Grigorij Klimov

RODINNÉ ALBUM

e - book
letter / ANSI A
fin. v.
 Obsah
Předmluva......................................................................... 22
Kapitola 1: Ideální nevěsta aneb První setkání s hadem... 25
Mladá léta v Mnichově
Nataša Meyerová a Luska Schwartzová
Zasnoubení Klimova s Natašou
Zklamání a první kniha o homosexualitě
Kazancev a básník Ivan Jelagin
Barmin-Graff a jeho fiktivní manželství
Malamut
Bertram Wolf o Trockém
Viktor Kravčenko (Zvolil jsem svobodu) u Issaca Don Levina
Otto Weininger
Kapitola 2: Bledé spirochéty degenerace.......................... 61
Líza Stěnina
Německé mayby-girls
Nataša Meyerová
Proč dítě židovské mámy je žid
Táňa Kosinská
Alexandra Tolstá
Taťana Schauffus a adoptované děti
Rodokmen a vrozený defekt
Montegue Summers, Ludovico Sinistrari
Statistiky dr. Kinsey
Návštěva Klimova v Hlasu Ameriky
Koka Boldyrev
Děti Lusky Schwartzové
Otec Alexandra Solženicyna
Viktor Maeva a jeho žena Musa
 Alla Žuková, sestra Nataša a Natašin pes
Kapitola 3: Úvaha o komisaři ........................................... 95
Klíč k pochopení psychologické války
Aljoša Milrood politický komisař CIA
Incident se Slávikem Pečatannym
Svadba Slávika s Kristýnou
Věc zabitých parašutistů
Zájem KGB o Klimova
Bogdan Rusakov
Igor Kronzas a plukovník Pozdňakov
Pozvání na ryby
Varování neznámou německou dívkou
Míša Szjuba a žena Suzanna
Podezření na Aljošu Milrooda
Překladatelka Irina Finkenauer
Předmluva starosty Berlína prof. Reitera
130.000 exemplářů první knihy
Filmové zpracování
Aljoša Milrood vypudil Klimova do Ameriky
Aljoša pracoval pro Gestapo
Aféra Burgess a Maclean
Kim Philby - Samuel Kogan - Mitchell a Martin
Denis de Rougemont
Kapitola 4: Nechte spát nebožtíky .................................. 130
Alex Alexander chrání gestapáka-komisaře Aljošu
Tomáš Masaryk
McCarthysmus a atomová energie
Soudce Kaufman
Edgar Hoover a jeho syn
Generální konsul US v bídě
 Himmlerův příkaz o komisařích
Politický komisař CIA Aljoša
Igor Kronzas
Noc pití s Bogdanem Rusakovem
Málem smrt Klimova
Smrt Rusakova
Sebevražda dr. Olsena
Kapitola 5: Komplex Jidáše............................................ 168
Monarchista Eugenij Arcjuk, muž v kožené bundě
Vadim Šeloputnyj uvítán na západě Alfredem
prof Budanov a „zednářský prsten“
Reiner Hildebrandt a jeho bílý pes
Zavraždění dr. Trušnoviče
Kapitola 6: Harvardský projekt....................................... 191
Melvin Lasky vybrán k převýchově německého národa
Zrození Harvardského procesu a pozvání Klimova
Bogdan Rusakov vrahem vlasovce, chráněn Fischerem
Personál projektu
Proferor Barghoorn zatčen v Moskvě
Možnost diskuse s bionegativem
Kapitola 7: Klíče poznání ............................................... 201
Pozvánka na kongres do Haagu
Koka Boldyrev a Vláďa Samarin
Igor Kronzas řeční pod portréty jím zabitých
Míša Dzjuba nic neví
Igor Kronzas ví víc, hlavně o Aljošovi
Lebeděv tvrdí, že Klimov utekl z blázince
Francis Zandová prchá před otázkami
Hradební pevnost mocných – struktura
Kapitola 8: První láska.................................................... 212
Vzpomínky na Klimovovu první lásku
Rodina Helenky Berko
Kapitola 9: Kozácká krev ............................................... 219
Korespondence s bratrancem Gurijem
Gurijeva svatba
Proč Gurij zmlkl?
Kapitola 10: Kdo neublížil ani mouše ............................ 225
Udání na otce a jeho zatčení
Dobrý žid - advokát Guinzburg
Špatní židé - Hitler a Heydrich
Kapitola 11: In hoc signo vinces..................................... 229
Založení katedry sociologie na Harvardské universitě
Sorokin vyhoštěn z SSSR
Berďajev a androgynismus
Nathan Leites a jeho parta
Vadim Šeloputin
Hlas Ameriky, Svoboda, Svobodná Evropa
Valerij Tarsis a 17 svazků, které nikdo nečte
Proč Vyšinskij likvidoval pederasty
Lev Šejnin - zápisky vyšetřujícího soudce
Kovtjuk, Šabaldajev a další „psi“
Jak začala Veliká Čistka
Hemofilie v ruské a anglické královské rodině
Melvin Lasky a Jurij Strečinskij o Harv. projektu
Vyzrazení státního tajemství profesorem Lombroso
Kapitola 12: Hlas Ameriky ............................................. 250
Procházka v zoo s šéfkou Hlasu Ameriky
Vzpomínky na mládí v Mnichově
 Klimov vozí Lusku Schwartz ke kamarádce Nataše
Neúspěšná nabídka první noci
Luska poleje Klimovův frak a dostane vynadáno
Tři hodiny utrpení v kině
Luska i Nataša jmenovány šéfem ruských oddělení
Pracovníci rozhlasu: Cyril Fotiev, Alexandr Barmin
Charlie Balamut, Tamara Stěblicová
Štěpán Avanesjan, Alexej Grigorovič-Barsky
Iraida Vandelos, Sergěj Levický, Táňa S.
Kolja Ljaskovsky, Táňa Kosinska
Umělé oplodňování a metoda Milana Kundery
Komplex moci od antiky až po Jelcyna
Pohlednice pro šéfku Hlasu Ameriky
Barbara Cunnings neodpovídá
Kapitola 13: Vyšší společnost ........................................ 304
Švagrové Klimova: Milka a Galka
Jejich rodiny a děti
Kapitola 14: Arabská pohádka........................................ 316
Anekdota z metra
Jak Kissa Klimová píše doktorát
Klimov se marně pokouší stát otcem
Kissu to svědí
Lila Kudaševa pečuje o Kissu Klimovou
Hledání dítěte k adopci v Jižní Americe
Případy vrahů, kteří byli adoptováni
5 tisíc dolarů za arabské nemluvně
Klimov chová a dítě mu spadne na zem
Gruzínská anekdota o ideální ženě
Kissa si kupuje dům blízko Lily Kudaševé
Klimov dělá baby-setting u moře
 Jak žena Arména Arama ztrácela rozum
Aram a Klimovova tchýně se rozvedli
Klimov nerad dává tchýni svou knihu
Klimov se synkem upravují zahradu
Klimov pláče nad Jeseninem
Novoroční skandál
Vražda generála Rochlina
Čtvrtina židovské krve stačí k ztrátě rozumu
Kapitola 15: Číslo šelmy ................................................ 362
Kissa Klimová telefonuje všem známým
1 - Voloďka Juchnevič
2 - Musa Mesňajevá a jugoslávský bratranec
3 - Serjoža Genebart a oblomovština dcery
4 - baronessa Lila Kudaševá zkazila Kissu
Nákup dítěte v Libanonu
Dcera Lily shoří v požáru
Velebný pán Mitrofán nadšen knihou Klimova
Kapitola 16: Svěcená voda ............................................. 390
Židovská rodina Stalinova
Syndrom chronické únavy
Kapitola 17: Ženy mých snů aneb Světlé aleje............... 396
Světlé aleje - protiváha k ženám-potvorám
Sentimentální vzpomínky na normální dívky
H. Berko, Z. Skvorcova - Aelita
Světlé aleje německé, Traudel
Neznámá z parku u nádraží v Stuttgartu
Kapitola 18: Číslo šelmy (Druhá část)............................ 406
Matematická formule bible
31 let mlčení
 Kissa Klimová telefonuje všem degenerátům
Kapitola 19: Svatá rodina ............................................... 408
Serjožka Genebart nejlepší přítel Jury Iodko
Jura a Mira Iodko touží založit klášter
Jejich dcery: Lena, Ira, Nina
Lena vdaná za kněze, 6 dětí, v blázinci
Ira vdaná za kněze, 5 dětí, špinavá, v blázinci
Nina, lesbička, rozvedená, jeptiška ve světě
Problematická neteř hippies
Čarodějný kruh kolem Miry Iodko
Táňa Ledněva -přítelkyně Miry, lesba, 3 děti psychopati
Kaleria Fedičeva - přítelkyně Táni, má baletní školu
Otec Sergej překřtil Sea-Cliff na Sodomkino
Kapitola 20: Milí lidé...................................................... 418
Proč i Gleb Gašurov na Klimova zanevřel
Gleb a Veronika Gašurovi, děti Irusenka a Andrej
Syn Andrej nechce dělat, má komplex Oblomova
Irusenka si vzala kněze v Australii, ale vrátila se
Má dceru Niku od neznámého otce
Otec Veroniky, zednář, teosof, žid Dimitrij Levy
Matka Veroniky, herečka Esther, rovněž židovka
Kapitola 21: Arménské hříčky........................................ 424
Tchyně Klimova řadu let žila s arménem Aramem
Rosalia, její arménská přítelkyně
Serjoženka, syn Rosalie, sebevražda v letadle
Klimovova první láska, položidovka, poloarménka
Mišel Safarian, bratr Arama, měl ženu Musu
Musa si našla nového muže, kterému je 90 let
Alla Klimovová (Kissa) si vzala žida-pederasta
Tento manžel spáchal sebevraždu
 Vdova Alla si vzala nezaměstnaného arménského žida
Milka, sestra Ally, lesbička
Sofka, milenka Milky, si vzala žida-pederasta Burtona
Burton, americký poradce pro kulturu ve Francii
Ohlédnutí se do poválečného Německa: Varvara Popková
Zeť Varvary radši vyskakuje z okna 6. patra
Tchýně Klimova ošetřuje 80.letou Varvaru
Kapitola 22: Zmije.......................................................... 432
Valja Ivanova-Mušinska, „admirálova“ vnučka, lesbička
Dva adoptivní kluci Valji - jeden krádeže, druhý znásilnění
Pia Arnoldová, asistentka ředitele filmu „Holocaust“
Pia, sekretářka politického komisaře Aljoši Milrooda
Pia, svedla k lesbičské lásce Suzannu, ženu Míši Szjuby
(Szjuba je vice-prezident COPE, Klimovův zástupce)
Pia vyvolá infarkt svého muže Fedora Arnolda a odletí do USA
Milka, sestra Ally Klimovové, rozvede Minku Renko s Georgem
Milka přemluví k rozvodu i dobrou Olgu Bush
Chvála Domostroje
Kapitola 23: Kníže tmy................................................... 441
Opakování matematické formule z bible
Statistika dr. Kinseye
Kapitola 24: Jeptišky ve světě ........................................ 446
Srovnání Kiry Poljanské a Musji Mesňájevé
Nina Nifeld, jeptiška ve světě
Iročka Iljachinská, další jeptiška
Její bratr, ženatý s rozvedenou matkou dvou dětí
Kapitola 25: Kytice mojí tchýně..................................... 449
Po falešné šlechtičně, Klimov hledá nevěstu v kolchoze
Novonarozenou tchýni Eugenii málem vyhodili na hnůj
 Z hladu Eugenie se vdává za žida Majkovského
Po válce odjedou oba do USA
Muž byl Eugenii protivný, jinak dávala všem
Když muž onemocněl, vyhodila jej z domu
Před smrtí proklel manželku i její děti
Dcera Milka měla s manželem 2 syny: Žeňu a Gríšu
Utekla od něj a žije u matky s Rurikem Dudinem
Rudik, položid, pederast, první láska Ally
Rurik zkoušel nezletilé baletky i kozáckou kobylu
Děti Milky utekly k otci
Tchýně není degenerátka, neboť má 3 dcery vdané
Kapitola 26: Moje autobiografie..................................... 458
Adresa Klimova od 1918 do 1942 - dům po babičce
První manžel babičky, zlatokop, zmizel na Aljašce
Druhý dědeček, kozácký ataman, zraněn ve válce
Před revolucí chránil Rusy i židy před útoky
Po smrti, jeho plášť sloužil třem generacím
Školní úloha ze slohu: střela, která prorazila střechu
Rodina se věnuje chalupnictví, aby se uživila
Klimov pase kozy, chytá tarantule a pijavice
Dům bratří Rudněvů
Klimov maturuje s vyznamenáním
Přijat na vysokou bez zkoušky a pohovoru
Otec Klimova zatčen a deportován na 15 let
Strýc Vasja odsouzen na 10 let na Solovki, kde zemře
Klimov odmítán na vojnu coby nespolehlivý
Přeložen do 4. ročníku moskevské university
1943 odveden na frontu jako řadový vojín
Kandiduje do vojensko-diplomatické akademie
Poslán do Berlína jako vedoucí inženýr
 Skvělé platy okupačních důstojníků (Putin)
Klimovova motorka ukradena
Klimov dopadne zloděje a podává rapport výš
Odpověď na rapport: Klimova šupem do Moskvy
Klimov „zvolil svobodu“!
Na západě se krade: Olschwang v lágru Camp King
Rudolf-Jurasov a jeho brilianty v anusu
Klimov se nudí a píše Berlínský Kreml
Volba pseudonymu
1950 přijat do Harvardského projektu v Mnichově
Aljoša Milrood prodává myšlenky, získané u Gestapa
Karikaturista Menčukov a jeho Satyricon
Úspěch Berlínského Kremlu a první cena filmu
Díky ospalému Slávkovi víme, že Milrood je gay
1955 Klimov byl Aljošou vystrčen do Ameriky
Klimov pracuje ve Vietnamu
1981 dokončení Protokolů
1988-90 soubor videopřednášek „Rudá inkvizice“ a „Boží
národ“
Kapitola 27: Číslo šelmy (3. část - Svině Nataša) .......... 485
Nataša Nečajevá, svině
V bibli 666 znamená 666/1000 degenerátů mezi lidmi
Juraj Nečajev, polotatar, měkký muž, starosta církve
Nataša Nečajevá, svině na zadních nohách, jeho žena
Alik, jejich syn, pederast a Táňa, tlustá dcera, hippies
V domě Nataši je tolik špíny, že muž i psi utekli
Je to bývalý dům Nikolaje Hordy, zednáře
Horda se žení v 65 letech a naplodí plno dětí
Nataša dá dceru Táňu do učení do bordelu, nadarmo
Stejně Táňa otěhotní a je provdána za impotenta
 S tím má 4 děti, rozvede se a přestěhuje na Floridu
Bitva na pláži ŠKOD-livé dámy contra Klimov
Kapitola 28: Hříchy svatého Víta ................................... 491
Vít Komarov a žena Mila kupují farmu v Argentině
Pohádka o ptáku Ohniváku a koníčku-hrbáčku
V cizině adoptovali syna Jurika a dceru Klavočku
Vít je položid čtvrtinový armén, sterilizovaný
Jurik je hyperaktivní, málem utopí jiné dítě
Klavočka je idiotka, žije s otcem
Židovka Mila umírá na rakovinu
Kapitola 29: Profesor Vovočka....................................... 499
Vova Gončarov učí ruštinu na universitě
Přivezl si škaredou nevěstu z Rakouska
Nechce Klimova vidět, je tedy degenerát
Kapitola 30: Chytří lidé .................................................. 502
Dva přátelé Klimova, které lovila svině Nataša Neč
Vitalij Bojanovskij, významný inženýr
Žeňa Butkov, profesor fyziky
Kapitola 31: Básníkova duše .......................................... 506
Velcí básníci emigrace: Georgij Ivanov
Dmitrij Klenovskij a Ivan Jelagin
„Židovská krev je vždycky silnější“
Seznámení Jelagina s kněžnou Jeločkou
Hádka Jelagina s Klimovem
Ivan Jelagin - Matveev, podmazem je PhDr
Venedikt Mart, otec Ivana Jelagina, zastřelený futurista
Non Esma, strýc Ivana, imago-futurista
Bodryj Matvejev, strýc Ivana, také básník
Novella Matvejeva, dcera Bodrého, básnířka
 Lilka Matvejeva, dcera Ivana, má plno dětí, neví s kým
Muž, Richard Janin od ní uprchl
Lilka si vzala pak hraběte Teodora Levšina a živí ho
Jeločka je v důchodu a jezdí do Ruska vydávat básně
Serjoža, syn Jeločky, dostudoval architekturu
Kapitola 32: Svatá žena .................................................. 518
První setkání Klimova s jeho manželkou Allou - Kissou
První tři roky známosti a první dar k narozeninám
O kapitole 12 z knihy Boží národ
Kamarádky Kissy: Nataša Kušnyrka a Ljudočka Bogenová
Ljudočka bydlila u jejích rodičů, což je podezřelé
První se zbláznila Ljudočka, Nataša až 20 let po ní
Předtím Kušnyrka pracovala v OSN a v Ženevě
Možná ji postrčilo CIA s nadějí, že svede ruského vědce
Kušnyrka svedla amer. atomového vědce
Dick Later kvůli ní opustil ženu a 3 děti
Kušnyrka chce být v aktualitách s Chruščovem
Ukazuje se i s indickým maharadžou
Drze leze do Klimovovy postele - zastavuje hodiny
Dimitrij Levickij, děd Irušenky Gasurové (Hlava 6)
Kateřina, matka Kušnýrky, theosofka, sebevražda
Káťa, dcera Kušnýrky, hippie, narkomanka, lesbička
Statistiky dr. Vittelse
Proč Freud lže?
Kissiny masochistické koncerty
Matka a sestry Kissy jsou vadné, Klimov nechce dítě
Pedikulóza a potvrzení od doktora
Kissa píše doktorát
Kissa se léčí u Lily Kudaševé
Křtiny koupeného dítěte
 Jak štve Kissa lidi proti svému muži
Klimova chce sebrat policie
Špinavý rozvod
Rozvedená žena hledá manžela kvůli adopci
Nový muž Richard Janin, žid, antisemita, sebevražda
Třetí muž Chačik, arménský žid, nepracuje
Svatba, kde je víc policistů, než hostů
Bývalá Kissa mizí v Evropě
Kapitola 33: Dva lékaři................................................... 567
Oleg a Táňa Erdeli
Co řekli svatí o ženách
Slavné čarodějnice
Kapitola 34: Anděl smrti ................................................ 573
Sebevražda dívenky ve skautském táboře
Analyza jejích rodičů
Kapitola 35: Můj nejlepší přítel ...................................... 578
Zatčení sovětského milionáře v Izraeli
Van Norman vyměněn za Aljošu Millrooda
Aljoša pracoval pro Gestapo, teď pro USA
Klimov prezident COPE, redaktor Svobody
Aljoša: Jsem tvůj nejlepší přítel
Scéna, kdy Slávik si zplete Klimova s Aljošou
Možná, že Aljošu Němci sterilizovali
Aljoša v Petrohradě za byznysem
Kapitola 36: Komplex vlády........................................... 586
Mobutu - prezident Zairu
Sukarno - diktátor Indonézie
Okello - osvoboditel Zanzibaru
Čaka - král Zulů
 Nadžibullah - prezident Afganistánu
Nižinskij - balet
Martin Luther King, Indira Gandhi
Barmin, Malamut, Kaddáfi, Marx, Engels
Chlebnikov - básník
Lebeděv - spolupracovník Klimova
Glazkov - pražský student, ataman kozáků
Kapitola 37: Filozofie rouhání........................................ 599
Klení není hloupost
Ukázka z básnické tvorby Karla Marxe
Ukázka zaklení z knihy Kníže tohoto světa
Homosexualita Lenina a Trockého
Atentát v Paříži vyvolal v Berlíně pogrom židů
Zatřelení hlavy Čeky vyvolá popravu tisíců Rusů
Hráli pouze šachy?
Homosexualita vrahů Rasputina
Incest u Marxe, Lenina, Napoleona, Nietzscheho
Tresty za incest na vesnici - Řecko, Rusko
Vzpoura v Hlasu Ameriky proti Nataši Clarkson
Klimova švagrová Milka a její děti
Lila Kudaševá, její děti a sestřenice Táňa
Nataša Nečajevá, prase
Nikolaj Horda a jeho extravagance
Skvělý básník Jesenin
Kapitola 38: Pravdomluvní lidé...................................... 622
Marina Fjodorovská opatruje svou sestru
Igor a Zina Sobínovi jsou pro sověty
Kapitola 39: Co to je Tsadik ........................................... 628
Tzadik je hebrejský spravedlivý muž
Hitler - osvoboditel Izraele
 Heydrich osnovatel konečného řešení
Paní Blavatská vynalezla teosofii
Nenávist k ženám u Weiningera
Růžová svastika Abramse
Děti Thomase Manna
Kdo může dostat Nobelovu cenu?
Vztah mezi homosexualitou a kriminálností
Gay Pride v New Yorku
Kariéra Billa Clintona
Výslech Moniky Lewinské a nominace 56 židů
Kapitola 40: Maličkosti ze života ................................... 646
Jurij Gavrilovič a Lenočka Milčinová se rozvedli
Poručice z letadlové lodi se zabila
Lila Kudaševá není baronka, otec byl německý žid
Věra Bogenskaja, matka, zpívala v cikánském souboru
Lucy Kinleyn, sousedka, hrála 8 let na Sibiři
Lila krmí Kissu polévkou a navádí opustit Klimova
Její muž, kníže Alexej, se jí bojí
Nataša Clarkson má podobný charakter
Lila sbírá peníze pro adopci v Libanonu
Jak končí slavný rod knížete Kudaševa
Světlana Stalinová uprchla do USA
Lesbičky v armádě USA
Lesbičky v SSSR, Martina Navrátilová
Ženy teroristky v jižní Americe
Safarian a Klimovova tchyně
Mušer, Safarianův bratr a jeho žena Musa
Klimov dělá umělé dýchání mouše
Kapitola 41: Pták Ohnivák.............................................. 666
Klimov se vybavil hezkou dcerou a co z toho vzešlo
Kapitola 42: Světová zákulisa ........................................ 698
Kdo byl filozof Iljin, kterého vyhostili z SSSR
Zednáře vyloučili z KS a poslali na Sibiř
Bulhar Dimitrov žádal jejich vypovězení
Tajná přísaha svobodných zednářů
Homo je automaticky zednářem
Tvrzení z knihy prof. Forela
Z historie ruského zednářství
„Bůh je příliš slabý, je obezřetné uctívat ďábla“
Opět Nataša Clarkson, hobbysti a další kliky
Žirinovskij patří do blázince
Co psal filozof Berďajev?
Zednářské pohádky a komplex vlády
Velká čistka
Seznam velkých zednářů v historii Ruska
Kapitola 43: Géniové a idioti.......................................... 748
Vasilij Sitnikov, malíř a blázen, ožrán krysami
Modernismus - názor malíře Ilji Repina
Jackson Pollack, Marc Rothko, Marc Chagall
Van Gogh, M.A. Vrubel a jiní
Chruščev se vsteká na výstavě
Toulouse-Lautrec, Paul Gauguin
Kdo byl Picasso a kdo jeho ženy?
Salvátor Dali
Básnictví: Majakovskij
Život s Lilou Brik a Osipem
Sergej Jesenin
Zinajda Šachovskaja
Jesenin-Volpin
Dlouhá řada evropských básníků
 Jak dlouho průměrně je psána kniha
Spisovatelé psychopati cizí i ruští
Pár veršů Maxima Gorkého
Kapitola 44: Hrdost a sláva revoluce.............................. 807
Příbuzní autora: náčelník požární stráže Oděsy
Kapitán dálkové plavby
Studentka Institutu blahorodných děv
Rudý partyzán Rudničenko, chronický alkoholik
Kontrabanda na rumunské hranici
Strýc Véňa a petarda v rukou malého Klimova
Starší bratr, v románech zvaný Maxim Rudněv
CIA vyslýchá Klimova kvůli staršímu bratrovi
FBI vyslýchá Klimova kvůli udání
Klimov přijat do projektu Corneille
Sekretářka Annie chce dítě od Klimova
Kris a Annie jsou kamarádky
Hlava projektu se vyptává Klimova na jeho bratra
Klimov opouští dobré zaměstnání, jede do USA
Klimov jede za Natašou Meyerovou
Aljoša Milrood bere menší plat než Klimov
Pia Arnold opouští muže a jede do Hollywoodu
Jurasov donesl do FBI na Míšu Dzjubu
Kissa žije s Lenočkou, později s Mušinskou
Milka, její sestra, žije s Olgou Bush a Ninou Renko
Championka Galina Čudina zabita svým mužem
Plukovník Pozdňakov opět zve Klimova k sobě
Pozdňakov a aféra zabitých parašutistů
Poručík Ovčinnikov píše negativně o židech
Vrací se do SSSR a dostane 10 let
Kniha I. Ovčinnikova Zpověď kulakova syna
 Malamut se oběsil
Vanags chodil s otcem Aljoši Millrooda
Dva volové: Boris Filippov a prof. Struve
Ariadna Tyrková, kamarádka Leninovy ženy
Kapitola 45: Mezi Bohem a ďáblem............................... 855
Děti kněží - revolucionáři
Dobroljubov, Cvětajevá, Bulgakov a mnoho jiných
Kapitola 46: Slzy krále Šalamouna................................. 892
Blok, Brodskij, Brjusov, Babel, Bunin
Hřích, Hoover, Gumilev
Děti - statistiky
Lebensbrunne
Sexuálni obtěžování dětí
Debilní děti
Děti adoptované
Kapitola 47: Strom poznání ............................................ 939
Revolucionáři - psychopati
Bunin, Raskonikov, Kotovskij
Revoluce francouzská: de Sade
Žena - zajímavá fakta a statistiky
Komplex Napoleona: Lenin, Stalin, Machno, Franco
Komplex Lakomého: Hillary Clinton
Degeneráti v kinu: Taylor, Hayworth, Monroe, Leigh
Incest - Simmons, Turkmenistán
Levičáci - Chaplin, Picasso, Navrátilová
Liberalismus, modernismus
Meyerhold, Ljubimov, Eisenstein
O moudrosti v bibli
Mussolini
Narkomanie - statistiky
 Knihy Klimova jsou košer
Kapitola 48: Strom života............................................... 992
Dědičnost
Nobelova cena - komu ji dávají?
New York - zajímavá fakta
Pravda a pravdivost
Spisovatelé a básníci - neobvyklosti
Fadějev, Balmont, Baudelaire, Verlaine, Frost
Psychické choroby
Rozvody ve statistice
Kapitola 49: Zpověď nenormálního člověka ................ 1048
Statistika o sadistech; kolik % mezi homosexuály?
Markýz de Sade osvobozuje svoji tchyni
Statistiky o sebevraždách
Zajímavosti o sebevraždách - Vanderbilt, Harris
Sebevražda jako důsledek dědičnosti - Hemingway, Chaplin
Statistika o sexuálních nedostatcích
Zlatý osel
Statistiky o trestu smrti
Charles Snow
Zajímavosti o socialismu
Zajímavosti o Stalinovi a o jeho dětech
Problémy s vydáním „Knížete tohoto světa“ Zinajda
Šachovskaja, redaktorka Ruské myšlenky v Paříži Odkud
pochází princové Šachovští Turjanica odmítá prodávat „Knížete
tohoto světa“
Klimov se ocítá v nešťastné menšině
Je-li většina normální, Klimov je „nenormální člověk“
Dodatek: Klíče poznání ……………………...…..,…… 1100
Co je to komplex vlády a komplex vůdce?
Jak je možno objevit degeneráta?
Co myslíte, existuje mnoho degenerátů?
Jak můžete vědět, že nejste sám degenerát?
Proč nevyjít z předpokladu, že jsme všichni degeneráti?
Jaký je váš názor na Mezinárodní valutový fond?
Co myslíte ohledně Jelcina a jeho komandy?
Může mít Rusko normální vládu?
Co myslíte o bojovnících za čistotu krve?
A co myslíte o založení „Nového Národa“?
Jaký je váš vztah k náboženství?
Ale já jsem myslel náboženství jako předmět výuky.
Jaký je váš názor na zednářství?
Existují také dobří zednáři?
Váš názor o antisemitech a jejich boji s židy?
Existuje podle vás celosvětový komplot?
V čem vidíte hlavní úkol vašich přednášek?
Mohou mít degeneráti děti?
Co myslíte, je soudruh X degenerát?
Bibliographie, hlavní knihy použité autorem …….….... 1136
 Předmluva
Díky Klimovovi, možná i v češtině se ujme výraz dege-
nerát. Degeneráti jsou lidé, kteří zdědili tendenci k psy-
chickým onemocněním a jejichž děti budou pravděpo-
dobně též degeneráti. Podle Klimova, tato dědičnost je
dominantní, je jako jed v zdravé krvi. V tom se možná
mýlí, ale fakta, která uvádí, jsou otřesná.
Degenerátů je velké množství v jistých profesích,
obzvlášť v televizi, a prakticky všichni vrcholní politi-
kové jsou degeneráti. Některé vede touha po moci, chtějí
být vždy a všude šéfem, jiní mají homosexuální sklony,
někdy mají i fyzické vady, které dnešní medicina dokáže
skrýt. Někteří jsou společnosti prospěšní, jiní škodí
mnoha lidem a dostanou-li se nahoru, mohou mít na
svědomí i miliony životů (Hitler a Stalin).
Jeden takový sadista řádil ve škole na jihu Francie,
kde můj syn připravoval maturitu. Rodiče i žáci psali
petice, až nakonec byl degenerát ze školy vyloučen. Ale
byl velmi chytrý a měl pod svým vlivem tři chlapce,
jejichž prostřednictvím se pomstil. Chlapci zapálili školu,
jenže sami při tom zahynuli.
Celkem 24 osob bylo za živa upáleno, včetně mého
syna; ti, kteří přežili, do smrti nezapomenou. Tento
sadistický degenerát se díval na hořící internát a radoval
se. Nikdo mu nic nedokázal, je na svobodě. Bylo to v

- 22 -
roce 1981 - představte si, kolika dalším lidem od té doby
zkazil život...
Klimovovi zkazila život „šlechtičanka“ - lesbičanka
Nataša, která se do něj bláznivě „zamilovala“, když přijel
do Ameriky jako bohatý a slavný autor bestselleru. Od té
doby Klimov studuje problém degenerace lidí. Podle jeho
osobní statistiky, mezi jeho známými bylo 90% degene-
rátů. Z Nataši se stala vedoucí ruské sekce Hlasu Ame-
riky.
To vysoké procento se vysvětluje tím, že se Klimov
stýkal s rusky mluvícími emigranty. A kdo směl tehdy
emigrovat z SSSR do USA? Pouze lidé, kteří našli ve
svém rodokmenu někoho, kdo měl aspoň částečně židov-
skou krev. (To není antisemitismus, ale málo známý fakt.
Cestoval jsem jednou den a noc ve vlaku s takovou rodi-
nou, když opouštěla SSSR. Dvě kupé plná zavazadel.)
Mnozí emigranti si postavili domy u pláže v Sea
Cliff, 10 km od New Yorku, jiní tam žili ze sociální
pomoci. Když čtete biografii Klimovova, nezdá se, že
jejich příjezd byl velkým přínosem pro Ameriku. Leda
pro psychiatry.
Vyšla z toho objemná kniha, v které autor často opa-
kuje, co už psal jinde. Někdy je to z pedagogického
důvodu, jindy by šlo knihu zkrátit - dnes už existují
programy, které najdou opakující se pasáže, bohužel

- 23 -
autor už tu není, aby dal souhlas. Připisuji jen krátký
obsah, abych se v knize sám vyznal.
I tak je to kniha poučná. Suďte sami. Internetem to
nemohu kontrolovat, ale postarejte se, aby se tato kniha
nedostala do rukou nedospělým dětem. V jejich věku
pravda může zranit.
Luc Petr, 3. března 2013

Překladatel použil pro slovo album mužský rod, tak je to

zřejmě v ruštině. Ovšem v češtině je album jedině středního
rodu. Dovolil jsem si toto v této edici opravit, je to vidět
v názvu knihy: „Rodinný album“ versus „Rodinné album“.
Jinak překlad obsahuje často rusismy, ale to vůbec není na
škodu. (Pozn. ed.)

Klimov se často v texto odvolává na NRS - „Nové Ruské

slovo“ - nejpopulárnější židovský časopis v ruském jazyce z
New Yorku. (Pozn. ed.)
- 24 -
 Kapitola 1: Ideální nevěsta
aneb
První setkání s hadem
„Žena je nástroj, který ďábel používá k tomu,
aby se zmocnil našich duší“
(svatý Ciprián)
Odedávna platilo ve světě, že v ideálním případě nevěsta
měla být panna. Myslelo se, že to přináší štěstí a blaho
klidného rodinného života...
Nicméně, moje osobní zkušenost ukazuje, že to, že
nevěsta je panna, není zdaleka dostačující podmínkou k
založení normální a zdravé rodiny. Před mnoha lety jsem
měl ideální nevěstu, která mi řekla: „Gríšo, technicky
jsem holka...“ - A po kratším odmlčení dodala - „...Ale za
všechno ostatní neručím...“
Poprvé jsem se setkal s Natašou Meyerovou ještě v
Německu, v Mnichově. Bylo to v roce 1950. Tehdy jí
bylo 19 let, a byla to krásná mladá dívka „z dobré ruské
rodiny“. Já už byl zralý, 32-letý muž a pracoval jsem
jako prezident nově vzniklé COPE.1

1
Asociace poválečných přistěhovalců – to byl jeden z prvních
speciálních projektů, startujících tehdy psychologickou válku proti
komunismu.
- 25 -
 Otec Nataši, Jurij Konstantinovič Meyer, vždy byl
monarchistou, ale ne obyčejným monarchistou, nýbrž
tajemníkem „Nejvyšší monarchistické rady“. A i Nataša
mi neustále zdůrazňovala, že ona není prostá Nataša, a že
je - Nataša von Meyer, tj. s modrou krví a pochází z
poruštěných německých šlechticů.
Od samého počátku naší známosti, otec Meyer vytr-
vale namlouval mi svoji dceru a neustále ode mne bral
pro mou nevěstu peníze (jak se později ukázalo - aniž by
jí je dal). Nataša jen odfrkla, při pohledu na všechno jeho
úsilí, a dala mi na srozuměnou, že je šíleně zamilovaná
do jiné osoby a jako důkaz, s roztomilým úsměvem,
recitovala mi verše, věnované tomuto záhadnému milen-
ci. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec rodina Meyerů se
odstěhovala do Ameriky, tím téma námluv tak nějak
samo o sobě padlo.
V létě roku 1954 jsem letěl na několik měsíců do
Ameriky na služební cestu, a v New Yorku jsem znovu
potkal Natašu. Tentokrát v nás vypukla láska jak benzi-
nem přeplněný zapalovač, a po měsících vášnivých objetí
a polibků, jsem udělal Nataše nabídku k sňatku, na kterou
okamžitě odpověděla souhlasem. Rychle jsme se zasnou-
bili a jak zde je zvykem, vyměnili si prsteny.
Po skončení služební cesty, odletěl jsem do Mni-
chova, a Nataša, odvolávaje se na „rodinné důvody“,
zůstala v New Yorku, ale slíbila, že za mnou přiletí
- 26 -
později. Nicméně týden šel za týdnem, měsíc po měsíci,
a ona nepřilétala, ale velmi mile mi v dopisech vysvětlo-
vala své zpoždění ze stejných „rodinných důvodů“.
O rok později jsem se vrátil do Ameriky. Přiletěl
jsem do Washingtonu a okamžitě jsem se rozhodl zajít na
návštěvu ke své snoubence, která nedávno dostala práci
ve washingtonském oddělení „Hlasu Ameriky“, Našel
jsem dům, kde nyní žili Meyerovi, našel správný byt a
tiše zaklepal. Dveře otevřela Nataša...
Podívala se na mě divně, jako na cizince, který se
omylem dostal do špatného bytu, a mlčky mne pustila
dovnitř. V pokoji byl její otec a matka, kteří měli velmi
zmatený pohled.
- Co se děje? Proč jsi za mnou nepřijela? - naráz
zeptal jsem se Nataši.
- Rozmyslela jsem si to... - Váhavě odvětila moje
ideální nevěsta.
- Ale proč jsi mi o tom nenapsala?
- No, byla jsem velmi zaneprázdněná... Kromě toho...
Kromě toho...
- Co?
- Zamilovala jsem se do jiného...
- Ale vždyť jsem se tě na to ptal v dopisech, a ty jsi
mi o tom nic nenapsala?

- 27 -
 - Stalo se to tak náhle... Právě k době tvého příjezdu...
A vůbec - já jsem tě upřímně upozorňovala, že i když
technicky jsem holka, vlastně já jsem e-e-e...
- On je kdo?
Technická holka vyvalila udivené oči:
- Je pilotem... Blondýn s modrýma očima... Vysoký...
Zamilovala jsem se až po uši...
A já koukám na ni a vidím, že moje ideální nevěsta
lže a přitom lže bezostyšně. Ale proč, to nemohu pocho-
pit. Co je jasné, je to, že nyní mne nechce ani vidět.
***
Můj služební úvazek v Americe se blížil ke konci, a já
začal pomalu předávat práci. Nicméně, brzo ke mně
začaly docházet řeči, že Nataša se otevřeně a bezostyšně
přede všemi chvástá, že já, jako vůl, kvůli ní jsem
všechno opustil a přijel za ní do Ameriky, jenže ona mne
nechce...
Obvykle v takových případech, dívky se snaží zmírnit
bolest z rozloučení, ale s mojí ideální nevěstou tomu bylo
naopak. Zřejmě se snažila, aby mě to co nejvíc bolelo.
Kvůli pořádku, poprosil jsem Natašu, aby mi vrátila
zásnubní prsten, ale moje ex-snoubenka přitiskla se k
němu tak pevně, jako by to byla trofej z války, a nedala
mi jej.
Pamatuji si, jak jsem frustrovaný chodil Washingto-
nem a náhodně zastavil se u kiosku, který prodává levné
- 28 -
knihy do kapsy, jaké Amerika vydává v masové tiráži.
Mechanicky jsem prohlížel reklamu na obálkách a najed-
nou si všiml, že v tomto stánku bylo mnoho knih pro
pederasty.
Zdálo se mi to divné. V Německu nic takového neby-
lo. Tam Hitler 20-tých let honil homosexuály do koncent-
račních táborů a nahnal jim tolik strachu, že ani v pová-
lečném období, tj. v letech 1945-1955, žádné časopisy,
žádné knihy na toto téma v Německu v otevřeném trhu
nebyly. Pederasti seděli tišeji než voda a níže než tráva, a
vystrašené lesbičky kvůli zamaskování všechny spaly s
nemilovanými muži.
„Zdá se, že v tomto ohledu Amerika je země nevy-
strašených degenerátů“, - pomyslel jsem si a začal peč-
livě prohlížet celou kolekci. Po knihách o pederastii,
narazil jsem na knihu s nahými ženami na obálce. Se
zájmem jsem otevřel první, která mi padla do rukou a...
téměř plival - fuj fuj čerte, to je přece čtení pro lesbičky!
Přečetl jsem krátký souhrn a uvědomil si, že v těchto
knihách se dosti podrobně popisují všechny jejich triky.
Ukazuje se, že lesbiček je mnohem víc, než jsme očeká-
vali, ale je těžké je rozpoznat. Ukázalo se stejným způso-
bem, že lesbičky bývají dvou typů - aktivní a pasivní.
Aktivní lesbičky mají tendenci hrát roli mužů, a lesby
pasivní - hrají roli žen. Následoval popis sadismu a ma-
sochismu.
- 29 -
 Kniha tvrdila, že aktivní lesbičky jsou často sadis-
tické povahy a rády přináší různé druhy neštěstí, zejména
mužům, a přitom se vyznačují zvláštním, nevyrovnaným
chováním. V angličtině se jim říká „queer“, to znamená
„divné“...
Tehdy se u mne objevilo první podezření o mé bývalé
„ideální“ nevěstě. Koupil jsem si tuto knihu a brzy, za
pouhých 35 centů, pochopil všechna Natašina tajemství.
Doslova mi spadla clona s očí...
„Sakra, vždyť já jsem se málem oženil s nejprokla-
tější lesbičkou aktivního typu... Ona je vlastně - typický
muž v sukni!“ - pomyslel jsem, a začal vzpomínat a
analyzovat všechny Natašiny podivnosti, na které jsem
dříve neobracel pozornost.
Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou šel s ní na pro-
cházku v blízkosti jejího domova, který se nacházel v
předměstí Mnichova. V té době jsem měl seriózně pora-
něnou pravou ruku, která visela na krku v šátku. Tak, při
chůzi, náhodou jsem se Nataši dotkl loktem této ruky a
ona náhle, nečekaně, ze všech sil mne praštila svým
loktem. Přímo do rány. Od bolesti se mi zatmělo v očích.
Od jejího úderu rána se otevřela a obvaz mokval krví, ale
Nataša se dívá na krev, olizuje si rty, a vztekle na mne
syčí: „Kolikrát jsem ti říkala, aby ses mě nedotýkal ruka-
ma“. Na její tváři přitom bylo něco velmi škodolibého a
dokonce i jakýsi ničemný výraz.
- 30 -
 „Ano, zdá se, že byla jednoduše sadistka,“- pomyslel
jsem si, připomínaje tuto epizodu. A vzpomněl jsem si
také, že její vlastní otec, za mé přítomnosti, několikrát
nazval Natašu potvorou.
Také jsem si vzpomněl, že Nataša, jak se zdá, měla v
Mnichově utajený román s lesbičkou Luskou Černovou.
Její přítelkyně Luska byla pozoruhodně sebevědomá a
drzá blondýna. Obě tenkrát pracovaly v oddělení mni-
chovského „Hlasu Ameriky“ a jejich románek zamasko-
valy nevinným „dívčím kamarádstvím“. Přičemž Luska
často zůstávala na noc u Nataši, a obě spaly na jedné
posteli. Na muže byly vždy hrubé, ale pro svou milova-
nou, Nataša tehdy psala milostné básně: „Ze všech ne-
možně-možných možností, Ty jsi ze všech nejnemož-
nější, Ty mně milejší ze všech“.
To byly ty samé básně, které mi recitovala Nataša a
tvrdila při tom, že byly psány pro jiného muže. To vše se
dělo po dlouhou dobu pod mým nosem v Mnichově a já
nic neviděl a nic nepodezříval. Jak se píše v Bibli: „Mají-
cí oči - nevidí, mající uši - neslyší“,
Prošlo několik let. Luska oslavila 25. narozeniny a ze
strachu, že zůstane starou pannou, rychle se vdala, nebo
spíš ženila, s mladým princem Obolenským, který praco-
val pro „Radio Svoboda“ a jak všichni věděli, byl
neskrytý homosexuál. Dvě boty tvoří pár... Ale byla to

- 31 -
jen „maska lásky“. Nataša zůstala samotná, smutná a
rozhodla se, že i pro ni nadešel čas, aby se vdala.
To právě byla chvíle, když se rozehrála naše neoče-
kávaná romance v New Yorku, abych byl přesný - na
mořské pláži v Sea-Cliffu. Je to taková chatová osada
nedaleko New Yorku, kde žije mnoho ruských rodin,
takže to byla svého druhu „ruská vesnice“.
Při vzpomínce na podrobnosti našeho románu a po
prostudování ve stánku zakoupené knihy o lesbičkách,
obrátil jsem pozornost na několik dalších podivností v
chování Nataši. Třebaže souhlasila, že si mě vezme, zdá
se, že v hloubi srdce celou tu dobu váhala, říkala mi, že
měla „velmi velkou lásku,“ a že se obává, že tato láska
může se k ní vrátit. Když jsem se jí zeptal, o tom mluví,
tak trochu dělala narážky na Kazanceva, který byl jejím
náčelníkem v „Hlasu Ameriky“ v Mnichově.
Tohoto Kazanceva jsem docela dobře znal. Byl to
škaredý typ, který věkem hodil by se tak na jejího otce.
Tehdy jsem nic nemohl pochopit, ale dnes vím, že moje
vzorná nevěsta měla jen strach, že se odhalí její lesbis-
mus a aby odvedla pozornost, nejprve lhala Kazancevu,
že miluje mne a potom lhala mně, že je zamilovaná do
Kazanceva...
A to bylo sehráno tak, aby se zamaskovala její les-
bická aféra s Luskou Černovou. Ach, ty prokleté „masky
lásky“... Mimochodem, tento Kazancev, starý NTS-sovec
- 32 -
a autor knihy „Třetí síla“, byl také jedním z podivínů.
Vypadal jako křivonohý čert, ale ženu měl krasavici jak
obrázek. Proč taková krasavice se provdala za starého
muže, podobného čertovi? Je ale možné, že i ona měla
nějakou vnitřní vadu...
Kazantsev žil se svou ženou špatně. Neměli žádné
děti a nakonec adoptovali dítě, které zůstalo po sestře
jeho manželky, když ji odvezli do blázince. Mimocho-
dem, NTS-ovci sami o sobě tvrdí, že jsou revolucionáři,
ale u revolucionářů je to - typický příběh.
A ještě jsem si vzpomněl na to, jak jednou, když ještě
Nataša nosila můj snubní prsten, pozvala na návštěvu
známého básníka-emigranta Ivana Jelagina, který byl
tehdy do ní bláznivě zamilovaný. A tento básník, hledě
na Natašu, ten večer neustále se olizoval a ječel „Ach,
miluji lízat“.
Když začal číst v obývacím pokoji jejího otce a
matky své básně o „čisté lásce“, moje ideální nevěsta
odtáhla mě do kuchyně a objala, pověsila se mi na krk a
řekla: „Ach, Gríšo, obávám se, že s tebou nám to nepů-
jde. My dva jsme třídně cizí element... Váňa Jelagin by
mi vyhovoval, ale on je příliš malý. Aby mne dokázal
políbit, potřebuje vylézt na lavičku a v posteli by byl jak
vrabec na kobyle...“
Ačkoliv Nataša vždy zdůrazňovala, že pochází s
dvorní šlechty, že je - Nataša „von“ Meyer, občas se
- 33 -
vyjadřovala jako vulgární kramářka. Mimochodem - je to
dost typické pro aktivní typ lesbiček. Vždyť v duši nejsou
ženami, ale muži.
Tenkrát jsem si myslel, že ten její vtip o Jelaginovi
byl bez významu, ale teď jsem se podrbal na hlavě zma-
teně: „Jak vlastně tyto zrůdy se navzájem rozpoznají? Já
jsem tenkrát nic neviděl, ale oni se hned poznali. Jak to
dělají?“
Nebo, další zvláštnost - jdeme tak trochu s mojí
dokonalou nevěstou po Sea-Cliffu a přes silnici přebíhá
pes. Moje mladá nevěsta se na něj podívala a s hezkým
úsměvem mi zašeptala mi do ucha: „Víš, Gríšo, já mám
ráda psy, více než muže...“ Já jsem si myslel, že to
všechno jsou jen dívčí vtipy, ale teď - nedivil bych se,
kdyby Nataša se psy také experimentovala...
No, mnoho bylo takových podivností, kterých jsem si
tehdy všiml, ale nechápal je.
A ještě jedna zvláštnost - před mým odletem zpět do
Mnichova, Nataša začala vážný rozhovor o naší svatbě a
při tom představila mi následující základní podmínky:
1. Vstoupím-li s ní do manželství, musím být vždy
připraven k rozvodu.
2. Nebudou žádné manželské postele. Spíme v růz-
ných místnostech.
3. Nechce mít děti brzy, s tím musíme počkat 6 let.
4. Chce změnit své povolání.
- 34 -
 Místo práce jako sekretářka rozhlasové stanice „Hlas
Ameriky“, jak se zdá, chce dělat... umělé oplodňování.
Na můj zmatený pohled, Nataša vysvětlila: „Umělé
oplodňování... zvířat“, Při těchto slovech jako vichr do
pokoje vtrhl otec Meyer, vytlačil svou dceru ven, obrátil
se ke mně a snažil se mě přesvědčit, abych se s ní neže-
nil, protože se k sobě nehodíme, a vůbec, že to vše skončí
špatně.
Byl jsem z toho jako blázen a ničemu nerozuměl. V
první době mi dlouho a houževnatě podsouval svoji
dceru jak starý pasák prostitutek, a teď najednou sám mě
odrazuje. Úplně obráceně! Ale měl jsem oči zaslepené
představou mladého a pružného dívčího těla... Není divu,
že se říká, že láska je slepá...
V předvečer mého příjezdu do Washingtonu,
neschopný snášet její nekonečné a neurčité omluvy,
napsal jsem Nataše v jednom z posledních dopisů násle-
dující větu: „Chováš se jako by u tebe bylo něco v nepo-
řádku, jak bys měla tuberkulózu nebo byla lesbičkou,
která to nemůže přiznat ani sama sobě“.
Tehdy jsem vůbec nemyslel, že je lesbička. Napsal
jsem to jen tak, ze zlosti, unáhleně. Ale jak se ukázalo -
tímto dopisem jsem se jí dotkl na nejcitlivějším místě.
Maska s ní byla shozena a proto, zřejmě, přivítala mne
jak úhlavního nepřítele.

- 35 -
 A jak to bylo s její novou láskou, ptáte se? Kdo že
byl, ten pilot? S modrýma očima...
Ale, neměla žádného pilota. Jen se znovu dala dohro-
mady s ženskou. Tohoto „pilota“ jsem docela dobře znal.
Byla to její přítelkyně Leka Boldyrevá, dcera hlavy NTS
ve Washingtonu. Leka byla plná pupínků, arogantní a
dost nechutná osoba, s kterou, mám-li být upřímný,
žádný muž do postele by nešel. Ale moje ideální nevěsta,
moje šlechtična Nataša von Meyer, vášnivě líbala tuto
ženu, a mně vyprávěla pohádky o pilotovi s modrýma
očima.
***
Ve Washingtonu jsem zůstal měsíc a dost často jsem se
setkával se svými starými známostmi z Mnichova. Ti se
už Americe trochu přizpůsobili a rádi se mnou se podělili
se svými zkušenostmi: „Gríšo, snad všichni Rusové,
žijící ve Washingtonu, pracují v „orgánech inteligence“.
No, v těch... o třech písmenech... Jiná práce zde prakticky
není. Přitom každý musí pravidelně podávat raport o
všech, kdo k němu chodí do domu. A proto, pokud
nelžeš, že jsi inženýr-energetik, poslechni dobré rady a
jdi radši pracovat do svého oboru...“
Další můj známý mi radil: „Jestli se, Gríšo, neoženíš,
tak se ve Washingtonu brzo uchlastáš. Amerika je pro
tebe něco jiného, než Německo. Dej svůj „svobodný sex“
do chladničky, někam k ledu... Vzpomínáš na Kolju
- 36 -
Kozlova? V Německu spal s každou ženskou, kromě té
svojí, ale jakmile přijel do Ameriky, musel chudák spát
pouze s vlastní manželkou“.
Poslechl jsem dobrých rad a odjel jsem z Washing-
tonu do New Yorku a tam jsem se brzo setkal s mojí
budoucí manželkou. Historie s Natašou von Meyer
postupně přešla do pozadí a pomaloučku jsem začal
zapomínat. I jiní vytloukají klín klínem.
Do Ameriky jsem přijel dosti dobře finančně zajištěn
(v bance jsem měl 10.000 dolarů jako honorář za moji
první knihu a za filmy, které podle ní natočili), takže
spěchat s hledáním zaměstnání jsem moc nemusel.
Navíc, byl jsem odhodlán začít nový život v Novém
Světě tím, že napíšu novou knihu, román ze sovětského
života o zrození nového člověka Homo sovieticus, tedy o
„sovětském člověku“.
Tehdy za 10.000 dolarů v New Yorku bylo možné
koupit krásný dvoupatrový dům, jako ten, v kterém nyní
žiju. V dnešní době tento dům stojí 250.000 dolarů. V
polovině 50-tých let v Americe 10 tisíc bylo hodně
peněz.
Přesto dům jsem tenkrát nekoupil, začal jsem svůj
pobyt v New Yorku tím, že jsem si koupil luxusní auto-
mobil „Lincoln“ s odkrývající střechou, kabriolet barvy
slonové kosti. Taková auta bohatí Amerikáni kupovali za
6 tisíc dolarů nové, a každé dva roky je měnili. Já jsem
- 37 -
koupil dva roky starého Lincolna a jezdil v něm po Ame-
rice bez jediného problému 10 let.
Po zakoupení auta, zasedl jsem ke psaní své nové
knihy. Pro spisovatele existuje neúprosný zákon: aby
jeho hrdinové žili, nutno je opisovat ze života, nutno
dobře znát to, o čem autor píše. Proto jsem se rozhodl dát
do románu svůj příběh s Natašou von Meyer, kdy „ide-
ální nevěsta“ se najednou projevila lesbo-sadistkou.
Copak to není zajímavé? Avšak k pochopení příčin jejího
divného jednání musel jsem studovat knihy o homosexu-
alitě.
Ten příběh s Natašou byl pro mne tenkrát velkým
šokem. Ve věku 35 let poprvé v životě jsem se setkal s
homosexualitou, k tomu ještě v osobě vlastní nevěsty. V
SSSR se o tom nikde nemluvilo ani nepsalo, zato v Ame-
rice, málem polovina vydávaných knih byla tehdy věno-
vána tomuto tématu. Tak i já jsem se rozhodl psát o
„HOMO sovieticus“, tj. sovětských lidech pro mne nové-
ho typu.
Neměl jsem tehdy nejmenší představy, že to bude -
proklatý námět. Kdybych byl tenkrát věděl, co se za tím
vším skrývá, za Boha nikdy bych se do toho nepustil. Z
jedné strany, pro spisovatele je to zlatá žíla, klíče poznání
Štěstí a Neštěstí, Umu a Nerozumu, Života a Smrti, ale z
druhé strany, je to téma neprůchodné jako husté bláto. Na
každém kroku narážíte na záhady, tajemství a věčné lži.
- 38 -
Jak v pohádce o Ivanu Careviči a ptáku Ohniváku: jdi
napravo, přijdeš o koně, jdi nalevo, přijdeš o hlavu, jdi
rovně, ztratíš i koně i hlavu.
Tak sedím a píšu svůj román a život mi předhazuje
nové a nové materiály. Zajel jsem jednou do Washing-
tonu a náhodou setkal se tam s Barminem, náčelníkem
washingtonského oddělení „Hlasu Ameriky“. Barmin,
zřejmě v úmyslu uslyšet poslední newyorkské novinky,
mne pozval na lunč. Sedíme spolu, povídáme si, a najed-
nou se mne pohrdlivě zeptal: „Tak Nataša vás co - odmít-
la?“ - a zkoumavě se na mne podíval, jak budu reagovat.
„Ale, Bohu dík, že odmítla“, - jsem mu odpověděl.
„Vždyť vaše Nataša je prostě lesbička“, - a podtrhl jsem
při tom slovo „vaše“.
„Žádná lesbička!“ - zlostně a dokonce jaksi nepřátel-
sky vykřikl Barmin. „Prostě vás odmítla, protože jí nevy-
hovujete!“
Vzteky se poprskal smaženými vejci se špenátem. On
měl tenkrát žaludeční vřed a držel speciální dietu. A já se
na něj dívám a myslím si: „Pantáto, kvůli čemu se tak
rozčiluješ?“
Tehdy už jsem věděl, že Barmin byl tak trochu sadis-
ta a rád se vysmíval svým podřízeným. Také měl rád,
když mu pochlebují a zvou ho „generálem“, což ukazuje
na příznak komplexu méněcennosti a lehké mánie veli-
kášství, tedy příznak komplexu vlády, který je spojen s
- 39 -
homosexualitou. Vzpomínám si také, že při stisku ruky
jeho dlaň byla měkká, jak u ženy, a svírala se jako
trubka. Stejně, jak u papá Meyera.
Ve Washingtonu tou dobou se rozběhla vlna McCar-
thysmu, a ze státního departamentu vyháněli hromadu
homosexuálů. Tisk byl plný nářků a sténání, že jde hoto-
vý hon na čarodějnice. Za takových podmínek bylo pro
Barmina těžké držet v zaměstnání lesbičku. Zřejmě proto
se na mne rozzlobil.
Vzpomněl jsem si, že Barmin je ženat už potřetí, při-
čemž jeho druhá žena byla... vnučkou prezidenta Theo-
dora Roosevelta, která Barminovi porodila dcerku a brzo
poté se s ním rozvedla. Tak jsem se ho zeptal: „Alexan-
dře Grigorjeviči, nedávno v novinách psali, že jedna z
vnuček prezidenta Roosevelta zde ve Washingtoně skon-
čila sebevraždou. Není to náhodou vaše bývalá žena?“
Namísto odpovědi, Barmin se opět poprskal špená-
tem, rozkašlal se a jako střela vyskočil od stolu. Uprchl
tenkrát z restaurace tak rychle, že na stole zůstal jeho
nedojedený lunč.
„Zas se vztekáš“, pomyslel jsem. „Nad druhými se
povyšuješ, ale sám to nesneseš. Možná proto máš žalu-
deční vřed“.
Ještě v Mnichově, Barmin mi daroval svoji knížku
„Ten, který uprchl“, v které vypráví o tom, jak uprchl na
Západ roku 1937, za doby Veliké Čistky, kdy se bál, že
- 40 -
ho také prolustrují. Nyní, vyzbrojen novými poznatky,
rozhodl jsem se znovu prolistovat jeho knihu.
A hle, při novém čtení jsem si všiml několika podiv-
ných věcí v jeho osobním životě, které jsem dříve pře-
hlédl. Například, historii jeho svatby. Jel tenkrát vlakem
do Buchary a v tom samém vagoně jela mladá a krásná
vdova sovětského vyslance v Buchaře, soudruha Aprele-
jeva. Pamatuji si, že hlava menševiků - Martov, měl dívčí
jméno [tj. po matce] Cederbaum. Čím byl asi za svo-
bodna Aprelejev?
Jak se zdá, tato mladá vdova byla ženou jakéhosi sta-
rého žida-revolucionáře... O něco dále, Barmin píše, že
této krasavici šli na nervy všichni muži, kteří se pokusili
za ní chodit. Barmin píše, že on tehdy si k ní přisedl a
navrhl jí šikovné řešení - fiktivní manželství. S ním...
Ano, ano, fiktivní manželství. A plachá krasavice, která
všechny muže odmítala, najednou souhlasila a uzavřela s
ním fiktivní manželství...
Svoji svatební noc šťastní novomanželé strávili násle-
dovně: žena spala v pokoji a Barmin na balkoně. Násle-
dující noci podobně: ona v ložnici, on na balkoně. Téměř
jak Romeo a Julie, jenže brzo poté fiktivní manželka
zapsychovala a utekla od Barmina, brzo nato důsledně
žádala rozvod. Začali tedy žít každý jinde. Ale potom se
opět sešli...

- 41 -
 Nakonec tato fiktivní žena od něho otěhotněla, před-
časně porodila dvě nedonošené děti a při porodu zemřela.
Nedonošené děti málem zemřely, ale lékaři je zachránili.
Když jsem vše uvážil, stalo se mi jasné, že měla zřejmě
dost příčin bát se normálního manželství. Vypadá to, že
fiktivní Barminova žena byla stejnou čarodějnicí, jako
moje Nataša. Až na to, že Barmin ji odhalil od prvního
vzhledu. Stejně okamžitě Nataša odhalila básníka Ivana
Jelagina. A proto Barmin hájí Natašu... coby třídně
blízký element.
Takoví lidé žijí jak bledé spirochéty, podle principu:
jeden za všechny a všichni za jednoho! Jestliže si mys-
líte, že jsem pro vás opsal heslo Tří mušketýrů nebo
heslo sovětských pionýrů, tak se hluboce mýlíte. Je to
velmi staré heslo svobodných zednářů. Je to heslo těch
tajných spolků, které sami sebe nazývají humanisté, ale
církev je nazývá satanisté.
Druhé manželství Barminovo bylo neméně podivné.
Jakým kouzlem se nicotný uprchlík z SSSR, včerejší
komunista, najednou žení s... vnučkou prezidenta Theo-
dora Roosevelta? Byl velký krasavec? Byl bohatý kupec,
byl úspěšný mladík? Ne ne, spíš naopak. Takoví mají vše
obráceně...
Nedaleko od Sea-Cliffu je muzeum Theodora Roose-
velta, v kterém se nachází celá kolekce zednářských
diplomů bývalého prezidenta USA. Jsou to takové mys-
- 42 -
tické diplomy různých tajných společností. Co že v nich
je za tajemství? Jak to vypadá, komunista Barmin znal
tyto tajnosti dost dobře a proto se tak velmi jednoduše
oženil s vnučkou samotného pana prezidenta.
Ale i druhá jeho žena se projevila jako kouzelnice.
Porodila Barminovi děcko a momentálně vyhodila Bar-
mina na ulici. Barmin tedy chodil ke svým známým a u
všech si naříkal: „Já musím vozit železo na káře a ona
chce alimenty, 500 dolarů měsíčně - a já nemám v kapse
ani 5 dolarů...“
Brzo poté noviny psaly, že Rooseveltova vnučka,
žurnalistka z Washingtonu, skončila život sebevraždou.
Vidíte, čím se končívají taková tajemství a taková
kouzla.
Vzpomínám si, jeli jsme jednou s Barminem v mém
otevřeném Lincolnu po Washingtonu a zastavil nás
semafor u pochmurného a ospalého zednářského chrámu.
Nečekaně Barmin kývl hlavou směrem k chrámu a poučil
mne: „Hle, kde se nachází skutečná vláda Ameriky. Ne v
Bílém Domě, ale v tomto domě“. Tehdy jsem si pomys-
lil“ „Moc toho bratříčku, moc jen znáš. Možná proto jsi
se stal náčelníkem „Hlasu Ameriky“. A možná i proto tě
chtěli přistřelit za doby Veliké Lustrace v SSSR“.
Potřetí se Barmin ženil ve věku 53 let. S 25letou hol-
čičkou z ukrajinské sekce „Hlasu Ameriky“, tedy hodil
se jí za tatínka. Rovnou Mazeppa a Maria. Supermuž!
- 43 -
Superman! A ve skutečnosti, opět je vše opačně.
Chceme-li to pochopit, je nutno znát jejich tajemství,
nutno vědět, že některé ženy pouze vypadají jako ženy.
Ve skutečnosti jsou to dvoupohlavní rusalky, ale k tomu,
abyste viděli tyto rusalky, nutno být vodníkem, to jest
mužem, který pouze vypadá jako muž.
Zpravidla tyto ženy jsou chladné a frigidní rusalky, u
kterých je nejčastěji ženská impotence, totiž frigidita.
Nemohou milovat skutečně, lidsky, žensky. Ani duší, ani
tělem. Mívají alibidomii a nejčastěji anorganismus, tedy
absenci orgasmu, jinak řečeno, nezakončívají.
U některých rusalek nefungují „rajská vrata“, nevlhčí
se kvůli defektním Bartolinovým žlázám. Takové rusalky
chytračí a v skrytu před mužem (pokud je normální) se
tam mažou vaselinou. Nejčastěji na radu své matky, staré
a zkušené tchýně-rusalky.
Konec konců, tato rajská vrata se pro muže převrací v
skutečná vrata do pekel. Každá rusalka chce vypadat
normálně, chce se vdát, mít děti a žít jako normální
ženská. Ale co může dělat? Tak si najde nějakého kou-
zelníka-vodníka, který jí nabídne vychytralé manželství.
Nabídne jí zamaskovat se fiktivním svazkem z vypočíta-
vosti, který rusalka obvykle s radostí přijme. Nechce se jí
prosedět celý život jako stará panna.
Všechna tato kouzla překrásně zná americká rozvěd-
ka CIA, a všechny tyto hokusy-pokusy překrásně zná
- 44 -
sovětská rozvědka KGB. S jediným rozdílem, že v Ame-
rice takové lidi dělají náčelníkem „Hlasu Ameriky“, aby
sobě podobné lidi povzbuzovali k nové revoluci, zatímco
v SSSR takové typy lidí dříve odstřelovali a dnes je
zavírají do blázince nebo vyhosťují do ciziny jako bio-
negativní jed.
Mimochodem, tento Barmin nebyl vůbec Barmin. V
30-tých letech ve službě sovětů, v Paříži byl znám jako
Graff. Teprv, když utekl na Západ, Graff se stal Barmi-
nem. Jméno Barmin pochází od výrazu „carské barmy“
[řád, diadém]. Volba těchto dvou pseudonymů ukazuje
na lehkou mánii velikášství. Kvůli této mánii Graff-
Barmin zakončil svoji kariéru celkem nezvykle.
25 let hlásal Barmin v „Hlasu Ameriky“, vychvaloval
sovětským rusalkám a vědmákům americkou svobodu a
lidská práva, kde pod slovem „lidé“ se zpravidla rozu-
měli jeho čarodějní spolubratři. Jenže ke konci své kari-
éry se pomátl. Mánie pronásledování, přičemž v akutní
fázi. Vždyť mánie velikášství a mánie pronásledování
jsou rodné sestry. Psychologové to nazývají komplexem
viny, a lidé zjednodušeně říkají, že člověku jeho nečisté
svědomí nedá pokoje.
Svobodomil Barmin začal periodicky utíkat z domu a
skrýval se v křoví washingtonských parků, a Haločka,
jeho třetí žena, ve většině případů zvonila kam nutno a na
Barmina organizovali opravdový hon. Našli ho, chytli ho,
- 45 -
ale on, vytrhával se sanitářům, kteří se snažili mu navlé-
knout svěrací kazajku, zoufalým hlasem řval na celý
Washington: „Jaká je zde svoboda!? Kde jsou lidská
práva!?“
Ano, bráško... Za co jsi se bral, to máš. Barminu
vlezlo do hlavy, že ho chtějí zavraždit. Myslel, že mu
chtějí uříznout jazyk a pohlavní orgány. Myslel, že mu to
chtějí udělat noví emigranti z SSSR, které on úsilovně
lákal do Ameriky.
Barmin se toho tolik bál, že dokonce nepouštěl do
domu ani svého kamaráda Voloďku Jurasova, který
pracoval tehdy v „Radiu Svoboda“ [ruské oddělení
Svobodné Evropy]. Tento Voloďka byl mnohostrannou
osobností. Napsal zajímavou knížku „Paralaxa“ a trvale
mluvíval v radiu. Někdy jako Rudolf, jindy jako plukov-
ník Panin. Byl známý i jako nejbližší spolupracovník
maršála Žukova. V mém románu „Jméno mé je Legie“ je
podrobně popsán pod jménem Ostap Ostapovič Ogloje-
dov, syn Ostapa Bendera.
Barmin pokládal kamaráda Voloďku za konfidenta
KGB a proto nechtěl s ním mluvit ani po telefonu. Nutno
se přiznat, že v tom měl částečně recht. Barmin dobře
věděl, že hlavní zásluha Voloďky pro „Radio Svoboda“
spočívala v tom, že donášel. Jak do FBI, tak do CIA.
Donášel na všechny a všechno. A proto Barmin předpo-
kládal, že kamarád Voloďka donášel i do KGB.
- 46 -
 Je zábavné, že i náčelník „Hlasu Ameriky“ v Mni-
chově, Charlie Lvovič Malamut, který také dlouho bala-
mutil své sovětské spolubratry, ke konci své kariéry také
se pomátl. Měl také mánii pronásledování, také běhal a
skrýval se po Mnichově, jako Barmin po Washingtonu.
Tento Malamut byl ženat, ale neměl děti. Přičemž,
když Nataša Meyerová pracovala u něj v Mnichově,
všem vyprávěla, že on pro ni byl jak „adoptivní otec“.
Později, při svém setkání tohoto „adoptivního otce“,
řekl jsem mu: „Víte, vaše adoptivní dcera se ukázala být
lesbičkou. Lidi ji viděli, jak se s Luskou Černovou na
záchodě líbaly“.
„Pomluva!“ - zlostně vykřikl adoptivní tatíček. „Za to
by vás měli zavřít do vězení!“
A já na něj se dívám a přemýšlím: „Nedivím se,
strejdo, že nemáš děti. Dokonce i reakce tvoje je stejná,
jak u Barmina. Správně se o vás mluví - jeden za
všechny, všichni za jednoho“.
Ještě k tomu jménu, Malamut v hebrejštině označuje
učitel náboženství, to znamená, že on zřejmě pochází z
nějakého rodu rabínů. K tomu Charlie byl starým, zaslou-
žilým trockistou, dokonce přeložil knihy Trockého do
angličtiny. Pochvalnou předmluvu ke knize Barmina
„Ten, který uprchl“ napsal Max Istman, rovněž starý
trockista, ženatý s Jelenou Krylenko, rodnou sestrou
znamenitého lidového komisaře ministra justice N. V.
- 47 -
Krylenko, na kterého přišla řada v Moskvě během likvi-
dace všech těch trockistů a byl rovněž zastřelen.
Tvoří se nám přímo jakési hnízdo zmijí, kde všechny
zmije koušou jedna druhou za ocas - přesně podle prv-
ního zákona marxismu o jednotě a boji protikladů.
Rozhodl jsem znovu číst knihu Bertrama Wolfa „Tři
muži, kteří udělali revoluci“. To byla kniha o Leninovi,
Trockém a Stalinovi. Autor byl žid-trockista, velký
historik a sociolog, jeden za zakladatelů americké komu-
nistické strany, člen výkonného výboru Kominterny a
později poradce Státního Departmentu USA a „Hlasu
Ameriky“, profesor Hooverova „Institutu ve věcích
Války, Míru a Revoluce“... To znamená, že to byl člověk
s velikou autoritou.
A tento autoritativní trockista píše ve své knize, že
Trockij už ve věku 20 let, sedící v četnickém vězení v
Oděsse, dělal si speciální výpisy, studoval a dělal kon-
spekce knih o zednářství, dokonce měl na toto téma
solidní konspekty - sešity v černých obálkách, celkový
objem ani mnoho ani málo - víc jak 1000 stran. Tyto
černé konspekty potom někam beze stop zmizely a do
Sebraných Spisů Trockého se nedostaly.
V jiných, také seriozních knihách přímo píšou, že
plamenný vůdce proletariátu Leon Trockij byl zednářem.
Z toho vychází, že trockismus je zednářství v komunis-
tické straně, tedy bylo to jakési levé křídlo zednářství.
- 48 -
 Kromě knihy profesora Wolfa prostudoval jsem
tehdy mnoho jiných seriozních knih na toto téma. Včetně
knih z druhého tábora, totiž knihy náboženské (ponejvíce
katolické). Z těchto knih jsem se dozvěděl, že zednáři
jsou tajné společnosti lidí, kterým za středověku říkali
čarodějníci, věďmáci a vědmy. Středověká inkvizice je
vinila z paktu s ďáblem a někdy i pálila na hranici, zatím-
co 500 let později sovětská inkvizice jim říkala trockisti a
střílela je ve sklepích NKVD.
Dobrým příkladem je nám trockista Barmin, trockista
Malamut a mladičká vědma-lesbička Nataša von Meyer,
moje bývalá „ideální nevěsta“. Barmin utekl z SSSR v
době Veliké Čistky, když ho už chtěli zastřelit. Stejně tak
trockista Malamut, kdyby žil v SSSR, skončil by zastře-
lením. Vždyť Vyšinskyj tehdy žádal nahlas, aby to
všichni slyšeli, nemilosrdně postřílet jako vzteklé psy
všechny tyto „vrahy národa“.
A později se ukázalo, že jak Barmin, tak i Malamut,
byli duševně nemocné osoby. To znamená, že Vyšinskij
měl pravdu, když mluvil o vzteklých psech. Oni dobře
věděli, koho střílejí.
Balzac pravil, že jméno člověka často ovlivňuje jeho
osud. Jméno profesora Wolfa, který napsal tu zajímavou
knihu, v němčině znamená „vlk“. Je možné, že to byl
jeho pseudonym, totiž partajní přezdívka, kterou člověk
volí v souladu se svojí povahou. Ostatně i Hitler měl rád
- 49 -
slovo „vlk“. Jeho štábní sídlo za války se nazývalo Wolf-
sschantze, to jest vlčí nora. Takže podle psychoanalýzy,
profesor Wolf i Hitler byli z jednoho vlčího pelechu.
Také v životopisech Stalina publikovaných na Zápa-
dě se píše, že během schůzek s cizími diplomaty Stalin
rád kreslil na papíru vlčí tlamy. Jednu za druhou, dokud
se mu nepovedla celá vlčí smečka. Západní psycholo-
gové z toho usoudili, že Stalin měl mánii pronásledování.
Proto prý dával odstřelit své politické odpůrce, jako
vzteklé psy, jak politickou vlčí smečku. Ještě v starém
Římě filosof Plavt psal o takových lidech: „homo homini
lupus est“, přeloženo - člověk je člověku vlkem.
***
Po příjezdu do New Yorku, pronajal jsem si velké studio
ve třetím patře na Riverside v oblasti 114. ulice - blízko
od University Columbia. Riverside tenkrát byl možná
nejkrásnějším místem v New Yorku - nábřeží Hudson
Quay s promenádou a parkem. Ve studiu jsem měl tři
okna s kouzelným pohledem na řeku Hudson a obrov-
skou manželskou postel. Co je třeba víc svobodnému?
Tak jsem seděl u okna, obdivoval západ slunce nad
Hudsonem, který v tom místě byl široký jako Volha,
kouřil jsem dýmku dobrého tabáku a beze spěchu psal
svůj román o sovětských lidech nového typu - o „Homo
sovieticus“.

- 50 -
 Ve večerních hodinách, navštěvovala mne Kissa,
moje nová nevěsta, a občas, abychom se trochu provět-
rali, jezdili jsme s ní v mém bílém Lincolnu po New
Yorku a jeho okolí. Někdy jsme jeli i do Washingtonu.
Když už mluvím o Washingtonu - rok před popisují-
cími událostmi, ve Washingtonu jsem měl možnost
setkání s Izákem Don Levinem, který mě vyzval k
návštěvě na jeho farmě. Izák byl tehdy autorem řady
seriosních knih o Sovětském svazu. Byl také členem
představenstva „Amerického výboru proti bolševismu“,
který tehdy vedl speciální projekt „Radio Liberty“. O rok
později po našem setkání, Don Levin se rozvedl se svou
první manželkou a oženil se podruhé, a jeho syn z prv-
ního manželství chodil za mou ex-snoubenkou Natašou
von Meyer, která v té době měla stále styky se svým
„modrookým pilotem“ plným pupínků, jménem Leka
Boldyrevá.
Tak vězte, že Don Levin mě tehdy požádal, abych se
stal redaktorem dalších novin, které se chystal vydávat
„Americký výbor“, ale já mu poděkoval, a rozhodně jsem
odmítl. Moji staří přátelé z centrální rozvědky CIA také
mi v té době také nabízeli práci ve Washingtonu, ale i jim
jsem odmítl.
- Radši budu psát novou knihu - rozhodl jsem se
tehdy.

- 51 -
 A propos, Izák Don Levin na své farmě přijal také
Victora Kravčenka, který svého času nadělal hodně hluku
knihou „Zvolil jsem svobodu“, Napsal ji v podstatě ne
Kravčenko, ale Charlie Malamut, se kterým později
Kravčenko se pohádal, takže dopisoval tu knihu Eugene
Natanovič Layons. Brzy Kravčenko onemocněl mánií
pronásledování a dokonce postřelil muže, který omylem
zaklepal na jeho dveře. Pak chodil s falešnou bradou a s
přilepeným knírem, nosil tmavé brýle a paruku. Nakonec
se zastřelil...
To je konečná stanice té divné svobody, kterou filo-
zof Berďajev nazývá „tragická svoboda.“ Ten samý
čertahledač Berďajev, který kázal „Svaz satana a anti-
krista“, z kterého vzejde kníže tohoto světa, totiž králov-
ství satanovo.
Po Kravčenkovi mnoho rámusu nadělala věc Kasen-
kiny, která uprchla ze sovětské mise v New Yorku. Při-
stála na farmě Nadace Tolstého. Poseděla si na této farmě
pár týdnů a... uprchla zpět do sovětské mise. Za pár dní si
to opět rozmyslela a vyskočila z ní oknem a zlomila si
přitom nohy. Psychicky nevyrovnaná osoba. Ale tisk
přinášel opět divoké titulky: „Skok do svobody!“ Skon-
čila tato skokanka v blázinci. V demokratickém americ-
kém blázinci.
V pořadí za Kasenkinou ze sovětské mise v New
Yorku uprchl Samarin. To znamená, že začala řetězová
- 52 -
reakce. A v tisku opět výkřiky: „Zvolil svobodu!“ Jenže
svobodomil tou dobou už seděl v blázinci. V demokratic-
kém americkém blázinci.
A to vše se děje ne v totalitárním SSSR, ale v demo-
kratické Americe.
A já sedím na Riverside, pokuřuji svou drahou
dýmku a analyzuji všechny tyto epizody psychologické
války. Co je to za černou první sérii? Z jedné strany
Kravčenko, Kasenkina a Samarin. Z druhé strany Bar-
min, Malamut a Nataša Meyerová. Jasně vidím, že jedni
psychouši balamutí druhé psychouše, a přitom jedni jako
druzí končí špatně. Znovu vše prochází podle prvního
zákona marxismu o jednotě a boji protikladů.
Po Stalinově smrti farmář Levin vydal knihu „Veliké
tajemství Stalinovo“, New York 1956, v které svěřil
svým čtenářům, že před revolucí soudruh Stalin byl
konfidentem carské Ochrany. Dokonce narážel na to, že
v mladých letech soudruh Stalin nepatrně pederastil.2 3
Svého času vycházel v New Yorku časopisek „Soci-
alistický věstník“, orgán strany menševiků, strany, kterou
tenkrát byste usadili celou na jedné pohovce. Vydával jej

2
str. 40
3
Analogická informace byla publikována také v knize bývalého
spolupracovníka CIA Edwarda Schmita „Stalin v mládí“, New
York 1967, str. 400
- 53 -
starý vlkodlak Rafael Abramovič, kterému bylo už okolo
sta let, a který svého času byl nejbližším přítelem Lenina.
Žurnálek to byl maličký, ale směrodatný. Tak tedy, v
tomto Socialistickém věstníku z 22. prosince 1936 na
stránce 31 byl publikován velmi zajímavý článek pod
názvem „Jak se připravovaly moskevské procesy (Z
dopisů starých bolševiků)“, v které se přímo psalo, že
během Veliké Čistky Stalin likvidoval... homosexuály,
kterými se to, podle pravidla, jen hemží v každé revoluci.
V souladu s publikovanými údaji, jelikož soudruh
Stalin sám byl v mládí poněkud pederastem, opět dostá-
váme, že za Veliké Čistky Stalin ničil sobě podobné
osoby. Opět, podle prvního zákona marxismu o jednotě a
boji protikladů. Z toho můžeme vyvodit, že soudruh
Stalin byl pokračovatelem marxistů.
***
Jak jsem už říkal, Nataša Meyerová neustále všem tvr-
dila, že je šlechtična, že je von Meyer, jenže jakmile jsem
začal pozorněji studovat její rodokmen a dával otázky
lidem, kteří dobře znali tuto rodinu, dostával jsem poně-
kud jiný obrázek. Zjistil jsem, že papá Meyer, tento
zažraný patriot-monarchista, ve skutečnosti byl pokřtě-
ným židem.
Tou dobou v carské Rusi židé-vykresti [pokřtění]
neměli prakticky žádné ohraničení a měli stejná práva
jako domorodé obyvatelstvo. Proto otec Jurije Meyera
- 54 -
dokázal získat značné jmění a žil si velmi dobře. To
zřejmě vysvětluje monarchismus Juria Meyera-Mejero-
viče.
Ale hlas krve se přihlásil. Celý svůj život papele
Meyer provozoval různé čachry-machry a fígle-mígle. V
30-tých letech žil v Bělehradě, kde založil emigrantskou
banku, ale Rothschildem se nestal. Banka brzo krachla;
fakt však je, že na tom nepohořel papele Meyer, jen
řadoví vkladníci jeho banky.
Po skončení II. světové války, už v Mnichově, papá
Meyer se rozhodl pro byzness s brilianty a jako sekretář
„Nejvyšší Monarchistické Porady“ spekuloval s faleš-
nými drahocennostmi zchudlých hraběnek, nabízeje tyto
klenoty bohatým americkým okupantům. Ale i zde poho-
řel.
Tehdy papele Meyer-Mejerovič se rozhodl vylepšit
svou situaci a začal spekulovat se svojí dcerkou. Ode
mne bral peníze „pro Natašu“ a jí je nedával. Vnějšně
vypadal na aristokrata, který prohrál v kartách, v duši
však zůstával malým podvodníčkem. V Mnichově ho
nazývali učedník-mučedník.
Jako výsledek mého vyšetřování se stalo jasným, že
moje ideální nevěsta, která se vydávala za ruskou šlech-
tičnu, ve skutečnosti vůbec nebyla šlechtičnou, ale les-
bičkou. K tomu nebyla ani Ruska, nýbrž poloviční židov-

- 55 -
ka, což ona starostlivě tajila přede všemi, přičemž stejně
tak puntíčkářsky, jako její otec tajil své židovství.
Jelikož se Nataša stávala plnoprávnou hrdinkou mého
nového románu, chci-li ji jako umělec věrně zobrazit,
musím dobře pochopit motivy jejího jednání.
Tedy, jelikož jsem zjistil, že Nataša byla lesbičkou,
znamená to, že byla degenerátka. Degenerace se skládá z
pohlavních zvláštností, které jsou doprovázeny anomálií
psychiky. Například, u Nataši se degenerativní nákaza
projevila lesbickou láskou a sadistickou povahou.
Ale degenerace je dědičná, je to příznak vymírání
daného rodu, a nejlepším způsobem odhalení degenerace
rodu je prozkoumání celého rodinného rodokmenu. Pustil
jsem se do zkoumání rodokmenu Nataši „von“ Meyer-
Mejerovič, a okamžitě jsem si všiml několika podivností.
Soudě podle starých fotografií z jejího rodinného
alba, v mládí byl papele Meyer velmi krásný muž. Sku-
tečný andělíček. Absolutně se nepodobal židovi. Ačkoliv
při bližším pozorování, měl jsem dojem, že tento cheru-
bín vypadá poněkud příliš nasládle...
Oženil se cherubín Meyer ne s líbeznou dcerou z
vyšší společnosti, ale s nechutnou a ctižádostivou babou
z rodiny „kupců-prasolů“ [kteří jezdili a skupovali maso,
ryby, dobytek nebo sůl], která byla o hodně starší než
slaďounký muž-andílek. To ukazuje na Oedipův, neboli
mateřský komplex a je to vždy, když muž hledá nevěstu
- 56 -
ne jako družku, ale jako svoji matku. Zjednodušeně, když
o tom lidé slyší, odplivnou si a řeknou: „Fuj, job tvoju
mať, čert ví, co on je zač!!!“ A mají svého druhu
pravdu...
V každém případě, vidíme u Meyerů divnou rodinnou
situaci, v které žena je pravý chlap, a muž je tak trochu
baba. Nejen externě, ale i charakterem. Na tento námět,
na vztah anomálií pohlaví a charakteru, existuje celá řada
zajímavých knih. Například, známá kniha dr. Otto Wei-
ningera „Sex a charakter“, kterou jsem tehdy také doko-
nale prostudoval.
Dr. Weininger byl jediným synem židovského řeme-
slníka z Vídně. Ukázalo se velmi záhy, že měl velmi
vysokou inteligenci. Studoval filosofii, biologii, psycho-
logii a ovládal několik jazyků. Roku 1922 napsal svou
disertační práci, kterou publikoval jako knihu pod
názvem „Sex a charakter“, za kterou obdržel diplom
doktora filosofie. Tehdy mu bylo 22 let, přičemž ten den,
kdy obdržel diplom, přešel z židovského náboženství na
křesťanskou víru. Kniha 22-letého filosofa měla ohlas po
celém světě. V němčině měla přes 40 vydání a přeložena
byla na mnohé světové jazyky, včetně ruštiny.
Stoupenci dr. Weiningera jej pokládali za genia, jeho
nepřátelé jej zvali degenerátem, epileptikem, hysterikem
a bláznem. Vždyť sám dr. filosofie Weininger po publi-

- 57 -
kaci své knihy upadl do hluboké melancholie a brzo se
zastřelil. Zde máte další židovské wonder-dítě.
V knize „Sex a charakter“, na základě jím shromáž-
děného rozsáhlého materiálu, dr. Weininger dokazoval,
že muž (skutečný, normální muž) je symbolem všeho
kladného, produktivního a morálního, zatímco žena (zde,
zdá se, bral do úvahy ženy-rusalky) je symbolem nega-
tivním, neproduktivním a amorálním. Podle něho „vše
zlo lidstva má kořeny v bisexuáních lidech“ a je výsled-
kem smíšení mužských, tedy dobrých elementů, s žen-
skými, špatnými.
Jako lék od všech těchto problémů a neštěstí lidského
rodu, dr. Weininger doporučoval všem dvoupohlavním
existencím sexuální zdrženlivost, to jest stav mnišský,
který už dávno se používá prakticky ve všech velkých
církvích. Ve všech, KROMĚ ŽIDOVSKÉ.
Vůči židovstvu, pokřtěný žid dr. Weininger vystupo-
val jako nejfanatičtější antisemita. Přirovnával židy k
degenerativním ženám. Přičemž hned po jeho smrti vyšla
druhá kniha „O posledních věcech (úvahy a aforismy)“,
v které bylo ještě více antisemitismu, než v té první. Za
to vše, filosof Weininger, podobně jako filosof Spinoza,
si vysloužil od židů cherem, což je hebrejská anatéma s
černými svícemi [vyloučení, prokletí].
Když psal, že vše zlo lidského rodu bere kořeny v
bisexuálnosti degenerativních individuí, dr. Weininger
- 58 -
měl na zřeteli lidi typu žena-chlap a muž-slaboch, tedy
lidí typu papele Meyer-Mejerovič a jeho ženy-šiksy
[šiksami nazývají židé ty gojky, které si berou za muže
žida].
I kdybychom připustili, že dr. Weininger měl pravdu,
a jelikož statistika dr. Kinsay a dr. Wittelse dokazuje, že
takových dvoupohlavních rusalek a vodníků je velmi,
velmi mnoho, tak tedy... co s tím můžete dělat? Zastřelit
je všechny, to přece nejde. Možná právě proto naše
židovské zázračné dítě, dr. Weininger, se sám zastřelil.
***
Dvakrát v životě se okolo mne točily ženy, které mne
zarputile a nepochopitelně odmítaly. Později jsem se
dozvěděl, že obě měly syfilis aktivní formy. Tehdy jsem
si pomyslil: „Bohudíky, že mne odmítly“.
U Nataši Meyer-Mejerovič to bylo horší, než syfilis.
Vždyť syfilis lze vyléčit, ale Natašina nemoc je nevylé-
čitelná. Kolik hoře by mi byla přinesla, kdyby mne neod-
mítla? Vzala by si mne, nadělala by mi plno dětí, ale za
mými zády by mne nepřetržitě klamala s ženami. Dříve
nebo později by to skončilo rozvodem. Tehdy by mi
sebrala moje děti, a já bych na ně platil alimenty celý
svůj život. K tomu, ona je přece polo-židovka, tedy děti
by byly židy ze čtvrtiny (jak Hitler), a až by dorostly, je
zcela možné, že by byly přesně takovými degeneráty,
jako jejich matka.
- 59 -
 Mnohým lidem se to také stává, jenže nechápou, co
se s nimi děje, proč se jim život nedaří, nebo možná
začínají chápat, ale až mnoho, mnoho let potom. Stěžovat
si pak je už pozdě, vlastně není ani kam... Vždyť u žád-
ného soudu nic nedokážete...
Když jsem proanalyzoval všechny dostupné infor-
mace o mojí bývalé nevěstě, měl jsem pocit, jakoby
kolem mne proklouzl veliký, krásný a jedovatý had. Ten
samý starý Had, který prostřednictvím Evy pokoušel už
Adama v ráji. Tento had se pokoušel podstrčit svůj zaká-
zaný plod i mně...
Je to hořký plod, plod poznání Dobra i Zla, Štěstí i
Neštěstí, Umu i Nerozumu, Života a Smrti. I vzal jsem
toto zakázané ovoce, a okusil jsem zakázaného plodu. Co
přijde dál? Vždyť Had řekl Ženě: „Otevrou se oči vaše; a
budete jako bohové, vědouce Dobré i Zlé.“ [opsáno z
české bible, Genesis 3:5]

- 60 -
 Kapitola 2: Bledé spirochéty degenerace
„Kdož se líbí Bohu, zachován bývá od ní, ale
hříšník bývá od ní jat.“
(Ecclesiastes 7:26)
Odedávna, učenci virologové, ve snaze pomoci celému
lidstvu, dělali první pokusy sami na sobě. Tak i já, vůlí
osudu, ocitl jsem se účastníkem podobného experimentu,
a naučil jsem se přitom několika velmi zajímavým
věcem, s kterými se chci teď podělit se svými čtenáři.
Jelikož chování nosičů degenerativní infekce bylo
opravdu velmi, velmi neobvyklé, „vzal jsem mikroskop“
a začal zblízka a ze všech stran pozorovat ty bizarní
spirochéty degenerace. A nejprve - moji bývalou „ideální
nevěstu“ lesbo-sadistku Natašu von Meyerové. Konec-
konců, právě ta historie s Natašou mi umožnila pochopit
mnoho podivných věcí, kterých jsem si předtím sice
všiml, ale nepřidával jim významu.
Tak tedy, sedím ve svém studiu na Riverside, poku-
řuji dýmku a vzpomínám...
V létě roku 1945, když jsem byl ještě sovětský
důstojník v Berlíně, můj šéf, generál Šabalin, mě jednou
požádal, abych okamžitě vypátral a přivedl do štábu
překladatelku Lízu Stěninu.4 Bylo to večer, po práci. Tak
4
viz kniha „Berlínský teror“, Píseň Vítěze“, str. 283-291
- 61 -
jsem dojel k Líze do bytu a náhodou našel ji v poněkud
neobvyklé společnosti... Byl u ní mladičký Němec.
V té době měli sovětští důstojníci přísně zakázáno
mít nějaký kontakt s místním obyvatelstvem, a tato Líza
ke všemu byla také židovka. Třebaže měla řád pouze
tlumočníka ze štábu generála Šabalina, nosila, jak i my
všichni, důstojnický dlouhý kabát. Později, jako členka
sovětské delegace, účastnila se dokonce Norimberského
procesu.
Takže, Lísa je židovka, a já jsem u ní našel na návště-
vě mladého Němce-fašistu... A navíc - v uzavřené zóně,
kde na každém kroku byly hlídky a hlídky.
„Podivné...“ - pomyslel jsem tehdy. Ale ze všeho
nejvíc mne udivilo to, že tomuto „fašistovi“ na pohled
bylo asi 15 let, tj. nebyl to Němec dospělý, ale pozoru-
hodně hezký teenager. Modrooký andílek, blondýn, s
tenkou průsvitnou dívčí kůží. Když mne spatřil, ubohý
chlapec upadl do rozpaků a začervenal se jako panna.
Zato Líza Stěnina se nezačervenala, ale drzý, hubatý hlas
mi řekl:
- Nic strašného jsme nedělali. Zabývala jsem se s ním
německým jazykem.
Andělu podobný chlapec se na mě podíval vyděše-
nýma očima, doslova jako by se něčím silně provinil.
Podivné... Ve štábu měla Líza pověst drzé a sebevědomé
dívky, která tehdy demonstrativně se vyhýbala všem
- 62 -
mužům, a najednou u ní nacházím jakéhosi vyděšeného
andělíčka... Mimochodem, stejným cherubínem byl ve
své době a papá Meyer.
Tehdy jsem stejně ničeho nepochopil, jen pomyslel v
duchu: „Co dělá s holobrádkem, kterému teče mléko po
bradě, sama v noci ve svém bytě?“
Ale Líza zřejmě mi nelhala. Opravdu s ním se zabý-
vala jazykem. Německým jazykem. Jenže v jiném
smyslu.
Vzpomněl jsem si také, že v roce 1952, kdy už jsem
žil na Západě, létal jsem občas do západního Berlína a
dělal tam raport coby člen prezidia „Společnosti rusko-
německého přátelství“. Aby mi tam nebylo smutno a aby
mě ochránili od sovětských agentek, obezřetně mne
seznámili s dvěma německými mayby-girls, okouzlují-
cími studentkami, žijící ve stejném bytě.
Zpočátku se mi líbila brunetka Annush Riehl, ale
dopadlo to tak, že jsem se ocitl v posteli s její kamarád-
kou - blondýnkou Margaret Nehring. Úplně podle
německého přísloví: „Blondýnky dávají to, co brunetky
jen slibují.“
Kromě toho se ukázalo, že tato blondýna Margit měla
zcela zvláštní techniku lásky. Jen se na ní rozjedu řádně
po našem, náhle vyklouzává zezpod a hbitě a bez řečí
přechází na francouzské milování. Co dělat? Když mi

- 63 -
ženská dá tak, jak já chci, nebudu jí odmítat to, co chce
ona...
Ale já taková francouzská kouzla necením, a abych
zachránil situaci, přecházel jsem k normálnímu milování.
Ale jakmile jsem se rozběhl, Margita opět jako zmije
vyklouzla a opět hledala svoje. Pro spravedlivost nutno
přiznat, že jako žena mne uspokojovala ve všech ohle-
dech, nepočítaje ten podivný „francouzský akcent“.
Podruhé však Margita doma nebyla a tak jsem zašel
na pokec“ do vedlejšího pokoje k její kamarádce Anušce,
která mi předtím tvrdila, že její matka byla... ruská
kněžna. Tato kněžna Anuška byla také velmi atraktivní
dáma, taková větší brunetka s tváří bohyně a zadkem
čistokrevné klisny.
Ale tentokrát, v pokoji této „bohyně lásky“ jsem
narazil na neobvyklou konkurenci. Seděl tam u ní 15letý
chlapec, přičemž velmi hezký, jako krásná dívka. Takový
slaďounký cherubínek, přesně jak u Lízy Stěniny. Jenom-
že svým jednáním Němka Annuš, na rozdíl od židovky
Lízy, jasně dávala mi pochopit, že to byl její milenec.
„K čemu potřebuje taková šlechtěná kobyla 15letého
chlapečka!?“ - znovu jsem pomyslel. Ale ani tentokrát
jsem nepochopil tu podivnou kombinaci.
Řešení této kombinace spočívá v tom, že jak Annuš,
tak i Margit, jak často bývá u kněžek „svobodné lásky“,
byly ve skutečnosti párou lesbiček, a u takových žen
- 64 -
hlavní technikou je orální sex, t.j. orálně-genitální kon-
takty, a chcete-li to vědecky, fellatio a cunilingus. Tak se
ty zbytečnosti nazývají v medicině, jenže v překladu by
to byly netisknutelné sprosťárny.
Proto pasivní Margit vedla si jako žena, a se mnou se
stále uchylovala k felaci, zatímco její aktivní partnerka
Annuš vedla si po mužsky a proto, v nepřítomnosti Mar-
git, hledala si ženám podobné chlapce, zpravidla typu
homo-pasivního, a nechala je dělat sobě cunilingus.
Bohužel, takoví lidé nejsou řídkou výjimkou, jak se
zdá podle francouzských anekdot, ale velmi velmi rozší-
řený jev. Statistika dr. Kinsey tvrdí, že v USA dokonce
mezi manžely se tím zabývá 52% žen a 54% mužů, tedy
prakticky každý druhý ženatý Amerikán. To vysvětluje,
že každý druhý sňatek v USA končí rozvodem. Jelikož to
mnozí normální lidé neví, chodí celý život po světě
poslepu, jak po minovém poli, a často přečasto padnou na
chytře zamaskované degenerativní překvapení.
Přesně k takovému typu žen patřily jak Líza Stěpina a
Annuš Rillová, tak i moje ideální nevěsta Nataša Meyer-
Mejerovič, která mimochodem ve věku 20 let vodila za
sebou takového 15letého cherubínka. A její otec Meyer-
Mejerovič v mládí také byl podobným andělíčkem. A
proto se oženil na tlusté a ctižádostivé babě, starší než on
sám.

- 65 -
 Za všemi takovými, na první pohled nevinnými fran-
couzskými pokusy nejčastěji se skrývají mnohem váž-
nější věci...
Mezitím moje dýmka už vyhasla... Vyklepal jsem z ní
popel, nabil novou porcí aromatického tabáku, a potěšiv
se z odlesků slunce na mohutném Hudsonu, znovu hrou-
žím se do vzpomínek...
Takového slunného letního dne jsme leželi s mojí
„ideální nevěstou“ na teplém písku na pláži Sea-Cliff a
polohlasně uvažovali, jak budeme spolu žít, dělali jsme
plány do budoucnosti... Najednou Nataša nečekaně mi
prohlásila, že s dětmi chvátat nebudeme, že bychom měli
radši počkat. Pět - šest let... Na moji rozpačitou otázku,
se sehranou bezstarostností odpověděla:
- Moje mamka také nechtěla mít děti, ale potom táta
si naříkal, naříkal, až mamka nakonec souhlasila.
Tehdy jsem se pozvedl na loket, pozorně na ni pohlé-
dl a řekl jsem:
- Své mámě se trochu podobáš, ale svému otci ani za
mák.
- Ne, ne, ne! Jsem podobná tátovi! - uraženě vykřikla
moje nevěsta a dokonce nadula své rty. - A už se o tom
se mnou více nehádej!
Bylo zřejmé, že jsem čistě náhodou se dotkl bolesti-
vého místa. V čem to spočívalo? Nataše tehdy bylo 22
let, jejímu otci 55, a matce něco pod 65. Nataša byla
- 66 -
jejich jediné dítě. Narodila se, když bylo otci 33, matce
43. Trochu pozdě... Sama Nataša mi říká, že mamka
nechtěla mít děti, a tatík si naříkal, naříkal, jen tak tak že
ji uprosil.
Proč? Proč mamka oddalovala narození dětí až do 43
let? Proč Nataša tak citlivě reaguje na to, že se vůbec
nepodobá svému otci, a proč zaváděla se mnou rozho-
vory na umělé oplodňování?
Jelikož jsem se dozvěděl, že otec Meyera, t.j. Meyer-
Mejerovič starší byl žid, rozhodl jsem k rozhodnutí těch
záhad pozvat na pomoc zkušené rabíny-talmudisty.
Rabíni dlouho pročesávali své dlouhé a dávno nemyté
ryšavé brady a nakonec autoritativně prohlásili: „Nám je
vše jasné. A právě proto, v případě smíšených sňatků
mezi hebrejci a nehebrejci, uznáváme hebrejcem pouze
dítě od matky-hebrejky, nikoliv od otce-hebrejce.“
Za mnohá staletí životní praxe, sionští mudrci už
dávno věděli, že ve většině případů do smíšeného sňatku
s židy vstupují degeneráti. Tito degeneráti chápou, že
jejich děti budou rovněž degenerátami jako oni sami,
nebo ještě více.
A proto, aby se tomu nějak vyhnuli, často se uchylují
k různým pokusům, které snižují šanci špatné dědičnosti
u dětí: buď přistupují k umělému oplodňování, nebo
jednoduše dělají děcko od jiného chlapa. Je jasné, že

- 67 -
podstrčit jinou mámu je těžké, podstrčit jiného otce je
velmi lehké.
Odtud vznikla i lidová rčení jako „na cizím čuráku
přijet do ráje“ nebo „prstem dělaný“. Ruský lid dávno už
si všiml takových lidí a vyjádřil svůj vztah k nim v prů-
povídkách na první pohled nepochopitelných. Ale hlas
národa, jak známo, je hlas Boží.
Rabíni rovněž už dávno si takových věcí všimli a
tento problém vyřešili následovně: „Když otec je goj a
mamele hebrejka, tehdy, i když udělala děcko od druhého
goje, tak v nejhorším případě dítě bude polohebrejcem, to
jest memzerem. Nevadí, budem ho počítat za hebrejce“.
„Avšak je-li papele hebrejec, ale máma gojka, to jest
šiksa [nežidovka, svině], a navíc jestli tato šiksa udělala
děcko od druhého goje, tehdy její memzer nebude mem-
zerem, nýbrž čistokrevným gojem!! Nic takového! Tako-
vé šiksy nás neoklamou. Děti šiksy za hebrejce pokládat
nebudem!“
Zde máte vysvětlení podivného rabínského zákona
ohledně hebrejských mamele a jejich memzerů. Tento
starý zákon je stroze dodržován i v současném Izraeli.
Názorným příkladem tomu je rodina Nataši Meyer-
Mejerovič. Jako lesbička, ona věděla, že její degenerativ-
nost není náhoda, ale zdědila ji po rodičích. Všimla si, že
její otec i matka tvoří divný pár, a třebaže sama byla
trochu podobná své matce, nebylo u ní absolutně nic
- 68 -
shodného s otcem. Podezřívala už dávno, že zde něco
neklape, a proto tak citlivě reagovala, když jsem v rozho-
voru se náhodou toho dotkl.
Měla před sebou hamletovskou otázku být či nebýt,
přesněji vdát se nebo nevdát, a má-li pro ni vůbec
význam, mít vlastní děti? A proto postavila přede mne
tehdy tak divné podmínky pro naše manželství. A proto
také pro jistotu sondovala mne ohledně umělého oplod-
ňování. Možná, že si představovala, že jsem také degene-
rát? Ačkoliv, při spatření mého údivu, přešla okamžitě na
mně srozumitelné téma - „umělé oplodňování zvířat“.
Divný rozhovor pro budoucí nevěstu.
Podmínky našeho manželství jsme spolu posuzovali v
pokoji, kterou Meyerovi pronajímali tehdy podnájemnici
Táně Kosinské, pracující tehdy s Natašou v newyorkské
filiálce Fondu Tolstého. Potom se Táňa vdala a porodila
dvě defektní děti - dva kretény, tak slabomyslné, že bylo
prostě nemožné je držet u sebe. Američané takové děti
obvykle dávají do speciálních útulků pro debilní děti.
Ze zármutku se ubohá Táňa dala na pití. Doslova od
toho shořela a umřela otravou alkoholem ještě za mlada.
Zřejmě Táňa nevěděla, že lze dělat děti od cizího chlapa.
Ruska Táňa neznala, co dobře znala její chytrá přítel-
kyně, položidovka Nataša Meyerová.

- 69 -
 „Zajímavé by bylo vědět, - pomyslel jsem, - jestli ta
Táňa byla pouze podnájemnicí, nebo možná byla tenkrát
u Nataši také milenkou?“
***
Dvě další degenerátky, vedoucí Tolstého fondu Alexan-
dra Tolstá (13. dítě knížete Lva Tolstého) a její vousatá
hebrejská družka Taťana Schauffus-Rappoport, postou-
pily chytřeji. Obě si vzaly adoptované děti.
Vzpomínám si, jednou jsem zašel do Tolstého fondu
a samotná madam Schauffus šla mi představovat své
spolupracovníky. Přicházíme společně k hubenému
30tiletému muži a ona mi hlásí:
- Seznamte se. To je můj adoptivní syn. Jmenuje se
Kim.
„Kim?“ - pomyslel jsem. „V SSSR taková jména dá-
vají na počest Komunistické Internacionály Mládeže!?“
A její družka, Alexandra Tolstá, adoptovala dcerku,
Helenu Mělnikovou, s kterou potom byly velké nepří-
jemnosti. Vdala se tato „dcerka“ za jakéhosi nedoděla-
ného podivína a potom od něj utíkala oknem k jiným
mužům. Výsledkem byl nakonec rozvod se skandálem.
Zajel jsem i na farmu Tolstého fondu, kde sama Ale-
xandra Tolstá mne všude laskavě vodila. Vzala mne za
ruku, přivedla k jakési malinké zasloužilé stařence v
šátku a povídá:

- 70 -
 - Seznamte se. To je naše správkyně, hraběnka Pani-
na.
„Hraběnka Panina?!“ - odpověděl jsem tenkrát.
„Vždyť to byla jedna z družek Leninových! Kam jsem to
spadl?!!“
Po prohlídce farmy, hraběnka Tolstá mi vyprávěla,
jak za ní neustále chodí sovětští agenti. Jednou byla
takhle v hotelu, zalehla do vany a najednou slyší, jak
někdo v sousedním pokoji otvírá dveře. Okamžitě pocho-
pila, že to jsou sovětští agenti, a ze strachu vyběhla nahá
do chodby. Jako Archiméd!
Aby ji sovětští agenti neukradli a nevyvezli z Ame-
riky, hraběnka Tolstá si opatřila ohromného psa. Veli-
kosti medvěda. Od té doby žila s ním ve svém domě
uvnitř farmy...
Zjevná mánie pronásledování. Jak u svobodofila
Barmina z „Hlasu Ameriky“. Jak u mnichovského bala-
mutila Malamuta. Jak u sebevraha Kravčenka, který
Zvolil svobodu. Jmen takových jsou celé Legie.
Připomínám čtenářům, že ve svém deníku z 29. listo-
padu 1851 hrabě Tolstoj zapsal toto: „Nikdy jsem nemi-
loval ženu... ale často jsem se zamiloval do mužů...
Zamiloval jsem se do muže ještě nevěda, co to je pede-
rastie... Například, Djakov, chtěl jsem ho udusit polibky a
plakat“.

- 71 -
 Ačkoliv, nehledě na toto upřímné přiznání ke své
pederastii, hrabě Tolstoj naplodil 13 dětí. Doslova aby
vyrobil čertovu dvanáctku! Už Marx ve svých dílech
citoval zákon o přechodu kvantity na kvalitu. A hrabě
Tolstoj se zřejmě pokoušel nahradit svoji „špatnou kva-
litu“ velkou kvantitou a naplodil pro čerta dvanáctku
potomků!
Na rozloučenou mi hraběnka Tolstá darovala své
vzpomínky na Lva Nikolajeviče, dvoudílného „Otce“ s
věnováním:
„Drahému Grigorii Petroviči Klimovu!
Dej Vám Bůh sil, zdraví, živosti ducha k pokračování
boje se silami zla, které přemohly fyzicky, ne však
duševně, naši nešťastnou, ale milovanou naši Vlast.
Alexandra Tolstaja, 10. září 1954. Farma fondu Tols-
tého“.
Ještě jednou jsem bedlivě pročetl text těchto dvou
dílů, ale výše převzatý zápis z deníku hraběte Tolstého
jsem v něm nenašel. A přitom ten zápis je klíčem ke
všem záhadám nejen v díle Tolstého, ale i v díle jeho
dcery Alexandry.
Vždyť tím, že založily fond Tolstého, Alexandra Tol-
stá i Schauffus-Rappoportová udělaly velkou a užitečnou
práci, na jakou se kdejaký muž nezmůže. Chci tím říct, že
to byly ženy s duší opravdového muže, i když nosily
sukně.
- 72 -
 Mimochodem, moje Nataša Meyer-Mejerovič také
začala svoji kariéru ve fondu Tolstého, v jeho mnichov-
ské filiálce. Vrána k vráně sedá. Vždyť když se to tak
vezme, fond Tolstého, to je ženský klášter, v kterém
Alexandra Tolstá vykupovala hříchy svého otce, o kte-
rém sám soudruh Lenin říkal, že byl zrcadlem ruské
revoluce. A dnes Alexandr Solženicyn si stěžuje, že ta
revoluce stála ruský národ 60 milionů lidských životů...
Jako filmové aktuality dávno uplynulých let, promí-
tám si v paměti chroniku mé známosti s Natašou von
Meyerovou, s tou bledou spirochétou degenerace, která si
pohrála s mým osudem a málem zničila můj život...
Bedlivá prohlídka genealogického stromu Meyerů
ukazuje, že Natašin otec i matka měly zahnívající kořeny.
Nyní však prozkoumejme i boční větve stromu.
Několikrát jsem se setkal se sestrou Natašiny matky a
s její dcerou. Teta Nataši byla úplný mrzák, koňská noha
a křivá páteř, chodila s velkými obtížemi, kývajíc se
přitom jak kachna z boku na bok. O jejím muži se u
Meyerů nemluvilo, jakoby neexistoval. Ostatně, kdo by
si takovou invalidku bral za ženu? Ale odkud se tedy
vzala její dcera? Prstem vyrobená?
Přičemž její dcerka, tedy Natašina sestřenice, šilhala,
což je jedním z příznaků degenerace... Odtud pochází i
pověra o „škaredém oku“, které prý přináší lidem neštěs-
tí. Ocenili to už takové autority antického světa, jako
- 73 -
Herodot, Vergilius, Horác, Ovidius, Plinius, Plutarch.
Zajímavá kniha na tento námět je i od starého zednáře
Frederica Elvorti s názvem „Zlé oko“ (New York, 1957).
Odedávna se předpokládalo, že uhranout mohou
mrzáci, hrbáči, chromí, lidi se suchou rukou, se zaječím
rtem, koňskou nohou, vlčí pastí a dalšími vrozenými
fyzickými nedostatky. Ale především se to týkalo šilha-
vých, protože pohled je zrcadlem lidské duše. Současně
se však myslelo, že uhranout mohou také někteří výji-
mečně krásní lidé... A právě k této kategorii náležel, zdá
se, i otec Nataši, cherubín Jurij.
Zednář Elvorti dále nám tvrdí, že „škaredé oko“ mají
i... katoličtí mniši a duchovní. Přitom tento starý zednář
„zapomněl“ připsat do této kategorie i své spolubratry
zednáře. Takže do seznamu nosičů škaredého pohledu
patří jak zjevní čarodějové a vědmy, tak i mniši a
duchovní, což jest v plném souladu s marxistickým
zákonem o jednotě a boji protikladů.
Vzpomněl jsem si na jednu příhodu: Jednou začala
Nataša mně na rameni kňourat a naříkat si, že se bojí se
vdávat, protože „u mamky je ještě jedna sestra, která
pracuje v „Hlasu Ameriky“ a která se velmi nešťastně
provdala, ale bohudíky neměla děti“. Ještě jedna degene-
rátka?

- 74 -
 A u otce Meyera je bratr chromý od narození, starý
mládenec. Nikdy nebyl ženatý, děti neměl. Tak tedy
jakýsi vyrozenec, ale čestný vyrozenec.
Tvoří se nám tím dosti charakteristický obrázek dege-
nerativního, usychajícího rodinného stromu.
Tehdy, v zápalu lásky, neobracel jsem pozornost na
všechny tyto věci. Jak se říká, láska je slepá. Neříká se
lidově: líbali se - veselili, počítali - zaplakali?
Kdysi jsem houževnatě studoval knihy z elektrotech-
niky, ale nyní s nemenší houževnatostí jsem seděl nad
traktátem katolického preláta Montegue Summersa
„Historie magie a démonologie“.
Ta kniha byla napsána obtížným a pro obyčejného
smrtelníka málo pochopitelným jazykem, svého druhu
středověkou šifrou, kterou církev používá při bohoslužbě
dodnes. Ale mně, po studiu vyšší matematiky, integrá-
lech a diferenciálech, podařilo se mi rozšifrovat skoro
celou středověkou šifru.
Prostě stačí namísto slova „ďábel“ použít slovo
„vyrození“, které se skládá z pohlavních nenormálností, z
psychických chorob a některých vrozených deformací
lidského organizmu. A proto, všichni démoni, běsové,
čerti a další nečistá síla bývají nejčastěji lidé, u kterých
jsou všemožné kombinace nervových, psychických a
duševních chorob. Nejšastěji tyto vědmy a vědmáci,
čarodějové a čarodějnice jsou jen obyčejní vyrozenci a
- 75 -
psychopaté se zjevnými nebo starostlivě skrývanými
pohlavními nenormálnostmi.
Pokračuji pomalu v listování protokolů středověké
inkvizice, v kterých svatí otcové i učení medikové předá-
vají mi podrobná hlášení o paktech s ďáblem. Při čemž
tyto pakty, jak se ukázalo, nejčastěji byly podepsány krví
individua, který oddával svoji duši ďáblu. Z toho lze
pochopit, že degenerace, to jest „pakt s ďáblem“, byla
vždy jaksi spjata s krví daného člověka. To vše je pravda.
Vždyť tenkrát ještě nic nevěděli o genech... Degenera-
tivní kontaminace, to je genetická záležitost.
Čtu dál a dozvídám se, že po podpisu takového paktu,
ďábel často nechával na těle lidí, kteří mu prodali duši,
speciální znak, který se nazýval „znak vědmy“ nebo také
„pečeť ďábla“.
Vzal jsem do ruky červenou tužku a začal to vše
podtrhovat. „Pečeť ďábla“ nebo „znak čarodějnice“ se
pokládalo za nejdůležitější příznak na těle jeho sluhů.
Myslelo se, že člověk, který měl takovou pečeť, je ve
službě ďábla nebo je s ním ve spojení. Tato pečeť, podle
pravidla, byla vždy necitlivá k bolesti a při píchnutí i
značně hluboko netekla krev. Znak čarodějnice obyčejně
byl podobný mateřskému znaménku tmavého nebo
červeného zbarvení různé formy i velikosti. Někdy tato
skvrna má obrys žáby nebo netopýra, říká Delrio, nebo se

- 76 -
podobá stopě zajíce či žáby, pavoukovi, štěňátku nebo
myši.
Bylo to vše potvrzeno podrobnými důkazy četných
svědků ve středověkých procesech.
Neobyčejně erudovaný páter františkánů Ludovico
Sinistrari ve své učené práci „O démonologii“ psal:
„Ďábel umisťuje svoji pečeť na těch čarodějích a věd-
mách, u kterých očekává trvalou spolupráci... Pečeť
klade na nejskrytější části těla - u mužů pod víčka, v
podpaží, pod rty, na záda nebo jiné zadní místo, ale u žen
obyčejně na prsa nebo na pohlavní orgány“.
Středověcí medikové, zpravidla, pečlivě zkoumali
vědmy obviněné z čarodějství a pokud našli nějakou
pečeť ďábla, propichovali tyto skvrny speciálními stříbr-
nými jehlami. Vědmám přitom zavazovali oči, aby nevě-
děly, kdy je píchnou. Skutečné vědmy při takové proce-
duře necítily bolest a netekla jim krev, i když medikové
píchali až 3 palce hluboko.
Dále jsem se setkal s následujícím zajímavém pozo-
rování: „Někdy v tom místě kůže se snižuje, jako by bylo
tělo prázdné“. Totiž, když středověké vědmy-krasavice
se pokoušely zbavit se ďáblova pečeti, vyřezávaly si ji
samy, ale zůstávalo prázdné místo. Mnichové-inkvizitoři,
jak je vidět, tyto triky dobře znali...
Při čtení jsem si vzpomněl, že když Nataša Meyer-
Mejerovič mi postavila své podivné podmínky k našemu
- 77 -
sňatku, ukázala mi prstíkem svůj podbradek a ostražitě se
mne ptala: „Víš, co to je?“
Podíval jsem se zblízka a viděl jsem, že z levé strany
má malinkou jizvu - bělejší skvrna lehce vrásčité, jakoby
mrtvé kůže velikosti třešničky a tělo pod ní jakoby bylo
prázdné!
„Když jsem byla malá“, - vysvětlila mi Nataša, -
„měla jsem zde velké mateřské znamínko. Jako černý
suk. V mých osmi letech tatínek myslel, že by to kazilo
moji krásu a dovedl mne k doktorovi, který mi to vyřízl.
Ale zjistilo se, že ten krám má velmi hluboké kořeny a
bylo nutno řezat až ke kosti a potom ještě vypalovat
nitrátem stříbra (pekelným kamenem). Proto mi zůstal
takový šrám.“
Při tom se na mne zblízka soustředěně podívala, jako-
by prověřovala, znám-li to nebo ne. Nepochopiv moji
reakci, po chvilce dodala: „Já mám ještě jednu takovou
skvrnu... Na prsou...“
Takže, Nataša měla pod bradou i na prsou to, co ve
středověku se nazývalo „pečeť ďábla“. Tedy dobré staré
časy by Natašu ocejchovaly za vědmu, za člověka, který
je ve spojení s ďáblem. V tom, mniši-inkvizitoři měli
pravdu. Vždyť Nataša skutečně byla lesbo-sadistkou.
Zjevně ji těšilo, když škodila jiným lidem. Dovolte mi
otázku: Kdyby Natašu včas lidi rozpoznali a všem to

- 78 -
oznámili, že je čarodějnice, udělali by tím druhým lidem,
včetně mně, škodu nebo užitek?
Mnichové prohlašovali, že pakt s ďáblem se zpravidla
uzavírá na celý život; i když ze začátku může být jen na
jistou dobu, ale vždy se potom obnovuje.
I u Nataši to platí... Nejprve byl „dočasný“ lesbijský
románek s Luskou Černovou-Schwartz, potom se poku-
sila stát normální ženou a vzít si mne za muže (ale přitom
se bála, že znovu ji to potáhne k lesbičské lásce), ale
potom se spolek s dáblem obnovil láskou k prašivé Leke
Boldyrevové.
Nastoupil večer, za oknem se už ztemnilo, a já zapí-
nám stolní lampu a s rostoucím zájmem a se sevřeným
srdcem čtu dál „Historii čarodějnictví a démonologie“...
„Roku 1222 diakon, kterého soudil arcibiskup Land-
ton, byl spálen v Oxfordu za provinění ze zoofilie. Aby
se mohl ženit s hebrejkou, dokonce přestoupil na judais-
mus.“ - Profesor E. R. Evans vysvětluje: „Zdá se poně-
kud podivným, že křesťanští zákonodárci přijali hebrej-
ské zákony o trestu za obcování s dobytkem [s gojem],
ale použili je proti samotným hebrejcům.“
Juristé té doby seriózně diskutovali o tom, je-li sodo-
mií obcování křesťana s židovkou nebo žida s křesťan-
kou. Například Damhowder to pokládal za zoofilii. Nico-
la Boor za tím účelem cituje jakéhosi Johanna Alardusa,
který ve svém domě v Paříži žil s židovkou a měl s ní
- 79 -
několik dětí. Kvůli společnému životu jej obvinili v
sodomii a spálili současně s jeho židovskou konkubínou,
„protože obcování s židovkou je totéž, jakoby muž obco-
val s čubou.“5
Dalo by se říci, že citují Šulchan Aruch, tento krátký
konspekt židovského Talmudu [pouze prohodili slova
nežidovka a židovka]. Má to svoji logiku. Nic nového
pod lunou. Zdá se, že mnichové svoji věc dobře znali.
Znovu jsem přečetl toto místo a opět jsem si vzpo-
mněl, jak mi Nataša povídala: „Víš, Gríšo, já miluji psy
víc jak muže“. A vzpomněl jsem si přitom, že vlastně
byla polo-židovka a lesbo-sadistka, a homosexualita je
někdy spojena se zoofilií... Středověká inkvizice to znala
dost dobře. Také Nataša to znala, a teď to znám i já. Za
starých dobrých časů papele Meyer-Mejerovič, jeho
žena-šiksa i jejich dcerka Nataša byli by věhlasně prohlá-
šeny za čaroděje a možná i dovedeny na hranici inkvi-
zice... Bylo to dobře nebo špatně?
***
Pamatuji si, že jsem četl čerstvý výtisk novin „Nové
ruské slovo“ a tam v rubrice „Kronika“ jsem čistě náho-
dou spatřil následující ohlášku: „28. října v pravoslavné
církvi sv. Jana Křtitele se konal sňatek dcery našeho
spolupracovníka Jurije Meyera - Nataši J. Meyerové s

5
str. 106
- 80 -
Harry Clarksonem“. Mimochodem, to byl kostel, v kte-
rém chytrácký papele Meyer-Mejerovič hrál roli kvestora
(pokladníka) a sbíral peníze na jeho rekonstrukci. Udělali
kozla zahradníkem...
Začal jsem sbírat zprávy o manželovi Nataši a brzo
jsem se dozvěděl, že Harry je žid. Takže vědmu Natašu
oženili s židem - za starých dobrých časů by ji namísto
oltáře dovedli na hranici s obviněním hříchu zoofilie...
Nataša se rozhodla vdát se po vzoru své lesbičské
milenky Lusky Černové, která, jak si pamatujete, si také
vzala degeneráta (pederasta). I Nataša si našla třídně
blízký element - degeneráta stylu básníka Váni Jelagina,
který mimochodem též byl položidem a který, hledě na
ni, výmluvně vzdychal - „Och, miluji lízat!“, na což
Nataša odpovídala - „Tenhle by mi vyhovoval“..
Jak už víte, podle znamenité statistiky dr. Kinsey
mezi manželskými páry v USA, 52% žen a 54% mužů
praktikují „orální sex“, což podle pravidla označuje
homosexuální orientaci individua. Tak i nově-objevená
Mrs Clarkson se svým mužem Henrym nejpravděpodob-
něji budou zkoušet minet, jako ve francouzských anek-
dotách. Ona ho bude cucat, on ji bude lízat. Občas, je
fakt, Nataša se uchýlí na otevřené lesbičení, a Harry na
pederastii. Vzpomeňte si na svaté otce, podle kterých
smlouva s ďáblem se vždy obnovuje... Zato v takové

- 81 -
čarodějnické rodině zavládne jakási vnitřní harmonie,
neboť dvě boty tvoří vždycky pár.
Takže čarodějnice Nataša s židem Harry našli jeden
druhého, u oltáře pravoslavné církve úspěšně zamasko-
vali se jako normální lidé. Člověk by mávnul rukou, čert
je vem, ať si žijou, jak se jim líbí... kdyby ovšem nedělali
jiným lidem všivárny a kdyby nerodili děti-degeneráty.
Vzpomínám si, jak jsem viděl jako 15letý kluk na
Rudém náměstí v Moskvě vyletět z brány Kremlu sled
vládních automobilů, lincolnů s honicím psem jako
ozdobou na radiátoru. Nejen prezidenti USA rádi jezdí v
lincolnech, já též letím na svém lincolnu s odkrývající se
střechou, jedu do hlavního města Kaščejeva císařství –
Washingtonu. [Nesmrtelný Kaščej je pohádková opera
Rimského-Korsakova, začínající v unylém a mračném
carství - viz Golovinova skizza k baletu Stravinského
Pták Ohnivák]. Jedu tam dělat výslech podle všech pra-
videl Nové Inkvizice ke šťastným novomanželům.
Dojel jsem do Washingtonu, zastavil svůj lincoln u
vchodu do budovy, vyjel do druhého poschodí a tam brzo
našel svoji bývalou „ideální nevěstu“ - vědmu Natašu,
která v tu chvíli zuřivě mlátila na stroji další výzvu ke
svým bratrům a sestrám v SSSR.
- Jak se vede, paní Clarsonová? Slyšel jsem, že jste se
vdala za žida? - zdvořile jsem se jí zeptal.

- 82 -
 - Ne, ne, kdepak! - koketně se na mě usmála. - On
není žid, ale poloviční žid.
Tehdy jsem zadal čistě rabínskou otázku:
- A kdopak z jeho rodičů je žid - papele nebo mame-
le?
- Jeho máma je židovka, - skloniv pohled, vysvětlila
Nataša.
- Což podle rabínských zákonů znamená, že je žid, -
prohlásil jsem rezolutně. - U tebe je to co - hlas krve?
Jako odpověď, Nataša jen nevolně svraštila obličej.
- A kdo je papele tvého muže? - pokračuji ve výsle-
chu.
- Nevím. Oni s jeho mamele už dávno nežijí spolu...
Z boku pohlédnul jsem na vyříznutou ďáblovu pečeť
na bradě mojí čarodějnice Nataši a poznamenal sám pro
sebe - „Rodiče jejího muže jsou v rozvodu“.
Tou dobou jsem už věděl, že hlavní příčinou rozvodů
jsou pohlavní a psychické anomálie - výsledek degene-
race daného rodu. Buď u mámy, nebo u táty, a nejčastěji
u obou. Proto děti z rozvedených rodin zpravidla mívají
také problémy. Ne vždy, ale ve většině případů. Je
zřejmé, že proto Harry a Nataša se našli - vrána k vráně
sedá.
- Vždyť i tvůj papele je žid, - uvažuji nahlas, jak zku-
šený rabín. - Proč vlastně jsi to přede mnou tajila?
Odpovědí bylo - mlčení.
- 83 -
 Skončiv svůj výslech, vyšel jsem z šedé budovy
„Hlasu Ameriky“, sedl za volant a jel zpátky do New
Yorku, pokračovat v práci nad svojí novou knihou.
***
Brzy začala řetězová reakce. V pořadí za vědmou Nata-
šou vrhla se do manželství také její uhrovitá milenka
Leka Boldyrevá, kterou Nataša svého času vášnivě líbala
a přitom mne ujišťovala, že se zamilovala do pohledného
pilota, blondýna s modrýma očima. Leka byla opravdu
blondýna, i když ne s modrýma, ale s vodnatýma a stu-
denýma rybíma očima.
Zajímavostí je, že při výběru ženicha u této Leky
vkus byl stejný jako u Nataši - Leka také si vzala žida. A
papá Leky, hlava NTS (odbor Solidaristů) ve Washing-
tonu - Koka Boldyrev, stejně jako Nataša, se v rozpacích
hájil před známými a tvrdil, že jeho zeť není opravdový
žid, jen žid z poloviny.
O solidaristech z NTS se dlouho říkalo že všechna
jejich solidarita spočívá ve svobodném zednářství, a teď
dcera hlavního NTS-sovského vůdce náhle si bere žida.
Co se tu děje? Je to proto, že antisemité neustále tvrdí, že
svobodné zednářství je vždy žido-zednářství?
Pokuřuji svoji dýmku a přemýšlím o tom, co jsem
viděl a slyšel ve Washingtonu, občas se kouknu na zlaté
rybky, pokojně vrtící ocáskem v akváriu na mém psacím
stole, ale život sám mi pomáhá psát můj román o
- 84 -
„HOMO-sověticus“ - já sotva držím tempo analyzovat a
zaznamenávat, co se děje kolem mne.
Takže položidovka Nataša „von“ Meyer Meyerowitz,
v mládí žhavě lesbičila s Luskou Černovou... A tato
Luska také byla položidovkou jako Nataša, což ona,
pravda, na rozdíl od Nataši, nijak zvlášť neskrývala. Otec
Lusky byl pokřtěný žid a svého času jednoduše změnil
jméno a stal se ze Schwarze Černovem.
Nicméně, moji rudovousí rabíni zde nesouhlasně
vrtěli hlavou a znovu mi namítali:
- Ech, když pouze Lusčin papele je hebrej, avšak
mamele je gojka, tj. šiksa, my ji za hebrejku považovat
nebudem. Ona je nejspíš - prstem udělaná. Nás tyto šiksy
neoklamou. Tato Luska se pouze domnívá, že je polo-
židovka.
Na každý případ, rozhodl jsem se prověřit své porad-
ce-rabíny a... co se stalo?! Znovu se ukázalo, že rabíni
měli pravdu - Luska absolutně nebyla podobná na svého
otce! Stejně tak, jako Nataša na svého! Otec Lusky byl
typický černovlasý žid, a Luska byla slaměná blondýnka
s šedýma očima, u které absolutně nic hebrejského neby-
lo (jen charakter měla sviňský - hysterička a psychopatka
jako její matka).
Mimochodem, Luska měla ještě mladší sestru, jenže
každý věděl, že její sestra je adoptované dítě, a ta byla

- 85 -
povahou - ne taková mrcha, jak Luska. Dá se usoudit, že
porodit druhé dítě Lusčina matka nedokázala. Proč?
Podobný příběh se odehrál s Luskou samotnou. První
porod měla velmi těžký - několik měsíců před porodem ji
dali do nemocnice a prodělávali tam s ní nejrůznější
složité machinace, než došlo k porodu. Její dítě, syn
Aljoša, nebyl zcela normální... V takových případech,
další porod zpravidla se nedoporučuje.
Ale brzy potom se objevila u Lusky dcera... Zdá se,
že zvolila řešení své matky a vzala do výchovy dítě, které
představila jako své vlastní. Chcete-li si ověřit původ
druhého Lusčina dítěte, stačí provést srovnávací analýzu
krve otce, matky a dítěte. Tyto testy se obvykle dělají na
základě rozhodnutí soudu, když se jedná o placení ali-
mentů v případě sporného otcovství.
Pro příklady nemusím chodit daleko. V roce 1940,
takovou expertýzu požadoval můj přítel Jurij Melnikov -
a vyhrál. On už skoro rok platil alimenty, a pak zjistil, že
dítě není jeho. A takové triky se vyskytují v životě čas-
těji, než si myslíme.
Arkadyj Lvov má dobrý příběh na toto téma - žena
leží v nemocnici, čeká druhé dítě, a současně vážně
onemocněl její osmiletý syn a naléhavě potřeboval trans-
fuzi krve. Vzhledem k tomu, že otec a syn zpravidla mají
stejnou krev, lékaři ve spěchu, dělají transfuzi z otce na
syna - bez kontroly. Po transfuzi syn upadne do kómatu a
- 86 -
umírá. On a jeho otec byli odlišné krevní skupiny... To
znamená, že matka měla syna ne od manžela, ale od
někoho jiného a otec, nevěda o tom, zabil „svého“ syna.
Co myslel tento oklamaný manžel o své ženě, která v ten
moment ležela a rodila mu druhé dítě?
Přečetl jsem tento příběh a pomyslel: „Dost možná,
že autor-žid vzal tenhle příběh ze života? Píše o své
manželce nebo o některém ze svých přátel?“
A tak, sedím za svým stolem, analyzuji shromážděné
materiály, a pod mým „mikroskopem“ bledé spirochéty
degenerace vážou se jedna k druhé, tvoříce už celé míče
nebo řetězy. Ale pod objektivem mikroskopu plazí se
další taková spirochéta a kolem sebe shromažďuje další
degenerativní řetěz...
Nazývali tuto spirochétu Musa a žila tato Musa v jed-
nom bytě se svou přítelkyní... Luskou Černovou. Nic-
méně, jestliže Luska byla lesbičkou aktivního typu, Musa
byla pasivní lesbo-kočičkou. Ani ryba ani rak, a celá v
akné, jako by měla shnilou krev...
Později si tato shnilá Musa vzala žida Maeva, který
pracoval na „Hlasu Ameriky“ v Mnichově. Stejný příběh,
typický pro šiksy-degenerátky. Zprvu se „kamarádila“ s
lesbičkou položidovkou Luskou, potom si vzala za muže
žida.
Mimochodem, podobný postup byl v rodině Alexan-
dra Solženicyna. Ve své knize „August XIV“, popisuje
- 87 -
podrobně rodinu svého otce - Isaaca Laženicyna. Při tom
Solženicyn nám oznamuje, že jeho matka nejprve se
přátelila s židovkou, a pak - se provdala za židovského
vykresta Loženicyna který při křtu z Isaaka se stal Isa-
jem. Z tohoto manželství přišel na svět Alexandr Isajevič
Solženicyn. Teta Solženicyna, Irina Ščerbak, hlásí další
zajímavý detail - otec Alexandra Solženicyna skončil
život sebevraždou (a to ve chvíli, kdy jeho manželka byla
na 3. měsíci těhotenství). Mohlo by se zdát, že by měl být
šťastný, že jeho žena mu rodí dědice, ale on, místo toho
střílí sebe. Proč? Možná i on si uvědomil, že jeho man-
želka otěhotněla ne od něj, ale od jiného strýce?
Manžela Musy - žida Victora Maevu jsem také doce-
la dobře znal. Před svým útěkem na západ Maev sloužil
jako paramedik (felčar) v sovětské armádě ve východním
Německu a současně - dělal ženám ilegálně potraty.
Jedna z jeho pacientek zemřela po takovém potratu, a
Maev, aby se vyhnul soudu, okamžitě uprchl na Západ,
kde prohlásil, že „zvolil svobodu“ z lásky k demokratic-
kým hodnotám západního světa. Je fakt, že je lepší chodit
svobodně na Západě, než sedět ve vězení na Východě...
Jako předseda COPE, měl jsem tehdy právo na první
rozhovor s čerstvými přeběhlíky, abych - pokud jsem je
potřeboval - vzal je na práci do COPE. Když jsem je
nebral, tak šli do NTS, na rádio „Hlas Ameriky“ nebo do
„Radio Osvobození“.
- 88 -
 Tak jsem se podíval na Maeva - kluzký typ, slintající
rty, nedívá se do očí - a odmítl jej. Potom Charlie Mala-
mut - můj kolega z psychologické války, coby žid žida
vzal jej do „Hlasu Ameriky“ a nabral si tím nepříjem-
nosti na svou lysou hlavu.
V té době, jsem zařídil další setkání rusko-němec-
kého přátelství v Západním Berlíně a rozhodl se vzít tam
Maeva, jako zástupce čerstvého představitele těch, kteří
„zvolili svobodu“. Tento míting tentokrát byl pod heslem
- „Pro vaši a naši svobodu!“ Celý západní Berlín byl
polepen plakáty, a nad východním Berlínem z letadla
začali dokonce rozhazovat letáky, pozvánky,... dokud se
neobjevily sovětské stíhačky.
Takže - jedeme v autě s Maevem na toto setkání,
zastavíme se u křižovatky na červenou, a ulici přechází
zatraceně pěkná Němka. Najednou Maev vyskočí z auta a
utíká za ní, jemu zcela neznámou ženou v Berlíně. Tou
dobou se Berlín doslova hemžil sovětskými agenty, kteří
běžně unášeli a vraždili pro Stalina nevhodné lidi.
Jen tak tak, že jsem chytil tohoto Maeva. Popadl ho
za límec, silou zatlačil zpátky do auta a najednou jsem si
všiml, že z jeho rtů tekou sliny a on se chvěje vzrušením
- jako sexuální maniak.
Och, veselou jsem měl práci v COPE. Je na co vzpo-
mínat.

- 89 -
 Potom tento sexuální maniak Maev se ženil s Musou.
Nicméně, on brzy z Mnichova zcela zmizel, jako vítr v
květnu, a ubohá Musa zůstala jak slaměná vdova. A
balamut Malamut přitom jen pokrčil rameny a všem
odpovídal:
- Nevím... Nic nevím...
***
Hippokrates, otec moderní medicíny, napsal: „nejdůleži-
tější vědou je umění pozorovat.“ Tak i já, jako pilný
student, teď sedím u svého „mikroskopu“ a pozoruji
řetězec bledých spirochét degenerace, které jsou mnohem
nebezpečnější než obvyklé bledé spirochéty.
Zamyslel jsem se nad svým objevem, a v tu chvíli k
pozorované spirochétě přilezla ještě jedna spirochéta -
Alla Žuková, ještě jedna „blízká“ kamarádka Nataši. Alla
mi připadala jako sněhulačka s knoflíkem namísto nosu.
Pokaždé, když mne uviděla s Natašou, okamžitě začala
být na mne hrubá a vrhla se na mne se štěkotem, doslova
jak věrný pes, žárlivý vůči své paní.
Když přijela do Ameriky, Alla Žuková se usadila v
Greenwich Village, kde byl naprostý ráj pro lesbičky a
gaye, a brzy jsem ji náhodou potkal na pláži v Sea-Cliff.
Alla se mi tehdy pochlubila, že už je vdaná, i když to pro
ni bylo „velmi, velmi obtížné udělat, protože ona je
dobrá, zato všichni muži jsou lháři a darebáci“. Její
manžel byl žid a jeho jméno bylo David Gutov. Seděl
- 90 -
tenkrát vedle ní, jako dítě hrál si v písku, přičemž výraz
jeho tváře při tom byl jaksi divný, jakoby ani nebyl z
tohoto světa.
Alla mi něco povídala, a náhle se obrátila k němu a
řekla s úšklebkem:
- Davide, ty jsi můj blbeček?
David tehdy se k ní otočil bázlivě a pokýval hlavou, s
dobrým a jakýmsi žalostným úsměvem, jenomže tak
bezmocně, že mi ho bylo líto.
„To je ale mrcha!“ - Pomyslel jsem si.
Ačkoli tento David vystudoval konzervatoř a univer-
zitu, byl jaksi nějaký nedokončený, defektní, podivný...
Ale zato nyní Alla má muže a dokonce dcerku jménem
Tata!
Mí poradci-rabíni při tom opět začali kroutit hlavami
nesouhlasně:
- E-e-eh, papele je náš, ale mamele je šiksa. Ne, tyto
šiksy nechť klamou své manžely, nás však neoklamou.
Tatu za židovku pokládat nebudeme...
A opravdu, na svou matku byla ještě nějak Tata
podobná, ale na otce Davida nebyla ani kapánek. Stejná
věc jako u Nataši Meyer-Meyerowitz, jako u Lusky
Černové-Schwartz. Opět se uplatňuje jakási zákonitost...
Rabíni si toho již dávno všimli, ale já - teprve teď
jsem prohlédl a konečně pochopil, o co vlastně šlo - ještě
jednou jsem přikývl rabínům, jako opravdový šábes-gój.
- 91 -
 Matka čarodějnice Ally žila zde v Cliff-Sea, v cha-
loupce na muřích nohách. Žila v ní i sestra matky Ally -
bláznivá stará panna, kterou ony neustále se snažily
vystrčit ze svého domu z obavy, že někdy jej zapálí. Ale
ona vzdoruje, nehýbá se, a v současné době žije jako v
bavlnce z dávek státní výpomoci pro práce neschopné.
Ve stejném baráku na kuřecích nohách žila i sestra
Ally - Nataša Žuková, která svým charakterem byla
velmi podobná Davidovi - také byla velmi hodná, velmi
dobrá a velmi podivná. Takže její matka se neustále
snažila jí strčit na krk svou bláznivou sestru - její tetu,
předpokládala, že si budou vzájemně rozumět, protože
„mají mnoho společného.“
Tato Nataša Žuková žila jako jeptiška ve společnosti,
a místo manžela si opatřila velkého psa, který jednal jako
žárlivý manžel, a proto již pokousal všechny sousedy.
Nakonec, sousedé podali stížnost u soudu a chtěli psa
přiotrávit, ale Nataša mi zavolala a celá v pláči pokusila
se mne přemluvit:
- Gríšo, vystup u soudu na ochranu mého psa!
- Cože, jak to myslíš?
- Jako svědek! Řekni jim, že můj pes je hodný. Vždyť
tebe ještě nepokousal.
Jen tak tak, že jsem se jí zbavil.
Vzpomněl jsem si také, že když jsme s Kissou zašli k
Nataše, sotva si Kissa sedla, Natašin pes drze začal Kisse
- 92 -
lézt čenichem pod sukni a potom na ni skákal, jakoby ji
chtěl znásilnit.
Nataša v panice se pokoušela odtáhnout svého psa od
Kissy, zrudla a křičela:
- Tubo, chováš se neslušně!
A-ano, pes vyzradil tajemství své majitelky. Vypadá
to, že pes již dávno přivykl k smilnění s ženami a jiné
zacházení s něžným pohlavím prostě nezná.
Takže, jedna sestra je vdaná za žida, druhá si opatřila
psa. Ale vždyť i položidovka Nataša Meyerová mi také
řekla, že miluje psy více než muže a pak šla a vzala si
žida.
Konečně vidím důvod, proč středověká inkvizice si
myslela, že obcování s židovkou je totéž, jako obcování s
čubou. Oni všichni to věděli. A teď to už vím i já.
Teologická otázka - kdo zde je svatý a kdo je hříšník?
Je to první sestra (ta šílená teta Ally, která zůstala sta-
rou pannou), nebo je to druhá sestra (matka Ally, která
porodila dvě invalidní dcery)?
Je to první dcera (Alla, který se vdala za defektního
žida), nebo je to druhá dcera (Nataša, která se stala
jakousi jeptiškou, a místo muže, opatřila si psa)?
Kdo je lepší, kdo je horší?
Na tuto otázku vám stěží odpoví i sám otec Mitrofan
z kostela v Sea-Cliff. Vždyť může se klidně stát, že mezi
svaté půjde Nataša Žuková se svým psiskem a svou
- 93 -
bláznivou tetou... Takže někdy teologie je věda poměrně
komplikovaná, zvláště pokud ji používáte k analýze
chování vyrozenců, všech těch bledých spirochet degene-
race.

- 94 -
 Kapitola 3: Úvaha o komisaři
Říká se, že velké objevy někdy začaly úplnou maličkostí.
Tak třeba velký Archimedes prý objevil základní zákon
hydrostatiky, když lezl do vany a pozoroval, jak z ní
vytéká voda. Radostí pak zahlaholil „Eureka!“ a vyskočil
nahý na ulici. O Newtonovi se povídá, že na něj náhodou
spadlo jablko, když odpočíval v jabloňovém háji, a to mu
posloužilo k objevu zákona všeobecné gravitace. Tak i já
jsem zcela náhodou narazil na klíč k pochopení mnoha
hádanek v degeneralogii.
Stalo se to takto: Ležel jsem večer v posteli, a před
spaním studoval jsem další knihu o homosexualitě. Vedle
ospale zívala Kissa, listovala v nějakém časopisu, a já
jsem červenou tužkou metodicky zdůrazňoval popis
techniky homosexuálního milování.
Jak se ukázalo, většina gayů dává přednost nikoliv
análnímu sexu, ale orálnímu, totiž že většina z nich
neejakuluje do zadnice, ale do úst. Tehdy jako by mne
najednou udeřil blesk. Plácl jsem se do čela a zvolal:
- To jsem ale idiot! Kdybych to byl věděl dřív...
V mládí jsem slyšel vtipy o homosexuálech, kteří se
používají navzájem do zadnice. Ale nikdo mi neřekl vtip
o tom, jak se vzájemně používají pomocí úst. Samo-
zřejmě, že jsem slyšel nadávky „ty cucáku“ a „držko
pojebaná“ ale nikdy mě nenapadlo, že jsou lidi, kteří se
- 95 -
tím opravdu zabývají. Prostě sovětská cudnost. Ale aby
se o tom ještě psalo???
Přečetl jsem tuto pasáž v knize ještě jednou a znovu
plácl rukou po čele:
- No ne! Tady je... zlatý klíč!
Po mnoho let jsem se motal v samém v centru psy-
chologické války a mezinárodní špionáže. Tam bylo plno
různých záhad: provalení agentů, zrady, únosy lidí,
vraždy a sebevraždy. A téměř vždy tyto záhadné případy
zůstaly nevyřešeny.
Nyní, při práci na románu o ruských lidech nového
typu, to jest o sovětském člověku, o homo sovieticus,
bral jsem epizody z vlastního života a vkládal je do
knihy. Nicméně, stala se podivná věc. Všechny tyto
epizody, jako střelka kompasu, ukazovaly ve stejném
směru, jen mi něco zjevně chybělo.
Uvažoval jsem takto: psychologická válka je zamí-
řena na lidskou psychiku, a otec psychoanalýzy, Freud
tvrdil, že lidská psychika je úzce spojena s jeho pohla-
vím. Nicméně papele Freud zřejmě chytračil a vynechá-
val zde jedno důležité slovíčko. Ne obyčejná psychika,
ale nemocná psychika. A spojena ne se sexem, ale s
homo sexem. Ano. Nemocná mentalita spojená s nemoc-
ným sexem. Normální člověk Freuda nepotřebuje. Na
celý ten freudismus se může vykašlat.

- 96 -
 Hle, například, já, jako normální člověk jsem prostu-
doval mnoho knih o homosexualitě, a to elementární
jsem stále nechápal. Mimochodem, většinu z těchto knih
psali sami homo, a je třeba konstatovat, že oni jsou málo
ochotni vzdát se všech svých tajemství. Takže dnes jsem
jen náhodou narazil na malou, ale významnou technickou
podrobnost. Navíc, ten detail docela legrační je teď
klíčkem, který mi otvírá dveře do celého podzemního
labyrintu.
***
Vzpomněl jsem si totiž na jeden incident. Použil jsem jej
ve svém románu „Mé jméno je Legie“.6 Tam jsem jej
samozřejmě značně zkrátil a proto v románu leccos
chybí, třebaže to celé bylo vzato ze života. Mimochodem,
Dostojevskij také psal „Posedlé“ podle skutečného živo-
ta. Později však, o sto let později, lidi se dlouho dohado-
vali, kdo vlastně byli ve skutečnosti, ti jeho posedlí
běsové. Proto dnes popíšu podrobněji jednu pikantní
epizodu, aby mí čtenáři věděli přesně, od koho já kopíruji
svoje „běsy“.
To bylo v Mnichově. Byl jsem tehdy prezidentem
COPE a šéfredaktorem „Svobody“. Ve skutečnosti, to byl
jeden z prvních speciálních projektů psychologické
války. Další takové speciální projekty byly NTS (solida-

6
str. 357-358
- 97 -
risté), „Radio Liberty“ a „Hlas Ameriky“. Později při-
byly další časopisy „Kontinent“, „YMCA-Press“, paříž-
ské noviny „Ruskaja mysl“, newyorská „Chronika-
Press“ a tak dále a tak dále. Všechny dostávaly peníze od
jedněch a těch samých „neznámých“ zdrojů. A všichni
pracovali na stejných principech.
Ve skutečnosti, ocitl jsem se náhodou být hlavou
přísně utajeného speciálního projektu psychologické
války. Jak to bývá v takových případech, přidělili ke mně
od CIA na kontrolu a na dohled - komisaře se jménem
Aljoša Milrood. A, jak se sluší komisařům, Aljoša byl
žid, a musím se přiznat, - velmi příjemný člověk. O
takových se říká: „Třebaže je žid, je to dobrý člověk“.
Pochází z dobře známé intelektuální rodiny. Jeho otec
pracoval až do války jako redaktor novin „Dnes“ v Rize.
Později se ukázalo, že tento dobrý žid Aljoša celou
válku spokojeně pracoval v oddělení propagandy Gestapa
v Berlíně. Po válce, nejprve dostal práci v britské tajné
službě, ale později přešel k Američanům. To znamená, že
Aljoša byl rozvědčík profesionální. V Mnichově, můj
komisař Aljoša pracoval v konspirativním bytu. Vlastně
pracovali. Se svým sekretářem Slávikem Pečatannym, u
kterého na paži bylo tetování SS...
Takže, jeden den v únoru 1955, jsem seděl se Slávi-
kem a předával mu účetní závěrku. Skončili jsme tuto
věc v sedm večer. Aljoša tam nebyl. Slávik, na mou
- 98 -
žádost, zaběhl do „Pe-Ex“ (to je takový obchůdek v
americké armádě) a koupil mi tam box šampaňského a
krabici s francouzským koňakem. Abych Slávikovi
poděkoval za jeho laskavost, vytáhl jsem tu láhev z
krabice, abychom si při ní ještě popovídali.
Později vidím, že Slávik, který sedí na gauči, už
málem usíná, - je tedy čas, abych jel domů. Slávika
nechávám spát, on tady stejně bydlí, jen v patře výš.
Vstal jsem a začal zastrkovat do kalhot nylonovou košili,
která z nich vyklouzla. Aby to šlo snadněji, rozepnul
jsem zip příklopce... a v tom se stalo něco zvláštního.
Slávek, který až dosud klidně popíjel na gauči, najednou
vstal, přistoupil ke mně a klesl na kolena. Jeho oči byly
zavřené, ústa dokořán, přitom protáhl obě ruce prosebně
dopředu, složené ve formě misky.
Co se děje? Nechápal jsem, co chce, a rychle jsem
vytáhl zip na kalhotách.
- Oh, promiň... Myslím, že jsem udělal chybu, - plaše
zamumlal Slávik. - Myslel jsem, že jsi Aljoša...
Vstal s kolenou, svalil se na pohovce a rychle usnul.
Zasedl jsem do svého Volkswagenu a jel domů. Druhý
den ráno, vzpomněl jsem si na tuto podivnou událost a
rozhodl se, že lepší bude o tom nikomu nemluvit. Slávik
byl dobrák, docela neškodný, ačkoliv nepatrně výstřední.
I tak se mu všichni smějí. Proč mu dělat další ostudu?
Předstíral jsem, že se nic nestalo.
- 99 -
 ***
Teď, když jsem si přečetl, že většina homo ejakuluje do
úst, měl jsem chybějící článek řetězu, který uzavírá a
vysvětluje celou sérii záhadných událostí. Znovu jsem si
vzpomněl na incident se Slávikem, a uvědomil si, že můj
komisař Aljoša Millrood i jeho sekretář Slávik jsou
převlečení homosexuálové.
Vše se mi začalo jasnit, jak na fotografickém papíru,
ponořeném do vývojky.
Aljoša, jak se ukázalo, byl typický aktivní homo-
šakal: agresivní, energický, drzý, hysterický a nevyvá-
žený. Slávik byl pasivní homo-zajíček: chichotající
bytost s poskakující chůzí, nedůvěřující sám sobě. Typic-
ký pár - šakal a zajíček.
Ačkoliv homo-šakal Aljoša byl ženatý, děti neměl. A
vztah s jeho manželkou byl jaksi chladný. Vypadalo to
spíš na fiktivní manželství, manželství kvůli zamasko-
vání, abych tak řekl, manželství pro pohodlí. Aljoša si jen
našel ženu, stejnou jako on sám.
Homo-zajíček Slávik, na druhé straně, nijak se nemo-
hl ženit, a pamatuji si, že ze soucitu, dokonce jsem mu
tenkrát pomohl. Seznámil jsem ho s Kristýnou, jelikož
jsem nevěděl, jak se jí zbavit. Tak jsem ji strčil Slávikovi.
Brzy poté byli oddáni.
Nejprve se Slávik radoval, ale pak si začal stěžovat:

- 100 -
 - Koho jsi mi to namluvil! Vždyť ona je blázen! Jede-
me spolu v autě. Ona mi vyčítá další skandál, a pak
najednou vyskočí z auta, ale vletí do výlohy obchodu!
Rozbije tím tlusté sklo a hlava jí uvízne v pasti. Krev teče
jak z nedoříznutého prasete. Zavolal jsem policii a odvez-
li ji do nemocnice.
Takže, Slávik není spokojen. Kristýna - také ne, při-
čemž znovu mi leze do postele a vyčítá mi:
- Co jsi mi to podstrčil za impotenta? Teď dělej,
musíš mi nahradit manžela!
A komisař Aljoša je také na mne naštvaný, protože
jsem mu oženil jeho miňona. Takže čiň lidem dobré
skutky - a budeš mít jen problémy.
Avšak hleďte, co je zajímavé. Slávik mi řekl, že
Kristýna je židovka. Přede mnou to dobře skrývala.
Vykládala mi, že je Češka, jindy Francouzska a Ameri-
čanka, ale ve skutečnosti byla - beznárodní kosmopolitka.
***
Jsou to všechno, samozřejmě, hlouposti, jsou to drobnosti
běžného života. Ale problém je v tom, že Aljoša a Slávik
byli státními agenty CIA, a v té době podle platného
zákona pederastům bylo kategoricky zakázáno pracovat v
rozvědce, protože by se mohli snadno dát vydírat a pře-
verbovat do KGB.
Zde začíná druhý článek řetězce - věc zabitých NTS-
sovských parašutistů. V počátku 50. let pod záštitou NTS
- 101 -
bylo vhozeno do Sovětského svazu několik skupin para-
šutistů. Všichni přistáli přímo na bajonety čekajících
NKVD. Takže v KGB museli znát místo a čas jejich
výsadky. Znát předem, to znamená - byla jasná zrada. A
k těmto parašutistům velmi blízký vztah měl můj komisař
Aljoša, který tehdy pracoval ve vojenském zpravodajství
G-2 na Galileiplatz. Tento Aljoša připojil k náboru a
výcviku spících parašutistů ještě dva svoje agenty - Igora
Kronzasa a Bogdana Rusakova, kterým tato úloha nijak
neseděla, ale Aljoša je z nevysvětlitelného důvodu postr-
koval.
Když se hlučně provalila třetí skupina NTS-sovských
výsadkářů, v tisku, včetně sovětském, šly divoké pro-
testy, takže, na rozkaz z Washingtonu, celý tento zvláštní
projekt byl uzavřen. Bogdana Rusakova do 24 hodin
posadili do vojenského letadla, a bez ohledu na všechny
imigrační zákony, pod falešným jménem, dopravili rov-
nou do Washingtonu. Ale Igora Kronzasa - vyhnali na
ulici. Oba byli v podezření, jenže přímé důkazy nebyly. I
kdyby byly, soudit je bylo nemožné. To by znamenalo
oficiální přiznání, že sovětský tisk obviňoval Američany
pravdivě.
Znal jsem všechny ty lidi celých pět let a viděl jsem
tehdy hodně divných věcí. Teď začínám chápat, oč
vlastně šlo - a po kouskách skládám dohromady tajemný
obraz událostí. Teď vidím jasně, že Aljoša byl homose-
- 102 -
xuál. A oba z jeho chráněnců měli také problémy - oba
byli bisexuálové. Přesně takové bisexuální prostituty
posílá sovětská rozvědka na Západ za účelem náboru
agentů a vydírání.
***
Nyní pojďme hovořit o třetím článku tohoto tajemného
řetězu. Bezprostředně po incidentu se Slávkem, pocítil
jsem, že se o mne začali seriozně zajímat v sovětské
špionáži. Před tím ty čtyři roky mne jen zneužívali v
tisku, nadávali mi, a teď najednou se vážně znepokojili.
Jako kdybych najednou je něčím ohrožoval.
Jeden den do mé služební kanceláře zašli Igor Kron-
zas a plukovník Pozdňakov ze SBONR'u.
Po neúspěchu parašutistů, Kronzas bezcílně se toulal
po ulicích a pil. Aljoša, zdánlivě ze soucitu, mne požádal,
aby ho vzal na práci do COPE. Ale já věděl, že Kronzas
je alkoholik, líný parchant, a rozhodně jsem jej odmítl.
Na což můj komisař Aljoša s vážnou tváří řekl: je to
rozkaz z Washingtonu. Takže jsem musel souhlasit. Ale
styky mé s Kronzasem zůstaly chladné.
Plukovník Pozdňakov se dostal na černou listinu.
Nesměl vykonávat práci pro Američany, ale můj komisař
Aljoša i jeho přikrmoval, také prý z lítosti. Bral jeho
články do našeho magazínu „Svoboda“. Pozdňakov
podpisoval své články pod pseudonymem, pod ním i bral

- 103 -
mzdu. Moje styky s ním se omezovaly na pozdravení, a
to ještě.
A najednou Kronzas i Pozdňakov začínají mne pře-
svědčovat, abych jel s nimi na rybářský výlet.
- Nemám rád rybaření, ani nemám udici, - říkám jim.
- Nevadí, seženeme vám prut, - vtíravě se usmívá
plukovník Pozdňakov. - Mám známou baronku, ona má
celý zámek a vlastní jezero. Budeme chytat ryby v noci,
uvaříme z nich jíchu na táborovém ohni. Při svitu měsíce.
Bedýnku vodky vezmeme s sebou.
- A kde je to jezero? - ptám se.
Plukovník Pozdňakov nazývá jméno místa. Dívám se
na mapu Německa, která mi visí na zdi, a vidím, že je to
dost daleko od Mnichova, zato velmi blízko k hranici
sovětské zóny.
Aha, přemýšlím, noc, měsíc, bedýnka vodky - a
blízko sovětské hranice. Copak mám pít vodku s kdeja-
kými hajzly? V Mnichově jsem s nimi vodku nepil, a teď,
ahoj, pojedu na sovětskou hranici.
- Ne, - říkám jim. - Nemám zájem.
Oba rybáři pohlédnou jeden na druhého a nadále tvr-
dohlavě se snaží mě přesvědčit, tak jsou nadšeni. K čemu
mne tam potřebujou? Podivné...
Nakonec, zavrtěl jsem hlavou negativně a skončil
jsem rozhovor:
- Ne. Nepojedu. Kromě toho, že je moc zima na ryby.
- 104 -
 O několik dní později, Kronzas a plukovník Pozdňa-
kov se objevují znovu v mé kanceláři. A opět naléhavě se
snaží mne přesvědčit, abych šel s nimi na rybářský výlet.
Tato naléhavost vypadá pro mne už divně. Doslova, jak
by mne opravdu, ale opravdu potřebovali, abych s nimi
šel pít vodku. V noci. Na sovětskou hranici.
Přitom dobře vím, že oba nemají ani pfennig v kapse.
Tak odkud vzali bedýnku vodky? Kromě toho Kronzas
dobře ví, že ho nemůžu vystát. Pozdňakov je pro mě
cizinec. A oni dvojhlasně se nadále snaží mne přesvědčit:
- Grigorij Petrovič, tak pojďte s námi lovit ryby!
- Děkuji vám za pozvání, ale já půjdu radši lovit
hezké holky. To je blíž, snadnější a zábavnější - a tak
jsem skončil s nimi konverzaci.
Co jsem řekl, to jsem udělal. Večer jsem vypil pro
náladu skleničku toho francouzského koňaku, který mi
přinesl Slávik, nasedl do „Volkswagenu“, a šel shánět
slečnu. Zastavil jsem u jedné útulné restaurace, kde je
víno, tanec a slušné dívky, shánějící manžela.
Rozhlížím se kolem sebe pozorně, jako lovec v lese.
Jo, tamhle za stolkem sedí dvě německá děvčata bez
kavalírů. Takže, obě vyšly na lov. Jedna z nich je velmi
pěkná. Na lovce sama zvěř nabíhá.
Hezoučká Němka si všimne mého pohledu, dívá se na
mne a oči neodvrátí. Přicházím k ní, zvu ji k tanci, ale
ona, nevím proč, zavrtí hlavou. Přitom pokračuje se
- 105 -
usmívat, jako by mě dobře znala. Pak se stejným podiv-
ným úsměvem, velmi klidně mi povídá:
- Víte co? Být na vašem místě, radši bych neobtěžo-
vala neznámé dámy.
- Jak víte, jaké je moje místo? - zmateně se ptám a
usedám vedle ní.
- Prostě vím... - dál tajemně se usmívá moje neznámá.
Zblízka vypadá ještě lépe, než z daleka. Nejen tvář,
ale také postava prostě rozkošná. Velmi dobře oblečená.
Stručně řečeno - dívka první třídy. Vlastně ani dívka, ale
skutečná elegantní mladá dáma.
- Dobrá, když tedy znáte moje místo, tak mi také řek-
něte, jak se jmenuji, - dělám vtipy.
Cizinka klidně řekne moje jméno.
- A možná znáte i moji adresu?
- Ano, znám... Loristrasse, 22.
Co je to za čertovinu? Já ji neznám a ona mě zná. A
také moji adresu!? Snad jsem ji někdy přivezl domů a
potom to zapomněl, kvůli opilosti? To se mi už stalo. Je
fakt, že zapomínám jména, ale tváře nikoliv. A takhle
hezkou určitě ne. Ne ne, rozhodně vidím ji poprvé.
- No, když tedy znáte moji adresu, - říkám - tak poje-
deme rovnou ke mně.
- Ne, - zavrtí hlavou káravě neznámá dáma. - A dopo-
ručuji vám být opatrnější.
- Jak to myslíte?
- 106 -
 - Jestliže pojedu k vám, vám bude zle...
- Proč?
- Když vám řeknu proč, zle bude mně - už bez
úsměvu povídá neznámá. - Good-bye... A změňte svůj
lovecký revír.
Nebylo jasné, kdo zde je lovec a kdo zvěř. Tak jsem
vzal její teplou ručku, galantně políbil a odešel z tohoto
podivného místa.
Tenkrát jsem tomu nepřikládal žádný zvláštní
význam. Stávaly se mi případy horší. Koneckonců, byl
jsem v popředí psychologické války, v samých tak říkajíc
zákopech. A válka je válka...
Ale teď ta scéna vypadá trochu jinak. Sovětská inteli-
gence, jak se zdá, začala mne shánět okamžitě po inci-
dentu se Slávikem. Ale proč?
***
Tady je další divný případ. Mým zástupcem na postu
předsedy COPE byl Míša Dzjuba. Jeho ženou byla
Němka Suzanna. A tato Suzanna, bez zjevného důvodu
náhle se pokusila spáchat sebevraždu a zavřeli ji do
blázince.
Odtud mi Suzanna začala telefonovat. Rovnou z blá-
zince! Zavolala na moje číslo v kanceláři, vyhrožovala,
že se s Míšou rozvede a všem nám ukáže, co je co. V
podstatě, šílená žena...

- 107 -
 Proseděla v té díře čtyři měsíce. Přitáhli jí tam pár
šroubků v hlavě a pustili na svobodu. Brzo k ní přijela na
návštěvu její matka, Němka ze sovětské zóny. Zpravidla,
sovětské úřady takovým lidem vizum na západ obvykle
nedávaly. Ale jí z jistého důvodu propustku dali. A to,
přestože orgány věděly, že matka jede k dceři, která
utekla na západ se sovětským důstojníkem Míšou Dzju-
bem, který nyní pracuje v COPE, tedy v emigrantské
anti-sovětské organizaci.
Pak Mike odjel na pár dní na služební cestu, a ten
samý večer v mém bytě zvoní zvonek u dveří. Otvírám -
na prahu stojí Suzanna v luxusním kožichu.
- Co se stalo? - zeptal jsem se jí.
- Přišla jsem. K tobě.
- Vidím. Ale proč?
- Potřebuju si promluvit. Je to důležité.
Vešla do bytu a začala se procházet, aniž by sundala
kabát. Obyčejně chodí ve starém kabátu, a najednou má
takový luxusní kožich.
- Kde jsi to vzala? - zeptal jsem se jí.
- Máma mi přivezla - odpovídá na výzvu. - Líbí se ti?
- a točí se jako modelka, otvírá kabát a vidím, že je...
úplně nahá. Oblékla kožich na holé tělo. Jak Marika
Rekk ve filmu „Žena mých snů“.
- Víš co, Suzanno, jdi radši domů, - klidně k ní hovo-
řím.
- 108 -
 - Nepůjdu! - prudce mi odpovídá, její oči jsou zlé,
velmi zlé. - Ty co, za vlasy mě vytáhneš? Tak já budu
křičet.
- A co vlastně, upřímně, co chceš?
- Chci s tebou spát...
Co mohu dělat s bláznivou ženskou? Není pochyb, že
v hlavě opět nějaký šroubek povolil a ona se rozhodla
mne znásilnit.
Naštvalo mne to, nalil jsem si sklenku koňaku, sedím
a přemýšlím: „Co dělat s tou nánou? Začnu jí strkat ven,
ona skutečně spustí křik. A přitom je nahá. Přiběhnou
lidé a já se dostanu do nějaké blbé historie.
A Suzanna naléhá, svádí, provokuje:
- Tak ty co, nemůžeš? - a opět rozevírá svůj kabát,
ukazuje všechny své vnady.
Já pomalu ucucávám koňak a přemýšlím - není
vyloučeno, že sovětská rozvědka poslala její matku s
jistým úkolem? Ale co od ní mohou chtít?
- Dej mi taky napít, - najednou poprosila Suzanna.
- Ty nemůžeš. Ty jsi i tak bláznivá, - odmítl jsem.
- Blázen jsi sám. Já vám všem ukážu, co umím.
Dopil jsem koňak a povídám:
- Tak dobře. Čert s tebou, lehni si. Já ti taky ukážu, co
umím.
Zajímavé je, že i v posteli na očích Suzanny nebylo
nic jiného, než zlost. Psychické poruchy často rodí zlobu.
- 109 -
Jsou to všechno psychosexuální problémy. Taková psy-
chicky nemocná žena nejprve začne hrozit manželovi
rozvodem, anebo jej oklame s kterýmkoliv mužem, který
se jí namane.
Když k ránu Suzanna odcházela, zeptal jsem se jí:
- Tak co, jak se ti líbilo?
- Ušlo to. Ale čekala jsem něco jiného.
- A co? - rozpačitě jsem se ptal.
- To je tajemství... Jak se zdá, ty jsi jediný normální
člověk v celém tom prokletém COPE.
- A ty co... copak jsi už přeřízla všechny v COPE?
- Ještě ne. Ale, třebaže jsem byla v blázinci, já vidím
to, co ty nikdy neuvidíš.
To mi řekla a bouchla dveřmi na rozloučenou.
„Ať už mi sovětská rozvědka poslala Suzannu s jis-
tým úkolem nebo ne, já jsem svoji povinnost před Sovět-
skou Vlastí splnil“, - pomyslel jsem.
***
Od Míši vím, že jeho žena Suzanna je Němka, ale když ji
odvezli do blázince, přiznal se mi, že je položidovka a že
její sestra je už mnoho let v blázinci.
Tak, tak... Nejprve polobláznivá židovka Kristina. A
teď bláznivá položidovka Suzanna. A všechny z nějakého
důvodu skrývají, že mají židovskou krev.
Tak to sečtěme. Příhoda se Slávikem se odehrála v
únoru. Pak došlo ke třem událostem: s rybolovem, s
- 110 -
neznámou dívkou a se Suzannou. Potom poslali mého
bývalého šoféra s pokusem o šantáž a tak dále. Hotová
ofenzíva na všech frontách.
V září jsem odjel do Ameriky, a hned po mém odjez-
du stala se veliká událost: mnichovská policie zatkla
skupinu sovětských agentů, kteří byli posláni z Východ-
ního Německa s rozkazem chytit tři osoby: mne, plukov-
níka Pozdňakova a Kronzase.
Byla to veliká aféra a podrobně o tom psaly noviny.
Nebyla to obyčejná bombička, jaké NTS si podstrkuje
sama kvůli vlastní reklamě. Tentokrát policie zabavila
automobil ze sovětské zóny, zbraně a speciální uspávací
injekce.
Proč mne sověti chtěli dostat, to konec konců chápu.
Ale proč Pozdňakova a Kronzase? Asi chycení obou
rybářů byla jenom záminka, jak dostat zpět dva spící
sovětské agenty, kteří už jsou stejně na černé listině
Američanů.
V Berlíně tehdy byly čtyři okupační sektory a tím
pádem i čtyři rozvědky. Ale pouze hloupí agenti praco-
vali jen pro jednu. Ti chytřejší pracovali pro dvě nebo tři,
a ti nejmazanější pro všechny čtyři. Jak listonoši. A
všechny čtyři rozvědky to věděly.
Přitom, všechny kompasové ručičky ukazovaly na
mého komisaře Aljošu. Zřejmě Slávik, zděšen, že v
opilosti si mne spletl s Aljošou, ráno mu vše pověděl.
- 111 -
Jelikož oba byli profesionálními agenty, Aljoša pocítil
nebezpečí a rozhodl se okamžitě jednat. Protože když já
o tom napíšu raport náčelnictvu, tak Aljošu i jeho miňona
vyženou z CIA.
A proto sovětská rozvědka se pokusila mne chytit.
Chtěla mne odvézt a tím způsobem zachránit Aljošu,
který vláčel za sebou historii mrtvých NTS-sovských
parašutistů.
Tím se dostávám k tomu, že Aljoša byl nejen pede-
rastem, ale i dvojitým agentem.
***
Téměř vše v našem životě je výsledek souhry vlastního
jednání a náhody. Tak například moje politická kariéra
začala mým jednáním (napsal jsem svoji první knihu
„Berlínský Kreml“) a skončila náhodou.
Povyprávím o tom podrobněji. Úryvky z mé knihy
tehdy pravidelně otiskoval emigrantský časopis „Posev“
a měly veliký úspěch. Nepochybně proto mne pozvali na
sjezd NTS do Frankfurtu. Přijel jsem. Rozkoukal jsem se
a vidím, že v řadách pobíhá sympatická dáma, grandi-
ózní, jak arabská kobylka. Jen jedno nechápu, kdo je.
Možná host, jako jsem já, možná pozorovatelka od oku-
pačních mocností. Najednou tato arabská kobylka přiska-
kuje ke mně a zdvořile mi povídá:
- Irina Finkenauer. Četla jsem vaše úryvky v „Pose-
vu“. Nechcete, abych přeložila vaši knihu do němčiny?
- 112 -
 Zůstal jsem s pusou otevřenou před takovým návr-
hem a pak zmateně odpověděl:
- Ale madam, vždyť já nemám ani vydavatele,
nemám peníze, nemám ani ručitele.
- Nevadí. Pošlete rukopis. Tu máte adresu, - a arabská
kobylka opět odhopsala.
„Divná panička, - pomyslel jsem. - Buď překládat
neumí, nebo s tím praští na páté stránce.“
Přesto, brzo po odeslání dostávám od Iriny tlustý
balík - prvních sto stran překladu! Čtu a jsem omráčen
údivem. Nádherný jazyk a vůbec, skvělý překlad! Tak
rychle, a tak dobře!
Zjišťuji, že je hlavní překladatelkou „Ost-Probleme“,
hlavních německo-amerických novin zaměřených na
východní záležitosti. Do balíku byl vložen lístek, psaný
lehkým subtilním rukopisem: „Pracuji v noci, za svitu
luny.“
Jak se zdálo, během překladu se Irina zamilovala do
hlavního hrdiny knihy a chtěla se blíže seznámit s auto-
rem. Nebyl jsem proti... Výsledkem našich bližších
styků, překlad dopadl na jedničku plus!!! Není tohle
šťastná náhoda?
Potom jsem měl štěstí s vydavatelem. Jednoho dne
mne poprosili udělat přednášku pro studenty university v
Kölnu. Bylo to organizováno v rámci Společnosti Rusko-
Německého přátelství.
- 113 -
 K čemu se mám dřít, pomyslel jsem si, když to nej-
podstatnější bylo už řečeno v mojí knize? K tomu jazyk
překladu Iriny Finkenauerové byl zatraceně lepší, než
můj vlastní hovorový jazyk v němčině. Tak jsem vzal s
sebou Irinin překlad a půl druhé hodiny jsem studentům
četl úryvky z mojí knihy.
Jenže v prvních řadách, jak vidím, sedí otcové města
a jiní vážní strýcové z německé vlády. Po mé přednášce,
jeden z nich přichází ke mně a povídá, že je z minister-
stva pangermánských záležitostí, které teď nahradilo
bývalé ministerstvo propagandy.
- Zde máte adresu vydavatelství. Jeďte tam zítra. Já
jim ráno pozvoním a objednám u nich 100 tisíc exem-
plářů vaší knihy.
Když viděl můj zmatený výraz, tento strýc se roze-
smál a dodal: - Nebojte se, oni je určitě vytisknou. To
vám ručím.
A tak se i stalo. Musím uznat, že opět jsem měl štěstí.
Tehdy emigrantský „Posev“ nedokázal umístit do západ-
ních vydavatelsví ani jednu svoji knihu. Zato mně
německé vydání vychází ještě dříve, než ruský originál v
„Posevu“!!
A ještě jednou jsem měl štěstí - s předmluvou k
mému „Berlínskému Kremlu“. Dobře jsem se znal s
úřadujícím starostou Západního Berlína, profesorem
Reiterem, čestným předsedou Společnosti Rusko-Němec-
- 114 -
ké Družby. Za doby kancléře Adenauera, byl hlavou
sociálně-demokratické opozice. To znamenalo, že když
Adenauer odejde, nahradí ho Reiter, druhá osoba ve
státu.
Jelikož jsem věděl, že je velmi zaneprázdněný, poslal
jsem typokrafický otisk „Kremlu“ jeho ženě. Poprosil
jsem jej přečíst a zeptat se manžela, jestli by nepřipsal
pár svých řádek do předmluvy.
Brzo jsem dostal od Reitera dopis, kde mne povyšuje
na „plukovníka“, ačkoliv v knize jsem pouze majorem.
Němci mají takový zvyk: pohlédnou na člověka a podle
svého dojmu, nazvou jej Herr, Doktor, nebo Plukovník.
Tak tedy Reiter mne nazval plukovníkem. A k dopisu je
přiložena dlouhá a pěkná předmluva. O pěti stranách!
Když můj německý vydavatel, řadový sociální demo-
krat, uviděl předmluvu za podpisem svého předáka,
profesora Reitera, rozhodil ruce:
- Bože můj, jak jen jste to dokázal?
Německé vydání vyšlo tiráží 130 tisíc exemplářů.
Zdálo by se, že to byl super trhák. Bestseller! Ale to se
jen zdá. Ve skutečnosti opravdové, komerční, do prodeje
postupující vydání bylo jen 5 tisíc a těch 125 tisíc bylo
laciné kapesní vydání k bezplatnému šíření po Východ-
ním Německu.

- 115 -
 Za to kapesní vydání jsem dostával 1 a půl pfenigu za
knihu. Když jsem zašel na oběd do laciného automatu,
projedl jsem svůj honorář za 300 knih.
Potom vyšlo ruské vydání mojí knihy v „Posevu“, za
které jsem obdržel okolo 400 marek - to byla měsíční
mzda běžného dělníka. Jenomže dělník dostává mzdu
hned, zatímco já až za 5 let. A ještě se urazili, že celou tu
dobu jsem je upomínal, že mi dluží peníze. Nevím proč si
představovali, že jsem pohádkově zbohatnul díky němec-
kému vydání.
Mimochodem, to ruské vydání v „Posevu“ bylo
uděláno hnusně: bez technického redaktora, bez odpo-
vědného redaktora, bez korektora. Nejen že neopravili
moje chyby, dokonce přidělali k nim svoje typografické
překlepy. A ještě tisk byl příliš drobný, petitem. To kvůli
tomu, že to měl být kapesní formát pro zásilky „na
Východ“. Asi aby tam kazili zrak sovětským vojákům.
Ačkoliv, i když to byla nejvíce lajdácky vydaná
kniha, jakou v „Posevu“ vytiskli, vyprodala se nejdříve
ze všech. A proto, jestli někdo z vás si všimne nedostatků
i ve druhém vydání, které vyšlo pod názvem „Křídla
chladu“ ofsetem, tedy fotograficky, neděkujte za to mně,
to udělal „Posev“.
Za francouzské vydání jsem obdržel pouze zálohu.
Celých 100 marek! A to bylo vše. Vydavatel jednal jako
podvodník a víc mi už nezaplatil.
- 116 -
 Existovalo ještě jugoslávské vydání. Jednoho večera
přišel za mnou nějaký Jugoslávec a řekl, že chtějí vydat
moji knihu v Jugoslávii, ale že nemají valuty a že zaplatit
mohou pouze... a přitom vytáhl z bachraté aktovky litro-
vou láhev slivovice a pokračoval: „Platit honorář může-
me pouze slivovicí. Třeba i celé vagony.“
Jenže nikdy více jsem toho Jugoslávce už neuviděl.
Kniha v Jugoslávii přece jen vyšla, ale tu také nikdy jsem
neviděl. Neposlali ani autorský exemplář. Celý honorář
tedy byl jen ta samá láhev slivovice, kterou mi nechal, a
která byla horší, než domácí samohon. Pomyslel jsem si
tenkrát, sám pro sebe: „A nechtěli mne snad soudruzi
otrávit?“
S anglickým a americkým vydáním to nebylo lepší.
Potom celosvětový americký magazín „Rider Digest“
začal tisknout úryvky z mé knihy a zaplatil mi 3.500
dolarů. A konečně smlouva ke zfilmování mi přinesla
dalších 3.500 dolarů. Ačkoliv, podle zákonů té doby, tyto
peníze byly zmrazeny v USA.
A proto, jestli někoho z vás svrbí ruce a chtějí psát
knihy, tak mu to nedoporučuji. Psal jsem „Kreml“ dva
roky, a vydělal jsem při veškeré složitosti jako obyčejný
pracující za ty samé dva roky. Na rozdíl od dělníka, který
dostává plat pravidelně a včas, já jsem dostával peníze
celých pět let. Pracující má stabilitu, u spisovatele mnohé

- 117 -
závisí od štěstí a od souhry náhod. A kniha může také se
nelíbit čtenářům.
Dá se říct, že peněz moje kniha přinesla málo, ale
hluku nadělala mnoho. A tento hluk šel na rozum mému
komisaři Aljošovi. Každý komisař rád drží své podřízené
pod svou kontrolou. Když viděl úspěch mých knih, Aljo-
ša si představil, že z nich mi jdou šílené honoráře. Z toho
udělal vývod, že já jsem tajný milionář a že brzo uniknu
zpod jeho kontroly. Kromě toho, Aljošu mučila docela
obyčejná závist.
Dříve mne neustále ujišťoval: „Gríšo, nezapomeň, že
já jsem tvůj nejlepší přítel!“
Ale teď, místo toho, aby jako přítel se radoval z mého
úspěchu, který ostatně byl i úspěchem jeho dítěte, totiž
COPE, Aljoša začal mne popichovat poznámkami:
- To víš, Gríšo, nikdo není nenahraditelný...
Když se mi to přejedlo, jednoho dne, když mi řekl
další takovou jedovatost, neudržel jsem se a odpověděl
jsem:
- Máš pravdu, Aljoši. Já stejně musím jet do Paříže,
kde mám psát scénář pro film. Tak víš co? Já si beru
tvůrčí dovolenou. Od zítřka.
Ale tou dobou jsme připravovali veliký míting v Ber-
líně, kvůli konferenci Velké Čtyřky, které se zúčastnili
ministři zahraničí čtyř velkých mocností. Jelikož předtím
v Berlíně bezplatně rozdali 100 tisíc exemplářů mého
- 118 -
„Berlínského Kremlu“, obyvatelé Berlína mne dobře
znali a proto hlavní roli na tomto mítingu svěřili právě
mně.
Po mých slovech o tvůrčí dovolené, Aljoša se začal
vrtět jak čert na pánvi:
- Počkej, Gríšo, nejdřív uděláme ten míting, pak si
vezmi tu dovolenou.
- Ne, Aljoši, vždyť sám říkáš, že nikdo není nenahra-
ditelný. Tak mě nahraď a vystup tam sám.
Druhý den jsem do práce už nepřišel...
***
Podle smlouvy s produkcí filmu, měl jsem spolupracovat
na scénáři, dělat technického konsultanta a možná i
sehrát libovolnou roli. Jakou, to se mělo ukázat při
zkouškách. Pak přijel i můj spolu-scénárista, americký
žid Victor Vikas - velmi milý mladý člověk. Jenomže,
jak se zdá, vštípili mu do mozku, že jsem antimarxista a
antisemita, a jelikož tento film dělali židé z Hollywoodu,
brzo mne odevšud zdvořile odstrčili a na moje místo
vzali žida Borisa Oršanského z radia „Svoboda“.
Zde musím doplnit malé vysvětlení. Když se zaklá-
dalo COPE, na zahajovací konferenci jsem prohlásil:
„My, noví emigranti, jsme ochotni spolupracovat s kým-
koliv, kromě marxistů“. A tím jsem zničil svoji politic-
kou kariéru. Ze základu.

- 119 -
 Ukazuje se, že v USA, v ruských politických kruzích,
hlavní roli hrají marxisté. A jelikož téměř všichni tito
marxisté jsou židé (Abramovič, Schwartz atd. atd.), na
mne okamžitě přilepili cedulku antisemita.
Vidíte, jak židé sami vyrábějí antisemity. A potom si
naříkají na antisemitismus.
Tak tedy, vzal jsem si tvůrčí dovolenou, ale místo,
abych vystupoval ve filmu, trávím ji s kouzelnou Něm-
kou Traudel. Opalujeme se na pláži. A můj komisař se
zmítá jako ryba v síti. Z Berlína dostává telegramy: „Bez
Klimova zbytečno“. Z Washingtonu ho bombardují
dálnopisy s otázkami, proč v nejkritičtější moment Kli-
mov stávkuje.
Jenže Aljoša je chytrý žid. Ne pro nic se svého času
natolik umoudřil, že šel pracovat do Gestapa. I tentokráte
se z kaše vyhrabal a odpověděl do Washingtonu:
- Skutečně, Klimov je uražen, protože ho nepouštějí
do Ameriky.
Zní to celkem pravděpodobně. Je fakt, že do Ameriky
mne nepouštěli, ačkoliv jsem byl náčelníkem amerického
speciálního projektu. U nich tam neustále levá ruka
ignoruje, co dělá ta pravá. Idiotství.
Z Washingtonu hned přichází odpověď:
- Řekněte Klimovovi, že může odjet do Ameriky. My
vše zařídíme. Jen ať se vrátí do práce.

- 120 -
 Já jsem o tom, ovšem, nevěděl, a proto mne velmi
udivilo, když můj komisař Aljoša mne našel a radostně
mi hlásil:
- Gríšo, gratuluji!
- K čemu?
- K emigraci do Ameriky
- Emigraci kam???
- Do Ameriky! Džentlemenská dohoda. Všechno ti
bude zařízeno. Jen se vrať do práce. A hned po tom
mítingu smíš jet do Ameriky. Dostaneš speciální vizum, -
potměšile se usmívá se Aljoša.
- A ohledně toho, že nikdo není nenahraditlený?
- Ale Gríšo, přestaň se durdit. Vždyť to já jsem ti
emigraci obstaral. Nezapomeň, že jsem tvůj nejlepší
přítel.
Nu což, - pomyslel jsem. Mne už stejně přestává
bavit opalování na pláži. Proč bych nejel do Berlína?
Přestanu strkat hůl do kol Velké Čtyřky...
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Emigrantský míting
proběhl nádherně. Po jeho skončení, můj komisař Aljoša
přišel ke mně, potíral si ruce a skoro poskakoval radostí:
- Víš, Gríšo, téměř současně s naším mítingem,
Němci organizovali v Berlíně míting, kde vystupoval
sám kancléř Adenauer. Ale my jsme shromáždili více
lidí, než Adenauer! Němci se urazili a poslali protest
americké vojenské správě, že jim překážíme v práci. Ale
- 121 -
z Washingtonu nám posílají srdečné pozdravy. Vždyť
my...
- My jsme orali, řekla moucha, sedící v uchu vola, -
přerušil jsem jej.
Tajemství tohoto úspěchu bylo jednoduché. V Berlíně
bezplatně rozdali 100 tisíc mých knih. A lidi byli zvědaví
podívat se na autora, přičemž také bezplatně.
Brzo na to jsem odletěl do Ameriky, dostal jsem sta-
tus emigranta a vrátil jsem se do Mnichova už jako Ame-
rikán. Po roce, když jsem se trvale usadil v Americe, ve
Washingoně jsem se dal do řeči s Alexandrem Sergějevi-
čem Alexandrem, který byl Aljošovým šéfem z CIA. Za
rozhovoru tento se náhodně prořekl.
- Vzpomeňte si, jak jste stávkoval, když vás nepouš-
těli do Ameriky...
- Nesmysl! Kdo vám to řekl?
- Aljoša.
- Tak tedy Aljoša lže. Prostě měli jsme spolu osobní
třenice. Například kvůli darmožroutovi a alkoholiku
Kronzasu.
- Ale vždyť vy sám jste Kronzasa vzal do práce v
COPE...
- J-jáá? Nic takového. Já jsem ho kategoricky odmítl.
Ale Aljoša mne donutil, prý to byl rozkaz z Washing-
tonu.
- Hm, ale nám Aljoša raportoval obráceně.
- 122 -
 - To znamená, že Aljoša celé vylhal. Tím způsobem
podstrčil Kronzase při verbování parašutistů, kteří
všichni zemřeli. Zajímalo by mne, co vám o tom hlásil.
Šéf otevřel ústa... a najednou je opět zavřel. Rozho-
vor zašel příliš daleko. Jestliže utrpí Aljoša, utrpí i on,
jeho šéf. Proto bylo nutno aféru rozmazat.
Z tohoto rozhovoru jsem pochopil, že Aljoša mi říkal
jedno, a do Washingtonu hlásil vše obráceně. A neudělal
to jen jednou, ale v mnoha vážných případech. Přitom
mne ujišťoval:
- Gríšo, nezapomeň, že jsem tvůj nejlepší přítel.
Veškerou práci CIA v nejpřísnější tajnosti bylo těžké
nějak prověřovat. Ve Washingtonu říkají: „Jejich práce je
tak tajná, že ani sami neví, co vlastně dělají.“ Tak tomu
bylo i v aféře s Aljošou.
On se ukázal patologický lhář s dvojí tváří. Aljošiny
lži hraničily s lehkou schizofrenií, s rozštěpením osob-
nosti. Odtud pocházela jeho dvojí tvář. Byl rozený vlko-
dlak. Takoví lžou a sami věří svému lhaní. Zjevně v něm
seděli běsi. Ti samí, které vyháněl Kristus z muže, který
byl bez snů.
Nu což, udělám z Aljoši hrdinu mého románu. Proč
cucat z palce, když mohu kopírovat ze života. Tehdy
však musím se podívat na Aljošu trochu bedlivěji.

- 123 -
 ***
Do roku 1941 Aljoša žil v Rize, kde jeho otec Michal
Milrood byl redaktorem novin „Segodnja“ (Dnes), které
byly tehdy stejně populární, jako je dnes „Nové ruské
slovo“ v New Yorku. Když r. 1940 sověti okupovali
Rigu, poslali Milroodova otce na Sibiř. Prý ho zavřeli
kvůli tomu, že byl zednář.
Sověti dobře ví, že zednářství je dědičné a že Aljoša
bude stejný běs, jako byl jeho otec. To dávalo sovětské
rozvědce možnost, nějak Aljošu chytit na háček.
Sami zednáři si říkají, že jsou humanisté, ale z jaké-
hosi důvodu církev o nich říká, že jsou satanisté. Vždyť v
bibli je psáno, že ďábel je lhář a otec lži. Ale zednáři mají
heslo: „Naše pravda je lež. Naše lež je pravda“.
Aljošův otec byl pokřtěný žid. Zdálo by se, byl to
dobrý žid. Ale proč tedy tenkrát lezl do zednářství, do
syndikátu satanistů-degenerátů? Aljošina matka byla
rozená Ivančenko. Anna Stěpanovna. Zdálo by se, ruská.
Ale ve skutečnosti byla karaimka, tedy z těch židů staré
víry, židů Mojžíšova zákona, kteří čtou Talmud, ne Pět
Knih Mojžíšových. To znamená, že jak otec, tak i matka
byli židé. Dobří židé.
A co dělal jejich syn? V sovětském časopisu„Golos
rodiny“ (Hlas vlasti) č. 13 (515) se píše: „Kariéra Milro-
oda začala r. 1941, když fašisti okupovali Rigu. Hned
druhý den přišel do Gestapa se seznamem několika set
- 124 -
židů, kteří nedokázali včas evakuovat. Tito prozrazení
soukmeníci zahynuli do jediného. To byla cena, kterou
Milrood koupil svůj život a výnosné místo placeného
informátora.“
Nyní je pro nás pochopitelné, kterak žid Aljoša celou
válku bezstarostně pracoval v Berlíně v podnicích „Zep-
pelin“ a „Wineta“, totiž v oddělení propagandy SD a
Gestapa. Opravdový vlkodlak...
***
Jak jsem už vysvětlil, homosexuálům bylo kategoricky
zakázáno pracovat v CIA. Nejen kvůli možnosti šantáže,
ale i z mnoha dalších příčin. Předpokládalo se, že nejsou
spolehliví. Všimněte si podivné konstatace: vždycky,
když jste se dočetli o důležité zradě či špionáži, brzo se
zjistilo, že zrádce byl pederast.
Například, velmi známá aféra Burgess-Maclean. Dva
důležití angličtí diplomaté, kteří měli přístup k tajným
dokumentům nejen Anglie, ale i USA. Po dlouhá léta byli
sovětskými špiony a předávali všechna tajemství o vývoji
atomových zbraní přímo do Moskvy. Jakmile se ocitli v
nebezpečí z prozrazení a zatčení, prchli do SSSR. A brzo
se odhalilo, že oba byli pederasté.
Varoval je před zatčením třetí homo, důležitý pra-
covník anglické rozvědky Kim Philby, rovněž sovětský
agent, který rovněž utekl do Moskvy. Celá tato banda
zrádců-pederastů se sčuchla už dávno, když byli ještě
- 125 -
studenty university v Cambridge. Tehdy si sami říkali, že
jsou „apoštolové“ nové víry. O zaverbování těchto apoš-
tolů se postaral zkušený sovětský agent Samuel Kogan
[NRS z 14.12.1970].
Ačkoliv Maclean a Burgess byli homo, byli oba žena-
ti a měli děti. To znamená, že oba byli dvoupohlavní
vlkodlaci. Přičemž první žena vlkodlaka Philby byla
židovka, a jeho druhá žena byla o 10 let starší než on.
Komplex matky.
***
Nyní se podívejme na velkou aféru špionů Mitchella a
Martina. Oba sloužili v supertajném National Security
Agency ve Washingtoně, ale byli to sovětští agenti, kteří
úspěšně uprchli do SSSR s důležitými tajnými doku-
menty. Sám prezident Eisenhower to nevydržel a prohlá-
sil, že takové zrádce bylo nutno zastřelit na místě. Poz-
ději jsme se opět dozvěděli, že byli též homo.
Ve všech těchto případech nebylo nutno je vydírat,
stali se z nich zrádci dobrovolně. Jak je to možné? Pro-
blém spočívá ve zvláštní psychice některých homo.
Homosexualita je často doprovázena sadismem nebo
masochismem, odkud prýští komplexy destrukce a sebe-
destrukce, včetně celé hromady různých komplexů, na
kterých si sám čert nohy poláme. Dohromady, jsou
lycanthropi, vlkodlaci, dvojité tváře, zrádcové, jidáši.

- 126 -
 V knize švýcarského spisovatele a filosofa Denise de
Rougemonta „Podíl ďábla - obzor ďábelství v současné
společnosti“, New York 1956, píše se černé na bílém, že
ďábel je pátá kolona každého národa v každém století.
Pátá kolona, to jsou zrádci, ale ďábel, to je degenerace a
degeneráti, mezi kterými hlavní roli opět hrají homo. Zdá
se to jasné. Přesto...
I tato kniha je zašifrovaná. Autor nic nevysvětluje
podrobně. Proč? Prostě proto, že sám autor je také „tako-
vý“. On je též kandidát, nebo jen sympatisant, nebo
pouze spolucestující tohoto legionu. Vykročil vpřed, ale
honem udělal dva kroky nazad.
Za svého mládí ve Francii, Rougemont byl vůdcem
hnutí „personalisté“, to jest, také lezl mezi apoštoly. To
mi stačí k pochopení, kdo skutečně byl. Ostatně, ruští
„solidaristé“ jsou vlastně personalisti. Navenek solida-
risti, vnitřně personalisti - teorie elity, vůdcovství, vyvo-
lení, zkrátka apoštolové.
Ale proč Rougemont tvrdí, že ďábel je pátá kolona
všech věků a všech národů?
Odpověď jsem našel při listování málo známé knihy
katolického preláta Montegue Summerse „Historie
čarodějnictví a démonologie“. V předmluvě k ní, v
liturgii pro vypuzení běsů z posedlého člověka, je násle-
dující charakteristika ďábla:

- 127 -
 „... nepřítel lidského rodu, příčina smrti, zloděj živo-
ta... ROZVRATNÍK pravosudí... zdroj zla, kořínek zlo-
zvyků, svůdce lidí... ZRÁDCE národů...“
To je ona, ta pátá kolona!
A ještě dále: „...pramen hádek, příčina chamtivosti...“
My už víme, co je komplex Lakomého rytíře, tvořící z
člověka bankéře. Pokračuji: „...příčina rozvodů, dodava-
tel zármutků...“ Skutečně, mniši-inkvizitoři své řemeslo
znali. Lepší definici nenajdete.
Takže, ďábel je pátá kolona, zrádce národa. Hle, i
můj vlkodlak Aljoša pochází z té samé legie. On je svého
druhu dvoupohlavní. A dvoupohlavní lidé jsou lidé s
dvojí tváří. Duševně nevyrovnaní. Aby to zakryl, Aljoša
mi tvrdil, že je můj nejlepší přítel. Falešný přítel. Přítel s
kamenem v ruce za zády.
Nejsem vyšetřující, který vyšetřovaného praští do
zubů. Vyšetřuji Aljošu kulturněji: ptám se na jeho filoso-
fii, náboženství, psychologii.
Ach, pravda, málem jsem na něco zapomněl. Jednou
jsme byli s mým komisařem na lékařské prohlídce. Začali
jsme se svlékat a najednou jsem uviděl u Aljoši na boku
ohromný černý flek. Veliký jako samovar. Začínal v
podpaždí a ztrácel se v kalhotách. Celý bok černý! Jako
krém na boty!
Za středověku se tomu říkalo ďáblova pečeť a Aljoša
by za to mohl jít na hranici svaté Inkvizice. A co je zají-
- 128 -
mavé, u mojí bývalé ideální nevěsty Nataši Meyerové
byla taková značka, jenomže pod bradou, a v dětství ji
chirurgicky vyřízli. Aljoša měl značku tak velikou, že ji
odstranit nešlo. Přitom Nataša byla položidovka, a on byl
žid. Ona byla lesbička, a on byl pederast. Oba nosili
pečeť dábla...
Pokračuji v definici: nepřítel lidského rodu, příčina
smrti, zloděj života, pramen zla, podpora zlých návyků,
dodavatel zármutku...

- 129 -
 Kapitola 4: Nechte spát nebožtíky
Stojím u okna a zasněně pozoruji, jak po alejích River-
side Parku se toulají holubi, vrkají a flirtují mezi sebou.
V akváriu na mém psacím stole pomaloučku vrtí ocásky
zlaté rybičky, a já plním dýmku aromatickým tabákem a
pokračuji v analyze událostí z nedávné minulosti.
Vzpomínám si, jak jednou, když jsem se chystal
znovu letět do Berlína, můj komisař Aljoša mi řekl s
úsměvem:
- Víš, Gríšo, když Míšovi Korjakovu a Volodi Jura-
sovu naši strejci z Washingtonu nabídli zaletět do Ber-
lína, protože jsou také členy COPE, oni se podělali stra-
chem a odmítli.
Samozřejmě... Lepší je kecat do rádia nebo psát do
emigračního časopisu. Koneckonců, Západní Berlin byl
malý ostrůvek v sovětské zóně. Letělo se tam po dobu
dvou hodin. Nad sovětskými vojenskými jednotkami. A
jestliže z nějakého důvodu letadlo by muselo přistát, pro
lidi, jako jsem já, by to znamenalo jistou smrt. A já tam
létal poměrně často, a proto chápu lépe než kdokoli jiný,
co museli cítit NTS-sovští parašutisti, když se spouštěli
přímo na bajonety čekajících NKVD. Vždyť při každém
letu do Berlína mohl jsem se ocitnout v podobné situaci.
Jenže nitky tohoto trestného činu, této významné
zrady nedávné historie poválečné imigrace, byly zamo-
- 130 -
tané a složité a v samém středu této pavučiny, jako
pavouk, seděl můj komisař Aljoša.
Podle zákona, pokud jsem se dozvěděl něco o trestné
činnosti a skryl informace, stávám se společníkem zloči-
nu. Aféra byla velmi závažná, a proto dříve než jsem
začal jednat, musel jsem sám pečlivě zkontrolovat
všechny mé dohady. Začal jsem tím nejjednodušším,
nejzřetelnějším, se Slávikem. Teprv když CIA uzná tuto
skutečnost, půjdu dále.
Jak jsem si řekl, tak jsem udělal. Zavolal jsem do
Washingtonu svému bývalému šéfovi Alexandru a krátce
mu řekl o podivném jednání Slávika, který si mne v
opilosti spletl s Aljošou. Co nejkorektnějším způsobem
jsem mu řekl, že podle mého názoru, Aljoša a Slávik jsou
dva skrytí homosexuálové, což pro CIA v té době byl
pádný důvod pro propuštění. A jelikož Aljoša byl úzce
spojen s případem zahynutých výsadkářů, bylo by
vhodné, aby pečlivě zkontrolovali jeho roli v tomto
případu.
- OK, - stručně řekl Alexander, ale bez valného nad-
šení, jak se mi zdálo.
Brzy ke mně z Washingtonu přijeli dva agenti z CIA,
aby udělali oficiální záznam. Na magnetickou pásku.
Takoví ošklivci, kteří společně s průkazem totožnosti mi
nevím proč strkali pod nos i fotografie svých manželek s
dětmi, jakoby chtěli dokázat, že oni sami nejsou pede-
- 131 -
rasti. Přičemž velmi je zajímalo, byl-li u nás se Slávikem
fyzický kontakt.
- Ne, nebyl, - odpovídal jsem. - Nebudu mu ho strkat
do huby, jen abych vám dokázal, že on je homo. Dost je
na tom, že padl na kolena přede mnou, otevřel ústa a
prosil... A pak se mi omluvil, že si mě zpletl s Aljošou
Millroodem.
- OK, - agenti horlivě mi odpověděli kliknutím na
tlačítko magnetofonu.
- Mám další závažné informace o případu mrtvých
parašutistů. Ale myslím, že nemá smysl hovořit o dalším,
pokud nebude vyšetřen tento první, klíčový fakt.
- OK, - opět kývnuli souhlasně úředníci CIA.
Zdálo se, že je to dokonce potěšilo. O případu para-
šutistů tihle kluci se bojí i škytnout. Ze zásady, CIA
nerada nechává za sebou stopy. Proto žádnou odezvu, ani
ústně, na svou zprávu jsem nedostal. Ale výsledky byly:
Slávika z CIA vyrazili, ale můj komisař Aljoša zcela v
pokoji zůstal na svém místě.
Je to opět nějaká záhada, a k jejímu vyjasnění je
nutno pochopit, že na Západě, degeneráti z legie podle
dr. Kinsey z 37% jsou v tajných společnostech a hrají
stejnou roli, jakou hrála v SSSR komunistická strana.
Vyhnat z CIA všechny tyto homo, polohomo, exho-
mo a další nečistoty je stejné, jako vyhnat ze sovětské

- 132 -
rozvědky všechny členy komunistické strany. No, co
pak?
Zdá se, že Slávik byl vyhozen z CIA ne proto, že by
byl homosexuál, ale pro to, že usnul. Nenarušuj, brat-
říčku, stranickou disciplínu. Ale Aljoša unikl jen s leh-
kým napomenutím podle stranické linie. Pro ně je nejdů-
ležitější, že je členem strany, a na zabité výsadkáře oni se
mohou vykašlat.
Ukázal jsem CIA jen jednu kartu - sluhu Aljošu,
který se projevil být sluhou špatné barvy. Jenže v pří-
padě, že nechtějí připustit zjevný fakt, že Aljoša je homo,
a dokonce se brání podrobnější diskusi na toto téma, jaký
má smysl odhalovat jim další? Budu tedy muset udělat
další vyšetřování na vlastní pěst. Deduktivní metodou.
Jak Sherlock Holmes. A dokonce i bez doktora Watsona.
Mimochodem, Conan Doyle, otec Sherlocka Hol-
mese, též muž s švábem v hlavě, byl předsedou Světové
unie duchů, a jeho dcera, Jean Conan Doyle, byla velitel-
kou ženského praporu vzdušných sil Anglie, tedy byla to
chlap v sukni.
Takže dává to dojem, že šéf Aljoši - Alexander Ser-
gějevič Alexander, je jimi chráněn. Ale proč?
Nu což, musím na něho dohlédnout pečlivěji.
Vzpomínám si, jak Aljoša mluvil o svém šéfovi:
- To je tedy gentleman! Skutečný ruský šlechtic! Z
Petrohradu!
- 133 -
 Poptal jsem se v okolí lidí, kteří dobře znali Alexan-
dra a zjistil, že „skutečný ruský gentleman“ byl vlastně
pokřtěný žid. Jak Aljoša. Nyní Alexander se snaží ututlat
případ Aljoši. Proč?
A co je to za příjmení „ruského šlechtice“ - Alexan-
der? V Anglii, například, byl slavný Angličan - polní
maršál Alexander. A v rádiu „Svoboda“ jsem znal dva
židy, také Alexandry. A ten třetí Alexander, můj šéf
Aljoša, je také žid. Zdá se, že i v Anglii židé měnili svá
jména. Na „skutečné angličany“. Je to jen mimikra.
Přestože se narodil náš Alexander v Petrohradě,
vyrůstal v emigraci, v Československu. A to je... špatné
znamení.
***
Když Hitler zachvátil Československo, téměř všechny
ruské přistěhovalce hned zahnal do koncentračních tábo-
rů, což Němci, je třeba poznamenat, nedělali v Jugoslávii
ani v jiných okupovaných zemích. Když Stalin osvobodil
Československo, ruští emigranti se z nacistických kon-
centračních táborů sotva vrátili domů, znovu je zahnali
zpátky do koncentračních táborů, ale už stalinistických, i
když opět je třeba poznamenat, že v jiných zemích osvo-
bozených od Hitlera zabírali zdaleka ne všechny.
Z jakého důvodu se tak dělo?
Jak Hitlerovo Gestapo, tak i Stalinova NKVD věděly,
že ruská emigrace v Československu se výrazně lišila od
- 134 -
ruské emigrace v jiných zemích. Skutečnost byla taková,
že Češi nepouštěli si do země bílé emigranty z pravičáků.
Oni si vybírali pouze levičáky. To proto, že jejich prezi-
dent Masaryk byl chromý na levou nohu.
Tento Masaryk, po rozpadu rakousko-uherské monar-
chie, rychle se stal prvním prezidentem Československé
republiky. Díky zednářským kanálům. Před tím se scho-
val v exilu v Americe. Ženil se s americkou židovkou
Garrigue a čekal na svou příležitost. Během občanské
války v Rusku, v roce 1918, zednář Masaryk byl jedním
z iniciátorů anti-sovětského československého povstání.
Bojoval s rudými, ale brzy zradil i bílé. Dvojitý zrádce.
Vládl v Československu od 1918 do 1935 a během
této doby do vlády bral jen zednáře. Široká veřejnost to
mohla nevědět, ale kdo to vše dobře věděl, byli Hitler a
Stalin. A proto, jak Hitlerovo Gestapo tak i Stalinova
NKVD svorně honili ruské emigranty ČSR do koncent-
ráků. I s českými zednáři. Jak Hitler, tak Stalin věděli, že
tito degeneráti budou se bouřit tak dlouho, dokud nedo-
stanou vládu do svých rukou. A proto je zatýkali preven-
tivně. Jako pátou kolonu všech dob a všech národů. Jako
trvalý zdroj nihilismu, anarchie, revoluce, zmatku a
zrady. A Stalin navíc připomenul českým bratřím-slova-
nům dvojí zradu během ruské revoluce.
Při pohledu na ruské emigranty z Československa a
na jejich děti, byl jsem přesvědčen, že Hitler a Stalin se
- 135 -
nemýlili. Téměř všichni z těchto lidí, slušně řečeno, měli
problémy. Mnozí z nich měli buď fingované manželství,
kde žena dělá děti od jiného strýce, nebo manželství s
rozvedenými, které měly děti z prvního manželství. Ale
ani to nepomohlo. Ženy ke stáří se dostávaly do blázince.
Z dětí se stávali narkomani, alkoholici nebo hippies. Ale
abyste si toho všeho všimli, na to potřebujete je sledovat
po dlouhou dobu a... mít na čele třetí oko profesora
degeneralogie.
Takže, proti mému Alexandru existují dvě vážné ná-
mitky. Za prvé, on je odnárodněný pokřtěný žid, který to
skrývá. To jest, je tajný, zamaskovaný žid. Zadruhé,
jelikož ho přijali do Československa, je možné, že byl
zednář. V každém případě, k takovému závěru dochází
sovětská špionáž. Oni vědí o Alexandrovi mnohem víc
než já. Od toho samého Aljoši.
Takže zde Alexander přikryl Aljošu. Instinktivně.
Jako žid žida. Jak zednář zednáře. Dost možná, že Ale-
xander neví, že Aljoša sloužil kdysi Gestapu? A za co
Aljoša dostal to lukrativní místo? Jak jim dal několik
stovek svých bratří, židů z Rigy?
Jenže sověti určitě tam mají ještě svědky a doku-
menty, které zabavili v Rize v archivu gestapa.
Alexandru bylo 65 let. Proto jeho blízcí lidé mu říkali
- starý Alex. Na rozdíl od mladého Alexe - Aljoši, kte-
rému tehdy bylo pod 40.
- 136 -
 Starý Alex měl celkově dvě manželky. První - ruská
šiksa, s kterou měl dospělého syna - umělce. Velmi
slušná a půvabná dáma v určitém věku, žijící v New
Yorku, jenomže... starý Alex žil ve Washingtonu!... a
30tiletou Němkou!... Jemu je 65 a ona má 30... Fiktivní
vztah? Starý Alex práší lidem do očí? Demonstruje kom-
plex Dona Juana, charakteristický pro některé homo,
propojený s komplexem méněcennosti?
Když starý Alexander pracoval ve Frankfurtu, jeho
sekretářem nebyl nikdo jiný, ne[„ nám již známý Slávik
Pečatkin. Když starý Alex přešel do Washingtonu, dal
Slávika mladému Alexovi (mému Aljošovi), ale ve Was-
hingtonu si opatřil mladou lesbičku, aby vypadal jako
Don Juan.
Tyto fígle-mígle známe. Komplex Dona Juana byl
také u zdravotníka Victora Maevy, jakož i u bisexuálního
Igora Kronzasa. Každý z nich demonstrativně běhal za
ženskýma, aby skryl svoji pederastii.
Se svou první, starou ženou, stařec Alex se nerozvedl,
ale jezdí k ní na návštěvu, jako starý přítel. A s tou dru-
hou, mladou Němkou, není zaregistrován, i když ona žije
v jeho domě. První žena se dívá na všechny ty triky zkrz
prsty. Ona ví, že je to fikce. Tito lidé se setkávají bez
lásky, rozvádí se bez smutku. Ačkoliv někdy, to je
pravda, se stane, že ty dvě fiktivní manželky se dají

- 137 -
dohromady v lesbické lásce - a vyženou muže. A on ke
všemu jim bude platit alimenty...
***
Vzpomínám si, že starý Alex mě varoval:
- Grigorij Petrovič, já vím, že mnozí Rusové obdivo-
vují senátora McCarthyho. Ale vy osobně, jako prezident
COPE, buďte opatrný s McCarthismem. On nakonec
stejně prohraje.
Takže Alexander byl proti McCarthymu. Ale senátor
McCarthy tehdy honil rudé a levičáky, přičemž jedni jako
druzí byli buď gay, nebo židé. Ale proč „skutečnému
ruskémi gentlemanu“ se nelíbí, když někdo honí rudé,
homosexuály a židy?
Americká politika osciluje jako kyvadlo. McCartis-
mus počátku 50. let byl na extémní pravici, ale celoame-
rický bordel v polovině 60. let byl na extrémní levici.
Přičemž McCartismus trval krátce, 2-3 roky, ale bordel
trval dlouho, 15-20 let a plus.
Začal McCartisms hlasitými soudy nad špiony, kteří
vydali sovětům tajemství americké atomové bomby, a
kteří byli všichni s příměsí židovské krve.
Ale Komise pro atomovou energii USA, atomový
mozkový trust země, byla taky plná židů. Předseda
Komise - David Lilienthal, členové výboru - Louis
Strauss, V.Veymak, R. Baher. Pokud čtyři z pěti členů
komise byli židé, jako pátý mezi ně se vecpal zednář
- 138 -
Pike. Jmenováni do této komise byli prezidentem Truma-
nem, který sám byl zednář 33. stupně zasvěcení, který
otevřeně přiznal, že zednáři přinesli mu vítězství nad
svým rivalem, senátorem Davisem.
Takže, z 10 atomových špionů 8 byli výlučně židé:
Harry Gold, Miriam Moskowitz, Julius a Ethel Rosen-
berg, David Grynglas, Sidney Weinbaum (nezaměňujte s
editorem „Nového ruského slova“ Weinbaumem), Mor-
ton Sobel a Abraham Brotman. Do desítky zbývající dva
byli položidé: Klaus Fuchs a Alfred Slyak.
Když je soudili, obhájce se snažil je hájit tím, že
všichni byli mentálně abnormální. Dokonce i obžalovaní
také ukazovat prstem jeden na druhého, že on je, řek-
něme, psychopat, a ten druhý, napůl šílený.
Výsledek - Julia a Ethel Rosenbergovi posadili na
elektrické křeslo. Ale kdo jsou souzeni? Soudcem byl žid
Kaufman, kterého levý židovský tisk potom nazval vra-
hem. Tal se vyznejte v této židovské šlamastyce, kdo tam
byl inteligentní, kdo bláznivý či jen slabomyslný.
Za otce americké vodíkové bomby, který všelijak
odporoval jejímu zrození, se pokládá dr. Oppenheimer. V
jeho mládí, on byl zamilovaný do komunismu a... do
mladé židovské komunistky, jménem Kaufmanová. Ale
brzy komunistku Kaufmanovou komunismus zklamal, ne
Oppenheimer, a nápodobně starověkým Římanům, sedla
si do vany a otevřela si žíly - spáchala sebevraždu.
- 139 -
 Och, ti židovšští extrémisté... Na jedné straně soudce-
vrah antikomunista Kaufman, na druhé straně sebevra-
žedkyně-komunistka, také Kaufmanová.
Nejdůležitější špion v první desítce byl Klaus Fuchs,
což v němčině znamená „liška“. Tato liška, zdá se,
zavčas utekla z Německa před Hitlerem... aby později
škodila Američanům - svým zachráncům.
A přitom jsem si vzpomněl na jinou lišku jménem
Fuchs. V roce 1945, když jsem byl okupačním důstojní-
kem v Berlíně, naši řidiči si někde opatřilipár tlustých
knih, a obrázky z nich začali ukazovat naším sekretář-
kám.Ty nejprve vyprskly smíchem, ale pak se začerve-
naly, utekly a cestou si odplivovaly.
Ukázalo se, že to byly věhlasné „Dějiny mravů“ od
Fuchse. Luxusní vydání v několika svazcích. Vazba z
prasečí kůže. Nádherný papír s množstvím ilustrací.
Vydáno pod rouškou historie mravů, ve skutečnosti
pornografie. Nejšpinavější a nejnemorálnější kniha v
Německu. Takže vězte, její autor - pornograf Fuchs - byl
rovněž jedním z vůdců německých socialistů.
Je možné, že vedoucí atomových špionů Fuchs byl
příbuzným sociál-pornografa Fuchse? Zeptáte se, - jaký
může být vztah mezi špionáží, pornografií, a socialis-
mem? Myslíte si, že žádný? Tak proč ušlechtilý disident
Anatolij Kuzněcov, autor uznávané knihy „Babi Yar“,
poprvé byl souzen ne za politiku, ale za pornografii?
- 140 -
 Tak či onak, výsledkem vyšetřování atomové špio-
náže ve Spojených státech začal McCartismus. A protože
atomoví špioni, rudí, levicoví, souputníci i sympatizanti,
byli židé, okamžitě začali obviňovat McCarthyho v
antisemitismu. Vinni nejsou, říkali, vyzvědači, nýbrž
McCarthy.
Zároveň jaksi zapomněli, že hlavní poradci senátora
McCarthyho, jeho levá a pravá ruka byli dva židé - David
Schein a Roy Cohen. Opět stejný příběh: někteří židé
požírají jiné židy. Ale kdo je tím vinen? Senátor McCar-
thy!
Americký tisk přirovnával McCarthysmus na středo-
věký hon na čarodějnice, a McCarthy byl zobrazován
jako Grand Inquisitor Torquemada. Pojďme se tedy
podívat do senátora McCarthyho trochu blíž. Kdo byl ten
muž?
Oženil se pozdě, ve věku 45 let. Brzy on a jeho man-
želka adoptovali dítě. To znamená, že inkvizitor McCar-
thy měl něco společného s čarodějnicemi a čarodějníky,
které lovil. Jediný rozdíl, senátor McCarthy byl čestný
muž, neboť nezanechal potomstvo. To je pravidlo.
Koneckonců, středověká inkvizice se také sestávala z
mnichů - františkánů a dominikánů.
Legendární hlava FBI - Edgar Hoover, který vedl tuto
organizaci po 47 roků, také celý život zůstal starý mláde-
nec, to jest, byl mnichem ve světě. Když zemřel, odkázal
- 141 -
celý svůj majetek, 550.000 dolarů, svému nejbližšímu
příteli, Clyde Tolsonu, který následoval Hoovera na
postu ředitele FBI. Clyde i do domu se nastěhoval, který
mu nechal Edgar. Celý svůj život držel u sebe vlajku z
jeho rakve a byl pohřben vedle něj. Rodný bratr Clyde -
Hillary Tolson svědčil u soudu pod přísahou, že Clyde
byl duševně nemocný člověk.
Odborníci tvrdí, že většinu těžkých přestupů jak
trestních a politických, dělají podivíni, lidé s abnormální
psychologií. Ale FBI šéf J. Edgar Hoover, šéf-lovec
zločinců, jak jsme viděli, byl též velký podivín. Ale -
čestnýpodivín. A jeho „blízký přítel“, který jej následoval
jako ředitel FBI, Clyde Tolson, jak vidíme též nebyl
úplně normální.
V roce 1953, emisaři McCarthyho - jeho archandělé
David Schein a Roy Cohen odletěli do Německa, aby
udělali čistku v americké vojenské správě. Čistili podle
seznamu, a hlavy létaly až na samotném vrcholu. Mimo
jiné, vyčistili i amerického generálního konzula v Mni-
chově, totiž nejdůležitějšího Američana v Bavorsku.
Tou dobou jsem byl prezidentem COPE, a jednou mi
na stole zazvonil telefon:
- Mister Klimov? Mluví Mister S., bývalý americký
generální konzul v Mnichově. Mně vás doporučili naši
společní přátelé...

- 142 -
 „Znám já tyto přátele, - pomyslel jsem si tehdy. -
Buď CIA nebo FBI.“
- Pane Klimov, faktem je, že teď mám spoustu vol-
ného času, a rozhodl jsem se napsat knihu o Berlíně v
roce 1945...
„Já jsem také napsal svůj „Berlínský Kreml“, když
jsem neměl do čeho píchnout, - zavzpomínal jsem v
duchu. - Byl jsem nezaměstnaný. Do žádné země světa
mě takoví konsulové nepouštěli.“
- Pane Klimov, byl jsem kdysi americký důstojník, vy
jste byl sovětský důstojník, tedy spojenecký důstojník. A
proto bych rád si s vámi pohovořil...
„Když ty jsi byl, strejdo, generálním konsulem, - po-
myslel jsem, - ty jsi mne nepouštěl ani na práh konsulátu.
A najednou si vzpomínáš, že jsem „spojenecký“ důstoj-
ník.“
- Takže můžete mne přijmout, Mister Klimov? -
ozvalo se žádostivě v telefonu.
- Ovšem, samozřejmě, - suše jsem odpověděl. - Rád
se s vámi seznámím.
Bývalý generální konsul USA přijel ke mně do kan-
celáře v jakési staré-přestaré herce s děravou střechou z
nepromokavé plachtoviny. Ve dvoře sněhová břečka,
zima, a on je bez dlouhého kabátu, bez klobouku, v
jakémsi těsném, chatrném kabátku. A třese se zimou.

