Michael Heatley

Deep Purple
příběh hardrockové legendy

(NAVA (
 Mým synům Drewovi
(zpěv, první koncert Deep Purple v roce 2002)
a Joeovi (bicí).
Možná budou pokračovat…
Taste The Band!
Poděkování
Autor by tímto rád poděkoval Jerrymu Bloomovi, Roy Daviesovi, Nigelu
Grossovi, Allanu Heronovi a Bobu Richardsovi za jejich odbornou pomoc,
cenné rady a příspěvky. Dále jsou to Nephele Headleand, Jo Brooks a Sean
Egan, kterým rovněž patří můj dík. A konečně, můj respekt patří Simonu
Robinsonovi, který měl k tématu knihy právem poslední slovo.

Vydavatelé děkují Stevu Tribeovi za redigování knihy, Jo Ware za

zpracování rejstříku, Ruth Timmins za doplnění ilustrací a Peri Godbold za
její čarování, které předvedla za pět minut dvanáct.
Ilustrace
Přední obálka: Fin Costello/Redferns
Zadní obálka: Ron Howard/Redferns, Fin Costello/Redferns
Hřbet knihy: Dezo Hoffman/Rex Features

1. strana: Jorgen Angel/Redferns (vlevo a vpravo nahoře), Ron

Howard/Redferns (dole)
2. strana: Fin Costello/Redferns (nahoře), Jorgen Angel/Redferns (vlevo
a vpravo nahoře)
3. strana: Globe Photos/Rex Features (nahoře), Fin Costello/Redferns
(dole)
4. strana: Jorgen Angel/Redferns
5. a 6. strana: Fin Costello/Redferns
7. strana: Brian Rasic/Rex Features (vlevo nahoře), Ian Dickson/Redferns
(vpravo nahoře), Alexei Zaikin/Redferns (dole)
8. strana: MF/Keystone USA/Rex Features (nahoře), Fin Costello/Redferns
(dole)
Copyright © by NAVA, 2007
Translation rights arranged with Reynolds & Hearn Limited
Translation copyright © Magdaléna Kolínová, 2007

ISBN 978-80-7211-251-7
Úvod
V letech 1968 až 1976 a poté od roku 1984 až do okamžiku, kdy tato kniha
spatřila světlo světa, skupina Deep Purple na celém světě a v nejrůznějších
formátech nahrála a vydala osmnáct studiových alb, přes dvacet živých
nahrávek a řadu různých kompilací.
Od rozchodu skupiny v 70. letech 20. století a poté od 80. let, kdy se
znovu dala dohromady, i během let následujících, dosahovalo množství
prodaných nosičů setrvale závratných výšek. V současné době jde o více
než 100 miliónů kusů, což Deep Purple staví na špičku mezi komerčně
nejúspěšnějšími rockovými skupinami a činí z nich držitele jednoho
z nejžádanějších katalogů v rockové historii. Když k tomu přičteme
rozsáhlý a vzkvétající černý trh nahrávek z celé jejich kariéry, náleží této
skupině v rockovém světě bezesporu významné místo.
Jak je ale možné, že Deep Purple zůstávají tak výjimečnou skupinou pro
několik generací rockových fanoušků, a to téměř po čtyři desetiletí od doby
jejího vzniku?
Deep Purple byli sice současníky Led Zeppelin a Black Sabbath, od
těchto seskupení se ovšem odlišovali v jemných odstínech i ve věcech
podstatných. Po vydání debutové dlouhohrající desky se rozhodně nestali
hvězdami přes noc; naopak, jejich opravdu produktivnímu a komerčně
úspěšnému dílu předcházela tři studiová alba a čas, během něhož vznikalo,
skupina využila k vlastnímu zdokonalení a vytříbení svého hudebního
stylu.
Koncem 60. let přecházela řada skupin, Deep Purple nevyjímaje, od
jednoho módního hudebního trendu k jinému v naději, že se jim podaří
nahrát onen tolik vytoužený „hitový singl“, který je proslaví; v té době se
hudební svět stále ještě orientoval na bezprostřední efekt tříminutového
singlu. Ovšem s přesunem pozornosti k albu jakožto preferovanému
formátu tvůrčího vyjádření zaměřili Deep Purple veškerou energii na to,
aby si vybudovali pozici v progresivním rockovém hnutí, které se ve své
době běžně vyznačovalo dvěma zásadními jevy, a sice ochotným
osvojováním si nových stylů a dech beroucí originalitou zakládající se na
virtuózním hudebním výkonu.
Deep Purple čerpali z vlivů, které do kapely jednotliví členové vnesli –
z vážné hudby, jazzu, R&B, rock‚n‘rollu a později i funku – a z kombinace
osobních vloh vytvořili slitinu svěží, dramatické a vzrušující hudby. Jejich
popularita rostla nikoliv díky chytře vymyšleným vystoupením či
nadprůměrně schopnému managementu a ovládnutí trhu, nýbrž díky
vynikajícím koncertním výkonům. Pověst Deep Purple jako skupiny, která
má fantastické koncerty, se tedy postupně a účinně šířila slovně. Právě tato
počáteční popularita, která byla plodem jejich vlastního úsilí, je důvodem,
proč si skupina po celá desetiletí udržela obrovsky loajální jádro fanoušků,
přestože byla stále opomíjena či odmítána kritikou.
Průvodními rysy hudby Deep Purple se stala agrese, virtuózní hudební
výkon a improvizace naživo. Kytara a varhany, zesílené na absolutní
maximum, soupeřily na koncertech s dynamickými, svižnými bicími
a vzletnými vokály; z této kombinace se nakonec vyvinul styl, který se
později začal označovat jako heavy metal. Deep Purple sami sice tuto
kategorii dalece přesahovali, jsou nicméně tvůrci řady hudebních
a kompozičních dynamik, které i v současné době, o více než třicet let
později, platí jako směrodatné pro skupiny hlásící se ke stejnému žánru.
Vliv hudebníků z okruhu Deep Purple, kterých je přes deset, je
nepopiratelný a nevyčíslitelný.
Nicméně v době, kdy si svět uvědomil, za co všechno Deep Purple
dluží, skupina již společně nevystupovala. Rozdělila se na několik odnoží,
které vytvořili její bývalí členové. Tato seskupení si ovšem uchovala jen
prchavý odlesk dřívější slávy Deep Purple a svou existencí vzdávala spíše
jakýsi nepřímý hold kapelám, vznikajícím na počátku nové vlny britského
heavy metalu začátkem 80. let. Příspěvek Led Zeppelin a Black Sabbath
v oblasti populární hudby byl v nedávné době poprávu znovu oceněn, Deep
Purple naproti tomu zůstali ze strany kritiky relativně bez povšimnutí.
Za samotnou hudbou se skrývá traumatická historie skupiny plná
konfrontací a přesto fascinující v míře, jaké mohou konkurovat málokterá
hudební seskupení. V určitých ohledech pomohly umělecké a osobní
konflikty uvnitř skupiny – jejichž názorným příkladem může být
osobnostní střet mezi zpěvákem Ianem Gillanem a kytaristou Ritchie
Blackmorem – k tomu, aby Deep Purple dosáhli opravdu závratných výšek.
I o těchto aspektech vývoje a tvorby skupiny kniha pojednává. Když jsem
se kdysi jako dlouhovlasý mladík v roce 1972 zamilovaně díval na obal
vinylové desky Machine Head, rozhodně by mě nenapadlo, že na začátku
nového tisíciletí budu brát svého vlastního dospívajícího syna na sestavu
Deep Purple, ze čtyř pětin stejnou jako v období Mark II. Již jen díky tak
dlouhé existenci si Deep Purple zasluhují respekt. A skutečnost, že hudebně
stále mají co říci, je ještě pozoruhodnější. Existuje-li klasický rock jako
žánr, je jeho ztělesněním bezpochyby právě skupina Deep Purple.
PRVNÍ ČÁST:
Příběh Deep Purple
Počáteční období Deep Purple
Když se na jaře roku 1968 sešla první sestava Deep Purple, označení
„heavy metal“ ještě neexistovalo a hudební žánry jako „hard rock“ či
„progresivní rock“ byly teprve v plenkách. Dozvuky dnes již legendárního
Summer of Love se ve Velké Británii potkávaly s urputným bojem
psychedelic a blues, blednutí slávy Beatles bylo stále ještě kdesi v daleké
budoucnosti. Liverpoolská čtveřice se právě chystala na nahrávání alba,
které se mělo později stát naprosto nejoblíbenější deskou klávesisty Deep
Purple Jona Lorda – 2 LP The Beatles (známější jako „The White Album“
neboli „Bílé album“). Prozatím nikdo netušil, že skupina, která v této době
dělala své první nesmělé krůčky jako Roundabout, bude spolu s jí
podobnými seskupeními Led Zeppelin, Free a Black Sabbath průkopníkem
nového rockového stylu, který si v 70. letech získá obrovskou popularitu.
Impuls k založení skupiny vzešel nikoliv od hudebníka, nýbrž od
obchodníka. Byl jím Tony Edwards, který vedl textilní obchodní společnost
Alice Edwards Holdings Ltd. v londýnském West Endu. Jeho srdce však
pro rodinný podnik netlouklo. Tony Edwards se zajímal o svět popu, takže
vzal pod svá ochranná křídla mladou zpěvačku, bývalou modelku jménem
Ayshea Brough. Ta se později, v 70. letech, proslavila díky televiznímu
seriálu pro děti Lift Off. Povzbuzen prvním úspěšným nakročením do
šoubyznysu Tony oslovil výkonného ředitele pro reklamu Johna Colettu
s nápadem financovat a řídit hudební skupinu.
Edwards později řekl rockovému historikovi Petu Frameovi: „Byli jsme
velice nezkušení, bylo nám jasné, že v tomhle byznysu jsou peníze, jen
jsme nevěděli kolik.“ Prostřednictvím publicistky Vicki Wickhamové se
Edwards setkal s Chrisem Curtisem. Curtis byl prvním bubeníkem skupiny
Searchers – jedné z nejoblíbenějších skupin éry merseybeatu s hity jako
„Needles And Pins“ a „Sweets For My Sweet“ – a také mužem, který toužil
stát v čele své vlastní skupiny. Správně postřehl měnící se hudební klima na
konci 60. let a přesvědčil Edwardse, že právě on je tím, kdo mu pomůže
jeho sen realizovat. A jakoby to byl osud, Curtis se krátce předtím
nastěhoval do bytu Jona Lorda, takže klávesista byl přirozeně osloven
s nabídkou, zda se nechce stát členem vznikající skupiny.
Jon Douglas Lord se ve světě hudby již nějakou dobu pohyboval.
Narodil se 9. června 1941 v Leicesteru. Od devíti let chodil na hodiny
klavíru a později přešel k varhanům, k čemuž ho inspirovala americká
hvězda Jimmy Smith a jeho klasický hit „Walk On The Wild Side“. Když
mu bylo dvacet, přestěhoval se do Londýna. Chtěl se stát hercem a začal
studovat na Central School of Speech and Drama (Ústřední škola řečnictví
a dramatu). Sám ale později podotkl: „Víte, kritici o mně psali dobře
a skutečně jsem se dostal tak daleko, že jsem měl příležitost hrát Hamleta.
Jenže kritika pro mě měla vždy hodnocení jako ‚jen krůček od výborného
výkonu‘ a to mi nestačilo. Pro mě je velmi těžké potlačit vlastní pocity
a převzít pocity jiných. A to by bylo vždycky překážkou v tom, abych se
stal tak dobrým hercem, jakým jsem chtěl být.“
Jako student, který zrovna neoplýval prostředky, se Lord snažil využít
svého hudebního nadání. Začal vystupovat naživo, nejdříve s vlastní
šestičlennou skupinou, která hrála moderní jazz, poté působil spolu
s kytaristou Derekem Griffithsem v R&B a soulové kapele. Z původní
skupiny s originálním názvem Red Bludd’s Bluesicians 1 se vyvinuli
Artwoods, v jejichž čele stál Art Wood, bratr toho Rona, který se postupně
proslavil s Jeff Beck Group, Faces a samozřejmě Rolling Stones. Pětičlenní
Artwoods nahráli sérii singlů pro značky Decca a Parlophone, nikdy se jim
ale nepodařilo prorazit s něčím velkým.
„Dostal jsem se do stavu, kdy jsem se cítil velice rozčarován z toho, co
jsem dělal,“ vzpomínal později Jon v jednom rozhovoru pro New Musical
Express. „Přitom jsem ale nevěděl proč. Říkal jsem si – ‚Když odejdu, co
jiného můžu vůbec dělat?‘ – a neviděl jsem nic. Byla to slepá ulička. Dřív
jsem dostal od Erica Burdona nabídku, abych ve skupině Animals nahradil
Alana Price, a také jednu nabídku od Them, kterou využil Peter Bardens.
Jenže tyto možnosti se objevily před nějakým časem a už byly pryč.
Nakonec jsem Artovi řekl, že chci odejít. On mi na to odpověděl, že sám se
stejně chystá skončit, je ženatý a už má dost života s hudební skupinou.
Stával jsem se čím dál pohodlnějším. Žil jsem u Ronnieho Wooda a živila
mě jeho matka, dokonce mi kupovala cigarety. Moje hudba tím vším
strádala, nebyl nikdo, kdo by mě přiměl k tomu, abych bojoval, což jsem
tehdy potřeboval.“
Lord se brzy vrátil k práci jako člen Flowerpot Men, což se finančně
zúročilo během „léta lásky“ s písní „Let’s Go To San Francisco“. Tato
skladba popularitou dýchala na záda skladbě „San Francisco (Flowers In
Your Hair)“, hymně amerických hippies od Scotta McKenzieho, která se
držela na špičce hitparád, v britské se vyšplhala až na čtvrté místo. Skupina
jako taková neexistovala – celou dobu to byl v podstatě podfuk, za kterým
stál Tin Pan Alley – nicméně autoři písně Carter a Lewis z ní vytěžili, co se

1
Slovní hříčka, v překladu znamená „Bluesoví/modří muzikanti s červenou krví“
(Red Blood’s Blues Musicians) – (pozn. překl.)
dalo. Sestavili skupinu, která se ihned vydala na cesty a hrála na plesech,
v divadlech a mnoha dalších akcích.
Dalším hudebníkem, kterého Edwards a Coletta oslovili s nabídkou, zda
by se nechtěl ke vznikající skupině připojit, byl kytarista jménem Ritchie
Blackmore.
Blackmore se narodil ve Weston-super-Mare 14. dubna 1945, odkud se
později, ještě jako dítě, přestěhoval do Hestonu poblíž londýnského letiště
Heathrow. V mládí rád sportoval, dařilo se mu v hodu oštěpem, zajímal se
ale i o letadla a vědu. Když ukončil střední školu, začal pracovat pro
letecký průmysl jako radiomechanik. Ve třinácti letech si za devět liber
koupil první elektrickou kytaru a začal chodit na hodiny u Big Jima
Sullivana, studiového hudebníka, který bydlel nedaleko (později se stal
kytaristou Toma Jonese).
V době, kdy Blackmore dostal nabídku od Edwardse a Colletty, měl
toho ve světě hudby za sebou už docela dost. V květnu roku 1962
absolvoval své první profesionální představení se Screaming Lord Sutchem
a jeho kapelou Savages. Ve svých nejlepších chvílích byl David Sutch –
král hororového rocku – něco jako Johnny Rotten své doby, enfant terrible
britské rockové scény. Měl ve zvyku dávat všem svým muzikantům
přezdívky; když se k němu Blackmore přidal, dostal přezdívku „Bluebell“2!
Jejich vystoupení nemělo obdoby Sutche přinesli na pódium v rakvi
a Ritchie se rychle naučil, jak se na scéně pohybovat a rozhýbat nějakou
akci. Byla to vynikající škola jevištního umění, Sutch byl samozřejmě
dokonalým vzorem pro pozdější vlastní divoké vystupování Blackmorea.
Následovalo krátké působení s Mikem Dee a Jaywalkers, poté Blackmore
přešel k rovněž nechvalně proslulé skupině britských rockerů, kteří si říkali
Outlaws, jež právě opustil zpěvák Mike Berry. Tato sestava, k níž patřil
i baskytarista Chas Hodges (později se proslavil jako člen dua Chas and
Dave a skladbou „Rabbit“), už v té době vystřihla čtyři vlastní singly. Co je
ale důležitější, skupina se podílela také na některých nahrávkách, které
tehdy vydal legendární producent Joe Meek – byly to hity od zpěváků jako
John Leyton nebo skupiny Heinz a Tornados; díky této kapele slavil Meek
v roce 1962 obrovský úspěch s prvotřídní instrumentální skladbou
„Telstar“.
Meek, člověk vpravdě výstřední, patřil mezi průkopníky. Byl prvním ze
skutečně nezávislých producentů populární hudby, který vyvinul vlastní
nahrávací techniky a byl svým způsobem stejně skvělý jako Phil Spector.
Bohužel, Meek začátkem roku 1967 spáchal sebevraždu, obrátil sám proti

2
Česky „zvonek“ – v botanickém slova smyslu (pozn. překl.)
sobě zbraň poté, co nejdříve zastřelil svoji domácí. Skupina Outlaws
vystupovala rovněž jako doprovodná kapela při významných vystoupeních
amerických rock‚n‘rollových hvězd při jejich turné po Velké Británii,
například s Gene Vincentem či Jerry Lee Lewisem. Ritchieho škola rocku
u Outlaws skončila v dubnu 1964. „Odešel jsem, protože hudební byznys
začal skupinu odmítat a Outlaws nemohli sehnat žádnou práci,“ vzpomínal
Blackmore. „Byli jsme považováni za kriminální živly a všude jsme měli
zákaz. Náš humor nebyl doceněn!“
Mezi takzvané zločiny se počítala záliba kapely v moučných střelách:
„Jednou jsme jeli autem a jeden z nás vyhodil z otevřených dveří auta
oschlou sýrovou housku – a trefil nějakého staršího pána. Je jasné, že nám
to připadalo legrační – tak jsme začali zkoumat možnosti dalších takových
trefných ran. A přišli jsme na to, že nejlepší jsou malé, půllibrové pytlíky
s moukou. Když do takového pytlíku uděláte zhruba pěticentimetrový zářez
a vyhodíte ho do vzduchu, mouka se rozletí a vybraný cíl dokonale popráší.
Nejlepším střelcem byl Ritchie Blackmore – ten nikdy neminul!“ vyprávěl
po mnoha letech Chas Hodges.
Letní sezónu strávil Blackmore v Rhylu jako člen Wild Boys (tato
kapela doprovázela Meekova chráněnce Heinze), ale po šesti měsících
vystupování s pevně daným programem se Ritchie opět začal poohlížet po
něčem zajímavějším. Na chvíli se znovu přidal ke svému dřívějšímu šéfovi
Sutchovi, pohrával si s vlastní kapelou Three Musketeers (tato skupina
odehrála pouze jediné vystoupení v Mnichově, v Západním Německu
v zimě 1965-1966), hrál s Neilem Christianem a Crusaders, dokonce
podnikl turné po Německu s Jerry Lee Lewisem. Nakonec ho Tony
Edwards a Chris Curtis přetáhli do Hamburku a zeptali se ho, jestli by se
nechtěl přidat k jejich novému projektu.
V rozhovoru pro Disc & Music Echo Ritchie řekl: „Do Německa jsem
se vrátil v roce 1967 a potkal jsem tam svou pozdější manželku. Zůstal
jsem třináct nebo čtrnáct měsíců a prakticky nic nedělal. Cvičil jsem
obvykle čtyři nebo pět hodin denně, chodíval jsem do klubů Star a Top 10
a zaskakoval u skupin, které jsem znal. Záskoky u různých kapel jsou
zajímavé, je dobré vidět zevnitř, jak každá taková skupina funguje. A pak
jsem najednou dostal asi 300 telegramů od Chrise Curtise, který chtěl,
abych se přidal k nějaké kapele, tak jsem se vrátil do Anglie. No a tak jsem
se setkal s Jonem Lordem. Ve skupině už bylo několik dalších členů a já se
měl stát druhým kytaristou.“ Když Blackmore zjistil, jaká je situace,
rozhodl se, že tenhle nový projekt není nic pro něj a chystal se zpátky do
Německa.
 Chris Curtis, který zemřel v roce 2005, byl tak trochu excentrik a žil
spíše ve světě fantazie než v realitě. „Chtěl jenom dobré věci – měl finanční
zázemí – a toužil získat velkou publicitu,“ zmínil se Lord v rozhovoru pro
NME. „Chris říkal, že chce v kapele zpívat a představoval si, že se k němu
připojí ještě Justin Hayward z Moody Blues a také Denny Laine. Když
začal všechny jmenovat, trochu jsme se zarazili. Chtěl hrát na bicí, ale také
na sólovou kytaru. V repertoáru měly být rockové verze skladeb typu ‚If
I Were A Carpenter‘.“
Nakonec to asi byla docela úleva, když se Curtis rozhodl z projektu
vycouvat. Bylo tedy na Lordovi, aby se pokusil dát dohromady, co zbylo.
Podařilo se mu přesvědčit Blackmorea, aby změnil názor. Dalším
muzikantem, kterého Jon přibral, byl kolega z Flowerpot Men, baskytarista
Nick Simper. Lord a Nick spolu o možném společném působení mimo
Flowerpot Men mluvili již dřív. Simper, který se narodil 3. listopadu 1945
v Norwood Green v Southallu v Middlesexu, měl za sebou podobnou
hudební minulost jako Ritchie. Svá učednická léta si prošel v době beatu ve
skupinách jako Buddy Britten a Regents, poté spolupracoval s New Pirates
(předtím, než někdejší frontman kapely Johnny Kidd zahynul při
automobilové nehodě v říjnu roku 1966, ale i potom), se Screaming Lord
Sutchem a s formacemi Billieho Davise.
Bubeníkem se stal Bobby Woodman, v hudebních kruzích tenkrát již
dobře známá osoba. Woodman začínal v době zrodu britského rocku,
působil jako člen Playboys Vinceho Taylora v legendární kavárně 21’s na
Old Compton Street v Soho – v místě, kde byla objevena řada hudebníků
od Cliffa Richarda a Shadows po Adama Faithe. Poté spolupracoval
s francouzským zpěvákem Johnnym Hallidayem a byl prvním anglickým
bubeníkem, který používal dvojitou (basovou) sadu bubnů. Jeho členství
v Deep Purple mělo ale krátké trvání – neseděla mu hudba skupiny, říkal,
že je cirkusová a management kapely se ho poměrně rychle zbavil.
Z hledání zpěváka se vyklubal tvrdý oříšek. Skupina zkoušela hrát
s Davem Curtissem, bývalým frontmanem skupiny Tremors (mezi ním
a Chrisem, který skupinu v té době právě opouštěl, nebyl žádný vztah).
Podílel se také na několika nahrávkách pro Philips, jako zpěvák ale
vznikajícím Deep Purple nevyhovoval, stejně jako Mike Harrison ze
Spooky Tooth. Členové skupiny se dokonce byli podívat na představení
Jeffa Becka, aby si poslechli Roda Stewarta, žádný velký dojem to na ně
ale neudělalo!
Když formující se Deep Purple vydali v Melody Makeru inzerát s tím,
že hledají vokalistu, přihlásila se spousta zájemců. Protože jich na inzerát
reagovalo tolik, bylo rozhodnuto, že každému se přidělí určitý čas. Jediným
z kapely, kdo vlastnil auto, byl Nick Simper, bylo tedy na něm, aby
skupinky zájemců vyzvedával na nádraží v Borehamwoodu a převážel je do
Deeves Hall, farmářské usedlosti hned u hlavní silnice A1 severně od
Londýna, kde Edwards a Coletta v březnu nainstalovali potřebné vybavení.
Zkoušky byly nekonečné a skupinu čím dál víc unavovaly. V jejich
průběhu se Nick Simper zmínil o jednom muzikantovi ze západního
Londýna, kterého měl možnost párkrát vidět. Simper ho nakonec
kontaktoval s dotazem, zda by se nechtěl ke skupině přidat. Tento zpěvák
měl ale pocit, že nová kapela nebude tak úspěšná jako jeho vlastní, Episode
Six. A kdo že byl tím mužem, který tehdy nabídku odmítl? Jistý Ian
Gillan…
Mezi řadou nadějných uchazečů si skupina poslechla také Roda Evanse
z Maze. Kapelu nakonec přesvědčil, a to i proto, že měl nápady. Právě
Evans přišel s návrhem na natočení předělávky písně „Help“ od Beatles.
Evans, který se narodil 19. ledna 1947, si podobně jako ostatní prošel
obvyklou poloprofesionální fází hudební kariéry, hrál v kombinovaných
sestavách typu Horizons, pak se přidal k MI5 (ke skupině, nikoliv ke
stejnojmenné tajné organizaci). Evans neměl jen hudební nápady, bez
skrupulí také Blackmoreovi, Lordovi a Simperovi řekl, že bubeník v jeho
kapele je lepší než Woodman.
Blackmore si později vybavil: „V Hamburku jsem v roce 1967 potkal
Iana Paice a řekl jsem mu, že zavolám, jestli budu mít nějakou dobrou
nabídku.“ Paice, narozený v Nottinghamu 29. června 1948, začínal jako
muzikant v taneční kapele svého otce, pak se vydal na poloprofesionální
dráhu v Georgie and Rave Ons, kteří později vešli ve známost jako
Shindigs. Opustil pracovní místo ve státní správě a nastoupil k MI5, kteří
působili převážně na evropském kontinentu a měli za sebou singl „You’ll
Never Stop Me Loving You“. Později se přejmenovali na Maze a nahráli tři
další singly (včetně „Hello Stranger“ pro značku Reaction, což byla dceřiná
společnost Immediate) a jedno EP, ovšem zájem o ně byl víceméně jen
v Itálii.
Takže základní sestava konečně spatřila světlo světa a právě zrozená
kapela se hned začala činit v hudebním byznysu. Podle Jona Lorda se
skupina zpočátku utvářela podle vzoru amerických Vanilla Fudge. Jejich
koncert ve Speakeasy, v nechvalně proslulém centru šoubyznysu, které
ožívalo v pozdních hodinách, měl možnost vidět rok předtím v dubnu.
„Skutečně mě dostali,“ uznal Lord. „Představovali jsme si, že se staneme
čímsi jako anglickou verzí Vanilla Fudge.“ Jejich hudba se ve velké míře
opírala o hammondky, Edwards a Coletta tedy jedny takové varhany pro
Jona koupili. Investice do nového vybavení se údajně vyšplhala na
úctyhodných 7 000 liber.
Fudge měli smlouvu s labelem Atco, pro který nahráli pět alb. Skupina,
v níž byla legendární rytmická sekce Tim Bogert – Carmine Appice (ten
později hrál s kytaristou Jeffem Beckem), je dnes známá hlavně díky
předělávce soulové klasiky „You Keep Me Hangin‘ On“ od Supremes,
bohatě podepřené zvukem varhan a v mírně pomalejším tempu.
Nová sestava krátce vystupovala pod názvem Roundabout, který
vymyslel Tony Edwards. Koncertního debutu se dočkala 20. dubna 1968 ve
Vestpoppen v dánském Tastrupu v rámci krátkého turné po Skandinávii.
Mělo ale trvat ještě dlouho, než se skupina dostala ke svému prvnímu
živému vystoupení ve Velké Británii. Než se tak stalo, přejmenovala se na
Deep Purple – podle písně dvojice Nina Tempo – April Stevens stejného
názvu, což byla nejoblíbenější melodie Blackmoreovy babičky. (Krátce
také koketovali s názvem Concrete Gods a později Fire, než zjistili, že
kapela tohoto jména už existuje.)
Poté Deep Purple zahájili práci na tom, z čeho nakonec mělo být jejich
první LP Shades Of Deep Purple. Nahráli ho rychle, za pouhých 18 hodin
v Pye Studios v Marble Arch na jednoduchém čtyřstopém nahrávacím
zařízení. Producentem byl Derek Lawrence, kterého Ritchie Blackmore
znal z doby, kdy hrával s Outlaws. Právě on jej požádal, aby se postaral
o jejich první významnější nástup do studia. Lawrence také spolupracoval
s Meekem, na což po mnoha letech vzpomínal pro Deep Purple
Appreciation Society3: „Joe měl na můj styl produkce velký vliv, využil
jsem celou řadu jeho nápadů.“ Pracoval s první sestavou Deep Purple na
všech jejích studiových nahrávkách. „Převážná část formy a stylu kapely,
které se v průběhu prvních dvou let utvářely, vycházejí podle mého názoru
z jedinečného Ritchieho stylu,“ říkal Lawrence. „Myslím, že pro Ritchieho
bylo obtížné cokoliv kopírovat – a právě díky tomu byl zvláštní.“
Lawrencovi se také podařilo angažovat muzikanty z Deep Purple na
různá jiná nahrávání. Za zmínku stojí především singl vokalisty Boze se
skladbami Boba Dylana „I Shall Be Released“ a „Down In The Flood“
nichž hráli Lord, Paice a Blackmore společně s dřívějším Ritchieho
partnerem Chasem Hodgesem. Zpěvák, jehož skutečné jméno bylo

3
Deep Purple Appreciation Society (DPAS) – patrně nejvýznamnější společnost
sdružující příznivce kapely. Existuje od roku 1977, vydává magazín Darker Than
Blue, provozuje internetové stránky a podílí se na vydávání raritních nahrávek
Deep Purple a jejich odnoží.
Raymond Burrell, se proslavil a také zbohatl jako baskytarista King
Crimson a v 70. letech hrál se skupinou Bad Company.
Album Shades Of Deep Purple vydala v USA společnost s názvem
Tetragrammaton, která při jeho propagaci odvedla vynikající práci.
Z debutu se vytěžil skvělý singl díky „Hush“, výrazně rockovější verzi
písně z pera Joe Southa. Lze pochybovat, jestli skupina vůbec kdy slyšela
původní autorovu nahrávku ve stylu country, i když Ritchie, který navrhl,
že by se mohli této skladby ujmout, znal ještě z Německa kratší a ostřejší
soulově popovou úpravu od Billyho Joe Royala. Každopádně nápad to byl
výborný, skladba „Hush“ v létě roku 1968 rychle vystoupala na čtvrté
místo v žebříčku Billboardu Hot 100.
„Hush“ je do značné míry typickou ukázkou nahuštěného zvuku
skupiny z jejích počátků, kterému vévodí Lordovy ozdobné fráze na
hammondky na pozadí vířivého riffu a devadesátivteřinové sólo, z něhož
sálá energie. Součástí skladby je také pozoruhodný sborový doprovod,
stejně tak je znát, že Evans byl dobrým zpěvákem a jeho projev byl
mnohem jemnější než styl pozdějších vokalistů Purple. A samozřejmě,
téměř po celou nahrávku je slyšet Blackmoreova kytara s použitím wah-
wah efektu. Ritchie zprvu hrál na Fender Stratocaster, později, při
nahrávání druhého alba, přešel na poloakustickou kytaru Gibson, návrat
zpět ke stratocasteru přišel až v době alba In Rock.
Shades Of Deep Purple v podstatě nastavilo základní charakteristiku,
která platí pro všechna alba sestavy Mark I – je to mix originálů skupiny
a vybraných coververzí. Nechybí úprava písně „Help“ od Beatles (Vanilla
Fudge měli coververzi „Eleanor Rigby“) a v medley uprostřed desky je
verze „I’m So Glad“ od Skipa Jamese, kterou popularizovali tehdy slavní
Cream.
„Když jsme začali poprvé zkoušet, hrál jsem ‚Help‘ na klávesách,
protože tak, jak je na nahrávce, ji nelze zahrát na hammondkách,“ řekl
o mnoho let později Jon Lord. „Hrál jsem ji pomalu… jsou to skutečně
nádherné akordy, nemyslíte? Rod Evans ji začal zpívat jako smutnou,
pomalou píseň, do toho přišel Ritchie a řekl: ‚No ne, takhle to zní dobře.‘
Tak jsem pro ni napsal aranžmá.“
V neposlední řadě se mezi coververzemi objevila skladba „Hey Joe“,
debutový hitový singl Jimiho Hendrixe z roku 1966. K autorským písním
skupiny patřila Lordova a Evansova „One More Rainy Day“, ovšem
skutečně výjimečná byla „Mandrake Root“, pojmenovaná podle krátkodobě
fungující skupiny, kterou Blackmore v předcházejícím roce sestavil
v Německu. Skladba „Mandrake Root“ posléze nabyla formy živé pièce de
résistance, kterou skupina zakončovala show za doprovodu oslepující záře
světel, zpětné vazby a ničení vybavení.
V rozhovoru pro Disc Ritchie o prvním LP uvedl: „Z našich alb jsem
byl vždy zklamaný. Tohle bylo docela dobrým pokusem na to, že bylo
první. Lidi ale vždycky říkali – ‚To nejste vy.‘ Na našich nahrávkách jsme
se snažili být až příliš efektní.“ Jon Lord s tím souhlasil: „První album
Deep Purple obsahovalo rozvláčné, klasické úvody, které ze skladeb trčely
ven jako bolavý palec. V té počáteční době jsme ještě vůbec nebyli stylově
vyhraněni.“
V červnu roku 1968 kvintet absolvoval rozhlasový debut v BBC pro
show Johna Peela Top Gear a na dalších pět nebo šest let skupina navázala
s tímto DJem zvláštní vztah na pomezí lásky a nenávisti. Peel později
tvorbu Deep Purple ze 70. let kritizoval jako „formulkovitou“. Deep Purple
hráli „Hush“, „Help“ a „One More Rainy Day“ – a odborní poradci Radia
1, u kterých jen tak nějaká rocková skupina neprošla (o několik měsíců
dříve téměř odmítli duo Tyrannosaurus Rex Marca Bolana), jim dali
všechny hlasy. Rozhlasoví experti se shodli, takže skupina „jednomyslně
prošla jako vytříbená komerční kapela“.
S důvěrou, že věci se vyvíjejí podle plánu, se k Edwardsovi a Colettovi
přidal Ron Hire, obchodník z Brightonu, který se zapojil čistě jako investor.
Do srpna byla společnost, pojmenovaná podle počátečních písmen všech tří
příjmení (HEC Enterprises), v plném rozkvětu, a to nejen jako manažerská
společnost Deep Purple. Fungovala i jako jednatelská společnost pro
všechny obchodní transakce, včetně lukrativní oblasti hudebního
vydavatelství. Edwards a Coletta poté do roka podíl Rona Hirea vykoupili.
Deep Purple odehráli svůj premiérový koncert v Anglii 3. srpna 1968
v Red Lion ve Warringtonu, bylo to něco jako zahřívací kolo pro jejich
vystoupení na každoročním festivalu v Sunbury, který se konal o týden
později. V září následovalo vydání jejich prvního LP v Británii. Když se
objevila skladba „Hush“, Radio 1 jí věnovalo hodně prostoru, singl ale
nepotkal stejně strmý vzestup jako v USA. Pozdější úspěch sestavy Mark II
první složení Deep Purple navždy zastínil, přesto šlo o velice plodné, tvůrčí
období. Kapela přivedla na svět tři alba a řadu výborných singlů v USA i ve
Velké Británii, a to během neuvěřitelně krátké doby, za pouhých devět
měsíců.
Při práci na druhé dlouhohrající desce přešla skupina k jiné značce,
nezměnila ovšem nahrávací společnost. V červnu roku 1969 založila firma
EMI Records ve snaze získat profit ze vzkvétající undergroundové scény ve
Velké Británii label Harvest Records. Pod touto značkou mimo jiné
vydávala nahrávky skupin typu Edgar Broughton Band, ale také obtížněji
zařaditelné tvůrce jako Pretty Things, a nyní tedy i Deep Purple. Druhé
album The Book Of Taliesyn se sice nahrávalo od srpna do října roku 1968
v De Lane Lea Studios v Londýně, ve Velké Británii ale vyšlo až začátkem
následujícího léta. Deska vykazovala posun vpřed hned v několika
aspektech. Z přední obálky zmizel tehdy běžný snímek kapely, kterou
nahradila ozdobná skládačka, doplněná o sleevenote a komplikovanou
ilustraci, pro kterou jako inspirace posloužil bájný hrad Camelot krále
Artuše.
Mezi původní skladby skupiny na The Book Of Taliesyn patří okázalé
psychedelicky popové písně „The Shield“ a „Anthem“ (s Lordovým
aranžmá strunných nástrojů) a dovádivá instrumentálka skladba „Wring
That Neck“ s výraznou, temperamentní Blackmoreovou hrou. Toto číslo se
těšilo dlouhodobější oblibě než ostatní skladby, zároveň předznamenávalo
rockovější cestu kapely, která měla teprve přijít. V únoru devětašedesátého
byla nahrávka, ve Spojených státech známá pod názvem „Hard Road“,
vydána na B straně druhého britského singlu skupiny „Emmaretta“.
Komerční úspěch z toho ale nebyl – na rozdíl od populárnější coververze
„Kentucky Woman“ Neila Diamonda, která se v prosinci 1968 ujala
v Americe.
Deska přinesla další medley – a sice „Exposition“, dokonalý, vlastní
prog-rockový jam skupiny, který přechází v hit „We Can Work It Out“, opět
z dílny dvojice Lennon-McCartney. Vyznačuje se plíživou hrou
Blackmorea na pozadí precizních Evansových vokálů. A konečně, album
uzavírá velkolepé přepracování hitu Ikea a Tiny Turnerových „River Deep
Mountain High“.
Deep Purple se sice snažili prorazit na své straně Atlantiku, úspěch ale
měli ve Spojených státech. „Ve Státech existují dvě scény: underground
a Top 40,“ poznamenal Jon Lord. „Měli jsme velké štěstí, protože se nám
podle všeho podařilo propast mezi nimi překlenout. Chceme to tak udržet
i nadále, protože underground je právě tím prostředím, kde vznikají
superhvězdy.“ Na konci roku 1968 hráli Deep Purple jako předkapela na
rozlučkovém turné Cream, skončilo pro ně ale již po třech vystoupeních.
Vynaložené úsilí se však pomalu začínalo vyplácet a vedení kapely
nehodlalo polevit. Dokonce ještě předtím, než druhé album Deep Purple
vyšlo v Anglii, dostali Edwards a Coletta skupinu na přelomu února
a března 1969 zpět do De Lane Lea, kde během nahrála svou třetí
dlouhohrající desku za posledních deset měsíců. Album, nazvané prostě
Deep Purple, s ohromujícím obrazem Hieronyma Bosche na obálce, vyšlo
v Británii v listopadu.
 Vydání třetího LP znamenalo také konec působení Dereka Lawrence
jako producenta. „Prostě jsem byl vyhozen – tečka,“ prozradil později
Lawrence v rozhovoru pro DPAS. „Uvědomuji si, že mně vlastně vůbec
nikdy formálně neřekli, že už pro ně jako producent nebudu pracovat!“ Na
album má ale hezké vzpomínky: „Podle mě se ty tři desky na dobu svého
vzniku drží dobře. Třetí je moje nejoblíbenější, je na ní vidět, že kluci spolu
strávili víc času a byli semknutější.“
Kromě radikální verze Donovanovy krásné skladby „Lalena“ se toto
eponymní dílo honosí vlastním materiálem skupiny. Inspirací pro skladbu
„Why Didn’t Rosemary?“ byl film Romana Polanského Rosemary’s Baby,
který se právě objevil v kinech. Skupina rovněž pokračovala ve stylu
psychedelického popu, kam spadá píseň „The Bird Has Flown“. Mezi
tvrdší skladby patří „The Painter“ (její předběžná verze byla zařazena na
album Top Gear jako „Hey Bop A Re Bop“) a nabitá úvodní píseň
„Chasing Shadows“, ve které si Evans vpravdě vylévá srdce.
Korunní ozdobou desky Deep Purple je ovšem „April“,
dvanáctiminutový epos, který napsali Blackmore a Lord, jímž celá stopáž
končí. Skladba začíná instrumentální částí, ve které hraje celá skupina.
Následuje druhá část se strunnými a dřevěnými dechovými nástroji (tu
složil a upravil Lord). Ve finále hraje opět celá kapela. Celkově album
působí dojmem, že jej nahráli muzikanti, kteří se vydali na tvrdší,
rockovější cestu. Platí to především pro kytaristu skupiny.
Derek Lawrence ovšem nebyl jediným, kdo padl tomuto období za oběť.
Tetragrammaton zkrachoval a byl z toho vleklý spor, který po dvou velkých
turné zarazil další dobývání USA. A po nahrání alba číslo tři se rozešly
cesty kapely také s Rodem Evansem a Nickem Simperem. „Ritchie, Ian a já
jsme se čím dál víc pouštěli do tvrdších věcí,“ vzpomínal Jon Lord pro
NME. „To, co jsme hráli, byl v podstatě rock‚n‘roll, zajímali jsme se
stejnou měrou o vizuální i zvukový aspekt. Jenže se nám zdálo, že Rod
a Nick nehrají tak, jak jsme chtěli, museli jsme se tedy s nimi rozloučit. Byl
to velice traumatický moment, protože jsme si byli opravdu blízcí…“
S natupírovanými účesy a ve svém oblečení vypadali členové skupiny
spíše jako kdyby přišli z Carnaby Street než z Kensington Market Street,
postrádali prostě onen typický macho rockerský vzhled. Za Rodem
a Nickem se zavřely dveře v červnu roku 1969. Zbývající trio se shodovalo
v tom, že výkony Evanse pokulhávají a že často zpívá falešně. Mohlo to
být ale také tak, že Evans měl i jiná želízka v ohni: potkal totiž v Americe
dívku a chtěl si ji vzít. Byla z bohaté rodiny a Evans, kterému učaroval
Hollywood, také uvažoval o herecké kariéře. Možná se svým způsobem
jednalo o přirozený rozchod.
 S Nickem Simperem to ovšem bylo jiné. Sice dál hrál se zpěvačkou
Marshou Hunt a později, v roce 1970, se opět sešel se svým bývalým šéfem
Lordem Sutchem jako jeden z jeho Heavy Friends, své hození přes palubu
ale neviděl jako oprávněné a proti kapele zahájil soudní spor. Případ byl
uzavřen až o tři roky později, kdy Simper, v té době již ženatý muž,
souhlasil s jednorázovým vyplacením odškodného výměnou za to, že se
navždy vzdá autorských honorářů. Bylo to rozhodnutí, kterého měl později
litovat, vzhledem ke komerčnímu úspěchu dalších sestav Deep Purple
a tudíž pochopitelného nárůstu prodeje katalogu sestavy Mark I.
Při vystoupení se Sutchem v Country klubu v londýnském Haverstock
Hall 12. dubna 1970 se baskytarista poprvé od odchodu z Deep Purple dělil
o pódium s Blackmorem. Kapela pro tento večer přibrala také bubeníka
Keithe Moona z Who. Sutch později poznamenal, že Simper, stále ještě
plný hořkosti kvůli vyhazovu, s Blackmorem nepromluvil ani slovo.
Vystoupení se nahrálo a později vydalo jako Hands Of Jack The Ripper,
dodnes velice vyhledávané album.
Po rozdělení Deep Purple se Jon Lord vyjadřoval o celé události spíše
blahosklonně. „Ano, Nick vyhrál, získal ale méně, než co získat mohl,
kdyby se s námi nesoudil jenom proto, že chtěl rychle peníze. Jak můžete
žalovat někoho za to, že vás vyhodil? Nicka jsme požádali, aby odešel, a to
pouze z důvodu, že nebyl pro skupinu tím pravým. Není to snad dostatečně
pádný důvod k odchodu? Jeho právníci tvrdili, že ‚to je nezákonné
počínání, a že Nicky jako náhradu požaduje 12 tisíc liber‘. Naši právníci
chvíli počítali a řekli ‚dobře, můžete mít 12 tisíc liber, pokud to je všechno,
co chcete‘. Kdyby zůstal a nesoudil se s námi, měl by 25 tisíc. Nicky udělal
hloupost a cítil se hodně ublížený. To mě nepřekvapuje – jen je pro mě
zarážející, že byl ochotný zajít tak daleko.“
Simper později založil skupinu Warhorse s bývalým bubeníkem
Bakerloo Macem Poolem. Nahráli dvě poměrně dobrá alba pro label
Vertigo, eponymní debut a další desku Red Sea. V roce 1978 dal
dohromady Fandango, během dalších let hrál také s Flying Fox
a Quatermass II.
Rod Evans, jehož zpěv Simper jednou označil za „magický“, si dal po
Deep Purple na nějaký čas pauzu, nakonec odešel do Států, kde vydal
pouze propagační singl „Hard To Be Without You“ pro Capitol. Pak se sešel
s bývalým kytaristou Iron Butterfly Larrym „Rhino“ Rhinehartem,
bubeníkem Bobbym Caldwellem a baskytaristou Lee Dormanem a založil
skupinu Captain Beyond – krátkodobý projekt, v jehož rámci vznikla alba
Captain Beyond a Sufficiently Breathless, obě pro label Capricorn. Skupina
přijela na jaře roku 1972 do Evropy, vystoupila na prestižním festivalu
v Montreux, a také odehrála set na Bickershaw Pop festivalu poblíž Wiganu
v Lancashire. Z tohoto vystoupení byla pořízena nahrávka, která ale nikdy
nevyšla. Captain Beyond nakonec světem zahýbat nedokázali a Rod se poté
rozhodl pro zcela jinou dráhu, odešel na fakultu s úmyslem stát se lékařem.
To ale nebyl ještě úplný konec jeho kontaktu s Deep Purple. V roce
1980 se přidal k napodobenině Deep Purple, kterou stvořil Steve G., jenž se
specializoval na „reformované“ skupiny různého stupně autenticity, mimo
jiných sestavil svou verzi sestavy Steppenwolf. Ve skupině, do které byl
přibrán také bubeník Dick Juergens, klávesista Geoff Emery, baskytarista
Tom de Rivera a kytarista Tony Flynn, byl Evans jediným, kdo měl alespoň
vzdálenou spojitost s hudbou Deep Purple (Simper zřejmě nabídku odmítl).
Když se o nové sestavě doslechli původní členové kapely, následoval ostrý
soudní spor, který Evans a jeho společníci prohráli. Rod Evans poté ze
světa hudebního byznysu odešel nadobro.
Evans se usadil v severní Kalifornii, oženil se a měl děti. V současné
době odmítá mít cokoliv společného s rock‚n‘rollem, možná kvůli tomu,
jak se spálil při své účasti ve zmíněném pochybném projektu. V roce 1969,
při tomto prvním z řady příchodů a odchodů, které během let následovaly,
měli Deep Purple za Roda náhradu dokonce ještě předtím, než nešťastný
zpěvák věděl, že jeho angažmá v kapele končí. Vše obstaral Mick
Underwood, dřívější bubeník skupiny Outlaws, který se Ritchiemu zmínil
o zpěvákovi Ianu Gillanovi. „Vypadal jako Jim Morrison, tak jsme si řekli,
že ho bereme,“ zavtipkoval kytarista při jednom rozhovoru pro Disc.
Gillan, který se narodil 19. srpna 1945 v Hounslow, šel v podstatě
časem prověřenou cestou, jakou si v jeho době volila většina britských
rockerů. V roce 1962 začal zpívat v místní skupině Moonshiners, poté se
přidal k poloprofesionální sestavě Javelins, kteří měli to štěstí, že se jim
podařilo převzít stálé angažmá Rolling Stones v hotelu Station
v Richmondu. Gillanovo působení v Javelins netrvalo dlouho, následovaly
skupiny Hickies a Wainwright’s Gentlemen (předchůdci Sweet), až byl
v květnu roku 1965 osloven s nabídkou, zda se nechce připojit k Episode
Six. Tento sextet, jehož repertoár se skládal z melodických balad
a okázalých, harmonických vokálů, existoval od roku 1963. Na kytaru
a klávesy v něm hráli Graham Carter a jeho sestra Sheila, pak tam byl ještě
sólový kytarista Tony Lander a Roger Glover, který hrál na baskytaru.
V kapele působila také řada bubeníků, posledním z nich byl již zmíněný
Underwood.
Baskytarista Roger Glover se narodil 30. listopadu 1945 v Breconu ve
Walesu, ale hranici do Anglie přešel už jako velmi mladý. Do školy chodil
v Harrow County, kde hrál ve skupinách Madisons a Lightnings. Z členů
obou seskupení nakonec vznikli Episode Six. Jejich směr nějaký čas
určoval Helmut Gordon (zpočátku řídil také skupinu Who), který pro
kapelu získal smlouvu u Pye Records.
Brzy po odchodu Gordona převzala jeho funkci propagátorka skupiny
Gloria Bristowová a s nástupem Gillana pomohla Episode Six zajistit
natočení šesti singlů. Skupina hodně vystupovala v Německu a v Libanonu,
a i když se na britských hudebních žebříčcích nikdy výrazně neprosadila,
její desky byly populární na pirátské stanici Radio London. Zpočátku
Episode Six hráli téměř výlučně coververze tehdejších amerických hitů,
pak ale Glover začal psát vlastní písně. První taková kompozice, která se
dostala na desku na první stranu singlu, byla v roce 1967 „I Can See
Through You“. Skladbu „Mr. Universe“ vytvořil společně s Gillanem
a vydána byla jako B strana singlu pro label Chapter One v roce 1968.
Spojení Gillan-Glover se mělo ukázat jako tvůrčí kombinace s opravdu
dlouhým trváním.
Skupina si získala pověst všestranných bavičů, která se postupně
rozšířila po Evropě i za její hranice. Stálé angažmá v jednom klubu
v Bejrútu, což nebylo úplně běžnou záležitostí, se připomíná v pozdější
písni „Angel Manchenio“, protože právě tam se Gillan potkal se
španělským cikánským tanečníkem Mancheniem. Nebyl vysoký ani 170
cm, přesto disponoval nebývalou silou i šoumenstvím a své vystoupení,
jehož byl Gillan svědkem, završil tím, že skočil z balkónu zhruba čtyři
a půl metru nad pódiem, přistál na kolenou a vzápětí se znovu pustil do
tance.
Gillana, který sám nebyl žádným průměrným performerem, tento výkon
pochopitelně uchvátil. Dvojice se bohužel rozpadla, když Angel Iana
obvinil z toho, že flirtuje s jeho anglickou přítelkyní. Ian nejprve obhajoval
svoji nevinu a pak musel svému „rivalovi“ vymluvit úmysl vzít si život,
což je cikánská forma pokání za pohanění přítele. Čestným řešením pro ně
oba bylo říznout se, krvácející rány společně svázat a stát se tak pokrevními
bratry.
Skupina Episode Six se pro tuto „předpurplovskou“ dvojici osvědčila
jako účinná průprava. Hudební scéna se ale měnila. Rocková věrohodnost
bylo něco, co popově orientovaná Episode Six nedokázala vstřebat ani
z lásky, ani za peníze. U Gillana a Glovera se tak ale stalo přes noc, když se
ocitli v řadách Deep Purple. Gillan ve svých vzpomínkách na první
nahrávání s Episode Six ukazuje přístup k „popovým“ skupinám tehdejší
doby, a také názorně objasňuje, proč chtěl přejít k podstatně věrohodnější
rockové scéně.
 „Šli jsme do Pye Studios v Cumberland Street, abychom nahráli obě
strany singlu – coververzi ‚Put Yourself In My Place‘ a píseň Rogera
Glovera ‚That’s All You Want‘. Obě skladby se měly nahrát a namixovat
během tří hodin. Vzpomínám si, jak jsme vlekli do studia naše vybavení,
když nás zastavil producent Tony Reeves [který později také hrál na
baskytaru se skupinou Colosseum] a zeptal se: ‚Copak to tady děláte?‘
‚Stěhujeme si sem svoje vybavení,‘ odpověděli jsme. ‚Co blázníte,‘ řekl,
‚nenahráváte přece žádné album!‘ Mně osobně se to sice jako zpěváka
přímo netýkalo, byl jsem ale konsternován tím, jak povýšeně se tam
s muzikanty zacházelo.“
Blackmore a Lord se šli společně podívat na vystoupení Episode Six ve
Woodfordu a Iana přetáhli téměř na místě. Jeho prvním úkolem bylo
zazpívat na novém singlu Deep Purple. Roger Glover si na to vzpomíná:
„Ian přijal pozvánku, aby se k nim připojil a samozřejmě následovaly
hrozné scény s Glorií Bristowovou a s kapelou. Pak mi Ian zavolal a zeptal
se, jestli bych mu nechtěl pomoci napsat pár písní pro Deep Purple. Já na
to, že ano. Chci říct, že jsme byli na mizině a bylo to opravdu žalostné.
Když mě Deep Purple viděli poprvé, připadal jsem jim jako tulák, jak se
později přiznali… Obnošené džíny na mně držely díky kusu provazu, měl
jsem rozedrané tenisky – prostě hrůza.
Takže jsem se vydal do bytu Jona Lorda, kde jsme mu přehráli naše
písně. Nelíbily se mu, zeptal se ale, jestli bych nechtěl ten večer přijít na
zkoušku. Samozřejmě jsem souhlasil, protože jsem tušil, že to znamená
peníze! Session jsem absolvoval a taky jsem přišel s několika
konstruktivními nápady. Pak se mě Deep Purple k mému úžasu zeptali,
jestli bych s nimi nechtěl hrát jako baskytarista. Nabídku jsem odmítl…
Samozřejmě nechtěli věřit svým uším! Pak jsem o tom ale přemýšlel
a uvědomil jsem si, že Episode Six se stejně drží z poslední sil, měl bych
tedy pro změnu něco udělat taky pro sebe. Takže jsem jim zavolal
a nabídku přijal.“
Jak Lord později řekl NME, tohle byla přesně taková vzpruha, jakou
Deep Purple potřebovali: „Oni měli takovou úžasnou afinitu k tomu, co
jsme chtěli dělat, a když se k nám přidali, šla skupina úžasně nahoru. Nikdy
jsem takový pocit nezažil. Chodili jsme jako náměsíční a jen se přihlouple
usmívali.“ Blackmore zářil úplně stejně, když o nových přírůstcích hovořil
pro Disc: „Ian je lepší než ten druhý zpěvák a Roger má víc nápadů než
baskytarista, kterého jsme měli dřív.“ Byl to slibný začátek vztahu, který
měl ovšem později budoucnost Deep Purple téměř zničit…
Prozatím měla alba Deep Purple spíše jen průměrný úspěch, kapela
potřebovala hudebně přitvrdit, bylo zapotřebí mít také víc vlastních
skladeb. Jak se Ian a Roger dokázali úspěšně integrovat do
instrumentálního jádra skupiny, lze usuzovat z pozic kapely v hitparádách
a z množství prodaných desek. Při rozhovoru s autorem v roce 2001 Gillan
vzpomínal na to, že když poprvé pracovali s Rogerem na nahrávání písně
„Hallelujah”, bylo to skoro jako na nějakém hudebním konkurzu. „Já jsem
byl v kapele, Roger ještě ne, hrál ale na desce. Skupina si uvědomila, že by
měla začít nahrávat další album… on je ale odmítl. Měl pocit, že kdyby
opustil Episode Six, skončili by. Cítil se zavázán chovat se solidárně ke
skupině, která začala v podstatě jako školní kapela. Byla to ale jenom
otázka času.“
První nahrávání Deep Purple v sestavě Mark II se uskutečnilo v De
Lane Lea Studios v Kingsway – jednalo se o skladbu „Hallelujah (I Am
The Preacher)“, komerční kousek z pera Rogera Cooka a Rogera
Greenawaye, tvůrců hitů Blue Mink. Gillan později vzpomínal na to, jak
mu řekli: „Zazpívej to takhle a jdeš pryč.“ Záměrem kapely bylo zjistit, zda
si noví muzikanti poradí s písní, kterou se ten samý den již pokusili nahrát
Evans se Simperem. Gillan podal dostatečně dobrý výkon, píseň ho ale
příliš neoslovila. „Říkali jsme si s Rogerem, že dokážeme vytvořit něco
lepšího, tak jsme se pustili do psaní. Na další zkoušku jsme tuším přišli se
skladbou ‚Speed King‘…“
„Speed King“ skutečně zvěstoval nový začátek skupiny – píseň
„Hallelujah“, která vyšla v červenci roku 1969, rychle zapadla. Hitparádové
žebříčky byly teď pro skupinu nedostupné, takže se konečně otevírala cesta
k tvrdší muzice, jak po tom už hodně dlouho toužil Blackmore.
In Rock
Deep Purple v sestavě, dodnes označované jako Mark II, si v létě roku 1969
zřídili zkušebnu v Hanwell Community Centre v západním Londýně. Právě
tady se klasická pětice Deep Purple stylově sjednotila a vytvořila skladby,
které kapele zajistily nesmazatelné místo v rockové historii. Své vyjádření
našly v albu Deep Purple In Rock.
Zmíněné komunitní centrum představovala poslední zbývající budova
z někdejšího komplexu právnické fakulty Poor. Ostatní objekty se postupně
zbouraly a zbylo pouze toto centrum, které dříve tvořilo hlavní blok bývalé
školy. Díky tomu, že budova sloužila jako komunitní středisko (kterým se
stala v roce 1945), mohly si tady kapely pronajímat místnosti a hrát tak
hlasitě, jak se jim zlíbilo. Vzhledem k poloze budovy tam totiž nebyli žádní
sousedé, na které by bylo třeba brát ohled. Členové kapely bydleli
v blízkém okolí, šlo tedy o ideální místo, kde Deep Purple mohli nerušeně
utvářet svoji legendu.
Album In Rock mělo vyjít až za rok. Nemůže být pochyb o tom, že
zkoušky v Hanwellu, doplněné nepřetržitým koncertováním během
následujících měsíců, byly nejvýznamnějším faktorem při krystalizaci
zvuku kapely, který se postupně utvářel na živých vystoupeních, a pro
album, jež následovalo, je charakteristický. Skupina si skutečně dokázala
vytvořit vlastní, jedinečný sound a zbavila se poněkud schizofrenního
a neurčitého zaměření tvorby, v jejímž duchu se nesou její první tři alba.
Ačkoliv výstřední volba písně „Hallelujah“ jako debutového singlu nové
sestavy to nikterak nenaznačovala.
První živé vystoupení Deep Purple v sestavě Mark II se konalo 10.
července 1969 ve Speakeasy v Londýně. Pro kapelu bylo toto místo známé,
hrála zde totiž už ve své dřívější podobě. Zpočátku jejich set stál z velké
části na dvou skladbách z prvních dvou alb, „Mandrake Root“
a instrumentálce „Wring That Neck“, při nichž mohla kapela předvést svou
sílu i virtuozitu jednotlivých muzikantů. Bylo to první vystoupení, kde Ian
Gillan hrál na konga; uvědomil si, že potřebuje něco, čím by se zaměstnal
během instrumentálních částí, které velmi často trvaly déle než třicet minut.
Gillan se také naučil některé ze starších písní, zkoušky v Hanwellu se
ale ukázaly být natolik plodnými, že se nový materiál ke stávajícímu
repertoáru přidával poměrně hladce a rychle. To bylo pro sestavu Mark II
pozitivním faktem, protože kapela si tak dokázala rychleji zformovat
vlastní identitu. Nové skladby se také díky neustálému živému hraní
průběžně zdokonalovaly. První písní, která se dostala na koncertní pódium,
byla již zmíněná vypalovačka „Speed King“ Gillana a Glovera. Živého
debutu se dočkala 24. srpna na festivalovém vystoupení v Amsterdamu.
Skupina strávila většinu zbývající části roku 1969 na cestách. Přitom si
vychovávala své publikum a také dolaďovala nový materiál, z něhož
nakonec vzniklo příští album. Většina vystoupení měla charakter série
jednorázových akcí v Británii, Deep Purple ale i v této době podnikli
několik výpadů na evropský kontinent, tedy do míst, kde měli
v následujících letech získat silnou oporu.
Takový způsob fungování se samozřejmě značně odlišoval od dřívějšího
života skupiny, kdy byla Velká Británie i Evropa v pozadí zájmu, protože
Deep Purple se snažili stavět na počátečním úspěchu v USA se skladbou
„Hush“.
To jim teď při koncertování v domácím prostředí určitě pomohlo,
protože si tak mohli utvářet a pěstovat publikum, které nebylo zatížené
předpojatostí ohledně toho, co mají od nové sestavy očekávat. Na druhou
stranu to znamenalo určité otazníky pro jejich nahrávací společnost v USA,
kde existoval opačný problém.
Při veškeré intenzitě zkoušení v Hanwellu a zvýšené koncertní aktivitě
museli Deep Purple také uspokojit touhu po vážné hudbě, která pomalu
krystalizovala v hlavě Jona Lorda již od doby jeho působení v Artwoods.
Během jednoho setkání skupiny se Lord jen tak mimochodem zmínil
managementu, že by se chtěl pokusit o fúzi rocku a vážné hudby. Jako
první vyskočil ze židle Tony Edwards a zarezervoval Royal Albert Hall
a Royal Philharmonic Orchestra. A když se Lord vrátil ze závěrečného
turné se sestavou Mark I po USA, což bylo na začátku června, Edwards ho
přivítal s tím, aby se hned pustil do práce a ze svého snu udělal skutečnost.
Řekl mu, že má čas do září, aby s něčím přišel. No a Lord stvořil Concerto
For Group And Orchestra.
Někteří členové kapely se na tento podnik dívali velmi skepticky,
zejména proto, že to mělo být něco úplně jiného než styl, na který skupina
vsadila. Management nakonec dokázal pochybovače přesvědčit, že jim
chystané vystoupení přinese zviditelnění v britských médiích, což kapela
tolik potřebovala. Na tomto místě je dobré připomenout, že Deep Purple
prozatím nebyli nic víc než naprosto neznámá britská skupina, která prostě
měla štěstí s jedním hitovým singlem v USA. Při zvážení toho, kudy se
ubíraly ostatní kapely, mezi nimiž nejzřetelněji vystupovali Nice v čele
s Keithem Emersonem, se tento pokus o „klasický rock“ jevil jako risk,
který by se mohl vyplatit. Dokonce i s ohledem na posun kapely od
hitparádových skladeb k tvrdším věcem.
 V rozhovorech pro média se Lord snažil, aby nápad nepůsobil moc
přechytrale. Prohlašoval, že se rozhodně nejedná o pokus spojit stávající
díla vážné hudby s rockovým materiálem, ale že píše od základu novou
koncertní skladbu. Tím se mu ovšem tento dojem příliš zvrátit nepodařilo.
Současně je ale třeba zmínit, že Lordovy dosavadní zkušenosti skutečně
podporovaly jeho tvrzení, že se neřídí jen tak podle módy. Když byl členem
Artwoods, zakomponoval do jejich verze rock‚n‘rollové klasiky „Shake,
Rattle And Roll“ prvky z Čajkovského hudby. K úžasu skupiny se tyto
úpravy setkaly u publika s velice pozitivní odezvou. Lord šel tenkrát ještě
dál, v roce 1966 chtěl nahrát několik skladeb s New Jazz Orchestra, ale
label skupiny Artwoods – výrazně konzervativní společnost Decca Records,
která kdysi dávno odmítla Beatles – nebyl ochotný tento podnik financovat.
Je ironií, že Artwoods byli poté osloveni jedním německým
symfonickým orchestrem s nabídkou, aby složili a zahráli popově klasické
dílo. Než ale skupina stačila své další plány dostatečně probrat, téměř se
rozpadla.
Ani hudba, kterou hrála první sestava Deep Purple, nebyla zcela prostá
záliby Lorda v klasice. Například ve skladbě „Anthem“, která je na albu
Shades Of Deep Purple, můžeme slyšet strunné nástroje. Součástí
eponymní třetí desky je zase skladba o více partech s názvem „April“, jejíž
část byla napsána pro malý orchestr. Bylo tedy jasné, že Lord se v tomto
směru touží realizovat více, než nakolik se mu to prozatím dařilo.
Jedním z nejdůležitějších aspektů projektu byla účast dirigenta
a skladatele Sira Malcolma Arnolda. Ten vycházel z klasických tradic,
přitom ale některá díla sám složil s využitím moderních technik. Měl tedy
pro Lordovo snažení pochopení, ale stejně dobře si byl vědom obtíží, které
se daly očekávat, pokud měli takovou hudbu hrát dobře a se stejným
pochopením také extrémně konzervativně orientovaní hudebníci orchestru,
na něž je samozřejmě skladatel odkázaný. Arnold poskytoval Lordovi
i rady se samotným skládáním.
Když byla skupina v plném proudu zkoušek a čím dál víc vířila vody
bouřlivými rockovými koncerty, bylo pro Lorda vždy důležité, aby se
s hraním skončilo včas. To se ale neobešlo bez obtíží a následné
nespokojenosti jeho kolegů. Lord musel vynechat některé zkoušky, což
bylo jádrem sporu – zejména v případě Blackmorea, z celé skupiny
nejoddanějšího tvrdšímu hudebnímu pojetí, kterým se Deep Purple začínali
ubírat.
Dílo se dočkalo uvedení 24. září 1969 v Royal Albert Hall a aby se z něj
vytěžilo ještě víc, nahrálo se s úmyslem jeho pozdějšího vydání.
Představení bylo také nafilmováno a BBC ho odvysílala právě v době, když
se skupina chystala vydat své čtvrté album In Rock. Původního cíle, tedy
zlepšit profil Deep Purple v britských médiích, se skutečně podařilo
úspěšně dosáhnout. I když část kapely měla pochybnosti o tom, jakou cenu
pro ně tento úspěch má, když hudba samotné skupiny je dost jiná.
Jak Arnold předpokládal, vyskytly se určité potíže s orchestrem. A jak
tomu v takových případech bývá, před představením proběhly pouze dvě
společné zkoušky. Řada hudebníků orchestru celou záležitost otevřeně
odmítala a vypadalo to, že střet stylu skupiny s orchestrem bude možná
nepřekonatelný. To bylo znát především u bicích; podle povahy rockové
hudby vedl kapelu Paice s bicími, zatímco podle tradice vážné hudby je
tomu spíše naopak. A Deep Purple byli v této době navíc zvyklí hrát při
ohlušující hlasitosti. Arnold ale skupině poskytl obrovskou podporu a šel
dokonce tak daleko, že jednou zkoušení zastavil, aby orchestr pokáral za
jeho neuctivý a nevhodný přístup ke zkoušenému dílu.
Představení v Royal Albert Hall bylo rozdělené do dvou částí. V první
části zahráli Deep Purple krátký set, který uvedli skladbou „Hush“, svým
průlomovým hitem v Americe. Poté následovala prodloužená
instrumentální a virtuózně odvedená „Wring That Neck“ a na závěr první
části zazněla působivá nová píseň „Child In Time“. Zrodila se během
zkoušek v Hanwellu a následující rok zaujala čestné místo na albu In Rock.
Druhá část byla rozdělena na tři věty vlastního Concerto For Group And
Orchestra. Lordovo znepokojení z toho, jak bude večer probíhat, bylo po
problémech při zkoušení pochopitelné. Ukázalo se ale neopodstatněné
a představení mělo u publika obrovský úspěch, poslední věta se dokonce
hrála ještě jednou jako přídavek. Obtíže, které při zkoušení vyvstaly, se
úspěšně vyřešily a zejména ve druhé větě se podařilo obě hudební tradice
prolnout se značným efektem.
Mixáž živé nahrávky provedl a album vydal Tetragrammaton, nejdříve
v prosinci roku 1969 v USA a o měsíc později ve Velké Británii. Album
obsahovalo pouze tři věty z Concerto. Celé představení, včetně úvodního
setu a přídavku, vyšlo na dvojcédéčku až v roce 2002 (vydáno bylo také
DVD).
Představení znamenalo pro Deep Purple větší nárůst popularity, než jaký
čekali, možná bylo ale až příliš úspěšné a způsobilo uvnitř skupiny určitou
krizi. Zpočátku byli Deep Purple partou, která se snažila zavést ve vlastní
zemi jako skupina orientovaná na hlasitý, tvrdý rock, ovšem úspěch
v Royal Albert Hall obnovil dřívější schizofrenii, které se snažila vyhnout.
Dokonce vyvstaly názory, že se koncert konal s cílem podpořit Lordovu
kariéru na úkor ostatních. Z dalších koncertů někteří návštěvníci odcházeli
se zklamáním pryč, protože tam nebyl žádný orchestr. Na jednom
vystoupení ve Stoke musel velice zdvořilý místní pořadatel skupině
zahanbeně sdělit, že se mu nepodařilo orchestr sehnat. Místo něj ale najal
dechovou kapelu!
Trhliny ve skupině, které díky Concerto vznikly, byly natolik závažné,
že se Lord chystal kapelu opustit. Celá záležitost se nakonec otevřeně
prodiskutovala na jedné schůzce, kde Lord potvrdil svůj vlastní osobní
zájem o Deep Purple, o práci na úspěchu nové sestavy a jejím hudebním
směřování. Byl tu však závazek zahrát Concerto v Americe a skupina s tím
vyslovila souhlas. Horší bylo, že Lord dostal za úkol napsat další
orchestrální rockové dílo. Ze smluvního hlediska by bylo obtížné z tohoto
závazku vycouvat, skupina tedy neochotně souhlasila – ovšem s tím, že tato
aktivita nesmí rušit jiné, které se více blíží hlavnímu zájmu Deep Purple.
Přes značné množství sporných otázek ve skupině v roce 1969 jednotliví
členové od té doby uznávali fakt, že Concerto skutečně zlepšilo profil Deep
Purple v míre, jaké by kapela nedosáhla pouhým samostatným
koncertováním. Deep Purple Concerto opět zahráli v roce 1999, kdy
partituru (která se mezitím ztratila) znovu napsal jeden fanoušek, zároveň
student hudby, a předal ji Jonu Lordovi. V té době už ale v kapele nebyl
Ritchie Blackmore, v roce 1969 velký odpůrce tohoto díla. Pozornost
zasluhuje také fakt, že podruhé již byl patrný výrazně větší zájem ze strany
orchestrů, protože řada z nich vyrostla v méně konzervativním prostředí
než předchozí generace hudebníků zabývajících se klasickou hudbou.
Rockovou muziku a je jí různé experimenty s klasikou tito lidé vnímali
v pozitivnějším světle.
Zbýval ještě jeden problém: prosincové vydání Concerto v Americe,
kde se Deep Purple předtím prosadili hitovými singly a přece jen
rockovějším materiálem. Obava z možného zmatení publika neměla ovšem
velkou váhu, protože koncem února 1970 byla společnost Tetragrammaton
zrušena. To znamenalo, že dodávky alba do prodejen přestaly a skupině
firma dlužila tisíce dolarů na autorských honorářích. Tato událost nebyla
pro vedení Deep Purple žádným velkým překvapením, protože
Tetragrammaton měl čím dál větší potíže.
Známky toho, že na obzoru jsou problémy, se poprvé objevily v dubnu
roku 1969 během turné po USA, kdy se Tetragrammatonu nepodařilo
zajistit vyrobení třetího alba Deep Purple včas. Tedy tak, aby deska vyšla
v době návštěvy skupiny v Americe. Popravdě řečeno, to už se tato značka
finančně jen tak tak držela nad vodou. Hodně peněz spolkla reklama,
nicméně zisk z prodeje alb po dvou letech nedokázal držet krok s výdaji.
Kromě výrobních obtíží se dalším problémem ukázalo být zajištění
podpory skupiny během turné. Nejen že v obchodech nic nebylo, skupina
musela také šetřit na hotelových účtech a podobných výdajích.
Zánik Tetragrammatonu tedy zdaleka nebyl pro Deep Purple a jejich
management překvapením, nicméně načasování věcem příliš nepomohlo.
Zejména s ohledem na to, že právě probíhaly přípravy na vydání nového
alba. Příchod desky In Rock musel být odložen – Deep Purple se mezitím
po krachu Tetragrammatonu snažili dosáhnout nějakého vyrovnání a nalézt
v Americe nové vydavatelské možnosti. Výsledkem nakonec bylo, že
katalog skupiny zakoupila společnost Warner Bros Records; jednalo se
o jednorázovou transakci v hodnotě 40 000 dolarů, přičemž zásadní
význam měla skutečnost, že tato částka nebyla vyrovnáním za jakékoliv
budoucí autorské honoráře. Skupina tak získala alespoň částečnou náhradu
za dříve vydělané peníze, u nichž bylo nepravděpodobné, že je kdy uvidí.
Warner Bros Records ovšem koupili katalog Tetragrammatonu jako
celek, takže ze strany labelu to neznamenalo žádnou velkou angažovanost
vůči skupině. Bylo jasné, že firma si nebyla zcela jista, co si s Deep Purple
vlastně má počít. Dostatečně to ilustruje fakt, že Warner Bros nikdy znovu
nevydali první tři alba, pouze kompilaci Purple Passages, po úspěchu
sestavy Mark II ve Státech.
Album In Rock vznikalo téměř rok. Nedá se ovšem říci, že by to bylo
v důsledku dlouhých, požitkářských nahrávacích frekvencí a neustálého
zdokonalování skladeb nebo jako výraz skupiny muzikantů, kteří rozmařile
plýtvají časem ve studiu při hledání společné múzy. Deep Purple se
rozhodli odložit nahrávání nových skladeb, které už měli napsané, dokud
neodehrají Concerto. Tím se ale dostali do tak velkých dluhů, že jim
nezbylo než zůstat na cestách, dokud nevydělají dostatečné prostředky. Po
vystoupení s Concerto pořádala skupina v průměru desítku vystoupení
měsíčně a v tomto tempu vytrvala až do doby, než se podařilo In Rock
vydat.
Hektické pracovní tempo – spolu s několika zásadními sessions pro
BBC – začalo zvyšovat publicitu, které se skupině dostalo po vystoupeních
v Royal Albert Hall a spolu s pozitivními recenzemi v hudebním tisku bylo
rozhodující hnací silou v období, které skončilo vydáním alba In Rock.
Nahrávání nových skladeb, z nichž se většina vytvarovala do výsledné
podoby na mnoha a mnoha odehraných vystoupeních, se naplánovalo tak,
aby se dalo vměstnat mezi nasmlouvaná představení. Koncerty se obvykle
rezervovaly krátkodobě, takže výběr studií vycházel z jejich rychlé
dostupnosti, případně akustických kvalit, které mohla nabídnout. Nakonec
se album nahrálo ve třech různých studiích.
 Rozhodnutí skupiny, že si produkci svých alb bude zajišťovat sama,
přičemž z Dereka Lawrence se tím pádem stala persona non grata, pomohlo
docílit vyšší úrovně konzistence celkového zvuku. Na rozdíl od řady kapel,
které se rozhodují stejně, měli Deep Purple v osobách Blackmorea a Lorda
dva ostřílené muzikanty, kteří mohli nabídnout bohaté zkušenosti ohledně
nahrávání z dřívějška, a tudíž i více vědomostí o studiové práci.
Cíl určil již zpočátku svým typicky neomaleným způsobem Blackmore.
Krédem bylo „když to není dramatické nebo vzrušující, nemá to na albu co
dělat.“ Takový přístup se odrážel na zkouškách i na pódiu, kde se všechny
zesilovače nastavovaly na alespoň o stupeň vyšší hlasitost, než kolik
povolovala norma. Ve studiu to bylo stejné a když Deep Purple nahrávali
při své již zcela běžné vysoké hlasitosti, všechny ručičky byly skoro pořád
v červeném poli.
Nahrávání alba začalo nejdříve ve Studiu A společnosti IBC v Portland
Square v centrálním Londýně. První nahrávací frekvence se pravděpodobně
konala třetí týden v říjnu roku 1969, kdy byly pořízeny nahrávky písní
„Kneel And Pray“ (z té se nakonec stal „Speed King“) a „Living Wreck“.
Skupina byla původně toho názoru, že „Living Wreck“ není pro album
dostatečně dobrá, později při poslechu nahrávek ale své mínění změnila.
Nový rok byl zahájen natočením skladby „Hard Lovin‘ Man“ ve
studiích De Lane Lea 1. ledna. Bylo to poprvé, co produkci zajišťoval
Martin Birch. Ten už dříve zafungoval jako záskok Barryho Ainswortha při
nahrávání alba The Book Of Taliesyn. Tehdy byl v podstatě jen poskokem
a jeho úkolem bylo pouze mačkat tlačítka tak, jak se mu řeklo. Jak ale
později vzpomínal Nick Simper, Birch už tehdy prokazoval vynikající
hudební cit a během následujících let často pracoval pro Deep Purple
i jejich různé bokovky a sólové projekty jako producent.
Jako poslední se na album dostala skladba „Bloodsucker“, která byla
nahrána v dubnu v Abbey Road. Na rozdíl od ostatních, čistě rockových
písní, to byla funkovější věc. O 28 let později ji Deep Purple znovu nahráli
na album Abandon.
V té době kontaktoval Ritchieho Derek Lawrence s nabídkou, zda se
nechce podílet na jistém projektu rock‚n‘rollové klasiky, z něhož nakonec
vykrystalizovalo album Green Bullfrog. Přes zklamání z toho, že jej Deep
Purple vystrnadili z role producenta, necítil Lawrence vůči Blackmoreovi
žádnou zášť. Nahrávání se účastnil také Ian Paice a Lawrence nakonec
sestavil zajímavou skupinu muzikantů, mezi nimiž dále byli Tony Ashton,
starý Blackmoreův přítel z Outlaws Chas Hodges a někdejší učitel Big Jim
Sullivan. A rovněž Albert Lee, takže se spolu sešli dva kytaristé, které
Blackmore patrně nejvíce obdivoval.
 Většina materiálu byla nahrána v De Lane Lea během dvou dnů, 20.
dubna a 23. května, technickou podporu přitom zajišťoval Martin Birch.
Vydání alba v březnu roku 1972 překvapivě chyběla publicita, protože ze
smluvních důvodů figurovali na projektu zúčastnění muzikanti pod
pseudonymem. To znamenalo, že Ritchie se musel vzdát poděkování za
úvodní píseň „Bullfrog“, kterou napsal společně s Lawrencem.
Jednou ze dvou nových skladeb na albu byla instrumentální kompozice
pro kytary, kterou nahráli všichni tři kytaristé. Velmi se podobala jiné
skladbě, již nedávno napsali Deep Purple. Skladba „Grabsplatter“ se hrála
na jedné session BBC, vydána byla ale až o řadu let později. Kdyby
veřejnost věděla, že skladbu hrály dvě pětiny Deep Purple, prodávalo by se
album pravděpodobně v podstatně větším množství.
Album Deep Purple In Rock nakonec vyšlo v červnu roku 1970.
Přestože práce na něm přinesla své ovoce a následně velký úspěch,
nahrávací společnost se spolu s managementem kapely pořád dožadovala
nějakého singlu, který by posloužil jako reklama. Podobně jako kdysi
„Hush“, který kapelu proslavil ve Spojených státech. Vhodným kandidátem
díky svému stylu a relativní krátkosti mohla být píseň „Into The Fire“,
Deep Purple ale nechtěli album ochudit tím, že z něj cokoliv vyčlení jako
singl. Snažili se tedy přijít s něčím jiným, co by pro tento účel bylo vhodné.
Studio v De Lane Lea bylo zarezervováno na květen, ale kapela, která
právě dokončila album, obtížně hledala potřebnou inspiraci. Nicméně
během jedné přestávky, kdy se všichni ostatní odebrali do hospody, se
Blackmore s Gloverem vrátili do studia. Ritchie si vzal kytaru a začal hrát
jeden riff, který se mu líbil. Gloverovo nadšení ochladlo, když mu
Blackmore řekl, že je to část z písně „Summertime“ Rickyho Nelsona.
Byl to riff, který před několika málo měsíci předvedl Nick Simper
Blackmoreovi. (Nelson byl v 50. letech pokračovatelem Elvise, který
vydělal na tom, že král rock‚n‘rollu odešel do americké armády; Nelsonovi
se podařilo zazářit s pár hity a pak se ztratil ze scény, jak to
u teenagerských idolů často bývá.) Blackmore odvětil, že jestli Glover
tenhle singl z roku 1962 nikdy předtím neslyšel, je nepravděpodobné, že by
jej slyšeli ostatní, vypůjčený riff se tedy nakonec stal jádrem budoucí písně
„Black Night“.
Když se zbytek kapely vrátil z hospody vybrali společně název
(tentokrát pro změnu vypůjčený z jedné písně Arthura Alexandra, kterou
dříve hrával Gillan s Gloverem v Episode Six) a následovala mírně přiopilá
improvizace, při které se Deep Purple snažili vymyslet vhodný text. Takže
pokud snad při poslechu skladby vzniká dojem, že slova písně nedávají
velký smysl, je k tomu bezpochyby pádný důvod.
 „Black Night“ Purple nahráli během tří hodin. Kapela sice písni
nepřikládala valný význam, nicméně vedení skupiny v ní rozpoznalo
potenciální hit a gratulovalo muzikantům ke vzniku nového singlu.
Management dával najevo tak velké nadšení, že skupina nakonec souhlasila
s tím, že se nová píseň vydá – několik týdnů před albem, na které přidána
nebude.
K překvapení kapely se z „Black Night“ stal jeden z hitů léta a v tom,
aby dosáhla prvního místa, jí zabránila jen hymna anglického fotbalového
týmu „Back Home“ (což znamená „zpátky domů“, kde se tehdejší obhájci
titulu pro mistra světa také ocitli dřív, než čekali). Obavy ale vyvolávala
skutečnost, že kvůli singlu byli Deep Purple obviňováni z toho, že se
zaprodali. Především proto, že se pro reklamní účely objevili také ve
vysmívaném televizním programu Top Of The Pops.
Top Of The Pops byl pro milovníky „seriózní“ hudby v roce 1970
přinejmenším diskutabilní pořad. Pravdou ale je, že singly tenkrát měly
hlavní vliv na celkové vnímání situace ze strany hudebního průmyslu
i fanoušků. V roce 1970 brali rockoví fandové tento žebříček jako jakési
shromaždiště uměle vyrobených skupin (např. Edison Lighthouse, kteří se
proslavili písní „Love Grows“), úplných novinek („Two Little Boys“ of
Rolfa Harrise) či pozůstatků britského beatového boomu, jak tomu bylo
třeba u Tremeloes, kteří se snažili, obvykle neúspěšně, udělat si jméno
s písněmi jako „Me And My Life“.
Pro kapely typu Deep Purple z doby po Sgt. Pepper představovalo
vydávání singlů ve Velké Británii dilema. Jejich počáteční úspěch s písní
„Hush“ ve Státech nikdy nebyl překážkou úspěchu příštích alb, ovšem
laškování s hitparádou singlů na domácí půdě vyvolávalo dojem, že kapela
má méně seriózní tvář, a to v době, kdy se něco takového obzvlášť cenilo.
Nikde nebylo zaručeno, že po vysílání na Rádiu 1, které po zákazu
pirátských rádií v roce 1967 převzalo roli jediné národní stanice pro
popovou muziku, bude následovat úspěšný prodej alb. Za těchto okolností
se takové kapely dále hrály v méně známých programech (zpočátku pořad
Johna Peela, později i Sounds Of The Seventies, vysílaný pozdě v noci,
který britské veřejnosti představil hudebníky jako Boba Harrise a Alana
Blacka), aniž by musely mít pocit, že se zaprodávají.
Píseň „Black Night“ byla ovšem až vtíravě komerčního rázu, a to
zejména díky svému pozoruhodnému riffu a refrénu, který vůbec
neukazoval na atmosféru připitosti, v níž píseň vznikla. V hitparádě se
vyšplhala na druhé místo. Skupina souhlasila, že vystoupí v programu Top
Of The Pops, odmítla ale věc brát příliš vážně. Bylo jasně vidět, jak si
Ritchie Blackmore, když měl zrovna hrát sólo, se zalíbením prohlíží své
nehty. Ian Paice se zase tvářil, že se příliš bojí dotknout bubnů, aby snad
náhodou nevydaly nějaký zvuk.
Například skupina Led Zeppelin nevydávala singly ve Velké Británii ze
zásady a výsledkem bylo, že se těšila většímu prodeji svých alb. Nicméně
léto roku 1970 se ukázalo být průlomovým obdobím pro řadu ostatních
skupin, které by se jinak v této situaci necítily příliš dobře. Ve zmíněné
hitparádě se vysoko vyšplhaly i rockové písně, např. „Paranoid“ od Black
Sabbath, „All Right Now“ od Free či „The Witches Promise“ od Jethro
Tull, takže tento zjevně kacířský krok Deep Purple již nepředstavoval
nepřekonatelný problém.
„Black Night“ sice vyšla před vydáním alba In Rock, ovšem tato
dlouhohrající deska se v době, kdy singl začal šplhat ke hvězdám, už
prodávala velice úspěšně, takže to nebylo tak, že by deska měla úspěch
pouze díky této spíše komerční skladbě. V době, kdy se singl dostal do
hitparád, patřily již albu v žebříčcích vysoké pozice, kde se drželo až do
vydání jeho následníka Fireball o rok později. Nikdy se ale nedostalo výše
než na čtvrté místo.
In Rock dnes kritika uznává jako jedno z hlavních rockových alb své
doby. Deep Purple pomohlo získat reputaci, které se těší až do současnosti.
Jeho úspěch se projevil i na živých vystoupeních kapely. Úsilí uplynulých
dvanácti měsíců, které začalo zkoušením v Hanwellu a tvorbou nového
materiálu ruku v ruce s nepřetržitým vystupováním, vedlo nejen
k vytvoření výborného alba, ale také ze skupiny udělalo jednu
z celosvětově nejvýznamnějších koncertních atrakcí. Průzračná síla
a energie na In Rock byla v přímém kontrastu s alby, která mu předcházela.
Lidé live akce Deep Purple vychvalovali, dobrá pověst se šířila, což vedlo
k neustále se zvyšující návštěvnosti a ziskům z koncertů, a také
k postupnému utváření vlastního publika, jež bylo připravené album
skupiny po jeho vydání kupovat.
Okamžitý úspěch jejich čtvrté řadové desky (přestože šlo ve skutečnosti
o debut) brzy vynesl Deep Purple do výšek, o kterých skupina ani nesnila.
Jak tomu často bývá, měli Deep Purple svá vystoupení nasmlouvaná
dlouho dopředu, tedy před tím, než se album In Rock dostalo do prodeje.
Koncerty, naprosto vyprodané, se konaly na místech příliš malých, než aby
se tam vměstnalo nové, neustále se rozšiřující publikum. Stále se tedy
zvětšoval i zástup zklamaných fanoušků, kteří se na koncert prostě
nedostali. Za zmínku stojí především akce naplánovaná ve skotském
Glasgow na říjen; vystoupení již bylo přesunuté na větší místo, Locarno
Ballroom v Sauchiehall Street. Přesto se na koncert již nevešlo dalších
deset tisíc fanoušků, kteří zůstali přede dveřmi. Tato událost se dostala do
místního i celostátního tisku.
O několik stupínků výše se posunula i celková úroveň hudebního
výkonu kapely, Deep Purple na koncertech přímo sršeli energií, která je na
albu rovněž působivě zachycena. Blackmore se vrátil od poloakustické
kytary Gibson ES-335 k Fenderu Stratocaster, na který hrál v počátcích éry
Deep Purple. Vzrušení na vystoupeních ještě vystupňoval tím, že začal své
kytary rozbíjet. Není jistě nutné zdůrazňovat, že nástroje, které takto vzaly
za své, byly levné kopie, které se na pódiích používaly opakovaně. Účelem
případných následných oprav bylo pouze to, aby se „sladké dřevo“ každý
večer rozštíplo stejně.
V srpnu roku 1970 jela skupina do Ameriky, aby splnila svůj
dlouhodobý smluvní závazek, totiž že zahraje Concerto v Hollywood Bowl.
Bylo to poté, co Warner Bros znovu vydali album s živou nahrávkou, spíš
s poněkud neurčitou nadějí než očekáváním jistého úspěchu. Celá pětice,
včetně Lorda, dílo nezahrála s valným nadšením; při vystoupení bylo jasné,
že se jedná o upravenou verzi, na začátku bylo delší úvodní „sólo“ samotné
kapely bez doprovodu orchestru.
Deep Purple odehráli během pobytu v USA pět dalších koncertů, ale
následná vystoupení, v něž skupina doufala, se neuskutečnila. Warner Bros
vydali album In Rock krátce po Concerto For Group And Orchestra,
nicméně dostatečně nepostihli změny, jež se v kapele odehrály. Firma
očekávala, že se deska bude prodávat jaksi sama od sebe, a tím že se pro
turné zajistí další podpora. Nicméně zkušenost z Evropy ukázala, že úspěch
alba z velké části stojí na lidech, kteří kapelu viděli naživo – nikoliv
naopak. V důsledku toho se In Rock ve Státech prodávalo zpočátku málo,
čímž se dřívější pozice skupiny zcela obrátila. Nejdříve byli Deep Purple
oslavováni v Americe a doma byli ignorováni, teď to bylo opačně.
Zpěvák Ian Gillan měl brzy zjistit, že rockové publikum nebylo jediným
okruhem lidí, kteří si Deep Purple povšimli. Jeho výkon v písni „Child In
Time“ udělal dojem na Tima Rice a Andrewa Lloyda Webbera, kteří tenkrát
pracovali na rockovém muzikálu Jesus Christ Superstar. Předběžnou
nahrávku písně dostali od Tonyho Edwardse, když se manažer Deep Purple
doslechl, že hledají zpěváka pro roli Ježíše. Přišla nabídka, která byla
přirozeně lichotivá a neodolatelná.
Nahrávání trvalo zhruba tři hodiny, pak zapadlo někam do zpěvákovy
paměti. Edwards ale slyšel i jiný materiál, který Rice a Lloyd Webber
napsali a správně vytušil, že půjde o projekt velkého formátu. Takže
jakmile se začalo diskutoval o ceně, odmítl běžnou jednorázovou odměnu
100 liber, s níž se spokojila většina ostatních muzikantů, kteří se podíleli na
původní nahrávce. Pro Gillana získal autorský honorář ve výši dvou
procent ve Velké Británii a jedno procento v ostatních zemích. V některých
částech světa, kde měl Gillan výhradní smlouvu s EMI, souhlasila
nahrávací společnost s tím, že jej uvolní výměnou za polovinu autorského
honoráře.
Album vydala společnost MCA v listopadu roku 1970 a na celém světě
se prodalo osm miliónů kopií – takže pro Gillana to byl velmi ziskový
podnik, který mu přinesl nejen peníze, ale i sebevědomí přesahující rámec
Deep Purple. Ian dostal nabídku, aby vystoupil také na jevišti, to ale nebylo
možné sladit s neustále se zvyšujícím počtem nasmlouvaných koncertů
skupiny.
Ovšem co se týče filmu, zpěvák, který se poučil od svého manažera,
odhadl své možnosti špatně. Oslovil režiséra filmu, Normana Jewisona,
jenže jeho nabídku 1000 dolarů týdně za natáčení nevzal s tím, že Deep
Purple dokáží vydělat ještě větší částku za jediné vystoupení, a že jeho cena
je vyšší. To bylo od relativně neznámého umělce trochu moc, takže nabídka
byla stažena, čímž Gillan přišel o možnost debutu na filmovém plátně.
Skutečnost, že možnost zahrát si ve filmu odmítl, zůstává jednou z věcí,
kterých ve svém životě lituje. „Řekl jsem [Jewisonovi], že bych z postele
nevstal za méně než 250 tisíc liber,“ vzpomíná ve své autobiografii, „a brzo
potom jsem už byl na cestě do hospody s pocitem, že jsem právě promarnil
šanci splnit si sen.“ Aby to nebylo tak zlé, je pravdou, že Gillana
znepokojovala skutečnost, že by musel kapelu nechat tři měsíce čekat…
Co se týče nedokončených záležitostí, byl tu ještě závazek napsat dílo,
které Jon Lord přislíbil na základě úspěchu Concerto For Group And
Orchestra. Kompozice dostala název Gemini Suite a měla se hrát na
podzim roku 1970. Lord se pokusil zjistit, jestli by se koncert nedal
zvládnout s jinými hudebníky než s Deep Purple. Tento nápad se ale ukázal
jako neproveditelný, zejména kvůli rostoucímu renomé, kterému se skupina
nyní těšila. Deep Purple již byli jinou kapelou než před rokem, kdy poprvé
vstoupili na pódium v Royal Albert Hall. Jednak úspěšnější, měli za sebou
album, které se velmi dobře prodávalo, ale také mnohem přímočařejší
hardrockovou skupinou, než jak tomu bylo v počátcích éry Mark II.
Lord nové dílo napsal v pěti větách, z nichž každá reprezentovala
jednoho člena kapely. Koncert se konal v Royal Festival Hall v Londýně,
účastnil se jej Orchestra of the Light Music Society a podobně jako
v případě Concerto byl dirigentem Sir Malcolm Arnold. Dílo, tentokrát
uvedené s menšími fanfárami a publicitou než jeho předchůdce, bylo
bezesporu úspěšnějším prolnutím různých žánrů než Concerto. Dokonce
i Blackmore a Gillan v den koncertu odložili své hlasité projevy nelibosti
ohledně díla stranou a podali ve svých částech vynikající výkon.
Lord vyslovil přání nahrát Gemini Suite ve studiu a nakonec se tak stalo
v roce 1973. Šlo o sólový projekt s jinými muzikanty, i když k němu přispěl
také vždy spolehlivý Roger Glover a Ian Paice. Nahrávání této verze,
kterou v roce 1973 vydali Purple Records, se zúčastnili Paice, Glover, Tony
Ashton, Yvonne Ellimanová a Albert Lee, přičemž Malcolm Arnold
dirigoval Londýnský symfonický orchestr, stejně jako pro Deep Purple
v roce 1969. Jedná se o jediný sólový projekt Lorda, který ještě nevyšel na
CD. Vystoupení z Festival Hall bylo v digitální podobě vydáno v roce 1993
pod záštitou společnosti Deep Purple Appreciation Society.
Jak se postupně velice úspěšný rok 1970 chýlil k závěru, začala skupina
pracovat na následovníkovi alba Deep Purple In Rock. To se pořád drželo
v hitparádách a dobře se prodávalo, singl „Black Night“ byl také stále
v patrnosti. Poprvé za dobu své existence cítila skupina tlak, aby dále
rozvíjela svůj úspěch ve vlastní zemi.
Nahrávání kapela zahájila v září v De Lane Lea, tentokrát nebyl ovšem
k dispozici žádný nový materiál, rozhodně nic, co by mělo za sebou proces
postupného utváření na koncertech. Nakonec byla jediným výsledkem
těchto zkoušek zcela atypická píseň „Anyone’s Daughter“. Nasmlouvaná
turné omezovala čas, který skupina mohla strávit ve studiu, ovšem vznik
písně ve stylu country jako vůbec první pro nové album naznačoval, že
udržet stejnou úroveň inspirace nebude úplně jednoduché.
Zbývající část roku strávila kapela převážně na turné po Evropě.
V Ludenscheidu v Německu musela odehrát jedno představení bez
Blackmorea, protože kytarista onemocněl. Deep Purple divákům nabídli, že
jim vrátí peníze, lidé je ale chtěli stejně slyšet. Skupina zahrála zkrácený
koncert, takže když byla vyvolána zpět na jeviště, neměla už v zásobě
žádný přídavek. Po návratu do hotelu – bez odehrání přídavku – Purple
zjistili, že publikum se po jejich odchodu vytrvale dožadovalo další hudby
a během jejich nepřítomnosti zdemolovalo halu a vybavení kapely. Při
dalším vystoupení ve Stuttgartu byl Blackmore už se skupinou, úřady ale
nechtěly nic riskovat a koncertu asistovala jednotka německé armády, která
měla zajistit bezpečnost pro případ, že by hrozil podobný incident.
Po výletu do Francie se Deep Purple chystali do Skandinávie, měli ale
roztříštěné přední sklo u své dodávky, takže museli během cesty přetrpět
svištění studeného severského větru skrz auto. Všichni se střídali na
předním sedadle, cesta byla ale i tak velice nepříjemná. Přes úspěch
prvního společného alba měla sestava Mark II stále ještě potíže s tím, aby
se z jednoho představení na další přemístila za přiměřených podmínek,
nemluvě o nějakém větším pohodlí.
A právě v této době začalo vznikat napětí v klíčovém vztahu skupiny
mezi Blackmorem a Gillanem, které se mělo časem ukázat jako naprosto
zničující. Blackmore považoval sound alba In Rock ve velké míře za vlastní
dílo a úspěch využíval k obhájení své nadvlády ve skupině. Gillan, jehož
rostoucí sebedůvěru ještě vzpružil podíl na muzikálu Jesus Christ
Superstar, nedával Ritchiemu najevo úctu a podřízenost, na jakou měl
Blackmore podle svého mínění nárok, „Ian se choval výstředně a měl
problémy s pitím,“ vzpomíná Roger Glover. „On a Blackmore spolu byli
úplně na kordy a je možné, že se Ian dostal do bodu, kdy si začal myslet –
‚Já jsem v téhle kapele zpěvák! Když se takhle může chovat Ritchie, můžu
já taky.‘ Takže se z něj stal úplně stejný kretén.“
Ostatní se od tohoto čím dál napjatějšího vztahu drželi stranou, nicméně
protahující se doba strávená na cestách si vybírala svou daň i v jiných
směrech. Lord se potýkal s opakujícími se problémy se zády, jejichž původ
sahal do doby jeho působení v Artwoods, kdy si musel sám stěhovat své
těžké vybavení z dodávky na pódium. Roger Glover začal mít žaludeční
křeče způsobené stresem, které dosáhly takové závažnosti, že dokonce
několikrát zkolaboval.
Není tedy žádným překvapením, že tohle všechno se začalo podepisovat
na výkonech skupiny na koncertech. Seznam skladeb zůstával během roku
1970 stabilní, stavěl na materiálu z alba In Rock a na písni „Black Night“.
Skupina dosáhla určitého muzikantského vrcholu, který se udržel po
většinu roku. Nicméně představení na jeho konci už neměla takový náboj
jako dřív, právě díky zmíněným fyzickým problémům a emociálním
tlakům.
A jakoby to nestačilo, relativní neúspěch při zářijovém pokusu
o vytvoření nahrávky znamenal, že potřeba napsat nový materiál, který by
byl dostatečně dobrý na sestavení alba, tlaky ještě zvyšovala. Deep Purple
si také byli dobře vědomi toho, že je úspěch vynesl vysoko. Cokoliv, co
mělo po In Rock následovat, bude podrobeno intenzivnímu zkoumání
a zájmu, s jakým se žádné z jejich dřívějších alb nesetkalo. V posledních
osmnácti měsících vývoj událostí nabral více než překotné tempo. Teď, na
konci jejich průlomového roku, se před Deep Purple rýsovaly poměrně
náročné výzvy. A mělo se teprve ukázat, jak na ně skupina dokáže reagovat.
Fireball – jak dopadla ohnivá koule
Nahrávání In Rock probíhalo několik měsíců a vměstnalo se mezi
nasmlouvané koncerty, ovšem u alba Fireball (pátého studiového pod
vlajkou Deep Purple, ale teprve druhého od sestavy Mark II) vše trvalo
ještě déle. Mělo uplynout celých devět měsíců od okamžiku, kdy skupina
poprvé vkročila do studia až po dokončení nového LP, což je ve značném
kontrastu s první deskou, pro jejíž nahrávání byl vyhrazen pouhý víkend.
A jelikož od září 1968 do června 1970 vydali Deep Purple pět alb 4 (tedy
v rozmezí méně než dvou let), je doba, která byla pro vznik alba Fireball
zapotřebí, netypická v každém ohledu.
Skupina se rozhodla, že si na konci roku 1970 vyhradí dva týdny pro
napsání nových písní a podle plánu se mělo nahrávat v lednu 1971. Takže
v prosinci, po tradičně hektickém předvánočním koncertování, se Deep
Purple na čtrnáct dní zavřeli v jedné vzdálené usedlosti v Devonu.
Nahrávání ale nešlo kupředu příliš dobře, skupina byla vyčerpaná z přívalu
práce v poslední době a většinu času trávila v místních hospodách –
Blackmore se navíc oddával jedné ze svých oblíbených zábav,
spiritistickým seancím. Zhruba v té době také začaly hrát významnější roli
třenice uvnitř skupiny a práci často narušovaly malicherné hádky.
Jak se pomalu blížil konec roku 1970, zmínil se baskytarista Glover
jednomu časopisu, že album by mohlo vyjít v březnu. Jak se ale ukázalo,
vzniklo do té doby pouze pár skladeb. S cílem překlenout dlouhou
přestávku a pokusit se využít úspěch „Black Night“, která se ještě nedávno
držela v Top 10, napsali Deep Purple píseň o prostitutce nazvanou „Strange
Kind Of Woman“. V únoru vyšla na singlu, album ovšem bylo stále
v nedohlednu. Šesté místo nové písně jako následovníka „Black Night“
nicméně pomohlo posílit pověst Deep Purple jako hardrockové kapely
s komerčním potenciálem.
Na druhé straně singlu se objevila skladba „I’m Alone“, na niž Ian
Gillan stále vzpomíná se zalíbením. Příběh o jejím vzniku skýtá rovněž
určitý pohled na způsob, jakým Deep Purple Mark II svou hudbu vytvářeli.
„Roger a já jsme se rychle naučili, že je nesmysl brát hotové věci do
studia,“ říká. „Oni jsou skvělí muzikanti, já jsem jenom zpěvák a autor.
Když jsme jim třeba přehráli píseň, ostatní se rozpačitě podívali jeden na
druhého: z toho nemůže nic moc být, vždyť to hrají jenom na akustickou
kytaru! Takže jsme si vymysleli trochu podivný způsob psaní. Text
4
Včetně živého záznamu Concerto For Group And Orchestra (pozn. red.)
následuje až po složení hudby. Možná to vypadá jako obrácené vzhůru
nohama, nicméně ‚I’m Alone‘ je klasickým příkladem skladby, kterou jsme
napsali během jam session. Stejně tomu bylo i u ‚Smoke On The Water‘
a ‚Child In Time‘.
‚I’m Alone‘ vznikla v Olympic Studios – vůbec celá řada písní pro
druhou stranu singlů vznikla ve studiu. Obvykle to bylo tak, že přišli
s nějakým riffem a já šel do hospody, napsal slova, která na hudbu seděla
a vrátil se do studia. A ostatní pak vysypali hotovou píseň! Je to často velká
zábava…“
Nahrávání se nadále vměstnávalo do nabitého rozvrhu Deep Purple, jak
to zrovna šlo. Natáčelo se ve studiích De Lane Lea i Olympic, kousek jižně
od Temže v Barnes. Nicméně uplynul květen 1971 a nahrávací společnosti
začínaly být netrpělivé. Hlavně v Americe, kam měla skupina jet na turné
v červenci. Na začátek června si kapela vyhradila dva týdny pro intenzivní
studiovou práci, přesto album stále nebylo hotové. Warner Bros zoufale
potřebovali novou desku, aby mohli zajistit reklamu, takže Fireball vyrobili
okamžitě, jakmile to šlo. Na americkou verzi se dostal i hitový singl
„Strange Kind Of Woman“. V Evropě se tato dlouhohrající deska nakonec
vydala v září, přesně po roce od doby, kdy na ní skupina začala pracovat.
Dnes se zdá, že Fireball v porovnání s ostatní hudbou Deep Purple
trochu upadl v zapomnění. Pravděpodobně to lze částečně vysvětlit tím, že
naprostá většina písní, které na něm jsou, se nikdy nezavedla jako oblíbené
koncertní kusy. Písně alba In Rock se do konečné podoby vytříbily na
pódiu, trvalo ale dost dlouho, než se věci z Fireballu objevily na koncertech
– pokud se vůbec hrály.
Co se týče kvality desky, názory uvnitř skupiny se různily. „V porovnání
s albem In Rock je Fireball vyumělkované,“ říká Roger Glover, „celkově je
to tak trochu fiasko.“ Pokud bychom si ale názor měli utvořit podle
umístění alba v hitparádách, není Fireball nic míň než nefalšovaný úspěch.
Deep Purple získali po vydání alba In Rock a díky všestranně pozitivním
recenzím na své koncerty obrovské zástupy příznivců. Nebylo tedy
překvapivé, že brzy po vydání obsadilo LP Fireball první místo a z vrcholu
hitparád vytlačilo opus skupiny Who s názvem Who’s Next. Přesto byl jeho
úspěch u fanoušků zabarven trochu jinak než v případě In Rock.
Možná při vědomí toho, jak dlouho vznikalo, z něj skupina nebyla příliš
nadšená, s výjimkou Iana Gillana, který jej dodnes považuje za své
nejoblíbenější album Deep Purple. Po desce In Rock, která fanoušky
doslova vzala útokem, byl Fireball do značné míry překvapením, protože
se očekávalo něco v podobném duchu. Úvodní skladba je vynikající, album
nicméně ukazuje jinou, „progresivnější“ stránku hudby Deep Purple.
 Snad to bylo tím, že kapela chtěla posílit svoji věrohodnost, zatímco
management ji tlačil k tomu, aby pokračovala v cestě hitových singlů. Byla
tady zkušenost skupiny Black Sabbath, jejichž „Paranoid“ se v roce 1970
dostal do Top 10 a hned byly vidět negativní dopady. „Koncert
v Portsmouthu jsme zahájili písní ‚Paranoid‘ jako obvykle a najednou se
koncertní hala dostala doslova do varu,“ říkal zpěvák Ozzy Osbourne.
„Nejmladší část obecenstva pobíhala před pódiem, dívky křičely
a natahovaly se po nás. Nemohli jsme tomu uvěřit – najednou tu byla
zpátky doba puberťáků. Takové fanoušky nepotřebujeme. Stačí se ale
usmívat a strpět je, oni nakonec sami odejdou. Nebudeme měnit svoje
vystupování proto, abychom uspokojili v podstatě ještě děti, které si
koupily akorát tak singl.“
Tendence směrem k záměrně nekomerčnímu pojetí, patrná z alba
Fireball, je dalším důvodem, proč bývá tato nahrávka v současnosti lehce
přehlížená. Jak již bylo řečeno, jen malá část materiálu z alba se zavedla na
koncertech, což pravděpodobně vedlo postupem času k jeho pozapomnění.
Jedinou skladbou z této doby, která si na pódiu získala oblibu, byla
„Strange Kind Of Woman“, jak dokládá i klasické živé dvojalbum Made in
Japan. Ovšem kromě Ameriky tím historie alba neskončila. V říjnu roku
1971 byla samostatně vydána titulní skladba Fireball a v britské hitparádě
Top 20 se dostala na patnácté místo – byl to již třetí úspěch po sobě, který
Deep Purple slavili v žebříčku singlů.
Jedinou věcí, která nesměla na vystoupeních chybět, byla „The Mule“,
tu ale Deep Purple přepracovali tak, aby v ní měl Ian Paice prostor pro sólo
na bicí. Touto skladbou nahradili „Paint It Black“, starší kus od Rolling
Stones, který kapela využívala ke stejnému účelu. Do setu, běžně hraného
na koncertech, se dostala ještě jedna píseň, a sice pomalá, prostřední část
„Fools“, při níž Blackmore pomocí výbavy pro ovládání hlasitosti
produkoval svůj známý „violoncellový efekt“.
Ian Gillan se přechodem z Episode Six do Deep Purple přesunul z druhé
řady do první ligy, nyní se ovšem pomalu začínal cítit jakoby vězněm
úspěchu skupiny. To mu ale nezabránilo ve vytvoření několika nečekaných
sólových nahrávek, určených pro soundtrack k jednomu animovanému
filmu pro děti. Podílel se na něm i Roger Glover. První informace
o Cherkazoo – neboli „Chez Kazoo“, jak se název často nesprávně psal –
na veřejnost prosákla v polovině roku 1971. Ian dílo v jednom interview
prezentoval jako „smyslovou, prostorovou, hudebně cestopisnou fantazii“,
na které pracoval více než dva roky. „Budu se snažit dílo předvést
filmovým společnostem,“ řekl a dodal, že „jedna nebo dvě by měly zájem.“
 Tato hudba s tím, co hráli Deep Purple, neměla moc společného. Její
kořeny sahají spíše do tvorby Episode Six, lze vysledovat také paralely
s Hollies, Beatles z doby Sgt. Pepper, Tomorrow a dalšími seskupeními,
jejichž tvorba byla v duchu progresivního popu z konce 60. let. Kromě
Gillana a Glovera se na tvorbě pravděpodobně podílel bubeník Pete York,
Jon Lord a rovněž kytarista ELO.
Kdyby toto dílo vyšlo v době alba Fireball, všichni, kdo si mysleli, že
Ian umí zpívat (nebo křičet) jenom heavy rock, by jistě měli o čem
přemýšlet. Tehdy se do vysílání dostala pouze píseň „Monster In Paradise“,
a to ve verzi od Hard Stuff, rockové skupiny vydávající pod značkou Purple
Records, jejíž baskytarista John Gustafson se později objevil v Ian Gillan
Band. Animovaný seriál se nakonec na obrazovky nedostal, hudbu nicméně
v 90. letech vydoloval mezi Gillanovými materiály Simon Robinson
z věčně pilné společnosti Deep Purple Appreciation Society, tehdy ve
službách RPM Records.
Gillan nebyl jediným členem Deep Purple, který se zajímal o sólové
projekty. Když zpěvák v říjnu 1971 onemocněl hepatitidou, což vedlo ke
zrušení turné po USA a pro zbytek kapely to znamenalo neplánovaný měsíc
volna, chopil se Ritchie Blackmore příležitosti sestavit účelovou skupinu
muzikantů, aby s nimi probral pár hrubých nápadů. Spolu s Ianem Paicem
si vyžádal přítomnost Phila Lynotta z Thin Lizzy ve studiích De Lane Lea
a výsledek práce této sestavy vešel ve známost pod názvem „Babyface“
sessions, podle navrhovaného názvu seskupení.
Thin Lizzy, rovněž tříčlenná skupina, v té době čekala na svůj komerční
průlom, který měl přijít přesně o rok později s hitovým singlem „Whiskey
In The Jar“. Ian Paice nedávno viděl vystoupení této irské skupiny,
především jej oslovil černošský zpěvák a baskytarista, který byl
v některých čtvrtích opěvován jako právoplatný dědic koruny rockového
boha, nedávno zesnulého Jimiho Hendrixe. Phil Lynott sám pravděpodobně
považoval Ritchieho nabídku za lichotivou, manažer skupiny Chris
O’Donnell později ale vše zamítnul jako „…pár zkoušek, díky nimž si Phil
začínal myslet, že by mohl prožít svůj sen tvořit jako Rod Stewart a Faces.“
Podle bubeníka Thin Lizzy Briana Downeyho přišel Blackmore do
studia De Lane Lea během nahrávání alba Shades Of A Blue Orphanage,
druhého počinu skupiny, který vyšel v březnu 1972, přidal se k nim a začal
jamovat. „Všichni jsme vybouchli… Phil nehodlal Thin Lizzy opustit,
s Ritchiem ale chtěl pracovat a byl dokonale rozpolcený.“ Blackmore
později prozradil, že skutečně existují hotové nahrávky dvou nebo tří
skladeb, jen musí být někde dobře ukryté. „Byly dobré, myslím, že styl se
hodně blížil Hendrixovi. Já jsem tak hrál a Phil tak zpíval.“ Začátkem 80.
let se Lynott nechal slyšet, že vzniklo dokonce pět skladeb, ale jediné
originální pásky, které se do současné doby našly, obsahují bohužel pouze
tři nedokončené základy skladeb.
Kdyby Blackmore tehdy vytvořil sólovou desku, je pravděpodobné, že
by se objevila pod novým labelem, jelikož Deep Purple již měli své
vydavatelství. To byl běžný postup u megaskupin té doby, takzvané
„butikové“ labely vyvolávaly dojem, jako kdyby disponovaly ohledně své
tvorby naprostou autonomií. Také to znamenalo možnost dostat na palubu
některé své kamarády a kolegy, občas se pustit do nějakého neplánovaného
sólového projektu nebo jiné akce. Rolling Stones měli Rolling Stones
Records, Moody Blues měli Threshold, Led Zeppelin Swan Song a Deep
Purple – prostě Purple!
Původní plán s albem Fireball vypadal tak, že se vydá pod novým
labelem, ovšem jednání mezi manažery Edwardsem a Colettou
a společností EMI (jejíž Harvest vydal všechny desky Deep Purple kromě
první) se příliš protahovala. Lila barva labelu s vyříznutým písmenem „p“
(mělo představovat ucho), které obkružovalo otvor uprostřed desky, by
však jen asi těžko napomohla k ještě lepšímu prodeji.
Od roku 1970 existovala manažerská společnost s názvem Purple Star
a angažovala se také v Jesus Christ Superstar, kde Ian Gillan zpíval hlavní
roli. Smlouvu s novým labelem podepsala i Máří Magdaléna z téhož
projektu, Yvonne Ellimanová původem z Havajských ostrovů (později se
vypracovala jako pravá ruka „božského“ Erica Claptona, to je ale jiný
příběh).
Prvním členem Deep Purple, který pro label přispěl, byl Jon Lord s již
zmíněným dílem Gemini Suite, později nadále tiše spolupracoval s Tonym
Ashtonem na soundtracku k filmu The Last Rebel a na singlu
„Celebration“. Mezi jejich pozdější společné počiny patřil také projekt
First Of The Big Bands z roku 1974.
Seznam klientů společnosti Purple rychle rostl a objevil se na něm
americký zpěvák a textař Buddy Bohn, britský klávesista a vokalista Rupert
Hine (později působil v Quantum Jump) a duo Curtiss Maldoon. Dave
Curtiss, který album nahrál s Clivem Maldoonem, stál, jak si možná
vzpomenete, u zrodu Deep Purple. Když se mu ale nepodařilo získat roli
vokalisty, skončil nakonec v Bodast se Stevem Howem z později velmi
známé skupiny Yes. Dvojici se mělo dostat značně opožděné slávy, když
zpěvačka Madonna postavila svoji píseň „Ray Of Light“ na jejich skladbě
„Sepheryn“ a zaplatila jim patřičný autorský honorář.
Možná je trochu překvapivé, že na labelu Deep Purple se příliš
neobjevoval progresivní rock, snad kromě Bullet, skupiny, ve které působil
dřívější baskytarista Big Three John Gustafson spolu se zběhy z Atomic
Rooster, Paulem Hammondem a Johnem Du Cannem. Právě jejich mělo být
jediné album od jiné skupiny než od Deep Purple, vydané v roce 1972, kdy
se objevily desky Machine Head a Made In Japan, a kdy skupina rovněž
podnikla nabité turné po USA, předtím zrušené pro nemoc, což vše
samozřejmě zabralo převážnou část času Edwardse, Coletty a skupiny.
Vznik vlastního labelu byl znamením, že Deep Purple „to dokázali“ –
ale přes úspěchy v prodeji bylo album Fireball tvrdým oříškem pro skupinu
i její fanoušky. Další krok na cestě mezi megahvězdy musel být naprosto
jistý a přesvědčivý.
Z Montreux do Japonska
Po dvou říjnových týdnech strávených v chicagské nemocnici se Ian Gillan
vrátil do svého bytu v západním Londýně. Měl v ruce také lékařské
doporučení, aby si vzal tři měsíce volna a naprosto nic nedělal. Jenže
lákadlo v podobě nahrávání nakonec převážilo, takže Gillan vyrazil
v prosinci roku 1971 spolu se skupinou do švýcarského Montreux.
Výsledné album, které vyšlo o pouhé čtyři měsíce později, mělo být
v kariéře Deep Purple mezníkem. Opět na něj čekalo první místo ve Velké
Británii a vedle toho také sedmá příčka v Americe.
Pro Rogera Glovera byla neplánovaná přestávka mezi koncerty
požehnáním, protože většinu skladatelských nápadů dostal během týdnů
volna. Blahodárně se projevilo, že si mohl odpočinout a uvolnit se. U nové
desky bylo podle Glovera záměrem posunout laťku zase o kousek výš.
„A nahrát živé album – ovšem bez publika.“
Za tímto účelem Deep Purple vybrali pro nahrávání kasino v Montreux.
Kapela se tak rozhodla již dříve v témže roce, když na tomto místě
vystupovala, a také se už dohodla s jeho majitelem Claudem Nobsem, který
mimo jiné ve městě organizoval jazzový festival. Po vystoupení Franka
Zappy a Mothers of Invention začátkem prosince mělo kasino patřit jen
Deep Purple a firmě, která zde mimo sezónu obvykle prováděla běžné
opravy.
Producent Martin Birch se do Montreux vypravil předem, aby si místo
prohlédl a rozhodl, které místnosti se využijí a kam se nastěhuje mobilní
nahrávací studio. Datum příjezdu skupiny vyšlo zrovna na Zappovo
vystoupení, Deep Purple se na něj tedy šli podívat. Jenže během koncertu
jeden příliš rozpálený fanoušek vystřelil do stropu světlici a kasino lehlo
popelem.
Deep Purple si tenkrát sotva uvědomovali, že scéna, na kterou se dívají,
jim dodá inspiraci pro vznik jejich nejslavnější skladby „Smoke On The
Water“. „Foukal vítr z hor, který odnášel kouř a plameny nad jezero,“
vzpomíná Gillan. „Ten kouř visel nad vodou jako nějaký tajemný závěs…“
Samotný název písně pochází ze snu, který se zdál Gloverovi asi tak tři
dny po požáru. Probudil se celý zpocený a jak přiznává, sám pro sebe si
mumlal „smoke on the water“ 5. Ta slova si zapsal a druhý den navrhl
Gillanovi, že by k nim mohli napsat píseň. „Zní to jako song o drogách,“
poznamenal Ian a dal dohromady většinu textu.
5
Česky „Kouř nad vodou“ (pozn. překl.)
 Machine Head samozřejmě ani zdaleka není album, které stojí jen na
jediné skladbě. Skupina ve Švýcarsku nahrála i píseň „Highway Star“, která
řadu let otevírala její koncerty. Začala se rýsovat už dříve, při cestě na
vystoupení do Portsmouthu. Jistý novinář, který se skupinou jel v autobuse,
se Ritchieho zeptal, jak Deep Purple své písně tvoří. Ritchie měl zrovna
hravou náladu, takže popadl kytaru a řekl: „No, asi takhle,“ a začal jen tak
něco hrát do rytmu, Ian Gillan se k němu přidal s improvizovaným textem.
Na konci večera už byl hrubý základ skladby na světě.
Album vzniklo během čtrnácti dnů, stejně bleskově jako za starých časů.
Na žádném z pozdějších remastrovaných vydání se neobjevily nějaké
v době nahrávání vyřazené skladby6. Machine Head (pojmenované po
ladicím kolíčku ke kytaře, jehož obrázek najdeme i na obalu), bylo přesně
v duchu Deep Purple – nic víc, nic míň.
Konec roku 1971 tedy Deep Purple strávili nahráváním. Poté si mohli
dopřát krátké vydechnutí přes Vánoce a na Nový rok, pátého ledna už přišel
na řadu jeden koncert v Německu, po kterém se chystali na první turné
sestavy Mark II po Americe, jež mělo začít právě o týden později. Byl to
úvod roku, který měl přinést vrcholné okamžiky kariéry Deep Purple,
stejně tak i jejich nejhlubší propady – dvanáct měsíců, během nichž bude
již dříve tvrdě pracující kvinteto dřít ještě víc než předtím. To povede ke
stálému růstu popularity a ekonomickému úspěchu, na druhou stranu ale
zesílí i vnější tlaky, zhorší se vztahy a přijdou další zdravotní potíže, což
bude skupinu čím dál víc rozvracet.
První z neuvěřitelných šesti amerických turné, naplánovaných na rok
1972, odstartovalo 13. ledna na Floridě. Skupina během něj odehrála
šestnáct koncertů za pouhých devatenáct dnů – byl to typický příklad
náročného harmonogramu, podle něhož Deep Purple tehdy jeli. Po návratu
do Anglie a krátké pauze následovala čtyři vystoupení v Německu od 12.
do 17. února. A předtím, než se Deep Purple vydali do Skandinávie hrát na
přelomu února a března, zvládli ještě tři akce doma v Anglii.
V té době již přesahoval běžný honorář skupiny za vystoupení částku
1000 liber. Nicméně po návratu ze Skandinávie Deep Purple souhlasili
s tím, že 9. března pořídí pro rádio BBC v Pařížském divadle v Londýně
další nahrávku za standardní odměnu BBC, tedy 100 liber. Důvod, proč
přislíbili odehrát tak špatně placené vystoupení pro sezvané publikum
čítající zhruba 200 lidí, měl dva aspekty. Jednak jim to pomohlo udržet
spokojenost domácích fanoušků, kteří si záznam mohli poslechnout 18.

