Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav archeologie a muzeologie

Klasická archeologie

Veronika Kostyálová

Antické bohyně – jejich metamorfózy

a atributy ze živočišné říše zachycené
ve výtvarném umění

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Marie Pardyová, CSc.

2014
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala
samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………………
Veronika Kostyálová
 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce PhDr. Marii Pardyové, CSc.
za vstřícné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytla a za čas, který mi věnovala při
psaní bakalářské práce. Také bych chtěla poděkovat mé rodině a blízkým za podporu při
studiu a tvorbě této práce.

Srdečně děkuji.
Obsah
Úvod .................................................................................................................................. 6
Afrodita ............................................................................................................................. 8
Vývoj Afroditina kultu .................................................................................................. 8
Afroditiny atributy ...................................................................................................... 10
Afroditiny živočišné atributy ...................................................................................... 11
Labuť a husa ............................................................................................................ 11
Holubice .................................................................................................................. 13
Vrabec ..................................................................................................................... 15
Delfín....................................................................................................................... 15
Koroptev .................................................................................................................. 16
Kozel ....................................................................................................................... 16
Mušle ....................................................................................................................... 17
Vlaštovka ................................................................................................................ 18
Žába a želva............................................................................................................. 19
Motýl ....................................................................................................................... 19
Další živočišné metamorfózy související s Afroditou ................................................ 20
Kult Afrodity v Afrodisias .......................................................................................... 21
Artemis ............................................................................................................................ 23
Vývoj Artemidina kultu .............................................................................................. 23
Artemidiny atributy ..................................................................................................... 25
Artemidiny živočišné atributy ..................................................................................... 26
Laň a jelen ............................................................................................................... 26
Křepelka, perlička ................................................................................................... 28
Pes ........................................................................................................................... 29
Medvěd .................................................................................................................... 30
Další živočišné metamorfózy související s Artemidou ............................................... 32
Artemis efeská a elementy znázorněné na její kultovní soše ...................................... 33
Athéna ............................................................................................................................. 35
Vývoj Athénina kultu .................................................................................................. 35
Athéniny atributy ........................................................................................................ 38
Athéniny živočišné atributy a jejich původ ................................................................. 39
Vrána, havran .......................................................................................................... 39
 Sova ......................................................................................................................... 41
Had .......................................................................................................................... 42
Další živočišné metamorfózy související s Athénou .................................................. 45
Héra ................................................................................................................................. 46
Vývoj Héřina kultu ...................................................................................................... 46
Héřiny atributy ............................................................................................................ 48
Héřiny živočišné atributy ............................................................................................ 49
Kukačka................................................................................................................... 49
Kráva ....................................................................................................................... 50
Páv ........................................................................................................................... 51
Husa ........................................................................................................................ 52
Vrána ....................................................................................................................... 52
Další živočišné metamorfózy související s Hérou ...................................................... 52
Závěr ............................................................................................................................... 53
Resumé ............................................................................................................................ 55
Použitá literatura a prameny............................................................................................ 56
Prameny....................................................................................................................... 56
Monografie .................................................................................................................. 56
Encyklopedie a slovníky ............................................................................................. 57
Časopisecké studie ...................................................................................................... 57
Internetové zdroje........................................................................................................ 58
Úvod
Znalost antické mytologie a jednotlivých bohů je velmi důležitým zdrojem ke čtení
výtvarného umění. Každý bůh má své atributy, díky nimž jej lze poznat a někdy je jeho
identifikace určena i na základě těchto atributů. Cílem mé práce je vybrat nejznámější atributy
ze živočišné říše u čtyř hlavních řeckých bohyň i jejich římských protějšků, a to Afrodity
(Venuše), Artemidy (Diany), Athény (Minervy) a Héry (Junony), popsat původ těchto
živočichů v kultech bohyň a na základě srovnávací mytologie rozebrat jejich symboliku.
Práce je rozčleněna do čtyř hlavních kapitol, přičemž každá kapitola pojednává o dané
bohyni. U každé bohyně začíná práce podkapitolou o jejím zrození a vývoji kultu. Při
zpracování těchto částí práce posloužilo jako zdroj především Hésiodovo Zrození bohů
a Řecké mýty od Roberta Gravese. Vedle těchto však bylo použito mnoho dalších monografií,
encyklopedií i časopiseckých studií uvedených v použité literatuře a pramenech, pomocí
nichž byl vytvořen postupný vývoj kultu jednotlivých bohyň od minojského období až po
jejich římské protějšky. Po uvedení do problematiky kultu jednotlivých bohyň následuje
stručný výčet věcných atributů, atributů z říše rostlin a základní informace o vyobrazování
dané bohyně.
Hlavní částí práce jsou podkapitoly pojednávající o živočišných atributech jednotlivých
bohyň. Při hledání živočichů vyskytujících se poblíž bohyň a při následném zpracování
katalogové obrazové přílohy sloužil jako hlavní zdroj Lexicon iconographicum mythologiae
classicae (LIMC), v němž autoři shromáždili většinu existujících uměleckých děl a rozčlenili
je do kapitol podle jednotlivých mytologických postav. Kromě tohoto stěžejního zdroje bylo
pro zpracování přílohového katalogu využito také online katalogů některých muzeí, zejména
Britského Musea, Louvru, Státního muzea v Berlíně, Metropolitního Musea v New Yorku
a Museum of Fine Arts v Bostonu. Díla v katalogu jsou seřazena chronologicky a vybrána
tak, aby byla viditelná různorodost památek, jejichž motivem se stala právě zvířata ve
společnosti bohyň.
U každého ze zvířat, pokud je to možné, je popsán jeho mytologický původ. Tato část
práce vychází hlavně z Ovidiových Proměn, v nichž autor básnicky popisuje proměny lidí,
které byly mnohdy způsobeny samotnými bohyněmi. Po vysvětlení mytologického původu
následuje vždy výklad symboliky jednotlivých zvířat vycházející ze srovnávací mytologie.
Největší prostor popisu je věnován smýšlení řeckých obyvatel. Doplněný je stručnou
informací o vnímání vybraných zvířat lidmi pravěkými, etruskými i římskými. Pro srovnání je

6
vždy krátce zmíněno, co tato zvířata znamenala pro Egypťany a Kelty. Na závěr je u každého
zvířete stručně popsáno jeho vyobrazování, vycházející ze zpracovaného katalogu.
Samostatný prostor získaly kulty Afrodity v Afrodisias a Artemidy v Efesu, jejichž
ikonografie je zcela odlišným celkem od ostatních kultů. Při zpracování těchto podkapitol
sloužilo za zdroje velké množství monografií, encyklopedií i časopiseckých studií, které jsou
vypsány v použité literatuře a pramenech. Proměny samotných bohyň ve zvířata jsou
záležitostí spíše zpracování literárního než výtvarného, přesto jim je věnována stručná
podkapitola.
Katalog uzavírající práci je u každého zvířete výběrem několika výtvarných děl, které
charakterizují způsoby jejich vyobrazování ve společnosti bohyň. Účelem katalogu je
poukázat na množství odlišných druhů uměleckých děl, pro něž se bohyně se svými
živočišnými atributy staly tématem.

7
Afrodita
„Kyperské paní, Muso, mi vypravuj milostná díla,
zlaté Afrodíty, jež sladkou vzbudila touhu
v bozích a ovládla mocně i plémě smrtelných lidí,
ptáky, již létají vzduchem, a všecka zvířata vesměs,
co jich kde suchá země a co jen moře jich živí –
všechněm na srdci leží to kythérské bohyně dílo.“
(Homérské hymny, IV. Na Afrodítu1)

Vývoj Afroditina kultu

Afroditino zrození popisoval Hésiodos. Když chtěl Kronos ovládnout zemi, sesadil
svého otce Úrana tak, že jej napadl, usekl mu jeho pohlavní úd a ten pak zahodil. Kapky krve
z padajícího údu zplodily se Zemí Erínye, Giganty a „Jasanové“ nymfy. Nakonec úd dopadl
do moře a z pěny, která se kolem něj vytvořila, se zrodila nádherná Afrodita. Nově zrozená
bohyně nejprve doplula ke Kythérám, odtud pak plula dál na Kypr, který se stal hlavním
městem jejího kultu. Ihned se k ní přidali Erós a Touha. Když byla přijata mezi Olympany,
byl jí dán jen tento úkol: „panenské laškování i usmívání a šalba, sladké potěšení i láska
a roztomilosti“. S mýtem o jejím zrození z mořské pěny mělo souviset Afroditino jméno,
jakožto odvozené od slova afros, znamenající „pěna“.2
Jméno Afrodity se v lineárním písmu B ještě neobjevovalo, avšak vyobrazené bohyně
na některých památkách by odpovídaly vlastnostem a atributům, které se objevovaly právě
u Afrodity. Vzhledem k tomu, že její doprovod často tvořila holubice nebo i jiní ptáci, mohla
by mít něco společného s mykénskou Pe-re-ja znamenající snad „Paní holubic“.3
Kult Afrodity se vyvinul na ostrově Kypru, kam féničtí mořeplavci přinesli kult jejich
bohyně Astarté.4 Synkretismus mezi Afroditou a Astarté se vyvíjel postupně. Obě bohyně
byly odvozeny z akkadské Ištar (sumerská Innana), bohyně války a lásky5, jejich koncepce
však šly jiným směrem. Astarté zůstávala bohyní spíše s válečnými aspekty, zatímco Afrodita
1
Homérské hymny, IV. Na Afrodítu, 1959, s. 80.
2
Hésiodos, 1976, s. 49; Svoboda, 1973, s. 34nn.
3
Hošek, 2004, s. 58n.
4
Puhvel, 1997, s. 42.
5
Willis, 1997, s. 57.
8
s aspekty erotickými. Největším pojítkem mezi bohyněmi byl však ostrov Kypr, jehož měly
být obě královnami. Kult Astarté se na Kypru vyvíjel od 9. století př. n. l. zejména ve městě
Kition. Afroditě zde patřilo město Pafos, kde měla svůj háj a obětní oltář a s nímž bohyni
spojovali Homér i Hésiodos. Obě bohyně se vyskytovaly ve městě Amathús, kde každý národ
považoval danou bohyni za tu svoji, tzn., že Féničané v ní spatřovali Astarté, Řekové
Afroditu. Během archaického období docházelo v kultu Afrodity k jejímu spojování
s Východními božstvy a také k rozšiřování jejího kultu na Východ. Klasické období
znamenalo prolínání Afrodity s Velkou bohyní Blízkého východu. Teprve v helénismus byla
ona orientální bohyně s jistotou identifikována jako Astarté, což dokazovaly nápisy z Athén,
Kou a Délu. Spojení Afrodity s Astarté fungovalo především na Východě, kdežto na Západě,
vyjma sicilského města Eryx, bývala Astarté někdy ztotožňována s Uni/Juno (Hérou). Avšak
stále se objevovaly i další bohyně, jako Atargatis, Anaitis a Isis, s nimiž byl kult Afrodity
spojován.6 Podobnost s orientální bohyní (Ištar nebo Astarté) vykazuje i mýtus o zrození této
bohyně. V tomto příběhu měly ryby najít v Eufratu neobvykle velké vejce. To donesly ke
břehu, kde jej vyseděla holubice a z vejce se zrodila bohyně.7 Zrození obou bohyň tedy
nacházelo spojitost s vodním prostředím.
V rozporu s mýtem o Afroditině zrození z mořské pěny Homér označoval za její rodiče
Dia a Titánku Dióné, kteří měli tvořit původní božskou dvojici. Vedle její působnosti jako
bohyně smyslné lásky a krásy vystupovala Afrodita rovněž jako bohyně přírodních sil a jara.8
Téměř neslučitelně s její hlavní božskou povinností - milovat se, se objevovala její epiteta,
jakožto Bohyně smrti v životě, např. Melainis „černá“, Skotia „temná“, Androfonos „vraždící“
nebo Epitymbria „ta z hrobů“.9 V souvislosti s jejím spojením s mořem byla uctívána také
jako bohyně šťastné plavby, Euploia.10
V etruském náboženství se objevovala pod jménem Turan. V římském panteonu jakožto
Venuše zaujímala významné postavení. Byla nejen bohyní smyslné lásky, ale také ochránkyní
vinařů, zelinářů a zahradníků a zároveň i bohyní štěstěny. Stejně jako řecká Afrodita, byla
i Venuše ztotožňována s orientálními božstvy. Významnou ji hlavně tvořil fakt, že byla

6
Budin, 2004, s. 96 a 110nn; Homér, zpěv VIII (1984, s. 105).
7
Kerényi, 1996, s. 56nn.
8
Svoboda, 1973, s. 34nn a 148.
9
Graves, 1982, s. 67nn.
10
Hošek, 2004, s. 60.
9
matkou Aenea, praotce Římanů. Vzhledem k tomu, že byla označována za manželku boha
Marta, byla vnímána jako prarodička Římanů, Venus Genetrix.11

Afroditiny atributy
Ze živočišné říše patřili k Afroditě labuť, husa, holubice, vrabec, delfín, koroptev,
kozel, mušle, motýl a další. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole.
Z rostlin byla Afroditě zasvěcena myrta, růže, jablko, mák a lípa. Jablko se u ní
objevovalo jako symbol jejího vítězství v tzv. Paridově soudu, v němž vyhrála nad Athénou
a Hérou.
Vedle rostlin a zvířat, tvořili její doprovod Hóry, Charitky, bohyně půvabu a krásy,
Peithó, bohyně lichotivého přemlouvání, Himeros, bůh vášnivé touhy, Pothos, bůh milostné
touhy, Hyménos, bůh sňatku a hlavně její syn Erós, mladý bůh lásky.12 Jeden z homérských
hymnů popisoval, jak Hóry oblékly a ozdobily Afroditu, která zrovna dorazila na Kypr. Na
hlavu jí nasadily zlatou čelenku, do uší umístily náušnice z mosazi a zlata, na krk zavěsily
zlaté řetízky a „v božské ji oděly roucho“.13 Dalšími odznaky Afrodity jako bohyně lásky byl
její kouzelný pás, který ji činil neodolatelnou, a pochodeň značící planoucí lásku.14
Nejstarší vyobrazení bohyně vycházely z orientálních předloh. Až do 4. století př. n. l.
byla v Řecku zobrazována vždy oděná, od konce 5. století př. n. l. sochaři experimentovali
s přiléhavými draperiemi. Příkladem takové sochy byla tzv. Venuše Genetrix, dílo
připisované sochaři Kallimachovi, kde měla bohyně jedno prso zcela odhalené a zbytek těla
se jí jasně rýsoval pod těsně splývavou draperií. Před polovinou 4. století př. n. l. však
Praxitelés vytvořil sochu Afrodity v aktu, tzv. Afroditu Knidskou. Praxitelés vyobrazil bohyni
vstupující do rituální koupele, přičemž si nahá bohyně rukou lehce jakoby přikrývala klín
a šat měla odložený na váze vedle sebe.15
Jak již bylo zmíněno, římská Venuše působila i jako bohyně štěstí a zdárné plavby. Jako
taková byla vyobrazována s korunou, znázorňující městskou hradbu a s kormidlem.16

11
Neškudla, 2004, s. 199nn.
12
Zamarovský, 2005, s. 11.
13
Homérské hymny, VII. Na Afrodítu, 1959, s. 96.
14
Hall, 2008, s. 475.
15
Rolley, 1999, s. 142n a 254nn.
16
Svoboda, 1973, s. 667.
10
Afroditiny živočišné atributy
K řecké Afroditě se řadilo velké množství různých zvířat. Nejvíce se ve výtvarném
umění po jejím boku objevovali níže popsaní živočichové. Přesto se však vyskytovala i různá
ojedinělá literární i výtvarná vyobrazení Afrodity s jinými tvory. Například na základě
jednoho z homérských hymnů by se dalo usuzovat, že v Malé Asii mohla působit i jako „paní
šelem“. V tomto hymnu bylo popsáno, jak se bohyně vydala k Tróji. Když dorazila k „Ídě
bohaté zdroji, mateři zvěře“ připojili se k ní vlci, lvi, medvědi a panteři, v nichž ve všech
dokázala rozpoutat lásku a chtíč. Lev k ní také mohl být přiřazován díky své vysoké sexuální
výkonnosti. Velké množství ptáků zasvěcených Afroditě doplňovali ještě racek a na Kypru
ledňáček.17 Některá vybraná zvířata většinou Afroditu spojovala s mořem a odkazovala tak na
její původ, ostatní byla k bohyni připojena zejména díky své plodnosti, potenci, sexualitě či
kráse a ladnosti svého těla.