- 143 -
 Co tak blbne? - pomyslel jsem. Vždyť má v Bavorsku
několik baronských zámků. A tváří se, že je ubožák.
Takový maličký, scvrklý človíček, ale chytrý a rychlý,
jako šváb. Ovšem, jestli ho přitiskli McCartyho archan-
dělové, tak to znamená, že je buď rudý, nebo homo, nebo
žid. Nebo možná i to první, i druhé, i třetí.
„Prostě McCarthy je honí jako šváby“, - opět jsem
pomyslel.
Podruhé si mne připomenul generální konsul ve Viet-
namu v roce 1967. Tehdy byla Vietnamská válka. Já jsem
tam pracoval jako příjemce elektrického vybavení polní
kuchyně při stavbě vojenského letiště a čirou náhodou
jsem našel v knihovně knížku mistera Sh., o které on mi
tenkrát povídal.
Napsal něco tak mezi románem a memoáry. Hrdina
románu je mladý americký diplomat, který pracuje v
Berlíně v 30tých létech minulého století a šíleně se zami-
luje do okouzlující židovky z vyšší německé společnosti.
Kromě tohoto diplomata, dvoří se jí i sám Hitler, ale
nakonec diplomat se s ní ožení, čímž ji vlastně zachrání...
„To znamená, že on byl ženatý s židovkou. To od ní
má ty baronské zámky, analyzuji. Hitler jí ty zámky
zkonfiskoval, vyhnal ji do Ameriky, ale za pomoci gene-
rálního konsula tato chytrá židovka dostala své zámky
zpět. Přičemž autor všelijak židům podlézá a mlčí o tom,

- 144 -
jak mu dva židé-MacCarthysté, Schein a Cohen, dali na
frak.“
Tak se vyznejte v takové židovské huspenině.
Opět, je to zmije, která kouše vlastní ocas. Bohos-
lovci už dávno pozorovali, že ďábel má sklon k sebede-
strukci. Satanisti zde se opičí: „V ďábli je Bůh!“ Ti, kdo
nevěří ani v Boha, ani v čerta, mohou si vzpomenout na
první zákon marxistické dialektiky o jednotě a boji proti-
kladů, coby hybné páce dějin.
Pro všechny ostatní skeptiky, nevěřící ani v Boha, ani
v čerta, ani v Marxe, ani v Engelse, vězte, že i otec psy-
choanalyzy papele Freud populárně rozebral komplexy
destrukce a sebedestrukce, které se vzájemně doplňují,
jako rodní bratři.
***
Brzo jsem pocítil, že starý Alex prostřednictvím CIA po
všech kanálech rozeslal upozornění:
- Vystříhejte se Klimova, to není náš člověk! On je
příznivec senátora MacCarthyho!
A já vidím, že některé lidi začínám plašit, zaregistruji
to, ale mně je to jedno. Proč se mi začínají vyhýbat?
Vždyť jsem pouze vyplnil svoji služební povinnost a chci
dojít až do konce v aféře zabitých parašutistů. Chci vědět,
kdo je poslal na jistou smrt? Ale CIA nechce budit
nebožtíky. Nechtějí ani za nic, abych strkal svůj nos do
této aféry.
- 145 -
 Po revoluci zavedl Trockij do Rudé armády institut
komisařů, nebo jak je nazývali bílí, žido-zednářských
komisařů. Tento institut vedl žid Trockij, ale brzo, během
Veliké Čistky, gruzínský polo-žid Stalin poručil zastřelit
všechny ty trockisty a komisaře, které jmenovali. A ještě
o málo později čtvrtinový žid Hitler a polo-žid Himmler
vydali známý „Příkaz o komisařích“, podle kterého
němečtí vojáci měli rozkaz nebrat komisaře do zajetí, ale
zastřelit na místě.
Opět satan a antikrist jeden druhého koušou za ocas.
Jako soudce Kaufman, který poslal na elektrické křeslo
své pokrevní bratry, manžely Rosenbergovi. A náš vý-
značný filosof Berďaev doslova nic z toho nevidí, jako
slepec ze všech sil předpovídá svaz satana a antikrista,
jehož výsledkem nastoupí světovláda knížete tohoto
světa, tedy biblického ďábla. A proto na Západě poklá-
dají Berďaeva za největšího ruského filosofa 20. století.
Ale vraťme se od teorie k praxi. Takovým typickým,
promiňte ten výraz, židozednářským komisařem byl můj
komisař Aljoša. V mládí studoval pouze jeden rok na
finanční fakultě univerzity v Rize. Zřejmě se chystal stát
bankéřem, jenže byl povolán do lotyšské armády. Jako
řadový voják. Tím jeho vzdělání skončilo. Potom celý
jeho život, bez vzdělání a bez povolání, točil se, vrtěl se,
krátce... dělal komisaře...

- 146 -
 Aljoša byl pohledný muž, středního růstu a příjem-
ného zevnějšku. Ačkoliv, když člověk přihlédnul blízko,
byl jaksi slaďounký. Miloval dobře pojíst, měkce pospat.
Gurmán a sibarit, sklonný ke tloušťce. Kůži měl bez
jediného chlupu, jako žena, a jako žena často byl hyste-
rický.
Žid Aljoša začínal tím, že pomáhal Němcům osvobo-
zovat Rigu od židů. Potom pracoval v CIA a tvářil se, že
pomáhá Američanům bojovat s komunismem, ale pomá-
hal sovětské rozvědce osvobozovat se od amerických
parašutistů.
Pamatuji se, když se zakládalo COPE, navrhnul jsem
nazvat náš časopis „Vlast“, abych potvrdil naši lásku k
vlasti. Vždyť jen ta (a tupost německé politiky vzhledem
k ruskému národu) zachránila SSSR za doby války. Ale
komisař Aljoša trval na jiném názvu: „Svoboda“. Svo-
boda je prý důležitější, než vlast. A proto v našem časo-
pisuneustále vytrubovali o těch, kteří „zvolili svobodu“.
Ale ve skutečnosti většina uprchlíků, obzvlášť mezi
důstojníky, utekli na Západ kvůli Němkám. Například
můj vice-prezident major Dzjuba a jeho bláznivá žena
Suzanna.
Můj druhý viceprezident byl Igor Kronzas, dívčí
jméno matky Michejeva přezdívka Matrosov. Vnutil mi
jej můj komisař Aljoša tvrzením, že je to příkaz z Was-
hingtonu. Kronzas rovněž „zvolil svobodu“ současně s
- 147 -
Němkou. S jediným rozdílem, že jeho Němka se brzo
vrátila do sovětské zóny, kde pracovala jako herečka ve
filmovém městečku Babelsberg poblíž Berlína. Prostě
sehrála svoji roli a pak se vrátila. Zdá se, že Kronzas
neuprchl, nýbrž že byl vyslán.
V sovětské zóně Kronzas pracoval v sovětském infor-
mačním byró, které bylo těsně propojeno se sovětskou
rozvědkou. Nyní Kronzas pracuje v americké rozvědce
G-2, spolu s Aljošou. Přičemž Aljoša je homo a Kronzas
je polo-homo, a byl to Aljoša, kdo poslal Kronzase na
výběr parašutistů, které Kronzas vlastně zahubil.
Aljoša rád hrál roli dobráka, liberála a humanisty.
Jenže jeho dobrota se jaksi orientovala na špatné lidi.
Přesně jak u těch zatracených liberálů v Nejvyšším soudu
USA, kteří vždy se více starají o zločince, než o jejich
oběti.
Pamatuji si, že po aféře s parašutisty, Kronzas byl
velmi nervózní a strašně pil. Výsledkem bylo, že v opi-
losti se služebním automobilem srazil jezdce na kole,
silně jej poranil a šel do vězení na 3 měsíce. Ale komisař
Aljoša na schůzi aktivu COPE mu opět projevil svoji
hnusnou dobrotu:
- Je třeba pomoci Kronzasu. Musíme mu ukázat svůj
kamarádský vztah k němu. Víte co, uděláme podpisovou
akci se sbírkou peněz a budeme Igorovi nosit do vězení...

- 148 -
 Mám-li říct pravdu, piják a flákač Kronzas se už pře-
jedl celému COPE víc než bylo zdrávo. Proto jsem se
neudržel a kategoricky jsem prohlásil:
- Poslyš, Aljošo, a proč bys nemohl politovat toho
cyklistu, kterého Igor zmrzačil? Tvoje dobrota je nějak
falešná. A jestli chceš nosit Igorovi sbírky peněz, choď si
tam sám. A po návratu Kronzasa z vězení, já ho zpátky
do práce vezmu jen s jedinou podmínkou...
- Jakou podmínkou? - zneklidněl Aljoša.
- Že se Kronzas ožení. Má teď další nevěstu, které
nasliboval manželství a vypůjčil si u ní fůru peněz. My
už teď z jeho platu musíme strhávat na dluhy dvěm jeho
předchozím nevěstám a z platu mu nic nezbývá. Jediná
možnost, jak jej přivézt k rozumu, je ho oženit.
Akční výbor COPE jednohlasně schválil můj návrh.
Tak nebohého Dona Juana ženili z úředního příkazu.
Podrobněji je to popsáno v mém románu „Mé jméno je
Legie“. A vše je opsáno ze života. Na chlup. Ech, vese-
lou jsem měl práci v COPE!
Ale komisař Aljoša je na mne naštvaný. Nejprve jsem
mu oženil jeho prvního miňóna, Slávika Pečatkina. A teď
mu žením i jeho druhého miňona, Igora Kronzasa.
Nikdy se nepokoušejte udělat někoho šťastným proti
jeho vůli. Z toho budete mít jen nepříjemnosti. Vzpomí-
nám, jak jsem jednou šel na procházku po Riverside.
Kolem mne poskakovaly veverky, žebrající u kolemjdou-
- 149 -
cích burské oříšky. Jedna z nich byla natolik drzá, že mi
je žrala přímo z rukou. Dostal jsem nápad, hodil na
veverku klobouk, zabalil do něj a přinesl domů. Rozhodl
jsem, nechť žije nějaký čas u mne jako kočka.
Ale veverka nechtěla být kočkou. Nevrle na mne
syčela, demostrativně odmítala žrát oříšky, brzo se úplně
schovala do lesa pružin mojí ohromné dvoulůžkové
postele. Pár dní u mne prožila, ale tvrdohlavě nechtěla se
stát kočkou. Syčela na mne, i zuby použila, takže jsem
musel ji pustit oknem ven. Takže ještě jednou opakuji,
nikdy nedělejte nikoho šťastným násilím. Z toho budete
mít jen nepříjemnosti.
Takže Kronzas jezdil po lágrech DP, opíjel se tam s
uprchlíky a verboval je ke shození do SSSR. Oni potom
postupovali do speciálního lágru, kde je trénoval a učil
skákat s padákem Bogdan Rusakov. Za každý den, který
ztráví v Sovětském svazu, parašutistům slibovali 100
dolarů, což tenkrát bylo dost velká suma.
Po smrti parašutistů, Bogdana ve spěchu odvezli do
Washingtonu a Kronzasa vyhodili na ulici. Kronzas se
tehdy tak opil, že jej dokonce dovezli na speciální lékař-
ský výzkum. Měli totiž podezření, že používá narkotika.
Kronzas věděl, že ve Washingtoně běží vyšetřování.
Bál se, že bude odhalen, znervozněl a topil svůj strach v
alkoholu. Velmi se mu chtělo utéci zpět do sovětské

- 150 -
zóny, ke svým pánům. Jenže ven se dostat nemohl, tak se
opět obrátil na svého náčelníka Aljošu.
Dále, jak to vypadá, sověti se pokusili najít východ ze
situace a pod záminkou, že potřebují chytit mne, odvezou
i jeho. Jenomže já jsem na špek neskočil.
V podstatě, mladý Aljoša kryje Kronzasa, a starý
Alex kryje jeho. Tak se drželi jeden druhého, jako bledé
spirochéty. Podobná historie jako s Natašou Meyer, jenže
to byla spirochéta ženského rodu.
Nyní dovolte, abychom vzali pod mikroskop Bog-
dana Rusakova, jméno matky Sagato.
Po válce, když vlasovci prováděli mezi sebou jakési
zúčtování, Bogdan zabil člověka. A proto ho hledala
mnichovská kriminální policie. Dokonce i do COPE
přišel policejní komisař Kasten-Huber ve věci této vraždy
a vyptával se mne na Bogdana. To samo už dělalo z
Bogdana předmět vydírání od sovětské rozvědky, která
dobře věděla vše, co se dělo v Mnichově.
Po smrti parašutistů, Bogan ve Washingtonu se dal na
pití stejně, jako Kronzas v Mnichově. Jestliže Kronzas se
opil natolik, že autem vrazil do cyklisty a šel do vězení,
to Bogdan, rovněž řídící automobil opilý, velkou rych-
lostí přejel na červenou, vrazil do jiného auta, byl zatčen
a zbaven práv.
Proč oba byli tolik nervozní? Nečisté svědomí jim
nedalo pokoje?
- 151 -
 ***
Když v září 1957 na konferenci amerického oddělení
COPE v New Yorku pozvali Bogdana Rusakova, on
přijel o den dřív a večer zaskočil ke mně. Jelikož jsem
nikoho nečekal, postavil jsem na stůl to, co bylo pod
rukou: láhev vodky a sklenici uzených rybiček v oleji.
Bogdan, hladový jak šakal, okamžitě zhltnul všechny
spraty, zapil to olejem ze sklenice a spokojeně se olíznul.
„Pije olej, - povídám si pro sebe. - To znamená, že
má strach, že se opije. Známý trik.
Mluvili jsme o různých věcech a brzo rozhovor se
stočil na Aljošu. Jako bych vyprávěl anekdotu, pověděl
jsem Bogdanovi, jak si mne Slávik zpletl s Aljoušou, jak
padl na kolena a modlil se před mým rozepnutým pří-
klopcem.
Jenomže Bogdan se vůbec nezasmál a hned začal se
mnou spor. Navzdory faktům, všemi možnými způsoby
se mne snažil přesvědčit, že jsem vše špatně pochopil. A
přitom jsem si všiml, že má vysoké znalosti ohledně
homosexuality. Odkud je vzal?
Venku je vedro. My pijeme vodku s ledem. Stavím
druhou sklenici spratů a Bogdan shltne její obsah, včetně
oleje. Já piju bez zákusků a myslím si:
- Olej mu nepomáhá. Začíná povídat, co chtěl utajit.
Já zkoumám Bogdana, a on se pokouší mne odvést od
mojí stopy. Přitom znovu se přeřekně, že Slávik k němu
- 152 -
také lezl stejným způsobem, jenže to bylo zcela z jiného
důvodu. Potom mne oslňuje znalostmi, že pasivní pede-
rasti jsou, prý, skuteční pederasti, ale aktivní, to jsou
normální muži, kteří se jen přesytili ženami.
Typická lež aktivních pederastů. Ve skutečnosti je to
tak: Ti pasivní mají duši ženskou a proto je to někdy
táhne k ženám jako kamarádkám. Ale... ty je nerozrušují
už proto, že ženy mohou, stejně jako impotenti, pouze
lízat. Zato aktivní pederasti souložit s ženami mohou,
jenže... jsou jim protivné. To je kořen toho, čemu se říká
manželské peklo.
Podle statistiky dr. Kinsey 37% mužů je více nebo
méně obeznámeno s homosexem. Mezi těmito 37% jsou
pouze 4% čestní, zjevní homo, ale zbývajících 33% se
tím zabývá částečně, příležitostně. Shrnuto, každý třetí
muž není opravdový muž. Takoví se žení bez lásky,
rozvádí se bez hoře.
Postupně z našeho rozhovoru vyplývá, že třebaže
Bogdan je započítán jako zaměstnaný v CIA, ve skuteč-
nosti sedí doma a dělá, že se zabývá nějakými překlady.
Jak ale může překládat, když neumí dobře anglicky? Zdá
se, že lže. Nejspíš on sedí doma, protože má domácí
vězení.
Ale Bogdan pokračuje kecat dál, vypráví mi o své
svadbě. Se smíchem povídá, že někteří muži jdou s ženou
do postele aniž by věděli, jak se jmenuje. Ale on se ženil,
- 153 -
aniž by znal svoji ženu vůbec. Prostě uviděl v kanceláři
hezkou machinistku a navrhl jí svadbu.
Jeho žena Iročka je skutečně velmi hezká dáma. Mají
dva roztomilé kluky věku 5 a 7 let. Ale žije se jim špatně.
Bogdan si naříká, že Iročka je špatná hospodyně, a Iročka
si naříká, že Bogdan příliš pije.
Hle, to je zajímavé. Sklon k alkoholismu nejčastěji je
symptómem různých psychických problémů, například
potlačené homosexuality, neboť lidé se snaží utopit své
problémy v alkoholu.
Žena si naříká u Bogdana na pohlavní slabost. On
dokonce bere na to jakési tabletky. Potom se dozvídám,
že ji klame. Ale zde vzniká freudovská otázečka: „Klame
ji s kým? S jinými ženami... nebo s muži?“ Vždyť každý
třetí muž je takový.
Vypili jsme jednu láhev vodky, přinesl jsem druhou.
Rozhovor neustále se stáčí k Aljošovi. Občas jdu
stranou, měním námět, ale Bogdan neustále se k němu
vrací, úsilovně se pokouší mne přesvědčit v tom, že
Aljoša není pederast. Je už zcela opilý a těžko se kontro-
luje, stále jede „na červenou“. Je zřejmé, že Aljošova věc
jej velmi znepokojuje. A moje intuice mi našeptává, že
Aljošinovo tajemství je klíčem k pochopení všeho ostat-
ního.

- 154 -
 O zabitých parašutistech samozřejmě se nezmiňuji,
ale Bogdan rovněž o nich ani slova neřekne. Je jasné, že
se mu nechce budit mrtvé. V tomto ohledu si rozumíme.
- Ty chlastáš jako kobyla a nic k tomu nejíš. Tebe v
tom speciálně cvičili? - najednou se rozzlobil Bogdan.
- Samozřejmě. Zato tobě, jak vidím, ani olej nepo-
máhá, - vtipkuji já.
Ale Bogdan už přebral a se zlostí v hlase, najednou to
vzdává.
- Víš, takoví pasivní pedouši, jako Slávik, jsou totální
impotenti. On, ten skunk, jen zadnici nastavovat umí.
Buď cucá u mužů, nebo líže u žen. Takoví skunkové
nemůžou pít. Ženské taky ne. Jak se napije, hned ztrácí
sebevládu. A potom kvůli němu druzí musí na kobereček,
odpovídat na otázky...
- Máš pravdu, i Aljoša si dává pozor na alkohol, - za-
dumaně souhlasím. Když se někdo bojí alkoholu, je to
podezřelé. Něco musí skrývat.
Tak sedíme, klábosíme, popíjíme. „Veteráni vzpomí-
nají na minulé bitvy, kde společně bojovali“... Začali
jsme pít v 9 hodin večer, teď už jsou 4 ráno. Ale Bogdan,
jak to vypadá, se nechystá k odchodu. Hrajeme hru, kdo
koho přepije.
Přilévám do sklenek a přemýšlím - Bogdan pro mne
není ničím, ke mně přišel poprvé. Proč přišel? Nebo ho
poslali? Ale kdo? Aljoša? Nebo někdo jiný? - Tato idiot-
- 155 -
ská situace mi připomněla ty dva rybáře, kteří mne zvali
zalovit si rybku na sovětské hranici.
Hledím pozorně na Bogdana a všímám si, že výraz
jeho tváře je trochu divný. Buď je to tím, že od poranění
má jedno oko skleněné, nebo proto, že nosí masku zvý-
razněné sebedůvěry, která chvilkami přechází v drzost.
To je ochranná maska lidí, kteří ve skutečnosti si nedůvě-
řují.
Bogdan sedí na židli za mým psacím stolem, já jsem
se rozvalil v křesle u okna. Na stole leží tlustá vrstva
přečtených časopisů, vedle je těžký bronzový nůž na
otvírání dopisů. Má držadlo ve formě filina sedícího na
knize za sedmi pečetěmi - symbol moudrosti.
Najednou Bogdan se chápe nože a začíná jím bodat
balík časopisů. Dokonce s takovou zlostí, že nůž projíždí
celou vrstrou a zabodává se do stolu. A dělá to ještě
několik minut. Je jasné, že od zlosti zešílel. Něco se mu
zřejmě nedaří.
Ale já vím, že má za sebou vraždu a proto se v duchu
rozhoduji, že přiblíží-li se s nožem ke mně, musím jednat
rychle. Vytáhnul jsem z kapsy tlusté černé plnící pero a
povídám mu jen tak:
Víš, co to je? To je plnící pero, ale ne obyčejné. Spe-
ciální pro agenty CIA. Lze jej plnit i plynovým zásobní-
kem, i patronou do revolveru. S kulí.
- A co v ní máš teď? - zpozornil Bogdan.
- 156 -
 - Už si nepamatuju. Možná plyn. Možná kulka, -
klidně odpovídám. - Nevadí, jak v ruské ruletě. Nejprv
plynem do nosu, pak kulí do břicha.
- A už jsi zkoušel s ní střílet?
- Jasně. Přišel jednou ke mně do COPE Žeňka Kapi-
tán. Můj bývalý kamarád, který se stal sovětským agen-
tem, a drze se uvelebil, nechtěl jít pryč. No tak jsem mu
vystřelil plynem pod nos. Ten ti vyletěl jak raketa.
- Šikovné! - s nadšením poznamenal Bogdan.
- Ano. Ale blbé bylo to, že jsem potom nemohl sedět
v místnosti. Každý, kdo přišel, se rozplakal. Tak potom té
místnosti říkali komnata slz.
Bogdan se viditelně uklidňuje. Dopíjíme s ním dru-
hou láhev. Za oknem už svítá. Bogdan zívne, protáhne se
a líně se mne táže:
- Četl jsi, Gríšo, povídku Hemigwaye „Vrahové“?
- Ne.
- Radím přečíst.
- O čem to je?
- To je o jednom gangsterovi, Velkém Jo. Který se
porval se svojí bandou. Jo byl veliký a silný a gangsteři
malí a chabí. Ale nakonec oni zabili Velkého Jo. Morálka
tohoto příběhu je prostá: jeden člověk, byť i nejsilnější,
nemůže se střetnout s organizovanou bandou. Zabijí ho
určitě. Chápeš?

- 157 -
 „Tak tak, to už je přímo výhrůžka, - uvažoval jsem. -
Ale z které strany? Která banda jej poslala: KGB nebo
CIA?“
- Když ty tam něco popisuješ, - nejistým jazykem
brebtal Bogdan, - tak ti neuškodí se poučit u toho...
Hemingwaye.
Venku se zcela rozednilo. Dívám se na Bogdana a už
nejsem schopen rozeznat, které jeho oko je skleněné a
které je skutečné. Pitku jsme začali v 9 večer, skončili ji
v 9 ráno. Takže, vyšetřování trvalo 12 hodin.
Ode mne Bogdan odjel rovnou na konferenci COPE,
ale do sálu už nedošel, protože se svalil pod parádním
schodištěm a usnul. Našli ho tam až po skončení konfe-
rence. V prachu a pavučinách.
A já, ačkoliv jsem byl ex-prezident COPE, na tu kon-
ferenci jsem vůbec nešel. Měl jsem vážnější věci na
starosti. Slíbil jsem Kisse dovézt do letního tábora věci
pro Halku, její mladší sestru, a co jsem slíbil, to musím
splnit.
Celý den jsem jezdil ve svém bílém Linkolnu. Bylo
to těžké. Vždyť celou předchozí noc jsem propil se zku-
šeným diverzantem a vrahem. Nespal jsem, nejedl, neo-
holil jsem se, neumyl. Krátce, docela jak na frontě. Na
frontě psychologické války. A Kissa bezstarostně seděla
vedle mne se zvednutýma holýma nožkama. Tak, aby
bylo vidět její bílé kalhotky.
- 158 -
 - Povídej mi cokoliv, jinak usnu za volantem, - po-
prosil jsem.
- To je tvoje vina. Nemusel jsi celou noc pít, - od-
sekla Kissa.
***
Do postele jsem se dostal až před půlnocí. A najednou
začalo cosi divného. Ležím v posteli, velmi se mi chce
spát, ale usnout nemohu. To se stává, když se člověk
přepije černé kávy. Jenže já ten den kafe vůbec nepil.
Po celém těle mám jakýsi protivný pocit. Vstal jsem,
ve spodkách prošel se po pokoji, zakouřil. Cigareta měla
nějakou jinou, nepříjemnou chuť.
Usedám do křesla, zkouším zapnout radio. Ruka mne
neposlouchá, ani nepadá na knoflíky aparátu, a když se
mi nakonec podařilo jej zapnout, z radia se ozval divný
zvuk, jakýsi kovový, třesoucí se, přicházející odněkud z
daleka. Co je to za čertovinu?
Vzal jsem noviny. Pokusil se číst. Oči klouzají po
řádkách, ale já nic nechápu. Doslova je narušeno spojení
mezi očima a mozkem.
Položil jsem ruku na holé koleno, ale vlastní tělo
dává pocit cizího těla. Štípnul jsem se, ale nic necítím.
Co to znamená?
V nohách cítím slabost. Dýchat je mi těžko. Jakoby
bylo málo vzduchu. A slyším, jak hlasitě tluče moje
srdce.
- 159 -
 Opět si lehám do postele a pokouším se usnout. Po
celém těle vlnami probíhá lehké třesení. Prostěradlo,
poduška i pokrývka jsou nějakými jinými.
Třebaže jsem po čertech unaven, namísto sna ve mně
se objevuje něco nedobrého. Jakási nepochopitelná a
nepříjemná úzkost. Dokonce vlastně ne úzkost, ale něco
mnohem horšího. Možná, že jsem onemocněl? Ale tohle
je podivná nemoc.
Z velkého otevřeného okna od Hudsonu táhne chlad.
Mněl jsem chuť přiblížit se k oknu, abych se nadýchal
svěžího vzduchu. Ale současně se z neznámého důvodu
bojím, že vypadnu z okna - ze čtvrtého poschodí. Mám
dojem, jakoby mne někdo postrkoval zezadu. Jakoby ve
mně bojovaly dvě bytosti: moje vlastní „já“ a jakési cizí,
druhé „já“.
Usedám do křesla. Nepochopitelná vnitřní úzkost
roste a roste. Potom najednou mne zachvacuje vlna
horoucího strachu. Tak horoucího, že jsem celý pokryt
potem. Odkud se bere ten proklatý strach? Jako nějaký
nervový záchvat.
Tak uběhla hodina. Klepám zubami, buď se třesu
chladem, nebo se polévám potem, sedím v křesle, mu-
čený záhadným strachem a přemáhám se. Nikdy v životě
jsem se necítil tak špatně.

- 160 -
 Ale možná že to je jen horečný sen, košmár? Štípnul
jsem se do boku, ale bolest jsem necítil. Štípnul jsem
silněji. Ještě silněji. Ze všech sil. Ne, necítím zcela nic.
Vzpomněl jsem si, že jsem někde četl, že šílení necítí
bolest. Já také nic necítím. Ztrátím snad rozum? Opět
mne zavalila vlna záhadného strachu.
Existují klam zraku, klam sluchu. Ale u mne došlo ke
klamu všech pěti smyslů. Zraku, sluchu, hmatu, chuti i
myšlení. Co je to za posedlost?
Najednou se mi strašně zachtělo jít k sousedům.
Abych nebyl sám. Jenže už bylo daleko přes půlnoc. Což
zajít do blízkého baru? Tam vždycky bývá plno lidí. Tam
mne opustí ten proklatý strach. Ale i tam mohou si všim-
nout, že se mnou cosi není v pořádku. Mohli by vyzvat
policii a odvézt mne do nemocnice. Ne, na ulici také
chodit nemohu.
Šílení prý nevědí, že jsou šílení. Najednou přijdeš o
rozum a neuvědomíš si to. Ale o tomto záchvatu nikdo se
ani nedozví, jestliže teď tady umřu. Docela sám.
Najednou jsem si vzpomněl, že někteří vědci, když
dělali pokusy sami na sobě s různými nebezpečnými
léky, zapisovali své pocity. Vzal jsem tedy list papíru,
tužku a začínám zapisovat. Tento lístek se u mně zacho-
val až dodnes. Takže dále opisuji z originálu:
„Čas 01.20 noci. Zdá se, že mozek změkl a rozdělil se
na dvě poloviny. A jaksi leniví. I mozeček vzadu leniví.
- 161 -
Zkusil jsem zátylek. Vypadá dlouhý, jak na egyptských
freskách.“
„Psát je těžké. Jako bych nepsal už několik let. Ruko-
pis se změnil, je jaksi zimničný. Zdá se, že dělám chyby.
Ale opravit nemohu. Stále jen strach, horko, chlad, pot.
Vzal jsem teploměr. Vypil jsem dvě tabletky aspirinu.“
„Co je to? Snad jsem včera příliš pil? Nebo příliš
kouřil? Otrava alkoholem a nikotinem? Ale proč se
zpožděním o 12 hodin? Nebo je to kvůli probdělé noci?
Ne, probdělé noci jsem zažil už dříve a nic mi nebylo.“
„01.50. Vytáhl jsem teploměr. Nevidím. Vím, kde je
čárka pro normál. Ale rtuť nikde nevidím. Kde je, nechá-
pu. Asi pod normálem. To se mi nikdy nestalo. Opatrně,
aby se nesetřesl, kladu teploměr stranou. Podívám se
zítra.“
„Hledím na svou ruku. Vidím póry tak veliké, jako
přes lupu. Co to mám s očima? Zkrátila se mi čočková
vzdálenost, nebo je něco se sklivcem? Beru zrcadlo.
Otvírám a zavírám oči. Zornice nereaguje na světlo,
nezužuje se. To prý bývá u narkomanů. Beru ještě tab-
letku aspirinu.“
„Takový případ se mi v životě nestal. Ani otec, ani
matka, ani příbuzní neměli žádné nervové nebo psychic-
ké onemocnění. Co se to se mnou děje?“
„02.40. Zdá se, že to přechází. Začínám cítit únavu.
Nejdůležitější je usnout. Dnes jsem najezdil veliké vzdá-
- 162 -
lenosti autem. Ještě štěstí, že se mi to nestalo za volan-
tem.“
„Únava stále větší. Zebou mne končetiny. Třesou se,
ale už jaksi normálněji. Och, jak je to nepříjemné. Och,
všivá situace“.
„Už je to lepší. Doslova, vyšel jsem ze své kůže a teď
pomalu zalézám do ní zpět. Je skvělé být sám sebou.“
„Strašně zívám. Křečovitě. Strašně se mi chce spát.
Čas 03.18 v noci. Bohudíky, že mne to přešlo. Jdu spát.“
Když jsem se ráno probudil, bylo už 10 hodin. Nej-
prve jsem ležel v posteli a bál jsem se vstávat. A co když
„ten případ“ neskončil? Ne, hlava je zřejmě jasná. Jen
trošku těžká.
Vstal jsem a opatrně se prošel po pokoji. Ruce i nohy
byly v pořádku. Zapnul jsem rádio, zvuk byl normální.
Opatrně jsem se štípnul a cítil jsem bolest. Tedy pocit
bolesti je na svém místě. Zamrkal jsem před zrcadlem,
zřítelnice se zužuje normálně.
Na stole leží teploměr. Rtuť ukazuje značně níže, než
je norma. Seklepnu jej a znovu měřím, teď ukazuje nor-
málně. Zapaluji cigaretu, chuť má obyčejnou. Vše je tedy
víceméně v pořádku.
Když jsem definitivně přišel k sobě a přesvědčil se,
že jsem znovu stejný, jako dříve, začal jsem uvažovat, co
to se mnou bylo. Je možné, že mi Bogdan nasypal do

- 163 -
šálku nějaké svinstvo? Vzpomněl jsem si na jeho hrozbu
ohledně „Vrahů“ Hemingwaye.
Večer při procházce po Riverside, potkávám Rurika
Dudina ze SBONRu, kterého znám ještě z Mnichova.
Tento klučina rád se tváří, že každého zná, protože jeho
bratr Levka Dudin pracuje v „Radiu Svoboda“ a píše v
„Novém ruském slovu“ pod pseudonymem Gradobojev.
Jeden čas Rurik chodil za Kissou, ale ona jej opustila a
namluvila si mne.
- Zítra ke mně přijede Bogdan, - mnohoznačně poví-
dá Rurik, jakoby šlo o bůhvíjak důležitou osobnost. - Ty
se s ním znáš?
- Trochu, - povídám, neboť vím, že Rurik vše předá
Bogdanovi. - Včera se mne na něj vyptávala mnichovská
policie ohledně vraždy v SBONRu.
- A to je vše, co o něm víš?
- Taky vím, že je zamotán ve věci provalených NTS-
sovských parašutistů. Kromě toho, říká se o něm, že sype
lidem do vodky všelijaké svinstvo. Tak jestli budeš s ním
pít, vyměň si s ním skleničku. A ty o něm víš něco?
- Já?... Ano... Totiž ne... Já nic nevím... A Bogdan
vůbec ke mně nejede, - najednou Rurik obrátil o 180
stupňů a utíkal ode mne, jen se mu od pat zaprášilo.
Je legrace vidět, když dospělý muž utíká jako spla-
šený zajíc. O Rurikovi se říká: „Maličký pejsek je
vždycky štěně“. Ale proč se toto štěňátko tak splašilo?
- 164 -
Připusťme, že Bogdan mi cosi přisypal do pití. Ale kdo
mu to poručil? A o které organizované bandě on mluvil:
o KGB nebo o CIA?
Nějaký čas poté se s Bogdanem Rusakovem začalo
dít cosi podivného. Nejprve najednou se projevila chro-
nická obezita, nafoukl se jako koule. Dokonce musel
měnit všechno své oblečení. Potom stejně rychle zhubnul
a tento nový oděv na něm visel jak na kostlivci.
CIA platila Bogdana ještě 3 roky jen pro to, aby seděl
doma, v domácím vězení, ale nakonec ho vyhnali a on šel
pracovat jako na černo pracující pomocník v prodejně
gazolinu. Jenže hned první den práce Bogdan zvednul
něco těžkého, padl a zemře. Prý měl srdeční slabost.
Přitom zemřel ve věku 37 let. To je brzo. Vypadá to,
jakoby mu kamarádi z CIA pomohli zemřít. Je jisté, že
pokud jim v CIA konečně došlo, že byl dvojný agent, do
normálního soudu jej poslat nemohli.
Na památku po Bogdanovi mi zůstala jen jeho humo-
ristická knížka „Telegram z Moskvy“, psaná pod jeho
pseudonymem Leonid Bogdanov a vydaná za peníze
COPE. Tuto knížku Bogdan napsal už když seděl v
domácím vězení.
***
Zjevná inaktivita starého Alexe ve věci Aljoši mne dosti
popletla, přesto jsem se s tím nesmířila a rozhodl jsem se

- 165 -
dovést ji až do konce. Sedl jsem tedy a napsal doklad,
adresovaný samotnému řediteli CIA Allenu Dullesovi.
Ale i zde jsem žádnou odpověď nedostal. Vlastně,
odpověď mi přišla... prostřednictvím nyní již zemřelého
Bogdana. Vždyť on byl ještě tehdy oficiálně pracovní-
kem CIA. Tak mu poručili mne postrašit, abych nadále
nestrkal svůj nos tam, kde je nutno nerušit nebožtíky.
Nyní, po jeho nečekaném konci, jsem si uvědomil, že
ta organizovaná banda gangsterů, o které tenkrát mi
povídal Bogdan, to je CIA.
A vysvětlení toho, co mi nasypal Bogdan, jsem našel
později, když kongres USA se pustil do dalšího výprasku
této supertajné organizace.
V časopisu „Times“ z 21. června 1975 na stránce 15
se psalo o velkém skandálu. Doktor chemie Frank Olson,
který pracoval v CIA nad nějakými tajnými projekty,
spáchal sebevraždu. Jeho kamarádíci, též agenti CIA,
během společné pitky s Olsenem, mu podstrčili kokteil
silných narkotik LSD.
Následně u dr. Olsena se objevil „záhadný strach“, od
kterého se spasil skokem z okna z 10. poschodí a zabil se.
Všechny symptomy této otravy LSD se shodovaly s tím,
co jsem zažil po svém chlastu s Bogdanem. Jen jsem byl
trochu silnější a vydržel jsem tu zkoušku strachem.
Rodina dr. Olsena, jeho žena a děti, podala žalobu k
soudu, vyžadující od vládu USA odškodnění několika
- 166 -
milionů dolarů. Aby záležitost ututlali, strčili každému
tajně pod nos nějakých sto tisíc, jen aby mlčeli.
A co kdybych i já se soudil se strýčkem Samem? Vzít
si, jak se to dělá v Americe, nějakého sviňáckého advo-
káta a vyžadovat milion dolarů, z nichž by dostal polo-
vinu. Ale jak bych to mohl dokazovat? Kromě toho,
nejsem člověk hašteřivý.
- Ať jdou všichni k čertu? - rozhodl jsem se. - Svoji
povinnost vůči nebožtíkům jsem vyplnil. Dokonce jsem
přitom málem sám zahynul. Je fakt, že jsem mohl být
cenným svědkem ve věci zahynulých parašutistů, ale
CIA úporně odmítá rušit nebožtíky. A já nyní už dobře
vím, proč...

- 167 -
 Kapitola 5: Komplex Jidáše
„Ďábel - je pátá kolona všech dob a všech národů.“
(filozof Denis de Rougemont: „Ďáblův podíl“)
Filozofové již dávno nás varovali: ďábel je nebezpečný
ne tehdy, když se nám objeví a děsí nás, ale když ho
nevidíme. Sociologové nám vysvětlují význam tohoto
varování: nejsou tak nebezpečná ta 4% upřímných a
otevřených homosexuálů, jako 33% latentních, tvářících
se jako normální lidé.
Za prvé, skrytý homo je prostě nemocný člověk.
Číselně nebezpečný. Je jich desetkrát víc.
Za druhé, u latentních homo je mnohonásobně více
duševních nemocí, než u homosexuálů neskrytých. A
právě tito psychouši se stávají masovými vrahy, revolu-
cionářemi a prezidenty západních demokracií. Připo-
meňme si statistiky - ne všichni pederasti jsou zločinci,
ale většina zločinců jsou pederasti.
Dříve mne to absolutně nezajímalo. Mnohé jsem
nechápal a šel životem jako slepec přes minové pole.
Teď, když se dívám zpět a mám v rukou zlatý klíček
Iljičův, dávám nový smysl těm podivnostem, kterým
jsem dříve nevěnoval pozornost.

- 168 -
 ***
V letech 1945-55 v Mnichově žil jakýsi Eugene Artsjuk,
samozvaný předseda „Národní Mise ruské emigrace
(NACPRE)“. Vydával chvastounský oběžník „Nabat“
(Alarm), krajně pravičáckého směru - za tatíčka Cara, za
matičku Rus a za senátora McCarthyho. Samozřejmě -
proti židům a zednářům. A současně proti Solidaristům
NTC, které nazýval sovětskými agenty.
Ve svém „Alarmu“ Artsjuk také bojoval s mým
COPE, nazývaje mne sovětským agentem, a jako důkaz
přikládal moji starou fotografii v sovětské vojenské
uniformě. Byl to takový malý obrázek. Z mého občan-
ského průkazu v sídle sovětského Vojenské správy
(NEA) v Berlíně.
Za svého mládí, Artsjuk byl tanečníkem baletu a žil v
Paříži, ale z Francie byl vyhoštěn. Kvůli pederastii. Po
válce se usadil v Mnichově a začal dělat politiku.
Eugene byl reprezentativní muž asi 45 let. Miloval
procházky kolem Mnichova v černém koženém kabátě.
Gestapáci také se rádi vytahovali v černém koženém
kabátě, ale i čekisti - bezpečnostní důstojníci po revoluci
- rovněž velmi rádi nosili černé kožené bundy. Sadisti
všech dob milovali černé kožené oblečení. To vše - je
spojeno s homosexualitou. Podívejte se do libovolného
pornomagazinu New Yorku do oddělení „sadismus a
masochismus“ a přesvědčíte se sami.
- 169 -
 Artsjuk měl ženu a tři děti. Nicméně, lidé se smáli a
říkali, že jeho manželku, s požehnáním Artsjuka, použí-
vají všichni jeho kolegové z „Alarmu“. Všichni, kteří
nejsou leniví. A od koho měla děti - to je velká otázka.
Po židovské šlechtičně-lesbičce Nataše Meyerové a
kněžně-lesbičce Lusce Obolenské-Schwartz už mne
ničím neudivíte. Známé triky...
Ve svém „Alarmu“ Artsjuk publikoval pod pseudo-
nymem Eugene Deržavin. Ničeho jste si nevšimli?
Vzpomeňte si na sovětského generála a později náčelníka
„Hlasu Ameriky“ Barmina, bývalého Graffa. Tento
sovětský generál, zdá se, podvědomě chtěl být hrabětem,
ale přitom byl zamilovaný do trockismu, což je rudé
zednářství, takže výsledkem bylo, že jej málem zastřelili
během Velké čistky. Uprchl na Západ a vzal si nové
jméno, Barmin - od slova „barmy“, což byly carské
korunovační regálie, a... skončil život v ústavu pro choro-
myslné.
Plebejec Artsjuk také si vzal carský pseudonym -
Deržavin, od slova „država“, tj. carská regálie - koule s
křížem. Typická mánie velikosti neboli megalomanie,
jaká bývá u homosexuálů aktivního typu. A právě tato
mánie je dává do pohybu. Říkáme tomu psychodyna-
mika.
Později, v 60. letech, monarchista-Artsjuk Deržavin
jel jako turista do Sovětského svazu, měsíc tam odpočíval
- 170 -
v sovětském sanatoriu. Pak se vrátil do západního
Německa a usadil se ve Frankfurtu, v blízkosti NTS a
začal se otevřeně angažovat do pro-sovětské propagandy.
Okatě jezdil v sovětském autě, které si přivezl ze Sovět-
ského svazu, a hrdě všem říkal: „Vlast nezapomíná na
své věrné syny!“ Nakonec havaroval na svém stroji. A
umřel.
Když Artsjuk ukazoval všem moji fotografii v sovět-
ské uniformě, řekl jsem Aljošovi, že Artsjuk mohl dostat
tento obrázek pouze z jednoho zdroje - od sovětské
rozvědky. Aljoša, jako můj kurátor od americké roz-
vědky, byl povinen oznámit tuto skutečnost svým náčel-
níkům. Ale Aljoša nic takového neudělal. Proč? Jeden
teplouš přikrývá druhého? Nebo oba byli... sovětskými
dvojitými agenty?
Takže, monarchista-Artsjuk Deržavin asi byl sovět-
ský agent provokatér. To jest, u něj byl komplex Jidáše,
charakteristický pro určité typy homosexuálů. Platí zde
tento vzorec: ne všichni homosexuálové jsou Jidáši, ale
všichni Jidáši zásadně jsou homosexuálové.
***
Jednoho dne mi zavolal profesor Ivan Davidovič London,
ředitel Institutu politické psychologie Brooklynského
College, New York University.
- Pamatujete si Vadima Šeloputina, který pracoval s
vámi na projektu Harvard?
- 171 -
 - Ano, vzpomínám si.
- Víte, kde je?
- Ne, nevím. Říká se, že v Londýně...
- Věděli jste, že je gay?
- Ano, on to neskrýval. Dokonce se chlubil, že...
Profesor London si povzdechl a zavěsil.
Takže, jdou za Vadimem Šeloputinem. Zdá se, že to
byl sovětský agent, kterého poslali do Mnichova, aby se
podíval, jakou kaši tam vaří Harvardští mudrci.
V té době, šéfem všech protisovětských operací ang-
lo-americké inteligence byl Kim Philby, muž číslo dvě v
britské rozvědce, který během 34 lety byl sovětský agent.
Kromě toho, že byl gay.
Tímto způsobem můžete logicky dojít k závěru, že
teplouš Kim Philby obrátil zájem sovětské rozvědky na
Harvardský projekt, založený na komplexu latentní
homosexuality soudruha Lenina, a sověti poslali k prově-
ření informace specialistu, homouše Vadima Šeloputina.
Vadim nijak neskrýval, že je gay a že působil jako
překladatel v sovětské zpravodajské službě v Praze -
dokonce mu to přidávalo zvláštní kouzlo v očích ame-
rická špionážní služby. Když uprchl na Západ, byl poslán
na testování do slavného King Camp poblíž Frankfurtu,
kde bylo hlavní sídlo americké kontrašpionáže v Evropě.
Kdysi dávno i mne očichávali američtí kontrarozvěd-
číci v tom samém lágru, ale mne drželi na samotce. Jako
- 172 -
zločince. Půl roku. Jelikož za těch 6 měsíců nenašli niko-
ho, koho by za mě mohli vyměnit, tito gentlemani pro-
hrabali moje kapsy a vzali mi vše, co v nich našli, včetně
zapalovače, a vyhodili mne na ulici.
Zato Vadima Šeloputina uvítali s otevřenou náručí:
dokonce mu tam vklouzli druhého homosexuála, vybra-
ného mezi americkými zpravodajskými důstojníky -
nějakého Alfreda, a když se přesvědčili, že Vadim je
skutečný pederast, dali mu práci na Harvardském pro-
jektu.
Skutečnost je, že homosexuálové se mohou snadno
rozpoznat navzájem. Podle různých, pro normální lidi
málo viditelných příznaků. Proto teplouš Vadim Šelopu-
tin si mohl všimnout v Harvardském projektu to, čeho si
ostatní lidé nevšímají. A jak se zdá, dokud profesoři z
Harvardovy koukali pod ocas soudruhu Leninovi, Vadim
Šeloputin skutečně koukal pod ocas těchto profesorů.
V americké rozvědce byl Vadim Sheloputin klasifi-
kován jako typický zástupce sovětské zlaté mládeže a
opatrovali se s tím zlatým chlapcem, jako „blbec s krásně
psanou torou“ (někteří říkali, „s pochcanou pícní
TORnOU“).
Každou sobotu za Vadimem jezdil jeho minion z
americké ingeligence - Alfred, který, mimochodem, na
tváři měl velký černý flek velikosti švestky. To znamená,
že ve středověku byl by dobrý kandidát na hranici inkvi-
- 173 -
zice. A ruka Alfreda byla měkká jak u ženské, při podání
pravice se stočila do trubky. Stejně jako u papele Meyera.
Stejně jak u generála Barmina. Navíc, byla stále jaksi
vlhká... Podle podobných maličkostí homosexuálové se
mezi sebou poznají.
Po skončení Harvardského projektu, Vadim Šeloputin
zmizel z Mnichova. Beze stop. Jako když se vypaří.
Později, ke mně do COPE chodili američtí kontrarozvěd-
číci a ptali se, jestli nevím, kam zmizel. Po Mnichově se
povídalo, že se dal dohromady s nějakým agentem brit-
ské tajné služby a odjel ke břehům Albionu.
Takže se zdá, že sovětská inteligence od začátku věd-
ěla, čím se zabývá Hardvardský projekt. Koneckonců,
tam byly stanoveny plány pro různé budoucí psycholo-
gické války a vybírala se jejich jeviště. To byli oni, kteří
burcovali ve vysílání „Hlasu Ameriky“, „Svobody“ a
„Svobodné Evropy“ své sovětské spolumyslící bratry.
Nabíjeli energií všechnu tu nečistotu, která později pře-
mohla mohutný Sovětský svaz, se všemi jeho tanky,
zbraněmi, raketami a ponorkami. A to vše se dělalo za
použití „komplexu Lenina“.
Vždyť „komplex Lenina,“ neboli potlačovaná čili
latentní homosexualita, je kořenem všech duševních
chorob. Proto „profesionální revolucionáři“ Lenina a
„permanentní revolucionáři“ Trockého byli z klinického
hlediska jen psychicky nenormální lidé. To byl důvod,
- 174 -
proč Stalin během Velké čistky střílel tyto komunisty a
trockisty, nazývaje je šílení psi [tak nazývali i čeští pro-
kurátoři Slánského, Londona a spol.].
Takže se zdá, že sovětská výzvědná služba od začát-
ku věděla, čím se zabývá Harvarský projekt. Vždyť se v
něm vypracovávaly plány pro budoucí psychologické
války a vybírala se bojiště. Oni pak přes vysílání „Hlasu
Ameriky“, „Svoboda“ a „Free Europe“ burcovali do
boje své sovětské spojence. Oni pak nabíjeli energií
všechnu tu spodinu, která se později zdála přemoci
mocný Sovětský svaz, se všemi svými tanky, zbraněmi,
raketami a ponorkami. A to vše bylo děláno za pomoci
„komplexu Lenina“.
Koneckonců, „komplex Lenina“, to je potlačovaná
nebo latentní homosexualita - je to i kořen všech dušev-
ních chorob. Proto „profesionální revolucionáři“ Lenina a
„permanentní revolucionáři“ Trockého byli z klinického
hlediska jen psychicky nenormální lidé. To byl důvod,
proč Stalin během Velké čistky střílel všechny tyto
komunisty a trockisty, nazývaje je vsteklí psi.
A proto i hlava „Hlasu Ameriky“ ve Washingtonu,
trockista Barmin nakonec přistál v blázinci. Podobný
příběh byl s náčelníkem „Hlasu Ameriky“ v Mnichově,
starým trockistou Charlie Malamutem. A proto v „Hlasu
Ameriky“ pracovaly mladé lesbičky Nataša Meyerová a
Luska Obolenská. To je důvod, proč za moje záda posa-
- 175 -
dili jako mého politického komisaře - zasloužilého pede-
rastu Aljošu Millrooda.
Když máte v ruce zlatý klíček Iljičův, všechno se
stává jednoduché, jako dvě a dvě jsou čtyři. Ale bez klíče
nepochopíte nic, protože tahle věc je - špinavá, zamotaná
a velmi tajná. Vždyť nikdo se vám o svém sklonu k
homosexualitě svěřovat nebude...
***
Jednoho dne na počátku roku 1954, ke mně, jako prezi-
dentovi COPE přišla delegace z NTS, složená ze dvou
lidí, členů Nejvyšší rady a Čestného soudu NTS, totiž
profesora Jakova Vasiljeviče Budanova a Andreje Ten-
sona-Metnera.
Profesor Budanov dlouho rozpačitě pokašlával a
začal jako první:
- Grigorij Petrovič, víte, že máme v NTS rozkol?
- Schizmu? Rozštěpili jste se na bolševiky a menše-
viky?
- Nám není do smíchu... Řekněte mi, věděl jste, že
Romanov je pederast?
- Ano, něco jsem o tom slyšel, - odpověděl jsem
diplomaticky (Romanov totiž byl vedoucí NTS a šéfre-
daktor vydavatelství „Posev“).
- Ale nejen že je homosexuál, - smutně potřásl hlavou
profesor Budanov, - přivezl celý gang německých kluků-
pederastů, kteří celé noci, vedeni Romanovem, se flákali
- 176 -
po střechách a vykrádali německé byty. Už několikrát je
zatýkala německá policie! Za banditismus!
- Nu a co má být, Stalin v mládí se též banditismem
zabýval, - namítl jsem diplomaticky.
- Och, opět vtipujete. Ale co je zajímavé - Romanov
při rozdělování nakradeného přítomen nebyl. On prostě
měl jen psychologickou potřebu krást...
- Jako Robin Hood, - neubránil jsem se úsměvu. -
Ochránce chudých, tak zvaný...
- Ale co máme dělat?! Už ho několikrát zatkla
německá policie, potom jeho případ byl posuzován na
naší Nejvyšší radě a u Čestného soudu NTS, ale na dopo-
ručení Američanů, vždy jsme ho pustili na kauci...
- A to ještě není vše, - vpadl do rozhovoru Andrej
Tenson. - V posledním případě Romanov a jeho gang
přepadli dům důstojníka americké okupace, a tentokrát
byl chycen už ne německou, ale americkou vojenskou
policií. Tentokrát jsme už nemohli jinak a rozhodli jsme
se vyloučit Romanova z NTS...
- A víte, co řekli Američané? - přerušil Tensona pro-
fesor Budanov. - Můžete si vystoupit z NTS třeba
všichni, řekli nám, ale Romanov zůstane! A teď se dozví-
dáme, že veškerý majetek NTS je zapsán od nich na
Romanova - nákup domů, typografie, stroje, smlouvy o
dotacích od Američanů, absolutně všechno!

- 177 -
 - A tady došlo k roztržce, - slavnostně prohlásil Ten-
son. - Z NTS odešla většina z předních členů, v čele s
zakladatelem NTS Bajdalákem. A já s Jakovem Vasilje-
vičem taky. Jak vidíte, příčina roztržky nebyla politická,
ale čert ví jaká... Lupičsko-pederastická! A proč jsou na
něj Američani tak upoutáni? To je pro nás nevyřešené
tajemství...
Schismatici poseděli, povzdychali a brzo odešli.
Po nějakém čase, profesor Budanov pozval mě k sobě
domů. Na boršč. Zatímco jeho žena se točila v kuchyni,
profesor pokračoval v rozhovoru:
- Víte, co ještě nám Romanov nadělal? Jak se uká-
zalo, v noci, on lákal chlapce do redakce „Posev“, kde
pod hrozbou revolveru je přivazoval a znásilňoval přímo
na redakčním stole. Vždyť je to prznění nedospělých! A
na to přece je - vězení! Jenže, když jsme se vzbouřili a
chtěli ho vykopnout, Američané se znovu postavili na
stranu Romanova. Víte, čím to smrdí? To smrdí „Proto-
koly sionských mudrců“.
- Co, co? - zeptal jsem se užasle.
- Ano! Já sám jsem to četl. Tam je zjevně uvedeno:
budeme jmenovat gójům na vedoucí místa takové lidi, na
které známe různé trestní činy. Tím si zaručíme, že
budou poslouchat naše tajné rozkazy s vědomím, že v
případě neposlušnosti, vždy je můžeme odhalit a posadit
do vězení. Chápete?
- 178 -
 - Ne tak docela...
- No, to je přece jasné! - profesor Budanov roztáhl
ruce. - Jestli my solidaristi, uděláme revoluci v Rusku,
tak náš Romanov se stane prezidentem Ruska. Americká
rozvědka zná všechny jeho špinavé skutky, bude mu tedy
poroučet. Víte, čím to zavání?
- Čím? - Byl jsem překvapen.
- To zavání zednářstvím, - slavnostně pronesl profe-
sor Budanov.
V ten okamžik manželka Budanova přinesla nám
vonnou polévku a my jsme začali jíst. Tenkrát jsem věděl
o zednářích pouze to, že jsou to nějaké tajné společnosti,
které nikdo skutečně nezná. A slova Budanova zněla ke
mně jako fantastický román.
Na levé ruce měl jsem starý zlatý pečetní prsten s
modrým kamenem, vybroušeným do formy erbu. Jen tak
pro legraci, položil jsem ruku před Budanova a řekl
šeptem:
- Víte, co to je? To je zednářský prsten. 35. stupně!
Chudák profesor měl málem infarkt. Poprskal se bor-
ščem, zakašlal, div se neudusil, a pak se bál pozdvihnout
oči ke mně. Jelikož jsem jej nepřesvědčoval, že jsem
dělal vtip, on jen zavrtěl hlavou, a další hovor o zedná-
řích už nespustil.

- 179 -
 ***
Brzy po tom, 6. dubna 1954, v Západním Berlíně, jsem
uspořádal velkou schůzi „Společnosti rusko-německého
přátelství“, jehož jsem byl členem představenstva. Den
před zasedáním jsem zajel ke stálému zástupci NTS v
Berlíně, dr. Alexandru R. Trušnoviči, který byl také
členem představenstva.
Ještě než jsem dokázal vejít dovnitř, dr. Trušnovič mě
ohromil zprávou o skandálu:
- Grigorij Petrovič, určitě jste slyšel o tom, že ve
Frankfurtu nad Mohanem došlo k roztržce NTS kvůli
pederastovi Romanovu, ale to, co se děje v Berlíně!!!
- Co se tady děje?
- V Berlíně ve „Společnosti rusko-německého přátel-
ství“, došlo k další roztržce! Kvůli pederastovi Hilde-
bradtu. Přesněji, kvůli jeho bílému psu. Ostatně, vy tu
čubu znáte. Pamatujete si, taková ohromná, velikosti
bílého medvěda...
- Ano, vzpomínám si. Ale co ta s tím má co společ-
ného?
- Vlastně, nejdříve Hildebrandt používal svého sekre-
táře Kirsteina, ale potom se přesunul na svého psa. No,
samozřejmě Kirstein se urazil, a nyní chodí a vyzvání po
celém Berlíně, které Hildebrandt jej podvádí! Se svým
psem!!! Ale kolem se dějí vraždy, únosy, hemží se to

- 180 -
sovětskými agenty. Jak v těchto podmínkách se můžeme
zapojit do vážné politické práce?
Reiner Hildebrandt, hlava „Společnosti rusko-němec-
kého přátelství“ a zároveň vedoucí „Bojové skupiny proti
nelidskosti“, byl doktor politických věd. Položid. Velmi
milý, pěkný muž, let 36, s pletí mandlovovou a citupl-
nými manýry. Jeho sekretář Kirstein byl synem protes-
tantského pastora. Také velmi okouzlující. O tom, že jsou
homosexuálové, jsem slyšel už dřív, ale teď do jejich
pederastické idyly vlezla bílá čuba...
Poslouchám Trušnoviče a vzpomínám si, jak jednou
jsme s Hildebrandtem dělali zprávu o hanzovním městě
Brémy. Ve velkém sále radnice se sešli téměř všichni
otcové města. Po naší přednášce nám nabídli parádní
banket v „Rathausskelleru“ - nejlepší restauraci města.
Veliký sál s vysokým stropem pro stovku lidí, postavený
ještě v XVI. století. Kdysi zde hodovali bohatí hanzovní
kupci. Stěny, strop, nábytek, vše ze starého mořeného
dubu.
Hildebrandt přivedl ke mně tenkrát vysokého pohled-
ného Němce s charakteristickými šrámy na tváři - čestné
stopy studentských soubojů s šavlemi.
- Seznamte se, to je hlavní psychiatr města Brémy. Po
dobu války byl generálem a hlavním psychiatrem němec-
ké armády. Tento člověk mi zachránil život.

- 181 -
 - Ja, - uctivě se na mne usmál generál-psychiatr. - Za
války Reiner, jako pacifista, odmítl sloužit v německé
armádě. Za to tenkrát dávali zastřelit, ale já jsem ho
prohlásil za chorého a celou válku proseděl v blázinci.
Ale nyní, jak vidíte, je živ a zdráv.
Bývalý blázen a bývalý generál-psychiatr se vesele
rozesmáli.
Nyní tento bývalý blázen dělá vysokou politiku a...
šuká se svým bílým psem.
Ale dr. Trušnovič dále běhá po své kanceláři, rozči-
leně mává rukama a dost silně usuzuje nahlas:
- Kdo vytáhl Hildebrandta nahoru? Úřadující starosta
Berlína, profesor Reiter... Mimochodem, také položid.
Mezi Němci málokdo o tom ví, ale my v NTS to víme.
My máme své kontakty všude. Co z toho vychází?
Vychází z toho, že jeden položid jmenoval na vrchol
druhého položida. A kdo jmenoval profesora Reitera?
Jmenoval jej americký vojenský gubernátor západního
Německa generál Lucius D. Clay. Ale Clay je americký
bankéř, ženatý s židovkou. Je z toho samého plemena,
které svého času financovalo revoluci v Rusku. Ale
generála Claye jmenoval prezident Truman, též zednář.
To je ono - židozednářství! Jak teď je možné pracovat v
„Spolku rusko-německé družby“? Jak bojovat proti
komunismu?
Berlínský reprezentant NTS rozhořčeně rozepjal ruce:
- 182 -
 - Chápete teď, proč americká rozvědka se postavila
na stranu Romanova? Vše to přichází zeshora. A naše
smůla je v tom, že to sovětská rozvědka dobře ví.
Nemůže to nevědět! Vždyť o tom už štěbetají vrabci na
střechách Berlína. Senátor McCarthy dělá správně, že
vyhání odsud pederasty. Vždyť jsou psychicky nevyrov-
naní, a proto nespolehliví a lehce podléhající šantáži.
- Vždyť Kirstein, milovník Hildebrandta, žárlil na
bílou čubu... Řeklo by se, je to anekdota, jenže Kirstein
má seznamy celé naší agentury v sovětské zóně... A kvůli
té bílé čubě mohou být zatčeni a popraveni stovky lidí,
kteří nám stoprocentně důvěřují a zapojili se do našeho
boje.
- Vždyť ty mítingy, které vy, Grigorij Petrovič, orga-
nizujete, jsou jen viditelná část, propaganda, jenže je tu i
neviditelná, skrytá činnost, tou je úmorná agenturní
práce. A tato práce je teď v nebezpečí. Vždyť zde v
Berlíně je také sovětská agentura. Každou chvíli je někdo
zabit nebo chycen.
Pochopil jsem, že v daný moment dr. Trušnovič
bojuje už méně se sovětskou vládou než s pederasty ve
Frankfurtě a Berlíně. A s hloupým bílým psem Hilde-
brandta.
Několik dní po tomto rozhovoru dr. Trušnoviče
chytili a zabili...

- 183 -
 ***
To se stalo v Berlíně r. 1954. Ale dnes v New Yorku, já
jako Sherlock Holmes, zakuřuji svoji dýmku a pomalu
vytahuji z poličky tlustou knihu vázanou ve vepřovici.
Na vazbě je zlatem vyryt polospuštěný prapor, na něm
vavřínový věneček s iniciály „G P K“. O něco níž nadpis
„G.P.Klimov. Kompletní soubor díla. Mnichov, 1955“.
Je to sada listů časopisu „Svoboda“, jehož jsem byl
šéfredaktorem. Dárek na rozloučenou od mých spolupra-
covníků z COPE.
Nacházím výtisk „Svobody“ č.23 za duben-květen
1954 a listuji stránkami minulosti.
Píše se v něm, jak nás vítají na letišti v Berlíně. S
úsměvem vzpomínám, jak po tomto setkání můj vice-
prezident Igor Kronzas si najal berlínskou prostitutku,
která mu nasypala do vodky prostředek pro spaní, vyčis-
tila a ukradla jeho kalhoty. A můj vice-prezident se ocitl
ráno v ulicích Berlína bez kalhot. Jen tak tak, že nezmeš-
kal kvůli tomu letadlo. Díky policajtům, kteří ho sebrali a
přivezli.
Další hlášení: „Berlínské policejní prezidium přidělil
nám speciální službu - tělesnou ochranu, dokonce s
radiotelefonem v autě. Legrace je, když někdo z nás jde
ven na ulici koupit cigarety a policejní ochránce pár
kroků za ním...“

- 184 -
 „Veškerá ochranná četa je podřízena našemu prezi-
dentovi G.P. Klimovu. On rozhodl po svém: Nositeli
řádu Gríšovi Danilovu policajta div nepoložil vedle do
postele, ač sám chodí bez ochrany. Poněkud k zbláz-
nění...“
To byla zpráva o mém vice-prezidentovi Igoru Kron-
zasovi. Tentokrát, aby neběhal k prostitutkám, zamkl
jsem ho do jedné místnosti s policajtem. Jemu na vztek.
Dále: „V noci na 4. dubna nad Východním Berlínem
bylo svrženo z letadel 250 tisíc letáků s prohlášením... V
sále bylo přes 4000 lidí... Mezi prapory se objevil trans-
parent: Svobodu a vlast nutno milovat a za ně bojovat!“
To vzali epitaf z mojí knihy „Berlínsky Kreml“, který
se stal heslem časopisu „Svoboda“.
„Grigorij Klimov ve svém expozé přinesl podrobnou
analyzu Berlínské konference čtyř ministrů a učinil
vývody, formující názor na Ženevskou konferenci...“
Listuji dále. „Plenární zasedání v Mnichově o bojové
práci na tu stranu - šíření letáků, jejichž tiráž kolísá od 25
tisíc do 10 milionů a t.d. - Ohledně těchto „t.d“, letáky do
SSSR jsme posílali pomocí velikých balonů se složitou
automatikou, takže dolétaly až k Moskvě. Nakonec to
sovětské úřady nevydržely a poslali americké vládě
oficiální diplomatický protest, že vadíme vzdušné navi-
gaci nad SSSR.“

- 185 -
 O kus dále: „Ten samý den Politický Manifest COPE
byl vyslán do éteru „na tu stranu“ díky evropské radio-
stanici „Hlas Ameriky“. Převzala jej rovněž radiostanice
„Osvobození“.
Konečně, nacházím to, co jsem hledal. Tučným tis-
kem je zde hlášení o únosu dr. Trušnoviče:
„Hnusná činnost komunistických vraždících lovců,
kteří zorganizovali, včetně mnohých zločinů, únos před-
sedy Berlínského ruského výboru dr. A.R.Trušnoviče,
vyzvala vlnu rozhořčení doslova po celém svobodném
světě“.
„Představitelé tří západních držav vyjevili sovětské-
mu představiteli ostrý protest...“
„V New Yorku byl založen Komitét boje se sovět-
skými únosy pod předsednictvím hraběnky A.L. Tol-
sté...“
„Komitét odeslal telegramy Generálnímu sekretáři
OSN Hammarscheldu, prezidentovi USA Eisenhowerovi,
francouzskému prezidentu Coty, britskému premiérovi
Churchillu jakož i na další adresy a vyžadoval rozhodné
kroky k osvobození dr. Trušnoviče a ukončení komunis-
tického banditismu“.
„V případě nutnosti, otázka musí být vnesena na
forum OSN...“
Shrnuji, Trušnoviče chytili 13. dubna, a já jsem s ním
mluvil 5. dubna, v jeho kanceláři, to byl vlastně maličký
- 186 -
pokoj v jeho bytě. Byt byl konspirativní. Byla v něm
speciální bezpečnostní signalizace. Stačilo stisknout na
knoflík a za 3 minuty s vytím sirén přiřítily se policejní
vozy se sousedního účastku.
Kromě toho, Trušnovič měl revolver, a na dveřích
speciální kukátko, aby mohl dobře vidět své návštěvníky.
To znamená, že otevřel dveře tomu, koho znal a... komu
důvěřoval.
Policie našla v kanceláři na podlaze četné stopy krve,
chyběl však veliký koberec. Bylo jasné, že Trušnoviči asi
rozbili hlavu, zabalili jej do koberce, po schodech vynesli
z třetího poschodí, strčili do čekajícího auta a odvezli. To
vše bylo možné udělat za 5 minut. K hranici sovětského
sektoru bylo nějakých 15 minut klidné jízdy.
Podobnou činností se obyčejně zabývali v Berlíně
němečtí kriminálníci, jednající na rozkaz sovětské roz-
vědky. Ale někdy, když bylo nutno udělat něčemu rázný
konec, dělaly to i západní rozvědky.
Tak kdo tedy unesl a zabil dr. Trušnoviče?
K vyšetřování libovolného přestupku je nutno přede-
vším zjistit motivy, tedy zjistit, pro koho to bylo nutné
nebo výhodné, užitečné. Z mého posledního rozhovoru s
Trušnovičem bylo jasné, že poslední dobou bojoval ne už
se sovětským režimem, ale s pederasty ve vedení NTC a
„Společnosti rusko-německého přátelství“. Trušnovič
udělal tehdy po Berlíně takový kravál kvůli tomu sakra-
- 187 -
mentskému bílému psovi, že Hildebrandt nakonec musel
podat demisi.
Jenže... tito pederasti byli oporou americké rozvědky,
které Trušnovič svými protesty začal velmi překážet. Tou
dobou Američané naplno rozvili svůj Harvardský projekt,
podle kterého psychologická válka byla osnována na
tajném „komplexu latentní pederastie Lenina“. Trušnovič
jim měnil karty v této hře, do které na nejvyšší úrovni
byli zapleteni jak úřadující starosta Západního Berlína,
tak i americký vojenský gubernátor Západního Německa
generál Clay.
Maličký detail. Trušnoviče chytili a zabili v dubnu
13. Třináct je čertova dvanáctka. Možná, že je to jen
náhoda, ale možná i tajný znak: Nekřiv vlásku našim,
jinak...
To mystické číslo používají tajnůstkáři od věků
věkův - Jidáš byl 13. apoštolem kruhu kolem Krista,
středověké čarodějnice se scházely na své kroužky po 13.
členech. V naší době všelijaké tajné společnosti pokračují
v tomto díle. Pohleďte jen na americký dolar a počítejte,
kolik je drápů na spár orla, kolik je lístků na olivové
větvičce v jeho druhé noze, kolik je hvězdiček nad jeho
hlavou, kolik pásů na štítě na jeho hrudi, kolik je stu-
pínků v pyramidě s okem nad ní. A přitom, z kolika
písmen je nápis nad tím okem, z kolika písmen je nápis
na pásku nad pyramidou...
- 188 -
 Hlavní mnichovské noviny „Suddeutsche Zeitung“ z
15. dubna 1954, tj. dva dny po vraždě Trušnoviče psaly:
„Členové západoberlínské Společnosti rusko-německého
přátelství … mezi jehož představiteli byl i dr. Trušnovič,
hlásí, že dr. Trušnovič měl strach ze špionů a cítil, že je
sledován od západních tajných služeb.“ „Suddeutsche
Zeitung“ jsou noviny seriozní a oficiálně oznamují, že
před smrtí Trušnovič se bál méně agentů sovětských, než
západních.
Americká jurisprudence soudí podle precedentu,
podle analogie s podobnými případy. Ve věci Trušnoviče
je mnoho paralel s případem senátora McCarthyho, který
také lovil pederasty. Koneckonců, senátor McCarthy
zemřel v nejlepších letech života, ve státní nemocnici ve
Washingtonu, a pravičácký americký tisk psal rovnou, že
ho tam zabili.
Ve věci Trušnoviče je také mnoho podobností s mým
střetem s Aljošou Millroodem a jeho protektory. Aljoša,
žid, pederast, propracoval celou válku pod křídly gestapa.
Kvůli tomu, byl závislý na dobré vůli sovětské rozvědky.
Ale současně pracoval pro CIA, která jej chránila, stejně
jako chránila pederasty Romanova a Hildebrandta.
Ostatně i Bogdan, zkušený špión a vrah, mi řekl
přímo:
- Jeden muž, dokonce i ten nejsilnější, nemůže bojo-
vat proti gangu. Stejně bude zabit. Chápeš?
- 189 -
 A abych to ještě lépe pochopil, vhodil mi do sklenice
drogu LSD, po které lidé vyskakují z okna. Ale nakonec -
zmáčkli jeho samotného.
Jak to vypadá, Trušnoviče zabili na příkaz americké
rozvědky, pak ho odvezli a zakopali někde v lesíku v
okolí Západního Berlína.
Samozřejmě je i možnost, ne příliš velká, že Trušno-
viče odvezli na rozkaz sovětské rozvědky. Ale v tom
případě je věc ještě pikantnější. To znamená, že pro
sovětskou rozvědku bylo výhodné, že v americké roz-
vědce pracují takoví pederasti, jako Romanov a Hilde-
brandt.
Proč? Inu proto, že mezi homosexuály je mnoho psy-
chicky nevyrovnaných lidí s komplexem Jidáše, které je
pomocí šantáže snazší donutit ke zradě, než normální
lidi. Je to obvyklá praxe mezinárodní špionáže na nej-
vyšší úrovni.
***
V hlavní místnosti štábu NTS ve Frankfurtě pověsili
portrét Trušnoviče ve smutečním kádru vedle portrétů
zabitých NTS-sovských parašutistů. A syn Trušnoviče
pokračoval v práci pro NTS, aniž by si mohl představit,
co se ve skutečnosti stalo s jeho otcem...

- 190 -
 Kapitola 6: Harvardský projekt
„Lenin zemřel, ale jeho dílo žije.“
(Stalin)
Ráno 23. září 1958 v New Yorku bylo slunečné a
chladné. Jako obvykle, po snídani, šel jsem dolů do
přízemí, vyšel na ulici a koupil si v nejbližším stánku
poslední číslo novin „Nové Ruské slovo“ - nejpopulár-
nější židovský časopis v ruském jazyce z New Yorku, a
zběžně jej přelétl „úhlopříčkou“. Tak, tak... Běžné emi-
grantské spory, kriminálka, židovská analýza politického
vývoje ve světě...
Najednou narážím na zmínku o „skrytých (latentních)
homosexuálních podnětech“ a o jakémsi „komplexu
Lenina“. Znovu pečlivě čtu celý článek a vidím, že v něm
kritizují komplex Lenina a zároveň všechny americké
odborníky na ruské záležitosti:
„Neexistují odborníci na ruské záležitosti, existuje jen
větší nebo menší stupeň ignorance... Ledaže by to byli ti
„experti“, kteří v honbě za teoriemi ležícími na skryté
straně logiky, povzbudili orgány US Air Force financovat
gigantickou studii o bolševismu, svěřenou Nathanu
Leitesovi, vycházející z předpokladu, že komplex Lenina
ve smyslu psychoanalytiky... pocházel ze strachu ze smrti
a ze skrytých (latentních) homosexuálních impulsů...“

- 191 -
 Pod článkem je odkaz na původní zdroj, článek
„Dopis z Oxfordu“ od Melvina Lasky z časopisu „Der
Monat“ č. 107.
Bah! Staří známí! „Der Monat“ - to byl velmi seri-
ozní časopis, který vydávala v Západním Berlíně ame-
rická vojenská správa. Vydávala jej v úmyslu převycho-
vat Němce v demokratickém duchu. Hlavním redaktorem
Monatu byl Melvin Lasky. Znal jsem se s ním velmi
dobře, jelikož to byl můj bývalý spolubojovník v psy-
chologické válce. Takový mladičký anglický židáček,
který kvůli serioznosti si nechal růst vousy. Pocházel se
staré zednářské rodiny levých laboristů, kteří už ode-
dávna sedávali v anglickém parlamentu. A právě tyto
rodinné vztahy, zřejmě, jej udělaly redaktorem Monata.
Avšak oženil se Melvin s hezkou německou prostitutkou
z chudinské čtvrti Weddingu. Opět jedna záhada...
Proč si nevybral za manželku normální ženu z jeho
prostředí, a proč, po čtvrtinovém židovi Hitlerovi a polo-
židu Himmlerovi Amerikáni k převýchově Němců nena-
šli nikoho jiného, než dalšího představitele vyvoleného
národa - Melvina Laski?
Zašel jsem hned do knihovny Columbia University,
naštěstí jsem žil hned vedle, a našel jsem tam časopis
„Der Monat“ č. 107, srpen 1957. Našel jsem v něm stať
Melvina Lasky „Dopis z Oxfordu“ a na stránce 19 jsem
narazil na popis pětidenní konference západních odbor-
- 192 -
níků o komunismu, která se konala na univerzitě v
Oxfordu.
Melvin Lasky si v tom článku stěžoval, že: „Za
celých 5 dnů ani jednou se nepřipomenulo téma homose-
xuality, ačkoli taková vlivná organizace jako US Air-
Force, financovala gigantickou studii o bolševismu (za
pomoci Nathana Leites), která vycházela z předpokladu,
že „komplex Lenina v psychoanalytickém smyslu pro-
bíhá jako reakce na strach ze smrti a latentní homosexu-
ální podněty...“
Wow! Vypadá to, že Melvin Lasky vyžvanil něco o
Harvardském projektu, ačkoliv byl to projekt přísně
tajný. I já, jednu dobu jsem v něm pracoval, ale mnohé
jsem nevěděl, mnohé nechápal a mnohé jsem neuhádl.
Dnes však již mám zlatý klíček k tajným pracím projektu
Harvard - komplexu latentní homosexuality soudruha
Lenina, a tento klíček mi otvírá tajemství nejen Harvard-
ského projektu, ale také mnoha dalších: od tajemství
lesbičky Nataši Meyerové až k tajemství pederasta Aljoši
Millrooda.
Udělal jsem si v knihovně kopii článku z časopisu
„Monat“, vrátil se domů, vzal červenou tužku a podtrho-
val všechno, co se týkalo „komplexu Lenina“. Jak v
poznámce Melvina Lasky, tak i v „Novém ruském
slově“. Pak zařadil jsem obě poznámky do abecední

- 193 -
složky formy harmoniky pod písmenem „L“, tj. udělal
jsem z toho Vyšetřování na samotného soudruha Lenina.
Melvin Lasky se pouze omylem přeřekl, jenže
všechny tyto drobné časopisy a gazetky jsem četl bedlivě
nejen já, ale i KGB. Problém byl v tom, že když Ameri-
čani se rozhodli začít psychologickou válku proti SSSR,
poručili to centrální rozvědce; jenže CIA - skrývaje se za
zády AirForce USA - se obrátilo s radou na nejlepší
mozkový trust Ameriky - Hardvardskou universitu. A tak
se zrodil Harvardský projekt, který pracoval v létech
1949-50 v USA i v Mnichově, a který vedl profesor
sociologie Nathan Leites.
Tou dobou jsem žil ve Stutgartě. Můj „Berlínský
Kreml“ se už tiskl v „Posevu“. Zřejmě proto obrátili na
mne pozornost a jako na pokusného králíka mne pozvali
na vyšetření do mnichovské expedice Harvardského
projektu.
Dlouho jsem vyplňoval velmi dlouhé a rozsáhlé
dotazníky. Prošel jsem všechny ústní pohovory a psy-
chologické testy, včetně testů s inkoustovými fleky (Ror-
schachův test), jejichž pomocí kontrolují vědomí i pod-
vědomí člověka.
Po kontrole všeho možného a ne a ne najít moje
„homosexuální impulsy“, Hardvarští sionští mudrci si
těžce povzdechli, ale vzhledem k tomu, že mám dvě
vysoké školy, což bylo raritou mezi poválečnými přistě-
- 194 -
hovalci - byl jsem pozván k práci na Harvardském pro-
jektu.
Tak jsem se přestěhoval ze Stuttgartu do Mnichova, a
ocitl se v sympatické vile v Lamontshtrasse, kde se tehdy
ubytovala Mnichovská expedice Harvardského projektu.
Když jsem se okoukal, s údivem jsem zpozoroval, že
celý americký vědecký personál se sestával z židů. A
nejen z židů, ale z levých židů, jejichž otcové byli blízcí
spojenci Lenina.
Například, tam pracoval Georges Fischer a jeho man-
želka, Gloria. Otec George Fishera, Louis Fischer, byl
hlavní trockista a napsal spoustu knih o historii revoluč-
ního hnutí. Manželka Louise - Markuscha Fisher také
byla zapojena kolem Harvardova projektu. Rodinná četa.
Tento Louis Fischer, který právě vydal knihu „13,
kteří utekli,“ New York 1949, překlad Gloria a Victor
Fischer. To bylo 13 příběhů 13 DP, kteří uprchli od
Stalina a skončili v rukou trockistů Fisherových.
Číslem 3 tam byl náš už dobrý známý Bogdan Rusa-
kov-Sagatov, hrobník HTS-sovských parašutistů. A hned
po něm, pod č. 4, byl Anatolij Kružin-Bublík - kamarád
Bogdana. V chaosu poválečného Německa, Bogdan s
Kružinem zabili nějakého třetího vlasovce, a tehdy po
nich pátrala mnichovská kriminální policie, ale zároveň...
je všelijak chránila a upřednostňovala je trockistická
rodina židů Fischerů.
- 195 -
 Trockisté často verbují své nižší kádry mezi zločinci.
Na projektu také pracoval žid Alexander Dallin, syn
slavného menševik Davida Dalina. Později profesor A.
Dalin byl ředitelem ruského institutu na Kolumbijské
univerzitě v New Yorku, a pak - vědeckým spolupracov-
níkem pro otázky války, míru a revolucí v Hooverově
institutu při Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Pták
vysokého rozletu...
Ředitelem mnichovské expedice Harvardského pro-
jektu byl profesor Raymond Bauer. Mezi jeho spolupra-
covníky byli dr. Berliner (žid), dr. Inkeles (žid), dr. Jean
Sosin (žid), který později působil po mnoho let ve vysí-
lání na „Radio Svoboda“ v New Yorku.
V Harvardském projektu také pracoval profesor Fre-
derick Barghoorn. Ten se tenkrát pokoušel chodit za mojí
tlumočnicí Irinou Finkenauer, na což si mi Irina neustále
stěžovala a znechuceně mi řekla, že tento její uchazeč má
vždycky potrhané kalhoty a nezapnutý příklopec.
Později, v roce 1963, Barghoorn se proslavil svým
zatčením v Moskvě, kde ho dlouho vyslýchalo KGB
ohledně tajemného projektu „Harvard“ a ne méně tajem-
ného komplexu Leninova. K osvobození ubohého profe-
sora bylo třeba dokonce osobního zásahu prezidenta
Kennedyho. Jak se zdálo, Američané byli velmi znepo-
kojeni, že Barghoorn dlouho neudrží jazyk za zuby a
odhalí nakonec tajemství Harvardských mudrců.
- 196 -
 Vynálezce této zbraně psychologické války - profesor
Nathan Leites také by si spíše ukousnul svůj jazyk, než
by vám prozradil toto tajemství. Koneckonců, v projektu
spočívá tajemství toho, co se nazývá židozednářství, a
které všichni židé vehementně popírají už více než sto
let. To je důvod, proč v Harvardském projektu se to
hemží židy, jejichž otcové dělali ruskou revoluci. Zdá se,
že Američané chtějí ušetřit Rusko od bolševiků za pomo-
ci menševiků a trockistů...
***
Často dostávám e-maily s prosbou pomoci svým čtená-
řům a poslat odkazy na ten či onen historický fakt nebo
na některé zvláštnosti historické osobnosti. Zpočátku,
když dopisů bylo ještě málo, vlezl jsem vždy do svého
archivu a vyhledal v něm ten nebo jiný odkaz, ale postup-
ně mi to začalo brát tolik času, že jsem to přestal dělat.
Tím spíš, že v mých knihách uvádím seznam prvních 200
knih, které jsem použil jako zdroj.
Moje dlouholeté zkušenosti s bionegativy ukazují, že
přesvědčit bionegativího člověka je téměř nemožné. Sám
Syn Boží, Ježíš Kristus, je nepřesvědčil, a vy, můj čtenáři
- to také nedokážete. Jako nepřesvědčíte buzeranta, že
milovat ženu není nechutné, není to špatné, a že nebude
zvracet...
Kniha V. Salamova „Kolymské povídky“ přináší zají-
mavou diskusi nových zatčených se starými zkušenými
- 197 -
vězni, kteří prošli Kolymou a vypráví o lágrech smrti.
Nehádají se s nimi, na nedůvěřivé protesty zelenáčů jen
unaveně odpovídají: „Když nevěříš, tak to ber jako
pohádku...“
A tak i vy, milí čtenáři. Pokud váš partner, nedůvě-
řivě přijímá vaše povídání o vyšší sociologii, vytiskněte z
internetu „Podstatu problému“ a dejte mu ji přečíst.
Jestliže i potom bude se s vámi hádat, následujte příkladu
starých, zkušených kolymáků. Nehádejte se s ním, řek-
něte jen tiše, „Nevěříš mi - ber to jako pohádku“... Život
sám vše rozestaví na svá místa a ukáže, kdo měl pravdu.
Nepotřebujete se hádat s bionegativem, stačí založit
normální rodinu a vychovávat normální děti. O nečistotu
se postará Hospodin (matička příroda). Nezapomínejte,
že ďábel má sklon k sebedestrukci. Oni sami se likvidují
přes své schizoidní potomstvo. Nakonec i všechno jejich
nakradené bohatství jim nepomůže. Vždyť zůstávají jen
lidmi...
Já vám dám, konečně, velmi zajímavý postřeh Adolfa
Alojzoviče, obzvláště cenný tím, že on své příbuzné znal
lépe než já i vy. Našel jsem tento text na konci druhé
kapitoly jeho jediné knihy:
„... V tuto dobu jsem byl ještě tolik naivní, že
jsem se snažil jim dokázat vše bláznovství jejich
učení. Ve svém malém kruhu jsem se dohadoval s
nimi až do ochraptění, do mozolů na jazyce v plné
- 198 -
důvěře, že je dokážu přesvědčit o škodlivosti jejich
neřestí. Výsledek byl zcela opačný...
Čím více jsem se dohadoval s nimi, tím více jsem
poznával jejich dialektiku. Ze začátku, považují kaž-
dého soupeře za blbce. Když se ujistí, že tomu tak
není, sami začnou ze sebe dělat blázny. Pokud tohle
všechno nefunguje, předstírají, že nechápou, co se
děje, nebo přeskakují do zcela jiné oblasti.
Nebo dychtivě začínají trvat na tom, co je evi-
dentní, a jakmile budete s nimi v tom souhlasit, oni
okamžitě to aplikují na docela jinou otázku. Když
však jste je přitom chytli, oni opět uniknou od pod-
staty sporu, a ani nechtějí dále slyšet, o čem skutečně
jde řeč.
Pokusíte-li se chytit tohoto apoštola, je to, jako
by vaše ruka hmátla do bláta. Tato špína proklouzne
mezi prsty, ale opět vrátí se do vaší ruky. Ale hle,
vám se podařilo, i když s obtížemi, porazit jednoho z
takových lidí tak fantasticky, že mu nezbývá, než s
vámi souhlasit. Myslíte si, že jste dokázali udělat ale-
spoň jeden krok vpřed.
Ale jaké je vaše překvapení na druhý den! Do zít-
ra tento žid zapomene všechno, co se stalo včera, on
pokračuje vyprávět své příběhy, jako by se nic nesta-
lo. Pokud jste pobouřen touto nestydatostí, ukazujete
na tuto skutečnost, on se tváří jako skutečně užaslý
- 199 -
muž; on si nepamatuje nic z včerejší debaty, kromě
toho, že včera, jakože dvě a dvě jsou čtyři, dokázal
vám svou pravdu.
Někdy mě to úplně odzbrojilo. Jen jsem nevěděl,
čemu se divit: dobře přivěšenému jazyku nebo umění
lhát.
Postupně jsem je začal nenávidět...“

- 200 -
 Kapitola 7: Klíče poznání
„Chcete-li nabýt skutečnout moudrost, nejprve
musíte pobýti v oslí kůži.“
(Apuleius, „Zlatý osel“)
Na jaře roku 1957, na moji New Yorkskou adresu přišlo
z Washingtonu pozvání k letu do Evropy na haagský
kongres solidaristů Národně-pracovní Unie (NTS). Oka-
mžitě jsem si uvědomil, že to další propagandistická
kampaň CIA. Zřejmě mé staré známosti si na mne vzpo-
mněly a opět se rozhodly pokusit se nalákat mě do svých
služeb. No já jsem ostřílený vrabec a na kdejakou plevu
neskočím. Opatrně se podíval na pozvánku - letenka do
Evropy a všechny výdaje jsou hrazeny, rozmyslel si to a
rozhodl - proč vlastně bych neletěl? Z Haagu si vyrazim
na cestu do Mnichova, navštívím své bývalé spoluhráče v
COPE, prověřím si omyl nebo správnost svých dohadů.
Nechť strýček Sam se plácne přes kapsu, abych tak řekl -
a kompenzuje, co mi ukradl v King Campu. A jak jsem
řekl, tak jsem udělal...
***
V letadle si ke mně přisedl k Koka Boldyrev, reprezen-
tant NTS ve Washingtonu. S jeho dcerou Lekou nyní
lesbičuje moje bývalá snoubenka Nataša Meyer. Ale co
je on pro mne - dobrý známý, téměř příbuzný. Koka
- 201 -
mluví neúnavně o jednom i o druhém, ale já pozorně
naslouchám a pamatuji si.
- Byl jsem nedávno od NTS služebně v Itálii - přiznal
se Koka - tak jsme se zajeli do Pompejí. To je město,
které bylo zničeno erupcí Vesuvu, prý za některé hříchy.
Je tam muzeum, a v něm speciální místnost, kampouštějí
pouze dospělé. Podíval se do něj, vidím - sbírku velmi
zajímavých sošek různých hříchů... Vy jste tam nebyl?
- Ne.
- To je škoda. Je to velmi zajímavé. Sodomie všech
druhů. I malí kluci, i malé holky, i zepředu, i zezadu. A
se zvířaty též. Velmi bohatá kolekce. Doporučuji se
podívat, - zasmál se Koka.
„Radši tvoji dceru lesbičku tam zaveď, - pomyslel
jsem. - Třeba se tam něčemu novému přiučí.“
***
Haagský kongres se konal v levném hotelíku blízko čtvrti
červených fontán - čtvrti legální prostituce. Večer jsem
šel ven na procházku a najednou vidím, jak z vrátek
vyskakují Koka Boldyrev a Vladimir Samarin, bývalý
redaktor NTS-sovského časopisu „Grani“. Oba chicho-
tají a přidržují si kalhoty. Uviděli mne a zakřičeli najed-
nou.
- Byli jsme prostitutek, a ptali jsme se: „Máte tu taky
chlapečky?“ - Říká Koka.

- 202 -
 - Chlapečky, říkají, nelze, - šklebí se Samarin. - Ale
my vám uděláme minet líp než chlapečci.
„Bože, - pomyslel jsem, - i Samarin je takový.“
V sále, kde se konal Kongres NTS, jsem se setkal s
Igorem Kronzasem, mým bývalým viceprezidentem
COPE, který poslal na smrt NTS-sovské parašutisty.
Muž, který, spolu s plukovníkem Pozdňakovem mne
vytrvale zval na ryby, v noci... u sovětské hranice. Tábo-
rák zapálíme, i box vodky bude...Tak mě přemlouvali,
tak přesvědčovali, že to vypadalo všechno divné a nepři-
rozené. Rybka nesedla na mušku...
Ale brzo potom německá policie zatkla v Mnichově
agenty ze sovětské zóny, kteří byli posláni, aby mně
unesli, současně i s Kronzasem a Pozdňakovem.
Ale nyní Kronzas radostně mi potřásá rukou, jako by
potkal bohatého amerického strýce, a na jeho tváři, jako-
by přilepen, je malý úsměv. Falešný...
V zasedací místnosti kongresu visí na zdech portréty
NTS-sovských výsadkářů, kteří spí navěky v SSSR. Vše
v smutečních rámech. A pod nimi se prochází s falešným
úsměvem muž, který je poslal na smrt - Igor Kronzas.
Nad stolem prezidia kongresu NTS visí portrét hlav-
ního hrdiny NTS dr. Trušnoviče. Také v smutečním
rámu. A pod tímto portrétem čte projev hlava NTS
homosexuál Romanov. Před svou smrtí, dr. Trušnovič
bojoval ne tak se sovětskými orgány, jako s tím pederas-
- 203 -
tem Romanovem. Ale neodstranili Romanova, nýbrž dr.
Trušnoviče. Jak je to všechno podivné! Jsou to jen jakési
lišácké hry mezi CIA a KGB.
Dívám se na to všechno a cítím se v pozici člověka,
který ví příliš mnoho. „Zde je lepší držet vaše oči a uši
otevřené, a hubu zavřenou“ - pomyslel jsem si.
Yurij Kosin v „Novém ruském slovu“ správně řekl:
„Hlavní, někdy jediná zbraň kontrarozvědky, je zvířecí
instinkt vycítit všechny podezřelosti a vytrvalý pohled,
zaměřený na nicotné detaily a nesrovnalosti.“ Tak jsem i
já cítil kolem příliš mnoho podivností a nesrovnalostí.
***
Po skončení haagského kongresu jsem sedl na letadlo a
letěl do Mnichova, abych ještě jednou na místě analyzo-
val chování svých kolegů z COPE.
Někdy v raném dětství, jako pětiletý chlapec, jsme s
klukama lovili tarantule, takové velké chlupaté jedovaté
pavouky, kteří žijí v zemi v hlubokých vertikálních
norkách. Brali jsme silnou hrubou nit, na konec jsme
přivázali černou smůlu ve formě dehtové kuličky, pouš-
těli do nory a pak škubli za nit. Smůla strkala tarantuli do
zad a zlobila ji. Pavouk ze zlosti ji kousl svými jedova-
tými zuby, které okamžitě uvízly v dehtu a my jsme ji
opatrně vytáhli.
Chytali jsme jen naboso, v krátkých kalhotách a při-
tom jsme se cítili jako hrdinové. S roztaženýma nohama,
- 204 -
směle jsme vytahovali jedovatou potvoru. Někdy však se
tarantule odlepila a my ji museli klackem postrkovat do
sklenice a zavřít rychle víčkem. Když jsme jich chytli 20,
nosili jsme je do lékárny. Tam z tarantule dělají nějakou
protilátku.
Nyní jsem podobným způsobem testoval mé bývalé
spolupracovníky. Metoda lovu je stejná: je nutno je
vydráždit, pak je vytáhnete z nory.
***
První večer, a to byla sobota, jsem strávil s Míšou Dzju-
bou, který nyní zabírá místo prezidenta COPE. Míša byl
jediný člověk, kterého jsem najal do práce sám. Zbytek
gangu shromáždil Aljoša Millrood. Zdálo by se, že Míša
mi musí být vděčný, ale... provádí to zvláštním způso-
bem. Depresivně mlčel, jako by měl spoustu problémů.
Ani do očí se nedívá. A vedle se točí jeho manželka
Susanna, která - pamatujte, seděla 4 měsíce v blázinci.
Teď nám přináší čaj, ale v očích - nenávist. I k svému
manželovi i ke mně.
Abych dal nějaký směr rozhovoru, vyprávím, jako
anekdotu, příběh o Sláviku Pečatkinu, Aljošovu sekretáři.
Jak se ožral a opilýma očima mě zaměnil s Aljošou, padl
na kolena přede mnou a prosil dát zacucat.
- Vypadá to, že Aljoša a Slávik byli dva maskovaní
prevíti - říkám. - A v naší práci je to přísně zakázáno. Ty
o tom něco víš?
- 205 -
 Míša chtěl otevřít ústa, když rozzlobeně ho přerušila
pološílená Suzanna:
- Ne, Míša neví nic!
Tak jsem od něho nedosáhnul ničeho, ale cítil jsem,
že tam něco není v pořádku.
Další den, to už byla neděle, rozhodl jsem se promlu-
vit s vice-prezidentem COPE Igorem Kronzasem. Abych
mu rozvázal jeho jazyk, přinesl jsem alkohol. Pili jsme s
ním od 2 hodin odpoledne do 2 hodin ráno. Podobně
jsem kdysi popíjel v New Yorku a při tom vyptával se
jeho partnera v organizaci smrti NTS-sovských parašu-
tistů Bogdana Rusakova-Sagatova, jednookého diver-
zanta, na kterého bylo v Mnichově otevřeno vyšetřování
z vraždy. A tím způsobem se lecos od něho dozvěděl.
V rozhovoru s Kronzasem, stejně jako s Dziubou,
jsem začal s vtipem o Slávikovi Pečatkinu, který si mne
zpletl s Aljošou. Pak jsem hodil návnadu:
- Zdá se, že Aljoša a Slávik jsou dva pederasti, - řekl
jsem, záměrně s nejistým tónem.
- Slávik je chlap nevinný, pasivní idiot. Takoví vždy
usnou a jiné uvedou do maléru, - tónem specialisty mi
odpověděl Kronzas.
Takže zabral. Navíc, řekl totéž, co mi jednou řekl
jeho partner Bogdan. A ohledně Aljoši, Kronzas neříká
ano ani ne, jen chichotá.

- 206 -
 O hlavním, o výsadkářích, samozřejmě, jsem zticha.
Pak opatrně zavádím rozhovor na lesbičky a vyprávím
příběh o mé zvrácené nevěstě, Nataše Meyerové, která
mě ujistila, že je šlechtična, ale byla jen lesbična, pardon,
lesbička.
- Hmm, to je zajímavé, - Kronzas se šklebí. - A víš,
proč Suzanna šla do ústavu pro choromyslné? Pia ji
zkazila... Po lesbičské lince...
- Ale vždyť Pia je ženatá s Arnoldem? - Divím se a
přilévám do sklenic.
- To nic neznamená - s pohledem superiority usmívá
se Kronzas. - Pia už od svých 16 let spí s Francis Sand.
- Fuj ty vole! Vždyť Francis spala se mnou, - říkám. -
To není ženská, ale sex-mašina. Nikdy mi neodmítla.
- No právě. Francis je nejen lesba, ale taky nymfo-
manka. Proto ona s žádným mužem se nemůže spokojit.
- Přesně tak, přesně tak, - vzpomněl jsem si, - jak
jsme se v Hamburku rozmlátili s autem a byl jsem v
nemocnici, ležel jsem na posteli sotva naživu, celý v
sádře, v obvazech, na tváři šest stehů. Tak Francis přišla
jako sympatizovat, ale pak skočila ke mně do postele a
nech si hrát. To je lesbička? Ano, ale...
A pro sebe jsem přemýšlel. - Pia Arnold byla sekre-
tářkou u Aljoši Millrooda. Takže, pederast si vzal za
sekretářku lesbičku. Proč? Protože normální žena vycítí
zamaskovaného pederasta, zato lesbička je sociálně
- 207 -
blízký element. Ta ho neprozradí. Myslím, stále pro sebe,
a nadále nalévám vodku do sklenic:
- A co dělá Míša Dzjuba?
- Míša? Pracuje velmi špatně. Když Suzanu pustili z
ústavu, lékaři varovali Míšu, že pokud se k nim dostane
podruhé, už se odtud nedostane. Její sestra už deset let
sedí v azylu pro choré. A Míša má se Suzanou desetiletou
dceru. Pamatuješ si, když jsi odlétal do Ameriky, dal jsi
Míšovi svůj brownig. Víš, co on s tím revolverem dělá?
Hrozí, že zastřelí Aljošu, který zavedl zde celý ten bor-
del. Aljoša se před ním schovává.
Už je pozdě. Kronzas sotva přikývl a zamumlal:
- Potom ta samá Pia stejným způsobem zkazila ženu
Herta Bushmana a ta chtěla se s ním rozvést. Bushman z
toho měl infarkt, při kterém málem zemřel.
Poslouchám to a vzpomínám: - Gert Bushman byl
blízký spolupracovník Aljoši v americké zpravodajské
vojenské rozvědce G-2, která je Galileiplatz. Je to ruský
Němec z Pobaltí. On byl vojenský pilot, ale postřelila ho,
jak se zdá, jeho vlastní žena. A vinu za to všechno má
Aljoša Millrood, který se obklopil pederasty a lesbičkami
všech druhů všech barev.
Dvě hodiny ráno. Při loučení, prosím Kronzasa:
- Jen ty nikomu neříkej o našem rozhovoru. Ať to
zůstane mezi námi.

- 208 -
 - Ano, samozřejmě, jaký rozhovor? - odpovídá mi a
třese rukou přátelsky.
Druhý den jsem jel do COPE. Vidím - tam je zmatek,
doslova jak by liška vlezla do kurníku. Vrátný Zahar mi
pošeptal, že můj bývalý manažer Fedor Tarasovič Lebe-
děv hned poránu se opil, shromáždil všechny zaměst-
nance a řekl jim, že Klimov unikl z blázince v New
Yorku a tak vše, co tu bude mluvit... bude jen výplod
chorého mozku. Pak se zavřel na klíč do své kanceláře a
už se odtud ani nehnul.
Zdá se, že jakmile jsem odešel, Kronzas ve 2 hodiny
v noci okamžitě zavolal Aljošovi Millroodu a dal mu
celou naši konverzaci. Millrood vycítil nebezpečí a ve
spěchu připravil protiakce. Zavolal Lebeděvu, a oni se
rozhodli mě neutralizovat - rozšířit pověst, že jsem utekl
z blázince.
Výsledkem bylo, že tím Kronzas sám sebe vydal.
Věděl, že Aljoša je teplouš, ale stál po jeho boku - včas
ho varoval. Zdá se, že KGB také vědělo, že Millrood je
homo, a proto podstrčilo mu tuhle bisexuální mrchu s
komplexem Dona Juana. Není náhodou, Francis Zandová
mě jednou varovala: „Jak můžeš pracovat s tím typem?
Protože jakmile Kronzas se opije, začne brečet pro svou
matku, která zůstala v Moskvě. On je pro tebe nebez-
pečný člověk.“

- 209 -
 Uvážil jsem všechno, co jsem se dozvěděl a rozhodl
se ještě jednou setkat s Francis. Pozval jsem ji do svého
hotelu. Ona s radostí přišla, a jako obvykle, okamžitě
skočila do postele, ale já jsem ji zastavil a zeptal se přímo
do očí: „Je to pravda, že jsi lesbičila s Pia Arnoldovou?“
Než jsem stačil to dopovědět, Francis vyskočila, popadla
kabelku a vyběhla ke dveřím. Snažil jsem se ji zastavit,
ale ona se vytrhla a doslova utekla ode mě... Známá
reakce. Tak zběsile utekli jak Barmin, tak Aljoša Mill-
rood, když jsem se snažil promluvit s nimi o lesbismu
Nataši Meyerové.
Tím se sbírka mých informací na mé bývalé kolegy z
psychiologické války skončila a já jsem se vrátil domů do
New Yorku, abych pokračoval v práci nad rukopisem,
který později se stal mou druhou knihou, „Kníže tohoto
světa“.
***
Abych to shrnul. Syndikát degenerátů je velmi silný. Je -
jako tvrz, proto žid Aljoša záměrně postavil kolem ní
homosexuální citadely. Takové pevnosti jsou vždy posta-
veny na stejných principech: Jestliže náčelník je homose-
xuál nebo žid, vždy vytvoří kolem sebe několik chrání-
cích kruhů. Vnitřní kroužek - židé, střední kroužek -
smíšená židovská krev, vnější kroužek, bašta - kanónen-
futr, degeneráti z okolního prostředí.

- 210 -
 Stavební materiály pro tyto pevnosti jsou vždy stejné
- polopederasti, staří pederasti, bývalí pederasti, potlačení
pederasti, latentní pederasti, atd. atd. To je taková kaše,
že pro normálního člověka to bude naprosto nepochopi-
telné.
Kdo není expert, si prostě ničeho nevšimne. On nemá
Klíče Poznání. Proto já vám dávám do rukou tyto klíče -
Klíče Poznání Dobra i Zla, jejichž pomocí můžete otvírat
hradní brány, které vedou do horních vrstev moci.
Pamatujte si následující pravidlo po celý život:
Židé, kteří se dostanou k moci, nejprve se obklopují
jinými židy; za druhé, obklopí se lidmi se smíšenou
židovskou krví; za třetí, obklopí se degeneráty z okolního
prostředí, zpravidla ženatých s židovkou.
A všichni kolem budou o tom mlčet. Vždyť přiznat se
ke své degeneraci, to by byla občanská smrt. Proto to
všichni skrývají.
Skrývat to je velmi snadné. Vždyť oni jsou rodilí
herci, od dětství zvyklí nosit masku a předstírat, že jsou
normální lidé. Degenerátům stačí se naučit držet jazyk za
zubami a dobře ukrýt klíč poznání, aby normální lidé se
ničeho nedovtípili. A hlavně, aby se neopíjeli, aby to
nedopadlo stejně jako se Slávikem Pečatkinem... Ruské
lidové rčení říká: „Co má chytrý v hlavě, má opilec na
jazyce“.
21.dubna 2002
- 211 -
 Kapitola 8: První láska
Helenka Berko se líbila nejen mě. Vzpomínám si, jak
jednou přistupuje ke mně na ulici zcela neznámý mladý
muž, usmívá se a říká: „Vy mne bezpochyby neznáte, ale
já vás znám. Proč vás znám?“ Protože chodíte s nejkrás-
nější dívkou v našem městě - Helenkou Berko. Ona je z
Průmyslového institutu, vy také, a já chodím do Vodního
institutu.
Helenka byla opravdu krásná, přičemž velmi světlé,
ohnivé krásy jižního typu. Jednou jsem se jí zeptal, po
kom je taková, a ona bezstarostně mi zaštěbetala: „Ano.
Mám mámu z Řecka, ale táta je Ukrajinec“.
Byla to moje první velká láska. Chodili jsme spolu 3
roky a v květnu 1941 jsem jí udělal vyznání. Řekla mi
„ano“, čímž se stala mojí nevěstou...
Ale 22. června, „přesně ve čtyři hodiny, Kiev byl
bombardován, a nám bylo řečeno, že začala válka“. V
průběhu války Helena žila se svou matkou a babičkou,
coby moje oficiální nevěsta, ale ta prokletá válka nás
přece jen odloučila.
Roky ubíhaly - Berlín, Stuttgart, Mnichov, New
York. V Americe, v roce 1956, již během doby oteplení
vztahů za Chruščova, jsem se rozhodl napsat jí dopis a
poslal jej na starou adresu Helenčinu - SSSR, Armavir,
Chalturina 32. K mému překvapení jsem nedostal žádnou
- 212 -
odpověď z Armaviru, ale z Rostova, od její starší sestry
Iriny Konstantinové, rozené Berko. Irina mi napsala, že
moje Helenka se vdala, porodila dvě děti, ale brzo potom,
4. prosince 1948, zemřela...
Oh můj bože! Moje Helenka - zemřela! Ale vždyť jí
bylo jen 28 let! Krásná, chytrá - absolventka Fakulty
chemie téhož Institutu, který já jsem skončil v roce 1941.
Byl jsem opravdu hluboce dotčen. Bolestně mi bylo líto
mojí ubohé Helenky.
Ale čas hojí všechny rány... Po několika letech, v
roce 1958 jsem se oženil s Allou Majkovskou, která byla
fascinující stvoření: sladká, zbožná a poslušná. Doma
jsem ji vždycky láskyplně nazýval Kissou [Pusinkou].
Prožili jsme spolu 24 let a všichni nás pokládali za ide-
ální pár. Ale ve věku 40, moje Kissa pomloučku začínala
ztrácet rozum a nakonec začala mi dokonce vyhrožovat s
velkým kuchyňským nožem...
Lékaři to nazývají klimakterickou poruchou. Hlavním
příznakem bývá nenávist ke svému manželovi. Manžel se
stává nepřítelem číslo jedna. Jako obvykle v takových
případech, skončilo to rozvodem. A pak jsem začal zjiš-
ťovat - jak a proč moje Kissa se přeměnila v prskající
pološílenou pantéru.
Začal jsem se vyptávat jejích přátel a známých a brzy
jsem se dozvěděl, že otec Kissy byl také pološílený,

- 213 -
přičemž, jak se ukázalo, byl rovněž položidem. Po něm,
zdá se, zdědila svou duševní nemoc.
A léta běží a běží. Už i komunismus v Rusku se
zhroutil, na jeho místo přišla demokracie, přesněji lum-
pokracie. A tak, v roce 1990, jsem se rozhodl zjistit
nějaké další informace a znovu napsal dopis - SSSR,
Armavir, ulice Chalturina, ale ne 32, nýbrž 38, kde žil se
svou manželkou mladší bratr Helenky - Gennadyj.
Odpověděla mi Genadijeho žena, a dozvěděl jsem se,
že Helena neumřela, ale po narození jejího druhého dítěte
měla postnatální depresi, v důsledku čehož spáchala
sebevraždu. Oběsila se! Poté manžel Heleny, Sjoma
Saratikov, byl ve velmi obtížné situaci - osamělý muž s
dvěma malými dětmi - s jedním novorozencem a tomu
druhému bylo půl druhého roku. Tyto děti naléhavě
potřebovaly matku, tak se Sjoma rychle oženil a brzy
přerušili veškeré styky s rodinou Berko.
Pro mě to je další záhada. Proč starší sestra Heleny -
Irina skryla, že Helena spáchala sebevraždu? Proč moje
tchýně rovněž skrývala, že její manžel byl pološílený
položid? Jakoby duševní nemoc, stejně jako židovské
kořeny byla ostudná věc, kterou každý se snaží skrýt...
To mě udivuje víc. Vždyť jsem Helenku znal 3 roky,
a ona byla úplně normální. Celou válku žila bok po boku
s mojí matkou a babičkou, a ty také o ní měly to nejlepši
mínění, a kdyby nedošlo ke skandálu na motocyklu v
- 214 -
Karlshorstu, vzal bych si Helenu, a mohl bych být v
obtížné situaci, jako ubohý manžel Sjoma. Kromě toho,
teď už vím, že sebevražda matky často ovlivňuje její děti.
To vše vyjde najevo dříve nebo později, ale nikdo neví,
čím to skončí.
Celkem lze říci, že zde jsem měl prostě štěstí. Bůh,
jak se říká, mi ji vzal. Je to velmi, velmi smutné. Konec-
konců, 10% žen mívá poporodní depresi, která může vést
až k sebevraždě či vraždě svého manžela, nebo vraždě
dětí.
***
Četl jsem jednou v květnu 1994 v místních novinách
„Nové ruské slovo“, že v klubu sionistů „B'nai Zion“
vystupuje nějaký autor-kompositor-zpěvák Victor Bor-
kowski, o něco dál ve stejném časopisuse zableskla
židovská jména Berkov a Berkowitz a současně v ame-
rické televizi vystupují David Berke a Michael Burke -
oba židové.
Pak mě ozářil nápad - a vytáhl jsem z poličky „Lite-
rární encyklopedii“, Moskva, 1962, otevřel na jméno
„Berko“ a vidím tam následující spisovatele:
1) Paul Burke Naumovich
2) Yitzhak Dov Berkowitz, židovský spisovatel
(Izrael)
3) Berkovsky Naum Jakovlevič

- 215 -
 Všichni tři, jak se v lidu říká, z prožidů.
Také jsem si vzpomněl, že otec Helenky - Semen
Berko, byl hlavním účetním Armavirtorga, to jest celé
obchodní sítě města Armavir. Aktivita typicky židovská -
účetnictví, obchod. A ozvala se ve mně krev strýce Vasji,
vyšetřovatele zvláště důležitých případů u Vševelikého
Atamana Donských Vojsk.
Vypadá to, že Sam Berko, Helenin otec, byl také buď
žid nebo položid, a podle zlaté formule profesora Lomb-
roso, slavného židovského psychiatra, potomka z dlouhé
řady rabínů a talmudistů, u židů je duševních chorob 6
krát víc, než u jiných národů.
To, zdá se, bylo příčinou duševní nemoci, Heleny
Berko, která ji vedla k její tragické smrti, i když skryla
židovské kořeny jeho otce, když ho vydávala za Ukra-
jince.
Také jsem si vzpomněl, jak v březnu 1944 jsem přijel
do Armaviru a poprvé se setkal s rodiči Helenky. Její
matka, vzhledem, nebyla Řekyně, ale typická stará
Arménka. Vždyť v Armaviru v té době žilo přes 60%
Arménů. A opět mám hádanku. Proč Helenka vydávala
svoji matku za Řekyni?
S Armény byla téměř stejná historie jako s židy. Ze
všech etnických skupin na Kavkaze, Arméni jsou nejin-
teligentnější, ale mají špatnou pověst, nejvíce ve smyslu

- 216 -
pohlavních abnormalit, které ruský lid populárně nazval -
arménské hříčky. Chudák Helenka se stala toho obětí.
Vždyť, jak se zdá, ona byla arméno-židovka, a to je ta
nejvýbušnější genetická směs. Dobrým příkladem toho je
mistr světa v šachu Garri Kasparov, jehož otec byl žid -
Weinstein, a jeho matka arménka - Kasparová. Jeho
mnohá vítězství v šachovém mistrovství mluví o něm, že
jeho hlava je dobrá, ale to, že mu utekla už šestá žena
mluví o tom, že v kalhotách u něj není něco v pořádku.
Tedy podle zlaté formule profesora Lombroso.
Pak jsem se zajímal o boční větev Helenina rodo-
kmenu. Její starší sestra, Irina byla stavební inženýrka, s
manželem se rozvedla a zůstala u ní dcera Helena, která
také se stala stavební inženýrkou, ta měla dvě děti - syna
Romana a dceru Natašu. Nyní jsou všichni dospělí,
všichni s vyšším vzděláním. Irina s vnukem Romanem
žijí v Rostově na Donu, a s potěšením čtou moje knihy.
Zdá se, že zde je vše v pořádku.
Mladší bratr Helenky - Gennadyj. Má manželku a
dceru, také Helenku. Jakoby tam v rodině byl kult mojí
Helenky. Později Gennadyj měl syna Viktora. Tři gene-
race potomků, všechny měly po dvou dětech. Zdálo by
se, že je vše v pořádku. Všichni potomci s vysokoškol-
ským vzděláním, všichni dobří inteligentní lidé.
Proč tedy problém zasáhl jen moji Helenku? Zdá se,
že každá rodina má svou genetickou soupravu, abych tak
- 217 -
řekl, genetickou loterii. Před narozením genetický kotel
se promíchá a každé dítě obdrží svoji sadu genů. A v této
selekci, na Helenku padla černá karta. Jak se říká, osud...
***
Vzpomínám, jak kdysi v mládí, my jsme byli s Helenkou
tak šťastni, že z mých očí vytrysknou slzy. Ale vždyť
starý voják by neměl plakat...!
Nebeské království budiž pro tebe, moje první lásko,
Helenko Berko!
26.dubna 2002.

- 218 -
 Kapitola 9: Kozácká krev
Narodil jsem se v domě svého dědečka, kozáckého plu-
kovníka Nikofora Popova a proto jak pokrevně, tak i
místem narození jsem skutečný kozák, přesněji - poto-
mek Vševelikého Vojska Donského. Tak dovolte, poho-
voříme se dnes o osudu kozáků.
Po pádu komunismu v Rusku, kozáci se stal módou.
Existují lidé, kteří často nemají nic společného s kozáky,
kteří nosí kozácké kalhoty s červenými lampasy, kozácké
čepice s červeným pruhem, a proto, samozřejmě, začali si
říkat kozáci. Dnes nebudu mluvit o nich, a o skutečných
kozácích a o tom, co se stalo s jejich potomky.
Můj dědeček Nikifor měl syna Benjamina, strejdu
Véňu, který byl o 12 let starší než já. Mstivá sovětská
vláda nedovolila mu ani dokončit střední školu. Jako syn
kozáckého plukovníka, byl vyhozen ze školy a začal
pracovat jako dělník.
Pak si vzal Tamaru, také obyčejná kozačka, a brzy se
jim narodil syn Gurij, já mu říkal Gurka. V roce 1941,
když začala válka, jsem odešel z domova a od té doby
jsme se s Gurkou nikdy neviděli. Tak zůstal v mé paměti
jako blonďatý kluk.
Osud mě honil po celém světě: dělal jsem inženýra v
loděnicích v Gorkém, bojoval jsem pod Leningradem,
studoval jsem na VIIYAKA v Moskvě, byl jsem důstoj-
- 219 -
níkem sovětské okupační armády v Berlíně, uprchlíkem
ve Stuttgartu, předsedou COPE v Mnichově, opět inžený-
rem v New Yorku...
A najednou, v roce 1961, jsem obdržel dopis z Ruska.
Psal mi... můj bratranec Gurij Veniaminovič Popov,
bývalý Gurka! Uplynulo 20 let a Gurka je nyní dospělý
muž. Psal mi, že dokončil ten samý Novocherkasský
Industriální Institut (N.I.I.), který i já jsem kdysi vystu-
doval, a že pracuje v tomto N.I.I jako vědecký pracovník.
S hrdostí mi též oznámil, že je ženatý a má dva syny -
Alex a Igor. Přiloženy rodinné fotografie, on a jeho
synové, chlapci let 7 a 10, jakož i krásný německý ovčák.
Vcelku - hezká a příjemná rodina.
Odpověděl jsem mu, a tak jsme navázali korespon-
denci, která trvala dvanáct let... V roce 1973, jsem obdr-
žel balíček z Bostonu. Jakási stará dáma, soudě podle
jména - asi židovka, nedávno přiletěla k svému synovci
do Rostova na Donu, a tam se fotografovali s Gurijem a
jeho manželkou. Tak mi posílá tyto fotky...
Podíval jsem se na fotky Gurijovy manželky a měl
jsem mlhavé podezření... V dalším dopise jsem jen tak,
mimochodem, zeptal se ho: „Poslyš, tvoje žena není
náhodou židovka z Rostova?“ Odpověď na tuto otázku už
jsem nedostal a moje korespondence s Gurijem se tím
přerušila.

- 220 -
 Později, několikrát jsem pozorně přečetl poslední
Gurijův dopis, datovaný v r. 1973. V tomto dopise mi
oznamoval, že byl vážně nemocný a jako výsledek musel
zanechat práce v ústavu a vzít místo učitele. Dobrý a
inteligentní rukopis, ale melancholický a smutný dopis. A
vůbec - on z nějakého důvodu se pokládá za nešťastníka
a zkrachovance,i když příčinu toho neuvádí. Několik let
jsem mu zkusil psát, ale žádnou odpověď už jsem neob-
držel. Nějaké tajemství...
***
Nepozorovaně uteklo dalších 20 let. Během této doby
jsem se stal profesorem degeneralogie a moje knihy
začaly vycházet v Rusku. A hle, v roce 1994 přišel mi
dopis, od jednoho z mých čtenářů z Novočerkasska. Byl
to mladý inženýr a spisovatel kriminálních příběhů
Vadim K. Rozhodl jsem se tedy využít příležitosti a
požádal jej, aby zašel na adresu, kde žil můj bratranec
Gurij Veniaminovič Popov - ulice Prosvědčenije, 89 - a
zjistit od sousedů, proč Gurij už tolik letech mi neodpo-
vídá.
Vadim splnil mou žádost. Našel nejmladšího syna
Gurije - Alexeje. Zde je výňatek z Vadimova dopisu: „Je
mi líto vás informovat, že Alexej Gurjevič je člověk
ztracený, úplný narkoman a alkoholik. Pracoval jako
zdravotník u První pomoci a kradl tam tabletky - narko-
tika, proto ho propustili a on se dal na pití. Později pra-
- 221 -
coval jako nádeník v nějakém velkoobchodě se zeleni-
nou. Jeho starší bratr Igor slouží v armádě někde na
Sibiři, ale Alexej s ním styky neudržuje. Dal jsem Alexeji
vaši adresu, ale psát vám pravděpodobně nebude. Jeho
otec, Gurij Veniaminovič, jak mi řekla Alexejova spolu-
bydlící, skončil život sebevraždou - napil se vodky,
spolkl velkou dávku prášků na spaní a nikdy se neprobu-
dil. Taková je hořká pravda.“
O Gurjevově manželce, Vadim mne informoval, že
její jméno bylo Eleanora, či zkráceně El, dívčí příjmení
Belgova. Zdá se, že moje intuice mne nezklamala. Známé
triky. židovky milují exotická jména - Eleanora, Aida. A
zde i jméno otce nějak nezní rusky.
Ozvala se ve mně krev strýčka Vasja, vyšetřovatele
zvláště důležitých případů Vševelikého Vojska Donské-
ho. Vytáhl jsem složku, v které byly shromážděny dopisy
od Gurija Popova a začal vyšetřovací spis o jeho sebe-
vraždě. Zjistit to, nebo co, nebo kdo dovedl Gurija k
sebevraždě? Prověřit to kvůli pořádku.
Tady je ten dopis z roku 1973 od Raisy Lazarevny
Beysman, té židovky z Bostonu. A zde je poslední
melancholické psaní od Gurije, v kterém píše, že už je
mu přes 40 let, také od roku 1973. Zde je dopis od mého
čtenáře Vadima z roku 1994, v kterém oznamuje, že
Gurja zemřel před 2 lety, to znamená r. 1992, bylo mu
tedy skoro 60. A zde je kopie mého dopisu Gurijovi z
- 222 -
11.7.1973, kde červenou tužkou je zatrženo: „Řekni mi, a
tvoje žena, není náhodou židovka z Rostova? Věř mi,
tvoje odpověď bude pro mne velmi důležitá, abych ti
mohl pomoci dobrou radou.“ Byla to tato otázka, na kte-
rou mi už neodpověděl a přestal mi psát.
Takže, v čem vlastně byl problém?
Výborně jsem znal otce a matku Gurije. Oni byli
naprosto zdraví lidé. Takže, geneticky Gurij byl také
zdravý. Kde se u něj vzal defektní syn, alkoholik a nar-
koman? Od židovské matky? Po zlaté formuli židovského
profesora Lombroso, židé mají 6 krát více šílenců, než
nežidé. To je důvod, proč Gurij mlčel tolik tolik let.
Zřejmě, kozácká krev Gurije se poprala s židovskou
krví Eleanory. Avšak v případě takových smíšených
manželství, židovská krev je vždy silnější a jako jed
otráví zdravý organizmus. A proto i Hitler ve své
poslední vůli nazval židy „traviči ze všech národů světa“.
Myslím, že když jejich syn Alexej prošel pubertou a
zjistilo se, že je degenerát, v rodině začalo obviňování,
skandály. Eleanora utekla, a jako výsledek, na sklonku
života se ocitl Gurij sám. Obvyklý příběh. Nastoupila
deprese, melancholie, a nakonec vnuk kozáckého plu-
kovníka nechtěl dále žít. Nevydržela kozácká krev Gurije
Popova hanbu a potupu za degenerativního a defektního
syna, narkomana a alkoholika. Někdy osud může dovézt
do krajnosti i normálního člověka.
- 223 -
 Stal se další sociální zločin, ještě jeden kozácký rod
zahynul, a kdo je vinen?
29.dubna 2002.

- 224 -
 Kapitola 10: Kdo neublížil ani mouše
Můj otec celou první světovou válku byl lékařem-chirur-
gem kozáckého pluku. Po válce dělal to samé - celý život
léčil lidi. Byl to velmi dobrý člověk. Vzpomínám si, jak
ve večerních hodinách můj otec rád pil čaj a četl noviny.
Při tom často do otevřeného okna za světlem přilétaly
mušky a padaly mu do čaje. Otec lovil mouchu lžičkou,
chodil s ní na balkón a dělal jí umělé dýchání - foukal na
ni tak dlouho, dokud neodlétla. To byl člověk, který
doslova by neublížil ani mouše. Zvěčnil jsem jej v mojí
knize „Kníže tohoto světa“ vykreslením obrazu dr. Rud-
něva, který též zachraňoval mouchy.
Pak přišla Veliká čistka let 1935-38. Vzhledem k
tomu, že celé sovětské a stranické náčelnictvo chodilo se
léčit k mému otci, ze začátku ho nechávali na pokoji. Ale
pak se i náčelnictvo odstřelovalo a nakonec došlo až na
mého otce. Zatčen byl v dubnu 1938 a dva roky ho drželi
ve vězení NKVD jako vyšetřovaného.
Myslím, že ho věznili jednoduše jako člověka „z
bývalých“ - byla taková kategorie. A také za jeho bratry.
Jeho starší bratr, strýc Vasja, byl před revolucí četnický
vyšetřovatel, a jeho mladší bratr, strýc Víťa, byl během
občanské války na Donu vyšetřovatelem v Donské
agentuře kontra-rozvědky armády dobrovolníků

- 225 -
(Osvaga). Sovětská moc byla velmi mstivá a takovým
lidem neodpouštěla, jejím příbuzným včetně.
Zatímco můj otec byl vyšetřován v místním vězení,
někteří z jeho kolegů byli jen předvoláváni na výslech.
Později, tito lidé přicházeli večer, pod rouškou noci,
černým (zadním) vchodem k mé matce. Od nich se do-
zvěděla, že otce udala jeho sanitářka, židovka s ruským
jménem Sokolová.
A co vy si myslíte - byla ta židovka dobrá nebo
špatná?
Normální židovka bude buď doktorkou, nebo, v nej-
horším, ošetřovatelkou. A pokud židovka je sanitářkou,
to znamená, pokud myje podlahy v nemocnici a vynáší
kýble, znamená to, že je buď tělesně handikapovaná nebo
duševně retardovaná, tedy pacientka proprofesora Lomb-
roso. A na takové kretény doplácejí dobří židové.
Například, v Novocherkassku byla celá advokátní
komora, ale jediný advokát, který se zajímal o politické
otázky, to znamená že obhajoval zatčené od NKVD, byl
starý žid jménem Guinzburg. Jeho žena učila v hudební
škole na roku Moskevské ulice a Ratné ulice.
Po zatčení mého otce, moje matka pracovala jako
registrátorka v polyklinice a vydělávala 200 rublů měsíč-
ně. Tak ona dala těch 200 rublů advokátovi Guinzburgu
za to, aby se pokusil nějak hájit mého otce. Úspěch byl
nevelký, ale zato Guinzburg a jeho žena byli pokládáni
- 226 -
za dobré a slušné lidi. Pravda, měli slabomyslnou
16tiletou dcerku. Úplného idiota, v plném smyslu toho
slova.
Když v roce 1942 Němci okupovali Rostov a Novo-
cherkassk, jako první zastřelili všechny židy. Včetně
dobrých židů Guinzburgů, kteří doufali, že Němci jsou
kultivovaní lidé, a neodjeli. Zastřelili je i s bláznivou
dcerou. A kdo vtloukl do hlavy Němců myšlenku nadřa-
zenosti rasy, která má právo si dovolit vše? Udělal to
čtvrtinový žid Hitler. Kdo osnoval „konečné řešení“
židovské otázky? Ideologem programu byl tříčtvrteční
žid Heydrich, praktickou realizaci vedl stoprocentní žid
Eichmann. To znamená, vedli to „špatní“ židé. Ale kde
se tu vzali, odkud pochází ti špatní židé? Porodili je dobří
židé...
***
Po dvou letech vyšetřování zatčeného otce vyhlásili
„lehký“ rozsudek - 5 let vyhnanství na Sibiři. V té době,
zpravidla dávali 10 let koncentráku nebo zastřelení. V
roce 1941 vypukla válka, a jako výsledek jeho otec si
odseděl na Sibiři nikoliv 5, nýbrž 15 let. Otec psal, že ve
výkon trestu tráví v medvědím baráku a že obyvatelé
města Krasnojarsk z vděčnosti za lékařskou péči mu
často přináší uzenou medvědí šunku. Vrátil se domů až
po Stalinově smrti a brzo nato zemřel na rakovinu plic.
Bylo mu 75 let.
- 227 -
 29. dubna 2002.

- 228 -
 Kapitola 11: In hoc signo vinces
„Pod tím znakem zvítězíš.“
(to viděl Konstantin Veliký na nebi)
40 roků mezi USA a Sovětským svazem probíhala psy-
chologická válka. Každý ví, že válku vyhráli Američani,
ale jen málo lidí ví, že klíčem k tomuto vítězství byla
tajná věc, která v Bibli je nazývána Ďáblem neboli Kní-
žetem tohoto světa.
Pojďme proanalyzovat, jak se jim podařilo to udělat.
V roce 1949 se Amerika přesvědčila, že vařit kaši se
Stalinem nepůjde, a že je tedy čas na zničení komunistic-
kého systému. Případ přidělili nově vytvořené Ústřední
zpravodajské službě CIA a ta požádala o pomoc nejlepší
mozkový trust Ameriky - Harvardskou univerzitu, fakul-
tu sociologie, k hebrikánskému profesorovi Nathanu
Leitesovi.
Je třeba poznamenat, že katedra sociologie na Har-
vardské univerzitě byla založena ve dvacátých letech
ruským vědcem Pitirimem Sorokinem. To byl docela
zajímavý člověk. Studoval v psycho-neurologickém
ústavu v Petrohradě, tj. chtěl se stát doktorem psychiatrie,
a to znamená, že ho přitahovali duševně chorobní lidé. V
roce 1916 obhájil diplomovou práci na téma trestní
právo, což značí, že ho taktéž přitahovali zločinci. Přidal
- 229 -
se ke straně eserů, třikrát byl zatčen carskou vládou,
nejednou byl ve vězení. Po Únorové revoluci byl tajem-
níkem Kerenského. Dvakrát byl zatčen od bolševiků a
roku 1918 byl odsouzen k smrti, ale dostal milost. Sám
Lenin 21.listopadu 1918 v novinách „Pravda“ napsal o
něm celý článek pod názvem „Cenná poselství Pitirima
Sorokina“.
V roce 1922 Sorokin se stává doktorem sociologie a...
je vyhoštěn ze sovětského Ruska! To je důležité. Faktem
je, že v roce 1922 z Ruska vyslali 300 nejdůležitějších
svobodných zednářů. Vždyť ještě v roce 1920, na druhém
sjezdu Kominterny, „Italové... doporučili vyloučit z
komunistických stran všechny zednáře,“ - píše Louis
Fischer píše na straně 764 své knihy „Lenin“, Londýn
1970. On je seriozní svědek. Byl velký trockista a autor
Leninova životopisu.
Jen tak mimochodem, s jeho synem Georgem jsem
pracoval v Mnichovské expedici Harvardského projektu.
Tento George byl tenkrát mladým obtlouslým židáčkem,
na kterého pořád syčela jeho žena Gloria, která rovněž
pracovala s námi.
Takže, v roce 1922, tedy jen dva roky po doporučení
italských soudruhů, rozhodnutím 4. kongresu Komin-
terny bylo z SSSR vysláno 300 hlavních zednářů, včetně
našeho nerozumného inteligenta Pitirima Sorokina. Ale
zednáři, to jsou členové tajných společnosti degenerátů,
- 230 -
svého druhu odborový svaz degenerátů všech druhů a
všech barev. Většinou pederastů, latentních, odkrytých i
potlačených, u kterých pohlavní zvrácenosti se doplňují s
duševními nemocemi v nejneuvěřenějších kombinacích.
Až k geniálnosti.
Celá ta kropice 300 vyhnaných zednářů měla v čele
náboženského filozofa-čertahledače Nikolaje Berďajeva.
Takže pojďme dát tohoto náboženského vůdce ke světlu,
aby bylo jasné, co tyto androgeny pojilo skutečně.
„Androgynismus je konečný svaz mužského a žen-
ského ve vyšší bohupodobné bytosti, konečné překonání
kolapsu a rozdělení, obnovení obrazu a podobenství Boží
v člověku“, - říká Berďajev. Na androgynu je prý „odraz
božské přirozenosti“, „být hermafroditní je tajemství,
které nikdy nebude zcela vyřešeno v rámci tohoto
světa.“7
Jste-li normální člověk, pak z této mnohomluvnosti
vůbec nic nepochopíte. Tak se pojďme podívat do Ency-
klopedického slovníku Webstera, kde je černě na bílém
napsáno:
„Androgen je:
1) hermafrodit,
2) eunuch, muž podobný na ženu,
3) na muže podobná žena.
7
Berďajev, „Význam kreativity: zkušenosti odůvodnění člověka“,
Moskva 1916
- 231 -
 Androgynní je sjednocující obě pohlaví v jednom,
nebo mající charakteristiky obou pohlaví, mužského i
ženského, hermafroditní.“
Vidíme tedy, že celá filozofie Berďajeva je filozo-
fické 69. On nahrazuje Boha ďáblem a vede nás k sata-
nismu. Za to carský Nejsvětější synod odsoudil Berďa-
jeva k věčnému vyhnanství na Sibiř, ale Lenin vyhodil
tohoto jedovatého pavouka do zahraničí. Malé zednáře
zahnali do koncentračních táborů. „Ve dvacátých letech v
SSSR dávali zednářům 10 let lágru“.8 Jako svědek je
Šalamov velmi seriozní. Sám strávil v táborech více než
20 let. A YMCA-Press je též seriozní zednářské vydava-
telství.
V podstatě můžeme říct, že Berďajev je talentovaný
satanista a degenerát. Ale jako dva střevíce tvoří pár, tak
jdou dohromady Berďajev s jeho zednářským spolubrat-
rem Pitirimem, a proto satanáš pomohl Pitirimu udělat
skvělou kariéru. Od roku 1930, profesor Sorokin po dobu
25 let vedl katedru sociologie na Harvardské univerzitě.
V letech 1936 a 1937 byl zvolen prezidentem Meziná-
rodního institutu sociologie. Dostal čestný doktorát od
mnoha zahraničních akademií a univerzit. Na Západě
Sorokin je dodnes považován za jednoho z předních
sociologů XX století.
8
V. Šalamov „Kolymské pověsti“, YMCA Press, Paříž 1982, str.
692
- 232 -
 Tady přede mnou leží hlavní kniha P. Sorokina
„Krize našeho věku“, New York 1957, v které on vyjád-
řil podstatu celé své sociologie. Pitirim v ní kráká, jak
černá vrána, o smrtelné agonii kultury a západní společ-
nosti, o zločinech, o válkách a revolucích, o sebevraž-
dách a duševních nemocech. Uvádí statistiky, grafy,
diagramy. To jest, on správně popisuje všechny skládající
prvky degenerace, ale... na všech 336 stránkách knihy ani
jednou nenajdete slovo „degenerace“. Jeho kniha je jako
zámek bez klíče. Jelikož je sám degenerátem, on degene-
raci dobře zná, ale nemá sil ani vyslovit toto zakázané
slovo. Jenže bez tohoto slova nic nepochopíte.
***
Nyní dovolte, vrátíme se do Mnichova, kde v Lamonts-
chtrasse let 1949-50, v průběhu Harvardského projektu,
Američané hledali nové Berďajevy a Sorokiny, kontrolu-
jíc stovky ruských uprchlíků, tzv. dýpí (DP). Platili jim
20 marek a snažili se najít nové Leniny, Trocké,
Sverdlovy a další spodinu pro práci na „Radio Svoboda“
a „Hlas Ameriky“, aby pomocí rozhlasu podněcovali k
„revoluci psychopatů“ v Sovětském svazu.
Je příznačné, že téměř všechen personál Harvard-
ského projektu v Mnichově se skládal z mladých židů,
jejichž otcové svého času dělali revoluci v Rusku. Napří-
klad, profesor Alexander Dallin, jehož otec byl spolužák
Lenina. George Fischer, jehož otec byl spolužák Troc-
- 233 -
kého. Dr. Jean Sosin, který se později stal vedoucím
oddělení speciálního projektu na „Radio Svoboda“. Dr.
Berliner, dr. Incles, profesor Barghoorn, prof. Raymond
Bauer - ředitel mnichovského oddělení. Celé této kropicí
partě poroučel profesor Nathan Leites, žák a pokračova-
tel uznaného zednáře Pitirima Sorokina.
Zajímavé je, že projekt Harvard byl v rozporu se
zákony Spojených států. V Americe tehdy bujel McCar-
thysmus a FBI ze všech sil lovila homíky. CIA naopak
teplouše milovala a plně je využívala k tomu, aby dělali
ošklivé věci Stalinovi. A sovětská inteligence to vše
bedlivě sledovala.
Projekt Harvard měl pouze dva Rusy - mne a Vadima
Šeloputina. Dostal jsem se tam do kategorie intelektuálů,
protože jsem měl za sebou dvě university a napsal jsem
knihu „Berlínský Kreml“, který zřejmě velmi zaujal
Američany. Ale Vadim Šeloputin se dostal do projektu z
jiné kategorie. On byl sovětský poručík dobře znalý
anglicky, který sloužil jako překladatel v Praze a přeběhl
k Američanům. Přičemž upřímně jim řekl, že je homose-
xuál a že v SSSR takové lidi dávají do vězení, a proto že
žádá u demokratických Američanů politický azyl.
V lágru „Camp King“ americká kontrarozvědka
Vadima uvítala s otevřenou náručí, dala k němu druhého
buzeranta, který byl americkým důstojníkem, důkladně

- 234 -
ho očichali a poslali k nám do Mnichova, kde jeho ruka-
ma prošly veškeré materiály Harvardského projektu.
A co bylo zajímavé, i jeho příjmení zní jako vtip.
Vypadá jako přezdívka, kterou mu dali lidi před odeslá-
ním na Západ. Šalný, Šalopaj, Ošálený, Šílenec, Trum-
bera. Ke mně se choval se zjevnou antipatií, doslova jak
by jej jeho páni upozornili: „Klimov není náš člověk.
Buď s ním opatrný!“ Zato on se s potěšením setkával a
pochechtával se s postarším Jurijem Meyerem, sekretá-
řem nejvyšší monarchistické rady, otcem mojí vrtošivé
nevěsty. Co mohli mít oba společného? Pederastii?
Zřejmě KGB vše dobře znalo a včas informovalo Vadima
o lidech v Mnichově.
Po uzavření Harvardského projektu Vadim Šeloputin
beze stop zmizel a agenti FBI ještě celé roky ke mně
chodili i s druhými kolegy z projektu a hledali po něm
stopy.
Brzo začalo vysílat „Radio Svoboda“ a „Hlas Ameri-
ky“, do kterých posadili „leninovce“ všech druhů a odstí-
nů, latentních, odkrytých, potlačených. Důsledkem jejich
práce, v SSSR se objevili dissidenti, nesouhlasící i jina-
komyslící, které KGB začal zavírat do blázinců, totiž
speciálních psychiatrických nemocnic, s diagnózou
stagnující schizofrenie a mánie reformátorství. Američtí
psychiatři spustili povyk, že žádná taková nemoc nee-
xistuje. To není pravda. Němečtí psychiatři už dávno
- 235 -
popsali „Weltferbesserungswan“, neboli „mánii zlepšení
světa“ a dávali tuto diagnózu jak Karlu Marxovi, tak i
Ježíši Kristu.
Ředitelem CIA v té době byl Allen Dulles, a zatímco
tento Dulles komandoval psychologickou válku, jeho
vlastní syn byl v blázinci ve Švýcarsku, zavřený pevně,
jako chronicky nemocný. Tati Dulles, náčelník rozvědky,
věděl všechno o všech na světě, a jeho syn nepoznával
svého otce. Náhoda? Nikoliv, zákon. Allen Dulles měl
bratra Fostera Dullesa, ministra zahraničních věcí. Tak
vězte, že syn Fostera Dullesa se nevím proč stal katolic-
kýcm mnichem a odjel do Řima, a když jeho otec zemřel,
nepřijel ani na pohřeb otce, dá se říci, plivnul na jeho
hrob...
Za vysoké posty kníže tohoto světa žádá vysokou
cenu - duši vašich dětí. Mnozí lidé, toužící po moci, ji
přijmou. Zde máte výsledky. Mimochodem, Allen a
Foster Dulles byli synové protestantského kněze.
Ale v „Hlasu Ameriky“ troubí na plné trouby, burcují
sovětské psychouše a brzy na ruském nebi se objevuje
nová hvězda - ušlechtilý disident Valery Tarsis, jehož
příbuzní byli blízcí společníci Lenina a byli zastřeleni
během Velké čistky 1935-38. Tarsis sám byl 20 roků
členem komunistické strany, pak se dostal do sovětského
blázince, z kterého ho vyhodili na západ. Na Západě za
peníze CIA rychle vytisknuli šest dílů jeho knihy, napsa-
- 236 -
né v sovětské díře, a západní recenzenti okamžitě začali
jej vydávat za nového Dostojevského... s Gogolem
dohromady. Možno říct, že z dalšího šíleného žida začali
dělat genia.
Pak nastoupila hrobová tišina. Ukázalo se, že Tarsis
je opět v blázinci, ale tentokrát ve Švýcarsku, hned vedle
syna ředitele CIA - pana Dullese, který vyvolal v Rusku
ten nepořádek.
Krasnov-Levitin, další náboženský androgyn stylu
Berďajeva, pokračuje chválou: „Jméno Tarsise je dobře
známo. Najednou zahřmělo, noviny po celém světě
skloňovaly toto jméno ve všech jazycích, rozhlasové
stanice po celé Evropě, Asii, Americe, Africe, Austrálii
každodenně o něm mluvili. Když se objevil v roce 1966
na Západě, parlamenty všech zemí se cítily poctěny, že
ho měly jako hosta. Bankety, uvítací projevy, slavností
recepce... „
Tak androgyn Levitin, pološílený položid vychvalo-
val Tarsise, který mezitím byl zavřen ve švýcarském
azylu. Ale pro Levitina, Tarsis je přímo vyjevení Krista
lidu... Levitin dále pokračuje: „On byl první disident v
Sovětském svazu. Zakladatel tohoto hnutí... A Západní
svět se točil kolem r. 1966 vyhoštěného spisovatele a pak
na něho zapomněl... Ale spisovatel pracuje ve dne v noci.
Každý den vstává za úsvitu a píše. Občas se dívá tou-

- 237 -
žebně na 11 (jedenáct! - GK) svazků svých NEpubliko-
vaných sebraných spisů.“
Tak se ukazuje, že 6 svazků Tarsis zaplnil v sovět-
ském blázinci a 11 svazků ve Švýcarsku. Klasický pisá-
lek, grafoman.
Ale přesto Levitin pokračuje svoji písničku: „Tímto
vyzývám čtenáře... aby pomohli slavnému spisovateli...
Prosím výrazně přispět...“ - Tato výzva byla podepsána
dalšími významnými androgyny: Irina Ilovajskaja-Alber-
ti (redaktorka časopisu „Russkaja Mysl“ v Paříži), Ale-
xander Ginzburg (spolupracovník Solženicyna), Vladimir
Maximov (redaktor časopisu „Kontinent“ v Paříži) a
publikována byla v „Kontinentu“ č.29 , 1981, na str.
416-17. Copak nevědí, že v této době Tarsis sedí v blá-
zinci ve Švýcarsku? Velmi dobře vědí. A právě to je
spojuje. Maksimov UŽ seděl v blázinci (v SSSR), a další
androgyni - na to ČEKAJÍ. Jejich jméno je Legie.
Zlatý klíček pederasta Iljiče nám pomáhá řešit mnoho
hádanek ruských dějin. židožrouti syčí, že ruskou revo-
luci dělali židé, a židofilové to schvalují tvrzením, že židé
bojovali na svoji rovprávnost. V tom jim protiřečí profe-
sor Lombroso, potomek moudrých rabínů a talmudistů,
když tvrdí, že do revoluce v první řadě jdou blázni a
všelijací psychopati, a jelikož bláznů je mezi židy 6 krát
více než u nežidů, jsou proto hnací silou jakékoli revo-
luce.
- 238 -
 Dobrým příkladem toho je Valeryj Tarsis, slavný spi-
sovatel, který postrádá pouze Nobelovu cenu. Ale spíš se
zdá, že jediný čtenář jeho posledních 11 svazků - je syn
Allena Dullese, který sedí ve vedlejší místnosti v tom
samém blázinci ve Švýcarsku.
Všichni příbuzní Tarsise byli horoucí, plamenní revo-
lucionáři a během Velké čistky 1935-38 byli zastřeleni. A
to není náhoda, ale pravidlo. Nejlepším zdrojem infor-
mací o Velké čistce je kniha Roberta Conquesta, „The
Great Terror“, Londýn 1968, 633 stránek. To je seriozní
historická kniha napsaná podle materiálů z britského
archivu. Čte se jako krvavý román. Na stránce 532 je
uveden počet obětí Velké čistky: za tři roky zastřelili
jeden milion, dvanáct milionů bylo deportováno do
koncentračních táborů. Celkem 13 milionů (třináct!)
obětí.
Autor této knihy Robert Conquest pracoval pro brit-
skou tajnou službu, a v roce 1988 se stal hlavním vědec-
kým pracovníkem Hooverova institutu v záležitostech
války, revoluce a míru v Kalifornii. A vedle něj v tomto
inteligentním institutu pracoval můj bývalý kolega z
Harvardského projektu dr. Alexander Dallin, jehož otec
byl Leninovým spolužákem. Co tam dělají pod sluncem
Kalifornie? Pokračovali rozvíjet Leninovu formuli, kvůli
které během Velké čistky bylo postiženo 13 milionů
osob.
- 239 -
 ***
„Co je největší tajemství naší doby?... Procesy třicátých
let“. To řekl Šalamovi bývalý čekista, který s ním byl
zavřen ve stejném táboře.9 Koho soudili v těchto proce-
sech?
„Špína“, „Páchnoucí mršina“, „Lidský hnůj“ - tak
nazýval zahnané na lavici obžalovaných bývalé členy
politbyra, organizátory a vůdce říjnové revoluce, státní
zástupce Vyshinsky a pokračoval - „páchnoucí hromada
lidského smetí“, „nejzjevnější a nejvášnivější elementy
rozkladu“, „ničemná banda dobrodruhů“, „vsteklí psi“,
„zběsilí psi“, „proklaté hnízdo zmijí“, „kříženci lišky a
svině“, „tyfové vši“, „krvežíznivé opice“.
Jak se vám to líbí? Аle vždyť se to shoduje s Har-
vardským projektem.
Vyšinskij likvidoval organizátory a vůdce Říjnové
revoluce, ale v Hooverově Institutu v záležitostech
Války, Míru a Revoluce urychleně hledali jejich náhradu
novými lidmi. A stejně jako Pitirim Sorokin, tito čaro-
dějové vám pravdu nikdy neřeknou, jen se zhluboka
nadechnou a... pak mlčí. Jinak oni sami přijdou o hlavu.
Taková je jejich práce. Zatracený život... Nemohou vám
říct, že už Jiřík Washington byl stejný pederast, jako byl
náš Lenin.
9
V. Šalamov „Povídky z Kolymy“, YMCA Press, Paříž 1982, str.
851
- 240 -
 ***
Dovolte mi proanalyzovat ty, které státní zástupce Vyšin-
skij nazval „Hnusem“, „Smrdutým odpadem“, „šílenými
psy“ atd... Začněme u jeho zástupce.
Vyšetřující obzvláště vážných záležitostí Lev Šejnin
Byl to takový šikovný židáček. Kdysi jsem s potěše-
ním četl jeho „Zápisky vyšetřujícího soudce“. Za doby
Veliké čistky, tento vyšetřovatel vážných záležitostí
pomáhal samotnému Vyšinskému. Roku 1934 vyšetřoval
vraždu Kirova a spolu s Vyšinským psali obžalovací spis.
Roku 1935 společně s Vyšinským podepsali rozsudek
smrti Kameněvu, Zinověvu a ještě 17 s nimi souzených.
Roku 1936 sám byl zatčen, poslán do lágru, ale za pár
měsíců se z toho dostal a znovu se ocitl ve svém křesle v
Moskvě. Roku 1945 v Norimbergském procese, spolu s
Josifom Davidovičem Hofmanem pomáhal státnímu
žalobci jménem SSSR spílat Němcům za nacionálně-
socialistické koncentráky, stydlivě zamlčujíc o sovět-
ských, internacionálně-socialistických koncentrácích.
Roku 1949 obdržel Cenu Stalinovu za scénář k filmu
„Setkání na Labi“. Roku 1951 byl znovu zatčen a obvi-
něn ve špionáži. Doznal se, že je agentem všech cizích
rozvědek. Také uznal všechny své přátele a známé jako
své kolaboranty ve špionáži. Podepsal dr. juristických
věd Anatolij Bezuglov.
Rudý komandant Kovtjuk
- 241 -
 Hrdina revoluce. Můj soused. Já jsem žil na adrese
Moskevská ulice č.45, on byl hned blízko na Moskevské
č.49, v nejhezčím panském sídle města. Celá fasáda byla
vyložena kouzelně svítícími kachlíky. A v tomto zámeč-
ku žil hrdina revoluce, rudý komandant Kovtjuk.
Jeho zahrada byla ohražena zdí z červených cihel.
Jako kluk, ležel jsem často na této palisádě a pozoroval,
jak se v sadu procházejí jeho děti, chlapec a dívka asi 6 a
8 let. Jejich oblek byl z křiklavě červeného sametu barvy
revolučního praporu - zřejmě otec jim zdůrazňoval svou
osobní oddannost dílu komunismu.
Tak hle, na stará kolena jsem se rozhodl zjistit, co se
stalo s mým význačným sousedem. Otevřel jsem dvou-
dílný „Encyklopedický slovník“, Moskva 1963, a našel
jsem tam následující: „Kovtjuk, Epifan Jovič (1890-
1943), hrdina občanské války, komandant armádního
sboru. Člen komunistické strany od 1918. V sovětské
armádě od 1918. Vyznačil se v Tamanském pochodu r.
1918, jakož i v desantní operaci rozdrcení Ulagajevského
desantu na Kubáni. Po válce náčelníkem pěší divize, r.
1936-38 inspektorem Běloruského vojenského okruhu“.
Takže vše v pořádku. Hrdina jako hrdina. Ale já jsem
přivykl nevěřit sovětské moci, tak je ona prolhaná. Proto
jsem začal prověřovat kariéru soudruha Kovtjucha v
západních zdrojích, jinak řečeno obdržet o něm raport od
anglické rozvědky. A hle, co jsem našel v knize Kon-
- 242 -
kvista „Veliký teror“: „Veliká jatka těchto a dalších
vojenských vůdců nastoupila 27-29. června 1938: admi-
rál Orlov, komandant armády Bělov, Dubovoj (Charkov-
ský vojenský okruh), Dybenko, Vacetis, Velikanov
(Bajkalský vojenský okruh). Sem lze zařadit i koman-
danta korpusu Graznova z Středoazijského vojenského
okruhu a komandanta korpusu Kovtjuka, který byl
posledním, legendárním hrdinou Občanské války a kte-
rého vykreslil A. O. Serafimovič pod jménem Kožuch ve
svém románu „Železný potok“. Co je zajímavé, tento
román se prodával bez sebemenší změny i po smrti hrdi-
ny.“
Takže, mého význačného souseda odpráskli v roce
1938. Anglická rozvědka se ukazuje pravdomluvnější,
než sovětský „Encyklopedický slovník“. Dne 7. listopadu
1937 na sváteční veřeři u příležitosti 20. let sovětského
státu, Stalin prohlásil, že každý, kdo si dovolí škodit
našemu státu, bude vyhuben „i s rodinou, s celým
rodem“. Takže likvidovali mého význačného souseda
současně i s ženou a dětmi. Nepomohly jim sametové
kostýmky barvy rudě svítící, jak prapor revoluce. Však
taky lidově se říká: Blbec má rád červené, blbec rudé
miluje. Hlas lidu je hlas boží.
Hrdina Perekopa
Ještě jeden hrdina revoluce. Pamatuji si, jak za doby
mého dětství procházel se po ulicích Novočerkassku
- 243 -
člověk divného vzezření, který vždy měl zavěšen po
boku ohromný mauzer se zlatou plaketkou - čestná zbraň
Revoluční rady. Všichni mu říkali hrdina Perekopa. Za
vyjímečné zásluhy pro sovětský režim mu darovali sou-
kromé panské sídlo, v kterém žil sám v 25 pokojích. V
jednom z nich držel svého starého kamaráda z války -
totiž bílou kobylu. Nosil fantastickou uniformu: jasně
červené jezdecké kalhoty s koženým vnitřkem, jasně
modrá vojenská blůza s parádním kavkazským pásem z
černého stříbra, zkříženou na hrudi koženými řemeny.
Čas od času střílel po vrabcích ze svého mauzera nebo
honil kluky s obnaženým mečem. Když hrdinovi zdechla
jeho kamarádka z vojny - bílá kobyla, zorganizoval jí
slavnostní vojenský pohřeb i s dechovou kapelou, pohřbil
ji ve svém sadu a postavil jí mramorový náhrobník, na
kterém byl vavřínový věnec a vlajky do půli žerdi.
Během Veliké čistky i tohoto hrdinu sebrali.
Popsal jsem jej podrobně v knížce „Kníže tohoto
světa“ a proto se nebudu zdržovat s podrobnostmi.
První sekretář oblastního výboru Boris Šabaldajev
Během Veliké čistky jsem byl studentem v Novočer-
kassku, bývalém hlavním městě Vševelikého Vojska
Donského, zatímco prvním sekretářem rostovského
oblastního výboru strany, tedy v roli donského atamana,
byl jakýsi Boris Šabaldajev. Roku 1937 tohoto důležitého
straníka též zatkli a zastřelili coby vraha národa.
- 244 -
 Jméno Šabaldajev vám nic neříká? Mám knihu Lva
Miljaněnkova „Na druhé straně zákona. Encyklopedie
podsvětí“, St Petersburg 1992. V této knize si otevřme
„Slovník zlodějské žargonu“ u písmena „Š“: Šabalda -
dříve souzená žena; tulák; drobný zloděj. Tady máte
sociální původ Borise Šabaldajeva, prvního tajemníka a
donského atamana nového formátu.
Měl pravdu staříček Lombroso, když říkal, že do
revoluce jde všelijaká sociální spodina. To byl důvod,
proč Vyšinskij tak přezdíval posledními slovami organi-
zátory revoluce a vůdce Říjnové revoluce.
Když už mluvíme o „Encyklopedii podsvětí“. V této
knize jsem mám poznámku: „Obdržená od profesora
Jurjeva 02.10.93“. Profesor Jurjev byl hlavou katedry
politické psychologie na univerzitě v Sankt-Peterburku.
On byl u mně se svým kolegou Cycarevým, profesorem
kriminalistiky a abnormálního chování. Velmi milí lidé.
Přičemž profesor Jurjev mi řekl s důvěrou: „Grigorij
Petrovič, vaše knihy v Moskvě čtou vysoce postavení
lidé, a potom se mně ptají, co si o tom myslím. A já
nevím, co mám na to říct. A proto jsme přijeli si s vámi
promluvit.“
***
Tak jsme zkoumali na konkrétních případech lidi, které
státní prokurátor Vyšinský nazval „smrdutá hromada
lidského odpadu“, „nejjasnější, nejzatvrzelejší, rozkláda-
- 245 -
jící se hanebné prvky“, „zběsilí psi“ a „proklatá havěď“.
Ale vždyť čistili nejen členy strany. Dokonce už Platon
doporučovat pečlivě sledovat umělce a vyhazovat ze
země ty, kteří zaseli duchovní jed, protože jimi začíná
bezzákonnost a rozklad státu. Josif Vissarionovič také
dbal rady Platona a posvítil si na umění.
V hudbě Čistka začala 26.ledna 1936 v „Pravdě“
článkem Davida Zaslavského „Kotrmelce místo muziky,“
o opeře D. Šostakoviče „Lady Macbeth okresu Mcensk“.
Balet začali čistit dne 6.2.1936 článkem v „Pravdě“
nazvaný „Baletní lež“. A potom, 02.3.1936 se objevil
článek o „Umělcích-mazalech“ - proti modernismu v
malířství. Tón, styl a slovník připomínající obviňující řeč
Vyšinského na demonstračních politických procesech,
které rovněž začaly ve stejném roce. Řikalo se tomu boj s
„buržoazním formalismem“ a „levicovými deforma-
cemi“. A skončilo se to tím, že zastřelili 20.000 čekistů,
tedy bezpečnostních pracovníků. Teologové už dlouho
poukazují na to, že ďábel je náchylný k sebezničení, ale
nikdo jim nevěřil...
V čem spočívá tajemství Velké čistky? V komplexu
Lenina, s kterým si pohrávali na Harvardském projektu, v
komplexu vlády, v komplexu vůdce. To vše je svého
druhu psychická nemoc, která pramení ze sadismu, který
je svázán s homosexualitou. Jako výsledek, dostáváme
pathologickou agresivitu. Někdy je to jen přehnaná
- 246 -
nestydatost, neobyčejná drzost, což je jednou formou
agresivity. Můžete si toho všimnout i mezi vašimi zná-
mými.
Solženicyn píše, že revoluce stála ruský národ víc jak
60 milionů lidských životů, včetně 13 milionů během
Veliké čistky. Ale kdo to zavinil? Zavinili to nejen Lenin
a Stalin, ale i car Nikolaj Druhý, čertův samoděržavec
všeruský, který svého času nezničil všechny ty revoluci-
onáře, včetně Lenina a Stalina, jak šílené psy, jak morové
krysy, jak tyfové vši, což později za něj dělal věrný
leninovec - soudruh Stalin.
Po revoluci r. 1905, náčelník četnictva ujišťoval cara,
že za sto let v Rusku nebude ani jeden revolucionář,
jestliže on dovolí zatknout 50.000 lidí. Imperátor s úža-
sem a nevolí odmítl tento požadavek. Tuto informaci
přebírám z knihy S. Rožděstvěnského „Historie Vlasti“,
25. vydání, vydav. Monast. v Georgeville USA 1972, str.
438. Velkou roli v pádu ruského státu sehrála také nemoc
následníka trůnu, careviče Alexeje - hemofila. Onemocní
jí pouze muži, ale předává se přes ženy. V daném případě
nositelkami této strašné nemoci byla carevna a její
všechny čtyři dcery. Ale který normální muž by se chtěl
ženit s takovými ženami? Pouze sebevrah... nebo posled-
ní následník ruského trůnu.
Od koho přišla ta strašná dědičná nemoc hemofilie,
kde krev se nesráží a i malé zranění může hrozit smrti?
- 247 -
 Vše to začalo za časů anglického krále George Tře-
tího (1738-1820), který v mládí byl homosexuál (zamilo-
ván do lorda Boota), ale nehledě na to, naplodil 14 dětí,
včetně George IV, který se proslavil svým nezřízeným
životem a skandálním rozvodem. Vládl George IV šede-
sát let (1760-1820) a během této doby, vícekrát perio-
dicky se pomátl, a posledních 9 let byl úplným šílencem.
Dcerka bláznivého krále George IV, skvělá královna
Viktorie (1819-1901), rovněž naplodila fůru dětí a tím
nakazila hemofilií všechny královské dvory Evropy,
včetně ženu ruského cara Nikolaje II Proklatého, matku
careviče Alexeje. Tady vidíte, jakým způsobem pracuje
ďábel degenerace, kníže tohoto světa.
***
Shrneme to. 40 let trvala psychologická válka mezi SSSR
a USA. A nakonec, Amerikáni za pomoci komplexu
pederastie soudruha Lenina rozdloubali sovětské Rusko
použitím degenerátů hlásajících v „Hlasu Ameriky“ a
„Radio Svoboda“. Přitom náčelník Hlasu Ameriky v
Mnichově, pracující pro ďábla degenerace, skončil svou
kariéru v blázinci, jakož i náčelník „Hlasu Ameriky“ v
Mnichově, který rovněž skončil kariéru v blázinci.
Ale oficiálně se o tom mlčí. Dodnes.
A proto mne velmi zaujal článek, který se objevil v
„Novém ruském slovu“ 23. září 1958, v kterém autor
psal, že Američané jsou natolik hloupí, že utrácí zbytečně
- 248 -
miliony dolarů na jakýsi Harvardský projekt, kde jako
základ boje proti bolševizmu vzali komplex latentní
pederastie soudruha Lenina. Jaký nesmysl, jaké idiot-
ství...
Jako zdroj pod článkem byl uveden německý časopis
„Der Monat“ č.107, srpen 1957, str. 19. Nelenil jsem a
vyhledal tento časopis v knihovně Kolumbijské univer-
sity. Článek se nazýval „Dopis z Oxfordu“ a byl od
hlavního redaktora Melvina Lasky. A Melvin Laski je
můj bývalý kolega z psychologické války v Berlíně.
Podruhé ve veřejném tisku psal o Hardvarském pro-
jektu zástupce šéfredaktora „Nového ruského slova“ Jurij
Strečinskij v čísle z 3. srpna 1975. Ale ani ten nic nepo-
chopil a kladl otázku, co má zde co dělat homosexualita
soudruha Lenina, to spíš ukazuje na další hloupost Ame-
ričanů, kteří nic nechápou v ruských záležitostech... Z
toho vidíte, nakolik tento krám byl utajen.
A vždyť, celé to tajemství je prosté. Prozradil nám jej
profesor Lombroso, moudrý potomek rabínů a talmu-
distů, který už v minulém století tvrdil, že do revoluce
jdou především šílenci a všelijací psychopati, a jelikož
mezi židy je 6 krát víc šílených než mezi nežidy, jsou to
oni, kteří jsou vedoucí silou libovolné revoluce.
11. máje 2002.

- 249 -
 Kapitola 12: Hlas Ameriky
V květnu roku 1956, když v New Yorku začalo hezké
jarní počasí, jsem si řekl, že zajedu do Washingtonu,
abych navštívil své staré známé, a spolu s nimi též moji
bývalou nevěstu Natašu Meyerovou. Přátelé mi řekli, že
stále ještě pracuje ve Washingtonské redakci „Hlasu
Ameriky“ a byl jsem zvědavý, jak si žije tato krásná
lesbička, která mě kdysi tak vášnivě líbala a objímala.
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Pět hodin rychlé jízdy
po bezvadných amerických silnicích a byl jsem ve Was-
hingtonu. Na telefonní číslo, které mi dali známí, jsem
zavolal Nataše a navrhl jí, aby šla se mnou na procházku
do zoo - bylo krásné počasí, teplé a slunečné. Ideální k
procházce na čerstvém vzduchu. Má bývalá milovaná
ochotně souhlasila.
Přijeli jsme s ní do zoo. Chodíme po čistých cestič-
káh. Koukáme se na různá zvířátka... Já, to je fakt, více
koukám na moji bývalou snoubenku než na obyvatele
zoo a vzpomínám, jak mne kdysi líbala... Má elegantní
zelené, kostkované kalhoty a bílou halenku, která ji svírá
hruď. Vypadá stále po čertech sexy. Ale současně, tato
svůdná čertice je neobyčejně sadistická. To je obvykle
napojeno na homosexualitu aktivního, tedy mužského
typu. Tato okouzlující bytost je na duši chlap v sukni.

- 250 -
 Ano... Teď už vím, že lesbičky se laskají s mužem
jen proto, že jim může dát dobrou pozici, moc nebo
peníze. Jako prostitutky, mezi kterými, mimochodem, je
také většina lesbiček. Ženy tohoto typu nemohou milovat
muže doopravdy, můžou pouze napodobovat lásku. Jako
herečky na jevišti. Vše to velmi dobře popsal náš klasik
Kuprin v pověsti „Jáma“...
Ke konci naší procházky, Nataša mne požádala,
abych ji zavezl do centru města. Dorazili jsme tam. Při
výstupu z auta, na rozloučenou, ukazujíc na velkou admi-
nistrativní budovu, sarkasticky mi oznámila: „Tady
pracuje můj snoubenec!“ Jak vidím, opět se snaží mne
bodnout, udělat mi bolest.
- Jaký snoubenec? Ten pilot s modrýma očima? -
zaironizoval jsem.
- Ne, ten druhý!
- Ty pořád jen lžeš. Opět jsi se dala dohromady s žen-
skou. Mně tady už všechno řekli. S Lekou Boldyrevou.
Taková protiva plná pupínků. Já bych s ní nešel do
postele ani za nic, ani noviny bych nechtěl vedle ní číst, a
ty jí všechno olizuješ. Fuj!
Po těchto slovech krasavice Nataša jak opařená
odprýskla od auta a utekla, aniž by se ohlédla...
Moudří teologové říkají, že ďábel je bytost strašně
sarkastická a ironická, ale sám nesnese ironii a výsměch.

- 251 -
Ďábel je nebezpečný pouze tehdy, když jej nemůžeme
vidět. Ale když jej vidíme - stává se ubohým a směšným.
***
O několik let později, když Nataša měla za sebou 25.
narozeniny, provdala se za žida Harry Clarksona, ale ona
jej před každým z nějakého důvodu vydávala jen za
položida. Jakoby to nebyl problém, ale jen poloproblém.
Nicméně, v časopisu „Ruská nezávislost“ č.20 z ledna
1963, na straně 45 je psáno černé na bílém: „Jurij Meyer
provdal svou dceru za žida“.
No a co má být? Opět podle pravidla. Ne zbůhdarma,
slavný náboženský filozof Nikolaj Berďajev předpovídal
spojení Satana a Antikrista, jehož výsledkem bude světo-
vláda knížete tohoto světa. Přeložím to do srozumitel-
ného jazyka: Satan - to jsou degeneráti, a Antikrist - jsou
židé. To znamená, že Berďajev předpovídal smíšené
sňatky degenerátů s židy. Za to jej židé udělali slavným,
a carský Svatý synod jej odsoudil k doživotnímu vyhnan-
ství na Sibiři.
Nataša Meyer-Clarkson sňatkem s židem uvedla tuto
berďajevovu formuli do života. Jelikož byla lesbičkou
aktivního, to jest mužského typu, ona dobře věděla, že
snese život pouze s pederastem pasivního, to jest žen-
ského typu. Potřebovala ženě podobného androgyna,
který cucá muže a líže ženy. Stejně jako její matka,
dlouho hledala sobě vhodného muže, a když jej našla,
- 252 -
sama jej požádala o ruku, neboli oženila se s ním. Při-
čemž zasnoubila se s tím americkým židem zde ve Was-
hingtonu, v pravoslavném chrámu Jana Křtitele. Všechna
jí čest - zamaskovala to tak, že by člověka ani ve snu
nenapadlo...
A co je zajímavé - všechny lesbické přítelkyně Nataši
taky byly nějakým způsobem spojené s židy. Její první
lesbická láska v Mnichově byla položidovka Luska
Černová. Její druhá láska - Leka Boldyreva byla sice
Ruska, ale vdaná za žida. Další její lesbická přítelkyně,
Alla Žuková také měla manžela žida. A teď, sama Nataša
se vdala. A také s židem. Vidíte, celý řetězec bizarních
manželství, v němž ruské lesbičky si berou za muže židy.
Jakási zákonitost... Jakmile jsem si to uvědomil, snáze
jsem pochopil některé podivné epizody z mého života.
Například jednou, ještě v Mnichově, přišla ke mně
Luska Černová a takovým vychytralým hlasem mi říká:
„Zajeďme Gríšo s tvým autem k Nataše, tam posedíme,
vypijeme drink... ztrávíme příjemně pár chvil“.
Souhlasil jsem. Přijeli jsme, ale místo slibovaného
večera se mne obě dívky dosti neformálně rychle zbavily
a poslali mne domů. Luska zůstala u Nataši přes noc. V
jedné posteli... Teď chápu, že mne použily jen jak
dopravní prostředek. Lusce se nechtělo vláčet se ke své
milence tramvají, když já jsem měl auto.

- 253 -
 Vzpomněl jsem si na další zvlášní příhodu. Když
položidovka Luska si brala za muže k ničemu dobrého
pederasta, knížete Obolenského, a tím způsobem se
stávala „ruskou kněžnou Obolenskou“, tak ještě před
svatbou mi zavolala:
„Gríšo, dovez mě do kostela ve svém autě. My za to
po svatbě pojedeme k tobě a ty budeš mít právo první
noci.“ Tím vlastně chtěla mne znovu upotřebit. Ale
tentokrát ne pouze jako dopravní prostředek, ale jako
normálního, zdravého chlapa. Prostě chtěla, abych jí
udělal dítě. Namísto muže pederasta. V lidovém rčení se
tomu říká: na cizím č...u přijet do ráje. Já jsem tehdy
takové věci neznal a mnohé ani nechápal, ale instinktivně
jsem cítil v tom jakousi špínu a odmítl jsem.
Nebo ještě jeden takový trik. Jednou v New Yorku
jdeme s Kissou na ruský bál. Když jsme usedli ke stolku,
všiml jsem si, že u stejného stolu sedí kněžna Luska se
svým mužem pederastem, který tou dobou už byl kom-
pletní narkoman a alkoholik, ale přesto ještě pracoval v
„Radio Svoboda“. Jako obvykle, stoly byly pro 10 osob.
Takže, když šli všichni tancovat a já jsem zůstal u stolu
společně Luskou, tato kněžna najednou vezme ubrousek
a shrne velkou louži rozlitého nápoje se stolu přímo mně
na klín. Tak rychle, že jsem měl sotva čas odskočit. A já
jsem byl ve fraku, a rozzlobený na tuto psychopatku,
vybuchl jsem:
- 254 -
 - Zatracená lesbičko! Ty děvko jsi šoustala s mojí
Natašou, a teď se skrýváš za svýho manžela pederasta.
Cucáš ho v noci, ty zmije! Co ode mne vlastně chceš,
mám ti dát po hubě?!!
Jakmile jsem to dořekl, hudba byla u konce a lidé se
vrátili k našemu stolu. Vyděšená Luska náhle začal hladit
svého manžela-buzeranta, ale tak úsilovně, jako by chtěla
dokázat všem, že je do něj strašně zamilovaná. Zbytek
večera seděla vedle mě pokorně, tišeji než voda a níže,
než posečená tráva.
Další den, šli jsme, já, moje žena a Naďa Merzljá-
ková večer do kina. Když představení začalo, pocítil jsem
něco divného: Obraz na plátně se náhle rozplýval na
neostré barevné skvrny, které okamžitě začaly stékat dolů
a já docela přestával vidět. Zpočátku jsem si myslel, že
mne klamou oči. Co je to? Nějaká čertovina. Sedím,
držím se rukami židle a pokouším se dívat na plátno, ale
před mým zrakem pokračuje jakási vřava... Vedle mne se
klidně baví moje dvě dámy... Jak je dovezu domů, autem,
když mé oči nefungují?
Tenkrát bylo zvykem dávat dva filmy za sebou, to
znamená, že celá seance trvala tři hodiny, tak celé ty tři
hodiny jsem seděl a trpěl a nevěděl, co mám dělat. Pro-
tivná situace... Ale jak se říká, trp kozáče, budeš atama-
nem! Ke konci druhého filmu všechny tyto halucinace
postupně přešly, a moje oči začaly vidět opět normálně.
- 255 -
Když jsme opouštěli kino, dokonce jsem se nepozoro-
vaně pokřižoval - díky Bohu, že mě to přešlo!
Druhý den jsem po probuzení jsem začal analyzovat,
co se stalo. Vzpomněl jsem si, že něco takového se mnou
už bylo, když jsem pil s jednookým Rusakovem-Sagato-
vým a rozbíral jsem případ zabitých NTS-sovských
parašutistů. Tehdy mi Bogdan nasypal do sklenice drogu
LSD, a druhý den jsem měl zvláštní a velmi nepřijemný
záchvat. Tentokrát, stejně jako tehdy s Bogdanem, zpož-
dění v halucinacích bylo 24 hodin. Je fakt, že tehdy to
bylo mnohem horší, a záchvat trval přibližně čtyři hodi-
ny, tentokrát pouze tři. Zdá se, že tentokrát bylo narkoti-
kum slabší.
Jak je zřejmé, tato čertova kněžna Luska, uražena
mými slovy, sebrala manželovi drogu LSD, kterou pou-
žíval, a tiše nasypala do mojí sklenice. Velmi jednodu-
ché. Ale dělat to, k tomu musíte být kompletní sadistkou
a psychopatkou.
Takovéhle věci jsou nedůležité drobnosti z mého
životopisu, řeknete si a budete mít pravdu. Jenomže...
Problém je v tom, že po celý svůj psí život, tato kněžna
Luska pracovala na „Hlasu Ameriky“. Takže sovětští
lidé, přituleni ke svým radiopřijimačům, poslouchali
„Hlas Ameriky“ a mysleli, že k nim mluví nejlepší lidé
národa, reprezentanti starých knížecích rodin, kteří jim
zajistí lepší život v svůdném kapitalismu.
- 256 -
 A ve skutečnosti, troubily jim do uší dvě lesbičanky,
kněžna Luska Obolenská-Schwartz a Nataša von Meyer-
Clarksonová, které CIA ocejchovalo a začlenilo do této
práce, když podle Harvardského projektu našlo u nich
komplex latentní pederastie Lenina. Jinak řečeno, když
obě byly židovské višně.
Nelekejte se, nelekejte... To není antisemitismus,
nýbrž lidová moudrost. Vždyť podle Pavlenkova ency-
klopedického slovníku, St Petersburg 1913: „Židovská
višeň - rostl., jinak lilek ospalý, tráva, obsahující tropa-
nové alkaloidy...“ Podobně jako datura, blín, rulík zlo-
mocný, belladonna, vrahova bobule, bláznivá třešeň,
čarodějova třešinka, ďáblova bobule, jsou tedy jedovaté.
To je ošklivé. Ale protože Luska byl napůl židovka a
Nataša se provdala za žida, v doslovném i přeneseném
slova smyslu máme právo nazvat tyto lesbičky encyklo-
pedickým termínem - „židovské třešničky“.
Když přišel čas Lusce rodit, porod byl tak obtížný, že
málem zemřela. Měla jakousi shnilou krev, kterou jí
několikrát měnili, a nakonec ji varovali, že není ani
pomyšlení zkusit rodit podruhé. Proto druhé dítě, adop-
tivní dceru, Luska si vzala od nějaké nezvěstné německé
služky, ale vše to pečlivě skrývala a vydávala ji za vlastní
dítě.
Stejně tak tomu bylo u Lusčiny matky. Sestra Lusky
je též adoptované dítě, a proto není taková potvora, jako
- 257 -
Luska, která ostatně s adoptovanou dcerou měla smůlu.
Dcerka byla velmi zlá, neustále každého kousala. A
prvního syna Aljošu, vlastní dítě Lusky, už v 7. letech
vodili k psychiatrovi. Problém s takovými knížaty...
Kvůli tomu všemu ubohý kníže Valerián Obolenský
byl věčně opilý a ve věku 45 let, v záchvatu deliria tre-
mens spáchal sebevraždu. Zařízl se v suterénu svého
domu. A to tak, že stěny sklepa byly polité krví...
Avšak kněžna Luska nevyšla z rovnováhy a brzo
brzoučko oženila se se starým židem jménem Flamm,
který teď se vytahuje jako páv před kamarády: „Víte,
moje žena je skutečná ruská kněžna!“
Krátce, lesbička Nataša i lesbička Luska pracovaly v
„Hlasu Ameriky“, který byl úzce spojený s Harvardským
projektem a s komplexem pederastie soudruha Lenina.
Tam podle Harvardských doporučení dosadili „nové
leninovce“, kteří přišli na řadu, aby začali balamutit a
burcovat k nové revoluci všechnu nečistotu v SSSR.
Tato psychologická válka trvala 40 let a skončila kra-
chem Sovětského svazu. Šmejd triumfoval. Nezrušitelný
svaz svobodných republik se rozsypal jako domeček z
karet, a nemalou roli v tom sehrál jeden ze zvláštních
projektů psychologické války s názvem „Hlas Ameriky“.
Proto dovolte, dnes se podíváme blíže na ty, kteří se toho
zúčastnili a kteří prostřednictvím rádiových vln nabíjeli

- 258 -
destruktivní energií ty dissidenty čili odpůrce, jinak mys-
lící lidi.
***
Lidská paměť není dokonalá, ale přistupoval jsem k této
záležitosti vážně. Analyzoval, třídil a systematizoval
jsem informace z mnoha primárních zdrojů, které jsem
používal k napsání svých knih. A proto v mé kartotéce se
objevil nový oddíl s názvem „Hlas Ameriky“, do kte-
rého jsem ukládal všechny druhy zajímavých faktů.
Cyril Fotiev
V „Hlasu Ameriky“ už mnoho let působí velebný pán
Kirill Fotiev, ale věděli jste, že jeho teta, tj. sestra jeho
matky, byla hlavní sekretářkou Lenina... Není to zajíma-
vé?
V mládí otec Kirill žil v Paříži, byl členem NTS a
nepříliš skrýval svou homosexuální orientaci. To zna-
mená, že jeho matka také byla jaksi prohnilá, protože
homosexualita - je dědičná. Mně mohou namítat, že
Kirill ji mohl dostat od svého otce, ale i v takovém přípa-
dě, otec by si mohl vybrat za ženu pouze lesbičku. Jakou
vlastně - skrytou, otevřenou nebo potlačenou - to v pod-
statě nemění situaci.
A pokud jedna sestra byla infikována homosexuali-
tou, druhá sestra prostě nemohla být normální člověk. Je
možné, že také je lesbička. A fakta jsou toho důkazem.

- 259 -
Za prvé, právě takové ženy šly do revoluce. Za druhé,
lesbičku jako sekretářku si berou zpravidla jen pederasti.
Jako sociálně blízký element. Harvardští mudrci přímo
tvrdí, že soudruh Lenin byl gay a to byl důvod, proč do
expedice do Mnichova posílali budoucí možné revoluci-
onáře na základě komplexu latentní homosexuality Leni-
na. A já, ve své analýze jdu jen v jejich stopách...
O tom, že tetička otce Kirilla byla sekretářkou Vla-
dimíra Iljiče Lenina píše dvousvazkový Encyklopedický
slovník, Moskva 1964. Tam stojí černé na bílém:
„Fotieva, Lydia Alexandrovna (roz. 1881), sovětský
stranický činovník. Člen kom. strany od r. 1904. Účast v
revolučním hnutí od r. 1901. Vícekrát zatčená a věz-
něná... Účast v revoluci 1905 a 1917. V letech 1918-24
sekretářkou V.I. Lenina...“
To znamená, byla skutečná čarodějnice, a její syno-
veček otec Kirill se stal pravoslavným knězem. Není to
není legrační kombinace?
Alexandr Barmin
Nyní pojďme zkontrolovat šéfa „Hlasu Ameriky“ ve
Washingtonu Alexandra Barmina. On byl ženatý třikrát...
Třetí ženou byla Galja, jeho pra-neteř... Když Barmin si
ji vzal, bylo mu 53 a jí 30... Přičemž ona byla hrozně
nechutná žena, tlustá jako míč. Lenivá coura, která byt
neuklízela, nevařila... Dvě její dcery od svého muže-
strýce, se narodily císařským řezem. Když vyrostly, obě
- 260 -
byly nějak nenormální: jedna strašně tlustá, druhá děsivě
vysoká. Obě, mimochodem, také pracovaly v „Hlasu
Ameriky“ a přinesly svůj vklad ke zhroucení Svazu.
Já mám na poličce knihu od Barmina v němčině pod
názvem „Ten, který uprchl“ s nápisem: „Grigory Petro-
viči Klimovu na památku prvního setkání - přátelsky
Alexander Barmin. Mnichov, 27. října 1951.“ Já bych
nazval tuto knihu „Pláč trockistův“. Dnes, dokonce i po
pádu komunismu, někteří idioti toužebně vzpomínají na
„komisaře v prašných přilbách“, romantiku revoluce.
Právě takovým komisařem byl Barmin. Již ve věku 18.
let byl politickým komisařem praporu, a později komisa-
řem pluku.
V této knize Barmin nám vypravuje o svém prvním
manželství, jak se setkal ve vlaku s mladou vdovou
starého žida a nabídl jí... fiktivní manželství (?!). Potom
tato údajně fiktivní manželka porodí mu dvě nedonošené
děti, načež sama zemře. A on se stává osamoceným
otcem, protože tyto nedonošené děti přežily... A proč
vlastně, potřeboval on toho? Jak to napsal slavný nábo-
ženský filozof Berďajev: „Život androgyna - je záhada“?
My známe tyto záhady... Božských androgynů...
V roce 1988 v izraelském časopisu „Aleph“ z 5.
ledna na viditelném místě, bezprostředně za informacemi
o Gorbačovovi, se smutkem informují o smrti „generála
Alexandra Barmina ve věku 83 let.“ Ve skutečnosti,
- 261 -
generálem nikdy nebyl. Byl velitel brigády Rudé armády,
který utekl před smrtí zastřelením za doby Velké čistky, a
sloužil jako řadový voják v americké armádě... Ale židé
věděli, že on byl „z našich lidí“, v roce 1948 ho udělali
náčelníkem ruského oddělení „Hlasu Ameriky“, kde
proseděl celých 16 let, a pak, až do roku 1972, byl star-
ším poradcem informační agentury USA v sovětských
otázkách.
V „Alephu“ nicméně zamlčeli, že svoji kariéru Bar-
min skončil v blázinci. Měl mánii pronásledování akutní
formy. Stále si představoval, že nepřátelé chtějí mu
uříznout jazyk a genitálie... Tak periodicky utíkal z do-
mova a schovával se v křoví ve Washingtonu, ale jeho
žena Haločka telefonovala kam nutno, takže na Barmina
vždy byl uspořádán lov. Když ho našli, zdravotníci mu
navlékali svěrací kazajku a vozili jej do blázince. Mno-
hokrát.
Charlie Malamut
Náčelník „Hlasu Ameriky“ v Mnichově Charlie Lvo-
vič Malamut se též zbláznil a nakonec přistál v psychiat-
rické léčebně v Los Angeles. Vzpomínám si, když v
Mnichově se zhoršila jeho mánie pronásledování, neče-
kaně měnil byty. A neřekl nikomu svou novou adresu a
nový telefon. No ale, jak se dá s takovým náčelníkem
pracovatí? Nakonec jej odvezli do Ameriky, kde zemřel
13. července 1965. Oh, ne bez dobrého důvodu, zemřel
- 262 -
právě v tento den... Třináctého - je čertova třináctka. Je
možné, že v důsledku komplexu pronásledování, spáchal
sebevraždu. Proslýchalo se, že se oběsil.
A to vše zavinil komplex Lenina. Mimochodem,
Malamut v hebrejštině znamená „učitel“. A čím se zabý-
val tento učitel? Překládal knihy Trockého z ruštiny do
angličtiny, byl bouřlivý a přesvědčený trockista. A právě
jeho, ostrého příznivce permanentní revoluce, jmenovali
náčelníkem „Hlasu Ameriky“ v Mnichově. Dost podrob-
ně jsem popsal Malamuta v románu „Jméno mé je Legie“
pod jménem Balamut, který neustále balamutí lidi. Aby
literární hrdinové žili, je přece nutno je kopírovat ze
života...
Tamara Stěblicová
Nyní se pojďme podívat na běžné pracovníky „Hlasu
Ameriky“; vezměme sekretářku Tamaru Stěblic, která
tam pracovala mnoho let. Poprvé jsem ji potkal v létě
roku 1956 - okouzlující mladá dáma. A její muž Juraj je
také velmi sympatický. Ale své dvě děti Tamara nějak
neukazuje. Později se vyjasní, že první syn je nějaký
„divný“, a nikdo nechápe, co to s ním je. Druhý syn je
hotový mrzák: má jednu nohu o 20 cm kratší než druhou,
a tak nosí speciální gumovou protézu. Také na jedné ruce
mu chybí několik prstů.
Tamara mě ujistila, že tento chlapec jako dítě (1958)
byl mimořádně talentovaný, ale když vyrostl, nedokončil
- 263 -
ani střední školu (vypadnul). Změna proběhla v období
puberty. Potom, stal se velmi zlý, praštil svou matku
Tamaru protézou své nohy a křičel: „Proč jsi mě ty
potvoro přivedla na svět?“. Ale ten první, „divný“ syn,
když vyrostl, oženil se s nějakou divnou položidovkou. A
svou matku nechce ani vidět.
Za co vlastně Pán Bůh potrestal Tamaru? Společní
přátelé říkají, že v mládí, Tamara byla lesbička, a pak se
vdala a stala se minetčicí. Její manžel Juraj byl nejen
minetčíkem, ale též těžkým alkoholikem. Nakonec to
Tamara nevydržela a s Jurajem se rozvedla. Tehdy on si
vzal Irinu, také minetčici a také alkoholičku. Teď pili
spolu a žili v domě rodičů Iriny, která se netají tím, že
její první manžel, před Jurajem, byl také minetčíkem.
Jako výsledek, Juraj je skutečný opilec, nemá práci a
žije z velfer, sociální pomoci pro chudáky. A přitom
kdysi Juraj a Tamara Stěblic byli mladí a krásní lidé,
rodem ze Sevastopolu, z města ruské slávy. Proč takový
hořký osud? Oh, to je důvod, proč odborníci říkají, že
minet - to je 69 způsobů, jak být nešťastný. Nicméně,
Tamara pracovala celý svůj život v „Hlasu Ameriky“.
Štěpán Avanesjan
A tady je ještě jeden manželský pár - Stěpočka Ava-
nesjan a jeho žena Raja. V mládí Raja se zpřátelila s
Tamarou Stěblic a jejich známí říkají, že to bylo lesbič-
ské přátelství. Stěpočka sám se smíchem říká, že Raja má
- 264 -
na svém boku velký černý flek, kterému ve středověku
říkali „vědmí značka“ nebo „pečeť ďábla“. „Rájo, ukaž
nám!“ - směje se Stěpočka, který pracuje jako vedoucí
arménského oddělení „Hlasu Ameriky“.
Mají spolu 15-letou dceru, velmi tlustou a ošklivou
polo-arménku. Když té bylo 20 let, vzala si 50-tiletého
žida, který se vydává za maďarského hraběte a říká, že
uprchl židům během maďarského povstání v roce 1956, a
nyní pracuje na „Hlasu Ameriky“. A tady taky to zavání
komplexem Lenina.
Alexej Grigorovič-Barsky
Na „Hlasu Ameriky“ pracoval Alex Grigorovič-Bar-
sky. Když odešel do důchodu, odjel do Paříže. A z Paříže
mi známí píšou: „Grigorovič-Barsky - je notoricky
známý homosexuál a velký bastard, byl dvakrát ženatý a
má hromadu dětí. V tisku se píše, že je hlava ruských
skautů v Evropě, což je velmi podezřelé“. Takže, ještě
jeden androgyn. Takhle Američané osvobozují Rusko od
bolševiků.
Iraida Vandelos
Korespondentka „Hlasu Ameriky“ v New Yorku
Iraida Vandelos je dcerou kněze, otce Ioanna Měhkého,
ale lidé, kteří ji znají, ji nazývají ji Iraida Těžká, protože
její charakter je hnusný. Někdy v mládí si přiženila Por-
torikánce, porodila mu dvě děti a vyhnala muže, kterého
potřebovala jen pro početí dětí. Pak lesbianila 20 let a
- 265 -
nazývala sama sebe básnířkou, ačkoli její verše nikdo
neviděl. Když jí bylo přes 40, ona požádala za manžela
Borise Puškareva. To nebyl špatný člověk, ale celý svůj
život byl přitahován k femme fatale, tedy k potvorám.
Takže ve stáří našli jeden druhého. Opět komplex Leni-
na. CIA prachy jen tak do větru nevyhazuje.
Sergěj Levický
Měli v „Hlasu Ameriky“ i svého filozofa Sergěje
Levického. Vám toto jméno nic neříká? Ale mně říká:
Levin, Levinson, Levitin, Levicky. Celé křoví židov-
ských příjmení. I tento filozof pocházel z Božího lidu.
Předtím byl solidaristou (NTS) a napsal celou knihu
„Tragédie svobody“, kde filosofuje, že s dobrými mravy
na Západě je to špatné a slabé, že Západ svobodu zneu-
žívá. Přitom operuje s různými nesrozumitelnými termí-
ny: gnoseologie a metafyzika, dichotomie a antinomie.
Důvod duchovní nemoci Západu spočívá v absolutizaci
svobody, avšak zbožštění svobody podkopává jeho zákla-
dy.
V zásadě, Levicky předělává Nikolaje Berďajeva a
Pitirima Sorokina, kteří také skřehotali na toto téma. A
mně moji agenti hlásí, že Levicky odešel nebo byl odešen
z „Hlasu Ameriky“ v roce 1973, neboť se málem zbláz-
nil. Dříve měl deprese a masochismus, ale pak se stal
jaksi agresivní, zkrátka zbláznil se náš filosof ve věku 60
let. To je v „Hlasu Ameriky“ nemoc z povolání.
- 266 -
Táňa S.
Znal jsem jednu nenormální dámu Táňu S. Její bratr
pracuje v „Hlasu Ameriky“. A znal jsem ještě jednoho
nenormálního mladého muže Sergěje R. A on má bratra,
který rovněž pracuje v „Hlasu Ameriky“.
Ale jestliže jeden bratr nebo sestra nejsou normální,
tak i druzí bratři a sestry budou též abnormální. Pouze to
bude v různých formách. A všimnout si toho mohou
pouze odborníci. Tak já sedím a jako účetní, počítám
všechny psychotiky, psychouše a psychopaty této
psychologické války. Jsem tak nějak historiograf psy-
chovojny.
Kolja Ljaskovsky
Byl však v „Hlasu Ameriky“ i jeden spravedlivý muž
- to je můj dobrý přítel Kolja Ljaskovsky. Byl zcela na
mé straně a svěřil se mi se vším, co se dělo kolem něj.
Pracoval pro „Voice of America“ jako komentátor na
sovětskou ekonomiku, a tvrdil, že v SSSR byl profeso-
rem ekonomie. Tak či onak, Kolja byl dobrý člověk, a to
je hlavní věc. Kolja byl legrační křesťan: často se křižo-
val, dokonce i když vynášel dveřmi koš s odpadky. Pak
jsem objevil, že to bylo proto, že nad dveřmi visela něja-
ká ikona. Ale do kostela nechodil.
Soukromý život mého přítele Kolji byl také v pořád-
ku: jeho manželka Nina Palna a 20-tiletá dcera Milka.
Ale v roce 1958 Kolja přijel ke mně a stěžoval si, že se
- 267 -
bude muset s ženou rozvádět, že mu žena dělá, povídá,
hanbu, a jelikož on je ve státní službě, nemůže si to dovo-
lit. Tehdy Koljovi bylo 50 let, jeho Nině Palně také okolo
50 a já vidím, že pro Kolju je to velmi frustrující.
A z hořkosti od srdce, Kolja mi dokonce odhalil
rodinné tajemství. Dozvídám se, že ještě předtím, než si
vzal Ninu Palnu, měl jinou ženu, která ho opustila a
dokonce mu nechala malou dceru Milku. On se oženil s
Ninou Palnou, která vlastně vychovala Milku. Milka
dokonce ani neví, že Nina Palna není její matka, ale
macecha.
A já sedím a přemýšlím, „Můj Bože, Bože, kolik jen
je v životě všelijakých podivných kombinací?“.
Tak tedy Kolja říká, že jeho Palna Nina ve svých 50-
ti letech se zamilovala do 80-letého muže a jezdí k němu
na návštěvy přes 500 mil daleko, čert ví kam a čert ví
proč, ale na veřejnosti, jakoby schválně, dělá mu ostudu.
Ale Nina Palna tvrdí, že její přítel je osoba neobyčejná:
že byl kdysi carským námořním důstojníkem, který
objevil v Severním ledovém oceánu dva neobydlené
ostrovy, které byly i po něm pojmenovány - ostrovy de
Tranze.
Kolja uvedl podrobnosti: tento námořník pracoval
celý svůj život v zpravodajské službě USA, oženil se s
židovkou, která zemřela, ale zůstala po ní dospělá dcera -
položidovka. Tento stařík koupil si lacino pozemek v
- 268 -
nejvzdálenějším státu Maine a tam si postavil luxusní
dům. A Nina Palna si teď koupila pozemek vedle něho a
staví tam sama nějakou chatrč - kalabudku v naději, že
bohatý soused si ji vezme. Ale ženich nevěnuje jí pozor-
nost. U tohoto vznešeného de Transe je ještě jeho mladší
bratr, přiblblý Stepočka de Transe, starý mládenec, žádná
manželka, žádné děti. Krátce, Kolja z toho má jen ostudu.
- Nemyslíš, že u Niny je klimakterické šílenství? -
říkám.
- Nu-u-u, co si nemyslíš! - rozvíjel Kolja. - Zamilo-
vala se...
Psychické nemoce - jsou nemoce ostudné, a lidé je
skrývají. Takže Kolja nechce přiznat, že jeho manželka
zapsychovala, že celý její směšný příběh s 80-letým
milencem je duševní nemoc. Tak či onak, skončilo to
skutečně rozvodem.
O tři roky později - to bylo již v roce 1961 - jsem se
svou ženou jel do Kanady. A projížděli jsme státem
Maine. Pak jsem si vzpomněl, že někde poblíž žije Nina
Palna a rozhodl jsem se ji zkontrolovat. Vždyť jsou to
stále moji staří přátelé. Sedíme v její ubohé kadibudce.
Nina Palna mne hostí nějakým doma vyrobeným likérem,
a pak povídá:
- Jednou jste povídal Koljovi, že Nataša Meyerová je
lesbička. Ale ona není lesbička...
- Nino Palno, a vy jste Natašu někdy viděla?
- 269 -
 - Ne.
- Znáte ji osobně?
- Ne.
- Nino Palno, když jste Natašu nikdy neviděla, jak
víte, že není lesba?
Nina Palna mlčí, ale hledí na mne jasně nepřátelsky.
A já už znám odpověď: jeden za všechny a všichni za
jednoho.
Kdysi ve velmi mladém věku Nina Palna maličko
lesbianila. A proto chrání Natašu. Proto její manželství
skončilo hloupý rozvodem. Proto nemá dceru ani nevla-
stní dceru. Odborníci tvrdí, že je 69 způsobů, jak být
nešťastný.
Takový je zde zákon. Statistiky ukazují, že každá
druhá žena je minetčice. A téměř každá druhá minetčice
končí duševní nemocí. Chcete-li, přesně: 40%. Proto,
papež Lev XIII v roce 1884 vydal encykliku, dopis světu,
v které říká, že polovina lidí žije pod Bohem, a druhá
polovina - pod Satanem. Totéž opakuje slavný americký
lékař Kinsey v naší době.
Krátce po rozvodu s Ninou Palnou, můj spravedlivý
Kolja si vzal Valečku. Taková obyčejná ženská z Kijev-
ského předměstí. Její první muž byl armén, který ji ze
začátku tloukl, ale potom zmizel, ale nechal jí svého syna
Borise. Když Borisovi bylo 16 let, rozhodl se poznat
svého otce a přijel k němu do San Franciska. Ale táta ho
- 270 -
vidět nechtěl a ani mu neotevřel dveře. Valečka říkala, že
Boris je nadaný namatematiku, ale když mu bylo 18 let a
byl povolán do americké armády, aby jel bojovat do
Vietnamu, bylo zjištěno, že je jaksi nenormální nebo
defektní. Do armády ho nevzali.
O svém druhém muži Valečka říkala, že je impotent.
A třetím manželem byl profesor Kolja. Nechápu, proč si
vzal Kolja takovou primitivní ženskou, dokonce ještě s
vadným nevlastním synem. Zde doopravdy platí pořeka-
dlo, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Kromě toho,
primitivní Valečce byly zjevně proti srsti naše rozhovory
s Koljou o různých degenerátech z „Hlasu Ameriky“.
Ach, těžko je najít spravedlivému muži spravedlivou
ženu! Ale musím říct, že Kolja byl v „Hlasu Ameriky“
příjemnou výjimkou.
Táňa Kosinska
Mezitím Nataša Clarkson, bývalá Meyerová, si vzala
v „Hlasu Amerikyy“ neplacenou dovolenou, koupila si
farmu v oblasti Washingtonu a začala provozovat poně-
kud neobvyklé zemědělství - umělé oplodnění. Někteří
říkali, že inseminuje prasata, jiní říkali, že inseminuje
krávy, ale někteří kroutili hlavami a říkali, že až se vytre-
nuje na zvířatech, inseminuje současně i sama sebe.
Je zajímavé, když tato lesbička byla mojí snoubenkou
a předložila mi své podivné podmínky ke vstupu do
manželství, už tehdy mě varovala, že chce se zabývat...
- 271 -
umělým oplodňováním. A když jsem byl překvapen,
dodala: umělým oplodňováním... zvířat. Samozřejmě, nic
jsem tehdy nepochopil. Ale teď je to jiné.
Ano, a ještě je tady taková maličkost. Tenkrát jsme
seděli na posteli v pokoji u Táni Kosinské, která žila v
bytě Meyerových jako podnájemnice. Tehdy Nataša a
Táňa, dvě mladé dívky, pracovaly v nadaci Tolstého.
Později Táňa Kosinská, jak bylo zvykem, se provdala a
porodila dvě děti. Ale obě děti byly strašní mongoloidní
idioti, které nebylo možné držet doma a které se umisťují
do speciálních ústavů pro defektní lidi. Jako výsledek,
Táňa se opíjela a zemřela ve věku 40 let na otravu alko-
holu.
Lze to pochopit jen při ohlédnutí zpět až mnoho let
později. Táňa Kosinská nebyla jen podnájemnicí, ale
další lesbičankou Nataši von Meyer. Proto takový podiv-
ný zájem o umělé oplodňování. Ať plivnete kamkoliv,
všude stejný příběh. Proto už v Bibli ďábel říká: „Množ-
ství jméno mé jest, nebo jest nás mnoho“ (Marek 5:9).
Každopádně, spolu s umělým oplodněním zvířat,
Natasha von Meyer-Clarkson porodila, jako z kulometu,
čtyři syny. Rozeberme to popořádku. Obvykle lidé dělají
dvě děti, a tady hned po sobě čtyři děti. To obyčejně
dělají lidé, kteří se snaží nahradit nedostatečnou kvalitu
kvantitou. Dále, proč čtyři kluci, ale žádná holka? To
vypadá na nějaké triky s genetikou. Výsledky uvidíme
- 272 -
pouze tehdy, až tyto děti vyrostou. Je jasné, že lupička
Nataša inseminovala nejen prasata, ale i sebe.
Přistoupím k věci efektivněji. Dovolte mi, abych
vytáhnul ze své kartotéky články „o umělém oplod-
nění“. Tak tady je první zajímavá informace: 22. října
2000, 2.televizní kanál, 19.00 hodin: v USA existuje
„Banka spermie nositelů Nobelovy ceny“, díky které za
poslední rok se zrodilo 60.000 dětí. A celkově umělou
inseminací v Americe v posledních letech bylo počato 1
milion dětí. Včetně Natašiných dětí. Nic zvláštního.
Nicméně, většina gynekologů se zdráhá přijmout
umělou inseminaci, je to svého druhu nečistá věc. Oni
vědí, že se k němu uchylují všelijaké psychopatky, že
taková žena má velkou šanci, že dítě bude nenormální, a
matka-psychopatka se potom začne soudit s doktorem. V
důsledku toho, zabývají se tím obvykle židovští lékaři.
A tady je konkrétní příklad. V našich židovských
novinách „Nové ruské slovo“ z 6. března 1992 je zpráva
o případu židovského doktora Jacobsona. Je mu 35 let a
je považován za velkého znalce ve svém oboru. Má ženu
a osm dětí. Ale jeho soudí za to, že naplodil ještě 75 dětí.
Provozoval totiž umělé oplodňování, ale inseminoval své
pacientky nikoliv spermem laureátů Nobelovy ceny, ale
svým vlastním. [též M. Kundera: Valčík na rozloučenou -
LP] Nakonec byl chycen díky analyze DNA. Dostal pět
let ve vězení a 115.000 dolarů na pokutách.
- 273 -
 Byl souzen v Alexandrii, to je předměstí Washing-
tonu. Někde poblíž žije lupička Nataša. Snažila se, aby
děti nebyly od jejího židovského manžela, ale od někoho
jiného. Ale tvrdit nemohu, že nebyly od dr. Jacobsona
nebo od někoho jako on. Je to vše špinavá záležitost.
Pamatujete si, jak to nazýval slavný náboženský filozof
Berďajev? Svaz Satana a Antikrista, který bude mít za
následek vládu knížete tohoto světa, jinými slovy světo-
vládu ďábla. Zde je nejlepší se pokřižovat a plivnout přes
levé rameno.
Zde je další zajímavá informace. V novinách se píše,
že manžel holandské královny Juliany, princ Bernhard,
byl zřejmě počat ne od zákonného manžela, německého
prince Bernharda von Lippe, ale od ruského emigranta,
plukovníka od bílých, A. E. Pančulidzeva, temperament-
ního kavaleristy, který sloužil u nich jako štolba (NRS -
09.7.1976).
V královských rodinách je to běžné. V Rusku Kate-
řina Veliká - stejný příběh: všechny její děti nebyly
Romanovci, a Saltykovci. Ona sama to napsala ve svých
pamětech.
Nová emigrantka z třetí vlny, spisovatelka (ne španá)
Ludmila Štern popisuje, jak židovka Fania Neeson žádá
známého muže, aby jí udělal dítě - a ráno ho vyžene, a
potom ho k děcku vůbec nepustí. Fania je zrůda, psycho-
patka, ale i lékařka pediatrie. A nejen Fania, ale i její syn
- 274 -
jsou zrzaví. Podobá se to pravdivému příběhu.10
Mimochodem, editor tohoto časopisu Maximov - totální
alkoholik, alkaš. Samé jahody z vasilkového pole, [česky
by se řeklo vrána k vráně sedá].
A hle, co píše izraelský časopis „Aleph“ z
13.10.1987. V roce 1985, William Nikash, žid, vrah -
recidivista, utekl z Francie do Izraele, kde byl poslán do
vězení za pokus o ozbrojenou loupež. A jeho žena Rina
požaduje, aby ho nevydali francouzské justici, protože je
od něj těhotná. Doslova: „Pokud se ptáte, kdo je dnes
nejznámější žena v Izraeli, odpověď je jasná: Rina
Nikash... Jak se podařilo otěhotnět paní Rině Nikash,
aniž by měla intimní kontakt s manželem, ukrytým za
mřížemi: Vynášeli ve zkumavkách spermum manžela z
vězení a pak dělali umělou inseminaci: Po této operaci,
nezákonné samé o sobě, ona vyzvala celý národ k sou-
citu: „ach, chtějí zbavit budoucí dítě otce!!“ Zde máte
Boží lid. Je to vážnější než naše lupička Nataša.
Poté, co jsme odbočili do historie, vraťme se k naše-
mu rodnému „Hlasu Ameriky“. Po narození čtyř synů,
Madam Clarkson prodala svou farmu a vrátila se do
„Hlasu Ameriky“. Ale můj spravedlivý muž Kolja Ljas-
kovskij čestně dokládá, že „Hlas Ameriky“ je teď plný
sovětských židů, a že dva čertova lesbičky Nataša Clark-
10
povídka „Chrpové pole“ časopis „Continent“ № 34, 1982, str.
145
- 275 -
son a Luska Obolenská se teď staly velikými náčelni-
cemi: jedna komanduje politickému, a ta druhá kultur-
nímu oddělení. Ano, jim pomáhá komplex vládnutí,
komplex moci, komplex pederastie Lenina.
Legrační je, že jsou obě lesbičky aktivního mužského
typu. V praxi jsou to chlapi v sukních. Ale lezou k moci.
Vždyť komplex moci - to je nemoc. Duševní nemoc. To
je důvod, proč Barmin i Malamut ukončili svou kariéru v
blázinci.
Pojďme zjistit, je-li to pravda, nebo ne. Podívejme se
do mojí kartotéky ohledně „komplexu moci“. Okamžitě
v ní nacházím našeho starého známého - profesora Piti-
rima Sorokina. Vzpomínáte si, důležitý zednář, v roce
1922 s dalšími 300 zednáři byl vyloučen ze sovětského
Ruska. Potom byl vedoucí katedry sociologie na Harvar-
dově univerzitě. Ve své knize „Moc a morálka“ profesor
Sorokin píše: „Ve většině případů, do vlády se dostávají
tyto tři kategorie:
1. Ambiciózní lidé, usilují o slávu a věhlas.
2. Psychopati, kteří nacházejí potěšení, když mohou
poroučet jiným.
3. Morálně zkažené typy.
Tam se také píše, že vládcové mají tendenci pracovat
ve shodě s gangstery.11

11
časopis „Ruská nezávislost“ č. 16, II, 1961, str. 70
- 276 -
 A tady je dobrý příklad komplexu moci u žen.
Byzantská císařovna Irena pokládajíc se za svatou kvůli
obnovení úcty k ikonám (rok 787), nechtěla předat moc
svému synovi Konstantinu VI, kterého se jí podařilo pře-
lstít, nařídila mu vypíchnout oči a zavřít jej do vězení
(797). Chystala se provdat za Karla Velikého a sjednotit
východní církev se západní. Ale r. 802 byla sesazena a
poslána do vyhnanství na ostrov Lesbos.12 Ale jestliže
byla vyhoštěna na ostrov Lesbos, pak soudce věděl, že je
lesbička.
Americký prezident Reagan, když mluvil o komunis-
mu, poznamenal: „Šíření totalitarismu je dílo malinké
skupiny revolucionářů, vedených zdaleka ne ideálem, ale
nahou touhou po moci.“13
Vice-prezident Jugoslávie Milovan Djilas ve své
knize „Tito - můj přítel a můj nepřítel“, Paris 1982, říká,
že Tito byl přesnou kopií Stalina. Hlavním rozlišovacím
znakem obou, a když se na to přijde - všech diktátorů
světa, je neuhasitelná, rafinovaná a neodolatelná vůle k
moci.14
Čestný profesor klinické medicíny Stanfordské Uni-
versity (USA) dr. Russell Lee klasifikuje jako abnor-
mální nebo „duševně nemocné“ všechny představitele 20.
12
NRS - 23. 09. 61
13
NRS - 21.07.1982
14
NRS - 5.5.1983
- 277 -
století, kteří začali válku nebo kampaň masového teroru,
nebo obojí. Hitler, říká dr. Lee, by klidně mohl sloužit
jako klasický příklad paranoie. Stalin byl sociální psy-
chopat a morální kretén. Dr. Lee definuje Hitlera a Sta-
lina jako šílené teroristy.15
Žid z třetí EVmigracie (židovské emigrace z SSSR)
M. Voslensky ve své knize „Nomenklatura“, Londýn
1985, popisující stranickou sovětskou byrokracii, často se
odkazuje na komplex moci: „smyslné potěšení z moci u
Lenina“,16 „chamtivci, vládnoucí kvůli sadistickému
potěšení nadvlády nad ostatními“.17
Ale náš známý profesor Pitirim Sorokin skřehotá
znovu: „Láska k moci je nejnebezpečnější lidská slabost.
Je škodlivější než sivucha [sivý nápoj alkoholický] a
rozvrat.“.18 Mimochodem, Pitirim byl tajemníkem Keren-
ského, také šplhal k moci, ale nepodařilo se.
V úvodu k první přednášce v Institutu Rudé profesury
v Moskvě, stará židovka-marxistka Axelrod citovala
následující maximu Nietzscheho: „Existují vyvolení a
tlupa, existuje šlechta a otroci. Vyvolení jsou vyvoleni
dělat historii. Tlupa je hnůj historie. Vůle k moci je hnací

15
kniha prof. Albert Parry, „Terorismus“, New York 1976, s. 31
16
str. 55
17
str. 496
18
To je ze sovětského časopisu „Otčizna“, březen 1990, str. 45
- 278 -
silou lidského vývoje. Tu vlastní pouze vyvolení!“19
Mimochodem, Nietzsche také dokončil svou filozofii v
blázinci.
Svého času, Roosevelt a Churchill nenáviděli gene-
rála de Gaulle kvůli jeho chorobnému komplexu moci.
Ale v roce 1940, de Gaulle měl pětiletou dceru s Downo-
vým syndromem, byla to mongoloidní idiotka. Tak či
onak, de Gaulle se stal prezidentem Francie.
Vedoucí lékař vládního sanatoria „Sosny“ u Moskvy
Benjamin Najdenov, lékař-neuropatolog, říká: „Člověk,
který dosáhl moci, už je nemocný - je nemocný mocí...“
Pokládá za hlavní neduh ischemickou choroba mozku.20
Na komplexu moci také psal vrchní psychiatr hlavní
psychiatrické léčebny ve Washingtonu dr. Benjamin
Karpman v knize „Sexuální pachatel a jeho trestné
činy“, New York 1954, str. 11 a 100. Také píše, že soci-
alismus, komunismus, bolševismus - je zvrhlost.21 Ale o
tom psal i náš Dostojevskij ve svých „Posedlých“.
V USA žil nějaký biskup Tomlinson, hlava tzv.
„církve Boží“, která čítá 75.000 „svatých“, 600 kněží atd.
On čtyřikrát kandidoval na prezidenta Spojených států za
„teokratickou stranu“, navštívil 101 zemí a sám sebe
korunoval na krále každého toho státu. Dokonce tvrdil,
19
magazín „Kubáň“ č. 1, 1991, str. 79
20
NRS - 31.07.1992
21
str. 378
- 279 -
jak je uvedeno v „International Herald Tribune,“ že on
sám sebe korunoval na Rudém náměstí v Moskvě dne 12.
července 1958 a od té doby se pokládá za krále Ruska.22
Explicitní manie velikášství.
Profesor historie na univerzitě v Tel Avivu Michael
Gersgor říká: „Myslím, že politici jsou předmětem jedné
a téže choroby: mánie velikášství. Přičemž toto onemoc-
nění neotřásá těmi, kteří neuspěli - ale zachvacuje velice
úspěšné politiky... Kromě hříchu megalomanie, politi-
kové mají ještě jednu vlastnost: slast z vládnutí, touha po
moci“.23
Zde je konkrétní příklad: první izraelský premiér
Ben-Gurion, v hebrejštině to jméno znamená „syn lva“.
Před tím se jmenoval David Green, tedy „zelenáč“. Zde
máte velikášství. A moje bývalá sympaťačka Nataša si
sama přilepila „von“ Meyer, že je šlechtičanka. Ale
nebyla šlechtičanka, ale lesbičanka.
Skupina psychiatrů psala o pacientech azylů takto:
„Mnoho pacientů si myslelo, že jsou Napoleonem, hra-
bětem, princem, králem či královnou... nebo dokonce, že
jsou samotným Pánembohem. Mnozí si mysleli, že jsou
poslední inkarnací Ježíše Krista.“24

22
„Golos rodiny“ № 1266, leden 1969
23
NRS - 08.04.1994, str. 9
24
Sbírka „Analitical trilogii“, 2. mezinárodní sympozium, č. 15,
New York 1984, str. 212, dr. Norberto Keppe
- 280 -
 Náš laureát Nobelovy ceny I. Bunin píše o sovět-
ských vůdcích: „... tyto kreténi, jejichž jména zůstanou
navždy v dějinách světa - tito „největší géniové lidstva“,
kteří ničili celá království, vyhubili milióny životů.“25
Zde mám dobrou ilustraci: slavná revolucionářka
Zemljačka-Zalkind, Rosalia Samojlovna (1876-1947). V
roce 1921 utvrzovala sovětský režim na Krymu tak, že
Černé moře zčervenalo od krve. Tato židovská Rosa
zastřelila 100.000 bílých vojáků a důstojníků, kteří
nemohli být evakuováni z Krymu. V revolučním hnutí
byla už v 90. letech 19. století, když jí bylo 14 let. V
letech 1939 až 1943 byla místopředsedkyní Rady lido-
vých komisařů SSSR. Ano, udělala kariéru. Ale jak?
Prolitou krví! Za starých dobrých časů, jí podobné byly
nazývány čarodějnicemi a upálené.
Mám v kartotéce ještě plno zajímavého materiálu o
„komplexu moci“. To je důvod, proč už v Bibli, ďábla
degenerace nazvali knížetem tohoto světa (Jan 14:30 a
16:11) a bohem tohoto světa (2 Kor. 4: 4). A ještě prin-
cem tmy, protože tahle věc se vždycky skrývá.
Jdou roky rok za rokem, psychologická válka USA
proti SSSR pokračuje. Zatímco Nataša Clarkson dělá
kariéru v „Hlasu Ameriky“, její otec Yuri Meyer dělá
kariéru v „Novém ruském slově“. Tiskne tam své paměti,

25
Ivan Bunin „Pod srpem a kladivem“, Kanada 1975, s. 92
- 281 -
v kterých píše, že před revolucí se učil v pážecím sboru.
Doslova:
„Pážecí sbor byla privilegovaná instituce. V době
míru, mohli být přijati synové a vnuci tajného rady a
generál-nadporučíka. Pro zrychlené kurzy byla úleva:
brali syny a vnuky státního rady ve funkci a generál-
majora.“26 Pak papele Meyer píše, že během občanské
války, on byl „kornetem gardového pluku kyrysníků Jeho
Veličenstva.“ To je z monarchistických novin „Naša
strana“ v Argentině z 18.2.1984.
A to vše je zaznamenáno na jeho kartě v mé karto-
téce. Skutečnost je, že můj nezdařený tchán nestydatě lže.
Pokud jeho dcera Nataša je skutečnou lesbičkou, zna-
mená to, že její otec je starý pederast a minetčík pasiv-
ního typu. Typu PL. A to rodí komplex méněcennosti, z
něhož vzniká, jako náhrada, malinká manie velikáštví.
Tak on fantazíruje, vymýšlí si, lže.
Nejprve, on podrobně popisoval v „Novém ruském
slově“, že jeho otec byl manažer jakéhosi „carského
jmění v Turkestánu“. O několik let později, když už
zapomněl, co psal dříve, táta Meyer hlásí, že jeho otec
byl guvernérem města. Ale lidé, kteří ho znali, mi říkají
něco zcela jiného, to, co opakovat se nesluší.
V NRS z 05.09.1982 Meyer píše o svém životě v
exilu v Jugoslávii: „Svou činností patřil jsem k speciální
26
NRS - 14.01.1981
- 282 -
korporaci „Bratrstvo obchodních zástupců“. 75% mých
partnerů byli židé...“
V NRS z 2.07.1981 Meyer píše: „...v záležitosti
destrukce iráckého atomového reaktoru pravda je na
straně Izraele... můžeme jen se sklonit před hlavou státu,
jako je Begin“. To píše v době, kdy OSN odsoudilo
izraelské bombardování jako agresi a jako akci meziná-
rodního terorizmu. Není divu, že Nataša si vzala žida.
Jablko nepadá daleko od stromu.
V NRS z 1.08.82 Meyer stěžuje na svůj život v Jugo-
slávii: „Dominantním pocitem všech těchto 20 let byla u
mě duševní úzkost. Věc velmi nepříjemná, zvláště v noci,
která mne vyčerpávala více než únava fyzická...“ To je
deprese. Přeřekl se papele Meyer, že u něj s psychikou
něco bylo v nepořádku. Proto bolestivé chvástání.
V NRS z 04.02.82 Meyer vyzvání na vše strany, že již
oslavili se svou ženou zlatou svatbu.
O měsíc později27 už oznamuje, že slaví své diaman-
tové jubileum, šedesátileté výročí dne svadby. A při této
příležitosti, on dokonce dostal blahopřání z Bílého domu
od prezidenta Reagana a jeho manželky Nancy.28 A ještě
říká, že čestným otcem na svadbě byl vrchní velitel,

27
NRS z 19.5.82
28
V „Kronice“ NRS - 03.06.82
- 283 -
baron a generál P.N. Wrangel, jehož dcera je nyní baron-
kou Meyendorff.29 Chorobná samochvála starého idiota.
Tou dobou (20.07.82) mi volá z Los Angeles jeden z
mých agentů, totiž jeden z mých čtenářů, kteří dobře
znali Meyera a jeho rodinu v Mnichově v roce 1945 -
1950, resp. On mi říká, že tehdy Meyer měl bratra-mni-
cha, který zemřel v blázinci.
Ve věku 90. let, J. Meyer napsal hlavní pochvalný
článek k 85. jubileu editora „Nového ruského slova“
Andreje Sědycha, kde volá „ruskou komunitu“, uklonit se
před Jakovem Mojseevičem Cvibakom-Sědychem.30
Jakov Mojseevič nezůstal mu nic dlužen a okamžitě
napsal nadšený článek o 90. výročí Yu.K. Meyera. Viz
NRS - 02.10.87 v mém archivu čtvrtá složka pod heslem
„Meyer“. Tam také oznámil, že jeho dcera Nataša Mey-
er-Clarkson „zaujímá odpovědný post hlavy ruského
oddělení „Hlasu Ameriky“. Kukačka chválí kohouta,
pokud ten chválí kukačku.
Brzy po tom přijel ke mně z jeden z pracovníků
„Hlasu Ameriky“ z Washingtonu, který pracuje pod
velením Nataši Clarkson. Ten říká, že ona je sofistiko-
vaná fena strašně prolhaná, podlá, nepříjemná, sadistická,
s jasným komplexem vlády. Svého manžela a děti niko-
mu neukázala. Spolupracovníci ji nemohou vystát a
29
NRS - 01.08.82
30
NRS - 14.08.87
- 284 -
hovoří přímo, že je lesbička a že dokonce manžel od ní
utekl.
Ukazuje se, že její manžel utekl od ní v roce 1984.
Ale kolik jí bylo tehdy let? Narodila se v roce 1932.
Takže, v roce 1984, jí bylo 52 let. To je jasné: věk meno-
pauzy - a klimakterického šílenství! Tak tomu bylo u
Niny Palny, první manželky mého spravedlivého Kolji
Laskovského. A pak s mojí ženou byl stejný problém. A
teď i s madam Clarkson. Přišel čas zaplatit za komplex
Lenina. Kníže tohoto světa vyžaduje proplacení směnek.
Ale papele Meyer se neunavuje a pokračuje bombar-
dovat redakci NRS svým chvastounstvím. Jako výsledek,
NRS z 18.10.88 objeví rozrušený „dopis do redakce“ od
Jurie Vasiljeva pod názvem „Neodpustitelný zmatek“ o
článku George Meyer v NRS z 15.10.88, které je „plná
nepřesností a vážnějších chyb“. Autor článku „Dopisy
redakci“ nazývá Meyera „zkreslujícím zrcadlem“ a
„myslím, že zveřejnění podobných článků může jen
ublížit novinám“. Viz můj archiv, 5. složka na „Meyera“.
Meyerovi tehdy bylo 91 let, a zdá se, že v hlavě se to
nějak popletlo.
Mark Popovski, novinář z třetí židovské immigrační
vlny, nabruslil v NRS z 22.11.91 monumentální článek
„Aristokraté“. A kdo je zcela první aristokrat? Opět tento
starý buzerant Jurij Meyer, kterého trápí komplex méně-
cennosti, a stále vypráví pohádky o svém šlechtickém
- 285 -
původu. Je mu už 95 let, ale tento starý idiot plahočil se
za ním pěšky a metrem do hotelu Popovski, aby mu dal
interview, a znovu lhal, lhal a lhal.
Mark Popovsky se také stručně zmiňuje o knížeti
Obolenském. Oh, kdyby se mě zeptal, řekl bych mu
zajímavý příběh o princezně Lusce Obolenské. Také
aristokratka. Čistokrevná kurva.
Sovětský korespondent Iona Andronov píše článek o
zašifrovaných programech CIA prostřednictvím „Hlasu
Ameriky“. Potom dodává: „A mimochodem, podle mého
názoru, jen málokdy bez zvláštního podtextu mluví rusky
z Washingtonu hlava ruského oddělení „Hlasu Ameriky“
Nataša von Meyer Clarkson...“31 Současně píšou, že
Andronov je plukovník KGB.
Gruzínský žid z Sovětského svazu Nodar Džindžiga-
švili, který pracoval v „Hlasu Ameriky“, ale byl vyhozen,
dělá taxikáře. Tento nevydařený Stalin také hlásí, že
„Hlas Ameriky“ přenáší signály pro rozvědku.32
To je zcela přirozené - je to hra na lišku mezi CIA a
KGB. Mne zajímá něco jiného, myslím, že KGB dobře
ví, že Nataša je lesbička a její papele starý pederast.
Jakmile to bude nutné, KGB bude je dojit. Takže, CIA je
krmí a KGB je dojí. Vždyť homosexualita, to je zlatý
fond špionáže a vydírání. A proto bohoslovci říkají, že
31
„Literaturnaja gazeta“ Moskva 12.08.87, str. 9
32
„Golos rodiny“ - Hlas vlasti № 51, Moskva prosinec 1988
- 286 -
ďábel je zrádce národů. A filozofové dodávají, že ďábel
je pátá kolona všech dob a všech národů. Není divu, že
CIA začala studovat komplex pederastie u Lenina.
Čtyřicet let eroduje „Hlas Ameriky“ sovětské Rusko
pomocí komplexu Lenina. Nakonec se tam objevil vůdce
Gorbačov, který má na lysině jakési podivné tmavé
mateřské znaménko, které za starých dobrých časů nazý-
vali „pečeť ďábla“. Ale i teď někteří ignoranti kvílí, že
Gorbačov je „ocejchovaný“. A pak je tu ještě jeho roz-
tomilá dceruška, která z nějakého důvodu si vzala žida,
což někteří černokněžníci nazývají svazem Satana a Anti-
krista. A strýcové z CIA si mnou ruce.
Potom na sovětské obloze se objevila nová hvězda -
drzý blbec a alkoholik Jelcyn, který odstrčil Gorbačova.
Tento opilec měl za ženu židovku Nainu Josifovnu, opět
svaz Satana a Antikrista, který má mít za následek světo-
vládu Knížete tohoto světa, což své doby psal slavný
náboženský filozof Nikolaj Berďajev. A strýcové z CIA
již poskakují nadšením: „To je náš bratr!“
Kdysi dávno cílem Kremlu byla světová revoluce.
Lidé měli strach ze třetí světové války, která měla být
jadernou válkou. Místo toho se zhroutil komunismus
sám. A sovětská moc zmizela, jako moc zlých duchů při
prvním zazpívání kohouta. Velmi málo lidí ví, že zlatý
klíč k tomuto vítězství byl komplex pederastie Lenina.
Komplex vlády. Tato věc je příliš špinavá. V první polo-
- 287 -
vině 90. let moje knížky začaly být publikovány v Rusku,
v Moskvě jsem získal přátele, kteří vědí, koho jsem
popsal ve svých románech. A moji moskevští přátelé
hlásí, že v roce 1992 se v Moskvě objevila hrdinka mého
románu, „Mé jméno je Legie“ Nataša Clarkson, která
nakupuje vysílací čas pro „Hlas Ameriky“. Současně
lupička Nataša se chlubí před každým, že by ráda navští-
vila bývalý majetek svého dědečka, který byl mocným
statkářem, neboť ona je ze „vznešeného“ rodu. Tehdy
moje trpělivost byla u konce... To stačí, takhle mást ruský
národ... Brzy po svém návratu do Washingtonu, Madame
Clarkson začala dostávat poštou takovéhle pohlednice:
Ms. Hatashka Clarkson, Lsb. Russian section „Voice
of America“ 330 IndependanceAve., SW Washington,
D.C. 20547
Hubou jeb... Nataška, lesbička, sadistka a minetčice,
v Moskvě jsi si se chlubila, že tvůj dědeček byl statkář.
Ale ve skutečnosti, tvůj dědeček byl žid-vykrest a homo-
sexuální prostitut. Ch... statkářům cucal. Tím způsobem
se dostal do dobré společnosti a oženil se s ruskou les-
bičkou. Ale tato lesbička také nebyla blbá a nedělala děti
s manželem-pederastem, ale s celou partou důstojníků
kavalérie. Takže, tvůj otec si jen myslí, že je napůl žid. A
ty myslíš, že jsi ze čtvrtiny židovka. Ale ve skutečnosti,
ani kapka židovské krve v tobě není. Ale degenerací jsi

- 288 -
přeplněná. Vidíš, ďábel - to je hrozný zmatkář a podvod-
ník.
Hrabě Monte Cristo
Četli jste Dumasův román „Hrabě Monte Cristo“?
Jedná se o klasický román o zradě a lásce, o zločinu a
trestu, o zasloužené odplatě. O týden později, Madame
Clarkson dostává druhou kartu:
Lesbický pse Nataško, podívejme se na tvůj rodo-
kmen. Jeden bratr tvého otce v letech 1945-50 žil v
Mnichově v ruském klášteře. Jednoho dne šel do kostela
a tam sral přímo na podlahu. Nakonec, dali ho do ústavu
pro choromyslné v Haaren, kde zemřel. Druhý bratr
tvého otce byl od narození strašně chromý, ani ženu ani
děti neměl, učil ruský jazyk v Kanadě. To znamená, že
oba dva strýcové byli kompletní degeneráti. Třebaže
jejich matka lesbička je měla ne od muže-pederasta, ale
od gardového jezdectva, jak vidíte, nijak to nepomohlo.
Stejně tak umělé oplodnění nepomůže vašim dětem.
Než se dostanou na stůl náčelnice, tyto karty prošly
rukama obsluhujícího personálu, který nemohl svoji
náčelnici ani vystát. Dělali si fotokopie těchto pohlednic
a rozdávali je všem spolupracovníkům, kteří je četli a
chechtali se v naději, že přijde další pohlednice:
Čertova minetčice Nataško, zkontroluj si své pří-
buzné ze strany matky. Jedna sestra tvojí matky byla
dokonalý mrzák: měla koňskou nohu a velmi zakřivenou
- 289 -
páteř, takže stěží chodila. Manžela neměla, ale měla 20-
tiletou dceru. Jak udělala tuto dceru - není známo. Opět
„prstem dělaná“ jak se lidově říká. V důsledku toho dcera
byla úplně šilhavá. Styděla jsi se za ní a dělala jí nejrůz-
nější ohavnosti. Druhá sestra tvé matky byla vdaná, ale
sama jsi povídala, že měla velmi nešťastné manželství a
žádné děti. Jak vidíš, ďábel degenerace má mnoho alibí a
inkognit, ale konec je vždy špatný.
Bylo mi řečeno, že můj román, „Mé jméno je Legie“
chodí z ruky do ruky po „Hlasu Ameriky“. Skrze to, co
jsem popisoval, lidé viděli „Hlas Ameriky“ a už to jelo.
Někteří chytráci kopírovali celou knihu na úředním
kopírovací stroji tak, až se z mašiny jen kouřilo. Jednu
paní dokonce kvůli tomu vyhodili. Madame Clarkson
obdržela následující pohlednici:
Lesbičská feno Natašo, víš ty, jaký je první smrtelný
hřích? - Pýcha! A ty stále strkáš do popředí to tvoje
„von“ Meyer. Tvůj dědeček byl žid Meyerowitz, pak se
nechal pokřtít a stal se Meyerem. Toto je skutečný rodo-
pis vaší rodiny. A více nikoho neoblbuj.
Mimochodem, narodila jsi se 10 let po svatbě rodičů
a jsi jedináček. Říkala jsi, že „máma nechtěla děti, ale
tatík se rozplakal, pak matka souhlasila“. To znamená, že
tvoje matka-lesbička nedělala tě s taťkou-pederastem,
nýbrž někde v křoví s nějakým Jugoslávcem. Proto nejsi
otci vůbec podobná. Tolik k tvému „von“.
- 290 -
 Madame Clarkson čte tyto karty, vidí, že lidé kolem
se smějí, a bezmocným vstekem kouše si prsty. Dokonce
sama sebe pokousala, až jí tekla krev. A spolupracovníci,
kterým dříve dělala ošklivé věci, vrtí hlavou: „Kočka
utírá myší slzy“.
Ty čertova Natašo, kdybys byla jen lesba, dalo by se
tě pochopit a politovat. Ale ty jsi navíc sadistka a raduješ
se, když děláš lidem něco zlého. Ve středověku takovým
lidem říkali čarodějnice a pálili je na hranici.
U tebe rovněž na tváři je „pečeť ďábla“: z pravé
strany pod bradou máš bílou skvrnu mrtvé kůže, která je
snížena jako nad vakuem. Povídala jsi, že v dětství tam
byla černá skvrna, kterou později vyoperovali, ale zůstala
jizva. Ve středověku tomu říkali „znak čarodějnice“ nebo
„pečeť ďábla.“ To znamená, že máš smlouvu s ďáblem.
A toho je si dobře vědoma jak CIA tak i KGB.
Stará kurvo Natašo, už je ti přes 60 let a je čas udělat
shrnutí. Tvůj bývalý šéf „Hlasu Ameriky“ v Mnichově
Charlie Malamut na stará kolena šel do ústavu pro cho-
romyslné a oběsil se. Tvůj šéf „Hlasu Ameriky“ ve Was-
hingtonu Barmin také ukončil svou kariéru v blázinci. U
tebe je klimakterická porucha - a tvůj ubohý manžel od
tebe v hrůze uprchl. Mučí tě záchvaty horka jakoby tě
čerti v pekle smažili. Proto musíš brát hormonální tab-
letky estrogenů, které zvyšují možnost vzniku rakoviny.
Klimakterické šílenství někdy také končí v blázinci.
- 291 -
Mimochodem, ve strarobinci nadace Tolstého bloudí
šílená žena křičí: „Kde je můj manžel Jurij Meyer?“ To
tvoje matka slaví diamantovou svatbu. Tak i ty budeš
kukat v blázinci... Ku-ku... Ku-ku.
V 90-tých letech „Hlas Ameriky“ začal vysílat přímo
z Moskvy. V Rusku, namísto komunismu se objevila
jakási podivná demokracie, kterou nazvali tunelodemo-
kracií, kradodemokracií, v níž vládli zloději-oligarchové,
ale národ nic nechápal: „Co je to za čertovinu?“ Ve
Washingtonu Madame Clarkson čeká další korespon-
denční lístek od hraběte Monte Cristo a kouše si prsty.
Čertova kurvo Natašo, ty jsi zločinec: Jako úplná de-
generátka, porodila jsi další čtyři syny degeneráty. I když
jsou „prstem dělaní“, i když ses snažila „na cizím č...
přejít do nebe“ ale Pána Boha ty, vědma, neoklameš.
Zamaskovala jsi se třemi dětmi, ale jen do jejich puberty:
stejně to budou prevíti, polupederasti, impotenti, minet-
číci, narkomani, alkoholici, zločinci a duševně nemocní
všech druhů a barev, které by ti měli plivnout do obličeje.
Proto, podle litery zákona takové lesbičky, jak jsi ty,
nesmí emigrovat do USA. Například, „V roce 1967,
americký nejvyšší soud rozhodl, že homosexuální cizinci
žijící v USA mohou být vyhoštěni „jako psychopatické
osoby“,33 takže i ty můžeš být deportována, jak zákon
káže.
33
„Newsday“, 5. listopadu 1985, s. 13
- 292 -
 Věděli jste, že ve Washingtonu žije přes 70% černo-
chů? Ano, ano, a všichni bílí žijí kolem Washingtonu. A
kde jsou negři, tam je i černošské čarodějnictví „vůdů“.
Překvapivě, Nataša Clarkson se zajímala o „vůdů“. Polo-
žila si na sůl Dumasův román „Hrabě Monte Cristo“ a
nějaké staré fotografie z dob svého mládí. Potom ze
zásuvky stolu vytáhla dlouhé jehlice s barevnými hadříky
a za skřípání zubů, snažila se prorazit knížku Dumase a
starou fotografii. Tímto způsobem se negři vypořádají se
svými nepřátely za pomoci „vůdů“. A kolegové vrtí
hlavou: Naší Nataši, zdá se, ulétla střecha.
Víte, jaká filosofie klení a nadávek? Pokud otevřete
sovětský filosofický slovník, uvidíte, že Marx a Engels -
jsou největší filozofové světa. Ale byli to jen dva pede-
rasti, a oni se zabývali tím, od čeho pochází samá nejne-
otisknutelnější zaklení. A ukázalo se, že filozofie nadá-
vek je silnější, než marxismus. Zabývali se tím nejen
Marx a Engels, ale i lesbička Clarkson. Proto musím
vynechat několik pohlednic hraběte Monte Cristo: on jen
kryl sadistku Natašku netisknutelnými slovy, která si
bohatě zasluhovala a která hřála srdce jejích kolegů.
Čertova lesbičko Nataško, zákon amerického Senátu
č. 241 z roku 1951 zakazuje držet homosexuály ve veřej-
né správě, tj. i na „Hlasu Ameriky“. A co více, nedávno,

- 293 -
v roce 1991, z americké armády bylo uvolněno 360 gayů
a lesbiček.34
A tady je další: v roce 1988, lesbičky nesmí emigro-
vat do USA. Dotazníky se ptají žen-imigrantek: Neseděla
jste ve vězení, nejste lesbička? Tohle píše židovka z třetí
vlny B. Ansbah v časopisu „Russkij golos“ (Ruský hlas)
v New Yorku z 12.1.1989.
V časopisu „Time“ z 6. července 1992, tedy téměř
nedávno, na stránce 62, se píše, že z americké armády s
třeskem vykopli plukovnici-lesbičku (po 26 letech služby
v armádě!), když veřejně prohlásila, že byla lesbička.
Ale... má čtyři děti, přesně jak ty, lesbičská potvoro.
Takže se připrav na vyhazov nebo do blázince.
Tady přede mnou leží noviny „Nové ruské slovo“ z
23. května 1997. Celá desátá stránka je věnovaná mimo-
řádným událostem v „Hlasu Ameriky“: Tam, v ruském
oddělení proběhlo divoké hašteření, hrozné výčitky a
kletby. V principu, nejprve sovětští židovští disidenti,
které pustili z blázinců, zabrali ruské oddělení „Hlasu
Ameriky“, ale pak se kousali mezi sebou. Handrkování o
moc. Zapracoval Leninův komplex.
Doslova: „...před pár lety v ruské službě Hlasu Ame-
riky také došlo ke vzpouře. Sedm zaměstnanců si stěžo-
valo u vyššího managera, v důsledku čehož uvolnili
hlavu ruského oddělení Natalii Clarksonovou... a ruskou
34
„Nové ruské slovo“, 21. května 1992
- 294 -
službu dali pod vedení Barbary Cummingsové, pravé
ruky Clarksonové.“
Takže, Madame Clarkson byla vykopnuta z „Hlasu
Ameriky“ před několika lety, dejme tomu v roce 1994, v
důsledku své odporné povahy a stížnostem svých spolu-
pracovníků. Svou práci „Hlas Ameriky“ udělal: rozkloval
40 let komunismu a sovětské moci prostřednictvím kom-
plexu Leninovy pederastie. Na tom bych mohl zakončit
letopis psychologické války mezi USA a SSSR.
Zajímavá je jediná věc: Co se stalo se čtyřmi syny
Madame Clarkson, které ona dělala za pomoci umělé
inseminace? Na tuto otázku by mohla být odpovědět její
pravá ruka a asistentka Barbara Cummings. Ale mě ona
těžko odpoví. Ale pokud někoho tato otázka velmi zají-
má, napište přímo na adresu „Hlasu Ameriky“.
Jelikož náčelníkem ruského oddělení „Hlasu Ame-
riky“ byla lesbička a sadistka Nataša Clarkson, pojďme
se podívat podrobněji, co jsou takové sadistické ženy a
co s nimi dělat. Tak já beru knihu V. Gitina „Ta pokorná
tvář ženy“, Moskva 2002, str. 186-7:
„Takový zlověstný charakter ruských dějin, jako
Daria Saltyková (1730-1801), přezdívaná Saltyčicha,
umučivší na svém jmění nedaleko Moskvy 138 podda-
ných...“
„Jak se ukázalo při vyšetřování, vlastnoručně je bila
bičem, polenem, kamenem, polévala vroucí vodou, pálila
- 295 -
rozžhavenými kleštěmi, vystavovala nahé na mrazu, nebo
posazovala do rozhrabaného mraveniště.“
„Ohromena tímto vyšetřováním, Kateřina II odsou-
dila tuto furii k doživotnímu vězení do podzemí kláštera
Ivanovo“. A tady ještě máte slavné revolucionářky z
knihy L. Vasiljevé „Kremelské ženy“: „V osmnáctém
roce v Oděsse“ řádila rudá popravčí Věra Grebeňuková
(„Dora“). S. P. Melgunov vypráví: „Ona doslova trhala
na kusy své oběti: Rvala vlasy, usekávala končetiny,
uřezávala uši, lámala líční kosti... Během dvou a půl
měsíce její služby u Čeky v Oděsse, bylo zastřeleno přes
700 osob...“
Ale hle zpráva o revoluční činnosti Rebeky Plaste-
líny-Meisel-Kedrové, která „vlastnoručně zastřelila 87
důstojníků, 33 obyvatel, potopila bárku s 500 uprchlíky a
vojáky Millerovy armády.
„Nebo nejdůležitější z těchto zmijí, doklad beru ze
„Sovětského encyklopedického slovníku“, Moskva 1963:
„Zemlaška (Samojlova), Rozalia Samoilovna (1876-
1947), od roku 1939 členem Ústředního výboru KSSS
(b).“ Rodné (dívčí) příjmení Zalkind. Zabila 100.000
„bílých“ důstojníků a vojáků na Krymu, kteří nemohli
evakuovat. Takže Černé moře zčervenalo od krve.
Pokud pro někoho to není dost, je zde více z knihy
„Kremelské ženy“: „V Kyjevě v lednu 1922 byla zatčena
vyšetřovatelka-čekistka, Maďarka Remover. Byla obvi-
- 296 -
něna z neoprávněného zastřelení 80 vězňů, převážně
mladých lidí. Removerku shledali duševně nemocnou na
základě sexuální psychopatie. Šetření ukázalo, že Remo-
ver zastřelila nejen podezřelé, ale i svědky, vyzvané do
Čeky, kteří měli tu smůlu, že vzbudili její nemocnou
smyslnost.“
Je třeba poznamenat, že většina z těchto sadistek,
dříve nebo později, špatně končily. Obvykle samy se
dostaly pod popravčí četu.
Zde je další taková revolucionářka: „Komisařka
Nestěrenko poručila Rudé armádě znásilňovat v její
přítomnosti bezbranné ženy, dívky, včetně nezletilých...“
Za starých dobrých časů, říkalo se těmto ženám
vědma, a svatá inkvizice je posílala na hranici. Tehdy se
věřilo, že čarodějnice létají na pometle jak na koni. Ale
teď „Hlas Ameriky“ pouští takové čarodějnice po rádiu.
S požehnáním CIA, založené Harvardským projektem na
komplexu pederastie Lenina. Pracuje komplex vlády,
přímo svázaný s homosexualitou.
Po tom všem, rozhodl jsem se, coby vyšetřovatel
zvláště důležitých případů u atamana Vševelikého Voj-
ska Donského, dovést šetření do konce a vyjasnit, jak žije
naše stará známá Madame Clarkson. Vždyť dnes na jejím
místě sedí její pravá ruka Barbara Cummings, pravděpo-
dobně ještě jedna stará lesba. Napíšu jí příslušné písmeno

- 297 -
psaní. Našel jsem si zábavu ve stáří - hecovat čaroděj-
nice, placené od CIA.
Možná, že z podobných motivů náš slavný spisovatel
Kuprin, aby si zablbnul, šel do cirkusu a vlezl do klece s
tygrem, kouřit tam cigaretu. Každopádně, tady je můj
dopis Barbaře Cummingsové:
20.června 2002.
Ms. Barbara Cummins
Russian branch „Voice of America“
330 Independence Ave, AW
Washington. D.C. 20547
Vážená Barbaro!
Dovolte, abych se představil: jsem svého rodu
historiograf psychologické války mezi USA a SSSR,
kde „Hlas Ameriky“ hrál hlavní roli. Napsal jsem
několik knih na toto téma. Samozřejmě, vy nejste
blbá nána a tak nebo jinak jste obeznámena s těmi-
to knihami.
Dlouholetý náčelník „Voice of America“ Bar-
min ukončil svou kariéru v blázinci. A první šéf
Hlasu Ameriky v Mnichově Charlie Malamut také
ukončil svou kariéru v blázinci, a říká se, že se obě-
sil. Proč?
Mám tu číslo „Nového ruského slova“ ze dne
23. května 1997. Ukazuje se, že Clarksonová dosta-
la padáka kvůli stížnostem svých kolegů, že Vy jste
- 298 -
byla její pravá ruka a teď sedíte na jejím místě.
Takže prosím, neodmítejte mi odpovědět na pár
otázek. Prostě pro informaci.
Možná, že budou vás zajímat některé základní
věci. Všechna psych-vojna USA proti SSSR byl
postavena na základě komplexu pederastie Lenina,
komplexu vlády, komplexu vůdce. Prostě do Hlasu
Ameriky a Radio Svoboda posadili pederasty a les-
bičky, aby masturbovali rozhlasem své bratry v
SSSR. Ale KGB na to odpovědělo sázením do blá-
zinců. To je důvod, proč Barmin a Malamut přistáli
v blázinci. To byla teorie, a nyní bude praxe.
Zaslechl jsem, že N. Clarkson, když dostihla
věku menopauzy a onemocněla klimakterickou
poruchou, stala se z ní taková mrcha, že její manžel
uprchl v děsu. Vaše odpověď?
Coby lesbička a sadistka, Nataša Clarkson
porodila čtyři syny - s pomocí umělého oplodnění.
Vy, jako její pravá ruka, samozřejmě znáte výsledky
lépe, než kdo jiný. Možností je dost: pederasti,
polupederasti, impotenti, minetčíci, narkomani
nebo alkoholíci, duševní nemoci a tak dále. Vaše
informace, please!
Dvě dcery Barmina pracovaly v Hlasu Ameriky,
obě byly abnormální, jedna příliš obézní, druhá
příliš vysoká. Otázka: Jak jsou na tom teď?
- 299 -
 V NRS z 15. dubna 2000 je nekrolog o Alíku
Batčanovi. V fotografii je velmi mladý. Na co
zemřel - ne na AIDS?
Mimochodem, ten komplex pederastie Lenina
vpustil do běhu ředitel CIA Allen Dulles. A jeho syn
seděl doživotně v blázinci ve Švýcarsku, a ani nepo-
znával svého otce. Allen měl bratra Fostera, stát-
ního sekretáře, jehož syn plivnul na hrob svého
otce, stal se mnichem v klášteře a dokonce byl
povýšen na kardinála v Římě.
Jak žije Nataša Clarkson? Vždyť já jí musím
poděkovat za to, že jsem se zajímal o degeneraci a
sehnal celou řadu knih na toto téma. Ona je hrdin-
kou mého románu, „Mé jméno je legie“. Ale v reál-
ném životě je potvora, sadistka, jaká do žádného
románu nepasuje. Ale dopadlo to podle principu:
není zla bez dobra. Říká se, že samohon je možné
vařit i z hnoje.
Barbaro, nestyďte se mne. Nyní v internetu
ruské lesbičky, poté, co pobývaly v blázinci, mi
píšou dojemné dopisy a prosí o radu, jak u dr.
Freuda.
V očekávání vaší odpovědi - Gregory Klimov.
Přílohy:
1. Kopie členského průkazu Svazu spisovatelů.
2. Seznam publikací.
- 300 -
 Jak se dalo očekávat, odpověď od Barbary Cummin-
sové jsem nedostal. A je to docela pochopitelné. Konec-
konců, celý tento příběh - i projekt Harvard i komplex
pederastie Lenina - to vše bylo přísně tajné. Koneckonců,
pokud budete kopat hlouběji, dostanete tu samou záhad-
nou věc, kterou židožrouti nazývají židozednářstvím - a
nikdo neví, co to je.
Například, vezměme jméno Barbary: Cummins. Vám
to asi absolutně nic neříká. Ale mně to něco říká: když
jsem byl redaktorem časopisu „Svoboda“ v Mnichově, u
mně se tiskl nějaký Eugene Cumming - a to byl židovský
vykrest [přestoupivší ke křesťanství]. Vzhledem k ang-
lické transliteraci, znamená to, že Barbara Cummings je
také židovka. Buď zdráva, holubičko!
A nyní počítejme. Nejprve u 18-leté lesbičky Nataši
Meyerové byla lesbická kamarádka Luska Černova-
Schwartz, kněžna Obolenská, položidovka, provdaná za
homosexuála knížete Obolenského. Pak Nataša lesbianila
s Lekou Boldyrevou, která si pak vzala žida. Pak lesbička
Nataša si vzala žida Clarkson. Nakonec, pravou rukou
Natašky je židovka Barbara Cummings, pravděpodobně
také stará lesba. A oni drží navzájem, jak bledé spiro-
chéty Treponema pallidum, mikroby syfilisu. Slavný
filozof Berďajev, kterého židé vydávají za nejlepšího
ruského filozofa 20. století, nazývá to svazem Satana a

- 301 -
Antikrista, který bude mít za následek světovládu knížete
tohoto světa, tedy ďábla.
Vidíte, jak to všechno je prosté? To je důvod, proč
mlčí Barbara Cummings. Koneckonců, je to biologický
klíč k té hádance nazvané židozednářství. Ale hloupí
židožrouti štěkají a štěkají o židovsko-zednářské mafii,
ale nic opravdu nemohou vysvětlit.
Mohlo by se zdát, že v „Hlasu Ameriky“ by měli pra-
covat ti nejlepší, křišťálově čistí lidé. A ve skutečnosti,
díky Harvardskému projektu (protože to byl nejlepší
mozkový trust Ameriky) a díky komplexu Lenina, kte-
rého teď chtějí vyhodit z mauzolea, „Hlas Ameriky“
vybral lidi typu HC, typu PL nebo typu VRE. Pokud
nevíte, co to je, pak je to zkratka netisknutelného zaklení.
A na samém vrcholu všemu tomu komanduje prezi-
dent „Hlasu Ameriky“ ve všech jazycích - židovka Eve-
lyn Liebermanová. To ona jmenovala do funkce vedou-
cího ruského oddělení nejprve lesbičku sadistku Clarkso-
novou, a pak Cummingsovou. Ruka ruku myje. Ale
končívá to v blázinci, jako v případě Barmina a Mala-
muta. Ostatně i o Clarksonové se povídá, že má klimakte-
rické šílenství, které často končí na psychiatrické klinice.
Proto mlčí její pravá ruka - Barbara Cummings.
Není divu, že teologové říkají, že ďábel - je strana
stran a svaz svazů.

