Prodáno na www.Kosmas.

cz

Dan Brown
Počátek
Přeložili Michala Marková a David Petrů

ARGO
DAN BROWN
POČÁTEK
Z anglického originálu Origin, vydaného roku 2017
nakladatelstvím Penguin Random House v New Yorku,
přeložili Michala Marková a David Petrů
Pro české vydání graficky upravil Libor Batrla
Jazykový redaktor Petr Onufer
Korektury Michaela Šmejkalová a Marcela Wimmerová
Příprava elektronických formátů Kosmas
Redakce e-knihy Oldřich Vágner
E-knihu vydalo nakladatelství Argo,
Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
argo@argo.cz, www.argo.cz,
roku 2018 jako svou 3499. publikaci
Elektronické vydání první
ISBN 978-80-257-2386-9 (váz.)
ISBN 978-80-257-2396-8 (e-kniha)
Copyright © Dan Brown, 2017
Czech edition © Argo, 2018
Translation © Michala Marková, David Petrů, 2018

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS, lze je

pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví
www.kosmas.cz
Památce mé matky
Musíme být ochotni zbavit se
života, který jsme plánovali: jen tak
se nám dostane života, jenž na nás čeká.
– JOSEPH CAMPBELL
Fakta:
Veškerá umělecká i architektonická díla,
vědecké údaje a náboženské organizace
v tomto románu jsou skutečné.
PROLOG

Stařičká zubačka se ploužila do kopce strmého tak, až člověka

jímala závrať, a Edmond Kirsch upřeně sledoval rozeklané
horské vrcholky nad sebou. Masivní kamenná budova kláštera,
jež se v dálce tiskla ke kolmé skalní stěně, jako by visela
v prostoru a zázračně splývala s vertikálou propasti.
Tato katalánská svatyně vzdorovala zubu času i neúnavné síle
gravitace už přes čtyři staletí a celou tu dobu neochvějně plnila
jeden jediný účel: chránit své osazenstvo před útokem
moderního světa.
Paradoxní je, že dnes se právě oni pravdu dozvědí jako první, pomyslel
si Kirsch a přemítal, jak asi budou reagovat. Z historického
hlediska jsou boží služebníci ti nejnebezpečnější lidé na světě,
a to zejména když se jejich božstva ocitnou v ohrožení. A já se
zrovna chystám takříkajíc vrhnout hořící kopí do sršního hnízda.
Vláček dojel až na vrcholek a na nástupišti na Kirsche čekala
osamělá postava. Muž vyzáblý jako kostlivec měl na sobě
tradiční katolickou fialovou kleriku, bílou rochetu a na hlavě
solideo. Kirsch ty ostré rysy znal z fotografií. Pocítil nečekaný
nával adrenalinu.
Takže Valdespino mě přišel přivítat osobně.
Biskupa Antonia Valdespina znal ve Španělsku každý: nejenže
byl důvěrným přítelem a rádcem samotného krále, ale šlo
i o jednoho z nejhlasitějších a nejvlivnějších obhájců
konzervativních katolických hodnot a tradičních politických
zásad.
„Vy budete zřejmě Edmond Kirsch,“ pronesl melodicky biskup,
když Kirsch vystoupil z vlaku.
„Vinen v plném rozsahu,“ usmál se Edmond a stiskl svému
hostiteli kostnatou pravici. „Rád bych vám, biskupe Valdespino,
poděkoval za zorganizování této schůzky.“
„Já si cením toho, že jste o ni požádal.“ Biskup měl silnější hlas,
než Kirsch předpokládal – jasný a pronikavý jako zvon. „Muži
vědy, a zejména tak proslulí, jako jste vy, se s námi nechodí radit
nijak často. Tudy, prosím.“
Valdespino vedl Kirsche po nástupišti a klerika mu pleskala
v chladném horském větru.
„Přiznám se vám,“ řekl Valdespino, „že jsem si vás představoval
jinak. Čekal jsem vědce. Vy jste přitom spíš…“ S lehkým
pohrdáním se zahleděl na hostův elegantní oblek značky
Kiton50 a boty z pštrosí kůže od Barkera. „,Pásek‘ – tak se tomu
myslím říká, ne?“
Kirsch se zdvořile usmál. „Pásek“ se už hezkých pár desítek let
neříká.
„Přestože jsem si přečetl, čeho všeho jste dosáhl,“ pokračoval
biskup, „stále si nejsem tak docela jistý, jaký je vlastně váš obor.“
„Specializuji se na teorii her a počítačové modely.“
„Takže tvoříte takové ty počítačové hry pro děti?“
Kirsch cítil, že biskup svou neinformovanost jen hraje, aby
působil staromódně. Dobře věděl, že Valdespino je ve
skutečnosti v otázkách moderních technologií až strašidelně
vzdělaný a často varuje veřejnost před jejich nástrahami. „To
prosím ne. Teorie her je matematické odvětví, které studuje
opakující se vzorce a snaží se z nich vyvozovat prognózy do
budoucna.“
„Ach ano. Četl jsem myslím, že před několika lety jste
předpověděl evropskou finanční krizi, je to tak? A i když vám
nikdo nedopřál sluchu, vy jste napsal počítačový program, který
Evropu zase postavil na nohy. Jak že to zní ten váš slavný citát?
,Je mi třiatřicet, a v tom věku Ježíš křísil
mrtvé.‘“
Kirsch rozpačitě sklonil hlavu. „Hodně špatné přirovnání, Vaše
Excelence. Byl jsem mladý.“
„Mladý?“ Biskup se zasmál. „A kolik vám je teď? Čtyřicet,
odhaduji?“
„Přesně tak.“
Starý muž se usmál a silný vítr mu nadouval roucho. „Podle
Nového zákona měli zemi zdědit tiší. Místo toho dnes patří
mladým – těm technicky nadaným, těm, co nehledí do své duše,
nýbrž na displeje. Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že někdy
budu mít důvod sejít se s mužem, který stojí v čele jejich šiků.
Víte, že vám říkají prorok?“
„Ve vašem případě mi proroctví moc nevyšlo, Excelence,“ odvětil
Kirsch. „Když jsem vznesl dotaz, jestli bych se s vámi a vašimi
kolegy mohl soukromě setkat, počítal jsem s dvacetiprocentní
šancí, že mě přijmete.“
„A jak jsem řekl svým kolegům, pokud my bohabojní
nasloucháme nevěřícím, můžeme z toho vždycky něco vytěžit.
Protože kdo naslouchá hlasu ďábla, tím spíš ocení hlas Boží.“
Starý muž se usmál. „Samozřejmě žertuji. Promiňte mi prosím
můj zvetšelý smysl pro humor. Tu a tam se neovládnu.“
Na ta slova biskup Valdespino pokynul kupředu. „Ostatní čekají.
Tudy, prosím.“
Kirsch se zahleděl k cíli, k ohromné citadele ze šedého kamene,
usazené na hraně kolmého útesu spadajícího stovky a stovky
metrů až k sytě zelenému gobelínu lesnatých úpatí hor. Ta výška
ho znervózňovala. Kirsch odvrátil zrak od propasti, vyrazil za
biskupem po nerovné horské stezce a soustředil se na schůzku,
která ho čekala.
Požádal o audienci tři významné náboženské vůdce, kteří se tu
zúčastnili právě proběhnuvší konference.
Parlament světových náboženství.
Už od roku 1893 se stovky duchovních vůdců téměř třiceti
světových náboženství jednou za několik let na týden scházeli,
aby spolu vedli dialog překračující hranice jejich víry. Mezi
účastníky bylo mnoho vlivných křesťanských kněží, rabíni
i islámští mullové ze všech koutů světa, hindští púdžáríové,
buddhističtí bhikkhuové, džinisté, sikhové a další.
Cílem parlamentu bylo „kultivovat harmonii panující mezi
světovými náboženstvími, budovat mosty mezi duchovními
směry a oslavovat to, v čem se všechny věrouky shodnou“.
Vznešený úkol, pomyslel si Kirsch, i když on sám v tom viděl jen
prázdné cvičení – bezvýznamné hledání náhodných styčných
bodů v nahodilé hromadě starých pohádek, příběhů a mýtů.
Biskup Valdespino kráčel po stezce jako první a Kirsche, který
ho následoval s pohledem upřeným dolů ze svahu, napadlo,
kolik je v tom ironie: Mojžíš vystoupil na horu, aby přijal slovo Boží…
a já vystoupil na horu, abych udělal přesný opak.
Kirsch sám se sice neustále ubezpečoval, že jeho na tuto horu
vede morální povinnost, ale zároveň nemohl popřít, že tuhle
návštěvu přiživila i velká dávka fanfarónství: už se nemohl
dočkat, až se posadí proti oněm duchovním a předpoví jim, že
jejich konec se neodvratně blíží.
Až dodnes jste pravdu definovali vy, teď je řada na jiných.
„Díval jsem se na váš životopis,“ pronesl náhle biskup
a pohledem zalétl ke Kirschovi. „Vy jste tedy absolventem
Harvardu?“
„Ano.“
„Ach tak. Nedávno jsem četl, že poprvé v historii té školy studuje
v prvním ročníku víc ateistů a agnostiků než těch, kdo se hlásí
k některému náboženství. To je poměrně výmluvná statistika,
pane Kirschi.“
Co vám mám povídat, měl Kirsch chuť odpovědět. Naši studenti jsou
zkrátka stále chytřejší.
Když dospěli k prastaré kamenné budově, vítr zadul silněji.
V šeru vstupní síně se vznášela těžká vůně kadidla. Oba muži
prošli labyrintem temných chodeb, kde si Kirschovy oči cestou
za průvodcem jen těžko zvykaly. Konečně dorazili k neobvykle
malým dřevěným dveřím. Biskup zaklepal, sklonil hlavu a na
prahu svému hostu pokynul, ať ho následuje.
Kirsch nejistě překročil práh.
Ocitl se v obdélníkové místnosti, jejíž vysoké stěny byly přímo
obložené starými, v kůži vázanými svazky. Ze stěn jako žebra
vystupovaly další, volně stojící knihovny proložené litinovými
radiátory, ve kterých to klepalo a syčelo, takže místnost působila
hrůzyplně živoucím dojmem. Kirsch zvedl oči ke galerii se
zdobným zábradlím, která se na úrovni prvního patra táhla
podél celého sálu, a v tu chvíli s jistotou věděl, kde je.
Proslulá montserratská knihovna, uvědomil si. Žasl, že ho sem
vůbec pustili. Říkalo se, že vzácné spisy nalézající se v téhle
posvátné místnosti jsou k dispozici jen mnichům, kteří zasvětili
život Bohu a žijí tady v horách v naprosté izolaci.
„Žádal jste o diskrétnost,“ pronesl biskup. „Tady máme největší
soukromí. Do této místnosti se dostalo jen málo lidí zvenčí.“
„Velkorysá výsada. Děkuji.“
Kirsch biskupa následoval k rozměrnému dřevěnému stolu, kde
už čekali dva starší muži. Ten vlevo působil vyčerpaně, měl
unavené oči a neupravený bílý vous. Na sobě měl pomačkaný
černý oblek, bílou košili a plstěný klobouk.
„Tohle je rabín Jehuda Köves,“ přestavil ho biskup. „Významný
židovský filozof, který napsal mnoho prací o kabalistické
kosmologii.“
Kirsch se natáhl přes stůl a zdvořile si s rabínem Kövesem
potřásl rukou. „Velice mě těší,“ pozdravil. „Četl jsem některé
vaše knihy o kabale. Nemohu říct, že jsem je pochopil – ale četl
jsem je.“
Köves na něj přívětivě kývl a zlehka si otřel slzící oči
kapesníkem.
„A tohle,“ pokračoval biskup a ukázal na druhého sedícího, „je
uznávaný állima Sajid al-Fadl.“
Uctívaný islámský učenec vstal a srdečně se usmál. Byl to
drobný, tělnatý muž a jeho bodrá tvář jako by nepasovala
k tmavým, pronikavým očím. Oblečený byl ve skromné dišdáše.
„A já zase, pane Kirschi, četl vaše prognózy budoucího
směřování lidstva. Nemohu říct, že jsem s nimi souhlasil – ale
četl jsem je.“
Kirsch se vlídně usmál a stiskl mu ruku.
„A náš host, Edmond Kirsch,“ obrátil se biskup na oba kolegy, „je,
jak víte, vysoce uznávaný počítačový odborník, badatel v oboru
teorie her, vynálezce a svým způsobem prorok technologického
světa. Vzhledem k prostředí, v němž se pohybuje, mě jeho žádost
o rozhovor s námi třemi poněkud zaskočila. Takže nyní by nám
pan Kirsch mohl vysvětlit, proč tu vlastně je.“
S těmi slovy se biskup Valdespino usadil mezi svými dvěma
kolegy, založil ruce na prsou a s očekáváním se na Kirsche
zadíval. Všichni tři společně se na něj zahleděli jako nějaký
tribunál, jako by šlo spíš o inkviziční výslech než o přátelské
setkání vzdělanců. V tu chvíli si Kirsch uvědomil, že tu pro něj
biskup ani nenachystal židli.
Když si prohlížel ty tři před sebou, byl spíš trochu nesvůj, než že
by měl strach. Takže tohle je ta svatá trojice, kterou jsem si vyžádal.
Tři mudrci, tři králové.
Na chvilku se odmlčel, aby dal najevo svou sílu. Přešel k oknu
a zadíval se na úchvatné panoráma pod sebou. Hlubokým údolím
se táhl strakatý, sluncem ozářený koberec starobylých pastvin
a na opačné straně ustupoval rozeklaným vrcholkům pohoří
Collserola. O pár kilometrů dál, kdesi nad Baleárským mořem, se
na obzoru sbírala hrozivá bouřková mračna.
Velmi vhodné, pomyslel si Kirsch, protože věděl, jaké pozdvižení
už brzy způsobí nejen v této místnosti, ale i ve světě za jejími
zdmi.
„Pánové,“ otočil se k nim prudce, „předpokládám, že o mé prosbě
o zachování mlčenlivosti vám už biskup Valdespino řekl. Než
budu pokračovat, jen bych vám rád vysvětlil, že to, co se vám
chystám sdělit, musí zůstat v naprosté tajnosti. Zkrátka a dobře
vás všechny žádám o slib mlčení. Můžeme se tak dohodnout?“
Všichni muži beze slova přikývli, ale Kirsch věděl, že je to
pravděpodobně zbytečné. I tak budou chtít tuhle informaci spíš
ututlat než ji hlásat do světa.
„Jsem tu,“ spustil Kirsch, „protože jsem učinil vědecký objev,
který vás možná ohromí. Jde o záležitost, kterou jsem se zabýval
mnoho let v naději, že najdu odpovědi na dvě z nejzákladnějších
otázek lidské existence. A když se mi to teď podařilo, sešel jsem
se právě s vámi, protože se domnívám, že tato informace
světovou náboženskou obec hluboce zasáhne a dost možná
povede ke změnám, které bych označil za rozvratné. O tom, co
vám za okamžik odhalím, vím v tuto chvíli na celém světě jen já.“
Kirsch sáhl do saka a vytáhl poněkud předimenzovaný chytrý
telefon, který sám navrhl a sestrojil tak, aby vyhovoval jeho
potřebám. Telefon byl uložený v pouzdře s výrazným
mozaikovým vzorem a on ho před sedícími muži opřel jako
televizi. Za okamžik se přes tenhle přístroj připojí
k supertajnému serveru, zadá heslo o třiačtyřiceti znacích
a spustí živou prezentaci.
„To, co za chvilku uvidíte,“ sdělil jim, „je hrubý sestřih
prohlášení, které hodlám sdělit světu zhruba za měsíc. Ale ještě
předtím jsem se chtěl poradit s některými z nejvlivnějších
světových náboženských myslitelů, abych získal představu
o tom, jak tuhle zprávu přijmou ti, kterých se týká nejvíc.“
Biskup si hlasitě povzdechl, spíš znuděně než zaujatě. „To je
ovšem velmi zvláštní úvod, pane Kirschi. Jako by snad to, co nám
chcete předvést, mělo otřást samotnými základy světových
náboženských učení.“
Kirsch se rozhlédl po té prastaré studnici posvátných textů. Ne
jimi otřást. Rozdrtit je.
Pohledem zkoumal trojici před sebou. Netušili, že se Kirsch
chystá tuhle prezentaci předvést na oslnivé, pečlivě nazkoušené
show už za tři dny. Až se tak stane, lidem na celém světě dojde,
že všechna světová náboženství mají jednu věc společnou.
Hluboce se mýlí.
KAPITOLA 1

Profesor Robert Langdon vzhlížel ke dvanáctimetrovému psu

sedícímu uprostřed dlážděného prostranství. Kožich zvířete byl
tvořen živým kobercem trávy a voňavých květin.
Já se snažím tě mít rád, pomyslel si. Vážně se snažím.
Ještě chvilku nad tím tvorem přemítal a pak vyrazil po rampě
pro pěší, klenoucí se k dlouhému terasovitému schodišti, jehož
nestejně vysoké stupně měly vytrhnout příchozí návštěvníky
z obvyklého rytmu a kroku. Asi celkem úspěšně, usoudil Langdon,
když na nepravidelném schodišti poněkolikáté zakopl.
Pod schody se prudce zastavil a pohledem si změřil ohromný
objekt, který se tyčil před ním.
Teď už mě nejspíš nic na světě nepřekvapí.
Do výšky se tu vypínal obří pavouk, jehož tenké kovové nohy asi
deset metrů nad zemí podpíraly odulé tělo. Pod pavoučím
břichem visel kokon z drátěného pletiva, plný skleněných koulí.
„Jmenuje se Maman,“ ozval se čísi hlas.
Langdon sklonil hlavu a zjistil, že přímo pod pavoukem stojí
štíhlý muž. Oblečený byl v černém brokátovém kaftanu a jeho
téměř komicky nakroucený knír připomínal Salvadora Dalího.
„Já jsem Fernando,“ pokračoval, „a rád bych vás přivítal v našem
muzeu.“ Prohrábl hromádku jmenovek, které měl před sebou na
stolku. „Mohu se prosím zeptat, jak se jmenujete?“
„Samozřejmě. Robert Langdon.“
Muž k němu vystřelil pohledem. „Moc se omlouvám! Nepoznal
jsem vás!“
Já se skoro nepoznávám sám, pomyslel si Langdon a ve fraku
s bílým motýlkem a vestičkou prkenně vykročil dál. Vypadám
jako tučňák. Langdonův klasický frak byl skoro třicet let starý,
zbyl mu z dob, kdy byl členem princetonského Břečťanového
klubu, ale díky jeho přísně dodržovanému zvyku uplavat denně
pár bazénů mu obstojně padl ještě dnes. Jak se doma spěšně
balil, popadl špatný obal a jeho obvyklý smoking zůstal viset ve
skříni.
„Na pozvánce stálo ,černá a bílá‘,“ řekl teď. „Frak je doufám
vhodný.“
„Frak je dokonalý! Vypadáte skvěle!“ Muž k němu přiskočil
a pečlivě mu připevnil jmenovku na klopu.
„Je to pro mě velká čest, že vás poznávám,“ pronesl pak. „Určitě
už jste u nás někdy byl, že?“
Langdon upřel zrak skrz pavoučí nohy na budovu, která se
třpytila před nimi. „Skoro se to stydím přiznat, ale ještě ne.“
„Ne!“ Muž předstíral, že se kácí k zemi. „Vy snad nefandíte
modernímu umění?“
Langdon měl odjakživa v oblibě výzvy, které mu moderní umění
předestíralo – zejména rád zkoumal, proč jsou některá
konkrétní díla oslavována coby mistrovská: třeba cákanice
Jacksona Pollocka, polévkové plechovky Andyho Warhola nebo
Rothkovy jednobarevné čtverce. Ale pořád si byl mnohem jistější
v kramflecích, pokud šlo o náboženskou symboliku v obrazech
Hieronyma Bosche nebo o aspekty Goyovy práce se štětcem.
„Jsem spíš na klasiku,“ odpověděl. „S da Vincim si umím poradit
líp než s de Kooningem.“
„Ale vždyť da Vinci a de Kooning toho mají tolik společného!“
Langdon se trpělivě usmál. „V tom případě si o de Kooningovi
ještě budu muset něco zjistit.“
„To jste tu správně!“ Muž mávl rukou k mohutné budově. „V
tomhle muzeu najdete jednu z nejlepších sbírek moderního
umění na světě. Doufám, že si to užijete.“
„Přesně to mám v úmyslu,“ odvětil Langdon. „Jen bych rád věděl,
proč tu vlastně jsem.“
„Stejně jako všichni ostatní.“ Muž se zvesela zasmál a zavrtěl
hlavou. „Váš hostitel smysl dnešního večera pečlivě tají. Ani
zaměstnanci muzea netuší, co se chystá. Ty tajnosti udělají
strašně moc – zvěsti se šíří jak zběsilé! Uvnitř je několik set
hostů, spousta známých tváří, a nikdo z nich netuší, co je dneska
na programu!“
Langdon se zazubil. Jen málo hostitelů na celém světě má dost
kuráže na to, aby na poslední chvíli rozeslali pozvánky, na nichž
stojí jen: Sobota večer. Přijďte. Věřte mi. A ještě méně z nich by
dokázalo přesvědčit stovky osobností se statusem VIP, aby všeho
nechaly a okamžitě přiletěly do severního Španělska.
Langdon vykročil zpod pavouka a cestou zvedl oči k ohromnému
červenému transparentu, který se mu vzdouval nad hlavou:
VEČER
S EDMONDEM KIRSCHEM
Sebevědomí Edmondovi nikdy nescházelo, pomyslel si Langdon
pobaveně.
Asi před dvaceti lety byl mladý Eddie Kirsch jedním z prvních
Langdonových studentů na Harvardově univerzitě: nerd
s vrabčím hnízdem na hlavě, jehož zájem o kódy všeho druhu ho
přivedl na Langdonův seminář pro prváky: Kódy, šifry a jazyk
symbolů. Jeho břitký intelekt udělal na Langdona velký dojem,
a přestože Kirsch časem opustil zaprášený svět sémiotiky
a vykročil světlou, mnohoslibnou cestou počítačové vědy,
vzniklo mezi ním coby studentem a Langdonem coby učitelem
pevné pouto, díky němuž zůstali v kontaktu ještě dvě dekády od
Kirschovy promoce.
A teď student učitele předehnal, pomyslel si Langdon. O několik
světelných let.
Dnes byl Edmond Kirsch světově proslulou celebritou s puncem
excentrika – byl to miliardář, počítačový odborník, vizionář,
vynálezce a podnikatel. Už před čtyřicítkou stihl vymyslet
množství pokročilých technologií, které významně posunuly
vpřed obory tak rozmanité, jako je robotika, neurověda, umělá
inteligence a nanotechnologie. Navíc ho díky jeho přesným
odhadům budoucích průlomových vědeckých objevů provázela
aura tajemství.
Langdon měl podezření, že Edmondovy až děsivě přesné
prognózy mají co do činění s jeho neuvěřitelně širokým
všeobecným rozhledem. Kam mu paměť sahala, Edmond byl
neúnavným čtenářem, který přelouskal, co mu přišlo pod ruku.
Jeho vášeň pro knihy a jeho schopnost vstřebávat jejich obsah
překonávaly všechno, co kdy Langdon viděl.
Posledních pár let žil Kirsch převážně ve Španělsku. Tvrdil, že je
do téhle země, oplývající starosvětským kouzlem, avantgardní
architekturou, bohémskými bary a dokonalým počasím, už
navěky zamilovaný.
Jednou do roka zajížděl do Cambridge v Massachusetts, aby tu
v proslulé Media Lab na Massachusettském technologickém
institutu uspořádal přednášku, a při té příležitosti se vždycky
sešel s Langdonem v některé nové, módní bostonské restauraci,
o které Langdon v životě neslyšel. Nikdy se nebavili
o technologiích: Kirsch si s Langdonem chtěl povídat výhradně
o umění.
„Ty jsi taková moje kulturní spojka, Roberte,“ žertoval s oblibou.
„Mám štěstí, že ses oženil s uměním.“
To jízlivé rýpnutí do zapřisáhlého starého mládence Langdona
znělo obzvlášť paradoxně z úst člověka, který si s ním
v názorech na manželství nezadal: Kirsch prohlašoval
monogamii za „přímý útok na evoluci“ a během let byl
vyfotografován s celou řadou topmodelek po boku.
Vzhledem k jeho pověsti průkopníka počítačové vědy by se dalo
čekat, že to bude nějaký upjatý technonerd. Z Edmonda se ale
postupem času stal moderní popkulturní idol, který proplouval
nejvyššími společenskými kruhy oděný podle poslední módy,
liboval si v tajnosnubných undergroundových rytmech a sbíral
umění od nebetyčně drahých impresionistů až po moderní
tvůrce. Často Langdona e-mailem žádal o radu ohledně nějakého
nového uměleckého objevu, o který měl v úmyslu svoji sbírku
rozšířit.
A pak pokaždé udělal přesný opak toho, co jsem mu doporučil,
přemítal Langdon.
Někdy před rokem se Kirsch k Langdonovu velkému překvapení
nezačal vyptávat na umění, nýbrž na Boha – věru zvláštní téma
pro muže, který se tak vehementně prohlašuje za ateistu.
V restauraci Tiger Mama z Langdona nad tatarským biftekem
dlouze tahal rozumy ohledně základů učení různých světových
náboženství, zejména jejich verzí Stvoření.
Langdon mu poskytl slušný přehled současných věrouk od
Genesis, o niž se dělí křesťanství, judaismus a islám, přes
hinduistický příběh o Bráhmovi až po babylonské vyprávění
o Mardukovi a další.
„Nasadil jsi mi brouka do hlavy,“ podotkl Langdon při odchodu
z restaurace. „Proč se futurolog tak zajímá o minulost? Znamená
to, že náš proslulý ateista konečně nalezl Boha?“
To Edmonda upřímně pobavilo. „Ještě to tak. Kdepak, jenom si
ověřuju svoji konkurenceschopnost, Roberte.“
Langdon se usmál. To je celý Edmond. „Jenže věda a náboženství
nejsou konkurenti. Jsou to dva různé jazyky, které se snaží
vyprávět stejný příběh. V našem světě je místo pro oba.“
Po tomhle setkání se Edmond skoro na rok odmlčel. A pak
Langdon před třemi dny zčistajasna dostal obálku od FedExu, ve
které byla letenka, hotelová rezervace a ručně psaný vzkaz, jímž
ho Edmond velmi naléhavě zval na dnešní večerní akci. Doslova
tu stálo: Roberte, znamenalo by pro mě strašně moc, kdyby ses zrovna
Ty mohl zúčastnit. Ten můj večer se totiž může uskutečnit hlavně díky
Tvým postřehům, které jsi mi předal při našem posledním rozhovoru.
Langdona to naprosto ohromilo. Nevzpomínal si, že by se cokoliv
z té jejich konverzace byť jen vzdáleně mohlo vztahovat k akci
pořádané technologickým vizionářem.
Kromě toho v obálce našel ještě černobílý obrázek dvou lidí
dívajících se na sebe. Kirsch k němu připojil kratičkou báseň.
Roberte!
Až se my dva zase uvidíme,
prozradím, co v tom prázdnu dříme.
 Edmond

Při pohledu na ten obrázek se Langdon musel usmát: byla to

chytrá narážka na jednu historii, do níž se zapletl před několika
lety. V prázdném prostoru mezi oběma tvářemi se rýsovala
silueta poháru – svatého grálu.
A tak se teď Langdon ocitl před muzeem plný zvědavosti, co že se
to jeho bývalý student chystá oznámit. Lehký větřík si pohrával
s šosy fraku a Langdon kráčel po betonové cestičce podél zátočin
řeky Nervión, která byla kdysi životadárnou tepnou kvetoucího
průmyslového města. Ve vzduchu byla lehounce cítit měď.
Langdon prošel ohybem cesty a konečně si mohl mohutnou,
třpytivou budovu muzea důkladně prohlédnout. Ale jedním
pohledem se tahle stavba obsáhnout nedala, a tak putoval očima
sem a tam po celé délce těch podivuhodných, protáhlých forem.
Tenhle dům pravidla nejen porušuje, pomyslel si, ale naprosto je
ignoruje. Pro Edmonda dokonalé místo.
Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau vypadalo jako
vystřižené z nějaké přízračné halucinace: byl to vířivý slepenec
všemožně pokřivených a jakoby náhodně o sebe opřených
kovových součástí. Tenhle tvarový chaos se táhl do dálky
a pokrývalo ho přes třicet tisíc titanových desek, které se leskly
jako rybí šupiny a propůjčovaly budově vzhled zároveň
organický i mimozemský, jako by se tu z vody vydrápala nějaká
futuristická mořská obluda a teď se vyhřívala na sluníčku.
Když bylo muzeum v roce 1997 otevřeno pro veřejnost, časopis
New Yorker jeho architekta Franka Gehryho vyzdvihl za to, že
navrhl „fantastický, snový, do titanu zahalený koráb oblých
tvarů“, a další kritikové po celém světě se rozplývali:
„Nejnádhernější budova současnosti!“ „Rozevlátě geniální!“
„Úchvatný architektonický počin!“
Od vzniku muzea bylo postaveno mnoho podobně
„dekonstruktivistických“ budov – Disneyho koncertní síň v Los
Angeles, mnichovský Svět BMW, a dokonce i nová knihovna na
Langdonově alma mater. Všechny tyhle stavby se vyznačovaly
radikálně nekonvenčním vzhledem, ale Langdon pochyboval, že
kterákoliv z nich může co do šokujícího účinku
s Guggenheimovým muzeem soupeřit.
Šupinatá fasáda jako by s každým dalším Langdonovým krokem
měnila tvar, jako by z každého dalšího úhlu nabízela jinou svou
osobnost. A náhle byla vidět i ta nejdramatičtější vizuální iluze,
kterou budova muzea skýtala. Z této perspektivy se totiž zdálo,
že celá ta nesmírná konstrukce doslova pluje na vodě, že se
vznáší na hladině rozlehlé, zdánlivě nekonečné vodní plochy,
jejíž vlnky dorážejí na zdi muzea.
Langdon se na chvilku zastavil, aby si ten efekt vychutnal, a pak
se vydal přes vodu po minimalistické lávce pro pěší, která se
klenula přes hladinu hladkou jako zrcadlo. V polovině cesty ho
vylekalo syčení, které se linulo odkudsi zdola. Zastavil se právě
ve chvíli, kdy se zpod lávky zvedl vířící oblak. Obestřel ho hustý
závoj mlhy, která se vzápětí přes vodu odvalila k muzeu
a obklopila celou jeho spodní část.
Mlžná socha, uvědomil si Langdon.
O tomhle díle japonské umělkyně jménem Fudžiko Nakajová už
četl. Převratnost její „sochy“ tkvěla v tom, že byla tvořena pouze
viditelným vzduchem: šlo o stěnu mlhy, která se střídavě
zhmotňovala a mizela. A jelikož vítr a počasí obecně nikdy
nejsou stejné, byla i socha pokaždé, když se objevila, úplně jiná.
Most přestal syčet a Langdon sledoval, jak se stěna mlhy nad
vodou postupně ustaluje a jako obdařená vlastním rozumem víří
a plazí se dál a dál. Účinek byl nadpozemský a matoucí: celé
muzeum jako by se najednou vznášelo nad vodou, jako by bez
tíže spočívalo na oblaku – loď duchů, bloudící po moři.
Právě když se Langdon opět chystal vyrazit, klidná hladina se
rozčeřila řadou drobných výbuchů. A najednou z vody vzhůru
vystřelilo pět planoucích sloupců ohně, které s vytrvalým
burácením jako raketové motory probodávaly mlžný opar a na
titanový obklad muzejní budovy vrhaly zářivé záblesky světla.
Langdonovu architektonickému vkusu vyhovovala spíš muzea
klasičtějšího střihu, jako je Louvre nebo Prado, ale když sledoval
mlhu a plameny nad vodou, nenapadalo ho příhodnější místo,
kde by mohl svou akci uspořádat někdo, kdo tolik miluje
technické novinky a dovede tak jasnozřivě nahlížet do
budoucnosti.
Langdon prošel mlhou a pokračoval ke vchodu, tam, kde v té
veleještěří stavbě zel hrozivý otvor. A jak se k němu blížil, náhle
se ho zmocnil nepříjemný pocit, že vchází do dračí tlamy.
KAPITOLA 2

Admirál Luis Ávila seděl na barové stoličce v liduprázdné

hospodě v neznámém městě. Cesta ho vyčerpala. Právě přiletěl
a kvůli předchozímu úkolu musel během dvanácti hodin
překonat několik tisíc kilometrů. Napil se druhého toniku
a zahleděl se na barevnou paletu lahví za barem.
V poušti umí zůstat střízlivý každý, uvažoval. Ale jen ti oddaní dovedou
usednout v oáze a nenastavit ústa.
Ávila nenastavil ústa ďáblu už téměř rok. Když se díval na svůj
odraz v zrcadlech za barem, na jednu vzácnou chvilku si dopřál
uspokojení z toho, co v nich viděl.
Ávila byl jedním z oněch šťastných obyvatel Středomoří, pro
které jako by stárnutí nebylo přítěží, nýbrž výhodou. Během let
se nepoddajné černé strnisko proměnilo v jemnější, důstojnější
prošedivělou bradku, ohnivé tmavé oči se zklidnily a nabyly
výrazu uvolněné sebedůvěry a olivová pleť, osmahlá sluncem
a zbrázděná vráskami, mu propůjčovala auru člověka, jenž
neustále mhouří oči na moře.
I ve třiašedesáti letech byl štíhlý a ve formě a jeho úctyhodnou
kondici podtrhovala na míru šitá uniforma. Pro dnešek zvolil tu
slavnostní, bílou – královsky elegantní stejnokroj sestávající
z dvouřadého saka se širokými černými epoletami a úctyhodnou
přehlídkou medailí za zásluhy, ze škrobené košile se stojáčkem
a z bílých kalhot s hedvábnými lampasy.
Španělská Armada sice už není nejmocnější loďstvo na světě, ale pořád
ještě ví, jak se má oblékat důstojník.
Tuhle uniformu si admirál neoblékl už celá léta – ale dnes byl
mimořádný večer, a když před chvílí kráčel ulicemi tohoto
neznámého, nevelkého města, těšily ho jak uznalé pohledy žen,
tak skutečnost, že se mu muži širokým obloukem vyhýbají.
Toho, kdo žije podle řádu, si všichni váží.
„Otra tónica?“ zeptala se pěkná barmanka. Mohlo jí být třicet,
měla kyprou postavu a šibalský úsměv.
Ávila zavrtěl hlavou. „No, gracias.“
Hospoda byla liduprázdná a Ávila vnímal obdivný barmančin
pohled. Líbilo se mu nechat se zase jednou vidět. Vydrápal jsem se
z propasti.
V nejhlubších zákoutích jeho mysli bude ale už navěky číhat ta
strašlivá událost, která mu před pěti lety téměř zničila život –
jediný, ohlušující okamžik, ve kterém se otevřela země a celého
ho pozřela.
Sevillská katedrála.
Velikonoční ráno.
Okny z barevného skla se dovnitř linulo andaluské slunce, jehož
světlo se v zářivých kaleidoskopických cákancích rozlévalo po
kamenném chrámovém interiéru. Varhany radostně hřímaly
a tisíce věřících oslavovaly zázrak vzkříšení.
Ávila vkleče čekal na přijímání a srdce se mu dmulo vděkem. Po
životě zasvěceném službě na moři byl požehnán tím největším
z Božích darů – rodinou. Se širokým úsměvem se otočil a zadíval
se na svou mladou ženu Mariu, která zůstala v lavici, protože
vzhledem k vysokému stupni těhotenství byla pro ni cesta
uličkou příliš dlouhá. Vedle ní seděl jejich tříletý syn Pepe
a nadšeně tatínkovi mával. Ávila na chlapce mrkl, Maria se na
manžela láskyplně usmála.
Díky, Bože, pomyslel si Ávila a otočil se zpátky k oltáři.
Vzápětí se starodávnou katedrálou rozlehl ohlušující výbuch.
Celý svět v okamžení explodoval v plamenech.
Tlaková vlna Ávilu prudce přirazila k zábradlí před oltářem
a jeho tělo zasypala žhavá lavina trosek a kusů těl. Když se
probral z bezvědomí, v hustém dýmu se nemohl nadechnout
a chvíli nevěděl, co se stalo a kde to je.
Pak k němu přes zvonění v uších dolehly zděšené výkřiky. Ávila
se namáhavě vztyčil a všechna ta hrůza mu došla. Namlouval si,
že to je jenom děsivý sen. Potácel se katedrálou plnou kouře,
klopýtal mezi sténajícími a zmrzačenými oběťmi, zoufale se
prodíral tam, kde se ještě před pár okamžiky usmívala jeho žena
a syn.
Nebylo tam nic.
Ani lavice, ani lidé.
Jenom ožehlá dlažba a hromada krvavých sutin.
Z chmurných vzpomínek ho milosrdně vytrhlo zacinkání ode
dveří baru. Ávila se rychle napil toniku a tak jako mnohokrát
předtím ze sebe tu temnotu setřásl.
Dveře baru se rozlétly a Ávila se otočil. Dovnitř se vpotáceli dva
hromotluci. Falešně hulákali jakousi irskou bojovou píseň
a zelené fotbalové dresy se jim nebezpečně napínaly přes pivní
břicha. Podle všeho se při dnešním odpoledním zápase štěstí
přiklonilo na stranu hostujícího irského týmu.
Asi mi osud naznačuje, že už mám jít, pomyslel si Ávila a vstal. Když
požádal o účet, barmanka na něj mrkla a mávla rukou. Ávila
poděkoval a otočil se ke dveřím.
„No to mě podrž!“ zařval jeden z příchozích, oslněný Ávilovou
majestátní uniformou. „Španělskej král!“
Oba muži se hurónsky rozesmáli a nejistým krokem vyrazili
k němu.
Ávila se je pokusil obejít, ale ten větší ho hrubě popadl za paži
a smýkl s ním zpátky na barovou stoličku. „No tak, Vaše Výsosti!
Když už se sem táhneme takovou dálku, tak nám snad král pivko
neodmítne, ne?“
Ávila se zadíval na tu ušmudlanou ruku na pečlivě vyžehleném
rukávu. „Pusťte mě,“ pronesl klidně. „Musím jít.“
„Ne, ty tady musíš zůstat na pivo, amigo.“ Muž ho stiskl silněji
a jeho přítel začal špinavým prstem šťouchat do medailí na
Ávilově hrudi. „Děda bude asi hrdina.“ Chlapík zatahal za jedno
z nejcennějších vyznamenání. „Tohle je nějakej řemdih? Ty jsi
rytíř? Kde máš brnění?“ Zahýkal smíchy.
Buď tolerantní, připomínal si Ávila. V životě už podobných lidí
potkal nespočet – byli to nešťastníci, kteří nikdy v nic nevěřili
a jen slepě zneužívali svobod a práv, která jim vybojovali jiní.
„Ten řemdih,“ odpověděl Ávila vlídně, „to je znak Unidad de
Operaciones Especiales, speciální jednotky španělského
námořnictva.“
„Speciální jednotka?“ Muž se otřásl hraným leknutím. „No páni.
A co znamená tohleto?“ Ukázal na Ávilovu pravou ruku.
Ávila sklopil oči k vlastní dlani. V její měkké prohlubni měl
černě vytetovaný znak pocházející už ze čtrnáctého století.

Tenhle symbol mě chrání, pomyslel si Ávila. Ale teď ochranu

potřebovat nebudu.
„No to je fuk,“ řekl nakonec chuligán, pustil Ávilovu ruku
a obrátil pozornost k barmance. „Ty jsi ale kočka,“ oslovil ji. „Jsi
čistokrevná Španělka?“
„Jsem,“ odpověděla půvabně.
„Nemáš v sobě ani kousek Ira?“
„Ne.“
„A chtěla bys mít?“ Muž se hystericky rozchechtal a zabušil pěstí
do stolu.
„Nechte ji být,“ ozval se velitelsky Ávila.
Muž se prudce otočil a zuřivě se na něj zadíval.
Druhý pobuda drsně šťouchl Ávilu do prsou. „Ty nám chceš
říkat, co můžeme a nemůžeme?“
Ávila se zhluboka nadechl. Padala na něj únava z dlouhé cesty.
Ukázal k baru. „Pánové, prosím, sedněte si. Zvu vás.“
***
To jsem ráda, že tu zůstal, pomyslela si barmanka. Uměla by se sice
o sebe postarat sama, ale ten důstojník jednal s oběma hulváty
tak klidně, že se jí z toho trochu podlamovala kolena, a tajně
doufala, že tu třeba setrvá až do zavíračky.
Důstojník objednal dvě piva, pro sebe další tonik a vrátil se na
své místo k baru. Ti dva fotbaloví fandové se posadili vedle něj,
každý z jedné strany.
„Tonik?“ rýpl si jeden. „Já myslel, že spolu budeme pít.“
Důstojník věnoval barmance unavený úsměv a dopil tonik.
„Bohužel mám schůzku,“ řekl a vstal. „Ale ať vám to pivo
chutná.“
Jakmile vstal, oba muži mu neomaleně položili dlaně na ramena,
jako by to měli nazkoušené, a násilím ho zatlačili zpět na
stoličku. Důstojníkovi se hněvivě zablýsklo v očích, ale pak se
mu v nich zase rozhostil klid.
„Přece nás tu s tou svojí kočičkou nechceš nechat samotný,
dědulo.“ Otrapa se na ni podíval a nechutně zatřepotal jazykem.
Důstojník dlouho nehnutě seděl a pak sáhl do saka.
Oba chlapi se na něj vrhli. „Hele, co to děláš?“
Důstojník velmi zvolna vytáhl mobil a řekl těm dvěma něco
španělsky. Nechápavě se na něj zadívali, a tak přešel zpátky do
angličtiny. „Omlouvám se, jen musím zavolat ženě a říct jí, že se
dneska večer opozdím. Nejspíš tu ještě chvilku posedíme.“
„Tak se mi to líbí, kámo!“ pochválil ho ten větší, na jeden zátah
dopil pivo a udeřil prázdnou sklenicí o bar. „Ještě!“
Když jim barmanka čepovala pivo, v zrcadle sledovala, jak
důstojník vyťukává číslo a přikládá si mobil k uchu.
„Le llamo desde el bar Molly Malone,“ přečetl název a adresu
podniku z pivního tácku před sebou. „Calle Particular de
Estraunza, ocho.“ Odmlčel se a za okamžik pokračoval.
„Necesitamos ayuda inmediatamente. Hay dos hombres heridos.“ Pak
zavěsil.
Dos hombres heridos? Barmance se zrychlil tep. Dva ranění?
Než si dokázala jeho slova v hlavě přebrat, zahlédla bílou
šmouhu. Důstojník se bleskurychle přetočil vpravo a většímu
z obou pobudů vrazil zespoda loktem do nosu, až to ošklivě
křuplo. Z nosu vytryskl gejzír krve a násilník se zhroutil vzad.
Než stačil ten druhý zareagovat, důstojník se opět otočil,
tentokrát vlevo, prudce mu udeřil loktem do ohryzku a srazil ho
pozadu na stoličku.
Barmanka šokovaně zírala na ty dva na zemi – jeden křičel
bolestí, druhý lapal po dechu a držel se za hrdlo.
Důstojník zvolna vstal. Se strašidelným klidem vytáhl
peněženku a položil na barovou desku stoeurovou bankovku.
„Omlouvám se,“ řekl jí španělsky. „Za chvilku je tu policie,
pomohou vám.“ Pak se otočil a odešel.
***
Admirál Ávila se nadechl nočního vzduchu a vyrazil po Alameda
de Mazarredo k řece. Policejní sirény se blížily, a tak se skryl do
příšeří a nechal auta projet. Měl důležitou práci a dnes večer už
si nemohl dovolit další komplikace.
Regent mi mé dnešní poslání vysvětlil zcela jasně.
Regentovy rozkazy působily na Ávilovu duši jako konejšivý lék.
Žádné rozhodování. Žádné výčitky. Jenom akce. Po životě
stráveném udílením rozkazů byla úleva pustit kormidlo a předat
řízení lodi jiným.
V téhle válce jsem pěšák.
Před několika dny mu Regent svěřil tajemství tak znepokojivé,
že Ávila neviděl jinou možnost než se do té věci pustit naplno.
Krutost jeho včerejšího úkolu ho stále ještě soužila, ale zároveň
si byl jistý, že jeho činy mu budou rozhodně odpuštěny.
Spravedlnost má mnoho podob.
A než dnešní den skončí, zemřou i další lidé.
Ávila vyšel na otevřené prostranství na říčním břehu a zvedl oči
k mohutné stavbě, která se tyčila před ním. Byla to
neuspořádaná skládka zvrhle rozvlněných tvarů obložených
plechem – jako by dva tisíce let architektonického pokroku
zničehonic vyletěly oknem a přenechaly místo naprostému
chaosu.
Někdo tomu říká muzeum. Já tomu říkám odpornost.
S touto myšlenkou Ávila přešel prostranství a prokličkoval mezi
řadou podivných soch stojících před Guggenheimovým muzeem.
Blížil se k budově a sledoval desítky hostů, kteří v elegantních
černobílých úborech kráčeli stejným směrem.
Bezbožníci se scházejí.
Dnešní večer ale dopadne trochu jinak, než si všichni malují.
Narovnal si admirálskou čepici, uhladil si sako a duševně se
obrnil pro úkol, který ležel před ním. Dnešek byl součástí
mnohem rozsáhlejšího poslání – křížového tažení za
spravedlnost.
Ávila došel k muzejnímu vchodu. Ruka v kapse zlehka spočívala
na růženci, který se tu ukrýval.
KAPITOLA 3

Atrium muzea působilo jako interiér futuristické katedrály.

Když Langdon vešel, zrak mu okamžitě vylétl vzhůru po
úctyhodných bílých pilířích podél vysoké skleněné stěny. Tyčila
se do výše šedesáti metrů až ke klenutému stropu, na který
halogenové bodové reflektory vrhaly čistě bílé světlo. Tam
nahoře na nebesích protínala prostor spleť visutých lávek
a galerií, po kterých návštěvníci jako černobílé tečky vcházeli do
výstavních síní v horních patrech, opět z nich vycházeli či
u vysokých oken obdivovali vodní hladinu hluboko dole. Kousek
od něj po zdi nehlučně sjel skleněný výtah: vrátil se z nebe na
zem, aby tu nabral další
hosty.
Takovéhle muzeum Langdon ještě nikdy neviděl. Dokonce i zvuk
se tu nesl jinak. Místo obvyklého uctivého šumu, tlumeného
speciálními povrchy, tohle místo ožívalo mumláním a ozvěnami
hlasů prolínajících skrz kámen a sklo. Jediné, co tu bylo
Langdonovi povědomé, byla ta sterilní pachuť na jazyku:
muzejní vzduch je na celém světě stejný, pečlivým filtrováním
zbavený všech prachových částic a oxidantů a pak zvlhčený
ionizovanou vodou na pětačtyřicet procent.
Langdon prošel několika překvapivě přísnými bezpečnostními
kontrolami a všiml si, že ozbrojená ochranka tu je v hojném
počtu. Nakonec se ocitl u dalšího registračního pultu. Tady mu
mladá žena podala sluchátka. „Audioguía?“
Langdon se usmál. „Ne, díky.“
Když ale pult míjel, žena ho zastavila a přešla do dokonalé
angličtiny. „Omlouvám se, pane, ale organizátor dnešního
večera, pan Kirsch, si přeje, aby si sluchátka vzal každý. Je to
součást celého zážitku.“
„Tak to si je samozřejmě vezmu.“
Langdon už po jedněch sahal, ale žena ho pohybem ruky
zarazila, přečetla si jeho jmenovku, našla ho na dlouhém
seznamu hostů a pak mu podala sluchátka, jejichž číslo
odpovídalo jeho jménu. „Dnešní prohlídka je ušitá na míru
každému návštěvníkovi.“
Vážně? Langdon se rozhlédl. Vždyť nás tu jsou stovky.
Pak ho upoutala samotná sluchátka, vlastně jen takový elegantní
kovový oblouk s malými polštářky na koncích. Mladá žena
nejspíš postřehla jeho zmatek a vysvobodila ho.
„Je to poměrně nový systém,“ řekla, když mu pomáhala zařízení
nasadit. „Ty zesilovací polštářky se nedávají do uší, ale
přikládají se na tvář.“ Umístila mu oblouk za hlavu a polštářky
nastavila tak, že mu jemně dosedly na tváře, těsně nad čelist
a pod spánky.
„Ale jak –“
„Technologie kostního vedení. Zesilovače vedou zvuk rovnou do
čelistních kostí, díky čemuž se dostane přímo do hlemýždě. Před
chvilkou jsem si to vyzkoušela a je to opravdu úžasná věc – jako
když vám někdo mluví přímo v hlavě. A navíc máte volné uši,
abyste mohl komunikovat i s okolím.“
„Důmyslná věcička.“
„Tuhle technologii pan Kirsch vynalezl před víc než deseti lety.
Dnes už ji využívá spousta výrobců běžných sluchátek.“
Snad z toho něco má i Ludwig van Beethoven, pomyslel si Langdon.
Byl si celkem jistý, že původním autorem technologie kostního
vedení zvuku je právě tenhle skladatel z přelomu osmnáctého
a devatenáctého století: když ohluchl, zjistil, že si může ke
klavíru připevnit kovovou tyč, a když se do ní při hraní
zakousne, díky vibracím v čelistní kosti dokonale slyší.
„Doufáme, že se vám bude prohlídka líbit,“ řekla žena. „Než
začne prezentace, máte asi hodinu na to, abyste si prošel
muzeum. Až bude čas vyjít nahoru do přednáškového sálu, váš
audioprůvodce vás upozorní.“
„Díky. Musím něco zmáčknout, aby –“
„Ne, aktivuje se sám. Jakmile vykročíte, prohlídka začne.“
„Jak jinak,“ usmál se Langdon. Zamířil přes atrium k hloučku
jiných hostů, kteří tu s týmiž sluchátky na tvářích čekali na
výtahy.
Byl teprve v polovině cesty, když se mu v hlavě rozezněl mužský
hlas. „Dobrý večer, vítám vás v Guggenheimově muzeu v Bilbau.“
Langdon věděl, že hlas jde ze sluchátek, ale i tak se v tu ránu
zastavil a ohlédl se. Ten efekt byl neuvěřitelný – přesně jak to ta
mladá žena popsala: jako by měl někoho v hlavě.
„Srdečně zdravím, profesore Langdone.“ Ten hlas byl přátelský
a milý, s bodrým britským přízvukem. „Jmenuji se Winston
a mám tu čest být dnes večer vaším průvodcem.“
Kdo tohle namluvil? Hugh Grant?
„Dnes večer,“ pokračoval ten přívětivý hlas, „můžete muzeem
procházet, jak je vám libo a kudy je vám libo, a já se vynasnažím
osvětlit vám to, co právě vidíte.“
Takže kromě švitořivého vypravěče, personalizovaných
nahrávek a technologie kostního vedení byl každý
audioprůvodce zjevně vybaven ještě i GPS navigací, aby vždy
přesně věděl, kde v muzeu se návštěvník nachází a jaký
komentář tedy vygenerovat.
„Je mi jasné,“ dodal hlas, „že coby profesor dějin umění jste
jedním z našich nejinformovanějších hostů, a proto nebudete mé
postřehy potřebovat moc často. A co hůř – je docela dobře
možné, že vůbec nebudete souhlasit s mým rozborem některých
děl!“ Hlas se rozpačitě zahihňal.
No tohle. Kdo ten text psal? Veselý tón a na míru šité služby byly
samozřejmě okouzlujícím detailem, ale Langdon nechtěl ani
domýšlet, jak pracné muselo být uzpůsobení stovek sluchátek
pro jednotlivé návštěvníky.
Hlas naštěstí zmlkl, jako kdyby se jeho uvítací řeč tímto
vyčerpala.
Langdon přes atrium pohlédl na další ohromný transparent,
který visel nad návštěvníky:
 EDMOND KIRSCH
DNES VEČER VYKROČÍME VPŘED
Co se to pro všechno na světě Edmond chystá oznámit?
Langdon se zadíval k výtahům, kde si v družném hloučku
povídali mimo jiné dva slavní zakladatelé mezinárodních
internetových firem, jeden významný indický herec a pár dalších
dobře oblečených celebrit, které by Langdon patrně měl znát, ale
neznal. Na téma sociálních sítí a Bollywoodu se mu jednak
povídat nechtělo, jednak toho o nich právě moc nevěděl, a tak
vyrazil opačným směrem a nohy ho po chvilce zanesly k velkému
modernímu uměleckému dílu, které stálo u protilehlé stěny.
Instalace byla umístěná v obřím setmělém výklenku a sestávala
z devíti úzkých pohyblivých pásů, které vycházely ze škvír
v podlaze, ubíhaly vzhůru a mizely ve škvírách ve stropě.
Vypadalo to jako devět vertikálně ubíhajících pohyblivých
chodníků. Na každém pásu byla napsaná světelná zpráva, která
ujížděla vzhůru.
Modlím se nahlas… Cítím tě ze své kůže… Říkám tvé jméno…
Ale když Langdon přišel blíž, uvědomil si, že ty svislé pohyblivé
pásy se vlastně nepohybují: iluzi pohybu vyvolával jejich povrch,
do posledního místečka pokrytý maličkými LED diodami.
Světýlka se rozsvěcela a zhasínala v rychlém sledu za sebou,
tvořila slova, která se materializovala u země, vyběhla po
černém paprsku a u stropu opět zmizela.
Usedavě pláču… Byla tam krev… Nikdo mi to neřekl.
Langdon prošel mezi paprsky, obešel je, snažil se dílo vstřebat.
„Tohle je hodně provokativní dílo,“ zničehonic se opět přihlásil
audioprůvodce. „Jmenuje se Instalace pro Bilbao a autorkou je
konceptuální umělkyně Jenny Holzerová. Tvoří ho devět LED
tabulí, každá dvanáct metrů vysoká, na nichž se objevují citáty
v baskičtině, ve španělštině a v angličtině. Všechny se týkají hrůz
AIDS a bolesti, kterou musejí snášet pozůstalí.“
Langdon musel uznat, že účinek je skutečně hypnotický a svým
způsobem zdrcující.
„Znáte nějaká jiná díla Jenny Holzerové?“
Langdona jako by ten vzhůru plynoucí text hypnotizoval.
Pohřbívám svou hlavu… Pohřbívám tvou hlavu… Pohřbívám
tebe.
„Pane Langdone?“ rozezněl se mu v hlavě hlas. „Slyšíte mě?
Fungují vám sluchátka?“
Langdona to vytrhlo z úvah. „Promiňte – cože? Haló?“
„Jsem tu. Jen zjišťuji, jestli mě slyšíte.“
„Já… nezlobte se,“ koktal Langdon, otočil se od exponátu
a zadíval se přes atrium. „Myslel jsem, že jste nahrávka! Vůbec mě
nenapadlo, že mám na lince živého člověka.“ Langdon si
představil ústřednu obsazenou kurátory, kteří jsou vyzbrojení
sluchátky a muzejními katalogy.
„Nic se neděje, pane Langdone. Budu vám dnes večer dělat
osobního průvodce. Tento program je koncipován jako
interaktivní zážitek, během něhož spolu my dva můžeme vést
dialog o umění.“
Teprve teď si Langdon všiml, že i ostatní hosté se sluchátky na
hlavě mluví. Dokonce i ti, co přišli v páru, jako by tu náhle byli
tak trochu na vlastní pěst: vedli každý svůj rozhovor se svým
osobním průvodcem, jen občas se na sebe zamyšleně podívali.
„To tu má každý host svého soukromého průvodce?“
„Ano. Dnes tu pořádáme individuální prohlídku pro tři sta
osmnáct hostů.“
„To je neuvěřitelné.“
„Jak asi víte, Edmond Kirsch je nadšený fanoušek umění i nových
technologií. Tenhle systém navrhl speciálně pro muzea v naději,
že by mohl nahradit skupinové prohlídky, které on osobně
nenávidí. Takhle si každý návštěvník může užít soukromou
prohlídku, jít svým vlastním tempem a ptát se i na věci, na které
by se před ostatními třeba zeptat styděl. Je to mnohem
důvěrnější a mnohem hlubší zážitek.“
„Nechci vypadat moc staromódně, ale proč nás prostě
neprovádíte osobně?“
„Logistika,“ odpověděl hlas. „Kdyby v muzeu přibyli ještě
průvodci, počet přítomných by se zdvojnásobil, čímž by se
samozřejmě počet možných návštěvníků o polovinu snížil. Navíc
by výklad tolika průvodců naráz působil dosti rušivě. Původní
myšlenka je proměnit diskusi v hladký zážitek bez zádrhelů. Jak
pan Kirsch vždy říká, jedním z hlavních úkolů umění je
podněcovat dialog.“
„S tím plně souhlasím,“ odvětil Langdon, „a právě proto lidé do
muzeí často chodí s partnerem nebo kamarádem. Tahle
sluchátka mohou leckomu připadat poněkud nespolečenská.“
„Když přijdete s partnerem nebo kamarádem,“ namítl Brit,
„můžete se společně napojit na jediného průvodce a popovídat si
ve skupině. Tenhle software je hodně pokročilý.“
„Vy máte zjevně odpověď na všechno.“
„Vlastně je to moje práce.“ Průvodce se skromně zasmál a obrátil
list. „Takže, pane profesore, když se vydáte atriem směrem
k oknům, máte možnost si prohlédnout největší malbu v muzeu.“
Cestou přes atrium Langdon minul párek pohledných třicátníků,
kteří měli na hlavách stejné bílé kšiltovky. Vpředu je nezdobilo
žádné firemní logo, nýbrž poměrně překvapivý symbol.

Langdon ho dobře znal, jen ho ještě nikdy neviděl na čepici.

V posledních letech se tohle stylizované A stalo univerzálním
symbolem rychle rostoucí a stále hlasitější skupiny – ateistů,
kteří se den za dnem ostřeji ozývali proti údajným nástrahám
náboženské víry.
Takže ateisté už mají reklamní kšiltovky?
Bloudil očima po té sešlosti korzujících technologických géniů
a připomínal si, že mnohé tyto mladé analytické mozky budou
naladěny podobně proticírkevně jako Edmond. Dnešní publikum
nebylo právě společností, v níž by se profesor náboženské
symbologie cítil jako ryba ve vodě.
KAPITOLA 4

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
Aktualizováno: pro top 10 mediálních událostí dne na
ConspiracyNet klikněte sem. A navíc tu máme nejžhavější
aktualitu!
JAKÉ ŠOKUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ CHYSTÁ EDMOND KIRSCH?
Dnes večer zaplavili španělské Bilbao velikáni moderních
technologií. Do zdejšího Guggenheimova muzea je na akci
pro vybranou společnost pozval futurolog Edmond Kirsch.
Akce se koná za mimořádných bezpečnostních opatření
a ani hosté sami nevědí, co je čeká. Interní zdroj pro
ConspiracyNet uvedl, že Edmond Kirsch se chystá krátce
promluvit a překvapit hosty zásadním vědeckým
prohlášením. ConspiracyNet bude nadále monitorovat
situaci a bude vás průběžně informovat o jejím vývoji.
KAPITOLA 5

Největší evropská synagoga se nachází v Budapešti, v ulici

Dohány. Do svatostánku, vystavěného v maurském stylu a se
dvěma mohutnými, navlas stejnými věžemi, se vejde přes tři
tisíce věřících – dolů do mužských lavic i na ženskou galerii.
Ve zdejší zahradě odpočívají v hromadném hrobě ostatky
maďarských Židů, kteří zemřeli během hrůz nacistické okupace.
Toto místo je označeno Stromem života – kovovou skulpturou
v podobě smuteční vrby, která má na každém lístku zapsané
jméno jedné oběti. Jakmile zafouká vítr, kovové lístky o sebe
začnou šelestit a jejich cinkání se s přízračnou ozvěnou nese nad
posvátnou půdou.
Přes tři desetiletí byl hlavním duchovním Velké synagogy
proslulý talmudista a kabalista rabi Jehuda Köves; přes
pokročilý věk a chatrné zdraví byl i nadále aktivním členem
světové i maďarské židovské komunity.
Nad Dunajem zapadalo slunce a rabi Köves vycházel ze
synagogy. Kolem módních butiků a polorozpadlých činžáků,
v nichž vyrostly bohémské bary, mířil domů. Bydlel na náměstí
Patnáctého března – co by kamenem dohodil od Alžbětina
mostu, který spojuje bývalá města Buda a Pešť, od roku 1873
formálně tvořící jeden městský celek.
Blížící se svátek pesach by za normálních okolností pro Kövese
znamenal jedno z nejradostnějších období roku. Letos se ale už
od návratu z Parlamentu světových náboženství utápěl
v nekonečné úzkosti.
Proč jsem tam jen jezdil?
Už plné tři dny se soužil myšlenkami na to neobyčejné setkání
s biskupem Valdespinem, állimou Sajidem al-Fadlem
a vynálezcem Edmondem Kirschem.
Jakmile teď dorazil domů, šel rovnou na dvůr a odemkl své
házikó – nevelký zahradní domek, který mu sloužil jako
soukromé útočiště a pracovna zároveň.
Byla to vlastně jediná místnost s vysokými knihovnami, které se
prohýbaly pod tíhou náboženských svazků. Köves dokráčel
k psacímu stolu, sedl si a zachmuřeně se zadíval na tu změť před
sebou.
Kdyby si k mému stolu tenhle týden sedl někdo cizí, asi by si myslel, že
jsem se zbláznil.
Na pracovní desce ležel půltucet obskurních náboženských knih
polepených poznámkovými lístečky. Za nimi na dřevěných
stojáncích stály tři těžké svazky – hebrejská, aramejská
a anglická verze Tóry – a všechny byly otevřené na stejné
stránce.
Genesis.
Na počátku…
Köves byl samozřejmě schopný příběh Stvoření odříkat zpaměti
ve všech třech jazycích: čekalo by se od něj, že bude číst spíš
učené komentáře k Zoharu nebo pokročilou kabalistickou
kosmologii. Pro učence Kövesova kalibru byla Genesis něco jako
pro Einsteina matematika pro první třídu. A přece se rabín tento
týden zabýval právě jí a zápisník na stole vypadal, jako by na něj
zaútočil divoký proud zuřivě psaných poznámek naškrábaných
tak, že je ani Köves sám skoro nemohl rozluštit.
Vypadám, jako kdybych zešílel.
Rabi Köves začal od Tóry – od příběhu stvoření, který je
společný židům i křesťanům. Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.
Pak se obrátil ke komentářům k Talmudu a znovu si přečetl
rabínské výklady Ma’ase berešit – díla stvoření. Poté se zabral
do midraše a dlouze přemítal nad komentáři nejrůznějších
zbožných exegetů, kteří se pokoušeli vysvětlovat zjevné rozpory
v tradičním příběhu Stvoření. Nakonec se ponořil do mystického
Zoharu, kabalistického rozboru Talmudu, v němž se
nepostižitelný Bůh projevuje prostřednictvím deseti různých
sefir neboli sfér propojených cestami zvanými Strom života,
z nichž vykvétají čtyři rozličné vesmíry.
Kövese odjakživa uklidňovala představa, kolik
neproniknutelných a komplikovaných složek judaismus
zahrnuje – byla to pro něj Boží připomínka, že lidstvo nemusí
rozumět všemu. A přece mu teď, když měl za sebou Kirschův
výklad a dlouhé úvahy o tom, jak je Kirschův objev prostý
a zřejmý, připadalo, jako kdyby celé ty tři dny zíral do snůšky
zastaralých protimluvů. Když už nemohl dál, nechal ty pradávné
texty ležet a šel se projít podél Dunaje, aby si uspořádal
myšlenky.
Konečně se začal smiřovat s bolestnou pravdou: na věřící po
celém světě Kirschův objev určitě dolehne se zdrcující silou.
Jeho odhalení bylo v ostrém rozporu skoro se všemi zavedenými
náboženskými doktrínami, a to způsobem děsivě prostým
a přesvědčivým.
Ten poslední obrázek mi nejde z hlavy, pomyslel si Köves se
vzpomínkou na znepokojivý závěr Kirschovy prezentace
promítnuté na tom jeho předimenzovaném mobilu. Ovlivní to
všechny lidi, nejen věřící.
Přes veškeré úvahy uplynulých dní rabi Köves stále netušil, jak
s Kirschovými informacemi naložit.
Pochyboval, že by na tom Valdespino a al-Fadl byli lépe.
Předevčírem spolu všichni tři mluvili po telefonu, ale ničeho se
nedobrali.
„Přátelé,“ začal Valdespino, „prezentace pana Kirsche byla
samozřejmě v mnoha směrech znepokojivá. Žádal jsem ho, aby
mi zavolal a ještě to se mnou probral, ale zatím mlčí. A my se teď,
řekl bych, musíme rozhodnout.“
„Já už se rozhodl,“ řekl al-Fadl. „Nemůžeme jen tak sedět
s rukama v klíně. Potřebujeme dostat situaci pod kontrolu. Že
Kirsch nemá náboženství v lásce, to je veřejně známo, a svůj
objev určitě postaví do takových souvislostí, aby tím do
budoucna náboženskou víru co nejvíc poškodil. Musíme začít
jednat dřív než on. Musíme jeho objev zveřejnit sami. Okamžitě.
Je třeba ho představit ve správném světle, abychom jeho dopad
zmírnili a aby na věřící v duchovní sféře zapůsobil jako co
nejmenší hrozba.“
„Uvědomuji si, že jsme o zveřejnění mluvili,“ opáčil Valdespino,
„ale bohužel si nedovedu představit, jak se dá informace tohoto
druhu podat tak, aby nepůsobila jako hrozba.“ Ztěžka si
povzdechl. „Problém je také v tom, že jsme se panu Kirschovi
zavázali mlčením.“
„To je pravda,“ řekl al-Fadl, „a ani mě představa porušení tohoto
slibu netěší, ale myslím, že v tomto případě je třeba volit menší
zlo a začít konat ve jménu většího dobra. Ohroženi jsme všichni –
muslimové, židé, křesťané, hinduisté, všechna náboženství
stejnou měrou – a s přihlédnutím k tomu, že všechny naše
věrouky sdílejí základní pravdy, které se pan Kirsch snaží
podkopat, je naší povinností tuto věc představit veřejnosti
způsobem, který naše věřící nerozruší.“
„Obávám se, že to naprosto není možné,“ prohlásil Valdespino.
„Pokud už si pohráváme s myšlenkou Kirschovu zprávu
zveřejnit, pak jediným možným způsobem je jeho objev
zpochybnit – zdiskreditovat ho dřív, než své poselství stihne
rozšířit.“
„Mluvíte o Edmondu Kirschovi?“ opáčil al-Fadl. „O tom
mimořádně inteligentním vědci, který se jaktěživ v ničem
nezmýlil? Byli jsme oba na stejné schůzce? Ta jeho prezentace
byla velmi přesvědčivá.“
Valdespino zamručel. „Nebyla o nic přesvědčivější, než když své
objevy představovali Galileo, Bruno nebo Koperník. Náboženství
není v podobně prekérní situaci poprvé. Prostě nám jen už zase
věda buší na dveře.“
„Ale na mnohem hlubší úrovni, než to dělají fyzikální
a astronomické objevy!“ vykřikl al-Fadl. „Kirsch problematizuje
samotné jádro, samotné kořeny všeho, v co věříme! Citujte si
historii horem dolem, ale nezapomínejte, že navzdory veškerým
snahám Vatikánu o umlčení lidí jako Galileo se jeho a další
vědecké poznatky nakonec prosadily! A ty Kirschovy se prosadí
taky. Tomu se nedá nijak zabránit.“
Rozhostilo se tíživé ticho.
„Mé stanovisko je prosté,“ řekl Valdespino. „Byl bych raději,
kdyby Edmond Kirsch tento objev neučinil. Bojím se, že na jeho
poznatky ještě nejsme připraveni. A osobně bych dal rozhodně
přednost tomu, aby se tyto informace nikdy nedostaly na světlo.“
Odmlčel se. „Zároveň však věřím, že vše na tomto světě se děje
na základě Božího plánu. Snad Bůh prostřednictvím modlitby
k panu Kirschovi promluví a přesvědčí ho, aby zveřejnění svého
objevu znovu zvážil.“
Al-Fadl se slyšitelně uchechtl. „Nemyslím si, že by pan Kirsch byl
z těch, kdo slyší, když k nim Bůh promlouvá.“
„Možná není,“ souhlasil Valdespino. „Ale zázraky se dějí dnes
a denně.“
„Při vší úctě,“ vypálil ostře al-Fadl, „to snad jen že byste se
modlil, aby Bůh srazil Kirsche mrtvého k zemi, než stihne –“
„Pánové!“ skočil jim do hovoru Köves ve snaze zmírnit rostoucí
napětí. „Nesmíme se rozhodovat ukvapeně. Přece není nutné
dospět ke shodě dnes. Pan Kirsch říkal, že se svým objevem chce
vyjít na veřejnost za měsíc. Mohu navrhnout, abychom o té věci
soukromě meditovali a za několik dní si opět promluvili? Snad
z našich úvah vyplyne správné řešení.“
„Moudrá rada,“ mínil Valdespino.
„Neměli bychom otálet,“ varoval al-Fadl. „Co kdybychom se
pozítří zase svolali?“
„Dobrá,“ řekl Valdespino. „Do té doby snad už dospějeme ke
konečnému rozhodnutí.“
To bylo před dvěma dny. Dnes večer spolu měli mluvit znovu.
Rabi Köves byl jako na trní. Domluvený hovor měl začít už před
deseti minutami.
Konečně telefon zazvonil a Köves ho rychle zvedl.
„Zdravím, rebe,“ oslovil ho biskup Valdespino a z hlasu mu
zaznívalo rozčilení. „Omlouvám se za zpoždění.“ Odmlčel se.
„Állima al-Fadl se k nám bohužel nejspíš nepřipojí.“
„Jak to?“ zeptal se překvapeně Köves. „Stalo se něco?“
„To nevím. Celý den se mu snažím dovolat, ale állima jako by…
zmizel. Žádný z jeho kolegů nemá tušení, kde je.“
Kövese zamrazilo. „To nezní moc dobře.“
„Souhlasím. Doufám, že je v pořádku. Bohužel to není vše.“ Po
odmlce zachmuřeně pokračoval: „Právě jsem se dozvěděl, že
Edmond Kirsch chce svůj objev představit veřejnosti na
slavnostním večeru, který pořádá… dnes.“
„Dnes?!“ opakoval Köves. „Tvrdil, že to bude za měsíc!“
„Ano,“ souhlasil Valdespino. „Lhal.“
KAPITOLA 6

Z Langdonových sluchátek se ozýval Winstonův přátelský hlas.

„Pane profesore, přímo před sebou máte největší malbu v naší
sbírce, i když návštěvníci si jí většinou hned nevšimnou.“
Langdon napínal zrak přes atrium muzea, ale kromě skleněné
stěny s výhledem na vodní plochu venku ho nic neupoutalo.
„Omlouvám se, ale tady se zřejmě řadím k většině. Žádný obraz
nevidím.“
„On je totiž vystaven dost nekonvenčním způsobem,“ zasmál se
Winston. „To plátno není zavěšené na zdi, nýbrž leží na zemi.“
To jsem si mohl myslet, blesklo Langdonovi hlavou. Sklopil oči
k podlaze a pokračoval v chůzi, dokud nespatřil, že se na
kamenné dlažbě u jeho nohou skutečně rozkládá obdélníkové
plátno.
Obří obraz tvořila jediná barva – byla to jednolitá plocha temné
modři – a diváci stojící na jeho okrajích jako by koukali do
rybníčku.
„Tenhle obraz má asi šest set metrů čtverečních,“ vysvětloval
Winston. Langdona napadlo, že je desetkrát větší, než byl jeho
první cambridgeský byt.
„Namaloval ho Yves Klein a přátelsky se mu přezdívá Bazén.“
Langdon musel uznat, že při pohledu na ten vábivě sytý odstín
modré má člověk vážně chuť se do plátna střemhlav ponořit.
„Tuhle barvu si Klein nechal patentovat,“ pokračoval Winston.
„Jmenuje se Mezinárodní Kleinova modř a autor prohlašoval, že
svou hloubkou poukazuje na jeho vlastní nehmotnou
a neohraničenou utopickou vizi světa.“
Langdonovi připadalo, že Winston to musí číst z taháku.
„Klein proslul hlavně svými modrými malbami, ale známá je
i jeho znepokojivá fotomontáž jménem Skok do prázdna, která po
svém zveřejnění v roce 1960 způsobila tak trochu paniku.“
Skok do prázdna Langdon viděl v Muzeu moderního umění v New
Yorku. Ten snímek byl skutečně hodně zneklidňující: byl na něm
dobře oblečený muž, který se, prohnutý do ladného oblouku,
vrhá ze střechy a padá na chodník. Ve skutečnosti to byl ale
skvěle vymyšlený a ďábelsky provedený trik: fotka byla
v dobách dávno před Photoshopem pečlivě upravena pomocí
břitvy.
„Navíc,“ hovořil dále Winston, „Klein rovněž složil symfonii
Monotone-Silence, v níž symfonický orchestr celých dvacet minut
hraje jediný akord, D-dur.“
„A lidi to poslouchají?“
„Tisíce lidí. Ten akord, to je jen první věta. Během druhé věty
orchestr nehybně sedí a dvacet minut interpretuje ,čisté ticho‘.“
„To si děláte legraci, viďte?“
„Ne, myslím to úplně vážně. Na autorovu obranu nutno říct, že
první uvedení možná nebylo tak nudné, jak by se mohlo zdát: na
scéně figurovaly i tři nahé ženy pomalované modrou barvou,
které se válely po obřích plátnech.“
Langdon sice velkou část života zasvětil umění, ale vždycky ho
mrzelo, že se nikdy nenaučil oceňovat to avantgardnější, co
světová umělecká scéna nabízí. Půvaby moderního umění mu
zůstávaly záhadou.
„Nechci, aby to vypadalo neuctivě, Winstone, ale musím vám říct,
že dost často jen těžko rozeznám, co je moderní umění a co je
prostě jen divné.“
Winstonova odpověď zněla zcela nevzrušeně. „Ano, to je docela
častá otázka. Ve vašem světě, tedy ve světě klasického umění, se
jednotlivá díla vyzdvihují pro umělcovu schopnost realizace –
tedy podle toho, jak zručně klade štětec na plátno nebo jak
dobře umí tesat do kamene. U mistrovských děl moderního
umění jde ale často spíš o nápad než o provedení. Tak například
symfonii sestávající z jednoho akordu a ticha mohl úplně
jednoduše složit kdokoliv, ale ten nápad dostal jen Yves Klein.“
„No tak dobře.“
„Dokonalým příkladem konceptuálního umění je třeba mlhová
socha tam venku. Autorku napadlo protáhnout pod můstkem
perforované trubky a vypouštět z nich nad vodní plochu páru.
Fyzickou stránku díla ovšem vytvořili místní instalatéři.“
Winston se odmlčel. „Za sebe ale můžu říct, že autorce spoustu
bodů přidává to, že své médium použila coby kód.“
„Mlha že je kód?“
„Je. Je to zašifrovaná pocta architektovi muzea.“
„Franku Gehrymu?“
„Celým jménem Frank O. Gehry. A mlha je anglicky fog.“
„Tak to je chytré.“
Langdon kráčel k oknům a Winston hovořil. „Odsud je pěkný
výhled na naši pavoučici. Viděl jste cestou sem Maman?“ Langdon
se zadíval přes vodní plochu na monumentální černou vdovu
venku před muzeem. „Viděl. Ta se dá přehlédnout jen těžko.“
„Podle vašeho tónu soudím, že jste se jejím fanouškem nestal.“
„Dělám, co můžu.“ Langdon se odmlčel. „Ale jako znalec klasiky
jsem tu trochu mimo svůj rybníček.“
„To je zajímavé,“ zamyslel se Winston. „Byl bych řekl, že zrovna
vás Maman hodně osloví. Je to totiž dokonalý příklad klasického
konceptu juxtapozice. Vlastně byste ji klidně mohl použít jako
názornou ukázku při výkladu.“
Langdon si pavouka důkladně prohlížel, ale nic takového v něm
nespatřoval. Pokud šlo o juxtapozici, Langdon dával přednost
tradičnějším příkladům. „Myslím, že se dál budu držet Davida.“
„Ano, Michelangelo je zlatý standard,“ zasmál se Winston. „S
jakým důmyslem aranžuje Davida do zženštilého kontrapostu
s ochablým zápěstím a prsty ledabyle svírajícími visící prak, do
postoje budícího dojem ženské zranitelnosti. A přitom Davidovi
z očí září přímo smrtící odhodlání a šlachy a žíly se mu napínají
v dychtivé touze zabít Goliáše. Je to dílo jemné a hrozivé
zároveň.“
Na Langdona jeho popis udělal dojem. Kéž by jeho studenti
Michelangelovo geniální dílo chápali stejně jasně.
„A Maman se od Davida nijak neliší,“ řekl Winston. „Je to stejně
smělá juxtapozice protichůdných archetypálních principů.
V přírodě budí černá vdova hrůzu – je to predátor, který chytá
oběti do pavučiny a zabíjí je. Navzdory vší smrtící děsivosti tu je
zobrazená s plným kokonem vajíček. Chystá se dát život, což z ní
činí jak predátora, tak stvořitele: mohutné tělo ukotvené na
neuvěřitelně štíhlých nohou hovoří o síle i křehkosti. Maman by
klidně mohla být považována za moderního Davida, když
dovolíte.“
„Nedovolím,“ odpověděl Langdon s úsměvem, „ale musím uznat,
že vaše rozbory mi skýtají dost materiálu k přemýšlení.“
„Výborně. V tom případě bych vám rád představil ještě jedno,
poslední dílo. Čirou náhodou je jeho autorem Edmond Kirsch.“
„Vážně? Netušil jsem, že Edmond je umělec.“
Winston se zasmál. „To posuďte sám.“
Langdon se nechal navést podél oken do prostorné niky, v níž na
stěně visel jakýsi plát zaschlé hlíny a před ním stála skupinka
hostů. Na první pohled ta deska ztvrdlého jílu připomněla
Langdonovi muzejní expozici zkamenělin. V tomhle blátě ale
žádné zkameněliny nebyly. Byly v něm hrubě načrtnuté čáry,
takové, jaké by mohlo třeba vyrýt dítě klacíkem do čerstvého
betonu.
Na hosty dílo zjevně neudělalo valný dojem.
„Tohle že uplácal Edmond?“ zabručela dáma v norkovém
kožichu a s botoxem vylepšenými rty. „Já to nechápu.“
Langdonovo pedagogické já neodolalo. „Je to vlastně docela
důmyslné,“ vložil se do hovoru. „Zatím se mi to z celého muzea
líbí nejvíc.“
Žena se prudce otočila a zahleděla se na něj se značnou
přezíravostí. „Ach tak, vážně? Můžete mě prosím vyvést
z nevědomosti?“
S největším potěšením. Langdon došel k řádce značek, nahrubo
vyrytých do hliněného povrchu.
„Takže za prvé,“ spustil, „Edmond své dílo vryl do hlíny jako
poctu jednomu z nejstarších písemných systémů, klínopisu.“
Žena nejistě zamžikala.
„Ty tři výrazné značky uprostřed,“ pokračoval Langdon,
„znamenají v asyrštině ,ryba‘. Říká se tomu piktogram. Když se
podíváte pořádně, možná v nich spatříte otevřenou rybí tlamu
obrácenou doprava i trojúhelníkové šupiny.“
Skupinka nakláněla hlavy a znovu si dílo pozorně prohlížela.
„A tady,“ ukázal Langdon na řádku důlků vlevo od ryby, „si
prosím povšimněte, že Edmond za rybou v blátě znázornil stopy,
které mají představovat historický moment, kdy ryby vykročily
z vody na souš.“
Hosté začali uznale přikyvovat.
„A konečně,“ pokračoval Langdon, „ta asymetrická hvězdička
vpravo, ta, jak ji ryba zdánlivě konzumuje: to je jeden
z nejstarších symbolů Boha.“
Botoxem upravená dáma se otočila a zamračila se na něj. „Ta
ryba žere Boha?“
„Nejspíš ano. Je to taková hravá variace na darwinovskou rybu –
evoluce požírá náboženství.“ Langdon ledabyle pokrčil rameny.
„Jak jsem říkal, je to docela důmyslné.“
Když se otočil k odchodu, slyšel, jak si za ním hlouček cosi
mumlá, a Winston se rozesmál: „To bylo velmi zábavné, pane
profesore! Edmondovi by se ta vaše improvizovaná přednáška
moc zamlouvala. Rozluští to jen málokdo.“
„Inu, já se tímhle živím,“ podotkl Langdon.
„To samozřejmě. A já teď už chápu, proč mi pan Kirsch kladl na
srdce, ať vás považuji za zcela mimořádného hosta. Dokonce mě
požádal, abych vám ukázal něco, co žádný z ostatních hostů dnes
večer neuvidí.“
„Aha. A copak to má být?“
„Vidíte tu chodbu vpravo od hlavních oken? Tu, co je oddělená
provazem?“
Langdon se podíval vpravo. „Vidím.“
„Dobře. Tak prosím dělejte, co vám řeknu.“
Langdon nejistě následoval Winstonovy podrobné pokyny. Došel
k ústí chodby, a když se pořádně přesvědčil, že se nikdo nedívá,
nenápadně se protáhl za sloupky a vytratil se chodbou
z dohledu.
Zalidněné atrium nechal za sebou a po deseti metrech dorazil
k plechovým dveřím s číselnou klávesnicí.
„Vyťukejte těchto šest číslic,“ pobídl ho Winston a nadiktoval mu
čísla.
Langdon vyťukal kód a ve dveřích to cvaklo.
„Prosím, pane profesore, račte vstoupit.“
Langdon ještě chvilku otálel, protože vůbec netušil, co ho čeká.
Pak se vzpamatoval a opřel se do dveří. Za nimi vládla skoro
úplná tma.
„Rozsvítím vám,“ ujistil ho Winston. „Vstupte, prosím, a zavřete
dveře.“
Langdon se opatrně vsunul dovnitř a napínal oči do tmy. Pak za
sebou zavřel dveře a zámek opět cvakl.
Jemné světlo, které se začalo rozsvěcet podél stěn, postupně
odhalovalo neuvěřitelně rozlehlý prostor, jediný sál velký jako
hangár, kam by se vešla celá letka jumbo jetů.
„Přes tři tisíce metrů čtverečních,“ informoval ho Winston.
Proti tomuto sálu bylo atrium jako komůrka.
Světlo sílilo, a tak Langdon za okamžik zahlédl, že se z podlahy
zvedá několik mohutných tvarů, sedm nebo osm nezřetelných
obrysů, které připomínaly dinosaury na noční pastvě.
„Co to má pro všechno na světě být?“ zeptal se.
„Jmenuje se to Otázka času,“ linul se ze sluchátek Winstonův
bodrý hlas. „Je to to nejtěžší umělecké dílo v muzeu. Zhruba
devět set tun.“
Langdon se pořád nechytal. „A proč tu jsem sám?“
„Jak jsem říkal, pan Kirsch mě pověřil, abych vám tyto úžasné
objekty ukázal.“
Světla se rozzářila naplno, zalévala ten širý prostor měkkým
přísvitem a Langdon zcela užasle sledoval výjev před sebou.
Jsem v paralelním vesmíru.
KAPITOLA 7

Admirál Luis Ávila dorazil k bezpečnostní kontrole u vstupu do

muzea a pohlédl na hodinky, aby zjistil, jestli jde všechno podle
rozvrhu.
Perfektní.
Uvaděčům, kteří kontrolovali seznam hostů, ukázal svůj
Documento Nacional de Identidad. Nejdřív jeho jméno na seznamu
nemohli najít a Ávilovi se na okamžik zrychlil tep. Nakonec ho
však objevili úplně dole – kdosi ho přidal na poslední chvíli –
a pustili ho dovnitř.
Přesně jak mi Regent slíbil. Jak se mu tenhle heroický skutek
povedl, to Ávila netušil. Dnešní seznam hostů byl prý zcela pevně
daný.
Pokračoval k detektoru kovů, kde vytáhl mobil a položil ho na
misku. Pak velice pečlivě vyňal z kapsy saka nezvykle těžký
růženec a položil ho na telefon.
Opatrně, říkal si v duchu. Hlavně opatrně.
Člen ochranky na něj mávl, aby prošel bránou, a donesl tác na
osobní věci na druhou stranu.
„Que rosario tan bonito,“ pochválil mu růženec, který sestával
z masivního korálkového řetězu a těžkého, zaobleného kříže.
„Gracias,“ poděkoval Ávila. Ten jsem si vyrobil sám.
Ávila prošel detektorem bez nehod. Na druhé straně si vyzvedl
telefon a růženec a opět si je zlehka zasunul do kapsy. Pak došel
k druhému pultíku, kde mu vydali neobvykle tvarovaná
sluchátka.
Já audioprůvodce nepotřebuju, pomyslel si. Mám tady práci.
A cestou přes atrium sluchátka nenápadně hodil do koše.
S bušícím srdcem přejížděl očima po interiéru a pátral po místě,
kde by mohl v soukromí kontaktovat Regenta a sdělit mu, že se
v pořádku dostal dovnitř.
Ve jménu Boha, vlasti a krále, pomyslel si. Ale hlavně v tom Božím.
 ***
Právě v tu chvíli se hluboko v dubajské poušti uctívaný
osmasedmdesátiletý állima Sajid al-Fadl v příšerných bolestech
plazil pískem, na nějž dopadalo měsíční světlo. Už nemohl dál.
Kůži měl spálenou od slunce a plnou puchýřů a hrdlo tak
vyprahlé, že sotva dýchal. Písek hnaný větrem ho už před mnoha
hodinami oslepil, ale přesto se starý duchovní plazil dál. Na
okamžik měl dojem, že slyší vzdálené vrčení pouštních
čtyřkolek, ale nejspíš to bylo jen vytí větru. Víra, že ho Bůh
zachrání, už ho dávno opustila. I supi už nad ním přestali
kroužit: teď kráčeli vedle něj.
Ten vysoký Španěl, který állimu v jeho vlastním autě včera
v noci unesl do otevřené pouště, neřekl skoro ani slovo. Po
hodině jízdy zastavil, rozkázal al-Fadlovi, aby si vystoupil,
a nechal ho ve tmě bez jídla a bez vody.
Únosce ani náznakem neprozradil, kdo je a proč dělá to, co dělá.
Jediné poznávací znamení, které al-Fadl zachytil, byla zvláštní
značka na jeho levé dani – symbol, který al-Fadl nepoznával.