Labuť a husa
Původ labutě v mytologii se vztahoval k postavě jménem Kyknos, jichž se v mýtech
objevuje několik. Společná pro ně byla vždy násilná nebo nepřirozená smrt. Ovidius
popisoval příběh tří různých osob s tímto jménem.
První z nich byl králem v Ligurii a blízkým přítelem Faethónovým. Tento Faethón chtěl
po svém otci Héliovi, aby mu činem dokázal, že je skutečně jeho otcem. Hélios mu slíbil
splnit vše, oč si zažádá. Nešťastný Faethón však požádal o zapůjčení Héliova slunečního
vozu. Když se s vozem vydal po obloze, nedokázal jej uřídit a na mnoha místech svým
nízkým průletem způsobil požáry. Gaia se již nemohla dívat na to, jak pustoší zemi a požádala
Dia, aby toto utrpení ukončil. Zeus tak použil svůj blesk, Faethóna jím srazil z vozu na zem
a ten následně zemřel. Ovidius napsal, že když Kyknos naříkal nad Faethónovou smrtí „hlas
mu zeslábl, v bělostné peří mění se vlasy a úží se krk až v přílišnou délku, červenou k sobě
blanou jsou prsty mu připojovány, na křídlech širokých letí a za ústa tupý má zobák“. Popsal
tak Kyknovu proměnu v labuť, která ze strachu z blesku, jenž přišel z nebe, raději zůstává na
vodě a nelétá.18
Jiný Kyknos byl Apollónem proměnen v labuť poté, co chtěl z nešťastné lásky k jistému
Fylliovi skočit do propasti.19 Třetí Kyknos, syn Poseidóna byl účastníkem Trójské války. V ní
17
Homérské hymny, 1959, s. 82; Becker, 2007, s. 149; Graves, 1982, s. 171.
18
Ovidius, Proměny, kniha II, Faëthón (1974, s. 55nn).
19
Ovidius, Proměny, kniha VII, Útěk Médein (1974, s. 196).
11
se utkal v boji s Achilleem, oba ale byli nezranitelní. Achilleus nakonec v souboji zvítězil tak,
že Kykna srazil k zemi a uškrtil ho. Mrtvého syna pak Poseidón proměnil v labuť, „jež po
Kyknu dostala řecké své jméno“.20
Pausaniás psal o jistém Kyknovi, „králi Ligyů v keltské zemi za Éridanem“, který měl
být velkým milovníkem hudby a po smrti měl být Apollónem proměněn v labuť. Tím také
Pausaniás odůvodňuje, proč měly labutě tak blízký vztah k hudbě a zpěvu.21 Navíc se
tradovalo, že labutě v okamžiku své smrti zpívaly svoji jedinou žalostnou píseň.22 Pro své
spojení s hudbou byly často spojovány s Apollónem a některými múzami, například Múzou
milostného básnictví Erató.23
Husy a labutě spolu byly často slučovány a zaměňovány. Podobné si byly nejen
velikostí a spojením s vodním prostředím, ale i určitými rysy chování, například stylem letu
v hejnu, kdy svým rozestavěním tvořily písmeno V. Tito ptáci se společně objevili také
v mýtu o početí krásné Heleny. Zeus se zamiloval do její matky Lédy, chtěl ji získat, ale ona
se neustále proměňovala v nějaká zvířata. Nakonec když byla v podobě divoké husy, Zeus se
proměnil v labuť a znásilnil ji. Z vejce, které z tohoto spojení vzniklo, se následně vyklubala
krásná Helena, „příčina“ Trojské války.24
Symbol labutě nebo podobného ptáka se objevoval již v paleolitu. Patrné bylo spojení
tohoto ptáka s kultem plodnosti a bohyní úrodnosti. Husy a labutě patřily k oblíbeným
tématům různých národů. V době bronzové byly spojovány se solárními symboly. Ptáci
vyobrazovaní na řecké pozdně geometrické keramice většinou připomínali právě husy.
Například v druhé polovině 7. století př. n. l. působil umělec označovaný jako „Rytec labutí“,
od něhož byla na sponě dochována rytina koně a ptáka, snad husy nebo labutě. Později se
labutě a husy staly symbolem nejen Afrodity, ale i jiných božstev a zejména symbolem Diova
svazku s Lédou.25

20
Ovidius, Proměny, kniha XII, Kyknos (1974, s. 323nn).
21
Pausaniás, kniha I, kapitola 30 (1973, s. 88n).
22
Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 32
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0137%3Abook%3D10%3A
chapter%3D32
23
Hall, 2008, s. 245.
24
Graves, 1982, s. 129.
25
Armstrong, 1944, s. 54nn; Coldstream, 2004, s. 184.
12
 Atributem Afrodity se labuť stala díky své ladné stavbě těla a kráse. 26 Stejně jako
u Afrodity byla překvapivá její temná epiteta, u labutí bylo zajímavé, že v evropské mytologii
působily jako ptáci smrti.27 Husa k Afroditinu doprovodu patřila, protože byla spojována
s láskou a plodností, ovšem více byla spojována s Hérou. Jako solární symbol byla labuť
i husa atributem Apollóna a symbolizovala tak čistotu a světlo.28
V Římě patřila husa k bohyni Junoně. V Etruském pojetí tvořila husa doprovod bohyně
porodu. Velkého významu dosáhla husa v Egyptě, kde měla snést „kosmické vejce“, z něhož
se vylíhnul sluneční bůh Ra, čímž i zde byla patrná souvislost husy se sluncem. Zároveň
tvořila propojení mezi nebem a zemí. Pro náboženství Malé Asie byla labuť ztělesněním
světla, čistoty a půvabu. U Keltů husa působila ve zcela odlišné funkci – jako doprovod bohů
války a zároveň jako posel duchovního světa. Labuť pro Kelty znamenala symbol
nadpozemského vědění.29
V umění patřila labuť a husa zejména k Afroditě Úranii, narozené z moře (viz katalog
„Labuť“).30 Tito ptáci buďto působili jako spřežení jejího vozu (viz Kat. č. 4), nebo bohyně
seděla nebo stála přímo na jejich zádech (viz Kat. č. 1-3, 5-7, 9, 10 a12). Vyobrazení Afrodity
jedoucí na labuti nebo huse bylo jedním z nejoblíbenějších. Nejvíce objektů s tímto tématem
bylo vyrobeno v klasickém a helénistickém období řeckého umění. Motiv Afrodity s labutí
nebo husou byl tvořen nejen na území Řecké pevniny i ostrovů, ale i v Itálii a Malé Asii. Husa
a labuť ve společnosti Afrodity se stala předlohou jak pro vázové malíře, tak pro sochaře.
Milostnou tématiku vyjadřovala vyobrazení Lédy s labutí, tedy proměněným Diem,
vyskytujíci se jak v antickém umění, tak hojně na obrazech renesančních či barokních malířů.

Holubice
V mýtech vypovídajících ještě o období matriarchátu měla bohyně Eurynomé, jež
povstala na počátku z Chaosu, mimo stvoření větrů a dalšího, vysedět na mořských vlnách
v podobě holubice vejce všehomíra. S holubicí souviselo také sumerské jméno této bohyně,
Iahu, což mělo znamenat „vznešená holubice“. Holubice patřila také jako hlavní pták k Diově
matce Rhei.31 Mytická proměna člověka v holubice se týkala tří dcer jistého Ania, vladaře na

26
Hall, 2008, s. 245.
27
Graves, 1982, s. 133.
28
Cooper, 1999, s. 58; Lurker, 2005, s. 171 a 252.
29
Lurker, 2005, s. 181; Armstrong, 1944, s. 55nn; Becker, 2007, s. 70 a 142; Cooper, 1999, s. 58.
30
Gimbutas, 1982, s. 149.
31
Graves, 1982, s. 23n a 41.
13
Délu, které chtěl pro sebe a svou výpravu získat Agamemnón, protože všechny tři získaly od
Dionýsa zvláštní schopnosti - jedna dokázala měnit věci v olej, druhá ve víno a třetí v obilí.
Jelikož se vzpíraly, Odysseus je z nařízení Agamemnóna spoutal a přitáhl na loď násilím.
Všechny se snažily utéct, ale únosci je dohonili a dívky se musely vzdát. Obrátily se však na
Dionýsa o pomoc a ten je proměnil v holubice, aby mohly svobodně odlétnout. Od té doby
byly holubice na Délu chráněným ptákem.32
Holubice svůj význam našla již v neolitu, kde působila jako průvodce mrtvých.33
Jako doprovod u Afrodity se ukázala již při zrození bohyně. Souvislost Afrodity
s holubicí by mohla být viditelná i v souvislosti s mýtem, v němž je Afrodita dcerou Dioné.
Ta totiž byla bohyní dubu, na němž sídlila právě holubice.34 Objevovala se také u orientální
bohyně plodnosti Astarté, stejně jako u mezopotamské bohyně erotické lásky a plodnosti
Ištar. K Afroditě byla připojena jako znak lásky a plodnosti. Pár holubů se stal symbolem
svornosti a odrůda holubice hrdlička symbolem věrnosti v manželství. V místech kultu
bohyně plodnosti, hlavně v Malé Asii, byla chráněným zvířetem. Bílá holubice se stala
symbolem prostoty a čistoty. Jakožto nesoucí olivovou ratolest byla poslem míru a symbolem
obnovení života. Vedle zmíněných vlastností působila také jako věštecký pták a to v Diově
věštírně v Dódóně, kde kněžky naslouchaly jejich vrkání.35
Stejně jako labuť a husa, byla i holubice oblíbeným doprovodem Afrodity na
uměleckých dílech (viz katalog „Holubice“). Mnohdy byla podle holubice i bohyně
identifikována. Často se společně s holubicí u Afrodity nacházel i malý Erótek. Holubice
k Afroditě patřila již v mykénském umění (viz Kat. č. 13). Vyobrazována byla napříč řeckým
i římským uměním a to jak ve vázovém malířství a na prstenech, tak na reliéfech
i mramorových, terakotových či bronzových sochách. Afroditu doprovázela i na mincích a to
nejen v řeckém prostředí, ale i například v Levantě (viz Kat. č. 22). Mezi nejmladší památky,
na nichž se holubice s Afroditou objevila, patří mramorový náhrobek z Říma (viz Kat. č. 24).

32
Graves II, 1982, s. 282.
33
Podborský, 2006, s. 168.
34
Graves, 1982, s. 47n.
35
Svoboda, 1973, s. 238; Hall, 2008, s. 163; Graves, 1982, s. 185nn.
14
Vrabec
Stejně jako holubice, doprovázel i vrabec Afroditu již při jejím zrození. Do Afroditina
doprovodu byl zařazen díky své potenci. Někdy se vrabci jako doprovod objevovali
i u Dioskúrů Kastora a Polydeuka, z nichž Poseidón učinil zachránce ztroskotaných
námořníků. Jako symbol nevázanosti se objevoval v rukou mladé ženy.36
V blízkosti Afrodity bývali zobrazováni různí ptáci a rozpoznat vrabce by bylo celkem
obtížné. Tím pádem mohl být v identifikaci lehce zaměněn, třeba i za holubici, za níž bývá
považován téměř každý menší ptáček vyobrazený ve společnosti Afrodity.

Delfín
Delfín patřil k nejoblíbenějším mořským živočichům a tvořil doprovod bohům
spojených s mořem, hudbou a zpěvem. Dobrý vztah měl i k lidem, jichž byl mnohokrát
zachráncem. Hejno delfínů zachránilo například pěvce Arióna, kterého chtěli zabít námořníci,
kvůli jeho bohaté výhře v hudební soutěži. Jindy Apollón v podobě delfína zachránil Ikadia
a dovedl ho do Delf, které Ikadios následně pojmenoval. S Poseidónem mohl být delfín někdy
i ztotožňován, spíše byl však součástí jeho družiny. Jako průvodce se objevil u Tritóna nebo
Néreovny Galateie, jindy se na něm projížděla Thetis. V delfíny byli Dionýsem proměněni
tyrhénští plavci, piráti, kteří chtěli boha unést a prodat do otroctví. Jako zachránce pomyslně
působí i v záhrobí, kde převáží duše mrtvých na ostrov blažených.37
Jako psýchopompos, který dovážel duše na ostrovy blažených, byl vypodobňován i na
římských náhrobcích. Jindy však znázorňoval spojení s mořem a v myšlení Řeků i Římanů
byl považován za podobného bohům. Často se tak objevoval na mincích, ať už sám, nebo
společně s Afroditou nebo malým Erótem.38
Vedle spojení s mořem, byl dáván do souvislosti také s měsícem a sluncem, kdy se
traduje, že původně byl znakem Měsíční bohyně; se sluncem ho pak spojoval bůh Apollón.
V úplně odlišné roli se objevoval v kultu Afrodity, u níž zejména upomínal na její původ
z moře. O jeho spojení s ženami a milostnou symbolikou by mohla vypovídat i podobnost
slov delphis, delfín a delphys, děloha. V náboženství jiných zemí byl opět spojován
s vodstvem, jako například u Keltů.39

36
Lurker, 2005, s. 413n; Graves, 1982, s. 167 a 258; Hall, 2008, s. 489.
37
Graves, 1982, s. 303; Svoboda, 1973, s. 135n.
38
Lurker, 2005, s. 86n; Becker, 2007, s. 50.
39
Graves, 1982, s. 349; Copper, 1999, s. 35n.
15
 V umění se delfín často objevoval vedle stojící sochy Afrodity a tvořil tak její oporu
(viz Kat. č. 28-30, 32, 33, 35 a 36). Nejednou se k nim připojil i malý Erós, stojící poblíž nebo
jedoucí na delfínu (viz Kat. č. 29, 30 a 35). Někdy se na delfínu proháněla i sama Afrodita
(viz Kat. č. 25-27). Identifikace Afrodity vedle delfína však není vždy jistá. Mohlo by se totiž
jednat o některou z Néreoven, nějčastěji o Amfitrítu, manželku boha Poseidóna. Delfín jako
jízní zvíře Afrodity byl námětem spíše u starších sošných či reliéfních vyobrazení. Později se
stal zvířetem stojícím po jejím bohu, na jehož zádech se často proháněl malý Erós. Jak již
bylo zmíněno, hojně se společně objevovali také na řeckých i římských mincích (viz katalog
„Delfín“).

Koroptev
První koroptví na světě se stal synovec a žák umělce a stavitele Daidala Perdíx.
Daidalos na něj žárlil, protože Perdíx už jako dvanáctiletý chlapec dokázal vynalézt kružítko
a pilu podle vzoru páteřní kosti ryby. Jeho strýc ho zato shodil z athénských hradeb. V tom
zasáhla Athéna, jakožto patronka řemesel a umění a chlapce proměnila koroptev, která se
dodnes bojí vylétnout do výšin kvůli vzpomínce na to, z jaké výšky byl Perdíx shozen. Podle
jiných verzí se chlapec jmenoval Talós a byl synem Daidalovy sestry Perdiky, jejíž jméno
znamenalo „koroptev“.40
Koroptev patřila k Afroditě zejména díky své plodnosti. Dala by se také spojovat
s Afroditiným oficiálním manželem Héfaistem, který nejenže sdílel s Perdíkem (Talóem)
stejný osud v podobě svržení na zem z velké výšky (Héfaistos byl shozen z Olympu svojí
matkou Hérou, protože byl již při narození velmi ošklivý), ale jeho kulhání se spojovalo
s „kulháním“ koroptvího kohoutka při jeho „svatebním tanci“.41
Koroptev jakožto další pták zasvěcený Afroditě by byla na vyobrazeních těžko
rozpoznatelná a lehce zaměnitelná s jinými ptáky. A tak, stejně jako v případě vrabce, nebyla
součástí známějších vypodobnění bohyně.

Kozel
Kozel u Afrodity symbolizoval její temnou stránku, kdy byla, mimo již výše zmíněné,
označována například jako Anosia „bezbožná“, Tymbórychos „pohřbívající“ nebo Persefaessa
jako královna podsvětí. Na několika vyobrazeních Afrodita seděla na kozlu a jako taková byla
označována jako Epitragia. Podle mýtu měla toto přízvisko Afrodita získat poté, co ji
40
Ovidius, Proměny, kniha VIII, Perdíx (1974, s. 220n); Graves, 1982, s. 50.
41
Graves, 1982, 328n.
16
Théseus na radu delfské věštírny chtěl získat jako svého průvodce a obětoval jí kozu, která se
náhle před smrtí změnila v kozla. Kozel se také stal atributem žádostivosti, která byla typická
pro Pana a Satyry, stvoření s kozlími rysy. Také byl atributem a obětním zvířetem boha
Dionýsa.42
Kozel ztělesňoval mužskou sexualitu a plodivou sílu. Kupříkladu pro Kelty byli kozel
a beran symbolem plodnosti. Taktéž v Egyptě kozla vzývaly ženy, aby jim zajistil hodně dětí.
Naopak koza ztělesňovala ženský princip a tak i plodnost a funkci živitelky. Toho byla
největším příkladem koza Amaltheia, která živila malého Dia a z jejíhož ulomeného rohu pak
Zeus vytvořil roh hojnosti. Divoká koza pak byla zasvěcena Artemidě.43
Jak již bylo zmíněno, kozel byl vypodobňován jako jízdní zvíře Afrodity Epitragie.
Případně se zvíře nacházelo někde poblíž bohyně nebo jej sama držela v náručí (viz Kat. č. 39
a 40). To však bývalo ojedinělým případem u starších vyobrazení. Afrodita jedoucí na kozlu
(nebo beranovi) se stala předlohou nejen pro vázy, reliéfy a sochy, ale i pro různé umělecké
předměty, jako například zrcátka, medailony, přívěšky či gemy (viz katalog „Kozel“). Někdy
je kozel těžko odlišitelný od berana, který patřil k Afroditě zejména v jejím uctívání na
Kypru. I beran ztělesňoval plodivou sílu. Koza se pak objevovala ve vyobrazení v kultu
Afrodity v Afrodisias, který je popsán níže v samostatné podkapitole.