- 302 -
 Vydáte-li se nadále cestou Hardvardského projektu a
komplexu pederastie Lenina, komplexu vlády, komplexu
vůdce, dojdete nevyhnutelně do Veliké Čistky období
1935-1938, kdy Stalin zastřelil 1 milion lidí a zahnal 12
miliónů do sibiřských lágrů, hlavně ty, kteří dělali tu
komunistickou revoluci. Podívejte se na nejlepší zdroj na
toto téma - tlustou knihu britského zpravodajského
zaměstnance Roberta Conquesta „The Great Terror“,
New York 1969, str. 633. Výsledky této čistky str. 532.
Proto, teologové říkají, že ďábel je náchylný k sebez-
ničení. To je patrné i na příkladu „Hlasu Ameriky“. A
proto mlčí Barbara Cummins, to mluví její špatné svě-
domí.
Raději si budu hrát s mravenci a beruškami, které
vlétají do mého okna a lezou po mém stole. Okouzlující
boží stvoření: nikomu neubližují, jsou lepší než někteří
lidé. Bohužel, to vidím teprve na stará kolena.
25.července 2003., New York.

- 303 -
 Kapitola 13: Vyšší společnost
Moje žena byla nejstarší ze tří sester: prostřední sestra -
Milka a mladší sestra - Galka. Všechny z nich, jak se
očekávalo, se výhodně provdaly a rozletěly v různých
směrech. Milka a Galka - jsou moje, jak se říká, švag-
rové. Takové se sluší mít v rodinném albu a ukázovat
svým přátelům. Ale musím se přiznat, že obě dvě se
přede mnou z nějakého důvodu skrývají.
Naši společní přátelé mi řekli, že Milka o Galce poví-
dala toto: „Ach, Galka žije velmi dobře v Indonésii. Má
tam byznes se šperky, a točí se ve vysoké společnosti.
Její dvě dcery studují v internátní škole v Austrálii. A
třetí dcera... je někde v Kalifornii.“ Vidíte, jak se lidem
žije dobře - točí se ve vysoké společnosti!
Ale já Milce nevěřím. Co ruská ženská může dělat v
Indonésii? A jestli je skutečně v Indonésii, to znamená,
že tam sedí ve vězení. Vždyť, celý svůj život, od 13 let,
Galka prodávala narkotika, pašovala drogy, a to dříve či
později končí ve vězení. A Indonésie je hlavní centrum,
tranzitní bod pro obchod s drogami. A drogoví dealeři
jsou tam nemilosrdně uvězněni. Milka se stydí, že její
sestra je ve vězení, tak lže o „vysoké společnosti“.
Pojďme zjistit, mám-li pravdu, nebo ne. Ve věku 13
let měla poměr s černouškem: Negrouš byl drogový
dealer, a Galka dávala pozor, nejde-li policajt. Potom
- 304 -
Galka vyprosila u černocha zlatý prsten. Moje tchýně
dostala strach a běžela si stěžovat k matce černocha.
Černoška jí odpověděla: „Když fena nepřipustí, tak pes
neskočí.“ Tady máte obvyklý příběh z Ameriky 60. let.
Potom tchýně si stěžovala, že měla infarkt a dokonce ji
odvezli do nemocnice.
Jakmile se seznámila s drogami, Galka brzy se stala
narkomankou. A aby si vydělala peníze na drogy, začala
prodávat drogy sama. Už jako školačka, už 5 nebo 6 let
brala drogy. Pak mi řekla s úsměvem, že přestala s uží-
váním drog. Ale nepřestala je prodávat. Pokušení je příliš
velké. To je druh podzemního podnikání, kde je snadné
vydělat peníze, aniž by pracovala jako každý jiný. Samo-
zřejmě, jen čas od času, než tě zase chytěj.
Od samého počátku, s Galkou byly problémy. Už
mezi 8 a 12 lety ji vyhodili z několika škol, pod zámin-
kou, že „kazí ostatní dívky.“ Na léto ji tchýně strkala do
dětského tábora na farmě Tolstého. Ale i odtamtud ji
vyhodili, opět protože „kazila druhé dívky.“ Tchýně
plakala: „Oh, oh, já jsem tak nešťastná! Za co já mám že
takový trest?“.
Když Galka dovršila 16 let, tchýně přichází a stěžuje
si. Prý Galka šla k školnímu psychiatrovi a chtěla, aby
psychiatr vysvětlil, proč se nezamilovává do kluků, jak se
očekávalo, ale do svých kamarádek. Psychiatr řekl, že
Galka si plete své kamarádky se svou matkou. Jenže
- 305 -
Galka říká, že svou matku nenávidí. Moje žena Kissa
sedí vedle a málem se propadá studem.
Skutečnost, že homosexualita se probudí dříve, než
normální sex. Pokud normální sex se probudí v 13-14
letech, homosexuál se probudí už v 7-8 roce. To je
důvod, proč Galku od 8 let odevšud vyháněli, protože
„kazila ostatní dívky.“ Proto také Galka nenávidí svou
matku, neboť si uvědomuje, že není normální, a obviňuje
v tom svoji matku. Potom se spustila s negrem, schválně
dělá ostudu své matce a přivedla ji k infarktu. A ty drogy,
to rovněž není náhoda, to je útěk před sebou samotnou.
Když dovyprávěla, jak její Galka chodila k psychiat-
rovi, tchýně silně povzdechla:
- Oh, a já také potřebuju jít k psychiatrovi. Jenomže
je mi líto peněz.
Když Galce bylo 17 let, zkamarádila se ve škole s
židovkou Cooki Greenberg. „Cookies“ v angličtině
znamená „sladký koláček“. Byla to taková nabubřelá
blondýnka s ladnými formami, docela ne podobná na
židovku.
Jednoho dne moje manželka, Kissa, z nějakého důvo-
du, mě poslala k matce. Byl dlouhý třídenní víkend, bylo
neuvěřitelně vlhké vedro, když všichni lidé chtějí unik-
nout z města k plážím. Moje tchýně Eugenie Palna uka-
zuje na zavřené dveře, kde je pokoj Galky, a vzdechá:
- Po tři dny nevylezly z postele...
- 306 -
 - Kdo?
- Ale Galka s Cookie.
- Proč nejdou na pláž?
- Já nevím.
Vejdu do pokoje Galky a vidím, že opravdu leží v
posteli. A už je poledne pryč. Postel je pro jednu osobu,
úzká, a leží vedle sebe zády k sobě dvě holky pod prostě-
radlem. Při takovém dusnu k pražení, když všichni prcha-
jí z New Yorku. A jim zřejmě to vůbec nevadí.
Jen jako vtip, stáhl jsem z nich prostěradlo. Oni se
smějí, ječí a vřískají, ale vidím, že jsou úplně nahé. Je
zcela zřejmé, že se jedná o dvě mladé lesbičky. Chycené,
jak se říká, v aktu, in flagranti.
Zajímavé je, co následovalo. Později lesbička Cookie
se stala hippie a vzala si za muže jakéhosi góje-hippie.
Papele i mameli Greenberg z takové hanby, samozřejmě,
si sypou popel na hlavu. Cookie porodila gojovi dítě a
okamžitě opustila manžela. Podle rabínského práva,
takové dítě se uznává za židovské.
A dále přišla věc - ještě zajímavější. Brzy Cookina
Mamele také otěhotněla. Cookin papele, místo radosti,
začal dělat problémy, a tvrdí, že toto dítě není jeho, že
bude vyžadovat analýzu a expertízu krve, že se bude
soudit a rozvádět. Co na tohle rabíni řeknou?
Po kamarádění s Cookie vstoupila Galka ve škole do
jakéhosi zajímavého kroužku. Vy si jistě představujete,
- 307 -
že to byl nějaký zájmový kroužek školní iniciativy,
výtvarný, hudební či sportovní. Jenže v Americe tato
iniciativa spočívá v tom, že se děti spárují losováním. Ať
padneš, komu padneš - s negry, portorikánci, latinci. A
když odmítáš, tak tě zaříznou.
To Galka nevydržela a utekla ze školy. Prý jakási
černoška-lesbička ji chtěla zaříznout. Tak Galka školu
nedokončila, stala se „drop-out“. K tomu, aby někdo
nedokončil americkou školu, musí už být úplným idio-
tem. Nebo idiotkou.
Jednou mne manželka poslala k matce, abych přinesl
tvaroh a velikonoční koláče. To byl jediný kontakt, že
moje žena udržovala jednou ročně se svou matkou. Kissa
se snažila žít, jako by neměla žádnou matku ani sestry.
Důvody pro to byly mnohé. Například, Galka tehdy byla
špinavá hippířka a narkomanka.
Zatímco tchýně byla zaneprázdněna ve vedlejším
pokoji a balila koláče, dívám se na poličku Galky. Kon-
venční učebnice, a mezi nimi neobyčejná, vázaná tlustá
kniha s titulem - „Satanismus v USA dnes“. Vzal jsem
tuto knihu do rukou a uviděl, že Galka ji studovala pozor-
něji, než své učebnice. Mnohé bylo podtrženo červenou
tužkou.
Už v 16 letech se dívka zná věci, které ostatní lidé v
60 neznají. V této době tchýně nahlédla do místnosti a

- 308 -
vrhla se na mě jako kvočna, chránící své mláďata před
drakem:
- Co sem lezete do knížek malé holčičky! - A hned
vyrvala knihu z mých rukou.
Jo, pěkná holčička - opustila školu a studuje satanis-
mus! V omamném dýmu Galka studuje čarodějnictví,
magii a různou čertovinu, a tahle stará vědma ji kryje.
Pod vlivem knih, jako jsou tyto, „Satanismus v USA
dnes“, v napodobování středověkých satanistů, hejna
hippie blbnou - pořádají dne 13. černé mše, pálí černé
svíčky, kouří drogy a zvráceně hřeší. Pak z černé svíčky
vznikne oheň, ale hippies jsou tak zblblí od narkotik, že
ani zachránit se skokem z okna nemůžou.
Tak nedávno - na 13.! - zemřela při požáru Tomočka,
také hippie a narkomanka-heroinmanka, dcera naší dobré
známé Lily Kudaševy. Lily mi řekla, že je baronka. Ale
ve skutečnosti to není baronka, a madam bordelu. Vidíte,
také vyšší společnost.
Když opustila školu, Galka chodila se zrzavým židem
Bobem Hollenderem. Soudě podle jména, jeho předci
byli židé z Holandska. Zrzoun Bobík je také hippie a
narkoman, dva střevíce dělají pár. Tenkrát v 60. letech, s
těmito hippie to byla skutečná epidemie, ať jste plivli
kamkoliv - všude hippies.
Jelikož židé jsou lidé podnikaví, Bobík začal s Gal-
kou svého druhu byznes. Bobby dal Galce, řekněme, tisíc
- 309 -
dolarů. Galka sedla do letadla a letěla do země, kde v
současné době jsou nejlevnější léky - Mexiko, Kolumbie,
Alžírsko a Indonésie.
Galka přiveze drogy pod sukní, a Bobby je prodává -
za 20.000. Tedy 19.000 čistého zisku - a žádné pitomé
daně. A pak z toho žijí. V současné době kouří mari-
huanu tak, až jde z komína kouř.
V novinách píšou, že v žargonu hippířů Galkino
zaměstnání se nazývá „oslík“. Když ji chytnou, za pašo-
vání drog Galka bude dlouho sedět ve vězení. Ale Bobík
se z toho vytluče a najde si jiného „oslíka“.
Jednou seděla Galka u nás a s úsměvem vyprávěla:
„Nedávno jednu z našich holek zařízli. Ona spala u sil-
nice. A někdo ji zařízl“. Zaměstnání je to nebezpečné.
Jindy, po cestování po celém širém světě, přichází
Galka k nám s obrovským psem. Říká, že je to Bobíkův
pes. Oblečená je jako kočovná cikánka. Sedí Galka a
stěžuje si:
- Já ze sexu nemám žádné potěšení...
Hmm, myslím, přezkoušela jsem všechno a všechny a
žádné potěšení nebylo. Galka ulehá na koberec a hraje si
se psem. Dívám se na psa a vidím, že je to samec. A s
Galkou se chová dost neslušně, skáče na ní jak na čubu.
Za starých dobrých časů, ve Středověku, když byla
inkvizice, soulož křesťana s židem byla přirovnávána k
páření se se psem. Vinníky upalovali na hranici. Ale u
- 310 -
Galky na jedné straně byl žid, na druhé je pes. Pak si
naříká, že od sexu nemá žádné rozkoše.
Možná, že už s tím psem experimentovala?
Nakonec, moje Kissa ohlásila, že Galka a Bobík se
vzali. Ale oni nebyli oddáni v synagoze ani v ruském
kostele, a z nějakého důvodu letěli do San Francisca.
Zároveň jsem četl v novinách, že v San Francisco byla
založena nějaká zvláštní „církev Satanova“, kde se oddá-
vají všechny druhy idiotů, hippies a uživatelé drog, a to
tak, jak je jejich matka porodila, úplně nazí. To je nyní
poslední móda v Americe. No, myslím, že naše moderní
Galka také byla tam.
Každopádně, brzo na to Kissa povídá, že Galka a
Bobby už se rozvedli. A pak Kissa, a tchýně jednohlasně
tvrdí, že Galka se nikdy nevdávala, že si to jen předsta-
vovala v narkotickém deliriu.
Když Galka to dotáhla na 26 let, našla si dalšího
milence - Peter Brouwer. Také hippies a narkoman, který
prodával drogy v Kalifornii, tam přišel k soudu, ale
uprchl od soudu. Pak se usadil vedle svých rodičů na
Floridě. Galka říká, že byli oddáni. Tchýně letěla na
návštěvu a říká:
- Žijí v bažinách. Mezi hady a krokodýly. Galka pěs-
tuje kozy a chodí v gumových botách, po kolena v hnoji.
Unavená svým životem americké Carmen, Galka se
chtěla usadit a mít děti. Ale vznikla malá obtíž. Tchýně
- 311 -
říká, že je to proto, že Galka měla hromadu abortů. A
možná i vinou narkotik, které působí na genetiku. V
důsledku toho, když došlo k dělání dětí, na třetím měsíci
- byl potrat.
Zde musím říct, jaký je rozdíl mezi potratem a mrt-
vým novorozencem. Pokud je v sedmém měsíci - říká se
narozené mrtvé dítě. Pokud je třetí měsíc - to se nazývá
potrat. V podstatě je to to samé - děloha nedrží plod.
Naše Carmen otěhotněla podruhé - a opět potrat.
Potřetí jakmile Galka počala, okamžitě skočila do letadla
a letěla za svou matkou. Lehla a nevstává. Evgenie Palna
jí nosí všechno do postele.
Ale ani to nepomohlo. Ve třetím měsíci - třetí potrat.
Galka sama mi řekla, že měla tři nechtěné potraty.
Ale kolikrát si je zvolila sama, to nevím. Ale co vím, je
to, že stejný příběh byl u... Stalina a Hitlera. Stalinova
matka původně měla třikrát mrtvě narozené dítě, Stalin
byl čtvrtý a jediný, kdo přežil. Hitlerova matka, Clara,
měla jedno mrtvě narozený dítě, tři děti zemřely v útlém
věku, jedna dcera Ida byla idiotka, a druhá dcera Paula
polo-idiotka. Vidíte, odkud se berou takoví ďáblové, jako
Stalin a Hitler. To je také vyšší společnost. Výše už
nejde.
Když ženy jako Galka, nemohou otěhotnit od man-
žela, vědí, o co jde. Pak stačí otěhotnět s jinými muži.

- 312 -
Odtud populární výraz na... dojet do ráje. A hlas lidu -
hlas Boží.
V dnešní době Galka žije na Floridě. Galkin manžel
Peter nepracuje, ale staví loď, na které se chystá cestovat
po celém světě, a myslím, prodávat drogy. Galka také
nepracuje. Z čeho oba žijí - je neznámo.
Tchýně říká, že oni dělají nějaké korálky a prodávají
je. Ale to je další nesmysl. Humbuk. Kdysi drogový
dealeři Galka s Bobíkem taky brebtali, že prodávají
jakési barevné šátky.
Nakonec, s velkými obtížemi, není známo jak, Galka
porodila dceru Alexandru. Nyní tchyně občas někdy letí
k Galce hlídat dítě. Galka pak nasedne do letadla a letí
bůhví kam. Na měsíc nebo dva. Neznámo kam a proč.
Opět za drogami - do Kolumbie nebo do Indonésie? A
proč rodiče Petera, kteří žijí v blízko nich, nechtějí se
starat o svou vnučku? Nechtějí se zapojit do špinavé
práce?
A ještě je podezřelé to, že po návratu od Galky u
tchýně se objevily osobní peníze, špatné peníze, i když
žije z maličké penze. Dokonce chce dát postavit pěkný
pomník mrtvému manželu, kterého zahnala do hrobu.
Ona chce dokonce pomník pro dva a chce být pohřbena
vedle svého manžela. Ačkoli její manžel před svou smrtí
veřejně proklel ji a všechny její děti. Toto prokletí se
splnilo.
- 313 -
 Proto na základě výše uvedeného, myslím, že moje
švagrová Galka sedí ve vězení v Indonésii. Její sestra
Milka je samozřejmě v rozpacích, že má jednu sestru ve
vězení, a druhou v blázinci, tou je moje ex-manželka
Kissa. A proto Milka vypráví báchorky o vysoké společ-
nosti.
A proto nebožtík manžel před smrtí proklel veřejně
moji tchýni a všechny její děti. Jak vidíte, prokletí se
vyplnilo. Jenomže to vše vidíš příliš pozdě, až mnoho let
potom. Proto také bohoslovci praví, že ďáble přicháží
neslyšnými kroky, že ďábel degenerace jedná v temnotě,
z pozadí a obráceně.
Kdysi v dětství, je to už dávno-předávno, četl jsem
povídku Čechova nebo Zoščenka nazvanou „Rodinné
album“. Tam nějaký chytrák chtěl si pořídit rodinné
album, šel tedy na bazar a koupil si nádherný sametový
album s mnoha fotografiemi. Položil jej doma na viditel-
ném místě a ukazoval všem známým. Výsledkem bylo,
že všichni známí přestali k němu chodit.
Tehdy se podíval, co je psáno na rubu těch fotografií.
A vidí, že jsou to samí zloději, bandité, lupiči a prosti-
tutky, které hledala policie. Zkrátka, byl to album z
policejní stanice, v kterém se nacházeli všichni hledaní
lumpové z daného kraje.
Tak to zřejmě dopadne také s mým rodinným albu-
mem. Ale co můžu dělat? Nic. Pokud chcete, zavolejte
- 314 -
Milce a zeptejte se jí na podrobnosti. Její číslo do práce v
Manhatteně: (212) 210-2247. Svoji adresu domů i telefon
skrývá. Ona si myslí, že já bych nejraději je všechny
postřílel. To ji jen mučí její špatné svědomí. Chodí do
kostela a modlí se: „Pane, zachraň nás a smiluj se, Pane,
zachraň nás a smiluj se.“ Ale Pán Bůh čekádlouhou dobu
- a když bije, tak to bolí.
6. června 2002, New York.

- 315 -
 Kapitola 14: Arabská pohádka
Jede muž v moskevském metru a nadává hlasitě: „Ech,
mať tvoju peremať!“ Nepřekládám to, protože česky by
to byla sprosťárna stylu „Jdi do Prčic“ nebo „Neházej
drahokamy svini“ a ještě hůř. Přičemž za svini nepoklá-
dám manželku ani tchýni, ale skutečnou svini.
Tak mu lidé domlouvají: „Občane, buďte slušný, jsou
tu ženy a děti!“ Muž tedy chvíli mlčí, ale pak znovu:
„Ech, mať tvoju peremať!“
Tehdy pozvou milicionáře. Muž kývne na policistu
prstem a pak mu šeptá něco do ucha. Ten se obrátí na
celý vagon a řekne: „Ech, mať tvoju peremať!“
- Soudruhu milicionáři, co je s vámi... zbláznil jste
se? - bouří se cestující.
- A vy víte co? - říká policista. - Žena mu porodila
černouška!
V tu chvíli se ozve celý vagon chórem: „Ech, mať
tvoju peremať!“
***
Něco podobného se stalo s mou ženou. Nahradila mne
arabátkem. Ale v tom by nebyl problém: arabátko byl
okouzlující arabáček. Ale to, co bylo potom... Ech, kurva
mať peremať!

- 316 -
 Jako obvykle, to všechno začalo hloupostí. Kuchyně
je v našem bytě nejlepší místnost, největší, nejsvětlejší a
nejteplejší. Takže moje žena Kissa píše doktorskou diser-
tační práci ne jen tak někde, ale v kuchyni. Obložila se
vůkolem knihami všech druhů a prokusuje se žulou věd.
Svoji disertaci píše takto: jednu větu z jedné knihy, dru-
hou větu z druhé knihy a třetí větu z třetí knihy. Opisovat
cizí myšlenky v celku se bojí, tak je opisuje po kousíč-
kách. Je to práce pekelná. Dostáváme cosi jako americ-
kou deku, patchwork.
Zašel jsem tak nějak do kuchyně, ale moje Kissa
položila hlavu na své knihy a povídá: „Gríšo, já už nemů-
žu... Vykašlu se na to...“
- Kisso, vždyť jsi se s tím dřela už deset let. A 90%
práce je hotovo. Zbývá jen 10%. Zaber ještě trochu!
Nevzdávej to! - A pohladil jsem ji po hlavě, jak povzbu-
zují dítě.
Tématem její diplomové práce byli „Akmeisté: Ach-
matovová, Gumilev, Mandelstam.“
- Kisso, ty bys měla psát podle mé linie - říkám.
Jenže moje linie, to je psychopatologie. A po mojí linii
moje Kissa nikdy nepůjde. Jenže bez psychopatologie
nelze pochopit ty akmeisty a je zbytečné psát o nich
diplomovou práci. Přesto Kissa několik měsíců ještě
funěla a psala.

- 317 -
 Tři měsíce později zacházím do kuchyně a vidím
následující obrázek: Kissa znovu položila hlavu na své
knihy a povídá:
- Gríšo, já nemůžu... Praštím s tím...
- Kisso, vždyť už jsi napsala 95%. Už jen 5%! Nechat
toho teď - to by byl zločin!
- Nemůžu - trvá na svém, bez pěti minut doktorka
ruského jazyka a literatury.
Co dělat? Už jsme spolu prožili 20 let - a svoji ženu
znám. Je to těžká masochistka. Masochisté hledají štěstí
v neštěstí. Jak ji povzbudit, aby dotáhla do konce těch
5%? Více než cokoliv jiného, chce mít dítě. Ať se děje co
se děje, nutno pomoci člověku...
- Kisso, dokonči disertaci - a já ti udělám dítě - mlu-
vím k ní. A cítím se jako kozák, kterému říkají: „Trp
kozáče - atamanem budeš!“.
A tento recept proti masochismu zabral. Kissa napjala
svaly a obdržela diplom amerického PhD, což je ame-
rický doktor filosofie, ale rusky to je odborný učitel
ruského jazyka prvních tříd americké colledge. Práce
nijak úmorná.
Tou dobou, v roce 1970, vyšla moje knížka „Kníže
tohoto světa“ o ďáblu a jeho nohsledech.
- Grigorij Petrovič, jak jste se to všechno uhodl? -
Ptají se mě čtenáři.

- 318 -
 - Tak dobrá, já se vám přiznám, - odpovídám. - Moje
žena je doktor ruského jazyka a literatury. Tak víte, to
ona napsala tuto knížku. A já jen tak po straně jsem se
přihřál.
Avšak vtipy stranou, slib jsem musel zaplatit. A začal
jsem jí dělat dítě, které jsem předtím nechtěl, ze strachu
ze špatné dědičnosti v její rodině. Takové věci jsou vždy
skryté, dozvídáš se o nich až hodně později. Teologové
píšou o tom, že ďábel přichází nehlučnými kroky.
Zkrátka, dělám své manželce dítě, ale po celý rok se
nic nedaří. Nakonec, ona připouští, že jak se zdá, začala
menopauza, kdy menstruace postupně přestává. Jenomže
u ní už před 18 lety byla nepravidelná menstruace, což
přede mnou skrývala. A skrývala ještě mnoho dalších
věcí. Jenže muži neradi strkají nos do těchto záležitostí.
Normální menopauza je u žen ve věku mezi 45 a 55
let. Pouze 4% žen má menopauzi před 40. rokem. U mojí
Kissy to začalo v 38! Nakonec, o rok později s velkými
obtížemi přece jen otěhotněla. Šli jsme do nemocnice,
říkají - těhotenství. Jenže ji bolí břicho. Šla do jiné
nemocnice - a oni říkají, že je to těhotenství. Měla by
skákat radostí. Ale břicho bolí víc a víc. A ukázalo se, že
měla nějaký druh špatného těhotenství a hnisavý zánět
dělohy. Tady ani čert ví, co s ní je.
Díky Bohu, naši dobří známí Kudaševi přišli a vzali
Kissu k nim. Žili v Sea-Cliff, to je taková „ruská ves-
- 319 -
nice“ 25 mil od New Yorku. Už 20 let jsme jezdívali na
víkend zaplavat si do Sea-Cliff, a večer jsme často zajeli
se podívat ke Kudaševým. Milí lidé. Půl roku Kissa
ležela v posteli u Kudaševých, kde ji léčil dr. Istok, který
žil nedaleko. Lila Kudaševá jí vařila rýžový vývar a
nosila Kisse do postele. Samozřejmě, že jsem byl velmi
vděčný Kudaševým.
V každém domě mají své problémy. Kudaševi měli
17-letou dceru Tomočku, hippies a narkomanku-heroin-
manku, a 15-letého syna Nicka, který byl trochu blbec,
debil, chodil do speciální školy pro mentálně postižené.
A to navzdory skutečnosti, že Aljoša Kudašev je sku-
tečný kníže Kudashev.
Kissa se vrátila domů hubená a zlá: lékaři řekl, že už
nemůže mít děti. Jiná žena by se smířila se svým osudem.
Ale Kissa nezpacifikovala. Kromě toho, vymývali jí
mozek různí dobří přátelé. A moje tchýně ji učila, jak žít.
Jednou Kissa připravila dobrou večeři ze smažené
ryby, a pak prohlásila:
- Chci adoptovat dítě. A toho já se nikdy nevzdám!
Co dělat? Vidím, že záležitost je vážná a přemlouvat
ji nepovede k ničemu. Zkusme si o tom klidně promluvit.
Pro mě je to něco nového a zcela neznámého. Nikdy mi
nic podobného do hlavy nepřišlo. Vzít si cizí dítě? Proč
ne, je zoufalá, ale nutno si to rozmyslet...

- 320 -
 - Kisso, normální dítě najdeš pouze v době velké
války nebo hladomoru, když je mnoho sirotků. A v nor-
málních časech? Kdo se zbavuje dítěte? Dostaneš syna
zloděje a prostitutky, alkoholika a narkomana, nebo něco
takového. Takže, pokud opravdu chceš... dobrá... Hledej,
ale buď opatrná...
Brzy nato jsem četl v časopisunásledující případ
dítěte z agentury pro adoptivní děti: Matka dítěte už 25
roků sedí v blázinci. Ve 40 se stala těhotná. Kdo je otec -
není neznámo. Zřejmě pacient z psychiatrické léčebny.
Ale dítě je - na první pohled - normální. V takovém
případě, podle zákona, adoptivním rodičům neřeknou,
kdo jsou skuteční rodiče dítěte. Dělá se to kvůli ochraně
„práv dítěte.“35
Ukazuji to Kisse a povídám: „Dej pozor, aby ti ne-
podstrčili takové dítě.“
- Zkrátka ty nechceš děti, - syčí americká PhD.
Abych mohl přistoupit k problému racionálně, zavedl
jsem ve své kartotéce speciální položku „o adopci dětí“,
do které přináším všelijaké informace k tomuto tématu.
No, například: „Ve Spojených státech, je od 3 do 5 mili-
onů adoptovaných dětí. Z celkem 45 milionů dětí, to je
okolo 10%“ („Time“ z 24.6.1974).
A tady je další: „V roce 1962 ve Spojených státech za
rok bylo k dispozici 121.000 dětí k adoptování, ale 4 krát
35
Článek z „New York Times Store“ z 23.08.1964, s.48
- 321 -
více lidí, kteří chtěli adoptovat. Jenomže většina kandi-
dátů k adopci jsou černé děti, které nikdo nechce.“
Mezitím, Kissa kontaktovala matku Julianu, která
vede dětský útulek v Chile. Matka Juliana poslala Kisse
celou hromadu fotek svých dětí, aby bylo z čeho vybírat.
Děti, samozřejmě, jsou čilské. Já ukazuji prstem na
hezounkou pětiletou holčičku a povídám: „No, tak si
vezmi tuhle.“ Ale Kissa schovává za zády průvodní
dopis. V něm se píše, že její otec zabil její matku a je ve
vězení. Je možné, že táta je lupič a máma prostitutka.
Jinak, proč jí podřízl krk?
Z mé kartotéky: „V USA 3,5 milionu lidí nemůže mít
děti, z nichž 1 milion se pokouší dostat děti do pěstoun-
ské péče. Existuje 125.000 postižených dětí, které nikdo
nechce. Darebáci, lékaři a právníci berou 10.000 dolarů
za bílé adoptivní dítě... V oficiální státní agentuře je
čekací doba 5-7 let!!“36
Ve dvacátých létech minulého století, mně bylo asi
10 let a v Sovětském svazu dávali v kinech americké
filmy s účastí velikých hvězd filmového plátna - Fair-
banks Douglas a Mary Pickfordová. Pro fanoušky to byli
ideální mužové a ženy, jako Adam a Eva, modlili se za
ně. A víte, co říká moje kartotéka? Božská Mary Pickford
byla neplodná a měla dvě adoptované děti. Zemřela ve
věku 86, a zůstalo po ní 9 milionů dolarů. Ale na své dvě
36
TV kanál 13, od 9 do 10:00 večer, 26.11.1980
- 322 -
adoptované děti hodila pár grošů - 50 tisíc dolarů kaž-
dému.37 Zdá se, že děti byly takové, že matka na ně
plivla.
Kissa a Lily Kudaševá šly do sirotčince Sv. Kryštofa
v Sea Cliff, ale tam byla jen směs černochů s židy, a
většina z nich má různé vady. Na pláži v Sea Cliff běhá
takový polo-černoušek se jménem Davídek, který také
byl defektní.
A pokud vás nebaví číst o černoušcích, zde máte pří-
klad z klasické literatury. Vezměte slavný román Victora
Huga, „Notre Dame de Paris“, tedy Chrám matky boží v
Paříži. Hlavní postava - Quasimodo - hrbáč a hrozné
monstrum, vždyť to bylo nalezené dítě. Také adoptovaný.
Nebo tady je obrázek našeho rodného New Yorku.
Masový vrah David Berkowitz, nebo „syn Sama“, který
zabil více než 10 žen. On také byl adoptovaný. V roce
1976 jej soud prohlásil za nezodpovědného, tedy za
blázna.
V Rusku to není o nic lepší. Poručík Viktor Ilyin,
který v roce 1969 střílel na generálního tajemníka Brež-
něva, byl adoptované dítě. Měl mánii reformismu, a
potom 18 let seděl v blázinci.38
Rychleji se to řekne, než se dílo podaří. Po hledání po
celé Americe, a ne a ne najít něco vhodného, moje Kissa
37
„Naša strana,“ 27.7.79
38
NRS z 05.11.90
- 323 -
začala hledat po celém širém světě - hledá pro mne
synečka. A hle, co si nevymyslela:
- Gríšo, ty jsi žil v Německu, ty znáš Němce. Sleť do
Německa a udělej dítě nějaké Němce. A já to dítě adop-
tuju.
- Ne, - řekl jsem. - Tato kombinace mi nesvědčí.
Nakonec, po mnoha obtížích, problémech a skandá-
lech, na které nechci vzpomínat, Kissa koupila za 5.000
dolarů 5 měsíčního arabáčka z Bejrútu, hlavního města
Libanonu. Podle amerického a libanonského práva nákup
a prodej dětí je přísně zakázán. Ale zákony existují k
tomu, aby se obcházely. A dokonce i přede mnou Kissa
jasně skrývala, že toho klučinu koupila.
Dělá se to takto: Přichází matka s dítětem v náručí,
dále otec a místní kněz. Chlapci jsou od 3 do 10 tisíc, ale
holčičku lze koupit levněji, za 500 dolarů. Pak dohoda o
předání se sepíše legálně v kostele, samozřejmě bez
zmínky o penězích. Se všemi nutnými dokumenty a
pečetěmi. Kissa pokládá zabalené 5timěsíční dítě na moji
postel a říká:
- Podívej se!
- Co mohu vidět? - Říkám. - To uvidím pouze tehdy,
až vyroste.
Arabáček má dokumentů víc než já. Nádherný liba-
nonský pas s krásným libanonským cedrem na obálce.

- 324 -
Od narození se jmenoval Ibrahim Dalun. Ale jeho rodiče
jsou, zaprvé, nezvěstní, zadruhé, již zemřeli.
To se provádí za tím účelem, aby se předešlo kompli-
kacím v budoucnu, pokud matka změní svůj názor a chce
dítě zpět. A teď maličký Ibrahimka podle amerických
dokumentů se jmenuje Andrei Klimov. Tak jsem dostal
chlapečka jménem Andrej.
Kissa postavila do naší ložnice speciální děstskou
postýlku s vysokými stěnami. No, teď nebude v noci
odpočinku, myslím si, dítě bude brečet a mně nezbyde
nic jiného, než se přestěhovat na gauč do obývacího
pokoje. Uplyne týden, uplyne druhý, ale Andrei v noci
ani nepípnul. Plakat on nehodlá, jen samé úsměvy. A tak
celý měsíc.
Jednou ráno jsem se podíval na arabáčka a arabáček
se podíval na mě a přátelsky se usmál. Podal jsem mu
prst, ale on mě uchopil za prst a směje se. Natahuji k
němu druhý prst a vidím, že chce si se mnou hrát. A
směje se, jsem pro něj skutečný táta. Takový malý klíček
a už lecos chápe!
Externí zaměstnání Kissy jsou 2 dny v týdnu po dobu
4 hodin. Tyto dva dny zastupuji mámu: krmím Andrušku,
přebaluji ho a měním plínky. Jeho jídlo je: za prvé - teplé
mléko z láhve s cucáčkem, za druhé „formula“, to je
jakási americká kaše pro děti. Potom se Andruška oblízne
a usměje se na mě, jako by byl vděčný za jídlo.
- 325 -
 Jeho kůže je světlejší než moje. Hlavinka dobré
formy - a opět, jako moje. Tělíčko čisté. Dá se říct, že
dítě vypadá zdravé. A stále nádherný úsměv. Zdroj
světla. Kissa mi vyprávěla: „On se na mne tak usmál a
natáhl ke mně ruku... a proto jsem si ho vzala“. Nu dobrá,
uvidíme, co z něho bude. Trp kozáče, atamanem budeš!
Uplynuly tři měsíce. Musel jsem Andruškovi převléct
prostěradlo. Vytáhl jsem ho z postele s vysokou ohradou
a položil vedle na naší velkou postel. Zatímco jsem byl
zaneprázdněn s povlekem, uslyšel jsem za sebou: bu-u-
m! Otočím se, vidím, Andruša leží na podlaze - a nehýbe
se. Spadl z postele! Můj Bože, myslím, kluk se zabil -
srdce se mi snad zastavilo. Vzal jsem mrtvé dítě, přitiskl
k hrudi, chodil po bytě a nevěděl, co mám dělat.
A najednou „mrtvé“ dítě přišlo k životu a začalo pla-
kat. Bože, jak jsem byl rád: byl jen omráčen pádem. Ale
Andruška už nepláče, znovu se usmívá, jako by se nic
nestalo. Byl jsem tak šťastný, že jsem ho políbil na obě
tváře. Tak malinký arabáček si vybojoval srdce svého
nového táty.
Myslel jsem, že tím, že dostala dítě, Kissa se uklidní
bude mitrochu vděčná, že jsem souhlasil s adopcí dítěte,
a dokonce s adopcí arabátka. Jako v arabské pohádce!
Ale místo toho, byl to začátek takových podivností, že se
ani nedá pochopit, o co jde.

- 326 -
 Vozíme Andrušku v kočárku na procházku. Nějaká
americká dáma se podívala do kočáru, a řekla: „O-o, to je
celý tatínek“. A tady moje Kissa jednala podivně: místo
toho, aby jí poděkovala za kompliment, vykřikla vzru-
šeně: „To není jeho dítě, to je moje dítě.“ Američanka
bázlivě pohlédla na Kissu jak na blázna a pospíchala
pryč.
Nepostřehnutelně začaly i všelijaké jiné zvláštnosti.
Jednou Kissa se se mnou přela o některé hloupé věci, a
pak začala hystericky na mě řvát:
- Oh ty prokletý chlape...
- Kisso, utiš se, - řekl jsem. - To nejsem já, kdo tě
proklel. Tebe proklel tvůj otec předtím, než zemřel.
Veřejně. Proklel tvou matku a všechny její děti. Mně to
potom lidi vyprávěli. Myslíš, že z toho mám velké potě-
šení?
Ale Andruška se na nás dívá a usmívá se.
V létě roku 1976 odjela Kissa s dítětem do Sea-Cliff
k moři na chatu, a já tam jezdil o víkendech. Narodil se
Andruška 15. května 1975. Ve věku 13 měsíců začal
chodit: pevně se držel mého prstu a učinil první kroky.
Dalši měsíc začal mluvit, nejprve „máma“, o něco poz-
ději i „pápa“. Sleduji, jak děcko roste rychle, a jsem
velmi potěšen a šťastný.
Díky bohu, byly mé obavy byly zbytečné. Dítě se zdá
být normální a hodné. Ale zato s Kissou začínají kompli-
- 327 -
kace. Nyní pracuje nejen svých 8 hodin v Kolumbia
University, ale ještě trošku v Revlonu. To je veliká kos-
metická firma, která se snaží obchodovat s Moskvou, a
Kissa tam jezdí jako překladatelka. Točí se tam mezi
všelijakými papaláši. Jednoho dne jdeme všichni tři po
Sea-Cliffu, Kissa o něčem přemýšlí a přemýšli, a pak
zasněně povídá:
- Johnova žena se rozvedla s Johnem a vzala si milio-
náře...
- Oh, tak o takových věcech sníš, - řekl jsem. - And-
ruško, tvoje máma je hloupá.
Ale Kissa nejen mluví, ale také dělá hlouposti.
Najednou začala mi odpírat sex a předstírala, že je jí to
nepříjemné. A nepochopíte, co s ní je. Jakoby kobyle
spadly otěže pod ocas. Ale vždyť 20 let byla velmi dob-
rou ženou.
K dispozici je anekdota. Jeden Gruzínec prosí svého
zkušeného přítele, „Poslyš, najdi mi takovou ženu, aby na
ulici vypadala jako šlechtična, doma aby byla šetrná
hospodyně, ale v posteli - jako prostitutka.“ Pak se setkají
po roce, a Gruzínec povídá: „Kaco, ty jsi vše popletl.
Moje žena se na ulici chová jako prostitutka. Doma jako
šlechtična - nedělá nic. A v posteli je jako hospodyně -
když chce, dá, když nechce, nedá“.
Vyprávěl jsem tuto anekdotu Kisse a zeptal se:
- Poslyš, co se s tebou děje?
- 328 -
 Kissa se rozvalila v křesle jako šlechtična a povídá:
- Já chci adoptovat tři děti!
- Proč jsi mi to neřekla dříve, když jsi prosila jen
jedno dítě?
- Chuť přichází s jídlem, - říká drze.
To bylo v srpnu. V září, Kissa se vrátila domů do
New Yorku. Brzy vozíme Andrušku na vozíčku, a Kissa
si stěžuje:
- Už celý měsíc nemůžu v noci spát.
- Čím to je?
- Ale chci Andrušku dát...
- Dát komu?
- Nějakým Arabům. Je jich tu plno v okolí.
- A proč?
- Protože vyroste, a bude vypadat jako Arab nebo
Portorikán.
- Na co jsi myslila, když jsi brala arabáčka? Že bude
vypadat jako Eskymák? Ostatně, on vypadá jako já. A já
ho nebudu nikomu dávat. Takže, na takový nápad zapo-
meň.
Dívám se na dítě ve vozíku a říkám, „Andruško, tvoji
mámu někomu dáme a budeme žít spolu. Chceš?“
Andruška se usmívá, jako by se mnou souhlasil.
Zpočátku jsem se bál, že 5-timěsíční Andruška nene-
chá mě spát. Ale teď ne dítě, ale Kissa mě nenechává
spát. Několikrát za noc mě budí: „Gríšo, ty chrápeš! Otoč
- 329 -
se na druhý bok!“. A celou noc se točím ve všech smě-
rech. 20 let nic takového se nedělo. A teď, novinka...
Opět ničemu nerozumím.
Kissa křtila Andrušku v kostele otce Mitrofana v Sea
Cliff. A Lily Kudaševou vybrala za křestní matku And-
ruškovi, je tedy i mojí kmotrou. Jenomže tato kmotra na
mne jaksi divně hledí. Jakmile začaly hádky s mojí man-
želkou, Lila se okamžitě stavěla na straně Kissy. Ale
nebudeme se vzdalovat od naší arabské pohádky.
Andruška roste a roste, již běhá po celém našem bytě,
není s ním žádný problém. Ale s Kissou je plno nových
problémů: najednou mi povídá, že mne už 10 roků nená-
vidí a chce se rozvést. A to jí radí kmotra Lila.
- Kisso, podívej se na kalendář, - říkám. - Vidíš, dnes
je 31. října, svátek Halloween, to je svátek všech zlých
sil! - a obracím se na malého chlapce: - Andruško, naše
máma se zbláznila!
Nejprve kmotra Lila radila Kisse se mnou se rozvést
a žít v jejím domě. Potom kmotra Lila přesvědčila Kissu
koupit dům v Sea Cliffu. A Kissa mi ohlašuje, že se bude
stěhovat do Sea Cliffu.
- Stěhovat se můžeš, ale já zůstanu tady - říkám. - Ty
dobře víš, jak končívají rozvody v Americe: muže vyha-
zují z domu na ulici. Podle amerických zákonů muž je
vždycky okraden. Nechci na stará kolena se ocitnout na
ulici s kufrem v ruce.
- 330 -
 Kissa jedná velmi zvláštně. Jednou chce tři adopto-
vané děti, jindy chce vydat Andrušku, kterého sehnala s
takovými obtížemi. A nyní také mi vyhrožuje rozvodem.
Zdá se, že musím být opatrný. Jak se říká, jeď potichu,
dojedeš dál.
Na počátku roku 1977 řekla Kissa, že dítě potřebuje
čerstvý vzduch, vzala Andrušku a odstěhovala se do Sea
Cliffu, blízko ke kmotře Lile. Zůstal jsem v našem rod-
ném New Yorku, a píšu si své „Protokoly sovětských
mudrců“.
Literární kritici říkají, že kreativita vyžaduje zažít
nějaké dráždící chvíle. Podobně, jako když do obyčejné
ústřice vnikne zrnko písku a dráždí ji, výsledkem je perla.
Mohu-li věřit těmto „vědátorům“, já mám za sebou tolik
nepříjemných dráždidel, že bych mohl být rýžovištěm
literárních pokladů.
Když Kissa celých 10 let dělala svůj doktorát z ruské
literatury, také jsem se podíval do jejích knih. Literatura
zná takový speciální trik - proud vědomí. Například,
střelili vojáka a ten, když umírá, před ním probíhá celý
jeho život. Ale mně takový trik udělala moje vlastní žena.
Volá mi z Sea Cliffu a oznamuje:
- Všem říkám: „S Gríšou nemohu žít, protože on kaž-
dého pokládá za degeneráta. I mne pokládá za degene-
rátku - A TEBE TAKY!“

- 331 -
 Výsledkem bylo, že znepřátelila mne se všemi našimi
známými, v čemž hlavní roli hrála kmotra Lila, která má
dvě defektní děti. A Kissa mi volá a raduje se:
- Vidíš, celý Sea Cliff ti vyhlásil bojkot! Mira Jodko
říká, že ti oči vyškrábe. Tak radši do Sea Cliffu víc už
nejezdi!
Nicméně, o měsíc později zvoní, - musím jet do
práce, a nemám komu svěřit Andrušku... Tak přijeď na
pár dní...
Přijel jsem. Kissa se na mě dívá jako vlk, ale And-
ruška mne poznal a raduje se.
Všechno jde obráceně: Arabátko mne miluje, žena
mne nenávidí. A proto bohoslovci říkají, že ďábel dělá
vše ve tmě, zezadu a obráceně. Večer, když jsem uložil
dítě spát, říkám:
- Kisso, co je s tebou? Vždyť jsi 20 let byla velmi
milý člověk!
- Dřív jsem byla blbá, - odpovídá mi americká dok-
torka filozofie. - A teď už nejsem hloupá.
- Tak v čem je problém?
- Ty jsi nemocný nebo hnusný - říká Kissa. A hned na
to celá sprcha obvinění:
- Dárky jsi mi nedával!
- Kisso, vždyť máš zlatých šperků víc, než kterákoliv
z našich známých.
- Nevodil jsi mne do restaurací!
- 332 -
 - To není pravda!
- Kytky jsi mi nenosil!
- To také není pravda.
Ale obvinění pršely na mě jako z kulometu. Hlava a
jazykem jí fungují rychle a sebejistě. Ale jednostranně.
Tu máte PhD, doktorku filosofie. Hoře z rozumu.
Od té doby jsme žili, jak se říká, ve dvou domech.
Každý měsíc, Kissa mi volá a žádá, abych k ní přijel na
dva nebo tři dny dělat baby-sitting, dohlížet na Andrušku.
Koupila mu spoustu hraček, které v kostele levně vypro-
dávají - 10-15 centů za hračku. A Andruška si hraje sám.
A já sedím u něj a čtu. Hotové rodinné štěstí. Dokud se
nevrátí Kissa domů. Pak spustí nadávky. Ale já žiju podle
principu: trp kozáče, budeš atamanem.
15. května 1977 Andruškovi byly dva roky a on už
brebentí v ruštině. A já se na něj dívám a myslím: „Oh,
uděláme z arabáčka ruského člověka.“
Žijeme takto: Kissa má velikou o 50% širší postel, do
rohu pokoje postavila Andruščinu postýlku s vysokými
čely i bočnicemi. A na vrcholu zařídila celou iko-
nostásu... Já jsem si postavil normální postel do vedlejší
místnosti. Ale pak zábavné věci začaly.
V noci Andruška vylézá ze své postele s vysokými
stěnami. Ale nejde spát do postele k mámě, která spí
vedle velké posteli. On potmě tápe po chodbě do vedlejší
místnosti a leze k tátovi pod deku. Ráno se probouzím a
- 333 -
hřeje mne synáček, mezi zdí a mnou. A tak každou noc.
Instinkt chlapce táhne jej ne k mámě, ale k tátovi.
Pozorně sleduji duši dítěte: je to dobrý chlapec.
Kissa si opatřila kočku. Kočka je dobrá, laskavá. Ale
spát nechodí kočka ke Kisse, která ji krmí, a ke mně.
Ráno se budím, vpravo spí Andruška, a v levo na na dece
kočka.
Nakonec to Kissa nevydržela a povídá:
- A já u tebe mohu spát?
„Ale pak mi budeš celý den říkat nepříjemnosti,“ -
myslím si a říkám:
- Kde budeš spát? Napravo mám Andrušku, nalevo
kočku.
- Ano, budu ležet na koberci, na podlaze...
- Abys nastydla. To za to nestojí.
Někdy do Sea Cliff přijede tchýně. Tehdy celý den
slyším jediné: „Andruško, dej babičce pusinku!“ nebo
„Andruško, dej mamince pusinku!“. Namísto toho, aby
políbily dítě, chtějí, aby je dítě líbalo. Samy nejsou
schopny milovat, chtějí lásku od dítěte. Mezitím do dvora
přibíhá sousedův pes. Pes zvedl ocas a Andruška líbá psa
pod chvost.
Kissa stojí vedle. Povídám jí: „Vy jste kluka tak
zblbly vašimi polibky, že on teď líbá psí zadek. Podob-
nost s babiččinými rty čistě náhodná.“

- 334 -
 Nakonec jsem zavolal Aramovi. To je docela
upřímný a příjemný Armén, s nímž tchýně žila na hro-
mádce nějakých 20 let, zatímco jeho manželka seděla 20
let v blázinci. Takže Aram v těchto záležitostech musí
být specialistou. Rozhodl jsem se s ním poradit:
- Aram Michajlovič, řekněte mi, jak vaše manželka
přišla o rozum - najednou nebo postupně?
- Postupně - odpovědnost Aram. - Během 7 let. Bylo
to zřejmá klimakterická porucha.
A já beru tužku a zapisuji si to. Začalo to v jejích 50
let, po menopauze. V roce 1949 a velmi nepozorovaně. A
teprve 7 let později, v roce 1956, Aram ji dal do blázince.
- Aram Michajlovič, a jaké jsou příznaky?
- Hlavním příznakem - chorobné nepřátelství vůči
manželovi. Manžel se stávánepřítelem číslo jedna. A před
tím jsme žili 30 letech velmi dobře.
Slyšel jsem totéž od ostatních. Klimakterická psy-
chóza, nebo mánie, je vždy namířena proti manželovi.
První věcí, co taková bláznivá žena dělá - uteče od man-
žela. V lepším případě. V horším případě manžel cítí
takovou hanbu a potupu, že někdy dochází ke rvačce, a
někdy až k vraždě nebo sebevraždě.
Aram vypráví, jak jeho manželka ztrácela rozum.
Jednou spal a zdálo se mu, že prší. Budí se a vidí, že nad
ním stojí jeho žena a posypává ho solí z velkého balíku.
„Ljubočko, co to děláš?“ - ptá se Aram. „Chci tě zaříz-
- 335 -
nout a abys nesmrděl, tak tě napřed solím“, - vysvětluje
Ljuba.
Nebo koupila Ljubočka najednou 5 párů drahých
dámských střevíčků značky „Adler“, přinesla je domů,
dala je do velkého kastrolu a začala je vařit. „Ljubočko,
proč to děláš?“ - ptá se Aram. „Vždyť smrdí, tak je
musím nejdřív vyvařit“, - odpovídá Ljuba.
Aram usmažil vejce, dal na talíře na stůl. A Ljuba
okamžitě popadla talíře, vyměnila jejich místa a řekla:
„Já vím, že chceš mě otrávit! Ale já nejsem takový hlu-
pák.“
Aram čistí byt vyssavačem. Ale Ljuba vytrhne šňůru
ze zásubky a povídá s úsměvem: „Já vím, že mne chceš
vcucnout do vyssavače! Ale já nejsem tak blbá“.
Aram koupil budík. Ale Ljuba vyhodila budík oknem
a směje se: „Přinesl jsi bombu, abys mě vyhodil do
povětří. Ale já nejsem takový blázen“.
Nakonec jedné noci Ljuba přišla do ložnice s břitvou
a oznámila Aramovi, že mu uřízne penis. Tehdy Aram
dostal skutečně strach a předal Ljubu blázinci.
Potom Aram vypravuje, že jeho manželka sedí, nebo
spíš nyní už leží v blázinci Kridmor. Je mu přes 80 a jí
77. Ona je nejen úplně šílená, ale úplně paralyzovaná.
Leží v posteli a podělává se. Manžela nepoznává. Ne-
může sama ani jíst, Aram ji krmí lžící. Ale Aramovi je
samotnému smutno a téměř každý den se trmácí autobu-
- 336 -
sem - 4 hodiny tam a zpět - za svou Ljubočkou. Šťastná
rodina!
Takže, mám atraktivní vyhlídky. Aramova manželka
se zbláznila během 7 let, a moje jde po této cestě už 3
roky. Jestliže nakonec moje Kissa přijde rovněž do bláz-
nice, zůstanu na stará kolena s malým dítětem. Jenže
chlapeček je to okouzlující. A já ho nikomu nedám. Však
to nějak společně přežijem. Jako ten kozák v Lakewo-
odu...
U mé tchýně žila v podnájmu jedna mazaná stařenka,
která ve stáří se provdala za starého kozáka v Lakewo-
odu. Ten kozák měl pěkný dům a desetiletého adoptova-
ného syna. První den prožili dobře, ale druhý den nalovil
kozák ryby a povídá své ženě: „Očisti je!“ Ale ta ze sebe
dělá velkou dámu a prohlašuje:
- Já nemám své vzdělání na to, abych škrabala ryby.
Sám si je lovil, tak si je sám čisti.
- Tak si seber svoje drobné mince a jdi, odkud jsi při-
šla, - řekl kozák.
Ale nevěsta zná americké zákony a zvolá:
- Já od tebe dům vysoudím. Tvůj dům bude můj dům!
- Ach tak, - řekl kozák. - Můj barák je zapsán na
mého syna. A ty, stará děvko, buď sama vypadni, nebo tě
popadnu za vlasy a vyhodím.

- 337 -
 A tak se rafinovaná nevěsta vrátila do své díry u mé
tchýně. Ostatně, u mé tchýně, která pronajímala 3 pokoje,
pouze takoví lidé žili. Vrána k vráně sedá.
Kissa mi oznamuje, že Aram a tchýně se rozešli. Ale
ve skutečnosti to bylo takto: Aramovu ženu z azylu
poslali pokusně domů k Aramovi. Tehdy Aram řekl mé
tchýni: „Teď, Eugenia Palna, se starejte o moji ženu“.
„Já se mám starat o bláznivou ženskou?!“ - zaúpěla
moje tchýně. Nevydržela to a uprchla. Ale je možné, že ji
Aram jen vyhnal.
Tak či onak, po mém telefonátu Aramovi, Aram
okamžitě volal mé tchýni, která okamžitě volala své
dceři. Tahle banda degenerátů drží pohromadě jako
mafia, jako odborový svaz. Od té doby moje Kissa šílí
ještě více. Já jí chci pomoci, ale ona už učí Andrušku:
„Táta je zlý. Táta je špatný!“
Příští číslo cirkusového programu: moje Kissa řekla,
že mne tak nenávidí, že nechce více nosit moje jméno a
vezme si své dívčí jméno - Majkovskaja. A tchýně syčí,
že to já jsem její dcerku připravil o rozum, že je to
všechno moje vina. Vlastně se ozývá její nečisté svě-
domí, a proto svaluje veškerou vinu na ostatní.
V roce 1970, když vyšla v ruštině moje knížka
„Kníže tohoto světa“, tchýně okamžitě volá mojí Kisse:

- 338 -
 - Co je to? Všichni známí mluví o Gríšově knize, jen
já sedím jako blbá a nic nevím. Ať mi Gríša dá tu knihu.
A s pěkným věnováním!
Gogol napsal, že v Kyjevě každá prodavačka na trhu
je čarodějnice. A moje tchýně je také z Kyjeva a také je
čarodějnice. Bohužel jsem to zjistil až příliš pozdě.
A moje Kissa prosí: „Gríšo, dej mámě knížku!“ Ale
já už vím, že moje tchýně je čarodějnice, tak říkám: „Ta
knížka se jí nebude líbit. Tak proč bych jí dával knížku,
navíc s věnováním, aby pak na ni plivala? Ne!“
Tchýně stále zvoní a zvoní. Přímo telefonní saturace.
Manželka stále prosí a prosí. Tak jsem jí řekl:
- Když chceš, tak ji daruj knížku sama. Sama ji pode-
piš. Vždyť jsi teď doktorka ruské literatury.
Nakonec to žena udělala. Pak přišla dlouhá odmlka.
Dělám si z ženy legraci:
- Jak to, že máma dříve telefon málem zablokovala a
teď je zticha, jako ryba?
Manželce to bylo nepříjemné, došlápla si na matku, ta
mi volá a říká: - Gríšo, musím se přiznat, že vaše knížka
se mi strašně nelíbila. Ach, jak se mi nelíbila! Dokonce
jsem šla speciálně za knězem Nikolajem Subbotinem,
abychom si společně zanadávali. Ale on mi řekl: „Ne,
moje milá, všechno to je pravda, jak je psáno!“ No, když
je to tak, s knězem se nemohu hádat.

- 339 -
 Reakce mé tchyně je docela typická. Tak reagují na
moje knihy lidé s nečistým svědomím. Odtud pochází
ruské podstatné jméno „nečisť“, tedy zlý duch.
15. května 1978 Andruškovi byly 3 roky, všude už
běhá, hraje s míčem a brebentí rusky. Rozhodl jsem se
udělat u Kissy zahrádku. Vzal jsem lopatu a zrýpal místo
pro zahradu. Andruška okamžitě vběhl do domu, přinesl
malou lopatičku a začal rýt zem vedle mě. Bože, jak to
dítě napodobuje tátu! Skvělej kluk!
Abych očistil pozemek pro zahradu, nosím dost těžké
kameny stranou. A maličký Andruša také tahá balvany.
Chlapík, radost se podívat!
V ruských pohádkách, nevím proč, hloupému se vždy
tak nějak daří. Napadá mě úryvek: „Babička měla tři
syny, starší byl chytrý, ten prostřední byl obyčejný, ten
nejmladší byl hloupý Janek...“
Ale právě tento hlupák, snad i blázen, měl štěstí:
chytil ptáka Ohniváka a vzal si za ženu princeznu. Tak to
dopadlo i s mojí Kissou: této psychicky choré hlupačce
přidělili krásné dítě. Ale co bude dál? Vždyť ona připra-
vila dítě o otce, který přichází jen jednou za měsíc. Ech,
trp kozáče, budeš atamanem.
Vedle zahrádky je veliký nepoužívaný záhon, oblo-
žený rozbitými cihlami, porostlý nějakým plevelem.
Rozhodl jsem se dát to do pořádku a nahradit rozbité
cihly kamením, které bylo navršeno na hromadě vedle
- 340 -
garáže. Pracujeme s Andruškou. Ze všech sil pomáhá
tátovi a vláčí balvany, veliké jako jeho hlava. Pracuje
seriózně. Potom přijíždí máma, podívá se na naši práci a
povídá:
- Nelíbí se mi to. Předělejte to, jak to bylo dřív. My
Andruškou pracujeme a klimaktická psychopatka, kandi-
dátka do cvokárny, nás komanduje. A co je nejzajíma-
vější, ona 20 let byla jako slunéčko sedmitečné, tichá,
klidná, krotká. Nyní chce opak: když já chci něco tak,
ona chce jinak. Proto teologové a říkají, že ďábel, v
tomto případě, duševní onemocnění, přichází bezhluč-
nými kroky.
Hádejte, jaká nemoc zabírá většinu nemocničních
lůžek v Americe? Srdeční onemocnění? Rakovina? Seni-
lita? Obyčejný člověk neuhádne: V první řadě jsou to
duševní nemoce! Celé mrakodrapy žluté barvy! Hromady
mrakodrapů! Podívejte se vedle Triborough Bridge jsou
jich haldy. Poznáte je podle speciálních oken, ze kterých
nelze vyskočit. Já jsem nyní v těchto věcech hotový
expert.
Zde je několik příkladů z blázince. Když Kissa při-
pravovala doktorát z ruské literatury, přednášela jí
docentka Zoja Jurjeva, odbornice na Dostojevského. Tak
tahle Zoja už několikrát seděla v blázinci, nebo, jestli to
chcete kulturněji, pobývala v psychiatrické léčebně.
Jednou, zcela náhle a bez zjevného důvodu, vyskakovala
- 341 -
z koupelny nahá na ulici. Poseděla si pak 2-4 měsíce v
blázince, pak šla opět učit Dostojevského, jako by se nic
nestalo.
Mimochodem, tato Zoja Jurjeva byla sekretářkou
redakce v „Novom Žurnale“ u Romana Gula, který
pracoval pro „Radio Svoboda“, kde vládl komplex pede-
rastie Lenina. Roman Gul uznal ve svých pamětech, že
jeho matka přišla o rozum.39 A manželka zakladatele a
prvního editora „Nového Žurnálu“ profesor Karpoviče,
důležitého esera [člen strany sociální revolucionáři], také
přišla o rozum a dokonce zemřela v blázinci.
Stejně jako v románech Dostojevského. Říká se, že
žena zakladatele „Nového Ruského Slova“ Marka Efi-
moviče Zeynbauma byla napůl šílená, s kterou bylo těžké
žít pod jednou střechou. Takže Mark Efimovič, i po
dosažení věku pro důchod, místo aby trávil čas doma s
manželkou, raději si jej odseděl v redakci, až do své
smrti. Zdá se, že duševní nemoce jsou svého druhu
nemoce z povolání mezi literáty. A teď i v hlavě mojí
Kissy je zjevný nepořádek.
Jediný vnější příznak klimakterického šílenství - to
jsou závažné návaly horka. Dokonce takového horka,
jakoby tě ďáblové v pekle dali na rožeň. Za hříchy mládí.

39
„Koň ryžij“ str. 275-6
- 342 -
 Sedím s Kissou večer v Sea Cliff. Příjemné ochlazení
z horkého počasí. Je slyšet zpěv cikád. A Kissa se najed-
nou ptá:
- Není ti horko?
- Ne. Proč?
- Ale mně je nějak horko...
Přejel jsem dlaní její ruku, holá ramena, druhou ruku.
Vše pokryté lepkavým potem, což nikdy předtím nemí-
vala. I v nejvíce horké a vlhké dny, vždy byla suchá. Z
těchto dnech, jsem chodil spát do obývacího pokoje pod
klimatizaci, ale ona klidně spala v dusné ložnici.
A teď je tomu naopak. Jasně, její návaly horka v
chladném počasí - je to příznak klimakterického šílenství,
nebo, jak se prostě říká, menopauzy. Druhý den jsem jí
řekl, jemně, jak jen je možné: - Kisso, poslyš... Je to
podobné jako u manželky Arama... Zajdi k psychiatrovi...
Řekni mu, že tvůj manžel si myslí, že by mohlo jít o
klimakterickou poruchu...
- To ty jsi blázen! - zlostně křičí moje Kissa, bývalé
Sluníčko sedmitečné. - Zavřou tě do blázince, a já abych
za tebe ještě platila!
20 roků jsme s Kissou jezdili se koupat do Sea Cliffu.
Nyní Kissa žije v Sea Cliffu, ale na pláž nechodí, protože
ďáblové ji mučí záchvaty horečky, a na pláži je ještě
větší horko. Proto chodíme na pláž s Andruškou sami
dva.
- 343 -
 Tak jednoho dne sedím s ním na pláži. On si hraje v
písku a z radosti háže písek do vzduchu. V důsledku toho
najednou mu padl písek do očí, tře si ručkami oči a
žalostně kňourá.
„Bože, on si tím pískem poškrabe oči, - myslím si. -
Co dělat?“
Rychle jsem ho chytil levou rukou, jdu do vody až po
pás, pravou rukou mu ucpu ústa i nos, aby nepil vodu, a
potopím se s ním do vody, abych mu vymyl oči. Vstanu,
dám mu nadechnout se - a opět do vody. Tak několikrát,
dokud nevidím, že Andruška už nekňučí, ale znovu
šťastně se usmívá. Což znamená, že oči jsou v pořádku!
Sláva Bohu!
Zpočátku jsem byl vyděšený, ale teď jsem rád, a do-
konce i trochu na sebe hrdý, že jsem dobrý otec, který
zachránil chlapci oči. A také chlapec je dobrý - opět
přátelsky se úsmívá na tátu. Jakoby si byl vědom, že v
průšvihu otec jej neopustí.
Andruška - to je zábava pro celý Sea Cliff. Zamilo-
vané do něj jsou všechna děvčátka ve věku od 3 do 8 let.
Jdu s ním po ulici, seběhnou se dvě malé holčičky: „And-
ruško, pojď si s námi hrát!“ - A už všichni tři se válí v
hromadě spadaného listí. Nebo sedím s ním doma, při-
chází osmiletá Kátěnka Jordánová a prosí: „Strýčku
Gríšo, můžeme si hrát s vaším Andruškou!?“ A okamžitě
se baví uprostřed hromady hraček. Děti rostou rychle, a
- 344 -
Američané darují hračky kostelu, kde je Kissa kupujeza
pár haléřů a přináší domů plné velké kartonové krabice.
Celý obytný pokoj je zavalen hračkami, takže můžete
zakopnout, upadnout a zlomit si vaz. K večeru říkám:
„Andruško, ulož všechny hračky do krabic!“ A to dítě
poslechne a dává všechny hračky do tří obrovských
kartonových krabic. Matce se líbí vše naopak, když v
domě je bordel... Jakoby chtěla, abych si v něm zlámal
vaz.
Šel jsem s Andruškou na dětské hřiště. Ani jsem se
nerozhlédl, on se už zkamarádil s nějakou tříletou Ameri-
čankou a živě s ní si povídá. Americká matka se na mne
usměje: „Vás syn tak snadno se seznamuje! Ten bude mít
úspěch u žen.“ A já si myslím: „Na jakém jazyku si
povídá s malou Američankou? Musí tedy už umět ang-
licky! Ve třech létech!!“
Ale takový život ve dvou domech mi postupně jde na
nervy. Konstantní výčitky mojí manželky a poznání
vlastní bezmoci. A pak je tu dítě, které mám rád. Probu-
dil jsem se jednoho dne ve svém domě v New Yorku,
chodím ráno po bytě a najednou si všimnu, že nějak
divně poskakuji a nemohu se toho zdržet. Cítím se jako
kobylka, čertík z krabičky. Nepříjemný pocit. Nikdy v
životě se mi nic takového nestalo. Vyšel jsem ven se
provětrat, ale na ulici také poskakuji. Musím mít něco s
nervy v nepořádku.
- 345 -
 Šel jsem do nejbližší lékárny a koupil si nějaké uklid-
ňující tablety. Spolkl jsem dvě, a to pomohlo, skákání jak
by vítr odvál. Zbývající tablety tu mám někde dodnes. Už
nikdy více se to neopakovalo. Někdy stejné peklo - moje
žena přinesla!
Ve Spojených státech, adopce dítěte probíhá ve dvou
fázích. První fáze - předběžné přijetí na 6 měsíců, něco
jako zkušební období, abyste se na dítě podívali a roz-
mysleli si vše. Po 6 měsících, budete mít právo podat
konečné přijetí. A můžete také nepodat. Tehdy předběžné
přijetí zůstává v platnosti třeba i 20 let.
Tak jsme normálně udělali předchozí adopci. Ale
brzy začaly různé podivnosti. Lila Kudaševa poradila
Kissa se se mnou rozvést a žít v jejím domě. A Kissa mi
začala hrozit rozvodem. Tak jsem přibrzdil proces s
definitivní adopcí. K čemu by mi bylo, když Kissa chce
dítě zabrat a jít k Lile? Jaké jsou to podivné kombinace!
Jednou sedím tak s Andruškou v Sea Cliffu. Kissa je
v práci. Andruška sedí v rohu gauče a něčím se zabývá.
A já sedím v druhém rohu gauče a čtu knihu básní Ser-
gěje Jesenina. A tam na konci je speciální část, nazvaná
„Cyklus předsmrtný“: on je silný básník, ale texty jsou
tmavé, mračné - jak jej sleduje „černý muž“, alkoholis-
mus a halucinace, vše to, co jej brzo dovede k sebe-
vraždě. Ale moje nervy jsou rozdrásané, a básně Jesenina
mají na mne tlumivý účinek: sedím tiše, ale cítím, že po
- 346 -
mých tvářích nedobrovolně stékají slzy. Je mi líto Jese-
nina, a možná je mi líto i sebe samého.
Najednou slyším po gauči top-top-top, Andruška za
svého rohu přichází ke mně, bere mne kolem krku, líbá
mne na tvář a povídá: „Tati, neplač! Tati, neplač!“
Oči má mladé, ostré, a z jeho koutu si všiml, že s
tátou něco není v pořádku, že nutno jít tátovi pomoci.
Dívám se na něj přes slzy, dokonce i trochu omráčený, a
on opět objímá můj krk a líbá na tvář a přesvědčuje:
„Tati, neplač! Nesmíš!“ V tom jsem si vzpomenul, že
jsem přibrzdil konečnou adopci, a řekl jsem:
- No, Andruško, když je to tak, já tě adoptuji! Chceš?
Dítě, samozřejmě, nechápe, o co jde ve hře táty s
mámou, ale sebevědomě přikývl: - Ano, tati!
Večer přišla Kissa domů z práce a já jsem jí řekl:
„Dnes jsem měl s Andruškou vážný rozhovor. A slíbil
jsem mu definitivní adopci. Chci mu dát start do života“.
Další den zavolala ohledně adopce svému advokátu,
starému židovi Robertovi Silversteinu, který sám má dvě
adoptované děti, takže je její spojenec. Jenže ona tak
zamotala tohoto právníka svými hrozbami rozvodu se
mnou, že jí odpověděl: „Ne. Nejprve musíte se smířit a
žít spolu“. Takže z mého startu do života sešlo.
V posledním období svého života, hrabě Tolstoj,
skvělý spisovatel Země Ruské, velmi se zajímal o dušev-
ní nemoci a ve svém deníku 27.června 1910 napsal:
- 347 -
„Blázni vždy dosahují svých cílů snáze, než zdraví lidé.
Je to tím, že nemají morální bariéry: ani ostuda, ani
pravda, ani svědomí, ani strach je nezastaví.“
Stejně jako s mojí Kissou. Jednou večer jsme seděli v
Sea Cliff, a ona vyprávěla o místních falešných baron-
kách a hraběnkách, s kterými nyní se stýká v kostele. Pak
se náhodně uřekla:
- Já taky jsem hrabě... - a zaváhala.
- Co - hrabě nebo hraběnka? - ptám se. - Vždyť tvoje
matka říkala, že je kolchoznice.
Kissa se na mě kouká naštvaně, jako když hraběnka
se podívá na pasačku skotu, která neumí se chovat ve
vévodském domě. A Andruška sedí na podlaze, tiskne
kočku a směje se.
- Podívej se, - řekl jsem. - I dítě se směje. Ale Kissa
vyčítavě třese hlavou:
- Ach jo, dvacet let jsem se snažila udělat z tebe člo-
věka, ale marná práce, - řekla takovým tónem, jako
hraběnka kočímu.
Jednou jsem seděl v křesle a četl Andruškovi
„Pohádku o rybáři a zlaté rybce“. Andrej zalezl do kouta
mně na klín a popískává blahem. Pohádka je moudrá, a já
ji čtu pomalu: s citem, s vysvětlivkami, s rozvahou. Když
na konci, výstřední stařena se ocitne u rozbitého koryta,
povídám chlapci:

- 348 -
 - Tak to bude s naší mámou... Ona zůstane u rozbi-
tého koryta...
- Co to učíš dítě za hlouposti, - zasyčelo moje bývalé
slunéčko, které se pomátlo a vydává se za hraběnku.
Stejně jako v „Pohádce o rybáři a rybce“.
V zahradě, kterou jsem vykopal s Andruškou,
vyrostla překrásná rajčata. Příští týden bude možné otrhat
první sklizeň, myslím si. Přijel jsem příští týden - rajčata
žádná. Někdo je otrhal!
- Kisso, kde jsou rajčata? - ptám se.
- Rozdala jsem je.
- Komu?
- Všem známým.
Nejprve mne připravila o všechny své známé tím, že
je všechny pokládám za degeneráty, a teď jim rozdává
moje rajčata, aby oni mysleli, jak ona je dobrá. Tady je -
logika blázna! A nic proti tomu nezmůžete.
Táhnout ji za vlasy k psychiatrovi nemohu. A dát ji
do blázince také nemohu, co bych pak dělal s tříletým
děckem, které potřebuje především matku. A sama k
psychiatrovi nepůjde. Šílenci zpravidla si neuvědomují,
že jsou šílenci. Lze jen doufat, že „tato věc“ sama časem
přejde. Trp kozáče, atamanem budeš.
Je zajímavé, že kromě chorobného nepřátelství vůči
manželovi, Kissa funguje téměř normálně. Vyučuje
svých 8 hodin v Kolumbii. Pak ještě létá s Revlonem do
- 349 -
Moskvy jako tlumočnice. Občas též dělá tlumočnici pro
ministerstvo zahraničí ve Washingtonu. Já pozorně sle-
duji, jak řeší křížovky - normálně. A potom hledí na mne
zlýma očima a syčí: „Nedotýkej se mě.“ Poškozena je
pouze jistá část mozku.
Diskrétně přichází nový rok 1979. Andruškovi je 3,5
let. A už 2 roky já a moje žena žijeme ve dvou domech.
Rozhodli jsme se oslavit Nový rok ve společnosti Olega
Salnikova. Má velký dům, hodnou ženu a dvě děti. Před-
chozí Nový rok jsme slavili taky u něj, a všechno bylo
velmi pěkné. Těmto lidem Kissa ještě neměla čas nakapat
do uší své jedovaté lži, že pokládám je všechny za dege-
neráty, že ji též pokládám za degenerátku - A JE TAKY!
Prostě neznala číslo jejich telefonu. A proto tito lidé se
nepohádali se mnou, jako většina našich bývalých přátel.
Na Silvestra přijíždím do Sea Cliff, abych odvezl
Kissu k Salnikovým. Kissa na mě hledí kalnýma očima,
úplně zapomněla na Nový rok, není oblečená a nepřipra-
vila salát, jak bylo dohodnuto. Stěží jsem ji vybičoval k
tomu, že se oblékla jak je třeba a převlékla i Andrušku.
Mezitím, v roce 1975, vyšel můj román, „Mé jméno
je Legie,“ o 13. oddělení KGB a různých čertovinách. U
Salnikových byla přepychová tabule, hora svátečního
jídla, a mne se znovu ptají: „Grigorij Petrovič, a jak jste
se toho všeho dovtípil?“

- 350 -
 Přece jim nebudu vykládat, že práce na tomto materi-
álu mi zabrala 10 let, že jsem to všechno třikrát přepra-
coval a přepsal, že za tuto dobu jsem se prokousal
spoustou různé literatury, od Bible až do Freuda.
- Řeknu vám tajemství, - říkám. - Tato kniha nebyla
napsána mnou, ale mojí ženou. Koneckonců, ona je můj
PhD, doktor americké filozofie. K tomu ještě i doktor
ruského jazyka a literatury. To ona psala tento „Legion“.
Já knížce jen dal své jméno.
Oslavili jsme Nový rok skvěle a vesele. Když byl čas
jít domů, jdeme s Kissou do ložnice Salnikových, kde
Andruška spal na posteli. Ale on se svalil s postele, ale
neprobudil se spal dál na podlaze.
- To je zdravý kluk! - beru ho do náručí. - Pašák!
Když jedeme v noci domů, Kissa obvykle spí v autě.
Ale tentokrát okamžitě začala být hysterická. Před třemi
lety, jeden z přátel jí sdělil, že já jsem ji prý označil za
„děvku“. Od té doby, pokaždé, když začíná psychovat,
křičí na mě: „Proč jsi mě nazval děvkou?“. Tak a teď,
místo aby spala, ona na mně křičí:
- Proč jsi mě nazval děvkou?
- Kisso, uklidni se. Andruška spí za sebou. Taky si
zdřímni, jako obvykle.
Ale neměl jsem takové štěstí. Zdá se, že před Novým
rokem říkala lidem sprosté pomluvy a oni jí odpověděli
taky sprostě. V důsledku toho je vzrušená a naštvaná do
- 351 -
krajnosti. Jsou tři ráno. Musím jet daleko - dvě hodiny.
Plískanice a mlha, nízká viditelnost. A vedle šílená žena,
která celou tu dobu znovu a znovu opakuje: „Proč jsi
řekl, že jsem děvka?“ Vzteká se do takové míry, že se
mohu nadít všeho - buď mne praští do očí, nebo trhne
volantem... Přesto nějak jsme dorazili až domů.
Příští den začala dělat skandál od samého rána.
- Kisso, je taková pověra, - řekl jsem. - Jak jsi uvítala
Nový rok, takový bude celý rok. Nedělej skandály, jinak
po celý rok ze skandálů nevyjdeš. Tato pověra je otesto-
vána.
Všichni tři jsme šli na procházku. Po vyčerpání celé
své zásoby špíny, Kissa nakonec povídá:
- Ty žárlíš na Rurika Dudina...
To byla její první láska, na kterou ona 20 let se sty-
děla vzpomínat. Teď najednou si vzpomněla.
- Tvůj Rurik je minetčík s ženami, ale s muži je pede-
rast. A schizofrennik, - říkám. - Našla sis poklad. Rurik
je schizo. Fuj!
Kissa Andrušku rychle popadla za paži, přetáhla ho
na druhou stranu ulice a rychle kráčela k domu. A já jdu
sám a cítím se velmi hloupě. Když jsem vstoupil do
domu, ona hrubě nařizuje:
- A teď vypadni z mého domu!
Sedí v křesle a celá se třese hněvem. Nějaký druh
záchvatu. Bez ohledu na to, jak úsilovně jsem se snažil,
- 352 -
abych ji utěšil, nic nepomáhá. Andruška sedí vedle u níz-
kého stolu, kývá nohama, a pak hlasitě a jasně řekne:
„Máma je hloupá! Máma je hloupá!“
- Kisso, poslechni, co ti dítě říká, - snažím se ji uklid-
nit, ale nic nepomáhá.
Pak odchází do kuchyně - a vleče za sebou Andrušku.
Snažil jsem se číst noviny, ale pak jsem se podíval do
kuchyně, abych viděl, co tam dělá. Stojím u dveří, a
Kissa má velký kuchyňský nůž a vyhrožuje mi: „Nepři-
bližuj se ke mně!“
- Kisso, nedávno jsem tyto nože nabrousil. Polož ten
nůž! Pořežeš se!
Položila nůž a bere další, ještě větší, než ten první. A
opět mi hrozí. Ale kvůli takové věci Aram dal zavřít svou
manželku do blázince.
Šel jsem do obývacího pokoje a čtu noviny. Pak sly-
ším, že v kuchyni bouchly dveře, což znamená, že Kissa
někam odvlékla Andrušku. Pak jsem se dozvěděl, že
běžela k sousedům Polákům, kteří mají dvě děti v pěs-
tounské péči, takže jsou to její spojenci - a odtud zavolala
policii.
Na to jí rozum stačil. Když jsem uviděl policejní
auto, vzal jsem svůj kufr, dal jej do auta, pak došel k
policajtovi a řekl, že jsem pan Klimov a že odjíždím.
Vedle Kissa se třese jak v záchvatu a stěžuje si na mně
policistovi, který jí radí, jak se rozvést s manželem. Kissa
- 353 -
je v bílé halence, na dvoře je chladno, ale od ní jde pára -
opět ve svém vyvrcholení tepla, znovu ji démoni podpé-
kají.
Vykašlal jsem se na to všechno a odjel domů. Díky
Bohu, že jsem zůstal žít v našem starém bytě. Jinak by
mne vyhodila policie s jedním kufrem na ulici. Manželka
Voloďky Juchněviče také zavolala policii. Na Voloďku
nasadili pouta a převezli ho na noc do policejní stanice.
Po skandálu Nového roku všechno se odehrálo přesně
podle pověry, že celý rok bude v skandálech. Kissa
konečně se mnou přervala styky, ani po ní nepáchlo. A já
sedím a píšu svoje „Protokoly sovětských mudrců“.
Napsal jsem je od září 1975 do května 1981.
A Kissa přivezla Andrušku v říjnu 1975. Takže tato
arabská pohádka časově se shoduje s „Protokoly“. Psal
jsem je, když Kissa pomalu ztrácela rozum. Představte si,
co to bylo za rodinné štěstí.
60 let - to je svého druhu jubileum v životě člověka.
Když mi bylo 60, Kissa mi dala jako dar - chaotický
rozvod, obvinila mě, že jsem ji chtěl zabít. To už je
komplex pronásledování. A to po 24 letech manželství.
Tak jednají pouze duševně nemocní lidé.
Ale Andrušku, mého krásného arabáčka, který lezl
pod moji pokrývku, po tom nešťastném Novém roce jsem
více neviděl. On zůstal v rukou duševně nemocné
nevlastní matky. Opět, jako v pohádce, která říká, že
- 354 -
blázni mají štěstí. Takže tu arabskou pohádku musím
končit. Dnes, když je za oknem rok 2002, Andruškovi je
27 let a, údajně, je s ním vše v pořádku. Je to už ne dítě,
ale dospělý muž. A já o něm nic nevím.
Ale s jeho matkou Kissou to dopadlo stejně jako v
„Pohádce o rybáři a rybce“ - ve stáří odešla s prázdnou.
Kvůli různým duševním poruchám, z university ji pro-
pustili. A z toho Revlonu ji s třeskem vyrazili. Nakonec
šla pracovat jako servírka, kde jednou začínala už ve
věku 16 let.
A potom úplně někam zmizela. Někteří říkají, že
odjela do Evropy, ale jiní říkají, že sedí v blázinci.
Ohledně Evropy, je to ošemetná věc. Otec Mitrofan v Sea
Cliff, který je pokládán za svatého muže, také říká, že
jeho sestra odjela do Evropy. Ale každý ví, že jeho sestra
sedí v blázinci nedaleko. My známe tuhle Evropu.
Každá dobrá pohádka musí nít nějakou varovnou
morálku či poučení, které pomáhá lidem žít a nechodit
životem slepě. Proto uvedu další příklad klimaktického
šílenství. Koneckonců, jsem teď svého druhu specialistou
v této oblasti.
Přede mnou leží moskevské noviny „Slovo“ ze dne
10. září 1999, kde se popisuje vražda generála Rochlina,
kterého zastřelila jeho žena Tamara. Generál si lehl do
postele, ale žena vzala pistoli a zabila muže. Beze všech
skandálů, bez hysterie, tiše a klidně.
- 355 -
 Šetření vraždy generála Rochlina vedl náčelník vyšet-
řovací skupiny Státní prokuratury, starší vyšetřovatel pro
zvláště závažné případy Indjukov. Tamara Rochlina byl
poslána do Centra pro sociální diagnózu a psychiatrické
expertýzy jm. Srbského, kde psychiatři ji uznali za nor-
mální. O klimakterickém šílenství nikdo ani neceknul.
Výsledkem bylo, že vdově po generálovi dali 8 let
vězení.
Nyní předpokládejme, že vyšetřování vedu já.
Obraťte pozornost na tři příznaky:
1. V době vraždy Tamaře Rochlině bylo 49 let - věk
menopauzy, kdy mnoho žen blázní.
2. General Rochlin byl žid. Takže bylo to smíšené
rusko-židovské manželství. Ale moje zkušenost uka-
zuje, že do takových manželství zpravidla vstupují
lesbičky a minetčice. Příklad: Moje bývalá nádherná
Natasha „von“ Meyer-Clarkson, která se chlubila, že
je šlechtičnou, ale byla lesbičkou, která se provdala
za žida. Takových existuje v mé kolekci velmi
mnoho.Takže to není náhoda, nýbrž pravidlo.
3. V důsledku toho, u Rochlinů byl 14-letý defektní syn
Igor, totální invalida, kompletní degenerát. Ve svém
podvědomí Tamara vinila z toho muže-žida, proto ho
zastřelila. Přestože vinu měli oba. Proto já jsem
nechtěl mít děti od mé manželky Kissy.

- 356 -
 Takže, tyto tři symptomy říkají Tamara Rochlina
zastřelila manžela při vyvrcholení klimaktické psychózy.
Vyšetřovatel Indjukov a psychiatři z Ústavu soudního
lékařství tohle nevěděli? Myslím si, že dobře věděli. Ale
pokud je Tamara duševně nemocná, šílená, nezodpo-
vědná za své akce, pak nemůže být souzena, ale léčena.
Tehdy si posedí nějaké 3-4 měsíce v blázinci, tam ji
nakrmí všelijakou chemií, a pošlou ven jako tichého
blázna. A vražda zůstane nepotrestána. Vzhledem k
tomu, psychiatři radši mlčí.
Dívám se na portrét generála Rochlina v novinách, a
můj kamarádíček profesor Lombroso, potomek dlouhé
řady rabínů a talmudistů, šeptá mi do ucha, „Grigorij
Petrovič, pohleďte na tuto tvář! Je to typický hrdelní
zločinec z mé tabulky Lombroso. A všimněte si, jak se
snaží Rochlin odstrčit prezidenta Jelcina, aby zasedl na
jeho místo. Komplex vlády, to je také nemoc.“
A Solženicyn mi píská do druhého ucha: „Podívejte
se na to jméno - Rochlin! Koneckonců, podle slovníku
„rochle“ je špatný člověk. Ale už Balzac řekl, že někdy
jméno ovlivňuje osud člověka.“
Oh, ne zbytečně se říká, žij 100 let, uč se 100 let,
hlupákem umřeš.
Jelikož jsem také druh odborníka na adoptivní děti,
chci pomoci těm lidem, kteří pomýšlí na adopci. Jen se
kouknu znovu do mé kartotéky na téma „Děti - adop-
- 357 -
tivní“. Podíváme se, co je tam zajímavé, což je užitečné
znát adoptujícím matkám a otcům.
První příklad. Kandidátka přichází k vedoucí všech
dětských domovů v Leningradu s žádostí o adopci dítěte.
- Vy jste normální? - ptá se vedoucí. - Přineste si cer-
tifikát duševního zdraví.
- Proč mne urážíte? - ptá se pobouřená matka.
- K čemu je normálnímu člověku adopce? - říká sou-
družka vedoucí. - Proč by si bral normální člověk na krk
dítě čert ví od koho? To nejsou děti, ale odpad. Oni...
chlemtají polévku jako psi z vesnického dvora. Přímo z
talířku. Z deseti je devět cvoků a osm budoucích zlo-
činců. Normální člověk si nevybírá dítě v sirotčinci.40
Druhý příklad. Zde je to, co píší o ruských sirotčin-
cích v moskevském měsíčníku „Chozjajin“ [Šéf] č. 9/41
za březen 1992, str. 6: „Mnoha rodičům byla soudem
odepřena rodičovská práva z důvodu nemorálního způ-
sobu života“... „Většina bývalých chovanců dětských
domovů se snaží skrýt před ostatními, že přichází ze
sirotčince. Mají pocit, že jejich dospělých vrstevníků to
vyvolává nedůvěru, podezření“... „Vychovatelé vždycky
říkají dětem: „Vyjdete odsud, půjdete do vězení“... „Zne-
pokojující je, že mnoho jich je posíláno do psychiatrické
léčebny na 2-3 měsíce. Odtamtud se vrací tiší, poslušní, s
oteklými tvářemi“... „Nejčastěji se špatně učí a spatně
40
NRS - 02.11.1990
- 358 -
pracují“. To píše Irina Jakovleva, socioložka z Institutu
sociologie při Akademii věd SSSR.
A hle co řekla vychovatelka, která pracovala v dět-
ských domovech více než 30 let: „Já osobně nikdy v
životě jsem nebyla pro adopci dítěte... Dovolte, budeme
mluvit upřímně a čestně. Které děti přicházejí k nám? Z
99%, ne-li úplných 100%, jsou to děti alkoholiků a pro-
stitutek... A geny, které nevyhnutelně mají, dříve či
později se určitě projeví... Dědičnost ve všech případech
je mnohem silnější, než vliv (výchovy a prostředí)...
Fakticky my vychováváme budoucí odpad společnosti.
Každý více či méně zkušený vychovatel dětského
domova to ví... Výsledkem bylo, že když tyto děti
vyrůstaly, vykrádaly naše apartmány a šly do vězení.“41
Nebo toto: „Podle bývalého Ministerstva pro sociální
ochranu (Rusko), z 15.000 absolventů dětských domovů
ročně 5000 během roku přichází na lavici obžalovaných
(33%), 3000 jsou bezdomovci (20%), 1500 končí život
sebevraždou (10%).“ (LDC -. 12/17/97, s. 16).
A ještě z docela čerstvého materiálu - z časopisu
„Sovětskaja Rossija“ z 15. února 2001, str. 6: „O dětech-
sirotcích. Z celkové masy těchto dětí pouze 5% je úpl-
ných sirotků, jejichž rodiče zemřeli, a zbývajících 95%
jsou děti, které jsou sociální sirotci, jejichž rodiče nemají
rodičovská práva, nebo osoby se zdravotním postižením,
41
Z deníku „Kurier“, New York 9/22/94, str. 8
- 359 -
nebo ve vězení...“ - „Statistiku o odchodu dětí z dětských
domovů je velmi obtížné získat. Deset procent dětí končí
život sebevraždou. 60% jsou tzv. kriminální děti: Prosti-
tuce, drogy, usvědčen z krádeže, a tak dále. Zbývajících
30% obyčejně jsou děti nemocné. Dobrý odchod ze
sirotčince je velmi malý. „
Po přečtení této smutné statistiky, můžeme říci, že
pouze masochisti hledají štěstí v neštěstí a budou brát
děti z dětských domovů. Mimochodem, takovou maso-
chistkou byla moje bývalá žena Kissa.
Abych zakončil tuto smutnou arabskou pohádku
nějakou životní moudrostí, musím říct následující. Jen o
mnoho let později jsem se dozvěděl to, co Kissa pečlivě
skrývala celý svůj život. Dozvěděl jsem se, že její otec
George Majkovsky byl položid a pološílený. A Kissa
byla tedy ze čtvrtiny židovka. A ve věku 40 let přijala
dědictví po svém otci: duševní nemoc formou klimakte-
rické poruchy.
Vývod: Dokonce čtvrtina židovské krve může zbavit
člověka rozumu. Podle principu - shnilá krev je jako jed
silnější, než zdravá krev. Dobrým příkladem toho byl
čtvrtinový žid Adolf Hitler, brilantní šílenec, který obrátil
svět nohama vzhůru.
To je důvod, proč můj kamarádíček profesor Lomb-
roso, potomek dlouhé linie rabínů a talmudistů, řekl, že
mezi židy je mnoho vzdělaných a talentovaných lidí, ale i
- 360 -
bláznů a všelijakých psychopatů je mezi židy v průměru
šestkrát více než u jiných národů. Chytrý to byl stařeček.
A já vzpomínám na svého milovaného synka, kou-
zelného arabáčka, který byl pro mne dražší než rodný
syn, a namísto všech možných mudrosloví chce se mi
říct, jako ten občan v metru: „Ech, mať tvoju peremať!“
27. června 2002, New York.

- 361 -
 Kapitola 15: Číslo šelmy
Bible je kniha knih. A nejmoudřejší část Bible je Apo-
kalypsa, kde najdete následující text: „Tuť jest moudrost.
Kdo má rozum, sečtiž počet té šelmy. Nebo jest počet
člověka, a jestiť počet ten šest set šedesáte a šest.“
(Zjevení 13:18).
Takže, pojďme se podívat, co je to za „šelmu“, a jaké
je její „číslo“. Všimněte si, že se výslovně uvádí, že je to
„počet člověků.“
Všechno to začalo, když moje žena Kitty v roce 1976
onemocněla klimakterickou pomateností, utekla ode mne
a řekla mi: „Každému říkám - nemohu žít s Gríšou,
protože on každého pokládá za degeneráty. On i mne
pokládá za degenerátku, ale TEBE TAKÉ!“
Rychle obzvonila telefonicky všechny naše přátele a
známé, s kterými jsem měl výborné vztahy během 20 let.
A hned poté se začaly dít divné věci. Zde je třeba pozna-
menat, že nedlouho předtím, v roce 1970, jsem publiko-
val svou knihu „Kníže tohoto světa“, o ďáblu a všelijaké
nečistotě, a všichni moji známí a přátelé tu knihu četli.
Voloďa Juchněvič mi volá a povídá:
- Slyšel jsem, že tvoje žena utekla?
- Ano, utekla.
- Dobře ti tak! - říká Voloďa s jistou radostí.
- A proč?
- 362 -
 - Žil jsi si příliš dobře. Všichni měli problémy s žena-
mi, jen ty ne. Tak teď už víš, jaké to je, když ženská
blázní.
Voloďka měl hezkou ženu Lídu a dva syny. Lída jej
ale brzy opustila, a své syny on vidí jen každý druhý
víkend. Stěžuje si, že jeho Lída chodí se učit do kurzu
pro čarodějnice, a jeho čtrnáctiletá nevlastní dcera z
prvního manželství Lídy už rok chodí k psychiatrovi. A
proto Voloďka se vzteká.
Půl roku poté Voloďa onemocněl rakovinou žaludku.
Říká se, že rakovina je - nemoc ze smutku. A ještě půl
roku později Voloďa zemřel ve věku 40 let. A jeho žena
Lída ani na pohřeb nešla. A pokračuje se učit v kurzu na
čarodějnice. Tenkrát takové kurzy oficiálně zaváděli na
vysokých školách. My tady v Americe máme demokracii
- dokonce i pro nečisté síly.
Voloďka - je číslo 1.
A číslo 2 dáme Musji Mesňájevé. V dalším textu, pro
pořádek, všem účastníkům tohoto průzkumu dám čísla.
Předem upozorňuji, že toto není literatura, ale sociologie.
Číslo 2. Musja.
Když mi manželka utekla, najednou mi začali zvonit
anonymové. Beru to, a nikdo neodpovídá, jen je slyšet
tichý smích a hryzání mrkévky. Ale já vím, kdo to je -
Musja Mesňájevá, ona drží dietu a neustále chroustá
mrkev. Jednou přišla a stěžovala si, že její manžel Peťka
- 363 -
je darebák a podvádí ji. Teď jásá, že mám s ženou
nesnáze.
Všechno to začalo, když k Musje přijel jejího bratra-
nec Saša Petrov, profesor ruského jazyka v Jugoslávii.
Při této příležitosti Musja uspořádala velkou hostinu,
pozvala všechny známé. U Musji je pěkný jednopatrový
dům v blízkosti Whitestone Bridge, a její hostina měla
velký úspěch.
Sašovi Petrovu je 30 let. Zrzoun (to je minus). Prý je
básník modernista (dva mínusy). Má srbskou ženu,
povoláním psycholožka (třetí minus). Nafoukaný a faleš-
ný chlap, cituje Bibli, ale špatně. Nicméně, jídlo bylo
výborné a všichni byli spokojení.
Ale brzy si Musja začala stěžovat a křičet, že její
manžel Péťa ji podvádí s manželkou Sáši Petrova a že se
ona s Péťou rozvede. Potom Vitalij Komarov mi povídal,
že Peťka klame Musju nikoliv s manželkou Saši Petrova,
ale se Sašou Petrovem samotným. Tedy homosexualita.
A že sám Peťka se tím chlubil.
Ale to znamená, že Musja má bratra pederasta i muže
pederasta. Tak kdo je vlastně Musja? Je málo pravděpo-
dobné, že sama je normální. Rozebereme si to popo-
řádku, jako při nemocničním vyšetření.
Musja se narodila v roce 1928, pochází z Rostova,
odkud ve věku 15 let ji Němci poslali na nucenou práci
do Německa. Od roku 1950 žije v Americe. Z prvního
- 364 -
manželství má dceru Iru. Od darebáka Peťky má patnác-
tiletého syna Gríšu, který si stěžuje, že se na něj lepí
pederasti.
Musja pracovala jako šička v textilní továrně. Z práce
nosila domů svetry, které v obchodech stály 20 dolarů, a
prodávala je svým známým za 6 dolarů. Jednou dobou i
moje Kissa od ní koupila dva takové svetry. Musja říkala,
že je sama šila z odpadu, ale ve skutečnosti je jednoduše
kradla. Na tento námět mám tu článek z novin:
„Krádeže na pracovišti praktikuje 50 až 75% Ameri-
čanů. To zvyšuje náklady na výrobu prodaného zboží o
27%, která se zahrnuje do ceny výrobku. Tato data jsou
čerpána ze zprávy Národní rady v oblasti trestné činnosti.
Závěr zprávy:...Každý rok průměrný Američan okrádá
zemi o mnoho miliard dolarů.“42
V roce 1957, Ira Mesňájeva trávila prázdniny ve
skautském táboře ve stanu s Galkou Majkovskou, mladší
sestrou mojí Kissy. Ale už tehdy, ve školním věku, Galka
byla neskrytou lesbičkou, kterou odevšud vyháněly,
protože „kazí ostatní dívky.“ Zdá se, že tehdy i Ira se tím
zabývala. To potvrzuje její další život. Vdávala se pozdě
a hned se rozvedli. Když jí bylo 40 let, vdala se podruhé
za nějakého latince, ale děti nemají.
V roce 1975, když její syn Gríša dosáhl 17 roků,
Musja ho vzala do kina na film „Noční kovboj“ pro
42
NRS - 06/18/1978
- 365 -
začínající homosexuály. Lidé říkají, že Musja chtěla
Gríšu popostrčit k homosexualitě. Ale Gríša údajně
dostal takový strach, že utekl z kina.
Když Gríšovi bylo 18 let, stal se z něj hippie, nechal
si růst dlouhé vlasy až na ramena a vyhodil vlajku Homo.
Typicky, hippies jsou adolescenti s těžkými psychosexu-
álními problémy, obvykle je to latentní nebo potlačovaná
homosexualita. Tyto dospívající dětí platí za hříchy
svých rodičů.
Ohledně učení, Gríša byl věčný student. Je to svého
druhu komplex Oblomova. Ze začátku Gríša studoval na
režiséra. Ale režisér z něj se nestal, tak začal studovat
hudbu. Ale ani hudebníkem se nestal, nýbrž šel studovat
na bankéře. A celou tu dobu seděl mámě na krku. Takže
studoval až do věku 32, kdy šel pracovat jako makléř a
oženil se. Dnes, v roce 2002, je mu už 42 let, je už 10 let
ženatý, ale dosud nemá žádné děti. Typický komplex
Oblomova.
Jednou ze zdvořilosti zvoním Musje, ale ona mluví se
mnou velmi neochotně. Přitom kdysi, když mne volávala
anonymně, radostně chichotala a chřupala mrkev.
A co se stalo s vychytralým Peťkou, který svedl
Musjina bratrance? Když se s ním Musja rozvedla, Peťka
se rychle oženil s Kirou Poljanskou. Jsou to pozdní
svatby: Peťkovi je 53, Kire je 46. V takovém věku na
rynku ženichů a nevěst už nic pořádného nenajdeš.
- 366 -
 No, uvedu ještě drobné věci, specifické pro degene-
raci. Péťa byl mnohem mladší, než Musja. Dodatečně mi
Musja řekla, že v mládí byl Petka zrzavý a šikmooký, a
Péťova matka - hrbatá. Peťka má od pití nemocná játra a
stěžuje si, že brzy zemře. Žena profesora Saši Petrova se
provdala za jiného profesora. A profesor Saša Petrov,
třebaže homosexuál, si také našel druhou ženu. Oni
budou říkat, že jsou bisexuální.
Pokud někdo chce vědět nejnovější novinky, volejte
Musje přímo na telefonní číslo (718) 767-6919.
Proč šla Musja proti mně? Na tom má vinu vychyt-
ralá formulace mojí bláznivé Kissy: „On mne pokládá za
degenerátku, a TEBE TAKY!“ Vidíte, jak pracuje bib-
lické „zvíře“ v případě s Musjou? Tím se Musja zaregis-
trovala u mne, že je „také degenerátka.“ A já si tu sedím
a počítám „číslo šelmy“, což je „číslo člověka“, které
slibuje moudrost.
Číslo 3. Serjožka.
To bylo v květnu 1978, kdy Andruškovi byly tři roky.
Jednou ráno mi Kissa povídá, že ji bolí hlava, a abych šel
do kostela s Andruškou bez ní. Bylo to v neděli.
Když už mluvíme o bolestech hlavy. Když v Americe
někoho dáte do blázince, tam se vyplňuje dlouhý dotaz-
ník. První otázka této ankety je: vyskytují se chronické
bolesti hlavy v rodině? Rodina mojí Kissy trpěla chro-

- 367 -
nickými bolestmi hlavy. V důsledku toho - klimatické
šílenství, první zvonění k cestě do cvokárny.
Sedl jsem si s mým adoptovaným synáčkem do auta a
jeli jsme do kostela. Andruška byl v námořnickém oble-
ku, jeho tvář měla šťastný úsměv - raduje se maličký
človíček ze života. Drží tátův prst a září štěstím. Není
divu, že všechna děvčátka jsou do něj zamilované, do
takového krasavce.
U kostela mne potkává Sergěj Genebart šklebí se:
- Copak jsi sám nebyl schopen udělat syna?
- Už jsem ti říkal, že moje žena je mrzák.
- Mrzák jsi ty, - troubí mi Serjoža. - A tvoje Kissa je
báječný člověk. Zato já svého syna jsem si udělal sám.
Tou dobou, za stromem vykoukne Serjožův syn
Viktor. Ale - ach můj bože! - komu se podobá?! Býval
normální teenager. A teď se změnil na hippie. Na čele
divoké účes stylu „afro“ - imitace afrických negrů. Neo-
holený, nemytý, jako špinavý vandrák. Jako kdyby
záměrně chtěl dělat ostudu rodičům. Podíval jsem se na
něj a povídám:
- Víš co, Serjožo? Lepší mít adoptovaného syna, než
takového, jako ty. I když jsi ho sám dělal.
Vidím, že Serjoža je ohromen tím, že jeho syn se stal
najednou špinavým hippie a dělá hanbu a ostudu rodi-
čům. A Sergěj ze závisti, při pohledu na půvabného
arabáčka, který hrdě kráčí vedle svého otce, drží jeho prst
- 368 -
a září radostí ze života, právě proto mne Sergěj tak vul-
gárně napadl. Kdyby nebyl tak hrubý, samozřejmě měl
bych s ním soucit. Ale když si Serjoža sám koleduje o
nepříjemnosti, budu se muset podívat, co s ním je, proč
leze do maléru a proč najednou se postavil na stranu
bláznivé Kissy? Tak tedy, vezměme to efektivněji.
Serjoža se narodil v roce 1918, je se mnou stejně
starý. Lidé si myslí, že je žid nebo položid, což vždycky
silně popíral. V prvních dnech války v roce 1941 upadnul
do německého zajetí a celou válku pracoval v Německu
na velkých stavbách, skrývaje přitom své židovské koře-
ny. V Americe pracoval jako projektant. Ženil se pozdě -
ve věku 40 let. Má hezkou ženu Kiru, která pracovala
jako návrhářka. Syn Viktor byl typický kluk z vzdělané
rodiny, trochu hrál na klavír. Do té doby, než v 16 letech
zapracovalo to biblické „zvíře“.
Pak zapracovala jedovatá formule mé šílené Kissy:
„On si myslí, že jsem degenerátkou - A TY TAKY!“. Pro
mne by bylo nepříjemné všem vyzvánět a vysvětlovat, že
moje žena onemocnila a její slova jsou výplodem nepří-
četného mozku, že jsem nic takového neřekl a ani nemys-
lel. A proto známí jí uvěřili. Zde máte výsledek.
V roce 1972, jsem připravoval 2. vydání mé knihy
„Křídla chladu“ a napsal jsem k němu „Dodatek“ o 30
stranách. Když se o tom Serjoža dozvěděl, řekl mi:

- 369 -
 - Gríšo, vždyť ty jsi málo gramotný. Dej mi to, já to
opravím.
No, čert nikdy neví, myslím si, třeba tam opravdu
něco Serjoža najde. Přijel jsem s tím k němu. Serjoža
listoval a listoval a samozřejmě, nic nenašel, ani pís-
menko neopravil. Teprve na samém konci, najednou se
rozrušil a chvějícím se hlasem řekl:
- Tohle nejde... Zde je třeba odstranit... Určitě to dej
pryč...
Byl jsem překvapen, proč je tak vzrušený a podíval se
do rukopisu. Tam jsem psal o hře na lišku mezi CIA a
KGB, kde se hraje pomocí „lidí typu HC, typu PL a typu
VRE. Tyto nové sovětské zkratky - jsou zkráceniny
netisknutelných oplzlostí... Ale západní degeneráti, také
typu HC, PL nebo VRE, jejichž jména jsou legie, dobře
ví, že do „blázinců“ tam strkají jejich spolubratry... V
tom máte celou kvintesenci psychologické války za
posledních dvacet let.“
To bylo vše. Nic zvláštního. Ale Serjožka se tak roz-
rušil, až začal koktat. Samozřejmě, že jsem nic nevyškrtl.
Příští den Serjožka zvoní a koktá:
- Víš, že jsem měl v noci byl infarkt? Málem jsem
umřel...
- Kvůli čemu?
- Já nevím, - řekl Sergej.

- 370 -
 Zato já vím - to jej biblická „bestie“ k tomu dohnala.
Za minulé hříchy.
Všechny moje knihy jdou Serjožkovi proti srsti. O
„Křídlech chladu“ mi řekl do očí, že jsem to nepsal já,
ale jakási Soňka.
- Serjožko, pojďme se vsadit o tisíc dolarů, - navr-
huji. - Ukážu ti rukopis.
Ale Serjoža zavádí konverzaci na jiný subjekt, a
uvádí, že v knížce „Kníže tohoto světa“, jsem popsal
vlastního bratra, který byl velký čekista.
- Serjožko, můj bratr nebyl čekistou, ale důlním inže-
nýrem.
- Nevěřím, - hádá se Serjožka. - Tvůj bratr byl enka-
vedistem [NKVD = předchůdce KGB] a zastřelil mého
otce. - Dozvídám se, že jeho otec byl právník a byl
zastřelen v roce 1937.
- Serjožko, vždyť „Kníže“ je román. Víš, co je
román? To je fikce. Mimochodem, ten jsem taky nena-
psal já, ale moje Kissa. Vždyť ona je doktor ruské litera-
tury.
Když Viktor dosáhl 20 let, Sergěj si mi postěžoval, že
jeho Viktor už rok chodí k doktorce psychiatrie od soci-
ální služby, že nechce studovat ani pracovat. Victor
nedokončil už tři univerzity a pracuje na golfovém hřišti,
podává míčky a vydělá $2 za hodinu.

- 371 -
 Serjožka říká, že Viktor jezdí jako blázen, rozmlátil
už 3 auta a Serjožka se bojí, že se jednou sám rozmlátí.
Potom Serjožka chválí Kiru, že ona „nevynáší špinavé
prádlo na veřejnost“.
Je zřejmé, že u Serjožky je tendence k seznamování
se s rodinami smíšenými s židy. Aby to skryl, někdy
nejistým hlasem začne syčet; „Židi, židi, židi“. A hned
dodává, že jeho Kira je divoká antisemitka. Není vylou-
čeno, že Kira jej podezírá, že on má částečně židovskou
krev, ale on se nechce k tomu přiznat. Zvykl si to skrývat
v německém zajetí. To byla těžká škola.
V roce 1978 k Serjožkovi přijela ze Sovětského svazu
jeho dcera. Ona se narodila v roce 1940, takže je jí 38 let.
Ale manžela a děti nemá, je stará panna. Vzděláním
inženýrka, ale, jak říká Serjožka, pracovat z nějakého
důvodu prý nechce. Stejný příběh jako u Viktora - kom-
plex Oblomova. Vypadá docela dobře, je podobná svému
necestujícímu otci. Manžela nemá, podle Serjožky, pro-
tože v Rusku po válce zůstalo málo mužů. Takže, zjevně
nenormální Serjožka moudře nastrouhal dvě stejně
abnormální děti.
Tak si spočítejte „číslo šelmy“, což je „číslo člově-
ka“, které slibuje moudrost. Mimochodem, pokud jsme
se pustili do bohosloví, je třeba poznamenat, že Apoka-
lypsa se kanonicky nazývá „Zjevení svatého Jana Boho-
slovce“.
- 372 -
 V roce 1983 Serjožkovi bylo 65 let a odešel na penzi.
Pak mi vyprávěl, že letěl do Jeruzaléma a prošel pěšky
křížovou cestu Ježíše Krista, a že každé ráno se 20 minut
modlí k Pánubohu. A já jsem o něm zavedl speciální
položku v mojí kartotéce. Přistoupil jsem k věci efek-
tivně. Vždyť teď nepíšu romantiku, ale prověřuji Bibli, a
dokonce i nejsvatějšího Jana Křtitele.
Nataša Charitanskaja říká, že Serjožka a Kira vždy
žili špatně a nechápali se navzájem, ale nyní žijí oddě-
leně: Kyra - většinou v Glen Cove, a Serjožka - ve West-
chesteru. Jejich syn Victor rovněž žije samostatně, spolu
s nějakým přítelem (?). Ona myslí, že Serjožka má židov-
skou krev.
Po dlouhé přestávce Serjožka mě pozval na pláž.
Dozvídám se, že Kira s ním už celý týden nemluví, a on
má strašně dlouhou chvíli, tak si mě vzpomněl. Vypra-
vuje mi, že jeho syn Victor byl nejprve narkoman, kouřil
marihuanu, a pak těžce pil, ale díky Bohu, ne vodku, ale
jen pivo. Victor říká, že nechce pracovat, protože jeho
rodiče mají dva domy, které on zdědí, a že je pak prodá a
bude z toho žít.
Potom se Sergej začne zpovídat a vyzrazuje rodinná
tajemství. Ukazuje se, že otec Kiry byl chromý a měl
suchou ruku. A Serjožky vzdálený bratranec Goša byl
úplný schizofrennik. Kiru on nazývá Cyrilem jako naráž-
ku na to, že je vlastně muž v sukni, a říká o ní, že je
- 373 -
špatná hospodyňka. A ještě jedna novinka: na stará kole-
na u Kiry se pod okem náhle objevilo velká černé zna-
ménko - ďáblova pečeť nebo čarodějnická značka. Aby
zakryla tento flek, Kira nosí tmavé brýle a chodí k dokto-
rovi, aby jí ho odstranil. Serjožka četl mé knihy, kde jsem
o takových pečetích psal.
Mimoto Serjožka mne hrubě uráží a tvrdí, že jsem
„téměř negramotný“, „nevychovaný“, „nepřijatelný k
návštěvě“, že jakési „staré čarodějnice z Sea-Cliff mne
chtějí zabít“, že Kira moje jméno nechce ani slyšet. To
jsou důsledky jedovaté formulace mojí Kissy: „Nemůžu
žít s Gríšou, protože každého pokládá za degeneráta...“
Dobře ten krám funguje.
V Americe existuje takové legrační zvíře, které se
nazývá skunk. Bůh dal tomuto zvířátku velmi zvláštní
zbraň sebeobrany. Na útěku před nepřítelem, skunk
vystřelí velmi páchnoucí sprej, kterého se bojí nejen lidi,
ale i zvířata. Pokud vám tato páchnoucí tekutina se dosta-
ne pod auto, tak hezky dlouhou dobu váš vůz vydává
nepříjemný zápach.
U mně roli takového smradu sehrála moje nešťastná
Kissa a její jedovatá formule. Jako výsledek, lidé s
nečistým svědomím, se seřadili do fronty proti mně a
pospíšili se vyznat ze svých hříchů. Já jsem měl na Kiru
lepší názor než na Serjožu. Kira mne nenávidí za to, že

- 374 -
má bláznivého syna a já to vidím. Protože teď mám třetí
oko na čele, a vidím to, co jiní nevidí.
Mimochodem, matka Kiry byla ochrnutá a Serjožka s
velkými obtížemi ji tahá na invalidním vozíku po scho-
dech nahoru do kostela. Ale ona má starší sestru, starou
pannu, 90 let, ale ta se cítí skvěle a nehodlá onemocnět.
Bůh odměňuje každého podle jeho zásluh.
Naposled byl u mně Serjožka v roce 1995. Vyprávěl
všelijaké novinky: jak s Kirou letěli do Ruska a šli s
procesím po svatých místech, abych tak řekl, odčinit své
hříchy. Ale když se vrátili do Ameriky, Kira, která už
dávno byla v důchodu, v 74 letech náhle šla znovu do
práce, a za velmi malý plat - s jediným cílem: nesedět
doma a nevidět Serjožku. Ani procesí do svatých míst
jim nepomohlo.
O svém synovi Serjožka říká, že Viktor není ještě
ženatý, ale je na čase, aby skutečně začal jiný život.
Viktor dělá sezónního pracovníka, dělá snap-rigging pro
plachetnice. Práce je to samozřejmě hloupá. Dokonce s
takovými jachtami se můžete utopit. A z hlediska socio-
logie, má komplex Oblomova, patří k „zbytečným
lidem,“ jako je zvou literární kritici.
A přece jen se Viktor, ve věku 40. let, nakonec ože-
nil. Někteří říkají, že s jakousi pitomou amerikánkou, ale
jiní tvrdí, že s bohatou amerikánkou. Na každý případ,
narodila se mu dcerka a v roce 2000 Serjožka se stal
- 375 -
dědečkem. A dále pokračujte pohádku od začátku, vše se
bude opakovat.
Podle vší pravděpodobnosti, Viktora si vyženila něja-
ká věčná nevěsta, také nenormální, stará hippie. S kým
dělala děcko, to je dobrá otázka. Vždyť Lily Jelagina,
také hippie, dcera básníka Váňky Jelagina a také bás-
nířka, dělala děti současně s 5 muži, přičemž hlavní roli
hrál jakýsi tuberkulozní negr. To je holt potrap s těmi
hippie.
Tak nebo onak, dědeček Serjoža je velmi šťastný.
Číslo 4: Baronka Lily.
Aby čtenář v tom neměl zmatek, připomínám: my
pokračujeme v počítání čísla „bestie“, které je „číslo
lidské“ a které ohlašuje moudrost. A neříká to nějaký
morous, podobný Serjožkovi Genebartovi, ale Zjevení
svatého Jana Bohoslovce.
V létě v New Yorku bývá tak hrozné vedro, že o
víkendech jsme s ženou vždycky jezdili se koupat do
moře v Cliff Sea. A večer, po pláži, jsme často zacházeli
k Kudaševým - to byli milí lidé, se kterými jsme měli 20
let výborné vztahy.
Na podzim roku 1974 moji Kissu postihlo nesprávné
těhotenství a purulentní zánět dělohy. Zvonila Lile Kuda-
ševé a stěžovala si: „Ach, ach, bolí mě břicho, ležím v
posteli a nevím, co mám dělat!“ Lily s Aljošou, jako
nejlepší přátelé, okamžitě přijeli a vzali Kissu k nim. Šest
- 376 -
týdnů Kissa ležela v posteli Tomočky, zemřelé dcery
Lily, a léčila se u doktora Istoka, který žil nedaleko. Lila
dojemně ošetřovala Kissu, nosila jí do postele rýžový
kuřecí vývar. Okamžitě bylo vidět, že jsou to dobří lidé.
A samozřejmě, byl jsem velmi vděčný Lile.
Ale pak se začaly dít divné věci. Tak divné, že jim lze
porozumět jen o mnoho let později, ohlížeje se nazpět. A
to je velmi těžké popsat. O takových věcech ve slušné
společnosti se mluví jen nepřímo nebo v eufemismech.
Bylo to v roce 1974, a píšu to v roce 2002, když se
vyjasnily mnohé záhady, které tehdy byly neznámé.
Když už mluvíme v eufemismech, Lila „rozmazlila“
Kissu. Ale když mluvím rusky, Lila svedla Kissu k les-
bismu. Přestože Lila byla vdaná, ona byla potlačenou
lesbičkou aktivního nebo mužského typu. A moje Kissa,
třebaže žila se mnou 20 let, ve skutečnosti byla také
potlačená lesbička, ale pasivního, neboli ženského typu,
které jsou velmi podobné normálním ženám, takovým
láskyplným kočičkám. To je důvod, proč jsem ji nazval
Kissou.
V šesti týdnech, které strávila Kissa v domě Kudaše-
vých, Lila ji postupně zpracovala. Nejprve si zahrála na
loajální a starostlivou kamarádku. Vyptala se Kissy na
všechny detaily našeho rodinného života, nadávala na
mne, kritizovala mě a vychvalovala Kissu, vlezla jí do

- 377 -
duše. A když vybojovala její srdce, přešla do fyzického
lesbismu.
Když se ukázalo, že po nesprávném těhotenství Kissa
již nemůže mít děti, Lila začala ji utěšovat a nutila ji vzít
si dítě k adopci. Potom Kissa s dítětem budou bydlet v
domě Lily. Anebo si Kissa koupí dům v Sea Cliff. Zde je
třeba znát psychologii lesbiček. Jako výsledek, Lila se
stala jakýmsi „manželem“ Kissy. A pak z toho byla
taková čertova kaše, že sám čert tomu nepořádku nero-
zumí.
V červenci 1975, Kissa mi volá z Bejrútu a povídá, že
ona našla adoptivní dítě, ale nutna za něj zaplatit 5000
dolarů, tak abych vzal peníze ze svého bankovního účtu a
poslal jí telegraficky.
- Odkud je to dítě? - ptám se.
- Ze soukromých rukou, - opatrně odpovídá Kissa.
- Prodej a nákup dětí je zakázán zákony USA. A ty
kupuješ dítě někde na arabském bazaru. Může to být syn
zloděje a prostitutky. Nasedni hezky do letadla a leť
domů.
Ihned po tomto telefonátu, jel jsem do Sea Cliff. Bylo
ošklivé vlhké teplo a na pláži se shromáždili všichni naši
přátelé. Ale mezitím moje Kissa zavolala Lile z Bejrútu a
organizovala poplach. Lily okamžitě na mě zasedla:
- Gregory, proč nedovoluješ Kisse vzít si díťátko?

- 378 -
 - Protože si kupuje dítě někde na arabském trhu. A to
může být dítě zloděje a prostitutky.
Ale Lila opakuje svou otázku spíše drzým tónem a se
zjevným nátlakem na mne. Vidím, že ostatní známé to
zaujalo a poslouchají. Lila už předtím obrátila všechny
proti mně.
- Lily, takové intimní záležitosti jako přijetí dítěte by
mělo být rozhodnuto mezi mužem a ženou a ne hlasová-
ním známých na pláži, - říkám.
V tu chvíli se na pláži objevuje Natasha Nötsch
(Nečajevá). Vzhledem je podobná svini, která stojí na
zadních nohách. I její duše je sviňská, velmi neomalená,
až arogantní. V jejím domě je taková špína, že od ní
utekli dva muži. A v tomto mimořádně špinavém domě
má syna-pederasta a dceru-lesbičku, obě špinavé hippies.
Nataša zve mne stranou a drzým tónem se ptá:
- Gríšo, proč nedovoluješ Kisse adoptovat dítě?
Vidím, že Lila proti mně odstartovala všechny dege-
nerátky z Sea-Cliffu.
- Protože to může být syn zloděje a prostitutky, -
opakuji.
- Prostitutka je tvoje máma! - prohlašuje Nataša, která
je známá pro svoji nestoudnost.
Zpočátku jsem byl jen otupělý takovou drzostí, ale
pak jsem pomalu začal svírat pěsti. Teď jí vrazím jednu
po hubě tak, že spolkne svůj nevymáchaný jazyk. Ale ta
- 379 -
svině už skočila do vody a utekla. Takoví psychopati
mají velmi rychlé reakce: vycítila, že by mohla dostat
přes držku.
Celkově to byl druh boje na pláži, kde na mne se vrhl
celý kruh všech ŠKODlivých dam našich přátel. Víte, co
je to za kruh? To jsou dámy typu HS, PL a VRE ze zna-
menité statistiky doktora Kinsey. A je to to samé „číslo
šelmy“, které slibuje moudrost v Zjevení svatého Jana
Bohoslovce. Pokud dříve zde byla mystika, dnes je tu
statistika.
Abychom to pochopili, pojďme se podívat podrobněji
na Lilu a Aljošu Kudaševých, naše dobré přátele. Aljoša
Kudašev je rodem kníže, jehož jeden z předků se vyzna-
menal u Borodina. Aljošův otec žije v Manhatteně, a oni
říkají, že je básník, ale jeho poezii nikdo neviděl. Nic-
méně, známí lidé říkají, že Aljošův otec „vzal na sebe
cizí hřích“, což znamená, že je ženatý se ženou, která
byla těhotná od nějakého Jugoslávce, protože žili v Jugo-
slávii. Takže Aljoša není tak docela kníže Alexej. Podle
povolání, je Aljoša knihař. Ať tak či onak, všichni poklá-
dají knížete či prince Aljošu za dobrého člověka.
Aby nezůstávala v pozadí za princem Aljošou, Lila se
mi kdysi svěřila, že je baronkou. Ale ve skutečnosti to
není baronka, a bordeldáma. Lila má sestřenici Táňu,
která žije nedaleko. Lila říká, že Táňa je modelka. Ale
Aljoša říká, že Táňa je prostitutka. Profesionální prosti-
- 380 -
tutka. V Americe se tomu říká call-girl, neboli prostitutka
na zakázku, na zavolání. Tak či onak, Táňa má pěkný
kamenný dům, a žije si lépe než Lila. A má dvanáctile-
tého syna.
- Kdo byl manžel Táni? - ptám se knížete Aljoši.
- Nějaký zloděj nebo podvodník ze Švédska. Táňa
žila v Brazílii a dělala tam prostitutku, - říká princ Ale-
xej.
Když Táňa trochu zestárla, otevřela si vlastní
„Agenturu modelů“, která kryla bordel - a stala se bor-
deldámou. A Lila šel pracovat k Táně jako společnice, to
znamená, že byla také madam. Pro větší efekt říká, že
baronessa. A to vše na stará kolena.
Kníže Aljoša a baronessa Lila měli dvě děti: starší
dcera Tomočka a mladší syn Nika. Zpočátku je všechno
v pořádku, děti jsou děti. Skromná Tomočka a hravý
Nika. Ale když Tomočka dosáhla puberty, její problémy
začaly. Nejprve byla pokryta nějakými rakovinnými
pupínky na obličeji. Pak se přimíchala do hejna hippies.
Tehdy, v 60. letech, to bylo jako epidemie hippizmu v
Americe. Na každém rohu jste viděli hejno těchto abnor-
málních teenagerů, kteří záměrně zdůrazňují svoji dege-
neraci - neholí se, nemyjou, kouří marihuanu a jiné
drogy. A pro rodiče je to tichý horor.
Postupně Tomočka se stala těžkou spotřebitelkou
heroinu. A za tím je obvykle skryta homosexualita -
- 381 -
latentní, otevřená nebo potlačená, čert sám ví, jaká. Dnes
je latentní, zítra otevřené, další den potlačená. A za tím
jsou skryté duševní choroby. Baronessa Lila úporně str-
kala Tomočku normálním ženichům, ale Tomočka tvrdo-
hlavě se držela svých hippies a svých drog. Ubohá
Tomočka nechtěl studovat ani pracovat, nic - prostě
nechtěla žít.
Pak do Cliff Sea přišla hrozná zpráva - Tomočka sho-
řela při požáru! Spolu s hejnem hippies, kteří si říkali
komuna, jela někam daleko od svých rodičů. To bylo na
13., a udělali tam skutečné orgie komunardů: kouření
drog, hořící černé svíce a provozovali společný sex. Od
černých svíček vznikl požár, komunardi vyskakovali z
oken, ale ubohá Tomočka měla v sobě tolik heroinu, že
shořela v ohni. Dokonce psalo se o tom v novinách. Pro
rodiče je to jistě tragédie.
Sea Cliff má dva ruské kostely. Jeden z nich je v
dolině, v blízkosti moře, to je církev tzv. americké juris-
dikce, či jak se jí říká, zednářská církev. Proto někteří
lidé říkají, že je to kostel „Spása u čertů“. Druhý kostel je
v horní části, který se nazývá kostelem „Spása od hří-
chů“. Tam slouží starý otec Mitrofan.
Chudák Tomočka měla pohřeb v kostele otce Mitro-
fana. A moje žena a já, samozřejmě, jsme tam byli.
Koneckonců, jsou to naši dobří známí. A je to pro nás
velmi smutné.
- 382 -
 Na zádušní mši přišly všechny sea-cliffské čaroděj-
nice a jejich děti hippies. Tomočka leží v rakvi, po kos-
tele a se courají její kamarádi-hippie. Osmnáctiletý chla-
pec v hadrech a dlouhými, jakoby ženskými vlasy, je
mrtvolně bledý od narkotik a hubený jako živá mrtvola.
A vedle pláče 17-letá dívka, ošklivá a tlustá, jako bublina
tuhého tuku.
Zde je i modelka Táňa, sestřenice baronessy Lily,
která na panichydu se vyparádila křiklavě, jak na výstavu
poslední módy. V suterénu u modelky Táni jsou rozlo-
ženy po podlaze matrace - je to brloh pro hippies, druh
školy.
Toto peklo prošla i nebožka Tomočka. Baronessa
Lila doufala, ze modelka Táňa, kterou kníže Aljoša zve
prostitutkou, přivede na správnou cestu a naučí ji, jak má
spát s muži.
Nyní Lila pláče u hrobu své dcery. V srdci je mi
smutno-přesmutno. V tu chvíli, přistupuje ke mně otec
Mitrofan a říká:
- Grigorij Petrovič, klaním se před vámi za „Knížete
tohoto světa“. Velmi užitečná kniha.
- Děkuji vám, otče Mitrofane. Ale řekněte to radši mé
ženě. Ona před vámi kleká, ale mého „Knížete“ nemá
ráda.
Kývnu k rakvi, v níž leží Tomočka: - Hle, z té samé
příčiny!
- 383 -
 - Ano, samozřejmě, - souhlasí otec Mitrofan.
V této době má žena jde kolem a o. Mitrofan jí opa-
kuje:
- Právě říkám vašemu muži, že se před ním skláním
za jeho „Vládce tohoto světa“.
Ale na Kissu to nepůsobí. Ona chce děti - za každou
cenu. A já při pohledu na Tomočku a na ostatní hippies,
je nechci. Pro mě je to zločin. Pro Kissu - je to právo
ženy, mít dítě. Za toto právo Lila teď platí, pláče u hrobu
své dcery. Podle tohoto práva, moje tchyně zničila život
svému muži a naplodila tři problematické dcery, které
kazí život svým mužům.
Po smrti Tomočky, Lile zůstal mladší syn Nika. Ale i
s ním byl nepořádek: je to trochu idiot, imbecil. Existují
tři stupně kretenismu a tři odpovídající názvy, které i
lékaři si pletou. Takže Nika je někde uprostřed: není
idiot, ale ne tak docela normální. Jak se říká, že není
úplný blb, ale přihlouplý. Ve škole byl ve speciálních
třídách pro mentálně postižené. V zásadě se Pán Bůh
nezpletl, když baronku-bordeldámu Lilu potrestal dvěma
defektními dětmi.
K dispozici je pohádka. Jednou u Samojedů [starý
název pro Něnce, Ence a další národy finougr. jazyka]
začaly hrozné krádeže, a obrátili se na šamana. Ten
svolal všechny a řekl: „Mám tady ve stanu kouzelného
černého kozla. Nechť každý, jeden po druhém, vstoupí
- 384 -
do jarangy a položí kozlu pravou ruku na záda. Kozel
pozná zloděje“.
Když se všichni znovu sešli venku, šaman řekl: „Teď,
všichni zvedněte pravou ruku.“ Všechny dlaně byly černé
od sazí, jen jedna ruka byla bílá. „To je on - zloděj!“ -
řekl šaman. Prostě pomazal sazemi záda černého kozla -
a zloděje prozradilo jeho špatné svědomí.
U mne hrály roli černého kozla moje knihy, kde popi-
suji ďábla a různou nečistotu. Lidé s špatným svědomím
začali být hrubí na mě, a já jsem seděl a počítal jsem to
samé „číslo šelmy“, které slibuje moudrost. Docela
nevděčný úkol. Ale zato jsem se ocitl v pozici šamana,
který zná psychologii lidí s nečistým svědomím.
Po smrti Tomočka baronce Lila zůstal debil Nika.
Když absolvoval střední školu ve speciální třídě pro
mentálně retardované, rodiče začali přemýšlet, co dál s
tím. Nejprve ho poslali do semináře v Jordanville, aby z
něho udělali kněze. Ale o rok později byl vyhozen. Pak
poslal ho do nějaké zvláštní školy CIA, kde je nutná
znalost ruského jazyka. Nika chodí a chlubí se: „Já budu
špionem!“ Ale brzy ho odtud také vykopli. Ale pak přišla
pohroma.
Nika srazilo auto. Zcela hloupě vjel na kole před
kamion. V důsledku těžkého poranění hlavy, poškození
mozku, bylo třeba komplexní operace. Po tom Nika trávil

- 385 -
dlouhou dobu v nemocnici. Moje Kissa lituje Lilu a
povídá mi:
- Lepší by bylo, kdyby Nika zemřel. Vždycky byl
blázen. Teď to bude ještě horší.
Ale jak se říká, blázni mívají štěstí. Proto blbec Nika
přežil. Ale teď musí polykat celý život některé velmi
silné prášky. Třikrát denně. A když zapomene polknout
třeba jen jednu tabletu, dostane strašný záchvat - takový,
že by mohl zemřít. Nicméně epileptik Nika jezdí teď
autem a je jasným nebezpečím pro ostatní.
Nika pak jel ke své babičce na Floridě a žil tam pro
svoji zábavu. Získal velfer, zvláštní důchod pro mentálně
postižené. A pak seká trávu u sousedů a dostane dalších $
5. A může tak žít šťastně až do smrti. Co víc blbeček
potřebuje?
S knížetem Aljošou se stal podivný příběh. On a Lila
šli na večeři k prostituce Táně, která žije poblíž. Když se
vrátili domů, Aljošu náhle začalo bolet břicho. Šel na
toaletu a zemřel. Druh srdeční mrtvice. Ale Aljošovi bylo
jen asi 50 let a na srdce si nikdy nestěžoval. Proto po
Sea-Cliffu se roznesly všelijaké špatné pověsti.
Podle nich, už dříve baronessa Lila si stěžovala, že
princ Alexej někdy vejde do hříchu sodomie s portori-
kánskými chlapečky. Tehdy baronessa Lila dělala divoké
skandály a dokonce utekla od Aljoši. Dokonce se snažila

- 386 -
si najít „nového muže“. Ale kdo by ji potřeboval, se
dvěma vadnými dětmi? Takže ona se vrátila k Aljošovi.
A o baronce Lile se povídalo, že potichu lesbičí se
svojí sestřenicí, prostitutkou Táňou. Po záhadné a před-
časné smrti knížete Aljoši začaly chodit pověsti, že Lily a
Táňa přiotrávili Aljošu, aby jim nepřekážel žít spolu v
lesbičském svazku. Protože, říkají, ony se staly partner-
kami v prostituci: Táňa se stal prezidentem a Lila vice-
prezidentem „Agentury modelek“, v které 10% příjmů
pochází z modelování či simulace, a 90% - z prostituce.
Mimochodem, chladná statistika říká, že 75% z pro-
stitutek jsou lesbičky. Nebo si přečtěte „Jámu“ našeho
klasika Kuprina, kde popisuje prostituci. Jeho dcera
Ksenia byla krasavice, stará panna - a lesbička. Nebuďte
překvapeni. Proto v Bibli je psáno: Množství jméno jest,
nebo jest nás mnoho (Mark 5:8-9).
Pokud má někdo zájem o poslední novinky z oblasti
prostituce, zavolejte baronesse-bordeldámě Lile - (516)
671-4524. A nezapomeňte, že je nyní viceprezidentkou v
podnikání.
Jestliže někoho napadne mne kritizovat za to, že
popisuji své bývalé přátele a známé, na moji obranu
mohu říci, že totéž dělal i veliký Dante. V jeho „Božské
komedii“, on posadil do pekla a do očistce všechny své
nepřátele, nepříznivce a falešné přátele. Je to proto, pro

- 387 -
pisálky platí neúprosný zákon: aby literární postavy žily,
je třeba je odepsat ze života.
Kromě toho, že současníci obviňovali Danta, že pou-
žívá vulgární, lidový jazyk. Mne také mohou vinit. Ale
jak popsat lidské hříchy, když jejich podstata je už dávno
národem vyjádřena ve všech netisknutelných kletbách a
neslušných výrazech?
Na závěr bych chtěl říci, že jsem trochu unavený z
tohoto nevděčného lovu na biblickou „bestii“ a „číslo
šelmy“, i když slibuje moudrost v poslední instanci. A
proto si udělám pauzu a zaměřím se spíše na některé
příjemnější vzpomínky.
I čtenář potřebuje si určitě oddechnout. Příliš smutné
jsou všechny tyto každodenní příběhy, kdy lidé se snažili
podvádět Boha - a to skončilo špatně. Výsledkem je vale
smutku, kde panuje biblická „bestie“. Je to zvíře s rohy,
ocasem a kopyty a říká se mu také čert.
Ne zbůhdarma se říká, nemaluj čerta na zeď, nebo se
doopravdy objeví. To se přihodilo mně. Napsal jsem
knihy, kde jsem škubal za ocas ďáblovi degenerace. A
vidíte, co se stalo? Ano, získal jsem svého druhu moud-
rost, ale musel jsem za to draze zaplatit. Doufám, že tato
je moje moudrost, smutná moudrost, aspoň pomůže
některým lidem jít životem s větší důvěrou, nedělat
fatální chyby. Bůh dlouho snáší, ale pak bolestivě trestá.
Pokud někdo nevěří, tak se podívejte na baronku Lilu.
- 388 -
Takže, dejte si pauzu až do 2. části „čísla šelmy.“
14. června 2002, New York.

- 389 -
 Kapitola 16: Svěcená voda
Volá mi jeden večer čtenář od San Francisca, děkuje za
moje knihy, mluví o sobě (je - neurochirurg) a ke konci
hovoru se mě ptá:
- Gregory Petrovič, a píšete něco teď?
- Ne, nepíšu nic, - odpověděl jsem.
- Proč ne?
- No, nevím, vypadá to na syndrom chronické únavy.
- To bude asi škaredý pohled, vás uhranuli! - říká mi
ten neurochirurg, přičemž takovým jistým tónem.
Třebaže je neurochirug, to znamená seriozní doktor,
já těmhle věcem ohledně zlého oka nevěřím. Zejména
proto, že v mém archivu je mnou vystřižená poznámka z
novin „Nové ruské slovo“, v které je následující infor-
mance: „Zaprvé, nikdo z amerických a evropských
odborníků v oblasti medicíny až dosud nebral vážně
zprávy o objevu nové nemoci, ale výzkum lékařů ze
Spojených států ukazuje, že svět se bude muset vypořádat
s reálnou epidemií. Toto onemocnění postihuje lidi obou
pohlaví v každém věku, a počet diagnostikovaných pří-
padů je obrovský. Řeč je o tzv. syndromu chronické
únavy, jehož hlavním symptomem je trvalá, ničím nemo-
tivovaná únava. Ta brání lidem zabývat se jakoukoliv
každodenní činností...“

- 390 -
 „...Nicméně, výzkumem amerických vědců bylo
zjištěno, že se jedná o zcela samostatné onemocnění,
které je způsobeno poruchou imunitní obrany orga-
nismu...“
„Výzkumníci zdůrazňují, že objevená jimi nemoc
není nic nového v lékařské praxi. Její popis lze nalézt v
životopisech mnoha velkých mužů minulosti. Chronická
únava těžkého druhu existovala například u Charlese
Darwina...“43
***
A zajímavé je, že můj chronický únavový syndrom se
vztahuje pouze na moji práci v oblasti degeneralogie. Ve
všech ostatních aktivitách unaven nejsem. Ale ohledně
další práce na hlavním tématu mého života, je to, jako by
mne hypnotizovali - stop, nepiš dál! Každý ví, že hyp-
nóza existuje, ale že by existoval nějaký druh „zlého
oka“, a dokonce i na dálku? Tomu nevěřím. Ačkoliv
noviny psali o „čarodějnici“ Džuně, která „léčila ruka-
ma“ samotného Brežněva, nebo o „kouzelníkovi“ Kašpi-
rovském. Po pádu komunismu v Rusku se rozbujelo
viditelně-neviditelně plno všelijaké nečistoty. Oblbují
národ a promývají mozek.
Mimochodem, jméno Džuna má stejný kořen s Džu-
gašvili. Tam „džu“ a tady také „džu“. Víme, co to zna-

43
NRS - 29.12.1990
- 391 -
mená. Jordan, magistr historie na univerzitě v Cam-
bridge, když píše o židovském původu soudruha Stalina,
také říká: „Název Stalina - Dzhugashvili - v gruzínštině
znamená „syn izraelity“, neboť „Džuga“- je Izraelita,
„švili“ - syn. Rodina Džugašvili, křesťanské víry, pochází
z horských židů Kavkazu, kteří konvertují ke křesťanství
už od počátku XIX století.“ Zdroj informace: francouz-
sky publikovaná kniha Ivana Krylova „Moje kariéra v
Sovětském generálním štábu.“
V knize „Život Stalina“ od J. Ragusa, popisující Sta-
linovy rodiče na straně 14 - Beth a Kato Dzhugashvili -
autor píše: „Otec Kato (Stalinovy matky) byl židovský
junkman v horách Kutaisi“ (s. 25). To samé nám také
říká G.Z. Besedovsky, sovětský diplomat, který uprchl ze
sovětského velvyslanectví v Paříži v roce 1929. On sám
byl žid, z levého křídla strany eserů a jako žid, on dobře
ví, o čem píše, když poukazuje na židovský původ Sta-
lina, ve své knize „Na cestě k Thermidoru“, Paříž, 1931.
Přičemž Stalinova první žena - Catherine Svanidze - byl
též smíšená s židy. Nic překvapivého v tom není. Vždyť
na Kavkaze žije více než 250.000 horských židů.
***
Od doby, kdy jsem dokončil „Protokoly sovětských
mudrců“ (září 1975-květen 1981), jsem prakticky už nic
nepsal. Další dvě knihy jsem jen namluvil na videokasety
v podobě přednášek. Můj dobrý přítel a kolega Nikolaj,
- 392 -
když se pohrabal u mne v archivech, mi řekl: „Grigorij
Petrovič, máte tu ještě hodně zajímavého materiálu a nic
nepíšete. Víte co? Sedněte si k vašemu psacímu stolu a
namluvte přednášky do mikrofonu podle vaší archivní
kartotéky. Já to zapíšu na videokasety.“
V důsledku toho, zapsal jsem s ním 35 videokaset po
2 hodinách každá (únor 1988 - červenec 1990). Později z
nich vznikly další dvě knihy - „Rudá Kabala“ a „Národ
Boží“.
Pak jsem začal pracovat na rukopise své nové knihy
„Klíče poznání“, ale práce mi nešla. Dělo se přesně to,
co ruský doktor neurochirurg nazval „zlým okem“ a co
američtí lékaři nazývají syndrom chronické únavy.
Stručně řečeno, práce mi nešla. I když jsem se pustil do
psaní svých pamětí, což se zdá být jednodušší, nic se mi
nedařilo, doslova někdo brzdil moji práci. Byl to chro-
nický únavový syndrom.
Dopřával jsem si dlouhé přestávky - ani to nepo-
mohlo, takže nakonec jsem nechal práce na rukopisu,
napsal na obálku - „nedokončený rukopis“, a položil jej
na polici.
Nemám sil psát - a tečka!
***
Ale začaly pracovat i jakési jiné síly...
Mnoho čtenářů mi velmi dojemně děkovalo za mé
knihy a psalo mi, že jim velmi pomohly v životě. Jedna
- 393 -
velmi milá dáma dokonce mi poslala galonovou láhev
„svěcené vody“, vysvěcené v ruském kostele. Vypijte to
na vaše zdraví. Já mám sice k „svěcené vodě“ stejný
postoj, jako k „zlému oku“, ale... Vždyť to dostávám z
upřímné dobroty věřícího člověka! - Tak jsem tu láhev
postupně vypil. Pak přišla druhá taková láhev, a spolu s
ní - velmi dobrá láhev likéru. Není to dojemné?
Jiní čtenáři, zejména z Ruska, mi posílali malé
ikonky. Dokonce jsem shromáždil celou kolekci ikon. A
lidé mi zvoní, říkají, že se za mě modlí a přejí mi dlouhá
léta života. Mé srdce není vlčí a vidím, že ne zbytečně
jsem krví svého srdce psal své knihy, které mnohého
čtenáře vzaly za duši, že jsem v nich vzbudil dobré pocity
a proto se modlili za moje zdraví...
Přestože nevěřím v žádné „uhranutí“, v žádnou „svě-
cenou vodu“ a jiné pseudo-zázraky, přesto v důsledku
těchto modliteb začaly se dít podivné věci, velmi podob-
né skutečným zázrakům. Posuďte sami! Více než 10 let
mne vázal chronický únavový syndrom, který prostě mi
nedovoloval pracovat. Ale pomalu, nepozorovaně odešel
tento podivný syndrom. Jak přišel, tak i odešel - klid-
nými, bezhlučnými kroky, jako zlý duch nečisté síly.
Možná, že to je důvod, proč teologové a říkají, že ďábel
přichází a ODCHÁZÍ - neslyšnými kroky.
Takže, 4. dubna 2002, když mi bylo už 83, jsem
odstrčil stranou počítač, s velkými obtížemi sundal s
- 394 -
poličky můj starý psací stroj (který mám ještě z Mni-
chova od roku 1952), postavil jej na stůl, zkusil kláves-
nice - a fungovaly! Podíval jsem se na nedokončený
rukopis „Klíče poznání“ a začal vyklepávat „Rodinné
album“ - sbírku autobiografických příběhů. Celkově za
tři měsíce jsem naťukal - jedním prstem! - 100 stran. A
pomaloučku vyťukávám to, co právě čtete. Není-li to
zázrak, je vyloučeno, že tomuto zázraku pomohly mod-
litby dobrých lidí, kteří se modlili za moje zdraví? Anebo
zabrala svěcená voda?
19. července 2002.

- 395 -
 Kapitola 17: Ženy mých snů
aneb Světlé aleje
Jak jste si už všimli, vážení a milí čtenáři, hrdinky mých
knih, podle pravidla, nejsou tak docela normální, ale
podivné, přímo negativní ženy. V „Knížeti tohoto světa“
- je to studená krasavice Olga, manželka rudého kardi-
nála Maxima Rudněva, která ho zavedla na druhou stranu
dobra a zla. Je to i chladná krasavice Orbeli šlechtična-
čekistka, která vykonala trest smrti svých rodičů. V
románu „Mé jméno je Legie“ - je to nenormální dívka
Nina von Miller, která se chovala velmi divně a nakonec
se ukázalo, že byla lesbičkou.
Lidé čtou mé knihy a diví se: „Co vlastně Klimova
přitahuje k takovým zrůdám?“
Na svou obranu podotýkám, že Ninu von Miller jsem
opsal z mého života. Jako model jí posloužila Nataša von
Meyer, která byla nejen lesbičkou, ale i sadistkou. Ve
skutečném životě to byla ještě horší mrcha, než je uve-
deno v románu. Tato lesbo-sadistka byl opravdovým
chlapem v sukni a nakonec se stala šéfem ruského oddě-
lení „Hlasu Ameriky“ ve Washingtonu.
Jak můžete vidět - moje literatura je úzce spjata s
životem. To se některým lidem líbí a druhým NElíbí.
Proč? Protože za tím se skrývají mnohá tajemství. Napří-
klad, tajemství Velké čistky z období 1935-1938, kdy
- 396 -
Stalin - některé dával zastřelit a jiné zahnal na Sibiř - cel-
kem asi 13 milionů lidí.
„Ale kromě negativních, znal jste také dobré, pozi-
tivní ženy?“ - zeptá se mě zvědavý čtenář. Samozřejmě,
že byly. A právě o nich chci psát dnes. Kupodivu, když
vzpomínám na dobré ženy, nepřichází mi na paměť moje
bývalá manželka Alla, s níž jsem žil 24 let, ale vzpomí-
nám na Lenku, na Zinočku... A ještě na Traudel a mnoho
dalších veselých německých kamarádek z mého dalekého
mládí. Ale vezměme to popořádku...
O mojí první velké lásce - Lence Berko jsem už
vypravoval...
Moje druhá veliká láska byla - Zina Skvorcová, mos-
kovanka 19 let, studentka 2. ročníku Ústavu cizích jazy-
ků, která bydlela v ulici Metrostrojevské na čísle 38.
Tenkrát v moskevských kinech dávali americký válečný
film „Lady Hamilton“ s půvabnou herečkou Vivien
Leigh a mne se zdálo, že moje Zina je přesná kopie
Vivian (dokonce ještě krásnější).
To ona sloužila mi modelem k obrazu Ženi v knize
„Píseň vítěze“. Zde máte pěknou normální holku, ženu
mých snů, na kterou ještě dnes vzpomínám s melancho-
lickou radostí. Dokonce jsem se pokoušel ji najít odsud, z
Ameriky, ale bezvýsledně. Pokud se jí dostanou do rukou
moje knihy, myslím, že se ráda dozví, že její moskevský
přítel, kterému tak štědře udělila svou lásku, se stal zná-
- 397 -
mým spisovatelem a svoji Zinočku zvěčnil v podobě
roztomilé Ženi. Vzpomeň si, drahá, „Maličká vojákova
žena nebude plakat,“ - říkala jsi mi v slzách... Co se stalo
s tvým bratrem Levkou? Tenkrát mu bylo 16 let a žili jste
v Prvním Průchodu, vedle rozvalin chrámu Krista Spasi-
tele. Jak je tomu dávno... Surové válečné roky...
Alexej Tolstoj jednou, vzpomínaje na svoji marťan-
skou princeznu Aelitu, dával do radiovysílačky signály:
„Odpověz, Aelito! Anta-Adeli-uta... Aelita!... Anta-
Adeli-uta... Aelita! Ozvi se mi!!“ Tak i já vzpomínám na
svoji Zinočku, lásku mého mládí, která byla pro mne
krásnější než první hollywoodské hvězda, vyhlášená
krasavice Vivien Leigh a já doufám, že se mi ještě ozve...
***
Náš nositel Nobelovy ceny Ivan Bunin už v pozdním
věku napsal své „Temné aleje“, kde vzpomínal na své
hříchy mládí, za což jej potom velmi kárali... Proto já,
vzdávaje hold německým ženám, budu velmi taktní a
ohleduplný. Faktem je, že nejprve jsem byl jsem důstoj-
níkem sovětské okupační armády v poraženém Německu,
a sloužil jsem v SVA v Berlíně. Měl jsem tam i svoje
německé přítelkyně, kouzelné dámy, zdravé a s pyšným
poprsím Eviných dcer... Až doteď, vzpomínám na ně s
velkou láskou a vděčností, a kdyby bylo podle mé vůle,
dal bych jim postavit památník s nápisem: „Německým
ženám - s láskou a respektem! - od ruského muže“.
- 398 -
 Po zkažených a opovrženíhodných postavách mých
románů, pro rovnováhu, cítím prostě povinnost popisovat
tyto dobré a normální ženy, a pokud Bunin své hříchy
mládí nazval „Temnými uličkami“, já nazvu své vzpo-
mínky „Jasnými cestami“...
Takže Berlin, září 1945, neděle. V 11 hod. vracím se
tramvají do našeho armádního městečka Karlshorstu, kde
je hlavní štáb sovětské vojenské správy (SVA) v Němec-
ku. Našemu Karlshorstu všichni již začali říkat Berlínský
Kreml. Na platformě tramvaje vedle mě stojí mladá
německá dívka, velmi pěkná. Červené tváře. Na zastávce
vystupuji, ale i ona vyjde. Jdu podél plotu, ona jde vedle
mne. Neudržím se a ptám se v chůzi:
- Fraulein, pracuji zde jako tlumočník... Potřeboval
bych se vytrenovat v živé hovorové němčině... Dovolte
mi, abych Vás pozvat k sobě...
- Já už mám tady schůzku se svou přítelkyní - zdvo-
řile mi odpověděla německá dívka. - Ale chcete-li, mohu
se s vámi setkat zde za hodinu, - a ukázala mi prstem na
chodník.
Usmál jsem se, přikývl a otočil doleva do průchodu
mezi domy. Tak šlo projít do mého domu, aniž bych šel
přes kontrolní bod, kde trvale stála hlídka a prověřovala
všechny dokumenty. Válka právě skončila a my jsme
stále byli ve válečném stavu. Oficiálně ještě nebylo
známo, zda máme právo se seznamovat s Němkami, či
- 399 -
nikoli. Náčelnictvo mlčí - čeká na příkazy z Kremlu, a
Kreml rovněž mlčí. Ani ano, ani ne...
Přesně o hodinu později, přišel jsem na určené místo.
Moje německá dívka už mě čeká a lehce se usmívá,
předvídá nebezpečné dobrodružství se sovětským důstoj-
níkem. Úspěšně jsme vklouzli do průchodu mezi domy a
došli ke mně do bytu.
Vešli jsme do obývacího pokoje, kde jsem váhal, co
dělat dál? Ale můj host šel okamžitě do ložnice. Pravdě-
podobně se podívat - myslel jsem. Sedím v obývacím
pokoji, a čekám, až se vrátí. Ale stále se nevrací a
nevrací. Nakonec jsem se rozhodl podívat se, co tam
dělá. Jdu do ložnice, a moje okouzlující německá dívka
leží v posteli, úplně nahá! Jak vám mám, čtenáři, taktně
popsat, co bylo dál? V románech zde obvykle kladou
tečky...
Mohu říci jen jednu věc - dávám vám čestné slovo
ruského, sovětského důstojníka, že jsem byl velmi
vděčný této kouzelné německé dívce za její geniální žert,
ženy hrající jakousi dívčí bezmoc. Bylo to bezpodmí-
nečná kapitulace Německa tváří v osobě německé ženy a
já jsem, coby vítěz, se choval vznešeně a rytířsky. Čest a
sláva poražené německé ženě!
Dohodli jsme na setkání následující neděli ve stejnou
dobu na stejném místě...

- 400 -
 ***
A život šel dál. Jednoho dne jsem se seznámil na ulici a
pozval k sobě další pěknou německou dívku. Také bez
všelijakých postranních úmyslů, jen chtěl si pokecat v
němčině, v živé hovorové řeči. Ale neměl jsem to štěstí.
Místo rozhovoru, mladá a krásná dívka, jak jen jsme
vstoupili do bytu, okamžitě se svlékla a lehla si do mojí
postele. Je jasné, že u nich je to zvykem, rozhodl jsem
tehdy.
Třetí německá dívka, velmi mladá dívka, trochu zlo-
bivá, se ani nesvlékala, jen si lehla na gauč v obývacím
pokoji - a zvedla sukni. Není to dojemné? Pokud nesou-
hlasíte, jste možná fanatik nebo ne zcela normální člo-
věk.
Viktor Suvorov ve svých knihách o GRU (vojenská
rozvědka) také uvádí, že v případě, že ulici přechází
hezká prsatá paní a proti ní jde muž, který absolutně
neobrací na ni pozornost, buď je to úchylák, nebo špion s
perfektní sebekontrolou...
Nutno podotknout, že všechny mé německé přítel-
kyně brzy se docela dobře provdaly. Prostě u Němců si
tak zvykly: když jde Němka do vašeho domu, okamžitě
skočí do postele. A všechno ostatní: vína, večeře a inteli-
gentní konverzace - to až pak. Podle mého názoru, je to
lepší a čestnější než všechny zamotané příběhy Dostojev-
ského, jehož hrdinové byli tak nějak vadní a duševně
- 401 -
abnormální. Snažil jsem se číst Dostojevského, ale bylo
to příliš, až chorobně smutné. Já nemůžu... Nejde mi to...
***
Prožil jsem v Německu 10 let. Dva roky ve východním
Německu jako sovětský důstojník, pak 8 let v západním
Německu jako uprchlík, nebo jak se tehdy říkalo, di-pi,
displeysed person, „bez vlasti“. Tam už jsem nebyl oku-
pační důstojník, ne vítěz uprostřed poražených, a tak...
Byl jsem nikdo, člověk, který ztratil tvář, vítěz, který
zvolil osud poražených. Pouze německé ženy zůstávaly
věrné svým pravidlům. Daly mi lásku stejně prostě a
krásně, jako ve východním Německu. Čest a sláva Vám,
německé Fräulein!
Tehdy, v roce 1948 ve Stuttgartu, mezi uprchlíky,
byla absolutní nezaměstnanost. Neměl jsem co dělat, tak
jsem začal psát příběhy o Berlínském Kremlu, a večer
jsem chodil po okolí, učil jsem se znát město.
Jednoho dne, v blízkosti hlavního vlakového nádraží,
který sloužil jako místo setkání všech ruských uprchlíků,
u vchodu do parku jsem si všiml mladého děvčátka okolo
17 let. Ukusovala čokoládovou tyčinku, a na ramenou jí
visela bunda amerického vojáka.
- Kdo ti dal čokoládu? - zeptal jsem se jí. - Americký
voják?
Holčička se usmála a přikývla hlavou. Zdá se, že pat-
řila k německým uprchlíkům, které v celých milionech
- 402 -
vyháněli z Polska a dalších východoevropských zemí. V
jejích nezbedných očích jsem jasně viděl, jak získala tuto
čokoládu.
- A s ruským vojákem jsi už byla? - zeptal jsem se jí
žertem. Přešel jsem okamžitě na „ty“, protože jsem viděl,
že mne s ní váže společný osud. Běženec zůstává běžen-
cem...
Holčička se usmála a zavrtěla hlavou, aby pokračo-
vala svoji hru.
- Chceš to zkusit? - žertoval jsem dále s pěknou
německou dívenkou.
Holčička náhle přikývla a přitiskla se ke mně s tako-
vou jistotou, jako bychom byli staří přátelé.
Držel jsem ji za ramena, a společně jsme šli do parku.
Malá, hubená, s bundou vojenských rozměrů na rame-
nou... Teplý jarní večer... Tma... A hle, když jsme usedli
na trávu, moje milá kamarádka mi náhle vsunula do pusy
čokoládu, tu, kterou si vysloužila u amerického vojáka.
Není to dojemné? Ano, takovou německou dívku bych
klidně vyměnil za stovku sytých, dobře upravených, ale
chladných Amerikánek, které na mne neustále mrkají z
televizoru! A nechť se stydí ten, kdo o mně a o ní špatně
myslí...
***
A tady je další žena mých snů - Edeltraud nebo jen Trau-
del. Byla to svěží a krásná, ale já jsem s ní chtěl jen
- 403 -
chodit, trávit čas v příjemné společnosti. Chodím den,
dva, tři. A čtvrtý den, náhle mi řekla:
- Poslyš, ty jsi co - nenormální?
- Proč? - divil jsem se.
- Protože mne nezveš do postele - říká mi moje
kráska s rozhořčením v hlase, jako bych ji urazil.
Tím skončily s ní naše gentlemanské procházky.
Musel jsem svými skutky dokázat, že jsem člověk -
normální. Jinak Traudel prostě by šla ode mne pryč, a
dalších procházek by více nebylo. Nakonec, krasavici
Traudel vylákali do Brazílie, kde se vdala a šla pracovat
jako zdravotní sestra. Já mám dodnes její fotografie, na
kterých hrdě předvádí své půvaby v mojí ložnici.
***
Je na čase dělat závěry. Popsal jsem zde několik mých
kamarádek, jako na protiváhu k těm negativním ženám,
které jsem ukázal ve svých románech. Pro rovnováhu,
abych tak řekl, sil dobra a sil zla. Ale, bohužel, musím
říci, že v reálném životě často převažuje zlo, a to zejména
v intelektuálním prostředí. Vzpomeňte si na procenta dr.
Vittelse, uveřejněná v jeho monumentálním díle „Sexu-
ální život amerických žen.“ To je důvod, proč Bible říká,
že ďábel je kníže tohoto světa.
A proto náš klasik Ivan Bunin napsal své „Temné
aleje“ rozpačitě, jakoby se za ně styděl. Podívejte se na
biografii Bunina a uvidíte, že má mnoho tmavých skvrn.
- 404 -
Jeho otec byl alkoholik - opilec, a to je velmi špatné pro
děti. V životě samého Bunina převládala nešťastná,
tragická láska k ženám, které on nazýval fatální. A už od
počátku 30. let Bunin začíná pociťovat příznaky budoucí
duševní krize: časté deprese, hluboký pocit osamělosti,
neustálé myšlenky na smrt nedávají mu žít a psát. A to
vše jsou následky alkoholismu otce. Odtud jsou jeho
„Temné aleje“. Tak jsem napsal svoje, „Světlé aleje“, a
dodnes vzpomínám na své přítelkyně s láskou a s něhou.
21. července 2002. New York.

- 405 -
 Kapitola 18: Číslo šelmy (Druhá část)
Nicméně, tím jsme odbočili. Tož pokračujme v pátrání
po „bestii“ z Apokalypsy, o které Zjevení svatého Jana
Evangelisty říká: „Tuť jest moudrost. Kdo má rozum,
sečtiž počet té šelmy. Nebo jest počet člověka.“ (Zjevení
13:18).
Takže, když moje žena onemocněla menopauzní
poruchou a utekla z domu, okamžitě informovala telefo-
nicky všechny naše známé a stěžovala si jim: „Nemůžu
žít s Gríšou, protože on každého pokládá za degeneráta.
Za degenerátku pokládá i mne - A TEBE TAKY!“
Po těchto telefonátech, většina našich známých, se
kterými jsme byli ve výborných vztazích více než 20 let,
přerušila náhle veškerou komunikaci se mnou. Moje
šílená manželka měla škodolibou radost: „Vidíš, všichni
tě bojkotují!“ - Ale já jsem se jen smál. Vlastně došlo k
tomu, že... tito lidé tím bojkotem sami přiznali, že jsou
degeneráti.
Tady je to - „číslo šelmy“, což je „počet mužů.“ Zde
je to místo, kde je vryta biblická moudrost v poslední
instanci. A pokračuje tento „bojkot“ ne týden, ne měsíc
nebo rok, ale už celých 26 let. Od roku 1976 do letošního
2002... Takže tato moudrost je prověřena časem. Některé
věci mohou být chápány pouze žijete-li nejmíň 80 let a
ohlížíte se zpět.
- 406 -
 Takže, pojďme po stopách svatého Jana Bohoslovce a
pozorně se podívejme na to, kdo jsou tito lidé, kteří se
sami přiznali, že patří mezi degeneráty? Možná, že se
mýlíme? Kdo je další na řadě?

- 407 -
 Kapitola 19: Svatá rodina
Prozkoumejme příbuzné Miry Iodko, která hrozila, že mi
vyškrábe oči. Kde se u ní vzala tak divná zlost? A přitom
je celá rodina velmi nábožensky založená.
S Jurou Iodko, hlavou rodiny, jsem se seznámil ve
skautském táboře. Koupil jsem si stan a studoval jsem
návod, jak jej postavit. Jura, zkušený táborník, přišel mi
na pomoc, a rychle postavil stan, za což jsem mu byl,
samozřejmě, vděčný. Okamžitě bylo vidět, že je dobrý
člověk.
Mé vztahy k lidem určuje tento princip: Dívám se, je-
li člověk dobrý nebo špatný. Pokud je člověk dobrý,
nezajímá mne další. Když je člověk špatný, pak je možné
si klást otázky, proč je špatný.
V politice Jura je pravičák, téměř monarchista, ale
nadávat na židy v jeho domě nelze. Proto se říká, že Jura
je pravděpodobně z prožidů - chci říct, má částečně
židovskou krev. Ale rodina je velmi pobožná, dvě dcery
zpívají v kostelním sboru. V jeho domě se nesmí kouřit.
Ohledně alkoholických nápojů je velmi přísný. Dům je
téměř sterilní. Zato můžete tam hrát ping-pong. Jura je
zlatník z povolání, dělá různé prstýnky s kameny i pouz-
dra pro hodinky.
Když se Jura s Mirou brali, nejprve chtěli mít doma
„domácí klášter“, ale později změnili názor a zplodili tři
- 408 -
dcery. První dvě, Lenočka a Ira byl jasně abnormální, o
třetí dceři Nině se to nevědělo, protože byla příliš malá.
Nicméně dům voněl jako klášter. Obě starší dcery byly
dost ošklivé, měly trčící ven koňské zuby, a nosily speci-
ální ocelové náhubky, které zuby narovnávaly. A i na
pohled byly Lena a Ira jaksi asexuální, nechutné, podob-
né jeptiškám. Zato byly bez ustání v kostele „Spása od
hříchů“ u otce Mitrofana a zpívaly tam ve sboru.
Marianna, neboli zkráceně Mira, byla adoptované
dítě. Otcem Miry byl jakýsi notorický alkoholik, který
měl spoustu dětí. A povídá se, že jedno dítě - to nejpraši-
vější - prodal za láhev vodky. Takový je rodokmen Miry.
A proto někteří lidé, když o ní mluví, ji zvou Mira Vod-
kina-Butylkina.
Teprv ve věku 35 let se Mira dozvěděla, že je adop-
tované dítě. Ukázalo se, že její skuteční rodiče a sestry
žijí v Kalifornii, ale Mira na ně zanevřela černou nená-
vistí a nechtěla se s nimi setkat.
Serjožka Genebart říká, že Jura Iodko v mládí se
chtěl stát mnichem nebo knězem, potom založit ten
„domácí klášter“. Ale je zajímavé, že dvě starší dcery
Jury, Lena a Ira, pokračovaly po stejné cestě. Když
vyrostly, rozhodly se, že si vezmou jen kněze. Otec Jura
se na ně dívá a vrtí hlavou, říká, že mají nějakou duševní
chorobu s mánií náboženství.
- Tak je pošli k psychiatrovi, - radí Serjožka.
- 409 -
 - Ne, tahle nemoc je nevyléčitelná, - odpovídá Jura a
nazývá tuto chorobu v latině.
Jako výsledek, nejstarší dcera Lenočka se provdala za
otce George v San Franciscu, stala se tedy matkou, jak se
říká ženě duchovního, ale nejen to, stala se i skutečnou
matkou 6 dětí. Jediný problém je, že tato matka matuška,
podle toho, co se povídá, nevylézá z blázince. Samo-
zřejmě, není to úplná pravda: každý rok nebo každý
druhý rok matičku Lenočku strčejí do blázince, tam si
posedí dva-tři měsíce, přitáhnou jí tam matičky v hlavě a
pošlou domů až napříště. Jenže tohle všechno se zpravi-
dla odráží u dětí, dříve či později.
Druhá dcera Ira také si vzala duchovního, otce Sergi-
use, který zdědil místo otce Mitrofana v chrámu „Spása
od hříchu.“ O této matušce říkají, že je úplný blázen, ale
naplodila pět dětí. Chodí v černém, špinavá, nemyje se,
neuklízí, nestará se o své děti, je docela dole, podobná
nikoliv matušce, ale hippies. Říkají jí: „Ira, co to děláš?
Měj rozum!“ Ale matuška Ira odpovídá: „Co vy mně
poučujete. Mně sám Bůh říká, co mám dělat“.
Povídá se, že otec Sergius vypadá velmi nešťastně.
Sám Jura Iodko jej lituje, že si může odpočinout pouze
tehdy, když není doma a nevidí své děti. A o matušce Iře
jdou pomluvy také, že jak je rok dlouhý, nevyleze z
blázince. Samozřejmě, že tomu tak není. Jen někdy, dva
nebo tři měsíce, a to ještě ne každý rok, jen občas.
- 410 -
 Serjožka Genebart mě ujišťuje, že všech pět dětí Iry -
staršímu už je 19 let - jsou naprosto normální a milí lidé.
Ale já už Serjožkovi nevěřím, nýbrž profesorovi Lomb-
roso, potomku dlouhé řady rabínů a talmudistů, který
říká, že to všechno, dříve či později ovlivní dítě. Proto se
říká: za hříchy svých rodičů. Tak se říká v lidu. Ale hlas
lidu - je hlas Boží.
Nyní se podívejme na třetí dceru Miry - Ninu. Pokud
první dvě dcery byly dost ošklivé, Nina vypadala docela
dobře. A proto drbny říkají, že Nina není od Jury, ale od
někoho jiného. O tom lid říká takto: Mira se pokusila na
cizím č....u vjet do ráje. A nezapomeňte, že hlas lidu - je
hlas Boží.
Když Nina dovršila 18 let, pracovala pro charitu Tol-
stého nadace, kde se přátelila s Allou Ivask, která byla
otevřená lesbička. Proto i Ninu započítali mezi lesbičky.
Víte, s kým kdo zachází, tím i schází. Později si Ninu
vzal nějaký amerikán z New Jersey, který konvertoval k
pravoslaví. Ale to nepomohlo, a brzy Nina a její manžel
se rozvedli. Jestliže první dvě dcery jsou svaté hříšnice,
pak Nina se stala hříšnou světicí. Nina se stala jeptiškou
ve světě.
Jura Iodko má neteř, ale to je problematické dítě -
hippie, nechce se učit, hrubě nadává všem a na všechno,
rodiče nemohou s ní nic dělat. Proto ji dali do převý-
chovy k Jurovi, ale ten brzo poslal neteř zpět. Ale hippies
- 411 -
- to jsou teenageři, u kterých se projevil homosex, proto
blbnou. Když jsou rodiče - minetčici, jejich děti bývají
hippies. Vlastně plivají do tváře svých rodičů.
Nejlepší přítelkyní Miry Iodko - je Táňa Ledněva.
Táňa má tři děti. A všechny tři porodila za pomoci císař-
ského řezu.
Táňa sedí na návštěvě u Miry a zběsile něco plete a
plete. Je to její pracovní terapie, která pomáhá v blázinci
léčit všelijaké psychopaty. Čas od času Táňa vzhlédne od
svého pletení a hystericky křičí na své tři děti. Děti jsou
velmi rozmazlené a náchylné ke všem lumpárnám. Pokud
přijedete na návštěvu k Táně, tyto děti okamžitě zasypou
vaše oči prachem a pískem. A žádné Tániny napomenutí
a křiky nepomáhají. Děti jsou stejní psychopati jako
Táňa.
Tánin manžel Jura Ledněv je chorobně obézní, ale
velmi jemný a laskavý. Okamžitě je vidět, že tvrdá Táňa
si vyženila měkkého Juru. Ale právě z této kombinace
tvrdé mámy a měkkého táty vznikají homosexuální děti.
Já mám v hlavě třetí oko, jako měsíční kámen na čele
hinduistických bohů.
Když Táňa Ledněva dosáhla 45 let, stala se s ní leg-
rační příhoda. Všechno to začalo s tím, že v Cliff Sea se
objevila nová hvězda - uprchlá sovětská baletka Kaleria
Fedičeva. To byl rámus po celém světě, když utekla z
Leningradu na Západ originálním způsobem: řekla, že je
- 412 -
těhotná od baleruna jménem Friedman, který byl žid,
homosexuál, což je běžné u balerunů, on totiž tancoval v
Stuttgartském baletu.
Zkrátka, mazaná Kaleria s dítětem přiletěla k fiktiv-
nímu muži do Stuttgartu, ale „muž“ ani na setkání s ní
nešel. Proto Kaleria letěla do země zaslíbené - do Ame-
riky, kde z každé blbé krávy udělají Hollywoodskou
hvězdu.
Jenže Kaleria byla trochu stará pro Hollywood, už
přes 40 let, a proto namísto Hollywoodu přistála v Sea
Cliffu, kde otevřela malou baletní školu. Najednou v
hrudi Táni Lebeděvě se probudila duše mecenáše, takže
začala financovat školu Kelerii Fedičevé. Ale Jura Led-
něv, jehož prachy zbůhdarma vyhazovala jeho žena,
spustil křik, že nejde o žádnou estetiku baletu, nýbrž že
se daly dohromady dvě staré lesbičky, a že se s Táňou
rozvede, ale chce počkat, než děti vyrostou.
Výsledkem bylo, že Sea Cliff se postupně změnil na
Sodomkino, a sousední obec Glen Cove, kde žili Serj-
ožka Genebart a Jura Iodko, se proměnil v Gomorkino.
Po vzoru Sodomy a Gomorry. Tak hovořili návštěvníci
kostela „Spása od hříchů“ otce Sergěje.
Ale pojďme zpět k naší hlavní hrdince, Miře Iodko,
kterou kdysi vyměnili za láhev vodky. Jelikož její nej-
lepší kamarádkou byla lesbička Táňa Ledněva, můžeme
použít tento starý vzorec: „Řekni mi, kdo je tvůj druh a já
- 413 -
ti řeknu, kdo jsi“. Ale jednoduše řečeno, je to gang lesbi-
ček všech druhů a všech odstínů - latentních, otevřených
i potlačených.
Připomínám, že jedovaté houby muchomůrky rostou
na ploše, které se lidově říká „čarodějný kruh“. A takový
„vědmí kruh“ jasně vidíme kolem Miry Iodko. Správně
nazvali naši předkové tuto houbu muchomůrkou, rusky
pohankou. Skutečně, jsou to houby hnusné a jedovaté.
Pamatuji si, když moje žena se zbláznila: sedím v
jejím domě v Sodomkino, hraju si s mým adoptovaným
synem Andruškou. Najednou, objevují se tam dvě defekt-
ní dcery Miry Iodko, obě budoucí matušky. Za prvé, ani
mne nepozdraví, a pak se na mne dívají úkosem a se
strachem, jako na ďábla nebo Antikrista. Ony hovoří
přímo s Bohem, a Bůh jim radí, co mají dělat: vyrábět co
nejvíc handikapovaných dětí. Zde máte muchomůrky v
životě. Rozhlédněte se kolem, uvidíte „věďmin kruh“.
Ale teologové říkají, že ďábel má fůru alibí a inko-
gnit. Co to znamená? Nu, podívejte se sami. Byl jsem
informován, že Mira Iodko letěla do Jeruzaléma a trčí
tam už měsíc, putuje po všech svatých místech. Pak jsem
si přečetl v monarchistickém tisku, že Marianna Michaj-
lovna Iodko přivezla z USA do Argentiny jakýsi „cír-
kevně-vlastenecký film“ a ukazovala jej.44

44
„Russkaja gazeta“, Buenos Aires, prosinec 1985, str. 4
- 414 -
 V Sodomkino se povídá, že Mira opět odletěla do
Itálie a do Jeruzalému, ale za peníze jakéhosi postaršího
ruského páru, kde Mira funguje jako průvodce po Svaté
zemi. V Sodomkino pokládají Miru za „velikého kombi-
nátora“, protože všechny její kombinace jdou v její pro-
spěch. Pak v monarchistických novinách „Naša strana“
v Argentině z 4/17/81 se objevil jasně hysterický článek
Miry Iodko. Hysterie je duševní nemoc. A já sedím a
registruji to všechno v mojí kartotéce. Koneckonců,
vždyť nepíšu romantiku, ale konstatuji pravost slov
Svatého Jana Bohoslovce.
Když Serjožkovi Genebartu bylo 84 let, volal mi a
hlásil, co je nového. Za prvé, otci Mitrofanu zemřela
žena, tak on odešel do mnišského života a tím se stal
biskupem Bostonským. Zadruhé, Jura Iodko rozhodl se
vyzpovídat u biskupa Mitrofana a přiznal se mu, že on,
Jura Iodko, je napůl židem, jeho otec byl litevský žid, a
proto má tak divné jméno - Iodko. Jura potom přiznal, že
jeho žena Mira - je čistokrevná židovka, i když ji vymě-
nili za flašku vodky.
Ale co je nejdůležitější, Jura Iodko se přiznal, že jeho
nejlepší přítel Serjožka Genebart - je také položid, což se
Serjožkovi velice nelíbí a považuje to za zradu od Jury
Iodko.
Ke konci svého života, Jura a Mira Iodko prodali svůj
dům v Gomorkino, které se nachází vedle Sodomkina, a
- 415 -
přestěhovali se i s klášterem do Jordanville. To bylo
svého druhu posvátné místo ve státě New York. Takže
splnila se jejich dávná touha ke klášternímu životu.
Tam čistokrevná židovka Mira Iodko, můžeme-li
věřit jejímu muži, skončila svoji pozemskou pouť. Jura
Iodko, ačkoli mu bylo už přes 70 let, okamžitě se oženil
znovu. Třebaže podle církevních pravidel měl dodržet
jeden rok smutku. Nejzajímavější na tom bylo, s kým se
ženil ve věku 70?! Vzal si americkou židovku! Hlas
židovské krve byl silnější než všechno ostatní.
Vzhledem k tomu, že Mira Iodko se chytila na toxic-
kou formuli mojí bláznivé ženy „on mne pokládá za
degenerátku a TEBE TAKY“, tím se mi vlastně přiznala,
že i ona byla - degenerátka!
A to je to samé „číslo šelmy“, což je „číslo člověka“,
a které slibuje biblickou moudrost. A tak tomu i jest.
Když už mluvíme o biskupu Mitrofanovi z chrámu
„Spása z hříchů“. Měl ženu a dvě dcery. A ještě měl
sestru, která celý svůj život byl stará panna, praktikovala
jógu, stála na hlavě a třech opěrných bodech a skončila
svůj život v blázinci. Biskupu Mitrofanovi je to jistě
nepříjemné, proto řekl, že jeho sestra odjela do Polska.
Ale to je obyčejná výmluva. O mé bláznivé ženě řekl
taky, že odjela do Evropy.
Oh, jak smutná je tato moudrost svatého Jana Boho-
slovce.
- 416 -
 New York, 30. července 2002.

- 417 -
 Kapitola 20: Milí lidé
Gleb Gašurov má krásný dům poblíž Whitestone Bridge.
V přízemí žije se svou ženou a dvěma dětmi. V prvním
patře žijí rodiče jeho manželky, v druhém patře - rodiče
samotného Gleba. Pěkná příjemná rodina.
Gleb je doktor chemie, doktorát dělal v Americe; na
to musíte mít dobrou hlavu a dlouhou dobu se učit. Má
velmi milou manželku Veroniku, 17.letou dceru Irusenku
a 14-letého syna Andreje. Milí lidé, se kterými jsem já a
moje Kissa byli v nejlepším styku.
Ale pak mi Kissa přišla o rozum, zvoní všem zná-
mým a říká: „Nemůžu žít s Gríšou, protože on mne bere
za degenerátku A TEBE TAKY“. Jako výsledek, Gašu-
rovi přerušili veškeré styky se mnou. A zároveň tím
způsobem Gleb připustil, že u něj něco není v pořádku
ohledně této citlivé otázky. I když jsem si ničeho nevši-
ml, nic takového jsem nemyslel a samozřejmě neříkal.
Zdá se, že Gleb byl obětí provokace mojí duševně
nemocné Kissy.
Takže, zkusíme pochopit, co u nich mohlo být v
nepořádku...
Otec Gleba Gašurova byl bílý důstojník a monar-
chista. Gleb byl také v srdci monarchista. A dceru Iru-
senku také vychovávali jako monarchistku. Takže když
Irusenke bylo 18 let, rozhodla se provdat za kněze a stát
- 418 -
se matuškou. Nejprve se docela aktivně pokoušela ulovit
nějakého semináristu z Jordanville, kde byl klášter a
seminář. Potom se konal v Jordanville Sjezd pravoslavné
mládeže, kde se setkala se seminaristou Olegem Smirno-
vem, velmi sympatickým mladým mužem. Irusenka
rychle očarovala Olega, vzali se a odletěli do daleké
Austrálie, kde otec Oleg dostal místo.
A pak začaly podivné věci. Brzy matuška Irusenka
opustila svého popa-manžela a vrátila se z Austrálie ke
svým rodičům. Moje Kissa mi hlásí nejnovější zprávy:
- Irusenka řekla, že tento kněz „nemůže“.
- Víš ty vůbec, co to znamená? - říkám. - Kněz nemá
právo se rozvést a znovu se ženit. Musí buď jít k mni-
chům, nebo úplně vystoupit z kněžského řádu. To zna-
mená, že Irusenka zničila tomu člověku život.
Aby přivedly zbloudilou matušku na křesťanskou
víru, rodiče posadili Irusenku do letadla a letěli s ní do
Ruska, tam ji tahali po všech svatých místech kolem
Moskvy, křižovali se a modlili se, aby Hospodin Bůh dal
rozum dcerce a přivedl ji na správnou cestu.
Když se vrátili do New Yorku, byl jsem u Gašuro-
vých a dokonce jsem mluvil s Irusenkou. Vypadala velmi
dobře, prostě krásná mladá žena. Ale najednou jsem
poprvé uviděl její malou vadu: šilhala. A to je velmi
špatné znamení, které označuje „zlé oko“, které slibuje
všechny druhy problémů.
- 419 -
 Nakonec Irusenku přesvědčili, aby se vrátila ke
svému manželovi v Austrálii. Ale po několika měsících,
ona znovu opustila svého manžela a vrátila se ke svým
rodičům. A žije si tam, jako by se nic nestalo. Uplyne rok
a Irusenka rodí svým rodičům vnučku. Ale podle počtu
měsíců je jasné, že to dítě není jejího manžela z Austrá-
lie, jenže není známo, koho z New Yorku může být.
Vnučka byla pojmenována po babičce Veronika, nebo
zkráceně Nika. Malou Niku strčili na kolena babičce - a
otázku otcovství ututlali.
Mezitím roste syn Andrew, a začínají nové potíže:
nechce studovat ani pracovat. Učil se v college a nechal
toho. Pracoval v knihovně a vykopli ho. Sedí celý den se
zkříženýma nohama na gauči a hraje na kytaru. U táty z
toho všeho začínají bolesti hlavy a deprese. Vždyť u syna
začalo to, co psychiatři nazývají komplexem Oblomova.
Spisovatel Gončarov si Oblomova nevycucal z palce, ale
kopíroval jej ze skutečné osoby. Aby literární hrdinové
žili, je třeba je brát ze života.
A zavinil to všechno otec Veroniky - Dmitrij Fedoro-
vič Levicki. Povoláním je inženýr, ale současně vede
kroužek theosofů v New Yorku. A to prý je předsíň
zednářství. A zednářství prý zavání satanismem. Tak či
onak, je ten případ matoucí a obskurní.

- 420 -
 Ale Bible, dokonce v tak důležitém místě, jako je
Pátá Kniha Mojžíšova, se na toto téma zmiňuje velmi
nesouhlasně:
„Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého
aneb dceru svou zkrz oheň, ani věštec, ani planétník, ani
čarodějník, ani kouzedlník, ani losník, ani zaklinač, ani
černokněžník. Nebo ohavnost jest Hospodinu, kdožkoliv
činí to, a pro takové ohavnosti Hospodin Bůh tvůj vymítá
je od tváři tvé.“ (Deuteronomium 18:10-12)
Nebude nalezen v tobě, atd... - to se vztahuje v naší
době na theosofy, antroposofy a další hledače svatosti.
Kromě toho, ačkoliv se o tom raději mlčí, jméno
Dmitrij Fedorovič Levicki něco říká samo pro sebe:
Levicky - Levin - Levy. Obecně lze říci, levité. To zna-
mená, že Dmitrij pochází z vykrestů - pokřtěných židů.
Jeho manželka se jmenuje Tamara. Ale náhodou jsem
si přečetl v našem „Novém ruském slovu“ seznam darů
na literární fond, v němž nacházím „$ 25 - od Esthery a
Dmitrije Levických“.45 Byla Tamarou, a najednou je z ní
Esther? Zázrak! Takže, u Veroniky táta i máma byli židé.
To znamená, že Irusenka, uprchlá matička, je položi-
dovka. Zde máte řešení všech těchto záhad a kuriozit v
rodině Gleba Gašurova.
Jednou jsem zatelefonoval Glebovi, ale měl jsem
pocit, že moje zavolání je mu nepříjemné, on přerušil
45
NRS - 11/30/1984
- 421 -
rozhovor pod nějakou směšnou záminkou. I beze mne má
dost svých problémů.
Pokud je mi známo, Irusenka se už znovu neprovdala.
Skončila Kolumbijskou universitu a pracovala tam v
knihovně. Kdo je otec její dcery Niky zůstává záhadou.
Dnes, v roce 2002, když píšu tyto řádky, musí mít Nika
plus-minus 25 let. Já o ní nic nevím. Podle teorie pravdě-
podobnosti, je pravděpodobně vdaná a ničí život svého
manžela, stejně jako to udělala Irusenka.
Kromě vedení kroužku teosofů, Dimitrij Fedorovič
byl též známý tím, že sbíral kolekci knih o antisemitismu,
stylu knih Kryžanovské „Hněv Boží“ a podobných. Ale
pak se ukázalo, že všechno je to nesmysl. Jeho žena
Tamara-Esther tvrdila, že to byly hlouposti nestojící za
řeč. Někteří lidé chtěli koupit tyto knihy, ale Tamara je
nedala nikomu.
Na stará kolena Dimitrij onemocněl Parkinsonovou
chorobou, neboli třesavkou. Můj známý doktor psychiat-
rie Nilov-Wolin řekl, že Parkinsonova nemoc je často
doprovázena stařeckou demencí. A hle, co napsal v
našem „Novém ruském slově“:
„Parkinsonova nemoc - chronické, progresivní one-
mocnění centrálního nervového systému. Toto onemoc-
nění je častější u mužů. Hlavním příznakem je rytmický
třes rukou a nohou, tvář podobná masce, slintání. Pacient
se stává málo pohyblivý, s charakteristicky shrbeným
- 422 -
tělem, chodí malými krůčky, řeč se stává monotónní,
tichá. Časté duševní poruchy v depresivní náladě. Parkin-
sonem trpí 500.000 až 1 milion Američanů. Nemoc
postupně mění své oběti na invalidy“.46
Tamara-Esther v mládí byla herečkou v Kyjevě a
velmi dobrou kuchařkou. Gleba svedla vývarem a nád-
hernými koláči z nějakého speciálního těsta. Ale ve stáří
přišla o rozum, často brebtala stále stejné, měla též kom-
plex pronásledování - zdálo se jí, že ji „sledují“, že jí
ukradli „sociální pojištění“ a tak dále.
To je typický osud dobré vzdělané rodiny. Ale byli to
milí lidé. Teprv, když moje psychicky nemocná žena
pronesla zakázané slovo „degenerace“, stalo se jak v
arabských pohádkách, když vyslovíte tajemné heslo:
„Sésame, otevři se!“. To otvírá tajné poklady.
A mně se otvírá číslo „bestie“, což je „číslo člověka“,
který zaručuje moudrost. Můj závěr je: Gleb byl normální
člověk, ale spálil se u abnormální ženy. A takovou je
podle statistik - každá druhá žena. Takže choďte životem
jako po minovém poli.
03.08.2002.

46
NRS - 04.10.1987
- 423 -
 Kapitola 21: Arménské hříčky
Když mému synáčkovi Andruškovi byly dva roky, Kissa
se se mnou domluvila, že příští week-end přijedu do Sea-
Cliffu dělat baby-sitting, totiž dohlížet za Andruškou.
Ráno určeného dne Kissa mi volá a křičí hystericky:
- Nejezdi sem! Nemůžeš!
- Co se děje, proč? - říkám.
- Jak to, proč! Vždyť je právě Masopust, a Rosalie
Ivanovna Popova mi volala a zve mě na lívance. Ale říká
- POUZE BEZ MUŽE! Vidíš, celý Sea Cliff ti vyhlásil
bojkot! Nemůžu tě tu vidět!
- Kisso, celý život jsi se styděla za tu starou krávu. A
teď žít bez ní nemůžeš?
Rosalia Ivanovna - to je stará arménka, přítelkyně mé
tchyně Eugenie Pavlovny. Jelikož moje tchyně po mnoho
let žila s arménem Aramem, kolem ní se vytvořil celý
gang ruských žen, žijících ve smíšených manželstvích s
Armény. Takovou byla i Rosalie Ivanovna. Kissa se za ní
styděla a vyhýbala se všem Arménům. Nyní jí v hlavě
přeskočilo a všechno dopadá opačně.
Dobře, pojďme se podívat, proč na mne Rosalie Iva-
novna nadává? Ano, vše je jasné. Když bláznivá Kissa
ode mne utekla, tak jako americký skunk vypustila toxic-
ký mrak a říká všem známým, včetně Rosalie Ivanovny,
že si myslím, že jsou degeneráti. Nyní Kissa psychuje,
- 424 -
proč jí ta stará arménka hrubě nadává. Jako výsledek, ze
Sea Cliff se stává Sodomkino a z Glen Cove, kde žije
Rosalia Ivanovna, Gomorkino - aby se to podobalo bib-
lické Sodomě a Gomoře.
Takže, zkontrolujme, zda je degeneratka Rosalia Iva-
novna, nebo není? O svém prvním muži ona taktně mlčí,
ale povídá se, že byl žid z Rostova na Donu, kde bylo
plno arménů a židů. Tam bylo zvláštní předměstí Nachi-
čevaň, výlučně arménské. Z tohoto arménsko-židovského
manželství je syn Serjoženka. V domě Rosalie Ivanovny
byly rozvěšeny obrázky, namalované Serjoženkou v
dětském věku. Všechny tyto obrázky byly zamračené
černo-fialové barvy, která je typická pro lidi, kteří trpí
depresí, což v konečném důsledku vede k sebevraždě. A
právě tak skončil život Serjoženka. Byl letecký inženýr,
nebyl ženatý, ve věku 25 let se zabil na stroji. Ale je to
americký způsob sebevraždy.
Dvě neděle před svojí smrtí, Serjoženka si vzal velké
pojištění na 25.000 dolarů na jméno své matky. To je
také typické. Po smrti svého syna, Rosalia Ivanovna za
tyto peníze koupila dům v Glen Cove, pardon, omlouvám
se - v Gomorkinu. Se svým druhým manželem, Marti-
nem, děti už nedělala a neustále vzdychala: „Ach, Serjo-
ženka Serjoženka...“ Ale vždyť je sama vinna a přitom
syčí na mě, jakoby to byla moje chyba.

- 425 -
 Jak američtí vyšetřovatelé prověřují trestný čin? Prv-
ním krokem je vyptávat se u přátel, příbuzných a sou-
sedů. Tak já také jsem se vyptával u našich společných
známostí. Závěr rozhovorů byl: Serjoženka byl homíkem
pasivního ženského typu, byl depresivním psychopatem,
tvrdě pil a spáchal sebevraždu, možná jen podvědomě,
jak říkají psychiatři. Vypadá to na nešťastnou náhodu, ale
ve skutečnosti je to zákonitý konec.
S armény je v podstatě ta samá historie, jako s židy:
vysoká inteligence, ale také vysoká degenerace. Proto
ruský lid mluví o arménských hříčkách. Proto také exis-
tují arménské anekdoty ze série „Hlásí radio Jerevan“.
Pro příklad nemusím chodit daleko. Moje první láska
a moje první nevěsta, krásná a chytrá holka, později v
nejlepších letech onemocněla poporodní depresí a jako
výsledek se oběsila. Teprve až mnohem později jsem se
náhodou dozvěděl, že Helenka Berko měla smíšenou
krev Arménů a židů. Bůh dej pokoj její duši!
Arméni - nejvíce inteligentní a kultivovaný národ ze
všech národů na Kavkaze - dali spoustu slavných lidí
carskému Rusku a Sovětskému svazu, ale neměli bychom
zapomínat na rub této mince. Abychom nechodili živo-
tem slepě.
Stačí se podívat na moji tchyni Evgenii Pavlovnu. Je
tu celá parta arménská. Po mnoho let tchýně žila s armé-
nem Aramem Safarianem. Zpočátku vše vypadalo jako
- 426 -
normální. A pak se ukázalo, že jeho manželka, Ljuba,
sedí v blázinci. A ukázalo se, že tato Ljubočka je položi-
dovka.
Můj spravedlivý muž z „Hlasu Ameriky“ Kolja Ljas-
kovskyj na sklonku života vstoupil do druhého manžel-
ství s Valjou, která v prvním manželství měla arména.
Tato Valja byla kamarádkou mojí tchýně. A syn Valji,
polo-armén Boris, nakonec byl duševně chorý. Tak
pohořel spravedlivý Kolja.
Druh mé tchyně, Aram Safarian, měl bratra Mišela.
Nejprve Mišel chodil za bláznivou Věrou Zavališinou,
potom se oženil s polobláznivou Musou. Mišel byl malý,
ošklivý a starý, bylo mu už nějakých 45 let. A Muse bylo
20 let a byla to statná zdravá holčice se zlýma očima.
Nicméně Musa porodila dvě děti a moje tchýně řekla:
„Děti Musa hází proti zdi, a Arméni ji chtějí zavřít do
ústavu pro choromyslné!“
Ve věku 50 let Musa onemocněla klimaktickou
duševní poruchou a odhodila 75-letého manžela Mišela.
Ale legrační věc je, že namísto 75-letého psychopata
Mišela, Musa si našla, podle mých zpráv, 90-letého
milence - a také arména, s kterým Mišel dříve hrával
šachy. A celá ta parta kamarádí s Rosalií Ivanovnou a s
mojí tchýní.
A jak skončila moje Kissa? Celý život se styděla za
svou matku a její arménské prostředí. Když sama one-
- 427 -
mocněla klimaxní psychózou, rozvedla se se mnou a v
druhém manželství pro sebe vybrala nešťastného žida,
kterého předtím nazývala pederastem. Potom tento pede-
rast jí plivl do tváře, a spáchal sebevraždu. Neutěšená
vdova ani nešla na pohřeb.
A co bylo potom? Zde platí nepsaný zákon: po 50
letech na trhu nevěst a ženichů nenajdete nic dobrého,
tam jsou jen odpadky, smetí. Podle tohoto zákona, moje
bývalá Kissa si našla třetího manžela. A tím byl armén-
ský pekař z povolání, pekař pizzy, vlastně jen bývalý
pekař, nyní nezaměstnaný, žije na wellfare z přídavků
pro nemajetné.
Byli oddáni na 2nd Avenue. Pro začátek Kissa ozná-
mila na policii, že přijdu na svatbu s úmyslem ji zabít, a
že dokonce přinesu bombu. Ale já jsem o ničem nevěděl.
Výsledkem bylo to, že na svatbě bylo více policistů než
všech svatebčanů.
Po svatbě, jako obvykle, je zvykem přijímat přátele.
Zde mazaná Kissa telefonicky sama sobě poslala tele-
gram, údajně ode mne, i s mým podpisem, že přijdu na
recepci a zabiju ji. Jakmile obdržela telegram s mým
podpisem, znovu přivolala policii. A na recepci bylo více
policie než hostů.
Serjožka Genebart byl na této recepci, a později mi
řekl, že „Všichni hosté byli tak nějak samí židi. Přestože
tento Armén se jmenuje Chačik Arsenian, já myslím, že
- 428 -
není armén, ale arménský žid.“ A Serjožka je expert v
těchto záležitostech. A proto kamarádí s Rosalií Ivanov-
nou. Všechno je to jedna banda, jeden gang, směs Armé-
nů a židů.
Vzhledem k tomu, jsem se chopil arménské otázky,
tady máte ještě jednu takovou maličkost...
Mladší sestra mé bývalé ženy Kissy, Milka, již v
útlém věku 15. let byla lesbičkou a milovala se se Sofií
Ivanovou, která žila nedaleko, na rohu Broadwaye a 95.
ulice. Matka malé Sofie byla typická arménka, její první
muž byl žid, který se ztratil za války. Její druhý muž byl
ruský lékař Ivan. Sofie se pokládala a prohlašovala za
židovku. Tehdy moje Kissa mi řekla: „Sofie je lesbička a
neskrytě žije s jednou Francouzkou... Pak jednoho rána
máma přišla k madam Ivanová a vidí, že Sofka s Milkou
běhají po bytě nahé a rozjařené. Máma potom zakázala
Milce k Sofii chodit.“
Později lesbička Sofka kliďánko se provdala za žida a
pederasta jménem Bernstein. Sofka trvala na tom, aby si
změnili jméno, tak se z Bernsteina stal Burton podle
slavného herce Burtona, manžela hollywoodské hvězdy
Elizabeth Taylor. Pak nově narozený mister Burton byl
poradcem pro kulturu na americkém velvyslanectví v
Paříži, a arménsko-židovská Sofie lesbianila co hrdlo
ráčilo s Francouzkami, z nimiž v Paříži měla víc rozkoše

- 429 -
než v New Yorku. Šťastný konec, „happy end“, úplně jak
v Hollywoodu.
Mimochodem, skutečný umělec Burton - je těžký
alkoholik a hraje převážně alkoholiky. A krasavice Eli-
zabeth Taylor, po vyzkoušení hromady mužů, nevylézá z
psychiatrické léčebny, kde je léčena z alkoholismu. Tady
máte skutečné Hollywoodské štěstí.
Slavný lékař z klasického starověku Hippokrates,
otec medicíny, řekl: „Za nejdůležitější věc pokládám
schopnost pozorovat.“ Tak já sedím a dívám se na ty
biblické „bestie“, kde „číslo šelmy“ slibuje moudrost,
biblickou moudrost. Podle slov svatého Jana Bohoslovce.
Zde je ještě jeden takový postřeh. V roce 1948, ve
Stuttgartu jsem žil v podnájmu u staré ženy Varvary
Popkové. Mně řekli: „Měj na paměti, že před tebou žil u
ní jeden armén. On jí dělal všechny ty arménské hříčky -
i dvojník, i trojník. Ale ani on to nevydržel a utekl od ní.
Tak ona i na tebe se bude lepit“. Babička se ukázala
výjimečně potrhlá a já jsem utekl od ní taky.
Babička Varvara měla dceru, a tato dcera měla man-
žela alkoholika, který ji bil nemilosrdně, údajně proto, že
je neplodná. Později, už v New Yorku, tento alkoholik
jménem Bykov měl knihkupectví „Volga“ na Broadway
a rohu 141. ulice, v kterém tenkrát byl ruský prostor. Ale
Varvara byla taková mrcha, že Bykov od takové tchýně
vyskočil z okna ze 6. patra a zabil se.
- 430 -
 Nakonec ve stáří Varvara Popkova zcela zešílela, k
tomu ji trefila mrtvice. Moje tchýně Evgenie Palna jeden
čas pracovala u ní jako zdravotní pečovatelka a pak mi
řekla: „To je sexuálně pomatená ženská. Chytá mne za
prsy a leze mi pod sukni!“ A to byly dvě 80-leté ženy. To
je to, čím končívají tyto arménské legrácky.
04.08.2002.

