Z dějin východních národů

Hérodotos

Přeložil Ferdinand Stiebitz

Znění tohoto textu vychází z díla Z dějin východních národů tak,
jak bylo vydáno nakladatelstvím Melantrich v Praze v roce 1941.
Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně
zpracován.

Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

§
Text díla (Hérodotos: Z dějin východních národů), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 13. 1. 2023.

 OBSAH

Předmluva překladatele. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Kandaules a Gyges. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
Alyattes válčí s Miléťany. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Arion. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Kypselos a Periandros . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Kroisos a Solon. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Atys a Adrastos. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Kroisovy dotazy v Delfách. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Kroisův pád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
Kyrovo dětství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
Jak se stal Kyros králem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
Kyrova smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
Feros. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Rampsinit a chytrý zloděj. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Jak se stal Psammetich králem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
Nejstarší národ světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Amasis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Kambyses a Psammenit. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
Kambysova výprava do Aithiopie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
Kambysovo šílenství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
Polykrates. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
Lžismerdis. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
Jak se stal Dareios králem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
Žena Intafernova. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
Zopyrova lest. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
O původu Skythů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
O původu Sauromatů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Dareios a Skythové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Peršané v Makedonii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
 Předmluva překladatele1

Kolébka vší evropské vědy – svobodného bádání, jež neslouží žád-

nému účelu, ať náboženskému či politickému nebo praktickému,
nýbrž hledá nezávisle pravdu – byla v starověké Ionii, na maloasij-
ském pobřeží, které obsadili Ionové, nejčilejší a nejprobudilejší řec-
ký kmen, k němuž náleželi v evropském Řecku Attičané (Athéňané).
U Ionů vznikly počátky řecké filozofie, jež v sobě původně zahrno-
vala všeliké vědecké bádání. Spisy největšího ionského badatele,
atomisty Demokrita, bohužel ztracené, ukazují, jaký byl v antice
rozsah pojmu filozofie: podle titulů se kromě metafyziky a etiky
týkaly i přírodních věd, matematiky, hvězdářství, zeměpisu, hudby,
poezie, lékařství, mluvnice a jiných vědních oborů.
Ionského původu je také slovo historia, kterým se v latině ozna-
čuje dějepis. Ionové říkali (h)istorié, a to slovo původně značilo
vyzvídání, zkoumání, vědu vůbec. Svědčí samo jednak o pátravém
duchu ionského kmene, jednak o širokém podkladě, na kterém se
řecká historie vyvíjela. Obsahovala několik pozdějších vědních obo-
rů, hlavně zeměpis, národopis a sám dějepis. Tento obsah si ostatně
uchoval dějepis dodnes. I dnešní historik, chce‑li vysvětliti dějiny
toho onoho národa nebo státu, musí přihlížeti ke všem složkám
vývoje lidské společnosti.
Historický smysl se ovšem u Řeků probouzel pozvolna, neboť
museli překonávat mocné básnické kouzlo mýtů. Kdežto východní
národové už dávno zaznamenávali na veřejných památkách histo-
rické události, které prožívali, Řekové dlouho nepociťovali potřebu
toho. Jejich mysl byla obrácena k bájné minulosti, k původu bohů, ke

1 K předmluvě jsem použil výkladů ze svých Stručných dějin řecké literatury.

Pozn. překl.

–6–
vzniku a počátečnímu vývoji světa, k činům dávných heroizovaných
předků. O tom vyprávěly četné eposy, které ukájely posluchačův
zájem o epický děj. Když pak se některé obce, zejména zámořské
osady, a šlechtické rody, zastiňované vzmáhajícím se měšťanstvem,
začaly zajímati o svou minulost, byla ta minulost zase pojímána
myticky: hlavním cílem tu bylo vylíčiti báječné příběhy dávných
zakladatelů nebo předků a genealogicky je spojiti s bohy. Potřeby
praktického života přinutily arci Řeky, aby zaznamenávali různé
dějinné události, zvlášť rázu místního. Byly vedeny seznamy vítě-
zů o národních i lokálních hrách, seznamy králů a úředníků, kněží
a kněžek; byly spisovány zákony a smlouvy. Ale to byl jen hrubý
historický materiál, jehož k vyšším účelům využili Řekové hojnější
měrou značně pozdě.
Mytické myšlení překonali z Řeků první Ionové. Vykročili z úzké-
ho okruhu řeckého světa a setkali se v M. Asii s vyspělou, prastarou
civilizací a kulturou východních národů. Obchodní smysl jim vynesl
bohatství a otevřel celý tehdejší svět. Rozumové založení a čilá
zvídavost, sycená stále novými zkušenostmi, naučila je hledět na
svět jinýma očima, než jak to činili jejich soukmenovci v evropském
Řecku. Zprostili se pout různých tradic a předsudků a život sám je
odvedl i od mytického myšlení, v němž z počátku také vězeli, ještě
ve svých nových domovech. Místo o dávné bájné předky se začali
zajímat o historické osoby doby přítomné nebo nedávno minulé.
Vždyť před jejich zraky na východě vznikaly a zanikaly říše, mocné
vladařské rody upadaly a nové se pozvedaly, kvetoucí města hynula,
jiná vzrůstala. V menším měřítku bylo totéž pozorovati i v řeckém
světě: tam se po odstranění královských vlád s hmotným i mocen-
ským úpadkem aristokracie dostávají za podpory širokých vrstev
k moci silní jedinci jako samovládci, tyranové. Jejich vláda, zpravidla
nepříliš dlouhá, připravuje řecký svět na demokracii a jejich osudy,
nezřídka pohnuté, ba tragické, zajímají řeckého člověka právě tak
jako osudy mocných východních vladařů.

–7–
 Tak se stalo, že se v VII. stol. př. Kr. přežil u Ionů herojský epos (také
ionský výtvor), jehož vzdělávání nyní převzaly jiné části řeckého
světa. Namísto rapsóda, recitujícího homérské básně, nastoupil nyní
vypravěč, jenž užívá prózy, tzv. logopoios; jako prozaický spisovatel
slove později také logografos (řec. logos = řeč, próza; poió = dělám;
grafó = píši). Obsahem jeho vyprávění bývala zejména rozmanitá
dobrodružství, zvěsti o dalekých zemích a osudy vynikajících jedinců,
zvlášť vládců. Takové útvary výpravné prózy bývají označovány slo-
vem fabulistika (lat. fábulor = hovořím). Vyprávění osobního příběhu
ze života jedince – bývá to obyčejně člověk, ale může to být i bůh
lidsky pojatý – se označuje názvem novela. Proti dnešku má to slovo
širší význam; ono vyprávění nemusí mít umělecké znaky, kterých
požadujeme dnes od novely – snad by bylo vhodnější mluviti tu o po-
vídce. Ale názvem novela (novus = nový) se vytýká podstatný znak,
v němž spočíval jeden z hlavních půvabů novely: pro posluchače byl
její obsah novinkou, a po takových nových příbězích dychtil ovšem
nejvíce.
Od tohoto zájmu o přítomnost, o cizí země, o lidské osudy, jak se
projevoval ve vyprávění logopoiů, bylo arci ještě daleko k historické
vědě. Ale i k té byl učiněn v Ionii náběh. Mezi četnými řeckými ces-
tovateli, putujícími světem, vyskytl se nejeden, který – byť i měla
jeho cesta praktický účel – pohlížel na poznávané kraje a lidi jinak
než očima pouhého obchodníka. Pozoroval přírodu i mravy a zvyky
lidí, vyptával se na dějiny národa, prohlížel si pamětihodnosti kraje.
Toto dívání se – řecky theóriá – stalo se základem vědeckého zkou-
mání a naše moderní slovo teorie se svými odvozeninami dodnes
ukazuje, že evropská věda vznikla u Řeků a že se vyvinula z pozo-
rování, vedeného touhou poznávati svět a vedoucího k přemýšlení
o něm.
První vědecký cestovatel, o němž víme hlavně proto, že o svých
cestách a o svém historickém zkoumání psal, byl Ion Hekataios
(kolem r. 500). Pocházel z Milétu, z města, v kterém se zrodila řec-

–8–
ká filozofie. Byla to výrazná, sebevědomá osobnost, individualista
v době silného individualistického kvasu, významný politik, jenž
zasahoval vlivně do tehdejších rušných událostí. Tehdy se pokusili
Ionové setřásti ze sebe perské jho, jež na ně před půl stoletím uvalil
Kyros. Pokus se skončil porážkou (r. 494), a pomoc, kterou při něm
poskytli vzbouřencům Athéňané, stala se jedním z podnětů poz-
dějšího perského útoku na Řecko. Pevná organizace perské říše za
Dareia, zvláště pak úprava komunikační sítě, umožnila Hekataiovi
zcestovati velkou část tehdejšího světa. Zejména pobyl delší čas
v Egyptě, v zemi starobylé kultury a četných pamětihodností, kte-
rou Kyrův syn Kambyses přivtělil k perské říši. O svých cestách
vyložil ve spise Periégésis (Cesty po světě), jejž doprovodil mapou.
Přes některé zaostalosti se jím stal zakladatelem popisného země-
pisu. Přední jeho zásluha byla, že první poznal vztah mezi přírodou,
klimatem země a jejím organickým životem, především člověkem.
V druhém spise zvaném Geneélogiai (Rodokmeny) předváděl sice
báječnou historii Řeků, ale na svou dobu kriticky. Posuzoval báje,
vykládal je racionalisticky, na informacích získaných o východních
národech, pro jejichž kulturu měl spravedlivý obdiv, zkoušel správ-
nost řeckých tradic. Zejména se však po prvé pokusil uvésti genea­
logická vyprávění v chronologickou soustavu. Přes všechny vady
byla obě Hekataiova díla významná, a třebas zanikla, zanechala
v řecké geografii a historii stopy hluboko až do doby byzantské.
Kritikou genealogického materiálu byl podnícen další vývoj
dějepisectví, v němž se projevovala stále patrnější tendence za-
nechat mytického dávnověku i šerého pravěku a vyprávět o době
současné. Významný krok tu učinil Charon z Lampsaku, jenž někdy
po r. 464 napsal mj. spis Persika (nedochoval se), v němž vyložil
o řecko‑perských válkách, tedy o dějích, jejichž byl současníkem.
K tomu přistupovaly práce rázu monografického. Byly vzdělávány
letopisy jednotlivých obcí, jež podávaly hojnost látky z lokálních
dějin, užitečné pro rozsáhlejší zpracování větších dějinných úseků.

–9–
Byly skládány i monografie o dějinách východních národů. Jimi vy-
nikl Xanthos, původem Lýd (V. stol.), první „barbar“ (cizinec), jenž
řeckým (nezachovaným) spisem informoval Řeky o svém národě.
Vedle zvýšeného přihlížení k nedávné minulosti a k přítomnosti
vyznačovaly se tyto spisy zálibou proplétati zprávy o vnějších
historických událostech vyprávěním životních osudů významných
i méně významných osob, anekdotami, pohádkami a jinými oblíbe-
nými útvary výpravné prózy. Byl tedy jejich ráz silně novelistický,
ba leckdy románový a nesl se lidovým duchem ionské fabulistiky.
Nesmíme nikdy zapomínat, že staří pohlíželi na dějepisné dílo po-
nejvíce jako na dílo co do formy umělecké, co do obsahu zábavně
poučné. Toto hledisko se u nich celkem uplatňovalo více než snaha
zjišťovati a psáti pravdu. Jen několik velkých starověkých histori-
ků – z Řeků to byl Thúkydidés a Polybios – dovedlo se povznésti
k výši v našem smyslu vědecké, bez ohledu na zábavně poučnou,
ba moralizující tendenci antické historiografie a krásu slohu.
Všechny své předchůdce a současníky zastínil Hérodotos, jediný
historik starších dob, jehož dílo se nám zachovalo. Pocházel z karské-
ho Halikarnassu (na jižním pobřeží M. Asie). Byla to osada původu
dórského, ale časem se silně poionštila. Hérodotos se narodil kolem
r. 485 před Kristem. Jeho matka byla Řekyně, ale otec byl Kar, tedy
neřeckého původu, „barbar“. Také jeho příbuzenstvo bylo z části ne-
řecké; svědčí o tom i jméno jeho ujce Panyassis, které nezní řecky. Ale
rod už byl hodně pořečtěn. Panyassis sám byl řecký epik – zachované
zlomky ukazují, že to byl básník pozoruhodný – a měl nepochybně
značný vliv na Hérodotovo vzdělání i politické smýšlení.
Karie byla tehdy perská provincie, spravovaná domácím králov-
ským rodem; požívala značné samostatnosti. Po králi Mausolovi,
jehož jméno dodnes zaznívá ze slova mausoleum – dal totiž v Hali­
karnassu pro sebe a svou rodinu postaviti velkolepou hrobku –
spravovala Karii jeho vdova Artemisia. Přispěla Xerxovi při výpravě
proti Řecku, a lokální patriotismus Hérodotův se později projevil

– 10 –
tím, že při vylíčení bitvy u Salaminy věnoval její účasti v boji zvlášt-
ní pozornost.
Po Artemisiině smrti bojovali Halikarnassané proti jejím nástup-
cům, kteří projevili tyranské choutky. Boje se účastnila i Hérodotova
rodina. Panyassis v něm padl a Hérodotos odešel na ostrov Samos.
I to zanechalo stopy v jeho spise: je na základě domorodých zpráv
dobře obeznámen s dějinami tohoto ostrova a podrobně o nich vy-
práví. Později prý se vrátil do svého rodiště a účastnil se bojů proti
tyranovi Lygdamidovi. Potom však byl vnitřními nepokoji nucen
opustiti otčinu.
Z Hérodotova díla je viděti, že konal rozsáhlé cesty. Zdá se, že
alespoň na některých z nich obchodoval. Lze také pozorovati, že
popisuje země se značným zřetelem k obchodnímu významu je-
jich produktů. Ale to dojista nebyl hlavní zájem, pro který chodil
světem; pudila ho k tomu především jeho zvídavost, touha pozná-
vati země, města a lidi, théorié. Znal z autopsie kromě evropského
Řecka a ostrovů velkou část Malé i vnitřní Asie – tu pronikl až do
Babylonu –, pobřeží Černého moře, Thrákii, Makedonii, Egypt a část
Sýrie. V tom byl ovšem typickým Řekem, že neznal cizích jazyků,
i byl velmi často nucen získávati si informace skrze tlumočníky.
Z počátku snad ani nepomýšlel na to, státi se historikem. Byl
cestovatelem, periégétem jako Hekataios, a nejstarší části jeho díla,
jako je např. výklad o Skythii, mají ráz převážně popisný. Ale pobyt
v Athénách r. 445 prohloubil jeho pohled na vše, co se na svých roz-
sáhlých cestách dověděl. Byly to Athény doby Perikleovy se vší mocí
a leskem hlavního města velké ostrovní říše, s vyspělou demokracií
a vynikající kulturou, podle slov Thúkydidových „Řecko Řecka“,
kam se stékala vzdělanost z celého řeckého světa. Hérodotos se
tam důvěrně seznámil se Sofoklem, Periklem a jinými významnými
osobami. Nedávné řecko‑perské války, v nichž připadla Athénám
velká úloha, a také osobní vliv přátel způsobily, že se stal obdivova-
telem Athén a jejich demokracie. Ale řecko‑perské války daly také

– 11 –
jednotící myšlenku jeho rozsáhlému dílu, jež vznikalo z původních
menších skladeb monografického rázu o jednotlivých zemích a ná-
rodech. V Athénách si uvědomil souvislost řeckých dějin s dějinami
světovými, to jest hlavně s dějinami Východu, a vítězný zápas Řeků
s Peršany se pokusil zasaditi do vývoje světových dějin, chápaje jej
jako závěrečné dějství odvěkého zápasu mezi Řeky a východními
národy, mezi Evropou a Asií. V Athénách se také zásadně změnil
politický Hérodotův postoj. Světoobčan bez vlasti, jež byla porobe-
na, zbavený účasti na politickém životě, tak důležité pro celý řecký
duchovní vývoj, byl – jako mnoho jeho ionských současníků – in-
dividualista mezinárodní povahy, jenž neměl valného smyslu pro
národní stát. V Perikleových Athénách, jež vzešly z vítězství nad
Peršany, uvědomil si teprve plně, co to znamená národ a stát, a stal
se takřka novým Řekem.
Roku 444 zakládali Řekové za athénského vedení v jižní Itálii
na místě zaniklé Sybaridy osadu Thurie. Hérodotos tam odešel,
stal se thurijským občanem a využil tamějšího pobytu k cestám po
Sicílii a jižní a střední Itálii. Tak doplnil svou znalost starověkého
světa poznáním některých krajů jeho západní části, která měla do
světových dějin mohutně zasáhnouti teprve později. O jeho dalším
životě nevíme nic bezpečného. Před vypuknutím peloponnéské vál-
ky pobýval asi opět v Athénách. Roku 425 byly jeho Dějiny patrně již
uveřejněny. Krátce poté, jak se zdá, zemřel, buď v Athénách, nebo
v Thuriích, nedočkav se neblahého konce války, jež tak ochromila
Athény i celý řecký svět.
Hérodotovo dílo bývá nazýváno Historiai (Dějiny). Autor sám je
v krátké předmluvě, v níž se čtenáři představuje, nazývá historiés
apodexis, výkaz zkoumání, a tak předvádí jeho obsah jako výsledek
toho, co vyzkoumal svými cestami a studiem. Složil svůj spis, jak
dále vykládá, proto, aby to, co lidé vykonali, neupadlo časem v za-
pomenutí a aby nepozbyly slávy podivuhodné činy Řeků i barbarů,
zvláště pak jejich vzájemné zápasy. Autor má sice na mysli pře-

– 12 –
devším boje Řeků proti Peršanům, ale pohlíží i do blízké a daleké
minulosti a sleduje, jak se za různých dob projevovalo nepřátelství
mezi Řeky a východními barbary. Jeho stopy sahají do bájných dob,
ale ty připomíná Hérodotos jen letmo a obrací se hned k lýdskému
králi Kroisovi, jenž z historických osob mezi Asiaty první Řekům
ublížil a napadl řecké osady v M. Asii. Kroisos sám podlehl Peršanům,
vedeným Kyrem, jenž pokořil vedle ostatní Asie i řecké osady. Tak
ovládla mocná perská říše část řeckého světa a brzy začala ohrožo-
vati i ostrovy v Egejském moři a samotný Balkán. Kambyses rozšířil
její moc až do Egypta, jeho nástupce Dareios netoliko ovládl Indii
a Arábii, nýbrž pokoušel se pokořiti Skythy (v dnešním již. Rusku)
i řecké osady na africkém pobřeží. Tak se svíral kruh perské moci
kolem nevelkého Řecka, rozdrobeného na množství nepatrných
celkem městských států.
To je stručně hlavní obsah první části rozsáhlého Hérodotova díla,
zabírající první čtyři z devíti knih, na něž bylo kýmsi rozděleno. Ale
to přihlížíme jen k vůdčímu motivu nepřátelství mezi Řeky a barbary.
Na toto pásmo navazuje Hérodotos velmi četné rozsáhlé i drobnější
odbočky o dějinách a zemích různých národů, kterým při tomto dě-
jinném vývoji připadla nějaká úloha. Tak čteme v první knize výklady
o Lýdech, Médech, Peršanech, řeckých osadách v M. Asii, starších
dějinách dvou hlavních řeckých států, Lakedaimonu a Athén. Celá
druhá kniha vypráví o Egyptě. V třetí knize je popisována Libye (se-
verní Afrika), Indie a Arábie, ve čtvrté Skythie.2 K tomu přistupuje
množství jiných exkurzů. Vskutku lze říci, že je první část Hérodotova
díla epizodami až přeplněna a hlavní pásmo se v nich ztrácí.
Druhá část, zabírající ostatních pět knih, připíná se na původní
plán díla. Dareiova výprava proti Skythům byl první perský útok

2 Jsou tu patrně nejstarší zprávy o Slovanech, neboť kmeny, které nazývá

Hérodotos Neury a Budíny, byly asi slovanské kmeny bydlící v dnešním jižním
Rusku. Pozn. překl.

– 13 –
na evropskou pevninu, arci nezdařený. Ale perské vojsko dobylo
Thrákie a Makedonie, a tak bylo uskutečněno obklíčení Řecka
i ze severu. Tehdy se Ionové proti Peršanům vzbouřili, byli však
poraženi (r. 494). Nevelká pomoc, kterou poskytly Ionům Athény
a eubojská obec Eretrie, stala se perskému králi záminkou k útoku
na Řecko. Mnohé řecké obce se na perskou výzvu dobrovolně pod-
robily, ale první výprava se ztroskotala u mysu Athosu (roku 492),
druhá se skončila porážkou perského vojska u Marathonu (r. 490),
a to zásluhou Athéňanů. Dareiův nástupce Xerxes připravil třetí
útok na Řecko mnohem důkladněji, mělo být napadeno na souši
i na moři. Po slavné porážce Sparťanů u Thermopyl zvítězili Řekové
nad Peršany v námořní bitvě u Salaminy (r. 480) a byla to opět hlav-
ně zásluha Athéňanů, kteří vydali Peršanům na pospas své město,
přiměli Řeky postaviti se nepříteli na moři a sami přispěli více
než polovicí lodí k vítěznému řeckému loďstvu. Porážka Peršanů
u Salaminy, jež přiměla Xerxa k návratu do Asie, byla rok poté zpe-
četěna řeckými vítězstvími u Platají a u Mykaly. Řekové pak sami
přecházejí k ofenzivě proti Peršanům.
Jsou tedy obsahem druhé části Hérodotova díla osvobozovací
boje Řeků proti Peršanům, kteří přinášeli jejich vlasti, ba celému
tehdejšímu Západu porobu. V tomto dílu odboček čím dále tím více
ubývá, vyprávění se soustřeďuje a plyne zširoka sice, ale ukázněně
až do konce.
Stavba Dějin připomíná epickou techniku. Jako je v Iliadě množ-
ství epizodických dějů nakupeno kolem hlavního pásma, tak je
tomu i v Dějinách, zvlášť v prvním díle. Vůdčí motiv sice všechny ty
výklady spojuje, ale často jen velice volně, takže z díla přes jednotící
myšlenku nevznikl celek jednolitý. Podobně je tomu i u Iliady. Též
sám motiv Dějin je příbuzný s motivem Iliady (nepřátelství mezi
dvěma stranami) a také v některých podrobnostech napodobil
Hérodotos epickou techniku. I jeho mluva je silně závislá na mluvě
epické. Lze tedy jistou měrou označovati Hérodotovo dílo jako epos

– 14 –
rozvedený v prózu. Ale autor byl také současník velkých řeckých
tragiků a naučil se od nich dramaticky děj zauzlovat a stupňovat
až do katastrofy. To se projevuje jak v některých drobnějších uza-
vřených celcích jeho díla, tak zejména v druhé části Dějin, jež jest
jakoby rozsáhlou tragédií osnovanou kolem hlavního tragického
hrdiny, krále Xerxa.
Hérodotův sloh se vyznačuje některými rysy lidového slohu vý-
pravného, třebas ovšem není tak primitivní. Vyniká plností a šíří,
ale také objektivností, klidem a prostotou. Užívá hojnou měrou sou-
řadnosti a přímé řeči, četné ukazovací částice a zájmena, opakování
výrazu, vložky přerušující tok vyprávění a jiné úkazy nasvědčují
tomu, že bylo dílo určeno k přednášení. Skutečně se ze starého
věku dovídáme, že autor jeho části veřejně předčítal. Ostatně třeba
míti na mysli, že staří většinou četli hlasitě, i pro sebe. Celkem lze
Hérodotův sloh pokládati za kultivovaný sloh ionských vypravěčů
(logopoiů). Leckde se již ovšem u něho objevuje vliv rétoriky, jejíž
vzdělávání se právě tehdy v Řecku rozmáhalo. Také pozorujeme,
jak se s vyprávěním o řecko‑perských válkách jeho sloh postupně
zdokonaluje a přechází ze slohu výpravného ve sloh historický.
Smýšlením byl Hérodotos člověk zbožný a věřící. Byl přesvěd-
čen, že je svět a vše, co se v něm děje, řízeno vyšší mocí. Ta dbá
zejména toho, aby nebyl porušen světový řád, zakládající se na
rovnováze. Každému smrtelnému tvoru jsou stanoveny hranice,
v jejichž mezích může žíti; přestoupí‑li je, prohřešuje se zpupností
(hybris), a tu božstvo trestá. Zasahuje leckdy i tenkrát, kdy smrtel-
ník nějak – např. nadměrným štěstím, bohatstvím, mocí – teprve jen
hrozí porušiti obvyklý pořádek věcí; tu božstvo jeho mysl zaslepuje
a přivádí ho brzy k pádu. To je proslulá představa o „závisti bohů“
(fthonos theón – lépe: nepřízeň bohů). Přitom není božstvo abso-
lutně spravedlivé: má své oblíbence, kterým přeje, jiné stíhá, aniž
se čím provinili. I jest životní názor Hérodotův hodně pesimistický.
Jsme hříčkou v rukou vyšší moci. Nikoho nelze pokládat za blaže-

– 15 –
ného, dokud neskončil šťastně svůj život. Nejpodrobněji vykládá
Hérodotos tuto myšlenku ve známé rozmluvě mezi athénským
státníkem Solonem a lýdským králem Kroisem, a také ji předvádí
na osudech mnohých osob i národů, o nichž vypráví.
Tato etická idea Hérodotova díla souhlasí s životním názorem
tragika Sofoklea. Posílil jí uměleckou jednotu svých Dějin, ale už
pro ni se nemohl státi pragmatickým historikem. Místo aby pátral,
které přirozené příčiny určovaly jednání jednotlivců a národů, od-
vozuje je z pohnutek nadpřirozených. I porážka Peršanů je v jeho
očích trestem za zpupnost Xerxovu. Pohromy jedinců, rodů i celých
říší jsou jen důsledkem osudové nutnosti, jíž se nelze vyhnouti.
Není pak divu, že dává mnoho na věštby, sny a znamení. Shoduje
se to s jeho přesvědčením, že bohové přímo zasahují do lidských
osudů.
K historické kritice jsou u Hérodota jen náběhy. Neznal cizích
jazyků, což mu hlavně bránilo kontrolovati tendenční informace
zpravodajů zkoumáním cizojazyčných dokumentů. Neprošel školou
kritického myšlení sofistů, jež bylo pro historické myšlení tak plod-
né, jak se ukazuje u Athéňana Thúkydida, ba nedotkl se ho valně
ani racionalismus ionských filozofů. Nebyl školen, aby dovedl ur-
čovati dobu dokladů, rozpoznávati listinné padělky atd., a kriticky
hodnotit cizí zprávy, často obsahem se lišící. Přece však není zcela
nekritický. Rozlišuje mezi svým názorem a pouhou domněnkou.
Někdy uvádí pro své mínění důvody, tu naivní, onde však trefné
a přesvědčivé. Jindy aspoň naznačuje své pochybnosti o té oné věci.
Celkem lze říci, že tam, kde se opírá o cizí výpovědi, nelze přijímati
jeho zprávy bez kontroly a bez kritiky; ale pro to, za čím stojí sám,
co sám poznal, je svědkem prvního řádu. Je tedy nejvýznamnějším
pramenem pro zeměpisný obraz starého světa, pro starověký ná-
rodopis a pro války řecko‑perské.
Pravdu se poctivě snažil zjistiti, pokud byl s to. Jeho city ovšem
leckdy kalily jeho úsudek, jinak nestranný. Měl obdiv pro orientální

– 16 –
kultury, zvláště pro Egypt, byl proto naveskrz proniknut přesvěd-
čením, že většinu své civilizace a kultury, zejména pak náboženské
představy převzali Řekové od orientálců. Přes svůj nacionalismus
byl obdivovatelem Peršanů, takže neměl valného porozumění pro
odboj maloasijských Řeků proti nim. Pro lásku k Athéňanům zveli-
čuje jejich zásluhy za válek řecko‑perských a snižuje jiné státy. A pro
přízeň k Periklovi a rodu Alkmeonovců, z něhož Perikles pocházel,
není dosti spravedlivý k protivníkům toho rodu, pokud se zasloužili
o vítězství nad Peršany, jako byl Miltiades, Themistokles, Kimon.
Ale nejednal ze zlé vůle; psal to, co pokládal za pravdu. Vědomé
falšování pravdy mu nelze dokázati.
Nad své předchůdce, kteří se většinou utápěli v pověstech o dáv-
ných věcích a přítomnou dobu odbývali jen jako přídavek ke svým
dílům, povznesl se Hérodotos hlavně v dvojím směru. Učinil jádrem
svého spisu dějiny přítomné, chápaje dávné děje toliko jako pře-
dehru k nim; a za předmět svého výkladu si vybral události dějin
světových, v nichž se pokusil nalézti vůdčí myšlenku historického
vývoje. Jednotným plánem a etickou idejí vytvořil ze své rozsáhlé
látky umělecký celek, třebas dosti nedokonalý. Duch ionské filo-
zofie mu zůstal cizí, kritická činnost sofistů, za níž vyzrálo myš-
lení Athéňanů V. stol., se ho nedotkla. Proto se nestal vědeckým
historikem. Na výši plně vědeckou povzneslo se řecké dějepisectví
teprve Athéňanem Thúkydidem, jenž byl věkem jen o málo mladší
než Hérodotos, ale duchem o míle před ním. Přesto však je nutno
uznati, že byl Hérodotos po stránce metodologické významným
Thúkydidovým předchůdcem a Cicero ho právem přes různé vady
nazval „otcem dějepisu“ (pater historiae).
Thúkydides sám ho uznával za svého předchůdce, jak je viděti
z toho, že na jeho dílo navazuje; ale četné polemiky proti němu, lec-
kdy pohrdavé, přičemž ani Hérodota nejmenuje, ukazují, že si ho jako
historika nevážil. Také jiní ho v starém věku haněli jako vypravěče
báchorek, ba vyslovovaly se i pochybnosti o jeho pravdomluvnosti.

– 17 –
Ale historikové IV. století se vraceli k jeho plánu světových dějin, byl
brán v ochranu, docela i kladen nad Thúkydida, hlavně pro půvab la-
hodného, prostého a průzračného slohu. Jeho obliba stoupala za doby
císařské, kdy byl napodobován, dokonce také po stránce jazykové.
U Byzantinců byl Hérodotos dobře znám, třebas se na školách čítal
poměrně málo. Západní Evropu s jeho dílem obeznámil nejprve latin-
ský překlad pořízený Lorenzem Vallou (v letech 1452–1456); teprve
asi půl století po něm vyšlo první řecké vydání (1502). U humanistů
nepožíval jako historik vážnosti, ačkoli nechybělo těch, kteří se ho
zastávali. Velkým jeho ctitelem byl Melanchthon, jenž vysoce cenil
jeho význam obecně vzdělávací. V novější době trval spor o Hérodota
jakožto historika a stupňoval se s rozkvětem orientalistiky. Dostalo
se mu však uznání i největších moderních historiků, jako byl Gibbon
a Macaulay, a lze říci, že byla nedůvěra, kterou k němu historikové
chovali, novým badáním a novými nálezy značně oslabena.
Nová doba si tedy váží Hérodota i jako historického pramene, ale
nadevše v něm oceňuje půvabného vypravěče. Se svou pestrostí vděč-
né látky, v níž se střídají poutavé novelistické vložky s popisy krajin,
líčením civilizace a kultury rozmanitých národů a výkladem histo-
rickým, se svou milou naivností, jednoduchým, ale účinným slohem,
životností obrazů, výtečně kreslených a stále se měnících, s autorovou
spravedlností a pravou lidskostí jsou Hérodotovy Dějiny obrovskou
skvělou malbou lidského života, věčně svěží a věčně působivou.
Vědecká historie nemohla ovšem jíti v jeho stopách, nemohla
přijmouti jeho slučování pravdy s poetickou fikcí ani jeho nove-
listický způsob vyprávění historických událostí. Proto sice mohl
působiti, a to slohově i motivicky na některé římské a byzantské
dějepisce, kteří na dějepisné dílo pohlíželi také spíše jako na dílo
umělecké a zábavně poučné než na dílo zjišťující především pravdu,
ale na moderní historiografii nepůsobil. Zato však se jeho široce
založené vyprávění o bojích Řeků s Peršany svým obsahem vrylo
navždy do paměti lidstva jako obraz gigantického zápasu malého

– 18 –
 řeckého národa s mohutnou perskou říší, a také mnohé z postav, jež
tak plasticky vykreslil – jako je Gyges, Kroisos, Kyros, Periandros,
Polykrates, Miltiades, Themistokles, Xerxes – žijí v paměti lidstva
v té podobě, jakou jim dal on. Některých se zmocnili novověcí
básníci, kteří jeho vyprávění využili k novým dílům. Připomeňme
alespoň Schillera s proslulou básní o Polykratově prstenu, z našich
pak básníka Machara, jenž pro svou sbírku „V záři hellenského
slunce“ čerpal z Hérodota nejeden účinný motiv.
Do češtiny překládal z Hérodota již Daniel Adam z Veleslavína, jenž
vložil do své „Politické historie“ mnoho výňatků z jeho díla, a Abraham
z Günterodu (četné ukázky, zvlášť z prvé knihy, jsou v přídavku k jeho
překladu Cyropaedie; srov. o ní Ant. knih. sv. 3 str. 9 nn.). I později
se u nás vyskytují tu a tam příležitostné ukázky, nikterak hojné. Celé
dílo přeložil Jan Kvíčala: Hérodotovy Dějiny (v Praze 1863). Je to pře-
klad na svou dobu přes některé výrazové podivnosti vynikající a je
doprovázen hojnými poznámkami. Dnes už je ovšem zastaralý. Celé
Hérodotovo dílo by si už dávno zasloužilo nového překladu.
Maje z něho podati výbor nevelkého rozsahu, pokládal jsem za
nejvhodnější předvésti širšímu čtenářstvu dnešní doby Hérodota
jako ionského logopoia. Jsou tu tedy vybrány četné novely, pověsti
a báje z první části Dějin, která je pro poznání vypravěče Hérodota
nejvděčnější. Vyprávění ta se týkají ponejvíce Orientu, řeckých
osob jen potud, pokud jejich osudy nějak souvisely s vyprávěním
o dějinách orientálních. Kde bylo třeba, byl pro souvislost připojen
stručný obsah vynechaných partií. Hérodotův sloh jsem se snažil
uchovati co nejvěrněji, pokud se to snášelo s naším slohovým cí-
těním, neboť v slohové prostotě je nikoli nejmenší půvab jeho díla.
V některém z příštích svazků Antické knihovny bude snad možno
podati překlad druhé části Hérodotových Dějin, vyprávění o řecko-
‑perských válkách, podle něhož bude možno posuzovati Hérodota
nejen jako vypravěče, ale i jako historika tohoto nejvýznamnějšího
období řeckých dějin.

– 19 –
 Kandaules a Gyges

První východní král, který podle zkoumání Hérodotova ukřivdil

Řekům, a podnítil tak historické zápasy mezi Východem a řec-
kým světem, byl lýdský král Kroisos z rodu Mermnovců. To byl
třetí vladařský rod v Lýdii a Kroisos poslední jeho panující člen.
Na lýdský trůn se dostal rod Mermnovců Gygem.

Kroisos byl rodem Lýd, syn Alyattův, vládce národů před řekou
Halyem3, jež teče od jihu mezi Sýrií4 a Paflagonií a vlévá se na sever
do tzv. Hostinného moře5. Tento Kroisos si první z barbarů, po-
kud víme, jedny z Řeků podrobil a učinil poplatnými, jiné získal za
přátele. Podrobil si Iony, Aioly a Dóry sídlící v M. Asii, za přátele si
získal Lakedaimoňany. Před vládou Kroisovou byli všichni Řekové
svobodni. Neboť kimmerské6 vojsko, které přišlo na Ionii v době
před Kroisem, neprojevilo se podrobením řeckých měst, nýbrž jen
loupeživým nájezdem.
Vláda, kterou mívali Herakleovci, přešla na Kroisův rod, zvaný
Mermnovci, takto.
Pánem Sard býval Kandaules, jehož Řekové jmenují Myrsilem, po-
tomek Herakleova syna Alkaia. Neboť Agron, syn Nina, syna Belova
z rodu Herakleovců, stal se kdysi sardským králem, a poslední z nich
byl Kandaules, syn Myrsův. Ti, kdo kralovali té zemi před Agronem,
byli potomci Lýda, syna Atyova, po němž byl celý ten národ nazván

3 Hérodotos má na mysli střední a dolní jeho tok; horní tok neznal. Pozn. překl.
4 Je tu míněna sev. Kappadokie. Pozn. překl.
5 Pontos Euxeinos, dnešní Černé. Pozn. překl.
6 Kimmeřané sídlívali v již. Rusku (Krym); odtud byli vytlačeni Skythy, ustupují-
cími před Massagety, a činili nájezdy až na pobřeží Egejského moře. Pozn. překl.

– 20 –
lýdským, kdežto dříve se nazýval maionským.7 Po nich se dostala
vláda Herakleovcům, přešedši na ně výrokem věštby. To byli potomci
jedné otrokyně Iardanovy8 z Heraklea a vládli po dvaadvacet lidských
pokolení, pět set pět roků, až po syna Myrsova Kandaula9.
Tento Kandaules se tedy vášnivě zamiloval do své manželky, a za-
milovav se do ní, byl přesvědčen, že má ženu nad všechny daleko
nejkrásnější.
V tomto přesvědčení – mělť mezi svými zbrojnoši Gyga, syna
Daskylova, jehož si velice oblíbil – nejen se Kandaules tomuto Gygovi
svěřoval s důležitějšími věcmi, ale dokonce mu také nadmíru vychva-
loval sličnost své ženy.
I netrvalo to dlouho (byloť Kandaulovi souzeno, aby ho stihlo
neštěstí), pravil ke Gygovi takto: „Gygu, ty mi tuším nevěříš, když

7 Lýdové byli maloasijský národ příbuzný asi s Indoevropany; na východě se

smísili s asijskými Maiony. Nejstarší vladařský rod byl asi maionského původu.
Počínajíc Agronem nastoupili prý na lýdský trůn potomci Herakleovi; poslední
z nich prý byl Kandaules. Obě tyto genealogie jsou historicky téměř bezcenné.
Mezi Kandaulovými předky se uvádí také Ninos, v pověstech zakladatel Ninive,
ale historii neznámý, a Bél, tj. hlavní babylonský bůh Baal. Pozn. překl.
8 V bájích slove Omfale, ale vystupuje jako Iardanova dcera, jež si svými pů-
vaby Heraklea získala, takže jí sloužil. Pozn. překl.
9 Podle jiného pramene slul Sadyattes. Je možné, že je slovo Kandaules ozna-
čení kultovní; máme dosvědčeno, že tak slul lýdský bůh odpovídající řeckému
Hermovi. Jméno Myrsilos (pův. vyslov. Mursilos) dosvědčují pro M. Asii nejen
řecké prameny, nýbrž i hettitské nápisy nalezené v Boghazköi. Ale první vskutku
historický lýdský král je Gyges (v asyrských památkách slove ‚Gugu z Luddi‘;
u Řeků slul Gúgés a jeho země Lúdia; tzv. řecké ypsilon označovalo pův. u, tepr-
ve později se vyslovovalo y), jenž se asi r. 685 zmocnil násilně lýdského trůnu
a založil národní dynastii Mermnovců. Jeho osoba byla u Řeků opředena po-
věstmi. Vedle té, kterou vypráví Hérodotos, známa je jiná, zachovaná Platonem
(v Politeii II. 3, 359c), obsahující pohádkový motiv o prstenu, jenž činil Gyga
neviditelným. Pomocí něho prý se dostal ke dvoru, svedl královnu, nastrojil s ní
Kandaulovi úklady a zmocnil se trůnu. Kolovaly o něm ještě jiné pověsti; také
jeho bohatství se stalo příslovečným. Pozn. překl.

– 21 –
mluvím o sličnosti své ženy; neboť lidské uši věří méně rády než
oči. Hleď tedy, abys ji zhlédl nahou.“
Gyges hlasitě vzkřikl a pravil: „Pane, co to mluvíš nerozumného,
že mi kážeš zhlédnouti mou paní nahou! Vysvlékajíc šat, vysvléká
žena i stud. Dávno již lidé vynalezli, co se sluší a patří, a z toho je
se třeba poučovati. A mezi těmi věcmi je také ta jedna zásada, aby
si každý hleděl svého. Já věřím, že je tvá choť ze všech žen nejkrás-
nější, a prosím tě, abys nežádal, co se nepatří.“
Takovými slovy se tedy bránil proti králi, maje obavu, aby mu
z toho nevzešlo nějaké neštěstí.
Ale král mu odpovídal takto: „Buď klidný, Gygu, a nestrachuj se
ani mne, jako bych to snad říkal jen proto, abych tě zkoušel, ani mé
choti, aby ti snad od ní nevzešla nějaká pohroma. Neboť já to už
předem zařídím tak, aby vůbec nezpozorovala, že jsi ji viděl. Já tě
totiž uvedu do pokoje, v kterém léháme, a postavím tě za otevřené
dveře. Jakmile vejdu já, přijde za mnou ulehnouti i má choť. Blízko
vchodu stojí křeslo: na to bude klásti svůj oděv kus po kuse, až se
bude svlékati, a bude ti možno zcela klidně si ji prohlédnouti. Až
pak bude kráčeti od křesla k lůžku a obrátí se k tobě zády, tehdy se
postarej, abys vyšel ze dveří a ona tě neuviděla.“
Gyges tedy přivolil, nemoha z toho vyváznouti.
Když se Kandaulovi zdálo, že už je čas jíti na lůžko, uvedl Gyga
do ložnice, a hned poté přišla i žena. A jak vešla a odkládala šaty,
Gyges se na ni díval. Ale když se k němu žena obrátila zády, ubírajíc
se k lůžku, vyklouzl ze svého úkrytu a vzdaloval se z ložnice. A co
tak vychází, žena ho zahlédne.
Pochopila sice, co její muž provedl, ale přece ani nevykřikla, ač
byla jata studem, ani se neprozradila, že by byla něco zpozorovala,
neboť měla v úmyslu pomstíti se Kandaulovi. Jeť u Lýdů, jako skoro
u všech ostatních barbarů, velká hanba i pro muže býti spatřen
nahý. I nedala tedy nic najevo a chovala se klidně.