Mušle
Mušli považovali za posvátné zvíře Afrodity zejména v Knidu v Malé Asii, k čemuž se
vztahuje mýtus o jejím zrození z mušle, v níž měla doplout nejprve ke Kythérám a poté do
Knidu. Mimo to se mušle objevovala ve vyprávění o Afroditě a Néritovi, jediném synovi
mořského boha Nérea. Nérités byl milencem Afrodity jakožto mořské bohyně. Když ale
bohyně měla vystoupat na Olymp, odmítl Nérités přijmout křídla, která mu nabízela a odejít
tam s ní. Následně jej proměnila v mušli a jako doprovod si vybrala malého Eróta, jemuž
připjala Néritem odmítnutá křídla. Robert Graves zmínil informaci o tom, že mušle pokrývaly
podlahu Afroditiny palácové svatyně v Knossu a že vedle mušle jí z mořských tvorů byli
zasvěceni mořský ježek a sépie. Mušle byla zasvěcena většině božstev spojených s mořem,
například Poseidónovi i římskému Neptunovi, Galateii nebo Tritónovi.44

42
Graves, 1982, s 352; Hall, 2008, s. 231; Cooper, 1999, s. 84; Becker, 2007, s. 129.
43
Podborský, 2006, s. 356n; Lurker, 2005, s. 235; Becker, 2007, s. 129.
44
Kerényi, 1996, s. 58n; Graves, 1982, s. 48; Hall, 2008, s. 287.
17
 Díky své podobnosti s ženským pohlavím se stala symbolem ženskosti a vzhledem
k tomu, že v ní roste perla i symbolem plodnosti. Lastura mušle může svým pevným spojením
znázorňovat i sexuální žádostivost. Objevovala se však i v pohřebních obřadech, kde
ztělesňovala znovuzrození. To bylo důsledkem toho, že v sobě mušle rodila perly, což si
antičtí lidé spojovali se znovuzrozováním.45
Vyobrazení mušle většinou souviselo s Afroditou Anadyomené, tedy vynořivší se
z moře. Mušle měla znázorňovat Afroditin původ z moře. Afrodita tak obvykle na mušli pluje
nebo v ní sedí. Často je mušle vyobrazena tak, že bohyni vytváří jakoby křídla, které
vystupují z půlky jejích zad (viz Kat. č. 52 a 58). Oblíbeným se tento motiv stal také na
figurových lekythech (viz Kat. č. 51 a 55). Povětšinou byla mušle masivní, velká stejně jako
bohyně nebo i větší. Obvykle také Afroditu opět doprovázel její společník Erós, nebo více
malých Erótů. Ti pak drželi Afroditin šat, který tak někdy napodoboval či nahrazoval lasturu
mušle. Afrodita na mušli byla tématem pro umělce téměř celé antiky. Toto vyobrazení se dá
nalézt jak na vázovém malířství, tak v sochařství či na gemách (viz katalog „Mušle“).
Množství těchto děl opět svědčí o oblibě Afrodity v umění a o důležitosti jejího spojení
s mořem.

Vlaštovka
Někdy bývá mezi Afroditiny atributy zařazována i vlaštovka. V tu byla proměněna
dcera athénského krále Pandióna Prokné. Její manžel Téreus znásilnil její sestru Filomélu
a pak jí vyřízl jazyk, aby to nikomu neprozradila. Filoméla však tuto událost vetkala do látky
a tu poslal své sestře. Společně pak sestry zabily syna Prokny a Térea Itya a předložili ho
Téreovi k jídlu. Do toho již zasáhl Zeus a všechny tři proměnil v ptáky. Z Térea se stal dudek,
z Filomély slavík a z Prokny vlaštovka. Takto to sepsal Ovidius. V některých pramenech ale
byla jako vlaštovka uváděna Filoméla. Vraždu, kterou Prokné (Filoméla) spáchala, mělo na
vlaštovce znázorňovat červenohnědé peří na jejím hrdle.46
V minojském náboženství patřila vlaštovka k Velké bohyni Matce. V Řecku vlaštovka,
stejně jako v dnešních dobách, ztělesňovala příchod jara, a tím i světlo, plodnost, naději
a štěstí. Zcela opačně však byla vnímána v Římě, kde pro věštce augury znamenala nositele
špatného osudu.47

45
Lurker, 2055, s. 308n; Becker, 2007, s. 182; Cooper, 1999, s. 118n.
46
Ovidius, Proměny, kniha VI, Téreus, Prokné a Filoméla (1974, s. 173nn); Svoboda, 1973, s. 505.
47
Lurker, 2005, s. 564; Cooper, 1999, s. 209.
18
 Častěji než s Afroditou se v umění, zejména ve vázovém malířství, objevovala
vlaštovka sama jakožto posel právě příchozího jara.

Žába a želva
Žába nabývala většího významu v Egyptě, kde symbolizovala plodnost a znovuzrození
a patřila k bohyni porodů Heket. V Mezopotámii také souvisela s plodností. Z tohoto důvodu
a i díky blízkosti k vodě se stala atributem Afrodity i římské Venuše, u níž značila navíc
mileneckou harmonii. Její spojení s měsícem vycházelo z vývoje žáby z pulce v dospělého
jedince, což připomínalo měsíční fáze.48
Želva se díky vysokému věku, jehož se dožívala, stala symbolem nesmrtelnosti a často
jí bývá přiřčeno stvoření světa a jeho udržování. V Řecku nabyla zcela jiných funkcí.
K Afroditě byla řazena pro svou plodnost. Hermes zase z jejího krunýře vytvořil lyru. Jelikož
byla stejně jako žába přiřazována spíše k měsíci, v Egyptě byla nepřítelem slunečního boha.49
Děl s těmito dvěma tvory také nebylo vytvořeno a dochována mnoho. Příkladem však
může být bronzové držadlo zrcátka s Afroditou stojící na žábě a mramorová socha s želvou
umístěnou nenápadně pod nohou bohyně (viz katalog „Želva a žába“).50

Motýl
Motýl byl k Afroditě připojen až v období helénismu, kdy přestal být vnímán jen noční
motýl jako ztělesnění duše, ale do popředí vstoupil motýl denní. Jako roztomilý, malý
tvoreček byl spojován i s Erótem. Díky svému životnímu cyklu, proměně z housenky
v okřídleného tvora, býval spojován se znovuzrozením, případně s nesmrtelností. U spousty
národů, včetně Keltů motýl ztělesňoval duši. Odkaz spojení Afrodity s motýlem je patrný
například v rodovém názvu jednoho druhu amerického motýla Aphrodite Fritillary (Speyeria
Aphrodite).51
Ve vyobrazeních příslušel zejména k Velké bohyni Matce, u níž značil její moudrost
a tvořivou sílu. Ve vyobrazeních příslušel zejména k Velké bohyni Matce, u níž značil její
moudrost a tvořivou sílu. Ve společnosti Afrodity se moc často v umění neobjevoval (nebo se

48
Lurker, 2005, s. 596n; Becker, 2007, s. 346; Cooper, 1999, s. 224; Podborský, 2006, s. 43.
49
Lurker, 2005, s. 598; Becker, 2007, s. 347n; Cooper, 1999, s. 225n.
50
Gisler, Müller, Augé, 1984, s. 48 a 65.
51
Lurker, 2005, s. 306; Becker, 2007, s. 181; Cooper, 1999, s. 118; Wisconsin butterflies [online].
Aphrodite Fritillary. [cit. 2014-05-14]. Dostupné z: http://wisconsinbutterflies.org/butterfly/species/65-
aphrodite-fritillary.
19
alespoň takových děl moc nedochovalo), snad proto, že jej většinou nahrazoval malý
roztomilý okřídlený Erótek. Také je to určitě způsobeno tím, že oproti ostatním zvířatům se
k Afroditě připojil až v pozdějším období. Jedním z děl, která se dají dobře dohledat, je
stříbrný medailon (nebo část misky) uložený v Britském muzeu. Pravdou však je, že by zde
mohl spíše patřit k Erótovi, než k Afroditě (viz katalog „Motýl“).52

Další živočišné metamorfózy související s Afroditou

Afrodita nepatřila mezi bohyně přespříliš mstivé, jako byla například Héra. Přesto se
v mýtech několikrát objevila v roli bohyně měnící něčí lidskou podobu na zvířecí jako
odplatu. To se stávalo tehdy, když některý z lidí odmítal přijímat její dar – lásku. Z pomsty za
urážení její osoby proměnila Akmóna a některé z jeho druhů ve volavky. Akmón patřil do
družiny Dioméda, hrdiny, který bojoval u Tróje a v boji poranil samotnou Afroditu. Když se
bojovníci vraceli a ztráceli již síly při dlouhé plavbě, Akmón začal neuvážlivě urážet Afroditu
za její krutost. To a vzpomínka na zranění v bitvě Afroditu natolik rozezlilo, že změnila jejich
podobu v tyto ptáky podobné labutím. Jindy zase jisté „Roháče“, muže z ostrova Kypr,
proměnila v býky za to, že na oltáři v blízkosti jejího chrámu byl zavražděn host.53 Tyto
proměny se však nestávaly tématem pro některé z uměleckých děl.
Krása Afrodity byla natolik silná, že sama sebe většinou neproměňovala v nějaké zvíře.
K získání lásky, či jen ke vzplanutí vášně u jiné osoby jí stačil její kouzelný pás. U Ovidia se
proměna Afrodity objevila jen v jediném případě. Když Olympany ohrozil Tyfón, obluda
s hadím tělem zrozená Zemí, většina bohů měla utéct do Egypta a tam ještě změnit svoji
podobu. Tak se prý Afrodita proměnila v rybu.54

52
Saunders, 1996, s. 128.
53
Ovidius, Proměny, kniha X, Roháči (1974, s. 276n); Ovidius, Proměny, kniha XIV, Druhové
Diomédovi (1974, s. 390nn).
54
Ovidius, Proměny, kniha V, Tyfóeus (1974, s. 146n).
20
Kult Afrodity v Afrodisias
Kult bohyně Afrodity nabyl velké důležitosti ve městě Afrodisias v Kárii, což ostatně
vystihuje i samotný název města. V archaické době zde byla uctívána místní bohyně, která
byla v průběhu helénistického období ztotožněna s řeckou Afroditou, od níž také nabyla své
známé ikonografické podoby svým stylem připomínající vyobrazení starší Artemidy Efeské.55
Pausaniás ve svém díle informoval o studni se slanou vodou umístěnou ve zdejším Afroditině
chrámu.56 Blízké spojení s vodou mělo více bohyň a snad i původní archaické božstvo zde
uctívané, přičemž skutečnost, že Afrodita byla zrozena z mořské vody, mohla být jedním
z důvodů, proč byly tyto bohyně spolu ztotožněny. V kultu bohů plodnosti, zejména Afrodity,
se vyskytovaly posvátné háje s kvetoucími stromy a různými rostlinami. Takový háj se kromě
Knidu, Milétu či Korintu nacházel i v Afrodisias.57
Posvátným zvířetem Afrodity zde byla zejména holubice, jíž bylo zakázáno lovit,
chovat nebo plašit. Ve svatyni byly nalezeny terakotové sošky holubic, zřejmě určené jako
votivní oběti bohyni. Jak již bylo zmíněno, holubice byla důležitou součástí kultu Afrodity
i na pevninském Řecku. Dalším zvířetem náležícím k Afroditě zde byl lev, jehož původ
v Afroditině kultu je ovlivněn Východními bohyněmi, zejména bohyní Kybelé vyobrazované
obvykle v doprovodu dvou lvů.58
Sošné vyobrazení Afrodity v Afrodisias mělo danou formu, která bývá popisována na
základě sochy z helénistického období. Socha byla vždy frontální s nohama těsně u sebe
a rukama pokrčenýma v loktech a napřaženýma před sebe. Na hlavě měla nasazenou tzv.
hradební korunu, corona muralis, jako symbol své role ochránkyně města. Někdy měla na
hlavě zdobenou čelenku nebo vavřínový či spíše myrtový věnec s drahokamem umístěným
nad čelem. Kolem krku měla zpravidla náhrdelník s vypracovaným motivem palmet
a přívěškem ve tvaru půlměsíce. Hlavu jí lemoval dlouhý závoj. Kus látky pokrýval bohyni
ramena a paže a na pravé části těla či na obou stranách splýval až na zem. Oděna byla do
dlouhého chitónu, který vyčnívá u krku, na pažích a u nohou. Přes chitón měla oblečenou
dlouhou těžkou tuniku. Vlivy pevninského Řecka se objevovaly zejména na motivech reliéfů
znázorněných ve čtyřech horizontálních pásech na oděvu bohyně. Reliéf v nejvyšší části

55
Brody, 2001, s. 93nn.
56
Pausaniás, kniha I, kapitola 26 (1973, s. 76).
57
Brody, 2001, s. 98n.
58
Brody, 2001, s. 99nn.
21
v oblasti pasu znázorňoval tři Charitky, které byly Afroditě velmi blízké a jejichž úkolem bylo
ji oblékat. Charitky stály uprostřed mezi portréty dvou lidí, muže a ženy. Jejich interpretace je
nejistá, nejpravděpodobněji se však jednalo o Zemi, v peplu s pláštěm přehrnutým přes hlavu,
typickým výjevem pro vdané ženy, a jejího manžela Úrana, mytického otce Afrodity.
V druhém pásu se nacházeli bůh slunce Hélios a bohyně měsíce Seléné. Hlavu Hélia
korunovalo jedenáct nebo dvanáct slunečních paprsků. Hlavu Selény korunovaly dva srpky
měsíce, každý vycházející z jednoho ramene. Výjev byl spojován s Afroditou Úranií, tedy
nebeskou. Ve třetím pásu se nacházela ve středu výjevu samotná bohyně Afrodita jedoucí na
tzv. capricornu - „mořské koze“, mytické obludě s kozí hlavou a tělem napůl kozím a napůl
rybím. Afrodita byla do půli těla nahá, nohy jí zakrýval plášť, který držela levou roku a který
jí vlál kolem hlavy. Okolo bohyně byli vyobrazení delfín a Tritón. Tato scéna odkazovala na
spojení bohyně s mořem. Na posledním pásu se nacházeli tři okřídlení bůžci lásky Eróti, kteří
vykonávali kultovní rituály. Tato scéna byla na různých vyobrazeních odlišná. Vyobrazení
Afrodity z Afrodisias se zejména v období římského císařství postupně rozšiřovalo do
různých částí Středomoří a vedle volně stojících soch bylo raženo i na mincích či ryto
na gemách (viz katalog „Afrodita Afrodisias“). Také všechna dochovaná vyobrazení této
bohyně vznikla v římském období.59

59
The Iconography and Cult of the Aphrodite of Aphrodisias. Lisa R. Brody. Internet archive.
http://web.archive.org/web/20030923074738/http://www.geocities.com/lisa_brody/diss.htm
22
Artemis
„O Artemidě chci pět, té lovkyni s vřetenem zlatým,
střelkyni šípů honící jeleny, ctihodné panně,
zrozené z rodičů týchž, co Apollón se zlatým mečem.
Po stěnách stinných hor a po kopcích šlehaných větrem
napíná, lovem se těšíc, své lučiště zlaté a metá
nemilosrdné střely; tu zachvívají se všude
vrcholy vysokých hor a v hustých lesích se strašně
rozléhá šelem řev, až hrůzou se otřásá země,
taktéž rybnaté moře. Však bohyně statečné mysli
na všechny strany se vrhá a zmar nese divoké zvěři.“
(Homérské hymny, VIII. Na Artemidu60)

Vývoj Artemidina kultu

Artemis byla již od svého narození většinou zastíněna svým bratrem Apollónem. Jejich
otcem byl Zeus, a tak, jako většinu jeho milenek, jejich matku Létó stihl Héřin hněv a touha
po pomstě. Létu potrestala tím, že směla porodit jen na místě, kam nedopadá sluneční svit. Při
svém bloudění nakonec porodila nejprve Artemidu na Ortýgii poblíž Délu a samotná Artemis
jí pak pomohla na Délu porodit Apollóna. Délos byl do té doby plující ostrov, po narození
Apollóna se však ustálil na jednom místě. Vzhledem k významu kultu pak bylo koncem
5. století (425 př. n. l.) zakázáno, aby se zde kdokoliv narodil nebo zde zemřel. Těhotné ženy
a nemocní tak byli převáženi právě na Ortýgii. Ortýgia byla Artemidě zasvěcena a byla také
označována jako „Křepelčí ostrov“.61
Předchůdkyní Artemidy byla bohyně-paní zvířat Potnia thérón. Tato bohyně mohla
vzniknout již v období kultury Sesklo, tj. přibližně v 6.-5. tisíciletí př. n. l., spojením asijské
bohyně matky a tamního kultu jelena.62 Na minojské Krétě byl atributem této bohyně had,
jenž se na Krétě vyskytoval poměrně hojně. Vedle hadů ji doprovázeli také ptáci, zejména
holubi a havrani. Bohyně měla také funkci ochránkyně stavení, což bylo značeno modelem

60
Homérské hymny, VIII. Na Artemidu, 1959, s. 97.
61
Graves, 1982, s. 54nn a 83nn.
62
Hošek, 2004, s. 28.
23
holubice na každém domě.63 Jako A-ti-mi-te či A-ti-mi-to64 se objevovala i na destičkách
z Pýlu s lineární písmem B. Stejně tak se na nich vyskytovala i Potnia jako Po-ti-ni-ja.
Některými svými rysy byla velmi podobná bohyni Hekaté, která byla asijského původu.
Obě bohyně byly spojovány s Měsícem. Rozdíl mezi nimi byl však v tom, že Hekaté byla
spojena se smrtí, kdežto Artemis s mateřstvím, respektive porody. Jako pomocnice při porodu
byla nazývána Eileithyia. V souvislosti s oběma bohyněmi se také vyskytoval pes. Hekaté se
mohla sama v psa proměňovat a zároveň to bylo její hlavní obětní zvíře.65 U Artemidy se pes
objevoval jen jako její doprovod.
Artemidinou hlavní funkcí byla vláda nad přírodou a zvířaty, s čímž souvisela i její
plodivá moc a její uctívání jako bohyně svateb, živitelky nebo plodnosti. S těmito jejími kulty
souvisely různé slavnosti a zvyky. Tak například ve Spartě byli každým rokem před svatyní
Artemis Orthye pruty mrskání efébové, aby na ně byla přenesena plodivá síla. Vedle toho, že
měla dodávat plodivou sílu, byly jí také přičítány léčivé účinky některých vod. 66
V rozporu s její panenskou čistotou však stojí doklady lidských i zvířecích obětí, jež jí
byly přinášeny. Například ve Spartě při slavnostech Tithénidií, kdy byli narození chlapci
přinášeni do Artemidina chrámu, jí byla obětovávána sající podsvinčata. Naopak v Athénách
při slavnostním lovu na jelena (slavnost Elafébolia) byla oběť živého zvířete nahrazena jeleny
vyrobenými z pšeničného těsta, medu a sezamu.67
Artemis představovala v řecké mytologii období dívčího dospívání. Byla zobrazována
jako mladá, vitální dívka, zároveň však na ní vždy byla patrná její až chlapecká drzost
a přísnost, typická pro tento dívčí věk. Homér ji popisoval jako pannu převyšující ostatní
dívku svojí krásou i výškou.68
V helénistické době spolu byly ztotožňovány Artemis, Hekaté a Seléné, jejichž
společným motivem byl měsíc.
Etruskové převzali Artemidin kult od Řeků. V Římě byla s Artemidou ztotožňována
Diana, původně staroitalská bohyně měsíce a ochránkyně žen. Opět se zde ale objevovala