- 431 -
 Kapitola 22: Zmije
Když už jsem se ujal psychopatologie žen, všimněme si
zde jedné konkrétní kategorie žen, které kazí ženy dru-
hých a které je obtížně chytit. Dělají velkou neplechu,
která obvykle zůstává nepotrestána. I když chytíte tako-
vou čarodějnici, co s ní můžete dělat? Tlouci ženu se
nehodí. A u žádného soudu nic nedokážete.
Dovolte mi uvést několik příkladů.
Když mému adoptovanému synkovi Andruškovi bylo
6 let, oznámili mi, že onemocněl jakousi hroznou nemo-
cí, podobné kostní tuberkulóze. Cítil jsem velikou lítost
pro toho chlapce. Zatelefonoval jsem své bývalé bláznivé
ženě, abych se dozvěděl něco bližšího. Ale ta psycho-
patka nechtěla se mnou mluvit a zavěsila.
Druhý den ráno mi volá naše stará známá, Valja Iva-
nova, a vztekle ječí do telefonu:
- Neopovažuj se už zvonit Alle! - to je jméno mé
bývalé Kissy.
- A co je tobě do toho? - ptám se, překvapen jejím
drzým tónem.
Dříve Valja tvrdila, že je vnučka carského admirála.
Ale teď mi Valja odpovídá jak poslední cikánka u silnice:
- Pracky pryč od Ally! Koule ti utrhnu! Č... ti utrhnu!
Proč se tak rozčilila Valja, admirálova vnučka? Je mi
zcela jasné, že bláznivá Alla-Kissa řekla Valje, že ji
- 432 -
pokládám za degenerátku. A pokud pojmenujete degene-
ráta degenerátem - je to hrozná urážka pro něj, je z něj
stržena maska normálního člověka. A proto Valja zuří a
nadává netisknutelnými slovy.
Jenomže za tím se skrývá více: Svaz degenerátské
svépomoci. A protože ve většině případů degenerátky
jsou lesbičky a minetčíci, je to vlastně svaz Šukajících
K...-Orálních Dam, zkráceně svaz ŠKOD-livých dam. To
je důvod, proč je Valja na mne tak hrubá.
Kdysi dávno, když Valje Ivanové bylo 20 let, praco-
vala jako turistický průvodce v OSN. Byla to zdravá
holčice s tváří jako anděl a s postavou jako kráva. Žila
nedaleko od nás, najala si byt společně s nějakou Ameri-
čankou, spaly obě v široké manželské posteli. V Americe
to obvykle dělají dvě lesbičky. I vzrůstem Valja byla
blíže k muži než k ženě. Valja žila kdysi v Brazílii, kde
měla snoubence, o kterém povídala, že je „příliš prostý“,
ale ona, to víte, je vnučkou admirála. Ale to všechno byl
jen převlek lesbičky.
Když Valja měla za sebou 25 let, rozhodla se, že je
čas se vdávat, a vrátila se ke svému snoubenci do Brazí-
lie. Rozhodla se mít děti hned a vzala s sebou celý kufr
hraček pro budoucí děti. Ale osud měl jiné plány: Valja
byla neplodná. Její manžel Mušinsky ještě před Valjou
měl za ženu Němku, která mu porodila dvě děti, ale pak

- 433 -
uprchla do Portugalska. Nakonec Valja hledala děti k
adopci.
Ale tady v místní ruské pravoslavné církve se obje-
vila, jak jí říkali, „čínská prostitutka“. To byla ruská
prostopášnice z Číny, která svěřila kostelu své dvě děti a
někam beze stopy zmizela. Valja Ivanova-Mušinska se
zaradovala a vzala si tyto dva kluky.
Mladší, kterému bylo 8 let, byl zloděj a brzo Valju
okradl. Starší kluk, kterému bylo 12, pokusil se znásilnit
dívku ze sousedního bytu, tak i jeho odvezla policie. A
Valja zůstala znovu bez dětí.
Valjin manžel měl maličkou továrnu na nábytek, kde
Valja seděla za kasou a počítala peníze. Tam si odseděla
spokojeně 20 let. Nepostřehnutelně Valje přišla meno-
pauza, 45 let, kdy bývalé lesbičky, potlačené lesbičky a
minetčice začínají se vztekat a měnit své muže. Tak i
naše Valja opustila svého manžela a odletěla do New
Yorku, kde si rychle našla nového manžela - Voloďu
Kovalenko. To byl dobrý člověk, který měl smůlu s
ženami. Právě vyhnal svou manželku, Milku, která byla
také z Brazílie, také lesbička a také sterilní. I jeho zmátla
a svedla Valja Ivanova-Mušinská, také z Brazílie, také
lesbička a také sterilní. To proto, že Brazílie je jedinou
zemí v Severní a Jižní Americe, kde zákon umožňuje
homosexuálům přistěhovalectví. To je důvod, proč oni
tam jezdí.
- 434 -
 V New Yorku, Valja Ivanova-Mušinskaja-Kovalenko
se sešla s mojí bývalou manželkou, a zde zapracoval svaz
ŠKODlivých dam: obě ve svém mládí byly lesby, obě se
vdaly a staly se potlačenými lesbičkami, obě neplodné a
zklamané adoptivními dětmi, u obou špatné svědomí - to
vše z nich dělá spojence.
Moje bývalá žena se uchýlí k provokativní formulaci:
„On si myslí, že jsem degenerátkou - A TY TAKY!“ A
Valja začne psychovat. Ale zde je to složitější: dvě 45-
leté psychopatky na stará kolena se skamarádily víc, než
bývá normální přátelství - probudil se v nich dříve potla-
čovaný lesbismus. Nicméně, je nepravděpodobné, že by
šlo o lesbismus fyzický, ale pouze duchovní. Přesto stará
hlupačka Valja na mne samozřejmě žárlí. Idiotství! To už
je oblast duševních nemocí, kde sám dr. Freud by byl
zmaten. Jak se říká, klinický případ. A proto vnučka
carova admirála nadává netisknutelnými slovy.
Mimochodem, pohádce o „admirálovi“ nevěřím.
Myslím, že Valja prostě lže, aby nabyla na ceně. Tyto
lesbičky a minetčice často mívají komplex méněcennosti,
takže si vymyšlejí všelijaké příběhy. Takových mám
celou sbírku: Nataša „von“ Mayer-Clarkson, baronka-
madam bordelu Lila Kudaševa, a nyní Valja s dědečkem
„admirálem“. Všechny jsou degenerátky beze studu a bez
svědomí.

- 435 -
 Tato kategorie žen s lesbickými sklony, které svádí
jiné ženy, je poměrně častá. Zde je další příklad z mé
praxe z honu na čarodějnice...
14. srpna 1988 jsem seděl doma a sledoval slavný
židovský film „Holocaust“, který byl uveden v televizi
od 12 hodin do 2 hodin ráno. Film je velmi pro-židovský,
vyrobený v Hollywoodu. Dobře natočený celovečerní
film - velmi dojemné, jak Hitler pronásledoval a vyhla-
zoval židy. „Zneklidnili“ mne natolik, že jsem málem
slzel. Na konci filmu byla jména těch, kteří dělali tento
film. A najednou čtu: Asistentka ředitele - Pia Arnold.
Můj Bože, pomyslel jsem si, vždyť já tuhle Piu znám
zkrz nazkrz! A vzpomněl jsem si na vzdálenou minu-
lost...
Mnichov, 1950 - 1955. Galileo-Platz 2, tam byla
americká vojenská rozvědka G-2. Hlavní roli tam hrál
Aljoša Millrood a Pia Arnold byla jeho sekretářka. Pak
jsem byl prezidentem COPE, filiálky CIA pro propa-
gandu a můj zástupce v Berlíně byl Fedor Arnold, který
se oženil s Piou. A dále, dále začala taková čertovina, že
by to potřebovalo celý román ve stylu Dostojevského.
Mým vice-prezidentem byl Míša Szjuba, který měl
německou manželku Suzannu. A najednou, z ničeho nic,
tato Suzanna se zbláznila, dělá pokusy o sebevraždu,
takže ji posadili do ústavu pro choromyslné, kde zůstala
asi 3 nebo 4 měsíce. Později se zjistilo, že Suzannu „zka-
- 436 -
zila“ Pia, která byla lesbičkou. A tuto lesbičku najal
Aljoša Millrood, sám homosexuál, což tehdy v CIA bylo
přísně zakázáno.
Lesbička Pia nejenže svedla šílenou manželku Míši
Dzjuby, ale i opustila s prásknutím dveří svého muže
Fedora Arnolda, sebrala svou dceru Táňu a odletěla do
Hollywoodu. Slyšel jsem, že se vdala za nějakého holly-
woodského žida. A Fedor Arnold z toho všeho měl infar-
kt, ochrnul a jezdil v křesle s valivými kolečky a několik
let mluvil do rádia „Deutsche Welle“.
Byl jsem prezidentem této putyky - a nic jsem nechá-
pal. Přesně, jak napsal Apuleius ve svém slavném romá-
nu „Zlatý osel“: „V zájmu dosažení skutečné moudrosti
je třeba nejprve být v oslí kůži“.
A hle, v roce 1988, 33 let později, znovu se setkávám
s Pia Arnold, už jako asistentkou režie v Hollywoodu.
Vidíte, jak dělají kariéru tyto čertovy lesbičky.
Mimochodem, celou tuto putyku na Galileo Platz
jsem popsal jako „dům zázraků“ v mém románu, „Mé
jméno je legie“. Lidé říkají, že každý mrak má stříbrný
okraj. A ještě říkají, že když to umíte, můžete vařit alko-
hol i z hnoje. Právě tak jsem vařil svoji „Legii“. Ani na
Pia Arnold jsem nezapomněl: mám ji tam jako kapitální
Capitolinu, podobnou kobyle. Muž v sukni, jak Valja
Ivanova. To je typické pro lesbičky aktivní neboli muž-
ského typu, které loví manželky jiných mužů. Jak můžete
- 437 -
vidět, dávám praktické rady zájemcům o hon na čaroděj-
nice.
Zde máte pár triků z této oblasti. Mladší sestra mé ex-
manželky - Milka. Jakmile se objeví u někoho doma,
následuje chaotický rozvod. Milka prostě vyčenichává ty
rodiny, kde manželka zavání lesbismem. Například,
rodina Ninky Renko. Má dobrého manžela George, má s
ním sedmiletou dceru Lídu. Nicméně, Lída je nějak vždy
smutná, jako by na ni vtiskli pečeť neštěstí.
Od svého prvního manželství Ninka má 16-letého
syna Filipa. Serjožka Genebart říká, že Nina je lesba a
kurva, že lesbianila se svojí sousedkou Alechinou, rovněž
potvorou, že ty dvě feny se rozvedly se svými manžely a
vysoudily je z domu. To vše dobře znala Milka, když se
objevila v domě Ninky Renko. Nejprve bylo „hihi“,
„hoho“, ba i „chacha“, ale brzy poté Ninka se rozvádí s
druhým mužem. Filip se postaví na stranu nevlastního
otce a snaží se matku přesvědčit: „Mami, nerozváděj se!“
Ninka se pustí do boje kvůli rajčatům, a končí to druhým
rozvodem. Vinu na tom nese Milka, která už ve svých
15-létech byla lesbičkou, ale zůstávalo to skryto.
Ninka se demonstrativně věšela na krk dalším
mužům, hodně pila a druhý den trpěla hroznými bolestmi
hlavy. Do třetího manželství si našla jakéhosi amerikána,
ale brzy se zas rozvedli. Filip dokončil college „politic-
kých věd“, pak šel pracovat jako tesař na opravu kostela
- 438 -
a kláštera v Mahopac, tam mu dali pokoj, jídlo a on tam
žil. A takový život se mu natolik zalíbil, že nakonec se
stal mnichem. U nerozumné matky se objevil rozumný
syn. Naposled jsem viděl Ninku Renko u Musy Mesňá-
jevé, byla opilá a ptala s mne rovnou“: „Co vlastně máte
proti minetu?“ Jen tak tak že jsem se od ní odtrhl.
Koho mi bylo doopravdy líto, byla Olga Bush. Byla
mlaďounká, hezoučká, z dobré rodiny, měla velmi dob-
rého manžela Kolju Hyacintova, mladého doktora chemie
a profesora New Yorkské university. Ale Olga měla
nějaké závady v psychice. Někdy přišla k nám a zářila
jako letní slunce - veselá, vtipná, okouzlující. A jindy
byste ji nepoznali - depresivní, smutná, šedivá v obličeji,
úplně jiná Olga. Říkali mi známí, že její deprese pochází
od její matky, která, jak se říká, byla psychopatka. Olga a
Kolja byli už spolu dlouhou dobu, děti neměli, a někdy,
když na Olgu přišla deprese, řekla smutně „My se s
Koljou pravděpodobně rozvedeme“. Toho se dočuchla
moje švagrová Milka a začala lov na Olgu. Jako výsle-
dek, Olga se rozvedla, to byla velmi bolestivá rána pro
Kolju. Později slyším, že „s Olgou je špatně“, že chodí k
psychiatrovi a žije v Greenwich Village, který je známý
tím, že je to zkažený prostor pro pederasty a lesbičky. A
to vše je práce Milky.
Popsal jsem tyto příběhy pokud možno nejkratší for-
mou, jako historie jedné nemoci. Dostojevskij by to
- 439 -
všechno roztáhl formou románů svých pacientů, v kte-
rých vydává degeneráty za normální lidi. Ale kněz Syl-
vestr vzal by do rukou hůl.
Na počátku XVI. století kněz Sylvestr napsal svůj
slavný „Domostroj“, kde učil lidi „Jak žíti s ženami“.
Mimo jiné tento proto-kněz radil: manželky, a vůbec
ženy, „bít železem nelze, ale dřevem - smíte“, to jest
nikoliv pohrabáčem, ale dřevěnou holí můžete. Myslím,
že už tehdy, v XVI. století, božsky moudrý kněz Sylves-
ter věděl, že ženy bývají různé, že některé ženy kazí
manželky ostatních lidí a že takové čarodějnice poučovat
dřevěnou holí lze.
8. srpna 2002.

- 440 -
 Kapitola 23: Kníže tmy
Ve Zjevení svatého Jana Bohoslovce „číslo šelmy“ je
plně označováno takto:
„Tuť jest moudrost. Kdo má moudrost, sečtiž počet té
šelmy. Nebo jest počet člověka, a jestiť počet ten šest set
šedesáte a šest.“ (Zjevení 13:18).
Stejně jako mnoho věcí v Bibli, tato věta je zašifro-
vána. Rozluštěním dostávám toto: „Šelma“ - to je ďábel.
Ale ďábel - to je degenerace. A „číslo bestie“ je počet
degenerátů, totiž 666... z tisíce.“
Pokud někomu se to zdá příliš, mohu říci, že mně na
základě mé osobní zkušenosti vyšlo ještě více. Pokud je v
Apokalypse číslo ďábla 666 z 1000, nebo 66,6%, nebo
2/3, to u mně 90% z mých bývalých dobrých přátel se
ocitli v pořadí a přiznali se mi, že jsou degeneráti.
Některé z nich jsem vám již ukázal, můžete tedy sami
soudit, jsou-li degeneráti, nebo ne.
A to vše kvůli tomu, že moje šílená bývalá žena je
vyprovokovala k tomu svou jedovatou formulí: „Nemůžu
žít s Gríšou, protože každého bere za degeneráta. Mne
pokládá za degenerátku - A TEBE TAKY!“ Tehdy
všichni degeneráti se šli zpovídat. A já jsem se ocitl v
pozici svatého Jana Bohoslovce (omlouvám se za
neskromnost), který sedí a počítá číslo ďábla. Bohužel
jsem dostal ještě větší číslo, než Jan Bohoslovec. On
- 441 -
dostal 66,6% a já 90%. Vysvětluje se to tím, že jsem
počítal hlavně inteligenci, o které se ne pro nic za nic říká
- shnilá inteligence.
Ale musím říct, že poznáním „čísla šelmy,“ opravdu
získáte moudrost. I když je to velmi smutná moudrost,
slzavé údolí. Ale vše dostáváme tak, jak předvídal svatý
Jan Evangelista. Vše se v dobré obrátí a bude na svém
místě.
Vzhledem k tomu, že „číslo šelmy“ - je velmi vážný
problém, podívejme se, jak počítali jiní seriozní lidé.
Papež Lev XIII v roce 1884 vydal Encykliku, která
byla „dopisem světu“, kde rovnou říká, že lidská rasa je
rozdělena do dvou znepřátelených táborů: jeden - pod
Bohem, a druhý pod ďáblem. Pod Bohem jsou normální
lidé, pod ďáblem jsou degeneráti. Statistika dr. Kinseye
před půl stoletím dokázala, že tato encyklika byla
správná.
A slavný středověký spisovatel, mnich a doktor medi-
ciny Francois Rabelais, který žil 1494 - 1553, také pro-
hlásil, že polovina světa neví, jak žije druhá polovina. A
přitom je to velmi důležité.
Senzační statistika dr. Kinseye v roce 1948 hlásí, že v
USA, a to i mezi manžely v rámci příprav k pohlavnímu
styku, 52% žen a 54% mužů se zabývá orálním sexem.
Ale psychiatři jsou přesvědčeni, že orální sex označuje
latentní homosexuální sklony, to jest začátky degenerace.
- 442 -
To je důvod, proč v USA 50% manželství končí rozvo-
dem. A kolik je za tím smutku a utrpení? Aby k tomu
nedocházelo, je třeba podrobnější pohled na statistiku dr.
Kinsey.
Zde máte shrnutí této statistiky:
1. 30% mužů mělo příležitostné homosexuální styky
po dobu 3 let nebo více. Téměř každý třetí člo-
věk.
2. 25% mužů, kteří měli trvalé, nikoli náhodné
homosexuální styky po dobu 3 let nebo více. To
je jeden ze čtyř mužů.
3. 18% mužů, kteří žili stejně jak s muži tak i s
ženami. To je, jakoby byli bisexuální. Takový je
téměř jeden z pěti mužů.
4. 13% „bisexuální muži“, kteří měli více
homosexuálních styků s muži než se ženami.
5. 10% mužů, kteří jsou více či méně výlučně
homosexuálové.
6. 4% mužů, kteří SAMI se považují za kompletní
homosexuály a dělají to celý svůjživot.
Pohrávaje si s těmito procenty, dr. Kinsey dopěl k
závěru, že „37% mužů jsou více či méně obeznámeni s
homosexualitou“, to jest jedna třetina Amerikánů. Statis-
tika dr. Kinseye - je svého druhu Apokalypsa 20. století.
Ale 37% - to jsou průměrné hodnoty za celou popu-
laci. A pokud jdete vzhůru pospolečenském žebříčku,
- 443 -
pokud vezmete mít vedoucí vrstvu, tzv. inteligenci, elitu,
tam homosexuální poměr se zvýší na 50% a pak až na
70%. Výsledek je stejný jako v Apokalypse.
To je důvod, proč evangelium nazývá ďábla degene-
race „kníže tohoto světa“ (Jan 14: 30 a 16: 11), nebo
„bůh tohoto věku“ (2 Kor 4:04). Prostě v horní části
společnosti jsou degeneráti zpravidla ve většině, a, bohu-
žel, právě oni řídí svět. A protože tahle věc se vždycky
schovává, ďábel se taký nazývá kníže tmy.
A co těch 90% mých bývalých známých, kteří sami
se mi přiznali, že jsou degeneráti, nebo měkčeji řečeno,
vyrozenci? Bohužel, když vezmu 20 z mých nejbližších
přátel, 18 z nich instinktivně skočili na provokaci mé
duševně nemocné ženy a přerušili všechny vztahy se
mnou. A ne na den nebo dva, ale 26 let. Dostávám 18 z
20, to je 90%!
Ale podle principu, že není zla bez dobra, výsledek je
velmi cenný materiál pro sociologickou analýzu těch,
které považujeme za intelektuály. Lidé by neměli chodit
životem jako slepci přes minové pole. Můj cíl je jasně
humánní. Ale aby mne někdo neobviňoval, že si vymýš-
lím, dávám zde skutečná jména aktérů, někdy i jejich
telefonní čísla, aby bylo možné jim zavolat a prověřit si
fakta. Takže hrajeme odkrytými kartami.
Dostojevskij napsal příběh „Bobok“. Je o tom, jak
jeden starý muž šel v noci na hřbitov rozloučit se se
- 444 -
svými přáteli. Posadil se na hrob, vytáhl s kapsy vodku,
vypil ji - a usnul. A zdálo se mu, že z hrobů vstávají jeho
bývalí kamarádi a začínají se mu zpovídat ze svých
hříchů. Tak já podobným způsobem zpovídám svébývalé
kamarády a přátele z jejich starých hříchů.
K tomu Dostojevskij napsal: „Nikdy nevymýšlejte
nějaký příběh, žádné intriky, berte to, co dělá sám život.
Život je mnohem bohatší než všechny naše výmysly.“47
Tak se řídím pokyny Dostojevského, který byl mistrem
ohledně hříchů všeho druhu.
19.srpna 2002.

47
časopis „Slovo“, 23. července 1999, str. 9
- 445 -
 Kapitola 24: Jeptišky ve světě
Hned ze začátku musím říci, že je to dobrá kategorie žen.
Proto i ke skutečným jeptiškám v klášteře, lidé přistupují
s velkým respektem, i když je zcela jasné, že jde o nějaký
zvláštní druh žen.
Kiru Poljanskou jsem poprvé uviděl v roce 1956 na
svatbě Milky, mladší sestry mé budoucí manželky. Kira
byla skutečná krásavice, měla fůru ženichů, které
všechny odmítala pod záminkou, že má srdeční vadu a že
brzy zemře.
Ale roky šly a šly, ženichové pomírali a Kira vzkvé-
tala. Její otec byl jáhnem v kostele na Druhé ulici, a Kira
pracovala jako zdravotní sestra a často chodívala spo-
lečně s mou ženou. Dobře uměla jezdit autem a často
bývala na pláži v Sea Cliffu. Ale... vždy sama, s úsmě-
vem na tváři. Mužských kamarádů neměla, ale žádné
otevřeně lesbické vztahy nebylo znát. V celku, velmi
milá osoba.
Teprve ve věku 46 let se Kira rozhodla vdát. Svedl
její 53-letý darebák Peťka Mesňajev, s kterým se roz-
vedla jeho žena, Musja Mesňajeva, protože Peťka soulo-
žil s jejím bratrem (viz hlava 2). Vidíte, jaká to byla
zábavná manželství ve věku 46-53 let? Kira postoupila
správně, věděla, že v jejím věku rodit děti už nebude,

- 446 -
nebude tedy hlavní hřích, a to ostatní, to jsou maličkosti,
prostě jen takové fiktivní manželství.
Krasavice Kira měla stejně tak sympatického mlad-
šího bratra, architekta. Ale Musja Mesňaeva sarkasticky
řekla, že bratr Kira žije s jiným mužem, prostě pronajali
byt a žijou jako manžel a manželka. Je to lepší, než měnit
neustále partnery, jak to dělá syn Musji Mesňajevé. Ale
to Musja samozřejmě neřekla.
Musja Mesňájevá celkem tedy měla dva neschopné
manžele a dvě děti jednoznačně abnormální. Zato Kira
Poljana nakonec dopadla mnohem lépe. Odsud můžeme
čerpat dva důležité závěry:
1. Pokud v rodině je jedno dítě nenormální, budou
ostatní děti zpravidla také nenormální.
2. Buďte opatrní s dětmi duchovenstva, včetně jáhnů.
S nimi je stejný příběh jako u sibiřských šamanů, čer-
noškými čaroději v Africe - většinou je charakterizuje
homosexualita. Podívejte se na nešťastného otce Sergěje
v Sodomkinu a na jeho šílenou matušku Iru (viz hlava 5).
A tady je další jeptiška ve světě, a je také velmi
krásná - Nina Nifeld. Učí francouzštinu v americké
střední škole a žije v Sodomkinu hned vedle domu Táni-
prostitutky, sestřenice baronky-bordeldámy Lily Kuda-
ševé. Nina si stěžuje nahlas, že ji Táňa všemi možnými
způsoby svádí k lesbické lásce, chodí po svém bytu po
celou dobu nahá a dělá obscénní pohyby. Přesto Nina se
- 447 -
do Táni nezamilovává. Do mužů také se nezamilovává, i
když by už mohla docela dobře být vdaná. Typická jep-
tiška ve světě. Před takovými ženami se klaním, klobouk
dolů.
Nebo vezměme Iročku Iljachinskou. To také byla
velmi svůdná mladá dáma, ale nevdala se. Pracovala jako
sekretářka v OSN, což je podnik zcela zednářský, kde
normální člověk práci nedostane. Nakonec si našla man-
žela, dokonce i už podle vzhledu degeneráta, který pra-
coval pro „Radio Svoboda“, založený na komplexu
pederastie Lenina, kde normální lidi na práci také příliš
neberou. Děti Iročka nemá. Také jedna z kombinací
jeptišek ve světě.
Iročka Iljachinská je dcerou lékaře. Měla ještě bratra,
to byl znalec umění, specialista na restaurování ikón.
Tento bratr nejprve se oženil s Němkou, která jej oka-
mžitě opustila a rozvedla se s ním. Tehdy se oženil s
rozvedenou Ruskou s dvěma dětmi z předchozího man-
želství. A toto manželství jim bezpečně trvá s cizími
dětmi jiných lidí. Vlastní děti bratr nemá. Stejné poučení:
když je sestra nenormální, bratr bude také nenormální.
Vidíte už, jak pracuje biblická „bestie“? A co to je za
„číslo šelmy“, které je „číslem člověka“ a které slibuje
„moudrost“? Měl pravdu svatý Jan Evangelista.
20. srpna 2002.

- 448 -
 Kapitola 25: Kytice mojí tchýně
Když jsem se ženil se svou ženou, všechno vypadalo
docela normálně. Moje tchýně, Eugenie Pavlovna Maj-
kovskaja měla 3 dcery. Nejstarší dcera, Alla, tři roky už
spala se mnou, takže jako nevěsta byla prověřená. Pro-
střední dcera, Milka, už v 17. letech se vdala za Žeňu
Andrece. Nejmladší dcera, Galja, už od svých 13 let měla
román s negříkem. A sama tchyně žila na hromádce s
arménem jménem Aram Safarian.
Eugenie Palna říkala, že pochází z rodiny ukrajin-
ských kolchozníků. Zde v Americe pracovala u stroje v
továrně na zápalky „Lions“, kde všechny pracovnice byly
Rusky, a o víkendech ještě si přivydělávaly jako ukli-
zečky v domácnosti starých židovských emigrantů, kteří
mluvili rusky.
Pro mě to byla pracovně-rolnická mesaliance, jakýsi
druh nerovného manželství. Tchýně, kolchoznice. Jenže
před tím jsem pohořel s Natašou „von“ Meyer, která
trvala na tom, že je šlechtična, ačkoliv později jsem
zjistil, že není šlechtická, ale čertovská - lesba. Proto,
vzhledem k mé tchýni z kolchozu, jsem se utěšoval tím,
že aspoň od Eugenie Palny mé děti budou mít dobrou,
zdravou genetiku.

- 449 -
 Tchýně sotva znala toto slovo - „genetika“. Ale o své
genetice se náhodně přeřekla až o 10 let později. Jednoho
dne přišla na návštěvu své dcery, sedí a vypravuje:
- Já jsem se narodila před termínem a jako mrtvé dítě.
A jak bylo zvykem na vesnici, otec vzal mrtvolu dítěte a
odnesl ho ven, aby ho hodil do záchodu. Bylo chladno,
foukal studený vítr, a já jsem díky tomu chladnému větru
ožila a zařvala. A tak jsem přežila.
A moje žena Alla sedí vedle a studem div se do země
nepropadne. Tchýně hloupě vyzradila rodinné tajemství.
Tchýně mi řekla, že její otec byl vesnickým učitelem, to
jest patřil k selské inteligenci. Zde máte výsledky.
Během hladomoru na Ukrajině v roce 1933 tchýni
umřeli hladem první manžel a dítě. Ale ona od hladu
utekla do Kyjeva, kde se rychle vdala za Georgije Maj-
kovského, který pracoval jako prodavač v komisním
obchodě, vlastně v zastavárně. V roce 1934 se narodila
Alla. Když lidé na ulicích umírali hlady, v jejich domě
byla dokonce i čokoláda.
Později, už v Americe, v 50 letech, tchýně žila s
manželem velmi špatně. Náš společný známý, spraved-
livý muž Kolja Ljaskovskij mi řekl, že Majkovský si mu
stěžoval, že mu žena „nechce dát“. Kolja jí pak domlou-
val: „Eugenie Palna, jak to, že dáte všem, jen ne svému
muži?“ - „Ale on je mi v posteli protivný, jako žába“ -

- 450 -
vysvětluje Eugenie Palna. A později to všechno dochází
až ke mně.
Předtím, moje Alla mluvila o své rodině takto:
- Máma a táta vždycky žili špatně. U každého byl
svůj postranní román.
- Jak tedy dělali děti? - ptám se. - Vzhledem k tomu,
je klidně možné, že vy všechny nejste od otce, ale od
projíždějícího chlápka.
V New Yorku, manžel a manželka Majkovských pra-
covali oba v té samé továrně na zápalky a žili takto:
Eugenia Palna chodila s každým, kdo nebyl líný a chtěl.
Manželovi nadávala a vyhrožovala mu rozvodem. Muž jí
hrozil, že se oběsí. 15-letá Alla běhala mezi otcem a
matkou, plakala a prosila je, aby se nerozváděli. 11-letá
Milka byla na straně své matky a křičela na otce:
- Až zdechneš, budeme tancovat na tvém hrobě!
5-letá Halka, když to slyšela, jen řvala.
Eugenie Palna si stěžovala, že její manžel byl úplný
psychopat. Sotva ze vzali, převlékla prostěradla a řekla
mužovi, aby si vyměnil spodky. Ale on zapsychoval,
vytáhl pistoli a chtěl se zastřelit. A potom celý život před
dětmi vyhrožoval, že se oběsí.
V New Yorku Eugenie Palna otevřeně křičela tváří v
tvář svému muži, že jejich děti, alespoň tedy Milka a
Halka, nejsou jeho, ale jejího milence. A křičela to v
přítomnosti dětí, sousedů a známých. A ti potom to vše
- 451 -
předali i mně. Tu máte tu dobrou kolchozní genetiku!
Samozřejmě, to vše přede mnou nejprve bedlivě skrývali
- dozvídal jsem se to mnohem později.
Georgij Majkovský měl těžké onemocnění srdce, a
doktoři říkali, že nebude žít dlouho. Ale Eugenie Palna si
namluvila arména Arama a umírajícího manžela-invalidu
vyhodila na ulici. Ubytoval se v sousedství a brzo zemřel.
Ale před svou smrtí veřejně, za přítomnosti známých
proklínal svou manželku a všechny její děti. A dokonce
jim zakázal ho pohřbít, aby jejich ruce se nedotkly jeho
mrtvoly.
Lidé mi to vyprávějí a kroutí nechápavě hlavou:
„Vždyť to je strašná věc - prokletí umírajícího otce!“
Já pouze nevím, jestli ve věku 50 let zemřel na srdeč-
ní chorobu nebo jestli se nepověsil. Psychopati, kteří celý
svůj život vyhrožují sebevraždou, často tak končí.
Nemám žádnou fotografii otce mé ženy. A po celých
20 let nikdy vyprojevila touhu zajet k hrobu svého otce,
který je pohřben nedaleko, v Novo-Diveevo. Když měla
nadbytek peněz, naznačil jsem jí, že by mohla postavit
pomník na hrob svého otce. Ale ona jen mlčela. Takový
postoj k svému otci byl pro mě nepochopitelný a nepří-
jemný.
Všechny problémy v rodině Eugenie Palny začaly s
nejmladší dcerou, Halkou. Ze tří dcer byla nejkrásnější,
ale také nejvíce problematická. Už ve věku 13-ti let se
- 452 -
spustila s černochem, který prodával drogy, a Halka mu
pomáhala, dávala pozor, nejde-li policajt. A pak se rodina
dozvěděla, že Halka měla s tím černochem román. Už v
13-ti letech šla se ve stopách své matky. Jablko nepadá
daleko od stromu.
O této Halce jsem psal v povídce „Vyšší společnost“
(Hlava 20), takže nechci se opakovat. Zde nás bude
zajímat prostřední sestra, Milka. Milkin manžel se jme-
nuje byl Eugene Andrec, ale o svatbě Milka trvala na
tom, aby toto jméno změnil na Andrého. Eugene byl
radiotechnik, dělal dobrý dojem a byl docela odpovídal
Milce.
Několik let žili nedaleko od nás, v Elmhurstu.
Všechno se zdálo v pořádku. O čtyři roky později, Milka
porodila syna, Žeňu mladšího... Brzy porodila druhého
syna, Gríšu. A hned potom...
Brzy jsme se dozvěděli, že ihned po narození svého
druhého syna, Milka se dala dohromady s idiotem Ruri-
kem Dudinem, opustila svého manžela, zabrala děti a žije
u své matky. Jablko nepadá daleko od stromu.
Potom Eugenie Palna a Milka se objevují u nás a
představují páry výmluv. Milkin manžel Evžen je jednou
takový, jindy makový. Nechtěl děti, Milku tloukl, podvá-
děl ji, peníze jí nedával. Evžen, říkají, je tyran, a darebák,
a lotr, a hajzl. Ale já vím, že tohle všechno je nesmysl. A
moje žena to ví taky. Když to všechno vyslechla, až
- 453 -
zezelenala, a když hosté odešli, dostala hrozné bolesti
hlavy a prudké zvracení.
Problém je v tom, že dříve, když bylo Alle 18 let,
chodila s tím samým patentovaným idiotem Rurikem
Dudinem. Byla to její první láska. A vyvstává otázka: na
co Milka potřebuje toho samého chlapa, který chodil s
její starší sestrou? Ale tady bez dr. Freuda se neobejdete
a nic nepochopíte. A proto Alla začala zvracet, když
slyšela o Ruriku Dudinu.
Je tu celá řada zvláštností. Proč Rurik potřeboval
svádět cizí ženu, zcela nezajímavou babu, a ještě se
dvěma dětmi? Abychom to pochopili, musíte vědět, co je
to komplex Dona Juana. To vůbec nejsou hrdí milenci,
ale ubozí pederasti, kteří kvůli zamaskování běhají za
ženskými v přehnané formě zábavy. S ženami se zabý-
vají, zpravidla, orálním sexem, neboli 69, což je, jak
říkají odborníci, 69 způsobů jak být nešťastný. To je
důvod, proč Rurik si namluvil Milku.
Ale proč Milku přitahoval prevít Rurik? Protože už
ve věku 15-ti let Milka provozovala lesbismus s Sofoč-
kou Ivanovou. Když se vdala za normálního manžela,
cítila, že to není to, co chtěla - že potřebuje ústa (orální)
sex. A proto opustila manžela a šla k Rurikovi, pederastu
a minetčíku.
Rurik Dudin je poloviční žid, což on úsilovně skrývá.
Ale jeho matka je židovka - Suzanne Josifovna. A pro-
- 454 -
tože Rurik je z Kyjeva, je vlastně uprchlík z Babi Yaru.
Jednou během náletu byl chycen a měl být poslán do
Babi Yar, ale jeho bratr Lev, který pracoval pro Němce
jako tlumočník, jej zachránil.
Ve věku 16 let, Rurik běhal za nezletiletými žáky-
němi baletní školy v Kyjevě a chlubil se, že se mu líbí
„vyzkoušet první krvácení“. A už tenkrát mu kvůli tomu
dali po hubě. Ale touha po „krvácení“ označuje sadis-
mus. Sadismus zpravidla je spojen s homosexualitou a
podobnými triky.
V 17 letech, Rurik se ocitl v kozáckých jednotkách na
německé straně. Dokonce se chlubil, že skákal na koni a
mečem sekal lidi. Ve skutečnosti, jeho bratr Lev, který
pracoval v německé propagandě, jej posadil do tepla jako
asistenta knihovníka u kozáckých jednotek.
Slyšel jsem, že jediné Rurikovo seznámení s koňmi
bylo, když jednoho dne se opil a lezl na klisnu jako
milenku. Jenže klisně se to nelíbilo a bouchla milovníka
kopytem do hlavy. Navíc jej potom i kozáci ztloukli.
Když Rurik přijel do Ameriky, měl velmi milou ženu,
Němku, a malou dcerku. Ale se svou ženou Rurik zásad-
ně nežil, tvrdil, že je chladná, a záměrně ji podváděl. Tak,
aby to všichni věděli. To je typické pro lidi s komplexem
Dona Juana.

- 455 -
 Svoji životní filozofii Rurik vyjádřil takto: „Celý svět
je bordel, všichni lidé jsou kurvy!“ Prostě on viděl, kolik
kolem něj je stejných degenerátů, jako je on sám.
Mezitím, děti Milky rostly a rostly. A vůbec se jim
nelíbilo, že je tluče chlap jejich matky, k tomu ještě
opilec. Když Žeňa a Gríša dovršili 12 a 14 let, vzali věci
do svých rukou, Milce řekli, „Ty nejsi naše matka, ale
potvora!“ - prostě plivli do tváře své matky a odešli žít ke
svému rodnému otci Evženovi. A zůstala potvorka Milka
se svým milencem sama. Dokonce rodné děti od ní
utekly!
Nepostřehnutelně Milce odzvonilo 50 let, Rurikovi
bylo necelých 60. V tomto věku, mnoho žen začne přibí-
rat na váze. I naše Milka ztloustla jako sud. Ale u někte-
rých bisexuálních mužů ve stáří dochází ke stejným
změnám, jako u žen. Takže Rurikovi narostlo obrovské
břicho, jak u těhotné ženy, a zadnici měl širší než rame-
na.
Kromě toho, objevila se u Rurika hromada různých
nemocí. Dříve snil o „prvním krvácení holčiček“ a teď
sám krvácí z krku. A také ze zadnice mu kape krev. Když
se Rurik napije, začne jasně mluvit s cesty, ale pak si
klepne na čelo a ospravedňuje se:
- Víte, mne tolikrát už bili. A všichni po hlavě, po
hlavě. To víte, celý svět je bordel a všichni lidé jsou
kurvy!
- 456 -
 Zde máte kytici od mé tchyně Evgenie Palny. A její
třetí dcera, moje žena, nakonec nebyla lepší. Takže nadě-
je, že moje tchyně jezeďačka bude mít dobrou genetiku,
zklamala. Ale jestliže Eugenii Palně řeknete, že je čer-
tova degenerátka, bude úporně řvát:
- Cože? Vždyť mám tři dcery! A všechny dcery jsou
vdané! A všechny dcery mají děti! A já chodím do kos-
tela!
21. srpna 2002.

- 457 -
 Kapitola 26: Moje autobiografie
Jmenuji se Gregory Klimov, alias Igor Borisovič Kalmy-
kov, alias Ralph Werner, rozený 26.září 1918 v Rusku ve
městě Novočerkassku, Písečná ulice číslo 38. Nyní tato
ulice je přejmenovaná na ulici Grekova na počest don-
ského malíře batalisty, tedy zobrazujícího bitvy. Tento
dům patřil mému dědečkovi, kozáckému plukovníkovi
Nicephorusu Popovu, který byl ženat s Kapitolinou
Pavlovnou Popovou, rozenou Dubininou.
Babička Kapa byla rodem z Oděsy. Její první manžel
byl jistý Ivan Puškin, který podle slov babičky byl cirku-
sácký podnikatel. Z tohoto manželství se narodila moje
matka Anna Puškinová. V roce 1895, v době zlaté horeč-
ky na Aljašce, dědeček cirkusák se nalodil na velrybář-
skou loď a odplul hledat zlato do Ameriky, kde zmizel
beze stopy. Na každý případ tvrdí to rodinná legenda.
Podruhé se babička Kapa vdala za kozáckého důstoj-
níka Nicephorusa Popova, šéfa kozácké ochranné stráže
v Oděse. Během revoluce roku 1905, kdy židé organizo-
vali anti-carské demonstrace a házeli na lid bomby,
Nicephorus se svými kozáky udržoval veřejný pořádek a
rozháněl židy. A když Rusové na odplatu začali napadat
židy, Nicephorus a jeho bezpečnostní stráž opět udržovali
pořádek, rozháněli Rusy a ochraňovali židy.

- 458 -
 Když jsem byl malý kluk, mluvit o minulosti bylo
nebezpečné, proto můj otec a matka o tom spíše pomlčo-
vali. Nejhovornější v naší rodině byla babička Kapa.
Byla bojovného rázu a o minulosti vlastní rodiny jsem se
dozvídal právě od ní. Často mi zpívala pochodové kozác-
ké písničky a vyprávěla všelijaké příběhy.
Od ní jsem se dozvěděl, že během celé první světové
války můj dědeček Nicephorus, s hodností plukovníka,
bojoval na frontě, a babička-plukovnice byla s ním v
blízkém týlu.
Na konci války byl Nicephorus vážně zraněný graná-
tem a poslán domů umírat v Novočerkassku. Zemřel před
revolucí. Před svou smrtí, za ta léta služby byl povýšen
do hodnosti generála a dostal generálský kabát s červe-
nou podšívkou. Z tohoto kabátu po revoluci vytrhli pod-
šívku na výrobu červených vlajek, a sám plášť sloužil po
tři generace: mému strýci Benjaminovi (strejda Véňa, syn
Nicefora), mému staršímu bratrovi Serjožkovi a nakonec
mě.
Babička mi vyprávěla pozoruhodný příběh - když
jsem se narodil, na Donu již naplno zuřila Občanská
válka a během jedné přestřelky prorazila střechu našeho
domu artilerijská střela, která uvízla ve zdi těsně nad mou
postýlkou. Ale... nevybuchla! „Máš štěstí!“ - řekla mi
pak babička.

- 459 -
 Když jsem byl v 5. třídě, naše učitelka, Eugenie Pla-
tonovna, jednou nám dala za úkol: „Popište nejpamát-
nější události svého života“ a já jsem popsal příběh této
střely a zakončil to takhle: „Jen nevím, jestli projektil byl
- od rudých nebo od bílých“. Za tuto práci jsem dostal od
Eugenie Platonovny svoji první „jedničku“ z literatury.
Když mi byly 3 roky, aby mne zachránila před hla-
dem, moje rodina se přestěhovala do města Millerovo,
kde se věnovala chalupnictví: ženy si zavedly kuřata,
kozy a prasata. Můj otec pracoval jako lékař a já jsem
pásl naše kozy, s kamarády chytal tarantule a pijavice,
které jsme pak předávali do lékárny. Ještě si pamatuji, jak
naše kozy žraly nějaké trní, které nikdo jiný nežere, a
lezly po strmé stráni, kam nikdo jiný nevyleze. Po 5
letech, v roce 1926, naše rodina se vrátila do Novocher-
kassku, bývalého hlavního města Vševelikého Vojska
Donského neboli VVD, jak se psalo až do revoluce.
Ubytovali jsme se na Moskevské ulici č. 45, v křídle
domu, stojícím ve dvoře. Toto křídlo i starý ořech u
balkonu jsem popsal v „Knížeti tohoto světa“ jako dům,
kde v mládí žili bratři Rudněvovi. Žil jsem v tomto domě
15 let, až do roku 1941, moje matka a babička žily zde až
do své smrti. Dnes v tomto domě žije důchodce jménem
Šiloh, který si dobře pamatuje mé rodiče. Napsal mi, že
nedaleko od vchodu do Novočerkasského hřbitova dosud
stojí velký památník z černého mramoru mému dědovi ze
- 460 -
strany otce, Vasiliji Kalmykovu, a vedle se uchýlily
opuštěné hroby mého otce, matky a babičky.
***
V roce 1936 jsem ukončil naši školu, která se nachází na
rohu Moskevské a Komitétské, a coby žák s vyznamená-
ním, byl jsem bez zkoušky přijat na Novočerkasský
průmyslový institut.
Tehdy v zemi probíhala lustrace, tzv. Veliká čistka let
1935-1938, na kterou dnes jen málo lidí vzpomíná.
Několikrát ve městě zatkli a zastřelili všechny sovětské a
stranické vůdce. Po nich následovalo zatýkání profesorů
na našem ústavu. Chytali všechny a všude. Země zledo-
vatěla ve strachu, v čekání na noční zatýkání. Byla to
hrozná doba.
V srpnu 1938 byl zatčen můj otec, dr. Boris Vasilje-
vič Kalmykov. Tato událost změnila celý svůj život. Můj
otec byl doktor a léčil lidi. Během první světové války
byl lékařem kozáckého pluku. Myslím, že otce zatkli
právě proto, že byl člověk „bývalý“, tj. pro jeho minulost,
kvůli jeho otci a bratru.
Mladší bratr mého otce, můj strýc Víťa, během první
světové války byl vojenským právníkem, ale po revoluci
se stal vyšetřovatelem „Osvaga“, to jest zpravodajské
agentury - kontrarozvědky Dobrovolnické armády. Strýc
Víťa bojoval až do konce Občanské války a poté byl
evakuován do zahraničí. Žil v Bulharsku v Sofii.
- 461 -
 Starší bratr mého otce, můj strýc Vasja, před revolucí
byl vyšetřovatel pro zvláště důležité případy u atamana
Vševelikého Vojska Donského. V roce 1926, strýc Vasja
byl zatčen a odsouzen k 10 letům na Solovkách, kde brzy
zemřel, nebo možná, že ho jen zabili bez soudu a beze
stop. Tenkrát se to dělalo... V tříposchoďovém domu,
patřícím strýčkovi Vasjovi, jako na smích, se ubytovala
první novocherkasská Čeka [mimořádná komise pro boj s
kontrarevolucí]. Později, v 30-tých letech, v tom domě -
na rohu ulice Děkabristů a sestupu Stěnky Razina - byl
Pedagogický institut. Dnes, v roce 2002, je v domě potra-
vinářská průmyslovka.
Vzpomínám si také, jak moje babička Kapa mi řekla,
že i Novočerkasský zemědělský institut v Persijanovce
(vesnice nedaleko Novočerkasska) je bývalý majetek
mého pradědečka. On studoval na Vojenské akademii v
Petrohradě, znal arabštinu, bojoval na Kavkaze. Za dobré
služby dali mu majetek v Persijanovce. Takže, po mých
předcích zůstaly v Novočerkasku dvě dobré vzdělávací
instituce.
V mé krvi jsou tedy geny dvou carských vyšetřova-
telů. Možná dost, že je to důvod, proč se snažím dostat se
na kloub různým složitým věcem: včetně biblického
ďábla, a tajemného „čísla šelmy“, které, podle slov sva-
tého Jana Bohoslovce, obsahuje všechnu moudrost. Ale
tento úkol je velmi obtížný a důležitý.
- 462 -
 Po jeho zatčení, drželi otce ve vazbě dva roky, ale
trest byl vyhlášen na tu dobu velmi „milostivý“ - 5 let.
Během Velké čistky obyčejně člověka zastřelili, nebo
dostal 10 let koncentráku. Otci dali všeho všudy „jen“ 5
let volné deportace na Sibiř.
Takové tresty dávali málokomu. Jenže v roce 1941
vypukla válka, a výsledek byl, že otec proseděl na Sibiři
ne 5 let, nýbrž 15 let, až do smrti Stalina.
***
Na začátku války, jelikož můj otec byl zatčen, mne na
vojnu nebrali - byl jsem „politicky nespolehlivý.“ Proto
jsem první dva roky války pracoval jako inženýr v malé
opravářské loděnici jménem Uljanova v městě Gorkij. Žil
jsem tam na ulici Universitská v domě 15, později tato
ulice byla přejmenována na ulici Kuzmy Minina. Záro-
veň jsem se začal připravovat k aspirantuře na Průmyslo-
vém Institutu jménem Ždanova a když jsem prošel
všechny přijímací zkoušky, šel jsem do kanceláře továrny
požádat o uvolnění.
„K opuštění továrny jsou jen dvě možnosti - buď do
armády nebo do vězení“ - odpovědělo mi náčelnictvo
továrny. Do vězení se mi nechtělo a do armády, jak jsem
věděl z předchozích zkušeností, mne stejně nevezmou.
Proto, abych se dostal z továrny a mohl být přijat do
postgraduálního studia, musel jsem chytračit: „Dobrá, tak
mne pošlete do armády“.
- 463 -
 Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ostříhal jsem si vlasy
mašinkou, zastrčil dřevěnou lžíci do holinky a šel k
vojenské komisi. Ale coby politicky nespolehlivého,
armáda mne opět nevzala. A tak jsem se objevil v post-
graduálním studiu v městě Gorkij v Průmyslovém Insti-
tutu jménem Ždanova. Bylo to velmi blízko - na té samé
Universitské ulici. Zároveň jsem se zapsal na Pedagogic-
kém institutu cizích jazyků - na Fakultu německého
jazyka. Tehdy už jsem slušně četl v němčině, pilně jsem
tedy navštěvoval jen praktické cvičení v konverzační
němčině a za jeden rok jsem udělal všechny zkoušky jako
externí student. Pedagogický institut, mimochodem, byl
také na Universitské ulici.
Během mých studií, abych neumřel hladem, jsem
pracoval jako nádeník v lihovaru. Vykládali jsme čluny
vína, které pluly po Volze od Kaspického moře.
Učení mi šlo snadno a rozhodl jsem se požádat o
přeložení do Moskevského energetického institutu jmé-
nem Molotova. To byl nejlepší ústav v mojí specialitě.
Uspěl jsem, a v září 1943 jsem se přestěhoval z Gorkého
do Moskvy, přešel do Moskevské aspirantury a současně
jsem se zapsal na dálkové studium Moskevského ústavu
cizích jazyků, který byl na ulici Metrostrojevskaja č. 38.
Tady jsem byl přijat rovnou do čtvrtého ročníku a dal se
do dalšího studia německého jazyka. Je fakt, že jsem opět
chodil jen na konverzační praxi.
- 464 -
 Válka zuřila všude kolem... Lidi s vyšším vzděláním
zabírali do vojenských škol a dělali z nich důstojníky, ale
jelikož jsem měl profil ne moc extra, v listopadu 1943
mne shrábli do armády jako řadového vojína, i přes mojí
dřívější „nespolehlivost“. Na obdržení obyčejné „Vojen-
ské knížky“ žádné kádrování už nepotřebovali a sociální
původ moc nevyšetřovali.
Shrnuto, lezl jsem nahoru jako mravenec, ale spadl
jsem na samé dno, stal se vojínem. Nevadí, sloužím
věrně a poctivě své sovětské vlasti, která byla mně niko-
liv matkou, ale macechou, a nakonec, v červnu 1944, se
dostávám z pěchotních zákopů na personální oddělení
Leningradské fronty. Tam vidím, že hledají studenty do
nějakého vojenského učiliště, kde se vyžaduje znalost
cizích jazyků, zejména německého. A v mé kapse u
vojenské košile je stále průkaz studenta 4. ročníku Mos-
kevského institutu cizích jazyků.
Zaradovali se - „Výborný kandidát!“ - a dávají mi
vyplnit dotazník, a v dotazníku znovu takovéto otázky:
Máte někoho z rodiny pronásledovaného? Máte příbuzné
v zahraničí? A s boku upozornění, „Za nesprávné údaje
budete zodpovědný podle válečného práva“. Otázečky
známé... Celý můj život mne pronásledují...
Dobře, sedám si a píšu poctivě, jeden strýc zmizel na
Solovkách, druhý strýc - v zahraničí, můj otec - je na
Sibiři. S mým studentským průkazem a s dotazníkem
- 465 -
mne vedou k náčelníku Kádrového oddělení Lenfrontu.
Plukovník čte můj profil a povídá: „Proč tu píšete tyhle
hlouposti?“ - a ukazuje na poznámku o příbuzných.
Odpověděl jsem: „Ale vidíte, tady s boku - za nesprávné
údaje... atd.“
„Ale vždyť to jsou staré dotazníky! Teď se všechno
změnilo, - říká plukovník, a otcovským tónem pokračuje:
- Dovolte, vysvětlím vám situaci. Moskva vyžaduje od
nás kandidáty. My jim posíláme všelijaké nedouky. Ti v
Moskvě hloupě propadají a oni nám je pak vrací a nadá-
vají nám. Chápete?
Vy jste výborný kandidát, ale pokud budete psát tyhle
nesmysly - plukovník znovu strká prst do dotazníku - my
bychom mohli chápat věci tak, že vlastně nechcete slou-
žit v armádě. Víte, co to znamená, v době války? Tribu-
nál! To znamená zastřelení!“
A opět přechod do důvěrného tónu: „Zde máte čistý
dotazník - vyplňte jej, ale proboha, nepište do něj
všechny ty nesmysly. A na starou anketu zapomeňte. To
je rozkaz! Chápete? Ostatní je naše starost.“
Tak jsem se dostal do Moskvy, do vojenského Ústavu
cizích jazyků Rudé armády - VIIJAKA, které se nefor-
málně říkalo Vojensko-diplomatická akademie. Studoval
jsem tam od července 1944 do července 1945. Za každý
rok školy studenti dostávali jednu hvězdičku a vycházeli
s šarží kapitána. Ale, protože mne hned vzali do 4. roč-
- 466 -
níku a studoval jsem tam jen jeden poslední rok, dali mi
pouze jednu hvězdičku a udělali ze mne jen podporučíka.
Pro další službu mě odlifrovali do Berlína, do gene-
rálního štábu sovětské vojenské správy - SVA. Začal
jsem jako překladatel u generála Šabalina, který velel
celé ekonomice sovětské zóny Německa. Pak jsem se stal
vedoucím inženýrem Správy průmyslu SVA. Nazývali
nás „vedoucími“ proto, že každý z nás „vedl“ určitou část
německého průmyslu.
Podle pravidel, vedoucí inženýr měl být majorem
nebo podplukovníkem. Prakticky ale pracovali všichni,
kdo měl inženýrský diplom. Například, v našem oddělení
elektrotechnického průmyslu, ze 7 vedoucích inženýrů,
jeden byl podplukovník, jeden major, jeden poručík, dva
civilisté z Moskvy a jeden podporučík - to jsem byl já.
Ale navzdory tomu, že jsem byl nejmladší - bylo mi jen
27 let - kolegové často žádali mě o pomoc, protože jsem
byl jediný, kdo plynule mluvil v němčině. Dávalo mi to
velkou výhodu.
Musím říci, že sovětští důstojníci SVA byli ve velmi
privilegovaném postavení. Kdyby nic jiného, už jen kvůli
platům. Když jsem pracoval jako inženýr v továrně v
Gorkém, můj plat byl 600 rublů měsíčně. V Berlíně, jen
můj plat byl 2000 rublů, ale jelikož jsme byli v zahraničí,
platili nám dvakrát tolik, to jest 4000 rublů, přičemž
vypláceli to v markách, to bylo nějakých 8000 němec-
- 467 -
kých marek. A to je vše čistého platu! Byt - zdarma.
Uniformy - zdarma. Jídlo - pár halířů. Vzpomínám si, v
důstojnické jídelně sklenka vodky (skvělé, 100g) stála
pouze jednu marku!
Aby nedošlo ke ztrátě tváře před západními spojenci,
nechodili jsme v pláštích z amerického sukna, ale všem
důstojníkům ze SVA dávali tuzemské uniformy ze sta-
rého materiálu, to jest lepší kvality. Přitom nám dávali
jen „základ“ - tj. materiál, a šili všechno Němci: kabáty
šil německý krejčí, boty dělal německý švec, čepici -
německý kloboučník. Sovětští důstojníci často byli léčeni
ne v sovětské vojenské nemocnici, ale u německých
lékařů. Dá se říct, že jsme si žili jako králův kmotr. I
rozbité a poražené Německo žilo a pracovalo lépe než
naše vítězná země, a jelikož jsem mluvil plynně němec-
ky, cítil jsem se v Německu jako ryba ve vodě. A kdyby
mne nechali, s radostí bych prosloužil, jako sovětský
důstojník v Německu, celý svůj život. Mnoho mých
kolegů se snažilo zůstat v Německu tak dlouho, jak jen
bylo možné. Ostatně, i dnešní prezident Ruska - Vladimir
Putin, také dlouhou dobu sloužil v Německu, přičemž prý
také dobře umí německy.
***
Jenomže... stal se hloupý příběh s motocyklem, který měl
pro mne velmi vážné následky.

- 468 -
 Celý náš život se skládá z náhod. První vojenský veli-
tel Berlína byl generálplukovník Nikolaj Erastovič Ber-
zarin, velitel páté útočné armády, která dobyla Berlín.
Generálplukovníkovi bylo 41 let. Statečný generál.
Hrdina Sovětského svazu, ale zemřel kvůli pošetilé a
hloupé nehodě. Miloval jezdit na motorce a zemřel při
srážce s kamionem. A já kvůli motocyklu jsem se srazil
se sovětskými orgány.
Měl jsem v Berlíně motorku, tak krásnou, že mi ji
ukradli přímo vedle Hlavního štábu SVA, Sovětské
Vojenské Správy. Došel jsem na nejbližší policejní sta-
nici, vzal německého policistu s vycvičeným psem. On
dal psovi očichat klíč k mojí motorce, a chytrý pes hned
našel zloděje. Jenže zlodějem byl partajní organizátor
právního oddělení SVA major Eroma, přičemž on byl
major juridistické služby!!!
Byl jsem tehdy mladý hlupák, špatně jsem znal sovět-
ský režim, a proto, jak se sluší a patří v armádě v tako-
vých případech, podal jsem zprávu vyšším orgánům, tedy
náčelníku štábu SVA, generálu Dratvinu, který v pořadí
předal můj raport náčelníkovi politické správy, generálu
Makarovi. Major Eroma byl majorem právní služby, tj.
během války sloužil v Zvláštním oddílu, byl zvláštní
osoba, která rozhodovala o zastřelení vojáka. Na tako-
vých lidech se držel celý sovětský režim. Kromě toho,
jako člena strany bylo nemožné ho soudit. Členové strany
- 469 -
byli nedostupni. Nejprve by museli být vyloučeni ze
strany, aby soud měl pravomoc. K tomu všemu, on byl
organizátor večírku!
Tomu všemu jsem nerozuměl, ale to dobře to chápal
náčelník politické správy. Došlo k skandální historce,
kterou náčelnictvo potřebovalo ututlat, a kvůli tomu se
demobilizaci a vyslání do Sovětského svazu. Pro mě to
byla hrozná a nečekaná rána. Vždyť jsem se ideálně hodil
na službu v okupovaném Německu. Vždyť mne k tomu
konkrétně cvičili ve škole VIIJAKA.
Bylo o čem vážně uvažovat. Všichni důstojníci a
inženýři v oddíle byli členové strany. Já jsem byl jsem
jediný nestranník, to bylo evidentní. Byl jsem trnem,
černou ovcí. Do strany mne nikdy nepřijmou, i kdybych
chtěl. Protože přitom pečlivě kontrolují sociální původ, a
opět - ten prokletý dotazník. Ale být bezpartajním důstoj-
níkem, kromě toho ještě vedoucím inženýrem, to vypadá
jako anti-sovětská demonstrace, která špatně může kon-
čit. Koneckonců, v zemi řádil stalinismus a dříve či
později, stejně jako můj otec, půjdu na Sibiř.
V důsledku těchto bolestivých, nepříjemných a těžce
řešitelných úvah, zvolil jsem hořké, ale jediné správné
rozhodnutí - jít na západ. Podrobně to všechno popisuji
ve své knize „Píseň vítěze.“ Takže se nebudu opakovat.
Pro objektivitu chci dodat, že po útěku od sovětského
zloděje Eromy padl jsem do rukou amerických zlodějů,
- 470 -
kteří mě okradli ještě víc, než major Eroma, a můj případ
není výjimkou. Zde jsou některé další podobné příklady:
V sovětské okupační zóně byl bod příjmu německého
zlata a drahokamů výměnou za zboží, něco jako byl v
Rusku „Torgsin“. Vedl jej sovětský poručík, litevský žid
Leonid Olschvang. Brzy potom s pytlem zlata a draho-
kamů uprchl na Západ v naději, že si tam otevře klenot-
nictví. Ale přišel do slavného amerického tábora Camp
King, kde ho Američané také zcela okradli.
Další sovětský uprchlík, Voloďa Rudolf-Jurasov,
imitující slavného žida Süsse, před útěkem na Západ
ukryl v zadnici několik diamantů. Ale američtí kontra-
rozvědčíci i tam tyto brilliantíky našli a vykradli. Pak
tento „syn Ostapa Bendera“ dlouhá léta vystupoval v
americké radiostanici „Svoboda“ jako falešný rádiopod-
plukovník Panin.
První tři roky na západě jsem žil ve Stuttgartu. Tehdy
v poraženém Německu byla absolutní nezaměstnanost.
Jelikož jsem neměl co dělat, napsal jsem několik esejů o
svém životě v berlínském Kremlu, a poslal jsem je do
ruského emigrantského časopisu „Posev“. Romanov,
redaktor „Posevu“, Po přečtení mých povídek začal se
vyptávat: „Řekněte mi, kde jste pracoval předtím - v
„Pravdě“ nebo v „Izvěstijích“? - A nevěřil mi, že jsem
nikdy nic nepsal. Takhle za dva roky později vznikla z
těchto povídek moje první kniha „Berlínský Kreml“.
- 471 -
 V té knížce jsem se chtěl ukázat život průměrného
sovětského občana, který jde životem jako by šel vedle
mne. V redakci mi nabídli, abych si radši vzal literární
pseudonym, neboť tenkrát jsem žil pod jménem Ralph
Werner s dokumenty, které jsem koupil na bleším trhu.
Bez dlouhého váhání jsem přijal jméno Klimov. Fakt
byl, že celá ruská komunita ve Stuttgartu mluvila tenkrát
o Kolkovi Klimovu, který z nudy, v záchvatu deliria
tremens, vyskočil z pátého patra okna a zemřel. Příjmení
bylo dobré, ruské - Klimov. Jaké si vybrat jméno? Můj
oblíbený literární hrdina byl vždy Grigorij Melechov z
románu „Tichý Don“. A proto to bylo i jméno hrdiny
„Berlínského Kremlu“. Tak se narodil Grigorij Klimov -
autor a hlavní postava mé první knihy.
A jakou mu dát hodnost? Podporučík - to zní příliš
nízko. Dobrá, udělám z něj majora. Tak bude v pro-
středku, ani nahoře, ani dole. Koneckonců, popisuji
průměrného důstojníka.
A pokud někdo bude mě kritizovat za to, že jsem ve
skutečnosti jen podporučík, odkážu jej na Lva Tolstoje.
Koneckonců, když hrabě Tolstoj psal své „Sevastopolské
povídky“, také byl jen podporučíkem. Takže neotravujte,
pánové, s podporučíky.
Na Stuttgart té doby mám ještě velmi hezké vzpo-
mínky. Hotelík „Bílý Jelen“ na okraji města, kde jsem žil
více než rok. Mladičká družka Ellen Reinhardtová...
- 472 -
Život v chátrajícím polorozvaleném Německu v té době
byla lepší, než v komunistickém Rusku. A nejdůležitější
bylo, jsem mohl psát, co si myslím.
V lednu 1950 jsem se přestěhoval z Stuttgartu do
Mnichova, kde byl centr ruské emigrace v Německu a
začal jsem pracovat v tzv. Harvardském Projektu, který
pracoval na plánech začínající psychologické války proti
SSSR. Byl jsem tehdy členem redakční rady časopisu
„Satyricon“, v které všechno dělal Alexis Millrood -
značně originální osoba. Pro mě to byl jen Aljoša.
Aljoša tehdy sloužil v americké zpravodajské vojen-
ské rozvědce G-2 na Galileo-Platz číslo 2. Tam seděli
dva američtí majoři, kteří, stejně jako většina Američanů,
neuměli ani německy ani rusky. Pili whisky a vzpomínali
na svůj rodný Texas - dá se mluvit o nějaké práci?
Zachraňoval věc Aljoša Millrood, který mohl mluvit v
ruštině, němčině, trochu v angličtině a samozřejmě, ve
své rodné estonštině, které nikdo nerozuměl, což bylo pro
něj velké plus. Celou válku Aljoša, jako žid, pracoval u
Němců, kteří dělali anti-sovětskou propagandu v Gesta-
pácké instituci zvané „Vineta“.
Nyní Aljoša využíval svých gestapáckých zkušeností
a prodával své antisovětské myšlenky už novému, ame-
rickému vedení, za což dostával solidní finance. Vcelku,
byl to vychytralý muž. Dva americké majory vlastně
krmil, a dalším lidem dával práci, a to zejména těm, kteří
- 473 -
ztělesňovali jeho myšlenky. Pro tyto účely, sloužil mu
sousední dům na Galileo Platz číslo 1, kterému tehdy
říkali „Dům zázraků“. Zde realizoval Aljoša Millrood své
triky.
Jedním z jeho projektů byl satirický časopis „Satyri-
con“, který stál i ležel na jedné osobě, polovičním židovi
a úplném alkoholikovi - Nicolaji Menčukově. Nevím,
odkud ho Aljoša vyhrabal, ale Nicholaj byl velmi talen-
tovaný karikaturista. Všechno šlo dobře, časopis vzkvétal
a byl posílán k distribuci do sovětské zóny Německa. Ale
žid Aljoša, kvůli nějaké bezvýznamné hlouposti se pohá-
dal s položidem Nikolajem, v důsledku čehož Nikolaj
zabouchl dveře a šel se ožrat do němoty, a časopis „Saty-
ricon“ nakonec zanikl. Popsal jsem tohoto chudáka ve
své druhé knize - „Jméno mé je legie“, jako karikaturistu
Kukarača. Chudák Nikolaj zemřel v blázinci v Haaru u
Mnichova. Velmi jsem litoval Kolku Menčukova, ale
takový je osud mnoha talentovaných lidí.
Po „Satyriconu“ jsem byl jmenován předsedou
Ústřední Asociace poválečných přistěhovalců ze Sovět-
ského svazu COPE - a hlavním redaktorem časopisu
„Svoboda“. Epigrafem časopisu jsem zvolil slogan:
„Svobodu a vlast nestačí milovat - nutno je bránit“.
Stejný slogan jsem použil i pro svůj „Berlínský Kreml“.
Později jsem byl také jmenován šéfredaktorem němec-
kého jazyka „Antikomunist“. Všechny to byly projekty,
- 474 -
které vymyslel Aljoša Millrood. Zabývali jsme se v nich
protisovětskou propagandou, přičemž jsme měli vliv na
celé Německo, neboť jsme dodávali materiály pro „Hlas
Ameriky“ a „Radio Svoboda.“ Vše to samozřejmě šlo do
sovětské zóny Německa.
Moje kniha „Berlinský Kreml“ byla brzy přeložena
do němčiny, angličtiny, francouzštiny a další jazyky.
Hollywood vyrobil podle této knihy film „Cesta bez
návratu“, který je na mezinárodním filmovém festival v
Berlíně v roce 1953 získal první cenu za „nejlepší němec-
ký film roku“. Nejlepší britský film roku byl pak celove-
černí film „Korunovace Elizabeth II“, a nejlepší fran-
couzský film roku byl jmenován film „Gigi“ s půvabnou
francouzskou herečkou Leslie Caron. Takže při udělo-
vání cen na pódiu měl jsem dobré sousedy.
Výsledkem bylo, že jméno Grigorij Klimov se stalo
známé veřejnosti, což nezapomněl využít pro své další
kombinace Aljoša Millrood. U mě on tehdy hrál roli na
mne dohlížejícího politického komisaře od CIA.
***
To trvalo po dobu pěti let, 1950 - 1955. Všechno šlo
dobře. Aljoša byl příjemný náčelník, který mi vždycky
říkal: „Gríšo, měj na mysli, že jsem tvůj nejlepší přítel!“
Ale pak, opět kvůli hloupé nehodě, znovu se všechno
přervalo a nečekaně jsem se ocitl v Americe.

- 475 -
 Stalo se to tak, že pomocník Aljoši, Slávik Pečatkin,
jednou ve stavu opilosti si mne zpletl s Aljošou a lezl ke
mně s homosexuálním, orálním sexem. Ani jsem si tehdy
neuvědomil, co ode mě chce a jen jsem myslel, že je
pouze opilý. Ale Slávik zřejmě řekl Aljošovi, jak usnul, a
Aljoša si myslel, že jsem uhádl, že jsou oba homosexuá-
lové. Tehdy to bylo v americké rozvědce přísně zaká-
záno. V důsledku toho, Aljoša vyhlásil poplach a rozhodl
se mě odstranit jako nebezpečného svědka. Přičemž pro
pomoc se obrátil... na sovětský KGB, a brzy jsem si
uvědomil, že KGB se snaží mne dopadnout.
I když já i tak jsem z toho nepochopil, že můj Aljoša
je pederast, KGB to zřejmě dobře vědělo a vydíralo ho,
udělalo z něho dvojitého agenta. Vlastně, CIA jej platila
a KGB jej dojilo. Byly komplikované liščí hry mezi CIA
a KGB, kde sám čert je z toho zmatený, a já jsem to
zjistil až mnohem později, dodatečně.
Vždycky jsem chtěl si najít ruskou manželku, i v
Německu jsem měl ruskou nevěstu, která mezitím se
přestěhovala do Ameriky a všemi pravdami i nepravdami
mne lákala k sobě. Jenže když jsem přiletěl, řekla mi, že
si to rozmyslela, že miluje jiného a tak dále. Teprve
později jsem zjistil, ze ona je - čertova lesbička-sadistka,
která mne využívala, aby zakryla svůj lesbismus.
Zatímco moje snoubenka, Nataša Meyer, mne lákala
do Ameriky, můj komisař Ajoša Millrood mne vystrko-
- 476 -
val z Německa. Kromě toho, Aljoša, coby homosexuál,
věděl, že Nataša je lesbička. Pokud od Nataši to byl je
špinavý trik, od Aljoši to byla zrada. Tak nebo tak, co se
nepodvedlo udělat KGB, to se povedlo Nataši Meyer,
samozřejmě s pomocí Aljoši, který mne neustále ujišťo-
val, že je můj nejlepší přítel.
Tak, v roce 1955, ve věku 37 jsem se ocitl v Americe,
ale ne díky vlastnímu přání, ale výsledkem intrik, pod-
losti a zrady.
Opět díky pouhé náhodě... Ale pro mě to bylo docela
bolestivé. Kromě toho, tehdy jsem sotva četl a vůbec
nemluvil anglicky, a začínat nový život v Novém světě
ve věku 37 let, a to ještě bez řeči - na to bylo dost pozdě.
Zatímco v Německu jsem se cítil jako ryba ve vodě, v
Americe jsem si připadal jako ryba vyhozená na písek.
***
Čas plynul, a když jsem si zvykl na pobyt v nové zemi,
rozhodl jsem se pokračovat v literárním cvičení a napsat
druhou knihu - román ze sovětského života. Začal jsem
to psát, ale opět - další náhoda. Čtu nějak v „Novém
ruském slovu“, že Harvardský projekt, v kterém jsem
kdysi pracoval, je postaven na „latentní komplexu pede-
rastie Lenina“. A tenhle malý novinový článek byl klí-
čem k mnohým z mých hádanek - od mojí nerozhodné
nevěsty, která byla lesbičkou, a přesto pracovala klidně
(ač to bylo takovým minoritám zakázané) v „Hlasu
- 477 -
Ameriky“, až k mému komisaři Aljošovi, který byl
zamaskovaný homosexuál, ale také pracoval klidně v
americké zpravodajské službě.
Ukázalo se, že Američané postavili celou psycholo-
gickou válku proti Sovětskému svazu na komplexu pede-
rastie soudruha Lenina.
Celá tato čertovina mne zaujala, a začal jsem prohlu-
bovat vědomosti. Postupně jsem přešel na téma - homo-
sexuality a degenerace a naleznete zde původ a kořeny
obou ruských revolucí i Velké čistky. A tím způsobem
jsem došel až na samotného ďábla...
Píšu knihu rok, píšu dva, píšu tři, a nakonec ďábel
mne tak zamotal, že jsem pochopil, že můj rukopis nebu-
de k ničemu. Zveřejnit jeho první variantu - nelze.
Výsledkem byla jakási zamotanina. Jak bylo vidět, zvolil
jsem neuchopitelné téma, o kterém jsem nevěděl téměř
nic a v kterém bylo plno lží a lstivé jednoduchosti. Není
divu, že tuto věc nazývají ďáblem... Moje finance se
blížily k nule a já musel vše dát stranou a znovu jít pra-
covat.
Tak v roce 1958 jsem šel pracovat ve své sovětské
profesi inženýra-energetika, oženil jsem se, obdržel
americké občanství a začal život typického průměrného
Američana, takže zde není o čem psát.
Ale téma ďábla degenerace mne už zaujala, a já jsem
cítil, že jsem na správné cestě. Svůj nešťastný, nepove-
- 478 -
dený rukopis jsem znovu přepracoval a přepisoval třikrát.
Stále mám v kufru 50 sešitů poznámkových bloků po 50
stránkách každý - moje první verze. Zkušení lidé po
pravdě říkají, že psaní - to je 10% inspirace a 90% dřiny.
Proto pro další přepravování tématu jsem musel pře-
orat hodně speciální literatury, Biblí začínaje a dr. Freu-
dem konče. Četl jsem hlavně v metru, když jsem jel do
práce a vracel se domů. V kapse jsem měl špačka červené
tužky, kterým jsem zdůrazňoval zajímavá místa. Tak
jsem sbíral po drobečcích tajné znalosti Boha a ďábla, jak
to dělal v mých knihách rudý kardinál Maxim Rudněv.
Nejzajímavější poznámky jsem umístil jako přílohu k
mým knihám - „Částečná bibliografie použité litera-
tury“. Tam je mnoho zajímavých knih, a každá z nich má
moje hodnocení na pětibodové stupnici.
A ještě jedna zajímavá náhoda - když Američané
bojovali ve Vietnamu, tak projekční kancelář, v které
jsem pracoval na Manhattanu, vyvinula řešení, jak připo-
jit napájecí systém (kuchyni) všeho personálu celé bázy a
neodkladně potřebovala poslat do Vietnamu pozorova-
tele-příjemce z naší projekční kanceláře. Nikdo z mých
kolegů Američanů nechtěl tam jezdit, takže poslali mne.
Také jsem ze začátku protestoval, ale když mi slíbili
dvojnásobný plat během služební cesty, souhlasil jsem a
nějaký čas jsem tam pracoval jako přijímací inženýr na
stavbě vojenského letiště. Polovina letiště byla již dokon-
- 479 -
čena a bojovala, přičemž letecký pluk byl ubytován v
běžných plátěných stanech, zatímco ti, kteří stavěli, žili v
pohodlných přívěsech s klimatizací a veškerým vybave-
ním.
Pro mě to byla exotická služební cesta - zajímavá
práce, tropy, koupání a opalování na písečných plážích se
zlatým pískem. Přičemž, musím uznat, že mne nikdy tak
dobře nekrmili, jako v kantině naší stavební firmy. Och,
jak bohatá země je tahle Amerika! Dokonce i piloti
chodili do naší jídelny, protože jsme měli jídlo lepší než
piloti, ale já jsem často chyběl, místo oběda jsem se
chodil koupat do smaragdového Jihočínského moře.
***
V roce 1970, poté, co jsem odpracoval jako inženýr 12
let a oslavil své 52. narozeniny, jsem odešel z práce a šel
žít z peněz, které jsem výhodně investoval do akcií a
dluhopisů. Žil jsem skromně, a to mi dovolilo věnovat
všechen svůj čas literární práci.
Ačkoliv byl začatý roku 1955, teprv v roce 1970 jsem
zakončil a vydal román „Kníže tohoto světa“, a potom, v
roce 1975, „Mé jméno je legie“. Byla to vlastně třetí
verze toho samého rukopisu, který jsem prostě rozřízl na
dva kusy.
Moji další knihu „Protokoly sovětských mudrců“
jsem psal bez přestávky pět a půl let, od září 1975 do
května 1981. V těchto „Protokolech“ jsem použil
- 480 -
všechny ty zajímavé články, které jsem shromáždil k
napsání „Knížete“ a „Legie“. Toto téma bylo v pravdě
nevyčerpatelné.
Nicméně, jak jsem škubnul v mých knihách ďábla za
ocas, on nezůstal pasivně sedět - a pustil se do mé ženy.
Jako výsledek, v roce 1975 moje manželka onemocněla
klimakterickou poruchou a začala šílet, pomalu a nepo-
střehnutelně. A já sedím a píšu své „Protokoly“, ale žena
je stále v blízkosti a syčí: „Přestaň, Gríšo, psát ty své
hlouposti. Dělej něco produktivnějšího“. A proto bohos-
lovci říkají, že ďábel přichází neslyšnými kroky. To je
velmi správné pozorování, a já s ním zcela souhlasím,
jelikož jsem jej prožil na vlastní kůži.
Šel jsem hledat pomoc u otce Mitrofan z kostela
„Spása od hříchů“, který kdysi řekl, že se doslova sklání
přede mnou za mého „Knížete tohoto světa“. Ale otec
Mitrofan mi nedokázal pomoci, i když jeho vlastní sestra
se zbláznila právě díky klimakterické poruše a už dávno
sedí v blázinci, neboť tato věc je nevyléčitelná. A moji
ženu, jak se zdá, čekají stejné vyhlídky.
Pro příklady nemusím chodit daleko. Moje tchyně po
mnoho let žila s Arménem Aramem, jehož manželka,
položidovka Ljuba také už dávno sedí ve stejném blá-
zinci jako sestra otce Mitrofana. I u mého přítele z
„Hlasu Ameriky“ Kolju Ljaskovského byl stejný příběh,
ačkoli, tam to do blázince nedošlo, ale skončilo to boles-
- 481 -
tivým rozvodem. A co je zajímavé - v Americe více než
polovina nemocničních lůžek je obsazena duševně
nemocnými pacienty, a přitom šílených žen je 3 (tři!) krát
více, než bláznivých mužů.
Moje žena probláznila celé 3 roky a nakonec, v roce
1978, protáhla mě zkrz hnusný rozvod, lhala u soudu, že
jsem ji chtěl zabít a vyprosila si u soudce „ochranný
příkaz.“ A to už je mánie pronásledování. Jako výsledek,
po 24 letech manželství, ve věku 60 let, jsem se ocitl
sám. Sedím jako starý mládenec a píšu své „Protokoly“.
A příběh s mou ženou je jako živá ilustrace mého výzku-
mu.
Dokončil jsem psát „Protokoly“ v roce 1981 a pak
jsem se rozhodl toto téma uzavřít. V současné době žiju
tiše, jako americký důchodce, opatřil jsem si kočku a
hraju si s ní v kuchyni. Život jde dál.
Nicméně, i zde zasáhla paní náhoda. Kdysi, v pozd-
ních 70. letech, jsem se seznámil s Nikolajem, který se od
té doby se stal mým dobrým přítelem a spojencem.
Takže, v roce 1988, Nicholaj se prohrabával mými archi-
vy, to jest 5 velkých šanonů jako tahací harmonika, plus
skříň-kartotéka, kam jsem ukládal sbírky nejvýznamněj-
ších zajímavých materiálů, najednou mi navrhl: „Grigorij
Petrovič, máte ještě mnoho zajímavého materiálu, a
nechcete psát. Víte co? Sedněte si ke svému pracovnímu

- 482 -
stolu a přednášejte ty vaše archivní dokumenty a karty, a
já budu to všechno zapisovat kamerou na videokazety.“
Zkusili jsme to, nevypadalo to na špatný nápad, tehdy
bylo to něco nového, jako film, a rozhodli jsme se pokra-
čovat. Začali jsme natáčet tyto videolekce v únoru 1988 a
pokračovali jsme každý víkend přes dva roky, až do
července 1990. Celkem vzniklo 35 kaset po 2 hodinách.
Později, tato videa přišla do Ruska, kde u vlády byl
již Jelcin. Tam z těchto videokaset udělali zvukovou
kopii, a z ní na psacím stroji vytiskli rukopis na nečisto,
který mi poslali k opravám a vysvětlení. Pustili jsme se s
Nicholajem do těch návrhů a nakonec, z té série videoka-
set vznikly dvě knihy - „Rudá kabbala“ a „Boží národ“.
Upřímně, to jsem sám nečekal a vyšlo to vlastně náhodou
a velkou zásluhu má na tom Nikolaj, který dlouho zlep-
šoval mé texty nanečisto a doplňoval je novými materiály
z mého archivu. Tím se prakticky stal mým spoluauto-
rem. Na můj návrh uvést jeho jméno jak ko-autora mých
knih on skromně odmítl.
Nyní tyto dvě moje knihy chodí po Rusku společně s
druhými mými knihami, jejichž celková tiráž už překro-
čila milion exemplářů a já doufám, že pomohou lidem
pochopit složité problémy, které už celá staletí se nazý-
vají Bohem a ďáblem.
Koneckonců, tak trochu jsem vynalezl novou vědu,
kterou jsem konvenčně nazval VYŠŠÍ Sociologií, ale
- 483 -
všechno to začalo jako chorobné delirium rudého kardi-
nála Maxima Rudněva, které postupně nabývalo logický
obsah a stalo se průvodcem v boji s ďáblem degenerace.
Dnes, v dopisech a na internetu, moji čtenáři upřímně
děkují mi za moji vysokou sociologii, která jim pomáhá
jít životem vědomě, s otevřenýma očima. Vždyť bez
vysoké sociologie lidé jdou životem jako slepí po mino-
vém poli. Vzpomeňte si na osudná procenta dr. Kinseye,
a jaká za nimi se skrývají bolesti a utrpení?
Podle reakce čtenářů, vidím, že moje práce nebyla
zbytečná a že moje knihy dělají dobrou věc - a to mne
hřeje u srdce.
1. září 2002.

- 484 -
 Kapitola 27: Číslo šelmy
(3. část - Svině Nataša)
Pokračujeme lov na biblickou „bestii“, kde „číslo šelmy“
je „číslo člověka“, které slibuje moudrost.
Skutečnost je taková, že v Bibli toto číslo je 666.
Neboli, jak se domnívám, 666 z tisíce, to jest, v moder-
ních jazycích, 66%, nebo 2/3. A to je číslo ďábla, to jest
počet degenerátů.
Připomínám: Když se moje žena zbláznila, volala
telefonem všechny naše přátele a známé slovy: „Já nemů-
žu žít s Gríšou, protože bere on všech počítá za degene-
ráty. On i mne počítá za degenerátku, A TEBE TAKY!“
A tady se stala velmi zvláštní věc - 90% z našich
přátel najednou je na straně bláznivé ženy, mně vyhlásili
bojkot, a tím připustili, že se považují za degeneráty.
Tak kde je pravda - 66% nebo 90%??? Otázka je,
musím říct, těžká! Vysvětlím vám těch 90% tím, že moji
přátelé - to byla inteligence. A není divu, že se říká inte-
ligenci - shnilá inteligence.
Každopádně, pojďme se na to podívat krok za kro-
kem. Dalším číslem byla Nataša Nečajevá neboli Neč,
jak se říká, ani svíčka Pánubohu, ani čertovi pohrabáč.
Vnějšně vypadá jako svině, která stojí na zadních
nohách. A povahou je taky svině, stejně jako semetrika.
Ve věku 20 let se provdala za měkkého, klidného a
- 485 -
vystrašeného polo-tatara Juraje Nečajeva. Brzy se jim
narodil syn Alík. Ale ten syn byl nějak nenormální,
nerozvinutý, jak se říká, nedokončený. Do 5 let, málem
ani nemluvil a nechodil, stál opřel čelem o zeď a mlčel.
To je běžné v rodinách, kde je matka silná a otec něžný,
což má za následek homosexuální děti.
Po defektním Alikovi, Nataša porodila dceru Táňu, a
potom muž Juraj už nesnesl svinstvo a nečistotu v domě
a uprchl k jiné ženě, také tak drzé a křiklavé jako byla
Nataša. Zajímavé je, že Juraj byl církevním starostou v
církvi americké jurisdikce v Sea Cliffu, pardon, v
Sodomkinu, kterou nazývali zezednářštěnou a dali jí
odpovídající jméno - církev „Spása u čertů“. Ale Nataša
byla tak líná, že nechodila ani do kostela „Spása od
hříchů“ ani do kostela „Spása u čertů“.
V domě Nataši Nečajevé byl takový bordel a špína,
že od ní nejen muž utekl, ale i psi a kočky, které si opat-
řila, onemocněli nějakou prašivinou a také utekli. Ale
Nataši nedává pokoj myšlenka, že Lila Kudaševá se
prohlásila za baronku. Straší jí to v hlavě a proto Nataša
tvrdí, že její matka je z institutu blahorodných děv Smol-
nyj. V Sodomkinu, každý magor, který trpí komplexem
méněcennosti, vymýšlí si, že je šlechtického původu.
Například Olga Korová fantazíruje, že je přímý potomek
Jeho Jasnosti prince Potěmkina Taurického.

- 486 -
 Kdysi dávno, v roce 1954, patřil dům Nataši Neča-
jevé Tatarovi Nikolaji Hordovi. To byl ošklivý muž z
první emigrace, jakýsi monarchista, který se přátelil s
mým neúspěšným tchánem Jurijem Meyerem, který v
tom domě úsilovně mi namlouval svou dceru, Natašu
Meyerovou. Vzpomínám si, že ve druhém patře Mikuláš
Horda držel pod zámkem svou sestru, úplně šílenou
starou pannu.
Tento ošklivý starý Tatar mi posloužil jako prototyp
mého literárního hrdiny - knížete Sibiřského, totiž hrdiny
Perekopa ve stáří. A jeho šílená sestra se mi také hodila:
udělal jsem z ní šílenou starou čekistku Zinajdu Orbeli. A
když si vzpomenu na moji bývalou vrtošivou nevěstu
Natašu Meyerovou, chce se mi jen plivat.
Zajímavé je tohle: Když ošklivý starý mládenec
Nicholaj Horde ve věku 65 roků šel do důchodu, odletěl
do Německa a aniž by znal německého jazyka, oženil s s
bohatou 30-letou Němkou, která brzy naplodila velké
množství dětí. A Nikolaj Horde se stal celebritou a uspo-
řádával v Mnichově bohaté hostiny. Ve středověku,
takové lidí zvaly čarodějmi. A v naší době tak pracuje
mezinárodní zednářství. Prostě zasnoubili dva degene-
ráty. Děti ta Němka dělala, samozřejmě, s jinými muži
nebo pomocí umělého oplodnění. Je to jednoduché.
Ale vraťme se zpět ke svini Nataše. Když její syn
Alik vyrostl, převrátil se v špinavého hippie: dlouhé
- 487 -
vlasy, neoholený obličej, nedbalé oblečení. Nedívá se
lidem do očí, jako by měl špatné svědomí. A žije jako
myš u mámy ve sklepě. Pak si našel odpovídající přítel-
kyni-hippie: nějakou šeredu, jasně nenormální. Opakuje
se stejný cyklus, jako u táty a mámy.
Podle vzhledu, Alik je jasný pederast, pasivního žen-
ského typu, jací sají muže a lížou ženy. Ale jaké on je
kategorie, latentní, otevřené nebo potlačené - to není tak
důležité, bude vidět až později. Svině Nataša, protože
znala všechny ty špinavé triky, vyhledala Alikovi vhod-
nou nevěstu, dvakrát rozvedenou, jejíž matka je třikrát
rozvedená. Alik byl oženěn v kostele „Spása u čertů“,
kde církevním starostou je jeho otec. Nicméně, jeho
rozvedenkyně žena se brzy rozvedla i s Alikem. Díky
bohu, že žádné děti neměla, je o jeden hřích méně.
Pokud Alik byl po otci, dcera Táňa byla po matce.
Byla stejně tlustá, drzá, arogantní a prostě hnusná, jak její
sviňská mamáša: Jakmile dosáhla puberty - opět hippie,
špinavá hippie. Táňa jako by záměrně plivala do tváře
své matky. Vždyť hippies - to je homosexualita, to je
degenerace.
Co všechno nedělala Nataša, aby přivedla svou dceru
zpět k cestě pravé? Dala Táňu do učení k Táně-prosti-
tutce, sestřenici baronessy-bordeldámy Lily Kudaševé.
Ale místo toho, aby svou studentku naučila prostituci,
prostitutka Táňa ji naučila lesbismus.
- 488 -
 Nataša pak podstrkávala své dceři pornografické
časopisy „Play Girl“, zhýralost určenou speciálně pro
ženy, které byly vyobrazeny v barvách stovky nahých
mužů s visícími i stojícími členy - prostě poslední dosti-
žení americké vědy a techniky. Ale nic nepomáhalo.
Táňa pravidelně utekla z domova a žila v komuně hip-
pies, kde se praktikuje pederastie a lesbismus, skupinový
sex, skupinový hřích, drogy a bůh ví co ještě.
Nakonec, po Sodomkinu se rozlezla senzace: Táňa
otěhotněla, ale neznámo od koho, v komunálním pořád-
ku, od skupinového hříchu. Nu a začali ve spěchu hledat
Táně ženicha. Po dlouhém hledání našel se rovněž hip-
pie, těžký narkoman-heroinoman. Ženich se cuká, ale
všichni snaží se ho přesvědčit, že to dítě není komunální,
ale jeho vlastní. A tak jde čas a jde. Nakonec, v devátém
měsíci Táňu provdali s tímto pološíleným narkomanem,
který už několikrát se neúspěšně léčil z narkomanie ve
speciálních nemocnicích, z kterých je nedaleko do blá-
zince. Proto se povídalo, že Táňa slavila současně i
svatbu i křest.
Věří se, že těžcí uživatelé drog jsou obyčejně impo-
tentní. Ale nezbedná Táňa od muže-impotenta narobila
čtyři děti. S kým je dělala - to je jistě velká otázka. Poté,
Táňa se přestěhovala na Floridu, kde se žije tepleji a
příjemněji, rozvedla se s mužem narkomanem a jako
svobodná matka se čtyřmi dětmi se usadila na velfer,
- 489 -
speciálním připojištění pro sociální parazity. Co bude s
těmito dětmi, až vyrostou? Samozřejmě, nic dobrého.
Jelikož to všechno ví, a jelikož četla moje knihy,
svině Nataša si myslí, že bych je všechny nejradši postří-
lel. Proto, když měla příležitost mi ošklivě nadávat, když
se odehrála ta „bitva na pláži“ kvůli adopci dítěte, tato
degenerátka klela s tvrzením, že moje matka je prosti-
tutka, třebaže moji matku nikdy neviděla a má matka
zemřela už dávno. Zatímco jsem se chystal dát jí po
hubě, až by spolkla svůj hrubý jazyk, svině Nataša zatře-
pala stehny a utekla. Taková patologická arogance je
často spojena s homosexualitou aktivního mužského
typu. A my to vidíme na příkladu neomalené, arogantní a
agresivní svině Nataši. Ti, kteří se zajímají o její degene-
rativních vnoučata, nechť se informují u samotné Nataši.
Její telefon je (516) 671-4032.
3. září 2002.

- 490 -
 Kapitola 28: Hříchy svatého Víta
Když už píšu svůj „Rodinné album“, nemůžu se nezmínil
o Vítu Komárovu a jeho ženě Míle. Celých 15 let byli
naši nejlepší přátelé, všechny víkendy jsme trávili spo-
lečně, v létě jsme jezdili na pláž do Sea Cliffu, a v zimě
jsme jezdili jeden k druhému.
Vít byl hezký muž vyskoké postavy, o deset let
mladší než já, a jeho manželka Míla - sympatická blon-
dýnka odpovídajícího věku. V politice, Vít byl extrémní
pravičák, vášnivý monarchista, nábožensky založený.
Míla se narodila v ruské emigraci ve Francii a také měla
pravicové názory. Vít se narodil v Charkově, ale vyrůstal
v Argentině, vzděláním a povoláním byl architekt, Mila
pracovala v bance. Výboný přátelský pár.
Ale Vít měl jeden sen: chtěl být sedlák. A proto kou-
pil za 18.000 dolarů, samozřejmě, ve splátkách, malou
farmu v Argentině, kde chtěl pěstovat a prodávat chmel.
Představoval si, že půl roku bude pracovat na své farmě,
a druhou polovinu roku bude pít šampaňské v Paříži.
Mezitím pracoval jako architekt v New Yorku.
Jednou jsme seděli na pláži, a Vít náhle řekl:
- Miluji ženy v puse!
Zachytnuv můj výraz překvapení, dodal:
- S muži to nejde, ale s ženami ano. To není hřích!

- 491 -
 A jeho manželka Míla sedí vedle a oblizuje se.
Vlastně, je to pár poctivých minetčíků. Moje žena sedí
také vedle něj a žvýká kuřecí stehno. A samozřejmě,
jsem zticha. Každý je jiný, a neměli bychom se vměšovat
do záležitostí druhých.
Později, v roce 1975, moje neplodná manželka Kissa
zapsychovala a nutně chtěla adoptovat dítě, takže za 5000
dolarů koupila v libanonském Bejrútu 5-timěsíčního
arabáčka Andrušku. Dále se dělo jak v ruských pohád-
kách, kde blázni nutně k štěstí přijdou...
Zde je příklad z nádherné pohádky „Koníček hrbá-
ček“ od Eršova, svého druhu klasika:
Babička měla tři syny: Nejstarší byl chytrý chlapík,
prostřední nebyl ani takový ani makový, ale ten nej-
mladší byl úplný hlupák. Ale právě tento blázen chytil
ptáka Ohniváka a vzal si princeznu. Stejně tak štěstí přálo
mojí bláznivé Kisse: arabátko bylo nádherné dítě, mimo-
chodem velmi podobné na mě, a které jsem si velmi
zamiloval. Roste arabáček Andruška k radosti táty i
mámy a už mumlá rusky. „Ech, - myslím si, - uděláme z
arabáčka ruského člověka.“
Ale Komárovi také nemají žádné děti, a při pohledu
na Andrušku, seriozně se zamyslili a vážně se rozhodli si
také vzít adoptované dítě. Letěli do Argentiny a přinesli
odtud čtyřletého chlapce Jurika. Klučík byl jaksi hubený
a utrápený.
- 492 -
 - Nevadí, my ho vykrmíme, - říká Vít.
Když ho vykrmili, zjistilo se, že chlapec je jaksi
nenormální, lékaři říkají, že je hyperaktivní, to znamená
vyšinutý, příliš hravý, pořád všude běhá a všechno láme
nebo ničí. V důsledku toho, všichni známí je přestali
pouštět do domu v obavě, že malý Jurik rozbije okna,
nebo zapálí dům, nebo někomu vypíchne oko.
Vít říká, že Jurikova matka je alkoholička a žena
lehké ctnosti, které chlapec překážel, takže ho vyhnala na
ulici, kde ho Komarov sebral. Zde máte výsledek: abnor-
mální dítě. Komarovi se přihodilo to, čeho jsem se sám
bál, protože jsem věděl, že adoptivní děti - to je velké
riziko, kdy jen zřídka dostaneš dobré dítě.
Nastoupil čas pro Jurika chodit do školy. Učitelé si
stěžují, že hyperaktivní Jurik se neučí a ostatním jen
překáží. Tak před odchodem do školy Vít musí Jurika
krmit speciálními uklidňujícími tabletkami - sedativy,
které Jurik nemá rád.
- Sevřu ho nohama a láduji do něj tyhle tabletky, -
vypráví Vít. - Ale kouše jako pes. Už mi celé nohy
pokousal!
Cpe do Jurika pilulky trankilizátorů, ale ty obsahují
narkotika a jako výsledek, u Jurika se objevila narkotická
otrava. Teď je třeba ho léčit opačným způsobem, aby byl
aktivnější. Výsledkem je začarovaný kruh, jehož konec je
v nedohlednu. Dítě je jasně defektní.
- 493 -
 Ale Komarovi se rozhodli se zkusit štěstí ještě jednou
a přivezli z Argentiny druhé adoptivní dítě opět z ulice.
Tentokrát našli 5-měsíční holčičku, kterou pojmenovali
Klavočka. A, samozřejmě, pozvali mne s ženou, aby-
chom se potěšili jejich dcerou.
Malinká Klavočka sedí jako princezna v luxusním
postýlce, celá v krajkoví. Poučený svými zkušenostmi s
Andruškou, natahuji Klavočce prst, pohybuji jím nalevo
a napravo. Andruška vždy sledoval očima prst, pak ho
chytil a smál se. Ale Klavočka na můj prst nereaguje,
očima jej nesleduje a ručku nenatahuje. „Uh, - myslím, -
je to špatné, něco není v pořádku.“ A měl jsem pravdu.
Brzy bylo jasné, že Klavočka je úplná idiotka, kreténka,
která nechodí, nemluví a vůbec na nic nereaguje. Živá
mrtvola.
Pro Komarova a jeho ženu Milu to bylo, samozřejmě,
hrozná rána. Vrátit tyto děti zpět nelze. Ale co s nimi?
Jen trpět! Je možné, že v důsledku všech těchto frustrací
a zklamání Míla dostala rakovinu. Rakovina prý je
nemoc ze smutku. A doktoři říkají, že Míla má už meta-
stázy po celém těle a brzy zemře.
A Vít si uvědomil, že bude brzy vdovec se dvěma
vadnými dětmi, a že s takovými dětmi druhou manželku
nenajde. A vedle mne moje manželka pomalu ztrácí
rozum a vytrubuje všem, že chce ne jednoho, ale tři
adoptované děti, a se mnou se chce rozvést.
- 494 -
 Pod tlakem všech mimořádných okolností Vít Koma-
rov, monarchista a zbožný, téměř svatý muž se náhle
hrubě se mnou rozešel, to jest zapsal se do seznamu
degenerátů, když uvěřil mé šílené ženě, která všem řekla,
„On si myslí, že jsem degenerátkou - A TY TAKY! „
Potom Vít postrkoval moji ženu, aby se dala rozvést, v
naději, že zabere moje místo. Zde máte svatého Víta.
Ale dopadlo to jinak. Moje šílená manželka zavařila
takovou kaši, že sám čert se v ní nevyzná: pokračovala v
lesbismu s baronkou-bordeldámou Lilou Kudaševou,
která nejprve ji svedla k lesbismu, potom ji přemluvila se
odstěhovat do Sea Cliffu, tedy do Sodomkina. Pánbůh se
nespletl, když potrestal Lilu dvěmi defektními dětmi.
Ubohá Míla Komarová zemřela na rakovinu ve věku 40
let. Vít na stará kolena zůstal sám s dvěma nemocnými
dětmi. V pozici, nutno uznat, nezáviděníhodné. Pod
ranami osudu, Vít zešedl, zestárnul, shrbil se. A takový to
byl hezký muž. Ale osud si s člověkem hraje jak chce.
Dá se říct, že Vít měl život poměrně komplikovaný.
Především, jeho matka byla židovka, během německé
okupace Charkova byla deportována a zemřela, a Víta,
coby položida, sterilizovali. Existoval takový barbarský
„Program čistoty rasy“, podle kterého chtěli prý židy
vyhubit, ale položidy jen sterilizovali. To byl důvod, proč
Vít nemohl mít děti. Jeho manželka Míla navrhla, že
otěhotní od jiného muže, ale Vít dal přednost adopci.
- 495 -
 Ale otec Víta byl polo-armén. Takže Vít sám byl
poloviční žid, čtvrtinový Armén, čtvrtinový Rus. Poměr-
ně složitá kombinace. Nicméně Vít, monarchista a
duchovní, byl skutečný židožrout. Jednou u něj doma
sedělo u stolu 12 lidí, on vstal se sklenkou vína v ruce a
pronesl přípitek: „Všichni židé by měli být zabiti!“ Ale
tehdy jsem nevěnoval žádnou pozornost jeho výstřed-
nosti.
Hledal Vít a našel si odpovídající manželku. Jeho
žena Míla byla čistokrevná židovka, a také antisemitka.
Samozřejmě, svoje židovské kořeny oba pečlivě ukrývali.
Teprve po smrti Míly dal Vít inzerát do „Nového ruského
slova“, kde uvedl i její jméno za svobodna - Waldman.48
Nehledě na tyto výstřednosti, byli to milí a dobří lidé, a
během více než 15 let byli naši nejlepší přátelé. A je mi
velmi líto, že to skončilo špatně.
Dostal jsem následující informaci: „Během 10 let,
jedna z amerických univerzit testovala hyperaktivní děti a
zjistila, že mezi hyperaktivními dětmi a dospívajícími je
20-krát vyšší zločinnost, než u ostatních dětí.“49
Od našich společných přátel jsem se dozvěděl, že
Jurik Komarov málem utopil dívku. Odehrálo se to ve
skautském táboře, holčička stála u hlubokého plavacího
bazénu, a Jurik ji šťouchnul do zad. Nastal divoký zma-
48
NRS - 17/06/1980
49
přenos v televizi 25.02.1985, kanál 2, 22.30
- 496 -
tek. Když Komarov s Jurikem přijíždí do nějakého tábo-
ra, matky vzdalují své děti od Jurika. Nakonec Jurika
Komarova odmítly brát všechny dětské tábory, i NORR, i
ORUR,
Komarov se snažil dát Jurika a Klavočku do speciál-
ních domovů pro zdravotně postižené, ale nějak se mu to
nedařilo, možná proto, že on byl oficiálně občanem
Argentiny, třebaže prožil v USA 21 let. Kromě toho,
idiotce Klavočce ve věku 5 let dělali operaci srdce.
V říjnu 1983 nešťastný Komarov pořádá rozlučkový
večírek a vrací se do Argentiny, kde na něj čeká jeho
jmění, a kde bude žít jako statkář. Mezitím, v jeho bytě v
New Yorku hyperaktivní Jurik udělal naprostou katastro-
fu: rozlámal veškerý nábytek, roztrhal na kousky všechny
koberce, dokonce i tapety se zdí serval. Ale Vít doufá, že
v Argentině mu bude lépe: půl roku bude pěstovat a
prodávat prestižní chmel, za ten dostane peníze, takže
druhou polovinu roku bude pít šampaňské v Paříži.
V roce 1995 se mi ozvali čtenáři v Argentině, kteří
mne informovali o dalším osudu Víta Komarova. Stále
byl žhavý monarchista a téměř svatý muž, ale statkářem
se nestal. Materiálně žil dost špatně, místo šampaňského
a černého kaviáru, přežíval o chlebu a vodě. Jen zřídka
vařil ze svého chmelu pivo.
Děti zůstaly s ním. Abnormální Jurik vyrostl, oženil
se a dokonce udělal z Víta dědečka. I idiotka Klavočka
- 497 -
vyrostla a žila s Vítem. Jak znám Víta, připouštím, že Vít
ji používal namísto ženy. Zde máte všechny hříchy sva-
tého Víta.
6.9.2002

- 498 -
 Kapitola 29: Profesor Vovočka
Vova Gončarov, stejně jako moje žena, 10 let studoval
program přípravy na doktorát z ruského jazyka a litera-
tury. Současně, stejně jako všichni aspiranti, učil ruštinu
na Williams College. Jelikož se nudil v provincii, často
přijížděl do New Yorku, a přespával u nás. Na tříměsíční
letní dovolenou, obvykle se létal do Evropy a když se
vracel, vždy mi přinesl nějaké dárky, většinou knihy,
které mě zajímaly. Byl to milý člověk, a je mi líto, že se z
nějakého důvodu zapsal do mé sbírky 90% degenerátů.
Rodem byl Vovočka z Rostova na Donu. Jeho otec
byl inženýr a jeho matka, jak říkal, byla Polka z Polska.
Nyní jeho rodiče také učili ruštinu někde v college.
Vovočkovi bylo již 35 let, měl už čas si pořídit rodi-
nu, ale s ženami mu něco neštimovalo, to bylo na první
pohled zřejmé. Jednoho dne vypráví takový milostný
příběh. Zamiloval se do židovské studentky. - Běhal jsem
za ní, povídá, - ale ona přede mnou prchá a křičí: „Ne-
dotýkej se mě! Já jsem nemocná! Nech mě na pokoji!“
Navíc náčelnictvo hledí na takové aféry mezi učiteli a
studenty velmi nepříznivě, mohou i vyhodit člověka z
práce.
Potom přivezl si Vovočka nevěstu z Rakouska,
nevěsta je stará, obnošená, rozvedená, dokonce i škaredě
vypadá, taková nechutná, ačkoliv Rakušanky, říkají, jsou
- 499 -
známé pro vyvinuté ženství. Ale ani s ní se Vovochkovi
nedařilo. Pak mi důvěrně řekl, že chtěla anální sex. Kvůli
tomu, ona a její první manžel se rozvedli. Ach jo, nestálo
to za to, tahat takovou podivínku až z Rakouska!
Naposledy jsem viděl profesora Vovočku v roce
1976, když moje žena začala šílet a utekla ode mě do
Sodomkina, kde tajně lesbičila s baronkou-bordeldámou
Lilou Kudaševou. Pamatuji si, Vovočka začal šedivět a
mamazal si vousy nějakou barvou, po které vousy zreza-
věly. Popovídali jsme si o všem možném a rozešli jsme
se jako lodě na moři.
Druhý den, volá mě moje „uprchlá“ žena a říká:
„Vovočka mi volal z letiště. A on říkal, že jsi mě nazval
děvkou! A Komarov také říká, že jsi mne nazval děv-
kou!“ Pak ještě dlouhou dobu, vždycky, když byla vzru-
šená a něco jí vlezlo do hlavy, opakovala mi: „Proč jsi
mě nazval děvkou?“ Ale já sám nevím, jestli to bylo nebo
nebylo.
Profesora Vovočku jsem nikdy potom už neviděl.
Říkali, že učí někde v Kanadě. Já myslím, že všechny ty
komplikace s ženami u Vovočky byly proto, že jeho
matka nebyla Polka, jak tvrdil, ale polská židovka. Poz-
ději, on sám se jednou o tom přeřekl. Jeho otec, jakmile
prý uslyšel jen slovo „žid,“ padal do hysterie a koktal.
Přitom vedle byla jeho manželka-židovka a syn položid.

- 500 -
 Myslím, že nakonec se Vovočka oženil. Na takové
pozitivní a jemné muže obyčejně pořádají hon tvrdé a
hnusné ženy, podobné prasatům, jako byla Nataša Neča-
jevá-Neč. Jako vlčice loví králíčky, tak tyto tvrdé ženy
loví měkké muže. Jenže to je v rozporu se zákony pří-
rody, proto i výsledkem takových manželství bývá pláč.
Příkladem je kníže Aljoša Kudašev a jeho žena baronka-
bordeldáma Lila - a jejich vadné děti.
Chcete-li lépe porozumět moudrosti sv. Jana Bohos-
lovce, snažím se shromáždit lidi do určitých podobných
skupin. Proto, aby milý profesor Vovočka nebyl tam sám,
popíšu ještě další dvě osoby hodné respektu, které se
staly obětmi žen-vlčic.

- 501 -
 Kapitola 30: Chytří lidé
Říkává se, že protiklady se přitahují. Opravdu, nejnega-
tivnější žena z mého okruhu, svině Nataša Nečajeva-
Nötsch (ona prostě amerikanizovala své jméno a ubrala
druhou polovinu), drzá, arogantní a krátce špinavá žen-
ská, řadu let lovila ty nejpozitivnější muže z mého pro-
středí.
Byli to profesor fyziky a matematiky Eugene Butkov
a významný inženýr Vitalyj Bojanovskij. Bohužel, oni
také přerušili styky se mnou, a tak se zapsali do mých
nešťastných 90% moudrosti sv. Jana bohoslovce. Roze-
bereme si, bylo-li tomu tak nebo ne.
Eugene Butkov se narodil v Jugoslávii. Jeho otec hrál
v dechovém orchestru. On byl ženatý se Srbkou, ale ta
zůstala v Jugoslávii. Dlouho a úporně Eugene se učil v
Kanadě a v USA díky všelijakým stipendiím a grantům, a
nakonec se stal řádným profesorem fyziky a matematiky.
On dokonce vydal odpovídající učebnici pro americké
college. Když jsem do ní nakoukl, pocítil jsem k Euge-
novi upřímnou úctu. Přitom profesor Eugene byl velmi
skromný a dokonce plachý člověk.
Kdysi v mládí Eugene chodil za Naďou M. Ale
potom se Naďa vdala za nějakého Amerikáše, porodila
mu dcerku a hned se s ním rozvedla. Jenže Nadina matka
u soudu odebrala vnučku od vlastní dcery. To znamená,
- 502 -
že musela u soudu namluvit o své dceři nějaké neuvěři-
telné špinavosti. Později tato Naďa mi to vyprávěla:
- Moje matka je čarodějnice. Provozuje proti mně
černou magii. Ale já pracuji proti ní bílou magií.
Když Nadina dcerka povyrostla, profesor Eugene
Butkov začal pomáhat babičce a vnučce finančně, jako
by byl otec. A tak pomáhal dívce až do konce college.
Tiše a nezištně.
Svině Nataša Nötsch dlouho chodila kolem profesora
Eugene, zvala ho na večeři, a protože Eugene hrál bridge,
sama také se naučila hrát. Nakonec, moje žena mi poví-
dá: „Nataša a Eugene se vzali“. Ale po třech měsících
povídá: „Nataša a Eugene se už rozvedli“. Co tam bylo
ve skutečnosti, nevím.
Nyní se podívejme na druhého moudrého člověka.
Vitaly Bojanovsky vyrůstal ve Francii, kde vystudoval
nejlepší technickou univerzitu. V New Yorku působil
jako skutečně důležitý inženýr v konstrukci jaderných
elektráren. Oženil se s ruskou dívku z Venezuely, která
mu úspěšně porodila dceru. Ale když dceři byly tři roky,
jeho manželka najednou zapsychovala, začala mu dělat
skandály a požadovala rozvod. Vitali jde do práce, ale
jeho žena stojí ve dveřích, nepouští ho ven a říká: „No,
prašti mě!“ Už pochopila, jak se rozvádí v Americe.
Nakonec jednoho dne, když byl Vitali v práci, jeho žena

- 503 -
vzala dítě, nasedla do letadla a letěla k rodičům do Vene-
zuely. Je jasné, že měkký muž narazil na tvrdou ženu.
V roce 1975, když moje žena si vzala adoptované
dítě, Vitaly velkoryse nám daroval nádhernou postýlku,
která mu zůstala po jeho dceři. Prošly dva roky, moje
žena začíná ztrácet rozum a povídá mi, že chce „hledat
nového muže“ - a začne po telefonu flirtovat s Vitalijem
Bojanovským. A já stojím vedle a naslouchám jejím
medovým řečem. Později mne to přestává bavit, beru jí
sluchátko a povídám:
- Vitaly, mějte na paměti, že moje žena blázní - má
klimakterické šílenství. Takové někdy má za následek
smrt nebo sebevraždu. A někdy končí v blázinci. Takže
netraťte zbytečně čas.
Mám dobrý příklad na „hledání nového manžela.“
Vzpomeňte si na manželku Arama Safariana, Ljubočku,
kterého podváděli s mojí tchyní Eugenií Palnou? Aram
mi v podrobnostech vyprávěl, jak jeho Ljubočka postup-
ně šílela: ona také úsilovně hledala „nového muže“,
dávala dokonce inzeráty do novin, a pak Aram objevil u
ní celý pytlík dopisů s „ženichy“. Ale Ljubočka tou
dobou už seděla v blázinci.
Prošlo ještě 20 dalších let. Čtu časopis „Naša strana“
z Buenos Aires, a náhodou narážím na inzerát: zpráva o
smrti Vitaly Bojanovského, hledá se jeho bývalá žena a

- 504 -
dcera za účelem dědictví. Hlásí to profesor Eugene But-
kov.
Podle mé klasifikace, jsou to normální dobří lidé. Ale
i oni mívají všelijaké komplikace s ženami. Podle prin-
cipu: dobrého muže často uloví špatná žena.
12. září 2002.

- 505 -
 Kapitola 31: Básníkova duše
Za největšího básníka ruské emigrace byl považován
Georgi Ivanov z Paříže. Na druhém místě byl Dimitrij
Klenovskij, kterého publikovaly „Grany“ (NTS). A na
třetím místě byl Ivan Jelagin, s nímž jsem byl trochu
povědomý. Věří se, že básníci - lidé jsou zvláštní, nemají
obyčejnou duši, ale velmi citlivělou.
Potkali jsme se v New Yorku v roce 1955. Tehdy
jsem měl Allu Majkovskou jako družku. A ona zase měla
přítelkyni Natašu Kušnir, do které byl šíleně zamilován
Ivan Jelagin. Sešli se v mém bytě. Aby udělal dojem na
Natašu, Ivan vyvolal divokou diskusi a spor, a pak si
stěžoval u mě:
- Nevím, co se to se mnou děje. Chovám se jako
poslední blb. Ale Nataša na mě působí, jako had na
králíka.
Po hořké hádce s Natašou Kušnir, jako poslední mož-
nost, Ivan Jelagin náhle vyjekl něco podivného:
- Oh, miluju lízat! Dám za to polovinu svého života!
Byl jsem v těchto věcech úplný ignorant a nevěnoval
jim žádnou pozornost. Ale paměť mám dobrou, zejména
pro všechny druhy podivností a záhad. Musím říci, že
jsou klíčem k sebevraždě takových velkých básníků, jako
Jesenin a Majakovskij.

- 506 -
 Ivan mi řekl, že jeho otec, básník-futurista Benedikt
Mart, byl zastřelen během Velké čistky v roce 1938,
kromě toho jeho otec byl závislý na drogách, a jeho
matka byla židovka. Takže Ivan se netajil tím, že je polo-
židem. A on byl očividně podivín. Jednoho dne vzrušeně,
téměř hystericky na mne křičel:
- Nejsem dělaný prstem, ale opravdovým č...
Jindy jdeme s Ivanem po Broadwayi, a on s chvějí-
cím se hlasem povídá:
- V případě smíšených rusko-židovských manželství,
židovská krev je vždycky silnější!
Je vidět, že tento problém jej trápil. Ale on měl
pravdu, jenže nedořekl to celé. Ano, židovská krev je
silnější - stejně jako kapka jedu je silnější než zdravá
krev. Nejlepším příkladem toho je geniální šílenec Adolf
Hitler, který byl jen čtvrtinovým židem.
Na podzim roku 1956 byly volby prezidenta Eisen-
howera. Ivan mi volá telefonem a zve mne do Times
Square, kde budou vyhášeny výsledky hlasování.
- Váňo, na Times Square bude plno tuláků a bezdo-
movců, - řekl jsem. - Pojďme radši k jedné mojí známé,
která má televizi. Už dávno mě zve.
Tak jsem přivedl Ivana Jelagina do domu mé známé,
Eleny Dannhauzerové, které nevím proč se říkalo Jeloč-
ka, což znamená vánoční jedlička. Byla to nádherná a
slušná dívka typu velké dámy. Uvítala nás v plášti bron-
- 507 -
zové barvy, který zdůrazňoval její vnady. Když uslyšel,
že tuto velkou dámu nazýváme stromeček, Ivan okamžitě
složil báseň:
Jeločka kouří, hustý les,
Ivánek sám - je dodnes!
Od toho dne, Ivan dočista zapomenul Natašu Kušnyr
a až po uši se zamiloval do Jeločky. Matka Jeločky byla
Ruska, otec byl Němec, který zmizel během války.
Elena-Jeločka žila se svojí matkou v Hamburku a praco-
vala pro Brity v emigračním oddělení UNRA, které mělo
na starosti přesídlování uprchlíků z Německa do Ame-
riky. Jeločka se narodila v roce 1927. V roce 1949, ve
věku 22, se rozhodla přestěhovat se do Ameriky, a za
tímto účelem vstoupila do fiktivního manželství se sedm-
desátiletým knížetem Volkonským, od kterého v kance-
láři v UNRA přijímala formulář k žádosti o emigraci.
V New Yorku, kněžna Volkonskaja se brzy rozvedla.
Když jsem seznámil Jeločku s Ivanem, jí bylo 29 let, tedy
byla trošičku opozdilou nevěstou, zato bývalou kněžnou.
Ivanovi bylo tehdy už 37 let a byl mrňavý, zatímco Jeloč-
ka byla opravdu velká dáma. K tomu ještě princezna
Volkonskaja. Zavání to „Válkou a mírem“ hraběte Tols-
tého. To stačilo, aby přišel o rozum ubohý básník Ivan
Jelagin.
Krátce, Ivan z mého horizontu pak zmizel. O rok
později jsem zjistil, že byli s Jeločkou oddáni. Ale nějak
- 508 -
v tichosti, nikomu nic neřekli, a jsou registrováni nikoliv
v New Yorku, ale z nějakého důvodu ve státě New Jer-
sey. Říkali, že Váňa měl problém dát se rozvést se svou
první manželkou, rovněž básnířkou Olgou Anstey, s níž
měl 14-tiletou dceru Lilku. Hříchy mládí.
Nepostřehnutelně uplynul další rok, a rozhodl jsem se
navštívit svoji starou známou Jeločku a Váňu Jelagina.
Vždyť jsem vlastně byl strůjcem jejich štěstí. Přinesl
jsem galon vína „Gallo“, jak bylo zvykem mezi ruskými
emigranty. Jeločka sedí s matkou Ninou Vasiljevnou v
jedné místnosti. A muži - Ivan, jeho přítel Tolja Sapro-
nov a já - jsme společně v druhém pokoji. Povídáme si o
tom a o onom.
Jen tak mimochodem se hovor stočil na Věru Ale-
xandrovou, šéfredaktorku „Čechovského nakladatelství“,
které publikovalo Ivana Jelagina. V roce 1922, Lenin
vyslal do zahraničí 300 nejdůležitějších zednářů, včetně
zasloužilého menševika Salomona Schwartze a jeho ženu
Věru Aleksandrovou. Ta byla dcerou kněze, byla hrbatá,
chromá a šilhavá, patřila mezi ty studentky, které kladly
bomby v době revoluce. Nicméně nyní byla pokládána za
specialistku na sovětskou literaturu a občas napsala
nejnudnější přehled ruské literatury do „Nového ruského
slova“. Typická židovská huspenina. Já nemám rád
revolucionáře a proto jsem řekl:
- Oh, ta stará čarodějnice!
- 509 -
 - Zato ona je chytrá, a ty jsi vůl - říká můj Váňa
(Ivan).
- Ivane, tito lidé dělali revoluci. Kvůli nim, tvůj otec
byl zastřelen. Můj otec strávil 15 let v exilu na Sibiři. A
ty teď bráníš ty parchanty? Jaká je v tom logika?
Ale Ivan tvrdohlavě opakuje:
- Zato ona je chytrá, a ty jsi blázen!
A bez ohledu na to, jak se snažím ho přesvědčit, nic
nefunguje. Potřetí zarytě trvá na tom s jeho:
- Zato ona je chytrá, a ty jsi blbec!
Tehdy moje trpělivost byla u konce. Opatřil jsem mu
štěstí - novou manželku. On mi to splácí zlem. Dokonce
ještě sprostě. Proč? Pak jsem si vzpomněl na jeho divoké
výkřiky při pohledu na Natašu Kušnyr: „Oh, miluju lízat!
Dám za to polovinu svého života!“ Ubohý lízač, minet-
čík. Ale on ví, že Věra Alexandrová a Solomon Schwartz
- jsou dvojice stejných minetčíků. Na vyšší úrovni. A
proto on je chrání. Ze stranické povinnosti.
Po takové trojnásobné hrubosti jsem vstal a odešel
bez rozloučení. Do tohoto domu více nevstoupím. A pak
Ivanův přítel Rurik Dudin mne potkává a mluví ke mně
nějakými hádankami a radí: „Víš, s Ivanem to... Vážně, s
ním to není v pořádku... A vše to skončí špatně... A bude
to tvoje vina!“ Ale předtím, Rurik se pohádal s Ivanem
kvůli Jeločce. Nějaká podivná žárlivost. Později jsem se
dozvěděl, že Ivanova první žena Olga Anstey, také bás-
- 510 -
nířka, se s ním rozvedla kvůli tomu, že Ivan někdy prak-
tikoval pederastii.
Abych se dostal ven z tohoto špinavého byznysu,
volám matce Jeločky a povídám: „Nino, přivedl jsem do
vašeho domu Ivana Jelagina. A on místo vděčnosti mi
nadává tak, že už k vám chodit nemohu. Ale musím vás
varovat, že Ivan je androgynní: s ženami je, promiňte ten
výraz, minetčík, a s muži je buzerant“.
- Ano, ale už je příliš pozdě, - říká mi Nina.
Na tom zakončily mé styky s básníkem Ivanem Jela-
ginem. Později jsem ho pozoroval ze strany. Mimocho-
dem, také první básník ruské emigrace Georgij Ivanov
byl všem znám jako homosexuál, ale on byl ženatý s
básnířkou Irinou Odojevcevou.
Když Ivanova dcera Lilka dospěla do puberty, stala
se z ní hippie, což obvykle označuje latentní nebo potla-
čovanou homosexualitu. Brzy, jelikož byla ze čtvrtiny
židovkou, vzala si polského žida Richarda Janina, člo-
věka tichého, měkkého a nedůvěřujícího sám sobě. Zato
Lilka velmi sebevědomě a otevřeně nespala se svým
manželem, ale s celou partou dalších lidí, kde hlavní roli
hrál jakýsi tuberkulózní černoch. Nakonec Lilka otěhot-
něla a všem vyzváněla, že doufá, že je to dítě černocha.
Ale dítě se narodilo bílé a Lilka si stěžuje, že teď si bude
musel lámat hlavu, koho vlastně je z té hromady lidí, s
nimiž spala. A Richard Janin to všechno trpěl.
- 511 -
 Lilka pracovala jako nemocniční sestra, ale tvrdila, že
je básnířka, i když ji dosud nikde nepublikovali. Za
básníka se pokládal i Richard Janin, kterého také netisk-
nou.
Mezitím Jeločka porodila Ivanovi syna jménem Serj-
oža. Olga Anstey říká, že to dítě je epileptické a kymácí
se po podlaze v hněvu. Možná, že to říká jen ze závisti
svému ex-manželovi. Jiní říkají, že Serjoža je podobný
Jeločce, že je urostlý blondýn, zatímco Ivan je malý a
černý. V takových případech musíme počkat, časem se to
ukáže.
Ze celé Ivanovy poezie si pamatuji tento postřeh:
New Yorkská známá tlupa, odpadu celého světa
popelnice.50 - Správné pozorování. Mimochodem, je to
napsáno na podstavci slavné Sochy svobody.
Ale mám zajímavé informace o otci Ivana, básníku-
futuristovi, který byl zastřelen v roce 1938 během Velké
čistky: „Mladší bratr básníka-futuristy Benedikta Marta
byla „tajemná osoba“ - neusmívající se muž, vždy leda-
byle oblečený a rozcuchaný. Jmenoval se Non Esma a
psal jen záhadné aforismy. Brzy po revoluci, publikoval
sbírku imago-futuristických básní pod názvem „Svaz
bláznů“. Začínala tato sbírka těmito verši bratrů Matvě-
jevých:
„Pojďme a vztyčme jediný na světě,
50
NRS - 30/1/1983
- 512 -
 Krásný a mohutný Svaz bláznů jednotný!“
Třetí bratr byl jmenován Bodrý Matvějev. U tohoto
třetího bratra je dcera-básnířka Novella Matvějeva.
„Ruská mysl“ píše o Ivanu Jelaginovi: „Jméno dědečka
se stalo pseudonymem dcery Jelagina... Dcera Ivana
Jelagina začíná třetí pokolení Matvějevých v literatuře.“51
V této době básnířka Lilka Jelagina, podle pasu
Matvějeva, na zasedání básníků-hippies přednášela své
nové básně na téma dne: že jejich rodiče nutno zabít!
Ano, byl to svaz bláznů. To byl důvod, proč zastřelili
Lilkiny dědečka, futuristického básníka Benedikta Marta,
vlastním jménem Matvějeva. Vždyť podle pasu i Ivan se
jmenuje Matvějev, Jelagin je pouze literární pseudonym.
10 roků Ivan Jelagin dělal hloupou práci - seděl v
oddělení reklamy v „Novém ruském slovu“. Redaktor
NRS Andrej Sědyj napsal o něm: „...on seděl a zíral do
stropu a pohyboval rty - a z šepotu se rodily jeho
básně“.52
Potom byznysmenka poloněmka Jeločka Dannhauze-
rová, bývalá kněžna Volkonskaja, hnala Ivana do studia
na doktorát z ruského jazyka a literatury, to bylo v té
době v módě. Kromě poezie, Ivan byl dost hloupý a
špatně studoval, ale pomohl mu jeho náčelník, profesor
Magidov, žid, kterého vyhostili ze Sovětského svazu jako
51
Donát Měčík v NRS - 2.9.1982
52
NRS - 10.3.1981
- 513 -
agenta CIA. Místo doktorské práce, dal Magidov Ivanovi
přeložit z angličtiny do ruštiny báseň Stephena Bena
„Tělo Johna Browna“. Takovým podmazem Ivan se stal
doktorem a profesorem ruské literatury. Vychvaluje
samozřejmě ne Puškina a Lermontova, ale všelijaké
idioty.
Ačkoli Lilka Jelagina se chovala jako bludička, vypa-
dala macatě: malé postavy, téměř čtvercová, s obrov-
skými ňadry. Ale špatnou kvalitu nahrazovala kvantitou a
především spala s velkým množstvím všech hippies. V
důsledku toho, vyrodila už podruhé dvojčata. A teď měla
tři dcery. Tehdy její oficiální manžel Richard Janin,
rovněž svého druhu básník, už to nevydržel a uprchl. Ale
Lilka neztratila rozvahu a okamžitě si našla následujícího
manžela - toho nejhloupějšího z těch hippies, s kterými
spala - a řekla, že dvojčata jsou jeho.
Říkají, že nový manžel Lilky je skutečný hrabě z
rodiny Levšinů. Přesněji řečeno, jeho otec byl skutečný
hrabě, který pracoval v Tolstého Foundation, ale po smrti
jeho ženy šel k mnichům, a dokonce se stal knězem-
mnichem. A jeho syn, Theodore Levšin, Lilkin manžel,
už není hrabě, ale špinavý hippies, říkají, úplný degene-
rát. Nikde nepracuje, pokoužel se dělat grooma ve výta-
hu, též sanitáře, ale odevšad ho vyhnali. Lilka nyní pra-
cuje jako zdravotní sestra a krmí celou rodinu, a bývalý
hrabě sedí doma a chová její děti.
- 514 -
 Šly roky a roky. Tento poetický příběh začal v roce
1956, a nyní za mým oknem je už rok 2002. Je čas udělat
shrnutí.
Můj ex-přítel Ivan Jelagin je už dávno mrtev. Jak se
říká, buď pokoj jeho duši. Ale já ho zvěčnil v osobě
básníka Serafima Allilujeva v mém románu „Mé jméno
je legie“.
Jeho vdova Jeločka bere velmi dobrý profesorský
důchod - 2.000 dolarů měsíčně. S těmito penězi, ona létá
do Ruska a pokouší se tam vydávat Ivanovy básně. Dělá
mu následující reklamu: „Mezi předky básníka byl jeden
rada císaře Petra Velikého, stejně jako mnoho spisova-
telů. To jsou slova básníkovy vdovy“.53
Šikovná jsi, Jeločko, bývalá kněžno Volkonská! V
mém rodinném albu je její fotografie z mládí, má
hezounkou tvářičku, a na zadní straně je dojemný nápis
„Pokud mne miluješ, tak nezapomeneš“.
A její syn Sergej má u mně ještě biografii: Jelikož
jsem pedant, zavedl jsem na Ivana heslo v mé kartotéce.
Teď jsem se tam podíval a vidím následující: Jeločka se
narodila v roce 1927. Když jsem ji seznámil s Ivanem,
bylo jí 29 let. Když se vzali, bylo jí 30. To bylo v roce
1957.

53
Z monarchistických novin „Naša strana“ v Buenos Aires
01.14.1995
- 515 -
 Ale Serjoža se narodil v roce 1967, kdy Jeločce bylo
již 40 let. Oh, dlouho si to rozmýšlela kněžna Volkon-
skaja - celých 10 let! Ve čtyřiceti u mnoha žen končí
cyklus fertility, proto uvažují o dětech. A hned vedle je
příklad zřejmě defektní Lilky.
Já myslím, že obchodně a účelně založená Jeločka
dělala Sergěje ne s minetčíkem Ivanem Jelaginem, ale
pomocí umělého oplodnění. Ne pomocí nemanželských
styků, jako to dělala Lilka. Proto naši společní přátelé
říkají, že Sergej se vůbec nepodobá Ivanovi.
Sergěj studoval na vysoké škole, ale nechal toho. Žil
s ženami, ale také je odhodil. Po dlouhou dobu žil za
peníze své matky. Pak znovu, žil s nějakou ženou. Dnes,
v roce 2002, Sergěji je už 35 let, nakonec dostudoval
vysokou školu a stal se architektem. Ale ve věku 35 let
není ženatý, což v Americe je docela neobvyklé. Nic-
méně, všichni lidé jsou různí. A nebudeme se Sergějovi
vrtat do jeho věcí.
Ale náhle u Lilky začaly potíže. Její nedodělaný
hrabě Fedor Levšin nakonec od ní utekl, a povídá se, že
se oženil s židovkou ze Sovětského svazu, z třetí vlny
emigrace. A co děti Lilky? Nejstarší dcera se vydala
cestou své matky a stala se špinavou hippies a měla
nemanželské dítě, neznámo s kým. Dvě další dcery,
dvojčata, také ošklivé, jedna z nich byla narkomanka a
druhá alkoholička.
- 516 -
 K posledním vydáním mých románů „Kníže tohoto
světa“ a „Mé jméno je Legie“, v jednom svazku je přilo-
žen před první stránkou velmi dobře stylizovaný portrét
ďábla. A tento ďábel má na hlavě růžky: dospívající
dívka, která si píchá drogu, vedle je alkoholické dítě. To
vše má blízko do reálného života, když se podíváte na
Lilku a její děti.
Mimochodem, tento portrét ďábla pochází z vážného
německého časopisu „Das Bild“. A poslal mi jej při-
hlouplý Boris Soloněvič, bratr talentovaného Ivana Solo-
něviče. Můžete vidět, jak jsem po drobečcích sbíral své
znalosti ohledně ďábla a zlých duchů. Svého rodu je to
kolektivní práce.
17.září 2002.

- 517 -
 Kapitola 32: Svatá žena
Když jsme se poprvé setkali, Alla Majkovskaja mi řekla,
že podle „kalendáře“ je něco jako svatá žena. Poprvé
přišla do mého bytu v říjnu 1955, hned, když jsem přijel
do Ameriky. Bylo horko a dušné babí léto.
- F-u-ú, dneska to peče tak, že jsem si nevzala kal-
hoty, - říká můj host.
Myslel jsem, že to byl náznak a řekl jsem:
- Tak pojďme rovnou do postele.
- Ne, ne, ne dnes - říká Alla. - Příště. V opačném pří-
padě budete myslet špatně o mně.
Příště bez připomínek se svlékla a šla do postele.
Jednoduše a bez vrtochů. Zde je nutné vzít v úvahu, že
jsem chtěl nutně ruskou ženu. Kromě toho, právě jsem se
spálil s Natašou Meyerovou, která tvrdila, že je šlech-
tična, ale ukázalo se, že je - lesbička. Proto přímost Ally
Majkovské se mi líbila.
A co víc potřeboval starý mládenec v 37 letech? Alla
byla hezká, milá, veselá, zbožná. Figurka dobrá. Kromě
toho, studentka na New York City College, vstoupila do
2. ročníku, takže nebyla hloupá. A mladičká, což bylo
také plus.
Alločka byla jako jemné kotě, který se tulí k člověku,
a to byl pravděpodobně důvod, proč jsem jí začal říkat
Kissa. Budeme ji tak nazývat i v budoucnu.
- 518 -
 Uplynul rok bez povšimnutí. Přichází moje naroze-
niny - 26. září. A moje Kissa má pro mě dojemný dárek:
ačkoliv je chudá studentka, šla do nejluxusnějšího obcho-
du „Abercrombie & Fitch“ a koupila mi skvělý svetr,
ručně pletený z Dánska, který stojí 40 dolarů.
Za té doby to bylo velmi drahé. Tehdy, kromě vysoké
školy, trochu pracovala v Ústřední knihovně - 4 hodiny
dvakrát týdně, za což platili minimum - to bylo 50 centů
na hodinu. To znamená, že vydělala 4 dolary za týden.
Aby zaplatila 40 dolarů, musela pracovat 10 týdnů,
neboli 2,5 měsíce. A přitom celou dobu vláčet se v New
Yorkském metru, což bylo dost nepříjemné.
Samozřejmě, je to velmi dojemné. Řekněme přímo,
mimořádná laskavost a velkorysost. K tomu, vůbec jsem
tento luxusní svetr nepotřeboval, proležel mi tam bez
použití 40 let, a pak jsem ho dal známému v Rusku.
Teprve později jsem pochopil tento neobvyklý příběh
se svetrem. Kvůli tomu je nutno znát filozofii Berďajeva,
který kázal o dobrém zlu a zlém dobru, což jest sadismus
a masochismus. Dobrota Ally Majkovské nebyla jedno-
duchá, ale chorobná, bylo to dobré zlo, totiž masochis-
mus. Jestliže moje snoubenka Nataša Meyerová byla
lesbička a explicitní sadistka, moje další nevěsta Alla
Majkovskaja byla potlačená masochistka. Základní for-
mule je tato: masochista se snaží najít štěstí v neštěstí.
Ale pochopit to je dost těžké.
- 519 -
 Člověk by si myslel, že sadismus je horší než maso-
chismus. Ale profesionální psychologové říkají opak, že
masochismus je horší, protože se skrývá hlouběji. Napří-
klad, někteří psychiatři říkají, že Hitler byl masochista
nejvyššího řádu.
Ale vykašlem se na Hitlera a vraťme se k naší Alle
Majkovské. Nechci popisovat ty masochistické koncerty,
které mi potom dělala. Psychologové říkají, že když
masochistka si vezme bohatého bankéře, tak toho banké-
ře zdevastuje natolik, že vyskočí z okna své banky a
zabije se. Ale musím říct, že první tři roky, dokud jsme
byli jako nevěsta a ženich, moje Kissa byla jako z hed-
vábí. Masochistické koncerty začaly až později, když
jsme zaregistrovali naše manželství. Kissa ještě se chtěla
vdávat se v kostele, aby manželství bylo ještě solidnější.
Tehdy Kissa ukázala své masochistické zoubky, nebo,
abych byl přesný, slzy. Ale o tom později.
Musím říci, že jsem již popisoval svoji Kissu. Ale
tehdy jsem zapisoval svůj materiál před videokamerou,
kde je obtížné hovořit na téma tak citlivé a jemné, jako je
intimní analýza své manželky. Před kamerou je obtížné
rozlišovat mezi dobrými a špatnými vlastnostmi lidské
duše. Jelikož jsme prožili spolu 24 let, musela být dobrý
člověk. Ale z těch 24, ona byla 21 let, abych tak řekl,
dobrý člověk, vlastně svatá žena - dokonce nás pokládali
za ideální pár. Ale ne poslední 3 roky. Konec byl velmi
- 520 -
špatný. Takže se snažíme vyřešit tento zmatek podrob-
něji, kde začíná dobré zlo a kde se objevuje zlé dobro.
Pro přesnost řeknu, že moje první esej na toto téma
pod názvem „Klíče na Babi Yar“ tvoří 12. kapitolu mé
knihy „Boží lid“. Vidíte, do jaké divočiny jsme se dosta-
li? Psát na tento námět je podobná situace, jako když rytíř
na křižovatce čte nápis na kameni: „Jeď nalevo, přijdeš o
koně. Jeď napravo, ztratíš hlavu. Jeď přímo, přijdeš o
koně i o hlavu“. Skutečnost je, že v době Babiho Yara
policejním šéfem v Kyjevě byl Vadim Majkovskij, strý-
ček Ally Majkovské.
Ale dnes, když mne nehoní videokamera, budu popi-
sovat svoji Kissu tak, jak popisuje své pacienty profesor
Abram Mojsejevič Svjadošč-Broom, psychiatr-sexuolog,
autor dobré knihy „Ženská sexopatologie“, vydavatelství
„Medicina“, Moskva 1974, „Knižnice praktického léka-
ře“, tiráž 100.000 výtisků. Kniha je určena pro lékaře,
terapeuty, psychiatry, neurology a gynekology.
Takže, s Pánembohem, dáme se do toho! Když jsem
se seznámil s Allou Majkovskou, byly u ní dvě blízké
kamarádky - Nataša Kušnyr a Ljudočka Bogenova.
Každá mladá žena má kamarádky, a to je docela přiro-
zené. Není nám dáno se dívat do budoucnosti. Pouze
cikánské hadačky z ruky tvrdí, že mohou předvídat, co se
stane. Kdybych mohl vidět do budoucnosti, uviděl bych
následující: všechny ty tři kamarádky přijdou o rozum,
- 521 -
budou mít duševní chorobu nebo budou žít v blázinci. U
jedné - bude schizofrenie. U druhé - alkoholismus. U třetí
- klimakterické šílenství. Rozeberme to popořádku.
První ze zbláznila Ljudočka Bogenova - 10 let poté,
co jsme potkali, přibližně roku 1965, ve věku asi 30 let.
Náhle se u ní objevila těžká schizofrenie - taková, že
pracovat nemohla. Pracovala v „Radiu Svoboda“, byla
sekretářkou u mladého knížete Obolenského, který byl
homosexuál, alkoholik a narkoman a kterého si vyženila
lesbička Luska Černová-Schwartz, která v pořadí byla
lesbickou milenkou mé čertovské nevěsty Nataši Meye-
rové. Ubohý kníže Obolenský skončil sebevraždou v
záchvatu deliria tremens. Bylo mi řečeno, že celý sklep
byl v krvi. Ale to bylo později, později, později.
A to všechno proto, že CIA vybudovala „Rádio Svo-
boda“ na „komplexu latentní homosexuality Lenina“. To
je to, co připravilo o rozum Ljudočku Bogenovou. Schi-
zofrenie byla taková, že ji propustili z práce a převedli na
wellfare, důchodu pro osoby se zdravotním postižením,
včetně duševně nemocných, kteří nejsou tak šílení, aby
žili v blázinci.
Když Ljudočka byla kamarádkou mojí Kissy, všiml
jsem si jedné malé zvláštnosti. Ljudočka žila jako pod-
nájemnice v rodině Kissy, třebaže měla své rodiče, kteří
žili nedaleko. Jakási příliš silná družba. Profesor Svja-

- 522 -
došč by tady řekl: „Uh-uh, je to tohleto - lesbičská
družba“.
Ljudočka vypadala docela atraktivně, a hravě by se
mohla vdát. Ale ona nemá zájem o muže. Je z těch
koček, které chodí samy. To není nic moc zvláštního. Ne
všechny ženy okamžitě skáčou do postele.
Otec Ljudočky byl obyčejný železniční dělník, a
matka Němka z Povolží, Zenta Avgustovna. Pravda,
matka měla úplně křivé jedno oko, jak se říká, „zlé oko“,
které slibuje všechny druhy problémů. Ale ne každý věří
této národní pověře. Své rodiče Ljudočka neměla ráda a
otevřeně na ně byla hrubá. A ještě Ljudočka měla sestru
někde v Jižní Americe, kterou vůbec nechtěla znát, pro-
tože ta sestra byla nenormální.
Druhá přítelkyně mojí Kissy, Nataša Kušnyr, zešílela
později, asi za 20 let, v jiné podobě - měla takový alko-
holismus, za který zavírají do blázince.
Ale před tím Kušnýrka udělala dobrou kariéru.
Vystudovala vysokou školu a poté pracovala jako syn-
chronní tlumočnice pro OSN, která překládá současně s
řečníkem, což je práce velmi obtížná a stresující. Ona se
chlubila, že překládala samotného Nikitu Chruščova,
když vystupoval v OSN. Poté dělala tlumočnici na minis-
terstvu zahraničí ve Washingtonu. Ano, byla kariéristkou,
to je typické pro ženy typu „muž v sukni.“ Ale tato kari-
éra skončila v blázinci. Opět zapracoval komplex pede-
- 523 -
rastie Lenina, který také měl dobrou kariéru. Odborníci
tomu říkají komplex moci, též komplex vůdce, který je
přímo spojen s homosexualitou.
Moje Kissa vodila zcela přirozeně do mého bytu své
dvě přítelkyně - Ljudočku Bogenovou a Kušnýrku. A do
Kušnýrky byl šíleně zamilován básník Ivan Jelagin, který
hltal očima Kušnyřici a vzrušeně vypískl: „Ach, já rád
lízám. Dám za to polovinu svého života!“ Ale já jsem
nerozuměl a nevěnoval tomu pozornost. Tenkrát jsem si
myslel, že když Kissa chodí se mnou spát, znamená to, že
je vše v pořádku. Nejsem profesor Svjadošč, abych roze-
bíral všelijaké fantasmagorie.
Ale Kušnyřice neobracela pozornost na Ivanovo
úpění. Byla kariéristkou nejen v práci, ale také v osobním
životě. Měla zájem pouze o manželství z rozumu. Něko-
lik let Kušnýrka pracovala jako tlumočnice v Ženevě, kde
po mnoho let se vedlo americko-sovětské jednání o
jaderném odzbrojení. Jak znám tyto triky, myslím, že
Kušnýrka se dostala do Ženevy ne náhodou, ale že ji tam
CIA poslala v naději, že svede a přetáhne na americkou
stranu některého sovětského jaderného vědce typu Ivana
Jelagina. Podobně jako pobláznila atomového akademika
Sacharova taková děvka, jako byla Elena Bonnerová.
Ale dostáváme malou chybu. Kušnyřice taky tam
svedla atomového vědce. Ale ne sovětského. Byl to
americký jaderný vědec Dick Latter, kterému bylo něja-
- 524 -
kých 45 let a Kušnýrce bylo asi 23 let, to jest Dick se jí
hodil ne za manžela, ale spíše za otce. Ale Kušnýrku
zajímalo pouze sociální postavení, potřebovala velkého
muže - a nic jiného. Dick Latter měl bratra, taky atomo-
vého vědce a dokonce poradce o jaderných otázkách u
prezidenta Nixona. Tohle vše vábilo Kušnýrku.
Pravda, Dick měl ženu a tři děti, nejstaršímu synovi
bylo 19 let. Ale to Kušnyřici nevadilo, rozvedla Dicka s
jeho ženou. Jako výsledek, Dickova žena ze smutku a z
ostudy začala pít a stala se z ní alkoholička. Zatímco
předtím Dick dlouhá léta dělal svůj doktorát, ona praco-
vala, živila rodinu a porodila mu tři děti. A pak, v 45
letech, Dick se spustil s 23-letou potvorou a opustil svou
rodinu. Samozřejmě, je to velmi smutné a bolí to. Výsle-
dek - alkoholismus.
Musím říct, že jsem varoval Dicka. Jednou jsem mu
řekl: „Dicku, buďte opatrný s Natašou. Jednou jsem taky
měl jinou Natašu, která byla lesbička, a na které jsem
škaredě spálil. Tak hleďte, ta vaše Natasha má také... jak
bych vám to řekl... silný homosexuální komplex“.
Ale Dick byl zamilován, a nechtěl mě poslouchat. A
proto se říká, že láska je slepá.
Externě Kušnýrka vypadala takto: tvář jak u anděla,
ale figura jak dojička z kolchozu, beztvará postava. Ale
Kušnyřice měla železný charakter. Aby si zlepšila posta-
vu, začala pít ocet. Moje tchyně říká, že pila octa celé
- 525 -
kbelíky. Jako výsledek, pokazila si žaludek a běhala od
ledničky s potravinami na záchod. Její postava pak byla
jako pytel kostí. Ale tvářička - andělská.
Po svatbě, Dick a Kušnýrka bydleli v Los Angeles,
kde pracoval Dick. O rok později, jak se sluší v dobrých
rodinách, Kušnýrka porodila Dickovi dceru Káťu, pojme-
novanou na počest své matky, Kateřiny Zacharovny.
Krátce po porodu Kušnyřice opustila Dicka, vzala svou
dceru Káťu a vrátila se do New Yorku. Káťu dala babič-
ce Kateřině Zacharovně, a sama pokračovala dělat tlu-
močnici v OSN nebo ve Washingtonu.
Takže Dick zůstal bez ženy a bez dětí. A s jeho první
manželkou se vše zkazilo navždy. Když se Dick setkal s
Kušnýrkou, oba seděli a mlčky pili. Nakonec, i Kušny-
řice se opila a obviňovala v tom Dicka. Teologové říkají,
že Bůh trestá lidi podle jejich hříchů.
Tak to dopadlo s Kušnýřicí. Dohnala první manželku
Dicka k alkoholismu. A pak Pán Bůh ji potrestal tím
samým - alkoholismem. Ano, dokonce v silné formě,
došlo to až do bílé horečky a do azylu bláznů. To je
dobré vědět lidem, kteří si myslí, že žádný Bůh neexis-
tuje.
A ještě se říká, že Bůh sice dlouho čeká, ale když
bije, tak to bolí. Proto Kušnýrka se dostala do blázince až
po dvaceti letech.

- 526 -
 Kušnýrka byla neuvěřitelně arogantní. Když ona pra-
covala jako překladatelka v Organizaci spojených náro-
dů, jeden den vyhrkla něco hloupého. Sundám s police
slovník Akademie věd a vysvětluji jí její chybu.
- To nic neznamená! - ona říká.
- Takže, ty se nepleteš, ale Akademie věd to má
špatně?
- Samozřejmě! - klidně prohlašuje Kušnýrka. Uměla
se dobýt svého. Všemi pravdami i nepravdami. Když car
Nikita přijel do USA, chlubila se, že bude dělat jeho
tlumočnici. Předem obtelefonovala všechny své známé a
sdělila jim, v kolik hodin se povinně mají dívat na ni i na
cara Nikitu v televizi. A doslovně říkala „na mne a na
Chruščeva“, na prvním místě byla ona.
V určeném čase sedíme s Kissou u známých a čeká-
me Kušnýrčino turné. Ukazují cara Nikitu s nějakými
jinými překladateli, a Kušnýrka stále ne a ne. Pak najed-
nou vidíte, jak k nohám krále Nikity odněkud ze strany
padá tužka. Poté k této tužce odněkud přichází Kušnýrka,
zvedne ji - a současně vloží svoji fyziognomii do rámce
kamery. Ukazuje zuby v úsměvu. Půl sekundy. Samo-
zřejmě, že tužku hodila ona. Ale dobila se svého - padla
do stejného záběru s carem Nikitou.
Není divu, že hrabě Tolstoj ve svém stáří říká, že
blázni dosahují svých cílů lépe než zdraví lidé. Ale to je
důvod, proč Kušnýrka ukončila svou kariéru v blázinci.
- 527 -
 Když Kušnýrka pracovala v OSN, jednou nám pro-
hlásila, že za ní chodí skutečný hinduistický princ, syn
maharadži. A dokonce pozvala Kissu a mne na zmrzlinu
s princem.
Přijeli jsme do nějakého levného baru. Tam sedí Kuš-
nýrka se svým princem, nějakým ušmudlaným a oškli-
vým Indem. Princ je nejen bez turbanu a bez diamanto-
vých prstenů, ale i bez kravaty. Vypadá jako malý zame-
tač indické delegace v OSN, který prakticky nic neumí
říct v angličtině. Jedli jsme mlčky zmrzlinu. Ale platit za
tohoto prince zbylo na mně.
Kromě chorobné chlouby, Kušnýrka měla také zvý-
šenou aroganci, což je opět typické pro ženy typu „muž v
sukni.“ Když Kušnýrka ještě chodila za Dickem coby
milenka, nějak přijeli do našeho domu a zůstali přes noc.
Máme dvě lehátka v obývacím pokoji, kde někdy přespá-
vají naše známosti. A Kissa mi řekla:
- Gríšo, vy s Dickem můžete spát v obývacím pokoji.
- Proč to?
- No, víš, trapné... Koneckonců, vždyť oni s Dickem
nejsou manželé...
Oh, ty ženské triky. Každý ví, že Kušnýrka spí s Dic-
kem. A najednou takové formálnosti. Ale... Nebudu dělat
skandál kvůli takové hlouposti. Samozřejmě, že to
všechno organizovala Kušnýrka. Před svatbou s Dickem
se rozhodla dát sbohem své první lásce.
- 528 -
 Brzy, stejný příběh se opakoval. Měli jsme několik
hostů, jak se říká v Americe - na párty. Byla tam i Kuš-
nýrka, tentokrát bez Dicka. Ve 2 hodiny v noci hosté
odešli, zůstala Kušnýrka, která poprosila o nocleh. Kissa
v kuchyni myje nádobí, a já flirtuji s Kušnýrnicí. A opět
Kušnýrka prohlašuje, že chce spát v mé posteli, a já budu
spát v obývacím pokoji. Ale tentokrát jsem začal stávko-
vat.
- Ne, - řekl jsem. - Ty budeš spát v obývacím pokoji.
- Ne, - Kušnýřice trvá na svém. - Já budu spát tady! -
a jde do ložnice a začíná se svlékat. Přímo přede mnou. A
ukládá se do postele.
Hmm, co dělat s touto drzou ženštinou? Nebudu ji
tahat z mojí postele za vlasy?
- No dobře, - řekl jsem. - Tak já budu spát tady taky!
- a svlékám se a lezu do postele mojí ženy. My tu máme
dvě lůžka vedle sebe.
V ten moment, do ložnice vlétla Kissa. Vidí, že s
Kušnýrkou ležíme svlečeni v posteli a diví se:
- Co tu děláte?
- Prozatím nic, - říkám, - ale za další neručím.
- O co jde?
- Sama vidíš, - Kušnýrka leze do mojí postele.
Skončil se ten spor tím, že přece jen šla nocovat do
obývacího pokoje Kušnýrka. Ale fakt zůstává faktem:

- 529 -
násilím lezla do postele mojí ženy. Za přítomnosti man-
žela. Ale tentokrát, její číslo neprošlo.
A každý sexopatolog, stejně jako profesor Svjadošč
vám v takovém případě řekne: „To je typické pro les-
bičky mužského typu. Jsou velmi agresivní a drzé. Svého
druhu vlčice, které loví králíky...“
Druhý den ráno vejdu do obývacího pokoje, podívám
se na hodiny s kukačkou a řeknu:
- Víš, Kušnýrko, tahle moje kukačka není obyčejná,
ale zvláštní. Je to můj psychoanalytik.
- Jak to?
- Ale řekni mi, proč ty hodiny stojí?
- Zastavila jsem je. Vadily mi ve spaní.
- No vidíš, to je ono. Když normální lidé spí, ráno
kukačka jde. Ale když zde spí neurotik nebo psychotik,
ráno kukačka stojí. To bylo již otestováno na mnoha
lidech. Dokonale přesná diagnóza.
***
Jdou celé roky, jdou a jdou. Moje Kissa mi ukazuje fotky
Kušnýrčiny dcery, na kterých Kátě bylo 8 let. Na všech
fotografiích je jakási neveselá, zádumčivá, politování
hodná. Doslova jak by nesla jakousi pečeť melancholie.
A já už znám tuto pečeť - je to výraz špatné dědičnosti
její matky. Stejná melancholie byla na fotografiích z
dětství mojí Kissy, která se začala usmívat až v 16 letech,
kdy se v ní probudila žena. Nakonec své dětské fotky
- 530 -
Kissa vyhodila jako kompromitující materiál. A stejný
případ byl s dcerou lesbičky Ninky Renko. Takže je to
smutná zákonitost.
Legrační je, že i když se dostala do blázince, Kuš-
nýrka pokračovala ve svém chvastounství. Chlubila se, že
byla v blázinci ne s obyčejnými blázny, ale s manželkou
amerického prezidenta Forda, která se tam také dostala
díky alkoholismu. Pravda, takovým institucím se neříká
blázinec, ale psychiatrická klinika.
Kušnýrčina matka Kateřina Zacharovna byla členem
Společnosti teosofů v New Yorku. Tam také bylo několik
starších dam, které jsem znal. Jednou jsem mluvil o této
společnosti se známým psychiatrem Olegem Erdely; to
byl milý pán, od kterého jsem někdy získával informace
z oblasti psychiatrie. Oleg se usmál:
- Oh, tihle teosofisté. Jsou to všechno moji pacienti.
Zakladatelkou teosofie je dosti známá Elena Petrovna
Blavatská, která tvrdila, že je potomkem knížat Dolgoru-
kých, od Vladimíra Monomacha, od zakladatelů Svaté
Rusi. Ale ve skutečnosti to byla napůl šílená položidovka
Gun-Rotenstein, jejíž otec kšeftoval s obilím v Oděse. Ve
věku 17 let ona vskočila do manželství s šedesátiletým
(?!) baronem Blavatským, načež jej hned opustila, ale
podržela si jeho jméno a peníze.

- 531 -
 Zde bije do očí nápadná podobnost s Kušnýrkou:
stejná nespoutaná chlouba, která zavání mánií velikáš-
ství. A stejný sňatek z rozumu, který zavání podlostí.
V našem „Novém ruském slovu“ jednou psal Valery
Perelešin, že je Salatko-Petrišče. Jako básník, defroko-
vaný mnich a patentovaný pedermot (on byl ve vězení za
prznění nezletilých v sauně s číňánkem) Perelešin dobře
pochopil duši Blavatské a psal o tom v monarchistickém
časopisu„Naša strana“ (U nás doma) následující verše:
Ona byla madam Bledovská. Blevotská, Bljofská?
Ale ona byla od nepaměti pokřtěná arcivévodkyní teoso-
fickou.54
Podívejme se, co píše o teosofii sovětský „Slovník
cizích slov“, Moskva 1955: „Theosophie (gr. theos = bůh
+ sophia = moudrost) - náboženská mystika plná pověr,
která se snaží přesvědčit pomocí spekulací a všech mož-
ných druhů magických technik o možnosti vstoupit do
přímého kontaktu s „jiným světem“ a dosáhnout „bož-
ského poznání“; je to jedna z forem tmářství degenero-
vané buržoazie.“ - Klíčovým slovem tady je: „degenero-
vané“. Vědí tedy, co to je degenerace!
Hlavou kroužku teosofů v New Yorku byl Dimitrij
Fedorovič Levickij, kterého už známe. Byl to dědeček
Irušenky Gašurové, která za každou cenu chtěla být
ženou kněze Olega Smirnova a zničila mu život, protože
54
NS - 8.07.1975
- 532 -
otce Olega odvrhla a pak mu porodila dceru neznámo
koho (viz hlava 6 - Milí lidé). Ošklivá záležitost. Ale
Irušenka i svému otci Glebu Gašurovu poněkud zkazila
život natolik, že od takového rodinného štěstí objevily se
u něj deprese, kdy život není sladký.
Zkušení lidé říkají, že teosofie - je čekárna u vchodu
do svobodného zednářství. Ale křesťané tvrdí, že svo-
bodné zednářství - je satanismus. Ale pokud chcete znát
skutečnou pravdu, je to jen klika výstředníků všech
možných druhů, jako Kušnýrky a Irušenky, včetně bás-
níka Ivana Jelagina a básníka Perelešina. Jediný problém
je v tom, že tyto výstřednosti končí špatně, a někdy i
velmi špatné.
Například, když dcera Kušnýrky, malá Káťa, vyrostla
a dosáhla puberty, pak se nejprve změnila na hippies,
potom z ní byla narkomanka, a nakonec otevřená les-
bička. „Atomový“ manžel s Kušnýrkou se rozvedl. Sama
Kušnýřice kvůli alkoholismu několikrát seděla v léčebně,
kde platila za své hříchy. A její matka, Kateřina Zacha-
rovna, při pohledu na svou dceru a vnučku, opustila
teosofii a spáchala sebevraždu, vzala si velkou dávku
prášků na spaní a šla spát navždy.
Pro lepší pochopení těchto složitých a bolestivých
problémů, podívejme se na statistiky. Jak často potká-
váme takové ženy, jako Kušnýrka, Irušenka, nebo i moje
Kissa, která nakonec nebyla o moc lepší.
- 533 -
 Zde otvírám knihu amerického psychiatra dr. F. Vit-
telsa „Sexuální život amerických žen,“ New York 1953.
Tiráž přes milion kopií, kniha - milionář. Na stránce 118
- 119 je následující statistika. Vybrali skupinu 1200
svobodných žen ze střední třídy, průměrný věk 37 let.
Výsledky jsou následující:
1. 20% žen měly fyzické lesbické styky.
2. 51% mělo silné citové lesbické impulsy.
Takže, 20% + 51% = 71% svobodných žen je nějak
obeznámeno s lesbismem. 71%! To je skoro 3 ze 4! Tak
si vybírejte dobrou nevěstu mezi těmito svobodnými
ženami.
Pak vzal stejnou skupinu vdaných žen. Zde jsou
výsledky:
1. 15% mělo (před uzavřením manželství) lesbické
lesbické vztahy.
2. 32% mělo (před uzavřením manželství) silné cito-
vé lesbické motivace.
Takže, 15% + 32% = 47% vdaných žen nějakým způ-
sobem bylo obeznámeno s lesbismem. To znamená,
téměř každá druhá žena. To je polovina dcer Evy - tato
jablíčka jsou červivá. Proto pak každé druhé manželství
ve Spojených státech končí rozvodem.
V Rusku, každé třetí manželství končí rozvodem, a
ve velkých městech je to každé druhé. A ze stejných
důvodů.
- 534 -
 Všimněte si, že statistiky dr. Vittelsa poměrně přesně
se shodují s dobře známou statistikou dr. Kinseye, pod
kterou se podepisuje dokonce i náš profesor Svjadošč,
která říká, že během přípravy k pohlavnímu styku, 52%
žen a 54% mužů v USA mají orálně-genitální kontakt,
tedy minetem nebo 69. Ale odborníci, jako je například
básník Ivan Jelagin, dodávají, že to je 69 způsobů, jak být
nešťastný.
Ve skutečnosti, 47% dr. Vittelsa a 52% dr. Kinseye -
to je stejná věc. To znamená, že téměř každá druhá žena
více či méně je obeznámena s lesbismem. A když takové
ženy jsou oddány, přitahuje je poloha 69. Ale milovat
svého muže skutečně ty ženy nemohou - ani duší, a co je
hlavní, ani tělesně. A to je hlavním důvodem rozvodů.
A nyní vraťme se zpět od teorie k praxi. Geniální
Goethe napsal, že zelený trávník života je mnohem lepší,
než všechny šedé vědy a moudrosti. Stejně jako kravská
pastvina je poseta kravskými lejny, na tom zeleném
trávníku života je rozházeno 47% dr. Vittelse. A ze
zeleného trávníku se stává minové pole.
Atomový učenec Dick Latter, zdálo by se, poznal
všechny vážné vědy a moudrosti fyziky, včetně atomové
bomby. Ale s Kušnýrkou šlápl vedle, jak na kravské
pastvině. Třebaže jsem jej varoval, čáry Kušnýřice byly
silnější, než rozum. V takových případech se říká: věk
žij, věk se uč, stejně zemřeš hlupákem.
- 535 -
 Někteří z vás se mohou zamyslet: „Jak se tyto les-
bické ženy páří se svými manžely?“ Odpověď je velmi
jednoduchá - jako prostitutky. Dovolte mi, abych se
podívat do své kartotéky o prostitutkách. Hle, z knihy
„Greinwein“, autor - Stern, str. 58: „75% prostitutek jsou
lesbičky, a zbylých 25% má strach, že jsou jimi také“.
Znamenitý dr. Freud tvrdí, že lesbismus v mládí - je
zjev zcela normální, je to jen dívčí tendence se zamilovat,
že je to zcela neškodná věc, která časem přejde a rozptýlí
se jako dým, jako ranní mlha. Ale proč já mám výsledky
zcela odlišné? Proč všechny tři lesbičské kamarádky se
po 20 letech projevily duševně nemocné? Ljudočka
Bogenova - schizofrenní, Kušnýrka - alkoholička, a moje
Kissa - klimaktická psychopatka. Jak se to dá vysvětlit?
Skutečnost je taková, že znamenitý doktor Freud pro-
stě lže! Jelikož byl buzerant a přesto nadělal hromadu
dětí, on věděl, že děti budou abnormální, proto lhal, aby
zakryl svou špinavou práci. Celosvětovou slávu mu
udělali degeneráti, kteří radostně naslouchali sladké řeči
dr. Freuda. Ale ze stejného důvodu Freuda zakazuje
nejen Vatikán, ale i Kreml.
Mým oponentům navrhuji následující domácí úkol:
zjistěte, kolik dětí měl dr. Freud a jaký byl jejich osud. Je
pravda, že zde je nutno vzít v úvahu, že podobní chytráci
nejčastěji používají umělé oplodňování svých žen. Exis-

- 536 -
tují i další triky, které nutno vzít do úvahy, když se zabý-
váme takovými chytráky.
Takže, po ohlédnutí zpět a shrnutí do celku, můžeme
říci, že obě kamarádky mé ženy, Ljudočka Bogenova a
Nataša Kušnir, byly v mládí ženami lebického typu, z
těch 47% dr. Vittelse. A moje Kissa také nebyla lepší.
Pravda, jestliže Kušnýrka byla typu „muž v sukni“, moje
Kissa byla lesbička pasivního, neboli ženského typu,
které jsou velmi podobné normálním ženám. A často je
to spojeno s masochismem, kde masochistka se snaží
najít štěstí v neštěstí. Tato ošemetná maličkost byla u
mojí Kissy ze začátku pečlivě ukrytá. Ostatně, ona skrý-
vala mnohé věci.
První tři roky, dokud Kissa byla mojí nevěstou, byla
schopna kontrolovat své nedostatky. Ale jakmile jsme se
vzali, Kissa mi hned předvedla svůj první masochistický
koncert. Jednoho říjnového rána roku 1958 náhle, bez
jediné příčiny, začala se hloupě hádat a odporovat, což
nikdy předtím nedělala. A pokračovalo to tak dlouho,
dokud jsem to nevydržel a řekl jí, že je hloupá. Poprvé za
tři roky. Tehdy se rozplakala. Ale jak? Slzy tekly prou-
dem, bez přestávky. A to vše do papírových kapesníků,
které vyhazovala jeden za druhým.
Omluvil jsem se slovy, že je mi velmi líto, co se
stalo. Všemi způsoby jsem se pokoušel ji uklidnit, utěšit.
Ale nic nepomáhalo. Slzí tekly celé vlny, potoky. Bylo to
- 537 -
jakási slzavá hysterie, nervózní záchvat, kde příčina nijak
nebyla v souladu s jejími důsledky.
Tak uplynulo půl hodiny. Hleděl jsem na ni zmateně.
Co s ní je? Pak, když jsem viděl, že se nemůže uklidnit,
jsem odešel z domu. Dvě hodiny jsem bloudil po pod-
zimní Broadwayi a lámal si hlavu, jaká podivná věc se
stala s mojí Kissou. Přišel jsem nakonec domů. Kissa
ještě vzlykala. Dokonce oči měla oteklé slzami. Pohladil
jsem ji po vlasech, jako uražené dítě, a zeptal jsem se:
- A teď mi řekni, prosím tě, co je s tebou?
- Nic, - odfrkla Kissa.
A tohle „nic“ pokračovalo potom 20 let. Každé 2-3
měsíce Kissa mi sehrála svůj masochistický koncert. Z
ničeho, ze vzduchu, pro nic za nic vyprovokovala skan-
dál, který trval tak dlouho, dokud jsem to nevydržel a
neřekl, že je hloupá. A přesně to ona potřebovala. Oka-
mžitě začala plakat na půl dne. A pak jsem chodil 2-3
dny celý rozrušený.
- Poslouchej, - řekl jsem. - U tebe je to masochistická
potřeba - být ponižována a urážena. Stejně jako v romá-
nech Dostojevského. Ale já trpím současně, i když toho
nepotřebuji, naopak, je mi to krajně nepříjemné. Buď tak
hodná a varuj mne, když to na tebe leze. Tehdy já odejdu
z domu a ty můžeš si klidně tlouct hlavou o zeď.
Ale to nešlo. Masochistka vždy chce dostávat rány ne
od bezduché stěny, ale od sexuálního partnera.
- 538 -
 A nějak to souviselo s jejími měsíčními intervaly.
Snažil jsem se je označit v kalendáři, ale ukázalo se, že
měla měsíčky nepravidelně, někdy se přesouvaly dopře-
du, jindy dozadu. A k ničemu to nebylo. Kromě toho,
moje poznámky v kalendáři se strašně Kisse nelíbily. Ty
masochistické koncerty jí byly nutné jako vzduch. Byly
součástí její duše.
V období mezi koncerty Kissa byla jako z hedvábí:
jemná, laskavá, poslušná. Tak laskavá, že nenajdete lepší.
Ale bylo to dobré zlo. Před dalším koncertem.
Skončily tyto masochistické koncerty pouze po
menopauze, když přestaly menstruace. Ale místo toho
nastoupilo klimakterické šílenství. A to bylo ještě horší.
Kissa se změnila na kompletní opak toho, čím byla před-
tím. Z masochistky se stala spíše nějakou sadistkou. Do
té míry, že mi vyhrožovala kuchyňským nožem. Ale k
tomu došlo až za 20 let společného života.
A před tím Kissa byla velmi dobrý člověk. Byla
velmi pracovitá. Ona pracovala už od svých 14 let, když
se její rodina přestěhovala do Ameriky, nejprve jako
baby-sitter a uklízečka, pak jako servírka, sekretářka,
překladatelka a učitelka ruského jazyka. A současně se
stále učila a učila, takže nakonec se stala doktorkou
ruského jazyka a literatury. Co chcete víc?
A přesto byla nějaká, jak se říká, nedodělaná. Aby-
chom to pochopili, je třeba potřást její matku, Eugenii
- 539 -
Palnu. Původně pochází z ukrajinské vesnice. Během
hladomoru v roce 1933, oni utekli do Kyjeva a z hladu se
vdala za prvního příchozího - Georgie Majkovského,
prodavače v úředním obchodě, který byl vlastně zasta-
várnou. Pouze po 30ti letech (všimněte si, třiceti!) jsem
pochopil, že Majkovskij byl poloviční žid a poloviční
psychopat. Po otci položidu zdědila čtvrtinová židovka
Alla Majkovskaja inteligenci, pracovitost, ale současně i
lesbismus a duševní nemoce. A zde je těžké říci, kde
končí dobro a kde začíná zlo.
Dvě následující dcery Eugenie Palna nedělala s man-
želem, ale čert ví s kým. Proč? Jak se zdá, první dcera
Alla, která se narodila r. 1934, už tehdy byla jaksi „nedo-
dělaná“, chorobná, ufňukaná, rozmarná. Matky okamžitě
vidí, že s dítětem je něco v nepořádku, a hledají, od koho
to je - od matky nebo od otce? Dokonce i já, když mi
strčili na kolena pětiměsíčního arabáčka, viděl jsem hned,
že dítě je dobré, měl jsem ho rád jako arabskou pohádku.
Třebaže Eugenie Palna dělala sestry Ally, tedy Milku
a Halku, nikoliv s nemilovaným mužem, ale s nějakým
milencem, výsledek byl špatný. Z Milky a Halky vyrostly
hloupé ženské, ani střední školu nedokončily, staly se z
nich „drop-out“. A všechny tři sestry byly lesbičky. S
jediným rozdílem - Alla byla chytrá lesbička, Milka a
Halka - hloupé lesbičky. Co je lepší? Na každý případ, je

- 540 -
vidět, že špatná genetika pochází od samotné Eugenie
Palny.
Mezi mými oblíbenci, kromě profesora Lombroso, je
ještě jeden světoznámý psychiatr profesor August Forel,
autor skvělé knihy „Otázka sexuální“, New York 1924, v
níž píše, že nejzdravější část národa jsou rolníci.55 Ale
moje tchyně Eugenie Palna pochází z rolnictva - a je
degenerátka. Nejprve po mé svadbě jsem se těšil tím, že
má tchyně kolchoznice bude mít dobrou genetiku. Ale
vyšlo z toho čert ví co.
Eugenia Pavlovna byla pohřbena na hřbitově Novo-
Diveevo u New Yorku. Kdybyste náhodou se ocitli na
tomto hřbitově, plivněte na hrob mé tchyně. Nic jiného si
nezaslouží.
Co jiného ještě můžu zajímavého nebo poučného
vyprávět o své Kisse, která kdysi prohlásila, že podle
„kalendáře“ je něco jako svatá žena? Po 10 letech našeho
manželství se ukázalo, že obě její sestry, Milka a Galka -
byly lesbičky, narkomanky a minetčice. A to znamená, že
i moje děti s Kissou budou takové. V tom případě, mys-
lím, lepší bude žádné nemít. Viděl jsem dost ošklivých
situací. Ale abych nezraňoval Kissu, já mlčím. I ona
mlčí. Jenže čertova tchyně kape jí na mozek: „Proč
nemáte děti?“. V důsledku toho, po 10 letech manželství,
Kissa mi hlásí:
55
str. 327
- 541 -
 - Chci mít děti!
- Jaké děti? - říkám. - Takové jako tvoje Galka - les-
bička, narkomanka a drogový dealer?
- Naše děti budou po tobě...
- Na to se spoléháš... Ale já se obávám, že oni budou
jako Galka. Ani Milka není lepší...
A tím začíná ošklivý spor. Dávám příklady nám zná-
mých žen, které jsou krásné a chytré, ale nevdávají se a
dětí nemají - Kira Poljanskaja... Nina Nifeldová... Iročka
Jalachinská... Prostě ony vědí, že je lepší nemít děti... Ale
Kissa trvá na svém:
- Pak jsem si vyhrazují právo najít si nového man-
žela!
Víte, co si našla za nápad? Nikdy neuhádnete. Dva
měsíce nebo tři později, jednoho rána se mě ptá:
- Nesvědí tě?
- Ne, - odpověděl jsem. - Kde?
Kissa ukazuje rukou mezi nohy a vysvětluje:
- Byla jsem u doktora a on zjistil, že mám „Pediku-
lózu“. A doktor říká, abych tě informovala, nebo se
navzájem nakazíme. A mně on předepsal nějaké léky.
Věděl jsem hned, o co jde, ale neřekl jsem nic. Pro
jistotu jsem se podíval do encyklopedie. „Peduculosis
pubis“ v medicíně - je zavšivení muňkami a lidově jsou
to filcky. Předávají se, zpravidla, pohlavním stykem. V

- 542 -
Americe se objevují obyčejně u negrů, portorikánů a
hippies, to jest v nejšpinavějších vrstvách obyvatelstva.
Jak se zdá, je to výsledek školy mé tchyně Eugenie
Palny. Dělala Milku a Galku čert ví s kým, a teď učí mojí
Kissu, aby šla dělat totéž, vymývá jí mozek. V důsledku
čehož slyším o muňkách.
Co zde dělají negři? Lilka Jelagina, dcera básníka a
minetčíka Ivana Jelagina, také se pokoušela o těhotenství
s nějakým tuberáckým negrem a dokonce skládala tomu
odpovídající verše. Degenerativní ženy mylně si předsta-
vují, že negři mají zdravou krev, a že pomocí negrů lze se
zbavit své degenerace u svých dětí. Ale Lilka, jak jsem
slyšel, zahnala svého negra do hrobu a on vbrzku zemřel
na tuberkulózu.
Co dělat? Udělat skandál a hledat si jinou ženu? Ale
v mém věku je příliš pozdě - mohu jen najít něco ještě
horšího než moje Kissa. Rozhlédnu se kolem a zmocní se
mě děs. Hle, možné nevěsty: Baronessa-bordeldáma Lila
Kudaševa - dvě vadné děti, Musja Mesňajeva - také dvě
vadné děti. Ech, trp kozáče, atamanem budeš.
V důsledku toho, nejprve jsem na to vykašlal. Ale
když Kissa sehrála mi svůj další masochistický koncert,
nemohl jsem odolat a vyložil všechny karty před ní
ohledně muněk. Ona samozřejmě všechno popírá. O
týden později, přinesla mi dopis od lékaře, v kterém mně
píše, že se zmýlil, a že nic takového neměla. Myslím, že
- 543 -
si tento dopis od něj jen vyprosila, aby měla pro svou
cnost potvrzující dokument. Komu nic nedokázali, není
zloděj!
- Víš, co by na tvém místě udělala opravdová Ameri-
čanka? - Říkám. - Podala by na lékaře žalobu u soudu - a
vyžadovala by od něj milion dolarů za lékařskou chybu,
ke které se lékař písemně přiznal. Koneckonců, lékaři
platí monstrózní pojištění - proti takovým chybám. Takže
máš šanci získat milion dolarů.
Avšak Kissa nevyužila této šance. Zde máte svatou
ženu.
Ale to není všechno, zdaleka ne všechno. Krátce po
příběhu s muňkami, Kissa uspořádal jakousi stávku.
„Rajská brána“ najednou byla tak suchá, že tam prostě
nešlo vlézt.
- Čím je to? - divím se. - Proč jsi tak suchá? Vždyť
dřív všechno bylo v pořádku.
- To proto, že dříve jsem tě hodně milovala, teď
méně, - odpovídala Kissa.
Ale můj kamarádíček, profesor Abram Mojsejevič
Svjadošč v jeho knize „Ženská sexopatologie“ dává tomu
jiné vysvětlení. Dozvídám se, že ženy mají jakési Bart-
holinovy žlázy, které louží jako mazání. A v případě, že
nefungují, tato vada se nazývá bartolinitem. Tyto dámy
musí mazat svá rajská vrata vazelínou, často na radu
tchýně. Opět tahle čertova tchyně!
- 544 -
 Takže, moje svatá žena už 10 let se podmazávala
vazelinou a teď s tím přestala. Jako pomstu za to, že
nechci degenerativní děti. Tak co, mám se snad kvůli
tomu rozvádět? Vždyť jak pravoslavní, tak i katolíci při
svadbě slibují: dokud nás smrt nerozloučí. Nádherně
řečeno.
Dále i bez profesora Svjadošče vím, co je nutno dělat.
Nutno plivnout do ruky a ty vrata pomazat. Není divu, že
filosofové i bohoslovci říkají, že ďábel degenerace je
stvoření velmi sarkastické.
Musím se přiznat, že jsem tehdy nepřemýšlel o násle-
dujícím: moje Kissa se snažila otěhotnit s celou partou
černochů a portorikánců a neotěhotnila. Jaký z toho lze
udělat vývod? Prostě, ona je neplodná! Já jsem 10 let
používal neplodnou manželku a končil ne „tam“, ale
mimo, aby neotěhotněla?! Znovu sarkasmus. Ano, ďábel
je skvělý komik! A teologové znali to všechno už dávno.
Přestože géniální Goethe tvrdí, že zelený trávník
života je lepší než všechny šedé vědy a moudrosti, ale
bez šedé vědy neporozumíte tomu, co se děje na tomto
zeleném trávníku, kde, jak na pastvišti je roztroušených
45% kravinců dr. Vittelse a 52% dr. Kinseye, či tak nějak
podobně.
To je důvod, proč jsem se napálil dvakrát: poprvé s
mou ideální nevěstou, podruhé s mou svatou ženou. Na
svou obranu mohu jen říci, že veliký jaderný vědec Dick
- 545 -
Latter, který poznal všechna tajemství atomu, také se
napálil s Kušnýrkou a ještě hůže než já. Člověk chodí
životem jako po minovém poli.
Ale i přes to všechno, musím přiznat, že moje Kissa v
duši byla velmi dobrý člověk - laskavá, jemná, poslušná,
pracovitá. Ale, ale, ale... špatná dědičnost byla silnější.
Dalších deset let (1965 - 1975), žili jsme tak, že nás
pokládali za dokonalý pár. Kissa se starala o zábavu:
Přijímala pozvání k návštěvám a na oplatu pořádala u nás
recepci hostů na tak zvané „party“. Když jsme byli na
návštěvě, Kissa byla legrační, vtipná, dokonce citovala
klasiky ruské literatury a každý mohl vidět, že je kandi-
dátkou na doktorát z ruského jazyka a literatury. Ale byla
to hra pro veřejnost. Jakmile jsme nasedli do auta a jeli
domů, Kissa okamžitě usnula a stávala se živou mrtvo-
lou.
V neděli Kissa sedí v kuchyni a píše svou disertační
práci. Já přicházím z obývacího pokoje, kde jsem již
potřetí přepisuji svůj rukopis „Kníže tohoto světa“,
obejmu Kissu zezadu, hladím ji, pak ji zvu do ložnice.
- Oh-oh, už zas... - vzdychá těžce Kissa. S mírnou
nechutí, ale přece jen jde ložnice. U žen se tomu říká
frigidita, zatímco u mužů - impotence. Ale obecně, je to
potlačená nebo bývalá lesbička pasivního, neboli žen-
ského typu, které jsou velmi podobné normálním ženám,
jak by řekl můj přítelíček profesor Abram Mojsejevič
- 546 -
Svjadošč ve své knize „Ženská sexopatologie.“ Proto si
musím plivat na ruce a mazat jí „Rajskou bránu“. A
všichni nás pokládají za perfektní pár.
Téma Kissiny doktorátu je, „Akmeisté - Gumilev,
Achmatovová, Mandelstam“. Ale v mé kartotéce je o
těchto akmeistech spousta zajímavých materiálů - solidní
psychopatologie. Abych pomohl Kisse, říkám:
- Chceš-li napsat rozumnou práci, podívej se do mé
kartotéky. Tady, za tvými zády. Všichni akmeisti jsou
nenormální. Když to nevíš, nenapíšeš dobrou disertaci.
Ale Kissa se smrtelně bojí všeho, co má cokoliv spo-
lečného s psychopatologií. A bojí se z dobrého důvodu.
Za prvé, učí ruštině v prvním ročníku Kolumbijské uni-
verzity a její nadřízený, profesor Harkins, je u všech
kolegů známý homosexuál a po mnoho let už žije s něja-
kým Japoncem. Kissa se ho strašně bála, i když se poz-
ději se ukázalo, že profesor Harkins je velmi slušný
člověk. A za druhé, profesor Rževský, zodpovědný pro-
fesor její téze na doktorát, ve své knize „Dvě řádky
času“ otevřeně přiznává, že je minetčík a podrobně
popisuje, jak dělá minet své studentce-hippie, narko-
mance-psychopatce. Ale minetčík, to je latentní homo. V
takovém prostředí je zcela přirozené, že Kissa se bojí
připomenout toto téma.

- 547 -
 Ale roky běží a běží. A tak vstupujeme do roku 1973.
Zde začíná historka, kterou jsem popsal v mé kapitole
„Arabská pohádka“. Stručně připomenu, o co tam šlo.
Kissa najednou prohlašuje, že přestane psát svou
diplomku. Je mi toho velmi líto. Čtyři roky studovala na
City College a získala bakalářský titul. Potom ještě dva
roky studovala na Hunter College a získala titul magistra.
Pak div ne deset let procházela doktorskou přípravou na
New Yorkské Universitě. Už dva nebo tři roky píše svou
disertační práci. A když už jí zbývá jen maličkost, něja-
kých 5% nebo 10%, chce se na to vykašlat. Ale to v ní
promluvila masochistická duše, která hledá štěstí v
neštěstí.
A začal jsem přemýšlet: jak překonat její masochis-
mus? Ačkoliv je členkou zcela degenerované rodiny, více
než cokoliv jiného, ona chce mít dítě. Oh, tam byl bez
ohledu na to.
- Kisso, dokonči svou disertační práci, - říkám. - Pak
ti udělám dítě. - A abych utěšil sebe samého, dodávám: -
Jestliže se nám narodí takové svinstvo jako tvoje Galka,
než se to zjistí, já už budu na onom světě a už to neuvi-
dím.
Za těchto podmínek Kissa dokončila svou tézi a stala
se doktorkou ruského jazyka a literatury. A já jsem musel
splatit, co jsem slíbil. Když něco slíbím, musím dodržet
slovo. Dělám děťátko měsíc, dělám dva, potom tři měsí-
- 548 -
ce, ale nic z toho nevychází. Tehdy Kissa ostýchavě
přiznává, že u ní, pochopte, začala menopauza, což je,
když žena přestane menstruovat.
Obvykle k menopauze dochází u žen ve věku mezi 45
a 55 lety. Jenomže Kisse je pouze 38 let. Encyklopedie
říká, že pouze 4% žen mají menopauzu před čtyřicítkou.
A Kissa spadá do těch 4%! Je defektní, nedodělaná, a
tady máte výsledek. Ale vnějšně vypadá docela dobře, a
k tom teď je ještě doktorka.
Tak tedy, dělám děťátko celý rok - a stále se to neda-
ří. I když vím, že u mně je všechno v pořádku, dvě ženy
jsem otěhotnil, jedna dvakrát to nějak ztrácela, jak mi
řekla, a druhá šla na potrat, za což jsem čestně zaplatil.
O rok později, z ničeho nic Kissu bolelo břicho. Šla
do nemocnice, tam jí říkají - těhotenství. Mohla by se
radovat, ale žaludek bolí a bolí. Šla do druhé nemocnice,
tam jí řekli - ano, je to těhotenství, ale jakýsi špatný druh
těhotenství, a dokonce i hnisavý zánět plodu. Kissa leží v
posteli a trpí.
Volá Lile Kudaševé a naříká si. Lily s manželem při-
jeli a zabrali Kissu k sobě. Půl druhého měsíce Kissa
proležela v posteli po Tomočce, dceři Lily, která shořela
v požáru. Léčil ji doktor Istok, který žil nedaleko nich.
Lila se obětavě starala o Kissu, nosila jí do postele kuřecí
vývar. Tehdy jsem byl Lile za to velmi vděčný.

- 549 -
 Pak ale nastoupil takový zmatek, taková čertovina,
takové peklo, že bez teorie pravděpodobnosti se v tom
nevyznáte. Zasahuje to do oblasti vyšší matematiky nebo
do vyšší sociologie.
Takže, teorie pravděpodobnost říká následující. Kissa
už jednou se pokusila otěhotnět jinými muži - a chytila
muňky. Nyní však není schopna otěhotnit ode mne a
pobízena radami své matky, opět zkusila tutéž metodu,
jak se lidově říká, přijet do ráje... Jenomže Pánbůh, una-
vený takovými šlamastikami, ji potrestal nedobrým
těhotenstvím.
A laskavost Lily Kudaševé není obyčejnou dobrotou,
ale dobrým zlem. Zde teorie pravděpodobnosti říká:
„Bůh se nezpletl, když Lilu potrestal dvěmi velmi defekt-
ními dětmi: dcera Tomočka je lesbička, narkomanka a
sebevražednice, a její syn Nika - slabomyslný, debilní,
hloupáček, také s komplexem sebezničení. To nepřišlo ze
vzduchu, není to náhoda, ale přišlo to proto, že Lila je
lesbička. A ten fakt, že je vdaná, nic neznamená: prostě
stala se minetčicí, o čemž odborníci říkají, že to je 69
způsobů, jak být nešťastný.
A proto měla Lila vadné děti.
A tento detail. V roce 1970 vyšla moje kniha, „Kníže
tohoto světa“, v které popisuji všelijaké degeneráty.
Všichni naši přátelé, včetně Lily, tu knihu četli. Lile se ta
kniha nelíbila. Vždyť v ní píšu, že za starých dobrých
- 550 -
časů, ve středověku, takové degenerátky, jako Lila,
pokládali za čarodějnice a vědmy a pálili je na hranici. A
proto čertice Lila rozhodla se mi pomstít - a zkazila moji
ženu. Samozřejmě, pochopil jsem to všechno až mnohem
později.
Když si poležela v posteli po dobu šesti týdnů u Lily,
Kissa se vrátila domů hubená a zlá: lékaři jí řekli, že teď
už nemůže mít děti.
Normální žena by to nechala tak. Ale ne masochistka
Kissa, která hledá štěstí v neštěstí. Teď mi prohlašuje, že
absolutně chce mít adoptované dítě. Ale moje kartotéka
říká, že adoptované děti ve většině případů jsou děti
prostitutek, zlodějů, bláznů, opilců, a podobných lidí.
Jděte a vybírejte si děťátko.
To se rychle řekne, ale udělat to je složitější. Po
dlouhých komplikacích, sporech a skandálech, nakonec
si Kissa koupila za 5 tisíc dolarů pětiměsíčního arabáčka
z Bejrútu v Libanonu a přivezla ho domů v říjnu 1975.
Kissa pracuje dva dny v týdnu po dobu 4 hodin.
Tehdy já hraji roli otce: krmím dítě a převinuji. Arabáček
jí, oblízne se a usmívá se na mne. Žádné vrtochy, jen jí a
spí. A když se vzbudí, stále je přátelské úsměvy. Zábavné
dítě.
Aniž by se mě zeptala, Kissa arabáčka nazvala And-
rej, na počest svého zřejmě degenerativního synovce v
Paříži. Pak Kissa křtila Andrušku u otce Mitrofana v
- 551 -
kostele „Spása od hříchů“ a Lilu Kudaševou udělala
kmotrou, takže je i mojí kmotrou. Jenomže kmotra Lila
na mě podivně hledí.
Dokonce i dnes, 27 let později, si pamatuji Andruš-
kovy křtiny: 15. května 1975. Přesně o rok později začal
chodit, držel mě za prst. Brzy začal mluvit, nejprve „ma-
ma“, a pak i „pa-pa“. Každý týden Kissa roztahuje na
podlaze speciální papír a měří Andrušku centimetrem.
- Proč ho měříš? - ptám se.
- Obávám se, že je to nedonošené dítě a bude příliš
malý, - říká Kissa.
- Dítě je naprosto normální, - říkám tónem odborníka.
- Máš veliké štěstí. Jen se podívej, jak se usmívá a nikdy
nepláče. Slunečné dítě.
Jestliže s Andruškou je vše pořádku, zato s Kissou
začíná jakýsi nepořádek. Jednou mi prohlašuje, že už
deset posledních let mne nenávidí - a kouká na mě jako
vlčice. Později oznamuje, že bude žít v Sea Cliffu a
kupuje tam dům. Je to všechno práce kmotry Lily.
Potom Kissa začne mluvit o rozvodu. Vidím, že pří-
pad vypadá špatně a tak říkám:
- Jestli se přestěhuješ do Sea Cliffu, já zůstanu tady v
New Yorku. Vzhledem k tomu, že uvažuješ o rozvodu,
nechci na stará kolena se ocitnout na ulici s jedním kuf-
rem v ruce.

- 552 -
 V důsledku toho, poslední roky žijeme ve dvou
domech. Jednou za měsíc mi Kissa volá a chce, abych
přijel k ní do Sea Cliffu pomoci jí s Andruškou, protože
musí pracovat a tchýně je už stará a je jí těžko se tahat s
dítětem. Přijíždím na dva-tři dny: Andruška se raduje, ale
Kissa mi říká samé nepříjemnosti. Tak zavedla řeč na
knížete Aljošu Kudaševa, manžela Lily:
- Ty jsi říkal, že Aljoša je pederast...
- Kisso, to jsem ti nemohl říct, protože jsem si to
nikdy nemyslel.
- On teď Aljoša říká, že ti rozbije hubu. - říká bláz-
nivá Kissa, která jasně a nebezpečně provokuje.
Potom si vzpomínám, že to říkala sama Lila. Kdysi
dávno, tehdy ještě žili v Brooklynu, Lila se seriozně
pohádala s Aljošou, vzala děti, opustila jej a žila u své
matky v Sea Cliffu. Tedhy vyprávěla Kisse, že Aljoša
někdy se uchyluje k pederastii s portorikánskými chla-
pečky. A Kissa to předávala mně, jenže já tehdy jsem na
to neobracel pozornost. Nyní se Kisse v hlavě všechno
převrátilo a ona valí vinu z nemocné hlavy na zdravou.
Podobné triky dělá se všemi nenormálními lidmi z Sea
Cliffu a štve je proti mně. A mně je nepříjemné obzvánět
všechny a vysvětlovat jim, že moje žena blázní.
Existuje pověra: Jak začnete Nový rok, tak bude s
vámi celý rok. A tato pověra se uplatňuje. Nový rok 1979
jsme slavili u Salnikových, vše bylo velmi hezké a vese-
- 553 -
lé. Ale když jsme dojeli domů, první den nového roku
Kissa zapsychovala víc, než kdy předtím a mně tolik
nadávala, že jsem se nakonec neudržel, vzal ji zlehka za
kštici a řekl:
- Poslyš, uvědomuješ si vůbec, co říkáš?!
Tu náhle, bez zjevného důvodu, padla na zem a leží.
Opatrně jsem pohnul její nohou a říkám:
- Co se válíš? Nehraj tu komedii...
Ale Kissa nadále leží na podlaze a křičí na Andrušku,
který se chomýtal v blízkosti:
- Andruško, táta zbil mámu! Andruško, zbij tátu!
Andruška myslí, že máma a táta si hrají, vesele se
směje, skáče kolem mne a buší do mne pěstičkou. Hoto-
vý blázinec.
Posadil jsem Kissu do křesla a snažil se ji uklidnit.
Ale ona se až třese hněvem. Andruška sedí vedle na
nízkém kávovém stolku, kývá nohami a potom jasně a
zřetelně povídá:
- Máme je hloupá! Máma je hloupá!
- Kisso, poslyš, co ti dítě říká. Vždyť má jen 3 a půl
roku. A on už vše chápe.
Pozorně se dívám na bývalou svatou ženu. Čelo bez
jediné vrásky. Hezké rovné obočí.
Jeden čas měla velmi pěkný „telefonní“ hlas. A kdysi
měla velmi pěkný rukopis. Přitom je naprostý blázen. Jak
dobře tahle věc se dá skrýt.
- 554 -
 Ale Kissa v tu chvíli odešla do kuchyně a hrozí mi
obrovským kuchyňským nožem: ty, povídá, se ke mně
nepřibližuj. K završení tohoto novoročního koncertu,
zavolala policii, aby mne vyhodila z mého domova. Ještě
štěstí, že jsem to předvídal a ponechal si starý byt, kde
žiji dodnes, nyní už 42 let.
Dále se dělo přesně podle staré průpovědi: jak uvítáš
Nový rok, tak bude u tebe celý rok. Kissa mi nevolá, ani
já ji nevolám. Je mi jasné, že vyvrcholilo klimakterické
šílenství. Ale co můžu dělat? Nic nedokážu. Mohu jen
čekat na další vývoj událostí. Zde ani jeden psychiatr
není schopen předvídat, jak to dopadne. Někdy je to
špinavý rozvod, jako měl spravedlivý muž Kolja Ljas-
kovský, jindy blázinec, jako u milence mé tchyně Arama
Safariana.
Když člověk oslaví šedesátku, obvykle dostává něja-
ký velmi hezký dárek. A když já jsem dosáhl šedesátin,
Kissa mi též připravila dar - podala žádost o rozvod,
obvinila mne oficiálně u soudu.
Za prvé, že jsem ji chtěl zabít.
Zadruhé, vyžaduje soudní rozhodnutí o ochraně před
dalšími útoky na její život.
A za třetí, ona mě tak nenávidí, že žádá soud vrátit jí
rodné jméno - Alla Majkovskaja.
Především, kvůli adopci Andrušky zvolila si za advo-
káta starého žida Roberta Silversteina, pro kterého ona
- 555 -
kdysi pracovala. Tenkrát říkala, že je to pederast, který se
oženil s lesbičkou a měl dvě adoptované děti. Teď však
poprosila Silversteina, aby jí doporučil jiného advokáta
pro svůj rozvod se mnou, v naději, že jeden pederast jí
pošle k jinému pederastovi. Tímto druhým advokátem
byl opět žid Philip Levin.
Pak mazaná Kissa napsala oficiální čestné prohlášení,
že jsem, podle mnohých, skutečně nejhorší antisemita,
dala jej ověřit razítkem u notáře a začala to strkat pod nos
židům, jako Silverstein a Levin, aby je orientovala nepří-
znivě proti mně. Účelem nebyl pouhý rozvod. Kissa
chtěla mě dát odsoudit tak, abych neměl právo Andrušku
ani vidět.
V centru tohoto spiknutí byla moje kmotra Lila
Kudaševa. Když měla Kissa problém v těhotenství s
hnisavým zánětem dělohy a 6 týdnů proležela u Lily
Kudaševé, během této doby Lila nejenom svedla Kissu k
lesbismu, ale připravila hotovou konspiraci:
„Vezmi si adoptované dítě, pak budeme žít pohro-
madě a společně budeme to dítě vychovávat“. Je to doce-
la běžný trik mezi lesbičkami.
To vysvětluje neobvyklou aktivitu Lily při osvojení
dítěte, když ona dělala doslova boj na pláži do té míry, že
svině Nataša Nötsch nazvala moji matku prostitutkou.
Taková chorobná arogance je charakteristická pro lesbič-
ky mužského typu. A proto později Kissa si vybrala Lilu
- 556 -
za kmotru u křtu Andrušky. A proto Lila přemluvila
Kissu, aby šla žít do Sea Cliff. V takových lesbičských
intrikách je těžko se vyznat a obyčejně je pochopíte až
mnohem později.
Tenkrát Kissa, vedle hodin v Kolumbii, si ještě při-
vydělávala jako tlumočnice u Revlona, největší kosme-
tické americké firmy, která se pokoušela začít podnikat v
SSSR. Kissa, aby zakryla svoji lesbičskou aféru s kmot-
rou Lilou, začala předstírat, že má milostnou aféru se
svým náčelníkem v Revlonu. S těmi čertovskými lesbič-
kami je tak zmatečná situace, že čert sám si to poplete.
To je důvod, proč za starých dobrých časů, ve středo-
věku, je nazývali vědmami a pálili na hranici.
Ovšem když já řeknu: „správně dělali“, začne pro-
testovat polovina žen kolem mne. A přesně to se stalo,
když moji přátelé začali číst moji knihu „Kníže tohoto
světa“. A nejhorlivěji se vstekala kmotra Lila.
Šílená Kissa podvedla nejen mě, ale i tři staré, zku-
šené židy: svého advokáta na adopci Roberta Silver-
steina, advokáta na rozvod Philipa Levina a soudce
Aarona Goldsteina. A já jsem tam jen seděl a téměř ani
nemohl si odplivnout nad špinavostí rozvodu, kde tito tři
židé mne zbavili práva na návštěvu mého adoptivního
syna, malého Arabáčka, do kterého jsem se velmi zami-
loval.

- 557 -
 Ale v mých uších slyším třesk kulometů na Babi Yar.
Samozřejmě, byl bych mohl říct soudci Aaronu Goldstei-
novi: „Vaše ctihodnosti, postavil jste na stranu Ally. Ale
dva její strýčci, Vadim Majkovsky, policejní šéf města
Kyjeva za doby Babi Yaru, a Boleslaw Maykovskis,
kapitán SS v Přibaltice, zastřelili 200.000 židů. Takových
židů, jako jste vy, soudcové Goldsteini a vaši kolegové
Silversteini a Levini. Tím, že pomáháte Alle, vy, Vaše
Ctihodnosti, jaksi se účastníte této trestné činnosti. Oba
tito strýčci Ally byli položidé a poloblázni. Co můžete
říct k vaší obhajobě, vaše čest?“
Ale něco takového říct nelze. Protože pak tito židé
zešílí a odeberou Andrušku nejen mně, ale i Alle - a
pošlou jej do dětského domova. A z dětského domova jej
okamžitě zaberou jiní židé. Vždyť dnes jasně zdravé
adoptivní dítě v Americe stojí 25 tisíc dolarů. Zaberou
ubohého arabáčka Andrušku a udělají z něho žida. Ne,
radši budu mlčet. To je jediná dobrá věc, kterou mohu
udělat pro Andrušku. V Babim Jaru třeští kulomety.
Dále popisuji vše jako historii nemoce - duševní
nemoce. Po rozvodu, moje bývalá svatá žena, nyní znovu
Alla Majkovskaja, se ocitla tváří v tvář s problémem: na
Andrušku byla zaregistrována pouze předběžná adopce,
ale aby získala konečnou adopci - ona potřebovala mít
manžela. Musela tedy hledat nového muže.

- 558 -
 Tak Alla učinila nabídku svému starému známému
Richardovi Janinu, bývalému muži básnířky Lilky Jela-
giny, která se proslavila tím, že spala s celou partou
hippies, kde hlavní roli hrál jakýsi tuberkulózní černoch,
ale její manžel, Richard Janin, jak se povídalo, spal s
tchyní, také básnířkou Olgou Anstey, bývalou manželkou
básníka-minetčíka Ivánka Jelagina. Richard Janin také se
pokládal za básníka, ale jeho poezii nikdo neviděl.
Otec Richarda Janina byl polský žid a revolucionář,
po ruské revoluci 1917 sloužil v orgánech rudého teroru:
Čeka - GPU -OGPU.
OGPU lidé překládali takto: „Ó Gospodine, Pomoz
mi Uprchnout“. OGPU odpovídalo takto: „Opovaž se -
Gdekoli chytnem - Popravíme - Utrhnem hlavu“. To bylo
v 20. letech. A během Velké čistky 1935-1938 Janinova
otce současně s jeho ženou zastřelili a jejich syna, malin-
kého Richarda, poslali do speciálního dětského domova,
odkud jej vzal ruský otec do adopce, aniž by věděl, že
Richard je žid, a vychoval jej jako přesvědčeného anti-
semitu. Až mnohem později, když Richard vyrůstal, od
kamarádů svého otce antisemita Richard se dozvěděl, že
on sám je žid. To vyprávěla jeho bývalá manželka Lilka,
od které Richard nakonec utekl.
Nyní, v roce 1979, Richardovi bylo asi 50 let, a byl
považován za neschopného člověka. Navenek to byl, jak
se říká, člověk typu „štěnice“, střední postava, s velkým
- 559 -
břichem, s krátkýma rukama a nohama, jak bývá u lidí,
kde po celé generace nikdo nebyl zapojen do fyzické
práce. Ničemu v jeho životě se nedařilo, dokonce i jeho
pokládali za mentálně retardovaného. Nakonec přistál na
samém dně, v novinách „Nové ruské slovo“, jako úřed-
ník v oddělení předplatného. A tam dokonce o něm říkali,
že byl starý pederast. Projevila se špatná dědičnost jeho
otce - čekisty.
Šílená Alla Majkovskaja bez obtíží si našla nového
muže. Ale okamžitě začaly potíže. Za prvé, okamžitě ho
vyhodili z práce v „Novém ruském slovu“. Za druhé,
nemá žádné řemeslo, anglický jazyk nezná, a proto sedí
jako nezaměstnaný. Po dlouhém hledání, konečně,
Richard byl přijat za sanitáře ve starobinci, kde měl
pečovat o duševně nemocné, paralyzované starce. Tato
práce je taková, že ji i negři odmítají. Ale i od této práce
za týden Richarda vyhnali.
S novým mužem se Alla znovu vdávala v kostele.
Normálně by to nešlo, ale tentokrát to bylo v kostele tzv.
americké jurisdikce, kterou nazývali zezednářštělou
církví nebo také „Spása u čertů“, kde se žení kdokoliv:
lesbičky i pederasté, čerti i čertice. Hlavní roli na této
svatbě hrála baronka-bordeldáma Lila Kudaševá. Pomá-
hala jí Lilina sestřenice Táňa-prostitutka, nyní prezi-
dentka „Agentury modelů“, totiž bordelu, jehož Lila byla
vice-prezidentkou.
- 560 -
 Masochisti hledají štěstí v neštěstí. A našla maso-
chistka Alla co potřebovala. Po svatbě, ona chodí a stě-
žuje si:
- Oh, já jsem tak nešťastná. Můj první manžel byl
antisemita. A druhý muž, třebaže žid, je také antisemita.
Já doopravdy už nevím, co mám dělat.
Alla se pokusila zapojit Richarda do obchodu, ale nic
z toho nevyšlo. Kromě toho, u nového manžela se našla
spousta starých nemocí. Přihlouplý Richard sedí doma a
má roli druhého dítěte. Sedí jako závislák, sedí rok, pak
dva roky a ještě několik dalších let. A vedle se točí kmo-
tra Lila, která hraje roli Allina lesbického manžela.
Nakonec, Alla to nevydržela a začala vyhánět nic nedě-
lajícího manžela z domu. Ale Richard také to nevydržel a
řekl:
- Moje první žena, Lilka byl polodegenerátka. Ale ty
jsi, Allo, degenerátka úplná! - Pak jí plivl do obličeje a
odešel z domu.
Opustil Sea Cliff, totiž Sodomkino, a usadil se neda-
leko Glen Cove, to jest v Gomorkinu. A brzy ubohý
Richard Janin v noci zemřel, ve spánku. Sice šly pověsti,
že spáchal sebevraždu, že si vzal velkou dávku prášků na
spaní, usnul a nikdy se neprobudil. Jeho otec byl čekista,
tedy vrah, a jeho syn byl sebevrah. V tom je určitý prin-
cip, který se nazývá Bohem a ďáblem.

- 561 -
 Ať tak či onak, neutěšená vdova Alla Janinová svému
druhému muži ani nešla na pohřeb. A ani nedala inzerát
do „Nového ruského slova“, jako se patří v důstojných
domovech. O smrti nešťastného básníka Richarda Janina
hlásila pouze redakce „Nového ruského slova“.56
Pak začaly u Ally komplikace v zaměstnání. Po
mnoho let vyučovala ruštinu na Kolumbijské univerzitě,
a studenti byli s ní velmi spokojeni. A teď najednou si
studenti začali stěžovat, že Alla přichází pozdě, nebo
dokonce vynechává své hodiny. Její šéf, profesor Harkins
se ptá:
- Allo, proč chodíte pozdě? Co je s vámi?
- Bydlím daleko, - odpovídá Alla. - Mám dvě hodiny
jízdy do práce.
- Tak vám dáme byt v blízkosti Kolumbie - řekl pro-
fesor Harkins, kterého se Alla kdysi velmi bála, jelikož
byl neskrytý homosexuál. Alla si myslela, že nenávidí
všechny ženy. Ale teď profesor Harkins se projevil jako
velmi slušný člověk.
Alle skutečně dali byt hned vedle Kolumbie, do práce
měla pět minut pěšky. Tam žila asi rok. Ale duševní
nemoc ji neopouštěla, i zde chodila pozdě a vynechávala
přednášky. Nakonec ji z Kolumbie prostě vyhodili.
Marně dělala doktorát z ruského jazyka a literatury,
špatná dědičnost byla silnější. To je důvod, proč v Bibli
56
NRS - 01.12.1986
- 562 -
tuto věc nazývají Kníže tohoto světa (Jan 14:30 a 16:11)
a bůh tohoto věku (2 Kor 4:04). Já ve svém stáří, poté, co
jsem všechno tohle viděl, se stávám něčím jako evange-
lista.
Třebaže Alla Janinová předstírala, že měla nějaké
techtle-mechle s jejím šéfem v „Revlonu“, z „Revlonu“ ji
také vyhodili. Američané se smrtelně bojí duševních
nemocí. A když Alla se začala chovat divně, iracionálně,
okamžitě ji vykopli na ulici. Potom Alla se smutně tou-
lala s Andruškou kolem luxusního hotelu „Plaza“, kde
její šéf, mister Armstrong, ji zdvořile hostíval chlebíčky.
To vše bylo už minulostí.
Nyní Alla Janinová neměla už peníze na placení
domu v Sodomkino, kam ji vylákala kmotra Lila se svou
lesbickou láskou. Alla tedy dům prodala a koupila si
malý a levný domek-rozvalinu, který se snažila pronají-
mat staříkům se zdravotním postižením, kteří jí stejně
neplatili. Jako výsledek, ke stáří Alla byla bez práce, bez
peněz a bez domu. Takhle masochisti hledají štěstí v
neštěstí.
Ale svět bez dobrých lidí neexistuje. Alle přišla na
pomoc naše stará známá, Valja Ivanová-Mušinská-Kova-
lenko, která si vymyslela, že je vnučkou carského admi-
rála. Ve skutečnosti, byla to padesátiletá lesbička, také
sterilní, která na sklonku svých let se provdala za maji-
tele restaurace. Valja v této restauraci hrála roli hostitelky
- 563 -
a zpěvačky. Lesbička Valja okamžitě vycítila v Alle spří-
zněnou duši a nabídla jí dělat servírku.
Kdysi, když byla Alla ještě studentkou, už tehdy
dělala servírku. Nyní, na stará kolena, masochistka Alla z
doktorky filosofie (americký PhD) přešla zpět na ser-
vírku. Takovéhle zázraky dělá masochismus, který nevi-
díte. A proto tuto věcičku nazývají také Knížetem tmy.
Navenek jde jen o dvě staré lesbičky, které se daly dohro-
mady.
V této restauraci servírka Alla Janinová si našla třetí-
ho manžela. Byl to Armén jmenem Christopher, nebo
zkráceně Chačík Arsenian, původním povoláním pekař,
tedy pekař pizzy. Kdysi měl se svým bratrem pekárnu
pizzy, ale pak s tím pohořeli, a od té doby Chačík se
zabýval nějakými arménskými čachry-machry. Říkali mi,
že žije jen na „velfer“, to jest z podpory pro nemajetné,
ale chodil si po restauracích.
Kdysi v mládí, Alla se velmi styděla, že její matka
žije na hromádce s arménem Aramem. A teď, ve svém
stáří, jako na výsměch, osud ji dal dohromady také s
arménem Chačikem.
Legrační je, že i potřetí, veliká hříšnice Alla chtěla se
vdávat v kostele, tentokrát v arménské katedrále na
Druhé avenue. Další jsem se dozvídal až později, z druhé
nebo třetí ruky. Alla nejprve ohlásila na policii, že přijdu
na svatbu s úmyslem ji zabít. V důsledku toho na svatbě
- 564 -
bylo více policie než hostí. A dokonce mi volali z policie,
aby zjistili, zda jsem doma nebo ne. Serjoža Genebart mi
později řekl, že Alla jej ujišťovala, že přijdu na svatbu s
bombou.
Potom Alla telefonicky sama sobě poslala telegram
údajně ode mne, že přijdu na recepci po svatbě, abych ji
zabil - a s mým podpisem! Telegram ukázala na policii a
znovu na recepci bylo více policistů, než hostů. Říká se,
že blázni mohou být velmi vychytralí. Ohledně Ally,
můžeme říci, že je to pravda. Ale proč to všechno? Jed-
noduše - u Ally se objevila mánie pronásledování, mlu-
vilo její špatné svědomí. Duševní nemoc Alla se nezasta-
vila, ale horšila se.
Serjožka Genebart, který byl na té slavné svatbě, mi
pak řekl: „Ten Armén je malý, olezlý, vetchý, přitom
strašně arogantní a drzý. A na recepci po svatbě byli
téměř samí židé“.
„Proto já myslím, že ten Chačík není Armén, ale
arménský žid. Já mám na tyto lidi vytříbený zrak.“
Potom Alla Arsenianová úplně zmizela z obzoru, a
nikdo neví, kam zmizela. Allina sestra Milka říká, že
Alla letěla do Německa a tam je tlumočnicí u americké
armády pro NATO. Ale zde vzniká celá serie otázek.
Proč Alla utekla od svého třetího manžela - Arména?
Proč Alla opustila svého adoptovaného syna Andrušku?

- 565 -
A k čemu by byla americké armádě šílená stará žena s
diplomem doktora filozofie?
Potom moji známí povídají, že Alla prostě jen sedí v
blázinci. A její sestra Milka se stydí, že její mladší sestra
Galka sedí ve vězení za obchod s drogami, a její starší
sestra Alla je nyní v blázinci. Proto Milka lže, že Alla
odletěla do Evropy.
Vždyť i otec Mitrofan z kostela „Spása od hříchů“ v
Sodomkinu má také sestru, která sedí v blázinci. Otci
Mitrofanu je to nepříjemné, a proto on také říká, že jeho
sestra odjela do Polska, do Evropy. Známe ty jejich
Evropy.
Tak skončila svá putování moje bývalá svatá žena.
17.listopadu 2002. New York.

- 566 -
 Kapitola 33: Dva lékaři
Pokračujeme v hledání moudrosti podle receptu svatého
Jana Bohoslovce (Zjevení 13:18). Výsledkem se stává
jakási encyklopedie různých lidských typů. Lidé mi
říkají: „Grigorij Petrovič, Mendeleev vytvořil tabulku
chemických prvků, vy máte tabulku psychických prvků.“
Každý může najít něco, co ho zajímá, co mu může pomo-
ci v životě, co se nazývá životní moudrost.
Oleg a Táňa Erdeli byli mezi našimi dobrými přáteli.
Měli velmi panovačnou matkou, které známí oslovovali
„Madam ministr“. Jejich otec se ztratil někde ve válce.
Oleg byl doktor psychiatrie a Táňa doktorka pediatrie.
Jednou Táňa byla na návštěvě nás a spíše drze se mě
zeptala: „Gríšo, proč nemáte s Allou žádné děti?“
Mně se tato nediskrétní otázka nelíbila, ale upřímně jí
odpovídám: „Alla má dvě sestry lesbičky. To znamená,
že naše děti mohou být taky takové. A to já nechci. Proto
je nemáme. Rozumíš?“
„No, a co má být? - říká Táňa. - Já jsem to s muži
zkoušela - a nelíbilo se mi to. Pak jsem to zkusila s žena-
mi - a nelíbilo se mi to“.
Musím říci, že Táňa je dost ošklivá, a kavalíry nemě-
la. Nicméně, ve věku 30 let polapila docela slušného
člověka: Amerikán, středoškolský učitel, má hezký dům
po rodičích. A legrační jméno - Demon. Samozřejmě,
- 567 -
jestliže se oženil s takovou šeredou, měl jistě také nějaké
menší defekty. Přesto Táňa šťastně porodila dvě děti.
Od té doby uteklo 25 let - a naše dobrá přítelkyně
Táňa mi ani jednou nezatelefonovala, tedy sama se
zapsala do seznamu nenormálních lidí.
Koneckonců, sama mi jednou řekla, že „zkoušela
ženy“. To znamená, že v ní je potlačená homosexualita.
To znamená, že její děti pravděpodobně nebudou úplně
normální. Možná, že kvůli tomu, že to věděla, Táňa si
vybrala jako specialitu pediatrii. Ale doktor Oleg říká, že
Táňa vydělává třikrát více než její muž.
Psychiatr dr. Oleg Erdely byl hodný člověk, vyso-
kého růstu, jen poněkud trapný, výstřední. Ženské žádné
neměl - a to bylo okamžitě zřejmé. Proto Oleg mi vyprá-
věl, že když má noční službu v blázinci, pak za ním chodí
všelijaké bláznivé slečny. Líbilo se mi, že Oleg upřímně
přiznává, že psychiatři sami jsou většinou mentálně
nenormální.
Ženil se Oleg pozdě - ve věku 50 let. Sám s úsměvem
povídal, že jeho manželka Olga v prvním manželství
měla za muže psychiatra, a potom se rozvedla s jedním
psychiatrem a vzala si druhého psychiatra, je tedy psy-
chopatka, která se vdává jen za psychiatry. Přátelé říkají,
že Olga komanduje Olega. Děti nemají. No, to je docela
normální.

- 568 -
 Při pohledu na Olega a Táňu, můžete si všimnout
následujících principů. Za prvé, když v rodině je šílená
sestra, tehdy bratr obvykle je také nenormální. Za druhé,
muži obvykle snáší bezdětnost mnohem lehčeji, než
ženy, což je vidět u mnoha mých přátel. Není vyloučeno,
že právě proto ve středověku pálili čarodějnice spolu i s
jejich dětmi.
Mladší sestra mé bývalé ženy, Galka, ačkoliv je per-
fektní degenerátkou, naplodila tři děti. A podívejte se na
baronku-bordeldámu Lilu a její nešťastné děti. Nebo se
podívejte na svini Natašu Nötsch a její handicapované
děti. Stejný příběh.
Proto, teologové a filozofové mluví o ženách nesou-
hlasně. Otec Tertullian říká: „Žena - to je brána pekel - a
dodává: - „Ženo, ty jsi zahubila lidský rod“.
Svatý Jeremiáš říká: „Žena - to jsou ďáblova vrata,
cesta zla, žihadlo štíra.“
Svatý Cyprian říká: „Žena, to je nástroj, který ďábel
používá k pochycení našich duší“.
Nebo takové lidové: „Baba a běs - mají jeden věs
(stejnou váhu).“ A hlas lidu - je hlas Boží.
Teď beru do ruky knihu známého amerického psy-
chologa R. Masters „Erotika a Zlo“, New York 1962, str.
XIX, „Předmluva.“ Tady citoval středověkého průvodce
honu na čarodějnice „Kladivo na čarodějnice“.57 Za
57
Kramer a Sprenger, první publikace r. 1486
- 569 -
prvé, žen-čarodějnic bylo spáleno na hranicích mnohem
více než mužů-čarodějníků.
Ale hle, proč tomu tak bylo - cituji doslovně. Jeden z
otců církve, sv. Jan Zlatoústý říká: „Poněvadž jest taková
pře s manželkou, není dobré ženiti se.“ (Matouš 19: 10).
Žena... co je to jiného, než nepřítel přátelství, nevyhnu-
telný trest, nutné zlo, přírodní pokušení, žádost kalamity,
domácí nebezpečí, útěcha v neštěstí, zlo přírody, malo-
vané v krásných barvách!...“
Pokračování: Cicero ve 2. svazku své „Rétoriky“
říká: „Mnohé vášně vedou muže k jednomu hříchu, ale
jedna vášeň ženy vede ji ke všem hříchům, stejně jako
kořen všech neřestí žen - je je chamtivost“.
Seneca ve svých „Tragédiích“ říká: „Žena buď milu-
je, nebo nenávidí, třetí možnost není. I slzy ženy klamou,
protože mohou být ze skutečného zármutku, stejně jako
mohou být pastí. Když žena přemýšlí sama, vymýšlí zlo“.
Pak moderní americký psycholog R. Masters píše:
„Pythagoras, slavný filozof a matematik, několik století
před narozením Krista napsal: existuje dobrá zásada,
která vytvořila řád, světlo a muže, a špatná zásada, která
vytvořila chaos, temnotu a ženu.“ Potom dr. Masters
dodává, že v době honu na čarodějnice na 100 žen čaro-
dějnic připadl pouze jeden muž-čaroděj.
Nebo vezměte příběh o Adamovi a Evě. Opět Evina
chyba! Dobře, to už bylo dávno. Ale vezměte si moderní
- 570 -
francouzské přísloví: „Cherchez la femme“. To lze přelo-
žit: „za každým špinavým trikem - hledejte ženu.“ Kam-
koli se podíváte - stejný příběh!
Samozřejmě, ne všechny, díky Bohu, ne všechny. Ale
takových je mnoho. Zalistujte si mým rodinným albem,
vzpomeňte si na moji ideální nevěstu Natašu „von“
Meyer-Clarkson. Skutečná vědma - lesbička a sadistka,
která porodila čtyři syny a udělala dobrou kariéru v
„Hlasu Ameriky“. Dříve vědmy létaly na koštěti, nyní
letají po vlnách éteru.
A tady je čarodějnice hodně větší: plamenná revolu-
cionářka Rosalia Samoilovna Zemlyachka-Salkind
(1876-1947). Po revoluci rozstřílela 100 000 bílých
vojáků a důstojníků, kteří uvízli na Krymu. V letech 1939
až 1943, místopředsedkyně SNK SSSR a členka Ústřed-
ního Výboru VKS(b). Také chlap v sukni. Ve středověku
byly tyto čarodějnice upáleny na hranici. Je to vůbec
žena? Je to masový vrah, krvavý od hlavy až k patě,
monstrum. Potom byla velký činitel v Kremlu, hned
vedle Stalina! Jestli ďábla nazýváme Knížetem tohoto
světa, pak ona je jeho kněžnou.
Smutná je tato oblast - je to slzavé údolí. Ale za tím
se skrývá moudrost, kterou slibuje svatý Jan Evangelista.
Nyní se to nazývá vyšší sociologie, kterou mají rádi
pouze lidi s dobrým svědomím, a velmi ji nenávidí lidé
se špatným svědomím.
- 571 -
 Zde je třeba poznamenat, že všechny tyto kritiky o
ženách od filozofů a teologů, se nevztahují na všechny
ženy, ale pouze na 47% ze statistiky dr. Vittelse. Ale to je
téměř každá druhá žena. Proto tím více musíme milovat,
cenit a respektovat normální zdravé ženy, které jsou
schopny milovat a být milovány. Proto já bych chtěl
postavit památník - alespoň v písemné formě - ženám
mých snů, které mi kdysi daly svou lásku.
Proto je v bibli napsáno: „Bůh láska jest, a kdož v
lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm.“ (1. Jana 4:
16).
23. listopadu 2002.