Celé hodiny se al-Fadl plahočil dunami a bezvýsledně volal

o pomoc. Teď, když se těžce dehydrovaný duchovní zhroutil do
dusivého písku a cítil, jak se jeho srdce vzdává, opět si kladl
tutéž otázku, která mu na mysli tanula už několik hodin:
Kdo si může přát moji smrt?
A s hrůzou ho opět napadla jediná logická odpověď.
KAPITOLA 8

Robert Langdon putoval očima od jednoho kolosálního tvaru ke

druhému. Všechny byly tvořeny vysokým plátem zoxidované
oceli, jenž byl elegantně stočený a odvážně vybalancovaný na
hraně tak, aby tvořil samonosnou zeď. Oblé křivky stěn byly
téměř pět metrů vysoké a plynule se stáčely na několik
způsobů – byla tu rozvlněná stuha, neukončený kruh i volná
spirála.
„Otázka času,“ zopakoval Winston. „A její tvůrce se jmenuje
Richard Serra. Tím, že vyrobil samonosné zdi z takto těžkého
materiálu, vytvořil iluzi nestability. Ve skutečnosti jsou tyhle
stěny stabilní až až. Stačí si představit, že namotáte dolarovou
bankovku na tužku. Jakmile tužku vytáhnete, bankovka stočená
do ruličky může celkem bez potíží stát – drží ji její vlastní tvar.“
Langdon vzhlédl k tomu obřímu kruhu, u něhož se právě
zastavil. Rez propůjčovala kovu načervenale měděný odstín
a syrově organický dojem. Skulptura dýchala velkou silou
i jemným pocitem rovnováhy. „Všiml jste si, pane profesore, že
tenhle první tvar není tak úplně uzavřený?“ Langdon dál
obcházel kruh, dokud nezjistil, že koncové hrany stěn se míjejí –
jako když se dítě snaží nakreslit kruh, ale netrefí se.
„Ta neuzavřená štěrbina tvoří průchod, který návštěvníka
vtahuje dovnitř a vábí ke zkoumání negativního prostoru.“
Pokud ovšem ten návštěvník není klaustrofobní, pomyslel si Langdon
a spěšně zase vykročil.
„Podobně je tomu i u tří zvlněných ocelových pásů stojících
v přibližně rovnoběžném uspořádání, které za okamžik uvidíte
před sebou,“ pokračoval Winston. „Stojí tak těsně u sebe, že
vlastně tvoří dva v zákrutech ubíhající tunely dlouhé přes třicet
metrů. Jmenují se Had a naši mladí návštěvníci jimi s oblibou
probíhají. Když si dva návštěvníci stoupnou proti sobě na oba
konce, dokonale slyší i slabý šepot, jako kdyby stáli těsně
u sebe.“
„To je velice pozoruhodné, Winstone, ale mohl byste mi prosím
vysvětlit, proč Edmond chtěl, abyste mi ukázal právě tuhle
galerii?“ Vždyť ví, že těmhle věcem nerozumím.
„Požádal mě, abych vám ukázal konkrétně jedno dílo,“ sdělil mu
Winston. „Jmenuje se Spirála a najdete ji v pravém rohu na
druhém konci sálu. Vidíte ji?“
Langdon se přimhouřenýma očima zadíval do dálky. To je to, co
vypadá, že to je půl kilometru daleko? „Ano, vidím.“
„Báječně. Tak se tam vydáme, ano?“
Langdon se opatrně rozhlédl po tom ohromném prostoru,
vykročil ke spirále v dálce a Winston mluvil dál.
„Slyšel jsem, pane profesore, že Edmond Kirsch je velkým
obdivovatelem vašeho díla – zejména vašich myšlenek
o prolínání nejrůznějších náboženských tradic v dějinách lidstva
a odrazu jejich vývoje v umění. Edmondův obor, tedy teorie her
a počítačová prognostika, je v mnoha ohledech podobný:
analyzuje růst systému a snaží se předpovědět jeho budoucí
vývoj.“
„A zjevně mu to skvěle jde. Ostatně ne nadarmo mu přezdívají
,novodobý Nostradamus‘.“
„Ano. I když já bych to srovnání považoval za poněkud urážlivé.“
„A pročpak?“ opáčil Langdon. „Nostradamus je přece
nejznámější prognostik všech dob.“
„V tom vám nehodlám odporovat, pane profesore, ale
Nostradamus pouze napsal téměř tisíc vágních čtyřverší, z nichž
během čtyř staletí spousta pověrčivých lidí kreativně ledacos
vyčetla a snažila se dobrat smyslu tam, kde žádný není:
nacházeli v nich předpovědi všeho možného, od druhé světové
války po smrt princezny Diany a pád Dvojčat. Je to naprosto
absurdní. Naopak Edmond Kirsch publikoval jen omezené
množství velice specifických předpovědí, jejichž správnost se
projevila ve velmi krátkém časovém horizontu: cloudové služby,
samořízená auta, mikroprocesor o tloušťce pouhých pěti atomů.
Pan Kirsch není žádný Nostradamus.“
Dobře, uznávám, pomyslel si Langdon. O Edmondu Kirschovi se
říkalo, že dokáže ve svých spolupracovnících vzbudit silnou
loajalitu, a Winston byl zjevně jeden z jeho dychtivých žáků.
„Líbí se vám prohlídka?“ změnil Winston téma.
„Moc. Ta dálková technologie je skvělá, všechna čest
Edmondovi.“
„Ano, o tomhle systému Edmond snil celá léta a jeho tajný vývoj
ho stál mimořádné množství peněz a času.“
„Vážně? Mně to zas tak komplikované nepřipadá. Musím přiznat,
že jsem se k tomu ze začátku stavěl nedůvěřivě, ale nakonec jste
mě dostal – vážně je to dost zajímavý rozhovor.“
„To je od vás velice milé. Takže doufám, že nic nezkazím, když
vám řeknu pravdu. Nebyl jsem k vám totiž tak docela upřímný.“
„Prosím?“
„Tak za prvé, nejmenuji se Winston, nýbrž Art.“
Art. V mnoha jazycích obecný výraz pro umění. Langdon se zasmál.
„Muzejní průvodce, který se jmenuje Art? Tenhle pseudonym
vám rozhodně nevyčítám. Těší mě, Arte.“
„A za druhé: když jste se mě ptal, proč vás neprovádím osobně,
řekl jsem vám pravdu v tom smyslu, že pan Kirsch chtěl
skutečně omezit počet návštěvníků. Něco jsem vám ale zatajil.
Přes sluchátka spolu mluvíme ještě z jednoho důvodu.“ Odmlčel
se. „Já se totiž nemůžu pohybovat.“
„Ach tak… to mě mrzí.“ V tu chvíli si Langdon Arta představil
v oné pomyslné ústředně na vozíčku a zamrzelo ho, že se mu Art
o svém stavu neodvážil zmínit dřív.
„Mě litovat nemusíte. Ujišťuji vás, že lidské nohy by ke mně moc
nepasovaly. Jsem něco jiného, než se domníváte.“
Langdon zpomalil. „Jak to myslíte?“
„Moje jméno neodkazuje ani tak ke slovu ,umění‘, jako ke slovu
,umělý‘. I když pan Kirsch dává přednost výrazu ,syntetický‘.“
Hlas se na okamžik odmlčel. „Pravda je ta, pane profesore, že si
celý večer povídáte se syntetickým průvodcem. Vlastně
s počítačem.“
Langdon se nejistě rozhlédl. „To si děláte legraci?“
„Vůbec ne, pane profesore. Mluvím naprosto vážně. Edmond
Kirsch vynaložil skoro deset let a miliardu dolarů na bádání
v oboru syntetické, nebo chcete-li umělé inteligence. A vy jste
dnes jedním z úplně prvních lidí, kteří mohou ochutnat plody
jeho práce. Celou tuhle prohlídku vede syntetická bytost. Nejsem
člověk.“
Langdon to na okamžik nebyl s to pochopit. Mužova intonace
i gramatika byly dokonalé a až na trochu rozpačitý smích to byl
jeden z nejvybranějších řečníků, jaké kdy Langdon poznal. Navíc
měl jejich dnešní hovor co do témat široký a členitý záběr.
Sledují mě, uvědomil si Langdon a zapátral očima po skrytých
kamerách. Jalo ho podezření, že se nedobrovolně účastní
nějakého zvláštního uměleckého experimentu, pečlivě
inscenované absurdní divadelní hry. Udělali si ze mě pokusnou myš
v labyrintu.
„Úplně lehko mi z toho není,“ prohlásil a jeho hlas se rozlehl
liduprázdnou výstavní síní.
„Moc se omlouvám,“ odvětil Winston. „A naprosto rozumím.
Očekával jsem, že vám bude zatěžko tuhle informaci zpracovat.
Předpokládám, že právě proto mě Edmond požádal, abych vás
nejdřív odvedl sem, kde budeme v soukromí. Ostatní hosté se to
nemají dozvědět.“
Langdon očima pátral v šeru, aby zjistil, jestli tu ještě někdo je.
Hlas zjevně vůbec nebral v potaz Langdonův zmatek, což
působilo poněkud děsivě. „Nepochybně si uvědomujete,“ linulo
se ze sluchátek, „že lidský mozek je binární systém – synapse
buď vzruchy vedou, nebo je nevedou: jsou jako spínače, buď
vypnuté, nebo zapnuté. Mozek má takových spínačů sto bilionů,
což znamená, že sestrojit mozek není ani tak otázka technologie,
jako spíše otázka měřítka.“
Langdon ho skoro neposlouchal. Už zase byl v pohybu. Tentokrát
se řídil nápisem „Východ“ se šipkou směřující k opačnému konci
sálu.
„Je mi jasné, že vzhledem k lidské povaze mého hlasu lze jen
těžko věřit, že ho generuje stroj, ale ujišťuji vás, že řeč je ta
jednodušší část. Lidskou řeč umí slušně napodobit každá
elektronická čtečka za devětadevadesát dolarů. Edmond těch
dolarů investoval miliardy.“
Langdon se zastavil. „Jestli jsi počítač, tak mi řekni tohle: na
kolika uzavřel Dow Jones čtyřiadvacátého srpna 1974?“
„Byla sobota,“ odpověděl bez zaváhání hlas. „Ten den se
neobchodovalo.“
Langdona lehce zamrazilo. To datum zvolil jako chyták. Jedním
z doprovodných příznaků jeho eidetické paměti bylo to, že v ní
data přetrvávala navěky. V onu sobotu slavil jeho nejlepší
kamarád narozeniny a na jeho párty u bazénu si Langdon
dokonale vzpomínal. Helena Wooleyová měla modré bikiny.
„Den předtím,“ pokračoval hlas okamžitě, „v pátek třiadvacátého
srpna, skončil Dow Jonesův index na 686,80, což bylo o 17,83
bodu méně a znamenalo to tedy ztrátu 2,3 procenta.“
Langdonovi na chvilku došla řeč.
„Jestli si ty údaje chcete ověřit na smartphonu, milerád počkám,“
ozval se opět hlas. „Dovolím si ale poznamenat, jak je to celé
paradoxní.“
„Já… já nechápu…“
„To hlavní, s čím se vývojáři syntetické inteligence potýkají,“
pokračoval hlas, jehož lehký britský přízvuk náhle na Langdona
působil nesmírně zvláštně, „není rychlý přístup k datům, který je
vlastně docela snadný, nýbrž schopnost zjistit, jak se tato data
vzájemně prolínají a propojují – v tomto oboru myslím vynikáte,
že? Tedy ve vzájemných vztazích idejí. Což je jedním z důvodů,
proč si pan Kirsch přál provést tento test konkrétně na vás.“
„Test?“ žasl Langdon. „On mě… testuje?“
„To rozhodně ne.“ Opět se ozval rozpačitý smích. „Testuje mě.
Aby zjistil, zda dokážu někoho přesvědčit, že jsem člověk.“
„Turingův test.“
„Přesně tak.“
Turingův test, jak si Langdon vybavoval, vytvořil kryptoanalytik
Alan Turing a jeho smyslem bylo zhodnotit schopnost stroje
chovat se způsobem, který je k nerozeznání od chování člověka.
Lidský posuzovatel při něm obvykle vyslechl konverzaci mezi
strojem a člověkem, a pokud nebyl s to stanovit, který
z účastníků hovoru je člověk, pak byl Turingův test považován za
splněný. První úspěšný Turingův test s velkou slávou proběhl
v roce 2014 v londýnské Královské společnosti, a od té doby
umělá inteligence učinila ohromující pokroky.
„Žádný z našich dnešních hostů,“ pokračoval hlas, „zatím nepojal
sebemenší podezření. Všichni se skvěle baví.“
„Moment – to tu dneska každý mluví s počítačem?“
„Prakticky vzato všichni mluví se mnou. Umím se docela
jednoduše rozdělit. Vy slyšíte mé základní hlasové nastavení –
hlas, který má Edmond nejradši –, ale ostatní slyší jiné hlasy
a jiné jazyky. Vzhledem k tomu, že jste muž, Američan
a vysokoškolský pedagog, zvolil jsem pro vás svůj základní
mužský britský akcent. Mé prognózy slibovaly, že u vás vzbudí
větší důvěru než kupříkladu hlas mladé ženy s jižanským
přízvukem.“
Pletu se, nebo mě ta věc zrovna označila za mužského šovinistu?
Langdon si vzpomněl na nahrávku, která se po internetu šířila
před několika lety: Michaelu Schererovi, šéfovi washingtonské
redakce Timesů, zavolal telemarketingový robot, který zněl tak
strašidelně lidsky, že Scherer hovor umístil online, aby si ho
mohl poslechnout každý.
A to už je pár let, uvědomil si Langdon.
Věděl, že Kirsch do umělé inteligence fušuje už dlouho, protože
ho tu a tam zahlédl na obálkách časopisů, jak ohlašuje ten či
onen průlomový objev. A tenhle „Winston“ zřejmě představoval
jeho dosavadní vrcholný úspěch.
„Je mi jasné, že to je trochu narychlo,“ pokračoval hlas, „ale pan
Kirsch mě požádal, abych vás dovedl ke spirále, u které právě
stojíme. Přál si, abyste laskavě vešel dovnitř a pokračoval až do
jejího středu.“
Langdon nahlédl do té uzoučké, stáčející se chodbičky a cítil, jak
se mu zatínají svaly. To je nějaký Edmondův kanadský žertík?
„Nemohl bys mi prostě jen říct, co tam je? Já stísněné prostory
zrovna nemiluju.“
„Zajímavé, to jsem o vás nevěděl.“
„Klaustrofobie zrovna není nic, čím bych se chlubil
v životopisech na internetu.“ Langdon se zarazil. Pořád si
nedovedl představit, že mluví se strojem.
„Tady se bát nemusíte. Ve středu spirály je poměrně dost
prostoru a pan Kirsch výslovně chtěl, abyste došel až tam. Také
si ale přál, abyste si před vstupem do spirály sundal sluchátka
a odložil je sem na podlahu.“
Langdon se zadíval na strmící stěnu a zaváhal. „Ty se mnou
nepůjdeš?“
„Podle všeho ne.“
„Je to celé dost zvláštní, a já zrovna nejsem –“
„Vezměte to tak, pane profesore, že když už vás Edmond dovedl
až sem, je cesta do středu téhle skulptury jen zanedbatelný
kousek. Denně ji podstoupí spousta dětí a bez výjimky to
přežijí.“
Langdonovi se ještě nestalo, že by ho peskoval počítač. Možná si
to jen namlouval, ale kýžený účinek to mělo. Sundal si sluchátka,
opatrně je položil na zem a otočil se ke vstupu do spirály. Vysoké
stěny tvořily úzký kaňon, který se stáčel z dohledu a mizel ve
tmě.
„Tak co se dá dělat,“ řekl, aniž ho kdokoliv poslouchal.
Zhluboka se nadechl a vešel do mezery.
Cesta se vinula pořád dokola, dál, než se domníval, hlouběji, než
čekal, a za chvíli Langdon ztratil pojem o tom, kolikrát už obešel
kruh. S každým okruhem se chodba zužovala a on už se širokými
rameny téměř dotýkal stěn. Dýchej, Roberte. Šikmé pláty oceli
působily dojmem, jako by se měly každou chvíli zhroutit
a rozdrtit ho pod tunami kovu.
Proč já to dělám?
Langdon byl už už rozhodnutý se otočit a vyrazit zpět, když vtom
průchod náhle vyústil do prostoru. Jak Winston sliboval, byl
střed spirály nad očekávání rozlehlý. Langdon spěšně vykročil
z chodbičky, pohledem přejel holou podlahu a vysoké kovové
stěny, úlevně vydechl a opět mu hlavou prolétlo, jestli to
náhodou nemá být nějaký propracovaný školácký žertík.
Někde venku to klaplo a mezi vysokými stěnami zarezonovaly
kroky. Nedalekými dveřmi, kterých si Langdon před chvílí všiml,
do výstavní síně kdosi vešel. Kroky se blížily ke spirále, pak
začaly kroužit kolem Langdona a s každým okruhem byly blíž.
Neznámý kráčel spirálou.
Langdon couvl a zadíval se do ústí chodby. Staccatové klapání
podrážek sílilo, až se nakonec z tunelu vynořil muž. Byl menší
postavy, štíhlý, bledý, s pronikavýma očima a neposlušnou
hřívou černých vlasů.
Langdon na něj chvíli s kamenným výrazem zíral a teprve pak
dovolil, aby se mu po tváři rozlil široký úsměv. „Velký Edmond
Kirsch má jako vždy velkolepý nástup.“
„První dojem můžeš udělat jenom na první pokus,“ odvětil
Kirsch přátelsky. „Stýskalo se mi po tobě, Roberte. Díky, žes
přišel.“
Oba muži se vřele objali. A jak Langdon svého starého přítele
poplácal po zádech, všiml si, že Kirsch zhubl.
„Držíš štíhlou linii,“ poznamenal.
„Je ze mě vegan,“ odpověděl Kirsch. „Dá to míň práce než šlapat
na rotopedu.“
Langdon se rozesmál. „Moc rád tě vidím. A jako obvykle se ti
povedlo zařídit, že si připadám nepřiměřeně oblečený.“
„Cože, mně?“ Kirsch shlédl na svoje úzké černé džíny, upjaté bílé
tričko do véčka a černý bomber. „Tohle je haute couture.“
„Bílé žabky jsou haute couture?“
„Žabky? To jsou Guineas, od Ferragama.“
„A předpokládám, že stály víc než všechno moje oblečení
dohromady.“
Edmond došel až k němu a prozkoumal značku Langdonova
klasického úboru. „Náhodou,“ usmál se, „to je slušný frak. Bude
to tak nějak podobně.“
„Ale ten tvůj umělý kamarád Winston, Edmonde, to ti povím – to
mě vážně dostalo.“
Kirsch se rozzářil. „To je něco, viď? Neuvěříš, kolik jsem toho na
poli umělé inteligence dokázal – je to neuvěřitelný posun. Nechal
jsem si patentovat pár technologií, které strojům dávají úplně
jinou úroveň možností řešení problémů a autoregulace. Winston
je zatím nedokončený projekt, ale s každým dnem dělá
pokroky.“
Langdon si všiml, že se za poslední rok Edmondovi kolem
klukovských očí objevily hluboké vrásky. Vypadal unaveně. „A
nemohl bys mi laskavě říct, proč jsi mě dotáhl sem?“
„Myslíš do Bilbaa, nebo do Serrovy spirály?“
„Začneme tou spirálou,“ prohlásil Langdon. „Vždyť přece víš, že
jsem klaustrofobik.“
„Přesně tak. Jenže já se dneska večer snažím lidi vystrnadit
z jejich pohodlných duševních hnízdeček,“ opáčil Edmond
s jízlivým úšklebkem.
„To byla vždycky tvoje specialita.“
„A navíc,“ dodal Kirsch, „jsem s tebou potřeboval mluvit,
a nechtěl jsem se ukazovat, než to celé začne.“
„Protože superstar před koncertem nikdy nechodí mezi diváky?“
„Přesně!“ přikývl zvesela Kirsch. „Superstar by se měla v oblaku
kouře zhmotnit až na pódiu.“
Stropní světla pohasla a zase se rozsvítila. Kirsch si vyhrnul
rukáv a podíval se na hodinky. Zvážněl a zadíval se na Langdona.
„Už nemáme moc času, Roberte. Dnešek pro mě znamená
neuvěřitelnou příležitost. Vlastně i příležitost pro celé lidstvo.“
Langdona se zmocnilo očekávání.
„Nedávno se mi povedlo udělat objev,“ pokračoval Edmond.
„Průlom, který bude mít dalekosáhlé důsledky. Neví o tom skoro
nikdo na světě, a já dnes večer k tomu světu – velice krátce –
promluvím a oznámím, co jsem objevil.“
„Nějak nevím, co ti na to říct,“ odpověděl Langdon. „Zní to
samozřejmě skvěle.“
Edmond ztišil hlas a do jeho tónu se vloudilo nezvyklé napětí.
„Než s tou informací vyjdu na veřejnost, Roberte, potřebuju, abys
mi poradil.“ Odmlčel se. „Obávám se, že na tom možná závisí můj
život.“
KAPITOLA 9

Mezi oběma muži ve spirále se rozhostilo ticho.

Potřebuju, abys mi poradil… Obávám se, že na tom možná závisí můj
život.
Edmondova slova visela ve vzduchu a Langdon z přítelových očí
četl úzkost. „Co se děje, Edmonde? Stalo se něco?“ Stropní světla
opět pohasla a opět zesílila, ale tentokrát Edmond nereagoval.
„Mám za sebou úžasný rok,“ spustil téměř šeptem. „Pracoval
jsem úplně sám na důležitém projektu, který mě dovedl
k převratnému objevu.“
„To zní báječně.“
Kirsch přikývl. „To tedy ano, a nedá se ani vypovědět, jak strašně
se těším, že se o to dneska večer podělím s ostatními. Bude to
znamenat posun celého vědeckého paradigmatu. Když říkám, že
tenhle můj objev povede k důsledkům obdobným, jaké přinesla
Koperníkova revoluce, tak rozhodně nepřeháním.“
Langdon to na zlomek vteřiny považoval za žert, ale Edmond se
dál tvářil smrtelně vážně.
Koperník? Skromnost nikdy nebyla Edmondovou silnou
stránkou, ale tohle tvrzení už hraničilo s nesmyslem. Mikuláš
Koperník, otec heliocentrického modelu, tedy teorie, že planety
obíhají kolem Slunce, svým tvrzením v šestnáctém století zažehl
jiskru vědecké revoluce a v důsledku vyvrátil dlouho
tradovanou církevní představu, že lidstvo žije ve středu Božího
univerza. Po tři stovky let církev jeho objev odsuzovala, ale
jednou to bylo venku – a svět se navždy změnil.
„Vidím ti na očích, že mi moc nevěříš,“ poznamenal Edmond.
„Měl jsem radši říct Darwin?“
Langdon se usmál. „To je stejná písnička.“
„Tak já se tě zeptám na tohle: které dvě základní otázky si
lidstvo klade během celých svých dějin?“
Langdon chvilku uvažoval. „Řekl bych, že ta první bude – jak to
všechno začalo? Kde jsme se tu vzali?“
„Přesně. A ta druhá tuhle otázku jenom doplňuje. Ne ,odkud jsme
přišli‘, ale…“
„Kam míříme?“
„Ano! Tahle dvě tajemství jsou středobodem všeho lidského
prožívání. Kde jsme se tu vzali? Kam míříme? Počátek lidstva
a jeho směřování, to jsou ta univerzální tajemství.“ Edmond
zvážněl, přimhouřil oči a s očekáváním se na Langdona zahleděl.
„Roberte, můj objev obě tyhle otázky velice jasně zodpovídá.“
Langdon se s Edmondovými slovy a jejich komplikovanými
důsledky chvilku vyrovnával. „Já… nějak nevím, co na to říct.“
„Nemusíš říkat nic. Doufám, že po dnešní prezentaci si najdeme
čas, abychom to spolu do hloubky rozebrali, ale teď si s tebou
potřebuju promluvit o temnější stránce toho všeho – takříkajíc
o možném toxickém odpadu, který z mého objevu vyplyne.“
„Ty myslíš, že to bude mít nějaké dopady?“
„Nepochybuju o tom. Zodpovězením těch otázek jsem se dostal
do přímého konfliktu se staletými, zavedenými duchovními
učeními. Témata stvoření a osudu lidstva tradičně spadají do
oboru náboženství. Já se do toho jen pletu a to, co se chystám
oznámit, se věřícím nikde na světě nebude zamlouvat.“
„Zajímavé,“ mínil Langdon. „Takže kvůli tomu jsi mě loni
v Bostonu u oběda dvě hodiny soustředěně vyslýchal na téma
náboženství?“
„Přesně. A možná si vzpomeneš, co jsem ti osobně zaručil: my
dva se ještě dožijeme toho, že náboženské mýty budou
rozmetány vědeckým pokrokem.“
Langdon přikývl. To se těžko zapomíná. Kirschovo prohlášení bylo
tak troufalé, že se Langdonovi do jeho eidetické paměti vrylo
slovo od slova. „Samozřejmě. A já ti na to odpověděl, že
náboženství už celá tisíciletí přežívá veškeré vědecké pokroky
a že má krom jiného důležitou společenskou funkci. A že dokud
se náboženství umí vyvíjet, nezahyne.“
„Přesně tak. A já ti zase řekl, že jsem našel smysl života – že chci
prostřednictvím vědecké pravdy náboženský mýtus vymazat ze
světa.“
„Ano, to bylo silné tvrzení.“
„A ty ses ho snažil zpochybnit, Roberte. Namítal jsi, že jakmile
narazím na ,vědeckou pravdu‘, která protiřečí náboženské
doktríně nebo ji podkopává, měl bych si o tom promluvit
s nějakým náboženským učencem, protože mi třeba dojde, že
věda a náboženství se často snaží dvěma různými jazyky sdělit
totéž.“
„Vzpomínám si. Vědci a duchovní často používají různý slovník,
aby popsali navlas stejná tajemství všehomíra. V jejich
konfliktech jde nezřídka o použité prostředky, ne o podstatu.“
„A já se podle tvé rady zařídil,“ řekl Kirsch. „Takže jsem se
o svém posledním objevu poradil s duchovními vůdci.“
„Cože?“
„Říká ti něco Parlament světových náboženství?“
„Samozřejmě.“ Tuhle organizaci, která se snaží podporovat
mezicírkevní dialog, Langdon hluboce obdivoval.
„Náhodou se jejich letošní setkání konalo kousek od Barcelony,
asi hodinu od mého domova,“ řekl Kirsch. „V klášteře
Montserrat.“
Krásné místo, pomyslel si Langdon, který horský klášter navštívil
před mnoha lety.
„Když jsem se dozvěděl, že se mají sejít ve stejném týdnu, kdy se
chystám oznámit tenhle zásadní vědecký objev, tak jsem…
Zkrátka mě napadlo…“
„Napadlo tě, jestli to není Boží znamení?“
Kirsch se zachechtal. „Zhruba tak. Takže jsem jim zavolal.“
Langdon žasl. „Ty ses obrátil na celý parlament?“
„Ne! To by bylo moc nebezpečné. Nechtěl jsem, aby se ta
informace roznesla dřív, než ji budu moct oznámit sám, takže
jsem si dal schůzku jen se třemi z nich – se zástupcem
křesťanství, islámu a judaismu. Všichni čtyři jsme se soukromě
sešli v knihovně.“
„Oni tě pustili do knihovny? To tedy klobouk dolů,“ poznamenal
překvapeně Langdon. „Slyšel jsem, že to je vyložená svatyně.“
„Požádal jsem je, aby se se mnou sešli někde v soukromí, bez
telefonů, bez kamer a bez cizích lidí. Tak mě vzali do knihovny.
Předem jsem jim nic neříkal, jen jsem je požádal o slib
mlčenlivosti. Všichni souhlasili. Prozatím to jsou jediní lidé na
světě, kteří o mém objevu vědí.“
„Úžasné. A jak reagovali, když jsi jim to řekl?“
Kirsch nasadil poněkud provinilý výraz. „Možná jsem na to nešel
úplně chytře. Však mě znáš, Roberte – když se rozvášním, tak
diplomacií zrovna nevynikám.“
„Ano, povídá se o tobě, že by se ti nácvik citlivějších
komunikačních metod hodil,“ zasmál se Langdon. Je na tom stejně
jako Steve Jobs a spousta jiných geniálních vizionářů.
„Takže jsem, věrný své vrozené upřímnosti, začal tím, že jsem
jim prostě řekl pravdu, tedy že náboženství odjakživa považuju
za masový blud a že jako vědec se jen těžko smiřuju s tím, že
miliardy inteligentních lidí na ty jejich doktríny spoléhají
a hledají v nich útěchu a vzor. Když se mě zeptali, proč se chci
radit s lidmi, k nimž podle všeho necítím moc velkou úctu,
odpověděl jsem jim, že chci zhodnotit jejich reakci na svůj objev,
abych získal nějaký pojem o tom, jak ho po zveřejnění přijme
světová obec věřících.“
Langdon sebou při jeho slovech trhl. „Diplomat jako vždy. Víš, že
někdy upřímnost není ten nejlepší postup?“
Kirsch mávl rukou. „O mých postojích vůči náboženství se už
psalo všude možně. Říkal jsem si, že by přímost mohli ocenit.
Pak jsem jim tedy představil svoji práci, detailně jsem jim
vysvětlil, co jsem objevil a jak se tím všechno změní. Dokonce
jsem vytáhl telefon a pustil jim jedno video, které je, uznávám,
poměrně šokující. Úplně je to připravilo o řeč.“
„Něco přece říct museli,“ pobízel ho Langdon sžíraný čím dál
větší zvědavostí.
„Doufal jsem, že si o tom promluvíme, ale než stihli cokoliv říct,
ten katolický kněz je umlčel. Přemlouval mě, ať si to zveřejnění
ještě rozmyslím. A já mu odpověděl, že si dám měsíc na
rozmyšlenou.“
„Ale vždyť to chceš zveřejnit dneska.“
„Jistěže. Jim jsem řekl, že s tím na veřejnost vyjdu až za několik
týdnů, aby nezpanikařili nebo nezkoušeli nějak zasáhnout.“
„A co až se o dnešní prezentaci dozvědí?“ zeptal se Langdon.
„Asi je to moc nepobaví. Hlavně jednoho z nich.“ Kirsch upřel na
Langdona oči. „Tu schůzku zorganizoval biskup Antonio
Valdespino. Znáš ho?“
Langdon strnul. „Je z Madridu?“
Kirsch přikývl. „Přesně ten.“
Tak to nejspíš nebude ideální publikum pro Edmondův radikální
ateismus, pomyslel si Langdon. Valdespino byl zásadní postavou
španělské katolické církve a proslul jak svými hluboce
konzervativními názory, tak silným vlivem na španělského
krále.
„Letos byl pořadatelem parlamentu on,“ řekl Kirsch, „a tak jsem
se s žádostí o setkání obrátil na něj. Slíbil mi osobní účast a já ho
poprosil, aby přivedl ještě zástupce islámu a judaismu.“
Stropní světla opět pohasla.
Kirsch si ztěžka povzdechl a ještě trochu ztlumil hlas. „Roberte,
chtěl jsem s tebou před prezentací mluvit, protože se chci
poradit. Potřebuju vědět, jestli je podle tebe biskup Valdespino
nebezpečný.“
„Nebezpečný?“ podivil se Langdon. „V jakém smyslu?“
„To, co jsem mu ukázal, znamená ohrožení jeho světa a já chci
vědět, jestli si myslíš, že mi od něj hrozí fyzické nebezpečí.“
Langdon okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne, to určitě ne. Netuším, cos
mu řekl, ale Valdespino je pilířem španělského katolicismu
a díky svým vazbám na královskou rodinu má sice mimořádný
vliv… ale pořád to je kněz, žádný zabiják. Ano, má velkou
politickou moc. Může proti tobě horlit v kázání, ale připadá mi
dost nepravděpodobné, že by ti chtěl fyzicky ublížit.“
Kirsche to očividně moc nepřesvědčilo. „Měl jsi vidět, jak se
tvářil, když jsem odjížděl z Montserratu.“
„Vždyť jsi seděl v nejsvětější klášterní knihovně a vykládal jsi
biskupovi, že celá jeho víra je nesmysl!“ vykřikl Langdon. „Tos za
odměnu čekal čaj a koláčky?“
„Ani ne,“ připustil Edmond, „ale taky jsem nečekal, že mi po
našem setkání bude vyhrožovat do hlasové schránky.“
„Biskup Valdespino ti volal?“
Kirsch sáhl do kožené bundy a vytáhl neobvykle velký telefon.
Pouzdro bylo jasně tyrkysové a zdobil ho opakující se vzorek
šestihranů, v němž Langdon poznal slavnou dlažbu navrženou
katalánským architektem Antoniem Gaudím.
„Poslechni si to,“ řekl Kirsch, stiskl pár tlačítek a podal mu
telefon. Z reproduktoru úsečně promluvil starší mužský hlas.
Hovořil přísným, smrtelně vážným tónem.
Pane Kirschi, tady je biskup Antonio Valdespino. Jak víte, naše
dnešní dopolední schůzka mě i mé dva kolegy hluboce znepokojila.
Žádám vás, abyste mi okamžitě zatelefonoval a abychom si o tom
ještě podrobněji promluvili. Rád bych vás varoval před
nebezpečím, jaké by zveřejnění této informace mohlo přinést.
Pokud se neozvete, vězte, že s kolegy zvážíme preventivní
prohlášení, v němž vaše zjištění zveřejníme sami, zasadíme je do
kontextu, zdiskreditujeme je a pokusíme se předejít
nevyčíslitelným škodám, které hodláte světu způsobit a jichž si
podle všeho nejste vědom. Očekávám váš telefonát a důrazně vám
doporučuji, abyste se nepokoušel mé rozhodnutí změnit.
Tady vzkaz skončil.
I když Langdon musel přiznat, že ho Valdespinův agresivní tón
zaskočil, přesto ho ten vzkaz ani tak nevyděsil, jako spíš ještě
prohloubil jeho zvědavost, co že se to Edmond chystá za chvilku
oznámit. „Jak jsi zareagoval?“
„Nijak,“ řekl Edmond a vrátil telefon do kapsy. „Připadalo mi to
jako plané výhrůžky. Byl jsem si jistý, že moje informace nechtějí
rozhlásit, ale naopak ututlat. A navíc jsem věděl, že když
zničehonic změním čas prezentace, zaskočí je to, takže jsem si
s nějakým jejich preventivním počínáním velkou hlavu nedělal.“
Odmlčel se a zadíval se na Langdona. „Teď… Nevím, zkrátka…
ten jeho tón… nějak mi to vrtá hlavou.“
„Ty se bojíš, že ti něco hrozí přímo tady? Dneska?“
„To ne, seznam hostů je pod přísnou kontrolou a tahle budova je
skvěle zabezpečená. Spíš mám strach, co se stane po zveřejnění.“
Edmond svých slov zjevně zalitoval, jen co je vyslovil. „Ne, je to
hloupost. Prostě mám trému. Jen jsem chtěl vědět, jaký z toho
máš pocit ty.“
Langdon na přítele hleděl s rostoucími obavami. Edmond mu
připadal nezvykle bledý a nezvykle ustaraný. „Já z toho mám
především ten pocit, že ať jsi Valdespina rozzlobil čímkoliv,
rozhodně by tě nijak neohrozil.“
Světla opět pohasla, a tentokrát skutečně naléhavě.
„Tak jo, díky.“ Kirsch se podíval na hodinky. „Už musím jít, ale
mohli bychom se sejít po prezentaci? Ten můj objev má jisté
aspekty, které bych s tebou rád probral.“
„Samozřejmě.“
„Výborně. Asi pak bude chvíli zmatek, tak z toho mumraje
budeme muset utéct někam, kde si budeme moct promluvit
v klidu.“ Edmond vytáhl vizitku a něco napsal na rub. „Zavolej si
pak taxík a tuhle vizitku dej řidiči. Každý místní šofér bude
vědět, kam tě má odvézt.“ Podal kartičku Langdonovi.
Langdon čekal adresu nějaké místní restaurace nebo hotelu. To,
co uviděl, vypadalo spíš jako šifra.
BIO-EC346
„Pardon – tohle že mám dát taxikáři?“
„Jo, on bude vědět, kam má jet. Ostraze řeknu, že tě tam má
čekat, a přidám se k tobě, jak to půjde nejrychleji.“
Ostraze? Langdon se zamračil: je snad BIO-EC346 kryptické
označení nějakého tajného vědeckého klubu?
„Je to až směšně jednoduchý kód, kamaráde.“ Kirsch na něj mrkl.
„Zrovna ty bys ho měl umět rozluštit jako nic. A mimochodem –
jen abys nevyšel ze střehu, máš v tom mém dnešním prohlášení
svoji roli.“
Langdona to překvapilo. „Jakou roli?“
„Neboj, nebudeš muset hnout prstem.“
A s těmi slovy Edmond Kirsch zamířil k východu ze spirály.
„Musím pádit do zákulisí – ale Winston tě dovede na místo.“
V mezeře se zastavil a otočil se. „Uvidíme se po akci. A doufejme,
že s tím Valdespinem máš pravdu.“
„Klid, Edmonde. Soustřeď se na prezentaci. Od duchovních ti
vážně žádné nebezpečí nehrozí,“ ujistil ho Langdon.
Kirsch moc přesvědčeně nepůsobil. „Až uslyšíš, co se chystám
říct, Roberte, tak to možná začneš vidět trochu jinak.“
KAPITOLA 10

Sídlo madridské římskokatolické arcidiecéze – katedrála Panny

Marie Almudenské neboli Almudena – je veliký novoklasicistní
kostel, který se tyčí přímo vedle královského paláce v Madridu.
Stojí na místě bývalé mešity a své jméno získal z arabského al-
mudajna, což znamená „hradby“.
Pověst praví, že když Alfonso VI. v roce 1083 osvobodil Madrid
od muslimské nadvlády, stalo se jeho životním cílem znovu
nalézt vzácný obraz Panny Marie, který byl odedávna zazděný
v městských hradbách. Pátrání po ukryté Madoně bylo dlouho
marné, a tak se král usilovně modlil, až nakonec část hradeb
vybuchla, zřítila se a odhalila obraz, který tu byl schovaný už
stovky let, a přece svíčky kolem něj stále hořely.
Dnes je Panna Marie Almudenská patronkou Madridu a do
katedrály proudí davy poutníků a turistů, aby se jim dostalo
výsady pomodlit se k její podobizně. Pro návštěvníky je
lákadlem i atraktivní umístění katedrály na hlavním náměstí
před palácem: lze tu totiž občas na cestě dovnitř či ven
zahlédnout členy královské rodiny.
Byl večer a chodbou hluboko v nitru katedrály pospíchal
vyděšený mladý kaplan.
Kde je biskup Valdespino?
Za chvilku začíná bohoslužba!
Biskup Antonio Valdespino už desítky let zastával v této
katedrále hlavní kněžský úřad. Dlouholetý přítel a duchovní
rádce španělského krále byl neskrývaným a oddaným
zastáncem katolických tradic a pro modernizaci neměl ani
špetku pochopení. Bylo k nevíře, že třiaosmdesátiletý biskup si
o Velikonocích stále poutá nohy řetězem a přidává se k průvodu
kajícníků, kteří nosí městskými ulicemi sochy svatých.
Zrovna Valdespino by se na mši nikdy neopozdil.
Jen dvacet minut předtím pomáhal kaplan v sakristii biskupovi
s oblékáním mešního roucha. Když skončili, biskup dostal
textovou zprávu a beze slova vyběhl ven.
Kam to jen šel?
Mladík prohledal presbytář, sakristii, a dokonce i biskupův
soukromý záchod. Teď uháněl chodbou do správní části budovy,
aby se podíval do biskupské kanceláře.
V dálce zahřměly varhany.
Začíná vstupní hymnus!
Kaplan prudce zabrzdil před biskupovou pracovnou
a vytřeštěně zíral na proužek světla linoucí se zpod zavřených
dveří. On je tady?!
Kaplan tiše zaklepal. „Excelencia Reverendisima?“
Nic.
Zaklepal hlasitěji. „Su Excelencia?!“ zavolal.
Pořád nic.
Mladík v obavách o zdraví starého pána stiskl kliku a otevřel
dveře.
Cielos! Při pohledu do biskupovy soukromé pracovny zalapal po
dechu.
Biskup Valdespino seděl u svého mahagonového stolu a zíral na
matně zářící displej laptopu. Mitru měl stále na hlavě, ornát se
řasil na zemi a berla byla zcela neobřadně opřená o zeď.
Kaplan si odkašlal. „La santa misa está –“
„Preparada,“ přerušil ho biskup, ale dál se díval na displej. „Padre
Derida me sustituye.“
Kaplan na něj užasle vytřeštil oči. Zaskakuje za něj otec Derida? Že
by některý z mladších kněží sloužil sobotní večerní mši, to bylo
krajně neobvyklé.
„Vete ya!“ obořil se na něj Valdespino, aniž se na něj podíval.
„Y cierra la puerta.“
Mladík poslechl, okamžitě zmizel a zavřel za sebou.
Pak se rozeběhl zpět za zvukem varhan a přitom přemítal, co to
asi může biskup na počítači sledovat, že to odvedlo jeho mysl tak
daleko od jeho povinností k Bohu.
 ***
Právě v tu chvíli se admirál Ávila proplétal houstnoucím davem
v atriu Guggenheimova muzea a udiveně sledoval, jak hosté
s elegantními sluchátky na hlavě hovoří. Ten audioprůvodce
zjevně poskytoval možnost obousměrné konverzace.
Byl rád, že se toho zařízení zbavil.
Dneska žádné rozptylování.
Pohlédl na hodinky a zadíval se k výtahům. Už teď byly
přeplněné hosty, kteří pospíchali nahoru na hlavní program,
a tak se Ávila rozhodl jít po schodech. Cestou vzhůru se ho
zmocnil stejně nevěřícný pocit jako včera v noci. Opravdu se ze mě
stal člověk schopný zabíjet? To ta bezbožná duše, co ho odervala od
ženy a dítěte, ta ho změnila. Mé činy jsou posvěcené vyšší mocí,
připomněl si. V mém konání je spravedlnost.
Na prvním odpočívadle mu zrak padl na ženu, která stála na
blízké visuté lávce. Nejnovější španělská celebrita, pomyslel si
s očima upřenýma na proslulou krásku.
Měla na sobě přiléhavé bílé šaty s černým diagonálním pruhem,
který jí elegantně ubíhal šikmo přes tělo. Štíhlá postava, husté
tmavé vlasy a půvabné držení těla vybízely k obdivu a Ávila si
všiml, že není jediný, kdo z ní nemůže spustit oči.
Kromě uznalých a obdivných pohledů jiných návštěvníků krásná
žena v bílém poutala plnou pozornost dvou elegantních agentů
ostrahy, kteří sledovali každý její pohyb. Kráčeli s napjatou
sebedůvěrou panterů a na sobě měli navlas stejná modrá saka
s vyšívaným erbem a výraznými iniciálami GR.
Ávilu jejich přítomnost nepřekvapila, a přesto se mu při pohledu
na ně zrychlil tep. Jako bývalý člen španělských ozbrojených sil
věděl velice dobře, co tohle GR znamená. Tihle dva osobní strážci
budou nejspíš jednou z nejlépe vyzbrojených a vycvičených
ochranek na světě.
Jestli jsou tu tihle, nesmím ponechat nic náhodě, pomyslel si.
„Hej!“ houkl mužský hlas přímo za jeho zády.
Ávila se prudce otočil.
Za ním se zubil tlusťoučký chlapík ve smokingu a černém
stetsonu. „Krásnej oblek,“ ukazoval na Ávilovu uniformu. „Jak se
člověk k něčemu takovýmu dostane?“
Ávila se na něj zadíval a instinktivně zaťal pěsti. Životem
zasvěceným službě a odříkání, pomyslel si. „No hablo inglés,“
odpověděl, pokrčil rameny a pokračoval vzhůru.
Ve druhém patře našel dlouhou chodbu a podél značek došel až
na odlehlé toalety na jejím opačném konci. Právě se chystal vejít,
když v celém muzeu pohasla a zase se rozsvítila světla – byla to
první jemná pobídka, aby hosté zamířili nahoru na prezentaci.
Ávila vešel na liduprázdné záchodky, zvolil poslední kabinku
a zamkl se. Jakmile osaměl, zase se vynořili jeho staří známí
strašáci, kteří se ho snažili stáhnout zpět do propasti.
Pět let, a ty vzpomínky mě nepřestávají pronásledovat.
Ávila vztekle zahnal hrůzné myšlenky a z kapsy opět vytáhl
růženec. Opatrně ho pověsil na dveře, na háček na kabáty. Jak se
před ním kuličky a křížek pohupovaly, obdivoval svou práci.
Mnohý věřící by se asi zděsil, jak někdo může zneuctít růženec
tím, že ho přetvoří na něco podobného. Jenže Regent Ávilu
ubezpečil, že tato zoufalá doba dovoluje i v pravidlech
rozhřešení jistou pružnost.
V takto svaté věci, sliboval mu Regent, je Boží odpuštění zaručené.
A spolu s duší měla být zlého uchráněna i Ávilova tělesná
schránka. Pohlédl na tetování, které mu zdobilo dlaň.

Ten znak byl, stejně jako Kristův monogram, pradávný chrismon,

tvořený výhradně z písmen. Ávila si ho tam vepsal před třemi
dny s pomocí duběnkového inkoustu a jehly, přesně podle
instrukcí, a to místo bylo stále zarudlé a citlivé. Regent ho ujistil,
že kdyby ho chytili, stačí, aby dotyčným ukázal dlaň, a během
několika hodin bude zase na svobodě.
Máme obsazeny ty nejvyšší vládní pozice, říkal Regent.
Ávila už jejich neuvěřitelný vliv zakusil, vnímal ho jako jakýsi
ochranný povlak, který jako by ho zvenčí chránil. Pořád ještě
existuje někdo, kdo ctí staré hodnoty. Ávila doufal, že se k této elitě
jednoho dne připojí, ale zatím mu bylo ctí sehrávat pro ni
jakoukoliv roli.
V soukromí kabinky vytáhl telefon a vytočil zabezpečené číslo,
které dostal.
Hlas se ozval hned po prvním zazvonění. „Sí?“
„Estoy en posición,“ odpověděl Ávila a čekal na poslední pokyny.
„Bien,“ řekl Regent. „Tendras una sola oportunidad. Aprovecharla será
crucial.“ Máš jen jednu šanci. Zásadní bude ji proměnit.
KAPITOLA 11

Třicet kilometrů od třpytivých dubajských mrakodrapů,

umělých ostrovů a vil, kde celebrity pořádají opulentní večírky,
leží na pobřeží město Šardžá, ultrakonzervativní islámská
kulturní metropole Spojených arabských emirátů.
Se svými šesti stovkami mešit a nejlepšími univerzitami v celém
regionu je Šardžá duchovním a akademickým centrem. Tuto její
pozici zaštiťují obrovské zásoby ropy a vládce, který si nadevše
cení vzdělání.
Dnes se tu v soukromí sešla rodina šardžského állimy Sajida al-
Fadla ke společnému bdění. Místo aby se modlili tradiční
tahadždžúd, noční modlitbu, modlili se za návrat milovaného
otce, strýčka a manžela, který včera záhadně beze stopy zmizel.
Místní tisk právě oznámil, že podle jednoho z jeho kolegů byl prý
obvykle zcela vyrovnaný állima od svého návratu z Parlamentu
světových náboženství před dvěma dny „nezvykle rozčilený“.
Navíc dotyčný kolega uváděl, že krátce po návratu se prý Sajid
s někým zuřivě hádal po telefonu. Hádka probíhala v angličtině,
takže nerozuměl, o co šlo, ale byl si skálopevně jistý, že állima
několikrát opakoval jedno jméno.
Edmond Kirsch.
KAPITOLA 12

Langdon kráčel ven ze spirálovité skulptury a myšlenky mu

v hlavě zběsile vířily. Rozhovor s Kirschem byl podnětný
i šokující. Ať už Kirsch přeháněl, nebo ne, zjevně objevil něco,
o čem věřil, že to způsobí celosvětový názorový posun.
Objev stejně důležitý jako ten Koperníkův?
Když se Langdon z vinuté sochy konečně vynořil, trochu se mu
točila hlava. Sluchátka našel tam, kam je před chvílí položil.
„Haló, Winstone,“ řekl, když si je nasadil.
Tiše to cvaklo a kybernetický průvodce byl zpět. „Ano, pane
profesore? Jsem tu. Pan Kirsch mě požádal, abych vás nahoru
vzal služebním výtahem, protože na návrat do atria už není čas.
A také se domníval, že náš prostorný nákladní výtah oceníte.“
„To je od něj pěkné. On totiž o té mé klaustrofobii ví.“
„A já teď už také. A nezapomenu to.“
Winston vedl Langdona postranním východem do chodby
s betonovou podlahou a k výklenku s výtahy. Kabina výtahu byla
opravdu obrovská – zjevně byla stavěná na přepravu
nadměrných uměleckých děl.
„Horní tlačítko,“ poradil Winston, když Langdon nastoupil. „Třetí
patro.“ Vyjeli nahoru a Langdon vystoupil. „Výborně,“ zvonil
Langdonovi v hlavě Winstonův přívětivý hlas. „Vydáme se tou
chodbou vlevo. To je nejkratší cesta do přednáškového sálu.“
Podle Winstonových pokynů Langdon prošel rozlehlou chodbou,
která nabízela množství kuriózních uměleckých instalací: bylo
tu kovové dělo, které zjevně střílelo měkké kuličky z červeného
vosku na bílou stěnu, kanoe z drátěného pletiva, která
nevypadala příliš plavbyschopně, a miniaturní město vyrobené
z naleštěných kovových kostek.
Když míjeli chodbu vedoucí k východu, Langdonovi se naskytl
pohled na velký objekt, který vévodil celému prostoru.
Tak už je to jasné, usoudil. Našel jsem ten nejdivnější kousek v celém
muzeu.
Po délce celého sálu se jako most klenula řada vlků v různých
fázích pohybu: skokem se odpoutávali od země a ve vzduchu pak
tvrdě naráželi do průhledné skleněné stěny, pod kterou se vršila
hromada mrtvých vlků.
„Jmenuje se to Střemhlav,“ vysvětloval bez ptaní Winston.
„Devětadevadesát vlků slepě se vrhajících proti zdi má
vyjadřovat stádní mentalitu, nedostatek odvahy odklonit se od
normálu.“
Ta paradoxní symbolika Langdona okamžitě udeřila do očí.
Myslím, že Edmond se dneska večer od normálu odkloní velmi
dramaticky.
„Teď pokračujte rovně,“ řekl Winston. „Východ najdete vlevo od
toho barevného kosočtverce. Jeho autor patří k Edmondovým
nejoblíbenějším umělcům.“
Langdon se zadíval na pestrou malbu před sebou. Typické vlnité
linie a plochy v základních barvách, mezi nimiž se vznášelo
načrtnuté oko, hned poznal.
Joan Miró, pomyslel si. Hravá díla slavného barcelonského
umělce měl odjakživa rád. Připadaly mu někde na půli cesty
mezi omalovánkami a surrealistickou vitráží.

Ale když k obrazu došel, zastavil se a překvapeně se zadíval na

jeho naprosto hladký povrch bez viditelných stop po štětci. „To
je reprodukce?“
„Ne, originál,“ odvětil Winston.
Langdon si obraz prohlédl z bezprostřední blízkosti. Podle všeho
byl vytištěný na velkoplošné tiskárně. „Winstone, tohle je tisk.
Vždyť to ani není na plátně.“
„Já s plátnem nepracuji,“ odpověděl Winston. „Tvořím virtuálně
a Edmond to pak vytiskne.“
„Moment,“ zarazil ho Langdon nevěřícně. „Ten obraz je tvůj?“
„Ano, pokusil jsem se napodobit styl Joana Miróa.“
„To vidím,“ přitakal Langdon. „Dokonce ses podepsal Miró.“
„Ne,“ odpověděl Winston. „Podívejte se ještě jednou. Je tam Miro.
Bez té čárky. Ve španělštině miro znamená ,dívám se‘.“
Langdon si všiml, jak to miróovské oko ze středu Winstonova
obrazu sleduje diváka, a musel uznat, že je to docela trefné.
„Edmond mě požádal, abych vytvořil svůj autoportrét. Udělal
jsem tohle.“
Tohle je tvůj autoportrét? Langdon se opět zadíval na ten
propletenec linek. To asi budeš dost neobvyklý počítač.
Nedávno Langdon kdesi četl, že se Edmond v poslední době
s velkým nadšením snaží naučit počítače tvořit algoritmické
umění, to jest umění generované vysoce komplexními
počítačovými programy. Což s sebou nese poměrně
znepokojivou otázku: kdo je autorem díla, které vytvoří počítač?
Je to stroj, nebo programátor? Když nedávno na MIT proběhla
výstava mimořádně kvalitních algoritmických děl, způsobilo to
na Harvardu v semináři Dělá umění člověka člověkem? nemalé
potíže.
„Také skládám hudbu,“ pokračoval Winston. „Kdyby vás to
zajímalo, požádejte později Edmonda, ať vám něco pustí. Ale teď
už byste si měl pospíšit. Prezentace začíná za okamžik.“
Langdon vyšel z galerie a ocitl se na lávce klenoucí se ve výšce
přes hlavní atrium. Na opačné straně toho obřího prostoru se od
výtahů trousili poslední hosté a audioprůvodce je pobízely
směrem k Langdonovi, ke dveřím, které se nacházely před nimi.
„Program začíná už za pár minut,“ řekl Winston. „Vidíte vchod
do přednáškové síně?“
„Vidím. Přímo tamhle vpředu.“
„Výborně. Ještě jedna, poslední věc. Až vejdete, uvidíte koše na
odkládání sluchátek. Edmond si ale přeje, abyste ta svoje
nevracel. Nechte si je u sebe, po programu vás tak budu moct
donavigovat k zadnímu východu z muzea, abyste se vyhnul
davům a mohl si sehnat taxi.“
Langdon si vybavil ten nesrozumitelný shluk písmen a číslic, jež
mu Edmond naškrábal na vizitku s tím, ať ji předá taxikáři.
„Winstone, Edmond mi ale napsal jen ,BIO-EC346‘. Že prý je to
směšně jednoduché.“
„To má pravdu,“ odvětil Winston bez váhání. „Pane profesore,
program za chvilku začíná. Doufám, že si prezentaci pana
Kirsche užijete, a těším se, že vám po ní budu k dispozici.“
Pak to cvaklo a Winston utichl.
Langdon došel ke vstupu, sundal si sluchátka a maličké zařízení
zasunul do kapsy u saka. Pak s několika posledními hosty
spěšně prošel dveřmi a ty se za ním zavřely.
Opět se ocitl v naprosto nečekaném prostoru.
To budeme tu přednášku poslouchat vestoje?
Langdon si představoval, že si hosté Edmondovo sdělení
vyslechnou v nějakém přednáškovém sále s pohodlnými křesly.
Místo toho se tu stovky hostů mačkaly mezi bílými stěnami
nevelké výstavní síně. Nebylo tu ale nic vystaveného a ani jedna
židle – jen u protější stěny se nalézalo vyvýšené pódium a na
velké plazmové obrazovce vedle něj stálo:
Živý program začne za 2 minuty a 07 vteřin.
Langdon se zatetelil očekáváním. Pak mu oči sjely po obrazovce
na druhý řádek textu, který si musel přečíst dvakrát.
Počet účastníků se vzdáleným připojením: 1 953 694
Dva miliony lidí?
Od Kirsche už věděl, že jeho oznámení se bude vysílat živě, ale
tohle číslo bylo nepředstavitelné a navíc vteřinu po vteřině
narůstalo.
Langdonovi se po tváři mihl úsměv. Že to jeho bývalý student
dotáhl daleko, to je celkem jasné. Zásadní otázka ale zní: co se to
pro všechno na světě Edmond chystá oznámit?
KAPITOLA 13

Kousek východně od Dubaje, v poušti zalité měsíčním svitem, se

písečná čtyřkolka Sand Viper 1100 smykem stočila vlevo
a zastavila tak prudce, až oblak písku zaclonil oslnivý proud
světla z reflektorů.
Mladík za volantem si strhl brýle a vytřeštěně se zadíval na to, co
málem přejel. Opatrně se vysoukal z vozu a přistoupil
k tmavému předmětu v písku.
Ano, bylo to přesně to, co si myslel.
Ve světle reflektorů tu tváří k zemi leželo nehybné lidské tělo.
„Marhaba?“ zvolal chlapec. „Haló?“
Nic se nestalo.
Podle oblečení mladík odhadl, že to je muž – měl na sobě
tradiční čapku šášía a volný thaub. Byl drobný a zjevně dobře
živený. Jeho stopy už dávno zavál vítr stejně jako veškeré
náznaky, ze kterých by se dalo vyčíst, jak se sem do otevřené
pouště dostal.
„Marhaba?“ opakoval mladík.
Nic.
Mladý muž si nebyl jistý, co má dělat, a tak natáhl nohu a zlehka
se dotkl mužova boku. Přes zjevnou otylost bylo tělo na dotek
tvrdé a tuhé, vítr a slunce ho už začaly vysoušet.
Nepochybně byl mrtvý.
Chlapec se sehnul, vzal toho muže za rameno a s úsilím ho otočil
na záda. Neživé oči zíraly k nebi. Tvář a vous byly od písku, ale
i v tomhle stavu působil ten člověk zvláštně přátelsky a jaksi
povědomě, jako oblíbený strýček nebo dědeček.
Zpovzdálí se sem s burácením blížil půltucet jiných čtyřkolek: to
se chlapcovi kamarádi, kteří ještě před chvilkou řádili na
dunách, otočili a jeli se přesvědčit, jestli se mu nic nestalo. Jejich
stroje se s rachotem přehouply přes hřeben duny a začaly
klouzat po jejím úbočí.
Všichni zastavili, sundali si přilby a brýle a shromáždili se kolem
toho ponurého, vysušeného těla. Jeden z chlapců začal okamžitě
vzrušeně drmolit: toho člověka poznal, je to proslulý állima Sajid
al-Fadl, učenec a náboženský vůdce, který občas přednáší na
univerzitě.
„Mázá ’alajná ’an naf’al?“ zeptal se nahlas. Co budeme dělat?
Mladíci na mrtvolu chvíli mlčky zírali. A pak zareagovali jako
všichni teenageři na celém světě: vytáhli mobily, začali tělo fotit
a zuřivě esemeskovali kamarádům.
KAPITOLA 14

Robert Langdon se s ostatními návštěvníky mačkal u pódia

a užasle sledoval, jak číslo na plazmové obrazovce neustále
roste.
Počet účastníků se vzdáleným připojením: 2 527 664
Hovor v tom nevelkém prostoru zesílil na úroveň monotónního
burácení. Stovky hlasů překypovaly očekáváním, spousta hostů
na poslední chvíli ještě telefonovala nebo psala na Twitter, kde
to zrovna jsou.
Na pódium vešel technik a zaklepal na mikrofon.
„Dámy a pánové, před chvílí jsme vás požádali, abyste laskavě
vypnuli svá mobilní zařízení. Od tohoto okamžiku budeme až do
konce celé akce blokovat veškerou wi-fi a mobilní komunikaci.“
Těm hostům, kteří ještě měli telefony zapnuté, se v tu chvíli
přerušilo spojení. Většinu z nich to zřejmě zcela ohromilo – jako
by se právě stali svědky jednoho z Kirschových technologických
zázraků, kterým je jejich hostitel magicky odřízl od veškerého
spojení s vnějším světem.
Na tohle ovšem stačí pět set dolarů a obchod s elektronikou, pomyslel
si Langdon. Patřil totiž k těm několika harvardským
profesorům, kteří pomocí přenosných rušiček signálu měnili své
učebny v „mrtvé zóny“, a tím nutili studenty, aby se během
přednášek od svých hraček odstřihli.
Objevil se kameraman s ohromnou kamerou na rameni
a namířil objektiv na pódium. Světla v místnosti pohasla. Nyní
nápis na obrazovce hlásal:
Program začne za 38 vteřin
Počet účastníků se vzdáleným připojením: 2 857 914
Langdon ohromeně sledoval počítadlo. Cifra stoupala snad
rychleji než státní dluh USA a Langdon si téměř neuměl
představit, že právě v tuhle chvíli tři miliony lidí sedí doma
u obrazovek a čekají, až se v živém přenosu dozvědí, co se má
v této místnosti odehrát.
„Třicet vteřin,“ oznámil technik tiše do mikrofonu.
Ve stěně za pódiem se otevřely úzké dveře, dav se okamžitě
utišil a všichni dychtivě vyhlíželi velkého Edmonda Kirsche.
Jenže se nedočkali.
Dveře zůstaly otevřené skoro deset vteřin.
Pak se z nich vynořila elegantní žena a vykročila k pódiu. Byla
úchvatně krásná – vysoká, ladná, s dlouhými černými vlasy,
oblečená v přiléhavých bílých šatech s šikmým černým pruhem.
Nešla, spíš jako by bez námahy plula. Došla do středu pódia,
upravila si mikrofon, zhluboka se nadechla a s trpělivým
úsměvem čelem ke shromážděným vyčkávala, až odpočet
doběhne.
Program začne za 10 vteřin
Žena na okamžik zavřela oči, jako by se soustředila, a opět je
otevřela. Působila jako ztělesněná vyrovnanost.
Kameraman zvedl pět prstů.
Čtyři, tři, dva…
Sál zcela utichl. Žena zvedla oči ke kameře. Na obrazovce se
objevila její tvář. Upřela na obecenstvo duchaplné tmavé oči
a mimoděk si odhrnula pramínek vlasů z olivové tváře.
„Dobrý večer, dámy a pánové,“ pronesla kultivovaným,
melodickým hlasem s lehkým španělským přízvukem. „Jmenuji
se Ambra Vidalová.“
Sálem zabouřil nečekaně hlasitý potlesk, z něhož se dalo vytušit,
že pro mnohé z přítomných není neznámá.
„Felicidades!“ vykřikl kdosi. Gratuluju!
Žena se začervenala a Langdonovi došlo, že mu zřejmě chybí
jakási podstatná informace.
„Dámy a pánové,“ pronesla spěšně, „už pět let pracuji jako
ředitelka Guggenheimova muzea v Bilbau a dnes večer mám za
úkol vás přivítat na nesmírně výjimečné události, kterou pořádá
vskutku pozoruhodný muž.“
Opět propukl nadšený aplaus, k němuž se Langdon tentokrát
přidal.
„Edmond Kirsch není pro naše muzeum jen štědrým mecenášem,
ale stal se z něj i vážený přítel. Je pro mě tedy velkou výsadou
a osobní ctí, že jsem s ním posledních několik měsíců mohla úzce
spolupracovat na přípravách dnešní prezentace. Právě jsem se
přesvědčila o tom, že na sociálních sítích v tuto chvíli panuje čilý
ruch. Většina z vás nepochybně ví, že se Edmond Kirsch dnes
chystá učinit velké vědecké odhalení – představit objev,
o kterém se domnívá, že se stane jedním z jeho největších
příspěvků lidstvu.“
V sále to vzrušeně zahučelo.
Tmavovlasá žena se uličnicky usmála. „Samozřejmě jsem
Edmonda prosila, aby svůj objev prozradil aspoň mně, ale odmítl
mi cokoliv byť jen naznačit.“
Vysloužila si smích a další potlesk.
„Dnešní mimořádná prezentace,“ pokračovala žena, „proběhne
v angličtině, mateřštině pana Kirsche, nicméně těm, kdo nás
sledujete virtuálně, nabízíme simultánní tlumočení do více než
dvaceti jazyků.“
Výjev na plazmové obrazovce se změnil a Ambra dodala: „A
pokud ještě někdo z vás pochybuje o Edmondově sebevědomí,
zde je tisková zpráva, která byla před patnácti minutami
zveřejněna na sociálních sítích po celém světě.“
Langdon se zadíval na obrazovku.
Dnes ve 20:00 hodin SELČ
futurolog Edmond Kirsch oznámí objev,
který navždy změní tvář vědy.
Takže takhle člověk získá tři miliony diváků během pár minut,
zauvažoval Langdon.
Když opět zaměřil pozornost na pódium, všiml si dvou lidí, které
předtím nezaznamenal – byla to dvojice bodyguardů, kteří stáli
u zdi a pozorně sledovali shromážděné. Jejich identická saka
zdobil monogram, který Langdona překvapil.
Guardia Real? Co tu dnes večer dělá královská garda?
Připadalo mu dost nepravděpodobné, že by se dnešní události
účastnil někdo z královské rodiny: její členové, oddaní katolíci,
by spíš nechtěli být s ateistou formátu Edmonda Kirsche veřejně
spojováni.
Výkonná moc krále byla ve španělské konstituční monarchii
velice omezená, ale na uvažování i srdce poddaných měl
panovník stále nesmírný vliv. Pro miliony Španělů byla koruna
i dnes symbolem bohatých tradic katolických králů a zlatého
věku Španělska. Madridský královský palác stále ještě udával
duchovní směr a byl vzpomínkou na dlouhé dějiny neoblomného
katolického přesvědčení.
„Parlament vládne, král panuje,“ hlásalo dobře známé španělské
rčení. Po celá staletí byli králové, kteří řídili španělskou
diplomacii, hluboce věřícími, konzervativními katolíky.
A současný král není jiný, pomyslel si Langdon, který věděl o tom,
jak je současný monarcha oddaný víře a konzervativním
hodnotám.
V posledních měsících byl král prý upoután na lůžko a umíral,
a tak se země připravovala, že na trůn usedne jeho jediný syn
Julián. Podle novinářů byl princ Julián tak trochu neznámou
veličinou: dosud žil nenápadně, ve stínu svého otce, a nyní jeho
budoucí říše přemítala, jaký vládce se z něj asi vyklube.
To sem princ Julián poslal své gardisty na výzvědy?
Langdon si opět vzpomněl na Edmondův výhrůžný vzkaz od
biskupa Valdespina. Navzdory obavám mu ale atmosféra v sále
připadala přátelská, nadšená a mírumilovná. Vybavil si
Edmondova slova o přísných bezpečnostních opatřeních: možná
je španělská královská garda jen další pojistkou, která má
zaručit, že všechno proběhne bez zádrhelů.
„Každému, kdo ví, jak se Edmond Kirsch vyžívá v dramatičnosti,“
pokračovala Ambra Vidalová, „je asi jasné, že by nás nenechal
jen tak přešlapovat v tomhle sterilním sále.“
Pokynula k zavřeným dvoukřídlým dveřím na opačném konci
sálu.
„Za těmito dveřmi Edmond Kirsch vytvořil cosi, čemu říká
,zážitkový prostor‘, a právě tam vám dnes večer svou
dynamickou multimediální prezentaci představí. Je plně
počítačově řízená a bude přenášena živě do celého světa.“
Odmlčela se a pohlédla na zlaté hodinky. „Dnešní večer má velmi
pečlivý časový rozvrh a Edmond mě požádal, abych vás dovnitř
uvedla tak, abychom mohli začít přesně v osm patnáct. Což je už
za pár minut.“ Ukázala k dvoukřídlým dveřím. „Takže vás, dámy
a pánové, prosím, abyste postoupili dovnitř, a podíváme se, co
pro nás skvělý Edmond Kirsch připravil.“
A na ta slova se dveře otevřely.
Langdon nahlédl dovnitř. Čekal další výstavní síň, a tak ho to, co
uviděl, hodně překvapilo. Hleděl totiž do jakéhosi temného
tunelu.
***
Zatímco proud hostů se vesele hrnul do spoře osvětlené chodby,
admirál Ávila se držel vzadu. Pohled do chodby ho potěšil: ta
tma mu plně vyhovovala.
Takhle bude jeho úkol mnohem jednodušší.
Sáhl na růženec v kapse a v duchu si opět prošel všechny pokyny,
které ohledně své mise právě dostal.
Nejdůležitější bude načasování.
KAPITOLA 15

Tunel z černé látky natažené na obloukových podpěrách byl asi

šest metrů široký a směrem zleva doprava se mírně svažoval. Na
podlaze ležel černý plyšový koberec a jediné osvětlení skýtaly
dva světelné pásy podél spodní hrany stěn.
„Boty, prosím,“ zašeptal uvaděč nově příchozím. „Všichni se
laskavě zujte a boty si vezměte s sebou.“
Langdon si zul předpisové lakýrky a jen v ponožkách se zabořil
do pozoruhodně měkkého koberce. Celé tělo se mu mimoděk
uvolnilo. Všude kolem se ozývalo blažené vzdychání.
Vyrazil chodbou a konečně spatřil její konec. U černého závěsu
čekali dva uvaděči, a než hosty pustili dovnitř, každému podali
něco, co vypadalo jako tlustá plážová osuška.
V tunelu se nedočkavé mumlání proměnilo v nejisté ticho.
U opony podal uvaděč i Langdonovi složený kus látky a Langdon
zjistil, že to není osuška, nýbrž spíš nevelká plyšová deka, která
měla na jedné straně všitý polštářek. Langdon poděkoval a vešel
do prostoru za závěsem.
A dnes už podruhé zůstal stát jako přimražený. Sice vlastně
nevěděl, co za oponou čekal, ale tohle rozhodně ne.
My jsme… venku?
Stál na okraji rozlehlé pláně. Nad ním se závratně klenulo
hvězdné nebe a v dálce za osamělým javorem právě vycházel
štíhlý srpek měsíce. Cvrčci cvrkali, na tváři ho hladil vlahý vánek
a vzduch sytě, zemitě voněl čerstvě posekanou trávou, kterou
Langdon cítil pod chodidly.
„Najděte si místo na trávě, pane,“ pošeptal mu uvaděč a odvedl
ho na plochu. „Lehněte si na deku a užijte si to.“
Langdon s dalšími podobně nevěřícnými hosty vykročil na
plochu. Většina přítomných si právě hledala na trávníku
místečko, kde by si rozložila deku. Dokonale sestříhaná travnatá
plocha byla velká asi jako hokejové hřiště a byla obklopená
stromy, trávou a rákosím, které šuměly ve větru.
Langdonovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že je to všechno jen
iluze – skvostné umělecké dílo.
Jsem v nějakém dokonalém planetáriu, napadlo ho, když obdivoval
tu úžasnou práci s detailem.
Hvězdné nebe nad nimi včetně měsíce, plujících mraků
a pozvolných kopců v dálce, to byla projekce. Šumící stromy
a traviny vypadaly opravdově – buď to byly dokonalé
napodobeniny, nebo živé rostliny v umně skrytých květináčích.
Nepravidelný prstenec vegetace šikovně skrýval rovné hrany
stěn a propůjčoval sálu přírodní dojem.
Langdon si dřepl a sáhl si na trávu. Byla hebká a na omak jako
živá, jen byla úplně suchá. Někde četl o nových syntetických
površích, které dovedou zmást i profesionální atlety. Kirsch byl
ovšem i tady o krok napřed, vytvořil povrch, který byl plný
lehkých nerovností, prohlubní a výstupků, jako jsou na
opravdových loukách.
Langdonovi se vybavilo, kdy ho poprvé takhle ošálily smysly. Byl
tenkrát ještě dítě a plavil se ve člunu po měsícem zalité zátoce,
kde právě pirátská loď pálila ze všech bitevních děl. A dětská
mysl nehodlala přistoupit na to, že vůbec není na moři, nýbrž
v nesmírném podzemním vodním divadle v Disney Worldu, a že
tahle klasická atrakce se jmenuje Piráti z Karibiku.
I ta dnešní iluze působila neuvěřitelně realisticky, a jak dovnitř
vcházeli další a další hosté, Langdon vnímal, že sdílejí jeho úžas
i nadšení. Jedno se Edmondovi muselo přičíst ke cti: ne to, že
vytvořil tuhle úchvatnou iluzi, ale že přiměl stovky dospělých
lidí, aby shodili boty, lehli si do trávy a zahleděli se na nebe.
Jako děti jsme to dělávali v jednom kuse, ale bůhvíproč jsme s tím
přestali.
I Langdon se tedy uvelebil v měkké trávě a položil hlavu na
polštář.
Hvězdy tam nahoře se mihotaly a on si na chvilku připadal zase
jako kluk, ležel se svým nejlepším kamarádem na svěžím
trávníku golfového hřiště Bald Peak, byla půlnoci a oni
rozmlouvali o záhadách života. Při troše štěstí mi dneska Edmond
Kirsch něco z těch tajemství vysvětlí, napadlo ho.
***
V zadní části sálu se admirál Luis Ávila ještě jednou rozhlédl,
neslyšně zacouval a nepozorovaně proklouzl tímtéž závěsem,
kterým sem právě prošel. Když se ocitl sám ve vstupním tunelu,
jel dlaní po látce, dokud nenahmatal šev, co nejtišeji rozepnul
suchý zip, prošel stěnou a zase za sebou otvor zacelil.
Veškerá iluze byla ta tam.
Ávila už nestál na louce.
Nalézal se na kraji rozlehlého obdélníkového prostoru, kterému
vévodila veliká oválná bublina. Místnost v místnosti. Kolem té
konstrukce před ním – bylo to cosi jako klenutý kinosál – se do
výšky tyčil exoskelet lešení, které na sobě neslo změť kabelů,
reflektorů a reproduktorů. Řada dovnitř namířených
videoprojektorů mihotavě zářila, vrhala na průsvitný povrch
dómu široké proudy světla a vytvářela tam uvnitř iluzi
hvězdného nebe a zvlněné kopcovité krajiny.
Ávila sice Kirschův smysl pro dramatično obdivoval, ale zároveň
tušil, že futurologa ani nenapadlo, v jaké drama se tenhle večer
za chvíli promění.
Vzpomeň si, co je v sázce. Jsi voják ve vznešené bitvě. Část většího celku.
Ávila si tenhle úkol v duchu nesčetněkrát přehrával. Teď sáhl do
kapsy a vytáhl onen neobvykle velký růženec. V tu chvíli se
z reproduktorů kdesi na stropě kupole ozval mužský hlas.
Burácel jako hlas samotného Boha.
„Dobrý večer, přátelé. Jmenuji se Edmond Kirsch.“
KAPITOLA 16

Rabi Köves v Budapešti nervózně přecházel spoře osvětleným

házikó. Zatímco čekal na zprávy od biskupa Valdespina, v ruce
křečovitě svíral televizní ovladač a přepínal kanály.
Několik zpravodajských stanic v posledních deseti minutách
přerušilo pravidelný program a pustilo do éteru přímý přenos
z Guggenheimova muzea. Komentátoři rozebírali Kirschovy
úspěchy a spekulovali o jeho chystaném tajuplném prohlášení.
Zájem narůstal, jako když se nabaluje sněhová koule, a Kövesovo
zděšení rostlo s ním.
Já už to prohlášení slyšel.
Před třemi dny na hoře Montserrat Edmond Kirsch Kövesovi, al-
Fadlovi a Valdespinovi pustil údajný „hrubý sestřih“ svého
programu. A Köves tušil, že nyní se s tímtéž programem seznámí
celý svět.
Dneska se všechno změní, pomyslel si smutně.
V tu chvíli ho z úvah vytrhlo zazvonění telefonu. Popadl
sluchátko.
„Jehudo,“ spustil Valdespino bez okolků, „bohužel mám další
špatné zprávy.“ A pak mu ponurým hlasem svěřil tu podivnou
zvěst, kterou právě dostal ze Spojených arabských emirátů.
Kövesovi vyděšeně vylétla ruka k ústům. „Állima al-Fadl… že
spáchal sebevraždu?“
„To je verze, se kterou pracují úřady. Našli ho před několika
hodinami hluboko v poušti. Jako by tam prostě odešel a zemřel.“
Valdespino se odmlčel. „Já se mohu jen dohadovat, že neunesl to
napětí posledních několika dní.“
Köves se nad tou možností zamyslel a cítil přitom hluboký
smutek a zmatek. I jemu dělaly důsledky Kirschova objevu
těžkou hlavu, ale že by se állima al-Fadl ze samého zoufalství
zabil? To mu připadalo mimořádně nepravděpodobné.
„Něco mi tu nehraje,“ prohlásil. „Nevěřím, že by něco takového
udělal.“
Valdespino dlouze mlčel. „Ano, jsem rád, že to říkáte,“ přisvědčil
nakonec. „I mně je dost zatěžko smířit se s tím, že to byla
sebevražda.“
„Ale… kdo to má tedy na svědomí?“
„Kdokoliv, kdo stojí o to, aby objev Edmonda Kirsche nepronikl
na veřejnost,“ odpověděl biskup bez váhání. „Někdo, kdo stejně
jako my věřil, že do zveřejnění zbývají celé týdny.“
„Ale Kirsch říkal, že o tom objevu zatím nikdo neví!“ namítal
Köves. „Jen vy, állima al-Fadl a já.“
„Třeba nám Kirsch lhal i v tomhle. Ale i kdyby to prozradil jen
nám třem, nezapomínejte, že náš přítel Sajid al-Fadl horoval pro
zveřejnění. Možná že se s Kirschovým objevem svěřil některému
ze svých kolegů v Emirátech. A třeba se ten kolega stejně jako já
domníval, že Kirschův objev bude mít nebezpečné důsledky.“
„Co tím naznačujete?“ obořil se na něj rabín. „Že al-Fadla zabil
nějaký kolega? Jen aby ho umlčel? To je přece nehorázné.“
„Já netuším, jak to bylo, rebe,“ odvětil klidným hlasem biskup.
„Já se jen snažím na to přijít, stejně jako vy.“
Köves vydechl. „Moc se omlouvám. Ještě jsem se s tou zprávou
o Sajidově smrti nesmířil.“
„Já taky ne. A jestli byl Sajid skutečně zavražděn, musíme být
i my opatrní. Je možné, že dalšími cíli jsme my dva.“
Köves se zamyslel. „Jakmile se ta věc zveřejní, přestaneme být
zajímaví.“
„To je pravda. Jenže ona ještě veřejná není.“
„Vaše Excelence, vždyť ji Kirsch oznámí za pár minut. Přenášejí
to snad všechny televize.“
„To ano…“ Valdespino si unaveně povzdechl. „Zřejmě se budu
muset smířit s tím, že mé modlitby byly oslyšeny.“
Kövesovi blesklo hlavou, zda se biskup opravdu modlil, aby Bůh
zasáhl a přiměl Kirsche si to rozmyslet.
„V bezpečí nebudeme ani po zveřejnění,“ pokračoval Valdespino.
„Bojím se, že Kirsch s velkým potěšením světu oznámí, že celou
věc před třemi dny konzultoval se třemi náboženskými vůdci.
Zajímalo by mě, jestli ho ke svolání té schůzky opravdu přiměla
starost o etickou správnost té jeho věci. Jestli nás konkrétně
jmenuje, naši věřící, kteří se budou domnívat, že jsme měli něco
udělat, se začnou vyptávat a dost možná i kritizovat. Omlouvám
se, já jen…“ Biskup zaváhal, jako by měl na srdci ještě něco.
„Co?“ naléhal Köves.
„To můžeme probrat později. Až se podíváme, jak Kirsch zvládl
tu svoji prezentaci, ještě vám zavolám. Do té doby prosím nikam
nechoďte. Zamkněte se. S nikým nemluvte. A dávejte na sebe
pozor.“
„Antonio, vy mě děsíte.“
„To jsem nechtěl,“ odpověděl Valdespino. „Můžeme udělat jen
jedno: počkat a zjistit, co na to řekne svět. Teď už je to v Božích
rukou.“
KAPITOLA 17