63
Hošek, 2004, s. 42.
64
Genitiv nebo dativ jejího jména. Gimbutas, 1982, s. 197.
65
Graves, 1982, s. 83nn; Gimbutas, 1982, s. 196nn.
66
Svoboda, 1973, s. 79n; Hošek, 2004, s. 50n.
67
Hošek, 2004, s. 50nn; Homér, zpěv VI (1984, s. 81).
68
Wentworth Higginson, 2007, s. 196n; Kerényi, 1996, s. 113n.
24
Hekaté, s níž byla Diana ztotožňována v souvislosti s funkcí bohyně hájů, měsíce, žen
a porodu. Od Artemidy na sebe převzala také funkci lovkyně a ochránkyně zvěře a lesa.69

Artemidiny atributy
Ze živočišné říše patřili k Artemidě laň, jelen, křepelka, pes a medvěd. Vedle toho její
doprovod tvořila různá další zvířata. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole.
K jejímu kultu v Efesu, který bude podrobně popsán níže, se pojily atributy jako datlová
palma, jelen a včela. Datlová palma se objevovala již v mýtu o zrození Apollóna, jemuž byla
Artemis nápomocna. Létó jej měla porodit mezi olivovníkem a datlovou palmou.70
Nedílnou součástí Artemidy byl vždy luk a zlatý toulec se šípy, které jí vyrobili
Kyklópové. Už když byla malá, vyžádala si od svého otce Dia vedle luku a šípů také
šafránovou loveckou tuniku ke kolenům s červeným lemováním. Jako svůj doprovod si přála
šedesát mladých mořských nymf a vedle toho dvacet říčních nymf z krétského Amnysu, které
se měly starat o její lovecké boty a psy.71
V Artemidiných svatyních se objevovaly přesleny, tkalcovské stavy a člunky. Nápisy ve
svatyních také prozrazovaly, že obětními dary zde bylo vlněné oblečení a nitě navinuté na
cívkách.72

69
Neškudla, 2004, s. 56.
70
Graves, 1982, s. 83nn a 54nn.
71
Graves, 1982, s. 83nn; Homér, zpěv IV (1984, s. 46).
72
Gimbutas, 1982, s. 196nn.
25
Artemidiny živočišné atributy
Jakožto Potnii therón, „paní zvěře“, ji doprovázelo obrovské množství zvířat. Typickým
pro tento druh vyobrazení je Artemis stojící uprostřed výjevu. Po jejích obou bocích jsou
zvířata, která někdy drží za krk, čímž umocňuje dojem z toho, že je jejich paní a vládkyní.
Obvykle má bohyně na zádech připjatá křídla. Tento druh vyobrazení se objevoval ve starších
dobách, zejména během 7. a 6. století př. n. l. Později se u Artemidy objevoval spíše její
aspekt lovkyně a ochránkyně zvěře, než její zdůraznění jakožto vládkyně nad zvěří. Nejčastěji
se tento výjev objevoval ve vázovém malířství, případně na reliéfech (viz katalog „Potnia
therón“). Nejdůležitější a nejčastěji zobrazovaní průvodci bohyně jsou blíže popsáni níže.
Vedle těchto ji doprovázely šelmy, jako tygr nebo lev, z ptačí říše například labuť, ale i bájné
bytosti jako gryfové a mnozí další tvorové.

Laň a jelen
Mytologický příběh o proměně lovce Aktaióna v jelena patří bezpochyby mezi
nejznámější. Jednou při lovu Aktaión zabloudil k jeskyni, v níž se v pramenu omývala
panenská bohyně Artemis. Aktaión ji tak spatřil nahou, což bohyně vzápětí ztrestala.
Pokropila lovce vodou z pramene a učinila jeho proměnu, kterou Ovidius popisuje
následovně:
„…Dál nechala hrozeb a jenom
na pokropenou hlavu mu jelení parohy dala,
prodloužila mu šíji a uši mu zašpičatila,
v nohy mu změnila ruce a paže ve dlouhé běhy,
tělo Aktaiónovo pak pokryla skrvnitou srstí.
Plachost mu nádavkem dala. A potomek Kadmovy dcery
běží a diví se sobě, že najednou rychlosti nabyl.“
Tím však Aktaiónovo neštěstí neskončilo. Když vyběhl z jeskyně, jeho vlastní psí smečka jej
dohnala a rozsápala na kusy. Podle jiných (starších) verzí se snad měl Aktaión k Artemidě
připlížit vědomě zahalený do jelení kůže. Svým neuváženým činem a následným trestem se
Aktaión stal varovným příkladem pro ostatní, kteří by chtěli zapomenout na hranici dělící
božstvo od obyčejných lidí.73

73
Ovidius, Proměny, kniha III, Aktaión (1974, s. 88nn); Kerényi, 1996, s. 113n; Becker, 2007, s. 10.
26
 Artemidina laň se objevuje v mýtu o Ifigeneii, dceři mykénského krále Agamemnóna.
Ta měla být bohyni obětována za to, že Agamemnón zabil Artemidinu posvátnou laň
a Artemis pak způsobila naprosté bezvětří, jehož vinou nemohla Agamemnónova vojska
vyplnout z přístavu. Ifigeneia se tak měla stát obětí, aby byla bohyně usmířena. Když nastala
chvíle oběti a věštec Kalchás, který informoval krále o nutnosti dívku obětovat, se chystal
vrazit do Ifigeneie obětní nůž, náhle se na oltáři místo dívky objevila laň, kterou tam nastrčila
sama Artemis. Ifigeneiu pak unesla do Tauridy, kde se stala kněžkou bohyně. Když po
dlouhých letech do Tauridy dorazil Orestés, aby se zde očistil. Společně se svou sestrou
Ifegeneií utekli. Útěk však dívku nevysvobodil ze služby bohyni Artemidě, alespoň však
mohla být blíže své rodné vlasti, protože novým místem, kde udržovala kult Artemidy, byl
Braurón.74 Scéna únosu Ifigeneie se stala námětem pro mnohá umělecká díla.
Vyobrazování jelena, lovu na něj nebo lidí oděných do jelení kůže se objevovalo již
na paleolitických jeskynních malbách. Pro pravěké lidstvo byl významný zejména díky své
velikosti zajišťující dostatek potravy pro větší kolektiv, a zároveň nebyl tak nebezpečným
nepřítelem jako jiná zvířata té doby. Již v pravěku a rané době dějinné byl vnímán jako
ztělesnění duše nebo posel bohů. Díky pravidelnému shazování svého paroží se stal
symbolem koloběhu přírody, klíčení rostlin a obnovy. Jako takový býval spojován se stromem
života, což dále evokovalo plodnost. To, jak se jelen chová v období své říje, způsobilo, že se
stal ztělesněním mužské sexuality a vášně. Stal se také symbolem souboje protikladů, kdy
znázorňoval dobro (světlo); zlo (tmu), jež porážel, ztělesňovala chthonická stvůra, had.
Z bohů doprovázel nejen Artemidu, ale i Praotce Času, Apollóna, případně Athénu a Afroditu,
jakožto měsíční bohyně. Jako průvodce působil u zemřelých duší. Někdy svým
„průvodcovstvím“ pomohl lovci, jenž ho pronásledoval, najít skrytá místa a tajemství.
Existovala dokonce i slavnost, při níž si muži na hlavu nasazovali srnčí parohy.75
Naproti jelenovi stála laň, jako symbol ženství a s ním spojeného mateřství. Laně do
svého spřežení si bohyně chytila sama. Jak píše Robert Graves, byly to „dva živé páry
parohatých laní“. Jedna laň však Artemidě utekla a objevila se v mýtu jako cíl třetí
Héraklovy práce. Nazývala se Kerynejská laň a Artemidě byla zasvěcena. Měla mosazná
kopýtka a kvůli zlatému paroží byla někdy označována za jelena.76

74
Zamarovský, 2005, s. 202n.
75
Podborský, 2006, s. 42; Saunders, 1996, s. 86n; Lurker, 2005, s. 193; Becker, 2007, s. 105;
Kerényi, 1996, s. 116.
76
Graves, 1982, s. 83nn; Becker, 2007, s. 143nn; Graves II, 1982, s. 109nn.
27
 V jiných kulturách nabyl velkého významu u Keltů, kde byl uctíván v podobě boha
Cernunna s jelením parožím. Značil zde léčivé síly, obnovu, hojnost, plodnost, mužnost
i válečnictví a také působil jako průvodce bohů i zemřelých duší, případně jako zvíře táhnoucí
božské vozy.77
V šestém tisíciletí př. n. l. se umělci pokoušeli ztvárnit jelena nebo laň
v podobě hliněných figurek.78 V řeckém a zejména pak římském umění bylo jeho ztvárnění
dovedeno k dokonalosti (viz katalog „Jelen, laň“). Oblíbený byl motiv Artemidy lovící jelena,
objevující se na keramice již od 6. století př. n. l. Z většiny památek se dá vyčíst
i mytologický příběh, o němž výjev vypovídá. Tak se například objevoval Héraklés při svém
lovu Kerynejské laně, čemuž Artemis zblízka přihlíží (viz Kat. č. 12), nebo motiv únosu
(či její výměny za laň na obětním oltáři) Ifigenie samotnou Artemidou (viz Kat. č. 23).
Nejčastěji však byla vyobrazována smrt lovce Aktaióna. V případě reliéfu na metópě
z chrámu E v Selinuntu se jedná o starší verzi příběhu, kdy Aktaión má na sobě jelení kůži
(viz Kat. č. 15), naopak na malbě na lukánské nádobě je znázorněna postupná Aktaiónova
přeměna v jelena, kdy už má na hlavě parohy (viz Kat. č. 19). Dále se v umění objevovalo
vyobrazení srny nebo jelena po boku lovící Artemidy, případně bohyně na zvířeti jela. Umělci
neopomněli ani vyobrazení jelenů jakožto zvířat zapřažených v Artemidině voze.

Křepelka, perlička
Křepelka i perlička jsou obě ptáky z rodu hrabaví a jsou si celkem podobné tvarem těla,
které je kulaté a obrovské oproti malé hlavičce. V křepelky měl údajně Zeus proměnit sebe
a Létu předtím, než zplodili Artemidu a Apollóna. Křepelky byly Artemidě zasvěceny
a pravidelně se při svém tahu na sever zastavovaly na Ortýgii. Ta pak bývala označována jako
„Křepelčí ostrov“. Jako hodně jiných ptáků, i křepelka byla spojována s jarem. V Římě však
nabyla zcela jiného významu, jakožto symbol odvahy a vítězství v bitvě.79
Perlička nacházela svůj původ v mýtech. Meleagros, hrdina, jenž se utkal
s Kalydónským kancem, měl osudem určeno, že bude žít tak dlouho, dokud bude existovat
polínko, jež hořelo v krbu při jeho narození. Jeho matka polínko dobře uschovala, avšak když
Meleagros zabil bratra své matky, probudil se v ní vztek. Přestože v ní dlouho bojovala láska
mateřská proti sourozenecké, nakonec se rozhodla a polínko vhodila do ohně. Meleagrovy

77
Cooper, 1999, s. 65n; Podborský, 2006, s. 356n.
78
Gimbutas, 1982, s. 171
79
Graves, 1982, s. 54nn a 86; Cooper, 1999, s. 89n.
28
sestry bratra tak oplakávaly, že je Artemis proměnila v ptáky – perličky, které se řecky
nazývají meleagrides. Jako perlička, čili Meleagris byla uctívána na ostrově Lérónu a na
Akropoli v Athénách. Vyznavači tohoto kultu, snad původem z východní Afriky, měli
zakázáno perličky jíst.80
Existují vyobrazení, na nichž se ve společnosti Artemidy nachází nějaký pták. Snad by
se mohlo jednat o křepelku, která byla pro kult Artemidy tak důležitá (viz katalog „Křepelka,
perlička“).

Pes
V mýtech psi vystupovali většinou ve smečce doprovázející lovce na honu. Takto byla
nejznámější smečka lovce Aktaióna, která pak svého pána proměněného v jelena rozsápala.
Artemidinu smečku měli tvořit tři lovečtí psi a sedm ohařů, které jí daroval bůh Pan. Kromě
Artemidy pes doprovázel boha lékařství Asklépia, protože jeho slinám se přičítal léčivý
účinek, bohyni Hekatu, jíž bývali obětováváni, boha cest Herma, boha války Area nebo také
Velkou bohyni Matku, u níž ztělesňoval její temné aspekty. To mohlo být způsobeno faktem,
že dříve byli psi spojováni se smrtí a živili se jako mrchožrouti.81
Pes byl prvním domestikovaným zvířetem vůbec a stal se tak věrným společníkem
a průvodcem lidí i duchů zemřelých. Zároveň se ale stal již v neolitu obětním zvířetem
a zvířetem pohřbívaným společně s lidmi. Jeho štěkot měl znamenat blížící se smrt.82
Pohlížení na psa bylo různé. Na jednu stranu byl domácím a strážným zvířetem, na
druhou stranu špinavým tvorem, který se toulá po zemi a žere mršiny, a jako takový se stal
součástí kleteb nebo nadávek. Jeho negativní rysy se projevovaly například i v psí obludě
Kerberovi, strážci podsvětní brány. Naopak chválen byl pro svou věrnost, bdělost
a ušlechtilost.83
Pro Římany znamenalo vití psů předzvěst neštěstí a smrti. Zároveň však také vnímali
obrovskou věrnost psa vůči člověku a tuto věrnost brali jako něco, co přetrvává i po smrti.
Tak platil pes stále za průvodce duší a za tvora stojícího mezi říší mrtvých a světem živých. 84
V Egyptě byl spojován s bohem smrti Anubisem, který ale působil spíše pozitivně, jako
ochránce pohřebišť a mrtvých a pán pohřebních obřadů, který doprovázel duše zemřelých

80
Ovidius, Proměny, kniha VIII, Smrt Meleagrova (1974, s. 227nn); Graves, 1982, s. 278.
81
Woloy, 2005, s. 46nn; Svoboda, 1973, s. 466; Lurker, 2004, s. 374.
82
Podborský, 2006, s. 42 a 168; Woloy, 2005, s. 25.
83
Svoboda, 1973, s. 466; Cooper, 1999, s. 141n.
84
Lurker, 2005, s. 374; Becker, 2007, s. 215n.
29
k poslednímu soudu. Jako bůh asistující u balzamování mrtvých měl hlavu šakala, divokého
zvířete podobného psovi. Pro Kelty znamenal spojení s léčivými vodami a zároveň byl
průvodce bohů lovu a války a také hrdinů.85
Psi bývali často vypodobňováni sami, ať už v sochařství, vázovém malířství nebo na
freskách. Společně s Artemidou býval zobrazován po jejím boku, jakožto její průvodce při
lovu (viz katalog „Pes“). Artemis v takovém případě byla vybavena svými typickými
loveckými atributy – toulcem se šípy a lukem. Někdy pes klidně kráčel po boku bohyně, jindy
je znázorněno, jak oba běží. Pes vždy působí dojmem věrného a oddaného společníka.
V římském prostředí se stalo běžným, že na náhrobcích mladých dívek byly tyto dívky
vyobrazeny v podobě lovkyně Diany (Artemidy). I v tomto případě se většinou kromě luku
a šípů stal jejím atributem pes (viz Kat. č. 39). Celkem bylo takových náhrobků dochováno
sedm. Kromě náhrobků byly k tomuto účelu vytvářeny i sochy dívek stylizovaných do
podoby Diany (Artemidy). Těch bylo dochováno celkem jedenáct, přičemž nejoblíbenější byl
typ Diany Versailleské. Pro tento druh umění byla zvolena podoba Artemidy hned z několika
důvodů. Jedním z nich je ten, že byla panenskou bohyní, čímž se přibližovala dívčímu věku.
Dále pak se Diana stala ochránkyní žen, jak již bylo zmíněno výše. Vyobrazením v podobě
ctnostné a hrdé bohyně tak mělo být mladým zesnulým dívkám nahrazeno to, jak brzy
opustily svět a také to, že všech ctností a slávy nemohly dosáhnout samy během svého
života.86

Medvěd
V medvědici byla proměněna krásná arkadská dívka Kallistó, jedna z panenských
družek bohyně Artemidy. Jednou Kallistó samotná odpočívala na palouku, když ji spatřil
Zeus. Hned se mu zalíbila a chtěl ji získat. Tentokrát se proměnil v Artemidu, aby se dostal
k dívce co nejblíže. Když už byl u ní, začal ji objímat a líbat tak vášnivě, že se prozradil
a nebohou dívku znásilnil. Dívka se pak přidala zpátky k Artemidině družině, ale svůj stud
a provinění nedokázala skrývat. Po nějakém čase se bohyně s celou družinou chtěla vykoupat
v prameni. Kallistó však byla v takovém stádiu těhotenství, které již nelze skrývat a Artemis jí
zakázala vstup do pramene, aby jej neznečistila a vyhnala ji pryč od své družiny. Zde se však
verze mýtu rozcházejí. Podle jedné sama Artemis Kallistu za trest proměnila v medvědici.
Podle verze jiné Kallistó odešla a po čase porodila syna Arkada. Žárlivá Héra ale