- 572 -
 Kapitola 34: Anděl smrti
Mezi našimi známými běží smutná zpráva, že tragicky
zahynula 16-tiletá dcera Máši Andrejevé. Máša je velmi
hezká, a její dcera Světlana je též mimořádně krásná, jak
se říká, krev a mléko. Taková by se měla radovat ze
života. Ale ona místo toho záhadně zemřela a nikdo to
nechápe.
Bylo to v skautském táboře ORYR v létě 1970. Není
známo, čím to začalo. Ale hlava tábora začal vyslýchat
Světlanu a Světlaně se to nelíbilo. Jako výsledek, Svět-
lana inscenovala pokus o sebevraždu a polykala tabletky
aspirinu, docela hodně. Když se jí udělalo špatně, poslali
pro ambulanci „první pomoci“. Ale než tato ambulance
přijela, nešťastná Světlana zemřela od velké dávky aspi-
rinu. Smrt hloupá a záhadná. Samozřejmě, že všichni
litovali šestnáctiletou krasavici. Mně jí také bylo líto.
Rozeberme si to, jak v policejním vyšetřování.
Muž Máši Andrejevé - Nikita - byl také velmi zají-
mavý člověk. Měli syna, 10 let. Světlana byla z předcho-
zího Mášina manželství. Zdálo by se, že vše zde je více-
méně OK.
Otec Nikity Andrejeva - Lev Andrejev - je můj starý
známý. On je alkoholik a flamendr, který pracoval jako
sazeč v časopisu „Rusko“, když tam tři sazeči připravo-
vali do tisku moji knihu „Kníže tohoto světa“. Dva saze-
- 573 -
či pracovali normálně, ale třetímu, alkoholiku Lvu, můj
„Kníže“ byl zjevně proti srsti, protože stále si na mne
stěžoval vydavatelovi.
S svou ženou se alkoholik Lev rozvedl. Jeho ex-man-
želka, 60-tiletá dáma, mě požádala, abych jí říkal Lenoč-
ka. Zatímco Lev byl proti mému „Knížeti“, Lenočka,
naopak, mne až unavovala svojí zpovědí. Takže jsem se
od ní dozvěděl, že jejich syn Nikita není synem alkoho-
lika Lva, ale jiného muže, a navíc, že ona má ještě adop-
tovanou dceru.
To je důvod, proč se alkoholikovi Lvu nelíbí můj
„Kníže“, v kterém jsem popsal podobné triky a vysvětlil
jejich příčiny.
Jednou jsem seděl v tiskárně časopisu „Rossija“. Lev
sedí v koutě za linotypem. Najednou ve dveřích se objeví
okouzlující mladá baronka Káťa Rosenbergová, oprav-
dová baronka. Na ramenou má kožišinový krátký kabát, a
uprostřed oslňující dekolté. Ve svých rukou vede jízdní
kolo, na kterém přijela přes Manhattan. Káťa - je baronka
a hippies, ale hippies vyššího sortu. Už jsem slyšel, že
měla „zajíčky v hlavě.“ Tak či onak, je to naprosto roz-
košné stvoření. A ona přijela, aby si odnesla mého „Kní-
žete“, kterého objednala její matka.
- Dejte to sem, já vám to podepíšu, - řekl jsem.
- Proč? - diví se Káťa.
- Protože jsem autorem.
- 574 -
 - Tomu nevěřím. Děláte vtip. Já se toho autora bojím,
on píše hrozné věci.
V ten moment Lev vyskočil ze svého vzdáleného
kouta a začal se lepit k rozkošné baronesse. Ale jak?
Třásl se po celém těle, jazyk se vyvalil a z úst mu tekou
sliny. Protivný obrázek. Jeho bývalá manželka Lenočka
se mi už přiznala, že Lev je totální impotent a minetčík.
Nyní tento 65 roků starý blázen se chce dvořit dvacetileté
Kátě. Zde máte 69 způsobů, jak být nešťastný.
Ale Lvova syn Nikita Andrejev je velmi pěkný mladý
muž. Jednou několik známých hrálo tenis u Kolji Kuhna.
Máša Andrejeva smutně seděla samotná stranou.
- A kde je Nikita? - šel jsem se zeptat.
- Chodí zase s klukama někde - řekla Máša. - Copak
ty nevíš...?
Dozvídám se, že její manžel Nikita občas se pustí do
análního styku a chodí s chlapečky. Tak se vyznejte v
této šlamastyce: impotence a alkoholismus otce, minet,
nebo 69, matka dělá Nikitu ne s otcem. A Lena je adop-
tovaná dcera. Ale nic to nepomáhá. Přesto Nikita stále
přechází na pederastii!
Po nějakém čase, Vitaly Komarov mi povídal a mno-
hoznačně se při tom uculoval, co se skutečně stalo s
dcerou Máši Andrejevé. Dozvídám se, že Světlana žila v
skautském táboře ve stanu s druhou dívkou. A tak se
stalo, že jednoho dne Světlana vlezla pod pokrývku k
- 575 -
druhé dívce. A nejen se ohřát, jak řekla ze začátku, ale k
lesbickémi láskání. Jako výsledek, druhá dívka byla
vystrašená a stěžovala si vedoucímu tábora, který hrubě
vynadal Světlaně. Ta nijak nechtěla spáchat sebevraždu,
ale myslela, že tím vystraší vedoucí - a přejedla se aspi-
rinu.
Když Světlanu přivezli do nemocnice, doktoři pak
řekli, že smrt zavinil ne aspirin, ale něco jiného. Zjistilo
se, že Světlana měla nějakou krevní chorobu, která v
reakci na velkou dávkou aspirinu způsobila její smrt. V
podstatě to nebyla sebevražda, ale záhadná smrt.
- Já vím, co to je - říká Komarov, horlivý monarchista
a přivrženec církve. Když byla Světlana lesbička, tak
měla shnilou krev. Ale vina je její matky - Máši Andre-
jevé. Já Mášu dobře znám, ona je vášnivá minetčice - a
neskrývá se s tím, ke všem mužským leze.
Teologové nazývají ďábla mnoha jmény, a jedno z
nich je - anděl smrti. Zde tento tmavý anděl unesl šest-
náctiletou krásku Světlanu.
Alkoholik Lev Andrejev nakonec se přepil alkoholu a
zemřel někde v příkopu. Máša Andrejeva tiše a bez
skandálu se rozvedla s Nikitou a velmi brzy si ji vzal třetí
muž - Rus, lékař a kapitán americké armády, který znal
Mášu z dětství. Samozřejmě, že to byl další minetčík,
který znal všechny Mášiny triky. Hezký Nikita, po něko-
lika letech courání s chlapečky, si klidně vzal nějakou
- 576 -
Američanku. Jeho matka, 70-tiletá Lenočka, pak několik
let mne otravovala telefonicky odněkud z Kalifornie a
ujišťovala mne, že ona byla hrozně zamilovaná do Maxi-
ma Rudněva, rudého kardinála a hlavní postavu mého
„Knížete“, kterého tiskl alkoholik Lev. Jak Francouzi
říkají: „C'est la vie!“ Takový je život.
29. listopadu 2002.

- 577 -
 Kapitola 35: Můj nejlepší přítel
Jednou jsem četl noviny „Nové ruské slovo“ a vidím tam
první stránce článek „V Izraeli zatčen špion - emigrant z
SSSR“. Jak bezvýznamný sovětský žid Š. Kalmanovič
emigroval do Izraele a stal se milionářem, a potom byl
odhalen byl špion? Natolik velkým špionem, že o něm
speciálně hovoří v rádiu ministr obrany Izhak Rabín.
A na konci článku stojí: „... ne bez jeho účasti ame-
rický občan Allen Van Norman, který byl zatčen ve
východním Berlíně, byl osvobozen a vyměněn za sovět-
ského špiona jménem Thompson, který byl odsouzen ve
Spojených státech“.58
Tato informace mě zaujala. Thompson? Uh, jak se
zdá, mého kamarádíčka konečně chytli. Proč u Allena
Van Normana uvedli křestní jméno, a u Thompsona
nikoliv?
Když Aljošu Millrooda napadali v sovětském tisku,
tam byl vždy pod synonymem Millrood-Thompson, kde
Thompson - je jeho pseudonym, pod kterým pracoval pro
CIA. Žádné jméno u Thompsona nebylo. Ano, zdá se, že
Aljoša se provalil.
Skutečnost je taková, že Aljoša Millrood-Thompson
po dobu 5 let byl můj bezprostřední náčelník, když jsem
pracoval v oblasti americké psychologické války. A
58
NRS - 12. ledna 1988
- 578 -
musím říct, že Alexej Michajlovič Millrood byl origi-
nální muž. Například, během druhé světové války, on,
byť žid, moudře se rozhodl sloužit v oddělení propa-
gandy SS a Gestapa, nazvané „Vineta“. Po válce, on
dělal totéž pro Američany. Muž, bezpochyby, vychytralý,
který ví, co dělá.
Vzpomínám na Mnichov v roce 1950, na dvě vily na
Galileo Platz č.1 a č.2, zabavené bývalým nacistům. V
čísle 2 byla americká vojenská rozvědka G-2, kde sloužil
Aljoša Millrood. A číslo jedna byl svého druhu „dům
zázraků“, kde Aljoša dělal své hokusy-pokusy v oblasti
antisovětské propagandy. Nejprve Aljoša založil satirický
časopis „Satyricon“, který byl určen pro distribuci u
sovětských okupačních sil v sovětské zóně Německa. V
zásadě, Aljoša prodával Američanům své myšlenky,
které se naučil od SS a od Gestapa, a dostával za ně
slušné financování. Tehdy jsem se seznámil s Aljošou,
který mi nabídl místo člena redakční rady časopisu
„Satyricon“. Celý tento časopis se držel na jediné osobě
- Nicholaji Menčukově, který kreslil pod jmény Olin,
Irkolin, atd. Byl to opravdu velmi talentovaný kreslíř a
totální alkoholik. V Sovětském svazu to byl nejlepší
karikaturista! Ale v Mnichově, on byl jen opilec. Oh,
mnoho domácí vodky jsem vypil s Nikolajem, kterého
jsem později zvěčnil ve svém románu, „Mé jméno je
Legie“ jako karikaturistu Cucaracha.
- 579 -
 „Satyricon“ šťastně vzkvétal dva roky. Ale pak se
Aljoša Millrood pohádal kvůli nějaké hlouposti se svým
kreslířem - a Nicholaj odešel flámovat. V důsledku toho,
„Satyricon“ byl uzavřen. Později ubohý Nikolaj Menču-
kov zemřel v ústavu pro choromyslné v Haar u Mni-
chova.
Mezitím, Aljoša prodal Američanům svoji další
myšlenku. Byl to časopis „Centrálního svazu pováleč-
ných přistěhovalců ze Sovětského svazu,“ kde já budu
redaktorem.
- Gríšo, jak budeme říkat tvému časopisu? - ptá se
Aljoša.
- „Vlast“, - odpovídám.
- Ne, bude to „Svoboda“, - uzavírá Aljoša.
Tak se zrodil časopis „Svoboda“, orgán Ústředního
svazu poválečných přistěhovalců ze SSSR (COPE), kde
hlavní role připadla mně. Byl jsem v COPE prezidentem,
a současně šéfredaktorem „Svobody“. Ale Aljošu Mill-
rooda jsem měl jako politického komisaře. Na jedné
straně vedla se psychologická válka mezi USA a Sovět-
ským svazem, na druhé straně byla to hra na lišku mezi
CIA a KGB, kde bylo mnoho všelijakých tajností, které
lze pochopit pouze když se člověk podívá po létech zpět.
Například, sovětský režim založil soudruh Lenin.
Američané zničili sovětský režim za pomoci komplexu
pederastie Lenina. Ale jen velmi málo lidí chápe, co to
- 580 -
vlastně je. V tomto bodě mlčí jak CIA, tak i KGB. Jsou
to věci velmi komplexní a velmi matoucí.
Připomenu vám životopis Aljoši. Kdysi jeho otec byl
redaktorem deníku „Dnes“ v lotyšské Rize. Otec byl
konvertovaný žid, který přešel k luteránství. Aljošova
matka, rozená Anna Stepanovna Ivančenko, byla kara-
jimka, to bylo něco jako židé-starověrci. Když v roce
1940 Sovětský svaz se zmocnil Lotyšska, byl Aljošův
otec poslán do vyhnanství na Sibiř, kde zemřel. Samo-
zřejmě, že Aljoša nemiloval sovětský režim a ochotně se
zabýval anti-sovětskou propagandou, nejprve s Němci, a
později s Američany.
Pracoval jsem s Aljošou pět let - a vše bylo v pořád-
ku. Aljoša rád říkal, že je můj nejlepší přítel. Ale skon-
čilo to špatně. Jako obvykle, vážné komplikace začaly
kvůli nesmyslu. Aljoša měl za asistenta Slávika Pečat-
kina, a jednou Slávik si mne zpletl s Aljošou.
Jednou jsem popíjel se Slávikem, potom Slávik usnul
na gauči a já jsem se rozhodl, že je čas jít domů. Abych
zastrčil košili, rozevřel jsem zip u kalhot. Slávik se najed-
nou probudil a padl na kolena přede mnou, s očima
zavřenýma, otevřenými ústy a rukama složenýma tak, jak
by něco držel. Musím se přiznat, že zpočátku jsem nechá-
pal, co dělá. Tehdy jsem nevěděl, že homosexuálové ve
většině případů ejakulují ne dozadu, ale do úst.

- 581 -
 Nicméně, Slávik byl neškodný tvor, a abych mu
nedělal ostudu, o tomto podivném incidentu jsem nikomu
neřekl. Ale, zdá se, že Slávik, zkušený rozvědčík z CIA,
se přiznal Aljošovi, že usnul a že tedy teď vím, že Aljoša
a Slávik jsou dva buzeranti, což tehdy CIA kategoricky
zakazovalo. Aljoša se tedy obrátil na KGB, aby mu
pomohlo, a KGB udělalo několik pokusů dostat mě z
Mnichova na východ. Logicky dostáváme, že můj nej-
lepší přítel byl dvojným agentem: CIA ho krmilo a KGB
ho dojilo.
Já jsem nevěděl, že můj komisař Aljoša byl homose-
xuál, zato KGB to dobře vědělo a vydíralo Aljošu.
Pravda, byl Aljoša byl dobře zamaskovaný, měl sympa-
tickou ženu Lotyšku Hellu, ale to bylo fiktivní manžel-
ství, a děti oni neměli. Nebylo to nic zvláštního, stejné
fiktivní manželství z rozumu bylo u největšího, převeve-
likého soudruha Lenina. A proto Harvardský Projekt,
nejlepší americký think tank, postavil všechnu práci
„Hlasu Ameriky“ na komplexu pederastie Lenina. A
tímto způsobem Amerika rozklovala Sovětský svaz.
Aljoša mi řekl, že jeho manželka Hella během války
pomáhala partyzánům, byla přitom zraněna při a proto
nemůže mít děti. Přesněji, že by těhotenství mohlo ohro-
žit její život, a on, coby milující manžel, toho nechce.
Dobrá lež je nejčastěji krásnějši, než pravda.

- 582 -
 Myslím, když se dívám zpět, že Aljoša padnul pod
tzv. norimberské zákony o čistotě rasy. Podle těchto
barbarských zákonů židé byli ničeni, ale položidy pouze
sterilizovali, takže nemohli mít děti. Aljoša se vydával za
položida a byl sterilizován. Tento program řídil hitlero-
vec Reinhardt Heydrich, který sám byl ze tří čtvrtin žid,
neboť jeho otec byl žid jménem Süss, a jeho matka byla
položidovkou. V psychopatologii se tomu říká komplex
ničení a sebezničení.
Pod rámec tohoto programu sterilizace se dostal také
Nicholaj Menčukov, velmi talentovaný kreslíř, který byl
napůl žid. Možná, že je to důvod, proč se stal alkoholi-
kem. A jeho žena Mánička dělala děti se sousedem.
Já myslím, že pod rámec tohoto programu sterilizace
se dostal i můj dobrý známý Vitaly Komarov, také skrytý
položid, který kdysi skřípal zuby a pronášel takový pří-
pitek: „Všichni židé by měli být zabiti!“ Později ubohý
Vitaly, horlivý monarchista a duchovní, i jeho manželka
Mila, rozená Waldmanová, adoptovali dvě děti, které obě
se ukázaly abnormálními.
Ach Bože můj, co se to děje na tom světě?!
Takže, můj komisař Aljoša byl nejen homosexuál, ale
i psychopat - jedno je spojeno s druhým. Když se zapletl
do lží, Aljoša se rozhodl se mě zbavit prostřednictvím
KGB. Potom KGB dělalo několik neúspěšných pokusů o
mé odstranění z Mnichova. Ale co se nedařilo KGB,
- 583 -
dokázala moje ideální nevěsta Nataša „von“ Meyer:
vylákala mne z Mnichova do Ameriky. Homosexuál
Aljoša dobře věděl, že Nataša je lesbička, ale neřekl nic.
Hrála zde roli láska, podvod a zrada.
To bylo dávno - v roce 1955. A nyní, v roce 1988, 33
let poté, jsem četl v „Novém ruském slovu“, jak zakončil
svou kariéru můj komisař a bývalý můj nejlepší přítel
Aljoša Millrood-Thompson. Nakonec byl zatčen ve
Spojených státech jako sovětský špion. Ale informace
jsou velmi stručné, Aljoša vždy se skrývá. Rovněž i CIA
o něm mlčí.
Je příznačné, s Aljošou to dopadlo jako s dědečkem z
Krylovovy bajky: „štiku vhodili do řeky“. To znamená,
že ho vyměnili za jiného špiona. Chcete-li to provést, v
Berlíně je na to speciální „most špionů“, kde se provádí
výměna. Takže ve vězení si Aljoša dlouho neposeděl.
Pojďme se podívat zpět na liščí hry CIA s KGB. Po
mém odchodu do Ameriky, časopis „Svoboda“ byl
uzavřen. Ale Aljošu to neodradilo, prodal Američanům
svoji další myšlenku - tříměsíční almanach „Mosty“,
který publikoval různé disidenty. Aljoša se potom odstě-
hoval do Washingtonu a organizoval tam „Mezinárodní
literární komunitu“, kde pracovali Boris Filippov a profe-
sor Struve, ale centrum bylo v Londýně. Tiskli opět ty
sovětské disidenty, které sověti umisťovali do blázinců.

- 584 -
A všechny ty roky Aljoša byl závislý na KGB. Vydírali
jej, protože byl gay, což v CIA bylo přísně zakázáno.
Já jsem se přestěhoval do Ameriky, plivl na celou
psycho-válku, umyl si ruce a šel pracovat jako inženýr. Je
pravda, že moje procházka po frontách psychologické
války se potom odrazila v mých románech.
V roce 1998 jsem mluvil telefonicky s mým známým,
knížetem Alexejem Pavlovičem Ščerbatovem. A čistě
náhodou, kníže mi povídá, že v roce 1993 byl v Petro-
hradě a setkal se tam Aljošou Millroodem, který tam byl
kvůli „byznysu“. Možná, že Aljoša má důchod od KGB.
4. prosince 2002.

- 585 -
 Kapitola 36: Komplex vlády
Profesionální psychologové říkají, že komplex vlády,
komplex vůdce - je druh onemocnění, duševní choroby,
spojené s mánií velikášství. Nad tímto problémem si
lámal hlavu i náš veliký hledač pravdy Lev Tolstoj, který
ve svém deníku ze dne 12. června 1900 napsal: „Jsem
vážně přesvědčen, že svět je řízen úplnými blázny“.59
Už jsem psal, co o tom píšou seriozní historici. Ale
chci přidat trochu víc, co se může zdát směšné, ale co je
ve skutečnosti velmi smutné. Za tím účelem se znovu
podívám do své kartotéky.
Hle, dobrý příklad komplexu moci s mánií velikášství
- prezident Zairu, bývalého belgického Konga. Jmenoval
se Mobutu. V letech 1965 - 1996 sám sebe častoval
takovými tituly: „Všemohoucí bojovník, který díky
vytrvalosti a nezkrotné vůli jde od vítězství k vítězství,
zanechávaje za sebou ohnivou stopu.“ Lidu sám sebe
vykresloval jako božský - je Messiáš, osvoboditel, kor-
midelník, vůdce“.60
Stejný případ je s prezidentem-diktátorem Indonézie -
Sukarno. Řekl, že ve světě existují pouze tři velcí vůd-
cové: Mao Ce-tung, Ho Či Min a Sukarno. Sám si dával

59
Kompletní soubor díla, Gosizdat, díl 54, str. 31
60
NRS - 18/11/96, str. 18
- 586 -
takové tituly: „Veliký rybář“, „největší vůdce revoluce“,
„božský kormidelník“, a tak dále.61
Psychologové říkají, že komplex vlády, komplex
vůdce, je obvykle spojen se sadismem, a sadismus je zase
spojen s homosexualitou aktivního, neboli mužského
typu. A tady máte příklady tohoto zákeřného zákonu
přírody.
Zanzibarský revolucionář, samozvaný maršál John
Okello pokládal sebe za osvoboditele Zanzibaru od vlády
sultána. Ale po revoluci ho vyslali ze Zanzibaru do země
svého narození - do Ugandy, kde předtím seděl 2 roky ve
vězení za... pederastii (od roku 1956).62
Slavný zulský král Čaka, kterého nazývali černý
Napoleon. Ohněm a kopím založil největší černošskou
říši a dělal spoustu problémů Angličanům. Hollywood
natočil o něm skvělý film. Ale ve skutečnosti, černý
Napoleon byl blázen, sadistista a homosexuál, kterého
nakonec zabili jeho lidi.
Ale i z ruské minulosti. „Historik Soloviev píše, že
moc kyjevských knížat byla udržována „mečem“. A
opravdu, Kyjevská knížata byla v neustálém pohybu,
podnikala častá tažení, nekonečné vojenské konflikty o
vládu bratra s bratrem (Vladimír Veliký a Jaropolk), otce

61
„Russkaja žizň“ - 10.12.1965
62
M. Abaza, Nairobi, Keňa. NRS - 13/07/1965
- 587 -
se synem (Vladimír Veliký a Jaroslav).63 Takže to nebyli
jen černoši v Africe. To je zákon univerzální.
Nebo tady máte celkem čerstvý materiál: sovětský
diktátor Afghánistánu Nadžibullah byl sadista a teplouš.
Jeho bratr Sidikulla říká: „Nadžibullah ještě jako výros-
tek znásilnil chlapečka ze sousedství, čímž uvrhl na
rodinu hněv Alláha a opovržení sousedů.“ Nadžibullah
byl nejprve šéfem afghánského KGB a pak diktátorem
Afghánistánu.64
Slavný balerun Nižinskyj, když zešílel, si představo-
val, že je Bohem. Ale předtím byl homosexuálním milov-
níkem knížete Lvova, který byl prvním vůdcem Proza-
tímní vlády Ruska, čímž začala zlá, osudná ruská revo-
luce.
Komplex moci a mánii velikášství lze často vysledo-
vat i podle jmen. Například, černošský vůdce ve Spoje-
ných státech - Martin Luther King. Nejen že je „Martin
Luther“ - známý reformátor, ale to mu nedostačuje, on je
ještě „King“, neboli „král.“ Ale svého se dobil: v Ame-
rice se dnes oficiálně slaví den Martina Luthera Kinga. A
pochovali ho podle zednářských rituálů, kde je celá
hromada různých sekretů, záhad a tajemství.
Premiérka Indie, Indira Gandhi, dcera premiéra
Nehru. Co je to za jméno - Indira? Zvláštní jméno. Co
63
„Svobodnoje slovo Rusi“, № 9-10, 1983, s. 4
64
NRS - 12.7.1988
- 588 -
znamená? Ztělesnění Indie? Zavání mánií velikášství.
Kromě toho, ženy, které vylezou tak vysoko, to jsou
obvykle muži v sukních. Je to jako pravidlo. Nezapo-
meňte ani takovou maličkost, jako hlavu ruského oddě-
lení „Hlasu Ameriky“ Natašu Clarkson, lesbičku a sadist-
ku, moji bývalou vrtošivou snoubenku.
Připomíná mi to mého starého známého Barmina,
dlouholetého šéfa ruského „Hlasu Ameriky“. Konec-
konců, jeho přezdívka Barmin pochází od slova „barmy“,
což byly carské ramenní šperky. Před tím on operoval
pod pseudonymem Graff. Explicitní mánie velikášství. Je
z těch „komisařů s přilbou“, jací dělali revoluci. Ale on
ukončil svou kariéru v blázinci: akutní mánie pronásle-
dování. Zábavné je, že se domníval, že jeho imaginární
nepřátelé mu chtějí uříznout buď jazyk, nebo pohlavní
orgány. Tehdy vybíhal z domu a schovával se v křoví po
Washingtonu.
A to není náhoda. Můj druhý známý, Charlie Lvovič
Malamut-Balamut, hlava „Hlasu Ameriky“ v Mnichově,
vášnivý trockista a překladatel knih Trockého, také se
zbláznil, také mánie paranoidní v akutní formě. Tento
výtržník-balamut se skrýval po Mnichovu, byl deporto-
ván do Ameriky a nakonec, říkají, pověsil se dne třinác-
tého (13/07/1965) v Los Angeles. A to vše byla vina
komplexu pederastie Lenina, na kterém byla postavena
veškerá činnost „Hlasu Ameriky“.
- 589 -
 A tady je větší leader: libyjský diktátor Muammar
Kaddáfí, který se proslavil svými teroristickými aktivi-
tami. Noviny „Washington Post“ hlásí, podle slov minis-
tra zahraničních věcí Egypta Butrus Butrus Ghali, že
kdysi Kaddáfí byl několikrát léčen v psychiatrické
nemocnici v Káhiře, ale neúspěšně, že trpí mánií proná-
sledování.65
Chorobnou touhu po moci v Sovětském svazu nazý-
vali „mánie reformismu,“ a takové reformátory-disidenty
dávali do blázince. Tu samou mentální abnormalitu v
Německu nazývají „Weltferbesserungosvaan“, tedy
„mánií zlepšit svět“, a také je strkají do blázince. Ale do
této kategorie úplně patří dva prominentní homosexuá-
lové - Karl Marx s Engelsem. Jelikož buržuj Engels
utratil na svého milovaného Karla Marxe přibližně 6
milionů zlatých franků, tak vynálezce komunismu Karl
Marx byl ve skutečnosti homosexuální prostitutka, za což
podle sovětského práva měl dostat vězení.
Zde je další zajímavý postřeh o moci: „Ve všech pří-
padech, ve volbách kandidátů do vlády bylo by třeba se
řídit starodávnou ruskou moudrostí, jakou používali naši
předkové, a kterou dodnes široce používají starověrci:

65
NRS - 05/29/1984
- 590 -
Není hoden vlády ten, kdo sám touží po moci, neb vláda
jeho nebude od Boha.“66 Správně!
Hle další jasný příklad mánie velikášství: přítel Maja-
kovského, básník-futurista Velimir Chlebnikov napsal:
„Když ti řeknou: ty jsi bůh, / Zlostně odpověď: Pomluva,
/ On mi sotva dosáhne na kotníky!“67 On také sebe
prohlásil za „prezidenta zeměkoule“.68 Ale tento idiot se
dostal do všech literárních encyklopedií.
Teď vám povím o jednom podobném výstředníku, se
kterým jsem pracoval 5 let ve psychologické válce,
neboli ve válce cvoků. On byl předsedou CPRE, tj.,
„Centrálního představitelstva ruské emigrace v Němec-
ku“ - Fjodor Tarasovič Lebeděv, něco jako vůdce všech
Rusků v poválečném Německu v Mnichově.
Vzpomínám na Mnichov v roce 1950 a na „Dům zá-
zraků“ na Galileoplatz č.1, kde Aljoša Millrood dělá jeho
triky, a kde tehdy byl umístěn časopis „Satyricon“.
Fedor Tarasovič byl hlavní redaktor, a já byl členem
redakční rady. A jednoho dne se stalo, že Fedor Taraso-
vič navštívil sousední dům, kde byla americká vojenská
rozvědku G-2, trochu víc tam vypil, pak se vrátil do
„Domu zázraků“ a tam udělal randál, nařídil svolat

66
D. Inozemov v monarchistické gazetě „Naša strana“ z
19.02.1983
67
Věstník „Otčizna“ - únor 1989, str. 60
68
„Otčizna“ č. 6, červen 1990
- 591 -
všechny lidi, kteří žili v v domě, mužů celkem šest,
včetně mě, a obrátil se na nás s následujícím projevem:
- Víte, co jste? Nejste nic! Vy žijete všichni jen díky
mé dobré vůli. Ano, ano, vy jste hnůj, smradi - a já mohu
s vámi dělat, co chci. Já jsem tady šéf! Dneska Ameri-
čané slíbili mému „Satyriconu“ velkou budoucnost. A vy
všichni jste nic - hovno, hovno, zdechlina. Já jsem váš
car a Bůh. Co chci - to udělám! Došlo vám to?
Po poslechu tohoto nepříjemného nesmyslu opilce,
tiše jsem vstal a odešel, zabouchl jsem dveře. Lebedev
vyskočil za mnou a povídá:
- Vy co tu třískáte dveřmi?
- Fedor Tarasyč, víte vůbec, co říkáte? Vždyť mě
urážíte! Kdybyste byl mladší, tak bych vás ztloukl za
takové prohlášení. Ale je mi nepříjemné tlouct starší
osobu.
Lebedev tehdy vypadal na nějakých 55 let, a mně
bylo 32.
- A zítra jdu z domu - řekl jsem a šel jsem spát, pro-
tože bylo již po půlnoci. Měl jsem útulný pokoj v „Domě
zázraků“ a Lebeděv žil ve známém ruském táboře
Schleisheim.
Druhý den ráno jsem byl ještě v posteli, Fedor Tara-
sovič, čerstvě oholený a v naškrobené košili, přišel se
omluvit:

- 592 -
 - Grigorij Petrovič, promiňte, proboha. To víte, čert
mi to byl dlužen. Pil jsem příliš mnoho, no a... Je mi to
strašně nepříjemné... Buďte tak dobrý... a omluvte mne!
Já mám tohle, víte, druh nervového záchvatu...
- Jsem rád, že jste čerstvější po včerejšku, Fedor
Tarasyč, - říkám. - Dobře, zapomeňme na to všechno! - a
potřásl jsem nabízenou rukou, a smířili jsme se.
Pak jsme společně pracovali další 3 roky. Ale naše
role se změnily. Stal jsem se předsedou „Ústředního
svazu poválečných přistěhovalců ze SSSR“ (COPE) a
šéfredaktorem „Svobody“ a „Antikommunist“ (v něm-
čině), Lebeděv byl můj - něco jako obchodní manažer.
Jednou jsme měli schůzi „pracovní skupiny“, kde
Lebeděv se opět opil. Pak jsem ho dovezl v mém
„Volkswagenu“ domů. Přijeli jsme k jeho domu, ale můj
obchodní ředitel sedí a nevystupuje. Dívám se a vidím, že
Fedor Tarasovich pláče. Ano, a pláče tak, že to vypadá na
plačtivou hysterii: tekou nejen slzy, ale i sliny z úst.
Vidím, že starci je nepochybně zle. Mokrý opilý starý
muž vzlyká, rozmazává po tváří slzy i sliny, ale vyjít z
auta nechce.
- Fedor Tarasovič, proč pláčete? - říkám.
- Oh Grigorij Petrovič, jak mohu neplakat? Vy jste
mladý a já jsem starý, a veškerá moc je u vás...

- 593 -
 - Fedor Tarasovich co je to za moc? Maličkost. Já
jsem s vámi spokojen a doufám, že i vy jste se mnou
spokojen.
- Oh, Grigorij Petrovič, vy nechápete... Vždyť moc -
je sladká, velmi sladká... A nikdy nepochopíte, že moc je
tak sla-a-dká! To je důvod, proč pláču - pláču pro moc...
A všechna moc je u vás.
Ano, tehdy jsem to opravdu nepochopil. Správně
někteří lidé říkají: ustřízlivce na rozumu, u opilce na
jazyce. Opilý Fedor Tarasovich vyblábolil mi svůj boles-
tivý komplex vlády.
Teprve mnohem později jsem si uvědomil, co to bylo.
Dovolte, abych se podívat do své kartotéky: Zde je infor-
mace z pravicového časopisu „Rossijskaja nezavisimost“
č. 20, leden 1963, strana 46: „...F.T. Lebeděv sloužil jako
ředitel školy v Rize. Za příliš „laskavý“ postoj ke svým
žákům, většinou k chlapcům, byl svého času zbaven
svého postu... Od veřejného skandálu a soudu jej zachrá-
nil vydavatel časopisu „Segodňa“, otec v amerických
kruzích notoricky známého Alexeje Millrooda. Lebedev
je osobnost zcela bez vlastní vůle, trpící strašným nedu-
hem, bezcharakterní sobec s zjevnou mánií velikášství...
„
Pak je tam dále: „Jen malý kruh ruských přistěho-
valců ví, že... podle vypracovaného plánu velikých ame-
rických psychologů a sociologů, studená válka je vedena
- 594 -
podle pitvy a podle obsahu Dostojevského románu
„Posedlí“, tj. v podstatě, američtí propagandisté v ruské
otázce sází na degeneráty, psychopaty, kariéristy, tajné
sovětské agenty, tvářící se jako přátelé Ameriky... na
nestabilní prvek a na lidi s kriminální minulostí... „
Ano, je to o Harvardském projektu, kde nejlepší
mozkový trust americký postavil celou americkou psy-
chologickou válku proti Sovětskému svazu na komplexu
pederastie Lenina. A z tohoto kořene vyrůstá komplex
vlády, který hnal Lenina k nejvyšší moci v Rusku. Pro
mě, zjevným příkladem tohoto bolestivého komplexu
moci je můj Fedor Tarasovič, pro kterého moc byla tak
sla-a-adká. A homosexualita byla také zjevná.
Lebedev byl ženatý, ale neměl žádné děti. Manželství
pro pohodlí nebo maskování. Stejně jako u soudruha
Lenina. Lenin měl ještě pět bratrů a sester, ale u všech
šesti žádné děti nebyly. To je pro vás nejpozoruhodnější
příklad degenerace rodiny.
Je velmi pravděpodobné, že v mládí byl Lebeděv
pederastickým partnerem Millroodova otce. A můj komi-
sař Aljoša Millrood jen převzal a krmil tu bandu, kterou
sebral jeho otec. Celý ten gang jsem později popsal ve
svém románu „Mé jméno je Legie“. Aby románové
postavy žily, musím je kopírovat ze života. Z palce si je
nevycucám.

- 595 -
 Musím říct, že jako manažer, starý prevít Lebedev mi
dělal všechny druhy špinavých triků a zabýval se intri-
kami, jak se mu chtělo, v boji o moc nebo o zdání moci.
Tak kvůli jeho intrikám jsem dostal otravu krve, div že
mi neuřízli ruku. Proto, Stalin v boji o moc dával odstře-
lovat všechny leninisty a trockisty. Všichni revolucionáři
- jsou strašní lidé, pro které moc je sla-a-adká.
Když Lebedev byl prezidentem ruské emigrace pod
značkou CPRE, jeho soupeřem a protivníkem byl prezi-
dent NAC-PRE Eugene Deržavin, alias Arcjuk, vydava-
tel ultra-nacionalistické gazetky „Nabat“ (Alarm). Je
charakteristické, že tento vůdce také byl všem známý
homosexuál. Nyní srovnejte „Děržavin“ a „Barmin“ - u
obou byla mánie velikášství [děržava = impérie]. Pro více
informací, Deržavina-Arcjuka jsem popsal ve svém eseji,
kapitola „Komplex Jidáše“.
Když už mluvíme o podivínech, posedlých komple-
xem moci, vzpomínám si ještě na vůdce „kozákistů“ a
vynálezce „nezávislé Kozákie“ - inženýra Glazkova,
který se chlubil, že „se mnou si Hitler ruku podával“. Po
válce žil v New Yorku, kde pracoval jako noční uklizeč
kanceláří - horší práci je těžko najít.
Ve skutečnosti V. G. Glazkov (1907-1987) byl nedo-
učený student z Československa. Ačkoli se chlubil, že „s
ním Hitler si ruku tiskl“, oženil se s německou židovkou.

- 596 -
Jeho dcera-položidovka pak dlouho pracovala pro
„Radio Svoboda“ v redakci ukrajinských separatistů.
Když se vyspal po noci čistění v úřadech, Glazkov
přes den se snažil psát do „Nového ruského slova“. V
stáří, sám sebe přejmenoval z „inženýra“ na „doktora
věd“. Ale i to mu bylo málo. U příležitosti výročí na
památku zabitých kozáků v Lienzi, Glazkov sám o sobě
napsal: „... promluvil Nejvyšší ataman-prezident dr. V.
G. Glazkov.“69
Když Glazkov žil v Československu, v roce 1943, v
okolí Prahy pracovala banda, v jejíž hlavě coby ataman
byla Glazkova sestra.70 Takže, u sestry-lupičky byla také
megalomanská mánie.
Časopis anarchistů-Machnovců „Sejatěl“ (Rozsévač)
v květnu 1981, str. 4, uvádí, že „Nejvyšší ataman-prezi-
dent dr. V.G.Glazkov posílá poselství britské premiérce
Margaret Thatcherové, jakož i rádiostanici „Svobodná
Evropa“ a „Svoboda“.
V „Novém ruském slovu“ z 23/05/1987 se znovu
popisuje hlavní role „Nejvyššího atamana-prezidenta dr.
V.G. Glazkova při „Slavnostní vzpomínce na vydání
kozáků v Lienzi v roce 1945. Za účasti guvernéra Tyrol-
ska, starosty města Lienze, člena rakouského parlamentu

69
NRS - 06/17/1980
70
„Rossijskaja nezavisimost“ № 19, srpen 1962, str. 43
- 597 -
a dalších starostů. Uvádí se, že Glazkov byl prohlášen za
čestného občana Lienze-Tristaha.
Po 6 měsících, čestný občan Lienz oddal svou duši
těm čertům, které ho trápili po celý jeho život.
Záměrně jsem ukázal několik podivínů, nemocných
komplexem vlády. Tehdy pochopíte, proč Stalin a Hitler
tak nemilosrdně stříleli své soupeře v boji o moc. Vzhle-
dem k tomu, bohoslovci říkají, že ďábel je náchylný k
sebezničení.
8.12.2002.

- 598 -
 Kapitola 37: Filozofie rouhání
Člověk by si myslel, že filozofie nadávek, klení, rouhání
- to musí být nějaká hloupost, absurdita. Dobrá, tak beru
sovětský „Krátký Filosofický slovník“, Moskva 1952.
Kdo je v něm nejdůležitější filozof? Samozřejmě, Marx a
Engels. Ideologové světové revoluce. Stejně jako se
zpívá:
Již vzhůru psanci této země, již vzhůru kdo hlad
vznět... My ničím nejsme, buďme vším.
To je z „Internacionály“, kterou nás naučili ve škole.
A já si to stále pamatuji. Jenže, počítáno nazpět, učení
demografové napočítali, že to stálo ruské lidi více než 60
milionů životů.
Proč k tomu došlo? Vyšší sociologie říká, že Marx a
Engels - byli dva duševně nemocní homosexuálové.
Duševní nemoc, která je postihla, se v Německu nazývá
„Weltaltferbesserungsvaan“, což je „mánie na zlepšení
světa.“ V sovětském Rusku se tomu říkalo „mánie refor-
mátorství“. Za Stalina byli tito lidé zastřeleni, za Chruš-
čova byli strkáni do blázince.
A kde je filozofie urážek? Spočívá v tom, že pede-
rasti ejakulují ve většině případů ne do zadku ale do úst.
A od toho pochází nepublikovatelné zaklení „do
huby...aný“. A ještě jedno nepublikovatelné zaklení -
„...cuc“.
- 599 -
 Chcete-li pochopit Marxe a Engelse, musíte tyto
nadávky použít na ně. Teprve tehdy vše padne na svá
místa. Jenomže je to poměrně obtížné vysvětlovat, pro-
tože ty nadávky jsou neotištitelné. Konečným výsledkem,
filozofie nadávek bude silnější než filozofie Marxe-
Engelse.
Karl Marx věnoval svůj život zničení kapitalismu. A
kapitalista Friedrich Engels vynaložil na údržbu svého
milovaného Marxe okolo 6 (šesti) milionů zlatých
franků! V psychopatologii, tomu se říká masochismus,
nebo také komplex sebezničení, který je typický pro
pederasty ženského typu, jakým byl Engels.
Jelikož Karl Marx žil na útraty Engelse, to znamená,
že podle litery zákona byl homosexuální prostitutka. Za
Stalina, v Sovětském svazu takoví byli posíláni do kon-
centračních táborů podle politického článku 58-Ž, ž jako
žumpáci. Tady máte největšího filozofa komunismu,
vynálezce světové revoluce.
V mládí, Karl Marx fušoval do veršotepství a vypotil
tyto verše:
Chci si postavit trůn Na vysoké studené hoře, Obklo-
pené lidským strachem, Kde vládne temná bolest.
Nebo tady je takováhle básnička:
Vidíš tento meč -
Kníže tmy prodal mi jej...
Ty (Satan) padneš do propasti,
- 600 -
 A já se smíchem půjdu za tebou...
A brzy budu házet lidstvu
Titanické moje prokletí...
Až přijme moje učení,
Svět zemře hloupý...
Tak vlastně, kdo on byl - humanista nebo satanista?
Ve středověku, inkvizice nazývala takové lidi čarodějníci
či věďmáci a spolu s čarodějnicemi je posílala do ohně.
Vždyť do inkvizice verbovali mnichy nejpřísnější nábo-
ženských řádů, františkány a dominikány, kteří dobře
ovládali psychopatologii. Jakmile zrušili inkvizici, přišla
francouzská revoluce, kdy pod nožem gilotiny zahynulo
více než milion lidí, včetně vynálezce gilotiny dr.
Guillotina. A přitom celá francouzská populace čítala jen
25 milionů lidí. Komandovali této revoluci ti samí psy-
chopati, které svého času likvidovala inkvizice.
Ne nadarmo klel netisknutelnými slovy Stalinův rudý
kardinál Maxim Rudnev během Velké čistky. To je z mé
knihy „Kníže tohoto světa“, Krasnodar 2001, desáté
vydání, str. 125.
Připomeňte si. „A generál-inkvizitor opět začal nadá-
vat neotisknutelnými výrazy. Očima šílence hleděl do
prázdného okna a pronášel všechny nejdémoničtější a
nejnechutnější nadávky s tak upřímným citem, s takovým
výrazem v hlase, docela jak by to nebyla nesmyslná
zakletí, ale tajná zaklinadla. A vše na adresu těch zločin-
- 601 -
ných vědem a čarodějů, s kterými teď si vyřizuje jakési
osobní účty.“
Teprve teď jsem pochopil tajemství těchto údajně
nesmyslných nadávek; ve skutečnosti je to nejvyšší
sociologie a filosofie rouhání.
Mimochodem, pokud mluvíme o tvůrčí laboratoři
spisovatele, přiznávám se k tomuto: Rudý kardinál Sta-
lina chlastal vodku z hrnku ve tvaru lidské lebky. Ve
skutečnosti takový hrnek jsem měl, darovala mi jej v
Berlíně moje výborná přítelkyně, nadporučice Valja. I
dům pod Zlatým kohoutkem, kde žil rudý kardinál Stali-
nův, jsem rovněž okopíroval podle skutečnosti. Byl to
dům bývalého německého konzula v Nižním Novgorodu,
kde jsem žil v letech 1941-43, Univerzitní ulice č. 15,
nyní je to ulice Kozmy Minina. Tam jsem jen přidal
zlatého kohoutka.
Když Amerika začala psychologickou válku proti
Sovětskému svazu v letech 1949-1950, věc byla svěřena
Harvardské univerzitě, nejlepšímu mozkovému trustu
Ameriky. Jako výsledek, zrodil se Harvardský projekt
pod vedením profesora Nathana Leitesa, který postavil
celou psychologickou válku proti Sovětskému svazu na
komplexu latentní pederastie Lenina.
Ale co je latentní pederastie? Dnes je latentní, zítra
bude otevřená, a pozítří potlačená. Jenom homosexuál
zůstane homosexuálem. A související bolestivé kom-
- 602 -
plexy také zůstanou: komplex vlády, sadismus a maso-
chismus, mánie reformismu, agresivita, a tak dále až k
přehnané drzosti, aroganci a hrubosti. Dá se říct, že
Harvardský projekt vyvolal studenou válku psychoušů.
Z hlediska nejlepšího amerického think-tanku, sou-
druh Lenin nezůstával pozadu za Karlem Marxem, neboť
používal k podobnému účelu svého blízkého druha Zino-
věva, od něhož se neodloučil ani v boudě na železniční
stanici Razliv, kde potom postavili i památník. Jenže
postavili památník pouze Leninovi a na Zinověva zapo-
mněli, jelikož byl zastřelen.
A co ohledně soudruha Trockého? V mládí, v exilu,
Trockij „bloudil“ se svým blízkým kamarádem Joffe,
který již tenkrát byl léčen ve Vídni u slavného psychiatra
Adlera. Později, když Stalin vyslal Trockého do zahra-
ničí, byl Joffe tak rozrušený z rozluky s milencem, že
skončil život sebevraždou.
Po Stalinově smrti, specialista v historii komunismu
Isaac Don Levine publikoval knihu „Veliké tajemství
Stalina“, kde píše, že Stalin nebyl jen špionem carské
tajné policie, ale i homosexuálem,71 že mladý Stalin žil
společně s nějakým Arménem. Později se psalo, že
Stalinova manželka Allilujeva byla lesbička. A všechny
Stalinovi děti byly jasně abnormální. Takže ani Stalin
nebyl lepší.
71
str. 40
- 603 -
 Nu, hle ještě taková záhada. Když Hitler napadl
Sovětský svaz, Stalin utekl do jednoho ze svých domů a
celý týden mlčel, jako by byl zasažený ochrnutím. To byl
druh paralýzy, která v psychiatrii se nazývá strnulostí.
Slovník cizích slov vysvětluje:
„Otupělost (znecitlivění, stupeur): Při některých psy-
chozách vyskytuje seostrá psychomotorická inhibice,
provokující u pacienta nehybnost, mlčenlivost...“ Pak
toho psychouše rozhoupali, a on zvítězil nad druhým
psychoušem - Hitlerem. Rusko to stálo milióny a milióny
životů.
Filozofie nebo psychologie nadávek vám dá klíče
poznání ke mnohým historickým hádankám. Například,
historie prvního pogromu v nacistickém Německu v roce
1938. Oficiálně to začalo prý kvůli tomu, že polský žid
Herschel Grynszpan zastřelil v Paříži nedůležitého
německého diplomata vom Ratha. Ale neoficiálně se
později zjistilo, že to byli dva pederasti a příčinou vraždy
nebyla politika, ale homosexuální žárlivost, která mezi
homosexuály je silnější než mezi normálními lidmi. V
důsledku toho, začalo rozbíjení synagog.
V americkém soudnictví, podle pravidla, soud uznává
precedens, totiž soudí se podle toho, jak byly souzeny
podobné případy v historii. Stejným způsobem, já vám
odhalím tajemství vraždy Mojseje Solomonoviče Uric-
kého, předsedy petrohradské Čeky v roce 1918. Zastřelil
- 604 -
jej mladý žid Kanegisser, začínající básník a člen strany
SR (sociální revolucionáři).
Urický byl masový vrah. Takže někteří z vás mohou
myslet, že špatného žida Urického zastřelil dobrý žid
Kanegisser. Neboť i mezi židy jsou dobří lidé. Jenomže
po vraždě Urického, bolševici vyhlásili tzv. rudý teror a
postříleli tisíce a tisíce ruských rukojmí, mezi kterými
nebyl jediný žid.
I zde ve mně promluvila krev mého strýčka Vasji,
který byl svého času vyšetřovatel pro zvláště důležité
případy u atamana Vševelikého Vojska Donského. V
případě vraždy Urického vidím některé zvláštnosti.
Zjišťuji, že před vraždou, Urický a Kanegisser byli dob-
rými známými: student Kanegisser jezdil za náčelníkem
Čeky a hráli spolu šachy. Urickému bylo 45, a Kanegis-
seru okolo 20-ti let - zvláštní přátelství. Urický bolševik a
Kanegisser eser (SR), oba revolucionáři. Já však vím, že
všichni revolucionáři jsou nenormální lidé.
Takže, soudím-li podle precedense v aféře Gryn-
szpana, myslím, že Urický a Kanegisser hráli nejen
šachy, a také dělali homosexuální milování. A potom
všemocný šéf Čeky si našel dalšího chlapce. Tehdy
básník Kanegisser zapsychoval a odbouchl svého milen-
ce. A z hlediska filozofie nadávek: na jedné straně...cuc
zastřelil druhého...cuca. Urický je sadista, jinak by se

- 605 -
nikdy nestal hlavou Čeky. Kanegisser je masochista-
sebevrah, jehož briskně drapli a zastřelili.
Zde je nutno litovat pouze oběti rudého teroru, ty tisí-
ce a tisíce ruských rukojmí, bývalých carských úředníků,
jejichž jedinou vinou bylo, že před revolucí nedávali
zastřelit revolucionáře jako vzteklé psy, jako morové
potkany, že je nedrtili jako tyfové vši.
Ale na to oni, carští dvořané, před zastřelením, před
svým hrobem se hájí: „Vinen vším je car-imperátor
Mikuláš Druhý... Mikuláš Proklatý... Zahubil sebe, svoji
rodinu - a celé Rusko!“ Ale dnes, v roce 2003, Mikuláše
Druhého v Rusku kanonizovali. Veliký mučedník -
pravda, jenomže...
Zde přichází na mysl další historická postava, neroz-
lučně spjatá s mučedníkem Nikolajem II, - Grigorij
Rasputin. Jak je známo čtenářské veřejnosti, zabili ho
dva vysoce postavení pederasti. První proslavený prevít -
kníže Jusupov, vyhlášený krasavec a nejbohatší ženich
Ruska, ženatý s krásnou Irinou, neteří cara Mikuláše II.
A druhý proslavený prevít - Jeho Výsost velkovévoda
Dmitri Pavlovič Romanov, blízký příbuzný cara Nikolaje
II. O tom se teď píše otevřeně: viz kniha Olega Šiškina
„Zabít Rasputina“, Moskva 2000 [fr. film s G. Depar-
dieu pomlčuje o homosexualitě vrahů].
Pokud hovoříme o vyšší sociologii z hlediska filozo-
fie nadávek, nemůžeme opomenout nejčastější nadávku -
- 606 -
„Job tvoju mať“. Zde je třeba poznamenat, že o matce se
nadává nejen v Rusku, ale také v Americe. Je to všude.
Obvykle ne syn svede matku, ale matka zkazí syna, což
je považováno za krvesmilství, zakazuje to jak nábožen-
ství, tak i zákon, a lid tomu dává netisknutelné nadávky -
hlas lidu. A ještě se říká, že hlas lidu - je hlas Boží.
Incest - je nejen nadávka, ale jakékoliv sexuální
vztahy mezi příbuznými. Tak, některé seriozní studie
marxismu předpokládají, že Karl Marx, potomek rabínů a
antisemita, souložil nejen s Friedrichem Engelsem, ale i s
vlastními dcerami, a proto jeho dvě dcery spáchaly sebe-
vraždu.
Někteří seriozní vědci v oblasti leninismu se domní-
vají, že soudruh Lenin ve svém mládí dělal totéž se svou
sestrou Olgou, která zemřela ve věku 20 let, a se svým
bratrem Alexandrem, kterého pověsili ve věku 21 let, což
byla svého druhu sebevražda: Matka podala k carovi
žádost o milost, a car, na kterého Alexandr dělal atentát,
jí odpověděl: „Dám mu milost, když o ni sám požádá“.
Ale Alexander odmítl - a byl oběšen. Není to sebe-
vražda?
Je charakteristické, to to samé bylo u Napoleona,
který použil stejným způsobem všechny své bratry a
sestry. Ale s ostatními ženami u Napoleona to moc
nefungovalo nebo jen špatně.

- 607 -
 Tyto podivné problémy vzbudily velký zájem u naše-
ho velikého pravdohledače hraběte Lva Tolstého, který
napsal do svého deníku: „Jsem vážně přesvědčen, že svět
je řízen úplnými blázny. Nešílenci nebo zdrženliví se
toho zúčastnit nemohou.“72
Můj první učitel, profesor Lombroso, potomek
dlouhé řady rabínů a talmudistů, autor uznávané knihy
„Genialita a šílenství,“ speciálně přijel do Ruska, aby se
setkal s hrabětem Tolstým. Prosí u generálního guvernéra
o povolení zajet k Tolstému.
- Vždyť je to blázen, - říká guvernér.
- Modlete se k Bohu, aby u vás bylo víc takových
bláznů, - odpovídá slavný psychiatr.
Ale k Tolstého Lombroso stejně přijel, což se Tolstoji
vůbec nelíbilo. Potom Tolstoj napsal ve svém deníku, že
Lombroso je jako šváb a vše chce vyčmuchat. Samo-
zřejmě, Tolstoj uhádl, co může vyčuchat Lombroso.
Slavný filozof Nietzsche prosazuje myšlenky „vůle k
moci“, „nadčlověka“, „bílé bestie“ a „padajícího podraz“
- teorie dosti nemorální. Ale Nietzscheho miloval Hitler:
nad vjezdem do nacistického koncentračního tábora byl
citát z Nietzscheho - „Každému, co je jeho“. A takový
nadčlověk, jako byl soudruh Lenin, taky miloval Nietz-
scheho, který dával zločincům rysy vyjímečnosti, odlišil
je jako zvláštní elitu.
72
Kompletní vydání díla, Gosizdat, Svazek 54, str. 31
- 608 -
 Ve své knize „Moje sestra a já“ Nietzsche otevřeně
přiznává, že v mládí zhřešil se svojí sestrou Elizabeth,
jejíž manžel později spáchal sebevraždu. Ale Nietzsche
sám posledních 11 let svého života ztrávil v blázinci. Jak
říkají odborníci, je 69 způsobů, jak být nešťastný.
Nietzscheho otec byl protestantský pastor a také zeší-
lel. A Nietzsche později napsal: „Velmi často syn se
stává odhaleným tajemstvím svého otce“.
To je to, co se děje v horní vrstvě společnosti. Ale
nyní se podívejme, co se stává na nižších úrovních spo-
lečnosti. Vzpomínám si v roce 1950 jsem si přečetl v
našich novinách „Nové ruské slovo“ příběh, který se
odehrál v řecké vesnici. V rolnické rodině starší bratr
znásilní mladší sestru. Ta si stěžovala u svého otce.
Udělali rodinnou poradu, a řekli staršímu bratrovi: „Už
toho nech - nebo tě zabijeme!“ Po nějaké době, mladší
sestra opět přichází k otci a stěžuje si, že ji bratr znásilnil
znovu. Opět rodinná porada a rozhodli se bratra zabít. A
zabili jej! Případ šel k soudu do města. A nejdůležitější
je, že státní soud vrahy osvobodil. Neboť incest - to je
hřích. Smrtelný hřích.
Nebo vezměme si „Tichý Don“ našeho klasika Šolo-
chova. Tam na začátku je popisováno, jak otec v opilosti
znásilnil svou dceru. Matka a bratr Axiny jednoduše ubili
k smrti otce-opilce. A udělali to tak, aby se zdálo, že v

- 609 -
opilosti spadl s vozu a zabil se. Tak lid soudí krvesmil-
stvo. A hlas lidu - hlas Boží.
Nyní popíšeme nejběžnější formu incestu, který se
dal vzniknout nejčastější netisknutelné nadávky: „job
tvoju mať“, mať tvoju peremať, až do „Boha mať“. Aby
byl obraz jasnější a zřetelnější, proanalyzujeme ty dámy,
o kterých jsem se již zmínil ve svém rodinném albu.
Obvykle jsou to minetčice a lesbičky aktivního, neboli
mužského typu, které v sexuálním životě jsou aktivnější,
agresivnější, jsou drzé a nestoudné.
Zde musíme si vzpomenout na naši starou známou
Natašu Meyer-Clarkson. Lesbička a sadistka, vzácná
fena, která velila ruskému oddělení „Hlasu Ameriky“,
který operoval prostřednictvím komplexu pederastie
Lenina. Dvě boty tvoří pár. Pokud je pravda, že Lenin
hřešil se svojí sestrou Olgou a bratrem Alexandrem, naše
účastnice Nataša dost možná hřešila se svými čtyřmi
syny. Tyto děvky provozují takové věci. A jako výsledek
- je 69 způsobů, jak být nešťastný. Veliký výběr.
Chtěl jsem se pobavit a napsal jsem do „Hlasu Ame-
riky“ Barbaře Cummings, která byla pravou rukou les-
bičky N. Clarkson a později zasedla do jejího křesla.
Požádal jsem se ji o nejnovější zprávy z fronty pederastie
soudruha Lenina, jakož i na to, jaké jsou děti Madame
Clarksonové: měli na výběr stát se pederasty, polupede-
rasty, impotentními, minetčíky, narkomané, alkoholiky
- 610 -
nebo duševně nemocnými? Jak jsem očekával, nedostal
jsem žádnou odpověď. Vždyť všechny tyto triky s kom-
plexem pederastie Lenina byly přísně tajné, jak u CIA,
tak i u KGB.
Každopádně, lesbosadistka Madame Clarkson na
těchto pokuses si zlomila vaz. V „Novém ruském slovu“
dne 23.května 1997 napsali, že před několika lety v ruské
sekci „Hlasu Ameriky“ se vzbouřili: sedm zaměstnanců
si stěžovalo na středního managera Nataliu Clarkson, a
jako výsledek ji z práce vyhnali. Potom mi bylo řečeno
od mých agentů, neboli od mých čtenářů, že Madame
Clarkson ve věku 45 let onemocněla klimakterickým
šílenstvím, které nejčastěji doprovází lesbismus. Pokud
Nietzsche vychvaloval „nadčlověka, supermana“, tak
sadistka Clarkson se stala takovou superkurvou, že její
manžel minetčík od ní v hrůze uprchl.
A právě takové dámy, když zůstanou bez manžela-
minetčíka, dělají to samé se svými syny, což dává vznik-
nout nejčastější netisknutelné nadávání, zaklení „job
tvoju mať“, kde matka obyčejně hraje aktivní roli a je to
nejčastější forma incestu.
Ale nebuďte překvapeni. Připomeňme si, že v roce
1884 papež Lev XIII vydal encykliku, která je „Dopisem
světu“, kde výslovně uvádí, že polovina lidí žije pod
Bohem, a druhá polovina pod satanem. A totéž opakuje v
20. století slavná statistika dr. Kinseye, která říká, že v
- 611 -
Americe polovina lidí praktikuje orální sex. A v Bibli se
říká, že jejich jméno je legie.
Podívejme se na ještě jednu hříšnici z mého rodin-
ného alba. To je moje neteř, mladší sestra mé bývalé
manželky, Milka Andre. Kvůli pořádku, upřesňuji, že už
ve věku 15 let hřešila se Sofií Ivanovou. Přesněji, 25letá
Sofie hřešila s 15tiletou Milkou, což podle zákona je
pokládáno za zneužívání dětí. V 17 letech, Milka si vzala
Žeňu Andre, měla s ním dva syny, a pak najednou opus-
tila svého manžela a dala se dohromady s Rurikem Dudi-
nem, položidem, polopederastem a minetčíkem.
V čem byl problém? Ale problém byl v tom, že Milka
byla potlačená lesbička a ona potřebovala „ústní lásku“,
nebo jak se lidově říká, ona byla „do huby jebaná kurva“.
To je důvod, proč zničila život svého manžela Ženi
Andre.
Kromě toho také porodila dva nenormální syny. Když
jim bylo 12 a 14 let, oni řekli Milce „ty nejsi matka, ale
kurva“ a šli žít ke svému vlastnímu otci.
Když starší syn Žeňa, dosáhl 20 let, oženil se s ame-
rickou dívkou. V Americe lidi se žení brzy. Ale o několik
měsíců později, jeho žena ho opustila a rozvedla se. To
znamená, že Žeňa je sexuálně nenormální, díky špatné
dědičnosti od Milky.
Jelikož Milka věděla, co se děje, našla mu druhou
manželku, také nějak nenormální, lesbičku nebo minet-
- 612 -
čici, která brzy mu porodila dvě děti, samozřejmě také
bionegativní. Ale to se dobře skrylo, takže Milka se stala
pyšnou babičkou.
S nejmladším synem věci Gríšou to bylo složitější.
Pracoval jako automechanik, a nedokázal se ženit. Dosá-
hl 40 let, a on pokračoval žít se svou matkou. Milka sama
cítila, že je to vypadá podivně, a proto nikomu nedávala
svoji adresu a telefonní číslo. Zkušený psycholog řekne:
„Celý svůj psí život to Milka cucala u Rurika, buzeranta
a minetčíka. Nyní Rurik zdechl a babička Milka cucá...
vlastního syna“. Zde máte filozofii kleteb. Zde máte klíče
k pochopení Bible. Jinak by neexistovaly obscénní
nadávky.
Tak jsem chodil životem jako přes minové pole, a
jako detektor min mi slouží moje klíče znalostí: zjistěme,
kdo ještě z mého rodinného alba si zaslouží obscénní
nadávky? Nemuslím hledat dlouho. Vezměte baronku-
bordeldámu Lilu Kudaševou. Och, to je velká hříšnice,
porodila dvě abnormální děti.
Její starší dcera Tomočka, když dosáhla puberty,
pokryla se hroznou černou akné, jak se říká, shnilá krev.
Potom Tomočka se stala lesbičkou a těžkou narkoman-
kou-heroinčicí, typická hippie. Jako výsledek, ubohá
Tomočka shořela v požáru, protože byla tak omámená
drogou, že nemohla vyskočit z okna.

- 613 -
 Nejmladší syn Nika byl mentálně retardovaný, imbe-
cil, hlupák s komplexem sebezničení. Sám skočil pod
auto a jeho lebku si tím ještě víc poškodil, takže dostával
záchvaty strašného utrpení a žije jen díky práškům.
Pokud by zapomněl si vzít své prášky, mohl by zemřít.
Manžel Lily, kníže Alexej Kudašev, jehož jeden z
předků byl vyznamenán zlatou zbraní po bitvě u Boro-
dina, někdy se pouštěl do análního styku s chlapečky
portorikány. A Lila si dávala říkat baronka a lesbianila se
svou sestřenicí, prostitutkou Táňou. To je důvod, proč i
jejich děti byly zřejmě vadné.
Kníže Alexej zemřel brzy, nebylo mu ani 50 let.
Blbeček Nika, když vyrostl, hodně onanoval. Aby jej
odstavila od masturbace, baronka Lila, která dříve cucala
knížete Alexeje, nyní začala sát svého syna. Lidé často
sprostě klejí a ani neví proč a co to znamená.
Když už jsem se zmiňoval o Táně coby prostitutce,
musím říci, že to byla upřímná prostitutka. Nikomu život
nekazila, děti nerodila, jen dávala mužům uspokojení.
Jeden bohatý Talián jí nabídl se s ní oženit, ale Táňa ho
odmítla. Když Táňa zestárla, to jest v 35 letech, otevřela
si vlastní bordel, nazvala jej „Agentura modelů“ a sama
sebe udělala prezidentkou agentury. Sestřenici Lilu
udělala vice-prezidentkou toho bordelu.
A pokud mluvíme o prostitutkách, zde je užitečné
znát následující statistické údaje. Odborníci tvrdí, že 75%
- 614 -
prostitutek jsou lesbičky, a zbývajících 25% má strach,
že jsou taky takové.73 Příkladem je naše Táňa.
Dalším bodem našeho cirkusového programu je dege-
nerátka Nataša Nečajevá, která vypadá jako prase, které
stojí na zadních nohách, a vnitřně to pochybná ženština,
arogantní a hrubá. V hrubosti došla do té míry, že nazva-
la moji matku protitutkou, a když jsem chtěl jí dát po
hubě, aby spolkla svůj sprostý jazyk, zatřepala stehnami
a utekla, skočila do vody - to bylo na pláži v Sodomkino.
Proč najednou začala mne tak hrubě urážet, i když risko-
vala pár facek? Prostě proto, že nedávno vyšla moje
první kniha o degeneraci a degenerátech - „Kníže tohoto
světa“. A svině Nataša měla homosexuálního syna a
dceru lesbičku - dobrá ilustrace k mé knize. A proto
Nataša tolik bláznila.
Vezměme si to popořádku. Tánin muž Jurij Nečajev
byl starostou ruské církve americké jurisdikce, která je
považována za „ozednářštělou“, a tudíž její kostel nazý-
vali „Spása u čertů“. A být starostou takové církve je
hřích, velký hřích.
A za své hříchy, říkají lidé, se musí platit. Proto jejich
syn Alík, rozený v roce 1952, byl nějaký nenormální, jak
se říká, nedodělaný: do 5 let málem nechodil a nemluvil.
Stojí, opřel čelo o zeď, a mlčí. Ve školním věku, Alík byl
73
viz kniha od Jesse Sterna „The Grapevine“, New York 1964, str.
58
- 615 -
hippie. To jsou výrostci, v kterých se probudila homose-
xualita, a kteří nevědí, co mají dělat, bouří se a tupí své
rodiče.
Alík se oženil s velkými obtížemi s ženskou třikrát
rozvedenou. Takže, také nějakou vadnou. Ale i tato
třikrát rozvedená Alíka rychle opustila a vrátila se k
mámě. Alík nemá žádné děti, stal se něčím jako mnich ve
světě, platí za hříchy svých rodičů.
Dcera Táňa, rozená roku 1959, je po matce jak posta-
vou, tak i charakterem: stejně tlustá, špinavá, drzá a
nevychovaná. A stejně jako Alík, taky je hippie. Je to
zákon: pokud jedno dítě v rodině je nenormální, pak
druhé dítě zpravidla bude také nenormální. S malým
rozdílem: Alík byl tiché povahy, homík pasivního nebo
ženského typu, a Táňa naopak, stala se z ní lesbička
aktivního, nebo mužského typu. Alík byl po svém otci,
který byl světec a starosta v církvi, a Táňa po matce,
která byla svině jak externě, tak interně. V domě měla
takovou špínu, že muž nakonec to nevydržel a utekl.
Dokonce i psi a kočky, které si opatřila Nataša, v jejím
domě onemocněli nějakou prašivinou a utekli. A lidé
říkají, že to není jen tak, že Bůh šelmu označil.
Pokud pasivní Alík se schovával jako myš v suterénu
své matky, pak aktivní Táňa, naopak, stále utíkala z
domova a žila v koloniích hippies, kteří tomu říkali
komuny. Tam komunardi pili pivo, kouřili drogy a pro-
- 616 -
vozovali skupinový sex. Jako výsledek komunálního
milování, Táňa byla v 7. měsíci těhotenství, a kdo byl
otec - nebylo známo. No hledali ženicha pro Táňu.
Nakonec našli nějakého hippýře a těžkého spotřebi-
tele heroinu, který už několikrát byl léčen pro zneužívání
drog ve speciálních nemocnicích, od kterých není daleko
do blázince. Pak přihlouplého Viktora celé Sodomkino
začalo přesvědčovat, že to dítě není komunální, a jeho
vlastní. Táninu svatbu a zároveň i křtiny jejího dítěte
slavili současně v kostele „Spása u čertů“, kde starostou
byl Tánin otec. Tak jeden hřích vede k dalším hříchům.
Teologové tvrdí, že ďábel je náchylný k extrémům. A
tady je otázka: jestliže Alík byl bezdětný, pak Táňa
naplodila čtyři (! 4) děti. Potom se rozvedla s manželem-
narkomanem, jako mnoho jiných lumpů, přestěhovala se
na Floridu a k zakončení své kariéry šla na velfer, důchod
pro nemajetné a pro sociální parazity. Svině Natasha se
vybodla na svou dceru. Věděla, že její vnuci budou
stejnými degeneráty, jako byla degenerátka Táňa.
A jaká je zde souvislost se sprostými nadávkami? Pro
specialisty na degeneraci, takové mrchy jako svině Nata-
ša a její dcera Táňa jsou jasným příkladem toho, odkud
pramení sprosté klení. Vždyť takové ženy jsou zřejmé
minetčice. Nezapomeňte: 69 způsobů, jak být nešťastný?
Bohužel ony nesou neštěstí ostatním lidem, normálním

- 617 -
lidem, kteří nic z toho neznají a teprv, když je pozdě,
klejí: „Ech, jebej tvoji mať!“
Tak, nejvyšší sociologie jasně říká, že svině Nataša
olizovala syna Alíka, a degenerátka Táňa cucala svého
muže Viktora, narkomana, předtím, než od ní uprchl.
Ano, filozofie klení je také svého druhu věda. A to
vám umožní uhádnout mnohá tajemství, které nás obklo-
pují. Zde je příklad takové hádanky. Jurij Nečajev byl
polotatar z Jalty. A on koupil dům od Tatara Nikolaje
Hordy. Tento Nicholaj Horda pracoval někde v chytrých
agenturách ve Washingtonu, ve věku 65 let odešel do
důchodu a usadil se v Sea Cliff, pardon, v Sodomkinu.
Byl to starý mládenec, bez manželky a bez dětí, ale žila s
ním jeho sestra, také stará panna, a dokonce polobláz-
nivá.
Ale později Nicholaj Horde dělal extravagantní věci.
Po odchodu do důchodu, odletěl do Německa, aniž by
uměl německy, tam se v 65 letech oženil s 30 letou,
dokonce bohatou Němkou, která měla několik činžovních
domů. Pak mu tato Němka bezpečně porodila dvě děti, a
starý muž si žil s bohatou ženuškou jako pohádkový
princ, pořádal v Mnichově opulentní recepce se svými
ruskými známými. Pohádka! Záhada? Ve středověku
takové pokusy se nazývaly čarodějnictvím, a takové
čaroděje někdy posílali až na hranici.

- 618 -
 Čirou náhodou, měl jsem možnost navštívit dům
Nikolaje Hordy. Bylo to už dávno, v létě roku 1954.
Nikolaj Horda se tehdy přátelil s Jurijem Meyerem, který
s manželkou a dcerou byli hosty u Nikolaje jako na
letním bytě. To bylo v době, kdy Jurij Meyer úsilovně
mne zasnuboval se svou dcerou. Nataša Meyer začala se
mnou flirtovat. V důsledku toho, požádal jsem ji o ruku.
A to vše se stalo v domě Nikolaje Hordy.
A teď vám odhalím tajemství, jak psát romány.
Nikdy necucejte vaše postavy z palce, berte je ze života.
Tak tedy, ošklivec Nikolaj Horda, mrňavý, protivný
škareda, posloužil mi jako prototyp knížete Sibirského do
mého románu „Mé jméno je legie.“ Bývalý hrdina Pere-
kopu, který strávil 20 let v Sibiři, a stal se tím pádem,
podle vlastního povýšení, knížetem Sibiře. Jeho šílená
sestra mi posloužila prototypem slavné čekistky, polo-
kněžny polomarťanky, kterou potom 20 let marinovali ve
speciálních izolátorech spolu s dalšími blázny. Ze
Sodomkina jsem udělal Berezovku, na jejichž obyvatele
Stalin uvrhl berezovou, tedy břízovou kaši. Zde je návod,
jak psát romány.
Ale to všechno lze chápat jen o mnoho let později. A
teď, když cinkám klíčemi poznání, řeknu vám, co nevě-
děl můj strýc Vasja, ačkoli on byl vyšetřovatel při zvláště
důležitých případech u atamana Vševelikého Vojska
Donského. Není divu, že teologové říkají, že ďábel je -
- 619 -
strana stran a svaz svazů. Dobrým příkladem toho byl
gang degenerátů kolem Nikolaje Hordy. Pojil je jejich
autocephální kostel „Spása u čertů“, který byl nazýván
ozednářštělý, a bylo to místo, kde jak knězovi, tak i far-
níkům se dovolovalo být zednáři, to znamená, bylo
možné se modlit i k Bohu, i k ďáblu. A klíčem ke všem
těchto zázrakům bylo obscénní klení. Vidíte, kam vede
filozofie nadávek?
Některé čtenáře udivil výsledek mého vyšetřování
případu Leonida Kanegissera, který zastřelil důležitého
čekistu Urického. Oni mysleli, že se našel jeden dobrý
žid, který zastřelil špatného žida, ale já zjišťuji, že jen
zastřelil jeden pederast druhého pederasta. Mám dobrého
svědka: nikoho jiného, než naše noviny „Nové ruské
slovo“, které obsahují recenzi prof. Simona Karlinského
z University Berkley na knihu Gordona Makveye o
Jeseninovi v „New York Times Book Revue“ z 9. května
1976, strana 3.
Hle, co píše profesor Karlinsky: „Sergej Yesenin a
Isadora Duncan ohlašují svatbu prostřednictvím překla-
datele. Ona byla o 18 let starší než on a on ji tloukl. Ona
byla masochistka a stále mívala potlučené oči. Jesenin
měl komplex „lásky a nenávisti“ ke všem - k mužům,
ženám, židům i k sobě samému. Básník Nikolaj Kljujev
byl otevřený homosexuál, a Jesenin byl jeho žákem a
milovníkem. U Jesenina byla latentní bisexualita, k
- 620 -
čemuž se přiznal už v 17-ti letech do něj zamilované
Marii Balzamové. Zachovaly se milostné dopisy mezi
Jeseninem a Kljujevem.“
A tady je naše třešinka pro Kanegissera. Jesenin měl
homosexuální styky s Goroděckým, s Rurikem Ivněvem
a s Leonidem Kanegisserem (vrahem Urického!). Také
jeho slavná předsmrtná báseň:
Sbohem, můj příteli, sbohem.
Milý můj, jsi v mém srdci.
Nu dobrá, politujme ubohého Serjožu Jesenina, bás-
níkem byl skvělým. Pro mne je důležité jen to, že Kane-
gisser byl - vidíte! - homouš.
30. května 2003.

- 621 -
 Kapitola 38: Pravdomluvní lidé
Myslím, že moji čtenáři jsou již otráveni popisem všeli-
jakých negativních lidí, vrahů a sebevrahů. Ano, upřímně
řečeno, i já jsem tím příliš unaven. Tak se snažím poroz-
hlédnout se v mém okolí a najít nějaké dobré lidi pro můj
rodinné album.
O Marině Fjodorovské chodily celé legendy. Byla
nejen krásná, ale k tomu ještě chytrá. Přijela do Ameriky,
stejně jako většina ruských VIP (very important person)
počátkem 50. let, a brzy si otevřela restauraci a noční
klub, kde byla nejen šéfkou, ale i zpěvačkou. Měla dobrý
hlas a zpívala cikánské písně.
Samozřejmě, že u takové svůdné nevěsty byla fůra
ženichů. Marina zpívala písně o lásce, ale nevdávala se.
Na nápadníky se jen zdvořile usmívala. Chovala se jako
jeptiška ve světě, a její pověst byla bezúhonná. Nikdo
nepochopil, proč mladá, krásná a chytrá holka odmítá
všechny nápadníky.
Jak roky plynuly, nápadníci se rozběhli, Marina pro-
dala svou restauraci a koupila jazykovou školu, kde ona
sama učila rusky. Pragmatická žena, klidně mi vysvětlila
své problémy, proč se nevdává. Dozvěděl jsem se, že její
sestra sedí doživotně v blázinci. Je prý „chronička“, tedy
chronicky nemocná.

- 622 -
 Abychom to pochopili, musíme se podívat na statis-
tiky, které se mění každý rok. Kdysi se tvrdilo, že šílenců
je v USA 18,5%. Pak to bylo asi 20%. A co to znamená
„šílenec“? Obvykle ponechají takového člověka v psy-
chiatrické nemocnici tři nebo čtyři měsíce, přitáhnou mu
pár koleček v hlavě a pošlou jej domů. Chronicky
nemocných je pouze 8 až 10%. Tedy ze 100 duševně
nemocných jen 8-10 lidí je drženo v blázinci celý život,
jen jeden z deseti. To není tak špatné pro statistiku. Ale
to je velmi děsivé pro příbuzné, protože tyto nemoci jsou
dědičné - a které obvykle skrývají, neboť je to ostudné
onemocnění.
Po válce, v letech 1945-50, Marina a její sestra žila v
západním Německu. Sestra Mariny se vdala za Ameri-
čana, což bylo považováno za velké štěstí, měla dítě - a
brzy zešílela. Muž se s ní, samozřejmě, rozvedl. A sestra
sedí doživotně v blázinci nedaleko od New Yorku. Mari-
na si vzala do vychování to dítě, svého synovce. Slyšel
jsem, že je nějaký „divný“, ale pracuje s Marinou v její
škole cizích jazyků.
A Marina, doslova svatý člověk, každou sobotu vaří
pro svou sestru všelijaké sladké kašičky a dobroty. Kaž-
dou neděli, Marina jede do blázince a lžičkou krmí svou
nemocnou sestru.

- 623 -
 A neříkejte mi, že v naší tvrdé době, a zejména v
Americe, svatí lidé neexistují. Takovým, jako je Marina,
je nutno ruku políbit.
Ale mějte na paměti, že čestnost je různého druhu.
Proto vám ukážu poctivce jiného druhu.
Tím jsou moji staří známí Igor a Zina Sobínů. Stejně
jako většina mých přátel, jsou z druhé vlny emigrace.
Igor je inženýr, Zina je v kanceláři. Mají vilku a 17-
letého syna Vadima. Byl jsem trochu překvapen, když
Zina upřímně mi řekla, že jejich Vadim spí nahoře v
posteli s přítelem:
- To je lepší doma, než provozovat tyhle věci někde v
křoví.
Zina vesele cvrliká, že v jejích žilách proudí krev tří
carů.
- A také židovská krev - od krále Davida - souhlasí s
tím Igor.
Nejen, že Zina sama, ale i její přítelkyně Ljuba Lja-
gina, která žije poblíž, čestně přiznávají, že syn Vadim je
homosexuál. Když byla pěkně opilá, Ljuba Ljagina
vyprávěla. že když Vadim dospíval, Zina se sprchovala s
ním společně a nabízela mu: „Vadime, jen si pohraj s
mými hračkami...“ Podobá se to komplexu mateřství, z
kterého vzniklo to zaklení „job tvoju mať“.
Ale Ljuba Ljagina má také v rodině problémy. Její
manžel pracuje v knihovně „Radia Svoboda“, které je též
- 624 -
postaveno Harvadským Projektem na komplexu pederas-
tie soudruha Lenina. A do práce tam neberou žádnou
obyčejnou osobu z ulice, ale jedině „leninisty“. A tato
harvardská čertovina se odrazila na dcerce Ljuby, která
má jméno Bagheera. Muž Bagheery záhadně kamsi
zmizel: nepověsil se, nezastřelil se, prostě jen utekl. Tak
či onak, Ljuba ve stáří zůstala sama s dcerou-jedináčkem
a s malinkou vnučkou. Jak říkají odborníci, je to 69
způsobů, jak být nešťastný. A vinen je tím soudruh
Lenin.
Mimochodem, nepřipomíná vám něco jméno Baghe-
era? Když jsem byl školák, četl jsem Kiplingovu „Knihu
džungle“, o chlapci Mauglím a jeho přítelkyní černé
pantéře jménem Baghíra. Ale teď někteří chytráci tak
jmenují své děti.
Igor Sobín vyprávěl, že jeho syn Vadim, aby nemusel
jít na vojnu, hodně pil, stal se alkoholikem a u odvodu
byl odmítnut. Pak Vadim studoval na New School for
Social Research na 14. ulici, kde vyučují levicoví židé,
kteří uprchli před Hitlerem. Jako výsledek, Vadim měl
velký zájem o marxismus a o židy, vlastně abych byl
přesný - o židovky. Jeho první manželka-židovka, podle
Igora, nepřerušila třikrát těhotenství, ani neměla tři potra-
ty. Podle táty Igora, Vadim chodil s ještě dvěma židov-
kama, po kterých dvakrát byl v psychiatrické léčebně.
Ale zřejmě jen kratší dobu.
- 625 -
 Pak, v 60. letech, jsem potřetí přepisoval svůj román,
„Mé jméno je Legie“ na tému degenerace a přesně jsem
zaznamenával do mé kartotéky vše, co poctivě vyprávěl
Igor. Mimo jiné Igor říkal, že sovětská vláda zničila 18
členů jeho rodiny, včetně jeho čtyř starších bratrů. K
tomu Zina dodala, že po jednom z nich zůstal syn, který
vyrostl, oženil se a měl syna - úplného kreténa, idiota! -
slavnostně uzavírá Zina.
Pak Zina říká, že když v její rodině rozebírali archiv,
narazili na spoustu velkých zednářských medajlí a řádů.
Většina její rodiny zůstala v Polsku, zatímco v Sovět-
ském svazu byly pouze matka a strýc. Strýc byl zastřelen
během Velké čistky 1935-38 období, a matka se oběsila
před otevřenou knihou „Kurs historie VKSS/b“, jak říká
Zina. A přitom jsou, oba dva - jak Igor, tak i Zina - zcela
pro sověty.
Byl jsem na návštěvě u Sobínů v zimě 1975. Zina mi
ukazuje fotku své neteře, kterou dostala ze Sovětského
svazu, a nadšeně mi vysvětluje: „Krásná dívka se zele-
nýma očima“. Potom dodává: „Ale této krasavici se
narodil syn - mongoloidní idiot!“ Nejsou to pravdo-
mluvní, čestní lidé?
Ale vidím, že mojí ženě Kisse se nelíbí taková pocti-
vost. Kissa je přesvědčena, že o takových věcech by se
mělo mlčet. A proto, ona o svých sestrách mlčí, jakoby
neexistovaly.
- 626 -
 Když Igor a Zina odešli do penze, prodali svůj dům v
New Yorku a koupili dva domečky na Floridě, někde v
lese, kde kolem dokola jsou krokodýli. Ten druhý dům
byl pro Vadima a jeho rodinu. Ale naši společní přátele
oznámili, že Vadima odhodily už tři židovky, že Vadim
chlastá a rozmlátil tátův nový vůz, že utrácí $ 700 měsíč-
ně na telefon, mluví se svými uprchlými manželkami. Na
konci, Vadim kouřil v noci opilý a zapál svůj domov. Při
pohledu na to všechno, naši přátelé říkají, že děti se lépe
nemít.
Mezitím, Igor a Zina už počtvrté letěli do SSSR. Přes
veškeré úsilí sovětských úřadů zničit jejich rodinu, ještě
tam zůstali nějací příbuzní. Později čtu nadšený článek
Igora Sobína v novinách v sovětském časopisu„Golos
Rodiny“, № 20, květen 1987, strana 10. Záznam v mé
kartotéce: „Viz výstřižek na „Sobín“ ve složce 4. mého
archivu.“
V dnešní době Vadim propíjí, nebo možná již propil
dva domy, které mu zůstaly po rodičích. A Igor a Zina
jsou už na onom světě, mezi spravedlivými lidmi. Proto
nebude hřích vzpomenout dobrým slovem na tyto dobré a
čestné lidi.
03.06.2003.

- 627 -
 Kapitola 39: Co to je Tsadik
Čtenář z Izraele mi píše e-mailem: „Grigorij Petrovič,
jestlipak víte, že vaše knížky je jednodušší koupit v
Izraeli než v Rusku?“
Čtenář z Brighton Beach, kde žijí bývalí sovětští židé,
mi hlásí po internetu: „Grigorij Petrovič, u nás v Brigh-
tonu je snazší koupit vaše knihy, než v Moskvě!“
Prověřil jsem si to telefonicky a zjistil, že skutečně
mé knížky se prodávaly nejen ve všech židovských knih-
kupectvích, ale i v knižních bazarech, kde se knihy pro-
dávají na stolech, přímo na ulicích. Tehdy jsem se udivil
a cítil se téměř jako caddik.
Víte, co je to caddik? Ne každý to ví. Tak otvírám
„Encyklopedický slovník“ Pavlenkova, kde čtu: „Caddik
- spravedlivý muž, talmudista, židovský učenec (viz
Hasidizmus)“. Panebože, kam jsem se to dostal!
Je skutečností, že být spravedlivým mužem u židů je
velmi obtížné. Například, položid Solženicyn ve svém
stáří se rozhodl stát spravedlivým mužem a napsal
pravdu o židech - „200 let pospolu“. Kniha je dobrá,
pravdivá. Ačkoli on ji psal s cílem nějak obílit židy. Ale
židé namísto vděčnosti vynadali Solženicynovi obvině-
ním z antisemitismu. Potíž je v tom, že pokud budete psát
o židech pravdivě, vyjde z toho nevyhnutelně antisemi-
tismus.
- 628 -
 Zde je další příklad. Mám před sebou knihu „Růžová
svastika - homosexualita v nacistické straně“ autoři S.
Lively a K. Abrams (USA, 1996). Abrams je izraelský
občan. V předmluvě, mnoho izraelských profesorů a
rabínů doporučují tuto vážnou historickou práci. Přitom
podstatou této knihy je, že celá horní vrstva Hitlerovy
strany sestávala z homosexuálů.
Nijak vás to neudiví, znáte-li vysokou sociologii,
Harvardský projekt Harvardské university, na kterém
pracoval nejlepší mozkový trust Ameriky a který zrodil
komplex pederastie soudruha Lenina, jehož pomocí 40
let CIA roztesávalo a nakonec rozrazilo Sovětský svaz. A
veškerá energie jde z komplexu vlády, který je úzce
spojen s homosexualitou a který vytváří skutečné vůdce,
od sibiřských šamanů a černošských čarodějů až do
Lenina a Hitlera. Ale je to věc velmi delikátní: Lenin byl
poloviční žid a Hitler byl čtvrtinový žid, což se říkat
nemá. Jinak vás ocejchují za antisemitu.
Zde mám další zajímavou knihu, „Hitler - zakladatel
Izraele“. Autor - Kardel, kavalír Rytířského Železného
kříže, to je něco jako ruský Hrdina Sovětského svazu.
Vydáno ve Švýcarsku v roce 1974. A podstatou této
knihy je, že celý vrch Hitlerovské strany byl, promiňte
ten výraz, z prožidů: položidů, čtvrtinových židů, 3/4
židů nebo židé vykrestů (židé pokřtění). Nyní se podí-

- 629 -
vejme, co se stane, když dáme tyto dvě knihy dohro-
mady.
Kardel píše, že Hitler byl čtvrtinový žid. A Abram a
izraelští profesoři a rabíni upřímně píšou, že Hitler nebyl
teploušem konvenčního typu. Zato měl horší zvrácenosti
- coprofilii, extrémní formu masochismu, lásku k exkre-
mentům s ženami: miloval, když žena na něm močila
nebo defekovala. Jako výsledek, čtyři ženy, kteří měly
intimní vztah s Hitlerem, se pak pokusily o sebevraždu,
dvěma se to povedlo, jedna z nich byla jeho neteř Geli
Raubal, která se zastřelila.
Pak Abrams uvádí, že Hitler se rád obklopoval homo-
sexuály. Například, první Hitlerův zástupce ve straně
Rudolf Hess byl zaregistrovaným homosexuálem. Kardel
dodává, že Hess byl z matčiny strany položidem. A tak to
pokračuje: Abrams dává podrobný seznam homosexuálů
kolem Hitlera.74 Kardel vysvětluje jejich židovský rodo-
vý původ.
Šéf bezpečnostní služby SD Reinhard Heydrich byl
považován za následníka Hitlera, byl osnovatelem a
hlavou „konečného řešení židovské otázky“, podle které
židy ničili a položidy sterilizovali. Abrams píše, že Heyd-
rich byl homosexuál, a jeho manželství sloužilo jen pro
maskování. Kardel píše, že Heydrich byl ze 3/4 žid, jeho
otec byl žid jménem Süss a jeho matka byla položidovka.
74
str. 79-80
- 630 -
Jeho hlavní poradce Eichmann, který byl později oběšen
v Izraeli, byl čistokrevný žid-vykrest. Vidíte, jaké triky
dělá komplex vlády.
Současně, Hitler posílal homosexuály do koncentrač-
ních táborů, kde nosili růžové trojúhelníky. Odtud je
název knihy „Růžová Swastika“. Ale do koncentračních
táborů Hitler posílal jen své politické nepřátele, a
„svých“ homosexuálů se nedotkl. To znamená, že jedni
homosexuálové v boji o moc ničili jiné homosexuály.
Přesně podle formulace středověkých teologů: „ďábel je
náchylný k sebezničení.“ Podle té samé formule, Stalin
ničil trockisty a komunisty, profesionální revolucionáře s
jejich permanentní revolucí.
Abrams upozorňuje na několik zajímavých homose-
xuálů. Například, na slavného filozofa Nietzsche, který
hlásal „nadčlověka“, „blond bestii“, „padajícího pod-
trhni“ a „Antikrista“ s velkým písmenem. Hitler měl
velmi rád Nietzscheho a nad branou koncentráku dával
citát z Nietzscheho „Každému svoje“. Nietzsche dává
zločinci rysy výjimečnosti, odlišuje je jako zvláštní elitu.
Ale posledních 11 let svého života, tento filozof prožil v
blázinci. A jeho otec také přišel o rozum.
Helena Petrovna Blavatská (1831-1891), vynálezce
teosofie, což v řečtině znamená „božská moudrost.“
Dříve psali, že je polobláznivá položidovka z Oděsy,
rodné příjmení Gan, a její teosofie je čekárnou na vstup
- 631 -
do zednářství, ženského zednářství. Dobrodružka,
výstřednice. Po neúspěšném manželství s 60-tiletém
baronem Blavatským, 17-tiletá Blavatská manžela opus-
tila. Nosila jako řád „mystickou brož“, na které byly
zobrazeny šesticípá hvězda krále Davida, svastika a
zmije, požírající vlastní ocas. Známé symboly.
Ale Abrams píše, že Blavatská byla lesbička a anti-
semitka, která kázala, že „Árijci jsou nejlepší lidi na
světě, a židé měli náboženství nenávisti a zloby vůči
všem a všude, kromě k nim samým“. To bylo přesně to,
co požadovali nacisté.
A malá osobní poznámka o lidech, o kterých jsem
psal dříve. Teosofie je živá dodnes. V USA existuje
Teosofská společnost, kde 5486 členů.75 A hle příklad
Teosofského kroužku v New Yorku: Vedoucí - skrytý žid
vykrest Dmitry Levitsky, zeť Gleba Gašurova, matka
Nataši Kušnýr, nejlepší kamarádky mojí ex-manželky, a
manželka Igora Sobína. A můj dobrý známý doktor-
psychiatr Oleg Erdely říká, že to všichni jsou jeho bývalí
pacienti.
Když Hitler za svého mládí vandroval do Vídně a
teprv se začínal zajímat o židovskou otázku, jeho
duchovní průvodce na této cestě byl jistý baron a doktor
Lanz von Liebenfels, který ve skutečnosti nebyl ani
baron, ani doktor, ani „von“, ale položid po matce, který
75
E. Manin v NRS z 2.8.1991
- 632 -
vydával antisemitský časopis „Ostara“, ze kterého se
Hitler čerpal své myšlenky. A izraelec Abrams, kterého
doporučuje spousta izraelských profesorů a rabínů, dodá-
vá, že tento Hitlerův učitel byl také pederastem, kterého
oplakává růžový trojúhelník nacistických koncentračních
táborů. Vyznejte se v té změti takových šílenců, židofilů
a židofobů, kteří jeden druhé požírají, jak ten had, který
ukusuje vlastní ocas.
Dalším pozoruhodným židožroutem z Abramsovy
sbírky byl Ph.Dr Otto Weininger, skutečné židovské
zázračné dítě. Ve věku 22 let napsal svoji disertační
práci, která vyšla knižně: „Sex a charakter.“ Současně s
obdržením diplomu doktora filozofie, přešel z judaismu
ke křesťanství a poté se zastřelil.
Mám kopii knihy „Sex a charakter“, St Petersburg
1914, 6. vydání, překlad 10. německého vydání, 359
stran. Jazyk dubový, číst je to obtížné. Zde jsou klíčové
body této knihy:
1. Dobrý člověk (v konečném stádiu génius) by měl mít
dobrou paměť. Genialita je spojena s pamětí, a to
zejména na detaily, na zdánlivě drobné události. Pak
to vede k logice událostí. Závěr logiky je etika, která
je vstupní branou k pravdě. Ale ženy nemají žádnou
paměť, žádnou logiku, žádnou etiku, ale pouze lži-
vost.76
76
str. 106-139
- 633 -
2. Autor se domnívá, že všichni muži i ženy jsou více či
méně bisexuální.77
3. Všude je patrná jeho nenávist k ženám.78 Zalesbičky
pokládá Kateřinu Velikou, švédskou královnu Kristý-
nu, George Sandovou, matematičku Sophii Kovalev-
skou, Madame Blavatskou a všechny prominentní
ženy. Píše, že emancipaci žen potřebují pouze lesbič-
ky.79
4. Je dobře známým faktem, že lháři mají špatnou
pamět. V této souvislosti, tam jsou všechny druhy
varování o falešnosti žen v příslovích, příběhy a poe-
zie.80
5. Autor píše: „zločinec se rodí s kriminálními
sklony.“81 A pokračuje doslovně: „Kleptomania je
silněji vyvinutá u žen než u mužů: kleptomany (zlo-
ději bez potřeby krást) jsou téměř výhradně ženy.“82
6. Weininger: „... v každém agresivním antisemitovi
můžete vždy vidět nějaké židovské rysy... nejzná-
mější antisemité jsou vždy mezi židy.“83
77
Blbost! Ne všichni, ale mnozí - poznámka GK
78
str. 101
79
str. 61-62
80
str. 133
81
str. 180
82
str. 190
83
str. 297
- 634 -
7. Ph.Dr se domnívá, že „neexistuje žádný národ na
světě, kde je tolik manželství bez lásky, jako u židů“
(str. 305). Nahrazují je manželství z vypočítavosti.
Na stránce 319 autor opět píše o „příliš nízké sexu-
ální potenci“ židů.
8. „... Mohammed a Luther byli epileptici. Ale epilepsie
je nemoc zločinců: Caesar i Napoleon... trpěli epilep-
sií. Flaubert, Dostojevskij, kteří byli náchylní k epi-
lepsii, skrývali v sobě mnoho zakázaného, třebaže
zločinci sami nebyli.“84 85
9. Židofilé byli Nietzsche a Lessing (viz jeho „Moudrý
Nathan“). Nejhorlivější z židofobů byl filozof Kant.86
Můj závěr: autor velmi málo mluví o homosexualitě a
duševních nemocích. Je možné, že on sám je gay a psy-
chopat.
Za svou práci bylo židovské zázračné dítě Otto Wei-
ninger oceněno „cheremem“, což je židovské prokletí pro
černé svíčky, spolu se Spinozou a Einsteinem, o čemž
psal A. Macready v monarchistickém časopisu„Naša
strana“ v Buenos Aires z 19/10/1979. Spinoza, ano, byl
exkomunikován z židovské komunity. Ale proč Einstein?
Nevím. Poslední věc, kterou o něm vím, je, že jeho syn
Edward Einstein byl schizofrenik a zemřel v blázinci ve
84
str. 322
85
A za to tedy Dostojevskij byl na Sibiři? - GK
86
str. 356
- 635 -
Švýcarsku. Vysílala to televize, Channel 13, dvacet jedna
hodin, 10.01.1996.
Slavný židofil Nietzsche napsal na toto téma: „Velmi
často se stává, že syn se stane obnaženým tajemstvím
svého otce“. To znamená, že když syn je blázen, otec je
také blázen. A ohledně geniálnosti Einsteina-otce? Neby-
la jen geniálním podvodem? [Existují studie, podle kte-
rých Einstein myšlenku relativity ukradl v patentním
úřadu. - LP]
Nietzsche napsal: „Myšlenky, které ničí vesmír, při-
chází krokem holubice“. Tak přišla i atomová bomba,
které pomohl táta Einstein.*) Tak přišli k moci i Lenin i
Stalin.
Ale vraťme se k našemu spravedlivému Abramsu,
kterého podporují izraelští profesoři a rabíni. V jeho
„Růžové svastice“ oni píší, že PhDr Otto Weininger byl
stejným homosexuálem, jako filozof Nietzsche. Dvě boty
tvoří pár. Ale tento smutný princip viděli již v Bibli, když
psali, že „ďábel - je kníže tohoto světa“ (Jan 14:30 a
16:11), nebo „ďábel - je bůh našeho věku“ (2 Kor 4:4).

*
To je hodně rozšířený falešný sionistický mýtus. Einstein se ve
skutečnosti kvantovou mechanikou vůbec nezabýval, dokonce ji
odmítal. Ale patří to k adoraci prokázaného plagiátora a podvod-
níka Einsteina jako „největšího vědce 20. století“ – a považte, „byl
to žid a musel utéct před Hitlerem!“ - Pozn. ed.
- 636 -
 Potom „Růžová svastika“ zatřásla slavným laureátem
Nobelovy ceny Thomasem Mannem: Ukázalo se, že dva
synové Manna byli pederasté. Ale platí zde formule
Nietzscheho: „Často syn se stává obnaženým tajemstvím
svého otce“? Jinými slovy, když syn je teplouš, i táta
bude teplouš? A je tomu tak!87 Takže, třebaže Nietzsche
zemřel v ústavu pro choromyslné, předtím nebyl hlupák.
Zde jsem si na něco vzpomněl. Dovolte, podívám se
do své kartotéky. Za prvé, praděd Thomase Manna byl
„volnomyšlenkář“, to znamená, byl zednářem. A sám
Thomas Mann byl položid, který se přiženil do bohaté
hanzovní rodiny, a on měl šest dětí. Ale pak začaly potí-
že. Dvě sestry Thomase spáchaly sebevraždu. A dva
synové Thomaes byl homosexuálové. Jeho syn Klaus v
roce 1949 začal psát román o sebevraždě, ale nedokončil
jej, jelikož sám spáchal sebevraždu.
Zdá se, že je to svého druhu cena za Nobelovu cenu.
Pokud budete pravidelně kontrolovat laureáty Nobelovy
ceny v literatuře, dostanete dojem, že tato ocenění nedá-
vají za literaturu, ale za pederastii. Včetně Borisovi
Pasternaku a Jozifu Brodskému. Ale v tom není nic
divného. Koneckonců, sám Nobel nebyl nikdy ženatý,
neměl zájem o ženy, žádné děti po něm nezůstaly. Z
tohoto důvodu byla založena Nobelova cena. Příbuzní se
urazili a oficiálně prohlásili u soudu, že Nobel byl šíle-
87
Viz „Růžová svastika“, str. 71 a 205
- 637 -
nec. A proto už v Bibli stojí: „Mé jméno je Legie, pro-
tože je nás mnoho“ (Marek 5:8-9).
Pak je na řadě spojení mezi homosexualitou a zločin-
ností. Nejvážnější americké noviny „New York Times“
ve svém vydání ze dne 21.ledna 1934 hlásily: „Mnoho z
nejnásilnějších masových vražd bylo spácháno homose-
xuály.“ Claws uvádí hrozivou statistiku, podle které 8 z
10 hlavních masových vrahů ve Spojených státech byli
homosexuálové (viz níže), a že homosexualita zavinila
68% všech masových vražd (Claws: 97). Následuje
seznam 9 předních homosexuálních masových vražd až
do roku 1992“.
Donald Harvey, 37 vražd... Psychologové ukázali, že
se přiznal k homosexualitě. „New York Times“, 20. srpna
1991.
John Wayne Gacy: 33 vražd. Připustil, že je homose-
xuál. Zabil 33 mladých mužů a chlapců, pohřbil je ve
svém sklepu. „New York Times“, 22. února 1980.
Patrick Wayne Kearney: 32 vražd... Přiznal, že je
gay... Vrah v pytlích na odpadky. „New York Times“, 27.
července 1977.
Bruce Davis: 28 vražd... Zabil 28 mladých mužů a
chlapců po znásilnění. „New York Times“, 21. ledna
1984.
Cordes, Henry a Owen: 32 vražd. Tato trojice byla
členem gay kruhu, zabývajícího se mučením a vraždě-
- 638 -
ním, který unesl a mrzačil 27 mladých mužů. „New York
Times“, 27. července 1974.
Juan Corona: 25 vražd... Homosexuál, který zabil 25
zemědělských dělníků. „New York Times“, 4. října 1972.
Jeffrey Dahmer: 17 vražd... Odsouzen za prznění dětí,
přiznal sexuální zneužívání homosexuální, lákal 17
mladých mužů a chlapců do svého bytu, souložil s nimi,
pak je zabíjel a řezal jejich mrtvoly. Jedl části těla svých
obětí. Dahmer byl aktivní v organizacích, které chrání
práva „gay“, totiž pederastů (v Rusku jim říkají „modří“).
Dahmer také se účastnil přehlídek „gay parade“. „USA
Today“, 6. srpna 1991.
Stephen Craft: 16 vražd... Zabil nejméně 16 mladých
mužů poté, kdy je omámil drogami, sodomizoval a mučil.
„The vanderer“, 31. října 1991.
William Bonin: 14 zabití... Mučil a zavraždil 14 mla-
dých mužů... souložil se svými obětmi před a po jejich
smrti. „The vanderer“, 31. října 1991.
Samozřejmě, ne všichni homosexuálové - jsou maso-
ví vrazi, ale většina masových vrahů - je obvykle gay. A
přesto každý rok u nás v New Yorku máme nárok na
grandiozní přehlídku pederastů a lesbiček v rámci slo-
ganu „Jsem hrdý na to, že jsem homosexuál“, kde stovky
tisíc nadšených lidí zpívá, tančí v ulicích a požadují od
vlády více peněz na boj proti AIDS, této epidemie 20.
století, která decimuje degeneráty. V čele zástupu, podo-
- 639 -
bajícího se cirkusáckému průvodu, hrdě kráčí starosta
New Yorku a další otcové města - a předstírají, že jsou
hrdí a šťastní. Přitom by spíš měli plakat, ne se radovat!
Vždyť je to pomalá smrt, anděl smrti, jak je popsáno
výše. Ale oni jsou na to pyšní, tančí a radují se.
Mezi diváky, vedle mě stojí dvě mladé Američanky.
Jedna z nich je skutečná krasavice, ta druhá - zrůda. A
najednou vidím, že moje krasavice začíná hladit a líbat
svoji přítelkyni. Nemohl jsem se ubránit úsměvu - víme,
jak ty věci chodí: za manžela si vybereš pederasta, a děti
budeš dělat od jiného strýce. A pak 69 způsobů, jak být
nešťastná!
Když vyčerpali vztah mezi masovými vrahy a pede-
rasty, Abrams a jiní spravedliví z Izraele v „Růžové
svastice“ hlásí lechtivou pravdu o prezidentu Clintonovi.
Dozvídáme se, že když nastoupil do svého postu, jmeno-
val do vysokých vládních pozic více než dvě desítky
homosexuálních mužů.88
Pederasti a lesby ve Washingtonu přišli do tak divo-
kého nadšení, že zorganizovali v Národním klubu tisku
ve Washingtonu první v dějinách Růžový Inaugurační
Bál, kde 1700 homosexuálů tančilo a oslavovalo vítězství
prezidenta Clintona, který jim rozdává vysoká vládní
místa. Aby utvrdila vítězství, na karneval ze scény hle-
děla Velká Pečeť Spojených států, při této příležitosti
88
str. 161
- 640 -
pozměněná tak, že růžový trojúhelník překrýval americ-
kého orla. Dovolte mi, abych vám připomněl, že růžo-
vým trojúhelníkem Hitler odměňoval své politické nepřá-
tele, které usazoval do koncentračních táborů, kde nad
vchodem visel citát z Nietzscheho „Každému svoje“.89
Mezi degeneráty, kterým prezident Clinton udělil
vysoká vládní místa, vidíme prezidentku „Hlasu Ame-
riky“ Evelynu Liebermanovou. Je zajímavé, že prezident
„Zpravodajské agentury“, jehož součástí je „Hlas Ame-
riky“, je také nějaká žena. A šéfkou ruského oddělení
„Hlasu Ameriky“ - je naše stará známá Nataša Clarkson.
Jakási vláda žen! Ale ve skutečnosti jsou to muži v suk-
ních. A všechny z nich, tak nebo jinak, jsou smíchány s
židy.
Co jsou zač? Kulturní lidé, stylu filozofa Ivan Iljina,
říkají tomu „světová zákulisa“. Prostý lid to zve prostěji:
„židovsko-zednářská banda“ a pějí píseň „Vem sekeru,
Rusko, vem sekeru!“ A teologové říkají, „Ďábel - to je
strana stran a svaz svazů“. Tak si z toho vyberte, co se
vám nejvíce líbí.
Budoucí šéf americké armády, Clinton začal svou
vojenskou kariéru tím, že se stal dezertérem: když přišel
čas jít na vojnu, on odjel do zahraničí. Když dezertér
Clinton se stal prezidentem USA, začal hlasovat za

89
str. 187
- 641 -
„právo pederastů“, aby mohli sloužit v armádě spolu s
ostatními.
Pak se ozvala hlasitá exploze. Vylétla do povětří věž
obrněné bitevní lodi-linkéra. Mnoho lidí zemřelo. Noviny
psaly, že důvodem toho byli dva pederasti, kteří se pohá-
dali, a jeden se rozhodl druhého odstranit i s linkérem.
Ale brzy se objevilo v novinách vyvrácení, že armád-
ní vyšetřovatelé udělali omyl, že tomu nebylo tak, ale
jinak. Jinými slovy, věc ututlali. Jinak by to byla „dis-
kriminace menšin“.
Ale nejvíc prezidenta Clintona proslavily jeho milost-
né aféry. Ačkoli měl manželku Hillary a dceru vysoko-
školského věku, byl neodolatelně přitahován k druhým
milenkám. Psychologové nazývají tuto nemoc komple-
xem Dona Juana, když pederastický muž zoufale běhá za
ženami, snaží se oklamat sám sebe a ostatní. Ale milenky
takového Dona Juana obvykle nejsou normální, ale spe-
ciální, které provozují „orální sex“, tedy jsou minetčice.
Obvykle ani manželka není lepší. Proto Hillary Clinton,
namísto toho, aby udělala muži pořádný skandál, neobra-
cela pozornost na milostné zábavy svého mužíčka.
Potom se do případu přimíchali židé, kteří podsunuli
do Bílého domu roztomilou mladičkou židovku Moniku
Levinskou. A prezident Clinton skočil na návnadu. Jeli-
kož byl demokrat, přišli ho zdiskreditovat republikáni -
na úrovni kongresu. Další podrobnosti jsou popsány v
- 642 -
tisku, a bavila se tím celá Amerika. Republikáni vyslý-
chali Moniku Lewinskou takto:
- Dejte pracku na Bibli a odpovídejte na naše otázky.
Pokud budete lhát, bude to křivé svědectví - a po liteře
zákona, můžeme vám za to dát 5 let vězení.
Monica byla vyděšená a řekla pravdu, a celá Amerika
se chechtala. Ukazuje se, že Monica je lesbička a minet-
čice, že s prezidentem Clintonem dělala „orální sex“, to
znamená, že prezidentovi cucala potts přímo v jeho
kanceláři. Pokud někdo neví, co je to „potts“, tak já, coby
caddik, mohu říci: to je to samé jako „šmok“. Tak, ubo-
hou Moniku mučili a mučili, vytloukali z ní všechny
detaily její aféry s prezidentem Clintonem.
Ukazuje se, že prezident Clinton bral tlustý havanský
doutník a... Nene, on nekouřil tento doutník... A nemilo-
srdní inkvizitoři-republikáni se museli ptát: „Tak, pojď,
zlatíčko, mluv, co dělal s tím doutníkem?“ - „Ach, páno-
vé, copak vy sami jste to neuhodli?“ - bečela Monika. A
tak se vyjasnilo, že prezident Clinton tím doutníkem
masturboval Moniku Lewinskou. Přímo na jeho pracov-
ním stole, kde se rozhodoval osud světa. A celá Amerika
se smála.
Aby zaplatil Monice za její sexuální služby, prezident
Clinton jmenoval na hlavní ministerské posty samé židy.
Nevěříte-li, podívejte se:

- 643 -
 • Ministr zahraničních věcí - Madeleine Albrigh-
tová, židovka.
• Ministr obrany - William Cohen (Kogan), žid.
• Ministr financí - Robert Rubin, žid.
• Vedoucí CIA - George Tenet, žid.
• Ministr zemědělství - Dan Glickman, žid.
• Vedoucí Federálního rezervního systému - Allan
Greenspahn, žid.
• Ministr zdravotnictví - Sandy Christoph, žid.
• Prezident „Hlasu Ameriky“ - Evelyn Lieberman,
židovka.
• Vedoucí personálního oddělení prezidenta -
Robert Nash, žid.
A tak dále, celkem 56 lidí.
Takže si můžete zachvátit zemi bez jediného výstřelu.
A tato technika je patentován již dávno: viz Bible,
„Kniha Esther“, jak hezká židovka Esther svedla krále
Ahasvera. Není to nic nového pod sluncem [pardon, pod
lunou - LP].
Skončil tento zábavný příběh s Monikou Lewinskou
takto: Republikáni v Kongresu se snažili dosáhnout pro
Clintona obvinění z velezrady, impeachement, což jest
odchod do důchodu. Ale více než polovina kongresu byla
na straně Clintona. Monice to udělalo dobrou reklamu,
stala se bohatou nevěstou. Hitlary se stala senátorkou a

- 644 -
povídá se o ní, že bude možná budoucí prezidentkou
Ameriky [pardon, překlep, Hillary - LP].
Po pečlivém prostudování „Růžové svastiky“ a po
překontrolování obsáhlé bibliografie, znovu jsem se cítil
téměř jako caddik. Kdysi jsem se začal zajímat o tento
zakázaný námět a psal jsem o tom: proč ďábel - je kníže
tohoto světa. Ale teď mi přišli na pomoc izraelští rabíni a
profesoři, kteří také mluví pravdu, smutnou pravdu o
prokletí lidského rodu, který už celá staletí nazývají
ďáblem, jehož jméno je Legie.
16. června 2003.

- 645 -
 Kapitola 40: Maličkosti ze života
Zvoní mi jedna dobrá známá a povídá:
- Gregory Petrovič, mám pro vás novinku. Ale musím
začít ze široka. Mám známou Polku. A ona má věčného
ženicha, který se nemůže ženit. Jeho jméno je Alik Mala-
chov. Nejprve, tento Alik proslul tím, že se dohodl s
jednou Američankou, že mu za 10.000 dolarů porodí dítě,
které on bude vychovávat s vlastní matkou. Ale dítě se
narodilo jako defektní, mongoloidní idiot a Alik u soudu
vyžadoval své peníze zpět - a dostal je! Dokonce psalo se
o tom v novinách. Nakonec ten Alik šel k Lence Milči-
nové, - vy ji přece znáte! - A dělá jí návrhy.
- Aliku, já nemůžu, - namítá Lenka.
- Proč ne?
- Protože já miluji ženy.
- Tak ty jsi co, Lenočko - lesba?
- Ale, Aliku, proč tak mluvíš? Já prostě miluju ženy.
Teď se mnou žije Alla. Vyučuje ruštinu na Kolumbijské
univerzitě. A má adoptované dítě - malé arabátko.
- Jakmile jsem to uslyšela, hned jsem zbystřila
sluch... Uh-uh, přemýšlím... Zkrátka, on pak byl u Leny
víckrát, viděl tu Allu a tvrdí, že je to Alla Klimová...
Tedy, vaše žena! S čím vás i zdravím!
Lenka Milčinová je naše dobrá známá. Přijela do
Ameriky na počátku 70. let, kdy ze SSSR pouštěli jenom
- 646 -
židy. Lence je 28 let, jejímu mužovi Juriji Gavriloviči je
50. A oni mají jednoročního synka Váněčku, stejně
starého s mým synem Andrejem. Několik let se naše
rodiny přátelily. Jurij Gavrilovič byl žid, který se vydával
za Rusa. Lenočka byla židovka ze čtvrtiny, která také se
vydávala za čistou Rusku. Nikdy jsem tomu nevěnoval
pozornost. Všichni lidé jsou různí. A kolem nás je plno
různých podivínů.
Uběhlo několik let a Jura Gavrilovič se s Lenou roz-
vádí, údajně proto, že ona mu nadává „ty žide.“ On pak
volá mě a klidně mi vysvětluje, že Lenka je lesbička,
dokonce aktivního a sadistického typu.
„Kromě toho, je úplná psychopatka: poprvé se poku-
sila spáchat sebevraždu, když jí bylo 14 let - pohádala se
s rodiči a vypila jed na krysy. Potom Lena vystudovala
na doktorku-veterinářku a vzala si žida, ředitele
sovchozu. Ale její manžel brzy zjistil, že ona je nenor-
mální a vyhnal ji. Tehdy se pokusila podruhé spáchat
sebevraždu...“
Hned potom mi zvoní Lena: „Představ si, u rozvodu
Jura Gavrilovič vůbec nepožádal uvidět Váněčku. Já si
pamatuju, jak ty jsi miloval svého adoptovaného arab-
ského synka, a tenhle darebák nechce vidět ani vlastního
syna!“
Ale Jura Gavrilovic se ospravedlňuje: „Dobře vím, že
z Váňečky nic dobrého nevyroste. Od takové matky...“
- 647 -
 Abych se vyhnul omylům, pro přesnost, kouknul
jsem se do své kartotéky a pod heslem „Rodina Milčinů“
vidím, že Lenka se pokusila o sebevraždu ne dvakrát, ale
třikrát. Potom Jura Gavrilovič hlásí, že Lenočka lesbo-
vala se svou přítelkyní jménem Raja, za pomoci gumo-
vého pyje. To znamená, že i moji bývalou manželku
používá nyní pomocí gumového údu. Bože, mám se
smát, nebo plakat?
A také jsem slyšel, že Lenka ještě v SSSR byla léčena
na psychiatrické klinice. Ovšem, to nic neznamená, po
několika sebevražedných pokusech vlečou lidi automa-
ticky na kontrolu do blázince.
Lenka mi volá a povídá, že před ní měl Jura Gavrilo-
vič 6 žen a 4 děti. On sám mi řekl, že jedna z jeho man-
želek byla vnučka Lva Tolstého, a jeho matka údajně
byla konkubínou Hermanna Göringa, když byl v 20.
letech v Sovětském svazu, a že má podezření, že on sám
je nemanželským synem Hermanna Göringa, nejbližšího
důstojníka Adolfa Hitlera. A já si myslím, že z toho
všeho má asi kaši v hlavě. Jenomže on vypadá jako zcela
normální člověk.
Mezitím, roky jdou a jdou. A v roce 1974, moje man-
želka Kissa, ve věku 40 let onemocní klimakterickou
poruchou, velmi pomalu a nenápadně. Nejprve si člověk
ani si nevšimne, o co se jedná. Proto také učenci-bohos-
lovci říkají, že ďábel přichází nehlučnými kroky.
- 648 -
 Nezapomeňte tento výraz. Pokud vaše manželka v
menopauze (50 plus minus 5 let) je hysterická a žádá o
rozvod, můžete si být jisti, že se jedná o duševní nemoc.
Moje Kissa takhle psychovala 4 roky, pak v roce 1978 se
skandálně rozvedla.
Teprve mnohem později, v roce 1995, díky milostné
aféře Alika Malachova a upřímnosti Lenky Milčinové,
tedy vlastně čirou náhodou, jsem zjistil, že moje ex-
manželka na stará kolena se stala lesbičkou, a teď ji
používají za pomoci gumového vibromaséru. Takové
věci se teď neskrytě prodávají na Times Square, včetně
portrétů amerických prezidentů. Máme přece demokracii.
Mimochodem, gumové maséry - to jsou hlavní
zbraně těch Američanek, které slouží v americké armádě.
Podle pravidla, jsou skoro všechny lesbičky. V Americe
existuje silná politická strana, formálně nazvaná „Sdru-
žení amerických žen.“ Ale ve skutečnosti jsou to ze
100% nejnotoričtější lesby, které se derou k moci v
jakékoliv formě - v armádě, policii a dokonce i u hasičů.
Vzpomeňte Ph.Dr. Otto Weiningera a jeho knihu „Sex a
charakter“.
Nedávno v televizi ukazovali jednu takovou krasa-
vici: důstojnice, poručík-pilot na letadlové lodi. Na její
vyškolení utratili spoustu peněz, ale teď si to rozmyslela
a opouští armádu. Ukázalo se, že její nejbližší a nejlepší
přítelkyně, také pilot, při startu spadla do vody a zemřela.
- 649 -
Samozřejmě, šlo o dvě lesbičky, na které se darmo plýt-
valy peníze daňových poplatníků. Ale to vše je státní
tajemství - a všichni budou mlčet.
Přesto musím se přiznat, že jsem cítil lítost pro tako-
vou krásnou hlupačku. Kolikrát jsem se spálil na tako-
vých ženách, ale mužský instinkt je vždy silnější. A
přitom si říkám: „Ach, ty starý vole! Ta holka by mohla
být tvou vnučkou“.
Jenže roky, v mém věku, už nejdou, ale cválají jako
splašený kůň. A za mým oknem, spolu s vrabci a vever-
ky, vykoukl již rok 2003. Volá mi můj starý přestarý
známý Serjožka Genebart a chlubí se, že je mu již 85 let,
ale on je stále naživu, i když ne moc zdráv, že nemá něco
s krví v pořádku. Celou válku 1941-1945 Serjožka trávil
v německém zajetí, a co je zcela přirozené, skrýval, že je
napůl žid. A po válce, ze zvyku skrýval to dál. Až teď, na
stará kolena, najednou začal shánět podobné skryté polo-
židy. A vypráví mi následující historii.
Týká se naší společné známé Lily Kudaševá. Ta mi
jednou řekla, že je baronka, ale ve skutečnosti byla, spolu
se svou sestřenicí prostitutkou Táňou, „madam“ veřej-
ného domu. Takže to vyprávění: Lila se nějakého důvodu
pohádala s matkou, Věrou Michajlovnou Bogenskoj.
Kdysi za mladých let, její matka zpívala v cikánském
pěveckém souboru v Berlíně, v Německu dvacátých let
minulého století.
- 650 -
 V takovém veselém zaměstnání je přirozené, že měla
spoustu mužů. Ale nyní, když se hádala s Lilou, její
matka se přiznala, že jeden z těchto mužů byl německý
žid, a právě on byl otec Lily! Když to uslyšela, Lila se
začala se svou matkou prát. Matka to nevydržela a křičí: -
Ach ty čertova židovko!
Ale slyšela to Liliny sousedka Lucy Kinleyn a roz-
nesla to po celém Sea-Cliffu, kterému se rusky říká
Sodomkino. Doneslo se to až k Serjožkovi, a Serjožka mi
to vyzvonil.
Tato Lucy Kinleyn je také zajímavá figura. V roce
1941, když Němci zachvátili Kiev, byla mladou herečkou
v divadle. Během německé okupace Kyjeva, aby neu-
mřela hlady, spala s Němci. Ale po válce, tatíček Stalin jí
vrazil za zradu vlasti 10 let sibiřského koncentráku.
Avšak odkrouhala si tam, v lágrovém divadle, pouze 8
let, jelikož baťuška Stalin umřel. Pak se provdala za
polského komunistu a odjela do Polska, a z Polska utekla
do Ameriky, kde se vdala za Johna, nejhodnějšího člo-
věka na světě a těžkého alkoholika. Nyní pili už od rána
spolu.
Tak tedy, Lila je polo-hebrejka. Můžeme říci, že
cyklus je u konce. Pamatuji si, jak to bylo. Moje žena
Kissa měla nějaké nesprávné těhotenství: bolí jí břicho,
leží v posteli a telefonuje Lile a stěžuje si. Lila, coby
nejlepší přítelkyně, přijíždí a zabírá Kissu k obě.
- 651 -
 Potom Kissa 6 týdnů leží v posteli nebožky Tomoč-
ky, Liliny dcery, která zemřela při požáru. A Lila pečlivě
Kissu ošetřovala, krmila ji lžičkami kuřecího vývaru. Je
tedy přirozené, že jsem byl Lile velmi vděčný.
A pak začala jakási čertovina, kterou je velmi obtížné
pochopit. Není divu, že teologové říkají, že ďábel při-
chází nehlučnými kroky. Za prvé, proč se objevilo u
Kissy nesprávné těhotenství, a jak se ukázalo později,
hnisavý zánět plodu? Podle teorie pravděpodobnosti je
to, že moje Kissa, jelikož za celý rok neotěhotnila ode
mne, pokusila se otěhotnět od jiných mužů, podle rad své
matky, zkušené kurvy, která dělala Kissu od degenerativ-
ního manžela, a dvě dcery později, Milku a Galku, od
jiných mužů. Jenže nakonec, Pán Bůh, či chcete-li, osud,
karma, nebo příroda, byli z těch jejích triků nakonec tak
unaveni, že potrestali Kissu neplodností.
A potom ode mne chtějí, abych adoptoval dítě, v
čemž hlavní roli hraje Lila. Pak boj na pláži v Sodomkino
kde svině Natasha Nötsch ve své hrubosti dojde až k
nadávkám stylu, jakože moje matka je prostitutka. A
když jsem se začal napřahovat, že jí dám po hubě, zatřás-
la svým sádlem a utekla. A všechny tyto dámičky mají
defektní děti!
Jenže já teď mám třetí oko na čele, jako měsíční úlo-
mek na čele hinduistických bohů. A díky tomu vidím teď
to, co jiní nevidí: Je to jednoduché; Lila je čertova lesbi-
- 652 -
ánka! Patří k těm čarodějnicím, které ve středověku pálili
na hranici. A Lila „zkazila“ moji Kissu. Prostě Lila,
třebaže vdaná, je ve skutečnosti potlačená lesba muž-
ského, nebo aktivního typu. To je důvod, proč i její
manžel, princ Alexej Kudašev se jí bojí. To je důvod,
proč měla dvě postižené děti. Boha neoklameš!...
A moje Kissa, i když žila se mnou normální sexuální
život celých 24 roků, ve skutečnosti byla potlačenou
lesbičkou ženského, neboli pasivního typu. V posteli
nebožky Tomočky se obě scukly a pro zamaskování
vyráběly si ty rýžové polívčičky a kuřecí vývarky. Lze to
vše pochopit pouze při pohledu zpět.
Abychom zavedli pořádek do těchto špinavých a taj-
ných záležitostí, které mnohdy zavání vraždou nebo
sebevraždou, zaveďme příslušnou terminologii. Homo-
muže třídíme podle jejich vlastních slov na: aktivní - to
jsou „vlci“, a pasivní - „ovce“. Homo-ženy lze nejlépe
popsat jako: aktivní lesbičky - „zmije“ a pasivní lesbičky
- „kočičky.“ Proto instinktivně jsem hned ze začátku
pojmenoval svoji Kissu - Kissou. A Lila, to je typická
zmije. Dokonce bez uvozovek.
A tady je další had - naše stará známá Nataša Clark-
son. Pro nás je zajímavá tím, že jednoho času dělala
vedoucí ruského oddělení „Hlasu Ameriky“, který byl
orientován v souladu s komplexem pederastie u Lenina.

- 653 -
Dá se říci, že za starých časů čarodějnice létaly na pomet-
le, teď je pouštějí do rozhlasu.
Když Lila svedla moji manželku k lesbické lásce,
stala se pro ni jakoby novým manželem - a Kissa ji zača-
la poslouchat. Lila přemluvila Kissu odstěhovat se do Sea
Cliff, což bylo velká hloupost. Díky Bohu, já jsem zůstal
v New Yorku, v bytě, kde bydlím dodnes. Jinak bych se
jednou ocitl na ulici s jedním kufrem, stejně jako mnoho
jiných manželů. A to vše kvůli lesbickým ženám.
Potom Lila navádí Kissu: „Adoptujte si dítě. Potom
se dáš s mužem rozvést, já také se rozvedu s manželem.
A budeme žít spolu i s tímto adoptovaným dítětem. Je to
vše velmi jednoduché!“
Kdysi dávno-předávno, když Kisse bylo 17 let, její
přátelé chodili s čepicí a sbírali pro ni 50 dolarů na ile-
gální potrat od pederasta a minetčíka Rurika Dudina.
Nyní, Lila chodila s kloboukem po Sea Cliff a vybírala
5.000 dolarů na nákup arabátka k adopci v Bejrútu. S
velkými obtížemi a skandály to dítě koupily - bez mého
vědomí. Z vděčnosti Kissa udělala Lilu kmotrou našemu
arabátku, které pojmenovaly Andrejem. Mne se na jméno
mého syna ani neptaly. Lišácká Lila vše dělala za mými
zády.
Připomeňme si, co o tom říkají povolaní psychiatři.
Zde to máte: „Neustále a nepřetržitě nosíme masku, a
jsme vždy ve střehu, abychom nevydali tajemství, které
- 654 -
je naší podstatou.“ To píše Donald Cory v „Homosexua-
listé v Americe“, New York, 1956, str. 10.
Volá mi Serjožka Genebart a hlásí poslední zprávy:
jak to vypadá, Lila Kudaševa si opatřila chlápka. Leg-
rační je, že Lile je už přes 70 let, manželovi kolem 40,
vypadá spíš na jejího syna. Jeho jméno je Boris Muraš-
kin. Lila říká, že je doktor. Jenže je to doktor, který „léčí
rukama“ a lidé říkají, že je jen podvodník. Lila říká, že je
to její manžel, ale lidé říkají, že to je prostě člověk, který
žije u ní v podnájmu. Lila říká, že je Rus, ale lidé říkají,
že je to typický tlustý žid, který sám sebe nazývá „extra-
sensem“.
Lila svého defektního syna Niku s obtížemi vyženila
na jakési rozvedené babě, matce dětí jiných otců. Dokon-
ce i přiblblý Nika nevydržel takové rodinné štěstí a od té
manželky utekl. Potom utekl od své matky Lily k babič-
ce, která dnes žije na Floridě. Tam debilní Nika žil z
wellfare, takový zvláštní důchod pro invalidy a různé
sociální parazity. Každý rok, Lila objednává requiem v
den výročí smrti Tomočky, lesbičky a narkomanky, která
shořela při požáru.
Slyšel jsem, že teď sedumdesátiletá Lila se zabývá
minetem (cunnilingus), což je 69 způsobů, jak být
nešťastný, a saje svého mladého milence-hebrejce. Tak
skončila svoji kariéru Lila, kmotra mého syna, bývalá
kněžna Kudaševa, baronka a bývalá majitelka bordelu,
- 655 -
nyní stará samostatná prostitutka. Tak končí i kdysi bri-
lantní rod knížete Kudaševa, jehož jeden předek obdržel
čestný zlatý meč za statečnost v bitvě u Borodina, kdy se
rozhodoval osud Ruska.
A teď... Vidíte, co dokázal udělat kníže tohoto světa?
Zbývá mi jen přilepit kmotru Lilu do mého rodinného
alba.
A teď se podívejme do mé lístkové kartotéky, co tam
ještě je zajímavého o lesbičkách. Před průvodem homo-
sexuálů v New Yorku na televizním kanálu 13 ve vysí-
lání 25.června 1989 byl rozhovor s jednou starou lesbič-
kou: řekla, že během druhé světové války, nějaký ame-
rický generál jí řekl, že je nutno vyhnat všechny lesbičky
z Ženského Armádního Sboru (Army Womens Corpus -
WAC).
Na to ona odpovídá generálovi: „Potom budete muset
vyhnat 90% všech žen sloužících v armádě Spojených
států a především mne!“ - uzavírá stará a zasloužilá
lesbička v hodnosti plukovníka lékařské služby. Takže,
závěr: 90% amazonek slouží v americké armádě.
Mimochodem, tady mám pro vás další legrační plu-
kovnici. Když Světlana Stalinová plivla na dílo svého
otce a v roce 1967 uprchla do Spojených států, je zcela
přirozené, že strejcové v CIA byli radostí bez sebe. Oby-
čejné prosté přeběhlíky obvykle posílali do Centrální
Organizace Poválečných Emigrantů ze Sovětského svazu
- 656 -
- COPE, jejíž jsem byl předsedou. Ale Stalinova dcerka
nebyla obyčejný přeběhlík, proto ji neposlali ke mně, ale
nejprve ji velmi zdvořile ubytovali u americké plukov-
nice Ruth Briggs, rovněž ošetřovatelkou v hodnosti
plukovníka, za jejímiž zády stálo CIA.
A nyní pomysleme na 90% lesbiček v armádě USA.
Proč Ruth Briggs žila bez muže, jen s psíčkem a dvěma
kočkami? Je jasné, že to byla stará, zkušená lesbička, a
Světlanu Stalinovou ubytovali u ní právě proto, aby ji
prověřila ohledně homosexuality. Takto CIA velmi
slušným způsobem dělala psychoanalyzu nejmilejší
dcerušce Stalina, jejíž matka byla lesbičkou a skončila
život sebevraždou.
Filosofové říkají, že od tragedie ke komedii a od veli-
kého k směšnému je pouze krůček. Tak bylo i se zlatým
mečem kněží Kudaševých a mojí kmotrou Lilou, starou
kurvou. Dospěla k tomu i dcerka velikého Stalina, když ji
vzrušovala vibromasérem americká lesbička. Vždyť
vibromasér je hlavní zbraní žen v armádě USA.
A ještě jedna taková plukovnice, rovněž zasloužilá
ošetřovatelka. Prosloužila v US Army 26 let a najednou
se přiznala, že je lesbička. Z armády ji s třeskem vyho-
dili. Jenže tato lesbička měla 4 (čtyři!) děti, stejně jako
naše stará známá Nataša Clarkson, bývalá náčelnice
ruského oddělení Hlasu Ameriky, rovněž zasloužilá

- 657 -
kurva. A bývalá plukovnice teď dělá skandály v tisku a
stěžuje si, že nemá čím krmit své čtyři děti.90
Ačkoliv je to podivné, ale v roce 1988 lesbičkám
immigraci do USA nepovolovali. V prověrkách žen,
žádající o immigraci, jsou jasné otázky: nebyla-li ve
vězení, není-li lesbička, nebyla-li komunistka? Píše o tom
židovka z třetí židovské emigrační vlny B. Ansbach ze
západního Berlína, která byla v USA.91 Kdyby to dodržo-
vali, museli by lesbičku Natašu Clarkson z Ameriky
deportovat. Ale v této otázce je vždy jakási čertovina.
V té otázce se i největší psychiatři pletou. Tak třeba
proslavený dr. Kinsey píše, že lesbiček je třikrát méně,
než pederastů.92 A znamenitý psychiatr Havelock Ellis
naopak tvrdí, že lesbiček je 2x více, než pederastů.93 Ve
skutečnosti lesbiček i pederastů je stejně. Prostě, lesbičky
jsou chytřejší, prolhanější a nepřiznávají se, kdo jsou.
Takové jsou drobnosti života. Mezi „striptérkami“,
které se svlékají a dráždí muže, při bližším studiu najde-
me od 50 do 70% lesbiček, což mluví samo o sobě.
Současně většina z nich jsou prostitutky. Většina z nich
pochází z rozbitých rodin. Výborný příklad, znamenitá
herečka Marylin Monroe, americká bohyně kinosexu,

90
noviny Times, 6. červen 1992, str. 62
91
časopis „Russkij golos“, New York, 12.1.1989
92
kniha Roberta Reisnera „Ukaž mi dobrá místa“, str. 123
93
kniha Kori „Homosex - kulturní přístup“, str. 400
- 658 -
jejíž matka, děd i babička zemřeli v blázinci, a samotná
bohyně skončila život sebevraždou.94 Ubohé striptérky...
A jak se žilo lesbičkám v sovětském Rusku? V našem
„Novém ruském slovu“ od 17.9.1980 píšou o lesbičkách
v sovětských koncentrácích. V lágerní gazetě je následu-
jící nadpis: „Hanba narušitelkám pracovní discipliny!“ A
dále stojí: „Galina Zorina, 28letá žena, která na svobodě
měla muže a dvě děti, namísto toho, aby poctivou prací
vykupovala svoji vinu před společností, vešla v pře-
stupný pohlavní život s Klaudií Osipovou, rovněž zneva-
žující socialistickou práci... Překonat zvířecí pozůstatky
buržoazních přežitků!“ Jak vidíte, buržoazie zavinila vše.
Hle, co však je napsáno čestně: „Nové ruské slovo“ z
24.10.1991 hlásí: „Čím více našich slavných žen se dává
na dlouhou cestu feminismu, vstupují do manželství
jedna s druhou a vybavují se „biologickými dětmi“, tím
silněji se ruší staletá víra v ženskou čistotu a poctivost.“
Teď se podívejme, jaké to může mít následky. Vražda
Ingy Voroninové (Artomonové), mistryně světa v rych-
lobruslení (1957-58). Její muž, rovněž rychlobruslař,
překvapil svoji ženu, objímající jinou olympijskou mis-
tryni Galinu Čudinu, která byla hermafroditkou a lesbič-
kou. Svoji ženu zabil, byl odsouzen a ve vězení zemřel.
Dvojitá tragedie.95
94
„Times“, 6.červen 1970, str. 41
95
píše Alexej Orlov v časopisu„Sedm dní“ z 4.11.1983, str. 53.
- 659 -
 Ještě jedna championka: „Významná tenisová mis-
tryně Martina Navrátilová je lesbička. Její lesbijskou
milenkou je hebrejec Richard Raskind, který operací
změnil své pohlaví a z hebrejce se stal hebrejkou-lesbič-
kou Renée Richardsovou (změnil nejen sex, ale i
jméno).“96
A ještě mám pro vás vítězství demokracie. Monar-
chistická gazeta „Naša strana“ (Naše vlast) z Buenos
Aires z 21.3.1980 hlásí: „Ovčané San Francisca koncem
minulého roku umožnili Miss Dianě Finestein, 74leté
lesbičce z demokratické strany rozhodné vítězství v
místních volbách. Je to „první žena“ na postu hlavy
města. Pravda to je, ale... jaká je to vlastně žena?“
Zde je nutno poznamenat, že v Americe většina lidí
dneska k volbám nechodí. Proto hlavní roli ve volbách
hrají tak zvané „menšiny“, to jest negři, židé a pederasti s
lesbičkami. A proto Diana se stala starostou San Fran-
cisca.
Z encyklopedického slovníku Pavlenkova: „Julie,
dcera římského císaře Augusta (r.39 před Kr. - r.14 po
Kr.), se vyznačovala umem, krásou a nadměrně rozvrá-
ceným životem; z rozkazu svého třetího muže, císaře
Tiberia, byla umořena hladem“. Až na to, že její otec i
její muž byli homo. A jablko nepadá daleko od svého
stromu.
96
cituji z magazinu „Instoration“ ze září 1987, str. 28
- 660 -
 V lednu 1994 se hodně psalo v USA o soudu s Lauri-
nou Wabbitovou, která kuchyňským nožem v noci uřízla
penis svému muži Johnovi. Byla to immigrantka z
Kolumbie, 26 letá. Muž byl mladý a zajímavý Američan,
mariňák. Všechny lesbičky se vrhli jí na pomoc. S obha-
jobou vystoupila i „Národní organizace žen“, která
vlastně se skládá pouze z nejzoufalejších a nejdrzejších
lesbiček. Na fotografiích je vidět, jak statné a domýšlivé
baby doprovází Laurinu k soudu. Hrozilo jí 20 let žaláře
a potom vyhoštění.
Ale soud ji uznal dočasně pomatenou. U soudu se
tvářila jak veliká mučednice a tvrdila, že muž ji bil a
znásilňoval. Takže soud ji poslal jen na psychiatrii na 45
dní na vyšetření. V případě, že psychiatři ji neuznají
nebezpečnou, bude propuštěna a může jezdit na vše 4
strany světa. Je to pro ni vítězství; její spojenkyně-les-
bičky ji zasypaly květinami. Ohledně jejího muže Johna,
jeho pohlavní úd se našel někde v křoví, umyli ho a
přišili na své místo, což se pokládá za vítězství americké
mediciny.
Zatímco vyťukávám dvěma prsty na svém psacím
stroji svoje „Rodinné album“, slyším z radia poslední
zprávy: „Americký sbor psychiatrů oficiálně oznamuje
svůj revoluční objev - psychická onemocnění nejsou
nijak spojeny s homosexualitou, jak se lékaři domnívali
dříve“. Nelže tedy nějaký osamocený psychiatr, nýbrž
- 661 -
celý profesionální odbor psychiatrů. Právě takoví psychi-
atři uznali za normální Laurinu Babbitovou.
Svého času se Jižní Amerikou provalila epidemie
revolucí, v kterých velkou roli hrály ženy-terroristky.
Jedna taková hrdinka revoluce zabila náčelníka policie,
uřízla mu pohlavní člen, nacpala jej mrtvému do pusy a
fotografovala se s ním jako vítězka. Když získali revolu-
cionáři vládu, poslali tuto sadistku jako velvyslankyni do
USA. Jenže Američané pochopili, že to mělo být plivnutí
do tváře Ameriky a takovou vyslankyni odmítli.
Vzpomínáte na legendu o Lakomém Rytíři, jak chodil
do sklepa a počítal tam svoje poklady? Podobně i já
listuji stránkami svého „Rodinného alba“. Vzpomínám i
na moji tchýni kurvu Paulinu a jejího chlápka arména
Arama Safariana, který byl ženat s polohebrejkou Luboč-
kou. Tak tato Lubočka se zbláznila ve formě klimakte-
rické poruchy a snažila se břitvou uříznout pohlavní člen
svému muži. Tehdy Armén se polekal a strčil Lubočku
do blázince, kde ona prožila 23 let, což stálo americké
daňové poplatníky přes milion dolarů. Jak vidíte, já za
příklady nemusím chodit daleko, stačí popsat, co se dělo
v mém okolí.
Ostatně, jméno Safarian mně lecos připomíná. Zdá
se, že kořen slova je „šofar“, což v hebrejštině označuje
speciální beraní roh, do kterého rabíni troubí o velkých
svátcích. Například, když izraelská vojska zachvátila
- 662 -
Jeruzalém roku 1967, rabín Šlomo Goren držel svitek
Tory a souběžně troubil rituálním rohem šofar.97 Vypadá
to, že Aram není armén, nýbrž arménský žid, a nejme-
nuje se Aram, nýbrž Abram. A proto jej přitahovala polo-
hebrejka Lubočka. Ale skončilo toto manželství špatně.
V knize generála Diterichsa „Vražda carské rodiny“
(Buenos Aires, 1979), jedním z hlavních spolupachatelů
této vraždy byl žid Safarov.98 Tento Safarov se upomíná
také v knize profesora Possoni: „Lenin“.99
Carův vrah Safarov Georgij Ivanovič přijel do Ruska
v proslaveném „zaplombovaném“ vagonu spolu s Leni-
nem. Po vyvraždění carské rodiny roku 1921, G. I. Safa-
rov byl členem Turkbyró Ústředního Výboru Ruské
komunistické strany (bolševiků) v Turkestaně.100
Ale potom přišla Veliká Čistka, a zasloužilý carovrah
byl roku 1934 zatčen od NKVD a ve vlně zatýkání po
vraždě Kirova byl poslán na Sibiř. Zemřel r. 1942 v
Vorkutě ve věku 51 let. Ve Vorkutě se lidé nedožívají
vysokého věku.101 Ovšem, on byl pouze jmenovec mého
Arama-Abrama Safariana-Šofarova.

97
píše Šimon Čertok v NRS z 10.6.1982
98
str. 38, 62, 99 i jinde
99
viz bibliografie
100
Luis Fischer „Lenin“, str. 789
101
Konkvist „Veliký terror“, str. 55 a 145
- 663 -
 Z hlediska degenerace, ještě zajímavější byl bratr
Arama, jménem Míša, neboli Mušer, jak ho překřtila jeho
žena Musa. Tato Musa byla Ruska, rozená ve Francii, a
proto volala muže francouzsky, což znělo něco jako
Mušer. To byla zábavná dvojice. Když se r. 1958 vzali,
Muse bylo 19 let, ale Mušeru 49, rozdíl věku 30 let, což
je dost. Mušer byl maličký, křehoučký armén, podobný
na vyschlého švába, starý mládenec. Zato Musa byla
zdravá ženská, o hlavu výše svého muže, k tomu ještě
energická, bezostyšná, neotesaná. A neženil se Mušer s
Musou, nýbrž Musa se vdala za Mušera.
Chceme-li pochopit tento podivný pár, nutno vědět,
že Musa byla ženou typu PL. Ale Mušer byl mužem typu
PL. A to je pojilo. Ať už tak nebo onak, Musa porodila
Mušeru dvě děti. Samozřejmě, není nutno dělat děti se
svým mužem, vzpomeňme ruský výraz „na cizím čuráku
přijet do ráje“ (hlas lidu - hlas Boží).
Potom moje tchyně kurva Paulina povídá, že Musa
blázní a vrhá svoje děti proti zdi, a Musa si naříká, že
arméni ji chtějí posadit do blázince. Já to vše přesně
zapisuji do své kartotéky. Vždyť tam někde píšu i o své
ženě.
Když Mušeru odbilo 75 let a Muse 45, Musa zapsy-
chovala, utekla od muže a našla si milence. Asi klimakte-
rická porucha. Co je zajímavé, je to, že milencem byl
opět armén, s kterým Mušer hrával šachy, kromě toho mu
- 664 -
nebylo 75 let, ale už 85. S Mušerem se Musa rozvedla,
žije s 85letým chlapem, ale ženati nejsou.
Jejich dcerka Asa je ještě větší psychouš než Musa.
Ve věku 30 let Asa se vdala za negra. Pravda, Asa je
ošetřovatelkou a ten negr je doktor. Je to sňatek z vypo-
čítavosti.
Jejich syn Míša junior vystudoval na inženýra, není
ženat, místo ženy žije s jakýmsi druhým mužem. V
Americe je to obyčejná věc, nikdo se tomu nediví.
Vzpomínám si, jak můj otec, už starý lékař, po veče-
rech rád popíjel čaj a četl noviny. Otevřeným oknem
vlétaly mouchy a padaly mu do čaje. Doktor je lovil
lžičkou, nosil na balkon a dělal mouše umělé dýchání,
foukal na ně tak dlouho, dokud moucha neodlétla. A já,
kluk, jsem se vysmíval otci.
A nyní, na stará kolena, ozvala se ve mně hloupá
dědičnost mého otce a já také dělám umělé dýchání
mravencům a sluníčkům sedmitečným. Vidíte, čemu se
říká dědičnost?
16. června 2003.

- 665 -
 Kapitola 41: Pták Ohnivák
Zvoní mi moje dobrá známá Leka, která pracuje v nadaci
Tolstého a má tam na starosti nějakou sociální výpomoc:
- Grigory Petrovič, nechcete dceru?
- Jakou dceru?
- Osmnáctiletou. Sirotek. Vždyť žijete sám v dvou-
pokojovém bytě. Tak si vemte k sobě tu sirotu. Jí bude
dobře a vy se nebudete nudit.
- A co je to zač?
- Skončila ruské gymnazium na Park Avenue, nyní se
učí na vysoké škole. Žila jako dcera u metropolity Fila-
reta. Jenže náš duchovní umřel, a my teď hledáme pro ní
byt. Tak jsem si vzpomněla na vás. Nahradíte jí metro-
politu. Udělejte bohulibé dílo.
- A ona je už dlouho v Americe?
- Pět nebo šest let.
- Tak to bude z třetí židovské emigrační vlny. Je to
tak? židovka?
- Kdepak, co vás napadá? Chodí do našeho kostela.
Veliká křesťanka. Svíčku chodí zažehnout. Má spoustu
ikon. Náš fond jí platil za byt, ale teď jsme na tom
finančně velmi špatně. Vezměte si k sobě to hodné děvče.
- A jak se jmenuje?
- Dáša Degtereva. Dobré ruské jméno.

- 666 -
 Další den, Leka zařídila seznámení. Přivezla Dášu ke
mně, abych uviděl, jaká je. Holčička dělá velmi dobrý
dojem: štíhlá postava, hezká tvářička, svetr z drahé
angorské vlny. Dívám se na pikantní sirotu a povídám:
- Moje situace je taková: spím v ložnici, ale sedím
celý den v kuchyni. Kuchyně je moje největší, nejjasnější
a nejteplejší místnost. Obývací pokoj téměř nikdy nepou-
žívám. Chcete-li, můžete žít v mém obývacím pokoji.
Právem dcerky.
- To mi zcela vyhovuje - usmívá se Dáša.
Tak, ve věku 68 let, jsem se vybavil šťavnatou osm-
náctiletou dcerou. A říkám si: „Ach jo, starý vole, vážeš
si na krk mladistvou.“
Přes den chodí Dáša do Ford College, přísné kato-
lické škole, kde absolvovala první ročník a teď chodí do
druhého. A večer, když jí přestane bavit sedět o samotě
ve svém pokoji, přijde ke mně do kuchyně, kde čtu novi-
ny a pustí se do různých rozhovorů. Tak třeba, o týden
později, stojí přede mnou a čistí nožem pomeranč.
- Grigory Petrovič, a co říkají o mně ty vaše známé,
pobožné stařenky?
- Říkají, že jsi hysterička.
- Ach, ty sss-staré s-svině! - Dáša zasyčí a s velkým
rozmachem vrhá na mne nůž, kterým loupala pomeranč.

- 667 -
 Je to kuchyňský nůž s černou rukojetí a ostrou špič-
kou. Proletěl kolem mne a uvízl v poličce s knihami tak,
že jsem jej s obtíží vytáhl.
- Staré dámy mají pravdu. Ty jsi nejen hysterička, ale
i psychopatka. Copak smíš takhle házet nožem? - Říkám.
- Vypadni odsud! Marš do svého pokoje!
Dáša poslušně utekla do pokoje. Ale já přemýšlím:
„Uh-uh, dívka se pokouší mne ovládnout. S takovou se
nebudeš nudit.“
Ale deset minut později, Dáša, jako by se nic nestalo,
je znovu v kuchyni, tancuje a usmívá se.
- Dášo, jestli příště tvůj nůž se zapíchne do mého bři-
cha, budeš muset volat „první pomoc“. Tak se laskavě
nauč nazpaměť tohle telefonní číslo.
- Grigory Petrovič, příště už nebude. Čestné pionýr-
ské! - A Dáša usedá, jako děcko, mně na klín a bere mne
kolem krku. A já samozřejmě změknu. Ano, dceruška
zkouší různé triky, jak na mne vyzrát. Trp kozáče, budeš
atamanem, říká ruské přísloví.
O několik dní později Dáša přichází do kuchyně s
velkým balíčkem fotografií. Po absolvování gymnazia,
které řídí protojerej [starší pravoslavný duchovní]
Grabbe, letěla na dva týdny do Paříže a do Říma. Jako
odměnu za absolvování střední školy.
Letěla s nějakým mladým mužem, vše platil jeho
otec. Teď mi ukazuje fotografie z tohoto výletu. Už z
- 668 -
fotografie je vidět, že její společník je typický mladý žid.
Dáša vybírá své fotografie a dává stranou, fotky svého
společníka trhá na kousky a hází do koše.
Jednoho večera jsme mluvili o tom, co konkrétně
znamená v angličtině slovo „striptérka“.
- Jsou to ženy, které dráždí muže. Sexuálně, - říkám.
- Já vím, - říká Dáša, zvedne si svetr nad hlavu a uka-
zuje mi svou nahou hruď. Když se to tak vezme, mám
doma svůj soukromý striptýz. Nepotřebuju chodit po
barech. Podprsenku Dáša ze zásady nenosí. Veselý je
život.
O týden později Dáša mi ukazuje své rodinné album -
další balík fotografií. Je tu i velké jasné foto: travou
zarostlý zadní dvůr a podivná dvojice - sympatický muž
leze po čtyřech a na jeho zádech jak na koni sedí usmí-
vající se žena.
- To je můj otec a matka - říká Dáša. - Ale oni se roz-
vedli.
- Proč?
- Táta byl alkoholik. On byl geolog-výzkumník. Stále
na expedicích. Tam mívali jen vodku a špek. A tak se
opíjel.
Podíval jsem se na fotografii, kde žena sedí na muži
jak na koni. Tato kombinace je mi dobře známá: je to
masochistický muž a sadistická žena. Potom takové hry

- 669 -
končívají v alkoholismu. Politoval jsem otce alkoholika,
a povídám:
- Možná, že ho k tomu maminka dohnala?
V ten moment moje dcera explodovala. Vyskočila a
zařvala na mne: „Nedotýkejte se mé matky!“ Pak běžela
ke dveřím, otočila a udeřila mě celou záplavou zaklení
nejsofistikovanějších:
- Jste darebák, ničema a parchant! Vy jste vůl, vidlák,
hajzle jeden! - Odmlčela se, nabrala vzduch do plic a
pokračovala: - Jste všivák, vandrák a skutečný parchant!
Měl by si vás vzít čert!
Pak běžela do svého pokoje a zabouchla za sebou
dveře tak, že celý náš dům se otřásl. Nelíbilo se mi to, jdu
za ní do jejího pokoje a povídám:
- Nebouchej dveřmi jako blázen. Protože sousedi
mohou zavolat policii, a já budu mít problémy. Co mám
říct policistům? Aby tě odvezli do blázince? Máš vztek.
Víš, jak tam léčí hysteričky? Dají jim po hubě. Ovšem ne
pěstí, ale dlaní. Chceš nafackovat?
Tady Dáša dostala strach, běžela do koupelny a
zamkla se na klíč. Šel jsem do kuchyně a dal se do čtení
novin. Poté, co poseděla v koupelně asi patnáct minut,
Dáša vychází a říká s úsměvem:
- Grigory Petrovič, a nebál jste se?
- Čeho?
- No, že spáchám sebevraždu...
- 670 -
 - Tam nic k tomu není.
- Ó, nevím... Prohlédla jsem si lékárničku... Tam mů-
žete spolknout celou řadu ošklivých věcí...
- Hele, Dášo, ty dáváš lidem žár - jako skutečný pták-
ohnivák. Ale já mám už dost tvého horka. Jinými slovy,
zítra hledej si jiný byt.
Další dva dny s Dášou nemluvím - jakoby neexisto-
vala. Na třetí večer přichází ke mně a sténá:
- Oh, Grigory Petrovič, já už to nesnesu... Šla jsem do
školy a praštila čelem do sloupu... Tady, podívejte se,
kebuli jsem si narazila - bere mě za ruku a dává si na
čelo. - Potom, jako blbá, sedla jsem si do jiné třídy a
nevšimla jsem si toho. Už to nemůžu vydržet...
- Grigory Petrovič, odpusťte mi! Já už to neudělám,
dávám vám své čestné slovo, čestné komsomolské! -
Ohnivák obímá mě kolem krku a válí se po mně svými
ňadry. Nikoliv jako moje dcera, ale jako žena.
Samozřejmě, že jsem zase roztál. No dobrá, říkám, je
správné, že se omlouváš. Pokořenou hlavu nesekají. Ale
v budoucnu ber v úvahu to, že jsi bláznivá psychopatka.
Pokus se kontrolovat svoji hysterii.
- Ale metropolita Filaret mě vodil k psychiatrovi a
psychiatr nic nenašel.
- To znamená, že metropolita také si všiml, že jsi
nenormální. Ne tak docela blázen, ale napůl. Jsem odbor-

- 671 -
ník na tyto věci - moje žena se zbláznila, měla druh kli-
makterického šílenství.
- To je zajímavé. Vyprávějte!
Stručně jí vyprávím, že moje žena Kisa byla 20 let
velmi milým člověkem, a pak najednou šla na mne s
kuchyňským nožem. Člověk na hranici šílenství, svého
druhu pohraničník.
- Já bych vaši Kisu zabila! - uzavírá můj pták-ohni-
vák.
- Není to tak jednoduché - říkám. - To bychom museli
postřílet polovinu žen.
- Říká se o vás, že jste profesor špinavých záležitostí
- směje se Dáša.
***
Po této příhodě žijeme spolu relativně klidně. Jednou
jsem upustil tužku a ta se zakutálela pod stůl. Abych ji
mohl sebrat, musel jsem tam vlézt po čtyřech. Ale oka-
mžitě Dáška přiskočila ke mně a hups, mně na záda jak
na koně, jako kdysi dělala její matka s otcem. Stejná hra.
Ale kdyby jen to, nejenže mi sedí na zádech, ale pořád se
ošívá a prohýbá v zádech a tře o mne, jak se říká, své
genitálie.
- Dáško, slez, budu vstávat a ty spadneš! Ale ohnivák
pokračuje svou dětskou zábavu. A já ji nechávám a
přemýšlím: „Bože, jak silná je dědičnost. Ona přesně

- 672 -
kopíruje to, co dělala její nebožka matka! Instinkt!“ Ale
jezdkyně se jen směje.
Moje knihy o degeneraci, sexuálních zvrácenostech a
duševních onemocněních jsou na poličce v obývacím - v
jejím pokoji. Ale Dáša je nečetla, pouze prolistovala a jen
tak mimochodem říká:
- Všechno tohle i bez vás znám...
Jindy zasednu za volant a jedeme s mou novou dcer-
kou do zoologické zahrady nebo do botanického parku v
sousedství, nebo k jezeru, kde plavou divoké kachny s
kachňaty. New York je zábavné město: jednou tam vidím
v přístavu dvě obrovské letadlové lodě a uprostřed si
hrají divoké kachny. V našem okresním zoo je krásná
krytá voliéra, kde se prochází po svém království pávi s
nádhernými chvosty.
Během takových procházek Dáša se chová jako
vzorná dívka. Někdy dokonce vezme mě za ruku. Ale
psychiatři říkají, že když se dcera moc laská s otcem,
označuje to komplex Elektry. A opravdu - byla to moje
lesbická nevěsta Nataša Meyerová, která ráda chodila
ruku v ruce se svým otcem; vyprávěla mi, že lidé je často
pokládali za muže s ženou. Rovněž Dáša zná triky k
oklamání publika: jakmile se blíží někteří známí, demon-
strativně se mi věší na krk, jako by byla mou milenkou.
Jsou to vše jen dětské hry, jenomže komplex Electry

- 673 -
bývá spojen s lesbickou láskou. A mně začíná být smutno
za Dášku. Ona se tomu jen směje.
V naší nejbližší botanické zahradě ve Flushingu je
plno planých jabloní, jejichž plody z nějakého důvodu
Američané nejí. Přijel jsem s Dáškou a narval jsem celou
tašku těchto jablíček, podobných višním, přinesl je domů
a vařil z nich skvělou zavařeninu. [Pták-ohnivák v ruské
pohádce krade zlatá jablka. V písni V. Vysockého Raj-
skie jabloki, hlídači tě zastřelí, trháš-li v ráji ovoce.
Smysl chápu takto: Každý smí chutnat plody ráje, ale
žije-li špatně, i ráj pro něj bude šedý, pozn.překl.]
Dáša s velikým potěšením snědla několik z mých
sklenic. A já jsem byl rád, že jsem nakrmil sirotka. Pak
jsme našli ve stejné botanické zahradě několik exemplářů
kdoule, které Američané také nejí. [Pěstěná jablka dříve
neexistovala; zakázaný strom v ráji byla asi kdouloň,
p.p.] A opět, navařil jsem výborný kdoulový jam pro
svého sirotka. Téměř rodinná idyla...
Z našich rozhovorů se vyjevil následující Dášin rodo-
kmen: její dědeček byl podplukovník v KGB jménem
Zubkov, rodem Rus, její babička byla Tatarka a její
matka Ruska, jejíž druhý manžel byl žid, který nyní žije
v Brooklynu a který má nyní druhou manželku - židovku.
- Proč po smrti tvé matky nezůstala jsi u nevlastního
otce? - ptám se.
- On mě obtěžoval. Tak jsem od něj utekla.
- 674 -
 Nicméně, synodální babičky, které dobře Dášu znají,
tvrdí, že její matka sama sebe vydávala za židovku. Je to
vše jakási židovská zamotanina.
Podle teorie pravděpodobnosti, její matka byla nej-
spíš poloviční židovka a Dáša je jen čtvrtinová. Všechno
to je třetí vlna židovské emigrace, která se usadila na
Brighton Beach.
Vzhledem k tomu, že navenek Dáša je velmi hezká,
má samozřejmě i ctitele, jsou také studenti. A ona se
otevřeně se mnou radí:
- Můj první boy-friend je tak hloupý, že ani neví, co
má dělat v posteli. Ohledně druhého, myslím, že si to
ještě rozmyslím... Nejmíň dva týdny s nikým spát nejdu.
Pomalu se ukazuje, že sirotek není zas tak moc
chudý; její matka před smrtí podepsala pro svou dceru
dobré pojištění. Kromě toho, metropolita udělal nátlak na
své farníky a sebral pro Dášu solidní dědictví. Tak si žije
na úroky z tohoto kapitálu.
Kromě nápadníků, Dáša má ještě výbornou kama-
rádku - Věru Efraimovou. Její otec je napůl žid, její
matka židovka, a Věra je tedy ze 3/4 židovkou. Rovněž z
třetí vlny. Věra rovněž vystudovala ruské gymnazium a
šla na college.
- Kdo vlastně chodí do ruského gymnazia? - ptám se.
- Samí židi a negři.
- A ty jsi co?
- 675 -
 - Já jsem byla jediná Ruska.
Věřiny rodiče nepracují, ale učí se anglicky a žijí na
wellfare, to je zvláštní důchod pro všelijaké sociální
parazity. Věra také nepracuje, něčemu se učí a spí s
americkým klukem, který prodává sýr, jak mne informo-
vala Dáša.
Věra vypadá docela dobře: taková roztomilá dívka,
trochu větší a o málo starší než Dáša. Chodí v americ-
kých texaskách, zastrčených do ruských bot.
- Ona dělá docela dobrý dojem, - řeknu. - Ne taková
psychotička jako ty.
- Och, nevím. Doma ona nohou vyrazila okno a vyho-
dila telefon z okna. To proto, že její matka telefonovala
moc dlouho. Takže není všechno zlato, co se třpytí. A
ona spí s nějakým blbcem.
Věra zůstává na noc s Dášou. Mám dvě lehátka v
obývacím pokoji. Na jednom spí Dáša, takže navrhuji,
aby ustlaly Věře na druhém gauči.
- Ne, ne, není třeba - namítá Dáša. - Budeme spát
společně - a už obě nahé krásky leží v posteli a hihňají.
Odešel jsem do kuchyně, číst noviny. Ať se holky baví.
***
Přišel den Dášin narozenin, bylo jí 19 let. Sedí sama ve
svém pokoji a nudí se. Přichází za mnou do kuchyně,
vytáhne z bufetu láhev vodky a navrhuje:
- Grigory Petrovič, pojďme pít!
- 676 -
 Jako paní domu, vytahuje sklenky a nalévá vodku.
Sedíme a pijeme. Najednou jsem si vzpomněl, že mám v
ložnici, mezi přezkami a knoflíčky ke košili, krásný
ruský pravoslavný kříž, ze zlata s modrým smaltem.
Jednou jsem jej náhodou uviděl v americkém vetešnictví
a koupil jen tak, jako krásnou hračku.
- Dášo, tady je dárek - říkám. - Je tu dobrý nápis
rusky: „Bože, spas mě a ochraňuj.“ Možná ti to pomůže v
životě.
Dáše se tento křížek tak zalíbil, že začala tančit.
Zastrčila kazetu s hudbou Vládi Vysockého a tancuje v
kuchyni. Potom rozbila sklenku, pak druhou - a zpívá
píseň „Ach, Voloděnko“. Já zametám koštětem střepy,
ona, aniž by přestala tančit, ulehá na podlaze a tančí
vleže na zádech. Byl jsem tak okouzlen, že jsem řekl:
- Dášo, válí se mi tu ještě dva snubní prsteny. Už je
nepotřebuju. Přeješ si, dám ti je taky?
- A jaká je jejich historie?
- Jedna moje snoubenka, Nataša Clarkson, se ukázala
být lesbička a sadistka. Ta druhá, moje manželka Kisa,
taky byla defektní. Ach, Hospodine, spas je a ochraňuj!
- Ne, takové snubní prsteny přináší jen neštěstí.
Bojím se jich.
Když se dost vytancovala, Dáša leží na podlaze a
vzdychá:

- 677 -
 - Nemůžu vstát. Grigory Petrovič, vemte mě a odnes-
te mne do postele.
***
O několik dní později, Dáše něco nešlo pod nos, popadla
těžký otvírák na konzervy a rozmáchla se na mě. Popadl
jsem ji za ruku a vytrhl jí otvírák z rukou. Ale ona se
pouští se mnou do rvačky a snaží se mě udeřit kolenem
mezi nohy, jako poslední kramářka.
- Takový otvírák může zabít člověka! - říkám. - Opět
dáváš lidem horko, jak pták ohnivák. Tak koukej, zítra se
jdi podívat po novém bytě.
Firebird našpulila rty a šla do svého pokoje. Druhý
den mi volá Leka z Tolstého nadace:
- Grigory Petrovič, Dáša za mnou přišla a chce, abych
jí našla jiný byt. Říká, že jste ji obtěžoval...
- Ona lže. To ona dotírá, nadzvedává svetr nad hlavu
a ukazuje mi nahé poprsí... To je minimum, bylo i hůř...
***
- Dáša se nikdy nevdá, - Věra vrtí hlavou.
- Proč?
- Já ji dobře znám - opatrně odpovídá Věra. Zdá se,
že obě dívky jsou, jak se říká bisexuální. Lesbičují spolu,
ale spí s muži. Jenže psychiatři říkají, že bisexuální lidé
neexistují, jsou jen lesbičky, které žijí s muži, ale nemi-

- 678 -
lují buď jejich duši, nebo jejich tělo. Statistiky ukazují, že
75% prostitutek jsou lesbičky.
Odsud pochází všechny neurózy a psychózy. Jak
říkají dekadenti, v Dáše sedí démon Incubus, který mění
ženu v muže. Věře komanduje ženský démon Succubus,
který ji táhne k ženám. Existují ještě lesby latentní a
lesby potlačené, v těch kombinacích by se už ani čert
nevyznal, dokonce i psychiatři si to pletou. Upřímně
řečeno, je mi líto Dášky, mojí zbloudilé dcery.
Zajel jsem ke svému dobrému příteli Kosťovi
Kostrovu. On je lékař-stomatolog, člověk bohatý a také
velmi milý, rád dává dárky. Má krásný dům na Long
Islandu, 50 mil od New Yorku, velmi milou ženu a
dospělého syna-studenta. Přes tento šťastný rodinný
život, Kosťa je velký alkoholik. Hned ráno, místo čaje,
pije. Pravda, ne vodku, ale koňak. A potom kleje tak
sprostě, jak jen se dá. Jeho manželka Marina se chmuří,
ale syn Koka tomu nevěnuje žádnou pozornost. Každý
má své triky.
Sedíme s Kosťou a samozřejmě pijeme. Já se chlu-
bím, že mám nyní mladou nevlastní dceru. Samozřejmě,
že neříkám, že je napůl šílená psychopatka, a maluju ji
jako krásnou a chytrou. Téměř rajské ptáče, i když takové
ptáky jsem nikdy neviděl. Ale když se dobře napiješ,
pak...

- 679 -
 - Vzpomínáš si na pohádku o hloupém Ivánkovi,
který chytil ptáka-ohniváka? - říkám. - Tak vidíš, moje
Dáška je takový Ohnivák... Dává lidem teplo...
Kosti se tak dotkl můj příběh o chudé sirotě, z které
se stal pták-ohnivák, že mu vyhrkly slzy, běžel do sklepa
a přitáhl velkou pětifundovou sklenici nádherně zakand-
lovaného medu:
- Tumáš, to je dárek tvému Ohniváku!
Pak vběhl do vedlejší místnosti a přinesl kasetový
radiopřijimač v originálním obalu, cena tehdy nejmíň 100
dolarů:
- To je také tvému Ohniváku!
Potom si Kosťa postěžoval na svého syna Koku:
- Už je mu 23 let. Má už čas běhat za holkama a on
neběhá. Víš co, přivez ty sem svoji dceru. Možná, že ona
vzbudí u něj zájem.
Externě, Koka vypadá docela dobře: hezká postava,
přes 2 metry vysoká, zajímavý obličej, a studuje na
zubaře. Jen na duši je jaksi příliš jemný a nesmělý.
Seznámit ho s Dáškou? Bůh mě chraň! Kosťa bude
proklínat den a hodinu, kdy jsem mu podstrčil takového
hada. Vždyť by zničila život i jemu i jeho synovi.
O týden později, Kosťa přišel ke mně - podívat se na
nevěstu pro svého syna. Přinesl celou tašku nejrůznějších
lahodných věcí pro ni. Bylo jasné, že můj pták-ohnivák
se mu líbí, a důrazně zval ji k sobě na návštěvu.
- 680 -
 Všechny ty dobré věci Dáša s Věrou sežraly s radostí.
Ale seznamovat se s Kokou ona nechce.
***
Dáša žije se mnou už půl roku. Přišel měsíc červenec a s
ním protivné vlhké horko. Zajeli jsme s Dáškou vykoupat
se na Sea Cliff. Celý den jsme se opalovali na pláži, a k
večeru jsem se rozhodl podívat se na Kosťu. Žije v
novém sídlišti bohatých a krásných domů, velmi odliš-
ných od obyčejných domů kolem New Yorku.
- Fuj, jaký jsou tu kurevský baráky! - povídá Dáša.
- Hele, já jsem tě vylíčil jako princeznu, - říkám. - A
ty mluvíš jako poslední sovětská bosačka. Měli by ti
uříznout jazyk.
Přijíždíme ke Kosťovu domu. Před ním stojí bílý
„Lincoln“ a lesknoucí se nový „Chevrolet“.
- Oh, jaký tu maj čurácký mašiny, - říká moje prin-
cezna.
Zasedli jsme ke společnému stolu. Kosťova manželka
Marina je perfektní hostitelka a všechno bylo velmi
chutné a útulné. Ale brzy začalo Dášu nudit sezení se
seniory, a ona bezostyšně mávla na Koku: „Pojď se dívat
na televizi!“ - a vede ho do jeho pokoje.
A stydlivý Koka pokorně jde za ní. Zde platí zákon,
že měkkého muže přitahuje tvrdá žena. Jako kdysi Dáši-
na matka sedla obkročmo na jejího otce, tak i Dáša oka-

- 681 -
mžitě osedlala ubohého Koku, myslím si. Uvidíme, jak to
skončí.
Po několika dnech přijde poštou velká a krásná
pohlednice, kde Koka vyznává Dáše lásku. Ale Dáša se
jen směje a s rozkoší rve pohlednici na kusy. Pak pohr-
davě hází kousky do koše odpadků pod mým psacím
stolem.
Stejně jako všechny mladé dívky, Dáša ráda cestuje,
zvláště pokud je to za cizí peníze. Takže navštívila už
Paříž a Řím. Později se skupinou duchovních letěla do
Jeruzaléma a Egypta. Teď se jí otevírá nová příležitost
cestovat gratis:
Přiznala se mi, že Kosťa, aby uspěl zasnoubit ji se
svým synem, slibuje jí výlet do Rio de Janeira, který
bude stát dva a půl tisíce dolarů. A vidím, že moji prin-
ceznu tím zaujal. Vlezla pod stůl, vytáhla kbelík odpadků
a loví v něm zamilovanou pohlednici Koky, kterou
nedávno roztrhala na kousky. Rozkládá je na mém stole a
slepuje lepicí páskou. Kdysi Ostap Bender [hrdina satir.
románu Ilfa a Petrova „Dvanáct křesel“] snil o tom, že
uvidí Rio de Janeiro, a teď o tom sní Dáša.
Přichází ke mně můj dobrý přítel Viktor. Sedíme a
popíjíme k večeru. Ze zdvořilosti Viktor se ptá:
- Jak se daří vaší adoptivní dceři?
- Žije si skvěle. Sociální parazit vyšší třídy. Chystá se
do Rio de Janeira. Jak Ostap Bender.
- 682 -
 V tom Dáša vlétá do kuchyně. Rozpuštěné vlasy, oči
hořící.
- Viktore, buďte svědkem! Grigory Petrovič opět mne
zesměšňuje! Drbá o mně, že jsem sovětská bosačka.
Dáša seděla ve svém pokoji, dveře byly zavřené a
mezi námi dvě stěny. Ona slyší skrz zdi. Někteří neuro-
tici a psychotici jsou obdařeni přecitlivělostí. Říká se
tomu extrasensorielní schopnosti.
- Je legrační, - říkám, - jak ona může slyšet zkrz zdi.
- Já i na přednáškách vidím a slyším, co vy tady
děláte, - prohlašuje Dáška.
Druhý den ráno se mne ptá:
- Grigory Petrovič, vy o mně opravdu myslíte, že
jsem nevěstka?
Mlčím.
- Grigory Petrovič, vy myslíte, že jsem vědma?
- Sama víš, co jsi zač, - říkám konejšivě.
- Ale vysvětlete mi, proč Kosťa, když je opilý, v
nadávce nazývá Koku židáčkem?
- Já nevím, - říkám.
Kdysi dávno, byl Kosťa ženatý a měl dceru. Ale on
se s manželkou rozvedl a víc o ní nechce slyšet. Může
být, že pro jeho současnou manželku Marinu je to také
druhé manželství, že syn Koka je z jejího prvního man-
želství. Vždyť každé druhé manželství končí rozvodem a
vzniká podobný galimatyáš.
- 683 -
 Možná má Kosťa podezření, že první manžel Mariny
byl žid. I u Dáši je podobně zmatená situace, v které aby
čert se vyznal. Takže si dovolila se přeřeknout, že je
vlastně tak trochu vědma, čarodějnice.
Jednoho dne se mi zadumaně přiznává:
- Já muže nemám ráda... Ani líbání nemám ráda...
Tehdy nevolně jsem si vzpomněl na svou snoubenku
Natašu, která mi kdysi dávno řekla: - Mám radši psy, než
muže...
Ale s Věrou se Dáša objímá a šeptá: - Kočičko moje
drahá... - Je to stejný švindl.
Dáša našla u mne knihu profesora Svjadošče „Ženská
sexopatologie“, zalistovala v ní a povídá: - Všichni muži
milují 69...
- Odborníci říkají, že je to 69 způsobů, jak být
nešťastný - namítám.
Jindy se Dáša přiznává, že nedokáže plakat. Kupo-
divu, je hysterička, ale nikdy nepláče. Vytáhl jsem knihu
o středověkých čarodějnicích a ukazuji jí, že vědmy
nemohou plakat, ale dovedou k slzám jiné lidi. To samé
dokáží i současní psychoanalytikové.
Zvoní mi můj přítel Viktor:
- Grigory Petrovič, vaše dcera říká, že jste mezek,
hajzl a svině. Uráží vás hrozně, ale vy jí to trpíte. Já už
dávno bych jí dal přes čumák a vykopl ji ven.

- 684 -
 - Ona je duševně nemocná, - omlouval jsem ji. - Je mi
líto té dívky.
Zvoní mi babičky řeholnice, které dobře znají Dášu.
Dozvídám se, že už žila na mnoha místech a odevšad ji
vyrazili kvůli nemožnému chování. Když se dozvídají, že
ona u mne žije už skoro rok, babičky nechápou:
- Grigorij Petrovič, vy máte snad nervy z ocele, když
jí to vše dovolujete!
Ale můj Ohnivák má i svou dobrou stránku. Na mé
narozeniny, koupila mi kytici květin a dvě bonboniéry.
- Druhou krabičku prodávali za poloviční cenu. To je
důvod, proč jsem koupila dvě - vysvětluje. - Ale komu
dát tu druhou? Tetě Anně? Věře? Tetě Nadě? Jsou to
samé potvory... Víte co, radši to sežerem spolu... Přineste
láhev vodky!
Po vypití několika skleniček, moje marnotratná dcera
začne zpívat dětské písničky, které se naučila na syno-
dálním gymnaziu:
Znáte vy, kamarádi,
starou kurvu Marinu?
Jel kolem oficír,
vrazil jí do auta.
A ještě jinam vrazil.
Do něčeho jiného,
o čem se nemluví,
o čem se neučíme.
- 685 -
 Po skousnutí čokoládového bonbonu, ozve se další
píseň pravoslavných gymnazistů:
V lese zrodila se jedlička.
Vedle ní rostl smrček.
Čtyřikrát denně prosil smrk,
Kdypak mu jedlička dá.
Řekla mu jedlička:
Jdi s tím tvým proutkem do háje.
Až půjdeš do důchodu,
tak nejmíň jednou denně.
Když skončila koncert, povídá:
- Teď mě odneste do postele, sedněte si ke mně a
vyprávějte mi pohádky, dokud neusnu...
***
Ale Dáša nezapomíná na svatební cestu do Rio de Jane-
iro. Za tím účelem začala motat hlavu ubohému Kokovi a
doslova ho očarovala svými triky a kouzly.
Koka téměř každý den jezdí k ní v tátově bílém „Lin-
colnu“, zaparkuje naproti našemu domu, oba v něm sedí
a šeptají si. Jako její matka kdysi osedlala jejího otce, tak
Dáška nyní osedlala něžného a zamilovaného Koku.
Potom se mi chlubí, že Koka ji požádal o ruku.
Já vidím, že věc začíná mít vážný dopad. Ocítám se
ve svízelné situaci. Riskuju, že můj dobrý přítel Kosťa
mne bude vinit z toho, že jsem mu podstrčil do domu
- 686 -
opravdovou zmiji. To znamená, že ho musím varovat
před blížícím se nebezpečím, říct mu, že si myju ruce. V
opačném případě, můj ohnivák tam založí takový oheň,
že mi bude zle.
Další den, když Dáša byla na přednáškách, volám
Kosťovi a začínám mu vysvětlovat, že moje adoptivní
dcerka není rajský pták, ale těžká psychopatka, od které
jeho syn by udělal líp držet se dál, jinak že ona mu zničí
život.
- Nejdůležitější, - říkám, - vzpomeň si, že jsem tě
varoval, ale za budoucnost já neodpovídám. Prostě, já si
myji ruce!
V tu chvíli se s třeskem rozlétnou dveře od bytu a
vlítne Dáša. Obvykle přichází z koleje po třetí hodině, a
zrovna dnes přišla o několik hodin dřív. Samozřejmě, že
jsem přerval rozhovor s Kosťou, ale Dáška uhodla, o čem
jsme mluvili, a udeřila na mě s výčitkami:
- Opět o mně ty vaše drby! Řekla jsem vám jasně, že i
v college vidím a slyším, co tu děláte!!! - Tak dobře, však
já vám ještě ukážu; máte se na co těšit!
A začala hrát uraženou. Přestala se mnou mluvit.
Když jde pryč, ani slovo. Přichází, nepozdraví. Chová se,
jako bych neexistoval. Dokonce jídlo jí ve svém pokoji.
Kompletní bojkot.

- 687 -
 Trvalo to několik dní. Pak ji unavil vlastní bojkot,
přichází ke mně do kuchyně a činí pokání ze svých hří-
chů:
- Když mi bylo pět let, měla jsem takové záchvaty
vzteku, že mě máma zavřela na klíč na toaletě. Seděla
jsem tam půl dne a vyla jako vlk. Chcete, ukážu vám, jak
jsem vyla?
- Není třeba, - říkám. - Já ti i tak věřím.
***
Přichází prosinec 1987, a Dáša mi říká, že brzy poletí s
Kokou do Rio de Janeira.
- Dobila jsi se toho, o čem snil Bender. Co to bude -
svatební cesta?
- Ne. Prostě vánoční prázdniny, - zamyšleně hladí své
nahé břicho. - Jednoho se bojím: můj otec byl alkoholik a
otec Koky je taky alkoholik. Jaké budeme mít děti?
Po návratu z týdenního výletu do Ria, Dáška mi dala
pěkný dárek: krásný malachitový popelník. Brazílie je
proslulá svými minerály.
Brzy ode mne chce, abych jí dal láhev mešního vína,
která stojí v mém bufetu. Když minule letěla se skupinou
duchovních do Jeruzaléma, přinesla mi tehdy jako dárek
láhev tohoto posvátného vína.
- Ale dárky se neberou zpět - říkám.
- Ach tak! - vykřikla Dáška.

- 688 -
 Popadla malachitový popelník a rozmáchla se, aby mi
jej mrštila na hlavu. Vyrval jsem jí z rukou její nový dar
a říkám:
- Takovým popelníkem je možné zabít člověka.
Vypadni! Nemůžu tě tu už ani cítit! Seber si své saky
paky s ikonami, odnes i to církevní víno. Ale už toho
mám dost!
***
Další dva týdny můj Ohnivák žil u Koky, který měl
pronajatý byt v New Jersey, vedle svého college, v kte-
rém studoval na dentistu. A v mém bytě zavládlo ticho.
Občas jsem zavolal Kosťovi a vidím, že on i jeho
manželka jsou velmi rádi, že se jejich syn dal dohromady
s Dášou. Zřejmě měli už vážné obavy, že Koku málo
zajímají ženy. A hle, konečně našel rajského ptáka.
Neříká se zbůhdarma, že láska je slepá.
Za dva týdny, Dáša, jako by se nic nestalo, se obje-
vila v mém domě, tancovala a prozpěvovala si písničky.
Celou druhou polovinu ledna se chovala více méně nor-
málně. Dokonce se snažila upéct dort - a pokřtila tak moji
troubu, šeptala u toho několik modliteb. Přes to všechno,
dort se jí nepovedl a musel být vyhozen.
- To je vina tý čurácký zasraný mouky, - uzavírá
kmotřenka metropolity ruské pravoslavné církve.
Jeden večer jsme Dáškou seděli a koukali se v tele-
vizi za zajímavý film „Tři tváře Evy“. Byl o ženě, která
- 689 -
trpí jakýmsi psychickým onemocněním, kdy v jednom
člověku jakoby žily tři různé osoby: dnes je dobrá žena,
zítra bude prostitutka, den na to - světice, která běhá do
kostela.
- To je film o tobě, - říkám. - V tobě také sedí dva
lidé. Je to duševní nemoc. Mimochodem, je nevyléči-
telná. Já jsem expert na tyto záležitosti.
- Oh, děláte si ze mě zas legraci.
- Smích je lepší než pláč.
- Tak hleďte, za váš výsměch... Do budoucna přeji
vám pouze neštěstí, všechno zlo, jaké jen je možné... A
když já něco chci, tak se to i stane!
Ona opravdu věří, že je čarodějnice. Chudák holka - a
chudák Koka, který se do ní zamiloval. Tenhle ohnivák
mu dá tolik tepla, že mu bude velmi zle.
- Grigorij Petrovič, a co to označujete v kalendáři?
Takové podivné znaky...
- To jen vyznačuji, kdy bude úplněk.
- K čemu vám to je?
- Během úplňku někteří psychouši tak psychují, že
jim preventivně navlékají svěrací kazajku. V angličtině
„lunatik“ znamená šílenec.
- Aha, tak vidíte. Zase narážka na mne. Ale já teď
budu všechny vaše znaky zamazávat, - a skutečně, běžela
a začernila všechna moje označení v kalendáři. A já
sedím a směju se.
- 690 -
 Kdysi dávno, vědmy věřily v lunu a organizovaly za
měsíčního světla své bály. I Dáška věří v lunu - věří
natolik, že začernila data úplňku.
***
Koncem ledna, moje bludná dceruška mi ohlašuje, že se
brzy odstěhuje a bude žít s Kokem, který žije odděleně
od svých rodičů a chce se s ní ženit.
- Dášo, žila jsi u mne více než rok, tak se pokus odejít
hezky, bez skandálů, - říkám jí. - Co ti mám dát na
památku? - a dal jsem jí nádherný album „Divadlo opery
a baletu Bolšoj“, drahé plnící pero „Montblanc“ a ještě
různé drobnosti.
Ale neskončilo to v dobrém. Ohnivák bez skandálů
nemůže žít. Už ani si nepamatuji příčinu tohoto posled-
ního skandálu. Každopádně, když vyhodila všechny moje
dárky, sebrala svůj sak a odjela, dokonce bez rozloučení.
Další už jsem se dozvídal od našich společných přá-
tel, kteří dobře znali Dášku. První věc, kterou udělala,
když žila s Kokou - pohádala se s jeho rodiči, kteří zpo-
čátku byli velmi rádi, že jejich syn, který neběhal za
holkama, konečně našel štěstí. Kosťa mi zvoní a stěžuje
si:
- Přijela k nám a ukázala mi zdvižený prst. Nevíš, co
to znamená?

- 691 -
 Ale jo, já to vím. V jazyce americké bosačky to zna-
mená „Fuck You“. A v ruštině bylo by netisknutelné
zaklení ohledně matky. Jako nadávka.
- Já toho hada uškrtím! - vsteká se Kosťa.
- Varoval jsem tě, - hájím se. - Ale vždyť jsi kubán-
ský kozák. Jak se říká, trp kozáče, atamanem budeš! S ní
se nebudete nudit. Ta ohnivačka vás všechny tolik zahře-
je, až vám bude horko.
***
O šest měsíců později jsem se dozvěděl, že moje bývalá
dcerunka se provdala za Koku a oficiálně stala se paní
Daria Kostrová. Otec Koky, když se o tom doslechl, jen
si odplivl. Zdá se, že to byl čistě sňatek z rozumu. Dáša si
uvědomila, že lepší příležitost v životě už asi nenajde.
Pokud mám klasifikovat ženy, Dáša patří do třídy
ženských lupičů. Bylo to typické manželství měkkých
mužů a tvrdých žen. Takoví byli její otec a matka, kde
matka - z legrace - jezdila na otci jak na koni.
Tak i Dáša osedlala Koku. A nic s tím nenaděláte:
takový je zákon přírody, že protiklady se přitahují.
Kromě toho, měla špatnou dědičnost a ta je silnější, než
dobrá genetika. Kapka jedu je silnější a otráví celé vědro
zdravé krve.
Nad tím si lámali hlavu už bibličtí bohoslovci a došli
k smutnému závěru, že ďábel je kníže tohoto světa. A

- 692 -
pokud někomu se to zdálo nejasné, bohoslovci dodali, že
ďábel je bůh tohoto věku.102
Pravda, tento „bůh“ začíná malým písmenem. Pře-
mýšlejte sami o významu těch slov. Bible je kniha zašif-
rovaná. A nikdo dosud ji nerozšifroval.
Ohledně žen-lupiček... V historii psychologické války
mezi SSSR a USA, mezi KGB a CIA, kde klíčem byl
komplex pederastie u Lenina, jako nejlepší příklad tako-
vé lupičky dávají proslavenou paní Bonnerovou, man-
želku stejně proslaveného Andreje Sacharova, vynálezce
sovětské vodíkové bomby. Tato lupička ráno si holila
knír, pak holí zpracovávala svého akademika muže.
Nebo znamenitá revolucionářka Roza Zemlačka-
Zankind. Během občanské války tato Rózička zastřelila
100.000 (slovy sto tisíc) bílých vojáků a důstojníků, kteří
neměli možnost evakuace. Až Černé moře zčervenalo
prolitou krví.
A za starých dobrých časů, inkvizice nazývala takové
ženy čarodějnicemi a pálila je na hranici. A tady je disku-
tabilní otázka, bylo to dobré nebo špatné? Koneckonců,
inkvizice se sestávala z nejpřísnějších náboženských
řádů, františkánů a dominikánů - kteří, aby se vyhnuli

102
[V nichž bůh světa tohoto oslepil mysli, totiž v nevěrných, aby
se jim nezasvítilo světlo evangelium slávy Kristovy, kterýž jest
obraz Boží. (z české bible, Nový zákon, II. epišt. s. Pavla k Korint-
ským, 4.4)].
- 693 -
svodům a pokusům nechat se podplatit, chodili bosi,
přepásáni provazem. Nepotřebovali nic. Tito mniši znali
psychoanalýzu lépe než doktor Freud. (Nedivte se, že
Freuda zakázali jak ve Vatikáně, tak i v Kremlu.)
***
Ale vraťme se zpět k mému ptáku ohniváku Dáše. Mari-
na se slitovala nad synem, a pozvala ho žít i s ženou ve
svém velkém domě o více než šesti pokojích. Ale Dáška
mezitím si opatřila dva velké psy a přitáhla je s sebou.
Jenže psy musíte vyvenčit a chodit s nimi na procházku,
což Dáša nedělala, takže psi dělali své potřeby leckde po
domě. Když Marina se Dáše o tom zmínila, ta se začala s
ní rvát. Jak se sluší v Americe, Marina zazvonila na
policii. Skončila tato historie tím, že Dášu vyhodili z
domu - spolu se psy i s manželem.
Zvoní mě můj dávný přítel Kosťa a diví se:
- Gríšo, prosím tě vysvětli mi, jak jsi mohl s takovou
potvorou žít? Já s ní jeden den prožít nedokážu, a to byla
u tebe přes rok?
- Kosťo, věc je v tom, že jsem měl adoptivního
synka, krásné arabátko - Andrušku. Miloval jsem ho jako
vlastního syna. A potom moje žena zešílela a ukradla mi
Andrušku; od té doby, mám zraněné srdce. Sedím sám
doma a hraju si s mravenci a s mandelinkami. A pak
ďábel podstrčil mi tuhle Dášku do pěstounské péče. No

- 694 -
vidíš... Já ji měl za skutečnou dceru. Také jako slunéčko
sedmitečné...
- Beruška pro tebe, ale pro mne zrádná zmije - uza-
vírá Kosťa.
Každopádně, Dáša žila s Kokou asi deset let. Celou tu
dobu, žila s Kokou na účet jeho rodičů, dokud nedostu-
dovala zubařinu. Musí se jí uznat, že hloupá nebyla.
- Pracovat ta parazitka nebude, - říká Kosťa. - Chce
vyučovat. Je to lepší, než šťourat se v shnilých zubech.
Po obdržení diplomu dentisty, Dáša se nezastavila a
šla studovat dál, na zubního chirurga, což je vyšší katego-
rie v zubním lékařství. A aby jí to šlo snáž, namluvila si
profesora, který učil zubní chirurgii - a odhodila Koku.
To je typické pro ženy-lupičky.
Prošly další dva roky. Můj ohnivák obdržel diplom
zubního chirurga. Okamžitě opustila milence-profesora,
který jí pomohl dostat tento obtížný diplom. Od toho
přece je správná ženská-lupička. Odhodila svého profe-
sora a šla učit stomatologii na nějaký college - takže
sama se stala profesorem. Není to vtip, nýbrž americká
skutečnost.
Mému kamarádu Kosťovi na rozloučenou opět uká-
zala - s úsměvem - vztyčený prostřední prst, což po
americky znamená „Fuck you“, ale v ruštině [i v češtině]
by to byla neotisknutelná nadávka, takže to překládat
nemohu.
- 695 -
 Její bývalý manžel Koka brzy si vzal jakousi Ameri-
čanku, která mu porodila dcerku. Kosťova manželka,
Marina, po 30 letech manželství náhle Kosťovi oznámila,
že ho nenávidí, a požádala o rozvod. Explicitní klimakte-
rická porucha.
Stejný příběh byl s mojí manželkou Kissou. Dvacet
let byla výborným člověkem, a pak najednou leze na mě
s nožem. To zafungoval kníže tohoto světa, proti tomu
nic nezmůžete.
Můj přítel Kosťa si dal postavit velmi pěkný dům
nedaleko ruského kláštera v Jordanville, žije tam osamo-
ceně v šesti pokojích a jako zábavu vaří si tam vlastní
alkohol. Podle amerického práva, smíte si vařit pálenku
pro vlastní spotřebu kolik chcete, jen nesmíte to prodá-
vat. Když mu předběžně volám, o Dáše nechce slyšet ani
slovo a jen nadává:
- Darebáku, ty jsi mi podstrčil pěknou zmiji!
Ale já, když si vzpomenu na svou zbloudilou dceru,
nemohu se ubránit úsměvu. Tento Ohnivák zatopí kaž-
dému. S takovou se nebudete nudit. Dnes, ve svých 32
letech je z ní universitní profesorka, krásná, inteligentní -
ale nebezpečná jako jedovatý had. To je informace pro
ty, kteří ji neznají.
Ale v mé paměti zůstala jako ubohý sirotek, lehko-
vážná dívenka, kterou jsem přijal jako skutečnou dceru.
Každý člověk je jiný. Slyšel jsem, že zrůdy a ztřeštěnci
- 696 -
vykrašlují život. Právě takovým excentrikem byl můj
pták-ohnivák.
14. srpna 2003.

- 697 -
 Kapitola 42: Světová zákulisa
Termín „světová zákulisa“ rád používal filozof Ivan Iljin.
Jakoby si hrál s tímto tajemným termínem, ale co to je, to
nevysvětluje. A zákulisí zůstává zákulisím... Nějakým
tajemstvím.
Když v Rusku, sovětská vláda se zhroutila a přišla
demokracie-zlodějokracie, vydali sebrané spisy filozofa
Ivana Iljina ve 4 svazcích. Četl jsem první dva díly a byl
jsem naštvaný. Z dojmu, že Iljin doslova chce mne pod-
vádět. Nebo možná, že nemůže prolomit nějaké tabu
nebo porušit nějakou přísahu. A ve mně se opět ozvala
duše vyšetřujícího pro zvlášť závažné případy u atamana
Vševelikého Vojska Donského. Jako výsledek, další dva
svazky jsem nebyl schopný číst. Chtělo se mi říct filo-
zofu Iljinu:
- Pantáto, přestaň už mě oblbovat. Když už jsi se dal
do té zákulisy, tak to vylož všechno až do konce.
Pro začátek jsem se rozhodl zjistit, co je zač tento
Iljin a podíval jsem se do svojí kartotéky:
1. V září 1922 SSSR vyhostil filozofa Ivana
Aleksandroviče Iljina.103
2. Zmiňuje se o něm též prof. N.P. Poltorackij v NRS -
20.12.1938, že byl pravděpodobně jednou z hlavních

103
M. Korjakov v „Novém ruském slovu“ - 9.9.1976
- 698 -
 postav ruské nábožensko-filozofické renesance 20.
století.
3. V sovětském časopisu „Golos rodiny“ (Hlas vlasti)
vychvalují Ivana Aleksandroviče Iljina (1883-1954).
Údajně je „jedním z nejjasnějších zástupců ruské
náboženské filosofie. Byl vyhostěn ze Sovětského
svazu v roce 1922 na příkaz Trockého. Pak, v roce
1934 žil v Berlíně. Nacisté zakázali všechny jeho
projevy, ústní i tištěné.“ Poté žil ve Švýcarsku, kde
zemřel v roce 1954. Jeho hlavní kniha, „O odporu
vůči zlu násilím“ (Berlín, 1925), kde vychvaluje
sovětskou revoluci a ospravedlňuje ji.104 A moje
poznámka: „Pokud je to pravda, pak on je velká
svině!“
Nejpodstatnější zde je, že Iljin byl vyhoštěn ze
Sovětského svazu v roce 1922. Tehdy noviny psaly,
že ze Sovětského svazu vyslali 300 „intelektuálů“,
jaké předtím popravovala Čeka a najednou tyhle poli-
tovali a velkoryse vyslali. Opět nějaké tajemství. A
nikdo nezačal prohlubovat otázku, cože je to za „inte-
lektuály“, které nešlo rozstřílet, jako ty ostatní. Zato
se o nich tvrdí, že jsou „nedotknutelní“ či „nepotopi-
telní“. A někteří z „tmářů“ reakcionářů zasyčeli, že to
zavání nějakými tajnými spolky, které nazýváme
satanisté.
104
z „Hlasu vlasti“ № 47, listopad 1990, s. 14
- 699 -
K objasnění této zmatené věci, dovolte opět zahlédnout
do mého seznamu, kde jsem psal následující:
1. Na 2. sjezdu Kominterny v Moskvě v roce 1920:
„...Italové doporučují... vyloučit z komunistické
strany všechny zednáře. Lenin a Trockij pohlíží na
tuto myšlenku opovržlivě. Někteří Italové to vysvět-
lují tím, že vůdci Kremlu sami tajně patřili k řádu
svobodných zednářů.“105
Je třeba říci, že Louis Fisher - je zdroj velmi seri-
ozní. S jeho synem George Fisherem a s jeho ženou
Glorií jsem pracoval na Harvardském projektu v
Mnichově v roce 1949, kde Američané v rámci psy-
chologické války proti Sovětskému svazu vymysleli
komplex pederastie Lenina a hledali vhodné kádry
pro „Hlas Ameriky“ a „Radio Svoboda“. Později, to
vše mi posloužilo jako materiál pro můj román „Mé
jméno je Legie.“
2. V roce 1922 zednáře zakázali a vypověděli ze Sovět-
ského svazu na základě výnosu 4. sjezdu Kominterny
v Moskvě v roce 1922, kde hlavní roli hrál generální
tajemník Kominterny, Georgi Dimitrov.106

105
Louis Fisher „Lenin“, Londýn 1970, str. 764
106
viz kniha V. Emeljanova „Desionizace“, Moskva 2001, str. 82
- 700 -
3. V SSSR ve 20. letech zednářům dávali 10 let
koncentračních táborů.107 Šalamov - je spolehlivý
svědek. On, chudák, sám prožil v táborech 22 let.
Ale hle zajímavá informace, celkem svěží, s mojí
poznámkou: „Svobodné zednářství a Veliká Lustrace“:
Podle A. Vaksberga v článku „Zednář, zeť zed-
níka“108 dne 16. května 1937 byl zatčen starý čekista
Gleb Bokij, po dlouhou dobu „léčený v Gulagu“. Bokije
obvinili „v organizaci zednářské lóže s úkolem svrhnout
sovětské státní zřízení“. Vaksberg zesměšňuje práci
vyšetřovatelů v roce 1937, ale musím říct, že někteří
vyšetřovaní byli zednáři bez pochyb, například známý
satanista Gurdžijev,109 který založil v roce 1918, v
předvečer svého odjezdu do exilu, lóži „Jednotné pra-
covní bratrství“; nebo slavný umělec N.K. Roerich.
Nástupcem Gurdžijeva v roli „mentora lóže“ byl nějaký
A.V. Barčenko, a jejími členy, kromě Bokije, byli B.
Stomonjakov, náměstek lidového komisaře pro zahra-
niční záležitosti, jakož i I. Moskvin, člen Výboru sovět-
ské kontroly, ženatý s bývalou manželkou Bokije. Jak
bylo zjištěno v roce 1956, Bokij opravdu studoval struk-
turu a ideologické proudy svobodného zednářství.“110

107
V. Šalamov „Kolyma Tales“, YMCA Press Paříž, 1982, str. 692
108
„Literaturnaja gazeta“ № 52, 1990
109
položid, poloarmén a známý pederast - GK
110
to je z novin „Russkij vestnik“ № 34, Moscow 1992, s. 10
- 701 -
 Gleb Bokij bylo velké zvíře sovětských orgánů teroru
Čeky-GPU-NKVD. O něm psali v souvislosti se Solov-
kami, prvním sovětském lágru, kde zemřel můj strýc
Vasja, starší bratr mého otce. Je zajímavé, že tento
významný čekista v roce 1937 byl zatčen a popraven ne
za něco, jako je krádež diamantů, ale za spojení s zednář-
stvím. A pokud to byla pravda, znamená to, že Gleb
Bokij a náboženský filozof Ivan Iljin byli milí bratři
zednáři. Zábavná kombinace! Tak proto v roce 1922
filozofa Iljina čekisti nezastřelili, protože tam šéfoval
Gleb Bokij, nýbrž jej zdvořile vyslali do zahraničí. Vrána
vráně oči nevyklove.
V podstatě, zednáři jsou jakési tajné společnosti. A
mají v nich jakousi hroznou přísahu, že nevydají své
tajemství. Tady máte tu zednářskou přísahu: „Kdybych
sebemenším způsobem porušil svou přísahu, nechť mi
uříznou hlavu, nechť vyrvou mé srdce, zuby i vnitřnosti a
hodí je do moře, nechť spálí mé tělo a popel rozptýlí ve
větru, aby nic nezůstalo ze mne a z mých myšlenek mezi
lidmi a mezi mými bratry-zednáři“.111 A proto filozof-
zednář Ivan Iljin začíná koktat a zadrhuje, když mluví o
světové zákulise.
Takže ve věci čekisty-zednáře Gleba Bokije, který
chtěl shodit Lenina a Stalina a za tím účelem šel do
111
To je z knihy Leona de Poncini „Tajné síly pozadí revoluce
(Svobodné zednářství a Judaismus)“, Londýn 1929, str. 27.
- 702 -
spolku s ďáblem, fungovala následující ďáblova formule:
„Ďábel je náchylný k sebezničení.“ Nebo jak se říká
lidově: „Psům - psí smrt.“ [též to říkal Urválek, když
soudil pražské komunisty, LP]
No nic, pojedeme dál. Podíváme se, co ještě je v mé
kartotéce o světovém zákulisí. Abychom neoblbovali lidi,
dovolte nám obrátit se na odborníky. Tady mám maličký
časopis pro čestné, otevřené homosexuály, pod názvem
„One“ (Jeden), který je vydáván v San Franciscu, číslo
ze srpna 1958. A na straně 9 tam - ajajaj! - stojí: „V
současném sociálním a kulturním systému, homosexuál
je automaticky členem Mezinárodního zednářství...“
A tento článek má velmi typický název - „Jsem rád,
že jsem homosexuál“. Našel si důvod k radosti! Ale
průvod homosexuálů a leseb v New Yorku se oficiálně
koná pod heslem „Gay Pride“. Pane, našli si na co být
pyšní! Konec konců, homosexuál - je degenerace, dege-
nerace je pomalá smrt, roztáhnutá přes několik generací.
Vždyť jsou to žijící mrtvoly. Měli by plakat, ale oni jsou
šťastní a hrdí. A když v New Yorku jde průvod živých
mrtvol, před nimi s úsměvem kráčí starosta New Yorku a
další političtí vůdci, kteří sní o tom, vylézt na vrchol.
Záhada. V této oblasti je hodně záhad.
Tento časopis „One“ jsem čirou náhodou koupil za
50 centů v novinovém stánku u nás na Broadwayi. A vy
si myslíte, že u Čeky nebo v gestapu nevěděli, co to
- 703 -
vlastně je svobodné zednářství, když honili svobodné
zednáře do koncentráků?
A tady to máte svědectví z druhé strany. Mluví
slavný švýcarský profesor psychiatrie August Forel,
doktor mediciny, doktor filosofie, doktor práv, dlouho-
letý ředitel ústavu pro choromyslné v Curychu. Otvírám
jeho knihu „Sexuální otázka“: vědecká, psychologická,
hygienická a sociologická studie, lékařské vydavatelství,
New York 1924.
Na straně 243 píše o homosexuálech: „Tito lidé
vytvářejí mezi sebou tajná bratrství, podobná zednářství,
kde se vzájemně poznávají speciálními znaky.“ Na další
stránce 244, dodává o homosexuálovi: „...je šťastný, když
se dozví, že jeho kolegové vytvořili tajnou společnost, a
připojí se hned k nim.“ On je svědek tak důležitý, že
nenajdete lepšího. Dost viděl v jeho blázinci všelijakých
moudrostí.
Jeho fascinující knihu „Sexuální otázka“ také jsem
dostal docela náhodou. Kniha je to nesmírně cenná. Je to
proto, že Forel je čestný psychiatr a říká i to, o čem
ostatní psychiatři radši mlčí. Studoval jsem tuto knihu
pozorně a vypisoval si to nejdůležitější, jak dělávám
obvykle, na rubu obálky. Tady, podívejte se sami:
1. Alkoholici mají defektní děti.112 Příklad: Stalinův
otec byl alkoholik.
112
str. 37
- 704 -
2. Hmotnost mozku u žen všech ras je menší, než u
mužů.113
3. V USA, ženy chodí za mužskými.114 Ano, v Americe
je vše obráceně. A Forel si toho všiml již před 100
lety.
4. Manžel by měl být starší než manželka o 6-12 let
(205, 428).
5. V sexuálních zvrácenostech, Forel se drží teorie
dědičnosti (217-18).
6. Zednáři - to jsou homo (243-44). To my také už
víme.
7. Přímá závislost mezi duševními nemocemi a sexuální
zvráceností (244). To je klíč od koncentračních tábo-
rů.
8. Ženy v blázincích - provdané za krále, Ježíše nebo
Boha (257). Moje známá Zina Sobínová, milá žena,
tvrdí, že u ní v rodu počítají tři krále.
9. Píše o tom, jak ženy, když ztratí rozum, se stávají
prostitutkami (257).
10. Opět závislost mezi duševním onemocněním a sexu-
ální zvráceností (261).

113
str. 190-91
114
str. 200
- 705 -
11. Pokud žena během pohlavního styku leze na muže,
Vatikán to pokládá za hřích (341). Vatikán má recht.
To dělají zpravidla latentní nebo potlačené lesbičky.
12. Nejméně všemožných zvráceností je u rolníků (327).
13. Amerikanismus - je honba za dolarem (331).
14. U Forela je jasný antiamerikanismus (333).
15. Degenerace šlechty a králů (334).
16. Šílenství a náboženství. Náboženské šílenství (348,
atd.).
17. Geniálnost a šílenství (351).
18. Závislost mezi duševními nemocemi a kriminalitou
(390).
19. On je pro sterilizaci a kastraci bláznů (391). Pane-
bože, jaký zde se zvihne řev. Vždyť to je vlastně
Hitlerův zákon o čistotě rasy.
20. Největší zločin - je manželství degeneráta nebo dege-
nerátky s normálním partnerem (404, 473). Opět zde
se spustí divoké vytí.
21. On propaguje zničení degenerativních děti a dělá to
čtyřikrát (410,423,440,465). A opět bude divoké vytí
až na nebesa.
22. Sterilizace pomocí rentgenových paprsků (423). Opět
to smrdí Hitlerem.