6
Jako bonus se přidala jen „When A Blind Man Cries“, původně B-strana singlu
„Never Before“ (pozn. red.).
března v programu Sounds Of The Seventies. Většinu roku totiž měla
skupina strávit na turné ve Spojených státech. A také vzhledem k tomu, že
měli představit hned šest písní z nedávno nahraného alba Machine Head,
šlo o ideální způsob, jak posílit reklamu před jeho vydáním.
Tento záznam, který následně vydala EMI, je jedinečný v tom, že
zachycuje dvě živé nahrávky písní z alba, které skupina brzy poté přestala
hrát – „Never Before“ a „Maybe I’m A Leo“. První z nich se v březnu 1972
stala čtvrtým singlem sestavy Mark II, nicméně její 35. místo v žebříčku
naznačovalo, že talent kapely vyzískat ze singlů naprosté maximum začíná
ochabovat.
Pravidelní návštěvníci koncertů Deep Purple už některé věci z nového
alba znali, protože písně „Highway Star“ a „Lazy“ měla skupina v setlistu
už koncem roku 1971. Na vystoupení pro BBC odehráli Purple ještě dvě
další novinky, „Smoke On The Water“ a „Space Truckin‘“. První z nich
měla brzo začít žít vlastním životem a stát se jednou z nejznámějších
rockových skladeb vůbec. „Space Truckin‘“, čtyřminutovou závěrečnou
píseň z ‚Machine Head‘, skupina zařadila do svých koncertů jako
standardní finále, kde ji nezřídka obohacovala o instrumentální sóla a hrála
ji dvacet minut nebo i déle.
Podobně jako „Lazy“ byla i „Space Truckin‘“ původně do setlistu
začleněna s cílem nahradit starší píseň „Mandrake Root“, kterou měli Deep
Purple ve svém repertoáru od svého úplně prvního vystoupení v roce 1968.
Živá verze „Space Truckin‘“ v sobě v zásadě slučovala původní studiovou
podobu a živé struktury skladby „Mandrake Root“. Samotnou píseň
skupina hrála velice podobně jako na albu, jakmile ale tato část skončila,
nastoupila druhá část v duchu „Mandrake Root“, včetně změny tempa. To
dávalo Lordovi a Blackmoreovi prostor pro rozsáhlé improvizace tak, jak
se jim právě zlíbilo. Rychlý sled not, rovněž převzatý ze skladby na albu
Shades Of Deep Purple, používal Lord jako zakončení svého sóla; stejnou
sekvenci s ním zahrál i Blackmore a navázal vlastním sólem. Někdy se
stávalo, že jeden nebo druhý okupoval zář reflektorů s vlastní improvizací
skutečně velmi dlouho. Přes agresivní doprovodnou rytmiku Paice
a Glovera přecházela sóla často na velmi tiché a melancholické pasáže.
Příkladem budiž Blackmoreova technika ovládání hlasitosti, na které, jak
již bylo řečeno, je postavena ústřední část skladby „Fools“ z alba Fireball.
Tuto techniku vymyslel na pódiu při hraní „Mandrake Root“ a nyní ji
přenesl i do „Space Truckin‘“.
Ještě před vysíláním nahrávky pro BBC se Deep Purple přesunuli
zpátky do Států na další turné. Tentokrát začínali 17. března v Kansas City
a skončit měli 23. dubna v Honolulu na Havajských ostrovech. Koncem
března ale Ritchie po dvou koncertech na Staten Islandu v New Yorku
onemocněl. Jon Lord po mnoha letech vzpomínal, že když seděli v letištní
hale ve Flintu ve státě Michigan, podíval se na Ritchieho: „Řekl jsem – ‚Je
ti dobře, Blackersi?‘ ‚Nevím, cítím se tak nějak divně.‘ ‚Člověče, ty
žloutneš.‘ A skutečně, on žloutnul, přímo před našima očima.“ Blackmore
měl vážný záchvat hepatitidy, postihla ho tedy stejná choroba jako Gillana
před necelými šesti měsíci.
Přestože byl Blackmore upoután na lůžko, ocitla se skupina pod
značným tlakem, aby v turné pokračovala, především vzhledem k tomu, že
byla nucena už minulý rok koncerty v USA odložit. Americké publikum se
vehementně dožadovalo toho, aby mohlo Deep Purple spatřit živě, takže
skupina nabyla dojmu, že pokud by zrušila ještě další turné, mohla by tím
utrpět jejich popularita na jednom z nejlukrativnějších trhů. Nechali tedy
Blackmorea v nemocnici a koncert ve Flintu odehráli 31. března jen ve
čtyřech.
Kytara je nejdůležitějším prvkem každé rockové kapely a Deep Purple
nebyli výjimkou. Rozhodli se tedy přibrat jiného kytaristu, aby mohli turné
dokončit. Volba nejprve padla na Ala Koopera. V mnoha směrech to však
byl překvapivý výběr, nejen proto, že Kooper byl především hráč na
klávesové nástroje. Proslavil se zejména v uplynulé dekádě svými
příspěvky pro některé klasické skladby Boba Dylana, například
v „Positively Fourth Street“ a hymnické „Like A Rolling Stone“.
Kooper právě absolvoval turné se svou skupinou Blood, Sweat And
Tears, po kterém skončil v nemocnici. Byl pryč pouhé tři týdny, než se mu
ozval jeho agent – který měl na starost i šňůru Deep Purple – a prosil jej,
zda by mu nemohl pomoci z obtížné situace. Kooper, kterého agent žádal,
aby se následující den dostavil ke kapele na zkoušku, na to vzpomínal: „Byl
jsem jako opařený. V první řadě jsem byl klávesista, i když je pravda, že na
kytaru jsem hrál taky. Jenže Ritchie Blackmore byl mistr svého žánru –
pohyboval se ve výškách na hony vzdálených tomu, kam bych se kdy mohl
dostat já. Za druhé, sotva jsem znal pár jejich skladeb a hlavně, právě jsem
dokončil turné, které mě dostalo do nemocnice.“
Kooper neoblomně tvrdil, že se turné zúčastnit nechce, jeho agent ho ale
prosil, aby i tak šel na zkoušku, aby mu alespoň dal čas, než najde někoho
vhodnějšího. Následující den se tedy Al váhavě dostavil do studia i se svou
kytarou Epiphone Wilshire. Pár členů kapely znal, protože se jejich cesty
potkaly už v minulosti, a po výměně vcelku přátelských pozdravů se k nim
připojil. „Začali hrát něco docela jednoduchého,“ uvedl později Kooper, „a
já se přidal.“
 Díky dlouhé řádce let, které strávil jako studiový muzikant, se Kooper
dokázal velice rychle učit nové věci. Podle něj byla další skladba, do které
se pustili, „opravdu rychlá“, takže si netroufal na kytarové sólo. Tou písní
musela být „Highway Star“. „Prostě to na mě byl moc velký fofr,“
vzpomínal Kooper.
Skupina se nicméně zdála být jistá, že tato sestava bude fungovat. Ian
Gillan Kooperovi řekl, aby se ničeho nebál, protože Jon Lord může místo
kytary hrát sólo na varhany. Na konci schůzky se na sebe všichni usmívali,
protože kapela i všichni kolem věřili, že našli toho pravého. Manažer Deep
Purple pro turné Rob Cooksey Kooperovi řekl: „Je to super, Ale. Prošel jsi
výtečně, klukům se to líbilo. A v první skladbě jsi dokonce začal hrát sólo
přesně v momentě, kdy nastupuje Ritchie. Tak ahoj zítra.“
Cestou domů v taxíku Al Kooper přemítal o situaci, v níž se ocitl,
dohromady asi pět minut. Výsledkem bylo rozhodnutí, že do toho prostě jít
nemůže. Zavolal svému agentovi a řekl mu, že svou část dohody splnil
a musí mu sdělit, že s Deep Purple hrát nebude. Agentův hlas v telefonu byl
plný zoufalství. Vůbec netušil, co bude dělat dál, takže se Koopera zeptal,
jestli by alespoň nemohl někoho navrhnout. Al jmenoval jednoho ze svých
oblíbených kytaristů, Randyho Californiu z psychedelické formace Spirit ze
západního pobřeží USA.
California, narozený jako Randy Wolfe, své umělecké jméno získal od
Jimiho Hendrixe, s nímž hrál v New Yorku v roce 1966 ještě předtím, než
tento legendární mistr hry na kytaru původem ze Seattlu odletěl hledat
štěstí do Anglie. Když se Hendrix vydal na východ, vrátil se Randy
opačným směrem a znovu začal hrát se svým nevlastním otcem Edem
Cassidym, který dříve bubnoval v Rising Sons spolu s Ryem Cooderem
a Taj Mahalem. První, klasickou sestavu Spirit doplňovali ještě zpěvák Jay
Ferguson, baskytarista Mark Andes (s Randym hrál už v pětašedesátém ve
folk-rockové skupině Red Roosters) a hráč na klávesy John Locke.
Dva roky před Randyho setkáním s Deep Purple Spirit věřili, že
konečně dosáhnou velkého úspěchu se svým čtvrtým albem Twelve Dreams
Of Dr. Sardonicus. Jenže nepříliš dobrá recenze ve vlivném časopise
Rolling Stone spolu s umístěním v hitparádovém žebříčku až na 63. místě
posílila neshody mezi členy skupiny. Ferguson s Andesem následně
vytvořili samostatné seskupení Jo Jo Gunne, zatímco California odešel do
Británie, kde spolu s Hendrixovým baskytaristou Noelem Reddingem vydal
výstřední sólové album s velmi patrným Jimiho vlivem Kapt. Kopter And
The (Fabulous) Twirly Birds. Pozdější osobní problémy řešil skokem
z londýnského mostu Waterloo. Pád tehdy přežil, ale v roce 1997 zahynul
v moři při surfování… California byl bezpochyby talentovaný, vešel ovšem
ve známost jako nepříliš spolehlivý muzikant.
Deep Purple, které tlačil čas, strávili zkoušením se záskokem číslo 2 ve
Fillmore East v New Yorku dva dny. Randy California hrál poprvé
a naposled s Deep Purple v kanadském Quebecku 6. dubna. Podle
vzpomínek Iana Gillana byl koncert obecně přijat dobře. Zpěvák si vybavil
jen to, že v písni „Child In Time“ hrál California sólo na slide kytaru.
V setlistu měli také skladbu „When A Blind Man Cries“, vynechanou
z alba Machine Head, která krátce nato vyšla na druhé straně singlu „Never
Before“. Deep Purple ji hráli naživo v 70. letech pouze jedenkrát právě při
tomto vystoupení.
Přes poměrně příjemný zážitek si Deep Purple jasně uvědomovali, jak je
Blackmore pro kapelu důležitý a nakonec po velkém váhání zbytek turné
zrušili. „Nemyslím si, že by bylo správné pokračovat bez Ritchieho,“
vyjádřil se odstupem času Gillan. „Kluci nehráli ani tehdy, když jsem byl
rok předtím nemocný já, což mělo na rozhodnutí koncerty zrušit velký
vliv.“ Odvolání zbytku šňůry vedlo také ke zrušení tří vystoupení
plánovaných pro první návštěvu kapely v Japonsku mezi 11. a 16. květnem.
Ve světle narůstající averze mezi kytaristou a zpěvákem je docela zvláštní,
že skupina prokázala takovou svornost.
Osobnostní konflikty existují v každé skupině, při nahrávání a na
koncertech často vedou k napětí. Když je kapela navíc přepracovaná,
mohou takové rozkoly rychle nabýt fatálních rozměrů. Členové Deep
Purple trávili stále více času spolu v těsné blízkosti. Pro publikum to ještě
sice nebylo zřetelné, nicméně třenice narůstaly, vyostřoval se zejména
vztah mezi Gillanem a Blackmorem. Zpěvák a sólový kytarista – to jsou
bezpochyby ústřední postavy jakékoliv rockové skupiny a tedy nepřekvapí,
že míra pozornosti, které se jim dostává, může mít na jejich osobnost
negativní dopad.
Při obrovském objemu prodeje nového alba Machine Head byl v rámci
neustále stoupající popularity Deep Purple frontman skupiny Ian Gillan
hodnocen stejně vysoko jako jeho hvězdní kolegové v branži. A právem.
Jeho hlas měl stejnou sílu jako hlas kteréhokoliv z ostatních tehdy
špičkových zpěváků, možná dokonce ještě větší. Všichni, na koho si
můžeme vzpomenout, tedy Mick Jagger, Roger Daltrey, Robert Plant, Paul
Rodgers nebo kdokoliv další, těm všem se Gillan vyrovnal, prostě se
zařadil k elitě rockových vokalistů. A podobně tomu bylo i v případě
Blackmorea, který celosvětově patřil mezi nejlepší kytaristy. Jeho technická
dovednost z něj spolu s uměním udělat na pódiu show činila v očích mnoha
kritiků a fanoušků v dané době kytaristu číslo jedna.
 Hendrix už nežil a Claptonovo „božství“ po zániku skupiny Cream
pomalu bledlo. Byl tu ještě Jeff Beck, který se ovšem stranil záře
reflektorů, a Paul Kossoff ze skupiny Free, jenž se zase propadal hlouběji
a hlouběji do drogové závislosti. Takže kombinace divadelnictví a virtuózní
hry, kterou Blackmore do Deep Purple vnesl, mu mezi fanoušky extrovertní
rockové kytary rychle zvedala reputaci.
Spojení dvou vysoce talentovaných performerů a autorů v osobě Gillana
a Blackmorea bylo bezpochyby pro obrovský nárůst popularity Deep
Purple významným faktorem. Muselo to mít nevyhnutelně následky pro
posílení jejich ega, každý z nich začínal vidět svoji úlohu v kapele jako
významnější než v případě toho druhého. Existoval tedy sud prachu
a nebylo možné spoléhat na to, že se k němu nikdy nedostane jiskra…
Samotný Ian Gillan naznačoval, že Blackmore měl nejspíš větší
schopnost přesvědčovat, zákonitě tedy bylo většinou po jeho. Od rozruchu,
který způsobilo Concerto, řídil Blackmore Deep Purple sám takřka levou
zadní v tvrdém rockovém stylu a byl všeobecně vnímán jako hlavní hnací
faktor v rámci skupiny. Téměř všechny skladby šly na účet kapely jako
celku, nositelem většiny hudebních nápadů byl ale převážně Blackmore. Se
slušnou troškou do mlýna přicházel Roger Glover, Gillan byl téměř vždy
autorem textů, někdy mu s nimi pomáhal Glover.
Gillan ovšem také začínal ztrácet iluze o dalším možném posunu
kupředu a rozšiřování hudebního obzoru. Měl za to, že skupina přešlapuje
na místě. Je ironií, že Blackmore sdílel názor, že se Deep Purple nikam
neposouvají, pro něj to ale byla záležitost víry, že publikum kapele
nedovolí odchýlit se od hudby, kterou od ní očekává.
Přestože v počátcích společného působení ve skupině mívali Blackmore
a Gillan na turné společný pokoj, byly to v podstatě naprosto odlišné
osobnosti. Na jevišti Blackmore oslňoval jako ostatní, mimo záři reflektorů
byl naopak dost uzavřený a plachý, zatímco Gillan se svou tendencí
k večírkům a oslavám vyznával spíše rock ‚n‘ rohový styl. Takže něco se
muselo nevyhnutelně obětovat.
Teď, když se Blackmore uzdravil, odletěla skupina znovu do Ameriky
na o něco méně náročné turné. Zahájila ho v Detroitu 25. května a ukončila
v kalifornském Anaheimu 6. června, během dvanácti dnů odehrála osm
koncertů. Následovalo krátké mezidobí se dvěma akcemi v londýnském
Rainbow Theatre, pak se kapela opět vydala za oceán. A blížilo se něco, na
což se Deep Purple velice těšili. Jejich první koncerty v Japonsku.
Dvě vystoupení, která skupina odehrála 30. června a 1. července
v Rainbow Theatre, se proslavila tím, že dostala Deep Purple na stránky
Guinnessovy knihy rekordů jako nejhlasitější skupinu na světě. Tento fakt
se až do současnosti neustále zmiňuje ve stručných biografiích skupiny,
i když tehdy zaznamenaná hodnota byla později při mnoha příležitostech
překonána. Tenkrát nebývalo zvykem hlasitost sledovat, takže
zadokumentování skutečnosti, že Deep Purple dosáhli 117 decibelů se
svým desetikilowattovým systémem Marshall PA, bylo spíše výjimkou než
pravidlem. Bezpochyby k tomu nejvíce pomohlo rozhodnutí použít stejný
systém, s nímž hráli v USA. Je sice pravda, že tři lidé v publiku kvůli
hlasitosti koncertu upadli do bezvědomí, to se ale většinou nezmiňuje – tyto
fanoušky totiž nenapadlo nic lepšího než dát si hlavu co nejblíže
reproduktorům.
O šest dní později byli Deep Purple znovu ve Státech už na svém
čtvrtém turné, tentokrát odehráli deset koncertů během dvanácti dnů. Při
návratu do Evropy vyhradili zbytek měsíce pro nahrávání alba, jež mělo
přijít po Machine Head, sedmé studiové desky Who Do We Think We Are.
Když se skupina za tímto účelem přemístila do jedné vily na předměstí
Říma, odjel s nimi také Arvid Anderson, dlouholetý přítel Ritchieho
Blackmorea. Anderson hrával ve skupině Three Musketeers s Blackmorem
na přelomu let 1965 a 1966 a od té doby spolu zůstávali v kontaktu.
Anderson si s sebou do vily vzal svého italského přítele, Joe Vescoviho.
V rozhovoru pro italský časopis fanoušků Deep Purple Vescovi po mnoha
letech vzpomínal, že přes neuvěřitelné horko, které tenkrát v Itálii
panovalo, se vila přeměnila v pevnost se zabedněnými dveřmi a okny. Dům
byl totiž obklopený armádou fanoušků. Stejně jako v případě alba Machine
Head skupina využila i tentokrát mobilní nahrávací vůz Rolling Stones.
Blackmore prosazoval stále větší kontrolu nad skupinou a nápady
Glovera, druhého významného autora písní, nevyzpytatelný kytarista čím
dál více ignoroval. „Ritchie vyžadoval, aby skupina fungovala po jeho, což
ale ostatní samozřejmě nechtěli. Já jsem třeba přišel se spoustou nápadů
a on tam jen tak seděl a koukal na mě. Taky to jiskřilo mezi lanem
a Ritchiem ohledně technických záležitostí týkajících se zpěvu. Ritchiemu
se nelíbilo, jak Ian některé věci dělal, ale on na to říkal: ‚Je mi jedno, co si
myslíš, stejně si to budu dělat po svém.‘ Takové věci vedly k tomu, že
album Who Do We Think We Are vznikalo v traumatické atmosféře. Ritchie
a Ian spolu nakonec úplně přestali mluvit.“ Aby se všechno ještě víc
zamotalo, tak když Blackmore přehrával Gloverovi k odsouhlasení některé
své nápady, poznamenal k nim: „To si schovávám pro svoje sólové album.“
Vyčerpání z nabitého koncertního programu, k tomu třenice uvnitř skupiny
– není divu, že kapela skládám a nahrávání moc nedala. Dobu strávenou ve
vile pojala spíš jako takovou zvláštní dovolenou…
 Roztržka mezi Blackmorem a Gillanem dosáhla bodu, kdy kytarista
nechtěl být se zpěvákem dokonce ani v jedné místnosti, takže většinu času
trávil prací o samotě nebo s producentem Martinem Birchem. A jak už to
Blackmore udělal za svoji kariéru tolikrát, byl to klasický případ, kdy svým
vztekem škodil sám sobě. Během léta stráveného v Itálii se podařilo napsat
a nahrát jenom dvě písně, „Painted Horse“ a „Woman From Tokyo“. Co se
týče textu, jako inspirace posloužilo rychle se blížící turné po Japonsku.
Původně na květen plánované koncerty se přesunuly na srpen. Deep
Purple zahráli dvakrát v Koseinenkinu v Ósace 15. a 16. srpna, pak
následovalo vystoupení ve světově proslulém Budokanu v hlavním městě
Tokiu. Japonská nahrávací společnost skupiny Warners Pioneer s nadšením
využila vzácné příležitosti první návštěvy Deep Purple pro pořízení
záznamu z koncertů a vydání živého alba. Je zvláštní, že na něj fanoušci
museli čekat tak dlouho, když si uvědomíme, že Deep Purple získali pověst
především jako koncertní kapela. Podobná myšlenka se nicméně objevila
už v Montreux, když si skupina zarezervovala tamní kasino pro nahrávání
Machine Head.
„Výměnou za zorganizování našeho pobytu v Montreux a za to, že nám
umožnil mít kasino pro sebe téměř celý měsíc, jsme plánovali uspořádat
pro Clauda Nobse koncem našeho pobytu koncert,“ vysvětloval tehdy
Roger Glover. „Mysleli jsme, že bude dobré celé vystoupení nahrát
a případně vydat živé album vedle studiového, k němuž jsme se chystali.“
Při všech problémech, které Deep Purple při nahrávání Machine Head
postihly a kvůli tomu, že jim rychle ubíhal „švýcarský čas“ 7, spadla tato
myšlenka pod stůl. Rozhodnutí nahrát japonská vystoupení by
pravděpodobné nikdy nepadlo, kdyby první návrh nevzešel od zmíněné
japonské gramofirmy. Deep Purple live – to byl zážitek a pokaždé něco
jiného. Skupina značně improvizovala a právě z tohoto důvodu se do
nahrávání živých alb příliš nehrnula – měla za to, že každé vystoupení je
jedinečné.
Když už se však Deep Purple na nahrávání dohodli, požadovali, aby se
provedlo s náležitou důkladností. Takže do Japonska musel dorazit i jejich
osvědčený producent Martin Birch. V této fázi působení skupiny se Birch
prakticky stal šestým členem kapely a jeho přínos k výslednému zvuku
Deep Purple by se neměl přehlížet. Faktem ale je, že Blackmore s Gillanem
se ani neobtěžovali si nahrávky poslechnout – což ale vypovídá spíše
o malém zájmu kytaristy a zpěváka o živá alba.