Jakmile z nebes zahřměl hlas Edmonda Kirsche, na vánkem

osvěžované loučce uvnitř Guggenheimova muzea se rozhostilo
ticho. Stovky hostů si tu hověly na dekách a hleděly k nebeské
klenbě, mezi nimi téměř ve středu sálu a s rostoucím
očekáváním i Robert Langdon.
„Vraťme se dnes do dětství,“ pokračoval Kirschův hlas.
„Lehněme si pod hvězdy a otevřeme mysl všem možnostem.“
Langdon cítil, jak se mezi shromážděnými šíří vlna vzrušení.
„Zahrajme si dnes večer na dávné objevitele,“ odříkával Kirsch.
„Na ty, kteří nechali všechno za sebou a vypluli na širý oceán, na
ty, kdo jako první spatřili dosud neznámou pevninu, na ty, kdo
padli na kolena v bázni a úžasu nad tím, že svět může být
mnohem rozlehlejší, než se tehdejší filozofové vůbec odvažovali
si představovat. V tomto duchu by se dnešní večer měl nést.“
Impozantní, pomyslel si Langdon a přemítal, jestli je ten proslov
nahraný, nebo jestli ho Edmond někde v zákulisí čte ze scénáře.
„Drazí přátelé,“ zahlaholil nad nimi Edmondův hlas,
„shromáždili jste se tu dnes večer, abyste si společně vyslechli
zprávu o jednom zcela zásadním vědeckém objevu. A já vás
prosím o prominutí, že jsem si dovolil vám k tomu určit kulisy.
Jako u všech zásadních filozofických zvratů je i tady nesmírně
důležité, abychom chápali historický kontext, v němž se tento
okamžik zrodil.“
V dálce jako na zavolanou zahřmělo. Zlověstné dunění
z reproduktorů Langdonovi zavibrovalo celým tělem.
„A abychom se tak trochu aklimatizovali,“ pokračoval Edmond,
„uvítejme mezi sebou proslulého vědce, legendu ze světa
symbolů, kódů, dějin, náboženství a umění, a rovněž mého
drahého přítele. Dámy a pánové, profesor Harvardovy
univerzity Robert Langdon.“
Langdon se prudce vztyčil na loktech. Kolem něj propukl aplaus,
hvězdy nahoře se rozplynuly a nahradil je širokoúhlý záběr
nabité přednáškové auly. Na stupínku před zaujatým publikem
přecházel sem a tam Langdon v saku z tvídu Harris.
Takže to je ta role, o které Edmond mluvil, pomyslel si skutečný
Langdon a poněkud nervózně si opět lehl do trávy.
„Lidé dávnověku,“ přednášel Langdon na plátně, „chovali
k univerzu vztah plný úžasu. A to zejména pokud jde o jevy,
které si nedovedli racionálně objasnit. Aby tyto záhady
pochopili, vytvořili si rozsáhlý panteon bohů a bohyní, jejichž
konáním vysvětlovali cokoliv, co přesahovalo hranice jejich
chápání – bouřku, příliv a odliv, zemětřesení, sopečnou činnost,
neplodnost, mor, a dokonce i lásku.“
To se mi snad zdá, přemítal Langdon, který ležel na zádech
a sledoval sám sebe.
„Staří Řekové připisovali vzestup a ústup oceánu proměnlivé
náladě boha Poseidóna.“ Langdonův obraz na stropě se
rozplynul, ale jeho hlas vyprávěl dál.
Nad hlavami diváků se objevily obrázky rozbouřeného oceánu
a celý sál se rozechvěl. Langdon s napětím sledoval, jak se
příbojové vlny zvolna mění ve větrem bičovanou tundru plnou
sněhových návějí. Na louku zavanul poryv ledového větru.
„Za změny ročních období, jmenovitě za zimu,“ pokračoval
Langdonův hlas mimo obraz, „zase mohl smutek, který zachvátil
celou planetu, když byla Persefoné jako každý rok unesena do
podsvětí.“
Opět se oteplilo a ze zmrzlé krajiny vyrostla hora, rostla výš
a výš, z jejího vrcholku začaly létat jiskry, pak se vyvalil dým
a nakonec se vyřinula láva.
„Římané věřili,“ vykládal Langdon, „že sopky jsou příbytkem
boha Vulkána, božího kováře, který pracuje v ohromné kovárně
pod horou a z komína mu šlehají plameny.“
Langdon ucítil prchavý závan síry. Nevycházel z údivu nad tím,
jak důmyslně Edmond jeho přednášku přeměnil v zážitek pro
všechny smysly.
Sopečné dunění náhle umlklo. V nastalém tichu se opět
rozezpívali cvrčci a vánek se rozvoněl.
„Naši předkové si nesčetná božstva stvořili,“ vysvětloval
Langdonův hlas, „aby jimi vysvětlili nejen záhady své planety, ale
také tajemství svého těla.“
Nad hlavami hostů se opět objevila světýlka hvězd, nyní
pospojovaných do podob bohů, které ztělesňovaly.
„Neplodnost jste si zavinili, když jste si pohněvali bohyni Juno.
Láska byla výsledkem zásahu Amorova šípu. Epidemie zase na
lidstvo jako trest sesílal Apollón.“
Na nebi se postupně rozsvěcela souhvězdí v podobě nových
a nových božstev.
„Kdo četl mé knihy,“ pokračoval Langdon, „možná si všiml
termínu ,bohové mezer‘. Znamená to, že jakmile naši předkové
narazili na mezeru ve svém chápání okolního světa, vyplnili ji
božstvem.“
Teď už bylo nebe zaplněné spletitou koláží obrazů a soch
zpodobňujících desítky prastarých bohů.
„Nesčetní bohové vyplnili nesčetné mezery,“ pronesl Langdon.
„Jenže v průběhu staletí vědecké poznání sílilo.“ Nebe se zaplnilo
směsicí matematických a technických symbolů. „A jak se
postupně plnily mezery v chápání přírodního světa, náš panteon
se ztenčoval.“
Na stropě vystoupil do popředí obrázek Poseidóna.
„Tak například když jsme se dozvěděli, že příliv a odliv
způsobují měsíční cykly, už jsme nepotřebovali Poseidóna, a tak
jsme ho zavrhli coby pošetilou pohádku z dob myšlenkového
temna.“
Obraz Poseidóna zmizel v obláčku dýmu.
„Jak víte, stejný osud stihl všechny bohy: postupně jeden po
druhém vymírali, protože náš vyvíjející se intelekt je vyhodnotil
jako přežitky.“
Obrazy bohů začaly jeden po druhém pohasínat – mizeli bohové
hromu, zemětřesení, morových ran a další a další.
„Ale aby nebylo mýlky,“ pokračoval Langdon, „neznamená to, že
by se bohové slovy klasika ,odebrali tiše do dobré noci‘: kdykoliv
nějaká kultura zavrhuje svá božstva, bývá kolem toho pěkný
humbuk. Duchovno a víra se nám do psychiky hluboce vepíšou
už v raném věku zásluhou lidí, které máme rádi a kterým
důvěřujeme – rodičů, učitelů nebo náboženských autorit.
A proto jakákoliv změna náboženského paradigmatu trvá celé
generace, často ji provází silná úzkost, a dokonce i krveprolití.“
K postupně mizejícím božstvům se přidal zvukový doprovod
v podobě řinčících mečů a křiku. Obrázky jeden po druhém
pohasínaly. Nakonec zůstal jediný bůh – tvář starého muže
s vlajícím bílým vousem.
„Zeus…“ zaburácel Langdon, „pán všech bohů. Nejobávanější
a nejuctívanější z pohanského panteonu. Zeus, mocnější než
kterýkoliv jiný bůh, odolával vymírání svého druhu a proti
vyhasínání vlastního světla bojoval stejně zuřivě jako starší
bohové, které nahradil právě on.“
Na stropě se postupně vystřídaly obrázky Stonehenge,
sumerských klínopisných tabulek a egyptských pyramid. Pak se
vrátil portrét Dia.
„Odpor Diových vyznavačů byl tak mohutný, že konkurenční
víra, tedy křesťanství, neměla jinou možnost než Diovu tvář
přijmout coby podobu svého nového boha.“
Vousatý portrét na stropě se plynule proměnil ve fresku stejně
vousaté tváře – obličeje křesťanského Boha, jak ho zobrazuje
Michelangelovo Stvoření Adama na stropě Sixtinské kaple.
„Dneska už nevěříme legendám, jako byly ty o Diovi – o chlapci,
kterého vychovaly kozy a který získal moc od jednookých
stvoření zvaných Kyklópové. Máme výhodu moderního myšlení,
a proto podobné příběhy řadíme do oblasti mytologie, mezi
starobylé vyprávěnky, které nám skýtají zábavný vhled do naší
pověrčivé minulosti.“
Na stropě nyní zářil snímek zaprášeného regálu v knihovně, kde
v šeru pospolu stály v kůži vázané svazky o dávné mytologii
spolu s knihami o uctívání přírodních sil, Baala, Ištar, Osírida
a dalších a dalších božských mocností.
„Dnes už je všechno jinak!“ prohlásil Langdon svým hlubokým
hlasem. „Jsme lidé moderní doby.“
Na obloze se objevily zcela jiné výjevy – chladně úhledné snímky
z vesmírných programů, počítačové čipy, nemocniční laboratoře,
urychlovač částic, tryskáče v letu.
„Jsme intelektuálně na výši a technologicky velice zdatní.
Nevěříme v žádné obří kováře pracující pod sopkami ani v bohy,
pod jejichž taktovkou se dmou oceány a střídají roční období.
Svým dávným předkům se v ničem nepodobáme.“
Nebo snad ano? řekl Langdon v duchu a pohnul ústy jako na
playback.
„Nebo snad ano?“ pronesl ten druhý Langdon nad jeho hlavou.
„Považujeme se za moderní a racionální jedince, a přesto
nejrozšířenější náboženství našeho živočišného druhu obnáší
spoustu magie – lidé nevysvětlitelně vstávají z mrtvých, panny
zázračně rodí děti, pomstychtivý bůh sesílá morové rány
a potopy, věřícím se slibuje posmrtný život nahoře v oblacích
nebo se jim hrozí ohněm pekelným kdesi v hlubinách.“
Zatímco Langdon hovořil, na stropě probleskly důvěrně známé
křesťanské výjevy vzkříšení, Panny Marie, Noemovy archy,
rozdělených vod Rudého moře, nebe a pekla.
„A tak si na chvilku představme,“ pokračoval Langdon, „co na to
budoucí historikové a antropologové. Bude z jejich pohledu naše
náboženské přesvědčení spadat do říše tmářských mýtů? Budou
na naše bohy pohlížet stejně, jako my vnímáme Dia? Posbírají
naše náboženské spisy a vyhostí je na ty nejzaprášenější police
knihovny dějin?“
Ta otázka zůstala dlouho viset ve tmě.
A pak náhle ticho přerušil hlas Edmonda Kirsche.
„Ano, pane profesore,“ zahřměl odkudsi z výšky. „Já věřím, že se
přesně tohle stane. Věřím, že budoucí generace se budou tázat,
jak to, že tak technicky pokročilí tvorové, jako jsou dnešní lidé,
mohli věřit všemu tomu, co nás učí většina moderních
náboženství.“
Kirschův hlas zesílil a na stropě se v rychlém sledu vystřídala
nová série obrazů – Adam a Eva, žena v burce, hinduista kráčející
po žhavých uhlících.
„Domnívám se,“ prohlásil Kirsch, „že budoucí generace při
zkoumání našich tradic usoudí, že jsme žili v naprosté temnotě.
Budou poukazovat na naši víru v to, že jsme byli stvořeni božím
zásahem v jakési kouzelné zahradě, že náš všemocný stvořitel po
ženách chce, aby si zakrývaly hlavu, nebo že si na počest svých
bohů pálíme vlastní těla.“
Následovala další rychlá obrazová montáž – fotografie
zobrazující náboženské obřady z celého světa, od exorcismu
a křtu po propichování různých tělesných partií a zvířecí oběti.
Řada vyobrazení končila hluboce znepokojivým videem
indického duchovního, který držel maličké dítě na samém kraji
dobře patnáctimetrové věže. Náhle duchovní dítě pustil, to letělo
vzduchem a dopadlo do natažené plachty, kterou dole místo
hasičů drželi rozesmátí vesničané.
Shazování batolat z Grišnešvarova chrámu, pomyslel si Langdon
a vybavilo se mu, že tenhle rituál má údajně dětem přinést boží
přízeň.
Naštěstí ten nepříjemný výjev brzy skončil.
Kirschův hlas nyní zněl do naprosté tmy. „Jak to, že moderní
lidská mysl je schopná precizních logických analýz, a přitom
nám zároveň dovoluje vyznávat víru, kterou by stačilo podrobit
minimálnímu racionálnímu rozboru, a okamžitě by se sesypala
jako domeček z karet?“
Nahoře se opět rozzářilo hvězdné nebe.
„Odpověď,“ uzavřel Edmond, „je velice prostá.“
Hvězdy na umělé obloze náhle zazářily jasněji a zřetelněji a mezi
nimi se začala objevovat vlákna, která je propojila do zdánlivě
nekonečného pletiva vzájemně napojených uzlů.
Neurony, uvědomil si Langdon právě v okamžiku, kdy Edmond
začal hovořit.
„Lidský mozek,“ prohlásil Edmond. „Proč věří tomu, čemu věří?“
Několik uzlů tam nahoře zablikalo, jak vyslalo elektrický impuls
ostatním.
„Mozek je jako organický počítač,“ pokračoval Edmond.
„Disponuje operačním systémem – řadou pravidel, která třídí
a definují veškeré chaotické vstupy, jež do něj v průběhu dne
proudí: mluvený jazyk, chytlavé melodie, zvuk sirény, chuť
čokolády. Jistě si umíte představit, že tento proud informací je
roztěkaný, různorodý a nepřetržitý a že náš mozek musí v tom
všem najít nějaký smysl. Naše vnímání reality je definováno už
samotným naprogramováním operačního systému mozku. Ten,
kdo lidský mozek programoval, měl bohužel poněkud zvrácený
smysl pro humor. Jinými slovy – za to, že věříme těm šílenostem,
kterým věříme, my sami nemůžeme.“
Synapse tam nahoře zasyčely a z nitra mozku probublaly
povědomé obrázky: astrologické tabulky, Ježíš kráčející po vodě,
zakladatel scientologie L. Ron Hubbard, egyptský bůh Osíris,
hinduistické čtyřruké sloní božstvo Ganéša a mramorová socha
Panny Marie ronící skutečné slzy.
„A jelikož i já jsem programátor, neubráním se otázce: jaký
bizarní operační systém může vytvořit tak nelogické výstupy?
Pokud bychom nahlédli do lidské mysli a její operační systém
přečetli, našli bychom zřejmě něco takového.“
Na stropě se rozsvítila čtyři ohromná slova.
POHRDEJ CHAOSEM
VYTVÁŘEJ ŘÁD
„Tohle je základní nastavení našeho mozku,“ pronesl Edmond.
„A přesně takhle my lidé obvykle jednáme. V neprospěch chaosu.
Ve prospěch řádu.“
Sál se náhle naplnil kakofonií falešných akordů – jako když dítě
tluče do klaviatury. Langdon i jeho bezprostřední sousedé se
mimoděk napjali. „Když někdo jen tak mlátí do piana, nedá se to
vydržet,“ snažil se Edmond ten randál překřičet. „Ale pokud
vezmeme stejné noty a lépe je uspořádáme…“
Hudební galimatyáš ustal a nahradila ho líbezná melodie
Debussyho skladby Claire de lune.
Langdon cítil, jak mu svaly povolují, napětí v sále jako by
polevovalo.
„Mozek se raduje,“ řekl Edmond. „Stejné noty. Stejný nástroj.
Jenže Debussy tvoří řád. A právě taková radost z vytváření řádu
pudí lidi k tomu, aby sestavovali skládačky nebo narovnávali
obrazy na zdech. Naše předurčení k organizování máme zapsáno
v DNA, a tak by nás nemělo překvapovat, že tím největším
vynálezem, který lidská mysl vytvořila, je počítač – stroj určený
zejména k tomu, aby nám pomáhal z chaosu tvořit řád. Ve
španělštině se dokonce počítači říká ordenador – doslova ,tvůrce
řádu‘.“
Na plátně se objevil obraz obřího superpočítače, u jehož
terminálu seděl mladý muž.
„Představte si, že byste měli výkonný počítač s přístupem
k veškerým informacím celého světa. Toho počítače byste se
mohli zeptat na cokoliv. Je velice pravděpodobné, že byste mu
dříve či později položili jednu ze dvou základních otázek,
kterými se lidstvo zabývá od chvíle, kdy si uvědomilo samo
sebe.“
Mladík začal ťukat do klávesnice a na stropě se objevil text:
Kde jsme se tu vzali?
Kam směřujeme?
„Jinými slovy,“ řekl Edmond, „se tímhle ptáme na náš původ a na
náš osud. A tohle by vám počítač odpověděl.“
Na terminálu to zablikalo.
PRO PŘESNOU ODPOVĚĎ NENÍ DOSTATEK DAT
„Což nám moc nepomůže,“ řekl Kirsch, „ale přinejmenším je to
čestné.“
Vzápětí se objevil obrázek lidského mozku.
„Pokud se ale zeptáte tohoto malého biologického počítače, kde
jsme se tu vzali, stane se něco jiného.“
Z mozku se začal řinout proud náboženských výjevů – Bůh
vztahuje ruku, aby vdechl Adamovi život, Prométheus modeluje
z hlíny člověka, Bráhma tvoří lidské bytosti z různých částí
svého těla, africký bůh skrz mraky staví dvě lidské postavy na
zem, severský bůh vyřezává z naplaveného dříví muže a ženu.
„A nyní se zeptáme,“ pokračoval Edmond, „kam míříme.“
Z mozku začaly proudit další obrazy: čistá obloha, ohnivé peklo,
hieroglyfy z Egyptské knihy mrtvých, do kamene tesané výjevy
z astrálních cest, řecké vyobrazení Elysia, kabalistický popis
gilgul nešamot, buddhistická a hinduistická schémata převtělení,
theosofická Země věčného léta…
„Pro lidský mozek,“ vysvětloval Edmond, „je jakákoliv odpověď
lepší než žádná. Jakmile jsme konfrontováni s ,nedostatečnými
vstupními údaji‘, budí to v nás neklid, a tak si mozek data
vymýšlí, čímž nám nabízí alespoň iluzi řádu: tvoří tisíce různých
filozofií, mytologií a náboženství, aby nás ujistil, že neviditelný
svět má řád a strukturu.“
Náboženské výjevy přibývaly a Edmond hovořil stále naléhavěji.
„Kde se tu bereme a kam se ubíráme? Těmito základními
otázkami lidské existence jsem byl odedávna posedlý a celá léta
jsem snil o tom, že na ně naleznu odpověď.“ Edmond se odmlčel
a náhle jako by zvážněl. „Je tragické, že vinou náboženských
dogmat se miliony lidí domnívají, že oni už odpovědi na tyto
velké otázky znají. A protože ne všechny věrouky se
v odpovědích shodnou, celé národy spolu válčí jen proto, aby se
utvrdily v tom, že jejich odpověď je správná a jejich verze božího
příběhu je ta jedna jediná.“
Stropní plátno explodovalo výjevy palby a vybuchujících
granátů – drsný sled výjevů ilustroval náboženské války,
předváděl plačící uprchlíky a mrtvoly civilistů.
„Už od samého začátku náboženských dějin se lidstvo – ateisté,
křesťané, muslimové, židé, hinduisté, zkrátka přívrženci všech
náboženství – pohybuje na nekonečném bitevním poli a to
jediné, co nás všechny spojuje, je naše bytostná touha po míru.“
Brutální válečné scény zmizely a opět je nahradilo tiché nebe
plné mihotavých hvězd.
„Jen si představte, co by se stalo, kdybychom se nějakým
zázrakem odpovědi na tyhle velké životní otázky dozvěděli,
kdybychom všichni náhle zahlédli stejný nepopiratelný důkaz
a uvědomili si, že nemáme jinou možnost než rozevřít náruč
a přijmout ho – přijmout ho společně, jako lidstvo, jako celek.“
Na plátně se objevila hlava kněze s očima zavřenýma v modlitbě.
„Duchovní hledání vždy spadalo do oboru církve, která nás
vybízí, abychom slepě věřili jejímu učení, i když dává jen
pramalý logický smysl.“
Teď se na stropní ploše objevila koláž věřících se zavřenýma
očima, kteří seděli, klaněli se, zpívali a modlili se.
„Ale víra,“ prohlašoval Edmond, „už ze samé definice vyžaduje
vložit důvěru v něco, co je neviditelné a nedefinovatelné,
přijmout jako fakt něco, pro co nemáme empirické důkazy. A tak
pochopitelně vkládáme svou víru do různých idejí, protože
žádná univerzální pravda neexistuje.“ Odmlčel se. „Nicméně…“
Výjevy na stropě splynuly v jednu jedinou fotografii vědkyně
zaujatě hledící do mikroskopu.
„Věda je antitezí víry,“ pokračoval Kirsch. „Věda je z definice
snahou nalézt hmatatelný důkaz toho, co je neznámé nebo zatím
nedefinované, a pověry a nepochopení nahradit měřitelnými
fakty. Pokud věda nabízí odpověď, je to odpověď univerzálně
platná. A lidé kvůli ní neválčí: lidé ji oslavují.“
Teď na plátně běžely historické záběry z laboratoří NASA, CERNu
a dalších míst, na nichž vědci všech barev pleti vyskakovali ze
židlí a objímali se ve sdíleném nadšení z nově odhaleného
střípku poznání.
„Drazí přátelé,“ zašeptal Edmond, „už jsem v životě pronesl
mnoho předpovědí. A dnes večer si dovolím pronést ještě jednu.“
Dlouze, zvolna se nadechl. „Věk náboženství se chýlí ke konci,“
prohlásil vážně. „Svítá nám věk vědy.“
V sále se rozhostilo ticho.
„A dnes večer lidstvo učiní na této cestě podstatný krok.“
Z jeho slov Langdona nečekaně zamrazilo. Ať už se z toho
záhadného objevu vyklube cokoliv, Edmond si zjevně chystá
půdu pro exemplární souboj se všemi náboženstvími světa.
KAPITOLA 18

ConspiracyNet.com
EDMOND KIRSCH – AKTUALIZACE
BUDOUCNOST BEZ NÁBOŽENSTVÍ?
V živém vysílání, které před okamžikem sledovaly nevídané
tři miliony diváků, se futurolog Edmond Kirsch zřejmě
právě chystá oznámit vědecký objev, který by podle něj
mohl zodpovědět dvě nejzákladnější otázky, které si lidstvo
klade.
Po poutavé úvodní přednášce, kterou ze záznamu pronesl
harvardský profesor Robert Langdon, se Edmond Kirsch
pustil do tvrdé kritiky náboženství a před okamžikem
pronesl smělou předpověď: „Věk náboženství se chýlí ke
konci.“
Vědec proslulý svým okázalým ateismem dnes večer
prozatím působí zdrženlivěji a skromněji než obvykle.
Pokud vás zajímají Kirschovy starší protináboženské
výstupy, klikněte sem.
KAPITOLA 19

Admirál Ávila zaujal pozici za látkovou stěnou kopulovitého

kinosálu, ukrytý za komplikovaným lešením. Celou dobu se
držel při zemi, aby se na plátně neobjevil jeho stín, a nyní se
usadil u přední části sálu, jen pár centimetrů od jeho textilního
zastřešení.
Tiše sáhl do kapsy a vytáhl růženec.
Hlavně to správně načasovat.
Pomaličku přejel rukama po šňůře korálků, nahmátl těžký
kovový kříž a znovu ho pobavilo, jak ho ostraha u bezpečnostní
brány tam dole nechala s tou věcí nevzrušeně projít.
Žiletkou skrytou ve svislém sloupku krucifixu admirál Ávila
prořízl do látkové stěny asi deseticentimetrovou škvíru.
Nenápadně ji rozevřel a nahlédl do jiného světa – na louku
obklopenou stromy, na níž stovky hostů ležely na dekách
a hleděly k nebi.
Kdyby tak tušili, co se chystá.
Ávila s potěšením zjistil, že ti dva agenti Guardia Real zvolili
místo na opačné straně louky, vpředu vpravo. Byli ve střehu
a kryli se mezi stromy. V tom sporém osvětlení neměli šanci
Ávilu vidět. A až ho zahlédnou, už bude pozdě.
Poblíž gardistů se nacházela jediná další stojící osoba: ředitelka
muzea Ambra Vidalová. Při Kirschově prezentaci neklidně
přešlapovala z nohy na nohu.
Ávila byl se svým místem spokojený. Zase skulinu zavřel
a soustředil se na křížek. I tenhle měl, jak to tak bývá, dvě kratší
ramena, která tvořila příčné břevno. Na rozdíl od běžných
křížků byla ale jeho ramena ke svislému sloupku přichycená jen
magnety, takže se dala odpojit.
Ávila za jedno z ramen vzal a násilím ho zalomil. Kousek mu
sklouzl do dlaně a vypadl z něj jakýsi drobný předmět. Ávila
provedl totéž s druhým ramenem, takže z krucifixu zbyl jen
sloupek – tedy vlastně pouhý kovový obdélník na těžkém
řetízku.
Ávila vrátil řetízek s korálky do bezpečí kapsy. Tohle budu
potřebovat za chvíli. Teď se soustředil na ty dva drobné předměty,
které byly skryté v ramenech kříže.
Dva projektily pro střelbu na krátkou vzdálenost.
Ávila si sáhl za záda, zalovil za opaskem a vytáhl zpoza něj
předmět, který sem vpašoval pod sakem.
Od chvíle, kdy americký mladík jménem Cody Wilson navrhl
„Osvoboditele“ – první polymerovou pistoli z 3D tiskárny –,
uteklo už pár let a za tu dobu tahle technologie učinila mílové
kroky. Nové keramické a polymerové zbraně sice pořád neměly
příliš velký dostřel, ale co se jim nedostávalo na účinnosti, to
doháněly svou neviditelností na detektoru kovů.
Stačí se jen dostat dost blízko.
Jestli půjde všechno podle plánu, bude jeho momentální pozice
dokonalá.
Regent odkudsi získal důvěrné informace o přesné podobě
a scénáři dnešního večera a velice jasně Ávilovi vysvětlil, jak má
svůj úkol splnit. Byl to krutý plán, ale jakmile si Ávila vyslechl
ten Kirschův bezbožný úvod, byl si dokonale jistý, že mu hříchy
dnešního večera budou odpuštěny.
Naši nepřátelé nás zatáhli do války, řekl mu Regent. Buď zabijeme my
je, nebo oni nás.
***
Ambra Vidalová stála v sále úplně vpředu vpravo a pevně
doufala, že na ní není vidět, jak je nervózní.
Edmond mi tvrdil, že to bude vědecká přednáška.
Americký vizionář se svou nechutí k náboženství sice rozhodně
netajil, ale Ambru ve snu nenapadlo, že dnešní prezentace se
ponese v tak nepokrytě proticírkevním duchu.
Edmond mi odmítl předem cokoliv sdělit.
Bylo jí jasné, že tohle členové představenstva muzea nepřejdou
jen tak. Její bezprostřední obavy však byly mnohem osobnějšího
rázu.
Před několika týdny se jistému velmi významnému muži svěřila,
že se na dnešním večeru podílí. Ten člověk ji od toho velmi
naléhavě zrazoval. Vysvětloval jí, jak je nebezpečné dát
k pořádání takovéto prezentace prostor, aniž ví, o čem se bude
mluvit – zejména pokud za tou prezentací stojí proslule
kontroverzní Edmond Kirsch.
Vždyť on mi v podstatě přikázal, abych to zrušila, vybavovala si. Jenže
mě ten jeho povýšený tón tak rozzuřil, že jsem ho vlastně
neposlouchala.
Teď stála o samotě pod hvězdným nebem a přemítala, jestli ten
muž teď někde sedí a s hlavou v dlaních sleduje živé vysílání.
Ale samozřejmě že se dívá, pomyslela si. Otázka zní: jak bouřlivá bude
jeho reakce?
***
Biskup Valdespino strnule seděl v kanceláři v útrobách
katedrály Almudena a upíral oči na obrazovku notebooku na
stole před sebou. Nepochyboval, že v blízkém královském paláci
se na totéž dívají úplně všichni, zejména princ Julián, následník
španělského trůnu.
Princ bude zuřit.
Jedno z nejuznávanějších španělských muzeí se dnes večer
spojilo s prominentním americkým ateistou, aby světu společně
sdělili to, co už uznávaní církevní učenci nazvali „kacířským,
protikřesťanským reklamním trikem“. Ke kontroverzím ještě
přispívalo, že ředitelkou muzea zaštiťujícího dnešní akci byla
zbrusu nová a nadmíru viditelná španělská celebrita, úchvatně
krásná Ambra Vidalová, žena, která v posledních dvou měsících
opanovala titulní stránky španělského tisku a přes noc se stala
předmětem celonárodního obdivu. Nechtělo se věřit, že se slečna
Vidalová rozhodla tohle všechno dát v sázku a poskytnout
prostor pro konání akce, na níž proběhne frontální útok na
samotného Boha.
K tomu se princ Julián bude muset chtě nechtě vyjádřit.
Pokud šlo o nesnáze, které mu dnešní akce dozajista způsobí, jen
zčásti souvisely s jeho blížící se úlohou katolického panovníka.
Nesrovnatelně větší důvod k obavám zavdávala skutečnost, že to
byl teprve měsíc, co princ Julián jistým potěšujícím gestem učinil
z Ambry Vidalové středobod zájmu celého národa.
Požádal ji totiž o ruku.
KAPITOLA 20

Události večera se začínaly ubírat směrem, ze kterého Robert

Langdon neměl dobrý pocit.
Edmondova prezentace balancovala na hraně veřejného,
obecného odmítnutí víry. Langdonovi vrtalo hlavou, jestli
Edmond nepozapomněl, že nemluví jen k agnostickým
vědátorům tady v sále, ale i k těm milionům lidí po celém světě,
kteří ho sledují přes internet.
Smyslem téhle akce je zcela zjevně rozdmýchat kontroverzi.
To, že se v programu objevil on sám, Langdonovi na klidu
nepřidalo. Edmond ten videozáznam nepochybně mínil jako
poctu, jenže Langdon už zažil, jaké to je stát se bez vlastního
přičinění rozbuškou náboženských sporů, a tu zkušenost by si
nerad zopakoval.
Kirsch tu právě předváděl promyšlený audiovizuální útok na
náboženskou víru a Langdona napadalo, jestli náhodou tu
hlasovou zprávu, kterou Edmondovi nechal biskup Valdespino,
nebral až příliš na lehkou váhu.
Sálem se opět naplno rozezněl Edmondův hlas a obrázky na
stropě se rozplynuly do koláže náboženských symbolů z celého
světa. „Musím se přiznat,“ prohlásil Edmond z reproduktorů, „že
jsem si svým dnešním prohlášením, a zejména tím, jak zapůsobí
na věřící, nebyl úplně jistý.“ Odmlčel se. „A tak jsem před třemi
dny udělal něco, co je pro mě poněkud netypické. Abych dal
najevo úctu, kterou chovám k náboženským postojům, a také
abych zhodnotil, jak můj objev přijmou věřící různých vyznání,
tajně jsem se poradil se třemi významnými náboženskými
vůdci – islámským, křesťanským a judaistickým učencem – a se
svým objevem jsem se jim svěřil.“ Sálem to tlumeně zašumělo.
„A podle očekávání všichni tři na mé odhalení reagovali
překvapeně, vyjadřovali obavy, a dokonce i hněv. Ale i když byly
jejich reakce nepříznivé, rád bych jim vyjádřil vděk, že se se
mnou sešli. Jejich jména z pochopitelných důvodů neprozradím,
ale rád bych se na ně nyní obrátil a poděkoval jim, že se rozhodli
mou prezentaci nenarušit.“
Odmlčel se. „Bůh ví, že to udělat mohli.“
Langdon poslouchal a žasl, jak zručně Edmond kráčí po té
zrádně tenké linii a jak dokonale je připravený. Edmondovo
rozhodnutí setkat se s náboženskými vůdci naznačovalo
otevřenost ducha, důvěru a nezaujatost, což byly ctnosti, kterými
futurolog zatím příliš neproslul. Langdon začínal mít podezření,
že schůzka v Montserratu byla částečně vědecká mise a částečně
součást jeho PR strategie.
Moc chytře sis to pojistil, pomyslel si.
„Náboženská horlivost,“ pokračoval Edmond, „v průběhu celých
dějin lidstva vždy zadupávala vědecký pokrok do země. A tak
dnes úpěnlivě prosím církevní vůdce celého světa, aby k tomu,
co se právě chystám oznámit, přistupovali zdrženlivě
a s pochopením. Ať se krutá historie neopakuje, ať nepácháme
stejné chyby jako v minulosti.“
Výjev na stropě se proměnil v kresbu starověkého města
obklopeného hradbami, dokonale kruhové metropole ležící na
březích řeky, která tekla pouští.
Langdon v ní okamžitě poznal Bagdád – napověděl mu ten
nezvyklý půdorys chráněný trojí soustřednou hradbou se
zubatým cimbuřím.
„V osmém století,“ pronesl Edmond, „se město Bagdád stalo
hlavním centrem světového vědění: jeho knihovny a univerzity
se otevřely všem náboženstvím, filozofiím i vědám. Po celých pět
set let se z této metropole valil nevídaný proud vědeckých
novinek, a ještě dnes v naší moderní kultuře cítíme jeho vliv.“
Nad hlavou hostů se opět objevilo hvězdné nebe, ale tentokrát
měly hvězdy vedle sebe svá jména: Vega, Betelgeuse, Rigel, Algebar,
Deneb, Acrab, Kitalpha.
„Všechny tyto názvy jsou arabského původu,“ řekl Edmond.
„Dodnes mají dvě třetiny známých hvězd arabská jména, protože
je objevili astronomové z arabských oblastí.“
Obloha se rychle zaplnila tolika hvězdami s arabskými názvy, že
skoro zakryly černý podklad. Pak se nápisy opět rozplynuly
a zbyla pouze širá obloha.
„A kdybychom chtěli ty hvězdy spočítat…“
Vedle nejjasnějších hvězd se jedna po druhé začaly objevovat
římské číslice.
I, II, III, IV, V…
Odpočítávaní se náhle zastavilo, číslice zmizely.
„My ale nepoužíváme římské číslice,“ objasnil Edmond.
„Používáme ty arabské.“
Odpočítávání se opět spustilo, tentokrát v arabském číselném
systému: 1, 2, 3, 4…
„Následující vynálezy a objevy islámských učenců vám nejspíš
budou známé,“ pokračoval Edmond. „A navíc pro ně i dnes
používáme arabské názvy.“
Oblohou proplul nápis ALGEBRA, obklopený mračnem rovnic
všeho druhu. Následovalo slovo ALGORITMUS v doprovodu
roztodivných vzorců. S AZIMUTEM se objevil nákres zobrazující
úhlové stupně promítnuté na horizont. Tempo se zrychlovalo:
NADIR, ZENIT, ALCHYMIE, CHEMIE, CIFRA, ELIXÍR, ALKOHOL,
ALKALOID…
Povědomých arabských slov přibývalo. Langdona napadlo, jak je
smutné, že pro tolik Američanů Bagdád znamená jen jedno
z oněch prašných, válkou sužovaných blízkovýchodních měst,
která občas zahlédnou ve zprávách, a o tom, že kdysi býval
střediskem světového vědeckého pokroku, nemají ani potuchy.
„Koncem jedenáctého století,“ pokračoval Edmond, „probíhalo
v Bagdádu a jeho okolí to nejzásadnější intelektuální dění na
celém světě, docházelo tu k těm nejdůležitějším objevům. Změna
nastala téměř ze dne na den. Břitký myslitel jménem Hámid al-
Ghazálí – dnes považovaný za jednoho z nejvlivnějších muslimů
světových dějin – napsal několik velice přesvědčivých textů,
v nichž zpochybňoval platónskou a aristotelskou logiku
a matematiku prohlašoval za ,ďáblovu filozofii‘. Tím spustil řadu
událostí, která zcela podkopala vědecké myšlení. Bylo zavedeno
povinné studium teologie a časem se celé islámské vědecké
hnutí zhroutilo.“
Odborné termíny nad jejich hlavami se rozplynuly a nahradily je
islámské náboženské texty.
„Vědecké tázání bylo nahrazeno slepým uctíváním. A z tohoto
otřesu se islámská věda snaží vzpamatovat dodnes.“ Edmond se
odmlčel. „Křesťanský vědecký svět si ovšem nevedl o nic lépe.“
Na strop se promítly obrazy Koperníka, Galilea a Giordana
Bruna.
„Systematické vraždění, věznění a ostouzení těch nejskvělejších
vědeckých mozků zpomalilo pokrok lidstva přinejmenším
o jedno století. Dnes už jsme si naštěstí výhod vědeckého
poznání vědomi, a tak se církev ve svých útocích krotí…“
Edmond si povzdechl. „Nebo snad ne?“
Na stropě se objevilo logo v podobě zeměkoule s křížem a hadem
a vedle něj nápis:
Madridské prohlášení o vědě a životě
„Přímo tady ve Španělsku Světová federace katolických lékařů
nedávno vyhlásila válku genovému inženýrství: prohlásila, že
,věda postrádá duši‘, a církev by ji tudíž měla pomáhat krotit.“
Logo zeměkoule se prolnulo v jiný kruhový tvar – schéma
velkého částicového urychlovače.
„A tohle měl být Texaský supravodivý superurychlovač částic,
tedy největší částicový urychlovač na světě, který by byl schopen
podrobit zkoumání sám okamžik Stvoření. Toto vědecké
zařízení se začalo budovat paradoxně přímo uprostřed
takzvaného amerického biblického pásu.“
Obrázek se proměnil ve fotografii ohromné betonové
konstrukce tyčící se v texaské poušti. Stavba byla rozestavěná
zhruba do poloviny, byla zaprášená, zablácená, zjevně opuštěná
dávno před dokončením.
„Americký superurychlovač by úžasným způsobem posunul
kupředu lidské znalosti o vesmíru. Projekt byl však zrušen kvůli
překročení rozpočtu a politickým tlakům z poměrně
překvapivých míst.“
Následovalo video zobrazující mladého televizního kazatele,
který mává knihou s titulem Boží částice a vykřikuje: „Boha
bychom měli hledat ve svém srdci, ne v atomech! Utrácet
miliardy za tenhle nesmyslný experiment, to je ostuda státu
Texas a urážka Boha!“
Opět se ozval Edmondův hlas. „Konflikty, které jsem popsal –
případy, kdy náboženské pověry zvítězily nad rozumem –, jsou
pouhými šarvátkami v permanentní válce.“
Na stropě se prudce rozzářila koláž dramatických záběrů
z nedávné doby – demonstranti před genetickými výzkumnými
centry, kněz, který se zapaluje před sídlem konání
Transhumanistické konference, kazatelé mávající pěstmi
a knihami Genesis, piktogram křesťanské ryby požírající rybu
darwinovskou, agresivní církevní billboardy odsuzující výzkum
kmenových buněk, práva gayů a potraty a stejně agresivní
billboardové reakce protistran.
Langdon ležel ve tmě a cítil, jak mu buší srdce. Náhle začal mít
dojem, že se tráva pod ním třese, jako kdyby se blížilo metro.
Vibrace sílily a jemu došlo, že se podlaha chvěje doopravdy.
Tráva pod jeho zády se odkudsi z hloubi v pomalém rytmu
otřásala a pod celou kupolí to začalo hučivě burácet.
Konečně si Langdon uvědomil, že je to hřmot vodopádů,
přenášený basovými reproduktory pod trávníkem. A to už se mu
po tváři a těle plazila chladná, vlhká mlha, jako by ležel přímo
uprostřed divoké řeky.
„Slyšíte ten zvuk?“ snažil se Edmond přehlušit burácení padající
vody. „To se neúprosně valí Řeka vědění!“ Voda hřměla stále
hlasitěji a Langdonovi se na tvářích srážela vlhkost.
„Její proud sílí už od chvíle, kdy člověk objevil oheň,“ křičel
Edmond. „Každý objev se mění v nástroj, kterým provádíme
další a další objevy, a každý objev je další kapkou do téhle řeky.
Dnes surfujeme na hřebeni tsunami, přívalu, který se
s nezkrotnou silou valí stále vpřed!“ Otřesy byly stále prudší.
„Kde jsme se tu vzali?“ překřikoval Edmond ten hřmot. „Kam
směřujeme? Lidstvu je souzeno nalézt na tyto otázky odpověď!
Naše výzkumné metody se už po tisíciletí vyvíjejí přímo
exponenciálně!“
Sálem vířila mlha a vítr a burácení řeky téměř ohlušovalo.
„Jen si to představte!“ volal Edmond. „Dávnému člověku trvalo
milion let, než se od objevu ohně dopracoval k vynálezu kola.
Vynalézt knihtisk poté trvalo pár tisíc let. Sestrojit teleskop
zabralo pár staletí. V následujících staletích jsme ve stále
kratších intervalech pokročili od parního stroje ke spalovacímu
motoru a k raketoplánům! A pak trvalo pouhé dvě desítky let,
než jsme začali upravovat vlastní DNA!
Nyní se vědecký pokrok měří na měsíce,“ horlil Kirsch, „a řítí se
vpřed tempem, nad kterým zůstává rozum stát. Není daleko
doba, kdy budou dnešní superpočítače působit primitivně jako
počítadla, dnešní nejpokročilejší chirurgické metody nám budou
připadat barbarské a dnešní energetické zdroje budou pro lidi
stejně zastaralé, jako je pro nás svícení svíčkami!“
Z hřmící tmy se na posluchače dál valil Edmondův hlas i zvuk
vodopádu.
„Chtěli-li staří Řekové zkoumat dávné kultury, znamenalo to pro
ně ponořit se několik staletí do historie. Nám stačí se ohlédnout
jen o jednu generaci zpět, a už hledíme do doby, kdy se žilo bez
technologií, jež my dnes považujeme za samozřejmost. Na časové
ose lidského vývoje je čím dál těsněji: interval, který dělí staré
a moderní, se scvrkává a mizí. A právě proto vám mohu zaručit,
že v nejbližších letech se bude lidstvo vyvíjet směrem šokujícím,
rozvratným a naprosto nepředstavitelným!“
Hřmot zcela nečekaně ustal.
Na stropě se opět zamihotalo hvězdné nebe, opět zavanul vlahý
větřík a zacvrkali cvrčci.
Hosté v sále jako by unisono vydechli.
A do toho nečekaného ticha zazněl Edmondův šepot.
„Přátelé,“ ozvalo se tiše, „vím, že jste se tu sešli, protože jsem
vám slíbil objev, a děkuji vám, že jste mi laskavě dovolili tento
skromný úvod. Pojďme se tedy zbavit okovů starého myšlení.
Přišel čas dopřát si trochu příjemného, objevného vzrušení.“
Na ta slova se ze všech stran u země vyvalila mračna mlhy
a začala se plazit sálem; na nebi začalo svítat a tváře hostů zalilo
slabé světlo.
V tu chvíli ožil jeden z bodových reflektorů a dramaticky vyslal
světelný paprsek až dozadu do sálu. Všichni hosté se téměř
okamžitě vztyčili do sedu, napjatě se snažili prohlédnout mlhou
a vyhlíželi svého hostitele osobně. Po pár vteřinách se ale kužel
světla zhoupl zase dopředu.
Diváci se otočili za ním.
A v čele sálu stál Edmond Kirsch, usmíval se do záře reflektoru
a sebevědomě se opíral o řečnický pultík, který tu ještě před pár
vteřinami nebyl. „Dobrý večer, přátelé,“ prohodil ten velký
showman vlídně, když se mlha začala zvedat.
Během několika okamžiků byli hosté na nohou a pořadateli
večera bouřlivě vestoje aplaudovali. Langdon, který se k nim
přidal, se neubránil úsměvu.
Jestli někdo zvládá umění dramatického nástupu, tak je to Edmond.
Dnešní prezentace byla přes celé své protináboženské ladění
smělým, neohroženým husarským kouskem přesně v jeho stylu.
Teď už Langdon chápal, proč je Edmond pro sílící světové
volnomyšlenkářské hnutí takovým ideálem.
Kdyby nic jiného, dokáže své myšlenky sdělit s upřímností, na jakou si
moc jiných lidí netroufne.
Když se Edmondova tvář objevila na stropním plátně, Langdon si
všiml, že není zdaleka tak bledý jako před chvílí: určitě si ho vzal
do práce maskér. I tak ale Langdonovi neušlo, jak vyčerpaně
jeho přítel působí.
Aplaus byl tak hlasitý, že Langdon ty vibrace v náprsní kapse
nejdřív vůbec nepostřehl. Mimoděk sáhl po telefonu, ale
okamžitě si vzpomněl, že ho má vypnutý. Vibrace kupodivu
vycházely z toho druhého přístroje v jeho kapse – ze sluchátek:
zřejmě z nich právě velice nahlas mluvil Winston.
Dost špatné načasování.
Langdon vylovil sluchátka z kapsy saka a nemotorně si je
nasadil. Jakmile mu jedna z nožiček dosedla na čelistní kost,
v hlavě se mu materializoval Winstonův hlas.
„…fesore? Jste tam? Telefony jsou vypnuté. Jste můj jediný
kontakt. Pane profesore!“
„Ano, Winstone, slyším tě,“ odpověděl Langdon do bouřlivého
potlesku všude kolem.
„Díky bohu,“ řekl Winston. „Teď mě dobře poslouchejte. Možná
máme vážný problém.“
KAPITOLA 21

Pro Edmonda Kirsche, muže, který už mnohokrát triumfoval

v celosvětovém měřítku, byla touha po úspěchu hnací silou, ale
jen málokdy byl zcela spokojený. Když nyní stál na pódiu
a poslouchal nadšené ovace publika, dopřál si na chvíli tu
vzrušující radost z vědomí, že za okamžik změní svět.
Sedněte si, přátelé, žádal je v duchu. To nejlepší teprve přijde.
Jak se mlha rozplývala, Edmond odolával pokušení zvednout
hlavu ke stropu, na který – a také na obrazovky milionů diváků
po celém světě – se právě promítá detail jeho obličeje.
Tohle je globální chvíle, pomyslel si hrdě. Překračuje hranice zemí,
sociálních tříd i náboženství.
Edmond se otočil vlevo a vděčně kývl na Ambru Vidalovou, která
stála v rohu poblíž pódia a která mu v poslední době neúnavně
pomáhala zorganizovat toto vystoupení. K jeho překvapení se
ale Ambra nedívala na něj: upřeně hleděla do davu a ve tváři se
jí zračily obavy.
***
Něco se děje, pomyslela si Ambra, která všechno sledovala z rohu
sálu.
Středem sálu si razil cestu vysoký, elegantně oblečený muž,
mával rukama a mířil přímo k ní.
To je přece Robert Langdon, uvědomila si, jakmile poznala
profesora z Kirschova videa.
Langdon se rychle blížil a oba Ambřini bodyguardi se okamžitě
odlepili od stěny, aby mu zastoupili cestu.
Co chce? Ambra z jeho výrazu vytušila zděšení.
Rychle se otočila k Edmondovi na pódiu, aby zjistila, jestli to vidí
taky, jenže Edmond Kirsch se nedíval do publika. Kupodivu – což
bylo trochu děsivé – upíral oči přímo na ni.
Edmonde! Něco se děje!
Právě v tu chvíli se sálem rozlehla ohlušující rána a Edmondova
hlava sebou trhla vzad. Hluboce otřesená Ambra sledovala, jak
se mu v čele otvírá rudý kráter. Obrátil oči v sloup, ale jak mu
celé tělo ztuhlo, ruce stále pevně svíraly řečnický pultík.
S vrcholně zmateným výrazem zavrávoral, naklonil se na stranu,
zřítil se na zem jako podťatý a zakrvácená hlava mu nárazem
o umělý trávník nadskočila.
Než Ambra vůbec pochopila, co se to před ní odehrálo, jeden
z královských gardistů ji strhl na zem.
***
Čas se na chvíli zastavil.
Pak vypukl nepopsatelný zmatek.
Mohutná vlna hostů, ozářených krvavou projekcí Edmondovy
mrtvoly, dusala k východu ve snaze uniknout před případnou
další střelbou.
V nastalém chaosu měl Robert Langdon pocit, jako by přimrzl na
místě, jako by úděsem ochrnul. Jeho přítel ležel na boku jen pár
metrů od něj, stále tváří k divákům, a z díry v čele mu tryskala
krev. Krutou náhodou přímo na Edmondovu mrtvou tvář mířila
televizní kamera, která zůstala opuštěná na stativu a patrně
stále vysílala nejen do klenutého kinosálu, ale také do celého
světa.
Langdon se jako ve snu rozeběhl ke kameře, prudkým trhnutím
ji nasměroval vzhůru a otočil tak objektiv od Edmonda. Pak se
obrátil a tlačenicí prchajících hostů se začal prodírat k pódiu, na
němž leželo zhroucené tělo. Už v tu chvíli si byl ale jistý, že
Edmond nežije.
Bože můj… Snažil jsem se tě varovat, Edmonde, ale Winston mě
upozornil pozdě.
Na podlaze nedaleko Edmondovy mrtvoly chránil člen královské
gardy vlastním tělem Ambru Vidalovou. Langdon se rozeběhl
přímo k ní, ale bodyguard zareagoval zcela intuitivně – vyskočil,
vyrazil vpřed, udělal tři dlouhé kroky a plnou vahou vrazil
přímo do Langdona.
Ramenem mu zprudka udeřil do klíční kosti a vyrazil mu vzduch
z plic. Langdonovým tělem se rozlila vlna bolesti, vystřelilo ho to
vzad a tvrdě dopadl na umělý trávník. Než se stačil nadechnout,
silné ruce ho převrátily na břicho, zkroutily mu levou paži za
záda a zátylek mu sevřela železná dlaň. Langdon s levou tváří
málem rozdrcenou o trávník zůstal nehybně ležet.
„Vy jste o tom věděl, ještě než se to stalo!“ řval na něj osobní
strážce. „Jak jste do toho zapletený?“
***
Dvacet metrů od nich se davem panikařících hostů prodíral člen
královské gardy agent Rafa Díaz a snažil se dostat k tomu místu
u boční stěny, odkud, jak mu připadalo, před chvílí zablýskl
výstřel.
Ambra Vidalová je v bezpečí, ujišťoval sám sebe, protože viděl, jak
ji jeho parťák strhl na zem a zakryl vlastním tělem. Ani pro oběť
už se podle všeho víc udělat nedalo. Edmond Kirsch byl mrtvý, ještě
než dopadl na zem.
Díazovi neušla poněkud děsivá skutečnost, že jeden z hostů jako
by o útoku věděl předem, a proto se okamžik před střelbou
rozeběhl k pódiu.
Ať ho k tomu ale vedlo cokoliv, Díaz věděl, že to může počkat.
V tuhle chvíli má jen jeden úkol.
Dopadnout střelce.
Když se probojoval k místu toho zrádného záblesku, objevil
v látce proříznutou škvíru. Prostrčil otvorem ruku, nešetrně
látku protrhl až k podlaze a prolezl ze sálu ven do labyrintu
lešení.
Když pohlédl vlevo, spatřil nějakého člověka – vysokého muže
v bílé vojenské uniformě –, který se hnal k nouzovému východu
na opačné straně toho ohromného prostoru. O pár vteřin později
proběhla prchající postava dveřmi a zmizela.
Díaz ji začal pronásledovat, proplétal se elektronickou spletí
kolem plátěné kupole a nakonec vyběhl dveřmi na betonové
schodiště. Vyhlédl přes zábradlí. Uprchlík byl dvě patra pod ním
a ozlomkrk se hnal po schodech dolů. Díaz vyrazil za ním, schody
bral po pěti. Někde dole se hlučně otevřely dveře a pak se zase
zabouchly.
Ten člověk unikl z budovy!
Díaz konečně seběhl do přízemí, co nejrychleji vyrazil
k východu, dvoukřídlým dveřím s otvíráním na příčná madla,
a vší silou se do nich opřel. Dveře se ale nerozletěly jako ty
nahoře: pootevřely se na dva centimetry a pak se zadrhly.
Díazovo tělo narazilo do ocelové stěny a agenta tak prudce
zabolelo v rameni, že se svezl na zem.
Otřeseně se zvedl a ještě jednou se opřel do dveří.
Dveře se otevřely právě natolik, aby uviděl, v čem je problém.
Vnější kliky byly svázané jakousi kovovou smyčkou – šňůrou
s korálky, která byla kolem nich zvenčí omotaná. Díazův úžas
ještě vzrostl, když si uvědomil, že ty korálky jsou mu něčím
hodně povědomé, ostatně jako každému španělskému
katolíkovi.
To je růženec, nebo co?
Díaz plnou silou znovu vrazil do dveří, ale šňůra korálků
vzdorovala. Opět vyhlédl úzkým otvorem: překvapovalo ho jak
to, že tu růženec vůbec je, tak i skutečnost, že ho nedokáže
přetrhnout.
„Hola?“ vykřikl do škvíry. „Hay alguien?!“
Ticho.
Úzkým průhledem rozeznával vysokou betonovou zeď
a liduprázdnou uličku ke služebnímu vchodu. Byla tu pramalá
naděje, že by tudy někdo přišel a smyčku rozvázal. Díaz neviděl
jinou možnost: z podpažního pouzdra vytáhl pistoli. Sklonil
hlaveň a prostrčil zbraň škvírou. Pak pistoli přitiskl přímo ke
šňůře korálků.
Vážně se právě chystám střelit do růžence? Qué Dios me perdone.
Volné konce růžence se zahoupaly.
Díaz stiskl spoušť.
Betonovou chodbou zahřměl výstřel a dveře se prudce otevřely.
Růženec se rozletěl na kusy, Díaz, pod jehož vahou dveře náhle
povolily, zavrávoral a vyklopýtal do prázdné uličky. Všude
kolem něj po dlažbě poskakovaly korálky.
Vrah v bílém byl pryč.
***
Admirál Luis Ávila mlčky seděl asi sto metrů odtud na zadním
sedadle černého renaultu, který nabíral rychlost a vzdaloval se
od muzea.
Ultrapevné vlákno Vectran, na které Ávila korálky růžence
navlékl, zjevně splnilo účel a jeho pronásledovatele zdrželo dost
dlouho.
A já unikl.
Ávilovo auto se řítilo na severozápad podél zákrutů řeky
Nervión, a když se vmísilo mezi vozy spěchající po Avenida
Abandoibarra, admirál si konečně dovolil vydechnout.
Lépe to dneska snad ani jít nemohlo.
V hlavě se mu rozezněly radostné tóny Pochodu od Oriamendi,
jehož starodávná slova kdysi zpívali vojáci v krvavé bitvě poblíž
Bilbaa. Por Dios, por la Patria y el Rey! zpíval si Ávila v duchu. Za
Boha, za vlast a za krále!
Tenhle bojový pokřik už dávno upadl v zapomenutí – jenže ta
jeho válka právě začala.
KAPITOLA 22

Madridský Palacio Real je největším královským palácem

v Evropě a rovněž stavbou, v níž se ohromujícím způsobem
propojuje baroko s klasicismem. Dvoupatrová budova, stojící na
místě maurského hradu z 9. století, dnes obklopuje sto padesát
metrů široké náměstí Plaza de la Armería. Její interiér tvoří
neuvěřitelný labyrint tří tisíc čtyř set osmnácti pokojů, které se
rozkládají na ploše sto čtyřiceti tisíc metrů čtverečních. Stěny
zdejších salonků, ložnic a chodeb zdobí sbírka mimořádně
cenných děl s náboženskou tematikou včetně obrazů od
Velázqueze, Goyi a Rubense.
Po celé generace byl palác soukromou rezidencí španělských
králů a královen. Nyní se využívá v první řadě pro reprezentační
účely a královská rodina obývá zámek Zarzuela, který leží za
městem, je skromnější a není tak na očích.
V uplynulých měsících se však madridský oficiální palác stal
stálým domovem dvaačtyřicetiletého korunního prince Juliána –
budoucího španělského krále. Princ se sem nastěhoval na
výslovnou žádost svých poradců, kteří si přáli, aby byl během
neradostného období před blížící se korunovací „víc vidět“.
Princova otce, současného krále, před mnoha měsíci upoutala na
lůžko nemoc v terminálním stadiu. A jak ho postupně opouštěly
duševní síly, v paláci se pomalu, ale jistě chystalo předání moci
a přípravy prince k nástupu na trůn, který ho čekal po otcově
skonu. Španělsko brzy čekala výměna panovníka a zraky
Španělů se obracely ke korunnímu princi s jedinou otázkou:
Jaký z něj bude vládce?
Princ Julián, na kterého odmalička doléhala tíha budoucí
vladařské role, býval uzavřené, obezřetné dítě. Jeho matka
zemřela na následky komplikací při předčasném porodu
druhého dítěte. Král se k překvapení mnoha lidí už nikdy
neoženil, a tak Julián zůstal jediným následníkem španělského
trůnu.
Dědic bez náhrady, nazval ho nemilosrdný britský bulvár.
Julián dospíval pod vlivem svého hluboce konzervativního otce,
a tak se většina zastánců španělských tradic domnívala, že půjde
v otcových šlépějích a bude usilovat o uchování důstojnosti
španělské koruny prostřednictvím zavedených konvencí
a neměnných ceremonií, a především že zůstane věrný bohaté
španělské katolické historii.
Dědictví katolických králů bylo po staletí středobodem
španělské morálky. V nedávných letech jako by se však tento
nezpochybnitelný základ začal poněkud rozpadat a Španělskem
zmítal nemilosrdný souboj mezi velmi starým a velmi novým.
Liberální blogeři i uživatelé sociálních sítí stále častěji
vyjadřovali přesvědčení, že jakmile se Julián vymaní z otcova
stínu, odhalí své pravé já a stane se z něj neohrožený progresivní
sekulární vůdce, který bude konečně ochotný následovat hlavy
mnoha evropských států a monarchii úplně zrušit.
Juliánův otec vykonával královský úřad vždy velmi aktivně
a Juliánovi nechával pro účast na státní politice jen málo
prostoru. Vůbec se netajil s názorem, že by si Julián měl užívat
mládí a že na státní záležitosti bude mít času dost, až se ožení
a usadí. A tak se první čtyři desítky let Juliánova života,
neúnavně mapovaného španělskými médii, odehrávaly ve
znamení soukromých škol, vyjížděk na koni, všemožného
stříhání pásek, dobročinných sbírek a cestování po světě.
Nestačil vlastně vykonat nic významného, přesto však byl tou
nejžádanější partií v celém Španělsku.
Během let chodil pohledný princ s mnoha vhodnými ženami, ale
navzdory jeho pověsti nenapravitelného romantika si žádná
z nich jeho srdce plně nezískala. V nedávných měsících byl však
Julián několikrát spatřen ve společnosti krásky, která sice
vypadala jako bývalá topmodelka, ale ve skutečnosti to byla
velice uznávaná ředitelka Guggenheimova muzea v Bilbau.
Média začala Ambru Vidalovou okamžitě velebit jako dokonalou
partnerku moderního krále. Byla kultivovaná a úspěšná,
a hlavně nepatřila ke španělské aristokracii. Ambra Vidalová
pocházela z lidu.
Princ jejich nadšení zjevně sdílel. Po velmi krátkých námluvách
ji za naprosto nečekaných a vrcholně romantických okolností
požádal o ruku – a Ambra řekla ano.
V následujících týdnech tisk o Ambře Vidalové informoval
denně, a tak si začal všímat, že může nabídnout víc než pěknou
tvář. Rychle se předvedla jako hluboce nezávislá žena, která se
sice měla stát budoucí španělskou královnou, ale zcela
nepokrytě odmítala, aby se jí Guardia Real pletla do běžné denní
agendy, a nesnesla, aby jí gardisté dělali ochranku jinde než na
těch nejdůležitějších veřejných akcích.
Když velitel královské gardy diskrétně naznačil, že by Ambra
měla začít nosit konzervativnější a méně přiléhavé šaty, dovolila
si to Ambra na veřejnosti vtipně glosovat slovy, že jí vyčinil
velitel Guardarropía Real, tedy Královské garderoby.
Její tvář každou chvíli zdobila obálky liberálně laděných
časopisů. Ambra, krásná budoucnost Španělska! hlásaly titulky.
Když odmítla poskytnout rozhovor, oslavovali ji novináři jako
„nezávislou“, když rozhovor poskytla, vychvalovali její
„otevřenost“.
Konzervativní tisk kontroval tím, že nastávající královskou
manželku líčil coby oportunistku bažící po moci, která bude mít
na budoucího krále neblahý vliv. Jako důkaz uváděli její do očí
bijící nezájem o princovu dobrou pověst.
V první řadě je zneklidňovalo, že Ambra měla ve zvyku oslovovat
prince výhradně křestním jménem, a nikoliv dle tradičních
zvyklostí Don Julián nebo su alteza.
Další zdroj jejich obav byl mnohem závažnější. V uplynulých
týdnech byla Ambra pracovně tak vytížená, že na prince téměř
neměla čas, ale zároveň byla opakovaně viděna, jak v Bilbau
poblíž muzea obědvá s nepokrytě ateisticky smýšlejícím
americkým technologickým mágem Edmondem Kirschem.
Ambra sice trvala na tom, že tyhle obědy jsou pouhé pracovní
schůzky s jedním z nejštědřejších mecenášů muzea, ale zdroje
blízké paláci tvrdily, že Julián začíná běsnit.
A nebylo příliš divu.
Pravda byla taková, že Juliánova oslnivá snoubenka začala jen
několik týdnů po zasnoubení trávit většinu času s jiným mužem.
KAPITOLA 23

Langdon dál tiskl tvář do trávy. Shora ho drtila tíha agentova

těla.
Kupodivu téměř nic necítil.
A pokud nějaké pocity měl, byly roztříštěné a bezbarvé, byly to
prolínající se vrstvy smutku, strachu a rozhořčení. Jednoho
z nejbrilantnějších světových myslitelů a jeho drahého přítele
právě kdosi mimořádně surovým způsobem veřejně popravil.
A to jen okamžik předtím, než stačil zveřejnit svůj největší životní objev.
Langdonovi docházelo, že tragédie zmařeného lidského života je
umocněna druhou ztrátou – tou vědeckou.
Teď už se tedy možná svět nikdy nedozví, na co to Edmond přišel.
Langdona zalila vlna vzteku, následovaná pevným odhodláním.
Udělá všechno pro to, aby zjistil, kdo je za to zodpovědný.
Já uctím tvůj odkaz, Edmonde. Najdu způsob, jak tvůj objev předat
světu.
„Vy jste to věděl,“ zasyčel mu do ucha agentův hlas. „Mířil jste
k pódiu, jako kdybyste čekal, že se něco stane.“
„Varovali… mě…“ vypravil ze sebe Langdon, který skoro nemohl
dýchat.
„Kdo?“
Langdon cítil, že se mu sluchátka svezla a dosedají mu nakřivo
na tvář. „To, co mám na hlavě… to je automatizovaný průvodce.
Varoval mě počítač Edmonda Kirsche. Prý našel na seznamu
hostů někoho, kdo tam neměl být, nějakého vysloužilého
admirála španělského loďstva.“
Gardista měl hlavu tak blízko Langdonovu uchu, že bylo slyšet,
jak mu zapraskalo v mikrosluchátku. Hlas, který z něj zazněl, byl
udýchaný a naléhavý, a i když Langdonova španělština byla
nevalná, slyšel toho dost, aby tu špatnou zprávu pochopil.
…el asesino ha huido…
Vrah uprchl.
…salida bloqueada…
Zablokovaný východ.
…uniforme militar blanco…
Když zazněla slova „vojenská uniforma“, gardista, který tiskl
Langdona k zemi, polevil stisk. „Uniforme naval?“ zeptal se svého
parťáka. „Blanco…Como de almirante?“
Odpověď byla kladná.
Námořní uniforma, uvědomil si Langdon. Winston měl pravdu.
Gardista Langdona pustil a vstal. „Na záda.“
Langdon poslechl – zabolelo to – a vzepřel se na loktech. Hlava se
mu motala a cítil, že má pohmožděný hrudník.
„Ani hnout,“ přikazoval gardista.
Langdon neměl v úmyslu se hýbat: důstojník, který se nad ním
tyčil, ta metráková hora svalů, už mu stihl předvést, že svou
práci bere smrtelně vážně.
„Inmediatamente!“ štěkl gardista do vysílačky. Následovala
naléhavá žádost o pomoc od místních úřadů a o rozmístění
zátarasů všude kolem muzea.
…policía local… bloqueos de carretera…
Ze země Langdon viděl Ambru Vidalovou, která stále ležela
u boční stěny. Pokusila se vstát, ale zavrávorala a zhroutila se na
všechny čtyři.
Pomozte jí někdo!
Jenže bodyguard právě hulákal kamsi do hloubi sálu, zřejmě na
nikoho konkrétního: „Luces! Y cobertura de móvil!“ Potřebuju
světla a mobilní signál!
Langdon si na tváři posunul sluchátka.
„Jsi tam, Winstone?“
Strážný se otočil a vrhl na Langdona udivený pohled.
„Jsem tu.“ Winstonův hlas nejevil žádné vzrušení.
„Winstone, Edmonda někdo zastřelil. Potřebujeme okamžitě
rozsvítit. Potřebujeme obnovit mobilní pokrytí. Můžeš to
zařídit? Nebo zkontaktovat někoho, kdo to může udělat?“
O pár vteřin později se světla pod kupolí náhle rozsvítila
a kouzelná iluze měsícem zalité louky byla ta tam: zbyla tu jen
rozlehlá plocha umělého trávníku, na které se povalovaly
opuštěné deky.
Strážného Langdonovy schopnosti očividně zcela vyvedly z míry.
Sklonil se a pomohl Langdonovi na nohy. Oba muži se na sebe
v prudkém světle zadívali.
Agent byl vysoký stejně jako Langdon, měl oholenou hlavu,
modré sako se mu napínalo vypracovanými svaly. Tvář měl
bledou, s nepříliš výraznými rysy, s nimiž kontrastovaly jeho
pichlavé oči. Ty se v tuto chvíli do Langdona propalovaly jako
dva lasery.
„Vy jste byl v tom videu. Jste Robert Langdon.“
„Ano. Edmond Kirsch byl můj student a přítel.“
„Já jsem agent Fonseca z Guardia Real,“ oznámil mu bodyguard
dokonalou angličtinou. „Povězte mi, jak jste se dozvěděl o té
námořní uniformě.“
Langdon se otočil k Edmondovu tělu, které bez hnutí spočívalo
na trávě u pódia. Vedle něj klečela Ambra Vidalová se dvěma
členy muzejní ostrahy a zdejším zdravotníkem, který už vzdal
pokusy o oživování. Ambra zlehka přikryla tělo jednou z dek.
Edmond byl podle všeho mrtvý.
Langdonovi se zhoupl žaludek. Nedokázal od svého
zavražděného přítele odtrhnout zrak.
„Tomu už nepomůžeme,“ vyjel na něj agent. „Takže mi vyklopte,
jak jste se to dozvěděl.“ Langdon se opět podíval na gardistu.
Jeho tón se dal vyložit jen jedním způsobem: jako rozkaz.
Langdon mu spěšně sdělil, co mu řekl Winston: průvodcovský
program zjistil, že jedny ze sluchátek kdosi odložil, a když je
jeden z uvaděčů našel v odpadkovém koši a pořadatelé
zkontrolovali seznam hostů, ke svému úleku zjistili, že sluchátka
patřila osobě připsané na seznam na poslední chvíli.
„To přece není možné.“ Strážný přimhouřil oči. „Seznam hostů se
včera uzavřel. A všichni hosté byli prověření.“
„Tenhle člověk ne,“ oznámil Winston ze sluchátek. „Zaujalo mě
to a vyhledal jsem si ho: zjistil jsem jen to, že to je bývalý
španělský námořní admirál, který byl propuštěn kvůli
alkoholismu a posttraumatickému šoku. Ten utrpěl při
teroristickém útoku před několika lety v Seville.“
Langdon informaci předal gardistovi.
„Ten bombový útok na katedrálu?“ vydechl nevěřícně gardista.
„Navíc,“ pokračoval Winston, „jsem zjistil, že ten důstojník nemá
k panu Kirschovi žádný vztah. To mě zneklidnilo, a tak jsem
kontaktoval ochranku muzea, aby spustila poplach. Pracovníci
ostrahy ale protestovali, že bez dalších informací nemůžeme
Edmondovi zkazit jeho akci – zejména je-li živě vysílaná do
celého světa. Jelikož jsem věděl, jak tvrdě Edmond na dnešním
programu pracoval, připadalo mi to logické, a tak jsem se
okamžitě spojil s vámi, Roberte, v domnění, že třeba toho
člověka zahlédnete a já k němu budu moci ostrahu nenápadně
navést. Měl jsem postupovat razantněji. Zklamal jsem.“
Langdon si poněkud znepokojeně uvědomoval, že ten Edmondův
stroj jako by vyjadřoval lítost. Opět pohlédl na Edmondovy
zakryté ostatky a v tu chvíli si všiml, že se k němu blíží Ambra.
Fonseca si jí nevšímal, stále se plně soustředil na Langdona. „A
sdělil vám ten počítač, jak se ten důstojník jmenuje?“ zeptal se.
Langdon přikývl. „Admirál Luis Ávila.“
Při těch slovech se Ambra zarazila, zůstala na Langdona zírat
a ve tváři se jí zračila čirá hrůza.
Fonsecovi její reakce neušla a okamžitě se na ni zaměřil. „Vám to
jméno něco říká, slečno Vidalová?“
Ambře slova vázla v krku. Vyděšeně sklopila oči k podlaze, jako
by právě spatřila ducha.
„Slečno Vidalová,“ opakoval Fonseca, „znáte jméno admirála
Luise Ávily?“
Ambřin šokovaný výraz nenechal nikoho na pochybách. Po
chvilce ohromeného mlčení dvakrát zamžikala a tmavé oči se jí
začaly rozjasňovat, jako by se probírala z transu. „Ne… neznám,“
zašeptala, pohlédla na Langdona a pak zase na svého
bodyguarda. „Jenom mě… zaskočilo, že vrah je důstojník
španělského námořnictva.“
Lže, vycítil Langdon a udiveně přemítal, proč se asi Ambra snaží
svoji reakci maskovat. Já si toho všiml. To jméno jí je rozhodně
povědomé.
„Kdo měl na starosti seznam hostů?“ zeptal se Fonseca
a přistoupil ještě o krok blíž k Ambře.
To už se Ambře třásly rty. „Já… já nemám tušení.“
Agentovo vyptávání náhle přerušila kakofonie vyzvánějících
mobilů, která se rozlehla celým sálem. Winstonovi se zjevně
povedlo obnovit mobilní pokrytí a jeden z oněch telefonů
vyzváněl přímo Fonsecovi v kapse.
Gardista po přístroji hmátl a při pohledu na jméno volajícího se
zhluboka nadechl. „Ambra Vidal está a salvo,“ oznámil.
Ambra Vidalová je v bezpečí. Langdon pohledem přejel na
rozrušenou ředitelku muzea. I ona se na něj dívala. Jejich
pohledy se setkaly a dlouhou chvíli ani jeden z nich neuhnul
očima.
Pak se Langdonovi ve sluchátkách opět zhmotnil Winston.
„Pane profesore,“ zašeptal, „Ambra Vidalová moc dobře ví, jak se
admirál Ávila na seznam dostal. Dopsala ho tam totiž ona.“
Tuhle informaci musel Langdon chvilku zpracovávat.
Vraha přidala na seznam hostů Ambra Vidalová osobně?
A teď to zapírá?
Než to Langdonovi plně došlo, Fonseca už Ambře podával svůj
mobil.
„Don Julián quiere hablar con usted,“ řekl.
Ambra před telefonem téměř uskočila. „Vyřiďte mu, že jsem
v pořádku,“ odpověděla. „A že mu za chviličku zavolám.“
Bodyguard zjevně nevěřil vlastním uším. Přikryl telefon dlaní
a zašeptal: „Su alteza Don Julián, el príncipe, ha pedido –“
„Mně je jedno, že to je princ,“ odsekla. „Jestli z něj má jednou být
můj manžel, bude se muset naučit mi poskytnout trochu
prostoru, když to potřebuju. Právě jsem na vlastní oči viděla
vraždu a potřebuju chviličku pro sebe! Řekněte mu, že mu hned
zavolám.“
Fonseca na ni chvilku nevěřícně hleděl a výraz v jeho očích
hraničil s pohrdáním. Nakonec se otočil a odešel, aby hovor
dokončil někde mimo doslech.
Pro Langdona tenhle prapodivný rozhovor znamenal vyřešení
jedné malé záhady. Takže Ambra Vidalová je snoubenka španělského
prince Juliána? Tím se vysvětlovalo, proč se k ní všichni chovají
jako k nějaké superstar a také co tu dělají členové královské
gardy. Rozhodně se tím ale neobjasňovalo, proč odmítá se svým
snoubencem mluvit. Jestli se princ díval na televizi, musí být teď
strachy bez sebe.
A v tu chvíli Langdonovi došla ještě jedna, mnohem temnější
souvislost.
Proboha. Ambra Vidalová je přece napojená na madridský královský
palác.
Z toho nečekaného spojení ho zamrazilo. Vzpomněl si totiž na
výhrůžný vzkaz, který Edmondovi nechal biskup Valdespino.
KAPITOLA 24

V katedrále Almudena, dvě stě metrů od královského paláce,

tajil biskup Valdespino dech. Dosud v ornátu seděl u svého
notebooku a bez hnutí sledoval vysílání z Bilbaa.
Tohle bude pro zpravodajství hotová senzace.
Už teď si stačil všimnout, že média na celém světě šílí. Největší
zpravodajské stanice narychlo sháněly odborníky na vědu
a náboženství, kteří rozebírali své názory na Kirschovu
prezentaci, a všichni ostatní spekulovali o tom, kdo a proč
Edmonda Kirsche zabil. Média se zřejmě shodovala, že někomu
zatraceně záleželo na tom, aby se Kirschův objev nedostal na
veřejnost.
Valdespino dlouze uvažoval, pak vytáhl mobil a zadal číslo.
Rabi Köves hovor přijal po prvním zazvonění. „To je strašné!“
téměř zaječel. „Viděl jsem to v televizi! Okamžitě musíme
uvědomit úřady a oznámit, co víme!“
„Jsem s vámi zajedno, rebe, že události nabraly děsivý spád,“
odpověděl Valdespino pečlivě odměřeným tónem. „Ale než
začneme jednat, je potřeba pořádně to rozmyslet.“
„Tady není co rozmýšlet!“ ohradil se zprudka Köves. „Zjevně je
tu někdo, kdo se nezastaví před ničím, aby Kirschův objev utajil,
a ten někdo je vrah! Jsem si jistý, že stejní lidé zabili Sajida.
Určitě o nás vědí, příště přijdeme na řadu my. Oba máme
morální povinnost jít na příslušná místa a oznámit, co nám
Kirsch řekl.“
„Morální povinnost?“ nadhodil Valdespino. „Zní to spíš, jako
byste chtěl tu informaci zveřejnit, aby nikdo neměl důvod vás
nebo mě zabíjet.“
„Naše osobní bezpečí je samozřejmě ve hře,“ přisvědčil rabín,
„ale jsou tu i naše morální závazky k celému světu. Ten objev
rozhodně zpochybní určité základní náboženské postuláty, ale
jestli jsem se za svůj dlouhý život něco naučil, pak to, že víra
vždycky přežije, i když musí čelit velkým protivenstvím. A tak se
domnívám, že přežije i tohle. I kdybychom Kirschův objev
zveřejnili.“
„Rozumím vám, příteli,“ odvětil biskup konečně co
nejvyrovnanějším hlasem. „Vnímám vaše odhodlání a respektuji
váš směr úvah. Chci vás ujistit, že jsem otevřený diskusi a že se
možná i nechám zviklat. Nicméně vás úpěnlivě prosím o jedno:
pokud máme tento objev zveřejnit, udělejme to společně. Za
bílého dne. Se ctí. Nedělejme to plni zoufalství a hned po té
surové vraždě. Pojďme to naplánovat, domluvit se na postupu,
dát té zprávě patřičný rámec.“
Starý rabín nic neříkal. Valdespino slyšel jeho dech.
„Rebe,“ pokračoval biskup, „v tuhle chvíli jde hlavně o naši
osobní bezpečnost. Máme co dělat s vrahy, a pokud budeme
příliš na očích – například pokud bychom šli na policii nebo do
televize –, mohlo by to skončit krveprolitím. Bojím se hlavně
o vás: já jsem v areálu paláce, jsem tu chráněný, ale vy… vy jste
v Budapešti sám! A ten Kirschův objev je očividně otázkou života
a smrti. Prosím, Jehudo, dovolte mi, abych se o vaše bezpečí
postaral já.“
Köves ještě chvíli mlčel. „Z Madridu? Jak byste mohl –“
„Mám k dispozici bezpečnostní složky královské rodiny.
Zamkněte se doma a nikam nechoďte. Požádám dva agenty
Guardia Real, aby vás vyzvedli a dovezli do Madridu, do bezpečí
královského paláce, kde si můžeme spolu sednout a probrat, co
podnikneme dál.“
„A kdybych do Madridu opravdu přijel,“ zkusil to rabín opatrně,
„co by se stalo, kdybychom se my dva na dalším postupu
neshodli?“
„My se shodneme,“ ujistil ho biskup. „Já vím, že jsem staromódní,
ale stejně jako vy jsem realista. Společně vymyslíme nejlepší
další postup. Tomu pevně věřím.“
„A co když vaše víra není na místě?“ naléhal Köves.
Valdespino cítil, jak se mu svírá žaludek, ale po chvilce mlčení
vydechl a odpověděl co nejklidněji: „Jehudo, pokud my dva
nepřijdeme na to, jak postupovat společně, rozejdeme se jako
přátelé a oba budeme dále postupovat tak, jak budeme
považovat za nejlepší. Máte mé slovo.“
„Díky,“ odvětil Köves. „To mi úplně stačí. Přijedu tedy do
Madridu.“
„Výborně. Zatím se zamkněte a s nikým nemluvte. Sbalte si věci,
a jakmile budu vědět podrobnosti, okamžitě vám je sdělím.“
Valdespino se odmlčel. „Neztrácejte víru. Zanedlouho se
uvidíme.“
Valdespino zavěsil a srdce se mu svíralo hrůzou: jímaly ho
obavy, že Kövese bude muset už brzy krotit mnohem
důraznějšími metodami, než je pouhé poukazování na rozum
a opatrnost.
Köves panikaří, právě tak jako panikařil Sajid.
Ani jeden se na celou věc nedokázal podívat v širším měřítku.
Valdespino zaklapl počítač, sevřel ho pod paží a vydal se ven
z potemnělého chrámu. V obřadním rouchu vyšel z katedrály do
chladivého večera a po náměstí zamířil k paláci, jehož bílá
fasáda zářila do tmy.
Nad hlavním vchodem se skvěl španělský znak – erb obklopený
z obou stan Herkulovými sloupy a heslem PLUS ULTRA, tedy
„stále dál“. Podle některých názorů to byl odkaz na neustálé
španělské snahy o rozšíření impéria v dobách největšího
rozkvětu říše. Jiní tvrdili, že se v hesle odráží dávná víra
španělského lidu, že po tomto světě existuje ještě další svět.
Ať tak nebo tak, Valdespino cítil, že s každým dnem význam
hesla slábne. Zadíval se na španělskou vlajku nad palácem,
smutně si povzdechl a v duchu zalétl k umírajícímu králi.
Až odejde, bude mi chybět.
Tolik mu toho dlužím.
Už celé měsíce biskup denně docházel za svým předrahým
přítelem, který byl upoután na lůžko na kraji města, v paláci
Zarzuela. Před několika dny si král Valdespina povolal a upřel
na něj nesmírně ustaraný pohled.
„Antonio,“ zašeptal, „bojím se, že to můj syn s tím svým
zasnoubením trochu… uspěchal.“
Přesnější by asi bylo říct, že zešílel, pomyslel si Valdespino.
Když se před dvěma měsíci princ biskupovi svěřil, že chce
Ambru Vidalovou po velice krátké známosti požádat o ruku,
biskupa to zaskočilo a nabádal prince, aby to ještě uvážil. Princ
však namítl, že je zamilovaný a že si jeho otec zaslouží dožít se
svatby svého jediného syna. A navíc, dodal, pokud chce mít
s Ambrou děti, neměli by vzhledem k jejímu věku příliš otálet.
Valdespino se na přítele poklidně usmál. „Ano, s tím souhlasím.
Zásnuby dona Juliána nás překvapily všechny. Ale jemu šlo
hlavně o to, abys byl šťastný.“
„Má povinnosti vůči své zemi,“ vypravil ze sebe král, „ne vůči
svému otci. Slečna Vidalová je sice půvabná, ale nikdo z nás ji
nezná, je pro nás cizí. A mně vrtá hlavou, co ji vedlo k tomu, aby
Juliánovu žádost o ruku přijala. Bylo to příliš narychlo. Žena
dbalá své cti by určitě odmítla.“
„To máš pravdu,“ souhlasil Valdespino. Na Ambřinu obranu bylo
ale nutno dodat, že jí don Julián nedal příliš na vybranou.
Král vztáhl vetchou ruku a uchopil do ní biskupovu kostnatou
dlaň. „Kam se všechen ten čas poděl, příteli? Nemám zdání.
Zestárli jsme. Chtěl bych ti poděkovat. Celá ta léta jsi mi moudře
radil – když jsem přišel o ženu i v časech bouřlivých změn,
kterými naše země procházela, a síla tvého přesvědčení mi byla
mnohokrát nesmírně užitečná.“
„Naše přátelství je pro mě ctí, které si budu cenit navěky.“
Král se vysíleně usmál. „Já vím, Antonio, že jsi mnohé obětoval,
abys mohl zůstat po mém boku. Především ses vzdal Říma.“
Valdespino pokrčil rameny. „Kdybych se stal kardinálem, neměl
bych k Bohu o nic blíž. Moje místo bylo a je tady, u tebe.“
„Tvoje oddanost je pro mě požehnáním.“
„A já nikdy nezapomenu na soucit, který jsi mi tehdy před
dávnými lety projevil.“
Král zavřel oči a pevně sevřel biskupovu ruku. „Dělám si
starosti, Antonio. Můj syn se brzy ocitne na kapitánském můstku
korábu nesmírné velikosti, lodi, na jejíž řízení není připraven.
Veď ho, prosím. Buď jeho Polárkou. Až sevře kormidlo, polož
svou pevnou dlaň na tu jeho a nepouštěj ho, hlavně na
rozbouřených vodách. A především o jedno tě prosím: kdyby se
vychýlil z kurzu, pomoz mu opět najít správný směr… k tomu, co
je čisté.“
„Amen,“ zašeptal biskup. „Dávám ti své slovo.“
Nyní, cestou po náměstí, Valdespino zvedl oči k nebi. Vězte,
Veličenstvo, že dělám vše pro to, abych vám vaše poslední přání splnil.
Byl rád, že králi jeho stav už nedovoluje sledovat televizi. Kdyby
viděl dnešní přenos z Bilbaa, kdyby zjistil, kam se jeho milovaná země
dopracovala, zahubilo by ho to na místě.
Za železnými branami vpravo od Valdespina, podél celé Calle de
Bailén, se sjely přenosové vozy a směrovaly satelitní antény. Jako
supi, pomyslel si Valdespino a s ornátem vlajícím ve večerním
větru kráčel dál.
KAPITOLA 25

Na truchlení ještě bude čas, pomyslel si Langdon a zaplašil příval

emocí. Teď je potřeba jednat.
Už před chvilkou požádal Winstona, aby prohledal veškeré
bezpečnostní záznamy muzea a našel jakékoliv informace, které
by mohly pomoci k dopadení vraha. A jakoby nic dodal, že by se
Winston mohl podívat ještě na propojení Ávily a biskupa
Valdespina.
To už se vracel agent Fonseca, stále s telefonem u ucha. „Sí… sí…“
říkal právě. „Claro. Inmediatamente.“ Ukončil hovor a obrátil se
k Ambře, která jako omámená stála opodál.
„Odjíždíme, slečno Vidalová,“ oznámil úsečně. „Don Julián si
přeje, abychom vás okamžitě dopravili do královského paláce,
do bezpečí.“
Ambra se viditelně napjala. „Přece tu Edmonda takhle
nenechám!“ Ukázala na zhroucené tělo pod dekou.
„To zařídí místní úřady,“ odpověděl Fonseca. „Koroner už je na
cestě. O pana Kirsche bude postaráno s úctou a největší péčí.
Teď musíme odjet. Velmi pravděpodobně vám hrozí nebezpečí.“
„Mně žádné nebezpečí rozhodně nehrozí!“ prohlásila Ambra
a přistoupila až k němu. „Vždyť ten vrah mě mohl naprosto
v klidu zastřelit, a neudělal to. Zjevně mu šlo o Edmonda!“
„Slečno Vidalová!“ Fonsecovi začaly zřetelně pulsovat žíly na
krku. „Princ si přeje, abyste odjela do Madridu. Má obavy o vaši
bezpečnost.“
„To tedy nemá,“ obořila se na něj Ambra. „Má obavy leda tak
o politické důsledky.“
Fonseca dlouze a pomalu vydechl a ztišil hlas. „Slečno Vidalová,
to, co se tu dnes stalo, je pro Španělsko velká rána. A pro prince
také. Vaše rozhodnutí poskytnout prostor téhle akci bylo velice
nešťastné.“
V tu chvíli se Langdonovi v hlavě náhle rozezněl Winstonův hlas.
„Pane profesore? Muzejní ostraha analyzuje záznamy z vnějších
kamer a zdá se, že něco našli.“
Langdon chvilku poslouchal a pak Fonsecu mávnutím ruky
zarazil v půli tirády. „Pane, počítač říká, že jedna z kamer
umístěných na střeše muzea zachytila část střechy auta, ve
kterém vrah uprchl.“
„Vážně?“ Fonsecu to očividně překvapilo.
Langdon mu tu informaci odříkal přesně tak, jak mu ji Winston
sděloval. „Černý sedan, který odjížděl z uličky u služebního
vchodu… poznávací značky z tohoto úhlu nečitelné… na předním
skle neobvyklá samolepka.“
„Jaká samolepka?“ zeptal se Fonseca. „Můžeme požádat místní
policii, aby po tom autě začala pátrat.“
„Tu samolepku nemám v databázi,“ pokračoval Winston
v Langdonově hlavě, „ale porovnal jsem její tvar se všemi
známými symboly světa a dostal jsem jedinou shodu.“
Langdon žasl, jak rychle to všechno Winston zvládl provést.
„Ten symbol,“ vysvětloval Winston, „se shoduje s dávnou
alchymistickou značkou pro amalgamaci.“
Prosím? Langdon by čekal třeba logo parkovacího domu nebo
politické organizace. „Takže na tom autě je nalepená samolepka
se symbolem… amalgamace?“
Fonseca se na něj díval naprosto nechápavě.
„To ses asi musel splést, Winstone,“ mínil Langdon. „Proč by si
někdo na auto lepil symbol alchymistické procedury?“
„To nevím,“ odvětil Winston. „Je to jediný výsledek, který jsem
dostal, a vykazuje shodu na devětadevadesát procent.“
Langdonova eidetická paměť rychle vyčarovala symbol
amalgamace.
„Winstone, popiš mi přesně, co jsi na tom okénku viděl.“
Počítač odpověděl okamžitě. „Ten symbol sestává z jedné
vertikální linie, kterou přetínají tři kolmé čárky. Vertikálně
umístěná linka na jednom konci nese oblouk otočený vzhůru.“
Přesně tak. Langdon se zamračil. „A ten oblouk nahoře – je nějak
zakončený?“
„Ano. Na každém konci má krátkou vodorovnou čárku.“
No dobře, opravdu to je amalgamace.
Langdon chvilku uvažoval. „Winstone, můžeš nám tu fotografii
poslat?“
„Samozřejmě.“
„Ať to pošle na můj telefon,“ požádal Fonseca.
Langdon Winstonovi nadiktoval agentovo číslo a za chvilku se
agentův přístroj rozezněl. Langdon a Ambra přistoupili těsně
k bodyguardovi a zadívali se na zrnitý černobílý snímek. Byl to
z nadhledu pořízený obrázek černého sedanu v liduprázdné
uličce u služebního vchodu.
A v levém dolním rohu Langdon opravdu zahlédl samolepku
přesně s tím symbolem, který Winston právě popsal.
Amalgamace. To je vážně divné.
Langdon zamyšleně sáhl na telefon a prsty fotografii na displeji
zvětšil. Naklonil se nad ni a prohlížel si detailnější obrázek.