- 706 -
23. Psychopatům doporučuje, aby místo vlastních dětí si
opařili děti adoptované (426,434,443). Jenomže to
bude špatné pro tyto děti.
24. On je silně proti degenerátům-zločincům (427).
25. Degenerát před vstupem do manželství je povinen na
svou degeneraci upozornit druhého partnera (439).
Jelikož se to nedělá, každé druhé manželství končí
rozvodem.
26. Autor je velmi upřímný lékař. V první řadě viděl
zájmy společnosti, na druhém místě teprv zájmy jed-
notlivce (446,458). A opět degeneráti spustí řev o
„lidských právech“.
27. Děti cizího strýce. To je, když jeden z manželů je
normální, a druhý ne. (452). Z toho je populární
výraz: „Na cizím č... jezdit do ráje“. Nebo ještě „prs-
tem udělaný“, když lid vidí skutečného blbce. A hlas
lidu - je hlas Boží.
28. Genetický výběr obráceně (465). Děje se tak nyní v
USA, ale profesor Forel to napsal před 100 lety!
Proto se o něm v Americe nemluví. A to je důvod,
proč jsem si koupil jeho knihu.
29. Selektivní zákony Lycurguse ve Spartě (466). To je,
když byly postižené děti házené z útesu do moře.
30. Socialisté, anarchisté - a degenerace (468-9). Hle, kde
jsou kořeny ruské revoluce, sovětské vlády a Velké
- 707 -
 Čistky. Stejně jako Harvardký projekty a komplex
pederastie Lenina.
31. Pornografie rozkvetla po pádu Říma (495). A teď u
nás rozkvetla divoká pornografie. Ta je družicí dege-
nerace.
32. On je proti modernismu v umění (495-6). Ano, to je
degenerace v umění. Forel nebyl ředitelem ústavu pro
choromyslné v Curychu zbytečně!
Musím říct, že s profesorem Forelem jsem obeznámen už
od svých mladých let. V knihovně mého otce byla tlustá
kniha Augusta Forela s názvem „Žena“, kterou jsem jako
dospívající kluk samozřejmě četl. A dodnes si pamatuji,
že Forel považoval Vídeňačky za nejlepší ženy v Evropě.
A na druhém místě Polky. Ale, píše Forel, Polky mají
ošklivou povahu.
Ohledně povahy, to nevím, ale to, že mezi Polkami je
mnoho hezkých žen - to ano, to jsem sám viděl. Jak v
životě, tak ve filmech.
Ale pojďme zpátky do zákulisí našeho světa. Pojďme
se podívat do mé kartotéky.
Otcové ruského zednářství byli Novikov (proseděl 15
let v Schlisselburgské pevnosti) a Radiščev (odsouzen k
trestu smrti, změněno na 10 let vyhnanství na Sibiři,
spáchal sebevraždu). Zednář - kníže Kropotkin (anar-
chista). V. Bonč-Bruevič byl zednář (potom byl správce
Leninových záležitostí!!). Michail Bakunin měl 5 bratrů
- 708 -
a 3 sestry - a všichni byli zednáři a revolucionáři. Michail
Bakunin byl v 1. Internacionále, spolu s Karlem Marxem,
ze které byl vyloučen jako disident. Bakunin - ideolog
anarchizmu.115
Zednáři v ruské revoluci: kníže Witte (v druhém
manželství ženatý s židovkou Matildou), kníže Lvov
(první předseda prozatímní vlády), hrabě Bramšin, profe-
sor Petr Struve (vynálezce „legálního marxismu“),
finančně-průmysloví magnáti Morozov a Tereščenko,
předseda Vojensko-průmyslového výboru Státní dumy
Gučkov.116
Seznamy zednářů, kteří byli deportováni ze SSSR v
roce 1922, byly v gazetě „Rul“ (Kormidlo) № 603 ze dne
21. listopadu 1922.117
F. Kerenskij teprve v roce 1965 se přiznal, že byl
zednářem. U zednářů byli také následující osoby: Kníže
G.E. Lvov, N.Z. Nekrasov, N.S. Čcheidze, V.A. Makla-
kov (obhájce při procesu Beilisse), E.D. Kusková, velko-
vévoda Nikolaj Michajlovič, N.D. Sokolov (autor „Příkaz
č. 1“, který zničil carskou armádu), A.I. Konovalov, A.I.
Braudo, M.I. Tereščenko a S.N. Prokopovič, ředitel
policejního oddělení A.A. Lopuchin. Zednářem byl také

115
časopis „Pereklička“ № 164 - 65, září-říjen 1965, s. 13
116
„Naša strana“, Buenos Aires, 2. ledna 1973
117
„Nové ruské slovo“, z 5. prosince 1962
- 709 -
velkokníže Alexandr Michajlovič, který byl hlavou
lóže.118
Ve světě více než 5 milionů zednářů, ve Spojených
státech téměř 4 miliony.119
Vrah amerického kandidáta na prezidenta Bobbyho
Kennedy - Siran Siran - byl členem zednářské lóže
Rozenkrejcerů.120
U zednářů platí teorie „elity“.121 Ale i ruští solidaristé
z NTS mají také prvky „leaderismu“.
Zednáři-generálové „Vojenské Lóže“: Romeiko-
Gurko, Ruzkij, Lukomski, Bonč-Bruevič a druzí. Zedná-
řemi byli V.N. Kokovcev, dlouholetý ministr financí a
předseda Rady ministrů od roku 1911 do roku 1914; S.
Sazonov, ministr zahraničních věcí; generál L.A. Poliva-
nov, bývalý ministr obrany během války, stejně jako
velkovévoda Nikolaj Michajlovič. Během Bílého hnutí,
veškerá zvláštní zasedání, která se konala za Děnikina,
téměř výhradně byla složená ze zednářů... A levicový
„Poslednie Novosti“, stejně jako pravicový „Vozroždě-
nie“ řídili zednáři.122 Kamkoli se otočíte - všude stejný
118
S.L. Vojcechovskij v monarchistické „Naša strana“ z 12. dubna
1966
119
„New York Times“ 3. prosince 1968, s. 1
120
„Daily News“, New York 5. března, 1969
121
H. Aronson v NRS z 09.10.59
122
V. Kobylin v monarchistickém časopisu „Znamja Rossii“, New
York, říjen 1973, s. 5
- 710 -
příběh! To vše způsobil komplex vlády, nebo komplex
vůdce. Přímo jak v Pikové dámě: „jací lidé, jaká jména!“
Monarchista A. Macready píše o zednářích: Ve „svo-
bodném“ světě zednáři hrají v podstatě stejnou roli, jako
členové komunistické strany za železnou oponou, ale
jedni chtějí postavit nový svět, zatímco ti druzí dosud
nedokončili zničení starého.123
Zajímavé je, že zednáři mají vlastní kalendář a tento
kalendář se zcela shoduje s židovským kalendářem. Proto
se zdá, že zednáři a židé jsou potomky ze stejného koře-
ne. 10.1.1978 NRS blahopřeje své židovské čtenáře u
příležitosti Roš hašana - židovského nového roku, v
hebrejštině je to rok 5739.
„The New York Times“ slovy moskevského kore-
spondenta K. Vitneye píše: Profesor Jemeljanov, který
vyučuje na univerzitě Lumumba, jehož studenti jsou
cizinci, napsal v knize vydané Ministerstvem vnitra, že
židé obsadili nejvyšší stupně svobodného zednářství a
zednáři vládnou světu. V té samé knize Jemeljanov řekl,
že US prezident Carter - je zednářem 33. stupně, posluš-
ný rozkazů židovské zednářské organizace B'nai Brith.124

123
„Naša strana“ - 10.10.1972
124
„Naša strana“ - 13.07.1979
- 711 -
 Hitler prohlásil, že „zednáři - jsou umělí židé“ - to je
z knihy Juana Mahlera „Sedm pilířů pekla“, Bariloche,
Argentina.125
B'nai B'rith (Bratři ze smlouvy) je největší židovská
zednářská organizace, která má 400.000 členů.126
První zednářská lóže v USA byla organizována židy,
kteří přišli z Holandska v roce 1658.127
Řím, 04.3.1981. - Vatikán potvrdil zákaz katolíkům
vstoupit do zednářské organizace. Tento zákaz platí již
258 let“.128
Ajatolláh Chomejní během posledních 20 let byl čle-
nem zednářské lóže Íránu. K této lóži náleží též 30 dal-
ších členů vysokých muslimských duchovních Íránu.129
V knize N. Jakovleva „1. srpen 1914“, Moskva
1974, docela upřímně se píše o zednářích v prozatímní
vládě. Tam čteme, že mezi vůdci, kteří připravili únoro-
vou revoluci, bylo 300-350 zednářů. To je ze svědectví
zednáře N.V. Nekrasova, bývalého členu státní Dumy
[parlamentu] a ministra prozatímní vlády, sovětským
vyšetřovatelským orgánem v 30 letech. Poslední carský
125
Je to také v knize „Nepřátelé vesmíru“ G. Mollera, Hamburg-
Praha-Riga, 1936, část I, str. 62
126
z časopisu „Rossijskaja nezavisimost“ № 25, prosinec 1964, str.
40
127
z knihy V.N. Malova „Od Kaina ke Kristu“, USA 1974, str. 332
128
NRS - 05.3.1981
129
„Naša strana“ - 18.12.1981
- 712 -
ministr vnitra Protopopov také odhadl počet zednářských
vůdců v Dumě, v Prozatímní vládě a druhých revolučních
stranách na 300 lidí.130 Někrasov napsal ve svém svědec-
tví: „Podle mého výpočtu, v době únorové revoluce
zednářství mělo jen 300-350 členů, ale bylo mezi nimi
mnoho vlivných lidí“... „Organizace se skádala z lóží po
pěti lidech.“131 I u našich solidaristů z NTS, buňky-mole-
kuly měly po 5 osobách („molekulární teorie“ NTS). I u
Dostojevského „Běsi“ (Posedlí) měli též prapodivné
„pětice“. Není to nic nového pod lunou!
V New Yorských novinách „Rossija“ z 30. července
1971 se připomněla slova slavné zednářky Kateřiny
Kuskové: „Svobodné zednářství hrálo obrovskou roli v
přípravě revoluce svým vlivem na vyšší sociální kruhy a
vojenské prostředí.“
A hle, velmi zajímavá informace: „... po druhé svě-
tové válce, zednářské lóže v Německu byly obnoveny
důstojníky US Army“.132 Totéž se píše v knize de Pon-
cini „Tajné síly v pozadí revoluce (svobodné zednářství a
judaismus)“, London 1929, jakož i v knize Williama
Valese „Křesťanství a americké zednářství“, Milwaukee
1958, str. 125. Takže, pokud bolševici chtěli dobýt světa

130
str. 232
131
str. 8
132
„New Catholic Encyclopedia“ v 15 svazcích, New York, z
článku „Zednářství“
- 713 -
pomocí komunismu, Američani dobývají svět pomocí
zednářství. Vzpomeňte si na Harvardský projekt a kom-
plex pederastie Lenina, jejichž pomocí rozklínili sovět-
skou moc.
Svobodné zednářství v USA založili židé.133 Vím, že
se opakuji, ale opakování - je matkou učení!
Lídr kadetů V. Maklakov v roce 1913 hrál roli obháj-
ce Beilisa z rituální vraždy 13-tiletého chlapce Andreje
Juščinského.134 Ale tento Maklakov byl zednář, což se
zjistilo až později. Zde můžete vidět, jak zednáři spěchali
na pomoc židům. A teologové říkají: „To je svazek
Satana a Antikrista, který bude mít za následek vládu
knížete tohoto světa“.
Pojďme se podívat na zajímavé knihy Borise Bashi-
lova.
Car Pavel I byl nějakou dobou svobodným zednářem
- a byl zabit zednáři. Jeho syn Alexander I byl také zed-
nářem (na nějaký čas). O zednářství Alexandra I píše
prof. M. Zyzykin ve své knize „Tajemství imperátora
Alexandra I“.135
Prof M. Zyzykin ve své práci „Imperátor Nicholaj I a
vojenské spiknutí 14. prosince 1825“, píše: „Ruské zed-

133
Seljaninov „Tajná síla zednářství“, str. 99
134
časopis „Svobodnoe slovo Rusi“ listopad-prosinec 1983, str. 30,
31
135
B. Bashilov „Alexandr I. a jeho doba“, str. 77
- 714 -
nářství čítalo ve svých řadách členy vládnoucích rodů,
zástupce nejbrilantnějších ruských rodin (13 Golicynů,
12 Naryškinů, 9 knížat Dolgorukých, stejně tolik knížat
Gagarinů, hrabat Tolstých), ministrů, náčelníků armády
(Kutuzov a Beningsen), několik arcibiskupů (Filaret,
metropolita Moskvy), a mnoho vědců, spisovatelů a
umělců. Stručně řečeno, veškerou sekulární a intelektu-
ální elitu země“.136 To je proto, že degenerace začíná od
vrcholu společnosti. Národní pořekadlo zní: „Ryba smrdí
od hlavy.“
Zakladatel Řádu Ruské Inteligence (tj. duchovního
zednářstva) jsou A. Herzen, Michail Bakunin, V. Belin-
sky a další političtí démoni své doby.137
Zednáři byli Goethe, Mozart, Garibaldi, Franz Liszt,
Marcel Cachin (největší francouzský komunista) a Chur-
chill... Zednáři byli George Washington a 12 z jeho
generálů, včetně francouzského markýze Lafayette, který
se stal prvním čestným občanem USA.138
S. Levickij, filozof solidarista z NTS, který sloužil v
„Hlasu Ameriky“ ve Washingtonu, v článku „Ještě o
satanizmu“ v NRS z 14.9.1980 píše: „... racionální sata-
nismus, zrozený z přesvědčení, že Bůh je sice dobrý, ale

136
B. Bašilov v „Zednářské a intelektuálské mýty...“, strana 14
137
B. Bašilov „Nepřítel zednářů č.1“, to je o Nikolaji I, str. 19
138
Pro-sovětský časopis „Russkij golos“ v New Yorku z
27/08/1987.
- 715 -
příliš slabý, zatímco jeho opak - Satan - vlastně ovládá
svět (a proto je zván „kníže tohoto světa“). Tudíž je
obezřetné uctívat spíše silného Satana než slabého Boha.
Slavný básník Alexandr Blok psal o zednářích takto:
Ale ten, kdo hýbal světem,
Pomocí loutek všech zemí -
Ten věděl, co dělá,
když poslal humanistický dým.
V „Novém ruském slovu“ z 14.4.1989 je článek o
možné homosexualitě Stalina. Na homosexualitu také
odkazuje kniha Harolda Lessvella „Psychopatologie a
politika“: Lessvell se domnívá, že politikové často pra-
cují společně jako malá klika a mnoho z nich má problém
v normálním stabilním heterosexuálním vztahu. To říká o
zednářích.
To samé píše dr. Vittels ve své knize „Sexuální život
amerických žen“, New York 1953. Tam píše, že „homo-
sexuálové vytváří kliky, které si vzájemně pomáhají a
podporují se navzájem. Lesbičky také tvoří své kliky,
které mají přátele a patrony na vysokých oficiálních
postech a které mohou dělat téměř všechno, někdy
dokonce i proti zákonu, bez sebemenších obav z
trestu“.139

139
str. 137
- 716 -
 Jako příklad, vezmeme naši starou známou Natašu
Clarkson, lesbičku a sadistku, která tehdy byla náčelnicí
ruského oddělení „Hlasu Ameriky“. A náčelnicí „Hlasu
Ameriky“ celé stovky jazykových oddělení byla též
jakási baba. Přitom „Hlas Ameriky“ byl součástí infor-
mační agentury, něco jako Ministerstvo propagandy. Je
to ministerský post, do kterého jmenuje sám prezident
Spojených států. A na tomto velmi vysokém křesle tehdy
také seděla nějaká baba. Prostě byla to babí vláda. Ale já
myslím, že to byl řetěz politických lesbiček, ta klika, o
které píše dr. Vittels. Takové oddtud jen tak puškou
nevyrazíš. Takové ženy charakterizuje chorobná ambice
a chorobná arogance. Je to komplex moci, spojený s
homosexualitou. Jsou to chlapi v sukni.
Třetí nejdůležitější osoba americké vlády (po prezi-
dentovi a vice-prezidentovi) je mluvčí komory reprezen-
tantů Jim Wright. Ale Jim se dopustil chyby: žádal pro-
puštění jednoho zaměstnance - obvinil jej z homosexua-
lity. Ale v tom se proti němu spikla většina Kongressu,
našla na Wrighta spoustu různých hříchů, což prakticky
znamenalo pro něj konec práce v Kongressu, kde byl už
35 let.140 To znamená, že šlápl na kuří oko zednářům. A
vidíte, co z toho bylo?
A totéž se stane v Moskvě, pokud někdo bude chtít
vyhnat ze Státní dumy otevřeného homosexuála Žirinov-
140
„Nové ruské slovo“ - 22.4.1989
- 717 -
ského. Většina Státní dumy bude na straně napůl šíleného
psychopata Žirinovského, jehož místo není ve Státní
dumě, ale v domě bláznů. Zde máte demokracii zlodějo-
kracii, a vy nic nepochopíte a neuvidíte. Proto filozofové
říkají, že první trik ďábla je vám dokázat, že neexistuje.
V sovětském časopisu„Molodaja gvardia“ № 6 -
1989, doktor historických věd S.I. Korolev napsal:
„Počet zednářů celého světa v naší době se odhaduje na
30 milionů lidí, z nichž v USA je okolo 8 milionů a v
Anglii 1 milion lidí. Přičemž řeč jde, zpravidla, o horních
patrech sociální pyramidy až k americkým prezidentům,
včetně dnešního Bushe“.141
Zdroj je to zcela seriozní. Ale... sami zednáři dávají
zcela jiná čísla. Mám zde videozáznam s názvem „Free
massons“, natočený samými zednáři v roce 1995. Říkají
v ní, že ve světě je pouze 5 miliónů zednářů, z toho 4
milióny ve Spojených státech. To znamená, USA je
centrem světového zednářství. To je důvod, proč každá
blbina a nesmysl do světa přichází - jako třeba Gay Pride
Parade - právě z USA. Také hrozná epidemie AIDS,
tento mor 20. století - také začala ve Spojených státech.
Žil - byl jednou takový slavný balerun Nurjev. Tátu
měl Tatara, máma byla židovka Friedmanová. Skákal,
vyskakoval, až doskákal - zemřel na AIDS. On tak nená-
viděl ženy, že když během zkoušek nějaká tanečníce mu
141
více naleznete v „Cesta nikam“, Moskva, Politizdat, 1986, s. 4
- 718 -
náhodou šlápla na nohu, on ji praštil do obličeje. Tak ho
Pánbůh potrestal. Vždyť ženy, nepočítaje lesbiček, jsou
stvořeny ne k bití, ale k milování. Bez žen by náš život
byl nudný a vlastně nemožný.
***
Nyní se pojďme blíže podívat na těch 300 zednářů, které
vyhostili z SSSR v roce 1922. Hlavní roli v tom sehrál
náboženský filozof Nikolaj Berďajev, kterého na Západě
ihned pokřtili nejlepším ruským filozofem 20. století.
Berďajeva nazývali „hledačem Boha“, on totiž se
pokoušel objevit nějakého nového Boha. Pro tuto herezi
se v roce 1915 dostal k soudu pod jurisdikcí Svatého
synodu, který odsoudil tohoto „bohokopa“ na věčné
vyhnanství na Sibiř (!), jev v ruských dějinách zcela výji-
mečný. To proto, že ve skutečnosti nešlo o hledání Boha,
ale o hledání čerta, neboli neosatanismus.
Hle, co Berdyaev píše o revoluci a revolucionářích, je
to typické filozofické 69: „Je nezbytné, především, vzít
na sebe vinu a odpovědnost a nehledat všude nějaké
spiknutí zednářské, tedy nekřesťanské a duchovně škod-
livé, či spiknutí židovské“.142 Bože, kolik je zde lži!
Berďajev psal: „Anarchismus je ideál svobodné,
vnitřní harmonie a pohody.143 Sami anarchisté psali:

142
z knihy D. Haritonoviče „Zednářství“, Moskva 2001, str. 220
143
NRS - 3.7.1990
- 719 -
„Anarchie je matka pořádku“. A zpíval jim k tomu Ber-
ďajev. Připomeňme si slavného anarchistu, atamana
Machno [Nestor Machno, jehož Anarchistická republika
na Ukrajině vzdorovala Rudé armádě až do roku 1921].
Jelikož Berďajev byl předchůdcem těch 300 „inte-
lektuálů“, které vyslali v roce 1922, podívejme se na něj
podrobněji.
Ve svých článcích v letech 1945-47, a také ve své
knize „Russkaja ideja“, „Berďajev se snažil „syntetizo-
vat144 Krista se Stalinem“. To napsal prof. Poltorackij ve
své knize „Berďajev a Rusko“ a cituje to zednářský mistr
M. Korjakov v NRS z 26.10.1967. To znamená, že Ber-
ďajev líže zadek Stalinovi. Před tím, lízal zadek Hitle-
rovi. A to je nejlepší ruský filozof 20. století? Takovému
plivnete do očí, a on řekne Boží rosa.
Hle, co Berďajev píše o pederastech, když je nazývá
androgyny: „Androgynismus145 je konečné spojení muže
a ženy ve vyšší, bohupodobné bytosti, konečné překonání
rozpadu a dělení, obnovení obrazu Božího v člověku.“
Dále píše Berďajev, že na androgynovi146 je „odlesk
božské přirozenosti“ a konečně, „bytí androgyna je

144
tj. sjednotit - GK
145
totiž pederastie - pozn. GK
146
tj. pederastu - GK
- 720 -
tajemství, které nikdy nebude zcela pochopena v rámci
tohoto světa“.147
Je to vše vzato od Golochvastova „Pád Atlantidy“.148
Za toto kacířství Berďajev byl odsouzen k věčnému
vyhnanství na Sibiři.
Aby Berďajev nechytračil a neschovával se za všeli-
jaká mazaná slova jako „androgyn“, uvedu zde, co píše
pod tímto heslem akademický slovník Webstera:
„Androgyn - to je:
1) hermafrodit,
2) eunuch, ženě podobný muž,
3) muži podobná žena.
Androgynní - spojující obě pohlaví v jednom nebo
mající charakteristiky obou pohlaví, mužského i žen-
ského, hermafrodit“.
Zavání to průvodem hrdosti pederastů Gay Pride v
New Yorku. To je ta světová zákulisa, která tam, kde je
nutno brečet, se raduje při poslechu medových kompli-
mentů Berďajeva a vydává jej za nejlepšího ruského
filozofa 20. století. A proto teologové říkají, že ďábel je
lhář a otec lži.
Spolu s Berďajevem vyhostili Bulgakova, který se
stal prominentním teologem pravoslavné církve a v
147
N. Berďajev „Smysl tvořivosti: Pokus o zdůvodnění člověka“,
Moskva 1916
148
poznámka na str. 13
- 721 -
letech 1924 - 1944 byl ředitelem duchovního semináře v
Paříži (ruský protestantismus), zatímco Berďajev kázal
syntézu socialismu, personalismu, křesťanství a extré-
mismu.149 - Bože, to je bordel!
Podle zemřelého historika N. D. Talberga, filozof
Berďajev už v roce 1905 se zúčastnil, v bytě židovského
filozofa Minského v Petrohradě, obřadu „přijímání“ s
lidskou krví. Krev byla vzata injekcí od židovského
hudebníka a jakési židovky, smíchána v poháru s vínem a
vypita všemi přítomnými.150 - Od takových idiotů lze
očekávat vše.
Berďajev fantazíroval, že jeho rod pochází od fran-
couzských králů. Ale já myslím, že on se narodil v Ber-
dičevu, a jeho jméno je Berďajev-Berdičev. Pokud jde o
francouzské krále... To mluví jeho komplex méněcen-
nosti, jaký mívají obvykle takoví cucáci toho, jak se tomu
říká... V mé kolekci takových je mnoho.
Mnoho lidí, kteří znali Berďajeva osobně, povídají,
že měl silný tick ve tváři, kdy strašně vyplazoval jazyk
tak, že visel jak u pověšence. Ale říká se, že hříšníci
budou potrestáni tím, čím hřešili. A pokud Berďajev byl
homosexuál, pak provozoval orální sex. To je důvod,
proč ho tak trápily spasmy, až vylezl z jeho úst jazyk. Jak
říká lid, „Bůh šelmu označil“. To je důvod, proč lid
149
z knihy Bertrama Wolfa „Tři, kteří udělali revoluci“
150
„Naša strana“, Buenos Aires - 2.05.1978
- 722 -
nazýval Gorbačova „Klejmovaný Míša“. Kvůli jeho
černému mateřskému znamení na lysině, které za starých
dobrých časů, ve středověku, nazývali ďáblovou pečetí
nebo klejmem čarodějnice. A v mé sbírce takoví lidé
nechybí. Nic nového pod lunou.
Berďajev kázal svaz Satana a Antikrista, výsledkem
čehož bude světovláda na tomto světě, totiž vláda ďábla.
Aby potvrdil tento svaz prakticky, vzal si za ženu židov-
ku Lydii Judifovnu Rapp, která měla sestru, která byla
stará panna. To je také charakteristické: jedna sestra si
vezme homosexuála, ta druhá je stará panna. Je to jako
šachové kombinace, černé a bílé pole se střídají. Také
matka Solženicyna si vzala žida, který se brzy zastřelil, a
jeho sestra zůstala starou pannou, nebo chcete-li, jeptiš-
kou ve světě. A za vším tím pečlivě dohlíží KGB a CIA.
Berďajev dostal diplom čestného151 stupně doktorátu
teologie, University of Cambridge.152 Samozřejmě,
pomohli mu bratři zednáříci. Koneckonců, je to svaz
vzájemné pomoci.
V jeho knize „Sebepoznání“ (Pokus o filozofickou
autobiografii), YMCA Press, Paris 1949, Berdyaev
napsal: „Nikdy a nikomu jsem se nemohl podřídit...
Neuznával jsem autority... Cítím se jako „mystický anar-

151
tj. lajdáckého - GK
152
NRS - 02/24/1980
- 723 -
chista“. To je z monarchistické „Russkaja gazeta“ №
146, Buenos Aires, leden-březen 1980.
V „Naša strana“ z 06.26.1981 v článku „Mít odvahu
vidět“, Solženicyn píše o Berďajevu: „...filozofie Berďa-
jeva je velmi náladová tvořivost. Během svého života
nejméně dvakrát, ne-li třikrát změnil svůj způsob myšlení
téměř o 180 stupňů,153 kdy argumentoval proti svým
bývalým názorům jakoby to byly názory cizí... Nezasta-
vilo jej ani to, že lidsko-nenávistný marxismus nazval
„etickým učením“ a o Marxovi a Leninovi prohlásil, že
„chtěli dobro“ - což zní rouhavě nad mrtvolami umuče-
ných milionů... „
Ve své knize „Russkaja idea“ Berďajev napsal, že
„autoritářství154 je počátek antikrista“.155 Opět hlas anar-
chisty. Ale proč je to? Věc je velmi jednoduchá. Podle
litery zákona, úřady všude posílají homosexuály do
vězení. Zde pederast Berďajev, převlečený za filozofa,
bojuje se všemi orgány moci.
Ale hle, co hlásá filozof solidarista z NTS - S. Levic-
kij, který pracoval pro „Hlas Ameriky“: „Z profesionál-
ních filozofů ochranu pekla vzal na sebe Berďajev...
Berďajev tvrdí, že „Peklo je postulát lidské svobody“...

153
viz například - prof N. Poltorackij „Berďajev a Rusko“, New
York 1967
154
to jest jakýkoliv orgán moci - GK
155
Micheáš Michajlov v NRS z 11.9.1981
- 724 -
Dostojevskij řekl ústy starce Zosima, že peklo je nemož-
nost lásky. Jsou to velmi moudrá slova... Jeden z nejbyst-
řejších mudrců našeho století, Lev Šestov řekl: „Peklo
není vynález zaostalých a neznalých mnichů Středověku.
Peklo je realita“... A Dostojevský říká o ďáblovi (a tím i
o pekle) ústami Lebeděva v „Idiotu: „Ďábel vládne světu
až do hranice, která je nám dosud neznámá“.156
Mimochodem, Levickij se brzy zbláznil a z „Hlasu
Ameriky“ byl vyhozen.
Berďajev v konci 30. let ve svých článcích v časopi-
sech „Novyj Grad“ a „Puť“, napsal, že „fašismus je...
paradoxní návrat k judaismu.“157 Opět další blud šílence.
...Podle Berďajeva - „tajemství duše Ruska a ruského
lidu, řešení všech našich nemocí a utrpení - spočívá v
nepatřičném, ve špatném poměru mezi mužským a žen-
ským principem.158 A co je to tady za tajemství? Jak se
říká lidově: „Koho něco bolí, ten o tom i povídá“. To se
týká opět androgenů, hermafroditů. Mimochodem, i
nebožtík Boris Filippov-Filistinský byl tak nějak andro-
gynem. Básnířka Olga Anstey odhodila básníka Ivana
Jelagina, protože stále přecházel do sodomie, a vzala si
Borise Filippova, ale ten byl ještě horší, a Olga od něj

156
S. Levickij „Na obranu pekla“, NRS - 16/1/1983
157
Michajlo Michajlov v NRS - 27.2.1983
158
píše B. Filippov v NRS - 8.5.1983
- 725 -
uprchla v hrůze. Já jsem všechny tyto lidi poznal osobně,
když jsem se zabýval psychologickou válkou.
Jako kouzelník, když vám vytřese nějaké triky z ruká-
vu, tak i já vytáhl jsem ze své kartotéky různé zajímavé
informace o světové zákulise, které jsem sbíral 50 let.
Sloužily mi jako pomocný materiál pro své knihy. Jed-
nalo se o romány, ale za nimi byl vážný vědecký
výzkum. Takže, ještě jednou protřepejme našeho nejlep-
šího filozofa 20. století:
...N. Berďajev a prof. V. Zenkovsky jsou poslušní
lokajové současného světového zednářství. Oba pracují
jako profesoři „Pravoslavného teologického institutu“,
postaveného za zednářské peníze v Paříži a všechny
jejich knihy jsou vydané zednářským nakladatelstvím
YMCA.159 Ostatně, později vydavatelství YMCA
publikovalo bratra Solženicyna.
Berdyaev byl jedním z prvních emigrantských zrádců
sovětských vlastenců, který šel k sovětskému velvyslanci
na kobereček, ujistil jej o své věrnosti sovětskému reži-
mu, a vyjádřil svůj obdiv k „otci národů“. Právě tam, na
velvyslanectví, si okamžitě vybral srpo-kladivo-sovětský
pas... Chameleon Berďajev také vystavil z okna svého
bytu v Paříži obrovskou červenou vlajku, ktera rozzlobila

159
to píše B. Bašilov v „Proč Nicholaj I. zakázal v Rusku zednář-
ství“, str. 32
- 726 -
jeho francouzské sousedy...Tak ostudil ruskou emigraci
marxista a sovpatriot Berďajev.160
Boris Paramonov, filozof ze třetí vlny, který pracoval
pro rozhlas „Svoboda,“ napsal do NRS - 09/15/1989 o
Berďajevovi toto: „...on nemiloval svět, nevážil si jej, prý
svět musí shořet. To je gnostický nihilismus“. Pro Para-
monova Berďajev je eso ruského nihilismu.
A. N. Ostrovskij, otec ruského národního divadla,
napsal, že „Domostroj“ je „slovní med a potraviny pro
duši“. Nyní se podívejme, on píše o Domostroji prevít
Berďajev: „Je těžké si představit větší perverzi křesťan-
ství, než nechutný Domostroj:... morálka „Co dělat?“161
je velmi vysoká a v každém případě je nekonečně vyšší,
než nechvalně hnusná morálka „Domostroje“, dělající
hanbu ruskému lidu.“162
S Berďajevem vyjádřili solidaritu V. Grossman (žid),
Jevgenij Jevtušenko (položid). V. Voynovich (také polo-
obřezaný).163
A kvůli čemu vznikl všechen ten povyk? Ano, jedno-
duše proto, že v „Domostroji“, již v 16. století, bylo
Rusům zakázáno chodit do stejné lázně s židy. Prostě,
160
„Naša strana“ № 1835, převzato z „Russkoe samoznanie
(Ruská identita)“ - za prosinec 1985., str. 35
161
román N.G. Černyševského - I.L.
162
to je z knihy „Ruská idea“
163
To vše z novin „Russkij vestnik“ № 26, Moskva, 1991, strana
16
- 727 -
aby tam neprovozovali pederastii, jak se dělá dnes v New
Yorku. A proto šábesgoj Berďajev spustil křik až k nebi.
Pravoslavné zednářství - stejně to není nic jiného, než
„andělská čertovina“. - Dobrá definice.164
V roce 1990 v Moskvě byl otevřena první zednářská
lóže „Lions - Lvi“ Made in USA, se jmény sovětských
zakladatelů.165 Současně začala demokracie-zlodějokra-
cie.
Jelikož zednáři - jsou tajné společnosti, podíváme se,
jaká jsou tam tajemství. Odkud pochází samotný název,
zednáři, nebo „zedníci“? Myslím, že je to název symbo-
lický a zcela odůvodněný. Jelikož degenerace společnosti
jde z vrcholu společnosti, když se podíváte na historii
lidstva, zjistíte, že, bohužel, imbecilové hrají v historii
roli zedníků, kteří kladou základy naší historie. Netřeba
hledat daleko. Vezměte druhou světovou válku.
Roosevelt a Churchill byl formálně zednáři. Stalin a
Hitler oficiálně zednáři nebyli, ale byli zjevnými degene-
ráty - a honili zednáře do koncentračních táborů. Jednota
a boj protikladů - to je první zákon marxismu. Mně už
bylo 85 roků, ale ten zatracený zákon jsem od školních
let nezapomněl.
A proč je nejvyšší stupeň zednářství - 33 stupňů?
Toto napodobuje 33 let pozemského života Ježíše Krista.
164
Filip v „Naše strana“ z 16.2.1979
165
„Golos rodiny“, № 43, říjen 1990, str. 5
- 728 -
A proto, učenci bohoslovci říkají, že ďábel, to je opice
Pánaboha. Zde zednáři dělají grimasy jako opice. V
psychiatrii, se tomu říká mánie velikosti neboli megalo-
manie. Víte, já vám všechna tato zednářská tajemství
vylouskám jako oříšky.
Zde je praktický příklad. Založili Organizaci spoje-
ných národů (OSN), jakýsi druh světové vlády. Generál-
ním tajemníkem udělali Hammershilda - je to něco jako
král králů. Samozřejmě, on je zednář 33 stupně. A každý
ví, že on je vůdce. Pak vydal knihu básní, kde se porov-
nává k Ježíši Kristu - a všichni vidí, že je šílenec. Potom
tohoto krále králů nalezli v Africe, na haldě termitů, s
kulkou v hlavě.
A ohledně zednářských pohádek, že vznikli z řádu
kameníků, kteří postavili chrám krále Šalamouna? No,
pohádky mají. To je jen pro zakrytí světové zákulisy. A
proto, bohoslovci říkají, že ďábel je lhář a otec lži.
Klíčem ke všem záhadám, hádankám a paradoxům
spojených s zednářstvím a světem v zákulisí, je zákeřný
komplex vlády, komplex vůdce - šamany a černošskými
mágy počínaje a Stalinem a Hitlerem konče. Psycholo-
gové, ale pouze čestní psychologové říkají, že komplex
vlády je spojen, tak nebo jinak, se sadizmem a homose-
xualitou aktivního nebo mužského typu. Ale o tom už
jsem psal podrobně v kapitole „Komplex vlády“, o těch
lidech ambiciozních a milujících moc, pro něž moc je
- 729 -
sla-a-a-a-dká. Takže nebudu se opakovat. V podstatě, je
to boj o moc.
Zde bychom si měli připomenout Velkou čistku
období 1935-1938. Nejlepším zdrojem na toto téma je
silná kniha Roberta Conquesta, „The Great Terror“,
USA, 1969. Autor nejprve pracoval pro britskou inteli-
genci, a pak na Hooverově Institutu války, míru a revo-
luce v Kalifornii. V této seriozní knize se píše, že během
Velké čistky Stalin dal zastřelit 1 milion lidí a 12 miliónů
zahnal na Sibiř.166 Profesionální revolucionáře jako
Lenina a permanentí revolucionáře jako Trockého ničil
jako vzteklé psy, jako morové krysy, jako tyfové vši. Ve
skutečnosti, Stalin dělal to, co měl udělat už Nikolaj II.
Bohužel, při tom trpělo i mnoho zcela nevinných lidí.
Včetně mého otce, doktora, který celý svůj život pouze
léčil lidi, ale v roce 1938 byl zatčen a strávil 15 let v
exilu na Sibiři. A já jsem se stal „politicky nespolehli-
vým“, a můj celý život byl tím změněn. V důsledku toho,
já dnes žiji v New Yorku.
Jeden dobrý člověk mi přivezl dobrou knihu z Ruska:
Oleg Platonov, „Tajná historie zednářství 1731-1996“,
Moskva 1996, 702 s. Autor - seriózní vědec, historik,
kterému otevřeli všechny archivy a který se v nich
důkladně prohraboval. Je to kniha velkého formátu,
přepychová edice. Ale koupit tuto knihu je velmi těžké -
166
str. 532
- 730 -
jako vše, co o týká světové zákulisy. Ale protože se jedná
o velmi zajímavý a naprosto přesný materiál, opsal jsem
z něho to nejdůležitější, jak se zednáři skrývají ze stra-
chu, že budou upáleni na hranici jako ve středověku,
nebo pověšeni či postříleni. Hlavně jména, jména a
jména drahých bratrů kameníků. Takže, podívejte se
sami. Občas je i můj komentář.
První seznam zednářů - před vládou Mikuláše II:
[Seznamy jsou v anglické transliteraci, LP]
1. Mikhail Bakunin (1814-1878), teoretik anarchismu,
ideolog politického gangsterizmu.
2. Benkendorf Hristoforovich Alexander, šéf četnictva.
To je ten strýc, který lovil Bakunina. Opět, jednota a
boj protikladů - první zákon marxismu.
Zde se nachází všechna vyšší šlechta, i s jejich rodinami.
Například, třikrát hrabě Tolstoj.167 Plný seznam zabírá 53
stran, takže to vynechávám. Bůh s nimi, nebo spíše, k
čertu s nimi.
***
Druhý seznam zednářů - od počátku vlády Mikuláše II
až do druhé světové války.
Zde je to, co je zajímavé - po roce 1917 téměř
všechny orgány emigrantského tisku (90%) byly v rukou

167
str. 151
- 731 -
zednářů.168 To je důvod, proč můj přítelíček filozof
Kierkegaard řekl, že od vynálezu knihtisku, ďábel žije v
tiskařské černi.
1. Adamovich Georgy Viktorovič (1894-1971), kritik,
básník, v Paříži.
2. Aldanov (Landau), Mark Alexandrovič. (1886-1957),
spisovatel.
3. Alekhine Alexander Alex. (1892-1946), mistr světa v
šachu. To je velký vůl. A chronický alkoholik.
4. Andrejev Leonid (1871-1919), spisovatel-dekadent.
Jeho dva synové byli také svobodní zednáři. Vidíte,
tento krám se dědí.
5. Artsibashev Michael Peter. (1878-1927), spisovatel-
dekadent.
6. Bazhenov Nik Nik (1857-1923), profesor, psychiatr,
jeden z prvních organizátorů ruského zednářství.
Velmi velký houser, či husa. On výslovně řekl, že
Stalin je paranoik, a Stalin mu za to zakroutil krkem.
Tento profesor znal špatně své paranoiky.
7. Bakunina Tatiana Alexeievna, manželka spisovatele
M. Osorgina.
8. Bakhmet'ev Boris Andr. (1880-1951), velvyslanec
Spojených států v rámci Prozatímní vlády (do 1922).

168
str. 311
- 732 -
9. Bachtin V. V. - SSSR (roky 1920).
10. Bachtin Mikhail M. (1899-1975).
11. Biely Andrew (Bugaev) (1880-1934), básník-symbo-
lista, hlava ruské antroposofy.
12. Benois Alexander Nik (1870-1960), umělec, umě-
lecký kritik.
13. Berberov Minas Ivanovič (1870-1919), člen armén-
ské vlády v letech 1917-1918. Kde to zavání mocí -
jsou tam zednáři.
14. Berberova Nina Nikolaievna (1901-1993 = 92 let!),
ze zednářské rodiny, spisovatelka, žena básníka Kho-
daseviče, historička ruského zednářství 20. století.
15. Bilibin Ivan Jakov. (1876-1942), umělec.
16. Blavatská Helena Petrovna (1831-1891), vynalezla
teosofii.
17. Blok Alexander Alexandrovič (1880-1921 = 41 let.
Dost málo), básník.
18. Boki Gleb Ivanovič (1879-1940), předseda petrohrad-
ské Čeky, jeden z vůdců NKVD. Masový vrah.
19. Bryusov Valery Yakov. (1873-1924), básník a člen
VKP (b) od roku 1920, lóže „Lucifer“ (počátek let
1900).
20. Burtsev Vladimir Lvovič (1862-1942), historik, lovec
zrádců.

- 733 -
21. Beresaev (Smidovich) Vikent. Vikent. (1867-1945),
spisovatel.
22. Voloshin (Kirijenko) Maximilian Alexandr. (1877-
1932, básník, kritik, kavalerista, zednář od roku 1905.
23. Gazdanov Gaito (Georgy) Ivanovič (1903-1971),
spisovatel, zednář od roku 1932. V 50. letech praco-
val pro „Radio Svoboda“ v Mnichově.
24. Gippius Zinaida Nikolaievna (1869-1945), spisova-
telka. Sama se podepisovala - „Čertova kukla“. Man-
želka spisovatele Merezhkovsky.
25. Glikberg (alias Sasha Černyi) Alexander Mikh.
(1880-1932), básník.
26. Golenishchev-Kutuzov Sergej Alexander., hrabě,
Paris léta 1920.
27. Gorki (Peshkov) Alex. Maxim. (1868-1936), spisova-
tel. Ach, to je místečko, kde jsi našel polívčičku, dra-
houšku!
28. Gruzenberg Oscar Osipovich, advokát, obhajoval u
soudu vraha Bejlisse.
29. Gukasov Abram Osipovich (1872-1969), financoval
časopis „Vozrozhdenie“ (Znovuzrození) v Paříži.
30. Gul Roman Borisovich (1896-1986), spisovatel,
zednář od roku 1936, pracoval pro „Radio Svoboda“
v New Yorku.

- 734 -
31. Guchkov Alexander Ivanovič (1862-1936), syn rus-
kého kupce a židovky, předseda třetí Státní dumy.
32. Dzhunkovsky Vl. Fed. (1865-1938), generál, náčelník
četnictva.
33. Dobuzhinsky M.V. (1875-1957), umělec.
34. Dubnow S.M., židovský historik.
35. Jabotinsky Vlad. Eugene. (1880-1940), vedoucí
sionismu.
36. Zhivotovsky Abram, bankéř, zeť Trockého.
37. Zarudny A.S., obhájce Beylissa u soudu.
38. Zenzinov Vl. Mikh., člen centr. komitétu SR (soc.
revolucionářů).
39. Zinověv (Radomyslsky) (1883-1936), spolupracovník
a miňon Lenina.
40. Zuroff Leonid Fedorov. (1902-1971), spisovatel,
psychopat, který žil v domě laureáta Nobelovy ceny
Bunina.
41. Ignatiev Alexei Alex. (1877-1954), hrabě, generál-
lieutenant sovětské armády.
42. Kameněv (Rosenfeld) Lev Boris. (1583-1936), spolu-
pracovník Lenina.
43. Karelin A. A. (1863-1926), vedoucí anarcho-komu-
nismu.

- 735 -
44. Kerenskyi A. F. (1881-1970 = 89 let), hlava Proza-
tímní vlády.
45. Kropotkin Petr Alexejevič (1842-1921), kníže, teore-
tik anarchismu.
46. Kuzmin-Karavaev (1859-1927), generál, profesor. Z
této šílené rodiny pocházela rozpustilá „matka Maria“
v Paříži.
47. Kuskova Ekaterina Dimitr. (1869-1958), pravicová
socialistka, manželka ekonomisty Prokopoviče, pub-
licistka.
48. Lenin Vlad. Ilych (1870-1924), byl zednářem v Paříži
a Londýně. V tom byl základ Harvardského projektu
a komplexu pederastie Lenina, na kterých pracoval
„Hlas Ameriky“.
49. Litvinov Maxim Maximovič (1876-1951), velký
bolševik.
50. Lichačev Dm. Sergey. (1906-1998), akademik a
literární kritik. Seděl na Solovkách ve 20. letech.
51. Lunacharsky Anatol. Vas. (1875-1933), literát.
52. Maklakov Vass. Alex. (1869-1957), vnuk žida z
Buchary, advokát, obhájce v soudu s vrahem Baylis-
sem, velvyslanec Proviz. vlády do Francie.
53. Marcus S., bolševička, příbuzná s manželkou S.
Kirova.
54. Miliukov Pavel Nik (1859-1943), vůdce kadetů.
- 736 -
55. Nabokov Vladimir Dmitr. (1869-1922), Ústřední
výbor kadetů.
56. Nobel Emmanuel Lyudvigovich (1859-1932), olejář.
57. Obolensky, knížata, zde je jich celá parta.
58. Osorgin Mikh. Andr. (1878-1942), spisovatel.
59. Otzup Nik Avdeevich (1894-1958), básník v Paříži.
60. Panina Sofia Vladimir. (1871-1957), hraběnka, člen
Theosofického kruhu, člen centr. komitétu strany
kadetů, vedoucí Tolstého farmy poblíž New Yorku.
61. Parvus-Gelfand Izrail (1869-1924), finančník Lenina.
62. Petlura Semen Vass. (1879-1926), ukrajinský
nacionalista.
63. Petrovsky G. I. (1878-1958), bolševik od roku 1897,
kandidát do politbyra ÚV KSSS (b).
64. Peshkov Zinovy Alexeievich (1884-1966), bratr Yako-
va Sverdlova, adoptován M. Gorkým, byl generálem
u de Gaulla.
65. Peshkova Ekaterina Pavl. (1875-1965 = 90 let), první
manželka Maxima Gorkého, družka zednářky Kus-
kové E.D.
66. Putilov Al. Iv., majitel Putilovského závodu v Petro-
hradě.
67. Radek Karl Bernhard (1885-1938), bolševik.
68. Rakowski Chr. Georg., židovský bolševik.
- 737 -
69. Roerich Helena Ivanovna, žena umělce Nicholaje
Roericha, „teosofská madonna“, zdědil místo po A.
Besantovi.
70. Roerich Nik. Const. (1874-1947), malíř, theosofista,
spiritualista, rozenkrucián.
71. Rodzianko Mikh. Vladimir. (1859-1924), předseda
Státní dumy (od roku 1911). Jeho ubili k smrti důstoj-
níci Wrangella (píše V. Pikul). Byl to děd stejně tak
silného, vychloubačného a arogantního Olega Rodzi-
anko.
72. Romanov Alexandr Michajlovič, veliký kníže. Jeho
manželka Xenia byla sestrou Mikuláše II. „Mystický
zednář“, spiritualista, nazýval sebe rozenkreuzerem,
studoval spiritismus.
73. Romanov Georgii Michajlovič, veliký kníže, (1863-
1919), člen Martinistského řádu (1909).
74. Romanov Nikolai Michajlovič, veliký kníže, (1859-
1979), starší bratr Alexandra Michajloviče (to jsou již
tři Michajloviči).
75. Romanov Nicholas Nikolajevič, veliký kníže (1856-
1929), člen řádu Martinistů(1909).
76. Romanov Petr Nikolajevič, veliký kníže (1864 -
1931). To jsou již dva Nikolajeviči. Člen řádu Marti-
nistů (1909). Celkem je zde 5 velkoknížat - zednářů.

- 738 -
77. Ruzskyi Nik. Vlad. (1854-1918), generál, přesvědčo-
val cara, aby odstoupil.
78. Savinkov Boris Vikt. (1879-1925), socialistický
revolucionář, terorista.
79. Savinkov Victor Victor., bratr toho předchozího.
80. Sverdlov Yakov Mikh. (1885-1919), spolupracovník
Lenina.
81. Skoropadskyi Paul Peter. (1873-1945), generál,
hejtman Ukrajiny. Jsou všude, kde je cítit moc. Pro
ně, moc je sla-a-a-a-adkáá.
82. Semichakovsky, kněz, St Petersburgský zednář
(1910).
83. Sergeev-Tsensky Sergey. Nik (1875-1958), spisova-
tel.
84. Simonovič Aaron (1873-1936), klenotník, podvodník,
prominentní činitel sionismu, zednářský agent u Ras-
putina.
85. Skvortsov-Stepanov Ivan Ivan. (1870-1928), člen
Ústředního výkonného výboru SSSR, bolševik od
1896, editor novin „Izvestija“.
86. Slonim Mark Lvovič (1894-1976), spisovatel v Paříži.
87. Soloviev Boris Nik., důstojník, agent provokatér,
manžel dcery Rasputina.
88. Sologub (Teternikov) Fjodor Kuzmič (1863-1927),
básník-dekadent.
- 739 -
89. Sorokin Pitirim Alexandr (1889-1968), sociolog, lídr
pravých eserů, tajemník Kerenského v roce 1917, od
roku 1930 - profesor na Harvardově univerzitě, kde
vynalezli komplex pederastie Lenina. To vše je jedna
stejná banda.
90. Struve Bernhard Petr (1870-1944), profesor, legální
marxista.
91. Tolstoj Alexej Nichol. (1883-1945), hrabě, spisovatel.
92. Trockij (Bronstein) Lev Davidovič (1879-1940),
ministr války SSSR. A ta polívčička, miláčku je i zde.
93. Tyrkova-Williams Ariadne Vlad. (1869-1962), ka-
detka.
94. Taffy (Lokhvitskaya) Nadežda Alexandrovna (1872-
1952), spisovatelka.
95. Khrustalev-Nosar Grig. Stepan. (1877-1918),
významný revolucionář.
96. Cvetajeva Anastasia Ivan. (1894-1994 = 100 let),
sestra básnířky Mariny Cvetajevé, která se oběsila.
97. Tsvibak Yakov Moiseevič (Andrei Grizzly) (1902-
1995), editor „Nového ruského slova“, svobodný
zednář od roku 1927, lodge „North Star“.
98. Tsereteli Irakli Georg. (1881-1959), jeden z vůdců
menševiků.
99. Čechov Nik. Alexandr. (1891-1955), režisér, synovec
Antona Čechova.
- 740 -
100. Chkheidze Nik. Semion. (1864-1926), prominentní
menševik.
101. Chagall Marc (1887-1985), umělec-modernista,
jasný schizofrennik.
102. Shakhovskoy Dmit. Ivan. (1861-1939), kníže, levý
kadet.
103. Shpolyansky (Don Aminado) Aminado Peter.
(1888-1957), literát.
104. Shcherbatov Sergei, kníže, historik umění, spisova-
tel, 33 stupeň.
105. Eisenstein, Sergei. Mikh. (1898-1948), filmový
režisér, profesor kinematografie.
106. Yusupov Felix (1887-1967), kníže, účastník vraždy
Rasputina.
***
Třetí seznam zednářů (1945 - 1996):
1. Aksenov Vass. Paul., spisovatel, člen „ruského PEN
klubu“ (1992).
2. Aldanov (Landau) Mark Alexander (1886-1957),
spisovatel.
3. Andrejev Vadim Leonidovič (1903-1976), spisovatel,
syn spisovatele-dekadenta. Tato věc je dědičná.
4. Arbatov Georgy Abramovich (r.1923), ředitel Institu-
tu USA a Kanady.
- 741 -
5. Afanasiev Yuri Nik. (R.1934), rektor Humanitárního
Institutu.
6. Akhmadulina Bella Akhatovna (r.1937), básnířka,
býv. žena Yevtushenka.
7. Bakatin Vadim Victor. (r.1937), ministr vnitra SSSR,
předseda KGB.
8. Belaia Galina, profesorka, děkan RGGU, dcera
dekadenta Andreje Bělého.
9. Boguslavskaya Zoja Boris. (r.1929), spisovatelka z
duchovenstva.
10. Bonner Elena Gevorkovna (narozená 1923), žena
Andreje Sacharova. A momentálně čarodějnice.
11. Brodsky Joseph (1940-1996), básník, zednářský klub
„Magisterium“.
12. Bukovsky Vladimir Konst. (r. 1942), byl souzen pro
spojení s CIA.
13. Bunič Pavel Grieg. (r.1929), ekonomista, člen komu-
nistické strany (1940-1991).
14. Burbulis Gennady Edward. (r. 1945), chráněnec
Jelcina, jeho „šedý kardinál“.
15. Burlatsky Fedor Mikh. (r. 1927), šéfredaktor „Litera-
turnaja gazeta“, žid, agent amerického vlivu.
16. Voznesensky Andrei Andreev. (r. 1933), modernis-
tický básník, jakým se kdysi říkalo dekadenti.

- 742 -
17. Voinovich Vlad. Nik (r. 1932), židovský spisovatel.
18. Volkogonov Dmitry. Anton. (1926-1955), generál-
plukovník KGB.
19. Gajdar Jegor Tumirovič (r. 1956), předseda ruské
vlády.
20. Govorukhin Stanislav, filmový publicista.
21. Gorbačov Mikh. Sergey. (r. 1931), předseda SSSR do
roku 1991.
22. Gusinskij Vlad. Alexandr. (r. 1952), bankéř-oligarch,
tj. loupežník.
23. Deutsch Mark, židovský novinář „Rádia Svoboda“
(CIA, USA).
24. Dudintsev Vlad. Dimitri. (r. 1918), spisovatel - „Ne
pouhým chlebem“.
25. Yevtushenko Evg. Alexandr. (r. 1933), rusky píšící
spisovatel, člen zednářského klubu „Magisterium“. A
tato husa je také zde.
26. Boris Jelcin Nik. (r. 1931), prezident Ruské federace
od roku 1991, členem Řádu Malty.
27. Erofeev Vikt. Vlad. (r. 1947), spisovatel.
28. Zhvanetsky Micah. Micah. (r. 1934), spisovatel a
satirik.
29. Zaslavskaya Tatiana Ivan. (r. 1927), profesorka.
30. Fazil Iskander (r. 1929), spisovatel.
- 743 -
31. Karpovich Mikh. Mikh. (1888-1959), historik a profe-
sor na Harvardově univerzitě.
32. Kasparov Garry Kimovič (r. 1963), mistr světa v
šachu.
33. Kozyrev And. Vlad. (r. 1951), ministr zahraničních
věcí Jelcina.
34. Korotich Vitaly A. (r. 1936), editor „Ogoniok“, žije v
Americe.
35. Lužkov Jurij Micah. (r. 1936), starosta Moskvy.
36. Maksimov Vlad. Emelyan. (1932-1995), vydavatel
„Kontinentu“, člen zednářského klubu „Magiste-
rium“.
37. Malgin A., spisovatel.
38. Moritz Yunna Pinhusovna (r. 1937), básnířka.
39. Murashov Arkady, náčelník moskevské milice, spolu-
pracovník Borise Jelcina.
40. Nagibin Yuri Markovich (1920-1994), spisovatel.
41. Neizvestnyi Ernest Iosif. (r. 1925), sochař, sionista.
42. Okudzhava Bulat Shalvovich (r. 1924), spisovatel a
zpěvák.
43. Pavlov, otec Innocentij, tajemník Biblické společ-
nosti + zednářský klub „Magisterium.“
44. Poltoranin Micah. Nicephorus. (r. 1939), ministr
informací u Jelcina.
- 744 -
45. Popov Gavriil Chariton. (r.1936), děkan moskevské
státní univerzity, spojenec Jelcina.
46. Primakov EUG. Maxim. (r. 1929), ministr zahranič-
ních věcí.
47. Rozhdestvenskiy Robert Ivan. (1932-1994), básník.
48. Rozov Viktor Sergey. (r. 1913), dramatik.
49. Rybakov Anatol Naum. (r. 1911), spisovatel - „Děti
Arbatu“.
50. Roald Sagdeev Zinnuarovič (r. 1932), akademik,
bývalý ředitel Institutu pro vesmírné studie, oženil se
s dcerou prezidenta Eisenhowera, člen zednářského
klubu „Magisterium“.
51. Sacharov Andrei Dimitri. (1921-1989), fyzik. Jeho
žena je čarodějnice!
52. Sobchak Anatoly Alexandrovič (r. 1937), profesor
práva, starosta St Petersburgu, manželka židovka.
Tento demokrat zakázal mé knihy ve svém městě
(GK).
53. Soros George, CIA a Mossad, finančník zednářstva.
54. Starovoitova Galina Vasiljevna (r. 1946), Jelcinova
poradkyně v otázkách národnostních.
55. Terpiano Yurii Const. (1892-1980), spisovatel, Paris.
56. Tolstaia Tatiana Nikitichna, spisovatelka.
57. Fyodorov Boris Grig. (r.1958), ministr financí.

- 745 -
58. Fedorov Nik. Vasil. (r. 1958), ministr spravedlnosti
Ruské federace.
59. Fyodorov Svyatoslav Nik. (r.1927), oftalmolog,
podnikatel.
60. Čubajs Anatolyi Boris. (r.1955), přítel Jelcina (a její
dceřiné společnosti), jeden z ideologů vykrádání
Ruska.
61. Chukovskaya Lydia Korneevna (1937-1995), spisova-
telka a disidentka.
62. Šatlov (Marshak) Mikh. Phil. (r. 1932), dramaturg.
63. Ševardnadze Eduard Amvrosievič (r.1928), prezident
Gruzie.
64. Shmelev Nik. Peter. (r.1936), Chruščovův zeť, spiso-
vatel, žije ve Švédsku.
65. Shokhin Alexander Nik. (r.1951), náměstek předsedy
Rady ministrů u Jelcina.
66. Javlinskij Greg. Alex. (r.1952), náměstek předsedy
Rada ministrů RSFSR, služebník v klubu Bilderberg.
67. Jakovlev Alexander Nik. (r.1923), člen politického
byra Komunistické strany sov. svazu, ředitel televizní
stanice „Ostankino“, agent vlivu.
68. Jakunin Gleb Paul. (r.1934), bývalý kněz, eucume-
nista, bývalý deputát státní Dumy.
69. Yasin Evg. Greg. (r.1934), ministr hospodářství.

- 746 -
Tyto seznamy zednářů se čtou jako zajímavá trestní
kronika, jako fascinující kriminální román. A přesto je to
náš život dnes. Cítím se jako mravenec, který leze po
mém stole. Tak se raději skrývám za zády našeho vel-
kého hledače pravdy, hraběte Lva Tolstého, který také se
zajímal o tento problém a psal: „Jsem vážně přesvědčen,
že svět je řízen úplnými šílenci. Normální lidé buď stojí
stranou, nebo nemají možnost účasti.“169
Samozřejmě, nejsou to úplní blázni, ale psychopati,
kteří trpí komplexem moci, komplexem vůdce. Tento
komplex moci je, bohužel, duševní nemoc. Politování-
hodný princip. Tento princip znali už v Bibli, když psali,
že ďábel - je kníže tohoto světa (Jan 14:30 a 16:11).
Zde máte řešení hádanky, která se nazývá svět v
zákulisí, nad kterou si lámali hlavu nejlepší ruští nábo-
ženští filozofové 20. století. Ale ďábel - je lhář a Otec lži,
dokonce i tyto filozofy také podvedl. Ale mne už neokla-
me. Vykopávám pravdu. Jak se říká, s pomocí Boží - chci
pomoci dobrým lidem dobrou radou.
A za mými zády zní stará slova, památná mi od dět-
ství: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen!
Vidím dobrý důvod, proč Dostojevskij psal: „Rusko
zahalí mrak, zapláče zem pro staré bohy...“
20 září 2003.
169
Deník z 12.6.1900 - Kompletní vydání díla, Státní nakladatel-
ství, svazek 54, str. 31
- 747 -
 Kapitola 43: Géniové a idioti
Ve své době profesor Lombroso způsobil rozruch tím, že
vydal knihu „Genius a šílenství“, v které analyzoval
komplexní otázku vztahu mezi genialitou a duševní
nemocí. Ale tato otázka je velmi kontroverzní. Například,
kdo byli Lenin, Stalin a Hitler? Někteří budou tvrdit, že
to byli geniální muži, kteří přivedli pokrok lidstva. Jiní to
popírají a říkají, že byli masovými vrahy, zločinci, jaké je
nutno ničit stejně jako vzteklé psy, jako morové krysy,
jak tyfové vši. Vidíte, okamžitě začíná spor. A může
velmi dobře stát, že vás nazvou bláznem. Protože to jsou
svého druhu zakázané otázky, tabu.
Ale profesor Lombroso byl vážný učenec, potomek
dlouhé řady rabínů a talmudistsů, ředitel blázinců, kde
sbíral svá pozorování. A plným právem je pokládán za
otce vědecké kriminalistiky, vědy o příčinách a kořenech
zločinu. Takže půjdeme za profesorem Lombroso a
uvidíme, kdo jsou géniové, kdo jsou idioti a kdo jsou
geniální blázni.
Vztah mezi myslí a šílenstvím lze nejlépe sledovat u
umělců. Jen věřte svým vlastním očím a nikomu jinému.
Zde mám luxusní album „Umění Ruska“, New York
1970, vydal „American Heritage“. Na straně 337 jako
příklad současného sovětského umění je obraz Vasilije
Sitnikova, „Muž na bříze“, kde z ptačí perspektivy vidí-
- 748 -
me nahého muže ležícího na bříze, ta bříza tam předsta-
vuje ženu. Na můj vkus, obraz je ošklivý a pornogra-
fický. Američané však jej ukazují jako poslední úspěch
ruského malířství.
Později jsem potkal tohoto umělce v New Yorku. Sta-
řeček malého vzrůstu, v potrhané černé košili, ukazuje mi
barevné fotky svých obrazů, svaká zuby kolem mého
nosu a povídá:
- Tady vám teď mohu ukousnout nos - a nic se mi
nestane. Jen vytáhnu z kapsy certifikát, že jsem blázen a
nejsem zodpovědný za své činy.
Z našeho dalšího rozhovoru vyplynulo, že většinu ze
svého života Vasilij Jakovlevič trávil v různých blázin-
cích. S trochou hrdosti, říká:
- Z Kazaňského blázince nikdo nevychází. A já jsem
tam byl třikrát - a třikrát mne pustili ven.
- A proč jste přijel do Ameriky? - ptám se.
- Pro slávu! - bez rozmýšlení odpovídá bývalý šíle-
nec.
Ale slávy nedosáhl. Brzy Vasilij Jakovlevič zemřel
sám ve svém bytě. Sousedé našli jeho tělo až po týdnu, a
za tuto dobu mu krysy uhryzaly nos a uši. Pohřbili ho v
New Yorku, v masovém hrobu pro tuláky a bezdomovce.
Nyní se pojďme podívat do mého seznamu. Vytahuji
sérii kartiček na téma:
„Modernismus, nebo degenerace v malířství“
- 749 -
1. „Po shlédnutí první výstavy západního moderního
umění v Petrohradě, (Picasso, Matisse, Rousseau,
Vlamenk), patriarcha ruského malířství Ilja Repin“
napsal v časopisu„Biržovye vedomosti“ (Novinky z
burzy) z 20. října 1910: „Bože, co jsem tady dnes
neviděl!!! Pero mi nechce psát, nevím, kde začít“.
Tak popsal toto umění jako „cynismus západní
neschopnosti“, „chuligáni, bělouši bez otěží, vyhazu-
jící celé barvy na plátno, ďábel, cynicky plivající na
podstatu životních krás“. Jsem absolutně přesvědčen,
psal Repin, - že dekadentem záměrně může být pouze
bezcenný hulvát nebo duševně nemocná osoba. V
divoké duši hulváta můžete jasně vidět studeného
eunucha v umění.
Dále Repin připisuje ďáblovi tato slova: „Donutím
tisk - který má velkou sílu - vytrubovat tomuto umění
slávu do celého světa: přijedou miliardáři z Ameriky,
budou platit šílené peníze za takové lehce a rychle
vyrobené zboží. Zaplníme jím všechna muzea a gale-
rie. Vyhodíme všechna díla, která vám dosud byla
drahá - a vy se budete uklánět mým mazaninám řádu
oslího ocasu.“170
2. Podívejte se na velmi zajímavý článek s názvem
„Hitler a modernisté“, jak Hitler uspořádal speciální
výstavu, pro porovnání obrazů modernistů a obrazů
170
L. Kamyšnikov v NRS - 21. února 1960
- 750 -
 bláznů.171 V mém archivu pod heslem „Moderní
umění“.
3. Jeden z nejslavnějších moderních amerických umělců
- Jackson Pollack (odkapávací metoda). Soudě podle
jména, je z polské rodiny, a jeho žena - židovka Lee
Krasner je taky „umělkyně“. Pollack se stal alkoholi-
kem, a jeho manželka tou dobou chodila k psychiat-
rovi. V roce 1956 Pollack ve věku 44 let, opilý, s
autem narazil do stromu a zemřel.
4. Mark Rothko, průkopník abstraktního expresionismu
v malířství, který je v USA považován za „jednoho z
největších umělců své generace“, spáchal sebevraždu
přežíznutím zápěstí. Jeho skutečné jméno bylo Mar-
cus Rothkowitz, původem z Ruska. V malířství byl
samouk, ale učil malířství na amerických univerzi-
tách.172
5. V roce 1933, na příkaz Josepha Goebbelse, obrazy
Marka Chagalla byly nejen vyhozeny z muzea, ale
spálili je. V SSSR všechny obrazy Chagallovy byly
přeneseny do „rezervy“ v suterénu.173 Ve stejném
čísle NRS ve své „Kronice“ hlásilo, že na aukci v
New Yorku se Chagallovy obrazy prodávají takto:

171
„New York Times“ - 23.4.1972, strana D-21
172
„The New York Times“ - 26.2.1970, s. 1
173
NRS - 25.9.1977
- 751 -
 „Zasněžený kostel“ - 125000 dolarů, „Milenci a čer-
vený kohout“ - 155000 dolarů.
6. Slavný modernista malíř Van Gogh na konci života
požádal, aby ho vzali do blázince. O rok později, jak
seděl v tomto blázinci, spáchal sebevraždu (a před
tím, si uřízl ucho).
7. Slavný umělec M. A. Vrubel (1856-1910) namaloval
první kostel v Kyjevě, a pak se dal unést představami
o ďáblovi (druh mánie), v roce 1902 jej postihlo
postupné ochrnutí, slepota, a pak, konečně, šílenství
ve věku 54 let.
8. V. Zavališin, v dlouhém článku o výstavě obrazů
sovětského modernisty ze třetí vlny Olega Celkova,
píše: „Oleg Celkov vystavuje velký obraz „Na památ-
ku přítele“ a řadu kreseb, které ilustruji sebevraždy v
Sovětském svazu. A sebevražd je tam mnoho... Bás-
ník Ilja Gabai vyskočil z okna... Filmový dramaturg a
básník Gennadij Špalikov se oběsil... Takoví jsou
sebevrazi v grafice Olega Celkova. Buď se houpají na
oprátce, nebo čekají na oprátku.“174
9. Alexandr Davydov v NRS - 27.8.1980 píše, že na
výstavě umělců-modernistů v sálu Manéže v roce
1962 Nikita Chruščov křičel: „Když se dívám na to,
co děláte, chápu, že jste všichni pederasti. Ale u nás

174
NRS 10.11.1979
- 752 -
 za to zavírají. Tak si jděte na Západ!“ Jednalo se o
reakci na dílo umělce-konceptualisty V. Jankilev-
ského.
10. Slavný francouzský malíř-modernista Henri de Tou-
louse-Lautrec byl zrůda, trpaslík a alkoholik. Několik
let před svou smrtí, se zbláznil a byl v blázinci.
Zemřel v roce 1901 ve věku 37 let. Lautrec byl poto-
mek slavného hraběte Lautreca, příbuzného francouz-
ských králů. Lautrecův přítel z Montmartru - Vincent
Van Gogh - také zemřel ve věku 37. Nežijí dlouho
tihle modernisti.
11. Sovětští nekonformní modernisti se dělí na následu-
jíci kliky: abstraktní umění, fantastický realismus,
figurativní expresionismus, metafyzický synthetism,
surrealismus a hyperrealismus, conceptualismus,
kinetismus.175 Všichni jsou psychopati všech druhů a
odstínů.
12. Před revolucí v Rusku existovala sdružení umělců -
modernistů: „Kulový spodek“ (David Burliuk, Livčic
a spol.) a „Oslí ocas“ (Goncharová, Larionov a
spol.).
13. Slavný francouzský malíř - modernista Paul Gau-
guin: opustil svou manželku s pěti dětmi, aby mohl
malovat. Pak chytil syfilis, léčil jej a... oženil se s 13-

175
Alexander Glezer v NRS - 23.1.1982
- 753 -
 tiletou Tahiťankou. Pokusil se o sebevraždu, vzal si
obrovskou dávku arsenu, ale nezemřel. Ke konci
svého života se stal alkoholikem. Po jeho smrti na
ostrově Tahiti, mnoho z jeho obrazů bylo zničeno
úředně jako „neslušné“. Někdo koupil poslední obrá-
zek za půl druhého dolaru (1,50), a nyní tento obrá-
zek visí... v Louvru.
14. Bývalý „modernista“ Igor Sinjavin píše: „Modernis-
mus - je to jen degenerativní úšklebek. Punkové,
sexuální úchyláci a nosiči AIDS, šílenci - to vše je
půda, na které roste modernismus ve všech svých
nekonečných variacích. Spojení nemorálnosti a mo-
dernismu není náhodné: oba tyto jevy se rozvíjejí na
stejném základě - na postulátu obdivu k osobní tyra-
nii: co já chci, to si taky trpím.“176
15. „Nové ruské slovo“ 13. listopadu 1988 napsalo, že
sovětské „Izvestie“ 4. listopadu 1988 publikovaly
rozhovor se slavným sovětským výtvarníkem Iljou
Glazunovem, kde mluví o modernistech takto:
„Všechno toto umění (avant-gardismus) je komu-
nistické. Malevič byl komisař a Picasso také komisař.
I Chagall byl komisař, chodil s revolverem. I Kandin-
sky byl komisař. Zničili naši kulturu, a klidně si odje-
li na západ, kde se stali idoly tzv. moderního umění...
Avant-gardismus pro Evropu a Ameriku - to je
176
„Russkij golos“- 05.12.88
- 754 -
 expanze Kominterny“. Dále Glazunov mluví o pere-
strojce: „Chcete-li změnit základy, je třeba zrušit
marxismus, leninismus, a tak dále.“ - Vedle stojí
moje ocenění: 5+!). Lepší známka být nemůže, bravo,
Glazunove!
16. A hle, zde je hlas knížete tmy. Známý sběratel sovět-
ské modernistické malby George Kostakis, řecký
občan, který pracoval na kanadském velvyslanectví v
Moskvě, a který shromáždil sbírku 5000 modernis-
tických obrazů, řekl: „Obrázky z avantgardy jsou
malbou speciální. Často jsem si všiml, že z nich
doslova vycházejí zvláštní fluidy. Díky jim, člověk se
cítí lépe, ale zbavují vás stresu a melancholie. Dokon-
ce si myslím, že mohou být použity „k léčbě lidí trpí-
cích nervovými poruchami.“ (? - GK).
„Musím říct, - pokračoval sběratel, - že v době
Stalina, shromažďování avantgardních obrazů,
dokonce jen styky s takovými umělci a jejich příbuz-
nými, zdaleka nebyla bezpečná věc... V Moskvě
navštívil tuto sbírku akademik Lev Davidovič Landau
(Nobelova cena 1962), senátor Edward Kennedy,
multimilionář David Rockefeller, a téměř všichni
západní velvyslanci, akreditovaní v Moskvě.“177
17. Modernistický umělec, žid Gríša Bruskin řekl v NRS
- 20.5.1989 o moderní výstavě v Moskvě: „Na vzpo-
177
„Golos rodiny“, № 3, leden 1989, s. 14
- 755 -
 menuté výstavě byl zajímavý obraz Jankelevského:
strašlivý mutant, obrácený zády k divákovi. A z
těchto zad trčí hlava.“ Švýcarský spisovatel Dürren-
matt jej komentoval takto: „Vždycky jsem věděl, že
ďábel - to je zadnice, a právě tam že se nachází“.
Degenerativní obrazy Gríši Bruškina se prodávaly
za šílené peníze - 416000 + 160000 + 140000 dolarů.
Potom Gríša vykládal, že po Moskvě chodí pověsti,
že jde o „spiknutí mezinárodního sionismu“. Gríša
sám přiznává, že ho fascinuje kabbala.
18. Jak nacisté viděli modernismus v malířství: „Pozdní
impresionisti, fauvisti, kubisti a expresionisti byli
podle kánonů nacistů považováni za degeneráty a
zžidovělce, tedy „nepředstavují žádnou hodnotu.“178
19. Ale není pravidlo, aby nemělo výjimku. Někdy i
normální umělci se zblázní. Například, zakladatel
kritického realismu v ruském umění 19. století P. A.
Fedotov (1815-1852) ve věku 37 let se zbláznil a
zemřel v blázinci, kde mu navlékli svěrací kazajku.
Jeho slavné obrazy jsou „Námluvy majora“, „Nesro-
zumitelná nevěsta.“179 Píši to proto, aby Gríša Brus-
kin se nemusel stydět, až bude počítat své šílené dola-
ry.

178
NRS - 26.1.1991
179
moskevské noviny „Deň“, № 24, 24 - 30 listopadu 1991, s. 5
- 756 -
Nyní se podívejme na nejznámější umělce modernisty
podrobněji a zjistěme, co jejich tvorba vlastně je: geniál-
nost nebo mazanice duševně chorých schizofrenniků?
Vezměme si nejslavnějšího modernistu - Pabla Picassa
(1881-1973 = 91 let). To byl španělský žid, který žil v
Paříži a nyní je považován za super-génia.
Začněme od konce. Docela seriozní spisovatel ze třetí
židovské emigrace Mark Popovsky píše v NRS -
13.12.1991 následující příběh: „Parnach (ruský básník v
Paříži) byl homosexuál... a milencem slavného umělce
Picassa“. Takže, supergénius Picasso byl pederast.
Jenomže pederastie - to je základ degenerace, jejíž jedna
stezka vede k duševním nemocem, kde bývá takový
zmatek, takové bláto, že i psychiatři jsou z toho blbí.
Kvůli pořádku, rozebereme naši informaci po pořádku:
1. Picasso vstoupil do francouzské komunistické strany
v roce 1944. Ale tehdy Stalin honil své pederasty na
Sibiř, do koncentračních táborů. Úspěch Picassův
začal až v roce 1917 za pomoci Diaghileva, který jej
pověřil namalovat dekorace. Tuto práci dělal s Jea-
nem Cocteau.180 Ale Diaghilev a Cocteau - to jsou
dva známí pederasti.
2. Dědictví po Picassovi se polo-oficiálně odhaduje na
1,1 miliardy dolarů. Mělo být rozděleno mezi šest
dědiců: Vdova Jacqueline Roche, dva vnuci - Marina
180
„Time“, 11.1.1971, str. 78
- 757 -
 a Bernard - a tři děti narozené mimo manželství -
Maya, Claude a Paloma.181
3. Jediný legitimní syn Paul Picasso zemřel na otravu
krve ve věku 54 let. Jeho syn, Pablito, vnuk Picassův,
se otrávil alkálií.182 To je to samé, čemu říkáme dege-
nerace.
4. Třebaže Picasso byl homosexuál, měl spoustu žen.
Jeho první spolubydlící družkou byla Fernanda Olivi-
erová, rozvedená, s kterou žil 8 let. Picasso byl „obje-
ven“ slavnou lesbičkou Gertrudou Steinovou.
Druhá družka byla Marcela Hyumberová, která po
3 letech zemřela. On pak si vzal Olgu Chochlovou z
Ďagilevova baletu, to byla jeho první manželka, měl s
ní syna Pavla, ale po pěti letech ji opustil.
Pak během 15 let, jeho spolubydlící a „modelkou“
byla Marie-Therese Walterová: On se s ní setkal v
roce 1927, když jí bylo 17 let a jemu 46 (rozdíl 29
let), z tohoto svazku je dcera Maya. Pak čtvrtá spolu-
bydlící - Dora Maar (30 let mladší), ale ta se zbláz-
nila - paranoia a náboženské mánie.
V roce 1945, spolubydlící číslo 5 - Francoise
Gilot, které bylo 21 a jemu 61 (40 let rozdíl). V knize
s velkým ohlasem „Život s Picassem“, řekla přímo,

181
NRS - 14/12/75
182
„Time“ - 06/16/75
- 758 -
 že dělala děti s jinými muži, děti Claude a Palomu, a
když v roce 1953 odešla do Picassa, děti zabrala.
Číslem 6 byla paní Jacqueline Roche, jí bylo 28,
Picassovi 72 (rozdíl 44 let), Picasso se s ní oženil v
roce 1961, když mu bylo 79 let. Byla s ním až do
konce života.183
5. Když se nemanželské Picassovy dcery Palomy ptali:
„Máte děti?“ „Ne, ne,“ - odpověděla stručně a
jasně.184
6. Pablo Picasso řekl, že jediným umělcem, který ho
ovlivnil - byl ruský malíř Vrubel, který zemřel v
ústavu pro choromyslné.185
7. Picassův obraz „V kavárně“ byl prodán v aukci v
New Yorku za 37 milionů dolarů. Před tím zaplatili
54.000.000 dolarů za „Irisy“, obraz Van Gogha,
který zemřel v blázinci. Picasso ve stáří se přiznal, že
maloval podobné obrázky za tři obědy v restauraci.186
8. V rozhlasové stanici „New York Times“ 15.10.1986
vysílají zprávu, že Picassova vdova Jacqueline ve
věku 60. let spáchala sebevraždu, zastřelila se. Ona
trpěla depresemi. Tak odchází zemská sláva.

183
Andreina d'Alba v NRS - 1.6.1980
184
NRS - 25.3.1981
185
„Golos naroda“, № 12, březen 1981, s.15
186
NRS 25.11.1989
- 759 -
Pojďme se podívat na dalšího světově proslulého malíře-
modernisty avantgardisty a surrealisty-futuristy jménem
Salvador Dalí (1905-1989 = 84).
1. Když Dalího se ptali, kdo je jeho oblíbený umělec, on
odpověděl: „JÁ“. Dali sám sebe prohlásil za duševně
nemocného. Podle jeho slov, ujme se štětce, jen když
cítí příchod dalšího útoku duševní choroby.187
2. V mládí, coby student v Madridu, Dalí strávil měsíc
ve vězení za revoluční činnost... On pak se přesunul k
surrealismu, který měl tendenci věnovat zvláštní
pozornost nočním můrám... O umělcích 20. století,
řekl: „Dalí, Picasso, pak už tam není nikdo.“188
3. Dalí se oženil s ruskou židovkou Galjou Diakonovou,
která byla o 10 let starší než on. V letech 1907-1908,
už jako školačka, Galja byla intimní kamarádkou
slavné lesbičky Mariny Cvetajevové. Dalí a Galina
byli oddáni v roce 1934 v Paříži. Jak řekl Dalí, Galia
„ho zachránila od sebezničení a šílenství“.
Do značné míry inspirovala jeho depresivní před-
stavivost... Dalího Galja nebyla krásná... Galja měla
studené srdce... Ve věku 86 let byla zajata náhlou
vášní - láskou k Jeffu Finholtu, hrajicího hlavní roli v
muzikálu „Ježíš Kristus - superstar“. Odhodila Dalí-
ho, třebaže věděla, že rozluka s ní bude pro něho
187
sovětský časopis „Ogoňok“ - 10.2.1960
188
„Russkij golos“ v New Yorku - 2.2.1989
- 760 -
 téměř smrt“. Ale musíme také říci, že šílenec Dalí
dostal od španělského krále titul markýze Pubol.189
4. Dalí umíral ve stavu úplného senilního šílenství, ale
dlouhá léta předtím se léčil u psychiatrů. Úplně se
zbláznil v zimě 1979: objevila se u něho zamrače-
nost, podrážděnost, strašná deprese, úplný marasmus,
dostal se do úplného rozkladu, měl nadměrné slinění,
matné oči a vrtěl hlavou. Dalí byl výstřední a „strašně
chamtivý na dolary“ (žil v Americe v letech 1940 až
1970).
Citace: „Dalí nic neví, nic si nemyslí, nikoho
nechce vidět, nemůže udržet štětec v ruce, a má časté
záchvaty vzteku“. Jeden z jeho starých přátel říká:
„Dalí byl vždycky blázen. Teď je klinicky šílený, ale
být v deliriu - to je jeho normální stav...“ U Dalího
byla strašná vášeň pro vlastní propagaci. Měl „horeč-
nou chamtivost“. Neměl děti ani příbuzné. To vše
bylo vytištěno v časopisu „L'Europeo“ v létě
1980.190
Tím končíme náš obzor modernistických autorů z hle-
diska génia nebo idiocie. Pohlédněte sami na Picassovy
nebo Chagallovy mazanice - a uvidíte zjevný idiotismus,
rozpolcení osobnosti, tj. schizofrenii. A ceny jejich obra-
zů - je to švindl a podvod obchodníků s obrazy. A proto
189
NRS - 1.5.1989
190
NRS - 17.8.1980
- 761 -
necháme ubohé potrhlé umělce v pokoji a podívejme se
na geniální básníky a brilantní spisovatele.
***
Začneme s takovým slavným básníkem, jako byl Vladi-
mir Majakovský (1893-1930 = 37 let). Veliký kritik
poezie, Josif Stalin, o Majakovském promluvil takto:
„Majakovsky byl a stále je nejlepším, nejnadanějšim
básníkem naší sovětské epochy“. A zde máte příklad
takové poezie:
Ohluchni
je
hvizdem na tři prsty
babičku i boha duši mať!
Je to z mého dvousvazkového „Vladimir Majakov-
skij“.191 Přiznám se, že jsem si kdysi koupil tuto hlou-
post, když jsem se ještě nezabýval problémy umu i nero-
zumu, genialit i idiotů. A nyní rozeberme Majakovského
na kousky:
1. Náš laureát Nobelovy ceny Ivan Bunin napsal, že už
v gymnáziu zvali Majakovského Idiotem Polyfemivi-
čem. Jednooký Polyfémos, ke kterému se dostal Ody-
seus při jeho putování, chtěl sežrat Odysea. Na

191
Moskva, 1953, str. 269 [z básně Sergěji Jeseninu]
- 762 -
 střední škole, Majakovskij se učil tak dobře, že dnes
by ho zahnali do školy pro defektní děti.192
2. Před revolucí, Majakovskij po veřejné recitaci básní,
ve žluté bundě a pomalovaným obličejem, oslovoval
publikum takto: „Ti, kteří chtějí dostat přes držku,
nechť jsou tak milí a postaví se laskavě do fronty“.
V reakci na to, laureát Nobelovy ceny Bunin
napsal: „Kdyby na libovolném jarmarku ubohý klaun
křičel na dav, aby stál ve frontě, kde dostane po hubě,
okamžitě by ho vyvlekli z boudy a zmlátili jeho
samého. Přesto ruskou inteligenci hlavního města
stále takoví Majakovští dosud baví...“
Na vojnu jej neberou. Majakovskij radil mladým
mužům takto žít: „Dělej ji se soudruhem Džeržin-
ským“. Ale Dzeržinskij byl masový vrah.
3. Futuristický slogan Majakovského: „Svrhnout Puški-
na s koráblu modernity“. Později napsal: „Po smrti
jsme na tom skoro stejně: vy jste na Pé a já jsem na
Em.“193 Patologická arogance, která je často spojo-
vána s chorobnou agresivitou („rozbít hubu“), což je
spojeno s pederastií aktivní, mužského typu.
4. Po sebevraždě, mozek Majakovského vážil 1700 g (u
normálního člověka průměr je 1400 g, to je charakte-
ristické pro genioty, tedy směs genia a idiota). Téměř
192
NRS - 6.11.1977
193
„Naša strana“, Buenos Aires 3.3.1984
- 763 -
 na každé stránce jeho poezie se nachází slovo „blá-
zen“. Majakovskij byl totální egomaniak a egocent-
rik, což je charakteristické pro degeneráty: nemohou
milovat nikoho jiného než sami sebe. Jeho částečně
autobiografická báseň „Oblak v kalhotách“ se původ-
ně nazývala „13-tý apoštol“, čímž on chápal sám
sebe.
5. Literární kritik Alexander Žolkovsky ve svém článku
„O géniovi a zlodějství, o ženách a celoruském měřít-
ku. Procházka po Majakovském“ píše, že téměř hlav-
ním tématem poezie Majakovského je misogynie...
ženy jsou ošklivé... Žena je často vylíčena jako hro-
mada neoduševnělého masa, mající něco ke zvířeti...
Poezie Majakovského oplývá obrazy bití žen. Moti-
vací pro tyto sadistické scény je snaha vystavit na
scénu hrůzu manželství podle domostroje“.194
6. Patricia Blake napsala knihu o Majakovském, kde
uvedla následující příběh. Jedna hloupá dívka si
zamilovala verše Majakovského a přišla k básníkovi,
aby se s ním vyspala. Ale Majakovskij se jen smál a
vyhnal ji. Výsledkem bylo, že ta dívka se oběsila, a
Majakovskij ve verších se vysmíval nad sebevraždou.
7. Měl jsem dobrého přítele - byl to stařičký básník
Gleb Glinka, bývalý člen Svazu sovětských spisova-

194
NRS - 12.10.1990
- 764 -
 telů, na kterého jsem se obracel pro informace o
sovětských spisovatelích. O Majakovském mi řekl
toto: „Poslední ženou, za kterou Majakovskij běhal,
byla žena Janšina. Ale když mu konečně řekla „ano“,
tak se Majakovskij ukázal být impotentem - a proto
se údajně zastřelil. Na každý případ, takové pověsti o
něm chodily ve Svazu spisovatelů. Ale já musím říct,
že tomu nevěřím.
8. A co ohledně slavné aféry s Lily Brik, do které byl
údajně Majakovskij zamilován? Vždyť žili tři v jed-
nom bytě: Lila Brik, její muž Osip Brik - a jako pří-
živník - Majakovskij! Co je to za futuristickou kom-
binaci?
Lila Brik se narodila v roce 1891 (o 2 roky starší
než Majakovskij - mírně mateřský komplex) v bohaté
a inteligentní židovské rodině. Její mladší sestra Elsa
je francouzská spisovatelka Elsa Trioletová, man-
želka francouzského spisovatele-komunisty Louise
Aragona. Obě byly extravagantní, příznivkyně nejno-
vějších a volných názorů na lásku, na rodinu a na
manželství. Manžel Lily - Osip Brik, syn bohatého
obchodníka se starožitnostmi. Lily - náladová, roz-
marná, absolutní egoistka. Téměř všechny milostné
básně Majakovského jsou jí věnovány. Podle knihy o
Majakovském „Láska“ od Anny a Samuela Cheste-
rových, můžeme říci, že Lila Majakovského nemilo-
- 765 -
 vala, ale používala jej, ona nemilovala nikoho, kromě
sebe samé a svého pohodlí. Nelíbily se jí jeho básně.
Ale milovala úspěch a slávu. Majakovskij hrál roli
„živitele rodiny“. Své dopisy Lile Brik, Majakovskij
důsledně podpisoval „Ščen“ (štěně) a přikresloval ke
svému podpisu obrázek malého štěňátka.
V roce 1968, v „Ogoňku“ se objevily tři „hrubé“
články, kde z Lily Brik zařadili do svinstva. To ničilo
pověst o její „lásce“ k Majakovskému. Kniha
„Láska“ - je výsledek autorského interwiev s Lily
Brik krátce před její smrtí. Již v pokročilém věku, v
roce 1978, když jí bylo 87 let, Lila skončila život
sebevraždkou: zlomila si kyčel, a když se dozvěděla,
že už nikdy nevstane z postele, vzala prášky na spaní
a zemřela. Obraz Lily Brik v této knize je velmi nea-
traktivní. Jak píše americká novinářka Patricia Blake,
„četba této knihy by Lilu Brik nepotěšila.“195
9. Lila Brik mluví o sebevraždě Majakovského: „Ano,
protože jeho charakter byl takový. Vždyť to nebyl
první pokus, ale třetí. První byl v Petrohradě v roce
1915, tehdy pistole selhala. Proč se zastřelil? Protože
byl nenormální...196
Je třeba připomenout, co mluvili o básnících staří mudrci.
Největší filozof starověkého světa, Aristoteles věřil, že
195
L. Kafanova v NRS - 09.11.1979
196
„Continent“, № 29, 1981
- 766 -
nejlépe je vidět genialita i šílenství u básníků. Filozof
Democritos říkal jasně, že věří, že nepokládá za skuteč-
ného básníka osobu, která má zdravý rozum. Filozof
Platón ve své knize „O státu“ napsal, že pro výstavbu
komunistické společnosti nezbytnou podmínkou by bylo
vyhnat všechny básníky mimo hranice tohoto státu.197
Řecký básník Horatius píše o básních, kteří jsou jeho
kolegové: „Zdravý člověk nemůže být básníkem, pouze
šílenec“.198
Nyní se podívejme na druhého velkého básníka naší doby
- Sergěje Jesenina (1895-1925 = 30 let). Dnes, v roce
2003, v Moskvě píšou, že byl zabit agenty Trockého,
údajně kvůli antisemitismu. I když lehkomyslně spal s
židovkami (a s židy také). Pojďme se podívat, je-li to
pravda, nebo ne. Opět se podívám do mé kartotéky:
1. Jesenin měl u žen veliký úspěch, ale on sám, podle
Veržbického, k ženám byl chladný a nijak to neskrý-
val. Čteme u něj: „Kdo pohořel, toho už nezapálíš“
nebo „Ty mne líbáš, ale rty jsou jako z cínu“. Jesenin
prohlašoval, že už nemá „čím milovat“. Mučí jej
záchvaty melancholie a halucinace. Zdá se mu, že
před ním po celou dobu sedí hrozný šedý pták. Někdy
jej pronásleduje „černý člověk“: (mánie pronásledo-
197
profesor Lombroso „Génius a šílenství“
198
dr. Lange Eichbaum „Genialita, šílenství a sláva“, Mnichov
1928, str. 299
- 767 -
 vání). Jesenin byl velmi krásný. Ale někdy jeho
tmavé oči se najednou rozzářily temným ohněm,
výraz jeho obličeje budil strach, vypadal jako vlk na
lovu.199
2. Spisovatel Sergej Maksimov napsal, že Jesenin byl
pětkrát ženat: 1 - Elena Izrjadnova, neoficiálně, oni
měli syna Juru; 2 - Zinaida Reich, měli děti - Kosťu a
Ninu; 3 - Isadora Duncan; 4 - Galina Benislavskaja
(která se později zastřelila na jeho hrobu); 5 - vnučka
Lva Tolstého - Sofia Tolstoj.200
3. Jesenin nejen že pil, ale byl i závislý na drogách (z
literární kritiky. Zdroj jistý).
4. Jesenin vyzýval „modlit se k Bohu klením.“201 K
dispozici tam je i citát z Majakovského: „Ohluš je
hvizdem na tři prsty do babičky i do duše boha mať“.
5. Zinaida Šachovskaja, hlavní redaktorka novin „Russ-
kaja mysl“ v Paříži, prý podle slov I. Bunina: Jesenin
má zvláštní črtu povahy - když odcházel, nabízel
umožnit „podívat se“, jak dělají mučení u Čeky.202

199
z knihy N. Veržbického „Setkání s Eseninem“, NRS -
03.03.1963
200
NRS - 12.09.1962
201
z článku „O hrubosti“ v monarchistické „Naša strana“, Buenos
Aires - 18/06/74
202
Šachovskaja v NRS - 8.6.1975, str. 5
- 768 -
6. Jesenin s Isadorou Duncan v manželství komuniko-
vali prostřednictvím překladatelů, ona byla o 18 let
starší než on, on ji neustále bil. Byla masochistkou a
stále chodila s oteklýma očima. Po 9 měsících, on ji
odhodil a prohlásil: „já jsem si ji vzal pro její peníze
a abych mohl cestovat.“
Měl komplex „lásky i nenávisti“ ke všem - k
mužům, k ženám, k židům a k sobě samému. Nikolaj
Kljujev byl otevřený homosexuál, Jesenin byl jeho
žákem a miňonem. Ze začátku Jesenin podlézal car-
skému dvoru a zejména carevně Alexandře, které se
chystal věnovat svou sbírku básní, a dva roky později
podporoval Lenina. Jeho poezie často byla urážlivá
nejen pro křesťany, ale i pro marxisty. U Jesenina
byla latentní bisexualita, v němž se už v 17 letech
přiznal do něj zamilované Marii Balzamové. Zacho-
valy se milostné dopisy a básně mezi Jeseninem a
Kljujevem. Esenin měl homosexuální vztahy s Goro-
deckým, Rurikem Ivnevým, Leonidem Kannegisse-
rem (vrah Urického) a dalšími. Své ženy on bil a
vyhazoval. Příkladem jeho homosexuálních veršů je
úvod do „Sorokoustu“ (modlitba za mrtvé), kde se
projevuje básníkova averze k sobě samému v záměr-
ně šokujících obrazech orálního a análního sexu se
zvířaty a s objekty. Také jeho slavná předsmrtná

- 769 -
 báseň, která je vlastně milostným dopisem tomu, s
kým on spal několik dní předtím:
Sbohem, můj příteli, sbohem. Můj milý, ty jsi u
mne v srdci.203
7. Isadora Duncan byla lesbička a psala zamilované
dopisy další lesbičce - Mercedes de Acosta („spiso-
vatelka a básnířka, která neuměla milovat muže.“204
8. Jesenin byl epileptik, zdědil to od svého dědečka.205
9. Jesenin byl považován za „klasika“ v kriminálním
světě SSSR. Měl upřímnou sympatii pro zločince;
psal: „Kdybych nebyl básníkem, byl bych určitě pod-
vodníkem a zlodějem“. Má - stejně jako zločinci -
pohrdání pro ženu (homosexuál) a idealizaci matky
(mateřský komplex).206
10. Básník Blok psal o Jeseninovi: „Jesenin má talent
vulgarity a rouhání.“ Jesenin psal: „Bohu vyrvu
vousy! Modlím se k němu sprostými nadávkami!“
Básník a kritik G.V. Adamovič psal o Jeseninovi a o
jeho imitaci „vesničanek“: „Ale za touto maškarádou
203
Vše to je z recenze profesora Simona Karlinského, Berkeley
Universita, na knihu Gordona MacWillieho o Jeseninovi z „The
New York Times Book Review“ z 9.5.1976
204
NRS z 8.10.1978
205
R. Gul v NRS - 2.12.1979
206
V. Šalamov v „Kolymské povídky“, YMCA Press, Paříž 1982,
str. 824-832
- 770 -
 je - frenetický kariérismus, nenasytná ctižádost a
touha po popularitě, neustálá přípravenost proniknout
díky drzosti. Sologub mluvil o něm tak, že to není
možné opakovat v tisku... záchvaty mánie velikosti,
Isadora Duncan... násilné její bití... nová ženitba,
nové skandály, pití - a sebevražda...“
Spisovatel V. Chodasevič napsal, že „Jesenin,
mezi mnoha způsoby, jak svádět dívky, bylo i násle-
dující: navrhl zvolené dívce jít se podívat, jak Čeka
vykonává rozsudky smrti - já vám to mohu snadno
zařídit.“207
11. Jesenin se setkal s Isadorou Duncanovou v roce 1921,
kdy mu bylo 26 let, a jí 44 let. Isadora měla 3 děti,
které všechny umřely. Ale ona měla adoptovanou
dceru Irma. Její tance lidé popisovali takto: „Je to
dovádění a skákání napůl nahé dívky,“ též se jí říkalo
„bosonožka“. Reklamu jí dělali zednáři. Zemřela
nešťastnou náhodou v roce 1927.
Prominentní sovětský profesor psychiatrie P.B.
Gannuškin prohlásil Jesenina za „blázna a degra-
danta.“208
12. Krátce před revolucí, básník byl povolán do armády,
ale Jesenin odtud dezertuje... dědičný alkoholismus
207
vše z knihy Ivan Bunina „Pod srpem a kladivem“, Kanada
1975, str. 96-100
208
z moskevského časopisu „Den“ z 7-13. února 1993, str. 7
- 771 -
 dostává patologický charakter, Jesenin se dostal do
psychiatrické léčebny.209 Paralela: N. Gumilev si
vysloužil dva kříže sv. Jiřího, ale Čeka ho zastřelila.
13. Krátce před smrtí, přišel Jesenin ke Kljujevu. Ale
Kljujev jej vyprovodil se slovy: „Jdi, jdi, Serjožo! za
tebou smrt stojí, jsi už mrtvola, je mi s tebou zle.“210
14. Nejbližší Jeseninův přítel Anatolij Mariengof píše, že
externí příčinou sebevraždy Jesenina bylo delirium
tremens. Před tím Jesenin několikrát se pokusil o
sebevraždu: lehnul pod kola místního vlaku, pokusil
se vyskočit z pětipatrové budovy, pokusil se přeříz-
nout si cévu kouskem skla, zabodnout sám sebe
kuchyňským nožem. Mariengof s Jeseninem prožili 4
roky spolu, psali poezii u jednoho stolu, měli spo-
lečné peníze, v té době je nikdo neviděl odděleně.211
Na základě výše uvedeného se domnívám, že Jesenina
nezabili Trockého agenti, ale ta matoucí věc, kterou
teologové zvou knížetem temnoty, neboť on je vládce
tohoto světa. A jednodušší lidé řeknou, že jej zabila jen
špatná dědičnost. Proto, abychom prozkoumali dědičnost
této rodiny, podívejme se na syna Sergeje Jesenina -
Alexandra Jesenina-Volpina, narozeného v roce 1924. Po
matce byl položid, po otci polobásník.
209
z předmluvy ke knize „Jesenin“, 2. svazek, Regensburg, 1946
210
„Naša strana“, Buenos Aires - 02.04.1995
211
z knihy Mariengof „Romance s přáteli“ v NRS - 26.9.1989
- 772 -
 Tohoto syna poprvé zatkli v roce 1949, po čemž byl
deklarován duševně nemocný a žil v koncentráku v
Karagandě. Hle jeho verše:
O nic nepřijdu
Když se nějak pořežu a umřu...
Mně nepohřbí omylem
Mezi komunisty na stejný hřbitov! 212
Příbuzní Jesenina-Volpina oznámili, že už dříve byl
nejednou léčen v psychiatrické nemocnici.213
Nakonec ho vystrčili z SSSR s izraelským vízem. Na
tiskové konferenci v Itálii Jesenin-Volpin začal svůj
projev poděkováním izraelskému národu, ke kterému on
patří po matce, ale do Izraele neodjel, nýbrž do Spoje-
ných států.
V Římě vycházející týdenník „Rodžoně“ píše, že
dříve, než Jesenin-Volpin přijel do Itálie, už byl znovu v
nemocnici pro duševně choré. V současné době, léčí se u
amerických psychiatrů.214 Zde je příklad z jeho poezie:
Ale já zchytračím - a budu i na svobodě
Rvát a šlapat šťastné květiny!
A chechtat se nad tím, že kromě bolesti neznám jiné
radosti.
212
„Mosty“, č.6, Mnichov
213
NRS -15.2.1963
214
hlášení TASSu v „Golose rodiny“ číslo 23, 6/1976, str. 12
- 773 -
 Nebo tohle vešotepectví:
Ale zoufale opilý se i zastřelím...
A kromě toho, aby se z popela mého
Rusku nezbylo docela nic! 215
Typicky, ve většině případů, talent se nedědí, zato
degenerace se předává úplně, někdy dokonce i víc.
Přesně to vidíme u Jesenina-Volpina.
***
Vzhledem k tomu, že mluvíme o básnících, podíveme se
ještě na některé pozoruhodné básníky z mé kolekce:
1. V Svazu sovětských spisovatelů poměrně velkou roli
hraje Sergej Michalkov (narozený 1913), autor národ-
ní hymny Sovětského svazu, vítěz celé řady literár-
ních ocenění. Obecně lze říci, Velký muž v sovětské
literatuře. A jeden z mých čtenářů, Alexej Nekljudov,
píše mi z Floridy, že děd Michalkova před revolucí
byl milionář a největší statkář v jižním Rusku. Ale ve
věku 40 let, tento děd Alexander Vladimirovich
Michalkov, přišel o rozum. A sestra toho děda, Eliza-
beta Vladimirovna Gall, též bohatá statkářka, byla též
bláznivá: například, v srpnovém vedru, přichází na
návštěvu k sousedům v kožichu, shodí kabát a úplně
nahá si sedne na podlaze. To vyprávěl děd Neklju-
dov, který dělal manažera děda Michalkova. Navzdo-
215
„Mosty“, č 6, Mnichov 1961, str. 105
- 774 -
 ry tomu, Sergej Michalkov prosperuje, má dva pro-
sperující syny za ředitele. Sergej Michalkov byl poz-
ději předsedou Svazu sovětských spisovatelů. Takže
někdy šílený dědeček pomáhá svému vnukovi, aby
udělal kariéru.
2. V roce 1983, v Paříži vyšla kniha básní Ju. Odar-
čenko, kde se píše:
Tou cestou, kterou jdu, Já určitě do pekla přijdu.
Dobře řečeno. Básník byl hořký alkoholik. V jeho
recenzi na tu knihu, můj dobrý přítel Vladimir Rudin-
sky píše: „Odarčenko často viděl ďábly a někdy se
snažil je chytat za ocas. Kromě toho, představoval si
bílé slony, chodící po laně. Spáchal sebevraždu, otrá-
vil se plynem...“216
3. John Hinckley, který udělal atentát na prezidenta
Reagana, sedí v ústavu pro choromyslné a prohlašuje:
„Já jsem v první řadě básník a teprve potom - neú-
spěšný prezidentský vrah“.217
4. Slavný italský básník Torquato Tasso (1544 - 1595)
se zbláznil a žil v blázinci, zemřel v klášteře.218
5. Největší ze současných lyrických básníků - Lenau
zemřel v nemocnici pro duševně nemocné, po dvou
pokusech o sebevraždu (Lombroso).
216
„Naša strana“ - 31/3/1984
217
„Kaleidoscope“, № 47, New York 26/12/83, str. 6
218
encyklopedie Pavlenkova
- 775 -
6. Slavný francouzský básník Baudelaire, autor „Květů
zla“: jeho rodiče byli idioti. Baudelaire barvil si vlasy
nazeleno, liboval si v zápachu, byl homosexuál,
sadista, exhibicionista, fetišista, měl epileptické ten-
dence.219
7. Slavný ukrajinský básník Taras Ševchenko byl údajně
homosexuál.220
8. Básník K. N. Baťuškov (1787-1855), učitel a literární
předchůdce Puškina v roce 1822, „byl dlouho nemoc-
ný plížící se duševní nemocí“.221 Baťuškov přeložil
Tasso, který také přišel o rozum.222 Baťuškov byl
synovec decembristy Nikity Muravjova, který byl
odsouzen na 20 let nucených prací, Alexander
Muravjov - k 12 rokům ve vězení, Sergěj Muravjov-
Apostol - pověšen na hradbě Petropavlovské pev-
nosti, Hippolyte Muravjov-Apoštol se zastřelil, bratři
Artamon i Alexander posláni do vyhnanství na
Sibiř.223 Zde vidíte vztah mezi básníky, duševními
nemocemi a revolucí.

219
dr. Lange Eyhbaum „Genius, šílenství a sláva“, Mnichov 1956
220
to píše disident L. Pljušč ve své knize „Karneval historie“, Lon-
dýn 1979, str. 487
221
„Sovětská Literární encyklopedie“
222
viz číslo 4 výše
223
„Golos rodiny“, № 13, březen 1986, s. 6
- 776 -
9. Slavný básník A.A. Fet (1820-1892) spáchal sebe-
vraždu. A málo známý básník V.S. Iljašenko, fanou-
šek Feta, také spáchal sebevraždu, zastřelil se v New
Yorku ve věku 86, on byl téměř kompletně ochrnutý
20. listopadu 1970. V minulosti básník, spisovatel a
významný činitel emigrantské komunity, spolupra-
covník „Vozrožděnie“. Jeho mateřský strýc také spá-
chal sebevraždu.224
10. Americký idiot Allen Ginsburg, otevřený homose-
xuál, alkoholik, narkoman a hloupý básník, v létě
1986 získal titul „Distinguished Professor“ Brooklyn
College. Jeho poezie - je kontinuální nepříčetné šílen-
ství.225
11. Básnířka Anna Achmatovová řekla: „Kdybyste jen
věděli, z jakých odpadků rostou verše beze
studu...“226
12. Básník Ryleev napsal:
První nůž - na bojara, na šlechtice,
Druhý nůž - na kněze, na svatoušky!
Básník Blok ve „Dvanácti“ napsal:
Už já nožíkem,
Zapíchnu, zapíchnu!
224
„Vozrožděnie“, leden 1971, s.140-144
225
zpráva z rozhlasu - 12.09.1986
226
NRS - 10.02.87
- 777 -
 Básník Chlebnikov napsal:
Pak pánové
Zapíchnu, zapíchnu!
Louže krve!
V očích se točí! 227
Dále Bunin píše, že všichni tyto básníci byli
abnormální.
13. Číňané pochopili, že básníci patří do zvláštní katego-
rie lidí, takže je neodsuzují, když jsou opilí. Básník Li
Gaibu pil až do němoty, ale císař mu odpouštěl
všechno kvůli jeho brilantním básním, které doplňují
pokladnici čínské kultury.“228
14. „Slavný americký básník Carl Sandburg byl horlivý
oponent trestu smrti. Přesto obhajoval trest smrti pro
ty, kteří kreslí hákový kříž na synagogy.“229
15. Velký španělský básník Garcia Lorca (1898-1936 =
38 let) byl homosexuál a byl zastřelen režimem gen.
Franco jako revolucionář. V NRS - 21.7.1988 se píše:
„Lorca má sympatie k židům, cikánům, negrům,
maurům. Psal: „Vždyť v každým z nás je něco od
nich“.

227
Je to z knihy laureáta Nobelovy ceny I. Bunina „Pod srpem a
kladivem,“ Kanada 1975, str. 122-123.
228
z osobního dopisu T.V. Všivkiné z Austrálie z 31/05/87.
229
noviny „Russkaja mysl“, San Francisco, 7. ledna 1966
- 778 -
16. Básnířka Marina Cvetajeva psala někdy divné věci,
jako například: „V nejkřesťanštějším světě všichni
básníci jsou židé.“230
17. Nejsovětštější ze sovětských básníků je Vasilyj
Ivanovič Lebedev-Kumač (1898-1949 = 51), ve věku
50 let přišel o rozum. On byl syn ševce. Kumač je
pseudonym (jak se lidově říká, blázni rádi červené -
kumačové). Dostal spoustu sovětských vyznamenání,
byl členem Nejvyššího sovětu. Ale on byl také noto-
rický plagiátor, ukradl skvělou „Svatou válku“
(„Povstaň, veliká zemi!“), za kterou dostal Stalinovu
cenu. Poté začal šílet, a téměř nic nepsal, a brzo
zemřel.231
18. V ruské emigraci básníkem č. 1 je Georgij Ivanov v
Paříži, který byl všem známý homosexuál, a jeho otec
spáchal sebevraždu.
19. V Paříži žil ruský básník Pavel Gorgulov, který
napsal tyto nesmrtelné řádky:
Visel Jidáš na osině,
Dnes červený, modrý zítra. 232
Pavel Gorgulov také napsal báseň „Adam a Eva“:

230
NRS - 21/07/1989
231
NRS - 8-9.9.1989
232
Prof. V. Veidle v NRS - 9/19/1976, str. 5
- 779 -
 Prošlo mnoho, mnoho dní,
Jak Eva pohřbila jej
Ve stepi neznámé, vzdálené,
Pod zeleným lopuchem! 233
Básně „pod nulu“, „antitalent“ píše Wolin. Ale pro-
slavil se básník Gorgulov tím, že zatřelil francouzského
prezidenta Paula Doumera, kvůli čemu šel na gilotinu.
20. Lidožrout, oficiálně deklarován jako duševně nemoc-
ný, obdržel v Japonsku cenu za literaturu v roce
1983. Isseesi Sagawa v Paříži zabil a snědl svého
holandského milovníka Rene Hartevelda. Bylo mu 26
let a seděl 2 roky v šetření a psal dlouhé hymny, vele-
bící kanibalismus. Tato čmáranice byl zveřejněna a
stala se okamžitě bestsellerem. Tři francouzští psy-
chiatři prohlásili tohoto lidožrouta za nezodpověd-
ného - a poslali do Japonska.234
Ale tady je celá parta málo známých, ale docela pozoru-
hodných básníků:
Car Ivan Hrozný psal chvalozpěvy na Pannu Marii a
ruské svaté.235
Karl Marx, když byl student, psal poezii.236

233
Michail Wolin v NRS - 07.10.76
234
z knihy Juana Mahlera „Když zpíval les“, Buenos Aires, 1985,
str. 396
235
akademik Vladimir Nikolajev v NRS - 23.10.1977
- 780 -
 Hlavní terorista francouzské revoluce Robespierre
psal špatné verše - a hlavní terorista ruské revoluce Dzer-
žinskij též.237
Vůdce eserů-teroristů B. Savinkov byl básník velmi
prostřední a psal pod pseudonymem V. Ropšin.238
Trockij psal verše v mládí.239
Stalin psal verše v mládí.240
Slavní revoluční vítězové - čínský Mao Ce-tung a
vietnamský Ho Chi Minh - také psali poezii.
***
A teď se podívejme na kolegy básníků - spisovatele.
Opět, podívejme se do mé kartotéky na soubor:
„Spisovatelé - Zábavná fakta“
1. Autor knihy „Dracula“ Bram Stoker byl svobodný
zednář - lóže „Zlatá záře“, větev Rosenkreuzerů v
Londýně, v které byl i básník William Yeats - nositel
Nobelovy ceny.241

236
z brožury pastora Richarda Wurmbranda „Byl Karl Marx sata-
nista?“
237
Roman Gul, ve své knize „Dzeržinskij“
238
NRS - 17.1.1960
239
Bertram Wolf: „Tři, kteří udělali revoluci“
240
Dora Šturman v NRS - 24.11.1989
241
Irene Graham v NRS - 29.5.1981
- 781 -
2. Nejednou se ukázalo, že spisovatel by měl být
posuzován nikoliv po vydání své první knihy, ale po
té druhé.242
3. Je dobře známo, že spisovatelé a básníci zřídka těží z
publikace svých deníků - bývá v nich tolik pozná-
mek, které jsou v rozporu s představou, jakou si o
něm vytvořil čtenář. Mohou být místy i cynické a
někdy až nesnesitelně hrubé, neboť autor je často
dělal cestou, pod vlivem nálady a okamžitého podráž-
dění.
Udivuje to, že vzácný spisovatel, který by se dobře
obešel bez deníku či bez poznámkové knížky, dobře
ví, že dříve nebo později takové poznámky mohou
být zveřejněny. Někdy je i píše s myšlenkou na poz-
dější publikaci. Tehdy nemůžete pochopit, proč sty-
listé a mistři slova tak nedbale a bezstarostně zachází
se slovami? Jako příklad, uveďme deník Puškina,
Tolstého (jeho žena tam plno věcí vyškrtala) nebo
Bloka.243 - Mně k tomuto účelu slouží moje kartotéka
- jen kvůli paměti (G.K.).
4. V USA je půl milionu spisovatelů, ale jen 2 tisíce si
tím vydělávají na živobytí. Kniha je psána od devíti
měsíců do tří let. Do vydavatelství „Atlantis“ přijde

242
AL. Zajac v NRS - 4.1.1981
243
editor „Nového ruského slova“ A. Sedych v NRS - 23.11.1980
- 782 -
 každý rok okolo 3000 rukopisů knih, ale jen jeden ze
sta jde do tisku.244
5. Čechov řekl, že práce spisovatele, stejně jako práce
lékaře, není služba, ale otročina.245
6. Zkušený spisovatel Roman Gul psal v NRS z
2.12.1979: „Konec konců, mezi tak zvanými lidmi
umění, skutečné přátelství, a vůbec obyčejné lidské
vztahy, jsou velmi vzácné. Veřejní lidé jsou donuceni
k jakési duševní prostituci“.
7. Hlavní špionážní spisovatel John Le Carré ve svém
románu „Špion, který přišel z chladu,“ píše: „Víš, co
Chruščov řekl o kontrarevoluci v Maďarsku... Řekl,
že nic takového by se nestalo, kdyby tam včas zastře-
lili pár spisovatelů?“246
8. „Literatura je peklo!“ - psal básník a kritik Georgy
Adamovič.247
9. Veliký spisovatel Paustovskij napsal: „Často se sám
sebe ptám - trpěl jsem dost, abych se stal spisovate-
lem?“248
10. B. Alexandrovskij249 v článku „Odměna za zradu“
omezuje svoji studii na hlavní spisovatele, které cha-
244
z příručky pro spisovatele.
245
časopis „Otčizna“, № 4, Moskva 1979, str. 5
246
NRS - 20.9.1981
247
A. Sedych v NRS - 16.9.1982
248
NRS - 30.04.1983
- 783 -
 rakterizuje jako „tragické šílence, kteří zemřeli za
svoji bezmeznou oddanost k socialistické vlasti“,
zmiňujíc se jen tak mimochodem o „více než 600
zavražděných spisovatelů“. Jmenuje konkrétně
Meyerholda, A. Veselého,250 M. Kolcova, S. Tretja-
kova, P. Markiše; podrobněji se zastavuje u osudu B.
Yasenského, A. Veselého, G. Bergholze, A. Fadějeva,
B. Pilňaka, P. Vasiljeva, P. Romanova a T. Tabidze...
Stálo by za to si vzpomenout na „rehabilitované“
Viktora Kina a Makara Bujného (!? - GK), které
potkal stejný osud.251
Tito byli všichni psychopati, napůl šílení, kteří šli
do revoluce - a zemřeli. Byla to jejich cesta! (GK).
11. Někdy v březnu 1984, jsem četl v našem NRS stížnost
amerického kritika, že všichni tři největší američtí
dramatikové jsou homosexuálové. Ale to je zcela při-
rozené: bez toho není žádné drama, žádná tragédie
ani komedie. Kvůli tomu ani nemusím chodit do
divadla - vidím to u mých známých. Musíte jen se
dožít 85 let a ohlédnout se do minulosti.
12. „Dostojevskij jednou řekl, „Chcete-li dobře psát,
musíte mnoho trpět“.252 To už říkám podruhé.
249
„Vremja i my“, č.71
250
sám bývalý čekista! - GK
251
Vl. Rudinsky v „Naša strana“ - 1.10.1983
252
V. Prussakov v „Russkij golos“ - 22.3.1984
- 784 -
13. Georges Simenon, belgický spisovatel detektivek,
který napsal 220 románů (z nichž 84 s inspektorem
Maigretem), psal knihy za 10 dnů. Jeho dcera Marie-
Jo spáchala sebevraždu, zastřelila se ve věku 25 let v
roce 1978. On byl ženatý dvakrát - a rozvedený, měl
4 děti. Jeho zastřelená dcera už jako teenagerka kon-
zultovala psychiatry. Simenon řekl: „Spisovatelství -
je zaměstnání nešťastných“. Ve věku 8 let, jeho dcera
prosila otce, aby jí koupil snubní prsten se svým
otcem a nosila jej celý svůj život. S tímto prstýnkem
byla zpopelněna a její popel rozptýlili na zahradě
domu, kde žili. Ve svých kriminálních románech
Simenon měl často více pochopení pro zločince, než
pro jejich oběti; často nechává zločince na svo-
bodě.“253
14. Z Paříže píší o spisovateli Michailu Deminovi, který
tam zemřel ve věku 58 let - v chudobě: „...i když jeho
romány byly přeloženy do několika desítek jazyků,
zdroj výživy je to slabý... není z čeho platit za byt,
dluhy jsou vyčerpávající... Kupodivu, jednomu z
nejlepších ruských spisovatelů současnosti, disidenti
ničím nepomohli.“254
15. Victor Hugo ve svém románu „93. rok“ napsal, že
„knihy rodí zločiny“, a že „dokud budou Voltairové,
253
„New York Times Magazine“ - 22.04.1984
254
„Naša strana“ - 1.9.1984
- 785 -
 budou i Marati“. Vzhledem k tomu, odpovědnost za
Francouzskou revoluci nesou filozofové-osvícenci.255
16. Známý literární kritik D. I. Pisarev byl v blázinci i ve
vězení - viz encyklopedie Pavlenkova. Ale ve stejné
době byl jedním z propagátorů „Řádu ruské inteli-
gence,“ totiž zednářství.256
17. Známý revolucionář Krawczynski-Stepniak, anar-
chista, nihilista, národovolec257 - (1851-1895), spá-
chal sebevraždu ve věku 44 skokem pod vlak.258
18. Esejista a literární kritik P. N. Tkačev, revolucionář-
národník, poslední tři roky svého života (1844-1885)
byl v blázinci v Paříži, kde zemřel. Tkačev byl jed-
ním z prvních ruských marxistů.259
19. Svého času populární spisovatel-dekadent Leonid
Andrejev (1871-1919). Byl ponurý neurotik, jako stu-
dent se několikrát pokoušel o sebevraždu. Byl závislý
na drogách. Poslední hlavní dílo Andrejeva - „Zápis-
ky Satana“.260

255
B. Bašilov: „Zlatý věk Kateřiny II“, str. 66
256
B. Bašilov: „Puškin a zednářství“
257
[Narodnaja Volja - Vůle lidu; pomocí atentátů zavést demokra-
cii]
258
„Sovětská Literární encyklopedie“
259
vše ze „Sovětské Literární encyklopedie“
260
profesor William Harkins: „Slovník ruské literatury“
- 786 -
20. V roce 1906, časopis „Zolotoe runo“ (Zlaté rouno)
vyhlásil soutěž na téma „Ďábel“ (beletrie, poezie,
náboženské koncepty). V roce 1907 zvítězily prózy
A. M. Remizova a M. A. Kuzmina, básně A. K. Kond-
ratieva. Remizov již jako student byl zatčen v roce
1897 za účast ve studentských nepokojích, strávil šest
let ve vězení a vyhnanství.261
21. „Kniha je dílo vytrpené“- říká Michail Šolochov na 2.
kongresu spisovatelů“.262
22. Dokonce i Lev Nikolajevič Tolstoj otevřeně přiznal,
že pro literaturu jsou nezajímavé zdravé rodiny.
Chce-li zaujmout běžného čtenáře, spisovatel musí
zobrazovat patologické odchylky od normy. Rozpad
rodiny, nemorálnosti, kriminalitu, a tak dále.“263
23. Bratr a dcera slavného spisovatele Victora Huga se
zbláznili.264
***
Potom jsem se rozhodl udělat pořádek v mé kartotéce a
bratry spisovatelů jsem rozdělil do několika kategorií.
První kategorie je následující:
Spisovatelé-psychouši (na západě)
261
viz „Ceny za literaturu“ v Sovětské literární encyklopedii
262
„Sov. Lit. encyklopedie“, Moskva 1975, heslo „Šolochov“
263
I. Sinjavin v „Russkij golos“ - 30.4.1987
264
„Encyklopedie umění“, New York 1966, str. 410
- 787 -
1. Kdysi dávno, když jsem byl školákem, můj starší
bratr Sergej přitáhnul do domu zamilované romány
od Maupassanta, do kterých jsem se také začetl. A
Maupassant mi připadal velmi milující a z života se
radujicí osobou.
A teď mám tady záznam o Maupassantovi: „On
začal svou literární cestu vzhůru „Kuličkou“ (Boule
de suif, je to o sympatické prostitutce). Jeho tvůrčí
život trval 10 let, a během té doby napsal asi 30 knih.
Často se sklonem k psychologickým a dokonce i
patologickým problémům. V některých byly prvky
„satanismu“ (například, příběh „Blázen“). Začal
věřit, že je obklopen blázny... V noci v lednu 1892,
udělal tři pokusy si přeříznout hrdlo břitvou. Potom
prožil ještě půl druhého roku v nemocnici pro dušev-
ně nemocné, v strašném fyzickém a duševním utrpe-
ní, ztráceje obraz a podobu lidského tvora“.265
Někteří kritici psali, že následkem syfilisu miloval
příliš mnoho - a ne, tomu nevěřím. Ukazuje se, že „u
Maupassanta byl též bratr a několik příbuzných, kteří
zemřeli ve stavu nepříčetnosti“.266 Takže, vinen nebyl
syfilis, ale špatná dědičnost v rodině. A současně
vynikající spisovatel!

265
A. Bachrach v NRS - 2.12.79
266
dr. Lange Eyhbaum: „Genius, šílenství a sláva“, Mnichov 1956
- 788 -
2. A hle, prosperující spisovatel-pornograf Henry Mil-
ler, autor „Obratníku Raka“, který až do roku 1964
byl zakázán ve Spojených státech. Ve věku 33, opus-
til své zaměstnání a slíbil nikdy na nikoho již nepra-
covat.267 Kritikou byl „Obratník Raka“ nadšeně při-
jat, zato šokovaná společnost odmítla tento román,
napsaný Millerem v roce 1934 v Paříži, kde žil v
naprosté chudobě, ale v souladu se svým principem
nepracovat. Získal uznání až po 1964.268
3. Průkopník kriminálního žánru v literatuře Edgar Poe
měl otce psychopata, bratra - poloidiota, sestru - úpl-
nou idiotku, sám byl degenerát-alkoholik. V roce
1836, ve věku 27 let se oženil se svou sestřenicí,
která byla dcerou sestry jeho otce a které tehdy bylo
sotva 14 let. Byl alkoholik, pokusil se o sebevraždu a
zemřel otráven alkoholem ve věku 40 let (1809 -
1849). Nyní jménem Edgar Allan Poe se ovírá aka-
demická „Literární historie Spojených států“.269
4. Slavný anglický spisovatel James Joyce (1882-1941
= 59 let). O jeho slavném „Ulyssovi“ světoznámý
psychiatr Jung řekl stručně a jasně: „schizofrenie“.270
Jeho milovaná dcera se zbláznila a byla poslána do
267
to jest stát se darmožroutem, sociálním parazitem - GK
268
NRS - 10.6.1980
269
Dr. Lange Eyhbaum: „Genius, šílenství a sláva“
270
monarchistická „Naša strana“ - 8.7.1975
- 789 -
 blázince. Byl jedním z průkopníků „modernismu“ v
literatuře. Jeho knihy se pokládaly za nepochopitelné,
nesmyslné, nemorální. Byl ateista, oženil se, ale
nebyl s ženou zaregistrován, měl dvě děti. Celý svůj
život byl téměř slepý.271
5. Slavný švédský spisovatel J. A. Strindberg (1849-
1912): „... Jeho neúspěšná manželství, styky s žena-
mi... Svatby a ukvapené rozvody, které vyvolaly cho-
robnou misogynii. Jeho druhou manželku podezíral z
úmyslu dát jej zavřít do psychiatrické léčebny, kam
se pak skutečně dostal.“272
Měl zájem o okultismus, buddhismus, učení E.
Svedenborga.273 Byl ovlivňován myšlenkami Rous-
seaua, Saint-Simona, Fouriera, Černyševského,
Nietzsche. Napsal román „Vyznání šílence“. Byl
považován za nihilistu, modernistu a dekadenta. V
„Sovětské Literární encyklopedii,“ píší též o „zhor-
šení duševní nemoci Strindberga“.
6. Francouzský klasik Emil Zola. Byl horlivý raciona-
lista a současně byl pověrčivý jako vesničanka. Kaž-
dou noc, zamykal okna svého domu na speciální zaří-
zení, aby k němu nevlezli duchové a nečistá síla.274
271
„Čtenářská encyklopedie Bene“, New York 1965
272
„Vozrožděnie“, Paris leden 1971, str. 137
273
také psychopat - viz. karta na něj
274
P. Savelev v „Naša strana“ - 13.1.1976
- 790 -
7. Současný francouzský spisovatel Romain Gary,
jméno po matce Kacev, se narodil r. 1914 ve Vilně,
syn neznámého otce a židovské matky, pod jménem
Emile Ajar získal nejvyšší literární ocenění ve Francii
- Goncourtovu cenu. Na konci svého života byl blá-
zen a ve věku 66 let, v roce 1980, spáchal sebe-
vraždu.275
8. Jonathan Swift, irský satirik a duchovní, autor
„Gullivera“, strávil poslední tři roky svého života v
ústavu pro choromyslné.276 Ale to jsem již použil při
popisu svého kamarádíčka prof. Lombroso.
9. Amerikánská pisálka a laureátka Nobelovy ceny v
roce 1938 Pearl Bucková. Všichni kritici psali, že
byla čímkoliv, jen ne velkou spisovatelkou.277 Byla
dcerou presbyteriánského duchovního a misionáře v
Číně. Měla dvě vlastní děti, z nichž její dcera Carol
byla defektní. Aby mohla platit za udržování své
dcery, začala psát. Kromě toho, měla ještě devět dětí
v pěstounské péči, z nichž některé ze smíšené krve.
Tak třeba adoptovala sirotka, jehož matka byla
Japonka a otec americký černoch. Další byla
Henrietta - napůl německá a napůl černošská. Za tuto
bandu adoptovaných dětí získala Řád francouzské
275
NRS - 17.4.1989
276
NRS - 30.3.1990
277
„Time“, 19. března 1973, str. 81
- 791 -
 čestné legie. A já si myslím, že i Nobelovu cenu
nedostala za literaturu, ale také za ty děti. Vrána k
vráně sedá, rybář rybáře zdaleka vidí.
10. Franz Kafka. Kafkovy romány byly vydány po jeho
smrti, navzdory závěti Kafky, aby jeho spisy byly
spáleny. Je to vše víceméně nesmysl duševně choré-
ho. Kafka zemřel v roce 1924 ve věku 41 let na tuber-
kulózu. On byl český žid, který psal v němčině, trpěl
neurastenií, impotencí, bolestmi hlavy a nespavostí.
Kafka se nikdy neoženil. Soudě podle jeho spisů, byl
masochista. Byl slabý a snadno unavený, sám sebe
nazýval „červ“.278
Rukopis Kafkova románu „Proces“ byl koupen na
aukci za 2 miliony dolarů, to je rekordní cena za ori-
ginál díla, napsaného v 20. století. Rok předtím za
605.000 dolarů byly prodány Kafkovy dopisy k jeho
milované Felicii Bauerové. Před tím se psalo, že on si
s ní jen dopisoval, že se v nich přiznával, že je je
impotentní a schizofrennik.279
11. Americký spisovatel Jack London (1876-1916 = 40
let). Když jsem byl školák, to byl můj oblíbený spi-
sovatel. A zdálo se mi, že byl velmi veselý a šťastný.
A teď vidím, že tento veselý chlapík ve 40 letech
spáchal sebevraždu. Proč k tomu došlo?
278
„Time“ - 1.10.1973, str. 114
279
NRS - 18.11.1988
- 792 -
 On byl nemanželský syn potulného astrologa a
matky spiritualistky. Jeho nevyvážená budoucí matka
předstírala sebevraždu po hádce s otcem kvůli jejich
nenarozenému dítěteti. Jeho otec utekl z domu a
odmítal svého syna, dokonce ještě, když jeho syn se
stal legendou. Clapečka kojila černá žena Jenny, jeli-
kož spiritistická a hysterická matka neuměla jej ani
krmit, ani vychovávat.
Za 16 let, Jack London napsal 50 knih, on byl
nejlépe placeným spisovatelem na světě. Těžce pil,
kázal sílu a krutost, miloval Nietzsche. Téměř neměl
formálního vzdělání, byl tulákem, měl rád socialis-
mus. Dvakrát byl ženat a měl dvě dcery. Ale špatně
skončil - otrávený morfinem.280
12. Slavný anglický spisovatel Somerset Maugham. Po
smrti zanechal dědictví 6,5 milionů dolarů. Ale tady
byl skandál.
Maugham byl totální pederast, který nic neodkázal
své dceři, nýbrž svému tajemníkovi. Snažil se dceru
vydědit tvrzením, že jeho manželka jej podváděla a
že to není jeho dcera. Jeho sekretář byl s ním 30 let, a
Maugham chtěl ho adoptovat. Vidíte, k jakým věcem
v životě dochází.281

280
z knihy „Američtí spisovatelé“, New York 1973
281
noviny „Russaja žizň“, San Francisco, - 1.2.1966
- 793 -
13. Slavný francouzský spisovatel Marcel Proust (1871-
1922 = 51).
Byl homosexuál, ateista, hypochondr. Jeho teta
Elizabeth byla také hypochondr a nevstávala z poste-
le 20 let. Proust psal v noci (a živil se pouhou kávou),
ve dne spal (za pomoci Veronalu) a v posledních 15
letech svého života vzácně vstával z postele ve svém
pokoji s korkovými stěnami.282
Jeho matka pocházela z bohaté židovské rodiny,
jeho otec byl lékař a katolík. Celý život trpěl astma-
tem, žil na drogách a napsal nejdelší román světa o
sedmi knihách, které někteří považují za čistou gra-
phomanii.
14. Slavný francouzský spisovatel a filozof Jean-Paul
Sartre (1905-1980). Je jeden z vůdců existencialismu.
Nenávidí „starý“ svět a slouží „novému“ světu. Věří,
že komunismus - je cesta do budoucnosti. Bolševici
ho zasypali invektivami a nadávkami, a on je chválí a
chválí. Jeho román „Nevolnost“ - život je jako něco
nechutného, odporného, nechutného. Ujišťuje nás, že
zdokonaluje marxismus. On připisuje člověku impo-
tenci ducha a faleš jako neoddělitelnou část. V čísle
184-5 svého časopisu „Les Temps Modernes“

282
„Time“ - 5.7.1971, str. 30
- 794 -
 (Moderní doba) Sartre prohlašuje: „Antikomunista je
pes! Z této pozice neustupuji a nikdy nesejdu!“283
V roce 1943, Sartre napsal hru „Blechy“, v které
kázal, že každý má právo spáchat nějaký zločin
(včetně vraždy vlastní matky). Sartre přišel s různými
výmluvami na sovětské čistky a koncentrační tábory:
například „komunistické násilí - to nic neznamená, to
je dětská nemoc nové éry.“284
Sartre vychvaloval zloděje a prostitutky. Pak na-
vštívil hlavu západoněmeckého terorismu Andrease
Baadera (banda Baader-Meinhof), když seděl ve
vězení za vraždu, aby mu pomohl vytvořit speciální
„Komitét pomoci“ pro teroristy.285
A přesto... Francouzský prezident Giscard
d'Estaing, liberál, který si říká katolík, po smrti Sartra
přišel se rozloučit s jeho mrtvolou a řekl, že „Sartre
byl jedním z největších myslitelů Francie“. Tak z idi-
ota dělají génia. Myslím si, že oba byli bratři zedná-
říci.
[Slyšel jsem Giscarda vyprávět, že jej zednáři
skutečně zvali a že dlouho váhal, ale nakonec ke
vstupu prý nedošlo. Ohledně Sartra, jeho hra „Špi-
navé ruce“ má hlubší smysl, je antikomunistická.
283
Ju. Margolin v NRS - 27.05.1962
284
„Naša strana“ - 16.5.1980
285
NRS - 21.5.1975
- 795 -
 Giscard byl též jedním z otců Evropské konstituce,
která byla zamítnuta francouzským referendem, ale
přijata bez hlasování židem Sarkozym - LP]
***
Pak mám v pořadí následující kategorii:
spisovatelé-psychouši (ruští)
1. Laureát Nobelovy ceny Ivan Bunin psal o stříbrném
věku ruské literatury: „dekadenti se objevili se v ruské
literatuře na počátku 20. století.“ Blok psal ve svém
deníku: „literární svět smrdí... Všichni blízcí jsou na
hranici šílenství, nemoci, výstřednictví... večer se
opíjejí... Remizov, Geršenson - všichni nemocní... U
modernistů je jen víření kolem prázdna“...286 Čechov
mluvil o těchto dekadentech (od Gorkého až do Solo-
guba) takto: „Žádní dekadenti nejsou a nebyli... jsou
to lumpové, žádní dekadenti... Měli by je dát dát do
čet arestantů.“287
Potom tito dekadentí začali nazývat sami sebe
symbolisti, futuristi, mystičtí anarchisté. Bunin napsal,
že síly u dekadentů - Gorkého, Leonida Andrejeva,
Arcybaševa, Kuzmina - byli veliké, „ale takové, jaký-
mi vládne hysterik, blbeček, Boží blázen, šílenec... Jak
úžasné seskupení pacientů, abnormálních v té či oné
286
str. 111
287
str. 114
- 796 -
 podobě... Ne bezdůvodně píšící pod mužským jménem
souchotinářka Gippius, posedlý mánií megalomanie
Brjusov, opěvatel smrti a ďábla Sologub.“288 Maxima
Gorkého Bunin nazývá „monstrózní graphomaniak“ a
píše:. „Takový byl Gorkij. A kolik bylo ještě nenor-
málních! Cvetajeva s jejím neustálým lijákem divo-
kých slov a zvuků v poezii, skončila ve smyčce... roz-
jařený pijan Balmont před smrtí upadnul do divokého
erotického šílenství, morfinista a sadistický erotoman
Brjusov, opilý tragik Andrejev...
Ohledně nešťastného Bloka - to samé: dědeček ze
strany otce zemřel v psychiatrické léčebně, otec „podi-
vín na pokraji šílenství“, matka „opakovaně léčená v
nemocnici pro duševně choré;“... u Bloka samého je
„těžká psychostenie, a krátce před jeho smrtí, potem-
nění důvtipu.“289 Mezi abnormální se počítá ještě
Chlebnikov... Teď, nejen v Rusku, ale někdy i v exilu
se mluví o jeho genialitě... Byl znám jako věhlasný
futurista a ke všemu i blázen.290 Chlebnikov zval sám
sebe Předsedou Zeměkoule a změnil si jméno z Vik-
tora na Velimíra.291

288
str. 115
289
str. 116
290
str. 120
291
vše z knihy I. Bunina „Pod srpem a kladivem“, Kanada 1975
- 797 -
2. Známý spisovatel Čaadajev byl oficiálně deklarován
duševně nemocný, a každý měsíc ho navštěvoval psy-
chiatr.292
3. Slavný spisovatel-demokrat G. I. Uspenskij (1843-
1902), kterého cenili komunisté Lenin, Plechanov a
Lunačarskij, strávil posledních 10 let svého života v
blázinci.
Když se Uspenskij zbláznil, cítil se jako nepromi-
nutý hříšník, bil hlavou proti zdi, probíjel si hlavu
svícnem a stále opakoval: „Spisovatel já nejsem spi-
sovatel, otec já nejsem otec, muž já nejsem muž!“.
Křičel na své okolí, vyháněl ženu a děti, vyhrožoval,
že zabije sebe a svou rodinu, sám se zraňoval. Byl
schizofrenik, zdálo se mu, že se proměnil v prase.
Věřil, že zabil celou svoji rodinu, manželku a děti, že
všechny otrávil strychninem. Potom dokonce myslel,
že může létat.293
Měl bratrance, N. V. Uspenského, syna kněze. To
byl drobný spisovatel, který skončil jako vandrák.
Zemřel doslova ve škarpě. Druh sebevraždy. Jak vidí-
te, všechno to je v rodině.294
4. Pozoruhodný spisovatel Vjačeslav Ivanov vychvaloval
svaté šílenství (to byl kroužek Bloka, Vjačeslava Iva-
292
píše prof. A.P. Filippov v „Nivě“ z listopad 1973, str. 28
293
z článku „Šílenství spravedlivého“ v NRS - 5.8.1975
294
„Sov. Literární encyklopedie“
- 798 -
 nova, Merežkovského a Gippius - purpurové světy, fia-
lové satanismy, zde označení za blázna nebyla
ostuda). V roce 1905 Brjusov vyzval na souboj Bělé-
ho. Souboj se nekonal. V roce 1906 Bělyj vyzval na
souboj Bloka - ten se také nekonal. V roce 1907 Blok
vyzval na souboj Bělého - se stejným výsledkem.295
5. Básník-symbolista Balmont byl násilný alkoholik. A
spisovatel-realista Oleša byl velký opilec.296
6. Velimir Chlebnikov byl epileptik a grafoman, má
pětisvazkové sebrané spisy.297
7. Literární kníže Svjatopolk-Mirskij nejdříve se uchýlil
od bolševiků do zahraničí. Ale pak vstoupil do britské
komunistické strany a vrátil se do SSSR, kde byl zlik-
vidován během Velké čistky. Také jakýsi svatý blá-
zen.
8. Zde bych chtěl připomenout cenné prohlášení slav-
ného spisovatele-komika Michajla Zoščenko, který byl
neurastenikem a sám pokládal své psaní jako druh
nemoci. Jednomu se svých přátel řekl: „Ale stejně, víš,
je to jako nemoc. Obecně platí, že při dobrém životě
se člověk nestává spisovatelem. Něco se musí vytrpět,
nebo dokonce prodělat jako nemoc...“ Zoščenko říká:
„Někde jsem četl, že Fonvizin byl již z poloviny para-
295
N. Valentinov, přítel Lenina, v NRS - 27/01/1979
296
E. Stein v NRS - 15/5/79
297
Boris Narcissov v NRS - 03.05.59
- 799 -
 lyzovaný a jezdil v nákupním vozíku před univerzitou
a na studenty pokřikoval: „Hle, k čemu vede litera-
tura! Nikdy nebuďte spisovately! Nikdy se nezabý-
vejte literaturou!“298
Mimochodem, moje kniha „Rodinné album“, kte-
rou dnes píšu, je svého druhu napodobenina příběhu
„Rodinné album“ Zoščenka, který jsem četl, když
jsem byl ještě školák. A jak můžete vidět, za tu dobu
jsem přetrpěl řadu podivných věcí, které mohou při-
pravit člověka o rozum. Ale jak se říká, Bůh byl ke
mně milosrdný.
9. A teď se podívejme na geniálního proletářského spiso-
vatele Maxima Gorkého (1868-1936 = 68 let):
„Doktor filologie B. A. Bjalik oznámil dosud
neznámou, nikdy nevytištěnou báseň Maxima Gor-
kého, napsanou v roce 1892:
Střílejte!
Zde je vyhlášeno bohům
Právo priority války.
Kdo nesměle k jejich nohám padne
Na to odpoví čas!

298
E. Grot - NRS - 18/02/1968
- 800 -
 Nechť peklo hoří v mé krvi
A srdce pláče vztekle v ní.
Nevadí! Stále žijem.
A pokud ruce mohou - tak je bij! 299
Nebo takový milý úryvek:
Jestli k pravdě svatý svět
Cestu najít neumí,
Čest šílenci,
který vdechne lidstvu zlatý sen. 300
V roce 1929 Gorkij napsal E. D. Kuskové:
„Upřímně a vytrvale nenávidím pravdu.“
V. Chodasevič, který dobře znal Gorkého, napsal o
něm: „Jeho celá literární, stejně jako celá životní čin-
nost, je prodchnutá sentimentální láskou ke všem
druhům lží a přetrvávající, konzistentní averzí k
pravdě“. Nicméně, v životě byl velmi dobrý a hodně
pomáhal lidem.301
Veliký proletářský spisovatel Maxim Gorkij svým
původem žádným proletářem nebyl. Ve slovníku
Brockhause se říká: „Gorkij - Pěškov Alexej Maxi-
movič. Narodil se v prostředí zcela buržoazním: otec
- správa velké paroplavní kanceláře, matka - dcera

299
NRS - 13.1.1953
300
M. Gorkij, z NRS - 13.1.1976
301
Chodasevič. „Nekrolog“, YMCA - Press, Paris 1976, str. 253
- 801 -
 bohatého kupce-majitele barvírny kůží a tkání...“
Jako devatenáctiletý, pokusil se zastřelit. Gorkij byl
zrzavý. Bunin to zdůrazňuje dvakrát.302
Ve věku 35 let, Gorkij oficiálně adoptoval syna –
19-ti letého žida Zinovije Sverdlova, rodného bratra
Jakova Sverdlova, což byl druhý muž po Leninovi v
Kremlu. Ale to je obvyklý trik homosexuálů. Také,
jestliže jeden bratr je buzerant, druhý bratr je zpravi-
dla také nenormální. Jména Gorkij a Jakov Sverdlov,
společně s Leninem, nacházíme v seznamu zednářů v
slavné knize Svitkova „Zednářství v ruské emigraci“,
Sao Paulo 1964.303
U Gorkého byl francouzský trojúhelník: Gorkij -
jeho nevdaná „žena“ Maria Fedorovna Andrejeva - a
adoptovaný syn. Před revolucí, Zinovij byl revoluci-
onář, ale po revoluci zůstal ve Francii a stal se gene-
ral de Gaullova armády.304 Otázka: jak takoví prevíti
vylezou až do generálské hodnosti? Odpověď: Po
zednářské linii, po blátu.
U Marii Fedorovny Andrejevé, druhé „ženy“ Gor-
kého, bylo také adoptované dítě - dcera Marina Bori-

302
Ivan Bunin: „Pod srpem a kladivem“, Kanada 1975, str. 141-
148
303
viz moje „Protokoly sovětských mudrců“, San Francisco, 1981,
str. 354-357
304
„Russkaja žizň“ - 21.2.1967
- 802 -
 sovna Andrejeva, která žila v Moskvě na ulici Čka-
lova № 14/16, Apt. 67. M. F. Andrejeva byla herečka
a revolucionářka, kterou Lenin nazýval „soudruh
Fenomén“.305 A celý fenomén spočíval v tom, že les-
bička se motala s pederastem.
Pod redakcí Gorkého vyšla r. 1934 odporná kniha
„Bělomořsko-baltský kanál Stalinův“.306 Mimocho-
dem, jako vězeň při výkopu tohoto kanálu pracoval
ještě jeden z mých strýců - Viktor Dubinin, bývalý
kapitán dálkové plavby.
Gorkij vedl Komisi o prodeji ruských kulturních
pokladů do zahraničí.307 Je tedy státní zločinec.
„Doufejme, že jednou bude odhaleno tajemství
zcela zvláštní smrti spisovatele, který vyslovil ve
významný rok 1917 neméně významná slova: „Pra-
cující nesmí dovolit dobrodruhům a šílencům uvalit
na hlavu proletariátu ostudné, šílené a krvavé pře-
stupky zákona...“308
V roce 1990 i židé začali plivat na Gorkého. Dříve
se myslelo, že Gorkij byl Russofob, že nenáviděl vše
ruské, byl „filo-semit“, to jest miloval jen židy. A
nyní židé píšou o Gorkém: „sadistický zvrhlík Gorkij

305
„Golos rodiny“, č. 13, březen 1976, str. 6
306
NRS - 1.9.1989
307
„Golos rodiny“, č. 45, 11/90, str. 2
308
to píše NRS - 1.5.1983
- 803 -
 vlastně nemiloval nikoho - ani Rusy, ani židy...“ Nyní
židé nemohou odpustit Gorkému knihu, kterou on
editoval pod názvem „Bělomorkanál“ - s portréty
GPU-židů [katů] a proto píšou: „To nebyla láska, ale
provokace.“309
Na tento článek odpověděla monarchistická „Naša
strana“ z 29.12.1990, když napsala: „že Gorkij
údajně miloval židy a nenáviděl ruský lid... ruský spi-
sovatel byl sadista a opěval totalitní násilí... u něj byl
„satanský aktivismus“. Sám článek se nazývá „Sata-
nista Gorkij“.
Ať tak či onak, skončil Gorkij špatně. A jakmile
padla sovětská vláda, okamžitě město Gorkij přejme-
novali na Nižní Novgorod. Takový byl hlas lidu.
Zde bychom také měli si všimnout zvláštní ten-
dence Gorkého ke všelijakým sociálním parazitům -
tuláci, bosáci, lenivci, paraziti a všechny druhy lid-
ského odpadu. Vzpomeňte si na jeho příběhy „Makar
Chudra“, „Čelkaš“ jeho divadelní hru „Na dně“.
Vždyť jsou to záběry z revoluce, anarchie. A koře-
nem všeho toho je degenerace Gorkého - pederastie.
A není bez důvodu, že on vzal takový „hořký“ pseu-
donym - Maxim Gorkij.

309
NRS - 29.3.1990
- 804 -
Když končím naši procházku do oblasti géniů, idiotů a
geniotů, totiž hybridů mezi génii a idioty, chci si vzpo-
menout na mého kámoše Sorena Kierkegaarda. To byl
čestný filozof, pederast a hrbáč původem z židů - vykres-
tů, který napsal, že od doby vynálezu knihtisku, ďábel se
usadil v tiskařské barvě, a že ve světě, kde vládne tisk,
nemůžete kázat křesťanství, vás prostě nevytisknou.
Velmi dobře řečeno! To je důvod, proč já nemám abso-
lutně žádný překlad do cizích jazyků - brání tomu ďábel
tmy.
A mám ještě jednoho vážného svědka ohledně géniů
a idiotů. Britský lord Charles Snow, slavný anglický
spisovatel a fyzik, člen britského parlamentu, řekl, že
„devět z deseti autorů jsou politicky chybní“ a že kdyby
autoři neměli takový vliv na politický život národů,
„svět, možná, neznal by Osvětim“.310 A vydavatel této
antologie je též seriozní: CIA. Ano, ano, Central Intelli-
gence Agency. Znám dobře tuto bandu, protože ve své
době v Mnichově jsem jí komandoval.
Myslím, že některým čtenářům je již zle z této kaše
géniů, idiotů a geniotů. „Touto cestou, kterou jdu, asi
spadnu do pekla“. Proto tímto končím naši procházku do
této smutné oblasti. Amen!
14. listopadu 2003. New York.

310
Vyšlo to v almanachu „Mosty“, č. 6, Mnichov 1961, str. 274
- 805 -
 P.S. Prosím čtenáře, aby vzali v úvahu, že
už jsem doklepal 85 let. Takže pokud bylo něco
ne přesně tak, prosím, odpusťte mi velikodušně.
Vždyť to byla svého druhu zpověď.

- 806 -
 Kapitola 44: Hrdost a sláva revoluce
V mém rodinném albu je jedna neobvyklá fotografie na
tlustém kartonu s adresou fotoateliétu v Oděse. Na foto-
grafii je velmi krásná mladá dáma, oblečená poslední
oděskou módou z konce 19. století, s velkým kloboukem
s péry na hlavě. Je to krásná Ludmila Berg, rozená Dubi-
nina, rodná sestra mé babičky Capitoliny Pavlovny Popo-
vé. Moje babička byla vdaná za Nicephoruse Popova,
náčelníka kozácké stráže města Oděsa. Krásná Ludmila
si vzala za muže brandmeistera Berga, to byli poruštění
Němci, kteří byli vedoucími všech požárníků v Oděse.
Jak mi vyprávěla babička, v případě požáru v Oděse,
vpředu se hnal, tažený třemi koňmi, náčelník požární
čety Berg a zvonil na všechny zvony, aby lidé utíkali a
nedostali se pod kola jeho požární čety. A za ním, se
stejným rámusem, hlukem a křikem spěchal celý hasič-
ský sbor. Za tímto divokým hlukem a křikem se hrnuly z
celé Oděsy další hasičské sbory chrabrého městkého
požárníka Berga.
Krasavice Ludmila měla syna Victora a dceru Žeňu.
Když Viktor vyrostl, stal se kapitánem dálkové plavby a
změnil své jméno: místo Viktora Berga se stal Viktorem
Dubininem, to znamená, že si vzal jméno jeho matky za
svobodna. Ale oklamat sovětský režim je obtížné a tato

- 807 -
kamufláž mu nepomohla - ke konci 20tých let Victor byl
zatčen od GPU ve věci „Modrého psa“.
Tento případ spočíval v tom, že několik mladých
mužů se setkávalo u jedné známé, která měla bílého
pudla. Když toho bílého pudla koupali, přidávali do vody
šmolku, takže bílý pudl trochu zmodral. V důsledku toho
ve spolku si říkali: „Sejdeme se v sobotu u Modrého
psa“. Policajti z GPU mysleli, že je to tajný kód spik-
lenců a uplácali z toho politický případ „Modrý pes“, a
celou tuto společnost inteligentů poslali kopat kanál
vedoucí do Bílého moře. Po dokončení kanálu, první loď
průplavu vedl kapitán Viktor Dubinin, dokonce to uka-
zovaly filmové aktuality. Každopádně, podle vyprávění
mojí babičky Kapitoliny Pavlovny.
Jestliže Viktor Dubinin byl po svém otci, jeho sestra
Žeňa byla po matce a vyrostla z ní slečna opravdu nád-
herná. V roce 1919, uprostřed občanské války, ve věku
17 let, studovala v Oděse ve škole pro šlechtické dívky -
v „Institutu blahorodných děv“. A zde pak kravice Žeňa
udělala něco extra. Skočila přes plot Institutu a utekla s
revolucionářem, to ještě ne s ledajakým, ale s bývalým
námořníkem ze slavného křižníku „Aurora“, který střílel
na carův Zimní palác.
Sovětští historici psali, že námořníci jsou pýcha a
sláva revoluce. A proto, námořníci z historického křiž-

- 808 -
níku „Aurora“ jsou téměř andělé, diamanty čisté vody, o
kterých bouřlivák revoluce Maxim Gorkij napsal:
„Jestli svatý svět k pravdě Cestu nenajde, Čest šílen-
ci, který inspiruje lidstvu zlatý Sen.“
Pro takový poklad krasavice Žeňa přeskočila plot
Institutu blahorodných děv, uprchla s revolucionářem a
rudým partyzánem Serjožkou Prudničenkem a později si
ho vzala.
Ve skutečnosti to byl mrzutý člověk, chlapík vysoké
postavy, s důlky od neštovic na tváři, poďobaný, který se
chlubil, že všichni jeho příbuzní zemřeli na bílou horeč-
ku, delirium tremens, a tedy je dědičně chronický alko-
holik. Není divu, že prostí lidé říkají: „Láska Zla = milo-
vat koZla“. A ještě říkají: „Není rodiny bez černé ovce“.
Později, v roce 1933, když mi bylo 15 let, Serjožka,
když se napil a rozveselil, ukázal mi svůj rodinný poklad.
Bylo to velké skupinové foto, na kterém bylo asi 50 lidí v
civilních kabátech a bundách, ale s puškami a kulomety.
Každý člověk označen číslem, na rubu fotografie byla
jména. Serjožka mi vysvětloval:
- To je historická fotografie. Je to první Moskevská
partyzánská skupina Rudé armády, z které se později
zrodila Rudá armáda. Polovina z těchto lidí zemřela
během občanské války. Druhá polovina se dostala do
Kremlu, do vlády, mezi velké šéfy. Ale potom se všichni
stříleli navzájem: bolševici, menševici, eseři, trockisti,
- 809 -
uklonisti, anarchisti, oportunisti, šovinisti, všelijaká
pakáž. Bojovali o moc, jeden druhému chtěl zakroutit
krkem. Výsledkem je, že živ zůstal jen jeden člověk. To
jsem já!
Serjožka dloubne prstem uprostřed obrázku.
- Vidíš tohodle vrahouna? To jsem já za mlada. Jedi-
ný, který přežil! A kdo mě zachránil? Zachránilo mne
bílé víno, tedy vodka. Moje rodná vodka! Mne totiž
odevšad vyhodili kvůli chronickému alkoholismu.
Po revoluci, za vyjímečné zásluhy Serjožku jmeno-
vali šéfem pohraničního přechodu někde na rumunské
hranici. Další mi vypravovala teta Žeňa, jak ji nazývali v
naší rodině:
- Hranice vedla podél malého potoka a tam, samo-
zřejmě, byla kontrabanda. Z rumunské strany přijíždí
rumunský žid s vozíkem francouzského koňaku a na
sovětské straně ho s čtyřkolkou očekává sovětský žid.
Rumunský žid háže sovětskému židovi přes potok kamí-
nek s provázkem. A pak se po tomto provaze začne
pašovat koňak, přivázaný za hrdlo. A Serjožka se svými
pohraničníky sedí v křoví a pozoruje to.
Když je všechen koňak přepraven z rumunské do
sovětské telegy, Serjožkovi pohraničníci střílí do vzdu-
chu, židé utečou a vozík s francouzským koňakem nechá-
vají v rukou Serjožky, které právě toho má potřebu.

- 810 -
 Poté začíná všeobecný chlast. Pije nejen Serjoža, ale i
celá jeho pohraniční stráž. Štáb pohraničníků byl ubyto-
ván v bohatém domě s klavírem. No, samozřejmě, já
jsem hrála na klavír. Opilý Sergej mi povídá: Já také
umím hrát na klavír! A střílí ze svého Mausera do kláves
klavíru.
Pak Sergej se svými pomocníky organizovali soutěž
ve střelbě na cíl. Přímo před domem pohraniční stráže.
Jeden za druhým se stávají krabem, ten druhý střílí na
prvního z Mausera. Jak psal Majakovský: „Máte slovo,
soudruhu Mausere“. Díky bohu, byli tak opilí, že stěží
stáli na nohou a nikdo se netrefil. - Takové bývaly zába-
vy u tety Ženi.
Nakonec, Serjožku od pohraničníků vyhodili coby
alkoholika. Ale sovětská vláda nezapomínala, že Sergej
byl námořník z historického křižníku „Aurora“, který
vystřelil na Zimní palác, což byla pýcha a sláva revoluce.
Tak mu pomáhali. On pracoval kdysi jako instalatér. No,
tak ho jmenovali instruktorem zámečnictví ve slavné
Butyrské věznici, v dílně, kde pracovali vězňové.
Od poloviny 20tých let teta Žeňa a Serjožka žili v
Moskvě, ulice Mišina, č. 27, to je u Petrovského parku a
stadionu „Dynamo“. Ale občas Sergěj někam úplně
mizel. To znamenalo, že začal další flám. Potom jeho
kumpáni přinášeli hrdinu revoluce - v bezvědomí, v blátě

- 811 -
a krvi - a pokládali jej na prahu tety Ženi. A tak bylo
dále, až do příští orgie.
I přes takový život, moje teta měla dva syny. Tehdy
skalní komunisti namísto „křtin“ organizovali „říjniny“ a
pojmenovávali své děti na počest nových komunistických
svatých. Tímto způsobem, starší syn tety Ženi byl pojme-
nován na počest Karla Marxe - Karlem. Mladšího syna
„poříjnili“ na počest Vladimíra Lenina - Voloďkou.
Když Karel Prudničenko vyrůstal, byl hloupý jako
špunt, a začal pracovat jako řadový pracovník v 1. mos-
kevské továrně na hodinky. Brzy poté, byl zatčen za
krádeže v podniku a poslán do kolonie pro mladistvé
delikventy. V prvních dnech války v roce 1941, jmeno-
vec Karla Marxe byl odveden do armády a zmizel v bitvě
o Moskvu.
Mladší syn tety Ženi - Voloďa, jmenovec soudruha
Lenina, na konci druhé světové války byl poručíkem v
Rudé armádě. Někde v Maďarsku jeho vojáci našli sud
alkoholu, a v radovánkách jej vypili. Ale ukázalo se, že
to byl technický metylalkohol, otrávený. Jako výsledek,
někteří vojáci zemřeli, někteří oslepli a Voloďa šel před
soud za to, že na ně nedohlédl.
Po válce, Vladimír Prudničenko celý život pracoval
jako mechanik, instalatér. Měl dvě dcery - Olga a Lucia.
V mém rodinném albu jsou jejich fotografie z roku 1966
v Kyjevě: dvě hezké dívky v plavkách let tak kolem 18-
- 812 -
20, sedící společně se synem mého nevlastního bratra
Sergěje Olevinského. Syn Sergěje vypadá také na 20 let,
vypadá velmi dobře, přímo krasavec. Poslední mně
známá adresa z roku 1986 byla: Ludmila Vladimirovna
Prudničenko, Losevskaja ulice 22, byt č. 82, Moskva,
129347. Víc o nich nevím.
Sám hrdina revoluce, v roce 1941 přišel na frontu, za
obchvatu byl zajat. Ale starý alkoholik byl houževnatý:
utekl ze zajetí a během celé války pracoval jako topič v
Oděse. Po válce se vrátil domů a zemřel v pokoji ve své
posteli.
V posledních letech, teta Žeňa pracovala jako noční
hlídačka v nějakém závodě. Nehledě na svůj buržoazní
původ, bývalá studentka Institutu šlechetných dívek
nikdy si nestěžovala na svého nešťastného manžela-
alkoholika, ani na svůj psí život, ani na ďábelský sovět-
ský režim.
***
Dnes, v roce 2003, v Rusku je demokracie-lupokracie
[také se říká mediokracie], a někteří lidé s nostalgií
vzpomínají na bývalý sovětský režim, na doby Chruš-
čova a Brežněva, kdy se jim žilo líp, než teď. Tito lidé se
mě mohou zeptat:
- Grigorij Petrovič, řekněte mi, a vás to tam ještě neo-
mrzelo, sedět v Americe a plivat na naši rodnou sovět-
skou vlast?
- 813 -
 Odpovídám: „Ne, ne a ne! Sovětský režim - to byla
kriminální nadvláda, která stála Rusko přes 60 milionů
životů. Životů ne těch nejhorších, ale těch nejlepších. A
abychom v budoucnu neopakovali chyby minulosti, je
nutno vzpomínat na chyby, hlouposti a zločiny sovětské
vlády.
***
A teď se podívejme na boční větve genealogického
stromu mé rodiny...
Vezměme si mého strýce Véňu, to byl matčin bratr,
Benjamin Nikiforovič Popov, který byl o 12 let starší než
já. Když řeknu, jak se tehdy mluvilo, že jsem rodákem
Říjnové revoluce, tedy rozený roku 1918, byl strýc Véňa
rozený r. 1906, vrstevníkem carského režimu. První věcí,
kterou sovětská vláda udělala pro strýce Véňu, bylo to, že
v roce 1920, tedy když mu bylo 14 let, ho vyhnala ze
školy se škaredým posudkem, to znamená bez práva učit
se dál. Jako syna kozáckého plukovníka, jako třídního
nepřítele. A 14tiletý chlapec se stal proletářem.
To bylo, spolu s hrozným hladem 21 let, součástí
politiky „rozkozáčení“, kterou sledovaly sovětské orgá-
ny. Když strýc Véňa trochu dospěl, neměl ani středoškol-
ské vzdělání, šel tedy pracovat jako prostý dělník do
„Art-skladu“. To byly jakési opravny při „Muničních
skladech“. Když obdržel svoji první výplatu, z radosti
vzal mne, malého kluka, do kina. Pamatuju si, že dávali
- 814 -
americkou kowbojku „Černý mustang“ a biograf se nazý-
val Pathé - to francouzsky znamená piroh - název ještě z
carské epochy.
Pamatuji se ještě, že strýc Véňa náhodně mě zachrá-
nil od vážné nehody. Jako kluk jsem našel někde na půdě
šikovnou dřevěnou bedýnku se zahraničním nápisem. V
bedýnce bylo dvanáct plechovek velikosti krabiček
krému na boty, s připájenými kolíky na každé straně.
Jednou večer jsem se rozhodl zjistit, co je uvnitř těch
tajemných plechovek. Vzal jsem jednu z plechovek,
položil na stůl v kuchyni a nastavil nůž s úmyslem, že ji
propíchnu. Ale právě v té chvíli můj strýc Váňa vešel do
kuchyně. Pohlédl na plechovku v mých rukou a povídá:
- E-é-ej, pozor! Mohlo by to vybouchnout...
- Co je to? - ptám se.
- To je petarda, exploduje jak ruční granát, - vysvět-
luje mi strýc, - je to výstražná rozbuška železničních
pochůzkářů. Jakmile pochůzkář vidí, že kolejnice jsou
poškozeny, běží dopředu dát na kolej petardu. Když
petarda exploduje, strojvedoucí brzdí, aby zastavil vlak.
Jelikož pracoval v „muničním skladu“ se všemi druhy
výbušnin, strýc Véňa věděl, co já jsem samozřejmě
nevěděl. Kdyby vešel do kuchyně o několik sekund
později, je velmi možné, že bych zůstal bez prstů nebo
bez očí. Samozřejmě, nikomu jsem o tom nepovídal.
Bombičku jsem měl nad hlavou - a nevybuchla. Roz-
- 815 -
bušku připravenou k explozi jsem chtěl otevřít, a neex-
plodovala, kvůli strýci. Jak říkávala moje babička-plu-
kovnice: „Ach, ty máš ale štěstí!“
Několik let poté, při opravách našeho domu, dělníci
tam našli jednu z mých signalizačních rozbušek. Oni také
chtěli vědět, co je uvnitř plechovky a klepli do ní kladív-
kem. Došlo k výbuchu, bylo hodně krve, a volali povoz
„první pomoci“.
Strýc Véňa se brzy oženil s prostou a skromnou dív-
kou Tamarou, brzy se jim narodil syn Guri, pak dcera
Mánička. Žili nedaleko naší rodiny. My jsme bydleli na
ulici Moskevská číslo 45, oni na ulici Moskevská číslo
28. Nyní strýc Véňa musel živit rodinu, našel si serioz-
nější práci, začal pracovat jako elektrosvářeč na Novo-
čerkaském mechanickém závodě Nikolského, tam praco-
val celý svůj život, později se stal mistrem a vedoucím
elektrárny. Takže ze syna kozáckého plukovníka udělali
skutečného kladného proletáře.
Když v roce 1941 vypukla válka, strýc Véňa byl hned
povolán do armády a celou válku čestně bojoval jako
obyčejný voják, bránil vlast, která pro něj byla mace-
chou. Příběh jeho syna, Guria Benjaminoviče Popova,
jsem již popsal v kapitole „Kozácká krev“. A o jeho dceři
Máničce, já prostě nic nevím. Vždyť když jsem utekl na
Západ, stal jsem se státním zločincem a veškerý kontakt s
příbuznými byl přerván.
- 816 -
 Další v pořadí muž naší rodiny byl můj starší bratr
Sergěj Alexandrovič Olevinský, to byl nevlastní bratr, z
prvního manželství mé matky. Ale žili jsme jako rodní
bratři. Sergěj říkal, že jeho jméno pochází od drahokamu
„olivin“. Ověřil jsem si to v encyklopedii, a opravdu tam
je. Před revolucí jeho otec byl advokátem, po revoluci
byl nějakým účetním v Stavropole.
Sergěj byl o 6 let starší než já, to znamená, že se
narodil v roce 1912. Vystudoval střední školu v roce
1930 a chtěl jít do našeho Novočerkasského průmyslo-
vého institutu, který byl tady hned vedle. Ale žádné
takové štěstí jsme neměli! V té době sovětská vláda sama
sebe nazývala vládou dělníků a rolníků, a proto k vyš-
šímu vzdělání pouštěla pouze děti dělníků a rolníků. Tou
dobou k moci už přišel drahý soudruh Stalin a začala
všeobecná kolektivizace a industrializace. Po jistém
rozmyšlení, v Institutu Sergějovi řekli:
- Pokud nejste synem dělníka nebo rolníka, jděte
někam do práce, kde získáte pracovní zkušenosti na
vlastní kůži. Stačí tři roky. Potom přijďte k nám.
Nejprve pracoval Sergěj jako dělník v přístavu.
Nakládal melouny do člunů. Potom se přihlásil do
výzkumné geologické expedice na Kavkaz, kde sbírali
různé druhy kamenů. Tato práce se mu tolik zalíbila, že
se rozhodl stát geologem-prospektorem. Z výpravy při-
vezl domů pěknou dýku - opravdový kavkazský kinžál,
- 817 -
dále krásnou kůži z horského kozla a dřínovou hůl [latin-
sky cornus], jehož dřevo je tak těžké, že se potopí ve
vodě. To vše mi dal.
Poté, co strávil tři roky jako dělník a tím odčinil své
hříchy před sovětským režimem, v roce 1933 Sergej byl
přijat na hornickou fakultu našeho Průmyslového Insti-
tutu. Během následujících pěti let studia jej ještě několi-
krát vyloučili z Institutu jako třídně méněcenného a on se
vždy z toho obtížně dostával. Proto jsem byl velmi udi-
ven, když v roce 1938 Sergěj promoval v našem Institutu
„s rudým diplomem“, tedy diplomem 1. třídy, tedy s
vyznamenáním, což znamenalo známky „výborně“ ve
všech předmětech během celých pěti let. Jak to, že pří-
slušník nižší třídy, klasově neplnocenný, se ukázal být
lepší než ostatní? To proto, že zde se genetika projevila
silnější, než marxismus.
Kromě toho, na hrudi Sergěje visí malá sportovní
značka GTO-2, totiž „připraven k práce a obraně“ 2.
stupně. Získat takový diplom bylo dost obtížné: Běh na 5
kilometrů v určitém čase. Běh na lyžích 40 kilometrů s
plnou vojenskou výzbrojí také v určitém čase. A různé
další závody. Takový diplom měli jen dobří sportovci.
Například já jsem měl jen ikonku GTO-1, která byla dána
všem, a obvyklý „modrý diplom“, který také dávali všem
[já v českém gymplu jsem měl Tyršův odznak - LP]. Jako

- 818 -
starší bratr, Sergěj tahal domů různé zajímavé knihy,
které jsem čítal s radostí.
Jako důlní inženýr, odpracoval si 3 roky v šachtách, v
roce 1941 Sergěj byl zaměstnán jako vedoucí studia v
nějaké námořní škole v Kerči. Díky tomu, když začala
válka, vzali ho do námořní pěchoty. A tak prožil celou
obranu Oděsy, kde byly vážné boje. Pak byli evakuováni
po moři do Sevastopolu. Tam Sergěj přežil všechnu
obranu Sebastopolu, byl těžce zraněn a evakuován leta-
dlem na pevninu. Myslím, že byl povýšen do nějaké
hodnosti důstojníka.
Jak bylo zvykem za těch časů, Sergěj se oženil hned
po dokončení studia. Jeho žena se jmenovala Nina. A
brzo se jim narodila dcera Světlana. Po válce, se jim
narodil ještě syn, kterého jsem viděl jen na fotografii, ale
jehož jméno neznám. Po válce, Sergej žil v Kyjevě.
Zajímavé je, že jsem použil Sergěje jako prototyp pro
hlavní postavu mého románu „Kníže tohoto světa“,
Maxima Rudněva, který se stal velkým čertem v GPU -
NKVD - KGB a rudým kardinálem Stalinovým. Dospí-
vání obou bratří Rudněvů je přesně okopírováno z mého
života s Sergějem. I rvačka kvůli biči na psa. I střelba z
pušky-frolovky. I střelba z Mausera byla. I fenka-
německý ovčák Rex, kterou přejelo auto. V důsledku
toho, trochu přihlouplý Sergěj Genebart po přečtení
„Knížete“, mi povídá s výčitkou:
- 819 -
 - Tvůj bratr z KGB zastřelil mého otce...
- Serjožo, vždyť se tam píše, že to je román, tedy
fikce, fantazie.
Ale Sergěj nevěří a trvá na svém. Ačkoliv i takového
seriozního čtenáře, jakým je CIA, zainteresoval osud
mého bratra: celého půl druhého roku mě prověřovali,
platili mi peníze, a to vše jen na to, aby mi nakonec
položili následující otázku:
- Mister Klimov, ale řekněte nám, kým vlastně byl
váš bratr?
Na to já jsem jim odvětil takto:
- To víte, my bývalí sovětští lidé, neradi hovoříme o
našich příbuzných, kteří jsou dosud v SSSR.
CIA se mýlilo, stejně jako ti holubi, kteří klovou
vinné hrozny na obrazu malíře. Domnívám se, že mému
Sergěji bylo by velmi příjemné vědět, kdyby věděl, že se
dostal mezi literární hrdiny a nadělal tolik starostí ame-
rickému CIA. Ve skutečnosti on byl obyčejný skromný
důlní inženýr, nebyl žádným velkým papalášem v KGB.
Bohu díky, v naší rodině k ničemu takovému nedošlo.
Nepočítám-li námořníka z křižáku Aurora, hrdost a slávu
revoluce.
***
Jednoho dne, kdy jsem ještě žil v Riverside, mi telefono-
vali z FBI a vyzvali mne, abych k nim zašel. Byl jsem
zvědav uvidět brloh Federálního kriminálního vyšetřo-
- 820 -
vání a současně i kontrarozvědky. Hlavní sídlo new-
yorkského oddělení tehdy bylo v šestiposchoďové budo-
vě na rohu 3. avenue a 69. ulice.
Uvítali mne tam dva agenti v poloprázdné místnosti s
šedými stěnami. Jeden z nich položil na stůl fotografii,
udělanou teleobjektivem: jakýsi chlap vychází z jakýchsi
dveří na ulici, ale fotografie je zrnitá, rozmazaná, vyfo-
cená zdálky, a ptá se mne:
- Mister Klimov, znáte tohoto člověka?
- Za prvé, ta fotografie je mizerná a nic na ní není
vidět. Za druhé, já toho člověka neznám.
Následující otázka se mi nelíbila:
- Vy jste studoval v speciálním institutu cizích jazy-
ků?
- Jakém „speciálním“? To byla stejná armádní škola
cizích jazyků jako je váš jazykový institut v Montereile v
Kalifornii.
- Jenže lidé, kteří vyšli z vašeho institutu v Moskvě,
nyní pracují v sovětských vyslanectvích po celém světě, a
proto nás zajímají. Můžete nám jmenovat ty lidi, kteří se
učili s vámi?
- Na tu otázku vám odpovím s největším potěšením...
Za prvé, v Moskvě jsem studoval roku 1944 a dnes máme
rok 1957, to znamená, že od té doby uplynulo 13 let a já
doopravdy si nepamatuji na nikoho a na nic. Ale to není

- 821 -
hlavní. Nejdůležitější je to, že nemám sebemenší chuť
vám pomáhat.
Nestoudně jsem se rozvalil na židli a poučenlivě
vyprávěl:
- Já jsem utekl na Západ v roce 1947 jako politický
uprchlík. A víte, jak mne Američané uvítali? Posadili do
samotky známého koncentráku „Camp King“, hlavní
sídlo americké kontrarozvědky v Evropě.
- Drželi mne tam 6 měsíců, aniž by mi cokoliv řekli.
Tenkrát oni byli povinni klást mi otázky, které mi dáváte
dnes, po 13. letech. Jenže tenkrát je to nezajímalo. Je
zajímalo něco jiného. Hádejte, sire, co je zajímalo?
V žádosti uslyšet odpověď, pohlédl jsem na agenty
FBI, ale oni mlčeli.
- Vaši spolubratři mne okradli od hlavy do paty. Kon-
fiskovali, neboli ukradli mi průkazy totožnosti, že jsem
vedoucím inženýrem technické správy sovětské vojenské
administrace, sebrali mi propustku přes sovětské hranice
na speciálním bankovním papíře i diplom inženýra. To
byla pro mne velká ztráta pro moji profesionální činnost.
- Kromě toho ukradli mi 20.000 německých marek a
5.000 sovětských rublů, nových, přímo ze Státní banky,
které jsem si vysloužil za ta léta v Rudé armádě. To vše
se dělo za zvuků americké hymny, kterou hráli každé
jitro, při vztyčování americké vlajky. Vždycky, když

- 822 -
slyším americkou hymnu, automaticky vzpomínám na
koncentrák „Camp King“.
- Vy mne sem do FBI voláte v důsledku udání. A já
dobře vím, kdo mne udal. Je to Vladimír Jurasov-Rudolf-
Sinelnikov. Je to chvastoun, který vykládá, že v SSSR
seděl v lágru za politiku, za anekdotu proti Stalinovi.
Víte, co to bylo za anekdotu?
Znovu jsem pohlédl na agenty FBI a usmál jsem se:
- On seděl v koncentráku za pederastii. Co víc, pro-
tože byl homosexuální prostitut. Takoví lidé mají speci-
ální psychologii: v sovětském koncentráku byl „donaše-
čem“, „práskačem“, „bonzákem“. Ale v USA pracuje v
„Radiu Svoboda“ a donáší všem na všechny, do FBI i do
CIA, chce si vysloužit. A proto i na mne donesl o tom
Moskevském institutu cizích jazyků. Mimochodem, tento
institut jsem podrobně popsal ve své knize „Berlínský
Kreml“, takže nic tajného zde není. Je to prázdný šanón.
- Ale abych vám v něčem pomohl, nabízím vám
jednu zajímavou aféru. Psalo se o tom v novinách: CIA v
letech 1952-1953 do SSSR poslala tři skupiny agentů,
kteří skočili padákem z amerických letadel. Ale všichni
skočili přímo na bajonety čekajících NKVD. Byla to
zjevná zrada. Já jsem tehdy žil a pracoval v Mnichově a
dělo se to vše v mém okolí. Aféra je strašně zamotaná.
Mohu však říct jedno: klíčem ke zradě byla homosexua-
lita. Do dneška to není vyjasněné. A mohl by vám v ní
- 823 -
pomoci právě Vladimír Jurasov-Rudolf-Sinelnikov,
homosexuální prostitut. Na každý případ, on zná všechny
účastníky této aféry. Stačí vám jen trošku ho přitisknout
ke zdi. Takže, přeju vám úspěch...
- Jo, ještě jedna maličkost. Immigroval jsem do Ame-
riky na speciální vizum, které dávají pouze zvlášť zaslou-
žilým agentům CIA. Přitom jsem prošel prověrkou na
nejmodernějším americkém vynálezu - detektoru lži.
Prověřoval mne doktor-psycholog, kapitán americké
armády, perfektně hovořící rusky. Pouze dvě otázky byly
důležité: nejsem-li špion a nejsem-li pederast? Potom
jsem se zeptal sympatického doktora: „Tak co říká vaše
mašinka?“ Doktor odpovídá: „Mašinka ukazuje, že máte
velmi dobré nervy.“
- Proč vám to vyprávím? Gentlemeni, jeden z vás
sedí naproti mně, ale druhý sedí s boku a pozoruje mé
reakce: nezačínám-li být nervozní, chvějí-li se mé rty
nebo ruce, nebudu-li škytat a podobně. Tak já chci vám
pomoci: na tak laciné pokusy mne nechytíte.
V únoru 1958 zazvonil u mne telefon:
- Mister Klimov, zde profesor Lorenz Hinkle z pro-
jektu Cornell při centru mediciny University Cornell.
Četli jsme vaši knihu „Berlínský Kreml“ a pokládáme
vás za nejlepšího sovětského psychologa na Západě. My
dnes analyzujeme skupinu maďarských uprchlíků, kteří
se zúčastnili Maďarského povstání v roce 1956, a rádi
- 824 -
bychom vás pozvali ke spolupráci, coby konsultanta ze
sovětské strany. Nemohli bychom se zítra sejít?
A tak jsem se dostal do projektu Corneille. Samo-
zřejmě, nevěřil jsem jedinému slovu profesora Hinkle.
Prostě to opět se hnuli moji bývalí přátelé z CIA, kteří se
vždy něčím maskují. Jestliže agenti FBI čestně se přizná-
vají, kdo jsou, tak agenti CIA si spíš ukousnou jazyk, než
by řekli, že jsou z CIA.
Pokaždé, když je v CIA nějaký skandál, proval nebo
zrada stylu polo-zapomenuté historky s NTSskými para-
šutisty, Kongres udělá CIA další výprask a po Washing-
tonu prodávají směšné nálepky na prsa s nápisem: „CIA -
naše práce je tak tajná, že sami nevíme, co děláme!“
Jestli se stáváte státním agentem CIA a podpisujete
odpovídající smlouvu, tam stojí, že jste agentem Vlády
Spojených Států Ameriky, ale o CIA se tam nikde nepíše.
Tento kontrakt, kde se vyskytují barevné pásy, označující
extrémní tajnost, podepisujete v 6 (šesti!) exemplářích,
ale ani jeden jediný vám nedají, takže nic potom nemů-
žete dokázat. A tato supertajnost nejčastěji škodí práci
CIA.
CIA má nádherné štábní sídlo v okolí Washingtonu,
ale mezi sebou se agenti CIA setkávají v restauracích,
kavárnách nebo foyer hostinců. Harvardský projekt se
konal pod pláštěm vojensko-leteckých sil. Ale jak se
zamaskoval nový Corneillův projekt?
- 825 -
 Profesor Hinkle se setkal se mnou čestně: v žádné
jakési kavárně, ale ve svém služebním kabinetě a v bílé
lékařské blůze. Poctivě mi přiznal, že dříve byl lékařem-
psychiatrem v americkém letectvu, ale teď je vice-prezi-
dentem projektu Corneille, kde prezidentem je profesor
Harold Wolf, který je současně ředitelem psychiatrické
kliniky z Cornell Medical Center, s kterým budu sezná-
men později, během naší společné práce.
Cornell Medical Conter je kolosální nemocnice,
krásný komplex moderních mrakodrapů, zabírajích něko-
lik kvartálů na newyorkské avenue, mezi 68. a 71. ulicí.
Když se díváš na takovou ohromnou nemocnici, nechtěně
si řekneš: „Kde Amerikáni berou tolik nemocných, aby
zaplnili takovou nemocnici?“
Profesor Hynkle mi poctivě dává brožuru, v které
podrobně popisuje práci projektu Cornell i těch, kdo na
něm pracují. Sebrali známá jména americké sociologie a
psychologie z různých universit a dali jim následující
úkol: Prověřit americké válečné zajatce z války v Koreji.
Prověřit vliv narkotik stylu LSD a alkoholu v extrémních
politických procesech. Prověřit maďarské emigranty,
kteří se zúčastnili maďarského povstání r. 1956. Oni se
tím už zajímají. Koná se to na požádání vlády USA, za
jejímiž zády stojí... A já sám to vím - stojí CIA, které
vždy se skrývá a jedná pod maskou.

- 826 -
 Poslouchám profesora Hynkle a myslím si: „Zpívej,
ptáčku, zpívej... Známe takové písničky... Ale co chce
CIA ode mne osobně? Nelíbí se mi ta sebranka psycho-
logů a psychiatrů, kde hned vedle je blázinec. A co ode
mne chce CIA uvidím později. Zřejmě agenti FBI na mě
donesli do CIA.
První den mé práce organizovali malou schůzi. Na
čestném místě v hlavě stolu sedí malinká škaredá sta-
řenka, podobná na čarodějnici. Je to Margareta Meed,
profesorka anthropologie Kolumbijské university. Pro-
slavila se tím, že kdysi v mládí, jelikož byla lesbičkou,
studovala lesbiánství u domorodců na ostrovech Tichého
oceánu a napsala o tom celou vědeckou knihu. Stařenka
cosi brebtá.
Po jejím boku sedí šest profesorů, hvězd americké
sociologie a psychologie, a já také. Každý profesor něco
brebentí ohledně důležitosti takové práce. A já také
plácám nějaký žvást.
Potom začnu pracovat. Dají mi na stroji naklepaný
materiál: interwiev amerických psychologů s daným
maďarským uprchlíkem, jehož jméno je zašifrované
speciálním kodem jako N-70M, N-73M nebo N-75M.
Potom já do diktafonu diktuji můj úsudek sovětského
psychologa. Oni potom můj nadiktovaný text přepisují na
stroji a já dostávám jednu kopii.

- 827 -
 Pracuji dva dny v týdnu, čtyři hodiny denně, a jsem
za to placen stejně, jako mí američtí kolegové. Pracujeme
v samostatné části prvního poschodí na 69. ulici, asi 3
kvartály od štábu FBI, kde jsem už byl. Zábavné soused-
ství. Je to náhoda, nebo nějaký záměr?
Tak si pěkně pracuji a svou prací obohacuji americ-
kou sociologii a hlavně archivy CIA. A potom mne čeká
malinké překvapení. Během jedné kávové přestávky
přichází ke mně Annie, hezoučká sekretářka, která s námi
pracuje. Annie se na mne mile usmívá a povídá:
- Gregory, mám k vám menší prosbu. My s manželem
chceme mít děti, ale nedaří se nám to. Tak jsme se roz-
hodli, že otěhotním od jiného muže. No zkrátka... nemohl
byste nám pomoci?
Upřímně, byl jsem trochu ohromen nečekanou pros-
bou. Kdyby chtěla se mnou Annie spát, to by byla jedna
věc. Ale dělat jí dítě, to je něco docela jiného. Proto jsem
upadl do rozpaků:
- Nevím, co vám odpovědět... Nutno přemýšlet...
- Dobře, tak přemýšlejte, - usmívá se Annie. - Do
příště.
Annie má kouzelnou tvářičku a zcela bílé vlásky,
pročež je podobná na islanďanku. Ona říká, že je židov-
ka. Postava trošičku bez forem. Na pohled je jí 20, jejímu
muži bude asi 30. Muž je též žid, dobře vypadá, podobný

- 828 -
na assyřana minulých tisíciletí. K tomu má sensační auto,
sportovní mercedesku.
Když jsem přišel do práce podruhé, už jsem skoro
zapomněl na podivnou žádost Annie. Ale ona si pamatuje
a přichází s připomínkou:
- Tak, jak jste se rozmyslel?
- Vězte, pro mne je to trochu složité, - odpověděl
jsem téměř automaticky. Cítil jsem, že je to věc ošklivá,
do které lépe bude se neplést. Kromě toho, měl jsem
tehdy trvalou ruskou družku.
Později, když jsem vzpomínal na tento incident,
napadlo mne: „Není vyloučené, že pomocí Annie mne
chtěli prověřit? Škoda, že jsem jí odřekl!“ Od tohoto
čertova Cornellova projektu bylo možné očekávat vše.
Vždyť i blázinec, přesněji psychiatrickou kliniku mají
hned vedle. Mezi psychiatrem a psychopatem je malý
rozdíl, to už vím. Statistika sebevražd říká, že nejvyšší
procento sebevražd je mezi doktory-psychiatry.
V polovině léta se objevila v naší kanceláři nová
osoba - efektní dívka jménem Kris. Prý je studentka
jakéhosi college a rozhodla se u nás o prázdninách trochu
pracovat. Vyhlíží jako sexuální bomba a věčně s sebou
tahá tlustou knihu s provokačním názvem „Sex v celém
světě“, jakoby chtěla někoho svést. Trochu jsem s ní
pokecal, k další komunikaci už nedošlo. Ale je zjevná

- 829 -
svůdkyně. Asi jí poručili prověřit nikoliv mne, ale něko-
ho druhého. Možná ty Maďary, které teď zpracováváme.
Uběhlo několik měsíců a Kris tiše zmizela. Jak přišla,
tak i odešla. Jednou v září jsem pracoval do 2 hodin
odpoledne, pak jsem šel domů pěšky po 69. ulici. Jdu
kolem mně známé budovy FBI a vidím, že proti mně jde
krasavice Kris s nějakou kamarádkou. Kris se zatvářila,
že mně ráda vidí, pár minut jsme si povídali a rozešli se.
Jdu dál, pak se ohlédnu a vidím, že Kris s kamarádkou
zacházejí do dveří budovy FBI. A jdou tam jakoby byly
doma. Jsem si jist, že tam pracují. Co však dělala Kris v
projektu Cornell se mohu pouze dohadovat.
Orgány inteligence, CIA a FBI, velmi často využívají
žen pro své cíle. Tak to chodilo v Rusku i v Německu. A
v Americe též. Nic nového pod lunou, jak říkával generál
Maxim Rudněv, Stalinův rudý kardinál. Teprv později
jsem pochopil, kvůli čemu jsem se dostal do toho Cor-
nellova projektu.
Na jaře 1958 profesor Hinkle mi dal nový úkol: požá-
dal mne, abych nadiktoval na magnetofon můj podrobný
životopis. Podobný, jako jsme dělali s maďarskými
revolucionáři-uprchlíky, ale tentokrát o mně samotném.
„To je blíže k věci, - pomyslel jsem. - Tím jste měli
začít, ale vy tím končíte“.
Legrace je, že třebaže jsem v Mnichově pracoval 5 let
v oddělení propagandy CIA, nikdy se mnou nedělali
- 830 -
žádné prověřování a nechtěli ani můj curriculuum vitae.
Spokojili se tím, co jsem psal o sobě v „Berlínském
Kremlu“. Ale nevadí, dám jim svoji biografii. Za nic se
nestydím a nemám co skrývat.
Když jsem skončil diktování své podrobné biografie,
pozval mne k sobě profesor Wolf, prezident projektu a
současně ředitel psychiatrické kliniky Centra mediciny
university Cornell. Postupně se rozhovor stočil na moji
druhou knihu „Kníže tohoto světa“, kterou jsem právě
psal, a kde hlavní hrdina Maxim Rudněv se stává velkým
zvířetem v KGB a současně rudým kardinálem Stalino-
vým.
- A tento člověk existuje v SSSR? - ptá se profesor
Wolf.
- To já nevím, - odpovídám.
- Ale vždyť o něm píšete.
- To je přece román.
- Známe takové romány, - pohne hlavou profesor
psychiatrie. - Podle vaší biografie, vaše matka se vdávala
dvakrát. Váš bratr je nevlastní, má tedy jiné jméno. Ale
kým on byl?
Vidím, že profesor Wolf podezřívá, že můj bratr Ser-
gěj byl velkým zvířetem z KGB, což je může velmi
zajímat. Můj problém je v tom, že mladá léta generála
KGB Maxima Rudněva jsem skutečně opsal z vlastního
života se Sergějem. Úryvky z mého románu vycházely v
- 831 -
tisku a CIA mne začalo podezírat, že mám skutečně bra-
tra, který je největším čertem KGB. A proto CIA zamě-
řilo na mne pozornost těchto psychiatrů.
- Tak kým vlastně byl váš bratr? - naléhá profesor
Wolf.
Nebudu je vyvádět z naděje, - myslím si. - Ať si
lámou trochu hlavy.
- Víte, v ruské emigraci se pokládá za nevhodné,
mluvit o našich příbuzných, kteří se nachází v SSSR.
Mohli by mít seriozní nepříjemnosti. To víte, KGB
nežertuje.
Po interview s profesorem Wolfem, ještě nějaký čas
jsem analyzoval maďarské revolucionáře. Celkem jsem
pracoval na projektu od 13. února 1958 do 29. června
1959, téměř rok a půl. Na rozloučenou mi profesor Wolf
dal slušný děkovný dopis, kde vzdával chválu za moji
pomoc v jejich vědecké práci. Dodnes mám pořadač s
materiály projektu Cornell.
Ale ve skutečnosti prověřovali mne na objednávku od
CIA a FBI, protože je nejvíc ze všeho zajímal záhadný a
tajemný ďáblův generál Maxim Rudněv, poradce Stali-
nův v záležitostech nečistých sil, který našel klíče pozná-
ní umu a nerozumu, štěstí a neštěstí, života a smrti. Jeli-
kož jsem popisoval tuto osobu podle života, podle mého
bratra Sergěje, i analytikové CIA se dali oklamat a lovili
přízrak maršála státní bezpečnosti SSSR Maxima Rud-
- 832 -
něva. Přece, nebudu jim říkat, že Sergěj byl obyčejným
minovým inženýrem.
***
Některé věci je možné pochopit, pouze když hledíte
nazpět. Tak tomu bylo s Harvardským projektem a kom-
plexem Lenina. S projektem Cornell bylo tomu podobně.
Když se ohlížím do minulosti, mohu říct, že důležitější a
zajímavější nebylo to, co jsem tam říkal, ale to, o čem
jsem tam mlčel a to, co tak nebo jinak páchlo blázincem,
v němž komandoval profesor Wolf.
Přece nejsem tak hloupý, abych jim vyprávěl zamo-
tanou historii s mojí čertovou nevěstou Natašou Meyer-
Clarkson. A přitom vše začalo právě kvůli ní. Chcete-li,
prověříme ještě jednou, jak to bylo. Starý pederast Jura
Meyer a jeho dcerka-lesbička Nataša. Meyer úsilovně se
snažil mne zasnoubit se svou dcerou, ale to bylo pouze
kvůli maskování.
Neboť já, zaprvé, chtěl jsem výhradně ruskou nevěs-
tu. Zadruhé, bylo mi tehdy, v létě 1954, už 35 let a začí-
nal jsem být nervozní, že ideální ruskou nevěstu nenajdu.
A najednou Nataša Meyerová, které bylo 22 let, začíná se
mnou flirtovat. Dříve jenom ohrnovala nos a najednou
vzala mne na milost. Dívčí duše je jak vítr v máji.
Jelikož jsem ani netušil, že Nataša je lesbička a že pro
ni to jsou jen lesbické hry, požádal jsem ji o ruku a ona
můj návrh přijala. Mezitím, jak se sluší ženichovi a
- 833 -
nevěstě, jsme se objímali a líbali. Ne každý ví, že mezi
prostitutkami je plno lesbiček. Přečtěte si „Jámu“ Kup-
rina, nebo seriozní statistiky. Jenže já tohle všechno
nevěděl. Zato Nataša to dobře znala.
Třebaže Nataša vypadala velmi svůdně, obzvlášť na
pláži, napůl nahá, vnitřně byla lesbičkou aktivního, muž-
ského typu, což bývá často spojeno se sadismem. A
Nataša byla skutečně navíc sadistkou. Na čele to napsáno
neměla, ale dalo se to vycítit. Dokonce rodný otec v mojí
přítomnosti jí nazval „potvorou“. Já to pochopil příliš
pozdě, a přitom jsem znal tuto rodinu v Mnichově celých
5 let.
Nevěsta mne natolik zmátla, že kvůli ní jsem ztratil v
Německu dobré zaměstnání, prodal s velkou ztrátou
vybavený byt a automobil, a v Americe jsem se ocitl jak
ryba na písku. Ale potom začala čertova historie. V
Americe tenkrát začal Maccartysmus, kdy podle zákona
lesbičku Natašu byli by museli vyhnat z „Hlasu Ame-
riky“ a mohli ji i deportovat. Ale vše se dělo obráceně.
Náčelník „Hlasu Ameriky“ Barmin rozhodně se
postavil na stranu Nataši. Teprve později jsem zjistil, že
Barmin byl vždy jaksi nenormální: po setkání s mladou
vdovou starého žida, navrhl jí fiktivní manželství; tato
fiktivní žena pak při porodu umírá. Nakonec Barmin
končí svoji kariéru v blázinci, ale Nataša, chlap v sukni,
zasedne do jeho křesla a stává se náčelnicí ruského oddě-
- 834 -
lení „Hlasu Ameriky“. Spíše sem by měli poslat profe-
sora Wolfa s jeho blázincem. Ale já jsem tehdy mlčel.
Nebo vezměme mého komisaře Aljoše Milrooda. Z
jedné strany, byl to talentovaný organizátor. Ale z druhé
strany, byl psychopat, který ničil to, co sám vytvořil.
Dokázal vyždímat z Amerikánů finance a založil sati-
rický časopis „Satiricon“, kde jsem byl členem redakč-
ního kolegia. Jenomže vše spočívalo na jednom člověku -
velmi nadaném karikaturistovi Nikolaji Menčukovi, který
se podepisoval jako Olin, Irkolin atd., a kterého Aljoša
objevil v nějakém lágru DP. Byl napůl žid a úplný alko-
holik, vypili jsme spolu nemálo domácího samohonu.
Náš „Satiricon“ měl úspěch a posílal se, coby propa-
ganda, do sovětské zóny Německa. Jenže potom žid
Aljoša kvůli nějaké hlouposti, kvůli penězům, se nepo-
hodl s položidem Menčukovem, který díky tomu odešel
na flám, upadl do dipsomanie a náš „Satiricon“ přestal
vycházet. Ubohý Nikolaj Menčukov, jako mnozí talento-
vaní lidé, zemřel v blázinci v Haare poblíž Mnichova.
Když „Satirocon“ zanikl, Aljoša Milrood vymyslel
nový trik, jak dojit prachy z Amerikánů neboli z CIA:
„Centrální Obec Poválečných Emigrantů z SSSR“, zkrá-
ceně COPE, jehož prezidentem jsem se stal já a současně
jsem byl hlavním redaktorem našeho věstníku „Svo-
boda“ a potom i časopisu v němčině „Antikomunist“.

- 835 -
Mluvilo se o nás po celém Německu a vše se dařilo bez-
vadně.
Jenže potom historka s Aljošou se zopakovala. Kvůli
úplné hlouposti se pohádal se mnou, a já jsem odešel na
neplacenou dovolenou. Aby to zdůvodnil před Washing-
tonem, Aljoša začal fantazírovat a zamotal se do lží.
Výsledkem bylo, že jsem se neúmyslně a nečekaně obje-
vil v Americe a platit mi museli v dolarech.
- A jaký budu mít plat? - ptal jsem se Aljoši.
- To si domluvíš ve Washingotoně, - odpověděl můj
komisař.
Tak jsem se přeptával po Mnichově u známých Ame-
ričanů, kolik asi mohu žádat.
- Šestset dolarů, odpověděli Američani.
Později ve Washingtoně, když došlo k podepsání
kontraktu a požadavků, jak je zvykem v Americe, ptají se
mne:
- A kolik chcete?
- Šest set dolarů, - odpovídám.
Strýc z CIA lehce skřivil rysy, ale nesmlouval.
V Mnichově Slavík Pečatkin byl homosexuálním
partnerem Aljoše Milrooda, podacím úředníkem, jakož i
pokladníkem Aljošova triku nazvanému COPE, jehož
jsem byl prezidentem. A pokladník Slávik se na mne
usmívá a povídá mi:
- Víš, teď bereš víc, než Aljoša...
- 836 -
 A současně Aljoša byl mým nejbližším náčelníkem!
A já mám vyšší plat, než on. Pro Aljoše je to jak rána
kudlou do srdce. A to vše je výsledek Aljošových triků a
kombinací. Teď Aljoša neví, jak by se mne zbavil. Ale na
pomoc mu přichází Nataša Meyerová.
Aljoša je zkušený pederast a profesionální rozvědčík,
proto se zná se všemi svými spolubratry v Mnichově, zná
i Jurije Meyera a jeho kouzelnou dcerku, která se nyní
stala mojí nevěstou a do které jsem vážně zamilován. Pro
mne svadba a manželský život jsou to nejvážnější řešení
v životě. Pro moji nevěstu je to obyčejná špinavá hra,
přechodná maska. A pro Aljošu, je to možnost se mne
zbavit. On ví, že Nataša je usmívající se zmije a vše
skončí zle. Ale to jsem si uvědomil až hodně později.
Nebudu to však vypravovat profesoru Wolfovi, ředi-
teli blázince. Bylo to příliš zamotané a složité. Ale jako
příklad podobné neuvěřitelně zamotané situace, uvedl
jsem případ Míši Dzjuby, který byl mým zástupcem, a po
mém odjezdu do Ameriky se stal prezidentem COPE...
Kdysi už hodně dávno, v roce 1950, když Aljoša
teprv začínal svoji kariéru u americké vojenské rozvědky
J-2 na Galileeplatz №2, vzal si k sobě za sekretářku
Němku Pia. I zde zapracovaly zákony tajného světa
homosexuálů: pederast Aljoša si vzal za sekretářku les-
bičku. Ačkoliv vzhledem Pia byla superwomen, ve sku-
tečnosti se milovala se svojí družkou Francis Sand, která
- 837 -
byla též mymfomankou a spala se všemi muži, kteří se o
ni zajímali, včetně mne.
Potom Aljošova sekretářka Pia, třebaže byla lesbička,
se provdala za Fedora Arnolda, reprezentanta COPE v
Berlíně, a porodila mu dceru Táňu. Zatímco Fedor repre-
zentoval COPE v Berlíně, jeho žena Pia Arnold provozo-
vala své lesbické lásky v Mnichově a tímto způsobem
svedla Suzanu, ženu Míši Dzjuby. Výsledkem bylo, že
Suzana zapsychovala, hrozila muži rozvodem, potom se
pokusila o sebevraždu a nakonec ji vzali do blázince, kde
prožila 3 nebo 4 měsíce.
Ale Pia Arnold opustila muže Fedora Arnolda, sebra-
la dcerku Táňu a odjela do Hollyvoodu, kde si vzala
jakéhosi žida z filmové branže a dokonce udělala kariéru
v americkém filmu. Fedora z toho trefilo a jezdil pak v
invalidním křesle do práci v „Deutsche Welle“.
Když jsem odjížděl do Ameriky, daroval jsem Míšovi
Dzjubovi svůj browning. Jenže, místo toho, aby s ním
zabíjel sovětské špiony, Míša jím hrozil Aljoši Milroodu.
A proto se rozhodli dopravit Míšu do Ameriky, kde
členem COPE a předstvitelem COPE pro Ameriku byl
Vladimír Jurasov-Rudolf-Sinělnikov, který tou dobou
vystupoval v „Radio Svoboda“ jako podplukovník Panin.
Vladimíra poprosili, aby pomohl Dzjubovi při prvních
krocích v Americe. Vláďa se s ním setkal, povídali si o
všem, co jen bylo možné a přátelsky spolu popíjeli, ale
- 838 -
potom Vláďa na něj donesl do FBI, že u Dzjuby je pro-
blém se jménem, že dříve se nejmenoval Dzjuba, ale
Ščeglov nebo Krylov nebo nějaké jiné ptačí jméno.
U Vládi Jurasova promluvila duše prostitutky, tedy
spíš prostituta-pederasta. On byl bonzákem v sovětském
koncentráku, v Americe také donášel všechno na
všechny. Kvůli neshodě jmen, Dzjubu začali volat do
FBI. Tehdy Dzjuba se obrátil za pomocí k Vládíku Jura-
sovu.
A tehdy Vládíček udělal následující salto mortale:
vlastně on donesl do FBI na mne, ale nyní řekl Dzju-
bemu, že na něj donesl Klimov. Obyčejný trik kriminál-
níků. Ubohý Dzjuba byl od takové pomoci zcela zma-
tený, a ke všemu u něj doma sedí polobláznivá žena
Suzana s desetiletou dcerkou.
Výsledkem bylo, že Dzjuba se vykašlal na veškerou
oblbující politiku COPE, CIA a FBI, odjel co možná
nejdále od New Yorku, do státu New Jersey, a stal se
malířem, maluje domy.
Pravda, je to klinický případ, jak říkají psychiatři. Ani
to nebudu vypravovat profesoru Wolfu. Pro ředitele
blázince je to příliš složité.
Ohledně Pia Arnold, která přetáhla k lesbiánství ženy
druhých spolupracovníků COPE, musím připomenout
vážnou věc. Když dochází k rozvodu, obyčejně se mluví
o „druhém muži“, jako ve skvělém románu hraběte Tol-
- 839 -
stého „Anna Karenina“. Nikoho nenapadne, že by mohla
být příčinou rozvodu druhá žena, jak se často stává ve
skutečném životě. Vzpomeňte si na 47% vdaných žen
doktora Wittelse, které jsou obeznámeny s homosexuali-
tou, ať v latentní, odkryté či potlačené formě.
A jestli to někomu nestačí, připomenu ještě římského
papeže Lva XIII, který v r. 1884 vydal encykliku, tedy
dopis k světu, kde přímo píše, že polovina lidí žije pod
Bohem, ale druhá polovina pod satanem. Mluví o tom i
statistika dr. Wittelse. Dříve vládla my-stika, dnes platí
víc stati-stika.
Podívejme se na moji osobní kolekci žen tohoto typu.
Za příklady nemusím chodit daleko. Jednou z nich byla
moje vlastní žena Kissa. Pravda, ona byla potlačenou
lesbičkou pasivního typu, jako žena Dzjuby. Ale svedla a
„zkazila“ moji Kissu naše dobrá známá Lila Kudaševá,
falešná baronka a skutečná banditka.
Potom žila Kissa s lesbičkou Lenočkou Milčinou,
která pracovala gumovým pyjem. Potom Kissa se zaplet-
la s lesbičkou podobnou krávě, Valje Ivanové-Mušinské-
Kovalenkové, sterilní idiotce, která ze vsteku mi zvonila
a hrozila, že mi urve ptáka a že já... Přitom všechny byly
až dosud našimi dobrými známými a všechny byly
vdané. Pouze s muži jim cosi neklapalo.
Mladší sestra mé Kisy, Milka, moje švagrová, se neli-
šila od své starší sestry. Milka, po hnusném rozvodu s
- 840 -
mužem, věnovala se svádění k lesbičské lásce další ženy
našich společných známých - rozmilou Olgou Bush,
které mi bylo velmi líto, jakož i Ninkou Renko. Ale tato
Ninka byla takové číslo, že litovat mohu pouze jejího
muže George.
Všimněte si, že to vše probíhá v rodinách. Proto za
starých dobrých časů Inkvizice pálila čarodějnice s celou
rodinou. Ani soudruh Stalin nezůstával pozadu za Inkvi-
zicí: za doby Veliké Čistky let 1935-1938, když likvido-
vali trockisty a leninovce, muže zastřelili, ženy a děti
posílali na Sibiř.
Samozřejmě, svádění cizích žen se provozovalo v
hlubokém tajemství. Neboť když ženy chytnou, mohou je
ztlouci a někdy i zabít. Dám vám konkrétní příklad:
„Vražda Ingy Voroniny (Artomonové), mistryně světa v
rychlobruslení (1957-1958). Její muž, Gennadij Voroni,
rovněž rychlobruslař, přistihl svoji ženu v náručí s dru-
hou olympijskou mistryní Galinou Čudinou, která byla
hermafroditkou nebo lesbičkou, a ženu zabil. Byl odsou-
zen a ve vězení zemřel.311
Je klidně možné, že tento smutný případ jsem vám už
citoval. Nevadí, opakování je matkou učení. Je to lepší,
než zabít lesbičku. Tím spíš, když jde o nositelku olym-
pijské medaile.

311
z časopisu „Sedm dní“, New York, č.1, 4.11.1983, str. 53
- 841 -
 Ale nakonec vraťme se k našemu Cornellskému pro-
jektu a proč vlastně jsem tam mlčel. Za celých 5 let mojí
práce v americké propagandě, nejostřejší figurou tam byl
můj komisař Aljoša Milrood, který tvrdil, že je můj
nejlepší přítel. Ale pak se objevilo, že Aljoša je pederast
a psychopat, který je na mušce u KGB.
Aféra je to neuvěřitelně zamotaná. Aljoša je ženatý,
ale nespí s manželkou, nýbrž se svým pomocníkem
Slavíkem Pečatkinem. Žena mu slouží pouze jako para-
ván. Aljoše krmí CIA a dojí ho KGB. Já jsem uprostřed
tohoto zamotaného klubka. Přitom dlouho nic nechápu.
Příliš mnoho různých záhad na mou hlavu. Nejprve
historie s mojí nevěstou, která se ukáže být lesbičkou.
Potom náčelník „Hlasu Ameriky“ Barmin, který se jeví
též jaksi nenormální a rozhořčeně se staví na stranu
lesbičky Nataši. Potom můj komisař Aljoša se projeví být
pederastem, což bylo v CIA přísně zakázáno, jenže pro
něj existuje výjimka, on náleží k té podivné kategorii lidí,
kterým se říká „nepotopitelní“ nebo „nedotknutelní“.
Ale život mi předhazuje stále nové záhady.
Jdu po Brodwayi a potkávám plukovníka Pozdňa-
kova, který byl kdysi adjutantem u generála Vlasova,
potom pracoval v americké rozvědce, zabýval se tam
všelijakými aférami a jako výsledek, ocitl se na černé
listině u Amerikánů. A vzpomínám si, jak tento Pozdňa-
kov mne horlivě zval na chytání ryb na sovětské hranici;
- 842 -
má jednu známou, povídá, je baronka a má vlastní jezero.
Noc, měsíční svit, bedna vodky, rybí jíchu na jezeře
budem vařit, a hned vedle sovětská hranice. Trochu moc
podezřelé.
Tentokrát na Brodwayi plukovník mne potkává a
objímá s neskrývanou radostí:
- Grigorii Petroviči! Jak rád vás vidím! Pojďte ke
mně, seznámím vás s mojí novou ženou. Zrovna jsem
koupil červený kaviár, ochutnáme jej. Já bydlím tady
hned vedle.
V Mnichově měl Pozdňakov mladou a krásnou ženu
Ninu, která se proslavila tím, že ve věku 16. let utekla z
domu se slavným 60tiletým operním zpěvákem Smirno-
vým, a potom si vzala 50tiletého Pozdňakova, který byl
dvakrát starší, než ona. Později porodila 2 děti, rozvedla
se s mužem a stala se alkoholičkou. Děti svěřili babičce.
Nyní plukovník Pozdňakov mne seznamuje se svojí
druhou ženou. Je to 50tiletá židovka, která má neobyčej-
nou specialitu: je instruktorkou v speciální škole pro
defektní děti. Vlastní děti nemá.
Dívám se na plukovníka Pozdňakova a vzpomínám,
že po mém odjezdu z Mnichova, německá policie zatkla
údernou skupinu sovětských agentů-vrahů, poslaných ze
sovětské zóny Německa, která měla za úkol dopadnout tři
osoby: mne, plukovníka Pozdňakova a mého vice-prezi-
denta Kronzasa, který rovněž mne výmluvně zval na
- 843 -
rybolov typu: noc, luna, bedna vodky, a blízko sovětská
hranice. Jenže ryba nezabrala.
Tehdy poslali do Mnichova údernou skupinu, tu však
zatkla německá policie. Sebrala jim automobil registro-
vaný v sovětské zóně, pistole, speciální injekční stříkačky
pro eutanazii zvířat. Byla to velká aféra, psalo se o tom
oficiálně v novinách. Liščí hry mezi KGB a CIA. A
uprostřed této pavučiny, jako pavouk sedí můj komisař
Aljoša, na kterém visí stará aféra zemřelých NTSovských
parašutistů. Jenže Aljošovi podezření vadí jako voda
huse.
Bylo to pro mne všechno příliš zamotané, příliš slo-
žité a nepochopitelné. Ale měl jsem za sebou už jednu
dobrou lekci: střetl jsem se kdysi se sovětským režimem
v osobě majora Jeroma, stranického organizátora juris-
tické správy sovětské vojenské administrace v Německu,
který mi ukradl motocykl. Důležitý stranický činitel a
krade! A já vůl, ano vůl (!!!), udělal jsem pošetile náčel-
nictvu raport, jak káže zákon. Jenže nepotrestali zloděje-
partajního organizátora, nýbrž mne, a poslali mne - jako
do vyhnanství - zpátky do sovětského Ruska! Och, jak
jsem si dělal výčitky pro svoji hloupost!
Podobnou lekci jsem dostal od amerických zlodějů v
koncentráku „Camp King“. Když jsem neúmyslně nazval
zloděje zloději, tito zloději se urazili a zatkli mne podru-
hé, a potom odvezli zpět k sovětské hranici, kde jen tak
- 844 -
tak, že mne, politického uprchlíka, div nepředali sově-
tům.
A proto, když se potřetí, v záležitosti s mým komisa-
řem Aljošou, naskytla podobná situace, nechtělo se mi už
spořit se s mocnými. Jak se říká, vystrašená vrána se bojí
i křoví. A proto jsem profesoru Wolfovi nevyprávěl tu
zamotanou historku s parašutisty.
Po mém odjezdu z Mnichova do Ameriky v září
1955, v COPE došlo k různým zmatkům, jejichž výsled-
kem byla změna názvu „Centrální obec poválečných
emigrantů“ na „Centrální obec politických emigrantů“.
Časopis „Antikomunist“ v německém jazyce, jehož jsem
byl hlavním redaktorem, zlikvidovali, jelikož v aktivu
COPE nikdo neuměl německy. A namísto časopisu
„Svoboda“ začal vycházet jednou ročně literární alma-
nach „Mosty“, aby měli co podstrkávat sovětským turis-
tům, umělcům a KGBákům.
Problém byl v tom, že „pováleční emigranti“, to jest
přeběhlíci, místo toho, aby „hledali svobodu na Západě“,
najednou začali chodit ze Západu zpět, do SSSR. Major
Ronžin... Medvědář, který cvičíval medvědy v sovětském
cirkuse... Poručík Ovčinnikov... A přitom takový návrat
znamenal 10 let koncentráku nebo zastřelení.
Já osobně velmi lituji poručíka Ovčinnikova. On
poctivě pracoval v COPE i v „Radiu Svoboda“, také psal
svoje vzpomínky. Jenomže, vyjádřil se v nich negativně
- 845 -
o některých židech, s kterými se setkal v SSSR. Tehdy si
ho povolal na kobereček náčelník mnichovského oddě-
lení „Hlasu Ameriky“ Charlie Malamut, žid, trockista a
překladatel Trockého knih, a povídá mu:
- Vy v tom špatně píšete o židech. To nemůžete psát!
- Proč nemůžu? - trval na svém Ovčinnikov. - Vždyť
je to pravda!
- To je antisemitismus, - poučuje ho Malamut. -
Vyškrtněte to!
- Vy hlásáte „Hlasem Ameriky“, abychom sem přijeli
a řekli světu pravdu. A když tady píšu pravdu, říkáte mi
„nelze“.
Takže se nijak neshodli. Potom s Ovčinnikovem
mluví Aljoša Milrood, který v zákulisí komanduje COPE.
A znovu Ovčinnikov neustupuje. Tak mu Milrood kama-
rádsky radí:
- Víte, za to vám mohou v Mnichově zakroutit krkem.
Samozřejmě, byla to jen prázdná hrozba, prostý psy-
chologický nátlak. Ale poručík Ovčinnikov po ní začal
přemýšlet. Opustil COPE a pracoval pak v „Radiu Svo-
boda“ [oficiálně soukromá stanice, jako Svobodná Evro-
pa, financovaná dary prostých Američanů]. Ale i zde
všichni vedoucí byli židé. Ačkoliv Ovčinnikov byl prvot-
řídní propagátor, přesto nakonec to nevydržel a řekl svým
kamarádům:

- 846 -
 - Mají-li mi tady zakroutit krkem, ať mě radši zastřelí
naši lidé.
A vrátil se do SSSR. Jako obyčejně, nejprve mu sli-
bovali, že „vlast vám odpustila“, ale potom mu dali 10 let
koncentráku, které si tam odseděl do samého konce.
Mnoho let později, roku 2004, dostal jsem z Moskvy
tu knihu, kterou poručík Ovčinnikov se pokoušel psát
roku 1956, ale Malamut a Milrood mu nedovolili. Kniha
I. V. Ovčinnikova „Zpověď kulakova syna“ vyšla v
Moskvě r. 2000, má 367 stran, tiráž 3000 výtisků. Při
četbě je vám těžko u srdce. A přitom to byl osud milionů
rozkulačených sedláků a jejich dětí.
Ale s Charlie Malamutem, náčelníkem mnichovského
oddělení „Hlasu Ameriky“, brzo se začalo dít něco div-
ného. Najednou začal měnit byty a tajil svou adresu a
telefonní číslo přede všemi spolupracovníky. Postupně se
vyvinula u něj silná manie pronásledování, takže ho
poslali na léčení do blázince v Americe.
Povídalo se, že mánie pronásledování u něj začala
právě neshodou s Ovčinnikovem kvůli přízraku antise-
mitismu. Nejprve byla manie velikáštví pod formou
trockismu, a potom manie pronásledování formou anti-
semitismu. Malamut zemřel 13. června 1965, a kvůli těm
třináctkám se povídalo, že byl zednářem-satanistou a že
se pověsil schválně třináctého, neboť to je čertova dva-
náctka a on se tedy dostane tam, kam patří. Vždyť manie
- 847 -
velikášství a manie pronásledování jsou jako rodné
sestry.
Podobná událost se odehrála v COPE. Milrood přijal
do práce, jako účetního COPE, postaršího Estonce jmé-
nem Vanags. A najednou tento Vanags onemocněl nejen
mánií pronásledování, ale hned současně i mánií velikáš-
ství, a bylo nutno jej odvést do mnichovského blázince.
A najednou si vzpomněli, že Vanags s úsměvem vypra-
voval spolupracovníkům, že v mládí souložil s oslicí i s
otcem Aljoši Milrooda, který byl redaktorem novin
„Segodnja“ (Dnes) v Rize. A proto Aljoša mu ve stáří
pomáhal.
Aby firma vypadala solidně, reprezentantem COPE
ve Washingtoně udělali starého pederasta Jurije Meyera,
mého nezdařeného tchána. V New Yorku reprezentant-
kou udělali známou lesbičku Ninu Vernerovou, položi-
dovku a poloarménku, která se proslavila tím, že napsala
knížku o zednářství v ruské emigraci, kde s potěšení
poplivala všechny své osobní nepřátele. Jelikož redaktor
„Nového ruského slova“ odmítl tisknout její hloupou
čmáranici, ona uvedla i členské číslo jeho zednářského
listu.
Potom Aljoša Milrood se přestěhoval z Mnichova do
Washingtonu. Slyšel jsem, že ujel z Mnichova, protože
po mně nastoupivší prezident COPE Míša Dzjuba mu
vyhrožoval tím browningem, který jsem mu daroval. A
- 848 -
opět to zavinil blázinec, do kterého se dostala žena
Dzjuby, Suzana, když ji svedla lesbická sekretářka Mil-
rooda, Pia.
Po přestěhování do Washingtonu, Milrood pokračo-
val ve své obvyklé činnosti, totiž dojil CIA za své pokusy
v oblasti propagandy, čemuž se naučil již svého času v
gestapu. Tentokrát Aljoša vymyslel „Mezinárodní lite-
rární soudržnost“, která bude tisknout sovětské disi-
denty, ty neuznané génie, které v SSSR zavírají do psy-
chiatrických klinik.
Redakční rada se sestávala ze dvou lidí: Gleb Struve a
Boris Filippov. Gleb Struve byl profesorem ruské litera-
tury v Kalifornii a měl sloužit jen jako reklama a zamas-
kování. Veškerou práci měl dělat Boris Filippov, mizerný
pisálek, žijící ve Washingtonu.
Ohledně Filippova, zahlédněme do mojí kartotéky.
1. Kolja Ljaskovskij z „Hlasu Ameriky“ tvrdí
(30.3.1958), že Boris Filippov si mu stěžoval, že
kdosi na něj donášel, že on, Filippov, obcoval s
čubou. A proto ho, Filippova, prý nepřijali na práci
do „Hlasu Ameriky“.
2. B. Filippov píše v „Novém ruském slově“ (NRS) z
11.3.1979: „Když mne osvobodili r. 1941 z Ucht-
Pěč-lágu NKVD“, to znamená, že byl v koncentráku.
Ale za co?

- 849 -
3. Dostat se do USA mu pomohli Boris Nikolajevskij a
V.M. Zenzinov.312 To jsou dva vysocí zednáři. Minus
pro něj.
4. Všelijak a mnohokrát vychvaluje básníka Nikolaje
Kljujeva, který byl v mládí chovancem Solověckého
kláštera, potom oporou sekty, utečencem ze sekty
(chybí dokument), potom revolucionářem-socialistou
(za což seděl v roce 1905 ve vězení), r. 1919 byl čle-
nem strany bolševiků (brzo vyloučen). Pohyboval se
mezi básníky-dekadenty a nejraději měl pederasta
Vernera, opěvoval sex v jeho úchylkách.313 Kljujev
byl pedofilem a byl likvidován r. 1937. Také minus.
5. NRS z 11.1.1986: Filippov opět opěvuje a oplakává
Kljujeva: Kljujev r. 1905 „se zúčastnil revoluční agi-
tace mezi rolníky... Básník na setkáních rolníků a
dělníků vyzýval k neplacení žádostí, k odmítání
vojenské povinnosti a přímo k svržení carské vlády“.
Další minus!
6. NRS z 27.9.86: Filippov vychvaluje román „Podiv-
nosti a příhody Nikodéma-staršího“ od A. D. Skal-
dina (1885-1943). Jenže je to zjevný blábol šílence.
Skaldin zemřel v exilu. Při psaní článku Filippovi
pomáhá Leonid Natanovič Čertkov.

312
NRS z 17.1.1982
313
B. Filippov v NRS z 21.10.1984
- 850 -
Soudě z toho všeho, Boris Filippov je v duši zjevný
degenerát. I tentokrát Aljoša Milrood vybral si toho,
koho potřeboval.
Profesor Gleb Struve je ještě větší vůl, než Filippov.
Je to vůl marxistický a zednářský. Zakladatel tohoto
rodu, Petr Berngardovič Struve byl vynálezcem „legál-
ního marxismu“, které Lenin nazýval „užitečnými idi-
oty“. Abych se obeznámil s tímto „užitečným volem“
blíže, vzal jsem knížku A. Tyrkové-Williams „Na ces-
tách za svobodou“, New York 1952. Autorka svého času
byla členkou ústředního komitétu Kadetů a poslankyní
Státní Dumy.
Tou dobou se hodně mluvilo o knize M. Norday o
degeneraci, která vyvolala spory. Do jednoho takového
sporu se vložil marxista Petr Struve a volá:
- Jakto, že degenerace neexistuje? Podívejte se na
mne, na moje uši! 314
Potom se popisuje smrt marxistky Lídy Tugan-Bara-
novské: „Bylo jí 30 let. Zemřela od vážné anemie. Zou-
fale chtěla mít děti. Několikráte byla těhotná a pokaždé, v
osmém měsíci, rodila mrtvé dítě. Lékaři ji varovali, že
těhotenství je pro ni životu nebezpečné. Ještě jednou se
pokusila stát se matkou. Opět nedonosila, jenže před-

314
str. 40
- 851 -
chozí potraty vyvolaly silnou anemii. Pomalu umíra-
la...“315
Mimochodem, Leninova žena Naděžda Krupská byla
také z této líhně degenerátů, byla blízkou kamarádkou z
mládí autorky této knížky, Ariadny Tyrkové, jejíž bratr
byl ještě za cara odsouzen k doživotnímu exilu na Sibiř
coby terorista. Ale syn autorky, paralyzovaný Arkadij
Borman, později pracoval ve „Hlasu Ameriky“. A všemu
tomu vládl Harvardský projekt a komplex Leninovy
pederastie, to jest ten samý biblický Kníže tohoto světa.
Jestliže nevěrci jako Lenin tvrdí, že Bůh neexistuje, tak
bez tohoto knížete tmy se nijak neobejdeš. Jenomže ne
všichni jej vidí.
V té knížce madam Tyrková píše, že pravičáci pře-
zdívali kadetům židozednáři, i ji samotnou v tisku povy-
šovali na židozednářku.316 Přitom sama zamlčuje, že byla
provdaná za žida Bormana. Seznámil mne s ní starý
pederast Jurij Meyer, monarchista, jehož dcerka později
se provdala také za žida.
V této knížce stojí následující autograf: „Vasilu Pet-
roviči Klimovi, se vším nejlepším. Ariana Tyrková-
Williams. - 15.10.54. - N.-Y. - Díky za knihu“.
V tomto krátkém nápisu, stará vědma dokázala udělat
tři chyby: zpletla si moje křestní jméno, datum, a zatřetí,
315
str. 44
316
str. 302
- 852 -
žádnou knížku jsem jí nedával. Jak by její um jí vlezl za
rozum. Příznačně měla manii velikášství: sedala v dřevě-
ném křesle, vyrobeném tak, aby se podobal trůnu, v jehož
hlavě byl namalován jakýsi erb. Tato polobláznivá sta-
řenka mi posloužila jako prototyp jedné z hrdinek mého
románu.317
Ale vraťme se k profesoru Glebu Struve, kterého můj
komisař Aljoša Milrood používal pro své rozmanité
pokusy jako byla „Mezinárodní literární soudržnost“.
Když se člověk seznámil s jeho marxistickými kořeny,
bylo možno směle říci, že to byl člověk bionegativní.
Hle závěrečná nota z časopisu „Niva“: „Struve spo-
lupracoval s B. Filippovem, který za peníze CIA vydal
knížečku svých veršů, kde lyricky popisuje, jak „skelet
líbá zadnici trupu“.318 V psychopathologii se to nazývá
trupoložstvím, ale v literatuře - prostě dekadencí.
Tím končím popis těch hrdinů psychologické války,
jejichž pomocí CIA klínilo a nakonec rozklínilo sovětský
režim. Přitom vidíte zde ty hrdiny ruské revoluce, které
neznámo proč sověti postříleli v době Veliké Čistky
1935-1938. Ne pro nic bohoslovci píšou, že ďábel má
sklon k sebevraždě...
Nedávno mi telefonoval čtenář z Moskvy. Říká, že
obhájil disertaci kandidáta kriminalistiky. Podle mých
317
„Jméno mé je Legie“, Krasnodar 1994, str. 244-246
318
„Niva“, podzim 1985, str. 95
- 853 -
knih. A teď píše doktorát. Z kriminalistiky. Opět vychází
z mých knih.
No nic, znamená to, že ne zcela zbytečně sedím a v
85. letech vyťukávám jedním prstem na stroji tuto moji
zpověď. Mému stroji už je také 52 let. Je to můj kamarád
z doby psychologické války, čili z války psychoušů. A
proto jej nechci měnit za počítač. Jsem člověkem konser-
vativním, jak ze seriálu Odnoljuby. Za víru, cara a vlast!
21. ledna 2004.