7
Parafráze části textu písně „Smoke On The Water“ – v angl. originále „Swiss
time“ running out (pozn. red.)
 Skutečné zanícení do projektu projevovali pouze Roger Glover a Ian
Paice, kteří si posléze vzali za svůj úkol mixáž. Kvalita nahrávek, které
zaznamenal Birch, byla tak dobrá, že padlo rozhodnutí vydat album,
původně chystané pouze pro japonský trh, celosvětově. Nebylo to však
jednomyslné rozhodnutí. Konkrétně námitky Iana Gillana vycházely z jeho
nespokojenosti s vlastním výkonem, která pramenila z nedávno
prodělaného zánětu průdušek. Když ale album Made In Japan vyšlo, bylo
skutečně velmi obtížné najít jakýkoliv prostor pro kritiku.
Všechna tři srpnová vystoupení se podařilo úspěšně dostat na pásku,
ovšem závěrečný koncert v hlavním městě trochu utrpěl nepříliš dobrou
akustikou. Předpokládalo se tedy, že většina materiálu pro živé album bude
pocházet z úvodních dvou vystoupení. Jde o sedm skladeb, které se
objevily na čtyřech stranách dvou vinylových desek, převážně z druhého
koncertu v Ósace. Nicméně dvě skladby, sólo pro bicí „The Mule“
a „Lazy“, jsou z „nevyhovujícího“ setu v Tokiu a jedna, „Smoke On The
Water“, pochází z prvního vystoupení v Ósace z 15. srpna – protože pouze
tam zahrál Ritchie Blackmore úvodní část bez chyby.
Pořízené nahrávky neprošly prakticky žádnou úpravou ve studiu, což je
pro živá alba ze 70. let a v podstatě pro jakékoliv počiny tohoto druhu
neobvyklé. Jon Lord připouští pouze jednu předělávku, a sice použití části
skladby „Strange Kind Of Woman“ z jiné verze, protože Ian Gillan v jednu
chvíli zakopl o šňůru mikrofonu. (Tato zábavná historka nebyla bohužel při
úpravě koncertů pro jejich vydání v roce 1993 ve formě trojcédéčka Live in
Japan doložena.)
Vedlejším účinkem vydání živého alba bylo určité rozptýlení intenzity
zájmu fanoušků o další studiovou desku. Vyhlídka na vydání live dvojalba
koncem roku také pomohla skrýt před příznivci rostoucí napětí mezi členy
skupiny. Z Japonska letěli Deep Purple přímo do Ameriky na další turné,
načež se vrátili domů, kde po roce podnikli svou první celobritskou šňůru.
Zahájili ji koncertem v Guildhall v Southamptonu 13. září.
Anglické turné posílilo popularitu Deep Purple na domácí půdě. V jeho
rámci odehráli také jedno z největších britských vystoupení za celou jejich
éru, a sice v Brixton Sundown (nyní nese název Academy). Následovaly
říjnové koncerty ve Francii, zbytek měsíce byl rezervován pro dokončení
nového studiového alba.
Tentokrát skupina odletěla do Německa, kde pracovala v malé vesnici
Waldorf nedaleko Frankfurtu. „Tady jsme byli ve studiu, i když dodávku
Rolling Stones jsme používali pořád. Studio se využívalo velmi zřídka
a nevypadalo moc moderně, nám ale vyhovovalo,“ řekl krátce po nahrávání
Glover. Tentokrát nedocházelo ani k takovým rozkolům jako před třemi
měsíci v Římě. Přes skutečnost, že, slovy Glovera, „jedna polovina kapely
nemluvila s druhou“, dílo šlo postupně kupředu a podle Birche „se všichni
uklidnili a pokračovali v práci.“
Kapela ani teď nedostala šanci na odpočinek, protože v listopadu
a prosinci letěla na již šestou sérii koncertů do Severní Ameriky v průběhu
roku 1972. Byla to také nejdelší a nejvíce vyčerpávající šňůra, která začala
v Quebecku 6. listopadu a pokračovala až do 16. prosince. Dějištěm
posledního vystoupení bylo Miami – mezitím Deep Purple odehráli 25
koncertů během čtyřiceti dnů. Na turné kapela těžko mohla zapomenout
kvůli dvěma větším incidentům. Prvním z nich byl útok na Iana Paice,
kterého se nějaký ozbrojený šílenec pokusil zastřelit během koncertu
v Oklahoma City 23. listopadu. Dva členové personálu střelce viděli
a přivolali policii. Nakonec bylo zapotřebí šesti policistů, aby muže
zadrželi. Když koncert skončil, objevili členové kapely otvor po kulce na
místě jen kousek nad bubeníkovou hlavou – tomu se opravdu říká se
štěstím vyváznout…
Další nepříjemnost se udála den po vystoupení v Hara Areně v Daytonu
v Ohiu. Když se kapela vrátila do hotelu Imperial House, napsal Ian Gillan
výpověď, jíž adresoval Tonymu Edwardsovi. Gillan vedení informoval
o tom, že po nahrávacích frekvencích v Německu chce z kapely odejít.
Manažeři kapely se zprávu zpočátku snažili držet v tajnosti, nedlouho nato
se pokusili zpěváka od jeho úmyslu odradit a částečně jim to vyšlo.
Jednoduše Gillana požádali, zda by nemohl zůstat tak dlouho, aby ještě se
skupinou odehrál čtyři další šňůry v USA, dvě v Británii a dva výjezdy na
evropský kontinent. Po nich se už ale blížilo další turné po Japonsku,
plánované na konec června roku 1973…
Gillan ve svém výmluvném dopise uvedl důvody odchodu a prokázal
pravý profesionální přístup. Souhlasil, že žádosti vedení vyslyší a dostojí
závazkům plánovaným na příštích šest měsíců. Album Who Do We Think
We Are, které sice prozatím nevyšlo, bylo zklamáním, což uznali všichni.
Ian Paice připustil, že kapela bojovala s tím, aby vůbec vymyslela nějaké
pořádné riffy. Rovněž vzhledem ke konzervativnímu přístupu ohledně
zasahování do koncertního setlistu měl Gillan pocit, že dělají věci
mechanicky a stagnují.
Ať již tomu tak bylo nebo ne, faktem je, že Gillan byl vyčerpaný. Jeho
baterky se vybily a rozhodnutí odejít bylo svým způsobem voláním
o pomoc. „Může se zdát, že opustit skupinu v jejím vrcholném okamžiku je
stupidní nápad. Já jsem ale nedokázal přijít na žádný jiný způsob, jak
pokračovat. Nikdo neposlouchal, nikdo neřekl zavři zobák. Musel jsem být
dost nemožný pro všechny, protože nikdo ke mně nepřišel, nedal mi ruku
na rameno a neřekl, no jasně, tohle vyřešíme,“ vyjádřil se zpěvák o více než
dvacet let později.
Jelikož se z Deep Purple už dávno stal obrovský a bez přestávky
fungující stroj na vydělávání peněz, zanedlouho se nikdo z týmu kolem
Gillanovou výpovědí příliš netrápil. Manažerům šlo hlavně o to, jak zařídit,
aby se udržela fungující kapela stejného jména. Zbytek sestavy byl
o události ihned informován. Jestli to byl krok moudrý či nikoliv, těžko říci,
v každém případě to pro probíhající turné znamenalo jen ještě větší obtíže.
Jakkoli všechno v kapele zrovna nefungovalo tak, jak by mělo, vydání
alba Made In Japan v Británii v pátek 8. prosince bezesporu mělo podíl na
posílení pověsti Deep Purple jako jedné z nejlepších skupin na scéně.
V hitparádách se vyšplhalo na čtvrtou pozici, a přestože se na první pohled
může zdát, že proti Machine Head, které obsadilo první místo, je to krok
zpátky, živé dvojalbum vydělalo větší peníze než kterákoliv ze studiových
desek. Jeho produkce si totiž vyžádala mnohem menší náklady, takže se na
něm hodně vydělalo i přesto, že se v obchodech prodávalo za pouhé tři
libry a deset pencí.
Made In Japan bylo ve skutečnosti na hony vzdálené první živé
nahrávce Deep Purple Mark II. Existoval záznam z vystoupení na jazzovém
festivalu v Montreux v roce 1969. Později, ve stejném roce, se nahrávalo
také vystoupení v Royal Albert Hall, které bylo pro kapelu jakousi
generální zkouškou před předvedením díla Concerto. A jedno živé
vystoupení ještě pro své posluchače vysílala jistá rozhlasová stanice ve
Stockholmu.
Běžně se také stávalo, že se za kapelou táhli lidé, kteří pořizovali černé
nahrávky a ty pak vydávali. Jen pro zajímavost, vystoupení v německém
Aachenu koncem roku 1970 bylo upraveno a několikrát vydáno pod mnoha
různými názvy.
Původním záměrem bylo vytvořit něco jako upomínku pro japonský trh.
Deep Purple pak ale začalo svítat, že kdyby vydali svůj vlastní, „oficiální
bootleg“, mohli by lákavost nezákonných nahrávek minimalizovat. „Když
sestavíme vlastní živý set,“ řekl Roger Glover, „mělo by to černý trh
zničit.“ Jak se později ukázalo, Made In Japan předčilo všechna očekávání
a ještě na prahu dvacátého prvního století vyhrávalo ankety o nejlepší živé
rockové album v historii.
Začátkem roku 1973 pokračoval během prvních tří měsíců nekonečný
seriál turné, kdy Deep Purple vystupovali na evropském kontinentu i doma.
Jon Lord si tehdy také našel čas pro další vystoupení se svým Gemini Suite,
tentokrát v Německu s Mnichovským komorním operním orchestrem
v koncertní hale v bavorské metropoli.
 Nešlo o jediný sólový projekt, na obzoru se rýsovaly další. Dalo se
předpokládat, že Blackmore by mohl s blížícím se odchodem Gillana
z kapely začít prosazovat svoji autoritu v ještě větší míře, i on se ale nechal
slyšet, že má v úmyslu chopit se příležitosti a zkusit něco nového. Kytarista
již nějakou dobu dával najevo známky nespokojenosti se stávající situací.
Vedle rozčarování z Gillanova pěveckého stylu vyjádřil obdiv vokalistovi
skupiny Free Paulu Rodgersovi a měl chuť vydat se směrem, který by
vycházel více z blues. Demonahrávky, které Blackmore a Paice předtím
vytvořili spolu s Philem Lynottem, se nyní jevily jako možný první krok
kytaristy a bubeníka k nové sestavě. Znovuoživení projektu Babyface bylo
ale nepravděpodobné, protože Phil Lynott mezitím získal významnější
úspěch s kapelou Thin Lizzy. Diskutovalo se o tom, že zpěvákem by mohl
být vokalista John Lawton z Lucifer’s Friend, Ritchieho známý z jeho
období v Německu v 60. letech, nic z toho ale nebylo.
Vzhledem k bezprostředně se blížícímu odchodu Gillana a obrovskému
finančnímu úspěchu, kterému se kapela nyní – těšila, nepřekvapí, že si
vedení stálo za tím, jak důležité je skupinu udržet, ať už v této sestavě nebo
jiné – zejména proto, že se Deep Purple dařilo dobývat lukrativní americký
trh. Během roku celosvětově prodali 14 miliónů nosičů. Kdyby Paice
a Blackmore odešli za projektem Babyface, měli by Lord a Glover – kteří
byli sotva tváří kapely, i když tvořili její hudební základ – jedinou možnost,
a sice přibrat nového frontmana, kytaristu i bubeníka. A to by asi těžko byla
cesta vedoucí k úspěchu.
Členem kapely, kterého se vzniklá situace dotýkala nejméně, byl Jon
Lord. Už dříve uvažoval o společné práci s klávesistou Tonym Ashtonem,
který se proslavil v roce 1971, kdy napsal a nazpíval hitparádový trhák
„Resurrection Shuffle“ s triem Ashton, Gardner and Dyke. Ke spojení
Lorda s Ashtonem nakonec došlo, ale až o pár let později.
Situace pomalu spěla k tomu, že bude na Lordovi s Gloverem, aby v létě
roku 1973 dovedli Deep Purple do klidnějších vod. Manažeři kapely
očividně nehodlali dopustit, aby jejich zlatá slepice, o kterou tak dlouho
a tak draze pečovali, přestala snášet zlatá vejce. Ian Paice nakonec souhlasil
s tím, že s kapelou zůstane, pokud se podaří přesvědčit i Blackmorea, aby
neodcházel. A jak se zdá, bubeníkova slova měla svoji váhu. „Nechtěl jsem
přijmout do kapely zpěváka a začít tam, kde jsme skončili,“ přiznal se
později Blackmore, „ale Ian Paice říkal, že by bylo hloupé všechno
zahodit.“
Při tom všem neklidu v zákulisí měla americká nahrávací společnost
skupiny, které nestačily naprosto vyprodané koncerty a skvělý prodej alb,
zálusk na hitový singl. První sestav a Deep Purple s nimi sice měla určitý
úspěch, v Británii se velkým hitem později stala skladba „Black Night“, od
té doby ale kapela na singly příliš nespoléhala. Nikdy sice nezašla tak
daleko jako Led Zeppelin, kteří jejich vydávání odmítli úplně, nicméně za
prostředek svého vyjádření Deep Purple považovali alba a v podstatě to
samé platilo i pro jejich publikum.
Společnost Warner Bros, která nesmírně stála o nějaký americký hit,
původně použila skladbu „Lazy“ z alba Machine Head, kterou vydala
samostatně v červnu 1972. Kýžený úspěch se ale nedostavil, a to i přesto,
že na druhé straně desky se objevila věc, která na albu není, nádherná
bluesová píseň „When A Blind Man Cries“. O čtyři měsíce později se
Warner Bros pokusili o další průlom se skladbou „Highway Star“ a znovu
v dubnu 1973, kdy vsadili na „Woman From Tokyo” - jednoznačně
nejkomerčnější song z Who Do We Think We Are.
Toto album, výsledek strastiplné studiové práce z předcházejícího roku,
konečně spatřilo světlo světa v únoru roku 1973, pouhé dva měsíce po
Made In Japan, a vyvolalo smíšené ohlasy. Je ovšem jasné, že každé
album, jakkoli by bylo dobré, by těžko bojovalo s tím, aby se vymanilo ze
stínu tak vynikající živé nahrávky. A Who Do We Think We Are se
nejlepšímu výkonu Deep Purple na pódiu ani zdaleka neblížilo.
Blackmore album Who Do We Think We Are charakterizoval jako
„takové nemastné neslané nic. Nikdy jsem si to album nepouštěl. Člověka
úplně otráví, když se dožene skoro k naprostému vyčerpání kvůli
požadavkům vedení kapely a pak se mu ještě tvrdí, že musí taky
nahrávat…“ S tím souhlasil i Jon Lord: „Ta deska je k ničemu s výjimkou
dvou skladeb – ‚Woman From Tokyo‘ a ‚Smooth Dancer‘. Tyhle dvě věci
jsou docela fajn. Zbytek za nic nestojí.“ Název alba je převzatý ze stránky
jednoho hudebního časopisu s dopisy čtenářů. Navrhl jej Ian Paice s tím, že
to přinese klid zbraní, protože „už teď nás tisk nenáviděl“.
V rádiích po celých Spojených státech byla v té době často slyšet píseň
„Smoke On The Water“ z Machine Head. Měsíc po vydání skladby
„Woman From Tokyo“ přišel někdo u Warner Bros s nápadem, že by se
mohl vydat dvojsingl. Vzniklo tak spojení studiové verze „Smoke On The
Water“ a živé z alba Made In Japan. Ukázalo se, že přesně to je onen
dlouho očekávaný mistrovský tah, který Deep Purple katapultoval mezi
superhvězdy, singl se v USA vyšplhal na čtvrté místo. Stejný dvojsingl byl
vydán i v řadě dalších zemí a jeho celosvětový prodej dosáhl ohromujícího
počtu 12 miliónů. Přitom je třeba si uvědomit, že společnost Purple
Records v Británii se vůbec nerozhoupala k tomu, aby následovala
americký příklad a vydala ho i doma…
 Úspěch písně překvapil skupinu i nahrávací společnost. Výběr skladby
„Never Before“ z Machine Head jako singlu v Británii v březnu roku 1972
ukázal, že i když Deep Purple dokáží tvořit úžasnou muziku, vůbec netuší,
jak se takzvaně vyrábí hit. Klíčem k úspěchu „Smoke On The Water“ je
jednoduchost. Z hlediska textu je sice jakýmsi souhrnem postupného
vývoje celého alba, okamžitě se ale pozná díky úvodnímu riffu. „Smoke On
The Water“ se také stala prokletím každého zaměstnance v obchodech
s hudebními nástroji, protože ti si museli vyslechnout bezpočet jejích
různých verzí. A kritici současně se stejnou vytrvalostí trousili poznámky
o jednoduchosti skladby.
Blackmore, původce jednoho z nejúspěšnějších riffů všech dob, je na
něj právem hrdý a jeho vytvoření je vždy připravený obhajovat. Nedávno
šel ještě dál, přirovnal ho k úvodním tónům Beethovenovy Páté symfonie.
A je pravdou, že po takovém přirovnání kritici obvykle ustoupili. Stejně
jako u Beethovena je totiž skladba „Smoke On The Water“ podobně
nadčasová a bezpochyby se bude hrát ještě stovky let. Je to skvělý příklad
Blackmoreova talentu vytvářet nabitou hudbu, která se vryje do paměti. Je
to prvek, který řada hudebníků a skladatelů často přehlíží a přes veškerý
talent, který se ve skupině sešel, zůstává právě „Smoke On The Water“
skvělou ukázkou, že se kapela nikdy nebála přijít s něčím tak nehorázně
jednoduchým.
Aby se na gigantické popularitě Deep Purple vydělalo ještě víc, vydala
se kapela 12. dubna na rozsáhlé turné po severní Americe, které začalo
v Kalifornii. Mělo se během něj odehrát třicet pět koncertů. Mezitím ovšem
narůstalo napětí uvnitř skupiny. Gillan se sám rozhodl, že se bude od členů
kapely izolovat, Roger Glover také od ostatních pociťoval čím dál větší
chlad, jehož podstatu nechápal. Atmosféra se během turné stále zhoršovala,
muzikanti spolu komunikovali čím dál méně a všechno nakonec
vyvrcholilo 15. června po vystoupení v Jacksonvillu na Floridě. Glover se
obrátil přímo na Tonyho Edwardse s tím, že je prostě něco špatně. Když se
od manažera dozvěděl, že Ritchie zůstane v kapele jen za podmínky, že
odejde Glover, podal baskytarista okamžitě výpověď.
„Hodně mě to zranilo,“ řekl Roger Glover, když o dvě desetiletí později
vzpomínal na toto nešťastné období svého života. „Chtěl jsem jim ale
dokázat, že přestože se nebyli schopni zachovat džentlmensky, já takový
budu a svým závazkům dostojím až do turné po Japonsku.“ Ani čas
Gloverovy pocity z toho, jak s ním kapela naložila, nezměnil. „Ritchie mi
za celé turné vůbec nic neřekl. Až úplně poslední den, a sice – ‚není to
osobní, je to byznys‘.“
 Po mnoha letech vzpomínal i Jon Lord na způsob, jak s ním Blackmore
o celé situaci hovořil. „Ritchie mi řekl: ‚Když už jde pryč Ian, proč se
nezbavit i Roge? Budeme přece hledat zpěváka, jehož projev se víc blíží
blues, ne? Tak proč nesehnat i nového baskytaristu, který umí taky zpívat?
Mohli bychom pak mít vícehlasý zpěv‘.“ Lord a Paice, další dva služebně
nejstarší členové Deep Purple, s požadavkem Blackmorea souhlasili, takže
nakonec po tom všem napětí a problémech zůstalo původní jádro kapely
netknuté.
Je neomluvitelné, že rozhodnutí zbavit se Glovera tajili před ním
samotným jen z obav, aby to neohrozilo další americké turné. Byl to ovšem
tah, který spadl z čistého nebe. Glover hrál v úspěchu Deep Purple
významnou roli a po Blackmoreovi byl nejvýznamnějším autorem hudby.
Pokud si Jon Lord skutečné dobře vzpomíná, muselo to být tak, že se
Glover najednou nehodil pro další bluesové směřování kapely, což bylo
přáním Blackmorea.
Sestava Deep Purple Mark II zahrála svůj poslední koncert
v Koseinenkinu v Ósace 29. června 1973. Na konci vystoupení měl Ian
Gillan krátký proslov na rozloučenou, během něhož Roger Glover v ruce
mlčky držel kytaru a stál před svými zesilovači v zátiší tvořeném
zdemolovanou sadou bicích na pozadí husté mlhy ze suchého ledu, která se
převalovala po celém pódiu. „Chci vám říct jen to, že vám strašně moc
děkuji – jste úžasní. Děkuji vám za všechno, čím jste nás tady v Japonsku
obdarovali, a také vám děkuji jako zástupcům celého světa, pokud jde
o nás. Děkujeme a Bůh vám žehnej za všechno, čím jste nás obdarovali.
Tohle je poslední večer, konec. Bůh vám žehnej, vřelé díky.“
Nový začátek
Když Ian Gillan odešel z Deep Purple, byl ze všeho tak rozčarovaný, že
hudební byznys na celý rok a půl v podstatě úplně opustil. A vůbec to
nebylo kvůli tomu, že by měl nouzi o nabídky. „Už jsem měl zařízené
nahrávací studio Kingsway v Holbornu. Můj kamarád se pohyboval kolem
závodních motocyklů, což se mi moc líbilo… A byl jsem vždycky zvyklý
přespávat po hotelech, tak jsem si říkal, že bych bez hotelu vůbec nemohl
žít! Jeden dům jsem pro tyto účely koupil, byla to skoro troska. Upravování
interiéru dalo dost práce, která mě moc bavila. Do světa hudby jsem se
vůbec nehodlal vracet, protože jsem neviděl žádný způsob, jak bych kdy
mohl dosáhnout stejných výšek, v nichž jsem se pohyboval předtím.“
Prognóza dalšího vývoje kapely zůstávala nejistá. Ale Lord a Paice,
i když to ještě netušili, už měli za sebou jeden z bodů v procesu přeměny,
který nakonec vedl k sestavě Deep Purple Mark III. Bylo to rok předtím
v dubnu během pobytu v Los Angeles. Když tato dvojice zašla po koncertu
na drink do proslulého klubu Whiskey A Go Go, zaujala je tam skupina
Trapeze. Měla smlouvu s Threshold, nahrávací společností kapely Moody
Blues, ale její původní pětičlenná sestava se neprosadila. Postupně se z této
birminghamské formace stalo hardrockové trio, které vedl mladý
baskytarista Glenn Hughes, jenž na sebe vzal také úlohu hlavního vokalisty.
Tento muzikant pocházející z Gannocku ve Staffordshiru se hudebně
vypracoval velmi vehementně a teď stál v čele skupiny – její zbytek tvořili
Mel Galley (kytara, vokály) a Dave Holland (bicí) – s obdivuhodnou
sebedůvěrou. Styl jeho zpěvu a hry na baskytaru jasně odrážel hlubokou
lásku k soulové hudbě a v kombinaci s heavyrockovou instrumentací byla
tato skupina dosti zvláštní a nezařaditelná.
A jak to už často v takových případech bývá, měli Trapeze větší úspěch
ve Státech než na poněkud rigidní, rozškatulkované britské scéně, což také
odrážela skutečnost, že v USA hráli v koncertních halách pro pět tisíc
diváků, zatímco doma vystupovali po klubech. Nicméně London Records,
jejich americká nahrávací společnost, vkládala velké naděje do toho, že
z nich jednou budou následovníci ZZ Top. Třetí album Trapeze You Are The
Music… We’re Just The Band sklízelo vynikající recenze na všech frontách
a bylo tedy pochopitelné, že Hughes zpočátku na zkusmé nabídky ze strany
Deep Purple nereagoval.
Jeho zájem ale vzbudily řeči o tom, že na uvolněné místo po Ianu
Gillanovi má nastoupit Paul Rodgers ze skupiny Free, která nedávno
zanikla. „Měl jsem před takovou vyhlídkou respekt,“ řekl Hughes o třicet
let později Geoffu Bartonovi z časopisu Classic Rock. „Blackmore chtěl
Paula Rodgerse na sto procent, toužil ho mít jako hlavního zpěváka.
A kdyby měl také mě, baskytaristu, jenž je zároveň schopný zpívat, byly by
to významné body navíc.“
Věci se ale měly tak, že Rodgers se rozhodl zůstat s bubeníkem ze
skupiny Free Simonem Kirkem a spolu založili kvarteto Bad Company,
které šlo brzy rychle nahoru. O možnosti přijmout Hughese jako hlavního
zpěváka se nikdy vážně neuvažovalo. Argumentem proti tomu bylo, že
vyznává vyšší vokální variace, než bylo Deep Purple po chuti. Takže místo
hlavního vokalisty stále zelo prázdnotou. Problém nakonec vyřešila jedna
zásilka s poštovním razítkem z Marske-by-the Sea v Clevelandu
s demonahrávkou a zašlým obrázkem jakéhosi člověka ve skautské
uniformě s nohama do X.
David Coverdale byl jedním ze stovek uchazečů, kteří reagovali na
inzerát v hudebním týdeníku Melody Maker, na jehož zadních stranách
vycházela inzerce všech, kdo právě hledali hudebníky. Tímto způsobem
nabírala nové členy řada skupin, které se měly brzo proslavit, přitom však
málokterá prozrazovala svoji identitu. „Nikdo nevěděl, o kterou kapelu
jde,“ řekl Geoffu Bartonovi Ian Paice. „Neprozradili jsme, že inzerát
zadávají Deep Purple, dalo se to ale z načasování domyslet.“
Coverdale dobře věděl, že Deep Purple hledají vokalistu. „Moc jsem na
to ale nemyslel – různé hudebníky někdo sháněl každý týden,“ říkal
zpěvák. „V butiku, kde jsem pracoval, byla i jedna mladá dívka, celá
zblázněná do Deep Purple. Vytáhla desku Machine Head a pustila ji.
V obchodě se sešlo pár lidí a jeden z nich mi řekl: ‚Proč nejdeš k Deep
Purple?‘ a začal se smát.“ Tahle náhodná poznámka přivedla mladého
zpěváka k hlubšímu zamyšlení nad tím, co od své hudební kariéry vlastně
očekává. „Nejdřív mě to deprimovalo, pak jsem se naštval a řekl si, že
nechci, aby si ze mě utahovali – to pro mě hodně znamená.“
Coverdale se narodil 22. září 1951 v Saltburn-on-Sea v Yorkshire. Byl
synem továrního dělníka, který se později stal hostinským, takže David
vyrostl v prostředí, kde hudba a muzikanti nikdy nebyli moc daleko. Jako
dospívající mladík se naučil hrát na kytaru, brzo jej ale uchvátil zpěv.
„Poslouchal jsem jednou pořad Pick Of The Pops Alana Freemana, který
tam pouštěl ‚Yesterday‘ v podání Raye Charlese. Ta píseň mě dohnala
k slzám. Byl jsem sám a úplně jsem se zbláznil. Říkal jsem si, že musí být
fajn, když má člověk takový hlas a takový cit.“ David od té doby na svém
hlase pracoval a pěvecké řemeslo se naučil tak, že koncem 60. a začátkem
70. let už vystupoval s různými místními poloprofesionálními skupinami
v severoanglických kabaretech, které tenkrát vzkvétaly.
„Zpíval jsem přes magnetofon Dynatron – byly to skutečně úžasné
časy… v téhle době jsme všichni měli hodně omezené možnosti. Nemyslím
si, že se mi zlomil hlas. Tehdy jsem se naučil zpívat břichem, což zní
hloupě, je to ale něco úplně jiného než normální hlas.“ Zpívání se skupinou
Fabulosa Brothers pro něj znamenalo stálý příjem. „Kdybychom měli
vybavení a někdo nás řídil, mohlo to být jako Average White Band, byli
jsme jim hodně podobní. Někam jsme to dotáhli, protože jsme si vybírali
zavedené písně a vždycky je trochu poupravili.“
Coverdaleovo načasování bylo sice vynikající, jeho demonahrávka ale
rozhodně ne. Nicméně v hardrockových kruzích se z ní časem stala
legenda, ne snad že by byla vyhledávaným bootlegem, nýbrž díky
poznámkám, které na její adresu utrousili nepříliš nadšení členové Deep
Purple. Ian Paice nahrávku přirovnal ke zpěvákovi šlágrů 60. let Scottu
Walkerovi, který se proslavil písní „The Sun Ain’t Gonna Shine Anymore“
– byl tam ale také jeden zajímavý skok o jednu oktávu, který uchu
bubeníka prozradil, že v jedenadvacetiletém neznámém zpěvákovi, který
přes den prodával pánské oblečení v obchodním centru Stride In Style
v městečku Redcar, se skrývá prozatím neobjevený talent, takže jej nakonec
pozval do hlavního města.
První dojem, který udělal, šlo sotva označit za příznivý, v neposlední
řadě také kvůli tomu, že Coverdale si na konkurz vzal s sebou doprovod –
napůl vypitou láhev alkoholu! Jeho oblečení, vlasy, knírek a – dnes už to
rozhodně není patrné – určitý problém s nadváhou, nic z toho neukazovalo
na to, že může jít o nástupce Iana Gillana. Tedy až do té doby, než otevřel
ústa.
„Zkouška měla trvat dvě hodiny, nakonec jsme ale hráli jako o život
mnohem déle. Zaznělo také pár rockových skladeb, z toho jsem měl
trauma. Naučil jsem se ‚Smoke On The Water‘ a ‚Strange Kind Of
Woman‘, ale oni ani jednu z nich nehráli.“ Coverdaleův sytý hlas
s bluesovým odstínem okamžitě upoutal Blackmorea, který byl velkým
fanouškem stylu Paula Rodgerse. „Prošli jsme několik rockových věcí, pak
jsme přestali a Jon Lord si to šel poslechnout ven, protože se všechno
nahrávalo. Vrátil se a řekl, že to zní dobře. Ritchie se ke mně otočil a řekl:
‚Rock zpívat umíš, teď se podíváme, co dokážeš s melodií.‘ Zkusili jsme
‚Yesterday‘ a vyšlo to docela dobře.“
Když souhlasil i zbytek kapely, Deep Purple nabídli Coverdaleovi místo
zpěváka. Bylo to skutečně příslovečné splnění velkého snu. Klubový
zpěvák, který se vynořil neznámo odkud, aby se stal vokalistou jedné
z celosvětově nejznámějších skupin. Jak ale sám říká, sám si tu šanci
vzápětí skoro vzal: „Pan Coletta přede mě na stůl položil smlouvu a řekl
mi, abych ji podepsal tam, kde je tečkovaná čára. Jenže, ach jo… já jsem
předtím slíbil svému příteli a rádci Tonymu Zivanarisimu, že nepodepíšu
nic, dokud se na všechno nepodívají právníci, takže jsem nevinně řekl –
‚OK, smlouvu si vezmu s sebou domů a pročtu si ji…‘
A strhla se mela, John Coletta skoro vyletěl ze židle! ‚Co si vlastně
myslíš, že si to doma projdeš? Tohle jsou Deep Purple! Mohl bych k nim
dostat třeba Micka Jaggera… úplně kohokoliv! Kdo si vlastně myslíš, že
jseš? Buď to podepíšeš, nebo letíš!‘ Byl jsem úplně v šoku. Nikdo
s výjimkou mého otce se mnou nikdy za celý život takhle nemluvil, povaha
toho člověka skutečně naháněla strach.“
Zní to opravdu neuvěřitelně, je ale pravdou, že Deep Purple stačilo
udělat konkurz jen s jediným zpěvákem. A i když byl Blackmore pořád
ještě naštvaný, že Paul Rodgers nabídku odmítl, bylo zřejmé, že Coverdalea
formovala řada vlivů stejných jako u bývalého vokalisty skupiny Free.
Dokonce pocházeli ze stejného koutu světa – Rodgers byl také z Teeside8.
Na první pohled se může zdát, že výměna jednoho z nejvýznamnějších
rockových frontmanů 70. let za někoho úplně neznámého bylo hodně smělé
rozhodnutí. Přitom je ale pravděpodobné, že kdyby se k Deep Purple přidal
zpěvák s pověstí a odpovídajícím egem, což bezpochyby byl příklad Paula
Rodgerse, vedlo by to nejspíš ke konfliktům od samého začátku. Byla
záruka, alespoň krátkodobě, že Coverdale, úplně neznámý, i Hughes,
nadějný muzikant prozatím z druhé ligy, budou „sekat dobrotu“, přidají
ruku k dílu a vrátí Deep Purple na jejich cestu vzhůru, na níž se kapela
kvůli Gillanovu odchodu zastavila nebo přinejmenším zpomalila. Takže
tohle byl plán – a vyšel.
Jak měl Coverdale brzo zjistit, Blackmore byl hlavním skladatelem nové
sestavy a krátce po kruté zkoušce při podpisu smlouvy zpěváka pozval
k němu domů do Camberley. Blackmore přehrál Coverdaleovi své domácí
demosnímky, byla to připravená hudba pro řadu písní, které se posléze
objevily na novém albu. Pro nového vokalistu to měla být inspirace, aby se
vžil do toho, co se chystá. Coverdale se pak vrátil domů do Redcaru
a krátce nato se k němu připojil Glenn Hughes, který mu při psaní pomáhal.
Hughesovo jméno jako autora se však při vydání alba nikde neobjevilo,
i když se určitě na některých skladbách podílel. Nebylo ho možné uvést
kvůli jedné špatné vydavatelské smlouvě.

8
Teeside – oblast na severovýchodě Anglie. Rodgers pocházel z Middlesbroughu,
odkud je to do Coverdaleova Redcaru jen kousek (pozn. red.)
 Coverdale slavil své dvacáté druhé narozeniny 22. září v Clearwell
Castle v Gloucestershire na jednom odloučeném setkání kapely. Něco
takového měly v oblibě tzv. superskupiny jako Bad Company, aby se
„všechno v klidu rozpracovalo na venkově“, než se vyrazí do světa. Den
nato Deep Purple zavolali novináře, aby po dvou týdnech psaní a zkoušení
Coverdalea představili světu jako nástupce Iana Gillana. Nábor Glenna
Hughese vyvolal menší senzaci. Skupina Trapeze, která se ještě krátce po
jeho odchodu snažila pokračovat, nakonec zanikla, aniž by se jí podařilo
proslavit, jak její členové předtím doufali.
David byl v tomto novém prostředí poprvé a jak později přiznal, bylo to
na něm znát. „Byl jsem tak nervózní, že jsem tři dny vůbec nezpíval. Lord
do Clearwellu přijel až za tři dny. Když dorazil, ptal se Ritchieho, jak to jde
a ten mu odpověděl: ‚No, jde to skvěle, jen David nechce zpívat!‘ Jon si se
mnou dal drink, pak jsme dvě hodiny hráli takovou směsku od Beatles
a bylo to fajn, hodně jsem se uvolnil.“
Jon Lord, který vždycky plnil úlohu prostředníka, měl na tyto zkoušky
jasný názor. „V Glearwellu všechno fungovalo perfektně. Mezi Glennem
a Davidem podle všeho hned vzniklo pouto a dokonce i Ritchie říkal, že ‚to
není špatné‘, což podle měřítek kohokoliv jiného znamenalo, že je to
skvělé! Nahrávání alba bylo fajn. Jestli byl David nervózní z toho, že je
s námi, bylo to vidět jen tehdy, když jsme spolu mluvili u piva – nikdy při
vlastním nahrávání. Základní rozdíl byl v užití hlasu. David měl jiný
přístup – mnohem svobodnější a volnější, tenhle pokrok pro nás byl
postřehnutelný, i když nevím, jestli si toho všimli i posluchači.“
Předtím, než mělo začít nahrávání, zbylo ještě trochu času. Jon Lord
tedy odjel začátkem října do Německa, aby tam odehrál koncert Gemini
Suite se stejným orchestrem a skladatelem Eberhardem Schoenerem jako
již dříve toho roku. V mnichovském Circus Krone měla premiéru také nová
skladba, kterou společně napsali Lord a Schoener, nazvaná „Continuo On
BACH“. Hru na baskytaru obstaral Glenn Hughes, na vystoupení se
objevila i Yvonne Ellimanová, která měla smlouvu s Purple Records, a také
Pete York (bicí), Ray Fenwick (kytara) a saxofonista Andy MacKay z Roxy
Music. V publiku byl dokonce i Ritchie Blackmore. Díky otevřenějšímu
přístupu Němců ke spojení rocku a vážné hudby sklidil koncert velký
úspěch, který německou televizi vedl k zadání nové skladby pro následující
rok.
Nové album, v pořadí již osmé studiové, nahrávali Deep Purple
v Montreux ve Švýcarsku v listopadu 1973 – tentokrát již naštěstí bez
ohňostroje – a pod dohledem Martina Birche spěla práce rychle kupředu.
Všechno bylo v mobilním studiu Rolling Stones hotovo za necelé dva
týdny, skupina se pak vrátila do Londýna, aby provedla mixáž ve studiích
Iana Gillana v Kingsway v Londýně. Chystané album už mělo i název,
Burn, podle Blackmoreova riffu, ke kterému Coverdale napsal hned sedm
možných textů pro schválení.
Začátkem prosince se sestava Deep Purple Mark III poprvé objevila na
pódiu. Bylo to v KB Hallen v Kodani při prvním ze čtyř menších
vystoupení po Evropě, která byla tečkou za rokem vpravdě nabitým
událostmi. Účelem miniturné bylo také usnadnit Coverdaleovi jeho nástup
do role frontmana. Když se živá vystoupení blížila, byl David i zbytek
skupiny pochopitelně nervózní. „Šel jsem nahoru do šatny a mluvil sám
k sobě – buď na to pódium vylezu a skácím se nebo tam vylezu a dokážu
to.“
Koncerty byly nakonec pro všechny zúčastněné triumfem, hlavně pro
Coverdalea. Přestože si postava Iana Gillana stále uchovávala téměř
ikonický status, nový zpěvák se s tím vyrovnal dobře a jeho sytý hlas
ocenili kritici i fanoušci. „Nikdy jsem o sobe neuvažoval jako o někom,
kdo slouží jako náhražka, bylo to prostě něco nového. Pro ně [Deep Purple]
to byla nová skupina. Prostě jenom měli pověst, které potřebovali dostát,
a to pověst skutečně výbornou.“
Jednou z věcí, na které si Ian Gillan pořád stěžoval, byla neochota
skupiny změnit program koncertů. Nyní, se dvěma novými členy, kapela
překopala setlist od základu a je jasné, že jej postavila převážně na novém
albu. Byl to nicméně odvážný krok, že se skupina rozhodla koncerty
zahajovat čtyřmi po sobě jdoucími kusy z alba Burn – byla to titulní
skladba, „Might Just Take Your Life“, „Lay Down, Stay Down“ a dnes již
klasická „Mistreated”. Tato skladba slavila na pódiu okamžitý úspěch
a dokonale ilustrovala styl Deep Purple Mark III. Postupem času se z ní
stala jakási charakteristická melodie obou jejích tvůrců a Coverdale
i Blackmore ji později hráli se svými vlastními skupinami.
V novém repertoáru nemohla chybět také píseň „Smoke On The Water“.
Při prvních společných vystoupeních Jon Lord předtím, než ji začali hrát,
oba nové členy představoval publiku. Song se prodloužil, aby v něm dostal
prostor také Glenn Hughes. Ale vrcholem show se stala další nová skladba
„You Fool No One“. Na desce je dlouhá čtyři minuty při koncertech se z ní
ovšem stala patnáctiminutová tour de force, v níž měli příležitost se ukázat
zakládající členové skupiny a předvést své instrumentální dovednosti –
začínal Jon Lord na klávesy, po něm následovalo sólo Blackmorea a vše
završil Ian Paice.
Kytarista, který se skupinou držel krok při jejím celkovém posunu
směrem k blues, do své improvizace zabudoval nádherný kus, jenž později
vešel ve známost prostě jako „Blues“. Paiceovo sólo naopak končilo
upravenou verzí „The Mule“, která se jevila jako vhodný závěr. Jedinou
další skladbou z období sestavy Mark II hranou i nadále na koncertech byla
„Space Truckin‘“. I její délka se natáhla mnohem víc než jakákoliv její
verze, kterou kdy hrála dřívější sestava. Opět to bylo částečně díky
prostoru, který dostal Glenn Hughes, aby mohl projevit svůj hlas
a muzikantské dovednosti způsobem, o jakém by Roger Glover nikdy
neuvažoval.
Na těchto prvních koncertech hráli Deep Purple jako přídavek další
skladbu z Burn, „What’s Goin‘ On Here“, místo ní ale brzo překvapivě
zařadili bluesovou klasiku Dona Nixe „Going Down“, kterou u rockového
publika o několik let dříve zpopularizoval Jeff Beck.
Album Burn vyšlo v únoru roku 1974 a dlouholetí fanoušci Deep Purple
jej očekávali s velkou zvědavostí i s obavami. Mělo jasnou spojitost
s dřívějším zvukem kapely, stejně tak ale odráželo vlivy soulového blues,
které do kapely vnesli noví členové. Hughesovo frázování ve výškách, ve
spojení s níže položeným Coverdaleovým hlasem, dodalo kapele
charakteristický zvuk a úplně nový nádech. Na tomto trochu nedoceněném
albu zazářila hlavně titulní píseň, typický Blackmoreův dovádivý kousek
„Sail Away“ a pomalé blues „Mistreated“.
„Mistreated“ byla Coverdaleova oblíbená skladba. „Je to hodně
bluesová věc. Musel jsem se do hudby úplně ponořit a dostat se do
emociálního stavu, který s ní ladil… Nevyrostl jsem sice v nějaké boudě za
železniční tratí, měl jsem ale v sobě zmatky a tohle je jediný typ blues,
který jsem dokázal interpretovat. Ta skladba pro mě znamená opravdu
moc.“
Debata o tom, kdo píseň vlastně napsal, se táhla roky, někteří lidé
přitom zpochybňovali Blackmoreův podíl. Coverdale si stojí za tím, že
napsal nejen slova, ale že přišel také s úvodním riffem, který prý jednou ve
zkušebně zahrál na Ritchieho stratocaster. Zpěvák byl nejprve v rozpacích.
„Blackmore ale ke mně byl velkorysý a řekl, že neměl tušení, že taky
dokážu hrát,“ uvedl Coverdale. Kytarista si pak vzal svůj nástroj a riff
upravoval do jeho výsledné podoby, jedné z nejlepších věcí sestavy Deep
Purple Mark III. V ostrém kontrastu je ovšem způsob, jakým skladbu
uváděl Glenn Hughes na pódiu – jako věc, kterou měl Ritchie nahranou na
svém magnetofonu Revox už dva roky, což by znamenalo, že existovala
ještě předtím, než se Coverdale a Hughes k Deep Purple připojili. Je
možné, že se už nikdy nezjistí, jak to všechno vlastně bylo.
Po vydání alba se většina roku 1974 vyhradila k propagaci nové desky
i sestavy. Deep Purple chtěli světu ukázat, že pozměněná skupina dokáže
předvést skutečně nadupaný živý set. Po několika lednových vystoupeních
v Evropě si kapela musela dát další nucenou přestávku, protože Jon Lord
skončil na tři týdny v nemocnici s akutním zánětem slepého střeva.
V Americe byli noví Deep Purple žádaní stejně jako Mark II. Na turné do
Států se vydali 3. března a za Atlantikem měli odehrát dvacet sedm
koncertů. V té době již začínaly kapele plynout zisky, které vytvořila
předcházející sestava, a výsledkem bylo zakoupení elegantního dopravního
letadla Boeing 720 za 127 tisíc liber. Uvnitř byl pohodlný salónek a postele,
aby bylo cestování po Americe pohodlnější.
Premiérové turné sestavy Mark III po Státech zůstane navždy památné
díky vystoupení na obrovském celodenním open-air festivalu na Ontario
Speedway v Kalifornii 6. dubna. Festival pořadatelé na plakátech
propagovali jako California Jam a seznam skupin, které se měly účastnit,
vypadal jako souboj titánů rocku, soulu a country: velký zájem vyvolávaly
skupiny typu Earth, Wind and Fire, Rare Earth, Black Oak Arkansas,
Eagles, Seals and Crofts, Black Sabbath a vedle Deep Purple byli hlavními
hvězdami festivalu Emerson, Lake And Palmer. Dohodlo se, že EL&P
show zakončí a Deep Purple vystoupí jako první po západu slunce.
Protože ale festival nakonec běžel jako hodinky a nedošlo k žádnému
zpoždění, jak bývá na takových akcích běžné, v době, kdy se všechno
připravovalo pro Deep Purple, ještě bylo denní světlo. Ritchie Blackmore
odmítl na pódium vystoupit, dokud se trochu nesetmí. Festival ovšem
natáčela televize ABC a zástupce společnosti žádal, aby skupina šla
okamžitě na pódium, ale Deep Purple se podařilo nástup zdržet o plných 45
minut. Jejich taktika byla v tomto směru pestrá, například znovu a zbytečně
ladili své nástroje. Nastoupili tedy na pódium přesně v okamžiku, kdy se
začínalo stmívat.
Deep Purple předvedli výborný výkon, a když se blížili k bouřlivému
zakončení, Blackmore se v závěru skladby „Space Truckin‘“ televizní
společnosti pomstil. Řekl jednomu z členů doprovodu kapely, aby na
provizorní kabinu moderátora festivalu vylil benzín, což vedlo k mohutné
explozi, která podle Glenna Hughese kytaristu málem zapálila. Blackmorea
ale takové divadlo neuspokojilo, takže se rozhodl zničit svou kytaru tak, že
ji namířil přímo na jednu z televizních kamer na pódiu. Rozpoutalo se
peklo, kterého se zúčastnila i federální policie a hasiči, stejně tak pořadatelé
a zástupci televize, kteří bažili po pomstě. Vedení kapely se nakonec
podařilo dostat kytaristu pryč helikoptérou, takže unikl zatčení.
Když se Deep Purple téhož měsíce později ocitli zpátky v Anglii, bylo
zapotřebí zapracovat na vylepšení jejich profilu u domácího publika. Ještě
jako Mark II britskou půdu během posledního roku svého působení spíše
ignorovali, takže se nová sestava rozhodla tento fakt napravit rozsáhlým
turné o dvaadvaceti koncertech v průběhu května 1974. Stejně jako
v Americe měla šňůra úspěch po hudební i finanční stránce a tři
pozoruhodná vystoupení na různých místech v Londýně skupině vynesla
velkou publicitu. Graham Hough – nyní kameraman BBC, tenkrát ještě
student polytechniky v Leedsu – dostal v Lewisham Odeon od vedení
kapely svolení vytvořit filmový univerzitní projekt, a také pořídit
rozhovory se všemi členy kapely. Ti v nich s upřímností promluvili
o útrapách ze světa rockových superhvězd.
Jon Lord očekával, jak bude jeho čas na vrcholu slávy dlouhý: „Co se
týče doby, kterou můžete na výsluní strávit, je to tak dva roky až
maximálně deset let. Z těch našich šesti let bych řekl, že tři roky byly
z finančního hlediska vynikající, tři byly ve znamení hrabání se z dluhů,
spojených s nastartováním kapely. Se skupinou jsme začali s jednou hlavní
myšlenkou a ideálem – že všechno, co kdy uděláme, bude podle našich
měřítek výborné.“
„Nikdy jsme nebyli vynikající textaři,“ pokračoval Lord, „ani netvoříme
úžasné melodie nebo nápěvy, s výjimkou skladby ‚Child In Time‘ v naší
tvorbě moc líbivých melodií nenajdete. Naše písně nejsou strukturované,
jak je možné vidět u Rodgerse a Harta nebo dokonce u Lennona
a McCartney ho. Skladba ‚You Fool No One‘ například vznikla na základě
jedné sekvence na bicí, kterou vymyslel Ian.“
Lord se také zmínil o jednom z hlavních motivačních faktorů rockového
muzikanta: „Skutečně s vážností cítíte palčivou nutnost vynikat. Tenhle
pocit vyplývá z toho, že vás platí spousta lidí za to, abyste byli výborní,
abyste jim přinesli vzrušení, abyste je nadchli. A když víte, že něco
takového neděláte, mě osobně to značně sráží dolů.“
Ritchie Blackmore hovořil se svou obvyklou kombinací upřímnosti,
vychytralosti a suchého humoru. „Nejsme žádní skvělí autoři písní,“
připustil. „Většinu věcí píšu já, řekl bych ale, že některé nejsou zrovna
vynikající. Prochází nám to jenom proto, že jsme dobří muzikanti.
Důvod, proč na deskách zníme spíš umírněně, je ten, že když nahráváte,
hrajete pro jednoho technika a pár asistentů. A to vás skutečně nepřiměje,
abyste ze sebe vydali to nejlepší. Když jste ale na pódiu a hrajete pro lidi, je
to inspirující. V podstatě je to otázka ega. Těší vás, že se můžete předvést
a ukázat publiku, co umíte.“
Kytarista také vysvětlil, proč má svou vlastní šatnu: „Protože mám rád,
když se můžu naladit a předtím, než jdu na pódium, jsem rád sám. Snažím
se mezi lidi příliš nezapojovat, protože abych byl upřímný, hodně lidí mě
spíš nudí. Většinou sám sebe považuji za nudného. Cítím se dobře, když
dělám něco jinak než většina. Když jsem chodil do školy, všichni kouřili,
byla v tom jakási image rebelství. Takže proto nekouřím a nikdy jsem
nekouřil. Samozřejmě, pravděpodobně jsem dělal jiné věci, které byly
stejně špatné, ne-li horší.
Pořád jsem hodně náladový, plachý a hodně upřímný, což hodně lidí
nedokáže snést. Nejtěžší věcí v tomhle světě showbyznysu je upřímnost.
Jednou za čas se dá předstírat, že se smějete.“
Poslední Blackmoreovy poznámky prozradily frustraci, která se v něm
postupně hromadila a za rok měla vést k jeho rozchodu s kapelou. „Někdy
přichází čas, kdy bych nejradši řekl – jdeme od toho, konec. Všichni máme
dost peněz na to, abychom si mohli nahrát další desku, až se nám bude
chtít. Protože právě to by měla udělat každá skupina, jenže na každou tlačí
nahrávací společnost, která má na zřeteli jenom vlastní zájmy. Kapela žije
jen určitou dobu, takže z ní chtějí vytřískat co nejvíc. Nezáleží na tom,
jestli skončíte třeba za pět let, hlavně když mezitím natočíte zhruba tak
deset desek. To, že musím chodit do studia, mě skutečně otravuje. ‚Tak
pánové, musíme vyhodit ven další desku, dneska musíte napsat píseň.‘
Vždyť je to směšné.
Nevím, jestli bych k tomu měl potřebnou odvahu, často jsem si ale
pomyslel, že bych rád odešel. Ne od skupiny, ale z tohohle byznysu, že
bych rád hrál, když se mi chce hrát, rád bych nahrál desku, když se mi chce
nahrávat. To by bylo úžasné, jenže člověk asi nemůže mít všechno jenom
podle svého.“
Je ironií, že film končí poznámkou Jona Lorda, která mohla být
čímkoliv, jen ne proroctvím: „Je to příběh deseti let, který bude živý právě
deset let.“
A o deset dní později, 22. května, se v Londýně, tentokrát na sever od
Temže, nahrával koncert v Kilburn State Gaumont pro program BBC
Sounds Of The Seventies. Všechny dřívější nahrávky pro BBC vznikly
v jejich vlastních studiích, Deep Purple se teď ale považovali za příliš
významnou skupinu na to, aby hráli pro pár stovek lidí ve studiu. V BBC se
museli spokojit s jedinou možností, a sice nahrát kapelu při jejím koncertu.
Nahrávka nakonec vyšla až začátkem 80. let jako Live In London
a dokonale ilustrovala skutečnost, že i když skupina přišla o dva zásadní
členy, její základ, který tvořili Lord, Blackmore a Paice, zaručoval, že
kapela nadále produkovala prvotřídní heavy rock. Dvojhlasé vokály
Coverdalea a Hughese dodaly Deep Purple nový rozměr, který se setkal
s příznivou odezvou li fanoušků i u kritiků. Skupina také jeden večer
vystoupila v Hammersmith Odeon, na koncertu nechyběl v publiku Roger
Glover.
 Bohatství, které se Deep Purple hrnulo do klína, začínalo působit na
jednotu uvnitř skupiny. Výsledkem politické a hospodářské situace
v tehdejší Británii byly mimo jiné velmi vysoké daně pro osoby s velkými
příjmy. Účetní kapely muzikantům radil, aby se jednotlivě přesunuli do
zahraničí. I když se to v té době nedalo ještě předvídat, měl přechod do
daňového exilu v konečném důsledku začít skupinu i její vedení
nahlodávat.
První den v červnu byl Jon Lord opět v Německu – ne proto, aby si
přepočítal peníze, ale aby odehrál koncert s Mnichovským komorním
operním orchestrem, který byl nasmlouvaný pro německou Eurovision
Presentation of Prix Jeunesse. Koncert se na evropském kontinentu
přenášel v televizi živě a odhaduje se, že jej vidělo přes 300 miliónů
diváků, do paměti se ale nezapsal jako Lordovo nejlepší sólové dílo. Bylo
převážně výsledkem spolupráce s německým skladatelem a dirigentem
Eberhardem Schoenerem, který se s Lordem poprvé setkal v klubu
Speakeasy v roce 1971.
Vystoupení tvořila skladba „Continuo On BACH“, do níž se zapracovala
upravená verze vokální věty Lordova díla Gemini Suite spolu s novým
a experimentálnějším kusem „Windows“. Vedle orchestru sestavil Jon
skupinu rockových muzikantů, mezi nimiž byl opět kytarista ze Spencer
Davis Group Ray Fenwick, dále starý přítel Tony Ashton a oba nováčci
z Deep Purple, Coverdale a Hughes. Oba ovšem budili dojem, že ze spojení
rocku a vážné hudby jsou poněkud nesví.
Koncert se měl původně vydat na desce jenom v Německu (kde bylo
album velice úspěšné), obchodní mašinérie ale zajistila, že se
prostřednictvím labelu Purple dostala i do britských obchodů – a je nutno
přiznat, že v nich také většinou zůstala! Firma Purple Records fungovala
nejen pro vydávání takových sólových projektů, společnost také rychle
rozšiřovala své působení vydáváním desek jiných umělců, i když nikdo
z nich obchodnímu úspěchu příliš nenapomohl.
Výrazně úspěšnější bylo dílo Butterfly Ball Rogera Glovera, které se
v říjnu roku 1975 hrálo v londýnské Royal Albert Hall, i když vznikat
začalo už v roce 1973. Hudební zpracování knihy Alana Aldridge, do
kterého se bývalý baskytarista Deep Purple pustil, jej vyvedlo z hudebního
žánru, ve kterém se pohyboval. Před ním byli s nabídkou osloveni Pink
Floyd, Glover byl ale nejen ochotný, nýbrž také volný: nabídka jej zaujala,
na něco takového by rozhodně neměl čas jako plnohodnotný člen hudební
skupiny. „Tenkrát to byl úplně jiný druh projektu, než na co jsem byl
zvyklý,“ připustil. „Především bylo hodně zvláštní, že jsem nabídku jako
baskytarista hardrockové skupiny vůbec dostal.“
 Glover, někdejší student výtvarného umění na Hornsey Art School,
poprvé na Aldridgeovy obrazy narazil v nedělní příloze v novinách a byl
naprosto okouzlen. „Vzpomínám si, že jsem si pomyslel, jak jsou ty obrazy
úžasné! Když jsem o rok později dostal nabídku, abych tu knihu převedl do
hudebního vyjádření, tak to byla opravdu výzva.“ Ilustrace doprovázely
verše. „Ale básník William Plomer, který je napsal, bohužel zemřel v době,
kdy byla kniha v tisku, takže se výsledným dílem už nemohl pokochat,“
litoval Glover.
Glover umělce kontaktoval a dostal od něj „pár desek, o kterých si autor
myslel, že bych si je měl poslechnout. Všechno byla vážná hudba a na
jedné byl Benjamin Britten.“ Roger měl ale jiné nápady, vynořovala se mu
představa spíše ve stylu Beatles, rozhodl se tedy pro poněkud modernější
přístup. Aldridge se také podílel na zpracování knihy The Beatles
Illustrated Lyrics, nebylo tedy překvapivé, že Gloverovo rozhodnutí přijal
dobře.
Každá postava v příběhu má charakteristickou vokální identitu, mezi
vybranými zpěváky byli profesionální rockoví umělci i herci a dokonce
také tehdejší Rogerova přítelkyně. Nebylo to tak, že by se umělci vybírali
ze seznamu zájemců. Glover postupně sám kontaktoval konkrétní osoby,
které mu připadaly vhodné. „Nahrávání zabralo nějaký čas,“ řekl, „a o tom,
kdo by mohl co zpívat, jsem přemýšlel, když jsem písně psal.“ Jedním
z těch, kdo se nahrávání nezúčastnili, byl Ian Gillan, i když zřejmě jeho
opomenutí „nemělo žádný významný důvod“. Přitom se ale dílo Butterfly
Ball, dokončené v roce 1974, nahrávalo právě ve studiu Kingsway Studios
v centrálním Londýně, které bývalému zpěvákovi Deep Purple patřilo.
Glover se po odchodu z Deep Purple v dalším životě těžko
aklimatizoval. Vzpomíná, jak časopis Billboard napsal, že skupina prodala
víc alb než kdokoliv jiný. Jenže u článku se objevila fotografie nové
sestavy. „To mě hluboce zranilo, byl to můj úspěch.“ Pokud jej tato
momentální rozmrzelost vybudila k větší kreativitě, nebyla mu nikterak na
překážku v tom, aby nevyužil pěvecký talent nových členů Deep Purple,
Davida Coverdalea a Glenna Hughese. Jeho hlas je slyšet i v úvodní části
Butterfly Ball „Get Ready“. „Píseň byla posazena do vysoké tóniny
a potřeboval jsem někoho, kdo má dobrý hlasový rozsah: jasnou volbou byl
Glenn. Necítil jsem žádnou hořkost z toho, že mě u Deep Purple nahradil.“
Skladba z tohoto projektu, která nejvíce vešla do povědomí, „Love Is
All“, vznikla ve spolupráci se zpěvákem a klávesistou Eddie Hardinem
a stala se propagačním singlem celého alba (podobnost s písní „All You
Need Is Love“ od Beatles byla jasně záměrná) a navždy zůstala
v Gloverově srdci. „Tato píseň je jakýmsi souhrnem celého projektu a také
byla první, kterou jsme dokončili. Je velice melodická.“ Skladba se stala
celoevropským hitem. Nejen originál, ale i coververze, kterou později
nazpíval Sacha Distel.
Spolupráce s Hardinem, který nahradil Steva Winwooda ve skupině
Spencer Davis Group, se z hlediska psaní písní ukázala být nejkreativnější,
účastnila se jí ale také skupina Elf – americká kapela se zpěvákem Ronnie
Jamesem Diem a klávesistou Mickey Lee Soulem, jejíž produkci Roger
zajišťoval. Glover později vzpomínal, že píseň „Old Blind Mole“ se mu
v hlavě v podstatě celá utvořila v době, kterou ti dva trávili u něj doma
v Buckinghamshire.
Soule se možná překvapivě objevil také mezi vokalisty spolu s již
zmíněnou Rogerovou přítelkyní Judi Kuhlovou. Ani jeden z nich neměl
školený hlas, jak ale Roger později vysvětloval, o to právě šlo. „Chtěl jsem
nějaké reálné hlasy, naivita se hledá nejhůře. Pro některé zpěváky, kteří
chodí na sessions, je zpěv práce. Zazpívat píseň od srdce, to je něco úplně
jiného.“
Glover s potěšením také obsadil Johna Gustafsona, kolegu baskytaristu,
kterého měl možnost z povzdálí obdivovat, když býval členem liverpoolské
skupiny Big Three. ‚Tentokrát šlo ovšem o zpěv: na baskytaru hrál Mo
Poster, který spolu s kytaristou Rayem Fenwickem a budoucím bubeníkem
Judas Priest Lesem Binksem obstaral instrumentální základ. Všichni
společně působili ve skupině, která se jmenovala Fancy.
Když se album Butterfly Ball úspěšně dostalo na vinyl, začalo se
uvažovat o uspořádání živého vystoupení. Podle Rogerových vzpomínek
pocházela tato myšlenka od manažera Deep Purple Tonyho Edwardse,
i když hlavní část organizační práce – jejíž objem byl úctyhodný na to, že
mělo jít o jednorázovou akci – dopadla na Gloverova bedra. K realizaci
přispěly dobročinné organizace, Leukaemia Fund Buda Flanagana a Action
Research for the Crippled Child 9. Roger sice zamítl myšlenku, že by do své
nahrávky začlenil básně z původního díla Butterfly Ball a dal přednost
tomu, aby jej plně inspirovaly ilustrace. Požádal ale bývalého herce
z hororových filmů Vincenta Price, aby se mezi jednotlivými skladbami
zhostil úlohy vypravěče.
Pro zajištění propagace koncertu se nahrála a jako singl vydala nová
skladba „Little Chalk Blue“ zpívaná Johnem Lawtonem, který se už brzy
měl stát frontmanem Uriah Heep. Koncert, který proběhl v říjnu roku 1975,
je nejspíš nejvíce památný proto, že se díky němu vrátil k živému zpívání

9
Fond na výzkum léčby leukémie a Výzkumné centrum pro tělesně postižené děti
(pozn. red.)
Ian Gillan. Tato možnost vznikla poté, co ze sestavy vypadl Ronnie James
Dio, přičemž hlasovým rozsahem tohoto amerického zpěváka se mohl
pochlubit málokdo jiný. „Připomnělo mi to, jaký svět jsem opustil,“ přiznal
Gillan, který měl možnost zrod projektu sledovat v Kingsway
v předcházejícím roce. Když přišel na pódium, publikum povstalo a uvítalo
ho potleskem. Mezi ostatní, kteří se objevili na pódiu, patřila manekýna
a herečka Twiggy, která místo Dia zpívala závěr „Homeward“, nebo Tony
Ashton, ten si zopakoval svůj úžasný výkon (v roli opilce!) v skladbě
„Together Again“. „Byla to pijácká píseň, kterou jsem napsal přímo pro
něj,“ připustil později Glover – prozradil ale, že v té době jeho kamarád na
základě rozhodnutí lékařů již delší dobu abstinoval!
Z koncertu v Albert Hall vznikl film, který se všeobecně všem
zúčastněným nelíbil. „Byl hrozný,“ otřásl se při jednom rozhovoru Glover.
Původní záměr, tedy vytvořit animovaný televizní seriál, se nikdy
nerealizoval kvůli ropné krizi, která Británii donutila zavést třídenní
pracovní týden (takže naplánovat nahrávací sessions bylo obzvláště
obtížné). To ale jedné hollywoodské produkční společnosti nezabránilo
Glovera alespoň oslovit. Roger při znovuvydání alba ve formě CD
společností Connoisseur v roce 1999 prozradil, že „si posledních několik
let pohrával s psaním scénáře.“ Ale až už se dílo na plátno dostane nebo ne,
zůstává Butterfly Ball i po uplynutí více než čtvrtstoletí od vydání
projektem, na který Glover vzpomíná nejraději.
Společnost Purple Records v této době nadále fungovala, přestože
vydávání jiných interpretů než Deep Purple nezaznamenalo velké úspěchy.
V roce 1973 se objevila britská skupina Silverhead, v jejímž čele stál
americký zpěvák Michael Des Barres a ve které mnozí viděli naději do
budoucna. Jejich tvorba měla hodně společného s muzikou New York
Dolls. Ani tato formace nikdy úplně neprorazila a chvály se jí dostalo až
zpětně. Alba Silverhead či 16 And Savaged, která u Purple Records vydali,
světem příliš nezahýbala. Des Barres, jehož manželka Pamela sklidila větší
slávu než on se svým vzpomínkovým dílem z pohledu fanynky I‘m With
The Band, si trochu vylepšil profil, když v 80. letech nahradil Roberta
Palmera ve skupině Power Station, vzniklé z Duran Duran (takže se objevil
také na dobročinném festivalu Live Aid).
Jednou z posledních kapel, jejíž dílo Purple Records vydali, byla Tucky
Buzzard. Její rock‚n‘roll ve stylu country vešel do povědomí především
díky skutečnosti, že produkci zajišťoval Bill Wyman z Rolling Stones. Dvě
alba vydaná v rozmezí necelého roku se moc dobře neprodávala, i když
vazba na Deep Purple skupině vynesla pár koncertů u jejich zaměstnavatelů
ve Státech. Společnost Purple Records neměla vyhraněný stylový směr (což
lze vyjádřit i tak, že se vyznačovala chvályhodnou diverzitou). Dokládá to
i poslední vydané dílo v tomto roce, které nepocházelo z dílny Deep Purple
– Colditz Breakpoint!. Jednalo se o jakýsi suvenýr ex post především pro ty,
kteří sledovali dramatický seriál BBC z prostředí vězeňského tábora, jenž
se v třiasedmdesátém těšil nejvyšší sledovanosti.
Větší význam pro příběh Deep Purple, když už ne pro obchodní úspěch,
měli Elf, již zmíněná americká skupina, která byla později základem první
sestavy Rainbow Ritchieho Blackmorea. V roce 1974 vydali album
Carolina County Ball které ovšem nebylo jejich debutem. Úplně první
album této kapely, jež vyšlo pouze na americkém trhu, produkovali Roger
Glover a Ian Paice. Vystoupením Elf v New Yorku byli doslova uneseni.
„Elf zněli úžasně a sršela z nich energie. Bylo těžké uvěřit, že taková
hudební síla může vycházet z tak drobných lidí… Ronnie Dio měl jeden
z nejlepších hlasů, jaké jsem kdy slyšel nebo s jakým jsem kdy pracoval.
Díky neobvyklému zvuku klavíru, na který hrál Mickey Lee Soule, zněla
skupina velmi originálně a velmi dobře jim fungovalo společné psaní
textů.“
Po zániku skupiny se Purple Records příliš neangažovali, s výjimkou
vydávání série kompilací již neexistujících Deep Purple. John Coletta se
stal Coverdaleovým manažerem a založil společnost Sunburst, Edwards
začal pracovat se Safari (to byl jeden z předních punkových labelů, jenž
mimo jiné spolupracoval s Toyah, Jayne County a Boys) a Connoisseur
Collection, jejichž katalog kompilací pohybujících se ve střední cenové
kategorii příležitostně zahrnoval také věci od Deep Purple.
Label Purple Records obnovil činnost v roce 1999 pod záštitou skalního
fanouška Simona Robinsona a v roce 2004 vydal album Purple People.
Toto CD bylo kolekcí skladeb a neslo stejný název jako kompilace z roku
1973, jejím účelem bylo představit přehled vydávané hudby. Na vnitřní
straně obalu CD se objevil oprášený propagační slogan: „Nový zvuk pro
vážný poslech. Od klasického rocku po progresivní underground. Nic než
výborná hudba.“
Vraťme se ale do roku 1974. Deep Purple Mark III postupně zjišťovali,
že mají asi tolik času na odpočinek jako předešlá sestava. Sotva skončilo
květnové turné po Británii, byli zpátky ve studiu Clearwell Castle s cílem
vysypat ze sebe nápady pro další desku. Třenice ve skupině na chvíli
překryl adrenalin vyvolaný vznikem nové sestavy, teď se ale problémy
vracely s o to větší intenzitou. Ritchie Blackmore byl tentokrát
nespokojený s Hughesovými příspěvky pro nové album, které byly podle
něj příliš ve stylu funky.
 Při prvních zkouškách s cílem vytvořit nové skladby se moc práce
neudělalo, kapela proměnila přestávku po koncertech ve chvíle odpočinku,
který tolik potřebovala. Nicméně Blackmoreova nespokojenost s hudebním
směřováním a nápady ostatních členů v konečném důsledku vrátila skupinu
zpátky do roku 1972 – vyvstaly stejné problémy, jen osoby se změnily.
Tradiční tvůrčí postup Deep Purple vypadal tak, že Ritchie ze sebe sypal
písně ve formě základních riffů a struktur. Ostatní členové své představy
dotvářeli na hotové hudební pozadí, připravené pro doplnění textu.
V Clearwellu ale přicházeli Coverdale a Hughes, kteří se nyní ve skupině
cítili velice jistě, s vlastními nápady, což často vedlo k zamítnutí
Blackmoreových příspěvků.
Sebevědomí nové dvojice bylo vysoké zcela oprávněně a není divu, že
se oba dožadovali většího prostoru pro vlastní tvorbu. Vznikající album se
začalo zabarvovat především Hughesovou tendencí jít ve stylu funky.
Rozdíl byl v tom, že zatímco dřív by Ritchie svou nechuť k tomu, co
nazýval „shoe-shine music“10, dal jednoznačně najevo, teď to vypadalo, že
je ochoten, i když se zdráháním, částečně ustoupit.
Většina materiálu pro nové album Deep Purple vznikla ve studiu během
srpnového nahrávání v Mnichově. Deska se původně měla jmenovat
„Silence“ (na návrzích obalu LP se objevila mladá dívka s prstem na rtech),
nakonec ale dostala název Stormbringer podle jedné z písní.
Album vyšlo v listopadu roku 1974 a při prvním poslechu byl okamžitě
patrný ostrý posun od žhavého bluesově zabarveného rocku alba Burn ke
klidnějšímu soundu Adult Oriented Rock (AOR) 11. Kvalita skladeb byla
opravdu dobrá, ale Hughesův funkový vliv se výrazně line celým albem,
což smývá dřívější ostrý zvuk Deep Purple. Fanoušci i kritici přivítali
album vlažně a i jeho umístění v hitparádách odráželo zklamání, které řada
příznivců pocítila po tak slibném začátku sestavy Mark III.
V průběhu nahrávacích frekvencí se skupina začínala tříštit hudebně
i kompozičně, protože každý člen do tvůrčího procesu vnášel své vlastní,
odlišné představy. Coverdale se v současnosti domnívá, že album
Stormbringer bylo příliš výrazným přechodem, dostatečnou průraznost
nemělo kvůli tomu, že vše vzniklo ve studiu. Klasickou skladbou tohoto
období se později stala balada „Soldier Of Fortune“, inspirovaná Donem
Quijotem. Jon Lord si vzpomíná na nahrávání této konkrétní písně díky
jedné, při zpětném pohledu legrační historce: „David chtěl vytvořit tu
pravou atmosféru a když nahrával zpěv, vstoupil do technické místnosti
10
Volně přeloženo jako „naleštěná hudba“ (pozn. prekl.)
11
Rock pro dospělé (pozn. red.)
s dalšími šesti lidmi Stevie Wonder (jeho idol číslo jedna). David zaslechl
hluk, nemohl ale vidět, kdo vešel a zařval: ‚Hej, vy, co jste právě přišli,
vypadněte!‘ Když jsme mu řekli, kdo to byl, úplně se sesypal.“
Titulní skladba, „Soldier Of Fortune“ a ještě píseň „Gypsy“ – tyto věci
jakž takž zachraňovaly album, jež vykazovalo výrazný odklon od dřívější
tvorby. Konečným účinkem alba Stormbringer bylo, že Blackmore se vzdal
kontroly nad skupinou a později z ní i odešel.
Po dokončení alba se Deep Purple ještě v srpnu opět vydali do Ameriky
na sérii koncertů pořádaných na velkých stadiónech. Za další měsíc skupina
odehrála šest vystoupení v obrovských krytých arénách v Německu a jedno
ve Švýcarsku. Popularita Purple se zřetelně odrazila na jejich prvním
vystoupení v Brémách 18. září, kde se do dějiště koncertu o kapacitě 4000
míst dostavilo 12 tisíc fanoušků. Naštěstí to byla jedna z nejmenších hal
v rámci celého turné, poněvadž pro uspokojení zájmu postačovaly pouze
tak velké prostory jako například Olympiahalle v Mnichově. Struktura
setlistu zůstala stejná jako začátkem roku, objevila se v něm navíc jen
skladba „Highway Star“ jako druhý přídavek.
Na řadu přišly další koncerty za mořem, opět v USA a v Austrálii, které
předcházely druhému, skromnějšímu koncertování po Evropě, jež se
plánovalo na březen 1975. Z hlediska Deep Purple to byla prostě běžná
práce. I když Stormbringer neměl takový úspěch jako dřívější alba,
v Británii se přesto vyšplhal na šesté místo a dostal se také do Top 20
v Billboardu. Nikdo nemohl pochybovat, že přes změny, které se udály, je
kapela pořád gigantickým strojem na peníze.
Do Austrálie si Deep Purple odskočili začátkem roku 1975 na jedinou
akci – objevili se jako hlavní hvězdy festivalu v Sunbury. Vystoupení se
zapsalo především díky tomu, že Deep Purple svůj koncert zakončili zhruba
o čtyřicet minut později, než bylo v plánu. Přetahování vyhrazeného času je
na festivalech běžnou záležitostí, Deep Purple byli ale obviněni z toho, že
to udělali záměrně. Vystupovali sice jako hlavní kapela, nicméně dohoda
zněla tak, že jako poslední po nich půjde hrát místní skupina AC/DC.
Jenže Deep Purple přetáhli čas o tolik, že se AC/DC na pódium již
nedostali, což zažehlo mezi oběma kapelami vleklý spor. Pravděpodobně to
také částečně vysvětluje Blackmoreovy pozdější poznámky v tom smyslu,
že AC/DC jsou „v rock‚n‘rollu naprostými nulami.“
Deep Purple také upravili koncertní repertoár z předcházejícího turné
a přidali do něj tři nové skladby, „Stormbringer“, „Lady Double Dealer“
a „Gypsy“. První dvě získaly při živé prezentaci na síle, ovšem byla to
hlavně „Gypsy“, s níž se kapela vracela se svou tradiční dynamikou
a vášnivým zaujetím.
 Ale Ritchie se nyní v duchu zaobíral vlastním projektem. Tyto myšlenky
zesílily, když skupina nechtěla nahrát coververzi skladby „Black Sheep Of
The Family“, což byla kytaristova oblíbená píseň z eponymního debutu
skupiny Quatermass. „Přednesl jsem jim [Deep Purple] svůj návrh,“
vzpomíná Ritchie, „a oni píseň odmítli, protože nebyla jejich. Nemohl jsem
uvěřit, že důvodem zamítnutí je to, že nedostanou nic za autorství, opravdu
to bylo kvůli tomu.“ Quatermass byla hardrocková sestava druhé ligy, která
vydávala pod labelem Harvest. Hrál v ní bývalý bubeník z Episode Six
Mick Underwood, nadále přítel skupiny.
Blackmorea se odmítnutí jeho návrhu natolik dotklo, že začal vážně
uvažovat o nahrání písně jako svého sólového singlu. Takové vedlejší
projekty nebyly žádným tajemstvím. O práci mimo skupinu hovořila během
posledních několika let většina hudebníků z Deep Purple v nejrůznějších
interview, takže řeči o sólové akci nebudily žádný rozruch. Ritchie oslovil
Davida Coverdalea, zda by se nechtěl práce na jeho desce zúčastnit, což ale
zpěvák považoval za krok zpátky („Je to jako vrátit se o pět let dozadu…
měl bys jít dál nebo nahrát instrumentální album“). Jednorázovou odměnu
tisíc liber za nazpívání „Black Sheep Of The Family“ nicméně rád přijal
Ronnie James Dio ze skupiny Elf.
Během nahrávání singlu ve studiu v Tampa Bay 12. prosince 1974, kdy
měli Deep Purple během svého turné po Státech volno, došlo k projevům
nebývalé vzájemné empatie mezi muzikanty. Kromě hudební podpory ze
skupiny Elf se nahrávání zúčastnil také cellista Hugh McDowall z Electric
Light Orchestra.
Nakonec to dopadlo tak, že skladba na druhé straně singlu – „Sixteenth
Century Greensleeves“, jejíž spoluautorem je Dio – měla větší ohlas než
coververze od Quatermass. A co bylo ještě podstatnější, tentokrát tvůrčí
proces postrádal kompromisy a kytarista nemusel čelit žádným
protiargumentům, jak na to byl poslední dobou zvyklý od svých kolegů
v Deep Purple. „Způsob, jakým Dio zpíval, byl přesně to pravé, co jsem si
představoval. Nemusel jsem mu nic říkat – on to prostě sám od sebe
zazpíval.“ Tak kytarista hovořil o muzikantovi, se kterým si rychle
vybudoval autorský vztah. „Ritchie mi řekl, že musíme jít za pár dní do
studia a nahrát jednu skladbu,“ vysvětloval Dio, „a požádal mě, zda bych
pro něj nemohl do následujícího dne napsat text! Šli jsme do jeho pokoje,
on mi přehrál akordy a já jsem si to musel všechno zapamatovat. Přišel
jsem domů, napsal melodii a text z hlavy a vyšlo to fajn.“
Do pauzy po australském vystoupení se Blackmoreovi podařilo vtěsnat
práci na díle, z něhož se mělo stát jeho debutové sólové album. Ritchie
musel zanedlouho s Deep Purple na turné po Jugoslávii, které mělo začít
16. března, takže kvůli časovému presu angažoval pro nahrávání zbytek
skupiny Elf. Skladby se točily od 20. února do 15. března 1975
v mnichovských studiích Musicland pod vedením Martina Birche.
Výsledek nahrávacích frekvencí Ritchieho Blackmorea přesvědčil, že
zvládne pokračovat sám. Se svými úmysly se svěřil manažerům Deep
Purple, kteří – vzhledem k blížícímu se evropskému turné – důležitou
informaci před ostatními členy kapely tajili. Ti ale brzy vycítili, že se něco
děje.
Jelikož se Deep Purple právě poprvé vydávali na panenské teritorium
východního bloku, byla jarní šňůra pro zbytek kapely opravdu vzrušující –
alespoň zpočátku. Jugoslávské publikum skupinu uvítalo s až fanatickým
nadšením, stejně tak i tradiční skandinávské a německé prostředí jevilo
známky toho, že přes rozpaky z alba Stormbringer nebyl úspěch předchozí
desky Burn a nové sestavy vůbec ničím pomíjivým. Zdálo se, že kapela
může pokračovat, aniž by musela mít obavy z negativních reakcí publika.
Jak ale turné šlo dál, bylo čím dál víc znát, že s roztěkaným kytaristou
není něco v pořádku. Blackmore se na pódiu odděloval od ostatních, jeho
sóla byla méně soustředěná, více experimentální a někdy dokonce zahrál
náměty, které vznikly ve spolupráci se skupinou Elf. Při improvizacích
během skladby „You Fool No One“ se často objevovaly instrumentální
pasáže z písně „Man On The Silver Mountain“, stejně tak jeho vlastní verze
písně „Still I’m Sad“ od Yardbirds.
První s tím za vedením kapely přišel David Coverdale a neurčitá
odpověď, kterou dostal, potvrdila jeho obavy. Na základě finančního
pragmatismu, který je charakteristický pro management každé kapely na
celém světě, byl bleskurychle objednán mobilní vůz Rolling Stones se
záměrem nahrát několik posledních vystoupení s tím, že by z nahrávek
mohlo v budoucnu vzniknout ještě další živé album, což by znamenalo
finanční příjem. Nakonec se nahrála vystoupení v Grazu, Saarbrückenu
a v Paříži12.
Když Deep Purple začátkem dubna hráli v Paříži, bral už francouzský
tisk jejich rozpad jako fakt, naopak jinde se tyto spekulace považovaly
pouze za jednu z dalších potyček uvnitř skupiny. A i když se Ritchieho
kolegové oficiálně dozvěděli o jeho odchodu ke konci evropského turné 7.
dubna 1975, tiskové prohlášení se dostalo ven až 21. června. A tím se
uzavřela další kapitola bouřlivého příběhu Deep Purple.

12
Záznam z těchto koncertů vyšel v roce 1976 na albu Made In Europe, delší verze
v podobě 2 CD v roce 1996 jako The Mark III Final Concerts (pozn. red.)
Ritchieho náhrada
Zatímco po svém odchodu z kapely se Blackmore soustředil na projekt,
z něhož se stala skupina Rainbow, zbývající čtyři členové Deep Purple se
sešli v Los Angeles, kde museli vyřešit, jak budou dál pokračovat – a pokud
vůbec. Tím místem byla zkušebna s názvem Pirate Sound, kterou
provozoval technik Robert Simon, jehož služeb Deep Purple již v minulosti
využívali. Otázka byla jasná: dokáže se skupina znovu zotavit nebo ji
Blackmoreův odchod definitivně srazí na kolena? Většina pozorovatelů –
včetně Lorda s Paicem – se přikláněla k druhé variantě. Jenže Hughes
a Coverdale měli jiné úmysly.
Bažili po dalším úspěchu a chtěli za každou cenu pokračovat s vhodnou
náhradou na místě kytaristy. Jejich názor převládl, takže se tvořil soupis
kandidátů. Na krátkém seznamu Davida Coverdalea se objevili Jeff Beck,
Rory Gallagher a Tommy Bolin, dalšími, o jejichž možném přibrání do
kapely se také diskutovalo, byli Clem Clempson z Humble Pie a Mick
Ronson.
Plán byl následující: v Los Angeles se bude pracovat na nových
skladbách a přitom se budou zkoušet kytaristé, kteří přicházejí v úvahu.
Zhruba v této době si skupina poslechla Clempsona. Výsledek nebyl úplně
optimální: „Byl skutečně dobrý, jen zněl trochu moc jako kytarista
z Rolling Stones,“ vzpomínal Coverdale. „Hledali jsme někoho opravdu
vynikajícího. Museli jsme udržet vysoký standard kapely.“ Po zamítnutí
několika víceméně anonymních kandidátů začala na skupinu pomalu dotírat
deprese. Nakonec Coverdale navrhl Tommyho Bolina, kterého si pamatoval
díky jeho skvělé práci na albu Spectrum Billyho Cobhama. Bolin touto
dobou náhodou přebýval na Malibu, takže jednoho rána v červnu 1975
mohl bez problémů přijet na jam session.
„Stáli jsme tam všichni v naprostém úžasu,“ popisoval Coverdale
několik prvních minut setkání. Všem bylo okamžitě jasné, že Bolin do
kapely zapadne. Ian Paice to „věděl zhruba po deseti minutách. V mnoha
směrech jsem to byl především já, kdo se většinou o Ritchieho muziku
opíral a je pravdou, že s Tommym jsme si po hudební stránce okamžitě
padli do oka.“
Bolin, který se narodil v Sioux City 1. srpna 1951, zprvu vešel ve
známost se seskupením Zephyr, což bylo kvinteto z amerického
středozápadu hrající ve stylu Janis Joplin. Komerčně sice nikdy výrazně
neuspělo, nicméně jeho tři alba se na konci desetiletí stala bezmála kultovní
klasikou. Po přesunu do New Yorku začátkem 70. let sestavil Bolin
jazzrockovou skupinu s názvem Energy a právě v té době vystupoval jako
host při nahrávání zmíněné desky Spectrum. Na základě spolupráce
s Cobhamem byl později požádán, aby vystřídal legendárního Joe Walshe
ve skupině James Gang. Vydržel tam rok a nahrál s ní dvě vcelku úspěšná
studiová alba. Krátce se mihl v Los Angeles, kde sestavil další skupinu,
došly ale peníze a projekt nebylo z čeho financovat.
Z celé řady nahrávek, na nichž se podílel, bylo jasné, že se Tommyho
impozantní technika nejen mnoha eklektických stylů (blues, fusion, funky,
reggae a hardrock) dotýká, ale také se ukázalo, že je všechny mistrně
ovládá. V době, kdy mu Deep Purple zavolali, právě pracoval na svém
prvním sólovém albu.
Když Bolin v zásadě s nabídkou souhlasil, otevřela se nová kapitola
příběhu Deep Purple. Skupina strávila celý červen a část července v Pirate
Sound, kde pracovala na materiálu pro nové album. Kvinteto trávilo hodiny
a hodiny hraním si s riffy a groovy a libovolným improvizováním. Robert
Simon přitom obsluhoval mixážní pult a nahrával všechny tvůrčí počiny,
které vypadaly slibné. (Tyto nahrávky byly základem pro album Days May
Come And Days May Go, což je archivní CD labelu Purple Records, které
vyšlo v roce 2000.) Strhující dynamičnost a spontánnost zkoušek
s konečnou platností potvrdila, že skupina udělala správně, když se
rozhodla pokračovat.
Hnací síla se mírně oslabila v době, kdy Jon Lord dokončoval partituru
pro své nové album, a také Bolin se věnoval svému vlastnímu počinu
Teaser. Phil Collins z Genesis mu doplnil k jedné skladbě doprovod na bicí,
a i když Bolin chtěl, aby se projektu zúčastnili také jeho noví hudební
kolegové, ze smluvních důvodů to nebylo možné. Podařilo se tam dostat
jen menší cameo Glenna Hughese bez poděkování. „Tommy navrhoval,
abych celé album nazpíval,“ vzpomínal Hughes o řadu let později. „Řekl
jsem, že ne. Myslel jsem si, že by to měl zpívat on, zazpíval jsem něco
málo na konci skladby „Dreamer“.“
Deep Purple se poté vydali zpět na druhou stranu Atlantiku, namířili si
to do Mnichova a studia Musicland s cílem začít nahrávat hudbu, z níž
mělo vzniknout první a zároveň poslední album s Bolinem. Podle
nedávných vzpomínek Iana Paice přiletěla skupina unavená z velkého
časového posunu. Kdosi pro ni starostlivě sehnal nějaké silné prášky na
spaní, aby se muzikanti mohli před prací ve studiu následující den dobře
vyspat. Přišel Tommy a když prášky uviděl, okamžitě do sebe celou dávku
hodil. „No, ty byly moc fajn… co to bylo?“ A pak spal osmačtyřicet hodin
v kuse.
 Glenn Hughes po mnoha letech vzpomínal, že pro něj osobně to byl
„zdrogovaný výlet do Německa“. A to v takové míře, že dokonce ani nehrál
v úvodní skladbě „Comin‘ Home“, v níž se baskytary chopil Bolin. První,
co si Hughes vůbec z nové desky uvědomoval, bylo až to, jak si ji přehráli
po návratu domů v Anglii. Je zajímavé, že se jedná o jediné z alb, které si
Ian Gillan za dobu své nepřítomnosti v kapele se zájmem poslechl. A jeho
verdikt? „Nejsou to ti praví Deep Purple – je tam sice slyšet Jon a Ian, ve
skutečnosti to album ale je o Tommy Bolinovi a Glennu Hughesovi.“
Album Come Taste The Band (název vznikl při jedné obzvlášť opilecké
session z fráze, kterou zpíval Tommy) bylo dokončeno v srpnu
a pochybovačům dalo dostatečně pádnou odpověď ohledně dalšího
směřování kapely. Znělo mnohem upřímněji a energetičtěji než
předcházející nahrávka. Také Bolinova kytara byla jakoby instinktivnější
a méně nucená než hudba bez zájmu a bez úsilí, kterou v poslední době
s Purple produkoval Blackmore. Před turné, které mělo následovat, tedy
všechno vypadalo slibně.
Ihned po dokončení Come Taste The Band se Jon Lord a Martin Birch
vydali na sever od Mnichova do Oererckenschwicku poblíž Düsseldorfu,
kde strávili tři dny ve Stadthalle nahráváním Jonova nejnovějšího sólového
díla Sarabande. Jon opět využil služeb svého přítele dirigenta Eberharda
Schoenera a orchestru Philharmonia Hungarica. Mezi rockovými
muzikanty, kteří se projektu zúčastnili, byl také Andy Summers, výborný
kytarista, který tehdy pracoval s Kevinem Coynem a později dosáhl
velkého úspěchu se skupinou Police.
Na rozdíl od dřívější spolupráce se Schoenerem bylo toto album celé
Jonovo, a také se z něj stalo jeho nejlepší sólové dílo. „Pro mě je
Sarabande největším úspěchem v tom, čeho se na něm podařilo dosáhnout
– jsem na něj skutečně pyšný,“ uvedl později Lord. Pravděpodobně ve
snaze zabránit střetu s novým LP Deep Purple na pultech obchodů se album
Sarabande vydalo přibližně až po roce od doby, kdy vzniklo ve studiu.
V září dokončoval Bolin svou desku a na polovinu října se plánovala
další cesta do Pirate Sound, kde chtěla skupina předtím, než se pustí do
dalších živých vystoupení, společně pracovat na starších skladbách. Právě
v té době se objevily první náznaky toho, jak bude vypadat další
budoucnost této sestavy.
Bolin se již dříve přiznal k tomu, že většinu alb Deep Purple nezná,
takže snad tedy nebude mít z dědictví po svém předchůdci příliš velký
strach. Nedostatek jeho sebedůvěry byl ale takový, že řadu sólových
Blackmoreových partů bylo pro něj zapotřebí reprodukovat notu po notě,
čímž skupina přišla o velkou část jedinečné spontánnosti. Zpočátku se to
nepovažovalo za velký problém a předpokládalo se, že se všechno vyřeší,
jakmile se kapela vydá na cesty a začne koncertovat. Jenže se začaly
objevovat další záležitosti, kvůli nimž už byla situace vážnější.
Bolin na jedné straně viděl, jak se ostatní čtyři členové kapely mohou
těšit z ovoce ve formě slávy a bohatství a přirozeně toužil po tom samém
pro sebe. Měl ale pocit, že se s ním jedná tak, jako kdyby byl něčím míň
než plnohodnotným členem kapely, a že ostatní jej berou jen jako
hudebníka pro studiové frekvence. Na druhou stranu on při svých
rozhovorech pro tisk nešetřil slovy o svém sólovém albu, což u Deep
Purple vyvolávalo podezření, jestli kytarista kapelu nevyužívá jen jako
odrazový můstek pro vlastní kariéru. Bez ohledu na to, jak moc jsou tyto
úvahy pravdivé (a pravděpodobně na každé z nich něco bude), musely
takové pocity nevyhnutelně nastartovat proces postupného zhoršování
vztahů a přeměnu kapely v nesourodé skupinky členů, mezi nimiž to vřelo.
Tento vývoj posiloval také fakt, že Bolin často koketoval s tvrdými
drogami. To samo o sobě by problém nebyl (koneckonců i Glenn Hughes
bral pravidelně kokain a nestávalo se často, že by se to projevilo
v profesionální stránce jeho života – alespoň prozatím), nicméně Tommyho
závislosti měly mít v následujících měsících přímý dopad na Deep Purple
a jejich pověst. Ve světle zásadních problémů roztěkaného kytaristy a jeho
životního stylu začínaly poklesky jeho předchůdce vypadat jako zcela
zanedbatelné.
Turné s cílem propagovat nové album od Deep Purple Mark IV
odstartovalo v Honolulu v listopadu roku 1975 a před Vánoci byla v plánu
návštěva Austrálie a Asie. Skupina své koncerty zahajovala skladbou
„Burn“, kterou hrála v podstatě stejně jako v dřívější sestavě. Dál obvykle
v různém pořadí zaznělo všech deset skladeb z alba Come Taste The Band.
Z nahrávek pořízených načerno je patrné, že při hraní těchto písní, kde jako
vůdčí nástroj vystupuje Bolinova kytara, byla z Deep Purple cítit mnohem
větší pohoda. Při poslechu dvou rozšířených CD s živými nahrávkami, Last
Concert In Japan a Foxbat13, jsou zřejmé silné stránky, které byly této
sestavě vlastní, ovšem stejně tak i její slabiny. Vliv Glenna Hughese na
celkové směřování kapely je pro posluchače velmi zřetelný, s dalším
posunem od čistšího zvuku Deep Purple, který stále mistrně zastupovali
Lord a Paice.