A v tu chvíli pochopil, v čem je problém. „To není amalgamace,“

oznámil.
Obrázek byl sice skoro stejný, jak ho popisoval Winston, ale
stejný nebyl. A v symbologii může rozdíl mezi „skoro stejný“
a „stejný“ znamenat třeba rozdíl mezi nacistickým hákovým
křížem a buddhistickou svastikou coby symbolem blahobytu.
Právě proto je někdy lidský mozek lepší než počítač.
„To totiž není jedna samolepka,“ vysvětloval Langdon. „To jsou
dvě samolepky a částečně se překrývají. Ta spodní, to je takový
zvláštní krucifix, kterému se říká papežský kříž. Momentálně je
hodně populární.“
Když byl zvolen nejliberálnější pontifex v dějinách Vatikánu, lidé
na celém světě začali hromadně vyjadřovat podporu jeho nové
politice právě prostřednictvím symbolu trojitého kříže. Občas se
dal zahlédnout i v Cambridgi v Massachusetts, kde Langdon žil
a pracoval.
„A ten symbol ve tvaru U nahoře,“ pokračoval Langdon, „to je
zase úplně jiná samolepka.“
„Teď vidím, že máte pravdu,“ souhlasil Winston. „Najdu vám
telefonní číslo.“
Langdona jeho rychlost opět ohromila. On už to firemní logo stačil
identifikovat? „Výborně,“ pochválil ho. „Když jim zavoláme,
můžou určit polohu vozu.“
Fonseca nechápal. „Určit polohu vozu? Jak?“
„Vrah si to auto najal,“ vysvětlil Langdon a ukázal na stylizované
U na předním skle. „Je to Uber.“
KAPITOLA 26

Z Fonsecova zaskočeného výrazu Langdon nepoznal, co agenta

překvapilo víc: jestli promptní rozluštění významu té samolepky
na okně, nebo admirálova nečekaná volba únikového vozu.
Objednal si Uber, pomyslel si Langdon a nemohl se rozhodnout,
jestli to byla volba geniální, nebo zbrkle nepromyšlená.
Uber, všudypřítomná služba poskytující „šoféry na přání“, vzala
svět během posledních několika let útokem. Kdo potřeboval
svézt, ten se mohl přes chytrý telefon okamžitě spojit se stále
početnější armádou řidičů Uberu, kteří si přivydělávali tím, že
svá auta dávali k dispozici jako improvizované taxíky. Ve
Španělsku byla tahle služba zákonem povolena teprve nedávno
a zdejší řidiči Uberu museli povinně označovat svoje auta
nálepkou na předním skle. Řidič, jehož auto posloužilo jako
únikový vůz, byl zřejmě navíc fanoušek nového papeže.
„Agente Fonseco,“ ozval se Langdon, „Winston říká, že si dovolil
poslat fotografii únikového auta místním úřadům, aby ji
rozeslaly k zátarasům.“
Fonsecovi spadla čelist a Langdon cítil, že tenhle špičkově
vycvičený agent není zvyklý s někým soutěžit. Fonseca jako by
nevěděl, zda má Winstonovi poděkovat, nebo mu sdělit, ať si
sakra laskavě hledí svého.
„A teď vytáčí pohotovostní linku Uberu.“
„Ne!“ zavelel Fonseca. „To číslo dejte mně. Já tam zavolám sám.
V Uberu se rozhodně budou radši bavit s důstojníkem královské
gardy než s počítačem.“
Na tom něco je, musel uznat Langdon. Kromě toho mu připadalo
mnohem výhodnější, aby královská garda pomáhala dopadnout
vraha, než aby plýtvala svými schopnostmi na převoz Ambry do
Madridu.
Winston zjistil číslo, Fonseca ho zadal a v Langdonovi začala
narůstat víra, že by vraha mohli do několika minut mít.
Lokalizace aut, to byl pro Uber denní chleba: kterýkoliv zákazník
disponující chytrým telefonem mohl zjistit polohu doslova
každého vozu Uberu na světě. Fonsecovi stačilo jen požádat
společnost, aby lokalizovala řidiče, který právě vyzvedl pasažéra
za Guggenheimovým muzeem.
„Hostia!“ zaklel Fonseca. „Automatizada.“ Zabodl prst do čísla na
klávesnici: zřejmě dostal za úkol zvolit z automatického menu.
„Pane profesore, jakmile se dovolám a nechám to auto zjistit,
předám celou věc místní policii a my dva s agentem Díazem vás
i slečnu Vidalovou dopravíme do Madridu.“
„Mě taky?“ Langdona to zaskočilo. „To ne, já s vámi rozhodně jet
nemůžu.“
„Můžete a pojedete,“ prohlásil Fonseca. „A ta vaše hračička taky,“
ukázal na Langdonova sluchátka.
„Omlouvám se, ale naprosto nechápu, proč bych vás měl do
Madridu doprovázet,“ opáčil Langdon už o něco ostřeji.
„To je zvláštní,“ pronesl Fonseca, „já myslel, že jste harvardský
profesor.“
Langdon se na něj udiveně zadíval. „To jsem.“
„Fajn,“ vyjel na něj Fonseca. „V tom případě jste snad dost chytrý
na to, abyste si uvědomil, že vám nic jiného nezbývá.“
Nato agent o kousek poodešel a zase se začal věnovat telefonu.
Langdon se za ním díval. Co to mělo být?
„Pane profesore?“ pošeptala mu v tu chvíli zezadu Ambra, která
se mezitím posunula až k němu. „Poslouchejte mě, prosím. Je to
velice důležité.“
Langdon se otočil a s překvapením zjistil, že Ambře se ve tváři
zračí čirý strach. Šok, který ji připravil o řeč, zřejmě už pominul
a teď mluvila sice zoufale, ale zcela zřetelně.
„Pane profesore,“ pokračovala, „tím, že vás Edmond zahrnul do
své prezentace, prokázal, že si vás velice váží. Takže vám budu
důvěřovat. A musím vám něco říct.“
Langdon ji nejistě sledoval.
„Za Edmondovu smrt můžu já,“ šeptala a hluboké hnědé oči se jí
zalévaly slzami.
„Prosím?“
Ambra se nervózním pohledem ujistila, že Fonseca je mimo
doslech. „Ten seznam hostů,“ obrátila se zpět na Langdona. „Ten
host přidaný na poslední chvíli. To jedno jméno.“
„Ano, Luis Ávila.“
„To já jsem ho tam přidala,“ svěřila se, i když ji málem zradil
hlas. „Byla jsem to já!“
Winston měl pravdu, pomyslel si ohromeně Langdon.
„To kvůli mně je Edmond mrtvý,“ pokračovala se slzami na
krajíčku. „Já jsem toho vraha pustila do muzea.“
„Pokračujte,“ položil jí Langdon dlaň na chvějící se rameno. „A
pěkně mi to povězte. Proč jste tam toho člověka přidala?“
Ambra vrhla další pohled plný obav po Fonsecovi, který stál
dvacet metrů od nich s telefonem u ucha. „Na poslední chvíli se
ozval někdo, komu hluboce věřím. Chtěl po mně, abych mu
prokázala osobní laskavost a admirálovo jméno na seznam
připsala. Požádal o to jen několik minut předtím, než jsme začali
pouštět hosty, a já měla plné ruce práce, takže jsem tam
admirála dopsala úplně bezmyšlenkovitě. Vždyť to je bývalý
admirál španělského námořnictva! Jak jsem to měla vědět?“
Očima zatěkala k Edmondově mrtvole a štíhlou rukou si přikryla
rty. „A teď…“
„Ambro,“ zašeptal Langdon, „kdo byl ten člověk, co vás o to
požádal?“
Ambra těžce polkla. „Byl to můj snoubenec… španělský korunní
princ. Don Julián.“
Langdon na ni nevěřícně zíral a snažil se její slova vstřebat.
Ředitelka Guggenheimova muzea mu právě sdělila, že španělský
následník trůnu pomáhal zosnovat vraždu Edmonda Kirsche. To
přece není možné.
„Jsem si jistá, že v paláci nepředpokládali, že bych někdy zjistila
vrahovu totožnost,“ řekla. „Ale teď, když to vím… připadám si
ohrožená.“
Langdon jí položil ruku na rameno. „Tady jste v úplném bezpečí.“
„Ne,“ zašeptala s námahou. „Dějí se tu věci, kterým nemůžete
rozumět. My oba odsud musíme okamžitě pryč. Hned!“
„Přece nemůžeme utéct,“ bránil se Langdon. „Nikdy bychom se –“
„Poslouchejte mě, prosím,“ naléhala. „Já vím, jak Edmondovi
pomoct.“
„Prosím?“ Ambra je zjevně pořád ještě v šoku. „Edmondovi už
nepomůže nikdo.“
„Ale ano,“ opáčila zcela střízlivým tónem. „Jen se nejdřív musíme
dostat k němu domů, do Barcelony.“
„O čem to mluvíte?“
„Teď mě prosím pořádně poslouchejte. Já vím, co by si Edmond
přál, abychom udělali.“
Během následujících patnácti vteřin Ambra Langdonovi tiše
všechno vysvětlila. A Langdon cítil, jak mu začíná bušit srdce.
Proboha, pomyslel si, ona má pravdu. Tímhle se všechno mění.
Když domluvila, vzdorně na něj pohlédla. „Už chápete, proč
musíme zmizet?“
Langdon váhavě přikývl. „Winstone,“ pronesl do svého přístroje,
„slyšel jsi, co mi Ambra právě řekla?“
„Slyšel, pane profesore.“
„Věděl jsi to?“
„Ne.“
Svá další slova Langdon velice pečlivě zvažoval. „Winstone,
nemám tušení, jestli počítače cítí ke svým tvůrcům něco jako
loajalitu, ale pokud tomu tak je, nastala ta pravá chvíle ji
projevit. Teď by se nám tvoje pomoc velice hodila.“
KAPITOLA 27

Langdon vykročil k pódiu, ale zároveň po očku sledoval Fonsecu,

který byl stále zabraný do telefonátu s Uberem. Ambra mezitím
jakoby nic odcházela směrem ke středu kinosálu a také mluvila
do telefonu – nebo to přinejmenším předstírala, přesně jak jí
Langdon poradil.
Řekněte Fonsecovi, že jste se rozhodla zavolat princi Juliánovi sama.
U pódia Langdon pohledem váhavě zalétl k ležícímu tělu.
Edmond. Zlehka odhrnul deku, kterou Ambra Edmonda zakryla.
Kdysi tak zářivé oči se proměnily ve dvě škvírky pod rudou
dírkou uprostřed čela. Langdon se při tom ponurém pohledu
otřásl a srdce mu bušilo smutkem a hněvem.
Na okamžik před sebou zase viděl toho nadaného,
rozčepýřeného mládence, který do jeho semináře vstoupil plný
nadějí a kterému se toho pak povedlo během tak krátké doby
tolik dokázat. A dnes večer toho úžasně talentovaného člověka
někdo brutálně zavraždil – zcela určitě proto, aby s ním navždy
pohřbil i jeho objev.
Pokud nezačnu jednat, uvědomoval si Langdon, největší úspěch mého
studenta nikdy nespatří světlo světa.
Zastavil se v místech, kde ho před Fonsecovým pohledem zčásti
krylo pódium, a klekl si vedle Edmonda. Tady pak se zavřenýma
očima a sepjatýma rukama začal předstírat, že se pokorně modlí.
Modlitba nad zapřisáhlým ateistou. Bylo to tak paradoxní, že měl
co dělat, aby se ubránil úsměvu. Edmonde, já vím, že zrovna ty bys
nechtěl, aby se za tebe kdokoliv modlil. Ale žádné strachy, příteli, mně
jde o něco jiného.
Klečel nad Edmondem a cítil, jak se v něm probouzí strach. Tvrdil
jsem ti, že biskup je neškodný. Jestli se ukáže, že je do toho Valdespino
zapletený… Langdon tu myšlenku zahnal.
Jakmile si byl jistý, že Fonseca ho v jeho zbožné pozici zahlédl,
velice nenápadně se naklonil, sáhl Edmondovi do kožené bundy
a vytáhl ten jeho nadměrně velký tyrkysový telefon.
Střelil pohledem po Fonsecovi, který pořád ještě telefonoval
a spíš než Langdon ho zjevně zajímala Ambra, jež byla naoko
zcela zabraná do vlastního telefonátu a přitom se od agenta stále
vzdalovala.
Langdon opět zaměřil pozornost na Edmondův telefon
a zhluboka se nadechl.
Ještě zbývá jedna věc.
Nenápadně zvedl Edmondovu pravou ruku. Už byla studená.
Přiložil mu telefon k prstům a pečlivě přitiskl špičku
ukazováčku ke čtečce otisků.
Telefon cvakl a odemkl se.
Langdon rychle vyhledal nastavení a zakázal automatické
zamykání. Stále odemknutý. Pak si telefon zasunul do kapsy a opět
Edmondovo tělo přikryl.
***
V dálce kvílely sirény. Ambra stála sama uprostřed vylidněného
promítacího sálu, k uchu si tiskla telefon, předstírala, že je
zabraná do hovoru, a palčivě si uvědomovala, že ji Fonseca
sleduje.
Pospěšte si, Roberte.
Před chviličkou mu vylíčila nedávný rozhovor, který
s Edmondem Kirschem vedla, a americký profesor začal
okamžitě jednat. Stalo se to, sdělila Ambra Langdonovi, když
před dvěma dny s Edmondem přímo v tomto sále pozdě večer
dolaďovali poslední detaily prezentace. Edmond si udělal pauzu,
aby si dal ten večer už třetí špenátové smoothie, a Ambra si
všimla, jak vyčerpaně působí.
„Nejsem si jistá, Edmonde,“ prohlásila, „jestli ti to veganství
svědčí. Jsi bledý a hrozně hubený.“
„Hrozně hubený?“ rozesmál se. „Od tebe to sedí.“
„Já nejsem hrozně hubená!“
„Ale dost se tomu blížíš.“ Zatvářila se tak rozhořčeně, že na ni
rošťácky mrkl. „A že jsem bledý, to si laskavě nech od cesty. Jsem
prostě geek, co celé dny prosedí u kompu v záři monitoru.“
„Já jen, že za dva dny budeš mluvit k celému světu a trochu barvy
ve tvářích by ti jedině prospělo. Buď běž zítra na chvíli ven, nebo
vynalezni monitor, co by zároveň opaloval.“
„To není špatný nápad.“ Zjevně ho to zaujalo. „Nech si to
patentovat.“ Zasmál se a pak se vrátil k práci. „Takže ohledně
programu sobotního večera je ti všechno jasné?“
Ambra přikývla a zadívala se do scénáře. „V předsálí uvítám lidi,
všichni přejdeme sem do sálu, podíváme se na úvodní video a ty
se pak jako zázrakem zjevíš tamhle na pódiu.“ Ukázala na druhý
konec sálu. „A na pódiu předneseš to svoje odhalení.“
„Skvěle,“ pochválil ji Edmond. „Jenom ještě maličká drobnost.“
Zazubil se. „Ten můj proslov na pódiu, to bude spíš taková
mezihra – abych měl možnost svoje hosty osobně přivítat.
Všichni se budou moct trochu protáhnout a nachystat se na
druhou část večera – to jest na multimediální prezentaci, ve
které se představí můj objev.“
„Takže to oznámení je předtočené? Jako ten úvod?“
„Jo, je to pár dní, co jsem ho dodělal. Naše kultura je vizuální
a multimediální prezentace vždycky zaujme víc než nějaký
vědátor na pódiu.“
„Já bych tě nejspíš neoznačila za ,nějakého vědátora‘,“ mínila
Ambra, „ale asi máš pravdu. Už se nemůžu dočkat, až to uvidím.“
Věděla, že Edmondova prezentace byla z bezpečnostních důvodů
uložená na jeho soukromých a prověřených vzdálených
serverech. A z tohoto vzdáleného umístění se mělo všechno
přenášet do projekčního zařízení v muzeu.
„Takže kdo spustí tu prezentaci, až se dostaneme do druhé půlky
programu?“ zeptala se. „Ty, nebo já?“
„Udělám to sám,“ řekl a vytáhl telefon. „Tímhle.“ A zvedl svůj
rozměrný telefon v tyrkysovém gaudíovském obalu. „Bude to
součást představení. Prostě se přes šifrované připojení spojím
se vzdáleným serverem…“
Edmond stiskl pár tlačítek, přístroj jednou zazvonil a navázal
spojení.
„DOBRÝ VEČER, EDMONDE,“ ozval se počítačový ženský hlas.
„ČEKÁM, AŽ ZADÁŠ HESLO.“
Edmond se usmál. „A pak před očima celého světa jenom
vyťukám do telefonu heslo a můj objev se začne živě přenášet do
našeho promítacího sálu a zároveň do celého světa.“
„To bude působit vskutku dramaticky,“ pochválila ho Ambra.
„Samozřejmě pokud náhodou to heslo nezapomeneš.“
„Ano, to by bylo skutečně trapné.“
„Napsal sis ho někam, viď?“ zeptala se uštěpačně.
„Nerouhej se,“ zasmál se Edmond. „Počítačoví vědci si hesla
zásadně nezapisujou. Ale neboj, to moje má jenom čtyřicet tři
znaků. To určitě nezapomenu.“
Ambra vytřeštila oči. „Čtyřicet tři znaků? Edmonde, vždyť ty si
nejsi schopný zapamatovat ani kód svojí muzejní přístupové
karty, a to jsou čtyři číslice! Jak si hodláš zapamatovat
třiačtyřicet náhodných znaků?“
Byla tak vyděšená, až ho to rozesmálo. „To není potřeba. To
heslo je můj nejoblíbenější verš.“
Ambra byla celá zmatená. „Tys použil jako heslo verš z básně?“
„Proč ne? Můj nejoblíbenější verš má přesně třiačtyřicet
písmen.“
„To mi nepřipadá úplně bezpečné.“
„Ne? Ty dokážeš uhodnout, která je moje nejmilejší básnička?“
„Já ani nevěděla, že máš rád poezii.“
„Přesně tak. A i kdyby někdo zjistil, že moje heslo je verš z básně,
a kdyby dotyčný uhodl, která z těch milionů možností to přesně
je, tak mu ještě pořád bude zbývat vymyslet to strašně dlouhé
telefonní číslo, přes které se spojuju se svým zabezpečeným
serverem.“
„To telefonní číslo, co máš uložené v paměti telefonu?“
„Ano. V paměti telefonu, který má vlastní přístupový kód a který
nikdy neopouští mou náprsní kapsu.“
Ambra rozhodila rukama a uličnicky se usmála. „Tak jo. Ty tady
velíš,“ řekla. „Mimochodem, kterého básníka máš nejradši?“
„Slušný pokus,“ pohrozil jí prstem. „Na to si budeš muset počkat
do soboty. Ten verš, co jsem vybral, je naprosto dokonalý.“ Uculil
se. „Týká se budoucnosti – takže jde vlastně o takové proroctví –
a já můžu s radostí konstatovat, že se začíná naplňovat.“ Ambra
se duchem vrátila do přítomnosti, pohlédla na Edmondovo tělo
a vyděšeně jí došlo, že Langdon není v dohledu.
Kam se poděl?!
A ještě víc ji vylekalo, když spatřila, že ten druhý gardista, agent
Díaz, se právě trhlinou v látkové stěně protahuje zpátky do sálu.
Rozhlédl se a vyrazil přímo k Ambře.
On mě odsud nepustí!
Náhle se vedle ní zhmotnil Langdon. Položil jí ruku na bedra
a svižnou chůzí ji odváděl do zadní části sálu, ke vstupu, kterým
sem všichni vešli.
„Slečno Vidalová!“ zavolal na ni Díaz. „Kam to jdete, vy dva?“
„My se hned vrátíme,“ odpověděl stejně hlasitě Langdon
a spěchal s ní přes liduprázdný prostor dozadu, přímo
k látkovému tunelu.
„Pane Langdone!“ To se ozval agent Fonseca. „Zakazuji vám
opustit tuto místnost!“
Ambra cítila, že tlak Langdonovy ruky zesílil. „Winstone,“
zašeptal Langdon do sluchátek, „teď!“
A v tu chvíli světla v sále zhasla.
KAPITOLA 28

Agent Fonseca a jeho parťák Díaz se rozeběhli potemnělým

sálem, na cestu si svítili baterkami v mobilech a za okamžik se
vnořili do tunelu, ve kterém právě zmizel Langdon a Ambra.
V polovině tunelu Fonseca našel na koberci ležet Ambřin telefon.
Užasle se zarazil.
Ambra zahodila telefon?
Guardia Real používala s Ambřiným svolením prostinkou
sledovací aplikaci, aby měla neustále přehled o tom, kde Ambra
právě je. Pokud tu Ambra telefon nechala, mohlo to mít jen
jediné vysvětlení: chtěla své ochrance utéct.
Tohle vědomí Fonsecu mimořádně znepokojilo, ale ještě
mnohem víc ho zneklidňovalo pomyšlení, že bude muset
o zmizení budoucí španělské královny informovat svého šéfa.
Velitel královské gardy byl ochranou princových zájmů přímo
posedlý a šel si tvrdě za svým. Dnes večer velitel Fonsecu osobně
pověřil velice jednoduchým úkolem: „Postarejte se, aby byla
Ambra Vidalová za všech okolností v bezpečí a nedostala se do
žádného maléru.“
Jenže já se o její bezpečí starat nemůžu, když nevím, kde je!
Oba agenti proběhli tunelem až do temného předsálí, kde to teď
vypadalo jako na sabatu duchů – v záři mobilů tu levitovalo
hejno bledých, šokovaných tváří, jejichž majitelé právě do světa
oznamovali, čeho byli svědky.
„Rozsviťte!“ dožadovalo se důrazně pár hlasů.
Fonsecovi zazvonil telefon. Agent hovor přijal.
„Agente Fonseco, tady ostraha muzea,“ vychrlil na něj ženský
hlas kulometnou španělštinou. „Víme, že jste tam nahoře bez
světla. Vypadá to na závadu na počítači. Za chviličku to zase
nahodíme.“
„A záznamy z vnitřních bezpečnostních kamer pořád jedou?“
zeptal se Fonseca, který věděl, že kamery jsou vybaveny
zařízením pro noční vidění.
„Ano.“
Fonseca se rozhlédl po tmavé místnosti. „Ambra Vidalová před
malým okamžikem vešla do předsálí hlavního promítacího sálu.
Vidíte, kam šla?“
„Okamžik, prosím.“
Fonseca čekal a srdce mu bušilo marným vztekem. Právě dostal
zprávu, že Uber má problémy s lokalizací únikového auta.
Co se dneska večer ještě podělá?
Zákon schválnosti tomu chtěl, že dnes poprvé střežil Ambru
Vidalovou osobně. Jindy byl vzhledem ke své vysoké hodnosti
k dispozici přímo princi Juliánovi, ale ráno si ho šéf zavolal
a oznámil mu: „Dnes večer slečna Vidalová pořádá akci, se
kterou princ Julián nesouhlasí. Doprovodíte ji tam a dohlédnete
na to, aby se jí nic nestalo.“
Fonsecu by v životě nenapadlo, že se ta Ambřina akce zvrhne
v okázalý útok na církev a skončí veřejnou popravou. Navíc stále
nemohl strávit to, jak zuřivě Ambra s princem odmítla mluvit,
když jí celý ustaraný volal.
Už to samo bylo nepochopitelné, ale ona se chovala čím dál
podivněji. A teď se podle všeho snaží setřást svou osobní
ochranku, aby mohla utéct s nějakým americkým profesorem.
Kdyby se tohle dozvěděl princ Julián…
„Agente Fonseco?“ opět se ozval hlas té ženy z ostrahy. „Zjistila
jsem, že slečna Vidalová s nějakým mužem opustili předsálí.
Prošli po lávce a před okamžikem vešli do galerie, kde jsou
vystavené Cely od Bourgeoisové. Je to za dveřmi doprava a pak
druhý sál vpravo.“
„Díky! Sledujte je dál!“
Fonseca s Díazem proběhli předsálím a dostali se na lávku.
Hluboko dole viděli hloučky hostů, kteří přes vestibul spěchali
k východu.
Vpravo Fonseca zahlédl sál, o kterém ostraha mluvila. Cely,
hlásala popiska.
V rozlehlém sále stála řada zvláštních klecovitých kotců, z nichž
každý obsahoval beztvarou bílou sochu.
„Slečno Vidalová!“ zařval Fonseca. „Pane Langdone!“
Odpovědi se nedočkal, a tak se oba agenti dali do prohledávání
sálu.
***
O několik místností zpět, hned za plátěnou kupolí promítacího
sálu, se Langdon s Ambrou opatrně proplétali spletí lešení a tiše
postupovali směrem, kde v dálce nezřetelně zářila tabulka „ “.
VÝCHOD

Události několika posledních minut jim splývaly v rozmazanou

šmouhu. Odehrály se ve znamení bleskové lsti, na které Langdon
a Winston úzce spolupracovali.
Na Langdonův pokyn Winston zhasl světla a zahalil kupoli do
tmy. Langdon si ještě stačil do paměti vrýt vzdálenost mezi
místem, kde stáli, a tunelovým východem a jeho odhad byl téměř
přesný. U ústí tunelu Ambra hodila do té tmavé chodby svůj
telefon. Oni dva ale dovnitř nevešli – zůstali v sále, otočili se,
vyrazili podél vnitřní stěny a rukama hmatali po látce, dokud
nenašli trhlinu, kterou se před chvílí ven dostal gardista
pronásledující Edmondova vraha. Když se protáhli otvorem
v látkové stěně, došli k obvodové zdi místnosti a vyrazili ke
svítící tabulce označující nouzový východ na únikové schodiště.
Langdon si s úžasem vybavoval, jak rychle se Winston rozhodl,
že jim pomůže. „Pokud se Edmondovo prohlášení dá spustit
heslem,“ řekl Langdonovi, „musíme to heslo zjistit a hned ho
použít. Mé základní nastavení bylo takové, abych Edmondovi
veškerým možným způsobem pomohl k úspěšnému průběhu
tohoto večera. V tom jsem ho zjevně zklamal, a tak udělám
cokoliv, abych své selhání napravil.“
Langdon se mu už už chystal poděkovat, ale Winston bez
oddechu pokračoval. Náhle se z něj proud slov řinul
v nadlidském tempu, znělo to jako zrychleně puštěná
audiokniha.
„Kdybych se k Edmondově prezentaci mohl dostat sám,“ řekl,
„udělám to neprodleně, ale jak jste slyšel, je uložená na serveru,
ke kterému nemám přístup. Vypadá to, že budeme muset jeho
objev světu odhalit pomocí jeho osobního telefonu a hesla. Už
jsem prohledal všechny publikované texty, abych našel
třiačtyřicetipísmenný verš, ale možností jsou bohužel statisíce,
možná i víc, záleží na tom, jak kdo dělí strofy. A útok hrubou
silou nelze použít, protože Edmondova rozhraní se obvykle po
několikerém nezdařeném pokusu o zadání hesla zamknou.
Takže máme jedinou možnost: musíme to heslo najít jiným
způsobem. Souhlasím se slečnou Vidalovou, že byste se měli co
nejrychleji dostat do Edmondova bytu v Barceloně. Je jedině
logické, že pokud měl oblíbený verš, bude kniha s dotyčnou
básní v jeho majetku, a možná si ten oblíbený řádek nějakým
způsobem zvýraznil. Podle mých propočtů je vysoce
pravděpodobné, že by si Edmond přál, abyste jeli do Barcelony,
našli jeho heslo a použili ho ke zveřejnění jeho objevu, jak měl
v plánu.
Navíc jsem určil, že ten hovor, kterým kdosi na poslední chvíli
požádal o doplnění admirála Ávily na seznam hostů, skutečně
přišel z královského paláce v Madridu, jak tvrdí slečna Vidalová.
Z toho důvodu jsem vyhodnotil, že členům Guardia Real
nemůžeme důvěřovat, a přijdu na způsob, jak odvrátit jejich
pozornost a usnadnit vám tak útěk z budovy.“
A přesně to se zřejmě Winstonovi povedlo. Neuvěřitelné.
To už byli Langdon s Ambrou u nouzového východu. Langdon
dveře tiše otevřel, nechal Ambru projít a zase za nimi zavřel.
„Výborně,“ zhmotnil se Winston opět Langdonovi v hlavě. „Jste
na schodišti.“
„A gardisté?“ zeptal se Langdon.
„Jsou daleko,“ ujistil ho Winston. „Momentálně jsem s nimi
v telefonickém spojení, vydávám se za členku ostrahy muzea
a navádím je do expozice na opačné straně budovy.“
To je k neuvěření, pomyslel si Langdon a povzbudivě na Ambru
kývl. „Výborně.“
„Sejděte po schodech až do přízemí,“ pokračoval Winston, „a
vyjděte z muzea. A ještě bych rád upozornil, že jakmile opustíte
budovu, muzejní sluchátka se mnou ztratí spojení.“
Sakra. Tohle Langdona zatím nenapadlo. „Winstone,“ pronesl
spěšně, „víš o tom, že se Edmond se svým objevem minulý týden
svěřil několika významným duchovním?“
„To nezní pravděpodobně,“ odpověděl Winston. „Ale jeho dnešní
úvod naznačoval, že jeho práce má zásadní náboženské
implikace, a tak je možné, že chtěl svůj objev prodiskutovat
s odborníky v této oblasti.“
„Myslím, že ano. Každopádně mezi nimi byl i biskup Valdespino
z Madridu.“
„Zajímavé. Na internetu vidím četné odkazy na to, že jde o velmi
blízkého poradce španělského krále.“
„Ano, a ještě něco,“ řekl Langdon. „Věděl jsi, že po téhle schůzce
nechal Valdespino Edmondovi v hlasové schránce výhrůžný
vzkaz?“
„Nevěděl. Musel mu telefonovat na soukromou linku.“
„Edmond mi ho přehrál. Valdespino na něj naléhal, aby dnešní
prezentaci zrušil, a také ho varoval, že duchovní, se kterými se
Edmond radil, zvažují, že jeho objev preventivně zveřejní dřív
než on, aby mu aspoň nějak zkřížili plány.“ Langdon na schodišti
zpomalil a pustil Ambru před sebe. Ztišil hlas. „Našel jsi nějaké
spojení mezi biskupem Valdespinem a admirálem Ávilou?“
Winston se na pár vteřin odmlčel. „Přímé spojení jsem neodhalil,
ale to neznamená, že neexistuje. Znamená to jen, že není
zdokumentováno.“ Blížili se do přízemí.
„Mohu poznamenat ještě něco, pane profesore?“ zeptal se
Winston. „Když uvážíme, co se dnes večer stalo, logika by
napovídala, že se nějaká vlivná místa snaží Edmondův objev
ututlat. A vezmu-li v potaz, že se o vás ve své prezentaci
jmenovitě zmiňoval jako o člověku, jehož názory byly inspirací
jeho převratného objevu, mohli by vás Edmondovi nepřátelé
považovat za potenciální hrozbu.“
Tahle možnost Langdona zatím nenapadla. Když došli do
přízemí, náhle na něj na chviličku dolehlo, v jakém nebezpečí se
ocitl. Ambra už tam na něj čekala a otvírala kovové dveře.
„Až vyjdete ven,“ řekl Winston, „ocitnete se v úzké uličce.
Zabočte podél budovy vlevo a pokračujte až k řece. Odtamtud
vám zařídím odvoz až na místo, o kterém jsme mluvili.“
BIO-EC346, pomyslel si Langdon. Sám dal Winstonovi pokyn, aby
je tam dopravil. Tam jsme se měli po celé akci s Edmondem sejít.
A teď Langdon ten kód konečně dešifroval: BIO-EC346 nebyl
žádný tajný vědecký klub, nýbrž něco mnohem prozaičtějšího.
Přesto Langdon doufal, že v těch několika znacích tkví klíč
k jejich útěku z Bilbaa.
Tedy jestli se tam dostaneme nepozorovaně, pomyslel si, protože mu
bylo jasné, že za chvilku budou všude zátarasy. Musíme jednat
rychle.
Když s Ambrou vykročili do chladivé noci, Langdon si
s překvapením všiml, že na chodníku jsou zřejmě rozsypané
korálky z růžence. O tom, co se tu stalo, ale neměl čas přemýšlet.
Winston stále mluvil.
„Až dojdete k řece,“ instruoval ho, „sejděte na náplavku pod
mostem La Salve a počkejte na –“
V tu chvíli se z Langdonových sluchátek ozval ohlušující šum.
„Winstone?“ vykřikl Langdon. „Na co? Na co máme počkat?“
Ale Winston už s nimi nebyl a kovové dveře se za nimi právě
zabouchly.
KAPITOLA 29

Několik kilometrů na jih, na kraji Bilbaa, uháněl po dálnici AP-

68 sedan Uberu směrem na Madrid. Admirál Ávila si na zadním
sedadle svlékl bílé sako, sundal si námořnickou čepici, přemítal
o tom, jak jednoduše se mu povedlo zmizet, a vychutnával si
pocit svobody.
Přesně jak Regent slíbil.
Hned jak nasedl do auta Uberu, vytáhl pistoli a přitiskl ji
roztřesenému řidiči k hlavě. Řidič na Ávilův příkaz vyhodil svůj
telefon z okna, čímž auto dokonale odřízl od centrály.
Pak se Ávila muži prohrabal náprsní taškou a zapamatoval si
jeho adresu a jména jeho ženy a dvou dětí. Uděláš, co ti řeknu,
přikázal mu, nebo to tvoje rodina nepřežije. Muži zbělely klouby na
volantu a Ávila věděl, že pro tenhle večer získal zcela oddaného
řidiče.
Teď jsem neviditelný, pomyslel si, když je v opačném směru míjela
policejní auta s kvílejícími sirénami.
Auto mířilo na jih a Ávila se nachystal na dlouhou cestu. Užíval si
dojezd toho adrenalinového rauše. Posloužil jsem naší věci dobře,
pomyslel si. Pohlédl na tetování na dlani a uvědomil si, že z téhle
ochrany se vyklubala zbytečná opatrnost. Tedy aspoň prozatím.
Teď už si byl jistý, že vyděšený řidič bude poslouchat, a tak
sklonil zbraň. Auto mířilo k Madridu a on se opět zadíval na ty
dvě samolepky na předním skle.
Je tohle možné? pomyslel si.
První samolepka se dala očekávat, bylo to logo Uberu. Ta druhá,
to bylo ovšem znamení shůry.
Papežský kříž. Tenhle symbol byl dnes vidět všude – katolíci po
celé Evropě vyjadřovali solidaritu s novým papežem, hlásajícím
liberalizaci a modernizaci církve.
Jakmile se ukázalo, že tenhle řidič je fanoušek liberálního
papeže, začal na něj Ávila mířit pistolí téměř s požitkem. Děsilo
ho, jak líné masy zbožňují nového pontifika, který Kristovým
následovníkům dovoloval, aby si dle libosti vybírali ze
švédského stolu Božích zákonů a sami rozhodovali, která
pravidla vyhovují jejich chuti. Téměř ze dne na den se ve
Vatikánu začalo vážně diskutovat o antikoncepci,
stejnopohlavních sňatcích, ženských kněžích a o dalších
liberálních tématech. Dva tisíce let tradice jako by během
okamžiku byly ty tam.
Naštěstí se ještě najdou tací, kdo jsou schopní za staré tradice bojovat.
Ávilovi se v hlavě rozezněly jásavé tóny Pochodu od Oriamendi.
A já mám tu čest, že jim mohu sloužit.
KAPITOLA 30

Dlouhá tradice nejstarší a nejelitnější španělské vojenské

jednotky, Guardia Real, sahá až do středověku. Příslušníci
královské gardy považují za svou přísežnou povinnost před
Bohem, že se budou starat o bezpečí královské rodiny, budou
chránit královský majetek a budou bránit královskou čest.
Velitel Diego Garza, který měl na povel téměř dva tisíce mužů,
byl drobný, snědý a hubený šedesátník s maličkýma očkama
a prořídlými černými vlasy, hladce přičísnutými ke skvrnité
lebce. Díky svým myším rysům a nevelké postavě působil v davu
velice nenápadně, což bylo pro muže s tak mimořádným vlivem
na chod paláce skvělé maskování.
Garza se už dávno naučil, že skutečná moc nepramení z tělesné
síly, ale z politického vlivu. Jakožto velitel gardy měl
samozřejmě velké slovo, ale důvodem, proč se s ním celý palác
chodil radit v široké škále záležitostí osobních i profesních, byla
zejména jeho politická obratnost a prozíravost.
Garza spolehlivě udržel tajemství a nikdy nezradil ničí důvěru.
Díky své pověstné diskrétnosti i nevšední schopnosti řešit i ty
nejzapeklitější problémy se už dávno stal pro krále
nepostradatelným. Teď se však na zámku Zarzuela monarchovy
dny chýlily ke konci a Garza stejně jako ostatní zaměstnanci
paláce hleděl vstříc nejisté budoucnosti.
Přes čtyři desítky let vládl král neklidné zemi, která se ke
konstituční monarchii dopracovala po šestatřiceti letech krvavé
diktatury ultrakonzervativního generála Francisca Franca. Od
Francovy smrti v roce 1975 král spolu s vládou tvrdě pracoval
na upevnění španělského demokratického procesu a po malých
krůčcích otáčel kormidlem stále víc a víc doleva.
Pro mladé to byly změny příliš pomalé.
Pro stárnoucí tradicionalisty to byly změny do nebe volající.
Mnozí členové španělského establishmentu pořád zuřivě hájili
Francovu konzervativní doktrínu, zejména jeho názor, že
katolická víra je „státní náboženství“ a morální pilíř národa. Čím
dál početnější řady mladých ale s tímhle názorem ostře
nesouhlasily, bez ostychu upozorňovaly na pokrytectví
organizovaného náboženství a horovaly pro větší odloučení
církve a státu.
Nyní, když měl na trůn nastoupit princ ve středních letech, si
nikdo nebyl jistý, kterým směrem se bude jeho panování ubírat.
Po desítky let princ Julián obdivuhodným způsobem plnil své
nudné formální povinnosti, v politických záležitostech ustupoval
otci a nikdy ani slovem nenaznačil, čemu věří on osobně. Experti
se obvykle shodovali, že bude mnohem liberálnější než jeho
otec, ale s jistotou to nikdo nevěděl.
Dnes večer se rouška tajemství určitě poodhalí.
Vzhledem k šokujícím událostem v Bilbau a k tomu, že král už ze
zdravotních důvodů nemohl mluvit na veřejnosti, nebude mít
princ na vybranou a bude se muset k dnešnímu znepokojivému
dění vyjádřit sám.
Vraždu už odsoudilo několik vysokých politiků včetně
prezidenta, ale s dalšími komentáři mazaně vyčkávali, až se
vyjádří královský palác, čímž řešení té zapeklité situace
přehodili přímo na prince Juliána. Garzu to nepřekvapovalo:
jelikož se na akci podílela budoucí královna Ambra Vidalová,
z události se stala politická bomba, které se všichni báli byť jen
dotknout.
Dnes si princ Julián projde velkou zkouškou, pomyslel si Garza, když
spěchal po skvostném schodišti ke královským komnatám. Bude
potřebovat někoho, kdo ho povede. A jelikož jeho otec toho už není
schopen, budu to muset být já.
Garza prošel dlouhou chodbou královské residencie a konečně se
ocitl u princových dveří. Zhluboka se nadechl a zaklepal.
To je zvláštní, pomyslel si, když nikdo neodpověděl. Vím, že tam je.
Podle hlášení agenta Fonsecy z Bilbaa mu princ Julián ze svého
bytu přece právě volal, aby se spojil s Ambrou Vidalovou
a přesvědčil se, jestli je živá a zdravá – což díkybohu byla.
Garza zaklepal znovu, a když se mu ani tentokrát nedostalo
odpovědi, jeho znepokojení ještě zesílilo.
Spěšně otevřel. „Done Juliáne!“ zavolal a vešel.
V bytě byla tma, jen z obývacího pokoje se linulo mihotavé světlo
televize. „Haló?“
Garza vběhl do pokoje. Princ Julián stál sám ve tmě, jevil se jen
jako nehybná silueta hledící ven z arkýřového okna. Stále na
sobě měl elegantní, na míru šitý oblek, který si vzal na své
dnešní schůzky. Ani kravatu si nepovolil.
Garza ho mlčky sledoval a princův hypnotizovaný postoj ho
poněkud znervózňoval. Zřejmě je z těch událostí v šoku.
Odkašlal si, aby dal princi najevo, že tu je.
Když princ konečně promluvil, ani se neotočil od okna. „Volal
jsem Ambře,“ řekl, „ale nechtěla se mnou mluvit.“ Znělo to spíš
ohromeně než ukřivděně.
Garza netušil, co na to říct. Vzhledem k dnešním překotným
událostem mu připadalo nepochopitelné, že Juliánovi leží na
srdci hlavně jeho vztah s Ambrou – vztah, ve kterém to skřípalo
už od těch trapných začátků.
„Je mi jasné, že slečna Vidalová je pořád v šoku,“ nadhodil Garza
tiše. „Agent Fonseca ji ještě dnes večer přiveze. Pak si
promluvíte. A jsem nesmírně rád, že je v pořádku.“
Princ Julián nepřítomně přikývl.
„Střelci jsme na stopě,“ pokračoval Garza ve snaze změnit téma.
„Fonseca mě ujistil, že ten terorista bude brzy ve vazbě.“ Slovo
„terorista“ použil záměrně, neboť doufal, že vytrhne prince
z letargie.
Princ ale opět jen nepřítomně pokýval hlavou.
„Prezident už tu vraždu veřejně odsoudil,“ pokračoval Garza.
„Vláda nicméně doufá, že se k ní vyjádříte i vy – zejména
vzhledem k Ambřině roli na dnešní akci.“ Garza se odmlčel.
„Jsem si vědom toho, jak je to prekérní situace, neboť jde o vaši
snoubenku. Proto vám navrhuji vyjádření v tomto smyslu:
jednou z věcí, které na Ambře obdivujete nejvíc, je její
nezávislost, a přestože je vám známo, že politické názory
Edmonda Kirsche nesdílí, její důslednosti, s níž dostála svým
závazkům coby ředitelka muzea, můžete jedině tleskat. Pokud
chcete, něco vám sepíšu. Mohli bychom dát dohromady
prohlášení pro ranní zpravodajskou relaci.“
Julián nespouštěl oči z okna. „Rád bych, aby se k jakémukoliv
našemu prohlášení vyjádřil biskup Valdespino.“
Garza zaťal zuby, ale svůj nesouhlas si nechal pro sebe.
Španělsko po Francovi bylo estado aconfesional, což znamená, že
tu už neexistovalo nic jako státní náboženství a nepředpokládalo
se, že by se církev vměšovala do politiky. Valdespino měl ale
díky svému dlouholetému blízkému přátelství s králem na dění
v paláci nezvykle silný vliv. A jeho nesmlouvavé politické názory
a náboženský zápal ponechávaly jen malý prostor taktu
a diplomacii, jež budou ke zvládnutí dnešní krize rozhodně
potřeba.
Bude to chtít uměřenou rafinovanost, žádné okázale dogmatické řeči!
Garza už dávno zjistil, že u Valdespina se pod zbožnou slupkou
skrývá zcela prostá pravda: biskupa jeho vlastní potřeby
zajímají mnohem víc než ty Boží. Až donedávna se to Garzy
vlastně netýkalo, ale teď, když palác čekalo předávání moci
a rozložení sil se měnilo, ho představa prince skákajícího tak,
jak biskup píská, značně zneklidňovala.
Valdespino má k princi až příliš blízko.
Garza věděl, že Julián biskupa odmalička považuje za člena
rodiny – spíš za strýčka, kterému bezvýhradně věří, než za
církevní autoritu. Král biskupa jakožto svého nejbližšího
důvěrníka pověřil péčí nad morálním rozvojem mladého prince,
a biskup tak činil oddaně a zaníceně: prověřoval si všechny jeho
domácí učitele, zasvěcoval ho do věrouky, a dokonce mu radil
i v milostných záležitostech. Teď v dospělosti se sice Julián
s Valdespinem už skoro nevídal, ale to téměř pokrevní pouto
mezi nimi přetrvávalo.
„Done Juliáne,“ pronesl Garza klidně, „mám velice silný pocit, že
dnešní události bychom měli spolu řešit jen my dva.“
„Skutečně?“ ozval se ze tmy za ním mužský hlas.
Garza se prudce otočil a v šeru spatřil sedící přízrak v dlouhém
hábitu.
Valdespino.
„Upřímně řečeno jsem se domníval, veliteli,“ zasyčel biskup, „že
zrovna vy pochopíte, jak moc mě dnes večer potřebujete.“
„Tohle je politická záležitost,“ ohradil se Garza neochvějně. „S
církví nemá nic společného.“
Valdespino se jízlivě ušklíbl. „Jestli jste schopen prohlásit něco
takového, pak jsem asi hrubě přecenil vaši politickou intuici.
Pokud vás zajímá můj názor, pak podle mě se dá na dnešní
události odpovědět jen jediným způsobem. Musíme národ
neprodleně ujistit, že princ Julián je hluboce věřící muž, a tedy
že budoucí španělský král je oddaný katolík.“
„S tím souhlasím. O pevné víře dona Juliána se samozřejmě
neopomeneme zmínit v žádném jeho prohlášení.“
„A až princ Julián předstoupí před novináře, bude potřeba,
abych mu stál po boku coby zásadní symbol síly jeho sepětí
s církví. Takový pohled uklidní národ mnohem spíš než cokoliv,
co svedete napsat.“
Gazra se nasupil.
„Svět se právě stal svědkem brutální vraždy spáchané na
španělské půdě,“ pronesl Valdespino. „A v časech násilí není nic
konejšivějšího než ruka Boží.“
KAPITOLA 31

Széchenyiho řetězový most – jeden z osmi mostů v Budapešti –

spojuje břehy Dunaje, širokého v těchto místech přes tři sta
metrů. Tento symbol spojení Východu a Západu je považován za
jeden z nejkrásnějších mostů na světě.
Co tu dělám? přemítal rabi Köves a nahlížel přes zábradlí do
rozvířených vod tam dole. Vždyť mi biskup radil, ať zůstanu doma.
Köves dobře věděl, že by neměl vycházet, ale sem na most ho to
táhlo vždycky, když cítil v duši neklid. Už celá léta sem v noci
chodíval, přemýšlel a kochal se tím neměnným výhledem. Na
východ od něj, v části města jménem Pešť, se ozářená fasáda
paláce Gresham pyšně vyjímala na pozadí zvonic baziliky
svatého Štěpána, na kopci na západě se tyčily hradby
Budínského hradu a na severu se na břehu Dunaje k nebi
vypínaly elegantní věžičky parlamentu, největší budovy v celém
Maďarsku.
Köves sám ale podvědomě tušil, že na řetězový most vlastně
nechodí kvůli panoramatu. Že ho sem ve skutečnosti táhne něco
úplně jiného.
Ty zámky.
Všude na zábradlí a na závěsných mostních lanech se houpaly
stovky visacích zámků popsaných iniciálami a všechny byly
zamčené a navěky spojené s mostem.
Podle tradice sem na most přicházeli milenci, napsali své iniciály
na zámek, ten pak pověsili na mostní konstrukci, zamkli a klíč
hodili do hluboké vody, aby se tam ztratil navždy: znamenalo to,
že jsou spjati navěky.
Ten nejprostší slib na světě, pomyslel si Köves a jeden visící zámek
pohladil. Má duše je navždy spojená s tou tvou.
Kdykoliv si Köves potřeboval připomenout, že ve světě existuje
láska bez hranic, šel se podívat na tyhle zámky. A dnes večer
právě taková chvíle nastala. Jak se díval dolů do zčeřené vody,
začalo mu připadat, že svět náhle nabral na jeho vkus příliš
rychlé tempo. Možná už sem nepatřím.
Okamžiky, které dřív obvykle přinášely možnost tichého
zamyšlení – pár minut v autobuse, pěší cesta do práce, čekání na
schůzku –, byly najednou k nesnesení a lidé impulzivně sahali po
telefonech, po sluchátcích a hrách, protože proti návykovému
vábení technologie byli bezbranní. Zázraky dob minulých
pomalu upadaly v zapomnění a překrýval je nekonečný hlad po
všem novém.
Jehuda Köves upřeně hleděl do vody a připadal si čím dál
unavenější. Před očima se mu všechno rozpíjelo, pod hladinou se
roztančily děsivé, amorfní tvary. Řeka jako by se náhle hemžila
postavami, které ožívaly kdesi v hloubce.
„A viz él,“ ozval se za ním čísi hlas. „Ta voda je živá.“
Rabín se otočil a spatřil za sebou kudrnatého mladíka s očima
plnýma naděje. Ten hoch připomněl Jehudovi jeho samotného
zamlada.
„Prosím?“ zeptal se rabín.
Chlapec otevřel ústa, ale místo slov to z nich elektronicky
zabzučelo a z očí mu zablesklo bílé světlo.
Rabi Köves se s prudkým nádechem probudil a vyděšeně se
napřímil na židli.
„Oj gevalt!“
Telefon na psacím stole zuřivě vyzváněl a rabín se v panice
rozhlédl po svém házikó. Díkybohu tu byl úplně sám. Cítil, jak mu
buší srdce.
To byl ale zvláštní sen, pomyslel si a pokusil se ovládnout dech.
Telefon vytrvale vyzváněl. Kövesovi bylo jasné, že v tuhle chvíli
to nemůže být nikdo jiný než Valdespino, který mu chce sdělit
podrobnosti o jeho převozu do Madridu.
„Zdravím, biskupe Valdespino,“ řekl do sluchátka, pořád ještě
dezorientovaný. „Co pro mě máte nového?“
„Rabín Jehuda Köves?“ zeptal se nepovědomý hlas. „Neznáte mě
a já vás nechci vyděsit, ale žádám vás, abyste mě pozorně
poslouchal.“
Köves se v tu ránu probral.
Hlas byl ženský, jakoby zastřený a mírně zkreslený. Volající
mluvila rychlou angličtinou s lehkým španělským přízvukem.
„Kvůli utajení používám hlasový filtr. Omlouvám se, ale za
okamžik pochopíte, proč to dělám.“
„Kdo volá?“ zeptal se Köves.
„Jsem něco jako hlídací pes společnosti. Strážce občanských
hodnot. Nemám příliš v lásce ty, kteří skrývají před veřejností
pravdu.“
„Já… já vám nerozumím.“
„Rabi Kövesi, vím, že jste se před třemi dny v klášteře
Montserrat účastnil soukromé schůzky s Edmondem Kirschem,
biskupem Valdespinem a állimou Sajidem al-Fadlem.“
Jak to může vědět?
„Vím také, že Edmond Kirsch vás podrobně informoval o svém
nedávném vědeckém objevu… a že se nyní podílíte na spiknutí,
které ho má utajit.“
„Cože?“
„Pokud mě nebudete velmi pozorně poslouchat, odhaduji, že se
nedožijete rána, protože na vás dosáhnou dlouhé prsty biskupa
Valdespina.“ Volající se odmlčela. „Tak jako na Edmonda Kirsche
a na vašeho přítele Sajida al-Fadla.“
KAPITOLA 32

Most La Salve v Bilbau se nad řekou Nervión klene v tak těsné

blízkosti Guggenheimova muzea, že obě stavby leckomu splývají
v jednu. Mostu, který charakterizuje neobvyklá, vysoká středová
vzpěra ve tvaru červeného písmene H, daly jméno pověsti
o námořnících, kteří po téhle řece připlouvali od moře
a modlitbou vzdávali dík za to, že se v pořádku vracejí domů.
Langdon a Ambra vyběhli zadním východem z budovy, přeběhli
ten kousek od muzea na říční břeh a teď na setmělé náplavce
přímo pod mostem čekali přesně podle Winstonových instrukcí.
Ale na co? přemýšlel nejistě Langdon.
Postávali ve tmě a on si všiml, že se štíhlá Ambra v elegantních
večerních šatech celá třese. Sundal si frak, přehodil jí ho přes
ramena a uhladil jí rukávy na pažích. Prudce se otočila
a pohlédla na něj.
Langdon se nejdřív lekl, že to přehnal, ale Ambra se netvářila
nijak nevlídně: v jejím výraze byl znát vděk.
„Díky,“ zašeptala a vzhlédla k němu. „Díky, že mi pomáháte.“
Aniž z něj spustila oči, vztáhla k němu ruce a sevřela mu dlaně
v těch svých, jako by se snažila vstřebat z nich veškeré teplo
a útěchu, které jí mohl nabídnout.
A pak je stejně rychle zase pustila. „Promiňte,“ zašeptala.
„Conducta impropia, jak by řekla má matka.“
Langdon se na ni povzbudivě usmál. „Polehčující okolnosti, jak
by řekla ta moje.“
I jí se povedlo vyloudit na rtech úsměv, ale dlouho tam
nevydržel. „Je mi příšerně,“ podotkla a pohlédla stranou. „To, co
se dneska stalo Edmondovi…“
„Je to úděsné… otřesné…“ přisvědčil Langdon s vědomím, že mu
šok stále ještě nedovoluje plně projevit své pocity.
Ambra upírala oči do vody. „A když si pomyslím, že je v tom
zapletený don Julián, můj snoubenec…“
Znělo to tak zrazeně, že Langdon o odpovědi chvilku bezradně
přemítal. „Vím, že to tak vypadá,“ pustil se nakonec opatrně po
té nejisté půdě, „ale jistotu nemáme. Třeba princ Julián o té
dnešní vraždě předem nevěděl. Vrah mohl jednat na vlastní pěst
nebo pracovat pro někoho jiného než pro prince. Zní dost
absurdně, že by budoucí španělský král osnoval veřejnou
popravu – zejména takovou, od níž by vedla stopa přímo
k němu.“
„Ta stopa by k němu nevedla, kdyby si Winston neuvědomil, že
Ávila byl na seznam hostů dopsán dodatečně. Možná Juliána
nenapadlo, že by někdo mohl totožnost střelce odhalit.“
Langdon musel uznat, že má pravdu.
„Neměla jsem o Edmondově prezentaci s Juliánem vůbec mluvit,“
pokračovala Ambra a opět se otočila k Langdonovi. „Přemlouval
mě, ať se jí neúčastním, a tak jsem se ho snažila ujistit, že se na
ní budu podílet naprosto minimálně. Že je to jenom promítání.
Myslím, že jsem mu dokonce řekla i to, že Edmond bude všechno
ovládat chytrým telefonem.“ Odmlčela se. „Což znamená, že až si
někdo všimne, že jsme vzali Edmondův telefon, bude okamžitě
jasné, že se jeho objev pořád dá zveřejnit. A já netuším, jak
dalece ještě Julián hodlá zasahovat.“
Langdon si tu krásnou ženu dlouze prohlížel. „Vy svému
snoubenci moc nevěříte, že?“
Ambra se zhluboka nadechla. „Po pravdě řečeno ho vůbec
neznám tak dobře, jak byste asi předpokládal.“
„Tak proč jste souhlasila, že si ho vezmete?“
„Zkrátka mě postavil do situace, kdy jsem neměla na vybranou.“
Než stačil Langdon odpovědět, pod mostem se rozlehl hluboký
rachot, tak hlasitý, až jim beton pod nohama zavibroval. Zvuk
sílil a sílil. Jako by přicházel od řeky, zprava.
Langdon se otočil a zjistil, že se k nim rychle blíží cosi tmavého:
byl to velký motorový člun se zhasnutými světly. Když se člun
přiblížil k navigaci, zpomalil a přirazil k molu těsně u nich.
Langdon se na člun zadíval a zavrtěl hlavou. Do téhle chvíle si
nebyl jistý, nakolik má Edmondovu počítačovému průvodci
důvěřovat, ale jak se k nim to žluté vodní taxi blížilo, náhle si
uvědomil, že Winston je ten nejlepší spojenec, jakého se jim
mohlo dostat.
Ošuntělý kapitán je mávnutím vyzval, aby nastoupili. „Volal
Angličan,“ oznámil. „VIP klient zaplatí trojnásobnou taxu za… jak
to říkáte… velocidad y discreción? Tak to dělám – vidíte? Ne
světla!“
„Ano, díky,“ odpověděl Langdon. Tos zařídil dobře, Winstone.
Pojedeme rychle a nenápadně.
Kapitán podal Ambře ruku a pomohl jí na palubu. Když zmizela
v malé kryté kajutě, aby se trochu zahřála, vykulil na Langdona
oči a usmál se. „Tohle moje VIP? Señorita Ambra Vidalová?“
„Velocidad y discreción,“ připomněl mu Langdon.
„Sí, sí! Oukej!“ Muž skočil k řízení, nastartoval a za okamžik už se
motorový člun řítil po temné řece směrem na západ.
Na levoboku Langdon spatřil tu obří černou vdovu, přízračně
ozářenou problikávajícími světly policejních majáčků. Po obloze
k muzeu mířil zpravodajský vrtulník.
A bude jich mnohem víc, pomyslel si Langdon.
Vytáhl z kapsy u kalhot tu Edmondovu tajemnou zprávu. BIO-
EC346. Edmond mu řekl, ať ji dá taxikáři. Že to bude lodní taxi, to
ho patrně ve snu nenapadlo.
„A ten náš britský přítel…“ snažil se Langdon překřičet řev
motorů. „… řekl vám vlastně, kam máme jet?“
„Ano, ano! Upozornil jsem, že loď může skoro tam, ale on říká,
není problém, tři sta metrů ujdete, ne?“
„Samozřejmě. A jak jsme daleko?“
Muž ukázal na dálnici, která ve tmě ubíhala souběžně s řekou.
„Podle cedulí sedm kilometrů, po řece trochu dál.“
Langdon se zadíval na nasvícený dálniční ukazatel.

AEROPUERTO BILBAO (BIO) 7 KM

Smutně se pousmál. V hlavě mu zazněl Edmondův hlas. Je to až
směšně jednoduchý kód, kamaráde. Edmond měl pravdu, a když to
Langdonovi před chvílí došlo, trochu se styděl, že mu to trvalo
tak dlouho.
Samosebou že BIO byl kód. Jenže rozluštit ho nebylo o nic těžší
než rozluštit všechny podobné kódy z celého světa: BOS, LAX,
JFK.
BIO je označení místního letiště.
A ostatní dílky té Edmondovy šifry pak už okamžitě zapadly na
místo.
EC346.
Langdon sice Edmondův soukromý tryskáč nikdy neviděl, ale
věděl, že existuje, a nepochyboval, že označení španělského
tryskového letadla bude začínat na E.
EC346 je Edmondovo letadlo.
Kdyby ho na bilbaoské letiště vezl běžný taxikář, stačilo by
zřejmě ukázat Edmondovu vizitku ostraze, a někdo by ho
k letadlu dovedl.
Doufám, že Winston se stihl spojit s piloty, aby je upozornil, že
dorazíme, pomyslel si Langdon a ohlédl se k muzeu, které se za
nimi zmenšovalo a mizelo v dálce.
Přemýšlel, jestli nemá jít do kajuty za Ambrou, ale na čerstvém
vzduchu bylo příjemně, a tak se rozhodl, že jí poskytne pár
minut, aby se o samotě vzpamatovala.
A mně se taky chvilka bude hodit, pomyslel si a přešel na příď.
Zastavil se u zábradlí, nechal si vlasy čechrat větrem, rozvázal si
motýlka a schoval ho do kapsy. Pak si rozepnul horní knoflík
frakové košile, nadechl se tak zhluboka, jak to jen šlo, a naplnil
si plíce nočním vzduchem.
Edmonde, pomyslel si, cos to provedl?
KAPITOLA 33

Velitel Diego Garza vzteky bez sebe přecházel sem tam po

temném princově pokoji a snažil se přečkat povýšené biskupovo
kázání.
Cpeš se, kam nepatříš! měl chuť zařvat na Valdespina. Tohle není
tvůj obor!
Biskup Valdespino se už zase pletl do palácové politiky.
V Juliánových pokojích se zhmotnil jako duch v mešním rouchu
a teď Juliánovi poskytoval vzrušenou přednášku o významu
španělských tradic, o náboženské horlivosti dávných králů
a královen a o tom, jak dokáže církev v časech krize zklidnit
bouřlivou situaci.
Teď není vhodná chvíle, soptil Garza.
Dnes večer čekal prince Juliána velice delikátní výkon v oblasti
vztahů s veřejností a Garza rozhodně nepotřeboval, aby ho
Valdespino rozptyloval snahou o propagaci vlastního
náboženského programu.
Biskupův monolog velmi příhodně přerušilo vyzvánění Garzova
telefonu.
„Sí, dime,“ ohlásil se Garza nahlas a zastavil se přímo mezi
princem a biskupem. „Qué tal va?“
„Tady agent Fonseca z Bilbaa,“ vychrlil na něj volající. „Toho
střelce se nám bohužel nepovedlo zadržet. Přepravní společnost
s autem ztratila kontakt. Střelec zřejmě předjímal naše kroky.“
Garza spolkl hněv, klidně vydechl a snažil se, aby mu jeho
momentální rozpoložení nebylo znát na hlase. „Rozumím,“
odpověděl jakoby nic. „Postarejte se hlavně o slečnu Vidalovou.
Princ ji očekává a já předpokládám, že ji sem zanedlouho
doprovodíte.“
Na lince se rozhostilo ticho: poněkud dlouhé ticho.
„Omlouvám se, veliteli,“ ozval se nakonec Fonseca váhavě, „ale
v tomhle ohledu mám špatné zprávy. Slečna Vidalová a ten
americký profesor podle všeho opustili budovu.“ Odmlčel se.
„Bez nás.“
Garza skoro upustil telefon. „Promiňte, ale mohl byste to…
zopakovat?“
„Jistě. Slečna Vidalová a Robert Langdon uprchli z budovy. Slečna
Vidalová se záměrně zbavila telefonu, abychom ji nemohli
lokalizovat. Nemáme tušení, kam mají namířeno.“
Garza si uvědomil, že mu poklesla brada a že princ na něj nyní
hledí se zřejmými obavami. I Valdespino se k němu nakláněl,
aby slyšel, a vyklenuté obočí svědčilo o nepopiratelném zájmu.
„Tak to jsou krásné zprávy,“ soukal ze sebe Garza a přesvědčivě
přikyvoval. „Výborná práce. Brzy se uvidíme. Jen ještě
probereme průběh cesty a bezpečnostní opatření, ano? Moment,
prosím.“ Přikryl telefon dlaní a usmál se na prince. „Všechno
v pořádku. Já si jen odskočím vedle a dořeším detaily, abych vás
tu nerušil.“
Nechával prince o samotě s Valdespinem jen nerad, ale tenhle
hovor před nimi vyřizovat nemohl. Vešel proto do jednoho
z pokojů pro hosty a zavřel za sebou dveře.
„Qué diablos ha pasado?“ zasyčel do telefonu. Co se sakra děje?
A Fonseca mu začal vyprávět něco, co působilo jako z říše sci-fi.
„Světla zhasla?“ opakoval Garza. „Počítač se vydával za členku
ostrahy a dal vám nesprávné informace? Co vám na tohle mám
říct?“
„Já vím, že se tomu těžko věří, ale přesně tohle se stalo. Snažíme
se zjistit, jak je možné, že ten počítač zničehonic změnil názor.“
„Změnil názor? Je to hergot stroj!“
„Myslím tím to, že ten počítač nám předtím pomáhal –
identifikoval toho střelce, pokusil se vraždu odvrátit a také
zjistil, že únikové vozidlo bylo od Uberu. A pak najednou jako by
začal pracovat proti nám. Vypadá to, že mu Robert Langdon něco
řekl, protože ta změna nastala po jejich rozhovoru.“
Takže my teď stojíme proti počítači? Garza usoudil, že je na tenhle
svět asi moc starý. „Nejspíš vám, agente Fonseco, nemusím
vysvětlovat, jak by bylo pro prince osobně i politicky
nepříjemné, kdyby na veřejnost pronikla informace, že jeho
snoubenka uprchla s tím Američanem a že královská garda se
nechala přelstít nějakým počítačem.“
„To si uvědomujeme velmi dobře.“
„Tušíte, co ty dva mohlo vést k útěku? Ta jejich akce působí dost
nesmyslně a zbrkle.“
„Když jsem profesoru Langdonovi říkal, že ho odvezeme do
Madridu, zjevně tím nebyl nadšený a dal mi dost jasně na
srozuměnou, že s námi jet nechce.“
Takže uprchl z místa činu? Garza tušil, že tu jde ještě o něco jiného,
ale co to je, to mu pořád unikalo. „Pozorně mě poslouchejte.
Naprosto nutně musíte najít Ambru Vidalovou a přivést ji zpátky
do paláce, než tyhle informace prosáknou ven.“
„Rozumím vám, veliteli, ale na místě jsme z našich lidí jen já
a Díaz. Nemůžeme Bilbao prohledávat sami. Potřebujeme
uvědomit místní úřady, dostat se k záznamům dopravních
kamer, potřebujeme leteckou podporu, prostě veškeré –“
„V žádném případě!“ přerušil ho Garza. „Takovou ostudu si
nemůžeme dovolit. Dělejte svoji práci. Najděte je na vlastní pěst,
ať je slečna Vidalová co nejrychleji opět v naší péči.“
„Rozkaz.“
Garza nevěřícně zavěsil.
Když vycházel z pokoje pro hosty, zjistil, že se k němu po chodbě
žene bledá mladá žena. Na očích měla jako obvykle ty svoje
tlusté nerdovské brýle, na sobě béžový kalhotový kostýmek
a v ruce nervózně svírala tablet.
Bože můj, pomyslel si Garza. Teď ne.
Mónica Martínová byla nová (a zároveň historicky nejmladší)
„koordinátorka vztahů s veřejností“, což zahrnovalo kontakt
s novináři, vyvíjení PR strategií a také funkci ředitelky
komunikace. Všechny tyto role Martínová vykonávala, jako by se
permanentně nacházela ve stavu nejvyššího ohrožení.
Bylo jí teprve šestadvacet, vystudovala komunikaci na
Madridské univerzitě, měla za sebou dvouletý postgraduál na
jedné z nejprestižnějších počítačových škol na světě – pekingské
univerzitě Čching-chua –, hned po něm nastoupila na náročnou
PR pozici do nakladatelského a mediálního koncernu Grupo
Planeta a poté na špičkový komunikační post ve španělské
televizní stanici Antena 3.
Loni královský palác v zoufalé snaze oslovit prostřednictvím
digitálních médií španělskou mládež a udržet krok s rostoucím
vlivem Twitteru, Facebooku, blogů a internetových médií
vyhodil svého letitého vedoucího PR oddělení, který měl desítky
let zkušeností v tisku a médiích, a nahradil ho touhle technicky
zdatnou mileniálkou.
Martínová vděčí princi Juliánovi úplně za všechno, uvědomil si Garza.
Uvedení té mladé ženy do funkce bylo jedním z mála příspěvků
prince Juliána k chodu paláce: byl to vzácný případ, kdy se princ
vzepřel otci. Martínová byla sice považována za špičku svého
oboru, ale ta její paranoia a nervní energie připadaly Garzovi
leckdy k smrti vyčerpávající.
„Konspirační teorie,“ oznamovala mu Martínová a mávala na něj
tabletem. „Přibývají jak houby po dešti.“
Garza na koordinátorku nevěřícně zíral. Vypadám snad, že mě to
zajímá? Dneska měl na starosti důležitější věci než nějaké
konspirační drby. „Mohla byste mi laskavě vysvětlit, jak je
možné, že se jen tak potulujete královskou rezidencí?“
„Na centrále právě zachytili vaši gépéesku,“ ukázala na mobil,
který měl Garza upevněný u pasu.
Garza zavřel oči a s výdechem v sobě zdusil podráždění. Kromě
nové koordinátorky vztahů s veřejností palác nedávno zavedl
i nové „oddělení elektronické bezpečnosti“, které Garzovu týmu
zajišťovalo služby GPS, digitální sledování nebo profilování
a preventivní analýzu dat. Garzův tým s každým dnem mládl
a nabýval na rozmanitosti.
V operační centrále to vypadá jako v univerzitní počítačové pracovně.
Nově implementovaná technologie, která měla sloužit
k lokalizaci Garzových agentů, zjevně dokázala lokalizovat
i samotného Garzu. Velitele mírně znepokojovalo, že ta partička
mládeže v suterénu má neustálý přehled o jeho pohybu.
„Šla jsem za vámi osobně,“ vysvětlovala Martínová s tabletem
v ruce, „protože tohle určitě budete chtít vidět.“
Garza jí zařízení vytrhl, podíval se na displej a spatřil agenturní
fotku a životopis toho Španěla s šedivou bradkou, který byl
identifikován jako střelec z Bilbaa – admirála královského
loďstva Luise Ávily.
„Povídá se leccos, co nám moc nepomáhá,“ pokračovala
Martínová. „Hodně se mluví o tom, že Ávila je bývalý
zaměstnanec královské rodiny.“
„Vždyť přece působil u vojenského námořnictva,“ vypravil ze
sebe Garza.
„To ano, ale prakticky vzato je velitelem ozbrojených sil král,
takže…“
„Nechte toho,“ obořil se na ni Garza a vrazil jí tablet zpátky do
ruky. „Představa, že by se král jakkoliv podílel na teroristickém
činu, je za vlasy přitažený výmysl konspiračních cvoků a s naší
dnešní situací naprosto nesouvisí. Takže buďme rádi aspoň za
to, a zpátky do práce. Ostatně kdyby ten šílenec chtěl, mohl bez
problémů zabít budoucí španělskou královnu, ale on si vybral
toho Američana. Když se to vezme kolem a kolem, není to zas tak
špatné.“
Mladá žena nehnula ani brvou. „Ještě tu je jedna souvislost
s královskou rodinou, veliteli. Nechtěla jsem, aby vás to pak
zaskočilo.“
Zatímco mluvila, prsty přejela po tabletu a překlikla na jinou
stránku. „Tahle fotografie už je na internetu několik dní, ale
zatím jí nikdo nevěnoval pozornost. Teď však vypukl zájem
o všechno týkající se Edmonda Kirsche, a tak se začíná objevovat
ve zpravodajství.“ Podala tablet Garzovi.
Garza zíral na titulek: Je toto poslední snímek futurologa Edmonda
Kirsche?
Na rozmazaném výřezu z větší fotografie stál Kirsch v tmavém
obleku na horském svahu hned vedle zrádného srázu.
„Ta fotografie byla pořízená před třemi dny,“ vysvětlovala
Martínová, „během Kirschovy návštěvy kláštera Montserrat.
Nějaký místní zaměstnanec Kirsche poznal, a tak si ho vyfotil. Po
jeho vraždě pak snímek zveřejnil jako jednu z posledních
Kirschových fotek.“
„A s námi to souvisí jak?“ zeptal se Garza nakvašeně.
„Podívejte se dolů.“
Garza roloval pod fotografii. Když uviděl tu další, musel se opřít
rukou o zeď. „To… to není možné.“
Tady byl snímek celý, a tak bylo náhle zřejmé, že Kirsch stojí
vedle muže ve fialové klerice. Ten kněz byl biskup Valdespino.
„Je to tak,“ ujistila ho Martínová. „Valdespino se před několika
dny s Kirschem opravdu sešel.“
„Ale…“ zaváhal Garza, jak ho ta informace na chvilku zbavila řeči.
„Ale proč by se o tom biskup nezmínil? Hlavně s přihlédnutím
k dnešním událostem?“
Martínová významně přikývla. „Právě proto jsem se rozhodla
promluvit nejdřív s vámi.“
Valdespino se sešel s Kirschem! Garzovi to nešlo do hlavy. A biskup
neuznal za vhodné o tom komukoliv říct? To byly velmi znepokojivé
zprávy a Garza by nejradši prince okamžitě varoval.
„Bohužel,“ pokračovala mladá žena, „je toho mnohem víc.“ A zase
se dotkla displeje.
„Veliteli?“ ozval se ze salonu náhle Valdespinův hlas. „Víme už
něco o tom, jak probíhá přesun slečny Vidalové?“
Mónica Martínová prudce zvedla hlavu a vytřeštila oči. „To je
biskup?“ zašeptala. „Biskup Valdespino je tady, v princově
rezidenci?“
„Ano. Právě princi udílí rady.“
„Veliteli!“ vykřikl opět Valdespino. „Jste tam?“
„Věřte mi,“ šeptala Martínová a z hlasu jí čišela panika, „že mám
mnohem víc informací, které byste měl znát okamžitě – dřív, než
zase promluvíte s princem nebo biskupem. Dejte na mě, já
říkám, že ty dnešní události se nás týkají mnohem víc, než si
dovedete představit.“
Garza se na koordinátorku chvilku díval a pak se rozhodl.
„Sejdeme se dole v knihovně. Za šedesát vteřin.“
Martínová přikývla a vytratila se.
Jakmile Garza osaměl, zhluboka vydechl a pokusil se nasadit
uvolněný výraz, aby zakryl známky sílícího rozhořčení a zmatku.
Klidným krokem pak vešel zpátky do salonu.
„Slečna Vidalová je v pořádku,“ oznámil s úsměvem hned ve
dveřích. „Zanedlouho ji přivezou. Já půjdu na pracoviště ostrahy,
musím souhlas k jejímu převozu osobně potvrdit.“ Povzbudivě
na Juliána kývl a otočil se k biskupovi Valdespinovi. „Za chvíli
jsem zpátky. Nikam nechoďte.“
Otočil se a odešel.
***
Biskup Valdespino zachmuřeně hleděl za mizejícím Garzou.
„Děje se něco?“ zeptal se princ, který z biskupa nespouštěl oči.
„Ano,“ odvětil Valdespino a opět se otočil na prince. „Padesát let
dělám zpovědníka. Poznám, když mi někdo lže.“
KAPITOLA 34

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
ONLINE KOMUNITA NEŠETŘÍ OTÁZKAMI
Ihned poté, co byl Edmond Kirsch zavražděn, vypukla mezi
početnou internetovou komunitou jeho fanoušků doslova
smršť úvah kolem dvou palčivých otázek:
CO VLASTNĚ KIRSCH OBJEVIL?
KDO HO ZABIL A PROČ?
Pokud jde o Kirschův objev, internet už zaplavily teorie
všeho druhu, zahrnující široké spektrum témat – od
Darwina přes mimozemšťany po kreacionismus a mnohá
další.
Motiv vraždy ještě nebyl potvrzen, ale rojí se domněnky, že
šlo o náboženský fanatismus, průmyslovou špionáž či
prostou závist.
ConspiracyNet má příslib exkluzivních informací ohledně
totožnosti vraha, a jakmile je budeme znát, ihned se s vámi
o ně podělíme.
KAPITOLA 35

Ambra Vidalová stála sama v kabině lodního taxi a choulila se do

fraku, který jí Robert Langdon nabídl. Když se jí před pár
minutami zeptal, proč přijala žádost o ruku od někoho, koho
sotva znala, odpověděla čistou pravdu.
Neměla jsem na vybranou.
Její zasnoubení s Juliánem byla katastrofa, na kterou dnes večer
při tom všem, co se seběhlo, vůbec nechtěla myslet.
Zahnal mě do kouta.
A odtamtud jsem se už nehnula.
Když teď sledovala vlastní odraz ve špinavém okně, zmocňoval
se jí hluboký pocit osamění. Ambra Vidalová nebyla zvyklá se
utápět v sebelítosti, ale právě nyní jí připadalo, že má srdce
křehké a vydané napospas nemilosrdným živlům. Jsem
zasnoubená s mužem, co se zřejmě zapletl do surové vraždy.
Princ zpečetil Edmondův osud jediným telefonátem pouhou
hodinu před začátkem akce. Ambra měla hlavu plnou posledních
příprav na příchod hostů, když k ní doběhla mladá
zaměstnankyně muzea a zuřivě mávala kusem papíru.
„Señora Vidal! Mensaje para usted!“
Dívka byla celá rozčilená a udýchaně vysvětlovala, že na
pokladně právě přijali velmi důležitý hovor.
„Podle čísla to byl madridský královský palác,“ švitořila
vzrušeně, „takže jsem to samozřejmě vzala! A ten člověk volal
přímo z kanceláře prince Juliána!“
„Oni volali na pokladnu?“ divila se Ambra. „Vždyť mají číslo ke
mně na mobil.“
„Ten princův asistent říkal, že to zkoušel, ale prý se nemohl
dovolat,“ vysvětlovala dívka.
Ambra si zkontrolovala telefon. To je divné, žádný zmeškaný hovor.
Pak si uvědomila, že technici právě zkoušeli rušičku signálu
a Juliánův asistent zřejmě volal zrovna ve chvíli, kdy tu nebylo
pokrytí.
„Princi se prý dnes ozval nějaký jeho významný přítel z Bilbaa,
co by se na dnešní akci chtěl dostat.“ Dívka podala Ambře ten
svůj papír. „Princ prý doufá, že se vám povede na seznam přidat
jedno jméno.“
Ambra se zadívala na vzkaz.
Almirante Luis Ávila (ret.)
Armada Española
Vysloužilý důstojník španělského námořnictva?
„Nechali mi číslo. Jestli o tom s nimi chcete mluvit, tak máte
zavolat, ale don Julián se právě chystal na nějakou schůzku,
takže ho patrně nezastihnete. Ovšem podle toho volajícího prý
princ upřímně doufá, že to pro vás nebude velká zátěž.“
Zátěž? soptila Ambra v duchu. V porovnání s tím, čemu už jsi mě
vystavil?
„Já to zařídím,“ řekla. „Díky.“
Děvče odtančilo, jako by právě vyřídilo zprávu od samotného
Boha Všemohoucího. Ambra se zuřivě zahleděla na papír
s princovým požadavkem. Jeho přesvědčení, že může do takové
míry využívat vlivu, který na ni má, ji neuvěřitelně rozčilovalo –
zvlášť po tom, jak proti dnešní akci brojil.
Už zase mě stavíš před hotovou věc, pomyslela si.
Pokud tuhle jeho žádost jen tak přejde, budou z toho nakonec
leda tak scény s nějakým armádním prominentem u vstupu.
Dnešní akce měla pečlivě připravenou choreografii a bude
středobodem zcela nevídané mediální pozornosti. Nějaké trapné
dohadování s Juliánovými veledůležitými přítelíčky, to je to poslední, co
potřebuju.
Admirál Ávila nebyl prověřený, ale Ambra tušila, že žádat
o prověření dodatečně by bylo zbytečné a možná i neomalené.
Vždyť ten člověk je vysoký námořní důstojník, který si může
dovolit jen tak zvednout telefon, zavolat do paláce a požádat
o laskavost následníka trůnu.
A tak Ambra, zápolící s nabitým rozvrhem, udělala to jediné
možné rozhodnutí. Dopsala admirála Ávilu na seznam hostů
u vstupu a také ho doplnila do databáze průvodců, aby pro něj
mohla být nastavena sluchátka.
Pak se vrátila k práci.
A teď je Edmond mrtvý, uvažovala, když se v neosvětlené kajutě
opět přenesla do přítomnosti. A jak se snažila odpoutat od
nepříjemných vzpomínek, cosi si uvědomila.
Vždyť já s Juliánem vůbec nemluvila. Ten vzkaz mi předali prostředníci.
Tohle vědomí v ní zažehlo malý plamínek naděje.
Že by měl Robert pravdu? Že by v tom byl Julián nevinně?
Ještě chvilku o tom přemítala a pak rychle vyšla ven.
Americký profesor stál osamoceně na přídi, opíral se o zábradlí
a vyhlížel do noci. Ambra se k němu připojila. Překvapeně
zjistila, že loď opustila hlavní tok řeky Nervión a teď pospíchá
mezi břehy jednoho z jejích menších přítoků, spíš úzkého kanálu
lemovaného vysokými bahnitými svahy, než řeky v pravém slova
smyslu. Ambru mělká voda a úzké koryto poněkud
zneklidňovaly, ale kapitána to zjevně nevyvádělo z míry. Vedl
člun mezi břehy plnou rychlostí a reflektory jim zářily na cestu.
Stručně Langdonovi odvyprávěla všechno ohledně hovoru
z kanceláře prince Juliána. „Vím vlastně jenom to, že do
pokladny muzea podle všeho volal někdo z madridského
královského paláce. V podstatě odtamtud mohl volat a prohlásit
se za Juliánova asistenta úplně kdokoliv.“
Langdon přikývl. „Proto možná ten dotyčný radši nechal vzkaz,
než by to s vámi vyřizoval osobně. Napadá vás, kdo za tím může
stát?“ Langdon se vzhledem k Edmondovu zážitku s Valdespinem
nemohl ubránit podezření, že je to právě biskupova práce.
„Mohl to být kdokoliv,“ mínila Ambra. „V paláci je momentálně
složitá situace. Julián se dostává do středu dění, a tak se mu
spousta králových poradců snaží vlísat do přízně a upozornit na
sebe. Zemi čekají změny a mně připadá, že se velká část staré
garnitury zuřivě dere zpět k moci.“
„Ať v tom má prsty kdokoliv,“ řekl Langdon, „snad mu nedošlo,
že se snažíme zjistit Edmondovo heslo a jeho objev zveřejnit.“
Už když to říkal, uvědomoval si, jak je jejich úkol prostý.
A také hrozivě nebezpečný.
Edmonda zavraždili právě proto, aby tahle informace nevyšla najevo.
Langdon chvilku uvažoval o té nejméně riskantní možnosti:
mohl by prostě z letiště odletět přímo domů, a tohle všechno ať
si vyřídí někdo jiný.
Bez rizika to je, pomyslel si, ale opravdu bych to dokázal? Ne, to ne.
Pocit, že svému bývalému studentovi cosi zásadního dluží, se
u Langdona pojil s morálním pobouřením, že by nějaký vědecký
objev mohl být cenzurován takhle krutým způsobem. Navíc
v něm hlodala palčivá intelektuální touha zjistit, co to Edmond
vlastně objevil.
A taky, pomyslel si, tu je Ambra Vidalová.
Ta žena byla zjevně na pokraji nervového zhroucení, a když se
mu před chvílí zadívala do očí a prosila ho o pomoc, vycítil
z jejího pohledu hluboké osobní přesvědčení a velkou dávku
sebejistoty, ale také v těch očích zahlédl těžká mračna strachu
a lítosti. Nosí v sobě temná a neproniknutelná tajemství, pomyslel si.
A tápe po pomocné ruce.
V tu chvíli Ambra zvedla oči, jako by vycítila Langdonovy
myšlenky. „Je vám zima,“ postřehla. „Potřebujete ten frak.“
Pousmál se. „Je mi dobře.“
„Přemýšlíte o tom, že byste měl nasednout na první letadlo pryč
ze Španělska?“
Langdon se zasmál. „Hlavou mi to blesklo, přiznávám.“
„Moc vás prosím, nedělejte to.“ Vztáhla ruku k zábradlí a položila
hebkou dlaň na tu jeho. „Nemám tušení, s čím máme dnes večer
co do činění. S Edmondem jste si byli blízcí a on mi často
opakoval, jak si váží vašeho přátelství a jak věří vašim názorům.
Já se bojím, Roberte, a obávám se, že tomu opravdu nedokážu
čelit sama.“
Langdona ty momenty, v nichž se Ambra projevovala naprosto
upřímně, udivovaly, ale také ho zcela okouzlovaly. „Tak dobře,“
přikývl. „Měli bychom to udělat jak pro Edmonda, tak, upřímně
řečeno, i pro celou vědeckou obec. Zkusíme to heslo najít a jeho
práci zveřejnit.“
Ambra se něžně usmála. „Díky.“
Langdon se ohlédl. „Těm vašim gardistům už nejspíš došlo, že
jste z muzea zmizela.“
„To nepochybně. Ale Winston se docela vyznamenal, viďte?“
„Vyrazilo mi to dech,“ souhlasil Langdon, kterému teprve teď
začalo docházet, jaký ohromný pokrok Edmond učinil ve vývoji
umělé inteligence. Ať už ty Edmondem zmiňované převratné
patentované technologie spočívaly v čemkoliv, zjevně se hodlal
stát zvěstovatelem skvělých nových možností interakce mezi
člověkem a strojem.
Dnes večer se Winston předvedl nejen jako věrný služebník
svého tvůrce, ale i jako neocenitelný spojenec Langdona
a Ambry. V průběhu několika minut na seznamu hostů odhalil
hrozbu, pokusil se odvrátit Edmondovu smrt, určil původ
únikového vozu a pomohl Langdonovi a Ambře uprchnout
z muzea.
„Doufejme, že Winston předem zavolal Edmondovým pilotům,“
řekl Langdon.
„Určitě ano,“ odvětila Ambra. „Ale máte pravdu. Radši bych mu
měla zavolat a ověřit to.“
„Moment,“ zarazil se Langdon překvapeně. „Vy můžete
Winstonovi zavolat? Já myslel, že když jsme vyšli z muzea
a dostali se mimo dosah, tak…“
Ambra se zasmála a zavrtěla hlavou. „Roberte, Winston není
fyzicky umístěný v muzeu. Je na nějakém utajeném serveru se
vzdáleným přístupem. Vy jste si myslel, že by Edmond vytvořil
technologii s takovým potenciálem, a nemohl s ní komunikovat
odkudkoliv a kdykoliv? Edmond se s Winstonem bavil v podstatě
pořád: doma, na cestách, na procházkách – mohli se za všech
okolností okamžitě spojit přes telefon. Zažila jsem, že si s ním
povídal celé hodiny. Používal ho jako osobního asistenta:
Winston mu rezervoval stoly v restauracích, domlouval se s jeho
piloty, prostě pro něj dělal, co bylo potřeba. A když jsme
připravovali tu show v muzeu, mnohokrát jsem s Winstonem po
telefonu mluvila i já.“
Ambra sáhla do kapsy Langdonova fraku, vytáhla Edmondův
telefon v tyrkysovém obalu a zapnula ho. Langdon ho v muzeu
vypnul, aby šetřil baterii.
„Vy byste si taky měl vzít telefon, abychom měli k Winstonovi
přístup oba,“ doporučila.
„Nebojíte se, že když je zapneme, policie nás lokalizuje?“
Ambra zavrtěla hlavou. „Na to by potřebovali soudní příkaz, a na
tyhle formality nebyl čas. Myslím, že to za to riziko stojí – zvlášť
jestli nás Winston dokáže informovat o postupu gardistů
a o situaci na letišti.“
Langdon jen nerad zapnul svůj telefon a sledoval, jak přístroj
ožívá. Přimhouřenýma očima se zadíval na svítící domovskou
obrazovku a na okamžik si připadal dokonale zranitelný – jako
by ho od téhle chvíle dokázal zachytit každý satelit ve vesmíru.
Moc se díváš na špionážní filmy, pokáral se.
V tu chvíli se jeho telefon divoce rozpípal a rozvibroval, jak se
o slovo překotně hlásily všechny zprávy z tohoto večera.
Langdon ohromeně zjistil, že od chvíle, kdy mobil vypnul, mu
přišlo přes dvě stě e-mailů a esemesek.
Maily byly výhradně od přátel a kolegů. Ty starší měly
v předmětu samá blahopřání – Skvělá přednáška! To je dobře, že
tam jsi! –, ale pak záhlaví zničehonic změnila tón, najednou byla
vrcholně znepokojená a ustaraná, a to včetně e-mailu od
Langdonova redaktora Jonase Faukmana: PROBOHA, ROBERTE,
JSI V POŘÁDKU?!!! Pokud Langdonovi sloužila paměť,
nevzpomínal si, že by jeho seriózně založený redaktor kdy
použil verzálky a tolik vykřičníků.
Až do tohoto okamžiku si Langdon ve spleti temných
bilbaoských vodních cest připadal báječně neviditelný
a muzeum se měnilo v blednoucí sen.
Vždyť ono to hýbe světem, uvědomil si teď. Po celém světě se šíří
zprávy o Kirschově tajuplném objevu a brutální vraždě – a s nimi i moje
jméno a tvář.
„Winston se s námi snažil spojit,“ poznamenala Ambra s očima
upřenýma na zářící displej Kirschova mobilu. „Za poslední
půlhodinu má Edmond třiapadesát zmeškaných hovorů, ze
stejného čísla a vždycky přesně po třiceti vteřinách.“ Zasmála se.
„Neúnavná vytrvalost patří mezi mnohé Winstonovy ctnosti.“
A v tu chvíli začal Edmondův telefon zvonit.
Langdon se na Ambru usmál. „Kdopak to asi bude?“
Podala mu telefon. „Zvedněte to.“
Langdon si od ní telefon vzal a stiskl tlačítko. „Haló?“
„Pane profesore,“ zahlaholil Winstonův hlas s povědomým
britským akcentem. „Jsem rád, že jsme opět v kontaktu. Snažil
jsem se vám dovolat.“
„Ano, všimli jsme si,“ odpověděl Langdon. Vlastně ho
překvapovalo, že po třiapadesáti neúspěšných pokusech
o spojení hovoří počítač tak klidně a nevzrušeně.
„Došlo k jistému vývoji,“ pokračoval Winston. „Je možné, že
příslušná místa na letišti budou znát vaše jména ještě před
vaším příjezdem. Takže vás opět prosím, abyste velmi pečlivě
dodržovali mé pokyny.“
„Odevzdáváme se do tvé péče, Winstone,“ odpověděl Langdon.
„Řekni nám, co máme dělat.“
„Tak za prvé, pane profesore,“ řekl Winston, „pokud jste se ještě
nezbavil svého mobilního telefonu, neprodleně tak učiňte.“
„Vážně?“ Langdon svůj mobil pevně sevřel v dlani. „Nepotřebuje
policie soudní příkaz, než začne někoho –“
„U americké policie to možná platí, ale tady máme co do činění
se španělskou královskou gardou a palácem. A ti udělají, co bude
nutné.“
Langdon se zadíval na svůj telefon a najednou se mu vůbec
nechtělo se s ním rozloučit. Vždyť je v něm celý můj život.
„A co Edmondův telefon?“ zeptala se Ambra s obavou v hlase.
„Ten se vystopovat nedá,“ ujistil ji Winston. „Edmond si dával
velký pozor na hackery a průmyslovou špionáž. Osobně napsal
program, který dokáže v jeho telefonu variovat hodnoty C2,
takže žádný GSM interceptor nezíská číslo jeho simkarty ani
přístroje.“
Jak jinak, pomyslel si Langdon. Přechytračit místní telefonní
společnost? To musela být pro génia, který vymyslel Winstona, vyloženě
hračka.
Zamračil se na svůj zjevně podřadný telefon. V tu chvíli mu ho
Ambra zlehka vzala z prstů, beze slova ho přidržela nad
zábradlím a pustila ho do řeky. Langdon sledoval, jak telefon
padá a s cáknutím se noří do temných vod řeky Nervión. A když
přístroj zmizel pod hladinou, Langdon se za ním ještě chvíli díval
z kvapem se vzdalujícího člunu a v duši mu hlodal pocit, že přišel
o cosi důležitého.
„Roberte,“ zašeptala Ambra, „vzpomeňte si, jak moudře to
vyjádřila Disneyho princezna Elsa.“
Langdon se otočil. „Co prosím?“
Ambra se pousmála. „Nech to být.“
KAPITOLA 36

„Su misión todavía no ha terminado,“ pronesl hlas v Ávilově

telefonu. Váš úkol ještě není u konce.
Ávila vzpřímeně seděl na zadním sedadle renaultu a pozorně
poslouchal, co mu chce jeho nadřízený říct.
„Nastala neočekávaná komplikace,“ chrlil na něj jeho kontakt
španělsky. „Musíte vyrazit do Barcelony. Okamžitě.“
Barcelona? Ávila se domníval, že další práce ho čeká v Madridu.
„Máme důvod se domnívat,“ pokračoval hlas, „že dva spojenci
pana Kirsche se dnes v noci vydají do Barcelony, protože chtějí
najít způsob, jak spustit Kirschovu prezentaci na dálku.“
Ávila ztuhl. „To jde?“
„Ještě si tím nejsme jistí, ale pokud by se jim to povedlo, všechna
vaše tvrdá práce by přišla nazmar. Potřebuji mít někoho
v Barceloně, a to okamžitě. A nenápadně. Přesuňte se tam co
nejrychleji a zavolejte mi.“
Nato se spojení přerušilo.
Ávilovi přišly tyhle špatné zprávy zvláštním způsobem vhod.
Pořád mě ještě potřebují. Barcelona byla sice dál než Madrid, ale po
dálnici, uprostřed noci a plnou rychlostí zabere cesta jen pár
hodin. Ávila nemarnil čas, zvedl zbraň a přitiskl hlaveň řidiči
k zátylku. Šoférovy ruce na volantu viditelně ztuhly.
„Llévame a Barcelona,“ zavelel Ávila.
Řidič sjel na dalším exitu na Vitoria-Gasteiz, za chvíli vjel na
dálnici A-1 a zamířil na východ. V tuhle hodinu míjeli jen
kamiony, které mířily nakládat či vykládat zboží do Pamplony,
Huescy, Lleidy a také do jednoho z největších přístavních měst
na březích Středozemního moře – do Barcelony.
Ávila pořád ještě skoro nevěřil tomu zvláštnímu sledu událostí,
který ho dovedl až k tomuto okamžiku. Z propasti nejhlubšího
zoufalství jsem vystoupal až k tomu nejzářnějšímu poslání.
Na jediný temný okamžik se zase ocitl v té bezedné jámě, zase se
plazil dýmem u oltáře katedrály v Seville, prohledával
zakrvácenou suť, hledal svou ženu a dítě a opět si uvědomoval,
že je navždy ztratil.
Celé týdny po atentátu Ávila nevycházel z domu. Ležel na
pohovce, třásl se a stravovala ho nekonečná noční můra plná
ohnivých démonů, kteří ho stahovali do temného propadliště
a halili ho do černé zuřivosti a dusivého pocitu viny.
„Ta propast, to je očistec,“ šeptala jeptiška, která seděla vedle
něj, jedna z mnoha, které církev vyškolila, aby pomáhaly obětem
útoků vyrovnat se se svým žalem. „Vaše duše je lapená v šeru
předpeklí. Jedinou cestou ven je odpuštění. Pokud nepřijdete na
to, jak viníkům jejich čin odpustit, váš hněv vás celého pohltí.“
Pokřižovala se. „Odpuštění je vaší jedinou spásou.“
Odpuštění? Ávila by jí na to rád něco řekl, ale démoni mu svírali
hrdlo. Pro něj jedinou spásu představovala pomsta. Ale komu se
mstít? K atentátu se nikdy nikdo nepřihlásil.
„Je mi jasné, že vám nábožensky motivované teroristické činy
mohou připadat neodpustitelné,“ pokračovala řádová sestra. „A
přece můžete hledat úlevu ve vědomí, že naše vlastní víra má za
sebou staletí inkvizičních soudů probíhajících Božím jménem.
Ve jménu víry jsme vraždili nevinné ženy a děti. Za to jsme
museli svět i sami sebe žádat o odpuštění. A postupně, v průběhu
času, jsme se uzdravili.“
Pak mu začala předčítat z Bible. „Já však vám pravím, abyste se
zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře,
nastav mu i druhou. Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo
vás pronásledují.“
Té noci se Ávila, osamocený a bolavý smutkem, zadíval do
zrcadla. Odtud na něj hleděl cizí člověk. Řádová sestra mu svými
slovy v jeho bolesti nijak neulehčila.
Odpustit? Nastavit druhou tvář?
Já byl svědkem zla, pro které není rozhřešení!
V návalu zuřivosti vrazil pěstí do zrcadla, rozbil sklo
a s trýznivými vzlyky se zhroutil na podlahu v koupelně.
Během své vojenské kariéry se Ávila vždy dokonale ovládal –
vyznával disciplínu, čest a úctu k nadřízeným. Tenhle člověk byl
ale pryč. Celé týdny se utápěl v mlze a otupoval své smysly
silným koktejlem alkoholu a léků na předpis. Za nějakou dobu
už se bez umrtvujících účinků chemikálií neobešel, toužil po nich
celé dny, stal se z něj zatrpklý samotář.
Uplynulo několik měsíců a španělské námořnictvo mu
doporučilo, aby sám odešel do předčasné výslužby. Kdysi slavný
křižník teď uvízl v suchém doku a Ávila věděl, že už nikdy
nevypluje. Armáda, které zasvětil život, se mu odvděčila jen
skromnou penzí, která stačila tak tak na přežití.
Je mi osmapadesát, uvědomil si. A nemám vůbec nic.
Celé dny trávil o samotě v obývacím pokoji, díval se na televizi,
pil vodku a čekal, až jeho temnotu prozáří jakýkoliv paprsek
světla. La hora más oscura es justo antes del amanecer, opakoval si
v duchu. Ale pořád dokola se přesvědčoval, že tohle staré
námořnické pořekadlo neplatí. Ne, nejtemnější hodina nepřichází
před úsvitem. Úsvit totiž nikdy nenastane.
Toho deštivého úterního rána, kdy mu bylo devětapadesát, seděl
u stolu a díval se na prázdnou láhev od vodky a na poslední
úřední upomínku před soudním vystěhováním. V tu chvíli sebral
odvahu, došel ke skříni, vytáhl služební pistoli, nabil ji a přiložil
si hlaveň ke spánku.
„Perdóname,“ zašeptal a zavřel oči. Potom stiskl spoušť. Výstřel
zazněl mnohem tišeji, než čekal. Vlastně to bylo spíš cvaknutí.
Ironií osudu pistole selhala. Léta v zaprášené skříni a bez čištění
si zřejmě na laciné admirálské ceremoniální zbrani vybrala svou
daň. Jako by byl i tenhle prostý zbabělý čin nad Ávilovy
schopnosti.
Vzteky bez sebe mrštil pistolí o zeď. A tentokrát místností
konečně otřásl výstřel. Ávilovým lýtkem projela vlna žáru
a opilecká mlha se rozptýlila v záblesku oslepující bolesti. Svezl
se na podlahu, řval a držel se za krvácející nohu.
Na dveře mu zabušili vyděšení sousedé, zahoukaly sirény
a zanedlouho už se Ávila snažil lékařům v sevillské Nemocnici
svatého Lazara vysvětlit, jak se přihodilo, že se při pokusu
o sebevraždu střelil do nohy.
Když nazítří ráno ležel zničený a zahanbený na pokoji, přišla za
ním návštěva.
„Vy jste ale mizerný střelec,“ oslovil ho ten mladíček. „Není divu,
že vás poslali do výslužby.“
Než stačil Ávila odpovědět, chlapec jedním trhnutí rozhrnul
závěsy a pustil do místnosti světlo. Ávila si zaclonil oči a teprve
teď zjistil, že ten hoch je samý sval, vlasy má nakratičko
sestřižené strojkem a na sobě tričko s Ježíšovou tváří.
„Jmenuju se Marco,“ pokračoval chlapec s andaluským
přízvukem. „A jsem váš fyzioterapeut. Nechal jsem se k vám
přidělit, protože máme něco společného.“
„Ty jsi taky z armády?“ zeptal se Ávila, kterému neušla
mladíkova neomalenost.
„Ne.“ Mládenec se Ávilovi zadíval upřeně do očí. „Byl jsem tam tu
neděli taky. Myslím v katedrále. V den atentátu.“
Ávila se na něj nevěřícně zahleděl. „Tys tam byl?“
Chlapec si vyhrnul nohavici tepláků a předvedl mu protézu. „Je
mi jasné, že jste si prošel peklem, ale já předtím hrál
poloprofesionálně fotbal, takže ode mě moc slitování nečekejte.
Jsem toho názoru, že Bůh pomáhá spíš těm, kdo si umějí pomoct
sami.“
A než si Ávila stačil uvědomit, co se děje, naložil ho Marco na
kolečkové křeslo, odvezl ho chodbou do tělocvičny a zaparkoval
ho mezi jakási dlouhá bradla.
„Bude to bolet,“ řekl, „ale zkuste přejít na druhou stranu. Jen
jednou. Pak se můžete jít nasnídat.“
Bolest to byla strašlivá, ale Ávila si nehodlal stěžovat někomu,
kdo má jen jednu nohu. A tak přiměl své paže, aby nesly většinu
tělesné váhy, a došoural se až na druhý konec bradel.
„Dobře,“ pochválil ho Marco. „A teď ještě jednou.“
„Ale vždyť jsi říkal…“
„Ano. Lhal jsem. Znova.“
Ávila se na chlapce ohromeně zadíval. Admirálovi nikdo
nerozkazoval už léta a kupodivu mu to připadalo zvláštně
osvěžující. Připadal si mladý – jako když byl před mnoha roky
úplný nováček. Otočil se a začal se belhat zpátky na druhou
stranu.
„Řekněte mi,“ ozval se Marco, „chodíte ještě do katedrály na
bohoslužby?“
„Ne.“
„Bojíte se?“
Ávila zavrtěl hlavou. „Zlobím se.“
Marco se rozesmál. „Nechte mě hádat. Říkaly vám jeptišky, že
máte těm útočníkům odpustit?“
Ávila se zastavil mezi tyčemi. „Přesně tak.“
„Mně taky. Zkoušel jsem to. Nešlo to. Byla to rada úplně na nic.“
Marco se zasmál.
Ávila se zahleděl na to jeho tričko s Ježíšem. „Ale vypadá to, že jsi
pořád –“
„Ale ano, pořád jsem křesťan. A oddanější než kdy předtím.
Naštěstí jsem totiž našel své poslání: pomáhám obětem Božích
nepřátel.“
„Vznešený úkol,“ pronesl Ávila se závistí v hlase. On sám cítil, že
bez rodiny a armády jeho život zcela pozbyl smysl.
„Jeden velký muž mi pomohl navrátit se k Bohu,“ pokračoval
Marco. „Je to papež, mimochodem. Mockrát jsme se osobně
sešli.“
„Prosím…? Papež?“
„Ano.“
„Myslíš… toho muže v čele katolické církve?“
„Ano. Jestli chcete, můžu vám zařídit audienci.“
Ávila se na chlapce zadíval. Přišel snad o rozum? „Ty že mi
můžeš zařídit audienci u papeže?“
Marco se zatvářil dotčeně. „Já vím, že jste veledůležitý námořní
důstojník a neumíte si představit, že by se chromý fyzioterapeut
ze Sevilly mohl dostat až ke Kristovu zástupci na zemi, ale
doopravdy vám nelžu. Jestli chcete, můžu vám s ním zařídit
schůzku. A on vám zase může pomoct najít cestu zpátky – zrovna
jako pomohl mně.“
Ávila se opíral o bradla a nevěděl, co na to říct. Tehdejšího
papeže měl v hluboké úctě: to byl zásadový, konzervativní
vůdce, který hlásal tradiční, ortodoxní hodnoty. Bohužel byl
terčem kritiky ze všech koutů proměňujícího se světa a šuškalo
se, že ho sílící liberální tlaky brzy donutí uchýlit se na
odpočinek. „Samozřejmě by to pro mě byla velká čest, ale…“
„Fajn,“ přerušil ho Marco. „Tak já to zkusím domluvit na zítřek.“
Ávilu by ve snu nenapadlo, že nazítří se skutečně ocitne hluboko
v nitru bezpečného chrámu a tváří v tvář mocnému vůdci, který
mu udělí tu nejpovzbudivější náboženskou lekci jeho života.
Ke spáse vede mnoho cest.
A odpuštění je jen jedna z nich.
KAPITOLA 37

Královská knihovna v přízemí madridského paláce čítá několik

skvostně zdobených sálů, v nichž se nacházejí tisíce svazků
nedozírné ceny, včetně iluminovaného breviáře královny
Isabely, osobních Biblí různých monarchů a v železných deskách
vázaného kodexu z doby Alfonsa XI.
Garza sem vběhl ve spěchu, protože nechtěl nechávat nahoře
prince ve Valdespinových spárech moc dlouho. Pořád se snažil
nějak si přebrat, že se Valdespino jen před pár dny setkal
s Kirschem a rozhodl se tu schůzku uchovat v tajnosti. A to
dokonce i po dnešní Kirschově prezentaci a jeho zavraždění.
Garza prošel setmělým sálem až k PR koordinátorce Mónice
Martínové, která tu na něj čekala ve tmě se zářícím tabletem
v ruce.
„Vím, že nemáte moc času,“ řekla, „ale toho je asi málo obecně.
Tam nahoru jsem za vámi vyrazila, protože naše bezpečnostní
centrum dostalo poněkud znepokojivý e-mail
z ConspiracyNet.com.“
„Odkud?“
„ConspiracyNet je populární sever zabývající se konspiračními
teoriemi. Novinářsky je to odpad, stylově jsou na úrovni školáka,
ale mají miliony čtenářů. Já osobně mám za to, že chrlí jednu
dezinformaci za druhou, ale mezi milovníky konspiračních teorií
jsou hodně respektovaní.“
Garza byl toho názoru, že termíny „respektovaný“ a „konspirační
teorie“ se navzájem spíše vylučují.
„Celý večer informují o dění kolem Kirsche,“ pokračovala
Martínová. „Kde berou informace, to nevím, ale z jejich stránek
těží blogy komentující aktuální dění i konspirátoři. A čerpají od
nich dokonce i seriózní zpravodajské stanice.“
„K věci,“ pobízel ji Garza.
„ConspiracyNet má novou informaci, která souvisí s palácem,“
řekla Martínová a posunula si brýle na nose. „Hodlají ji do deseti
minut zveřejnit a nám chtějí dát možnost ji předem
okomentovat.“
Garza na mladou ženu nevěřícně zíral. „Královský palác
nekomentuje žádné bulvární drby!“
„Aspoň se na to podívejte.“ Martínová mu podala tablet.
Garza jí ho vytrhl a zjistil, že se dívá na druhou fotografii
námořního admirála Luise Ávily. Fotografie nebyla
vycentrovaná, vypadala, jako by byla pořízena náhodnou,
a zachycovala Ávilu procházejícího ve slavnostní uniformě před
jakýmsi obrazem. Působilo to, jako by se nějaký návštěvník
snažil vyfotit umělecké dílo a Ávila mu nevědomky vkročil do
záběru.
„Já přece vím, jak Ávila vypadá,“ obořil se Garza na Martínovou.
Všechno ho táhlo zpátky za princem a Valdespinem. „Proč mi to
ukazujete?“
„Podívejte se na další fotku.“
Garza překlikl na další snímek. Byl na něm detail z předchozí
fotografie, výřez admirálovy pravé ruky, která se mu v chůzi
zhoupla před tělo. Garza si okamžitě všiml skvrny na Ávilově
dlani: vypadala jako tetování.