85
Saunders, 1996, s. 74; Becker, 2007, s. 215n; Cooper, 1999, s. 141n.
86
D´Ambra, 2008, s. 171nn.
30
nezapomněla na tuto Diovu nevěru a tak se rozhodla pomstít. Dívku si našla a odebrala jí její
krásu i lidskou podobu; takto proměnu popisoval Ovidius:
„Řekla [Héra] a chytila vztekle ji [Kallistu] za vlasy nad čelem vpředu,
smýkla jí před sebou na zem. Ta prosí a paže k ní vzpíná,
paže se začaly však hned ježit černými chlupy,
ruce její se křiví a zahnuté drápy z nich rostou,
slouží jí místo nohou, a obličej, kdysi tak Iovem
chválený, znetvoří se až do hrůzné široké tlamy.
Aby snad prosby a nářek hněv Junonin nemohly zmírnit,
možnosti mluvit ji zbaví: jen zlostné, hrozivé zvuky,
plné děsu a hrůzy, se z drsného hrdla jí derou.
Bývalá mysl však trvá i po změně v medvěda: dívka
mručením neustálým dál dosvědčuje svou bolest;
ruce, ač jsou-li to ruce, přec k nebi a ke hvězdám zdvíhá,
srdcem, když nemůže mluvit, si vzpomíná na Iovův nevděk.“
Když pak po lesích bloudila a snažila si zvyknout na novou podobu, potkala svého syna
Arkada. Chtěla k němu jít, ale ten by ji snad ze strachu zabil, kdyby nezasáhl Zeus a oba
nepřenesl na nebe jako souhvězdí „Medvěda s Hlídačem synem“.87
Medvěd byl uctívaným zvířetem zejména u loveckých společností. Již v dávných
dobách byl pro svou schopnost chodit po zadních vnímán jako předek člověka a byly mu
přisuzovány mnohé další funkce spojené se světem duchů i s léčením.88
Medvěd se stal symbolem znovuzrození, plodnosti a stvoření, což souviselo s jeho
probuzením ze zimního spánku, kdy zároveň do jarní přírody vyváděl svá mláďata.
Medvědice se v mýtu objevila i jako zachránkyně člověka, když ji Artemis poslala, aby kojila
Atalantu, dceru Iasa a Klymény, kterou otec odložil, protože si přál syna. Spojován byl jak se
sluncem, tak i s měsícem, záleželo na tom, v jakém mýtu a po boku jakého boha se zrovna
objevoval. Tak se po boku Artemidy stával zvířetem lunárním a vedle hrdinů zvířetem
solárním. Také u Keltů byl spojován s měsícem, vedle toho však zároveň i s válečnictvím.89
Medvěd souvisel s Artemidiným kultem v Braurónu, městě na východě Atiky. Svatyně
zde byla zasvěcena Artemidě jakožto bohyni pomáhající při porodu. Jako takovou ji zde

87
Ovidius, Proměny, kniha II, Iuppiter a Kallistó (1974, s. 67nn.).
88
Podborský, 2006, s. 42.
89
Saunders, 1996, s. 76n; Cooper, 1999, s. 113; Graves, 1982, s. 275.
31
uctívaly především dívky a ženy.90 Byly zde provozovány slavnosti na počest bohyně -
medvědice, v jejichž průběhu se athénské dívky „stávaly“ medvědicemi, neboli arktoi.
Názory na to, v jakém věku se dívky rituálu účastnily, se různí. Maria Gimbutas tvrdí, že se
jednalo o dívky ve věku vhodném na vdávání. Toto tvrzení však ve svém článku vyvrací
Michael B. Walbank s teorií, že věk dívek se pohyboval mezi sedmi a deseti lety. Dívky na
sobě měly mít krokoton, krátký chitón v barvě šafránu, tedy žlutý, připomínající barvu
medvědí srsti. Dříve snad mohly nosit přímo medvědí kůži, ta se však postupně stala
vzácnější a tak byla nahrazována speciálním šatem. V tomto šatu měly dívky předvádět
jakoby medvědí tanec za doprovodu hry na dvojitou flétnu, diaulos, ale mnoho bližších
informací o průběhu rituálu není známo.91
Přestože byl medvěd významným zvířetem v Artemidině kultu, jejich společná
vyobrazení nejsou známa.

Další živočišné metamorfózy související s Artemidou

U Artemidy bylo časté, že sama svou podobu měnila v různá zvířata. V mýtu
o Tyfónovi, kde svoji podobu změnila většina bohů, se Artemis stala kočkou. Tato proměna
by snad mohla poukazovat na podobnost a ztotožnění s egyptskou bohyní Bastétou, jíž byla
kočka zasvěcena.92
V mýtu o Alóovcích Efialtovi a Ótovi se proměnila v laň. Alóovci byli potomky
Ifimedeie a Poseidóna. Oba rostli neuvěřitelnou rychlostí, v devíti letech měřili devět loktů na
šířku a devět loktů (nebo sáhů) na výšku. Jejich rozměry jim dodali odvahy a tak zaútočili na
Olymp a vyhrožovali Héře a Artemidě, že je znásilní. Když ničili Olymp i zemi, Artemis dala
na radu svého bratra Apollóna a v dopise přislíbila Ótovi, že se mu dobrovolně vydá na Naxu.
Na schůzku šli oba bratři, jenomže se začali hádat o to, kdo se Artemidy zmocní. V tom se
Artemis zjevila jako bílá laň. Oba bratři ji chtěli oštěpem ulovit a dokázat tak, kdo z nich je
lepší. Artemis však rychle proběhla mezi nimi a bratři se oštěpy zasáhli navzájem.93
Také se soudilo, že se Artemis dříve objevovala v podobě medvědice. Usuzováno tak
bylo i na základě jejího jména, které by snad mohlo být odvozeno od slova arktos,
znamenající právě „medvědice“.

90
Brauron (Vraona) Attica, Greece. The Princeton Encyklopedia of Classical Sites.
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0006:id%3Dbrauron&redirect=true
91
Gimbutas, 1982, s. 198; Walbank, 1981, s. 276nn; Hughes, 1990, s. 191nn.
92
Ovidius, Proměny, kniha V, Tyfóeus (1974, s. 146n).
93
Kerényi, 1996, s. 113n; Graves, 1982, s. 141nn.
32
Artemis efeská a elementy znázorněné na její kultovní soše
V Efesu, městě na pobřeží Malé Asie, se Artemis těšila odlišnému kultu, než v jiných
městech. Zdejší Artemision, iónský chrám z poloviny 6. století př. n. l. jí zasvěcený, patřil
díky své velkoleposti mezi antických sedm divů světa. Místní kult Artemidy se obecně
považoval za ovlivněný asijskými vlivy a maloasijským kultem Potnia therón, paní zvěře,
přičemž bohyně měla představovat plodivé síly přírody a vystupovat jako matka všeho
živého.94
O tom, co je znázorněno na vyobrazeních Artemidy Efeské, zveřejnili vědci různé
teorie. Nejčastějším tvrzením je, že se jedná o bohyni s mnoha prsy, jež mají symbolizovat
mateřství, plodnost a ochranu. Bohyně bděla nad legitimním manželstvím a nad plozením
dalších generací. Rozhodně však nebyla nijak spojována s erotickou tématikou. Jiné verze
identifikovaly její „výzdobu“ v oblasti hrudníku jako velké datle, jež byly symbolem
plodnosti, nebo jako varlata obětních býků.95
Pro město Efesos představovala tato bohyně pečovatelku a ochranitelku jak místních
obyvatel, tak i samotného města. Tato její funkce se postupně stávala obecnější, nejvíce pak
v období římské nadvlády. Kromě asijských vlivů měla být Artemis v Efesu spojována také
s egyptskou bohyní Isis, přičemž společným rysem pro ně měla být ochrana a péče o lid.96
První formou vyobrazení Artemidy Efeské bylo dřevěné xoanon, určené pouze
k pohledu zepředu. Jedním z autorů, který vytvořil sochu této bohyně ze dřeva nebo
slonoviny, měl být jistý Endoios, údajný žák sochaře Daidala, působící v průběhu 5. století př.
n. l.97 Jak již bylo zmíněno, typickým znakem sošných vyobrazení této bohyně bylo velké
množství prsů. Bohyně na sochách zaujímala statický postoj s nohama semknutýma u sebe.
Na sobě měla dlouhý oděv splývající těsně kolem těla s množstvím reliéfů zvířat. Reliéfy
zvířat se nacházely i okolo hlavy bohyně a na hlavě měla korunu připomínající hradby města,
tzv. corona muralis. Ruce měla ohnuté v loktech a rozevřené směrem k pozorovateli díla.
Dále měla obvykle tlustý náhrdelník oddělující od sebe dvě scény. V horní části byla většinou
scéna s lidskými postavami, ve spodní části zvířata. Po celém těle soch se nacházela

94
Svoboda, 1973, s. 80 a 163; Lurker, 2005, s. 360; ARTEMIS: Greek Goddess of Hunting & the
Wilderness. Encyclopedia, Greek Gods, Spirits, Monsters. http://www.theoi.com/Olympios/Artemis.html.
95
Hughes, 1990, s. 192; LiDonnici, 1992, s. 393 a 409; Hall, 2008, s. 378.
96
LiDonnici, 1992, s. 394 a 405nn.
97
Boardman, 1978, s. 82.
33
vyobrazení zvířat ve vysokém reliéfu, např. lvi, jeleni, býci či koně (viz katalog „Artemis
efeská“).98
Dalším důležitým, ač nenápadným živočichem, nacházejícím se poblíž efeské bohyně
byla včela. Ta se v antice stala symbolem panenství a neposkvrněného početí. Tradovalo se
totiž, že včela své potomky sbírá na květech. I panenské kněžky, nazývané Μέλισσα, v Efesu
byly označovány jako včely. Včela se stala důležitou součástí i v kultu Artemidy na Krétě.99

98
Hughes, 1990, s. 192.
99
Lurker, 2005, s. 552; Becker, 2007, s. 315, Elderkin, 1939, s. 203nn.
34
Athéna
„Palladu Athénskou počnu opěvat, bohyni mocnou,
důvtipnou, jiskrné zraky a tvrdé mající srdce,
ctihodnou pannu cudnou, měst silnou ochranitelku,
Trítónovnu, již všemoudrý Zeus sám od sebe zrodil
ze své vznešené hlavy hned ve vší válečné zbroji,
veskrze zářící zlatem. A tenkrát úžas se zmocnil
blažených bohů všech, když zřeli, jak z nesmrtelné hlavy
před Dia oblačného se prudkým seskokem snesla,
kopím pak potřásla ostrým; tu velký Olympos hrozně
pod silou zrozené Panny se chvěla a kolkolem země
strašlivě zaduněla, v tu chvíli i moře se zdvihlo,
vlnami rozbouřenými se vzdouvajíc, potom však náhle
solný se zarazil příboj. I jasný syn Hyperiónův
zastavil na dlouhou chvíli své rychlé oře, až božská
zrozenka Athénská Pallas si nebeské brnění sňala
s nesmrtelných plecí. A všemocný Zeus se radoval v srdci.“
(Homérské hymny, X. Na Athénu100)

Vývoj Athénina kultu

O zrození Athény, bohyni vítězné války a moudrosti, patronce Athén a jedné
z nejvýznamnějších bohyň řeckého panteonu, kolovalo více pověstí. Podle některých verzí
měla být dcerou Poseidóna, ale jeho se jako otce vzdala a požádala Dia, aby ji adoptoval;
nebo byl jejím otcem okřídlený kozlí obr Pallas, kterého Athéna zabila, když ji chtěl
znásilnit.101 Hésiodos však popisuje pověst, ve které se Athéna narodila z Diovy hlavy, poté,
co spolkl těhotnou Métidu, bohyni moudrosti. Bylo totiž souzeno, že „přemoudré děti porodí
Métis, především dívku sivého zraku, rozenku moře, o téže síle co otec a o stejně rozumné
mysli“.102 S pomocí Héfaistovou nebo Prométheovou103 „z vlastní hlavy však porodil okatou

100
Homérské hymny, X. Na Athénu, 1959, s. 99.
101
Graves, 1982, s. 41nn.
102
Hésiodos, 1976, s. 74.
103
Kerényi, 1996, s. 95.
35
chovanku vodstva, hroznou strůjkyni vřavy a vůdkyni nepřemoženou, vládkyni, které se zalíbil
ryk a války a bitvy“.104
Platón ji ztotožňoval s libyjskou bohyní lásky a války Neith. Neith byla egyptskou
bohyní, Velkou matkou, s kultem zejména ve městě Sais. Byla také bohyní stvořitelkou
a jejím atributem byl štít se dvěma zkříženými šípy. Od ní taky převzali Řekové Athénin oděv
a aigidu. Další spojení Athény s Libyí se nachází u Pelasgů, podle nichž se Athéna narodila
poblíž jezera Tritónis ležícího v Libyi. Zde ji měly najít a postarat se o ni tři libyjské nymfy,
které se odívaly do kozích kůží.105
Americko-litevská archeoložka Marija Gimbutas spojovala kult Athény s ptačí bohyní,
jejíž kult sahal až do doby železné, protože samotná Athéna bývala někdy vyobrazovaná
okřídlená. Ptáci byli Athéniných atributem a ona sama měla někdy na sebe brát podobu napří-
klad orla, racka, vlaštovky, supa nebo holubice. Její vypodobnění s křídly však může být také
odkazem na mýtus o jejím zrození, v němž byla dcerou okřídleného obra Pallada. Když jej
Athéna zabila, měla si z jeho kůže vytvořit aigidu a zároveň si připnout jeho křídla k sobě.106
Jak dokládají památky z Knossu, Athéna se v řeckém náboženství objevovala i v době
mykénské. V lineárním písmu B byla psána jako Atana. Na jedné tabulce z Knossu bylo její
jméno napsáno jako Atana Potnia, což by mělo znamenat „Athéna Vládkyně“ nebo spíše
„Mocná bohyně z Athén“.107 Její funkcí byla ochrana vladařova paláce a připojených sídlišť,
poskytování úrodnosti okolní půdě a doprovod vladaře a jeho ochrana v boji. Jakožto přední
bojovnici jí náležel epiteton Promachos. Již v mykénské době byla Athéně zasvěcena oliva,
která byla významnou plodinou v zemědělství Athén. Proto se také Athéna stala bohyní
a ochránkyní atického zemědělství.108
S nástupem městských států získala úlohu ochránkyně města, a jako ochránkyně Athén
byla nazývána Polias. Její ochranou se těšila celá Atika poté, co podle mýtu vyhrála v souboji
s Poseidónem nadvládu nad tímto územím. Soutěž zvítězila díky tomu, že obyvatelům města
darovala olivu. V této době se jí také začalo přisuzovat, že lidstvo naučila některým
řemeslům, jako tkaní, používání pluhu, voru a korábů, krocení koní, atd. Vedle toho vynalezla
flétnu, trubku, hliněný hrnec, pluh, hrábě, volské jho, uzdu, válečný vůz a loď.109 Řemeslníci

104
Hésiodos, 1976, s. 75.
105
Willis, 1997, s. 50; Graves, 1982, s. 41nn.
106
Gimbutas, 1982, s. 147nn; Kerényi, 1996, s. 96.
107
Hošek, 2004, s. 49n.
108
Svoboda, 1973, s. 84n; Hošek, 2004. s. 49n.
109
Graves, 1982, s. 97nn.
36
si ji jako Athénu Ergané zvolili za svou ochránkyni. Znalosti o architektuře, astronomii,
matematice, mořeplavbě, lékařství atd., které Prométheus předal lidem, jej měla naučit právě
Athéna.110
Athénin kult byl nadále rozvíjen a prohlubován různými slavnostmi na její počest nebo
velkolepými stavbami, z nichž nejznámější je Parthenón na athénské Akropoli, který jí dal
vystavět Periklés. Parthenón byl zasvěcený Athéně Parthenos, čili Panenské. V helénistickém
období byla uctívána hlavně jako Níkéforos, tedy Nositelka vítězství a jako ochránkyně řeme-
slníků a jejich sdružení. Athéna měla představovat vývoj ženy následující po dospívání, tedy
panenské ženství plné rozjímání, ale stále ještě ne vášně.111
V římském panteonu byla uctívána jako Minerva, původně sabinská bohyně řemesel
a obchodu, jejíž etruskou podobou byla Menerva. Postupně však byla ztotožněna s řeckou
Athénou a i v Římě jí byly přisuzovány zásluhy, že naučila lidstvo řemeslným dovednostem,
domácím pracím, ale i lékařství a různého umění. Zůstávala bohyní moudrosti, rozvahy,
války, ale byla také bohyní umění a hudby. Římští císařové ji považovali za bohyni vítězství,
byla vzývána a oslavována jako Minerva Victrix, a jako taková se stala osobním božstvem
císaře Domitiana.112