– 22 –
 Ale jakmile nastal den, přihotovila si ty sluhy, kteří jí byli, jak
viděla, zvlášť oddáni, a volala k sobě Gyga. Ten nijak netušil, že
by věděla o tom, co se stalo, a jsa volán přišel; neboť k ní chodíval
i dříve, kdykoli ho královna volala.
Když Gyges přišel, pravila ta žena toto: „Nyní máš před sebou,
Gygu, dvě cesty, a já ti dávám na vůli, kterou by ses chtěl bráti. Buď
totiž zabij Kandaula a vezmi si mne i lýdský trůn, anebo musíš ihned
ty sám, jak tu stojíš, zemříti, abys napříště neposlouchal ve všem
Kandaula a neviděl to, co viděti nemáš. Nuže, buďto musí zahynouti
onen, kdo takovou věc nastrojil, anebo ty, jenž jsi mě zhlédl nahou
a učinil, co se nesluší.“
Gyges nejprve žasl nad touto řečí, potom však prosil, aby ho
nezavazovala nutností rozhodnouti takovou volbu. Ale nemohl
ji přemluviti, nýbrž viděl, že před ním opravdu leží nutnost buď
zahubiti svého pána, nebo zahynouti sám rukama jiných. I vyvolí
si zůstati sám naživu.
Tázal se jí tedy takto: „Poněvadž mě nutíš, abych proti své vůli
zabil svého pána, nuže, pověz mi také, jakým způsobem na něho
vztáhneme ruku?“
Žena mu na to odpověděla: „Z téhož místa se stane útok, na kterém
mě on ukázal nahou. A ruka naň bude vložena, až bude spát.“
Když zosnovali tento úklad a pak nastala noc (neboť Gyges nebyl
ani na chvíli propuštěn a nebylo pro něho vyhnutí, nýbrž musel býti
ztracen buď on, nebo Kandaules), následoval oné ženy do ložnice.
A ona mu dá dýku a ukryje ho za tytéž dveře.
A když potom Kandaules odpočíval na lůžku, Gyges vyklouzl
z úkrytu, zabil ho, a tak dostal i královnu i královský trůn.10
Dostal tedy královský trůn a byl na něm potvrzen z delfské věš-
tírny. Když totiž Lýdové těžce nesli Kandaulovu smrt a chopili se

10 Hérodotovo vyprávění bylo Fr. Hebblovi hlavním pramenem k tragédii

Gyges und sein Ring; vedle toho užil Hebbel i verze Platonovy. Pozn. překl.

– 23 –
zbraní, shodli se Gygovi přivrženci a ostatní Lýdové v tom, aby byl
Gyges lýdským králem, prohlásí‑li ta věštírna, že má být králem;
pakli ne, měl odevzdati vládu nazpět Herakleovcům. Věštírna ho
svým výrokem uznala, a tak zůstal Gyges králem. To však pozna-
menala Pýthie, že se Herakleovcům dostane pomsty na čtvrtém
Gygově potomku11. Tohoto výroku Lýdové a jejich králové nedbali,
dokud se nevyplnil.
Takto tedy obdrželi Mermnovci vládu, kterou odňali Herakleov­
cům. Jako vladař poslal Gyges nemálo votivních darů do Delf:
většina tamějších stříbrných votivních darů je památkou na něho.
Kromě stříbra věnoval do Delf i nesmírné množství zlata; z toho si
zvláštní zmínky zaslouží věnovaná zlatá měsidla, počtem šest. Stojí
v korintské pokladnici12 a váží třicet talentů13 – abych řekl pravdu,
není to pokladnice korintské obce, nýbrž Kypsela, syna Eetionova.
Tento Gyges první z barbarů, pokud my víme, po Midovi14, synu
Gordiovu, králi fryžském, věnoval do Delf votivní dary. Midas totiž
už dříve věnoval královský stolec, na němž zasedal, když soudil,
hodný podívané; stojí pak tento stolec právě tam, kde Gygova mě-
sidla. Všechno to zlato a stříbro, jež Gyges věnoval, slove u Delfanů
podle dárcova jména Gygadas.
11 To byl Kroisos. Pozn. překl.
12 Dary věnované do Delf byly vystavovány buď v chrámu, nebo volně v po-
svátném okrsku, zejména při cestě, anebo byly uloženy v budovách, které si obce
k tomu účelu v posvátném okrsku postavily; to jsou tzv. pokladnice (thésauroi).
Několik takových pokladnic bylo v Delfách v nové době možno z trosek úplně
nebo z velké části zrekonstruovati. Pozn. překl.
13 Talanton, hřivna, jednotka váhy, jež měla v různých řeckých krajích různou
platnost (mezi 20–37 kg). Lýdský zlatý talent měl asi 25 kg, attický talent za doby
Hérodotovy něco přes 26 kg. Pozn. překl.
14 Uvádí se několik fryžských králů toho jména. Tento vládl kolem r. 700 a za-
hynul v boji proti Kimmeřanům. Řecká tradice s ním ztotožnila mytického krále
Midu, pův. teriomorfní fryžské božstvo, jež vystupuje v řeckých bájích ve spojení
s Bakchem. Pozn. překl.

– 24 –
 Již Gyges, když se stal vládcem, učinil útok na Milét a na Smyrnu
a zabral Kolofon (jen město bez hradu). Ale jinak se za jeho osmatři-
cetiletého panování15 nestalo nic významného, proto jej zanecháme,
tolik o něm připomenuvše.
I 6–14

15 Lýdský král Gyges byl patrně kolem r. 655 zabit Kimmeřany. Pozn. překl.

– 25 –
 Alyattes válčí s Miléťany

Po Gygovi vládl Lýdům jeho syn Ardys, dále Ardyův syn Sadyattes
a Sadyattův syn Alyattes. Za nich se stupňoval tlak lýdské říše
na maloasijské Řeky.

Alyattes16 válčil s Miléťany, zdědiv tu válku po otci. Konal výpravy

proti Milétu a dobýval ho tímto způsobem.
Kdykoli dozrávalo v té zemi obilí, tehdy tam vpadával s vojskem,
a táhl za zvuků šalmají, kithar17 a ženských i mužských píšťal.18
Kdykoli pak přišel do milétského kraje, příbytky rolníků ani nebořil,
ani nepálil, ani se do nich nevloupával, nýbrž nechával je státi na
místě, zato však po každé zpustošil v zemi stromy a plody a pak se
ubíral nazpět. Neboť Miléťané byli pány moře, takže bylo obležení
vojskem neúčinné. Příbytky však ten Lýd proto nebořil, aby z nich
mohli Miléťané osévati a obdělávati půdu, a on sám, když by ji ob-
dělávali, měl při svých vpádech zase co pleniti.
Takto válčil jedenáct roků. Za tu dobu utrpěli Miléťané dvě velké
porážky, jednak při boji v Limeneiu19 na své vlastní půdě, jednak na
maianderské rovině. Šest let z těchto jedenácti ovšem ještě Lýdům
vládl Sadyattes, syn Ardyův, a on také v té době činíval s vojskem
vpády do milétského území; neboť on se právě s nimi zapletl do

16 Zakladatel lýdské velmoci, vládl někdy od konce VII. stol, asi do r. 560 př. Kr.
Pozn. překl.
17 Kitharou je tu míněna dvacetistrunná lýdská magadis. Lýdové byli proslulí
hudebníci; měli značný vliv i na vývoj řecké hudby. Pozn. překl.
18 Ženské píšťaly byly píšťaly o vyšších a pronikavějších tónech než tzv. muž-
ské. Pozn. překl.
19 Z řec. limén = přístav; slulo tak asi milétské pobřeží se čtyřmi přístavy toho
města. Pozn. překl.

– 26 –
války. Pět let následujících pak po těch šesti válčil Sadyattův syn
Alyattes, jenž tu válku – jak už jsem se dříve zmínil – zdědil po otci
a horlivě si jí hleděl. Miléťanům nepřispíval v té válce žádný z ion-
ských soukmenovců vyjma jediné Chijany; ti jim pomáhali, spláce-
jíce stejné stejným. Neboť předtím Miléťané přispěli Chijanům ve
válce proti Erythřanům20.
Dvanáctého roku, když lýdské vojsko zapalovalo obilí, přihodilo
se cosi takovéhoto. Jakmile obilí vzplanulo, vítr oheň prudce rozná-
šel, takže zachvátil chrám Athény, příjmením Asseské, a ten chrám
vzplanul a shořel.
Okamžitě se toho vůbec nedbalo. Ale později, když se vojsko
vrátilo do Sard, Alyattes onemocněl, a když se ta nemoc protaho-
vala, vyšle posly do Delf – ať už mu to někdo poradil, ať už se sám
rozhodl poslati k bohu a dotázati se o té nemoci. Když přišli do Delf,
Pýthie jim odmítla věštiti, dokud opět nevystavějí Athénin chrám,
který zapálili v Assesu21 v milétském kraji.
Že se to takto stalo, to já vím z úst Delfanů. Miléťané k tomu dodávají
toto: Periandros, Kypselův syn, spřátelený co nejúže s Thrasybulem,
tehdejším samovládcem v Milétě, dověděl prý se o výroku věštírny,
kterého se dostalo Alyattovi, i poslal Thrasybulovi posla, aby mu to
vyřídil, aby o tom Thrasybulos předem věděl a podle toho se řídil
ve svých záměrech. Tak tedy vyprávějí Miléťané.22
Alyattes však, když mu byl oznámen ten výrok věštírny, poslal
ihned hlasatele do Milétu, chtěje uzavříti příměří na tak dlouho,
pokud bude stavěti ten chrám.

20 Obyvatelé ionského města Erythrai, ležícího proti ostrovu Chiu. Pozn. překl.
21 Obec u Milétu. Pozn. překl.
22 Vyprávění o Thrasybulovi a Miléťanech obsahuje putovní motiv o předstí-
rané hojnosti, jenž se i později často vyskytuje. Alyattes nepochybně uzavřel mír
proto, že naň z východu dotírali Médové. Pozn. překl.

– 27 –
 Byl tedy hlasatel vyslán do Milétu. Ale Thrasybulos se předem
všechno zevrubně dověděl a bylo mu známo, co hodlá Alyattes
učiniti, i nastrojí takovouto věc. Všechno obilí, co ho bylo v městě,
jak své vlastní, tak i ze soukromého majetku, dal snésti na náměstí
a vyhlásil Miléťanům, aby všichni, až jim dá znamení, popíjeli a ve-
selili se vespolek. Tak jednal a vyhlašoval Thrasybulos proto, aby
sardský hlasatel viděl velikou hromadu snesených zásob i občany
plné dobrého rozmaru a oznámil to Alyattovi.
A to se také stalo. Neboť když to hlasatel viděl a vyřídil Thrasy­
bulovi vzkaz lýdského krále a pak odešel do Sard, z této, jak se
já dovídám, a žádné jiné příčiny bylo uzavřeno příměří. Neboť
Alyattes doufal, že je v Milétu zlá nouze o potravu a že je lid zmořen
nejvyšší bídou, ale od hlasatele, jenž se vrátil z Milétu, slyšel pravý
opak toho, co sám očekával.
Potom uzavřeli mezi sebou mír s podmínkou, že si budou přáteli
a spojenci, a Alyattes vystavěl v Assesu Athéně dva chrámy namísto
jednoho, a také se sám opět pozdravil.
Tak to tedy dopadlo za té války Alyattovy proti Miléťanům
a Thrasybulovi.
I 17–22

Lýdský král Alyattes, jenž dokončil dlouhou válku s Miléťany, skonal,

kralovav sedmapadesát roků. Když vyvázl z nemoci, věnoval jako
druhý svého rodu do Delf velké stříbrné měsidlo a železný letovaný
podstavec, věc to nad všechny votivní dary v Delfách hodnou podí-
vané, dílo Glauka Chijského23, jenž vynalezl první na světě letování
železa.
I 25

23 Soudobý kovolijec. Pozn. překl.

– 28 –
 Arion24

Periandros, ten, jenž oznámil Thrasybulovi onu věštbu, byl Kypselův

syn a vládl v Korintu.
Tomuto Periandrovi – jak vyprávějí Korinťané a potvrzují Les­
bané – přihodil se v životě převeliký div: Ariona z Methymny při-
nesl delfín na Tainaron25 a tam ho vysadil na souš. Byl pak Arion
jeden z nejlepších tehdejších kitharodů26, první z lidí, pokud víme,
dithyramb27 složil i pojmenoval a v Korintu provozoval.
Tento Arion, jenž většinou pobýval u Periandra, zatoužil prý jed-
nou plouti do Itálie a na Sicílii. Když pak tam vydělal veliké peníze,
chtěl se vrátiti do Korintu.
Nuže, vyplouval domů z Tarenta, a poněvadž neměl k nikomu
takovou důvěru jako ke Korinťanům, najal prý si loď patřící ko-
rintským plavcům. Ale ti, když se ocitli na moři, zamýšleli zradu,
chtějíce Ariona vrhnout do vln a zmocniti se jeho peněz. On to
zpozoroval a nabízel jim peníze, žádaje jich jen o holý život. Ale
nemohl tím plavce obměkčiti. Kázali mu, buď aby se sám hned
usmrtil, chce‑li dojíti hrobu na souši, anebo aby co nejrychleji
seskočil do moře.

24 Původem z lesbické Methymny, působil kolem r. 600. Byl to významný bás-

ník a hudebník, ale jeho díla zapadla a jeho osoba byla opředena pověstmi, takže
byl dokonce prohlášen za pěvce mytického; ale není třeba o jeho historičnosti
pochybovat. Pozn. překl.
25 Předhoří na jihu Peloponnésu (dnešní mys Matapan). Býval tam chrám
Poseidonův. Pozn. překl.
26 Pěvci, jež se doprovázeli hrou na kitharu. Pozn. překl.
27 Rušná sborová píseň ke cti boha Dionýse. Zásluha Arionova záležela asi
v tom, že první předváděl dithyrambos dramaticky, a tak byl předchůdcem attic-
kého dramatu. Pozn. překl.

– 29 –
 Arion byl těmi vyhrůžkami přiveden do úzkých, i vyžádal si, aby
mu – když jsou tak rozhodnuti – dovolili stoupnouti si v plném
ústroji na veslařské lavice a zazpívati; až zazpívá – tak slíbil – sám
prý se usmrtí. Plavci se zaradovali, že uslyší nejlepšího pěvce na
světě, a vzdálili se ze zádi do středu lodi. Arion si oblékl úplnou
pěveckou výstroj, chopil se kithary, postavil se na veslařské lávky
a přednesl vysokou slavnostní píseň, a když tu píseň dokončoval,
vrhl se do moře tak, jak byl, i se vším svým ústrojem.
I pluli plavci dále do Korintu, Ariona však prý přijal delfín na
svůj hřbet a donesl ho na Tainaron. On prý vystoupil, ubíral se ve
svém ústroji do Korintu, a přišed tam, vyprávěl vše, co se stalo.
Periandros Arionovi nedůvěřoval, dal ho hlídati a nikam ho nepou-
štěl a dával pozor na ty plavce.
Když přibyli, dal si je zavolati a zvídal, mohou‑li co říci o Arionovi.
Oni pravili, že je živ a zdráv v Itálii a že ho zanechali v Tarentu; měl
prý se výborně. Tu se Arion objevil před nimi tak oděný, jak vyskočil
z lodi. Plavci se poděsili a nebyli, jsouce tak usvědčeni, s to, aby
zapírali.
To tedy vyprávějí Korinťané a Lesbané; také stojí nevelký votivní
kovový dar Arionův na Tainaru, člověk sedící na delfínu.28
I 23–24

28 Starší pověst vyprávěla o Falanthovi, zakladateli Tarentu, že prý ho do jižní

Itálie dopravil na svém hřbetě delfín. Ta pověst byla přenesena na Ariona hlavně
ze dvou důvodů. Mělo tak být dokazováno, že pěvci stojí pod zvláštní ochranou
bohů. Také o jiných řeckých básnících a pěvcích se vyprávěly různé pověsti, kte-
ré měly boží ochranu dosvědčovati. Ale mimoto se u Řeků obecně věřilo, že je
delfín tvor zvlášť vnímavý pro hudbu. Nápis votivního daru, o němž Hérodotos
mluví, se ze starého věku zachoval. V nové době byl na Tainaru nalezen nevelký
monument téhož obsahu. – Baladu Arion zbásnil podle Hérodota A. W. Schlegel.
Pozn. překl.

– 30 –
 Kypselos a Periandros

Korint míval takovéto obecní zřízení: vládli v něm oligarchové, sluli

Bakchiovci, a ti se vdávali a ženili jen mezi sebou.29 Jeden z těchto
mužů, Amfion, měl dceru chromou; její jméno bylo Labda. Poněvadž
ji nikdo z Bakchiovců nechtěl za ženu, dostal ji Eetion, syn Echekratův,
z dému30 Petry, původem Lapith31, potomek Kaineův. Ani z této, ani
z jiné ženy se mu nerodily děti, i vypravil se do Delf stran potomstva.
Při vstupu do chrámu ho Pýthie ihned osloví takto:

Nikdo, Eetione, tě nectí, ač zasloužíš pocty.

Labda je těhotna, balvan porodí, a ten se skácí
na muže samovládné a Korint trestati bude.

Tato věštba daná Eetionovi se nějak vyzradí Bakchiovcům, jimž

se dostalo už dříve o Korintu věštby, pro ně nesrozumitelné; ale
měla týž smysl jako věštba Eetionova a zněla takto:

Skalní orlice32 lva, jsouc těhotna, porodí, žrouta

mocného syrových mas, jenž podlomí kolena mnohých.

29 V Korintu prý kdysi vládli potomci Sisyfovi, po nich Herakleovci; jeden

z těchto, jménem Bakchis, založil prý samostatnou královskou linii. Později
však, někdy kolem r. 750 př. Kr., uspořádal rod Bakchiovců Korint na základě
oligarchickém, přičemž byl jeden člen rodu vždycky na rok volen za správce obce.
Bakchiovci přivedli Korint k velkému rozkvětu. Pozn. překl.
30 Démos = obec. Pozn. překl.
31 Předřecké obyvatelstvo sev. Řecka (Thessalie); z nich Kaineus proslul podle
báje nezranitelností. Pozn. překl.
32 V orig. aietos en petrési, narážka na jméno Éetion (dórsky Aëtión) a démos
Petré („skála“). Pozn. překl.

– 31 –
 Uvažte dobře, co dím, ó Korintští, kteří kol zřídla
sídlíte peirenských33 vod a v Korintu vroubeném vrchy.

Tato věštba, které se dříve dostalo Bakchiovcům, byla záhadná,

ale když se tenkrát dověděli, co bylo věštěno Eetionovi, ihned poro-
zuměli i dřívějšímu výroku, poněvadž se shodoval s věštbou danou
Eetionovi. Ale když ji pochopili, přece zachovávali klid, neboť chtěli
dítě, které se mělo naroditi Eetionovi, zahubit.
Jakmile Eetionova žena porodila, vyšlou ze svého středu deset
mužů do dému, v němž bydlel Eetion, aby to dítě usmrtili. Ti přišli
do Petry, a přišedše do Eetionova příbytku, ptali se po tom dítěti.
Labda nic nevěděla, proč přišli, myslila, že se po něm ptají z přátel-
ství k otci, i přinesla je a dala je jednomu z nich do rukou. Nu, a oni
se cestou smluvili, že první z nich, kdo dítě dostane, mrští jím o zem.
Když je tedy Labda přinesla a jim dala, stalo se božím řízením, že
se dítě usmálo na toho z mužů, který je přijal, a když to ten člověk
zpozoroval, zabrání mu mocný soucit zabíti je, a slitovav se nad ním,
odevzdá je druhému a ten zase třetímu. Tak prošlo rukama všech
deseti mužů, kteří si je podávali a neměli odvahy usmrtit je. Vrátili
tedy dítě zase matce.
Potom vyšli z domu, stáli u dveří a láli si, viníce sebe navzájem,
a zejména toho, který první přijal to dítě, že neučinil, jak se umluvili.
Konečně se po nějaké chvíli usnesli, že opět vejdou a všichni se
zúčastní zabití děcka.
Bylo však souzeno, aby z Eetionova semene vzešlo Korintu
neštěstí. Labda totiž stála u samých dveří a všechno to vyslechla.
Dostala strach, aby si to nerozmysleli, po druhé nevzali dítě a ne-
usmrtili je. I vezme je a schová na místo, které se jí zdálo nejlepší
skrýší, totiž do truhly, neboť věděla, že vrátí‑li se a přijdou‑li dítě
hledat, všechno proslídí. To se ovšem také stalo. Oni přišli a hleda-

33 Peirene, slavné korintské zřídlo. Pozn. překl.

– 32 –
li dítě, ale když se nikde neobjevovalo, pokládali za hodno odejíti
a těm, kdož je poslali, vyříditi, že učinili vše, co jim oni uložili.
I odešli a tak to vyřídili. Ale Eetionovo děcko pak prospívalo, a že
tak uniklo tomu nebezpečenství, bylo mu podle té truhly (kypsele)
dáno jméno Kypselos.34
Když vyrostl Kypselos v muže a dotazoval se věštírny v Delfách,
dostalo se mu věštby nikterak dvojsmyslné. Tou nabyl důvěry, od-
vážil se útoku na Korint a zmocnil se ho. Ta věštba zněla takto:

Šťasten onen muž, jenž vchází do mého domu,

slavného Korintu král, ctný Kypselos Eetionův;
šťasten on sám i děti35 – však nikoli synové synů.

Taková byla ta věštba. Když se však stal Kypselos samovládcem,

osvědčil se mužem takovýmto: mnohé z Korinťanů vyhnal, mnohé
připravil o majetek a daleko největší část občanů o život.
Když vládl třicet roků a šťastně se dobral konce života, stal se
dědicem samovlády jeho syn Periandros. Nu, a ten Periandros byl
z počátku mírnější než jeho otec, ale když vešel po poslech ve styk
s milétským samovládcem Thrasybulem, stal se ještě mnohem
krvelačnějším než Kypselos.
Poslal totiž k Thrasybulovi hlasatele a dotazoval se, jak by to nej-
bezpečněji zařídil, aby mohl co nejlépe spravovati obec. Thrasybulos
Periandrova posla vedl ven z města, vešel s ním na oseté pole, pro-
cházel osením a opětovně se hlasatele ptal na cestu z Korintu do

34 Podnět k této pověsti vyšel ovšem z Kypselova jména. Kypselovci pak

věnovali do Olympie bohatě zdobenou truhlu, jejíž popis zachoval cestovatel
Pausanias; byla prý to ta, v které se Kypselos zachránil. – Kypselos vládl Korintu
v letech 657–627. Pozn. překl.
35 Vedle Periandra je míněn jeho bratr Gorgos, jenž s ním nějaký čas společně
vládl. Po Periandrovi nastoupil Gorgův nehodný syn Psammetichos; po třech
letech ho Korinťané odstranili a zřídili si republiku. Pozn. překl.

– 33 –
Milétu, ale přitom, uviděl‑li nějaký klas vyčnívati nad ostatní, utrhával
jej, a když jej utrhl, zahazoval jej, až tak zničil nejkrásnější a nejlépe
vzrostlou část obilí. A když tudy prošel, nedal hlasateli žádnou radu
a poslal ho pryč.36
Když se hlasatel vrátil do Korintu, byl Periandros dychtiv zvěděti
Thrasybulovu radu. Ale hlasatel pravil, že mu Thrasybulos nedal
žádnou radu; diví prý se Periandrovi, k jakému ho to muži poslal,
člověku potrhlému a škůdci vlastního majetku; a přitom vyprávěl,
co před jeho očima Thrasybulos dělal.
Ale Periandros rozuměl tomu počínání, a chápaje, že mu Thrasy­
bulos radí pobíjeti všechny vynikající měšťany, jevil potom už vůči
občanům všemožnou špatnost. Neboť co Kypselos při zabíjení
a vyhánění občanů opominul, to Periandros dokonal.
Ve hněvu zabil také svou manželku Melissu37 a kvůli ní potom
vysvlékl ze šatů všechny korintské ženy. Poslal totiž do Thesprotie
k řece Acherontu posly do věštírny mrtvých stran uschované zá-
stavy jednoho hostinného přítele. Melissa se mu zjevila, ale řekla,
že mu nenaznačí a neprozradí, na kterém místě ta zástava leží. Je
prý jí totiž chladno a je nahá, neboť šaty, které s ní pohřbil, nic
jí neprospívají, poněvadž nebyly spáleny. Že mluví pravdu, toho
svědectvím prý je, že Periandros vsadil chleby do studené pece.
Když to bylo Periandrovi zvěstováno (byloť mu to hodnověr-
ným znamením, neboť souložil s Melissou, když už byla mrtva), dal
po tom poselství ihned vyhlásiti, aby se všechny korintské ženy
odebraly do Héřiny svatyně. Ony tam tedy šly jako na slavnost co
nejkrásněji vystrojeny, ale Periandros tam potají rozestavil vojáky

36 Aristoteles naopak vypráví, že takovou radu dal na dotaz Thrasybulovi

Periandros. Pozn. překl.
37 Slula vlastně Lyside; jména Melissa („včela“) se jí buď dostalo od Periandra,
nebo se tak jmenovala jakožto kněžka nějaké bohyně, snad Demetry. Smrt jí
způsobil Periandros patrně nechtě ve hněvu, k němuž ho popudila žárlivost.
Pozn. překl.

– 34 –
své tělesné stráže a dal je všechny bez rozdílu svléci, ženy svobodné
i služebné, a ty šaty dal snésti do jámy a spaloval je, modle se přitom
k Melisse.
Když to učinil a po druhé poslal do té věštírny, oznámil mu
Melissin duch, na které místo tu přítelovu zástavu uložila.
V 92

Ale když usmrtil Periandros svou ženu Melissu, stalo se, že se

k tomuto neštěstí přidružilo takovéto další. Měl z Melissy dva syny,
jednomu bylo sedmnáct, druhému osmnáct roků. Pro ty si poslal
děd z matčiny strany Prokles, samovládce epidaurský, a hostil je
u sebe přátelsky, jak se slušelo, když to byli synové jeho vlastní
dcery.
Když je od sebe propouštěl, řekl jim, vypravuje je na cestu:
„Víte‑li pak, hoši, kdo usmrtil vaši matku?“
Starší z nich nic nedbal těchto slov, ale mladšího, jménem Lyko­
frona, to zabolelo, když to uslyšel, takže když přišel do Korintu, ani
neoslovil svého otce jakožto matčina vraha, nemluvil, když s ním
chtěl otec rozmlouvati, a když se ho tázal, nedával odpovědi. Konečně
ho Periandros, jsa na něho rozhněván, vyhnal z domu.
Když ho vyhnal, zvídal na starším synovi, co s nimi matčin otec
hovořil. Syn mu vyprávěl, že je přijal přátelsky, ale toho výroku,
který Prokles pronesl, když je propouštěl, nevzpomněl, poněvadž si
ho nevštípil do mysli. Ale Periandros pravil, že není možné, aby jim
nebyl děd něco namluvil, a tu si ten syn vzpomněl a řekl to také.
Periandros si to vštípil do mysli, a nechtěje dávati najevo žád-
nou měkkost, posílal k lidem, u kterých syn jim vyhnaný pobýval,
a zapovídal jim přijímati ho do domu. A kdykoli on, jsa vyháněn,
přišel do nějakého jiného domu, byl vždy z něho vyháněn, neboť
Periandros hrozil těm, kdo ho přijali, a kázal jim dáti mu výhost.
Takto jsa vyháněn, chodil stále k jiným přátelům, a ti ho, ač se báli,
přece přijímali, poněvadž to byl syn Periandrův.

– 35 –
 Posléze dal Periandros vyhlásiti, že kdokoli přijme Lykofrona do
domu anebo s ním bude mluvit, musí zaplatiti Apollonovi posvát-
nou pokutu, a určil, jak velkou. Na tuto vyhlášku nechtěl ovšem už
nikdo s ním mluviti ani ho do domu přijímati; nadto si ani on sám
netroufal pokoušeti se o to, co bylo zakázáno, nýbrž povaloval se
stále po podloubích.
Čtvrtého dne ho Periandros uviděl sešlého špínou a hladem a po-
cítil s ním soucit. Upustil od hněvu, šel k němu a pravil: „Synu, co je
lepší, míti se tak, jak se máš nyní, či býti po vůli otci a děditi vládu
a statky, které já nyní mám? Ty, můj syn a král bohatého Korintu,
ty sis zvolil život tuláka, tomu se protivě a na toho se hněvaje, na
kterého se to nejméně slušelo. Neboť stalo‑li se nějaké neštěstí, pro
něž mě podezříváš, mně se stalo a mne se dotýká tím více, že jsem
to sám provedl. Ale ty, když jsi teď poznal, oč lépe je býti předmě-
tem závisti než lítosti, a také jaké to je chovati hněv proti rodičům
a lidem mocnějším, ty se odeber domů!“
Tak se ho snažil Periandros získati, ale on neodpověděl otci jinak
nic, jen řekl, že teď musí dáti bohu posvátnou pokutu, když se s ním
pustil do řeči. Periandros poznal, že synovo zlo nelze zhojiti a zdolati,
i pošle ho ze svých očí lodí na Kerkyru; neboť i ta byla pod jeho vládou.
A když ho odeslal pryč, táhl Periandros s vojskem na svého tchána
Proklea jakožto na hlavního původce toho svého neštěstí, zmocnil se
Epidauru, zmocnil se i samého Proklea a zaživa ho zajal.
Když však Periandros časem zestárl a shledával, že už není s to,
aby dohlížel na svou moc a spravoval ji, poslal na Kerkyru a volal
Lykofrona k vládě. Viděl totiž, že se k tomu starší syn nehodí, zdál se
mu příliš tupým. Ale Lykofron ani neuznal jeho posla hodným od-
povědi. Periandros však od jinocha nechtěl upustiti, poslal k němu
po druhé, a to jeho sestru, svou dceru, doufaje, že té nejspíše po-
slechne.
Ona přišla a pravila: „Bratře, chceš raději, aby vláda připadla
jiným a otcův majetek byl rozchvácen, než aby ses vrátil a měl to

– 36 –
sám? Pojď domů, ustaň sám sebe trestati! Pýcha je neblahá vlast-
nost; nechtěj hojiti zlo zlem. Mnozí před spravedlností dávají před-
nost slušnosti; a mnozí už, hledajíce matku, ztratili otce. Samovláda
je vratká věc, je mnoho lidí, kteří po ní baží, a on už je stár a věkem
sešlý; nedávej cizím statky, které jsou tvé!“
Tak k němu mluvila nejlákavějšími slovy, jak ji k tomu navedl
otec. Ale on odpověděl, že nepřijde nikdy do Korintu, dokud bude
slyšeti, že je otec ještě naživu.
Když to dcera vyřídila, Periandros poslal k němu po třetí hla-
satele; chtěl sám přijíti na Kerkyru a jeho vyzýval, aby se vrátil
do Korintu a převzal vládu. Syn s tím souhlasil, i vypravoval se
Periandros na Kerkyru a syn do Korintu. Ale Kerkyrští se o tom
o všem dověděli, a aby jim Periandros nepřišel do země, toho mla-
díka zabili.38
III 50–53

Za to se jim Periandros chtěl strašně pomstít; poslal tři sta

mladých Kerkyřanů, syny z nejpřednějších rodin, králi Alyattovi
do Sard, aby z nich nadělal kleštěnců. Ale Samští mladíky za-
chránili.

38 V novelistickém nánosu ztrácejí se úplně osobnost Kypselova a Periandrova.

Z vyprávění vůbec nevysvítá, že za nich dosáhl Korint největší moci a velkého
bohatství. Ani o zásadách jejich samovlády se nedovídáme a nechápeme, proč
byl Periandros čítán mezi tzv. sedm mudrců. Je to jedna z nejvýraznějších ukázek,
jak šlo logopoiovi hlavně o osobní příběhy lidí, o kterých vyprávěl. Pozn. překl.

– 37 –
 Kroisos a Solon

Po Alyattově smrti převzal královský trůn Alyattův syn Kroisos39, ve

věku pětatřiceti let. Ten tedy jako první z Řeků napadl Efesany. A tu
Efesané, jsouce jím obléháni, věnovali své město Artemidě, spojivše
její chrám lanem s městskými hradbami. Jest pak staré město, jež
bylo tenkrát obléháno, od chrámu vzdáleno sedm stadií40. Na toto
město tedy Kroisos nejprve udeřil, potom však postupně na všech-
na ionská a aiolská města. Proti každému z nich vznášel jiné žaloby.
Mohl‑li vynalézti žaloby závažnější, užíval závažnějších žalob; ale
některým z nich vytýkal i věci nicotné.
Když už si podrobil a poplatnými učinil maloasijské Řeky, po-
mýšlel dále na to, zbudovati si loďstvo a napadnouti Řeky ostrovní.
I měl už všechno přichystáno k stavbě lodí, ale tu prý přišel do Sard
podle jedněch Bias Prienský, podle jiných Pittakos Mytilenský.41
Na Kroisův dotaz, je‑li v Řecku něco nového, řekl prý toto, a tak
zamezil stavbu lodí: „Králi, ostrované skupují tisíce a tisíce koní,
majíce v úmyslu táhnouti na Sardy42 a na tebe.“
Kroisos myslil, že mluví pravdu, a pravil: „Kéž by jen bozi vnukli
ostrovanům myšlenku přijití s jízdou na syny lýdské!“
Mluvčí převzal slovo a vece: „Králi, zdá se mi, žes pocítil dychtivé
přání napadnouti ostrovany jako jezdce na pevnině, a tvá naděje
má vhodný důvod. Ale co myslíš, co jiného si přejí ostrované, když
se dověděli, že proti nim stavíš lodi, ne‑li to, aby se jim poštěstilo

39 Vládl v letech 560–546. Pozn. překl.

40 Stadion, cesta dvou minut. Pozn. překl.
41 Bias a Pittakos byli čítáni mezi tzv. sedm mudrců. Pozn. překl.
42 Hl. město Lýdie. Lýdové vynikali v boji svou početnou jízdou. Ostrovní
Řekové byli dobří námořníci. Pozn. překl.

– 38 –
napadnouti Lýdy na moři, a oni aby se ti tak mohli pomstíti za Řeky
sídlící na asijské pevnině, které jsi ty porobil?“
Tento závěr prý se Kroisovi velice líbil, a poněvadž se mu zdála
ta řeč vhodnou, poslechl a zanechal stavby lodí. A tak uzavřel s Iony
bydlícími na ostrovech přátelský svazek.
Během času měl Kroisos podrobeny skoro všechny národy
sídlící před řekou Halyem; neboť kromě Kiliků a Lyčanů všech-
ny ostatní si podmanil. Jsou to tito národové: Lýdové, Frygové,
Mysové, Mariandynové, Chalybové, Paflagonové, Thrákové Thynští
i Bithynští, Karové, Ionové, Dórové, Aiolové a Pamfylové.
Když je měl Kroisos podrobeny a připojoval ještě jiné k lýdské
říši, přicházeli do Sard, kvetoucích bohatstvím, skoro všichni řečtí
myslitelé, kteří toho času žili, dnes ten za tou příčinou, zítra onen
za onou. Mezi nimi byl tedy i Athéňan Solon43, jenž Athéňanům na
jejich výzvu pořídil zákony a vypluv, aby se podíval po světě, pobyl
v cizině deset let, aby nebyl nucen zrušiti žádný ze zákonů, které
vydal. Sami Athéňané to nemohli totiž učiniti, neboť byli vázáni
slavnou přísahou, že se budou spravovati po deset let zákony, které
jim Solon44 dá.

43 Setkání Solona s Kroisem je pověst bez historického jádra. Solon dal

Athéňanům zákony r. 494–3, potom se na deset roků vzdálil z otčiny. Kroisos dosáhl
trůnu r. 460 (ne‑li později). Zeje tu tedy mezera celé jedné generace; r. 460 n. 459
byl už Solon mrtev. Ale výklady, které Hérodotos vkládá Solonovi do úst, velmi zda-
řile vystihují athénskou mentalitu, a to hlavně Sofokleovo smýšlení, projevující se
v jeho osudových dramatech. Být zdráv, mít z čeho žít, zplodit zdárné děti, a to vše
za rozkvětu obce, je ideál štěstí průměrného Athéňana; přistoupí‑li k tomu krásná
smrt, lze takového člověka nazývat blaženým. Tento životní názor je arci zabarven
pesimisticky. Život je stále podroben změnám, žádného dne nevíme, nečeká‑li nás
neštěstí; proto nelze nikoho blahoslavit, dokud se po šťastném životě nedožije
šťastné smrti. To je zejména morálka Sofokleova Krále Oidipa. Pozn. překl.
44 Je zarážející, že se Hérodotos ani slovem nezmiňuje o důležitých záko-
nodárných reformách Solonových, jimiž byl položen základ k demokratizaci
Athén. Pozn. překl.

– 39 –
 Z takové tedy příčiny a za podívanou45 odebral se Solon do ci-
ziny, i přišel do Egypta ke králi Amasiovi a ovšem také do Sard
ke Kroisovi.46 Když přišel, hostil ho Kroisos v královském paláci.
Potom, třetího nebo čtvrtého dne, vodili sloužící na Kroisův rozkaz
Solona po pokladnicích a ukazovali mu všechnu královu nádheru
a bohatství.
Když pak se na to na všechno podíval a všechno si pohodlně
prohlédl, otázal se ho Kroisos takto: „Hoste athénský, přišlo k nám
o tobě mnoho zpráv jak pro tvou moudrost, tak pro tvé cestování,
že prý jsi z lásky k moudrosti proputoval kvůli podívané veliký kus
světa. I napadla mě teď touha otázati se, zda jsi už uviděl člověka
ze všech lidí nejblaženějšího.“
Kroisos se domníval, že je on sám z lidí nejblaženější, a proto
se ho tak ptal. Ale Solon mu nijak nezalichotil, nýbrž podle pravdy
odpoví: „Ano, králi, Athéňana Tella.“
Kroisos se podivil té odpovědi a otázal se dychtivě: „Pročpak
pokládáš Tella za nejblaženějšího?“
On pravil: „Tellos měl za prvé za šťastných poměrů obce krásné
a dobré syny a dožil se toho, že se jim všem zrodily děti a všechny
zůstaly naživu; za druhé pak se mu dařilo na naše poměry dobře,
a přitom se mu dostalo přeskvělého konce života. Když se totiž strh-
la bitva mezi Athéňany a jejich sousedy v Eleusině, vytáhl na pomoc,
obrátil nepřátele na útěk a slavně zemřel. A Athéňané ho pohřbili
na obecní útraty tam, kde padl, a prokázali mu velké pocty.“
Když podnítil Solon svým vyprávěním o Tellově blaženosti
Kroisovu zvědavost, tázal se král, kdo byl druhý, kterého shledal

45 Orig. tés theóriés heineken; viz předmluva. Pozn. překl.

46 Že byl Solon v Egyptě, o tom není třeba pochybovati, jako o jeho cestách
po provedení zákonodárného díla vůbec. Ale Amasis kraloval značně později,
i narážíme tu na podobné časové potíže jako při setkání Solona s Kroisem. Nadto
se tvrdívá, že Solon v Egyptě čerpal vzory pro své zákony; to by předpokládalo
návštěvu Egypta před r. 494. Pozn. překl.

– 40 –
po Tellovi nejblaženějším. Očekávalť určitě, že se alespoň druhé
ceny dostane jemu.
Ale Solon pravil: „Kleobis a Biton. Ti byli rodem z Argu, měli
dost, aby z toho byli živi, a nadto takovouto tělesnou sílu. Oba
byli vítězi v atletických zápasech, a dále se o nich vypráví tato
pověst. Když Argejští slavili svátek své Héry47, musela být jejich
matka buď jak buď dopravena na voze do Héřina chrámu; ale
voli se jim včas z pole nevraceli. Jsouce dohnáni časovou tísní,
zapřáhli se mladíci sami do jha a táhli vůz a na voze se jim vezla
matka. Dopravivše takto vůz na vzdálenost pětačtyřiceti stadií,
dostihli chrámu. Když to učinili a celé slavnostní shromáždění je
přitom spatřilo, dostalo se jim nadto nejkrásnějšího konce života
a božstvo na nich ukázalo, že je pro člověka lépe být mrtev než
žít.48 Argejané totiž mladíky obstoupili a velebili je pro jejich sílu,
Argejanky pak jejich matku, že se jí dostalo takových dětí. Matka,
rozradostněná tím činem i slávou, předstoupivši před sochu bo-
hyně, modlila se, aby jejím synům Kleobiovi a Bitonovi, kteří jí
připravili velikou čest, dala to, co by bylo pro člověka nejlepší.
Když po té modlitbě vykonali oběť a pohodovali, usnuli mladíci
v samém chrámu a už nevstali, nýbrž takto skonali. Argejané dali
zhotoviti jejich sochy a věnovali je do Delf jakožto sochy49 mužů,
kteří se obzvláště vyznamenali.“
Solon tedy těmto mladíkům připisoval druhou cenu blaženosti.
Kroisos se však rozhorlil a pravil: „Hoste athénský, a naší blažeností
jsi povrhl tak, jako by byla ničím, žes nás nepokládal ani hodnými
srovnání s lidmi docela obyčejnými?“

47 V Argu byla slavná Héřina svatyně; ležela na cestě do Mykén. Pozn. překl.
48 Tato pesimistická myšlenka se vyskytuje u Řeků dosti často; sama usvěd-
čuje z klamu představu o „záři hellenského slunce“. Pozn. překl.
49 Byly v Delfách nalezeny; jsou to ukázky raného řeckého umění, upomína-
jícího na sochařství egyptské. Pozn. překl.