Garza si obrázek dlouze prohlížel. Ten symbol znal velice dobře,

stejně jako ho znalo mnoho Španělů, zvláště těch starších.
Francův symbol.
V polovině dvacátého století byl tenhle ornament ve Španělsku
k vidění na mnoha místech: byl totiž synonymem
ultrakonzervativní diktatury generála Francisca Franca, krutého
režimu, jenž stál na nacionalismu, autoritářství, militarismu,
antiliberalismu a katolické víře povýšené na státní náboženství.
Ten starý symbol – jak bylo Garzovi také známo – sestává ze
šestice písmen, která dohromady dávají latinské slovo dokonale
vystihující to, jak Franco vnímal sám sebe.
Victor.
Bezohledný, krutý a nesmlouvavý Francisco Franco se dostal
k moci s vojenskou podporou nacistického Německa
a Mussoliniho Itálie. Ještě než v roce 1939 zcela převzal vládu
nad zemí a udělil si titul El Caudillo – což je španělská obdoba
výrazu Vůdce –, stačil zlikvidovat tisíce svých oponentů. Během
občanské války a prvních let diktatury mizeli ti, kdo se odvážili
mu vzdorovat, v koncentračních táborech, kde jich bylo podle
odhadů tři sta tisíc popraveno.
Franco sám sebe vnímal coby obránce „katolického Španělska“
a nepřítele bezbožného komunismu. Vyznával politiku mužské
dominance, ženy byly oficiálně vyloučeny z mnoha
společenských oblastí, problematické pro ně bylo stát se
profesorkami či soudkyněmi, založit si účet v bance, nebo
dokonce jen odejít od manžela, který je týral. Franco nechal
anulovat veškerá manželství, která nebyla uzavřena podle
katolických zvyklostí, a postavil mimo zákon i rozvody,
antikoncepci, potraty a homosexualitu.
Dnes už bylo naštěstí všechno jinak.
Přesto Garzu nepřestávalo udivovat, jak rychle celý národ na
jednu z nejtemnějších kapitol svých dějin zapomněl.
Španělský pacto de olvido – celonárodní úmluva, že se na všechno,
co se stalo během Francovy krutovlády, „zapomene“, znamenal,
že se španělské děti ve škole o diktatuře učily jen minimálně.
Podle jednoho sociologického průzkumu se ukázalo, že když se
řekne „Franco“, španělská mládež si vybaví spíš herce Jamese
Franca než diktátora.
Starší generace nicméně nezapomínala. V srdcích těch, kdo byli
dost staří na to, aby ten brutální režim zažili, dokázal onen
symbol vítězství zažehnout strach podobně, jako to dokáže
hákový kříž. I dnes se ozývaly varovné hlasy, že na nejvyšších
místech španělské vlády a katolické církve se dosud ukrývá řada
tajných frankistů, skryté bratrstvo zastánců tradičních hodnot,
které se zavázalo navrátit Španělsko na extrémně pravicovou
cestu minulého století.
Garza musel chtě nechtě uznat, že existuje mnoho pamětníků,
kteří hledí na současný chaos a spirituální apatii s nelibostí
a trpí pocitem, že jejich zemi může zachránit jedině silnější
sepětí státu a církve, autoritářská vláda a nastolení jasnějších
a závaznějších morálních pravidel.
Podívejte se na dnešní mládež! ozývali se halasně. Vždyť nemá žádný
cíl!
Když před několika měsíci začalo být jasné, že na trůn brzy
usedne mladší princ Julián, v konzervativních řadách se zrodil
strach, že se brzy k volání po změně připojí i královský palác.
Tyto obavy přiživovalo i nedávné princovo zasnoubení s Ambrou
Vidalovou, která nejenže pocházela z Baskicka, ale netajila se
svým agnosticismem. A jakožto královně by jí budoucí monarcha
určitě v záležitostech státu i církve naslouchal.
Žijeme v ošemetné době, pomyslel si Garza. V době, kdy se minulost
hádá s budoucností.
Nádavkem k prohlubujícím se náboženským rozporům se
Španělsko ocitlo i na politické křižovatce. Uchová si země
monarchii, nebo královskou korunu navždy odloží, jak se to
stalo v Rakousku, Maďarsku a mnoha jiných evropských zemích?
To ukáže jen čas. Zastánci starých pořádků mávali v ulicích
španělskými vlajkami, zatímco mladí pokrokáři hrdě nosili
fialovou, žlutou a červenou – barvy staré republikánské zástavy.
Julián zdědí doutnající soudek prachu.
Hlas Móniky Martínové vrátil Garzovu pozornost zpět k tabletu.
„Když jsem si toho tetování všimla,“ vykládala Martínová,
„nejdřív jsem si myslela, že ho někdo na tu fotku doplnil
dodatečně, aby rozdmýchal vášně. Konspirační stránky bojují
o návštěvnost a souvislost s frankismem by určitě měla
ohromnou odezvu, zejména s přihlédnutím k tomu, v jak
protikřesťanském duchu se ta dnešní přednáška nesla.“
Garzovi bylo jasné, že má naprostou pravdu. Z toho by se milovníci
konspiračních teorií pominuli.
Martínová ukázala na tablet. „Přečtěte si komentář, který chtějí
taky zveřejnit.“
Garza s neblahým tušením prolétl obsáhlý text, který fotografii
doprovázel.

ConspiracyNet.com
EDMOND KIRSCH – AKTUALIZACE
Navzdory počátečním domněnkám, že vražda Edmonda
Kirsche byla dílem náboženských fanatiků, naznačuje tento
ultrakonzervativní frankistický symbol, že motiv atentátu
mohl být i politický. Podezření, že konzervativní hráči
v nejvyšších patrech španělské politiky, a možná dokonce
i v samotném paláci nyní v mocenském vakuu (souvisejícím
s královým odchodem do ústraní a blížící se smrtí) soupeří
o nadvládu nad situací…
Dál Garza číst nepotřeboval. „To je nechutné,“ utrousil. „Tolik
toho usuzují z jednoho tetování? Vždyť to nic neznamená.
S politikou paláce nemá ta vražda nic společného kromě toho, že
u ní náhodou byla Ambra Vidalová. Vůbec to nekomentujte.“
„Veliteli,“ naléhala Martínová, „kdybyste si laskavě přečetl
i zbytek toho komentáře, tak byste zjistil, že se snaží najít
přímou vazbu mezi Ávilou a biskupem Valdespinem. Naznačuje
se tam, že biskup je možná tajný frankista, který králi už desítky
let našeptává své názory a odrazuje ho od veškerých radikálních
změn.“ Odmlčela se. „Tohle tvrzení má na netu čím dál víc
příznivců.“
Garzovi už zase došla slova. Přepadl ho náhlý pocit, že vůbec
nerozumí světu, ve kterém žije.
Dezinformace mají úplně stejnou váhu jako ověřené zprávy.
Zpříma se na Martínovou zadíval a pokusil se o co nejklidnější
tón. „Mónico, tohle všechno jsou bláboly, co jen tak pro legraci
vypouštějí nějací blogeři. Ujišťuji vás, že Valdespino není žádný
frankista. Králi věrně slouží už desítky let a s žádnými
frankistickými zabijáky se rozhodně nepaktuje. Palác k tomu
nemá co dodat. Mluvím jasně?“ Garza se otočil ke dveřím.
Potřeboval se co nejrychleji dostat za princem a Valdespinem.
„Počkejte, veliteli!“ popadla ho Martínová za paži.
Garza se na místě zastavil a nevěřícně zíral na ruku své mladé
podřízené.
Martínová ho okamžitě pustila. „Omlouvám se, ale
ConspiracyNet nám poslal ještě nahrávku telefonátu, který
právě proběhl v Budapešti.“ Oči za silnými brýlemi nervózně
zamrkaly. „A ta se vám taky nebude líbit.“
KAPITOLA 38

Takže šéfa někdo zavraždil.

Gulfstream G550 pojížděl směrem k hlavní ranveji bilbaoského
letiště a kapitánu Joshi Siegelovi se třásla ruka na kniplu.
V tomhle stavu nemůžu nikam letět, přemítal s vědomím, že jeho
kopilot je stejně otřesený jako on sám.
Siegel pilotoval Edmondovy tryskáče už spoustu let
a Edmondova vražda mu způsobila strašlivý šok. Ještě před
hodinou Siegel a jeho druhý pilot seděli v salonku na letišti
a sledovali přenos z Guggenheimova muzea.
„Takový tyátr. To je celý Edmond,“ vrtěl hlavou Siegel, kterého
šéfova schopnost upoutat davy fascinovala. Přistihl se, že
zvědavostí bez sebe stejně jako ostatní diváci v salonku hledí na
obrazovku v napjatém předklonu. A pak se to celé příšerně
zvrtlo.
Oba piloti ještě chvíli seděli jako opaření, otupěle zírali
obrazovku a přemýšleli, co mají dělat.
O deset minut později Siegelovi zazvonil telefon: byl to
Edmondův asistent Winston. Siegel se s ním osobně nikdy
nesetkal, ale byl zvyklý lety domlouvat právě s ním, i když se ten
Brit leckdy projevoval jako dost divný pavouk.
„Jestli jste se nedíval na televizi,“ sdělil mu Winston, „asi byste si
ji měl zapnout.“
„Viděli jsme to, oba,“ ujistil ho Seigel. „Vůbec nevíme, co na to
říct.“
„Potřebujeme, abyste letadlo přepravili zpátky do Barcelony,“
řekl Winston hlasem, který zněl až děsivě prakticky na to, co se
právě stalo. „Připravte se k odletu a já se s vámi zase brzy
spojím. Nestartujte prosím, dokud se vám opět neozvu.“
Siegel si vůbec nebyl jistý, zda by Edmond s Winstonovými
instrukcemi souhlasil, ale v danou chvíli byl za jakékoliv pokyny
vděčný. Podle Winstonových instrukcí vyplnili do letového
hlášení v kolonce „Počet cestujících“ nulu, vyjeli z hangáru
a začali s předletovou kontrolou.
Winston se ozval přesně za půl hodiny. „Jste připraveni ke
startu?“
„Ano.“
„Výborně. Předpokládám, že jako obvykle použijete východní
ranvej?“
„Přesně tak.“ Občas tenhle Winston Siegelovi připadal až moc
puntičkářský a nepříjemně dobře informovaný.
„Spojte se s věží a požádejte o povolení ke startu. Dorolujte až
dozadu na plochu, ale na ranvej nevjíždějte.“
„To mám zastavit na pojezdové dráze?“
„Ano, jen na chviličku. Až tam budete, dejte mi prosím vědět.“
Siegel a jeho kopilot se na sebe překvapeně zadívali. Vůbec
Winstonovu požadavku nerozuměli.
Do toho nám asi bude trochu mluvit věž.
Přesto Siegel s tryskáčem minul několik ramp a drah a roloval až
na začátek ranveje na západním kraji letiště. Teď zdolával
posledních sto metrů pojížděcí dráhy k místu, kde se asfalt stáčel
v pravém úhlu doprava a napojoval se na odletovou dráhu mířící
na východ.
„Winstone?“ Siegel se zadíval na vysoký pletivový plot, který
obklopoval celý areál letiště. „Jsme na konci pojížděcí dráhy.“
„Vydržte tam,“ řekl Winston. „Ozvu se.“
Tady ale nemůžu stát! pomyslel si Siegel a přemítal, o co se to
Winston sakra snaží. Zadní kamera gulfstreamu naštěstí
neukazovala žádná čekající letadla, takže Siegel přinejmenším
neblokoval provoz. Jediná světla v dohledu byla ta z řídicí věže:
jen matný přísvit na opačném konci ranveje, asi tři kilometry
odsud.
Uplynulo šedesát vteřin.
„Tady řídicí věž,“ zapraskal mu ve sluchátkách hlas. „EC346,
máte povolení k odletu z ranveje číslo jedna. Opakuji, máte
povolení k odletu.“
Siegel po ničem jiném netoužil víc, ale pořád ještě čekali, až se
jim ozve Edmondův asistent. „Díky, věži,“ odpověděl.
„Potřebujeme ještě minutku. Svítí nám tu varovná kontrolka,
musíme to prověřit.“
„Rozumím. Dejte vědět, až budete připravení.“
KAPITOLA 39

„Tady?“ Kapitán lodního taxi se tvářil naprosto zmateně. „Vy

chcete, abych zastavil tady? Letiště je ještě dál. Já vás tam
odvezu.“
„Díky, ale vystoupíme si tady,“ odpověděl Langdon podle
Winstonových instrukcí.
Kapitán pokrčil rameny a zastavil s lodí u nevelkého mostu
označeného PUERTO BIDEA. Říční břeh tu byl porostlý vysokou
trávou a působil jakž takž přístupně. Ambra už se s námahou
dostala ven a teď zdolávala strmý svah.
„Kolik jsme dlužní?“ zeptal se Langdon kapitána.
„Nic,“ odpověděl kapitán. „Ten váš Angličan zaplatil. Předtím.
Kreditka. Třikrát tolik.“
Takže Winston už platil. Langdon si na spolupráci s Kirschovým
počítačovým asistentem ještě pořád nezvykl. Je jako Siri na
steroidech.
Zároveň si ale uvědomoval, že by ho Winstonovy schopnosti
vlastně neměly překvapovat: dennodenně se v médiích
objevovaly zprávy o tom, jak dnes už umělá inteligence
vykonává všechny možné složité úkoly včetně psaní románů –
v Japonsku jedna taková kniha skoro vyhrála literární cenu.
Langdon kapitánovi poděkoval a vyskočil z člunu na břeh. Než
zamířil vzhůru, ještě jednou se ke kapitánovi otočil a přiložil si
ukazováček ke rtům. „Discreción, por favor.“
„Sí, sí,“ ujistil ho kapitán a zakryl si oči. „No he visto nada!“
Nato se Langdon rozeběhl do svahu, přeběhl přes koleje
a dohnal Ambru na konci ospalé vesnické uličky lemované
roztodivnými obchůdky.
„Podle mapy,“ rozezněl se z Edmondova telefonu Winstonův
hlas, „byste měli být v místě, kde řeka Asúa protíná Puerto
Bidea. Vidíte v centru malý kruhový objezd?“
„Vidím,“ odpověděla Ambra.
„Výborně. Hned za ním najdete uličku jménem Beike Bidea.
Dejte se po ní směrem od vesnice.“
O dvě minuty později už byli Langdon a Ambra za vesnicí
a pospíchali po pusté a prázdné venkovské silničce, podél níž se
na pastvinách rýsovaly kamenné budovy statků. Jak se
vzdalovali od vesnice, Langdon cítil, že něco není v pořádku. Nad
nízkým, dlouhým kopcem v dálce vpravo zářil rozmazaný
půlkruh světelného smogu.
„Jestli jsou tohle světla z terminálu,“ poznamenal Langdon, „tak
jsme tedy hodně daleko.“
„Terminál je tři kilometry od vaší pozice,“ souhlasil Winston.
Ambra a Langdon se na sebe vytřeštěně podívali. Winston jim
přece říkal, že tam budou jen za osm minut!
„Podle satelitních map Googlu,“ vedl si Winston svou, „byste měli
vpravo od sebe mít velkou louku. Dá se po ní přejít?“
Langdon se zadíval na louku vpravo, která mírně stoupala k těm
světlům v dálce.
„Jít se po ní dá,“ řekl, „ale tři kilometry jsou –“
„Vydejte se do toho kopce, pane profesore, a dělejte přesně, co
vám řeknu.“ Winston hovořil svým obvyklým zdvořilým hlasem
bez emocí, a přesto si Langdon uvědomil, že právě dostal
vynadáno.
„Dobrá práce,“ zašeptala Ambra s pobaveným výrazem, když
vkročili na trávu. „Takhle naštvaného jsem Winstona ještě
nezažila.“
***
„EC346, tady řídicí věž,“ zahřímal hlas v Siegelových sluchátkách.
„Buď uvolněte dráhu a odstartujte, nebo se vraťte do hangáru
a opravte to. Jak jste na tom?“
„Pořád na tom pracujeme,“ lhal Siegel a střelil pohledem na
obraz zadní kamery. Žádná letadla, jen matné světlo věže
v dálce. „Potřebuju ještě minutu.“
„Rozumím. Informujte nás.“
Druhý pilot zaťukal Siegelovi na rameno a ukázal kamsi
předním oknem.
Siegel sledoval kolegův pohled, ale před letadlem viděl jen
vysoký plot. Pak se však za pletivem cosi nezřetelně pohnulo. Co
to má být?
Na tmavé louce za plotem se ze tmy zhmotnily dvě siluety.
Vyhouply se na hřeben nízkého kopce a mířily přímo k tryskáči.
A jak se blížily, Siegel si všiml toho výrazného diagonálního
černého pruhu na bílých šatech, které viděl před chvilkou
v televizi.
To je Ambra Vidalová?
Ambra s Kirschem občas létala a vždycky, když byla tahle
španělská krasavice na palubě, Siegelovi se trochu zrychlil tep.
Naprosto nechápal, co tahle žena dělá na pastvinách
u bilbaoského letiště.
Vysoký muž, který ji doprovázel, byl také ve večerním a Siegel si
vybavil, že i on se účastnil večerního programu.
To je přece ten americký profesor, Robert Langdon.
A v tu chvíli se konečně ozval Winston. „Pane Siegele, právě
byste měl za plotem vidět dvě osoby, které nepochybně
poznáváte.“ Siegelovi připadalo Britovo nevzrušené chování tak
trochu děsivé. „Některé aspekty tohoto večera vám bohužel
nemohu dopodrobna vysvětlit, ale požádám vás, abyste mé
pokyny uposlechl kvůli památce pana Kirsche. Teď potřebujete
vědět pouze následující.“ Winston se na kratičký okamžik
odmlčel. „Stejní lidé, kteří zavraždili Edmonda Kirsche, se nyní
snaží zabít Ambru Vidalovou a Roberta Langdona. A my
potřebujeme vaši pomoc, abychom je dostali do bezpečí.“
„Ale… samozřejmě,“ zakoktal se Siegel a snažil se tu informaci
zpracovat.
„Slečna Vidalová a profesor Langdon se potřebují okamžitě
dostat na palubu letadla.“
„Tady?“ zarazil se Siegel.
„Jsem si vědom překážky v podobě nutnosti dodatečné změny na
seznamu pasažérů, ale –“
„A jste si vědom překážky v podobě tři metry vysokého plotu
kolem celého letiště?“
„To samozřejmě jsem,“ odvětil naprosto klidně Winston. „A
jakkoliv je mi jasné, že my dva jsme spolu pracovali pouhých
několik měsíců, potřebuji, abyste mi důvěřoval. Nyní vám
navrhnu něco, co by od vás v této situaci žádal Edmond.“
Pak nastínil svůj plán a Siegel nevěřícně poslouchal.
„To přece nejde!“ namítl.
„Naopak,“ kontroval Winston, „je to zcela jednoduše
proveditelné. Každý z motorů má tah kolem sedmi tisíc
kilopondů a nos letadla by měl vydržet přes tisíc –“
„Já se nebojím o letadlo,“ přerušil ho Siegel. „Bojím se, že to není
legální, a bojím se o svoji licenci!“
„Já to chápu, pane Siegele,“ uznal Winston. „Jen vám chci
připomenout, že budoucí španělská královna je ve velkém
nebezpečí. Těmito kroky jí pomůžete zachránit život. A věřte mi,
že až pravda vyjde najevo, nedostanete důtku, ale vyznamenání
přímo od krále.“
***
Langdon s Ambrou stáli ve vysoké trávě a vzhlíželi k vysokému
plotu ozářenému reflektory tryskáče.
Na Winstonův pokyn od plotu ustoupili právě ve chvíli, kdy
motory zaburácely a letadlo se začalo sunout vpřed.
Nekopírovalo však oblouk pojížděcí dráhy, nýbrž pokračovalo
přímo k nim, přejelo barevné značení a vyjelo na asfaltovou
krajnici. Pak zpomalilo a téměř krokem se blížilo k plotu.
Langdon si uvědomil, že předek tryskáče míří přímo proti
jednomu z těžkých ocelových pilířů plotu. Když se masivní nos
do svislého sloupu zabořil, řev motorů o něco zesílil. Langdon
čekal, že to bude větší boj. Dva motory Rolls-Royce
a čtyřicetitunový tryskáč však zřejmě byly víc, než pilíř snesl.
Kov zasténal, sloup se naklonil směrem k nim, a jak se překotil,
vytáhl s sebou veliký kus asfaltu, jako když vyvrácený strom
vyrve svými kořeny ze země hlínu.
Langdon se rozeběhl k plotu, vzal za pletivo a stlačil ho tak
nízko, aby ho on i Ambra dokázali přelézt. Než po asfaltu
doklopýtali k letadlu, z tryskáče už se spustily schůdky a pilot
v uniformě je máváním zval na palubu.
Ambra se usmála sevřenými rty. „Tak co, pořád ještě Winstonovi
nevěříte?“
Langdonovi došla řeč.
Vyběhli po schůdcích a cestou do měkce čalouněné kabiny
Langdon zaslechl, jak druhý pilot hovoří s řídicí věží.
„Ano, slyším vás,“ říkal právě, „ale asi máte špatně zkalibrovaný
pozemní radar. Z pojížděcí dráhy jsme nevyjeli. Opakuji, stále
jsme na pojezdové dráze. Kontrolka už nesvítí a jsme připraveni
ke startu.“
Právě když pilot zařadil zpětný chod a letadlo se začalo sunout
od prověšeného plotu, kopilot zabouchl dveře. Pak se letadlo
konečně širokým obloukem rozjelo k ranveji.
Robert Langdon na sedadle naproti Ambře na okamžik zavřel oči
a vydechl. Venku řvaly motory, a jak tryskáč burácel po ranveji,
Langdon cítil, jak ho zrychlení tlačí do sedadla.
O pár vteřin později už letadlo prudce mířilo k nebi a ostře se
stáčelo k jihovýchodu, do tmy, v níž kdesi v dálce ležela
Barcelona.
KAPITOLA 40

Rabi Jehuda Köves vyběhl z pracovny, přešel přes dvůr, vyklouzl

ze dveří činžovního domu a sešel po schodech na ulici.
Doma už nejsem v bezpečí, říkal si a srdce mu neklidně tlouklo.
Musím do synagogy.
Synagoga v ulici Dohány byla nejen Kövesovou celoživotní
modlitebnou, ale také opravdovou pevností. Betonové zábrany,
ploty z ostnatého drátu a čtyřiadvacetihodinová ostraha byly
zřetelnou připomínkou neblahé budapešťské antisemitské
tradice. Dnes byl ale Köves vděčný, že má klíče právě od takové
citadely.
Do synagogy to měl čtvrt hodiny pěšky. Chodil tudy denně
a obvykle to byla klidná procházka, ale když dnes vyrazil ulicí
Lajose Kossutha, cítil jen a jen strach. Klopil hlavu k zemi, a než
vykročil, opatrně pohledem prozkoumal stíny před sebou.
Okamžitě zahlédl něco, co v něm vyvolalo nejvyšší ostražitost.
Na lavičce naproti přes ulici seděl jakýsi kolohnát v džínách
a kšiltovce, ledabyle ťukal do telefonu a přísvit displeje mu
ozařoval vousatou tvář.
Ten není odsud, postřehl Köves a zrychlil.
Muž v kšiltovce vzhlédl, chvilku rabína sledoval a pak se opět
sklonil k telefonu. Köves spěšně pokračoval. Došel na křižovatku
a nervózně se ohlédl. K jeho zděšení muž v kšiltovce na lavičce
neseděl. Přešel přes ulici a teď kráčel po chodníku za Kövesem.
On mě sleduje! Starý rabín přidal do kroku a dech se mu krátil.
Hlavou mu vrtalo, zda se nedopustil strašlivé chyby, když odešel
z domova.
Valdespino na mě naléhal, ať zůstanu doma! Komu jsem se to rozhodl
věřit?
Původně měl Köves v úmyslu počkat, až pro něj přijedou
Valdespinovi lidé a doprovodí ho do Madridu, ale ten telefonát
všechno změnil a v rabínovi vzklíčilo temné sémě pochybností.
Ženský hlas v telefonu ho varoval: Biskup za vámi své lidi neposílá,
aby vás doprovodili, ale aby vás unesli – tak jako unesli Sajida al-Fadla.
A pak mu volající dala tak přesvědčivý důkaz, že Köves
zpanikařil a utekl.
Když teď spěchal podél řady domů, jímaly ho obavy, že to do
bezpečí své synagogy nestihne. Muž v kšiltovce byl padesát
metrů za ním a nespouštěl ho z očí.
Večerní klid prořízlo zaskřípění tak hlasité, až Köves nadskočil.
S úlevou si uvědomil, že původcem zvuku je městský autobus,
který právě zabrzdil na zastávce na konci bloku. Köves měl
pocit, že mu ten autobus posílá sám Bůh. Rozeběhl se k němu
a vecpal se dovnitř. Autobus byl plný rozjařených
vysokoškoláků. Dva z nich zdvořile pustili Kövese vpředu
sednout.
„Köszönöm,“ zasípal rabín bez dechu. Díky.
Než však autobus stačil zavřít dveře, ten muž v džínách
a kšiltovce ho doběhl a na poslední chvíli se mu povedlo
nastoupit.
Köves ztuhl, ale muž ho bez jediného pohledu minul a posadil se
v zadní části autobusu. V odrazu v předním skle rabín viděl, že se
muž opět zabral do nějaké hry na mobilu.
Nebuď paranoidní, Jehudo, plísnil se rabín. Vždyť ho vůbec nezajímáš.
Když autobus zastavil na ulici Dohány, Köves se toužebně
zahleděl na věže synagogy jen pár bloků daleko, ale k tomu, aby
opustil bezpečí plného autobusu, se nemohl přimět.
Jestli vystoupím a ten člověk vyrazí za mnou…
Usoudil, že v davu bude nejspíš bezpečněji, a tak zůstal sedět.
Prostě ještě chvilku pojedu a trochu se vydýchám, pomyslel si. Jen
zalitoval, že domov opustil tak narychlo a zapomněl si odskočit.
Teprve za chvilku, právě když autobus odbočoval z ulice Dohány,
si rabín uvědomil, že jeho plán má jednu děsivou trhlinu.
Je sobota večer a tímhle autobusem jede samá mládež.
Došlo mu, že jeho spolucestující nejspíš vystoupí všichni
najednou – a to na příští zastávce, v srdci budapešťského
židovského města.
Po druhé světové válce byla tahle část města v troskách,
v současnosti se polorozpadlé činžovní domy začaly měnit
v jednu z nejživějších barových scén v Evropě: vyrůstal tu jeden
módní noční podnik za druhým. O víkendech se ve
vybombardovaných, posprejovaných troskách skladišť
a činžáků – dnes vybavených nejmodernějšími soundsystémy,
barevným osvětlením a bohatou a rozmanitou uměleckou
výzdobou – scházely davy studentů a turistů.
A opravdu: jakmile autobus přibrzdil na další zastávce, všechna
mládež se vyhrnula ven. Muž v čepici zůstal sedět vzadu a dál se
věnoval telefonu. Köves cítil v kostech, že by měl co nejrychleji
zmizet, a tak na nejistých nohou vstal, rychle prošel uličkou mezi
sedadly a vystoupil do vřavy na ulici.
Autobus se už už rozjížděl, pak náhle zase zastavil, dveře
zasyčely a vypustily ven posledního pasažéra – muže v kšiltovce.
Kövesův puls opět vystřelil do závratných výšin, ale ten člověk
mu nevěnoval jediný pohled, otočil se zády k davům, vyrazil
svižným krokem na opačnou stranu a za chůze si přiložil telefon
k uchu.
Přestaň vymýšlet nesmysly, vyplísnil se Köves v duchu a snažil se
dýchat klidně.
Autobus odjel a hlouček studentů vykročil směrem k barům.
Rabín se rozhodl, že se jich bude z bezpečnostních důvodů držet
co nejdéle, nakonec se od nich oddělí, odbočí vlevo a vrátí se
k synagoze.
Je to jen pár bloků, uklidňoval se a snažil se nevnímat ani těžké
nohy, ani rostoucí tlak v močovém měchýři.
Bary měly plno, až na ulici z nich přetékaly halasné davy. Na
Kövese ze všech stran dotírala elektronická hudba, vzduch byl
prosycený pachem piva, který se mísil se sladkou vůní cigaret
značky Sopianae a všudypřítomných trdelníků.
Köves se blížil k nároží s neodbytným pocitem, že ho opět někdo
sleduje. Zpomalil a troufl si na jeden nenápadný pohled za sebe.
Díkybohu: ten člověk v džínách a kšiltovce nebyl v dohledu.
***
Postava dřepící v tmavém průjezdu na dlouhých deset vteřin
znehybněla a pak z šera opatrně vyhlédla k rohu ulice.
Dobrý pokus, dědo, pomyslel si muž, kterému se před chvilkou jen
tak tak povedlo zmizet z dohledu.
Ještě jednou hmatem zkontroloval injekční stříkačku v kapse.
Pak vykročil z průjezdu na ulici, narovnal si kšiltovku a opět
spěšným krokem vyrazil za kořistí.
KAPITOLA 41

Velitel gardy Diego Garza uháněl zpět do princovy rezidence

a v ruce stále svíral tablet Móniky Martínové.
V tabletu se nacházela nahrávka telefonního hovoru, konverzace
mezi maďarským rabínem Jehudou Kövesem a jakýmsi dobře
informovaným anonymem, a jeho obsah byl tak šokující, že
neponechával veliteli Garzovi mnoho možností.
Nezáleželo na tom, jestli za vražedným spiknutím, o kterém
anonym hovořil, stál nebo nestál Valdespino. Podstatné bylo, že
jakmile nahrávka pronikne na veřejnost, Valdespinova pověst
bude navždy zničená.
Musím prince varovat a ochránit ho před možnými důsledky.
A než se ta zpráva rozšíří, musí být Valdespino pryč z paláce.
V politice je veřejné mínění vším – a tihleti informační handlíři
se Valdespina, ať už právem, nebo ne, právě chystali hodit přes
palubu. Dnes večer prostě není vhodné, aby následníka trůnu
někdo viděl s Valdespinem pohromadě.
Mónica Martínová Garzu zapřísahala, ať přinutí prince okamžitě
učinit prohlášení, jinak to bude vypadat, že v tom je zapletený
taky.
A Garzovi bylo jasné, že má pravdu. Musíme Juliána dostat do
televize. Okamžitě.
Garza vyběhl po schodech, a když se celý udýchaný blížil ke
dveřím Juliánových pokojů, ještě jednou sklopil oči k tabletu,
který držel v ruce.
Kromě frankistického tetování a nahrávky rabínova telefonátu
se ConspiracyNet ve své další dávce informací zřejmě chystal
zveřejnit ještě třetí a finální odhalení – cosi, o čem Martínová
tvrdila, že to způsobí největší pozdvižení.
Datová konstelace, říkala tomu a popisovala to jako soubor
zdánlivě náhodně vybraných a nesouvisejících dat a faktoidů,
které se konspirátorům předhazují, aby je mohli dle libosti
analyzovat a propojovat, a vytvářet tak nejrůznější souvislosti.
Vždyť je to horší než astrologie! soptil Garza. Horší, než když se
z náhodných shluků hvězd sestavují obrázky zvířat!
Data, která Garza měl možnost číst na tabletu, byla ovšem
formulována tak, aby se z nich dalo vytvořit jen jediné
souhvězdí. A to z perspektivy paláce vůbec nevypadalo pěkně.

ConspiracyNet.com
Vražda Edmonda Kirsche
Co zatím víme
• Edmond Kirsch se se svým vědeckým objevem svěřil třem
duchovním autoritám – biskupovi Antoniu Valdespinovi,
állimovi Sajidovi al-Fadlovi a rabínu Jehudovi Kövesovi.
• Kirsch a al-Fadl jsou mrtví, rabín Jehuda Köves nebere
telefon a vše nasvědčuje tomu, že zmizel.
• Biskup Valdespino je živ a zdráv. Naposledy byl viděn, jak
míří od madridské katedrály ke královskému paláci.
• Kirschův vrah – jenž byl identifikován jako admirál Luis
Ávila – má tetování, které naznačuje spojení
s ultrakonzervativními frankisty. (Je snad biskup
Valdespino, známý svými konzervativními postoji, rovněž
frankista?)
• A konečně podle zdrojů blízkých Guggenheimovu muzeu
byl seznam hostů uzavřený, ale přesto na něj byl na poslední
chvíli vrah Ávila doplněn na žádost přímo z královského
paláce. (Osobou, která na místě tuto žádost splnila, pak byla
budoucí španělská královna Ambra Vidalová.)
ConspiracyNet děkuje za stálý přísun informací k tématu
strážci občanských hodnot monte@iglesia.org
Monte@iglesia.org?
Už teď byl Garza přesvědčený, že ta e-mailová adresa musí být
falešná.
Iglesia.org byl významný španělský evangelizační portál,
internetová komunita kněží, laiků i badatelů, kteří byli oddaní
Kristovu učení. Informátor zřejmě doménu zneužil, aby to
vypadalo, že obvinění pocházejí právě z těchto stránek.
Chytré, pomyslel si Garza, kterému bylo známo, jaký obdiv
k Valdespinovi cítí hluboce věřící provozovatelé těchto stránek.
Vrtalo mu hlavou, jestli je tenhle jejich „spolupracovník“ týž
člověk, který zatelefonoval rabínovi.
Když dorazil ke dveřím princova apartmá, začal přemýšlet, jak
princi tu zprávu oznámí. Tenhle den začal celkem normálně,
a teď najednou jako by byl palác ve válce s duchy. Anonymní
informátor, který si říká Monte? Ta snůška rozmanitých údajů?
A k dovršení všeho Garza pořád neměl žádné zprávy o Robertu
Langdonovi a Ambře Vidalové.
Jestli se tisk dozví o Ambřiných dnešních vylomeninách, tak nám
pomáhej Bůh.
Velitel vešel bez klepání. „Princi Juliáne?“ zavolal cestou do
salonu. „Potřeboval bych s vámi chvilku soukromě mluvit.“
Vešel do pokoje a zůstal zaraženě stát.
Místnost byla prázdná.
„Done Juliáne?“ zavolal, otočil se a spěšně zamířil do kuchyně.
„Biskupe Valdespino?“
Prohledal celé apartmá, ale princ a Valdespino byli pryč.
Navolil princovo číslo a překvapeně si uvědomil, že odkudsi slyší
vyzvánění. Znělo slabě, ale zřetelně někde v princově apartmá.
Garza se za tím tlumeným zvukem vydal a povedlo se mu ho
sledovat až k nevelkému obrazu na zdi, za kterým, jak věděl, se
skrýval domácí trezor.
Julián zavřel svůj telefon do trezoru?
Garza nebyl s to uvěřit, že by princ odložil telefon právě ve chvíli,
kdy je komunikace tak důležitá.
A kam se poděli?
Zkusil zadat Valdespinovo číslo a doufal, že to zvedne alespoň
biskup. K jeho nezměrnému překvapení se z trezoru ozval další
tlumený vyzváněcí tón.
Takže Valdespino tu telefon nechal taky?
S rostoucí panikou a těkajícím pohledem se Garza vyřítil z bytu.
Několik dalších minut nazdařbůh běhal po chodbách, volal
a hledal ty dva v patře i v přízemí.
Přece se nevypařili!
Konečně se celý udýchaný zastavil pod elegantním Sabatiniho
schodištěm. Sklesle svěsil hlavu. Tablet v jeho ruce přešel do
režimu spánku a v potemnělém displeji se odrážela stropní
freska, kterou měl přímo nad hlavou.
Byl to krutý paradox. Šlo totiž o Giaquintovo mistrovské dílo,
nazvané Náboženství pod ochranou Španělska.
KAPITOLA 42

Zatímco Gulfstream G550 stoupal na standardní letovou hladinu,

Robert Langdon stál u okénka a rovnal si v hlavě myšlenky.
Uplynulé dvě hodiny prožil ve víru protichůdných emocí – od
nadšení ze začátku Edmondovy prezentace po zdrcující hrůzu
z té příšerné vraždy. A čím víc o tom přemýšlel, tím víc mu
tajemství Edmondovy prezentace unikalo.
Jaké tajemství Edmond odhalil?
Kde jsme se tu vzali? Kam se ubíráme?
V hlavě mu opět zazněla slova, která Edmond dnes večer pronesl
ve středu obří kovové spirály: Roberte, můj objev obě tyhle otázky
velice jasně zodpovídá.
Edmond tedy tvrdil, že vyřešil dvě největší záhady lidské
historie. Přesto Langdonovi nešlo do hlavy, že by jeho objev
mohl být tak rozvratný, aby někomu stálo za to ho kvůli tomu
zavraždit.
Jistě věděl jedině to, že se Edmond odvolával na původ
a směřování lidstva.
Co šokujícího podle Edmonda stojí na počátku lidských dějin?
A jaký tajuplný osud lidstvo čeká?
Pokud jde o budoucnost, Edmond působil optimisticky
a pozitivně, takže to na žádné apokalyptické předpovědi
nevypadalo. Ale proč by tedy měly dělat Edmondovy prognózy takové
starosti duchovním?
„Říkal jste bez mléka, Roberte?“ Vedle něj se zčistajasna objevila
Ambra s šálkem horké kávy.
„Skvělé, děkuji.“ Langdon si od ní šálek vděčně vzal a zadoufal, že
dávka kofeinu mu pomůže trochu rozmotat myšlenky.
Ambra se usadila proti němu a z elegantní broušené karafy si
nalila sklenku červeného. „Edmond tu vozí zásobu Château
Montrose. Podle mě by byla škoda, aby přišlo nazmar.“
Langdon Montrose ochutnal jen jedinkrát v životě, v tajném
vinném sklepě pod dublinskou Trinity College, když tam kdysi
bádal nad iluminovaným evangeliářem známým jako Kniha
z Kellsu.
Ambra sevřela kalich vinné sklenky do dlaní, a když ji nesla ke
rtům, přes okraj pohlédla na Langdona. A jeho ta přirozená
elegance už zase zvláštním způsobem odzbrojila.
„Trochu jsem přemýšlela,“ řekla. „Zmiňoval jste se, že Edmond
se s vámi sešel v Bostonu a vyptával se na různé verze Stvoření?“
„Ano, asi před rokem. Zajímalo ho, jak hlavní světová
náboženství odpovídají na otázku původu lidstva a jak se jejich
odpovědi navzájem liší.“
„Třeba by se od toho dalo začít,“ nadhodila. „Třeba bychom
mohli sami odhalit, na čem pracoval.“
„Já jsem rozhodně pro, aby se začalo od začátku,“ souhlasil
Langdon, „jen si nejsem jistý, jestli je co odhalovat. Pokud jde
o to, odkud pocházíme, existují jen dva názorové proudy: ten
náboženský, podle něhož Bůh stvořil lidi už dokonale vyvinuté,
a darwinovský, podle kterého jsme postupně vylezli ze
zárodečné polévky a lidmi jsme se stali díky evoluci.“
„A co když Edmond přišel na třetí možnost?“ zeptala se Ambra
a v hnědých očích jí zajiskřilo. „Co když s tím jeho objev nějak
souvisí? Co když prokázal, že lidstvo nepochází ani z Adama
a Evy, ani z darwinovské evoluce?“
Langdon musel uznat, že takový objev, tedy nějaký alternativní
výklad původu lidstva, by opravdu mohl způsobit hotové
zemětřesení, jen si nedovedl představit, o co přesně by mohlo jít.
„Evoluční teorie stojí na hodně pevných základech,“ vysvětloval,
„protože vychází z vědecky prokazatelných skutečností, které
jasně dokazují, jak se organismy vyvíjejí a postupně
přizpůsobují prostředí. Evoluční teorii obecně uznávají ty
nejvyspělejší vědecké mozky.“
„Vážně?“ zaujalo to Ambru. „Já ale znám knížky, kde se
vysvětluje, že Darwin se naprosto pletl.“
„Má pravdu,“ zahlaholil Winston z telefonu, který se dobíjel na
stolku mezi nimi. „Jen za poslední dvě dekády na toto téma vyšlo
přes padesát titulů.“
Langdon by skoro býval zapomněl, že je Winston s nimi.
„Z některých se staly bestsellery,“ pokračoval Winston. „V čem se
Darwin mýlil… Porážka darwinismu… Darwinova černá skříňka… Na
lavici obžalovaných Darwin… Temná strana Charlese Dar-“
„Já vím,“ přerušil ho Langdon, který byl s tou objemnou sbírkou
knih, které Darwinovu teorii údajně vyvracely, dobře
obeznámen. „Vlastně jsem před nějakou dobou dvě z nich četl.“
„No a?“ zeptala se se zájmem Ambra.
Langdon se zdvořile usmál. „Nemůžu mluvit za všechny, ale tyhle
dvě se na celou věc dívaly čistě z křesťanského hlediska. Jedna
dokonce tvrdila, že zkameněliny na Zemi umístil Bůh jako
zkoušku naší víry.“
Ambra se zamračila. „Takže to vaše názory nezměnilo.“
„To určitě ne, ale zaujalo mě to, a tak jsem se zeptal jednoho
harvardského profesora biologie, co si o těch knížkách myslí,“
usmál se Langdon. „Mimochodem to byl dnes už zesnulý Stephen
J. Gould.“
„Odkud je mi to jméno povědomé?“ zamyslela se Ambra.
„Stephen J. Gould,“ ozval se okamžitě Winston. „Proslulý
evoluční biolog a paleontolog. Jeho teorie ,přerušované
rovnováhy‘ vysvětlila některé mezery v záznamech fosilních
nálezů a pomohla podpořit darwinovský evoluční model.“
„Gould se jenom rozesmál,“ pokračoval Langdon, „a vysvětlil mi,
že většinu těch protidarwinovských knih vydávají organizace,
jako je třeba Institut pro výzkum Stvoření, který podle svých
informačních materiálů v Bibli spatřuje spolehlivé literární
vylíčení historických a vědeckých skutečností.“
„Takže věří,“ doplnil Winston, „že hořící keře mohou mluvit, že
Noemovi se povedlo vměstnat veškeré zvířecí druhy na jedinou
loď a že se lidé mohou měnit v solné sloupy. Což není úplně
solidní základ pro vědeckou organizaci.“
„To je pravda,“ souhlasil Langdon. „Nicméně existují i některé
nenáboženské knihy, které se snaží Darwina zdiskreditovat
z historického hlediska – obviňují ho, že svou teorii vlastně
ukradl francouzskému přírodovědci Jeanu-Baptistovi
Lamarckovi, který přišel jako první s tvrzením, že se organismy
proměňují v reakci na své okolí.“
„Tyto úvahy jsou irelevantní, pane profesore,“ ozval se Winston.
„Ať už Darwin byl, nebo nebyl plagiátor, na pravdivost evoluční
teorie to nemá vliv.“
„Proti tomu nemohu nic namítat,“ řekla Ambra. „Takže
předpokládám, Roberte, že kdybyste se profesora Goulda zeptal,
kde jsme se tu vzali, určitě by odpověděl, že jsme se vyvinuli
z opic.“
Langdon přikývl. „Budu parafrázovat, ale Gould mě v podstatě
ujistil, že mezi skutečnými vědci panuje ohledně evoluce
naprostá shoda. Ten proces můžeme přímo sledovat. Gould se
domníval, že by bylo lepší se ptát, proč k evoluci dochází a jak to
všechno začalo.“
„A odpověděl na něco z toho?“ zeptala se Ambra.
„Já tomu moc nerozuměl. Ale podpořil svůj názor myšlenkovým
experimentem, kterému říkal ,situace nekonečné chodby‘.“
Langdon se odmlčel a opět se napil kávy.
„Ano, to je užitečná ilustrace,“ navázal Winston, než Langdon
stačil opět promluvit. „Je to takhle: představte si, že kráčíte
dlouhou chodbou – tak dlouhou, že nevidíte, odkud přicházíte
ani kam jdete.“
Langdon přikývl. Šíře Winstonových znalostí na něj opět udělala
dojem.
„Pak,“ pokračoval Winston, „za sebou v dálce zaslechnete zvuk
poskakujícího míče. A když se ohlédnete, zjistíte, že se k vám
opravdu blíží míč. Skáče a skáče, konečně vás mine a pokračuje
dál, až vám v dálce zmizí z dohledu.“
„Správně,“ přikývl Langdon. „A otázka nezní – skáče ten míč?
Protože on zcela zjevně skáče. To vidíme. Otázka zní: proč skáče?
Jak začal skákat? Kopl do něj někdo? Nebo je to nějaký zvláštní
míč, který prostě jen rád skáče? Panují v téhle chodbě takové
fyzikální zákony, že ten míč nemá na vybranou a prostě bude
muset skákat navždycky?“
„Gould z toho vyvozoval,“ převzal štafetu Winston, „že tak jako
v případě evoluce ani tady nevidíme dost daleko do minulosti,
abychom věděli, jak celý proces začal.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Langdon. „Vidíme jen, že se to děje.“
„Podobně to bylo i s chápáním Velkého třesku,“ řekl Winston.
„Kosmologové vymýšlejí elegantní vzorce, kterými se dá popsat
rozpínání vesmíru v jakémkoliv daném okamžiku –
označovaném T – v minulosti i budoucnosti. Ale jakmile se
pokusí vrátit do samotné chvíle Velkého třesku – tedy okamžiku,
kdy T je rovno nule –, jejich výpočty jako by zešílely a začnou
popisovat jakýsi tajuplný kousíček hmoty o nekonečné teplotě
a nekonečné hustotě.“
Langdon a Ambra se na sebe ohromeně podívali.
„Zase správně,“ pravil uznale Langdon. „A jelikož lidská mysl
neumí s pojmem nekonečna moc dobře zacházet, většina vědců
dnes o vesmíru hovoří pouze z hlediska prvních okamžiků po
Velkém třesku, kdy T je větší než nula: čímž se jistí proti tomu,
aby se matematika proměnila v mystiku.“
Jeden z Langdonových kolegů z Harvardu – vážený profesor
fyziky – měl nakonec adeptů filozofie, kteří se neustále hlásili na
jeho seminář s názvem Počátky vesmíru, tak plné zuby, že si na
dveře učebny nalepil cedulku:
V téhle učebně je T > 0.
S veškerými dotazy, v nichž T = 0,
se laskavě obracejte na katedru religionistiky.
„A co panspermie?“ zeptal se Winston. „Tedy názor, že život na
Zemi zanesl meteor nebo kosmický prach? Panspermie je
považována za vědecky validní možnost vysvětlení života na
Zemi.“
„I kdyby to byla pravda,“ nadhodil Langdon, „nedává to odpověď
na obecnou otázku vzniku života ve vesmíru. Jdeme dál,
přehazujeme si ten problém jako horkou bramboru, vůbec nás
nezajímá, odkud skáče ten míč, a odsouváme zásadní otázku:
kde se vzal život?“
Winston zmlkl.
Ambra upíjela víno. Tahle mezihra ji očividně bavila.
Jakmile Gulfstream G550 nabral výšku a srovnal se, Langdon se
zabral do úvah. Kde jsme se tu vzali? A co by pro svět znamenalo,
kdyby Edmond na tuhle prastarou otázku doopravdy zjistil
odpověď?
Jenže podle Edmonda byla tahle odpověď stejně jen částí celého
tajemství.
A ať byla pravda jakákoliv, Edmond podrobnosti svého objevu
ochránil úctyhodným heslem – jediným veršem o třiačtyřiceti
písmenech. Ale pokud půjde všechno podle plánu, Langdon
a Ambra je už zanedlouho v Edmondově barcelonském domově
rozluští.
KAPITOLA 43

Ještě téměř deset let po svém vzniku je „temný web“ pro většinu
internetových uživatelů velkou neznámou. Šeré podsvětí
internetu, do kterého se prostřednictvím běžných prohlížečů
nedostanete, poskytuje anonymní přístup k ohromující nabídce
ilegálního zboží a služeb.
Od skromných počátků, kdy temný web skýtal útočiště online
černému drogovému trhu jménem Silk Road, se postupně
rozvinul v rozsáhlou síť pokoutních stránek, které nabízejí
zbraně, dětskou pornografii, politická tajemství a služby
různých profesionálů v oborech prostituce, hackerství,
výzvědných služeb, terorismu a vražd.
Týden co týden tu proběhnou doslova miliony transakcí a jedna
z nich se měla završit právě teď, v budapešťské barové čtvrti.
Muž v kšiltovce a džínách se nenápadně pohyboval Kazinczyho
ulicí, skrýval se mezi stíny a stopoval svou kořist. V posledních
letech se tyhle zakázky staly jeho denním chlebem. Vždycky se
domlouvaly přes několik populárních serverů – Unfriendly
Solution, Hitman Network a BesaMafia.
Z nájemných vražd se stal miliardový byznys, za jehož překotný
růst mohla jednak záruka anonymních objednávek
prostřednictvím temného webu a jednak možnost
nevysledovatelných plateb v bitcoinech. Motivem většiny
objednávek byly pojišťovací podvody, neshody firemních
společníků nebo manželské problémy, ale vykonavatele se
důvody nikdy netýkaly.
Žádné otázky, uvažoval zabiják. To je nepsané pravidlo, díky kterému
mi šlapou obchody.
Dnešní zakázku přijal před několika dny. Anonymní
objednavatel mu nabídl 150 000 eur za to, že bude hlídkovat
před domem nějakého starého rabína a bude na telefonu pro
případ, že bude potřeba přistoupit k akci. Akce v tomto případě
znamenala násilně vniknout do domu toho starého muže
a píchnout mu injekci chloridu draselného, což by způsobilo
okamžitou smrt s příznaky věrně připomínajícími infarkt.
Jenže tenhle rabín si uprostřed noci zcela nečekaně odejde
z domova, sedne na autobus a vyrazí do jedné zchátralé čtvrti.
Vrah vyrazil za ním a pomocí šifrované komunikační aplikace
informoval zadavatele o vývoji situace.
Cíl opustil domov. Odjel do barové čtvrti. Může mít s někým
schůzku?
Odpověď přišla téměř okamžitě.
Zlikvidovat.
A tak se to, co začalo jako sledování, v temných uličkách mezi
polorozpadlými domy a nabitými bary proměnilo ve smrtící hru
na kočku a myš.
***
Rabín Jehuda Köves celý zpocený a zadýchaný kráčel po
Kazinczyho ulici. Plíce ho pálily a měl pocit, že jeho stárnoucí
močový měchýř co nevidět praskne.
Potřebuju si odskočit a na chvilku se posadit, pomyslel si a zastavil se
u hroznu lidí postávajících před barem Szimpla, jedním ze
zdejších největších a nejznámějších podniků. Hosté byli věkově
i vzhledově tak různorodí, že starému rabínovi nikdo nevěnoval
jediný pohled.
Na chviličku si tu odpočinu, rozhodl se a vydal se ke vstupu.
Kdysi to býval výstavný městský dům s balkony a vysokými
okny, teď už z něj ale zbyla jen oprýskaná, posprejovaná fasáda.
Köves prošel širokým vchodem tohoto kdysi výstavného
činžáku, pod nápisem, který připomínal šifru: EGG-ESH-AY-GED-
REH!
Teprve za chvilku si rabín uvědomil, že to není nic jiného, než
anglický fonetický přepis maďarského egészségedre – „na zdraví!“
Uvnitř zůstal Köves nevěřícně stát a rozhlížel se po tom
rozměrném prostoru. Rozpadající se činžák měl rozlehlý dvůr,
na kterém se nacházely ty nejpodivnější předměty, jaké rabín
kdy viděl – stál tu gauč vyrobený z vany, ve vzduchu visely
figuríny jedoucí na kole, byl tu vykuchaný trabant, který
v současnosti sloužil jako sezení.
Vysoké stěny obklopující dvůr byly zdobené pestrobarevným
vzorem graffiti, plakátů z komunistické éry, klasických soch
a převislých květin řinoucích se z pavlačí, na nichž se četní hosté
pohupovali do rytmu dunivé hudby. Čpělo to tu cigaretami
a pivem. Mladé páry se tu vášnivě a přede všemi líbaly, další
hosté diskrétně pokuřovali z malých dýmek a pili panáky zdejší
pálinky.
Kövesovi vždycky připadalo paradoxní, že lidé jsou sice
nejdokonalejším Božím výtvorem, ale zároveň to jsou v nitru
stále zvířata a jejich chování se do značné míry řídí snahou
o uspokojování základních potřeb. Pečujeme o své tělo a doufáme,
že duše bude následovat. Köves trávil spoustu času tím, že radil
lidem, kteří si příliš libovali v animálních tělesných
pokušeních – zejména v jídle a sexu –, a s rozmachem internetu
a levných syntetických drog na něj jeho práce kladla čím dál
větší nároky.
Jediná základní potřeba, kterou v tuto chvíli toužil uspokojit sám
Köves, byla potřeba močit. Ke své nelibosti ale zjistil, že přede
dveřmi záchodů čeká asi deset lidí. On už čekat nemohl, a tak
opatrně vyšel po schodech nahoru, kde, jak mu bylo řečeno,
měly být další záchody. V prvním patře činžáku se propletl
labyrintem bývalých obývacích pokojů a ložnic, vybavených bary
a sezením. Jednoho z barmanů se zeptal, kde jsou toalety, a muž
mu ukázal na poměrně vzdálenou chodbičku, do které se muselo
jít po pavlači s výhledem na dvůr.
Köves spěšně došel na pavlač, vyrazil k záchodkům a pevně se
držel zábradlí. V chůzi nepřítomně zíral na životem kypící dvůr
dole, kde se v dunivém rytmu hudby vlnilo moře mladých lidí.
A pak to uviděl.
Zastavil se na místě a krve by se v něm nedořezal.
Uprostřed davu stál ten muž v džínách a kšiltovce a díval se
přímo na něj. Na kratičký okamžik se jejich pohledy střetly. Pak
muž s rychlostí pantera vyrazil do akce, začal se prodírat
skrumáží hostů a sprintoval vzhůru po schodech.
***
Zabiják mířil nahoru a bedlivě si prohlížel každého člověka,
kterého míjel. V baru Szimpla se dobře vyznal, a tak se vmžiku
dostal až na pavlač, kde ještě před chvilkou stál jeho cíl.
Rabín byl pryč.
Neprošel jsi kolem mě, pomyslel si vrah. Což znamená, že jsi pořád
ještě tady.
Očima propátral spoře osvětlenou chodbičku před sebou
a usmál se: okamžitě mu bylo naprosto jasné, kde se jeho kořist
snaží ukrýt.
Chodbička byla stísněná a páchlo to tu močí. Končila dveřmi ze
dřeva zkrouceného vlhkem.
Vrah hlučně došel až ke dveřím a zabušil.
Nic se neozvalo.
Zabušil znovu.
Zevnitř kdosi hlubokým hlasem zabručel, že je obsazeno.
„Bocsásson meg!“ zahlaholil vrah omluvu a předstíral, že stejně
hlučně odchází. Pak se potichoučku otočil, vrátil se ke dveřím,
přitiskl k nim ucho a zaslechl zoufalý šepot.
„Někdo mě chce zabít!“ drmolil rabín maďarsky. „Číhal na mě před
domem! A teď mě drží v baru Szimpla v Budapešti! Pošlete mi pomoc,
prosím!“
Podle všeho vytočil tísňovou linku. Zdejší policie byla svými
pomalými reakcemi proslulá, ale i tak už toho vrah slyšel dost.
Ohlédl se, aby se ujistil, že za ním nikdo není, natočil se
mohutným ramenem proti dveřím, zaklonil se a načasoval náraz
tak, aby splynul s dunivým rytmem hudby.
Vetchá západka povolila na první pokus. Dveře se rozlétly. Vrah
vešel dovnitř, zavřel za sebou a ocitl se tváří v tvář své oběti.
Muž, který se krčil v rohu, působil zmateně i vyděšeně.
Vrah mu sebral telefon, ukončil hovor a hodil přístroj do mísy.
„K-kdo vás poslal?“ koktal rabín.
„Na mém povolání je krásné to,“ odpověděl muž, „že nemám
naprosto žádnou možnost to zjistit.“
Teď už starý muž sípal a pot z něj jen lil. Zničehonic zalapal po
dechu, vypoulil oči a oběma rukama se chytil za hruď.
No ne, pomyslel si vrah a usmál se. On snad doopravdy dostal infarkt.
Starý muž se na podlaze svíjel a dávil se, očima prosil o slitování,
tvář mu rudla a prsty zatínal do hrudi. Nakonec padl tváří na
špinavé dlaždičky, a jak se prudce otřásal, povolil mu měchýř
a po zemi se rozlil pramínek moči.
Konečně rabín znehybněl.
Vrah si k němu dřepl a zaposlouchal se. Dech nebylo slyšet.
Vrah vstal a ušklíbl se. „Docela jsi mi to zjednodušil.“
A otočil se ke dveřím.
***
Rabínovy plíce toužily po troše kyslíku.
Právě předvedl svůj životní herecký výkon.
Potácel se na samém kraji bezvědomí, ale ležel nehybně
a poslouchal, jak se útočníkovy kroky vzdalují ke dveřím toalety.
Dveře vrzly a pak se zavřely.
A rozhostilo se ticho.
Köves se přinutil počkat ještě pár vteřin, aby si mohl být jistý, že
útočník ušel po chodbě dost daleko a neuslyší ho. Pak už to
nešlo. Rabín vydechl a začal lapat po životadárném vzduchu.
Dokonce i páchnoucí ovzduší záchodků mu v tu chvíli připadalo
jako dar z nebes.
Zvolna otevřel oči. Z nedostatku kyslíku viděl rozmazaně. Zvedl
třeštící hlavu a před očima se mu začalo rozjasňovat. Ke svému
údivu spatřil těsně u zavřených dveří stát tmavou postavu.
Muž v kšiltovce se na něj usmíval.
Köves ztuhl. On vůbec neodešel.
Vrah udělal k rabínovi dva dlouhé kroky, sevřel mu krk jako do
svěráku a zase mu přirazil obličej k dlažbě.
„Dech zadržet umíš,“ zavrčel, „ale srdce ti pořád tluče.“ Pak se
zasmál. „Ale neboj, s tím ti pomůžu.“
Za okamžik už Köves ucítil ze strany na krku palčivý vpich.
Hrdlem se mu vzhůru do hlavy zvolna šířil oheň. A když se mu
zběsile rozbušilo srdce, věděl, že tentokrát to bude doopravdy.
Rabi Jehuda Köves zasvětil většinu života tajemství Šamajim –
místa, kde dlí Bůh spolu se spravedlivými zemřelými. Nyní věděl,
že za pár okamžiků se mu dostane odpovědí na všechny jeho
otázky.
KAPITOLA 44

Ambra Vidalová stála u umyvadla na prostorné toaletě letounu

G550, zvolna si oplachovala ruce teplou vodou, upřeně hleděla
do zrcadla a sotva se v tom odraze poznávala.
Co jsem to provedla?
Opět se napila vína a zatoužila po životě, který žila ještě před
několika měsíci, životě, kdy byla anonymní, svobodná, ponořená
do práce v muzeu – ale ten byl pryč. Rozplynul se v okamžiku,
kdy ji Julián požádal o ruku.
Ne, vyčinila si v duchu. Rozplynul se v okamžiku, kdy jsi řekla ano.
Hrůzu dnešní vraždy už stačila pozvolna vstřebat a teď její
logicky uvažující mysl začínala s obavami zvažovat důsledky.
To já pustila Edmondova vraha do muzea.
Podvodem mě k tomu přiměl někdo z paláce.
A teď toho vím příliš mnoho.
Neexistoval žádný důvod domnívat se, že za tou veřejnou
popravou stojí princ Julián, nebylo jasné ani to, jestli
o vražedném plánu vůbec věděl. Přesto už se Ambra v chodu
paláce vyznala dost na to, aby mohla mít oprávněné podezření,
že se to vše muselo odehrát s princovým vědomím, a snad
dokonce s jeho požehnáním.
Řekla jsem toho Juliánovi příliš.
V uplynulých týdnech cítila rostoucí potřebu ospravedlňovat
před svým žárlivým snoubencem každou vteřinu, kterou strávila
bez něj, a tak se mu v soukromí svěřovala s mnoha věcmi, které
o nadcházející prezentaci věděla. A teď se začínala bát, že její
otevřenost byla zbytečně riskantní.
Ambra zavřela vodu, osušila si ruce, sáhla po skleničce a dopila
posledních pár kapek vína. V zrcadle viděla cizího člověka: z té
dříve sebevědomé manažerky teď vyzařovala lítost a stud.
Kolika chyb jsem se v posledních měsících dopustila…
V duchu se zatoulala zpět v čase a přemítala, co by bývala mohla
udělat jinak. Jednoho deštivého madridského večera před
čtyřmi měsíci se účastnila benefiční akce v Muzeu moderního
umění královny Sofie…
Většina hostů se vydala do sálu 206.06, aby zhlédla nejslavnější
zdejší exponát – Picassovu Guernicu, rozměrnou, téměř
osmimetrovou malbu, která připomíná vybombardování
baskického městečka za španělské občanské války. Ambře však
ten obraz vždycky připadal příliš deprimující, byla to příliš živá
připomínka brutálního útlaku, který Španělsko mezi lety 1939
a 1975 za Francovy fašistické diktatury zažívalo.
Místo toho se vydala do jednoho liduprázdného sálu, aby se
potěšila obrazy jedné ze svých nejoblíbenějších španělských
umělkyň, Maruji Mallové. Byla to surrealistka z Galicie, jejíž
úspěch ve třicátých letech pomohl španělským umělkyním
rozbít pomyslnou bariéru, která jim bránila v rozletu.
Ambra právě v tichosti obdivovala její obraz nazvaný La Verbena,
politickou satiru plnou složitých symbolů, když se jí za zády
ozval mužský hlas.
„Es casi tan guapa como tú,“ pronesl ten muž. Je skoro tak krásný
jako vy.
Vážně? Ambra se dívala přímo před sebe a měla co dělat, aby
neobrátila oči v sloup. Během podobných akcí to v muzeu leckdy
vypadalo spíš jako v nějakém trapném baru pro nezadané než
v kulturním stánku.
„Qué crees que significa?“ pokračoval hlas za jejími zády. Co podle
vás znamená?
„Nemám tušení,“ pronesla anglicky, protože ji napadlo, že tak
třeba dotyčného přiměje, aby se klidil. „Prostě se mi líbí.“
„Mně taky,“ odpověděl ten muž téměř dokonalou angličtinou.
„Mallová předběhla dobu. Bohužel pro nezkušeného diváka
může povrchní krása toho obrazu zamaskovat jeho hlubší
podstatu.“ Odmlčel se. „Umím si představit, že žena jako vy se
musí s tímhle problémem potýkat dnes a denně.“
Ambra zaúpěla. Opravdu takovéhle řečičky na ženy zabírají?
Nasadila zdvořilý úsměv a prudce se otočila, aby toho člověka
odkázala do patřičných mezí. „To je od vás pěkné, pane, ale…“
Uprostřed věty ztuhla.
Toho muže, který stál před ní, celý život vídala v televizi
a v časopisech.
„Aha,“ hlesla. „Vy jste…“
„Troufalý?“ nadhodil ten fešák. „Trapně opovážlivý? Omlouvám
se, žiji tak trochu v ústraní a na podobné situace nejsem zvyklý.“
Usmál se a zdvořile k ní vztáhl ruku. „Jmenuji se Julián.“
„Myslím, že vás znám,“ odpověděla Ambra a celá rudá si potřásla
rukou s princem Juliánem, španělským následníkem trůnu. Byl
mnohem vyšší, než si myslela, měl vlídný pohled a sebevědomý
úsměv. „Netušila jsem, že sem dnes večer přijdete,“ pokračovala.
To už se jí vracela obvyklá vyrovnanost. „Představovala jsem si,
že vy budete doma spíš v Pradu – že máte radši Goyu,
Velázqueze… zkrátka klasiku.“
„Chcete říct, že jste si mě představovala staromódního
a konzervativního?“ Přívětivě se zasmál. „To si mě asi pletete
s mým otcem. Já mám odjakživa nejradši Mallovou a Miróa.“
Povídali si ještě chvíli a Ambru překvapilo, jak se princ vyzná
v umění. Ale vlastně na tom nebylo nic divného – vyrostl přece
v královském paláci, který vlastnil jednu z nejvybranějších
španělských uměleckých sbírek. V dětském pokojíčku mu
nejspíš visel originál El Greca.
„Patrně to bude vypadat troufale,“ podotkl princ, když jí
předával zlatě raženou navštívenku, „ale byl bych nesmírně rád,
kdybyste přijala pozvání na večeři, kterou zítra pořádám. Na té
vizitce je moje soukromé číslo. Dejte mi vědět.“
„Večeře?“ prohodila zvesela Ambra. „Vždyť ani nevíte, jak se
jmenuju.“
„Jmenujete se Ambra Vidalová,“ odpověděl princ jakoby nic. „Je
vám devětatřicet. Vystudovala jste dějiny umění na univerzitě
v Salamance. Jste ředitelka Guggenheimova muzea v Bilbau.
Nedávno jste se vyjadřovala ke skandálu kolem Luise Quilese
a já souhlasím s tím, že jeho dílo drasticky zrcadlí hrůzy
moderního světa a pro malé děti asi není nejvhodnější, ale na
rozdíl od vás si nemyslím, že by byla jeho tvorba tolik podobná
Banksymu. Nikdy jste nebyla vdaná. Nemáte děti. A černá vám
fantasticky sluší.“
Ambře klesla brada. „Bože můj. To vám tenhle přístup opravdu
funguje?“
„Netuším,“ usmál se. „Třeba to zjistíme.“
Jako na zavolanou se u nich v tu chvíli zhmotnili dva členové
královské gardy, kteří přišli prince upozornit, že by se měl jít
věnovat společenské konverzaci s významnými hosty.
Ambra svírala v dlani vizitku a cítila cosi, co necítila už léta.
Nervózní šimrání v žaludku. Pletu se, nebo mě zrovna princ pozval
na rande?
Jako teenagerka bývala Ambra velice společenská a kluci, kteří
s ní chodili, si vždycky připadali na stejné vlně. Když pak ale
vyrostla do krásy, najednou zjistila, že jsou muži v její
přítomnosti rozpačití, nervózní, nesmělí a zakřiknutí. Dnes
večer ji bez okolků oslovil velmi mocný muž a okamžitě ovládl
situaci. Připadala si opět velmi ženská. A velmi mladá.
Hned nazítří večer vyzvedl řidič Ambru v hotelu a odvezl ji do
královského paláce. U večeře seděla přímo vedle prince, a to ve
společnosti dvou desítek dalších hostů, z nichž mnohé znala
z bulváru nebo ze zpravodajství. Princ ji představil jako svou
„líbeznou novou přítelkyni“ a obratně zapředl rozhovor o umění,
kterého se Ambra mohla bez potíží účastnit. Připadala si trochu
jako na pracovním pohovoru, ale vlastně jí to nevadilo. Naopak
se cítila polichocena.
Když se večer chýlil ke konci, Julián si ji poodvedl stranou.
„Doufám, že jste se bavila,“ pošeptal jí. „Rád bych vás viděl
znovu.“ Pak se usmál. „Co ve čtvrtek večer?“
„Díky,“ odpověděla Ambra, „ale já hned zítra ráno letím do
Bilbaa.“
„Tak tam přiletím taky,“ pokrčil rameny. „Už jste byla
v restauraci Etxanobe?“
Ambra se neubránila smíchu. Večeře v Etxanobe patřila v Bilbau
k těm nejžádanějším kulinárním zážitkům. Restaurace oblíbená
gastronomickými nadšenci z celého světa se pyšnila avantgardní
výzdobou a barvitou kuchyní, díky níž se večeře proměnila ve
výlet do krajiny z obrazů Marca Chagalla.
„To by bylo pěkné,“ slyšela vlastní hlas.
V Etxanobe, nad elegantně servírovaným tuňákem na sumahu
a chřestem s lanýžovým přelivem, se Julián rozhovořil
o politických překážkách, kterým čelí při svých snahách vymanit
se ze stínu svého chřadnoucího otce, a také o tom, jak naléhavě
vnímá povinnost postarat se o zachování královského rodu.
Ambra v něm spatřovala nevinného, v ústraní vyrůstajícího
malého chlapce, ale i vůdce vášnivě milujícího svou vlast. A ta
kombinace jí připadala velmi přitažlivá.
Když toho večera bodyguardi Juliána odvezli zpátky
k soukromému tryskáči, Ambra už věděla, že je ztracená.
Vždyť ho skoro neznáš, připomínala si. Brzdi trochu.
Další měsíce utekly jako voda a Ambra s Juliánem se vídali skoro
denně: večeře v paláci, pikniky na jeho venkovském sídle,
dokonce i filmové matiné. Julián byl k zulíbání staromódní,
brával ji za ruku, tu a tam ji zdvořile políbil, ale nikdy
nepřekročil určitou hranici a Ambra si jeho zdvořilosti velice
cenila.
Jednoho slunného rána před třemi týdny byla Ambra v Madridu,
protože měla v jednom dopoledním televizním pořadu
pohovořit na téma blížící se výstavy v Guggenheimově muzeu.
Pořad Telediario na stanici RTVE sledovaly miliony diváků po
celé zemi. Vysílal se živě, z čehož měla Ambra trochu obavy, ale
věděla, že to bude pro muzeum skvělá celonárodní propagace.
Večer před vysíláním se s Juliánem sešli na úchvatně neformální
večeři v Trattoria Malatesta a pak se chvíli klidně procházeli v El
Parque del Retiro. Ambra pozorovala rodiny na procházce,
hordy pobíhajících dětí, vychutnávala si ty okamžiky a byla pro
tu chvíli naprosto klidná.
„Máš ráda děti?“ zeptal se Julián.
„Zbožňuju je,“ odpověděla podle pravdy. „Vlastně mi někdy
připadá, že děti jsou to jediné, co mi v životě chybí.“
Julián se usmál. „Ten pocit znám.“
V tu chvíli se na ni zadíval trochu jinak než předtím a Ambře
náhle došlo, proč se ptá. Nitro se jí sevřelo strachy a v hlavě se jí
ozvalo: Řekni mu to! Řekni mu to teď hned!
Pokusila se něco vyslovit, ale hlas ji zradil.
„Není ti nic?“ prohlížel si ji starostlivě.
Ambra se usmála. „To kvůli tomu televiznímu vystoupení. Jsem
z toho maličko nervózní.“
„Klid. Budeš skvělá.“
Julián jí věnoval oslnivý úsměv, sklonil se k ní a letmo ji políbil
na rty.
Nazítří ráno v půl osmé už seděla ve studiu zabraná
v překvapivě pohodovém rozhovoru se třemi sympatickými
moderátory Telediaria. O Guggenheimově muzeu se rozpovídala
tak nadšeně, že téměř přestala vnímat jak kamery, tak diváky ve
studiu, a už vůbec jí na mysl nepřišlo, že ji právě sleduje pět
milionů lidí u obrazovek.
„Gracias, Ambra, y muy interesante,“ poděkovala jí moderátorka na
konci jejího vstupu. „Un gran placer conocerte.“
Ambra jen kývla a předpokládala, že tím rozhovor končí.
Moderátorka jí ale kupodivu věnovala nesmělý úsměv a obrátila
se přímo na televizní diváky. „Do studia za námi dorazil
nečekaný a velice vzácný host,“ řekla, „a my bychom ho teď rádi
uvítali.“
Všichni tři moderátoři se postavili, začali tleskat a na scénu vešel
vysoký, elegantní muž. A jakmile ho spatřili diváci, i oni vstali
a začali zuřivě tleskat.
Ambra vstala také a jen nevěřícně zírala.
Julián?
Princ Julián pokynul obecenstvu a potřásl si rukama
s moderátory. Pak přešel k Ambře, zastavil se vedle ní a vzal ji
kolem ramen.
„Můj otec byl vždycky romantik,“ řekl a podíval se přímo do
kamery, jako by se obracel na diváky u televizních obrazovek.
„Nikdy nepřestal milovat mou zesnulou matku. Já jeho smysl pro
romantiku zdědil, a proto se domnívám, že najde-li muž pravou
lásku, okamžitě to pozná.“ Pohlédl na Ambru a usmál se na ni.
Takže…“ O krok ustoupil a zadíval se na ni.
Když si Ambra uvědomila, k čemu se schyluje, nemohla tomu
uvěřit. Zůstala stát jako opařená. Ne! Juliáne, co to vyvádíš?
Ale to už před ní španělský korunní princ bez varování poklekl.
„Ambro Vidalová, obracím se na tebe ne jako princ, ale jen jako
zamilovaný muž.“ Vzhlédl k ní zamženýma očima a kamery se
natočily, aby mohly zabrat detail jeho tváře. „Miluji tě. Vezmeš si
mě?“
Diváci i moderátoři nadšeně vydechli a Ambra přímo hmatatelně
cítila, jak se na ni soustředí ty miliony očí po celé zemi. Do tváře
se jí nahrnula krev a světla reflektorů ji najednou nepříjemně
pálila. Srdce se jí divoce rozbušilo, vytřeštěně se dívala na
Juliána a v hlavě jí vířilo tisíc myšlenek.
Jak mě můžeš něčemu takovému vystavovat? Vždyť se známe jenom
chvilku! Neřekla jsem ti o sobě spoustu věcí… věcí, co můžou všechno
změnit!
Netušila, jak dlouho už tam takhle v panice stojí. Nakonec se
jeden z moderátorské trojice rozpačitě zasmál a prohodil:
„Slečna Vidalová je zjevně v transu! A není divu, když před ní
klečí krásný princ a před celým světem ji žádá o ruku!“
Ambra horečně přemýšlela, jak se z toho elegantně vyvléct.
Rozhostilo se hrobové ticho a ona věděla, že je v pasti. Tohle
veřejné vystoupení se dalo zakončit jen jediným způsobem.
„Váhám, protože pořád nemůžu uvěřit, že tahle pohádka má
šťastný konec.“ Trochu se uvolnila a usmála se na klečícího
Juliána. „Samozřejmě že si tě vezmu, princi Juliáne.“
Studio propuklo v bouřlivý potlesk.
Julián vstal, sevřel Ambru do náruče a ona si v tu chvíli
uvědomila, že se dosud vlastně nikdy ani neobjali.
O deset minut později už spolu seděli v jeho limuzíně.
„Zaskočil jsem tě,“ pronesl Julián. „Omlouvám se. Snažil jsem se,
aby to bylo romantické. Moje city k tobě jsou tak silné…“
„Juliáne,“ přerušila ho Ambra, „i já toho k tobě hodně cítím, ale
tam ve studiu jsi mě dostal do příšerné situace! Ve snu by mě
nenapadlo, že mě takhle brzy požádáš o ruku! Vždyť se skoro
neznáme. A já ti toho musím ještě tolik říct o své minulosti.“
„Na ničem z tvé minulosti nezáleží.“
„Na tomhle možná záležet bude. A hodně.“
Usmál se a zavrtěl hlavou. „Miluju tě. Na ničem jiném nesejde.
Zkus to.“
Ambra si toho muže před sebou změřila pohledem. No tak dobře.
Takhle si ten rozhovor nepředstavovala, ale Julián jí nedal na
vybranou. „Povím ti to, Juliáne. Když jsem byla malá, chytila jsem
těžkou infekci. Skoro mě to zabilo.“
„Dobře.“
Ambra cítila, jak se v ní vzdouvá vlna prázdnoty. „A výsledkem je
to,“ pokračovala, „že moje sny o dětech… asi navždycky zůstanou
jen v říši snů.“
„Já ti nerozumím.“
„Juliáne,“ pronesla dutě, „já nemůžu mít děti. Kvůli té prodělané
nemoci jsem neplodná. Děti bych moc chtěla, ale vlastní nikdy
mít nebudu. Promiň. Vím, jak je to pro tebe důležité, ale právě jsi
požádal o ruku ženu, která ti nemůže dát dědice.“
Julián zbledl.
Ambra se mu upřeně zadívala do očí a toužebně si přála, aby
promluvil. Juliáne, teď je ta pravá chvíle, abys mě k sobě přitiskl a řekl
mi, že je všechno v pořádku. Teď bys mi měl říct, že na tom nezáleží a že
mě stejně miluješ.
A pak se to stalo.
Julián si od ní maličko poodsedl.
A Ambra v tom okamžiku věděla, že je po všem.
KAPITOLA 45