13
V originále to je uvedené opravdu tak – nicméně rozšířená verze živého alba Last
Concert in Japan (vydaného poprvé v září 1977) vyšla později na 2CD jako This
Time Around- Live In Tokyo 75. Názvem Foxbat se zde míní dvojalbum On The Wings
Of A Russian Foxbat – Live In California 1976 vydané v roce 1995 (pozn. red.)
 Díky improvizačnímu koktejlu funku, hardrocku a jazzu byly vrcholem
koncertů skladby typu „Gettin‘ Tighter“, zatímco „Stormbringer“ byla
jednou z dřívějších písní, k nimž si Bolin podle všeho vytvořil dobrý vztah.
Na koncertech zněla s naléhavou jednoduchostí, jež vyzařovala mnohem
větší sílu než v případě verze v podání sestavy Mark III. Píseň „You Keep
On Movin‘“ zase kapele umožnila předvést citlivost z hlediska
melodičnosti a smysl pro dynamiku.
Dohodlo se, že Bolin bude mít v rámci koncertů prostor, aby mohl
propagovat svou sólovou desku. Obvykle šlo o píseň „Homeward Strut“,
nebo spíše příležitostně hranou „Wild Dogs“, jejíž vážný lyrický charakter
a křehké, jemné vokály zpětně působí hluboce dojímavé. Bubeníci mohou
z verzí skladby „Drifter“ zase postřehnout, že Ian Paice byl v té době
schopný táhnout kapelu dál prakticky zcela samostatně. A pak tu byl Glenn
Hughes, který se dožadoval většího prostoru pro vlastní vokální projev.
Mezi oběma zpěváky vznikalo na pódiu často patrné napětí.
Naopak hůře dopadla „Smoke On The Mater“ (doplněná o hudební
směsku Glenna Hughese, což byl v podstatě rituální mord písně „Georgia
On My Mind“ od Raye Charlese), stejně tak přiškrcená verze „Highway
Star“. Než kapela v rámci turné dorazila do Japonska, nehroutily se
záležitosti pouze na pódiu, ale také mimo něj. Drogově závislá stránka
Bolinovy osobnosti se dostávala do popředí, což vedlo k tomu, že charakter
koncertů kolísal od výbušné, úžasné nádhery (obvykle tehdy, když byl
Bolin střízlivý nebo v sobě neměl nic tvrdšího) po naprostý chaos.
Bolin balancoval na hraně, často to už už vypadalo, že se úplně vytratí.
Lord a Paice se v takovém případě zoufale snažili situaci vyřešit, jen tak tak
se jim dařilo překrýt jeho vynechávající kytaru, často plnou chyb. Pak ale
zase nastávaly okamžiky, kdy se díky Tommyho intuitivním zábleskům
inspirace všechno najednou sladilo a poskládalo dohromady se svěžestí
a skrytou silou, která celé vystoupení rázem vynesla na vyšší úroveň.
Jak turné pokračovalo, management kapely zajistil osoby, které měly
dohlížet na to, aby se Bolin a Hughes nedostali k drogám a dealerům, jenže
tato opatření nikdy neměla valný úspěch. A jako kdyby problémů nebylo
dost, v Jakartě v Indonésii se všechno zamotalo ještě mnohem víc.
Vystoupení na zdejším obrovském stadionu organizoval obzvlášť prohnaný
promotér, který porušil dohodu o platbě za koncert a bez vědomí kapely
zarezervoval akci i na další večer. Po vyjasnění situace v hotelu, kde byli
Deep Purple ubytováni, se zdálo, že se všechno uklidnilo. Jenže krátce nato
tragicky zemřel Patsy Collins, jeden z bedňáků skupiny, který údajně
„spadl do výtahové šachty“. Oficiálně to měla být nehoda, tato událost
zůstává nicméně až do současné doby neobjasněná.
 Pobyt v Jakartě měl ještě jeden smutný důsledek: Tommy Bolin si
nemohl obstarat pravidelnou dávku heroinu, kterou potřeboval, a tak si
způsobil infekci nekvalitními drogami, která vedla k částečné paralýze jeho
levé paže. Přes horečné úsilí lékařů se nedokázal včas pro první koncerty
v Japonsku zotavit, takže publikum se muselo spokojit s vystoupením, ve
kterém Tommy hrál jenom základní akordy a všechna sóla převzal už
hodně dlouho trpící Jon Lord. Kdyby to záleželo na Lordovi, Paiceovi nebo
Coverdaleovi, turné (a pravděpodobně celá existence skupiny) by už
v tomto okamžiku skončilo. Jenže bylo ještě zapotřebí absolvovat
nasmlouvanou dlouhou šňůru po Americe. Tam měla kapela během ledna
a února odehrát celých třicet koncertů, takže se jelo dál v tiché naději, že se
všechno časem zlepší a pokud ne, že se aspoň podaří minimalizovat škody
na pověsti Deep Purple napáchané. Na Dálném východě, mimo dosah
slídivých rockových médií, to možná bylo snazší, po příjezdu do USA si
však recenzenti velice rychle problémů, které už byly na pódiu zcela
evidentní, v kapele povšimli.
Konečnou tečkou za existencí Deep Purple Mark IV jako koncertující
a nahrávající skupiny se ukázalo být pět vystoupení v Británii, z nichž
posledním byl nechvalně proslulý koncert v liverpoolském Empire
v březnu roku 1976. Publikum do té doby vítalo Tommyho Bolina na pódiu
s očekáváním, zvědavostí a s dávkou dobromyslné tolerance. V Británii to
ale bylo mnohem těžší. Blackmore byl stále považován za britskou
rockovou ikonu a myšlenka, že by jej mohl nahradit nějaký povýšenecký
Američan, se setkávala s cynickými a skeptickými úšklebky. Tommy
nejprve bral volání po Ritchiem, které se z publika ozývalo, pokorně,
nicméně se stále se snižující grácií v průběhu dalších koncertů. Způsob
přijetí sestavy Mark IV na domácí půdě byl posledním hřebíkem do rakve
skupiny, která teď pro její zakladatele představovala už jen skomírající
podnik.
„Na jednom z těch britských koncertů jsem musel Glenna dotáhnout
zpátky na pódium, abychom vůbec zahráli přídavek,“ řekl v roce 1983 Jon
Lord prvnímu životopisci Deep Purple Chrisi Charlesworthovi. „Bylo mi
jasné, že tohle už je opravdu konec kapely. Poprvé v životě jsem se styděl
za to, že jsem v Deep Purple a byl to nechutný pocit – s Ianem Paicem jsme
už několik týdnů diskutovali, jak se postavit k současnému stavu, který byl
jen mdlým odleskem skupiny, jaká by podle nás měla být. Už několik dnů
před vystoupením v Liverpoolu jsme se rozhodli, že tohle je konec.
A koncert v Empire to rozhodnutí jenom potvrdil, byla to podřadná show.
Snažili jsme se podat co nejlepší výkon, protože liverpoolské publikum se
k nám vždycky chovalo úžasně. Měli nás vypískat, ale neudělali to.“
 I David Coverdale cítil, že Purple končí, když po koncertu odcházel
z pódia. „Vlastně to bylo tak, že když David přišel ten večer do šatny za
Paicem a za mnou a řekl, že odchází z kapely, my mu smutně sdělili, že už
není z čeho odcházet,“ dodal Jon Lord.
Existence Deep Purple tedy fakticky skončila, nicméně médiím se až do
července nic neoznámilo. V tomto mezidobí od posledního koncertu
k tiskovému prohlášení se Coverdale, Hughes a Lord ještě jednou sešli
v Gillanově studiu v Kingsway, aby nahráli album Eddieho Hardina
Wizard’s Convention. Hardin měl s Deep Purple dlouhodobě dobré vztahy
a jeho skupina, ve které působil i Pete York, je také při dřívějších turné
doprovázela. Hardin rovněž hrál významnou roli na albu Butterfly Hall
Rogera Glovera. Glover laskavost oplatil tím, že na tyto nahrávací
frekvence přišel a jednu skladbu doprovodil na baskytaru.
Glenn Hughes, který měl tehdy již vážné problémy s drogami,
vynikajícím způsobem zpíval ve dvou skladbách, jako šitých pro jeho styl.
I Coverdale odvedl kvalitní práci v písni, kterou napsal společně
s Hardinem a Rayem Fenwickem, ačkoliv o dva roky později už na svou
účast nahlížel jako na žoldáckou práci: „Prostě jsem se nechal koupit. Žil
jsem v Mnichově a chtěl jsem vyrazit na pár dní do Londýna. Zrovna když
jsem se chystal vrátit, zavolal mi John Craig a zeptal se, jestli bych neměl
zájem zpívat na jednom albu. Že by mi zaplatili cestu a všechny výdaje, tak
jsem řekl, ‚Jasně.‘ A když jsem dorazil, přepsal jsem text té písně.“
Tommy Bolin po rozpadu Deep Purple pokračoval v sólové dráze, ale
alkohol a drogy všechno víc a víc zhoršovaly, až 4. prosince 1976 zemřel
na předávkování. Bylo mu 25 let.
Mezi fanoušky Deep Purple dodnes vře debata o tom, jakou cenu
sestava Mark IV vůbec měla. Nepochybná síla a celistvost alba Come Taste
The Band znamenala pro řadu příznivců kapely naději, ovšem často
kolísavý charakter jejich krátkodobého koncertního působení ukázal, že
potenciál sestavy na pódiu se nikdy plně nevyužil. Přestože jejich
vystoupení bývala nesoustředěná, apatická a nestálá, vyskytly se okamžiky,
kdy se kvinteto úžasným způsobem hudebně prolnulo, a takové chvíle
jedinečným způsobem přispěly k legendě Deep Purple stejnou měrou, jako
tomu bylo u předcházejících sestav.
Nahrávky, které vznikly na konci éry Mark III, se použily pro album
Made In Europe a vyšly v dubnu roku 1976. Obsah desky pochází
v převážné míře z vystoupení v Saarbrückenu z dubna 1975, album
samotné lze jen stěží označit za uspokojivé. Jsou tam neúplné a výrazně
upravené skladby s nahraným potleskem publika, daleko od ducha živých
alb Deep Purple, jejichž standard nastavilo legendární Made In Japan.
 Jméno Deep Purple zmizelo na osm dlouhých let ze scény na
bezpochyby zasloužený odpočinek. Mezeru, která vznikla, musely zaplnit
jen výběry a další alba s koncertními nahrávkami.
Roky na poušti
GILLAN
Nejprve se Ian Gillan rozhodl strávit „jeden nebo dva roky tím, že si
všechno srovná a uspořádá“. Když aktivity s hotelem a motoristickým
sportem nesplnily jeho očekávání, usoudil, že přece jen má ještě nějaké
hudební ambice. „Zpátky mě dostal Roger se svým dílem Butterfly Ball,“
řekl. „Někdo vypadl, tak jsem za něj zaskočil. Přijetí bylo fantastické, takže
jsem šel domů a napsal pár písní.“
Hudebníci, kteří se podíleli na demonahrávkách těchto skladeb, těsně
předtím doprovázeli Gerryho Raffertyho a Joe Egana na Ferguslie Park,
druhém albu jejich Stealer’s Wheel. Zatímco kytarista Bernie Holland,
bubeník Andy Steele a baskytarista Dave Wintour se vrátili ke své studiové
práci, klávesista Mike Moran s Gillanem pokračoval a nahrával jeho sólový
debut Child In Time z roku 1976.
Titulní skladba samozřejmě navazovala na dobu s Deep Purple. Při
rozhovoru pro jeden program Radio Times v roce 1995 v rámci série pořadů
zabývajících se mapováním rocku Rock Family Trees dostal Gillan otázku,
jestli sledoval tvorbu Deep Purple od okamžiku, kdy z kapely odešel.
„Často jsem o tom přemýšlel… nejvíc to snad lze přiblížit na příkladu –
když se rozvedete s manželkou, taky nechcete vědět, co dělá s novým
manželem, že? Miluju kapelu, byla to jednoznačně velká srdeční záležitost
a strastiplná cesta, ale až do současné doby jsem neslyšel desky, které
nahráli beze mě.“
Problém, který Gillan řešil a také jej správně pojmenoval, spočíval
v tom, jak završit vše, čeho prozatím dosáhl. Pro většinu fanoušků bude už
navždy „hlasem Deep Purple“, samozřejmě ale nemohl doufat, že by mohl
konkurovat ryzí síle své bývalé kapely jako sólový zpěvák. Čekal celé tři
roky, než se vydal znovu do boje.
Nejprve sestavil vlastní kapelu (její název, Ian Gillan Band, nebyl jistě
překvapivý), a aby se vyhnul přímému srovnávání, podporoval jazzovější
tendence jednotlivých členů, než aby sledoval předvídatelnou
hardrockovou dráhu. S cílem zmírnit pochybnosti fanoušků při tomto
výletu do hudebního neznáma pojmenoval své první album po jedné
z klasických skladeb Deep Purple. Při živých vystoupeních hrála skupina
Ian Gillan Band také některé další slavné kusy v patřičné úpravě.
Členy skupiny Ian nabral během svého daňového exilu v Paříži.
Kytarista Ray Fenwick se v našem příběhu už objevil, stejně tak
i baskytarista John Gustafson. Jeho cesta ke Gillanovi vedla přes u Purple
Records vydané desky Hard Stuff a Roxy Music. V jejich písni „Love Is
The Drug“ vystupuje do popředí Gustafsonův robustní basový part.
Hudebně toho mohl nabídnout mnohem víc než jen standardní rytmický
základ. Bubeník Mark Nauseef hrával ve skupině Elf. A byl tu také již
zmíněný Mike Moran, který hrál na albu Child In Time předtím, než své
místo přenechal Colinu Townsovi. V roce 1977 se pak spolu se zpěvačkou
Lindsey de Paul zúčastnil televizní soutěže Eurovision!
Gillan po vydání sólového alba přerušil styky se společností Purple
a zabydlel se u Island Records. Tento label si v 60. letech získal pověst tím,
že na evropském břehu Atlantiku představil reggae. Nyní investoval do
rocku a šel na to přes nábor prověřených talentů typu Gillana nebo
bývalého zpěváka Uriah Heep Davida Byrona. Své karibské kořeny ale
společnost neztratila: Ian často trávil volná dopoledne tím, že hrál kulečník
s Bobem Marleym. Na hudbu druhého Gillanova alba neměla ovšem tato
skutečnost pozorovatelný účinek.
Album Clear Air Turbulence, které vyšlo v dubnu roku 1977, se
nahrávalo ve vlastním Gillanově studiu v Kingsway, což pro kapelu
znamenalo prakticky neomezený čas při zdokonalování skladeb. Na LP se
jich objevilo jen šest, z nichž žádná není kratší než pět minut, takže nikoho
nepřekvapí, že se z žádné z nich nestal singl. Autorství skladeb bylo
připsáno skupině jako celku, o texty se jako obvykle postaral Gillan.
S tímto albem souviselo hned několik věcí. Ve své autobiografii Child In
Time, která vznikla ve spolupráci s Davidem Cohenem (Smith Gryphon,
1993), Ian poznamenává, že v jedné ze skladeb napadal svého bývalého
manažera Billa Reida. Skladbu sice nejmenuje, dá se ovšem předpokládat,
že jde o píseň „Money Lender“. Ať už je to jakkoliv, Gillan později tohoto
činu litoval. „Popravdě řečeno, neměl jsem jediný důvod k tomu, abych
o něm smýšlel špatně.“ Na omluvu lze říci možná to, že zpěvákovi právě
v té době na stole přistál daňový výměr ve výši 385 tisíc liber, takže je
docela pochopitelné, že kolem sebe chvíli rozdával rány, i když si možná
spletl cíl.
Clear Air Turbulence bylo patrně nahráno dvakrát, protože první verze
neuspokojila Gillanovy náročné představy. Dokonce se kvůli opakovanému
natáčení zrušilo turné, naplánované na konec roku 1976. Další vinyl
Scarabus vyšel v říjnu, pouhých šest měsíců po Turbulence, jako kdyby
skupina chtěla ukázat, že po nepříliš vydařeném startu už neomylně kráčí
jasným směrem.
Po všem tom nahrávání se skupina soustředila na světové turné a v září
roku 1977 dorazil Gillan s kapelou do Japonska, tedy do země Deep Purple
zaslíbené. Vystoupení v Tokiu se nahrálo pro chystané album Live At The
Budokan – ovšem z řady důvodů vyšlo v Británii až v roce 1987. Záznam
obsahuje především materiál z Turbulence, dvě novější skladby a také dvě
obligátní klasiky Deep Purple, které nesměly chybět.
Ian si přál, aby LP Clear Air Turbulence bylo „jiné než Deep Purple,
dokonce i než Child In Time, výsledkem byla hudba víc jazzrocková, než
jak asi většina lidí čekala.“ Ke svému původnímu stylu se vrátil s deskou
Scarabus, na níž se soustředil opět na kratší, spíše hardrockové věci, které
také daly této koncertní hvězdě znovu šanci zazářit. Gillan si sice ostříhal
pro něj charakteristické dlouhé vlasy, neztratil ale nic ze své síly. Všechny
písně z alba Scarabus kromě jedné trvají tři až čtyři minuty. Je možné, že
svůj podíl na této změně měla také nová vlna, tenkrát samozřejmě v plné
síle a je pravdou, že Gillan v podstatě vděčí punku za to, že mu ukázal
cestu zpátky k rocku.
Nicméně hudební plán se měl ještě dál měnit a tento proces nakonec
vedl k zániku Ian Gillan Bandu. Kapela propustila všechny své členy
kromě klávesisty Colina Townse a změnila název, respektive zkrátila jej na
Gillan. Právě toto seskupení slavilo v 80. letech slušný úspěch se singly
i alby. Při zpětném ohlédnutí tedy LP Scarabus nebylo pouze posledním
počinem skupiny Ian Gillan Band, ale také prvním krokem směrem
k živějšímu hudebnímu stylu, inspirovanému retro rockem.
Ian se ovšem na toto období ve své kariéře nedívá s velkou laskavostí –
tedy na dobu před nástupem nové vlny britského heavy metalu (tvořené
kapelami, jejichž idoly byli Deep Purple), která opět vynesla do popředí
zájmu hardrock. V těch časech ostatně měl komerčně snad nejmenší
úspěch. V knize Child In Time Gillan říká: „Pracoval jsem sice s výbornými
muzikanty a skvělými kamarády, že by ale byli těmi pravými pro
rock‚n‘roll, to vážně ne… Představa skupiny o vlastní hudbě byla taková,
že tvorba bude pokud možno složitá a rafinovaná.“
Krok směrem ke zjednodušení skladeb vedl k velkému komerčnímu
úspěchu, protože album Mr. Universe se v britské hitparádě dostalo na
jedenácté místo. Díky tomu přežil bez úhony zánik nezávislého labelu
Acrobat, u kterého vydával, protože jej převzala celkově vlivnější
společnost Virgin. V době, kdy za Gillanem stál Richard Branson 14,
posloužil jeho příklad o pár let později za vzor Philu Collinsovi. Ianova
alba ze začátku 80. let – Glory Road a Future Shock dosáhla na třetí,
respektive druhé místo v žebříčku, což byly bezpochyby nejúspěšnější
okamžiky zpěvákovy kariéry od odchodu z Deep Purple. Vydání druhého

14
Britský miliardář, majitel společnosti Virgin (pozn. red.)
z těchto vinylů doprovázel také singl „New Orleans“, který se dostal do
Top 20 – byla to neuvěřitelně nabitá verze hitu skupiny Gary US Bonds
z roku 1961.
Udržet se dlouhodobě na takové vlně úspěchu se vždy nepodaří,
nicméně následující desky Double Trouble (živé 2LP) a Magic měly také
slušný ohlas a dostaly se na dvanácté a sedmnácté místo v letech 1981
a 1982. Pak ale přišel šok, který otřásl rockovým světem: Ian Gillan
nahradil Ronnieho Jamese Dia ve skupině Black Sabbath.
Toto neočekávané spojení nakonec nemělo dlouhého trvání, Gillan
s Black Sabbath nazpíval pouze jedno album a podnikl s nimi turné po
Evropě a Americe. Všechno se začalo kazit už v době, kdy se prováděla
mixáž nové desky Born Again v květnu roku 1983. Když Gillan dostal
několik autorských kusů, všechny je v záchvatu zuřivosti zničil. A to bylo
za dveřmi světové turné.
Jelikož se fanoušci Black Sabbath dožadovali naprosto přesného
ztvárnění „klasických“ písní co se týče textu, musel se Gillan zpočátku
uchýlit k používání zpěvníčku, který se mohl ztratit – a také ztratil – pod
mlhou ze suchého ledu, v níž při koncertech mizelo celé pódium. V říjnu,
během americké šňůry, už Gillan podával výpověď.
Není bez zajímavosti, že když se Black Sabbath v roce 1986 znovu
dávali dohromady, stal se nakonec jejich dalším vokalistou, který se pokusil
nahradit nenapodobitelného původního zpěváka Ozzyho Osbourna, Glenn
Hughes. Ovšem ještě před ním dostal obdobnou nabídku na účinkování
u Sabbath David Coverdale, který ji rezolutně odmítl. V té době už měl ale
Ian Gillan samozřejmě jiná želízka v ohni.

PAICE ASHTON LORD

Prověřené a vyzkoušené spojení Jona Lorda a Tonyho Ashtona přineslo za
dobu své existence nejen řadu příjemných chvil, ale také dobrou muziku,
i když velice zřídka to byly věci pro hudební mainstream. Všechno měla
změnit „superskupina“ Paice Ashton Lord, která vznikla v roce 1977 –
sestava potřebovala ještě tradičního frontmana (a také textaře), kterým se
stal zpěvák a kytarista Bernie Marsden ze skupiny Babe Ruth.
Do nové sestavy ho definitivně protlačila úspěšná hudební zkouška ve
studiích Manticore patřících Emerson, Lake and Palmer. Marsden rovněž
přiznal, že nezná žádné skladby Deep Purple. Pro Lordovy a Paiceovy uši
to byla rajská hudba, ti dva si předtím museli vyslechnout bezpočet verzí
„Smoke On The Water“ od řady dalších adeptů. Měli toho akorát tak dost,
takže Marsdena ihned přijali. Baskytaristou se stal další téměř neznámý
muzikant Paul Martinez.
Skupina se nejprve vydala do dobře známého studia Musicland
v Mnichově, přičemž každý její krok bedlivě sledovaly kamery
dokumentaristů: bylo jasné, že očekávání jsou velká. Tlak doléhal zejména
na v podstatě neprověřeného šestadvacetiletého Marsdena, jehož úkolem
bylo napsat dostatečné množství písní, které by vydaly na album. Za
vynaložené úsilí si měl později koupit dům – vůbec první, který kdy
vlastnil. Výsledkem byla kolekce Malice In Wonderland, vytvořená pod
dohledem producenta Martina Birche, vždy nakloněnému lidem z Deep
Purple.
Plánované turné mělo být plné zpěvu a tance, do koncertní sestavy se
počítalo se sekcí lesních rohů, dvěma zpěvačkami a Lord s Ashtonem měli
být usazeni u hammondek. Vůbec to neměli být Deep Purple – v repertoáru
dokonce nic od nich nebylo – ale pořádný showbyznys ano. Očekávání byla
velká, Lord a Paice údajně do tohoto extravagantního podniku investovali
po čtvrt miliónu liber. Turné po Británii se vyprodalo v rekordním čase.
Všichni zúčastnění si natolik věřili, že první vystoupení skupiny bylo pro
program BBC Sight And Sound In Concert v Golders Green Studios
v březnu roku 1977. Zároveň se stále natáčel dokumentární film a všechno
vypadalo dobře.
Pak se ale zrušila část šňůry po evropském kontinentu, kde skupina měla
odehrát šestnáct koncertů. Vystoupení v Británii dopadla dobře, nicméně
zástupy fanoušků Deep Purple vůbec nehodlaly nakupovat hudbu, která
byla tolik vzdálená od jejich zbožňované kapely.
Druhé album se začalo opět nahrávat v Musiclandu, Martina Birche,
který zrovna pracoval s Rainbow, vystřídal německý producent Reinhold
Mack, ten se měl o něco později stát nesmrtelným díky produkci desek
skupiny Queen. Bernie Marsden se jako frontman po všech stránkách
osvědčil, nicméně s nevyzpytatelným chováním Tonyho Ashtona – při
jednom vystoupení zakopl a dostal elektrický šok – se ostatní vyrovnávali
opravdu obtížně.
Bylo zřejmé, že skupina potřebovala novou krev. Když do studia
Musicland zavítal na návštěvu David Coverdale, nabízela se možnost, že
novým přírůstkem by mohl být právě on, v úvahu přicházelo
i přejmenování kapely na CLAP. David v té době bydlel asi hodinu cesty od
studia, takže jeho návštěva byla čistě přátelská. Jenže aby fanoušci Deep
Purple nové seskupení skutečně přijali, musel by se k němu přidat
charismatický frontman jeho formátu. Písně nahrané pro druhé album PAL
zůstaly v šuplíku, Lord s Paicem smutně odepsali svou investici a skupina
přestala existovat.
Ke spojení Marsdena, Paice a Lorda s Coverdalem nakonec došlo a jeho
existence je zmiňována na jiném místě, bylo to ovšem podle
Coverdaleových podmínek. Takže po Paice Ashton Lord zůstalo jedno
album (Malice In Wonderland), představení pro BBC Sight And Sound,
které se později dostalo na CD a ještě pár koncertů, na něž zbyly
vzpomínky v srdcích těch, kteří je navštívili.

RAINBOW
Po nahrání prvního alba Ritchie Blackmore’s Rainbow se členy skupiny Elf,
která předskakovala v květnu 1974 Deep Purple, nadešel čas pro další
plány. Ritchie se rozhodl, že se obejde bez všech muzikantů Elf s výjimkou
zpěváka Ronnieho Jamese Dia. Trojici nováčků tvořili bubeník Colin
„Cozy“ Powell, který dříve hrál s Jeff Beck Group, baskytarista Jimmy
Bain a hráč na klávesy Tony Carey. Tím se v očích mnoha zúčastněných
definitivně sestavila skupina Rainbow.
Úspěchu se podařilo dosáhnout s album Rising z roku 1976, které
v Británii proniklo do Top 20. Nahrávání všech písní probíhalo nadvakrát
nebo natřikrát, hnacím motorem produkce byl starý známý Martin Birch.
Typickou syrovou sílu, která z desky čiší, lze vnímat u skladeb typu
„Stargazer“, která se vyznačuje charakteristickou hrou Powella na bicí
a lyrickými obrazy Dia, stejně je tomu u skladby „Tarot Woman“. Živé
dvojalbum On Stage, které vyšlo v následujícím roce, se vyšplhalo na
sedmé místo a recenze byly velice příznivé. Obsahovalo kromě novějšího
materiálu také verze „Mistreated“ a „Blues“, původně od Deep Purple.
Album Long Live Rock’n‘Roll, nahrávané na jednom francouzském
hradu ve společnosti ne zrovna přátelských duchů, skupině vyneslo dva
singly, které se v Británii dostaly do Top 40 – byla to titulní skladba a píseň
„LA Connection“. Poslechem této desky strávil v mládí hodně času
například Kelly Jones ze skupiny Stereophonics, šlo o melodičtější počin
než Rising, přesto v konkurenci předchůdce obstál.
Sestavu, ve které to vřelo, v lednu roku 1979 oficiálně opustil zpěvák
Dio. (Cozy Powell: „On a Ritchie byli velmi silné osobnosti a někdo musel
z kola ven.“) Skupina se ale ani zdaleka nehodlala rozpadnout
a pokračovala na komerčně úspěšné dráze. Další deska Down To Earth byla
z hlediska prodeje prozatím nejúspěšnější, a to díky singlům „All Night
Long“ a „Since You’ve Been Gone“, které se v Británii dostaly do Top 10.
Album skončilo v hitparádě šesté, Blackmoreova skupina tedy měla už třetí
LP v řadě, které se dostalo do elitní desítky.
Post za klávesami převzal Don Airey, který do hudby zakomponovával
různé klasické variace jako například „Mars“ z Holstových Planet,
konkrétně ve skladbě „Eyes Of The World“. Novým vokalistou byl Graham
Bonnet, dříve mimo jiné zpěvák dua Marbles na konci 60. let. Ale Bonnet,
který sám o sobě mluvil jako o ježatém výlupkovi věčně nosícím havajské
tričko, byl pro fanoušky přece jen v příliš ostrém kontrastu s Diem. Na albu
Difficult To Cure z roku 1981 se tedy objevil třetí zpěvák v řadě, Američan
Joe Lynn Turner. Ten, jak známo, o téměř deset let později nastoupil k Deep
Purple.
Bonnet se rozloučil, větší ztrátou však byl odchod Cozyho Powella,
kterému se nelíbila nová proamerická „komerční“ orientace kapely. Powell,
který se už v roce 1973 prosadil se sólovým hitovým singlem „Dance With
The Devil“, viděl, že je o něj zájem. Po odchodu z Rainbow hrál
s Michaelem Schenkerem, Whitesnake, EL&P i Black Sabbath. Později se
dlouho spekulovalo o tom, že on, Blackmore a Dio se mají znovu sejít
a obnovit sestavu, která vytvořila album Rising. Tyto řeči utichly až
s Powellovou tragickou smrtí při autonehodě v roce 1998.
A když už jsme u toho, co se povídá, kolovaly také zvěsti
o znovuobnovení Deep Purple. Objevily se už v roce 1976, v době, kdy
Deep Purple v sestavě bez Blackmorea ukončili existenci. Spekulace
nabraly na síle, když se k Rainbow v době nahrávání LP Down To Earth
přidal Roger Glover jako baskytarista a producent. Jeho vliv byl také
zřejmý z textů vzniklých ve spolupráci s Blackmorem, které byly spíše
o „srdečních“ záležitostech než o čarodějích a bojích dávných časů. Album
Difficult To Cure z roku 1981 prudce vylétlo až na třetí místo spolu
s obdobně úspěšným singlem „I Surrender“, který dodal na objednávku
bývalý kytarista skupiny Argent a v té době profesionální skladatel Russ
Ballard.
Rok 1982 byl ve znamení velkých nadějí, že novinka Straight Between
The Eyes pomůže skupině prorazit v Americe. Ale album, které se
v Británii vyšplhalo na páté místo, dosáhlo ve Státech jen na třicátou
pozici, což všichni považovali za neúspěch. Blackmore se vývojem situace
cítil frustrován: „Kapela ve své hudebně jemnější podobě v Británii
prakticky umřela, což docela zabolelo a pokaždé, když jsem chtěl hrát
skutečně hardrockovou skladbu, Joe to nebyl schopný zvládnout.“ Opona
nad kapelou Rainbow spadla začátkem roku 1984 po ukončení turné
s albem Bent Out Of Shape. Její šéf byl najednou volný pro další
angažmá…
WHITESNAKE
Kariéra Davida Coverdalea se po rozchodu Deep Purple odvíjela v rámci
skupiny s názvem Whitesnake – tak se jmenovalo jeho první sólové album,
které vyšlo v květnu roku 1977. Coverdale si s historií Deep Purple
zachoval silné pouto, jako sólového hudebníka si jej vzal pod křídla
manažer John Coletta, producentem byl Roger Glover. První nahrávky se
realizovaly pod labelem Sunburst, který vedl jeho manažer.
Coverdale v žádném případě neztrácel čas. Zkoušky a tvorba písní pro
album David Coverdale’s Whitesnake byly zahájeny v srpnu 1976, pět
měsíců po posledním vystoupení Deep Purple. Nahrávalo se ve známém
prostředí Kingsway Studios, vokály se dotvářely v Mnichově. Nahrávky
sice vznikly za účasti řady různých najatých muzikantů, ovšem album jako
celek Coverdale napsal ve spolupráci s bývalým kytaristou skupiny Juicy
Lucy Micky Moodym. Ke vzniku desky dále přispěli Tim Hinkley
s klávesovými nástroji, baskytarista DeLisle Harper, saxofonista Ron
Aspery a prvotřídní studiový bubeník Simon Phillips. Zapojil se i Glover
v roli producenta, který hrál na syntetizátor, baskytaru, foukací harmoniku,
perkuse a doplňoval vokály.
Album bylo mixem nejrůznějších prvků, při zpětném ohlédnutí je
patrné, že na něm jsou některé nejlepší a nejkreativnější momenty
z Coverdaleovy sólové tvorby. V době, kdy se album objevilo na pultech,
bylo už slušně rozpracované další dílo Northwinds. Vznikalo v Air Studios
v Londýně a v mnichovském Musiclandu během dubna 1977. Podíleli se na
něm Alan Spenner (baskytara), Tony Newman (bicí), Tim Hinkley
(varhany) a jako host také Lee Brilleaux ze skupiny Dr. Feelgood, který
hrál na harmoniku. Album vyšlo v Británii v březnu roku 1978, ale
podobně jako jeho předchůdce se do hitparád nedostalo.
Tvůrčí spojení Coverdale/Moody se brzy rozšířilo a vznikla první
z mnoha koncertních sestav Whitesnake. Působil v ní také kytarista Bernie
Marsden (dříve Hammer, Babe Ruth, PAL), baskytarista Neil Murray (ex-
Colosseum, National Health) a bubeník David Dowle, který dříve hrál se
Streetwalkers. Nabídku dostal i kytarista Trapeze Mel Galley, ale odmítl ji.
Ohledně postu baskytaristy padlo jako první jméno Chrise Stewarta ze
skupiny Frankieho Millera, Marsden ale navrhl Murrayho, se kterým před
několika lety hrával v projektu Hammer Cozyho Powella. Ve hře se ocitl
také Jon Lord, když ale v únoru 1978 začalo zkoušení, ke klávesám se
nakonec dostal Brian Johnston (rovněž ze Streetwalkers).
Coverdale si nebyl jistý, jaký zájem o jeho skupinu publikum bude mít,
a tak se Whitesnake nejprve vydali na menší turné po britských klubech
a univerzitách. Premiéru si odbyli na Technical College v Lincolnu
v březnu. „V této době byl na vrcholu punk,“ vzpomínal později Coverdale,
„a říkali mi, že o hardrock nemá nikdo zájem. Tak jsem naplánoval turné po
šesti malých klubech v Anglii a zjistil, že koncerty dychtivě očekávají tisíce
lidí. Bylo jasné, že někdo tady určitě neměl pravdu.“ A skutečně, předchozí
účast Coverdalea v Deep Purple skupině Whitesnake velmi pomohla,
s blížícím se závěrem desetiletí a nastupující nové vlně britského heavy
metalu vzrostl znovu i zájem o hardrockové kapely.
Během dubna vznikly další skladby, to už za klávesami seděl Pete
Solley. EP deska Snakebite z června 1978 pomohla udržet zájem po
předchozím turné na dobu, po kterou se pracovalo na dalším albu. V srpnu
se Coverdaleovi konečně podařilo přesvědčit Jona Lorda, aby se k jeho
skupině také připojil. Ten zpočátku váhal, chtěl se raději soustředit pouze
na skládání. Nicméně několik dní se věnovalo vpasování Lordových kláves
do skladeb z nového LP, říjnového Trouble. Následovala šňůra pěti
koncertů po Británii. Vystoupení v Hammersmith Odeon se zaznamenalo
pro plánované živé album.
Pro směřování kapely nebyl ale Dowleův jazzově zabarvený bubenický
styl vhodný. Cozy Powell z Rainbow nabídku odmítl, přijal ji ale Ian Paice,
který náhodou byl na jednom z koncertů a po něm si nenechal ujít setkání
s muzikantskými kolegy, na kterém notně tekl alkohol. V reakci na Paiceův
příchod se v hudebním tisku objevily palcové titulky typu „Deep Snake“ se
spekulacemi o obnově původní skupiny. Nicméně přes nevyhnutelné
občasné tendence znovu oživit slavnou minulost by l zvuk Whitesnake ve
skutečnosti mnohem zemitější než v případě Deep Purple.
Album Love Hunter předznamenalo mnohem tvrdší, drsnější sound.
Zajímavý byl i obal desky (s nahou dívkou, jejíž tělo obtočil obrovský had),
který se stal terčem kritiky feministických kruhů. Na festivalu v Bilzenu
v Belgii a v anglickém Readingu předvedli Whitesnake oslňující výkon,
v září už mířili na své první vystoupení v USA, konkrétně na koncert v Los
Angeles a v říjnu následovalo opět turné po Británii.
Koncem roku 1979 se už ve studiu Ridge Farm a v londýnské Denmark
Street zase nahrávaly nové skladby. Jedna z nich, kterou napsali Coverdale,
Moody a Marsden, byla původně určena pro BB Kinga. Jenže „Fool For
Your Lovin‘“ se kapele natolik líbila, že ji nahráli Whitesnake sami. Píseň
se nakonec dostala na třinácté místo v britské hitparádě singlů.
V únoru 1980 se do popředí zájmu dostala víceméně přátelská rivalita,
která se postupně zavedla mezi Whitesnake a Blackmoreovou kapelou
Rainbow. Oba soubory soupeřily, kdo se v hitparádě singlů dostane výš,
kdo rychleji vyprodá koncerty a podobně. Jen šéfové kapel to jako legraci
brát nedokázali. Coverdaleova otevřená kritika Blackmorea a Rainbow
v tisku se neobešla bez následků. Když se Coverdale dostavil jako host
pořadatele na jedno vystoupení Rainbow v Mnichově, setkání obou
někdejších kolegů z Purple na večírku po koncertu vyvrcholilo jejich
rvačkou u nohou několika ohromených hostů. Je jasné, že o publicitu měli
oba postaráno.
U příležitosti první cesty do Japonska, kde Coverdaleova vazba na Deep
Purple vyvolávala už předem velký zájem, ohlásili Whitesnake vydání alba
Ready An’Willing, pravděpodobně vůbec nejlepší nahrávky této skupiny.
V Británii prudce vystoupalo na šesté místo. Také následná anglická šňůra
během června byla do té doby nejlepší. V Hammersmith Odeon se nahrály
oba koncerty, které vyšly jako Live In The Heart Of The City. V žebříčku
z toho bylo páté místo.
Právě úspěch skupin typu Whitesnake upozornil hudební byznysmany
na to, že při vynaložení určitých nákladů může být i trh s hardrockem
a metalem skutečným zlatým dolem. A skutečně – Van Halen, Def Leppard,
Heart nebo Bon Jovi byly kapely, které soupeřily se svými předchůdci ze
70. let v umělecké rovině i co se týče komerčního úspěchu. Skupina
Whitesnake jim bezpochyby otevřela dveře.
Coverdale a spol. zazářili na festivalu v Readingu po boku skupin jako
UFO, Def Leppard, Iron Maiden a Wishbone Ash a pak v říjnu 1980
podnikli první vážný výlet na americkou půdu coby předkapela na třiceti
koncertech Jethro Tull. Další pokus o zdolání amerického trhu po boku
s Judas Priest a Iron Maiden sice nevyšel kvůli problémům nahrávací
společnosti, ale novinkové album Come An‘ Get It z dubna roku 1981 se
vyšplhalo až na druhé místo domácí hitparády a stalo se bestsellerem
kapely. Zářivou budoucnost naznačovaly i čtyři výborné koncerty
v Hammersmith. Whitesnake se v roce 1981 objevili na festivalu
Donington Monsters of Rock – jednalo se o první z jejich celkově tří
vystoupení na festivalu, který se měl v Británii stát přední metalovou
událostí. Tentokrát byli hlavními hvězdami australští AC/DC, kterým se tak
splatil dávný dluh.
Základy skladeb pro příští album se ale nahrávaly znovu, protože
Coverdale neskrýval pochybnosti ohledně schopností členů kapely, měl
pocit, že neodvádějí dobrou práci. Zpěvákovi začátkem roku 1982 došla
trpělivost, takže svolal schůzku, kde se mělo všechno vyjasnit. Micky
Moody následně z kapely odešel, také Neil Murray přestoupil ke Garymu
Mooreovi. Cozy Powell přitom oslovil Davida s návrhem, jestli by se s ním
nechtěl přidat ke skupině Michael Schenker Group, která byla tehdy po
odchodu Garyho Bardena bez zpěváka. Takže v jednu chvíli nebylo jasné,
jestli kapela bude pokračovat jako MSG nebo jestli se jen změní na další
sestavu Whitesnake. David zřejmě hraní se Schenkerem absolvoval, z jejich
společných zkoušek toho ale ven moc neprosáklo. Spojení s kytaristou,
jehož postoj ohledně tvorby byl snad ještě skálopevnější než v případě
Ritchieho Blackmorea, by zřejmě nesliboval nic víc než krátkodobě
výhodnou záležitost.
Mezitím Jon Lord představil v únoru 1982 světu sólové album Before
I Forget. Nahrávka částečně postrádá vnitřní soudržnost, zní spíše jako
kolekce motivů a nápadů, shromážděných v průběhu času. Lord se pak
účastnil turné Rock and Blues Circus v Německu s bývalým baskytaristou
Back Door Colinem „Bomberem“ Hodgkinsonem. Ve Whitesnake ovšem
zůstal i přes další změny – John Coletta se vzdal funkce manažera a Bernie
Marsden dostal padáka. Ian Paice se spojil s Neilem Murrayem
prostřednictvím vazby na někdejšího kytaristu Thin Lizzy Garyho Moorea,
aby společně v polovině roku 1982 nahráli desku Corridors Of Power.
Coverdale nakonec nabral Cozyho Powella. Bubeník souhlasil, že se
k Whitesnake přidá, až po společném táboření v Dartmooru. Novým
členem se stal i kytarista Mel Galley, dřívější kolega Glenna Hughese
v kapele Trapeze. Micky Moody zůstal nějaký čas mimo hudební byznys,
na doporučení Lorda a Powella přišel coby nový baskytarista Colin
Hodgkinson. Při všech těchto změnách bylo pochopitelně jasné, že album
Saints An‘ Sinners, které vyšlo později v roce 1982 a dostalo se na deváté
místo, neodráželo aktuální složení kapely a celý podnik tím získal spíš
podivnou perspektivu.
V závěru roku 1982 se udála další změna, která měla mít pro příběh
Whitesnake hluboké a dalekosáhlé důsledky – podpis nahrávací smlouvy
pro Ameriku s Geffen Records. Tato společnost, kterou řídili David Geffen
a John Kalodner, měla zvláštní talent křísit ochabující kariéru nadějných
umělců (jako v případě Cher, Michaela Boltona nebo Aerosmith) a všimla
si zřejmého potenciálu Whitesnake – zejména frontmana skupiny.
Naplánováno bylo také turné po Británii, a sice na konec prosince
s přesahem do roku 1983.
Vztah s Geffenem nezačal zrovna nejlépe. Z kola ven šel dlouholetý
producent Martin Birch, gramofirma navrhla jako náhradu Eddieho
Kramera, který kdysi pracoval pro Hendrixe. Dostal se však do rozporů
s Coverdalem při úpravách nahrávky a mixáži, takže na jaře 1983 byl Birch
zase zpět na svém místě ve studiu Musicland.
Whitesnake vystoupili v tomto roce jako headliner festivalu
v Doningtonu a v krátkých intervalech odehráli několik dalších koncertů po
Evropě. Pak ovšem Moody oznámil, že odchází a jako náhradu za sebe
doporučil bývalého kytaristu skupiny Thin Lizzy Johna Sykese. Ten už
nestihl album Slide It In, které nicméně z velké části odráželo optimistické
úsilí plné Galleyho rychlých rockových sekvencí, masivně podepřených
burácením Powellových bicích. Poněkud prisprostlý název alba měl za
následek spoustu narážek, Coverdaleovy rozhovory pro tisk situaci také
moc nepomohly. Z hlediska vztahu s Geffenem vzniklo album příliš brzy
na to, aby se s ním dalo prorazit ve Státech, i když remix Keithe Olsena
ukazoval, jaká asi bude budoucnost. Ta se však již netýkala Jona Lorda,
který s kapelou odehrál poslední koncert v dubnu ve Stockholmu
a rozloučil se. Krátce nato se přidal ke znovuvznikající sestavě Deep Purple
Mark II. Úspěšný příběh Whitesnake mezitím samozřejmě pokračoval…
Návrat s velkou slávou
Dosažení vrcholu albového žebříčku je pro každou rockovou kapelu, která
svoji věc bere vážně, definitivním dokladem toho, že se dokázala prosadit.
Deep Purple se na první místo dostali potřetí (po albu Fireball z roku 1971
a Machine Head z roku 1972) v době, kdy kapela neexistovala. Úspěch
výběru Deepest Purple, posíleného reklamou v televizi, který v srpnu 1980
v Británii předstihl The Game od Queen, jen podtrhoval respekt, kterému se
skupina stále těšila. A také ukazoval, jak moc svým fanouškům chybí,
i přes úspěch formací, v nichž její bývalí členové působili.
V řadě hudebních periodik se v dobách, kdy se zrovna nic zajímavého
nedělo, příležitostně objevovaly titulky typu „Návrat Deep Purple“,
případně v zájmu vyššího prodeje záměrně bez otazníku na konci. Vždycky
se předpokládalo, že půjde o sestavu Deep Purple Mark II. Přitom ale pro
Gillana a Blackmorea, kteří měli na přelomu desetiletí vlastní úspěšné
skupiny s alespoň jedním albem v Top 3, by se muselo vynořit opravdu
značné lákadlo, aby je přimělo opustit sólovou dráhu. A to jsme se ani ještě
nedostali k jejich problematickým osobním vztahům.
O tom, že se sestava Mark II dává znovu dohromady, se hovořilo již
nějaký čas předtím, než se tak doopravdy stalo. Roger Glover údajně
fanouškům prozradil, že v rámci příprav se „klasická“ sestava setkala na
společné jam session před plánovaným turné Rainbow na jaře 1981. (Ian
Paice to později komentoval s tím, že se o tom jenom povídalo u Rogera
doma a že u toho Ritchie nebyl.) Aktivity tímto směrem vyvíjel i bývalý
manažer John Goletta, který se pokoušel oslovit Glovera i Blackmorea.
Jednu chvíli se zdálo, že vokalistou by mohl být David Coverdale, ten
ale něco takového odmítl – a bylo to moudré rozhodnutí, jak ukázal
obrovský úspěch dalších několika alb Whitesnake. Najednou byl ochotný
k oživení Purple Ian Gillan, který přerušil sólovou kariéru, protože se
zotavoval z operace hlasivek. Dokonce se předběžně domlouvala
vystoupení pro obrovský a prozatím nevyužitý trh východní Evropy, který
se právě otevíral západní kultuře a projevil se jako obzvláště dychtivý po
heavy rocku typu Deep Purple.
Plány ale opět ztroskotaly. Podle jednoho zdroje to bylo údajně kvůli
tomu, že vycouval Ritchie, který chtěl podniknout ještě jeden pokus dobýt
Ameriku s Rainbow. Také se prý podle něj měla skupina sejít jenom na
krátký čas, zatímco zájmem ostatních členů byla její dlouhodobější
existence. (Blackmore: „Ian mi řekl, abych si pospíšil a rozhodl se nebo do
toho nepůjde a přidá se k Black Sabbath!”) Další verze zní tak, že mezi
Gillanem a Blackmorem vřel spor o rozdělení autorských honorářů, který
vyvrcholil tím, že alkoholem posílený Gillan hodil po Ritchiem pivo
a odkráčel pryč.
Ať už to bylo jakkoliv, začátkem roku 1983 se zase dali dohromady
muzikanti z Rainbow. Bubeník Bobby Rondinelli s nimi ale neměl zůstat
příliš dlouho a nakonec dostal vyhazov kvůli (podle manažera Bruce
Paynea) „nedůslednosti“. Toto obvinění údajně nevznesl Blackmore, nýbrž
Joe Lynn Turner – a byla to také známka jeho stoupajícího vlivu ve
skupině. Rainbow nicméně odehráli své poslední živé vystoupení
v Japonsku v březnu roku 1984 a o dva měsíce později přišlo oficiální
oznámení očekávané události. Podle pověstí, které se šířily, měl každý člen
sestavy Mark II dostat nabídku dva milióny liber.
Obnovená kapela se pustila do práce, která byla v podstatě
pokračováním nešťastné desky Who Do We Think We Are z roku 1973.
Opět zvolila pobyt na venkově – tentokrát ovšem na druhé straně Atlantiku,
v malebném Stowe ve státě Vermont. Zkoušení začalo 1. května v Bass
Lodge, což byl starý dům, který vlastnila rodina Von Trappova, která se
svého času proslavila albem Sound Of Music. Za pouhý měsíc zkoušení
měla kapela hotové nové písně.
V souladu s tradicí, že nahrávat se má jinde než v běžných studiích,
chtěla kapela album v Bass Lodge také natočit, místní úřady ale byly proti.
Takže se Deep Purple usadili v sídle s názvem Horizons, kde začali 10.
července desku nahrávat. Mixáž byla dokončena v září v Německu a ještě
před vydáním LP odletěli Deep Purple do Anglie, kde zkoušeli před
nadcházejícím světovým turné.
Návrat Deep Purple byl pro hudební tisk velkou událostí, takže si
skupina chtěla zvolit vhodné místo, kde by ji nebylo tak snadné najít. Stuart
Smith, který pracoval pro Blackmorea, navrhl okresní město Bedford
v Home Counties, kde žil předtím, než odešel do Ameriky. Blackmore se
Smithem tam odletěli z Hamburku o dva týdny dříve a usadili se v budově
s názvem St. Peter’s Hall. Zbytek skupiny se sem přesunul začátkem října
na dvoutýdenní zkoušení. Právě zde začala kapela poprvé hrát některé ze
svých starších věcí.
V Bedfordu strávil s kapelou nějaký čas také filmový štáb, aby natočil
materiál pro zamýšlený dokumentární pořad, nakonec z toho ovšem nic
nebylo. Pár momentů ze zkoušek se ale použilo do reklamního videa
k titulní skladbě „Perfect Strangers“. Blackmore k tomu poznamenal:
„Doneslo se mi, že je tam část, kde se usmívám, okamžitě jsem se to snažil
vystřihnout!“ Koncem jejich pobytu v Bedfordu tisk konečně zjistil, kde
Deep Purple jsou, takže ti pozvali některé z uznávanějších hudebních
reportérů, aby jim poskytli rozhovory – byl mezi nimi také Tommy Vance,
který o nich následující týden ve svém Friday Rock Show na Rádiu 1
odvysílal dvouhodinový speciální pořad.
Jon Lord se o albu Perfect Strangers vyjádřil jako o vynikajícím díle,
něco takového přitom vůbec nemíval ve zvyku: „To album o kapele
sdělovalo všechno, co bylo zapotřebí. Neměli jsme zájem stát se super
skvělou novinkou 80. let, ani jsme nechtěli, aby nás obklopovala aura
nostalgie.“ Ian Gillan vzpomínal: „Než jsme se do toho nakonec pustili,
strašně dlouho jsme se dohadovali. Debaty nebyly o tom, jestli to
dokážeme, ale o tom, že pokud se do toho pustíme, tak by výsledek měl stát
za to.“
Kapelu zklamalo, že singl „Knocking On Your Back Door“ se na
rozhlasových stanicích hrál jen krátce. „Skladba se dostala do rádií, protože
ta potřebovala vzít naše album nějakým způsobem na vědomí,“ řekl Gillan,
„ale dokonce i to brzo přestalo. Když chtějí rádia zahrát něco od Deep
Purple a Led Zeppelin, hrají pořád stejné písně, nových věcí se nedotknou.
Současná rádia nás nehrála nikdy, protože jsme pro ně nebyli současnou
kapelou.“
Když se album Perfect Strangers dostalo v Británii (kde vyšlo u firmy
Polydor) na páté místo a v Americe (u společnosti Mercury) dosáhlo na
sedmnácté, zahájili Deep Purple své první světové turné po téměř celém
desetiletí. Neslo název Follow The Sun a začalo v Austrálii a na Novém
Zélandu koncem listopadu. Skupina během něj hrála vždy pro velmi
početné publikum v uzavřených halách i otevřených arénách. Z těchto
prvních vystoupení pocházejí různé zajímavé historky. Za zmínku jistě stojí
událost, k níž došlo ještě před prvním koncertem v západní Austrálii,
v Entertainment Centre ve městě Perth.
Ritchie Blackmore a asistent Stuart Smith odletěli z New Yorku do
Perthu předem přes Honolulu a Sydney a let trval dvacet hodin. Načež se
usadili v hotelu Sheraton. Ale protože na dvanáctém podlaží probíhala
rekonstrukce, unavený kytarista se nemohl pořádně vyspat. Když už si byl
stěžovat asi dvacetkrát a stále bez výsledku, vymyslel pomstu. Blackmore
se Smithem si zarezervovali další hotelový pokoj na jméno J. Sessions,
v jednom místním obchodě si půjčili zesilovací aparaturu a propašovali ji
dovnitř. Pak uspořádali v jednu hodinu v noci velice hlučnou jam session.
Jenže naše dvojice nevěděla, že na stejném místě je ubytován
i doprovod Erica Claptona, který měl ve městě vystupovat. Ritchieho
produkci přerušil Claptonův bodyguard Alfie, vletěl do místnosti a zařval:
„Když si budu chtít poslechnout rockovou skupinu, půjdu a koupím si
lístek na koncert. Takže všechno okamžitě vypněte, protože jestli to uslyším
znovu, bude zle.“ Tahle výhrůžka sice Blackmoreovi stačila k tomu, aby
přestal hrát, stejně se ale podařilo probudit polovinu hotelových hostů, což
mělo za následek zablokování ústředny a přivolání ochranky.
Jasným znamením, že obnovení Deep Purple jsou pořád snem každého
účetního, byla obrovská poptávka po vstupenkách na koncerty. Na jediný
koncert na Novém Zélandu se údajně prodalo všech 50 tisíc lístků za jediný
den, a to tehdy ještě neexistoval internet!
Se vším tím humbukem v médiích, který návrat Deep Purple způsobil,
to vypadalo, jako kdyby kapela nikdy nepřestala existovat. Lidé žijící
v blízkosti aucklandského stadionu Western Springs měli obavy z toho, že
u jejich prahů má hrát skupina, která je známá jako nejhlasitější kapela na
světě. Místní tisk citoval jednu ženu, která řekla: „Normální skupiny mi
moc nevadí. Ale tahle ohlušující muzika…“ Městská rada stanovila pro
vystoupení jako horní mez hluku 90 decibelů, nicméně podle tiskových
zpráv personál Deep Purple nařízení ignoroval a kapela dosáhla stovky.
Místní odborník na akustiku Nevil Hegley iniciativně význam této
skutečnosti objasnil tak, že nárůst o deset decibelů znamená zdvojnásobení
zdánlivé hlasitosti.
Přes problémy s hlučností si koncert vysloužil palcové titulky
v novinách ještě z úplně jiných důvodů. V novinách Courier Mail se
objevil článek s titulkem „Výtržnosti rockových fanoušků“, který reagoval
na to, že pár osob ze zhruba dvou tisíc lidí, kteří se na koncert kvůli
nedostatku lístků už nedostali, začalo házet lahve a snažilo se proniknout
mezi publikum přes zákaz ostrahy. Do incidentu se musela vložit policie
vybavená helmami a obušky, aby dav zklidnila, zatčeno přitom bylo
sedmdesát osm lidí. Nemohlo o tom být pochyb – Deep Purple byli zpět se
stejnou silou a popularitou jako před lety.
Tato část turné vešla do historie i díky tomu, že na koncert v Sydney
Entertainment Centre 13. prosince přišel na pódium George Harrison. Ian
Gillan jej představil jako „Arnolda z Liverpoolu“, který se ke kapele přidal,
aby s ní zahrál přídavek „Lucille“ od Little Richarda. Harrison, blízký přítel
Jona Lorda, byl v Austrálii, aby tady uvedl knihu. Bylo to poprvé, kdy
vystoupil na pódiu u protinožců od doby, kdy tam hrál s Beatles v roce
1964.
Lord se s Harrisonem poprvé setkal v roce 1974, když přijel do Apple
Studios v Saville Row, aby se během nahrávání desky First Of The Big
Bands „podíval, o čem ten rozruch vlastně je.“ Dvojice se znovu sešla
v roce 1977 a jelikož se z nich stali sousedé v malebném městečku Henley
on Thames, trávili spokojeně ve vzájemné společnosti velké množství času,
a to až do smrti tohoto bývalého člena Beatles. „Naučil mě strašně moc
věcí a jeho moudrá slova a nádherný – a někdy také vulgární – humor mi
moc chybí,“ řekl Lord, když mu vzdal hold na svém sólovém albu Beyond
The Notes z roku 2004.
Protože Harrison vedl relativně samotářský život, byl to pro australský
tisk slavnostní den. Očividně byl rozčarován vývojem hudebního byznysu,
a tak vtipkoval: „Myslím, že dneska musíte být homosexuál, jestli chcete
uspět. Řekl bych, že nahrávací společnosti vydávají jenom takové věci,
které uspokojí čtrnáctileté až dvacetileté publikum a zapomínají, že starší
lidi také poslouchají hudbu.“
Harrisonovy poznámky byly svým způsobem trefné, ale Deep Purple,
přestože nebylo pravděpodobné, že se jim podaří vytvořit hitový singl, si
jasně uchovali místo v srdcích rockových fanoušků, které zajímala
především alba a koncerty. Ještě povzbudivější byla skutečnost, že většina
návštěvníků jejich live akcí pocházela z mladší generace, která první
období působení Deep Purple nemohla stihnout. Po úspěšném návratu na
rockovou scénu se naplánovalo obrovské turné po Severní Americe, které
začalo 18. ledna v Odessa Ector County Coliseum v Texasu a skončilo 9.
dubna v Tacoma Dome ve státě Washington. Koncertní set byl sestaven
stejně jako v Austrálii zhruba napůl ze starých věcí a napůl z nových. Deep
Purple tak hráli pět písní z alba Perfect Strangers: „Knocking At Your Back
Door“, „Nobody’s Home“, „A Gypsy’s Kiss“, „Under The Gun“ a titulní
skladbu. Dlužno dodat, že se velice dobře vyjímaly vedle klasických kusů
typu „Highway Star“, „Strange Kind Of Woman“, „Child In Time“, „Lazy“
nebo „Space Truckin“.
Jediným ústupkem době, kdy skupina neexistovala, byla skladba
„Difficult To Cure“ z repertoáru Rainbow, přepracování Beethovenovy Ódy
na radost z jeho Deváté symfonie. Jon Lord v ní dostal prostor pro své sólo.
Jako přídavek se hrály skladby „Smoke On The Water“, „Speed King“
a „Black Night“, i když pokaždé všechny nezazněly. Co se týče počtu
koncertů za rok v Americe, zvládl toho tehdy víc jen Bruce Springsteen.
Když se skupina přesunula do Evropy, vypadla z koncertního setu
skladba „Child In Time“. Námaha spojená s více než dvěma sty
vystoupeními rok co rok a problémy s hlasivkami, které Iana Gillana trápily
před dvěma lety, to vše mělo vliv na jeho projev. Zvládnout večer co večer
bezchybně vyzpívat vysoké tóny této skladby bylo obtížné. Vysvětlením,
proč píseň na čas z repertoáru zmizela, je tedy pouze zpěvákův
perfekcionismus.
Koncertování ovšem i nadále zdárně pokračovalo, britští fanoušci se
však museli spokojit jen s jedním vystoupením Deep Purple na domácí
půdě. Celodenní festival v Knebworthu připadl na 22. června a byl to snad
nejdeštivější den v britské historii. Přes nepřející počasí a skutečnost, že ve
stejnou dobu hráli pouhých pár mil odtud v Milton Keynes Bowl U2, tehdy
žhavá a žádaná rocková novinka, přišlo na Deep Purple, s nimiž
vystupovali také Mountain, Meat Loaf a Scorpions, 70 tisíc lidí. Koncert
nahrála a později odvysílala BBC a záznam následně vydal někdejší
manažer Deep Purple Tony Edwards prostřednictvím svého labelu
Connoisseur Collection.
Skupina odehrála několik podobných koncertů pod širým nebem
v Německu, ale jinde v Evropě se musela spokojit s prostorem v halách.
V Paříži to byly dva koncerty v obrovské aréně Palais Omnisport De Bercy,
přičemž druhý z nich natočila německá televizní stanice WDR a přenášela
jej po celé Evropě, Ian Gillan sice zápolil s nachlazením, jinak ale byla
kapela ve výborné formě a Ritchie Blackmore se dokonce během skladby
„Black Night“ pustil do improvizovaného starého tance Shadows, k němuž
se zdatně přidali pánové Gillan a Glover. Tančící trio se podařilo zachytit
na televizní kameru.
Deep Purple s albem Perfect Strangers získali třetí platinovou desku,
vyšplhalo se na nejvyšší příčky od doby vydání Burn před deseti lety. Po
úspěšném a lukrativním světovém turné, relativně bez větších problémů, si
kapela určitě uvědomila, že ta nejtěžší překážka na ni stále ještě čeká.
Tvrdou zkouškou mělo být další album. Teď už vyprchalo nadšení, že se
Deep Purple dali zase dohromady. Před skupinou stála výzva, zda dokáže
vytvořit nahrávku, která se vyrovná tomu nejlepšímu z dřívějších let a bude
zároveň hudbou současnosti.
Smíšené signály
Osobní konflikty, které už jednou vedly k rozdělení klasické sestavy Deep
Purple, se znovu začaly drát na povrch během roku 1986 při nahrávání
druhého alba po reunionu s názvem The House Of Blue Light. A znovu to
byl konflikt mezi dvojicí Gillan/Glover a Blackmorem. „Roger a já jsme
připravili dost věcí,“ řekl zpěvák, „jenom proto, abychom zjistili, že
Blackmore se vůbec neobtěžuje si je poslechnout. S tím je dost těžké se
vypořádat a já to nedokázal. Návrhy a rozpracované nápady se zahazovaly.
Hlavně když byl Ritchie spokojený s kytarovými party, pak byli spokojeni
všichni. Já ale ne a dával jsem to najevo. Nechtěl bych ale všechnu vinu
svalovat na Ritchieho, taky jsem se dokázal chovat jako hlupák.“
Gillan ještě dodal: „Byl jsem z některých věcí na téhle desce
znechucený. Nedokázal jsem se s Blackmorem vůbec srovnat. Ritchie se
znovu začal chovat nevypočitatelně a já vnímal nervozitu, která se pomalu
vkrádala všem do tváře…“ Jistě není nutné dodávat, že Ritchie s tím
nesouhlasil: „Držel jsem se svého a snažil se nedělat problémy pro nic za
nic. Ian se ale zaseknul. Kdykoliv se objevil nápad, který byl podle
Ritchieho představ, bylo to špatně.“ Ať už se věci měly jakkoliv, deska spíš
potvrzuje Gillanovo tvrzení, že skupina neměla žádného společného ducha.
Jeden z hlavních problémů spočíval v tom, že zatímco alba typu
Fireball a In Rock psalo společně pět muzikantů, materiál pro The House
Of Blue Light přinesli nezávisle na sobě Gillan, Glover a Blackmore. O dva
roky později Jon Lord přirovnal situaci, ve které vznikla deska Blue Light,
k době tvorby alba Fireball. Podle něj čas uzrával pro další megaalbum
typu Machine Head: „Vždycky to bylo tak, že jsme vytvořili jednu dobrou
desku, pak jednu zmatenou a pak zase další dobrou.“
Ale během turné v roce 1987 s cílem propagovat album The House Of
Blue Light, při kterém se situace přiostřovala, už skupina moc důvodů
k úsměvu neměla. Když se na druhém vystoupení ve Wembley aréně
Blackmore odmítl vrátit na pódium, aby zahrál „Smoke On The Water“
jako přídavek, chápali to někteří jako typické chování náladového kytaristy
a britští fanoušci obecně pro takové hloupé taškařice neměli pochopení.
Výsledkem bylo nevýrazné provedení této především kytarové skladby,
kterou musel Jon Lord celou táhnout na hammondkách. „Smoke“ se
nicméně objevila ve správném znění ve verzi nahrané později toho roku pro
živé dvojalbum Nobody’s Perfect. Druhé Made In Japan to sice nebylo,
v Británii se ale dostalo do Top 40. (Původní 2LP bylo zkráceno na jediné
CD, takže ti, kdo mají vinyl, se mohou těšit z dalších skladeb navíc.)
Když došlo na přídavky, tak pokud někdo zklamal, býval to většinou
Blackmore. Ale při vystoupení v Paříži byl naopak jediným, kdo se vrátil na
pódium! Zbytek kapely, podle všeho vedený Ianem Gillanem, se rozhodl,
že žádné skladby navíc tentokrát nebudou. Zdá se, že toto rozhodnutí
souviselo s programem BBC Whistle Test. V roce 1984 byli Gillan a Lord
hosty jednoho pořadu na téma znovuvzkříšení Deep Purple, ale jeho
moderátor Andy Kershaw Gillana obzvláště iritoval tím, že neustále trval
na tom, že důvody vedoucí k opětovnému sestavení kapely byly pouze
finančního rázu.
Zmíněného vystoupení v Paříži v roce 1987 se totiž zúčastnil štáb
z Whistle Test, který chtěl koncert natočit pro televizní vysílání. Gillan
a spol. nebyli z jeho přítomnosti příliš nadšeni a krátce předtím, než šli na
pódium, televizním pracovníkům sdělili, že mohou natáčet jenom od
zvukového pultu a jenom během přídavků!
Je pravděpodobné, že Blackmore, který se od zbytku skupiny již zase
distancoval, vždycky cestoval odděleně a vyžadoval vlastní šatnu, neměl
o nepřátelství k lidem z Whistle Test ani tušení. Takže když se zbytek
kapely rozhodl, že už na pódium po poslední skladbě „Space Truckin‘“
nepůjde, Ritchie to viděl jinak. Jednoho z bedňáků posadil za bicí, začal
hrát úvodní riffy „Smoke On The Water“ a najednou přestal. Rozhodil
rukama a podíval se kolem sebe, jakoby říkal – kde jsou? Poděkoval
publiku a odkráčel.
A najednou Blackmore úplně otočil, zčistajasna se z něj stal mluvčí za
celou kapelu a štáb Whistle Test byl celý žhavý, aby si s ním mohl
promluvit. Při natáčení v prázdné aréně hovořil Ritchie o celém incidentu
poněkud diplomaticky, byl ovšem jasně patrný jeho obvyklý suchý humor.
„Hrát rock‚n‘roll, to znamená pohybovat se pořád na hraně,“ poznamenal.
„A proto někdy přídavek nezahraju a kapela ano. Odmítám ale to, abych
byl považován za robota. Jsem značně emocionálně založený a hodně
citlivý člověk. Někdy nejdu na přídavek, protože to prostě cítím, že nechci.
Nezahraju ho, pokud nemám pocit, že publikum je soustředěné na něco,
nad čím bych se rád zamyslel. Dneska jsem ale přídavek zahrát chtěl
a zbytek kapely naopak ne. To byla skutečně změna!“
Nakonec to dopadlo tak, že poslední se při sestavování programu smáli
lidé z Whistle Test. Nepodařilo se jim nahrát žádnou část živého vystoupení
kapely, takže použili krátký klip z jednoho z předchozích koncertů
v německém Kolíně, který jim laskavě poskytla francouzská televize. Byly
to záběry s písní „The Unwritten Law“ z alba The House Of Blue Light
a faktem je, že pěvecký výkon Iana Gillana tam byl dost nepřesvědčivý.
O dva dny později, po posledním koncertu evropského turné, se
Blackmore sešel s bývalým kolegou ze 60. let Jackie Lyntonem, aby si
spolu zahráli na improvizovaném vystoupení v hospodě Kings Head ve
Fulhamu v západním Londýně. Hosty neočekávaná akce příjemně potěšila,
slavný kytarista s Lyntonovou skupinou přehrál celý set klasických
rock‚n‘rollových kusů.
Bilance alba The House Of Blue Light, alespoň co se týče umístění
v hitparádách, vykazovala oproti skvělému comebacku s Perfect Strangers
pokles – v Británii se dostalo na desáté místo v porovnání s dřívějším
pátým, v Americe to bylo podobné. Předchozí deska byla sedmnáctá,
novinka až čtyřiatřicátá.
Jarní americké turné skončilo předčasně. V arizonském Phoenixu si
Ritchie 30. května při pohazování se svým stratocasterem zlomil prst na
ruce. „Když jsem se druhý den ráno probudil, turné už nebylo a místo něj
jsem měl zpáteční lístek,“ vzpomínal smutně Lord. „Dokonce jsem se ani
nestihl rozloučit s naším personálem.“
Gillan a Glover se dokázali od lítosti oprostit a získaný čas využili
pozitivním způsobem. Namířili si to do New Yorku, kde našli muzikanty,
kteří jim pomohli dokončit nahrávání jejich rozpracovaného projektu.
S pomocí špičkového jazzrockového trumpetisty Randyho Breckera,
vynikajícího bubeníka Andyho Newmarka (ex-Steve Winwood, Roxy
Music) a legendárního pianisty z New Orleansu Dr. Johna vytvořili album
Accidentally On Purpose. Stylově bylo Deep Purple na hony vzdálené, Ian
Gillan jej nicméně stále považuje za „album, které si ze všech svých desek,
které jsem vytvořil, přehrávám nejčastěji.“
Materiál se pohyboval ve značně širokém stylovém rozsahu. Existovalo
jen málo jiných alb, na nichž se Glover s Gillanem od působení v Episode
Six podíleli, která by byla schopná překonat například kontrast skladby
„Dislocated“ s nezvyklým rytmem ve stylu reggae a retro-rockové „Via
Miami“. Na nahrávce je také řada coververzí. Little Richard, o němž lze
nalézt zmínku v textu skladby Deep Purple „Speed King“, se dočkal další
poklony v podobě uvolněné coververze skladby „Can’t Believe You Wanna
Leave“ (které Dr. John dodal nefalšovaný neworleanský nádech). Úprava
písně „Lonely Avenue“ od Raye Charlese, jejíž autorem je Doc Pomus, je
zase něčím úplně jiným. Dr. John se znovu dostal ke slovu ještě ve skladbě
„Purple People Eater“, hitu, který byl v roce 1958 napsán jako novinka pro
Sheba Wooleyho.
 Album Accidentally On Purpose vzniklo během neočekávané pauzy,
bylo nicméně mezníkem, který znamenal konec Gillanovy dovolené u jeho
nahrávací společnosti. „Tohle bylo první album, které jsem Virgin Records
dodal od roku 1982. Měl jsem s nimi dobré vztahy. Jenže společnost se
hodně změnila a když jsem chtěl s někým od nich mluvit, nikdo nevěděl,
kdo jsem!“ V prvním roce působení u tohoto labelu byl Gillan jeho
komerčně nejúspěšnějším umělcem – nyní ale viděl, že se situace změnila.
Bezpochyby k tomu přispěla skutečnost, že se znovu přidal k Deep Purple,
kteří vydávali u jiné značky, a tudíž neměl prostor na žádné významnější
sólové projekty. „Myslel jsem, že to je nejlepší album, jaké jsem kdy
vytvořil, ale u Virgin se vůbec nenamáhali vyvinout nějaké úsilí s jeho
propagací. Tak jsem napsal Richardu Bransonovi dopis s tím, že jestli jsem
to dobře pochopil, stará láska je ta tam…“
„Normální práce“ – koncertování na turné s Deep Purple – znovu
pokračovala v Evropě v srpnu a září, když už se Ritchieho prst zahojil.
A opět bylo na pořadu přehodnocení cílů skupiny. Gillan se domníval, že
řešením je progresivnější přístup bez ohledu na umístění v hitparádách:
„Hodně jsem rozvířil vody,“ přiznává později, „protože jsem si myslel, že
kapela stagnuje. Chtěl jsem, abychom byli kreativnější a agresivnější. Měl
jsem toho všeho po krk.“ Ritchie Blackmore chtěl ovšem sledovat
komerčnější směr, v podobném duchu jako s Rainbow a jejich hitovými
singly v roce 1980.
Z nahrávek pořízených během turné s albem The House Of Blue Light se
sestavilo živé dvojalbum Nobody’s Perfect, ale přesně jako v případě Made
In Japan v roce 1972 o něj skupina nejevila velký zájem. Blackmore se na
dva dny usadil ve studiu, aby si se zbytkem kapely nahrávky poslechl, ale
neustále to dopadalo tak, že když čtyři členové kapely byli s nějakým
konkrétním kusem spokojeni, stavěl se pátý ke svému vlastnímu výkonu
kriticky – a tak to šlo pořád dokola.
Prvním, koho to přestalo bavit, byl Ritchie, který to vzdal a nechal na
ostatních, aby dali vše dohromady. Práci do konce dotáhl hlavně Roger
Glover. Přestože Purple zaznamenali několik vystoupení v USA i v Evropě,
nahrávky byly skoro vždy neúplné. Glover tedy kompletoval záznamy
z různých koncertů, a i když tuto techniku řadu let používali muzikanti jako
třeba Frank Zappa, někteří fanoušci Deep Purple to vnímali jako ne zrovna
poctivý postup. Během mixáže alba v únoru 1988 na panství Hook End
Manor v Oxfordshire vznikly dvě spontánní nahrávky „Black Night“
a „Hush“. Druhá z nich připadala kapele natolik dobrá, že ji k albu přidala
jako bonus.
 Oslavu u příležitosti vydání alba Nobody’s Perfect hostila pevnost
s úžasným názvem Fort Frankenstein ve Frankfurtu a všichni, kapelou
počínaje a novináři konče, museli přijít oblečeni do středověkých kostýmů.
Všechno inicioval Blackmore, kterého toto období vždy zajímalo
a fascinovalo. Jon Lord se rozhodl, že se oslavy nezúčastní, zbývající
čtveřice ale přišla a absolvovala nejrůznější akce, mimo jiné i střelbu
z luku. O hudbu se postarala středověká skupina s názvem Des Geyers
Schwarzer Haufen, která měla mít o deset let později nemalý vliv na
Blackmoreovo hudební směřování.
Nobody’s Perfect vyšlo v červenci roku 1988, fanoušci ho ale rychle
odepsali jako slabý odvar proslulého Made In Japan. Skutečnost, že
nahrávka obsahovala značnou část starých věcí, nevyhnutelně vedla ke
srovnávání a bezpochyby ovlivnila pozici alba vzhledem k jeho předchůdci.
Obzvláště kriticky se k němu stavěl Ian Gillan („Prakticky jsme se
nezměnili… jen to bylo celé ulízanější“), který byl obecně proti nahrávání
živých alb. Podobně to cítil i tenkrát, v roce 1972.
O nějakou dobu později Gillan tvrdil, že kapela byla naprosto jednotná
a Nobody’s Perfect schválila k vydání – jedinou výjimkou byl on. „Jestli se
má nahrávat živé album, je zapotřebí, aby pro to byl také dobrý důvod,“
tvrdil. Velkou část viny dával manažerovi Bruci Payneovi, který, podle
Gillanových slov, „ztratil veškerou kontrolu nad situací“. Po letech znovu
nahraná píseň „Hush“ vyšla jako singl, pokud ale bylo cílem dostat se s ní
do Top 10, kde v té době kralovala jména jako Kylie Minogue, Belinda
Carlisle a Debbie Gibson, 62. místo v žebříčku bylo důkazem, že to moc
nevyšlo. Je ironií, že coververze v podání skupiny Kula Shaker měla mít
o devět let později daleko větší úspěch, dostala se totiž až na druhé místo.
Na léto, kdy vycházelo album Nobody’s Perfect, se naplánovalo velké
turné po Severní Americe. Mělo začít koncem července v Saratoze
a pokračovat až do září. Některé z koncertů byly zrušeny, zřejmě kvůli
malému zájmu o novou desku, což se následně projevilo i na prodeji
vstupenek. Deep Purple ovšem nebyli onoho léta jediní, kdo musel řešit
problémy tohoto typu.
Po zahřívacím vystoupení v klubu Hammerjacks v Baltimore 11. srpna
se z turné o 21 koncertech nakonec stalo jedno jediné vystoupení v New
Jersey. Jeho dějištěm byl stadión Giants a spolu s Purple tam hráli
Aerosmith a tehdy vycházející hvězdy Guns ‚N‘ Roses. Jon Lord maskoval
zklamání ze zrušení zbytku turné prohlášením: „Na koncert přišlo 80 tisíc
lidí, to bylo krásné,“ a s nadějí dodal: „Jsem rád, že schopnost přitáhnout
publikum neztrácíme, a že pořád patříme mezi pět největších rockových
skupin.“
 Když potenciálně lukrativnější americká vystoupení padla, obrátila se
pozornost k Evropě, kde byl prodej novinky celkově lepší. Kapela narychlo
uspořádala šňůru, která se propagovala jako Nobody’s Perfect. Podnikat
turné kvůli propagaci živého alba bylo poněkud neobvyklé, na druhou
stranu Deep Purple nikdy nefungovali jako normální skupina. Ale dokonce
i některé z těchto evropských koncertů se zrušily, takže nakonec zbylo pár
vystoupení v Itálii a čtyři akce v Německu, mezi nimi ještě jedna v Kodani.
Na koncertech se hrál set původně připravený pro Ameriku, zkrácený
přesně na devadesát minut, s kratšími sóly a s úpravou skladeb typu „Space
Truckin‘“ tak, aby trvaly maximálně pět minut. Přes lhostejné přijetí, které
se dostalo živé desce, se ti, kdo měli možnost některý z koncertů této krátké
šňůry navštívit, shodli, že kapela jela na plný plyn a předváděla lepší show
než během posledních vystoupení v rámci alba The House Of Blue Light.
Jako jeden z přídavků hráli Deep Purple také „Hush“, což byl velmi
nečekaný tah.
Lhostejnost, se kterou se album Nobody’s Perfect zpočátku setkalo, byla
sama o sobě zklamáním – jeho vydání získalo novou dimenzi v listopadu,
když vyšla vynikající živá nahrávka kapely ze Stockholmu z roku 1970.
Postaral se o ni label Connoisseur Tonyho Edwardse. Všech pět členů
s jeho vydáním souhlasilo za předpokladu, že se na pultech objeví
o několik měsíců později, aby příliš nekonkurovalo jejich aktuální živé
nahrávce. Tento odklad ale rozhodně vůbec nic neznamenal, podle většiny
fanoušků se obě alba nedala vůbec srovnávat. Jistě není zapotřebí
zdůrazňovat, že to jen zvýšilo frustraci mezi příznivci Deep Purple, kteří
doufali, že se od nově zformované kapely dočkají stejně skvělé hudby.
Začaly se šířit první zvěsti o rozchodu skupiny, které ovšem vedení
popíralo. Jon Lord v rozhovoru s Chrisem Welchem z časopisu Metal
Hammer tvrdil: „Kapela má šest rozpracovaných skladeb a ještě další
desítku ve velmi hrubém stavu.“ Lord byl přesvědčen, že „po pár
koncertech v létě bude album v prodeji v listopadu, právě včas, aby mohlo
být pod vánoční stromeček.“ Takže Deep Purple se po svém krátkém turné
vrátili do Stowe ve Vermontu, aby pracovali na novém materiálu.
Tentokrát měla deska vyjít u nové nahrávací společnosti, skupina se
totiž rozhodla přejít od Polydoru k BMG, protože měla pocit, že jim tato
změna prospěje stejně dobře jako trocha odpočinku. Podle Jona Lorda to
bylo tak, že „u nich [Polydor] jsme prostě neměli pocit, že si myslí, že
Deep Purple je stále skupina, která patří do současnosti.“ Živé album
samozřejmě obsahovalo skvostné nové skladby. Také je pravdou, že velká
část personálu, která Deep Purple k Polydoru dostala, mezitím přešla
k RCA15, jak už to tak v obchodním světě bývá – „to byl další z těch
gigantických německých konglomerátů,“ vybavil si později Lord. A jelikož
Německo bylo bezpochyby jedním z hlavních trhů Deep Purple, rozhodně
to nemusel být špatný krok.
Bez ohledu na to, jaké vlny se v řadách Deep Purple vzdouvaly, nebylo
to vůbec nic v porovnání se strašným zemětřesením v Arménii 10. prosince
1988, při němž zahynulo více než 45 tisíc lidí a zhruba půl miliónu osob
zůstalo bez přístřeší. Tato katastrofa přiměla některé z osob činných
v hudebním byznysu k rozhodnutí uspořádat charitativní koncert, který se
měl konat v Moskvě. Této obrovské akce se měli zúčastnit také Deep
Purple, a to po boku stylově značně odlišných sestav, hudebníků jako
UB40, Bonnie Tyler nebo Joe Cocker. Koncert byl původně plánován na
únor, potom se posunul na březen, pak na květen s tím, že se uvažovalo
o jeho satelitním přenosu po celém světě. Nakonec se vůbec neuskutečnil –
ovšem kvůli narůstajícím neshodám uvnitř Deep Purple bylo stejně
nepravděpodobné, že by se skupina takové akce zúčastnila.
Začátkem dalšího roku se vztahy mezi zpěvákem a kytaristou opět
zhoršily. Oba dva hájili své vyhraněné názory ohledně směřování kapely
a budoucího materiálu. Ian Gillan požadoval progresivnější přístup à la
Fireball, což bylo v rozporu s Blackmoreovými představami, které se již
dříve pokusil realizovat s Rainbow. Kytarista prosazoval komerčnější,
přímočarý styl, melodickou hudbu, která v té době byla v USA velice
populární.
Také Gillanův pozitivní přístup k práci poněkud narážel na uvážlivější
a klidnější přístup ostatních. Jejich zdrženlivost byla snadno pochopitelná
ve světle stresů způsobených nekonečným koncertováním a nahráváním,
což bylo už v roce 1972 ústředním zdrojem napětí ve skupině.
Ať už ale měl pravdu kdokoliv, byla názorová polarizace v rámci
kolektivního kreativního úsilí čím dál akutnější. Začátkem roku 1989 se
zpracovaly demonahrávky, Gillan je však zamítl (později se z nich staly
„Slow Down Sister“, „King Of Dreams“ a „Wicked Ways“). Ritchie, který
bezvýchodnou situaci samozřejmě vnímal, začal přemýšlet o vzkříšení
Rainbow, aby své frustraci ulehčil.
Mezitím Gillan, rozčarovaný z nedostatku koncertní aktivity, vyrazil na
turné po Británii jako své alter ego Garth Rockett s kapelou Moonshiners.
Skupina hrála klasické kusy spolu s Gillanovým materiálem a vybranými