– 41 –
 On však pravil: „Kroise, ty se mne ptáš na lidské osudy, a já přece
vím, že je všeliké božstvo nepřejícné a miluje převraty. Za dlouhý
čas svého života musí člověk mnoho vidět a mnoho i zkusit, co by si
nepřál. Na sedmdesát roků stanovím člověku hranici života. Těchto
sedmdesát let dává dvacet pět tisíc dvě stě dní, nepřipočítá‑li se
k tomu žádný vkladný měsíc; má‑li však být každý druhý rok o je-
den měsíc delší, aby se roční doby v příslušný čas shodovaly, je při
sedmdesáti letech pětatřicet vkladných měsíců, a z těch měsíců tisíc
padesát dní. Ze všech těchto dní za sedmdesát roků, jichž je dvacet
šest tisíc dvě stě padesát, ani jeden nepřináší nic zcela podobného
dni druhému.50 Není tedy člověk, Kroise, venkoncem nic leč náhoda.
Mně se ty jevíš jak velkým boháčem, tak králem mnoha lidí; ale
to, nač ses mě otázal, nemohu o tobě ještě říci, dokud nezvím, žes
dobře skončil svůj život. Neboť velký boháč není proto blaženější
než ten, kdo žije ze dne na den, nedostane‑li se mu štěstí dobře
skončiti život, když byl ve všem šťasten. Vždyť jsou mnozí velcí
boháči nebozí, a mnozí lidé se skrovným živobytím šťastni. Ten,
kdo je velmi bohat, ale nebohý, jen ve dvou věcech předčí šťastného,
tento však bohatého a nebohého v mnohých. První má větší mož-
nost vyplniti své touhy a snésti velikou pohromu, přikvačí‑li naň.
Druhý ho předčí v těchto věcech. Pohromu snésti a touhy vyplniti
nemůže stejně jako on, ale ty věci od něho odvrací jeho štěstí, a je

50 Solonův, tj. Hérodotův výpočet není správný. Bere za základ rok o 360 dnech,
v M. Asii obvyklý (12 měsíců po 30 dnech) a každý druhý rok připočítává vkladný
měsíc (o 30 dnech):
70 roků o 360 dnech … 25 200 dní
35 měsíců o 30 dnech … 1050 dní
Celkem … 26 250 dní
Ale za tohoto předpokladu by připadlo na jeden rok 375 dní ([2 × 360 + 30] ÷ 2),
což je asi o 9¾ dne více, než kolik připadá na solární rok. Chyba záleží v tom, že
tu je pro občanský rok o 360 dnech užito vkladného systému stanoveného pro
lunární rok o 350 dnech. Pozn. překl.

– 42 –
prost tělesných vad, nemocí i nehod, je obdařen zdárnými dětmi
a sličnou podobou. Jestliže k tomu ještě dokoná život šťastně, toť
onen člověk hodný slouti blaženým, po němž ty pátráš. Ale než
skoná, vyčkej a ještě ho nenazývej blaženým, nýbrž jen šťastným.
Je však nemožno, aby někdo jsa člověkem těchto všech darů do-
hromady dosáhl, tak jako žádný kraj nepostačuje sám sobě všeho
poskytovati, nýbrž něco má, jiného se mu nedostává, ten pak, který
toho má nejvíce, ten je nejlepší. Tak také není žádný jednotlivec
soběstačný; něco má, jiného se mu nedostává. A kdo z lidí toho má
po celý život nejvíce a potom dokoná blaze život, ten si podle mého
úsudku zaslouží, králi, onoho jména. U všeho třeba hleděti ke konci,
jak to dopadne; neboť už mnohým bůh štěstí jen poněkud ukázal
a potom je dokořán zahladil.“
Těmito slovy se Solon Kroisovi nijak nezavděčil; král už o něho
nedbal a propustil jej, usoudiv, že je velký nevědomec, když pomi-
nul přítomné blaho a kázal hleděti na konec každé věci.51
I 26–33

51 Byla to šťastná myšlenka postaviti proti sobě Řeka Solona, jednoho ze

sedmi mudrců, s jeho střízlivým, vyrovnaným názorem životním, a Orientálce
Kroisa, zaslepeného mocí a bohatstvím; jeho další osudy dosvědčují sílu řecké
moudrosti i moc řeckého boha věštícího v Delfách. Pozn. překl.

– 43 –
 Atys a Adrastos

Po Solonově odchodu postihl Kroisa od boha veliký trest, patrně

proto, že se pokládal za nejblaženějšího ze všech lidí. Hned poté se
mu ukázal ve spánku sen a zjevoval mu pravdivě neštěstí, které se
mělo přihodit jeho synovi.
Mělť Kroisos dva syny, z nichž byl jeden stižen tělesnou vadou (byl
totiž hluchoněmý), ale druhý daleko vynikal ve všem nad své vrstev-
níky. Jmenoval se Atys. O tomto Atyovi tedy naznačí sen Kroisovi, že
bude zasažen železným hrotem oštěpu, a že ho tak ztratí.
Jakmile se Kroisos probudil a rozvážil si to u sebe, zalekl se toho
vidění ve snu. I rozhodne se svého syna oženit, a ačkoli byl Atys
dříve zvyklý veleti Lýdům v boji, nevysílal ho již Kroisos nikam k ta-
kovému podniku a kopí, dřevce a všechny věci toho druhu, kterých
užívají lidé k válce, odstranil z mužských pokojů a shromáždil do
komory, aby snad něco z toho, visíc na stěně, na syna nepadlo.
Zatím co strojil synovi svatbu, přijde do Sard muž stísněný
osudem a poskvrněných rukou, rodem Fryg, ale z královské krve.
Ten přišel do Kroisova domu a žádal podle tamějších obyčejů dojíti
očisty; a Kroisos ho poskvrny zbavil.52 Děje pak se očišťování u Lýdů
asi tak jako u Řeků.
Když vykonal Kroisos obvyklé obřady, zvídal, kdo to je a odkud.
„Člověče,“ pravil, „kdo jsi a odkud z Frýgie jsi přišel k mému krbu?
A kterého muže či ženu jsi zabil?“
On pak odpovídal: „Králi, jsem syn Gordiův a vnuk Midův, jme-
nuji se Adrastos, zabil jsem nechtě svého bratra a přicházím k tobě,
jsa vyhnán otcem a všeho zbaven.“

52 Poskvrnu lpějící na vrahovi bylo lze očistnými obřady smýti. Býval přitom
obětován beran a vrahovy ruce byly polévány krví ze selete a vodou. Pozn. překl.

– 44 –
 Kroisos mu odpovídal takto: „To jsi potomek mých přátel a k přá-
telům jsi přišel; zůstaň u nás a nebude se ti ničeho nedostávati.
A co se týče toho neštěstí, budeš‑li je nésti co nejlehčeji, bude to
pro tebe nejlepší.“
Žil tedy Adrastos u Kroisa.
A právě toho času se ukázal na Olympu53 v Mysii divoký kanec,
veliký to netvor. Vyrážel z toho pohoří a pustošil obdělaná pole
Mysů. Často si Mysové na něho vyšli, ale nijak mu nemohli ublížiti,
naopak, sami od něho zle zakoušeli.
Konečně přišli myští vyslanci ke Kroisovi a pravili mu takto:
„Králi, divoký kanec, převeliký netvor, ukázal se nám v kraji a pus-
toší naše obdělaná pole. Přes všechno úsilí nejsme s to, abychom
ho skláli. Nyní tě prosíme, abys s námi poslal svého syna, vybrané
jinochy a psy, abychom ho z krajiny vyhladili.“
O to tedy oni prosili, ale Kroisos, jsa pamětliv svého snu, pravil
k nim tato slova: „O mém synu se už nezmiňujte, neboť bych ho
s vámi neposlal; vždyť se právě oženil a toho si teď hledí. Ale vybra-
né lýdské mladíky a vše, co náleží k lovu, s vámi pošlu a těm, kteří
půjdou, důtklivě poručím, aby se co nejhorlivěji s vámi pokusili
vyhladiti vám to zvíře z kraje.“
Tak odvětil. Mysové s tím byli spokojeni, ale tu vstoupí syn
Kroisův, jenž slyšel, oč Mysové žádali. A když Kroisos říkal, že s nimi
svého syna nepošle, praví k němu mladík takto: „Otče, nejkrásněj-
ším a nejušlechtilejším úkolem bývalo dříve pro mne choditi do
válek a na hony a tak se proslavovati. Ale nyní jsi mě z toho obého
vyloučil, ač jsi na mně neshledal ani zbabělosti, ani nedostatku
odvahy. S jakýma očima se mám nyní zjevovati, když kráčím na
shromaždiště nebo z něho? Jak se budou na mne dívati občané, jak
má mladá choť? Co si ona pomyslí o muži, s kterým sdílí lůžko? Buď

53 Maloasijské pohoří, nikoli slavná hora na hranicích Thessalie a Makedonie.

Pozn. překl.

– 45 –
mě tedy nechej jíti na ten lov, anebo mě nějakým důvodem přesvědč,
že je pro mne lépe, děje‑li se tak.“
Kroisos odvětí takto: „Synu, činím to nikoli proto, že bych byl na
tobě shledal zbabělost nebo co jiného ošklivého, ale vidění, jež se
mi ve snu ukázalo, řeklo mi, že máš žíti jen krátký čas, poněvadž
prý zahyneš železným hrotem. Ten sen byl tedy příčinou, že jsem se
spěšně postaral o tento tvůj sňatek a neposílám tě na takové podniky,
jsa na stráži, abych tě, bude‑li mi to nějak možno, za svého života
obratně uchoval před sudbou. Vždyť jsi můj jediný syn – neboť ten
druhý, jehož sluch je zničen, ten je přece pro mne jakoby ztracen.“
Mladík odvětí takto: „Lze to pochopiti, otče, že mne střežíš, když
jsi měl takové vidění; ale co nechápeš, co ti ušlo, to ti dozajista smím
já říci. Jak tvrdíš, vidění ti pravilo, že zahynu železným hrotem. Ale
jaképak má kanec ruce, jakýpak železný hrot, kterého ty se obáváš?
Kdyby totiž vidění bylo řeklo, že zahynu zubem nebo něčím jiným,
co se tomu podobá, zajisté bys musel jednati, jak jednáš. Takto však
prý zahynu hrotem oštěpu! Poněvadž mi tedy nenastává boj s muži,
pust mne!“
Kroisos odvětí: „Synu, překonáváš mě svým výkladem onoho snu.
Jsa tedy tebou překonán, měním své smýšlení a dovoluji ti jíti na
ten lov.“
Po těchto slovech si pošle pro onoho Fryga Adrasta, a když přišel,
praví mu takto: „Adraste, já jsem tě očistil, když jsi byl postižen
neštěstím (nevyčítám ti to), přijal jsem tě do domu a mám tě u sebe,
poskytuje ti všeho, čeho potřebuješ. Nyní tedy, poněvadž jsem ti já
první prokázal dobro, a ty jsi mi je povinen dobrem spláceti, žádám
tě: hlídej mého syna, když se vypravuje na lov, aby se vám snad
nevyskytli na cestě nějací zákeřní lupiči a neublížili mu. Nadto máš
i ty jíti tam, kde se můžeš proslaviti činy; neboť taková je tradice
vašeho rodu, a mimoto máš k tomu síly.“
Adrastos odvětí: „Králi, já bych jinak nešel na ten zápas, neboť se
ani nesluší, aby muž tak těžce zkoušený chodil mezi šťastné mladé

– 46 –
druhy, ani se mi toho nechce, a i kdyby se mi toho chtělo, z mnohých
příčin bych se zdržoval. Takto však, naléháš‑li ty a mám‑li ti pro-
kazovati vděk, neboť jsem ti povinen spláceti dobrem, jsem hotov
to učiniti, i očekávej, že se ti tvůj syn, jehož mi kážeš stříci, navrátí
bez úrazu, pokud to bude záviset na strážci.“
Když on takto Kroisovi odvětil, ubírali se potom na lov, jsouce
provázeni vybranými mladíky a psy. Přišedše pak na horu Olympos,
slídili po tom zvířeti, a když je vyslídili, obklíčili je kolem dokola
a házeli po něm kopími. Tu tedy onen cizinec, právě ten Adrastos,
jenž byl Kroisem očištěn od prolité krve, hodí také kopím po kanci,
ale chybí se ho a zasáhne syna Kroisova. A ten tedy byv raněn že-
lezným hrotem, naplnil to, co sen prorokoval. Kdosi pak běžel, aby
oznámil Kroisovi, co se stalo, a přišed do Sard, podal mu zprávu
o lovu a osudu jeho syna.
I byl Kroisos velmi zkormoucen smrtí synovou a naříkal tím více,
že ho zabil ten, kterého on sám očistil od prolité krve. Bolestně nesa
to neštěstí, volal Dia, Strážce očisty, bera si ho za svědka toho, co se
mu od cizince stalo, a volal Dia, Strážce krbu a přátelství: Strážce
krbu proto, že přijav cizince do svého domu, živil u sebe nevěda
vraha svého syna; a Strážce přátelství proto, že poslav ho se synem,
aby ho střehl, nalezl v něm největšího nepřítele.
Potom přišli Lýdové s mrtvolou a za nimi šel vrah. Ten se posta-
vil před mrtvolu a odevzdával se Kroisovi, vztahuje k němu ruce
a vybízeje ho, aby ho usmrtil nad mrtvolou. Připomínal své dřívější
neštěstí, a k tomu že ještě nyní zničil toho, kdo ho očistil, i že mu
nelze dále žíti.
Když to Kroisos uslyšel, lituje Adrasta, ač byl sám sklíčen tak ve-
likým neštěstím svého domu, a praví k němu: „Dostalo se mi, hosti,
od tebe úplného zadostiučinění tím, že se sám uznáváš za hodna
smrti. Nejsiť mi ty vinen tím neštěstím, leda potud, žes to bez své
vůle spáchal, ale vinen jest asi některý z bohů, jenž mi již dávno
předtím oznámil, co se má státi.“

– 47 –
 I pohřbil Kroisos svého syna, jak se slušelo. Ale Adrastos, syn
Gordiův a vnuk Midův, ten, který se stal vrahem svého vlastního
bratra a potom i vrahem toho, u něhož došel očisty, vyčkal, až se
lidé od náhrobku vzdálili a nastal klid. Potom však, uznávaje, že je
ze všech lidí, které znal, nejtíže stíhán neštěstím, sám se na hrobě
Atyově zavraždil.
I 34–45

– 48 –
 Kroisovy dotazy v Delfách

Kroisos po dva roky setrvával nečinně ve velikém hoři, pozbyv

svého syna. Když však potom Kyros, syn Kambysův, povalil pan-
ství médského krále Astyaga54, syna Kyaxarova, a perská moc se
vzmáhala, učinilo to konec jeho hoři a podnítilo ho k přemýšlení,
zda by mohl nějak sraziti vzrůstající moc Peršanů, dříve než by
zmohutněli.
Když to uvážil, ihned zkoušel věštírny řecké i libyjské55, rozeslav
posly na všechny strany: jedny, aby šli do Delf, druhé do Ab ve Fokidě,
jiné do Dodony;56 někteří byli posláni k Amfiaraovi a k Trofoniovi57,
další k milétským Branchovcům58. To tedy jsou řecké věštírny, do
kterých Kroisos poslal pro věštbu. Do Libye vypravil jiné s dotazem
k Ammonovi59. Rozesílal pak své posly proto, že zkoušel věštírny,

54 Měl za choť Alyattovu dceru, byl tedy Kroisos Astyagův švagr. Pozn. překl.
55 Lybie – tak nazývali staří sev. Afriku a Afriku vůbec. Pozn. překl.
56 Abai ve Fokidě s věštírnou Apollonovou, Dodona v Epeiru s věštírnou
Diovou. Pozn. překl.
57 Amfiaraos, jeden z účastníků výpravy sedmi proti Thébám, propadl prý
se do rozsedliny způsobené od Dia bleskem; byl tam u Théb uctíván jako věštní
bůh. – Trofonios, věštní bůh, měl u Lebadeie v Boiotii věštírnu v podzemní jes-
kyni. Pozn. překl.
58 Potomci Brancha, podle báje syna Apollonova, rod věštců spravující
Apollonovu svatyni a věštírnu u Milétu; slula podle nich (Branchidai). Novověkými
výkopy byly zříceniny některých věštíren zde uvedených – tak delfské, abské
a milétské – odkryty. Pozn. překl.
59 Egyptsky Amun, sluneční bůh, ztotožněný Řeky s Diem, měl věštírnu
v jedné z oáz v Libyjské poušti (dnešní oáza Siwah). Tato oáza proslula jednak
Kambysovou neblahou výpravou, jež se ztratila v poušti, jednak šťastnou výpra-
vou Alexandra Velikého (r. 332), jenž tu byl Amunovými kněžími prohlášen za
syna toho boha. Pozn. překl.

– 49 –
jak jsou znalé, aby se jich – shledá‑li je znalými pravdy – po poslech
po druhé dotázal, má‑li se pokusiti o výpravu proti Peršanům.
Když Lýdy posílal na zkoušení věštíren, nařídil jim toto: aby ode
dne svého odchodu ze Sard po další čas počítali den za dnem a sté-
ho dne se dotazovali věštíren, co právě v té chvíli dělá lýdský král
Kroisos, syn Alyattův; a cokoli každá z těch věštíren odpoví, to aby
si zapsali a přišli s tím k němu.
Co odpověděly ostatní věštírny, o tom nikdo nic nevypráví. Ale
v Delfách, jakmile Lýdové vstoupili do chrámu za věštbou a tázali
se, jak jim bylo rozkázáno, odpoví jim Pýthie šestiměrem takto:

Známť já počet pískových zrn, znám rozměry moře,

rozumím němému též a slyším toho, kdo mlčí.
Želva má pevný štít: z ní pach mi pronikl k čichu;
s mladým jehněčím masem se vaří právě teď v mědi,
měď se prostírá pod ní a měď též shora ji kryje.

Tuto odpověď Pýthie si Lýdové zapsali a vrátili se do Sard. Když

pak přibyli i ostatní rozeslaní poslové s výroky věštíren, otvíral
Kroisos všechny zápisy a prohlížel si je. Dlouho se mu žádný z těch
výroků nelíbil; ale když uslyšel výrok z Delf, ihned mu projevoval
zbožnou úctu a přivítal jej: dospělť k náhledu, že jest jen jediná
věštírna, totiž delfská, poněvadž uhodla, co učinil. Když totiž roze-
slal posly s dotazy po věštírnách, vyčkal stanoveného dne a pro-
vedl toto: Vymyslil si cosi, co nebylo možno vynalézt a uhodnouti:
rozsekal želvu a jehně a uvařil je spolu sám v měděném kotli pod
měděnou poklicí.
To bylo tedy odpověděno Kroisovi z Delf. Stran Amfiaraovy
věštírny nemohu říci, co Lýdům po provedení obvyklých obřadů
odpověděla, neboť se o tom ani nevypráví; mohu jen říci, že Kroisos
i jeho věštírnu pokládal za neklamnou.

– 50 –
 Potom velkolepými obětmi usmiřoval delfského boha60. Zabil
v oběť po třech tisících kusech dobytčat, která je dovoleno obětovati,
dále navršil velikou hranici z pozlacených a postříbřených lehátek,
zlatých číší, nachových plášťů a suknic a spaloval to vše v naději, že
si takto boha tím spíše nakloní. Také všem Lýdům nařídil, aby mu
každý obětoval, co by kdo mohl.
A když skončil tu oběť, dal slíti nesmírné množství zlata a ukouti
z něho polocihly šest dlaní61 dlouhé, tři široké a jednu vysoké, počtem
sto sedmnáct kusů, a to čtyři z ryzího zlata, vážící po půltřetím ta-
lentu, ostatní polocihly z bílého zlata62 o váze dvou talentů. Dal také
ulíti sochu lva z ryzího zlata, vážící deset talentů. Tento lev za požá-
ru63 delfského chrámu spadl z těch polocihel, na nichž byl postaven,
a nyní je uložen v korintské pokladnici; váží jen půl sedma talentu,
neboť půl čtvrta talentu se z něho při tom ohni rozpustilo.
Když bylo vše hotovo, poslal to Kroisos do Delf, a spolu i tyto
dary: dvě velmi veliká měsidla, zlaté a stříbrné – z nichž zlaté stá-
valo napravo, když se do chrámu vchází, stříbrné nalevo. Také ty
byly po požáru chrámu přemístěny, i stojí ten zlatý v pokladnici
klazomenské a váží půl deváta talentu a dvanáct min64, stříbrný sto-
jí v rohu chrámové předsíně a pojme šest set džbánů65; Delfané jej

60 Obával se, že ho svým všetečným dotazem rozhněval. – Pozoruhodné je, že

jak maloasijští neřečtí králové, tak řečtí samovládci udržují srdečné styky s delf-
skou věštírnou; vypadá to skoro tak, jako by si přáli, aby delfský bůh jejich moc
legitimoval. Všimni si také, jak hojné a přesné má Hérodotos zprávy zakládající
se na informacích čerpaných z Delf; dokazuje to důvěrné jeho vztahy k delfské
věštírně. Pozn. překl.
61 Dlaň = šířka čtyř prstů, asi 7,5 cm. Pozn. překl.
62 Směs zlata a stříbra; z udané váhy vysvítá poměr 7 : 3. Také je z velikosti
a váhy polocihel jasno, že byly duté. Pozn. překl.
63 Roku 548. Pozn. překl.
64 Mina (řec. mná) = jedna šedesátina talentu. Pozn. překl.
65 Džbán (chús), dutá míra o obsahu asi 3¼ l. Pozn. překl.

– 51 –
totiž naplňují o slavnosti Theofanií66. Podle toho, co tvrdí Delfané,
je toto měsidlo dílo Theodora Samského67, a já také tak myslím; zdá
se mi totiž, že to není jen ledajaké dílo. Dále poslal Kroisos čtyři stří-
brné sudy, jež stojí v korintské pokladnici, a dvě kropenky věnoval,
zlatou a stříbrnou. Z nich na té zlaté je nápis „Od Lakedaimoňanů“.
Ti totiž říkají, že to je dar jimi věnovaný, ale to tvrzení je mylné.
Neboť i ten dar pochází od Kroisa, a ten nápis tam přidělal kdosi
z Delfanů, chtěje se zavděčit Lakedaimoňanům; znám jeho jméno,
ale nechci je připomínat. Jen chlapec, jehož rukou teče voda, je dar
Lakedaimoňanů, ale z obou kropenek žádná.
Ještě mnoho jiných votivních darů, ne tak významných, poslal
současně Kroisos do Delf, např. kulaté stříbrné konvice a zejména
také zlatou sochu ženy tři lokty vysokou, jež prý podle Delfanů
představuje Kroisovu pekařku chleba68. Posléze věnoval Kroisos
i náhrdelník a pásy své choti.
To poslal do Delf. Amfiaraovi69 pak, o jehož udatnosti a nešťast-
ném osudu se dověděl, věnoval štít celý ze zlata a masivní zlatý oštěp,
jehož ratiště bylo také celé ze zlata. Oba tyto dary byly až do mých
dob v Thébách, a to v thébském chrámu Ismenského Apollona.70
66 Slavnost božího zjevení. Delfané slavili na jaře návrat slunečního boha
Foiba Apollona, jehož si v zimě představovali jako nepřítomného. Pozn. překl.
67 Theodoros ze Samu, mladší (byli dva umělci toho jména ze Samu), jenž také
zhotovil proslulý prsten Polykratův. Pozn. překl.
68 Podle pověsti prý jakási služebná pekoucí chléb Kroisovi prozradila, že ho
chce macecha usmrtit otráveným chlebem. Pozn. překl.
69 Jsa nadán věšteckým duchem, věděl, že výprava sedmi proti Thébám, vede-
ná Oidipovým synem Polyneikem, dopadne špatně, a nechtěl se jí zúčastnit, ale
jeho choť se dala od Polyneika podplatit šperkem a svého muže přiměla k účasti
ve výpravě. Pozn. překl.
70 Dary věnované Kroisem do Delf obsahovaly asi 94 talentů, tj. asi 235 kg zlata.
Uvážíme‑li, že stejné množství zlata věnoval Apollonově věštírně v Branchidech
(I. 92) a značné dary dal i jiným věštírnám, můžeme si představit, jak obrovský
boháč Kroisos byl. Pozn. překl.

– 52 –
 Lýdům, kteří měli tyto dary vézti do chrámů, nařizoval Kroisos,
aby se tázali věštíren, má‑li Kroisos táhnouti proti Peršanům a má‑li
si přibrati nějaké cizí vojsko za přátele.
Když Lýdové došli svého cíle, kam byli posláni, odevzdali dary
a tázali se věštíren takto: „Kroisos, král Lýdů a jiných národů, po-
kládaje tyto věštírny za jediné na světě, dal vám tyto dary důstojné
vašich výpovědí a nyní se vás táže, má‑li táhnouti proti Peršanům
a má‑li si přibrati nějaké cizí vojsko jako spojence.“
Tak se poslové tázali. Výroky obou věštíren se shodovaly: před-
povídaly Kroisovi, že zničí velikou říši, potáhne‑li proti Peršanům,
a radily mu, aby vynašel nejmocnější řecký národ a přibral si jej za
přítele.
Když zvěděl Kroisos tyto zvěstované boží výroky, velmi se nad
věštbami zaradoval, neboť pojal pevnou naději, že zničí říši Kyrovu.
I pošle znovu do Pythu, a vyzvěděv počet Delfanů, obdaruje kaž-
dého z nich dvěma zlatými statéry71. Delfané za to udělili Kroisovi
a Lýdům přednostní právo při dotazech, zproštění od poplatků
a čestné místo při slavnostech, a na všechny věky komukoli z nich
volnost státi se delfským občanem.
Obdařiv Delfany, dal si věštiti po třetí, neboť od té doby, co od
té věštírny obdržel pravdivou výpověď, nemohl se jí nabažiti. Tázal
se tentokrát, bude‑li mít jeho vláda dlouhé trvání. Pýthie mu věští
takto:

Tenkrát, až médskému lidu se mezek vladařem stane,

z Hermu72, jenž křemeny valí, ty Lýde změkčilých nohou,
prchej a neváhej nic a nestyď se bázlivcem býti!

71 Statér – zlatý peníz, jehož cena z té doby není známa. Pozdější statéry
Dareiovy se rovnaly dvaceti attickým stříbrným drachmám, tedy asi 18 korunám
ve zlaté měně. Pozn. překl.
72 Řeka protékající Lýdií. Pozn. překl.

– 53 –
 Když se tato slova dostala ke Kroisovi, způsobila mu daleko větší
radost než všechny ostatní věštby, neboť doufal, že nikdy nebude
kralovati Médům mezek namísto člověka, a že tedy ani on, ani jeho
potomci nikdy nepřestanou vládnouti.
I 46–56

Kroisos pak zjistil, že jsou Lakedaimoňané ze současných Řeků

nejmocnější, i uzavřel s nimi přátelství.

– 54 –
 Kroisův pád

Kroisos, zmýliv se ve výkladu věštby, táhl s vojskem do Kappadokie,

neboť se nadál, že zničí Kyra a moc Peršanů.
Když se chystal táhnouti proti Peršanům, jeden z Lýdů, jenž byl
už dříve obecně pokládán za moudrého a po této radě měl mezi
Lýdy ještě slavnější jméno (slul Sandanis), radil Kyrovi takto: „Králi,
chystáš se táhnouti proti takovým mužům, kteří nosí kožené kalho-
ty a vůbec kožený oděv, jedí ne tolik, na kolik mají chuť, nýbrž kolik
mají jídla, neboť sídlí v zemi drsné; mimoto nepijí vína, nýbrž vodu,
a nemají k snědku fíků aniž jakékoli jiné lahůdky. Přemůžeš‑li je, co
si na nich vezmeš, když přece nic nemají? Budeš‑li však přemožen,
uvědom si, kolik dobrého pozbudeš. Neboť jakmile okusí našich
dobrot, přimknou se k nim a nebude je možno od nich odehnati.
Já jsem věru bohu vděčen za to, že nevnukají Peršanům touhu táh-
nouti proti Lýdům.“
Takto pravil, ale Kroisa nepřesvědčil. Co se však týče Peršanů,
vskutku neznali ani pohodlí, ani životních požitků, dokud si nepod­
robili Lýdy.
I 71

Do Kappadokie táhl Kroisos předně proto, že toužil po území, chtěje

je k svému dosavadnímu údělu ještě přivtěliti, hlavně však proto,
že se spoléhal na tu věštbu a byl by rád na Kyrovi pomstil Astyaga.
Neboť Kyros, syn Kambysův, si podmanil Kyaxarova syna Astyaga,
perského krále, jenž byl Kroisův švagr.
I 73

Když překročil Kroisos řeku Halys, přišel do kappadockého kraje

zvaného Pterie. Město Pterie je nejpevnější místo této země a leží

– 55 –
asi jižně od města Sinopy, ležícího u Hostinného moře. Tam tábořil,
pleně pozemky Kappadoků. I dobyl města Pteřanů a zotročil je,
dobyl i všech okolních měst a Kappadoky, ač se nijak neprovinili,
vypudil z domovů.
Kyros shromáždil své vojsko a přibrav k němu všechny kmeny,
které sídlily v krajinách ležících mezi oběma soupeři, táhl Kroisovi
vstříc. Ale než vyrazil s vojskem, poslal hlasatele k Ionům a po-
koušel se je přiměti k odpadnutí od Kroisa. Ionové se však nedali
zlákati.
Když Kyros přišel a položil se táborem proti Kroisovi, zkoušeli
v pterijském území co nejmocněji svou sílu. Strhla se krutá bitva
a na obou stranách padlo mnoho lidí, nakonec však nezvítězilo
žádné z obou vojsk, a když nastala noc, rozešli se bez rozhodnutí.
Tak tedy bojovala obě vojska.
Kroisos uznal s nevolí, že jest jeho vojsko počtem nedostatečné –
byloť to vojsko, které se účastnilo bitvy, daleko slabší než Kyrovo;
uznal to tedy, a když se Kyros druhého dne nepokoušel útočiti, táhl
nazpět do Sard. Mělť v úmyslu povolati podle smlouvy na pomoc
Egypťany – dříve totiž než s Lakedaimoňany uzavřel již válečné
spojenectví s egyptským králem Amasiem –, poslati si také pro
Babyloňany – neboť i s nimi měl ujednáno válečné spojenectví,
a té doby vládl Babyloňanům Labynetos73 – a též Lakedaimoňanům
vzkázati, aby se v ustanovený čas k němu dostavili. Ty všechny tedy
měl v úmyslu shromážditi, až mine zima, sebrati pak své vlastní voj-
sko a s počátkem jara táhnouti proti Peršanům. Takto jsa rozhodnut
přišel do Sard a rozesílal hlasatele ke všem spojencům se vzkazem,
aby se do pěti měsíců shromáždili v Sardech. To pak vojsko, které
bylo u něho a bojovalo s Peršany (bylo to jeho žoldnéřské vojsko),
odeslal pryč a rozpustil, neboť se nenadál, že by Kyros, když bojoval
tak nerozhodně, táhl na Sardy.

73 Je míněn Naboned, poslední babylonský král. Pozn. překl.

– 56 –
 Zatímco se Kroisos zanášel takovýmito úmysly, naplnilo se celé
předměstí Sard hady. Když se objevili, koně opouštěli své pastviny
a chodili se pásti tak, že požírali hady. Když to Kroisos viděl, usou-
dil – jak tomu také bylo –, že to je nějaké znamení, a ihned vypravil
posly k vykladačům znamení do Telmessu74.
Když tam poslové přišli a dověděli se, co se tím znamením míní,
nebylo jim už možno oznámiti to Kroisovi; neboť než připluli na-
zpět do Sard, byl už Kroisos zajat. Vyložili pak Telmessané ten úkaz
v tom smyslu, že se Kroisos může nadíti vpádu cizího vojska do své
země, jež přijde a podrobí si domorodé obyvatelstvo; had prý je
zrozenec země, kdežto kůň nepřítel a cizinec. Tuto odpověď tedy
dali Telmessané Kroisovi již zajatému, aniž ještě věděli, co se stalo
se Sardami a samotným Kroisem.
Když totiž Kroisos po bitvě u Pterie odtáhl a Kyros se pak do-
věděl, že odtáhl a zamýšlí vojsko rozpustit, ihned konal porady
a shledával, že by bylo pro něho výhodné co nejrychleji táhnout na
Sardy, dříve než by se lýdská válečná moc opět shromáždila. Když se
tak rozhodl, také to rychle prováděl. Přitáhl totiž s vojskem do Lýdie
a sám přišel Kroisovi jako posel. Kroisos se ocitl u veliké nesnáze,
když se věci vyvinuly zcela proti jeho očekávání, přece však vedl své
Lýdy do bitvy. Nebyloť tenkrát v M. Asii zdatnějšího a chrabřejšího
národa nad národ lýdský. Bojovali koňmo, nosili dlouhá dřevce
a byli výborní jezdci.
Obě vojska se setkala na rovině ležící před Sardami. Je to velká
holá rovina, protéká jí několik řek, mezi nimi Hyllos, a vlévají se do
největší, zvané Hermos, jenž teče z pohoří zasvěceného Dindymské
Matce75 a ústí do moře u Fokaie.

74 Město v Lykii, jehož obyvatelé prý všichni měli věštecké nadání. Pozn. překl.
75 Velká Matka nebo Matka bohů, hlavní fryžská bohyně Ma. Její kult byl
orgiastický a byla uctívána zejména na hoře Dindymu u města Pessinuntu.
Pozn. překl.

– 57 –
 Když Kyros viděl, jak se Lýdové řadí k boji, zalekl se jejich jízdy,
i učinil na Harpagovu radu toto. Dal shromážditi všechny velbloudy,
kteří šli s vojskem, nesouce zásoby a zbraně, dal jim odníti náklad
a posadil na ně muže vystrojené jako jezdce. Když je tak vypravil,
nařídil jim, aby před ostatním vojskem postupovali proti Kroisově
jízdě, za velbloudy pak kázal následovati pěchotě a teprve za pěcho-
tou postavil svou všechnu jízdu. Rozestaviv takto všechny, vybídl je,
aby ostatních Lýdů nešetřili a zabíjeli každého, kdo se bude stavěti
v cestu, ale samotného Kroisa aby nezabíjeli, ani kdyby se při zají-
mání bránil. Takovou vybídku k nim pronesl. Velbloudy pak postavil
proti jízdě proto, že se kůň velblouda děsí a nesnáší ani pohled na
něho, vidí‑li ho, ani jeho zápach, čije‑li ho. Právě proto tedy učinil
toto chytré opatření, aby Kroisovi nebyla k ničemu jízda, kterou se
ten Lýd doufal právě nějak vyznamenati.
Když vojska proti sobě postupovala k bitvě, koně, jakmile ucí-
tili velbloudy a uviděli je, obraceli se nazad, a tak byla zmařena
Kroisova naděje. Avšak Lýdové si přesto nepočínali zbaběle: sezna-
vše, co se děje, seskočili z koní a srazili se s Peršany pěšky. Konečně
však, když na obou stranách padlo mnoho lidí, dali se Lýdové na
útěk. Peršané je sevřeli v městě a obléhali.
Nastalo jim tedy obléhání, a tu si Kroisos myslil, že se to jeho
obležení protáhne, i vypravil z města nové posly k spojencům.
Dřívější poslové byli totiž rozesláni s vybídkou, aby se spojenci
shromáždili v Sardech do pěti měsíců; tyto však vyslal, aby požádali
co nejrychleji o pomoc, poněvadž už je Kroisos obléhán.
I 76–81

Lakedaimoňané byli právě zaneprázdněni válkou s Argem, ale

přesto se chystali Kroisovi přispěti; zatím však bylo už Sard
dobyto.

– 58 –
Sard bylo dobyto takto. Když už byl Kroisos obléhán čtrnáct dní,
rozeslal Kyros po svém vojsku jezdce a vyhlásil, že obdaruje toho,
kdo první zleze hradby. Potom se vojsko pokusilo hradby ztéci, ale
nedařilo se mu to. I zanechali toho ostatní, ale jeden Mard76, jménem
Hyroiades, pokoušel se vystoupiti na hradby na tom místě vyšehradu,
kde nebyla postavena žádná stráž. Nebyloť obavy, že by kdy byl vyše-
hrad ztečen na tomto místě, neboť tu je strmý a nedobytný. To bylo
také jediné místo, kudy někdejší sardský král Meles nepronesl lva77,
jehož mu porodila jeho milenka. Tenkrát Telmessané vydali soud, že
budou Sardy nedobytné, bude‑li ten lev nesen kolem hradeb. Meles
tedy nosil lva podél celých hradeb, kde bylo lze vyšehrad napadnouti,
ale ono místo vědomě pominul, poněvadž bylo nezdolné a strmé; je
pak ta část hradu obrácena k Tmolu78.
Nuže, ten Mard Hyroiades spatřil den předtím jednoho z Lýdů,
jak tudy sestoupil za přílbou, která se skulila dolů, a vytáhl si ji; zpo-
zoroval to a vštípil si to do paměti. Druhého dne pak tudy vystoupil
sám a po něm vystupovali jiní Peršané. A když jich tak vylezlo znač-
né množství, Sardy padly79 a celé město bylo pleněno.
Co se týče Kroisa, stalo se toto. Měl syna – už jsem se o něm
dříve zmínil – jinak sice úhledného, ale němého. Za svého dřívější-
ho blahobytu učinil pro něho Kroisos vše možné, zkoušel to i ono,
a také poslal do Delf dotázat se o něm věštírny. Pýthie mu pravila
takto:

Lýde, ty mocný králi, ó zpozdilý, zpozdilý Kroise,

nechtěj slyšeti kdy hlas synův, po němž tak toužíš,

76 Příslušník kočovného perského kmene. Pozn. překl.

77 Lev byl zasvěcen maloasijskému slunečnímu bohu Sandonovi. Meletem byl
asi původně míněn Sandon a jeho milenkou bohyně Ma. Pozn. překl.
78 Pohoří u Sard. Pozn. překl.
79 Roku 546 nebo 541. Pozn. překl.

– 59 –
 ve svém domě. Jeť pro tebe líp té tužby se minout,
neboť v neblahý den ti promluví po prvé syn tvůj.

Když tedy bylo města dobýváno, hnal se jeden Peršan na Kroisa,

aby ho zabil, neboť ho nepoznal. Kroisos ho sice viděl přicháze-
ti, ale pod dojmem přítomné pohromy toho nedbal a nedělal si
nic z toho, být bodnut a zemřít. Ale když ten němý chlapec viděl
Peršana přicházet, sklíčen jsa strachem a neštěstím vyrazil ze sebe
hlas a pravil: „Člověče, nezabíjej Kroisa!“ Tak se tedy po prvé ozval
a od té doby už po celý svůj život mluvil.
I zmocnili se Peršané Sard a samého Kroisa zajali živého, když
vládl čtrnáct roků, čtrnáct dní byl obležen a podle věštby zničil
velikou říši, ale svou vlastní.
Peršané ho jali a přivedli před Kyra. Ten dal nakupiti velikou
hranici a vyvésti na ni Kroisa spoutaného okovy a podle něho po-
staviti dvakrát sedm synů lýdských. Buď měl v úmyslu obětovati
je kterémusi z bohů jako prvotiny z kořisti, nebo také chtěl splniti
nějaký slib; nebo také slyšel o Kroisově zbožnosti, a proto ho dal po-
staviti na tu hranici, chtěje zvěděti, zda ho některý z bohů zachrání
od smrti upálením zaživa.80
Tak prý tedy jednal Kyros. Ale Kroisos, jak tak stál na hranici,
ač byl stísněn takovým neštěstím, vzpomněl si na Solonův výrok,
pronesený z božího vnuknutí, že nikdo z lidí, pokud jsou živi, není
blažen. Když mu to tedy připadlo na mysl, vzchopil se, hluboce
zastenal po dlouhém mlčení a třikrát zavolal: „Solone!“

80 Jiná verze, čerpající z perské pověsti, vypráví, že Kroisovi, když stál spoután
mezi Peršany, za hromu a blesku spadly okovy z těla. Co se opravdu s Kroisem
stalo, není bezpečně zjištěno; ale podobá se pravdě, že zůstal uchován na živu.
Také se však vyprávělo, že chtěl spáchati na hranici se svou rodinou sebevraždu,
Zeus však prý uhasil oheň a Apollon přenesl Kroisa do kraje zbožných Seveřanů
(Hyperboreů), svých vyznavačů. Pozn. překl.