Oddělení královské gardy zabývající se elektronickou ostrahou

sídlí v několika místnostech bez oken v suterénu paláce.
Velitelství této divize, záměrně zcela izolované od rozlehlých
gardistických ubikací a zbrojnice, které se v paláci rovněž
nacházejí, se skládá z desítky počítačových kójí, jedné telefonní
ústředny a stěny plné monitorů se záznamem z bezpečnostních
kamer. Osm členů zdejšího osazenstva – z nichž nikomu není
přes pětatřicet – zodpovídá za udržování bezpečné komunikační
sítě pro zaměstnance paláce a královskou gardu a zároveň řídí
elektronickou ostrahu budov.
I dnes byl v suterénních kancelářích jako obvykle vydýchaný
vzduch, páchlo to tu instantními nudlemi a popcornem a zářivky
hlasitě bzučely.
A sem jsem se dobrovolně nechala posadit, pomyslela si Martínová.
Pozice koordinátorky vztahů s veřejností sice prakticky vzato
pod gardu nespadala, jenže Martínová ke své práci potřebovala
přístup k výkonným počítačům a technicky zdatný personál:
a tak se oddělení elektronické ostrahy zdálo být mnohem
logičtější volbou než nevalně vybavená kancelář nahoře.
Dneska večer, pomyslela si Martínová, budu potřebovat veškerou
dostupnou technologii.
V uplynulých měsících měla za úkol hlavně postarat se o to, aby
palác zvládl komunikaci v průběhu postupného přechodu moci
na prince Juliána. Nebylo to jednoduché. Předávání pravomocí
mezi vůdci zavdalo odpůrcům paláce opět důvod začít otevřeně
brojit proti samotné monarchii.
Španělská ústava říká, že monarchie je „symbolem jednoty
a trvalosti Španělska“. Martínová ale dobře věděla, že Španělsko
už nějakou dobu příliš jednotné není. Nástup Druhé republiky
v roce 1931 znamenal konec monarchie a o pět let později uvrhl
Francův puč zemi do občanské války.
I když byla znovunastolená monarchie považována za liberálně
demokratickou, mnozí liberálové dnes prohlašovali královský
úřad za překonaný pozůstatek represivní, církevně-vojenské
minulosti a za připomínku toho, jak dlouhou cestu bude muset
Španělsko ještě urazit, než se plně začlení do moderního světa.
Tento měsíc Mónica Martínová pracovala jako obvykle mimo
jiné na tom, aby vyslala do světa obraz krále jakožto
zbožňovaného symbolu bez reálné moci. Vzhledem k tomu, že
panovník byl mimo jiné i vrchním velitelem ozbrojených sil
a hlavou státu, to nebylo zas tak jednoduché.
Hlava státu, uvažovala Martínová, v zemi, kde odluka církve a státu
vždy budila kontroverzi. Blízký vztah chřadnoucího krále
a biskupa Valdespina byl liberálům a sekulárně smýšlející části
obyvatelstva trnem v oku už mnoho let.
A pak tu je princ Julián, pomyslela si.
Martínová věděla, že za tuhle práci vděčí právě jemu, ale
v poslední době jí situaci neusnadňoval. Před pár týdny se princ
dopustil té nejtrapnější komunikační boty, jakou Martínová kdy
zažila.
V přímém přenosu celostátní televize totiž před kamerami
poklekl a naprosto směšným způsobem požádal Ambru
Vidalovou o ruku. Trapnější by to mohlo být už snad jen, kdyby
Ambra odmítla, ale naštěstí měla dost rozumu, aby to neudělala.
Jenže z Ambry Vidalové se vzápětí vyklubal těžší oříšek, než
Julián předpokládal. A tak se jedním z hlavních Móničiných
úkolů tento měsíc stalo žehlení důsledků jejího zcela
neprotokolárního chování.
Dnes večer ovšem byly Ambřiny nepředloženosti rázem
zapomenuty. Pod vlivem událostí v Bilbau se vzedmula nebývalá
vlna mediální aktivity. Během poslední hodiny vzalo internet
útokem neuvěřitelné množství čerstvě vzniklých konspiračních
teorií včetně několika zbrusu nových hypotéz týkajících se
biskupa Valdespina.
Největší zájem budil vrah z Guggenheimova muzea, který se na
Kirschovu prezentaci dostal na posledních chvíli, a to „na přání
někoho z paláce“. Tahle zatracená zpráva rozpoutala lavinu
konspiračních teorií, podle kterých se churavý král a biskup
Valdespino spikli, aby zosnovali vraždu Edmonda Kirsche,
poloboha digitálního světa a milovaného amerického hrdiny,
který si za místo k životu zvolil Španělsko.
Tohle Valdespina zničí, pomyslela si Martínová.
„Všichni mě poslouchejte!“ zahalekal Garza, když vešel do
operačního centra. „Někde v areálu paláce je princ Julián
s biskupem Valdespinem! Zkontrolujte všechny výstupy z kamer
a najděte je. Okamžitě!“
Pak se nenápadně vkradl do kanceláře Móniky Martínové
a uvědomil ji o situaci.
„Zmizeli?“ opakovala nevěřícně. „A telefony nechali v princově
trezoru?“
Garza pokrčil rameny. „Zřejmě abychom je nemohli sledovat.“
„No tak to bychom je měli najít,“ prohlásila Martínová. „Princ
Julián musí okamžitě vydat prohlášení a od Valdespina se musí
držet co nejdál.“ A seznámila Garzu s posledním vývojem
událostí.
Teď se nechápavě zatvářil Garza. „Vždyť to je samé jedna paní
povídala. Valdespino přece nemůže být zapletený do vraždy.“
„Možná není, ale s katolickou církví ta vražda něco společného
má. Někdo právě objevil spojení mezi tím střelcem a jistým
vysoce postaveným církevním hodnostářem. Podívejte.“
Martínová klikla na poslední zprávu na ConspiracyNet, opět
připisovanou informátorovi vystupujícímu jako
monte@iglesia.org. „Tohle se objevilo před několika minutami.“
Garza si dřepl a začal aktualizaci pročítat. „Papež?“ vykřikl
rozhořčeně. „Ávila že je ve spojení s –“
„Čtěte dál.“
Garza dočetl až na konec, vstal, poodešel a několikrát zamžikal,
jako by se snažil probudit ze zlého snu.
V tu chvíli se z operační centrály ozval mužský hlas: „Veliteli
Garzo? Mám je!“
Garza i Martínová se okamžitě rozeběhli ke kóji Suréše Bhally,
vedoucího bezpečnostního specialisty původem z Indie, který
ukazoval na svůj monitor. Na záznamu z bezpečnostní kamery
byly vidět dvě postavy, jedna v rozevlátém biskupském rouchu,
druhá v obleku. Kráčely po jakési lesní cestě.
„Východní zahrady,“ oznámil Suréš. „Před dvěma minutami.“
„Oni opustili budovu?“ zeptal se Garza.
„Vydržte, veliteli.“ Suréš pustil záznam zrychleně a sledoval
prince a biskupa na nejrůznějších kamerách po celém
palácovém komplexu. Oba muži vyšli ze zahrady a procházeli po
jakémsi uzavřeném nádvoří.
„Kam to jdou?“
Martínová tušila, kam směřují, a neušlo jí, že to Valdespino
chytře vzal oklikou, aby se vyhnuli přenosovým vozům na
náměstí před palácem. Přesně jak očekávala, Valdespino a Julián
došli až k jižnímu služebnímu vchodu Almudenské katedrály,
biskup odemkl a pustil prince Juliána dovnitř. Dveře se zavřely
a oba muži zmizeli z dohledu.
Garza beze slova zíral na obrazovku a zjevně se snažil najít
v tom, co právě viděl, nějaký smysl. „Informujte mě o vývoji,“
řekl nakonec a vzal si Martínovou stranou.
„Vůbec netuším,“ zašeptal jí, jakmile byli z doslechu, „jak se
Valdespinovi povedlo prince přimět, aby s ním opustil palác
nebo aby se zbavil telefonu, ale je celkem zjevné, že princ o těch
podezřeních vůči Valdespinovi nemá tušení. Jinak by se od něj
určitě držel dál.“
„Souhlasím,“ přikývla Martínová. „A i když se mi nechce rozvíjet
nějaké spekulace o tom, o co biskupovi vlastně jde, tak…“
„Tak co?“ zeptal se Garza.
Martínová si povzdechla. „Tak to trochu vypadá, že Valdespino
právě získal mimořádně cenné rukojmí.“
***
Asi čtyři sta kilometrů severně, v atriu Guggenheimova muzea,
zabzučel agentu Fonsecovi telefon. Za posledních dvacet minut
to bylo už pošesté. Když si agent přečetl jméno volajícího,
mimoděk se postavil do pozoru.
„Sí?“ ohlásil se s bušícím srdcem.
Hlas na lince promluvil pomalou, rozvážnou španělštinou.
„Agente Fonseco, jak asi víte, budoucí španělská královna se
dnes večer dopustila několika velkých přehmatů, navázala
kontakt s velmi nevhodnými osobami a způsobila královskému
paláci značné problémy. Abychom zabránili dalším škodám, je
naprosto nezbytné, abyste ji co nejrychleji dopravil do paláce.“
„O tom, kde se slečna Vidalová nachází, nemáme v tuto chvíli
bohužel žádné informace.“
„Před čtyřiceti minutami z bilbaoského letiště odstartovalo
Kirschovo letadlo a míří do Barcelony,“ oznámil volající.
„Domnívám se, že slečna Vidalová byla na palubě.“
„A jak to můžete vědět?“ vyhrkl Fonseca, ale okamžitě svého
neomaleného tónu zalitoval.
„Kdybyste dělal svoji práci,“ odpověděl ostře ten hlas, „tak byste
to věděl taky. Chci, abyste za ní vy i váš partner ihned vyrazili. Na
letišti právě tankuje vojenský letoun, který na vás čeká.“
„Pokud slečna Vidalová v tom tryskáči skutečně je,“ řekl
Fonseca, „pravděpodobně cestuje s americkým profesorem
Robertem Langdonem.“
„Ano,“ prohlásil volající zuřivě. „Vůbec netuším, jak ten člověk
slečnu Vidalovou přesvědčil, aby utekla ochrance a uprchla
s ním, ale zjevně od něj hrozí značné riziko. Vy máte za úkol
slečnu Vidalovou najít a přivést ji zpět, a to i násilím, bude-li to
nutné.“
„A co když se do toho bude Langdon vměšovat?“
Rozhostilo se těžké ticho. „Vedlejší škody se snažte omezit,“
odpověděl volající, „ale situace je natolik kritická, že se dá
v případě profesora Langdona uvažovat o povolených ztrátách.“
KAPITOLA 46

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
DĚNÍ KOLEM EDMONDA KIRSCHE MONITORUJÍ
MAINSTREAMOVÁ MÉDIA!
Vědecká prezentace Edmonda Kirsche původně začala jako
online vysílání, které přitáhlo neuvěřitelné tři miliony
diváků. Po jeho zavraždění ale začala o situaci informovat
mainstreamová média z celého světa. Momentální počet
diváků sledujících aktuální dění se odhaduje na více než
osmdesát milionů.
KAPITOLA 47

Právě když Kirschův Gulfstream G550 začal nad Barcelonou

klesat, Robert Langdon dopil druhý šálek kávy a zahleděl se na
zbytky improvizovaného nočního občerstvení, které s Ambrou
našli v Edmondově kuchyňce a podělili se o něj: oříšky, rýžové
sušenky a všemožné „veganské tyčinky“, které jemu osobně
chutnaly zcela identicky.
Naproti němu Ambra právě dopíjela druhou sklenku červeného
a působila mnohem uvolněněji.
„Díky, že jste to vyslechl,“ řekla trochu nesměle. „Já o Juliánovi
samozřejmě s nikým mluvit nemohla.“
Langdon, který si právě vyslechl historku o té trapné veřejné
žádosti o ruku, chápavě přikývl. Opravdu neměla na vybranou,
musel uznat. Ambra očividně nemohla riskovat, že by
zesměšnila budoucího španělského krále ve vysílání celostátní
televize.
„Kdybych věděla, že s tou žádostí vyrukuje tak rychle,“
pokračovala Ambra, „samozřejmě bych mu řekla, že nemůžu mít
děti. Jenže se to seběhlo úplně bez varování.“ Zavrtěla hlavou
a smutně vyhlédla z okna. „Myslela jsem, že ho mám ráda. Nevím,
možná to bylo jen z toho nadšení, že to je –“
„Vysoký, snědý, krásný princ?“ nadhodil Langdon a pousmál se.
Ambra se tiše zasmála a zase se k němu vrátila pohledem. „To
samozřejmě hrálo v jeho prospěch. A vůbec, připadal mi jako
dobrý člověk. Možná trochu uzavřený, ale romantický – prostě to
není ten typ, co by mohl mít prsty v Edmondově vraždě.“
Langdon s ní v duchu souhlasil. Princ by toho z Edmondovy smrti
moc nezískal a nic průkazného nenaznačovalo, že by s ní měl
cokoliv společného – jen to, že z paláce někdo zavolal a požádal
o dopsání admirála Ávily na seznam hostů. V tuto chvíli všechno
ukazovalo na biskupa Valdespina: ten se o Edmondových
záměrech dozvěděl s takovým předstihem, že měl čas vymyslet
plán na jeho zastavení, a navíc věděl lépe než kdo jiný, jak ničivě
může Edmondův objev zapůsobit na náboženství na celém světě.
„Samozřejmě si Juliána vzít nemůžu,“ podotkla Ambra tiše.
„Pořád musím myslet na to, že když teď ví, že nemůžu mít děti,
určitě naše zasnoubení zruší. Jeho dynastie je na trůně skoro
čtyři sta let. A něco mi říká, že ředitelka muzea odněkud z Bilbaa
asi nebude tím pravým důvodem, aby se pokrevní linie
přerušila.“
V reproduktoru nad jejich hlavami to zapraskalo a piloti
oznámili, že je čas se nachystat na přistání v Barceloně.
Ambra, ještě pořád otřesená ze svých úvah o princi, vstala
a začala uklízet kabinu – oplachovat skleničky v kuchyňce,
vyhazovat nedojedené zbytky.
„Pane profesore,“ ozval se z Edmondova telefonu na stole
Winston, „asi byste měl vědět, že se po internetu šíří nová
informace – našly se důkazy ukazující na tajné spojení mezi
biskupem Valdespinem a vrahem Ávilou.“
To Langdona poplašilo.
„A to bohužel není všechno,“ pokračoval Winston. „Jak víte,
Kirschovy tajné schůzky s Valdespinem se účastnili další dva
náboženští vůdci – významný rabín a jistý velice oblíbený imám.
Včera v noci byl tento imám nalezen mrtev v dubajské poušti.
A před několika minutami přišly znepokojivé zprávy
z Budapešti: dotyčný rabín rovněž zemřel. Zřejmě infarkt.“
Langdon nevěřil vlastním uším.
„Blogerům to zvláštní načasování obou úmrtí samozřejmě
neušlo,“ dodal Winston.
Langdon mlčky, nevěřícně pokýval hlavou. Takže ať je tomu
jakkoliv, biskup Antonio Valdespino je momentálně jediným
člověkem na světě, který ví, co Kirsch objevil.
***
Gulfstream G550 dosedl na odlehlou ranvej letiště Sabadell pod
horami nedaleko Barcelony a Ambře se ulevilo, když zjistila, že
tu nečíhají žádní paparazzi ani novináři.
Edmond tvrdíval, že se chce vyhnout davům fanoušků
okouzlených jeho slávou, a proto si nevybral za domovské letiště
barcelonský El Prat, nýbrž tohle menší, kus za městem.
Ambra však věděla, že to není ten pravý důvod.
Ve skutečnosti Edmond pozornost davů miloval a připouštěl, že
svůj tryskáč nechává v Sabadellu jen proto, že má díky tomu
záminku jezdit domů po klikatých silničkách svým
nejoblíbenějším sportovním autem, Teslou Model X P90D,
kterou mu údajně osobně daroval přímo Elon Musk. Edmond prý
jednou vyzval svoje piloty na míli dlouhý závod po ranveji –
gulfstream proti tesle –, ale piloti si to spočítali a odmítli.
Bude mi chybět, pomyslela si Ambra smutně. Ano, byl to požitkář
a poděs, ale jeho úžasná představivost si zasloužila něco úplně
jiného, než co mu život přinesl dnes večer. Doufám, že se nám
podaří uctít jeho památku zveřejněním jeho objevu.
Když letadlo zajelo do Edmondova jednomístného hangáru
a motory utichly, Ambra viděla, že je tu klid. Zřejmě ona
i profesor Langdon mediálním radarům pořád ještě unikali.
Zhluboka se nadechla, jako první vyrazila ke schůdkům a snažila
se vyčistit si hlavu. Druhá sklenice vína byla cítit a Ambra
zalitovala, že si ji dávala. Když došlápla na betonovou podlahu
hangáru, lehce zakolísala a ucítila, jak ji Langdon silnou rukou
chytil za rameno a podepřel ji.
„Díky,“ zašeptala a usmála se na profesora, který po dvou šálcích
kávy vypadal bděle a duchapřítomně.
„Měli bychom se odsud co nejrychleji ztratit,“ mínil Langdon
a pohledem zabloudil k elegantnímu černému SUV parkujícímu
v rohu. „To je nejspíš to auto, o kterém jste mi říkala, že?“
Přikývla. „Edmondova tajná láska.“
„Má zvláštní poznávačku.“
Ambra se na tu registrační značku na přání zadívala a zasmála
se. Na tabulce stálo:
E-WAVE
„Edmond mi totiž vyprávěl,“ dala se do vysvětlování, „že Google
a NASA nedávno získaly nějaký převratný počítač jménem D-
Wave – jeden z prvních takzvaných kvantových počítačů na
světě. Snažil se mi vysvětlit, o co jde, ale bylo to hrozně složité –
něco o superpozici a kvantové mechanice, prý to je úplně nový
typ stroje. Každopádně prohlásil, že chce postavit něco, co dá D-
Wave na frak. A tenhle svůj nový počítač chtěl pojmenovat E-
Wave.“
„E jako Edmond?“ odhadoval Langdon.
A taky je E o krok před D, pomyslela si Ambra a vzpomněla si, jak jí
Edmond vyprávěl historku o proslulém počítači z filmu 2001:
Vesmírná odysea. Traduje se, že počítač dostal jméno HAL,
protože tahle písmena jsou v abecedě vždycky o jedno před I, B
a M.
„A co klíčky?“ zeptal se Langdon. „Říkala jste, že víte, kde je
schovává.“
„On klíčky nepoužívá.“ Ambra zvedla Edmondův telefon.
„Ukazoval mi to, když jsme sem přiletěli minulý měsíc.“ Dotkla
se displeje, spustila aplikaci Tesla a vybrala povel „přivolat“.
Reflektory auta v rohu hangáru se probraly k životu, tesla k nim
bez sebemenšího zvuku hladce dojela a zastavila se.
Langdon naklonil hlavu na stranu. Představa auta, které se řídí
samo, ho trochu znepokojovala.
„Nebojte se,“ ujišťovala ho Ambra, „k Edmondovu bytu řídíte vy.“
Langdon souhlasně přikývl a vydal se kolem auta na stranu
řidiče. Když se ocitl před kapotou, zarazil se, zadíval se na
poznávací značku a hlasitě se rozesmál.
Ambra moc dobře věděla, co ho tak pobavilo: na rámečku značky
bylo totiž napsáno: BLAHOSLAVENÝ KIRSCHI, DĚDICTVÍ
OBDRŽÍŠ NA ZEMI.
„To je celý Edmond,“ utrousil Langdon a usadil se za volant.
„Skromnost nikdy nebyla jeho silnou stránkou.“
„On tohle auto miloval,“ řekla Ambra a usadila se vedle
Langdona. „Je plně elektrické a rychlejší než ferrari.“
Langdon pokrčil rameny a zadíval se na supertechnicky
vyhlížející palubní desku. „Mně auta vlastně moc neříkají.“
Ambra se usmála. „Tak teď začnou.“
KAPITOLA 48

Renault, v němž seděl Ávila, se řítil tmou na východ a admirál

přemýšlel, kolikrát za svou kariéru námořního důstojníka
vlastně vplouval do barcelonského přístavu.
Jeho bývalý život jako by ležel někde v jiném vesmíru, jako by
skončil tím oslnivým zábleskem v Seville. Osud je krutá
a nepředvídatelná milenka, ale nyní jako by dosáhl jakéhosi
přízračného klidu a rovnováhy. Stejný osud, který mu
v sevillském chrámu rozerval duši na cáry, mu nyní nabízel
druhou šanci, která se zrodila mezi zdmi úplně jiné katedrály.
A ač to může působit neuvěřitelně, zavedl ho tam obyčejný
fyzioterapeut jménem Marco.
„Schůzka s papežem?“ zeptal se Ávila svého trenéra před
několika měsíci, když mu Marco tu myšlenku předestřel. „Zítra?
V Římě?“
„Zítra ve Španělsku,“ opravil ho Marco. „Papež je tady.“
Ávila se na něj zadíval jako na blázna. „V televizi neříkali nic
o tom, že by Jeho Svatost přijela k nám.“
„Důvěřujte mi trochu, admirále,“ rozesmál se Marco. „Nebo snad
na zítřek už něco máte?“
Ávila se podíval na svoji zraněnou nohu.
„Odjezd je v devět,“ informoval ho Marco. „A slibuju, že ten výlet
bude bolet mnohem míň než rehabilitace.“
Nazítří ráno se Ávila oblékl do námořní uniformy, kterou mu
Marco přinesl z domova, chopil se berlí a dobelhal se k Marcovu
starému fiatu. Marco vyjel z nemocničního parkoviště, zamířil po
Avenida de la Raza na jih, zanedlouho vyjel z města a najel na
dálnici N-IV.
Ávily se zmocnil náhlý neklid. „Kam jedeme?“ zeptal se.
„Klid,“ usmál se Marco. „Věřte mi. Za půl hodinky tam jsme.“
Ávila věděl, že podél dálnice přinejmenším dalších sto padesát
kilometrů leží jenom vyprahlé pastviny. Už už propadal
přesvědčení, že se šeredně spletl. Po půl hodině minuli El
Torbiscal, strašidelnou vesnici duchů – kdysi kvetoucí
zemědělskou obec, která se nedávno úplně vylidnila. Kam mě to
proboha veze? Marco pokračoval ještě pár minut, pak sjel
z dálnice a zabočil na sever.
„Vidíte?“ ukazoval kamsi do dálky přes ladem ležící pole.
Ávila neviděl nic. Buď měl fyzioterapeut halucinace, nebo
Ávilovi slábly oči.
„Není to nádhera?“ rozplýval se Marco.
Ávila zamžoural proti slunci a konečně si všiml, že se nad obzor
zvedá jakási tmavá stavba. A jak se blížili, náhle nevěřícně
vytřeštil oči.
To je… katedrála?
Budova by svými rozměry odpovídala spíš Madridu nebo Paříži.
Ávila v Seville prožil celý život, ale nikdy neslyšel, že by tady
uprostřed té pustiny stála katedrála. Čím byli blíž, tím
monumentálněji stavba působila. Mohutné betonové zdi jí
skýtaly ochranu, jakou Ávila dosud znal snad jen z Vatikánu.
Marco sjel z hlavní silnice na krátkou příjezdovou cestu a dojel
až k vysokým, zavřeným železným vratům. Zastavili, Marco
vytáhl z palubní přihrádky zalaminovanou kartičku a položil ji
na palubní desku.
Přistoupil k nim člen ostrahy, podíval se na kartičku, nakoukl do
auta a usmál se na Marca. „Bienvenidos,“ pozdravil. „Qué tal,
Marco?“
Muži si potřásli rukama a Marco představil admirála Ávilu.
„Ha venido a conocer al papa,“ sdělil ostraze. Jede na schůzku
s papežem.
Strážný přikývl, obdivně se zadíval na Ávilovy medaile a mávl.
Velká vrata se otevřela a Ávilu přepadl pocit, že vjíždějí do
středověkého hradu.
Vznosná gotická katedrála, která se před nimi objevila, měla
osm vysokých, horizontálně natřikrát dělených zvonic. Z hlavní
budovy se klenuly tři mohutné kupole obložené tmavohnědým
a bílým kamenem, který jim dával neobvyklý, moderní nádech.
Ávila se pohledem vrátil k cestě, která se větvila do tří
paralelních pruhů lemovaných špalírem vysokých palem. K jeho
překvapení tu parkovaly stovky aut a jiných dopravních
prostředků – luxusní limuzíny, otlučené autobusy, zablácené
mopedy, zkrátka všechno, co si dovedete představit.
Marco je všechny minul a zajel přímo na prostranství před
kostelem. Člen ostrahy, který si jich všiml, se podíval na hodinky
a pak jim pokynul k prázdnému parkovacímu místu, které tu pro
ně zjevně bylo rezervované.
„Jdeme trochu pozdě,“ řekl Marco. „Měli bychom si pospíšit.“
Ávila by rád něco odpověděl, ale slova mu uvízla v hrdle.
Právě si totiž všiml nápisu na tabuli před kostelem:
IGLESIA CATÓLICA PALMARIANA
Panebože! Ávila sebou cukl. O téhle církvi jsem slyšel.
Otočil se k Marcovi a snažil se zvládnout bušící srdce. „Takže
tohle je tvoje církev, Marco?“ Snažil se, aby to neznělo vyděšeně.
„Ty jsi… palmarián?“
Marco se usmál. „Vy to říkáte, jako by to byla nějaká nemoc. Jsem
prostě jen oddaný katolík, který se domnívá, že Řím sešel ze
správné cesty.“
Ávila se zadíval na kostel. Najednou chápal to Marcovo podivné
tvrzení, že se zná s papežem. Tenhle papež je totiž opravdu ve
Španělsku.
Před několika lety vysílala televizní stanice Canal Sur dokument
nazvaný La Iglesia Oscura, který si kladl za cíl odhalit některá
tajemství palmarské církve. Ávila si vzpomínal, jak ho tenkrát
zaskočila už samotná existence téhle církve, nemluvě
o rostoucím počtu věřících i jejím sílícím vlivu.
Podle tradované verze byla palmarská církev založena poté, co
se několik místních obyvatel na nedalekém poli údajně stalo
svědky mystických zjevení. Prý se jim zjevila Panna Marie
a varovala je, že katolickou církev zasáhlo „kacířství modernity“
a že pravá víra musí být chráněna.
Panna Marie naléhavě žádala palmarské, aby ustavili vlastní
církev a současného římského papeže zavrhli coby lžipapeže.
Přesvědčení, že vatikánský papež není nejvyšší pontifex, je
známo coby sedevacantismus, tedy víra, že Petrův stolec je ve
skutečnosti prázdný.
Navíc palmariáni prohlašovali, že podle jejich důkazů je
„skutečným“ papežem jejich zakladatel, muž jménem Clemente
Domínguez y Gómez, který přijal jméno Řehoř XVII. Pod
vedením tohoto papeže Řehoře, neboli z pohledu běžných
katolíků „vzdoropapeže“, palmarská církev neustále vzkvétala.
Když Řehoř v roce 2005 zemřel, právě když sloužil velikonoční
mši, jeho přívrženci označili načasování jeho smrti za zázračné
znamení shůry, podle něhož byl tento muž v přímém spojení
s Bohem.
Když teď Ávila vzhlížel k tomu obřímu svatostánku, nemohl si
pomoci: ta budova mu připadala zlověstná.
Ať už je teď vzdoropapežem kdokoliv, já se s ním setkat netoužím.
Nádavkem ke kritice týkající se jejich ostrých prohlášení na
adresu papeže čelila tato církev i obviněním z vymývání mozků,
sektářského zastrašování, a dokonce i několika záhadných
úmrtí – to se týkalo například Bridget Crosbieové, která podle
rodinného právníka „nedokázala uprchnout“ z jednoho
z palmariánských kostelů v Irsku.
Ávila nechtěl být na svého nového přítele nezdvořilý, ale takhle
si ten dnešní výlet opravdu nepředstavoval. Omluvně si
povzdechl. „Marco, tohle asi bohužel nezvládnu.“
„Tušil jsem, že něco takového řeknete,“ odpověděl Marco,
kterého to vůbec nevyvedlo z míry. „Když jsem se tu ocitl poprvé,
reagoval jsem stejně. Já jsem taky slyšel všechny ty klepy
a pomluvy. Ale ujišťuju vás, že to je všechno jenom kampaň,
kterou se nás Vatikán snaží očernit.“
A dá se jim to vyčítat? zauvažoval Ávila. Vždyť ta vaše církev
prohlašuje Vatikán za nelegitimní!
„Řím potřeboval důvod, aby nás mohl exkomunikovat, a tak si
začal vymýšlet lži. Vatikán už léta šíří o palmariánech bludy.“
Ávila tu úchvatnou katedrálu uprostřed pustiny hodnotil
pohledem. Měl z ní zvláštní pocit. „Jednomu nerozumím,“
prohlásil. „Jestli nemáte vazby na Vatikán, tak odkud berete
peníze?“
Marco se usmál. „Překvapilo by vás, kolik tajných následovníků
mají palmariáni v řadách katolického duchovenstva. Ve
Španělsku existuje mnoho konzervativních farností, které
nesouhlasí s liberálními změnami hlásanými Římem, a tak od
nich tajně plynou peníze církvím, jako je ta naše, církvím
vyznávajícím tradiční hodnoty.“
Byla to sice nečekaná odpověď, ale Ávila neměl důvod jí nevěřit.
I on cítil prohlubující se schizma katolické církve – propast mezi
těmi, kdo věří, že bez modernizace církev zanikne, a těmi, kdo
zastávají názor, že účelem církve je nehybně vzdorovat
proměňujícímu se světu.
„Současný papež je velmi pozoruhodný muž,“ řekl Marco.
„Vyprávěl jsem mu o vás a on říkal, že mu bude ctí uvítat v lůně
naší církve armádního důstojníka a nositele vyznamenání. Po
dnešní bohoslužbě se s vámi osobně setká. Stejně jako jeho
předchůdci si i on předtím, než nalezl Boha, prošel službou
v armádě, a tak chápe, co prožíváte. Myslím, že jeho stanoviska
by vám mohla pomoci na cestě ke klidu duše.“
Marco mu otevřel dveře, ale Ávila se nedokázal pohnout. Jen
seděl na místě, vzhlížel k té mohutné stavbě a styděl se za své
nepodložené předsudky vůči těmhle lidem. Upřímně řečeno
o palmarské církvi kromě těch pomluv nic nevěděl, a skandály
se ostatně nevyhýbají ani Vatikánu. Navíc mu jeho vlastní církev
po tom teroristickém útoku vůbec nepomohla. Odpusť svým
nepřátelům, říkala mu ta jeptiška. Nastav druhou tvář.
„Luisi, poslouchejte mě,“ zašeptal Marco. „Já vím, že jsem vás
sem vylákal tak trochu lstí, ale myslel jsem to dobře. Přál jsem si,
abyste se s tímhle mužem sešel. Mně úplně změnil život. Když
jsem přišel o nohu, byl jsem na tom stejně jako teď vy. Chtělo se
mi umřít, utápěl jsem se v temnotě, a jeho slova mi dala důvod
žít dál. Jen si pojďte poslechnout jeho kázání.“
Ávila zaváhal. „Já ti to moc přeju, Marco. Ale myslím, že si docela
dobře poradím sám.“
„Že si poradíte?“ Mladík se rozesmál. „Před týdnem jste si
přiložil pistoli k hlavě a zmáčkl jste spoušť. Tomu já neříkám
,docela dobře si poradit‘, kamaráde.“
Ávila věděl, že to je pravda. A za týden mě propustí z nemocnice a já
se ocitnu opět doma, sám a bez cíle.
„Čeho se bojíte?“ naléhal Marco. „Jste přece námořní důstojník.
Jste dospělý muž, velitel lodi! To máte strach, že vám papež
během těch deseti minut vymyje mozek a vezme si vás za
rukojmí?“
Vlastně nevím, z čeho mám strach, myslel si Ávila, zíral na svou
zraněnou nohu a připadal si podivně malý a bezmocný. Většinu
života velel on, to on dával rozkazy. Vyhlídka na to, že by měl
někoho poslouchat, v něm budila nejistotu.
„Nevadí,“ řekl Marco a zase si zapnul pás. „Promiňte. Je na vás
vidět, že vám to není příjemné. Nechtěl jsem na vás naléhat.“
A chystal se nastartovat.
Ávila si připadal hloupě. Vždyť tenhle Marco je vlastně ještě dítě,
je o dvě třetiny mladší než on sám, přišel o nohu, snaží se pomoci
bližnímu v neštěstí, a on mu to oplácí nevděkem, skepsí
a povýšeností?
„To ne,“ zarazil ho. „Promiň mi to, Marco. Bude mi ctí
poslechnout si jeho kázání.“
KAPITOLA 49

Čelní okno Edmondovy Tesly Model X bylo rozměrné a někde za

Langdonovou hlavou plynule přecházelo ve střechu, což
Langdonovi dávalo závratný pocit, že se vznáší ve skleněné
bublině.
Když autem vyjel na dálnici vedoucí lesy severně od Barcelony,
samotného ho překvapilo, že o hodně překračuje zdejších
povolených sto dvacet kilometrů v hodině. Díky tichému
elektromotoru a lineárnímu řazení působily všechny rychlosti
pocitově skoro stejně.
Ambra vedle něj na velikém palubním monitoru zuřivě
brouzdala na internetu a předávala Langdonovi aktuální zprávy,
kterých byl plný celý svět. Síť intrik jako by byla stále spletitější,
dokonce se objevily zvěsti o tom, že biskup Valdespino posílá
finance vzdoropapeži palmarské církve – který zase údajně měl
vojenské vazby na konzervativní karlistické hnutí a vypadalo to,
že má na svědomí nejen Edmondovu smrt, ale i skon Sajida al-
Fadla a rabiho Jehudy Kövese.
Čím déle Ambra četla, tím bylo zřejmější, že média na celém
světě si momentálně kladou jednu a tutéž otázku: co mohl
Edmond Kirsch odhalit tak šokujícího, že by ho prominentní
biskup a konzervativní katolická sekta byli schopni zavraždit,
aby mu zabránili tu věc zveřejnit?
„Sleduje to neuvěřitelný počet lidí,“ vzhlédla Ambra od displeje.
„Tahle zpráva budí naprosto nebývalý zájem… jako kdyby
přibila k židli celý svět!“
V tu chvíli si Langdon uvědomil, že právě v tomhle tkví ponuře
pozitivní důsledek Edmondovy příšerné smrti. Díky
celosvětovému mediálnímu zájmu řady Kirschova obecenstva
vzrostly na počty, o jakých se mu určitě ani nesnilo. V tuhle
chvíli, dokonce i po smrti, mu naslouchala celá planeta.
Tohle vědomí jen přispívalo k Langdonovu odhodlání splnit, co
si předsevzal – najít Edmondovo heslo a vypustit jeho poselství
do světa.
„Julián ještě nevydal žádné prohlášení,“ pronesla Ambra
poněkud udiveně. „A palác se taky ještě nevyjádřil. Je to divné.
Měla jsem co do činění s jejich PR koordinátorkou Mónicou
Martínovou, a ta hlásá transparentnost a zveřejňování informací
ještě předtím, než je tisk stačí překroutit. Určitě se právě snaží
Juliána dotlačit k nějakému vyjádření.“
Langdon s ní v duchu souhlasil. Vzhledem k tomu, že média
vinila předního královského poradce ze spiknutí, a dokonce
z vraždy, mu připadalo jedině logické, že by k tomu měl Julián
něco říct – byť by šlo jen o konstatování, že palác tato obvinění
vyšetřuje.
„Zejména s ohledem na to,“ dodal, „že budoucí královna
Španělska stála v okamžiku vraždy těsně vedle Edmonda. Mohla
jste to být vy, Ambro. Princ by měl aspoň sdělit národu, že je rád,
že se vám nic nestalo.“
„Tím si nejsem tak jistá,“ prohodila nevzrušeně, zavřela
prohlížeč a pohodlně se opřela.
Langdon na ni po očku pohlédl. „Jestli vás to nějak potěší, tak já
každopádně rád jsem. Nevím, jak bych to dneska v noci zvládl
sám.“
„Sám?“ ozval se z reproduktorů hlas s britským přízvukem. „Jak
krátká je lidská paměť!“
Langdon se při tom popuzeném Winstonově výbuchu neubránil
smíchu. „Winstone, to tě Edmond opravdu naprogramoval tak,
abys byl vztahovačný a nedůtklivý?“
„Ne,“ odpověděl Winston. „Naprogramoval mě tak, abych uměl
sledovat, učit se a napodobovat lidské chování. Můj tón byl spíš
pokusem o humor, v jehož rozvíjení mě Edmond podporoval.
Smysl pro humor se nedá naprogramovat. Ten se musí naučit.“
„Tak to se učíš dobře.“
„Opravdu? Můžete to říct ještě jednou?“ žadonil Winston.
Teď už se Langdon smál nahlas. „Jak jsem říkal – učíš se dobře.“
Ambra se opět naklonila k palubnímu displeji a dívala se na
domovskou stránku – navigační aplikaci sestávající ze satelitní
mapy, po které se pohybovalo maličké autíčko. Langdon viděl, že
právě překonali pohoří Collserola a míří na dálnici B-20 směr
Barcelona. Jižně od místa, kde se právě nacházeli, si na
satelitním snímku všiml něčeho, co ho zaujalo – uprostřed
velkoměsta se rozkládala velká zelená plocha. Byla protáhlá
a amébovitě beztvará.
„To je park Güell?“ zeptal se.
Ambra mrkla na displej a přikývla. „Správně.“
„Edmond se tam cestou z letiště často zastavoval,“ připomněl
Winston. To Langdona nepřekvapovalo. Park Güell byl jedním
z architektonických skvostů z dílny Antoniho Gaudího, téhož
architekta a umělce, jehož vzor zdobil obal Edmondova telefonu.
Gaudí vlastně Edmonda v lecčem připomínal, pomyslel si Langdon.
I on byl vizionář s převratnými myšlenkami, na kterého neplatila běžná
měřítka.
Antoni Gaudí, milovník přírodních věd, čerpal inspiraci pro své
architektonické výtvory z organických tvarů, využíval
„přirozený Boží svět“, aby podle něj tvořil plynulé biomorfní
konstrukce, které často budily dojem, že samy vyrostly ze země.
Příroda nezná rovnou čáru, řekl údajně jednou. A ani v jeho díle se
mnoho rovných čar nevyskytovalo.
Gaudí, označovaný za tvůrce „živé architektury“ a „biologické
tvorby“, rovněž zavedl zcela jedinečné metody práce se dřevem,
železem, se sklem a s keramikou, díky nimž své stavby odíval do
oslnivých pestrobarevných kabátů.
Ještě dnes, téměř sto let od Gaudího smrti, se do Barcelony
sjíždějí turisté z celého světa, aby tu mohli obdivovat jeho
nenapodobitelně modernistický styl. Jeho tvorba zahrnuje
parky, veřejné budovy, soukromá sídla a samozřejmě jeho
životní dílo – monumentální katolickou baziliku Sagrada
Família, jejíž „věže z mořské pěny“ se na barcelonském
panoramatu derou až do nebe a kterou kritici oslavují jako dílo
nepodobné čemukoliv v dějinách umění.
Sagrada Família, bazilika tak gigantická, že nebyla dokončená
ani dnes, téměř sto čtyřicet let po zahájení stavby – nad touhle
Gaudího odvážnou vizí Langdon odjakživa žasl.
A když se teď díval na satelitní obrázek Gaudího slavného parku
Güell, vzpomínal, jak se tam jako student ocitl poprvé: jak se
procházel fantastickou krajinou plnou hrbolatě stromovitých
pilířů, jež podpíraly vyvýšené stezky, kolem oblých,
nepravidelně tvarovaných laviček, jeskyněk s fontánkami ve
tvaru draků a ryb a podél vlnité bílé stěny modelované tak
plynule, že působila jako šlehající bičík obřího prvoka.
„Edmond od Gaudího miloval úplně všechno,“ prohlásil Winston.
„Zejména jeho myšlenku přírody jakožto organického umění.“
Langdon v duchu opět zalétl k Edmondovu objevu. Příroda.
Organika. Stvoření. Pohledem střelil po Gaudího proslulých
šestihranných dlaždicích pojmenovaných Panot, které vznikly na
objednávku pro městské chodníky. Na každé dlaždici byl týž
rozvířený vzor zdánlivě nesouvisejících čar, ale když se dlaždice
správně uložily a natočily, objevil se najednou ohromující vzor –
podmořská krajina, jakoby obydlená planktonem, mikroby
a podmořskou flórou. Místní tomu vzoru často přezdívali la sopa
primordial.
Gaudího zárodečná polévka, pomyslel si Langdon a zase ho
ohromilo, jak dokonale tohle město pasuje k Edmondovu
dychtivému zájmu o prvopočátky života. Vědci se povětšinou
shodovali, že život vznikl v takzvané zárodečné polévce, tedy
raných oceánech, v nichž si zvesela vířily sopečnou činností
vzniklé výživné chemikálie a do kterých v jednom kuse práskaly
blesky nekonečných bouří… až se v ní nakonec jako nějaký
mikroskopický golem probral k životu první jednobuněčný
organismus.
„Ambro,“ ozval se Langdon, „jste muzejní kurátorka a určitě jste
s Edmondem často mluvila o umění. Neříkal vám někdy, co
konkrétně ho na Gaudího díle tak oslovuje?“
„Mluvil jen o tom, o čem se zmiňoval Winston,“ odpověděla. „Že
z jeho architektury má člověk pocit, jako kdyby ji vytvořila sama
příroda. Gaudího grotta jako kdyby byla vymletá vodou
a deštěm, opěrné pilíře jako by samy vypučely ze země, dlaždice
připomínají mořské mikroorganismy.“ Pokrčila rameny.
„Každopádně Gaudího obdivoval natolik, že se kvůli němu
odstěhoval do Španělska.“
Langdon po ní střelil překvapeným pohledem. Věděl jen to, že
Edmond vlastní několik domů po celém světě, ale před několika
lety se rozhodl přestěhovat se právě sem. „Říkáte, že se sem
Edmond přestěhoval kvůli Gaudího umění?“
„Myslím, že ano,“ přisvědčila Ambra. „Jednou jsem se ho zeptala,
proč právě Španělsko, a on mi řekl, že dostal možnost si tu
pronajmout naprosto mimořádnou nemovitost – takovou, jakou
by jinde na světě nenašel. Určitě měl na mysli svůj byt.“
„A kde je jeho byt?“
„Roberte, Edmond bydlel v Casa Milà.“
Langdonovi chvilku trvalo, než mu to došlo. „V té Casa Milà?“
„Přesně tam,“ přisvědčila Ambra. „Loni si pronajal celé horní
patro.“
Tohle musel Langdon chvilku zpracovávat. Casa Milà byla jednou
z Gaudího nejslavnějších staveb, dům omračující svou
originalitou, jehož horizontálně členěná fasáda a vlnité kamenné
balkony připomínaly částečně odtěženou horu. Tenhle rys se
projevil v populární přezdívce „La Pedrera“, tedy „kamenolom“.
„Není v posledním patře náhodou Gaudího muzeum?“ vybavil si
Langdon, který tuhle budovu už několikrát navštívil.
„To je,“ přisvědčil Winston. „Jenže Edmond dal finanční dar
organizaci UNESCO, která tenhle dům chrání jakou součást
světového kulturního dědictví, a ta souhlasila, že muzeum
dočasně zavřou a dva roky ho tam nechají bydlet. I bez toho je
v Barceloně Gaudího děl dost.“
Edmond žil v Gaudího expozici v Casa Milà? žasl Langdon.
A nastěhoval se tam na celé dva roky?
„Edmond dokonce pomohl pro Casa Milà vytvořit nové výukové
video o architektonické stránce stavby,“ pokračoval Winston.
„Stojí za vidění.“
„Ten film je opravdu strhující,“ souhlasila Ambra. Naklonila se
a dotkla se obrazovky. Objevila se klávesnice a Ambra vyťukala:
lapedrera.com. „Podívejte se.“
„Já tak trochu řídím,“ namítl Langdon.
Ambra se naklonila ke sloupku volantu a dvakrát rychle
přepnula malou páčku. Langdon ucítil, jak mu volant v rukou
náhle ztuhl, a v tu chvíli si uvědomil, že auto zřejmě jede úplně
samo a drží se přímo uprostřed jízdního pruhu.
„Autopilot,“ řekla Ambra.
Působilo to tak znepokojivě, že Langdonovi zůstaly ruce viset
nad volantem a noha nad brzdovým pedálem.
„Klid.“ Ambra mu chlácholivě položila ruku na rameno. „Je to
mnohem bezpečnější než s živým řidičem.“
Langdon jen váhavě položil ruce do klína.
„Tak,“ usmála se. „A teď se můžete podívat na ten film o Casa
Milà.“
Video začínalo dramatickým záběrem na svištící surf, snímaný
z výšky jen pár metrů nad hladinou oceánu. V dálce se z vody
zvedal ostrov – holá skála se strmými srázy vypínajícími se
mnoho desítek metrů nad divoké vlny.
Přes masu hory se objevil text:
La Pedreru nestvořil Gaudí.
Následujících třicet vteřin Langdon sledoval, jak příboj horu
postupně otesává do tvaru charakteristické organické fasády
Casa Milà. Vzápětí oceán vtrhl dovnitř, vymlel dutiny a jeskyně
pokojů, v nichž pak vodopády vytvarovaly schodiště, vypučely tu
liány, které se zkroutily do železného zábradlí, a podlahu pokryl
mechový koberec.
Konečně se kamera opět vydala na moře a odhalila celek slavné
Casa Milà – Kamenolomu –, vytesané do skalního masivu.
 – La Pedrera –
Mistrovské dílo přírody
Langdon musel uznat, že Edmond dovedl navodit dramatickou
atmosféru. Díky té počítačové animaci měl v tu ránu chuť slavný
dům opět navštívit.
Zvedl oči k silnici, sklonil se, vypnul autopilota a zase se začal
věnovat řízení. „Tak jen doufejme, že je v tom Edmondově bytě
to, co hledáme. To heslo nutně potřebujeme najít.“
KAPITOLA 50

Velitel Diego Garza vedl čtyři ozbrojené gardisty středem Plaza

de la Armeria, hleděl přímo před sebe a nevšímal si kamer
a novinářů, kteří na něj zpoza plotu pokřikovali a dožadovali se
komentáře.
Ať aspoň vidí, že někdo začal jednat.
Když se svým týmem dorazil ke katedrále, hlavní vchod byl
zamčený, což v tuto hodinu nebylo nijak překvapivé. Garza
zabušil na vrata pažbou pistole.
Nic se neozvalo.
Bušil dál.
Konečně zámky cvakly a dveře se rozlétly. Garza zjistil, že před
ním stojí uklízečka, která byla tou malou armádou na prahu
podle očekávání pěkně vyděšená.
„Kde je biskup Valdespino?“ vyjel na ni Garza.
„Já… já nevím,“ odpověděla žena.
„Vím, že je biskup tady,“ prohlásil Garza. „A je tu s princem
Juliánem. Viděla jste je?“
Zavrtěla hlavou. „Zrovna jsem přišla. Uklízím tu vždycky
v sobotu večer po –“
Garza se kolem ní protlačil a svým mužům nařídil, aby se
rozptýlili po temné katedrále.
„Zavřete,“ přikázal uklízečce. „A nepleťte se tady.“
Pak natáhl zbraň a vydal se přímo k Valdespinově pracovně.
***
Na opačné straně náměstí, v operační centrále, stála Mónica
Martínová u pítka a dopřávala si dlouho odkládanou cigaretu.
Zásluhou liberálního, politickou korektnost vyznávajícího
proudu, který se valil celým Španělskem, bylo v kancelářích
paláce kouření zakázáno, ale vzhledem k té smršti údajných
zločinů, které byly dnes večer paláci připisovány, Mónice
připadalo, že pár nenápadných šluků je celkem přijatelný
přestupek.
Všech pět televizních stanic na panelu ztlumených obrazovek, na
které se dívala, dál naživo informovalo o dění kolem vraždy
Edmonda Kirsche a dryáčnicky pořád dokola pouštělo záběry
jeho brutální vraždy. Každé další vysílání bylo samozřejmě
uvedeno obvyklým varováním:
Následující záběry jsou drastické a pro citlivější diváky
nemusejí být vhodné.
Že se nestydí, pomyslela si. Dobře věděla, že tahle fráze
nevypovídá nic o vstřícnosti dotyčné televize, nýbrž jde
o chytrou vějičku nastraženou na diváky, kteří se náhodou
zrovna chystali přepnout na jiný kanál.
Martínová znovu potáhla z cigarety a upřeně sledovala
několikeré zpravodajství, které ochotně dávalo prostor stále
většímu množství konspiračních teorií a s titulkem „Právě se
stalo“ je vkládalo do ubíhajícího textového proužku aktualit.
Zavraždila technologického vizionáře církev?
Je vědecký objev navždy ztracen?
Najala vraha královská rodina?
Vy máte přece přinášet zpravodajství, soptila Mónica. Ne šířit drby
a tvářit se, že to jsou jen otázky!
Martínová skálopevně věřila, že zodpovědná žurnalistika je
základním kamenem svobody a demokracie, takže pro ni byli
častým zdrojem zklamání novináři, kteří rozdmýchávali emoce
vypouštěním nesmyslných informací a soudním sporům se
vyhýbali prostě tak, že svým pochybným tvrzením dávali formu
otázky.
Dokonce i uznávané vědecké stanice se takhle ptaly svých
diváků: „Je možné, že tento chrám v Peru kdysi dávno postavili
mimozemšťané?“
Ne! chtělo se Martínové křičet na obrazovku. Není to možné, do
háje! Přestaňte se tak pitomě ptát!
Podle jedné z obrazovek se aspoň CNN snažila o seriózní
zpravodajství.
Vzpomínka na Edmonda Kirsche
– proroka, vizionáře, tvůrce…
Martínová vzala do ruky ovladač a zesílila zvuk.
„…muž, který miloval umění, technologie a inovace,“ odříkával
moderátor vážně. „Muž, jehož jméno díky jeho téměř magické
schopnosti předvídat budoucnost vstoupilo do obecného
povědomí. Podle jeho kolegů se každá jeho předpověď na poli
počítačové vědy vyplnila.“
„To je pravda, Davide,“ přidala se jeho kolegyně. „Škoda že
nemůžeme říci totéž o jeho osobních předpovědích.“
Na obrazovce se objevily archivní záběry opáleného, zdravě
vyhlížejícího Edmonda Kirsche na tiskové konferenci před
Rockefellerovo centrum v New Yorku. „Dneska je mi třicet,“ řekl
Edmond, „a můj předpokládaný věk dožití je jenom osmašedesát
let. S přihlédnutím k očekávaným pokrokům v medicíně,
technologiích prodlužování věku a regenerace telomer si ale
dovolím předpovědět, že se dožiju sto deseti let. Dokonce jsem si
tím tak jistý, že jsem si na oslavu svých sto desátých narozenin
rezervoval Duhový sál zde v budově.“ Kirsch se usmál a vzhlédl
k nejvyšším patrům. „Právě jsem zaplatil za pronájem. Osmdesát
let předem. Včetně předpokládané inflace.“
Na obrazovce se opět objevila moderátorka a truchlivě si
povzdechla. „Jak praví staré pořekadlo: Chceš-li slyšet, jak se
Bůh směje, svěř se mu se svými plány.“
„To je pravda,“ přisvědčil moderátor. „A kromě dohadů
panujících kolem Kirschovy smrti se vyrojily i spekulace nad
podstatou jeho objevu.“ Zahleděl se přímo do kamery. „Kde jsme
se tu vzali? Kam směřujeme? Dvě fascinující otázky.“
„A abychom si je zodpověděli,“ přidala se jeho kolegyně nadšeně,
„pozvali jsme si dvě nadmíru povolané ženy – farářku
episkopální církve z Vermontu a evoluční bioložku z Kalifornské
univerzity. Po krátké přestávce nás obě seznámí se svým
názorem. Zůstaňte s námi.“
Martínová jejich názory znala předem – jsou naprosto opačné, jinak
byste si je tam nezvali. Farářka bude nepochybně říkat zhruba
něco v tom smyslu, že přicházíme od Boha a k Bohu směřujeme,
a bioložka jí bude odpovídat: „Vyvinuli jsme se z opic a nakonec
vymřeme.“
A dokáže se tím leda tak to, že diváci skousnou cokoliv, když se to podá
s patřičnou pompou.
„Mónico!“ ozval se náhle Suréš.
Martínová se otočila a spatřila šéfa elektronické ostrahy, jak
doslova vybíhá zpoza rohu.
„Co je?“ zeptala se.
„Zrovna mi volal biskup Valdespino,“ oznámil zadýchaně Suréš.
Ztlumila televizi. „Biskup volal… tobě? A řekl ti, o co se to sakra
snaží?“
Suréš zavrtěl hlavou. „Já se neptal a on to nevytahoval. Chtěl po
mně, abych mu něco vyhledal na našich telefonních serverech.“
„Já ti nerozumím.“
„Víš přece, že ConspiracyNet informovalo, že někdo z paláce
krátce před tou dnešní akcí volal do Guggenheimova muzea
a žádal po Ambře Vidalové, aby přidala Ávilu na seznam hostů.“
„Ano. A chtěla jsem, aby ses na to mrknul.“
„Tak Valdespino po mně chtěl totéž. Ptal se, jestli bych se mohl
zalogovat do palácové ústředny a najít mu záznam toho hovoru.
Chtěl vědět, odkud se volalo, aby získal představu, kdo mohl
volat.“
Martínová tomu přestávala rozumět. Do téhle chvíle měla dojem,
že Valdespino je tím nejpravděpodobnějším podezřelým.
„Podle informací z Guggenheimova muzea,“ pokračoval Suréš,
„přijali na pokladně krátce před začátkem akce hovor z hlavního
čísla madridského královského paláce. Mají to v záznamech.
Jenže je v tom háček. Podíval jsem se do záznamů z naší
ústředny, abych prověřil odchozí hovory ve stejný čas.“ Zavrtěl
hlavou. „Nic. Ani jeden hovor. Někdo ten záznam telefonátu do
Guggenheimova muzea vymazal.“
Martínová se na kolegu dlouze zahleděla. „A kdo tam má
přístup?“
„Přesně na to se mě ptal Valdespino. Takže jsem mu řekl pravdu.
Tedy že jsem to jako šéf elektronické ostrahy mohl vymazat já,
ale že jsem to neudělal. A že jediná další osoba s povoleným
přístupem k těmhle záznamům je velitel Garza.“
Martínová na něj vrhla vyděšený pohled. „Ty si myslíš, že si
s těmi záznamy hrál Garza?“
„Není to takový nesmysl, jak to vypadá,“ odpověděl Suréš.
„Koneckonců jeho práce tkví v ochraně paláce, a jestli se to
začne vyšetřovat, z hlediska paláce k tomu hovoru vlastně vůbec
nedošlo. Konkrétně řečeno to můžeme věrohodně popřít. Ten,
kdo smazal ten záznam, se rozhodně přičinil o to, aby z toho
palác vyvázl.“
„Vyvázl?“ opakovala Martínová. „Vždyť je úplně jasné, že ten
telefonát proběhl! A že Ambra připsala Ávilu na seznam hostů!
A pokladní z Guggenheimova muzea potvrdí –“
„Jasně, ale bude to slovo jedné mladé zaměstnankyně muzea
proti celému královskému paláci. Co se našich záznamů týče,
nikdo nikam netelefonoval.“
Suréšovo jasné a stručné hodnocení situace připadalo Martínové
až příliš optimistické. „A tohle všechno jsi řekl Valdespinovi?“
„Vždyť je to pravda. Řekl jsem mu, že ať už byl ten volající Garza,
nebo ne, každopádně to vypadá, že právě Garza ten hovor
vymazal, aby palác ochránil.“ Suréš se odmlčel. „Ale když to
biskup položil, došlo mi ještě něco.“
„A to?“
„Striktně vzato je tu ještě jedna osoba, která má k tomu serveru
přístup.“ Suréš se nervózně rozhlédl a přistoupil k ní blíž. „Princ
Julián má k dispozici přístupové kódy ke všem systémům.“
Martínová vytřeštila oči. „To nemyslíš vážně.“
„Já vím, že to zní šíleně,“ připustil, „ale princ byl v době hovoru
v paláci, sám ve svých pokojích. Klidně mohl zavolat do muzea,
pak se zalogovat do systému a hovor smazat. Ten software není
uživatelsky nijak složitý a navíc je princ technicky zdatnější, než
si leckdo myslí.“
„Suréši,“ obořila se na něj Martínová, „ty si vážně myslíš, že princ
Julián – budoucí španělský král – osobně poslal do
Guggenheimova muzea vraha, aby zlikvidoval Edmonda
Kirsche?“
„Já nevím,“ odpověděl Suréš. „Říkám jenom, že je to možné.“
„Proč by princ Julián něco takového dělal?“
„Že se ptáš zrovna ty. Vzpomeň si, jak jsi musela řešit všechen
ten mediální poprask kolem toho, že spolu Ambra a Edmond
Kirsch tráví moc času. Vzpomeň si, jak se říkalo, že ji unesl
k sobě domů do Barcelony.“
„Vždyť spolu chystali tu akci! Byla to pracovní záležitost!“
„Politika je přetvářka,“ řekl Suréš. „Tos mě naučila ty. A oba dva
víme, že ta princova žádost o ruku u veřejnosti nezabrala tak, jak
předpokládal.“
Suréšův mobil cinkl, a když si Suréš přečetl zprávu, na tváři se
mu rozhostil výraz překvapení.
„Co se děje?“ zeptala se Martínová.
Suréš se beze slova otočil a rozeběhl se zpátky
k bezpečnostnímu centru.
„Suréši!“ Martínová udusila cigaretu, vyrazila za ním a dohnala
ho až u jednoho z pracovních stanovišť jeho týmu, kde si jeho
technik pouštěl zrnitý záznam z bezpečnostní kamery.
„Na co se to díváte?“ zeptala se Martínová.
„To je zadní východ z katedrály,“ odpověděl technik. „Před pěti
minutami.“
Martínová a Suréš se k němu naklonili a zadívali se na video.
Mladý kaplan na něm vyšel zadem z katedrály, proběhl po
celkem klidné Calle Mayor, odemkl starý, otlučený opel
a nastoupil.
Fajn, pomyslela si Martínová, jede domů po mši. No a?
Opel na obrazovce vyrazil, ujel jen malý kousek a pak zastavil
nápadně blízko zadních dveří katedrály – těch dveří, kterými
kaplan právě vyšel. A skoro okamžitě odtud vyklouzly dvě
postavy, přikrčily se a nasedly na zadní sedadlo kaplanova vozu.
Těmi dvěma pasažéry byli bez nejmenších pochyb biskup
Valdespino a princ Julián.
A za okamžik opel vyrazil pryč, zabočil za roh a zmizel ze záběru.
KAPITOLA 51

Gaudího mistrovské dílo z roku 1906, známé jako Casa Milà, se

jako hrubě otesaná skála tyčí na rohu Carrer de Provença
a Passeig de Gràcia. Je to částečně činžovní dům, částečně
nadčasové umělecké dílo. Gaudího tvůrčí představou byla
nekonečná křivka, a tak se osmipatrová budova pyšní
nezaměnitelnou, vzdouvající se fasádou ze světlého vápence.
Křivky balkonů a nepravidelná geometrie jí dávají organický
nádech, jako by jeho dutiny a ohyby modeloval týž hladový vítr,
který tvaruje pouštní kaňony.
Přestože Gaudího šokující modernistický výtvor jeho okolí
nejdřív zavrhovalo, umělečtí kritikové ho obecně přijali
s nadšením a dům se stal jedním z největších architektonických
klenotů Barcelony. V rozlehlém hlavním bytě žil tři desetiletí
Pere Milà, obchodník, který dům nechal postavit, a jeho žena,
a dvacet ostatních bytů pronajímali. Dodnes je Casa Milà na
Passeig de Gràcia 92 považována za jednu z nejžádanějších
a nejluxusnějších adres ve Španělsku.
Robert Langdon se s Kirschovou teslou sunul plynulým
provozem a cítil, že už jsou blízko. Passeig de Gràcia je pro
Barcelonu tím, čím jsou Champs-Élysées pro Paříž – je to nejširší
a nejvýstavnější bulvár, dokonale upravený a lemovaný butiky
světových značek.
Chanel… Gucci… Cartier… Longchamp…
A konečně ho Langdon uviděl. Byli dvě stě metrů od domu.
Casa Milà byla zespodu jemně nasvícená a se svou bledou,
důlkovanou fasádou a oblými balkony se hned na první pohled
vymykala z řady svých pravoúhlých sousedů – jako kdyby moře
vyplavilo na břeh plný betonových kvádrů nádherný kus
mořského korálu.
„Toho jsem se bála,“ řekla Ambra a ukázala přímo před sebe, do
té luxusní ulice. „Podívejte.“
Langdon sklopil oči na široký chodník před Casa Milà. Parkovalo
tam snad půl tuctu přenosových vozů a celé hejno reportérů
právě natáčelo živé vstupy s Edmondovým bydlištěm coby
pozadím. Několik černých šerifů odhánělo davy zvědavců od
vchodu. Podle všeho se po Edmondově smrti všechno, co
s Edmondem jakkoliv souviselo, proměnilo v téma vhodné do
zpráv.
Langdon pátral na Passeig de Gràcia po místě k parkování, ale
žádné neviděl, a doprava se stále sunula kupředu.
„Dolů,“ pobídl Ambru, protože si uvědomil, že jim nezbude nic
jiného než projet přímo kolem rohu, kde se rojí novináři.
Ambra sklouzla po sedadle a skrčila se na zem tak, že nebyla
vidět. Když projížděli kolem médii obsypaného nároží, Langdon
se otočil na druhou stranu.
„Zřejmě obklíčili hlavní vchod,“ poznamenal. „Takhle se dovnitř
nedostaneme.“
„Odbočte doprava,“ ozval se Winston, hlas plný bodré
sebedůvěry. „Tohle jsem předpokládal.“
***
Bloger Héctor Marcano truchlivě vzhlížel k nejvyššímu patru
Casa Milà a pokoušel se smířit s tím, že Edmond Kirsch už není.
Héctor poslední tři roky pravidelně referoval o nových
technologiích na barcinno.com – populární webové platformě
určené pro barcelonské podnikatele a technologické startupy.
A skutečnost, že si Edmond Kirsch zvolil pro život právě
Barcelonu, dávala Héctorovi pocit, jako by pracoval téměř
u nohou samotného Dia.
Poprvé se Héctor s Kirschem setkal více než před rokem, kdy
proslulý futurolog laskavě přijal pozvání a promluvil na
pravidelné akci, kterou Barcinno pod názvem FuckUp Night
pořádalo každý měsíc. Šlo o seminář, kde úspěšní podnikatelé
a podnikatelky otevřeně mluvili o svých největších neúspěších.
Kirsch se tehdy divákům rozpačitě přiznal, že během šesti
měsíců utratil přes 400 milionů dolarů na svůj sen, kterému
říkal E-Wave – měl to být kvantový počítač tak rychlý, že by
umožňoval zcela mimořádné pokroky ve všech vědeckých
oborech, zejména v oblasti modelování složitých systémů.
„A musím bohužel přiznat,“ svěřil se Kirsch, „že prozatím je
tenhle můj kvantový skok v kvantové počítačové vědě tak leda
kvantový propadák.“
Když se dnes večer Héctor dozvěděl, že se Kirsch chystá oznámit
průlomový objev, okamžitě začal vzrušeně přemýšlet, jestli to
nemá něco společného s E-Wave. Přišel konečně na to, jak ho
rozchodit? Jenže po tom filozofujícím úvodu Héctorovi došlo, že
nejspíš půjde o něco úplně jiného.
Jestlipak se někdy dozvíme, na co to vlastně přišel? pomyslel si teď
Héctor a srdce se mu sevřelo vědomím, že u Edmondova domu
není kvůli svému blogu, nýbrž aby se s ním rozloučil.
„E-Wave!“ vykřikl někdo poblíž. „E-Wave!“
Lidé všude kolem Héctora najednou ukazovali a kamery mířily
na elegantní černou teslu, která pomalu vjela na prostranství
a teď se s naplno zářícími halogeny po centimetrech sunula
k davu.
Héctor na to auto, které dobře znal, zůstal užasle zírat.
Kirschova Tesla Model X s poznávací značkou E-Wave byla
v Barceloně slavná zhruba jako v Římě papamobil. Kirsch
s oblibou vždycky zaparkoval na Carrer de Provença, ve druhé
řadě před klenotnictvím Daniel Vior, vystoupil, rozdal pár
autogramů a pak k ohromné radosti svých obdivovatelů nechal
parkovací automat svého vozu, aby po předem naprogramované
dráze zajel po ulici, odbočil na široký chodník – jeho senzory
detekovaly veškeré překážky nebo chodce –, dojel až k vratům
garáže, ta se otevřela a auto zvolna sjelo po točité rampě dolů do
soukromých garáží pod Casa Milà.
Automatický parkovací asistent, který uměl otevřít garážová
vrata, zajet do garáže a vypnout motor, byl sice součástí každé
tesly, ale Edmond se pyšnil tím, že systém svého vozu vyladil na
mnohem složitější dráhu.
Show prostě musí být.
Dneska bylo tohle představení o hodně podivnější. Kirsch byl
mrtvý, a přitom se tu objevilo jeho auto, zvolna projelo po Carrer
de Provença, pokračovalo přes chodník, natočilo se proti
elegantním garážovým vratům a krokem se sunulo mezi
rozestupujícími se lidmi.
Reportéři a kameramani se k vozu rozeběhli, nakukovali dovnitř
přes tmavě tónovaná skla a překvapeně se překřikovali.
„Je prázdné! Nikdo neřídí! Kde se tu vzalo?“
Ochranka Casa Milà zjevně už tenhle trik znala, a tak zvědavce
začala odhánět od auta i od vrat, která se zvolna otvírala.
Héctorovi pohled na Edmondův prázdný vůz mířící krokem do
garáže připomněl psa, který se vrací domů po pánově smrti.
Tesla tiše jako duch projela garážovými vraty a dav propukl
v bouřlivé ovace. Edmondovo milované auto se tak jako tolikrát
předtím vydalo na cestu dolů po točité rampě na
nejexkluzivnější barcelonské podzemní parkoviště.
***
„Já nevěděla, že jste až takový klaustrofobik,“ zašeptala Ambra,
která ležela vedle Langdona na podlaze tesly. Mačkali se ve
stísněném prostůrku mezi druhou a třetí řadou sedadel, skrytí
pod černou vinylovou plachtou, kterou Ambra vytáhla z kufru,
takže skrz tónovaná okna je vůbec nebylo vidět.
„Já to přežiju,“ vypravil ze sebe Langdon rozechvěle. To
samořídicí auto ho znepokojovalo víc než jeho fobie. Cítil, že vůz
zatáčí po točitém sjezdu, a děsil se, že každou chvíli do něčeho
narazí.
Když před dvěma minutami zaparkovali na Carrer de Provença
před klenotnictvím Daniel Vior, Winston jim dal zcela jasné
instrukce.
Ambra a Langdon vůbec nevystoupili z auta, přelezli na třetí
řadu sedadel a pak Ambra stiskem jediného tlačítka spustila
parkovací program.
Langdon v té tmě cítil, jak se auto samo šine po ulici. A jak se
k němu Ambra v tom těsném prostoru tiskla, nemohl si
nevzpomenout, jak jako puberťák získával na zadním sedadle
auta první zkušenosti s děvčaty. Tenkrát jsem byl nervóznější,
pomyslel si. Vzhledem k tomu, že právě ležel v autě bez řidiče
a celým tělem se tiskl k budoucí španělské královně, mu to
připadalo poněkud paradoxní.
Cítil, že dorazili na konec rampy, auto se srovnalo, několikrát
zvolna zatočilo a pak klouzavě zastavilo.
„Jste v cíli,“ oznámil Winston.
Ambra odhrnula plachtu, opatrně se posadila a vykoukla z okna.
„Vzduch čistý,“ řekla a vystoupila.
Langdon se z auta vysoukal za ní, šťastný, že konečně stojí
v otevřeném prostoru garáže.
„Výtahy jsou v hlavním foyer,“ ukázala Ambra ke vzhůru se
vinoucí rampě.
Langdonův pohled ale v tu chvíli upoutalo něco naprosto
nečekaného. Na betonové zdi podzemní garáže, přímo naproti
Edmondovu parkovacímu místu, visel krásně zarámovaný obraz
přímořské krajiny.
„Ambro?“ oslovil ji Langdon. „On si Edmond věšel do garáže
obrazy?“
Přikývla. „Ptala jsem se ho na totéž. Říkal, že takhle ho každý
večer vítá doma ztělesněný půvab.“
Langdon se rozesmál. Staří mládenci.
„Toho malíře si Edmond hluboce vážil,“ řekl Winston, jehož hlas
se nyní automaticky přesměroval do Kirschova telefonu
v Ambřině ruce. „Znáte ho?“
Langdon ho neznal. Byl to zkrátka jen slušný akvarel, který
ničím nepřipomínal Edmondovy obvyklé avantgardní spády.
„To je Churchill,“ prozradila Ambra. „Edmond ho v jednom kuse
citoval.“
Churchill. Langdonovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že Ambra
má skutečně na mysli Winstona Churchilla, oslavovaného
britského státníka, který nebyl jen válečný hrdina, historik,
řečník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, ale i pozoruhodně
nadaný malíř. Teď už si Langdon vzpomínal, jak kdysi kdosi
poznamenal, že věřící k Edmondovi chovají značnou nelibost,
a Edmond mu odpověděl Churchillovým citátem: Máte nepřátele?
To je dobře. Znamená to, že za něco stojíte.
„Edmond na něm nejvíce obdivoval šíři jeho talentů,“ vykládal
Winston. „Jen málo lidí projevuje nadání v takovém širokém
spektru činností.“
„A proto tě pojmenoval Winston?“
„Přesně tak,“ odpověděl počítač. „Od Edmonda to byla velká
pocta.“
To jsem rád, že jsem se zeptal, pomyslel si Langdon. Původně se
domníval, že jméno Winston je narážka na Watsona, počítač
firmy IBM, který asi před deseti lety drtivě zvítězil v televizní
vědomostní soutěži Jeopardy! Na vývojovém žebříčku umělé
inteligence by byl Watson dnes už nepochybně považován za
primitivního prvoka.
„Tak dobře,“ prohlásil Langdon a jako první vykročil k výtahům.
„Jedeme nahoru a zkusíme najít to, pro co jsme sem přišli.“
***
Právě v tu chvíli v katedrále Almudena velitel Garza křečovitě
svíral telefon a nevěřícně poslouchal, co mu koordinátorka
vztahů s veřejností Mónica Martínová říká o nejnovějším vývoji
situace.
Valdespino a princ Julián že opustili bezpečí palácového komplexu?
Garza si neuměl představit, co je k tomu vedlo.
A jezdí po Madridu v autě nějakého kaplana? To je přece šílené!
„Můžeme se spojit s dopravní policií,“ navrhovala Martínová.
„Suréš si myslí, že by mohli pomocí dopravních kamer
lokalizovat –“
„Ne!“ přerušil ji Garza. „Upozorňovat kohokoliv, že je princ bez
ochranky mimo palác, je nebezpečné! A nám jde především
o jeho bezpečí.“
„Rozumím,“ přisvědčila Martínová, ale náhle jako by znejistěla.
„Měl byste vědět ještě něco. Týká se to ztracené nahrávky
jednoho hovoru.“
„Moment,“ ozval se Garza, kterého v tu chvíli vyrušil příchod
jeho čtyř gardistů. K jeho překvapení k němu přistoupili
a obklopili ho ze všech stran. A než stačil zareagovat, zručně mu
zabavili pistoli i telefon.
„Veliteli Garzo,“ oslovil ho s kamennou tváří jeho zástupce,
„mám přímý rozkaz vás zatknout.“
KAPITOLA 52

Casa Milà je postavená ve tvaru znaku pro nekonečno –

nekonečná křivka, která protíná sama sebe a vytváří dvě
zvlněné propasti, jež pronikají budovou. Oba tyto otevřené
světlíky jsou téměř třicet metrů hluboké, pomačkané jako
částečně zhroucené trubice a ze vzduchu připomínají dvě
ohromné propadlé jámy ve střeše budovy.
Z místa pod tím užším z obou světlíků, kde Langdon právě stál,
byl pohled vzhůru k nebi jednoznačně znepokojivý – Langdon si
připadal jako zaklíněný v hrdle nějaké obří nestvůry.
Kamenná podlaha pod jeho nohama byla svažitá a nerovná. Po
vnitřní stěně šachty se táhlo spirálové schodiště, jehož mřížové
zábradlí z tepaného železa imitovalo nepravidelné dutiny
mořské houby. Přes zábradlí se přelévala menší džungle
pokroucených popínavých rostlin a hrdě vypjatých palem, která
jako by to tu chtěla celé zarůst.
Živoucí architektura, pomyslel si zcela ohromený Langdon
a v duchu žasl nad Gaudího schopností vdechnout svému
mistrovskému dílu téměř organickou podobu.
Jeho zrak začal znovu stoupat výš, po stěnách té „strže“, po
zvlněných zdech, kde se mozaika hnědých a zelených dlaždic
prolínala se zdrženlivými freskami znázorňujícími rostliny
a květiny, které jako by se vypínaly vstříc obdélníku noční
oblohy na vrcholu otevřené šachty.
„K výtahům se jde tudy,“ zašeptala Ambra a nasměrovala
Langdona za roh atria. „Edmondův byt je až úplně nahoře.“
Když vstoupili do nepohodlně malého výtahu, Langdon si vybavil
podkroví domu, které jednou navštívil při prohlídce zdejšího
nevelkého Gaudího muzea. Jak si vzpomínal, podkroví budovy
tvořila řada tmavých, křivolakých místností s velmi málo okny.
„Edmond mohl bydlet, kdekoliv by se mu zamanulo,“ podotkl,
jakmile se dal výtah do pohybu. „Pořád se mi nechce věřit, že si
pronajal půdu.“
„Je to zvláštní byt,“ připustila Ambra. „Ale jak víte, Edmond byl
značně výstřední.“
Když výtah dospěl do nejvyššího patra, vystoupili do elegantní
chodby a pustili se po dalším točitém schodišti na soukromou
podestu na samém vrcholu budovy.
„A jsme tu,“ řekla Ambra a pokynula k hladkým kovovým dveřím
bez kliky či klíčové dírky. Futuristický vchod se zbytkem budovy
příliš neladil a zjevně ho sem přidal Edmond.
„Říkala jste, že víte, kde schovává klíč?“ zeptal se Langdon.
Ambra zvedla Edmondův telefon. „Tam, kde zřejmě schovává
všechno.“
Přiložila telefon ke kovovým dveřím, které třikrát zapípaly,
a Langdon slyšel, jak se odsouvá sada západek. Ambra schovala
telefon do kapsy a otevřela dveře.
„Až po vás,“ řekla a mávla rukou.
Langdon překročil práh do matně osvětlené předsíně se stěnami
a stropem ze světlých cihel. Podlaha byla kamenná a vzduch
působil poněkud vydýchaně.
Když prošel dveřmi do místnosti, ocitl se před ohromným
obrazem, který visel na zadní stěně, dokonale nasvícený
bodovými světly přesně jako v muzeu.
Sotva ho Langdon spatřil, ztuhl na místě. „Panebože, to je…
originál?“
Ambra se usmála. „Ano, chtěla jsem se o něm zmínit už v letadle,
ale napadlo mě, že vás překvapím.“
Langdon bez dechu vykročil k mistrovskému dílu. Bylo přes tři
a půl metru dlouhé a přes metr vysoké – mnohem větší, než si ho
pamatoval z bostonského Muzea výtvarných umění, kde ho viděl
naposledy. Slyšel jsem, že ho prodali anonymnímu sběrateli, ale netušil
jsem, že to byl Edmond!
„Když jsem ho tady viděla poprvé,“ podotkla Ambra, „nechtělo se
mi věřit, že by měl Edmond pro tenhle druh umění slabost. Ale
když teď vím, na čem celý poslední rok pracoval, připadá mi ten
obraz zvláštně trefný.“
Langdon nevěřícně přikývl.
Tohle slavné mistrovské dílo bylo jedním z nejznámějších pláten
francouzského postimpresionisty Paula Gauguina –
průkopnického malíře, který koncem 19. století patřil k hlavním
představitelům symbolismu a pomohl vydláždit cestu
modernímu umění.
Když se Langdon přiblížil až k obrazu, okamžitě ho zaujalo,
nakolik se Gauguinova barevná paleta shoduje s paletou té velmi
naturalistické scény, jíž byl svědkem při vstupu do Casa Milà –
samé přírodní odstíny zelené, hnědé a modré.
Navzdory neobvyklé sbírce lidí a zvířat, kteří na obraze
figurovali, Langdonův zrak ihned zamířil do levého horního
rohu – k jasně žluté ploše, do níž byl vepsán název díla.
Langdon užasle četl: D’où venons nous / Que sommes nous / Où allons
nous.
Odkud přicházíme? Co jsme? Kam se ubíráme?
Langdona napadlo, jestli Edmondovi pomáhalo nacházet
inspiraci, když ho každý den po návratu domů vítaly tyto otázky.
Ambra se připojila k Langdonovi před obrazem. „Edmond říkal,
že chce, aby ho tyhle otázky při každém příchodu domů
motivovaly.“
Jsou skutečně těžko přehlédnutelné, pomyslel si Langdon.
Když viděl, na jak nápadné místo Edmond slavné dílo pověsil,
blesklo mu hlavou, zda by snad obraz sám nemohl obsahovat
nějakou stopu k Edmondovu objevu. Na první pohled působil
námět obrazu příliš jednoduše na to, aby mohl odkazovat na
jakýkoliv pokročilý vědecký objev. Široké, nerovnoměrné tahy
štětce zobrazovaly tahitskou džungli obydlenou domorodými
Tahiťany a řadou různých zvířat.
Langdon obraz dobře znal, a jak si vzpomínal, Gauguin chtěl, aby
se „četl“ zprava doleva – přesně opačně než běžný francouzský
text. A tak v tomto směru rychle přejel zrakem po důvěrně
známých postavách.
Úplně vpravo spalo na velkém kameni novorozeně symbolizující
počátek života. Odkud přicházíme?
Uprostřed se několik lidí různého věku věnovalo každodenním
činnostem. Co jsme?
A nalevo sedí o samotě vetchá stařena, v hlubokém zamyšlení,
jako by rozjímala o vlastní smrtelnosti. Kam se ubíráme?
Langdona překvapovalo, že se mu tenhle obraz nevybavil hned
poté, co Edmond poprvé popsal zaměření svého objevu. Co je náš
počátek? Co je náš osud?
Prohlížel si ostatní prvky na obraze: psy, kočky a ptáky, kteří se
nevěnovali ničemu konkrétnímu; sochu domorodé bohyně
v pozadí; horu, pokroucené kořeny a stromy. A samozřejmě
Gauguinova slavného „divného bílého ptáka“, který seděl vedle
stařeny a podle umělce symbolizoval „marnost slov“.
Ať marná, nebo ne, pomyslel si Langdon, pro slova jsme si sem přišli.
Pokud možno v celkové délce čtyřiceti tří znaků.
Vtom ho napadlo, jestli by nezvyklý titul obrazu nemohl sám být
tím třiačtyřicetipísmenným heslem, po němž pátrají, ale rychlý
součet ve francouzštině i angličtině ukázal, že tomu tak není.
„No dobře, takže hledáme verš z nějaké básně,“ pronesl Langdon
s nadějí.
„Edmondova knihovna je tamhle,“ nasměrovala ho Ambra.
Ukázala doleva širokou chodbou, zařízenou, jak Langdon viděl,
elegantním nábytkem, zpestřeným různými gaudíovskými
artefakty a exponáty.
Edmond žije v muzeu? Langdonovi to pořád nešlo do hlavy. Půda
v Casa Milà nebyla zrovna nejútulnějším příbytkem. Byla
zbudovaná výhradně z kamene a cihel a tvořila v podstatě
dlouhý žebrovaný tunel – smyčku dvou set sedmdesáti
parabolických oblouků různé výšky, umístěných ve zhruba
metrových rozestupech. Bylo tu jen málo oken a vzduch chutnal
suše a sterilně – zjevně procházel důkladným čištěním kvůli
ochraně Gaudího artefaktů.
„Za okamžik jsem u vás,“ řekl Langdon. „Nejdřív musím najít
Edmondovu toaletu.“
Ambra se rozpačitě ohlédla ke vstupním dveřím. „Edmond mě
vždycky žádal, ať použiju tu ve vestibulu v přízemí… svoji
soukromou koupelnu si záhadně střežil.“
„Inu, je to staromládenecký kvartýr – nejspíš měl v koupelně
nepořádek a bylo mu to trapné.“
Ambra se usmála. „Každopádně myslím, že je někde tamhle.“
Ukázala do velmi tmavého tunelu, opačným směrem, než byla
knihovna.
„Díky. Hned jsem zpátky.“
Ambra zamířila k Edmondově pracovně a Langdon se vydal na
druhou stranu úzkou chodbou – dramaticky působícím
klenutým cihlovým tunelem, který mu připomínal podzemní
jeskyni nebo středověké katakomby. Jak chodbou postupoval,
u paty parabolických oblouků se postupně rozsvěcovala řada
tlumených světel řízených pohybovým čidlem a poněkud
přízračně mu ozařovala cestu.
Langdon prošel kolem elegantního čtenářského koutku, malé
tělocvičny, a dokonce i spíže, přičemž všude mezi tím byly
rozmístěny stolky se všemožnými Gaudího malbami,
architektonickými skicami a trojrozměrnými modely jeho
projektů.
Když však míjel osvětlený stolek s biologickými artefakty, náhle
se zarazil, překvapen povahou exponátů: byla tu zkamenělina
prehistorické ryby, souměrná ulita loděnky a zvlněná kostra
hada. Na kratičký okamžik ho napadalo, jestli sem tuhle
vědeckou výstavku neumístil sám Edmond – možná v souvislosti
se svým studiem vzniku života na Zemi. Potom si však všiml
popisku a pochopil, že tyto artefakty patřily Gaudímu a odrážejí
rozličné architektonické prvky tohoto domu: vzory dlaždiček na
zdech byly jako rybí šupiny, točitá rampa do garáže jako loděnka
a sama tato chodba jako hadí kostra se stovkami natěsnaných
žeber.
Výstavku doprovázela také architektova skromná slova:
 Nic nelze vynalézt, protože všechno už je zapsáno v přírodě.
Originalita neznamená nic jiného než návrat k počátkům.
– ANTONI GAUDÍ
Langdon obrátil zrak do zatočené chodby s obloukovými žebry
a opět ho přemohl pocit, že stojí uvnitř živého tvora.
Dokonalý domov pro Edmonda, usoudil. Umění inspirované vědou.
Když prošel první zatáčkou hadovitého tunelu, prostor se
rozšířil a světla řízená pohybovým čidlem se opět rozzářila.
Okamžitě ho upoutala velká prosklená vitrína uprostřed chodby.
Model z řetězovek, blesklo mu hlavou, protože ho tyto důmyslné
Gaudího prototypy vždy fascinovaly. „Řetězovka“ je
architektonický termín pro křivku, kterou tvoří řetěz volně
pověšený mezi dvěma pevnými body – nebo houpací síť nebo
sametový provaz natažený mezi dvěma sloupky v divadle.
V modelu, který měl Langdon před sebou, byly desítky řetězů
volně zavěšeny ze stropu vitríny – takže dlouhým obloukem
klesaly dolů, zase stoupaly vzhůru a tvořily zplihlá velká U.
Protože gravitační tah je přesným opakem gravitačního tlaku,
mohl Gaudí studovat přesný tvar, který zaujme řetěz přirozeně
prověšený vlastní vahou, a následně tento tvar napodobit
při řešení architektonických problémů spjatých s gravitačním
tlakem.
Jenže k tomu je třeba kouzelné zrcadlo, pomyslel si Langdon
a přistoupil k vitríně. Jak předpokládal, podlahu tvořilo zrcadlo,
a když se zadíval dolů na odraz, spatřil zázračnou proměnu. Celý
model se obrátil vzhůru nohama – z prověšených oblouků se
staly strmící věže,
Langdon si uvědomil, že mu zrcadlo nabízí pohled z ptačí
perspektivy na Gaudího impozantní baziliku Sagrada Família,
jejíž věžičky byly dost možná navrženy za využití právě tohoto
modelu.
O kus dál v chodbě se Langdon ocitl v elegantní ložnici se
starožitnou postelí s nebesy, šatníkem z třešňového dřeva
a vykládaným prádelníkem. Zdi zdobily Gaudího skici, které, jak
Langdon pochopil, byly prostě dalším muzejním exponátem.
Jediným uměleckým dílem v místnosti, které sem podle všeho
přidal Edmund, byl velký kaligrafický citát nad Edmondovým
lůžkem. Langdonovi stačilo přečíst si první tři slova, a už věděl,
odkud citát pochází.
Bůh je mrtev. Bůh zůstane mrtev. A my jsme ho zabili.
Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů?
– NIETZSCHE
„Bůh je mrtev“ jsou tři nejslavnější slova, která Friedrich
Nietzsche, známý německý filozof a ateista z devatenáctého
století, kdy napsal. Nietzsche proslul svými zničujícími kritikami
náboženství, ale také úvahami o vědě – zejména o darwinovské
evoluci –, která podle něj přivedla lidstvo na pokraj nihilismu,
k uvědomění, že život nemá smysl ani žádný vyšší účel,
a nepřinesla žádný přímý důkaz o existenci Boha.
Sotva Langdon spatřil citát nad postelí, napadlo ho, že Edmond –
přes všechno své protináboženské horlení – možná tak trochu
zápolil se svojí úlohou toho, kdo má svět zbavit Boha.
Citát z Nietzscheho, pokud si Langdon dobře vzpomínal, končil
slovy: „Není na nás velikost toho činu příliš velká? Nemusíme se sami
stát bohy, abychom jej byli hodni?“
Tahle odvážná myšlenka – aby člověk mohl Boha zabít, musí se
sám Bohem stát – byla samým jádrem Nietzscheho úvah
a možná, napadlo Langdona, částečně vysvětlovala, proč tolik
geniálních, Edmondovi podobných průkopníků na poli vědy trpí
božským komplexem. Ti, kteří vymažou Boha… sami musejí být bohy.
Zatímco o tom Langdon uvažoval, uvědomil si ještě jednu věc.
Nietzsche nebyl jen filozof – byl také básník!
Langdon sám vlastnil Nietzscheho Páva a buvola, sbírku 275
básní a aforismů obsahujících myšlenky o Bohu, smrti a lidské
mysli.
Rychle spočítal znaky zarámovaného citátu. Počet sice
nesouhlasil, ale přesto se v něm zvedla vlna naděje. Že bychom
hledali verš od Nietzscheho? Pokud ano, najdeme nějakou knihu
Nietzscheho poezie v Edmondově pracovně? Tak či onak Langdon
hodlal požádat Winstona, ať si na internetu vyhledá nějaký
sborník Nietzscheho básní a najde v něm všechny verše
o čtyřiceti třech znacích.
Protože už se nemohl dočkat, až se vrátí k Ambře a o tento nápad
se s ní podělí, co nejrychleji pokračoval přes ložnici do koupelny,
kterou viděl vzadu.
Sotva vstoupil, uvnitř se rozsvítilo a on uviděl vkusně zařízenou
místnost s umyvadlem na podstavci, volně stojícím sprchovým
koutem a záchodem.
Jeho zrak okamžitě přitáhl nízký starožitný stolek posetý
toaletními potřebami a osobními věcmi. Jakmile je uviděl,
zalapal po dechu a o krok ustoupil.
Proboha. Edmonde… tohle snad ne.
Stolek před ním vypadal jako z nějaké pokoutní výrobny drog –
použité injekční stříkačky, lahvičky s prášky, volně ležící kapsle,
dokonce hadr potřísněný krví.
Langdona z toho pohledu bodlo u srdce.
Edmond bral drogy?
Věděl, že závislost na různých chemických látkách je v dnešní
době zoufale běžná, dokonce i mezi bohatými a slavnými. Heroin
je pomalu levnější než pivo a lidé do sebe házejí léky na bázi
opioidů, jako by to byl ibuprofen.
Závislost by rozhodně vysvětlovala, proč v poslední době tak zhubl,
pomyslel si Langdon a napadlo, jestli Edmond nepředstíral své
„veganství“ jenom proto, aby měl pro svou vyzáblost a zapadlé
oči nějaké vysvětlení.
Langdon přistoupil ke stolku, zvedl jednu z lahviček a přečetl si
etiketu. Očekával, že půjde o některý z běžných opioidů jako
oxycontin nebo percocet.
Místo toho četl: Docetaxel.
Zmateně se podíval na další lahvičku: Gemcitabin.
Co je to za léky? podivil se a zvedl třetí lahvičku: Fluorouracil.
Rázem ztuhl. O fluorouracilu slyšel od jednoho kolegy
z Harvardu a najednou ho polil studený pot. V tom okamžiku si
mezi lahvičkami všiml jakési brožurky. Její titul zněl: „Pomáhá
veganství zpomalit průběh rakoviny slinivky břišní?“
Konečně pochopil pravdu a klesla mu brada.
Edmond nebyl závislý na drogách.
Tajně bojoval se smrtící rakovinou.
KAPITOLA 53