15
V roce 1986 se po změně vlastnických vztahů RCA přejmenovala na BMC
(pozn. red.)
skladbami z alba Accidentally On Purpose. Set byl zábavný a kvalitní,
i když se často neprodaly všechny vstupenky.
Podle oficiálního sdělení bylo vše jen zábavu vedle Ianova působení
v Deep Purple. Ovšem management ani kapela tyto koncerty nebrala
s velkým pochopením, všichni měli za to, že zpěvák by se měl soustředit na
práci na materiálu pro další album. Všechno to však byla velká ironie, když
si uvědomíme, že Jon Lord strávil minulý rok nějaký čas v Německu se
svým dlouhodobým přítelem Petem Yorkem, kde spolu nahrávali televizní
projekt s názvem Superdrumming. Na německé obrazovky se dostal
v květnu a Lord v něm hrál člena domácí kapely.
To vše, spolu s Blackmoreovou výslovnou žádostí, aby se Gillan
neúčastnil zkoušek (s čímž skupina souhlasila), znamenalo, že události se
blíží – stejně jako v roce 1972 – k vyvrcholení. V dubnu 1989 se v Americe
konala schůzka s cílem naplánovat, co dál. Ian požadoval, aby se využilo
pořádné studiové prostředí v New Yorku. Blackmoreova nechuť ke sterilitě
nahrávacích studií byla předem argumentem proti a nápad zamítl i Jon Lord
(„představa, že bych nahrával v New Yorku, mě naplňuje hrůzou“). Po
prudké hádce Ian rozzuřeně odešel a odletěl zpátky do Británie. O několik
dnů později dorazilo jeho osobnímu manažerovi potvrzení, že Gillan dostal
z kapely vyhazov.
Poslední kapkou byl přitom jeden večer ve sněhem zapadlém kraji
kolem Stowe, který je podrobně a s dávkou truchlivého humoru vylíčen
v Gillanově autobiografii. Ian tehdy hodně pil v nedaleké putyce a do
společně obývaného domu se vrátil „úplně nahý, s výjimkou dvou pytlů na
odpadky, které jsem měl natažené přes nohy a pod koleny zavázané, aby mi
nebyla zima na nohy.“ Přišel tak, že rozkopl dveře, chvíli se nejistě potácel
po místnosti a nakonec provedl nechtěné salto za gauč a nohama přitom
srazil dvě poličky plné různých věcí. „Pořád jsem byl nahý, kromě těch
dvou pytlů, no a prostě jsem usnul. Krátce nato, to jsem byl už zpátky
v Anglii, mi zavolali, že mám padáka.“
Prvním jasným potvrzením odchodu zpěváka z kapely byl podpis
jistému fanouškovi na výstřižek z časopisu Kerrang! s článkem o možném
rozchodu Deep Purple výstižným „sbohem“. Britský hudební tisk se
o události dozvěděl jako obvykle pozdě a v červnu se o rozchodu kapely
objevilo jen pár povrchních článků.
Je paradoxní, že krátce po vyhazovu se Gillan znovu objevil ve
společném projektu právě s tím, kdo hrál v jeho odchodu z kapely ústřední
roli. Původně plánovaný benefiční koncert v Moskvě na podporu obětí
arménského zemětřesení se nekonal, místo toho se nahrál charitativní singl.
A skladbou, která se pro něj vybrala, byl hit Deep Purple „Smoke On The
Water“. Na nahrávce se podíleli muzikanti jako Paul Rodgers, Dave
Gilmour, Brian May, Roger Taylor, Alex Lifeson, Chris Squire nebo Bruce
Dickinson. Všichni se sešli ve studiu Metropolis v Chiswicku v západním
Londýně 8. července. Ve hře byla také jména Jona Lorda a Ritchieho
Blackmorea, nakonec je ale na desce slyšet pouze kytarista.
Přestože Ian Gillan věděl, že Blackmore se projektu zúčastní, sám se
také k nahrání skladby nechal přizvat, protože, koneckonců, byla to i jeho
píseň. Veškeré obavy z toho, že jednoho dne do sebe ti dva ve studiu vrazí,
byly ale zažehnány, když Ritchie trval na tom, že své party bude nahrávat
jako poslední, teprve až všichni studio opustí. Píseň se v Británii dostala na
39. místo a veškerý zisk z prodeje šel na podporu obětí zemětřesení.
Purple Rainbow
Deep Purple sice zahájili rok 1989 s lukrativní novou smlouvou se
společností BMG v kapse, ale teď, když byl zpěvák pryč, většina
pozorovatelů mínila, že přestane existovat celá kapela. Tyto zvěsti ještě
zesílily poté, co se Jon Lord dal znovu dohromady s Petem Yorkem,
přičemž zbytek sestavy tvořili Tony Ashton, Colin Hodgkinson, Miller
Anderson, Zoot Money a Chris Farlow. Během října a listopadu společně
podnikli po rakouských a německých městech dlouhé turné, nazvané
Olympic Rock and Blues Circus. Nová nahrávací společnost na Deep
Purple samozřejmě tlačila, aby pokračovali. Na druhou stranu poté, co Ian
Gillan z kapely zmizel, byl zjevný Blackmoreův zájem o znovusestavení
Rainbow najednou jaksi méně výrazný. Ve skutečnosti pokud by se mu
podařilo najít vhodného vokalistu, mohl by Blackmore podle libosti
produkovat hudbu ve stylu Rainbow s Deep Purple, což bylo z komerčního
hlediska rozhodně výhodnější jméno.
Pouhých pár měsíců po svém vyhazovu sdělil Ian Gillan svoji verzi
událostí lidem z DPAS. Připustil, že se z počátečního šoku už vzpamatoval,
ovšem ne ze zklamání, s jakým klidem Blackmoreovo rozhodnutí přijali
Lord a Paice. Naopak když Roger Glover, rozhodně nejbližší Ianův kolega
z Deep Purple, Gillanovi po jeho propuštění telefonoval, byl z toho celý
pryč. Oba od té chvíle zůstávali v neustálém kontaktu.
Gillan také tvrdil, že hlavně Jon Lord byl úplně vyřazen z psaní skladeb.
V jeho očích se z Deep Purple stala v podstatě Blackmoreova doprovodná
kapela. Kritizoval také manažera Bruce Paynea a poukazoval na situaci
před vydáním alba The House Of Blue Light. „Říkal, že jsme měli schůzku
kapely, na které se rozhodlo, že by možná bylo dobře, aby Roger nebyl
producentem. Řekl jsem: ‚Mluvil jsi o tom s Rogerem?‘ a on odpověděl, že
ne. Tak mu povídám: ‚Se mnou jsi o tom taky nemluvil, tak jak můžeš
říkat, že proběhla nějaká schůzka kapely?‘“
Události pokračovaly vydáním výrazného inzerátu v rockovém tisku
s tím, že se hledá vokalista, kapela nejprve doufala, že by se mohl objevit
někdo úplně nový jako kdysi Coverdale. Nicméně Blackmore a spol.
společně pomalu začali sestavovat seznam kandidátů. Debatovalo se
o Dougu Pinnickovi z Kings X (vedení této kapely ovšem vehementně
bránilo jakýmkoliv pokusům o kontakt) a o Ronniem Diovi, ale pozvánku
od kapely ke zkouškám nakonec obdrželi – alespoň podle toho, co se
dostalo ven – Australané John Farnham ze skupiny Little River Band
a někdejší zpěvák formace Cold Chisel Jimmy Barnes, Britové Kal Swann
(v mnohém se podobal Coverdaleovi, dříve působil v kapelách Lion
a Tytan) a Brian Howe z Bad Company. V ní před časem nahradil Paula
Rodgerse, jehož jméno také padlo, prý však „byl shledán nedostatečným“ –
což je ovšem nepravděpodobné při Ritchieho oblibě stylu tohoto vokalisty,
který se proslavil se skupinou Free.
Nejblíže se dostali dva kandidáti, a sice neznámý Američan Terry Brock
(ze skotské skupiny Strangeways, která existovala pouze tři dny!) a bývalý
frontman Survivor a Cobra Jimi Jamison. Jeho jméno mělo ve světě AOR
zvuk, byl to bezpochyby výrazný a nadaný zpěvák a zdálo se, že by mohl
náročným kritériím vyhovovat. V září 1989 sice nazpíval vokály pro dva
základy z chystaného alba, nakonec ale na radu svého manažera nabídku
odmítl a rozhodl se věnovat sólové dráze, kterou ovšem byla úvodní píseň
k televiznímu seriálu Bay watch. Tentokrát Deep Purple podle všeho
podcenili jedinečnost a identitu, kterou kapela v osobě Gillana měla –
existovalo jen málo zpěváků, kteří by dokázali její zvuk patřičně okořenit.
Podle Marca Branse z vůbec nejdéle existujícího fan klubu Deep Purple
v Belgii mu Roger Glover potvrdil, že se dokonce mluvilo o tom, že
kandidátem na uvolněný post může být žena. Jak vážně to ovšem Glover
myslel, toť otázka. Jisté je, že na konci prosince 1989 se zdálo, že všechny
možnosti jsou vyčerpány. V té době Ritchie vyslovil jméno bývalého
frontmana skupiny Rainbow – Joe Lynn Turner. Kapela ho následně
pozvala na zkoušku.
Joe, původem z Hackensacku v New Jersey, odstartoval kariéru v 70.
letech s kapelou Ezra, která hrála coververze od Hendrixe a Deep Purple.
Když úspěšně dokončil vysokoškolské studium, vydal se v roce 1976 na
plně profesionální dráhu se skupinou Fandango. „Psali jsme dobrou
muziku, nevěděli jsme ale, jestli chceme být jako Eagles, Kool and the
Gang nebo Bad Company,“ vzpomínal Joe. „Prostě hodně potenciálu,
hodně talentu, ale žádný směr.“
Skupina si nicméně na východním pobřeží vybudovala slušné zázemí
fanoušků a vystupovala před kapelami jako Allman Brothers a Marshall
Tucker Band. V období mezi lety 1977 a 1980 vydali pod labelem RCA
čtyři kvalitní softrocková alba: Fandango, One Night Stand, Last Kiss
a Cadillac. Nejznámější skladba z poslední desky, „Blame It On The
Night“, se od té doby dočkala řady předělávek od Teda Nugenta, Rage
a dalších.
Turnerova další dráha po působení v Rainbow byla docela zajímavá.
Pustil se na sólovou dráhu, přestože začátek nebyl nejšťastnější: „Bruce
Payne se měl o mé záležitosti postarat. Čím déle všechno trvalo, tím bylo
jasnější, že má moc práce s Deep Purple, než aby se zajímal o mě. To
dokážu pochopit, Ritchie je pro něj významná osobnost a on nic nechtěl
zkazit! Tak jsem rok žil z autorských honorářů, psal jsem a čekal.“
Joea oslovili Tommy Aldridge a Rudy Sarzo s tím, zda by nechtěl jít
jako frontman do jejich projektu Driver. To nebylo všechno, nabídky na
místo zpěváka dostal i od tak významných seskupení jako Survivor a Toto.
Měl tedy spoustu zajímavých možností, ze kterých mohl vybírat. Joe také
pracoval na nahrávkách pro reklamy – zpočátku spíš se zdráháním. „Dostal
mě k tomu Michael Bolton. To bylo ještě předtím, než začal stoupat ke
slávě a bohatství. Řekl mi: ‚Člověče, do toho musíš jít.‘ Tak jsem natočil
reklamu na Budweiser. Když jsem příští měsíc uviděl v poště šek, pomyslel
jsem si – no, tak tohle bude fungovat!“
Souběžně s nahráváním reklam pokračoval Joe ve své sólové práci spolu
s Alem Greenwoodem, dříve klávesistou skupin Foreigner a Spys. Nakonec
z toho byl kontrakt s firmou Elektra Records, uzavřený v dubnu 1985
a docela úspěšné album Rescue You vydané v říjnu. Deska, která z velké
části vznikla ve spolupráci s Greenwoodem, byla plná balad a svěžích
klávesově orientovaných melodií, znamenalo tedy příklon k jemnější tváři
stylu AOR.
Na albu je slyšet bubeník Chuck Burgi a Bobby Messano (bývalý člen
Starz), který hraje na baskytaru a kytary. Kapelu při Turnerově následném
turné tvořili stejní muzikanti a spolu s baskytaristou Pata Traverse Barrym
Dunawayem doprovodili na jaře roku 1986 Pata Benatara po USA. Stále
přicházely nabídky od dalších skupin, Joe ale nakonec odmítl jak Foreigner,
tak i projekt skupiny bubeníka Jasona Bonhama (syna podstatně
proslulejšího Johna).
V červnu 1987 uložil Turner sólové plány na nějaký čas k ledu, protože
se dohodl na spolupráci s Yngwie Malmsteenem, Blackmoreovým klonem.
Turnerovo nové angažmá vzniklo v podstatě na příkaz Polygramu, protože
tato společnost zoufale potřebovala někoho, kdo by švédskému mistrovi
šesti strun komerčně pomohl a dodal modernější lesk k jeho působivé, ale
často moc komplikované kytarové hře. Joe se k němu přidal za účelem
nahrání alba a uspořádání světového turné. Výsledkem byl vynikající opus
Odyssey, který vyvolával asociace s tím nejlepším ze zvuku Rainbow
z doby JLT, nádherně plynoucí Malmsteenova neoklasická kytara byla
vkusně zasazena do rámce vytříbených melodických písní. Desky se
prodalo přes milión kusů a v americké hitparádě Billboardu se dostala na
čtyřicáté místo.
Následovalo turné po tehdejším Sovětském svazu s dvaceti koncerty, na
které se dostavily obrovské, nadšené zástupy publika, čítající dohromady
přes čtvrt miliónu lidí. Pestré CD Trial by Fire – Live in Leningrad a video
z koncertu, který se konal v říjnu 1989, představovalo komerční vrchol
Malmsteenovy dráhy. Pro nestálý kytaristův charakter na tom ale byla
kapela vždycky z existenčního hlediska nejistě a jakmile album otevřelo
Malmsteenovi americký trh natolik, aby s tím byl spokojen, přišel v roce
1989 nevyhnutelný rozchod s Turnerem. „Malmsteen a já jsme se rozešli
kvůli náboženským důvodům… on si totiž myslel, že je Bůh a já
nesouhlasil,“ žertoval JLT. „Přestal mi chodit plat, takže hádám, že jsem
z kapely vypadl.“ Následovala celá řada různých sessions, psaní skladeb
a nahrávání pro jiné muzikanty. Z toho se dvě písně vybraly pro studiový
projekt Law s Paulem Rodgersem a bubeníkem skupiny Who Kenney
Jonesem. (Jedna z nich, „Too Much Is Not Enough” se nakonec nějakým
záhadným způsobem dostala na album Deep Purple Slaves And Masters.)
Na podzim roku 1989 napsal Turner pár věcí také s Glennem Hughesem.
Nějaký čas fungoval v podstatě jako samostatný autor a doprovodný
vokalista u Geffen Records, jeho skladby a zpěv jsou součástí řady desek,
které tato společnost vydala. Ještě jednou se pokusil odstartovat sólovou
kariéru a založil novou kapelu, která dostala provizorní název Jolt. Tyto
plány ale brzy padly, protože v zimě roku 1989 mu zavolali Deep Purple.
Neúspěšné zkoušení adeptů na Gillanovo místo Deep Purple jen
potvrdilo, že nahradit tak výjimečného zpěváka bude obtížné. Kapelám
jako AC/DC se podařilo udržet i poté, co přišly o tvář a hlas své „klasické“
sestavy, naopak u jiných (například Black Sabbath nebo Bad Company) se
změna v podobě jiného vokalisty neujala.
Kvůli působení v Rainbow a souvislostem, které s tím byly spojené,
kapela zpočátku myšlenku přibrat Joe Lynna Turnera zavrhla. Nyní ji ale
společnost BMG tlačila, aby vydala nové album, takže Turner byl na
zkoušku pozván a podal dostatečně dobrý výkon na to, aby zpočátku
alespoň rozptýlil většinu výhrad. „Zavolali mi, jestli bych s nimi nemohl
strávit den nebo dva ve Vermontu,“ vzpomínal Turner. „Přijel jsem do toho
jejich opuštěného domu, který dřív sloužil nějakému golfovému klubu
a aniž by proběhlo byť jen formální seznámení s Ianem Paicem a Jonem
Lordem, Ritchie mě hned vyzval, abych začal zpívat. Prostě začali hrát
skladbu ‚Hey Joe‘ od Hendrixe. Okamžitě jsem se chopil mikrofonu,
nestihl jsem ani říct ahoj a hned jsme se pustili do hodně dlouhého
jamování. Když jsme skončili, podali jsme si ruce a tak, a taky jsme se
vzájemně představili.“ (Traduje se, že verze skladby „Hey Joe“ – kterou,
jak si možná vybavíte, nahrála již sestava Deep Purple Mark I zhruba před
dvěma desítky let předtím – je uložena někde v archivu Rogera Glovera.)
 „Ritchie se pak pustil do jednoho riffu, ze kterého později vznikla ‚The
Cut Runs Deep‘ a zeptal se mě, jestli bych k tomu nemohl ‚vytáhnout něco
z klobouku‘. Narážel tím na schopnost, která se o mě tradovala, tvořit
melodie a texty přímo na místě. Myslím, že to, s čím jsem přišel, zbytek
kapely pravděpodobně přesvědčilo. Všichni byli pro.“ Další Turnerovo
váhání, jestli se má k Deep Purple připojit nebo ne, rozptýlily atraktivní
finanční podmínky smlouvy (krátce předtím se stal otcem) a koncem roku
1989 se s kapelou dohodl.
Joe se brzy zapojil do práce na nových skladbách. Postup byl takový, že
všichni společně jamovali a takhle postupně každou novou píseň dotvořili
a teprve pak se pouštěli do další. Tímhle způsobem se nahrávací frekvence
značně protáhly do dalšího roku. V polovině června bylo hotových čtrnáct
skladeb, včetně verze „Hey Joe“. Album Slaves And Masters, jehož titul byl
inspirován názvem zařízení používaného při nahrávání, vyšlo v říjnu roku
1990.
Nástup Turnera do Deep Purple řadu lidí překvapil, zpětně jej lze ale
chápat jako rozhodnutí, které sedělo s Blackmoreovou představou
melodičtějšího stylu, jak tomu bylo v pozdějších fázích také u Rainbow.
V roce 1990 připravil novinku také Ian Gillan, dvanácté sólové album
nazval Naked Thunder, které se dostalo na pulty tři měsíce před deskou
jeho bývalé kapely.
Nový počin Deep Purple nutně vedl ke srovnávání s dřívějšími věcmi
a vyvolávalo chválu i kritiku. Pro fanoušky z Turnerovy éry a obecně
příznivce AOR bylo Slaves And Masters jednoznačně album Rainbow. Pro
naprostou většinu to prostě nebyli Deep Purple. Joe si pochopitelně za
novou deskou stál: „Není to tak nucené jako alba od Rainbow, protože tam
jsme písně rovnou psali, netříbily se jamováním, a taky tahle nahrávka není
tolik slušňácká. Všichni chtěli, aby to znělo jako Deep Purple, ale aby to
zároveň byla muzika současnosti. Někdo si možná řekne, že to není dost
agresivní, já si ale myslím, že album má silný dramatický prvek a obsahuje
spoustu různých skvělých rytmů.“
Skladby jako „The Cut Runs Deep“, „Wicked Ways“ a „Fire In The
Basement“ byly samozřejmě slibné, i když jiné písně, například „Love
Conquers All“ a „Too Much Is Not Enough“, sotva dosahovaly průměrné
úrovně. Veřejnost byla na album zvědavá, ale také opatrná. Slaves And
Masters se v Británii sotva dostalo do Top 50 a jinde se těšilo jen rychle
pomíjející popularitě.
Stejně jako v době, kdy působil v Rainbow, kráčel Turner i nyní cestou
zpěváka individualisty, který měl obzvláště silný vztah s fanoušky. Zatímco
ale v roce 1980 běželo všechno podle jeho gusta, příběh a charakter Deep
Purple se od Rainbow dost lišil. Čím dál víc jej frustrovalo nepřetržité
a pochopitelné srovnávání s dřívějšími, „klasickými“ sestavami Deep
Purple. S touto situací se vyrovnával svým typickým způsobem (jinými
slovy s až brutální otevřeností) a zaujímal čím dál agresivnější postoj vůči
tomu, co v jeho očích bylo nespravedlivou a zaslepenou oddaností k jeho
předchůdci.
Pro řadu fanoušků platilo, že lepší jsou alespoň nějací Deep Purple než
žádní. Jenže tím, že Joe veřejně odmítal dřívější úsilí skupiny, se riskovalo
odcizení i u té části publika, která byla ochotná změny přijmout a dát
sestavě Mark V férovou šanci.
Faktem je, že kvůli slavné historii, kterou měla kapela za sebou, by si
každý nový zpěvák (možná s výjimkou Coverdalea) koledoval o problémy.
Věrohodnost skupiny u skalních fanoušků prudce klesla a vyznavače
rockové hudby, kteří si Deep Purple spojovali s alby jako Machine Head
nebo Made In Japan, zmátla. Teď, když tři pětiny Purple byli bývalí
Rainbow, se znovu dostával na povrch sound zhruba z roku 1983. Je
pravdou, že i předcházející dvě alba po reunionu měla v sobě hodně ze
zvuku Rainbow osmdesátých let, vybroušeného Blackmorem za Gloverovy
asistence, nicméně výsledný produkt získal v dostatečné míře tvář Deep
Purple díky Paiceovi, Lordovi a – což bylo nejdůležitější – Gillanovi. Jenže
když stál u mikrofonu Joe, ze zvuku skupiny byl znovu jasně patrný
citovější, melodičtější směr.
Když bylo album připravené k vydání pod novým německým labelem
skupiny, konal se v říjnu v Hamburku slavnostní večírek, jehož program
zahrnoval také zápas žen nahoře bez. Během prvního měsíce propagace
alba se Glover s Turnerem 19. listopadu zúčastnili v Americe pořadu na
rádiu Rockline. V jeho rámci předvedli živě vynikající akustickou verzi
skladby „King Of Dreams“.
Deep Purple, kterými vlažné přijetí alba Slaves And Masters příliš
neotřáslo (v Británii 45. místo, na Nobody’s Perfect ztrácelo sedm příček,
v Americe dosáhlo v porovnání s live záznamem o něco lepšího výsledku
a umístilo se jako 87.), se před Vánoci uchýlili do ústraní na Floridu, aby
tam připravili kostru svých koncertních vystoupení. Začátkem roku 1991 se
objevili v Thamesmead v jihovýchodním Londýně, kde probíhaly poslední
přípravy na turné, které Deep Purple zahájili 4. února v Ostravě
v Československu. Jednalo se o vůbec první koncert skupiny, který se
objevil v Československé televizi. Šňůra pak pokračovala po evropských
a skandinávských zemích, než se v březnu přesunula na sedm vystoupení
do Británie.
 Celé turné mělo původně začít čtyřmi koncerty v Itálii, ty se ale pro
malý počet prodaných vstupenek zrušily a neuskutečnily. Skupina pak
odletěla odehrát pár akcí do USA, poté do Japonska, Thajska, Singapuru
a Jižní Ameriky, až se znovu vrátila do východní Evropy a Izraele. Nebyla
to vhodná doba na cestování, protože stále ještě doznívala první válka
v Perském zálivu. Charakter doby vykreslovala skutečnost, že když měli
Deep Purple hrát v Tel Avivu, stejný den vypálil Irák na město rakety.
I přesto se koncem září 1991, s blížícím se závěrem turné, dočkalo
několik částí světa vůbec prvních koncertů kapely. Ať už zazněly jakékoliv
výhrady vůči její sestavě tam, kde byla kapela dlouhodobě zavedená, na
nových místech, s publikem tak dlouho toužícím po návštěvě západních
rockových kapel, se nic takového nekonalo a koncerty slavily jednoznačný
úspěch.
Deep Purple Joea nechali, aby si prošel jejich starší skladby a vybral
z nich ty, které by zpíval. Turner chtěl zkusit „Pictures Of Home“, Ritchie
ale navrhovaný setlist vetoval, takže se tato skladba nikdy ani nezkoušela.
„Fireball“ a „Too Much Is Not Enough“ z nového alba sice ano, ale také se
živě nikdy nehrály. Je ironií, že koncertní set byl oproti vystoupením
v duchu Made In Japan značně pozměněný – což si fanoušci přáli už od
konce turné s Perfect Strangers. Jako úvodní zněla skladba „Burn“ a pak až
šest písní z alba Slaves And Masters. Kapela, jejíž výraznou
charakteristikou byla vždycky improvizace, tentokrát volila klasiku a sahala
k číslům typu „Hey Joe“, „Stand By Me“, „A Whiter Shade Of Pale“,
„Tutti Frutti“ a „Yesterday“, často na Joeův popud.
Optimisticky nazvaná skladba „Love Conquers All“ se dostala v březnu
do britských hitparád, nedostala se ale výš než na 57. místo. Jak se ale dalo
očekávat, měli Deep Purple s Turnerem jako frontmanem na zřeteli
především Spojené státy a 10. dubna zahájili v Burlingtonu, ve
vermontském Memorial Auditorium, americkou část turné. Brzy bylo ale
jasné, že v kapele se něco děje a o pouhých dvanáct dnů později se šňůra
v Pittsburghu zrušila, i když v USA zbývalo ještě čtrnáct naplánovaných
koncertů. Je pravdou, že problém ve formě nízkého prodeje vstupenek
z důvodu recese na amerických trzích trápil řadu dalších rockových
seskupení, mnozí to nicméně vnímali jako obecné odmítnutí současného
stylu kapely.
Deep Purple nikdy neměli k vnitřním sporům daleko. Turné ještě přililo
olej do ohně, stejně tak i kritici, u nichž se Joeova snaha o prezentování
některých klasických kusů jako „Highway Star“ setkávala s mrazivým
hodnocením. Přitom ale s klidem ignorovali fakt, že řada nových věcí, které
na koncertech zazněly (dokonce včetně přeslazené „Love Conquers All”),
dopadla mnohem lépe, než by se kdo odvažoval doufat. A koneckonců,
netrápili se s „Highway Star“ i Coverdale a Hughes? Stejně jako v dobách,
kdy v kapele působil Bolin, měla i tato sestava potenciál, otázkou ovšem
bylo, jestli se jej vůbec podaří naplnit.
Nehledě na výhrady k albu a koncertům, proti udržitelnosti stávající
sestavy působily ještě další aspekty. Začátkem 90. let sílila pozice kapel ze
Seattlu hrajících grunge, což pro řadu skupin produkujících AOR a klasické
rockery vůbec znamenalo komerční vyhnanství. Legendární status Deep
Purple naštěstí znamenal, že kapela může v nějaké formě pokračovat dál,
dokud se hudební vkus zase nezmění a nebude víc v souladu s jejich
tvorbou. Jak dlouho ale mohli přežít v takto „kompromisní“ sestavě?
Návrat ztraceného syna
Pokles prodeje a menší zájem o rockovou hudbu se odrazil i v situaci
u společnosti BMG. Co se týče nálady uvnitř kapely, bylo možné pozorovat
rostoucí nespokojenost s nedostatečnou mírou identity, kterou Joe Lynn
Turner skupině dával, takže vše směřovalo k tomu, že jeho působení v ní se
chýlí ke konci. V listopadu začali Deep Purple na Floridě ve studiu Greg
Rike pracovat na novém albu. Práce šla kupředu obtížně, protože ze
skupiny se vytratila počáteční soudržnost, v jejímž duchu vznikala první
nahrávka této sestavy. A Turner si stěžoval: „Přišli jsme třeba s výbornými
kusy, oni to ale všechno převrátili vzhůru nohama a verdikt zněl – je to
hrozné… Zpívat s takovými muzikanty, to bylo nejdřív jako splněný sen,
z kterého se nakonec stala noční můra.“
V průběhu ledna 1992 se přece jen podařilo něco nahrát. Tato doba byla
také ve znamení potlačení vlastní pýchy a objevil se návrh, že by se mohlo
využít skladatelského talentu Jima Peterika ze skupiny Survivor. To zbytek
kapely ale nevzal dobře, hlavně ne Glover, který to vnímal jako podkopání
jeho vlastní role v tvůrčím procesu.
„Přivedli jsme Jima Peterika,“ vzpomínal Joe, „aby s námi tvořil a byly
z toho skutečně skvělé věci! Jednu ze skladeb jsme nazvali ‚Lost In The
Machine‘ – ta byla v prvotřídním heavy stylu. Další byla ‚The Stroke Of
Midnight‘, a ještě ‚Little Miss Promiscuous‘. Bylo to celé ostře namířené
proti sociálnímu systému a tak. V podstatě se z nás stávala jakási ‚angst‘
kapela, ovšem s komerčním přístupem a se skvělou muzikou! Jenže ostatní
se tvářili tak všelijak… ‚Ach – dvacáté páté výročí, to nepřežijeme bez Iana
Gillana.‘ Roger se cítil utlačovaný, a tak se přidal na Jonovu a Ianovu
stranu.“
Roger později na tyto písně v syrové formě vzpomínal: „Vybavuji si
názvy ‚Just Don’t Call It Love‘ a ‚Put Your Money Where Your Mouth
Is‘… ‚Vicious Circle Of Friends‘, to byl skvělý nápad, který se nikdy
nerealizoval, určitě mám někde demonahrávku.“ (Ze skladby „Little Miss
Promiscuous“ se možná stala „Lick It Up“, ze „Stroke Of Midnight“ zřejmě
„One Man’s Meat“ a z „Lost In The Machine“ skladba „The Battle Rages
On“.)
S pochopitelnou výjimkou Blackmorea teď měl zbytek kapely
jednomyslný názor: Joeův styl není to, co si představují. Ian Paice to
později okomentoval: „Pochází z amerického popového prostředí a my zase
vyrostli v evropském rock‚n‘rollu.“ Ritchie chtěl do kapely přijmout zase
nového zpěváka, protentokrát byl ale v menšině, ostatní se jednoznačně
stavěli za obnovení sestavy Mark II. Kapela hned také otestovala Gillanův
management, jaký by k možnému zpěvákovu návratu zaujal postoj.
Gillanův návrat ovšem nebyl hotovou věcí od samého počátku.
Blackmore, který přijal požadavek ostatních tří členů kapely vyhodit
Turnera, si ale usmyslel, že vyzkouší zpěváka skupiny Riot jménem Mike
DiMeo. Ten později prozradil, že ho na práci na albu najali ještě předtím,
než znovu přišel Gillan. „Ritchie Blackmore mě požádal,“ vzpomínal
DiMeo, „abych se připojil k Deep Purple! Víte, já jejich věci zpívám rád.
Měl jsem být na albu The Battle Rages On, tak jsem na něm začal pracovat
s Rogerem Gloverem. Jenže to trvalo pouhé tři měsíce a pak to u BMG
zarazili. Rozhodli se, že pro 25. výročí založení kapely chtějí Gillana. Ty
samé písně mám na CD, kde zpívám já.“
O deset let později Roger Glover situaci popsal takto: „Někdy před
rokem 1993 Ritchie skutečně chtěl vyzkoušet jednoho zpěváka, tak jsme se
oba jeli podívat do studia v Norwalku v Connecticutu, kdo to je a co umí.
Napsal jsem nějaká slova a on je zazpíval, na pozadí přitom hrála nahraná
hudba písně, ze které se nakonec stala ‚One Man’s Meat‘. Tenkrát měla
název ‚24 Hours‘ a znělo to sice fajn, vyloženě skvělé to ale nebylo. Tedy
alespoň jsem nebyl přesvědčen, že by stálo za to pokračovat. Ritchiemu se
ale hodně líbil. Nevím, co se mezi nimi odehrálo a nikdy jsem o něm od té
doby neslyšel, až teď. Tu pásku pořád ještě někde mám schovanou, takže
nehrozí, že by se někdy vydala.“
Jon Lord, jak sám přiznal, obvykle prostě „šel s davem“, tentokrát tomu
ale bylo jinak a Blackmore dostal ultimátum s tím, že musí Gillana vzít
zpátky. Po velkém přesvědčování (a říkalo se také, že za notné podpory
finanční) ze strany vedení Blackmore kývl.
„Chtěli zpátky Iana Gillana,“ vysvětloval později Joe, „Ritchie na to ale
nechtěl za žádnou cenu přistoupit… V BMG si ho nakonec vzali do parády
a přesvědčili ho, že dostat Gillana znovu do Deep Purple je dobrý nápad.
Společně už toho nahráli v minulosti hodně, a že prý já to už nedokážu
zazpívat. Já říkám – ať mě klidně považují za hlupáka, ale ať netvrdí, že
neumím zpívat…“
Blackmore na tuto situaci vzpomínal poněkud méně zaujatě: „Zbytek
kapely chtěl, aby se Ian vrátil. Já chtěl přijmout někoho jiného, byl jsem ale
přehlasován, no tak jsem řekl: ‚Dobře, beru to…‘ Potřebovali obětního
beránka, a tím se stal Joe.“ Turnerovi jeho propuštění oznámil Bruce Payne
v srpnu 1992, uprostřed zmíněných zkoušek.
Tím, kdo jako první nadhodil téma návratu Iana Gillana, byl Roger
Glover a po jednom o možné dohodě začala uvažovat i druhá strana. Po pár
dnech a všech nezbytných náležitostech se Ian k Deep Purple přidal
a znovu se tak vystavil možným konfliktům a neshodám.
V reakcích rockové veřejnosti byla dávka úlevy i cynismu. V roce 1993
slavila kapela pětadvacáté výročí svého vzniku, je tedy nasnadě, že se dalo
čekat lukrativní turné a album, které přiláká víc zájmu, zejména vzhledem
k obnovení sestavy Mark II. Byly tu ale také nezodpovězené otázky: jak se
bude Deep Purple dařit dál, aniž by se vztahy uvnitř skupiny opět
rozvrátily, nebude Blackmore dělat věci jen mechanicky, zlepší se studiový
materiál při tom všem napětí uvnitř?
Gillan své dřívější protesty – „Pro mě jsou Deep Purple jako bývalá
manželka a já se rozhodl, že si ji už nikdy nevezmu“ – odložil stranou
a připravoval se na další vstup na bojiště. Ovšem během těch tří roků
„dovolené“, které strávil mimo Deep Purple, dostal užitečnou lekci, a sice
že svět tam venku už není ke zpěvákovi s padesátkou na krku zdaleka tolik
vstřícný. Album Naked Thunder z července 1990, které snad mělo být
pokusem o obnovení purpleovské bouře, dopadlo trochu jinak. Vzhledem
ke Gillanovu dřívějšímu úsilí prosadit v kapele progresivnější směr je při
poslechu překvapivě hodně ve znamení AOR. Ian už se nehodlal angažovat
v náročné demokracii vztahů v rockové skupině. Už nebyl jedním z nich…
„Vždycky jsem byl rád, když jsem mohl působit v nějaké skupině, jenže
ono to nefungovalo tak, že by se dělaly vzájemné ústupky, naopak to bylo
jen o tom, kdo si co dokázal urvat pro sebe, takže nakonec musela
nevyhnutelně nastoupit frustrace. Po dvaceti osmi letech jsem už měl
těchhle věcí po krk.“
Takže Gillan měl při tvorbě Naked Thunder hlavní slovo, i když určitou
pravomoc nechal také na producentovi Leifu Masesovi, jenž právě získal
cenu Grammy za dílo Jeffa Becka Guitar Shop, které spoluprodukoval. Pět
z jedenácti Ianových alb, která vznikla v dobách, kdy nebyl v Deep Purple,
se dostalo do hitparád. Když tedy podepisoval smlouvu s německou
nahrávací společností Teldec, dělal si Gillan poměrně velké naděje.
V Británii album vyšlo na labelu EastWest, u společnosti, která mimo jiné
vydávala také Simply Red! Gillanova novinka ale naštěstí měla s touto
manchesterskou kapelou kolem Micka Hucknalla jen málo společného.
Gillan hudební inspiraci hledal jinde, o 30 mil z Manchesteru dál po
silnici East Lanes Road – objevil ji v osobě Steva Morrise, který se narodil
a vyrostl v Liverpoolu, prostě byl to typický „scouser“ 16. Když svému
novému šéfovi řekl, že napsal nějaké písně, dostal za úkol nahrát demo.
Veškerá Morrisova snaha však málem skončila v koši, když Ian nakonec

16
„Scouser“ – Angličané tak říkají lidem z Liverpoolu (pozn. red.)
vzdal pokusy o otevření obálky, ve které zásilka dorazila. Byla tak
důkladně oblepená lepicí páskou! Manažer pro turné Graham Underwood ji
ale z odpadků zachránil a tři ze čtyř hudebních doprovodů, které na ní byly
nahrané, nakonec skončily na novém albu s Gillanovým textem.
Morris se sešel v Ianově nové kapele spolu se zkušeným klávesistou
Tommy Eyrem, který získal jméno ve skupině Grease Band, kde
doprovázel další skvělý britský rockový hlas, patřící Joe Cockerovi. Album
obohatili o klávesy a bicí ještě Peter Robinson ze skupiny Brand X a Simon
Phillips, jako hosté se práce účastnili také Roger Glover a John Gustafson.
Není známo, co si Glover asi pomyslel, když uviděl obal k singlu „No
Good Luck“. Byla na něm totiž parodie na design obalů alb Fireball a In
Rock od Deep Purple. Gillan byl vyobrazený zlatě, ostatní jeho bývalí
kolegové naopak vypadali dost ošuntěle…
Z této ilustrace si lze domyslet, jak se ostatně Gillan později přiznal, že
se pořád ještě dostával ze svého vypuzení z Deep Purple. „Měl jsem prostě
vyletět a bojovat,“ přiznává ve své autobiografii Child In Time, „nechtěl
jsem ale ztratit důstojnost nebo působit dojmem, že mě dostali do rohu.
První rozchod [s Deep Purple] byl už tak dost špatný, alespoň jsem ale
svobodně odešel… tentokrát mě vyhodili.“ Singl se do hitparád vůbec
nedostal.
Byla to náročná zkušenost po všech stránkách, protože tenkrát se
demosnímky přehrávaly u nahrávacích společností lidem, kteří v dobách,
kdy Gillanova kariéra začínala, možná vůbec ještě nebyli na světě. Album
Naked Thunder se dostalo na skromné 63. místo. Když se to vezme kolem
a kolem, Ian byl možná starší, moudřejší, oduševnělejší, ostřílenější a jako
autor písní zajímavější, znamenalo to ale něco? Zdálo se, že fanoušci by
raději slyšeli skladby s nimiž se proslavil před dvěma desítkami let. „No
tak dobře!“ byla jeho reakce. „Budu v každé skladbě od začátku do konce
jenom ječet!“
Další album se ale naopak stalo jedním z jeho nejlepších sólových děl.
Známý rockový reportér Chris Welch, který také mimo jiné „objevil“
Cream, o něm řekl: „Jestli Toolbox neznamená obrovský úspěch, je
rock‚n‘roll možná už skutečně mrtvý.“ Gillan si z předcházející sestavy
nechal jenom Steva Morrise a přibral vpravdě rockovou rytmickou sekci
v osobách Kaliforňanů Bretta Bloomfielda a Leonarda Haze. Druhý z nich
si vysloužil mírně legendární pověst z dob, kdy působil jako bubeník
v kapele Y&T, americké skupiny, kterou časopis Kerrang! označil za
„těleso, které nikdy nedosáhlo úspěchu, jaký si zasloužilo, jehož desky ale
zůstávají velmi významné a vlivné.“ Producentem byl Chris Tsangarides
(neboli „Tangled hairdo“17, jak jej Gillan okamžitě přejmenoval), dříve
spolupracující se skupinami jako Thin Lizzy, Tygers of Pan Tang nebo
s Gary Moorem.
Album Toolbox mělo Gillana vrátit zpátky na hardrockové výsluní.
Uvedeno bylo v klubu Marquee v Londýně, kde Ian s kapelou uspořádal
úvodní koncert, na který se přišel podívat i jeho bývalý kytarista Janick
Gers (o rok dříve se přidal k Iron Maiden). Následující turné bylo úplně
proti trendu celosvětové recese, v jeho rámci Gillanova kapela navštívila 27
zemí od Austrálie a Japonska přes Litvu až po Brazílii a Venezuelu. Byl to,
jak Gillan později vzpomínal, jeden z profesně nejpříjemnějších zážitků za
celá tři desetiletí jeho působení v rockovém byznysu. Cestovali jen čtyři
muzikanti a personál čítající stejný počet osob, což bylo něco úplně jiného
než gigantický doprovod Deep Purple. Naked Thunder byl atypický, i když
zábavný sólový „debut“ nyní měl ovšem Gillan příležitost znovu objevit
své hardrockové kořeny.
Prodejnost alba ovšem zdaleka nedosahovala čísel jako u Deep Purple,
takže následovaly diskuse o tom, co by se s tím dalo dělat. Se skupinou, na
kterou Ian v podstatě vsadil život, se zase chystal vzdát své těžce
vybudované pověsti sólového hudebníka. Chtěl dát dohromady kapelu
s názvem Repo Depo, který vymyslel bubeník Haze, když komentoval
nepořádek ve zkušebně. Ani rozchod s evropskou nahrávací společností
(album Toolbox se proto v Severní Americe objevilo až v roce 1997) jeho
nové nadšení nenahlodal. „Vyvíjeli jsme se do něčeho docela zvláštního,“
vzpomínal Ian. „Naprosto jsme si věřili a říkali jsme si, že do toho
půjdeme.“
Co se týče psaní písní, byl Gillan na vlně inspirace – jenže čtyři nové
skladby, které koncertováním v zahraničí utužená sestava (místo Morrise se
kytary chopil Dean Howard, bývalý člen sestavy T’Pau, která dobyla
špičky hitparád se skladbou „China In Your Hand“) nahrála v mobilním
studiu na Ianově zahradě, svět hudebního byznysu nenadchly. A i když
Gillan kdysi památně prohlásil: „Radši si proříznu hrdlo, než abych s nimi
ještě kdy zpíval,“ bylo lákadlo jménem Deep Purple nakonec příliš silné,
než aby mu šlo odolat.
Jak se dalo předpovídat, návrat Gillana do Deep Purple v létě 1992
nikterak nepřispěl k nápravě vztahů mezi zpěvákem a kytaristou. Po
hudební i tvůrčí stránce bylo vše přinejmenším napjaté, v horším případě se
jednalo o otevřené nepřátelství. Většina základů pro album The Battle
Rages On vznikla v Bearsville Studios ve Woodstocku v New Yorku,

17
Rorejs – doslovný překlad: složitý, zamotaný účes (pozn. prekl.)
zatímco konečné verze se nahrávaly ve studiu Petera Maffaye v Německu.
Hotové dílo vyšlo následující rok v červenci. Gillan měl na psaní textů
a nahrání vokálů k hotové hudbě relativně málo času. Blackmore od
samého začátku trousil poznámky, že původní nahrávky s Joe Lynnem
Turnerem byly podle jeho názoru lepší. Bylo jasné, že se mu Gillanův styl
nelíbí, bez ohledu na to, co říká veřejnost. Dostal se do situace, která mu
rozhodně nebyla po chuti.
O několik let později Blackmore album okomentoval: „Bez vokálů
vypadalo slibně – když jste si poslechli jenom hudbu, beze slov, znělo to
opravdu dobře. Když se ale doplnily vokály… dvě skladby jsme nahráli
s Joem ‚Stroke Of Midnight‘ – tu byste si měli poslechnout – a ‚Lonely For
You‘, výborná píseň. Byla by se dostala na první místo, kdyby vyšla, byla
tak chytlavá, když ji zpíval Joe, skutečně vynikající. Říkal jsem si: ‚To
musíme prostě udělat. Jestli vezmeme Gillana, tuhle píseň musíme nahrát.‘
Tedy nahrát úplně stejně. Pak jsem ale mluvil s vedením: ‚Uvědomuje si
Gillan, že tuhle skladbu musí zazpívat přesně takhle?‘ Protože jsem věděl,
že s ním budou problémy. ‚No jasně, všechno o tom ví.‘ Tak jsem řekl: ‚To
je skvělé, fajn, to je jedna z podmínek, aby se k Deep Purple vrátil.‘ Když
jsem s ním ale mluvil, nevěděl o tom vůbec nic. Potkal jsem ho ve studiu
a zeptal se: ‚Iane, víš o tom, jak má tahle píseň ‚Lonely For You‘ vypadat?‘
‚Ne.‘ ‚Bruce Payne ti neřekl, že jsem chtěl, abys ji zazpíval přesně se
stejnou melodií?‘ Vůbec nic o tom nevěděl. To věcem moc nepomohlo.
Nebyla to Gillanova chyba, byla to chyba vedení.“
Obě zmiňované písně se na desku dostaly jako „Time To Kill“ a „One
Man’s Meat“. Hudba byla už hotová, nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby
se Gillan s Blackmorem museli pravidelně potkávat ve studiu. Blackmore
měl volno a Gillan spolu s Gloverem pracoval na vokálech a textech.
Když se album, příznačně nazvané The Battle Rages On18 objevilo
v červenci 1993 na pultech, bylo nadšeně vychvalováno jako návrat
k soundu Deep Purple ze začátku 70. let, který byl přitom aktuální
a doplněný o moderní produkci. Přes vnitřní třenice bylo jasné, že zpátky
na scéně je kapela, která pořád dokáže vytvořit skvělou muziku. Nyní se ale
nabízela jiná otázka – až se Deep Purple vydají na turné, bude to při
koncertech fungovat?
A vypadalo to tak, že čím dál naštvanější Blackmore je odhodlán smést
zbytek kapely z pódia – a párkrát se mu to podařilo. Celý podnik oslav
pětadvacátého výročí Deep Purple nakonec vždycky pokazily vnitřní bitky.
Ještě před zahájením turné kývli Gillan i Blackmore švédskému reportérovi

18
Bitva zuří dál (pozn. red.)
Andersi Tegnerovi na poskytnutí interview (ovšem každý zvlášť) pro
televizní pořad Metall Magasinet. Oba přitom vycházeli z obecného
přesvědčení, že z hlediska vzájemných vztahů už není co ztratit a jasně
vyjadřovali, co si o sobě navzájem myslí. Jak měl Blackmore ve zvyku,
jeho poznámky měly spíše ironický nádech, když Tegnerovi vykládal, jak
by si přál Gillana zbít: „Je větší než já, takže si možná seženu ještě pár
kamarádů, možná pár Švédů, a zmlátíme ho. On přitom ale nebude vědět,
že jsem to já!“
Gillanova slova byla jízlivější: „Je to intelektuální trpaslík. To jsem
neřekl,“ zopakoval Ian třikrát a pak dodal: „Ano, řekl.“ Blackmore
poukázal na důvod, proč si myslí, že je Gillan v kapele zpátky: „Myslím, že
jsou v tom peníze. Myslím, že Ian nějaké potřeboval, no a my řekli – fajn,
proč ne.“ Lákadlo peněz navíc na kytaristově bankovním účtu zřejmě ale
také mělo svůj vliv.
Blackmore si byl bezesporu vědom toho, jakým způsobem kapela po
hudební stránce fungovala a tvořila, když v roce 1993 dělal interview pro
časopis Rock World: „Nikdy z nás všech sice mimo pódium nebudou
nejlepší přátelé, je to ale právě výbušné spojení všech jednotlivých členů,
které Deep Purple jako celku dává jedinečný náboj na pódiu i při
nahrávání.“
Plánované turné bylo hned zpočátku zasažené odvoláním koncertů po
USA. Americké rockové publikum, nikoliv pouze fanoušci Deep Purple,
ale obecně vše seskupení, která působila před nástupem grunge, se tehdy
tenčil a ke zrušení této části turné vedl nízký počet prodaných lístků. Zbyly
tedy koncerty pouze po Evropě a v Japonsku. Dokonce i plánované
zahájení evropské šňůry poznamenalo zrušení prvního koncertu v Turecku
v důsledku nestabilní politické situace, neuskutečnily se ani koncerty pro
řecké publikum.
21. září se Blackmore, Gillan, Glover, Lord a Paice sešli v rakouském
Bregenzu ke zkoušení. Dorazil také štáb MTV, který tam hodlal natáčet.
Předtím kapela odmítala natočit jakékoliv video a dokonce ani nepouštěla
na své sessions fotografy. Veškerý promo materiál, který tisk obdržel, byla
skládačka s kreslenými obrázky členů skupiny! Britský bulvární plátek
News Of The World reagoval tak, že třenice uvnitř kapely nafoukl do
gigantických rozměrů v článku s názvem „Deep Hatred“19. V Bregenzu
věčný optimista Roger Glover pro MTV naznačil, že chystané turné
„postupně znovu obnoví dobré vztahy a pocity ve skupině.“ Jak moc se
mýlil se mělo teprve ukázat.