– 60 –
 Kyros to uslyšel a rozkázal tlumočníkům otázati se Kroisa, koho
to volá, a oni přistoupili a tázali se. Kroisos na jejich otázky dlouho
mlčel, ale potom, když ho nutili, pravil: „Volal jsem jednoho muže –
kdyby ten mohl promluviti se všemi vladaři, cenil bych to výše než
veliké bohatství.“
Poněvadž mluvil pro ně záhadně, tázali se opět na smysl jeho
slov. Když naléhali a dotírali, vyprávěl jim tedy, jak k němu jednou
přišel Athéňan Solon, prohlédl si všechno jeho bohatství a prohlásil
je za malicherné, a jak se na něm vyplnilo všechno, co onen muž
řekl – a říkal prý to právě tak o něm samém jako o všem lidském
pokolení a hlavně o těch, kteří se sami pokládají za blažené.
Tak vyprávěl Kroisos, a zapálená hranice již na okraji hořela.
Ale když Kyros uslyšel od tlumočníků, co Kroisos řekl, změnil svůj
úmysl, uvážil, že – sám jsa člověkem – vydává za živa ohni napospas
jiného člověka, jenž se mu kdysi štěstím vyrovnal; nadto se zalekl
odplaty a pomyslil na to, že zde na světě nemá nic pevného trvá-
ní. I kázal uhasiti co nejrychleji planoucí oheň a odvésti z hranice
Kroisa a Kroisovy společníky. Oni se o to pokoušeli, ale nemohli prý
už oheň zdolati.
Tu prý Kroisos, jak vypravují Lýdové, seznal obrat v Kyrově
smýšlení a viděl, že kdekdo hasí oheň, ale nemohou jej zmoci, a jal
se hlasitě dovolávati Apollona, aby mu přispěl a zachránil ho od
přítomné pohromy, jestliže se mu kdy nějakým darem zavděčil.
I dovolával se v slzách boha, a tu prý se náhle za jasné oblohy a bez-
větří shlukla mračna, strhla se bouře a spustil velmi prudký liják,
takže byla hranice uhašena.
Takto poznal Kyros, že je Kroisos bohumilý člověk a řádný muž.
Dal ho odvésti z hranice a otázal se ho: „Kroise, kdo z lidí tě pře-
mluvil, abys vytáhl proti mé říši a stal se mým nepřítelem namísto
přítelem?“
On řekl: „Králi, provedl jsem to, jsa puzen tvým štěstím a svým
neštěstím; ale zavinil to řecký bůh, jenž mě podnítil k výpravě proti

– 61 –
 tobě. Nikdo přece není tak pošetilý, aby si volil raději válku než mír;
neboť v míru pohřbívají synové otce, kdežto za války otcové syny.
Ale bohům se asi zlíbilo, aby se tak stalo.“
Tak promlouval. Kyros mu dal sejmouti pouta, posadil ho vedle
sebe a choval se k němu velmi šetrně. Jak on, tak i celá jeho družina
hleděli na něho s velikým obdivem.
Kroisos byl zamyšlen a mlčel. Po chvíli se ohlédl a viděl Peršany,
jak plení lýdské město; i pravil: „Králi, smím říci, co si právě myslím,
či mám nyní mlčeti?“
Kyros mu kázal, aby směle mluvil, cokoli chce. I tázal se ho
Kroisos: „Co to tak usilovně koná ten veliký dav lidí?“
Kyros pravil: „Tvé město plení a tvé bohatství drancuje.“
Ale Kroisos odpovídal: „Ani mé město, ani mé bohatství neplení,
neboť mně už po tom nic není; spíše plení a loupí tvůj majetek!“
Kyra zarazila Kroisova slova, kázal ostatním poodstoupiti a otázal
se Kroisa, co by pokládal v tomto případě za vhodné. A on pravil:
„Bozi mě učinili tvým otrokem, i pokládám za svou povinnost sdíleti
s tebou, vidím‑li v něčem lépe než ty. Peršané, lidé od přirozenosti
zpupní, nemají nyní žádného majetku. Připustíš‑li tedy, aby pleněním
nabyli velikého majetku, můžeš se pak nadíti tohoto: kdo si z nich
nejvíce urve, ten se – to čekej – pozdvihne proti tobě. Souhlasíš‑li
tedy s tím, co já říkám, učiň toto: Rozlož u všech bran své zbrojnoše,
a ti ať odnímají kořist těm, kdo si ji odnášejí, a ať rozhlašují, že z ní
musí být desátek obětován Diovi. Tak v nich ty nevzbudíš nelibost,
dáš‑li jim násilím odnímati kořist, a oni uznají, že konají, co se sluší
a patří, a rádi kořist vydají.“
Když to Kyros slyšel, těšilo ho to nadmíru, poněvadž shledával tu
radu dobrou. Velmi ho za to pochválil, uložil svým zbrojnošům, aby
jednali tak, jak poradil Kroisos, a Kroisovi pravil: „Kroise, poněvadž
ses už osvědčil řádnými činy i slovy jako pravý král, žádej ode mne
darem, co by sis ihned přál míti splněno.“

– 62 –
 On řekl: „Pane, nejvíce se mi zavděčíš, dovolíš‑li mi, abych řec-
kému bohu, kterému jsem já ze všech bohů prokázal nejvíce pocty,
poslal tyto okovy a otázal se ho, je‑li jeho zvykem klamati ty, kdož
mu činí dobře.“
Kyros se zeptal, jaká stížnost je podkladem této jeho žádosti.
Kroisos mu vykládal o svých úmyslech, o odpovědích věštíren
a zejména o darech, které jim věnoval a jak se dal ponouknouti
věštbou, aby táhl proti Peršanům. A když to vyprávěl, opětovně ho
žádal, aby mu dovolil vyčísti to bohu.
Kyros se zasmál a pravil: „Dostane se ti, Kyre, ode mne nejen
toho, ale i čehokoli jiného, oč kdy budeš žádati.“
Když to Kroisos uslyšel, poslal do Delf několik Lýdů a kázal jim,
aby položili jeho okovy na práh chrámu a tázali se, nestydí‑li se bůh,
že svými věštbami ponoukl Kroisa, aby táhl proti Peršanům, jako by
měl zničiti Kyrovu říši, což mělo za následek takovéto obětní prvo-
tiny81, a přitom aby ukazovali ty okovy. Tak se měli tázati, a mimoto
ještě, je‑li zvykem řeckých bohů být nevděčnými.
Když Lýdové přišli do Delf a vyřídili, co jim bylo přikázáno, od-
pověděla prý jim Pýthie toto: „Určené sudbě nemůže uniknouti
ani bůh. Kroisos odpykal vinu svého čtvrtého předka Gyga, jenž
býval zbrojnošem Harakleovců, dal se svésti ženskou lstí, zabil
svého pána a získal jeho čestné postavení, jež mu nijak nepříslu-
šelo. Loxias82 se snažil, aby se neštěstí, jež postihlo Sardy, událo až
za Kroisových synů, a nikoli za Kroisa samého, ale nebyl s to, aby
odvrátil osud. Co však mu osud povolil, to provedl, Kroisovi vděk:
o tři roky totiž oddálil dobytí Sard, a Kroisos nechať ví, že podlehl
o ta tři léta později, než mu bylo souzeno. Dále mu bůh přispěl,
když ho ohrožoval oheň. Co se však týče dané věštby, horší se

81 Měl jimi býti při vítězství podíl z válečné kořisti; nyní jsou jimi okovy.
Pozn. překl.
82 Příjmení delfského Apollona. Pozn. překl.

– 63 –
Kroisos neprávem. Neboť Loxias mu předpovídal, že zničí velikou
říši, potáhne‑li proti Peršanům. Měl‑li se Kroisos poradit s dobrou,
měl se ještě po poslechu dotázati, míní‑li věštba jeho vlastní říši, či
Kyrovu. Jestliže výrok nepochopil a nedotázal se po druhé, nechať
vinu toho přičítá sobě. Ani to, co mu řekl Loxias o mezku, když se
naposled tázal věštírny, ani to Kroisos nepochopil. Tím mezkem
byl přece Kyros, neboť vzešel z dvou různorodých bytostí, z matky
urozené, z otce dosti nízkého; neboť jeho matka byla Médka a dcera
médského krále Astyaga, kdežto otec byl Peršan a médský poddaný,
a přece, ač stál v každém směru níže, byl manželem své paní.“
Tak odpověděla Pýthie Lýdům a oni přinesli tu odpověď do Sard
a oznámili ji Kroisovi. Když on ji uslyšel, uznal, že jest vina na něm,
a nikoli na bohu.
Tak to tedy dopadlo s Kroisem a s prvním podrobením Ionie.
I 83–92

– 64 –
 Kyrovo dětství

Médové žili v područí Asyřanů. Když se z něho vymanili, ujala

se u nich po nějakém čase republikánské volnosti královláda.
První tři králové byli Deiokes, jeho syn Fraortes a vnuk Kyaxares.
Po Kyaxarovi zdědil vládu jeho syn Astyages. Peršané byli pod-
dáni Médům.

Astyages měl dceru, které dal jméno Mandane. O té se mu jednou

ve snu zdálo, že močila tolik, až zatopila jeho město, ba zaplavila
i celou Asii. Svěřil se s tím snem oněm z mágů, kteří byli vykladači
snů, a když podrobně zvěděl, co ten sen znamená, polekal se. Proto
nedal Mandanu, která již byla schopna vdavek, žádnému z Médů
sobě rovných, z obavy před oním viděním; dá ji Peršanovi, jehož
jméno bylo Kambyses; shledával, že je z dobrého domu a klidné
povahy, a pokládal ho za muže mnohem nižšího, než byl kterýkoli
Méd ze středního stavu.83
Prvého roku Mandanina manželství s Kambysem měl Astyages
ve snu nové vidění. Zdálo se mu, že z lůna té dcery vyrostl révový
keř, a ten keř že se rozestřel po celé Asii. Když to viděl, svěřil se
opět vykladačům snů, potom povolal dceru, jež byla na slehnutí,
z Persie k sobě, a když přišla, hlídal ji, chtěje dítě, které porodí,
83 Historické skutečnosti byly tyto: Médský král Fraortes dosadil do Persidy
jako svého náměstka Achaimena (persky slul Hakhámaniš). Třetím jeho nástup-
cem v tom úřadě byl jeho potomek Kambyses (I., Kambuzija). O tom nás poučily
perské klínové nápisy. Byl tedy Kambyses urozený Peršan, jeho postavení se
rovnalo důstojnosti dědičného krále; byl arci poddán Médům. Kambysův syn
Kyros (Kuruš) provedl s Peršany zdařilé povstání proti Médům, pokořil je a stal
se zakladatelem perské moci. Jméno Astyagovy dcery Mandane není odjinud
dosvědčeno; je však jisto, že Kyros nebyl Astyagův vnuk. Astyagův sen jiný řecký
pramen připisuje Kyrově matce, která prý slula Amytis. Pozn. překl.

– 65 –
zahubiti. Neboť mu mágové vykládající sny naznačovali, že má dítě
jeho dcery býti králem namísto něho. Toho se tedy snažil Astyages
vystříci.
Když se narodil Kyros, dal si zavolati Harpaga, svého příbuzného,
z Médů nejspolehlivějšího, správce všech svých věcí, a pravil mu
takto: „Harpagu, věc, kterou ti uložím, nepokládej za bezvýznam-
nou a nepodveď mne a neber si k tomu nikoho jiného, abys svým
jednáním později sám neupadl v neštěstí! Vezmi Mandanina syna,
odnes ho k sobě a usmrť; pak jej pohřbi, jak sám budeš chtíti.“
On odvětí: „Králi, ani jindy jsi na mně neshledal nic, co by vzbu-
dilo tvou nelibost, a já se mám na pozoru, abych se ani v budouc-
nosti proti tobě neprohřešil. Přeješ‑li si, aby se tak stalo, musím já
ochotně vykonati svou povinnost.“
Tak odvětil Harpagos, a když mu bylo odevzdáno děcko vystroje-
né na smrt, šel domů a plakal. Doma pak vyprávěl své ženě všechno,
co mu Astyages řekl.
Žena mu praví: „A co chceš ty za těchto okolností dělat?“
On odvětí: „To ne, co mi nařizoval Astyages! I když bude třeštit
a zuřit ještě hůře, než zuří nyní, nebudu se já řídit jeho vůlí a ne-
propůjčím se k takovéto vraždě. Nezavraždím to děcko z několika
příčin, zejména však proto, že je ten chlapec můj příbuzný a že je
Astyages stár a nemá mužského potomka. Kdyby snad měla vláda
po jeho smrti přejíti na dceru Mandanu, jejíhož syna nyní on skrze
mne chce zabíti, nečekalo by mě největší nebezpečenství? Nuže, pro
mou bezpečnost musí ten chlapec skonati, ale jeho vrahem se musí
státi někdo z lidí Astyagových, a ne mých.“
Tak řekl a ihned vypravil posla k jednomu z Astyagových skotáků,
o němž věděl, že pase na pastvinách pro ten účel nejvhodnějších,
v horách plných divoké zvěře;84 jmenoval se Mitradates. Žil v man-
želství se svou spoluotrokyní a jméno jeho ženy bylo po řecku

84 Je míněna severní část Médie zvaná Atropatene, hornatá a lesnatá. Pozn. překl.

– 66 –
Kyno, po médsku Spako; neboť psa (kyna) nazývají Médové spaka.85
Horské svahy, na kterých ten skoták pásal skot, leží na sever od
Agbatan86 směrem k Hostinnému moři. Zde totiž, směrem k území
Saspeirů, je médská země hodně hornatá, vysoká a pokryta lesy,
kdežto ostatní médské území je samá rovina.
Když tedy ten skoták na zavolání velmi spěšně přišel, pravil
mu Harpagos toto: „Astyages ti poroučí vzíti toto dítě a pohoditi
je v nejopuštěnější části hor, aby co nejdříve zahynulo. Kázal také,
abych ti řekl, že sejdeš nejbídnější smrtí, jestliže je neusmrtíš, ný-
brž nějak uchováš naživu. Já jsem ustanoven dohlédnouti, zda bylo
pohozeno.“
Když to skoták uslyšel a dostal to dítě, ubíral se touž cestou na-
zpět a přišel do svého příbytku na venkově. Nu, a jeho žena právě
také celý den pracovala k porodu a božím řízením slehla, když
odešel do města. I byli oba v starostech navzájem o sebe: on měl
obavy o ženin porod a žena zase proto, že si dal Harpagos zavolati
jejího muže, což bylo neobvyklé.
Když se muž vrátil a stanul před ní, byla žena celá překvapena,
že ho vidí, a první se zeptala, co to, že si pro něho Harpagos tak
napilno poslal.
On pravil: „Ženo, když jsem přišel do města, viděl jsem a slyšel
věci – kéž bych to nebyl viděl a kéž by to naše pány nikdy nebylo
potkalo! U Harpaga byl po celém domě pláč a nářek. Já jsem se po-
lekal, ale šel jsem dále. Když jsem vešel, vidím před sebou ležet dítě,
to sebou škubalo a křičelo a bylo ozdobeno zlatem a pestrými šatky.
Jakmile mě Harpagos uviděl, poručil mi, abych to dítě vzal, odnesl
je pryč a pohodil, kde je v horách nejvíce divé zvěře. Říkal, že mi to
uložil Astyages, a strašně mi hrozil, jestli to neudělám. I vzal jsem

85 Pes slove řecky kyón (gen. kynos, ak. kyna), v zendském (staroperském)
jazyku spâ. Pes byl obyvatelům Iránu zvíře posvátné. Pozn. překl.
86 Agbatana (Ekb.), hlavní město Médie. Pozn. překl.

– 67 –
 to dítě a nesl je pryč; myslil jsem, že to je některého sluhy – neboť
nikdy bych se nebyl dovtípil, čí opravdu jest. Ale divil jsem se ovšem,
když jsem viděl, jak je vyzdobeno zlatem a pěknými šaty, a k tomu
ten nářek a pláč, který bylo slyšet v Harpagově domě. A brzy jsem se
celou tu věc dověděl od sloužícího, který mě provázel městem ven
a to nemluvně mi odevzdal: že to tedy je syn Mandany, Astyagovy
dcery, a Kyrova87 syna Kambysa a že ho Astyages káže usmrtit. A teď
se podívej, tu je!“
Při těch slovech skoták odkryl dítě a ukazoval je ženě. A když ona
viděla, jaké je velké a sličné, rozplakala se, objala mužova kolena
a prosila ho, aby to dítě rozhodně nepohazoval. On však říkal, že
nemůže nic jiného dělat, neboť prý přijdou od Harpaga zvědové, aby
se na dítě podívali, a on prý prabídně zahyne, jestliže tak neučiní.
Když tedy nemohla muže přemluvit, pravila opět ta žena takto:
„Protože tě nemohu přemluvit, abys ho nepohazoval, udělej toto,
je‑li už naprosto nutno, aby viděli to dítě pohozené. Já jsem také
porodila, ale porodila jsem dítě mrtvé. To tedy vezmi a pohoď a dítě
Astyagovy dcery chovejme, jako by bylo naše. Tak nebudeš přisti-
žen, že bys jednal proti pánům, a my se nepotážeme se špatnou.
Neboť našemu mrtvému děcku se dostane královského pohřbu a to
zbývající neztratí život.“
I zdála se skotákovi ta ženina rada za toho stavu velmi dobrá
a ihned podle toho jednal. Dítě, které nesl na smrt, odevzdá své ženě
a své mrtvé vzal a vložil do nádoby, v které nesl to druhé. Ozdobí
je vší ozdobou toho druhého chlapce, odnese je do nejpustší části
hor a tam je pohodí.
A když už bylo dítě pohozeno třetí den, zanechal u něho na stráži
jednoho ze svých čeledínů a šel do města. Přišel do Harpagova domu
a hlásil, že je připraven ukázat jim mrtvolu toho děcka. Harpagos

87 Je míněn Kyros I., Achaimenovec, jeden z místodržících v Persidě za méd-

ských králů, děd Kyra (II.), o němž jedná tento úryvek. Pozn. překl.

– 68 –
vyslal své nejspolehlivější zbrojnoše, přesvědčit se o tom skrze ně
a dal pohřbít dítě skotákovo. I bylo pohřbeno, ale toho, který byl
později nazván jménem Kyros, toho se ujala skotákova žena a vy-
chovávala jej; dala mu ovšem asi nějaké jiné jméno, nikoli Kyros.
A když už bylo chlapci deset let, přihodila se mu takováto věc,
jež ho vyzradila. Hrál si v té vsi, ve které také byla ta Mitradatova
stáda skotu – hrál si tedy s jinými chlapci svého věku na cestě. Ve
hře si hoši zvolili za krále právě toho chlapce, který pod nějakým
jménem platil za syna skotákova. Ten nařídil jedněm stavěti domy,
druhým zastávati tělesnou stráž, tomu být „okem královým“88, ono-
mu svěřoval úřad podávati králi hlášení, a tak přiděloval každému
nějaké zaměstnání. Nuže, jeden z chlapců, který si s nimi hrál, syn
Artembara, muže u Médů váženého, nevykonal, co mu Kyros nařídil,
i kázal ostatním hochům, aby ho chopili z obou stran, a když hoši
poslechli, Kyros tomu chlapci velmi tvrdě namrskal. A on, jakmile
ho pustili, byl velice rozhořčen, domnívaje se, že s ním bylo na-
kládáno nedůstojně, i šel do města k otci a žaloval, čeho zakusil
od Kyra. Nejmenoval ovšem Kyra, neboť toho jména tenkrát ještě
nebylo, ale syna Astyagova skotáka.
Rozhněvaný Artembares šel i se svým synem k Astyagovi, žaloval,
že utrpěl nesmírnou urážku, a řekl: „Králi, tvůj otrok, skotákův syn,
nás takto pohaněl,“ – a přitom ukazoval chlapcovy plece.
Když to Astyages uslyšel a uviděl, chtěl pomstíti toho chlapce kvůli
Artembarově vážnosti a poslal si pro toho skotáka a jeho syna.
Když se oba dostavili, pohlédl Astyages na Kyra a pravil: „Ty tedy,
syn takovéhohle člověka, ty ses opovážil tak potupně naložiti se
synem tohoto muže, jenž náleží u mne mezi nejpřednější?“
On odpovídal takto: „Pane, já jsem mu to udělal právem. Neboť
chlapci ze vsi, mezi nimi i on, učinili mě ve hře králem, poněvadž

88 Tak a podobně (např. ucho královo) byli zváni členové královy výzvědné
služby, jakési královské tajné policie. Pozn. překl.

– 69 –
jsem se jim k tomu zdál nejvhodnějším. Nu, a ostatní hoši vykoná-
vali, co se jim nařizovalo, ale on neposlouchal a nic mne nedbal, až
byl potrestán. Zasloužím‑li tedy proto trestu, tu mě máš!“
Co hoch takto mluvil, bylo Astyagovi, jako by ho poznával. Zdálo
se mu, že se rysy hochovy tváře podobají jeho vlastním a že jest
jeho odpověď na otroka příliš svobodomyslná; i čas pohození se
shodoval, jak se zdálo, s věkem hochovým. Byl tím zaražen a drah-
nou chvíli ani nehlesl. Když se konečně stěží vzpamatoval, chtěje
odkliditi Artembara, aby toho skotáka vyslechl mezi čtyřma očima,
pravil: „Artembare, já už se postarám, abyste si ty a tvůj syn neměli
nač stěžovati.“ Pošle tedy Artembara pryč, Kyra pak vedli sluhové
na Astyagův rozkaz dovnitř do paláce.
Když tu zůstal skoták sám, Astyages se ho o samotě otázal, kde
vzal toho chlapce a kdo mu ho odevzdal. On tvrdil, že to je jeho
vlastní syn, jeho vlastní matka že ještě s ním žije. Astyages řekl,
že to není od něho chytré, má‑li chuť zakusiti velkých muk, a při
těch slovech naznačoval svým zbrojnošům, aby se ho chopili. Ale
on, jsa veden na mučení, jal se konečně zjevovati pravdu. Začínaje
od samého začátku, vykládal pravdivě všechno a nakonec se chápal
proseb a žádal, aby mu král prominul.
Když skoták vyjevil pravdu, Astyages už o něho valně nedbal,
zato však se velmi horšil na Harpaga a kázal zbrojnošům zavolati ho.
Když se Harpagos dostavil, tázal se ho Astyages: „Harpagu, jakým
způsobem jsi usmrtil syna mé dcery, kterého jsem ti odevzdal?“
Harpagos viděl skotáka uvnitř, i nedal se na cestu lži, aby nebyl
chycen a usvědčen, nýbrž pravil takto: „Králi, když jsem to dítě
přijal, uvažoval jsem, jak bych učinil tobě po vůli, a přece se nestal –
aniž bych se proti tobě prohřešil – ani tvé dceři, ani sobě samému
vrahem. Učinil jsem tedy takto: Zavolám tohoto skotáka, odevzdám
mu to dítě řka, že ty poroučíš zabíti je. A v tom jsem nelhal, neboť
tys tak kázal. Odevzdám je tedy, jak pravím, tomuhle člověku s pří-
kazem, aby je pohodil v horské pustině, zůstal u něho a dával na ně

– 70 –
 pozor, až skoná, a pohrozil jsem mu všelikými tresty, nevyplní‑li
ten rozkaz. Když pak on jej vykonal a dítě zemřelo, poslal jsem své
nejspolehlivější kleštěnce, přesvědčil jsem se skrze ně o tom a dal
jsem je pohřbít. Tak tomu bylo, králi, a takovou smrtí dítě sešlo.“
Harpagos tedy zjevoval otevřeně pravdu, a tu Astyages skrýval
hněv, který proti němu pro tuto událost choval. Nejprve opakoval
Harpagovi, co o tom sám slyšel od skotáka, a potom, když to do-
pověděl, posléze pravil, že je hoch naživu a že se tak dobře stalo.
„Neboť mi bylo,“ pravil, „velmi líto, co jsem učinil tomu chlapci,
a tížilo mě nemálo, že mě má proto má dcera v zášti. Poněvadž se
tedy osud obrátil k dobrému, pošli svého syna k tomu chlapci nově
přibylému a sám se dostav na hostinu – neboť hodlám konati oběť
za chlapcovo zachránění těm bohům, kterým ta pocta přísluší.“
Když to Harpagos uslyšel, vrhl se králi k nohám a šel domů, velmi
si zakládaje na tom, že jeho pochybení dobře dopadlo a že byl za
tak dobrého obratu štěstěny pozván na hostinu. Měl jediného syna,
starého asi třináct roků. Když se tedy vrátil Harpagos domů, pošle
ho co nejrychleji z domu a káže mu, aby šel k Astyagovi a dělal, co
mu ten bude kázati. Sám pak všecek rozradován vypráví své ženě,
co se přihodilo.
Když přišel Harpagův syn k Astyagovi, dal ho král zabíti, na kusy
rozsekati, některé části masa upéci, jiné uvařiti, a upraviv je takto,
měl je přichystány. Když pak nastal čas hostiny a přišel Harpagos
i ostatní hodovníci, byly ostatním i samému Astyagovi předkládány
stoly se skopovým masem, ale Harpagovi maso z jeho vlastního
syna, ode všech částí kromě hlavy, rukou a nohou; ty byly stranou
ukryty v košíku.
Když se zdálo, že je Harpagos syt pokrmu, otázal se ho Astyages,
pochutnal‑li si na tom kvasu. Harpagos přisvědčil, že prý si velmi
pochutnal, a tu přinášeli lidé k tomu určení ukrytou hlavu, ruce
a nohy jeho syna, a přistoupivše k němu, vyzývali ho, aby koš odkryl
a vzal si z něho, co je mu libo. Harpagos uposlechl, a jak odkrývá koš,

– 71 –
vidí pozůstatky svého syna. Ale když to uviděl, nepropadl zděšení,
nýbrž ovládl se.
I ptal se ho Astyages, poznává‑li, z kterého to zvířete masa se
najedl. On pravil, že poznává, a že musí býti po chuti vše, cokoli král
činí. Po té odpovědi vzal zbytky masa a šel domů. Chtěl je potom,
jak soudím, všechny dohromady pohřbíti.
Harpagovi se tedy Astyages takto pomstil. Když pak přemýšlel
o Kyrovi, povolal si tytéž mágy, kteří mu onen sen tak vyložili. Když
přišli, otázal se jich Astyages, jak mu vyložili ten sen. Oni odpovědě-
li totéž: že prý se měl ten hoch státi králem, kdyby byl zůstal naživu
a dříve nezemřel.
A král jim nato dí: „Ten chlapec je tu a ještě žije; pobýval na
venkově, a hoši ze vsi si ho ustanovili králem. A on si počínal zcela
tak jako opravdoví králové; neboť si zařídil tělesnou stráž, vrátné,
ohlašovače zpráv i vše ostatní a vládl. A teď, co myslíte, kam to
míří?“
Mágové pravili: „Žije‑li ještě ten hoch a stal se králem, aniž se
kdo o to přičinil, buď proto klidný a dobré mysli! Neboť po druhé
už vládnouti nebude. Vždyť se i některé z našich věšteb naplnily
v maličkostech; a sny, ty se teprve projevují malichernostmi!“
Astyages odvětí takto: „I já jsem, mágové, plně toho mínění, že
se už sen vyplnil, když byl ten hoch nazván králem, a že se ho už
nemám vůbec co obávati. Ale přece to bedlivě rozvažte a poraďte
mi, co by bylo nejbezpečnější pro můj dům i pro vás.“
Na to mágové pravili: „Králi, i nám samým na tom velmi záleží,
aby tvá vláda stála pevně. Neboť jinak se dostane do cizích rukou,
přejde‑li na tohoto chlapce, jenž je Peršan, a my, kteří jsme Médové,
staneme se otroky a nebudeme u Peršanů docházeti žádné úcty
jakožto cizinci. Dokud jsi králem ty, náš rodák, máme i my svůj díl
ve vládě a dostává se nám od tebe velkých poct. Proto tedy musíme
plně pečovati o tebe a o tvou vládu. Také nyní bychom ti vše ohlásili,
kdybychom přitom shledávali něco, co by vzbuzovalo obavy. Takto

– 72 –
však, když ten sen vyšel nalicho, sami jsme klidni a tobě radíme
totéž. Toho chlapce však odkliď z dohledu, pošli ho do Persie k jeho
rodičům.“
Když to Astyagos uslyšel, zaradoval se, dal zavolat Kyra a pravil
mu takto: „Hochu, já jsem ti pro plané vidění ve snu ubližoval, ale
tys zásluhou své sudby zůstal naživu. Nyní tedy jdi s radostnou
myslí do Persie; já s tebou zároveň pošlu průvodce. Až tam přijdeš,
nalezneš tam jiného otce a matku, než jaký byl skoták Mitradates
a jeho žena.“
To pravil Astyages a dal Kyra provoditi do Persie.
Když přišel do Kambysova domu, přijali ho rodiče pohostinu, ač
ho neznali; a když ho přijali a vše se dověděli, vítali ho vřele, neboť
se domnívali, že tenkrát hned zahynul, a zvídali, jakým způsobem
zůstal naživu. On jim říkal, že o tom předtím nevěděl a byl u veli-
kém omylu; teprve cestou prý se dověděl všechno, co se s ním dělo.
Myslil prý si totiž, že je syn Astyagova skotáka; ale cestou z Agbatan
prý mu průvodčí vše vysvětlili. A říkal, že ho vychovala skotákova
žena a stále ji vychvaloval a ustavičně měl v řeči Kyno. Rodiče se
toho jména chopili, a aby se Peršanům zdálo, že jim byl syn za-
chován naživu nadpřirozenějším způsobem, roztrousili pověst, že
pohozeného Kyra vyživila fena. Odtud vznikla ta pověst.89
I 107–122

89 Xenofon v Kyrupaideii (srov. Ant. knih. č. 3) vykládá o Kyrově mládí i dalším

životě zcela jinak. Pozn. překl.

– 73 –
 Jak se stal Kyros králem

Když Kyros dospíval v muže a byl nejmužnější a nejoblíbenější z vrstev-

níků, posílal mu Harpagos dary a naléhal jimi na něho v touze pomstít
se Astyagovi. Nahlížel totiž, že on sám jako pouhý soukromník nebude
moci na Astyagovi provésti pomstu, a když viděl Kyra dorůstat, činil si
ho spojencem, stavěje utrpení Kyrovo naroveň svému vlastnímu.
Předtím však ještě provedl toto. Poněvadž byl Astyages k Médům
velmi přísný, obracel se Harpagos na jednotlivce z předních Médů
a snažil se je přesvědčiti, že musí vznésti vládu na Kyra a Astyaga
zbavit trůnu.90
Když to Harpagos zařídil a přichystal, chtěl oznámiti svůj záměr
Kyrovi, jenž žil v Persii. Poněvadž to nemohl jinak učiniti, neboť
cesty byly hlídány, nastrojí takovouto věc. Upraví dovedně zajíce
tak, že mu rozřízl břicho, aniž co jiného roztrhl, potom mu dovnitř
vsunul list, v němž napsal, co pokládal za vhodné. Sešil pak břicho
zajíce, dal nejvěrnějšímu ze svých sluhů síť na zajíce, aby se zdálo,
že ho ulovil, a poslal ho do Persie, uloživ mu, aby Kyrovi, až mu bude
toho zajíce dávat, ústně vyřídil, aby ho vlastní rukou vykuchal a aby
přitom nikdo u něho nebyl.
I stalo se tak, Kyros přijal zajíce a rozřízl; nalezl v něm dopis, vzal
jej a četl. Dopis zněl takto: „Synu Kambysův, zraky bohů spočívají na
tobě, neboť jinak by se ti nebylo dostalo tak velikého štěstí. Ty se
tedy pomsti na Astyagovi, svém vrahovi; neboť kdyby se bylo zda-
řilo, oč on usiloval, byl bys mrtev, ale řízením bohů a mou pomocí
jsi naživu. Myslím, že ses už dávno dověděl, co se s tebou dělo, a jak

90 Podobá se pravdě, že ke zdaru Kyrova odboje proti Médům přispěla zrada.

Harpagos byl později zdatným vojevůdcem Kyrovým; zejména mu podmanil
Řeky na maloasijském pobřeží. Pozn. překl.

– 74 –
jsem byl já od Astyaga postižen za to, že jsem tě neusmrtil, ale dal
tomu skotákovi. Nuže, chceš‑li mne poslechnout, celé zemi, které
vládne Astyages, budeš vládnouti ty! Přemluv Peršany, aby odpadli,
a táhni proti Médům. Budu‑li já Astyagem ustanoven za vojevůdce
proti tobě, bude to po tvém přání; a právě tak, bude‑li ustanoven
někdo jiný z urozených Médů. Neboť přední Médové odpadnou od
krále, přidají se k tobě a budou hleděti, aby Astyaga svrhli. Zde je
vše připraveno, proto jednej, a jednej rychle!“
Když to Kyros přečetl, přemýšlel, jak by nejchytřeji přiměl Peršany
k odpadnutí, a když tak přemýšlel, shledával, že toto bude nejvhod-
nější, a tak tedy jednal. Napsal cosi libovolného na list a svolal Peršany
do shromáždění. Potom otevřel ten list, četl jej a říkal, že ho Astyages
jmenuje vůdcem Peršanů. „A nyní, vám, Peršané,“ pravil dále, „naři-
zuji, abyste se ke mně všichni dostavili se srpy.“ Tak Kyros nařídil.
Perských kmenů je značné množství. Některé z nich Kyros
shromáždil a přiměl odpadnouti od Médů. Jsou to tyto kmeny, na
nichž jsou všichni ostatní Peršané závislí: Pasargadové, Marafiové
a Maspiové. Z nich jsou nejznamenitější Pasargadové91: k nim také
náleží rod Achaimenovců, z něhož pocházejí perští králové. Jiné
perské kmeny jsou tyto: Panthialané, Derusané, Germaniové92; ti se
všichni zabývají orbou. Ostatní – totiž Daové, Mardové, Dropikové
a Sagartiové – jsou kočovníci.
Když se tedy všichni dostavili podle rozkazu se srpy, Kyros – by-
loť v Persii jedno místo plné bodláčí, asi osmnáct či dvacet stadií
dlouhé a široké – to místo jim tedy nařídil za den vymýtit. A když
Peršané vykonali uloženou práci, rozkázal jim znovu, aby se nazítří
vykoupali a opět k němu dostavili. Zatím dal Kyros sehnati na jedno
místo všechna kozí, ovčí a hovězí stáda svého otce, obětoval z nich

91 Sídlili kolem staršího hlavního města Persidy Pasargad („perské ležení“);

později byla hlavním městem Persepolis. Pozn. překl.
92 Jinak zvaní Karamanové, Kermanové. Pozn. překl.

– 75 –
bohům a chystal se pohostit perský vojenský lid masem, vínem a co
nejlepšími pokrmy.
Když bylo po hostině, tázal se jich Kyros, co je jim více po chuti, zda to,
co měli předešlého dne, či to, co dnes. Oni řekli, že je v tom veliký rozdíl;
předešlého dne že měli samé zlé věci, kdežto dnes samé dobré.
Kyros se chopil těch slov, odhalil jim všechno a pravil: „Peršané,
vypadá to s vámi takto: Budete‑li ochotni mne poslouchati, bude se
vám dostávati nejen těchto dobrých věcí, ale i nesčetných jiných, aniž
budete muset konati nějakou otrockou práci. Nebudete‑li k tomu
ochotni, budete míti bezpočtu prací podobných té včerejší. Proto mne
tedy buďte poslušní a staňte se svobodnými! Já sám si totiž myslím, že
jsem vůlí bohů k tomu stvořen, abych se o to pokusil, a vás pokládám
za muže, kteří nejsou Médů horší ani v boji, ani v ostatních věcech.
Poněvadž je tomu tak, odpadněte co nejrychleji od Astyaga!“
Když tedy Peršané získali v Kyrovi vůdce, rádi se snažili dosíci
svobody, poněvadž je už dávno hryzlo, že jim vládnou Médové.
Astyages, dověděv se, co Kyros provádí, volal ho po poslu k sobě.
Ale Kyros kázal poslovi, aby vyřídil, že k Astyagovi přijde dříve, než
mu to bude milé. Když to slyšel Astyages, ozbrojil všechny Médy,
a jako by byl od bohů raněn slepotou, ustanovil vrchním velitelem
Harpaga, zapomínaje, co mu provedl.
Když pak Médové vytáhli do pole a utkávali se s Peršany, někteří
z nich, kteří do věci nebyli zasvěceni, sice bojovali, ale jiní sbíhali k Per­
šanům, a největší část vojska se úmyslně chovala zbaběle a prchala.
Tak bylo médské vojsko hanebně rozprášeno. Jakmile se to do-
věděl Astyages, pravil s vyhrůžkou proti Kyrovi: „Však ono ani to
Kyrovi neprospěje!“
Jen tolik pravil a pak dal nejprve narážet na koly mágy vykládají-
cí sny, kteří ho podnítili k tomu, aby Kyra propustil; potom vyzbrojil
Médy, kteří zbyli v městě, mladíky i starce, vyvedl je do boje a utkal
se s Peršany. Byl však poražen, sám upadl v zajetí a Médy, s kterými
vytáhl, ztratil.

– 76 –
 Když byl Astyages zajat,93 přistoupil před něho Harpagos, vysmí-
val se mu škodolibě, tupil ho a častoval řečmi rozdírajícími srdce.
Mimo jiné se ho tázal, jak mu chutná otroctví namísto královské
vlády. Narážel přitom na ten svůj kvas, při němž ho Astyages po-
hostil masem z jeho syna.
On na něho pohlédl a tázal se navzájem, zdali si přivlastňuje to,
co vykonal Kyros. Harpagos přisvědčil; vždyť prý sám Kyrovi o tom
napsal, náleží prý tedy to, co se stalo, právem jemu.
Tu ho Astyages prohlašoval za nejpošetilejšího a nejnespravedlivěj-
šího ze všech lidí. Za nejpošetilejšího proto, že ač se mohl sám státi
králem, jestliže se vskutku toto vše stalo s jeho přispěním, vložil vlá-
du do rukou jinému. Za nejnespravedlivějšího pak proto, že kvůli té
hostině uvedl Médy do otroctví. Neboť bylo‑li prý naprosto nutno, aby
Harpagos královskou vládu vložil na někoho jiného a neměl ji sám, bylo
by prý spravedlivější obdařiti tou výsadou raději někoho z Médů než
z Peršanů. Ale takto se prý Médové, kteří za to nemohou, stali místo
pánů otroky, kdežto Peršané, dřívější otroci Médů, se nyní stali pány.
Astyages tedy takto pozbyl trůnu, když kraloval pětatřicet roků,
a Médové se pro jeho surovost podrobili Peršanům, když byli vládli
celé Asii ležící za řekou Halyem po jedno sto osmadvacet roků, ne-
počítajíc v to dobu skythské nadvlády. Později ovšem litovali, že to
učinili, a odpadli od perského krále Dareia. Ale když odpadli, byli
v bitvě přemoženi a opět pokořeni.
Tenkrát tedy za Astyaga zdvihli se Peršané s Kyrem proti Médům
a od té doby vládli Asii. Astyagovi neučinil Kyros nic zlého a choval
ho u sebe až do jeho smrti.
Tak se tedy Kyros narodil, tak vyrostl a tak se stal králem. A poz-
ději si, jak jsem předtím vyložil, podmanil Kroisa, když zahájil proti
němu nepřátelství, a podmaniv si ho, stal se pánem celé Asie.
I 123–130

93 Astyaga přemohl Kyros r. 550. Pozn. překl.

– 77 –
 Kyrova smrt94

V následujících letech podrobil si Kyros všechny národy od ma-

loasijského pobřeží až po Babylonii.

Když zdolal Kyros i Babyloňany, zatoužil podrobiti si Massagety.

Je prý to velký a chrabrý národ, sídlící směrem k východu slunce
za řekou Araxem jižně od Issedonů. Někteří tvrdí, že je to národ
skythského původu.
O Araxu95 se říká, hned že je větší, hned zase že menší než
Histros96. Je prý v něm množství ostrovů velikých asi jako Lesbos,97
a na nich prý bydlí lidé živící se v létě všelijakými kořínky, které
vyhrabávají; ovoce však, které našli na stromech, schovávají si do
zásoby a tím se živí v zimě. Přišli prý také na stromy rodící ovo-
ce zvláštního druhu. Kdykoli se houfně sejdou, rozdělávají oheň,
usednou v kruhu kolem něho a přihazují to ovoce na oheň; potom
vtahují do sebe vůni toho ovoce, které na oheň přihazují, a opájejí
se jí98 jako Řekové vínem. A čím více se toho ovoce na oheň hází,

94 O posledních letech Kyrovy vlády nejsou bezpečné zprávy. Roku 529 pod­
nikl výpravu proti kočovným Massagetům nebo Skythům – podle jiného prame-
ne proti Dakům – a na té výpravě prý zahynul. Podle Xenofontovy Kyrupaideie
zemřel klidně doma. Pozn. překl.
95 Je míněna řeka Jaxartes (dnešní Syrdarja), při níž Massagetové sídlili, ni-
koli arménská řeka Araxes (dnešní Aras). Ale některé údaje se zase nehodí na
Jaxartes, nýbrž na skutečný Araxes. Zdá se, že si Hérodotos, jenž těch končin
z autopsie neznal, obě řeky spletl. Pozn. překl.
96 Název pro dolní tok Dunaje. Pozn. překl.
97 Nesprávné. Pozn. překl.
98 Snad konopím; z jednoho jeho druhu (Cannabis indica) se připravuje hašiš.
Pozn. překl.

– 78 –
tím větší jest jejich opojení, až se z něho posléze dávají do tance
a do zpěvu.
Řeka Araxes vytéká z území Matianů, odkud teče i Gyndes, a roz-
lévá se ve čtyřicet ramen99, která se všecka kromě jediného ztrácejí
v močálech100 a bažinách. V těchto prý jsou usídleni lidé, kteří se
živí syrovými rybami a odívají tuleními kožemi. Ono jediné rameno
Araxu teče bez překážek do Kaspického moře101.
Kaspické moře je samostatné moře, nesouvisí s jiným mo-
řem. Neboť celé to moře, po kterém se plaví Řekové, 102 a tak
zvané Atlantské moře, ležící za Herakleovými sloupy103, i Rudé
moře104 jsou vlastně jedno a totéž moře. Kaspické moře je druhé
takové samostatné moře. Je dlouhé patnáct dní plavby – pluje‑li
se lodí poháněnou vesly – a na nejširším místě osm dní plavby
široké.105
Na západní straně tohoto moře se táhne Kavkaz, nejrozsáhlej-
ší a nejvyšší ze všech horstev. Chová pak v sobě Kavkaz mnoho
rozmanitých národů, které se většinou živí divokými lesními plody.
V tamějších lesích prý rostou stromy poskytující takové listí, že
rozetrou‑li je a smísí s vodou, mohou si barvou z nich malovati po-
doby zvířat na své šaty. A ta namalovaná zvířata prý nepouštějí ani

99 Nadsázka. Pozn. překl.

100 Dnes vypadá ten kraj zcela jinak, poněvadž bažiny vyschly a řeky změnily
značně svůj tok. Zdá se, že za doby Hérodotovy ještě souviselo Aralské jezero, do
něhož se Syrdarja dnes vlévá, s mořem Kaspickým. Pozn. překl.
101 Bylo pokládáno za chobot Severního moře. Hérodotos ten omyl opravuje;
ale pozdější doby do něho opět upadly. Pozn. překl.
102 Tj. Středozemní. Pozn. překl.
103 Za Gibraltarskou úžinou. Pozn. překl.
104 Tj. Arabské, Indický oceán. Pozn. překl.
105 Loď poháněná vesly urazila denně asi 8 zeměpisných mil; bylo by tedy
Kaspické moře podle Hérodota dlouhé asi 120 mil, široké nejvýše 64 mil. Nové
výpočty udávají délku na 160 mil, šířku na 32 mil. Pozn. překl.