110
Svoboda, 1973, s. 84nn; Graves, 1982, s. 149.
111
Svoboda, 1973, s. 84nn; Wentworth Higginson, 2007, s. 197.
112
Neškudla, 2004, s. 134n.
37
Athéniny atributy
Ze živočišné říše patřila k Athéně vrána, sova a had. Tyto atributy budou popsány níže
v samostatné kapitole. Z rostlinné říše byla Athéně přisuzována oliva, jakožto strom, který
poprvé vypěstovala, když jej darovala Athéňanům v soutěži o Atiku.
Vyobrazována byla zpravidla s helmicí, štítem a kopím. Umělci ji ztvárňovali jako
vážnou mladou ženu oděnou do dlouhého peplu nebo pancíře.113 Již při svém narození měla
Athéna vyskočit z Diovy hlavy oděná ve zlaté zbroji. Tělo jí chránila aigis114 z kozí kůže, na
níž byla vyobrazena hlava Gorgony115 Medúsy. Původně krásná dívka Medúsa byla Athénou
proměněna v nestvůru poté, co se jednou pomilovala s Poseidónem v Athénině chrámu.
Athéna jí za trest změnila vlasy v hady a její pohled učinila vražedným tak, že kdo Medúse
pohlédl do očí, ten zkameněl. Když ji Perseus zabil, usekl jí hlavu a tu pak daroval Athéně.
Ovidius pak vysvětloval, že „proto má Pallas i dnes, aby zděsila odpůrce hrůzou užaslé, na
prsou na štítě hady, jež stvořila sama“.116 Podle některých tvrzení měla být Athénina aigida
vytvořena z Medúsiny kůže. Dle jiné pověsti si ji vytvořila z kůže kozla Pallada. Hlava
Gorgony byla později vyobrazována jako výzdoba Athénina štítu.117
V kultu Athény Lindie byla vypodobňována sedící na trůně s korunou na hlavě.
Podobně tomu bylo i v kultu Athény Polias v Eretrii, a samozřejmě nejen zde, kde navíc
v každé ruce držela vřeteno. Vřeteno bylo častým motivem, někdy bylo dokonce vyobrazeno
i na válečném motivu, kdy Athéna držela v jedné ruce právě vřeteno a v druhé ruce kopí.
Podle některých nápisů mohla Athéna Poliás v Athénách navíc v rukou držet fialé, mísu
používanou na úlitby nebo jako nádobu na ostatky při kremaci. Tento motiv se objevoval
i v kultu Matky Země. Kult Athény Níké umísťoval do rukou bohyně helmici a granátové
jablko, symbol podsvětí.118

113
Zamarovský, 2005, s. 74.
114
Původně Diův ochranný štít, s hlavou Medúsy – gorgoneiem je to odznak Athény. Později také atribut
helénistických vládců a římských císařů. Svoboda, 1973, s. 40.
115
Gorgony byly celkem tři – Stheinó, Euryalé a Medúsa. Byly to dcera Kétó a Forkyna, které sídlily
v Libyi. Medúsa byla jako jediná z nich smrtelná. Graves, 1982, s. 131nn.
116
Ovidius, Proměny, kniha IV, Perseus a Medúsa (1974, s. 134n).
117
Graves, 1982, s. 131nn a 315; Hall, 2008, s. 275.
118
Luyster, 1965, s. 135nn.
38
Athéniny živočišné atributy a jejich původ
Seznam zvířat doprovázejících Athénu je mnohem kratší a ucelenější než v případě
předchozích dvou bohyň. Nedílnou součástí Athénina kultu se stala sova, doprovázející
Athénu téměř na všech vyobrazeních. Stejně tak důležitým byl i had, nejčastěji lemující
Athéninu aigidu. Jen ojediněle se po boku Athény vyskytovala jiná zvířata, jako například
kůň, šelmy či mytická stvoření vyobrazená na její helmici. Tak se na její helmici často
vyskytoval reliéf znázorňující Skyllu, jejímž úkolem bylo totéž, co v případě gorgoneia na
aigidě, tedy zastrašení případného nepřítele.119 Na helmici Athény Parthenos se nacházela
Sfinga mezi dvěma Pegasy. Tento výjev by se dal intrepretovat tak, že Sfinga doplňuje
Athéninu moudrost a Pegas vyznačuje spojení s gorgoneiem, protože je potomkem Medúsy,
jejíž hlava Athéninu aigidu zdobila.

Vrána, havran
Ještě předtím, než se Athéniným doprovodem stala sova, doprovázela ji vrána. Do této
podoby proměnila Athéna nádhernou dívku jménem Korónis, dceru fóckého krále Korónea.
Po ubohé dívce totiž zatoužil sám bůh Poseidón. Korónis mu vzdorovala a tak se jí chtěl
zmocnit násilím. Nešťastná dívka se před ním snažila uprchnout a prosila o pomoc lidi i bohy.
Její volání uslyšela Athéna a pomohla jí tak, že ji proměnila ve vránu. Ovidius proměnu
popisoval takto:
„Volám pak o pomoc lidi i bohy, však k nikomu z lidí
nedoléhá můj hlas, jen dolehl od panny k Panně,
která mi na pomoc přišla. Co ruce tak k nebesům zdvíhám,
černavé, lehoučké peří mi začne obrůstat paže;
chtěla jsem šat si z ramenou odhodit, roucho však přešlo
v peří, jež do kůže mně své kořeny hluboko zatklo.
Chtěla jsem do nahých prsou se v úzkosti rukama tlouci,
avšak neměla jsem ni nahá prsa ni ruce.
Do běhu dám se, však nohy jak dříve už necítí písek,
neboť se nad zemí vznáším, pak letím již vysoko vzduchem,
za družku panenskou byla jsem přiřčena Athéně Panně.“120

119
Hopman, 2013, s. 149n.
120
Ovidius, Proměny, kniha II, Havran, vrána a sova (1974, s. 72nn).
39
 Vrána se objevovala jako atribut již u Krona. I jeho samotné jméno mělo snad znamenat
„vrána“, přičemž v latině se vrána řekne cornix, v řečtině korone. Vrána někdy doprovázela
i Apollóna či Asklépia. Byla považována za věšteckého ptáka a měla se v ní skrývat duše
obětovaného posvátného krále. Athéně mělo náležet epiteton „Korónis“, odvozené právě od
věštecké vrány případně havrana.121
Podle Roberta Gravese Athéna bývala Trojjedinou bohyní – pannou, ženou a stařenou.
Její postava jako ženy však byla přenesena snad na Afroditu a Athéna tak zůstala pannou,
oděnou do kozí kůže a zabývající se válkami, a stařenou, dohlížející na věštectví a umění.
A právě v podobě stařeny měly Athénin doprovod tvořit sova a vrána.122
Vedle toho, že byli vrána a havran považováni za věštecké ptáky, byli zajímaví také
věkem, kterého se dožívali. Vrána prý žila až devětkrát déle než člověk a havran až třikrát
déle. Navíc byli vrána i havran vnímáni jako poslové deště.123
Athéna vránu zapudila poté, co jí vyprávěla o Aglauré, jež neuposlechla Athénina
rozkazu ohledně hlídání malého Erichthonia a nahlédla do košíku s dítětem. Když spatřila dítě
s hadíma nohama nebo samotného hada, zešílela a skočila z Akropole (viz kapitola „Had“).
Po této zprávě Athéna zakázala přístup na Akropoli všem vranám a podle některých verzí až
v tuto chvíli proměnila vráně původně bílé peří na černé. Stejně tak je tato změna peří u vran
připisována Apollóvi, jemuž vrána zvěstovala zprávu o tom, že jeho těhotná milenka Korónis
ho podvedla s jiným mužem. Kdyby Athéna nebyla striktně považována za panenskou
bohyni, dala by se snadno s touto Korónidou ztotožnit. Vrána zůstala u Apollóna jako znak
věštění.124
Pravěcí obyvatelé země vnímali havrana i vránu jako zvěstovatele blížící se smrti.
V Řecku i Římě se vrána i havran těšili z poměrně pozitivního vnímání a přijetí ze strany lidí.
Nejen, že jim byla přičítána velká inteligence a snad i schopnost mluvit a věštit, ale také se
stávali lékařskými symboly. Římanům navíc jejich krákání připomínalo volání cras, cras,
tedy „zítra, zítra“, a tak se stali symbolem naděje.125

121
Graves, 1982, s. 35 a 101.
122
Graves, 1982, s. 100.
123
Plinius, kniha VII, kapitola 48 (1974, s. 91); Luyster, 1965, s. 152.
124
Graves, 1982, s. 98 a 181nn.
125
Podborský, 2006, s. 43; Lurker, 2005, s. 145n; Becker, 2007, s. 79; Cooper, 1999, s. 117.
40
 Postavení havrana (i vrány) bylo různé, někde byl spojován se sluncem, inteligencí,
někdy naopak zvěstoval nemoci, válku a smrt. V Keltské víře havran i vrána působili jako
ptáci provázející smrt, případně jako vůdci válečných tažení.126
Pausanias informoval o kovové soše Athény v Messénii ve městě Koróné, jež měla
v ruce držet havrana.127 Spíše se však vrána vyskytovala ve společnosti Juno Sospity.

Sova
Když Athéna zavrhla vránu jako svůj doprovod, nahradila ji sovou. V sovu byla
proměněna Nyktimené, dcera Epópea z Lesbu, za to, že „znesvětila smilstvím otcovo lože“.128
I po svém proměnění se však nadále styděla za svůj čin, a tak se před všemi schovávala pod
rouškou tmy. V jiném mýtu byl hlídač podsvětí Askalafos proměněn Persefonou nebo
Démétrou ve výra. Měl totiž Persefonu udat, že v podsvětí snědla pár zrníček granátového
jablka, což ji odsoudilo k tomu, že se nemohla vrátit zpět na zemi. Taková sova byla vnímána
jako „zvěstovatel budoucího smutku“.129
Se sovou spojuje Athénu také její epiteton Glaukópis, znamenající „sovooká“ nebo snad
„s jasnýma očima“. Pausaniás informoval o soše Athény stojící před chrámem Héfaistovým
v Athénách, která měla mít oči modré. To by se podle Pausania dalo vysvětlit na základně
libyjského mýtu o Athénině zrození, kdy byl jejím otcem Poseidón, jehož oči měly být jasně
modré.130
Vnímání sovy a vlastnosti jí přisuzované se v různých krajích lišily. V neolitických
kulturách byly sovy zvěstovatelkami smrti. V Řeckém prostředí snad Athény jako jediné
vnímaly sovu pozitivně. Říkalo se, že před bitvou s Peršany létala právě sova nad hlavami
athénských vojáků, což si vykládali jako dobré znamení toho, že nad nimi bdí ochrana
Athény. Právě díky spojení s Athénou se sova stala symbolem moudrosti. V jiných řeckých
městech byla však symbolem temnoty, smrti a většinou poslem katastrof. V některých zemích
východního Středomoří byla považována za vtělení zemřelého člověka. Z druhů sov
popisoval Plinius sýčka jako upištěnou sovu spojenou zejména s pohřby a výra označoval

126
Lurker, 2005, s. 145n; Becker, 2007, s. 79.
127
Pausaniás, kniha IV, kapitola 34 (1973, s. 351).
128
Ovidius, Proměny, kniha II, Havran, vrána a sova (1974, s. 74).
129
Graves, 1982, s. 96; Ovidius, Proměny, kniha V, Askalafos (1974, s. 153n).
130
Pausaniás, kniha I, kapitola 14 (1973, s. 51).
41
jako rohatou sovu.131 Ostatně rodové jméno sýčka zní latinsky Athene. A konkrétně
„Athéninu sýčkovi“, tedy sýčku obecnému, náleží latinské jméno Athene noctua, jež ho
označuje jako nočního ptáka.132
Pro Římany sova rozhodně neznamenala to, co pro Athéňany. Plinius o sovách napsal,
že bývají předzvěstí požáru a jako příklad jejich špatné pověsti uvedl příběh, kdy jednou vlétl
sýček v Římě do Kapitolu a následně muselo dojít k očištění obce. Pro Kelty byla sova také
nepříznivým ptákem, dokonce chthonickou bytostí spojenou s čarodějnictvím a mrtvolami.133
Přestože se sova snažila ve tmě skrýt před zraky všech lidí, její vyobrazení se nacházela
téměř všude (viz katalog „Sova“). V Athénách se stala symbolem moudrosti a byla hojně
ražena na mincích jako znak města. Objevovala se také na mincích římských, hojně konkrétně
na mincích císaře Domitiana (viz Kat. č. 15). Existuje i řada památek vyobrazující sovu
samotnou (viz Kat. č. 4). V takovém případě by se snad mohlo jednat o ztělesnění samotné
Athény. Ve vázovém malířství byla sova vyobrazována již při scéně zrození bohyně. Sova se
vedle Pegasa či jiných tvorů objevovala také jako dekorace Athénina štítu (viz Kat. č. 3).
Když na uměleckých dílech sova nepoletovala někde okolo bohyně, držela ji Athéna v rukou
(viz Kat. č. 6, 13, 16 a 18), případně se sova zrovna chystala z jejích rukou vzlétnout (viz Kat.
č. 10 a 14). Sova byla oblíbeným námětem červenofigurových skyphů, na nichž byla vždy
ústředním motivem zabírajícím téměř celou plochu nádoby, přičemž okolo ní byly zpravidla
větvičky vavřínu nebo snítky olivy (viz Kat č. 11). Na jednom z těchto skyphů se dochovalo
komické vyobrazení sovy, která měla na hlavičce helmici a v lidských rukách připojených
k jejímu tělíčku držela oštěp a štít (viz Kat. č. 8). Ojedinělým příkladem vyobrazení Athénina
symbolu je tzv. „The Biel Throne“ z Athén, kde sovy tvořily jakoby přední nohy trůnu (viz
Kat. č. 17).

Had
Athénin had nacházel svůj původ v Erichthoniovi. Héfaistos chtěl jednou Athénu
znásilnit, jeho semeno však vystříklo jen na bohynino stehno a ta jej s odporem setřela kusem
látky, kterou zahodila na zem. Země pak z toho zplodila malého Erichthonia, napůl dítě napůl
hada. Podle jiné verze měl Héfaistos Athénu požadovat za manželku za to, že pomohl jejímu
narození. Bohyně mu však měla utéct ze svatebního lože a jeho semeno mělo ukápnout na

131
Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 16.
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.02.0137:book=10:chapter=16&highlight=owl
132
Podborský, 2006, s. 168; Luyster, 1965, s. 151; Lurker, 2005, s. 475.
133
Plinius, kniha X, 1974, s. 116; Cooper, 1999, s. 173n.
42
zem. Příběh vždy pokračuje tím, že Athéna chtěla dítě skrýt před zraky všech, a tak jej ukryla
do košíku, jenž dala na hlídání třem dcerám Kekropa (také napůl had a napůl člověk) Hersé,
Pandrossos a Agraulé. Buď Agraulé sama nebo všechny sestry se však přes zákaz podívaly do
košíku a z pohledu na malého Erichthonia zešílely a skočily z Akropole. Podle verze Ovidia
bylo v košíku normální dítě, ale vedle něj ležel had, kterého zde položila Athéna, aby dítě
hlídal. Athéna se o malého Erichthonia starala, schovávala jej pod svou aigidou, z níž občas
vykukoval jako malý hádek nebo jako dítě s hady místo nohou. Jako dospělý se měl stát
králem v Athénách, zavést zde kult Athény slavený pravidelně každý rok při slavnosti
panathénají a každé čtyři roky při tzv. Velkých panathénajích. Každopádně od Erichthonia
odvozoval svůj původ prastarý královský rod v Athénách, jehož členové nosívali přívěšek ve
tvaru zlatého hada a v Erechtheiu chovali posvátného hada.134
Snad žádnému jinému zvířeti nebylo přičítáno takové množství různých vlastností. Již
v pravěku se díky svému pravidelnému svlékání staré kůže stal symbolem obnovy, či dokonce
nesmrtelnost a znovuzrození. Pro svou nebezpečnost a schopnost zabít svým jedem nebo
uškrcením však mohl znamenat i smrt; spojení s podsvětím nasvědčovalo i jeho ukrývání
v zemi.135
Co se týče kladných vlastností přičítaných hadovi, byla to zejména moudrost, díky které
byl řazen k Athéně, dále vzkříšení a léčení, což ho spojilo s bohem lékařství Asklépiem a až
do dnešních dní se stal symbolem lékařství, jako had obtočený kolem Asklépiovy hole. Hadi,
kteří člověku vyčistili uši, mu tím dokázali předat dar věštění a moudrosti. Tak například
Erichthonios jako had vyčistil uši známému věštci Teiresiovi, který díky tomu dokázal
rozumět řeči věštných ptáků. Již na mínojské Krétě značil plodnost a objevoval se v kultu
Velké Bohyně. Taktéž v lidských myslích existovala představa, že duše opouští člověka
v podobě hada. Vzhledem ke svému falickému tvaru vyznačoval i mužskou potenci, sexuální
sílu a plodnost. V opozici k těmto vlastnostem stál had jako chthonická stvůra, náležející
bohům podsvětí a bojující se světlem, jako například boj hada Pýthóna s Apollónem. Jeho
podoba byla součástí mnoha mytologických nestvůr, například Echidny, napůl ženy a napůl
hada, Chiméry či Hydry. Z dalších negativních vlastností mu byla přičítána lstivost, temnota,
záludnost či zkaženost.136

134
Kerényi, 1996, s. 97; Graves, 1982, s. 42 a 97nn; Ovidius, Proměny, kniha II, Havran, vrána a sova
(1974, s. 72n); Zamarovský, 2005, s. 119.
135
Podborský, 2006, s. 43; Saunders, 1996, s. 102; Cooper, 1999, s. 46nn.
136
Becker, 2007, s. 76n; Graves II, 1982, s. 8n; Saunders, 1996, s. 102nn; Cooper, 1999, s. 46nn.
43
 Římané často chovali hady ve svých domech, jako své domácí a rodinné duchy.
V domech však plnili i funkci lovce myší. U bohyně Minervy zůstával, stejně jako u řecké
Athény jako znak moudrosti. Také se stal součástí kultu různých božstev léčení a plodnosti.137
V Egyptě značil had (kobra) nejen moudrost, ale i božskou a královskou moc.
Tzv. uroboros, had stočený do kruhu a zahryznutý do svého ocasu, symbolizoval koloběh
života. V představách Keltů se u hada vesměs opakovaly již zmíněné vlastnosti – značil stále
se opakující životní cykly, plodnost, duchy a démony. S léčením byl spojen skrz léčivé vody
a prameny.138
Když budou opomenuta spojení Athény s minojskou hadí (či ptačí) bohyní, objevoval se
had po boku Athény již v archaickém umění. V některých případech bývá většinou
vyobrazená bohyně identifikována jako Athéna právě díky hadovi (viz Kat. č. 19 a 20).
Postupně se v umění ustálil výjev, na němž se hadi objevují na Athénině aigidě a to jak ve
vázovém malířství, tak i v sochařství (viz Kat. č. 22-24, 29 a 30). Výjimkou nebyl ani had
stočený či vzpřímený po boku bohyně (viz Kat. č. 25, 28 a 29). Námětem pro umělce se stal
i mýtus o narozeném Erichthoniovi ukrytém v bedně střežené hady (viz Kat. č. 26).
Symbolem Athény na mincích byla většinou sova, ale existují i mince, na nichž Athénu
doplňuje bohyně Níké s hadem po svém boku (viz Kat. č. 27).