19
„Hluboká nenávist“ (pozn. překl.)
 Takže nakonec měli Deep Purple odehrát pouze třicet sedm koncertů. Po
kompletní generálce o jeden den dříve se v Palaghiaccio v Římě 24. září
1993 výroční turné konečně rozjelo. Ale netrvalo dlouho a mezi fanoušky
po celém světě se rozneslo, že špatné vztahy mezi Gillanem a Blackmorem
jsou na pódiu zřetelně vidět. Při dřívějších turné se z duelu kytary a vokálu
ve skladbě „Strange Kind Of Woman“, což byl v Itálii přídavek, často
stávalo improvizované předvedení části „Jesus Christ Superstar“, jak ji
Gillan kdysi zpíval na filmovém soundtracku. Teď, pokaždé, když s tím
Gillan začal, jej Blackmore úplně ignoroval a odmítal melodii hrát. Není
tedy žádným překvapením, že tato část při dalších evropských koncertech
ze setu zmizela.
Ale napětí svým způsobem dokázalo úroveň vystoupení zvednout,
přičemž katalyzátorem byl vždycky Blackmore. Jeho přirozený dar
improvizace a nepředvídatelných obratů vynášel koncerty do výšek
nevídaných od idylických dob začátku 70. let, což naprosto popíralo tvrzení
těch kritiků, kteří se domnívali, že kapela usnula na vavřínech a už se
jenom veze.
Vypadalo to, že z improvizace a vášně, jež se z Blackmorea řinula, žije
celá kapela. Zejména Jon Lord hrál s větším zaujetím a touhou než při
dřívějších turné. „Tyto koncerty měly tak vysokou hladinu energie
a úroveň, jaké se nám předtím sotva dařilo dosahovat,“ řekl krátce poté
Lord.
Struktura setlistu se sice neměnila s výjimkou příležitostných změn
přídavků, Blackmore ale často přidával krátké části starších skladeb Deep
Purple. Na některých koncertech zazněly riffy z písní „Rat Bat Blue“, „The
Mule“ nebo „Wring That Neck“. Jindy začal Blackmore hrát nějakou
oblíbenou věc ze staré klasiky, třeba Griegovu „In The Hall Of The
Mountain King“. Párkrát se na chvilku přidala celá kapela, než se všichni
vrátili ke skladbě, kterou hráli předtím.
Zasvěcení ale jasně cítili, že pravděpodobnost, že plánované turné
skončí tak, jak má, tedy začátkem prosince v Japonsku, není příliš vysoká.
Během dvou týdnů vystupování v Německu před britskými koncerty napětí
mezi Blackmorem a Gillanem vyeskalovalo, když kytarista nařídil svému
asistentovi Robu Fodderovi, aby text k jedné konkrétní písni připevnil na
Gillanův stojan od mikrofonu. Ritchie měl údajně plné zuby toho, jak
Gillan zapomínal slova. Fodder na to vzpomínal: „Před vystoupením
v Kolíně se mě Ritchie v šatně zeptal, jestli znám slova k písni ‚The Battle
Rages On‘. Já je znal a on mi tedy řekl, abych je napsal na listy papíru,
které jsme pak páskou slepili k sobě. Já je měl přilepit na Gillanův stojan
od mikrofonu v době, kdy zhasnou světla a začne hrát intro. Když Gillan
vyšel na pódium, textu si povšiml, papíry strhal a zahodil. Nevypadal, že by
to na něj udělalo nějaký dojem! Během toho koncertu jsem si všiml, že
Gillan často stojí před Ritchiem a během jeho sólových partů před ním
skáče nahoru a dolů. Jenže si nevšiml, že si Ritchie ve skladbě ‚Smoke On
The Water‘ vyměnil kytaru, kterou najednou začal likvidovat pár
centimetrů vedle Gillanových nohou, takže Ian musel bleskurychle uskočit
stranou…“
Nejlepší koncerty vidělo publikum v Mnichově a ve Stuttgartu, oba se
nahrávaly pro plánované živé album. V Mnichově byla celá skupina
skutečně ve vrcholné formě a po koncertu Roger Glover řekl: „Vždycky
jsme věděli, jestli bude koncert dobrý nebo ne, hned jak Paicey začal hrát
úvod ke skladbě ‚Highway Star‘ a Ritchie do něj šveholil kytarou.“ A jako
vždy kapelu táhl kupředu Blackmore. Při posledním německém koncertu ve
Stuttgartu zahrál improvizované sólo v písni „Anya“, které se vzpírá
jakémukoliv popisu. Skladba se nakonec natáhla na téměř čtvrthodinu, celá
kapela se potom postavila a Ritchiemu zatleskala, něco takového se nikdy
předtím ani potom nestalo.
Jak turné pokračovalo, fanoušci i kritici shodně pěli na vystoupení
skupiny chválu. Jenže Blackmore čím dál obtížněji zastíral nespokojenost
s Gillanovým neustálým zapomínáním textů a také s kvalitou jeho hlasu.
V době, kdy skupina dorazila do Prahy, se Ritchie rozhodl, že čeho je moc,
toho je příliš a po vystoupení svému asistentovi řekl, že z kapely odchází.
Manažer pro turné Colin Hart dostal nemilou úlohu sdělit novinku
ostatním, kteří se mezitím sešli v baru. Když jim Hart oznámil
Blackmoreovo rozhodnutí, že na konci evropské šňůry z kapely odejde,
následovalo hrobové ticho. Přesvědčení Rogera Glovera, že turné přispěje
k zacelení sporů mezi členy kapely, bylo očividně mylné. Následující
vystoupení v Polsku, jehož úroveň byla stejně vysoká jako
u předcházejících koncertů, bylo svědectvím profesionálního přístupu
všech zúčastněných.
Deep Purple se ještě před dlouho očekávaným návratem na anglickou
půdu přesunuli do Holandska. Během poslední skladby při koncertu
v Rotterdamu, kterou byla „Smoke On The Water“, Gillan dál zpíval i při
kytarovém sólu. Když měl ke konci skladby následovat samotný zpěv
a Gillan vybízel publikum, aby se přidalo, přešel Blackmore na pódiu
dopředu a začal na svých basových pedálech vyluzovat hlasité
a disharmonické tóny. Gillan v tom okamžiku popadl stojan od mikrofonu
a udělal gesto, jakoby jej chtěl na Blackmorea hodit.
Tento konkrétní výraz nevraživosti z obou stran byl pravděpodobně
důsledkem incidentu, který se odehrál během dne. Ritchie totiž zjistil, že
japonský promotér nebyl informován, že kytarista do země vycházejícího
slunce nepřijede. Vypadalo to, že vedení hodlá dál prodávat lístky pod
falešnou záminkou, že Blackmore se japonské části turné zúčastní. Ritchie
tedy ze svého pasu vytrhl stránku s pracovním povolením pro Japonsko,
aby jasně ukázal, že už není cesta zpátky, a pak osobně zatelefonoval
japonskému pořadateli, omluvil se mu, že nedorazí a sdělil mu, že z kapely
odchází.
V době, kdy se konal první anglický koncert, se informace o odchodu
Blackmorea koncem evropského turné na veřejnost sice ještě nedostala,
nicméně nové informace o konfliktu mezi kytaristou a zpěvákem vedly
řadu britských fanoušků k úvahám, jestli to Deep Purple na pódiu skutečně
zvládnou. Při druhém ze dvou brixtonských koncertů si Ritchie vážně
poranil kotník, když během „Highway Star“ uklouzl na pódiu. Před dalším
koncertem byl přivolán lékař, který doporučil, aby zbývající vystoupení
zrušili, nakonec ale plánovaný poslední britský koncert v NEC
v Birminghamu proběhl přesně podle plánu – tam se mělo filmovat pro
chystané video. Blackmore se ale už dřív přikláněl k natočení jednoho
z dřívějších koncertů v Německu, kde byl Gillanův hlas podle jeho názoru
v lepší formě.
Filmová společnost však trvala na Birminghamu, Blackmore tedy
souhlasil pod podmínkou, že na pódiu nebudou žádné kamery. Když se
ztlumila světla a bubeník Ian Paice rozehrál známou úvodní sekvenci
ohlašující začátek „Highway Star“ zdálo se, že něco není v pořádku. Úvod
trval déle než obvykle. Po nějaké době bylo jasné, že Blackmore zůstal
v zákulisí, zbylí muzikanti se ale přidali a začali skladbu hrát ve čtyřech.
Blackmore se za chvíli na scéně objevil, ale během svého sóla vzal sklenici
vody postavenou na klávesách a vychrstl ji na kameru umístěnou na pravé
straně pódia. Jelikož těsně před kamerou stál Gillan, kde se zaujetím hrál na
svoje konga, vypadalo to, že cílem je on. Blackmore byl ale přesný střelec,
sprchu tedy dostal kameraman. I potom, během dvou úvodních skladeb, na
pódium přicházel a zase z něj odcházel a nakonec jevil o celý koncert téměř
nulový zájem.
Do dnešních dnů trvá Blackmore na tom, že „incident nebyl v žádném
případě namířený na kohokoliv v kapele a rozhodně ne proti publiku. Už
jsem byl rozhodnutý, že z Deep Purple odcházím a měl jsem pro to své
důvody. Vedení kapely mi v té době řeklo, že [nahrávací společnost] BMG
chce natočit vystoupení v NEC. Já s tím souhlasil za předpokladu, že na
straně pódia nebudou žádní kameramani… Když se rozezněla úvodní část
‚Highway Star‘ a já začal vycházet na pódium, hned jsem o jednoho z nich
zakopnul. Vytlačil jsem ho z pódia, na kterém neměl co dělat… Hrát takový
koncert je velmi stresující. Cítím to tak, že jsem měl právo na takové
podmínky, které mi umožní vydat ze sebe to nejlepší.“
S touto událostí se časem spojovalo hodně historek, podle jedné z nich
si skupina měla myslet, že Blackmore situaci uměle vyrobil, protože právě
podepsal smlouvu ohledně sólové dráhy. Ať už tomu bylo jakkoliv,
informace o blížícím se odchodu Blackmorea z kapely prosákla ven právě
po tomto vystoupení, i když Gillan údajně novinku podal někomu jinému
tak, že kytarista byl propuštěn.
Turné zakončila čtyři vystoupení ve Skandinávii, všechna přitom měla
opět vysokou úroveň. Obzvlášť vydařený byl předposlední koncert v Oslu,
kde Blackmore naposledy na konci skladby „Smoke On The Water“
roztřískal kytaru a nechal ji doznívat během odchodu kapely. Po poslední
akci v Helsinkách zůstal na pódiu o něco déle než obvykle, aby si potřásl
rukou s první řadou diváků, pak následovala cesta do hotelu. Všichni
věděli, že tohle je konec dalšího období, s Ritchiem se ale přišel rozloučit
pouze věčný diplomat Ian Paice. Řekl mu prý zhruba toto: „Myslím, že
děláš chybu, stejně ti ale přeju všechno nejlepší.“
Gillan ani Blackmore na poslední společné chvíle pódiu nevzpomínají
s velkým nadšením, řada fanoušků ovšem toto turné považuje za jedno
z nejlepších, jaké kdy kapela podnikla. Ritchie Blackmore Deep Purple
opustil, když měla kapela svou tvář a byla v lepším stavu než řadu let
předtím. Od jeho odchodu zůstávají příznivci skupiny rozděleni na dva
tábory, z nichž jeden tvrdí, že Deep Purple jsou pořád stejně skvělí jako
dřív, druhý je toho názoru, že s Blackmorem odešel i duch kapely.
Díky nestálým Ritchieho výkonům, které byly pro ostatní motivací, aby
se o to víc snažili, byly v třiadevadesátém k vidění některé z nejlepších
koncertů, jaké Blackmore a Deep Purple odehráli od chvíle, kdy se znovu
dali dohromady. A dokonce není ojedinělý názor, že tato etapa byla
vrcholem kariéry Deep Purple i Blackmorea.
„Duch kapely tenkrát z posledních sil poblikával a my věděli, že s ním
už kapela žádnou budoucnost nemá, takže nám všem vlastně tím, že odešel,
prokázal službu,“ okomentoval situaci Gillan, kterého pochopitelně vývoj
událostí těšil. „Pořád se řešily jenom hry kdo z koho… Všechnu energii
jsme spotřebovávali na to, abychom odolali jednomu z nás, ze kterého se
stával megaloman. Člověk se to snaží skrývat, podobně jako se skrývají
domácí hádky kvůli dětem, pak si ale nakonec uvědomí, že ze vztahu
s někým, s nímž je dlouho, prostě vyprchala láska. A také styl, který se
snažil prosazovat, byl tak omezující. Šli jsme prostě dolů.“
Jelikož všichni členové skupiny s výjimkou Gillana podepsali koncem
80. let smlouvu se společností BMG, měl Blackmore možnost vydat se u ní
na sólovou dráhu. Zástupci labelu trvali na tom, aby se jeho projekt
jmenoval Rainbow, což bylo proti Ritchieho přání: „Chtěl jsem název
Moon, což bylo příjmení mého dědečka. Firma ale rozhodla, že kvůli
prodeji to bude Rainbow… však víte, jak to u nahrávacích společností
chodí.“
Ritchie zkusil váhavě kontaktovat Joe Lynna Turnera, zda by se nechtěl
opět stát frontmanem skupiny – „Nemyslel jsem si, že to vezme vážně a na
nabídku kývne. Měli jsme předtím tak velké problémy, že jsem to ani já
nebral moc vážně“ – a nakonec přibral neznámého Skota jménem Dougie
White. Nicméně tato sestava Rainbow vytvořila pouze album Stranger In
Us All, pak kytarista zcela změnil hudební styl. Dál kráčel v duchu
„unplugged” a se svou přítelkyní Candice Night sestavili renesanční
hudbou inspirovanou skupinu Blackmore’s Night. Co se ale dělo
s opuštěnými Deep Purple?
Z finančního hlediska nepřicházelo zrušení japonské části turné v úvahu,
takže Deep Purple nejprve oslovili bývalého kytaristu skupiny UFO
Michaela Schenkera. „Když Blackmore z Deep Purple odešel, požádali mě,
zda bych se k nim nechtěl přidat. Nabídku jsem odmítl, protože jsem
nechtěl hrát sólové party někoho jiného.“ Být hlavním kytaristou u Deep
Purple, to byla touha tisíců rádoby kytarových hvězd, ovšem nahradit
proslulého „muže v černém“ už takovým snem nebylo. Koneckonců, jediný
člověk, který s k tomu odhodlal dlouhodoběji, už nebyl naživu…
To ale Deep Purple nezabránilo v tom, aby na klíčový post přibrali už
třetího Američana (počítáme-li Randyho Californiu), a sice Joea Satrianiho.
Tím nemá být řečeno, že by se v případě tohoto kytaristy s neuvěřitelně
hbitými prsty snad uvažovalo o stálém angažmá. Hvězda muže
s přezdívkou Satch prudce stoupala a jeho období u Deep Purple, které
začalo v listopadu 1993, nemohlo být ničím víc než krátkodobým
záskokem.
„Pomohl nám dokončit turné, když Blackmore odešel,“ řekl Gillan, „a
zůstal s námi rok. Po jednom dni zkoušení znal perfektně všechny noty –
byl to skutečný profesionál a skvělý kytarista. Pamatuji si, že mi jednou
řekl: ‚Páni, tak já budu hrát „Smoke On The Water“ s Deep Purple!‘
Neuvědomil jsem si, jak moc to pro něj znamená.“ Roger Glover
vyjadřoval obdobnou spokojenost: „Potřebovali jsme někoho, kdo by se
dokázal rychle naučit naše věci a kdo by byl přijatelný pro našeho
japonského promotéra a publikum. Satriani byl tím pravým mužem na
správném místě.“ A ochotně také dodal: „Bylo potěšením koncertovat bez
černého mračna na pódiu.“ Gloverova poznámka nebyla ovšem úplně
přesná. Japonský pořadatel pan Udo trval na tom, aby se do kapely přibral
někdo se zvučným jménem, protože chtěl mít jistotu, aby z turné nakonec
nebyla finanční katastrofa. A právě Roger spolu s manažerem Brucem
Paynem navrhl, že by se mohl přibrat Satriani.
Satriani, původem z New Yorku, se narodil v roce 1956 a na formování
jeho kytarové hry měl značný vliv britský bluesrock z konce 60. let
v podání muzikantů jako Clapton, Beck a Page. V roce 1974 bral hodiny
u jazzového kytaristy Billyho Baurera a u klávesisty Lennyho Tristana,
o čtyři roky později už vyučoval v Kalifornii hru na kytaru: mezi jeho
studenty byli kromě jiných Steve Vai, dnešní kytarista skupiny Metallica
Kirk Hammett nebo Dave Bryson z Counting Crows.
Satriani nejdříve nějaký čas hrál s popovými kapelami Squared a Greg
Kihn Band, až v roce 1986 přišel se svým prvním plnohodnotným albem
s názvem Surfing, které vyšlo pod americkým labelem Relativity. O dva
roky později ho na společné turné pozval Mick Jagger, v osmaosmdesátém
byl také nominován na cenu Grammy za EP Dreaming No 11 a jeho cestu
vzhůru potvrdilo album Flying In A Blue Dream z roku 1989. Jako host se
podílel na nahrávkách Alice Coopera a skupiny Spinal Tap, sám vydal další
album The Extremist, které se koncem roku 1992 dostalo v Americe do Top
30 a v Británii do Top 20. O rok později následovalo dvojalbum Time
Machine, které mělo srovnatelný úspěch. Byl to skutečně činorodý muž.
Natolik byl ale také fanouškem Deep Purple, že si zaletěl do Tokia na
jedinou zkoušku, přitom se o nabídce dozvěděl pouhý týden předem.
„Hrálo se s nimi úžasně. Bylo to bezproblémové a užili jsme spoustu
legrace, rád bych s Deep Purple zůstal dál, jenže to opravdu nešlo. Byl jsem
právě uprostřed propagace alba Time Machine, takže jsem se znovu na pár
měsíců vydal na vlastní turné. Ale pak jsme se začátkem léta zase sešli
a vyjeli na šňůru po Evropě, která trvala dva měsíce. Tuším, že to byl rok
1994.“
Když Blackmore tak narychlo z kapely odešel, pořadatelům koncertů
v Japonsku nezbylo nic jiného než dát do tisku zprávu s vysvětlením
situace. Nechyběla Satrianiho fotografie a poznámka, že „z důvodu
odchodu Ritchieho Blackmorea z Deep Purple koncerty odehraje výše
uvedená sestava.“ Ve zprávě byli čtenáři rovněž upozorněni, že ti, kdo si už
zakoupili lístky, mají nárok na vrácení peněz, pokud si to budou přát.
A faktem je, že v zemi, kde měl Blackmore pověst Claptonova formátu,
skutečně asi dva a půl tisíce lidí této možnosti využilo.
Je nasnadě, že tím, kdo měl z takového vyřešení situace největší radost,
byl vokalista Deep Purple. „Když jsme se konečně s Ritchiem rozešli, bylo
to opravdu jako rozvod,“ vzpomínal v roce 1995 Gillan. „Všechno šlo
špatně, byli jsme v tom až po uši. Po rozvodu se cítíte nejdřív mizerně, pak
přijde úleva a najednou nevíte, co dál. Takže Ritchie byl pryč a naše pocity
byly divné. Všichni v Purple jsou vynikající muzikanti, tenkrát ale hráli
jako těla bez duše. A pak se všechno začalo zlepšovat.“
Tanečník Morse
Pokud někde zavládlo zklamání nad tím, že sestava Mark II už nebude
vystupovat, byli japonští znalci Deep Purple v důsledku toho úplně mimo
sebe: setlist koncertů, které skupina v jejich zemi odehrála, byl
nejnápaditější za celou dobu, po kterou byli Deep Purple zase pohromadě.
Fanoušky ze starého kontinentu naopak podráždilo, když zjistili, co skupina
mohla předvést v Evropě, kdyby Blackmore neodmítal hrát některé
skladby. Plný setlist vypadal následovně: „Highway Star“, „Ramshackle
Man“, „Black Night“, „Maybe I’m Leo“, „Twist In The Tale“, „Perfect
Strangers“, „Pictures Of Home“, „Knocking At Your Back Door“,
„Anyone’s Daughter“, „Child In Time“, „Anya“, „The Battle Rages On“,
„When A Blind Man Cries“, „Lazy“ a „Space Truckin‘“. Jako přídavky
zaznívaly písně „Hush“, „Speed King“ a „Smoke On The Water“. Možná
u vědomí toho, že turné se Satrianim bude krátkodobá záležitost, se
společnost BMC rozhodla natočit koncert v tokijském Budokanu. Nahrávka
se ale prozatím nikde neobjevila a možná se tak už nikdy nestane.
Nový americký kytarový virtuos, který k Deep Purple nastoupil, se
zoufale snažil vysvětlit novinářům, že pro něj je turné oslavováním
bohatého dědictví Deep Purple spolu s publikem. „Určitě to není tak, že
bych Blackmoreovi ukradl jeho vystoupení… Deep Purple potřebovali
kytaristu okamžitě, navíc se právě snaží zmátořit z odchodu Ritchieho
Blackmorea a nalézt nového, stálého člena.“
Satriani dále uvedl: „Užitek z tohoto krátkého spojení byl na obou
stranách a mě skutečně těší, že jsem s nimi mohl hrát. U poloviny skladeb
jsem se držel Ritchieho stylu, u ostatních ale bylo jasné, alespoň z pásek,
které jsem dostal, že k jejich studiovým podobám se stavěl zády a každý
večer se je snažil hrát jinak. Získal jsem hrubou představu právě z těchto
nahrávek a z toho, co se kapele líbilo – asi tak dvě třetiny materiálu jsme
přepracovali.“ Některé jiné skladby, mezi něž nevyhnutelně patřila
i „Smoke“, si svou podobu zachovaly podle nahraných verzí.
Japonské turné bylo pro skupinu natolik příjemnou záležitostí, že se
všichni rozhodli pokračovat dál a odehrát velkou evropskou šňůru, která se
naplánovala na příští rok, přičemž začít měla 27. května v Holandsku.
Těsně předtím Satriani poskytl interview německému časopisu Metal Star,
ve kterém vzpomínal na moment, kdy dostal nabídku, aby se ke skupině
připojil: „S tím nápadem přišli Bruce Payne a pan Udo, kteří zavolali
mému managementu. Požádal jsem o několik dní na rozmyšlenou. Ale hned
po hodině jsem zavolal zpátky a nabídku přijal. Bál jsem se, že by si to
mohli rozmyslet!“
Když se jej novináři ptali, jak dlouho hodlá v kapele zůstat, odpověděl:
„Chtěl bych zůstat navždy! Jenže jsou tu podepsané smlouvy a závazky
ohledně nahrávání. Je to hodně složité. Jestli je ale pravda to, co říká Roger,
skupina chce, abych s ní zůstal. Je to moje největší přání. Všichni bychom
rádi zapomněli na minulost a společně objevovali něco nového.“
Setlist pro evropské turné se nelišil od toho v Japonsku a navíc se v něm
objevila ještě skladba „Fireball“, kterou skupina nehrála od roku 1972.
Přestože dvě vystoupení v Německu byla zrušena kvůli tomu, že se křížila
s jinými koncerty, což mělo negativní dopad na počet prodaných lístků,
bylo turné velice úspěšné. Kapela si uvědomila, že Deep Purple stále mají
budoucnost – přestože někteří fanoušci soudili, že bez Blackmorea to už
není ono. Například ve Španělsku, kde byl Satriani obzvlášť oblíbený,
přijali novou sestavu velmi nadšeně.
Joe Satriani sice kapele pomohl z obtížné situace, jenže závazky k jeho
vlastní kariéře měly vliv na další plány. Cesty Deep Purple a Satrianiho se
musely rozdělit. Joe se chystal odehrát ještě dva koncerty na Novém
Zélandu v říjnu 1994, ovšem zhruba v té době už musel nahrávat sólové
album a navíc vyšlo najevo, že podle své smlouvy nesmí vystupovat s Deep
Purple v Americe. Takže kapela neměla jinou možnost než hledat nějakou
trvalou náhradu.
Byl to sice konec spojení se Satrianim, Deep Purple se s ním nicméně
znovu krátce sešli při několika málo koncertech téměř o deset let později,
kdy si zahrál spolu se svým nástupcem speciální jam ve skladbách „Hush“,
„Speed King“, případně „Black Night“.
Když přišel čas nahradit Satrianiho, měli zbývající čtyři členové alespoň
k dispozici dostatek času. Rozhodli se, že si každý sestaví seznam deseti
nejvhodnějších kandidátů, z čehož se pak bude vybírat. Nakonec se nový
kytarista vybral vlastně sám, protože jen jedno jméno se objevilo na všech
čtyřech seznamech. Byl jím Steve Morse. Další Američan.
Toto jméno znali jen málokteří příznivci Deep Purple – pokud to ovšem
sami nebyli kytaristé. Čtenáři časopisu Guitar Player jej pětkrát po sobě
zvolili nejlepším kytaristou, bylo to v letech 1982 – 1986, až přišla žádost,
zda by nechtěl z ankety „odstoupit“ a dát šanci také dalším. Stejnou cestou
předtím kráčeli Steve Howe z Yes a později Eric Johnson, takže Morse si
mohl blahopřát, v jak vybrané společnosti se ocitl.
Steve Morse se narodil v Hamiltonu v Ohiu 28. června 1954. Nejprve
studoval na univerzitě v Miami klasickou a jazzovou kytaru, v roce 1975
založil skupinu Dixie Dregs s baskytaristou Andym Westem (oba společně
studovali a spolu také působili v předchozí kapele Dixie Grits). Ani je, ani
Kansas, s nimiž Steve hrál koncem 80. let, nelze ve skutečnosti považovat
za sestavu z první ligy, nicméně zejména Dregs měli mezi svými příznivci
větší zastoupení aktivních muzikantů, než bývá obvyklé, a to díky vybrané
směsi jazzu, rocku, vážné hudby a dokonce bluegrassu. S Dixie Dregs hrál
také výborný bubeník Rod Morganstein, pozdější člen skupiny Winger.
Kdo si tehdy naladil pořad Radia 1 s názvem Friday Rock Show, který
vedl příznivec Deep Purple Tommy Vance, mohl často slyšet melodii
Morseovy písně „Take It Off The Top“, i když zjistit, kdo to vlastně hraje,
už tak snadné nebylo.
V roce 1983 přišla na scénu kapela Steve Morse Band, pak se Morse
objevil v řadách skupiny Kansas, s níž nahrál alba Power (1986) a In The
Spirit Of Things (1988). To už ale tato formace byla dávno na ústupu
z komerčně úspěšnějších sfér, kde bodovala v letech 1976-77 s hitovými
singly typu „Carry On Wayward Son“ a albem Leftoverture. To se
v Americe dostalo dokonce do Top 5.
Morse pak hudební svět na nějaký čas opustil, což bylo s podivem,
protože hudbou žil od dětství. Začal se plně věnovat další ze svých ambicí
a stal se pilotem. Při rozhovoru s reportérem Anilem Prasadem v roce 1992
řekl, že si kontrastu mezi prací pilota a koncertováním s rockovou kapelou
opravdu užíval. „Být pilotem, to bylo nádherné. Znamenalo to pravidelnost,
a také jasně danou a konečnou práci. Když skončíte, tak prostě skončíte.
Ale když jste na turné s kapelou, strávíte třeba celý den v letadle, večer
z něj vystoupíte a jdete na zvukovou zkoušku, uděláte interview, odskočíte
si na workshop, pak hurá do hotelu, osprchovat se a večer na pódium. Po
koncertu je ještě zapotřebí se postarat o spoustu věcí, naplánovat si čas pro
následující den, sehnat si něco k jídlu. Následuje pár hodin spánku, no
a ráno se probudíte a jede to všechno znovu!“
Práce pilota jej bavila a také se mu líbilo, že může být součástí týmu –
„Máte vedle sebe dalšího pilota, s nímž spolupracujete, takže pokud vám
něco unikne, on to zachytí“ – nakonec ale přece jen začal postrádat
kreativní aspekt muziky a možnost mít nad svou profesní dráhou naprostou
kontrolu. „Když působím v hudebním světě, také vlastně lítám, takže je to
docela příjemný kompromis.“
Předtím, než Morse dostal od Deep Purple pozvánku, nikdy předtím je
neslyšel hrát naživo a přiznal, že když se přišel podívat na jejich koncert se
Satrianim, nevěděl, co má čekat. „Očekával jsem, že budu trochu zklamán,
největším šokem pro mě ale bylo, kdy ž jsem viděl, jak jsou v hudbě
usazení a soustředění. „Podle mých zkušeností,“ dodal a měl přitom docela
jistě na mysli nedávné působení se skupinou Kansas, „to vypadá tak, že
jakmile dojdete na vrchol, začnou se věci odvíjet opačným směrem. Jsem si
jistý, že by neslyšeli rádi, že mě skutečně překvapilo, jak jsou dobří. Jenže
já jsem byl opravdu zaskočen!“
Jistě není nutné zdůrazňovat, že tento pocit byl vzájemný. „Když
hrajeme se Stevem, jsme úžasně uvolnění a je pro nás mnohem snazší se
vyjádřit,“ řekl Gillan, který si alba Dixie Dregs zařadil do své osobní
sbírky. Neviděl žádný problém s dřívější Morseovou orientací spíše na jazz.
„Ian Paice pochází z hudební školy Buddyho Riche, Jonovy kořeny
spočívají ve vážné hudbě, jazzu a blues, Roger je hippie, takže to se
nepočítá a Ritchieho přitahoval Nashville. No a já se hlásím k rock‚n‘rollu
a blues. Steve vyrůstal s bluegrassem v žilách.“
Stejná otázka padla na tiskové konferenci v Moskvě, kde se Morse
schopně postavil na vlastní obranu sám. „V první řadě mi nikdo neřekl, že
můžu být dobrý jenom v jedné věci. Za druhé, jistě, to je pravda – hrál jsem
s některými z největších žijících jazzových muzikantů. Nikdy jsem ale
nehrál s tak dobrými muzikanty, jací tvoří Deep Purple. Musím pracovat
úplně na maximum, abych s nimi udržel krok.“
Úvodní zkouškou měly být pro kapelu a jejího nového člena zmíněné
koncerty na Novém Zélandu. Jelikož se ale na každý prodalo přibližně čtyři
tisíce lístků a místa konání měla kapacitu pro 13 tisíc, rozhodl se pořadatel
couvnout. Takže první společné vystoupení Deep Purple s Morsem se
odehrálo v listopadu 1994 v Mexiku v rámci tamního miniturné o čtyřech
koncertech. Že všechno funguje, to bylo jasné okamžitě a nové spojení se
nakonec ukázalo být trvalé.
Pro Steva Morse vyvstal jediný problém. Nedávno se stal otcem, takže
jej trápila častá odloučení od domova a od syna, kterému byly v době, kdy
se k Deep Purple přidal, tři roky. Potomstvo ostatních členů kapely bylo
povětšinou v nezávislejším adolescentním věku, takže jediný Morse řešil
problém, jak docílit toho, aby mohl se svým synkem trávit co nejvíc času.
„Ke konci prvního turné jsem už byl úplně šílený,“ přiznal Morse upřímně
při rozhovoru s Davem Lingem v roce 2001 pro časopis Classic Rock.
„Cítil jsem se s Deep Purple úžasně, uvědomoval jsem si ale, že takhle to
nepůjde. Nechtěl jsem propást kouzelný věk svého syna. Dlouze jsme
o tom diskutovali a i když je pravdou, že občas počítám jednotlivé dny,
když je turné příliš dlouhé, podařilo se nám to vyřešit.“
„Morse byl jediným jménem na našem seznamu kandidátů, telefonát
jemu byl jediný, jaký jsme kdy učinili,“ řekl Gillan. „S ním jsme po
hudební stránce vždycky fungovali, cítili jsme se dobře, to ale byla prostě
otázka osobních sympatií, člověk se samozřejmě nechce zavázat k tomu, že
bude trávit poměrně hodně času s někým, koho nemá příliš rád. Všechno
šlo krásně, odehráli jsme několik koncertů podle jiného scénáře, než jsme
byli zvyklí a vypadalo to, že si společně výborně rozumíme. Ano, Steve je
Američan, tím ale nechci říct nic špatného – má úžasný smysl pro humor
a je neobyčejně inteligentní.“
Nejzásadnější nebyl ovšem vztah mezi zpěvákem a kytaristou, nýbrž
mezi nově příchozím a klávesistou Lordem. Někdejší jiskra mezi Jonem
a Ritchiem Blackmorem se zažehla někdy začátkem roku 1970, která, jak
později vysvětloval Gillan, zůstávala dlouho skrytá: „Když jsme jamovali,
Ritchie se nikdy neřídil podle Jona, a to je právě ten rozdíl mezi tím, jak to
bylo tenkrát a jak to je teď.“ Morse svého nového instrumentálního
partnera popsal: „Mistr improvizace a rozený muzikant se skvělým
přístupem. Pracovat s ním je pro mě potěšením.“ Také na něj udělala dojem
skutečnost, že Ian Paice vnímal jeho riffy a odpovídal na ně bicími.
„Dokáže sledovat, o co se snažím,“ řekl Morse a dodal, že řada méně
zdatných muzikantů musí hudbu slyšet vícekrát, aby v ní rozpoznali nějaký
charakteristický prvek. „Ian to dokázal okamžitě.“
Morse se také s potěšením dělil o vizuální pozornost s frontmanem
Gillanem, který jej k tomu sám vybízel: „Pojď sem ke mně, hezky dopředu.
Zahrajeme si spolu.“ Takže jeho modrá kytara Music Man se postupně stala
stejně výrazným poznávacím znakem jako dříve Blackmoreův stratocaster.
Morse také hned vyvolal změnu repertoáru, do kterého chtěl vrátit skladby
„Hush“ a „When A Blind Man Cries“.
To se setkalo s plným souhlasem Iana Gillana. „Když jsem se do
skupiny vrátil, cítil jsem se frustrován, protože podle mě byla ‚Hush‘
naprosto brilantní věc. Jenže ostatní ji neměli rádi, protože jim připomínala
časy, na které chtěli zapomenout. Nechtěli se všemi hity z téhle doby –
‚Hush‘, ‚Kentucky Woman‘, ‚River Deep Mountain High‘ – mít nic
společného. Když se ale ke kapele přidal Steve, řekl: ‚Lidi, neblázněte,
musíme přece hrát „Hush“, je to skvělá věc.‘ Nejdřív jsme odporovali, mě
nevyjímaje, pak jsme ale změnili názor a teď si myslím, že je to výborné.“
Měli Deep Purple teď v úmyslu oslovit nové příznivce i skalní
fanoušky? „Naše dřívější publikum vyrostlo a někam se posunulo,“
připustil Gillan v roce 2001, „ale když vznikla nová sestava, nastal jakýsi
bod obratu. Povšimli jsme si toho, když to Ritchie zabalil a do kapely přišla
mladá tvář. Možná je to proto, že Steve Morse je takový hezký mladík. No,
ve srovnání s námi je skutečně ještě mládětem! Lidi si k němu dokázali
najít vztah, a také už mnoho z hudebních příznivců mělo dost techna
a různého samplování. Chtěli prostě slyšet nějakou živou muziku. Teď se
na nás přichází podívat skutečně skvělé publikum. Takže do budoucnosti se
díváme s velkým nadšením. Je už konec líbánek. Steve je plnohodnotným
členem, i když si sám pořád říká nováček. Pečujeme o něj a nasloucháme
všemu, co nám chce říct.“
Výzvou pro Steva Morse, stejně jako pro každého, kdo kráčí ve stopách
někoho slavného, byl problém, jak udržet v rovnováze integrační a inovační
přístup. Nový materiál mohl nabízet nový prostor, ale riffy typu „Smoke On
The Water“, s těmi se rozhodně hýbat nedalo. Lidé chtěli slyšet to, co už
znali, což byla skutečnost, které si byl Morse velice dobře vědom. „Jsem
jedním z fanoušků a ty skladby hraju jako fanoušek,“ řekl Davu Lingovi.
„Snažím se Ritchieho sound trochu prolnout s mým vlastním, příliš mnoho
z jeho stylu ale nemůžu převzít, protože to nejlepší na Ritchiem je právě
jeho jedinečnost.“ Úspěchem jeho velice jemného, ohleduplného přístupu
bylo to, že, jak tvrdil v roce 2001, za sedm let jej pouze dvakrát někdo
z publika osočil. Dlužno dodat, že je to velice nepravděpodobné, protože
fanoušci Deep Purple jej do svých srdcí přijali vřele.
Většina fanoušků se k Morseovi stavěla přívětivě od samého začátku,
trvalo nicméně trochu déle, než jeho kytara zazněla také na albu. Až v roce
1996 konečně přišla změna ve formě alba Purpendicular. Jeho 58. místo
v britské hitparádě, na které v únoru dosáhlo, bylo značným zklamáním,
zejména po úspěchu posledního desky s Blackmorem The Battle Rages On,
která se v srpnu 1993 dostala na 21. místo. Purpendicular bylo také prvním
albem skupiny, které vůbec neproniklo do americké Top 200.
Recenze v médiích byly, teď už podle očekávání, nepříliš dobré:
obzvlášť negativně se vyjadřoval Melody Maker, dříve jedno
z nejdůležitějších hudebních médií, teď ovšem v posledním tažení: „Album
Purpendicular je – nejdřív si ale sedněte a připravte se na nejhorší –
naprostý odpad. Písně, které na albu jsou, se vůbec nedají poslouchat,
protože žádná z nich se nedá vydržet déle než asi tak minutu. Je to podivná,
nicneříkající zvuková směs, ze které se vám akorát zvedne žaludek…“
Časopis Frontiers zaujal nicméně docela opačný postoj, jak se dalo od
časopisu specializovaného na progresivní rock očekávat. „Kdyby mi někdo
řekl před rokem, že odchod Ritchieho Blackmorea z Deep Purple dokáže
tuto legendu zachránit, řekl bych si, že je to lež jako věž. Teď bych ale pány
Gillana, Glovera, Lorda a Paice skoro podezříval z toho, že si říkají, proč
jen ho nenechali odejít dřív.“ Je nutno říci, že tento časopis byl v menšině,
přesněji řečeno v menšině ohledně názoru, který je vyjádřen v závěru
článku: „Je to bezesporu nejlepší album, jaké Deep Purple kdy nahráli.“
Možná nepřekvapí, že díky natolik smíšeným a často emotivně laděným
reakcím trvalo dalšího dva a půl roku, než skupina znovu vydala plody své
studiové práce.
 Jako vždycky bylo i tentokrát mezi lidmi mnoho načerno nahraného
materiálu z předcházejících období, což vedlo Steva Morse během turné
s Purpendicular k rozhodnutí, že nebude fanouškům podepisovat bootlegy.
Základy tohoto nápadu pocházejí od Simona Robinsona z DPAS, který
navrhl, že by kapela mohla vydávat limitované edice cédéček s vybranými
živými koncerty. V případě vystoupení v Paříži ale došlo k širší distribuci.
Toto album se na pulty dostalo relativně rychle jako Live At The
Olympia a byl to dvojdisk, který skupina vydala v červnu 1997. Deep
Purple na tomto koncertu při hraní dvou skladeb z alba Purpendicular,
„Cascades“ a „Purpendicular Waltz“, doprovázela dechová sekce, což bylo
znamení, že se v nové sestavě cítí natolik dobře, aby měli chuť
experimentovat a odchýlit se od obecně akceptovaného rámce. Pro
atmosféru Purpendicular to ostatně bylo typické a tento přístup jej také
staví do podobné pozice jako album Fireball, totiž jako něco jiného,
nového.
Úpornost nepřátelského postoje vůči nahrávce Purpendicular lze
pravděpodobně částečně objasnit tím, že pořád ještě byli hlasitě slyšet
tvrdohlavci, kteří trvali na tom, že bez Ritchieho Blackmorea to prostě
nemohou být „ti praví“ Deep Purple. Jako příklad opačného přístupu se
uvádělo nedávné opětovné spojení Roberta Planta a Jimmyho Page, kteří si
předsevzali, že už nebudou křísit jméno Led Zeppelin. „Myslím, že když
z kapely vypadne jeden muzikant, ještě se to dá zvládnout,“ řekl Gillan,
když obě sestavy porovnával. „Nezapomínejte, že oni byli stejně jenom
čtyři. A když chybí už padesát procent, to vám nedá spát a pokud přesto
opravdu věříte tomu, že dokážete zachytit duch kapely, myslím si, že na to
právo máte. Pokud se ale pod záštitou kapely snažíte dělat něco jiného,
přitom máte za sebou osmdesát procent původní sestavy, neviděl bych
v tom žádný velký problém. Uvědomme si, že existuje obrovská spousta
skupin, které mají pouze jednoho nebo dva členy!“
Turné s albem Purpendicular Deep Purple zahájili 15. února 1996
v Plymouth Pavilions, dva dny poté, co se deska dostala do britských
hitparád na místo, které se mělo ukázat také jejím vrcholem. (Skutečnost,
že nedosáhla na Top 50, ovšem vyvažovalo první místo v hodnocení
nejvlivnějších děl podle časopisu Kerrang!). Britská část turné vyvrcholila
dvěma koncerty v brixtonské Academy 8. a 9. března.
O Deep Purple byl velký zájem všude ve světě, v neposlední řadě
i v zemích, které se sotva nacházely na mapě rock‚n‘rollu. V řadě případů
se jednalo o státy za dřívější železnou oponou, tam žádná turné před pádem
berlínské zdi v roce 1989 nepřicházela v úvahu. Dalším územím, lačným
rockové muziky, byla Indie, kde se Deep Purple dostávalo obdobné pocty.
„Bylo to úžasné překvapení,“ připustil Roger Glover, zatímco Jon Lord
místním kapelám radil, aby se nesnažily být slavné, nýbrž „aby se snažily
být dobré… když se snažíte být slavní, stojí vás to obrovské množství
energie!“
V červenci přijali Deep Purple pozvání na prestižní jazzový festival
v Montreux, kde poprvé hráli v roce 1969. V torontském Warehouse zase
pro změnu zazářily ohňostroje v listopadu, kdy se na zahájení americké
části turné přišel podívat obrovský zástup a všechny lístky byly vyprodané.
Nejzajímavější byla první návštěva Jižní Ameriky začátkem roku 1997,
kapela se dočkala skvělého přijetí v Argentině, Bolívii, Brazílii a Peru.
Turné po USA na podzim předcházela letní sezóna strávená po festivalech
v Evropě, pak následovala série koncertů na místech, známých jako House
of Blues, vyznačující se neustále stoupající popularitou.
Gillan při zpětném pohledu na album Purpendicular vzpomíná jako na
„odrazový můstek, podobně jako album Fireball bylo odrazovým můstkem
k Machine Head, znamenalo to položení určitých základů.“ Podle něj bylo
jen logické, že nový člen kapely potřeboval určitý čas na to, aby si osvojil
způsob fungování kapely. Vyvrátil obvinění, že minulá dráha Deep Purple
vedla k nepřiměřeným očekáváním. „Dá se to hodnotit rak po deseti letech,
pak uvidíte, kolik skladeb zůstane zařazených do koncertního programu,“
trval Gillan na svém. „Alba jsou pro nás čímsi jako demoverzemi pro příští
turné.“ Perfect Strangers označil za „novou“ klasiku, protože fanoušci
kapely kvalitu nového materiálu posuzovali právě podle něj. „Tyhle věci se
dají soudit teprve až uplyne potřebný čas.“
Když v roce 1995 slavilo album In Rock stříbrné výročí, začala se
vydávat série remastrovaných cédéček. Všechna prošla rukama Rogera
Glovera a výsledkem bylo nové vydání alb Fireball, Machine Head, Burn
a dalších, která se postupně dostávala na pulty ve vynikající kvalitě spolu
se studiovými jamy, s některými skladbami původně vyřazenými a často
také v remixované podobě. Opakovaná vydávání alb a kompilací byla již
tradičně prokletím života kapely, protože její nová muzika tak musela
soupeřit s klasikou minulosti, takto alespoň měli určitou kontrolu nad tím,
co se znovu vydalo a co ne.
Dalším studiovým albem nové sestavy byl Abandon, druhá deska po
odchodu Blackmorea. Nahrávání ve Státech probíhalo stejně jako v případě
jeho předchůdce, tentokrát byl ale Steve Morse již jednoznačně
sebevědomým členem kapely a tvorba písní tak byla snazší. Remake
skladby „Bloodsucker“ z alba In Rock rozhodně nebyl známkou toho, že by
kapela ztrácela dech, spíš uznáním toho, jak byla tato věc přijata, když se
znovu objevila v koncertním setlistu. Několik nových skladeb také prošlo
zátěžovou zkouškou při živém hraní, což byl další z návratů k dřívějším
zvyklostem – i když to znamenalo riziko, že se novinky dostanou na
bootlegy. Což se kapela pokusila vyřešit vydáním sady o 24 cédéčkách,
která vyšla ve dvou částech, a která dokumentovala vývoj kapely na live
akcích od roku 1984 do roku 2000, ovšem s důrazem na období po
Ritchieho odchodu.
V případě úplně první skladby na albu Abandon, „Any Fille Kno That“,
si Gillan stěžoval, že „posledních dvacet let se hudební byznys nikam
nepohnul! Teď všechno řídí média,“ povzdechl si. „Ten nápis jsem jednou,
před řadou let, viděl někde na zdi – tak jsme o něm napsali píseň a poslali
jim slova!“ Bylo nicméně zřejmé, že kapela naslouchá hudebním trendům,
a to především v moderně pojaté skladbě „Watching The Sky“.
Při propagaci alba po jeho vydání v květnu 1998 se skupina opět ocitla
na typicky nabitém turné, které jí sotva dávalo prostor k vydechnutí.
Nicméně na první pohled skvělý nápad, totiž dát dohromady Deep Purple
s obnovenými Emerson, Lake and Palmer s cílem oživit atmosféru
legendárního California Jamu z roku 1974 (ačkoliv se ho tenkrát zúčastnila
sestava Mark III), byl odsouzen k nezdaru. Třítýdenní letní turné mělo tak
nízkou podporu, že se EL&P koncem osmadevadesátého znovu rozpadli,
prodeji lístků nepomohla ani účast mladých amerických progresivistů
Dream Theater.
To ovšem v době od června 1998 do července následujícího roku Deep
Purple nikterak nezarazilo v jejich zaběhnutém cestování po celé
zeměkouli, kdy jediný odpočinek byl vyhrazen pro vánoční čas. Gillanův
zpěv byl pořád ve znamení jedinečné energie a nadšení. Skupina se vrátila
do Santiaga v Chile, kde o rok dříve, při turné s albem Purpendicular,
došlo k nehodě. Zhroutilo se osvětlovací vybavení, takže kapela musela
hrát pro potemnělý stadión. Purple vyrazili také do Libanonu, který Ian
nenavštívil od roku 1967, kdy se tam ocitl s Episode Six. Všude, kam
zavítali, je vítalo mladší publikum, které hardrockovou legendu vidělo
úplně poprvé.
Jon Lord, který za Deep Purple tradičně udržoval spojení se světem
vážné hudby, dokázal v roce 1998 nějakým záhadným způsobem najít čas
a vydat sólové album Pictured Within, dokonce s ním o rok později podnikl
výjezd po kontinentální části Evropy, na kterém jej kromě jiných hudebníků
doprovázela vokalistka Sam Brownová.
Zmíněné album v Lordovi znovu vzbudilo touhu věnovat se této stránce
jeho hudebního cítění a výsledkem bylo, že rok 1999 Deep Purple z velké
části věnovali úpravě legendárního Concerto For Group And Orchestra,
které poprvé hráli před třiceti lety. Kvůli ztraceným notám se dílo svého
času nedočkalo žádných dalších repríz – návrh, že by se mohlo znovu
uvést, padl při dvacátém výročí jeho uvedení v roce 1989. Jeden z fanoušků
Deep Purple, nadějný skladatel Marco De Goeij, si ale mezitím dal
úmornou práci a partituru napsal znovu podle video materiálů a zvukových
nahrávek. Tento mladý Holanďan v únoru toho roku oslovil v Rotterdamu
Lorda a jen tak prohodil: „Jde o vaše Concerto, myslím, že se mi ho
podařilo znovu napsat.“ Byla hotová jenom první věta, nicméně Lorda
dojalo De Goeijovo nadšení a ochotně mu s obnovou partitury pomohl.
Na 25. a 26. září 1999 se pro dvě vystoupení zarezervovala londýnská
Royal Albert Hall. Záznam z koncertu vyšel na dvojcédéčku (a později také
na DVD) s názvem Deep Purple In Concert With The London Symphony
Orchestra. Je zajímavé, že ho nevydala EMI, která stála za předcházejícími
dvěma studiovými alby, ale společnost Eagle. „EMI se touto orchestrální
záležitostí nechtěla zabývat,“ vyjádřil se v roce 2001 s dávkou opovržení
Gillan. „Mysleli si, že se to nebude prodávat. Nakonec se z tohoto alba
stalo nejprodávanější dílo [Deep Purple] za řadu let a všude po světě
dosáhlo na platinovou desku.“
A skutečně, koncerty a následně vydané multimediální nahrávky měly
takový úspěch, že si situace žádala zásadní změnu plánu. Se vstupem do 21.
století se Deep Purple rozhodli plánované vydání dalšího studiového alba
odložit a místo něj se vydali do světa koncertovat s dílem Concerto.
A dokonce i Gillan, který se k celému projektu zpočátku stavěl značně
skepticky, měl z oživování tohoto historického kousku potěšení. Jedna věc
byla hrát na výročních koncertech na domácí půdě v Londýně. Ovšem
vyrazit s Concertem na cesty, to bylo něco úplně jiného, znamenalo to zcela
nové výzvy a také povinnosti. Deep Purple najali Paula Manna jako
dirigenta a během objíždění celé zeměkoule, což trvalo plné tři měsíce,
pracovali postupně s různými místními orchestry.
Po menší přestávce turné od září 2000 pokračovalo. Během pauzy si
kapela opět zahrála na Montreux Jazz Festivalu. Tento koncert byl
jedinečný tím, že na něm zazněla píseň „Long Time Gone“, která dodnes
nevyšla na žádné nahrávce a ani nikdy poté nebyla živě prezentována.
A jak se Ian Gillan cítil, když tuto legendu ze 70. let vedl do nového
tisíciletí? „Bylo to zvláštní,“ připustil zpěvák v roce 2001. „Vypadalo to, že
všichni čekají, že se něco stane. V roce 1969, když kapela začínala, to
vypadalo, že čas sahá do věčnosti. Každý den a každé léto se zdálo dlouhé!
Teď dny ubíhají obrovskou rychlostí! To, že přišel rok 2000, není tak
významné. Důležité je, že kapela opět kráčí správným směrem. Máme za
sebou náročnou cestu, poznamenanou mnoha vzestupy a pády. Vlastně je to
jako rodina. Přes všechny rozmíšky jsme oddáni jeden druhému a v kapele
panuje vpravdě rodinný duch.“
V následujícím roce obohatil Gillan svůj životopis o naprosto ojedinělý
zážitek, měl totiž příležitost zpívat společně s operní superhvězdou
Lucianem Pavarottim. „Naplno a s radostí jsem prožil každičký okamžik
tohoto setkání! Brzo jsem si uvědomil, že ‚Nessun Dorma‘ 20 se bude zpívat
nádherně. Po melodické stránce má píseň stejnou strukturu jako rocková
balada. Všechny stupnice vycházejí z country, indické hudby, jazzu – nic
originálního. Bylo to fantastické.“
Léto 2001 Purple strávili na turné po Státech s dalšími veterány Lynyrd
Skynyrd a svérázným rockerem Tedem Nugentem. Jistě není nutno
zdůrazňovat, že to znamenalo hodně pro jediného Američana v kapele,
i když se nikdy nedostali blíž k jeho domovu než na 800 mil. Není bez
zajímavosti, že si při této zkušenosti Steve uvědomil, co pro Deep Purple
znamená hrát pro evropské publikum. Na starém kontinentě byli „srdce
a duše, která překračuje všechny hranice – oni se nebojí hudbu milovat“,
jak o kapele kdosi vzletně napsal.
Druhý odchod Ritchieho Blackmorea výrazně otřásl jak kapelou
samotnou, tak jejími dlouholetými fanoušky. Ovšem snad ještě výraznější
událostí byl krok Jona Lorda, který se rozhodl Deep Purple opustit, což
bylo oficiálně oznámeno v březnu 2002. „Byl to ten nejpřátelštější rozchod
v historii kapely,“ řekl k tomu Ian Gillan a Lord poznamenal: „Jsou to mí
nejlepší přátelé a zůstanou jimi po zbytek mého života.“
Význam této události byl tak velký, že Lord v obavách, aby se nešířily
nějaké dohady, sepsal své důvody do dopisu a ten odfaxoval ostatním
členům kapely i jejímu vedení. Jak se později zmínil, možná by i zůstal,
kdyby si kapela mohla dát rok pauzu, která by mu umožnila soustředit se na
vlastní práci, tento návrh ale zbytek Deep Purple přátelským tónem zamítl.
Lord celkem logicky uvedl, že těžiště zájmu kapely se změnilo. Kvůli
klesajícímu prodeji nebo kritičtějšímu hodnocení alb je nyní prioritou
koncertování, on by ale rád tvořil nový materiál, ať už s kapelou, anebo
sám.
Nicméně tento muž, který vše tak důkladně chápal, se přece jen
nedokázal ubránit určité vnitřní bolesti z pohledu zakladatele. „Bylo to
těžké, protože Deep Purple byli moje kapela… rozběhli jsme ji spolu
s Ritchiem.“ Podobně jako Blackmore, i on měl coby sólový umělec
nastoupit „vážnější“ dráhu, která nevyhnutelně vedla k polarizaci příznivců
Deep Purple. Orchestrální projekty kapely, které díky němu vznikly, už

20
Árie ze závěrečné části Pucciniho opery Turandot (pozn. red.)
byly dávno minulostí. Sólová alba typu Before I Forget z roku 1981 ho
neuspokojovala, vznikla ve spěchu („bylo to hodně nesourodé, jako řada
jednotlivých not bez jakéhokoliv provázání“), nyní měl konečně příležitost
k vnitřně soudržnější tvorbě dle libosti.
Deep Purple si nicméně už hraní bez Jona vyzkoušeli. Rok předtím
v létě, když se Jon nemohl zúčastnit hraní na festivalech kvůli operaci
kolena, byl k dispozici – stejně jako nyní – znamenitý záskok v osobě Dona
Aireyho, někdejšího člena Blackmoreových Rainbow. Dalo by se říci, že
Airey, původem ze Sunderlandu, se pro tuto dráhu narodil, protože tvrdil,
že prvním rockovým koncertem, jenž měl to potěšení navštívit, bylo právě
vystoupení Deep Purple v Manchesteru v roce 1972. Dokonce přičítal Jonu
Lordovi, jehož fantastickou hru na hammondky měl možnost ten večer
sledovat, že sám pro sebe zavrhl jakékoliv myšlenky na působení v oblasti
vážné hudby. „Řekl jsem si – ano, tohle chci dělat.“
Navzdory tomuto rockovému zážitku se Don učil řemeslu při
kabaretním hraní na lodi, teprve poté se přidal ke skupině Hammer Cozyho
Powella, což bylo v roce 1974. Tento projekt byl doprovodnou kapelou pro
bubeníka Powella a měl propagovat jeho studiové hity typu „Dance With
the Devil“ a „Na Na Na“. Když se skupina nakonec rozpadla, Don využil
svých kontaktů a snažil se uchytit coby studiový hudebník.
Další formací, ve které působil, bylo obnovené jazz-rockové seskupení
Colosseum II Jona Hisemana. V květnu 1975 se tam přidal ke svému
bratrovi, kytaristovi Keithovi, který v kapele nahradil Garyho Moorea.
Společně od poloviny roku 1975 do prosince 1978 nahráli tři alba, také
spolupracovali s Andrewem a Julianem Lloyd Webberovými. Výsledkem
byla skladba „Variations”, která se na dlouho stala znělkou britského
televizního pořadu The South Bank Show.
Skupina Colosseum II byla bohužel ve špatný čas na špatném místě,
protože konec 70. let nebyl jazzrocku příliš nakloněn. Nicméně Don, který
se podílel také na sólové desce Garyho Moorea z roku 1978 Back On The
Streets a na Never Say Die od Black Sabbath, obohatil během 80. let
o klávesy nebo hudební aranžmá (naživo i ve studiu) úctyhodnou řádku
koncertů a různých nahrávek mnoha skupin. Byla to například Alaska
Bernieho Marsdena, dále UFO, Gilbert O’Sullivan, Jethro Tull, Gary
Moore, Fastway, irští rockeři Mama’s Boys, ELO a Brian May. Ze
studiových záležitostí to bylo především album 1987 od Whitesnake,
kterého se prodaly milióny kusů. Také například vytvořil aranžmá pro
vítěznou píseň soutěže Eurovision z roku 1997 „Love Shine A Light“
Katriny a Waves a v Dublinu se sebedůvěrou dirigoval orchestr. Založil
také firmu Don Airey Music, která zajišťovala soundtracky pro obchodní
společnosti. Airey má na kontě i vlastní sólová díla jako album K2, na
němž se podíleli také Colin Blunstone, Gary Moore a Cozy Powell.
V polovině roku 1996 spolupracoval Don s Tonym Iommim na jeho
eponymním sólovém albu (které vyšlo v roce 2000), a rovněž s nově
sestavenou kapelou Quatermass II, s níž nahrával CD Hard Road. V roce
1999 podnikl turné s Blunstoneovou kapelou a také s Moodym, Murrayem
a Marsdenem, resp. jejich Company of Snakes, s nimiž se rozešel v červnu
2001. Na přelomu století spolupracoval Airey s britskými melodickými
rockery Ten, s nimiž nahrál velice úspěšné album Babylon, kterého se po
celém světě prodalo 300 tisíc kusů. Pak následoval trochu zvláštní krok
s projektem, jakousi poctou Rainbow, kdy se dal dohromady s vokalistou
Grahamem Bonnetem a spolu v roce 2001 podnikli turné po Evropě a Velké
Británii.
Co se Jona Lorda týče, dohodlo se, že skončí v roce 2002, po
závěrečném koncertu turné, jež – to je nutno vyzdvihnout – začalo už 1.
června 1998 v Istanbulu. Rozhodně tedy bylo vážnou konkurencí pro
„Never-ending tour“ Boba Dylana. Ke konci této megašňůry měli Deep
Purple za sebou více než 240 koncertů v 39 zemích, mezi nimiž nechyběla
Argentina, Malajsie, Turecko, Jižní Afrika, Litva a Gillanův oblíbený
Libanon. Takže nepřekvapí, že Lord, kterému tehdy bylo, už 60 let, si
potřeboval trochu odpočinout.
Rozhodnutí Jona Lorda o odchodu z kapely bylo oznámeno ještě v době,
kdy měli Deep Purple několik koncertů před sebou, jelikož britská část
turné, plánovaná na únor 2002, musela být přerušena, protože Ian Gillan
ztratil hlas. Aby se zmírnilo zklamání všech, kdo si museli na svoji dávku
hudby Deep Purple počkat, odehrál Jon s Deep Purple ještě tyto odložené
koncerty. Nakonec – bylo to v září, v Hammersmith Apollo – když hrál Jon
své sólo, zhasla na chvíli světla, která ozařovala jeho místo a když se znovu
rozsvítila, byl na jeho místě Don. Tato výměna měla silný symbolický
náboj a byla i zábavná. Ovace při závěrečných skladbách jednoznačně
patřily oběma klávesistům.
Bohatý koncertní set o sedmnácti skladbách pro britskou část turné
v letech 2001-2002 čerpal i z alb Fireball a Who Do We Think We Are
a nabízel tak návštěvníkům možnost poslechnout si některé cenné
a málokdy hrané kusy. Steve Morse využíval skladbu „Fools“ k tomu, aby
předvedl impozantní, harmonickou hru na kytaru. Gillan si během ní dával
pauzu a na pódium se vracel v bílém. Jeho energie, kterou obvykle sršel, ať
už v proslulých duelech s kytarou, s vervou hrál na konga nebo impozantně
vyzpívával vysoké tóny (tedy alespoň většinu z nich), byla ohromná
a ohromující, zejména s ohledem na to, že už mu bylo hodně přes padesát.
 Pokud šlo o barvy, byla kapela laděna do tmava. Nejvýraznější byl
Roger se svým batikovaným tričkem a šátkem na hlavě, Steve Morse
působil v džínách umírněněji. Skladbu „When A Blind Man Cries“ Steve
Morse protahoval o úryvky z některých klasických rockových riffů,
například „Sweet Home Alabama“ od Lynyrd Skynyrd, „Won’t Get Fooled
Again“ od Who, „Voodoo Child“ od Hendrixe a „Whole Lotta Love“ od
Led Zeppelin, které předcházely největší klasice ze všech – „Smoke On
The Water“. V programu turné to popsal jako „takové jemné žertování,
abych vyzkoušel a překvapil kapelu. Hudba má být zábava a já nechci
ztratit smysl pro humor.“
Stejně jako vždy řešili Deep Purple problém, které ze starších skladeb
vynechat. „Občas je měníme,“ říkal Gillan. „Hrajeme klasiky z doby
strávené se společností EMI, které všichni znají. Také musíme udělat radost
Stevovým fanouškům, kterým může být třeba sedmnáct, osmnáct let. Takže
hrajeme „Ted The Mechanic“ a „Aviator“. Zaznívají také „Child In Time“,
„Black Night“ a „Smoke On The Water“. Nemíváme „Strange Kind Of
Woman“ a „Black Night“ v jednom setu, protože obě jsou v podstatě
zaměnitelné. Koncert trvá dvě a půl hodiny.“ Staré a proslulé hity Gillan
charakterizoval takto: „Naše děcka, prostě je musíte mít rádi, ať jsou špatné
nebo dobré. To není otázka toho, jestli je máte v oblibě nebo si je ošklivíte,
je zapotřebí je hodnotit spíš z hlediska jejich relevantnosti nebo obtížnosti.“
Pro publikum, jehož věkové rozmezí bývalo od sedmi do sedmdesáti let,
představovalo pověstnou třešničku na dortu trio přídavků „Black Night“,
„Hush“ a „Highway Star“. Snad nejhezčí věcí na celém turné byla možnost
vidět kapelu na menších místech, než jak tomu často bývalo – Gillan
přiznal, že to byla volba kapely. „Když nám pořadatelé dali seznam zhruba
pěti velkých koncertních prostor, řekl jsem, že to takhle nechceme. Chtěli
jsme využít divadla a městské sály. Chtěli jsme se vrátit zpátky ke
skutečnému hraní. Měli jsme na to měsíc – mohli jsme hrát každý večer!
Angličané nechtějí chodit na kapely, které hrají na obrovských stadiónech.
Je to zvláštní. Možná je to proto, že ve velkých arénách se s lidmi zachází
tak trochu jako s nějakým odpadem, je z toho takový odlidštěný zážitek.“
Pro Gillana bylo ježdění a koncertování po světě stále příjemnou
záležitostí. Naproti tomu Jon Lord, když po třech letech dělal interview
s Timem Jonesem a Joelem McIverem z Record Collector během příprav
na propagaci svého nového sólového alba Beyond The Notes –, které bylo
s ohledem na svůj obsah zcela poprávu vydáno v edici EMI Classics –
uvedl jako důvod svého odchodu z kapely „neustálé ježdění po turné“.
A dodal: „Už mě začínalo unavovat hrát pořád ty samé, staré skladby
dokola. Cítil jsem, že svoji úlohu v Deep Purple neplním tak dobře, jak
bych měl, i když je samozřejmě pravdou, že jsem profesionál, takže
existuje úroveň, pod kterou nepůjdu.“ Teď se mohl soustředit jen na vlastní
muziku – a ve věku 60 let je pravdou, že „kdybych se nerozhýbal
a neudělal to, neudělal bych to nikdy. Něco prostě muselo stranou.“ Jen pro
pořádek, Lord odehrál svůj poslední a vpravdě strhující koncert s Deep
Purple v Ipswichi 19. září 2002.
Na albu Beyond The Notes se jako hosté podíleli vokalisté Sam
Brownová, Frida z Abby a Miller Anderson. Deska stojí za zmínku také
díky dvěma skladbám, které byly poctou jeho zesnulým kamarádům: „I’ll
Send You A Postcard“ [s podtitulkem „Pavane For Tony [Ashton]“]
a „A Smile When I Shook His Hand“ („in memoriam George Harrison”).
V bookletu vzdal hold i „mládencům z DP“ za „skvělé časy, které jsme
společně prožili, za naše čím dál vzácnější přátelství a za všechnu tu
úžasnou hudbu. A ještě – hodně štěstí, Done!“
Díky jedné zajímavé, naprosto neplánované vedlejší akci začátkem roku
2003 se Lord vrátil ke svým bluesovým kořenům na druhém konci světa.
Souhlasil, že poletí do Austrálie odehrát pár klasických koncertů, jenže
když už byl na místě, poranil si ruku. To mu ovšem nebránilo ve hře na
hammondky, takže čas dobře využil tak, že se spojil s basistou Bobem
Daisleym, zpěvákem Jimmy Barnesem a dalšími. Společně hráli po
klubech jako bluesová cover kapela Hoochie Coochie Men. Výsledek
později vyšel u společnosti EMI na dvojcédéčku a DVD i s verzí skladby
„When A Blind Man Cries“. Jon a ostatní muzikanti také vystoupili
v televizi a i tento záznam je k dispozici na videu.
Mezitím, v listopadu 2002, se Deep Purple chystali na své první
studiové album bez Lorda. Všichni byli v dobré formě. Dokonce
zaangažovali externího producenta Michaela Bradforda, aby jejich nápady
oživil. Jeho dosavadní působení ve světě hip-hopu a rapu možná fanoušky
trochu znepokojilo, jak ale Ian Gillan sdělil autorovi této knihy při jednom
rozhovoru před nahráváním alba, změna byla opravdu nutná.
„Nahrávali jsme ve stodolách, v suterénech, v různých hangárech
a garážích celé roky. Tahle tradice se datuje od alba Machine Head ze 70.
let. Nikdy jsme nevyužili možností významnějšího nahrávacího studia.
Takže si myslím, že teď bychom mohli nejdřív písně napsat a pak jít do
Abbey Road nebo Power Station. Aby to prostě byla událost. Taky bych byl
rád, kdybychom využili služeb nějakého producenta. Naším interním
producentem byl vždycky Roger Glover, teď je ale čas na nějaký objektivní
přístup. Roger to cítí stejně. Chceme rozšířit spektrum naší hudby a cítíme
se dosti silní v kramflecích, abychom mohli své pole působnosti zvětšovat.
Jestli budeme potřebovat dudy nebo třeba dechovou sekci, měli bychom do
toho jít!“
Gillan dospěl k jednoznačnému závěru, že takový přístup by nebyl
možný bez změny kytaristy. „Přítomnost Steva v kapele znamenala, že
jsme se dokázali smířit se svým věkem. Když jsem poprvé slyšel Raye
Charlese a Ellu Fitzgerald, bylo jim oběma padesát a právě se blížili
k vrcholu své kariéry. Takže místo abychom se ohlíželi zpátky a snažili se
obnovit to, co jsme dělali jako děti, měli bychom se soustředit na hudbu.
Měli bychom o věcech uvažovat z hlediska schopnosti a způsobilosti,
nikoliv z hlediska toho, kdo dokáže zpívat ve větších výškách nebo kdo
hraje nejrychleji. Pořád hrajeme rock ‚n‘ roli, můžeme ale svoji hudbu
rozšiřovat. Máme skvělé publikum a jsem si jist, že je připravené na nové
i jiné věci.“
Album Bananas vyšlo v srpnu 2003 a skutečně se ukázalo být
zajímavou hudební vzpruhou (nebo by bylo trefnější popsat jej jako
pořádné nakopnutí do zadku?), v jakou přesně Gillan doufal. Čtyři skladby
si proklestily cestu do setlistu mezi klasické kusy. Zkušení znalci Deep
Purple hledali známky tvůrčího přínosu Dona Aireyho. Podle Rogera
Glovera fungoval Airey jako „upravovatel“ a pomáhal s výběrem vhodného
pocitového ladění a hudebního směřování, spíše než že by přispíval
„originálními prvky“ v podobě riffů nebo rytmů.
Na digitálním pevném disku se nakonec urodilo čtrnáct skladeb, z nichž
dvanáct se dostalo na finální verzi alba. S názvem přišel Gillan, který se
jednou o Morseovi vyjádřil v tom smyslu, že se asi zbláznil 21 – bylo to
v situaci, kdy se Steve spolu s Aireym dostali uprostřed jedné skladby do
muzikantského duelu, který se naprosto vymkl kontrole. Je dost dobře
možné, že to mohlo být v úvodní písni „House Of Pain“, kde je
pozoruhodná instrumentální mezihra.
Gillan pěl ódy na přístupnost Bananas širšímu posluchačstvu, naříkal
ale nad způsobem, jakým bylo album sestaveno v mezičase mezi živými
vystoupeními. „Je zajímavé, jak věci děláme - tak nějak po troškách. To, co
chybí, je čas. Deska vyšla o rok později, než měla – obvykle vydáváme
album každých osmnáct měsíců. To poslední, Concerto, jsme propagovali
po celém světě.“

21
Anglicky: „Having gone bananas“ (pozn. překl.)
Co bude dál
První biografie Ritchieho Blackmorea Rainbow Rising vyšla
u nakladatelství Helter Skelter v roce 2002. Životopis napsal dlouholetý
fanoušek Roy Davies, aniž by jej tím Ritchie nebo jeho management
pověřil. A jak název napovídá, je ústředním tématem působení „muže
v černém“ po ukončení jeho dráhy s Deep Purple. V roce 1996 založil Jerry
Bloom časopis pro fanoušky s názvem More Black Than Purple, který byl
věnován právě tomuto bývalému mágovi kytary Fender Stratocaster v Deep
Purple. Časopis nabízel zásadní informace pro každého, kdo měl
podrobnější zájem o Blackmoreovy smělé činy včetně jeho Blackmore’s
Night. Mimochodem, i jeho největším fanouškům muselo dojít, že tento
projekt může být čímkoliv, jen ne okrajovou záležitostí.
Koncerty Deep Purple byly i po přelomu tisíciletí celosvětově stále
velkým magnetem, i když prodej desek už nedosahoval takových
závratných výšek jako dřív. Nicméně pro mnoho skalních fanoušků byla
situace v roce 2005 stejná jako v roce 1985: svatým grálem by bylo
sjednocení „klasické“ sestavy Jon Lord by bezpochyby byl pro, ovšem
černou ovcí byl, jako vždy, Ritchie.
Když se jej dvojice vytrvalých reportérů Jones a McIver z Record
Collector v roce 2004 na toto téma zeptala, snažil se Ritchie usilovně tuto
možnost nevyloučit – a dokonce ji připustil jako reálnou, pokud by se
jednalo o dočasné vystupování naživo. „Ten špatný jsem já, že. Jsem ten,
kdo kapelu zrádně opustil. Šel bych ale do toho, z nostalgických důvodů, na
týden nebo dva. Bylo by to kvůli fanouškům, kvůli starým časům. Prostě
proto, že bych rád viděl kapelu, kterou jsem s radostí dával dohromady. Do
studia bych ale nešel…“
Jak se postupně množily živé nahrávky rockových velmistrů na CD
a DVD, i Gillan připustil, že je klidně možné, že se kapela znovu sejde ve
své klasické sestavě. Není bez zajímavosti, že Ian sám se označoval za
fanouška nového stylu svého někdejšího soka. „Ritchie ukázal, že se svého
nového projektu drží,“ řekl v roce 2001, „a to mě moc těší. Je to úchvatné –
a nevidím žádný důvod, proč bychom spolu někdy v budoucnu nemohli
zajít na skleničku.“
Nadále platilo, že nová alba Deep Purple musela čelit silné konkurenci
v podobě klasických nahrávek. Společnost EMI remastrovala první tři
desky sestavy Deep Purple Mark I a vytvořila kompilaci z těch nejlepších
skladeb, kterou nazvala The Early Years. V roce 2002 ovšem vše završila
vydáním impozantní sady šesti cédéček, okázale nazvané Listen Learn
Read On podle úvodní skladby z alba The Book Of Taliesyn. Ukázala se být
hodnotným počinem také z toho důvodu, že základ textu pro doprovodný
booklet je převzatý z biografie Deep Purple Chrise Charleswortha z roku
1983, která dlouho nikde nebyla k mání. Co se týče hudby, obsahuje tato
sbírka zhruba dvacet živých záznamů, které nikdy předtím nevyšly,
rozhlasové nahrávky a alternativní verze skladeb – a zbytek materiálu
z celkem 74 kusů je v elegantně remastrované formě.
Muž, který úctyhodnou kolekci sestavil, Simon Robinson ze Sheffieldu,
může právem tvrdit, že udělal nejvíc pro to, aby jméno kapely a její legenda
nezmizela z očí. Založil společnost Deep Purple Appreciation Society,
spoustu informací rozšířil v tištěné formě a hbitě se vydal také do
virtuálního světa. Obnovil také label Purple Records, předtím znovu vydal
spoustu souvisejícího materiálu pod hlavičkou RPM: slogan „Klasický hard
rock z let sedmdesátých“ říkal vše.
Se svou troškou do mlýna přišla i společnost Universal, která vydala tři
kompilace – Knocking At Your Back Door: The Best Of Deep Purple In The
80s, Under The Gun a Universal Masters – výběry obsahují materiál, který
tato společnost vlastnila. O opakovaných vydáních alb The House Of Blue
Light a Perfect Strangers bez úprav se ani není třeba zmiňovat.
Při zimním turné Deep Purple v roce 2004 po Británii a evropském
kontinentu kapele předskakovali Peter Frampton a Thunder. Tato skupina
britských rockerů o dost mladších než všichni ostatní, kteří se turné
účastnili, se dala znovu dohromady speciálně proto, aby mohla tyto
koncerty zahajovat. Frampton zase předtím své poslední cestování po
Evropě předčasně ukončil kvůli úmrtí svého dlouhodobého klávesisty
a doprovodného kytaristy Boba Mayoa, který s ním hrál od alba Comes
Alive.
Je zajímavé, že Roger Glover se s Framptonem, jednou z „tváří roku
1968“, nikdy předtím osobně nesetkal. V hitparádách se pohyboval vysoko
již se skupinou Herd, což bylo v době, kdy Glover hrál v Episode Six.
„Cítil jsem k němu velký obdiv,“ přiznal Roger. „Mám rád způsob, jakým
nahlíží sám na sebe. Uznávám lidi, kteří stojí nohama na zemi a nenechají
se unést myšlenkami o vlastní velikosti.“ Mimochodem, Frampton se rád
v hotelech zapisoval pod falešnými identitami – stejně jako Glover, který
s oblibou používal jméno dávno zesnulého britského komika Wilfreda
Picklese.
Gloverovým snem bylo vytvořit „impozantní hitový singl“ který, jak
sám vysvětloval, by rozbil zavedenou formu a dostal Deep Purple na
„aktivní“ americké rádiové stanice, ne jen do rádií, která hrála klasický
rock. Byl toho názoru, že Británie a Amerika jsou dva trhy, „kde je náš
profil nejvíc narušený“ kvůli dekádě „vnitřních bojů a úpadku“. Gillan
s tím souhlasil, jenže se domníval, že „každý, komu je přes třicet, je
z hlediska singlů buď příliš daleko od mainstreamu nebo na něco takového
může úplně zapomenout. Máme skladbu, která se jmenuje ‚The Well
Dressed Guitar‘, kterou napsal Steve Morse. Hráli jsme ji na turné
s orchestrem. Byl jsem z ní tak nadšený, když jsem ji slyšel poprvé – říkal
jsem si, že to není jen píseň, kterou rádi hrajeme, ale že se povedla jako
skvělý komerční kus. Tahle myšlenka mi okamžitě svitla hlavou. Dokonce
jsem si snadno dokázal představit, že se bude hrát v rádiu. Jenže reakcí
nahrávací společnosti byla naprostá lhostejnost.“
Na jaře roku 2005 se Deep Purple chystali vstoupit do studia
s producentem Bradfordem ještě jednou. Smlouva s EMI vypršela, takže
opět byli pány vlastního osudu.
V prvních letech nového tisíciletí se objevila celá řada vedlejších
projektů. The Guilty Port bylo teprve čtvrtým sólovým albem Rogera
Glovera, přičemž prvním z této čtveřice bylo The Butterfly Ball v roce
1974. Jako katalyzátor zafungoval americký zpěvák a skladatel Randall
Bramblett, který stál v čele tohoto tvůrčího počinu. A stejně jako v případě
všeho, co někdo z Deep Purple vytvořil, prodalo se poměrně dost kusů
jenom díky tomu, že si lidé o albu navzájem řekli.
Alba bubeníků se příliš často neobjevují a těch, která se dají poslouchat,
je ještě méně (nelze ovšem opomenout Phila Collinse), nicméně úplně
první sólovou věcí Iana Paice nebyla deska, nýbrž DVD. Nese název Not
For The Pros a obsahuje kombinaci sekvencí na bicí, živého materiálu
z turné Deep Purple po USA v roce 2001, dvě skladby nafilmované ve
studiu Abbey Road v srpnu stejného roku a jako přídavek poradenskou část
pro bubeníky22. Paice měl prostě radost z toho, že je stále ve hře: „Je to
koníček, za který jsem stále ještě výborně placený a lepší to asi už být
nemůže. Prázdné hotelové pokoje jsou holt nezbytnou cenou, která se za
takovou úžasnou zábavu platí!“ A to je možná klíč k neuvěřitelné dlouhé
a živé existenci Deep Purple. Možná by měl mít poslední slovo Jon Lord:
„Nepřestáváme hrát proto, že stárneme – stárneme proto, že přestáváme
hrát.“ Když se svého čtyřicátého výročí dočkali Rolling Stones, proč by
nemohli i Deep Purple?

22
V angličtině „drum clinic“ (pozn. red.)
ČÁST DRUHÁ:
Studiová alba
Shades Of Deep Purple
K prvnímu nahrávání se Deep Purple sešli v květnu roku 1968 v Pye
Studios na londýnské adrese ATV House, Great Cumberland Place.
Výsledek, Shades Of Deep Purple, se dostal na pulty v červenci a bylo to
jediné LP pod „beatlesovským“ labelem Parlophone společnosti EMI.
Producent Derek Lawrence vzpomíná: „Album se celé přehrálo během
zkoušky, takže jsme ho mohli nahrát velice rychle. Nahrávalo se přes
sobotu a neděli a já jsem pak v pondělí udělal mixáž. Přidal jsem do něj za
sebe jediný vstup, trochu jsem krotil tendence Jona a Ritchieho hrát příliš
dlouhá sóla.“
„Všechno jsme nahráli dvakrát,“ pamatuje si Blackmore. „Jednou, a pak
ještě podruhé v případě, že jsme udělali chybu.“ Není divu, že se producent
chlubil tím, že celé album „vyšlo z hlediska studiového času na pouhých 1
500 liber“ – to bylo za hubičku dokonce i v roce 1968.
„Do studia nás natlačili, měli jsme tam prostě přijít a všechno nahrát, tak
jsme to udělali,“ vzpomíná si Nick Simper. Když začaly zkoušky, byl Ian
Paice v kapele jen pár dnů. Management nechtěl, aby se o tom zbytek jeho
dřívější kapely Maze dozvěděl pro případ, že by je chtěli žalovat, bylo
dokonce otázkou, jestli se vůbec může za bicí posadit.
Samotný Paice má dnes pocit, že u tohoto alba byla naprosto evidentní
nepřítomnost jakéhokoliv směřování. „Po hudební stránce to bylo hodně
dobré, kapela ale neměla ponětí, kam se chce vydat. Od vlivu Vanilla Fudge
jsme si slibovali, že díky němu bude hudba o něco zajímavější. Proto má
všechno na té první desce tak dlouhá aranžmá. Na to, že se jednalo
o nahrávání ve studiu, jsme se nepouštěli do žádných velkých kompromisů.
Hráli jsme to se stejnou energií, jako kdyby před námi bylo publikum.
Myslím, že to je z prvních pár desek znát. Nejsou samozřejmě vůbec
dokonalé, je z nich ale cítit energie a vzrušení a řekl bych, že právě v tom
tkví jejich šarm.“
Když se Deep Purple vrátili z Dánska, studio už měli zarezervované –
takže si prostě vybrali osm nebo devět skladeb ze svého koncertního setu.
„Lidé mi říkají, že na prvním albu skupina nezní jako sehraný celek,“
poznamenal Nick Simper, „jenže my jsme společně fungovali jako
opravdová kapela jenom deset dnů a přesto jsme dokázali nahrát desku.
A prodaly se jí milióny! Já jsem předtím vždycky na baskytaru hrál pouze
prsty a Derek Lawrence mi řekl: ‚Musíš si zvyknout na trsátko.‘ Takže
když se zaposloucháte do basových tónů, odhalíte zvuk, který připomíná
cvakání nebo plácání.“
Simper si také vzpomíná na potíže, které se točily kolem skladby Roda
Evanse a Jona Lorda „One More Rainy Day“, vybrané pro druhou stranu
singlu „Hush“, což jim vyneslo další autorské honoráře. „Ritchie řekl: ‚Rod
Evans umí akorát psát texty a nic víc,‘ a já na to: ‚Každý hlupák dokáže
napsat kytarový riff, tak to zkus a napiš nějaký text, který dává smysl.‘
Ritchie z toho nebyl zrovna nadšený.“ Takže dokonce i úspěch ve formě
čtvrtého místa v USA, na které se singl vyšplhal, a díky čemuž se samotné
album ve Státech vyhouplo na 24. pozici, byl příčinou sporu…

And The Address

Tato impozantní instrumentální úvodní skladba vznikla spolu s písní
„Mandrake Root“, když Ritchie jednou přišel do bytu Jona Lorda i se svou
akustickou kytarou. Venku zrovna zuřila sněhová bouře. „Ten večer byl
úžasný,“ vzpomíná klávesista. „Ihned jsem cítil, že je to člověk, který
kolem sebe není ochotný snášet hlupáky. Ale asi to tak bylo správné.
Ritchie se zdál takový temný, on byl vždycky temný.“

Hush
Ritchie Blackmore tvrdí, že vytvořit coververzi skladby „Hush“ Joe Southa
byl jeho nápad. „Tu píseň jsem slyšel v Hamburku, tak jsem se o ní kapele
zmínil a nahráli jsme ji. Byla hotová po dvou pokusech. Mně se líbilo to
kytarové sólo – hlavně feedback. Docílil jsem ho svým Gibsonem ES-335.“
Baskytarista Simper si ovšem vzpomíná, že spolu s Ritchiem slyšeli
jednu její verzi od holandské zpěvačky Kris Ife na manchesterské
diskotéce, která se jmenovala Phonograph. „V taneční kapele jsem měl
kamaráda, který nás tu skladbu naučil. Vytvořili jsme vlastní verzi, aniž
bychom kdy slyšeli původní nahrávku.“
Přestože skladba trvá čtyři a půl minuty a končí sólem na varhany, které
se protáhlo na celou minutu a půl, prodaly se jí jako singlu v USA milióny.
„Hush“ byl obrovský hit hlavně v Kalifornii, protože – a o tom kapela
nevěděla – tam bylo k mání velice silné a intenzivní LSD, kterému se říkalo
Deep Purple. „Když jsme přijeli do Států poprvé, lidé říkali – skvělá
kapela, skvělé jméno,“ řekl Jon Lord. „Jsem si jist, že tato shoda s naším
prvním úspěchem hodně souvisela.“
One More Rainy Day
Jednalo se o poslední skladbu, která během nahrávacího víkendu do
pondělního rána čekala na dokončení pomocí efektu bouřky ze zvukového
katalogu alba BBC Sound Effects. Přesto zní spíš jako reklamní znělka…
i když pro kapelu znamenala vůbec první session na Rádiu 1.

Prelude: Happiness
Pseudoklasické intro, jemuž vévodí varhany. Autorství patří všem členům
kapely kromě Iana Paice. Tato skladba posléze přechází na…

I’m So Glad
Tuto bluesovou píseň poprvé zpopularizoval její autor Nehemiah ‚Skip‘
James a ve známost vešla především její rocková verze od Cream, takže by
bývalo možná lepší se jí vyhnout. Jelikož ale byla součástí repertoáru
Maze, bývalé Paiceovy a Evansovy skupiny, Purple ji samozřejmě převzali.
„Prelude: Happiness“ a „I’m So Glad“ mají dohromady sedm minut, je
to nejdelší kompozice alba.

Mandrake Root
Bluesově laděná šestiminutová skladba, jejíž dvě části jsou autorsky
připsané Blackmoreovi a Evansovi. „Mandrake Root Part 1“ je „vokální
část o ‚nápoji lásky‘“, část 2 je „instrumentální doplněk o tom, co se děje
pak!“
„Mandrake Root“ byla nejen vůbec první skladbou Deep Purple, také to
byl název Ritchieho poslední kapely předtím, než se k Deep Purple připojil.
V roce 1997 ji Blackmore okomentoval takto: „Nejdřív jsem ten nápad
dostal v roce 1968 spolu s jedním kamarádem, který při skládání hojně
používal kvarty; Melodie byla tedy v kvartách. Tenkrát jsem o podobné
harmonii nikdy neslyšel.“ Je to mezi fanoušky velice oblíbená věc.

Help
Demonahrávka této klasiky Beatles ve stylu Vanilla Fudge upravená
Rodem Evansem určitě pomohla skupině k podpisu smlouvy s EMI.
„Mysleli jsme si – ‚Tenhle muzikant má nápady‘,“ řekl baskytarista Nick
Simper, který také dodal, že s nápadem nahrát coververzi přišel Jon Lord,
ovšem myšlenka zpomalit tempo se objevila až s Rodem, když se dostavil
na konkurz. „A vyšlo to dobře. Lennona a McCartneyho velice zaujala
a oba si přáli, aby to takhle nahráli oni.“

Love Help Me
„Vedení nám zarezervovalo studio okamžitě, jakmile se sestava kapely
ustálila, aniž bychom měli hotovou jedinou píseň nebo jakýkoliv materiál,“
řekl Simper. „Pohrávali jsme si s motivem ‚Love Help Me‘, k němuž Rod
později dodal nějaká ta slova. Akordy jsme vymysleli během dvou dnů.“
Instrumentální verze je součástí remastrovaného CD.

Hey Joe
Cover britského debutu Jimiho Hendrixe z konce roku 1966. Píseň samotná
je rockovou verzí folkové skladby, která se obvykle připisuje Billymu
Robertsovi a i zde je uvedený jako autor. Jde sice o poslední skladbu na
desce, byla nicméně první (spolu s „And The Address“), kterou skupina
nahrála. Její groteskně klasické intro vychází z „The Miller’s Dance“
z baletní partitury The Three-Cornered Hat, jejímž autorem je Manuel de
Falla.
The Book Of Taliesyn
Album vzniklo v De Lane Lea Studios v srpnu roku 1968. Sotva o dva
měsíce později vyšlo ve Státech a dostalo se na 54. místo. Britští fanoušci
museli ovšem čekat mnohem déle, než si ho mohli poslechnout. Forma
alba, pečlivě přepracované coververze a vlastní skladby, přesně kopírovala
Shades Of Deep Purple, ovšem tato menší míra tvůrčí odvahy vyplývala
z nedostatku času.
„Na demo nebyl žádný čas,“ řekl Nick Simper, „takže hodně se toho
napsalo ve studiu. Co se týče produkce, s veškerou úctou k Derekovi
Lawrencovi jsme věděli, jak chceme, aby to znělo. Se zvukem nebyl nikdo
příliš spokojen. V Americe jsme byli ve velkém byznysu, ale EMI [v
Británii] nedělali nic, byli to staří pitomci.“
Když kapela přijela do Států, aby tam vystupovala jako předkapela
Cream a přitom propagovala svoje album, Jon Lord americkým reportérům
vysvětlil, že „Taliesyn byl středověký pěvec nebo, jak vy Američané říkáte,
básník.“ Druhé album Purple zpětně hodnotí jako „jedno z nejzmatenějších,
jaké jsem během svého života slyšel. Chtěli jsme být progresivní skupinou,
jenže jsme nevěděli, jak na to.“ Výtvarný návrh obálky zpracoval John
Lord. To není překlep v křestním jméně Lorda, člena Deep Purple, šlo
o uznávaného ilustrátora knížek pro děti. Zvuk alba byl určitě lepší než
v případě jeho předchůdce. Bohužel v době, kdy Taliesyn v Británii vyšel
pod labelem Harvest, posunula se kapela hned v několika ohledech. Jednak
nahráli třetí, eponymní LP, a navíc se už rýsovaly změny ve složení
skupiny.

Listen, Learn, Read On

Název písně posloužil o třicet let později jako titul pro rozsáhlou kompilaci
Deep Purple. Text vychází z knihy stejného názvu a na úvodní skladbu alba
je poměrně složitý: přímočařejší věc by možná posluchače zaujala víc.

Wring That Neck

Tento kousek byl ve Státech přejmenován na „Hard Road“, možná kvůli
poněkud násilnickému významu původního názvu. Autory jsou Blackmore
a Simper. Podle Ritchieho to vlastně „nebyl originál. Jednou jsem slyšel
hrát houslový part, který byl velice podobný, takže nápad přišel odtud.
Pasáž v Es dur napsal Jon.“
Kentucky Woman
Jasný pokus o zopakování úspěchu se skladbou „Hush“, který se docela
logicky dostal do americké hitparády singlů na nepříliš oslnivé, nicméně
pořád dobré 38. místo. „[Autorovi] Neilu Diamondovi se naše verze líbila,“
řekl Jon, „a protože tenkrát nebyl žádnou velkou hvězdou, byl moc rád, že
jsme tu coververzi udělali. Vydělali jsme mu trochu peněz.“

Exposition
Delší introdukce na kytaru, bicí a varhany, která spolu s hned navazující
písní od Beatles trvá celkem sedm minut.

We Can Work It Out

Jedná se o následovníka předělávky „Help“ z debutového alba, ovšem
podle názoru Nicka Simpera (a většiny posluchačů) zdaleka ne tak
působivého. „Nakonec se ukázalo, že to byla ztráta času. Ne že bychom
nedokázali přijít s něčím dobrým, neměli jsme čas na to, abychom nápady
rozpracovali.“ Nicméně byl v této skladbě spokojený se zvukem baskytary.

Shield
Působivý a invenční výsledek snahy celé skupiny, který se dostal na
několik psychedelických kompilací, Deep Purple vůbec nedělá špatné
jméno. Úvod příliš typický není, hudebně je ale velice chytlavý a skladba
dokáže udržet pozornost posluchače celých šest minut.

Anthem
Tato skladba byla pro album nahrána jako první – strunné aranžmá Jona
Lorda, které bylo předzvěstí jeho hudebního vývoje, jenž nakonec
kulminovalo dílem Concerto. Díky „Anthem“ se do Lordovy klávesové
výbavy dostal Mellotron: jsou použité smyčky nahrávek strunných nástrojů
a skladba je náladová, Jon ji na pódiu nikdy nehrál.

River Deep Mountain High

Ambiciózní verze soulového dílka Ika a Tiny Turnerových přetáhla hranici
deseti minut. V Americe se její zkrácená verze dostala na 53. místo
v hitparádě singlů a skladba také zaznívala (v celé své délce) ke konci
živého setu kapely.
Deep Purple
V pořadí třetí album (a druhé pod progresivním labelem Harvest
společnosti EMI), nahráli Deep Purple v lednu 1969 v De Lane Lea Studios
v Londýně a vyšlo v listopadu stejného roku. V té době již sestava Mark
I neexistovala.
Každou desku této skupiny lze obecně brát jako nějaké sdělení. Album
Deep Purple uzavíralo první, poněkud nepřesvědčivé období – určitě ve
srovnání s nahrávkami, které měly teprve vzniknout. Přinejmenším Ritchie
si nemyslel, že by jejich věci byly nějak originální. „Zpočátku jsme jenom
kopírovali Vanilla Fudge. Ty jsme prostě milovali, stejně tak Hendrixe
a docela i Cream. Nedělali jsme nic, než že jsme ve své tvorbě prolínali
prvky jejich hudby.“
Takové vyjádření ovšem vede k přílišnému podhodnocení práce, která,
nahlížíme-li na ni jako na samostatné dílo, byla zajímavá a má návaznost
na minulost i budoucnost Deep Purple. Derek Lawrence, pro něj to mělo
být poslední album s kapelou, zdokonalil svůj způsob práce s Purple, a také
tempo nahrávání bylo pozoruhodné. A nezbytné, jelikož nahrávací
frekvence se jen tak tak vmáčkly mezi živé koncerty. Podle vzpomínek
kapely se například skladby „April“ a „Lalena“ obě nahrály za jediný den.
Album sice v červnu ve Státech vydala skomírající společnost
Tetragrammaton, ve Spojeném království vyšlo pod labelem Harvest až
v listopadu – v té době nejen že už existovala a působila sestava Mark II,
také ale bylo nahrané Concerto For Group And Orchestra: toto dílo vyšlo
vzápětí po Deep Purple v lednu roku 1970. Pro atmosféru všeobecného
zmatku bylo nejspíš typické, že Boschův obraz Zahrada rajských potěšení,
použitý na obalu, byl namísto barvy vykreslen jen černobíle!
LP Deep Purple se nedostalo do americké ani britské hitparády.

Chasing Shadows
Výrazná úvodní skladba vděčí ve velké míře za svůj lesk hřmícímu rytmu
Iana Paiceho, „dvojitému paradiddle mezi dvěma tom-tomy. Když si to
přehrajete, výsledkem je úžasný rytmus. Je to jenom základ, když ale
takový základ nemáte, nikdy vás podobné uspořádání not nenapadne,
protože vůbec není samozřejmé.“ Zpěvák Evans do této skladby vložil své
nejprůzračnější emoce.
Blind
Píseň začíná jako tvrdší verze „Time Of The Season“ od Zombies (díky
Paiceově rytmice) s prolínáním melodie skladby „For Your Love“ od
Yardbirds na cembalo. Pak už se rozjíždí hlavní, popovější část. Nemá
ovšem žádný zapamatovatelný refrén a nabývá na živosti až zhruba po
dvou a půl minutách díky Blackmoreovu sólu s „kvákadlem“.

Lalena
Radikální verze Donovanovy nádherné balady, kterou si Deep Purple
upravili ve stylu Jeffa Becka. O minutu a půl kratší verze, kterou nahrála
BBC, se objevila na remastrovaném CD.

Fault Line
Inspirací pro tuto píseň bylo zřejmě zemětřesení v Kalifornii, ke kterému
došlo v době, kterou kapela trávila v Los Angeles.