– 79 –
v prádle, nýbrž zestárnou s ostatní vlnou, jako kdyby byla bývala
hned z počátku do šatů vetkána.
Soulož prý provádějí ti lidé veřejně jako dobytek.
Západní stranu tak zvaného Kaspického moře tedy uzavírá Kavkaz,
a ta strana, která leží k východu slunce, přechází v obrovskou nedo-
hlednou rovinu. Značnou část této veliké roviny zabírají Massagetové,
proti nimž se Kyrovi zachtělo s vojskem vytáhnouti. Ponoukalo a po-
bádalo ho k tomu několik mocných pohnutek. Předně to, za jakých
okolností se narodil – spojoval s tím domněnku, že je nadlidskou by-
tostí –, a za druhé štěstí, které ho provázelo na bitevním poli; neboť ať
zamířil Kyros s vojskem kamkoli, žádný národ mu nemohl odolati.
Massagetům vládla po smrti svého manžela královna, jejíž jméno
bylo Tomyris. K té vypravil Kyros posly, ucházeje se na oko o její
ruku. Ale Tomyris chápala, že se neuchází o ni, nýbrž o vládu nad
Massagety, a nedovolila mu, aby k ní přišel. Nato Kyros, když se mu
to nedařilo lstí, přitáhl k Araxu a nepokrytě chystal výpravu proti
Massagetům: stavěl přes řeku mosty, aby mohlo po nich vojsko pře-
jíti, a budoval věže na korábech určených k převážení přes řeku.
Když byl takto zaměstnán, poslala k němu Tomyris hlasatele
s tímto vzkazem: „Médský králi, zanech svého úsilného usilování;
vždyť sotva víš, bude‑li ti to k něčemu dobré, jestliže to dokončíš.
Ustaň a kraluj si svým národům a nás nech vládnouti těm, kterým
my vládneme. Ale ovšem, ty nebudeš ochoten říditi se touto radou,
budeš chtít raději vše jiné než klid. Jestliže tedy nadmíru toužíš
změřiti své síly s Massagety, nuže, zanech námahy spojené s budo-
váním přechodu přes řeku: my ustoupíme od řeky na tři dny cesty
a ty si klidně přes ni pochoduj do naší země. Chceš‑li však raději
nás vpustiti na vaše území, učiň ty právě tak.“
Když to Kyros uslyšel, svolal perské předáky, a když se shro-
máždili, předkládal jim tu věc k úvaze, radě se, co by z obého měl
činiti. Mínění všech předáků se shodovalo: vybízeli ho, aby vpustil
Tomyridu a její vojsko do svého území.

– 80 –
 Ale Kroisos, někdejší lýdský král, jenž byl také přítomen, neschva-
loval toto mínění a podával radu zcela opačnou. Mluvil takto: „Králi,
už dříve jsem ti jednou řekl, že – když mě Zeus vydal do tvých rukou –
budu podle možnosti odvraceti od tvého domu neštěstí, které bych
naň viděl kvačiti. Trpké zkušenosti mi daly za vyučenou. Myslíš‑li si,
že jsi nesmrtelný a že velíš nesmrtelnému vojsku, bylo by zbytečné,
abych ti nějak radil. Uznáváš‑li však, že jsi ty sám pouhý člověk a že
velíš pouhým lidem, uvědom si především, že se lidské osudy otáčejí
v kruhu a to otáčení že nedopouští, aby byl stále šťasten jeden a týž
člověk. Já tedy mám o nynější situaci mínění zcela opačné než tihle.
Vpustíme‑li totiž nepřátele do země, je s tím spojeno toto nebezpe-
čenství. Budeš‑li přemožen, pozbudeš i celé své říše; neboť je jasné,
že Massagetové, zvítězí‑li, nebudou utíkat dozadu, nýbrž potáhnou
kupředu na tvé državy. Zvítězíš‑li však, nezvítězíš tak, jako kdybys
vkročil do země Massagetů, zvítězil nad nimi a pronásledoval je na
útěku. Neboť co jsem říkal o Massagetech, platí i o tobě: zvítězíš‑li
nad protivníky, potáhneš přímo na panství Tomyridino. A nehledíc
na to, co jsem vyložil, je potupné a nesnesitelné, aby Kyros, syn
Kambysův, couvl před ženou a ustoupil z pole. Za těch okolností
tedy pokládám za hodno přejíti řeku, postoupiti tak daleko, po-
kud oni ustoupí, a pak se pokusit o vítězství nad nimi, a to takto.
Massagetové jsou, jak se doslýchám, neznalí blahobytu obvyklého
u Peršanů a nevědí, jak znamenitých požitků poskytuje život. Co
tedy uděláme pro tyto lidi? Nešetřme a zabijme jim množství ovcí,
upravme je a přichystejme v našem táboře hostinu; mimoto nešetř-
me pitím, připravme měsidla plná čistého vína a všelijaké zákusky.
A až to učiníme, zanechejme v táboře nejhorší část vojska a s ostat-
ním ustupme zase k řece. Neboť nezmýlím‑li se ve svém očekávání,
Massagetové, až uvidí takové množství dobrých věcí, vrhnou se na
ně, a nám pak nezbývá nic jiného než vykonati slavné činy.“
Tyto dvě rady stály proti sobě. Kyros však pustil první radu mimo
a vybral si radu Kroisovu. Proto vzkazoval Tomyridě, aby ustoupila,

– 81 –
neboť prý chce přejíti za ní. Ona tedy ustoupila a splnila svůj slib.
Kyros odevzdal Kroisa do rukou svého syna Kambysa, kterého činil
svým nástupcem, a uloživ mu důtklivě, aby ho měl v úctě a činil mu
dobře, nezdaří‑li se mu výprava do Massagetska – to tedy mu uloživ
a odeslav je do Persie, sám se svým vojskem přecházel přes řeku.
Když se přepravil přes Araxes a v noci poté spal na massaget-
ském území, měl takové vidění. Zdálo se Kyrovi, že vidí ve spánku
nejstaršího Hystaspova syna s křídly na ramenou a z nich jedním
zastiňoval Asii, druhým Evropu. Hystaspes, syn Arsamův, pocháze-
jící z rodu Achaimenovců, měl nejstarším synem Dareia, kterému
bylo tehdy asi dvacet roků, a ten byl zanechán v Persii, neboť ještě
nedosáhl vojenského věku.
Nuže, když se Kyros probudil, přemýšlel u sebe o tom snu, a po-
něvadž se mu ten sen zdál důležitým, zavolal si Hystaspa a mezi
čtyřma očima mu řekl: „Hystaspe, tvůj syn byl přistižen, jak strojí
úklady mně a mé vládě. Že to jistě vím, to ti hned dokáži. O mne
pečují bozi a předem mi ukazují vše, co mne má potkati. Když jsem
tedy dnešní noci spal, viděl jsem nejstaršího z tvých synů s křídly na
ramenou, a z nich jedním zastiňoval Asii, druhým Evropu. Z tohoto
snu tedy nevyplývá žádná jiná možnost leč ta, že on mi strojí úklady.
Proto se co nejrychleji odeber do Persie a hleď, abys mi, až si tento
národ podmaním a vrátím se domů, předvedl svého syna, aby se
mi odpovídal.“
Tak mluvil Kyros v domnění, že mu Dareios strojí úklady, zatím
však mu božstvo zjevovalo, že má on sám zde skonati a jeho krá-
lovská moc že má přejíti na Dareia.
I odpoví mu Hystaspes asi takto: „Králi, kéž není ani jediného
Peršana, který by ti strojil úklady, a je‑li takový člověk na světě, kéž
co nejdříve zhyne! Vždyť tys učinil Peršany z otroků svobodnými,
z ovládaných vládci nade všemi. Zvěstuje‑li ti nějaké vidění, že můj
syn smýšlí proti tobě nějaký převrat, chci ti ho vydati, abys s ním
naložil podle své vůle.“

– 82 –
 Tak odvětil Hystaspes, přešel Araxes a ubíral se do Persie, aby
svého syna Dareia uhlídal pro Kyra.
Kyros pak postoupil od Araxu na den cesty a prováděl to, co mu
poradil Kroisos. Potom odtáhl Kyros a nejlepší část perského voj-
ska nazpět k Araxu, kdežto špatné tam zanechal. I přitáhla třetina
massagetského vojska a pobíjela zanechané Kyrovy vojáky, kteří se
bránili. Když pak uviděli Massagetové přichystané hody, po zdolání
protivníků se rozložili a hodovali, a když se naplnili jídlem a vínem,
spali. Peršané na ně přitáhli, mnoho jich pobili, ještě více však zajali,
mezi nimi i syna královny Tomyridy, jenž Massagetům velel; jeho
jméno bylo Spargapises.
Když se královna dověděla, co se přihodilo vojsku a jejímu sy-
novi, poslala ke Kyrovi hlasatele s tímto vzkazem: „Krvelačný Kyre,
nevynášej se tím, co se stalo! Ty jsi plodem vinné révy, kterým se
sami naplňujete a tak třeštíte, že zatím co sestupuje víno do těla,
vyplouvají na vaše rty hanebná slova – takovým jedem jsi tedy
mého syna obelstil a přemohl, nikoli silou v boji. Proto nyní přijmi
dobrou radu, kterou ti dávám. Vrať mi syna a odejdi z této země bez
úrazu, ačkoli jsi zhanobil třetinu massagetského vojska! Neučiníš‑li
tak, přísahám při Slunci, jediném pánu Massagetů, že já tebe, ač
nenasytně po krvi lačníš, krví nasytím!“
Kyros však nedbal tohoto vzkazu. Královnin syn Spargapises,
když vystřízlivěl z vína a pochopil své neblahé postavení, prosil
Kyra, aby ho zprostil pout, a když jich byl zproštěn a nabyl vlády
nad svýma rukama, usmrtil se. Takovým tedy způsobem ten muž
skončil.
Ale Tomyris, když jí Kyros neposlechl, sebrala všechnu svou váleč-
nou moc a utkala se s Kyrem. Tato bitva byla, jak soudím, největší ze
všech bitev, které spolu svedli barbaři, a jak se dovídám, sběhla se
takto. Nejprve prý po sobě na nějakou vzdálenost stříleli šípy, potom,
když všechny šípy vystříleli, srazili se a bojovali oštěpy a meči. Takto
spolu zápolili dlouhý čas a žádné straně se nechtělo utíkati; nakonec

– 83 –
však Massagetové zvítězili. I zahynula tam většina perského vojska
a sám Kyros tam skonal, když celkem kraloval devětadvacet let.
Tomyris dala naplniti měch lidskou krví a hledala mezi padlými
Peršany Kyrovu mrtvolu, a když ji našla, strčila jeho hlavu do toho
měchu, a tupíc nebožtíka, pravila přitom: „Tys mne, ač žiji a v bitvě
jsem nad tebou zvítězila, zničil, když jsi lstí lapil mého syna; a já
tebe, jak jsem ti pohrozila, nasytím krví!“
O Kyrově konci života koluje několik pověstí; já jsem tedy vyprá-
věl tuto, jež je nejspolehlivější.106
I 201–214

106 Pohřben byl Kyros v Pasargadech; jeho náhrobek se zachoval s nápisem:

„Já jsem Kyros Achaimenovec“. Pozn. překl.

– 84 –
 Feros

Po smrti Sesostriově107 zdědil prý vládu jeho syn Feros108. Ten prý
nepodnikl žádnou válečnou výpravu, ale stalo se mu, že takovýmto
způsobem oslepl. Když tehdy dosáhl Nil své největší výšky, totiž
osmnácti loket109, a zaplavil pozemky, přikvačila vichřice a řeka
se začala rozbouřeně vlniti. Ten král prý ve své zpupnosti chopil
oštěp a mrštil jím do říčních vírů, načež prý ihned onemocněl na
oči a oslepl.
I byl deset roků slepý, jedenáctého mu však přišla věštba z města
Buto110, že vypršela lhůta jeho trestu a že opět prohlédne, umyje‑li
si oči močí ženy, která se stýká jen se svým manželem a jiných mužů
nepoznala. On prý to nejprve zkoušel u své ženy, potom však, když
nenabýval zraku, pořadem u všech ostatních. Když zase prohlédl,
všechny ženy, u kterých provedl svůj pokus, kromě té, jejíž močí se
umyl a prohlédl, shromáždil prý do jednoho města, nyní zvaného
Erythre bolos111 (Červená hrouda) – tam je tedy sehnal a všechny
i s městem spálil, ale tu, jejíž močí se umyl a prohlédl, tu měl sám
za manželku.

107 Bývá obyčejně ztotožňován s egyptským faraonem Ramsem II., jenž vládl
v XIII. stol. př. Kr. Ale spíše se zdá, že je podkladem této postavy farao Senosret III.,
zvaný též Usertesen, z 12. dynastie, na něhož byly přeneseny i činy Thutmesa III.
(XV. stol.) a Ramsa II. Pozn. překl.
108 Bývá ztotožňován s nástupcem Ramsa II. Menephtou; ale to jméno prostě
znamená faraona, a co se o něm vypráví, náleží mezi četné satiry na ženskou
věrnost. Pozn. překl.
109 Asi devíti metrů. Pozn. překl.
110 V dolním Egyptě se svatyní zasvěcenou bohyni temnot Mut, ztotožňované
s řeckou bohyní Letou. Pozn. překl.
111 Není známo, kde to místo leželo. Pozn. překl.

– 85 –
 Když byl zbaven svého očního neduhu, věnoval do všech vý-
znamných chrámů mnoho votivních darů; zvláště pozoruhodné
výtvory věnoval do svatyně boha Slunce112: dva kamenné obelisky,
oba z jednoho kusu kamene, dlouhé sto loket, široké osm loket.
II 111

112 V Heliopoli v dolním Egyptě. Pozn. překl.

– 86 –
 Rampsinit a chytrý zloděj

Po Proteovi113 prý převzal vládu Rampsinit114, jenž po sobě zanechal

památkou západní propylaje chrámu Hefaistova115. Naproti těmto
propylajím pak postavil dvě sochy vysoké dvacet pět loket, z nichž
jednu, stojící na sever, nazývají Egypťanem Létem, druhou, stojící
na jih, Zimou.116 A té, kterou nazývají Létem, té se klanějí a činí
dobře, ale soše zvané Zimou činí pravý opak.
Tento král prý měl veliké bohatství ve stříbře, takže ho v tom
nemohl žádný z pozdějších králů předstihnouti, ba ani zdaleka se
mu vyrovnati. Chtěje pak uchovati své poklady v bezpečí, stavěl
prý kamennou síň, jejíž jedna stěna ležela na vnější straně. Ale její
stavitel, kuje lest, nastrojil prý toto: jeden kámen upravil prý v té
stěně tak, aby jej bylo lze dvěma mužům, ba i jen jednomu snadno
vyjmouti.
Když byla síň dokončena, uložil do ní král své poklady.
Po nějakém čase povolal si stavitel, blíže se konci života, své
syny – měl prý dva – a těm vypověděl, jakou lest provedl při stavbě
královské pokladnice, chtěje se postarati o ně, aby mohli žíti v hoj-
nosti. A když jim vše o vynětí kamene jasně vyložil, udal prý jim

113 Nebyl to žádný egyptský král; podle báje to byl řecký mořský bůh lokali-
zovaný do egyptských vod. Pozn. překl.
114 Fiktivní egyptský král, na něhož přenesl Hérodotos znaky faraona Ramsa III.
z 20. dynastie. Vyprávění o něm, původu nikoli egyptského, byť povrchně poegypt-
štěné, obsahuje variantu rozšířeného putovního motivu o chytrém zloději, známé-
ho i z řeckého zpracování. Pozn. překl.
115 Je míněn egyptský bůh Ptah a jeho slavný chrám v Memfidě; propylaje,
vnější část chrámu se vchodem a pylony po stranách. Pozn. překl.
116 Jejich ztotožnění s Létem a Zimou je podezřelé, neboť Egypťané dělili rok
na tři části podle nilské záplavy. Pozn. překl.

– 87 –
i příslušné rozměry a řekl, že budou správci královských pokladů,
budou‑li toho všeho přesně dbáti.
Stavitel zemřel a synové dlouho s dílem neotáleli, došli v noci
ke královskému paláci, vyslídili ten kámen ve zdi síně, snadno jej
odsunuli a vynesli si hojně pokladů.
Když pak král jednou síň otevřel, užasl prý vida, že nádoby s po-
klady nejsou plné, ale nevěděl, koho má z toho viniti, neboť pečeti
byly neporušeny a síň zavřena na klíč. Ale když síň otevřel po druhé
a po třetí a bylo vidět, že pokladů stále ubývá (neboť zloději ve
svém kořistění neustávali), učinil prý toto: nařídil zhotoviti smyčky
a ty rozestavěti kolem nádob, v kterých byly ty poklady.
Zloději přišli opět jako dříve a jeden z nich vlezl dovnitř, ale jak-
mile se přiblížil k nádobě, ihned byl smyčkou sevřen. Když seznal,
v jakém je zlém postavení, ihned zavolá svého bratra, zjeví mu, co
jest, a nařídí mu, aby co nejrychleji vlezl dovnitř a uřízl mu hlavu;
neboť nechtěl zničiti také svého bratra, až by ho tu spatřili a poznali,
kdo jest.
Bratr nahlédl, že má pravdu, poslechl ho a učinil tak. Potom opět
kámen zasunul a s hlavou bratrovou odešel domů.
Když nastal den, vešel král do síně a ustrnul vida, že je ve smyčce
bezhlavé tělo zloděje, ale síň že je neporušena a nemá nikde ani
vchodu, ani otvoru, kterým by bylo lze vylézti. Nevěda si rady, učinil
toto. Dal zlodějovu mrtvolu zavěsiti na zeď, u ní pak postavil stráže
a nařídil jim, aby toho, koho by spatřili zaplakat nebo zabědovat,
zatkli a vedli k němu.
A když tam ta mrtvola visela, matka zlodějova to těžce nesla,
domlouvala synovi, který zbyl naživu, a přikazovala mu, aby se, jak
jen může, pokusil bratrovo tělo sejmouti a odnésti. A hrozila mu
stále, neučiní‑li to, že sama půjde ke králi a udá ho, že má královy
poklady.
Když matka na zbylého syna urputně naléhala a on jí to nemohl
nikterak rozmluviti, vymyslil prý si toto. Přistrojil několik oslů,

– 88 –
naplnil měchy vínem, naložil je na ty osly a pak je hnal městem.
Jakmile se ocitl v blízkosti těch, kteří hlídali zavěšenou mrtvolu,
zatáhl za dva či tři zadrhnuté cípy měchů a uvolnil je. A když víno
vytékalo, jal se bíti do hlavy a hlasitě křičeti, jako by nevěděl, ke
kterému oslovi se má dříve obrátit.
Když strážcové viděli, že teče tolik vína, sbíhali se na cestu s ná-
dobami a zachycovali rozlité víno, majíce to za vítaný zisk. On na ně
na všechny huboval a tvářil se rozhněvaně. Když mu však strážcové
domlouvali, dělal na oko, jako by se zvolna uklidňoval a upouštěl od
hněvu, posléze pak zahnal osly z cesty a upravoval jejich postroje.
Slovo dalo slovo, ten onen strážce s ním zažertoval a rozesmál
jej a on jim přidal ještě jeden měch. Oni se rozložili tam, kde právě
byli, a chystali se píti a zvali i jeho k sobě a vybízeli, aby u nich zůstal
a pil s nimi. I dal si tedy říci a zůstal. A poněvadž se k němu při pitce
měli přívětivě, přidal jim ještě jeden ze svých měchů.
Hojným pitím se strážcové posléze nadmíru opili a zmoženi
spánkem usnuli tam, kde právě popíjeli. On pak, když pokročila
noc, sňal bratrovo tělo, všem strážcům na potupu ostříhal vousy na
pravém líci, naložil mrtvolu na své osly a hnal s nimi domů, vykonav
tak matčin příkaz.
Ale když bylo králi oznámeno, že byla zlodějova mrtvola tajně
ukradena, zle se nad tím horšil, a poněvadž chtěl, aby bylo buď jak
buď vypátráno, kdo to takové věci chytře provádí, učinil prý toto (já
tomu ovšem nemohu věřiti): Dal prý svou vlastní dceru na pokoj do
nevěstince a rozkázal jí, aby k sobě přijímala všecky muže bez rozdílu,
ale než by se komu poddala, aby ho nutila říci jí, co vykonal v životě
nejchytřejšího a co nejhříšnějšího; a kdo by jí vypravoval o tom, co se
stalo s oním zlodějem, toho aby chytila a nepouštěla pryč.
Když pak dcera jednala podle otcova rozkazu, dověděl se ten
zloděj, proč se to děje, a umínil si, že krále prohnaností předstihne.
I učinil toto. Uřízl jedné čerstvé mrtvole ruku u samého ramene,
a ukrývaje ji pod pláštěm, šel k dceři králově. A když k ní vstoupil

– 89 –
a ona se ho tak jako ostatních dotazovala, vyprávěl jí, že nejhříšněj-
ší skutek vykonal, když uřízl hlavu bratrovi chycenému v králově
pokladnici do smyčky; nejchytřejší pak ten, že opil hlídače a sňal
mrtvolu visícího bratra.
Jakmile to ona slyšela, snažila se ho chytiti, ale zloděj jí podal ve
tmě ruku nebožtíkovu. Ona ji uchopila a držela, domnívajíc se, že se
drží jeho ruky, zloděj však jí tu ruku pustil a utekl dveřmi pryč.
Když se i ta věc králi donesla, užasl prý nad lstivostí a odvahou
toho člověka. Posléze rozeslal posly po městech a dal uveřejniti
vyhlášku, v níž nabízel beztrestnost a sliboval velkou odměnu tomu
zloději, přijde‑li před jeho tvář.
Zloděj prý tomu uvěřil a dostavil se k němu. Rampsinit pak se
mu velice podivoval a dal prý mu svou dceru za manželku jakožto
člověku ze všech lidí nejdovednějšímu. Neboť Egypťané prý vyni-
kají nad ostatní lidi, ale on nad Egypťany.
II 121

– 90 –
 Jak se stal Psammetich králem117

Když byli Egypťané osvobozeni od panství Aithiopů, byl králem

Hefaistův kněz Sethos118. Po něm si Egypťané (neboť jim nebylo
možno nikdy žíti bez nějakého krále) ustanovili dvanáct králů, rozdě-
livše celý Egypt na dvanáct částí. Ti se vespolek spojili manželskými
svazky a panovali podle těchto zásad: nezbavovati se navzájem vlády,
neusilovati o to, aby měl jeden více než druhý a žíti v přátelství co
nejužším. Tyto zásady stanovili a horlivě jich dbali z tohoto důvodu.
Byla jim hned na počátku, když se uvazovali ve vládu, dána věštba,
že ten z nich, který by v Hefaistově chrámu učinil úlitbu z měděné
misky, bude kralovat celému Egyptu. Scházívali se totiž k společné
oběti ve všech chrámech.
II 147

I zachovávalo těchto dvanáct králů spravedlnost. Ale když jednou

po čase obětovali v chrámě Hefaistově a posledního svátečního dne
hodlali vykonati úlitbu, přinesl jim velekněz zlaté misky, z kterých
obyčejně bohu ulévali, ale zmýlil se v počtu a přinesl jich pro dva-
náct králů jen jedenáct. A tu Psammetich, jenž stál na posledním
místě, když neměl misku, sňal svou přílbu, jež byla měděná, nastavil
ji a vykonal úlitbu. I ostatní králové nosili přílby a také tehdy je měli.
Nuže, Psammetich nastavil svou přílbu bez úskočného úmyslu, ale

117 Po Ramsovi II. nastal úpadek Egypta, za něhož byla moc říše oslabena,
a země se stala předmětem útoků cizích vládců. Za těchto rozháraných po-
měrů se ve vládě nad Egyptem vystřídali kněží, vůdcové libyjských žoldnéřů
a Aithiopové (král Šabak), nakonec pak upadla země v područí Asyřanů (r. 670).
Jejich nadvláda však netrvala dlouho; vypudil je asi r. 650 s pomocí řeckých
žoldnéřů Psametik I., saiský kníže. Pozn. překl.
118 Z jiných pramenů neznámý. Pozn. překl.

– 91 –
jim utkvělo v mysli, co učinil Psammetich a co jim bylo věštěno – že
totiž ten z nich, kdo vykoná úlitbu z měděné misky, bude sám kra-
lovati Egyptu. I vzpomněli si na tu věštbu. Usmrtiti Psammeticha
neuznali sice za správné, neboť když tu věc zkoumali, shledávali,
že to neučinil úmyslně; rozhodli se však zbaviti ho skoro vší moci,
vyhnati ho do bažin a rozkázati mu, aby z bažin nevycházel a nena-
vštěvoval jiné části Egypta.
Tento Psammetich byl už dříve ve vyhnanství, prchaje před
aithiopským králem Sabakem, jenž mu zabil otce Nekona; před
tím tedy tenkrát prchl do Sýrie. Když pak se Aithiop pro vidění ve
snu z Egypta odklidil, povolali jej do vlasti ti Egypťané, kteří sídlí
v kraji saidském. Když potom kraloval, po druhé jej postihlo z vůle
jedenácti králů pro tu přílbu vyhnanství, tentokrát v bažinách.
Byl si tedy vědom, že mu bylo jimi velice ublíženo, i zamýšlel
pomstíti se těm, kdož ho vyhnali. Poslal do města Buto do Letiny119
věštírny, která je v Egyptě nejspolehlivější, a dostal věštbu, že při-
jde pomsta z moře, až se zjeví mědění muži. I rozhostila se v něm
ovšem hluboká nedůvěra k tomu, že by mu mohli přispěti na pomoc
mědění muži.
Ale po uplynutí nedlouhé doby postihl nějaké Iony a Kary, kteří vy-
pluli za loupeží, osud, že byli zaneseni do Egypta, i vystoupili a ozbro-
jivše se plenili krajinu. Kdosi z Egypťanů přijde k Psammetichovi do
bažin, a poněvadž nikdy předtím neviděl muže oděné měděnou zbrojí,
zvěstuje mu, že přišli z moře mědění muži a plení krajinu. Tu poznal,
že se věštba naplňuje, choval se k nim přátelsky a velkými sliby je
přiměl, aby stáli při něm. Když je získal, s pomocí Egypťanů, kteří
byli dobrovolně při něm, a svých spojenců porazil ostatní krále.
II 151–153

119 Leto (Latona) = Mut. Pozn. překl.

– 92 –
 Nejstarší národ světa

Než se stal egyptským králem Psammetich, pokládali Egypťané sebe

za nejstarší ze všech lidí. Od té doby však, co se stal Psammetich krá-
lem a zachtělo se mu zvěděti, který národ je nejstarší, pokládají Frygy
za starší Egypťanů, sebe však za nejstarší z ostatních národů.
Když po tom Psammetich pátral a nijak se nemohl dopíditi, který
národ je na světě nejstarší, nastrojí toto. Dvě novorozená dítka na-
hodilých lidí dá jednomu pastýři, aby je mezi stády takto odchovával:
Nařídil, aby nikdo před nimi nevydával žádného hlasu, aby ležela
samotna v opuštěné chýši, a pastýř aby jim v příslušný čas přiváděl
kozy, a když je napojil mlékem, aby šel zase po svém zaměstnání. To
činil a nařizoval Psammetich proto, že chtěl slyšeti, jaké ty děti vydají
první slovo, až přestanou nesrozumitelně žvatlati.
Ta věc tedy měla úspěch. Když totiž ten pastýř po dva roky takto
činil, otvíral jednou dveře a vcházel, a tu obě děti, padajíce mu k nohám,
volaly „bekos“ a vztahovaly ruce. Když to pastýř po prvé uslyšel, byl
zticha; když však častěji to slovo opakovaly, jak k nim chodil a staral
se o ně, oznámil to svému pánovi a na jeho rozkaz je také přivedl před
něho. Když to i sám Psammetich slyšel, dotazoval se, který národ nazý-
vá co slovem bekos, a tu shledával, že tak Frygové nazývají chléb. Z toho
Egypťané usoudili a připustili, že jsou Frygové starší než oni.120
Tak jsem to slyšel od Hefaistových121 kněží v Memfidě. Ale Řekové,
jako vůbec vykládají mnoho lichého, říkají, že prý Psammetich dal vyříz­
nouti nějakým ženám jazyky a těm ženám dal ty děti na vychování.
Tolik tedy vyprávěli v Memfidě o vychování těch dětí.
II 2–3

120 Frygové byli Řeky obecně pokládáni za mladý národ. Slovo bekos (chléb)
se vyskytovalo i v ionském nářečí. Pozn. překl.
121 Hefaistos = Ptah. Pozn. překl.

– 93 –
 Amasis

Když byl Apries122 svržen, stal se králem Amasis123 z kraje saidské-

ho; město, z kterého pocházel, se jmenuje Siuf124.
Zprvu tedy Egypťané Amasiem opovrhovali a nijak si ho valně
nevážili, poněvadž býval dříve obyčejným člověkem a pocházel
z bezvýznamného rodu, potom si je však získal chytrým, nikterak
neobratným jednáním.
Mezi nesčíslnými cennými věcmi měl také zlaté umyvadlo, v němž
si Amasis sám i všichni ostatní hodovníci pokaždé umývali nohy. To
tedy dal rozbíti a zhotoviti z něho sochu nějakého boha a tu postavil
na nejvhodnějším místě města. Egypťané chodili k té soše a proka-
zovali jí velikou úctu.
Když zpozoroval Amasis počínání měšťanů, svolal Egypťany
a vyložil jim, že je ta socha zhotovena z umývadla, do něhož dříve
Egypťané dávívali a močívali a nohy si v něm umývali, ale teď že
mu prokazují velikou úctu. I pravil pak, že se jemu vedlo podobně
jako tomu umývadlu; byl‑li dříve prostým mužem z lidu, nyní že jest
jejich králem. A vyzýval je, aby ho ctili a dbali. Takovým způsobem
si získal Egypťany, že pokládali za správné sloužiti mu.125
Měl pak takto rozvrženo své zaměstnání. Od časného jitra až do
doby, kdy se plní tržiště, horlivě vyřizoval běžné záležitosti, potom

122 Ve St. zákoně slove Hofra, eg. Uahprahet; byl svržen Amasiem r. 570 př. Kr.
Pozn. překl.
123 Eg. Aahmes; přivedl egyptskou moc nakrátko k novému rozkvětu. Pozn. překl.
124 U Saidy. Pozn. překl.
125 Tato historka prozrazuje ryze řecké smýšlení. Později ji často uvádějí
křesťanští spisovatelé jako doklad, z čeho bývají vyrobeny pohanské modly.
Pozn. překl.

– 94 –
však pil, škádlil své společníky v pití, prováděl lehkomyslnosti
a všelijaké žerty.
Jeho přátele to mrzelo a kárali ho říkajíce: „Králi, nevládneš si
dobře, oddáváš‑li se takovým nízkým věcem. Ty bys přece měl se-
děti vznešeně na vznešeném trůnu a po celý den vyřizovati státní
záležitosti. Tak by Egypťané věděli, že jim vládne velký člověk, a tě-
šil by ses lepší pověsti. Ale jak nyní jednáš, to není nic královské.“
On však jim odpovídal: „Ti, kdo mají luky, napínají je, kdykoli
jich musí používat; ale když jich použili, povolují je. Neboť kdyby
byly stále napjaty, praskly by, takže by jich nemohli použíti v čas
potřeby. Tak je tomu i s člověkem. Kdyby chtěl být stále zabrán do
vážných prací a nepovoloval si částečně zase žertováním, stal by se
nepozorovaně buď bláznem, nebo tupcem. Toho si já jsem vědom,
a proto se věnuji zčásti tomu, zčásti onomu.“ Tak tedy odvětil svým
přátelům.
O Amasiovi se vypráví, že také ještě jako prostý občan byl mi-
lovníkem pití a kratochvílí, a nikterak člověkem oddávajícím se
vážným pracem. A kdykoli mu pitím a rozmařilostmi došly pro-
středky, chodíval prý po městech a kradl. Ti, kteří tvrdívali, že je
obral, a on to zapíral, vodívali ho do věštírny nejbližší v tom onom
kraji, i býval věštbami často usvědčován, často však také prohlašo-
ván nevinným.
Když pak se stal králem, učinil takovouto věc. O chrámy těch
bohů, kteří ho zprošťovali obvinění, že je zloděj, nepečoval, nic ne-
dával na jejich úpravu a nechodil do nich obětovat, v přesvědčení,
že nestojí ti bozi za nic, když mají lživé věštírny. Ale o chrámy těch
bohů, kteří ho usvědčovali ze zlodějství, o ty velice pečoval, neboť
to prý jsou skuteční bozi a poskytují věštby neklamné.
II 172–174

– 95 –
 Kambyses a Psammenit126

Kyrův syn Kambyses se vypravil proti Egyptu, když v něm vládl

Amasiův syn Psammenit. Tento byl poražen a zajat, jeho hlav-
ního místa Memfidy bylo dobyto.

Desátého dne po dobytí memfidských hradeb posadil Kambyses

egyptského krále Psammenita, jenž kraloval jen šest měsíců – toho
tedy s jinými Egypťany posadil na potupu v předměstí a takto zkou-
šel jeho duševní sílu.
Dal jeho dceru obléci jako služku a poslal ji s vědrem pro vodu,
s ní pak poslal i jiné vybrané panny, dcery předních Egypťanů,
ustrojené stejně jako dcera králova. Když ty panny s křikem a plá-
čem kráčely kolem svých otců, ostatní otcové křičeli a plakali, vi-
douce své děti zhanobeny, ale Psammenit toliko vzhlédl před sebe,
a uvědomiv si to, sklopil zrak.
Když ty panny nesoucí vodu přešly, vyslal tudy Kambyses Psam­
menitova syna s dvěma tisíci jiných Egypťanů téhož věku, všechny
s provazem kolem šíje a s uzdou v ústech. Byli vedeni na smrt, aby odpy-
kali za Kambysovy Mytiléňany127, kteří byli předtím v Memfidě i s lodí
zahubeni; neboť takový rozsudek vynesli soudcové perského krále, aby
za každého Mytiléňana zahynulo deset předních Egypťanů. Psammenit
viděl, jak jdou kolem, a poznal syna, ale kdežto ostatní Egypťané sedící
kolem něho plakali a bědovali, on se zachoval stejně jako u dcery.
A když i ti přešli, stalo se náhodou, že jeden z jeho stolovníků, po-
starší muž, jenž pozbyl majetku a neměl nic, leč co mívá žebrák, do-

126 Eg. Psametik (II.), vládl po svém otci Amasiovi, jenž zemřel r. 526. Násle­
dujícího roku dobyl Kambyses Egypta a přivtělil jej k perské říši. Pozn. překl.
127 Kambyses jich poslal na lodi dvě stě s hlasatelem, jenž měl obležené
Egypťany vyzvat, aby se vzdali a ujednali s Peršany smlouvu. Pozn. překl.

– 96 –
prošoval se u vojáků almužny a šel kolem Psammenita, syna Amasiova,
a kolem Egypťanů sedících na předměstí. A když ho Psammenit uviděl,
hlasitě zaplakal, a zavolav svého druha jménem, bil se do hlavy.
I byli u něho strážci, ti oznamovali Kambysovi při každém tom
průvodu, co Psammenit dělá. Kambyses se podivil jeho počíná-
ní, poslal k němu posla a tázal se ho takto: „Vládce Kambyses se,
Psammenite, táže, proč jsi při pohledu na zhanobenou dceru a syna
kráčejícího na smrt ani nevzkřikl, ani nezaplakal, ale žebráka, jenž –
jak se pán dovídá od jiných – není s tebou nijak spřízněn, jsi uznal
za hodna toho?“
Tak se tedy ptal, a on odpovídal takto: „Synu Kyrův, rodinné ne-
štěstí bylo příliš těžké, aby mohl nad ním člověk plakati, ale utrpení
mého druha si zasloužilo slz, neboť on pozbyl hojnosti a blahobytu
a na prahu stáří se ocitl na žebrotě.“
Když Kambyses tu odpověď od posla uslyšel, uznal, že promluvil
dobře, a jak vyprávějí Egypťané, slzel prý Kroisos (neboť i ten provázel
Kambysa do Egypta), slzeli přítomní Peršané, a také sám Kambyses
pocítil značnou lítost, i kázal prý zachrániti syna z počtu těch, kteří
měli zahynouti, a Psammenita přivésti z předměstí k němu.
Syna ovšem poslové už nezastihli naživu: byl první ze všech po-
praven; ale Psammenita vyzvali, aby vstal, a vedli ho ke Kambysovi.
Žil pak nadále u něho, aniž se mu činilo jaké násilí, a kdyby se byl
dovedl chovati klidně, bylo by se mu snad dostalo správy Egypta.
Neboť Peršané mívají v úctě syny králů, a i když tito od nich odpad-
nou, vracejí jejich synům vládu.
Ale Psammenit kul pikle a vzal za to svou odplatu. Prozradilo se
totiž, že svádí Egypťany k odpadnutí, a když byl Kambysem usvěd-
čen, musel se napíti býčí krve128 a ihned zemřel.
III 14–15

128 V starém věku se o ní mělo mylně za to, že je jedovatá. Jest možné, že byl někdy
někdo usmrcen otrávenou býčí krví, a odtud vznikla ta domněnka. Pozn. překl.

– 97 –
 Kambysova výprava do Aithiopie

Potom si Kambyses usmyslil trojí tažení: proti Kartagiňanům, pro-

ti Ammoňanům129 a proti Aithiopům, tzv. Makrobiům130, sídlícím
v Libyi131 při Jižním moři132. Když o tom uvažoval, rozhodl se proti
Kartagiňanům vypraviti loďstvo, proti Ammoňanům část pěšího voj-
ska a proti Aithiopům nejprve zvědy. Ti se měli podívat na tzv. stůl
slunce v Aithiopii, zdali tam skutečně jest, a nadto i ostatní věci
zhlédnouti pod záminkou, že nesou jejich králi dary.
Se stolem slunce je prý tomu takto. Na předměstí je louka plná
vařeného masa ze všelikých čtvernožců. To maso prý tam se vší
péčí kladou za noci po každé ti z občanů, kteří zastávají úřady; ve
dne pak přichází, kdokoli chce, a jí z něho. Domorodci prý říkají,
že ty pokrmy vydává ze sebe sama země. Tak je tomu s tzv. stolem
slunce.133
Když se Kambyses rozhodl vypraviti ty zvědy, poslal si hned do
města Elefantiny pro nějaké Ichthyofagy (Rybojedce134), kteří by

129 Obyvatelé oázy Amunovy. Pozn. překl.

130 Řec. makrobios = dlouhověký. – Dlouhověcí Aithiopové, jak je popisuje
Hérodotos, je národ venkoncem mytický, jako již u Homéra afričtí Aithiopové.
Historičtí Ethiopové, sídlící jižně a jihovýchodně při hranicích egyptských, ná-
leželi k perské říši a byli k ní přivtěleni nepochybně Kambysem. Pozn. překl.
131 Libye = Afrika. Pozn. překl.
132 Rudé moře, části Indického oceánu omývající vých. Afriku. Pozn. překl.
133 Už staří pokládali Hérodotovo líčení za bajku. Zdá se, že je základem této
představy hostina vystrojovaná nebožtíkům anebo bohům. Podobné obřady se
konaly u Řeků a Římanů. Pozn. překl.
134 Tak byli označováni obyvatelé na pobřeží Rudého moře. Někteří z nich se
patrně přistěhovali na ostrov Elefantinu u Syeny (dn. Asuán), a jméno jim zůstalo.
Zprostředkovali asi obchod mezi Aithiopií a Egyptem. Pozn. překl.

– 98 –
znali aithiopský jazyk. Zatím co šli poslové pro ně, kázal loďstvu
plouti proti Kartagině. Ale Foiničané prohlásili, že to neučiní; jsou
prý totiž slavnými přísahami zavázáni a nejednali by zbožně, kdyby
táhli proti svým vlastním dětem.135 A když nechtěli Foiničané, ostat-
ní nebyli s to, aby ten boj podstoupili. Tak tedy ušli Kartagiňané
perské porobě. Neboť Kambyses nepokládal za hodno užíti proti
Foiničanům násilí, poněvadž se Peršanům podrobili dobrovolně
a celá námořní síla závisela na Foiničanech. Také Kypřané se pod-
dali Peršanům dobrovolně a táhli proti Egyptu.
Jakmile Kambysovi přišli Ichthyofagové z Elefantiny, poslal je
do Aithiopie, přikázav jim, co mají říci; jako dary136 nesli nachový
šat, zlatý řetěz na krk a náramky, nádobku s balzámovou mastí
a soudek palmového vína.
Tito Aithiopové, ke kterým je Kambyses posílal, jsou prý nej-
větší a nejkrásnější ze všech lidí. Mají prý dále zcela jiné zvyky než
ostatní lidé, a zejména také tento, týkající se královské vlády: koho
z občanů uznají za největšího a podle velikosti i nejsilnějšího, toho
uznávají za hodna, aby byl králem.
K těmto lidem tedy přišli Ichthyofagové a odevzdávajíce dary
jejich králi, pravili: „Perský král Kambyses, chtěje se státi tvým
důvěrným hostinným přítelem, vyslal nás s rozkazem, abychom
s tebou promluvili, a dává ti darem tyto věci, kterých sám s největ-
ším potěšením užívá.“
Aithiopský král pochopil, že přicházejí jako vyzvědači, i praví
k nim takto: „Perský král vás neposlal s dary proto, že by si velice

135 Kartágo bylo založeno osadníky z foinického města Tyru. Foiničané byli
odedávna proslulí námořníci. I obyvatelé Kypru – jako všichni ostrované – byli
zdatní námořníci; Kypros náležel k Egyptu, ale té doby odpadl k Peršanům.
Pozn. překl.
136 Dary, které podle Hérodota poslal Kambyses aithiopskému králi, jsou
věci u Peršanů zvlášť ceněné, jež bývaly králi věnovány zasloužilým mužům.
Pozn. překl.