- 854 -
 Kapitola 45: Mezi Bohem a ďáblem
V mládí Stalin studoval na semináři a chtěl se stát kně-
zem, ale když vyrostl, nestal se knězem, nýbrž vtěleným
ďáblem.
A to není všechno. Milovaná manželka soudruha
Stalina byla Naděžda Allilujeva, a už její jméno říká, že
je z rodu kněží. Nicméně, tato celá rodina se stala profe-
sionálními revolucionáři. Místo toho, aby se modlili
„Bože, nám cara chraň!“, modlili se ke Karlu Marxovi.
Následně, Světlana Stalinová-Allilujevá napsala ve
svých pamětech, že její bratr - Pavel Allilujev - si vzal
dceru kněze; dostáváme tedy celkově jakousi svatou
rodinu. Jenže ujel nám druhý bratr Naděždy Allilujevé -
Fedor Allilujev, který byl takový blázen, že ani sám jíst
nemohl, všechno padalo z jeho úst, jak říkala Světlana. A
starší sestra Naděždy Allilujevé, milovaná manželka
soudruha Stalina - Anna Allilujevá - také se projevila být
duševně chorá, schizofrenní, tedy napůl šílená. Soudruhu
Stalinovi všechny tyhle chuhry-muchry tak lezly krkem,
že všechny příbuzné své ženy buď zastřelil, nebo zahnal
na Sibiř.
No, ještě tenhle intimní údaj: O milované manželce
soudruha Stalina, Naděždě Allilujevé, v zahraničí psali,
že byla lesbička a že měla lesbický poměr s lesbičskou
židovkou Zojí Mosinou, kterou také žárlivý Stalin zahnal
- 855 -
na Sibiř. A povídá se, že v důsledku toho, manželka
Stalina údajně spáchala sebevraždu, zastřelila se. Nechtě-
ně se vkrádá otázka: „A proč ona nezastřelila spíš Sta-
lina?“ Tehdy by z ní byla skutečná světice, exterminá-
torka ďábla, zachránila by život mnoha lidem. Mohlo by
se jí skutečně zpívat „Alleluja“! To je náboženské zvo-
lání, označující „Velebení Hospodina“!
Když už mluvíme o kněžích a jejich dětech, podí-
váme se, co se stalo s dětmi nedostudovaného velebného
pána soudruha Stalina. Jeho nejstarší syn Jakov spáchal
sebevraždu jako německý válečný zajatec. Jeho další syn,
Vasilij byl těžký alkoholik a zemřel na alkoholismus.
Říká se, že po Vasilovi zůstal Stalinův vnuk, degenera-
tivní šílenec, jezdil v křesle na kolečkách. A po jeho
oblíbené Světlaně také zůstaly všelijaké zrůdy, například
vnučka Olga, kterou již ve věku 5-6 let vodili k psychiat-
rovi. A tato Olga ani nemluvila rusky. Tak odchází zem-
ská sláva... Ale veršotepci skládají ódy na Stalina:
Mírně šedovlasý, jako stříbrný topol,
On stál, přehlížel průvod,
Kde našel takové generály
A takové hrdinské vojáky?
A na Sibiři každý rok na jaře, když taje sníh, vynořují
se z bláta bílé kosti milionů ruských lidí, obětí Stalinovy
kolektivizace, industrializace a dalších sociálních expe-
rimentů tohoto propadlého semináristy.
- 856 -
 Je třeba říci, že Stalin nebyl výjimkou. Dzeržinskij,
jako mladý muž se chtěl stát knězem, ale když vyrostl,
stal se vedoucím Čeky a masovým vrahem. Hitler, jako
mladý muž se chtěl stát knězem nebo mnichem. A Reich-
sführer SS Himmler jako mladý muž se hodlal stát pasto-
rem.
Nyní se pojďme podívat na některé pozoruhodné děti
kněží.
Slavný revolucionář Černyševskij (1828 - 1889) byl
synem kněze a studoval v semináři. Seděl dva roky v
pevnosti, pak byl odsouzen na 7 let tvrdé práce a celoži-
votního vyhnanství na Sibiř.319
Slavný literární kritik Vissarion Belinsky (1810 -
1848) byl vnuk kněze. Velmi se sblížil s Herzenem,
Ogarevem a Bakuninem. Herzen, ve svém díle „Byloe i
dumy“ (minulost a myšlenky) napsal: „Nejrevolučnější
povaha epochy Mikuláše - byl Belinsky“.
Revoluční publicista N.A. Dobroljubov (1836 - 1861
= 25 let) byl synem kněze a studoval v semináři.320 Byl
přítelem Belinského i Černyševského. Na Sibiř se nedo-
stal jen proto, že už v 25 letech umřel na tuberkulózu. Už
od 13. let psal básně. Je pohřben na hřbitově Volkov
hned vedle Belinského. On byl blízký přítel a spolupra-
covník Černyševského, kterého sovětští historici nazývají
319
„Nové ruské Slovo“ - 13.3.1983
320
„Sovětská literární encyklopedie“
- 857 -
„vůdcem ruských revolučních demokratů 60. let.“321
Revoluční trio: Černyševskij, Belinskij, Dobroljubov -
jsou všichni potomci kněží.
Nyní se podívejte na kněze za časů francouzské revo-
luce, kdy pod nožem gilotiny zemřelo přes milion lidí z
celkové tehdejší francouzské populace 25 milionů.
Během francouzské revoluce, roli Dzeržinského,
který se chystal stát se knězem, hrál bývalý katolický
kněz Simurden, jeden z hlavních postav historického
románu Viktora Huga, „93. rok“. Asistentem hrozného
Simurdena byl další bývalý kněz - Donju.322
Jeden z otců francouzské revoluce byl francouzský
kněz Jean Meslier. On napsal knihu „Testament“
(Závěť), který Voltaire volal „velký katechismus ďábla.“
V této „závěti“ Meslier vyzývá vypořádat se s tyrany,
pověsit všechny vznešené a mocné tohoto světa na
„smyčky ze střev kněží“. Při této příležitosti, i Puškin se
ozval:
My dobré občany pobavíme
Na sloupu ostudném
Střevy posledního kněze
Posledního cara uškrtíme 323

321
„Otčizna“ - Vlast № 5, 1987, s. 33-34
322
viz B. Bašilov „Zlatý věk Kateřiny I“, p.63
323
„Otčizna“, prosinec 1985, s.15
- 858 -
 A jako historická kuriozita nebo hloupost, nyní hlavní
národní svátek Francie - je 14. července, Den pádu Bas-
tily a začátek Velké francouzské revoluce, který se slaví
vojenskou přehlídkou. Ale historici říkají, že v ten den v
Bastille bylo asi osm vězňů, polovina z nich byli vrazi a
druhá polovina - blázni. Hlídali je starci - invalidé.
Zde je paralela s útokem na Zimní palác v roce 1917,
kdy bylo zabito pouhých 6 lidí. Takovou cenou Lenin
chopil se moci v obrovské ruské impérii.
Při pohledu na to všechno, takový specialista na kont-
rolu postupujícího davu, jako byl generál Napoleon, velí:
- Děla připravit! Když zabijete 500 lidí, zbytek uteče.
Pojďme se podívat ještě na mexickou revoluci a
války se Španělskem o nezávislost Mexika. Zde byl
hlavním revolucionářem kněz (a zároveň zednář) Miguel
Hidalgo (1810), kterého potom zastřelili královští. Po
něm, druhým vůdcem revoluce byl opět kněz José More-
los, který byl také zastřelen (v roce 1815). Dnes jsou
uctíváni v Mexiku jako Lenin a Trockij v SSSR. Bývaly
doby, kdy i razili zlaté mince s jejich portréty. Vzpomí-
nám si, že v Mexiku jsem koupil své ženě náramek vyro-
bený z těchto mincí.
A proto, dobře známý náboženský novinář a spiso-
vatel Vasilij Rozanov svého času napsal, že seminaristé a
synové kněze dali světu mnoho nihilistů, anarchistů, tero-

- 859 -
ristů a revolucionářů všech druhů a odstínů. A tady je
dobrý příklad.
Znáte Dostojevského román „Posedlí“? Tak tento
román byl odepsán ze života. Sergej Nečajev, národník a
nihilista, souzený za vraždu studenta Ivanova v roce
1869, byl synem vesnického kněze. Dostojevskij psal své
„Běsy“ podle tohoto senzačního soudního sporu. Nečajev
byl neurotik, téměř epileptik, ale měl tak fantastickou sílu
sugesce a možná i hypnózy, že si podmanil i ochranku
Petropavlovské pevnosti.
U stejného soudu zahnali na Sibiř - do trvalého
vyhnanství - Ivana Pryžova, alkoholika a těžkého šky-
tavce a autora takových zábavných knih jako „Život
moskevských pošetilců, falešných proroků, blbounů a
hloupých bab“, „Historie hospod“, „Žebráci na Svaté
Rusi“ atd.324
Dnes, když máme za oknem rok 2004, v Rusku je
jakási demokracie a náboženské obrození. Abychom
pomohli tomuto obrození, podívejme se pozorně na
spletitý problém kněží a jejich dětí, které se pohupují
mezi Bohem a ďáblem.
Následující informaci přebírám ze své kartotéky, kte-
rou jsem sbíral 50 let coby pomocný materiál pro své
romány. Pro pořádek, dále budu uvádět pouze sériové
číslo materiálu:
324
NRS - 26.3.1994, s. 44
- 860 -
1. Slavný filozof Nietzsche byl syn pastora, ve filozofii
hrál roli Antikrista - a zemřel v blázinci. Milovali jej
Hitler a Lenin. Nad branou hitlerovských koncent-
ráků, stál nápis „Každému - co mu patří“. To je od
Nietzsche.
2. Ředitel CIA Allen Dulles, který vedl psychologickou
válku proti Sovětskému svazu, byl synem kněze, a
jeho syn byl uvězněn doživotně v ústavu pro choro-
myslné ve Švýcarsku.325 Jeho bratr, Foster Dulles, byl
ministrem zahraničních věcí Spojených států, a jeho
syn odešel ke katolickým mnichům. Když Forster
zemřel, jeho syn ani nepřišel na pohřeb svého otce, to
jest plivnul na hrob svého otce, ale později byl pový-
šen na kardinála. Ale Allen Dulles byl svobodným
zednářem.326
3. U slavného švýcarského psychiatra Carla Junga
(1875-1961) v rodině měli několik kněží.327
4. Spisovatel Gleb Uspenskij je z rodu kněží - a zemřel
v blázinci. Jeho cenili Lenin, Plechanov a Lunačar-
ský. Jeho bratranec N. V. Uspenskij, syn kněze a

325
z knihy Davida Wise „Spyware institution“, New York 1967,
str. 293
326
„Russkij golos“ - 10.12.1987
327
A. Robak. „Dějiny psychologie“, str. 248
- 861 -
 slabý spisovatel, nakonec se stal tulákem-bosákem a
zemřel doslova ve škarpě.328
5. Dostojevského otec byl jedním z duchovních, a tak
zneužíval své poddané, že ho zabili - a carský soud je
osvobodil. Výsledek bylo, že Dostojevskij byl revo-
lucionář, epileptik a skvělý psycholog.
6. Ministr železnic v prozatímní vládě, N. V. Někrasov
se narodil v rodině kněze, byl profesor a vůdce levé-
ho křídla kadetů. Podle slov S. Hessena, Někrasov
byl zednář.329 Nazývají jej „zlý génius Únorové revo-
luce“. Byl velmi duplicitní, se dvěma tvářemi. Byl
zatčen v roce 1930 a zemřel v sovětském koncentrač-
ním táboře v roce 1940.330
Mimochodem, během této únorové revoluce, stu-
denti zpívali písně jako „Pryč, pryč s rabíny, mnichy
a popy, my do nebe vlezem, rozeženem všechy
bohy!“331
7. Slavný akademik I. P. Pavlov, nositel Nobelovy
ceny, byl synem kněze, avšak syn Pavlova zemřel v

328
„Sovětská literární encyklopedie“
329
celá prozatímní vláda před Leninovou byla složená ze zednářů -
GK
330
NRS - 29.11.1981 [Dobře mu tak, LP].
331
NRS - 10.03.1979
- 862 -
 bílé armádě.332 Takže mezi dětmi kněží, jsou i chytří
a dobří lidé. Všichni lidé jsou různí.
Ale musím se přiznat, že v zásadě mám pochopení
pro lidi, kteří chodí do kostela.
8. U uznávaného akademika Andreje Sacharova, otec
byl profesorem fyziky, a jeho dědeček - kněz.333 On
se proslavil kvůli své manželce-lupičce E. Bonner,
která si holila svůj knírek, a pak, jak se říká, vzala hůl
a napravovala svého akademika. Ona byl hybrid mezi
genialitou a idiotem ze sbírky profesora Lombroso.
Proto propaganda CIA úsilovně doporučovala tohoto
geniota udělat prezidentem budoucího demokratic-
kého Ruska (a šmoka Solženicyna udělat minister-
ským předsedou). Oni si mysleli, že my, Rusové,
máme krátkou paměť. Ale já mám dlouhou paměť.
Ach, co je to „šmok“? To je laskavé hebrejské slo-
víčko.
9. Slavný historik S. M. Solovjev byl synem kněze a učil
historii budoucímu carovi Alexandru III. Vzal si za
ženu židovku a měl 10 dětí. Jeho syn, položid Vladi-
mir Solovjev, byl filozof a hrál za Antikrista: „Jeho
filozofie - to bylo dokazovat cudnost prostitutky,

332
R. Hull, „Odvukoň“, New York, p.199
333
NRS - 31.10.1980
- 863 -
 poctivost loupeže, vlastenectví zrádců, zákonnost lží
a pomluv.“334
Po zavraždění cara Alexandra II-Osvoboditele
teroristy v roce 1881, antikrist Vladimir Solovjov
vystupoval pro milost vrahům. Totéž dělal hrabě Lev
Tolstoj, který kázal „neprotivení se zlu násilím“.
10. Disidentský spisovatel Varlam Salamov byl synem
pravoslavného kněze, čuvaše. Autor velmi poučných,
„Kolymských povídek“. Jeho otec, kněz Tichon Šala-
mov byl potomek zyrjanských šamanů, a v bližších
generacích - ortodoxních duchovních. Jeho otec, žijí-
cí ve Vologdě, udivoval Vologžany nesouladem
svého temperamentu... děsil je svou tyranií.
Otec Tichon před revolucí se přátelil s vyhnanci na
Sibiř, kázal pobuřování, hádal se s církevními úřady.
V rodině byl krutý despota. Jeho syn se bouřil proti
svému otci, a později i proti Stalinovi, za což strávil
22 let ve vězení a v sibiřských táborech.
Chudák Varlam Salamov v roce 1982 ve věku 74
let zemřel v Moskvě v psychiatrické léčebně. „Pen-
Club“ v Anglii mu udělil „Cenu Svobody“.335

334
archimandrit Anthony Chrapovickij, Kompletní sbírka díla, 3.
díl, S. Petersbourg 1911, str. 184-188
335
otec K. Fotiev v NRS - 8.8.1982
- 864 -
11. Slavný básník-pornograf I. S. Barkov (1732-1768)
studoval na... semináři, chtěl být knězem.336 Zemřel
nějak brzy, ve věku 36 let.
12. Vynálezce telegrafu a morseovy abecedy - Samuel
Morse - se narodil v rodině kalvínského kazatele a
faráře. Kromě toho, byl talentovaný umělec.337
13. Básnířka-disidentka Julia Vozněsenskaja. Soudě
podle příjmení, je z rodu kněze, ale podle pasu - je
židovka!
A takových básníků existuje celá kupa. Sovětský
básník-modernista Robert Rožděstvenskij. Podle
příjmení také z rodu kněze. Ale co je to za jméno -
Robert? A on je ženatý s židovkou Allou.
Dcera známého židovského básníka Ilji Selvin-
ského - C. Voskresenskaja?! To znamená, že se pro-
vdala za potomka kněze?338
To je omyl. Cecilia A. Voskresenskaja je pouze
adoptovaná dcera I. L. Selvinského. Její otec Voskre-
senskij byl jmenován samotným Leninem do funkce
komisaře pro kožešiny a koželužství v Rusku. V roce
1942, šel na frontu a byl zabit...
V tomto případě, dochází k milostnému konfliktu.
V roce 1920 „vyslali“ mladého básníka Ilju Selvin-
336
„Sovětská Literární Encyklopedie“
337
NRS - 22.10.1982
338
píše A. Darov v NRS - 17.10.1985
- 865 -
 ského pracovat do sekretariátu krále kožešin A.
Voskresenského (zřejmě pseudonym). Tento lidový
komisař [ministr] měl mladou a krásnou ženu Bertu
Jakovlevnu s nedospělou dcerkou Cecilkou... A tak se
stalo, že mladý básník-sekretář opustil kožešinového
krále-komisaře, a to nejen s jeho mladou a krásnou
ženou, ale také s dceruškou... Jenomže byla těžká
doba a hlad, takže ministr Voskresenskij v první době
vydržoval svoji bývalou manželku, svoji dcerku i
nového muže své ženy... A když v rodině Selvin-
ských představovali hostům dítě Cilku, ona nikdy
nezapomněla uvést: „Z prvního manželství!“
Taková to byla idyla.
A tady je dobře známý sovětský básník-moder-
nista Andrej Voznesenskij. Jeho žena - spisovatelka
Zoja Bohuslavskaja. Podle jmen je zřejmé, že oba
jsou potomci kněží.339
Ale musím říci, že všichni kouzelníci, modernisti,
futuristi a další „-isti“, v zásadě jsou blíže nikoliv k
Bohu, ale k soudruhu ďáblovi, knížeti tohoto světa,
jak ho nazývá duchovenstvo. Celá parta modernistů
nemůže se chlubit ani jedním skutečným básníkem s
velkým počátečním písmenem, jako byli Puškin a
Lermontov. Vezměte si zdánlivě jednoduchý „Příběh

339
NRS - 24.4.1979
- 866 -
 rybáře a rybky“ Puškina. To není jen poezie, ale i
konvenční moudrost a filozofie.
Vzpomínám si, jak moje žena pomalu ztrácela
rozum ve formě klimakterického šílenství. I ona, jako
v té pohádce, skončila „u rozbitého koryta“.
14. Známá básnířka Marina Cvetajevová (1892-1941 =
49 let). Oh, mám o ní tolik materiálu, že by se dal
napsat román. Její otec - syn vesnického kněze, se
stal profesorem filologie na moskevské univerzitě,
známým kritikem umění, později byl ředitelem
muzea Rumjanceva a zakladatelem muzea výtvar-
ných umění (dnes muzeum Puškina). Matka Mariny
Cvetajevové byla židovka. Takže po matce, Marina je
položidovka.340
Povahou Cvetajeva byla tvrdá, nerovná, houžev-
natá. Odjela do zahraničí i s dcerou na povolení
sovětské vlády v roce 1922 k svému manželovi, který
byl bílý důstojník. Její manžel, S. Efron pak bojoval v
španělské republikánské armádě, potom se stal jed-
ním z organizátorů emigrantského „Svazu pro návrat
do vlasti“.
V zahraničí Cvetajeva vycházela v levých, přede-
vším v eserovských [soc. revol.] publikacích. Kromě
své dcery, Marina měla ještě syna. V emigrantském
tisku pak ji přestali vydávat. Její manžel S. Efron pak
340
časopis „Rodnye prostory“ № 2/42/1999, str. 16
- 867 -
 se stal sovětským agentem, zabil ve Švýcarsku býva-
lého sovětského agenta Ignáce Reise, syna promi-
nentního menševika Abramoviče, načež uprchl do
Sovětského svazu, kde jej rychle odstřelili.
V roce 1939 bylo obnoveno Cvetajevové sovětské
občanství a vrátila se do SSSR. V roce 1941 spáchala
sebevraždu oběšením se při evakuaci Jelabugu. To
vše je z knihy „Marina Cvetajevová - Vybrané
práce“, Moskva 1965.
Rozumně o těchto věcech píše Alla Ktorová v NRS
z 17.2.1980, podle které Cvetajevová se oběsila v
důsledku klimakterického šílenství (ve 49 letech).
Když byl pohřeb Cvetajevé, její syn Mur na pohřeb
své matky nešel, oblékl si sváteční šaty a šel z domu
pryč.341
V knize S. Poljakové „Soumrak dní: Cvetajeva a
Parnok“, vyd. Ardis 1983, se přímo píše, že Cvetaje-
vová měla „saffičeskou lásku“ se Sofií Parnok. Par-
noková byla lesbička aktivniho, mužského typu,
soudě podle její fotografie, dosti ošklivá, jeden čas
byla vdaná, také básnířka. Psaly si navzájem vášnivé
lesbické verše. Jejich lesbickou lásku provozovaly v
klášterním hotelu. Tento román se odehrával v letech
1916-1917, když Cvetajevová byla vdaná s Efronem

341
NRS 30.8.1981
- 868 -
 a měla dceru Ariadnu, která později musela strávit 17
roků v sovětských koncentračních táborech.
V té době, Marina psala lesbičce Parnok takové
dojemné verše:
Líbí se mi to, že jste se mnou
Klidně objímáte jinou,
Neposíláte mne v oheň pekla
Hořet za to, že nelíbám vás celou...
Že nikdy v tichu kostela
Nad námi nezazní: Aleluja! 342
V roce 1920 zemřela její dcera Irena, kterou Cve-
tajevová dala do sirotčince, protože ona nemohla
krmit dvě děti.343
Cvetajevová milovala Majakovského a Pasternaka,
a dokonce snila o tom, mít dítě od Pasternaka. Ona
vždycky byla „vzpurná“ a „šla proti proudu“. Vztahy
s manželem byly špatné, s dcerou rovněž. Majitelé
domu, kde žila a oběsila se Cvetajevová, mluvili o ní
doslovně: „Tak nějak byla čarodějnice.“ A ani není
známo, kde je její hrob.344
„Bulletin ruského křesťanského hnutí“, № 120,
1977 píše, že Marina Cvetajeva, kromě Sofie Parnok
také hořela „Sapfickou vášní“ pro svoji družku, Soňu
342
„Otčizna“ [Vlast], březen 1984, str. 46
343
NRS - 7.10.1986
344
O. Ivinskaya „V zajetí času“ - roky s Pasternakem, Paříž, 1978
- 869 -
 Holyday. O této Soně číslo 2 říká V. Rudinskij v
„Naša strana“ z 29.11.1977. Opakuji: „Neposílejte
mne do pekelného ohně hořet za to, že vás nemám
úplně...“ - Skvěle řečeno!
A to je to, co píší o synovi Cvetajevé a S. Efrona:
„Zdálo se, že Mur je synem K. B. Ale říká se, že je
ještě někoho jiného.“ Zdá se, že básnířka tak střídala
muže, že ona sama nevěděla, čí jsou její děti.
Cvetajevové dcera, Ariadne, údajně si stěžovala:
„Neměla k dětem mateřský vztah... Dá se říct, že
milovala mladé muže, a v její vášni pro Mura bylo
něco nezdravého, freudovského.“345 Zde musíme mít
na paměti sprosté nadávky. Možná, že je to důvod,
proč Mur nešel na pohřeb své matky.
A poslední zazvonění o Cvetajevové: „...Často, její
zálibou byli mladí lidé... Jsou známé též některé
skutečnosti o jejím vztahu se synem.346 To bylo v
Jelabugu. Opět narážka na ruské zaklení o matce.
Smutný příběh o zpustlé vnučce vesnického faráře
chci dokončit svými vlastními slovy:
Nechť nikdy v tichu kostela
Nezpívají nad námi: Aleluja!

345
NRS - 29.09.1989
346
NRS 31.7.1990
- 870 -
15. Synem vesnického kněze byl prominentní sovětský
matematik, akademik Ivan Vinogradov (1891-1983).
Byl dvakrát hrdina socialistické práce, měl Stalinovu
cenu v roce 1941 a Leninovu cenu v roce 1972, byl
oceněn čtyřmi Leninovými řády, které nedávají jen
tak pro nic za nic, vedl politické akce za vyloučení
židů z akademického života.347
16. Známý generál Vlasov, který posloužil Hitlerovi:
„...chtěl být knězem, pročež vstoupil do semináře.“348
17. Oba dědečkové Karla Marxe byli rabíni, otec a matka
- byli vykrestami, a Karl Marx byl zednář.349
18. V knize zednářského vědce Fredericka Elworthy „Zlé
oko, které slibuje všechny druhy neštěstí“ se píše, že
„zlé oko mají například katoličtí a ortodoxní kněží a
mnichové“. Krátce, zednáři vždy bojovali s duchov-
ními, už za doby inkvizice, kdy čarodějnice a čaro-
dějníci byli páleni na hranici.
19. Říká se, že na Kubáni ateisté syčí: „Dál od popů - dál
od hříchu“. A v Německu, němečtí ateisté se též rou-
hají a syčí: „In Kristus - ist mistus“, to znamená, „kde
je Kristus - tam je hnůj“. Pak tam existuje taková
divná pověra: pokud černá kočka přeběhne vaši cestu,

347
NRS - 24.03.1983
348
Solženicyn, v sborníku „Nežít se lží“, YMCA Press 1975, s. 61
349
z brožury pastora Vurmbrandta „Byl Karl Marx satanista?“
- 871 -
 nebo potkáte kněze - čeká vás smůla. Takže, radši se
otočte a jděte zpátky.
20. Sovětský velvyslanec ve Francii po roce 1945 byl A.
E. Bogomolov.350 Soudě podle jména, z rodu kněží - a
přitom hlavní diplomat „...sovětský velvyslanec při
OSN Alexander Bogomolov...“351 Hmm, tento strýc
udělal dobrou kariéru, i když příjmení je jasně neso-
větské.
21. V roce 1960 asistentem N. M. Švernika v Komisi
stranické kontroly ÚV KSSS byl soudruh Bogo-
javlenskij - na samém vrcholu komunistické strany,
ačkoli podle jména byl jasně z rodiny duchovních.352
22. Slavný letecký konstruktér Igor Sikorsky - jeho děde-
ček byl pravoslavný kněz, a jeho otec - lékař, psychi-
atr a profesor na univerzitě v Kyjevě.353
23. Slavný ruský historik V. O. Ključevskij byl synem
kněze, sám studoval na semináři.354
24. Slavný umělec Vasněcov byl synem vesnického
kněze.355 Jeho obrazy jsou „Bohatýři“, „Alenuška“,
„Ivan-carevič na šedém vlku“.
350
„Golos rodiny“, listopad 1983
351
NRS - 31.3.1989
352
V. Perelman v NRS 28.03.1989
353
NRS - 16.11.1989
354
časopis „Molodaja gvardia“, № 9, září 1989, s. 14
355
„Golos rodiny“, № 29, červenec 1990, s. 14
- 872 -
25. Slavný archeolog Heinrich Schliemann, objevitel
Tróji, byl synem německého kněze.356
26. V New Yorku byl kněz Cyril Fotiev, který byl známý
především tím, že se jeho teta z matčiny strany byla
Leninovou sekretářkou. Ta teta byla taková potvora,
že se dostala až do všech encyklopedií, a nyní otec
Cyril těžko zamlčuje její revoluční hříchy.
27. Známý emigrant spisovatel-monarchista Ivan Solone-
vič, autor vynikající knihy „Rusko v koncentračním
táboře,“ jehož dva dědečkové a pět strýců byli kněží,
měl ženu s rodným jménem Tamara Voskresenskaja
[Vzkříšená], to znamená, také od kléru. To je z knihy
Soloneviče „Dvě síly“, část 2, předmluva. Chytrý
Ivan měl přihlouplého bratra Borise Soloneviče,
vydavatele rotátorského časopisu „Rodina“ (Vlast).
A ten hlupák mi poslal velmi dobrý portrét ďábla z
nějakého německého časopisu, který jsem umístil na
začátek mého románu „Mé jméno je Legie.“ Podí-
vejte se a uvidíte sami, že portrét ďábla je zhotoven s
dobrými znalostmi věci - a vzpomeňte si dobrým slo-
vem na Božího služebníka Borise.
28. A tady je druhý extrém. Negr jménem Calvín, syn
černého kněze - a děsivý zabiják, kterého ušetřil
křivý soud americký, avšak zabili jej spoluvězni,

356
NRS - 2.2.1990
- 873 -
 nesnesli žít vedle takového darebáka.357 Viz třetí
složka mého archivu na heslo „Zločinnost“.
29. Nejodpornější ze soudců Nejvyššího soudu William
Douglas byl synem pastora. Monarchistické noviny
„Naša strana“ z 6.6.1980 jej nazývají „Nezapome-
nutelný přítel a mecenáš hrdelních a politických
vězňů“. Napsal knihu „Body vzpoury“, ve které
doporučuje plivat na právo a pořádek. Ale Douglas
vydržel sedět v Nejvyšším soudu od 1939 do 1974, to
byl nejdelší čas v americké historii. Měl napůl vysch-
lé nohy údajně po „dětské obrně“. V mládí obtěžoval
prostitutky, a když souhlasily, donášel na ně na poli-
cii. Nicméně tento psychopat měl 4 manželky, on
prodělal kompletní kurs psychoanalýzy, ale stejně mu
to nepomohlo.358
30. Alexandr Kerenskij měl dědečka kněze. To píše
Kerenskij sám ve svém životopise, „Rusko a obrat v
dějinách“. Tam se také přiznává, že od roku 1912,
kdy byl zvolen do Státní dumy... byl zednářem, tedy
Ž... A po své matce, on byl „zkurvysynem“ celostát-
ního měřítka.
31. Slavný atomový špion Klaus Fuchs byl synem
protestantského duchovního.359
357
NRS 16.2.1984
358
„Time“, 20.5.1974, s. 88-89
359
z knihy Helmuta Andixa „Věčný žid“, Vídeň, 1965, s.20
- 874 -
32. Spisovatel Michail Bulgakov, autor knihy „Mistr a
Markétka,“ byl syn profesora Kyjevské teologické
akademie. Teď beru do ruky Bulgakův román „Mistr
a Markétka“, publikace YMCA Press, Paris 1967, s
předmluvou arcibiskupa San Francisco, kde je motto:
„Oddělíš-li věc drahou od ničemné, jako ústa Má
budeš“ (Jeremiáš 15:19). To jest, říká to jakoby jmé-
nem Boha.
A pak se v textu románu na straně 25 říká, že Ježíš
Kristus je „duševně nemocný“. Pak, na stránce 29 je,
že Ježíš Kristus „je jasně blázen“. Na stránce 176 o
Ježíši se znovu opakuje, že je „blázen“. Na stránce
184, Ježíše Krista nazývá „podvržencem, synem
neznámých rodičů“. Tak co je to? Syn profesora teo-
logické akademie provozuje výslovně rouhání? Ano,
a to ještě mu žehná arcibiskup Jan San-Francisský, ve
světě bývalý princ Šachovskoj, podle pasu Shakhov-
skoy?
Bulgakov byl nemocný s nevyléčitelnou nemocí -
maligní hypertonickou neurosklerózou, od které zem-
řel trochu brzy - ve 49 letech. Jeho otec zemřel na
stejnou nemoc a ve stejném věku. Toto onemocnění
se projevuje těžkými bolestmi hlavy, únavou, chudo-
krevností, anémií, ledviny pracovat odmítají. Ďábel-
ská muka.

- 875 -
 V Bulgakově románu „Bílá garda“ všechen děj se
koná v domě č. 13. A Bulgakov sám v mládí žil v
domě č. 13 na svahu svatého Ondřeje v Kyjevě. Na
tomto domě teď visí pamětní deska s obrázkem Bul-
gakova.360
Nebuďte překvapeni, když cituji sovětský „Hlas
vlasti“. Oni mi 30 let, 1960 - 1990, posílali jejich
noviny „Hlas vlasti“, jakož i časopis „Otčizna“ -
Vlast, v naději, že se jednou vrátím do SSSR. Jenom-
že já sovětské vládě nevěřil.
Ohledně románu „Mistr a Markétka“: „A co je to
za divný výklad evangelia, ten příběh s ponížením
Krista, jako by viděn očima Satana - k čemu je
to?“361
První návrhy Mistra a Markétky se nazývaly
„Evangelium Satana“... Čtenář až do konce nemůže
přesně odpovědět na otázku: není celý román a celý
příběh „Mistra a Markétky“... pouhým schizofrenním
snem, nemocnou fantasií básníka?“362
Těžko umíral Bulgakov. Nejprve oslepl. Bál se
pohnout, chodit, mluvit. Zdálo se mu, že okolní lidé
jej neslyší“363

360
„Golos rodiny“ - Hlas vlasti № 30 v červenci 1984, str. 14
361
píše Solženicyn v: „Trkalo se tele s dubem“ str. 259
362
B. Filippov v NRS - 13.4.1980
363
L. Gendlin v NRS - 16.05.1982
- 876 -
 Bulgakov psal „Mistra a Markétku“ 12 roků, od
1948 do 50. let. Román byl zveřejněn až 26 let po po
smrti autora (a to nejprve s velkými škrty). V 20. a
30. letech Bulgakova „vykopli“ všichni, včetně Luna-
čarského.
„Margarita“ - je údajně třetí manželka Bulgakova,
Elena Sergejevna, která měla dvě děti od jejího prv-
ního manžela. Její syn, Sergej, když vyrostl, stal se
alkoholikem. Bulgakov děti neměl. Elena na konci
života byla bohatá osoba - díky Bulgakovu literár-
nímu dědictví.364
Tak či onak, Bulgakov byl velmi talentovaný spi-
sovatel, a já jsem četl jeho knihy s velkým potěšením.
33. A tady je velmi dobrý a šikovný člověk. Vynálezce
rádia, A.S. Popov (1859-1906) se narodil v rodině
kněze.365
34. Náčelník NKVD Ukrajiny, komisař státní bezpeč-
nosti 1. kategorie V. A. Balickij byl syn kněze. Nic-
méně, pak jej uskřípli během Velké čistky 1935-
1938.366
35. Letec-kosmonaut, dvakrát Hrdina Sovětského svazu
Pavel Romanovič Popovič.367 Soudě podle příjmení,
364
NRS - 17.5.1991
365
„Russkij golos“ - 22.3.1984
366
NRS - 23.6.1977
367
„Otčizna“, № 3, březen 1984, str. 30
- 877 -
 tento hrdina je také rodem z duchovenstva. Přírůstek
do našeho pluku!
36. Velebný pán Sergej Bulgakov, poslanec Státní dumy
(parlamentu), jeden z největších marxistů v Rusku,
byl blízký k Berďajevu, vyhoštěn ze Sovětského
svazu v roce 1922, spolu s dalšími 300 zednáři.
37. Můj první učitel, slavný profesor Lombroso, ředitel
blázince - potomek dlouhé řady rabínů a talmudistů.
A velmi chytrý.
38. Martin Luther King Jr., černošský revolucionář, syn
kněze, a sám také kněz. Soudě podle jeho jména, u
něj i u jeho otce byla zřejmá mánie velikášství. A
pochován byl podle zednářského rituálu.
39. Dr. Max Nordau-Zyudfeld, žák profesora Lombroso,
sám nadaný psycholog, byl z rodiny rabínů. Autor
„Protokolů sionských mudrců“ Ahad Ham byl také
syn rabína a oženil se s dcerou rabína.
40. Tady mám ušlechtilou revolucionářku: akademik O.
B. Lepešinskaja, stoupenkyně akademika Lysenka v
oblasti biologie, profesorka medicíny. Její rodné
jméno - Protopopova (to jest z disidentního ducho-
venstva, tedy dědičná rebelantka). Již v roce 1894 se
připojila k ilegálním marxistickým kruhům, tam se
setkala a vzala si za muže syna kněze P. N. Lepešin-
ského v roce 1897, jela s ním do vyhnanství na Sibiř.

- 878 -
 Později, coby stranická referentka na vědy, se v roce
1944 setkala se Stalinem, který ji popostrčil tak, aby
byla na stejné úrovni jako Lysenko, a proto se stala
členkou Akademie lékařských věd.368 Členkou KSSS
od roku 1898. Její manžel P.N. Lepešinskij (1868-
1944) - profesionální revolucionář, byl v revolučním
hnutí v 80. letech 19. stol. a člen komunistické strany
od roku 1898. V letech 1935 - 1936 byl ředitelem
Muzea revoluce.369 Ano, dvě boty tvoří pár.
41. Zapomenutý hlavní revolucionář Čcheidze byl také
bývalý seminarista, podobně jako Stalin, Mikojan a
Kamo-Petrosian. Po revoluci v roce 1917, Čcheidze
byl předsedou Petrohradského sovětu. Také velký
čert původem ze semináře.
42. A tady je vtipný příběh. Žeňa Ševčenko jedněm
lidem říkala, že její otec byl kněz v Brazílii, druhým
řekla, že její otec byl generálem v armádě Vlasova a
třetím řekla, že její otec byl kupcem 1. cechu. A mě
řekla, že několikrát seděla v bláznici v New Yorku.
Nosí křesťanský kříž kolem krku a současně Davi-
dovu hvězdu, proto se o ní povídá, že je položidovka,
lesbička, žije z velfere a krade, má luxusní kožich s
dvojitou podšívkou, že v supermarketu nakoupí za 1
dolar, ale nakrade za 50 dolarů. Že je alkoholička,
368
Maksimov v NRS 8.6.1986
369
„Sovětská encyklopedie“
- 879 -
 opíjí se až má záchvat - s pěnou na rtech. Peníze
vydělává tím, že zpívá, věští, dělá předpovědi a
magii. Její nejlepší kamarádka Maja obcuje se psem.
Doma má Žeňa boxovací pytel a rukavice, a když se
opije, pak mlátí ten pytel rukavicemi. V podstatě,
veselý život.
43. Ředitelem „Ústavu pro studium SSSR“ při „Radiu
Svoboda“ v Mnichově byl jistý Boris Jakovlev, rodné
jméno po matce Trojický, to znamená svého druhu
kněžský původ. Později v sovětských novinách
„Golos rodiny“ psali, že v Sovětském svazu seděl v
lágru pro prznění nezletilých.V posledních letech je v
Americe skutečná epidemie podobných obvinění
mezi katolickým duchovenstvem - korupce nezleti-
lých, tj. homosexualita s přitěžujícími okolnostmi. To
bylo i v „Posedlých“ Dostojevského. Není to nic
nového pod lunou, jak říkával rudý kardinál Maxim
Rudněv.
Svého času, vědci testovali sibiřské šamany, tyto
svého druhu prvobytné kněze, a ve většině případů
objevili u šamanů stejně významnou zvláštnost -
homosexualitu. Západní vědci zkoumali černošské
čaroděje a našli ten samý charakteristický rys - homo-
sexualitu. A tak dále až do Lenina, Stalina a Hitlera.
Vinu na tom má špinavá choroba, psychická choroba

- 880 -
 - komplex vlády, komplex vůdce. Ten samý biblický
kníže tohoto světa. A nic proti tomu nezmůžete.
Zde máte dobrou ilustraci: současný generální
tajemník Organizace spojených národů (OSN), tedy
král všech králů, je africký černoch Kofi Annan, který
je ženatý s židovkou, za což mu byla udělena Nobe-
lova cena míru.370 Je zcela možné, že tento Císař
všech císařů měl otce, který byl africkým čarodějem.
Vždyť bez kouzel takovou oslnivou kariéru udělat
nelze. Ani židovskou ženu nedostaneš.
44. A hle, smutný příběh. V semináři v blízkém Jordan-
ville [nedaleko New Yorku], žili - byli kdysi dva
seminaristé. Pak jeden seminarista z nějakého důvodu
zabil druhého. Později se zjistilo, že to byli dva pede-
rasti, příčinou vraždy byla žárlivost k ženě. Opět žena
je vinna, že se dva pederasti neshodli. Ale to ještě
není všechno. Ten zabitý seminarista má bratra, který
už je skutečný kněz, otec Georgius, který má farnost
hned vedle Richmond Hillu, kde žije mnoho našich
známých. A oni říkají, že ten kněz má ještě třetího
bratra - ten je narkoman, ztracená duše. Takže je
jasné, že tahle věc je jako had, leze po rodinách.

370
Hlásí to seriozní moskevská gazeta „Russkij vestnik“ č. 42-43,
2001, str. 13
- 881 -
45. Nejlepší britský umělec Laurence Olivier byl synem
anglikánského kněze.371
46. Slavný bláznivý belgický malíř Van Gogh byl knězův
syn.372
47. Jeden z nejlegendárnějších slavných gangsterů v
USA Jesse James byl synem kněze.373
48. U otce Mitrophana (Znosko-Borovského), kněze v
Sea Cliff v kostele Spása od hříchů, sestra byla stará
panna a skončila v blázinci, a jeho bratr je kněz v
Rusku.
49. Lev Tikhomirov, revolucionář-terorista z hnutí Narod-
naja Volja, dlouho seděl ve vězení, v důsledku čeho
se stal ideologem monarchismu. V jeho rodu bylo 10
(!) pokolení duchovních.374
50. Před revolucí do semináře chodili téměř výhradně
děti kněží, ale jen 25% absolventů seminářů se stalo
popem, zbytek si volil sekulární povolání.375
Je třeba připomenout, že podle církevního pravidla
absolventi semináře byli povinni okamžitě se oženit
pouze v případě, když jim byla dána farnost. Naopak,
pro církevní hodnosti museli být mniši, jinak se
371
TV, kanál 13, 27.2.1987, 21.00
372
TV, kanál 13, 20.3.1987, 11:30 večer, film podle jeho biografie
373
NRS 15.5.1987
374
„Svobodnoe slovo Rusi“, září-prosinec 1987, s. 10
375
„Otčizna“, № 9/1988, str. 58
- 882 -
 duchovním generálem (biskupem či arcibiskupem)
nemohli stát.
51. Předseda sovětské Akademie lékařských věd V.
Pokrovskij (od slova „Pokrov“, to je „rubáš“, Pokrov-
ský chrám atd.) byl v USA ohledně boje proti AIDS,
tohoto moru 20. století.376 Soudě podle příjmení, z
rodu kněží - a velký vědec.
52. Bývalý kněz v Sea-Cliffu L. Kiškovskij z ozednářštělé
církve Spása u čertů byl zvolen prezidentem „Národ-
ní rady církví“, největší protestantské organizace v
USA, která spojuje 42 milionů „věřících křesťa-
nů“.377 Je vidět, že čerti mu pomáhají.
Co je ozednářštělá církev Spása u čertů? Všechno
to začalo tím, že tento kostel si vysoudili od jejich
bývalých majitelů, dědečků a babiček z 1. exilu.
Utratili na soud 250.000$ a zachvátili kostel. Kníže
Žuk Obolensky, který vedl tuto akci, známý homose-
xuál a alkoholik, provdaný za lesbičku Lusku Obo-
lenskou-Černovou-Schwartz brzy se upil až na deli-
rium tremens a spáchal sebevraždu. Mí agenti mi
podali raport: „Celý suterén byl v krvi!“
V tomto liberálním a svobodomyslícím kostele
ženili pederasty i lesbičky, minetčíky i minetčice,

376
„Russkij golos“ - 17.11.1988
377
NRS - 8.12.1989
- 883 -
 křtili děti neznámého původu, to jest zabývali se blu-
dem, pokrývaje to všechno autoritou církve.
Tam se podruhé vdávala i moje bývalá manželka
Kissa. Myslela si, že církevní požehnání, pokud neza-
bralo poprvé, opravdu určitě pomůže podruhé. Ale
její druhý věrný drahoušek jí brzy plivnul do tváře,
odešel a spáchal sebevraždu. Neutišitelná vdova ani
jej nepohřbila - a zmizela do neznáma. Někteří říkají,
že je v Evropě, zatímco jiní říkají, že je v blázinci. To
je to, co přináší církev Spása u čertů. Já se snažím
spojit náboženství se skutečným životem. Aby ateisté
neříkali, že vyhazuji slova nazdařbůh.
53. Metropolita Antonius (Chrapovickij) byl svatý muž,
ale jeho bratr byl ředitelem ústavu choromyslných.
Máme podobnou situaci s profesorem Lombroso,
který byl potomkem dlouhé řady rabínů a talmudistů
- byl ředitelem blázince. Tak či onak, náboženství je
spojeno s duší, s psychikou člověka. A tady musíme
být velmi opatrní.
54. Slavný a talentovaný švédský filmový režisér Ingmar
Bergman - byl syn pastora. Jaké jsou předměty jeho
filmů? Duševní nemoce. Kolem nás je mnohem víc
duševních chorob, než je vidět. Protože tyto nemoci
jsou ostudné, jsou skrývané. To musíte jít do kina,
abyste je viděli.

- 884 -
55. Existuje v New Yorku kněz z židů-vykrestů otec
Meerson-Aksenov, který slouží v moderní církvi na
71th Street v Manhattaně. Ale v Moskvě on byl hip-
pie. Říká se, že jeho matička dělala tři jejich děti ze
„zkumavky“, a pokaždé kvůli tomu létala do Izra-
ele.378
56. V roce 1922, v SSSR se stal zázrak: náhle do zahra-
ničí poslali 300 tzv. „intelektuálů“, v čele s takovým
Antikristem, jako byl Berďajev, kterého kdysi carský
Nejsvětější synod odsoudil k věčnému vyhnanství na
Sibiř. Dříve, podobné lidi odstřelovala Čeka, a tyhle
neznámo proč zcela slušně umístili do zahraničí.
Později jsme dostali vysvětlení, že v roce 1922
Moskva hostila 4. kongres Kominterny, který zakázal
zednářství, a jako výsledek, 300 největších zednářů
vykopli do zahraničí s varováním, že pokud se budou
snažit se vrátil, budou zastřeleni jako vzteklí psi.
Vůdce tohoto gangu byl náboženský filozof Berďa-
jev, jehož filozofie byla doslova následující: „Andro-
gizm379 je konečný svaz mužského a ženského ve
vyšší božské bytosti,...obnovení obrazu a podobenství
Boha v člověku“. Berďajev pak učí, že na androgy-
novi380 - „je odraz božské přirozenosti“ a konečně,
378
informace z židovských zdrojů - 17.03.1997
379
tj. pederastie - GK
380
tj. pederastovi - GK
- 885 -
 aby vás naprosto zmátl, Berďajev hlásá: „Život
androgyna je tajemství, které nikdy nebude zcela
vyřešeno na tomto světě“.381 382
Za takové rouhání carský svatý Synod odsoudil
Berďajea k věčnému vyhnanství na Sibiři. Vždyť on
vyměnil Boha za ďábla. To je důvod, proč takovým
chytrákům říkají satanisti. Ale kdybych já byl carem,
byl bych odsouzen Berďajeva k veřejnému bičování.
Na schodech kostela, před kterým se provinil. A bičo-
vat jej tak dlouho, dokud nezazpívá hymnu „Bože
cara chraň“.
A aby potom, jako v Šolochovu „Tichém Donu“,
si přidržel kalhoty a poděkoval: „Děkuji vám, pánové
starší radní, za poučení. A tisíceré díky za to, že jste
mne nezastřelili“. Tenkrát na Donu znali pouze dva
tresty - zastřelení nebo veřejné bičování. Podle roz-
sudku rady starších.
Část svobodných zednářů, vyhoštěných z SSSR v
roce 1922, přistál v New Yorku, kde se rychle sčuchli
se svými místními protějšky, které jim všelijak pomá-
hali. Kdysi tito lidé dělali ruskou revoluci vedle Leni-

381
Berdyaev: „Význam tvořivosti: Pokus o ospravedlnění člověka“,
Moskva 1916
382
To vše je převzato z Golochvastovy knihy „Zničení Atlantidy“,
str. 18
- 886 -
 na. Nyní Lenin seděl v Kremlu a oni byli jako brouci
hovniváci na smetišti dějin.
Takovou byla zanícená zednářka Věra Alexan-
drova, chromá na levou nohu a křivoboká kněžská
dcera, vdaná za Solomona Schwartze, známého men-
ševika.
Věra Alexandrova byla redaktorkou Čechovského
vydavatelství, ale můj „Berlínský Kreml“ vydat
odmítla. Byla to stará žena s účesem studentky-
národnice [revoluční až teroristické hnutí 60-tých let
19. století]. Masochistický úsměv na tváři, jak u staré
panny, žádné děti nemá. Myslelo se, že vydavatelství
kvůli zamaskování řídí 60tiletý baron Wreden,383 ale
fiktivní prezidentkou je jeho 23-tiletá „milenka“
Patricia Blake, mladá, krásná a inteligentní židovka.
Ona skutečně vypadá velmi dobře, takže jsem proje-
vil o ni zájem a dal jí americké vydání mého „Berlín-
ského Kremlu“ jako vizitku. Ale nic jsem s ní nepoří-
dil. Krasavice byla buď velmi rozmarná, nebo se
držela svého 60-tiletého barona.
O Patricia Blake mi říkali, že studovala na Colum-
bia University a potom toho nechala se slovy, že toho
ví víc, než její profesoři. Možná, že měla pravdu.
Později jsem četl její knihu o Vladimiru Majakov-
ském, co se skrývalo v jeho verších. Jak jednou přišla
383
česky: parazit; kolik by mohla stát změna jména?
- 887 -
k básníkovi hloupá zamilovaná dívenka, aby mu
darovala svoji lásku. Ale básník, impotent, se dívce
vysmál a vykopl ji. Jako výsledek hloupá holka se
oběsila, a básník se jí vysmívá v poezii. A Patricia
Blake popisuje vše velmi podrobně, ukazuje, jaké
jsou ty verše, ve dvou jazycích, v ruštině a angličtině.
A bylo jasné, že Patricia není žádný blbec. Ještě poz-
ději jsem se dozvěděl, že Patricia Blake se vdala
teprve, když překročila své padesátiny. Jak se říká,
vybíravá nevěsta. A možná ještě něco, o čem se
nemluví, o čem se neučí ve škole.
Madame Solomon Schwartz, dcera kněze, pod
pseudonymem Věra Alexandrova, někdy psala nudné
a zdlouhavé eseje o sovětské literatuře. Prostě ji při-
krmovali její zednářští spolubratři, a proto byla pova-
žována za odbornici v oblasti literatury. Patricia
Blake, soudě podle její knihy o řvounu-impotentu
Majakovském, věděla, že sovětská literatura je mno-
hem lepší. Na každý případ, tyto dvě dámy ovládaly
největší ruská nakladatelství mé doby. A s oběma mi
to neladilo.
Mezi zednáři vypuštěnými v roce 1922 byl ještě
zábavný syn kněze - Boris Nikolajev, kterého v
našem mnichovském časopisu„Satyricon“ nazvali
gorilou z New Yorku. To byl muž velké výšky a s
vysoko posazeným pisklavým ženským hlasem, který
- 888 -
 se vydával za Lva Tolstého a chodil po New Yorku
bos. Nicholajev byl nejen syn kněze, ale také byl v
semináři, ale nedoučil se a šel dělat revoluci. Byl
členem ústředního výboru komunistické strany
(menševiků) a vedoucím archivu Marxe-Engelse v
Moskvě až do roku 1921. Bratr Nikolajeva byl ženatý
se sestrou Rykova a Rykov byl po Leninovi
předsedou Sovnarkomu, tedy premiérem.384
Je to vše jedna banda. Od roku 1964, toto kněžátko
pracovalo v „Ústavu pro mír, války a revoluce jména
Hoovera“.385 To znamená, že on prodával sovětské
archivy západním zpravodajským agenturám.
Když zestárl, bývalý farářův syn Nikolajevskij,
jasný zednářo-pederast, se oženil se stařičkou židov-
kou A. M. Burginou, též s revoluční minulostí. Nej-
prve byla vdaná za lídra menševiků Iraklije Ceretelli,
ale když jej čerti odnesli, vzala si Nikolajevského.
Bylo to pozdní manželství, zjevně fiktivní. Namísto
sexu dělali rozbor archivu Trockého. Ona také byla
vyhozena ze Sovětského svazu v roce 1922.386
57. Zakončím svými osobními kontakty s kněžími. Moje
žena Kissa byla velká nábožensky a církevně zalo-
384
Louis Fischer, „Lenin“, London 1970, str. 372
385
píše časopis anarchistů-machnovců „Sejatěl“ - Rozsévač, září
1966, s. 14
386
NRS - 28.10.1982
- 889 -
žená žena, dokonce mi řekla, že podle kalendáře je
jako „svatá žena“. Ale když přišel čas, ona onemoc-
něla menopauzním šílenstvím a postupně začal ztrá-
cet rozum. Po 24 letech manželství, najednou mi
začala vyhrožovat s rozvodem. Přesně jak říkají teo-
logové, že ďábel přichází bezhlučnými kroky. A já
jsem se rozhodl hledat pomoc u otce Mitrofana, rek-
tora kostela „Spása na slzách“ v Sea-Cliffu, nebo, jak
se teď říká, v Sodomkinu. Aby nějak ovlivnil moji
Kissu, pokapal jí na mozek, připomněl jí, že církevní
sňatek, který povinně chtěla, vyžaduje formulaci
„dokud nás smrt nerozdělí“.
Ale otec Mitrofan nemohl mi pomoci. Ukazuje se,
že jeho sestra, stará panna, také přišla o rozum ve
formě klimakterického šílenství. Ona i jógu praktiko-
vala, stála na hlavě, na třech bodech podél zdi, nic to
nepomohlo a nakonec skončila v blázinci. Jak mi otec
Mitrofan může pomoci, když ani své sestře pomoci
nemůže?
Tehdy jsem psal své „Protokoly sovětských mudr-
ců“, namísto sionských mudrců. A moje Kissa do
mne hučí a popichuje: „Přestaň psát ty svoje hlou-
posti! Dělej něco produktivnějšího!“. Mimochodem,
to samé říkala ve stáří žena Lva Tolstého.
Pak jsem požádal o pomoc od jiného kněze - otce
Sergiuse (Guttsalenko) z Venezuely. Kupoval moje
- 890 -
knihy „Kníže“ a „Legie“ pro sebe a své farníky a
psal mi zcela rozumné dopisy. Prosil jsem jej, aby
ovlivnil moji Kissu, která ztrácí rozum a nechce,
abych psal knihy. Otec Sergius mi odpověděl takto:
„Poslechněte Vaši bláznivou ženu,“ a podpis „nehod-
ný kněz Sergius.“ Tak se mi nic nezdařilo.
17. února 2004

- 891 -
 Kapitola 46: Slzy krále Šalamouna
Kdyby moudrý král Šalomoun mohl si chvilku počíst v
mé kartotéce, je velmi pravděpodobné, že by zaplakal.
Protože to není archiv, ale údolí smutku. Přesně totéž říká
Bible: „Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu;
a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest“ (Kazatel
1:18).
No, podívejte se sami. Kvůli pořádku, jděme podle
abecedy. Na písmeno „A“ nemám nic zvlášť zajímavého.
Ale písmenem „B“ již začíná všelijaká čertovina.
Blok, Alexander, básník (1880-1921 = 41 let, nějak
mladý - GK). Je to největší básník Stříbrného věku ruské
literatury. Sláva a pýcha vlasti. Nyní se podívejme, co
říkají něm básníci a současníci, kteří ho znali dobře.
1. Básník A. Bělyj napsal o Blokovi: ...prožitek z lyriky
je chaotický, chcete-li se v ní vyznat, musíte sám být
„poněkud jak se říká“... Blok je talentovaný vyná-
lezce prázdna...387 Bloka miluje Georgij Čulkov,
vynálezce „mystického anarchismu“. Na vztahy
Bloka k jeho budoucí manželce Ljubov Dmitrievny
Mendělejevé se dobře hodí Solověvský výraz:
Pomalu jsem ztrácel rozum
U dveří té, po které žízním
387
„Věsy“ - Váhy, № 5, 1908
- 892 -
 Bělyj mluvil o Blokových básních: „idiotsky
nesourodé, nahrabané čert ví kde.“ Blok napsal Bělé-
mu: „Nejsem mystik, ale vždycky jsem byl chuli-
gán“.
Stejně jako Bělyj, prodchnutý myšlenkou na
„explozi“ a opovržení pro evoluci, Blok prožíval
„nenávist k různým teoriím pokroku“. Rozněcoval v
sobě smysl katastrofy, kolaps veřejnosti, žízeň revo-
luce, nějakého krvavého konce světa“. „Nechť je
krev, sebesouzení, červený kohout, nechť jsou zni-
čeny paláce a vymazány z tváře země všechny Kre-
mly, nechť jsou hrubost a brutalita, zlodějové i
vrazi“. Nebo
K zármutku všem buržujům
Světový požár zažehnem
Světový požár v krvi -
Hospodine, požehnej nám!
Nebo:
Soudruhu, pušku drž, neboj se! /
Vystřel kulku do Svaté Rusi“.
Poté, co psal tuto báseň „Dvanáct“, Blok zapsal
do svého deníku: „Dnes jsem - génius“. Současně
sedláci zničili jeho oblíbené jmění Šachmatovoje.
Poté Blok musel žít v nevytápěném bytě, bez služeb-
ných, jako honorář dostával slanečka a shnilý bram-
- 893 -
bor a pomalu začal ztrácet rozum. Tehdy, v roce
1921, Blok píše Čukovskému: „... Jsem nemocný...
sežrala mne, špinavá, hnusná, rodná matička Rus,
jako svině žere selátko“. Zemřel ve stavu tichého
šílenství.
Zatížen špatnou dědičností, Blok byl člověk abnor-
mální. Ve svém deníku 22. prosince 1911 píše: „Bolí
mne, když padá rodná bříza v zahradě předků. Ale je
pěkné, sladké, když Galilea a Bruno hoří na hranici,
když Cervantes je zraněn v bitvě, když Dante umírá
na verandě“. V deníku 5. dubna 1912 píše: „Potopení
Titanicu mne včera neuvěřitelně zaradovalo (existuje
ještě oceán!). Nekonečně prázdno a těžko“.
„Vše prožívá eroticky. Myšlenka na arkýř [výkle-
nek, sloužící jako ložnice] jej neopustí ani na chvilku.
V básni „Dvanáct“ byla představena s velkou sym-
patií Katka prostitutka. Nesmysl a lež jsou u Bloka
neoddělitelné. Teurgie symbolismu. Teurg je držitel
tajných znalostí. Sergěj Solověv nazval Bloka „bři-
chomluvcem brebtalem“. Nebyl ani Pýthie, jen pro-
nášel zvuky, rytmické zvuky. Psal sibilistické básně.
Ve své autobiografii v roce 1915 Blok nazývá sym-
bolismus mystickým šarlatánstvím. Finis coronat

- 894 -
 opus!“388 Jelikož N. Valentinov - je bývalý spolužák
a životopisec Lenina, musí to být muž seriozní.
2. V červnu roku 1921 Blok onemocněl astmatem a
kurdějemi, upadl do stavu hluboké duševní deprese, a
v červenci se úplně zhroutil a ztratil rozum, zemřel v
šílenství a strašných mukách 20. srpna 1921.389
3. V roce 1905 Brjusov vyzval Bělého k souboji (který
se nikdy nekonal). V roce 1906 Bělyj vyzval na sou-
boj Bloka - který se také nekonal. V roce 1907 Blok
vyzval k souboji Bělého - se stejným výsledkem.390
4. Dědeček Bloka z otcovy strany zemřel v ústavu pro
choromyslné, jeho otec-profesor byl také psychopat a
kázal revoluční anarchismus (tuto jeho knihu původ-
ně cenzura odsoudila k spálení). Matka Bloka měla
pouze dvě děti: první se narodilo mrtvé, a druhý byl
Blok. Jeho matka byla duševně nemocná, stejně jako
jeho otec. Ihned po narození, matka odhodila svého
muže a Blok vyrůstal bez otce. Otec Bloka se oženil
po druhé, ale i druhá žena jej též odhodila. Dožíval
svůj život jako maniak a misanthrop. Blokova matka
ke konci života trpěla epilepsií, melancholií až na
388
Tyto citáty jsou z článku N. Valentinova, „Brebentící
břichomluvec“ v „Novém ruském slovu“ ze dne 5. a 6. června 1961
389
z knihy Marka Slonima, „Od Čechova k revoluci“, New York,
1962
390
NRS - 27.4.1958
- 895 -
 samé hranici sebevraždy. Dědeček Bloka z matčiny
strany posledních pět let svého života byl ochrnutý po
mrtvici.
5. A hle, co napsal Blok o ďáblu:
Ale ti, kteří tahali za nitky
Loutek všech národů,
Ti věděli, co dělají, když jim posílali
Humanistickou mlhu...
6. Blok byl člověk nespolečenský, plachý, uzavřený.
Musel se nutit, když měl mluvit s lidmi, být ve spo-
lečnosti. Měl Hamletovskou náturu, plnou pochyb-
ností o sobě samém, nespokojenosti se sebou samým.
Psal své básně, jako by instinktem. Často nevěděl a
nemohl vysvětlit, proč napsal to či ono.391
7. Byl první básník stříbrného věku. Ohledně Blokova
symboliky barev: je to symfonie purpurových a mod-
rofialových světů. Analogie s Vrubelem, který se
zbláznil.392
8. Ve svém deníku (po revoluci) Blok napsal: „Ale já se
dusil nenávistí, která přechází do jakési patologické
hysterické omrzelosti, která brání žít.“393

391
prof. N. Pervušin, NRS - 27.7.1980
392
B. Narcissov v NRS - 23.11.1980
393
NRS - 23.11.1980
- 896 -
 A ve stejné době: „Jako první z ruských spisova-
telů a básníků Blok prohlašuje, že povinností inteli-
gence - je spolupracovat s bolševiky. Ve svém článku
„Revoluce a inteligence“ Blok píše: „kompletně,
celým srdcem, celým svým svědomím naslouchejte
revoluci.“394 Krátce před svou smrtí, ve svém deníku
Blok opakuje: „Rusko mne sežralo jako svině svoje
selátko“.
9. V sovětském časopisu „Otčizna“, № 10, 1980, o
Blokovi napsali: „Sláva a hrdost Vlasti... Jazyk nabý-
vá jedinečnou hudbu a harmonii... Nedostižitelnou
svou magickou silou, Blokovu „Neznámou“ lze číst
znovu a znovu až do nekonečna:
V mé duši je poklad,
A klíč je svěřen pouze mně!
Dějiny ruské literatury po zásluze zařadily
„Neznámou“ do mistrovských děl světové literatu-
ry.395
10. Blok měl syna Dmitrije, který žil jen šest dní.396
11. V knize americké spisovatelky Avril Pimen, o Blo-
kovi se říká, že bláznivá láska Bloka k jeho manželce
Ljubě i jeho fakticky celibátní manželství s ní, ji při-
394
A. Sědych v NRS - 23.11.1980
395
str. 8-10
396
2 až 10 února 1909 Viz kniha „Blok“, Leningrad 1955, str. 725
- 897 -
 nutily k mimomanželským milostným vztahům, takže
neustále klamala svého manžela. Tato dualita byla
stálým zdrojem velkého utrpení a geniálních poetic-
kých inspirací.397
V celém tomto smutném příběhu s Blokem jsem se
začal zajímat o jméno jeho manželky, Ljubov Dmit-
rijevny Mendelejevé, dcery našeho geniálního
učence, vynálezce periodické tabulky. Jakto, že se
nikdo nezamyslel nad etymologií tohoto jména?
Vždyť kořen je židovský - židovské jméno Mendel.
Je možné, že mezi předky Dmitrije Ivanoviče Men-
dělejeva byl také nějaký předchůdce jménem Men-
dela. A jak to, že židé vypustili tak slavného muže ze
seznamu svých příbuzných? A opět jsem se ocitl v
roli tzaddika, židovského mudrce a muže spravedli-
vého. Ale cítil jsem se přitom spíš potomkem mého
strýce Vasji, vyšetřovatele ve zvlášť závažných pří-
padech u atamana Vševelikého Vojska Donského,
který položil svou hlavu na Solovkách.
Židé velmi milují připisovat k sobě všelijaké
známé lidi. Měli jsme takovou světově proslavenou
balerinu Annu Pavlovu. Její matka byla obyčejná
pradlena, a její otec - hasič v divadle Bolšoj. Jejich
malá holčička se stala brilantní baletkou. Ale židé si
vymysleli, že její otec byl židovský hudebník v
397
L. Kafanova v NRS - 27.06.1982
- 898 -
 orchestru divadla Bolšoj. Četl jsem o tom celou
knihu. A teď židé fantazírují, že Stalinův otec nebyl
židovský švec Džugašvili, ale slavný cestovatel,
generál-major Przewalski, který vůbec na Kavkaze
nikdy nebyl. Takže pojďme lépe prozkoumat Men-
dělejeva, odkud se vzal kořen Mendel. Představuji si,
jaký se spustí spor mezi židofily a židofoby.
Nevadí, pojďme dál. Po Blokovi, v mé kartotéce v abe-
cedním pořadí jsou:
Brodsky, Josif, básník, nositel Nobelovy ceny (1940-
1996 = 56).
1. Když Brodského vyslali do Vídně v červnu 1972,
vystoupil z letadla v červeném svetru a se zlatým kří-
žem na prsou. V písemné formě prosil Kosygina, aby
ho vzali zpět do SSSR. Do USA jej přivezla nadace
Tolstého. On učil na Michiganské universitě (1972).
V SSSR, on ronil krokodýlí slzy pro Izrael, ale do
Izraele nejel. Básně Brodského jsou „nejasné“. Jeho
verše jsou natažené a suché jak kosti kostlivce. Svou
povahou jsou - anti-umělecké. To vše píšou o Brod-
ském sami židé v židovském časopisu„Forwards“ v
New Yorku, což napsal Meyer Štiker.398
2. Ve Vídni, Brodského hned uvítal americký básník,
W. H. Oden, který utekl z USA na základě toho, že

398
z monarchistického časopisu „Naša strana“ z 23. ledna 1973
- 899 -
 byl pederast, žil v pederastické oblasti Greenwich
Village, ale druzí pedouši mu neustále zvonili telefo-
nicky a hrozili uříznout jeho genitálie. Jako výsledek,
básník utekl z Ameriky. Auden chválil Brodského
jako „básníka první třídy“.399
3. Ale já beru knihu Josifa Brodského „Verše a básně“,
publikovala „Mezinárodní literární komunita“, Was-
hington 1965. Vydavatel je můj starý známý - Aljoša
Millrood, bývalý komisař z CIA. Samozřejmě, Aljo-
ša, jako vždy, se skrývá. V této knize se oznamuje, že
„Brodský od dětství trpí chronickým nervovým one-
mocněním.“400 Brodský v Sovětském svazu byl obvi-
něn z pornografických veršů (str. 8). On opustil školu
ve věku 15 let.401 V SSSR, jakoby v exilu, coby
„parazit“, vozil hnůj v sovchozu.
4. A současně s tím, „Williams College (stát Massachu-
setts) poctil známého básníka Josifa Brodského na
stupeň čestného doktora, vyznamenávaje lyrickou
hloubku a prorockou dokonalost jeho umění.402
Pokud si vzpomínám, v jedné ze svých básní Brodsky
rýmoval Pannu Marii se zaklením o matce. Tak co je
to: pornografie nebo „prorocká hlubina“?
399
„Time“, 19.6.1972, s. 28
400
str. 8
401
str. 9
402
NRS - 5.6.1984
- 900 -
5. Primátor New Yorku Edward Koch403 udělil
3.12.1985 básníkovi Josefu Brodskému diplom, udě-
lující mu titul čestného občana New Yorku.404
6. Brodsky učil literaturu na Kolumbijské univerzitě.
Téměř sám mezi svými kolegy, získal úplnou finanč-
ní nezávislost, když několik let předtím dostal tzv.
„Prémii geniů“ ve výši 300.000 dolarů.405 Tam jej
reklamují jako básníka, „uznávaného za nejlepšího z
celé ruské diaspory, a možná i z veškeré moderní
ruské poezie“.
7. 22.října 1987 v rádiu se hlásí, že Brodský dostal
Nobelovu cenu za literaturu. Tato cena je 340.000
dolarů, Brodskému je 47 let, a on je jedním z nej-
mladších vítězů. Rozhlas hlásil, že Brodský je v špat-
ném zdravotním stavu a nedávno mu dělali operaci
při otevřeném srdci.
8. V roce 1964 editor „Literaturnoj Gazzety“ žid
Čakovskij řekl New Yorkským reportérům: „Brodsky
- to je to, čemu u nás říkáme parchant, prostě oby-
čejný blbec“.406
9. Laureát Nobelovy ceny Brodský napsal:
Hlava bolí, hlava bolí
403
žid a starý pederast - GK
404
NRS - 29.11.1985
405
izraelský časopis „Aleph“, № 160, 27.1. 1987, s. 27
406
NRS - 27.11.1987
- 901 -
 Vítr čechrá vlasy
Na nemocné mé hlavě... 407
Tím dává pochopit, že Brodský, podle jeho vlast-
ních slov, má „bolavou hlavu“, že je totiž přiblblý.
Mimochodem, když někoho ve Spojených státech
dávají do blázince, na něj vyplňují rozsáhlý dotazník.
A první otázka je: „Máte vy nebo někdo z rodiny
bolesti hlavy?“. Moji manželku Kissu 24 let trápily
bolesti hlavy (ne každý den, ale přibližně jednou za
měsíc, zato tak, že 24 hodin ležela v posteli, dokonce
se staženými záclonami). Totéž u její matky kolchoz-
nice, a dokonce u jedné z dvou jejích sester byla
zhoubná migréna. V důsledku toho, 24 let poté Kissa
onemocněla klimakterickým šílenstvím - a šla na mě
s nožem.
10. Vladimir Solovjov říká v NRS z 30.4.1990 o poezii
Brodského: „...mnoho z těch veršů obsahuje slova,
která nejsou běžně pronášena ve slušné společ-
nosti...“. Ale něco z toho bylo zveřejněno v „Konti-
nentu“ alkaše Vlada Maximova, № 62, 1990:
a)
A šukají figury
S pláčem oběti obřezání...
407
To zaznamenala sovětská profesorka ruského jazyka a vedoucí
katedry na moskevské univerzitě, K.V. Goršková v sovětském
časopisu „Otčizna“ v červenci 1988, str. 59.
- 902 -
 b)
Když řeknete „Hoří!“ -
Odpověď „hovno“.
11. Laureát Nobelovy ceny Brodský píše takové geniální
verše:
Hrabě vyhrál, mlsaje slast
ve hře bez pravidel.
Vlezl na Michelinu zezadu! 408
12. Anatolij Gladilin, žid, který pracoval pro „Radio
Svoboda“, ve své knize „Zabil mne surovec Pell“
píše o Brodském takto: „...dali Nobelovku tomuto
ničemnému židákovi z Brooklynu, kterého sovětská
rozvědka ještě před válkou chytila na chlapeč-
cích!“409 Je to z časopisu „Vladimirskij literator“ №
6/22.
Můj archiv, 5. složka na „Radio Svoboda“, 1993,
str. 2: Gladilin byl ženat s židovkou Mášou Baltero-
vou, která se později pomátla a dostala se do blá-
zince. Potom Gladilin, údajně ústy Vlada Maximova,
řekl: „Zároveň se vyjasňuje význam notoricky známé
Nobelovky: komu a za jaké služby ji dávají“.

408
Časopis „Kubáň“, № 5-6, 1993, str. 95 - [vyigral do klubnički
lakom - doslova jahodovou zavařeninu - možná narážka na Noz-
dreva z Mrtvých duší]
409
Opět pederastie! - GK
- 903 -
13. Brodský odmítl čestné členství v americké akademii
výtvarných umění, protože tam již seděl Evgenij
Gavtušenko.410 Zde jsem zcela na straně Brodského
(GK).
14. Na jednom z večírků Brodského, na začátku 80. let
na Broadwayi, Josefa představoval Gennadij Šma-
kov, přítel básníka, v ruských kruzích známý homo-
sexuál. Když mluvil o práci Brodského, Šmakov řekl:
„Všichni si pamatujeme, jak do nás vstoupil Brod-
skij“! Sál vybuchl (smíchem), Brodskij pozvedl sklo-
něnou hlavu a zamračil se.411 „Pečatnyj organ“ - byl
časopis homosexuálů, který je nyní zrušen.
Po Brodském v mojí kartotéce, v živém pořádku, jak se
říká na frontě, jde důležitý básník stříbrné epochy:
Brjusov, Valerij (1873-1924 = 53). Zde je to, co o něm
říkají kritici:
1. Byl otcem ruské dekadence, napodoboval francouzské
psychouše Verlaina, Mallarmé, Rimbauda. V roce
1920 vstoupil do komunistické strany a v roce 1921 se
stal profesorem na Moskevské univerzitě. Napsal
pověst „Ohnivý anděl“.412

410
to napsal Leonard Boezberg v NRS - 3.5.1991
411
„Pečatnyj organ“, № 108, červen 1997, s.21
412
podle encyklopedie
- 904 -
2. Byl narkoman morfia, sadista a satanista. Provozoval
evokaci duchů se spisovatelem Miropolským, který si
stěžoval, že jej pronásleduje démon succubus, který
mění muže v ženu. Společně s Ninou Petrovskou, s
kterou měl „román“, miloval spiritualismus. Později
Nina začala hrozit sebevraždou a Brjusov v reakci na
to jí daroval revolver, z něhož se snažila střílet ne na
sebe, ale na Brjusova. Později, pod vlivem drog a psy-
chických chorob, Nina Petrovskaja přece jen spáchala
sebevraždu otravou plynem ve Francii.413
3. Poté byl u Brjusova druhý podobný „románek“ se
začínající básnířkou Naděždou Lvovou. Brjusov sys-
tematicky ji přivykal k myšlenkám na smrt, na sebe-
vraždu, dal jí pistoli, ze které se později zastřelila. Byl
antisemita, ale jedna z jeho sester se vdala za žida
Samuela Kissina (v roce 1909), on ani na svatbu nepři-
šel. Od roku 1908 byl chronický narkoman morfia.
Byl ženatý, neustále a demonstrativně podváděl svou
ženu, děti neměl. Když stárnul, vzal do výchovy
malinkého synovce manželky. Prototypem hysterky
Renaty v „Ohnivém andělu“ byla hysterická Nina Pet-
rovská. Všude kolem byly „šišlaví, kulhaví mystici“.
Nina Petrovská měla defektní, uměle retardovanou
mladší sestru. Brjusov ve své knize „Všechny melo-
die“ napsal cyklus básní o všech metodách sebe-
413
Lydia Ryndina v NRS - 4.9.1957
- 905 -
 vraždy.414 Manžel Brjusovy sestry - Lydie Jakovlevny
Bryusové - žid Samuel Kissin také spáchal sebe-
vraždu.415
4. Brjusov: „I Boha, i ďábla velebím stejně“.416
5. Podle laureáta Nobelovy ceny Ivana Bunina, Brjusov
byl vždy pyšný, ne méně než Kozma Prutkov, vydá-
vaje se za démona, mága, nemilosrdného „mistra“,
kormidelníka.
Hned vedle tu mám dalšího známého spisováka, který se
proslavil hlavně svou „Rudou jízdou“:
Babel, Isaac Emmanuelovič (1894-1941 = 47 let).
1. Vezměme autobiografii Isaaca Babela z knihy
„Vybraná díla“, Moskva, 1966. A tam stojí, že v roce
1916 byl Babel souzen za pornografii (příběhy, které
publikoval Maxim Gorkij v časopisu „Letopisy“).
Potom bylo oznámeno, že Babel pracoval u Čeky.417
Na str. 454 Babel si stěžuje na únavu - přetažení
mozku a říká, že už od dětství byl neurastenik. Krát-
kou dobu, v předvečer revoluce, Babel se učil v psy-
choneurologickém institutu, současně s Michajlem
414
to přebírám z knihy Chodaševiče „Necropolis“, YMCA Press,
Paříž 1976
415
ibid, str. 117
416
S. Levicky v článku „Démonismus a satanismus“ v NRS -
10.8.1980
417
str. 24 autobiografie
- 906 -
 Kolcovem.418 Oba byli zabiti během Velké čistky. V
jiné podobné knize se říká, že v dětství (11-12 let),
matka jej vodila na neurologii kvůli nervovým nemo-
cem.
2. Babelova kniha „Rudá jízda“ se nezalíbila veliteli
armády kavalérie Buďonnému. Hle, co napsal Buďon-
nyj Maximu Gorkému, který hájil Babela. Tento dopis
byl zveřejněn v „Pravdě“ k 26. říjnu 1928: „Babel ...
fantazíruje a prostě lže. Fabule jeho esejů, prošpiko-
vaných hojnými dojmy erotomanského autora, vychází
z blouznění šíleného žida“.
3. A tady je to, co o Babelovi píše profesor ruského
jazyka v americkém college Jurij Ivask: „Copak poli-
tický instruktor Babel, inteligent, vydávající se za
komunistu, něco vytvořil ve své sadisticko-hysterické
Rudé jízdě? Literární kritici nachází u něho formu,
nebo - jak je v módě říkat - strukturu. Ale na můj vkus
- jeho příběhy vyzývají pouze antiuměleckou nevol-
nost.“419
4. Babel měl údajně „intimní vztah“ s ženou lidového
komisaře NKVD Ježova, oděskou židovkou, která
byla redaktorkou časopisu „SSSR ve stavebnictví“.
Také zde čteme, že Babel pracoval u Čeky, že Babel

418
str. 486
419
NRS - 15.6.1975, str. 5
- 907 -
 řekl Furmanovu: „Naši čekisti - jsou prostě svatí
lidé!“420
5. Po zatčení Ježova a Babela, žena Ježova Eugenia
Solomonovna spáchala sebevraždu. O této sebevraždě
píšou bratři Medveděvi ve svém „Politickém deníku“,
№ 2, Amsterdam 1975. Bratr Ježova byl také zatčen a
zlikvidován.421 Souvarin, ačkoli jméno vypadalo jaksi
ruské, ve skutečnosti byl francouzský žid a komunista,
který byl zcela na straně Babela.
6. Nicméně, laureát Nobelovy ceny Ivan Bunin měl o
Babelovi poněkud odlišný názor: „Mezi největšími
hnusnými rouhači byl ještě Babel. Například,
v příběhu „Saška-Kristus“ a „Ježíšův hřích“.422
7. V roce 1922 Babel byl vydáván pod jeho krycím
jménem z koňské armády - „Liutov“ (což znamená
„hořký“, které zavání sadismem).423
8. V „Oděských povídkách“ Babelův hlavní hrdina - je
Beňa Krik. V NRS z 26.10.1990 napsali: „Je dobře
známo, že prototypem tohoto literárního hrdiny byl
legendární loupežník z občanské války Miška Japon-
čík“.
420
Arkadij Lvov v NRS - 18.09.1982 [Takhle charakterizovat ty
masové vrahy? - LP].
421
Boris Souvarin v „Kontinentu“, № 23, 1980
422
Ivan Bunin „Pod srpem a kladivem“, Kanada, 1975, strana 119
423
Z dopisu Galiny Franko, Švédsko, duben 1987.
- 908 -
9. Babel má ještě nechutný příběh „Sůl“: jak Rudá
armáda zavřela do vagonu tři ženy, dvě znásilnili, ale
třetí se nedotkli, protože se zakrývala balíkem s dítě-
tem. Ale později se ukázalo, že to není dítě, a pytel
soli. Potom tato žena „ještě soudruhy Lenina a Troc-
kého židům připomínala. Voják Balmashev prásknul
kontrarevolucionářku „vintovkou“ a pokračoval sta-
tečně cestou k vítězství revoluce po celém světě.“424
Potom v mé kartotéce je laureát Nobelovy ceny a čestný
akademik Bunin, Ivan Alexejevič (1870 Voroněž - 1953
Paříž = 83 let).
1. Buninův otec byl alkoholik - opilec.425 Veškeré Buni-
novo vzdělání bylo 3. třídy gymnasia. Starší bratr,
Julius, byl revolucionářem-narodovolcem. V životě
Bunina převládal neúspěch, tragická láska k ženám
(V.V. Pashchenková a Tsakni). Tsakni, která byla řec-
kou židovkou, si Bunin vzal za ženu, ale rychle se roz-
vedli. Měli syna, který zemřel v raném dětství.426
2. Kronikou degenerace majetné šlechty byl příběh
„Suchodol“ (1911). Bunin se narodil ve zchudlé
šlechtické rodině. V roce 1909 Akademie věd zvolila
Bunina čestným členem. Povídka „Zaoblené uši“ pod
424
sovětský časopis „Molodaja gvardia“ № 6, červen 1991, str.
107
425
a to se velmi špatně odráží na dětech - GK
426
viz román Gul „Odvukoň“ str. 303
- 909 -
 vlivem profesora Lombroso o vrahovi-degenerátovi.
Téma fatální lásky-vášně („Míťova láska“ a „Temné
aleje“). Bunin je představitel kritického realismu.427
3. V roce 1898 v Oděse se Bunin se oženil s dcerou
vydavatele a redaktora „Južnogo obozrenia“, Annou
Nikolajevnou Tsakni. Manželství bylo neúspěšné a
způsobilo Buninovi mnoho potíží. Syn, který se naro-
dil z tohoto manželství, zemřel ve věku čtyř let a zane-
chal v srdci I.A. Bunina otevřenou ránu až do samého
konce.428
4. Bunin řekl A. Sedychovi: „Mně nelze antisemitismus
nijak vytýkat: první manželka byla židovka, a sekretá-
řem je - žid Cvibak!“429
5. Bunin získal Nobelovu cenu ve výši 715.000 franků v
roce 1933, ale všechny peníze rychle promarnil nebo
rozdal během dvou let.430 Kdyby Bunin normálně
investoval ty peníze v bance, jen z procent mohl by si
žít jako král. Ale Bunin se přátelil s židy, a podle toho,
co jsem slyšel, židé mu poradili investovat veškerý
kapitál do spekulativních židovských obchodů, které
potom shořely. Jako výsledek, nositel Nobelovy ceny
prožil pozdější život v chudobě.
427
„Golos rodiny“, № 49, prosinec 1983
428
Bella Ezerskaja v NRS - 31.12.1987
429
A. Sedych-Cvibak v NRS - 16.09.1982
430
„Golos rodiny“ № 48, listopad 1988, str. 9
- 910 -
6. Bunin měl druhou manželku Věru Nikolajevnu
Muromcevou, oni byli oddáni r. 1906. V letech 1941-
1945 namísto dětí měli „hosty v podnájmu“: dvě les-
bičky - Galina Kuznetsová a Margo Stepunová, psy-
chopata Leonid Zurova a žida Alexandra Bachracha.
Buninova manželka, Věra Nikolajevna svých dětí
neměla. Buninova žena píše o Galině Kuzněcové, do
které se na stará kolena údajně zamiloval Bunin, a o
druhé lesbičce Margot Stepun: „S Galinou u ní je víc
než přátelství... Galina, stačí pohled a uletí. Její zbož-
ňování Margot je nějaké divné... Slívají svůj život...
Přebývání Gali v našem domě bylo od čerta“.431
7. Editor NRS A. Sedykh píše v NRS z 10.7.1979, že
Bunin „na sklonku let“ měl „vážný a bolestný román s
nyní už zemřelou talentovanou spisovatelkou Galinou
Kuzněcovou, čímž trpěla Buninova žena Věra Niko-
lajevna. Nakonec se Věra Nikolajevna i Galina spřáte-
lily“. - Jak se říká, francouzský trojúhelník.
8. Leonid Zurov, další domácí host, který žil s rodinou
Bunina od r. 1929 až do jejich smrtí, byl duševně
nemocný. Byl „začínající spisovatel“ a psychopat,
který se vrhal na Bunina s holí. Získal cenný archiv
Buninův, který odmítl prodat do SSSR, ale později jej
prodal do Anglie“.432
431
NRS - 7.8.1982
432
„Golos rodiny“ № 29, červenec 1984, str. 11
- 911 -
9. Lesbička Galina Kuzněcová prožila v rodině Bunina
asi 15 let. Od počátku 30. let Bunin začíná cítit pří-
znaky budoucí duševní krize: částečná deprese, hlu-
boký pocit osamělosti, neustálé myšlenky na smrt,
které mu nedávají možnost žít a psát.433
Současně s Buninem žil v Paříži další skvělý ruský spi-
sovatel emigrant - Kuprin. Proto, vytahuji jej mimo
pořadí:
Kuprin, Alexandr Ivanovič (1870-1938=68 let).
1. Předky Kuprina zničil alkoholismus (všimněte si, že s
předky Bunina je podobný příběh, který se odráží
špatně na potomstvu - GK). U Kuprina byla šílená
sebeúcta. Ve svém autobiografickém příběhu „Na
přelomu“ Kuprin popisuje, jak byl ve svém sboru
kadetů za přestupek odsouzen k 10 úderům prutem.
Zde Kuprin úmyslně zveřejnil skutečné jméno vycho-
vatele, díky jehož stížnosti byl odsouzen. Tento příběh
se objevil v „Nivě“ v roce 1906.434 Ale můj přítel
Vitalij Komarov435 mi řekl, že podle slov svého dědeč-
ka, který studoval s Kuprinem, Kuprin byl dopaden a
potrestán kvůli homosexualitě, neboť obtěžoval ostatní
kadety. Ale ve svém příběhu Kuprin o tom samo-

433
NRS 19.10.1990
434
„Golos rodiny“ № 69, srpen 1970, s. 6
435
viz příběh „Hříchy sv. Víta“
- 912 -
 zřejmě mlčí. To je běžný důsledek alkoholismu
předků.
2. Na konci 20-tých a na začátku 30-tých let knihy
Dostojevského i Kuprina oficiálně podléhaly nařízení
vyřazení z knihoven a spálení. To vedla zástupkyně
lidového komisaře osvěty pro knihovnictví Naděžda
Krupskaja, Leninova manželka. Když Kuprin v roce
1937 se vrátil do SSSR, všechny jeho knihy opět zača-
li vydávat. Před odjezdem do SSSR Kuprin byl vážně
nemocný sklerózou a rakovinou. Skleróza přešla do
senilní demence. Vrátil se do Sovětského svazu ve
věku 67 let. Po návratu nenapsal jediný řádek.
Kuprin byl člověk podrážděný, popudlivý... neudr-
žel se ani slovem i činem. V přítomnosti hostů, bez
vážného důvodu hodil zápalku pod šaty své první
ženy. Naštěstí ženu zachránili. Od druhé manželky
měl dítě, když ještě nebyl rozveden s tou první. Hříš-
ník, velmi rád uváděl hrdinky svého románu „Jáma“,
tedy prostitutky, do slušné společnosti... Dokonce i za
války a za revoluce začal Kuprin ze smutku pít... Po
mnoho let trpěl Kuprin touto naší nešťastnou ruskou
nemocí, oživoval pouze, když se napil. Kuprin chodil
s cigaretou v ústech do klece tygra - zakouřit si, aby
pochopil, co je riziko a strach. Ale na frontu nešel
(GK).

- 913 -
 Před revolucí, Leninovi agenti Lunačarský a
Borovský vysoce cenili Kuprina, neboť odhaloval zlo-
řády současné společnosti - v „Souboji“, „Jámě“,
„Molochu“ a „Anatémě“. Ale před smrtí, než zemřel
v leningradské nemocnici, Kuprin si vyžádal kněze...
Jak se říká, o mrtvých jen dobře. Vše to čerpám z
NRS - 24.2.1989.
3. Vdova Kuprinova, Elizabeta Mavrikievna, spáchala
sebevraždu, pověsila se v Němci okupované Gatčině v
roce 1942. Kuprinova dcera Xenie byla krásná filmová
herečka, ve Francii natočila více než 30 filmů. Po
návratu zpět do SSSR, byla herečkou Moskevského
dramatického divadla. Ale krasavice Xénie nějak se
nevdávala a zůstala starou pannou. Místo přátel měla 5
angorských koček. Ve stáří, její jedinou oblíbenou
osobou byla stará židovka Faina Raněvskaja, známá
herečka a stejně známá lesbička. Zdá se, že i krasavice
Xénie také byla lesbička. A proto alkoholismus předků
a sebevražda matky. Zdá se, že dědeček mého přítele
Vitalij Komarov se nezpletl, když vyprávěl, že sbor
kadetů Kuprina bičoval kvůli pederastii.
Současně s tím, Kuprin byl vynikající spisovatel.
Bože, Bože, jaký jen je to zmatek, co se děje ve světě!
Smutný zmatek. Něco, co by rozplakalo i krále Šalo-
mouna. Není divu, že filozof Kierkegaard řekl, že od
vynálezu tiskárny, ďábel se zabydlil v tiskařské černi.
- 914 -
 ***
Můj archiv jsem začal sbírat bez určitého úmyslu. Prostě
jsem dával stranou všechny informace, které se zdály pro
mě být zajímavé. Ale poté, co jsem se spálil na své ide-
ální nevěstě, která byla lesbička a sadistka, mé zájmy se
zaměřily na jedno konkrétní téma: Homosexualita a
všechny druhy vymírání a degenerace. Ale to bylo husté
a neprůchodné bláto. Byl to vlastně biblický ďábel, kníže
tohoto světa a bůh tohoto světa, jehož jméno jsou Legie.
A současně, je to téma zakázané. Ale velmi vzrušující.
Ne zbytečně někteří říkají, že zakázané ovoce je sladké.
Každopádně, pomaloučku jsem shromážďoval archív
okolo 50 let, od roku 1955, kdy jsem se usadil v Ame-
rice, až do dnešního dne, kdy máme rok 2004. Dnes můj
archiv - má 5 složek velkého formátu, které se roztahují
jako tahací harmonika a jsou organizované abecedně. Ale
postupně jsem se přesvědčil v praxi, že to nejdůležitější
je třeba organizovat jinak a opatřil jsem si kartotéku, do
které jsem ukládal vše „zvláště významné“.
Tak vznikla moje kartotéka, kovový box, kde stojí v
abecedním pořadí okolo tisíce karet. Tam je k dispozici
karta na krále Šalamouna. A dokonce i na mne samého
existuje karta, kde jsou různé drobnosti k zapamatování.
Například, jedna básnířka napsala „Klimov je chlap od
pluhu“ s podpisem „bljadera“, něco jako bajadérka
[baletní scéna A. Minkuse - LP].
- 915 -
 Lidská paměť není dokonalá. A zde přichází na
pomoc archiv a soubory z kartotéky. Samozřejmě, během
těchto 50 let jsem skutečně lecos pozapomněl.
Proto poslední dva měsíce jsem se dal do systematic-
kého čtení a prohlížení celé kartotéky. Mnohé materiály
už byly použity při psaní mých knih. Ty jsem označil
červenou tužkou. Ale zbylo nemálo informací, které se
mi zdály zajímavé a hodné pozornosti čtenářů.
To mi připomíná legendu o Lakomém Rytíři, který ve
svém stáří sestupuje do sklepa, otvírá své truhly a kont-
roluje jejich poklady. Právě tak prověřuji svůj archiv,
svoji kartotéku, která obsahuje klíče k vědě všech věd - k
nejvyšší sociologii. Jsou to klíče k poznání rozumu a
šílenství, štěstí a neštěstí, života a smrti, kterým od věka
věkův jednoduše říkají Bůh a ďábel. Síly tvořivé a síly
destruktivní.
Ze začátku, pojem „vyšší sociologie“ jsem používal
jako vtip, ironicky - brebtal to opilý Maxim Rudněv, rudý
kardinál Stalinův, maršál státní bezpečnosti SSSR, lovící
ďábla v mém románu. Ale postupně, vyšší sociologie ze
vtipu opilce, se stávala trpkou realitou našeho života,
biblickým knížetem tohoto světa.
Takže, pojďme to shrnout. Před tím jsem došel k
písmenu „H“ a odložil stranou kartu na slovo „Hřích“.
Pojďme se podívat podrobněji, co to je.
Hle, co praví Bible (41:8-12)
- 916 -
 - 8. Děti hříšníků bývají odporné a stýkají se bezbož-
nými.
- 9. Dědictví dětí hříšníků zahyne, a společně s
plemenem bude šířit ostudu.
- 10. Otec bude pokárán za zlé děti, protože oni dali
mu ostudu.
- 12. Když se narodí, narodí se prokletí; když zemře,
prokletí se dědí...
A zde je to, co hlásá neuznaná biblická Kniha moud-
rosti (Sírachovec):
- 3:16 Ale děti cizoložníků se nevydaří, símě
nezákonného lože zajde.
- 3:19 Hrozný konec čeká nevěrné pokolení.
- 4:1 Lepší je bezdětnost při ctnostném žití; památka
na ctnost je nesmrtelná a dochází uznání u Boha i u
lidí.
- 4:3 Zato množství potomstva svévolníků není k
ničemu...
To jasně odkazuje na degeneraci a degeneráty.
V mé kartotéce následuje legendární ředitel FBI, J.
Edgar Hoover, velký Inquisitor a strážce demokracie v
Americe:
Hoover, Edgar (1895-1972 = 77 let). Následuje, co o
něm píší lidé z jeho doby:

- 917 -
1. Shelley Ross, ve své knize „The Fall“, New York
1988, jasně napsal, že Hoover byl homosexuál.436
Hoover byl ředitelem FBI po dobu 48 let a sloužil
osmi prezidentům. Měl tajné kádrové materiály na
všechny prezidenty a členy Kongresu. Jeho homo-
partnerem po více než 40 let byl muž číslo 2 v FBI,
tedy jeho zástupce, Clyde Tolson, oba se nikdy neože-
nili. Clyde byl významně mladší než Hoover. Celý
svůj majetek v ceně půl milionu dolarů Hoover zane-
chal Tolsonu - a nic svým příbuzným, čtyřem neteřím
a dvěma synovcům. Ve stejný den, kdy Hoover
zemřel, Tolson odstoupil.
Hoovera velmi zajímala homosexualita a libovolné
sexuální nenormálnosti u politiků. O hlavním černoš-
ském vůdci Martinu Lutheru Kingovi Hoover napsal,
že King má „neudržitelné degenerativní sexuální
touhy“ a že je „lhář, demagog a morální darebák“.
Hoover posílal do tisku usvědčující materiál na Kinga,
ale tisk je odmítl zveřejnit. Tisk byl proti Hooverovi a
pro Kinga.
2. A zde je, co se píše o Clyde Tolsonovi. Jeho bratr,
Hillary A. Tolson, řekl u soudu, že Clyde „byl dušev-
ně nemocný po mnoho let, až do své smrti.“437 Zde
máte muže číslo 2 v FBI!
436
str. 215-220
437
„New York Post“, ze dne 11. července 1975, str. 5
- 918 -
3. V oficiálním průvodci pavilonem na světové zednář-
ské výstavě v 1963-1964 stojí přímo, že ředitel FBI J.
Edgar Hoover byl zednář. Stejně jako polovina kon-
gresu. Zde účinkuje komplex moci, komplex vládnutí.
Pro ně, moc je sla-a-adká. Znovu Kníže tohoto světa,
převlečený za demokrata.
4. V prosinci 1989, na americkém televizním kanálu 9,
byl mnohadílný seriál s názvem „Tajný svazek Edgara
Hoovera“, který popisuje, jak Hoover pronásledoval
homosexuály. A tam se podrobně popisovalo, že on
sám byl homo. A proto bohoslovci říkají, že ďábel má
tendenci k sebezničení. To je jedna z důležitých for-
mulí ďábla. Stejná formule platí pro ztělesnění ďábla,
jakými byli Stalin a Hitler.
5. Dne 25. února 1993 v rádiu „New York Times“ opět
vysílají, že vyšla nová kniha, která popisuje, že Hoo-
ver byl homosexuál.
V principu, stejná věc se odehrávala se středověkou
inkvizicí. Koneckonců, do inkvizice přijímali prak-
ticky pouze dva přísné klášterní řády - Františkány a
Dominikány. Mniši lépe znali problémy hříšníků.
Dále v mé kolekci jde smutná karta na jednoho z nejlep-
ších ruských básníků:
Gumilev, Nikolaj (1886-1921 = 35 let). Byl zastřelen od
Čeky.

- 919 -
1. Básník Mandelstam jednou řekl ctižádostivé básnířce
Odojevcevé o tehdy již známém básníku Gumilevovi
toto: „Ne bez kretenismu je váš mistr, ne bez krete-
nismu.“438
2. Doslova: „Mladý Gumilev, tehdy sympatizant socia-
lismu (1904) a čtenář Marxe, agitoval mezi mlynáři, a
to způsobilo komplikace s guvernérem.439 To zapraco-
val můj bývalý komisař z CIA Aljoša Millrood, opět
prodal Američanům jeden ze svých chytrých nápadů v
oblasti psychologické války.
3. Ačkoli Gumilev byl dobrý básník, ve škole se učil
špatně. Gymnázium ukončil teprve ve 20 letech.440
Tam též: „Podle svědectví současníků, Gumilev byl
ošklivý: podlouhlá hlava, bezbarvé vlasy, volné obli-
čejové rysy, kromě toho koktal“. - Ale na frontě, obdr-
žel dva kříže Jiřího za odvahu.
4. Gumileva dovedl k zastřelení vyšetřovatel Čeky
Jacobson.441

438
Irina Odojevceva ve své knize vzpomínek „Na břehu řeky
Něvy“, str. 106, vydání Kamkina
439
z knihy profesora Gleba Struve „O čtyřech básnících“, Londýn
1980, vydavatelství OPI nebo „Oversize publication“ (Struve +
Filippov + Millrood), a citace též v NRS - 28.09.1986
440
„Golos rodiny“, № 44, listopad 1989, str. 8
441
Georgi Ivanov: „Peterburské zimy“, New York 1950, Čechov
Publishing, str. 214
- 920 -
5. Gumilev byl zastřelen v roce 1921 podle příkazu žida-
čekisty Jakova Sauloviče Agranova.442 Tento Agranov
byl popraven v roce 1938, během Velké čistky, a jeho
manželka spáchala sebevraždu.443
6. Žena Gumileva Anna Achmatovová, také známá bás-
nířka, napsala následující verše:
Jsem z města Kyjeva,
Jsem z města draků,
Nejsem žena, jsem čarodějnice.
A také napsala:
Manžel v hrobě,
Syn ve vězení
Modlete se za mě.
Básně Achmatovové jsou velmi masochistické.
Například, ona napsala svému třetímu muži N. Puninu
v roce 1927 tohle:
Připíjím na zříceninu domu
Na můj hrozný život.
Na osamělost ve dvou
I na tebe připíjím

442
Simon Čertok v „Kontinentu“ № 29, 1981, str. 342
443
Konkvist: „Velký teror“
- 921 -
 Za lež rtů, které mne zradily,
Za mrtvý chlad očí,
Za to, že svět je krutý a hrubý,
Za to, že Bůh nás nezachránil.
N. Punin, historik umění a výtvarný kritik, zemřel v
lágru nedaleko Vorkuty v roce 1953. V roce 1925
vyšlo tiché nařízení nevydávat básně Achmatovové - a
skutečně ji netiskli 14 let, až do roku 1939.444
7. Bratr Anny Achmatovové, Andrej, spáchal sebevraž-
du.445
8. Básnířka Marina Cvetajevová prorokovala synovi
Gumileva a Anny Achmatovové, v roce 1916, když
Lev Gumilev měl jen 4 roky:
Lvíče ryšavé
Oko zelené
Strašné dědictví budeš nést
Lev Gumilev seděl ve věznicích a koncentračních
táborech 14 let. Nejprve ve 30. létech kvůli otci (na
Bělomořském kanálu a v Norilsku), a potom, na konci
40. let, během „ždanovštiny“, kvůli své matce. Ale
později se stal doktorem historických věd a doktorem

444
„Golos rodiny“ № 29, červenec 1989, s.15
445
Naděžda Mandelstam: „Druhá kniha“, str. 253
- 922 -
 geografických věd, napsal několik zajímavých knih a
byl totálně „rehabilitován“.446
Několik karet vynechávám. Pak přichází série karet o
dětech. Někdy statistika pomáhá pochopit některé složité
otázky rodinného života, pomáhá lidem žít.
Děti - zábavná fakta
1. V USA v roce 1970 rodiny s dětmi tvořily 40,3%
všech amerických domácností, a v roce 1980 -
32,4%. Podíl bezdětných rodin: v roce 1970 - 30,3%,
v roce 1980 - 29,9%. Rodiny s jedním z rodičů v roz-
vodu nebo na útěku: 1970 - 5%, 1980 - 7,3%... 3/4
dospívajících ve Spojených státech občas pije alko-
hol, 1/3 zkouší drogy... Za posledních 10 let za kaž-
dých 10 sňatků bylo 4 rozvodů... K většině rozvodů
dochází v prvních 3 letech manželství... A v SSSR
ročně po rozvodu okolo 500.000 dětí zůstává bez
otce, to značí trauma pro psychiku dítěte.447
2. Jako výsledek občanské války v SSSR v roce 1922
bylo do 7,000.000 bezprizorných dětí. To je podle
oficiálních odhadů Sovětské encyklopedie.448 Je třeba
připomenout, že občanská válka, rozpoutaná bolše-
viky, stála více životů, než světová válka. Důsledek

446
„Izvěstii“ - 13.4.1988
447
Ivanov v NRS - 30.4.1982
448
1. vydání, díl 5, str. 786 NRS - 1.8.1982
- 923 -
 byl - miliony dětí bez domova. A kdo říkal: „Děti - to
jsou květy života“?
3. Slavný tenorista Enrico Caruso byl jedním z 18 dětí.
Všichni, kromě Enrica, zemřeli v dětství.449
4. „Vadné dítě se rodí každých 5 minut“.450
5. Ve Spojených státech v současnosti (1984) mizí z
domovů 1,8 milionu dětí ročně. 300.000 z nich jsou
obětmi únosu. Z tohoto počtu, 50.000 mizí beze stop.
Proto, ve všech školách dělají otisky prstů.451
6. Při soudně-lékařské expertize rozborem krve na
otcovství platí: „Popření otcovství je vždy absolutní“.
Právník věří: „Tito lidé nejsou otec a syn!“452
7. Ve Spojených státech se krade nebo vyláká 20 až 50
tisíc dětí ročně - to hlásí Národní centrum pro pohře-
šované a zneužívané děti.453 A zbytek ze „zmizelých“
jsou děti, které samy utekly.
8. V USA, asi 1 milion nezletilých dívek otěhotní.454
449
Věstník důchodců „Modern majority“, červen-červenec 1983,
str. MA1
450
plakát v metru „Sdružení pro pomoc defektním dětem“ -
30.10.1963
451
„Modern majority“, srpen-září 1984, s. 16
452
Akademik lékařských věd SSSR Rem Petrov, ředitel Ústavu
imunologie v knize „Já nebo ne já“, Moskva 1983, str. 123
453
„Queens Chronicle“ - 18.7.1985, s. 25
454
TV kanál 9, 19.10.1988, 23.00
- 924 -
9. V USA, aktuálně 2,5 milionu dětí je předáno na
výchovu. Tyto děti byly odebrány od skutečných
rodičů, protože ti jsou špatní, alkoholici či narko-
mani, takže jsou svěřeni jiným lidem.455 Ale obvykle,
tyto děti jsou stejně špatné, jako jejich rodiče.
10. V USA je nyní až 1,5 milionu dětí bezpriozorných,
kteří jsou na útěku z domova. Pouze v samotném
městě New Yorku je na ulici 20.000 „uličníků“, bez-
prizorných dětí do věku 15 let.456
11. V rozhovoru s novinami „Komsomolskaja Pravda“
sovětský spisovatel Albert Lichanov hlásil v září
1987, že „jeden milion sovětských dětí, částečně
sirotků, částečně rodičemi ponechaných svému
osudu, žije v současné době v dětských domovech
nebo v péči přátel a příbuzných“.457
12. Hitler se rozhodl dát do pořádku dětskou otázku a
svěřil ji šéfovi SS Himmlerovi. Vytvořili speciální
projekt „Lebensbrunne“ (tj. „Jaro života“), kde spá-
rovali vybrané německé ženy, které byly testovány na
„čistotu krve“ až do čtvrtého kolena, s vojáky SS.
Takových dětí v západním Německu bylo více než
50.000. Některé děti s blond vlasy a modrýma očima,
brali od jejich slovanských rodičů. Každý muž SS
455
TV, kanál 2, 15.7.1986,19.00
456
Prospekt přístřeší pro děti, „Covenant House“, 1986
457
Izraelský časopis „Aleph“ - 6.10.1987, s. 23
- 925 -
 měl nařízeno mít nejméně 4 vlastní děti (ale Himmler
měl jen jednu dceru Gudrunn). Okolo 10.000 dětí
německých vojáků v okupovaných zemích - Belgie,
Nizozemsko, Dánsko a Norsko - bylo také v pro-
gramu. Ve Francii takových dětí bylo okolo 50 tisíc -
ze vztahu německých vojáků s Francouzkami. Cel-
kově díky programu „Lebensbrunne“ se narodilo
nebo bylo odebráno od rodičů okolo půl milionu dětí.
Některé adoptovali rodiny esesáků.
Ale Norimberské procesy o tom mlčí. Veškerá
dokumentace o těchto dětech byla zničena americ-
kými vojáky. Mnohé z těchto dětí po roce 1945
poslali do USA.458 Ale v tisku americké opozice se
psalo, že tyto děti byly zaslány do Izraele.
13. V městě New Yorku v roce 1988 bylo registrováno
5000 případů nelidského bití rodičů od jejich vyrost-
lých dětí. Noviny „Daily News“ hlásily, že také se
zvýšil počet krutého bití dětí od otce či matky. Hlavní
důvody - alkoholismus, drogová závislost, stejně jako
hojnost sadistických scén v televizi.459 Nic naplat,
dluhy se něčím musí splatit.
14. Dotisk sovětského časopisu „Rodina“, № 11, 1989,
který obsahuje údaje pouze na jednu okresní porod-
nici (Volgograd). V roce 1987 se tam narodilo 2732
458
izraelský časopis „Aleph“ - 12.1.1987, str. 33-37
459
„Russkij golos“ - 30.3.1989
- 926 -
 dětí, včetně 244 se zjevnými příznaky onemocnění,
předčasně narozených dětí, a včetně 41 s vrozenými
vadami: tříkomorovým, a dokonce i dvoukomorovým
srdcem, absence konečníku, jícnu, lebeční kosti, ruky
nebo nohy. Vyskytla se i „vlčí past“ - rozštěp patra,
spinální kýla, infantilní paralýza. A masově nejvíce
vrozená vada - jazyk-tie: jedno z deseti, ne-li jedno z
pěti dětí. Z 2732 novorozenců, jen 15 bylu zcela
zdravých. To je v důsledku znečištění pesticidy v
zemědělství [některé termíny mohou být špatně pře-
loženy do češtiny, nejsem odborník na medicinu].
Dále stojí: „Sovětští novináři vypráví, jak matka
odmítla kojit novorozeného netvora...“460
15. V USA je 1,5 milionu osamocených otců
vychovávajících děti bez svých manželek. Ve většině
případů rozhodnutím soudů. Ale svobodných matek
je 7 krát více.461
16. Televizní zprávy hlásí, že podle policejních statistik,
sexuální obtěžování nezletilých a incest se vyskytuje
v 10% amerických rodinách. Jako ilustrace, vystupo-
valy tři dcery, které zneužíval jejich vlastní otec.
Všechny tři dcery mají v anamnéze výskyt duševní
nemoci. Ony říkají, že otec hrozil je zabít, pokud mu
odmítnou nebo si budou někomu stěžovat. Když
460
přetištěno v NRS - 17.6.1989
461
TV, kanál 2, 21.6.1992, 18:15
- 927 -
 mluví, všechny mají silné křeče obličeje.462 - Mimo-
chodem, podobný příběh se odehrával v rodině zná-
mého psychiatra Freuda.
17. Brilantní chemik Dimitrij Mendělejev byl 17. dítě v
rodině.463
18. V rámci Velké čistky 1935-1938 období, vyhláška ze
dne 7. dubna 1935 v SSSR zavedla trest smrti pro
děti ve věku od 12 let.464
19. TV hlásí, že většina lidí, kteří sedí v amerických
věznicích, jako dítě byla obětí „zneužívání dětí“, a že
to se dědí.465
20. Senátor Alfonse Damato ve svém bulletinu z listo-
padu 1984 oznamuje, že dvě třetiny amerických stu-
dentů zkusilo drogy, že 1,5 milionu studentů ve věku
12-17 použilo kokain, jednu z nejničivějších drog...
Každý rok od 65.000 do 93.000 dětí je sexuálně
obtěžováno... Každoročně 150.000 dětí v USA mizí...
Mnohé z nich odvleče jeden z rozvedených rodičů.
Od 20.000 do 50.000 dětí bylo uchváceno cizinci a
zmizely beze stopy. Některé děti se dají odvést cizin-
ci, pak jsou vystaveny pohlavnímu zneužívání, nuce-

462
TV, kanál 2, 18.11.1980, 23:10
463
z knihy „Slavné ženy“ v knihovně Elmhurst
464
V. Rybakov NRS - 19.4.1979
465
15.1.1981 v 02:30 v noci
- 928 -
 ni k prostituci a dětské pornografii, nebo jsou zabi-
ti.466
21. Zprávy: 25% amerických dětí je vystaveno „Child
abuze“, totiž sexuálnímu obtěžování dětí. 85% dospě-
lých pachatelů v jejich dětství sami byli obětmi
pohlavního zneužívání ze strany bratra nebo sestry,
otce nebo matky, dědečka nebo babičky, takže už je
to v rodinách. Ale podle litery zákona, za to se dává
vězení od 25 let až po doživotí. Ovšem zákony jsou
na to, aby se obcházely.467
22. Jen v posledních dvou nebo třech letech člověku před
očima se mění rovnováha americké trestné činnosti:
zvýšeně prominentní místo v celkovém obrazu začíná
zaujímat to, co se v angličtině nazývá „child abuse“,
v slabém překladu - týrání dětí. Vlastně stupnice
tohoto týrání jde od únosu (únosci je připravují k
použití v porno průmyslu nebo k prostituci dospívají-
cích) až k vraždě. Každoročně mizí sto tisíc
(100.000!) dětí; druhá, o nic méně působivá cifra -
každé desáté dítě v USA se stává obětí sexuálního
zneužívání.468

466
viz můj archiv, třetí složka
467
TV, kanál 9, 27.4.1989, 23:30, Morton Downey Show
468
Vladimir Paramonov v „Kontinentu“ № 37, 1983, str. 291-292
- 929 -
Chcete-li ještě více zamotat tuhle dětskou otázku, podí-
vejme se ještě na jakýsi doplněk k tomuto tématu o
„Květech života“, jak jej nazval dědeček Lenin.
Děti - vadné, slabomyslné.
1. Tohle je údajně z dokladu Akademie věd SSSR: Na
semináři společnosti „Poznání“ o problémech s alko-
holem, docent pedagogického institutu Mejerovič
hlásil následující fakta: V roce 1982 z počtu naroze-
ných dětí 3,5% mělo vážné abnormality v oblasti
duševního a tělesného vývoje, zatímco 13% mělo od-
chylku průměrné váhy. Takže 16,5% dětí narozených
v roce 1982, - jsou debilové, a to znamená - každé
šesté dítě. A to vše je výsledek konzumace alkoholu.
Akademik Uglov poskytl následující údaje: v roce
1960, kdy šílenství z opilosti teprve začínalo pokrý-
vat zemi... v oblasti Vologda byly jen dvě školy pro
debilní děti, nyní (1985) - 18 škol. V Doněcké oblasti
takové školy byly 4, nyní - 38.469
2. V USA je 21 milionů dospělých dětí od alkoholic-
kých rodičů.470
3. Mozková obrna - DMO: dítě nemůže sedět, chodit,
zvednout hlavu, je téměř odsouzeno k nehybnosti.
Často je nemoc doprovázena retardací mentální a vý-
469
NRS - 18.4.1985
470
z „Psychologia segodnja“, leden 1987, str. 62
- 930 -
 voje řeči. Američtí vědci zjistili 400 příčin dětské
mozkové obrny... Z každého tisíce dětí ve světě, čtyři
mají mozkovou obrnu nebo epilepsií. A v SSSR
185.000 tisíc dětí trpí poruchami neuro-psychiatric-
kými. Invalidů s neuropsychiatrickými poruchami
(dětská mozková obrna, poruchy řeči, epilepsie) se
rodí 48 z 1000, tj. téměř každé 20 dítě.471
4. „Sovětská statistika říká, že milion sirotků má živé
rodiče, a že 20% ze všech dětí se rodí s mentální
retardací, to jest defektními.472
5. V SSSR roku 1992 bylo 7 milionů defektních dětí.
Sovětští defektologové rozdělují postižené děti na
poučitelné a nepoučitelné. Na ty poslední staví kří-
žek. - Tohle je psáno v časopisu „Defektologie“ № 3,
rok 1989.
Oligofrenie je rozdělena do tří stupňů:
1. Debilita (poučitelní).
2. Nepoučitelní, neboli hluboká mentální retardace.
To jsou imbecilové.
3. Nejhorší ze všech - idioti.
Vadné děti stojí stát SSSR 2 miliardy rublů. To
píše sovětský otec postiženého dítěte v Petrohradu. A
zde se píše, že jeden z těchto postižených dětí byl
471
sovětský časopis „Otčizna“, leden 1991, str. 64
472
převzato ze sovětského pravicového časopisu „Golos Rossii“
№1 1991
- 931 -
 slavný jaderný vědec Niels Bohr a též Albert Ein-
stein, z kterého později udělali poloboha.473 Tady, i
přemoudrý král Šalomoun bude zmatený a nebude
vědět co má dělat - plakat nebo se smát. A profesor
Lombroso napsal na toto téma celou knihu „Géniál-
nost a šílenství“.
6. Zhruba dva miliony amerických dětí jsou těžko
vychovatelné děti. Tyto dětí ve věku od 4 až do 18
let, kteří se nemohou učit číst, psát a počítat. Nejsou
mentálně retardované nebo duševně nemocné. Nao-
pak, oni jsou chytří, dokonce i nadaní. Mezi nimi
brilantní vynálezce Thomas Edison a slavný spiso-
vatel Scott Fitzgerald.474
A tady je něco o „Květech života“, jak nazval děti geni-
ální Lenin, sám bezdětný, to jest také vadný.
Děti - od jiného strýce.
1. Holandská královna Juliana. Děti této královny
nezplodil zákonný manžel, německý princ Bernhard
von Lippe, ale ruský bílý plukovník emigrant A.E.
Pančulidzev, který u nich sloužil jako podkoní.475 -
Ale to jim nepomohlo. Dočetl jsem se v německém

473
NRS - 18.3.1992
474
AARP Bulletin amerických důchodců, duben 1993, s.20
475
NRS - 7.9.1976
- 932 -
 tisku, že obě dcery královny Juliany byly nějaké
abnormální. Zde máte princezny!
2. Disident L. Pljušč, ve své knize „Na karnevalu histo-
rie“, London 1979, na str. 323 píše o degeneraci mezi
Čukši, Kamčadaly, Nenci a Jakuty. „...spojuje je pro-
blém fyzického vymírání: pijí příliš mnoho, roste
počet dětí - zrůd... U Jakutů se objevil následující
zvyk: ženy, se souhlasem muže, prosí bílého muže,
aby jim „udělal“ dítě. Dokonce vznikl i speciální
termín pro takové dítě - sachaljar.
Ministerstvo školství RSFSR zkoumalo soukro-
mou záležitost učitele, kteří „rozvracel“ celý tábor
Něnců. Učitel vysvětlil, že manželé žádali jej, bílého,
aby střídavě spal s jejich manželkami. Ženy také o to
prosily.
Jdeme dále. „Říká se, že karaitští kněží zakázali
sňatky mezi Karaiti ze stejného důvodu - fyzická
degenerace.“476 Pokud si vzpomínám, autor, L.
Pljušč, měl celou hromadu nějakých vrozených
nemocí. Včetně toho, že byl horlivý komunista a
ukrajinský nacista.
3. A tady je tajemství Železné masky: V roce 1841 v
tisku se objevil článek Alexandra Dumase-otce o
slavném muži Železná maska... Prý mladý hrabě D.
R. měl (ne bez pomoci kardinála Richelieu) takové
476
str. 323
- 933 -
 úspěchy u dvora Anny Rakouské, že Francie mu byla
poplatná Ludvíkem XIV, ale Ludvík XIII mu za to
udělil doživotní vězení a dokonce mu udělil znak
vyjímečnosti - železnou masku. Byl uvězněn od roku
1680 a zemřel v Bastille v roce 1708.477
4. Něco podobného se píše i o našem careviči Alexeji v
knize dvorního klenotníka Simanoviče „Rasputin a
židé.“ Ale Simonovič je považován za svědka nespo-
lehlivého. Proto ušetřme ubohého careviče Alexeje.
Amen! Koneckonců, byl popraven na rozkaz téhož
soudruha Lenina.
5. „V USA víc jak polovina otců má pochyby o svém
otcovství.“ Tomu je těžké uvěřit, ale zdrojem je
vážný - viz výstřižek z „Psychologie dneška“, leden
1987, s. 39, 4. složka v mém archívu na „Děti“.
6. A zde je dobrý příklad: „Důležitý divadelní činitel
USA Lee Schtrasberg (1901-1982) ve věku 67 si vzal
herečku, která byla 40 let mladší než on, totiž ona
měla 27 let a porodila mu dvě děti.“478 O takových
dětech se říká - prstem udělaný. A lze předpokládat,
že tyto děti těžko budou normální, protože matka je
zjevně nenormální, když přistupuje na takové kombi-
nace.

477
NRS - 18.10.1985
478
NRS - 29.1.1993
- 934 -
7. Podle číslel Byró pro sčítání lidu, téměř 25% americ-
kých žen rodí za svobodna, což podle statistik je o
60% více než v minulém desetiletí. Počet nemanžel-
ských porodů u bílých studentek vysokých škol se
zdvojnásobil, a pro ženy v řídících pozicích se ztroj-
násobil.479 Fantastika!
Zde můžeme připomenout naši starou známou
Natašu Clarkson, moji bývalou perfektní nevěstu,
ženu typu „vipéry“, která se stala šéfkou ruského
oddělení „Hlasu Ameriky“. Ale tato zmije, lesbička a
sadistka, byla mazanější než 25% amerických žen,
které rodí bez manžela. Nataša jen opakovala to, co
dělali její rodiče. Jako lesba aktivního, mužského
typu, přiženila si pederasta pasivního, ženského typu
- a potom úspěšně rodila 4 (čtyři!) syny. Za pomoci
umělého oplodnění. A za pomoci komplexu vlády
šplhala výš na manažerských pozicích.
A tady je zajímavá maličkost. Ještě jako moje
snoubenka, ona povídala nějaké nesmysly o umělém
oplodnění... údajně zvířat! Ale později jsem se dozvě-
děl, že Nataša koupila opuštěnou farmu v oblasti
Washingtonu a zabývala se tam umělým oplodněním
zvířat, a její manžel prodával vypěstovaná telata.
Podivné zaměstnání pro hlavu ruského oddělení
„Hlasu Ameriky“.
479
NRS - 15.7.1993
- 935 -
 Ale pak jsem si vzpomněl ještě na jednu malič-
kost. Jako moje snoubenka, Nataša nějak vyhrkla, že
„miluje psy více než muže“. Není divu, že se říká, že
láska je slepá. Tehdy jsem si myslel, že jsou to jen
hloupé řeči. Ale později bych se už nedivil, kdyby
ona experimentovala se psy. Patřila k té podivné
kategorii žen sadistek, které svého času se zabývaly
mučením a popravami v sovětské ČK a které ve
středověku upalovali na hranici jako čarodějnice. Od
takových se můžete dočkat všeho. O takových ženách
Lermontov napsal:
- Překrásná, jako anděl z nebe, Jak démon, zákeřný
a zlý.
Není tedy divu, že jsem se spálil na této potvoře.
Ale ona skončila špatně: „Hlas Ameriky“ ji vykopl a
její manžel od ní utekl. Jak se říká, že Bůh vidí
pravdu, ale nespěchá ji odhalit.
8. V divadelní hře slavného amerického dramatika
Eugena O'Neilla „Divná historie“, hlavní hrdinka
Nina Leeds, dcera profesora, vdá se bez lásky, aby se
usadila a měla děti. Ale brzy po svadbě, matka muže
řekne Nině, že v jejich rodině je dědičné šílenství.
Tehdy Nina dělá dítě od milence, ale manželovi říká,
že je jeho.480

480
z knihy Crosvella Bowena „Kletba degenerátů“, str. 169
- 936 -
9. Pederasti doporučují lesbiankám umělé oplodnění -
od velmi chytrých lidí.481
10. Hle, co píše senátor Hatch ve svém článku „Co je
základem plánů Mezinárodního roku dítěte v roce
1979?“ Tam je takový zajímavý puntík: „Legalizace
homosexuálních manželství, včetně „výroby“ dětí
prostřednictvím umělé inseminace.482 483
11. Psychiatři A. Roebuck a T. Kiernan, ve své knize
„Dějiny psychologie a psychiatrie“, New York 1969,
Filosofická knihovna, napsali, že už dávno ve středo-
věku, někteří se zabývali umělým oplodněním - to
dělaly čarodějnice ve spolupráci s ďáblem.484 Podle
slov rudého kardinála Stalinova Maxima Rudněva,
„nic nového pod lunou“.
12. Lesbičky nejsou jediné ženy, které praktikují umělé
oplodnění za účelem vytvořit potomstvo. Svobodné
ženy, které mají pocit, že období jejich plodnosti se
blíží ke konci a ideálního partnera nenalezly, též se
uchylují k této metodě.485
V mé kartotéce následuje řada karet na téma:

481
z knihy dr. Masterse „Homosexuální revoluce,“ str. 88
482
noviny „Russkaja žizň“ - 2.11.1978
483
[35 let poté: A už to tu máme... Mýlil se senátor? - pozn. překl.]
484
str. 170-71
485
NRS - 22.12.1989, přetisk z „Newsweeku“
- 937 -
Děti - adoptované.
Ale soudě podle mých označení červenou tužkou,
tento materiál již byl použit dříve. Takže se nebudu
opakovat. Chci jen připomenout podstatu tohoto složi-
tého problému. Spisovatelé-pisálci milují vymýšlet
dojemné příběhy o adoptovaných dětech ze sirotčinců, z
kterých se později stávají skvělí lidé. Ale studená statis-
tika je zcela odlišná:
Učitelka, která pracovala v sirotčinci přes 30 let,
řekla: „Já sama osobně bych nikdy ani za nic neadopto-
vala dítě... Buďme upřímní a mluvme přímo. Které děti
přicházejí k nám? 99 procent, ne-li celých 100, to jsou
děti alkoholiků a prostitutek... A geny, které u nich nevy-
hnutelně jsou, dříve nebo později se projeví... Dědičnost
je obecně mnohem silnější (než vzdělávání a prostředí)...
Ve skutečnosti my vychováváme v dětských domovech
budoucí mláto společnosti. Každý více či méně zkušený
vychovatel to ví... V důsledku toho, když tyto děti dorůs-
taly, plenili naše byty a šly do vězení.“486
Ale slavný sovětský pedagog Makarenko psal velmi,
velmi odlišně. Lidová moudrost - přísloví říká: „Jaké
sémě, také i plémě“ a „Nerodí sova sokola“.
New York, 30. května 2004.

486
z novin „Kurier“ - 22.9.1994, s. 8
- 938 -
 Kapitola 47: Strom poznání
Při prohlídce mé kartotéky, kde jsem shromažďoval
nejpodstatnější věci z mého archivu, narazil jsem na
některá fakta, které mne osobně zaujaly. Ačkoliv mám
dojem, že už mne nic nemůže překvapit. Například,
vezměme případ Podťolkova.
Narodil jsem se v Novočerkasku, bývalém hlavním
městě Velkého Vojska Donského, kde hlavní ulicí byl
Podtělkovský prospekt. Chodil jsem tisíckrát po této ulici
a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, kdo to byl Podťolkov.
Ale nedávno jsem dostal jako dárek kazetu s filmem
„Tiše teče Don“, kde figuruje také Podtolkov, jeden z
největších revolucionářů na Donu za časů revoluce.
Talentovaný režisér ukázal Podťolkova jako typického
hulváta s chorobným komplexem moci. Ale já teď, ve
stáří, dívám se na lidi jinak, než když jsem byl dítě.
Beru sovětský „Encyklopedický slovník“, čtu: „Pod-
tělkov... V lednu 1918 předsedou Donského Vojensko-
revolučního výboru, v dubnu - předsedou Rady lidových
komisařů Donské sovětské republiky... Pověšen bílými
kozáky, spolu se svým asistentem Krivošlykovem“. To
znamená, že na Donu byl premiérem, podobně jako
Lenin. Krivošlykov byl jeho sekretář.
Ale hle, co říká karta z mé kartotéky s nápisem
„Revolucionáři - psychopati“: „Podpraporčík Podťol-
- 939 -
kov byl předsedou Rady lidových komisařů v Donské
sovětské republice, a před tím byl v psychiatrické léčeb-
ně,487 a potom pověšen.“488 Zdroj je velmi vážný. Právě
teď začali otevírat archivy. Vlastně, Podtělkova měli
okamžitě zastřelit jako vzteklého psa, a nedělat s ním
ceremonie, jak to ukazuje film „Tichý Don“.
Ale to ještě není všechno. Podtělkov a Krivošlykov -
to byli dva pederasti. Jako Marx a Engels. Jako Lenin a
jeho minion Zinověv. Jak Trockij a jeho nejbližší přítel
Joffe. Mám na tyhle věci vyškolený zrak. Koneckonců,
mám za sebou projekt Harvardu, kde si pohrávali s kom-
plexem pederastie Lenina. Harvardská Universita - je
nejlepší mozkový trust Ameriky.
Na stejné kartě „Revolucionáři - psychopati“ je ještě
několik příkladů na toto téma:
1) Nositel Nobelovy ceny Ivan Bunin psal, že revoluce
se dělá „pomocí rekrutované a se skutečně ďábel-
ským uměním organizované milionové armády pro-
fesionálních vrahů, mučitelů a nejstrašnějších dege-
nerátů, psychopatů a sadistů - jako ta armáda, kterou
rekrutovali v Rusku v prvních dnech svého carství
Lenin, Trockij, Dzeržinskij, a která se proslavila

487
zdůrazňuji já - GK
488
z knihy „Dějiny kozáků“ Gordějeva, svazek 4, Moskva 1993,
str. 189
- 940 -
 četnými měnícími se zkratkami: Čeka, KPU,
NKVD...“489
2) Současně s Dostojevským, ve věci Petraševců
odsoudili k smrti revolucionáře Gribojedova. Ve vě-
zení začal ztrácet rozum a na popravišti, těsně před
zastřelením, když mu oznámili, že dostal milost, při-
šel o rozum definitivně.490
3) Jeden z mála sovětských diplomatů, kteří odmítli
vrátit se do Sovětského svazu během Velké čistky,
bývalý sovětský velvyslanec v Bulharsku Raskolni-
kov, se proslavil tím, že napsal a publikoval urážlivý
„Dopis Stalinovi“. Ale brzy poté se zbláznil a
zemřel v blázinci.491
Ale pojďme se podívat, jaké posty tento šílenec
vykonával. Otvírám sovětský „Slovník“: „F.F.
Raskolnikov (1892-1939 = 47 let, nic moc) sovětský
státník a vojevůdce. Členem komunistické strany od
roku 1910, tedy od svých 18 let, jak se říká - usmr-
kánek, ale už leze do revoluce v roce. Roku 1918 se
stává náměstkem komisaře pro námořní záležitosti,
členem revoluční vojenské rady republiky. V letech
1919-1920 velel Baltské flotile. V letech 1921-1938
489
I. Bunin „Pod srpem a kladivem,“ Kanada 1975, p.109-110
490
A. Flegon „Kolem Solženicyna“, Londýn 1981, 2. svazek, str.
673
491
Konkvist „Velký teror“, str. 456
- 941 -
 velvyslanec v Afghánistánu, Estonsku, Dánsku a
Bulharsku. Tento šílenec skáče jako blecha s postu
na post a končí svou kariéru v blázinci.
Je důležité vědět následující: když člověk v 47
letech se zbláznil a skončil v blázinci, to znamená,
že předtím celý svůj život byl napůl šílený psycho-
pat. To je důvod, proč během Velké čistky revoluci-
onáře odstřelovali jako šílené psy. Nejlepším příkla-
dem toho je sám géniální Lenin, který zemřel na
mozkovou chorobu. Umíral pomalu a bolestně, a vyl
jako vlk, doslovně jak by ho ďáblové smažili ve
smůle, v ohni pekelném. A kolem čerti tančili.
4) Vedoucí vyhlášeného čínského povstání „boxerů“
taipingů byl šílenec (to napsal můj přítelíček profe-
sor Lombroso, potomek dlouhé řady rabínů a talmu-
distů, a pak ředitel ústavu choromyslných).
5) Profesor sociologie, A.P. Filippov říká, že všichni
revolucionáři, počínaje „Posedlými“ Dostojevského
- jsou duševně nemocní. Je to z časopisu „Niva“ v
redakci Vaulina, za listopad 1978. Viz můj archiv, 2.
složka na „revolucionáře“. Tam je mnoho zajíma-
vých faktů.

- 942 -
6) Náš slavný hledač pravdy hrabě L.N. Tolstoj píše o
revolucionářích takto: „Čím více amorální lidé jsou,
tím více usilují o změnu společnosti.“492
7) Po revoluci roku 1905: velmi důležité svědectví tří
profesorů, že všichni revolucionáři - jsou psycho-
pati.493 Tam najdete také: Revolucionáři a duševní
nemoci.494 Velmi zajímavé.
8) O revolucionářích a šílencích za francouzské revo-
luce: viz knihu A. Roaback „Historie psychiatrie“,
New York 1969, str. 193-194. Stejně jako v roce
1793, když přišla revoluce, nejprve v blázincích
sňali řetězy z násilných šílenců. Vždyť sami revolu-
cionáři jsou stejní šílenci. To píše doktor psychiatrie.
9) V časopisu „Seven Days“ (NRS) z 11. listopadu
1983, str. 19 píše o filmu Andrzeje Wajdy „Dan-
ton“: „Podle Wajdy, revoluce je vzpoura temných
pudů, a řadoví revolucionáři -... typy se zjevnými
příznaky degenerace v tváři... Například, Saint-
Just... je úzkostlivý blázen“.
10) Nebo vezměme román Olgy Forsh „Palace and
Prison“ (Oděté kámenem). Tam se popisuje revolu-
cionář M. S. Beideman, spolupracovník slavného

492
A. Šmakov „Mezinárodní tajná vláda“, Moskva 1912, str. 454
493
A. Šmakov „Svoboda a židé“, svazek 2, str. 361 - 362
494
str. 449 - 450
- 943 -
 Herzena. Tento revolucionář byl uvězněn v pevnosti
Petropavlovské, ale zemřel v blázinci.
11) Ale vtipný příběh Michajla Frunze, který byl po
Trockém předsedou revoluční vojenské rady SSSR a
lidovým komisařem pro vojenské a námořní záleži-
tosti, to jest už nebylo kam stoupat výš. Tady vám
ukáži rub tohoto svítidla...
V roce 1912 se konal v Charkově hlasitě soud na
základě obvinění jistého Michajla Frunze z vraždy
jeho manželky a dcery. Na žádost rodičů jeho man-
želky, udělali exhumace mrtvol, a našli stopy otravy
preparáty olova. Frunze byl odsouzen k 10 rokům ve
vězení, zbaven všech práv a postavení. Frunze man-
želku a dceru otrávil, protože se dal dohromady s
nějakou umělkyní. Když přišla revoluce, Frunze byl
propuštěn z vězení jako oběť režimu, a dokonce se
stal velitelem armády a ministrem války.495
„Sovětský encykl. slovník“, Moskva 1964, uvádí,
že Frunze (1885-1925 = 40 let, nic moc) byl členem
komunistické strany od roku 1904, tj. 19 let. Ach,
jak brzy! Doslova: „Od roku 1907 po mnoho let byl
ve vězení, byl u tvrdé práce a ve vyhnanství, dvakrát
odsouzen carským soudem k smrti“. Jenomže ne za
politiku, ale za vraždu své ženy a dcery. Nicméně,
495
monarchistický časoopis v Buenos Aires „Naša strana“, 12.
června 1973, s.4
- 944 -
od roku 1918, během občanské války, velel armádě,
skupinou armád, Východní, Turkestánskou a Jižní
frontou. Od roku 1921 byl členem ústředního výboru
strany. Od roku 1924 - kandidátem do politbyra
centrálního výboru, to znamená, na stejné úrovni se
Stalinem.
Nicméně, Stalin byl skutečný bandita. Vzpomeňte
si na vyloupení státní pokladnice v Tiflisu, kde Sta-
lin hrál hlavní roli a kde mnoho lidí zemřelo. Bandi-
tismus pod rouškou revoluce. A skrývá se za tím
„komplex vlády“, což je duševní nemoc, kterou vidí
pouze odborníci - psychiatři. Ale duchovní - teolo-
gové to nazývají ďáblem a vládcem tohoto světa.
Ale kromě toho, teologové stále mumlají, že
ďábel je náchylný k sebezničení. Výsledkem bylo,
že soudruha Frunze, s pomocí Stalina, klidně zařízli
na operačním stole během několika bezvýznamných
operací, jako je například zánět slepého střeva. Spi-
sovatel pisálek Boris Pilňak, místo aby držel jazyk
za zubami, schválně o té věci napsal celý příběh -
„Povídka nezhaslého měsíce“. Za tuto neodpustitel-
nou drzost mu odšroubovali hlavu v pověstném roce
1937, a v „Literární encyklopedii“ uveřejnili: nezá-
konně zatčen, byl posmrtně rehabilitován. Historii
armádního velitele Frunze lze nalézt také v časopisu
„Časovoj“ za duben- květen 1977, str. 4-6.
- 945 -
12) Poslední v mé sérii karet na „revolucionáře-psycho-
paty“ je: G. I. Kotovsky. (1887-1925 = 38 let, také
nijak moc).
„Encyklopedický slovník“ říká: Hrdina občanské
války, účastnil se revolučního hnutí od roku 1905.
Člen komunistické strany od roku 1920. Během
občanské války velel brigádě pěchoty a kavalérie.
Od 1922 - velitel 2. jezdecký sbor. Člen CIK SSSR.
A hle, co o něm říká Roman Gul, starý SR, redak-
tor solidního „Novogi žurnala“ a spolupracovník
„Radio Svoboda“ v sérii článků v „Novém ruském
slovu“ od 10. do 26. června 1975. Ukazuje se, že
Kotovsky byl proslavený bandita. Narodil se v rodi-
ně zchudlého šlechtice. Od dětství v řeči zadrhoval,
byl atletické postava, ale nervózní. Vyloučen ze
střední školy pro špatné chování a od dospívajících
let byl loupežníkem. Byl spojen s esery-teroristy a u
soudu sám se nazýval anarchistou. Ale vnějšně měl
jistý půvab a věděl, jak okouzlit lidi, něco jako
Robin Hood.
Nicméně, když bylo třeba se skrývat, on se
neskrýval v lese, jako Robin Hood, ale u známého
lékař psychiatra Kasťuženské psychiatrické léčebny
v Kišiněvě. To jest, blázen se ukrývá v blázinci.
Kotovsky nekouřil ani nepil, což je typické pro
některé anarchisty, ale shltnul omeletu z 25 vajec
- 946 -
 najednou. Po revoluci, pokládal se za hrdinu občan-
ské války, byl členem komunistické strany, ale měl
mnohé nepřátele v Moskvě a na vrcholu GPU, jeli-
kož jako dříve vydával se za anarchistu. V roce 1925
byl zabit několika výstřely z Mausera v sovchozu
„Čebanka“. Zabil jej kurýr z jeho štábu majorů,
který nikdy nebyl chycen. Je podezření, že to byla
práce GPU.
Již jsem napsal, že dnes ve Francii hlavní státní svátek -
je 14. červenec. Den pádu Bastily a začátek Velké fran-
couzské revoluce. Ale pak jsem se podíval a nemohl najít
přesný seznam vězňů v Bastille. Nyní, když opisuji svoji
kartotéku, náhodou jsem našel tento seznam obětí králov-
ské moci. V ten den, v Bastille bylo všeho všudy 7
vězňů: čtyři penězokazové, dva šílenci, a nějaký hravě de
Salage, zavřený v Bastille na žádost jeho příbuzných,
protože znásilnil svou dceru.496 A ve Francii pokračují
slavit 14. července, jehož důsledkem bylo sťato gilotinou
více než milion Francouzů. Pokud to chcete přesně -
1,025.100 useknutých hlav.
Ale když jsem vytáhl kartu „Revoluce - francouz-
ská“, pak je tu něco zajímavějšího. Odborníci píší, že
téměř všichni představitelé francouzské revoluce byli
zednáři, kteří sebe nazývají humanisté, a jiní je nazývají
satanisté: byli to Robespierre, Marat, vynálezce gilotiny
496
NRS - 21.04.1989
- 947 -
Dr. Guillotin a Mirabeau, Danton, Condorcet, La Roche-
foucauld, Camillo-Dumoulin, Montalembert, Barnav,
Chanfort, Bailey, Brissot, Garat a mnoho dalších.497 A
někteří poctiví sociologové a psychologové říkají, že
zednáři - to jsou jen tajné společnosti homosexuálů a
jiných degenerátů, mezi nimiž je mnoho sadistů a maso-
chistů. Zde máte celé tajemství tajných společností - je to
něco jako odborový svaz, kde vše táhne k tomu, na co
naráží netisknutelná zaklení.
Přitom ne všichni homosexuálové, pederasti nebo
lesbičky mají sadismus a masochismus, ne všichni, ale
jistá část z nich. A je důležité vědět, jak velká část - jeden
ze dvou - nebo jeden ze sta? Prohrabával jsem se v mé
kartotéce a našel jsem odpověď na tuto otázku. Sami
homouši napsali, že 37% gay se věnuje sadomasochis-
mu.498 Tedy každý třetí bude sadista, nebo masochista.
Dobrým příkladem je moje bývalá čertova nevěsta Nata-
ša Clarkson.
Jedna z těchto fen se natolik proslavila, že se dokonce
dostala do „Sovětského encykl. slovníku“: Saltyčicha,499
velkostatkářka, známá pro brutální mučení poddaných.
Za šest let, umučila k smrti 139 lidí. Pověst o jejích
zvěrstech přiměla vládu odsoudit ji roku 1768 k doživot-
497
A.S. Šmakov „Mezinárodní tajná vláda“, Moskva 1912, s.199
498
noviny „New York Tribune“ z 28. července 1989
499
Saltykova, Daria Ivanovna, 1730-1801
- 948 -
nímu vězení u kláštera, kde Saltyčicha zemřela“. - Tako-
vé sadistky páchaly krutosti i u Čeky. Za starých dobrých
časů se jim říkalo čarodějnice a byly páleny na hranici.
A tady je trochu slov o markýzi de Sade, vynálezce
sadismu. To napsala slavná Simon de Beauvoir, přítel-
kyně slavného Sartra. Z matčiny strany, markýz de Sade
byl z královské krve. Ve věku 23 let se oženil, ale po pěti
měsících, byl zatčen za „nechutné mravy“. Do vězení ho
dala jeho tchyně, aby se mu pomstila za to, že život její
dcery je v troskách. Ve věznicích a v blázincích markýz
strávil 30 let (od 37 do 67 let), kde se zabýval svým spi-
sováním.
Vnějšně, markýz de Sade byl trpaslík - 5 stop a 2
palce, to dělá 155 centimetrů, a přitom chorobné obezity,
jak se říká, „širák“. Vedle něj ještě jeden sadistický malý
muž, šéf NKVD během Velké čistky, Nikolaj Ježov,
který měřil 152.4 cm a kterého nazývali - „krvavý trpas-
lík“.500
Simone de Beauvoir řekla, že markýz de Sade, přes
všechny jeho triky, měl 3 děti, kázal socialismus a copro-
philii, lákaly ho staré a škaredé ženy a odpudivé pachy.
Rodný syn markýze de Sade nařídil, aby všechny ruko-
pisy jeho otce byly spáleny. Ale nezkrotná Simona nazý-

500
to píše prof Albert Parry v jeho knize „Teroristé“, New York
1976, str. 195
- 949 -
vá de Sade „velkým spisovatelem a velkým moralis-
tou“.501
A mně se chce pokřižovat se a říci: „Pane, zachraň
nás a smiluj se!“ Kolik je na světě všelijakých idiotů!
***
Listuji dále v kartotéce a vidím kartu - „Ženy - zajímavá
fakta“:
1) Ve Spojených státech v geriatrických domovech pro
osoby se zdravotním postižením „Nursing homes“ -
je 8 krát více žen než mužů - tři ženy na jednoho.502
2) Nedávné studie ukázaly, že v USA každý pátý
člověk má „psychické problémy“ (tj. 20% popu-
lace), a že ženy jsou náchylnější k duševním one-
mocněním než muži.503 - Toto se stalo s mou ženou
Kissou.
3) Kleptomanie je silněji rozšířená mezi ženami, než u
mužů. „Kleptomanie (zlodějem bez nutnosti), je
téměř výhradně u žen.“504

501
NRS - 24.05.1959
502
z časopisu pro seniory „Modern Maturity“, prosinec 1985, s.15.
To platí pro ochrnuté a senilní starce a stařeny
503
zpráva z rozhlasu z 2.10.1984 v 9:00 večer
504
dr. Otto Weininger „Pohlaví a charakter“, Petrohrad 1914,
druhé vydání, str. 190
- 950 -
4) Ve všech rasách a všech civilizacích hmotnost
mozku u žen je menší, než u mužů.505
5) 75% vdaných žen nedostává uspokojení v sexuálním
životě.506 S tím jsou spojeny rozvody a skandály v
rodinách.
6) O rovnosti žen v USA: servírka dala facku kuchaři,
odpověděl jí tím samým - byl souzen a pokutován
5.000 $.507
7) 15% až 30% amerických žen trpí neplodností.508
8) A tady máte velmi chytrou ženu: slavná žena, mate-
matička, členka korespondentka Ruské akademie
věd, Sofia Vasiljevna Kovalevskaja (1850-1891 =
41 let). Nejprve uzavřela fiktivní manželství, pak
měla dceru a pak její manžel spáchal sebevraždu (?).
Její sestra Anna se provdala za Charlese Jacque-
larda, který za doby Pařížské komuny velel ozbroje-
ným silám na pařížském Montmartru. Této sestřičce
udělal nabídku k sňatku F. Dostojevskij.509

505
prof. August Forel: „Sexuální otázky“, New York 1924, str.
190-191
506
dr. de Martino: „Sexuální chování a charakteristika osobnosti“,
New York 1963, str. 321
507
z amerických novin
508
dr. Zatulovskij v NRS - 1.6.1993
509
„Golos rodiny“, № 40, říjen 1976 s. 14
- 951 -
9) Seriozní časopis „Time“ uvádí, že v USA každý rok
od 2 do 4 milionů amerických žen je zabito svým
manželem nebo milencem. Podle údajů FBI, každý
čtvrtý den jedna žena ve Spojených státech zemře na
následky zranění způsobených člověkem, „kterého
dobře znala“. Nicméně, 75% žen samy vyvolaly
hádku. Navíc, podle statistik, průměrně v polovině
případů samy začaly se rvát, ale jelikož jsou fyzicky
slabší než muži, utrpí porážku.510
10) Po 8 letech, 18.11.1996, v rádiu a TV znovu hlásí,
že v USA je zabito od 2 do 4 milionů žen.511 Zdá se,
že Američanky si to zaslouží. Zároveň uvádí, že
důvodem 22% amerických rozvodů je rvačka.
11) Geniální Lenin říkal, že za sovětské vlády, každá
kuchařka může vládnout ve státě.
Jenže ve vládě SSSR, v politbyru a mezi 99
ministry a prezidenty různých výborů Rady minis-
trů, za celou dobu sovětského režimu, a dokonce i v
ten krátký čas mezi 1957 a 1961, byla pouze jedna
žena - Katerina Furceva.
V Akademii věd SSSR ze 243 aktivních členů
byly pouze 3 ženy, plus 8 členů-korespondentů.
V Svazu sovětských spisovatelů žen bylo 13,7%.
510
z izraelského časopisu „Aleph“, ze dne 8. března 1988 - mimo-
chodem, to byl Mezinárodní den žen!
511
TV, Channel 4, 09:10
- 952 -
 Mezi výzkumníky s titulem doktora věd bylo 6
krát více mužů než žen. To vše čerpám z článku v
NRS N. Gradobojeva - 18.08.1976.
12) Ale v hrozných letech války... „Více než 800.000
sovětských žen bojovalo na frontě v 1941-1945.“512
Klobouk dolů před těmito ženami!
To vše je dobře známo. Ale bez žen, život by byl
velmi nudný. Například, já jsem žil dost dlouho v
Německu, a kdybych mohl, postavil bych němec-
kým ženám krásný pomník. Jak víte, obyčejně na
krásném místě se staví „Pomník neznámému vojí-
nu“. Já bych dal postavit hezký a dojemný „Pomník
neznámé ženě od ruského důstojníka“. Ženy si toho
plně zaslouží.
Dobrá, Pojďme dál. Zatřesme stromem poznání dobra a
zla ještě jednou. Následuje karta označená „Komplex
Napoleona“. Fakt je, že sociologové a psychologové
říkají, že chorobná agresivnost, jako u Napoleona, je
často spojená s postavou malého vzrůstu. Podívejte se
sami:
1) Napoleon měřil 151 cm.513
Kvůli této bezvýznamné skutečnosti, jeho trpas-
ličí postavě, se odehrála strašná bitva u Borodina,

512
„Golos rodiny“ № 51, prosinec 1984, s. 10
513
doktor-psychiatr Lange, ve své knize „Genius, šílenství a sláva“
- 953 -
 kvůli ní byl požár Moskvy. „Řekni mi, strýčku, ne
bez důvodu, Moskva je spálena, Francouzům necha-
ná? - 1812 [Lermontov].
2) Rovněž soudruh Lenin byl skrček - 166 cm514 Autor
je politický ředitel „Hooverova Institutu války, revo-
luce a míru“ při Stanfordské univerzitě, který 18 let
pracoval v americké výzvědné službě.
Ale tento prcek Lenin obrátil vzhůru nohama celé
Rusko, snil o světové revoluci, a Rusům slíbil zlaté
záchody. Najdete to v „Pravdě“ ze dne 6. a 7. listo-
padu 1921.
3) Generalissimus Stalin byl taky malý - 155 cm.515
Autor nejprve pracoval v britské tajné službě, pak
byl zaměstnán jako vedoucí výzkumník, spolupra-
covník „Hooverova Institutu“. Takže tento strýc to
musí vědět.
Mrňous Stalin také pracoval pro světovou revo-
luci a chtěl být vládcem světa. Kvůli tomu miliony
lidí bylo zastřeleno nebo vyhoštěno na Sibiř.
4) Slavný loupežník tatík Machno byl také trpaslík, jak
se říká, nedodělaný.

514
prof. Possoni, v jeho knize „Lenin“, str. 376.
515
Robert Conquest ve své knize „The Great Terror“, New York
1969, str. 63
- 954 -
5) A Hitlerův ministr propagandy Goebbels, který
podněcoval války, byl též trpasličí postavy. Kromě
toho, chromonohý, koňské stopy, jasný degenerát.
6) Generalissimus Franco, vedoucí Občanské války
španělské, byl též malý - 157 cm.516
Občanská válka 1936-1938 stála Španělsko 1
milion životů: Rudí ztratili 400.000, a Franco -
600.000.517
7) Slavný bezpečnostní důstojník, čekista Deribas,
potomek hraběte de Ribas, zakladatele Oděsy, byl
trpaslík, asexuální magor a sadista.518 To je o depor-
taci do lágru Solovki, kde zemřel můj strýc Vasja,
bývalý vyšetřovatel pro zvláště důležité případy u
atamana Vševelikého Vojska Donského.
8) Slavný král Hunů Attila byl prý trpaslík.519 Attilovi
dávali jméno „metla boží“, která držela na uzdě
celou Evropu, a byl to prcek.
9) Brilantní vojenský vůdce Julius Caesar prý byl také
malé postavy.520
516
„Times“ - 3.11.1975, str. 29
517
NRS - 30.10.1975
518
ze skvělé knihy Borise Širjajeva „Neuhasitelná lampa“
519
z „Knihy spisů“ Davida Vallečinského, New York 1977, str.
312
520
I. Moszkowicz v izraelském časopisu„Aleph“ - 13.10.1987, str.
19
- 955 -
10) Výška „Krále-Slunce“, největšího krále Francie,
byla jen 161 cm.521
11) Poslední ruský car Mikuláš II měřil 170 cm. Píše to
ve své „Knize vzpomínek“ veliký kníže Alexander
Michajlovič.522 Dávám to sem jen pro porovnání.
Tady máte konkrétní příklad komplexu Napoleona z
běžného života. V „Novém ruském slovu“ často píše N.
Gradobojev, čehož doslovný překlad je „Městký bojov-
ník“.
Ale za tímto hlučným pseudonymem se skrývá Lev
Dudin, človíček krátké postavy, klučina, nedokončený,
nebo, jak se u nás říká, prstem dělaný. Jenomže Lev
Dudin již dlouho pracoval na „Radio Svoboda“, která v
zásadě je postavená na Harvardském projektu a kom-
plexu pederastie Lenina. Levkinova žena, bývalá baletka,
vrhá na něj tak opovržlivé pohledy, že Lev zřejmě za
Leninem nezůstává pozadu. A navíc jeho syn je také
nedodělaný, protože je hippie. Vidíte, co vyrábí komplex
Napoleona.
A hned vedle komplexu Napoleona je další ožehavý
komplex - Lakomého rytíře , který dělá z člověka
bankéře a milionáře. Tady máte, co píšou o tom kom-
plexu odborníci:

521
NRS 8.2.1983
522
z časopisu „Niva“ № 12, prosinec 1984, s. 24
- 956 -
1) Psychiatři říkají, že komplex Lakomého rytíře,
chorobná chamtivost, je vnitřně propojena se sexu-
ální slabostí, impotencí. Beru do rukou silnou knihu
dr. Benjamina Karpmana „Sexuální zločinec a jeho
činy“, New York 1954, 744 stran. Autor je hlavní
psychiatr hlavní psychiatrické léčebny ve Washing-
tonu, takže je to člověk seriozní. On také píše, že
komplex Lakomého rytíře je spojen s impotencí a
snahou dostat se k moci pomocí peněz.523 Současně
autor tvrdí, že socialismus, komunismus a bolševis-
mus - to jsou mentální perverze.524
2) O komplexu Lakomého rytíře se také píše v knize E.
Elmhursta „Globální podvod“, str. 118.
3) O komplexu Lakomého rytíře psal Dostojevskij ve
svém „Hráči“, jakož i Stefan Zweig. A vzpomeňte
si na „Dvanáct židlí“ a „Zlaté tele“ od Ilfa a Pet-
rova - to vám stačí o komplexu Lakomého rytíře v
literatuře.
4) Tento komplex často vidíte v každodenním životě.
Například, vdova prezidenta Johna F. Kennedyho,
první dáma Ameriky, po smrti muže se pustila do
ostudného a neslušného lovu na bohaté staré muže.
Nyní manželka bývalého amerického prezidenta
Billa Clintona, Hillary, drze vklouzla do senátor-
523
str. 375
524
str. 378
- 957 -
 ského křesla a šplhá se na prezidenturu USA, konku-
ruje Monice Lewinské. Za tím všem je „komplex
Lakomého rytíře“, chorobná touha pro ambice,
vládu a sílu peněz. A současně za tím stojí i neotisk-
nutelné nadávky, které je mi trapno opakovat.
Vzpomeňte si jen, co dělala Monika Lewinská.
***
Pojďme dál. Následuje karta s názvem: „Kino - degene-
ráti ve filmu“. Prověříme hollywoodské krásky..
1) Slavná filmová hvězda Elizabeth Taylor. Kdysi
dávno, v roce 1945, když jsem byl sovětským oku-
pačním důstojníkem v Berlíně, při procházce anglic-
kým sektorem, zašel jsem do anglického klubu pro
vojáky a shlédl tam film „Royal Velvet“ s Elizabeth
Taylorovou v titulní roli. Tehdy to byla okouzlující
dívka, perfektní krasavice, o které můžeme jen snít.
Ale dnes, v roce 2004, krasavice Elizabeth nevy-
táhne paty z blázince, ve kterém je léčena z alkoho-
lismu. A kromě alkoholu ještě narkotika. Tento blá-
zinec se nazývá Medical Center Betty Ford, to byla
manželka prezidenta Forda, která také byla alkoho-
lička. Elizabeth Taylor měla asi 10 mužů - a 10
skandálních rozvodů. Předposlední manžel, Richard
Burton, obvykle hraje roli alkoholiků nebo homose-
xuálů. Ostatně i sama Elizabeth z nějakého důvodu

- 958 -
 hlasuje ve prospěch gayů a shání peníze na charitu
pro boj proti AIDS. Ale sbírá také peníze ve
prospěch lesbiček. Tady máte klasickou krasavici.
2) Sublimní hollywoodská hvězda Rita Hayworth,
kterou jsem obdivoval v 50. letech v Mnichově.
Měla pět manželství - a 5 rozvodů.525 Když jí bylo
62 let, stala se narkomankou, alkoholičkou a men-
tálně nemocnou. Ke konci trpěla Alzheimerovou
chorobou, což je celková ztráta paměti, když pacient
nepoznává nikoho a nic. A tato krasavice nepozná-
vala dokonce ani sebe.
3) Bohyně kinosexu Marilyn Monroe (1926-1962 = 36
let). Okouzlující filmová kočička. Ale... její matka i
babička seděly v blázinci.526 Rovněž dědeček ztratil
rozum.527 Její matka byla prostitutka, a Marilyn
vyrostla v dětském domově, pak vystřídala 12 pěs-
tounských rodičů. Častokrát nedokončila těhoten-
ství, měla potraty a mrtvé novorozeně. Byla
alkoholičkou a narkomankou, trpěla depresemi a
byla v psychiatrické klinice. V 36 letech spáchala
sebevraždu požitím drog a alkoholu. Zanechala tes-
tament svému psychiatrovi.

525
NRS - 4.6.1981
526
„Time“, 16.07.1973, s.20
527
izraelský časopis „Tribune“ 30.8.1973, s.20
- 959 -
 Oh, mojí kočce se žilo lépe, než této slaďounké
filmové kočičce.
4) Nádherná francouzská herečka Brigitte Bardotová se
zaleskla na bílých plátnech jako kometa. Vzpomí-
nám si, že byla velmi mladá a štíhlá, velmi sympa-
tická. Ale později jsem četl v novinách, že tato sym-
patice se stala samotářkou, žije sama - se smečkou
psů a koček [a koní a dalších zvířat, kterým lidé
ublížili]. Nikoho vidět nechce a agituje pro přátelství
se zvířaty, které jsou lepší než lidé. Dá se říct, že je
nyní jeptiškou ve světě. V životě se stává různé.
5) V zimě 1942, kdy nejvíc zuřila válka, ve městě
Gorkij jsem šel dvakrát na krásný film „Lady
Hamilton“ se skvělou herečkou Vivien Leigh. Tehdy
jsem byl zamilován do Zinočky Skvorcové, a ona se
mi zdála být podobná na Vivien Leigh.
Mimo plátno, Vivien byla druhou manželkou
nejlepšího anglického herce - sira Laurence Oliviera.
Žili spolu 28 let, od roku 1933 do 1961. Kvůli ní,
rozvedl se se svojí první ženou. Nicméně vrtošivá
Vivien Leigh-Olivierová rychle jej přestala milovat,
často mu byla nevěrná a mučila ho svými záchvaty
melancholie. V důsledku toho začal zažívat panic-
kou trému před vstupem na scénu a dokonce pře-
mýšlel o sebevraždě. Děti žádné spolu neměli. Oli-
vier měl syna z prvního manželství a tři děti z třetího
- 960 -
 manželství. Manželství s krasavicí Vivien Leigh pro
něj to bylo „katastrofální“, které skončil bolestivý
rozvod. Nakonec Vivien Leigh také šla do psychiat-
rické léčebny.528
6) Hollywoodská hvězda Ava Gardner z filmu „Bosá
vévodkyně“. Ta byla vdaná dvakrát, ale vždy to bylo
krátkotrvající manželství. Žádné děti. Sama řekla, že
ona je nešťastná a že by ochotně vyměnila svoji
kariéru za jinou, která přináší štěstí.529
7) Jedna z nejlepších hereček němého filmu Greta
Garbo (1905-1990). Byla velkou podivínkou: vdaná
nikdy nebyla, neměla žádné děti. Tiše opustila jeviš-
tě ve věku 36 let (v roce 1941), velmi šlechetně.
Hrála chladné ženy v „Ninočce“ a „Královně Kris-
tině“. Povídá se, že Greta Garbo byla lesbička.
8) Další podivínka: herečka Jean Seberg. V roce 1970,
chtěla se rozvést se svým manželem, Romainem
Gary [francouzským spisovatelem], jelikož čekala
dítě od negra ze souboru „Černých panterů“, pro
které ona všelijak agitovala. Jenomže dítě se naro-
dilo mrtvé, načež Jean Seberg onemocněla duševně.
Každý rok v den smrti dítěte, pokoušela se o sebe-
vraždu a tahali ji do blázince.

528
NRS - 12.7.1989
529
NRS - 26.1.1990
- 961 -
9) Okouzlující hollywoodská hvězda Audrey Hepburn
(1929-1993 = 63let). V roce 1954, ve věku 25 let,
vzala si slavného filmového herce Mel Ferrera. Ale
už tehdy chodila k psychiatrovi. Po 14. letech, v roce
1968, byl rozvod. V roce 1969 se provdala za léka-
ře-psychiatra, i toto manželství skončilo rozvo-
dem.530 Ale, díky Bohu, měla dva dospělé syny. Přes
všechny ty psychiatry, byla to krásná herečka.
10) Slavná herečka Liza Minnelli nevylézá z blázince, ve
kterém je léčena na alkoholismus a psychózy. Její
matka, také známá herečka Judy Garland, byla ote-
vřenou lesbičkou a skončila život sebevraždou.
11) Filmová hvězda z Hollywoodské „Dream Factory“,
Marlene Dietrich nejenže hrála „femme fatale“,
„vamp“ na plátně, ale skutečně takovou byla i ve
svém životě. Provdala se, měla dítě - a okamžitě
opustila manžela. Ale v Hollywoodu si vydělala 20-
30 milionů dolarů. Opět, komplex Lakomého rytíře,
který pomáhá nahrabat peníze.531
12) Slavný herec Marlon Brando. Jeho syn byl narko-
man a alkoholik, a pak zabil milence své sestry a šel
do vězení. Dcera Brando dvakrát se pokusila o sebe-
vraždu a sedí v blázinci. Marlon hrál alkoholika s
komplexem matky ve filmu „Tramvaj Touha“ a
530
NRS - 22.1.1993
531
NRS - 15.05.1087
- 962 -
 sexuálního maniaka ve filmu „Poslední tango v
Paříži. Ve stáří Marlon nechal si narůst ženský účes:
cop, zavázaný gumičkou. Měl čtyři manželky a
devět dětí. Jeho dceru propustili z azylu, přesto se
hned pověsila, ve 25 letech.
13) Hollywoodská filmová hvězda Lana Turner (1920-
1995) byla vdaná sedmkrát - a měla 7 rozvodů, a její
dceru soudili za vraždu.532
14) Hollywoodská hvězda Joan Crawford hrála ve 100
filmech. Měla hodně milenců, 4 manžely a - 4 adop-
tivní děti (?). Také nějaká abnormalita.
15) Ale mám příjemné vzpomínky na dětství - Mary
Pickford a Douglas Fairbanks, hlavní hrdinové ame-
rických filmů 20tých let. Tenkrát lístek do kina v
přírodě v létě pod odkrytým nebem stál 10 kopějek,
a já jsem často chodil do kina s babičkou Capa
(Capitolina Pavlovna Popova). A tenkrát často dáva-
li americké filmy s Mary Pickfordovou a Douglasem
Fairbanksem, které každý pokládal za ideální man-
želský pár.
Teď jsem četl v novinách, že tento dokonalý pár
neměl vlastní děti, měl jen jen dvě adoptované.
Mary Pickford zemřela ve věku 86let, zanechala 9
milionů dolarů, z nichž dětem - pouze 50 tisíc. To

532
Radio „New York Times“ - 30.06.1995
- 963 -
 znamená, že plivla na své adoptované dětí. Ale to
není překvapující, jelikož adoptované děti jsou jen
zřídkakdy dobré. To říká nemilosrdná statistika.533
16) Ale také ruské filmové hvězdy drží krok s
hollywoodskými hvězdami. Například, legendární
Tatiana Samojlová: její debut ve filmu „Jeřábi letí“
způsobil rozruch v roce 1957. Srovnávali ji s Mari-
lyn Monroe a Brigittou Bardotovou. Ale, podobně
jako americké filmové hvězdy, se dvěma manžely si
moc neužila. Její dospělý syn ujel do Ameriky. A
zasloužilá artistka zůstala sama. Poté, namísto ame-
rických milionů, přišlo sovětské chudácké stáří,
četné bolestné deprese a konečně, psychiatrická kli-
nika. V tom ona dohonila všechny hollywoodské
hvězdy.
Čím to je, že všechny tyto krásné ženy měly tak nešťast-
ný osud? Podívejme se, jak tomu bylo v minulosti...
Za starých dobrých časů, ve středověké Paříži byla
geniální herečka, která rozesmávala a rozplakávala celou
Francii - a celá Francie ji milovala. Ale když tato vyni-
kající krasavice zemřela, církevní orgány zakázaly, aby
byla pochována na hřbitově s ostatními lidmi, neboť
údajně nemá duši, jelikož vkládala svou duši do duše
svých hrdinek. A podle usnesení církve, brilantní uměl-

533
z monarchistického časopisu „Naša strana“ - 27.7.1979
- 964 -
kyní s rozštěpením osobnosti, kterému se dnes říká schi-
zofrenie, pohřbili nikoliv na nejlepším hřbitově Paříže,
nýbrž na pustém poli, kde fouká vítr. A hvězdu Francie
neopěval arcibiskup katedrály Notre Dame, ale polní
ptáci.
Upřímně řečeno, je to lepší než americké azyly pro
šílené, kde končívají svoji životní pouť Hollywoodské
panenky. Ne pro nic za nic nazývá se Hollywood „Továr-
nou na sny“ nebo také „Údolím loutek.“
***
Další karta podle abecedy: „Incest - faraonská manžel-
ství“.
1) Genetik dr. John Byrne řekl, že v případě krvosmil-
ství (manželství mezi příbuznými) 30% dětí se rodí
jako idioti nebo ošklivci.534 Příklady: Prezident Roo-
sevelt a jeho manželka Eleanora byli bratranci (viz
karta). Albert Einstein a jeho druhá manželka, také
bratranci (viz karta). Viz také karty Hitlera, Herzena
a Rothschildů.
2) Podle zpráv z rozhlasu, 30. prosince 1987 ve státě
Arkansasu byl zatčen Simmons, který zabil 16 lidí,
včetně 14 jeho příbuzných. Byl alkoholik, souložil
se svou dcerou, která s ním měla jeho vnuka.

534
NRS - 07.10.1984
- 965 -
3) V sovětském Turkmenistánu jsou velmi běžné
svadby mezi blízkými příbuznými až do manželství
mezi pokrevními bratry a sestrami. A dokonce i
mezi rodiči a jejich dětmi. V důsledku toho, 58 z
1000 narozených dětí v Turkmenistánu zemře před
dosažením věku jednoho roku. Celkově v SSSR
tento ukazatel je 25 z tisíce, a ve Spojených státech -
10.535
4) Izraelský časopis „Aleph“ z 8.8.1988 píše na stejné
téma: „Ne příliš pozadu“ jsou i jiné republiky sovět-
ské Střední Asie... Na příklad ženy, které se pro-
vdaly za svého bratrance: jedna porodila osm dětí,
pět z nich zemřelo, aniž by žilo celý rok“.
5) A tady je klasický příklad z knihy prof. Augusta
Forela „Sexuální otázka“: Padesátiletý muž, ženatý,
otec šesti dětí ve věku 6-24 roků. Otec je znásilnil
všechny, jak dívky, tak i chlapce. Celá rodina byla
nenormální a zvrácená. Osmnáctiletý syn se pářil se
svou matkou a sestrou. Otec dokonce i se psy a koč-
kami. Nejprve jej prohlásili za blázna, ale pak byl
odsouzen k 10 rokům vězení.536
Upřímně řečeno, celá moje kartotéka vypadá jako ency-
klopedie degenerace. Ale zároveň je to nejvyšší sociolo-

535
NRS - 24.4.1988
536
prof. August Forel „Otázka sexuální“, New York 1924, str. 266
- 966 -
gie. Roosevelt, Hitler, Einstein - vždyť už výše nelze!
Nemám pravdu?
Následuje kartička na téma: „Leví - levičáctví -
liberalismus“.
1) Levý ve francouzštině se řekne „gauche“, to zna-
mená též nešikovný. V angličtině - „levostranné“ =
zlověstné. Španělsky - „kurdo“ = špatný. Důsledkem
čehož, místo strážného anděla je vždy na pravé
straně. „Levičáctví“ je často spojené s šibalstvím...
Pokusy potlačit „levičáctví“ u malých dětí ve většině
případů vedlo k psychickému poškození, jevící se
například koktáním a nervózním cukáním... Existuje
mnoho pověr, například u hinduistů, buddhistů a
muslimů, že pravá ruka je čistá, levá je špinavá a
hříšná... Podle statistik, 10% světové populace - jsou
leváci. V USA existuje „Společnost leváků“ v čele s
bývalým prezidentem Fordem. Leváci byli Charlie
Chaplin a Pablo Picasso.537
2) Slavný francouzský lékař a antropolog Paul Broca v
roce 1861 zjistil, že fenomén „levá ruka“ je spojen s
vyšší nervovou činností, s určitými částmi mozkové
kůry. V USA vychází speciální časopis „Levičák“,
který dává následující informaci. V průběhu staletí,
leváci byli přezíráni, považováni za nedokonalé, lidi
se jich stranili. V průběhu posledních 20 let se počet
537
zdroj: Valery Perelešin v NRS - 27.6.1980
- 967 -
leváků v USA téměř zdvojnásobil na 17% populace.
Mezi levičáky byl - bývalý americký viceprezident
Nelson Rockefeller, jakož i americký prezident Ge-
rald Ford, také levák. George Bush, Reaganův vice-
prezident, také levák.
Leváci byli Alexander Veliký (homosexuál),
Caesar (také homosexuál), Karel Veliký, Leonardo
da Vinci (i homo), Michelangelo (také homo),
Picasso (psychopat), Charlie Chaplin, Marilyn Mon-
roe (sebevražda), a tak dále. Nejslavnější zločinci -
Jack Rozparovač a Kid Bill - také leváci. Levák byl
také biblický král David (i homo).
Statistiky ukazují, že mezi mentálně postiženými,
epileptiky a koktavými, je více levičáků. Podobně je
jich více mezi těmi, kteří trpí migrénami a chronic-
kými bolestmi hlavy, s dyslexií a nízkou vnímavostí
k učení. Statistiky sebevražed ukázaly, že mezi nimi
je počet leváků třikrát vyšší než počet „pravičáků“.
Lexikální analýza: „Pravičák“ - ten, kdo má
pravdu, právo (spravedlnost) - má pozitivní význam.
Na druhé straně, pojmy jako „levý na práci“, „liché
číslo“, „levý chlapec“ (homosexuál) vyjadřují něco
nesprávné, nezákonné, nemorální. Je to stejné v
jiných jazycích: v italštině „levý“ - „sinistro“ a slo-
veso „sinistare“ znamená „škodit“.

- 968 -
 V Bibli, v Evangeliu podle sv. Matouše se říká:
„Potom řekne (Bůh), těm, kteří jsou na levici“:
Odejděte ode mě, vy zlořečení, do ohně věčného,
připraveného ďáblu a jeho andělům...“ Ve středo-
věku církev pokládala levou ruku za „ruku Satana“.
Levák Michelangelo dal jablko Evě do levé ruky (na
svém obraze) a básník Milton, také levák, ve svém
slavném „Ztraceném a navráceném ráji“ udělal Sata-
na levákem. Michelangelo na fresce „Poslední
soud“ namaloval Boha ukazujícího pravou rukou k
nebi, a levou do pekla, kde jsou mučeni hříšníci. V
zápisech z oficiálního výslechu Johanky z Arku,
obviněné z paktu s ďáblem, Johanka je líčena s
obnaženým mečem v levé ruce - v „ruce Satana“.
Mistryně světa v tenisu Martina Navratilová (ofi-
ciálně - lesbička) je také levačka. Mezinárodní spo-
lečnost levičáků má 36.000 členů a vydává časopis
„Lefty“, každoročně slaví Den leváků - 13. srpna
(čertova dvanáctka -? GK). Ale také se psalo, že
„mnohaleté studie ukázaly, že leváci mají mnohem
výraznější tvůrčí schopnosti, intuici a představivost,
než pravičáci.“538

538
Eugene Manin, jeden z nejlepších novinářů z třetí vlny emi-
grace, NRS z 7.10.1988
- 969 -
3) Levičáci byli: Albert Einstein, Napoleon, prezident
Bill Clinton, prezident Ford, prezident Reagan, pre-
zident Bush starší.539
Levičáctví v politice se nazývá liberalismus. Tak se
podívejme podrobněji, co je to zač, ten liberalismus.
1) Takový veliký odborník, jako F.M. Dostojevskij,
napsal: „Pokud někdo zničí Rusko, budou to ne
komunisté, ne anarchisté, ale prokletí liberálové“.
2) „Liberalismus, jako pomalu působící jed, povede ke
stejnému výsledku - k revoluci a záhubě Ruska“,
prohlásil Konstantin Leontiev, náboženský filo-
zof.540
3) O liberalismu ve Spojených státech, článek „Kopáči
hrobu“: „Moderní liberalismus - to je forma ideolo-
gické rakoviny, která hubí prosperující části společ-
nosti. Tato ideologická nemoc se projevuje přede-
vším v poraženeckém pacifismu, v adoraci před
zákony, které ničí stát, ve svobodě pornografii, ve
vyhýbání se vojenské povinnosti, v němém souhlase
s intrikami zločinců a v shovívavosti k teroristům, v
kázání ateismu a bezbožnosti, v propagaci amorál-
ních principů ve společnosti...“541
539
Edward Šakov v NRS - 3.9.1993
540
z monarchistické gazety „Rossija“, New York, 8.12.1972
541
Merkulov v „Russkaja gazeta“ № 159, Buenos Aires, prosinec
1983
- 970 -
4) Londýn, 30. dubna 1965 agentura „Reuters“ hlásila,
že baron Moynihan, předseda britské Liberální
strany, byl zatčen policií, když jako „mužská“ pro-
stitutka obtěžoval Londýnské muže a na ulici jim
nabízel své služby - lacino.542
5) American Civil Liberties Union (Siviglia libertiz
union) usiluje o zničení vězeňského systému ve
Spojených státech a za uznání práv homosexuálů
provozovat svou lásku na veřejných místech.543
6) Noviny „New York Times“ hlásily, že pouze 15%
Američanů se považují za liberály a liberalismus je v
zemi velmi nepopulární.544
7) Ale... „Okolo 80% z vedoucích novinářů, pracov-
níků v rozhlasu a televize na světě, podle jejich při-
znání v mnoha anketách, prezentují své názory z
liberálního či socialistického hlediska. To ztěžuje
správné pochopení světových událostí.“545
Nedaleko od liberalismu šel modernismus. Pokud
liberalismus - je degenerace v politice, modernismus - je

542
z knihy F. Seelig „Zničit státního zástupce“, str. 158, příloha dr.
W. Oliver
543
Boris Churgin z třetí vlny v NRS - 28.10.1988
544
NRS - 01.11.1988
545
časopis „Pravoslavnaja Rus“, № 14, 1994 , str. 16, též „Inteli-
gence Digest“, červenec 1994
- 971 -
degenerace v umění. Takže, začněme modernismem v
hudbě.
1) „Pravda“ publikovala 28. ledna 1936 článek
„Chaos místo hudby“ proti Šostakovičovi a jeho
opeře „Lady Macbeth z okresu Mcensk“, který byl
vyřazen z repertoáru divadla.546
2) Rozhodnutí ústředního výboru KSSS (b) v roce
1948 kritizovalo Šostakoviče a Prokofjeva. Jejich
práce uvádí do života „formalistické zvrácenosti,“
„zmatené, neuropatické kombinace, které proměňují
hudbu do kakofonie.“547
3) Král Rock-and-Rollu Elvis Aaron Presley byl závis-
lý na drogách a sexuální zvrhlík, bral sedativa a
prášky na spaní, zajímal se o okultismus a mysticis-
mus, trpěl vizuálníni a sluchovými halucinacemi;
pokud jeho vůz se nerozjel hned, střílel do motoru,
nebo střílel do televizoru, když se mu nelíbil pro-
gram. Trpěl mánií velikášství a mánií pronásledo-
vání. Měl 250 revolverů a kulometů. Přijímali jej v
Bílém domě a potřásl mu rukou prezident Nixon,
který tomuto narkomanu dal odznak federálního
agenta Byró boje proti narkotikům. Elvis byl také
impotentní a spáchal sebevraždu.548
546
NRS - 7.12.1979
547
„Russkij golos“ - 25.4.1991
548
NRS - 6.8.1982
- 972 -
Nyní modernismus (degenerace) v divadle.
1) Ultra-levicové divadlo Meyerholda v Moskvě - to je
jako Picasso v moderním malířství. V divadle herci
pronášeli své monology s vrcholu nějaké podivné
konstrukce, připomínající ocelový rám nedokonče-
ného mrakodrapu, nebo vjížděli na scénu přes hle-
diště na skutečném motocyklu - ve hře „Učitel
Bubus“, nebo stříleli v publiku ze skutečného kulo-
metu - ve hře „Poslední a rozhodující“.549
2) Meyerholda zastřelili v roce 1940 pro jeho spojení s
Trockým, Bucharinem, Rykovem, Radekem a pro
„trockismus v umění“. Zajímavé je, že Meyerhold
měl v Leningradě byt „na nábřeží řeky Karpovka,
číslo domu 13“, kde byl zatčen. Meyerhold psal z
vězení protesty: 1) státnímu zástupci SSSR 13. pro-
since 1939 a 2) předsedovi KSČ Molotovu - 13.
ledna 1940. Ale proč všude samé třináctky? Podával
tím signály jiným degenerátům v naději, že mu
pomohou? To vše je ze sovětského „Ogoňku“ z
dubna 1939 a převzato v NRS z 2.5.1989.
Meyerhold kromě trockizmu byl obviněn ze spo-
jení s britskou a japonskou špionážní službou.
NKVD zatklo také všechny příbuzné Meyerholdovy
ženy Zinajdy Reich. Ale samotná Zinaida zemřela

549
z knihy Ju. Jelagina „Zkrocení umění“, str. 16
- 973 -
 skutečně podivným způsobem - zařezali ji banditi.
Všichni tito modernisti nějak špatně končívají.
3) Sovětský režisér-modernista Jurij Ljubimov uprchl
na Západ a režíroval ve Washingtonu „Zločin a
trest“ Dostojevského. Boris Filippov-Filistinsky,
když shlédl toto představení, napsal v NRS -
2.8.1988: „Inscenace Ljubimova byla tak hloupá a
amatérsky primitivní, ukázala tak vážné neporozu-
mění Dostojevského, že se člověk musí divit, jak
takový režisér mohl být v Moskvě pokládán za nada-
ného“.
4) V roce 1993 v New Yorku získal nejvyšší divadelní
ocenění „Tony“. V NRS - 8.9.1993 o něm píší: Pozo-
rovatel „New York Timesu“ Glenn Collins konsta-
tuje, že v letošním roce, na ceremoniálu byla pří-
tomna jasná většina „modré“ veřejnosti550 a dvě
představení - vítězný „Polibek pavoučí ženy“ jakož i
„Andělé v Americe“ - byla věnována tématu homo-
sexuálních vztahů“.
Interpret nejlepší charakterní role, Stephen Spinella,
který hrál ve hře „Andělé v Americe“, při příjmu ceny
vyjádřil na podiu vděčnost jeho „milenci - Petru Ellio-
tovi, manželu mého srdce“. Je třeba poznamenat, že

550
tj. gayové a lesby - GK
- 974 -
Spinella nebyl jediným příjemcem ceny, kdo veřejně
vyjádřil díky svým homosexualním milencům“.
Ve stejném sloupci „New York News“ po němž
následuje: „V neděli homosexuálové Queers poprvé
poznamenali hlučným průvodem jejich „Den hrdosti
pederastů“. Našli si, na co být hrdí! Vždyť z toho vzešla
všechna netisknutelná zaklení. A to říká hlas lidu. A hlas
lidu - je hlas Boží.
No přidám ještě trochu o modernismu (degeneraci) ve
filmu.
Hlavní sovětská modernistou kina byl režisér Sergej
Eisenstein, proslavený svým filmem „Křižník Potěmkin“.
Jenomže příčinou nepokojů na bitevní lodi nebyli červi v
polévce, jak ukazuje film, ale japonské peníze. Vždyť
tehdy byla válka s Japonskem, a toto povstání bylo orga-
nizováno za peníze japonské špionážní služby.
A tady je to, co píše izraelský časopis „Aleph“ o jiné
práci Eisensteina: „kamera dlouhou dobu ukazuje tančení
na stole ošklivých trpaslíků, mrzáků, pitomců a zrůd...
krev prýští z hrdla... pláč, smutek a extáze... růže a roz-
puchlost tváří divokých ruských vesničanů v „Generální
linii“... Fyziologicky strašné scény nesnesitelné na
pohled... Nejen chaos je strašný, ale i to, co se ukazuje, je
ohavné... tvůrčí představivost a sadistická krutost.“551 -

551
izraelský časopis „Aleph“ № 181 - 30.6.1987, str. 42-43
- 975 -
Eisenstein zemřel na infarkt v roce 1946, nedožil se ani
50 let.
A teprv teď, v 21. století, v Rusku otevřeně píší, že
modernista Eisenstein byl homosexuál. Detailně to popi-
suje význačný profesor Lev Samuilovič Klein ve své
vynikající knize „Druhá strana světla“, St. Petersburg
2002, str. 497-532. Tak se ukazuje, že za falešnou rouš-
kou „modernismu“ se skrývá jen degenerace umění. To
je vše, ďábel je vždy maskován.
***
Zatřesme stromem poznání ještě jednou. Pojďme se
podívat, co je ještě hodné pozornosti tak, aby to mohlo
pomoci lidem žít. Následuje karta z mé kartotéky: „Kláš-
tery a mniši.“
1) Slovník Pavlenkova, vydání 1913, na slovo „mnich“
říká: „Rusko čítá 862 klášterů s 81,2 tisíci černého
duchovenstva. V zemích katolických je 120.000
mnichů a jeptišek, z nichž téměř osmina připadá na
Itálii.“
2) Stejný slovník Pavlenkova slovo na heslo „celibát“
píše: „Podle našich zákonů, je odepřeno právo uza-
vřít manželství: 1) ovdovělému nebo rozvedenému
po třetím manželství, 2) dosáhnuvšímu 80 let, 3)
obviněnému v rozvodu z cizoložství, 4) duchov-
nímu, po smrti jeho první manželky“.
- 976 -
3) Celibát, tj. z 11. století. To je ze slovníku Pavlen-
kova na heslo „Benedikt“.
4) „Z kdysi existujících 1105 klášterů zbylo v SSSR na
celé Rusko méně než 10.“552
5) V Solověckém klášteře, podle knihy Fedorova 1889,
bylo 228 mnichů. Tam bylo klášterní vězení, v kte-
rém byly 4 osoby, o kterých napsal v roce 1872 spi-
sovatel Němirovič-Dančenko: dva z nich sedí tam
dobrovolně. Z popisu sovětského historika G.G.
Frumkina v jeho knize „Vězni Solověckého kláš-
tera“, str. 120, lze usoudit, že jeden z nich byl sed-
lák Anton Dmitriev, poslaný tam kvůli kastraci sama
sebe i svého pána, hraběte Golovina. Strávil 57 roků
v klášteře, od 1817 do 1875, zemřel ve věku 102 let.
V posledních letech svého života byl šílený. Druhý
vězeň byl kat Petrohradu, který vstoupil do mniš-
ského řádu. Mniši ho přijali pod podmínkou, že
první roky prosedí ve vězení, kde budou na něj
dohlížet. Byl zcela spokojený se svým údělem. To
vše je z knihy Michajla Rozanova „Solověcký kon-
centrák u kláštera“ (1922-1939), USA 1979, str.
229.
Během sovětské vlády, od roku 1922 do roku
1939, Solovkami prošlo 83.000 lidí, z nichž 43.000
552
monarchistický časopis „Naša strana“, Buenos Aires,
18.2.1984
- 977 -
 (52%) tam zemřelo.553 Na Solovkách zemřel i můj
strýc Vasja, starší bratr mého otce, který před revo-
lucí byl vyšetřovatelem zvláště důležitých případů u
atamana Vševelikého Vojska Donského. Kvůli tako-
vému bratrovi později byl zatčen a poslán do
vyhnanství na Sibiř také můj otec, lékař. A já jsem
se stal „politicky nespolehlivý“. A čerti mne zanesli
do Ameriky.
6) Mniši ve světě. Francouzští sociologové odhadují, že
ve Francii v roce 1988 z více než 55 milionů Fran-
couzů, je okolo 18,4 milionů (tj. 1/3) mužů a žen,
kteří žijí osamoceni, nevytváří rodinu. 71% z nich
uvedlo, že trpí samotou.554
7) Počet klášterů (v Rusku) v letech 1905-1913 se
zvýšil z 860 na 1005 a počet mnichů v nich z 63.000
na 92.000 lidí.“555
Následující karty mají název „Moudrost“.
1) Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a
kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.556
„Pro v hodně moudrosti je mnohem žal, a čím víc
vědění, tím víc bolesti“ (Ekkl.1:18).
553
ibid, str. 119
554
NRS - 25.4.1989
555
toto je z velmi krásné knihy seriozního historika Olega Plato-
nova, „Trnitá koruna Ruska“, Moskva 2000, Svazek 1, str. 317
556
Bible, Kniha Kazatel 1:18 [čím víc vědění, tím víc bolesti]
- 978 -
2) „V zájmu dosažení skutečné moudrosti musí člověk
nejprve žít v oslí kůži.“557
3) „Nestačí zvládnout moudrost, nutno také vědět, jak
ji používat“ (Cicero).
4) „Nesnaž se o množství, ale o kvalitu svých příz-
nivců: nelíbíš-li se špatným - je to pro tebe pochva-
la“ (Seneca).
5) „Konfucius říká, že k moudrosti jdou tři cesty:
Reflexe - nejušlechtilejší, imitace - nejjednodušší,
zkušenosti – nejtěžší.“558
6) Blahoslavený člověk nalézající moudrost, a člověk,
vynášející opatrnost. Lépeť jest zajisté těžeti jí, nežli
těžeti stříbrem, anobrž nad výborné zlato užitek její.
Dražší jest než drahé kamení, a všecky nejžádosti-
vější věci tvé nevrovnají se jí.559
[Blaze člověku, který nalézá moudrost, a člověku,
který získal rozum a chápe svět! Proto je lepší získat
moudrost než peníze, neboť užitek z moudrosti je
větší než z ryzího zlata. Moudrost je dražší než dra-
hokam. Nic, po čem toužíš, se jí nevyrovná.560

557
Apuley „Zlatý osel“
558
A. Šmakov „Svoboda a židé“, str. 210
559
z Bible, G. Tarasevič v NRS - 30.7.1982
560
Kniha Přísloví, 3:13-15, překlad LP]
- 979 -
7) I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a
umění, nemoudrost i bláznovství...561
8) Jak sluší šedinám soudit a starcům být schopen
poradit! Jak krásná je moudrost starších... Korunou
starců jsou mnohostranné zkušenosti...562
9) Moudrým mužem často rozumíme osobu, která se
vznese k rozjímání o tajemství věčnosti... Zájem o
věčnost, by neměl znamenat slepotu k současnosti.
Naopak, skutečně moudrý muž je extrémně bystro-
zraký pro současnost... Nicméně, za vyšší vědomí se
musí platit. Platí se - samotou. Povýšení nad davem
znamená odloučení od něj, a dav obvykle nemiluje
tyto „odloučence“.563
10) Osud je darebák, taškář. Sám sebe definuje:
Všemi hlupákům - štěstí z nerozumu, všichni
moudrým - hoře z rozumu.564
11) Moudrý člověk bude mlčet, než přijde čas.565
Ale kdo odhalil tajemství, ztratil veškerou naději
na smíření.566
561
Kniha Ecclesiastes 1:17
562
„Kniha moudrosti Ježíše, syna Sirachova“ 25:6-8
563
filozof NTS S. Levitckij v článku „Nemesis vyššího vědomí“ v
NRS - 19.10.1980
564
Epigraf k „Hoře z rozumu“ Gribojedova
565
nekanonická Bible, „Moudrost Sirachova“ 20:7
566
ibid., 27:23
- 980 -
 Straň se svárů - a zmenšíš své hříchy.567
Rána bičem dělá jizvy, ale rána jazykem drtí
kosti.
Mnozí padli ostřím meče, ale ne tolik, jako pora-
žených jazykem.568
Není lepšího bohatství než tělesné zdraví, a není
větší radosti než radosti srdce.569
Neoddávej se smutku duše a nemuč se podezíra-
vostí;... neboť smutek mnohých zabil, a žádný přínos
v tom nebyl.570
Žárlivost a vztek zkracují dny, ale starosti přivádí
předčasné stáří.571
12) Racio znamená rozum. Racionální myšlení - je
rozumné myšlení. Iracionální myšlení - to je příznak
šílenství.572
13) Hippokrates, nejlepší lékař klasického starověku,
řekl: „Za nejdůležitější dovednost pokládám umění
pozorovat“. - Takže, pozorování - je matka učení.
14) Falešná moudrost bliká a hasne před nesmrtelným
sluncem mysli.573
567
ibid., 28:9
568
ibid., 28:20-21
569
ibid., 30:16
570
ibid., 30:22-25
571
ibid., 30:26
572
z časopisu „Otčizna“ - Vlast № 4, duben 1984, str. 29
- 981 -
15) Jaký je rozdíl mezi filosofem a mudrcem? Filozof
hledá pravdu a je neklidný. Mudrc - ten, kdo už
našel pravdu - a ulevilo se mu.
Ale hle, zajímavé doplňky k životopisu vůdce italské
fašistické strany Benita Mussoliniho. Vypadá to, že patří
do rodu Lenina, Stalina, Hitlera, Churchilla a Roosevela.
Podíváme se blíže.
1) Mussoliniho žena byla Rachel Mussolini.574
2) Matka Mussoliniho byla Rosa Maltoni (1858 -
1905). Zemřela na meningitidu (zánět mozkových
blan), ve věku 47 roků.575
3) Benito Mussolini začal svou kariéru v řadách italské
socialistické strany, kde byl jedním z vůdců ultrare-
volušního levého křídla. Souběžně s Hitlerovou
„Národně-socialistickou dělnickou stranou“. Nynější
němečtí levičáci, anarchisté jako je gang anarchistů-
banditů Baader Meyenhof, jsou přímí potomci nacis-
tů.576

573
Puškin - z „Kontinentu“, № 25, 1980, str. 256, B. Trosnikov, z
nových filozofů
574
z knihy Juana Mahlera „Proti Bohu a přírodě,“ Buenos Aires,
str. 482
575
z knihy „Kniha spisů“ Davida Vallečinski, New York 1977, str.
287
576
Bondarenko, NRS - 30.8.1977
- 982 -
4) Vezměme knihu N.E. Markova „Války temných sil“,
kniha 2, Paris 1920, s. 42. Zde Markov cituje z mni-
chovského časopisu „Židovské Echo“, které říká, že
„téměř všichni fašističtí vůdcové byli židé“.
„To se opakuje v časopisu „Věče“ № 50, Mni-
chov 1993, str. 157. A tam se dodává: „Sekretářkou
Mussoliniho byla židovka Sarfati. Prominentním
představitelem fašismu byl žid Olvett; další žid
Arias se zabýval přepracováním italské ústavy. žid
Benelli byl prominentní novinář-fašista...“
5) Kromě Benito Mussoliniho existoval další zajímavý
Benito. Viz NRS - 16.3.1989:
„Drahému a milovanému Benito Izraileviči Boru-
chovinovi posíláme gratulace k 50. výročí osvobo-
zení tábora Vorkuta. Jsme šťastni, že jsi s námi po
přežití věznic, kde jsi trpěl pro tvoje politické pře-
svědčení: Lubjanka (1936), Taganskaja (1953),
Butyrskaja (1970) a po lágru Vorkuto-Pečerském
(slavná cihelna Kogmes) a dalších táborech Stalino-
vých hrůz... Syn Míša, vnučka Elizabeth, bratr Arka-
dij, sestry Clara a Bella, rodiny z Izraele, Moskvy,
Rigy, a Ukrajiny“.577
6) Nyní vezměme magazín „Sokol Žirinovského“ № 4,
Moskva, 1993, str. 12, poznámka dole. Tam Sergěj
Žarikov píše, že Mussolini byl čistokrevný žid a
577
NRS - 16.3.1989
- 983 -
 ještě oženil se s židovkou. Dcera Mussoliniho, jako
obvykle v takových případech, byla provdána za
hraběte Ciano.
Tak či onak, ale Mussolini byl, jak se v Rusku
říká, „s prožidjů“, tedy s židovskou krví. Promiňte,
že to říkám, ale je to blíž k pravdě.
7) Zde je další zvláštnost: modernista malíř Modigliani,
pološílený položid. Byl alkoholik, narkoman a výtrž-
ník. Když v opilosti zemřel, jeho milenka vyskočila
z okna a zabila se. A rodný bratr tohoto výstředníka,
byl blízkým spolupracovníkem Mussoliniho.
Takže, musíme dát Mussoliniho do stejné řady s celebri-
tami, jako je položid Lenin, jako kavkazský žid Stalin,
jako čtvrtinový žid Hitler, jako položid (po matce) Chur-
chill, ba i Roosevelt, který není lepší. A příčinou toho
všeho je komplex vlády, bez kterého do vlády se nevy-
šplháš. Ale současně komplex vlády - je nepříjemné
onemocnění, o kterém jsme již mluvili.
***
Následuje řada karet na „Narkomanie“.
1) V roce 1962 byly v USA asi 4 miliony lidí kteří
„použili“ drogu LSD. Přibližně 70% školních dětí a
studentů vysokých škol podlehli epidemii.578
578
monarchistický časopis „Rossija“ - 12.5.1972, str. 5, přetisk
„Rusko-amerického pravoslavného věstníku
- 984 -
2) Podle Amerického institutu pro drogy, 53% Ameri-
čanů ve věku 18-25 let a 22% ve věku 12-17 roků
kouří marihuanu. 13% mladých lidí ve věku 18-25
let a 3% ve věku 12-17 roků používali kokain.579
3) Cray Klaymor - člen gangu obchodníků s drogami.
Čeká jej doživotní vězení bez práva dostat předčasné
propuštění.580
4) Král Rock-and-Rollu Elvis Aaron Presley zemřel ve
věku 42 let od užívání drog.581
5) Obchod jen s kokainem je 32 miliard dolarů. Kokain
užívá asi 20 milionů lidí.582
6) Podle ředitele Národního institutu pro boj s drogami
W. Pollinu, 65 z každých 100 studentů středních
škol jsou drogově závislí.583 - To jsou hippies a
jejich následovníci - punkáči.
7) Narkomani - slavní: Edgar Allan Poe (opium),
Musset, Oscar Wilde, Maupassant (alkohol a
opium), Baudelaire (hašiš).584

579
NRS - 5.3.1977
580
NRS - 10.4.1981
581
NRS - 18.08.1981
582
TV, kanál 2, 19:15, 7.2.1983
583
napsal „Hlas vlasti“, № 35, 1983, s. 3
584
Z knihy Lange Eyhbauma „Genius, šílenství a sláva“, strana
253.
- 985 -
8) Anketa 16.335 amerických vojáků a důstojníků.
35% z nich užívá drogy - marihuana, kokain, heroin
a jiné drogy. To je z knihy Angličana J. Thompsona,
psaný na pokyn britské společnosti psychologů,
která vyšla v lednu 1985.585
9) Děti matek závislých na drogách zaostávají ohledně
výšky a váhy a mnohem častěji umírají v kojenec-
kém věku, než děti zdravých matek... Vědci z Nor-
thwestern University... bez pochyb potvrdily, že u
dětí narkomanek úmrtnost je vyšší... často jsou
označené různými vrozenými i získanými vadami,
zejména nervového systému.586
10) Starosta New Yorku Edward Koch řekl, že příjmy
překupníků drog jsou - 120 miliard dolarů ročně. To
řekl ve spojení s tím, že v New Yorku zatkli 13 poli-
cistů, kteří brali úplatky od drogových dealerů.587
11) Doktoři v USA pokládají sklon k hazardním hrám za
druh drogy či alkoholu... Podle statistik, ve Spoje-
ných státech každý rok 50 milionů občanů prohrají
100 miliard dolarů. Z těchto 50 milionů Američanů,
6 milionů je pokládáno za beznadějně nemocné,
stejně tak jako, řekněme, tvrdí narkomani... Ame-

585
„Hlas vlasti“, № 39, září 1985, str. 10
586
dr. B. Zatulovsky v NRS - 11.1.1986
587
TV, kanál 9, 14:00, 24.9.1986
- 986 -
 rický dr. Robert Custer, který studuje tyto hráče,
řekl, že v tomto případě hovoříme o nemoci.588
Znám dobře jeden manželský pár. Muž hraje a
těžce prohrává na koňských dostihách. Řekl, že
důvodem hry je to, že manželka je mu nevěrná. A
žena se ospravedlňuje, že klame muže, protože pro-
hrává všechny peníze na závodech. Tak se v tom
vyznejte, čí je to vina.
Mimochodem, tím trpěl i náš geniální hledač
pravdy Dostojevskij.
12) Ekonomové odhadují roční mezinárodnímu obrat z
obchodu s drogami na 300 miliard dolarů - mnoho
států nemá takový rozpočet.589
13) S ročním obratem 110 miliard dolarů, trh s drogami
se stal v roce 1987 jedním z hlavních byznysů Ame-
riky, daleko předehnal „General Motors“. Jen ve
státě New York, je přes milion kokainistů...590
14) Před Mao Ce-tungem v Číně bylo 50 milionů narko-
manů. Mao všechny tyto narkomany střílel bez
milosti, a to zejména překupníky s drogami.591
15) V USA, 80% pouličních trestných činů nějak souvisí
s drogami.592
588
z knihy V. Nikolajeva „Američané“, Moskva 1982; str. 335
589
„Ruský hlas“ - 27.08.1987
590
NRS - 25.11.1987
591
časopis amerických nacistů „Controversy“, 1. ledna 1976, s. 28
- 987 -
16) 89-letý dr. Milton Roeder během 50 let „léčil“ své
pacienty kokainem, což je zakázáno podle zákona.
Mezi jeho pacienty byli osobnosti jako Winston
Churchill, Pablo Picasso a Henry Fonda.593
17) 8 z 10 trestných činů v USA páchají narkomani.594
18) V NRS z 20.10.1989 Nataša Šarymová z třetí
židomigrace s velkou láskou a soucitem popisuje
sovětský dokumentární film o zneužívání drog,
„Zpověď“ režiséra Gavrilova. Hlavní postavou
filmu - je narkoman Alex Šubnikov, dlouhovlasý
sovětský hippie. Jeho dědeček za Berii byl náměst-
kem vedoucího Hlavní správy táborů, v hodnosti
generálporučíka KGB. Otec tohoto Alexe spáchal
sebevraždu. Žena Alexe také byla narkomanka a
málem zemřela na drogy, a Alex chtěl spáchat sebe-
vraždu. Řekl: „Prchám od těchto genů k životu...“
Jeho dceru mu odebrali, jej dali na cvokárnu. Byl už
v šesti léčebnách. Alex sám říká: „Takové parchanty
jako já by neměli léčit, ale rovnou střílet“. Lidé si
myslí, že hippies a narkomany je nutno hubit. Ale
mezitím Alex měl druhé dítě. A liberálka Nataša
Šarymová velmi miluje hrdinu filmu - narkomana

592
z oběžníku senátora D'Amato z červenec 1988
593
„Ruský hlas“ - 2.3.1989
594
TV, kanál 9, 16:20, 10.8.1989
- 988 -
 Alexe. Film byl uveden na filmovém festivalu v
New Yorku.
19) Žádná jiná země na světě nekonzumuje tolik léků,
jako Spojené státy.595
20) V městě New Yorku „v rodinách narkomanů každý
rok se rodí 10.000 dětí s vrozenými vadami, léčba
každého nemluvně stojí daňové poplatníky 220.000
dolarů.“596
21) V moskevských novinách „Deň“ z 24-30. září 1993,
strana 4, v článku „Rusko na jehle“ píší: „V důsled-
ku užívání drog u člověka dochází k rozpadu osob-
nosti, vzniká kompletní fyzická a psychická závis-
lost na nich, zvyšuje se úpadek v dědičnosti, což
vede k degeneraci národa. V rodinách narkomanů v
70 procentech případů se rodí ošklivé děti“.
22) V předvolební brožuře New Yorského starosty
Giulianiho v říjnu 1997 se píše, že v New Yorku 70-
80% ze zatčených pachatelů - jsou narkomani.
Je to proto, že narkomani nemohou pracovat, neboť
je do práce prostě neberou. A peníze na narkotika stojí
velké peníze. Proto jsou výrostci, uživatelé drog, nuceni
krást. A dívky, závislé na drogách, musí jít do prostituce.

595
NRS - 22.12.1989
596
NRS - 21.9.1990
- 989 -
 Zde je příklad. Já jsem znal starého alkoholika, který
měl tři dcery - a všechny tři byly drogově závislé. Nej-
starší dcera Lenka - vyhlášená krasavice. Ochotně ji
berou do práce, ale za týden ji vyženou, protože se ukáže,
že je narkomanka. A krásná Lena, jak se říká, znovu
„šlape“, to znamená, že se živí prostitucí. Říká se, že
Lenka nosí šaty jedině s dlouhými rukávy, protože je
potetovaná jako Papuánec a skrývá stopy po injekcích
narkotik. Jak říkají Francouzi, c'est la vie - takový je
život.
Doufám, že tato informace o drogách a jejich užívání
možná někomu pomůže najít správnou cestu životem.
Aby to s ním nedopadlo jako s krasavicí Lenkou.
***
Přátelé mi poslali noviny z Ruska, které obsahují zábavné
informace o mně. Časopis se nazývá „Kolokol“ - Zvon
№ 33 (395), 13. září 2002, město Caricyn, to je bývalý
Stalingrad, týdenník Svazu ruského lidu. Na 4. straně je
takový dopis do redakce: „...Chci se na něco zeptat, co
mne znepokojuje už dlouho, totiž slyšel jsem často velmi
protichůdné názory. Jaký je váš názor na knihy G. Kli-
mova, konkrétně „Rudá Kabbalah“, „Protokoly rudých
mudrců“ a „Boží lid“?
Na to redaktor „Kolokolu“ S. Terentěv odpovídá
spíše nejasně: „...Mám ke Klimovovi pár otázek... Maso-
vá distribuce po Rusku knih Klimova bez jediného výkři-
- 990 -
ku protestu „vyvolených“. Co víc, někteří z nich osobně
mně, na úsvitu činnosti „Kolokolu“, velmi silně doporu-
čovali číst Klimovovy knihy.
- Co mohu na to říci? Zdá se, že někteří židé uznali
moje knihy košer. Musím dodat, že všechny moje knihy
se prodávají téměř ve všech židovských knihkupectvích
zde. To znamená, že i zde jsou považovány za košer.
Hlavní ruský rabín zažaloval mého vydavatele ve
městě Krasnodar. Jako obvykle - „Podněcování nenávisti
a tak dále“. Zpočátku jsem si myslel, není to snad kvůli
mým knihám? Člověk nikdy neví!
Ale pak se ukázalo, že to bylo kvůli knihám Borise
Mironova, bývalého ministra pro tiskové záležitosti.
Ukazuje se, že proti mým knihám vrchní rabín Ruska
nemá námitky. To znamená, že i vrchní rabín Ruska
uznal mé knihy košer.
16. června 2004.

- 991 -
 Kapitola 48: Strom života
V Americe mají k Bibli dosti vážný vztah. Americký
prezident, když nastupuje do úřadu, přísahá na bibli.
Členové Nejvyššího soudu a členové Kongresu také
začínají přísahou na Bibli. V libovolném případě, a to i
při rozvodu, obě strany přísahají na bibli, že budou mlu-
vit pravdu a nic než pravdu. Teoreticky, pokud jste u
soudu přísahal na Bibli, a pak byl usvědčen ze lži, podle
litery zákona může vám být uděleno až pět let ve vězení -
za křivou přísahu. V každé místnosti v hotelu nebo v
motelu na nočním stolku u hlavy postele najdete Bibli. A
dokonce i zednáři, kterým někteří lidé říkají satanisti, se
modlí ke svému velikému architektu vesmíru, ale kladou
ruku na bibli.
Jelikož jsem muž opatrný, rozhodl jsem se tedy ještě
jednou podívat se do Bible. Otvírám svoji už ošoupanou
Bibli a čtu od samého začátku „Genesis“. Tam se říká,
že Hospodin Bůh vypěstoval v ráji „strom života u pro-
střed ráje i strom vědění dobrého i zlého“ (Gen. 2:9).
A pak přijde toto: „I zapověděl Hospodin Bůh člo-
věku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti
budeš; Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez;
nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš“ (Gen.
2:16-17).

- 992 -
 Stromem poznání jsme už trošku zatřásli v předchozí
kapitole. V této kapitole se budeme zabývat třesením
biblického stromu života, totiž budeme pokračovat v
analýze těch zajímavých skutečností z mojí kartotéky,
které mohou pomoci lidem v jejich životě. Jelikož jdeme
podle abecedy, je na řadě serie karet na téma „Dědič-
nost“. Pro pořádek, tyto karty jsem očísloval. Podobně,
jako je to v Bibli.
1) Dr. David Rosenthal z Národního institutu psychiat-
rie uvádí, že „stále více a více důkazů ukazuje na to,
že všechny druhy nenormálností - včetně alkoho-
lismu a kriminalitě - jsou dědičným jevem“. Prohlá-
sil to na výroční schůzi Národní akademie věd. Řekl,
že „z populace 200 milionů lidí v USA, je více než
60 milionů schizofreniků. Kromě toho, devět mili-
onů je alkoholiků. Každé 5. dítě ve věku od 10 do 17
let, spadá pod soud jako mladistvý delikvent. A
pokud ještě budete počítat neurotiky, čísla budou
taková, že je téměř nemožné je spočítat. V USA není
téměř rodiny, v níž by nebylo žádné duševní choro-
by. Do jisté míry i homosexualita je dědičná.“597
2) Z Talmudu: „Člověk by měl přezkoumat povahu
bratrů své potenciální manželky, protože jeho syno-

597
z novin pravicových Američanů „The Chronicle“ z 24. dubna
1972, s.1
- 993 -
 vé budou podobni těm bratřím.“598 - A já mohu při-
dat z vlastní zkušenosti, že se to vztahuje nejen na
bratry, ale i na sestry: Viz kapitola „Kytice mojí
tchyně“.
3) Anglický profesor a psycholog G. Aizenk hlásí, že
„přibližně 80% vývoje mozku v inteligenci je
důsledkem genetiky, a jen 20% procent důsledkem
životního prostředí - výchovy“. Sovětská strana je s
ním ve sporu.599
4) Dědičná onemocnění (je jich okolo 2000), zabírají
značný podíl všech lidských nemocí. Ve středním
věku a ve stáří, 25% všech onemocnění je tak či
onak spojeno s dědičnou predispozicí (např. glau-
kom, lupénka, ateroskleróza, hypertenze, schizofre-
nie, peptický vřed). V průměru je každá 5-tá rodina
zatížena dědičnými chorobami.600
5) Více než 2 tisíce lidských nemocí nese dědičný
charakter... Každý člověk má asi 100.000 genů,
zabalené do 23 párů chromozomů. Již našli geny
obrny, hemofilie a mentální retardace.601
598
Yeb.37v z „Universální židovská encyklopedie“, článek „Sexu-
ální zákony,“ str. 488
599
„Literaturnaja gazeta“, Moskva - 04.02.1976, s. 13
600
Novikov v NRS - 14.10.1982
601
žurnál amerických důchodců „Modern majority“, prosinec
1983, s.63 a 65
- 994 -
6) Akademik AMN SSSR (lékařských věd) Rem Pet-
rov, ředitel moskevského Ústavu imunologie, ve své
knize, „Já nebo ne já“, Moskva 1983, píše:
„...Veškerá současná imunologie je svázána s imu-
nogenetikou do koherentního celku... Příčiny vzniku
nádorových buněk jsou genetické... Příčiny citlivosti
různého stupně na infekční mikroorganismy jsou
genetické...“602
...V případě oslabení nebo porušení této
ochrany603 se objeví nekonečná infekční onemoc-
nění, autoimunitní poruchy, riziko vzniku rakoviny
zvyšuje desetkrát, dokonce i stokrát.604
Dítě dědí vždy přesně polovinu svých příznaků
od matky, a přesně polovinu od otce.605
O soudně-medicinské expertize na otcovství:
„Popření otcovství je vždy absolutní. Právník je
ujištěn: „Tyto osoby nejsou otec a jeho syn!“606
Ohledně velmi zákeřného onemocnění hemofilie:
„Všechny dívky jsou zdravé, polovina chlapců je
nemocná. Ale polovina všech narozených dívek nese
poškozený chromozom X.“607
602
str. 12
603
imunity - GK
604
str. 15
605
str. 109
606
str. 123
607
str. 173
- 995 -
7) Tomu všemu odpovídá ruské těžce přeložitelné
přísloví: „Darebák s darebákem v bludu žije - vzejde
z toho darebák, nedonošený, nepokřtěný.“
8) Každá prvotní lidská buňka obsahuje 23 párů
chromozómů. Každý chromozom obsahuje 100 000
lidských genů. Geny určují fyzické a duševní vlast-
nosti člověka a odolnost vůči chorobám. Genetický
kód, to je „kniha života“.608
9) Dnes se tomu nechce věřit, ale skutečnost je nepopi-
ratelná: v předvečer revoluce v Moskvě nebyl ani
jeden genetik. Na prvním kongresu genetiky v roce
1913 bylo Rusko zastoupeno jedním člověkem -
Finem Federle. A není to náhoda: věda o dědičnosti
se setkala u nás nejprve s velmi chladným, téměř
nepřátelským postojem... Univerzitní profesoři
nepřednášeli ani kurz základní genetiky...
Slavný akademik Pavlov, nositel Nobelovy ceny,
se oženil se Sárou Vasiljevnou. I přední psychiatr
Bechterev na stará kolena se zbláznil a oženil se s
mladou židovkou, která jej údajně přiotrávila na
rozkaz soudruha Stalina. Bechterev totiž v roce 1926
Stalina léčil a stanovil diagnózu „paranoia“, to je
šílenství. Na příkladu všech genetiků je jasné, že

608
E. Manin v NRS - 12.1.1990
- 996 -
 dalším krokem bude eugenika, a potom - ty rasové
teorie Hitlera a likvidace defektních lidí.609
10) Poslední objev: Pomocí analýzy DNA je nyní možné
zjistit všechny vadné lidské geny. Berou kapku krve,
dají do speciální mašinky - a počítač poskytne kom-
pletní informace o vadných genech osoby s uvede-
ním jeho genetických chorob, a to pro celý život. To
může znamenat revoluci v sociologii: postižené lidi
nebudou brát do práce, budou je odmítat v pojišťov-
nách, a tak až do manželství. Teoreticky by bylo
možno takto kontrolovat i všechny kandidáty do
vlády.
Degeneráty v Kongresu USA to znepokojilo a
snaží se přijmout zákon zakazující shromažďování
těchto informací.610
11) ...obětmi genetických chorob je nyní 12 milionů
Američanů. Tento druh onemocnění každým rokem
vede do nemocnice jeden milion 200 tisíc lidí...
Když se v rodině narodí mentálně postižené dítě, v
80 procentech případů je příčina genetická.611
12) Genetika je královna věd. V NRS - 19.11.1993
Eugenij Manin píše: „Čestný titul královny věd
609
NRS - 23.11. 1990
610
Věstník amerických důchodců, „AARP Bulletin“, listopad 1992,
s. 2
611
NRS - 11.5.1991
- 997 -
 dneška bezpochyby patří genetice. To je právě ten
vzácný případ, kdy vědecký tisk, hromadné sdělo-
vací prostředky a dokonce i bulvární tisk jsou zajed-
no ve svém stanovisku... Dnešní medicína zná 4000
genetických onemocnění, které zapříčinily defektní
geny.“612
Na závěr našeho přehledu o problematice dědičnosti, je
vhodné si připomenout, co bylo řečeno na mezinárodním
kongresu o eugenice, to jest vědě o zlepšení lidského
rodu, která se konala v New Yorku v roce 1932. Tam
jeden z vědců a specialistů eugeniky otevřeně prohlásil:
„Není pochyb o tom, že pokud by se používal ve Spoje-
ných státech zákon o sterilizaci ve větší míře, výsledkem
by bylo, že za necelých 100 let bychom eliminovali
alespoň 90% z trestné činnosti, šílenství, demence, hlou-
posti a sexuální perverze, nemluvě o mnoha dalších
formách defektivnosti a degenerace. Takovým způsobem,
během století naše blázince, věznice a psychiatrické
nemocnice by byly téměř zbavené obětí lidského neštěstí
a utrpení“.
To lze nalézt v knize profesora Dunn a Dobžanskij
„Genetika, rasa a společnost“, New York 1957, s.86.
A pak budeme mít téměř pozemský ráj. Vidíte, jak je
to jednoduché?

612
str. 26
- 998 -
 ***
Dále tu mám řadu karet „Nobel a Nobelova cena“.
Podívejme se, za co dávají Nobelovu cenu za literaturu:
za literaturu - nebo za něco jiného?
1) Nobel, Alfred - vynálezce dynamitu. Zemřel v roce
1896 a byl starý mládenec, to znamená, ani žena, ani
děti.613 - To znamená, že je člověk bionegativní.
2) Nobelovu cenu uděluje 18 členů švédské akademie
kritiků a spisovatelů, literárních vědců. Asi 1000
bývalých laureátů Nobelovy ceny, mezinárodních
autorů a profesorů literatury jsou zváni k tomu, aby
navrhli nové kandidáty k ocenění.
Nobelovu cenu pro 1970 dostal Solženicyn.
Nobelovu cenu pro rok 1971 dali Pablo Nerudovi,
chilskému básníku a komunistovi.
Předtím byla udělena Nobelova cena polovičnímu
bláznu, Samuelu Beckettovi, explicitnímu degene-
rátu a též neznámému japonskému pisálkovi jménem
Yasunari Kawabata. Trochu divné prostředí pro
našeho krále disidentů Solženicyna.
3) Nobelova cena r. 1961 putovala k jugoslávskému
spisovateli Ivo Andriči, který byl tři roky ve vězení
(od roku 1914) pro účast v té samé teroristické orga-
nizaci, v které byl Gavrilo Princip, který se pokusil

613
„The New York Times“ - 20.10.1972, s. 6
- 999 -
 zabít dědice rakousko-uherského trůnu, čímž začala
První světová válka.
Své zkušenosti z vězení Andric popisuje v romá-
nu „Dvůr ďábla“, který vydal až 40 let později a
kde popisuje „sex jako nemoc“ - pocit viny, hřích,
utrpení, nenávist, osamělost. Andrič přeložil z ang-
ličtiny básně proslaveného pederasta-modernisty
Walta Whitmana. O díle Andriče: „Jeho chléb má
hořkou chuť, jeho život je bezútěšný, přítomnost je
bez cíle a budoucnost je temná“.614
4) Zvláštní reciprocita: Nobelovu cenu za literaturu
podezřele často dávají degenerátům, a v oblasti
medicíny současně dávají Nobelovu cenu za gene-
tický výzkum v oblasti dědictví primárních buněk.615
5) První vynálezce dynamitu nebyl Nobel, ale ruský
poručík Basil Fomič Petruševskij, později nadporu-
čík-generál dělostřelectva. Petruševskij vynalezl
dynamit a použil jej v roce 1863, ale protože praco-
val na ministerstvu války, nemohl podat patent, šlo o
vojenské tajemství. Nobel žil v té době v Petrohradu,
věděl o pokusech Petruševského a dokonce dal o
nich negativní hodnocení 9. července 1863, které k
tomuto dni jsou uloženy v archivu ministerstva

614
„The New York Times“, recenze knih - 28/10/1962
615
Například, viz „The New York Times“ 11. prosince 1958, s. 15.
- 1000 -
 války. V roce 1867 Nobel je zapatentoval, to zna-
mená, že ukradl vynález Petruševského.
Nobel zemřel v roce 1896 a zanechal po sobě 31
milionů korun, z jejichž úroků se vyplácí Nobelova
cena. Například v roce 1965 to bylo 65.000 dolarů.
Příbuzní Nobelovu závět napadli u soudu, tvrdí, že
Nobel nebyl při svém rozumu, když psal vůli.
Soudní procedura zpozdila vyplácení ceny o 5 let, až
do roku 1901.616
Je charakteristické, že Tolstoj a Čechov, i když v
té době byli ještě naživu a těšili se světovému věhla-
su, Nobelovu cenu nedostali. Zato tato ocenění byla
dána lidem, jejichž jméno dnes nikdo nezná. Chcete-
li je najít, je třeba se hrabat dlouhou dobu a rozvířit
prach v encyklopediích.
6) Nobelova cena za medicínu v roce 1980 byla udě-
lena třem americkým lékařům. Oni „upozornili na
problémy genetické regulace imunitního systé-
mu...“617 - Znovu geny, geny, geny. Dědičnost. Ale
kdo ji potřebuje?
7) Také v roce 1980 Nobelovu cenu za chemii sdílejí
tyto učenci: Profesor Paul Berg - za přínos k rozvoji
technologie hybridizace genů a dva profesoři z Har-
616
z monarchistického časopisu „Znamja Rossii“ - Prapor Ruska z
prosince 1975
617
NRS - 12.10.1980
- 1001 -
 vardu a Cambridge - za určení přesného pořadí jed-
notek, které tvoří molekulu DNA-kyseliny, což je
genetické inženýrství.618 - Stejně jako v medicíně, i
v chemii se vědci noří do genů, genů a genů. Proč
takový velký zájem o tak malé věci, jako jsou geny?
8) Nobelova cena míru (to znamená, za mír na celém
světě) v roce 1980 dostal argentinský mírotvůrce
Adolf Esquivel. On vytvořil ligu „Služba míru a
spravedlnosti“, která všelijak pomáhala argentin-
ským teroristům. Liga vystupovala za zmírnění
trestů členům různých teroristických organizací v
době rozmachu teroristického boje. Za to Adolfa
Esquivela, coby provokatéra, posadili na rok do
vězení, po kterém byl pouze pod policejním dohle-
dem. Boj proti teroristům-komunistům stál Argen-
tinu okolo 200.000 lidských životů. V zemi vládla
těžká atmosféra nejistoty a strachu z vražd, atentátů,
únosů a vydírání. Rukou teroristů, rudých a levých,
byli zabiti generálové Aramburu, Sanchez, Monie,
Cardoso, Actis a Larabure. Následně generálové
udělali puč a vojenskou diktaturu.619 - Podivné sym-
patie Nobelovského výboru, který rozdává Nobelovy
ceny, obzvlášť za mír na celém světě.

618
NRS - 16.10.1980
619
Irina Astrau v NRS - 15/11/1980
- 1002 -
9) Nobelovu cenu míru za 1977 dali zábavné organi-
zaci „Amnesty International“, která chce otevřít
vězení a vypustit všechny vězně. Výsledkem bude
totální anarchie. Ale kdo ji potřebuje?
10) Nobelovu cenu za medicinu 1983 dostala Barbara
McClintocková, které bylo 81 roků - za výzkum v
oblasti genetiky virů, které způsobují nemoci.620 -
Opět geny, geny, geny - genetika! Přesto je to lepší,
než vyvolávat terorismus a anarchii.
11) A konečně vzorec, který vysvětluje všechny zvlášt-
nosti, které doprovázejí Nobelovu cenu - zvýšenou
lásku k genetice a k teroristům. Beru knihu Juan
Mahlera „Proti Bohu a přírodě“, Buenos Aires
1871. Tento autor napsal spoustu knih proti zednář-
ství, a zná tento předmět velmi dobře. V této knize
píše stručně a jasně: „Nobelova cena - je nástroj
zednářství.“621 Takže, kníže tohoto světa i sem strčil
svou tlapu. Sečteno a podtrženo: bezdětný milionář
Nobel sestavil svoji závěť tak, aby Nobelovu cenu
dávali především jeho „milým bratříčkům“. Takže
občas Nobelovu cenu za literaturu nedávají za lite-
raturu, ale za pederastii, jako tomu bylo v případě
Borise Pasternaka a Josifa Brodského.

620
Radio 10.10.1983
621
str. 64-65
- 1003 -
12) V listopadu 1917 norská sociální demokracie navrh-
la výboru pro Nobelovu cenu udělit cenu za mír v
roce 1917 předsedovi sovětských lidových komisařů
V.I. Leninovi. Jenže byla mu odepřena.“622 - Nic jim
ale nevadilo, že kandidát je masový vrah.
13) V říjnu 1987 Nobelovu cenu za lékařství získal
Japonec Tonegawa, pracující v USA, za objev imu-
nitního systému, což souvisí s geny a genetikou, a co
může vést k léčbě AIDS.623 - Opět, geny a genetika.
A léčba AIDS, která likviduje pederasty. Známé
symptomy.
14) Tajemníkem výkonného výboru k přezkoumání
kandidátů na Nobelovu cenu míru v roce 1988 je
Jacob Sverdrup.624 - Toto jméno mi připomíná Jako-
va Sverdlova, vraha naší carské rodiny. Chápejte,
mám zostřenou nedůvěru ohledně všelijakých revo-
lucionářů, kteří střílejí na careviče a carevny. Mně,
jak vidíte, je líto dětí.
15) Nobelovu cena za literaturu v roce 1993 dali ame-
rické černošce. To nebyla literatura, ale politika.
16) Nobelovu cena za literaturu v roce 1994 dali něja-
kému Japonci za knihu o defektním, mentálně retar-

622
časopis „Otčizna“, Moskva, leden 1987, str. 19
623
NRS - 13.10.1987
624
„Russkaja žizň“ v San Franciscu z 12.2.1988
- 1004 -
 dovaném, nebo jak se říká, pitomém dítěti.625 Nobe-
lovi mudrci našli nového hrdinu naší doby - idiota.
A přesto, ať děláte co děláte, ale Nobelovy ceny byly,
jsou a budou nejlepší a nejprestižnější ocenění v našem
hříšném světě. V tom světě, o kterém Bible říká: „Celý
svět leží ve špatnosti“. A nejsou to židovské huhry-
muhry, je to z Prvního listu apoštola Jana Bohoslovce
5:19. Vidíte, jak je vše jednoduché, když se podíváte do
Bible.
***

Pak tu mám řadu karet „New York - zajímavá fakta“.

Podívejme se, co je to za město, kde jsem žil téměř 50
let, od roku 1955 do roku 2004. Mnozí věří, že nyní je
Amerika středem světa a náš New York - je srdce Ame-
riky. Tak tady to máte.
1) Zaměstnankyně Tolstého nadace, Irina Graham
napsala v novinách „Nové ruské slovo“ (NRS):
„Samozřejmě, že žijeme v asfaltových džunglích. Já
například, když vejdu do domu nebo do výtahu
domu v horní části Broadwaye, se pokřižuji nebo
zašeptám modlitbu.“626

625
zpravodajství v rádiu v 12 hodin 13.10.1994
626
NRS - 26.2.1980
- 1005 -
2) Za dva týdny v New Yorku bylo 81 bankovních
loupeží. Za jeden den bylo okradeno šest bank v
Manhattene, čtyři z nich - na Broadwayi. Zaměst-
nanci bank jsou tím tak vystrašeni, že se bojí jít do
práce.627
3) V roce 1977 v New Yorku bylo 641 vyloupení bank,
v roce 1978 - 632 bank, za 8 měsíců roku 1979 - 607
bank, za měsíc srpen 1979 - 138 bank, za červenec
125 bank.628
4) V roce 1979 v New Yorku bylo zabito střelnou
zbraní 882 lidí a s použitím zbraně spácháno 33.519
závažných trestných činů. Podle odhadu policie, v
New Yorku existují nejméně dva miliony nezaregis-
trovaných zbraní.629
5) V roce 1979, v New Yorku bylo spácháno 1752
vraždy, a ten samý rok v Londýně zabili 179 lidí,
tedy 10-krát méně.630
6) V New Yorku, s populací 7 milionů lidí v roce 1980,
byly spáchané 710.153 zločiny, včetně 1814
vražd.631

627
NRS - 22.8.1979
628
NRS - 1.9.1979
629
NRS - 15.06.1980
630
NRS - 21.6.1980
631
NRS - 02.4.1981
- 1006 -
7) V letech 1970 až 1974 počet bílé populace New
Yorku klesl z 62,5% na 56,8%. Během téhož období
počet černochů a Asiatů se zvýšil z 19,7% na 25,3%.
Počet Portorikánů v New Yorku se také zvýšil, takže
na počátku roku 1974 představoval 16,1% popu-
lace.632 - A bílí utíkají kam se podíváš.
8) V roce 1980, v New Yorku žije 36.000 vandráků-
bezdomovců, z nichž mnozí jsou duševně nemocní,
alkoholici, narkomani.633
9) V listopadu 1981 TV zprávy hlásí, že do ulic New
Yorku bylo propuštěno 50.000 „bývalých“ duševně
nemocných, kteří údajně „nepředstavují nebezpečí
pro sebe nebo pro ostatní“. Nyní tyto napůl šílení se
toulají po ulicích, jakož i u nás v Elmhurstu a obtě-
žují lidi.
10) V NRS - 3.4.1982 napsali, že v New Yorku, žijí tři
milióny židů. Současně, podle oficiální židovské
statistiky, v roce 1982 v New Yorku žije 1,1 milionu
židů, to je 15,8% obyvatel města. A v židovské
ročence za rok 1970 je uvedeno, že tehdy v New
Yorku žilo 2,4 milionu židů.634 - Proč takový rozdíl
ve statistikách? Asi ani židé neví, kolik jich vlastně
je.
632
z poznámky „New York začíná černat“ v NRS - 17.10.1975
633
NRS - 29.3.1981
634
NRS - 7.5.1982
- 1007 -
11) V USA žije 2,100.000 Portorikánů, z nich 900.000 v
New Yorku - a všichni dostávají „Stravenky“ (pou-
kázky na jídlo). Hodně peněz na tyto kupony jdou
rovnou do Puerto Rica. To prohlásil vedoucí prezi-
dentského výboru pro dohled nad státními výdaji
Peter Grace.635
12) New York - je město strachu: každých 58 sekund -
ozbrojená loupež, každých 23 minut - vražda.636
13) 70% dětí ve školách v New Yorku jsou členy „men-
šin“, většinou černoši a portorikáni.637
14) „New Yorkská známá tlupa - je z žump celého světa
popelnice.“638
15) Senátor Alfonse Damate ve svém oběžníku ze dne
30.3.1984 píše, že v pouhém subwooferu v New
Yorku (v metru) je až 40 závažných trestných činů
denně - vraždy, znásilnění, přepadení a loupeže - a
proto vyžaduje více peněz pro policii. On také
oznámil, že podle studie na Temple University, více
než 60% všech trestných činů souvisí s drogami.
16) V New Yorku je 7000 „bug ladies“, to jsou ženy bez
domova, které spí na ulicích. Většina z nich jsou

635
NRS - 2.6.1982
636
NRS - 30.1.1983
637
NRS - 24.04.1983
638
Básník Ivan Jelagin v NRS - 30.1.1983
- 1008 -
 duševně nemocné, lehce bláznivé.639 - Ale když je
odvezou do zvláštního útulku, protestují a utíkají „na
svobodu“.
17) Volba starosty a dalších politiků v New Yorku -
5.11.1985. - Zajímavostí je, že pouze třetina voličů
šla k urnám (?). To hlásila TV. Zde máte demokra-
cii!
18) Starosta New Yorku Edward Koch - žid a všem
známý homosexuál, což mu přímo vytýká rabín
Levin.640 Později starostu-pederasta Edwarda Kocha
rabíni vyloučili z judaismu a on jim odpověděl: „No
což, tehdy budu v dobré společnosti - s Baruchem
Spinozou.“641
19) V New Yorku okolo milionu lidí dostává různé
výhody sociálního zabezpečení. Tyto příspěvky je
mnohem snazší získat v New Yorku, ve srovnání s
ostatními městy v USA a to přitahuje stovky tisíc
sociálních parazitů z celé země. Příčinou tohoto
jevu, jak každý ví, byla rozsáhlá kampaň prováděná
v 60. letech, kdy v zemi se rozpouštěly psychiatrické
léčebny.642

639
TV kanál 2, 23.20, 5.11.1985
640
NRS - 26.10.1985
641
to vysílala TV v programu politické diskuse
642
NRS - 6.12.1985
- 1009 -
20) V roce 1980 v New Yorku 40% populace byli negři
a latinci (španělsky mluvící), v roce 2000 jich bude
60%. Dnes, v roce 1987, je mezi nimi 45% neza-
městnaných, a to navzdory skutečnosti, že se jedná
zástupce „menšin“, kteří při náboru do práce mají
přednost přes bílými.
Důvodem je negramotnost. Víc jak 80% uchazečů
o zaměstnání nedokáže udělat minimální zkoušku z
angličtiny a počtů, úrovně osmé třídy střední školy,
která má celkem 12 tříd. V polovině 60. let, prezi-
dent Johnson vyhlásil „velkou společnost“ a zavedl
welfer, pomoc pro chudé, kterým odpadla nutnost
pracovat. 60% dětí černochů a latinos nekončí
střední školu, mezi nimi hromada nezletilých opuš-
těných matek, kteří sedí na „welferu“.643
21) Když už mluvíme o krizi v New Yorku, prezident
Ford řekl, že z 10 příjemců welfera v New Yorku,
jen jeden má na něj skutečně nárok.644
22) Ve školách New Yorku 34% žáků jsou španělsky
mluvící, a negrů je 38%, bílých a Asiatů (Korejci,
Indové) - 28%. Mezi španělsky mluvícími jsou na
prvním místě portorikánci.645 Mosty dláždí běloši.