The Painter
Jedna z tvrdších věcí na albu. Její předběžná podoba zazněla na Rádiu 1
v Top Gear v lednu roku 1969 jako „Hey Bop A Re Bop“.

Why Didn’t Rosemary

Píseň, která pokračuje v popově psychedelickém stylu předchozích alb.
Text je inspirován kontroverzním filmem Romana Polanského Rosemary’s
Boby, který se nedlouho předtím objevil v kinech. Uvolněná záležitost ve
stylu R&B, která sice naznačuje budoucí cestu Deep Purple, ale jen
v poněkud obecné rovině. Jsou z ní už nicméně patrné Rodovy nedostatky
jakožto hardrockového vokalisty.

Bird Has Flown

Tvrdší skladba, přes název odvozený od „Norwegian Wood“. Podle Nicka
Simpera to byl pokus „prorazit v USA s [hitovým] singlem. Chtěli jsme se
tam dostat a něco z toho i vytěžit.“
April
Dvanáctiminutový zlatý hřeb alba, který společně napsali Blackmore
a Lord. Skladba začíná instrumentální částí celé kapely, po které následuje
druhá instrumentální pasáž se strunnými a dřevěnými dechovými nástroji
(tuto část složil a aranžmá vytvořil Lord, nahrávala se samostatně).
V závěru hraje opět celá kapela.
Skladba, nazvaná podle měsíce narození Ritchieho Blackmorea, byla
„prostě taková melodie trochu mimo.“ Kytarista ji dnes považuje za
„poměrně odvážnou na svoji dobu, zejména díky tomu, že je v tónině As
dur.“
Deep Purple In Rock
Album se nahrávalo od září 1969 do dubna 1970 ve studiích De Lane Lea,
Abbey Road a IBC v Londýně a v Británii vyšlo v červnu 1970, kde
dosáhlo na čtvrté místo. O tři měsíce později se objevilo i v USA.
Tvorba materiálu šla relativně snadno, protože v kapele stále ještě
panovalo nadšení z čerstvého spojení původních tří členů a dvou nově
příchozích. Zejména Rogera Glovera těšilo, když viděl, jak jsou jeho
skladatelské schopnosti ceněné. „Episode Six měli [ke skládání] spíš
povýšenecký přístup. Teď jsem se dostal do kapely, kde bez ohledu na to,
s čím jsem přišel, všichni to s nadšením vyzkoušeli. Všechny mé nápady
dokázali hned zahrát!“ Glover, kterého zdatnost nových kolegů
ohromovala, se domnívá, že pro album In Rock toho napsal více než pro
jakékoliv jiné, na němž se podílel, protože mohl plně využít všechny své
nápady, které u Episode Six šly do šuplíku. „Všechny skladby byly svěží
a měly v sobě tak silný oheň a agresi. Ritchie řekl: ‚Když to není vzrušující
nebo dramatické, nemělo by se to na albu objevit‘.“
Co se týče Blackmorea, ten vzhlížel k Led Zeppelin a připustil, že
album In Rock bylo „jakousi reakcí na nahrávku s orchestrem. Chtěl jsem,
aby to byla hlasitá, hardrocková deska. A říkal jsem si, že teď bychom to
ale už opravdu měli dokázat, protože kdyby se tak nestalo, bál jsem se, že
po zbytek života budeme hrát s orchestry!“ S těmito myšlenkami v hlavě
kytarista Deep Purple spolehlivě zařídil, že hladina energie zůstává vysoká
po celé album: „Byl to záměr, hudba duní v každé písni, není tam žádný
oddech…“
Jon Lord kapelu vnímal jako seskupení, které hledá svou identitu. „Naše
dřívější desky byly směsicí různých stylů. Tohle bylo první album, kde
kapela nabrala jednoznačný směr. In Rock bylo nahráno během velice
krátké doby – chtěli jsme, aby bylo jakýmsi definitivním sdělením –
a spoustu materiálu jsme také vyhodili.“ Podle jeho názoru má tato hudba
„větší úroveň než ostatní alba Deep Purple, dokonce i než Machine Head.“
Ian Paice souhlasil s tím, že Deep Purple nakonec našli sebe sama.
„Každá ze skladeb je tady silným vyjádřením něčeho, ať už v textech –
proti drogám – nebo v hudbě, která je jako sdělení o virtuozitě členů
kapely. Ve velice krátkém rozmezí, během tří nebo možná čtyř týdnů, jsme
přišli na to, že všechno je možné.“ Zásadní význam má skutečnost, že
album už není doplněné o žádné coververze. „Všechno pochází z nás.
Nemuseli jsme se už dívat kolem, a to bylo skutečně vzrušující.“ Gillan
přikládá úspěch alba In Rock jeho „dobrému, vyváženému složení, vhodné
míře excentričnosti a smyslu pro zdravý rozum. Písně se skoro zpívaly
samy, protože teď jsem konečně mohl soustředit veškeré své hudební
základy načerpané od Little Richarda, Elvise a Chucka Berryho do jednoho
směru. Dokázal jsem převést do praxe, co jsem se naučil a všechno to pro
mě začalo něco znamenat, což se projevilo i v textech.“

Speed King
Píseň, která měla původně pracovní název „Kneel And Pray“ a často se
jako taková hrála při prvních koncertech, byla první skladbou Deep Purple,
kterou napsal Roger Glover. „Ritchie se zmínil, že by chtěl něco rychlého,
něco jako ‚Fire‘ Jimiho Hendrixe, s čím by se daly zahajovat koncerty, no
a ten riff mě prostě napadl. Stál jsem v té obrovské tělocvičně s úžasnou
ozvěnou a s obavami začal hrát první věc, která mě napadla, a která by
sdělovala podobný pocit… Prostě jsem ji vytvořil na místě. Ostatní se
přidali a znělo to výborně, takže z toho byl skvělý jam, který dal písni směr.
Byla to radost.“
Přes konotace, které název vyvolává, trval Jon Lord na tom, že „Speed
King“ není píseň o amfetaminových drogách, nýbrž „skladba o rychlém
hraní. Rozhodně není o drogách, bylo to prostě o tom, jak rychle dokáže
Gillan zpívat.“ Slova „Good Golly, Miss Molly“ nebo „Tutti Frutti“ jsou
výňatky ze starých rock‚n‘rollových písní.
Podle Lorda měl materiál Deep Purple z počáteční éry působení kapely
svůj vliv na metalovou hudbu. „Myslím, že v něm najdete poměrně hodně
kořenů pro věci, které jsou vidět v současném hardrocku nebo metalu, napu
v thrash nebo speed metalu. ‚Speed King‘ je speed metal, o tom není
pochyb.“

Bloodsucker
Tato skladba není pro Deep Purple úplně typická, opět se ale jedná
o vlivnou věc. „Myslím, že ukázala cestu spoustě dalších kapel, které se
hlásí k určitému stylu skutečně tvrdé hry,“ řekl Paice o skladbě, které dal
přezdívku „malý drahokam“.

Child In Time
Tady se kapela nechala až nestydatě inspirovat písní „Bombay Calling“ od
americké skupiny ze západního pobřeží It’s A Beautiful Day. Jona tato
skladba fascinovala, a tak ji začal hrát spolu s úvodem během zkoušek
v Hanwellu. Gillan si vzpomíná, že za doprovodu Lordových kláves začal
zpívat různé fráze, „a když se přidal Ritchie, který začal hrát také,
vyeskaloval jsem zpěv až do jekotu. Bylo to naprosto spontánní a skladba
vznikla bez jakéhokoliv příběhu na pozadí… Byl to prostě způsob, jakým
jsme tenkrát vnímali svět.“
I Jon připouští, že se dá najít ještě jedna hudební „krádež“. „Můžete si
povšimnout určité podobnosti mezi posledním akordem u ‚A Day In The
Life‘ a ‚Child In Time‘. Tato podobnost není náhodná! Ten zvuk se nám
líbil, tak jsme si ho prostě vypůjčili.“
Po letech Gillan zjistil, že se tato píseň stala hymnou různých skupin
hnutí odporu proti komunismu ve východní Evropě, už jej ale tolik
nenaplňovalo, když ji měl zpívat po pádu berlínské zdi, „kdy už její text
nebyl relevantní. Hodně lidí mi říkalo, že se tato skladba hraje na rádiu
Svobodná Evropa, a že ji slyší lidé ze zemí Varšavské smlouvy, a že ví, že
na ‚druhé straně‘ jsou lidé, kteří jim rozumí. Lidé, kteří vidí, jaké zrůdy
mají země za železnou oponou v čele. Setkal jsem se s jedním člověkem,
který žil ve Východním Berlíně. Byl odsouzen k deseti letům vězení za to,
že vlastnil desky Deep Purple, [smích] Já osobně bych mu to vězení možná
ještě trochu prodloužil!“
V roce 1970 Blackmore připustil, že „Ian Gillan je pravděpodobně
jediným zpěvákem, který to dokáže zazpívat. Tato skladba vznikala ve
třech fázích trochu podobně jako nějaká operní záležitost. Je v ní to nejlepší
z Gillana. Nikdo jiný by se o to nepokusil, stoupat o velkou tercii a pak
o další kvartu.“
Při hodnocení vlastní práce je Blackmore přísnější: „Myslím, že to
kytarové sólo je relativně průměrné. Nahrál jsem ho na dva nebo tři pokusy.
Tenkrát, když šlo o kytarová sóla, jsem měl zhruba patnáct minut. Na pódiu
jsem to někdy hrál mnohem rychleji, než jak je to na desce. Já bych to hrál
hodně rychle, také Paiceymu by se to líbilo. Jediný problém byl s částí na
konci toho kytarového sóla, kterou hraje kapela unisono. To se dá hrát
jenom takhle rychle, pokud ovšem nepoužijete odposlech, což ze zásady
nedělám. Je to jenom arpeggio v A moll ve směru dolů… je to těžké
zahrát.“

Flight Of The Rat

Tato skladba se zrodila z žertu, když při zkoušení přišla řeč na „Let
čmeláka“ od Rimského-Korsakova a Jon Lord začal hrát variance na toto
téma. „Ta část s ‚krysou‘ byla skoro jako závislost,“ přiznal Gillan. „Často
jsme si tímhle způsobem pohrávali se slovy.“ Píseň místo v živém setu
nenašla, z čehož byl Blackmore zklamán. „Já bych ji hrál naživo strašně
rád, [ale] Paicey ji nenávidí. Ne že by nenáviděl tu píseň, prostě nesnáší její
rytmus. Zkusili jsme ji jednou…“

Into The Fire

„Další věc, kde jsou asociace s drogami,“ řekl Gillan. Je to první společná
kompozice kapely, s níž Deep Purple vystupovali poměrně dlouho předtím,
než ji nahráli pro album In Rock.

Livin‘ Wreck
Skladbu uvádí jeden z oblíbených zvuků bicích Iana Paice: „Je to skutečně
živé a zní to kovově, je to tvrdé a drsné. Mou nejoblíbenější částí z celého
alba je Ritchieho sólo, které není rychlé nebo efektní, prostě jenom plyne
a jeho zvuk skladbu úžasně doplňuje.“ Glover si vzpomíná, že tuto skladbu
vyzkoušeli, pak ji ale kapela na nějaký čas odložila: „Když se blížil konec
nahrávání, znovu jsme si ji poslechli a najednou jsme si řekli – vždyť to
vlastně není tak špatné, no ne?“

Hard Lovin‘ Man

Gloverův oblíbený kus. „Je v něm tolik ohně a Jonovo sólo se hodně blíží
jeho výkonům na pódiu. Tato skladba v mých očích obsahuje pravý
charakter skupiny v dané době – sílu, která ji hnala kupředu, výstřední
způsob skládání písní, experimentování, dvě skvělá sóla, uštěpačný text,
nevázaný přístup. Monstrózní groove. Opravdu jsem ji měl rád.“ Kytarové
sólo, které v písni zní, vymyslel Blackmore, aby naštval jednoho
z nahrávacích techniků – mohlo to být nejspíš v Abbey Road – který byl
podle jeho názoru „takový zamrzlý morous, který neměl rád rock‚n‘roll.
Když jsem sólo nahrával, pocítil jsem prostě takové nutkání a začal jsem
kytaru dřít nahoru a dolů přes dveře k režijní místnosti, takže z ní lezl
takový ten divoký zvuk. A tenhle člověk se na mě podíval, jako kdybych
snad přišel o rozum nebo co.“
Fireball
Dějištěm nahrávání desky byla studia De Lane Lea a Olympic od září 1970
do května následujícího roku, v obchodech se Fireball objevil v září 1971.
Deep Purple s ním poprvé získali první místo v britské hitparádě a 32.
příčku ve Státech. Úspěch singlu „Black Night“ značně zvýšil profil kapely
na domácí půdě a rozhodně napomohl lepší prodejnosti nového alba.
Nicméně producent Martin Birch měl pocit, že proces tvorby byl po
veskrze pozitivních zkušenostech s albem In Rock spíš něčím jako
„následným otřesem“. „Skupina hodně cestovala a musela nahrávání
vměstnat do okamžiků, kdy se zrovna uvolnilo trochu času. To nikdy není
dobrý způsob, jak připravit desku.“ Ritchie Blackmore si vzpomíná, že
všechno se vymýšlelo ve studiu. „Nikdy jsme neměli čas, abychom si sedli
a zamysleli se. Jedinou možností, kdy se dalo něco složit, byly doby, kdy
někdo onemocněl… Často jsme do studia dorazili s tím, že nemáme vůbec
žádnou představu, co budeme dělat. Stejně není čas na to, aby se něco
připravilo, je nicméně fakt, že právě spontánnost naší hudby jí propůjčuje
vitalitu a vzrušení. Na albu jsou jenom tři skladby, o kterých bych řekl, že
jsou dobré – ‚No No No‘, ‚Fools‘ a samotná ‚Fireball‘.“
Ian Gillan je na tento materiál hrdý, nicméně připouští, že byl „rozhodně
s tímto názorem v menšině, protože ostatní se k albu stavěli dost negativně.
Mě potěšilo, protože bylo po textové i melodické stránce odvážnější, místo
toho, aby to byl typický hardrock, což take dost lidí zmátlo.“
Pro Rogera Glovera byli Deep Purple na to, že měli tvořit těsně po
fenomenálně úspěšné desce, příliš nesmělí. „Album sice obsahuje i dobré
věci, cítili jsme ale moc velký respekt k úspěchu alba In Rock. Chtěli jsme
jít dopředu, ale přeháněli jsme to. V porovnání s In Rock je Fireball jaksi
‚vyrobený‘… a celkově spíš fiasko.“
Ian Paice podobně jako Blackmore míní, že „na desce jsou tři nebo čtyři
dobré věci, jinak ale neobsahuje žádné skvělé skladby, díky nimž by bylo
album výjimečné.“
„Ukázalo se, že ve stresu jsme schopni vytvořit docela obstojné album,“
poznamenal Jon Lord. „Bohužel se zrovna ocitlo mezi dvěma opravdu
dobrými, takže při vzájemném srovnávání z toho samozřejmě nevychází
příliš dobře.“
Fireball
Společnost EMI chtěla vydat singl a vybrala si právě tuto skladbu. Deep
Purple gramofirmu poslechli a výsledkem bylo 15. místo. Ten zvláštní zvuk
v úvodu dělá klimatizační jednotka, která byla ve studiu zapnutá. Paice si
vzpomíná, že dokázal dosáhnout „potřebné rychlosti, nikoliv ale razance!
Tak jsem si říkal – co s tím budu dělat? Možná bych mohl později nahrát
zvuk dalšího basového bubnu. Ve studiu se z předcházejícího dne ještě
povalovalo vybavení skupiny Who, byla tu i výbava Keithe Moona, tak
jsem si prostě z jeho sady vypůjčil basový buben, přidal ho ke svému,
ozvučil a hrál šestnáctky místo osminek – tím se to spravilo.“

No No No
V Blackmoreově hře je tady patrný vliv bluesmana Shuggieho Otise, jak se
aspoň domnívá Roger Glover. „Hodně z toho je vyjádřeno spíš zdrženlivě,
není to tolik oslnivé… ta skladba je zahraná velice chladně.“ Naopak
vlastní hra baskytaristy je „možná to nejsložitější, do čeho jsem se kdy
pustil – obvykle spíš tak nějak jdu s hudbou a nechávám to na ostatních.“

Demon’s Eye
Rocková skladba ve středním tempu, kterou Glover hodnotí tak, že
„obsahuje jedny z nejlepších pasáží na bicí, jaké jsem kdy slyšel.“

Anyone’s Daughter
Countryově zabarvený kousek pochází od Blackmorea – který prohlašuje,
že „je to taková parodie“ – zatímco Gillanův text se vrací do „doby počátků
frustrace… nelze nikdy zapomenout. Dva okouzlení milenci, stoupající
vzrušení, chvějící se hlas, třesoucí se nohy. Ach, pak ale přichází ke slovu
‚otec‘…“
Podle Rogera Glovera se Deep Purple „snažili posunout rockovou
hudbu o stupínek výš a myslím, že jsme to přehnali. ‚Anyone’s Daughter‘
je zábavná věc, byla to ale chyba. Nechali jsme ji na albu z toho důvodu, že
jsme její nahrávku slyšeli tolikrát, že bez ní se nám deska prostě nezdála
celistvá. Ta skladba je skutečně velmi zvláštní, protože jsme ji nahráli den
poté, co jsme vehementně diskutovali o tom, jak vzrušující a heavy muziku
budeme dělat. Seděli jsme ve studiu a čekali na inspiraci, Ritchie do toho
začal brnkat ty akordy a my se přidali.“
The Mule
U této skladby, která ve studiu působila poměrně dost obtíží, je text
druhotnou záležitostí, hlavní je její nálada. Roger Glover říká: „Ve snaze
docílit flanging efektu jsme pásku přetočili zpátky, přitom se ale nahrávalo.
Zhruba v polovině jsme si chybu uvědomili a technik vyskočil, aby to
zastavil. Bylo ale pozdě. Polovina bicích se smazala od prostředku do
konce písně. Problém byl o to větší, že Ianovy bubny už byly sbalené a na
cestě do Evropy. Takže jsme si ve spěchu pronajali sadu bicích a Ian musel
chybějící část znovu nahrát. Nebylo ale možné docílit toho, aby hra na
různé bicí zněla stejně a když se do skladby zaposloucháte, rozdíl uslyšíte.“

Fools
Gillanův hlas je tady „mohutnější“, je to píseň „o muži, který zemře a když
se dívá zpátky, vidí, že svět řídí sami blázni.“ Rogera Glovera těšilo
kytarové sólo – „to jsme tak na koncertech už nějaký čas používali, nikdy
nás ale nenapadlo, že by se dalo dostat na desku, je ale skvělé. Nic z toho
není vypočítané, všechno je improvizace.“

No One Came
V Gillanových slovech zaznívají obavy „z krajní hrůzy z prázdného sálu“
a podle Rogera jde o „nejlepší text, jaký Ian napsal, v určité míře je
rozhodně autobiografický.“ Skladbu hráli Deep Purple na festivalu Camden
Arts, ale publikum, které očekávalo spíše známější věci, ji moc dobře
nepřijalo.
Machine Head
Když Deep Purple dorazili v prosinci 1971 do Montreux, aby zjistili, že po
požáru kasina nemají kde nahrávat album, podařilo se jim vypátrat, že na
zimu je prázdný místní Grand Hotel, a tak si ho celý za přijatelnou cenu
pronajali. Venku Martin Birch zaparkoval mobilní studio a našel také
chodbu vhodnou pro nahrávání, která byla ve tvaru „T“.
„Do samotného ‚téčka‘ jsme nainstalovali bicí,“ vysvětloval Birch,
„kytara a varhany byly na jednom konci a baskytara na druhém, namířená
na skříň vyplněnou matracemi. Abychom se od auta dostali do studia,
museli jsme projít halou, kuchyní a koupelnou, ven na mrazivý balkón,
zpátky do hotelu, pak bylo třeba projít ještě další koupelnou, dvěma
ložnicemi a opět koupelnou, a až pak jsme se konečně dostali do chodby!“
Ritchie už měl základ pro „Smoke On The Water“, který vznikl po
požáru, když je Claude Nobs přestěhoval do divadla Pavilion, které
dočasně zvolil jako náhradní řešení. Kapela potřebovala dosáhnout silného
zvuku s ozvěnou – během práce si ale Deep Purple uvědomili, že sál není
zvukotěsný a jelikož byla jedna v noci, bylo kvůli nim vzhůru celé
Montreux.
„Naši bedňáci blokovali dveře, aby na nás nemohla policie,“ vzpomíná
Glover. „Tenkrát to nevypadalo jako nějaká úžasná věc, nakonec se ale tato
skladba stala jednou z vůbec nejoblíbenějších. Za přetrvávajícím úspěchem
této písně stojí její velice jednoduchý a přitom originální riff. Každý
člověk, s jakým jsem se kdy setkal, a který kdy zkusil hrát na kytaru, mi
říkal, že právě tenhle riff dokázal zahrát jako první. To je docela pocta.“
Blackmore, který riff vymyslel, si vzpomíná na okamžik, kdy na dveře
od studia zaklepala policie. „Věděli jsme, že nám řeknou, abychom přestali
nahrávat, protože si lidé stěžovali na hluk, tak jsme jim dveře neotevřeli.
Zeptali jsme se Martina Birche: ‚Je to už ono?‘ A on řekl, ‚Nevím, musel
bych si to poslechnout úplně celé.‘ Nechtěli jsme otevřít, dokud jsme
nevěděli, jestli už máme tu pravou nahrávku pro album. Nakonec se nám to
povedlo.“ Následovalo stěhování do Grand Hotelu…
Kytarista považuje celé album za vydařenější než předcházející:
„Myslím, že nápady jsou lepší, a že skupina hrála dobře, když jsme album
nahrávali. I písně samotné jsou zajímavější.“ Jon Lord s tím úplně
nesouhlasí: „Vzpomínky na Machine Head se od skutečnosti někdy dost
liší. Nedávno jsem si album poslechl a musím říct, že je to velice suché,
temné album, nejiskří tak, jak si ho pamatuješ. Je hodně vážné a takové
nenápadné.“ Deska vyšla v dubnu 1972 a zaznamenala významný úspěch.
Ve Spojeném království to bylo druhé LP Deep Purple, které se dostalo na
špičku hitparády, v USA prolomilo ledy a vyšplhalo se do Top 10.

Highway Star
Glover ji popisuje jako „dokonalou úvodní věc. Je rychlá a každý v ní má
své sólo. Ian je trochu citlivý na její slova ve stylu 50. let. Píseň vznikla
v autobuse, prostě se jen tak objevila – spolu s narychlo načmáraným
textem a my si říkali, že bychom ji mohli večer vyzkoušet, uvidíme, co se
stane. Dotvářela se na pódiu, nebyla vlastně složena, prostě tak nějak
postupně získávala tvar.“
„Sólo jsem vymyslel předtím, než jsem jej nahrál, což jsem nikdy neměl
ve zvyku,“ poznamenal Blackmore. „Tato sekvence na tři doby je stará
a hrával jsem ji zhruba tak před deseti lety. Naučil mě ji Johnny Burnette
a já ji nehrál celé roky. Není sice původní, je ale skvělá! Líbí se mi postup
klasických akordů, podobně jako v tomhle sólu – h moll na C, pak na G…
to je postup podle Bacha.“

Maybe I’m A Leo

„Tohle osobně souvisí s Ianem Gillanem, narodil se ve znamení lva,“
vysvětloval Glover. „S Paiceym máme podobný vkus. Oba posloucháme
stejná alba, formovaly nás stejné vlivy a oba dokážeme ocenit způsob,
jakým se někteří muzikanti (zejména Američané) dokáží do hudby položit,
aniž by v tom byla lenost. A myslím, že je to na téhle skladbě znát.“

Pictures Of Home
Skladba, která je o horách a o sněhu, „i když nemyslím, že jsme kdy měli
možnost vidět orly23,“ připouští Glover. „Píseň ‚Pictures Of Home‘ jsme
nazkoušeli – na nahrávce se mi moc líbila – na pódiu to ale nikdy nebylo
ono,“ vysvětloval Blackmore. „Byla to taková výplňová věc
v šestiosminovém rytmu. Hráli jsme ji a já se přitom díval na publikum.
Posluchači při ní zívali.“

23
V refrénu Gillan zpívá „I’m alone here with emptiness eagles and snow“, česky
„jsem tady sám s prázdnotou, orly a sněhem“ (pozn. red.)
Never Before
Píseň vznikla po dvou týdnech skládání a kapela ji považovala za
nejkomerčnější věc, jakou kdy stvořila. „Všichni jsme v tom byli zajedno,“
řekl Gillan. „A když jsme ji na singlu vydali, byl z toho největší propadák
všech dob!“ Roger Glover si na ni vzpomíná jako na „skladbu, o které jsme
se domnívali, že přitáhne velkou pozornost. Vložili jsme do ní hodně času
a úsilí. Pár dní po tom, co jsme ji nahráli, jsme si ji začali všichni
prozpěvovat – najednou jsme si uvědomili, že nám pořád zní v hlavě…“

Smoke On The Water

„Přežívá tak dlouho, protože je hodně jednoduchá,“ řekl Blackmore, „je
hodně chytlavá. V zásadě jsou to čtyři noty. Velice osobitá věc!“
„Původně to byl riff, se kterým přišel Ritchie,“ pokračoval Lord. „Její
pracovní název byl ‚Durh Durh Durh‘! Tato skladba je k nám velice
laskavá: její hodnota je každoročně v desítkách tisíc… možná spíš ve
stovkách tisíc.“

Lazy
Song vychází z písně Oscara Browna Jr. s názvem „Sleepy“ a vznikl
především jako nosná věc pro Jonova a Ritchieho sóla. „Je to divné sólo,“
vzpomíná Blackmore, „protože jeden den jsem zahrál jednu část a druhý
den další, rozdíl je jasně slyšet. K tomu sólu se pořád stavím spíš kriticky.
Myslím, že ta píseň byla skvělá. Její kompozice byla dobrá, mohl jsem to
ale zvládnout líp. Nechal jsem se k ní inspirovat skladbou ‚Steppin‘ Out‘
od Erica Claptona.“

Space Truckin‘
Je tady sekvence na bicí, podle Iana Paice převzatá ze skladby „America“
od Nice. Je o cestě vesmírem, ale v textařském stylu 50. let, „což je ve
skutečnosti způsob, jak neříct vůbec nic!“ zažertoval Glover. „Ta skladba je
plná slovních hříček. Jenom jsme tak seděli a vymýšleli stupidní, drobné
slovní obraty o vesmíru.“
Who Do We Think We Are
Počáteční pokusy o nahrání alba ve vile poblíž Říma s využitím mobilní
dodávky Rolling Stones v červenci 1972 nepřinesly nakonec kýžené ovoce,
takže se v říjnu kapela přesunula do Waldorfu nedaleko Frankfurtu. Album
vyšlo v únoru 1973. Nikdy se nepropagovalo naživo a do koncertního setu
se – navíc jen na krátkou dobu – dostala pouze jedna skladba. Pravdou je,
že album Who Do We Think We Are se při pohledu na celkový vývoj
sestavy Mark II ukázalo být ještě neobvyklejším dílem než Fireball. Ovšem
vzhledem ke špatným vztahům v kapele a také proto, že album muselo
nakonec dotáhnout do konce vedení skupiny spolu s nahrávací společností,
to až tak nepřekvapuje.
První známky toho, že zkoušky nebudou příliš plodné, se objevily, když
se zjistilo, že mobilní studio neprojede klenutou bránou vily v Itálii, kam se
kapela uchýlila. Takže stejně jako v Montreux se Deep Purple znovu dostali
do situace, kdy se mixážní pult nevyhnutelně nacházel hodně daleko od
místa, kde kapela hrála. Ritchie Blackmore svá sóla hrál přímo v mobilním
studiu a přitom seděl vedle producenta Martina Birche, který na vše
vzpomínal takto: „Cítil jsem, že kapela nepracuje se stejnou soudržností
jako dřív. Když už někdo přišel s nápadem, obvykle to nevyvolalo žádné
výrazné nadšení, zatímco předtím býval každý nápad vítán s entuziasmem.“
Ian Gillan potvrdil, že tvorba alba nebyla provázena příjemnými
prožitky, „v zásadě z toho důvodu, že Ritchie a já jsme se už vůbec
nesnesli. Než jsme se vydali na cestu, proběhla dlouhá diskuse o tom, jaký
typ alba bychom měli vytvořit. Já jsem myslel, že bychom se měli držet
progresivní cesty a nechytit se do pasti přetvářením stejných, starých věcí.
Nějak umní chyběl adrenalin. Věci se tak odvíjely proto, že jsme byli
přetíženi neustálou prací.“
Atmosféra v Římě byla opravdu špatná. Když byl Gillan v dosahu,
kytarista Blackmore odcházel. „Za celou tu dobu,“ vzpomíná zpěvák, „jsme
nahráli akorát skladbu s názvem ‚Smelly Botty‘, ‚Painted Horse‘ a bizarní
verzi ‚It’s Only Make Believe‘ od Conway Twitty. Ani nechci myslet na to,
kolik to stálo peněz.“ Píseň „Painted Horse“ se dostala na remastrované CD
z roku 2000. Gillan: „Martinu Birchovi a mně se to hodně líbilo.
Předpokládali jsme, že se tato skladba na desce objeví, ostatním ale nebyla
po chuti, takže nakonec jsme ji dali stranou.“
Jelikož z těchto nahrávacích frekvencí nic nebylo a kapela se měla záhy
vydat na turné do Japonska a do Států, pak měla následovat další šňůra po
Británii, vedení kapely ve snaze situaci zachránit zarezervovalo na říjen
jedno německé studio. Druhý pokus podle všeho proběhl naprosto
profesionálně, bezpochyby také díky tomu, že Gillan se držel od
Blackmorea stranou a vokály přidával až k hotovým skladbám.
Pro Deep Purple bylo čím dál těžší najít potřebnou inspiraci, což
okomentoval Ian Paice: „Když přichází úspěch, o který jste usilovali
a usilujete, neuvědomíte si, jak moc se vyčerpáváte. Ritchie byl nemocný
a nenapadaly ho kytarové riffy, na nichž předcházející alba stála. Byla to
špatná, zmatená doba a vedení nám nedokázalo pomoci, bylo v té situaci
ztracené. Poprvé jsme je tenkrát žádali, aby dělali to, co obchodní manažeři
dělávají – udrželi situaci pod kontrolou. S dávkou štěstí dosáhli úspěchu,
ale že by věděli, co dělat v krizi? Ani náhodou.“
Přes všechny problémy dosáhlo album Who Do We Think We Are
v Británii na čtvrté místo a v USA bylo patnácté.

Woman From Tokyo

K riffu, u kterého se Blackmore otevřeně přiznal, že si jej vypůjčil ze
skladby „Cat’s Squirrel” přidal Gillan slova, která byla předzvěstí „vzrušení
z naší první cesty do Japonska. Byla to průkopnická záležitost, nedá se na
ni zapomenout.“ Vznikla píseň, která se vybrala na singl.
Prostřední část kapele připadala příliš slabá, další zajímavostí je
připomínka starší písně „Black Night“ v textu skladby. „Tenhle zvláštní
způsob zmiňování dřívějších věcí se postupně stal takovou naší
dlouhodobou výstředností,“ poznamenal Roger Glover, který spolu s Jonem
Lordem výjimečně zpíval vokály v závěrečné části.

Mary Long
Jako inspirace posloužily zmínky v novinách o aktivitách samozvaných
morálních „křižáckých rytířů“ Mary Whitehouseové a lorda Longforda,
přičemž název „Mary Long“ je jednoznačně složeninou obou jmen. „Tito
lidé vystupovali ostře proti všemu, co se dalo považovat za ‚neobvyklé‘,“
uvedl Gillan. „Byli to veřejně uvědomělí, političtí fašisté své doby. Nic se
nijak výrazně nemění, snad jen to, že současní pokrytci používají výraz
‚nepatřičné‘. Roger a já jsme se samozřejmě nesnažili naznačit, že
Whitehouseová s Longfordem třeba topí koťata nebo kreslí na zeď po
záchodech, nicméně z takových zbožných lidí vždycky vyzařoval, a i dnes
vyzařuje, určitý zlověstný závan přetvářky či pokrytectví.“
 Pouze tato skladba se v roce 1973 objevila v koncertním setlistu, a pak
také znovu v tom, který kapela hrála začátkem 21. století, kdy už byli oba
protagonisté pryč a zapomenuti. Nicméně Gillanův výkon byl stejně
svatouškovský jako vždy!

Super Trouper
Když Roger Glover tuto píseň psal, měl na mysli skladbu „Going Down“
od bluesmana Freddieho Kinga. Nazval ji podle jednoho reflektoru na
pódiu a vznikla dlouho předtím, než něco podobného udělala Abba.
(Podobnost je ovšem mizivá.) Baskytarista píseň popsal jako „skladbu,
která odkrývá vnitřní taje duše a je o zpěvákovi, jenž zpívá do záře
reflektoru. Také jsme si užili s upravováním pásky.“

Smooth Dancer
V textu je ani ne příliš skrytá zpráva pro Ritchieho Blackmorea, často se
v ní zmiňuje jeho černý semišový oděv, jeho oblíbené oblečení. Pro Rogera
bylo velmi poučné, když si text přečetl a zjistil tak, co se Gillanovi
odehrává v hlavě. „Nechtěl přistoupit na Ritchieho hru, zároveň by ale rád
obnovil přátelství.“

Rat Bat Blue

Oblíbená skladba Rogera Glovera, která „celá vznikla kolem takové
výplňové sekvence na bicí. Je to o tom, že si na noc najdete holku, která je
zrovna volná.“

Place In Line
Tato píseň se nechala inspirovat jistým sci-fi příběhem a podle Rogera je to
„pokus o vytvoření doprovodu pro sólisty v duchu ‚Lazy‘.“

Our Lady
Název pochází z Ritchieho hlavy, vybavil se mu před kostelem. Podle Jona
Lorda „v sobě měla moment překvapení – zpočátku je pomalá a soustředí
se spíš na melodii a slova, nejsou v ní žádná sóla. Je to prostě jenom taková
píseň, což není pro způsob tvorby Deep Purple příliš typické.“
Burn
První album sestavy Deep Purple Mark III vznikalo ve stejném prostředí,
z něhož vzešlo proslulé Machine Head. Nahrávalo se v listopadu 1973
v Montreux s využitím mobilního studia Rolling Stones a vyšlo
následujícího roku v únoru. Přes kontroverzní personální změny
zaznamenalo album lepší výsledek než jeho předchůdce se sestavou Mark
II Who Do We Think We Are, a to v Británii (třetí místo) i ve Státech (deváté
místo).
Rozhodně tomu napomohly zkoušky v Clearwell Castle, stejně jako
přestávka od koncertování, která byla pro tvůrčí proces prospěšná.
Blackmore, když byl teď jeho úhlavní nepřítel Gillan pryč, cítil „takovou
úlevu, že jsme měli v kapele novou krev… byli jsme rock‚n‘rollová
skupina, velice jsme si to užívali a hráli jsme dobře,“ zatímco na Jona
Lorda udělalo dojem, že „Ritchie řekl, že ‚to není špatné‘… podle měřítek
kohokoliv jiného by to znamenalo, že je to skvělé!“
Lorda těšil „odlišný vokální přístup“, který do kapely vnesl David
Coverdale. „Je to mnohem svobodnější a volnější, je to krok kupředu.“
Neměl pocit, že by nově příchozího zpěváka, který neměl žádné zkušenosti
se studiem, nadměrně stresovala představa spolupráce s Deep Purple –
nebo přinejmenším, pokud to tak bylo, „bylo to vidět jenom tehdy, když
jsme spolu mluvili u piva, nikdy při vlastním nahrávání.“
Producent Martin Birch souhlasil, že v kapele panovala skutečně dobrá
nálada. „Všichni se chtěli prostě společně usadit v novém duchu vzájemné
spolupráce a nahráli dobré rockové album, nebylo to o tom, že by na svoji
hudbu nechali příliš působit Glennův funkový vliv.“ Baskytarista Glenn
Hughes připustil, že album Burn byl „jednoduchý rock – příliš jednoduchý
na můj vkus. Moc mě ten materiál nebral. Musel jsem spolupracovat
s Jonem a Ritchiem, abych se do tohoto druhu hudby skutečně dostal.“
Ať už se věci měly jakkoliv, mělo album úspěch po komerční i tvůrčí
stránce: tak vysoké úrovně mělo být v budoucnu znovu dosaženo jen
zřídka.

Burn
Kytarový riff je podobný skladbě „Fascinating Rhythm“ George
Gershwina, ovšem podle Ritchieho Blackmorea to bylo „přesně to, jak jsem
si představoval, že bude kapela znít. Píseň vznikla hodně rychle – zhruba
na pět pokusů. Některé ze sólových partů jsou skutečně trefou do
černého… Hrál jsem společně s Jonem a jeho část je výborná. Myslel jsem,
že ten riff je velice dobrý. Je to skutečně ‚Fascinating Rhythm‘, i když jsem
to nevěděl, dokud mi to Jon Lord neřekl!“
Z hudebního hlediska je Lordova sekvence na klávesy opravdu magická.
Jako první vznikl riff, ze kterého byl David Coverdale „naprosto nadšený“,
pak ale bylo zapotřebí napsat slova, která k němu půjdou. „Chtěl jsem něco
moderního, co by zároveň mělo surrealistické zabarvení.“ Všechno shrnul
Ian Paice slovy: „Je to téma ze středověku – čarodějnice a lidé, kteří
vypalují města a tak…“
Když se do skladby pozorně zaposloucháte, uslyšíte ve hře Blackmorea
těsně před koncem jednu chybu, „silné ‚klapnutí‘ na kytaře. Tenkrát jsem to
chtěl předělat – znělo to, jako kdybych se prsty zachytil mezi strunami –
všichni ale říkali, že to zní přirozeně, tak jsem to tam nechal.“

Might Just Take Your Life

Jeden z nápadů Jona Lorda a podle názoru Davida Coverdalea je to
„perfektní spojení kláves a kytary. Lordy slyšel původní Ritchieho
doprovod, který mu připadal moc obyčejný, tak k němu přidal riff na
varhany jako kontrast.“

Lay Down Stay Down

„Je to taková funky varianta rock‚n‘rollu,“ trval na svém Ian Paice, když
hovořil o této poněkud mysogynní písni. „V podstatě o ní nelze říct, že by
měla nějaký vnitřní význam. Rytmicky připomíná tvorbu sestavy Mark II.
Má v sobě oheň rock‚n‘rollu, zatímco některé z ostatních písní na tomto
albu se pomalu začínají posouvat jiným směrem.“ A dodal, že pokud by
měla jiný text, mohla klidně být na albu In Rock.

Sail Away
Blackmore experimentoval s kytarovým syntetizátorem a výsledkem je
agresivní, jedinečný, vrčivý zvuk. David Coverdale strávil psaním textu
celou noc a výsledek jej obzvlášť potěšil. „Když jsem ale píseň nahrával,
začal jsem panikařit, protože byla ve skutečně nízké tónině. Spíš jsem měl
pocit, že recituji nějaký monolog, než že bych zpíval!“ Naštěstí jej kapela
ujistila, že je to dobré a výsledkem byla „jedna z nejlepších písní, jaké jsme
kdy vytvořili – velice inteligentní skladba, a také opravdu cituplná. Byl by
to dobrý singl.“
You Fool No One
Základem je složitá, tvrdá rytmická šablona na bicí, kterou vytvořil Ian
Paice. Když se jednou přerušilo nahrávání kvůli něčemu, co pobavilo celou
kapelu, bubeník podle Coverdaleovýeh vzpomínek „mrštil paličkami na
zem a vyletěl zpoza svých bicích: ‚Pánové, tohle je fakt těžký. Buď to
zahrajete dobře, nebo končím!‘ Byl celý zpocený z toho, jak skladbu při
posledních třech nebo čtyřech pokusech hrál pokaždé výborně – jistě není
třeba říkat, že při dalším pokusu jsme to my ostatní už zvládli nahrát
dobře.“
Glenn Hughes měl pocit, že touto skladbou se skupina odklonila od
vlivu Led Zeppelin. Paice si naopak vzpomíná, že „zkoušeli základní
sekvenci, která zahrnovala také kravský zvonec a basový buben. A když
jsem hrál, Ritchie do toho vstoupil se svým riffem a ladilo to výborně.
V zásadě je to paradiddle na bicí mezi kravským zvoncem a basovým
bubnem a malým bubínkem, je to ale skvělý čtyřčtvrtinový takt, do kterého
je tato základní sekvence zasazena.“

What’s Goin‘ On Here?

Inspirací zde byla jedna píseň Jimiho Hendrixe, pravděpodobně „Highway
Chile“ a pro vokalistu Deep Purple „to byla skvělá příležitost, jak rozšířit
své pěvecké možnosti. Je to příběh o někom, kdo se moc napil. Jon hraje
úplně fantasticky na piáno, je to nádherná jazzová hudba, která má přesný
poskakující, opilecký charakter.“ Druhý zpěvák, Glenn Hughes, si tuto
píseň hodně užil. „Je to prostě jenom bluesová dvanáctka, velice
jednoduchá a úžasně živá.“

Mistreated
Skladba s velice silným zabarvením do heavy blues, která byla pro zpěváka
skutečnou výzvou. „Musel jsem se do hudby úplně ponořit a dostat se do
vhodného emociálního stavu, je to hodně těžká fyzická záležitost… Ta
skladba pro mě znamená strašně moc. Snažil jsem se opravdu hodně,
protože jsem věděl, že pro tuto píseň je potřebné emociální nastavení
naprosto zásadní.“
Ritchie Blackmore prozradil, že v ní jsou patrné vlivy písně
„Heartbreaker“, titulní skladby alba skupiny Free z roku 1973. Riff má
jenom tři noty, „které ale umožňují člověku, aby se vyjádřil. A jestli nemáte
co říct, chytnete se do pasti, protože píseň nemá žádnou melodii, nic, o co
by se dalo opřít. Je zapotřebí improvizovat.“ Pozval Glenna k sobě domů
do jižního Londýna, kde se dvojice pustila do jamu. „Byl to naprosto
fantastický prožitek, když jsme spolu tváří v tvář jamovali a píseň nám
přitom pozvolna vznikala pod rukama,“ vzpomíná baskytarista.

A200
Toto je jediná skladba z alba Burn, která se nezkoušela předem. Je
pojmenovaná po krému proti muňkám! Jon Lord trval na tom, aby na albu
byla také instrumentální skladba, „protože jsem chtěl využít syntetizátor…
prostě jsme jen tak jamovali, dokud nevznikla píseň.“ Tato skladba také
obsahuje Coverdaleovo oblíbené kytarové sólo: „Jde přímo z jeho duše, je
skvělé.“
Stormbringer
Nahrávání alba začalo v mnichovském Musiclandu, dokončeno bylo
v Record Plant v Los Angeles v létě roku 1974 a vyšlo v prosinci. Podle
vzpomínek producenta Martina Birche na atmosféru, jaká při nahrávacích
sessions vládla, „bylo něco divného ve vzduchu. Věci se neodvíjely podle
Ritchieho přání a v době, kdy se mělo začít s mixáží, se jeho zájem vytratil
úplně. Také panovalo určité napětí mezi Glennem a Davidem, kteří se
dohadovali, kdo a v čem bude zpívat.“
David a Jon napsali v Clearwellu spoustu materiálu, který se na album
nedostal, zatímco Ritchie přicházel s menším počtem dobrých nápadů, než
tomu bývalo dřív. Vznikl tedy určitý prostor pro Glenna Hughese, čehož
také využil. A to zejména Blackmoreovi nebylo po chuti. Výsledkem je
podle Lorda „dílo kapely, která hledala další, nový styl, nedokázala se ale
vyhrabat z pasti své vlastní identity.“
Blackmore přičítal nedostatek kytarových nápadů skutečnosti, že si řešil
osobní problémy, především rozvod. „Přemýšlel jsem o jiných věcech,
když jsem se měl soustředit na hudbu. Glenn poměrně dost tlačil, abychom
tvořili víc ve stylu R&B a Davida tento styl také uchvátil. S nimi šel do
party Jon, protože uměl hrát funky na varhany a samozřejmě Paicey,
protože i ten dokázal hrát funky. Všichni kromě mě! Stalo se z nás prostě
pět egoistických maniaků, už jsme nebyli tým. Album Stormbringer je
odpad, vůbec se mi nelíbilo.“
Ian Paice se shodoval s Lordem v tom, že by to bylo dobré album,
kdyby jej nahrál kdokoliv jiný, jen ne Deep Purple. „Protože ale lidé od vás
očekávají něco určitého, pomyslí si – no, je to divné. Myslím, že všichni
byli docela zmateni!“
Jelikož mezi Blackmorem a zbytkem kapely panovaly čím dál
otevřenější spory, není jistě překvapivé, že deska Stormbringer – šestá
v Británii a dvacátá ve Státech – byla pro sestavu Deep Purple Mark III
poslední.

Stormbringer
David Coverdale tvrdil, že text k titulní písni napsal tak, „aby byl Ritchie
spokojený s jednou z takových těch sci-fi básní.“
Love Don’t Mean A Thing
Autorství k této skladbě patří celé kapele, Blackmore nicméně přičítá
inspiraci „nějakému barevnému chlapci, který ke mně přišel na jednom
večírku a řekl: ‚mám pro vás píseň‘… Začal luskat prsty a znělo to skvěle.
Říkal jsem si, že když to zní tak dobře při pouhém luskání prsty, musí to
být dobrá věc pro kapelu. Trochu jsme to upravili, některé části přidali
a nahráli to.“ Výsledek jistě mnoho fanoušků Deep Purple překvapil.

Holy Man
Výsledek spolupráce tria Coverdale-Hughes-Lord, který podle Ritchieho
představuje jakýsi souhrn „černošského“ směru, jenž se albem prolíná.
Když jej Glenn požádal, aby něco zahrál na slide kytaru, „jen se na mě
divně podíval, odehrál příslušnou část šroubovákem a pak odešel
z místnosti.“

Hold On
Nápad pochází od Jona Lorda, píseň ale Ritchieho nepotěšila. Své sólo
nahrál v režijní místnosti se zapnutými reproduktory. „Hrál to tak uvolněně
a říkal, že se tím nebude vzrušovat, znělo to ale fantasticky!“ řekl
Coverdale. „Tuhle věc jsem hrál jenom se sebezapřením,“ potvrdil Ritchie.
„Sólo jsem zahrál jenom palcem, to byl můj způsob rebelství. Skupina na
nič vrhala zlé pohledy, já ale řekl: ‚Dobře, ta skladba se mi nelíbí, přesto ji
ale hraju. Jen mi neříkejte, jak to mám hrát‘.“

Lady Double Dealer

Bluesrocková rychlá skladba s Coverdaleovým textem na tehdejší dobu
typickým. Pregnantní, důrazné poznání, které rozhodně nebylo prosté
smyslu – a jeho komerční sound byl předzvěstí dalšího odchýlení od
původního zvuku Deep Purple. Kapela tuto skladbu hrála naživo v letech
1974-1975 a Glenn Hughes ji oprášil pro své sólové turné v roce 1994.

You Can’t Do It Right

Jedna z oblíbených Glennových písní Deep Purple, také při jejím nahrávání
studio navštívil Stevie Wonder – i když Hughes sám připouští, že jej slovně
dost neurvale poslal pryč. „Přišel ke mně a nemohl uvěřit, že jsem běloch.
Dotkl se mého obličeje a řekl, ‚Nemůžu uvěřit, že nejste bratr.‘ Vzal mě
pod svá křídla. Zůstal jsem s ním a strávili jsme spolu dva dny. On něco
hrál na klávesy a já přitom seděl vedle, stali se z nás skutečně dobří přátelé.
Říkal mi, že jsem jeho nejoblíbenější bílý zpěvák, to pro mě bylo
nádherné.“

Highball Shooter
Blackmore se na písni podílel autorsky, s hledáním názvu se ale nenamáhal.
„Vybavuju si, že je to v As dur. Nemám rád černošskou funkovou muziku,
nudí mě.“

Gypsy
Díky Blackmoreovu riffu, sekvenci akordů, a také Coverdaleovu textu
vznikla studiová věc, která si mezi fanoušky získala velkou oblibu, a to
i přes převahu syntetizátoru.

Soldier of Fortune
Skladba Blackmorea a Coverdalea se „středověkými“ akordy, kterou
kytarista jistě ne překvapivě hodnotí jako jednu ze svých oblíbených z alba
Stormbringer. Prý dalo dost práce přesvědčit ostatní, aby ji hráli. „Glenn ji
nenáviděl. Ian jí měl po dvou nahrávacích pokusech také dost. David občas
se skladbami tohoto typu přicházel, celkově jsem ale cítil nedostatečný
zájem zbytku kapely.“
Dvojice autorů nahrála demo s více verzemi, kde Ritchie hraje na kytaru
a basu, což ostatní Purple nakonec přesvědčilo, aby se do skladby pustili.
Coverdale a Blackmore, kterým se tak dostalo zadostiučinění, ji nejdřív
chtěli nechat v syrové podobě, nakonec ji ale předělali.
Come Taste The Band
Úplně první album v historii Deep Purple, které vzniklo bez účasti
Ritchieho Blackmorea, se nahrávalo v mnichovském Musiclandu v srpnu
1975 a vyšlo v prosinci. Kapela si jako nového kytaristu vybrala Američana
Tommyho Bolina, dala mu přednost před Clemem Clempsonem (ex-
Humble Pie), který si hudebně s kapelou příliš nesedl. Naopak Bolin byl
ohodnocen jako muzikant, který má také nápady. Bohužel přinášel také
osobní problémy, což ale mělo vyplavat na povrch až o něco později.
Nováček vyznával hodně odlišný styl hry, ale podle producenta Martina
Birche „polovinu času nevěděl, co vlastně dělá. Hrál skoro výlučně podle
citu.“ Baskytarista Glenn Hughes se Bolinova stylu chytil nejvíc, což vedlo
k zesílenému funky vlivu v hudební tvorbě skupiny. „Funkové zabarvení
teď vycházelo od nich obou,“ potvrdil Birch. Jelikož Blackmore předtím
údajně Hughesovi zakázal chodit na jeho stranu pódia, musela být pro
Glenna představa spojence v kapele bezesporu lákavá.
Pro Jona Lorda byl Bolin „hudebně ještě více graciézní než Ritchie,
zejména při hraní bluesových věcí, nebyl ale tak zdatný technicky.“ To ale
bohatě vyrovnával mistrovským zacházením s efekty. „Tommy si s sebou
přinesl echoplexy a oktávové děliče a uměl je úžasně používat.“ Důkazy se
zachovaly ve formě několika jamů z června 1975, které naznačují, že na
rozdíl od Clema Clempsona se Bolin nenechal příliš zastrašit pověstí, které
se těšil jeho předchůdce. Jistě tomu napomohla skutečnost, že vše, co tento
Američan znal z repertoáru Deep Purple, byly dvě věci – jednou z nich byla
„Smoke“.
Bolin, který si jako podmínku svého vstupu do kapely dal to, že bude
moci paralelně pokračovat ve své sólové kariéře, si nemyslel, že jeho noví
kolegové budou „vůbec tak dobří, ani že budou tolik funky.“ Rozhodl se, že
je vyzkouší. „Chtěl jsem vědět, kde hudebně vlastně jsou. Začal jsem hrát
něco hodně funky a oni se okamžitě přidali. Po půlhodině jámo vání jsem
přešel přes místnost a dal si drink, oni mezitím seděli kolem a povídali. Jon
začal hrát ‚Cabaret‘, já byl opravdu opilý a začal jsem omylem zpívat
‚come sec the band, come taste the band‘24, takže takhle vznikl název alba.
Kdyby Jon nezůstal ve studiu a nenechal mě dělat všechny ty věci,
nemyslím, že by to vyšlo tak dobře.“

24
V textu písně, kterou proslavil Louis Armstrong, je pasáž „come taste the wine,
come hear the band“ (pozn. red.)
 Tento příběh ovšem samozřejmě ukazuje na nedostatek sebekontroly na
pozadí alkoholu a drog, které nakonec vedly ke kytaristově předčasné smrti
koncem roku 1976. Jak poznamenal Ian Paice, Bolin také nebyl schopen
zvládnout publikum početnější než 200 lidí. „Byla z toho dobrá deska,
z turné se ale vyklubal pekelný zážitek.“ Zpočátku ovšem, alespoň podle
Jona Lorda, „Bolin úplně změnil ovzduší v kapele.“ Come Taste The Band
odráží toto štěstí i odlišnost. Nicméně mínění fanoušků, že kapela se
odchýlila příliš daleko, se odrazilo v horším umístění alba v hitparádách –
v Británii to bylo 19. místo a ve Státech 43. příčka.

Comin‘ Home
Výrazná úvodní skladba, při zpětném ohlédnutí je to náznak budoucího
charakteru skupiny Whitesnake. Slyšet je skvělé Bolinovo sólo s efekty.
Tommy hrál na kytaru i na baskytaru, protože Glenn byl při prvních
sessions „trochu mimo“, jak sám připouští.

Lady Luck
Bolin spolupracoval se zpěvákem a skladatelem (a dřívějším kolegou
z kapely American Standard) Jeffem Cookem a plody se objevily v řadě
skladeb jeho sólového alba Teaser, které vyšlo zhruba ve stejné době jako
Come Taste The Band. Takže když členové Deep Purple ve studiu
přicházeli s nápady, nikoho nepřekvapilo, že si Bolin pamatoval jednu
Cookem napsanou věc, která se ale nikdy nenahrála. „Zahrál nám melodii,
nemohl si však vzpomenout na text,“ řekl Coverdale. „Rozhodli jsme se, že
ji i tak nahrajeme a já napsal nová slova, která se k té melodii hodila.“

Gettin‘ Tighter
Podobně jako dříve „Mistreated“, i tato skladba získala na kvalitě během
živých koncertů, její studiová verze nyní působí jako slabý odvar. Jedná se
o spise funky věc, které dominují Hughes s Bolinem. Její nejlepší verzi se
asi podařilo zachytit v únoru 1976 při koncertu v Long Beach – je dlouhá
třináct minut.
Dealer
„Řekl bych, že tohle byla Davidova píseň pro mě,“ řekl Glenn Hughes
o jedné z několika skladeb na albu, ve kterých je zmínka o drogách.
„Hodně se o mě staral a vždycky byl přátelsky ve střehu.“

I Need Love
Spoluautory této rockovější písně jsou Bolin a Coverdale. Jde o první
z trojice skladeb, které se možná nejvíce blíží klasické tvorbě sestavy Deep
Purple Mark III.

Drifter
Jeden z prvních produktů sestavy Deep Purple Mark IV napsal nový
kytarista spolu s Coverdalem. Skladba má bluesový groove, který se hodně
blíží stylu Free. (V té době slavila velký úspěch skupina Bad Company,
která z Free vznikla.) Jeden verš z textu posloužil jako název pro „oficiální“
bootleg Days May Come, Days May Go.

Love Child
Zeppelinovsky laděnou věc složili opět Bolin s Coverdalem. Zakládá se na
riffu převzatém z písně Joe Walshe, kterou Tommy zpíval během svého
krátkého působení v James Gang. Je v ní něco z „Into The Fire“…

This Time Around

Jedná se o jednu z mála ukázek sólových vokálů Glenna Hughese, která je
také pozoruhodná tím, že na Stevieho Wondera protentokrát zapůsobila jen
minimálně. Její sporý, teskný doprovod na klavír dodává písni naléhavost.
Skladba plynule přechází na…

Owed To G
Technika Tommyho Bolina se sice od techniky Blackmorea zásadně liší,
nicméně i tato věc se blíží duchu tvorby sestavy Mark 111. Příjemná
instrumentální skladba, která se snaží rozvinout námět písně „This Time
Around“.
You Keep On Moving
Původní nápad, z něhož tento song vznikl, se datuje do roku 1974, „kdy
Jon Lord napsal akordy pro úryvek ‚where angels fear to tread‘ 25,“ řekl
Coverdale, který je společně s Hughesem uvedený jako autor. Všeobecně
uznávaný vrchol alba.

25
Kam se andělé boji kráčet (pozn. překl.)
Perfect Strangers
První plody práce obnovené sestavy Deep Purple Mark II. Album se
nahrávalo v létě 1984 ve Stowe v americkém státě Vermont s využitím
studia Le Mobile a do distribuce šlo v listopadu. Podle Iana Paice
zachycuje „přirozený vývoj v porovnání se staršími deskami, obohacený
navíc o zkušenosti, které všichni členové během těch deseti let nasbírali.“
Vztahy v kapele byly obezřetně přátelské: „Všichni věděli, že je to vratká
loď, tak se radši nikdo nehoupal.“ Ian Gillan cítil, že „kouzlo je zpátky.
Pořád jsem se musel tak trochu přihlouple usmívat.“ A skutečně, všechno
do sebe zapadalo tak hladce, že nahrávání trvalo pouze měsíc. Podle
Gillana je na albu Perfect Strangers patrná „chemie toho, co Roger jednou
označil jako ‚počáteční zamilovanost, která má hodně blízko k nenávisti‘.
Album je celé prodchnuté teplem, péčí a láskou, což bylo vždy pro naše
nejlepší díla charakteristické.“
Ritchie Blackmore, přestože v mezidobí slavil v hitparádách úspěch se
skupinou Rainbow, byl odhodlaný odolat čemukoliv, co by mohlo být příliš
komerční. „Bylo zapotřebí, abychom pokračovali v tvorbě stejného typu
muziky Deep Purple, i kdyby se měla nakonec setkat s nepochopením.
Přemýšleli jsme o různých producentech, nakonec jsme si ale řekli – ne, a i
to dělá Roger. Není možné začít tak, že si představíte nějakou pohodlnou
produkci, že přizvete lidi jako je Mutt Lange a vytvoříte něco ve stylu Def
Leppard. Věděli jsme, že se musíme držet svého a potopit se s vlastní lodí,
pokud to bude nutné. Naštěstí se to vyplatilo.“
Blackmore je autorem většiny hudebních nápadů, sáhl do vlastních
zásob. „Nic z toho, co jsem měl já, této úrovně nedosahovalo,“ uznal Jon
Lord, „tak jsem ničím zvláštním nepřispěl. Album Perfect Strangers je
o tom, že Deep Purple se snažili jedním dechem obsáhnout uplynulých
deset let a všechno to přetáhnout do budoucnosti. Myslím, že titulní
skladba byla poměrně moderní, a také úvod ke ‚Knocking At Your Back
Door‘ byl dobrý. Celkově ale album sázelo dost na jistotu. Vlastně tenkrát
ani pořádně nešlo vytvořit něco jiného.“
Fanoušci Deep Purple, které velmi potěšilo, že mají zpátky své hudební
hrdiny, ocenili Perfect Strangers pátou příčkou v Británii a 17. místem
v USA.
Knocking At Your Back Door
Riffu, který neprošel v Rainbow, dodali Deep Purple životní jiskru a dali za
Atlantikem vzniknout menšímu hitovému singlu.

Under The Gun

Skladba obsahuje nejoblíbenější Blackmoreovo kytarové sólo z celého alba
a ukazuje to nejlepší z agresivnější stránky Deep Purple – nebo je alespoň
z tohoto pohledu do té doby nepřekonaným vrcholem.

Nobody’s Home
Skladba ve středně rychlém tempu, ve které vyniká Lordova hra na
varhany, a také agresivní, sebevědomý zpěv Iana Gillana. Je celkově
mistrně zpracovaná, ovšem nic příliš nevybočuje z hranic normálu.

Mean Streak
Je to taková vycpávka, poněkud nevýrazná hudba bez větší inspirace,
kterou doplňuje text hojně oplývající nejrůznějšími klišé (dokonce i pokud
jde o Iana Gillana!).

Perfect Strangers
Skladba vznikla na základě riffu, který byl původně chystán pro Rainbow,
kde se jej nikdy nepodařilo využít. „Prostě to nesedělo,“ řekl Roger Glover.
„Pak, jen tak z legrace, když jsme zkoušeli ve Vermontu, jej Ritchie
vyhrabal a světe div se, ono to fungovalo!“
Pro Iana Gillana vyjadřuje text skladby nejistotu kapely ohledně své
existence a reakce veřejnosti. „Je to přiznání skutečnosti, že dny nevázané
bezstarostnosti jsou pryč, a že vstupujeme do nové fáze. Takže z mého
pohledu se v písni dostávají na světlo všechny tyto aspekty zranitelnosti
s její osamělostí a mimořádností.“

A Gypsy’s Kiss
Rychlá skladba plná energie, s úctyhodně přesným Ritchieho sólem
s nádechem country. Je zřejmé, že Ian si užívá textu, který nedává smysl.
Nepřeslechnutelné je také příjemné Lordovo sólo.
Wasted Sunsets
Většinu textu napsal Roger Glover během jedné noci. „Ukázal jsem to
následující den Ianovi. Líbil se mu, provedli jsme pár změn a bylo hotovo.“

Hungry Daze
Autobiografický charakter většiny textů tohoto alba není nikde zřejmější
než u této skladby: nejjasnějšími odkazy na minulost jsou „The stinking
hippy“ a „We all went out to Montreux“. Jednoduchý, opakující se riff je
hlavním hudebním námětem. V poněkud zvláštním a experimentálním
závěru jsou slyšet odeznívající klávesy a fázovaná kytara, což je výrazný
moment celé skladby.

Not Responsible
Píseň se odchyluje od zřetelného soundu zbytku alba (a proto byla také
zařazena pouze na později vydané CD). Melodii podtrhují některé
Rogerovy vynalézavé prvky na baskytaru, Paice se blýskl několika
atraktivními změnami tempa a dynamiky. Celá věc je výrazněji v duchu 70.
let než ostatní písně, každopádně nedoceněná klasika obnovené sestavy
Mark II.26

26
Ian Gillan „Not Responsible“ vytáhl do repertoáru při svém sólovém turné v létě
2006 (pozn. red.)
The House Of Blue Light
Nahrávání druhého alba po reunionu kapely, které je pojmenované po
jednom verši písně „Speed King“, probíhalo přesně v duchu nahrávání
prvního – ve vermontském Stowe a opět s využitím mobilního studia Le
Mobile. Jen to bylo o dva roky později, na podzim 1986.
„Nahrávat jsme začali v Massachusetts,“ prozradil později Ian Paice,
„ale místo, kde jsme pracovali, se nám zdálo až moc venkovské.“ The
House Of Blue Light vyšlo v lednu 1987 a nesetkalo se už s takovým
úspěchem jako předcházející. „Nikdo z nás nepodal ten pravý výkon,“
hodnotí album zpětně Gillan. „Ve skupině nepanoval společný duch
a některý materiál z této desky mě vysloveně odpuzoval.“
Skutečnost, že Deep Purple strávili tentokrát ve studiu tři a půl měsíce,
v porovnání s jediným měsícem při nahrávání alba Perfect Strangers,
vyplývala podle Jona Lorda z toho, že materiál neprošel zkouškou času:
„Museli jsme začínat od nuly.“ Glover chtěl „hrát po menších klubech
a písně dotvářet živým koncertováním, protože se zdá, že vždycky něco
složíme, jakmile to ale začneme hrát naživo, objeví se problémy. Snažil
jsem se kapelu přesvědčit, nakonec jsme ale postupovali obvyklým
způsobem ve studiu.“ Výsledkem bylo „album, které zklamalo, je to takový
chaos bez ladu a skladu.“
Návrat do Stowe provázelo jisté zdráhání. „Obávali jsme se, aby naše
práce nebyla moc zabarvená pozůstatky nahrávání předcházejícího alba.“ Je
smutné, že přesně to se nakonec stalo. K desce, která se v Británii dostala
na 10. místo (a na 34. ve Státech), se žádná z dalších sestav kapely už nikdy
živě nevracela.

Bad Attitude
„Tohle je americký výraz,“ vysvětloval Gillan, „a já tyhle květinové výrazy
prostě nesnáším. Byl bych rád, kdyby lidé mluvili pořádně.“ Původní motiv
je podle všeho odvozen z jedné hádky mezi Gillanem a Blackmorem na
fotbalovém hřišti. „Skončila tím, že jsem mu řekl, aby vypadl.“ To nakonec
bylo tématem skladby.

The Unwritten Law

Píseň je založena na složitém Ritchieho riffu. „Je nejkomplikovanější, pro
jaký jsem kdy musel napsat slova!“ prohlásil Gillan. Podle Glovera to byla
„nejprogresivnější věc, jakou jsme vytvořili za celá léta. Došlo na
sekvencery, rozhodně nejde o typickou věc Deep Purple.“ Píseň pojednává
o pohlavních chorobách – jakožto riziku povolání rockového muzikanta.
„Je to všeobecná poznámka na téma, že lidé by se měli chovat aspoň trochu
zodpovědněji.“

Call Of The Wild

Když nahrávací společnost skladbu uslyšela, okamžitě ji označila jako
„jasný singl“. „Byla trochu lajdácká. Když jsme ji ale dokončili, usoudili
jsme, že určitou osobitost má,“ vyjádřil mínění kapely Gillan. „Zní jako
některá z našich přístupnějších skladeb, které jsme nahráli v minulosti.“
Roger Glover tvrdí: „Byl to trochu příklon k rock‚n‘rollu z 50. let… něco
jako ‚Memphis Tennessee‘ od Chucka Berryho nebo tak podobně.“

Mad Dog
„Docela dobrá legrace,“ vyjádřil se Gillan o skladbě, jejíž text může velice
snadno ukazovat na jistou nejmenovanou hudebně blízkou osobu.

Black And White

Nejde o obhajobou rasové snášenlivosti, je to útok na tisk a na přístup lidí
k němu. „Někteří lidé se domnívají, že když vidí něco černé na bílém, musí
to být pravda, přestože velice často to tak vůbec není. Je těžké lidem
vysvětlovat, že to, co si přečtou v novinách, nemusí být vůbec pravdivé.“
Roger Glover si vzpomíná, jak si kapela během zkoušek četla bulvární
tisk a hovořila o porušování lidských svobod. „Řekl jsem Ritchiemu, že
bychom naše pocity mohli vložit do nějaké písně, protože na to máme jasný
a vyhraněný názor.“

Hard Lovin‘ Woman

Deep Purple nahráli v době, kdy začínali, píseň s názvem „Hard Lovin‘
Man“ a říkali si, že „Hard Lovin‘ Woman“ „by mohla být legrace,“
poznamenal Gillan. „V jedné malé místnosti ve Stowe jsme s Rogerem
pověsili na stěnu seznam nejrůznějších možných názvů, tohle byl jeden
z nich. Chtěli jsme tvrdou rock‚n‘rollovou píseň s pevnou harmonií. Tenhle
název se na ni přesně hodil.“
Spanish Archer
Podle Iana Gillana se tato věc neměla na albu vůbec objevit. „Nemá
správné aranžmá, je to jenom řada veršů a jamování mezi nimi, připadá mi
unavující. Nikdo se mnou ale nesouhlasil, což bylo tehdy typické! Když
někoho necháte tuto skladbu poslechnout,“ pokračoval, „je to jako když
dostane ránu do hlavy.“ Podle Jona Lorda ji zachraňuje vynikající hra na
kytaru: „Jeden z prvotřídních Ritchieho výkonů.“

Strangeways
Gillanova nejoblíbenější píseň z alba, zejména díky harmonickým vokálům
v úvodní části. „Je to dlouhá a intenzivní skladba, s níž jsme strávili hodně
času,“ doplnil Jon Lord.

Mitzi Dupree
Tady našel Gillan inspiraci během letu do Salt Lake City v době, kdy krátce
zpíval s Black Sabbath. „Viděl jsem, že na mém sedadle sedí taková jedna
šereda. Přešel jsem k ní, abych si s ní popovídal, a ona řekla: ‚Ahoj, já jsem
Mitzi… Mitzi Dupree.‘ Ukázalo se, že letí do jednoho hornického městečka
v Kanadě na nějakou show. Zeptal jsem se jí, co dělá a ona na to, že má
nacvičené vystoupení s ping-pongovými míčky! Skladba vznikla při
jednom jamu naživo a nahráli jsme si ji jen tak. Později jsem si záznam
znovu přehrál a pomyslel si, že je skvělá… Vůbec jsem ji nemohl přestat
hrát, tak jsem řekl Rogerovi: ‚S tím musíme něco udělat.‘ A on řekl: ‚No,
můžeme k tomu napsat slova, nemůžeme to ale znovu hrát, protože všichni
ostatní to nesnáší.‘ Tak jsem napsal slova, nazpíval je podle pásky pořízené
během jamu a nechal tu píseň tak, jak byla. Přirozenou a spontánní.“

Dead Or Alive
„Všichni ostatní ji měli rádi, jenom já ne,“ prohlásil Gillan, i on ale uznal,
že „bude dobrá na pódiu.“ Podle Ritchieho však byla „příliš rychlá na to,
aby si k ní publikum dokázalo vytvořit nějaký vztah.“
Slaves And Masters
Po katastrofě s albem The House Of Blue Light a pokusem o zmírnění
špatného pocitu z něj v podobě vydání živého Nobody’s Perfect vyvinuli
Deep Purple úsilí, aby začali tvořit desky podobné těm před dvaceti lety.
„Musíme být všichni spolu v jedné místnosti, hrát společně, snažit se
a udělat to dobře!“ řekl Ian Paice a dodal: „Myslím, že zhruba padesát
procent toho máme zpátky.“ Místnosti, které přicházely v úvahu, byly ve
studiích Greg Rike Studios v Orlandu a Power Station v New Yorku, kde se
pracovalo od začátku roku 1990. Album vyšlo v říjnu.
Prvním zásadním rozdílem byla přítomnost Joe Lynna Turnera na místě
Iana Gillana. To bylo znát nejen ve stylu vokálů, ale také v textech. „Ian
měl tendenci tvořit surrealisticky zabarvené texty,“ poznamenal Jon Lord,
„Joe se drží trochu víc při zemi. Roger a Joe spolu trávili obrovské
množství času, když k písním vymýšleli slova a myslím, že se mezi nimi
vytvořilo skutečně silné pouto.“
A opravdu, na výsledku byly znát nejrůznější paralely s alby skupiny
Rainbow ze začátku 80. let, byl to Turnerův zpěv, Blackmoreova sóla
a produkce v rukou Rogera Glovera. Nicméně pro nově příchozího bylo
album „obscénnější a neslušnější [než u Rainbow]. Všichni chtěli, aby to
znělo jako Deep Purple, ale aby to zároveň byla muzika současnosti. Někdo
si možná řekne, že to není dost agresivní, já si ale myslím, že album má
silný dramatický prvek a obsahuje spoustu různých skvělých rytmů. Snažili
jsme se uplatnit přístup v duchu Deep Purple, také ale něco ze stylu
Rainbow. Pro mě album stále zní víc jako Deep Purple, než co skupina
vydala v nedávné době!“
Album se v Británii dostalo na 45. místo, bylo tedy do té doby nejméně
úspěšným na domácí půdě od působení sestavy Mark I, američtí fanoušci
nakupovali desku tak, že skončila na 87. pozici. Konečný verdikt vyslovil
Jon Lord v době vydání následujícího opusu The Battle Rages On, kdy už
byl zpátky Ian Gillan. „Chceme dokázat, že jsme schopni tvořit lepší věci
než Slaves And Masters, to v podstatě vůbec nebylo album Deep Purple.
Neslo název skupiny, to ano, ale obal byl nicméně zavádějící.“

King Of Dreams
Když dva dny strávené ve studiu nepřinesly výsledek, začal Ritchie hrát
jeden nový riff. „Zahrál to jenom jednou,“ řekl Glover, „a když jsme to
zkusili my, řekl jsem, že je to opravdu dobré, ať tedy na tom zapracujeme.
Ale Ritchie nechtěl! Vrátili jsme se k tématu o dva týdny později, pár částí
nahráli znovu, Joe musel upravit pár textů, které jsem měl, a když pak
přišel zbytek kapely, měli jsme píseň.“
Část textu Joe Lynna Turnera, „Real smooth dancer“ 27 je poukazem na
Ritchieho, který chtěl, aby jeho sólo „navozovalo určitou náladu. Nechci,
aby to bylo nesmyslné cvičení v rychlosti, proto neobsahuje tolik not.“

The Cut Runs Deep

Tady kapela zní tak, jak si představovala. Skladba obsahuje ostrý, kovově
znějící úvodní riff a Joeův výkon nese nádech naléhavosti. V písni zaznívá
také vynikající, úžasně plynoucí Lordovo sólo, a také pár nádherných,
ozdobných pasáží na varhany, když Joe Lynn Turner vede skladbu k jejímu
závěru. Jedná se o dotaženou, dobře strukturovanou současnou skladbu,
která naznačuje potenciál této sestavy.

Fire In The Basement

Zřetelný důraz na Lordovy hammondky je jedním z hnacích faktorů této
písně. Skvělé Ritchieho sólo okomentoval Jon výstižně: „Hraje úplně jako
ďábel.“

Fortuneteller
Základní riff vykrystalizoval při dvou příležitostech během koncertů v roce
1988. Po úpravě ze strany JLT vznikla jedna ze skladeb více ve stylu
Rainbow.

Truth Hurts
„Power balada“ typu, jaký měla v oblibě americká rádia, vyznívá jako
úmorná, nevýrazná záležitost, i když díky Blackmoreovu breaku se nálada
dočasně zvedá. Skladba dopadla lépe při hraní naživo.

Love Conquers All

Spoluautor Lord věřil, že tato pomalá skladba má potenciál navázat na věci
jako „When A Blind Man Cries“, „Child In Time“ (klidné části) nebo
„Wasted Sunsets“. „Měla to být taková ta bluesová balada,“ řekl Jon. „Pak
27
„Skutečně vláčný tanečník“ (pozn. překl.)
ale přišel ke slovu Joe, který z ní udělal kabaretovou píseň. Já jsem pořád
dokola říkal: ‚Ne, ne, ne – co to děláš?‘ Fakt jsem se snažil nasměrovat tuto
skladbu jinam. Přidal jsem například smyčcové kvarteto, použil jsem
emulátor. Chtěl jsem, aby ta věc zněla trochu víc trpce, aby nebyla tak
přeslazená. Joe ji zpíval, jako kdyby to byla obyčejná, kýčovitá balada!“
Roger Glover ve skladbě cítil vliv Motown v tom smyslu, že jeho
baskytara podtrhuje akordy, a že kytara dodržuje základní takt.

Breakfast In Bed
Píseň zahajuje slibná pasáž na kytaru, která však rychle přechází do
poněkud bezbarvého poprocku, jenž připomíná kompozice z pozdního
období fáze Rainbow. V průběhu celé skladby jsou slyšet různé „ozdobné“
Blackmoreovy kytarové pasáže.

Too Much Is Not Enough

Píseň měl Turner připravenou pro své sólové album, nakonec ji ale
nenahrál. Spoluautorem je Al Greenwood, jeden z členů kapely Foreigner.
„Popravdě řečeno, nemyslel jsem si, že je to věc pro Deep Purple,
Ritchiemu se ale tolik líbila, že ji chtěl na album přidat. Nahráli dobrou
verzi, skutečně si ale nemyslím, že se měla na desce objevit.“ (Joe později
skladbu zařadil na album Hurry Up & Wait.)