– 99 –
vážil toho, aby se stal mým hostinným přítelem, a vy nemluvíte
pravdu – neboť jste přišli do mé říše na zvědy – a on není člověk
spravedlivý; neboť kdyby byl spravedlivý, nebyl by zatoužil po jiné
zemi než své a neuváděl by v porobu lidi, kteří mu nijak neublížili.
Dejte mu tudíž tento luk a povězte toto: ‚Aithiopský král radí králi
perskému, aby táhl s přesilou vojska proti Aithiopům Makrobiům
teprve tehdy, až budou Peršané uměti lehce napínat luk takovéto
velikosti. Do té doby aby byl vděčen bohům, že neponoukají syny
aithiopské k tomu, aby ke své zemi připojovali jinou.‘“
Takto pravil, popustil tětivu a odevzdal luk poslům. Vzal pak
nachové roucho a tázal se, co to je a jak je to zhotoveno. Když mu
Ichthyofagové po pravdě pověděli o nachu a o barvení látek, pra-
vil, že jako jsou podvodní lidé, tak jsou podvodné i jejich šaty. Po
druhé se tázal stran zlatého řetězu na krk a náramků. Když mu
Ichthyofagové vykládali umělost těch děl, král se zasmál, a domní-
vaje se, že to jsou pouta, pravil, že oni mají okovy pevnější. Za třetí
se tázal na vonnou mast, a když mu pověděli o tom, jak se vyrábí
a jak se jí lidé natírají, odpověděl totéž, co dříve o oděvu. Ale když se
dostal k vínu a zvěděl, jak se vyrábí, zaradoval se náramně nad tím
nápojem a otázal se, čím se král živí a jaký je nejdelší věk Peršana.
Oni řekli, že se živí chlebem, a vyložili mu, co to je pšenice a jak
roste; a jako nejdelší míra života že je určeno člověku osmdesát
roků. Nato pravil Aithiop, že se nic nediví, žijí‑li jen málo let, když
se živí hnojem137; vždyť prý by nemohli žíti ani tak dlouho, kdyby
se neosvěžovali tím nápojem (naznačoval tak Ichthyofagům víno) –
tím prý totiž Peršané Aithiopy předčí.
Ichthyofagové se navzájem otázali krále na život a stravu Aithiopů.
On pravil, že většina jich dosahuje sto dvaceti let, ba někteří ještě
vyššího věku; pokrmem že jim je vařené maso a nápojem mléko.
Když se zvědové divili tomu věku, zavedl prý je k jednomu prameni:

137 Pšenice roste v pohnojené půdě. Pozn. překl.

– 100 –
když se v něm koupali, leskla se jejich těla tak, jako by to byl pramen
oleje, a šla prý z něho vůně jako z fialek. Voda tohoto pramene je,
jak říkali zvědové, tak lehká, že nic nezůstává na jejím povrchu – ani
dřevo, ani věci lehčí než dřevo –, nýbrž vše klesá ke dnu. Mají‑li tu
vodu opravdu takovou, jak se říká, jsou snad dlouhověcí její zásluhou,
užívají‑li jí ke všemu.138
Když se ubírali od pramene, dovedl je král do vězení pro muže,
kde byli všichni vězni spoutáni zlatými okovy.139 Jeť u těchto Aithiopů
měď ze všech věcí nejvzácnější a nejcennější. Když pak si prohlédli
vězení, prohlédli si i tzv. stůl slunce.
Po něm si posléze prohlédli jejich rakve: ty prý se zhotovují
z hyelu140 takto. Když vysuší mrtvolu – buď jako Egypťané, nebo
nějak jinak –, potrou ji celou sádrou a ozdobí malbou, napodobujíce
podle možnosti vzhled nebožtíkův; potom ji uzavrou do dutého
sloupu zhotoveného z hyelu (toho se u nich vykopává hojně a lze
jej snadno zpracovávati). Mrtvolu uzavřenou v sloupu je viděti,
nevydává nelibého zápachu, nejeví se na ní nic jiného ohyzdného
a je na ní zříti všechno tak jako na holé mrtvole. Rok tedy mívají
nejbližší příbuzní ten sloup u sebe v domě, věnují nebožtíkovi ze
všeho prvotiny a obětují mu; potom sloupy vynášejí a stavějí je
kolem svého města.
Zvědové si tedy vše prohlédli a vrátili se nazpět. Když to vše
Kambysovi oznámili, král vzplanul hněvem a ihned táhl na Aithiopy,
aniž přikázal přichystati zásoby potravy anebo uvážil, že hodlá táh-
nouti do nejzazších končin světa. Jako by byl šílený a nepříčetný,

138 Pověst se snad opírá o zprávu o prameni naftovém. Domorodci v těch

krajích prý se dodnes natírají naftou. Pozn. překl.
139 Dojista výmysl; ale vskutku se v Aithiopii vyskytovalo hojně zlata. Pozn. překl.
140 Není známo, jaká látka je míněna. Sklo to asi není, poněvadž se dále mluví
o tom, že se hyelu dobývá kopáním, a ostatně se za Hérodota říkalo sklu řecky
jinak. Někteří badatelé pomýšlejí na solné valouny, jiní na průsvitný porcelán;
jiní pak to vůbec pokládají za bajku. Pozn. překl.

– 101 –
sotva vyslechl Ichthyofagy, táhl do pole. Řekům ze svého vojska
nařídil, aby zůstali, pěší vojsko však celé vedl s sebou.
Když se výprava dostala do Théb141, oddělil od svého vojska asi
padesát tisíc mužů a těm uložil, aby podrobili Ammoňany a věštír-
nu tamějšího Dia zapálili, sám pak s ostatním vojskem táhl proti
Aithiopům.
Ale než urazilo vojsko pětinu cesty, byla vyčerpána zásoba po-
travy, kterou u sebe měli, a potom jim došla i ta potrava, kterou
získávali pojídáním tažných dobytčat. Nuže, kdyby byl Kambyses,
když to zpozoroval, změnil svůj úmysl a vedl vojsko nazpět, byl by
býval přes své počáteční pochybení moudrým mužem. Ale on toho
pranic nedbal a šel stále kupředu. Dokud mohli vojáci co brát ze
země, pojídali trávu a tak se udržovali při životě. Ale jakmile přišli
do holých písčin, provedli někteří z nich hroznou věc: vylosovali si
totiž z deseti mužů jednoho a snědli jej.
Když se to Kambyses dověděl, zalekl se toho vzájemného pojídá-
ní, upustil od výpravy do Aithiopie a táhl nazpět, i přišel do Théb,
ztrativ velikou část vojska. Z Théb pak se odebral dolů do Memfidy
a propustil Řeky, aby odpluli domů.142
Tak dopadla výprava proti Aithiopům. Ti však, kteří z nich
byli posláni táhnout proti Ammoňanům, vyrazili z Théb a táhli
s průvodčími. Je pak jisto, že přišli do města Oasy143, které drží

141 Egyptských. Pozn. překl.

142 Zprávy o Kambysově výpravě proti Aithiopům se různí. Nepochybně si
podrobil ty Aithiopy, kteří hraničili s Egyptem a náleželi k jeho panství, ale vzdá-
lenější kraje a vlastní Aithiopii s hlavním městem Napatou se mu nepodařilo
podrobiti. Pozn. překl.
143 Autor užívá obecného jména oáza jako názvu města. To slovo je asi odvo-
zeno od eg. uah („osídlení, obydlené místo“). Je tu zřejmě míněna jedna z dvou
oáz ležících západně od Théb, tzv. Velká oáza, jež se dodnes jmenuje prostě Oasa
(el Uah). Blízko ní leží menší oáza, a tu patrně Hérodotos omylem pokládal za
oázu Amunovu, jež leží ve skutečnosti severněji asi ve výši Memfidy. Jinak by bylo

– 102 –
Samští144, pocházející prý z aischrionské fyly145; jsou vzdáleni od
Théb sedm dní cesty písčinami a slove to místo řecky Makaron
nesos (Ostrov blažených146). Do tohoto místa tedy prý to vojsko
přišlo; ale co s ním bylo dále, o tom nemůže říci nikdo nic, leda
sami Ammoňané a ti, kdo to od nich zaslechli; neboť to vojsko ani
nepřišlo k Ammoňanům, ani se nevrátilo. A Ammoňané vypravují
toto: Když prý na ně Peršané písečnou pouští z Oasy táhli a ocitli se
asi uprostřed mezi nimi a Oasou, právě při snídani prý na ně zadul
mocný a prudký jižní vítr, přinášející s sebou spousty písku, těmi je
zasypal a tak prý zmizeli se světa. To tedy se stalo podle vyprávění
Ammoňanů s tím vojskem.
III 17–26

nutno předpokládati, že Kambysovo vojsko táhlo nejprve do Velké oázy a z ní

teprve na oázu Amunovu, což je málo pravděpodobné. Pozn. překl.
144 Měli tu patrně obchodní stanici. Král Amasis dovoloval Řekům, zvlášť
kupcům, aby se usazovali v Egyptě. Pozn. překl.
145 Jedna ze tří fyl (kmenů), na něž byli rozděleni obyvatelé Samu. Pozn. překl.
146 Tj. blažených nebožtíků; tak označovali Řekové některá místa, předsta-
vou odpovídající asi našemu ráji, na něž umisťovali posmrtný život vynikajících
heroů. Ostatně byla u Egypťanů rozšířena představa, že jsou oázy domovem
nebožtíků. Pozn. překl.

– 103 –
 Kambysovo šílenství

Když přišel Kambyses do Memfidy, zjevil se Egypťanům Apis147,

jehož Řekové nazývají Epafem. Jakmile se zjevil, jali se Egypťané
ihned nositi své nejkrásnější šaty a oddávali se radovánkám.
Když Kambyses viděl to počínání Egypťanů, pojal silné podezření,
že se tak veselí nad jeho nezdarem, i zavolal si představené města
Memfidy, a když se k němu dostavili, tázal se, čím to, že dříve, když
byl v Memfidě, nic takového Egypťané nečinili, ale teď ano, když se
tu objevil on, ztrativ množství svého vojska. Oni mu vykládali, že se
jim zjevil bůh, jenž se jim zjevuje vždy po dlouhém čase, a kdykoli se
zjeví, všichni Egypťané že slaví radostně svátky. Když to Kambyses
slyšel, řekl, že lžou, a jako lháře je potrestal smrtí.
Usmrtiv je, zavolal k sobě opět kněze. Kněží mluvili stejně, a tu
on řekl, že hned sám uvidí, přišel‑li k Egypťanům nějaký zkrocený
bůh. Jen tolik řekl a poručil kněžím, aby Apisa přivedli. Oni tedy šli
pro něj, aby ho přivedli.
Tento Apis čili Epafos je býček z krávy, která se po něm už nesmí
oteliti. Egypťané říkají, že na tu krávu sestupuje z nebe paprsek
a ona že z tohoto oplození rodí Apisa. A ten býček, Apis zvaný, má
tato znamení. Je černý, na čele má bílou čtyřhrannou skvrnu148, na
hřbetě obraz orla, v ohonu chlupy dvojí barvy a pod jazykem čer-
nou skvrnu v podobě brouka.

147 Eg. Hapi, posvátný býk zasvěcený bohu Ptahovi, jehož Hérodotos ztotož-
ňuje s řeckým Hefaistem. Věřilo se, že v něm žije duše boha Osirida. Byl chován
v memfidském chrámu Ptahově. Když zemřel, zachovávali Egypťané smutek,
dokud nebyl nalezen nový Apis s předepsanými znaky; pak byla slavena sed-
midenní radostná slavnost. Pozn. překl.
148 Na egyptských vyobrazeních mívá bílý trojúhelník. Pozn. překl.

– 104 –
 Když přivedli kněží Apisa, Kambyses, napolo zuřivý, tasil meč
a chtěl mu jej vraziti do břicha, ale udeřil Apisa do stehna. Zasmál se
a pravil kněžím: „Vy hloupé palice, takoví jsou bozi, z krve a z masa
a citliví na ocel? Ten bůh je jistě hoden Egypťanů; ale vy si ze mne
beztrestně posměch tropit nebudete!“
Po těch slovech uložil svým drábům namrskat kněžím, a koho
z ostatních Egypťanů zastihnou, jak slaví svátek, toho usmrtit.
Slavnost byla tedy přerušena, kněží byli trestáni a Apis, poraněný
na stehně, ležel v chrámě a chřadl. A když z té rány skonal, pohřbili
ho kněží,149 aniž o tom Kambyses věděl.
Kambyses pak, jak vyprávějí Egypťané, pro tento zločin zakrátko
zešílel150, když už beztak neměl dříve zdravého rozumu.
První ukrutnost spáchal na svém bratru Smerdiovi151, jenž po-
cházel z téhož otce i matky. Poslal ho z Egypta do Persie ze závisti,
že on jediný z Peršanů asi na dva palce napjal luk, který přinesli
od aithiopského krále Ichthyofagové; z ostatních Peršanů to žádný
nemohl dokázati.
Když tedy Smerdis odešel do Persie, měl Kambyses ve snách
takovéto vidění. Zdálo se mu, jako by mu byl přišel z Persie posel
se zprávou, že Smerdis seděl na královském stolci a dotýkal se
hlavou nebe. I dostal o sebe strach, aby ho snad bratr neusmrtil

149 Apis býval nabalzamován a pohřben v Sarapeiu u Memfidy. Při odkrytí

Sarapeia v 19. století našlo se v jeho podzemí na šedesát takových mumií. Pozn. překl.
150 Zde je Kambysovo šílenství vysvětlováno nadpřirozeně, jako trest za
usmrcení Apisa; později udává Hérodotos příčinu přirozenou. Pozn. překl.
151 Jmenoval se Bardija, proto slove jinde řecky přiléhavěji Mardos. Hérodotos
ho měl nazývati Merdis, ale podle řeckého cítění přidal s. – Nalezl se rozsáhlý
trojjazyčný nápis v Behistunu v býv. Médii, v němž král Dareios zvěčnil svou
vládu. Vykládá se v něm také o Kambysovi a uvádí se jméno jeho bratra, kterého
dal zavražditi, ale praví se, že tak učinil před výpravou do Egypta. Nepochybně
bylo to tajemství dlouho přísně střeženo, a když se vyzradilo, bylo opředeno
všelijakými pověstmi. Pozn. překl.

– 105 –
a sám nevládl, a poslal do Persie Praxaspa, jenž mu byl z Peršanů
nejvěrněji oddán, aby ho zabil. Ten přišel do Sus a Smerdia zabil –
jedni říkají tak, že ho vylákal na hon, druzí, že jej vyvedl k Rudému
moři152 a utopil.
Takový tedy prý byl počátek Kambysových zločinů. Druhý spá-
chal na své sestře153, jež s ním šla do Egypta. Měl ji také za manželku,
ačkoli byla jeho sestra po obou rodičích.
Oženil se s ní takto (neboť dříve neměli Peršané nikterak ve
zvyku žíti v manželství se svými sestrami). Kambyses se zamiloval
do jedné ze svých sester a chtěl si ji pak vzíti za ženu. Byl si však
vědom, že chce učinit věc neobvyklou, i zavolal si královské soudce
a tázal se, je‑li nějaký zákon, jenž by schvaloval žíti manželsky se
sestrou, kdyby si to někdo přál.
Královští soudcové154 jsou mužové vybraní z Peršanů, kteří úřadu-
jí až do své smrti anebo až do doby, kdy by se na nich nalezlo nějaké
bezpráví. Ti rozsuzují Peršanům pře, jsou vykladači řádů po otcích
zděděných a vše záleží na nich. Nuže, když se jich Kambyses tak otázal,
odpovídali mu i spravedlivě i k své bezpečnosti, že nenalézají tako-
vého zákona, který by schvaloval manželství mezi bratrem a sestrou,
ale že nalezli zákon, podle něhož je perskému králi dovoleno činiti,
cokoli chce. Tak tedy neporušili zákon ze strachu před Kambysem,
152 Arabské moře (Indický oceán). Pozn. překl.
153 Měl tři sestry: Atossu, druhou zde nejmenovanou (u historika Ktesia slove
Roxana, u Strabona Meroë), které podle Hérodota smrtelně ublížil, a třetí jmé-
nem Artystone. – V Avestě, náboženské to knize vyznavačů Zarathuštrových, je
endogamie (spojování rodinných příslušníků v manželství) vychvalována. Byla
také mezi vznešenými Peršany, především některými králi, praktikována. Pokud
víme, byla endogamie zvykem u některých neindoevropských asijských náro-
dů. Od nich přešla jako vyšší forma manželství k Peršanům a odtud se dostala
i do rodin Alexandrových nástupců, kteří vládli v Sýrii (Seleukovci) a v Egyptě
(Ptolemaiovci). Jinak se endogamie u Indoevropanů neujala. Pozn. překl.
154 Vykládali zákony a střehli jich; mimo to byli královými rádci. Konzer­
vativnost perských zákonů se stala příslovečnou. Pozn. překl.

– 106 –
a aby pro zachovávání zákona sami nezahynuli, vypátrali jiný zákon,
napomáhající jemu, jenž se chtěl ženit se svými sestrami.
Tenkrát se tedy oženil Kambyses s tou, kterou miloval, ale zane-
dlouho si vzal i druhou sestru155. Mladší z nich ovšem, která s ním
šla do Egypta, usmrtil.
O její smrti – jako o smrti Smerdiově – kolují dvě pověsti. Řekové
vyprávějí, že Kambyses seštval proti sobě lvíče a psí štěně a díval se
s tou svou ženou na jejich zápas. Když štěně podléhalo, jiné štěně,
jeho bratr, přetrhlo provaz a přispěchalo mu na pomoc, a tak ve
dvou přemohli to lví štěně. Kambyses se na to s potěšením díval,
ale jeho žena seděla vedle a plakala. Když to Kambyses zpozoroval,
otázal prý se, proč pláče. Ona řekla, prý proto, že si, když viděla,
jak to štěně jako mstitel přispělo bratrovi, že si tedy vzpomněla na
Smerdia a uvědomila, že on nemá mstícího obránce.
Proto prý ji, jak tvrdí Řekové, Kambyses zahubil. Ale Egypťané
vypravují toto. Když jednou seděli s hosty u stolu, vzala prý ta žena
lociku, otrhala ji a tázala se muže, která je hezčí, ta otrhaná či plná;
a když řekl, že ta plná, pravila prý: „Takovou lociku jsi však ty na-
podobil, když jsi oškubal rod Kyrův.“ Kambyses prý se rozvzteklil
a kopl ji do těhotného života tak, že potratila a zemřela.
Tak běsnil Kambyses proti svým příbuzným, ať už pro toho
Apisa, ať z jiné příčiny, jak už tak mnohá věc postihuje lidi. Říká
se totiž, že Kambyses trpěl už od narození těžkou nemocí, kterou
někteří nazývají svatou nemocí156. Nebylo tedy nikterak divné, že
churavělo‑li těžce jeho tělo, nebyla ani jeho mysl zdráva.
Takto pak běsnil proti ostatním Peršanům.

155 Atossu. Ta se potom stala také jednou z žen Lžismerdiových a pak i Da­
reiových a měla u Peršanů velký vliv. Pozn. překl.
156 Padoucnicí. Starší podle toho, že se její záchvat podobá extázi, věřili, že to
je nemoc působená božstvem; odtud její jméno. Ale už autor hippokratovského
spisku „o svaté nemoci“ ji vysvětluje racionalisticky jako kteroukoli jinou nemoc.
Pozn. překl.

– 107 –
 Řekl prý kdysi Praxaspovi, jehož si velmi vážil – on mu sám do-
ručoval zprávy, a jeho syn byl u Kambysa číšníkem, také to nemalá
pocta – pravil prý mu tedy: „Praxaspo, za jakého člověka mě mají
Peršané a co o mně povídají?“
A on řekl: „Pane, jinak tě ve všem velice chválí, ale říkají, že se
nadmíru oddáváš pití vína.“
To prý mu pravil o Peršanech, ale on se rozčilil a takto odvětil:
„Nyní tedy říkají Peršané, že se oddávám vínu, a proto blázním a ne-
mám rozumu! Nebyly tedy pravdivé jejich dřívější řeči!“
Kdysi předtím totiž, když seděl s Peršany a Kroisem v hradě,
otázal se Kambyses, jakým člověkem se jim jeví proti svému otci.
Oni odpovídali, že je lepší než otec, neboť prý drží všechno, co měl
on a k tomu přizískal Egypt a moře. To pravili Peršané, ale Kroisos,
jenž byl přítomen a neschvaloval ten soud, pravil Kambysovi toto:
„Mně se, synu Kyrův, nezdá, že bys byl podoben otci; neboť nemáš
dosud syna, jakého on po sobě zanechal.“ Kambyses se nad tím
zaradoval a chválil Kroisův úsudek.
Na to si tedy vzpomněl a pravil hněvivě Praxaspovi: „Přesvědč se
teď sám, zda mluví Peršané pravdu, či sami blázní, když tak mluví!
Trefím‑li tvého syna, jenž tu stojí v předsíni, šípem přímo do srdce,
ukáže se, že mluví Peršané naplano; chybím‑li se, říkej, že Peršané
mluví pravdu a já nemám zdravý rozum!“
Sotva to domluvil, napjal luk a střelil hocha, a když hoch padl, ká-
zal ho rozříznouti a ohledati ránu. Když pak se shledalo, že šíp vězí
v srdci, zasmál se, všecek rozradostnil a pravil k otci toho hocha:
„Praxaspo, ukázalo se, že já nešílím, ale že Peršané blázní! Ale teď
mi řekni, viděls už na celém světě někoho, kdo by se uměl z luku
tak výtečně trefovat?“157

157 Vyprávění o smrti Praxaspova syna je asi výmysl, v němž se uplatňuje my-
šlenka básnické spravedlnosti. Za to, že Praxaspes zabil Smerdia, pozbyl svého
syna. Pozn. překl.

– 108 –
 Praxas viděl, že není při rozumu, obával se sám o sebe, i řekl:
„Pane, myslím, že by ani bůh nedovedl tak krásně střeliti.“
Tehdáž spáchal toto. Jindy zase dal zaživa zakopati hlavou dolů
dvanáct mužů, rovnajících se předním z Peršanů, ač jim nedokázal
žádnou vinu, pro kterou by si toho byli zasloužili.
Když si takto počínal, měl Kroisos, bývalý lýdský král, za hodno
pokárati ho takto: „Králi, nepovoluj ve všem mladému věku a vášni,
kroť se a zdržuj se! Dobré je být prozřetelným, moudrá věc je opa-
trnost. Ale ty zabíjíš své občany, ač jsi jim nedokázal žádnou vinu,
pro kterou by si toho byli zasloužili, zabíjíš i děti. Budeš‑li tak často
jednati, dej si pozor, aby Peršané od tebe neodpadli! Mně tvůj otec
Kyros důtklivě ukládal a nařizoval, abych tě napomínal a radil ti,
cokoli budu shledávati dobrým.“
Takto mu Kroisos radil, dávaje najevo oddanost, ale on odpovídal
takto: „Ty se dokonce i mně odvažuješ radit, ty, který jsi tak výtečně
spravoval svou vlast a tak dobře poradil mému otci výzvou, aby
překročil Araxes a táhl na Massagety, když přece oni chtěli přejíti
na naše území, a zničil jsi sebe, když jsi byl špatně řídil svou vlast,
zničil jsi i Kyra, jenž tě poslechl! Ale to ti neprojde jen tak! Už dávno
jsem toužil, aby se mi proti tobě dostalo nějaké záminky!“
Po těch slovech se chápal luku, aby ho zastřelil; ale Kroisos vy-
skočil a běžel ven. Když po něm nemohl Kambyses střeliti, uložil
sluhům, aby ho chytili a usmrtili. Ale sluhové znali jeho způsoby
a ukryli Kroisa s tímto úmyslem: bude‑li toho Kambyses litovati
a toužiti po Kroisovi, vyvedou Kroisa z úkrytu a dostanou odměnu
za jeho zachránění; nebude‑li však toho litovati a teskniti po něm,
teprve pak ho usmrtí.
Vskutku se Kambysovi zanedlouho po Kroisovi zastesklo, a když
to sluhové seznali, oznámili mu, že je Kroisos naživu. Kambyses
pravil, že se raduje s Kroisem z toho, že je živ, ale ty, kteří ho zachrá-
nili, že nemine odplata, že je dá usmrtit. A učinil to.

– 109 –
 Takových zuřivostí prováděl tedy proti Peršanům i spojencům
mnoho.158 Zůstával v Memfidě a tam otvíral staré hroby a prohlížel
si nebožtíky. Mimo jiné také vešel do Hefaistova chrámu a ztropil si
veliký smích z jeho sochy. Je totiž Hefaistova socha velmi podobna
foinickým Pataikům159, jež s sebou Foiničané vozí na přídách lodí.
Kdo je neviděl, tomu naznačím, jak vypadají: jsou to výtvory obra-
zící trpaslíky. Vnikl i do svatyně Kabeirů160, do níž nesmí vcházeti
nikdo kromě kněze, a jejich sochy dokonce zapálil, když si byl z nich
ztropil náramný posměch. I ty se podobají sochám Hefaistovým;
Kabeirové jsou prý jeho děti.
Z toho ze všeho je tedy viděti, že Kambyses hrozně zešílel, neboť
by se nebyl odvážil vysmívat svatým věcem a obyčejům.
Kdyby totiž někdo dal všem národům na vůli ze všech obyčejů
světa si vybrati obyčeje nejkrásnější, zvolil by si každý národ po

158 Je těžko posouditi, co je pravdy na těch všech historkách, které tu Hérodotos

vypráví. Zejména je třeba opatrně bráti jeho vprávění o tom, jak Kambyses běsnil
proti egyptskému náboženství. Peršané byli uctívači Slunce a ten kult byl u nich
silně zetizován; museli tedy pociťovat nepříjemně uctívání bohů ve zvířecí nebo
lidské podobě. Ale zase je známo, že se k porobeným chovali velmi lidsky a šetrně;
tím se právě jako Indoevropané lišili od neindoevropských orientálních dobyva-
telů. Jistě se choval i Kambyses šetrně vůči Egypťanům. Je zachováno egyptské
vyobrazení Kambysa, jak uctívá boha Apisa; a v jednom nápise je veleben za to,
že šetřil egyptských kultů a sám je podporoval. Snad zavinila Kambysova nemoc
leckterou nepřístojnost; ale nenávistná řecko‑egyptská tradice asi jeho památku
hodně zakalila. Pozn. překl.
159 Drobní foiničtí bozi trpasličí podoby, jejichž obrazy zdobily přídě a zádě
foinických lodí, aby je chránily. Ptah (Hefaistos) býval zpodobován jako mumie
s volnou hlavou a rukama. Hérodotos si jej zmýlil s jeho synem Khnaumauem,
jenž byl zobrazován jako trpaslík s křivýma nohama, dlouhými pažemi a protáh-
lou hlavou. Pozn. překl.
160 Pův. starobylá přírodní božstva uctívaná zejména na ostrově Samothrace,
později i na Lemnu a jinde ve spojení s Hefaistem. Snad se jejich kult rozšířil
i do Egypta, anebo jsou jimi míněna obdobná božstva, jako např. Ptahův syn
Khnaumau. Pozn. překl.

– 110 –
důkladné prohlídce všech ostatních zajisté své vlastní obyčeje; tou
měrou pokládá každý národ své vlastní obyčeje za nejkrásnější.
Nepodobá se tedy pravdě, že by takové věci mohl uváděti v po-
směch někdo jiný než šílenec.
Že takové smýšlení mají o svých obyčejích všichni lidé, lze uza-
vírati z četných jiných svědectví, zejména pak z tohoto. Dareios
si za své vlády zavolal Řeky, kteří u něho sloužili, a otázal se jich,
za jakou cenu by byli ochotni požívati masa svých otců, kteří kdy
zemrou; oni odpověděli, že by to nedělali za žádnou cenu. Potom
si zavolal Dareios několik Indů z kmene zvaného Kalatiové161, kteří
pojídají maso ze svých rodičů, a v přítomnosti těch Řeků, kteří se
skrze tlumočníka dovídali, co se mluví, se jich otázal, za jakou cenu
by souhlasili s tím, aby byli jejich zesnulí otcové spáleni162; ale oni
hlasitě vzkřikli a vyzývali ho, aby se nerouhal.
Tak tedy je tomu se zvyky a obyčeji. A správně podle mého zdání
učinil Pindaros163, když řekl, že je zvyk králem všeho.
III 30–38

161 Jinak neznámí. Pojídání nebožtíků je u některých primitivů dosvědčeno

až do XIX. století. Pozn. překl.
162 Jak se to dálo u Řeků. Pozn. překl.
163 Řecký lyrik VI./V. stol. př. Kr. V jeho výroku má mnohoznačné slovo nomos
význam (přírodního) zákona; Hérodotos je chápe ve významu „zvyk“ a zkresluje
básníkův výrok. Pozn. překl.

– 111 –
 Polykrates164

V době, kdy táhl Kambyses proti Egyptu, učinili také Lakedaimoňané

výpravu proti ostrovu Samu a tamějšímu samovládci Polykratovi.
Polykrates, syn Aiakeův, zmocnil se povstáním Samu a nejprve
rozdělil stát na tři části a dvěma podělil své bratry Pantagnota
a Sylosonta, později však prvého z nich usmrtil, mladšího Sylosonta
vyhnal a zmocnil se celého Samu. A když jej měl ve své moci, uza-
vřel hostinné přátelství s egyptským králem Amasiem, posílal mu
dary a navzájem je od něho dostával. A za krátký čas se pozdvihla
Polykratova moc a byla rozhlášena po Ionii i ostatním Řecku. Neboť
kamkoli zamířil se svým vojskem, všechno se mu šťastně dařilo.
Měl sto padesát veslic a tisíc lučištníků. Plenil a loupil všude bez
rozdílu. Říkal totiž, že se příteli více zavděčuje, vrací‑li mu, co mu
vzal, než když mu nic nevezme. Dobyl četných ostrovů a mnoha
měst na pevnině. Mimo jiné porazil v námořní bitvě a zajal Lesbany
s celým vojskem, když spěchali na pomoc Miléťanům; ti pak v pou-
tech vykopali celý příkop kolem hradeb města Samu.
Velké štěstí Polykratovo nebylo asi tajno Amasiovi; působilo mu
starosti. A když se to štěstí ještě zvětšovalo, napsal mu a poslal na
Samos tento dopis:
„Amasis vzkazuje Polykratovi toto: Je příjemné dovídati se, že se
důvěrnému hostinnému příteli vede dobře. Ale mně se tvé veliké
štěstí nelíbí, neboť vím, že je božstvo nepřejícné. A přeji si jaksi,
abych sám – a také ti, kteří mi leží na srdci – v něčem byl šťasten, ale
v jiném byl stíhán nezdarem a raději tak ve střídavém štěstí trávil

164 V 2. pol. VI. stol. se stal s pomocí samovládce ostrova Naxu Lygdamida
samovládcem na Samu. Kořistným loďstvem si získal bohatství a nadvládu na
Egejském moři. Pozn. překl.

– 112 –
 věk, než abych byl ve všem šťasten. Neboť nevím z doslechu dosud
o nikom, kdo by nebyl nakonec bídně se vším všudy skončil, když
byl ve všem šťasten. Ty mne tedy nyní poslechni a proti svému štěstí
učiň takovouto věc. Co po bedlivé úvaze shledáš nejdrahocennějším
a čeho ztráta by tvou duši nejvíce zabolela, to zahoď tak, aby to už
nikdy nepřišlo mezi lidi. A nebude‑li se už od té doby u tebe střídati
štěstí s nehodami, leč se tak, jak jsem ti poradil.“
Když to Polykrates přečtl a uvědomil si, že mu Amasis radí dob-
ře, hledal nějaký klenot, jehož ztráta by nejvíce zarmoutila jeho
duši, a když tak hledal, nalézal toto. Měl pečeť, kterou nosil na
prstě, zasazenou do zlata a vyřezávanou ze smaragdu; bylo to dílo
Theodora Samského, syna Telekleova. Poněvadž se tedy rozhodl
zahoditi ji, jednal takto. Naplnil mužstvem padesátiveslici, vstoupil
do ní a pak ji kázal dopraviti na širé moře. A když se ocitl daleko od
ostrova, stáhl si prsten a před očima všech, kdo s ním pluli, vrhne
jej do moře. Když to učinil, plul pryč, a přišed domů, rmoutil se
nad ztrátou.
Pátého či šestého dne poté se mu přihodilo toto. Jakýsi rybář
chytil krásnou velikou rybu a pokládal za vhodné dáti ji Polykratovi
darem. I nesl ji ke dvoru a řekl, že žádá, aby byl předveden před
Polykrata, a když se mu toho dostalo, pravil, podávaje mu tu rybu:
„Králi, chytil jsem ji, ale nepokládal jsem za slušné nésti ji na trh,
ačkoli žiji jen z práce svých rukou, ne: zdála se mi hodna tebe a tvé
panovnické moci. Tobě tedy ji nesu a dávám.“
On se zaradoval z těch slov a odvětí takto: „Učinil jsi velmi dobře
a jsme ti dvojnásobně vděčni, jak za ten dar, tak za ta slova; a zveme
tě k obědu.“
Rybář si na tom velice zakládal a šel domů. Ale když sluhové
kuchali tu rybu, najdou v jejím břiše ten Polykratův prsten. Jakmile
jej uviděli, vzali jej a nesli plni radosti k Polykratovi, a když mu ten
prsten dávali, vyprávěli, jak byl nalezen. Jemu přišlo na mysl, že to

– 113 –
je boží řízení, i vypíše v dopise vše, co učinil a co se mu přihodilo,
a ten dopis dá dopraviti do Egypta.165
Když Amasis přečtl dopis, jenž přišel od Polykrata, pochopil,
že člověku nelze člověka vyprostiti ze souzeného neštěstí a že
Polykratovi není souzeno dobře skončiti, když je ve všem šťasten,
takže nalézá i to, co zahazuje. Poslal k němu na Samos hlasatele se
vzkazem, že ruší hostinné přátelství, jež spolu uzavřeli. Činil to pro-
to, aby nemusel míti v duši bolest pro Polykrata jakožto hostinného
přítele, až ho postihne hrozné a veliké neštěstí.166
III 38–43

Asi za choroby Kambysovy se stalo toto. V Sardech byl královým

náměstkem Oroites, Peršan, jehož tam ustanovil ještě Kyros. Ten
zatoužil po bezbožné věci. Ačkoli mu totiž ani skutkem, ani nepro-
zřetelným slovem Polykrates, samský tyran, neublížil,167 a ačkoli ho
nikdy předtím neviděl, zatoužil po tom, zmocniti se ho a zničiti ho.
Většina říká, že se to stalo z této příčiny.
Jednou prý seděl Oroites a jiný Peršan, jménem Mitrobates,
správce daskylského168 kraje, přede dveřmi královými a z hovoru se
dostali do hádky. A když se tak přeli, kdo z nich má větší cenu, pravil

165 Pověst o Polykratově prstenu je význačným dokladem Hérodotova smýš-

lení o světovém řádu, v němž božstvo nestrpí, aby smrtelník vynikal štěstím nad
míru člověku stanovenou. Pověst byla Fr. Schillerovi pramenem k známé básni
Der Ring des Polykrates. Pozn. překl.
166 Srov. kap. Amasis. Tato půvabná historka vysvětluje, proč přestali být
Polykrates a Amasis přáteli. Historická skutečnost byla jiná. Mocenské poměry
ve východním Středomoří se za Kambysa silně změnily v prospěch Persie proti
Egyptu. Polykrates se přidal k silnějšímu, a poslal dokonce Kambysovi při výpra-
vě proti Egyptu námořní pomoc. Pozn. překl.
167 Jiný řecký pramen ovšem tvrdí, že Polykrates pro peníze zavraždil několik
Lýdů. Pozn. překl.
168 Daskyleion, centrum hellespontské perské provincie. Pozn. překl.

– 114 –
prý Mitrobates s výčitkou Oroitovi: „Ty se počítáš mezi muže, ty,
který jsi nevydobyl králi ostrova Samu, ležícího na hranicích tvého
kraje, ačkoli jej přece lze tak snadno podmaniti, když se ho jakýsi
domorodec169 zmocnil, povstav s patnácti těžkooděnci, a nyní je
tam samovládcem?“
Když prý to Oroites slyšel, zabolela ho ta pohana a zatoužil ne
tak po pomstě nad tím, kdo ji pronesl, jako po tom, aby buď jak buď
zničil Polykrata, kvůli němuž se mu té hany dostalo.
Menšina zpravodajů vypráví, že Oroites poslal na Samos hlasa-
tele, aby o cosi požádal – oč, to se nepovídá. Polykrates prý právě
ležel v mužské síni a byl prý také u něho Anakreon170 z Tea. A tu prý
se to stalo, ať už úmyslně, že pohrdal Polykrates Oroitovou mocí,
ať už to byla taková náhoda: hlasatel Oroitův předstoupil a mluvil,
ale Polykrates (byl totiž otočen ke stěně) prý se ani neobrátil, ani
neodpověděl.
Tuto dvojí příčinu Polykratovy smrti udávají lidé, a každému je
volno věřiti, které chce.
Oroites tedy, jenž tehdy sídlil v Magnesii nad řekou Maiandrem,
vyslal na Samos se vzkazem Lýda Myrsa, syna Gygova,171 neboť se
dověděl o Polykratových plánech. Polykrates byl totiž, pokud víme,
první z Řeků, který pomýšlel na to, býti pánem moře – nehledíc
k Minoovi Knosskému172, a vládl‑li snad mořem někdo jiný už před
ním; ale za tzv. historické doby je první Polykrates, a měl mnoho
nadějí, že bude pánem Ionie a ostrovů.

169 Polykrates. Pozn. překl.

170 Současný řecký lyrik, jenž pobýval jeden čas na Polykratově dvoře.
Polykrates se – jako všichni řečtí samovládci – rád obklopoval umělci a podpo-
roval je. Pozn. překl.
171 Pocházel tedy asi z královského rodu Mermnovců. Pozn. překl.
172 Polomytický král krétský. Nové vykopávky na Krétě, kde ležel Knossos,
ukázaly, že byl ten ostrov v II. tisíciletí před Kr. střediskem silné námořní
moci. Pozn. překl.

– 115 –
 Seznav tedy, co Polykrates zamýšlí, poslal mu Oroites vzkaz toho-
to obsahu: „Oroites Polykratovi takto praví: Dovídám se, že obmýš-
líš veliké věci, ale že nemáš na své plány dost peněz. Učiníš‑li tedy,
co ti pravím, sebe povzneseš a mne zachráníš. Král Kambyses mě
totiž ohrožuje smrtí, dostává se mi o tom bezpečných zpráv. Doprav
mě nyní do bezpečí i s mým majetkem, a část si z něho podrž sám,
část ponechej mně, a těmi penězi budeš vládnouti celému Řecku.
Nedůvěřuješ‑li mi stran majetku, pošli svého nejspolehlivějšího
důvěrníka, já mu jej ukáži.“
Když to Polykrates uslyšel, zaradoval se a souhlasil. A poněvadž
asi velmi toužil po penězích, vyšle nejprve na výzvědy Maiandria173,
syna Maiandriova, jednoho z měšťanů, jenž byl jeho tajemníkem;
ten nedlouho poté věnoval všechnu výzdobu Polykratovy mužské
síně, hodnou podívané, do Héřina chrámu na Samu.
Oroites tušil, že se lze nadíti příchodu Polykratova zvěda, i jed-
nal takto. Naplnil osm truhel kamením až na úzký prostor nahoře,
na to kamení rozložil zlato, zavázal ty truhly a měl je pohotově.
Když pak Maiandrios přišel, podíval se na ně a podal zprávu Poly­
kratovi.
Polykrata zrazovali důtklivě z toho podniku věštci, zrazovali ho
důtklivě přátelé, ale on se chystal sám odejíti, ačkoli měla i jeho
dcera varovný sen. Zdálo se jí, že její otec visí v povětří, Zeus174 že
ho omývá a Helios175 potírá mastí. Po tomto vidění dělala vše možné,
aby se Polykrates nevydával k Oroitovi, a ještě když odcházel na
svou padesátiveslici, provázela ho zlověstnými slovy. Ale on jí po-
hrozil, vrátí‑li se živ a zdráv, že bude hezky dlouho pannou. Ona se
však modlila, aby se to splnilo; chce prý býti raději dlouho pannou
než sirotkem bez otce.

173 Byl Polykratovým nástupcem. Pozn. překl.

174 Bůh oblohy, a tudíž i dárce deštů. Pozn. překl.
175 Bůh slunce. Pozn. překl.

– 116 –
 Polykrates pohrdl všelikou radou a plul k Oroitovi. Vezl s se-
bou také četné druhy, mezi nimi i Demokeda176, syna Kallifontova,
Krotoňana177, lékaře, jenž se ze současných lékařů v tom umění
nejlépe vyznal.
Když přišel Polykrates do Magnesie, byl hanebně utracen, takže
to nebylo důstojno ani jeho osoby, ani jeho ducha. Neboť s výjim-
kou syrakuských samovládců178 ani jediný řecký samovládce není
hoden toho, aby byl co do velkoleposti srovnáván s Polykratem.
Utrativ ho způsobem, jenž se vzpírá vylíčení, dal ho Oroites vbí-
ti na kůl. Z jeho průvodců propustil na svobodu všechny samské
občany s příkazem, aby mu byli vděčni za to, že jsou svobodni; ale
všechny cizince a otroky z průvodu si podržel jako své otroky. A tak
Polykrates visel ve výši a zcela naplňoval vidění své dcery: Zeus ho
omýval, když pršelo, a Helios ho potíral mastí, když jeho vlastní tělo
na slunci vydávalo ze sebe vlhkost.
I skončilo se velké štěstí Polykratovo tak, jak mu předpověděl
egyptský král Amasis.179
III 120–125

Pro tento i pro jiné další zločiny byl pak Oroites od Dareia
usmrcen.

176 Později se stal osobním lékařem Dareiovým. Pozn. překl.

177 Kroton ležel v již. Itálii. Pozn. překl.
178 Syrakuští a vůbec sicilští samovládci byli před rozmachem římské moci
vlivnými činiteli ve vývoji západního Středomoří. Pozn. překl.
179 Polykrates byl zavražděn patrně r. 522 př. Kr. Pozn. překl.

– 117 –
 Lžismerdis

Když Kambyses meškal v Egyptě a pominul se s rozumem, po-

zdvihli se proti němu dva bratři mágové, z nichž jednoho zůstavil
Kambyses jako správce svého domu. Ten tedy proti němu povstal
zpozorovav, jak je tajena vražda spáchaná na Smerdiovi a že o ní
vědělo jen několik Peršanů, kdežto většina měla za to, že je naživu.
Proto se pokusil získati královskou moc a zosnoval toto. Měl bratra,
jenž se – jak jsem pravil – vzbouřil spolu s ním, a ten se vzhledem
velmi podobal Smerdiovi, synu Kyrovu, Kambysovu bratru, jehož
dal Kambyses usmrtit. Tomu Smerdiovi byl tedy podoben a také
jméno měl stejné, Smerdis. Toho přemluvil mág Patizeithes slibem,
že mu vše sám zařídí, a posadil ho na královský stolec. A když to uči-
nil, vyslal hlasatele do všech končin říše a jednoho také do Egypta,
aby vojsku ohlásil, že má napříště poslouchati Kyrova syna Smerdia,
nikoli Kambysa.180
Nuže, ostatní hlasatelé to oznamovali po ostatních krajích, a tak
také ten, který byl vyslán do Egypta. Zastihl Kambysa s vojskem
v syrských Agbatanech181, i postavil se ve středu vojska a vyhlašoval,
co mu bylo mágem uloženo.
180 Behistunský Dareiův nápis vykládá dosti obšírně o vzpouře proti Kambysovi
za jeho pobytu v Egyptě. Jmenuje toliko jednoho mága – slul Gaumáta –, ale to
nevylučuje účast druhého, kterého uvádí Hérodotos; patrně se však jmenoval
Oropastes, nikoli Patizeithes, jak tvrdí Hérodotos. O tom, že by byl měl Lžismerdis
stejné jméno jako Kambysův zavražděný bratr (Bardija) a že by mu byl podoben,
nikde jinde nečteme. Historie jeho vzpoury a odhalení je u Hérodota novelisticky
vyzdobena, zejména podle tradice čerpající z rodiny Otanovy, jehož zásluhy jsou
v ní zveličeny. V behistunském nápise praví Dareios, že s několika málo muži zabil
mága a jeho přívržence. Zavraždění se nestalo v královském paláci v Susách, nýbrž
v jedné médské pevnosti. Pozn. překl.
181 Město toho jména v Sýrii není známo. Pozn. překl.