137
Becker, 2007, s. 76n; Cooper, 1999, s. 51.
138
Podborský, 2006, s. 356n; Cooper, 1999, s. 49n.
44
Další živočišné metamorfózy související s Athénou
Když se Athéna převtělovala do nějakého zvířete, nejčastěji to byl pták. Většina
z vyobrazení sovy by měla znázorňovat samotnou Athénu. O jejích proměnách v jiné ptáky
psal Homér jak v Iliadě, tak i v Odysseii. V pátém zpěvu Iliady Homér přirovnal Athénu
s Hérou k holubům, když kráčely k Tróji na pomoc řeckým vojskům. Ve zpěvu sedmém se
zase vyskytovala po boku Apollóna v podobě supa, když oba poslouchali Hektorovu
promluvu k trojskému vojsku. V podobě ptáka Athéna odletěla otvorem ve stropě v prvním
zpěvu Odysseii po rozhovoru s Télemachem. Ve třetím zpěvu Odysseii po promluvě
s Nestórem odletěla v podobě orla. Ve zpěvu dvaadvacátém zkoušela Odysseovu zdatnost
a sílu v boji a pozorovala jej v podobě vlaštovky.139
Proměna dívky Arachné v pavouka byla v mýtech jednou z nejznámějších a nejčastěji
popisovaných proměn člověka ve zvíře. Důvod její proměny v pavouka se v různých verzích
lišil. Vždy však proměně předcházela dívčina troufalost vůči Athéně, kdy s ní chtěla soupeřit
ve tkaní, dovednosti, jež Athéna ženy naučila. Arachné vetkala do látky milostné pletky
olympských bohů. Její práce byla nádherná, ale zároveň pro bohy tak urážlivá, že Athéna
látku ve vzteku roztrhala na kusy. Arachné se rozzuřené bohyně tak vyděsila, že se pokusila
oběsit na trámu. A v tu chvíli Athéna proměnila lano v pavoučí nit a Arachnu v pavouka, aby
mohla vyšplhat do bezpečí a zachránit tak alespoň svoji duši. Podle jiné verze Athéna
Arachnu proměnila ihned, když spatřila utkanou látku, pouze kvůli pomstě za její drzost.140
Vedle této proměny učinila Athéna ještě další, která již byla popsána výše u bohyně Afrodity
v podkapitole „Koroptev“. Pomsta Athény na dívce Medúse již byla také popsána výše
v souvislosti s Athéninou aigidou a Medúsiny hlavy na ní umístěné.

139
Homér, zpěv V a VII (1980, s. 103 a 124); Homér, zpěv I, III a XXII (1984, s. 16, 39n a 305).
140
Graves, 1982, s. 97nn; Svoboda, 1973, s. 63.
45
Héra
„O Héře zlatotrůnné, již zrodila Rheia, chci zpívat,
královně nesmrtelných, jimž vévodí postavy krásou,
bouřného Dia sestře i choti, nad jiné slavné,
jež je u věčných bohů, co širý jich Olympos chová,
v stejně vysoké úctě jak Zeus sám, vládnoucí blesky.“
(Homérské hymny, XXVIII. Na Héru141)

Vývoj Héřina kultu

Héra byla dcerou Krona a Rheii, tedy sestrou Hestie, Démétry, Háda, Poseidóna a Dia,
jehož byla zároveň i manželkou. Narodit se měla na ostrově Samos nebo ve městě Argu.
Vychovávat ji měl Pelasgův syn Temenos. Héřin doprovod tvořily bohyně ročních období
Hóry.142
V lineárním písmu B se Héřino jméno objevovalo jako E-ra. Někdy bývalo její jméno
vysvětlováno jednoduše jako „Paní“. Hlavními místy jejího kultu byla mykénská města
Argos, Sparta, Mykény, Korinth, Sikyón, Tirynth a Pylos. Kromě měst v severovýchodní části
Peloponésu pronikl její kult i na některé ostrovy, například na Krétu, Paros, Théru, Rhodos
a Samos. Zejména v Argu byla hlavní bohyní a jako taková uctívána jako Potnia, tedy
strážkyně místního paláce. Ve městech se starala o plodnost nejen lidí, ale i zvířat. Zejména
v Argu takto dbala o plodnost dobytka, k čemuž by se mohla vztahovat představa Héry jako
krávy. Tuto představu by umocňovalo i epiteton boópis („volooká“, či „s očima krávy“), které
ji přiřknul Homér. Krávy se také stávaly jejími oběťmi při různých svátcích a slavnostech. Do
sféry jejího vlivu spadal také dozor nad uzavíráním a naplněním manželství.143
Mimo již zmíněná pole její působnosti byla také strážkyní námořníků a vládkyní nad
pastvinami. Jako votivní oběti jí bývaly přinášeny terakotové sošky hadů, rohatých zvířat,
telat, apod.144

141
Homérské hymny, XXVIII. Na Héru, 1959, s. 117.
142
Graves, 1982, s. 48nn; Zamarovský, 2005, s. 186.
143
Hošek, 2004, s. 53n.
144
Gimbutas, 1982, s. 149n.
46
 Stejně jako Démétér měla Héra několik rysů, které by ji mohly spojovat s předřeckou
Velkou Bohyní. Vedle toho měla také hodně společného s neolitickou Hadí bohyní. Hadí
bohyně by se dala ztotožnit s Ptačí bohyní, která byla spojována s Athénou, protože jejich
funkce si byly velmi podobné. Snad to mohla být jedna a ta samá bohyně, která někdy
vystupovala jako had a někdy jako pták. Tato nebo tyto byly bohyněmi vody a vzduchu. Tak
také Homér a Platón spojovali Héřino jméno se vzduchem a podle některých teorií měla být
ženským aspektem nebe a vzduchu.145
Héřin kult byl zejména spojován s Diem poté, co se stali manželskou dvojicí. Tak také
Héra většinou vystupovala v mýtech jako žárlivá manželka, která se mstila Diovým milenkám
nebo dětem a do jejich života vnášela jen útrapy. Tak například pronásledovala nebo
potrestala Íó, Kallistó nebo Hérákla. Zeus bděl nad ochranou obce a nad právy mužů, přičemž
Héra jej doplňovala jako ochránkyně rodiny, sňatku, žen a manželských dětí. Také měli
vládnout nad úrodou, jakožto božstva panující nad mračny, bouřemi a dešti. Stejně jako
Artemis vystupovala Héra jako Eileithyia, tedy strážkyně rodiček a stejně tak byla i bohyní
měsíce.146
Postupně se její kult rozšířil do celého Řecka. V helénistickém období ji ztotožňovali
s libyjskou bohyní, jako taková se nazývala Héra Ammóniá a měla být ženou Ammóna. Ten
byl egyptský bůh a byl ztotožňován s Diem.147
Přibližně koncem 6. století př. n. l. ztotožnili Římané svoji bohyni Junonu s řeckou
Hérou. Etruskové pak od Římanů převzali Junonu v podobě bohyně Uni. Původně Junona
vystupovala jako ochranné božstvo a u žen měla stejný význam jako u mužů jejich genius,
nadpřirozená síla sídlící v každém jedinci jako jeho plodivá síla. I v římském kultu byla
manželkou nejvyššího boha Jova. Junona měla být bohyní kalendářního roku, který původně
začínal v březnu, nebo snad vtělením měsíčního cyklu a jako takové jí byly zasvěceny každé
Nony a Kalendy. Ochraňovala také ženy, zejména vdané, bděla nad zásnubami, manželstvím,
těhotenstvím i porodem.148

145
Graves, 1982, s. 48nn; Gimbutas, 1982, s. 112 a 149n.
146
Svoboda, 1973, s. 227.
147
Svoboda, 1973, s. 51.
148
Svoboda, 1973, s. 212; Neškudla, 2004, s. 93nn.
47
Héřiny atributy
Ze živočišné říše patřili k Héře páv, kukačka, kráva a husa. K římské Junoně navíc
vrána. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole.
Z rostlinné říše jí bylo, stejně jako Persefoně, zasvěceno granátové jablko. Jestliže byla
vyobrazena s žezlem s kukačkou v jedné ruce a granátovým jablkem v ruce druhé,
znázorňovalo to Héru jako bohyní kalendářního roku a kukačka zde symbolizovala jaro
a granátové jablko podzim nebo také smrt roku. Jako svatební dar od Gái - Země dostala Héra
jabloň se zlatými jablky, kterou dala na hlídání Hesperidkám ve svém sadu na hoře Atlas.
Dále jí byla zasvěcena planá hrušeň.149
Héra svým vzezřením znázorňovala královnu, oproti Athéně, která měla vystupovat
jako „princezna“. Stejně jako u Athény, i u Héry se často objevovala nádoba zvaná fialé.
Jakožto k jediné legitimně vdané bohyni, jejíž manželství bylo naplněno, patřil k ní svatební
závoj. Její moc byla ztělesňována v koruně a žezle. Vyobrazována byla jako krásná majestátní
žena s velkýma očima a sebejistým úsměvem. Jako vládkyně měla (zlatý) trůn na různých
vrcholcích a často byla vyobrazována sedící na trůně.150 Hésiodos i Homér Héru popisovali
jako bohyni „s bílými lokty“ obutou „v opánky zlaté“.151

149
Graves, 1982, s. 48nn; Graves II, 1982, s. 22.
150
Wentworth Higginson, 2007, s. 199; Kerényi, 1996, s. 78.
151
Hésiodos, 1976, s. 43nn; Homér, zpěv I (1980, s. 8); Homér, zpěv XI (1984, s. 158).
48
Héřiny živočišné atributy
Héru na rozdíl od předchozích bohyň nelze na některých uměleckých dílech
identifikovat na základě zvířat, která ji doprovázejí. Bezpečně ji lze však rozeznat podle
koruny, případně závoje, trůnu, fialé a hlavně žezla, které třímá v ruce. Nejčastějším zvířetem
doprovázejícím Héru byla kukačka symbolizující Héřin svazek s Diem. Snad ještě častěji
Héru doprovázel páv. Zcela jiného pojetí se dočkala Junona v římském náboženství, kde k ní
byla řazena husa a vrána. Juno Sospita byla někdy vyobrazována s kravskými rohy. Jiná
zvířata se u Héry objevovala jen ojediněle, někdy to byl nějaký neurčitý pták, někdy kůň či
snad osel.

Kukačka
Spojitost Héry s kukačkou spadá do doby, kdy se Zeus do Héry zamiloval a rozhodl se,
že ji pro sebe získá. Héru měl vyhledat buď v Knossu, nebo v Argolidě na hoře Thornaku,
„Trůnním vrchu“, později přejmenované na Kokkyx nebo Kokkygion, „Kukaččí vrch“. Když
Héru nezískal svým dvořením, použil na ni lest. Proměnil se v malou kukačku, přivolal déšť,
a když ho Héra spatřila, zželelo se jí malého ptáčka, schovala jej pod svůj šat a hřála na prsou.
Toho Zeus, ostatně jako vždy, hbitě využil, proměnil se zpět do své podoby a Héru znásilnil.
Následně, aby se Héra vyhnula ostudě, byla s Diem spojena v posvátném svazku, zvaném
hieros gamos. Své panenství však Héra pravidelně obnovovala v prameni Kanathos u Argu,
tak jako to prováděla Afrodita v Pafu. Její pravidelné obnovování panenství souviselo s její
funkcí jakožto bohyně vegetačního roku a kukačka byla ptákem spojovaným s jarem. Ve
spojení s Hérou a vzhledem k její úloze při svazku Héry a Dia se kukačka stala symbolem
manželství.152
Pausaniás popisoval chryselefantínovou trůnící sochu Héry v její svatyni, Héraiu
v Argu. Sochař Polykleitos zde bohyni znázornil s věncem na hlavě, granátovým jablkem
v jedné ruce a žezlem v ruce druhé. Na tomto žezle seděla kukačka na památku chvíle, kdy se
Zeus do Héry zamiloval a ona, jak píše Pausaniás, „jej polapila jako hračku“.153 Kukačka
byla s Hérou vyobrazována zejména ve vázovém malířství, a to v černofigurovém i (hlavně)
červenofigurovém stylu. Téměř vždy kukačka sedí na špičce Héřina žezla, ojediněle poletuje
někde okolo.

152
Graves, 1982, s. 48nn; Kerényi, 1996, s. 78; Cooper, 1999, s. 93; Puhvel, 1997, s. 158.
153
Pausaniás, kniha II, kapitola 17 (1973, s. 157n).
49
Kráva
Héřina posvátná kravka spadá do příběhu o Íó, dceři boha argolské řeky Ínacha. Tak
jako mnoho jiných krásných panen, i Íó si vyhlídl Zeus a chtěl ji pro sebe získat. Dívka před
ním sice prchala, ale mocný bůh zahalil krajinu mlhou, dívku v ní skryl a potěšil se z její
krásy. Když žárlivá Héra spatřila na louce mlhu za slunečného dne, začala mít podezření, zda
jí není Zeus opět nevěrný. Snesla se tedy na zem, ale Zeus ji ihned spatřil a Íó proměnil
v bílou kravku. Existovaly však i verze příběhu, v nichž Íó proměnila v kravku Héra. Bohyně
přistoupila na Diovu hru, a jakoby netušila původ kravky, začala se na ni Dia tázat a lstivě si
ji přála jako dar. Zeus jí svou milenku raději daroval a Héra ji dala na hlídání stookému obru
Argovi. Když otec Íó Ínachos zjistil, co se jeho dceři stalo, povolal Herma, aby Arga zabil.
Poté co Hermes úkol splnil, Héra se znovu naplnila vztekem, poslala na kravku Lítici, aby ji
děsila. Vystrašená Íó prchala před Líticí až k Nilu, kde se dala do nářku. Dia jí bylo líto a tak
požádal Héru, aby ji přestala pronásledovat a slíbil, že se s Íó již nikdy neulehne na lože. Héra
souhlasila a Íó se zpět proměnila v krásnou dívku a v Egyptě pak byla uctívána jako bohyně
Ísis.154
Uctívání Héry v podobě krávy bylo nejrozšířenější v Argu, kde se v podobě krávy
uctíval i měsíc, díky tvaru svého sprku, jenž připomíná kraví rohy. S krávou byla spojována
nejen plodnost, ale i mateřství a s ním spojená ochrana, výživa a hojnost. Héře patřil ostrov
Euboia, který byl označován jako „kraj, v němž se daří kravám“. Kráva byla také obětním
zvířetem Héry pří příležitosti her konaných na počest bohyně. Ty založila Hippodameia
z vděčnosti za sňatek s Pelopem, který jí Héra umožnila. Šlo o běžecký závod panen konaný
jednou za čtyři roky, vždy před olympijskými hrami. Výhrou byl olivový věnec a část z krávy
obětované bohyni.155
V Egyptě kráva patřila sluneční bohyní Hathor, u níž kravské rohy na její hlavě
pomyslně ohraničovaly prostor značící nebe, na němž se střídá měsíc a hvězdná obloha se
sluncem. Keltové si zase krávu spojovali s mateřskými božstvy.156
Na vyobrazeních většinou kráva znázorňovala již proměněnou Íó (viz Kat. č. 6 a 10).
V její blízkosti stáli Zeus, Héra, Hermés a obr Argos. Motiv Héry stojící u kravky Íó a Herma
zabíjejícího Arga se stal oblíbeným zejména pro vázové malířství. Jindy byla spojitost Héry

154
Ovidius, Proměny, kniha I, Iuppiter a Íó (1974, s. 46nn).
155
Graves, 1982, s. 200; Kerényi, 1996, s. 78; Graves II, 1982, s. 38nn.
156
Lurker, 2005, s. 236n; Becker, 2007, s. 131.
50
s krávou naznačena kravskými rohy a ušima na Héřině (Junonině) hlavě. Tento motiv se stal
oblíbeným zejména pro chrámové antefixy (viz katalog „Kráva“).

Páv
Páva měl Héře darovat bůh Pan.157 Avšak svůj krásný ocas, díky němuž je tak
pozoruhodným zvířetem, získal až od Héry. O tom jako k tomu došlo, informoval Ovidius.
Příběh se vztahuje k předešlému mýtu o Íó, konkrétně k jejímu stookému hlídači Argovi.
Poté, co jej Hermes hrou na sýringu a vyprávěním o jejím vzniku uspal, ho mečem seknul do
krku a shodil ze skály. To, co následovalo, popisuje Ovidius takto:
„Mrtev jsi, Argu, a světlo, jež v tolika zracích ti plálo,
nadobro zhaslo, a jediná noc sto očí ti kryje.
Juno vezme ty oči a vsadí je na peří páva,
svého ptáka, a ocas mu pokryje třpytnými skvosty.“158
Páv byl řazen mezi sluneční symboly, patrně proto, že velkolepost a krása jeho
roztaženého ocasu připomínala krásu slunce.159 Plinius informoval o některých vlastnostech
přičítaných pávovi, a to skvělý instinkt a marnivost, i když sám nechápal, jakým způsobem se
k pávům tyto vlastnosti přiřadily.160 U Héry působil jako symbol hvězdné oblohy, stejně jako
u římské Junony. V Římě navíc páva považovali za znak vladařky a císařovny.161
V ikonografii se páv po boku Héry Reginy, královny, vyskytoval většinou až po
přelomu letopočtu. Obvykle stál po jejím boku jako symbol Héřiny majestátnosti. Nejčastěji
se společně vyskytovali na římských císařských mincích, někdy však i na mincích řeckých.
Na mincích zpravidla držela Héra (Junona) v rukou žezlo a fialé a páv stál po jejím boku.
Vedle toho doprovázel páv Héru na tzv. kamenech čtyř bohů, což byl čtyřboký kámen, jenž
měl na každé straně vyobrazeného některého z bohů (viz Kat. č. 19 a 21). Nejednou se také
společně stali předlohou pro sochaře (viz katalog „Páv“).