Ambra Vidalová stála v měkkém světle podkrovního bytu

a přejížděla zrakem po řadách knih, které lemovaly stěny
Edmondovy knihovny.
Ani si nevzpomínám, že měl takhle velkou sbírku.
Edmond upevnil police mezi svislé podpěry Gaudího klenuté
chodby, a přetvořil tak dlouhý úsek zatočeného tunelu
v úchvatnou knihovnu. Byla nečekaně velká a dobře vybavená,
tím spíš, že tu Edmond plánoval strávit jen dva roky.
Vypadá to, jak by se sem nastěhoval nastálo.
Při obhlídce nacpaných polic si Ambra uvědomila, že nalezení
Edmondova nejoblíbenějšího verše bude zřejmě časově mnohem
náročnější, než předpokládali. Ale jak pokračovala podél polic
a prohlížela si hřbety knih, viděla jen samé vědecké bichle
o kosmologii, lidském vědomí a umělé inteligenci:
CELKOVÝ OBRAZ
PŘÍRODNÍ SÍLY
POČÁTKY VĚDOMÍ
BIOLOGIE VÍRY
INTELIGENTNÍ ALGORITMY
NÁŠ POSLEDNÍ VYNÁLEZ
Dospěla na konec jedné sekce a obešla podpůrné žebro chodby
k dalšímu oddělení polic. I tady našla širokou škálu vědeckých
témat – termodynamika, prvotní chemie, psychologie. Žádná
poezie.
Povšimla si, že Winston už se nějakou dobu neozval, proto
vytáhla Kirschův telefon. „Winstone? Jsme pořád ve spojení?“
„Jsem tu,“ ozval se zvesela hlas s britským přízvukem.
„To Edmond všechny ty knihy, které tu má, skutečně přečetl?“
„Myslím si, že ano,“ odpověděl Winston. „Byl vášnivým
konzumentem všech textů a tuhle knihovnu nazýval ,přehlídkou
lidského vědění‘.“
„A není tu náhodou taky někde sekce poezie?“
„Já vím jen o literatuře faktu, a to jen o těch dílech, která jsem
dostal za úkol přečíst v elektronické podobě, abychom
s Edmondem mohli diskutovat o jejich obsahu – což bylo,
předpokládám, cvičení zaměřené spíš na moje vzdělávání než na
to jeho. Kompletní katalog jeho knihovny bohužel nemám, takže
to, po čem pátráte, budete skutečně muset hledat sami přímo na
policích knihovny.“
„Rozumím.“
„Mezitím by vás, myslím, mohlo zajímat toto – nejnovější zprávy
z Madridu ohledně vašeho snoubence, prince Juliána.“
„Co se stalo?“ vyhrkla Ambra a zarazila se na místě. Dosud měla
emoce značně zjitřené možností, že je Julián nějak zapletený do
Kirschovy vraždy. Zatím nemáme žádný důkaz, napomenula se. Nic
nepotvrzuje, že Ávilu na seznam hostů dostal skutečně Julián.
„Právě přišly zprávy,“ řekl Winston, „že se před královským
palácem začíná scházet hlasitě protestující dav. Důkazy nadále
nasvědčují tomu, že Edmondovu vraždu potají připravil biskup
Valdespino, patrně s pomocí někoho z královského paláce, dost
možná samotného prince. Kirschovi fanoušci demonstrují.
Podívejte se sama.“
Edmondův telefon začal streamovat záběry rozlícených
protestujících u brány paláce. Jeden nesl anglicky psaný
transparent, na němž stálo: PILÁT PONTSKÝ ZABIL TVÉHO
PROROKA – TY JSI ZABIL NAŠEHO!
Jiní mávali posprejovanými prostěradly ozdobenými
jednoslovným válečným pokřikem – APOSTASÍA! –, jejž
doprovázelo logo, které se zároveň objevovalo na stále větším
množství madridských chodníků.
Apostasie, odpadlictví od víry, se stala oblíbeným heslem
mladých španělských liberálů. Zřekněte se církve!
„Už se Julián k tomu všemu nějak vyjádřil?“ zeptala se Ambra.
„To je jeden z problémů,“ odvětil Winston. „Zatím nemáme
jediné slovo ani od Juliána, ani od biskupa, ani od kohokoliv
jiného z paláce. Tohle dlouhé mlčení vyvolává v lidech
podezření. Konspirační teorie bují a celostátní tisk se teď začíná
ptát, kde jste vy a proč jste se k téhle krizi zatím taky nijak
nevyjádřila.“
„Já?“ Ambru to pomyšlení vyděsilo.
„Byla jste přímým svědkem vraždy. Jste budoucí královnou
manželkou a životní láskou prince Juliána. Veřejnost chce slyšet,
že jste si jistá, že do toho Julián není nijak zapletený.“
Ambra v duchu cítila, že Julián o chystané Edmondově vraždě
určitě nemohl vědět; když si vybavila okamžiky námluv, viděla
před sebou laskavého a upřímného muže – byť naivního
a vznětlivě romantického –, v žádném případě vraha.
„Podobné otázky se začínají objevovat i ve vztahu k profesoru
Langdonovi,“ pokračoval Winston. „Média se ptají, proč profesor
zmizel bez jediného komentáře, obzvláště poté, co sehrál tak
výraznou roli v Edmondově prezentaci. Několik konspiračních
blogů naznačuje, že jeho zmizení by ve skutečnosti mohlo mít
spojitost s určitým podílem na Kirschově vraždě.“
„Ale to je přece nesmysl!“
„Tahle teorie si začíná získávat pozornost. Vychází z Langdonova
dřívějšího pátrání po svatém grálu a po rodokmenu Krista.
Kristovi saličtí potomci měli podle všeho historické vazby na
karlistické hnutí a vrahovo tetování –“
„Dost,“ přerušila ho Ambra. „To je absurdní.“
„Jiní naopak spekulují o tom, že Langdon zmizel, protože se dnes
večer sám stal něčím terčem. Každý si dnes hraje na detektiva.
Většina světa se v tuto chvíli společným úsilím snaží přijít na to,
jaká tajemství Edmond odhalil… a kdo ho chtěl umlčet.“
Ambřinu pozornost upoutal zvuk Langdonových kroků, které se
svižně blížily točitou chodbou. Obrátila se právě ve chvíli, kdy se
vynořil zpoza rohu.
„Ambro?“ zavolal napjatým hlasem. „Věděla jste, že byl Edmond
vážně nemocný?“
„Nemocný?“ podivila se. „Ne.“
Langdon jí vylíčil, co našel v Edmondově koupelně.
Ambře to vyrazilo dech.
Rakovina slinivky? Tak proto byl Edmond tak bledý a hubený?
Bylo to k neuvěření, protože Edmond se o své nemoci nikdy ani
slovem nezmínil. Teprve teď Ambra pochopila, proč
v posledních měsících nasadil tak šílené pracovní tempo. Edmond
věděl, že už mu nezbývá moc času.
„Winstone,“ otázala se, „ty jsi o Edmondově nemoci věděl?“
„Ano,“ odpověděl bez zaváhání Winston. „Ale jinak si to nechával
jen pro sebe. O své nemoci se dozvěděl před dvaadvaceti měsíci,
vzápětí změnil jídelníček a začal se usilovněji věnovat práci.
Navíc přesídlil do tohoto podkroví, kde mohl dýchat vzduch
stejně čistý jako v muzeu a byl chráněn před ultrafialovým
zářením; potřeboval trávit co nejvíc času v šeru, protože byl
vlivem léků velmi citlivý na světlo. O značnou dobu přežil
prognózy svých lékařů. V poslední době však jeho tělo začalo
selhávat. Analyzoval jsem jeho zhoršující se stav na základě
empirických dat, která jsem získal z celosvětových databází
věnovaných rakovině slinivky, a vypočítal jsem, že mu zbývá
devět dní života.“
Devět dní, pomyslela si Ambra. Cítila se hrozně provinile za to, že
si z Edmonda utahovala jak kvůli veganskému jídelníčku, tak
kvůli jeho pracovnímu tempu. Ten člověk byl nemocný; neúnavně se
hnal vpřed, aby si připravil poslední okamžik slávy, než mu dojde čas.
Tohle smutné odhalení ještě posílilo Ambřino odhodlání najít tu
báseň a dokončit, co Edmond začal.
„Zatím jsem tu žádnou poezii neobjevila,“ sdělila Langdonovi.
„Jen samé vědecké knihy.“
„Myslím, že tím naším básníkem by mohl být Nietzsche,“ podotkl
Langdon a pověděl jí o zarámovaném citátu nad Edmondovou
postelí. „Tenhle citát sice čtyřicet tři písmen nemá, ale rozhodně
ukazuje, že Edmond byl Nietzscheho fanouškem.“
„Winstone,“ požádala Ambra, „mohl bys vyhledat sebrané spisy
Nietzscheho poezie a vybrat z nich všechny verše, které mají
přesně čtyřicet tři písmen?“
„Jistě,“ přisvědčil Winston. „V německém originálu, nebo
v anglických překladech?“
Ambra se nejistě zarazila.
„Začni u angličtiny,“ pobídl ho Langdon. „Edmond měl v plánu
zadat ten verš na klávesnici svého telefonu a bylo by nejspíš
trochu složité zadávat na ní německá písmena s přehláskou
nebo ostré S.“
Ambra přikývla. Dobrý postřeh.
„Mám pro vás výsledky,“ oznámil Winston prakticky okamžitě.
„Našel jsem téměř tři sta přeložených básní a v nich sto
devadesát dva veršů o přesně čtyřiceti třech písmenech.“
Langdon si povzdechl. „Tolik?“
„Winstone,“ ozvala se Ambra, „Edmond svůj oblíbený verš popsal
jako proroctví… předpověď budoucnosti… která už se pomalu
naplňuje. Vidíš něco, co by tomuhle popisu odpovídalo?“
„Je mi líto,“ odpověděl Winston. „Nevidím tu nic, co by se dalo
považovat za proroctví. Lingvisticky řečeno jsou všechny
zmíněné verše vytrženy z delších strof a obsahují pouze neúplné
myšlenky. Mám vám je zobrazit?“
„Je jich moc,“ namítl Langdon. „Potřebujeme najít skutečnou
knihu a doufat, že si v ní Edmond svůj oblíbený verš nějak
poznačil.“
„V tom případě navrhuji, abyste si pospíšili,“ podotkl Winston.
„Zdá se, že vaše přítomnost zde už není tajemstvím.“
„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se Langdon.
„Místní zpravodajský kanál hlásí, že na barcelonském letišti El
Prat přistálo vojenské letadlo a vystoupili z něj dva agenti
Guardia Real.“
***
Na předměstí Madridu právě biskup Valdespino děkoval Bohu,
že stačil uniknout z paláce dřív, než se před ním zavřely brány.
Seděl vmáčknutý vedle prince Juliána na zadním sedadle
kaplanova maličkého opelu a doufal, že zoufalé zákroky
prováděné v těchto chvílích v zákulisí mu pomohou opět získat
vládu nad situací, která se dnešního večera děsivě odklonila
z kurzu.
„La Casita del Príncipe,“ přikázal Valdespino mladému
kaplanovi, který je vezl od paláce.
Princova „chata“ se nacházela v odlehlé venkovské oblasti
čtyřicet minut jízdy z Madridu. Casita, která byla ve skutečnosti
spíše zámečkem než chatou, sloužila jako soukromá rezidence
následníkům španělského trůnu už od poloviny osmnáctého
století – šlo o odloučené místo, kde kluci mohli být sami sebou,
než se ujali svých vážných povinností při řízení země.
Valdespino Juliána ubezpečil, že dnes večer bude mnohem
bezpečnější uchýlit se na venkov než zůstávat v paláci.
Až na to, že Juliána vůbec nevezu do zámečku, pomyslel si biskup
a krátce pohlédl na prince, který zahloubaně upíral zrak z okna.
Valdespino se zamyslel nad tím, jestli je princ skutečně tak
naivní, jak se tváří, nebo jestli stejně jako otec dokonale ovládl
umění ukazovat světu pouze tu část svého já, kterou má svět
spatřit.
KAPITOLA 54

Garzovi připadala pouta, která mu obepínala zápěstí, přehnaně

těsná.
Tihle hoši si neberou servítky, pomyslel si, dosud značně zmatený
tím, jak se k němu jeho vlastní gardisté chovají.
„Co se to sakra děje?!“ dožadoval se znovu vysvětlení, když s ním
jeho muži vypochodovali z katedrály na večerní náměstí.
Stále žádná odpověď.
Zatímco celá skupina postupovala přes rozlehlé náměstí
k paláci, Garza si všiml, že za hlavní bránou se mačká spousta
televizních štábů a demonstrantů.
„Aspoň mě vezměte zadem,“ řekl muži v čele skupiny. „Nedělejte
z toho divadlo.“
Vojáci jeho prosbu ignorovali a pokračovali s Garzou přímo přes
náměstí. Za několik vteřin začaly za bránou pokřikovat hlasy
a ostrá záře reflektorů se obrátila k nim. Oslepený Garza v duchu
soptil, ale přinutil se tvářit co nejklidněji, držel hlavu zpříma
a propochodoval s gardisty jen pár metrů od brány, přímo před
pokřikujícími kameramany a novináři.
Kakofonie hlasů ho začala zasypávat otázkami.
„Proč vás zatkli?“
„Co jste provedl, veliteli?“
„Jste nějak zapletený do vraždy Edmonda Kirsche?“
Garza předpokládal, že gardisté budou bez jediného ohlédnutí
pokračovat kolem davu, ale k jeho překvapení náhle zastavili
a vystavili ho kamerám. Od paláce se k nim přes náměstí
svižným krokem blížila povědomá postava v kalhotovém
kostýmu.
Byla to Mónica Martínová.
Garza nepochyboval, že bude z jeho zoufalé situace dočista
v šoku. Jenže když Martínová dorazila až k nim, kupodivu na něj
vůbec nehleděla překvapeně, ale pohrdavě. Gardisté přinutili
Garzu postavit se čelem k novinářům.
Mónica Martínová zvedla ruku, aby utišila dav, a vytáhla z kapsy
lístek papíru. Posunula si silné brýle na nose a přečetla do
televizních kamer připravené prohlášení.
„Královský palác,“ oznámila, „tímto zatýká velitele Diega Garzu
pro spoluúčast na vraždě Edmonda Kirsche a také pro jeho
snahu zaplést do tohoto zločinu biskupa Valdespina.“
Než vůbec Garza stačil toto nehorázné obvinění vstřebat,
gardisté už ho tlačili k paláci. Zatímco odcházeli, ještě slyšel, jak
Mónica Martínová pokračuje v četbě prohlášení.
„Pokud jde o naši budoucí královnu Ambru Vidalovou
a amerického profesora Roberta Langdona, mám bohužel
značně znepokojivé zprávy.“
***
V suterénu paláce stál šéf oddělení elektronické bezpečnosti
Suréš Bhalla před televizí, fascinován živým přenosem
improvizované tiskové konference, kterou Mónica Martínová
uspořádala na náměstí.
Netváří se zrovna šťastně.
Před pouhými pěti minutami měla Martínová soukromý
telefonát, s nímž se odebrala do své kanceláře, mluvila
tlumeným hlasem a pečlivě si dělala poznámky. Když se
o minutu později vynořila, vypadala tak otřeseně, jak ji Suréš
ještě nikdy neviděl. Vzápětí bez slůvka na vysvětlenou zamířila
se svými poznámkami rovnou z paláce a předstoupila před
média.
Ať už se její tvrzení zakládala nebo nezakládala na pravdě, jedno
bylo zcela jisté – člověk, který jí toto prohlášení nadiktoval,
uvrhl Roberta Langdona do velmi vážného nebezpečí.
Kdo tohle Mónice přikázal? dumal Suréš.
Zatímco se snažil přijít bizarnímu chování koordinátorky vztahů
s veřejností na kloub, počítač ho pípnutím upozornil na příchozí
zprávu. Suréš k němu přistoupil, podíval se na monitor, a když
uviděl, kdo mu píše, ohromeně se zarazil.
monte@iglesia.org
To je ten informátor, blesklo Suréšovi hlavou.
Šlo o téhož člověka, který celý večer dodával informace
webovým stránkám ConspiracyNet. A teď se z nějakého důvodu
spojil přímo s ním.
Suréš se ostražitě posadil a otevřel e-mail.
Stálo v něm:
naboural jsem se do Valdespinova telefonu.
má nebezpečná tajemství.
palác by se měl podívat na jeho textové zprávy.
a to hned.
Suréš si zprávu vyplašeně přečetl ještě jednou. Potom ji smazal.
Chvíli seděl mlčky a zvažoval svoje možnosti.
Jakmile dospěl k rozhodnutí, hbitě si vygeneroval kartu
s přístupovým kódem do královských pokojů a nepozorovaně
vyklouzl nahoru.
KAPITOLA 55

Langdon se stále silnějším pocitem tísně přejížděl očima po

knihách lemujících Edmondovu chodbu.
Poezie… někde tu přece musí být poezie.
Nečekaný přílet agentů Guardia Real do Barcelony spustil
nebezpečné odtikávání hodin, ale Langdon si byl pořád jistý, že
mají dost času. Koneckonců jakmile s Ambrou najdou Edmondův
nejoblíbenější verš, bude jim stačit jen pár vteřin na to, aby ho
zadali do Edmondova telefonu a spustili prezentaci celému
světu. Jak to Edmond zamýšlel.
Langdon pohlédl na Ambru, která pokračovala v hledání o kus
dál na levé straně chodby, zatímco on pročesával knihy na pravé
straně. „Objevila jste něco?“
Ambra zavrtěla hlavou. „Zatím samá věda a filozofie. Poezie
žádná. Nic od Nietzscheho.“
„Hledejte dál,“ řekl jí Langdon a sám se také vrátil k pátrání.
Právě prohlížel sekci s tlustými svazky o historii:
PRIVILEGIA, PERZEKUCE A PROROCTVÍ: KATOLICKÁ CÍRKEV
VE ŠPANĚLSKU
MEČEM A KŘÍŽEM: HISTORICKÝ VÝVOJ MONARCHIE
V KATOLICKÉM SVĚTĚ
Ty tituly mu připomněly temnou historku, o kterou se s ním
Edmond před lety podělil, když Langdon poznamenal, že je
Edmond na amerického ateistu nezvykle posedlý Španělskem
a katolicismem. „Moje matka byla Španělka,“ odvětil bezvýrazně
Edmond. „Navíc Španělka s hlubokým pocitem viny.“
Když se dal Edmond do vyprávění tragického příběhu o svém
dětství a své matce, Langdon se nestačil divit. Edmondova
matka, Paloma Calvová, byla dcerou prostých dělníků ze
španělského Cádizu. V devatenácti se zamilovala do
univerzitního učitele z Chicaga Michaela Kirsche, který byl ve
Španělsku na akademické dovolené, a otěhotněla s ním. Protože
viděla, jak přísná katolická komunita jedná s ostatními
neprovdanými matkami, neviděla jinou možnost než přijmout
Michaelovu vlažnou žádost o ruku a odstěhovat se s ním do
Chicaga. Krátce po narození jejich syna Edmonda porazilo
Michaela auto, když jel na kole domů ze školy. Nepřežil.
Castigo divino, nechal se slyšet její otec. Boží trest.
Palomini rodiče odmítli přijmout dceru zpátky domů do Cádizu,
protože by to zostudilo jejich domácnost. Místo toho Palomu
varovali, že její strašlivá situace je jasným znamením Božího
hněvu a že ji království nebeské nikdy nepřijme, pokud své tělo
i duši nezasvětí pro zbytek života Kristu.
Po Edmondově narození pracovala Paloma jako pokojská
v motelu a snažila se syna vychovávat, jak nejlépe uměla. Po
večerech si v jejich skromném bytě čítala z Písma a modlila se za
odpuštění, ale její bída se pouze prohlubovala a s ní i její
přesvědčení, že Bůh stále není spokojený s jejím pokáním.
Po pěti letech dospěla ustrašená Paloma k závěru, že tím
nejupřímnějším projevem mateřské lásky bude, když svému
dítěti dá nový život, v němž na něj nebude doléhat Boží trest za
Palominy hříchy. A tak pětiletého Edmonda umístila do
sirotčince a sama se vrátila do Španělska, kde se uchýlila do
kláštera. Edmond už ji nikdy nespatřil.
Když mu bylo deset, dozvěděl se, že jeho matka v klášteře
zemřela během dobrovolného náboženského půstu. Zdolána
tělesnou bolestí se oběsila.
„Není to hezký příběh,“ řekl Edmond Langdonovi. „Všechny tyhle
podrobnosti jsem se dozvěděl, když jsem byl na střední škole –
a jak si dovedeš představit, matčin zaslepený fanatismus je do
značné míry zodpovědný za můj odpor k náboženství. Sám tomu
říkám ,Newtonův třetí zákon výchovy dětí: Po každém
pomateném činu vždy následuje rovnocenně pomatený čin
v opačném směru‘.“
Tehdy Langdon pochopil, proč byl Edmond v prvním ročníku na
Harvardu, kdy se seznámili, pořád tolik plný zloby a zahořklosti.
Také ho udivovalo, že si Edmond nikdy nestěžoval na své
neradostné dětství. Naopak své strádání v raném věku vždycky
označoval za štěstí, protože mu posloužilo jako mocná motivace
k dosažení dvou dětských snů – za prvé uniknout chudobě a za
druhé pomáhat odkrýt pokrytectví víry, které podle jeho
přesvědčení zničilo jeho matku.
Úspěch na obou frontách, pomyslel si Langdon smutně, zatímco dál
prohledával Edmondovu knihovnu.
Když přešel k novému oddělení polic, hned si všiml několika
titulů, které znal a z nichž většina odpovídala Edmondovým
celoživotním obavám z nebezpečného vlivu náboženství:
BOŽÍ BLUD
BŮH NENÍ VELIKÝ
ATEISTA DO KAPSY
DOPIS KŘESŤANSKÉMU NÁRODU
KONEC VÍRY
BOŽSKÝ VIRUS: JAK NÁBOŽENSTVÍ INFIKUJE NAŠE ŽIVOTY
A NAŠI KULTURU
V posledním desetiletí se do žebříčku bestsellerů literatury
faktu dostala celá řada titulů prosazujících racionální uvažování
proti slepé víře. Langdon musel uznat, že kulturní posun
směrem od náboženství začíná být čím dál zřetelnější – dokonce
i v harvardském kampusu. Washington Post nedávno otiskl
článek o „bezbožnosti na Harvardu“, v němž se psalo o tom, že
v prvním ročníku se poprvé za tři sta osmdesát let od založení
školy sešlo víc agnostiků a ateistů než protestantů s katolíky.
Obdobně po celém západním světě bují protináboženské
organizace a brojí proti tomu, co považují za nebezpečí
náboženského dogmatismu – Američtí ateisté, Nadace pro
svobodu od náboženství, Asociace amerických humanistů,
Mezinárodní aliance ateistů.
Langdon těmto sdružením nikdy nevěnoval příliš pozornosti,
dokud mu Edmond nepověděl o hnutí Brights – celosvětové
organizaci, která navzdory svému často mylně
interpretovanému jménu podporuje přírodovědecký pohled na
svět bez jakýchkoliv nadpřirozených nebo mystických prvků.
Mezi členy Brights se zařadili i tak vlivní intelektuálové jako
Richard Dawkins, Margaret Downeyová nebo Daniel Dennett.
Rozrůstající se armáda ateistů zjevně v poslední době získala
i hodně velká esa.
Před několika minutami si Langdon všiml knih od Dawkinse
i Dennetta, když v knihovně zběžně prohlížel oddělení věnované
evoluci.
Dawkinsova klasika Slepý hodinář velmi přesvědčivě zpochybnila
teologickou představu, že člověk – podobně jako velmi složitý
hodinový stroj – může existovat jedině tehdy, pokud má svého
„konstruktéra“. Podobně Dennett ve své knize Darwinova
nebezpečná myšlenka tvrdil, že přirozený výběr sám o sobě
postačuje k vysvětlení evoluce života a že i složitě konstruované
formy živých organismů mohou existovat bez pomoci božského
konstruktéra.
Bůh není k životu potřeba, pomyslel si Langdon při vzpomínce na
Edmondovu prezentaci. Otázka „Kde jsme se tu vzali?“ se
najednou drala do popředí jeho pozornosti. Že by právě tohle bylo
součástí Edmondova objevu? napadlo ho. Představa, že život existuje
sám od sebe – bez Stvořitele?
Tahle představa samozřejmě stála v přímém protikladu ke všem
významným příběhům o stvoření člověka, což v Langdonovi
probouzelo zvědavost, jestli náhodou není na správné stopě. Na
druhou stranu mu připadalo, že je to představa naprosto
nedokazatelná.
„Roberte?“ ozvala se za ním Ambra.
Langdon se otočil a uviděl, že Ambra dospěla na konec své
strany knihovny a vrtí hlavou. „Tady nic,“ oznámila. „Samá
literatura faktu. Pomůžu vám na vaší straně.“
„Tady je to zatím stejné,“ podotkl Langdon.
Než Ambra stačila přejít na Langdonovu stranu knihovny, ozval
se z Edmondova telefonu Winstonův hlas.
„Slečno Vidalová?“
Ambra telefon zvedla. „Ano?“
„Vy i profesor Langdon byste se měli na něco podívat,“ řekl
Winston. „Palác právě vydal veřejné prohlášení.“
Langdon honem zamířil k Ambře, postavil se těsně vedle ní
a zadíval se na malý displej v její dlani, kde se začalo streamovat
video.
Poznal náměstí před madridským královským palácem, kde
čtyři agenti Guardia Real právě nevybíravě přiváděli do záběru
spoutaného muže v uniformě. Obrátili vězně ke kamerám, jako
by ho chtěli zostudit před očima celého světa.
„Garza?!“ vyjekla zaskočeně Ambra. „Oni zatkli šéfa Guardia
Real?!“
Kamera se teď pomalu otočila k ženě v tlustých brýlích, která
z kapsy kalhotového kostýmu vytáhla lístek papíru a chystala se
přečíst prohlášení.
„To je Mónica Martínová,“ vysvětlila Ambra. „Koordinátorka
vztahů s veřejností. Co se to děje?“
Žena se pustila do čtení a dávala si záležet na jasné
a srozumitelné výslovnosti každého slova. „Královský palác
tímto zatýká velitele Diega Garzu pro spoluúčast na vraždě
Edmonda Kirsche a také pro jeho snahu zaplést do tohoto
zločinu biskupa Valdespina.“
Langdon cítil, jak Ambra vedle něj lehce zavrávorala, ale to už
Mónica Martínová pokračovala ve čtení.
„Pokud jde o naši budoucí královnu Ambru Vidalovou,“ pronesla
koordinátorka vztahů s veřejností zlověstným tónem,
„a amerického profesora Roberta Langdona, mám bohužel
značně znepokojivé
zprávy.“
Langdon s Ambrou se na sebe vyplašeně podívali.
„Bodyguardi slečny Vidalové nám právě potvrdili,“ pokračovala
Martínová, „že ji z Guggenheimova muzea dnes večer proti její
vůli odvedl právě Robert Langdon. Naše Guardia Real je nyní
v plné pohotovosti a spolupracuje s místními orgány
v Barceloně, kde Robert Langdon podle všeho drží slečnu
Vidalovou jako rukojmí.“
Langdon marně hledal slova.
„Jelikož situaci nyní formálně klasifikujeme jako únos, naléháme
na veřejnost, aby příslušným orgánům přispěla k pátrání
veškerými informacemi vztahujícími se k tomu, kde se slečna
Vidalová nebo pan Langdon momentálně nacházejí. Palác
v tomto okamžiku nemá žádný další komentář.“
Novináři začali na Martínovou pokřikovat otázky, ale ona se
rázně otočila a odpochodovala k paláci.
„To je přece… šílenství,“ vypravila ze sebe Ambra. „Moji
bodyguardi jasně viděli, že z muzea odcházím dobrovolně!“
Langdon zíral na telefon a snažil se porozumět tomu, čeho byl
právě svědkem. Navzdory otázkám, které mu vířily hlavou, měl
naprosto jasno v jedné věci.
Jsem ve vážném nebezpečí.
KAPITOLA 56

„Hrozně mě to mrzí, Roberte.“ Tmavé oči Ambry Vidalové byly

plné obav a provinilosti. „Nechápu, kdo za touhle falešnou
zprávou může být, ale právě vás vystavili obrovskému riziku.“
Budoucí španělská královna se natáhla pro Edmondův telefon.
„Okamžitě zavolám Mónice Martínové.“
„Slečně Martínové nevolejte!“ ozval se z telefonu Winstonův hlas.
„Přesně o tohle paláci jde. Je to léčka. Snaží se vás vylákat
z úkrytu, lstí vás přimět k navázání kontaktu, aby zjistili, kde se
nacházíte. Uvažujte logicky. Vaši dva bodyguardi vědí, že vás
nikdo neunesl, a přesto souhlasili, že pomohou šířit tuhle lež
a poletí po vás pátrat do Barcelony? Zjevně je do toho zapletený
celý palác. A jelikož velitel královské gardy skončil zatčený,
rozkazy musejí přicházet z vyšších pozic.“
Ambra se krátce nadechla. „Což znamená… od Juliána?“
„To je nevyhnutelný závěr,“ přisvědčil Winston. „Princ je v paláci
jediný, kdo má právo velitele Garzu zatknout.“
Ambra na dlouho zavřela oči a Langdon cítil, jak se přes ni
přelévá vlna melancholie, jako by tento zdánlivě nezvratný
důkaz Juliánovy účasti na dnešních událostech právě vymazal
poslední zbytky naděje, že její snoubenec je skutečně pouze
nevinným přihlížejícím.
„Jde tady o Edmondův objev,“ prohlásil Langdon. „Někdo v paláci
ví, že se snažíme ukázat světu Edmondovo video, a zoufale touží
nám v tom zabránit.“
„Nejspíš si mysleli, že umlčením Edmonda jejich práce skončila,“
dodal Winston. „Neuvědomili si, že jsou tu ještě jiní.“
Rozhostilo se mezi nimi rozpačité ticho.
„Ambro,“ pronesl Langdon tiše, „já samozřejmě vašeho
snoubence neznám, ale mám silné podezření, že Julián se v téhle
záležitosti řídí pokyny biskupa Valdespina. Nezapomínejte, že
Edmond a Valdespino proti sobě stáli už předtím, než ta show
v muzeu vůbec začala.“
Trochu nejistě přikývla. „Každopádně jste teď v ohrožení.“
Najednou v dálce zaznamenali nevýrazné kvílení sirén.
Langdonovi se zrychlil tep. „Potřebujeme tu báseň okamžitě
najít,“ prohlásil a opět se vrhl na prohledávání polic s knihami.
„Klíčem k našemu bezpečí teď je spuštění Edmondovy
prezentace. Jakmile ji dostaneme na veřejnost, ten, kdo po nás
jde, pochopí, že už je pozdě.“
„To je pravda,“ přisvědčil Winston, „ale místní orgány po vás
pořád půjdou jako po únosci. Nebudete v bezpečí, dokud palác
neporazíte v jeho vlastní hře.“
„Jak?“ otázala se Ambra.
Winston bez zaváhání pokračoval. „Palác proti vám použil
média, ale to je dvousečná zbraň.“
Pak jim Winston stručně nastínil velmi prostý plán, který, to
musel Langdon uznat, by do řad jejich pronásledovatelů
okamžitě vnesl zmatek a chaos.
„Udělám to,“ souhlasila pohotově Ambra.
„Jste si jistá?“ zeptal se jí Langdon opatrně. „Po tomhle už pro vás
nebude cesty zpět.“
„Roberte,“ obrátila se k němu, „já jsem vás do toho všeho zatáhla
a teď vám kvůli mně hrozí nebezpečí. Palác měl tu drzost využít
média coby zbraň proti vám, takže ji obrátím proti nim
samotným.“
„Což je jedině správné,“ dodal Winston. „Kdo mečem zachází,
také jím schází.“
Langdon se zarazil. Skutečně Edmondův počítač právě parafrázoval
Aischyla? Napadlo ho, jestli by nebylo příhodnější citovat
Nietzscheho: „Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se při
tom nestal sám nestvůrou.“
Než se Langdon zmohl na další protesty, Ambra vykročila
chodbou s Edmondovým telefonem v ruce. „Najděte to heslo,
Roberte!“ zavolala přes rameno. „Za chvíli jsem zpátky.“
Langdon sledoval, jak mu mizí v úzké věžičce, jejíž točité
schodiště vedlo na neblaze proslulou, ošidnou terasu na střeše
Case Milà.
„Dávejte pozor!“ zavolal za ní.
Jakmile v Edmondově bytě osaměl, zahleděl se zatočenou
chodbou připomínající hadí žebra a pokusil se trochu si utřídit,
co tu zatím viděl – vitríny s nezvyklými artefakty, zarámovaný
citát hlásající, že Bůh je mrtev, a nesmírně cenného Gauguina,
jenž pokládal tytéž otázky, které Edmond zvečera položil celému
světu. Kde jsme se tu vzali? Kam směřujeme?
Zatím neobjevil nic, co by naznačovalo možné Edmondovy
odpovědi na tyto otázky. Jeho prohlídka knihovny zatím vynesla
jedinou knihu, Nevysvětlené umění, která by snad mohla mít
nějakou spojitost s cílem jejich pátrání – šlo o sbírku fotografií
záhadných lidských výtvorů, včetně Stonehenge, hlav na
Velikonočních ostrovech a „pouštních obrazců“ na planině
Nazca, geoglyfů tak obřích rozměrů, že jsou rozeznatelné pouze
ze vzduchu.
To nám moc nepomůže, usoudil Langdon a pokračoval
v prohledávání polic.
Venku mezitím sirény nabývaly na síle.
KAPITOLA 57

„Nejsem žádná zrůda,“ prohlásil Ávila, zatímco se s úlevou

vyprazdňoval do špinavého pisoáru na opuštěném odpočívadle
dálnice N-240.
Řidič Uberu vedle něj se celý klepal, zjevně příliš nervózní na to,
aby se také mohl vymočit. „Vyhrožoval jste… mojí rodině.“
„Ale když budete poslouchat,“ odvětil Ávila, „ujišťuju vás, že se
jim nic nestane. Jen mě odvezte do Barcelony, vysaďte mě,
a rozejdeme se jako přátelé. Vrátím vám peněženku, zapomenu
vaši adresu a vy mě můžete s klidem pustit z hlavy.“
Řidič upíral zrak přímo před sebe a rty se mu chvěly.
„Jste věřící člověk,“ pokračoval Ávila. „Viděl jsem ten papežský
kříž na předním okně. A bez ohledu na to, co si myslíte o mně,
můžete se uklidňovat vědomím, že dnes večer pomáháte v díle
Božím.“ Ávila si zapnul příklopec. „Cesty Páně jsou
nevyzpytatelné.“
Odstoupil od pisoáru a zkontroloval keramickou pistoli
zastrčenou za opasek. Byla nabitá jedinou zbývající kulkou.
Napadlo ho, jestli ji dnes večer ještě bude potřebovat.
Došel k umyvadlu, pustil si vodu na dlaně a zrak mu padl na
tetování, které mu Regent nařídil si udělat pro případ, že by ho
dopadli. Přehnaná opatrnost, pomyslel si Ávila. Cítil se teď jako
neviditelný duch, který se pohybuje nocí.
Zvedl oči k ušmudlanému zrcadlu a sám se lekl svého vzezření.
Když se viděl naposledy, měl na sobě čistě bílý oblek
s naškrobeným límcem a námořnickou čepici. Teď bez vrchní
části uniformy působil spíš jako řidič kamionu – jen v tričku
s véčkem a kšiltovce, kterou si půjčil od taxikáře.
Ten neupravený muž v zrcadle Ávilovi paradoxně připomněl, jak
vypadal v období svého opilství a sebenenávisti po onom
výbuchu, který mu zabil rodinu.
Byl jsem v bezedné jámě.
Věděl, že k obratu došlo toho dne, kdy ho terapeut Marco vylákal
na výlet na venkov za setkáním s „papežem“.
Ávila nikdy nezapomněl na to, jak se blížil k záhadným věžičkám
palmarského chrámu, jak projel jeho strmící bezpečnostní
bránou a jak uprostřed ranní mše vstoupil do katedrály, kde
zástupy věřících klečely při modlitbě.
Svatostánek byl ozářený jen přirozeným světlem z oken
s barevným sklem a vzduchem se nesla těžká vůně kadidla. Když
Ávila spatřil pozlacené oltáře a naleštěné kostelní lavice,
uvědomil si, že zvěsti o obrovském bohatství palmariánů jsou
pravdivé. Kostel byl stejně krásný jako kterákoliv katedrála,
kterou kdy viděl, a přece věděl, že tenhle katolický svatostánek
je úplně jiný než všechny ostatní.
Palmariáni jsou zapřisáhlými nepřáteli Vatikánu.
Stál vedle Marca v zadní části katedrály, hleděl přes hlavy
shromážděných a přemítal o tom, jak tahle sekta může tak
vzkvétat, když se zcela otevřeně předvádí se svým odporem
k Římu. Jejich veřejné odsuzování rostoucího liberalismu ve
Vatikánu zjevně oslovilo věřící, kteří touží po konzervativnějším
výkladu víry.
Když se Ávila o berlích belhal uličkou, připadal si jako
politováníhodný mrzák, který podniká pouť do Lurd v naději na
zázračné uzdravení. Marca přivítal jeden z uvaděčů a odvedl oba
muže na místa, která pro ně byla vyhrazena hned v první řadě.
Okolní farníci zvědavě natahovali krk, aby viděli, komu se
dostává tak výjimečného zacházení. Ávila v duchu litoval, že se
nechal od Marca přemluvit, aby si vzal svoji slavnostní
námořnickou uniformu.
Myslel jsem si, že jedeme na setkání s papežem.
Usadil se a zvedl zrak k hlavnímu oltáři, kde jakýsi mladý farník
v obleku předčítal z Bible. Ávila tu pasáž ihned poznal – byla
z evangelia podle Marka.
„A kdykoliv povstáváte k modlitbě,“ odříkával muž,
„odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je
v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení.“
Další odpouštění? pomyslel si Ávila a zamračil se. Měl pocit, že
tenhle úryvek v měsících po teroristickém útoku slyšel od všech
psychoterapeutů a jeptišek aspoň tisíckrát.
Čtení skončilo a svatostánkem se rozlehly mocné tóny varhan.
Shromáždění sborem vstali a Ávila se také neochotně vyškrábal
na nohy, byť u toho mžikal bolestí. Za oltářem se otevřely skryté
dveře a objevila se v nich postava, při jejímž spatření dav
vzrušeně zašuměl.
Muži mohlo být něco přes padesát – nesl se vzpřímeně
a majestátně, měl vznosné držení těla a podmanivý zrak. Na sobě
měl bílou sutanu, zlatou štólu, vyšívanou šerpu a papežskou
mitru pretiosu vykládanou drahokamy. Kráčel s rukama
vztaženýma ke kongregaci a téměř to vypadalo, jako by se cestou
k oltáři vznášel.
„Tady je,“ zašeptal Marco vzrušeně. „Papež Inocenc Čtrnáctý.“
On si říká papež Inocenc XIV.? Ávila věděl, že palmariáni uznávají
legitimitu všech papežů až do Pavla VI., který zemřel v roce
1978.
„Přišli jsme akorát včas,“ podotkl Marco. „Právě se chystá
přednést kázání.“
Papež přistoupil ke středu vyvýšeného oltáře, ale pokračoval
kolem formální kazatelny dál a sestoupil dolů, aby stál na úrovni
svých farníků. Upravil si mikroport, natáhl ruce a vřele se usmál.
„Dobré ráno,“ pronesl šeptem.
„Dobré ráno!“ zahřmělo v odpověď shromáždění.
Papež se nadále vzdaloval od oltáře a přibližoval se ke
kongregaci. „Právě jsme si poslechli četbu z Evangelia podle
Marka,“ začal, „úryvek, který jsem osobně vybral, protože bych
dnes ráno rád hovořil o odpouštění.“
Papež dokráčel k Ávilovi a zastavil se v uličce jen pár centimetrů
vedle něj. Ani jednou k němu však nesklopil zrak. Ávila se
rozpačitě ohlédl na Marca, který na něj vzrušeně kývl.
„Odpouštět není pro nikoho z nás jednoduché,“ řekl papež
kongregaci. „To proto, že nám někdy určité přestupky proti nám
připadají neodpustitelné. Když někdo z čiré nenávisti zabije
nevinné lidi, měli bychom se zachovat tak, jak nás učí některé
církve a nastavit druhou tvář?“ V kostele zavládlo ticho jako
v hrobě a papež ještě o trochu ztišil hlas. „Když protikřesťanský
extrémista odpálí během ranní mše bombu v sevillské katedrále
a ta bomba zabije nevinné matky a děti – jak bychom mohli něco
takového odpustit? Odpálení bomby je válečný čin. A jde o válku
nejen proti katolíkům. O válku nejen proti křesťanům. Jde
o válku proti dobru… proti Bohu samému!“
Ávila zavřel oči a snažil se potlačit děsivé vzpomínky na to ráno
i všechen hněv a utrpení, které mu dosud pěnily v srdci. Ale
v okamžiku, kdy jeho zlost dosahovala vrcholu, ucítil najednou
na rameni jemný dotek papežovy ruky. Ávila otevřel oči, ale
papež na něj nehleděl. I přesto měl jeho dotek uklidňující,
konejšivý účinek.
„Nezapomínejme na náš vlastní Terror Rojo,“ pokračoval papež,
dosud s rukou na Ávilově rameni. „Během občanské války
nepřátelé Boha vypalovali španělské kostely a kláštery,
zavraždili přes šest tisíc kněží a mučili stovky jeptišek – přinutili
je spolknout korálky z růžence, potom je znásilnili a naházeli do
důlních šachet, aby tam zemřely.“ Odmlčel se a nechal svá slova
působit. „Taková nenávist postupem času neodezní; místo toho
hnisá, sílí, čeká, kdy bude moci znovu povstat jako rakovina.
Přátelé moji, varuji vás, pokud nebudeme proti síle bojovat
silou, zlo nás celé spolkne. Zlo nikdy neporazíme, pokud proti
němu půjdeme s bojovým pokřikem ,odpuštění‘.“
Má pravdu, pomyslel si Ávila, který byl v armádě na vlastní oči
svědkem toho, že shovívavost vůči nekázni plodí jen čím dál
větší nekázeň.
„Já věřím,“ pokračoval papež, „že v některých případech může
být odpouštění dokonce nebezpečné. Pokud na světě
odpouštíme zlu, dáváme mu svolení, aby rostlo a šířilo se. Když
na válečný čin odpovídáme milosrdenstvím, povzbuzujeme své
nepřátele k tomu, aby páchali další násilné činy. Existují chvíle,
kdy musíme udělat totéž co Ježíš, zpřevracet stoly i stánky a říct:
,Tohle neobstojí!‘“
Moje řeč! měl chuť vykřiknout Ávila, zatímco kongregace
souhlasně přikyvovala.
„Přistupujeme však k činům?“ zeptal se papež. „Zaujímá
katolická církev v Římě stejný postoj jako Ježíš? Nezaujímá.
Stojíme dnes proti nejtemnějšímu zlu na světě vyzbrojeni jen
svojí schopností odpouštět, milovat a soucítit. A tím dovolujeme
zlu růst – ba přímo ho k tomu povzbuzujeme! V odpověď na
opakované zločiny páchané proti nám opatrně formulujeme své
obavy politicky korektním jazykem a navzájem si připomínáme,
že zlý člověk je zlý jen proto, že měl obtížné dětství nebo žil
v chudobě nebo se musel sám vyrovnávat se zločiny spáchanými
proti jeho nejbližším – a tak za svou nenávist vlastně nemůže. Já
říkám: dost! Zlo je zlo! Všichni jsme v životě nějak trpěli!“
Shromáždění propuklo ve spontánní potlesk, což Ávila během
katolické bohoslužby nikdy nezažil.
„Rozhodl jsem se dnes mluvit o odpuštění,“ navázal papež
s rukou stále na Ávilově rameni, „protože mezi nás dnes zavítal
vzácný host. Rád bych poděkoval admirálu Luisi Ávilovi, že nás
poctil svou přítomností. Je to vážený příslušník španělských
vojenských sil, nositel mnoha vyznamenání, a potkal se v životě
s nepředstavitelným zlem. A stejně jako mnozí z nás se vzpírá
odpuštění.“
Než mohl Ávila cokoliv namítnout, začal papež dopodrobna líčit
jeho životní strasti – ztrátu rodiny při teroristickém útoku,
postupný pád do alkoholismu a nakonec jeho neúspěšný pokus
o sebevraždu. Ávila měl v prvním okamžiku zlost na Marca, že
zradil jeho důvěru, ale když slyšel svůj příběh podaný tímto
způsobem, cítil se zvláštně posílen. Šlo o veřejné doznání, že
klesl na samé dno a bůhvíjak, snad zázrakem, se mu podařilo
přežít.
„Nezdráhám se tu přede všemi naznačit,“ prohlásil papež, „že
do života admirála Ávily zasáhl Bůh a zachránil ho… kvůli
nějakému vyššímu poslání.“
S těmi slovy se palmarský papež Inocenc XIV. poprvé otočil
a sklopil zrak k Ávilovi. Jeho hluboko posazené oči jako by
Ávilovi pronikly až do duše a on najednou pocítil příliv síly,
jakou nepoznal už léta.
„Admirále Ávilo,“ oslovil ho papež, „věřím, že tragická ztráta,
kterou jste utrpěl, přesahuje hranice odpuštění. Věřím, že váš
trvající hněv – vaši oprávněnou touhu po pomstě – nelze utišit
nastavením druhé tváře. A ani tomu tak nemá být! Sama vaše
bolest bude katalyzátorem vašeho vykoupení. Jsme tu, abychom
vás podpořili! Abychom vás milovali! Abychom stáli po vašem
boku a pomohli vám ten hněv přetavit v mocnou sílu za dobro na
světě! Chvála Bohu!“
„Chvála Bohu!“ opakovala kongregace.
„Admirále Ávilo,“ pokračoval papež a ještě upřeněji se zahleděl
do jeho očí. „Jak zní motto španělské Armady?“
„Pro Deo et patria,“ odpověděl Ávila bez váhání.
„Ano, Pro Deo et patria. Za Boha a vlast. Všichni jsme poctěni tím,
že dnes můžeme být v přítomnosti vyznamenaného námořního
důstojníka, který tak dobře sloužil své vlasti.“ Papež se odmlčel
a předklonil se. „Ale… co Bohu?“
Ávila se zahleděl do mužových pronikavých očí a najednou si
připadal vyvedený z rovnováhy.
„Váš život ještě neskončil, admirále,“ zašeptal papež. „Vaše dílo
není dokonáno. Proto vás Bůh zachránil. To, na co jste přísahal,
jste zatím splnil jen z poloviny. Sloužil jste své vlasti, ano… ale
zatím jste nesloužil Bohu!“
Ávila měl pocit, jako by ho zasáhla kulka.
„Bůh s vámi!“ zvolal papež.
„I s tebou!“ odpověděla kongregace.
Ávila byl zničehonic pohlcen mořem lidí, kteří mu všichni chtěli
popřát brzké uzdravení, šlo o takový příval lidské podpory, jaký
nikdy nezažil. S obavami pátral v očích farníků po stopách
fanatismu jako u přívrženců různých kultů, ale viděl jen
optimismus, dobrou vůli a upřímný zápal pro konání Božího
díla… přesně to, co on sám, jak si nyní uvědomil, dosud
postrádal.
Tím dnem Ávila za pomoci Marca a nových přátel zahájil dlouhý
výstup z bezedné jámy zoufalství. Vrátil se k přísnému režimu
tělesných cvičení, jedl výživná jídla, a především znovu našel
svou víru.
Když po několika měsících končil s fyzioterapií, Marco mu
věnoval Bibli vázanou v kůži, v níž označil asi desítku pasáží.
Ávila k několika z nich namátkou zalistoval.
ŘÍMANŮM 13,4
Je Božím služebníkem,
vykonavatelem trestu nad tím,
kdo činí zlo.
ŽALM 94,1
Hospodine, Bože mstiteli,
zaskvěj se!
2. TIMOTEOVI 2,3
Snášej se mnou všechno zlé
jako řádný voják Ježíše Krista.
„Pamatujte si,“ řekl mu Marco s úsměvem, „že když se na světě
vynoří zlo, Bůh koná skrz každého z nás jinak, aby uplatnil svoji
vůli na zemi. Odpuštění není jediná cesta k vykoupení.“
KAPITOLA 58

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
AŤ JSI, KDO JSI – ŘEKNI NÁM VÍC
V průběhu dnešního večera nám samozvaný strážce
občanských hodnot monte@iglesia.org poskytl závratné
množství interních informací.
Děkujeme!
Protože data, o která se s námi „Monte“ zatím podělil,
vykazují tak vysoký stupeň spolehlivosti a interního vhledu,
troufáme si přijít s touto velmi pokornou žádostí:
MONTE – AŤ JSI, KDO JSI –, POKUD MÁŠ NĚJAKÉ INFORMACE
O OBSAHU KIRSCHOVY PŘERUŠENÉ PREZENTACE –,
PROSÍME, PODĚL SE O NĚ!!
#KDEJSMESETUVZALI
#KAMSMERUJEME
Děkujeme.
– Všichni tady na ConspiracyNet.com
KAPITOLA 59

Když se Robert Langdon pustil do prohlídky posledních několika

sekcí Edmondovy knihovny, pomalu ho opouštěla naděje. Venku
čím dál hlasitěji houkaly dvě policejní sirény, až náhle ztichly
přímo před Casa Milà. Langdon portálovými okénky bytu viděl
záblesky rotujících policejních majáčků.
Jsme tu v pasti, uvědomil si. Potřebujeme to třiačtyřicetipísmenné
heslo, jinak se odsud nedostaneme.
Bohužel zatím nenarazil ani na jedinou knihu poezie.
Police tohoto oddělení byly hlubší než jinde a podle všeho v nich
Edmond přechovával svou sbírku obrazových publikací o umění.
Zatímco Langdon spěšně postupoval podél zdi a přejížděl
zrakem po hřbetech, viděl tituly, které plně odrážely
Edmondovu zálibu v těch nejmodernějších a nejnovějších
trendech současného umění.
SERRA… KOONS… HIRST… BRUGUERA… BASQUIAT… BANKSY…
ABRAMOVIĆ…
Sbírka náhle končila několika menšími svazky a Langdon se
zarazil v naději, že mezi nimi najde nějakou básnickou sbírku.
Nic.
Šlo o komentáře a kritiky abstraktního umění a Langdon si
povšiml několika titulů, které mu Edmond kdysi poslal
k přečtení.
NA CO SE TO VLASTNĚ DÍVÁME?
PROČ JE TO UMĚNÍ
JAK PŘEŽÍT MODERNÍ UMĚNÍ
O nic jiného se nesnažím, pomyslel si Langdon a rychle pokračoval
dál. Obešel další žebro a začal se probírat novou sekcí.
Opět knihy o moderním umění, blesklo mu hlavou, ale na první
pohled viděl, že tyhle se věnují staršímu období. Aspoň
postupujeme do minulosti… k umění, kterému rozumím.
Langdon rychle klouzal očima po řadě hřbetů: životopisy,
popisné katalogy impresionistů, kubistů a surrealistů, kteří
ohromili svět mezi lety 1870 a 1960 a od základu proměnili
výtvarné umění.
VAN GOGH… SEURAT… PICASSO… MUNCH… MATISSE…
MAGRITTE… KLIMT… KANDINSKIJ… JOHNS… HOCKNEY…
GAUGUIN… DUCHAMP… DEGAS… CHAGALL… CÉZANNE…
CASSATT… BRAQUE… ARP… ALBERS…
Tahle sekce končila u posledního podpůrného žebra, a když ho
Langdon obešel, ocitl se v poslední sekci knihovny. Zdejší svazky
byly podle všeho věnovány skupině umělců, které Edmond
v Langdonově přítomnosti s oblibou nazýval „škola nudných
mrtvých bílých páprdů“ – kam řadil prakticky všechno, co
předcházelo modernistickému hnutí v polovině devatenáctého
století.
Na rozdíl od Edmonda se Langdon právě tady, ve společnosti
starých mistrů, cítil nejvíc doma.
VERMEER… VELÁZQUEZ… TIZIAN… TINTORETTO… RUBENS…
REMBRANDT… RAFFAEL… POUSSIN… MICHELANGELO… LIPPI…
GOYA… GIOTTO… GHIRLANDAIO… EL GRECO… DÜRER… DA
VINCI… COROT… CARAVAGGIO… BOTTICELLI… BOSCH…
Posledním asi dvěma metrům poslední police dominovala velká
skleněná vitrína opatřená těžkým zámkem. Langdon nahlédl
přes sklo a uvnitř spatřil starobyle vyhlížející koženou
schránku – ochranný obal masivní starožitné knihy. Text na
schránce byl sotva čitelný, ale Langdon přece jen rozeznal dost
na to, aby titul svazku ukrývajícího se uvnitř uhodl.
Proboha, blesklo mu hlavou, když pochopil, proč je kniha
zamčená před doteky návštěvníků. Nejspíš stála majlant.
Langdon věděl, že existuje několik vzácných raných vydání děl
tohoto legendárního umělce.
Nepřekvapuje mě, že do něj Edmond investoval, pomyslel si
a vybavilo se mu, jak Edmond o tomto britském umělci při jisté
příležitosti prohlásil, že šlo o „jediného předmodernistu se
špetkou fantazie“. Langdon s ním nesouhlasil, ale rozhodně
chápal, proč pro něj má Edmond slabost. Oba byli ze stejného těsta.
Langdon se přikrčil a nakoukl přes sklo na zlacenou rytinu na
schránce: William Blake: Souborné dílo.
William Blake, přemítal Langdon. Edmond Kirsch osmnáctého století.
Blake byl osobitý génius – plodný velikán, jehož malířský styl byl
tak pokrokový, že podle některých ve svých snech zázračně
nahlížel do budoucnosti. Jeho náboženské ilustrace nabité
symbolikou zachycovaly anděly, démony, Satana, Boha, mytická
stvoření, biblické motivy a celý panteon božstev z jeho vlastních
spirituálních halucinací.
A stejně jako Kirsch i Blake s oblibou napadal křesťanství.
Při té myšlence se Langdon prudce napřímil.
William Blake.
Zalapal po dechu.
Protože na tohoto mystického génia narazil mezi tolika
výtvarnými umělci, v první chvíli zcela zapomněl na jednu
zásadní věc.
Blake byl nejen výtvarník a ilustrátor…
Blake byl plodný básník.
Langdon cítil, jak se mu srdce rozbušilo jako o závod. Většina
Blakeovy poezie obhajovala revoluční myšlenky, které dokonale
ladily s těmi Edmondovými. Ba co víc, některé z Blakeových
nejznámějších aforismů – těch ze „satanských“ děl jako Snoubení
nebe a pekla – by klidně býval mohl napsat Edmond sám.
VŠECHNA NÁBOŽENSTVÍ JSOU JEDNO
ŽÁDNÉ PŘIROZENÉ NÁBOŽENSTVÍ NEEXISTUJE
Langdonovi se teď vybavilo, jak Edmond popsal svůj
nejoblíbenější verš. Řekl Ambře, že je to „proroctví“. Langdona
nenapadal žádný básník v dějinách, který by se dal za proroka
označit spíš než William Blake, jenž na sklonku osmnáctého
století napsal dvě temné a zlověstné básně:
AMERIKA: PROROCTVÍ
EVROPA: PROROCTVÍ
Langdon obě díla sám vlastnil – zdařilé reprodukce Blakeových
ručně psaných básní a doprovodných ilustrací.
Znovu nakoukl na velkou koženou schránku ve vitríně.
Blakeova „proroctví“ byla určitě původně vydána v podobě
velkoformátových iluminovaných tisků!
S novou nadějí se přikrčil před vitrínou. Cosi mu našeptávalo, že
ta kožená schránka by skutečně mohla obsahovat to, co tu
s Ambrou hledají – báseň s prorockým veršem o třiačtyřiceti
znacích. Zbývala jen otázka, jestli si Edmond svou oblíbenou
pasáž nějak poznačil.
Langdon natáhl ruku a vzal za držadlo vitríny.
Zamčeno.
Ohlédl se k točitému schodišti. Napadlo ho, jestli by neměl
prostě vyběhnout po schodech a požádat Winstona, ať prohledá
veškerou poezii Williama Blakea. Houkání sirén teď vystřídalo
vzdálené hučení vrtulníku a na schodišti před Edmondovými
dveřmi se ozývaly hlasy.
Jsou tady.
Langdon se zadíval na vitrínu a povšiml si lehce nazelenalého
nádechu moderního skla s ochranou proti ultrafialovému záření,
které se používá v muzeích.
Stáhl si frak, položil ho na vitrínu, obrátil se a bez zaváhání do
skla vrazil loktem. Dvířka vitríny se s tlumeným křupnutím
roztříštila. Langdon opatrně sáhl mezi zubaté střepy a dvířka
odjistil. Potom je otevřel a obezřetně zvedl koženou schránku.
Ještě ji ani nepoložil na podlahu a už mu bylo jasné, že tu něco
nehraje. Není dost těžká. Blakeovo souborné dílo jako by nic
nevážilo.
Langdon položil schránku na zem a opatrně zvedl víko.
Přesně, jak se obával… prázdná.
Vydechl a zahleděl se na místo, kde se měla nacházet
Edmondova kniha. Kde sakra je?!
Už chtěl schránku znovu zavřít, když si všiml, že na spodní
straně víka je něco přilepeno – elegantně ražená světle žlutá
vizitka.
Langdon si přečetl, co je na ní napsáno.
Potom si to nevěřícně přečetl ještě jednou.
O pár vteřin později už se hnal po točitém schodišti na střechu.
***
V té době v druhém patře madridského královského paláce šéf
elektronické bezpečnosti Suréš Bhalla tiše našlapoval
soukromými komnatami prince Juliána. Jakmile našel digitální
trezor, zadal univerzální kód určený pro případy nouze.
Trezor se s cvaknutím otevřel.
Suréš uvnitř uviděl dva telefony – jeden zabezpečený
smartphone z majetku paláce, který patřil princi Juliánovi,
a iPhone, který s největší pravděpodobností musel být majetkem
biskupa Valdespina.
Suréš iPhone popadl.
Vážně zajdu až tak daleko?
Znovu si vybavil zprávu od monte@iglesia.org.
naboural jsem se do Valdespinova telefonu.
má nebezpečná tajemství.
palác by se měl podívat na jeho textové zprávy.
hned.
Suréš přemítal, jaká tajemství by biskupovy textovky asi tak
mohly ukrývat… a proč se informátor rozhodl na ně královský
palác upozornit.
Možná se informátor snaží zabránit tomu, aby to palác odskákal
společně s Valdespinem.
Každopádně si byl Suréš jistý, že pokud jsou v telefonu
informace, které by mohly poškodit královskou rodinu, je jeho
povinností se k nim dostat.
Už přemýšlel o tom, že by si nejdřív vyřídil mimořádné soudní
povolení, jenže by to znamenalo nepraktickou prodlevu, a navíc
riziko úniku takové informace na veřejnost. Naštěstí měl Suréš
k dispozici mnohem účelnější a diskrétnější metody.
Zvedl Valdespinův telefon, stiskl tlačítko home, a displej se
rozsvítil.
Telefon byl chráněný heslem.
To není problém.
„Haló, Siri,“ řekl Suréš a zvedl si telefon k ústům. „Kolik je
hodin?“
Dosud zamčený telefon zobrazil hodiny. Suréš na obrazovce
s hodinami provedl několik jednoduchých příkazů – vytvořil
novou časovou zónu, požádal o její sdílení přes sms, přidal
fotografii a místo toho, aby se pokusil sms odeslat, stiskl tlačítko
home.
Klik.
Telefon se odemkl.
Jednoduchý hack odkoukaný z YouTube, pomyslel si Suréš
a pobaveně se usmál nad tím, že uživatelé iPhonů pokládají
heslo za dostatečnou ochranu svého soukromí.
S přístupem ke kompletnímu obsahu Valdespinova telefonu teď
Suréš otevřel aplikaci iMessage, ačkoliv předpokládal, že bude
muset Valdespinovy smazané zprávy získat z úložiště na
iCloudu, kterému jednoduchou lstí nakáže znovu vytvořit
katalog.
A skutečně našel historii biskupových zpráv zcela prázdnou.
Ale jedna tu přece zůstala, uvědomil si, když uviděl osamělý
příchozí text, který dorazil před několika hodinami ze skrytého
čísla.
Suréš rozklikl ikonu a třířádkovou zprávu si přečetl. V prvním
okamžiku si myslel, že má halucinace.
To nemůže být pravda!
Přečetl si zprávu ještě jednou. Její text jednoznačně potvrzoval
Valdespinovu účast na nepředstavitelně zrádných a podvodných
činech.
A nestoudných k tomu, pomyslel si Suréš, ohromený bohorovností
starého duchovního: jak někdo může přijímat podobné zprávy
elektronicky?
Kdyby se tenhle text dostal na veřejnost…
Suréš se při té představě zachvěl a okamžitě se rozběhl dolů
najít Mónicu Martínovou.
KAPITOLA 60

Vrtulník EC145 se řítil nízko nad městem a agent Díaz hleděl na

rozlehlou plochu světel pod sebou. Navzdory pozdní hodině
rozeznával ve většině oken blikání televizí a počítačových
monitorů, jež městu dodávalo lehce namodralý nádech.
Celý svět se dívá.
Byl z toho nervózní. Cítil, že se dnešní večer čím dál rychleji
vymyká kontrole, a obával se, že narůstající krize bude mít velmi
bouřlivé vyústění.
Agent Fonseca před ním najednou vykřikl a ukázal kamsi před
vrtulník. Díaz přikývl, protože okamžitě rozeznal cíl jejich cesty.
Těžko k přehlédnutí.
I z dálky byl nezaměnitelně patrný pulsující chumel rotujících
modrých policejních majáčků.
Bůh s námi.
Přesně jak se Díaz obával, ke Casa Milà už se sjely vozy místní
policie. Barcelonské orgány reagovaly na anonymní tip, který
přišel okamžitě po tiskovém oznámení Móniky Martínové od
královského paláce.
Robert Langdon unesl budoucí španělskou královnu.
Palác potřebuje při pátrání pomoc veřejnosti.
Nestydatá lež, věděl Díaz. Na vlastní oči jsem viděl, jak spolu
z Guggenheimova muzea odcházejí.
Přestože lest Martínové přinesla ovoce, zároveň rozehrála
nesmírně nebezpečnou hru. Rozpoutat veřejný hon zapojením
místních orgánů bylo velmi riskantní – nejen pro Roberta
Langdona, ale i pro budoucí královnu, která se teď klidně mohla
ocitnout pod palbou místních amatérských policajtů. Pokud
paláci leželo na srdci bezpečí budoucí královny, rozhodně
nezvolil zrovna nejlepší způsob, jak ho zajistit.
Velitel Garza by nikdy nedopustil, aby se situace takhle vyhrotila.
Garzovu zatčení Díaz stále nerozuměl, ale nepochyboval, že
obvinění vznesená proti veliteli jsou stejně smyšlená jako ta
proti Langdonovi.
Fonseca každopádně přijal hovor a obdržel jasné rozkazy.
Rozkazy z ještě vyšších míst.
Zatímco se vrtulník blížil ke Casa Milà, agent Díaz obhlížel scénu
pod sebou a uvědomil si, že nebudou mít kde bezpečně přistát.
Široká třída i náměstíčko před budovou byly nacpané
novinářskými dodávkami, policejními auty a davy čumilů.
Díaz se zadíval na slavnou střechu budovy – zvlněnou osmičku
svažitých cestiček a schodišť, které se vinuly nad budovou
a nabízely návštěvníkům dechberoucí výhledy na panoráma
Barcelony… a také do dvou zejících světlíků spadajících devět
pater do vnitřních atrií.
Tam přistát nepůjde.
Kromě boulí a prohlubní zvlněného terénu chránily povrch
střechy strmící Gaudího komíny, které připomínaly futuristické
šachové figury – tyhle hlídky v helmách údajně tak nadchly
filmaře George Lucase, že podle nich navrhl hrozivé imperiální
vojáky v Hvězdných válkách.
Díaz odvrátil zrak, aby se po možném místě na přistání poohlédl
na sousedních budovách, když vtom se zarazil, protože na střeše
Casa Milà zahlédl něco nečekaného.
Drobnou postavičku mezi ohromnými sochami.
Byla to osoba oděná v bílém, stála u zábradlí na samém okraji
střechy a ve světle reflektorů namířených z ulice vzhůru jasně
zářila. Díazovi ten výjev na okamžik připomněl papeže na
balkoně nad Svatopetrským náměstím, odkud promlouvá
k věřícím.
Jenže tohle nebyl papež.
Byla to krásná žena ve velmi povědomých bílých šatech.
***
Ambra Vidalová přes záři novinářských světel nic neviděla, ale
slyšela, že se vrtulník blíží, a věděla, že už nemá mnoho času.
Zoufale se vyklonila přes zábradlí a pokusila se křiknout na roj
lidí z médií dole pod sebou.
Její slova však zanikla v ohlušujícím rachotu rotorů vrtulníku.
Winston předpovídal, že sotva televizní štáby Ambru na okraji
střechy zpozorují, namíří své kamery vzhůru. Přesně to se
skutečně stalo, jenže Winstonův plán přesto selhal.
Neslyší ani slovo z toho, co říkám!
Střecha Casa Milà se nacházela příliš vysoko nad hlučící
dopravou a chaosem dole na ulici. A hučení vrtulníku teď zřejmě
přehluší úplně všechno.
„Nikdo mě neunesl!“ zavolala Ambra ještě jednou z plných plic.
„To prohlášení královského paláce ohledně Roberta Langdona
bylo nepřesné! Nejsem tu jako rukojmí!“
Jste budoucí španělská královna, připomněl jí před okamžikem
Winston. Když pátrání sama odvoláte, policii to zcela paralyzuje. Vaše
prohlášení vytvoří naprostý zmatek. Nikdo nebude vědět, kterými
rozkazy se řídit.
Ambra věděla, že má Winston pravdu, jenže její slova se ztrácela
v hučení rotorů nad rozbouřeným davem.
Najednou se z nebe rozlehl hromový hukot. Ambra se odtáhla od
zábradlí. Vrtulník se snesl ještě níž a náhle se zastavil ve
vzduchu přímo před ní. Dveře trupu byly otevřené dokořán
a zevnitř na ni soustředěně hleděly dva důvěrně známé
obličeje – agenti Fonseca a Díaz.
K Ambřinu zděšení agent Fonseca cosi zvedl a namířil tím přímo
na ni. Ambře v tom okamžiku zavířily hlavou velmi bizarní
myšlenky. Julián chce, abych umřela. Jsem neplodná. Nemůžu mu dát
dědice. Aby se vyvlékl z našeho zasnoubení, musí mě zabít.
Ambra se zapotácela, sevřela Edmondův telefon v jedné ruce,
druhou natáhla za sebe, aby neztratila rovnováhu, a začala od té
hrozivě vyhlížející věci couvat. Jenže když šlápla za sebe, střecha
jako by se ztratila. Na místě, kde očekávala pevný beton, bylo
najednou prázdno. Ambra se přetočila a pokusila se získat
ztracenou rovnováhu, ale to už cítila, že bokem padá po nízkých
schůdcích.
Levým loktem narazila do betonu a o zlomek vteřiny později
dopadla zbytkem těla. Ambra Vidalová přesto necítila žádnou
bolest. Vnímala jedinou věc – předmět, který jí vyletěl z ruky:
Edmondův velký tyrkysový telefon.
Panebože, ne!
S hrůzou sledovala, jak telefon klouže po betonu a poskakuje po
schodech k okraji devítipatrové propasti končící vnitřním
atriem. Vrhla se za telefonem, jenže ten se jí ztratil pod
ochranným zábradlím a zřítil se do propasti.
Naše spojení s Winstonem…!
Ambra se škrábala za ním, ale když dorazila k zábradlí, už jen
zahlédla, jak telefon rotuje vstříc elegantní kamenné podlaze
atria, kde se s ostrým prásknutím roztříštil na blyštivou spršku
skla a kovu.
Winston byl rázem pryč.
***
Langdon dlouhými skoky vyběhl po schodech a vyrazil z věžičky
na střechu budovy. Ocitl se uprostřed ohlušujícího malströmu.
Těsně nad Casa Milà se vznášel vrtulník a Ambru nebylo nikde
vidět.
Langdon se ohromeně rozhlížel. Kde je? Už zapomněl, jak
podivně tahle střecha působí – křivé parapety… strmá
schodiště… betonoví vojáci… bezedné jámy.
„Ambro!“
Když ji uviděl, projela jím vlna hrůzy. Ambra Vidalová ležela
schoulená na betonu na okraji světlíku.
Sotva se Langdon rozběhl přes vyvýšeninu na střeše, hvízdla mu
kolem hlavy kulka a vybuchla v betonu kus za ním.
Proboha! Langdon klesl na kolena a začal se plazit těsně u země.
Nad hlavou mu prosvištěly další dvě kulky. V prvním okamžiku
si myslel, že po něm střílejí z vrtulníku, ale zatímco se sunul
k Ambře, všiml si, že z jiné věžičky na opačné straně střechy se
hrne roj policistů s tasenými pistolemi.
Chtějí mě zabít, uvědomil si. Myslí si, že jsem jejich budoucí královnu
unesl! Její volání ze střechy patrně nikdo neslyšel.
Když se Langdon znovu podíval na Ambru, nyní jen deset metrů
vzdálenou, zděšeně si uvědomil, že jí krvácí ruka. Panebože, oni ji
postřelili! Nad hlavou mu zasvištěla další kulka, když vtom se
Ambra začala škrábat vzhůru po zábradlí, které ohraničovalo
okraj světlíku. Snažila se vstát.
„Zůstaňte při zemi!“ křikl Langdon, připlazil se k Ambře
a přikrčil se nad ní, aby ji chránil. Zvedl hlavu k tyčícím se
postavám imperiálních vojáků, které stály jako mlčenliví strážci
po obvodu střechy.
Nad hlavou se jim rozléhal ohlušující řev a kolem nich šlehal
ostrý vítr, jak vrtulník ještě o něco klesl a visel teď nad širokou
šachtou vedle nich, čímž je odřízl od policistů.
„Dejen de disparar!“ zaduněl tlampačem zesílený hlas z vrtulníku.
„Enfunden las armas!“ Nestřílejte! Odložte zbraně!
Přímo před Langdonem s Ambrou se v otevřených dveřích
vrtulníku přikrčil agent Díaz, jednu nohu zapřenou o ližinu
a ruku nataženou k nim.
„Nastupte!“ křikl na ně.
Langdon cítil, jak pod ním Ambra ucukla.
„HNED!“ křikl Díaz přes ohlušující rachot rotorů.
Bodyguard ukázal na bezpečnostní zábradlí světlíku a pobídl je,
ať vylezou na ně, chytí se ho za ruku a přeskočí přes propast do
vznášejícího se vrtulníku.
Langdon váhal o vteřinu déle, než měl.
Díaz vytrhl Fonsecovi tlampač a namířil ho přímo Langdonovi na
obličej. „PROFESORE, OKAMŽITĚ NASTUPTE DO VRTULNÍKU!“
Agentův hlas duněl jako hrom. „MÍSTNÍ POLICIE MÁ ROZKAZ VÁS
ZASTŘELIT! MY VÍME, ŽE JSTE SLEČNU VIDALOVOU NEUNESL!
POTŘEBUJU VÁS OBA OKAMŽITĚ NA PALUBĚ – NEŽ TU NĚKDO
PŘIJDE O ŽIVOT!“
KAPITOLA 61

Ambra ve skučícím větru ucítila, jak ji Langdonovy paže zvedly

a vedou ji k ruce agenta Díaze natažené ze vznášejícího se
vrtulníku.
Na protesty byla příliš otupělá.
„Krvácí!“ křikl Langdon, zatímco lezl na palubu za ní.
Vrtulník rázem začal stoupat nad vlnitou střechu a malou
armádu zmatených policistů se zakloněnými hlavami nechal
dole.
Fonseca zatáhl dveře v trupu a přesunul se dopředu k pilotovi.
Díaz vklouzl vedle Ambry, aby jí prohlédl paži.
„Je to jenom odřené,“ pronesla prázdným hlasem.
„Najdu lékárničku.“ Díaz zamířil do zadní části kabiny.
Langdon se posadil naproti Ambře, zády ke směru letu. Když teď
spolu náhle osaměli, počkal, až se na něj podívá, a usmál se na ni.
„Jsem rád, že jste v pořádku.“
Ambra v odpověď jen chabě přikývla, ale než mu stačila
poděkovat, Langdon se na sedačce předklonil a začal jí vzrušeně
šeptem vykládat o svém objevu.
„Myslím, že jsem toho našeho tajemného básníka našel,“ sdělil jí
s očima plnýma naděje. „William Blake. Nejenže má Edmond
v knihovně výtisk Blakeova souborného díla… ale mnohé
z Blakeových básní jsou proroctví!“ Langdon natáhl ruku. „Půjčte
mi Edmondův telefon – požádám Winstona, ať Blakeovo dílo
prohledá a najde nám verše o třiačtyřiceti znacích!“
Ambra se zahleděla do Langdonovy nastavené dlaně a zalil ji
pocit viny. Natáhla se a vzala Langdonovu ruku do svých.
„Roberte,“ pronesla se zkroušeným povzdechem, „Edmondův
telefon je pryč. Spadl mi přes okraj budovy.“
Langdon na ni upíral zrak a z obličeje mu mizela krev. Hrozně mě
to mrzí, Roberte. Ambra vnímala, jak se snaží tu novinu nějak
zpracovat a ujasnit si, jaká je teď po ztrátě Winstona jejich
situace.
Fonseca v kokpitu právě křičel do telefonu. „Potvrzeno! Máme je
oba bezpečně na palubě. Připravte transportní letadlo do
Madridu. Spojím se s palácem a upozorním –“
„Neobtěžujte se!“ zavolala na něj Ambra. „Do paláce nepojedu!“
Fonseca zakryl telefon, obrátil se na sedačce a pohlédl na ni. „To
tedy jednoznačně pojedete! Můj dnešní rozkaz zní jasně:
dohlížet na vaše bezpečí. Vůbec jste se ode mě neměla vzdálit.
Máte štěstí, že jsem byl schopný vás zachránit.“
„Zachránit?!“ opáčila Ambra. „Jestli to byla záchrana, tak jí bylo
třeba jedině proto, že palác vykládá médiím naprosto absurdní
lži o tom, že mě profesor Langdon unesl – což není pravda a vy to
víte! To je princ Julián skutečně tak zoufalý, že je ochotný
riskovat život nevinného člověka? Vůbec nemluvě o mém
životě?“
Fonseca na ni ještě chvíli mlčky hleděl, potom se na sedačce
otočil zpět.
V tu chvíli se vrátil Díaz s lékárničkou.
„Slečno Vidalová,“ řekl, když se usadil vedle ní, „pochopte
prosím, že následkem zatčení velitele Garzy jsme dnes večer
nuceni přijímat rozkazy z vyšších míst. Přesto bych rád, abyste
věděla, že princ Julián neměl s tím tiskovým prohlášením, které
vzešlo z paláce, vůbec nic společného. Dokonce v tuto chvíli ani
nemáme potvrzeno, že princ ví, co všechno se právě děje. Už přes
hodinu nejsme schopní s ním navázat kontakt.“
Cože? Ambra na něj nevěřícně zírala. „Kde je?“
„To v tuto chvíli není známo,“ odpověděl Díaz, „ale pokyny, které
jsme od něj obdrželi v předchozí části večera, byly naprosto
jasné. Princ v prvé řadě chce, abyste byla v bezpečí.“
„Pokud je to pravda,“ ozval se Langdon, který se náhle probral ze
zamyšlení, „pak by byla zásadní chyba odvést slečnu Vidalovou
do paláce.“
Fonseca se s trhnutím otočil. „Co jste to povídal?!“
„Netuším, kdo vám teď vydává rozkazy,“ pronesl Langdon, „ale
pokud si princ skutečně přeje, aby jeho snoubenka byla v bezpečí,
měli byste mě teď velice pečlivě poslouchat.“ Odmlčel se a pak
pokračoval naléhavějším hlasem. „Edmonda Kirsche někdo
zavraždil, protože nechtěl, aby se jeho objev dostal na veřejnost.
A ten, kdo ho umlčel, se nezastaví před ničím, aby svoji práci
dokončil.“
„Už je dokončená,“ ušklíbl se Fonseca. „Edmond je mrtvý.“
„Ale jeho objev ne,“ namítl Langdon. „Edmondova prezentace je
pořád velmi živá a pořád ji lze vypustit do světa.“
„Proto jste se vypravili do jeho bytu,“ pochopil Díaz. „Protože si
myslíte, že ji dokážete spustit.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Langdon. „A právě tím se z nás staly cíle.
Nevím, kdo připravil to tiskové prohlášení o Ambřině únosu, ale
evidentně jde o někoho, kdo zoufale usiluje o to, aby nás zastavil.
Takže pokud patříte k téže skupině – k lidem, kteří se snaží
Edmondův objev navždy pohřbít –, pak by asi bylo
nejjednodušší, kdybyste slečnu Vidalovou i mě prostě vyhodili
z vrtulníku, dokud můžete.“
Ambra na Langdona mlčky zírala a přemítala, jestli se dočista
pomátl.
„Na druhou stranu,“ pokračoval Langdon, „pokud je vaší
přísežnou povinností ochraňovat královskou rodinu včetně
budoucí španělské královny, pak byste si měli uvědomit, že pro
slečnu Vidalovou právě teď neexistuje nebezpečnější místo než
právě palác, ze kterého vzešlo to tiskové prohlášení, jež ji málem
stálo život.“ Langdon sáhl do kapsy a vytáhl z ní elegantně
raženou vizitku. „Navrhuji, abyste nás vzali na adresu uvedenou
na zadní straně téhle vizitky.“
Fonseca si kartičku vzal, prohlédl si ji a zamračil se. „To je
absurdní.“
„Kolem celého pozemku je bezpečnostní plot,“ namítl Langdon.
„Váš pilot může přistát, všechny čtyři nás vysadit a znovu odletět
dřív, než si vůbec někdo uvědomí, že tam jsme. Znám se
s člověkem, který to tam spravuje. Můžeme se tam ukrýt, ztratit
se z očí, dokud všemu nepřijdeme na kloub. Můžete nás
doprovázet.“
„Já bych se cítil bezpečněji ve vojenském hangáru na letišti.“
„Skutečně byste důvěřoval vojákům, kteří pravděpodobně
dostávají rozkazy od týchž lidí, co slečnu Vidalovou před chvílí
málem připravili o život?“
Fonsecův kamenný výraz se ani nepohnul.
Ambře se hlavou splašeně hnaly myšlenky a ráda by věděla, co
stojí na té vizitce. Kam chce Langdon jít? Náhlá naléhavost v jeho
hlase naznačovala, že v sázce je víc než jen její bezpečí. Navíc
v jeho hlase zaznamenala stopy čerstvého optimismu a vycítila,
že se zatím nevzdal naděje a stále věří, že by Edmondovu
prezentaci mohli nějak spustit.
Langdon vzal vizitku Fonsecovi a podal ji Ambře. „Tohle jsem
našel v Edmondově knihovně.“
Ambra se na kartičku zadívala a okamžitě poznala, o co jde.
Tyto elegantně ražené kartičky obvykle dávají kurátoři muzeí
majitelům výměnou za zapůjčené umělecké dílo, které muzeum
dočasně umisťuje do své expozice. Je zvykem vytisknout vždy
dvě identické kartičky – jednu vystaví muzeum společně s dílem
jako dík jeho majiteli, druhou si nechá majitel.
Edmond tuhle knihu Blakeovy poezie někomu půjčil?
Podle kartičky putovala Edmondova kniha pouhých několik
kilometrů z jeho barcelonského bytu.
WILLIAM BLAKE
SOUBORNÉ DÍLO
Ze soukromé sbírky
EDMONDA KIRSCHE
Zapůjčeno
LA BASÍLICA DE LA
SAGRADA FAMÍLIA
Carrer de Mallorca 401
 08013 Barcelona, Španělsko
„Tomu nerozumím,“ řekla Ambra. „Proč by zapřisáhlý ateista
půjčoval knihu kostelu?“
„Ne jen tak ledajakému kostelu,“ odvětil Langdon. „Gaudího
nejzáhadnějšímu architektonickému veledílu…“ Ukázal z okna
do dálky za nimi. „A budoucímu nejvyššímu kostelu Evropy.“
Ambra otočila hlavu a zadívala se přes město k severu. V dálce –
mezi jeřáby, lešením a stavbařskými reflektory – jasně zářily
nedokončené věže baziliky Sagrada Família, trs perforovaných
hrotů připomínajících mořské houby, které vylezly ze dna
oceánu a natahují se za světlem.
Gaudího kontroverzní Basílica de la Sagrada Família se stavěla
už více než sto let, neboť spoléhala čistě na soukromé dary
věřících. Byť mnozí tradicionalisté kritizovali zvláštní organické
tvary a využití „biomimetického designu“, modernisté naopak
kostel oslavovali pro jeho „vzdušnost“ a pro to, jak se využitím
tvaru hyperboloidu přibližuje světu přírody.
„Uznávám, že je neobvyklý,“ řekla Ambra a obrátila se zpátky
k Langdonovi, „ale pořád je to katolický kostel. A znáte
Edmonda.“
***
Edmonda skutečně znám, pomyslel si Langdon. Dost dobře na to,
abych věděl, že podle něj Sagrada Família skrývá tajný účel
a symboliku, která dalece přesahuje křesťanství.
Od položení základního kamene v roce 1882 se kolem zvláštního
kostela rojily přehršle konspiračních teorií – kolem jeho
tajemně zakódovaných dveří, vesmírem inspirovaných
spirálovitých sloupů, fasád nabitých symboly, plastik
matematického magického čtverce a přízračné „kosterní“
konstrukce, která jasně připomínala pokroucené kosti
a pojivovou tkáň.
Langdon o těchto teoriích samozřejmě věděl, ale nikdy jim
nevěnoval valnou pozornost. Před několika lety ho však
překvapilo, když se mu Edmond přiznal, že se řadí mezi stále
četnější Gaudího fanoušky, kteří tiše věří, že Sagrada Família
vskrytu nebyla plánována jako křesťanský kostel, ale jako něco
jiného – snad dokonce jako mystická svatyně vědy a přírody.
Langdonovi ta představa připadala silně nepravděpodobná
a připomněl Edmondovi, že Gaudí byl přesvědčený katolík, jehož
Vatikán choval v takové vážnosti, že ho překřtil na „Božího
architekta“ a uvažoval i o jeho blahořečení. Nezvyklá podoba
baziliky, ujistil Langdon Kirsche, není ničím víc než příkladem
Gaudího jedinečného modernistického přístupu ke křesťanské
symbolice.
Edmond reagoval jen zdrženlivým úsměvem, jako by měl potají
k dispozici nějaký tajemný dílek skládačky, o který se zatím
nechtěl podělit.
Další Edmondovo tajemství, pomyslel si Langdon teď. Jako ten
utajený boj s rakovinou.
„I kdyby Edmond tu knihu skutečně zapůjčil bazilice,“
pokračovala Ambra, „a kdybychom ji skutečně našli, stejně ji
nemůžeme pročíst stránku po stránce a hledat ten pravý verš.
A vážně pochybuju, že by si Edmond v tak cenném rukopisu něco
poznačil zvýrazňovačem.“
„Ambro?“ Langdon se na ni nevzrušeně usmál. „Už jste se
podívala na zadní stranu té kartičky?“
Ambra sklopila zrak ke kartičce, otočila ji a přečetla si text na
zadní straně.
Potom si ho nevěřícně přečetla ještě jednou.
Když zvedla oči zpátky k Langdonovi, byly plné naděje.
„Jak jsem říkal,“ usmál se Langdon, „myslím, že bychom se tam
měli vypravit.“
Ambřino nadšení však vyprchalo stejně rychle, jako se objevilo.
„Stejně máme problém. I když zjistíme to heslo –“
„Já vím – přišli jsme o Edmondův telefon, což znamená, že jsme
ztratili přístup k Winstonovi a nemůžeme s ním komunikovat.“
„Přesně tak.“
„Jsem přesvědčený, že tenhle problém dokážu vyřešit.“
Ambra se zatvářila skepticky. „Prosím?“
„Stačí nám zjistit, kde se Winston fyzicky nachází – tedy ten
počítač, který Edmond postavil. Když už k Winstonovi nemáme
přístup vzdáleně, budeme mu zkrátka muset odnést heslo
osobně.“
Ambra na Langdona zírala, jako by se pomátl.
Langdon pokračoval. „Říkala jste, že Edmond postavil Winstona
v nějaké tajné laboratoři.“
„Ano, ale ta laboratoř může být kdekoliv na světě!“
„Jenže není. Je tady v Barceloně. Musí tady být! V Barceloně
Edmond žil a pracoval. A práce na stroji s umělou inteligencí
byla jedním z jeho posledních projektů, takže je prakticky
zaručené, že postavil Winstona tady.“
„I kdybyste měl pravdu, Roberte, bude to jako hledání jehly
v kupce sena. Barcelona je obrovské město. Je naprosto
nemožné –“
„Dokážu Winstona najít,“ přerušil ji Langdon. „Jsem si tím jistý.“
Usmál se a pokynul k ploše poseté městským osvětlením pod
nimi. „Nejspíš to bude znít zvláštně, ale když teď vidím
Barcelonu ze vzduchu, něco jsem si díky tomu uvědomil…“
Nechal větu nedořečenou a zadíval se z okna.
„A neprozradíte mi co?“ zeptala se Ambra netrpělivě.
„Mělo mě to napadnout dřív,“ řekl Langdon. „Jedna věc ohledně
Winstona mi celý večer nejde z hlavy. Fascinující hádanka.
Myslím, že jsem ji konečně rozřešil.“
Langdon se obezřetně ohlédl na oba bodyguardy, potom ztišil
hlas a naklonil se k Ambře. „Můžete mi v tomhle prostě
důvěřovat?“ zeptal se tiše. „Jsem přesvědčený, že Winstona
dokážu najít. Problém je v tom, že hledat Winstona nemá smysl,
dokud nemáme Edmondovo heslo. Teď se tedy oba musíme
soustředit na nalezení toho verše. A Sagrada Família nám k tomu
skýtá nejlepší příležitost.“
Ambra se na Langdona dlouze zadívala. Potom trochu nejistě
přikývla, pohlédla k předním sedačkám a zavolala: „Agente
Fonseco! Řekněte prosím pilotovi, ať to otočí a vezme nás
okamžitě k bazilice Sagrada Família!“
Fonseca na ni ostře pohlédl. „Slečno Vidalová, už jsem vám říkal,
že máme rozkaz –“
„Agente Fonseco,“ skočila mu do řeči budoucí španělská
královna, předklonila se a pevně mu pohlédla do očí. „Vezměte
nás k bazilice Sagrada Família, jinak se spolehněte, že až se
vrátím do paláce, máte padáka.“
KAPITOLA 62

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
SPOJENÍ S KULTEM VRAHŮ!
Díky dalšímu tipu od monte@iglesia.org jsme se právě
dozvěděli, že vrah Edmonda Kirsche je členem
ultrakonzervativní, uzavřené křesťanské sekty zvané
palmarská církev!
Luis Ávila už více než rok verbuje pro palmariány na
internetu a jeho členství v této kontroverzní nábožensko-
vojenské organizaci rovněž vysvětluje tetování „Victor“ na
jeho dlani.