– 118 –
 Když to Kambyses od toho hlasatele uslyšel, myslil, že mlu-
ví pravdu a že ho Praxaspes zradil (že totiž, byv poslán usmrtit
Smerdia, to neučinil). Pohlédl na Praxaspa a řekl: „Praxaspo, tak jsi
mi vykonal úkol, který jsem ti uložil?“
Ale on řekl: „Pane, není to pravda, že proti tobě povstal tvůj bratr
Smerdis a že ti od něho vzejde jakýkoli spor. Já sám jsem vykonal,
cos mi nařídil, a vlastníma rukama jsem ho pohřbil. Vstávají‑li tedy
mrtví z hrobu, můžeš očekávat i to, že proti tobě povstane Médský
Astyages. Ale je‑li s mrtvými vše tak jako dříve, nevzklíčí ti nebez-
pečí z onoho člověka. Nyní tedy navrhuji, abychom se pustili za tím
hlasatelem a vyslýchali ho, od koho že přichází, když nám vyhlašuje,
abychom poslouchali krále Smerdia.“
Ta řeč se Kambysovi líbila. Hlasatel byl ihned stíhán, a když
ho dohonili, přišel nazpět. A když přišel, tázal se ho Praxaspes:
„Člověče, ty říkáš, že přicházíš jako posel od Smerdia, syna Kyrova.
Teď nám tedy pověz pravdu a můžeš odejíti živ a zdráv: nařizoval
ti to Smerdis sám osobně, anebo někdo z jeho sluhů?“
On pravil: „Já jsem Smerdia, syna Kyrova, dosud nespatřil od té
doby, co král Kambyses odtáhl do Egypta. Ale mág, kterého uči-
nil Kambyses správcem svého domu, ten mi to nařídil a říkal, že
Smerdis, syn Kyrův, rozkázal, abych vám to vyřídil.“
Tak jim tedy pravil, aniž v čem selhal; a Kambyses řekl: „Praxaspo,
tys jako řádný muž vykonal rozkaz a jsi prost obvinění. Ale který
Peršan asi je ten vzbouřenec, osobující si jméno Smerdiovo?“
Praxaspas řekl: „Chápu, tuším, co se stalo, králi. To povstali pro-
ti tobě mágové, ten, kterého jsi nechal jako správce svého domu,
a jeho bratr Smerdis.“
Jakmile uslyšel Kambyses jméno „Smerdis“, rozbřeskla se mu
pravda těch slov i toho snu. Vždyť se mu zdálo, jak mu kdosi ozná-
mil, že Smerdis seděl na královském stolci a hlavou se dotýkal nebe.
Pochopil, že dal bratra nadarmo utratit, a oplakával Smerdia.

– 119 –
 A když ho oplakal a velmi zahořekoval nad tím celým neštěstím,
chystal se vyskočiti na koně v úmyslu táhnouti co nejrychleji do Sus
proti tomu mágovi. A jak tak vyskakuje na koně, odletí mu spodek
pochvy kryjící hrot meče, meč se obnaží a raní ho do stehna. Byl
poraněn právě na tom místě, kam kdysi sám udeřil egyptského
boha Apisa.182
Když se mu zdálo, že je rána smrtelná, tázal se Kambyses, jak se
jmenuje tamější město. Řekli mu, že Agbatana. A jemu bylo předtím
věštěno z města Buto, že v Agbatanech skončí svůj život. On si myslil,
že jej skončí jako stařec v médských Agbatanech, kde měl celý svůj
dvůr, ale věštba ovšem mínila syrské Agbatany. A když tedy tenkrát
na svou otázku zvěděl jméno toho města, poděšením nad nehodou
vzešlou z toho mága i poraněním vystřízlivěl, a pochopiv věštbu,
pravil: „Zde je souzeno Kambysovi, synu Kyrovu, skonati.“
Tenkrát řekl jen toto, ale asi za dvacet dní si poslal pro nejváže-
nější Peršany, kteří byli u něho, a pravil jim takto: „Peršané, dolehla
na mne nutnost vyjeviti vám, co jsem ze všeho nejvíce skrýval.
Když jsem byl v Egyptě, měl jsem ve spánku vidění – kéž bych je
nikdy nebyl uviděl! Zdálo se mi o příchodu posla z domova, ten
mi oznamoval, že se Smerdis posadil na královský stolec a dotýkal
hlavou nebe. Lekl jsem se, abych nebyl svým bratrem zbaven vlády,
a proto jsem provedl věc spíše kvapnou než moudrou. Nebylo v lid-
ské přirozenosti odvrátiti to, co mělo přijíti; ale já pošetilec pošlu
Praxaspu do Sus, aby usmrtil Smerdia. A když byl proveden takový
zločin, žil jsem bez bázně a nikdy jsem nepomyslil na to, že by snad
po záhubě Smerdiově povstal proti mně někdo jiný. Ale chybil jsem
se nadobro toho, co mělo přijít, a přitom jsem se bez potřeby stal
bratrovrahem, a královské moci jsem přece zbaven. Neboť to byl

182 To je beze vší pochyby výmysl. Podle behistunského nápisu se zdá jistým,
že Kambyses spáchal sebevraždu, neboť se tam praví: „Potom Kambyses zemřel
svou vlastní rukou.“ Pozn. překl.

– 120 –
mág Smerdis, o němž mi bůh zjevoval, že povstane proti mně. Ten
čin je tedy proveden a vy si už nemyslete, že vám Smerdis, syn Kyrův,
ještě žije. Mágové vládnou vašemu království, ten, kterého jsem zů-
stavil jako správce svého domu, a jeho bratr Smerdis. Ale ten, komu
nejvíce příslušelo, aby mě pomstil, když jsem utrpěl pohanění od
těch mágů, ten bezbožně skonal vinou svých nejbližších příbuz-
ných. Toho už tedy není naživu. A nyní zbývá druhá nejnutnější věc,
Peršané, abych vám, konče svůj život, vložil na srdce svou poslední
vůli. Ukládám vám tedy, vzývaje královské bohy, a to vám všem, ale
zejména těm z Achaimenovců, kteří jsou přítomni: nestrpte, aby
vláda přešla opět na Médy!183 Jestliže jí nabyli lstí, odejměte jim ji
lstí, jestliže si ji získali mocí, zachraňte si ji mocí a silou. Budete‑li
tak jednati, nechať vám země vydává plody a ženy a stáda nechať
rodí potomstvo, zatím co budete po všechen čas svobodni. Ale ne-
zachráníte‑li si vládu a ani se nepokusíte o její zachránění, přeji vám
pravý opak toho, a nadto ještě, aby se každému Peršanovi dostalo
takového konce, jakého se dostalo mně.“
Po těchto slovech oplakával Kambyses všechno, co v životě udě-
lal. Když pak Peršané viděli, že se král rozplakal, trhali si všichni
své šaty na těle a oddávali se velikému bědování. Později, když se
zanítila kost a stehno propadlo hnilobě, sklátil ten neduh Kambysa,
syna Kyrova.184 Kraloval celkem sedm let a pět měsíců a nezanechal
po sobě ani mužského, ani ženského potomka.
V přítomných Peršanech se však rozšířila velká nedůvěra v to,
že vládnou mágové. Myslili si, že to, co řekl Kyros o Smerdiově
smrti, řekl jen na oklamání, aby vzbudil v celém perském národě
proti Smerdiovi nepřátelství. Tito si tedy myslili, že kraluje vskutku
Smerdis, syn Kyrův, neboť také Praxaspes usilovně popíral, že by

183 Zdá se tedy, že byla pozadím povstání mágů vzpoura Médů proti Per­
šanům. Pozn. překl.
184 Kambyses zemřel r. 521. Pozn. překl.

– 121 –
byl Smerdia zavraždil; byloť pro něho nebezpečné přiznávati se po
Kambysově smrti k tomu, že vlastní rukou zahubil Kyrova syna.
Mág tedy po Kambysově skonu bezpečně kraloval, opíraje se
o svého soujmenovce Smerdia, syna Kyrova. Kraloval sedm měsíců,
které chyběly Kambysovi do počtu úplných osmi roků vlády, a v té
době prokázal všem poddaným velká dobrodiní, takže se, když
zemřel, po něm stýskalo všem asijským národům kromě Peršanů.
Rozeslal totiž ten mág ke všem národům, kterým vládl, posly a vy-
hlásil, že jsou všichni na tři léta prosti válečné služby a poplatků.
To vyhlásil hned při nastoupení své vlády.
Osmého měsíce se však o něm vyzradila pravda tímto způso-
bem.
Mezi Peršany byl jakýsi Otanes185, syn Farnaspův, rodem a majet-
kem rovný nejpřednějšímu z Peršanů. Tento Otanes první pojal
podezření k tomu mágovi, že to není Kyrův Smerdis, nýbrž osoba,
kterou vskutku byl. Soudil tak z toho, že nevycházel z hradu a ne-
volal k sobě nikoho z vážených Peršanů.
A když pojal podezření, jednal takto. Kambyses si kdysi vzal za
ženu jeho dceru, jmenovala se Faidyme. Tenkrát ji tedy měl ten mág
a obcoval s ní, jako i se všemi ostatními Kambysovými ženami.
I zvídal na ní po poslu, s kým to léhá, zda s Kyrovým Smerdiem,
či s někým jiným. Ona mu vzkázala, že ho nezná; že totiž Kyrova
Smerdia nikdy neviděla, a kdo s ní obcuje, to že neví.
Otanes jí po druhé po poslu vzkázal: „Neznáš‑li sama Smerdia
Kyrova, dotaž se Atossy, s kým to ona obcuje jako ty; ta přece zajisté
zná svého vlastního bratra.“
Na to dcera po poslu odpoví: „Nemohu ani s Atossou promluviti,
ani viděti některou jinou z žen, které jsou se mnou v harému; ne-
boť jakmile ten člověk, ať je to kdokoli, převzal vládu, rozptýlil nás
a umístil každou jinam.“

185 Podle behistunského nápisu slul jeho otec Sokris. Pozn. překl.

– 122 –
 Když to Otanes slyšel, bila mu ta věc tím více do očí, i pošle k ní
třetí vzkaz tohoto obsahu: „Dcero, jsi z dobrého rodu, musíš tedy
na sebe vzíti nebezpečí, které ti káže otec podstoupiti. Není‑li to
totiž Kyrův Smerdis, nýbrž člověk, kterého já v něm tuším, nesmí
za to, že s tebou léhá a že má v rukou vládu nad Peršany, vyjíti
bez trestu; musí to odpykat. Učiň tedy dále toto. Až bude s tebou
spát a seznáš, že tvrdě usnul, prozkoumej jeho uši! A ukáže‑li se, že
má uši, věř, že obcuješ se Smerdiem, synem Kyrovým; pakli nemá,
obcuješ s mágem Smerdiem.“
Na to mu Faidyme vzkáže, že se vydává u veliké nebezpečí, uči-
ní‑li to. Neboť nemá‑li uši, a ona bude při té prohlídce přistižena, ví
prý dobře, že ji sprovodí ze světa. Ale že to přece učiní.
I slíbila ona otci provésti to. Co se pak týče toho mága Smerdia,
Kyros, syn Kambysův, dal mu za své vlády uřezat uši pro jakési
provinění, nikterak nepatrné.
Nuže tedy, Faidyme, pravá dcera Otanova, splnila vše, co otci slí-
bila. Když byla na ní řada, aby přišla k mágovi (ženy totiž u Peršanů
chodí k mužům střídavě), spala s ním, a když tvrdě usnul, vyhle-
dala jeho uši. Bez obtíží, zcela snadno zjistila, že ten muž nemá uší.
Jakmile nastal den, poslala k otci a oznámila mu, co se stalo.
Otanes si přibral Aspathina a Gobrya, přední z Peršanů, kterým
mohl plně důvěřovati, a vyložil jim celou tu věc. Nu, a oni už sami
tušili, že tomu tak jest, a když jim to Otanes sdělil, uvěřili tomu.
I rozhodli se, že si každý přibere za společníka toho z Peršanů,
komu nejvíce důvěřuje. Otanes si tedy přivede Intaferna, Gobryas
Megabyza, Aspathines Hydarna. Když jich bylo šest, Dareios, syn
Hystaspův, přibude do Sus z Persie; byl tam totiž jeho otec náměst-
kem. Když se tedy dostavil, rozhodlo se těch šest Peršanů přibrati
do spolku i Dareia.
Když se těchto sedm společníků sešlo, zavazovali se navzájem
věrností a rokovali. A když došlo na Dareia, aby projevil své mínění,
pravil jim takto: „Já jsem myslil, že vím jen já sám, že to kraluje ten

– 123 –
mág a že je Smerdis Kyrův mrtev; a právě proto jsem přispěchal,
abych spolu s někým přichystal mágovi smrt. Ale když se stalo, že
to víte i vy, a nejen já sám, soudím, že musíme hned jednati a věc
neodkládati – tím se věc nezlepší.“
Otanes na to pravil: „Synu Hystaspův, jsi z otce dobrého, a jak
se zdá, jevíš se ne horším svého otce; ale neurychluj tak překotně
tento podnik, nýbrž chápej se ho rozvážněji! Neboť abychom se
toho odvážili, musí nás býti více!“
Dareios na to dí: „Mužové, kteří tu jste, přidržíte‑li se postupu na-
značeného Otanem, buďte jisti, že prabídně zhynete; neboť někdo
to donese mágovi, aby si sám pro sebe získal odměnu. Nejvhodnější
by bylo, kdybyste to vykonali sami na vlastní pěst; ale když jste se
rozhodli vznésti to na větší počet lidí a také mně jste se s tím svěřili,
buď to učiňme dnes, anebo vězte, že mine‑li vám dnešní den bez
činu, nikdo jiný mne u mága nepředejde žalobou, ne: já sám mu
vše vyzradím!“
Otanes, vida Dareiovo rozhorlení, na to dí: „Když nás nutíš pospí-
šiti si a nepřipouštíš odklad, nuže, vylož sám, jak se dostaneme do
hradu a jak mágy přepadneme? Vždyť přece snad sám víš – ne‑li od
vidění, tedy aspoň z doslechu –, že jsou všude rozestaveny stráže:
jak jimi pronikneme?“
Dareios odpoví takto: „Otane, je jistě mnoho věcí, kterých nelze
objasnit slovy, ale zato činem; jiné zase lze slovy objasnit, ale zna-
menitý čin z nich nevzchází žádný. Buďte jisti, že projíti postave-
nými strážemi není nic těžkého. Neboť jsme za prvé lidé takového
významu, že nás každý propustí, ať už z ostychu před námi, ať už
i z bázně. Za druhé mám já sám velmi vhodnou záminku, pod níž
projdeme: řeknu, že právě přicházím z Persie a chci králi oznámiti
od otce jakousi zprávu. Neboť kde je nutno lháti, lži! Vždyť má
týž cíl ten, kdo lže, jako ten, kdo se stále drží pravdy. Jedni lžou
tehdy, když chtějí někoho lží přemluviti a dojíti prospěchu; jiní
mluví pravdu, aby si pravdou získali nějaký prospěch a aby se jim

– 124 –
důvěřovalo ještě více. Tak se různými cestami snažíme dosíci téhož.
Kdyby lidé nehodlali dosahovati prospěchu, byl by pravdomluvný
stejně lhářem jako lhář pravdomluvným. Nuže, kdo nás ze strážců
bran sám od sebe propustí, bude mu to jednou ku prospěchu; kdo
se pokusí stavěti na odpor, budiž pokládán proto za nepřítele, a my
se pak hleďme vedrati dovnitř a chopiti díla!“
Potom dí Gobryas: „Přátelé, kdy budeme míti krásnější příle-
žitost získati si opět vládu anebo zemřít, nebudeme‑li s to opět ji
nabýti? Vždyť přece jsme Peršané, a nám vládne mág, Méd, a nadto
zbavený uší! Všichni, kdo jste byli u Kambysa nemocí sklíčeného,
jistě se asi pamatujete, čím Peršanům hrozil, nepokusí‑li se zno-
vu dobýti vlády. My jsme mu tenkrát nevěřili, myslili jsme, že to
řekl, aby nás oklamal. Nyní tedy hlasuji pro to, abychom poslechli
Dareia a neodcházeli z tohoto shromáždění jinam, leč přímo na
toho mága.“
Tak pravil Gobryas a všichni to schvalovali.
Zatím co se radili, stalo se náhodou toto: I mágové měli poradu
a uznali za dobré přibrati si za přítele Praxaspu. Zakusil příkoří od
Kambysa, jenž mu šípem usmrtil syna, a jediný věděl o smrti Kyrova
syna Smerdia, zabiv ho vlastní rukou; mimoto požíval Praxaspes
veliké vážnosti u Peršanů. Z těchto důvodů si ho zavolali a pokoušeli
se ho pro sebe získati, zavázavše ho slibem a přísahou, že ponechá
pro sebe a nikomu z lidí nevyzradí jejich podvod, kterého se dopus-
tili vůči Peršanům; za to mu slibovali hory doly.
Praxaspes sliboval, že tak učiní. Mágové, když ho přemluvili, na-
vrhovali mu další věc: říkali, že svolají všechny Peršany pod hradby
paláce, a jeho vyzývali, aby vystoupil na věž a promluvil k shromáž-
děným, že jim vládne Kyrův syn Smerdis a nikdo jiný. To mu ukládali
proto, že mu Peršané nad jiné věřili, a on se často vyjádřil v ten
smysl, že je Kyrův Smerdis naživu, a zapíral jeho zavraždění.
Praxaspes řekl, že je ochoten i to učinit, a tu svolali mágové
Peršany, jeho vyvedli na věž a kázali mu, aby mluvil. Ale on úmyslně

– 125 –
nevzpomněl toho, čeho po něm žádali mágové. Počal Achaimenem,
vypočítal Kyrovy předky po meči, potom přešel ke Kyrovi, nakonec
pak vykládal, jaká dobrodiní Kyros prokázal Peršanům, a když je
vylíčil, odhaloval plnou pravdu. Pravil, že ji dříve tajil, poněvadž
bylo pro něho nebezpečné říkati, co se stalo, ale nyní že na něho
naléhá nutnost vyjeviti to. A tak vykládal, že on sám, byv donucen
Kambysem, usmrtil Smerdia, syna Kyrova, a že teď kralují mágo-
vé. Potom vyslovil strašnou kletbu proti Peršanům, nezískají‑li
nazpět vládu a nepomstí‑li se mágům, a vrhl se z věže střemhlav
dolů. Takto tedy skonal Praxaspes, muž po všechen čas svého života
znamenitý.
A těch sedm Peršanů se tedy usneslo, že ihned a bez odkladu
udeří na mágy. Pomodlili se k bohům a šli k hradu a o tom, co se
stalo s Praxaspou, nevěděli nic. Když byli v polovici cesty, dostávali
zprávu o tom, co učinil Praxaspes. Poodešli stranou z cesty a roko-
vali. Otanes se svými přívrženci navrhovali ten podnik rozhodně
odložiti a nepouštěti se do něho, když je vše tak rozjitřeno. Ale
Dareios se svými stoupenci žádal jíti hned, jednati, jak bylo usne-
seno, a nic neodkládati.
Zatím co se o to přeli, zjevilo se sedm dvojic jestřábů pronásle-
dujících dvě dvojice supů a škubaly a drásaly je. Jakmile to spatřilo
sedm Peršanů, schvalovali všichni návrh Dareiův a šli ke královské-
mu hradu, posíleni v odvaze těmi ptáky.
Když dorazili k bráně, dělo se to, co pokládal za pravděpodobné
Dareios. Strážcové se totiž ostýchali předních Peršanů, neměli po-
dezření, že by mohli něco takového provésti, a propustili je, stojící
pod boží ochranou, aniž se jich kdo nač tázal.
I vešli dále do dvora a narazili na kleštěnce, kteří donášívali králi
hlášení. Ti na nich zvídali, proč přicházejí, a zároveň hrozili stráž-
cům bran, že je vpustili, a zdržovali těch sedm mužů, kteří chtěli jíti
dále. Ale ti se navzájem pobídli, vytasili meče, ty, kteří je zdržovali,
na místě probodli a hnali se kvapem do mužské síně.

– 126 –
 Oba mágové byli tehdy právě uvnitř a rokovali o tom, co provedl
Praxaspes. Když viděli kleštěnce zmateně pobíhati a křičeti, běželi
oba ven, a uhodnuvše, co se děje, jali se brániti. Jeden z nich sňal
zavčas ze stěny luk, druhý se chopil oštěpu. I zápasili spolu. Tomu,
který se chopil luku, nebyla ta zbraň nic platna, poněvadž byli ne-
přátelé nablízku a dotírali na něho. Druhý se bránil oštěpem a udeří
Aspathina do stehna a Intaferna do oka; a Intafernes po té ráně
ztratil oko, ale nezemřel.
Jeden z mágů tedy raní tyto dva muže. Druhý, když mu luk nebyl
nic platen, snaží se utéci do komnaty, jež sousedila s mužskou síní,
a chce za sebou zavříti dveře. Ale dva ze sedmi spiklenců tam vpad-
nou s ním, Dareios a Gobryas. Když pak se Gobryas chytil s mágem
do křížku, Dareios stál u nich a byl na rozpacích, co činit, neboť
tam byla tma; bál se, aby neudeřil Gobrya. Gobryas vida, že stojí
u nich nečinně, zeptal se ho, proč nechává svou ruku zahálet. On
pravil: „Obávám se, abych neudeřil tebe.“ Ale Gobryas odpovídal:
„Jen probodni mečem třeba nás oba dva!“ Dareios poslechl, bodl
mečem a náhodou zasáhl mága.
Když ty mágy usmrtili, uřezali jim hlavy, raněné své druhy nechají
tam jak pro jejich slabost, tak proto, aby hlídali hrad, a těch pět zbylých
běželo za křiku a hřmotu s hlavami mágů ven a volali na pomoc ostat-
ní Peršany, vyprávěli jim, co se stalo, a ukazovali ty hlavy.
Když Peršané seznali, co těch sedm spiklenců vykonalo a jak je
mágové podvedli, soudili, že i oni musí jednati podle jejich příkla-
du. Vytasili meče, a kde jakého mága zastihli, zabíjeli je. A kdyby
nebyla nastala noc, která je zadržela, nebyli by zanechali naživu
ani jediného mága.
Tento den světí Peršané všichni vespolek nejvíce ze všech dní
a slaví o něm veliký svátek, jenž slove u Peršanů „vraždění mágů“.
Tehdy se nesmí žádný mág ukázati na veřejnosti, nýbrž po celý ten
den se zdržují mágové doma.
III 61–79

– 127 –
 Jak se stal Dareios králem

Když ustal zmatek a uplynulo pět dní, ti, kteří povstali proti mágům,
konali poradu o uspořádání státu. Byly přitom promluveny řeči,
které se zdají některým z Řeků nehodnými víry; ale vskutku byly
promluveny.186
Otanes navrhoval vložiti správu věcí do rukou celého národa.
Mluvil takto: „Já jsem toho mínění, abychom už neměli nad sebou
jednoho vládce. Není to ani příjemné, ani prospěšné. Vždyť jste
viděli, kam až zašel Kambyses ve své zpupnosti, a zakusili jste
i zpupnost toho mága. Jakpak by mohla být vláda jednoho věc sluš-
ná a řádná, když si smí dělati, co se jí zlíbí, poněvadž není nikomu
odpovědná? Vždyť by taková vláda dovedla vyšinouti z obvyklého
smýšlení i člověka ze všech lidí nejlepšího, kdyby se postavil na
takové místo. Neboť z výhod, které má po ruce, rodí se v něm zpup-
nost, a závist je od počátku vštípena člověku. K těmto dvěma zlům
druží se u absolutního vládce všeliká špatnost; neboť jsa přeplněn
jednak zpupností, jednak závistí, provádí mnoho bezpráví. A pře-
ce by měl být absolutní vládce prost závisti, když má všemožné
výhody; ale on bývá pravým opakem toho vůči občanům. Neboť ne-
přeje nejlepším občanům, kteří jsou ještě živi a zdrávi, má zalíbení
v nejhorších měšťanech a přeochotně přijímá všeliké osočování. Je
to tvor ze všech nejméně důsledný. Neboť prokazuješ‑li mu ve vší

186 Následující debata o vhodné formě vlády je ohlasem prvních řeckých

diskusí o politice, které byly zahájeny řeckými sofisty. Peršané byli národ po
výtce monarchický, a není podobno pravdě, že by byli spiklenci, kteří povstali
proti mágovi, uvažovali o jiné vládní formě než o monarchii. O samé poradě není
třeba pochybovati, ale její obsah je příliš řecký, aby mu bylo možno důvěřovati.
Nepochybně se Hérodotos při předčítání této partie setkal s nedůvěrou u někte-
rých svých posluchačů; odtud si lze vysvětlit jeho slova. Pozn. překl.

– 128 –
míře obdiv, horší se, že se mu neprokazuje náramná úcta; prokazu-
je‑li mu kdo náramnou úctu, horší se na něho jako na lichotníka. Ale
to hlavní teprve povím: převrací zvyky a obyčeje po otcích zděděné,
znásilňuje ženy, zabíjí bez řádného soudu.
Vládne‑li celá obec, má to zřízení především nejkrásnější jméno:
rovnoprávnost. Za druhé se neprovádí nic z toho, co dělá absolutní
vládce. Lidovláda udílí úřady losem; má úřady podrobené odpověd-
nosti; všechna rozhodnutí vznáší na celek. Navrhuji tedy, abychom
upustili od vlády jednoho a dali moc lidu; neboť ve vládě mnohých
jsou obsaženy všechny řečené výhody.“
Takové tedy mínění přednášel Otanes. Megabyzos však dopo­
ručoval svěřiti stát vládě několika a pravil: „Co řekl Otanes, chtěje
zameziti samovládu, to pokládejte za má slova; ale vyzývá‑li nás,
abychom odevzdali moc lidu, v tom se chybil náhledu, který je
nejlepší. Nic totiž není nerozumnějšího a zpupnějšího nad da-
remnou luzu. A je nesnesitelné vyhýbati se zpupnosti samovládce
a přitom propadnout zpupnosti lidu. Neboť činí‑li co samovládce,
činí to s rozumem; ale v lidu není rozumnosti. Jakpak by kdo čemu
rozuměl, když se ani nenaučil ničemu krásnému, ani to nezná ze
svého nadání a překotně provádí všechny věci bez rozvahy, jsa
podoben rozvodněné horské bystřině? Lidovlády ať tedy užívají ti,
kdo smýšlejí s Peršany zle, ale my vyberme sbor nejlepších mužů
a těm svěřme moc! Neboť mezi nimi budeme i my sami a nejlepší
mužové činí, jak je přirozeno, i nejlepší rozhodnutí.“
Takové tedy mínění přednášel Megabyzos. Jako třetí podával
návrh Dareios, jenž pravil: „Co řekl Megabyzos se zřetelem na
lid, to řekl, jak se mi zdá, dobře; ale nebylo dobré, co řekl o vládě
několika. Neboť ze tří způsobů vlády – a představme si je všechny
dokonalé: dokonalou vládu lidu, dokonalou oligarchii a dokonalou
monarchii – tato, pravím, ostatní daleko předčí. Nad dokonalého
samovládce nemůže se vyskytnout nic lepšího. Neboť při takových
rozumových vlastnostech by spravoval lid bezvadně, a tak by také

– 129 –
nejspíše zůstaly utajeny záměry chované proti nepřátelům. V oli-
garchii uplatňuje svou zdatnost v prospěch celku větší počet lidí,
a tu vzniká mezi nimi rádo prudké osobní nepřátelství. Neboť kaž-
dý chce býti hlavní osobou a prosazovati své myšlenky, i zaplétají
se mezi sebou do velikého nepřátelství, z něhož vznikají rozbroje,
z rozbrojů prolévání krve a z prolévání krve dojde často k vládě
jednoho; a to právě ukazuje, oč je ta nejlepší.
Když zase vládne lid, musí se nutně do toho vlouditi špatnost,
jinak to není možné. Když se tedy vloudí špatnost do veřejné sprá-
vy, nevzniká mezi špatnými nepřátelství, naopak, pevné přátelství;
neboť ti, kdož provádějí ve veřejné správě špatnosti, konají to jed-
nosvorně. To se takovým způsobem děje tak dlouho, až se někdo
postaví před lid a učiní přítrž počínání takových lidí. Ten pak ovšem
za to dochází obdivu u lidu a jsa tak obdivován, projeví se pojednou
jako samovládce; a tak i on ukazuje, že je vláda jednoho nejlepší.
Ale abych vše shrnul a řekl jednou větou: Odkud se nám dostalo
svobody a kdo nám ji dal, lid, oligarchové, či jeden vládce187?
Jsem tedy toho mínění: jestliže jsme se stali zásluhou jednoho
muže svobodnými, zachovávejme ten stav a mimoto nerušme obyčejů
zděděných po otcích, které jsou dobré; neboť to není prospěšné.“
Tak byly předneseny tyto tři návrhy a čtyři z těch sedmi spiklen-
ců se přidali k návrhu Dareiovu.
Otanes, jenž usiloval o to, aby se Peršanům dostalo volnosti
a rovnosti, když se svým návrhem propadl, pravil k shromáždě-
ným: „Druhové v odboji, je tedy jasné, že se musí některý z nás
státi králem, ať už losem, nebo volbou, přenecháme‑li to perskému
lidu, či nějakým jiným způsobem. Nuže, já s vámi o tu poctu nebu-
du závodit. Neboť nechci být ani vládcem, ani ovládaným. A s tou
podmínkou upouštím od vlády, že mi nebude nikdo z vás vládnout,
ani mně, ani mým potomkům na všechny časy.“

187 Naráží na Kambysova otce Kyra, zakladatele perské moci. Pozn. překl.

– 130 –
 Když takto promluvil, ostatních šest k tomu dávalo svolení,
a on s nimi tedy nezávodil o vládu, nýbrž stranil se jejich jednání.
A podnes žije tento jediný rod z Peršanů stále v úplné svobodě
a podrobuje se vládě, jen pokud sám chce, aniž ovšem přestupuje
perské zákony.
Ostatní z těch sedmi mužů se pak radili o tom, jak by nejspráv-
něji určili královo postavení. I usnesli se, aby ten, komu z nich šesti
připadne královská moc, dával Otanovi a jeho potomkům na všech-
ny časy každoročně jako zvláštní odměnu médský oděv a všeliké
dary u Peršanů nejváženější. Dávati mu to se usnesli proto, že první
dal podnět k tomu činu a svedl je dohromady. To bylo tedy určeno
zvlášť pro Otana; toto pak stanovili pro všechny vespolek: aby směl
kdokoli z těch sedmi přicházeti bez ohlášení do paláce, pokud ne-
bude král právě ležeti u ženy, a aby si král nesměl bráti ženy odjinud
než z rodin těch, kdo se spolu s ním vzbouřili.
O kralování se pak usnesli takto: vsednouti na koně, jeti před-
městím, a čí kůň při východu slunce první zarže, tomu že se má
dostati královské vlády.
Dareios měl za podkoního chytrého člověka, jmenoval se Oibares.
Když se povstalci rozešli, pravil k němu Dareios: „Oibare, usnesli
jsme se o kralování takto: vsednouti na koně, a čí kůň při východu
slunce první zarže, tomu se má dostati královské vlády. Víš‑li tedy
něco chytrého, nastroj to tak, aby se té pocty dostalo nám, a ne
někomu jinému!“
Oibares odvětí takto: „Závisí‑li na tom, pane, to, zda budeš, či
nebudeš králem, buď v tom směru klidný a měj dobrou mysl, neboť
nikdo jiný nebude králem než ty! Taková já znám kouzla.“
Dareios dí: „Máš‑li nějaký takový chytrý prostředek, hleď to
nastrojiti a neodkládej, neboť se mezi námi rozhoduje zítřejšího
rána.“
Když to Oibares slyšel, učinil toto: Jakmile nastala noc, dovedl
na to předměstí jednu z klisen, kterou měl Dareiův kůň nejraději,

– 131 –
uvázal ji tam a pak k ní přivedl Dareiova hřebce. Prováděl ho delší
čas kolem té kobyly, přibližuje se s ním těsně k ní, nakonec pak ho
k té klisně připustil.
Když se rozbřeskoval den, dostavilo se těch šest mužů, jak se
umluvili, na koních. A když projížděli předměstím a ocitli se u toho
místa, kde byla minulé noci uvázána ona kobyla, Dareiův kůň přiběhl
a zaržál; a za jeho ržání se z čistého nebe zablesklo a zahřmělo.
Tyto zjevy, kterých se po zaržání koně dostalo Dareiovi, ztvrdily jej
králem, jako by se byly udály podle nějaké úmluvy. Ostatní seskočili
z koní a kořili se Dareiovi.
Někteří tedy praví, že Oibares toho nastrojil, jiní však to vypra-
vují takhle (neboť obojí pověst o tom koluje u Peršanů): Oibares
prý se dotkl rukou pohlaví té klisny a potom skryl ruku do svých
nohavic. Když se pak s východem slunce měli koně pustit do běhu,
vytáhl prý Oibares ruku, přistrčil ji k chřípím Dareiova koně a ten
prý se vzepjal a zaržál.188
Byl tedy Dareios, syn Hystaspův, prohlášen králem a poslouchaly
ho všechny asijské národy,189 které si podmanil Kyros a po něm
Kambyses, kromě Arabů. Arabové nikdy Peršanů neposlouchali
jako porobeni, nýbrž stali se hostinnými přáteli Peršanů, poně-
vadž pustili Kambysa do Egypta; neboť proti vůli Arabů by nebyli
Peršané vnikli do Egypta.

188 Dareios (persky Darajavuš) nastoupil po Kambysovi, kterým vymřela star-

ší linie Achaimenovců, docela legálně jako potomek mladší linie Achaimenovců.
O způsobu, jakým se dostal na trůn, je těžko říci něco určitého. Kůň byl zasvě-
cen slunci, hlavnímu perskému božstvu. Ale ani behistunský, ani jiný nápis se
nezmiňuje o lsti, o níž vypráví Hérodotos. Zdá se, že ta pověst vznikla mylným
výkladem nějakého vyobrazení krále Dareia sedícího na koni. Pozn. překl.
189 Ve skutečnosti byl začátek Dareiovy vlády velmi těžký, neboť se proti
němu mnoho poddaných národů vzbouřilo a byl nucen svésti asi dvacet bitev,
než upevnil svůj trůn. Pozn. překl.

– 132 –
 Sňatky uzavíral Dareios podle úsudku Peršanů nejskvělejší:
vzal si dvě Kyrovy dcery Atossu a Artystonu – Atossa žila před-
tím v manželství se svým bratrem Kambysem a pak s tím mágem,
kdežto Artystone byla panna. Dále pojal za choť dceru Kyrova syna
Smerdia, která se jmenovala Parmys. Vzal si také dceru Otanovu,
která odhalila toho mága. A vše se naplňovalo jeho mocí.
Nu, a především dal Dareios zhotoviti a postaviti kamenný obraz,
představující jezdce na koni, a na něj vyrýti tento nápis: „Dareios
Hystaspův zásluhou svého koně“ – tu uváděl jeho jméno – „a pod-
koního Oibara získal perské království“.190
III 80–88

190 V behistunském nápise Dareios prostě praví: „Z milosti Ahuramazdovy

jsem získal vládu svému domu.“ Pozn. překl.

– 133 –
 Žena Intafernova

Ze sedmi Peršanů, kteří povstali proti mágovi, jednoho, Intaferna,

zastihla smrt brzy po povstání, když se takto provinil.
Chtěl vejíti do paláce a jednati s králem; neboť bylo určeno, aby
ti, kdož povstali proti mágovi, směli bez ohlášení ke králi, pokud
král právě neobcuje se ženou. Intafernes tedy neuznával za hodno,
aby ho někdo ohlásil, nýbrž jsa jeden z těch sedmi, chtěl vejíti. Ale
vrátný a ohlašovatel mu bránili a říkali, že král obcuje se ženou.
Intafernes se domníval, že lžou, i učiní toto: vytasí šavli, utne jim
uši i nosy, připjal je na uzdu svého koně, pověsil jim je na šíji a tak
je propustil.
Oni se ukáží králi a pověděli, proč se jim to stalo. Dareios pocítil
obavy, že se snad k tomu společně umluvilo těch šest Peršanů, i po-
sílal si pro každého zvlášť a zkoumal jejich mínění, zda schvalují
ten čin. Když však poznal, že to Intafernes provedl bez nich, dal
zatknouti jeho i jeho syny a všechny příbuzné, poněvadž měl silné
podezření, že snad chystá s pomocí příbuzenstva proti němu po-
vstání. A když je zatkl, uvěznil je, aby byli popraveni.
Intafernova žena chodila ke dveřím královým, plakávala tam
a naříkala. A když to stále tak činila, obměkčila Dareia, takže se nad
ní slitoval a poslal k ní posla s tímto vzkazem: „Ženo, král Dareios
ti dovoluje, aby sis zachránila jednoho z uvězněných příbuzných,
kteréhokoli budeš chtít.“
Ona to uvážila a odpověděla takto: „Dává‑li mi tedy král život
jednoho z nich, volím si ze všech svého bratra.“
Dareios se to dověděl, podivil se těm slovům a po poslu k ní
mluvil: „Ženo, král se tě táže, z jaké pohnutky jsi ponechala smrti
svého muže a děti a rozhodla ses uchovati naživu bratra, jež je ti
přece vzdálenější než děti a méně milý než manžel?“

– 134 –
 Ona odpovídala takto: „Králi, muže mohu dostati jiného, bude‑li
bůh chtíti, a děti také, ztratím‑li tyto; ale poněvadž můj otec a matka
už nežijí, bratra jiného už nijak dostati nemohu. To byl důvod, proč
jsem to řekla.“
I usoudil Dareios, že to ta žena pověděla dobře, a propustil jí
nejen toho, kterého si vyprošovala, ale i nejstaršího syna; tak se
mu zalíbila. Ale ostatní dal všechny usmrtiti.
Takovýmto způsobem tedy brzo zahynul jeden z těch sedmi Per­
šanů.
III 118–119

– 135 –
 Zopyrova lest

Když odplulo perské loďstvo na výpravu proti ostrovu Samu191,

odpadli od Dareia Babyloňané. Byli na to velmi dobře připraveni.
Neboť zatím co vládl mág a těch sedm Peršanů proti němu povstalo,
po všechen ten čas, plný zmatků, se připravovali na obležení a jejich
počínání zůstávalo jaksi nepozorováno.192
Když však zjevně odpadli, učinili toto: Své matky si ponechali,
nadto si každý muž z žen své domácnosti vybral podle libosti ještě
jednu, ale ostatní všechny sehnali dohromady a zardousili. Tu jednu
si každý vybíral proto, aby mu strojila jídlo; ostatní pak zardousili
proto, aby nevyjedly jejich zásoby.
Když se to Dareios dověděl, sebral všechnu svou vojenskou
moc a táhl proti nim. Přiraziv k Babylonu, obléhal to město, ale
Babyloňané obležení pranic nedbali. Neboť vystupovali na cimbuří
hradeb, pošklebovali se a vysmívali Dareiovi i jeho vojsku a kdosi
z nich pronesl tato slova „Proč tu sedíte, Peršané, a nejdete pryč?

191 Otanes tam na Dareiův rozkaz uváděl proti Polykratovu nástupci Maian­
driovi Sylosonta. Pozn. překl.
192 Proti perské nadvládě se Babyloňané několikrát vzbouřili. Využili také
zmatků po smrti Lžismerdiově a pozdvihli se pod vedením Nabitabiry, jenž se
vydával za syna posledního babylonského krále Naboneda a přikládal si jméno
mocného babylonského krále Nabukadnezara. Dareios porazil babylonské voj-
sko vedené Nabitabirou ve dvou bitvách na Tigridu a na Eufratu; ale Nabitabirovi
se podařilo s jízdou uniknouti do Babylonu, jejž pak Dareios oblehl. O pokoření
babylonské vzpoury vypráví behistunský nápis. Hérodotos nemluví o domně-
lém synu Nabonedovu, a naopak, behistunský nápis se nezmiňuje o Zopyrovi.
Přesto však je možno, že se Dareios Babylonu zmocnil nějakou lstí. Hérodotovo
vyprávění ovšem vykazuje chronologické potíže a je po řeckém způsobu rozve-
deno a zkrášleno. Zanedlouho se Babyloňané pozdvihli po druhé a byli potlačeni
Intafernem. Pozn. překl.