157
Saunders, 1996, s. 120.
158
Ovidius, Proměny, kniha I, Sýrinx a Pán (974, s. 50n).
159
Saunders, 1996, s. 120; Cooper, 1999, s. 137n.
160
Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 22.
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0137%3Abook%3D10%3A
chapter%3D22
161
Cooper, 1999, s. 137n.
51
Husa
Husa v Řecku patřila k Afroditě i Héře. Jak již bylo zmíněno, k Afroditě byly
přiřazovány jako symbol plodnosti. Ovšem u Héry značily bdělost a manželskou lásku
a věrnost. V Římě byly husy mimo jiné považovány za bdělou stráž díky tomu, když svým
kejháním prozradily chystaný útok Galů na Kapitol.162 Byly zasvěceny Junoně a bohu války
Martovi a jejich spojení s bojem a válkou se objevovalo například i v keltských pověstech.163

Vrána
Mytologický původ vrány byl uveden již u Athény v podkapitole „Vrána“. Vrána se
objevovala jako symbol bdělosti v kultu římské Junony Sospity, který uctíval Junonu jako
zachránkyni či spasitelku. Kromě vrány se vedle ní objevoval had, oděv jí doplňovala kozí
kůže přehozená přes ramena a v rukou obyčejně držela štít a kopí. Tento kult se objevoval
zejména v Lanuviu, kde byl postaven i chrám na počest této bohyně. Příkladem vyobrazení
Junony Sospity s vránou jsou mince z období římské republiky (viz katalog „Vrána“).

Další živočišné metamorfózy související s Hérou

V mýtu o Tyfónovi na sebe Héra měla vzít podobu bílé kravky, čímž ji tento mýtus
spojuje s egyptskou bohyní Ísidou, kdysi dívkou Íó. Z tohoto důvodu se dochovala
vyobrazení, na nichž má Héra kravské rohy. Dalším dokladem o Héřině uctívání v podobě
krávy je její epiteton „velkooká“, „volooká“ nebo „s kravskými očima“, jak ji označoval
Homér.164
Héřin hněv a touha po pomstě proměnila spoustu lidí ve zvířata, rostliny či věci. Kromě
již zmíněné Íó a Kallisty proměnila například družky Ínó v nějaké ptáky, zvané Isméňanky,
Antigonu v čápa a pygmajskou ženu Geranu v jeřába. Družky Ínó Héra potrestala za to, že jí
nadávaly za její krutost. Antigoně se pomstila za její drzost, když srovnávala svoji krásu
s krásou bohyně. Gerana byla proměněna kvůli své nenávisti vůči Héře.165

162
Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 26
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.02.0137%3Abook%3D10%3A
chapter%3D26
163
Saunders, 1996, s. 122.
164
Ovidius, Proměny, kniha V, Tyfóeus (1974, s. 146n); Homér, zpěv I (1980, s. 22); Kerényi, 1996, s. 78.
165
Ovidius, Proměny, kniha IV, Družky Íniny (1974, s. 126n); Ovidius, Proměny, kniha VI, Koberec
Athénin (1974, s. 163).
52
Závěr
Při prozkoumávání problematiky živočišných atributů vybraných bohyň jsem zjistila, že
neexistuje žádné ucelené dílo, které by se tímto tématem zabývalo. Má práce se tak stala
skládáním jednotlivých dílků rozesetých do spousty děl, které nejednou stály i ve vzájemném
rozporu. Mnohdy se autoři rozcházeli i v názorech na mytologický původ jednotlivých
živočichů, v takovém případě, jsem do své práce zakomponovala všechny verze, se kterými
jsem se setkala. Přestože mi není známa žádná komplexní práce zpracovávající tuto
problematiku, jednotlivé dílčí prameny jsou dobře dostupné. I když jeden z hlavních pramenů
mé práce – LIMC – je místy nepřehledný a neposkytuje u všech děl všechny dostupné
informace, ve většině případů jsem se snažila potřebná fakta dohledat přímo u muzeí, ne vždy
se to však podařilo. Mezi nedostatky v LIMC bych zařadila také malý výběr uměleckých děl
například v případě tak významného atributu jakým je Athénina sova.
Při zpracování vývoje kultu je jasné, že Řekové často přejímali své náboženské
představy od jiných národů, zejména však od Východních kultur. Nejvíce patrný je tento vliv
u Afrodity, u níž její synkretismus s Aštarté zanechal holubici, která byla Afroditiným častým
doprovodem již od narození bohyně. V symbologii je většina zvířat s Afroditou spojována na
základě jejich plodnosti, krásy, sexuální síly či jiného spojení s erotickou tématikou. Naproti
tomu labuť, delfín a mušle připomínali u Afrodity její původ z moře a poukazovali tak na
důležitost znalosti mýtů pro správný výklad jejich původu v Afroditině společnosti. Nakonec
i původ holubice v Afroditině kultu nemusí být vysvětlen jen na základě Východních vlivů,
ale může být odrazem jiné verze mýtu, v němž je Afroditinou matkou Dioné, bohyně dubu, na
němž holubice sídlí. Opakovaně se Východní vlivy objevily i v kultu Afrodity v Afrodisias.
V případě Artemidy je původ velkého množství zvířat v jejím doprovodu jednoduchý.
Souvisí zejména s pravěkou paní zvířat zvanou Potnia thérón, předchůdkyní Artemidy. Již
u ní se vyskytoval jelen, který Artemidu (Dianu) v umění doprovázel až do konce antiky.
V případě křepelky vedle Artemidy se opět projevila důležitost znalosti mýtů, protože tento
pták vychází z příběhu o početí Artemidy a Apollóna, kdy jejich matka Létó byla proměněna
právě v křepelku. Ke křepelce patří i jí blízká perlička, ve kterou zase Artemis proměnila
sestry hrdiny Meleagra. Původ psa vedle Artemidy spadá již do doby jejího dětství, kdy si od
svého otce Dia vyžádala smečku psů jako doprovod. V umění však po boku Artemidy
většinou stojí nebo sedí jen jeden pes, který měl vyznačovat bohyni jako lovkyni. Zajímavým
případem je medvěd v kultu Artemidy, jenž je očividně pozůstatkem totemismu, kdy

53
existovala představa bohyně právě v podobě medvěda. Objevoval se v jejím kultu v Braurónu,
ovšem není známo umělecké dílo, které by ukazovalo medvěda vedle Artemidy tak, jako je
tomu v případě jelena, laně a psa. Kult Artemidy v maloasijském Efesu opět vykazuje vlivy
původní paní zvířat, Potnia therón, kde výzdobu na šatu bohyně tvoří kromě pro tento kult
důležité včely i šelmy, či mytická stvoření.
Athéna patří k nejstarším řeckým božstvům, která se vyskytovala již v mykénském
období, kde byla jejím úkolem ochrana vladařova paláce. Vlivy cizích kultur na Athénin kult
se objevovaly zejména v Platónově ztotožnění Athény s libyjskou bohyní Neith. V případě
Athény se lišily představy různých kultů bohyně, kdy působila někdy v roli bojovnice, jindy
jako patronka řemesel či opět jako ochránkyně paláce a tím pádem celého města. Oba hlavní
zvířecí atributy Athény, sova a had, mají svůj jasný původ v mytologii a oba mají za úkol
symbolizovat moudrost, kterou Athéna oplývala. I zvířata na Athénině helmici odkazovala na
mýty spojené s Athénou, tak okřídlený kůň Pegas doplňoval gorgoneion na Athéniny aigidě,
které bylo hlavou Medúsy, matky Pegasa. Sfinga pak doplňovala symboliku moudrosti
bohyně a Skylla opět souvisela s gorgoneiem, kdy oba symboly měly za úkol zastrašovat
nepřítele. Athéna je jediná z bohyň, v jejímž případě bývá její atribut – sova – vyobrazený
samostatně interpretován jako ztělesnění bohyně.
V případě poslední z vybraných bohyň, Héry, nacházejí její živočišné atributy vždy
původ v mytologickém příběhu a mají na něj upomínat. Kukačka tak má za úkol
symbolizovat posvátný sňatek mezi Hérou a Diem, kráva upomíná na potrestanou Diovu
milenku Íó a oči na ocase páva odkazují na zabitého hlídače Íó Arga. Páv také u Héry
umocňuje její pozici vznešené panovnice. V případě Héry nastalo jasné vymezení některých
odlišných živočišných atributů oproti Junoně. Té byla zejména v Římě zasvěcena husa
s odkazem na Kapitolské husy, jež zachránily Řím před útokem Galů. Na mincích se zase
vyskytovala vedle Junony Sospity vrána, symbol bdělosti u Junony jakožto bohyně
zachránkyně a spasitelky.
Hlavním cílem této práce bylo poukázat na důležitost znalosti mytologie při interpretaci
uměleckých děl vyobrazujících božstva. V případě Afrodity zvířata poukazovala na její původ
z moře a na její pozici jako bohyně lásky a s tím spojené plodnosti. U Artemidy a Athény
zvířata specifikovala úlohu bohyň, Artemis jako lovkyně, Athény jako bohyně moudrosti.
Héřin zvířecí doprovod upomínal na mýty týkající se bohyně. Ze všeho zmíněného vyplývá,
že mnohdy lze díky zvířatům bohyně identifikovat, jindy zvířata doplňují samotný charakter
bohyně.

54
Resumé
Knowledge of ancient mythology and gods and goddesses is very important for
understanding the fine arts. Every goddess (and god) has attributes that identify her (or him).
The aim of my thesis is to select the animal attributes of four main Greek goddesses and their
Roman equivalents, it means Aphrodite - Venus, Artemis - Diana, Athena – Minerva and
Hera - Juno; than to describe the (mythological) origin of this animals in goddesses´ cults and
according to comparative mythology analyse their symbolism. The thesis deals about the
development of cults of selected goddesses, their general attributes and iconography.
Information contained in the thesis is based both on classical sources, as well as on
monographs, encyclopaedias and essays by modern scientists dealing with mythology and
symbolism of animals. Important part of the thesis is the catalogue with selected artworks and
brief description of iconography of animals with goddesses connected with it. This catalogue
is based on selected artworks from the Lexicon iconographicum mythologiae classicae and
from online catalogues of some museums. The purpose of the catalogue is to highlight
a number of different kinds of artworks (i. e. statues, reliefs, lamps, vase paintings, mosaics,
gems etc.), whose theme is exactly the goddesses with their animals.
In the process of formation of goddesses´ cults the influences of surrounding nations
were important. So Aphrodite was influenced by the syncretism with East goddess Astarte.
Artemis was developed from prehistory mistress of animals, Potnia thérón. The cult of
Athena was created in Mycenaean religious; however, Plato saw her origin in Libyan goddess
Neith. The origin of Hera can be found in prehistoric Great Mother Goddess or Neolithic
Snake Goddess. The main aim of this thesis was to highlight the importance of mythology in
interpretation of artworks depicting the gods. In the case of Aphrodite animals pointed to her
origin from the sea and specify her position as the goddess of love and fertility. With Athena
and Artemis the animals specify the character of goddess, Artemis as the huntress, Athena as
the goddess of wisdom. Animals next to Hera refer to the myths connected with her. Of all
aforementioned information emerged that we can often identify the goddess (or god)
according to the animals; and sometimes the animals complement character of the goddess.

55
Použitá literatura a prameny

Prameny
Hésiodos. Železný věk. Praha: Odeon, 1976.
Homér. Ílias. Praha: Odeon, 1980.
Homér. Odysseia. Praha: Odeon, 1984.
Homérské hymny. Praha: Státní nakladatelství krásné literatura, hudby a umění, 1959.
Ovidius. Proměny. Praha: Svoboda, 1974.
Pausaniás. Cesta po Řecku I. Praha: Svoboda, 1973.
Plinius Starší. Kapitoly o přírodě. Praha: Svoboda, 1974.

Monografie
Boardman, J. Greek Sculpture: The Archaic Period. London: Thames and Hudson,
1978.
Coldstream, J. N. Geometric Greece 900-700 BC. 2nd edition. New York: Routledge,
2004.
Gimbutas, M. The Goddesses and Gods of Old Europe: 6500-3500 BC: myths and cult
images. Berkeley: University of California Press, 1982.
Graves, R. Řecké mýty I a II. Praha: Odeon, 1982.
Hopman, M. G. Scylla: Myth, Metaphor, Paradox. Cambridge: University Press, 2013.
Hošek, R. Náboženství antického Řecka. Praha: Vyšehrad, 2004.
Kerényi, K. Mytologie Řeků I: Příběhy bohů a lidí. Praha: OIKOYMENH, 1996.
Podborský, V. Náboženství pravěkých Evropanů. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
Puhvel, J. Srovnávací mytologie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997.
Rolley, C. La sculpture grecque 2, La période classique. Paris: Picard, 1999.
Saunders, N. J. Mytická síla zvířat. Praha: Knižní klub, 1996.
Willis, R. Mytologie světa. Praha: Slovart, 1997.
Woloy, E. M. Pes a lidská duše: Studie o povaze vztahů mezi člověkem a psem
a o významu symbolických obrazů psa v mýtech, snech a představách. Brno:
Nakladatelství Tomáše Janečka, 2005.

56
Encyklopedie a slovníky
Becker, U. Slovník symbolů. Praha: Portál, 2007.
Cooper, J. C. Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolů. Praha: Mladá Fronta, 1999.
Gisler, J.-R., Müller, P. a Augé, Ch. Lexicon inconographicum mytologiae classicae
(LIMC). II, Aphrodisias-Athena. Zürich: Artemis, 1984.
Hall, J. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Paseka, 2008.
Lurker, M. Slovník symbolů. Praha: Knižní klub, 2005.
Müller, P., Augé, Ch., Vollkommer, R. a Gasser, M. Lexicon iconographicum
mythologiae classicae (LIMC). IV, Eros-Herakles. Zürich: Artemis, 1988.
Müller, P., Augé, Ch., Vollkommer, R. a Brönnimann, J. Lexicon iconographicum
mythologiae classicae (LIMC). V, Herakles-Kenchrias. Zürich: Artemis, 1990.
Müller, P., de Bellefonds, P. L., Megow, W.-R., Magri, B. Lexicon iconographicum
mythologiae classicae (LIMC). VIII, Thespiades-Zodiacus. Zürich: Artemis, 1997.
Neškudla, B. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova.
Praha: Libri, 2004.
Svoboda, L. et al. Encyklopedie Antiky. Praha: Academia, 1973.
Zamarovský, V. Bohové a hrdinové antických bájí. Praha: Brána, 2005.

Časopisecké studie
Armstrong, E. A. The Symbolism of the Swan and the Goose. Folklore, 1944, Vol. 55,
No. 2, pp. 54-58.
Brody, L. R. The Cult of Aphrodite at Aphrodisias in Caria. Kernos, 2001, Vol. 14,
pp. 93-109.
Budin, S. L. A Reconsideration of the Aphrodite-Ashtart Syncretism. Numen, 2004,
Vol. 51, Fasc. 2, pp. 95-145.
D´Ambra, E. Daughters as Diana: Mythological Models in Roman Portraiture.
Memoirs of the American Academy in Rome, 2008, Suppl. Vol. 7, pp. 171-183.
Elderkin, G. W. The Bee of Artemis. The American Journal of Philology, 1939, Vol. 60,
No. 2, pp. 203-213.
Hughes, J. D. Artemis: Goddess of Conservation. Forest & Conservation History, 1990,
Vol. 34, No. 4, pp.191-197.

57
 LiDonnici, L. R. The Images of Artemis Ephesia and Greco-Roman Worship:
A Reconsideration. The Harvard Theological Review, 1992, Vol. 85, No. 4, pp. 389-
415.
Luyster, R. Symbolic Elements in the Cult of Athena. History of Religions, 1965, Vol. 5,
No. 1, pp. 133-163.
Walbank, M. B. Artemis Bear-Leader. The Classical Quarterly, New Series, 1981, Vol.
31, No. 2, pp. 276-281.
Wentworth Higginson, T. The Greek Goddesses. New England Review, 2007, Vol. 28,
No. 4, pp. 194-207.

Internetové zdroje
Internet Archive: Wayback Machine [online]. [cit. 2014-05-03]. Brody, L. R.
The Iconography and Cult of the Aphrodite of Aphrodisias [online]. [cit. 2014-05-
03]. Dostupné z:
http://web.archive.org/web/20030923074738/http://www.geocities.com/lisa_brody/di
ss.htm
Perseus Digital Library [online]. [cit. 2014-04-13]. Pliny the Elder. The Natural
History. Translated by John Bostock. Dostupné z:
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Plin.+Nat.+toc
Perseus Digital Library [online]. [cit. 2014-04-21]. Stillwell, R., MacDonald, W. L.,
Mc Allister, M. H., Ed. The Princeton Encyclopedia of Classical Sites. Dostupné z:
http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0006
Theoi Greek Mythology: Exploring Mythology in Classical Literature & Art. [online].
[cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.theoi.com/

58