Wicked Ways
Song s nejlepšími Ritchieho momenty na albu. Třetí, poslední část skladby
vyplňuje delší ozdobné sólo, které se postupně vznáší do stratosférických
výšin za podpory zbytku kapely. Skladba má dobrý rytmus a lze ji zařadit
mezi ty lepší z alba Slaves And Masters.
The Battle Rages On
Album nevznikalo snadno, nahrávalo se na několik etap a je posledním,
kde se společně kloubí talent Iana Gillana a Ritchieho Blackmorea.
Instrumentální základy se nahrávaly ještě před návratem Gillana v Red
Rooster v Tutzingu poblíž Mnichova během listopadu a prosince 1991, pak
také v Greg Rike Studios v Orlandu na Floridě, kde kapela strávila únor až
březen 1992, a konečně v Connecticutu od května do června 1992. Vokály
se přidávaly v Greg Rike Studios začátkem následujícího roku a album
nakonec vyšlo v červenci 1993.
Skladby samozřejmě vznikaly s tím, že je bude zpívat Joe Lynn Turner,
ovšem zbytek kapely (až na jednu výjimku) chtěl, aby se vrátil Ian Gillan
a zpíval s nimi. „Chtěl jsem, aby se k nám přidal někdo jiný“ řekl
Blackmore, „byl jsem ale přehlasován, tak jsem prostě řekl: ‚Dobře,
souhlasím‘.“ Blackmore chtěl také hrát mnohem delší sóla, „ale vedení mě
nenechalo.“
Blackmore svého „soka“ popisuje jako „takový zvláštní hudební tmel,
on věci spojuje a má svoji identitu. Nejsme nejlepší přátelé, děláme ale
dobrou muziku.“ Gillan na druhou stranu připouští, že „věci v případě
tohoto alba fungovaly lépe, protože jsem Ritchieho zcela ignoroval, což byl
jediný způsob, jak nahrávání dovést ke zdárnému konci. Byla to práce,
nebylo to dílo, které by vzniklo z lásky,“ popsal Ian tvůrčí proces.
Gillan s Gloverem připravili v průběhu sedmi či osmi týdnů melodie
a texty pro deset kompletních základních verzí skladeb. Kvalitu výsledku
lze posuzovat podle skutečnosti, že hned čtyři písně z alba byly nakonec
zařazeny do živého setu. „To o desce vypovídá hodně,“ potvrzuje Glover.
„Od Machine Head bylo štěstím, když jsme z každého alba převzali dvě až
tři skladby pro živé vystupování.“
Poprvé od časů sestavy Mark I dohlížel na vznik alba externí producent.
Thom Panunzio sice neměl až tak velké jméno, i když pracoval pro Johna
Lennona a Bruce Springsteena. Každopádně pomohl dotáhnout tento
komplikovaný projekt ke zdárnému konci. Výsledkem byla deska, která se
v Británii téměř propracovala do Top 20, i když ve Státech dosáhla pouze
na 192. místo. Po ní následovalo živé album Come Hell Or High Water.

The Battle Rages On

Podle Gillana typické a skutečně působivé dílo Deep Purple, které zároveň
velice dobře odráží dobu 90. let. Hudba plyne přirozeně, jedná se o jednu
z mála skladeb, v níž je patrná tvůrčí spoluúčast Jona Lorda. Základní
myšlenkou Rogerova textu je to, že když byla zbourána berlínská zeď, měli
všichni pocit, že je s problémy konec. „Bilance ale ukazuje, že ve světě v té
době zuřilo dvacet šest válek.“

Lick It Up
Oblíbená zpěvákova skladba na albu. Proč? „Prostě mi připadala trochu
přisprostlá!“

Anya
Píseň má podobnou strukturu jako „Woman From Tokyo“, ve které se
z ducha lidí a země nakonec stává dívka. Tentokrát „je to duch svobody,
který existoval za železnou oponou předtím, než ji bylo možné strhnout,
ohromující touha každé kultury po svobodě projevu. Vlastně je to duch
Maďarska, lidí, které režim téměř zničil, kteří s ním ale nikdy nepřestali
bojovat.“
Roger Glover vysvětloval, jak vznikalo intro: „Napsali jsme píseň,
neměli jsme ale úvod. Jednou odpoledne zahrál Jon jakousi úvodní část
a když ten večer přišel Ritchie, zeptal se: ‚Co to je?‘ ‚To je ten úvod.‘ ‚Ale
houby.‘ Říkal jsem si – co teď? ‚Není tady někde akustická kytara?‘ zeptal
se Ritchie. A ve studiu, patřícím Peteru Maffayovi, byla. Ritchie na ni začal
brnkat a já mu řekl, že se mi to líbí, ať to zkusí, že uvidíme, jaký bude
výsledek. Zapojili jsme mu mikrofon. A on hrál a hrál, alespoň čtyřicet
minut, aniž by v režijní místnosti během té doby padlo jediné slovo. Hrál
cokoliv, co mu přišlo na mysl, přestal, zamyslel se, znovu hrál a mezitím se
páska pořád točila.
Následující den se mě Jon zeptal, co si Ritchie myslel o jeho úvodní
části. Nechtěl s tím mít nic společného, nahrál ale některé kytarové party
a pro změnu jsem teď dostal nápad já. Čtyři hodiny jsem procházel
všechno, co Ritchie během zmíněných čtyřiceti minut nahrál a vybral jsem
tři nebo čtyři věci. Ty jsem stáhnul do počítače a navrhl Jonovi, aby svůj
úvod z předcházejícího dne upravil a tyto kytarové party do něj vsadil.
Takhle tedy vzniklo intro skladby ‚Anya‘, stálo mě to téměř celý den práce.
Bylo to spíš o stříhání a skládání věcí dohromady než o živé hře, myslím
ale, že to nakonec vyšlo velice dobře.“
Blackmore měl „vždycky pocit, že ‚Anya‘ bohužel utrpěla Gillanovým
zpěvem.“
Talk About Love
Funky a ironická věc s podtextem výrazně ve stylu Led Zeppelin, nicméně
někteří fanoušci Deep Purple jsou toho názoru, že se nikdy neměla dostat
do živého setu na úkor skladby „Time To Kill“. K té ale asi Blackmore měl
výhrady.

Time To Kill
Báseň Iana Gillana, kterou napsal pro již hotovou hudbu. „Když máte čas
zabíjet, můžete také přemýšlet o tom, jak by se daly některé problémy
vyřešit. Význam textu je vždy sekundární, primární je hudba, tato skladba
ale i přesto obsahuje některé zajímavé věci. Všechno nakonec vyšlo docela
dobře a všichni skladbu brali, s výjimkou Ritchieho. Jemu se nelíbila slova,
melodie ani název, byl by radši, kdybych použil melodii a text od Joea.“

Ramshackle Man
Biografický text, který mohl klidně vzniknout někdy v 70. letech, na pozadí
hudby ve stylu „Green Onions“. „Dříve býval jsem čerstvým, nyní jen
zbožím druhořadým“ – analogií k tomuto textu je verš „čeká-li kdo
v pozadí, aby na mé místo nastoupil“ ze „Spanish Archer“.

A Twist In The Tale

Ostrá píseň s jistým nádechem country. „Začal jsem si zpívat ‚Fireball‘, pak
mě ale napadlo něco lepšího,“ vysvětloval Gillan původ skladby, kterou
někteří přirovnávají k songu „Spotlight Kid“ od Rainbow. Také se objevila
v koncertním setlistu.

Nasty Piece Of Work

Kompozice Rogera Glovera. „Nemám naprosto žádné tušení, o kom to je,“
řekl k ní Gillan.

Solitaire
Když si Gillan hudební základ této skladby poslechl poprvé, připomněla
mu instrumentálku „Man Of Mystery“ od Shadows. Zpočátku zamýšlené
vokály se s hudbou úplně nesešly, když ale začal zpívat o oktávu níž a tato
verze zůstala omylem na pásce, výsledek byl v pozitivním slova smyslu
překvapivý. „Nechali jsme ji tak a fungovalo to skvěle.“

One Man’s Meat

Melodické zakončení alba s textem, který zní jako přísloví Téměř!
„Naprosto záměrně nikde neříkám, že ‚oblíbené téma jednoho člověka‘ 28 je
pro někoho jiného něco nepřijatelného, až jedovatého, třebaže refrén písně
končí veršem ‚One man’s meat is some guy’s aching but.‘ 29 Je to trochu
laciné, ale takový je prostě rock‚n‘roll!“

28
Tak by dal volně přeložit název písně a dominantní součást jejího refrénu
29
Lze přeložit také jako „co jednoho povznáší, to jiného deptá“.
Purpendicular
S Ianem Gillanem znovu na palubě a s novým kytaristou Stevem Morsem
panovala v řadách Deep Purple výtečná nálada. Ve studiích Greg Rike
v Orlandu na Floridě strávili červenec a srpen 1995, album vyšlo v únoru
1996. „Hudba je agresivní a svým způsobem zvláštní, ale navazuje na
všechno, co jsme prozatím vytvořili,“ oznamoval tehdy médiím Jon Lord.
„Skoro jako grunge. Jsem sice starší než kdokoliv, kdo si to pravděpodobně
koupí, do tohoto alba jsem se ale skutečně zamiloval.“ Klávesista považuje
Purpendicular za bod obratu.
Podle Gillana byly nahrávací frekvence v podstatě takové, „jako když
každý den jdete do práce. Začínali jsme v poledne a končili v sedm. Je to
těžká práce pro muzikanty, které žene tvůrčí neklid…“ Dali si na chvíli
pauzu, odjeli pryč a podnikli pár koncertů v Koreji, Africe a Indii,
„abychom si vyzkoušeli nový materiál, který jsme psali a když jsme se
vrátili, začali jsme nahrávat. Měli jsme nějakých šestnáct skladeb nebo víc,
byli jsme tedy v poměrně dobré formě.“
Nově příchozí člen Morse chtěl do procesu skládání písní přispět co
největším množstvím nápadů: „Nechtěl jsem ale skupinu příliš měnit. Řekl
jsem, že své nápady budu dávat k dispozici, a když jim něco z nich bude
připadat užitečné, použijeme to. Pokud by ostatním něco připadalo příliš
divné, chtěl jsem, aby mi to řekli. Takový materiál bychom nepoužili.“ Se
sobě vlastní citlivostí se při rozhodování o tom, co zní a co nezní jako Deep
Purple, podřídil všem čtyřem z pěti původních členů kapely.
Podle Iana Paice „to vzájemné porozumění, které se vyvine, když
s někým hrajete dlouho, v určitých aspektech příliš nevzkvétalo.“ I přesto
je album Purpendicular mezi fanoušky velice oblíbené a u řady z nich
přispělo ke smíření s tím, že v kapele už nemají Ritchieho Blackmorea. Pro
ostatní bylo sice dobré, nicméně názor, že to už nejsou Deep Purple, také
nebyl ojedinělý. Možná se to odrazilo na umístění v britské hitparádě, 58.
příčka byla zklamáním.

Vavoom: Ted The Mechanic

Když kapela pracovala na albu The House Of Blue Light, potkal Gillan
„jednoho z toho typu lidí, kteří potřebují mluvit… zhruba během
následující hodiny mi pověděl celý svůj životní příběh a mně se to podařilo
všechno zapsat na pár papírových ubrousků, které jsem si založil do sešitu
a okamžitě na ně zapomněl. Dostal jsem se k nim až po mnoha letech,
protože během stěhování vypadly na zem. Zaujalo mě, jak je možné, že se
dá celý život zachytit na pár ubrousků. Ten člověk se nejmenoval Ted – teď
se tak ale jmenuje – ani to nebyl mechanik. Slovo ‚Vavoom‘ jsem nikdy
neslyšel, dokud ho jeden kamarád nepoužil při popisu toho, co by měla mít
dívka, která se chce v životě někam dostat.“ Z hudebního hlediska je to
hlavně vizitka Steva Morse.

Loosen My Strings
V této písni posluchače opět více zaujme Morseova kytara než Gillanovy
vokály. Zejména v její závěrečné části.

Soon Forgotten
Tentokrát měl Gillan text písně hotový již předtím, než dorazil do studia.
Skladba ihned zaujme přechody mezi tóninami a disonancemi mezi
kytarou, klávesami a vokály, které jí dávají říz.

Sometimes I Feel Like Screaming

Balada, ve které mohl Gillan dle libosti předvést svůj „ječák“ – což také ke
konci dělá.

The Aviator
Láska Steva Morse k Led Zeppelin zde fúzuje s vlivem irského folku.
Výsledek se záměrně liší od typického soundu Deep Purple. „Myslel jsem
si, že tento typ hudby by mohl dobře doplňovat všechen ten heavy materiál.
Žádný z muzikantů se nebránil jiným vlivům, a právě to je klíčový prvek
tohoto alba.“ Morse pro tuto skladbu použil minikytaru Music Man místo
mandolíny.
Gillan chtěl napsat něco o Morseových dovednostech coby pilota. „Bylo
to ale docela obtížné, pokud výsledek neměl být banální, takže jsme
s Rogerem hodně pustili uzdu fantazii. Od druhého verše píseň pojednává
o létání, které se objevilo v dětských snech a od té doby se odvíjelo oběma
směry.“
Cascades: I’m Not Your Lover
Morse se snažil přimět Jona Lorda, aby v tomto případě hrál na varhany
„při uplatnění větší distorze, než jak míval ve zvyku. Přinesl jsem svou
jednotku s kytarovými efekty a přidal ji k výbavě varhan. Pár efektů jsem
pro něj naprogramoval. Skladba obsahuje některé heavy linie na varhany
a na kytaru, což evokuje někdejší spolupráci Ritchieho a Jona.“

Rosa’s Cantina
Demo, které působilo tak dobře, že si Steve Morse řekl: „Počkejte, máme
to skutečně nahrávat ještě jednou, jen tak pro nic za nic? Jestli ta skladba
působí dobře, mohli bychom ji nechat, jak je.“ Gloverova basová linie je
ozvěnou úpravy skladby „Superstition“ od Stevieho Wondera, kterou
provedli Beck, Bogert & Appice.

Castle Full Of Rascals

Gillan tady sděluje svůj zášti plný postoj vůči současné politice.
„Sněmovny parlamentu, vlastně Westminster i Whitehall, už nejsou
relevantní, podobně jako řada jiných vlád – jsou spíš na obtíž než cokoliv
jiného.“ Vše podporují dobré, přímé vokály.

A Touch Away
Morse hraje na dvanáctistrunnou kytaru Steinberger, největší pozornost ale
na sebe strhávají klávesy.

Hey Cisco
Rocková věc Purple staré školy, pro kterou jako inspirace posloužily zprávy
o herci Claytonu Mooreovi. Někdejšímu protagonistovi televizní show
Lone Ranger studio zamítlo otevřít supermarkety, protože vlastnilo práva
k nakládání s jím ztvárněnou postavou. Gillan říká: „V textu je situace
přenesena do jiné roviny – s využitím privilegia uměleckého přístupu – na
dvojici současných hrdinů, kterými jsou Cisco Kid a jeho partner Pancho.
Základní sdělení zůstává stejné.“
Za zmínku stojí také to, že Ian Paice použil speciálně pro tuto skladbu
dvojitý basový buben.
Somebody Stole My Guitar
Při jednom Gillanově výletu autem s bývalým tour manažerem Alem
Duttonem se oba dostali do města duchů s názvem Calico. „Když jsem
Calico opouštěl, vzal jsem některé z duchů s sebou. Stane se to i vám, jestli
do těch míst někdy zavítáte.“

Purpendicular Waltz
První kompozice z éry se Stevem Morsem, které jednoznačně prospělo
hraní při koncertech předtím, než se zpracovala ve studiu. Skladba má
temnější atmosféru než zbytek alba a je pozoruhodná tím, že Ian Paice v ní
hraje všechno možné, jen ne klasický čtyřdobý rytmus.
Abandon
Koncem roku 1997 se skupina znovu vydala do Greg Rike Studios, nyní
přemístěných do Altamonte Springs na Floridě. Šestnácté studiové album,
jak oznámil Gillan, dostalo název Abandon. „Moje oblíbená definice tohoto
výrazu tak, jak je uvedená v oxfordském slovníku, zní: zcela se poddat
vášni nebo impulzu, vykazovat nepřítomnost zábran či omezení;
lehkomyslná svoboda chování. Jednoduše řečeno, je to fuck-off
rock‚n‘roll.“
„Práce na Abandonu se odvíjela od nevysloveného záměru vytvořit
tvrdší album,“ uvažuje Roger Glover. „Bylo nevědomým přáním nás všech,
abychom dokázali přenést do studia své zážitky z cest.“ Tak to mohlo
skutečně být, nicméně pouze čtvrtina skladeb se nahrála naživo, zbytek
vznikl spíše na základě typické studiové práce.
Nic z tohoto alba se neudrželo mezi všeobecně oblíbenými písněmi
Purple. Pouze u dvou skladeb je překročen limit pěti minut. Některé věci,
například „Seventh Heaven“, se staly součástí živého setu, nicméně album
Abandon je nyní ve srovnání s předchozím Purpendicular v podobné pozici
jako Fireball pro In Rock. „Mám takovou teorii, že pokaždé, když vznikne
skvělé album, je práce na tom následujícím plná problémů,“ vyjádřil se
Glover.
Abandon vyšel v květnu 1998, nedostal se ale do hitparád ani na jedné
straně Atlantiku.

Any Fule Kno That

Zápis názvu této skladby pochází z řady knih Molesworth, které v 50.
letech, když Ian Gillan vyrůstal, napsal Geoffrey Williams. Hudba je
v podstatě poctou skupině Aerosmith ve stylu skladby „Walk This Way“.

Almost Human
Základ tvoří skvělý beat Iana Paice. Gillan ji označil jako pijáckou píseň:
„Na začátku prvního verše si povídám se svou whisky,“ řekl – a „Afore ye
go“ („Než půjdeš“) je skutečně převzato přímo ze štítku skotské Bell’s.
Don’t Make Me Happy
Návrat ke skladbě „When A Blind Man Cries“ vyšel mono, protože se
stereo verzí, kterou Deep Purple chtěli použít, byl problém: zvuk na jedné
straně nebyl synchronizován s druhým. Glover, který si myslel, že je to
chyba počítače, vysvětloval: „Upravili jsme data tak, aby byla opět
synchronizovaná, což nebylo nic lehkého. Teď to ale bylo mono, nikoliv
stereo. Problém by šel vyřešit tak, že bychom skladbu znovu namixovali
z původních multi-tracků, to by ale znamenalo zpoždění vydání alba zhruba
o dva měsíce a tudíž posunutí turné nejméně o stejnou dobu. Nebo jsme to
mohli vydat jako mono… Třeba za nějakých pětadvacet let vydáme stereo
verzi.“

Seventh Heaven
Tato věc vznikla během jedné z prvních zkoušek, když ale přišlo na
nahrávání, chyběla jí spontánnost a živost. Kapela se tedy rozhodla
zachránit demo nahrávku a podle Rogera je výsledkem „jedna z nejlepších
skladeb alba. Myslím, že tato píseň je lepší ukázkou ducha Deep Purple než
jakákoliv jiná. Zní to sice jinak než všechno, co jsme kdy vytvořili, je v ní
ale jasně přítomna vášeň, nadšení, extáze.“

Watching The Sky

Technik Darren Schneider, který se na nahrávání alba Abandon podílel, si
vysloveně užil roli, kterou hrál při vytváření „určité atmosféry. Ve skladbě
‚Watching The Sky‘ je něco pro každého – má takřka vesmírný, skoro
psychedelický text, skutečně hard refrén, obsahuje spoustu prvků, které by
mohly oslovit lidi nejrůznějšího založení.“

Fingers To The Bone

Pro některé fanoušky je tato skladba hvězdným momentem alba. Nejde
o zcela typickou věc Deep Purple, Gillanovy vokály v této písni jsou ovšem
zcela prodchnuté citem, jsou vyjádřením muže, který musí čelit těžkým
chvílím. Skladba zahrnuje hloubavou hru na klavír, spíše než na varhany.
Sólo Jona Lorda píseň ještě více vzdaluje dobře známému
a charakteristickému soundu dřívější doby.
Jack Ruby
Počátky této skladby se datují do 80. let, kdy se kapela znovu dala
dohromady. Během jedné ze zkoušek začali Glover a Paice hrát zvláštní riff
v šestičtvrtinovém taktu. „Líbilo se mi to, tak jsme pokračovali, přidal se
k nám také Jon. Ian do toho začal zpívat něco nesrozumitelného (byl to
takový normální den) a náš technik na můj signál celou věc nahrál na
kazetu. Až po mnoha letech jsem tu kazetu našel ve svém studiu v suterénu,
upravil jsem ji a přidal syntetizátor. Protože se skladba nahrávala
v místnosti, byl její zvuk poměrně dost hutný a bicí měly až bonhamovský
sound. Nic dalšího se s tím nápadem nedělo, až mnohem později, když
jsem pásku přehrál zbytku kapely. Líbilo se jim to, všichni jsme na ní
zapracovali a ‘Jack Ruby‘ je výsledkem.“

She Was
Skladba má středně rychlé tempo a podobně jako následující
„Whatsername“ nepatří mezi nejpamátnější momenty Deep Purple. Její riff
není moc nápaditý; každá skladba Purple, která nemohla čerpat ze slušného
riffu, byla od samého počátku odsouzena k zapomnění.

Whatsername
Odklon od metalu směrem ke klasickému rocku. Píseň na album jaksi
spadla odnikud a se svým refrénem „here we go again“ („jsme zase tady“)
stejně rychle z obecného povědomí zmizela.

69
Něco jako „road song“ a jak prozradil Gillan, coby inspirace posloužily
vzpomínky na rok 1969. „Všechna místa, která jsou zmiňována ve druhém
verši, jsou skutečná místa, kde jsme se v té době pohybovali. ‚The Speak‘
je klub Speakeasy v západní části Londýna, kde jsme strávili spoustu času
s dalšími muzikanty, dívkami a přáteli. Marquee je pravděpodobně
nejslavnější londýnský klub, který provozoval Jack Barry. Paradiso je klub
v Amsterdamu, kde bylo publikum vždycky opilé a zapomětlivé. V Boat
House u Kew Bridge na řece Temži se hrál rock, blues i jazz. V posledním
verši je zmínka o levném motelu v Los Angeles a ‚Hallelujah‘ byla první
píseň, kterou jsme Roger a já s Deep Purple nahráli.“
Evil Louie
Pro Iana Paice bylo nahrávání této skladby jedním z nejobtížnějších.
„Uprostřed je osm taktů, které se mi pořád nedařilo zahrát. Byla to jedna
z těch pomalých písní a dokonce i když jsem použil nahrávku se záznamem
metronomu, nedokázal jsem najít část, která by s tím šla dohromady. Trvalo
to skoro dva týdny – každý den, po skončení frekvencí, jsem přicházel ještě
na dvě hodiny do studia, jenom abych si vyzkoušel a nějak zvládnul těch
zatracených osm taktů. Nakonec jsem to vymyslel tak, že jsem hrál část se
šestnáctinkami a přímý backbeat, ale místo toho, abych ty šestnáctinky hrál
jenom na hi-hat nebo ride činely, hrál jsem je mezi. A z nějakého důvodu se
mi díky pohybu paží podařilo nasadit tuto část přesně na zvuk metronomu.
Byl to skvělý pocit. Je zvláštní, když víte, že to, co se po vás chce, je tak
snadné, vám se ale prostě nedaří nají ten pravý způsob, jak to provést.“

Bludsucker
Nově nahraná klasika z In Rock (i když s modernizovaným, fonetickým
zápisem), která byla z celého alba největším překvapením. „Jamovali jsme
ve studiu a nahrálo se to,“ řekl Gillan. „Myslím, že to byl náš manažer
Bruce Payne, který řekl, že to dneska zní stejně dobře jako tenkrát, když
jsme skladbu nahrávali původně. Nakonec se píseň na desku jaksi vetřela,
je v tom určitá póza!“
Skupina „Bludsucker“ hrála při světovém turné v letech 1997-1998 a jak
prozradil bubeník Paice, „hodně mladých lidí, kteří na naše koncerty
chodili, říkali – ‚Co to je zač, ta úžasná nová věc, kterou hrajete?‘ Nevěděli,
že je to z tak staré desky. Tak jsme si řekli – dobře, když budí takový
zájem, zkusíme ji znovu oživit.“
Bananas
Album kapela nahrávala začátkem roku 2003 v Los Angeles, v obchodech
bylo k mání v srpnu. Jde o debut sestavy Deep Purple s Donem Aireym,
zahajuje tedy novou éru bez Jona Lorda, což znamená, že v kapele zůstal
poslední zakládající člen, bubeník Ian Paice.
Větší část materiálu vznikla během čtyř týdnů v Los Angeles
a nahrávání trvalo zhruba stejnou dobu. „Trochu moc rychle podle mého
gusta,“ poznamenal Glover. „Chtěl jsem ještě aspoň dva dny jamování
a možná přidat navíc dvě skladby“. Roger tentokrát desku neprodukoval.
Poprvé od vydání alba The Battle Rages On se Deep Purple rozhodli využít
externího producenta. Michael Bradford si získal jméno spoluprací
s hvězdami jako Kid Rock, které se snažily skloubit rap s rockem, zároveň
ale byl dlouholetým fanouškem Deep Purple. Poprvé se s členy kapely
setkal v roce 2002 po jednom vystoupení a Glover později přiznal, že jeho
první myšlenka byla: „Pane Bože, takový obrovský černoch, co z toho teď
bude? Stane se z nás něco jako Run DMC s Aerosmith?“ Jakmile ale získal
přesvědčení, že nový producent nehodlá měnit jejich hudební styl,
podezřívavý baskytarista se nové situaci ochotně přizpůsobil.
Bradford rozhodně neměl v úmyslu přetvářet Deep Purple v něco, čím
nejsou. Trval na tom, aby se kapela znovu přihlásila ke svému
charakteristickému soundu, aby využívala souhru mezi kytarou a varhany,
což se již dříve stalo pro Deep Purple poznávacím znakem. Výsledek byl
opravdu působivý.

House Of Pain
Skladbu napsal producent Bradford a „sem tam pár slovy, a také názvem“
přispěl Gillan. „Zní to jako poklona managementu, i když pravý původ
skladby je takový, že jej nikdy nemůžu prozradit,“ dodal zpěvák.
Podle Bradforda bylo nejlepší zahájit album „výrazným kytarovým
riffem a Ianovým ječákem. Byl to skvělý způsob, jak říct – všichni se
probuďte! Jsme zpátky!“

Sun Goes Down

„Tahle věc vznikla během zkoušení,“ řekl Bradford. „Kapela ji složila
skutečně jako tým. Byla to první píseň, ve které nahráli vokály na pozadí
refrénu, i když jsme věděli, že při koncertování to nebude možné
reprodukovat, ale právě tím jsou alba jiná. Skladba má spoustu skvělých
momentů. Bylo jen zapotřebí je všechny správně poskládat za sebou.“

Haunted
Kapele se v tomto případě podařilo vyčarovat klasický rockový sound ze
60. let ve stylu Procol Harum či Traffic. Když kapela opustila studio,
Michael Bradford přidal ke skladbě strunné nástroje a vokály na pozadí, dá
se tedy říci, že je to i jeho dílo.
Roger Glover dodal sekvenci akordů. Nicméně opatrně vyčkával a až
„zhruba po týdnu práce na skladbách, o nichž jsme věděli, že jsou jasnými
kandidáty pro desku, a možná také těch s méně jednoznačným osudem,
jsem znovu sebral dostatek odvahy, vzal jsem si akustickou kytaru a začal
tuto píseň hrát. V zásadě vůbec není hardrocková. Měl jsem obavu, že to je
příliš vzdálené charakteristickému soundu Deep Purple, Michael z ní ale
byl nadšený, zamiloval si ji. Má hodně rád rádio a říkal, že je to trhák.
‚Mohli bychom to dostat do filmu, do rozhlasu, kamkoliv, je to skvělá věc.‘
Tím jsme se řídili.“

Razzle Dazzle
„Tohle by dost dobře mohl být pravdivý příběh,“ řekl Gillan, „i když
obyčejně si nepamatuju vůbec nic. Je to velice jemné rozhraní mezi orgiemi
z ničení a báječnými časy.“

Silver Tongue
Jam, k němuž Gillan dodal záhadný text a producent Bradford zpracoval
klavinet Dona Aireyho tak, „aby skladba získala poněkud zmechanizovaný
ráz.“

Walk On
Hudbu představil kapele Bradford a text upravil Gillan. „Změnil jsem pár
slov, abych postavě dodal osobnější ráz, měl jsem ale z písně skutečně
dobrý pocit od okamžiku, kdy jsem ji uslyšel. Michael byl tak velkorysý, že
mě uvedl jako spoluautora.“ Sólo Steva Morse pochází z původního
rytmického základu a nahrálo se na první pokus.
Picture Of Innocence
Podobně jako v případě „Woman From Tokyo“ o dvě desetiletí dříve je
podle Gillana tato skladba „obraznou reprezentací idiokracie Evropské unie
či počítačové mafie. Je mi potěšením, že obojí můžu napálit.“
Skladba začala jako jam Iana Paice se Stevem Morsem v Greg Rike
Studios zhruba o tři nebo čtyři roky dříve. Glover ji nahrál na DAT.
„Posbíral jsem jednotlivé kousky a poskládal je do formy, v jaké píseň
v podstatě existuje nyní, také jsem přidal baskytaru.“ Hotový výsledek
přehrál kapele v roce 2001.

I Got Your Number

Jedna z prvních písní, které pro album Bananas vznikly. Kapela ji původně
hrála pod názvem „Up The Wall“, Gloverovi ale „vždycky připadala taková
nedodělaná“ a konečnou formu získala až poté, co Michael Bradford
navrhl, že by se k ní měl přidat refrén. „Měl jsem pocit, že jsem slyšel, jak
si Ian zpívá slova ‚i got your number‘ (‚mám tvoje číslo‘), i když asi to tak
nebylo – on často zpívá něco, co vypadá jako slova, ale ve skutečnosti to
nic takového není. Stejně jsem mu je přezpíval zpátky a najednou to do
sebe zapadlo. Jon Lord skládal s námi, na desce ale hraje Don.“

Never A Word
O téhle skladbě Glover říká: „Vůbec nezní jako Deep Purple, ale cítil jsem,
že je to dobré.“ Do studia ji přinesl Steve Morse. „Myslím, že se nám
podařilo probádat většinu emocí,“ řekl baskytarista, „což je velice
osvěžující, protože většina kapel pracuje s jedinou emocí, kterou je hněv. Já
mám hněvu plné zuby Mám dost všeho negativního… Nevím, možná pořád
žiju v roce 1967.“

Bananas
Inspirací pro píseň byl 7/4 riff Steva Morse. „Má stejné akordy jako jedna
z věcí na albu Spinal Tap, myslím, že je to ‚Big Bottom‘. Ale samozřejmě,
je to v 5/4 rytmu, takže to vyšlo dobře.“
Ian Gillan se musel pořád smát, když se snažil naučit, kde má u tohoto
neobvyklého aranžmá počítat sedm dob a kde pět. „Ukázalo se, že pro
takového starého bluesového zpěváka, jako jsem já, je to docela těžké.
Takže jsem doby nakonec začal úplně ignorovat a zpíval jsem melodii tak,
jako kdyby byla celá v rytmu 8/4. Prostě jsem si poklepával nohou na
každou dobu a vytvořil jsem si v hlavě takový zvláštní spínač, který mi
umožňoval ignorovat chybějící poslední dobu v každém taktu, a pak jsem
čerpal inspiraci z harmoniky. S bluesovou harmonikou musíte hudbu trochu
nasát, aby vůbec bylo možné si noty uzpůsobit podle svého…“

Doing It Tonight
Píseň o dívce, která je žádoucí, ovšem nedosažitelná – takže, jak říká
zpěvák, „poslední verš jsou kyselé hrozny a výraz ‚představit si‘ získává
zcela jiný význam.“

Contact Lost
V této skladbě hraje na violoncello kolega Eltona Johna Paul Buckmaster,
jde o kontrapunkt ke kytarové melodii Steva Morse. „Contact Lost“ vzdává
hold posádce, která zahynula při tragickém posledním letu raketoplánu
Columbia. „Zejména Kalpana Chawla byla přítelkyní, velkou
obdivovatelkou Deep Purple,“ vysvětlil Ian Gillan. „To ona zajistila, že
členové mise s sebou měli některá cédéčka Deep Purple, skladbu ‚Space
Truckin‘‘ si zařadila mezi ty, které ji probouzely do její dvanáctihodinové
směny… Hudba nepotřebuje slova k tomu, aby byla lyrická, Steve Morse
dokázal promluvit svou kytarou, když jsme my ostatní oněměli.“
Rapture Of The Deep
Velice bezprostřední deska, podle Gillana „jedna z nejpříjemnějších,
v kreativním smyslu slova, jaké jsme kdy vytvořili – je velice podobná
tomu, jak jsme pracovali v letech 1969 a 1970. Skupina přímo pulsovala
energií a ohledně toho, jaké album nakonec bude, nebyla napsána jediná
nota, jediné slovo ani neexistoval žádný předběžný plán.“ Podobně jako
předchůdce Bananas získalo toto album výslednou podobu během pěti
letních týdnů v Los Angeles a kapela k němu přistupovala praktickým
způsobem. „Pracovali jsme ve studiu Michaela Bradforda od poledne do
šesti, šest dnů v týdnu, o nedělích jsme měli volno,“ řekl Roger Glover.
„Přišli jsme, napsali, co mělo posloužit jako nápad pro píseň, hned jsme se
začali nahrávat a píseň zachytili. Michael má velký talent v tom, že ví, kdy
nás má zastavit, abychom to nepřehnali s vylepšováním. Obvykle se
nahrávalo nadvakrát a bylo to! Hráli jsme všichni společně a celé album
vyvolává dojem spontánnosti, který by zmizel, kdybychom skladby pořád
dokola předělávali. A proto také není dokonalé!“

Money Talks
V Gillanově textu se porovnávají peníze jako měna a jako zásadní nástroj
civilizace s penězi jako s komoditou. „Pokud mají lidé zájem pouze o to,
jakým způsobem obchodovat s penězi tak, aby jim to vydělalo další peníze,
někdo jiný za to musí zaplatit! Takže píseň je o – korupci. Tím chci říct, že
na vydělávání peněz není nic špatného, není nic špatného na užívání života,
skladba je ale proti chamtivosti a korupci, která vede jen k hromadění
bohatství na úkor ostatních lidí…“

Girls Like That

Jednu skladbu bylo zapotřebí vynechat. Právě tento kus chtěl vyřadit Ian
Paice, Don Airey ale trval na tom, aby na albu zůstal. Ve skladbě zaznívají
hluboké, těžké riffy, které jsou výsledkem barytonové kytary, na kterou hrál
Steve Morse, a která byla naladěna zhruba někde mezi normální a basovou
kytarou.
Wrong Man
Nápad se zrodil na samém konci nahrávání alba Bananas a byl příliš dobrý
na to, aby jej kapela jen tak zahodila. Gillan v textu vypráví příběh Wayna
Williamse, muže uvězněného za pochybných okolností. „Jeho případ je ve
Spojených státech cause celebre. Představoval jsem si sám sebe, jak bych
se asi cítil, kdybych pomalu chřadnul ve vězení za zločiny, které spáchal
někdo jiný a říkal jsem si, jak bych se s tím asi vypořádal – obávám se, že
ne příliš dobře.“ Roger Glover také poukázal na hlavní riff této skladby,
který považoval za „skvělý pro hraní naživo.“

Rapture Of The Deep

Titulní skladba je pojmenována po označení, jehož autorem je Jacques
Cousteau. Definuje zvláštní stav zmatení, do něhož se dostává potápěč,
když se ponoří 30 metrů pod hladinu. Melodie Dona Aireyho se původně
jmenovala „Turkish Delight“, když se ale přidal Ian Paice, charakter
skladby se změnil a jaksi začal žít vlastním životem.

Clearly Quite Absurd

Gloverovu melodii této balady dokázal Steve Morse tak efektivně
přikrášlit, že pro Gillana bylo opravdu těžké najít přesně části, kam by se
hodily jeho vokály. Podobně jako titulní skladba a „Kiss Tomorrow
Goodbye“ má i zde Gillanův text duchovní rozměr. „Když někomu řeknete
něco v tom smyslu, že bychom všichni měli zmutovat a odletět pryč, ten
někdo se na vás podívá, jako kdybyste se zbláznil nebo jako na člena
nějakého kultu nebo na kacíře nebo prostě něco podobného. Přitom ve
skutečnosti si přesně to každý myslí. A tak lidi uklidníte slovy: to je
samozřejmě směšné, je to skutečně naprosto absurdní…“

Don’t Let Go
Skladba má komerční refrén a funky feeling, není nepodobná „No One
Came“ z alba Fireball. Nemluvě o sólech Aireyho a Morse. Podle Deep
Purple Appreciation Society to je nejpůsobivější skladba z celé desky.

Back to Back
Song ve stylu „Ted The Mechanic”, v němž Don Airey dostal prostor
předvést svou hru na syntetizátor. Gillan to okomentoval: „Don má
velkolepou sbírku starých syntetizátorů Moog a umí je moc dobře používat.
Myslím, že když si pozorně poslechnete jeho sólo v této skladbě, zjistíte,
jak je úžasné.“

Kiss Tomorrow Goodbye

Jeden z vrcholů alba. Gillan přitom trvá na tom, že v této písni „udělal
špatnou věc“ s klasickým, perfektně dotaženým riffem a charakteristickými
hammondkami. Co si asi o ní myslí Blackmore a Lord? Tato skladba podle
všeho přináší nejlepší výkon Iana Paice na albu.

MTV
Jakési Gillanovo rýpnutí do předvídatelnosti klasických rockových rádií,
která spíše zahrají „Smoke On The Water“ než cokoliv z nových desek
skupiny. „Myslím, že je velice zdravé, když se k těmto věcem zaujme
neuctivý postoj a člověk si z nich udělá trochu legraci.“ Je to evropský
bonus track, ať už to znamená cokoliv.

Junkyard Blues
S názvem pro skladbu, která je jednou z Gillanových nejoblíbenějších na
albu, přišel Roger Glover. Je v ní úžasný pianový break ve stylu honky-
tonk. „Junkyard Blues“ se jako jedna ze sedmi věcí z Rapture dostala do
koncertního setlistu. V jejím případě si Gillan musel na pódiu pomáhat
papírem, na němž měl napsaný text.

Before Time Began

Progresivní rocková epická báseň, která album zakončuje. Mezi fanoušky si
získala okamžitou oblibu.
Bonusové studiové skladby na 2CD „Tour
Edition“
Clearly Quite Absurd (Nová verze)
Skladba album obohacuje o některé sladké kytarové pasáže. Gillanův vokál
zní jako kdyby zpíval skrze prázdnou roli od toaletního papíru.
V porovnání s „When A Blind Man Cries“ je to však stále chudý příbuzný.

Things I Never Said

Odvážný pohled do doby, kdy se Gillan věnoval sólové dráze s vlastní
kapelou. Ve skladbě zaznívá vynikající Gloverova basová linie. Je záhadou,
proč nahrávací společnost Edel tuto píseň z alba vynechala. Stala se ale
pravidelnou součástí setlistu během turné Rapture Of The Deep, kapela ji
hrála hned po úvodní „Pictures Of Home“.

The Well Dressed Guitar

Další pozůstatek ze sessions při nahrávání Bananas, který je zajímavý
především pro začínající kytaristy!
Nejdůležitější live alba
Sestava Mark II
Concerto For Group And Orchestra Deep Purple In Concert Scandinavian
Nights
Made In Japan (rozšířená verze Live in Japan)
In The Absence Of Pink
Nobody’s Perfect
Come Hell Or High Water
Live In Europe 1993 (Stuttgart, Birmingham)

Sestava Mark III

Live At The California Jam
Live In London
Made In Europe
The Mark III Final Concerts

Sestava Mark IV
Last Concert In Japan
This Time Around – Live Tokyo ’75
On The Wings Of A Russian Foxbat

Sestava Mark VII

Live At The Olympia ’96
Total Abandon – Live In Australia
In Concert With The London Symphony Orchestra
Live At The Rotterdam Ahoy
Live At Montreux 1996

Sestava Mark VIII

Live At Montreux 2006 – They All Came Down To Montreux
Doporučená videa a DVD
Concerto F or Group And Orchestra
Doing Their Thing
Live At The California Jam
Heavy Metal Pioneers
Come Hell Or High Water
New, Live & Rare – The Video Collection
Total Abandon – Live In Australia
In Concert With The London Symphony Orchestra
Perihelion
Live At Montreux 1996
Live At Montreux 2006 – They All Came Down To Montreux
Doslov k českému vydání
V našem příběhu jsme Deep Purple opustili na jaře 2005, kdy po dlouhých
letech odešli od nahrávací společnosti EMI. Nová smlouva byla podepsána
krátce poté s německou Edel Records v době, kdy nástupce necelé dva roky
staré desky Bananas již měl jasnou podobu, zbývalo jediné – dotočit
poslední vokály. Významnou událostí se stalo rovněž vystoupení na
koncertu Live8, kde kapela uspěla i v konkurenci hvězd jako Paul
McCartney, U2, Pink Floyd či Robbie Williams. Důkazem o spokojenosti
organizátorů s předvedeným výkonem budiž žádost o speciální přídavek,
které se DP dočkali jako jediná kapela na benefiční sérii Live8 vystupující!
Hlavní událostí roku 2005 se však stalo říjnové vydání již osmnáctého
studiového alba Rapture Of The Deep a následné obrovské světové turné,
které probíhalo ještě v době dokončování této knihy. Už dávno před jeho
začátkem Ian Gillan v jednom z rozhovorů prohlásil, že turné, které kapela
započne v lednu 2006, bude největší koncertní šňůrou od příchodu Steva
Morse. O tom, že Ianova slova nebyla nijak přehnaná, měli možnost se
přesvědčit hned třikrát čeští fanoušci, kteří patří k těm nejvěrnějším.
Vztahy mezi jednotlivými členy kapely od nejslavnějšího období Deep
Purple do současnosti prošly leckdy překvapujícím vývojem a zatímco
otevřené nepřátelství mezi lanem Gillanem a Ritchiem Blackmorem dodnes
trvá (příkladem může být Gillanův výrok z konce roku 2006: „Pojem lidská
bytost v souvislosti s Ritchieho jménem je nesmysl“), tak vzájemný respekt
mezi současnými a bývalými členy patří k ukázkovým příkladům
kolegiality. Jon Lord sem tam vystupuje jako neočekávaný host na
koncertech Deep Purple (naposledy v listopadu 2004 v londýnské Wembley
Arena), Joe Satriani si rovněž již několikrát zahrál spolu se Stevem
Morsem kytarový jam. A Glenn Hughes? V roce 2004 navštívil jako divák
jeden z koncertů při Bananas Tour a nechal se vyfotografovat spolu se
současnými členy Deep Purple.
Ti právě pokračují druhým rokem ve svém Rapture Of T he Deep World
Tour, při kterém splácejí dluh zejména francouzskému publiku, které stálo
velmi dlouho mimo skutečnou pozornost legendárních Britů. Vztah Deep
Purple ke státům střední a východní Evropy je však dlouholetý, ač
v minulosti narážel na těžké překážky.
První vážný pokus odehrát turné také po zemích patřících tehdy ještě do
tzv. východního bloku přišel při reunionovém Perfect Strangers Tour, kdy
měla kapela dost informací o silném zájmu lidí koncert obnovených Deep
Purple vidět. Jak však prohlásil Ritchie Blackmore při tiskové konferenci
k prvnímu československému koncertu v Ostravě, nebylo možné turné
odehrát kvůli obrovskému množství byrokracie, která se k organizaci
vázala.
Vztah českých fanoušků ke kapele je zřejmý – nejen díky deseti
koncertům, z nichž drtivá většina měla status „vyprodáno“, nejen díky
bezpočtu „zábavových“ kapel, které víkend co víkend ohrávají „Smoke On
The Water“, ale zejména díky obrovskému respektu, který si kapela
vyzískala na základě obdivu k deskám (nutno podotknout, nejen starým)
a koncertům, kterými Deep Purple oslovují už nejméně třetí generaci
rockových fanoušků.
Otazníkem však pořád zůstává, proč zrovna Deep Purple mají u nás
takový respekt, takové jméno a takovou přízeň. Nejslavnější období kapely
spadalo do období začínající československé normalizace, v 70. letech
u nás její LP desky nevycházely (s jednou výjimkou, a to Come Taste The
Band, vydanou v roce 1978 Supraphonem – s bizarním vlastním obalem
a českým názvem Ochutnávka). Pokud se originální alba nějakým
šťastlivcům dostala do rukou, ať už dovezená ze západu nebo z černé
burzy, nahrávky se dále šířily mnohonásobným kopírováním na
magnetofonových páskách. Mezi lidmi tedy bylo hudby Deep Purple dost
a v srdcích zdejších fanoušků se prokazatelně zabydlela. Velký vliv na
oblibu tvorby Blackmorea a spol. nepochybně měl také Jiří Schelinger
a jeho coververze skladby „Soldier Of Fortune“. Téměř každý jeho
„Šípkovou Růženku“ zná a možná i odsud pramení zvýšený zájem o to,
kdo skladbu natočil vlastně původně. „Soldier Of Fortune“ však není
jedinou písní, která nese v Schelingerově známém katalogu otisk Deep
Purple. Další z jeho proslavených balad „Jsem prý blázen jen“ prý má také
odraz v „párplovské“ písni – tentokrát „When A Blind Man Cries“.
Jednou z největších poct českých rockových velikánů k Deep Purple
bezesporu patří špičková coververze „You Keep On Movin‘“ sestavy
s Michalem Pavlíčkem, Radimem Hladíkem, Kamilem Střihavkou či
Danem Bártou. Metalová skupina Arakain zase na své album Legendy
zařadila přitvrzenou verzi skladby „Fireball“. To vše se odehrálo v první
polovině devadesátých let, kdy už měli praví Deep Purple za sebou
československou koncertní premiéru. České, potažmo československé
koncerty hrají v historii kapely větší úlohu, než by se na první pohled
mohlo zdát.
První československý koncert v Ostravě (4. února 1991) byl světovou
premiérou turné Slaves And Masters, tudíž také premiérou Joe Lynn
Turnera na postu zpěváka Deep Purple.
 Jako takový byl atraktivní nejen pro publikum, které beznadějně
vyprodalo Palác kultury a sportu, ale také pro média – Československá
televize totiž celý ostravský koncert natočila a odvysílala. Záznam tohoto
vystoupení je jediným profesionálním videozáznamem ze Slaves and
Masters Tour, bohužel nikdy nespatřil oficiálně světlo světa, ani na VHS,
ani na DVD, koluje však mezi fanoušky jako bootleg. Druhý koncert na
území bývalého Československa zůstává trochu pozapomenut. Uskutečnil
se v závěru Slaves and Masters Tour (23. září 1991 v Košicích) v době, kdy
už bylo prakticky jasno o dalším osudu Joe Lynn Turnera a šlo tak téměř
o jeho koncertní derniéru, která přišla jen o pár dní později.
Pro osud Deep Purple však byla klíčová návštěva Prahy o dva roky
později. Hádkami rozpolcená kapela se přijela do Česka představit poprvé
v nejslavnějším složení a bohužel, bylo to také naposled. Koncert svou
úrovní patřil k tomu nejhoršímu, co během turné k desce The Rattle Rages
On Deep Purple předvedli – pěvecky utrápený výkon Iana Gillana
korunovaný někdy až neuvěřitelnými výpadky textů na jedné straně
a v návaznosti na to špatnou náladu vyzařující Ritchie Blackmore, který
některé části vystoupení strávil mimo scénu. Pravděpodobně to byl právě
tento pražský koncert, který Ritchieho dovedl k definitivnímu rozhodnutí
opustit kapelu, právě po něm totiž dostali ostatní členové kapely dopis
s oznámením o Ritchieho odchodu.
Po necelých třech letech se Deep Purple opět vrátili na místo činu – tam,
kde celý svůj „český“ příběh začali, do Ostravy. A opět s překvapením
v sestavě – tehdejším nováčkem Stevem Morsem. Pochybností i ze strany
českých fanoušků bylo mnoho, utlumení kritických hlasů přineslo až album
Purpendicular, které čeští hudební publicisté překvapivě nestrhali až tak
jako zahraniční kolegové, přesto bylo možné dočíst se odsudků ve stylu
„sólo v ‚Ted The Mechanic‘ zní jako brzdící vlak“. Právo na další existenci
kapely s novým kytaristou pod názvem Deep Purple ovšem kapela
definitivně obhájila. Ostravské vystoupení 4. června 1996 v podstatě
ukázalo vše, co nového Steve Morse přinesl – odvahu (dvanáct ze
sedmnácti odehraných skladeb byly v podstatě „novinky“ nebo skladby,
které kapela dřív nehrála) a zejména pohodu na pódium, která se pak
přenesla i mezi nadšené publikum.
Následovaly tři velmi bohaté roky, během kterých kapela navštívila
postupně Prahu (16. listopadu 1998), Zlín (7. června 1999) a opět Prahu
(10. října 2000). Nejpozoruhodnějším z těchto koncertů byl bezesporu
poslední v rámci turné The Concerto spolu s rumunským orchestrem,
dirigentem Paulem Mannem a hostujícím Ronnie Jamesem Diem, který
připomněl dvěma skladbami také Gloverovo dílo Butterfly Ball. Bohužel,
české publikum prý svým chováním při tichých částech koncertu znechutilo
Jona Lorda, známého milovníka klasické hudby, který se po vystoupení
údajně nechal slyšet: „Toto je národ, z něhož vzešli Dvořák, Janáček
a Smetana?“ Pokud tomu tak doopravdy bylo, jedná se o možné vysvětlení
pro fakt, že na dalších evropských štacích (kterých bylo nepočítané) se
Deep Purple s Jonem Lordem České republice pokaždé vyhnuli.
Přesně deset let po odchodu Ritchieho Blackmorea (17. 11. 2003) Deep
Purple nadchli Prahu. Šlo o další „premiérové vystoupení“ – tentokrát pro
Dona Aireyho, kterého reakce českého publika na sólový výstup s úryvkem
Vltavy natolik ohromila, že dokonce prohlásil: „Nikdy jsem nezažil takové
reakce na své sólo, až dnes!“ Deep Purple jako by si od začátku koncertu
uvědomovali výjimečnost večera, po první skladbě před publikem obdivně
klečící Ian Gillan se nevidí každý den. Kapela proto v tomto vystoupení
zavzpomínala na staré „jamovací“ časy a skladby prodlužovala o úchvatná
sóla (příkladem budiž „Silver Tongue“, „Space Truckin‘“ či velmi dlouhá
„Well Dressed Guitar“), výsledkem bylo deset minut navíc oproti běžným
koncertům daného evropského turné!
Dvě návštěvy Deep Purple během dvou dní… Tím byl význačný únor
2006, zastávkami beznadějně vyprodané haly v Brně a Liberci. Kdo tehdy
čekal, že tímto je český příděl koncertů pro Rapture Of The Deep Tour
vyčerpán, mýlil se. Nebylo to poprvé, co kapela během jednoho turné
navštívila Česko víckrát (akce v Praze v listopadu 98 a ve Zlíně 99 spadaly
pod Abandon Tour), tři koncerty během jediného roku však výjimečné byly.
Tento prozatím poslední ostravský koncert (8. 10. 2006) byl vzpomínáním
na staré časy, z aktuální řadovky došlo jen na tři písně, zbytek byl pojat
v duchu perel z dávných dob. Je jen otázkou, zda tento koncert v místě, kde
vše začalo, je také uzavřením kruhu – věřme, že nikoliv, vždyť turné
k čtyřicátému výročí se kvapem blíží…

Petr Čejka, duben 2007

Bibliografie
Zde uvedené zdroje se autorovi osvědčily a lze je doporučit. Konečná verze
knihy Chrise Charleswortha, která dlouho nebyla k dispozici, je se
svolením zahrnuta do knihy Simona Robinsona, která vyšla spolu
s kompilací Listen, Lean, Read On.

Knihy
Rainbow Rising, Roy Davies (Helter Skelter, 2002)
Child In Time, Ian Gillan (Smith Gryphon, 1993)
Smoke On The Water: The Deep Purple Story, Dave Thompson (ECW
Press [Canada], 2004)
Deep Purple: The Illustrated Biography, Chris Charlesworth (Omnibus,
1983)

Texty bookletů remastrovaných CD společnosti EMI a box set Listen,

Learn, Read On.
Internetové stránky jako www.deep-purple.com (oficiální web kapely),
www.deep-purple.net (stránky Deep Purple Appreciation Society),
www.thehighwaystar.com a další (české stránky najdete na adrese
www.deep-purple.cz – pozn. red.). Je jen málo kapel, o kterých toho
můžete na internetu tolik najít!

Časopisy
Sounds, New Musical Express, Melody Maker, Disc & Music Echo,
Kerrang!, Metal Hammer, Record Collector, Record Buyer, Classic Rock,
Darker Than Blue (magazín DPAS) a přetisky rozhovorů.
Programy z turné.
More Black Than Purple (Ritchie Blackmore magazine,
jerry@mbtp.freeserve.co.uk)

Další
Autorovy rozhovory s Ianem Gillanem a Rogerem Gloverem.
Rejstřík

16 And Savaged Andes, Mark

1987 „Angel Machenio“
„24 Hours“ Animals, The
„69“ „Anthem“
„Any Fule Kno That“
„A200“ „Anya“
Abandon „Anyone’s Daughter“
Abba Appice, Carmine
AC/DC „April“
Accidentally On Purpose Argent
Acrobat Arnold, Sir Malcolm
Aerosmith Artwoods, The
Ainsworth, Barry Ashton, Gardner and Dyke
Airey, Don Ashton, Tony
Alaska Aspery, Ron
Aldridge, Tommy Atco
Alexander, Arthur Atomic Rooster
„All Night Long“ Average White Band, The
„All Right Now“ „Aviator, The“
„All You Need Is Love“
Allman Brothers, The Babe Ruth
„Almost Human“ Babyface
American Standard Babylon
„And The Address“ Bach, Johann Sebastian
Anderson, Arvid Back Door
Anderson, Miller „Back Home“
Back On The Streets Big Three
„Back To Back“ Binks, Les
„Bad Attitude“ Birch, Martin
Bad Company „Bird Has Flown“
Bain, Jimmy „Black And White“
Bakerloo „Black Night“
Ballard, Russ Black Oak Arkansas
Bananas Black Sabbath
„Bananas“ „Black Sheep Of The Family“
Barden, Gary Black, Alan
Bardens, Peter Blackmore, Ritchie
Barnes, Jimmy Blackmore’s Night
Barton, Geoff „Blame It On The Night“
„Battle Rages On, The“ „Blind“
Battle Rages On, The Blood, Sweat And Tears
Baurer, Billy „Bloodsucker“
Beatles, The Bloomfield, Brett
Beatles, The („The White Album“) „Bludsucker“
Beck, Bogert Appice Blue Mink
Beck Jeff „Blues“
Beethoven, Ludwig Van Blunstone, Colin
Before I Forget BMG
„Before Time Began“ Bodast
Benatar, Pat Bogert, Tim
Bent Out Of Shape Bohn, Buddy
Berry, Chuck Bolan, Marc
Berry, Mike Bolin, Tommy
Beyond The Notes Bolton, Michael
„Big Bottom“ „Bombay Calling“
Bon Jovi Burrell, Raymond
Bonham, Jason Butterfly Ball, The
Bonham, John Byron, David
Bonnet, Graham
Book Of Taliesyn, The „Cabaret“
Born Again Cadillac
Boz Caldwell, Bobby
Bradford, Michael California, Randy
Bramblett, Randall „Call Of The Wild“
Brand X „Can’t Believe You Wanna Leave“
Brans, Marc Capitol
Branson, Richard Capricorn
„Breakfast In Bed“ Captain Beyond
Brecker, Randy Captain Beyond
Brilleaux, Lee Carey, Tony
Bristowová, Gloria Carlisle, Belinda
Brock, Terry Carolina County Ball
Brough, Ayshea „Carry On Wayward Son“
Brown, Junior Oscar Carter-Dimmock, Graham a Sheila
Brownová, Sam „Cascades: I’m Not Your Lover“
Bryson, Dave Cassidy, Ed
Buckmaster, Paul „Castle Full Of Rascals“
Buddy Britten and the Regents „Cat’s Squirrel“
Bullet „Celebration“
Burdon, Eric Clapton, Eric
Burgi, Chuck Clear Air Turbulence
„Burn“ „Clerly Quite Absurd“
Burn Clempson, Clem
Burnette, Johnny Cliff Richard and the Shadows
Cobham, Billy Counting Crows
Cobra Cousteau, Jacques
Cocker, Joe Coverdale, David
Cohen, David Coyne, Kevin
Cold Chisel Cozy Powell’s Hammer
„Colditz Breakpoint!“ Craig, John
Coletta, John Cream
Collins, Patsy Curtis, Chris
Collins, Phil Curtiss Maldoon
Colosseum Curtiss, David
Colosseum II „Cut Runs Deep, The“
Come Alive
Come An‘ Get It Čajkovskij, Piotr Iljič
Come Hell Or High Water
Come Taste The Band Daisley, Bob
„Comin‘ Home“ Daltrey, Roger
Company of Snakes „Dance With The Devil“
Concerto For Group And Orchestra David Coverdale‘s White Snake
Concrete Gods Davies, Roy
Connoisseur Davis, Billie
Connoisseur Collection „Day In The Life, A“
„Contact Lost“ Days May Come, Days May Go
„Continuo On BACH“ de Falla, Manuel
Cooder, Ry De Goeij, Marco
Cook, Jeff de Paul, Lindsey
Cook, Roger de Rivera, Tom
Cooksey, Rob „Dead Or Alive“
Cooper, Alice „Dealer“
Corridors Of Power Decca
Deep Purple Downey, Brian
Deep Purple Appreciation Society Dr. Feelgood
(DPAS)
Dr. John
Deep Purple In Concert With The
Dream Theater
London Symphony Orchestra
„Dreamer“
Deep Purple In Rock
Dreaming No
Deepest Purple
„Drifter“
Def Leppard
Driver
„Demon’s Eye“
Du Cann, John
Des Barres, Michael
Dunaway, Barry
Diamond, Neil
„Durh Durh Durh“
Dickinson, Bruce
Dutton, Al
Difficult To Cure
Dylan, Bob
„Difficult To Cure“
DiMeo, Mike
Eagle
Dio, Ronnie James
Eagles, The
„Dislocated“
Early Years, The
Distel, Sacha
Earth, Wind and Fire
Dixie Dregs
EastWest
Dixie Grits
Edgar Broughton Band, The
„Doing It Tonight“
Edison Lighthouse
Don Airey Music
Edwards, Tony
Donovan
Egan, Joe
„Don’t Let Go“
„Eleanor Rigby“
„Don’t Make Me Happy“
Electric Light Orchestra (ELO)
Dorman, Lee
Elektra Records
Double Trouble
Elf
Dowle, David
Ellimanová, Yvonne
„Down In The Flood“
Emerson Lake And Palmer (EL&P)
Down To Earth
Emerson, Keith Fire
Emery, Geoff „Fire“
EMI „Fire In The Basement“
EMI Classics „Fireball“
„Emmaretta“ Fireball
Energy First Of The Big Bands
Episode Six Fitzgeraldová, Ella
Evans, Rod „Flight Of The Rat“
„Evil Louie“ Flowerpot Men, The
„Exposition“ Flying Fox
Extremist, The Flying In A Blue Dream
„Eyes Of The World“ Flynn, Tony
Eyre, Tommy Fodder, Rob
Follow The Sun
Fabulosa Brothers „Fool For Your Lovin‘“
Faces, The „Fools“
Faith, Adam „For Your Love“
Fancy Foreigner
Fandango „Fortuneteller“
Fandango Foster, Mo
Farlowe, Chris Foxbat
Farnham, John Frame, Pete
„Fascinating Rhythm“ Frampton, Peter
Fastway Frankie Miller Band
„Fault Line“ Free
Fenwick, Ray Future Shock
Ferguslie Park
Ferguson, Jay G., Steve
„Fingers To The Bone“ Gallagher, Rory
Galley, Mel Greenwood, Al
Game, The Greg Kihn Band, The
Garth Rockett and the Moonshiners Griffiths, Derek
Geffen Records Guilty Party, The
Geffen, David Guitar Shop
Gemini Suite, The Guns ‚N‘ Roses
Genesis Gustafson, John (Johnny Gus]
„Georgia On My Mind“ „Gypsy“
Georgie and the Rave Ons „Gypsy’s Kiss, A“
Gers, Janick
Gershwin, George „Hallelujah (I Am The Preacher)“
„Get Ready“ Halliday, Johnny
„Gettin‘ Tighter“ Hammett, Kirk
Geyers Schwarzer Haufen, Des Hammond, Paul
Gibson, Debbie Hands Of Jack The Ripper
Gillan „Hard Lovin‘ Man“
Gillan, Ian „Hard Lovin‘ Woman“
Gilmour, David „Hard Road“
„Girls Like That“ Hard Road
Glory‘ Road Hard Stuff
Glover, Roger „Hard To Be Without You“
„Going Down“ Hardin, Eddie
„Good Golly, Miss Molly“ Harper, DeLisle
Gordon, Helmut Harris, Bob
„Grabsplatter“ Harris, Rolf
Grease Band, The Harrison, George
Green Bullfrog Harrison, Mike
Green Onions Hart, Colin
Greenaway, Roger Harvest
„Haunted“ Holland, Dave
Hayward, Justin Hollies, The
Haze, Leonard Holst, Gustav
Heart „Holy Man“
„Heartbreaker“ „Homeward“
Heavy Friends „Homeward Strut“
HEC Enterprises Hoochie Coochie Men
Hegley, Nevil Horizons
Heinz Hough, Graham
„Hello Stranger“ House Of Blue Light, The
„Help“ [verze Beatles] „House Of Pain“
„Help“ [verze Deep Purple] Howard, Dean
Hendrix, Jimi Howe, Brian
Herd, The Howe, Steve
„Hey Bop A Re Bop“ Hucknall, Mick
„Hey Cisco“ Hughes, Glenn
„Hey Joe“ Humble Pie
Hickies, The „Hungry Daze“
„High Ball Shooter“ Hunt, Marsha
„Highway Chile“ „Hurry Up & Wait“
„Highway Star“ „Hush“
Hinkley, Tim
Hire, Ron Chapter One
Hiseman, Jon Charles, Ray
Hiseman, Keith Charlesworth, Chris
Hodges, Chas Chas and Dave
Hodgkinson, Colin „Bomber“ „Chasing Shadows“
„Hold On“ Chawla, Kalpana Cher
Holland, Bernie Cherkazoo
Child In Time [autobiografie Iana Jagger, Mick
Gillana]
James Gang, The
„Child In Time“
James, Nehemia „Skip“
Child In Time [Ian Gillan Band
Jamison, James
„China In Your Hand“
Javelins, The
Jayne County and the Boys
„I Can See Through You“
Jeff Beck Group, The
„I Got Your Number“
Jesus Christ Superstar
„I Need Love“
Jethro Tull
„I Shall Be Released“
Jewison, Norman
„I Surrender“
Jo Jo Gunne
Ian Gillan Band, The
John, Elton
„If I Were A Carpenter“
Johnson, Eric
Ife, Kris
Jolt
„I’ll Send You A Postcard“
Jones, Kenney
„I’m Alone“
Jones, Tom
„I’m So Glad“
Jones, Kelly
Immediate
Judas Priest
„In The Hall Of The Mountain King“
Juergens, Dick
In The Spirit Of Things
Juicy Lucy
„Into The Fire“
„Junkyard Blues“
Iommi, Tony
„Just Don’t Call It Love“
Iron Butterfly
Iron Maiden
K2
Island Records
Kalodner, John
It’s A Beautiful Day
Kansas
„It’s Only Make Believe“
Kapt Kopter And The (Fabulous)
Twirty Birds
„Jack Ruby“ Katrina and the Waves
„Kentucky Woman“ Last Riss
Kershaw, Andy Last Rebel, The
Kidd, Johnny Law, The
King Crimson Lawrence, Derek
„King Of Dreams“ Lawton, John
Kings X „Lay Down, Stay Down“
King, BB „Lazy“
King, Freddie Led Zeppelin
Kirke, Simon Lee, Albert
„Kiss Tomorrow Goodbye“ Leftoverture
„Kneel And Pray“ Lennon, John
„Knockin‘ At Your Back Door“ „Let’s Go To San Francisco“
Knockin‘ At Your Back Door: The Best Lewis, Jerry Lee
Of Deep Purple In The 80s
Leyton, John
Kool and the Gang
„Lick It Up“
Kooper, Al
Lifeson, Alex
Kossoff, Paul
Lightnings, The
Kramer, Eddie
„Like A Rolling Stone“
Kuhlová, Judi
Lion and Tytan
Kula Shaker
Listen Learn Read On
„Little Chalk Blue“
„LA Connection“
„Little Miss Promiscuous“
Lady Double Dealer
Little Richard
„Lady Luck“
Little River Band
Laine, Denny
Live At The Budokan
„Lalena“
Live At The Olympia
Lander, Tony
Live In London
Lange, Mutt
Live In The Heart Of The City
Last Concert In Japan
„Living Wreck“
Lloyd-Webber, Andrew MacKay, Andy
Lloyd-Webber, Julian „Mad Dog“
London Records Made In Europe
London Symphony Orchestra, The Made In Japan
„Lonely Avenue“ Madisons, The
„Lonely For You“ Madonna
Long Live Rock ‚n‘ Roll Maffay, Peter
„Long Time Gone“ Magic
Longford, Lord Maldoon, Clive
„Loosen My Strings“ Malice In Wonderland
Lord, Jon Malmsteen, Yngwie
„Lost In The Machine“ Mama’s Boys
„Love Child“ „Man Of Mystery“
„Love Conquers All“ „Man On The Silver Mountain“
„Love Don’t Mean A Thing“ Mandrake Root“
„Love Grows“ Mann, Paul
„Love Help Me“ Marbles, The
Love Hunter Marley, Bob
„Love Is All“ „Mars“
„Love Is The Drug“ Marsden, Bernie
„Love Shine A Light“ Marshall Tucker Band
Lucifer’s Friend Martinez, Paul
„Lucille“ „Mary Long“
Lynott, Phil Mases, Lief
Lyngstadová, Anni-Frid May, Brian
Lynyrd Skynyrd „Maybe I’m A Leo“
Lynton, Jackie Maze, The
MCA
Machine Head McCartney, Paul
McDowall, Hugh Morganstein, Rod
McKenzie, Scott Morris, Steve
„Me And My Life“ Morrison, Jim
„Mean Streak“ Morse, Steve
Meat Loaf Mountain
Meek, Joe Mr Universe
„Memphis Tennessee“ „Mr Universe“
Mercury „MTV“
Messano, Bobby „Mule, The“
Metallica Murray, Neil
MI5 „Na Na Na“
Michael Schenker Group, The Naked Thunder
„Might Just Take Your Life“ „Nasty Piece Of Work“
Mike Dee and the Jaywalkers National Health
Miller’s Dance, The Nauseef, Mark
Minogue, Kylie „Needles And Pins“
„Mistreated“ Neil Christian and the Crusaders
„Mitzi Dupree“ Nelson, Ricky
Mnichovský komorní operní orchestr „Nessun Dorma“
„Money Lender“ „Never A Word“
Money, Zoot „Never Before“
„Money Talks“ Never Say Die
„Monster In Paradise“ New Jazz Orchestra
Moody Blues, The „New Orleans“
Moody, Micky New Pirates, The
Moon, Keith New York Dolls, The
Moonshiners, The Newman, Tony
Moore, Cary Newmark, Andy
Moran, Mike Nice, The
Night, Candice Paice Ashton Lord (PAL)
Nix, Don Paice, Ian
„No Good Luck“ „Paint It Black“
„No No No“ „Painted Horse“
Nobody’s Perfect „Painter, The“
„Nobody’s Home“ Palmer, Robert
Nobs, Claude Panunzio, Thom
„No One Came“ „Paranoid“
Northwinds Parlophone
„Norwegian Wood“ Pavarotti, Luciano
Not For The Pros Payne, Bruce
„Not Responsible“ Peel, John
Nugent, Ted Perfect Strangers
„Perfect Strangers“
Odyssey Peterik, Jim
„Old Blind Mole“ Philharmonia Hungarica
Olsen, Keith On Stage Philips
„One Man’s Meat“ Phillips, Simon
„One More Rainy Day“ „Picture Of Innocence“
One Night Stand Pictur ed Within
Orchestra of the Light Music Society „Pictures Of Home“
Osbourne, Ozzy Pink Floyd
O’Sullivan, Gilbert Pinnick, Doug
Otis, Shuggle „Place In Line“
„Our Lady“ Plant, Robert
Outlaws, The Playboys, The
„Owed To G“ Polanski, Roman
Police, The
Page, Jimmy Polydor
Polygram
Pomus, Doc „Rabbit“
Poole, Mac Rafferty, Gerry
„Positively Fourth Street“ Rage
Powell, Colin „Cozy“ Rainbow
Power Rainbow Rising [biografie Ritchieho
Blackmorea]
Power Station
„Ramshackle Man“
„Prelude: Happiness“
Rapture Of The Deep
Presley, Elvis
„Rapture Of The Deep“
Pretty Things, The
Rare Earth
Price, Alan
„Rat Bat Blue“
Price, Vincent
„Ray Of Light“
Procol Harum
„Razzle Dazzle“
Purpendicular
RCA
„Purpendicular waltz“
Reaction
Purple Passages
Ready An‘ Willing
Purple People
Red Bludd’s Bluesicians
„Purple People Eater“
Red Roosters
Purple Records
Red Sea
Purple Star
Redding, Noel
„Put Your Money Where Your Mouth
Is“ Reeves, Tony
„Put Yourself In My Place“ Reid, Bill
Pye Records Repo Depo
Rescue You
Quantum Jump „Resurrection Shuffle“
Quatermass Rhinehart, Larry (Rhino)
Quatermass II Rice, Tim
Queen Rich, Buddy
Rimskij-Korsakov, Nikolaj Andrejevič Satriani, Joe (Satch)
Riot Savages, The
Rising Scarabus
Ritchie Blackmore’s Rainbow Schenker, Michael
„River Deep Mountain High“ Schneider, Darren
Roberts, Billy Schoener, Eberhard
Robinson, Peter Scorpions
Robinson, Simon Seals and Crofts
Rodgers, Paul Searchers, The
Rolling Stones Records „Seventh Heaven“
Rolling Stones, The Shades Of A Blue Orphanage
Rondinelli, Bobby Shades Of Deep Purple
Ronson, Mick Shadows, The
„Rosa’s Cantina“ „Shake, Rattle And Roll“
Rosemary’s Baby „She Was“
Rotten, Johnny „Shield“
Roundabout Roxy Music Shindigs
Royal Philharmonic Orchestra, The Sight And Sound In Concert
Royal, Billy Joe „Silence“
RPM Records „Silver Tongue“
Run DMC Silverhead
Silverhead
Safari Simon, Robert
„Sail Away“ Simper, Nick
Saints An ‚ Sinners Simply Red
„San Francisco (Flowers In Your „Since You’ve Been Gone“
Hair)“
„Sixteenth Century Greensleeves“
Sarabande
Slaves And Masters
Sarzo, Rudy
„Sleepy“
Slide It in Spys
„Slow Down Sister“ Squared, The
„Smelly Botty“ Squire, Chris
„Smile When I Shook His Hand, A“ „Stand By Me“
Smith, Jimmy „Stargazer“
Smith, Stuart Starz
„Smoke On The Water“ Stealer’s Wheel
„Smooth Dancer“ Steele, Andy
Snakebite „Stephryn“
„Soldier Of Fortune“ Steppenwolf
„Solitaire“ „Steppin‘ Out“
Solley, Pete Stereophonics
„Somebody Stole My Guitar“ Steve Morse Band, The
„Sometimes I Feel Like Screaming“ Stevens, April
„Soon Forgotten“ Stewart, Chris
Soule, Mickey Lee Stewart, Rod
South, Joe „Still I’m Sad“
„Space Truckin‘“ Stormbringer
„Spanish Archer“ „Stormbringer“
Spector, Phil Straight Between The Ryes
Spectrum „Strange Kind Of Woman“
„Speed King“ Stranger In Vs All
Spencer Davis Group Strangeways
Spenner, Alan Streetwalkers
Spinal Tap „Stroke Of Midnight, The“
Spirit Sufficiently Breathless
Spooky Tooth Sullivan, Big Jim
„Spotlight Kid“ Summers, Andy
Springsteen, Bruce „Summertime“
„Sun Ain’t Gonna Shine Anymore, „That’s All You Want“
The“
Them
„Sun Goes Down“
Thin Lizzy
Sunburst
„Things I Never Said“
„Super Trouper“
„This Time Around“
„Superstition“
Three Musketeers, The
Supremes, The
Three-Cornered Hat, The
Surfing
Threshold
Survivor
Thunder
Sutch, Screaming Lord [David]
Time Machine
Swan Song
„Time Of The Season“
Swann, Brits Kal
„Time To Kill“
Sweet
„Together Again“
„Sweet Home Alabama“
Tomorrow
„Sweets For My Sweet“
„Too Much Is Not Enough“
Sykes, John
Toolbox
Toto
Taj Mahal’s Rising Sons
„Touch Away, A“
„Take It Off The Top“
Towns, Colin
„Talk About Love“
T’Pau
„Tarot Woman“
Traffic
Taylor, Roger
Trapeze
Taylor, Vince
Travers, Pat
Teaser
Tremeloes, The
Teldec
Tremors, The
„Telstar“
Trial By Fire – Live In Leningrad
Tempo, Nina
Tristano, Lenny
Ten
Trouble
Tetragrammaton
„Truth Hurts“
Tsangarides, Chris Van Halen
Tucky Buzzard Vance, Tommy
„Turkish Delight“ Vanilla Fudge
Turner, Ike and Tina „Variations“
Turner, Joe Lynn (JLT) „Vavoom: Ted The Mechanic“
„Tutti Frutti“ Vertigo
Twelve Dreams Of Dr. Sardonicus Vescovi, Joe
Twiggy „Via Miami“
„Twist In The Tale, A“ „Vicious Circle Of Friends“
Twitty, Conway Vincent, Gene
„Two Little Boys“ Virgin Records
Tygers of Pan Tang „Voodoo Child“
Tyler, Bonnie
Tyrannosaurus Rex Wainwright’s Gentlemen
Tytan „Walk On“
„Walk On The Wild Side“
U2 „Walk This Way“
UB40 Walker, Scott
UFO Walsh, Joe
Under The Gun Warhorse
„Under The Gun“ Warner Bros
Underwood, Graham Warners Pioneer
Underwood, Mick „Wasted Sunsets“
Universal Masters „Watching The Sky“
„Unwritten Law, The“ „We Can Work It Out“
„Up The Wall“ „Well Dressed Guitar, The“
Uriah Heep West, Andy
„Whats Goin‘ On Here?“
Vai, Steve „Whatsemame“
„When a Blind Man Cries“ Woodman, Bobby
„Whiskey In The Jar“
White, Dougie
Whitehouse, Mary
„Whiter Shade Of Pale, A“
Whitesnake
Who Do We Think We Are
Who, The
„Whole Lotta Love“
Who’s Next
„Why Didn’t Rosemary?“
„Wicked Ways“
Wickhamová, Vicki
Wild Boys, The
„Wild Dogs“
Williams, Wayne
Willcox, Toyah
Winger
Wintour, Dave
Winwood, Steve
Wishbone Ash
„Witches Promise, The“
Wizard’s Convention
Wolfe, Randy
„Woman From Tokyo“
Wonder, Stevie
„Won’t Get Fooled Again“
Wood, Art
Wood, Ronnie
Wooley, Sheb
„Wring That Neck“
„Wrong Man“
Wyman, Bill

Y&T
Yardbirds, The
Yes
„Yesterday“
York, Pete
You Are ‚Che Musk… We’re Just The
Band
„You Can’t Do It Right“
„You Fool No One“
„You Keep Me Hanging On“
„You Keep On Moving“
„You’ll Never Stop Me Loving You“

Zappa, Frank
Zephyr
Zivanaris, Tony
Zombies, The
ZZ Top
Obsah
Poděkování
Ilustrace
Úvod
PRVNÍ ČÁST: Příběh Deep Purple
Počáteční období Deep Purple
In Rock
Fireball – jak dopadla ohnivá koule
Z Montreux do Japonska
Nový začátek
Ritchieho náhrada
Roky na poušti
Návrat s velkou slávou
Smíšené signály
Purple Rainbow
Návrat ztraceného syna
Tanečník Morse
Co bude dál
ČÁST DRUHÁ: Studiová alba
Shades Of Deep Purple
The Book Of Taliesyn
Deep Purple
Deep Purple In Rock
Fireball
Machine Head
Who Do We Think We Are
Burn
Stormbringer
Come Taste The Band
Perfect Strangers
The House Of Blue Light
Slaves And Masters
The Battle Rages On
Purpendicular
Abandon
Bananas
Rapture Of The Deep
Bonusové studiové skladby na 2CD „Tour Edition“

Nejdůležitější live alba

Doporučená videa a DVD
Doslov k českému vydání
Bibliografie
Rejstřík
Michael Heatley

Deep Purple
příběh hardrockové legendy

Z anglického originálu The Complete Deep Purple

vydaného nakladatelstvím Reynolds & Hearn Ltd.
přeložila Magdaléna Kolínová.
Odborná redakce Viktor Steinbach a Petr Čejka.

Vydala NAVA – Nakladatelská a vydavatelská agentura

Plzeň, nám. Republiky 17, v roce 2007
jako svou 355. publikaci.
Vydání první. Stran 344

Sazba a tisk: NAVA TISK spol. s r. o., Plzeň, Hankova 6

www.nava.cz
nakladatelství@nava.cz

ISBN 978-80-7211-251-7