– 136 –
Nás dobudete teprve tehdy, až mezkyně budou rodit!“ To řekl kdosi
z Babyloňanů v naději, že mezkyně neporodí nikdy.193
Uplynul rok a sedm měsíců, Dareios byl už velmi rozmrzelý
a právě tak i celé vojsko, nemohouc dobýti Babylonu. A přece použil
Dareios proti němu všemožných úskoků a lstí; ale přesto ho nemohl
dobýti, ačkoli se kromě jiných lstí pokusil i o tu, kterou se podařilo
Kyrovi dobýti Babylonu.194 Ale Babyloňané byli znamenitě na stráži
a on nebyl s to, aby město zabral.
A tu se dvacátého měsíce Zopyrovi, synu toho Megabyza, jenž byl
jedním ze sedmi Peršanů svrhnuvších mága – toho tedy Megabyza
synovi Zopyrovi se udál tento zvláštní úkaz: jedna z mezkyň nosí-
cích zásoby porodila. Když mu to bylo oznámeno a Zopyros sám,
puzen nedůvěrou, zhlédl mládě, rozkázal všem, kdož to viděli, aby
nikomu neříkali, co se stalo, a přemýšlel o tom. A podle slov toho
Babyloňana, jenž na začátku prohodil, že bude hradeb dobyto, až
budou mezkyně rodit – podle toho výroku Zopyros soudil, že už lze
Babylonu dobýti; neboť prý to bylo jistě z podnětu božího, že to ten
člověk řekl a že jeho mezkyně porodila.
Když tedy měl za to, že už je Babylonu souzeno, aby byl vzat,
přišel k Dareiovi a zvídal, zda mu velmi záleží na tom, aby Babylonu
dobyl. Zvěděv, že si to cení velmi vysoko, přemýšlel dále, jak by
bylo možno, aby města sám dobyl, aby to bylo jeho dílo; neboť
hrdinné skutky Peršané velmi cení, poněvadž přispívají k velikosti
a slávě. Nahlížel tedy, že jej nemůže pokořiti jinak, leč že se zohaví
a přeběhne k nepříteli. I nepokládal si to za těžko a znetvořil se
znetvořením nezhojitelným: uřízl si totiž nos a uši, vlasy si potupně
ostříhal, zbičoval se a tak přišel k Dareiovi.195
193 Mezkyně může rodit, ale děje se tak zřídka. Pozn. překl.
194 Dobyl prý Babylonu tak, že odvedl Tigris do blízkého močálovitého jezera,
a řečištěm vnikli Peršané do města. Pozn. překl.
195 Badatelé o tomto znetvoření pochybují. Také se dovídáme ze starého věku
zcela jinou historku o tom, jak dobyl Dareios lstí Babylonu. Pozn. překl.

– 137 –
 Dareios se velmi rozčilil, když spatřil tak váženého muže znetvo-
řeného, vyskočil se stolce, vzkřikl a otázal se ho, kdo ho tak zohavil
a proč.
On však řekl: „Není na světě člověka kromě tebe, který by měl
takovou moc, aby mě takto zřídil; a neprovedl to, králi, nikdo cizí –
já jsem si to udělal, poněvadž mě velice mrzí, že se Asyřané196
vysmívají Peršanům.“
Dareios odvětil: „Ty přehrozný člověče, nejhanebnějšímu činu jsi
dal nejkrásnější jméno, pravíš‑li, že ses tak nezhojitelně zřídil kvůli
těm obleženým. Pošetilče, cožpak se nepřátelé pro tvé zohavení
vzdají dříve? Nepominul ses rozumem, že ses tak zničil?“
On pravil: „Kdybych ti byl svěřil, co hodlám učinit, nebyl bys mi to
dovolil; takto však jsem to provedl o své újmě. Nyní tedy již dobude-
me Babylonu, nebude‑li se nedostávati tvé součinnosti. Já totiž tak
jak jsem, zběhnu do města a řeknu jim, žes mi to udělal ty. Doufám,
že je o tom přesvědčím a že mi svěří nějaké vojsko. Ty však desátého
dne po mém příchodu do města z toho vojska, na jehož záhubě nic
nezáleží, postav tisíc mužů proti tzv. Semiramidině bráně. Poté mi
opět sedmého dne po tom desátém dni postav další dva tisíce proti
tzv. Ninivské bráně; a od toho sedmého dne nech uplynouti dvacet
a umísti proti tzv. Chaldejské bráně další čtyři tisíce mužů. Ani ti
dřívější, ani tito nechať nemají žádných zbraní kromě dýk; to jim
ponechej. Po tom dvacátém dni pak přímo kaž ostatnímu vojsku, aby
útočilo kolem dokola na hradby, ale Peršany mi postav k tzv. Belově
a ke Kissijské bráně. Neboť jak já doufám, až vykonám několik zna-
menitých činů, svěří mi Babyloňané jak vše ostatní, tak zejména
i klíče od bran. Potom už bude věc má a Peršanů, co činiti.“
Když udělil králi tyto úkoly, šel k bráně, obraceje se, jako by
opravdu byl zběhem. Když to viděli z věží hlídači brány, běželi

196 Jsou jmenováni místo Babyloňanů; oba ty národy staří směšovali.

Pozn. překl.

– 138 –
dolů, maličko pootevřeli jedno křídlo brány a ptali se, kdo je a proč
přichází. On jim povídal, že je Zopyros a že přebíhá k nim. I vedli
ho hlídači bran, když to slyšeli, před babylonskou obecní radu.
Když před ní stanul, bědoval a říkal, že mu to jeho sebezohavení
provedl Dareios, a to proto, že mu radil odtáhnouti s vojskem, když
se nejevila žádná možnost dobýti města. „Ale teď,“ pokračoval, „při-
cházím, Babyloňané, já sem, vám k největšímu štěstí, Dareiovi však
a jeho vojsku a Peršanům k největšímu neštěstí; neboť ho za to,
že mě takto zohavil, odplata nemine! Já vím, kam směřují všechny
jeho plány.“
Tak mluvil. Když Babyloňané viděli muže u Peršanů velmi vá-
ženého, zbaveného nosu a uší, pokrytého jizvami po biči a krví
zbroceného, byli pevně přesvědčeni, že mluví pravdu a že k nim
přichází jako spojenec. I byli ochotni svěřiti mu, co žádal; a on žádal
vojsko.
Jakmile je od nich dostal, prováděl, co ujednal s Dareiem. Vyvedl
totiž desátého dne babylonské vojsko z města, obklíčil těch tisíc
mužů, jež uložil Dareiovi nejprve do pole postaviti, a pobil je. Když
Babyloňané seznali, že se jeho skutky shodují s jeho slovy, měli
z toho velikou radost a byli ochotni ve všem už mu být po vůli.
On pak po uplynutí několika smluvených dnů znovu vyvedl vy-
brané Babyloňany a pobil ty dva tisíce Dareiových vojáků. Když
Babyloňané viděli i tento čin, byl Zopyros v ústech všech a všichni
ho chválili. A on je zase po několika smluvených dnech vyvedl na
ujednané místo, obklíčil ty čtyři tisíce a pobil je. Po tomto výkonu
byl Zopyros u Babyloňanů vším a ustanovili ho svým vojevůdcem
a velitelem hradeb.
Ale když podle úmluvy Dareios útočil kolem dokola na celé
město, tehdy se ukázala celá ta Zopyrova lest. Neboť Babyloňané
vystoupili na hradby a odráželi útočící vojsko Dareiovo, Zopyros
však otevřel tzv. Kissijskou a Belovu bránu a vpustil Peršany do
města. Kteří z Babyloňanů ten čin viděli, ti prchali do chrámu Dia

– 139 –
Bela197; kteří to neviděli, setrvávali každý na svém místě, až i oni
seznali, že jsou zrazeni.
Tak bylo Babylonu podruhé dobyto.198 Když Dareios Babyloňany
přemohl, předně pobořil jejich hradby a všechny brány odstranil –
Kyros totiž, jenž dříve Babylonu dobyl, neučinil ani to, ani ono. Dále
dal Dareios čelné Babyloňany, asi tři tisíce mužů, narážeti na koly,
ostatním pak Babyloňanům zůstavil město, aby je obývali. A aby
měli Babyloňané dost žen a mohli se množiti – své ženy, jak jsem
z počátku vyložil, Babyloňané zardousili v obavě před nedostatkem
potravy, o to se postaral tak, že nařídil okolním národům dodávati
do Babylonu ženy; každému národu stanovil určitý počet, takže
se do Babylonu sešlo úhrnem padesát tisíc žen. Z těchto žen vzešli
nynější Babyloňané.
Nad Zopyra pak nebylo pro Dareia většího dobrodince mezi vše-
mi Peršany, jak dřívějšími, tak i pozdějšími, vyjma jediného Kyra;
neboť s tímto se dosud žádný Peršan neuznal za hodna srovnávati.
Často prý se Dareios vyjádřil v tom smyslu, že by byl raději, kdyby
Zopyros neměl toho zohavení, než kdyby mu přibylo ještě dvacet
BabyIonů k tomu jednomu. A poctil ho znamenitě. Neboť mu dával
rok co rok dary v očích Peršanů nejdrahocennější, odevzdal mu
Babylon, aby jej beze všech dávek doživotně spravoval, a mimoto
mu dal ještě mnoho jiných věcí.
III 150–160

197 Je míněn hlavní babylonský bůh Bel (Baal), jehož tu Hérodotos ztotožňuje
s řeckým Diem (Zeus). Pozn. překl.
198 Poprvé za Kyra (r. 538). Pozn. překl.

– 140 –
 O původu Skythů199

Po dobytí Babylona vypravil se Dareios proti Skythům.

Skythové říkají, že jest jejich národ ze všech národů nejmladší.

Povstal prý takto.
První člověk v té zemi, jež byla pustá, prý slul Targitaos. Rodiče
Targitaovi prý byli (já těm řečem nevěřím, ale Skythové to říkají)
Zeus a dcera říčního boha Borysthena200. Takového asi původu prý
byl Targitaos, a z něho vzešli tři synové, Lipoxais, Arpoxais a nej-
mladší Kolaxais.201
Za jejich vlády prý spadlo do Skythie z nebe zlaté nářadí: pluh,
jho, sekera a miska. Nejstarší je uviděl nejdříve, šel k nim a chtěl si je
vzíti; ale když se přiblížil, zlato prý hořelo. I vzdálil se, a přibližoval
se druhý, a i jemu prý zlato dělalo totéž. Je tedy zlato hoříc odpudilo,
ale když přišel třetí, zhaslo prý, a on si je vzal domů. Starší bratři se
s tím srovnali a odevzdali prý celé království tomu nejmladšímu.
Od Lipoxaia prý pocházejí ti Skythové, kteří slovou rodovým
jménem Auchatové202; od prostředního Arpoxaia ti, kteří slovou
Katiarové a Traspiové, od nejmladšího pak Skythové královští,

199 Pověsti o původu Skythů, opírající se o podání skythské i o vyprávění Řeků

usedlých při Černém moři, obsahují sice nejedno zrnko historické pravdy (to
platí zvlášť o posledním výkladu), ale celkem jsou mytologické či pohádkové
podstaty. Pozn. překl.
200 Borysthenes, dnešní Dněpr. Pozn. překl.
201 Podobné báje o třech synech, předcích jednotlivých kmenů, se vyskytují
u Řeků a u Germánů. Pozn. překl.
202 Bydleli na dnešním Bugu, sídla Katiarů a Traspiů byla nedaleko nich.
Tzv. královští Skythové sídlili severně od Azovského moře; na ostatní Skythy
shlíželi jako na otroky. Pozn. překl.

– 141 –
kteří slovou Paralatové. Všichni vespolek prý se jmenují Skolotové,
názvem to po králi Skolotovi. Skythy je nazvali Řekové.203
Nuže, tak vyprávějí o svém původu Skythové; a říkají, že co po-
vstali, od prvního krále Targitaa až po vpád krále Dareia do jejich
země uplynulo jen tisíc roků, a ne více.
Onoho posvátného zlata střehou králové co nejpečlivěji a cho-
dí pro ně každý rok se slavnými obětmi na usmířenou. A kdo má
u sebe to posvátné zlato a o slavnosti pod širým nebem usne, ten
prý, jak říkají Skythové, nepřežije toho roku. Proto prý se mu dává
darem tolik půdy, kolik jí za jeden den na koni objede.204
Poněvadž je země Skythů veliká, rozdělil prý ji Kolaxais na tři díly
a z těch učinil tři království pro své syny. Jedno z nich prý učinil nej-
větší, to, v kterém se opatruje to zlato. V krajinách ležících nahoře
na sever od jejich horních sousedů nelze už prý ani viděti dopředu,
ani jimi projíti pro sypající se peří205. Jsouť prý země i vzduch plny
peří, a to prý uzavírá výhled.
Tak vyprávějí Skythové o sobě a o severní zemi. Ale Řekové by-
dlící v Pontu vyprávějí takto.
Když prý Herakles206 odháněl Geryonův skot, přišel do té země,
kdysi pusté, kterou nyní obývají Skythové. Geryones prý bydlel dale-
203 Z toho nevyplývá, že by bylo to jméno řeckého původu. U nás bylo s oblibou
vykládáno jako pořečtěná podoba slovanského jména Čud, označujícího Mongoly.
Jiní vykládají jméno „Skythes“ jako lukostřelec – někteří Skythové prosluli střelbou
z luku – a soudí, že toto jméno Řekové rozšířili na celý národ skolotský. Pozn. překl.
204 Slovem králové označuje leckdy Hérodotos stručně tzv. královské Skythy.
Zde však jsou patrně vskutku míněni skythští králové. Zdá se, že o oněch svátcích
každý z tří králů ty posvátné zlaté předměty jednu noc pod širým nebem hlídal.
Hérodotovo vyprávění není dosti jasné; autor slyšel o jakémsi skythském zvyku,
ale nerozuměl mu. Pozn. překl.
205 Narážka na sněhové bouře. Pozn. překl.
206 Jedna z pověstných prací Herakleových byla uzmouti skot patřící bohu
slunce Heliovi, hlídaný obrem Geryonem. Ten byl lokalizován na ostrov Erytheii,
ležící prý v Okeanu za Gibraltarskou úžinou. Pozn. překl.

– 142 –
ko od Pontu, sídlil na ostrově, kterému Řekové říkají Erytheia a jenž
jest u Gadeiry, ležící za Herakleovými sloupy u Okeanu207. O Okeanu
sice vyprávějí, že počínaje od východu slunce teče kolem celé země,
ale nemohou to dokázati. Odtud prý tedy se dostal Herakles do
země, která se dnes nazývá Skythie. A poněvadž ho přepadla zima
a mráz, zabalil se do lví kůže a usnul. Jeho koně, kteří se zapřaženi
do vozu pásli, prý mezitím božským řízením zmizeli.
Když Herakles procitl, hledal prý je, prošel celou zemí a nakonec se
dostal do země zvané Hylaie208. Tam prý našel v jeskyni dvojtvarého
hada ženského pohlaví, polopannu, jejíž vrchní část těla byla ženské
podoby, spodní hadí. Když ji uviděl, podivil se jí a otázal se, neviděla‑li
někde se toulat jeho koně. Ona prý mu řekla, že jsou u ní, ale že mu
je nevydá, dokud se s ní nespojí. I spojil prý se s ní Herakles za tu
cenu. Ale ona prý stále odkládala vydání těch koní, chtějíc co nejdéle
obcovat s Heraklem a vědouc, že odejde, jakmile je dostane.
Konečně mu je vydala, a vydávajíc je, pravila prý: „Já jsem ti tedy
zachránila tyto koně, když sem přišli, a tys mi dal odměnu za jejich
zachránění. Mám totiž s tebou tři syny. Pověz ty mi, co mám s nimi
udělat, až dospějí? Mám je usadit zde (neboť této zemi vládnu já),
či je mám poslati k tobě?“
Tak prý se tedy tázala, a on prý na to pravil: „Až uvidíš, že synové
vyrostli v muže, nechybíš, učiníš‑li toto. Kterého z nich budeš vidět
takhle napínat tento můj luk a takhle se opásávat tímto mým pásem,
toho učiň obyvatelem této země.209 Který však nebude umět to, co
207 Již u Homéra se vyskytuje představa, že je Okeanos mohutný proud obté-
kající zemi, jež má podobu terče. Hérodotos ten názor potíral, pokládal Okeanos
za světové moře. Pozn. překl.
208 Tj. „lesní kraj“, pobřeží od ústí Dněpru na východ, nazvané tak proti jiho-
ruským stepím. Pozn. překl.
209 Skythové nenapínali luk směrem k hrudi, nýbrž směrem k rameni, tedy
šikmo, a byli vycvičeni při střelbě užívati stejně levice jako pravice. Jejich způ-
sob střelby je tu odvozován od Heraklea. Také si patrně zvláštním způsobem
opásávali šaty. Pozn. překl.

– 143 –
tu ukládám, toho pošli ze země. Učiníš‑li tak, sama budeš mít radost
a splníš můj rozkaz.“
Potom prý napjal jeden ze svých luků (až dosud prý nosil Herakles
dva), předvedl jí pás, a odevzdal jí luk i pás, jenž měl na horní části
spony zlatou misku, a když jí to dal, ubíral se pryč. A ona, když vyspěli
v muže synové, které porodila, dala jim předně jména – jednomu
Agathyrsos, druhému Gelonos a nejmladšímu Skythes. Potom, jsouc
pamětliva rozkazu, učinila, co jí bylo uloženo. A tu prý dva z jejích
synů, Agathyrsos a Gelonos,210 nemohli dostáti danému úkolu a odešli
ze země, byvše vypuzeni svou rodičkou; ale Skythes, nejmladší z nich,
to dokázal a zůstal v zemi. A od tohoto Herakleovce Skytha prý vzešli
všichni skythští králové a kvůli té misce prý až dosud nosí Skythové
misky visící od pásu. To vypravují Řekové bydlící v Pontu.
Je však ještě jiná pověst, nejrozšířenější, k níž se sám přikláním,
a zní takto.
Kočovní Skythové, kteří bydlívali v Asii, byli od Massagetů stís-
něni válkou, přešli přes řeku Araxes211 do území Kimmeřanů (vždyť
prý ta země, kterou nyní Skythové obývají, patřila za dávných dob
Kimmeřanům). Když Skythové přicházeli, radili prý se Kimmeřané,
neboť přicházelo veliké vojsko, i byla prý dvě různá mínění a obě
byla usilovně hájena, lepší však prý bylo mínění králů. Mínění lidu
prý směřovalo k tomu, že by bylo účelné odejíti a že by se neměli
pouštět do nebezpečného zápasu s takovým množstvím; mínění
králů však bylo bojovati na život a na smrt za vlast s blížícími se
nepřáteli. I nechtěl prý se podvolit ani lid králům, ani králové lidu.
Lid se tedy usnesl odejíti a vydati bez boje zemi přicházejícím
cizincům, kdežto králové se rozhodli ve vlasti zemříti, tam ležeti
210 Od Agathyrsa a Gellona odvozovali svůj původ Agathyrsové (v dn. Sedmi­
hradsku) a Gelonové (na Dněpru). Pozn. překl.
211 Je míněn Jaxartes (dn. Syrdarja), od něhož na východ Massagetové bydleli.
Jiní však soudí, že tím je míněna Volha. – Toto je historická tradice, v níž je dojista
obsaženo hodně pravdy. Pozn. překl.

– 144 –
v hrobě a neprchati s lidem, neboť uvážili, co dobrého tu zažili a co
nehod by je, jak se dalo tušit, postihlo, kdyby vlast opustili. Když
se tak rozhodli, rozdělili se na dvě strany počtem rovné a bojovali
vespolek. I padli všichni, pobivše se, a kimmerský lid prý je pohřbil
u řeky Tyru212 (jejich hrob je dodnes viděti), Skythové pak přišli
a obsadili prázdnou zemi.
I dnes jsou ještě ve Skythii Kimmerské hradby213, je tam Kim­
merský brod214, je tu i kraj jménem Kimmerie215, je tu Bosporos
zvaný Kimmerský. Je obecně známo, že Kimmeřané prchali před
Skythy do Asie a obsadili poloostrov, na němž nyní leží řecká osada
Sinope216. Je také známo, že je Skythové stíhali a vpadli do Médie,
zmýlivše se v cestě. Kimmeřané totiž prchali stále cestou podél moře,
ale Skythové je pronásledovali, majíce po pravé ruce Kavkaz217, až
se obrátili směrem do vnitrozemí a vpadli do Médie.
To je ta druhá pověst, kterou společně vypravují i Řekové i bar-
baři.
IV 5–12

212 Tyras, dn. Dněstr. Pozn. překl.

213 Asi zbytky starých opevnění. Pozn. překl.
214 Patrně nejužší místo tzv. Kimmerského Bosporu, úžiny vedoucí z moře
Černého do Azovského. Pozn. překl.
215 Asi sev. část Krymu. Pozn. překl.
216 Významná řecká osada na již. břehu Černého moře. Pozn. překl.
217 Šli podél východního břehu Černého moře, měli tedy Kavkaz po levici.
Pozn. překl.

– 145 –
 O původu Sauromatů218

Když se vypravil Dareios do Evropy proti Skythům, žádali Skythové

o pomoc okolní národy, mimo jiné také Sauromaty.

O Sauromatech219 se vypráví toto. Když Řekové bojovali s Amazonkami

(Amazonkám říkají Skythové Oiorpata, kteréžto slovo znamená řecky
„mužebijky“220, neboť oior u nich slove muž a pata zabíjeti), tehdy
prý Řekové, zvítězivše nad nimi v bitvě u Thermodontu, odplouvali,
vezouce na třech lodích všechny Amazonky které mohli zajmouti. Ale
ony na širém moři napadly muže a shodily je z lodí. Avšak nevyznaly
se v lodích, neznaly zacházeti ani s kormidlem, ani s plachtami, ani
s vesly. Když tedy shodily muže do moře, byly unášeny vlnami a vě-
trem a dostaly se ke Kremnám na Maiotském jezeře221. Kremny leží
v zemi svobodných Skythů. Tu vystoupily Amazonky z lodí a putovaly
do obydlené země. Narazivše na první stádo koní, rozkradly je, a jez-
díce na nich, plenily skythské území.
Skythové nemohli tu věc pochopiti, neboť neznali ani jejich řeč,
ani kroj, ani ten kmen, divili se, odkud přišly, a domnívali se, že to
jsou muži všichni stejně mladí. I bojovali s nimi. Po bitvě se zmocnili
Skythové mrtvol a tak poznali, že to jsou ženy. Radili se tedy o tom

218 Amazonky umisťovala řecká pověst do Kappadokie k řece Thermodontu,

jež teče do Černého moře. Když poznali M. Asii, nenašli tam ovšem Amazonek.
Zato však se doslechli, že ženy Sauromatů jezdí na koni a zaměstnávají se jako
muži, i lokalizovali Amazonky tam; pověst pak vysvětlovala, jak se tam dostaly.
Pozn. překl.
219 Sauromaté (Sarmaté) sídlili východně od Donu (Tanais). Pozn. překl.
220 Oiorpata neznamená, jak se zdá, „mužebijky“, nýbrž „pánové mužů“. Máme
o Sauromatech zprávy, že byli ovládáni ženami. Pozn. překl.
221 Azovské moře. Pozn. překl.

– 146 –
a usnesli se už je nijak nezabíjeti, nýbrž vyslati k nim své nejmladší
muže asi v tom počtu, kolik bylo jich. Ti měli tábořiti poblíže nich
a činiti totéž, co by ony činily; a kdyby je snad Amazonky stíhaly,
neměli muži bojovat, nýbrž prchat, a až by ony ustaly, měli se muži
zase vrátiti a tábořiti poblíže nich. Na tom se Skythové usnesli, ne-
boť chtěli, aby jim ty ženy rodily děti.
Vyslaní mladíci jednali, jak jim bylo uloženo. Když Amazonky
shledaly, že jim nepřišli škodit, nechávaly je s pokojem, a každého
dne se oba tábory k sobě přibližovaly. Mladíci neměli – právě tak
jako Amazonky – nic jiného kromě zbraní a koní a žili týmž životem
jako ony, lovíce a pleníce.
Činily pak Amazonky k poledni toto. Rozptylovaly se po jedné
a po dvou a rozcházely se daleko od sebe, aby si pohověly. Když to
Skythové znamenali, jednali stejně. A jeden z nich se setkal s jednou
z těch osamělých žen, a Amazonka ho neodháněla, nýbrž dovolila
mu, aby jí užil. Mluviti s ním ovšem nemohla, neboť si nerozuměli,
ale rukou mu dávala znamení, aby přišel nazítří na totéž místo
a přivedl ještě jednoho; naznačovala mu, aby byli dva, a že také
přivede ještě jednu. Mladík odešel a řekl to ostatním. Nazítří pak
přišel na to místo on sám a vedl s sebou ještě jednoho, a Amazonku
našel, jak tam ještě s jednou čekala. Když se to dověděli ostatní
mladíci, učinili si i oni poddajnými ostatní Amazonky.
Potom sloučili oba tábory a bydleli spolu; za ženu měl každý tu,
s kterou se po prvé spojil. Jazyku žen se muži nemohli naučiti, ale
ženy si osvojily jazyk mužů. A když si navzájem rozuměli, řekli muži
Amazonkám toto: „My máme rodiče, máme majetek. Nežijme tedy
už nadále takto, odejděme mezi lidi a žijme u nich; budeme mít za
ženy vás a nikoho jiného.“
Ony na to pravily takto: „My bychom nemohly bydleti s vašimi
ženami, neboť máme jiné zvyky než ony. My střílíme z luku, házíme
kopím, jezdíme na koni, ženských prací jsme nepoznaly, kdežto
vaše ženy nedělají nic z toho, co jsme vyjmenovaly, zato vykonávají

– 147 –
ženské práce a zůstávají na vozech, nechodí ani na lov, aniž kam
jinam. Nemohly bychom se tedy s nimi snášeti. Ale chcete‑li nás
mít za ženy a chcete‑li se jevit zcela spravedlivými, jděte ke svým
rodičům, vezměte si svou část majetku a pak přijďte a bydleme
sami pro sebe.“
Mladíci poslechli a učinili tak. Když pak si vzali z majetku část,
která na ně připadala, a vrátili se k Amazonkám, pravily k nim ženy
takto: „My jsme plny strachu a bázně nad tím, jak bychom měly
bydleti na tomto místě. Jednak jsme vás zbavily vašich otců, jednak
jsme velice uškodily vaší zemi. Nuže, když si nás žádáte mít za ženy,
učiňte s námi toto. Vzhůru, zdvihněme se z této země, překročme
řeku Tanais a tam bydleme!“
I v té věci mladíci poslechli. Když přešli Tanais, ubírali se k vý-
chodu slunce a tři dny cesty od Maiotského jezera k severu. A když
přišli do toho kraje, v kterém nyní sídlí, obsadili jej.
IV 110–116

– 148 –
 Dareios a Skythové

Dareios překročil po mostě Bosporos, podrobil si balkánské bar-

barské národy sídlící jižně od Dunaje, a dav Iony vystavěti most
přes dolní Dunaj, vtrhl do Skythie. Skythové, zesíleni pomocí jen
nečetných sousedů, rozdělili se na dva proudy – hlavní proud vedl
král Idanthyrsos – a usnesli se nesváděti rozhodné bitvy, nýbrž
ustupovati a vyčerpáváti Dareia únavou a nedostatkem. Vodili
ho svou zemí sem a tam, unikli až k Donu a opět se vrátili, jsouce
sledováni Dareiem a lákajíce ho hned sem, hned tam.222

Když se to často opakovalo a konce to nebralo, poslal Dareios jezd-

ce ke skythskému králi Idanthyrsovi s tímto vzkazem: „Podivný
člověče, proč stále utíkáš, když můžeš učiniti jednu z těchto dvou
věcí? Neboť myslíš‑li si, že jsi způsobilý, aby ses postavil na odpor
mé moci, zastav se, zanech bloudění a bojuj; uznáváš‑li však, že jsi
slabší, i tak zanech svého útěku, pošli svému pánovi darem zemi
a vodu a přijď si s ním promluvit!“
Na to pravil skythský král Idanthyrsos takto: „Se mnou je tomu,
Peršane, tak. Já jsem ještě nikdy předtím ze strachu před nějakým
člověkem neutíkal a ani nyní před tebou neutíkám, a neudělal jsem
nyní nic jiného, než co jsem zvyklý dělati i v míru. A proč s tebou
nebojuji hned, to já ti také povím. My nemáme ani měst, ani ob-
dělanou půdu, o kteréžto věci bychom se museli báti, aby nebyly
zabrány nebo popleněny, a pro něž bychom se měli co nejrychleji
s vámi utkati. Ale je‑li naprosto třeba, aby k tomu brzo došlo, slyš!
222 Hérodotovy zprávy o nezdařené Dareiově výpravě proti Skythům se
zakládají na řecké tradici, nedost střízlivé a spolehlivé; ve vyprávění jsou také
nejasnosti. – Odtud čerpal Machar látku k básni „Skythové“ (V záři hellenského
slunce). Pozn. překl.

– 149 –
My máme hroby svých otců. Nuže, vyhledejte je a pokuste se je
rozházeti, a pak uvidíte, budeme‑li s vámi o ty hroby bojovati, či
nebudeme. Ale dříve se s tebou neutkáme, nebudeme‑li míti pro to
přesvědčivého důvodu. Tolik budiž řečeno o boji. Za své pány však já
uznávám jen a jen Dia223, svého praotce, a Histii224, královnu Skythů.
Místo země a vody ti pošlu takové dary, jakých se ti má dostati; a za
to, že ses nazval mým pánem, za to ti přeji, abys zplakal!“
Hlasatel to tedy odešel oznámit Dareiovi. Skythští králové však,
když uslyšeli slovo „poroba“, naplnili se hněvem. I vyslali tu část,
s kterou se spojili Sauromaté a které velel král Skopasis, s rozkazem,
aby promluvili s Iony hlídajícími most přes Istros225. Ti pak, kteří
zůstávali na místě, ti se usnesli nevoditi už Peršany sem a tam, ný-
brž dotírati na ně, kdykoli by spížovali. Kdykoli tedy pozorovali, že
Dareiovi vojáci spížují, jednali podle toho, jak se uradili. Skythská
jízda vždycky obrátila perskou jízdu na útěk; perští jezdci se útě-
kem uchylovali k pěchotě, a pěchota jim pomáhala. Ale Skythové,
když zahnali jízdu, opět se vraceli, neboť se báli pěchoty. Takové
útoky prováděli Skythové i za nocí.
Povím však, co přitom Peršanům pomáhalo a Skythům, útočícím
na Dareiův tábor, vadilo: je to věc velmi pozoruhodná – totiž hlas oslů
a podoba mezků. V Skythii se totiž nerodí ani osli, ani mezci, jak už
jsem se kdesi dříve o tom zmínil; v celé Skythii není vůbec ani osla, ani
mezka, a to pro velká chladna. Hýkání oslů tedy děsilo skythské koně
a často se stalo, že se za útoku na Peršany koně plašili, jakmile zaslechli
hýkání oslů, obraceli se a trnuli, napínajíce uši, poněvadž předtím ani
neslyšeli takového hlasu, ani takové podoby neviděli. To tedy přispíva-
lo Peršanům k úspěchu při srážkách, arci jen nakrátko.

223 Je asi míněn skythský bůh nebe. Pozn. překl.

224 Histia (Hestia), u Řeků bohyně krbu. Hérodotos tak nazývá hlavní skyth-
ské božstvo, patrně ohně. Pozn. překl.
225 Istros (Histros), dolní Dunaj. Pozn. překl.

– 150 –
 Kdykoli však Skythové viděli, že jsou Peršané poděšeni, činili
toto, aby setrvávali ještě déle ve Skythii a přitom se soužili ne-
dostatkem všech potřeb. Nechávali tu a tam něco ze svých stád
i s pastýři a sami táhli na jiné místo. Peršané pokaždé přišli, stáda
pobrali, a když je pobrali, nabývali tak zase dobré mysli.
To se častokrát opakovalo, až konečně byl Dareios docela v úz-
kých. Jakmile to skythští králové zjistili, poslali k Dareiovi hlasatele,
jenž mu nesl darem ptáka, myš, žábu a pět šípů. Peršané se tázali
doručitele po významu těch darů, ale on pravil, že nemá jiného
rozkazu leč doručiti ty věci a co nejrychleji se vzdáliti, a vybízel
Peršany, aby se, jsou‑li chytří, dovtípili smyslu těch darů. Když to
Peršané uslyšeli, rokovali o tom.
Dareios mínil, že se mu Skythové vzdávají i se zemí a s vodou
a vykládal to takto. Myš přebývá v zemi a živí se týmiž plody jako
člověk; žába žije ve vodě; pták se podobá nejvíce koni; a šípy prý mu
odevzdávají jako symbol své síly. Takové mínění projevil Dareios.
Ale Gobryas, jeden ze sedmi, kteří zahubili mága, postavil se proti
jeho mínění; vykládal smysl těch darů takto: „Nestanete‑li se ptáky
a nevzlétnete k nebi, Peršané, anebo nestanete‑li se myšmi a nezale-
zete pod zem, anebo nestanete‑li se žabami a nenaskáčete do močálů,
nevrátíte se domů, neboť vás budou zasahovat tyto střely.“
Tak vykládali Peršané ty dary. Ale ten oddíl Skythů, kterému bylo
dříve přikázáno, aby konal stráž podél Maiotského jezera, a potom,
aby se na Istru domluvil s Iony, přišel k mostu a takto s Iony vyjed-
nával: „Ionové, přicházíme nesouce vám svobodu, budete‑li ochotni
nás poslechnouti. Dovídáme se totiž, že vám Dareios uložil, abyste
hlídali most toliko šedesát dní, a nedostaví‑li se v té době, abyste
se vrátili do své vlasti. Nuže, budete‑li jednati podle toho, neshledá
na vás viny ani Dareios, ani my. Setrvejte tu jen určený počet dní
a pak se vzdalte!“
I slíbili Ionové, že tak učiní, a Skythové spěchali co nejrychleji
zpět. Ostatní pak Skythové se po doručení těch darů postavili po-

– 151 –
lem proti Dareiovi, aby se s ním utkali jak se svou pěchotou, tak
i s jízdou.
Když byli Skythové sešikováni k boji, vyskočil mezi oběma vojsky
zajíc a uháněl tudy pryč. Všichni Skythové, kteří zajíce viděli, jali se
ho honiti. Mezi Skythy nastal zmatek a křik, i tázal se Dareios po
příčině toho povyku u nepřátel. A když slyšel, že honí zajíce, pravil
k Peršanům, s nimiž obyčejně mluvíval: „Jak námi ti lidé pohrdají!
Zdá se mi nyní, že Gobryas řekl pravdu o těch skythských darech.
Poněvadž jsem tedy už i já toho mínění, že tomu tak jest, je třeba
dobré rady, abychom se bezpečně vrátili domů.“
Na to Gobryas řekl: „Králi, já jsem už z pověsti jakž takž znal
nezdolnost těchto lidí, a když jsem sem přišel, poznal jsem ji ještě
více, když jsem viděl, že si s námi zahrávají. Nyní tedy navrhuji toto.
Jakmile nastane noc, zapalme ohně, jak to i jindy děláme, vojáky,
kteří jsou příliš slabí snášeti trampoty, zanechejme pod klamnou
záminkou zde v táboře, osly všechny uvažme a odtáhněme dříve,
než by zamířili Skythové k Istru, aby strhli most, anebo než by se
Ionové usnesli na něčem, co by nás mohlo zničiti.“
Tak radil Gobryas. Potom nastala noc a Dareios se řídil tou radou.
Neduživce a takové vojáky, na jejichž záhubě pramálo záleželo, za-
nechal tam v táboře, a rovněž všechny osly, jež dal uvázati. Zanechal
pak osly proto, aby řvali; a lidi neduživé tam zanechával pro jejich
slabost. Předstíral totiž, že hodlá sám s jádrem vojska udeřiti na
Skythy, oni prý mají zatím hájiti tábor. Když to zůstaveným mužům
uložil, dal Dareios zapáliti ohně a spěchal co nejrychleji k Istru.
IV 126–135

Skythové předstihli ustupujícího Dareia a přemlouvali Řeky

hlídající most přes Dunaj, aby jej strhli. Řekové to slíbili, ale
neprovedli, i mohl se Dareios přes všechny ztráty šťastně vrátit
do Asie. V Evropě zanechal Megabaza, aby podrobil ty národy
severního Balkánu, které se Peršanům dosud nepoddaly.

– 152 –
 Peršané v Makedonii

Když podmanil Megabazos Paiony226, vyšle jako posly do Makedonie

sedm Peršanů, kteří byli po něm v perském vojsku nejváženější. Byli
posíláni k makedonskému králi Amyntovi, aby od něho žádali země
a vody pro krále Dareia. Od Prasijského jezera227 je do Makedonie
velmi blízko. K jezeru se totiž nejprve připínají doly, z kterých poz-
ději plynul Alexandrovi, synu Amyntovu, každý den jeden talent
stříbra. Za těmi doly228 leží pohoří zvané Dysoron, a kdo je překročí,
je už v Makedonii.
Nuže, Peršané, kteří byli vysláni, přišli k Amyntovi229, a když před
Amyntu předstoupili, žádali země a vody pro krále Dareia. Amyntas
byl k tomu ochoten a pozval je na hostinu. Vystrojil velkolepé hody
a přátelsky je častoval.
Když bylo po hostině a popíjelo se, pravili Peršané takto: „Hostiteli
makedonský, u nás u Peršanů je zvykem, že strojíme‑li velkou hosti-
nu, přivádíme si k ní své metresy i řádné ženy jako společnice.230 Když
226 Severní sousedé Makedonů. Pozn. překl.
227 Bývá ztotožňováno s dnešním Dojranským jezerem, ležícím na hranicích
řecko‑jugoslávských; spíše to však je menší jezero zvané Butkova, ležící poněkud
východněji. Pozn. překl.
228 Zlaté a stříbrné v pohoří Pangaiu. Pozn. překl.
229 Osmý makedonský král, poddal se Peršanům a poddán jim zůstal i jeho
syn a nástupce Alexandros I, upřímný přítel Řeků, zvlášť Athéňanů, pročež se mu
dostalo čestného názvu Filhellén. Historka, kterou vypráví Hérodotos, vzbuzuje
pochybnosti už tím, že se podobná věc vypráví o jiných osobách; ostatně další
Alexandrův poměr k Peršanům nesouhlasí s nepřátelstvím, jež se v této historce
projevuje. Byla asi vymyšlena proto, aby se zachránila čest filhellénského make-
donského krále. Pozn. překl.
230 Odjinud se zase dovídáme, že k pitkám přibírali Peršané jen metresy.
Pozn. překl.

– 153 –
jsi nás tedy ochotně přijal, skvěle nás hostíš a králi Dareiovi dáváš
zemi a vodu, následuj našeho zvyku!“
Na to pravil Amyntas: „Peršané, u nás to není zvykem, u nás
jsou muži od žen odloučeni. Ale vy jste páni, a když si toho žádáte,
dostane se vám i toho.“
Tolik jen řekl Amyntas a poslal pro ženy. Když na zavolanou při-
šly, sedly si vedle sebe proti Peršanům. Ale Peršané, vidouce sličné
ženy, pravili Amyntovi, že to, co učinil, není moudré; lépe prý by
bylo, kdyby ženy vůbec nebyly přišly, než že přišly a nesedly si vedle
nich, nýbrž sedí naproti, působíce očím bolest. I kázal Amyntas, jsa
k tomu nucen, aby si sedly vedle nich. Ženy poslechly a Peršané se
hned dotýkali jejich ňader, poněvadž pili příliš mnoho vína, a lec-
kdo se dokonce pokoušel svou sousedku líbati.
Když to Amyntas viděl, nesl to těžce, přece však se choval klidně,
poněvadž se Peršanů velice bál. Ale Amyntův syn Alexandros, jenž
byl přítomen a viděl to, a byl mlád a protivenství nezakusil, nemohl
se nikterak zdržeti. Nesa to těžce, pravil k Amyntovi takto: „Otče, ty
pohov svému věku, odejdi si odpočinout a nesetrvávej u pitky! Já tu
zůstanu a poskytnu hostům všeho, čeho je třeba.“
Amyntas vyrozuměl, že se Alexandros chystá provésti něco ne-
obyčejného, i pravil na to: „Synu, podle toho, jak tě hněv rozpaluje,
vyrozumívám, že mě chceš odklidit a provádět něco neobyčejného.
Já tě tedy žádám, nezačínej si nic takového s těmi lidmi, abys nás
nezničil! Dívej se trpělivě na to, co se děje! Ale co se týče mého
odchodu, rád tě poslechnu.“
Když Amyntas takto požádal svého syna a odešel, dí Alexandros
Peršanům: „Tyto ženy vám budou, milí hosté, ochotně po vůli,
ať už budete chtít použít k rozkoši všech, anebo jen některých.
Rozhodnout o tom je vaše věc. Ale teď, poněvadž už se vám bez-
toho blíží doba, kdy je třeba jíti na lože, a vidím, že jste se pěkně
napili, dovolte, je‑li vám to milé, aby se tyto ženy vykoupaly, a až se
vykoupají, vezměte si je zase k sobě.“

– 154 –
 Tak pravil a Peršané s tím souhlasili. Když však ženy vyšly, poslal
je Alexandros do ženských komnat, sám pak vystrojil stejný počet
mužů s hladkými tvářemi ženským oděvem, dal jim dýky a vedl je
dovnitř, a když je přiváděl, pravil k Peršanům takto: „Peršané, je
vidět, že jste častováni bohatou, dokonalou hostinou. Neboť se vám
dostává nejen mnohých věcí, které máme, nýbrž i všeho, co bylo
možno vynalézti a vám poskytnouti, a zejména vám – což je ze vše-
ho nejvýznamnější – štědře dopřáváme svých matek a sester, abyste
důkladně poznali, že vás uctíváme vším, čeho si zasloužíte, a abyste
mimoto králi, který vás poslal, oznámili, že vás jeden Řek231, králův
náměstek232 v Makedonii, pěkně vyčastoval stolem i lůžkem.“
Tak pravil Alexandros a posadil ke každému Peršanovi jednoho
Makedona, domnělou ženu. A ti, když se je Peršané pokoušeli ohma-
távat, všechny usmrtili.
Takovou smrtí tedy sešli ti lidé, jak oni sami, tak i jejich průvod;
neboť je dozajista provázeli vozy a sloužící se vším bohatým příslu-
šenstvím. To tedy vše zároveň s nimi zmizelo. Zanedlouho potom
byla ovšem z perské strany veliká sháňka po těch mužích, avšak
Alexandros to hledání obratně zastavil tím, že dal mnoho peněz
a svou sestru Gygaii Peršanovi Bubarovi, náčelníku těch, kteří hle-
dali ty ztracené lidi. Tak byla tedy ututlána a zamlčena smrt těch
Peršanů.
V 17–21

Dareiova výprava proti Skythům a podrobování národů sever-

ního Balkánu perské moci bylo předehrou velkého dějinného
zápasu, v němž malé Řecko porazilo obrovskou říši perskou.

231 Královská makedonská rodina odvozovala svůj původ od Heraklea a pro-

hlašovala se řeckou. Pozn. překl.
232 Tak se označuje makedonský král jakožto poddaný krále perského.
Pozn. překl.

– 155 –
Hérodotos
Z dějin východních národů

Překlad Ferdinand Stiebitz

Ilustrace na obálce Hoika Mikhail/Shutterstock.com
Redakce Petra Kučerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 13. 1. 2023

ISBN 978‑80‑274‑2951‑6 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑2952‑3 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑2953‑0 (prc)