643
NRS - 17.7.1987
644
NRS - 30.10.1975
645
NRS - 9.9.1988
- 1010 -
23) Poslední novinky: „Během roku 1989 v městě New
Yorku bylo spácháno 712.419 trestných činů. Z nich
169.487 byly zvláště nebezpečné (vraždy, znásil-
nění, loupeže). Ve zbytku státu, jehož populace pře-
vyšuje počet obyvatel Velkého New Yorku, za
stejné období bylo spácháno pouze 16.000 závaž-
ných trestných činů.646
Během r. 1989, v New Yorku bylo ukradeno
133861 vozů - 12% více než v roce 1988. 9 z 10
krádeží aut, zaregistrovaných v celém státě, připadá
na město New York. Ve městě New York City bylo
roku 1988 zabito 1905 lidí, ve zbytku státu New
York bylo zabito pouze 71 lidí.647
24) V roce 1990 v New Yorku žije 900.000 portorikánů
- téměř milion!648
25) V roce 1989 v New Yorku se narodilo 123 022 dětí,
z nichž 42,5% nezákonných.649 To znamená, že
každé druhé dítě - je, jak se říká, mimo manželství.
Navíc sedící na velfere, totiž vám na na krku.

646
to je 10 krát menší - GK
647
NRS - 11.4.1990
648
NRS - 12.6.1990
649
NRS - 13.10.1990
- 1011 -
26) Ve školách New Yorku 89% studentů pochází z
„menšin“, to jest barevných - negros, portorikáni, a
tak dále. 2/3 studentů nedokončí školu.“650
27) A teď - tu máme výsledek: „V New Yorku, poprvé v
historii je bělochů méně než 50 procent.“651
28) V městě New Yorku je 200.000 Korejců.652
29) V roce 1993, v městě New Yorku je už přes 1 milion
portorikánů.653 - Hur-á-á-á!
30) V New Yorku, gayové a lesbičky s jimi sympatizují-
cími příbuznými, přáteli, kolegy, a co je nejdůleži-
tější - novináři654 a mohou dosáhnout 35 procent
voličů. Oni jsou velmi aktivní.655
31) Ve státě New York jsou čtyři ženy zabity svými
manžely nebo milenci každý týden. Každé 3 minuty,
Newyorčané jsou oběťmi rvaček v rodině. Po celé
Americe rvačky v rodině jsou hlavní příčinou zra-
nění žen - to je víc než dopravní nehody, znásilnění
a loupeže dohromady.656 Zdá se, že americké ženy si
toho zaslouží. Zde musím připomenout svoji čertovu
650
NRS - 19.5.1989
651
NRS - 19.05.1992
652
Bulletin senátora Emmanuela Golda za květen 1992
653
TV kanál 2, 18.30, 14. listopadu 1993
654
??? - GK
655
NRS - 29.01.1993
656
z bulletinu státní legislatury Jefrina Aubrey ze září 1994
- 1012 -
 nevěstu Natašu Clarksonovou, která by také zaslu-
hovala dobrého natlučení.
A vy jste si mysleli, že New York - že to je nebe na
zemi?
***
Teď jsou na řadě karty s názvem „Pravda a pravdi-
vost“.
1) Hle trest pro lháře: i když mluví pravdu, lidi mu
nevěří.657
2) Pořekadlo: „Pravda je dobrá, ale štěstí je lepší.“
Ano, jenže není štěstí bez pravdy!
3) Jiné přísloví: „Leckdo o pravdě vytrubuje, ale ne
každý pravdu miluje“.
4) „Bůh není v síle, ale v pravdě“ (lidová moudrost).
5) „Já o tobě řeknu pravda takovou, že bude horší, než
jakákoliv lež...“, Griboyedov.658
6) Přísloví: „Pravda oči klove“ (pravda bolí).
7) „Bůh vidí pravdu, ale neříká ji hned.“659
8) „Neúplná pravda je nejvyšší forma lži“, Voltaire.660

657
Babylonský Talmud, Sanhedrin
658
z knihy Anatolij Marčenko: „Moje svědectví“, Paris 1969, str.
95
659
převzato z Lva Tolstého
660
z „Naša strana“, Buenos Aires - 12.3.1977, s. 1
- 1013 -
9) „...velká Pravda zvítězí...“661 Zdá se, že toto je citát z
Bible.
10) „Ne v hluku a rámusu se skutečné hodnoty rodí, ty
se rodí neslyšně“, Friedrich Nietzsche.662
11) „Pravda o ďáblu - to je taková špinavá věc, že jedna
její kapka zašpiní život stejně jako kapka vody zne-
průhlední absint. Ale tím se můžete opít.“663 - Ale
některým bude z něho i špatně.
12) Náš skvělý básník Lermontov ve svém „Proroku“
napsal:
Začal jsem vyznávat lásku
A hlásat vyšší učení pravdy
Všichni mí bližní na mne
Zuřivě házeli kamení...664
Ale zde je jedno z těchto proroctví Lermontova v
jeho básni „Predikce“:
Přijde rok,
Černý rok pro Rusko,
Kdy carská koruna spadne...

661
S. Levitsky, filozof NTS v NRS - 11.7.1976
662
A. Boldyrev, v „Naša strana“ - 28.3.1978
663
filozof Denis de Rougemont „Podíl ďábla“, obzor satanismu v
moderní společnosti, str. 13
664
NRS - 8.12.1979
- 1014 -
 Kdy děti a nevinné ženy
Odhozený zákon neochrání...
A bude hlad mučit ubohý kraj. 665
Prostě chytrý Lermontov znal historii francouz-
ské revoluce a předpovídal revoluci roku 1917.
13) Zdá se, že Shakespeare řekl, že „génius - je upřím-
nost.“666
14) „Pravda se skrývá v hlubinách, a ne každý ji může
najít“ - Goethe.
15) „První a poslední podmínkou pro talent a genialitu -
je láska k pravdě“ - Goethe.
16) „Pravda - je nápoj, nepříjemné chuti, ale obnovuje
zdraví“ - H. Balzac.
17) „Bez lásky k lidem pravdy nebývá“ - to je krutá
pravda, jak říká ruský svatý Seraphim Sarovský...667
18) „Jediný můj hrdina, kterého miluji z celého srdce,
který vždy byl, je a bude krásný, - je Pravda“ - L.N.
Tolstoj.668
19) „...pravdy následovati budeš, abys živ byl a dědičně
vládl zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě.669
665
„Russkaja gazeta“ č.153, Buenos Aires, duben 1982
666
Roman Gul v „Odvukoni“ na str. 294
667
z kajícího dopisu otce Dm. Dudka v „Izvěstijích“ z 21.6.1980,
přetisknutého v NRS z 1.7.1980
668
NRS - 23.11.1980
- 1015 -
20) Ve všech dobách, genialita byla nebezpečná, protože
odhaluje pravdu... Už Puškin 26.ledna 1837 (před-
večer fatálního duelu) napsal hraběti Karlu Fjodoro-
viči Tollu: „Genius na první pohled odhalí pravdu,
ale pravda je silnější než car...“670
21) „Což tedy učiněn jsem vaším nepřítelem, pravdu
vám pravě?671 - Přesně to se stalo mně vzhledem k
mnohým z mých přátel (GK).
22) Dostojevskij: „Žádnou zhýralostí nevykořeníš ze
srdce národa našeho žízeň po pravdě a spravedl-
nosti...“672
23) „Ohavností spravedlivým jest muž nepravý, ohav-
ností pak bezbožnému, kdož upřímě kráčí.“673
24) V roce 1885 v „Literaturnoj gazete“ se rozproudila
dlouhá diskuze na téma „Pravda a důvěryhodnost“.
Během diskuse, V. Kunicyn píše674 takto: „Kdo pro-
budí spící krasavici?675 - ptá se F. Kuzněcov.676

669
Bible, Pátá kniha Mojžíšova 16:20
670
O. Ivinskaia „V zajetí času“, Paris 1978, str. 247
671
Bible, Epištola sv. Pavla k Galatským 4:16
672
„Svobodnoe slovo Rusi“, listopad 1984, str. 22
673
Bible, Přísloví 29:27
674
„LG“ - 27.11.1985, str. 3
675
tj. Pravdu - GK
676
„LG“, 23. října 1985
- 1016 -
 „Důvěryhodnost hraje solitéra, lež tahá koláče z
trouby, a spící krasavice sní o hloupém Ivánkovi“.
„Kde jsi, Ivánku Hlupáčku, kdy se objevíš, abys
zahanbil své chytré starší bratry? Chybí nám tvoje
naivní geniálnost a tvůj celonárodní smysl“.
25) „Ten, kdo povede bližního od bloudění k pravdě,
nebo od zla k dobru, ten, říká Hospodin, je podobný
Mně, jak jen je to možné člověku...“677 Prorok Jere-
miáš říká v této souvislosti: „Oddělíš-li věc drahou
od ničemné, jako ústa Má budeš.“678
26) „... láska k pravdě dělá mudrce, dobrodince lid-
stva...“679
***
Pak tu mám řadu karet „Spisovatelé a básníci - Neob-
vyklosti“. Odsud vybírám jen několik zajímavých faktů.
1) Lev Kopelev píše, že během Velké čistky bylo
zatčeno přes 600 spisovatelů.680
Arkady Lvov, pisálek z třetí vlny židovské emi-
grace, píše v NRS z 16.3.1984 o Stalinovi takto:

677
Sv. Jan Zlatoúst
678
Bible, Proroctví Jeremiáše 15:19 „Svobodnoe slovo Rusi“, №
11-12, 1985, str. 1
679
Čaadajev „Apologie blázna“ - v časopisu„Kubáň“ № 3-4, 1992,
str. 82
680
NRS - 15.11.1981
- 1017 -
 „...jen mezi spisovately zlikvidoval ne méně než 600
lidí.“
Nyní se podívejme, jaké spisovatele „lustrovali“ během
Velké Čistky období 1935-1938:
2) Spisovatel Sergej Treťjakov byl mezi hlavními
účastníky Lefu (Levá umělecká fronta), spolu s
Majakovským a Meyerholdem. Roku 1937 byl
Tretjakov eliminován. Ve hře „Zahřmi Číno!“681 a
současně v stejnojmenné knize básní Tretjakov psal:
A kde zvonila „Silva“
A šustil foxtrot,
Bude v ohni znásilňovat,
Pět prstů trhat ústa.
Autor tohoto článku B. Paramonov píše, že členo-
vé Lefu „se opíjeli obrazy lidské krve, která napl-
ňuje hliněné misky.“682 - Je zřejmé, že lefovci byli
sadisti a psychopati. V důsledku toho, Tretjakova a
Meyerholda „skřípli“ v NKVD, a Majakovskij, který
se toho nedočkal, se sám „uskřípl“.
3) Bruno Jasensky - bolševik polské poezie, futurista.
„Z Francie jej vyhnali a do Belgie nepustili - tak šel
do SSSR. Překladatel Lenina a Majakovského do
polštiny. Dělal v Moskvě tajemníka Mezinárodní
681
v režii Meyerholda, který byl členem KSSS od občanské války
682
NRS z 14.1.1979
- 1018 -
 asociace spisovatelů a redaktora „Literatura světové
revoluce“. Autor detektivky „Člověk mění kůži“,
kde on, doslova parodie jeho vlastní budoucnosti, do
úst jednoho ze svýchpostav dal tato slova o GPU:
„Já mluvím o GPU. Setkal jsem se tam s lidmi,
kteří se ke mně chovali ne jako nepřítel k nepříteli,
ale jako lékař k duševně nemocnému... Nebyli
povinni se mnou tratit tolik času, mohli mi dát ráno
do kávy kyanid draselný jako nevyléčitelnému“.
Dostal 15 roků lágru. Zemřel na tyfus v říjnu
1941.683
4) Říká se, že Bůh miluje trojice. Proto představím
ještě třetího spisovatele z těch 600, které „čistili“
během Velké čistky. To bude básník Ivan Priblud-
nyj, který si vzal tento podivným pseudonym (1905-
1937 = 32 let. Jaksi málo. A zemřel on v osudném
roce 1937). Vezmu „Literární encyklopedii“,
Moskva 1968, kde se říká:. „Ivan Pribludnyj byl
bezprizorné dítě, tulák bez domova. Během občan-
ské války, vstoupil dobrovolně do Rudé armády,
bojoval v divizi G.I. Kotovského... Sblížil se s Jese-
ninem, který ne něj měl značný vliv... Byl nezá-
konně zatčen. Posmrtně rehabilitován“. Smutný
konec pro ty, kteří zabloudili do revoluce.

683
Arkadij Lvov v NRS - 29.12.1983
- 1019 -
5) Ale vůdce všech sovětských spisovatelů - Alexander
Alexandrovič Fadějev. Vyrůstal v rodině profesio-
nálních revolucionářů. Členem komunistické strany
v roce 1918, když mu bylo 17 let. A už tehdy provo-
zoval střelbu z revolveru do carova portrétu. Potom
byl generálním tajemníkem a předsedou Svazu
sovětských spisovatelů, členem ústředního výboru
KSSS a Nejvyššího sovětu SSSR. Kupředu vzhůru,
kupředu vzhůru, zpátky ni krok!
A pak, 13. května 1956, v 55-roce života, Fadějev
si náhle vzpomněl, jak kdysi v mládí střílel na por-
tréty cara - a pustil si kulku do čela. V záchvatu deli-
ria tremens. Ukazuje se, že byl nešťastný alkoholik,
trpěl depresemi a léčil se několikrát z alkoholismu v
příslušných institucích, které někteří nazývají psy-
chiatrickou léčebnou, a lidé jim snadněji říkají blá-
zinec.
Vzhledem k tomu, Fadějev se zastřelil 13. v měsí-
ci, šla fáma, že to není náhoda, že to je čertova tři-
náctka a tedy to tu zavání Satanášem a satanismem.
Ke všemu se ukázalo, že Fadějev donášel na ty spi-
sovatele, které čistili během Velké čistky. Proto teo-
logové vrčí, že ďábel je náchylný k sebezničení. Tak
se vyznejte v takové čertovině. Zde bez vypití půl
litru vodky tomu nebudete rozumět!

- 1020 -
 A proto Fadějev, jak se říká, vypil - a zastřelil se.
Vidíte, dobrá myšlenka přijde až potom.
6) No, Stalin byl pryč, přišel Chruščov. A co o spisova-
telé? „...Chruščov byl hluboce přesvědčen o tom, že
všechny katastrofy pochází od spisovatelů. V
Maďarsku - od literárně-společenského klubu Petöfi.
Ve své vlastní zemi - z Moskevské spisovatelské
organizace.“684
Mezinárodní PEN klub, organizace spisovatelů,
odhaduje, že 100 spisovatelů se nachází v sovět-
ských věznicích, blázincích nebo ve vnitřním exilu.
Za Gorbačova zatkli pět spisovatelů a pouze jeden
byl propuštěn.685
Obecně platí, že se spisovateli jsou věčně nějaké
nepříjemnosti.
7) V roce 1958 se rozhořela na frontě psychologické
války velká bitva kvůli básníkovi Pasternakovi a
jeho románu „Doktor Mrtvago“. Západ, to jest CIA,
podstrčil Pasternakovi Nobelovu cenu a prohlásil, že
on je genius. Tehdy hlava Svazu sovětských spiso-
vatelů Surkov s bolševickou upřímností odkryl, že
Pasternak nebyl génius, ale pederast a alkoholik. V
ten okamžik povstala na zadní nohy všechna nečistá
síla a ve vojně psychoušů začala divoká pranice.
684
NRS - 3.10.1986
685
„US and World Report“, Washington 15.12.1986, str. 70
- 1021 -
 Hle, jak to popisuje dobrý a čestný spisovatel
Vladimir Solouchin v dopise do redakce novin
„Sovětskaja kultura“ z 6. října 1988. Zde Solouchin
doslova si stěžuje, že jej pronásleduje nečistá síla:
„Třikrát v literárních setkání doma i v zahraničí, mi
připomněli, že jsem na „černém seznamu“ a že je to
navždy, pro všechny budoucí generace, že je to
nesmazatelný inkoust...“
Ve všech koutech planety lidé tohoto seznamu
mají pečeť travičů a téměř vrahů „největšího génia
20. století“ Borise Pasternaka. Jedná se o ty, kteří v
roce 1958 vystoupili proti pederastovi a alkoholiku
Pasternakovi.
Solouchin pak píše: „Ve středověku za údajné
kontakty s nečistou silou upalovali na hranici, a ve
20. století nečistá síla se dostává do pozice největší
ctnosti a pokroku. Umění, které je založeno na zlu,
násilí, korupci morálky, duchovní prázdnotě, anti-
humánnosti, povzbuzuje a svou jedovatou vlnou
zasáhlo svět. Namísto hranic ohně máme druhý
extrém: - Oscary. Laureáti a další různé prémie,
čestné tituly a jako důsledek, miliony“.
Vidíte, v 20. století, známý moskevský spisovatel
si stěžuje, že jej pronásledují zlí duchové. A vy jste
mysleli, že jsou to jen pohádky staré babky o nečisté

- 1022 -
 síle. A ukázalo se, že právě ona, ta nečistá síla, dnes
rozdává Nobelovy ceny.
8) Abych si odpočinul od těch sporných spisovatelů,
rozhodl jsem se přepojit na básníky, kteří zřejmě
mají duši něžnější, jako andělé. Tak vytahuji kartu
na básníka Balmonta (1867-1942), symbolistu-deka-
denta.
Laureát Nobelovy ceny Ivan Bunin ve své knize
„Pod srpem a kladivem“ napsal, že v Balmontově
povaze bylo hodně „divokého bouřliváctví, zvěrské
bojovnosti, vulgární drzosti. To byl člověk, který
celý svůj život opravdu vyčerpával sebeláskou, byl
opojen sebou.“686 ... Úcta před zvrhle démonickým
Baudelairem. Chtěl být „pěvcem zločinů a vášní“,
jak o něm řekl Brjusov.687
Po porážce revoluce v roce 1905, které Balmont
sympatizoval, uprchl do Paříže, kde v roce 1907
napsal následující verše o carovi:
Náš car - slepec ubohý,
Věznice a bič, k soudu, zastřelit,
Car - viselec...

686
str. 104
687
str. 107
- 1023 -
 Byl jsi nicotný človíček,
Nyní jsi špinavé zvíře!
Ubrebtaný car...
Jsi trpaslík, jsi skrček,
Jsi hnůj, krví opilý
Ty musíš být zabit!
A pak v roce 1913 Balmont tiše vrátil do
Ruska.688 A car nedaroval mu veřejné bičování?
Takže, Balmont obdivoval Baudelaira tak, jakoby
to byl anděl z nebe. Abych si ověřil, co to bylo za
„anděla“, vytahuji z mojí kartotéky kartičku na Bau-
delaira a čtu: „Baudelaire, Charles (1821-1867 = 46.
Dost málo), předchůdce dekadentů, hlavní dílo -
„Květy zla“.
Jeho rodiče - idioti. Sám Baudelaire je - sadista,
homosexuál, exhibicionista, fetišista, epileptik. Bar-
vil si vlasy na zeleno, liboval si v nepříjemném
pachu. Byl závislý na drogách (opium) a alkoholik.
Pokusil se uškrtit svého tchána. Touha po incestu.689
V roce 1857, byl Baudelaire odsouzen francouz-
ským soudem - pro pornografii.690
Trpící nervovými záchvaty, Charles Baudelaire si
našel čas, aby složil „Modlitbu Satanovi“.691
688
str. 108-109
689
dr. Lange-Eichenbaum: „Genius, šílenství a sláva“
690
Robak „Historie psychiatrie“, str. 274
- 1024 -
 Baudelaire zemřel v blázinci. Byl sadomaso-
chista. On miloval nechutné, odpudivé ženy - čer-
nošky, trpaslíky, obry.692
Baudelaire: „Jediné potěšení z lásky je v pomyš-
lení, že děláš zlo“.693
Nejsem líný a podíval jsem se do sovětské „Lite-
rární encyklopedie“, Moskva 1962. Tam se říká, že
otec Baudelaira (který byl oficiálně uznán za idiota)
byl účastníkem francouzské revoluce, a sám Charles
Baudelaire byl členem revoluce v roce 1848 a
dokonce bojoval na barikádách. Budete mít nějaké
otázky?
„Literární encyklopedie“, úschovna moudrosti,
hlásí, že Balmont také dělal překlady, kde jeho oblí-
benci byli Paul Verlaine a Percy Shelley. Podívejme
se, co je to „anděly“, ke kterým se modlí Balmont.
Podle principu: řekni mi, kdo je tvůj přítel - a já ti
řeknu, kdo jsi.
9) Verlaine, Paul (1844-1896 = 52), básník symbolista.
Zakladatelé symbolismu - dva pederasti, Verlaine
a Rimbaud. Maxim Gorkij napsal o Verlaine, že jeho
duše „hledá a nenachází boha, chce milovat lidi, a
691
Anatolij Bohr v monarchické „Naša strana“ - 1.10.1983
692
prof. Krafft-Ebing „Sexuální Psychopatie“, New York 1965, str.
156.
693
dr. R. Masters „Eros a zlo“, New York 1962, str. 172
- 1025 -
 nemůže“. Tito dva pede, Verlaine a Rimbaud, se
účastnili revoluce Pařížské komuny. Po potlačení
Pařížské komuny oba utekli do zahraničí (Belgie,
pak Anglie). V létě 1873 v Bruselu během hádky s
Rimbaudem, Verlaine postřelil svého miniona a
lehce ho zranil. Belgický soud odsoudil Verlaina ke
dvěma rokům vězení.
Stranou, těmto symbolistům se říkalo „prokletí
básníci“. K dovršení všeho, Verlaine byl těžký alko-
holik. Nakonec, „prokletý básník“ Verlaine zemřel
jako alkoholik v hluboké chudobě. Bohužel, Nobe-
lova cena tehdy ještě neexistovala.
10) Dalším oblíbencem Balmonta byl anglický básník
Percy Shelley (1792-1822 = 30 let. Málo). Narodil
se v rodině baroneta. Ale už v mládí měl vzpurné
tendence. Vyloučen z Oxfordské univerzity pro ate-
istický traktát. Oženil se s dcerou hostinského. Ale
pak opustil svoji manželku, s kterou měl děti. Vzal
si Mary Godwin a jeho první manželka Harriet spá-
chala sebevraždu. Utopil se během bouře ve věku 30
let.694
Když se utopil Shelley, „Žurnál pro gentlemany“
v Londýně napsal: „Stejně nás mrzí smrt Shelleyho,
jako smrt ďábla“. Zato Byron jej divoce chválil (a
miloval - za homosex). Dokonce už ve škole Shelley
694
sovětská „Literární encyklopedie“
- 1026 -
 měl přezdívku Crazy (blázen). Shelley byl teoretik
radikalismu. Utekl s 16-letou dcerou hostinského, s
ním utekla starší sestra této Harriet, jakož i jeho
nejlepší přítel v Oxfordu, Thomas Hogue - a tak žili
čtyři, v komuně, několik let. Shelley praktikoval
vegetariánství, volnou lásku, bi-sex a homosex, a
pak utekl z této obce s Mary Godwinovou. Shelle-
yova smrt byla jakousi skrytou sebevražduu. Jeho
manželka, Mary Godwin Shelley, potom napsala
román „Frankenstein“, kde jakoby popsala Shelleye
v obrazu živého mrtvého.695
11) Tady jsem připomněl jiného básníka, který sám hrál
roli anděla. Když v roce 1963 pohřbívali tragicky
zahynulého prezidenta Kennedyho, v pohřebním
obřadu vystoupil se svou básní údajně nejlepší ame-
rický básník Robert Frost.
Teď jsem vytáhl kartu na tohoto „anděla“ Roberta
Frosta. On byl naštvaný a mstivý, rozdával zlomy-
slné pomluvy a malicherné intriky, velký pokrytec s
dvojí tváří. Už v dětství míval záchvaty vzteku a
zklamání v lidech. Nejprve všichni vydavatelé odmí-
tali to, co později pokládali za nejlepší z jeho věcí.
On provozoval vychytralou sebereklamu.696 Cha-
rakterizoval jej prudký hněv a vrtošivý oportunis-
695
seriozní časopis „Time“ - 30.6.1975, str. 75
696
kvůli ní, vlezl na pohřeb prezidenta Kennedyho - GK
- 1027 -
 mus. Podvodníkem byl dokonce i vzhledem ke
svými přátelům. Profesionální závistivec. Jeho syn
spáchal sebevraždu, a jeho dcera byla v blázinci.
Jeho manželka, která s ním žila 43 let, jej nenáviděla
a pohrdala jím, nemluvila s ním a dokonce i když
umírala, zakázala jej vpustit do svého pokoje.“697
A byl to prý nejlepší básník Ameriky. Má se za
to, že o mrtvých se nemá mluvit špatně. Ale když
Robert Frost zemřel, jeho kolegové v „Times“ jen
mu plivnuli do hrobu.
Na tom zakončím přehlídku a slavnostní průvod „andělů“
z mé kartotéky. Tehdy se stává více jasné, proč Stalin dal
postřílet nebo hnát až na Sibiř více než 600 spisovatelů a
básníků.
Proto, filozof Kierkegaard, homosexuál, hrbáč a
čestný žid z vykrestů, pesimisticky došel k závěru, že od
vynálezu knihtisku, ďábel žije v tiskařské barvě, a že ve
světě, kde vládnou media, nemůžete kázat křesťanství.
***
Vzhledem k tomu, že filozof Kierkegaard si stěžuje, že
ďábel se usadil v tiskařské barvě, jsem se rozhodl zjistit,
jak se to dělá. Tak jsem vytáhl kartu s názvem „Tisk“ a
čtu:

697
časopis „Time“ - 31.8.1970, str. 70
- 1028 -
1) „V rozhovoru s Davidem Frostem, bývalý prezident
Nixon řekl, že skutečný nositel moci v USA není
prezident, není Kongres, a dokonce ani ne Nejvyšší
soud, nýbrž novinové koncerny a televizní společ-
nosti.“698
A prezident Nixon to ví lépe než kdokoli jiný.
Koneckonců, kdo jej rozvedl a donutil odstoupit z
prezidentury, to byl tisk.
2) Pobědonoscev699 v „Moskovskom sbornike“ psal o
tisku takto: „Kdo jsou tito zástupci strašlivé síly,
kteří sami sebe zvou veřejným míněním? Kdo jim
dal právo a plnou moc - ve jménu celé společnosti -
spravovat, rozvracet existující instituce, představo-
vat nové ideály morálky a pozitivního práva?...“
Bylo snad málo lehkomyslných a nezodpověd-
ných novinářů, díky kterým se připravovaly revo-
luce, doutnal hněv až k nenávisti mezi třídami a
mezi národy, který přešel až do zničující války?
Kdyby akce tohoto druhu dělal panovník, ztratil by
svůj trůn, kdyby je dělal ministr, měl by veřejnou
hanbu nebo soudní stíhání, ale novinář vyjde suchý z
vody, jde pryč od všech problémů, které zavinil, od
každého pogromu a veřejné katastrofy; a s veselým
698
N. Gradoboev v NRS - 14.9.1977
699
profesor občanského práva na Moskevské univerzitě a hlavní
prokurátor Svatého synodu - GK
- 1029 -
 úsměvem se ujme nové destruktivní práce.700 - To
byla reakce na provokativní Harvardský projev Sol-
ženicyna.
3) Lenin jednou citoval Napoleona: „Pušky zničily
feudalismus. Inkoust zničil moderní společnost“.
Karl Marx a Lenin byli novináři.701
4) Na Západě píšou: „tisk - je šestá velmoc světa“.
5) Tisk, nebo média, podle slov Solženicyna - „je
metlou lidstva.“702
6) V souvislosti s Proustem, kterého vychvaloval tisk,
ale nikdo jej nečte, Anatole France napsal, že pro-
blém s novými knihami je v tom, že nám berou čas
na staré knihy, které jsou obvykle lepší.703
7) V roce 1986 v USA vyšla kniha „Novinářská elita“
prof. Roberta Lichtera, prof. Stanleye Rothmana a
ředitelky Centra pro studium médií Lindy Lichte-
rové, kde se říká, že mezi předními novináři 80-90%
hlasují pro Demokraty, zatímco mezi všemi voliči
pouze 40% hlasovalo pro demokraty. 54% z novi-
nářské elity si říkají liberálové, a pouze 17% jsou

700
V. Krivorotov v „Ruském slově“, Buenos Aires, 30.09.1978
701
velký trockista Louis Fisher. „Lenin“, London 1970, str. 143
702
A. Makridi v monarchistické „Naša strana“, Buenos Aires, 14-
21.11.1980
703
obzor knih v „New York Times“ - 2.9.1962, str. 1
- 1030 -
 konzervativci.704 To znamená, že většina novinářů
kulhá na levou nohu a to je obvykle spojeno s něja-
kou defektivností v hlavě nebo v kalhotách.
8) A o tom se také mluví v přeslavných „Protokolech
sionských mudrců“ - Protokol č. 12:
„Dnešní žurnalistika je svým způsobem zednář-
ství. Všichni členové redakcí jsou navzájem vázáni
profesním tajemstvím. Podobně jako staří augurové
se žádný z nich neodváží toto tajemství prozradit,
nedostane-li k tomu příkaz. Má-li být totiž někdo
připuštěn do novinářských kruhů, musí za sebou mít
nějaký hanebný čin, který by ho v případě indiskrece
znemožnil před veřejností. Protože je tento čin znám
jen úzkému okruhu lidí, roste ve většině zemí prestiž
novinářů a stávají se předmětem obdivu.“705
O jakých tajemstvích se tam píše? Jsou to tajem-
ství netisknutelných zaklení, je to filozofie nadávek,
dekódování zaklení, za kterými se skrývají nejrůz-
nější podivnosti v hlavě a v kalhotách.
***
Nyní, o podivnostech v hlavě, totiž o duševních choro-
bách. Mám spoustu karet na toto choulostivé téma, ale
soudě podle poznámek červenou tužkou, většinu z těchto

704
NRS - 27.5.1988
705
z moskevského deníku „Den“ - 17.5.1992, str. 6
- 1031 -
materiálů jsem už použil dříve. Takže přidám pouze
nepoužité zprávy z vědy a techniky ohledně blázinců.
1) Podle studie, kterou provedl Národní ústav pro
duševní zdraví, průměrně každý třetí Američan trpí
v některý moment svého života problémem spoje-
ným s porušenou psychikou. Nejběžnější psychická
porucha bývá mezi mladými lidmi. Je třeba pozna-
menat, že muži jsou více náchylní k antisociálnímu
chování, než ženy. Současně, u žen je větší pravdě-
podobnost, že trpí depresí a různými fóbiemi (stra-
chem). Mezi nejčastějšími duševními chorobami
jsou ty, jejichž příznakem je pocit instinktivního
strachu a ničím nevysvětlitelný neklid, přecházející
až v paniku.706
To poslední - to je komplex pronásledování. To
všechno jsem sledoval u některých z mých přátel.
Byl to náčelník „Hlasu Ameriky“ Barmin, který
utekl z domu a schovával se v křoví ve Washing-
tonu, jelikož si představoval, že někdo chce mu
uříznout jeho genitálie. To byl Charlie Malamut,
náčelník „Hlasu Ameriky“ v Mnichově, který také
utekl a schovával se po Mnichově a který, jak mi
řekli, se oběsil. Byla to i moje milá žena Kissa, která
podala žádost o rozvod a řekla soudci, že jsem ji

706
„Russkij golos“, New York, 17/11/1988, str. 3
- 1032 -
 „chtěl zabít, a proto vystřelil z pistole“. Za příklady
nepotřebuju chodit daleko.
2) Problém bezdomovců. Každý rok Američané pro-
pouští z psychiatrických léčeben 80 až 100 000 paci-
entů. Většina z nich nemá kde bydlet, a podle časo-
pisu „Medical Tribune“ žádný z nich nebere přede-
psané léky, které mu jsou „nezbytné k setrvání ve
více či méně normálním stavu“. Z tohoto důvodu v
New Yorku už bylo několik vražd spáchaných tako-
vými „bývalými blázny“.707
3) V USA 30 až 40 milionů lidí trpí depresí. Ženy 2
krát častěji než muži. Dokonce i děti, okolo 2%. Pří-
znaky: potíže se soustředěním, nechuť k práci,
špatný spánek, změna váhy.708
4) V USA, 50 milionů lidí trpí nemocemi spojenými s
mozkovou poruchou - schizofrenie, deprese, Parkin-
sonova choroba, Alzheimerova choroba a mnoho
dalších tohoto druhu. To spotřebuje ročně 305 mili-
ard dolarů... V posledních 5 letech, genetici ukázali
přesvědčivě, že řada duševních onemocnění je
výsledkem defektů v DNA, která je nositelkou gene-
tické informace.709

707
„Russkij golos“ - 29.12.1988, str 3
708
TV kanál 2, 02:15, 27.1.1989
709
z „Žurnálu amerických důchodců“
- 1033 -
5) „Aristoteles, nejoslnivější a univerzální filozof a
vědec, řekl: „Každý, kdo byl známý pro svou genia-
litu ve filozofii či politice, v poezii či umění - každý
mezi nimi byl v různé míře náchylný k šílenství“.
Toto hledisko nacházelo své stoupence ve všech
staletích, a uprostřed let 1860-tých, slavný italský
psychiatr a kriminalista Cesare Lombroso formulo-
val tuto myšlenku zcela jasně: „Většina géniů v
různé míře, nesou v sobě znak degenerativní psy-
chózy“... Maniako-depresivní psychóza, neboli
cyklofrénie je následná změna dvou stavů - deprese
a mánie.
První stav: deprese, pocit blížící se zkázy, neo-
chota cokoliv dělat, neochota komunikovat s lidmi a
udivující mnohonásobné zpomalení všech reakcí.
Doba trvání tohoto stavu není určena - od dvou
týdnů do několika let. Tento stav často vede k šílen-
ství, a, podle statistik, jeden z pěti, ve stavu deprese,
spáchal sebevraždu.
„Pak náhle, bez přechodu, přichází stav mánie,
která, podle jednomyslného uznání nemocných,
dává jim největší radost v životě... doslova z člověka
trýská nevyčerpatelná energie, je vtipný, nápaditý...
jeví se u něj nekontrolovatelná touha po tvořivosti,
která vyvolává nadšení u ostatních... dochází k
tomu, co se nazývá geniálností. Cyklofrenní nemocí
- 1034 -
 trpěli: skladatelé Gustav Mahler a Hector Berlioz,
básníci Byron a Edgar Allan Poe, Winston Churchill
a Oliver Cromwell, Gogol a Scott Fitzgerald.“710
Zde je ještě několik dalších pozoruhodných lidí,
kteří trpěli manio-depresivní psychozou: básníci
Shelley a Coleridge, spisovatelka Virginia Wool-
fová, spisovatel Herman Melville, německý básník
Hölderlin, skladatel Robert Schumann, a mezi Rusy
- Garšin a Lev Tolstoj („Chození po mukách“ v
„Zápiscích šílence“). To je z knihy psychiatra pro-
fesora Jamiesona „Spálení ohněm“, USA 1993.711
6) Mnoho talentovaných lidí se ve škole učilo špatně:
Swift propadal u zkoušek, James Watt (vynálezce
parního stroje), Stevenson a Newton byli špatní stu-
denti, Waltera Scotta učitelé pokládali za přiblblého.
Darwin sám psal, že byl pod průměrem.712 Stejné to
bylo s Churchillem.
7) Vědci z fakulty Harvard Medical School oznámili,
že na Alzheimerovu chorobu, tedy na degenerativní
onemocnění mozku trpí 4 miliony Američanů nad
65 let, což je dvakrát tolik než dřívější odhad. To
710
Eugene Manin, nejinteligentnější z novinářů z třetí vlny v NRS -
15.9.1989
711
z novin „Evrejskij mir“ - židovský svět, 19.11.1993
712
prof. August Forel „Sexuální otázka“, New York, 1924, str.
480-481
- 1035 -
 činí 10% osob starších 65 let. Ale s věkem, tato pro-
centa rostou takto: ve věku 65 - 74 = 3%, ve věku 75
- 84 = 19%, nad 85 let = 47%.713 Takže, v mém věku
(85) - každý druhý Američan pomalu přichází o
rozum. A já sedím a vše to zapisuji.
8) Starosta New Yorku Koch řekl: „Nedávná studie
ukazuje, že čtvrtina bezdomovců jsou chroničtí alko-
holici, další čtvrtina - drogově závislí, a asi třetina je
duševně nemocných.“714
9) V USA, 36 milionů lidí jsou duševně nemocní. Ale
pouze 1 z 5 se léčí.715 A další 4 z 5 psychopatů
běhají kolem a ničí životy druhých.
10) Nemocniční náklady za jednoho duševně nemoc-
ného v New Yorku byly 40.400 dolarů ročně.716 To
je z vašich daní.
11) Léčba chemií byla zavedena v 50. letech (neurolep-
tika: Thorazine, sulfazin, amnazin atd.). Ale, jako
vedlejší efekt, dělá lidi apatické a letargické. Jakési
zlepšení přichází pouze u 40% pacientů, 30% trpí
recesí a znovu se vrací do blázince (periodicky), a na
zbývajících 30%, tyto léky vůbec nezabírají (a zůstá-
vají v blázinci trvale - jsou „chroničtí“). Vše je to o
713
„Bulletin Americké asociace důchodců“ z prosince 1989, str. 3
714
NRS - 9.2.1990
715
Radio QQXA, 25.7.1991, 12:10
716
NRS - 3.1.1992
- 1036 -
 schizofrenii. Nyní je zde nový zázračný lék na schi-
zofrenii - „klozapin,“ ale ten je šíleně drahý - stojí
4160 dolarů ročně. V USA, deprese postihuje 12
milionů lidí, více než polovina sebevražd je v
důsledku deprese.717
12) V městě New Yorku se počítá 13 až 15 tisíc bezdo-
movců duševně nemocných. Náklady na léčení
duševně nemocného v nemocnici stojí stát 105.000
dolarů ročně. Před půl stoletím, úřady měly právo
posílat a skutečně posílali do nemocnic bláznivé
bezdomovce, kde zůstávali až do své smrti. V 50-
tých letech v státních psychiatrických nemocnicích
bylo 90.000 pacientů. V 60. a 70.-tých letech, kdy se
objevily léky schopné potlačit příznaky schizofrenie
a jiných duševních nemocí, dveře nemocnic se ote-
vřely a do dnešního dne, počet přebývajících v
nemocničních odděleních je asi 11.000.718
13) „...hříšník je duševně nemocný, ale duchovní otec je
lékař nebo léčitel ducha...“. Pro sv. Chrysostoma a
sv. Vasilia Velikého.719
14) Okolo 1 z 20 Američanů (více než 11 milionů lidí)
trpí depresí každoročně. U žen, deprese je dvakrát
717
časopis „Time“, 6. července 1992, str. 52
718
z článku „Blázni na svobodě“ v NRS - 29.1.1993
719
to je z „Modlitební knihy“, vydané klášterem Nejsvětější Trojice
v Jordanville, NY, 1976, str. 398
- 1037 -
 tolik než u mužů. Manio-depresivní nemoc má jeden
ze 100 lidí, ve většině případů je to dědičná psy-
chóza.720
15) ...podle průzkumu členů American Psychological
Association, provedeného v roce 1976, 95% z nich -
jsou ateisté. Kromě toho, z 32.000 psychiatrů a psy-
chologů z Ameriky (což tvoří jednu třetinu psychi-
atrů celého světa) každých šest spáchá sebevraždu.
A konečně, 68% uvedlo, že trpí nějakou formou
duševní poruchy...721
16) Co je to paranoia, kterou našli Stalinovi a Ivanu
Hroznému, vysvětlila moskevská „Literaturnaja
Gazetta“ z 28.09.1988 s přetiskem z 21.10.1988 v
NRS, takto: „Podle encyklopedie, paranoia je trvalá
duševní porucha, která se projevuje systematickým
bludem (bez halucinace). Tento blud (delirium) se
vyznačuje složitostí obsahu, konzistencí důkazů a
vnější důvěryhodností (myšlenky na pronásledování,
žárlivost, původ vysokého rodu, tvořivost, vědecké
objevy, speciální poslání sociálních změn, atd).
Všechny skutečnosti, které odporují deliriu, odmítá:
720
Hemingway, jeho otec, sestra a vnučka, zdroj Ministerstvo zdra-
votnictví Ameriky, brožura z roku 1997, s. 8
721
z poselství prvního hierarcha RPCZ [Ruská pravoslavná církev
mimo Rusko - GK] mitropolity Vitalije, časopis „Pravoslavnaja
Rus“, № 5, 1999, str. 5
- 1038 -
 každý, kdo nesdílí přesvědčení pacienta, se stává
nepřátelskou osobou... Boj o uznání, realizace bludu
je trvalá a aktivní“.
Velmi důležitý postscript: „Žádné zjevné známky
duševního úpadku nejsou...“
„To je to, co je nejvíce pozoruhodné v paranoii:
psychické úchylky mohou se soustředit pouze na
určité rovině. Mimo ní, člověk vypadá docela nor-
málně. Ale to přesně odpovídá tomu, co víme o Sta-
linovi!“
17) Sovětský akademik F. J. Šipunov, když vystupoval v
Domě umělců v březnu 1989, řekl: „Zdá se nám, že
se páchají nemorální činy, i když ve skutečnosti jsou
lidé duševně nemocní... Je nutno obnovit staleté
duchovní nemocnice. Klášter - to je duchovní a
morální nemocnice.“722
18) Pisálek Vlad. Vojnovič ve svém nejhloupějším
futuristickém románu „Moskva - 2042“ napsal: „Ale
já jsem dobře věděl, že blázni, když vědí, že mohou
dostat přes hubu, jsou velmi rozumní a rozváž-
liví.“723

722
z brožury s jeho prezentací „Pro plnocenný život...“, kterou
publikoval v Montrealu v roce 1989 v tiskárně mitropolity Vitalyje
723
NRS - 9.7.1986
- 1039 -
19) V moskevské „Literaturnoj gazetě“ z 01.11.1989724
tři vedoucí sovětské psychiatrie profesoři Kovaljov,
Smulevič a Avruckij píší: „V naší zemi, okolo 15
milionů lidí potřebují duševní pomoci... U některých
nemocných je k tomu nedůvěra a povzbuzování k
léčení může se proměnit v agresi. Publikace v našem
tisku článků, očerňující profesi psychiatra, vedlo k
tragickým následkům, bylo už mnoho desítek napa-
dení na lékaře“.
Ve stejném vydání „Literární Gazety“ je dopis od
čtenáře Alexandra Surikova, který píše o duševně
nemocných toto: „Například, já si myslím, že nemají
co dělat na tomto světě... Koneckonců, od nich jsou
jen škody, a především jsou postižené jejich rodiny.
Kolik rodičů tratí s nimi své zdraví - to nikdo nepo-
čítá. A k čemu? Jen proto, aby tohoto idiota nebo
blázna měli na krku. Prospěch z něj nemá nikdo,
vždyť on, kromě svých výkalů, nevyrábí nic. Zde
nevolně si připomínáme časy Hitlera... To, že
odstraňovali fyzicky a psychicky nemocných -
správně jednali. Alespoň ušetřovali utrpení a nemocí
nejen nemocným, ale i jejich rodičům. Podpis: A.
Surikov, Moskva..“.

724
s přetiskem NRS z 25.11.1989
- 1040 -
 Tuto metodu, jak vytvořit ráj na zemi, Hitler už
experimentoval. Ale nic se mu nezdařilo. Spíše,
místo ráje dostal peklo.
***
Rozhodl jsem se zatřást biblický strom života ještě jed-
nou - a na hlavu mi spadla serie karet s názvem „Roz-
vody“. A to je zcela přirozené: vždyť po různých zmat-
cích v hlavě a v kalhotách, následují rozvody. No, podí-
vejte se sami.
1) Samozřejmě, že čarodějnice začnou syčet, že všichni
to vědí, a já že se opakuji. Garantuji vám, že zde
budou pouze nové triky. Staré triky jsem označil
červenou tužkou a nebudou opakovány. Jako v dob-
rém cirkusu, budete se smát i plakat. Vzpomeňte si
na árii: směj se, paňáco, nad rozbitou láskou! Směj
se - a plač!
Slavný sovětský sociolog Perevedencev píše v
„Literární gazettě“ s datem 15. února 1978, že více
než polovina žádostí o rozvod - 61% - pochází od
manželek. Téměř polovina z těchto případů (47%)
označila hlavní příčinu rozvodu opilost a alkoholis-
mus, a téměř ve všech ostatních případech - něco s
tím související. Dnes je jeden rozvod na 3 manžel-

- 1041 -
 ství, roční počet rozvodů stoupá k milionu, půl mili-
onu dětí ročně se ocitá bez otce.725
2) V USA je dnes 52 milionů svobodných mužů a žen.
Počet lidí, kteří žijí zcela sami - nejen bez manžela
nebo manželky, ale i bez rodiny - se dramaticky
zvýšil během posledních sedmi let: z 10,8 milionu
až na 15,5 milionu. Nyní se počet „osamocených“
domácností činí 21% všech domácností v zemi. Tyto
15,5 milionu se dělí takto: 9% nerozvedených man-
želů žije odděleně, 17% rozvedených, 44% ovdově-
lých a 30% kteří se nikdy neoženili.726
3) Manhattenská juristka Catherine Morganová žalo-
vala svého bývalého manžela, profesora sociologie
Marka Masona za to, že... jí ukousl nos. On je čer-
noch. Byli spolu 10 let, měli 2 děti. Poprali se spolu,
a on potom prohlásil, že ukousl nos v sebeobraně,
neboť ona by ho mohla zabít. Chirurgové nos přišili,
ale ona vyžaduje 1 milion dolarů náhrady - za
ukousnutí nosu.727
4) V roce 1978 v USA na 2,2 miliony manželství bylo
1,1 milionu rozvodů.728 Přesně 50% rozvodů!

725
„Naša strana“ - 14.3.1978
726
NRS - 5.9.1978
727
NRS - 19.8.1979
728
„New American“, 11-17 dubna 1980
- 1042 -
5) „Dnes nejobtížnějším problémemem starších žen - je
samota... Kromě přirozených příčin, přidala se další
pohroma - rozvod... Podle statistik z roku 1978,
jedna třetina (33%) z 14,3 milionu žen ve věku 65
let a starších žije sama, zatímco svobodných mužů je
9,8 milionu - pouze 9%. Zde je třeba poznamenat, že
starší ženy rozvedené nebo vdovy se zřídka vdávají
za muže mladší než jsou samy, zatímco starší muži
si berou mladší ženy často.729
6) V časopisu„Glamour“ píšou, že podle amerického
Byró pro sčítání lidu pro 1978, mezi ženami, které
vydělávají více než 25.000 dolarů ročně, počet roz-
vedených je dvakrát větší, než je průměr, a mezi
ženami s výdělkem 50.000 dolarů ročně počet roz-
vedených je čtyřikrát vyšší, než je průměr. Také se
poznamenává, že ženy, které se vdávaly ve středním
věku (nad 30 let), rozvádějí se častěji než ty, které
založily rodinu v mladším věku. Stejně tak vypadá
rozvodová statistika u výše vzdělaných žen.730 To
ale zavání lesbismem a je nutno být opatrný.
7) V moskevském časopisu „Nedele“ otiskli článek
Sovětského psychologa Felixe Machova, v němž se
uvádí, že dopisovatelé se ptali stovky párů, kteří žili
společně 25 roků, co jim pomohlo udržet rodinu.
729
NRS - 22.10.1980
730
NRS - 14.5.1981
- 1043 -
 Odpovědi byly většinou stejného typu: Vzájemně si
pomáhali ve všem, netajili zlo proti sobě, smířili se s
nedostatky a udrželi si smysl pro humor.731
8) Ve slavné „Village Voice“ najdeme provolání
homosexuálů a mladých básníků, kteří hledají
ochranu u sedmdesátiletých.732
9) V novinách „Moskovskaja Pravda“ napsali, že
„většina rodinných problémů sovětských lidí je
výsledkem nedostatku sexuální výchovy ve ško-
lách“... V novém školním roce, budou tyto kurzy
zavedeny ve všech moskevských školách a později
ve všech školách země... Jedna třetina (a ve městech,
jako je Moskva a Leningrad - 50%) manželství
končí rozvodem. Dvě třetiny manželů se rozvádějí z
iniciativy manželky, a jedna třetina z rozvodu při-
padne na páry, kteří žili spolu jen jeden rok... Na
druhé straně, konstantní konsumace velkého množ-
ství alkoholu vede k předčasné impotenci.733
10) Nerozvádějte se! Rozvody jsou - příčinou duševních
onemocnění.734
11) Všeobecně se věří, že u katolíků rozvod neexistuje.
Formule, která se pronáší při svatbě, je následující:
731
NRS - 16.09.1982
732
NRS - 04.7.1983
733
NRS - 24/04/1983
734
Článek M. Turina v týdeníku „Seven Days“ z 23.3.1984
- 1044 -
 „Tak dlouho, dokud vás smrt nerozdělí“. Ale pokud
katolíkovi podařilo se dát rozvést, pak: „Katolíkovi
po rozvodu je zakázáno druhé manželství“.
Při této příležitosti, katolický biskup Malone
(USA, 1985) říká: „Jestli rozvedený katolík se znovu
oženil, zbytek jeho života prožije v hříchu“.735
12) Prof. Yalské university Laswell na 63. konvenci
rodičů a učitelů řekl: „Známe, jaké ničivé účinky
působí rozvod rodičů, ale také jak nezdravá atmo-
sféra je v rodině, kde rodiče jsou nevyrovnaní a neu-
stále se hádají. Působí to neblaze na děti.“736
13) Podle zahraničních autorů, pro 45 až 50 procent
rozvodů je sexuální disharmonie.737
14) Studie amerických lékařů dokazuje, že rozvod osla-
buje imunitní systém ženy. Rozvedené ženy jsou
více náchylné k infekčním chorobám, než vdané...
Přitom oslabení imunity závisí na stupni pouta k
bývalému manželu. Ve šťastných rodinách, umunita
ženy je silnější, než v nešťastných.738
15) Výzkumníci University of Alabama (USA) zjistili,
že mezi tzv. fiktivními pacienty nemocnicích je nej-
vyšší podíl rozvedených žen. Osamělost je nutí
735
NRS - 3.12.1985
736
z kalendáře Marťanova na rok 1985
737
„Nedělja“, № 33, 1987, s. 4
738
NRS - 06.2.1988
- 1045 -
 vymyslet nějakou nemoc a vyhledávají lékařskou
pomoc, vyžadující hospitalizaci. Navíc, je ironií, že
tato kategorie pacientek dokáže zůstat na klinice
mnohem delší dobu, než nemocní se zřejmou nemo-
cí.739
16) Každý třetí rozvod v SSSR je způsoben opilostí
muže. Ale na rozdíl od předchozích let, nyní, když
žádá rozvod, téměř polovina manželů se hájí sexu-
ální nespokojeností. Tento údaj uvádí hlavní sexuo-
log Leningradu dr. B. Malachov.“740
17) V SSSR 100-120 tisíc neplatičů alimentů - ročně
hledá milice, podle oficiálních statistik sovětské
milice.741
18) V USA 50% z prvního manželství končí rozvodem,
přičemž z druhého manželství je rozvodů 60%.742
19) Rozvedení muži chodí třikrát více k lékaři, než
šťastně ženatí“.743
20) Stále častěji, iniciátorkami rozvodů jsou ženy. Podle
údajů Národního centra pro zdravotnické statistiky,
asi 20% rozvodů v zemi připadá na ženy ve věku 40
let a více let, s tendencí vzrůstu tohoto ukazatele v
739
NRS - 19.8.1988
740
NRS - 18.10.1988
741
NRS - 26.05.1989
742
NRS - 22.12.1989, převzato z „Newsweeku“
743
„Russkij golos“ - 15.11.1990, str. 5
- 1046 -
 budoucnosti. Dvaceti-třicetá rodinná zkušenost není
již zárukou věčnosti manželství.744
A tady je grafické znázornění. Já pro příklady nemusím
daleko chodit. Já a moje milovaná žena Kissa jsme žili
spolu 24 let a dokonce nás pokládali za perfektní pár. Ale
pak, ve věku 43, začalo u Kissy klimakterické šílenství,
které přichází velmi tiše a nepostřehnutelně. Jak říkají
duchovní a teoslovci, ďábel přichází bezhlučnými kroky.
Jako výsledek, moje tichá a poslušná Kissa začla mi
vyhrožovat velkým kuchyňským nožem.
A skončilo to všechno chaotickým rozvodem. To je
důvod, proč vám předkládám statistiky o rozvodech.
Abyste nemuseli chodit životem jako slepý přes minové
pole. Možná, že vám to trochu pomůže.
20. srpna 2004.

744
NRS - z 11-12. září 1993
- 1047 -
 Kapitola 49: Zpověď nenormálního člověka
Budeme pokračovat v rozboru mého archivu a vytáh-
neme na světlo jako drobečky koláče, ta nejzajímavější
fakta z mojí skříně. Například několikrát jsem se zmiňo-
val, že homosexualita je spojena se sadismem a maso-
chismem. Není to vždycky, jen někdy. Ale je důležité
vědět, jaká část nebo kolik procent homosexuálů jsou
sadisti či masochisti. Každý druhý, každý stý?
K objasnění této otázky, lezu do své kartotéky, vyta-
huji kartu „Sadismus“ a čtu:
1) „37% homosexuálů se zabývá sadomasochismem“.
To píšou sami homo.745 Tak dobrá, pouze jedna tře-
tina. To jsou sadomasochisti. Čistým sadistou bude
jen každý šestý homo. Je to taková aritmetika štěstí a
neštěstí.
2) Bude také užitečné připomenout životopis markýze
de Sade. Po matce byl údajně z královské krve.
Ačkoli on byl perfektní degenerát, v 23 letech se
oženil. Nicméně, za 5 měsíců po svatbě, byl markýz
zatčen za „nechutnou zhýralost“. Do vězení jej dala
zavřít jeho tchyně, která chtěla, aby splácel za roz-
bití života její dcery. Ve vězení seděl 30 let (od 37
do 67 let), kde se bavil psaním svých spisů, které mu

745
z novin „New York Tribune“ - 28.07.1989
- 1048 -
 udělaly jeho sadistickou slávu. V důsledku fran-
couzské revoluce, byl markýz z vězení propuštěn a
jmenován... soudcem Revolučního tribunálu. Ale
zde sadista de Sade překvapil a osvobodil všechny
obžalované, včetně své tchyně, kvůli čemuž sám div
nešel pod gilotinu.
Známá lesbička Simone de Beauvoir napsala o de
Sade celou knihu, v které nazývá de Sade „velkým
spisovatelem a velkým moralistou.“746 Simonka
hlásí, že zvrhlík de Sade měl tři děti, a že jeho
vlastní syn nařídil, aby všechny tatíčkova rukopisy
byly spáleny. Markýz měl coprophilii, a kázal soci-
alismus. Přitahovaly jej stařeny, odporní lidé všech
druhů a odpudivé smrady.
Postupně se mé „Rodinné album“ mění na „Encyklopedii
degenerace.“ V abecedním pořadí, po „Sadismu“ násle-
duje řada karet s názvem „Sebevražda - Statistiky“. A
to je tak či onak, rovněž spojeno s degenerací. Tady,
podívejte se sami:
1) „Úmrtnost u mládeže: na každé 3 úmrtí - 1 sebe-
vražda.“ To je podle Světové zdravotnické organi-
zace, na konferenci v Ženevě.747 Jsou to děsivé
statistiky! Já osobně znám tento případ: dcera Máši

746
„Nové ruské slovo“ - 24.5.1959
747
„Naša strana“ - 29.11.1966
- 1049 -
 Andrejevé, jak jsem psal v kapitole „Anděl smrti“.
A z jaké příčiny? Lesbismus!
2) „V USA je hlášeno 30.000 sebevražd v roce,“ - řekl
dr. William Vanney z Národního ústavu pro duševní
zdraví.748
3) Vyskytl-li se u někoho mezi blízkými příbuznými
nějaký případ sebevraždy, pak tato osoba sama má
75% pravděpodobnost, že rovněž spáchá sebe-
vraždu.749
4) Sebevraždy podle povolání: na prvním místě, jsou
zubní lékaři, na druhém místě - psychiatři. Ženských
sebevrahů je 3x více než mužských. Rozvedení muži
se často stávají sebevrahem.750
5) Je zaregistrováno, že v USA je 25.000 sebevražd
ročně. Skutečný počet může být třikrát tolik. A na
každou zaregistrovanou sebevraždu je nejméně 8
pokusů.751
6) U amerických černochů je sebevražednost třikrát
nižší než u bílých Američanů.752

748
„The New York Times“ - 25.06.1973, s. 11
749
z novin
750
„Time“ - 12.6.1972
751
z oznámení pojišťovny „Modrý štít“, v „Time“ z 11.3.1974, str.
26
752
noviny
- 1050 -
7) V USA, 200.000 lidí se pokouší o sebevraždu každý
rok. 20 milionů trpí depresí, 50 milionů trpí nespa-
vostí.753
8) Největší počet sebevražd se vyskytuje v lékařů a
ještě více u psychiatrů. To mi říká taková specia-
listka, jako je Vera Draževskaja, jejíž dvě dcery
nevylézají z blázince a obě mluví o sebevraždě. Tato
Věra je popsána v mém románu „Mé jméno je
legie“ jako dynamitní Dina. Aby hrdinové románu
žili, je třeba je brát ze života.
9) V USA je nejvyšší procento zaregistrovaných sebe-
vražd je u psychoanalytiků-Freudistů, na druhém
místě jsou obyčejní psychiatři, kteří jsou na tom o
něco lépe než Freudisti.754 Proto Freuda nejen
zakazovali v Kremlu, ale i ve Vatikánu.
10) „New England Journal of Medicine“ zveřejnil studii
dr. Jeffrey Boyda z Národního ústavu pro duševní
zdraví v Rockville ve státě Maryland, kde se říká, že
většina z těch, kteří se rozhodli spáchat sebevraždu,
trpí depresí nebo alkoholismem. Sebevraždou končí
každý 6. člověk, postižený depresí.755 Příkladem -
náš Sergej Jesenin.
753
z poselství pastora Vurmbrandta - 3/1980, str. 2
754
z rozhlasového vysílání o slavném doktoru Freudovi, stanice
„New York Times“ - 12.2.1982 v 11.20 hod.
755
NRS - 16.4.1983
- 1051 -
11) Podle časopisu „US News World Report“, v posled-
ních dvou desetiletích v USA, sebevraždy u mladých
lidí mezi 15 až 24 let vzrostly o 300%. Podle jasně
podceňováných údajích, ztrácí život sebevraždou
každý rok 7000 mladých lidí a další 400.000 se
pokouší tak učinit.756 - Ale co je to za mladé lidi?
Například, dvě bláznivé dcery Věry Draževské,
dynamitní Diny, o kterých vlastní matka říká:
„Taková je jejich cesta!“
12) Doktorka Rose S. Gibson, gerontolog z University
of Michigan spočítala, že nejchudší část americké
společnosti - ubohé staré černošky - má nejnižší
počet sebevražd u dospělé populace Spojených
států.757
13) Sebevraždy a válka ve Vietnamu. Některé statistiky.
Více než 50.000 mladých Američanů se „vrací“
domů z neslavné války v plastových rakvích.
300.000 bylo zraněno. Dva a půl milionu se vrátilo
živí. Ale asi 70.000 z nich později spáchalo sebe-
vraždu. A další 50.000 zemřelo v dopravních neho-
dách, podobných na sebevraždu: bez zjevného důvo-

756
„Hlas vlasti“ № 35, 1983, str. 3
757
časopis amerických důchodců „Modern maturity“, srpen - září
1984; str. 87
- 1052 -
 du řidič narazil svým autem do budovy, stromu nebo
vletěl do propasti...758
14) Největší počet sebevražd z povolání - lékaři, advo-
káti, zubaři. Ve Spojených státech každý rok kolem
200.000 lidí se pokouší o sebevraždu. Nejvyšší
počet sebevražd je mezi rozvedenými, potom vdovci
a bezdětní.759
15) Americká psychiatrické asociace uvádí, že počet
sebevražd mezi mladými lidmi ve věku 15 až 24 let
v posledních 30 letech vzrostl o 500%. Národní
ústav pro duševní nemoci uvedl, že každých 90
minut spáchá sebevraždu jeden americký teena-
ger.760 „Sebevražda se stala třetí nejčastější příčinou
úmrtí u dospívajících.“761
16) Podle vyjádření jednoho psychiatra B. Garfinkela
(stát Minnesota), dívky se třikrát častěji pokouší
spáchat sebevraždu, než chlapci, jenomže chlapci
jednají rozhodněji a častěji dosahují cíle... Počet
sebevražd je zvláště vysoký u mladých mužů 15-17
let. Některé děti se snaží spáchat sebevraždu ve věku
12-13 let... Okolo 1000 teenagerů denně se pokouší
758
„Hlas vlasti“, № 19, květen 1985, s. 3
759
dr. David Anton „Úvod do psychologie“, New York 1975, str.
467
760
„Bulletin kongresmana Gary Ackermanna“ v prosinci 1985
761
jeho vlastní informační bulletin za říjen 1986
- 1053 -
 o sebevraždu. V roce 1982 počet sebevražd mezi
mladými lidmi byl 2,5 krát vyšší než u starších lidí.
Chlapci 12 krát častěji se střílejí a 7x častěji se věší,
než dívky.762
17) Časopis „Reader Digest“ uvádí, že ve Spojených
státech každý rok více než 200.000 školní dívek otě-
hotní. 90% z nich nedokončí školu. Mezi těmito
matkami-školačkami sebevražd je 7-krát více, než
mezi ostatními studenty.763
18) Podle časopisu „Ogoniok“ (Jiskra) roce 1984 v
Sovětském svazu bylo 81.000 sebevražd (v USA ve
stejném roce 29.000 sebevražd). V Sovětském svazu
v roce 1985 bylo 68.073 sebevražd, v roce 1986 -
52.830, v roce 1987 - 54.105. Snížení dosaženo díky
antialkoholické kampani.764
V roce 1965 Sovětský svaz měl 39.550 sebe-
vražd. V roce 1987 zemřelo sebevraždou 40.181
mužů a 13.924 žen (muži 3 krát více). Opakovaný
pokus o sebevraždu je velmi častý jev. Doslova: „Po
dlouhou dobu naše medicína pokládala všechny ty,
kteří spáchají sebevraždu, za duševně nemocné...
Mnozí to ještě tvrdí“. Jean-Paul Sartre, slavný filo-
zof-modernista, řekl, že člověk se odlišuje od zvířete
762
dr. B. Zatulovsky v NRS - 14.8.1986
763
z knihy V. Nikolajev „Američané“, Moskva, 1982, str. 208
764
NRS - 23.1.1989
- 1054 -
 tím, že může skončit život sebevraždou. Laureát
Nobelovy ceny Einstein řekl: „Odmítnout život pod
vlivem nesnesitelných vnitřních konfliktů, toho jsou
schopny jen vzácné, velmi vzácné duše“. A Dante
umístil sebevrahy do 7. kruhu pekla.“765
19) Slavný profesor Lombroso, můj první učitel, poto-
mek dlouhé řady rabínů a talmudistů, otec vědecké
kriminalistiky, v jeho knize „Žena: přestupnice
zákona nebo prostitutka“ píše, že sebevražd mezi
ženami je čtyřikrát nebo dokonce pětkrát méně než
mezi muži.766
Ale zde máte viditelnou ilustraci. Byla u mně
stará známá, kněžna Obolenskaja Luska, přestupnice
i prostitutka. Dovedla svého muže, knížete Valeriana
Obolenského, k alkoholismu, k užívání drog a k
sebevraždě, kdy v záchvatu bílé horečky si podřízl
krk. A mně potom lidi vyprávějí: „Celý skep byl v
krvi“.
A další šlechtična - Natalia von Meyer, bývalá
Meyerowitz - psala své přítelkyni, kněžně Lusce
takovéhle úchvatné verše: „Ze všech nemožně mož-
ných možností - ty jsi ze všech nejnemožnější a
nejmilejší!“ Obě dvě byly proklaté studniční zmije.
Ale pak z těch lesbických fen se stali velcí šéfové
765
NRS - 17.03.1989 - ve stejném článku v „Ogonioku“
766
vydání v Minsku 2000, str. 523
- 1055 -
 „Hlasu Ameriky“ ve Washingtonu. A co je příčinou
takových kouzel? Příčina je vždy stejná: degenerace.
Proto už od biblických dob se nazývá: vládce tohoto
světa, jehož jméno je legie.
***
Dále tu mám několik karet s nápisem: „Sebevražda -
zajímavosti“:
1) Profesionální zločinci sebevraždy neznají, počet
úmrtí sebevraždou mezi nimi je nula.767 - Není to
zajímavé? Šalamov prožil na Kolymě, mezi zločinci,
více než 20 let a jako svědek je zcela spolehlivý. Pro
vyšetřovatele je důležité vědět: vrahové nedělají
sebevraždy.
2) Nejvyšší procento sebevražd, rozvodů, alkoholismu
a drogové závislosti - je u policistů.768 - Je těžké
tomu uvěřit. Ale přečtěte si následující fakta...
3) Podzim 1995. Sedím a slyším z TV, že od sebevražd
zahyne více policistů, než od střel zločinců. Para-
dox? Abychom to pochopili, připomeňme si marxis-
tický zákon o jednotě a boji protikladů. Platilo to i
pro středověké inkvizitory-mnichy, i pro čarodějnice
a věďmáky, které upalovali na hranici.
767
V. Šalamov, „Kolymské povídky“, Paříž 1982, YMCA-Press,
str. 832
768
„Nové ruské slovo“ v New Yorku dne 20. září 1991
- 1056 -
4) V rozhlase povídají, že v centrech hazardu (např.
Reno, Nevada) sebevražd je 4 krát více než v jiných
místech.769 - O tento problém měl také zájem slavný
spisovatel Stefan Zweig, který psal o sebevraždách v
Monte Carlu. Pak sám spáchal sebevraždu. Kdysi v
mládí jsem se začetl do románů Zweiga.
5) Okouzlující francouzská filmová hvězda Brigitte
Bardotová se třikrát pokusila o sebevraždu. Bylo jí
49 let. Měla tři neúspěšné manželství - a všichni tři
muži ji odhodili. V roce 1960 porodila dítě, které
dala svému muži, s nímž se rozvedla a pokusila se o
sebevraždu.770 - Ach bože, to znamená, že nejen
všechny hollywoodské hvězdy jsou bláznivé, ale že
pařížské hvězdy nejsou o nic lepší. Ale přece na
obrazovce jsou tak svůdné a slibují všechny rajské
slasti.
6) A tady máte vysokou společnost. Prezidentem
Guatemaly až do roku 1954 byl Arbenz Guzman. A
jeho dcera, Arabella Arbenz, v 25 letech spáchala
sebevraždu - zastřelila se, protože její manžel Chaim
Bravo odmítl vzdát se své kariéry toreadora. Ona
byla filmovou hvězdou, nedávno se vzali, ale

769
radio „New York Times“ - 16.12.1997, 11:00 hod.
770
NRS - 9.11.1983
- 1057 -
 6.10.1965 se zastřelila.771 - Opět herečka. A opět,
bláznivá! Přesto je nám líto té hlupačky.
7) Georges Simenon - slavný spisovatel kriminálních
románů. Jeho dcera si vyprosila u otce svatební prs-
ten a v 25 letech spáchala sebevraždu. Je zde jakési
spojení s kriminálními romány v otcově hlavě.
8) „Sebevražda u starších pacientů: Hlavním důvodem
jsou duševní nemoci (90%).“772
A tady je konkrétní příklad: „Ve věku 68 let
zemřel přední americký právník, Sam (Samuel) Har-
ris, bývalý prokurátor u soudu s nacistickými zlo-
činci v Norimberku. Zabil se pádem z okna svého
bytu na východní 75. ulici. Podle policie, zanechal
poznámku, z níž můžeme usoudit, že spáchal sebe-
vraždu. On byl prominentní průmyslník.“773 -
Tohoto juristu ďáblové tolik mučili, že vyskočil z
okna.
9) Nina Dayer - bývalá britská modelka, jedna z
nejkrásnějších žen na světě, začala svou kariéru na
francouzské riviéře v roce 1950. Začal za ní chodit
německý milionář baron von Thyssen, dědic závodů
Krupp. Nejprve jí daroval ostrov v Karibiku - na
koupání. Aby mohla tam létat, dal jí speciální leta-
771
„Russkaja žizň“ v San Franciscu - 10.8.1965
772
„Bulletin amerických důchodců AARP“ z června 1991, s. 7
773
NRS - 15.11.1980
- 1058 -
 dlo. Pak, místo kočky, dal jí černou panteru. V roce
1954 se vzali. Za 10 měsíců byl rozvod.
V roce 1957, Nina si vzala supermillionáře Sad-
ruddina Khana, druhého syna pohádkově bohatého
Aga Khana. Manželství trvalo pět let a bylo roze-
rváno v roce 1962. Od obou mužů, Nina získala
miliony dolarů, zámek u Paříže, cenné šperky. Ve
věku 35 let, v roce 1965, krásná Nina se v tom
zámku zabila, pomocí prášků na spaní.774 - Nebylo
by na škodu zjistit, odkud vzala tato Angličanka
takové ruské jméno - Nina? Její první manžel, baron
von Thyssen, dědic krále zbrojaře, později zemřel na
AIDS, kterým tehdy se obvykle trpěli homosexuá-
lové.
10) Talentovaný umělec Levitan dvakrát se pokoušel se
zastřelit v záchvatu melancholie. V obou případech
jej zachránil Čechov. Levitan měl bolestivou melan-
cholii, utíkal od lidí, pokládal je za nepřátele. Pak
začalo u Levitana závažné srdeční onemocnění, byl
nervózní, a občas byl i duševně nemocný... Často
byl nalezen v pláči. Zemřel v 39 letech.775 Když
jsem byl školák, vážně jsem se zabýval malbou a
dokonce chodil jsem na hodiny k umělci a pamatuji

774
NRS - 9.07.1965
775
A. Verbickij v NRS - 5.3.1981
- 1059 -
 si, kopíroval jsem olejovými barvami obraz „Bře-
zen“ od Levitana.
11) Slavný malíř Paul Gauguin v roce 1897 se rozhodl
spáchat sebevraždu. Ale sebevražda se nezdařila,
protože si vzal příliš velkou dávku jedu, zachránila
jej jeho 14-letá ostrovní manželka (vahiné) Pahu-
ra.776 A to všechno proto, že byl přitahován k mla-
dým dívkám, kterým bylo 14 let. A proto ho čerti
zanesli na ostrov Tahiti, kde kvůli tomu neposílají
do vězení.
12) 25. července 1988 v rádiu hlásili, že spáchal sebe-
vraždu syn milionářky Gloria Vanderbilt, která už
byla proslavena různými skandály. Syn trpěl depre-
semi a skočil z okna mrakodrapu, kde žili. Noviny
píší, že ke Glorii přišla i manželka prezidenta Rea-
gana - Nancy Reagan, vyjádřit jí soucit. Taková
vysoká společnost, vyšší už být nemůže! Ale já jsem
četl tlustou knihu „Vanderbiltové“, kde se výslovně
píše, že matka Glorie byla chytrá lesbička. Ale jest-
liže matka je lesbička, bude Gloria také lesbička, a
její syn - pederast. Tím vnuk platí za hříchy své
babičky.
13) A tady je série sebevražd v rodinách milionářů:
„Nejbohatší ženy světa - Gloria Vanderbilt, Barbara

776
NRS - 05.10.1959
- 1060 -
 Hutton (dědic Vulvorta), Christina Onassis... Chris-
tinina matka - Tina - opakovaně se snažila spáchat
sebevraždu, a Christina také zemřela podivnou
smrtí, po požití nadměrného množství pilulek na
zhubnutí.“777
14) Televize a noviny uvádějí, že princezna Diana,
manželka prince Charlese, dědice britského trůnu, už
5 krát se pokusila spáchat sebevraždu (9-10.6.1992).
Jak vidíte, degenerace začíná v horní společnosti. A není
nic, co s tím můžete dělat. To je důvod, proč od biblic-
kých dob, se tomu říká ďábel a zároveň - kníže tohoto
světa a bůh tohoto věku. Ale také kníže tmy, protože ta
věc se vždycky skrývá.
Sebevraždy se často objevují v rodinách jako špatné
dědictví. Pozoruhodným příkladem je slavný americký
spisovatel Hemingway, nositel Nobelovy ceny. Tady,
podívejte se sami.
1) Hemingway měl sklon k sadismu - jak ve svých
spisech, tak i v životě. Byl to sobec narcistický.778 -
Příznaky jsou velmi špatné. Jak říkají filosofové:
„Ďábel nemůže milovat a nemiluje ty, kteří milují.“
2) Jeho manželka Mary oficiálně uznala, že Hemin-
gway spáchal sebevraždu, zastřelil se loveckou puš-

777
NRS - 10.12.1988
778
Obzor knih v „New York Times“ - 4.03.1962, s. 16
- 1061 -
 kou a říkala, že byl vážně nemocný - fyzicky i psy-
chicky.779 - Byla to jeho čtvrtá manželka. To je též
špatný symptom.
3) Rodná sestra Hemingwaye, Ursula Hemingway-
Jepson, spáchala sebevraždu pozřením velké dávky
hypnotik. Bylo jí 63 let. Jejich otec také se zastře-
lil.780
4) Ve věku 67 let, 14.září 1982 ranou z pistole se
zastřelil Leicester Hemingway, bratr nositele Nobe-
lovy ceny Ernesta Hemingwaye. On byl také spiso-
vatel a vydal šest knih. Dcera zesnulého, Ann Feyer,
řekla, že trpěl cukrovkou a depresí.781
5) Záznam: Podívejte se na velmi zajímavý článek M.
Koryakova o degenerátech v knihách Hemingwaye -
v mém archivu, 2. složka na heslo „spisovatelé“. Ale
teď, při mém stáří, je pro mne obtížné hrabat se v mé
skříni a hledat v mých archivech. Věřte mi na slovo:
je to o mužích s dlouhými vlasy a o ženách s krát-
kými vlasy.
6) Ano, otec Hemingwaye spáchal sebevraždu, také se
zastřelil. To píše ve svých pamětech Marlene Dietri-
chová.782
779
„Russkaja žizň“ v San Franciscu - 24/08/1966
780
„Russkaja žizň“ - 10.11.1966
781
NRS - 15.09.1982
782
NRS - 29.06.1984
- 1062 -
7) Hemingway trpěl bolestmi hlavy, nespavostí, proná-
sledovaly jej noční můry. Se svou poslední, 4. man-
želkou Mary Welsh Hemingway se ženil v roce
1944 a žil s ní až do své sebevraždy v roce 1961.
Žili špatně a se skandály. Děti neměli žádné.783
8) A tady je celá poéma: ...Ernest Hemingway spáchal
sebevraždu ve věku 61 let. Všichni tři jeho synové
měli špatnou dědičnost. Ernest Hemingway míval
vražedné záchvaty bílé horečky. O své rodině, otec
Hemingway napsal: „My všichni nejsme úplně nor-
mální“. O svém mladším synu, Gregorym, který byl
transvestita (velice miloval nosit ženské šaty), otec
Hemingway řekl: „Je to můj syn, ale s radostí bych
byl při jeho smrti.“ A tento syn Gregory napsal o
svém otci takto: „Tento hajzl nás připravil o dědic-
tví“ (později z rozhodnutí soudu, každý z jeho synů
dostává 120.000 dolarů ročně). Jeho prostřední syn
Patrick žije se svou ženou a adoptovanou dcerou.
Tento Patrick, stejně jako jeho mladší bratr, Gre-
gory, byl léčen pro duševní onemocnění (od mánie
pronásledování) pomocí elektrošoků. V rodině se
objevila nezkrotná touha po sebezničení. Dědeček
svého času také spáchal sebevraždu. Teta také spá-
chala sebevraždu. A jeden ze strýců.

783
NRS - 30.11.1986
- 1063 -
 Za sebou má transvestita Gregory tři neúspěšná
manželství, osm dětí, 98 seancí elektrošoků, 7 ner-
vových „selhání“ a léčbu téměř všemi pilulkami,
jaké existují. Gregory říká: „Celý svůj život jsem se
snažil zbavit se deprese“. Tento Gregory jel do Afri-
ky, a v jednom měsíci zabil 18 slonů. Utratil stovky
tisíc dolarů, aby přestal být transvestitou, ale marně.
Začalo to ve věku 4 let. Jeho otec Ernest si uměle
vytvořil reprezentaci sebe sama jako „supermuže“.
Kmotrou u křtu nejstaršího syna Jacka byla slavná
lesbička Gertruda Steinová, která sponzorovala
Hemingwaye v Paříži.784 - Řekni mi, kdo je tvůj
kamarád a já ti řeknu, kdo jsi.
9) Jeho vnučka, herečka Margaux Hemingway seděla v
blázinci.785
10) Jeho vnučka Margaux Hemingway spáchala sebe-
vraždu 7.1.1996. Viděl jsem to v kině: ona je dosti
krásná, ale postava vyhlíží těžce. Byla filmová
herečka (druhé třídy), modelka, alkoholička, narko-
manka, epileptička. Měla dva rozvody a deprese.
Zemřela v 41 letech, bez dětí. Ernest Hemingway
sám byl také alkoholik a trpěl depresemi. Podle tele-
vize, Hemingway byl možná nejvíce slavný ame-
rický spisovatel, ale jeho rodina měla šest sebevražd.
784
NRS - 10/14/1988
785
zdroj TV, únor 1995
- 1064 -
 Margaux byla dcera nejstaršího syna Hemingwaye,
Jacka. Margaux měla nepříjemný chraplavý hlas, a
postavou byla přes 6 stop. Lze ji jen politovat. Bůh
dej pokoj její duši!
11) Mladší syn Hemingwaye - transvestita Gregory -
zemřel ve vězení na Floridě ve věku 69 let. Zemřel v
cele ženské pod jménem Gloria.786
Zde máte nositele Nobelovy ceny, inženýra lid-
ských duší, který, jak se zdá, by měl učit lidi, jak žít
bez hříchu.
Cítil jsem smutný a nemocný ze všech těchto sebevražd.
Takže jsem se rozhodl vyhledat pomoc u slavného komi-
ka Charlieho Chaplina, aby mne trochu rozveselil. Pama-
tuji si, když jsem byl malý kluk, v dalekých 20. letech
minulého století, za doby NEPu, lístek do letního kina
stál 10 kopějek, a chodil jsem často s babičkou do kina.
Tehdy ukazovali americké komedie s Charlie Chaplinem
- a já jsem se nasmál, až jsem nemohl. Vytahuji z mé
kartotéky karty o Charlie Chaplinovi a čtu:
1) „Jeho matka se zbláznila, prý z chudoby“. To Char-
lie sám napsal ve své knize, „My Autobiogra-
phy“.787

786
zdroj časopis „Limonka“, gazeta Edika Limonova, № 181,
Moskva, říjen 2001
787
z „Newsweek“ - 5.10.1964, str. 112
- 1065 -
2) Charlie měl 8 dětí. Všechny z nich byly velmi
podobné matce, ale vůbec ne jako Charlie. 8. dítě se
narodilo, když Charlie byl starý 70 let.788 To už tro-
chu zavání komedií.
3) Charlie měl 9 dětí, a on byl ženatý čtyřikrát. Zemřel
ve věku 88 v roce 1977.789 Proto, 9. dítě jeho žena
porodila, když Charliemu bylo více než 70 let. Také
komedie.
4) Tři ze čtyř manželek Chaplina byly o 17 let mladší -
a všechny tři ho opustily s rámusem. Před tím, on
byl souzený za zneužívání dětí, ale tento případ se v
tichosti ututlal, za peníze. Jeho čtvrtá manželka byla
Oona O'Neill, dcera slavného dramatika Eugena
O'Neilla. Když se vzali, Ooně bylo 17, a Charlie měl
54. Podivné spojení dramatu a komedie. Toto man-
želství tak rozzlobilo otce a dramatika, že si odplivl
a nikdy se setkal s zetěm-komikem.790
Zdá se, že těchto devět dětí nebylo od Charlieho.
Proto se mu nepodobají. O takových kombinacích se
lidově říká: „na cizím č... jet do ráje.“ A při pohledu
na tyto děti, říkají, že jsou „prsty dělané“, totiž s
pomocí umělého oplodnění. Při této příležitosti se

788
„Time“ - 29.04.1974, str. 47
789
izraelský časopis „Aleph“ - 4.12.1988
790
NRS - 22.01.1993
- 1066 -
 říká, že neexistuje žádná bezvýchodná situace,
existují jen lidé, kteří neznají cesty ven.
5) V interview v časopisu „Paris Match“, dcera Cha-
plina, Geraldine Chaplinová ve svém stáří přiznala,
že se nikdy nevdala, ale... má dvě krásné děti.791 -
Vidíte, jablko nepadá daleko od stromu.
Musím se přiznat, že mne Charlie Chaplin nako-
nec přece jen rozesmál. Byl to velký umělec, a dal
spoustu radosti lidem. A ohledně všelijakých rodin-
ných hříchů... Velkým lidem je nutno odpustit různé
malé hříchy. Kdo z nás je bez hříchu? Jako dítě jsem
i já kradl jablka.
Dobře, pojďme dál. A dále, po pořádku, abecedně, mám
takovouhle kartičku: „Sex - sexuální nedostatky - Sta-
tistika“. Zdánlivě maličkost, pouhý materiál pro vtipy. A
ve skutečnosti, pokud budete kopat, je zde začátek všech
dramat slavného dramatika O'Neilla a všech tragikomedií
talentovaného komika Charlieho Chaplina. Tady, podí-
vejte se sami:
1) Více než 50% manželských párů v USA trpí sexuál-
ními nedostatky. Tyto nedostatky, většinou, jsou
impotence u mužů a frigidita u žen, což je ženská
impotence.792
791
NRS - 3-4 července 1993
792
výzkum psychologů Masters-Johnson, „Wall Street Journal“,
27.04.1970, str. 15
- 1067 -
2) V tisku se píše o výsledcích „sexuální revoluce“ v
USA v letech 1960-1980: „...epidemické propuknutí
pohlavně přenosných chorob, zejména dříve vzác-
ného herpesu (lišej, pásový opar). Epidemie herpesu,
který zasáhl milióny Američanů, a zastrašující díky
její děsivé nevyléčitelnosti, se stal senzací v tisku.793
3) Bible je pokládána za knihu knih, je to královna
všech knih. A za nejmoudřejší část Bible se pokládá
poslední kniha „Zjevení svatého Jana“, kde je tato
pasáž: „Zde je moudrost. Každý, kdo má vzhled,
nechť vypočítá číslo té šelmy, neboť je to to počet
lidí...“794 - Ale Bible je kniha zašifrovaná. A šelma,
o které je zde řeč, to je ďábel degenerace. A ten
mučí lidi hůře než ten ďábel, kterého malují s oca-
sem a rohy.
A teď si poslechněme sv. Jana Bohoslovce, a při hledání
moudrosti, zkusme spočítat číslo té šelmy, které, jak
napovídá svatý Jan, je počet mužů. Za tímto účelem beru
časopis „Newsweek“ z 29.května 2000, str. 53. Zde je
podrobné schéma všech špinavých triků, které ďábel
degenerace dělá lidem. Zde, podívejte se sami:
Sexuální nedostatky, dysfunkce:
• Ženy: Snížené vzrušení (frigidita) = 22%.

793
NRS - 23/08/1984
794
Zjevení 13:18, volný překlad
- 1068 -
 • Potíže s rozehřátím = 14%.
• Bolest při pohlavním styku = 7%.
• Muži: Předčasná ejakulace = 21%.
• Potíž s erekcí (nechce stát) = 5%.
• Snížená sexuální touha (impotence) = 5%.
• Nedostatek orgasmu (věk 18 - 29 let): Ženy =
26%. Muži = 7%.
Tam je také: „4 z 10 amerických žen má sexuální
dysfunkci nebo nedostatek“. To znamená, že každý druhý
Američan je více či méně defektní. Ale když se podíváte
z okna, nic takového neuvidíte. A budete chodit životem
jako hlupák po zaminovaném poli.
Mimochodem, nezapomeňte na všelijaké hokusy
pokusy s homosexualitou, latentní, otevřenou nebo
depresivní. V důsledku všech těchto triků, nedostatků a
poruch, začínají doslova všechny problémy lidské rasy:
alkoholismus, drogy a drogová závislost, i zločiny až do
světových válek a revolucí. Připomeňme si komplex
vlády, komplex vůdce, pro které je moc „sla-a-dká-á“,
komplex lakomého rytíře, který dělá bankéře a milionáře
a který je často spojen s erektilní dysfunkcí, komplex
Dona Juana, přímo související s pederastií, a všelijaké
jiné ožehavé komplexy. Tehdy vám bude jasné, že svatý
Jan Evangelista měl pravdu, když řekl, že „zde je moud-
rost“.

- 1069 -
 A tady je slavný Apuleius, autor prvního na světě
románu „Zlatý osel“, kterého manželka soudila za čaro-
dějnictví, a který zcela vážně říká, že k dosažení moud-
rosti musí člověk nejprve žít v oslí kůži. Někdo nad tím
možná mávne rukou a řekne: „Žij třeba věk, uč se věk,
stejně umřeš hloupý“.
Po sebevraždách mám v kartotéce sérii karet na
„Trest smrti - statistiky“. To je svého druh opak sebe-
vraždy. Ale pochází ze stejného kořene. Odtud je ten
podivný marxistický zákon jednoty a boje protikladů.
Například, inkvizice a heretici bojovali proti sobě, ale
geneticky byli množinou, obě strany byli lidé abnor-
mální. Koneckonců, inkvizice se skládala jen z žebravých
řádů, františkánů a dominikánů. Takže, pojďme se podí-
vat, co si zaslouží naší pozornosti:
1) V carském Rusku, trest smrti se vykonával velmi
vzácně - pouze v případě královraha, otcevraha či
trojnásobného vraha. Od 1821 do 1906 v Rusku bylo
popraveno 997 zločinců, v průměru méně než 12
osob ročně. Ale v letech 1917 - 1923, v Sovětském
svazu bylo popraveno více než 1 milion lidí, to zna-
mená, že za každý den a půl bolševici popravili více
lidí, než bylo popraveno za 85 roků v carském

- 1070 -
 Rusku... Celkově, podle odhadů prof. Kurganova,
komunisté od 1917 do 1953 zabili 66 milionů lidí.795
2) Mezinárodní kongres sociálních demokratů v Koda-
ni v roce 1910, přijal usnesení proti trestu smrti,
který je také podepsaný soudruhem Leninem.796 Ale
po revoluci, soudruh Lenin se stal masovým vrahem.
3) Zednáři (tj. tajné společnosti pederastů, lesbiček a
dalších zvrhlíků) byli vždy pro zrušení trestu smrti,
oni vždy sympatizují se zločinci.797
4) „Zednáři vždy agitují za zrušení trestu smrti.“798
Svobodné zednářství a zločinnost.799
5) Poslali mi zajímavou videokazetu s upřímným
názvem „Zednáři“, produkce Tot a Parsons, USA
1955. Sestavili jej sami zednáři. A hlásí, že zednáři
na celém světě asi 5 milionů, z toho 3 miliony v
USA. To znamená, že v Americe je zednářů více než
ve zbytku světa! To znamená, že Amerika - to je
nejvíce „zezednářštělá“ země na světě! Zednáři zde
hrají roli vládní strany. To je důležité vědět k pocho-
pení Ameriky. Jinak nepochopíte, jak ignorantní les-
795
Boris Paramonov v NRS - 2.1.1979
796
NRS - 20.4.1963
797
Monsignor George Dillon, doktor bohosloví, v knize
„Svobodozednářský Grand Orient bez masky“, str. 111
798
Seljaninov „Tajná síla zednářství“, St Petersburg 1911, str. 275
799
tamtéž - str. 277
- 1071 -
 bická fena Nataša Meyer Clarkson se náhle stala
hlavou „Hlasu Ameriky“ ve Washingtonu. A nepo-
chopíte, proč dva její předchůdci na stejném postu,
Barmin a Malamut, ukončili svoji kariéru v blázinci.
Vidíte, jaké zázraky se dějí na tomto světě? Oprav-
dové čáry máry. A za starých dobrých časů, ve stře-
dověku, byly tyto čarodějnice poslány na hranici. A
proto oni všichni se nyní skrývají v tajných společ-
nostech. Vidíte, jak je to všechno pochopitelné?
6) Poslední vykonaný trest smrti v USA byl v roce
1967, pak byl zrušen.800
7) V Anglii, trest smrti byl zrušen v roce 1965.801
8) Kongresman Ben Rosenthal v roce 1975 dělal
písemnou anketu (formulář) u 3500 voličů. Z nich
hlasovali pro trest smrti 77% - proti 23%. Viz moje
2. složka pod heslem „Deth penalty“.
9) Skupina Okresních Prokurátorů státu New York
oznámila, že bude usilovat o opětovné zavedení
trestu smrti... Jako důkaz, že je třeba zavést trest
smrti, právník Carl Vergara z Westchester County
řekl na tiskové konferenci, že když Ronald Reagan

800
„Time“ - 21.04.1975, str. 58 [bylo to jen moratoire, roku 1977
byl obnoven popravou Gary Gilmora. Ale žádný Američan nemůže
být vydán zemi, v které by mohl být popraven]
801
NRS - 12.12.1975
- 1072 -
 se stal guvernérem Kalifornie (později byl prezi-
dentem Spojených států), na jeho stole leželo 12 pří-
padů vrahů, kterým pak dal milost. Po svém pro-
puštění, tito zločinci spáchali ještě 22 dalších
vražd.802 Ale na konci, prezidenta Reagana čerti
dohnali a odměnili jej Alzheimerovou chorobou -
byl živá mrtvola, která si nic nepamatuje, nic
nechápe a nikoho nepoznává.
10) Noviny „New York Post“ požádaly čtenáře, aby se
podělili o své názory na to, zda je užitečné obnovit
trest smrti pro úkladnou vraždu a vraždu policisty
při výkonu jeho služby. Výsledky: pro trest smrti -
3.737 hlasů, proti - 102.803
11) Noviny „New York Post“. Podruhé provedla prů-
zkum veřejného mínění týkající se trestu smrti. 2/3
respondentů bylo ve prospěch obnovení trestu
smrti.804
12) Pro srovnání. V rámci přípravy na období Velké
čistky 1935-1938, Stalin zavedl trest smrti, dokonce
i pro děti, ve věku od 12 let - dekretem Sovnarkom z
7. dubna 1935.805

802
NRS - 2.11.1978
803
NRS - 29.00
804
NRS - 30.10.1980
805
z knihy Conquista „The Great Terror“, str. 86
- 1073 -
13) V „Literaturnaja Gazetta“ píšou, že v Sovětském
svazu 80% lidí je PRO trest smrti.806
14) 80 procent Američanů se dnes silně vyjádřuje PRO
trest smrti.807 Mimochodem, redaktorem gazety byl
Valentin Prussakov, můj přítel, který nejprve uprchl
z Moskvy do New Yorku, a pak uprchl z New
Yorku zpět do Moskvy.
Skončilo to americké křivosudí tím, že spravedlnost vzali
do svých rukou zločinci sami. Když jistého masového
vraha-lidojeda američtí soudci namísto elektrického
křesla poslali na doživotí do vězení, tak jej ve vězení
soudili a zabili ostatní zločinci, kteří byli nemocní z
pohledu na lidožrouta, s kterým měli jíst ze stejné misky.
Zde dostáváme černý humor, sarkasmus.
A proč vůbec lidé umírají? A co můžete očekávat?
Odpověď na tuto otázku podává zpráva New Yorkského
departementu zdravotnictví za rok 1978: z celkového
počtu zkoumaných 72.800 úmrtí, v důsledku infarktu
zemřelo - 30187. Následuje úmrtí na rakovinu - 16.238,
cévní mozková onemocnění - 4085 úmrtí. Chřipka a
pneumonie - 3096, cirhóza jater (alkoholická) - 2072,
nešťastné nehody - 1565, diabety - 1538, vraždy - 1526,

806
NRS - 12.08.1989, str. 6
807
„Russkij golos“ v New Yorku - 24.01.1991 [v Evropě byla též
většina lidí PRO, přesto byl zrušen]
- 1074 -
kojenecká úmrtnost - 970, sebevraždy - 780.808 - Konec.
Nyní si můžete vybrat, co se vám líbí. Ale dost o smrti.
Pojďme mluvit o životě.
Byl jednou jeden pán v Anglii - Charles Snow (1906-
1980). Byl to moudrý muž, velký a dobrý. Zde, podívejte
se sami:
1) Prominentní anglický romanopisec, dramatik a
učenec Lord Snow. V roce 1964 byl povýšen na
doživotní šlechtický titul. Vzděláním fyzik, zastával
významné vládní posty v ministerstvu práce a tech-
nologie, byl ředitel Anglické Společnosti Elektřiny,
velmi populární přednášející. Je autorem desítek
románů.809
2) V roce 1941, shromáždil nejlepší mozky vědců pro
válečné úsilí. Až do 45 let byl svobodný, a v 45
letech oženil se spisovatelkou Pamelou Johnsono-
vou, a oni žili velmi šťastně.810
3) Sovětská „Literární encyklopedie“ píše, že Charles
Snow - je dobře známý současný anglický spisova-
tel, prominentní fyzik, lord, peer a člen britského
parlamentu, autor knihy „Kuloáry moci“, nepřítel
modernismu a sympatizant s SSSR.

808
NRS - 4.1.1978
809
NRS - 3.7.1980
810
TV kanál 13, 16.06. 1985, 21:00
- 1075 -
 Ale já jsem se zajímal o to, co tento bezesporu
velmi schopný muž, hovoří o svých bratřích-spiso-
vatelích:
4) Jeden anglický vědec, Charles Snow (který je také
spisovatel), nedávno prohlásil, že „devět z deseti
autorů jsou politicky chybní,“811 a že kdyby spisova-
telé neměli takový vliv na politický život národů,
možná, že svět by nepoznal Osvětim.812 A „Mosty“
- to byl hlas CIA, dosti autoritativní hračka v jejich
rukou. Já to vím, protože jsem kdysi této bandě
komandoval.
Můj přítelíček filozof Kierkegaard, homosexuál a
hrbáč z židů-vykrestů, také autoritativní člověk, říká,
že od vynálezu knihtisku, ďábel žije v tiskařské
černi. A čestný Lord Snow se k němu přidává, ale
když mluví o spisovatelích, upřesňuje: 9 z 10! A to
pomáhá pochopit některé ze záhad v životě spiso-
vatelů. Zde, podívejte se sami:
5) Ze šesti amerických laureátů Nobelovy cenu za
literaturu, 5 byli alkoholici (Eugene O'Neill, Sinclair
Lewis, William Faulkner, Hemingway a Stein-

811
zdůrazněno mnou - GK
812
M. Korjakov - 18. října 1959. Převzato z antologie „Mosty“, №
6, Mnichov 1961, str. 274
- 1076 -
 beck).813 - Ale žiješ-li dobře, alkoholikem se nesta-
neš!
A hle, ještě tenhle tak smutný výsledek ze všech těchto
kouzel:
Ze 700 spisovatelů, kteří byli přítomni na I. kongresu
sovětských spisovatelů v roce 1934, jen 50 lidí přežilo
Velkou čistku a bylo na II. kongresu spisovatelů v roce
1954. A Solženicyn řekl, že během Veliké Čistky „vyčis-
tili“ přes 600 spisovatelů.814 A důvod je stejný: protože
ďábel se usadil do tiskařské barvy.
Po kartičce o „Smrti“, na řadě v mojí kartotéce při-
chází karta na heslo „Socialismus“. To je pro ty, kteří
jsou unaveni z života na naší Zemi a chtějí skočit rovnou
do ráje, kde, jak slíbil Marx a Engels, bude „od každého
podle jeho schopností a každému podle jeho potřeb“, to
jest kde lenoch bude ležet za pecí a hladit si břicho a
knedlíky samy budou mu skákat do úst. Ale chytří lidé
říkají o tom ráji následující:
1) Slavný sociolog Herbert Spencer (1820-1903)
napsal: „triumf socialismu by byla největší kalamita,
kterou kdy zažil svět - logickým důsledkem by byl
vojenský despotismus.“815 A tak tomu skutečně bylo

813
„Time“ - 5.10.1970, s. 59
814
Conquest: „Velký teror“ str. 322
815
Šmakov: „Svoboda a židé“ str. 226
- 1077 -
 za sovětské éry, která byla považována za socialis-
tickou.
2) Polský spisovatel Jozef Mackiewicz napsal, že svě-
tový socialistický systém... lze nejlépe popsat jako
druh psychické nákazy... Winston Churchill napsal:
„Němci přivezli Lenina v zaplombovaném vlaku ze
Švýcarska do Ruska, jako bakterie infekce.“816
3) Akademik Šafarevič dává čtyři neměnné tendence
každého socialismu: zničení rodiny, zničení nábo-
ženství, zrušení soukromého vlastnictví a zrušení
veškeré hierarchie.817 Pak Šafarevič dokázal, že lid-
stvo už několikrát v historii zavedlo socialismus - a
vždy to skončilo masovým hladem. A Šafarevič je
matematik, počítat on umí.
4) Henry Kissinger byl americký ministr zahraničí, on
hrál hlavní roli v zákulisní politice Washingtonu. A
hle, co on si myslí o socialismu: „Jak říká Kissinger,
jistá část inteligence se snaží dosáhnout moci kázá-
ním socialismu, s cílem donutit národy, aby šli podle
jejich spekulace...“818 Také tam: „Cestou a souběžně
se socialismem jde liberalismus.“

816
Churchill: „Globální krize“, London 1929, str. 72 NRS -
24.02.1983
817
„Naša strana“ v Buenos Aires - 05.05.1984
818
„Naša strana“ - 6.10.1984
- 1078 -
5) A náš prorok F. Dostojevskij napsal: „Budoucí
království socialismu bude strašná tyranie podvod-
níků a vrahů, která uvrhne lidstvo do živoucího
pekla duchovního utrpení a materiální chudoby.“819
6) I. Šafarevič, člen Akademie věd SSSR, ve své knize
„Socialismus jako jev světové historie“ napsal, že
socialismus je namířen proti jakémukoliv vidu živo-
ta, protože je kolektivním instinktem smrti lidstva.820
7) V sovětské „Literaturnoj gazetě“ z 29.06.1988
píšou: „Fronty nezmizí, dokud bude existovat socia-
lismus, ony jsou jeho potomky“. Jenomže Hitler a
Mussolini se dostali k moci pod praporem socia-
lismu - a žádné fronty neměli. Proto, všechno zlo
spočívá v socialismu marxistickém.
8) Trockého pravnuk - David Axelrod - žije v Izraeli, a
prohlašuje: „Socialismus vede válku proti židům po
celém světě... V očích každého socialisty jsou
zákonnost, demokracie a svoboda projevu pouhá
hesla, která jsou nezbytná pro zničení nepřítele.“821
9) Ale akademik Šafarevič tvrdí svoje: „Socialismus je
realizace vůle k smrti.“822

819
„Russkoe samosoznanie“ [Ruská identita], leden 1987, str. 20
820
„Naša strana“ - 5.6.1981
821
izraelský časopis „Aleph“ - 5.7.1988, str. 6
822
noviny „Deň“, Moskva - 14.7.1991
- 1079 -
Lid také odpovídá na socialismus takovými častuškami:
„Když Lenin umíral, Stalinovi přikazoval: Lidem chléba
nedávej, Maso jim neukazuj!“
A mně lezou do hlavy slova Nekrasova, která si
pamatuji ještě ze školy:
Svět má cara,
Ten car je nemilosrdný,
Jmenuje se hlad.
Hrůzy hladomoru v roce 1921 si pamatuji jen z
vyprávění. Ale hrozný hlad v roce 1933 jsem zažil na
vlastní kůži. Též během války v letech 1941-1945 v týlu
byl velký hlad. Hlad byl vůbec věrný společník sovětské
moci, moci socialismu.
Ale inteligenti neustávali a zpívali:
My k zármutku všem buržujům,
Světový požár rozdujem,
Světový požár v krvi,
- Bože požehnej!
Autor těchto veršů zemřel brzy poté ve stavu nepří-
četnosti. Přesto byl to dobrý básník - Blok s jeho „Nezná-
mou“. Ale i jeho zachvátila vřava událostí, festival idio-
tů, kterému se říká revoluce.
***
Hned za kartami o „Socialismu“ mám celou sérii karet „o
Stalinovi“, svého druhu produktu socialismu. O Stali-
- 1080 -
novi jsem psal už dříve. Ale tento muž hrál tak velkou a
zlověstnou roli v dějinách Ruska, že stojí za to připome-
nout si některé základní fakta jeho biografie:
1) Stalin byl diktátorem SSSR od 1928 do 1953 - 25
let. Stalin měl levou ruku „suchou“ (kachexie),
nehybnou a o 3 palce (7,5 cm) kratší než pravá,
kvůli čemu byl uznán neschopný pro vojenskou
službu v první světové válce. Pseudonym Stalin si
vzal v roce 1913.
2) Stalin se oženil s Kateřinou Svanidze v roce 1904.
Syn Jacob se narodil v roce 1906. Kateřina zemřela
v roce 1907. Stalin syna neměl rád, doma s ženou
téměř nežil. Jeho druhá manželka Naděžda Allilu-
jeva si brala Stalina, když jí bylo 16 a jemu 39 let
(rozdíl 23 let - trochu moc).
3) Stalin se účastnil 118 loupeží - „exach“ (tj. vyvlast-
nění, expropriace). Největší loupež byla ve státní
pokladně v Tbilisi 13. června 1907. Při ní bylo 50
lidí zabito a zraněno.823 - Udivuje mne jedna věc:
proč Stalina za to nepověsili jako obyčejného ban-
ditu?
4) Stalin má srostlé dva prsty na levé noze (druhý a
třetí prst), což znamená, že je čtyřprstý. To je z
archivu Ochranky, který velvyslanec v Paříži Makla-
823
NRS - 18.4.1963
- 1081 -
 kov předal do úschovy Hooverovu Institutu v Kali-
fornii.“824
5) „Čtyři prsty na noze, to je znaménko čarodějnice.“825
Za to ve středověku by byl skončil v ohni na hranici
Inkvizice.
6) Jako mladý muž, Stalin psal pod pseudonymem
Běsošvili. Viz Trockého kniha „Stalin“, str. 475, a
kniha agenta CIA Edwarda Smithe „Young Stalin“,
New York 1967, str. 453. A vzpomeňte na knihu
„Běsi“ (Posedlí) Dostojevského.
7) Dr. John Beaty, plukovník americké rozvědky G-2
během druhé světové války, později vedoucí histo-
rického oddělení G-2, ve své knize, „Železná opona
nad Amerikou“, str. 28, říká: „Někteří historici
píšou, že Lenin i Stalin byli položidé.“
8) David Weissman v článku ve „Věstníku B'nai
B'rith“826 říká, že Stalin je žid.827 - B'nai B'rith je
seriozní organizace, centrum židovského zednářství
„Bratří Paktu“.

824
NRS - 9.4.1963
825
doktor-psychiatr R. Masters „Eros a zlo“, New York 1962, str.
170
826
3. března 1950
827
z knihy Monsignora Pillona „Zednářství Grand Orient bez
masky“, str. 19
- 1082 -
9) Jednou u mne seděli a popíjeli tři přátelé-kavkazci.
A já jsem jich zeptal, co znamená po kavkazsky
jméno Stalinova matky - Džugašvili. A všichni tři
unisono říkají „džuga“ - je žid, a Dzhugashvili - syn
žida.
10) Stalin byl prý zrzavý (jeho matka a jeho dcera
Svetlana byly též zrzavé). To mi říkají lidé z třetí
vlny židovské emigrace. V Moskvě prý to všichni
vědí.
11) Kalifornský psychiatr profesor Rossel Lee je
přesvědčen, že Stalin je blázen. Existuje též kniha
psychiatra Ericha Fromma „Anatomie lidské
destruktivity“ (1973), kde Fromm nazývá Stalina
paranoikem828 a věnuje několik stránek (285-288) na
posouzení osoby a díla Stalina jako „klinického pří-
padu non-sexuálního sadismu“.829 Ale paranoia - to
je šílenství.
12) Isaac Don Levine ve své knize „Velké tajemství
Stalinovo“ se domnívá, že Stalin nebyl jen agentem
Ochranky (tajné policie za cara), ale i homosexuá-
lem.830

828
str. 203
829
prof. Albert Parry v NRS - 01.10.1977
830
„New York“ 1956, str. 40
- 1083 -
13) Výška Stalina - 5 stop a 2 palce = 155 cm.831 Velmi
malá postava, vzhledem ke komplexu Napoleona,
neboli mánie velikášství.
14) Hlavní Stalinův zločin: během kolektivizace, bylo
vypuzeno asi 10 milionů zemědělců, přičemž zahy-
nulo asi 3,5 milionu lidí.“832
15) Mumii Stalina vyhodili z Leninova Mausolea po
rozhodnutí XXII sjezdu KSSS v říjnu 1961.833
16) Louis Fischer ve své tlusté knize „Lenin“834 říká, že
Stalin měl „mánii velikášství, která ke konci nabyla
rozsahu duševní nemoci.“835
17) A v Bibli na toto téma čteme: „Když panuje bezbož-
ník, vzdychá lid.“836
18) Stalin řekl, že „být vděčný - to je psí vlastnost“.837
Když Stalina vyhodili z mauzolea, lid řekl: „Psovi -
psí smrt“.
19) V izraelském časopisu „Aleph“ napsali, že od 1970
do 1987 ze Sovětského svazu do Izraele se repatrio-

831
Conquist: „Velký teror“, str. 63
832
Johny Barron: „KGB“, Tel Aviv 1978, str. 433
833
Louis Fisher: „Lenin“, London, 1970, str. 438
834
str. 980
835
Louis Fisher. „Lenin“, London 1970, str. 644
836
Přísloví 29:2
837
Boris Churgin v NRS - 15.9.1989
- 1084 -
 valo 30.000 gruzínských židů a okolo 12.000 hor-
ských židů („Aleph“, № 182 - 07.07.1987, s. 34).
20) „... jeden z hlavních antisemitů Sovětského svazu
byl Joseph Stalin.“838
21) Světoznámý psychiatr Bechterev v roce 1927, po
prohlídce Stalina, otevřeně konstatoval paranoidní
stav. Ale profesor Bekhterev byl také zednář, on
cestoval do Turecka k Mladoturkům s Gučkovem.839
22) Nikita Chruščov mluvil o Stalinovi následující:
„...mezi námi, on byl v posledních letech života šíle-
ný. Na trůnu, všimněte si...“840
23) V NRS - 14.04.1989 článek „Kremelský pacient
amerického Freudisty“ - o knize amerického lékaře-
freudisty D. Rankura-Laferrera „Stalinovo myšlení“,
který analyzuje stihomam Stalina, jeho mánii veli-
kášství a narcismus, a přímo vyvolává otázku homo-
sexuality Stalina, jak tělesné nedostatky ovlivnily
jeho psychologii. Tento lékař studoval na Harvardu
a stal se specialistou v oblasti slavistiky. Zde se píše,
že „Stalin tancoval v objetí s Titem“.
A William Bullitt, americký velvyslanec v
Moskvě, píše: „Stalin, velmi opilý, začal mě líbat
838
NRS - 27.09.1988
839
viz Seljaninovu knihu „Tajná síla zednářství“, str. 99, Viz také
velmi zajímavý článek o Bechterevě v NRS - 21.10.1988
840
NRS - 17.1.1989
- 1085 -
 přímo na ústa, a bylo to hrozné.“ Svoji matku Stalin
nazýval prostitutkou, stejně jako to dělal jeho otec, a
on velmi rád se dával chovat od svých žen i od
vlastní dcery, jako by to byla matka. Autor píše, že
Stalin byl paranoik, ale podle zákonů psychoana-
lýzy, základem paranoie je latentní homosexualita.
Stalin údajně souložil s náčelníkem své ochrany,
maďarským komunistou K.M. Paukerem (mužem
„té“ samé Paukerové v Rumunsku), potom tento
Pauker byl zastřelen v roce 1937.
Autor cituje Harolda Lessvella z knihy „Psycho-
patologie a politika,“ kde Lessvell se domnívá, že
„politikové často pracují společně, tvoří malé kliky,
a mnozí z nich mají problémy v normálních stabil-
ních heterosexuálních vztazích.“841 Doktor-freudista
Rankur napsal, že Stalina a Hitlera pojil společný
boj proti této „konspirativní homosexualitě“. Gorkij
dne 23.března 1934 náhle prohlásil v „Pravdě“:
„Když zničíte homosexualismus, zmizí i fašismus“.
Předtím, homosexualita byla legální v SSSR (to vše
píše Rankur). Pak autor naráží na všechny ostatní
sovětské vůdce - Lenin, Trockij, Bucharin, Beria
(5+).842 Brzy poté, v roce 1935, začala Veliká
Čistka.
841
tj. bratři zednáříci - G. K.
842
NRS - 14.4.1989
- 1086 -
24) V ruském tisku psali, že Stalinova matka byla pohř-
bena na židovském hřbitově v Gori, kde se Stalin
kdysi narodil.843
25) Slavný filozof Nietzsche napsal: „Velmi často se
stává, syn se stane odhalením otcova tajemství“. To
znamená, že Nietzsche znal zákony degenerace - a
sám zemřel v blázinci.
Proto se podívejme na děti Stalina.
Ale začněme s manželkou, Naděždou Alliluyevou.
Byla lesbička, schizofrennička a spáchala sebevraždu o
15-tém výročí Říjnové revoluce, 7. listopadu 1932,
zastřelila se ve věku 30 let.844
Starší syn Stalinův z prvního manželství s Catherinou
Svanidze - Jakov Džugašvili - podprůměrná výška, hube-
ný... velmi černé, lesknoucí se oči umístěné šikmo... V
očích byl utajen beznadějný smutek, jaký bývá u velmi
nešťastných lidí. Jeho vztah s otcem se definitivně
zhroutil, když se Jakob oženil s židovkou. Stalin řekl
Jakobovi, že nebude dědečkem jeho dětí. Svého nevlast-
ního bratra Basila on nenazval jinak, než kocour Vaska
nebo hajzl Vaska.

843
informace obdržena dne 21.1.1997
844
Joseph Itskov v NRS - 11.1.1987
- 1087 -
 V německém koncentračním táboře Jakob se choval
velmi dobře, odmítl spolupracovat s Němci. Spáchal
sebevraždu skokem na ostnatý drát pod napětím.845
První ženou Jakoba byla Zoja, dcera kněze, což se
nelíbilo Stalinovi a pod Stalinovým tlakem se rozvedli.
Od Zoji měl Jakob dceru, která brzo zemřela. Potom
Jakob žil s Olgou Golyševou, ale ženatý nebyl. Ta v roce
1936 mu porodila syna Eugene. A v prosinci 1935 Jakob
se oženil podruhé - s židovkou Julií Isaakovně Meltzer,
která do té doby byl vdaná čtyřikrát,846 a která byl starší
než Jakob. Od Julie a Jakoba byla dcera Galina (Gulja),
narozená v roce 1939.847
Druhý syn Stalinův od druhé manželky Naděždy Alli-
lujevé - Vasilij (1919-1962 = 43 dost málo) - byl generál-
nadporučík letectví, alkoholik a rváč.
Vasilij Stalin byl měřil 160 cm, což je méně než prů-
měrná výška, a byl zrzavý.848 U velikého otce - malé děti.
Oba.
První manželka Vasilije Stalina byla Galina Burdon-
skaja. Ironické je, že Vasilij byl zrzavý a jeho manželka
Galina byla také rusovláska, on sám jí říkal Zrzko nebo
Rýžule. Otec Galiny, Alexander Burdonskij, pracoval

845
A. Kazbegi v NRS - 25.4.1980
846
-!? GK
847
„Večernaja Moskva“ - 24.6.1996, s. 3
848
Boris Bočštejn v NRS - 12.12.1985
- 1088 -
jako řidič v ČK - GPU - NKVD. Vasilij a Galina měli
dvě děti - Alexandra a Naděždu. Potom, třebaže se neroz-
vedl s Galinou Burdonskou, Vaska se oženil s Katerynou
Timošenko, dcerou maršála Tymošenko, který byl minis-
trem obrany. Po Stalinově smrti Vaska proseděl 8 let v
Lefortovském vězení.
Jeho druhá manželka, Kateryna Tymošenková, hned
po Stalinově smrti, anulovala sňatek s Vaskou a dvě
Vaskovy děti přepsala na jiné jméno. Později Vaska měl
ještě celou hromadu ženských. Po smrti Vasky, Světlana
Stalinová napsala ve své knize „20 dopisů příteli“ o
svém bratrovi tohle: „Pitva ukázala úplné zničení těla
alkoholem.“849
Milovaná dcera Stalina, Světlana Alliluyeva-Stali-
nová, zanechavši v Moskvě spoustu mužů a dětí, plivla
na celoživotní dílo svého otce a utekla do Ameriky, kde
porodila dceru Olgu. Světlana sama píše, že Olga byla
„problémové dítě“, které od dětství vozili k psychiatrovi,
a že Olga, vnučka Stalina, vůbec nemluví rusky. Potom
stopy po Světlaně se ztrácejí... Tak přechází zemská
sláva...
Zde je ještě jedna podrobnost o Vasiliji Stalinovi.
Jeho dcera od Galiny Burdonské - Naděžda - se provdala
za syna Alexandra Fadějeva.850 Ale Fadějev byl profesio-
849
z moskevské gazety „Soveršenno Secretno“ № 8, 1991, s. 8-11
850
noviny „Kurier“ - 21.05.1999, str. 35
- 1089 -
nální revolucionář, vedoucí Svazu sovětských spisova-
telů, propadlý alkoholu a nakonec spáchal sebevraždu.
Jak se říká, vrána k vráně létá.
Ale vždyť jednou, v roce 1945, generalissimus Stalin,
stojící na tribuně Leninova mauzolea, dělal přehlídku, a k
jeho nohám padaly prapory poraženého hitlerovského
Německa. A v nebi nad Rudým náměstím létaly vítězné
sovětské flotily pod velením generálporučíka Vasilije
Stalina. Sic Transit Gloria Mundi - tak prochází zemská
sláva...
***
Někteří lidé, po přečtení titulu této kapitoly - „Zpověď
šílence“ - si uleveně oddechnou a usmějí se: „Aha, nako-
nec se Klimov přiznal, že on sám je také nenormální.
Další člen do našeho pluku!“
Záměrně jsem odkládal tuto zpověď dál a dál, až pak
na samý konec. Je pro mě velmi obtížné a frustrující
přiznat výsledky práce, kterou jsem se zabýval téměř 50
let a které říkám vysoká sociologie.
Dovolte, abychom definovali, kdo je vlastně normální
člověk a kdo je nenormální. V zásadě. Ve věci samé.
Když se vykašleme na Freuda, Karla Marxe, Nobelovu
cenu a další chytráky... Vždyť je to všechno velmi jedno-
duché: ten, kdo je ve většině - ten je normální, a kdo je v
menšině - ten bude nenormální. Bude jak slaná okurka.

- 1090 -
 A co tedy dostáváme? Poté, co jsem důkladně prově-
řil a poctivě popsal všechny z mých bývalých přátel a
známých, musím přiznat, že jsem se ocitl v menšině.
Takže to dopadlo tak, že v mém prostředí jsem člověk
nenormální, jsem blázen. Takže, vina je v prostředí. A
tomu se říká sofistika.
Ale nelamme s tím hlavu lidem. Radši se obrátíme na
„Zjevení svatého Jana,“ kde se říká: „Zde je moudrost.
Každý, kdo má vhled, ať vypočítá množství té šelmy,
neboť je to číslo člověka“. Pak svatý Jan počítal, počítal,
až se dopočítal k číslu 666, a chcete-li to v moderní řeči,
je to 66,6% čili 2/3.
Ale já jsem napočítal víc a hůř. To je proto, že mé
životní prostředí - je inteligence. A pokud jde o inteli-
genci, ne bez důvodu se zrodilo klišé - „shnilá inteli-
gence“. Výsledky jsou takové, že je mi jaksi trapné o
nich mluvit. A i lidí je mi líto. Bude lepší, jelikož jsem v
ostudné menšině, udělat autokritiku a přiznat, že jsem
člověk jasně abnormální.
Moje životní prostředí, moji přátelé a známí, to
nejsou jen lidé s vyšším vzděláním. To jsou, ve většině,
profesoři a doktoři různých věd. Dokonce i moje „svatá
žena“ Kissa, i ta je doktorkou ruského jazyka a literatury.
A vzpomeňte si na mazanou kněžnu Lusku Obolenskou.
Ať se vám to líbí nebo ne, ať s nimi kroutíte nebo vrtíte,

- 1091 -
je to stejně všechno inteligence. A jaké je „číslo šelmy“
pro inteligenci?
V takových případech, já se rád schovávám za auto-
ritu. Proto se teď schovám za takovou autoritativní osobu
jako byl Lord Charles Snew, sir, peer, velký vědec, spi-
sovatel a člen britského parlamentu, který upřímně říká,
že „9 z 10 spisovatelů jsou politicky chybní“, to zna-
mená, že 90% spisovatelů-intelektuálů - jsou lidé „tento“,
abnormální. Hle, já dostávám to samé - něco kolem 90%.
Fatální „číslo šelmy“ pro inteligenci.
Nyní se podívejme, jak to vypadá v praxi. Jakmile
jsem začal se nořit do problémů degenerace, okamžitě
jsem cítil hodně odporu ze strany redaktorů. Jakoby slovo
„degenerace“ - byl druh zakázaného ovoce. A pak je tu
filozof Kierkegaard a říká, že od vynálezu knihtisku,
ďábel žije v inkoustu tisku.
Potíže s editory jsem začal mít v emigračním časo-
pisu „Grani“. To je orgán solidaristů z Národně-pracují-
cího svazu (NTS). Dokud tiskli můj „Berlínský Kreml“,
měl jsem s nimi skvělý vztah. Ale když jsem začal psát
„Knížete tohoto světa“, odkud to zavonělo degenerací,
redaktorce „Grani“ Nataše Tarasové se tento „Kníže“
nelíbil a odmítla jej tisknout.
A později jsem zjistil, proč. Dozvěděl jsem se, že
Nataša Tarasová má 16-tiletou dceru. Jakmile dcera
dosáhla puberty, objevily se u ní nejrůznější zvláštnosti v
- 1092 -
nervovém systému, může oslepnout nebo ohluchnout a
mluví o sebevraždě, protože nechce žít. Případ je natolik
vážný, že matka místo práce v kanceláři „Grani“ začala
pracovat doma, aby mohla hlídat nervózně nebo duševně
nemocnou dceru, která nechce žít.
Ale když do rukou té dcery padne moje knížka
„Kníže“, která mluví o špatné dědičnosti, mohlo by se
stát, že by dcera plivnula do tváře své matky, nebo odešla
z domova, stejně jako mnoho hippies. Proto, editorka
„Grani“ Nataša Tarasová přestala tisknout mého „Kníže-
te“. Jak se říká, vlastní košile je blíže tělu. Přiznám se, že
na jejím místě, tak bych dělal to samé.
A ohledně redaktorky pařížských ruských novin
„Russkaja mysl“ (Ruské ideje) kněžny Šachovské, dal by
se napsat celý dobrodružný román. V Paříži mezi ruský-
mi spisovately se jí bojí jako bengálského tygra. Jednoho
dne můj známý monarchista Vl. Rudinskij napsal do
časopisu „Naša strana“, že princezna Šachovskaja poza-
pomíná ruskou řeč a dělá hloupé chyby. Madame
Šachovskaja byla tak naštvaná, že podala u pařížského
soudu stížnost, a nebohého spisovatele Rudinského
ochudila citlivou pokutou.
Já také, vzpomenuv si na Šolochovův „Tichý Don“,
dal jsem princeznu Šachovskou na veřejný pranýř a
zobrazil ji jako šílenou čekistku v mém románu „Mé
jméno je legie“. Ale bengálská tygřice, rytíř francouzské
- 1093 -
Čestné legie, mlčky stáhla ocas mezi nohy, třebaže měla
možnost mi odpovědět ve svých novinách.
Zlé jazyky v Paříži syčí, že rodokmen kněžny
Šachovské není zcela obyčejný, že kdysi žil sedmdesáti-
letý kníže-hlupáček Šachovskoj, který ve svém stáří
bláhově si vzal za ženu mladičkou židovku se třemi
žíďatami od jiného žida, který sloužil u knížete jako
manažer a s kterým kníže kdysi, jak se povídá, provozo-
val pederastii. Odtud pochází knížata Šachovští - jsou
čistokrevní židé.
Každopádně, princezna Šachovskaja vzkvétala a stala
se redaktorkou „Ruské mysli“. Někteří říkali, že je bise-
xuální, zatímco jiní říkali, že je úplná lesbička, muž v
sukni. Děti neměla, ale existoval bratr-mnich. Ale já jsem
se o ni zajímal v následujícím textu.
Jeden z mých čtenářů mi poslal zajímavou fotokopii z
knihy „Fakta a výkony ve vzduchu“, autor F. Mason,851
kde se říká, že první ruská žena-vojenský pilot byla
princezna Eugenie M. Šachovskaja, která ukončila pilotní
školu v Johannistale v Německu 16. srpna 1911. Po první
světové válce, když požádala cara, bylo jí povoleno
sloužit v letectví: v listopadu 1914 byla včleněna do 1.
vzdušné eskadrony jako pilotní zvěd.
Ve spodní části stránky je hvězdička s poznámkou:
„Kněžna Šachovskaja přežila nejen válku, ale i revoluci.
851
vydavatel známý - „Doubleday“, New York, str. 310
- 1094 -
Navíc, sloužila jako hlavní popravčí u Čeky v Kyjevě,
což bylo neobvyklé povolání pro dámu šlechtického
rodu.“
Pak jsem veřejně, v mém románu „Mé jméno je
Legie“, se zeptal kněžny Šachovské, šéfredaktorky
„Ruské myšlenky“, na její příbuznou, která byla hlavním
katem Čeky v Kyjevě, což bylo neobvyké povolání pro
dámu šlechtického rodu. Ale pařížská princezna Šachov-
skaja, z které jde v Paříži strach jak z bengálského tygra,
stáhla ocas mezi nohy a neřekla nic.
Pařížská kněžna Zinajda Šachovskaja měla ještě bra-
tra, knížete Dimitrije Šachovského, který šel k mnichům
a stal se arcibiskupem ze San Francisca.852
Tento arcibiskup Jan San-Francisský napsal pochval-
nou předmluvu k románu „Mistr a Markéta“ Michajla
Bulgakova, vydání „YMCA Press“, Paris 1967, kde stojí
tento epigraf:
„Vytáhneš-li drahocenné z ničeho, budeš jako Moje
ústa“ (Jer. 15).
A v textu románu na straně 25 autor říká, že Ježíš
Kristus je „duševně nemocný“. Na stránce 29 jasně říká,

852
[Učil jsem pár let na francouzské universitě, kde mým šéfem byl
kníže Dimitrij Šachovskoj (oficiálně Shakhovskoy a Zinajda
Šachovskaja, editorka Ruské mysli, byla jeho teta. Tehdy byl velmi
mladý, takže mohl být synem arcibiskupova bratra. Mimochodem,
měl také ženu, které se dost bál)... pozn. překl. LP]
- 1095 -
že Ježíš Kristus „je zjevně šílený člověk“. Na stránce 176
opět řekl, že byl „nerozumný“. Na stránce 184 nazval
Ježíše Krista „nalezenec, syn neznámých rodičů“. To je
jasné rouhání - a to s požehnáním arcibiskupa ze San
Francisca!
Zde opět, vzpomněl jsem si na „Tichý Don“ Šolo-
chova, jak za občanské války na Donu existovaly pouze
dva tresty - zastřelení nebo veřejné bičování podle roz-
hodnutí rady starších. Jak bičovaný si přidržoval kalhoty
a říkal: „Děkuji vám, pánové starší sověti, za poučení! A
díky vám za to, že jste mne nezastřelili!“
Za zjevné rouhání arcibiskupa Jana San-Franciss-
kého, rozhodl jsem se jej podrobit veřejnému bičování.
Popsal jsem jej ve svém románu „Mé jméno je Legie“
jako autokefálního arcibiskupa Theophana San Francisca,
bývalého prince Žoch-Žochovského, který oddává les-
bickou Natašu von Meyer se svým mužem-pederastem.
Vždyť to je také jasný hřích - oddávat čarodějnici s
ďáblem, kdy pak z toho vzejde čert ví co. Nikdo mne
nemůže obvinit z toho, že postavy mých románů jsem
cucal z palce. Všechny z nich byly okopírovány ze živo-
ta.
Ale abych se vrátil k našim redaktorům, proč se jim
nelíbí slovo „degenerace“? Vezměte známý týdeník
„Posev“ Národně-dělnického svazu (NTS), kde kdysi
dávno, v roce 1948, jsem začal svou spisovatelskou
- 1096 -
činnost, když tam tiskli můj „Berlinský Kreml“. Redak-
tor „Posevu“ E. Romanov byl všem známý homosexuál.
Když NTS-sovci proti němu udělali vzpouru, američtí
finančníci jim řekli: „Můžete jít všichni, ale Romanov
zůstane“. Ukazuje se, že Romanov byl nejen homose-
xuál, ale i zednář.
Existoval v New Yorku časopis „Svobodné Slovo
Rusi“, vydavatel Turjanica, s nímž jsem měl skvělé
styky. V roce 1970 vyšlo první vydání mé knihy „Kníže
tohoto světa.“ Navrhuji Turjanicovi:
- Udělejte trochu reklamy a můžete prodávat mého
„Knížete“.
- Ne! - rozhodně prohlašuje Turjanica.
- Proč ne? - divím se.
- Protože je to pornografie - odpovídá Turjanica.
Byl jsem překvapený a podíval se na Turjanicu už
jinýma očima, očima vyšetřovatele 13. oddělení KGB,
kterého popisuji v mém „Knížeti“. A co vidím: přede
mnou je mimořádně malý staříček, který lže, že mu nervy
ruku zkroutily; nikdy nebyl ženatý, děti nemá, je to
typický degenerát, kterému je můj „Kníže“ proti srsti. A
tím se prozradil. Není to nutně homo, ale... něco u něj
není v pořádku. Samozřejmě, nic jsem mu neřekl.
Editor „Nového ruského slova“ Andrej Sědych,
jméno po matce Jakov Mojsejevič Cvibak. Ostřílená
lesbička Nina Berberova se proslavila tím, že napsala
- 1097 -
knížku o zednářích v ruské emigraci „Lidé a lóže“, kde
dokonce přetiskla legitimaci zednářské lóže Jakova
Mojsejeviče. Prostě ona psala blbé příběhy, které editor
odmítl tisknout, prozrazením se Jakovu Mojsejeviči
pomstila. Tak či onak, teď vím, že Jakov je též z „nich“.
Tisknout mého „Knížete“ on také odmítl.
„Nový žurnál“ je nejtlustější časopis ruské emigrace,
od věky věkův je v rukou SR, strany sociálních revoluci-
onářů, bývalých atentátníků a teroristů. Tam jsem to s
„Knížetem“ vůbec nezkoušel. Tam je pevná část 58-Ž [ž
jako žumpa, neboli gay].
Monarchistické noviny „Naša strana“ (Naše země) v
Buenos Aires. Mohlo by se zdát, že monarchisté - jsou
křišťálově čistí lidé, kteří zpívají „God Save the Tsar“
[česky Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem...]. A
já dokonce sympatizuji s monarchisty. Jenomže editor
„Naší země“ M.V. Kirejev nějak začal syčet proti mému
„Knížeti“, což je špatné znamení. Pak moji agenti, to jest
moji čtenáři, žijící v Buenos Aires, mi řekni, že Kirejev
je taky, jak se teď říká, „modrý“, to jest také 58-Ž.
Výsledkem je, že všude, kam se podíváte, všude je to
stejné.
Tak, pravdu měl čestný lord Charles Snow, sir, peer,
skutečný velký učenec, dobrý spisovatel, a dokonce i
člen britského parlamentu, který upřímně řekl, že 90%
spisovatelů a intelektuálů jsou lidé, měkce řečeno, bione-
- 1098 -
gativní. To abychom o nich nemluvili jako o degenerá-
tech.
Měl pravdu můj přítelíček filozof Kierkegaard, když
filozofoval, že od chvíle vynálezu knihtisku, ďábel žije v
tiskařské černi. Ale budeme-li mluvit lidově, budou to
samá netisknutelná zaklení. A výsledkem je nová věda -
filozofie nadávek, která je silnější než marxismus. Co
dneska zůstalo z marxismu? Pouze některé nemravnosti.
A přitom, kdysi to bylo náboženství...
Tak jsem se pokorně přiznal, že v mém prostředí,
prostředí mých bývalých přátel a známých, které jsem
poctivě popsal ve svém „Rodinném albu“, já jsem člověk
jaksi nenormální, jsem ve smutné menšině.
Hle, kam nás zavedlo hledání moudrosti ve stopách
svatého Jana, který prohlašuje:
„Tuť jest moudrost. Kdo má rozum, sečtiž počet té
šelmy. Nebo jest počet člověka, a jestiť počet ten šest set
šedesáte a šest.“853 Tak praví kniha knih.
20. listopadu 2004.

853
překlad české bible, Zj. 13:18
- 1099 -
 Dodatek 1998:
PODSTATA PROBLÉMU
(Interview k osmdesátinám autora)
- Grigoriji Petroviči, vy se zabýváte lidmi zvláštního
typu, lidmi s komplexem vlády, už víc jak 50 let. Co je to
za lidi? Co je to „komplex vlády“? Co je to „komplex
vůdce“? V čem spočívá podstata problému?
Když se blízcí příbuzní žení mezi sebou, jejich děti
budou degeneráti. Je to starý, všeobecně známý fakt.
Proto naše církev nedovoluje se ženit mezi příbuznými.
Až do šestého kolena.
Jestliže nějaká skupina náboženských lídrů rozhodne
jednat opačně a začne povzbuzovat taková manželství
nebo dokonce zakazovat manželské svazky mimo svoji
sektu, bude tato sekta za 4 - 5 generací plná degenerátů.
A znáte snad nějakou sektu, která zakazuje smíšená
manželství a dělá to už několik tisíciletí? Správně.
Všichni známe takovou sektu.
Mnozí degeneráti mají výjimečné schopnosti. Napří-
klad, neuhasitelnou touhu po dominaci, nenormální,
přímo patologickou potřebu být vždy šéfem. Mnozí z
nich zjevně a nenasytně touží po vládě.
Tito degeneráti sami sebe pokládají „za vyvolené, za
elitu“, ale současně se cítí „persekvovaní“ a „pronásledo-

- 1100 -
vaní“. Vždyť „mánie velikosti“ a „mánie pronásledo-
vání“ jsou dvě rodné sestry. To jsou fakta veřejně známá.
Teď to prostudujme na vyšší úrovni - pomocí vyšší
sociologie (degenerologie), v které pracuji už víc jak půl
století.
Prakticky všichni světoví vůdci mají ostře vyhrazený
vrozený komplex vlády. Tento komplex je výsledkem
potlačeného sadismu, který bývá spojen s latentní homo-
sexualitou.
Komplex latentní homosexuality Lenina („komplex
vůdce“) byl pečlivě studován v CIA koncem 40-tých a
začátkem 50-tých let. Tyto přísně tajné vědecké práce
nesly zakódovaný název „Hardvardský projekt“. Praco-
val jsem tam ve výzkumné skupině a setkal se poprvé s
tímto námětem.
Libovolná, dobře organizovaná skupina lidi, obezná-
mená s touto zakázanou prací, je schopna objevovat a
přivádět do vlády budoucí lídry jako loutky na světové
šachovnici.
Je pochopitelné, že vůdci sekty degenerátů mají tento
problém vyzkoušený na vlastní kůži. Jelikož hrají tuto
hru už několik tisíciletí, mají obrovskou výhodu před
těmi, kteří vstupují do hry naslepo, bez zkušeností, bez
přípravy.
Všichni jsme viděli v televizi, jak 5 - 6 ošetřovatelů
mělo co dělat, aby ovládli jednoho neduživého blázna.
- 1101 -
Síla, kterou projevil, nám dává představu o tom, jakou
energií disponuje pološílený sadistický degenerát, ovlád-
nutý touhou po moci.
Takoví lidé jsou zbraně masového ničení. Dneska už
mnozí znají princip výroby atomové bomby, ale jen
velmi omezený kruh má znalosti, nutné k její realizaci,
jakož i možnosti, dopravit bombu na stát, který má být
zničen. To samé platí o znalostech vyšší sociologie.
Degeneráti však mohou zničit zvolený stát snáze, než
jaderná zbraň. Jsou téměř stejně efektivní a nebezpeční,
jako biologická zbraň.
„Degeneráti“ zpravidla nenávidí normální lidi. Vždyť
„ďábel nemůže milovat a nemiluje lidi, kteří milují“.
„Ničemné degeneráty“ sadisticky raduje pohled na
pološíleného lídra-degeneráta, kterému dopomohli k
vládě v jednom státě, když vede válku s druhým pološí-
leným sadistou-degenerátem, kterého přivedli k moci v
druhém státě. Miliony a miliony normálních lidí při tom
hynou k zábavě a sadistickému uspokojení těchto lídrů
degenerativní sekty.
Ptáte se mne, jak je možno přivést degeneráty k
vládě? Dělá se to přes „zednáře“. Zednáři, Illumináti,
Rotary a tak dále („jmen máme celé legie, pravili běsové
Jemu“) - jsou to různé kluby, kde degeneráti pečlivě
zkoumají jednání potencionálních kandidátů. Při potvr-

- 1102 -
zení příznaků homo-sadistických, začínají je strkat na
cestu, která vede ke kormidlu.
- Jak je možno objevit degeneráta?
Než odpovíme na tuto otázku, definujme nejprve, co
je to „degenerace“.
Hned z počátku chci upřesnit, že sám termín degene-
rát budeme používat jako čistě medicínský termín, niko-
liv jako nadávku. Ti z vás, kteří nesnesou takový ošklivý
výraz (a setkal jsem se za 50 let s takovými často),
mohou použít ruské slovo vyrozenec, prý to pomáhá.
Opakuji, degenerátem může být i tichý, dobře vychovaný
profesor estetiky na místní fakultě.
Degenerace je proces, který existuje na zemi už tisíce
let - je neoddělitelný od životního cyklu: zrození, mládí,
dospělý věk, ústup do stáří, smrt. Na úrovni individuál-
ního člověka tento proces není třeba vysvětlovat. Zde
budeme mluvit o degeneraci jen na úrovni klanové nebo
rodinné.
Mnozí historikové už dávno upozornili na to, že
životní cyklus klanů se podobá cyklu každého člověka.
Vypadá to jakoby Pánbůh (nebo Matka Příroda, jestli
chcete) dal každému klanu přibližně stejný úryvek času
pro život na naší hříšné zemi.
Když daný klan už prošel stádiem zralosti a vstoupil
do stádia stáří, tehdy Bůh (Příroda) mu zazvoní poprvé.
Ten zvonek klanu označuje, že jeho čas na zemi se blíží
- 1103 -
ku konci. Projevuje se to tím, že u členů slábne vůle k
přežití rodu pomocí normálních pohlavních styků.
Když klan pochopí hlas Boha a zůstane bezdětný,
nebo vezme do výchovy adoptované děti, čeká ho zlaté
stáří. Do té doby obyčejně klan dostihne finančního
dostatku, může se zúčastnit různé charitativní činnosti,
věnovat se umění, vědě, literatuře. Pro členy klanu při-
chází sladké stáří a po jejich odchodu zanechají dobrou
památku.
Když jde o klan neslyšící zvonek, tak se pokouší růz-
nými cestami Boha (či Přírodu) oklamat: například umě-
lým oplodňováním, nebo spí s ženou a představuje si, že
spí s mužem, nebo se zvířetem či svojí matkou (ruské
zakletí: „job tvoju mať“), nebo ženská, která se svolením
muže-degeneráta nebo i bez, najde si na noc normálního
chlapa („na cizím čuráku přijet do ráje“), atd... Jak vidíte,
ruský lid znal takové možnosti a co si o nich myslel,
dávno vyjádřil v mnohých, na první pohled málo pocho-
pitelných zakletích.
Jenže členové takového neposlušného klanu začínají
vždy podporovat a financovat NE normální, ale degera-
tivní činnost, degerativní umění, degenerativní vědu i
literaturu.
Při tom, prostřednictvím masové informace, budou
hlásat všem, že co oni dělají, je normální a nic špatného

- 1104 -
na tom není. A ten, kdo to nechápe, je zaostalý a nepřítel
pokroku.
Pro tyto chytráky Pánbůh (matka příroda) připravil
druhé zvonění. K častému výskytu nenormálního pohlav-
ního života tehdy přistoupí i častá psychická onemoc-
nění.
Ale bude-li klan pokračovat ve svém boji s Bohem,
zazvoní u nich třetí a poslední zvonek formou vrozených
defektů, například vyhublost (kachexie, suchá ruka -
Stalin), koňská noha (Goebels), rozštěp rtu, šikmé oko
atd.
V normálních podmínkách podobné zjevy zaručují
odchod takového klanu z historie během jednoho-dvou
pokolení. Který zdravý člověk bude chtít se ženit s chro-
mým a hrbatým, šilhajícím sexuálním podivínem?
Takže degenerace má 3 stadia: pohlavní zvrácenost,
psychická onemocnění, vrozené vady.
A nyní, k vaší otázce, jak je možno degeneráty hle-
dat. Odpověď je jednoduchá, stačí se podívat na strom
rodokmenu.
Na zdravém stromu je plno nových větví a zdravých
přírůstků (dětí). Jestliže strom usychá (více bezdětných
manželství), jestli je mnoho neplodných větví (sebe-
vraždy, psychické nemoci, nenormální děti), pak jde o
rodinný klan ve fázi zániku. V takovém případě ještě

- 1105 -
můžeme pohlédnout na to, šíří-li kolem sebe jed deka-
dence nebo naopak podporují normální umění a vědu.
- Co myslíte, existuje mnoho degenerátů?
Statistiky o 3. fázi (vrozené vady) i o 2. fázi (psy-
chické nemoci) existují a můžete si je vyhledat sami. Pro
první stadium (sexuální nenormálnosti) je hledání obtíž-
né.
Vezměme data, publikované dr. Wittelsem v knize
„Sexuální život amerických žen“:
Svobodné ženy:
• 20% mělo vícero homosexuálních styků s jinými
ženami
• 51% toužilo po stycích s ženami až do orgasmu
Vdané ženy:
• 15% mělo vícero homosexuálních styků s jinými
ženami
• 32% snilo o homosexuálním styku s ženami až do
orgasmu
Muži (data podle dr. Kinsey):
• 4% mělo více homosexuálních styků s jinými
muži
• 33% o tom snilo až do orgasmu
Jiné studie přináší poněkud jiné výsledky, ale větši-
nou v rozmezí 33-50%. Tedy dá se říct, že každý třetí
(nebo druhý) Američan spadá do 1. stadia degenerace.
- 1106 -
 Když se výsledky překřížily s profesí lidí, dostal se
zajímavý obraz:
• 5% jsou sedláci (farmáři)
• 10% dělníci (na závodech)
• 50% intelektuálové
• 75% pracovníci literatury a umění
• 90% pracovníci z oboru masové informace.
Tato statistika nám dává nový pohled na starou myš-
lenku o třídním boji. Nejde o boj bohatých s chudáky, ale
degenerátů s normálními lidmi.
Noviny „New York Times“ opublikovaly výsledky
amerických vědců, kteří analysovali 78 největších osob-
ností z historie lidstva a zjistili, že:
• 37% prodělalo během svého života ostré duševní
nemoci
• 83% byli evidentní psychopati
• 19% byli lehčí psychopati
• 7% byli normální lidé.
Když jejich počet zúžili na 35 největších geniů, zjis-
tilo se, že:
• 40% trpělo akutní duševní nemocí
• 90% byli psychopati
Proto v degenerologii existují tři „Zákony 90%“ -
základní zákony profesora Kalmykova:

- 1107 -
 • 90% všech vážných přestupků je spojeno s
degenerací
• 90% všech nemocí (s výjimkou infekčních) je spo-
jeno s degenerací
• 90% všech geniů v historii lidstva byli degeneráti.
Studuji tento předmět už přes 50 let a díky času,
věnovanému tomuto studiu, docházím k následujícímu
názoru:
Degenerologii je nutno studovat všem službám státní
bezpečnosti všech zemí bez výjimky. Je to nutné, aby-
chom nikdy více už neválčili - národ proti národu, kvůli
sadistické zábavě a choutkám lídrů degenerativní sekty.
Doporučuji rovněž, aby základy degenerologie byly
včleněny do normální výuky starších tříd středních a
prvního ročníku vysokých škol, aby normální lidé věděli
o existenci veliké třídy degenerátů a mohli v mládí učinit
správnou volbu, jak založit zdravou rodinu.
- Jak můžete vědět, že nejste sám degenerát?
Prostý test, lehce dostupný prakticky každému z vás,
je studium vašeho rodokmenu. To budeme vysvětlovat
později. Ovšem jsou speciální případy. Jak má postupo-
vat sirotek, který byl adoptován a svůj rodokmen nezná?
Ve většině případů, jeho rodiče také informaci o rodině
adoptovaného dítěte nemají. Někdy bývá i přesvědčen, že
on i adoptivní rodiče jsou jedna rodina.
- 1108 -
 Mezi degeneráty existuje tolik ďábelských kombi-
nací, že by se v tom ani čert nevyznal. Víte, že degeneráti
adoptují ohromné množství dětí? Statisíce ročně. Tyto
adoptované děti nebudou žít v manželském svazku s
dětmi z krve degenerátů. Až přijde čas vstoupit do man-
želství, tyto děti budou hledat, hledat, hledat dlouho mezi
svými kamarády-degeneráty, až si najdou partnera, který
byl rovněž adoptován.
Tato nová manželství budou normální na 100%, ale
jejich prostředí, včetně jich samých, bude přesvědčeno,
že jsou degeneráti. S pěnou na rtech budou hájit degene-
rativní lži svých „rodičů“ a přátel. Vidíte, jak se vše
najednou zkomplikovalo?
Právě proto v degenerologii všechna pravidla a axi-
omy platí pouze na 90% a nikdy na 100%. Děti a vnuci
adoptovaných párů mohou s přesvědčením křičet:
„Ano, my jsme 100% degeneráti, z druhého nebo z
třetího pokolení! A koukněte se na nás! Jsme zcela nor-
mální! Naše děti jsou normální! Jak to chcete vysvětlit?“
Inu prostě. Každý může rychle udělat test - samopro-
věrku. S těmi, kdo padne do druhého nebo třetího stadia,
je vše jasné.
V případě pohlavní zvrácenosti, jde o to, zařadit vás
do prvního stadia nebo ne. V náš věk pokroku, pod tla-
kem propagandy v prostředcích masové informace, různé
neobyčejnosti se stávají málem normou, pozice 69 byla
- 1109 -
už doporučována na universitách US a mnozí normální
lidé se začali tím zabývat. Jak mám tedy prověřit sám
sebe?
Prostě. Zkuste to dělat normálně, jako dělali naši
otcové celá staletí. Několikrát. Bez představ, že spíte s
osobou vašeho pohlaví a podobné idiotské věci. I v pří-
padě, že to nedokážete, není čeho se bát. Vám prostě
promyla mozek propaganda degenerátů, která vás naučila
hloupostem. Rovněž četba rodokmenu není vždy směro-
datná. Možná, že vaši rodiče ani neví o tom, že byli
adoptováni.
- Proč nevyjít z předpokladu, že jsme všichni degeneráti?
Tak by mohli formulovat svoji životní filosofii mnozí
zloději, opilci, atd. Možná, že si i myslí, že celý svět je
jako oni.
Je fakt, že existuji zloději, pijani, narkomani, ale
existuje i mnoho normálních lidi. Ti staví domy, cesty,
mosty a tunely. Každodenně vozí tisíce lidí v letadlech,
vlacích, autobusech. Létají do kosmu. Stále něco tvoří.
Všechny rodinné klany se zdravým rodokmenem.
Normálních lidí je tak mnoho, že veškerá škodlivá
energie třídy degenerátů nedokázala je zničit, i když tento
boj jde bez ustání už mnoho tisíciletí.
- Jaký je váš názor na Mezinárodní valutový fond?

- 1110 -
 Struktura vlády degenerativní třídy na západě je
prakticky stejná, jako byla struktura vlády komunistické
strany na východě.
Každá sovětská organizace, včetně „Hnutí za mír a
ekonomické přátelské vztahy“ měla množství technic-
kých spolupracovníků - referentů. Obyčejně byli v nižším
ešelónu struktury, ačkoliv ve všech strukturách bylo
určité množství vysoce kvalifikovaných patentovaných
komunistů na vedoucích místech.
Můžete si představit libovolnou sovětskou organizaci,
v které na vedoucích postech neseděli by členové strany?
To samé u západní analogie sovětské Kominterny -
HOMINTERNY, svazu mezinárodního bratrstva homou-
šů-degenerátů.
Proto vám odpovídám takto: Myslím, že 90% lídrů
MVF musí být patentovaní degeneráti. Ostatní členové
této organizace (obyčejný technický personál) jsou dosta-
tečně zainteresováni, aby nekladli nepříjemné otázky
ohledně kriminálního řešení a doporučení svých vedou-
cích.
- Co myslíte ohledně Jelcina a jeho komandy?
Veškeré debaty o jeho činnosti souvisí s tím, že lidé
myslí, že Jelcin a jím nabraní degeneráti společně pracují
na blahu Ruska.
Je to nebezpečný blud.

- 1111 -
 Všichni jsou z kliky degenerátů, posazených tam, aby
dělali, co mají dělat. A dělají to s úspěchem. Jejich hlav-
ním úkolem je:
• Zahnat hospodářství nejbohatší země světa co nej-
rychleji do slepé uličky.
• Zadlužit se co nejvíce možno na šílený úrok.
• Utratit peníze na idiotské, nikomu nepotřebné pro-
jekty.
• Zcela zničit obranný potenciál země.
• Rozkrást, co se dá.
• a hlavně - Zahnat budoucí pokolení do dluhové
kabaly na věčné časy!
Já myslím, že s touto úlohou se spravují docela dobře.
Až rozřežou do šrotu poslední atomovou ponorku, tehdy
poznáte skutečnou tvář západní demokracie, která už je
dávno pod botou lídrů degenerátské sekty.
- Může mít Rusko normální vládu?
Vaše otázka, která se může týkat vlády libovolného
státu, nás uvádí do druhé části našeho rozhovoru.
V první části našeho rozhovoru jsme se dozvěděli, že
existuje početná třída degenerátů. Je to fakt neznámý
většině normálních lidí. V druhé části se dozvíme o tom,
že tato třída degenerátů je různorodá.

- 1112 -
 Deneneráti bývají dobří, špatní a ničemní. My použi-
jeme názvu dobří vyrozenci, dále špatní degeneráti a
konečně ničemní výrodci lidského rodu.
Znovu zdůrazňuji, že termín degenerát je námi pou-
žíván jako čistě medicinský termín a nikoliv jako nadáv-
ka.
Ve vyšší sociologii degenerát je pojem biologický. K
vysvětlení: Normální, zdravé dítě, adoptované do chas-
sido-lobačevičovské rodiny, byť prošlo mnohaletou
školou talmudské výchovy, nestává se biologickým
degenerátem.
Nejspíš stane se morální zrůdou, ale seznámiv se s
vyšší sociologií, může se stát i naším druhem a spojen-
cem. Na druhé straně i skutečný biologický vyrozenec se
někdy stává naším druhem a spojencem.
Například, Petr Iljič Čajkovskij byl takovým dobrým
vyrozencem. Jeho nenormální pohlavní život a neexis-
tence potomků jsou jasným ukazatelem o vymírání jeho
rodu. Přitom však psal nádherná hudební díla, byl tichým
a dobře vychovaným člověkem. Jeho hudba nebyla deka-
dentní ani nešířila jed dekadence do světa hudby. Neměl
děti. Vše tohle nám dovoluje ho řadit do kategorie dob-
rých vyrozenců.
Vidím, že se mně chcete ptát, proč zdůrazňuji, že
neměl děti.

- 1113 -
 Prostě proto, že i v případě, že otec i matka byli dobří
vyrozenci, kteří vytvořili mnoho dobra, bojujíce neustále
s démony degenerace, neexistuje žádná záruka, že děti
budou pokračovat v jejich cestě.
Naopak, děti zjevných degenerátů zpravidla ničí vše
dobré, co dělali jejich rodiče, a co víc, pokračují ve své
destruktivní cestě až do samého konce. Vzpomeňte si
známou knihu „The Gadfly“ (Říje) od Ethel Lilian Voy-
nichové [Její muž objevil slavný nerozluštitelný Vojni-
čův rukopis, o kterém se mluví v Praze Rudolfa II, pozn.
překl.]. Otec byl arcibiskup, syn se stal revolucionářem a
vše zakončilo tragicky. Je to typická historie.
A proto pouze celibát (bez dětí) je důležitým krité-
riem pro umístění do kategorie „dobrý degenerát“.
Teprve když si tohle ujasníte, můžeme přejít k vaší
otázce o normální vládě.
Tak tedy co myslíte, může člověk s normálně, běžně
vyvinutými svaly nohou, se zúčastnit soutěže v běhu a
zvítězit?
Ano, může. Na úrovni školního závodu.
Ano, může se zúčastnit a snad i zvítězit na úrovni
velkého města.
Ano, může se zúčastnit, ale nemá sebemenší šanci na
úrovni státu.
V utkání světové úrovně nemůže ani účinkovat, tím
méně zvítězit.
- 1114 -
 Chápete, co vám chci říct? Že pouze člověk s nenor-
málně vyvinutými svaly nohou může účinkovat a mít
šanci vítězit v běhu státního nebo světového významu.
Podobná kritéria platí v boji o poslanecká a vládní
křesla.
Pouze člověk s nenormálně vyvinutou touhou po
moci (potlačený sadistický homo-maniak) může zvítězit
ve rvačce o vládu. To je axiom degenerologie.
Jak říkají prostí lidé, „jisté věci“ vždycky vyplavou
navrch.
Přitom, třída degenerátů je nesourodá. Degeneráti
bývají dobří, špatní a ničemní.
Dobří degeneráti vždy byli, jsou a budou naši přátelé
a spojenci. Ve vládě se vždycky budou prát s ničemnými
degeneráty, podobně jako policie s kriminálními elemen-
ty.
Špatní degeneráti ve vládě budou se tvářit, že se nic
neděje. Vůbec se nepokusí zastavit ničemné degeneráty v
jejich útoku na třídu normálních lidi.
Ničemní degeneráti začínají vždy mrzkým útokem na
dobré degeneráty, protože dobří degeneráti, jako
ochranný systém organizmu, mohli by rychle rozpoznat a
neutralizovat činnost ničemných degenerátů. Jakmile
dosáhnou zničení dobrých degenerátů ve vládě, ničemní
degeneráti okamžitě začnou široce vedenou válku proti
celé třídě normálních lidí.
- 1115 -
 V marxisticko-leninské filosofii tento proces se nazý-
vá zákonem o jednotě a boji protikladů, coby hybné páky
historického pokroku. Před 2000 lety staří Římané for-
mulovali tento zákon takto: Similia Similibus Curantur
(podobné se léčí podobným).
Jak tedy můžeme vědět, máme-li dobré degeneráty ve
vládě?
Inu, stejným způsobem, jako když zjišťujeme, je-li
kocour ukryt pod postelí. Pustíme do pokoje myš. Když
tam máme kocoura, tak vyskočí a tu myšku začne honit.
Dovolte tedy, pustíme ven pár myší:
• Jak vláda reaguje na hnutí za práva homosexuálů?
• Jak vláda reaguje na trest smrti pro degeneráty-
vrahy?
• Jak vláda chrání zájmy třídy normálních pracují-
cích?
• Jak vláda chrání zájmy parazitní třídy degenerátů?
Jednoduché otázky. Jednoduché odpovědi. Jednodu-
chý test.
Stejná metóda může být použita k libovolné struk-
tuře: vědě, umění, armádě, tisku, televize, církvi...
Tento test dá vám jasný obraz toho, která oddělení v
organizaci jsou plně okupovaná ničemnými degeneráty,
která jsou pod vedením špatných degenerátů a která pod
kontrolou dobrých degenerátů. Tito se energicky berou

- 1116 -
za normální pracující, snaží se je ochránit a tím současně
ochraňují sami sebe před řáděním ničemných degenerátů.
Často se mne lidé ptají: Mohou být normální lidé u
moci? Moje odpověď je: teoreticky ano. Ale v praxi,
když normální člověk se dostane do vlády, tak tam
dlouho se neudrží. Lid říká: Kdo chce s vlky žíti, musí s
nimi výti.
- Co myslíte o bojovnících za čistotu krve?
Bůh nenávidí rasismus jakékoliv formy. Bůh nenávidí
už tu samou myšlenku, že nějaký národ se prohlásí za
vyvolený národ. To je rasismus nejubožejšího zrna.
Čtěte Douglase Reeda. Jeho monumentální práce
„Spor o Sionu“ [anglicky Controversy of Zion, 47 kapi-
tol k stáhnutí] dobře o tom píše a myslím, že mnohým
našim duchovním neškodilo by se s ním seznámit před-
tím, než budou pět chválu Starému zákonu.
Každý pokus zachránit „čistotu krve“ pomocí zákazu
smíšených manželství normálních lidí s normálními lidmi
jiné národnosti, riskuje urychlit proces degenerace svého
národa. Obzvlášť to platí, když jde o malý národ.
Zdůrazňuji opět, mluvíme zde o manželství mezi
normálními lidmi.
- A co myslíte o sňatcích vyrozenců a založení „Nového
Národa“?

- 1117 -
 Představte si, že někdo začne svážet členy degenera-
tivní sekty do jednoho místa, dejme tomu... řekněme na
Madagascar.854
Budou tam degeneráti z USA, z Ruska, Kanady,
Ethiopie, Iráku, Anglie, Francie... Dříve nebo později
budou se ženit jedni s druhými. Co myslíte, jaké budou
výsledky těchto sňatků? Normální děti?
Tady máte odpověď na otázku o svatbách mezi členy
degenerativní sekty a o znovuzrození „Nového Národa“
pracujících.
Zcela jiný problém vzniká při smíšeném sňatku mezi
členy degenerativní sekty a místním (tuzemským) obyva-
telstvem.
Degenerátům je obtížné prodloužit svůj rod; odtud
pochází i jejich ruský název Vyrozenci a Výrodci. Jejich
sexuální zvyky dobře popisuje ruský slang „mate“. Oni
doslovně dělají to, že o čem výrostci v sídlišti sprostě
hulákají.
Když degenerát se ožení s tuzemkou, normální žena
nedokáže dlouhou dobu zúčastňovat se jeho pathologic-
kých orgií. Pouze čerstvě upečená místní degenerátka-
tuzemka uspokojí jeho choutky.
Vzpomeňte si, jak jsme mluvili o efektu „houby“ a o
efektu „světové stoky“? Degenerativní sekta je jako
854
byl takový návrh v konci 30-tých let. Koukněte se do archivů, je
to velmi instruktivní...
- 1118 -
houba, do které se neustále vpíjí čerstvě upečení místní
tuzemci-degeneráti. Sekta, která pracuje coby světová
stoka, která neustále sbírá odpady všech národů světa.
Většina smíšených manželství mezi členy degenera-
tivní sekty a místním tuzemským obyvatelstvem je sňat-
kem mezi dvěma degeneráty - starým a novým (čerstvě
vytvořeným).
Jediná cesta z tohoto bludného kruhu je bezdětnost
nebo adopce, ale to je téma pro jiný rozhovor.
- Jaký je váš vztah k náboženství?
Jsem pokřtěný Rus a jako většina ruských lidí, poklá-
dám se za pravoslavného. Ačkoliv nechápu některá
obtížná místa z judejského Starého Zákona. Mnozí theo-
logové se domnívají, že byla tam prostě přidána judej-
skými kněžími-levity.
Proč? Přečtěte si knihu Douglase Reeda „Spor o Sio-
nu“, kde autor srovnává texty Starého Zákona a texty
Nového Zákona. Hle, co tam píše:
STARÝ ZÁKON
Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou při-
cházíš obsadit, vytlačí před tebou početné národy. Hos-
podin, tvůj Bůh, ti je vydá, abys je pobil, a tak je vyhladíš
jako proklaté. Neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se
nad nimi. Nespřízníš se s nimi – nedáš svou dceru jejich

- 1119 -
synovi ani nevezmeš jejich dceru pro svého syna. [Deute-
ronomium, 7:1-4]
Proto s nimi naložte takto: jejich oltáře zbořte, jejich
posvátné sloupy roztříštěte, jejich posvátné kůly zporá-
žejte a jejich tesané sochy spalte. Jsi přece svatý lid
Hospodina, svého Boha! Tebe Hospodin, tvůj Bůh, vyvo-
lil, abys byl jeho lidem, jeho zvláštním pokladem jako
žádný jiný lid na zemi. Ne proto, že by vás bylo více než
jiných národů, ale k vám Hospodin přilnul a vyvolil si
vás – vždyť jste nejnepatrnější z národů! [7:5-7]
Hospodin před vámi vyžene všechny tyto národy.
Budete moci vyhnat národy větší a mocnější, než jste
sami. Každé místo, na něž stoupne vaše noha, bude vaše.
Vaše území bude sahat od pouště až k Libanonu a od té
veliké řeky, řeky Eufrat, až ke Středozemnímu moři.
Nikdo před vámi neobstojí; Hospodin, váš Bůh, uvede
strach a hrůzu z vás na celou zem, kamkoli šlápnete, jak
vám pověděl. [11:24-25]
NOVÝ ZÁKON
Vám říkali, že máte mít rád své sousedy a nenávidět
své nepřátele. Ale já vám říkám, milujte své nepřátele...
Nehromaďte pozemské poklady. K čemu je člověku
vláda nad světem, když ztrácí svou duši?
Miluj Hospodina, Boha svého - to je první a veliké
přikázání. A druhé je: miluj svého bližního, jak sebe
samého. Na těchto dvou přikázáních stojí veškeré záko-
- 1120 -
ny... Bůh, stvořitel světa a všeho, co je v něm... udělal
všechny národy z jedné krve... Kdo chce být povýšen,
nechť je ponížen...
Odpusť jim, neb nevědí, co činí... [Evangelia, Skut-
kové, Epištoly]
Jak vidíte, víra je téma složité a plné protikladů, jakož
i degeneralogie. Proto ze zásady se snažím náboženským
tématům vyhnout. Jen dodávám, že moje oblíbená mod-
litba je „Modlitba Posledních Optinských Starců“ [mni-
chové, kteří žili a psali knihy v klášteře Optina je důležitý
jev ruského duchovna, ruské kultury i ruského života,
pozn. překl.]. Zde aspoň kousek z paměti:
„Hospodine, dopřej mi, abych s duševním klidem
přijal vše, co mi přinese nastupující den. Dej mi sílu
přenést únavu tohoto dne a všeho, co se stane.“
„Ve všech slovech i činech mých, veď mé myšlenky
a city. Nauč mne upřímně a rozumně jednat s každým
členem rodiny tak, abych nikoho nezarmoutil a neurazil.“
„Veď moji vůli a nauč mne modlit se, věřit, doufat,
trpět, odpouštět a milovat. Amen.“
- Ale já jsem myslel náboženství jako předmět výuky...
Náboženství jako předmět výuky...
Jak jsem už říkal, degenerace je neoddělitelná část
životního cyklu. Tento proces se odehrává už tisíce let.
Pouze jej dříve nazývali jinak.

- 1121 -
 Když novopečený degenerát začíná poprvé chápat, že
se liší od ostatních (normálních) lidí, má před sebou
volbu. Může se stát dobrým vyrozencem, špatným dege-
nerátem nebo ničemným výrodkem.
Rozebereme si to na jednoduchém příkladu.
Když mladý sadistický homo-výrostek začíná poprvé
u sebe pociťovat démony degenerace (nutkání k domi-
naci, k útoku, k vraždě), může:
1. vstoupit do nějaké pouliční bandy (nebo vytvořit
svoji) a začne okrádat a zabíjet místní normální
lidi,
2. vstoupit do školy, stát se policistou a začne napa-
dat a zabíjet členy místních kriminálních band.
Vidíte rozdíl? A to samé se týká náboženství.
Co je dobré:
Když mladý homo-výrostek cítí u sebe destruktivní
démony degenerace, může vstoupit do nějakého církev-
ního řádu, jehož bratři jsou zpravidla zkušení v otázkách
degenerace. Ti mu pomohou potýkat se s démony. Mají
tisíciletou zkušenost z boje se zlem. Jistě chápete, o čem
mluvím: půst, modlitba, těžká fyzická práce, mlčení, a
hlavně celibát.
Pouze ti mezi bratry, kteří prošli mnohaletým bojem s
démony degenerace, se dostávají na důležitější posty v
církevní hierarchii (aspoň dříve tomu tak bylo). Oni znají
to, o čem zde hovoříme. Oni to pocítili na vlastní kůži.
- 1122 -
Ve většině náboženství se vyznají v zákonech degenera-
logie a proto mohou pomoci dělat novým degenerátům
správný výběr mezi Bohem a ďáblem.
Když kněz slyší zpověď, málo pozornosti věnuje
drobným hříchům, ale jakmile zachytne sebemenší pří-
znak degenerativního jednání, začne podrobný rozhovor s
mladým člověkem, případně mu doporučí vstoupit do
místního bratrstva.
Ještě jednou opakuji, vše tohle je veliké zjednodu-
šení, které ale vám umožní podchytit hlavní obrysy
problému a jeho řešení.
Co je ničemné:
Když homo-výrostek vstoupí do klubu degenerátů
(illumináti, zednáři, Rotary, atd. atd.), organizovaného
lídrami degenerativní sekty za účelem nasměrovat nega-
tivní energii místních degenerátů-tuzemců proti normál-
ním lidem a normálním strukturám svého státu.
A co tedy je špatné:
Špatné bude to, že výrostek nepůjde za Bohem (za
bratry), nepůjde za lídry degenerativní sekty (to je ničem-
né), ale pokusí se oklamat samého Boha tím, že se nako-
nec ožení s normální ženou. Tím ale zcela zničí její sny o
šťastné rodině a o zdravých dětech.
Pamatujte si dobře, volba je vaše, volba existuje
vždy.

- 1123 -
- Před námi je chmurná slepá ulička. Nemáme sebemenší
šanci. Bez rozmyslu zdegenerované lidstvo se valí s hory
do propasti. Jsme Bohem prokleti, neexistuje cesta zpět...
Co to povídáte? Naopak! Vyšší sociologie podle
mého je věda podpírající život, plná optimismu a víry ve
vítězství Dobra.
Je fakt, že neúprosné statistiky, tvrdící, že každý
druhý (třetí) člověk je do jisté míry nakažen degenerativ-
ností, vás mohou nejprve šokovat. Nedůvěřujete jim a
chce se vám říct, že to musí být veliké nedorozumění...
Ale pouze na první pohled.
Když děláme věkové statistiky všech obyvatel pla-
nety, nikoho z vás neudivuje, když přibližně třetinu
obyvatel řadíme do kategorie mladých, druhou třetinu do
kategorie dospělých a třetí do kategorie seniorů, jevících
příznaky stárnutí. Stáří nás nešokuje a nebojíme se ho.
Nikdo Boha nežaluje za to, že každý člověk stárne. Je to
přirozený proces. Degenerace je také přirozený proces.
Stárnutí jednotlivce je podobné stárnutí klanů.
Vyšší sociologie nepokládá degeneráty za Bohem
zavržené lidi. Stejně jako nikdo z vás, doufám, nepokládá
starce za Bohem zavržené lidi.
Děti nejsou vinni tím, že někteří rodiče-degeneráti
namísto toho, aby plnili vůli Boží a zachovali důstojnost
stáří, zabývají se umělým oplodňováním a dalšími
nechutnými pokusy.
- 1124 -
 Vyšší sociologie tvrdí, že každý degenerát nese odpo-
vědnost pouze za svou osobní volbu, nikoliv za volbu
svých rodičů. Místo „Bohem prokletí“ by se o nich mělo
říkat „prokletí svými bezbožnými rodiči“.
Urychlit, zpomalit nebo i „vyléčit“ degeneraci je do
jisté míry možné, ale zde hraje podstatnou roli víra v
duchovní cennosti.
Například ti, které nazýváme „odpůrci Boha“, kteří
odmítají zákon Boží a žijí pro svou blaženost, zpravidla
padají do kruhu prostopášníků a uměle zvětšují množství
degenerátů tím, že poslechnou pokynu lídrů degenera-
tivní sekty o rozmnožování jakýmkoliv způsobem.
Naopak ti, které nazýváme „poslušní Boha“, dodržují
zákaz Kristův a lokalizují zlo tím, že sami sebe omezí.
Degenerace je „zděděná“, zatímco Odmítání Boha je
„osobní volba“ nositele degenerace, se všemi odtud
vytékajícími následky - etickými, finančními, juristic-
kými.
Zkuste zaměnit slovo degenerace slovem AIDS: člo-
věk není vinen tím, jestliže tuto nemoc zdědil od rodičů.
Pokud bude žít lidsky a dávat pozor, může zlo lokalizo-
vat a tím ušetřit jiným plno hoře a útrap. Pokud bude žít
pouze pro své potěšení, nakazí plno lidí, kteří možná
nevědomky nakazí další...
Kdyby to řešila sama příroda, tak nositelé virusu brzo
vymřou, avšak když se finanční náklady na drahé léčení
- 1125 -
uvalí na zdravou část populace, oni přežijí a ještě dlouho
budou šířit tuto nákazu.
Kdyby degenerativní rodiny neměly nárok na všeo-
becné nemocenské pojištění, nemohly by okrádat zdravé
lidi. Obzvlášť bych takové opatření doporučoval, chtějí-li
pokračovat ve svých sexuálních zábavách.
Kdyby děti z těchto rodin byly zbaveni odpovědnosti
za své degenerativní rodiče (a opačně), musela by se
rodina vypořádat sama mezi sebou. A jelikož své děti
nevychovala v duchu křesťanské úcty k rodině, přeju jim
příjemnou zábavu, až budou potřebovat jeden druhého...
Ale musíme uznat, že někteří rodiče-degeneráti o
těchto věcech nikdy ani neslyšeli...
Ničemní degeneráti uchvátili prostředky masové
informace a zcela zablokovali přístup k takovým infor-
macím. Rodiče, které jsme seznámili s vyšší sociologií,
se cítí oklamáni propagandou degenerátů. Chápu je a
proto vyzývám všechny čestné a dobré degeneráty,
všechny oklamané a masovou informací zblblé lidi:
Postavte se po bok s normálními lidmi a přímo a hlasitě
zařvete na celý svět „dost už jste nás oblbovali, dost už
bylo hoře a strádání“!
Ničemní degeneráti, ven z masmedií, ven ze školství,
ven z umění, ven z církve!!!
První vlaštovkou, označující konec 300-letého roz-
kladu a zahnívání křesťanské kultury, prvním indikáto-
- 1126 -
rem toho, že k moci konečně přišla naše vláda, musí být
okamžité oficiální oznámení všem vrstvám obyvatelstva,
prostřednictvím všech masmedií, o nebezpečí, plynoucí z
ničemných degenerátů.
Všichni naši „vlastenci“, pokud obchází tuto životně
důležitou otázku, mi připadají jako starostlivý doktor,
který pečlivě studuje dietu těžce nemocného člověka,
místo toho, aby zjistil mikrob nebo virus, který vyvolal
onemocnění a předepsal mu nutné antibiotikum.
- Jaký je váš názor na zednářství?
Ilumináti, Shriners, Zednáři, Theosofové, Antroposo-
fové a další a další („jmen máme legii, neboť nás je
mnoho, odpověděli běsové Jemu“), to všechno jsou
kluby, založené pro lidi, kteří se cítí „vyvolenými“,
výjimečnými, uskřípnutými a honěnými byrokracií,
církví, akademií nebo jinou normální strukturou státu.
Oni pouze čekají na svůj čas, jak se s tím vypořádat a
pomstít se.
Podle své profesionální činnosti vstupují v různé
kluby degenerátů. Je samozřejmé, že tam vždy budou
zvědaví hlupáci-čumilové, které slouží jen jako clona,
kamufláž, dekorace.
Skutečný cíl těchto klubů degenerátů je objevovat
aktivní homo-maniaky, které nebrzdí nic v jejich vůli
dostat se k moci.
Nezapomeňte, moc je tím nejsilnějším narkotikem.
- 1127 -
- Existují také dobří zednáři?
Samozřejmě, mezi zednáři jsou i dobří lidé. Jsou tam
i vlastenci své země. Normální lidé se nachází v každé
organizaci. I mezi komunisty, i mezi fašisty, i mezi sio-
nisty, i mezi zednáři. Vždyť mnozí z nich se tam ocitli z
neznalosti. Z neznalosti základů vyšší sociologie. Jakmile
se seznámí s vyšší sociologií, začnou jednat jinak...
Z mé mnohaleté zkušenosti mohu říct, že každý člo-
věk, neuznávající základní principy vyšší sociologie, je
zpravidla člověk, který nemá čisté svědomí. Ale nečis-
tota, to už je první stadium poruchy. To, co psychiatr
Konrad Lorenz [Nobelova cena za medicinu, pozn.
překl.] nazýval morální poruchou. Takové lidi už nelze
pokládat za normální ani morálně, ani sexuálně.
Je evidentní, že můžete nesouhlasit s mnoha detaily
vyšší sociologie, například s historickým oceněním
některých osobností, se statistikou a dalšími daty...
Monarchistům se může nelíbit můj vztah k Petrovi I a
Nikolaji II. Pravoslavným se nebude líbit můj názor na
pederasta-biskupa Nikona Ekaterinburgského, na pedera-
sta-biskupa Gurije Korsunského, na pederasta-metropo-
litu Nikodéma (Rotova). Vlastencům bude vadit můj
pohled na národní vlastence Limonova, Štilmarka, Žiri-
novského. Komunistům na Marxe, Engelse, Lenina a
Stalina. Je jasné, že málo komu přicházím vhod...

- 1128 -
 Přitom však normální člověk chápe, že tohle není
hlavní. Normální člověk přehlédne tato jim ne zcela
příjemná místa, ale podstatu problému pochopí a kvůli
tomuto poznání omluví autora za jeho „útoky“ na svoje
maličké idoly.
Vězte, že apoštol Pavel svého času byl velmi dobrým
a energickým farizejem. Dokonce v době, kdy byl ještě
orthodoxním judeáncem, byl členem judejského Sinhed-
rionu jménem Saul [Šavel]. Z celého srdce nenáviděl a
pronásledoval křesťany jako, podle jeho pojetí, nepřátele
pravdy. Teprv když se seznámil s učením Kristovým,
změnil svůj náhled a se stejnou horlivostí a vášní bral se
za novou pravdu.
Naopak pastevci, kteří se setkali s Kristem a vyslechli
Ho, odpověli Učiteli: Jdi od nás pryč. Ty nám překážíš v
pastvě našich sviní...
Vidíte ten rozdíl?
Pokud zednář hledá pravdu a skutečně se snaží pomo-
ci lidem, může nejprve (jako člen Sinhedrionu Šavel)
bloudit a dělat zlo v domnění, že dělá dobro. Nebude to
jeho vina, nýbrž těch, kteří ho oklamali.
Ovšem jsou lidé, kteří na hledání pravdy kašlou. Jim
záleží na jejich osobní výhodě: vlastní svině jsou jim
cennější. Takoví lidé zůstanou zednáři i po přečtení této
knihy.
- Váš názor o antisemitech a jejich boji s židy?
- 1129 -
 Největším semitským národem na zemi jsou Ara-
bové. Ti, kteří s Araby mají nepřátelské vztahy, jsou
nepochybně antisemité. Takže ti, kteří utěsňují araby,
opakuji, nejpočetnější plemeno Semitů, jsou všichni ti,
kteří utiskují Araby v zemích, které už mnoho věků
osidlují, jsou antisemité na kvadrát. To jsou praví nej-
hnusnější antisemité.
A ti, kteří sami sebe zvou hebrejci, zaprvé tvoří nece-
lou setinu všech Semitů světa, a zadruhé, nemají žádný
semitský původ, protože jsou původu turko-tatarského.
Drtivá většina Semitů jsou muslimové. Normální
muslimové (nikoliv fanatici, jací existují v každém nábo-
ženství) vždy uctívali Krista a vždy jej pokládali za posla
Božího.
Avšak judeánci Krista neuznávali a vždy jej proná-
sledovali, aby jej nakonec ukřižovali.
Kdo vám je tedy bližší duchem? Semité Arabové,
nebo odporní antisemité judeánci?
- Existuje podle vás celosvětový komplot?
Jestli existuje světový komplot... Podívejte se, dege-
neráti podobně jako mikrob moru hubí zdravý organis-
mus. Ale současně s ním zahynou i oni. Podobně jako
virus AIDS napadá a ničí obranný systém organismu, což
vede k jeho smrti.
Existuje u mikrobů nějaká konspirace za účelem
vraždy zdravého organismu? Má virus projekt útoku a
- 1130 -
zničení ochranného systému? Nemyslím, že by měli
nějaký světový plán boje proti zdravým lidem. Oni ničí a
zabíjejí, jak jim káže jejich příroda. Prostě nejsou
schopni dělat nic jiného. Jejich nátura...
Něco jiného bude, když někdo rozestaví kontejnejry s
mikroby moru na strategických bodech (stanice metra,
nádraží, letiště) tak, aby nakazil co nejvíc lidí. Má tehdy
nějaký plán?
Když někteří rozmístí degeneráty na strategicky důle-
žité posty do tisku, do vedení televize, do školství, armá-
dy, církve, je u nich nějaký plán?
Odpověz mi, kdo můžeš...
- V čem vidíte hlavní úkol vašich přednášek z vyšší soci-
ologie?
První mojí úlohou je starost o normální lidi, starost o
záchranu genofondu všech národů světa, starost o zaklá-
dání zdravých rodin, to jest o zdraví národů. Všech náro-
dů bez výjimky. Proto je nutno široce a neustále sezna-
movat všechny vrstvy obyvatel se zákony vyšší sociolo-
gie a tím i snížit hrozbu poškození geno-fondu národů
díky nepromyšleným svazkům s ničemnými degeneráty.
Druhou úlohou bude starost o degeneráty, tedy boj o
jejich duši. Opakuji, dobří degeneráti vždy byli, jsou a
budou naši přátelé a spojenci. Lépe než kdokoliv jiný
jsou schopni odhalit ničemné degeneráty a postavit se
proti jejich odporné činnosti.
- 1131 -
 Hlavními našimi protivníky v boji za duši degenerátů
jsou lídři sekty dědičných degenerátů, kteří úmyslně
rozvrátili základy jednoho z nejstarších náboženství světa
a na jeho místo vložili svoje lživé učení „lidstvo nenávi-
dějící teorii o vyvoleném národě“, popsané v rasistických
zákonech Šulchan Arucha, Talmudu a Kabbaly.
- Mohou mít degeneráti děti?
Vyšší sociologie tvrdí, že jakmile se u člověka objeví
příznaky degenerace (jejich klasifikace teprv začíná a
dosud přesná kritéria nejsou vypracována), neznamená to
nijak, že by měl přerušit svůj rod nebo i odejít do kláš-
tera.
Problém spočívá v tom, že degenerace se táhne na
několik pokolení a jestliže ve vaší generaci není zcela
jasné, jste-li degenerát nebo ne, můžete odpověď na tuto
otázku předat dalšímu pokolení. Ale povinně seznamte
vaše děti se základy vyšší sociologie.
Když dospělé děti se cítí evidentním degenerátem,
například patentovaným pederastem, nebo pedofilem,
nebo těžkým sado-masochistem, tehdy bude jim lehčí
rozhodnout se nemít děti. Ale mohou také zvolit cestu
ničemných degenerátů a začnou aktivně rozkládat struk-
tury společnosti. Tehdy i určité orgány mají plné právo
míchat se do jejich života a donutit je změnit své chování
tak, aby neškodili okolní společnosti.

- 1132 -
 Krátce řečeno, nejste-li si jisti stupněm vaší degene-
race, stupněm škodlivosti vašemu prostředí, můžete
přenechat odpověď vašim dětem.
Pokud děti budou evidentními degeneráty, pak sezná-
mení s vyšší sociologií jim pomůže kontrolovat své
jednání a časem mohou se stát i skutečnými světci. Jest-
liže naopak budou jednat hnusně a šířit své degenerativní
ohavnosti, speciální orgány informované od rodičů
pomohou dětem omezit škodlivou aktivitu na minimum.
- Co myslíte, je soudruh X degenerát?
Dříve, než vám odpovím, obrátím se ke všem svým
čtenářům a ke všem televizním divákům, neboť doufám,
že teď, v době glastnosti a perestrojky, všechny moje
přednášky nakonec přece jenom pustí ruská televize. Za
tím účelem jsme připravili 36 videokazet, každá po dvou
hodinách záznamu.
Moji drazí přátelé, všichni normální lidé planety,
všichni dobří a čestní degeneráti, všichni čestní mnichové
a duchovní... Přečtěte si pozorně, prosím vás, moje
knihy.
I když podle nich někdo z vás pozná sám sebe dege-
nerátem, vždycky mu zbývá osobní volba: může se stát
dobrým vyrozencem, špatným degenerátem nebo i
ničemným výrodkem.
Na druhé straně, mnozí členové degenerativní sekty
možná myslí o sobě, že jsou také degeneráty. Vždyť
- 1133 -
mnozí z nich byli adoptovaní, nebo jejich rodiče byli
adoptováni.
V každém případě, 90% největších osobností v histo-
rii lidstva byli vyrozenci. Chcete tvrdit, že soudruh X je z
té samé společnosti? Buďte velmi opatrní s degeneráty a
degenerativností.
Jak jsem už upozorňoval, vyšší sociologie je velmi
efektivní zbraň, stejně účinná jako biologická zbraň, a
přitom stejně nebezpečná. Nebudete experimentovat
doma v kuchyni s mikrobem moru po několika cvičeních
ve školní laboratoři?
Studujte tuto vědu. Přemýšlejte nad přečteným a
buďte opatrní. V žádném případě nespěchejte se závě-
rem.
Osobně začínám pokládat člověka za bionegativního
degeneráta pouze poté, když on sám to dokázal svými
činy. Několikrát. Zpravidla běžný člověk musí projevit 5
až 6 degeneračních příznaků, abych jej zařadil mezi
degeneráty.
A i kdyby on sám křičel na všech křižovatkách, že je
100% degenerát, a přitom šel proti démonům degenerace,
proti druhým bionegativním degenerátům, zůstane mým
druhem a spojencem.
A ještě jedna rada. Dostal jsem stovky dopisů od čte-
nářů z celého světa. Z Austrálie, Nového Zélandu, z
Ruska, Izraele, Anglie, Francie, USA, Německa, Japon-
- 1134 -
ska... A téměř ve všech je jedno zajímavé pozorování:
Dávali moje knihy číst svým známým jako lakmusový
papírek a hleděli na jejich reakci. Výsledek byl vždy
stejný - ztráceli polovinu svých tak zvaných přátel.
Tímto způsobem, podle reakce na náš rozhovor, na
moje knihy, na moji stránku Webu, můžete samostatně si
udělat názor na soudruha X a na mnoho jiných.
„Čiňtež aneb strom dobrý, i ovoce jeho dobré; aneb
čiňte strom zlý, i ovoce jeho zlé. Neboť po ovoci strom
bývá poznán.“855

855
Matouš, 12:33
- 1135 -
 BIBLIOGRAFIE POUŽITÉ LITERATURY
V závorce je udáno ocenění ( 0 - nejhorší, 5 - nejlepší)
Vlastní zdroje
1. Rozbor prací Harvardského projektu pod vedením
profesora Nathana Leutesa (University of Har-
ward), který spočívá na „komplexu latentní homo-
sexuality Leninovy“, na kterém autor pracoval v letech
1949-50.
2. Analysa speciálního projektu Corneilské university
(Centrum mediciny v New Yorku), kde probíhala psy-
chiatrická prověrka „leninovců“, zúčastněných na
Maďarském povstání r. 1956 a kde autor pracoval jako
konzultant v r. 1958-59.
3. Analysa tiskových materiálů, týkajících se sovětských
speciálních psychiatrických klinik, kam nyní dopravují
harvardské „leninisty“.
4. Analysa těch „leninistů“, které teď sověti vyhazují za
hranice. Například Tarsis, který nadělal tolik hluku,
nyní tiše sedí v blázinci ve Švýcarsku. Předtím vyšlo
na západě 6-dílné „Kompletní sebrané vydání děl Tar-
sise“.
Ruské knihy
5. Аллилуева-Сталина, Светлана — „20 писем к
другу“ [Allilujeva-Stalina Světlana, 20 dopisů příteli]

- 1136 -
 a „Только один год“ [Pouze jeden rok], New York,
(2).
Stalinova dcera. Odsud je prakticky převzat seznam
manželek pohlavárů z Kremlu. Zdroj dostatečně seri-
ózní.
6. Аронова Р. Е. — „Ночные ведьмы“ [Aronova R. E.,
Noční vědmy], Moskva, 1969, (4).
Historie prvního na světě ženského pluku lehkých
bombardérů v letech 1942-45. Němci je nazývali noč-
ními vědmami. Autorka, hrdinka Sovětského svazu
Aronova, po válce za odměnu studovala v privilego-
vané vojensko-diplomatické akademii v Moskvě (VII-
JaKA), kterou r. 1945 zakončil G. Klimov (viz „Pěst
vítěze“, hlava Válečná akademie).
7. Башилов, Борис — „История русского масонства“
[Bašilov Boris, Historie ruského zednářství], 8 томов,
Buenos-Aires, (5).
Je charakteristické, že i v těchto 8. svazcích Bašilov
z nějakého důvodu nepíše, že zednáři jsou tajnými
spolky homosexuálů.
8. Беседовский Г. 3. — „На путях к Термидору“
[Besedovskij G., Cestou k Termidoru], Paris, 1931,
(3+).
9. Вачнадзе, д-р Э. А. — „Некоторые особенности
рисунка душевнобольных“ [Vačnadze dr. E. A.,
Některé zvláštnosti kreseb duševně chorých], Tbilisi,
1972, (4).

- 1137 -
 Jinými slovy, modernismus v malířství. Takové
modernisty v SSSR teď zavírají do blázinců nebo je
vyhazují do ciziny.
10. Ветлугин А. — „Авантюристы гражданской
войны“ [Větlugin A., Dobrodruzi občanské války],
Paris 1921, (—3).
11. Вейнингер, д-р Отто — „Пол и характер“ [Weilin-
ger dr. Otto, Sexe a povaha], (5).
12. Грав Ж. — „Умирающее общество и анархия“
[Graf Ž., Umírající společnost a anarchie], изд.
анархистов АКГСШ, (3).
13. Дзержинская С. С, — „В годы великих боев“
[Dzeržinskaja Sofie Sigismundovna, V letech velikých
bojů], Moskva, 1965, (3).
To jsou memoáry vdovy náčelníka Čeky. Tam píše,
že pochází z popolštěné hebrejské rodiny: Její otec byl
Sigismund Muškat a matka rozená Libkind (str. 7). Její
sestřenicí je Julia Unschlicht, vdova náměstka ministra
války Unschlichta, zatřeleného r. 1938. Autorka
oznamuje, že otec Dzeržinského byl Edmund-Rufin
(typicky hebrejské jméno) Josifovič Dzeržinskij, matka
Elena Ignatievna Januševskaja. Je zcela dobře možné,
že F. E. Dzeržinskij, hlava ČK, byl tedy pokřtěný polo-
hebrejec po otci. Roman Gull ve své knize
„Dzeržinskij“, vydané v New Yorku, píše, že syn
Dzeržinského byl úplný degenerát.

- 1138 -
14. Дикий, Андрей — „Евреи в России и в СССР“
[Dikij A., Hebrejci v Rusku a v SSSR], 2. vydání, New
York, 1978, (5).
15. Замысловский, Г. Г., член гос. думы – „Убийство
Андрюши Ющинского“, Исследование в 3-х частях,
[Zamyslovskij G.G., Vražda Andruši Juščinského,
pátrání v 3. částech], Typogr. А. S. Suvorina,
Petrograd, 1917, (4).
16. Кабанез и Л. Насс — „Революционный невроз“
[Kabanez a L. Nass, Revoluční nevróza], СПБ, 1906,
(3).
17. Концевич, проф. И. М. — „Истоки душевной
катастрофы Л. Н. Толстого“ [Koncevič prof I. M,
Zdroje duševní katastrofy L. N. Tolstého], München
1960, (4).
18. Ломброзо, проф. Цезарь — „Гениальность и
помешательство“ [Lombroso prof Caesar,
Geniálnost a duševní porucha], (5).
19. Марков Н. Е. — „Войны темных сил“ [Markov N.
E., Války temných sil], Paris, 1928, (4).
20. Месснер Е. — „Всемирная мятежевойна“
[Messner E., Celosvětová vzpoura], Buenos-Aires,
1971, (3+).
21. Мокшанский В. М. — „Сущность еврейского
вопроса“ [Mokšanskij V. M., Podstata hebrejské
otázky], Buenos-Aires, 1957, (4+).

- 1139 -
22. Мошков В. А. — „Механика вырождения“
[Moškov V. A., Mechanika degenerace], Varšava,
1910, (3).
23. Науменко, ген. В. — „Великое предательство“
[Naumenko gen. V., Veliká zrada - vydání kozáků],
New York, 1962, (5).
24. Нилус С. А. — „Протоколы сионских мудрецов“
[Nilus S. A., Protokoly sionských mudrců], Buenos-
Aires, 1955, (4).
25. Нордау-Зюдфельд, д-р Макс — „Вырождение“
[Norday-Züdfeld dr. Max], 3. vydání Kiev-Peterburg-
Charkov, 1902, (5).
26. Ортега-и-Гассет, Хозе — „Восстание масс“
[Ortega a Hasset José, Povstání mas]. Čech. vydání,
New York, 1954, (3).
27. Паркс, Джемс — „Евреи среди народов“ [Parx
James, Hebrejci mezi národy], Ymca Press, Paris,
1932, (0)
Obzor příčin antisemitismu. Typický příklad obrany
hebrejců zednářskou YMCA.
28. Платонов, Олег – „Терновый венец России – Тайная
история масонства 1731 - 1996“ [Platonov Oleg,
Trnitá koruna Ruska, tajná historie zednářství], 702
стр., Родник, Moskva, 1996 (+5+).
Bohužel autor nepřipomíná komplex vlády, ani to,
že jsou zednáři homosexuálové.
29. Платонов, Олег – „Терновый венец России –
История Русского народа в ХХ веке“ [Platonov
- 1140 -
 Oleg, Trnitá koruna Ruska, historie ruského národa v
20. stol.], 2 тома (1039 стр. + 1041 стр.), Родник,
Moskva, 1997 (5-).
Příliš mnoho důrazu na náboženství a na monarchii
30. Платонов, Олег – „Терновый венец России – Тайна
беззакония. Иудаизм и масонство против
Христианской цивилизации“ [Platonov Oleg, Trnitá
koruna Ruska, záhada bezzákonnosti], 877 стр.,
Родник, Moskva, 1998 (5).
31. Платонов, Олег – „Терновый венец России –
Загадка Сионских протоколов“ [Platonov Oleg,
Trnitá koruna Ruska, záhada sionských protokolů], 790
стр., Родник, Moskva, 1999 (5).
32. Полторацкий, проф. Н. — „Бердяев и Россия“
[Poltorackij prof N., Berdiaev i Rossija], New York,
1967, (4).
33. Рид, Дуглас – „Спор о Сионе“ [Reed Douglas, Spor
o Sionu], Dolphin Press, Durban, South Africa, (5).
34. Свядощ, проф. Абрам — „Женская
сексопатология“ [Svjadošč prof Abram, Ženská
sexopathologie], vyd. Medicina, Biblioteka
praktičeskogo vrača, Moskva, 1974, (4).
35. Соловьев, Владимир — „Три разговора“ [Solovjev
Vladimir, Tři rozhovory], Čech. vyd., New York,
1954, (—2).
Zednářské blbiny o antikristu.
36. Толстая, Александра — „Отец“ [Tolstaja
Alexandra, Otec], New York, 1953, (4+).
- 1141 -
37. Флегон А. и Наумов Ю. — „Русский
антисемитизм и евреи“ [Flegon A. a Naumov Ju.,
Ruský antisemitismus a hebrejci], Londýn, 1968, (3+).
38. Фрумкин Я. Г. и др. — „Книга о русском еврействе
1917— 1967“ [Frumkin Ja. G. a dr, Kniha o ruském
hebrejstvu 1917-1967], New York, 1968, (4).
39. Ширяев, Борис — „Неугасимая лампада“ [Širjajev
Boris, Neuhasitelná lampička], New York, 1954, (5+).
Solověcký exil 20-tých let
40. Шмаков, А. С. – „Свобода и Евреи“ [Šmakov A. S.,
Svoboda i Hebrejci], Moskevská městská typografie,
1906, (4).
41. Шмаков, А. С. – „Международное Тайное
Правительство“ [Šmakov A. S., Mezinárodní tajná
vláda], (4).
42. Шульгин В. В. — „Что нам в них не нравится...“
[Šulgin V.V., Co se nám na nich nelíbí], 2. vydání,
Paris, 1930, (4+).
O příčinách antisemitismu v Rusku.
43. Эккер, д-р Карл — „Еврейское зерцало“ [Ekker dr.
Karl, Hebrejské zrcadlo], New York, 1922, (4). Analyz
Talmudu.
Zahraniční knihy
44. Albrecht, Karl — „Der verratene Sozialismus“, 11.
Auflage, Berlin, 1941, (4+).
45. Aldrich, Ann — „We Walk Alone“, Lesbianism, New
York, 1955, (3).
- 1142 -
46. Allen, Gary — „None Dare Call It Conspiracy“,
Secret Societies in USA, 3rd ed., California, 1972, (5).
47. Andics, Hellmut — „Der ewige Jude“, Ursachen und
Geschichte des Antisemitismus, Wien, 1965, (4).
48. Barmine, Alexander – „Einer der entkam“, Wien,
1945, (3+).
Barmine byl po 25 let náčelníkem ruského oddělení
„Hlasu Ameriky“ a potom několikrát pobýval v
blázinci ve Washingtonu.
49. Basseches N. В. - „Stalin“, London, 1952, (3).
Zde se oznamuje, že třetí Stalinovou ženou byla
Roza Kaganovič, sestra Lazara Kaganoviče (str. 231).
50. Bayer, Dr. Raymond — „How the Soviet System
Works“, (3).
Autor byl ředitelem Harwardského projektu v
Mnichově v letech 1949-50 (komplex Lenina), jehož
vedlejším produktem je právě tato kniha.
51. Beaty, John, Ph. D., Col. in US Army Intelligence -
„The Iron Curtain Over America“, Jews & Subversion
in USA, Dallas 1952, 7th ed., (4+).
Zde autor, náčelník historického oddělení americké
vojenské rozvědky, hlásí, že Lenin i Stalin byli polo-
hebrejcemi (str. 28).
52. Beauvoir, Simone de — „The Marquis de Sade“, New
York, 1953, (3).
53. Becker, Raymond de — „The Other Face of Love“,
Homosexuality, New York, 1968, (3).

- 1143 -
54. Bessy, Maurice — „History of Magic and the
Supernatural“, London, 1964, (3).
55. Binns, A. L. Vincent & Clare — „Gilles de Rais“, The
Original Bluebeard, London, 1926, (4).
56. Bowen С. — „Curse of the Misbegotten“, The Life of
Eugene O'Neill, New York, 1959, (4).
57. Bronder, Dr. Dietrich - „Bevor Hitler kam“, 2.
Auflage, Schweiz, 1975, (4).
Zde autor, professor dějepisu a sám hebrejec
oznamuje, jak hebrejci financovali Hitlera a pomáhali
mu dosáhnout vlády.
58. Brown, Bruce H. — „The World's Trouble Makers“,
Jews and World Unrest, Tasmania, 1961 (4+).
59. Bruno, Father de Jesus-Marie, О. С. D., ed. —
„Satan“, New York, 1952, (3).
60. Bullock A. — „Hitler“, New York, 1958, (4).
61. Cars, Guy des — „The Dammed One“, Lesbianism,
New York, 1956, (3).
62. Carr, William R. D., Commander R.C.N. — „The Red
Fog Over America“, Secret Societies & Subversion in
USA, 4th ed., California, 1968, (3+).
63. Cherep-Spiridovich, Count, Maj.-Gen. — „The Secret
World Government“, New York, 1926, (—3).
64. Chesterton A. K. - „The New Unhappy Lords“, Jews &
Masonry, California, 1970, 3rd ed., (5).
65. Cole, Prof. Dr. W. — „Sex and Love in the Bible“,
New York, 1959, (3).

- 1144 -
66. Conquest, Robert — „The Great Terror“, Stalin's
Great Purges, New York, 1965, (5).
67. Согу D. — „The Homosexual in America“, New York,
1954, (4).
68. Cory D. — „Homosexuality“, A Cross Cultural
Approach, New York, 1956, (4).
69. Daraul, Arkon — „A History of Secret Societies“, New
York, 1962, (4+).
70. De Martino, M., ed. — „Sexual Behavior and
Personality Characteristics“, New York, 1963, (4).
71. Deriabin, Petr & Gibney F. — „The Secret World“,
Expose of the Soviet Secret Police, New York, 1959,
(3+).
72. Diky, Andrey — „Jews in Russia and in the USSR“,
transl. & publ. by L. Volovlikoff, ed. 1975, (5).
73. Dillon, Monsignor George F., D. D. — „Grand Orient
Freemasonry Unmasked“ — As the Secret Power
Behind Communism, London, 1965, (5).
74. Dunn L. C., prof. & Dobzhansky Th., prof. —
„Heredity, Race and Society“, New York, 1957, (4).
75. Ebon, Martin — „Svetlana“, The Story of Stalin's
Daughter, New York, 1967, (4+).
76. Edwardes, Allen — „Erotica Judaica“, New York,
1967, (5).
77. Fabricant, Dr. Noah, M. D. — „13 (?! G. K.) Famous
Patients“, Freud, Hitler, Roosevelt, Gandhi, etc., New
York, 1960, (3).

- 1145 -
78. Farago, Ladislas — „Burn After Reading“, German
Espionage in WW II, New York, 1972, (4).
Autor, hebrejec pracující v americké rozvědce,
hlásí, že pravá ruka náčelníka Himmlerova Gestapa,
Reinhard Heydrich byl polo-hebrejec (str. 26).
79. Findley, Paul, Congressman – „They dare to speak
out“, People and Institutions Confront Israel’s Lobby,
Lawrence Hill Books, USA, 1985, (4).
80. Fischer, Louis & Yakovlev, Boris — „Thirteen Who
Fled“, New York, 1949, (3).
81. Fischer, Ruth - „Stalin und der deutsche
Kommunismus“, Frankfurt a. M., 1952, (3).
Autorka je sestrou známého amerického komunisty
Gerharda Euslera, který utekl před americkým soudem
z USA do Východního Německa.
82. Ford, Henry Sr. — „The International Jew. Jews in
USA“, OMNI Publ., California, 1968, (5+).
83. Forel, August, prof. , MD., PhD., LL.D. – „The sexual
question“, Physicians and Surgeons Book Company,
New York, 1924, (+5+).
Zde autor několikrát připomíná, že zednáři jsou
tajné společnosti homosexuálů (str. 243, 244). První
německé vydání je z r. 1906. První ruské vydání 1907.
84. Foster J., Ph. D. — „Sex Variant Women in
Literature“, A Historical and Quantitative Survey,
New York, 1956, (4).
85. Frazer, Sir J. G. — „The Golden Bough“, N. Y., 1927,
(5).
- 1146 -
86. Freud, Dr. Sigmund — „Leonardo da Vinci“, N. Y.,
1955, (5).
87. Freud, Dr. Sigmund — „Totem and Taboo“,
Resemblances between the Psychic Lives of Savages
and Neurotics, London, 1919, (4).
88. Frischauer W. - „Himmler“, New York, 1962, (4).
Autor-hebrejec, pracující v americké rozvědce,
hlásí, že náčelník Gestapa Himmler měl fůru
hebrejských dědečků a babiček a jeho pravá ruka
Heydrich byl polo-hebrejec (str. 17-18 a 30).
89. Fritsch, Theodor — „Handbuch der Judenfrage“, 27.
Auflage, Berlin, 1886, (4).
90. Garde, Noel — „Jonathan to Gide“, Encyclopedia of
Famous Homosexuals in History, New York, 1964,
(+5+).
91. Garde, Noel — „The Homosexual in Literature“, A
Chronological Bibliography, ca. 700 В. С. , 1958, New
York, 1959, (5).
92. Gardner G. — „Witchcraft Today“, New York, 1955,
(—3).
93. Ginzburg, Eugenija — „Into the Whirwind“, Stalin's
Purges and Concentration Camps, London, 1967, (3).
94. Gorbatov, A. V., General— „Years off My Life“,
London, 1964, (3).
95. Goulevitch, Arcene de — „Czarism and Revolution“,
OMNI Publ., California, 1962, (5).
96. Gramont, Sanche de — „The Secret War“,
International Espionage, New York, 1962, (5).
- 1147 -
97. Grant, Robert, Prof. of New Testament — „The Secret
Sayings of Jesus“, The Gnostic Gospel of Thomas,
New York, 1960, (3).
98. Haecker, Theodor — „Kierkegaard the Cripple“,
London, 1948, (-3).
99. Hall, Radclyffe — „The Well of Loneliness“,
Lesbianism, New York, 1956, (—2).
100. Heckethorne, Charles — „The Secret Societies of All
Ages and Countries“, in 2 vol., University Books, New
York, 1965, (—2).
Typická desinformace v této oblasti.
101. Heinemann F. H. — „Existentialism and the Modern
Predicament“, New York, 1958, (4).
102. Hill D. & Williams P. — „The Supernatural“, New
York, 1967, (3). Psychopathology as „supernatural“
phenomena.
103. Hirsch W. — „Genie und Entartung“, Berlin, 1894,
(3).
104. Hughes, Pennethorne — „Witchcraft“, London, 1952,
(3+).
105. Inquire Within — „The Trail of the Serpent“, Jews and
Masonry, OMNI Publ., California, 1969, (4).
106. Jordan, Colin - „Fraudulent Conversion“, Jews in the
Communist Movement, London, 1955, (5+).
Zde je oznámeno, že Stalin byl kavkazský polo-
hebrejec (str. 25). Beria byl rovněž kavkazský polo-
hebrejec (str. 50).

- 1148 -
107. Jung, Dr. G. G. — „Psychological Types“, London,
1964, (5).
108. Kardel, Hennecke — „Adolf Hitler - Begruender
Israels“, 2. Auflage, Schweiz, 1978, (5+).
Zde se oznamuje, že následující předáci hitlerismu
byli hebrejští míšenci: Adolf Hitler (jeho děd byl
hebrejec Frankenberger), jeho milenka Eva Braun měla
rovněž částečně hebrejskou krev, také náměstek Hitlera
Rudolf Hess, dále pravá ruka náčelníka Gestapa
Himmlera Heydrich, ideolog nacismu Rosenberg,
gauleiter a kat Polska Frank, ministr otrocké práce Ley
(Levy) atd. Kromě toho hlavní kat hebrejského národa
Adolf Eichman sám byl čistokrevný hebrejec. Tento
paradox se zde objasňuje tím, že všichni tito lidé byli
degeneráti a vinili v tom svoji hebrejskou krev. Proto
ničili další hebrejce (komplex Hitlera).
109. Karpman, Dr. Benjamin, M. D. — „The Sexual
Offender and His Offenses“, New York, 1954, (5).
110. Koestler, Arthur - „Sonnenfinstemis“, Stuttgart, 1948,
(—2).
111. Kommoss, R. — „Juden hinter Stalin“,
Berlin/Leipzig, 1938, (3).
112. Krivitsky, Walter — „I was Stalin's Agent“, London
1940, (3).
113. Knupffer, George — „The Struggle for World Power“,
3rd ed., London, 1971, (5).
114. Krafft-Ebing, Prof. Dr. R. von — „Psychopathia
Sexualis“, New York, 1965, (5).
- 1149 -
115. Krich A. M., ed. - „The Homosexuals“, New York,
1954, (4).
116. Krueger, Dr. Kurt — „I Was Hitter's Doctor“, New
York, 1953, (3+).
Zde vydavatel-hebrejec tvrdí, že Hitler byl
impotent, syfilitik a polo-hebrejec (str. 267-71 a 315).
Matka Hitlerova prý měla Hitlera s sousedem-
hebrejcem. A spisovatel-disident Vl. Maximov uvádí
podobnou teorii o Stalinovi.
117. Krylov, Ivan — „My Career on the Soviet General
Staff“, as quoted in the Paris journal „Le Nouveau
Promethee“, May 1961, (4).
Zde se oznamuje, že Stalin byl gruzínský polo-
hebrejec (zdroj této informace: hebrejec G. Z.
Besedovskij, bývalý sovětský diplomat v Paříži).
118. Lange-Eichbaum, Dr. W. — „Genie, Irrsinn und
Ruhm“, Munchen, 1956, (4).
119. Langer, Dr. Walter — „The Mind of Adolf Hitler“, The
Secret Report to President Roosevelt, New York, 1972,
(5).
Autor-hebrejec píše, že děd Hitlera byl hebrejcem
(str. 237).
120. LaVey, Anton — „The Satanic Bible“, New York,
1969, (—1). Published by The Hearst Corporation —
compare with the criminal case of Patty Hearst.
121. Lazare, Bernard - „Antisemitism“, London, 1967, (3).
122. Lea, H. C. — „History of Witchcraft“, in 3 vol., New
York, 1958, (—2).
- 1150 -
123. Levine, Isaac Don — „Stalin's Great Secret“, New
York, 1956, (3+).
Podle autora, Stalin byl nejenom agentem
Ochranky, ale i homosexuálem (str. 40).
124. Lewis, H. Spenser, F. R. C., Ph. D. - „The Mystical
Life of Jesus“, Rosicrucian Library, 1959, (0).
Zednářský „imperátor“ zde fantazíruje, že Ježíš byl
zednářem!?
125. Lewis, Joseph — „In the Name of Humanity“,
Freethought Press, New York, 1967, (3).
Zde hebrejec-anarchista, možná bratr předchozího
Lewise, agituje proti obřezání.
126. Lewis, Joseph — „The Bible Unmasked“, 29th ed.,
New York, 1963, (-2).
127. Lively, Scott & Abrams, Kevin – „The Pink
Swastika“, Founders publishing corporation, Oregon,
1996, (+5+).
Popisují se zde všichni homosexuálové ve vládě
Hitlera.
128. Lipper, Elinor — „Elf Jahre in sowjetischen
Gefangnissen und Largern“, Zurich, 1950, (3).
129. Litvinov, Maxim — „Notes for a Journal“,
Introduction by Prof. E. H. Carr and General Walter
Bedell Smith, former American Ambassador in
Moscow and later Director of U. S. Central Intelligence
Agency CIA, New York, 1954, (—3).
Zde „autor“ Litvinov (ve skutečnosti bývalý sov.
diplomat-hebrejec G. Z. Besedovskij) tvrdí, že žena
- 1151 -
 Stalina Naděžda Allilueva byla lesbiánkou a vesele si
lesbovala s lesbo-hebrejkou Zojí Mosinoj (str. 169-70).
Pod tím se podepisuje náčelník americké rozvědky.
130. Lombroso, Prof. Cesare — „Crime, its Causes and
Remedies“, New York, 1918, (5).
131. Lombroso, Prof. Cesare — „The Face of Anarchist“,
(5).
132. Lombroso, Prof. Cesare — „Political Crimes &
Criminals“, (5).
133. Lyons, Eugene Natanovich — „Our Secret Allies —
The Peoples of Russia“, New York, 1953, (3+).
134. MacKenzie, Norman — „Secret Societies“, N. Y.,
1968, (3+).
135. Maler, Juan — „Die sieben Saeulen der Hoelle“,
Freimaurerei, Buenos Aires, 1974, (4).
136. Mannix, Daniel - „Those About to Die“, Sadism and
Decadance in Rome, New York, 1959, (5).
137. Mannix, Daniel — „The Hell Fire Club“, The Secret
Society of Sex Perverts, New York, 1959, (4+).
138. Mannix, Daniel — „The Beast“, The Degenerate Life
of Aleister Crowley, the High Priest of Satanism, New
York, 1959, (4+).
139. Marschalko, Louis — „The World Conquerors“, Jews
& Communists, London ,1958, (3+).
140. Masters R. E. L. - „Eros and Evil“, The Sexual
Psychopathology of Witchcraft, New York, 1962, (4).
141. Masters R. E. L. — „Perverse Crimes in History“,
New York, 1963, (3).
- 1152 -
142. Masters R. E. L. — „The Homosexual Revolution“,
New York, 1962, (4+).
143. Mather, John S.,ed. — „The Great Spy Scandal“,
Inside Story of Burgess and Maclean, London, (4).
144. Michelet, Jules — „Satanism and Witchcraft“, New
York, 1939, (3).
145. Mullins, Eustace — „New History of the Jews“, USA,
1968, (3+).
146. Mullins, Eustace — „The Biological Jew“, USA,
1968, (3+).
147. Murphy, Gardner, Ph. D., ed. — „An Outline of
Abnormal Psychology“, New York, 1954, (3).
148. O'Donnel, Bernard — „The World's Worst Women“,
Criminal Women, London, (3).
149. O'Donnel, Bernard - „Should Women Hang?“, Women
& Crime, London, 1956, (3).
150. O'Hara, Noel — „The Last Virgin“, Lesbianism, New
York, 1959, (4+).
151. O'Grady, Olivia — „The Beasts of the Apocalypse“,
Jews in History, California, 1959, (+5+).
152. Orlov, Alexander (Lev Lazarevich Feldbin) — „The
Secret History of Stalin's Crimes“, London, 1954, (3+).
153. Ostrovsky, Victor, ex Mossad agent – „By Way of
Deception“, St. Martin Press, New York, 1990, (4).
154. Papini, Giovanni — „The Devil“, New York, 1954,
(3).
155. Peak, Marvyn — „Witchcraft in England“, N. Y.,
1947, (3).
- 1153 -
156. Pearl, Jack — „The Dangerous Assassins“, The
Psychology of Asisassins, New York, 1964, (4).
157. Page, Knightly and Leitch — „The Philby
Conspiracy“, Espionage, New York, 1968, (3).
158. Pendell E., Ph. D. — „Sex Versus Civilization“, The
Noontide Press, Los Angeles, 1967, (3).
159. Pike, Theodore, Rev., - „Israel: Our Duty… Our
Dilemma“, Big Sky Press, USA, 1984, (5+).
Rozbor hebrejského problému (homosexualita,
semitismus a antisemitismus)
160. Poncins, Vicomte Leon de — „The Secret Powers
Behind Revolution“, Freemasonry & Judaism, London,
1929, (4).
161. Possony, Dr. Prof. Stefan — „Lenin, The Compulsive
Revolutionary“, Chicago, 1964, (5).
162. Pranaitis, Rev. I. В., Prof. — „The Talmud
Unmasked“, Los Angeles, 1964, (4). Translation of St.
Petersburg, 1892, Edition of Imperial Academy of
Science.
163. Raguza, Ivan (pseudonim of G. Besedovsky) — „La
vie de Staline“, A. Fayard, Paris, 1938, (3).
Býv. sov. diplomat-hebrejec G. Z. Besedovskij
opět hlásí, že Stalin byl kavkazský polo-hebrejec (str.
14).
164. Reed, Douglas – „The Controversy of Zion“, Veritas
Publishing Company, Australia, 1985, (5).
165. Reed, John — „Теп Days that Shook the World“, New
York, 1960, (3+).
- 1154 -
166. Reik, Dr. Theodor — „Masochism in Modern Man“,
New York, 1957, (3).
167. Reisner R. G. - „Show Me the Good Parts“, A
Bibliography of Perversions in World Literature, New
York, 1964, (4).
168. Rhodes H. Т. F. — „Genius and Criminal“, A
Sociological Study, London, 1932, (4).
169. Rhodes H. Т. F. — „The Satanic Mass“, A
Sociological & Criminological Study, New York,
1955, (4).
170. Roback A. A. and Th. Kiernan — „History of
Psychology and Psychiatry“, Philosophical Library, N.
Y., 1969, (4).
171. Roderich-Stoltheim F. — „The Riddle of the Jew's
Success“, California, 1965, (3+).
172. Roemer, Wilhelm — „Die Hexenbulle des Papstes
Innocenz VIII“, Schaffhausen, 1889, (5).
173. Ross, Shelly – „Fall From Grace. Sex, scandals and
corruption in American Politics from 1702 to the
present“, Ballantine Books, New York, 1988, (4+).
V této dobře dokumentované knize autor dokazuje,
že žena prezidenta Roosevelta Eleanor Roosevelt byla
vášnivá lesbiánka, neskrytě žijící se svou milenkou
přímo v Bílém domě a píšící jí milostné dopisy o 14
stranách (str. 169-179), že náčelník FBI G. Hoower byl
homo (str. 215-216), že prezident Johnson byl homo
(str. 212), že prezident James Buchenan byl homo (str.
86) atd, atd.
- 1155 -
174. Rougemont, Denis de — „The Devil's Share“, An
Essay on the Diabolic in Modern Society, New York,
1956, (5+).
175. Rueda, Enrique – „The Homosexual Network“, The
Free Congress Research and Education Foundation,
Connecticut,1982, (4).
176. Scott, Sir Walter — „Demonology and Witchcraft“,
London, 1883, (3).
177. Schweitzer, Dr. Albert - „The Psychiatric Study of
Jesus“, Boston, 1948, (—3).
178. Senders, Frederic — „Brotherhood of Evil“,
Organized Crime in U. S., New York 1960, (4).
179. Skousen, W. Cleon — „The Naked Capitalist“, Secret
Societies in USA, Salt Lake City, 1970, (5).
180. Smith E. E., former CIA operative — „The Young
Stalin“, New York, 1967, (4).
181. Sorokin, Prof. Pitirim — „The Crisis of Our Age“,
New York, 1957, (—3).
182. Sprenger 0. P., James — „Malleus Maleficarum“,
Frankfurt, 1582, New York, 1962, (4).
183. Stearn, Jess — „The Grapevine“, A Report on the
Secret World of the Lesbian, New York, 1964, (4).
184. Stein, Dr. Leopold, M. D. — „Loathsome Women“,
The Witches Among Us, New York, 1959, (4).
185. Sterne, Julian (also see Nesta Webster?!) — „The
Secret of the Zodiac“, OMNI Publ., California, (4).
186. Suetonius - „The Lives of the Twelve Caesars“, N. Y.,
1959, (5).
- 1156 -
187. Summers, Montague — „The History of Witchcraft
and Demonology“, New York, 1956, (5).
188. Theen, Rolf H. W. — „Lenin“, Genesis of a
Revolutionary, New York, 1973, (4).
O hebrejských předcích Lenina viz str. 162-3.
189. Trotsky, Leon — „Stalin“, transl. by Charles
Malamuth, New York, 1941, (3).
190. Ulrichs К. H. — „Incubus, Urningsiebe und Blutgier“,
Leipzig, 1869, (4).
191. Webster, Nesta — „Secret Societies and Subversive
Movements“, 8th ed., London, 1964, (5).
192. Webster, Nesta — „World Revolution“, London, (5).
193. Weirauch, Anna — „Of Love Forbidden“, Lesbianism,
New York, 1958, (3). Translated from German by...
Whittaker Chambers, the famous Communist spy (!!!).
194. Wells, H. G. — „The Open Conspiracy“, London, (4).
Je to ten samý Wells, který píše o Marťanech.
195. Werth, Alexander — in „New Statesman and Nation“
of January 24, 1953, page 87.
Známý anglický spisovatel a novinář, který v létech
1941-45 byl válečným korespondentem v Moskvě,
hlásí, že náčelník NKVD-MVD Lavrentij Beria byl
kavkazský polo-hebrejec, po matce Berman. Alexandr
Werth byl sám hebrejec a podobné situace výborně
znal. Analogická informace je i v jiných zdrojích.
196. Whalen, William — „Christianity and American
Freemasonry“, Milwaukee, 1958, (5).

- 1157 -
197. Whitehead, Don — „The FBI Story“, History of FBI,
New York, 1958, (3).
198. Whiting, Charles — „Canaris“, The International
Espionage, New York, 1973, (3).
199. Williams, Charles - „Witchcraft“, New York, 1959, (-
3).
200. Wise, David & Ross Th. — „The Invisible
Government“, The CIA in Action, New York, 1965,
(5).
201. Wise, David & Ross Th. — „The Espionage
Establishment“, History of CIA, New York, 1967, (5).
202. Wittels F., M. D. — „Sex Habits of American
Women“, New York, 1953, (5).
203. Wittlin, Thaddeus — „The Commissar“, Biography of
Beria, New York, 1974, (3).
Zde se hlásí, že náčelník NKVD-MVD Lavrentij
Beria byl kavkazský polo-hebrejec (po matce
karaimce). Viz str. 15.
204. Wolfe, Prof. Bertram — „Three Who Made a
Revolution“, London, 1966, (4).
205. Wsiadto, Marcin — „Genealogia Lenina“ in the
Polish magazine „Kultura“, No. 6, June 1970, p. p.
101-105, Paris, (5).
Leninova matka (po otci Blank, po matce
Groschopf), byla čistokrevnou hebrejkou (podle údajů
známé sovětské spisovatelky Mariette Shaginian,
autorky biografické knihy o Leninovi „Rodina
Uljanových“, Moskva, 1957). Jelikož časopis
- 1158 -
 „Kultura“ je financován (a kontrolován) americkou
rozvědkou CIA, zdroj tento je dosti seriozní.
206. Wylie Fh. — „Generation of Vipers“, USA Today,
New York, 1958, (3).

Grigorij Petrovič Klimov

KONEC KNIHY

- 1159 -
- 1160 -