Tento frankistický symbol se v palmarské církvi běžně

používá. Podle španělského celostátního deníku El Pais má
tato církev vlastního „papeže“ a prohlásila několik krutých
světových vůdců – včetně Francisca Franca a Adolfa Hitlera –
za svaté!
Nevěříte nám? Najděte si to.
Všechno to začalo mystickým viděním.
V roce 1975 přišel pojišťovací agent Clemente Domínguez y
Gómez s tvrzením, že měl vizi, v níž ho sám Ježíš Kristus
korunoval papežem. Clemente přijal papežské jméno
Řehoř XVII., odtrhl se od Vatikánu a jmenoval vlastní
kardinály. Přestože ho Řím zavrhl, získal tento nový
vzdoropapež tisíce přívrženců a ohromné jmění, které mu
umožnilo vystavět kostel podobný pevnosti, vyslat své
duchovenstvo do dalších zemí a vysvětit stovky
palmarských biskupů po celém světě.
Schismatická palmarská církev dodnes operuje ze svého
celosvětového ústředí – zabezpečeného, hradbami
obehnaného pozemku nazývaného Hora krále Krista ve
španělském El Palmar de Troya. Palmariáni nejsou
uznáváni Vatikánem, přesto přitahují stále nové
ultrakonzervativní katolické stoupence.
Více zpráv o této sektě přineseme zanedlouho, stejně jako
nové informace o biskupovi Antoniu Valdespinovi, který je
do konspirace dnešního večera podle všeho také nějak
zapleten.
KAPITOLA 63

Tak jo, klobouk dolů, pomyslel si Langdon.

Ambra právě několika ostrými slovy přiměla posádku vrtulníku
EC145 provést širokým obloukem obrat a změnit kurz k bazilice
Sagrada Família.
Když se vrtulník opět vyrovnal a rozletěl se na opačnou stranu
města, Ambra se otočila k agentu Díazovi a požádala ho, zda by
mohla použít jeho telefon, čemuž bodyguard zdráhavě vyhověl.
Ambra si hned pustila prohlížeč a začala si pročítat titulky zpráv.
„Zatraceně,“ zašeptala a zoufale zavrtěla hlavou. „Snažila jsem se
těm novinářům říct, že jste mě neunesl. Ale nikdo mě neslyšel.“
„Třeba potřebují víc času, aby to dostali na internet,“ podotkl
Langdon. Je to teprve necelých deset minut.
„Času měli dost,“ odvětila. „Vidím tady videa, jak náš vrtulník
odlétá od Casa Milà.“
Už? Langdon někdy míval pocit, že se svět dnes točí až příliš
rychle. Dosud si vzpomínal na doby, kdy se „žhavé novinky“
tiskly na papír a následující ráno se roznášely lidem na zápraží.
„Mimochodem,“ nadhodila Ambra se stopou pobavení, „zdá se, že
my dva jsme teď jedním z nejsledovanějších témat na světě.“
„Já věděl, že vás nemám unášet,“ opáčil Langdon sarkasticky.
„To moc k smíchu není. Ale aspoň nejsme úplně nejsledovanější.“
Podala mu telefon. „Mrkněte se na tohle.“
Langdon se podíval na displej a spatřil domácí stránku Yahoo!
s desítkou aktuálně nejsledovanějších témat. Obrátil zrak
k první příčce:
1 „Kde jsme se tu vzali?“ / Edmond Kirsch
Edmondova prezentace zjevně inspirovala lidi po celém světě
k tomu, aby si o této otázce zkusili něco najít a diskutovali o ní.
To by Edmonda potěšilo, pomyslel si Langdon, ale když klikl na
odkaz a uviděl prvních deset titulků, uvědomil si, že se mýlí.
Prvních deset teorií k tématu „kde jsme se tu vzali“ byly bez
výjimky články o kreacionismu a mimozemšťanech.
Tak to by Edmonda vyděsilo.
K jednomu z neblaze proslulých výlevů Langdonova bývalého
studenta došlo na veřejné konferenci nazvané „Věda
a spiritualita“, kde Edmonda tak vytočily otázky publika, že
nakonec rozhodil rukama a opustil pódium s voláním: „Jak je
možné, že inteligentní lidi nejsou schopní diskutovat o vlastním
původu bez toho, aby se dovolávali Boha nebo nějakých
emzáků?“
Langdon si dál prohlížel displej telefonu, dokud nenašel zdánlivě
neškodný odkaz CNN Live nazvaný: „Co Kirsch objevil?“
Klikl na odkaz a zvedl telefon tak, aby na něj viděla i Ambra.
Když se rozběhlo video, zesílil zvuk a oba se naklonili k sobě, aby
přes řev rotorů něco slyšeli.
Objevila se moderátorka CNN. Langdon ji v posledních letech
viděl ve vysílání mnohokrát. „Naše pozvání přijal astrobiolog
NASA doktor Griffin Bennett,“ oznámila, „který se s námi podělí
o své názory na tajemný převratný objev Edmonda Kirsche.
Vítejte, pane Bennette.“
Host – vousatý muž v brýlích s drátěnými obroučkami – s vážnou
tváří přikývl. „Děkuji. V prvé řadě mi dovolte říct, že jsem
Edmonda osobně znal. Nesmírně si vážím jeho inteligence, jeho
kreativity a jeho nadšení pro pokrok a inovace. Ta zbabělá
vražda znamená děsivou ránu pro celou vědeckou komunitu a já
doufám, že poslouží pouze tomu, aby intelektuály posílila ve
společném postoji proti nebezpečím náboženského fanatismu
a pověrčivosti a také proti těm, kteří se při šíření svého
přesvědčení uchylují k násilí, nikoliv k faktům. Jak upřímně
doufám, snad se potvrdí zvěsti o tom, že se dnes večer někteří
lidé zoufale snaží Edmondův objev dostat k veřejnosti.“
Langdon pohlédl na Ambru. „Tím myslí nás.“
Ambra přikývla.
„V to jistě doufá spousta lidí, pane Bennette,“ řekla moderátorka.
„A mohl byste nám nastínit, co podle vás snad mohlo být
obsahem objevu Edmonda Kirsche?“
„Jakožto vědec zabývající se vesmírem,“ začal doktor Bennett,
„bych měl nejspíš svůj dnešní projev uvést obecným
prohlášením… které, tím jsem si poměrně jistý, by Edmond
Kirsch uvítal.“ Otočil se a zadíval se přímo do kamery. „V otázce
mimozemského života se dostává ke slovu omračující množství
pseudovědy, konspiračních teorií a vyložených fantazií. Pro
pořádek mi dovolte uvést toto: Kruhy v obilí jsou švindl. Videa
z pitvy mimozemšťana jsou trikové filmy. Mimozemšťané
nemrzačí krávy. Roswellský létající talíř byl vládní
meteorologický balon nazvaný ,projekt Mogul‘. Egypťané
postavili pyramidy bez pomoci mimozemských technologií.
A především, všechny historky o únosu mimozemšťany jsou čiré
lži.“
„Jak si tím můžete být jistý, pane Bennette?“ zeptala se
moderátorka.
„Jednoduchá logika,“ odpověděl vědec, a když se obrátil zpátky
k moderátorce, tvářil se trochu otráveně. „Žádná forma života
vyspělá natolik, že by dokázala překonat světelné roky
mezihvězdného prostoru, by rozhodně nepotřebovala zkoumat
konečník nějakých kansaských farmářů. Stejně tak by na sebe
taková forma života nepotřebovala brát podobu plazů
a infiltrovat naše vlády, aby získala nadvládu nad Zemí. Žádná
forma života s takovou technologií, která by jí umožnila k Zemi
doletět, by se nepotřebovala uchylovat ke lstím či mazanostem,
protože by si nás mohla okamžitě podmanit i bez nich.“
„To je tedy znepokojivé!“ rozpačitě se zasmála moderátorka. „A
jak se to podle vás vztahuje k objevu pana Kirsche?“
Muž si zhluboka povzdechl. „Jsem pevně přesvědčený o tom, že
se Edmond Kirsch chystal oznámit nález jednoznačného důkazu,
že život se na Zemi dostal z vesmíru.“
Langdon okamžitě zaujal skeptický postoj, protože věděl, co si
Edmond o tématu mimozemského života na Zemi myslel.
„Zajímavé – a co vás k tomu vede?“ vyzvídala dál moderátorka.
„Život z vesmíru je jediná rozumná odpověď. Už nyní máme
nezvratný důkaz, že může docházet k výměně hmoty mezi
planetami. Máme úlomky z Marsu a Venuše a stovky dalších
vzorků z neznámých zdrojů, což podporuje představu, že život
dorazil v podobě mikrobů na nějakých kamenech putujících
vesmírem a postupně se na Zemi rozvinul až do dnešní podoby.“
Moderátorka soustředěně přikyvovala. „Ale není tu tahle
teorie – mikrobi z vesmíru – už desítky let bez jakéhokoliv
důkazu? Jak podle vás mohl technologický génius jako Edmond
Kirsch dokázat pravdivost takovéhle teorie, která spadá spíš do
oblasti astrobiologie než do oblasti informatiky?“
„Inu, i na to je jasná logická odpověď,“ prohlásil Bennett.
„Významní astronomové už desítky let varují, že lidstvo může
dlouhodobě přežít jedině tehdy, pokud tuhle planetu opustí.
Země je už za polovinou svého životního cyklu, Slunce nakonec
expanduje v červeného obra a pohltí nás. Pokud tedy přežijeme
mnohem bezprostřednější hrozby jako srážku s obřím
asteroidem nebo masivní výron gama záření. Z těchto důvodů už
dnes plánujeme základny na Marsu, abychom se nakonec mohli
vydat do kosmického prostoru hledat novou hostitelskou
planetu. Není třeba připomínat, že jde o nesmírně náročný
podnik, a kdyby se našel jednodušší způsob, jak zajistit naše
přežití, okamžitě bychom ho realizovali.“
Doktor Bennett se odmlčel. „A možná jednodušší způsob
skutečně existuje. Co kdybychom mohli nějak zabalit lidský
genom do maličkých kapslí a rozeslat jich miliony po vesmíru
v naději, že se někde uchytí, že zasadí lidský život na nějaké
vzdálené planetě? Taková technologie zatím neexistuje, ale
diskutujeme o ní jako o schůdné možnosti lidského přežití.
A pokud o takovém ,rozsévání života‘ uvažujeme my, je nasnadě,
že by o něm mohly uvažovat i rozvinutější formy života.“
Langdon začínal tušit, kam doktor Bennett se svou teorií míří.
„Vezmu-li tohle v úvahu,“ pokračoval Bennett, „jsem
přesvědčený, že Edmond Kirsch nejspíš objevil nějaký
mimozemský podpis – ať už fyzikální, chemický, digitální, nebo
jakýkoliv jiný –, který dokazuje, že život byl na Zemi zaset
z vesmíru. Měl bych zmínit, že jsme o tom s Edmondem před lety
vedli poměrně dlouhou diskuzi. Jemu se teorie mikrobů
z vesmíru nikdy nelíbila, protože stejně jako mnozí jiní nevěřil,
že by genetický materiál mohl přežít smrtící záření a teploty,
jimž by na své dlouhé cestě k Zemi musel vzdorovat. Já osobně
mám za to, že by bylo klidně možné tahle ,semena života‘ uzavřít
do ochranných skořápek, kterými by žádné záření neproniklo,
a vystřelit je do vesmíru se záměrem zabydlet ho jakousi
technologiemi podporovanou panspermií.“
„Dobře,“ pronesla moderátorka se znatelně neklidným výrazem,
„ale pokud někdo objevil důkaz, že lidé pocházejí z nějaké
tobolky seslané z vesmíru, pak to znamená, že nejsme ve
vesmíru sami.“ Odmlčela se. „Ba co víc, a to je ještě
neuvěřitelnější…“
„Ano?“ Doktor Bennett se poprvé usmál.
„Znamená to, že ten, kdo ty tobolky vyslal, musel být… stejný
jako my… člověk!“
„Ano, to byl i můj původní závěr.“ Vědec se na okamžik zarazil.
„Potom mě však Edmond opravil. Ukázal mi, že takové závěry
jsou mylné.“
Tím moderátorku zaskočil. „Takže Edmond věřil, že ten, kdo
tahle ,semena‘ poslal, nebyl člověk? Jak by to bylo možné, pokud
tahle semena měla sloužit takříkajíc jako ,recept‘ na šíření
lidského druhu?“
„Abych použil přesná Edmondova slova: člověk je nedopečený,“
odpověděl vědec.
„Prosím?“
„Edmond tvrdil, že pokud je tahle teorie tobolek pravdivá,
potom je výsledek receptu, který byl na Zemi poslán,
v současnosti ještě nedopečený – nedokončený –, což znamená,
že lidé nejsou ,finálním produktem‘, pouze přechodným druhem,
který se vyvine v něco jiného… něco mimozemského.“
Moderátorka CNN byla zjevně zmatená.
„Edmond tvrdil, že žádná pokročilá forma života by neposlala
recept na člověka o nic víc, než by poslala recept na šimpanze.“
Vědec se zasmál. „Dokonce mě žertem nařkl, že jsem vskrytu
duše křesťan – jedině nábožensky uvažující člověk může věřit,
že lidstvo je středem vesmíru. Nebo že mimozemšťané by
leteckou poštou rozesílali kompletní DNA ,Adama a Evy‘.“
„Ehm, tedy, doktore Bennette, bylo rozhodně nesmírně poučné
s vámi hovořit,“ řekla moderátorka, zjevně na rozpacích z toho,
jaký směr rozhovor nabírá. „Mockrát vám děkuji za váš čas.“
Rozhovor skončil a Ambra se okamžitě obrátila k Langdonovi.
„Roberte, jestli Edmond objevil důkaz, že lidé jsou nějaký
polovyvinutý mimozemský druh, tak to přináší ještě zásadnější
otázku – v co přesně se vyvíjíme?“
„Ano,“ přikývl Langdon. „Ačkoliv mám dojem, že Edmond ji
formuloval trošičku jinak: Kam směřujeme?“
Ambra se při zjištění, že se kruh uzavřel, zatvářila překvapeně.
„Edmondova druhá otázka z dnešní prezentace.“
„Přesně tak. Kde jsme se tu vzali? Kam směřujeme? Ten vědec
z NASA, kterého jsme právě viděli, si podle všeho myslí, že se
Edmond zahleděl na oblohu a našel odpověď na obě otázky.“
„Co si myslíte vy, Roberte? Objevil Edmond tohle?“
Langdon se nad tou možností zamyslel a cítil, jak se mu čelo
krabatí pochybnostmi. Teorie toho vědce, jakkoliv působila
zajímavě, byla na precizní uvažování Edmonda Kirsche až příliš
obecná a intuitivní. Edmond měl rád věci prosté, čisté a technické. Byl
to počítačový vědec. Ba co víc, Langdon si nedokázal představit,
jak by Edmond mohl takovou teorii prokázat. Vyhrabat někde
takovou prastarou tobolku? Zachytit mimozemské signály? Oba tyto
objevy by znamenaly okamžitý průlom, jenže ten Edmondův si
vyžádal čas.
Edmond se mi zmínil, že na tom pracoval řadu měsíců.
„To samozřejmě nemůžu vědět,“ odpověděl Langdon Ambře, „ale
něco mi říká, že Edmondův objev neměl s mimozemským
životem nic společného. Upřímně si myslím, že objevil něco
úplně jiného.“
Ambra se zatvářila překvapeně, potom zaujatě. „Zjistit to zřejmě
můžeme jediným způsobem.“ Pokynula k oknu.
Před nimi zářily věže baziliky Sagrada Família.
KAPITOLA 64

Biskup Valdespino znovu střelil pohledem po Juliánovi, který

dosud upřeně zíral z okna opelu uhánějícího po dálnici M-505.
O čem přemýšlí? dumal Valdespino.
Princ mlčel už skoro půl hodiny a téměř se nehýbal, jen občas
reflexivně zajel rukou do kapsy pro telefon a vzápětí si
uvědomil, že ten zůstal zamčený v jeho trezoru.
Musím ho držet v nevědomosti, pomyslel si Valdespino. Ještě chvíli.
Kaplan z katedrály, který seděl za volantem, stále mířil ke Casita
del Príncipe, ačkoliv mu Valdespino bude muset brzy sdělit, že
ve skutečnosti na princovo venkovské sídlo vůbec nejedou.
Najednou se Julián odvrátil od okna a poklepal kaplanovi na
rameno. „Pusťte prosím rádio,“ požádal. „Rád bych si poslechl
zprávy.“
Než mladík stačil vyhovět, Valdespino se předklonil a položil mu
pevně ruku na rameno. „Co kdybychom si raději dopřáli ticho?“
Julián se k biskupovi otočil, zjevně nespokojený s tím, že se snaží
přebít jeho pokyny.
„Promiňte,“ zareagoval Valdespino okamžitě, protože
v princových očích vycítil rostoucí nedůvěru. „Je pozdě. Raději
bych v tichu rozjímal.“
„Já už jsem rozjímal dost,“ opáčil zostra Julián, „a teď bych rád
věděl, co se v mojí zemi děje. Úplně jsme se dnes večer odřízli
a já začínám pochybovat, že to byl dobrý nápad.“
„Je to dobrý nápad,“ ujistil ho Valdespino, „a já si vážím důvěry,
kterou jste mi projevil.“ Sundal ruku z kaplanova ramena
a pokynul k rádiu. „Pusťte prosím zprávy. Třeba Radio María
España?“ Valdespino doufal, že celosvětová katolická stanice
bude o znepokojivých událostech dnešního večera informovat
umírněněji a taktněji než většina médií.
Moderátor, jehož hlas se z laciných reproduktorů ozval, právě
mluvil o prezentaci a vraždě Edmonda Kirsche. O tom se dnes
večer nejspíš mluví na všech stanicích na světě. Valdespino jen doufal,
že ve vysílání nepadne jeho jméno.
Naštěstí se zdálo, že v tu chvíli je hlavním tématem nebezpečí
protináboženských idejí, které Kirsch hlásal, a konkrétně
hrozba, kterou představoval jeho vliv na mladé ve Španělsku.
Pro ilustraci stanice pustila záznam přednášky, kterou Kirsch
nedávno přednesl na Barcelonské univerzitě.
„Mnozí z nás se bojí nazývat ateisty,“ říkal Kirsch shromážděným
studentům. „A přece ateismus není filozofie, ateismus dokonce
není ani světonázor. Ateismus je čistě jen připuštění něčeho
zcela zjevného.“
Několik studentů souhlasně zatleskalo.
„Označení ,ateista‘,“ pokračoval Kirsch, „by správně ani nemělo
existovat. Nikdo se nepotřebuje prezentovat jako ,neastrolog‘
nebo ,nealchymista‘. Nemáme označení pro lidi, kteří pochybují,
že Elvis ještě žije, ani pro lidi, kteří pochybují, že mimozemšťané
létají po galaxii jen proto, aby mrzačili dobytek. Ateismus není
nic jiného než zvuky, které rozumní lidé vydávají, jsou-li
vystaveni neospravedlnitelným náboženským přesvědčením.“
Tentokrát souhlasně zatleskal větší počet studentů.
„To mimochodem není moje definice,“ podotkl Kirsch. „Ta slova
jsem si vypůjčil od neurovědce Sama Harrise. A pokud jste to
ještě neudělali, rozhodně si přečtěte Dopis křesťanskému národu.“
Valdespino se zamračil, když si připomněl, jaký rozruch
Harrisova kniha, Carta a una Nación Cristiana, rozpoutala – ačkoliv
byla napsána pro Američany, měla velký ohlas po celém
Španělsku.
„Ať zvedne ruku každý,“ pokračoval Kirsch, „kdo věří
v některého z následujících bohů: Apollón? Zeus? Vulkán?“
Odmlčel se a pak se zasmál. „Nikdo z vás? Dobře, takže se zdá, že
ve vztahu k těmhle bohům jsme všichni ateisté.“ Opět se odmlčel.
„Já jsem zkrátka k tomu výčtu bohů přidal ještě jednoho.“
Dav tleskal stále hlasitěji.
„Přátelé, netvrdím, že najisto vím, že Bůh neexistuje. Jenom
říkám, že pokud se za vesmírem ukrývá nějaká božská moc,
hystericky se chechtá náboženstvím, která jsme vytvořili ve
snaze ji popsat.“
Všichni se zasmáli.
Valdespino teď byl rád, že prince o puštění rádia požádal. Tohle
si Julián potřebuje poslechnout. Kirschův ďábelsky podmanivý
šarm byl důkazem toho, že nepřátelé Krista už nesedí se
založenýma rukama, ale aktivně se snaží odlákat duše od Boha.
„Jsem Američan,“ pokračoval Kirsch, „a pokládám za nesmírné
štěstí, že jsem se narodil v jedné z technologicky
nejrozvinutějších a intelektuálně nejpokrokovějších zemí světa.
Zároveň mě hluboce znepokojilo, když jistá nedávná anketa
odhalila, že polovina mých krajanů věří, že Adam a Eva skutečně
žili – že všemohoucí Bůh stvořil dva plně vyvinuté lidi, kteří sami
zalidnili celou planetu, dokonce nejrozličnějšími rasami, a to bez
jakýchkoliv problémů, které běžně vyvstávají z příbuzenského
křížení.“
Další smích.
„Farář Peter LaRuffa z Kentucky se nechal veřejně slyšet:
,Kdybych někde v Bibli narazil na pasáž, která říká, že dvě a dvě
je pět, věřil bych tomu a přijal bych to jako pravdu.‘“
Opět smích.
„Ano, je snadné se tomu smát, ale ujišťuji vás, že tyhle věrouky
jsou spíš děsivé než směšné. Mnozí z těch, kteří je obhajují, jsou
vzdělaní odborníci – lékaři, právníci, učitelé a v některých
případech lidé, kteří usilují o velmi vysoké státní posty. Jednou
jsem slyšel, jak kongresman Paul Broun říká: ,Evoluce a Velký
třesk jsou lži přímo z jámy pekelné. Já věřím, že Země je
přibližně devět tisíc let stará a byla stvořena během šesti dnů,
stejně dlouhých jako ty naše.‘“ Kirsch se odmlčel. „Ještě
znepokojivější je skutečnost, že kongresman Broun sedí
ve Výboru pro vědu, vesmír a technologie, a když na něj byl vznesen
dotaz ohledně existence fosilií z různých období v rozmezí
mnoha milionů let, jeho odpověď zněla: ,Fosilie tam umístil Bůh
jako zkoušku naší víry.‘“
Kirschův hlas najednou ztichl a zvážněl. „Dovolit neznalost
znamená dodávat jí sílu. Nic nedělat, zatímco naši vůdci
prohlašují absurdity, je zločin samolibosti. Stejně jako připustit,
aby se naše děti ve školách a kostelech učily vyložené nepravdy.
Nadešel čas jednat. Dokud svůj druh neočistíme od pověrčivého
myšlení, nemůžeme začít naplno využívat možnosti vlastního
mozku.“ Odmlčel se a dav ztichl. „Miluju lidstvo. Věřím, že náš
mozek a náš druh mají neomezený potenciál. Věřím, že stojíme
na pokraji osvícené nové éry, světa, ze kterého konečně zmizí
náboženství… a vlády se ujme věda.“
Dav se nadšeně roztleskal.
„Proboha,“ vyštěkl Valdespino a znechuceně zatřásl hlavou.
„Vypněte to.“
Kaplan poslechl a dál jeli v tichu.
***
Padesát kilometrů odtud stála Mónica Martínová nevěřícně před
Suréšem Bhallou, který právě přiběhl a podával jí mobilní
telefon.
„Nemám čas to vysvětlovat,“ vysypal ze sebe Suréš, „ale musíš si
přečíst tuhle textovku, kterou dostal biskup Valdespino.“
„Počkej.“ Martínová mobil málem upustila. „Tohle je biskupův
telefon? Kde jsi ho sakra –“
„Neptej se. Jen čti.“
Martínová vyplašeně sklopila zrak k telefonu a začetla se do
textu na displeji. Během několika vteřin zbledla. „Panebože,
biskup je…“
„Nebezpečný,“ doplnil Suréš.
„Ale… to přece není možné! Kdo mu tohle píše?“
„Skryté číslo,“ řekl Suréš. „Snažím se k němu dostat.“
„A proč Valdespino takovouhle zprávu nevymazal?“
„Netuším,“ odpověděl Suréš prázdným hlasem. „Nedbalost?
Arogance? Pokusím se obnovit nějaké další zprávy a taky zkusím
zjistit, s kým si to Valdespino píše, ale chtěl jsem ti o těchhle
novinkách dát hned vědět; musíš si k tomu připravit nějaké
vyjádření.“
„To nejde!“ opáčila dosud vykolejená Martínová. „Tyhle
informace palác nezveřejní!“
„Ne, ale někdo jiný už hodně brzy ano.“ Suréš stručně vysvětlil,
že k hledání Valdespinova telefonu ho motivoval tip, který dostal
e-mailem od monte@iglesia.org – informátora, který poskytuje
novinky serveru ConspiracyNet –, a pokud se tenhle člověk
zachová stejně, jako se choval dosud, nezůstane biskupova
textovka dlouho tajemstvím.
Martínová zavřela oči a zkusila si představit reakci veřejnosti na
nevyvratitelný důkaz, že do dnešní zrady a vraždy je zapletený
katolický biskup s velmi těsnými vazbami na španělského krále.
„Suréši,“ zašeptala a pomalu oči otevřela. „Potřebuju, abys zjistil,
kdo tenhle Monte, tenhle informátor, je. Můžeš to pro mě
udělat?“
„Můžu se o to pokusit.“ Z jeho tónu však bylo patrné, že tomu
nedává velké naděje.
„Díky.“ Martínová mu vrátila biskupův telefon a spěšně
vykročila ke dveřím. „A pošli mi screenshot té textovky!“
„Kam jdeš?“ zavolal za ní Suréš.
Mónica Martínová neodpověděla.
KAPITOLA 65

La Sagrada Família – bazilika Svaté rodiny – zabírá celý blok

v centru Barcelony. Přes svou enormní rozlohu však působí
dojmem, jako by se téměř nehmotně vznášela nad zemí:
elegantní shluk vzdušných věží, které se nenuceně vypínají ke
španělskému nebi.
Každá z těch spletitých, porézních věží má jinou výšku,
a svatostánek tak získává nádech rozmarného hradu z písku
postaveného nějakými nezbednými obry. Až bude bazilika
dokončena, bude nejvyšší z jejích osmnácti špiček dosahovat do
dechberoucí a nevídané výšky 170 metrů, čímž se Sagrada
Família stane nejvyšším kostelem na světě, o více než třicet
metrů vyšším než bazilika svatého Petra v samotném Vatikánu.
Hmotu kostela zdobí tři masivní fasády. Pestrá východní fasáda
Narození se pne jako visutá zahrada, v níž raší rostliny, zvířata,
ovoce i lidé. V ostrém kontrastu k ní je západní fasáda Umučení
se strohým skeletem z hrubého kamene otesaného tak, aby
připomínal šlachy a kosti. Na jihu se na fasádě Zmrtvýchvstání
kroutí chaotická změť démonů, model, hříchů a neřestí, které
výše nad zemí přenechávají místo vznešenějším symbolům
nanebevstoupení, ctností a ráje.
Obvod baziliky je navíc rozčleněn na další, menší části, z nichž
většina je pokrytá materiálem připomínajícím bláto, což vytváří
dojem, že spodní část budovy buďto taje, nebo se vynořuje ze
země. Podle jednoho význačného kritika spodní polovina
baziliky připomíná „tlející kmen, ze kterého vyrašil trs
prapodivných houbových věžiček“.
Gaudí vyzdobil svůj kostel nejen tradiční náboženskou
ikonografií, ale přidal i mnohé překvapivé prvky, v nichž se
odráží jeho úcta k přírodě – sloupy jsou neseny želvami, z fasád
vyrážejí stromy, po vnějších zdech budovy dokonce lezou obří
kamenní šneci a žáby.
Navzdory bizarnímu exteriéru odhalí Sagrada Família to největší
překvapení teprve ve chvíli, kdy projdete jejími dveřmi. Po
vstupu do hlavní svatyně zůstávají návštěvníci bez výjimky stát
s otevřenými ústy, zatímco jejich oči stoupají po nakloněných
sloupech připomínajících kmeny stromů až do výšky šedesáti
metrů, ke členitě klenutému stropu, kde se jako průzračné
listoví na větvích stromů vznášejí psychedelické koláže různých
geometrických tvarů. Gaudí tvrdil, že tento „sloupový les“
vytvořil proto, aby pobídl mysl k návratu k myšlenkám raných
hledačů duchovna, kterým coby Boží katedrála sloužil les.
Není divu, že si Gaudího kolosální architektonický opus vysloužil
vášnivé zbožňování i cynický posměch. Zatímco někteří ho
oslavují jako „smyslný, spirituální a organický“, jiní ho výsměšně
označují za „nevkusný, kýčovitý a bezbožný“. Americký
spisovatel James Michener ho popsal jako „jednu z nejdivnějších
vážných budov na světě“ a časopis Architectural Review ho označil
za „Gaudího posvátné monstrum“.
Je-li zvláštní z estetického pohledu, je ještě zvláštnější z toho
finančního. Sagrada Família je financována čistě ze soukromých
darů a nepřijímá žádnou finanční podporu z Vatikánu ani
z jiných světových středisek katolické moci. Navzdory obdobím
na pokraji bankrotu, kdy se veškeré práce zastavily, projevuje
bazilika téměř darwinovskou vůli k přežití – houževnatě
přečkala smrt svého architekta, divokou občanskou válku,
teroristické útoky katalánských anarchistů, ba dokonce i vrtání
tunelu metra, které hrozilo destabilizací samotného podloží, na
němž se nachází.
Navzdory veškeré nepřízni osudu Sagrada Família dosud stojí
a dál roste.
Během posledního desetiletí se finanční situace kostela výrazně
zlepšila, neboť do jeho pokladnic přispívají ročně více než čtyři
miliony návštěvníků, kteří za prohlídku částečně dokončené
stavby platí velmi slušné vstupné. Nyní, po ohlášení
předpokládaného data dokončení v roce 2026 – při příležitosti
stoletého výročí Gaudího smrti –, jako by se Sagrada Família
nabila novou energií a její věžičky se derou k nebi s obnovenou
naléhavostí a nadějí.
Otec Joaquim Beña – nejstarší kněz a předsedající duchovní
baziliky – byl žoviální osmdesátník s kulatými brýlemi na
kulatém, věčně usměvavém obličeji korunujícím drobné tělo
oděné do taláru. Beñovým jediným snem bylo žít dost dlouho na
to, aby tento úchvatný svatostánek viděl dokončený.
Dnes, ve své kanceláři, se však otec Beña neusmíval. Zdržel se do
večera, aby v bazilice ještě něco zařídil, ale skončil přilepený
k počítači, naprosto uhranutý znepokojivým dramatem, jež se
odehrávalo v Bilbau.
Edmonda Kirsche někdo zavraždil.
V průběhu posledních tří měsíců se mezi Beñou a Kirschem
vytvořilo křehké a značně nečekané přátelské pouto. Vyhlášený
ateista Beñu zaskočil tím, že ho osobně navštívil s nabídkou
obrovského daru pro baziliku. Šlo o neslýchanou částku, která
by chrámu nesmírně prospěla.
Kirschova nabídka nedává smysl, říkal si tehdy Beña
a předpokládal, že tu bude nějaký háček. Je to jen trik, jak na sebe
upozornit? Nebo chce mít vliv na stavbu?
Známý futurolog však výměnou za svůj příspěvek žádal jen
jediné.
Beña zmateně poslouchal. A to je všechno?
„Jde o čistě osobní záležitost,“ vysvětlil Kirsch. „A já doufám, že
budete ochotný mojí žádosti vyhovět.“
Beña byl důvěřivý člověk, ale v tu chvíli měl pocit, že tančí
s ďáblem. Přistihl se, že pátrá v Kirschových očích po nějakém
skrytém motivu. A vtom ho uviděl. Za Kirschovou podmanivou
bezstarostností hořelo unavené zoufalství, jeho zapadlé oči
a vychrtlé tělo připomněly Beñovi jeho dny v semináři, kdy
pracoval jako poradce v nemocnici.
Edmond Kirsch je nemocný.
Beñu napadlo, jestli ten člověk neumírá a jestli tenhle dar
náhodou není nenadálým pokusem o usmíření s Bohem,
kterému se vždycky vysmíval.
Ti, kdo jsou v životě nejpokrytečtější, bývají ve smrti nejbojácnější.
Beña si vzpomněl na prvního křesťanského evangelistu, svatého
Jana, který zasvětil život pobízení nevěřících k tomu, ať okusí
blaženost Ježíše Krista. A když se na stavbě Ježíšova svatostánku
chce podílet takový bezbožník jako Kirsch, bylo by nejen
nekřesťanské, ale přímo kruté mu toto spojení odpírat.
Navíc měl Beña z podstaty své funkce přímo povinnost pomáhat
pro baziliku získávat příspěvky a nedokázal si představit, že by
před své kolegy předstoupil s tím, že Kirschův obří dar odmítl
čistě kvůli Kirschově dobře známé ateistické minulosti.
Nakonec tedy Beña Kirschovy podmínky přijal a přátelsky si
potřásli rukama.
To bylo před třemi měsíci.
Dnes večer Beña sledoval prezentaci v Guggenheimově muzeu
nejprve se znepokojením z jejího protináboženského ladění,
potom se zaujetím ohledně Kirschova ohlášeného tajemného
objevu a nakonec se zděšením, když viděl, jak Edmonda Kirsche
někdo zastřelil. Ani potom nebyl schopný odtrhnout se od
internetu, kde se zběsile roztáčel kaleidoskopický vír
soupeřících konspiračních teorií.
Dočista zmožen teď Beña seděl v tichu prostorné svatyně, sám
v Gaudího sloupovém „lese“. Ani mystický les však nedokázal
zklidnit jeho zuřivě uhánějící myšlenky.
Co to Kirsch objevil? Kdo mohl stát o jeho smrt?
Otec Beña zavřel oči a snažil se všechno vyhnat z hlavy, ale ty
otázky se stále vracely.
Odkud pocházíme? Kam směřujeme?
„Pocházíme od Boha!“ pronesl Beña nahlas. „A směřujeme
k Bohu!“
Když promluvil, cítil, jak mu slova rezonují v hrudi takovou
silou, až se mu zdálo, že vibruje celá bazilika. Najednou barevné
okno nad fasádou Umučení proťal jasný sloupec světla, a to se
rozlilo po bazilice.
Otec Beña s úžasem vstal a začal vrávorat k oknu. Světlo z nebes
za barevným sklem postupně klesalo a v celém kostele to
dunělo. Když otec Beña vyrazil z hlavních dveří, rázem na něj
zaútočila ohlušující vichřice. Nahoře nalevo od něj se k zemi
snášel ohromný vrtulník, jehož reflektor přejížděl po průčelí
kostela.
Beña od hlavního vchodu baziliky nevěřícně přihlížel, jak
vrtulník dosedá na vnitřní straně plotů v severozápadním rohu
staveniště a rotory začínají zpomalovat.
Zatímco vítr i hluk slábly, vystoupily z vrtulníku čtyři postavy
a rozeběhly se k Beñovi. Ty dvě vpředu okamžitě poznal
z dnešního vysílání – jednou byla budoucí španělská královna
a druhou profesor Robert Langdon. V patách jim běželi dva
urostlí muži v blejzrech s monogramem.
Takže Langdon Ambru Vidalovou zřejmě přece jen neunesl.
Slečna Vidalová se americkému profesorovi zjevně držela po
boku zcela z vlastní vůle.
„Otče!“ zavolala žena a přátelsky zamávala. „Odpusťte nám
prosím, že jsme takhle vnikli na posvátnou půdu. Potřebujeme
s vámi mluvit. Je to hrozně důležité.“
Beña otevřel ústa k odpovědi, ale nakonec na neuvěřitelnou
skupinku, která mezitím dorazila až před něj, dokázal jen
nehlasně kývnout.
„Omlouváme se, otče,“ pronesl Robert Langdon s odzbrojujícím
úsměvem. „Chápu, že to určitě působí velice podivně. Víte, kdo
jsme?“
„Samozřejmě,“ vypravil ze sebe Beña, „ale měl jsem za to…“
„Mylné informace,“ ujistila ho Ambra. „Všechno je v pořádku,
věřte mi.“
V tu chvíli proběhli bezpečnostními turnikety dva členové
ostrahy, kteří hlídali venku za plotem. Přílet vrtulníku je
pochopitelně vyplašil. Oba zahlédli Beñu a vyrazili k němu.
Muži v blejzrech se okamžitě otočili jejich směrem a zvedli dlaně
v univerzálním gestu: Stůjte.
Členové ostrahy se rázem zmateně zarazili a pohlédli na Beñu
pro pokyny.
„Tot està bé!“ křikl na ně Beña katalánsky. „Tornin al sey lloc.“ Nic se
neděje! Vraťte se na svoje stanoviště.
Muži mžourali na podivnou skupinku a tvářili se nerozhodně.
„Són els meus convidats,“ prohlásil teď pevnějším tónem Beña. Jsou
to moji hosté. „Confio en la seva discreció.“ Spoléhám na vaši
diskrétnost.
Zmatení členové ostrahy se vrátili za bezpečnostní turnikety,
aby hlídali u plotu kolem baziliky.
„Díky,“ řekla Ambra. „Jsme vám moc zavázáni.“
„Jsem otec Joaquim Beña,“ představil se kněz. „Vysvětlete mi
prosím, o co tu jde.“
Robert Langdon k Beñovi přistoupil a potřásl mu rukou. „Otče
Beño, hledáme jednu vzácnou knihu ve vlastnictví vědce
Edmonda Kirsche.“ Vytáhl elegantní vizitku a podal ji knězi.
„Podle téhle kartičky byla zapůjčena sem do baziliky.“
Přestože byl Beña stále trochu vyvedený z míry jejich
dramatickým příchodem, tu světle žlutou kartičku poznal
okamžitě. Její identická kopie byla přiložena ke knize, kterou
mu před několika týdny předal Kirsch.
Souborné dílo Williama Blakea.
Podmínkou pro Edmondův vysoký příspěvek bazilice bylo, že
Blakeovu knihu vystaví ve zdejší kryptě.
Zvláštní požadavek, ale snadno splnitelný.
Kromě toho žádal Kirsch už jen jedinou věc – zdůrazněnou na
zadní straně kartičky –, totiž aby kniha vždy zůstala otevřená na
straně 163.
KAPITOLA 66

Osm kilometrů severozápadně od baziliky Sagrada Família

hleděl admirál Ávila přes přední sklo taxíku na rozlehlé pole
městského osvětlení, které se třpytilo na pozadí černého
Baleárského moře vzadu.
Konečně v Barceloně, pomyslel si starý námořní důstojník, vytáhl
telefon a zavolal Regentovi, jak slíbil.
Regent se ozval po prvním zazvonění. „Admirále Ávilo. Kde jste?“
„Pár minut od města.“
„Akorát včas. Právě jsem obdržel znepokojivé zprávy.“
„Povídejte.“
„Úspěšně jste hadovi usekl hlavu. Nicméně, jak jsme se obávali,
jeho dlouhý ocas se pořád nebezpečně kroutí.“
„Jak můžu pomoct?“ zeptal se Ávila.
Když mu Regent sdělil, co by si přál, Ávilu to překvapilo. Nečekal,
že by během téhle noci měl přijít o život ještě někdo další, ale
o Regentových rozhodnutích neměl v úmyslu pochybovat. Jsem
jenom obyčejný pěšák, připomněl si.
„Bude to nebezpečný úkol,“ podotkl Regent. „Kdyby vás dopadli,
ukažte policii ten symbol, který máte na dlani. Zakrátko vás
propustí. Máme vliv všude.“
„Nehodlám se dát dopadnout,“ opáčil Ávila a sklouzl zrakem
k tetování.
„Dobře,“ pronesl Regent mrazivě prázdným hlasem. „Pokud
všechno půjde podle plánu, budou brzy oba mrtví a všechno to
skončí.“
Spojení se přerušilo.
Ávila v nastalém tichu zvedl oči k nejjasnějšímu bodu na
obzoru – ohyzdný shluk deformovaných věžiček ozářených
stavbařskými reflektory.
Sagrada Família, pomyslel si, znechucen tou rozpustilou siluetou.
Svatyně všeho, co je s naší vírou v nepořádku.
Podle Ávily byl oslavovaný barcelonský kostel pomníkem lidské
slabosti a morálního úpadku – podlehnutí liberálnímu
katolicismu, tisíciletému nestoudnému překrucování a komolení
víry v pokřivenou směsici uctívání přírody, pseudovědy
a gnostického bludařství.
Po svatostánku Páně lezou obří ještěrky!
Celosvětový odklon od tradic Ávilu děsil, ale jisté povzbuzení
nacházel v tom, že se v poslední době objevila nová skupina
světových vůdců, kteří zjevně sdíleli jeho obavy a dělali všechno
pro to, aby tradice navrátili zpět. Nalezení palmarské církve,
a zejména papeže Inocence XIV., poskytlo Ávilovi nový důvod
k životu a pomohlo mu vidět svou vlastní tragédii zcela novýma
očima.
Moje žena a moje děti jsou oběti války, říkal si Ávila, války, kterou
vedou síly zla proti Bohu a proti tradicím. Odpuštění není jediná cesta
k vykoupení.
Před pěti dny Ávilu uprostřed noci v jeho skromném bytě
najednou probudilo hlasité cinknutí přijaté zprávy na mobilu.
„Vždyť je půlnoc,“ zamručel a rozespale zamžoural na displej,
aby se podíval, kdo mu v tuhle hodinu píše:
Número oculto
Ávila si promnul oči a přečetl si příchozí zprávu.
Compruebe su saldo bancario
Mám si zkontrolovat stav bankovního účtu?
Ávila se zamračil a pojal podezření, že půjde o nějaký
telemarketingový podvod. Otráveně vylezl z postele a zamířil do
kuchyně, aby se napil vody. Zatímco stál u dřezu, ohlédl se na
notebook. Věděl, že teď nejspíš stejně neusne, dokud se
nepodívá.
Přihlásil se do internetového bankovnictví. Očekával, že na svém
účtu spatří totéž co obyčejně – žalostně nízký zůstatek, poslední
zbytky své armádní penze. Sotva se však načetly údaje o účtu,
Ávila vyskočil tak prudce, že převrhl židli.
To přece není možné!
Zavřel oči a pak se podíval znovu. Obnovil obrazovku.
Číslo se neměnilo.
Zatápal myší, sjel o něco níž na poslední operace a s ohromením
zjistil, že mu před hodinou někdo anonymně poslal sto tisíc eur.
Zdrojem byl nevystopovatelný anonymní účet.
Kdo to mohl být?!
Vtom pronikavě zabzučel Ávilův mobil a jemu se splašeně
rozbušilo srdce. Popadl telefon a podíval se na jméno volajícího.
Número oculto
Ávila chvíli zíral na displej, potom si telefon přiložil k uchu. „Sí?“
Tichý hlas k němu promluvil čistou španělštinou. „Dobrý večer,
admirále. Předpokládám, že jste obdržel dar, který jsem vám
poslal.“
„Já… ano,“ vykoktal Ávila. „Kdo jste?“
„Říkejte mi třeba Regent,“ odpověděl hlas. „Zastupuji vaše
bratrstvo, členy církve, kterou v posledních dvou letech věrně
navštěvujete. Vaše schopnosti a vaše oddanost nezůstaly bez
povšimnutí, admirále. Rádi bychom vám teď poskytli příležitost
posloužit vyšším cílům. Jeho Svatost vás navrhla pro několik
misí… úkolů, které vám sesílá Bůh.“
Ávila už byl dokonale probuzený a potily se mu dlaně.
„Peníze, které jsme vám poslali, jsou záloha na vaši první misi,“
pokračoval hlas. „Pokud se rozhodnete ji splnit, berte ji jako
příležitost k prokázání svých kvalit pro vstup do našich
nejvyšších řad.“ Odmlčel se. „V naší církvi existuje mocná
hierarchie, zcela neviditelná okolnímu světu. Věříme, že vy byste
byl na některé z nejvyšších pozic naší organizace velkým
přínosem.“
Ávilu výhled na takový postup nadchl, ale zároveň se měl na
pozoru. „O jakou misi jde? A co když se rozhodnu ji nesplnit?“
„Nebudeme vás za to odsuzovat a peníze si můžete nechat
výměnou za mlčenlivost. Zní to přijatelně?“
„Zní to docela velkoryse.“
„Jste nám sympatický. Chceme vám pomoct. A chci vás předem
zcela upřímně varovat, že papežova mise je náročná.“ Odmlčel
se. „Možná bude vyžadovat použití násilí.“
Ávila celý ztuhl. Násilí?
„Admirále, síly zla se každým dnem rozrůstají. Bůh je ve válce
a válka s sebou nese oběti.“
Ávilovi před očima probleskla hrůza bombového útoku, který
zabil jeho rodinu. Celý rozechvělý ty myšlenky vyhnal z hlavy. „Je
mi líto, nevím, jestli takový násilný úkol můžu přijmout –“
„Papež si vás osobně vybral, admirále,“ zašeptal Regent. „Člověk,
o kterého v té misi půjde… zavraždil vaši rodinu.“
KAPITOLA 67

Zbrojnice v přízemí madridského královského paláce je ladně

klenutý sál, jehož vysoké nachové zdi zdobí úchvatné tapiserie
zobrazující slavné bitvy španělských dějin. Kolem místnosti stojí
nesmírně cenná sbírka více než stovky ručně vyrobených
brnění, včetně bojových úborů a zbraní mnoha dřívějších králů.
Uprostřed se tyčí sedm maket koní v životní velikosti, rovněž
v plné bojové zbroji.
Tady mě chtějí uvěznit? podivil se Garza, když se rozhlédl po
válečném náčiní, které ho obklopovalo. Ano, zbrojnice byla
jednou z nejlépe zabezpečených místností v paláci, ale Garza se
domníval, že mu tuhle elegantní celu vybrali proto, aby mu
nahnali strach. V tomhle sále mi kdysi nabídli místo.
Před bezmála dvěma desetiletími Garzu přivedli do tohoto
impozantního sálu k pohovoru, který se změnil prakticky
v křížový výslech, načež mu nabídli místo velitele královské
gardy.
Teď Garzu zatkli jeho vlastní lidé. Chtějí mě obvinit z osnování
vraždy? A z toho, že jsem to chtěl hodit na biskupa? Logika těch
obvinění byla tak pokřivená, že Garza ani nevěděl, odkud ji začít
rozmotávat.
V rámci královské gardy byl Garza nejvýše postaveným
velitelem v paláci, což znamenalo, že rozkaz k jeho zatčení mohl
přijít pouze od jediného člověka… od samotného prince Juliána.
Valdespino prince poštval proti mně, uvědomil si Garza. Biskup byl
vždycky schopným politickým protivníkem a dnes večer se
zjevně ocitl v tak zoufalé situaci, že se pokusil o odvážný
mediální veletoč – smělý trik, při němž hodlal svou vlastní
reputaci očistit tím, že pošpinil tu Garzovu. A teď mě zamkli ve
zbrojnici, abych se nemohl hájit.
Pokud Valdespino spojil síly s Juliánem, bylo Garzovi jasné, že je
ztracený, protože proti takové přesile nemá naději. V tuto chvíli
mohl Garzovi pomoci jen jediný člověk na světě: na smrt
nemocný stařec, který trávil své poslední dny na nemocničním
lůžku ve své soukromé rezidenci, na zámku Zarzuela.
Španělský král.
A stejně, napadlo Garzu, se za mě král nikdy nepostaví, pokud by kvůli
tomu musel jít proti biskupu Valdespinovi nebo svému synovi.
Dav venku teď halekal o něco hlasitěji a zdálo se, že se všechno
může každou chvíli vymknout z rukou. Když však Garza
rozeznal, co tam skandují, nechtělo se mu věřit vlastním uším.
„Kde se tu vzalo Španělsko?!“ volali. „Kam směřuje Španělsko?!“
Demonstranti se zjevně rozhodli využít dvou Kirschových
provokativních otázek ke slovnímu útoku na politickou
budoucnost španělské monarchie.
Kde jsme se tu vzali? Kam směřujeme?
Mladá generace Španělů odsuzovala útlak, k němuž v minulosti
docházelo, a vytrvale volala po rychlejších změnách – pobízela
svou vlast, ať se „připojí k civilizovanému světu“ jako
plnohodnotná demokracie a zruší monarchii. V minulém století
se koruny vzdala Francie, Německo, Rusko, Rakousko, Polsko
a více než padesát dalších zemí. Dokonce i v Anglii se objevily
hlasy, aby po skonu současné královny bylo o dalším osudu
monarchie rozhodnuto v referendu.
V madridském královském paláci dnes večer bohužel zavládl
značný zmatek, takže nikoho nemohlo překvapit, že tento dávný
válečný pokřik opět nabyl na síle.
Tohle princ Julián zrovna potřebuje, pomyslel si Garza, když se
připravuje k usednutí na trůn.
Dveře na protějším konci zbrojnice se najednou s cvaknutím
otevřely a dovnitř nakoukl jeden z Garzových gardistů.
„Chci právníka!“ křikl na něj Garza.
„A já chci vyjádření pro tisk,“ ozval se důvěrně známý hlas
Móniky Martínové, která se v tom okamžiku vynořila zpoza
gardisty a vpochodovala do sálu. „Veliteli Garzo, proč jste potají
spolupracoval s vrahy Edmonda Kirsche?“
Garza na ni zůstal nevěřícně zírat. To všem přeskočilo?
„Víme, že jste se snažil všechno hodit na biskupa Valdespina!“
prohlásila Martínová, zatímco rázovala k němu. „A palác chce co
nejdřív zveřejnit vaše přiznání!“
Velitel neměl slov.
V polovině sálu se Martínová zničehonic obrátila a pohlédla na
mladého gardistu ve dveřích. „Řekla jsem v soukromí!“
Gardista se zatvářil nejistě, ale stáhl se a zavřel za sebou dveře.
Martínová se otočila zpátky ke Garzovi a dusala dál přes sál.
„Okamžitě chci vaše přiznání!“ zakřičela, až se její hlas rozlehl
ozvěnou pod klenutým stropem. To už stála přímo před Garzou.
„Ze mě žádné nedostanete,“ opáčil klidným hlasem Garza.
„Nemám s tím nic společného. Vaše obvinění jsou naprosto
falešná.“
Martínová se nervózně ohlédla. Pak přistoupila blíž a zašeptala
Garzovi do ucha: „Já vím… potřebuju, abyste mě teď dobře
poslouchal.“
KAPITOLA 68

Nárůst sledovanosti ↑ 2747 %

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
O VZDOROPAPEŽÍCH, KRVÁCEJÍCÍCH DLANÍCH A OČÍCH SE
ZAŠITÝMI VÍČKY…
Podivné příběhy z palmarské církve.
Příspěvky z křesťanských internetových diskuzních skupin
nám potvrdily, že námořní admirál Luis Ávila je aktivním
členem palmarské církve, a to již několik let.
Slouží církvi jako jeden z jejích „hvězdných“ stoupenců
a opakovaně připisuje palmarskému papeži zásluhy za
„záchranu svého života“ poté, co přišel o rodinu při
protikřesťanském teroristickém útoku a následně upadl do
hluboké deprese.
Protože ConspiracyNet církevní instituce ze zásady
nepodporuje ani neodsuzuje, jen zde přikládáme několik
desítek odkazů týkajících se palmarské církve.
My informujeme. Vy posuzujte.
Berte prosím na vědomí, že mnohá z tvrzení ohledně
palmarské církve, která jsou na internetu k nalezení, působí
značně skandálně, proto teď žádáme o pomoc vás – naše
čtenáře –, abyste pomohli oddělit fakta od fikce.
Následující „fakta“ nám zaslal náš přední informátor
monte@iglesia.org, jehož dosavadní dnešní příspěvky
naznačují, že jde o pravdivé údaje. Než je však za pravdivé
označíme, doufáme, že nám někteří naši uživatelé
poskytnou nezpochybnitelné důkazy, které je buďto
potvrdí, nebo vyvrátí.
„FAKTA“
• Palmarský papež Clemente přišel v roce 1976 při
autonehodě o oči a následujících deset let kázal se zašitými
víčky.
• Papež Clemente měl na obou dlaních stigmata, která mu
pravidelně krvácela, kdykoliv měl vidění.
• Několik palmarských papežů v minulosti sloužilo na
důstojnických postech ve španělské armádě a netajili se
silnými sympatiemi ke karlistickým ideálům.
• Členové palmarské církve mají zakázáno mluvit se svými
rodinami a několik z nich už v areálu hlavního chrámu
zemřelo na následky podvýživy a špatného zacházení.
• Palmariáni mají zakázáno 1) číst knihy napsané
nepalmariány, 2) účastnit se rodinných svateb nebo pohřbů,
pokud všichni členové jejich rodiny nejsou také palmariáni,
3) chodit do bazénů, na pláže, na zápasy v boxu, do tančíren
nebo kamkoliv, kde jsou k vidění vánoční stromky nebo
vyobrazení Santa Clause.
• Palmariáni věří, že v roce 2000 se narodil Antikrist.
• Náboráři palmariánů operují v USA, Kanadě, Německu,
Rakousku a Irsku.
KAPITOLA 69

Zatímco s Ambrou následovali otce Beñu k ohromným

bronzovým dveřím baziliky Sagrada Família, Langdon jako
pokaždé žasl nad prapodivnými detaily tohoto hlavního vchodu.
Je to stěna plná kódů, pomyslel si s pohledem upřeným na
vystupující typografii, která monolitickým deskám naleštěného
kovu dominovala. Z povrchu trčelo přes osm tisíc bronzových
trojrozměrných písmen. Byla uspořádána ve vodorovných
řadách a vytvářela masivní plochu textu prakticky bez mezer
mezi slovy. Přestože Langdon věděl, že jde o popis Kristova
umučení zapsaný v katalánštině, připadal mu text spíš jako
nějaký šifrovací klíč Národní bezpečnostní agentury.
Vůbec se nedivím, že se tu tak daří konspiračním teoriím.
Langdonův zrak stoupal po strmící fasádě Umučení, odkud na
něj shlížela hrozivá sbírka vyzáblých, hranatých soch od Josepa
Marii Subirachse. Vévodil jim děsivě vychrtlý Ježíš zavěšený na
kříži, který se ostře vykláněl dopředu, čímž vznikal strašidelný
dojem, že se každým okamžikem zřítí na přicházející
návštěvníky.
Další ponurá plastika po Langdonově levici znázorňovala, jak
Jidáš zrazuje Ježíše polibkem. Toto sousoší poněkud bizarně
doprovázela vytesaná mřížka s čísly – matematický „magický
čtverec“. Edmond jednou Langdonovi řekl, že „magická
konstanta“ tohoto čtverce v hodnotě třicet tři je ve skutečnosti
skrytým holdem zednářskému pohanskému uctívání Velkého
Architekta Všehomíra – všezahrnujícího božstva, jehož tajemství
se údajně vyjeví těm, kteří v zednářském bratrstvu dosáhnou
třicátého třetího stupně zasvěcení.
„Hezká povídačka,“ odvětil Langdon se smíchem, „ale jako
mnohem pravděpodobnější vysvětlení mi připadá skutečnost, že
Ježíšovi bylo v době umučení třicet tři.“
Když se přiblížili ke vchodu, Langdon sebou trhl při pohledu na
nejděsivější ozdobu baziliky – obrovskou sochu zmučeného
Ježíše připoutaného provazy ke sloupu. Honem odvrátil zrak
k nápisu nad vstupem, složenému z pouhých dvou řeckých
písmen: alfa a omega.
„Začátek a konec,“ zašeptala Ambra, které na písmena také padl
zrak. „Celý Edmond.“
Langdon přikývl, protože pochopil, jak to Ambra myslí. Odkud
pocházíme? Kam směřujeme?
Otec Beña otevřel malý průchod ve stěně z bronzových písmen
a skupinka, včetně obou bodyguardů, vstoupila do baziliky. Beña
za nimi opět zavřel.
Ticho.
Stíny.
Tam na jihovýchodním konci transeptu se s nimi otec Beña
podělil o znepokojivou historku. Vylíčil jim, jak za ním Kirsch
přišel a nabídl mu obří finanční příspěvek pro baziliku výměnou
za to, že Sagrada Família vystaví v kryptě u Gaudího hrobky jeho
vydání Blakeových iluminovaných rukopisů.
V samém srdci baziliky, pomyslel si Langdon, který byl čím dál
zvědavější.
„A řekl vám Edmond, proč o to stojí?“ zeptala se Ambra.
Beña přikývl. „Řekl mi, že jeho celoživotní vášeň pro Gaudího
umění pochází od jeho matky, která byla zároveň velkou
obdivovatelkou díla Williama Blakea. Pan Kirsch tvrdil, že si
přeje vystavit Blakeovu knihu poblíž Gaudího hrobky na počest
své zesnulé matky. Neviděl jsem na tom nic špatného.“
Mně se Edmond nikdy nezmínil, že by jeho matka měla ráda Gaudího,
pomyslel si udiveně Langdon. Navíc Paloma Kirschová zemřela
v klášteře a nebylo příliš pravděpodobné, že by španělská
jeptiška obdivovala neortodoxního britského básníka. Celá ta
historka mu připadala přitažená za vlasy.
„Kromě toho,“ pokračoval Beña, „jsem vycítil, že pan Kirsch
možná prochází určitou spirituální krizí… a nejspíš má
i zdravotní potíže.“
„Podle poznámky na zadní straně té kartičky,“ přerušil ho
Langdon a kartičku zvedl, „musí být Blakeova kniha vystavená
určitým jasně daným způsobem – otevřená na straně sto šedesát
tři, je to tak?“
„Ano, přesně tak.“
Langdon ucítil, jak se mu zrychlil puls. „Můžete mi říct, která
báseň se na té straně nachází?“
Beña zavrtěl hlavou. „Na té straně žádná báseň není.“
„Prosím?!“
„Jde o Blakeovo souborné dílo – jak výtvarné, tak literární. Na
straně sto šedesát tři je ilustrace.“
Langdon nervózně střelil pohledem po Ambře. Potřebujeme verš
o čtyřiceti třech písmenech – ne ilustraci!
„Otče,“ oslovila Ambra Beñu. „Bylo by možné, abychom se na tu
knihu zašli hned podívat?“
Kněz na okamžik zaváhal, ale zjevně usoudil, že budoucí
královně bude lepší ve všem vyhovět. „Do krypty se jde tudy,“
řekl a vykročil před nimi transeptem do středu baziliky. Oba
bodyguardi je následovali.
„Musím přiznat,“ podotkl Beña, „že jsem s přijetím peněz od
vyhlášeného ateisty váhal, ale jeho žádost o vystavení matčiny
oblíbené ilustrace od Blakea mi připadala nevinná – tím spíš, že
jde o zobrazení Boha.“
Langdon měl dojem, že se přeslechl. „Říkáte, že vás Edmond
požádal o vystavení obrazu Boha?“
Beña přikývl. „Vycítil jsem, že je nemocný, a možná se tímhle
způsobem snažil odčinit svůj celoživotní odpor vůči všemu
svatému.“ Zarazil se a zavrtěl hlavou. „Ačkoliv po zhlédnutí té
dnešní prezentace sám nevím, co si mám vlastně myslet.“
Langdon si zkoušel představit, kterou z Blakeových nesčetných
ilustrací Boha si Edmond asi tak mohl přát vystavit.
Když vstoupili do středové části transeptu, připadalo
Langdonovi, jako by tu byl dnes poprvé. Přestože baziliku
v různých fázích její stavby navštívil už několikrát, pokaždé tu
byl ve dne, kdy barevnými vitrážemi pronikalo španělské slunce
a vytvářelo oslnivé výtrysky barev, které přitahovaly zrak
vzhůru, stále výš a výš ke zdánlivě nehmotným nebesům klenby.
V noci je to tíživější svět.
Sluncem prozářený sloupový les baziliky byl tentam, proměnil
se v půlnoční džungli stínů a tmy – v ponurý shluk skvrnitých
sloupů vypínajících se vzhůru do zlověstného prázdna.
„Hlavně opatrně,“ varoval je kněz. „Snažíme se ušetřit, kde se
dá.“
Langdon věděl, že osvětlení masivních evropských kostelů stojí
malé jmění, jenže při světle řídce osazených užitkových lamp
bylo stěží vidět na cestu. Plocha pěti a půl tisíce čtverečních metrů
obnáší všelijaké překážky.
Když uprostřed chrámové lodi odbočili doleva, Langdon pohlédl
na vyvýšené obřadní pódium před sebou. Oltář tvořil
ultramoderní minimalistický stůl rámovaný dvěma lesknoucími
se shluky varhanních píšťal. Pět metrů nad oltářem visel
neobyčejný baldachýn – zavěšený látkový strop či „nebesa“,
symbol vážnosti inspirovaný slavnostními látkovými stříškami
na tyčích, jejichž prostřednictvím se zajišťoval stín králům.
V dnešní době už byla většina baldachýnů pevným prvkem
architektury, v bazilice Sagrada Família se však rozhodli pro
látku, v tomto případě nebesa deštníkového tvaru, která jako by
se magicky vznášela ve vzduchu nad oltářem. Pod látkou visel
jako parašutista na drátech ukřižovaný Ježíš.
Ježíš parašutista – Langdon slyšel, že se mu tak skutečně přezdívá.
Když ho teď znovu uviděl, nijak ho nepřekvapilo, že se z něj stal
jeden z nejkontroverznějších detailů kostela.
Beña je vedl do čím dál větší tmy a Langdonovi už dělalo potíže
cokoliv kolem sebe rozeznat. Díaz vytáhl tenkou baterku
a namířil paprsek na dlážděnou podlahu pod nohama celé
skupiny. Když se přiblížili ke vstupu do krypty, Langdon nad
sebou zpozoroval světlou siluetu vysokého válce, který stoupal
několik desítek metrů po vnitřní zdi baziliky.
Neslavně proslulá sagradská spirála, uvědomil si, byť sám se
výstupu po ní nikdy neodvážil.
Závratné točité schodiště baziliky figurovalo v žebříčku „20
nejvražednějších schodišť na světě“, který sestavil National
Geographic, a obsadilo v něm třetí příčku, hned za strmými
schody kambodžského chrámu Angkor Vat a mechem porostlým
kamenným schodištěm u ekvádorského vodopádu Ďáblův kotel.
Langdon upíral zrak na první stupeň schodiště, které se
šroubovitě kroutilo vzhůru a mizelo v černotě.
„Vstup do krypty je přímo před námi,“ oznámil jim Beña a ukázal
za schody k temné díře nalevo od oltáře. Jakmile tím směrem
vykročil, všiml si Langdon matné nazlátlé záře, která z díry
v podlaze vycházela.
Krypta.
Skupina dorazila k elegantnímu, lehce točitému schodišti.
„Pánové,“ obrátila se Ambra k bodyguardům, „vy dva zůstaňte
tady. Za chvíli jsme zpátky.“
Fonseca se tvářil nespokojeně, ale nic neřekl.
Ambra, otec Beña a Langdon zahájili sestup za světlem.
***
Agent Díaz sledoval ty tři postavy klesající po točitém schodišti
a byl vděčný za chvíli klidu. Rostoucí napětí mezi Ambrou
Vidalovou a agentem Fonsecou mu začínalo dělat starosti.
Královští gardisté nejsou zvyklí, aby jim ti, které chrání, hrozili
vyhazovem – to dělá jenom velitel Garza.
Garzovo zatčení pořád nedávalo Díazovi smysl. Bůhvíproč mu
Fonseca odmítl poskytnout informaci, kdo přesně zatčení nařídil
a kdo přišel s tou falešnou historkou o únosu.
„Situace je složitá,“ prohlásil Fonseca. „A pro tvoje vlastní
bezpečí je lepší, když tyhle věci nevíš.“
Tak kdo ten rozkaz vydal? přemítal Díaz. Byl to princ? Nepřipadalo
mu pravděpodobné, že by Julián šířením smyšlené historky
o únosu riskoval Ambřino zdraví. Byl to Valdespino? Díaz si nebyl
jistý, jestli má biskup skutečně v paláci až takovou moc.
„Za chvíli jsem zpátky,“ zavrčel Fonseca a zamířil pryč
s poznámkou, že potřebuje najít záchody. Ale ještě než zmizel ve
tmě, Díaz zahlédl, jak vytahuje telefon, vytáčí nějaké číslo a tiše
hovoří.
Díaz čekal o samotě v temné propasti baziliky a Fonsecovo
tajnůstkářství mu bylo čím dál méně po chuti.
KAPITOLA 70

Točité schodiště do krypty klesalo v širokém a ladném oblouku

celá tři patra hluboko, až nakonec Langdona, Ambru a otce Beñu
přivedlo do podzemní síně.
Jedna z největších krypt v Evropě, pomyslel si Langdon a obdivně se
po rozlehlém, kruhovém prostoru rozhlédl. Přesně jak si
vzpomínal, podzemní mauzoleum baziliky Sagrada Família mělo
tvar vysoké rotundy a nacházely se v něm lavice pro stovky
věřících. Zlaté petrolejky rozmístěné v pravidelných
rozestupech po obvodu místnosti osvětlovaly vykládanou
mozaikovou podlahu s kroutícími se liánami, kořeny, větvemi,
listovím a dalšími přírodními motivy.
Krypta znamená doslova „skrytá“ kaple a Langdonovi připadalo
téměř nepochopitelné, jak se Gaudímu úspěšně podařilo ukrýt
pod bazilikou takhle ohromnou místnost. Vůbec se nedala
srovnávat s jeho hravou „nakloněnou kryptou“ v nedokončeném
kostele Colònia Güell; tohle byla střízlivá neogotická síň s bohatě
zdobenými hlavicemi sloupů, špičatými oblouky
a propracovanými klenbami. Vzduch byl naprosto nehybný
a jemně voněl kadidlem.
Od paty schodiště se doleva táhl hluboký výklenek. Na jeho
bledé pískovcové podlaze ležela skromná šedá deska obklopená
lampami.
Architekt osobně, pochopil Langdon, když si přečetl nápis.
ANTONIUS GAUDÍ
Zatímco si Langdon prohlížel místo posledního Gaudího
odpočinku, znovu ho bodlo u srdce nad ztrátou Edmonda. Zvedl
zrak k soše Panny Marie nad hrobkou, na jejímž podstavci se
skvěl neznámý symbol.
Co to pro všechno na světě je?
Langdon si tu podivnou ikonu prohlížel.

Jen zřídka se stávalo, že natrefil na symbol, který nepoznával.

V tomto případě šlo o řecké písmeno lambda, které, alespoň dle
jeho zkušeností, v křesťanské symbolice nikde nefigurovalo.
Lambda je symbol vědecký, běžný v oborech evoluce, částicové
fyziky a kosmologie. A ještě podivnější bylo, že z vrcholku této
lambdy vyrůstal křesťanský kříž.
Náboženství podporované vědou? Langdon nikdy nic podobného
neviděl.
„Mate vás ten symbol?“ zeptal se Beña, když stanul vedle
Langdona. „Nejste sám. Ptá se na něj kdekdo. Ale je to jen
zvláštní modernistická interpretace kříže na vrcholku hory.“
Langdon se naklonil blíž a všiml si, že symbol doprovázejí ještě
tři nezřetelné pozlacené hvězdy.

Tři hvězdy v téhle pozici, blesklo mu hlavou. Okamžitě je poznal.

Kříž na vrcholku hory Karmel. „Je to karmelitánský kříž.“
„Správně. Gaudího tělo leží pod blahoslavenou Pannou Marií
z hory Karmel.“
„Copak byl Gaudí karmelitán?“ Langdonovi se nechtělo věřit, že
by modernistický architekt podporoval přísný výklad
katolicismu, který hlásá toto bratrstvo založené ve dvanáctém
století.
„To zcela jistě nebyl,“ opáčil Beña se smíchem. „Ale jeho
pečovatelky ano. V posledních letech před smrtí s Gaudím žila
skupina karmelitánských jeptišek, které se o něj staraly. Věřily,
že by ocenil, kdyby na něj dohlížely i po smrti, a věnovaly mu
štědrý dar v podobě téhle kaple.“
„Velmi pozorné,“ podotkl Langdon a v duchu si vyčinil za to, že si
tak prostý symbol mylně vyložil. Ta dnešní porce konspiračních
teorií sváděla už i jeho k tomu, že viděl v docela obyčejných
věcech přízraky.
„Je tohle ta Edmondova kniha?“ ozvala se náhle Ambra.
Oba muži se otočili a spatřili, jak jim Ambra kyne do stínů po
pravé straně Gaudího hrobky.
„Ano,“ odpověděl Beña. „Omlouvám se, že je tu tak špatné
osvětlení.“
Ambra spěchala k výstavní vitríně a Langdon ji spěšně
následoval. Viděl, že knihu vykázali do tmavé části krypty, do
stínu za masivní sloup napravo od Gaudího hrobky.
„Obyčejně tam vystavujeme jen informační letáky,“ vysvětlil
Beña, „ale přesunul jsem je jinam, abych získal místo pro knihu
pana Kirsche. Nikdo si toho nevšiml.“
Langdon se za okamžik připojil k Ambře u vitríny, která
připomínala spíš jakýsi kotec s nakloněným proskleným
stropem. Uvnitř, otevřené na straně 163, i když ve špatném
osvětlení stěží viditelné, leželo masivní vázané vydání
Souborného díla Williama Blakea.
Jak už je informoval Beña, na zmíněné stránce se nenacházela
žádná báseň, ale jedna z Blakeových ilustrací. Langdon před
chvílí přemítal, který z Blakeových obrazů Boha asi čekat, ale
tenhle ho rozhodně nenapadl.
Starý dnů, pomyslel a zamžoural šerem na Blakeův slavný
kolorovaný lept z roku 1794.
Zaskočilo ho, že otec Beña tuhle ilustraci nazval „obrazem Boha“.
Na první pohled se sice doopravdy zdálo, že o archetypálního
křesťanského Boha jde – vousatého, bělovlasého seschlého
starce, který sedí v mracích a natahuje se dolů z nebe –, ale
i zběžná rešerše by Beñovi odhalila něco zcela jiného. Ve
skutečnosti to totiž nebyl křesťanský Bůh, ale božstvo zvané
Urizen – bůh zrozený z Blakeovy vlastní vizionářské
představivosti, který tu byl zachycen, jak ohromným
geodetickým odpichovátkem přeměřuje nebe, čímž vzdával hold
vědeckým zákonům vesmíru.
Bylo to dílo tak futuristicky pojaté, že si ho o několik století
později renomovaný fyzik a ateista Stephen Hawking vybral na
přebal své knihy Bůh stvořil celá čísla. Navíc Blakeův nadčasový
stvořitel, ten prastarý geometr, hlídal Rockefellerovo centrum
v New Yorku, kde shlížel z artdecové plastiky nazvané Moudrost,
světlo a zvuk.
Langdon si prohlížel Blakeovu knihu a znovu se v duchu podivil,
proč Edmond vynaložil tolik úsilí na to, aby ji tu mohl vystavit.
Bylo to čistě z pomstychtivosti? Políček do tváře křesťanské církvi?
Edmondova válka proti náboženství nikdy neslábne, pomyslel si
Langdon při pohledu na Blakeova Urizena. Bohatství Edmondovi
umožnilo dělat si v životě, co se mu zlíbí, třeba i vystavovat
rouhavé umění v samém centru křesťanského kostela.
Zlost a zášť, napadlo Langdona. Možná za tím skutečně nic víc není.
Edmond vždycky ze smrti své matky vinil organizované
náboženství, ať už právem, či nikoliv.
„Já samozřejmě moc dobře vím,“ podotkl Beña, „že na tom
obraze není křesťanský Bůh.“
Langdon se ke knězi překvapeně obrátil. „Prosím?“
„Ano, Edmond mě na to sám otevřeně upozornil, ačkoliv to
nebylo třeba – Blakeovy myšlenky dobře znám.“
„Přesto vám nevadilo tady tu knihu vystavit?“
„Pane profesore,“ zašeptal s úsměvem kněz, „tohle je Sagrada
Família. Gaudí mezi těmito zdmi spojil Boha s vědou a přírodou.
Námět tohoto obrazu pro nás není nic nového.“ V očích se mu
tajemně zablýsklo. „Ne všichni naši duchovní jsou stejně
pokrokoví jako já, ale jak víte, křesťanství je pro nás všechny
neustálou prací.“ Znovu se usmál a kývl ke knize. „Jen jsem rád,
že pan Kirsch netrval na tom, aby se kniha vystavovala společně
s jeho vizitkou. Vzhledem k jeho pověsti si nejsem jistý, jak bych
to vysvětloval, zejména po té jeho dnešní prezentaci.“ Beña se
zarazil a zvážněl. „Každopádně jste asi doufali, že tu najdete něco
jiného než tuhle ilustraci, je to tak?“
„Máte pravdu. Hledáme jeden Blakeův verš.“
„,Tygře, tygře planoucí‘?“ pokusil se Beña. „,Lesem černým za
noci‘?“
Langdon se usmál, udělalo na něj dojem, že Beña zná první verše
nejznámější Blakeovy básně – náboženského zamyšlení o šesti
slokách, v nichž se táže, jestli tentýž Bůh, který stvořil hrozivého
tygra, stvořil také krotkého beránka.
„Otče Beño?“ pronesla Ambra, sklonila se nad sklo a upřeně se
skrz ně zahleděla. „Nemáte s sebou náhodou telefon nebo
baterku?“
„Nemám, je mi líto. Mám přinést lampu z Antoniho hrobky?“
„Byl byste tak hodný?“ požádala ho Ambra. „Moc by nám to
pomohlo.“
Beña odběhl.
Sotva zmizel, Ambra naléhavě zašeptala Langdonovi: „Roberte!
Edmond si stránku sto šedesát tři nevybral kvůli té ilustraci!“
„Jak to myslíte?“ Na straně 163 nic jiného není.
„Je to mazaná lest.“
„Teď tomu nerozumím,“ zakroutil Langdon hlavou a znovu se
podíval na ilustraci.
„Edmond si stranu sto šedesát tři zvolil čistě proto, že když ji
chcete vystavit, musíte nutně vystavit ještě jednu stranu – stranu
sto šedesát dva!“
Langdon přejel zrakem doleva a zadíval se na stránku
předcházející Starému dnů. V šeru toho na stránce moc
nerozeznal, jenom to, že se na ní vyskytuje drobný, ručně psaný
text.
Beña se vrátil s lampou a podal ji Ambře, která ji zvedla nad
knihu. Sotva se měkká záře rozlila po celém rozevřeném svazku,
Langdon zalapal po dechu.
Na otevřené stránce se skutečně nacházel text – ručně psaný,
jako u všech původních Blakeových textů –, po okrajích zdobený
kresbami, rámečky a různými obrazci. Ze všeho nejdůležitější
však bylo, že text na stránce byl zjevně rozdělený do několika
úhledných veršovaných slok.
***
Přímo nad nimi, uprostřed baziliky, právě ve tmě přecházel
agent Díaz a přemítal, kam se asi poděl jeho parťák Fonseca.
Už by měl být dávno zpátky.
Když se mu v kapse rozvibroval mobil, hned ho napadlo, že
nejspíš volá právě Fonseca, ale při pohledu na displej uviděl
jméno, které vůbec nečekal.
Mónica Martínová
Nedokázal si představit, co by koordinátorka vztahů s veřejností
mohla chtít, a každopádně měla zavolat přímo Fonsecovi. On to
tady má na povel.
„Haló,“ řekl do telefonu. „Tady Díaz.“
„Tady Mónica Martínová, agente Díazi. Mám tu někoho, kdo
s vámi potřebuje mluvit.“
O chvíli později se ozval rázný, důvěrně známý hlas. „Agente
Díazi, tady velitel Garza. Můžete mi potvrdit, že je slečna
Vidalová v bezpečí?“
„Ano, veliteli,“ vyhrkl Díaz a cítil, jak při zaslechnutí Garzova
hlasu ztuhl do pozoru. „Slečna Vidalová je v naprostém bezpečí.
Jsme v tuhle chvíli s agentem Fonsecou s ní, v bezpečí uvnitř –“
„To si na otevřené lince nechte pro sebe,“ skočil mu do řeči
Garza. „Jestli je na bezpečném místě, tak ji tam držte. Nikam se
nepřesouvejte. Ulevilo se mi, že vás slyším. Snažili jsme se
dovolat agentu Fonsecovi, ale nebral nám telefon. Je s vámi?“
„Ano. Odskočil si zavolat, ale měl by se každou chvíli vrátit –“
„Nemám čas čekat. Momentálně mě drží pod zámkem a slečna
Martínová mi půjčila telefon. Dobře mě poslouchejte. Ta zpráva
o únosu, jak vám nepochybně bylo okamžitě jasné, byla naprosto
falešná. Vystavila slečny Vidalovou značnému ohrožení.“
To mi povídejte, pomyslel si Díaz a vybavil si chaotickou scénu na
střeše Casa Milà.
„Stejně falešné je i oznámení, že jsem se snažil něco hodit na
biskupa Valdespina.“
„Napadlo mě to, ale –“
„Snažíme se teď se slečnou Martínovou vymyslet, jak nastalou
situaci co nejlíp zvládnout, ale dokud na něco nepřijdeme,
musíte budoucí královnu ukrýt před veřejností. Je to jasné?“
„Samozřejmě. Ale kdo ty rozkazy vydal?“
„To vám po telefonu nemůžu říct. Jenom se řiďte mými pokyny
a držte Ambru Vidalovou z dosahu médií a jakéhokoliv ohrožení.
Slečna Martínová vás bude informovat o dalším vývoji situace.“
Garza zavěsil. Díaz stál o samotě ve tmě a snažil se nějak si ten
rozhovor přebrat.
Když zastrčil ruku pod blejzr, aby telefon schoval zpátky do
kapsy, zaslechl za sebou šustnutí látky. Otočil se, ale v tom
okamžiku se ze tmy vynořily dvě bledé ruce, popadly ho za hlavu
a bleskurychle a rázně jí škubly na stranu.
Díaz ucítil, jak mu ruplo v krku, a v hlavě mu vytryskl palčivý
žár.
Potom všechno potemnělo.
KAPITOLA 71

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
NOVÁ NADĚJE PRO KIRSCHŮV BOMBASTICKÝ OBJEV!
Tisková mluvčí madridského paláce Mónica Martínová
přednesla oficiální prohlášení, podle kterého byla budoucí
španělská královna Ambra Vidalová unesena a je držena
v zajetí americkým profesorem Robertem Langdonem. Palác
vyzval místní bezpečnostní složky k akci a k pátrání po
královně.
Strážce občanských hodnot monte@iglesia.org nám právě
poslal následující vyjádření:
OBVINENI Z UNOSU 100% LZI – TRIK PALACE, JAK S POMOCI
MISTNI POLICIE ZABRANIT V BARCELONE LANGDONOVI
V DOSAZENI JEHO CILE (LANGDON A VIDALOVA PORAD
VERI, ZE DOKAZOU NAJIT ZPUSOB, JAK PUSTIT DO SVETA
KIRSCHUV OBJEV). KDYBY SE JIM TO POVEDLO, KIRSCHOVA
PREZENTACE SE MUZE KAZDOU CHVILI ROZBEHNOUT.
SLEDUJTE INTERNET.
Neuvěřitelné! A vy se to dozvídáte jako první – Langdon
s Vidalovou jsou na útěku, protože se snaží dokončit, co
Edmond Kirsch začal! Palác se podle všeho zoufale snaží jim
v tom zabránit. (Opět Valdespino? A jakou roli v tom všem
hraje princ?)
Další zprávy, až je budeme mít, ale zůstaňte s námi, protože
Kirschovo tajemství by přece jen mohlo být ještě dnes v noci
odhaleno!
KAPITOLA 72

Princ Julián hleděl z kaplanova opelu na míjející krajinu

a hloubal nad biskupovým podivným chováním.
Valdespino něco skrývá.
Uplynulo už něco přes hodinu od chvíle, kdy biskup potají vyvedl
Juliána z paláce – což bylo samo o sobě proti všem pravidlům –
s ujišťováním, že je to v zájmu jeho vlastního bezpečí.
Požádal mě, ať se na nic neptám… ať mu důvěřuju.
Biskupa odjakživa považoval téměř za strýčka a věděl, že je
spolehlivým důvěrníkem jeho otce. Jenže Valdespinův návrh, ať
se ukryjí v princově letním zámečku, připadal Juliánovi od
začátku značně podezřelý. Něco tu nehraje. Snaží se mě od všeho
odříznout – od telefonu, od ochranky, od zpráv –a nikdo netuší, kde
právě jsem.
Auto překodrcalo přes železniční přejezd nedaleko Casita del
Príncipe a Julián pohlédl na lesní cestu před nimi. Sto metrů
vpředu už byl po levé straně vidět vjezd na dlouhou, stromy
lemovanou příjezdovou cestu k odlehlému zámečku.
Když si Julián opuštěné sídlo představil, najednou se v něm
probudil pocit, že by se měl mít na pozoru. Předklonil se
a položil ruku na rameno kaplana za volantem. „Zastavte tady,
prosím.“
Valdespino se k němu překvapeně otočil. „Už jsme skoro –“
„Chci vědět, co se děje!“ obořil se na něj princ nezvykle
zvýšeným hlasem.
„Done Juliáne, je to velmi bouřlivý večer, ale musíte –“
„Musím vám důvěřovat?“ doplnil Julián.
„Ano.“
Julián stiskl mladému řidiči rameno a ukázal na zarostlou
krajnici prázdné venkovské cesty. „Zastavte,“ přikázal ostře.
„Nezastavujte,“ ozval se Valdespino. „Done Juliáne, já vám
vysvětlím –“
„Zastavte to auto!“ rozkřikl se princ.
Kaplan strhl vůz ze silnice a smykem zastavil na trávě.
„Nechte nás prosím chvíli o samotě,“ přikázal Julián s bušícím
srdcem.
Tohle kaplanovi rozhodně nemusel říkat dvakrát. Mladík ani
nevypnul motor, vyskočil z auta a spěšně zmizel ve tmě, takže
Julián s Valdespinem na zadním sedadle ve voze osaměli.
Valdespino vypadal v bledém měsíčním světle najednou
vyděšeně.
„Jestli máte nahnáno, tak právem,“ pronesl Julián hlasem tak
panovačným, že to zaskočilo i jeho samotného. Valdespino se
odtáhl a zdálo se, že mu ten výhružný tón vyrazil dech – Julián
takhle s biskupem nikdy dřív nemluvil.
„Jsem budoucí král Španělska,“ pokračoval Julián. „Dnes večer
jste mě zbavil ochranky, zamezil mi přístup k telefonu
a k podřízeným, zakázal mi poslouchat zprávy a nedovolil jste mi
ani kontaktovat moji snoubenku.“
„Z celého srdce se omlouvám –“ začal Valdespino.
„To nestačí,“ skočil mu do řeči Julián. Biskup jako by se o něco
scvrkl.
Valdespino se pomalu nadechl a ve tmě se obrátil k princi. „Dnes
zvečera mě kdosi kontaktoval, done Juliáne, a řekl mi –“
„Kdo vás kontaktoval?“
Biskup zaváhal. „Váš otec. Je silně znepokojený.“
Skutečně? Julián byl otce v Palacio de la Zarzuela navštívit před
pouhými dvěma dny a zastihl ho navzdory selhávajícímu zdraví
ve skvělé náladě. „Proč je znepokojený?“
„Bohužel viděl to vysílání Edmonda Kirsche.“
Julián zaťal zuby. Jeho nemocný otec prospal téměř čtyřiadvacet
hodin denně a takhle večer nikdy vzhůru nebýval. Co víc, král
v palácových ložnicích výslovně zakázal televize a počítače,
protože podle něj šlo o svatyně klidu určené jen ke spánku
a četbě – a sestry, které se o něj staraly, jistě měly dost rozumu
na to, aby mu zabránily vylézt z postele a dívat se na mediální
show nějakého ateisty.
„Je to moje vina,“ připustil Valdespino. „Věnoval jsem mu před
několika týdny tablet, aby si nepřipadal tak odtržený od světa.
Učil se používat textové zprávy a e-mail. Ale nějak se na tabletu
dostal k tomu Kirschovu vystoupení.“
Juliánovi se udělalo mdlo při pomyšlení, že jeho otec, patrně jen
pár týdnů před smrtí, sledoval rozvratné protikatolické vysílání,
které se zvrhlo v krvavé násilnosti. Král měl raději rozjímat
o všech výjimečných věcech, kterých se mu podařilo pro svoji
zemi dosáhnout.
„Jak si dokážete představit,“ pokračoval Valdespino, kterému se
pomalu vracela obvyklá vyrovnanost, „probudilo to v něm
spoustu starostí, ale především ho rozrušil obsah Kirschových
poznámek a ochota vaší snoubenky takovou akci pořádat. Král
má dojem, že zapojení budoucí královny na vás nevrhá dobré
světlo… a stejně tak ani na zbytek královského paláce.“
„Ambra je velmi osobitá žena. Můj otec to dobře ví.“
„To je klidně možné, ale když mi volal, byl tak rozlícený
a výmluvný, jak jsem ho už léta nezažil. Přikázal mi, ať vás
k němu okamžitě přivedu.“
„Tak proč jsme tady?“ otázal se Julián a kývl k příjezdové cestě
ke svému venkovskému sídlu. „Je přece v Zarzuele.“
„Už není,“ odvětil tiše Valdespino. „Přikázal svým pomocníkům
a sestrám, ať ho obléknou, posadí na invalidní vozík a převezou
někam jinam, aby své poslední dny mohl strávit obklopen
dějinami své země.“
Sotva biskup ta slova pronesl, pochopil Julián pravdu.
Od samého začátku míříme někam úplně jinam než na moje venkovské
sídlo.
Julián se rozechvěle odvrátil od biskupa a zahleděl se za
příjezdovou cestu k La Casita del Príncipe, po venkovské
silničce, která se táhla před nimi. V dálce mezi stromy už
rozeznával osvětlené věže ohromné budovy.
El Escorial.
Něco přes kilometr daleko se při úpatí hory Abantos tyčila jako
pevnost jedna z největších náboženských staveb na světě –
proslulý španělský El Escorial. Na zastavěnou plochu více než tří
hektarů se pohodlně vešel klášter, bazilika, královský palác,
muzeum, knihovna a řada těch nejmorbidnějších hrobek, jaké
kdy Julián spatřil.
Královská krypta.
Otec ho do krypty vzal, když bylo Juliánovi teprve osm, a provedl
ho po Panteónu de Infantes, bludišti pohřebních komor
přeplněných hrobkami královských dětí.
Julián nikdy nezapomněl na místní děsivý „narozeninový dort“ –
masivní kruhovou hrobku, která připomíná bílý
několikapatrový dort a obsahuje ostatky šedesáti královských
potomků, jež jsou v jakýchsi „šuplících“ na věčnost zasunuty do
boků „dortu“.
Juliánovo zděšení při spatření tohoto příšerného výjevu však
bylo přebito už o několik minut později, kdy mu otec ukázal
místo posledního odpočinku jeho matky. Julián očekával
mramorovou hrobku, jaká se pro královnu sluší, matčino tělo
však místo toho leželo v překvapivě prosté olověné truhle v holé
kamenné místnosti na konci dlouhé chodby. Král Juliánovi
vysvětlil, že jeho matka je zatím uložená v pudrideru – „tlecí
komnatě“ –, kde královské mrtvoly leží třicet let, dokud se
veškeré jejich tkáně nerozpadnou na prach, načež se kosti
přemístí do trvalé hrobky. Julián si vybavoval, jak musel sebrat
veškeré síly, aby se nerozbrečel a neudělalo se mu zle.
Následně ho otec odvedl ke strmému schodišti, které klesalo do
nedohledné podzemní temnoty. Tady už stěny a schody nebyly
z bílého mramoru, ale v majestátní jantarové barvě. Na každém
třetím schodě osvětlovala žlutohnědý kámen mihotající se
votivní svíčka.
Malý Julián zvedl ruku, sevřel starodávné provazové zábradlí
a začal společně s otcem sestupovat schod za schodem do
temných hlubin. Dole pod schodištěm král otevřel zdobené
dveře, ustoupil stranou a pokynul malému Juliánovi, ať vejde.
Panteon králů, řekl mu otec.
Julián, byť teprve osmiletý, už o téhle legendární komnatě slyšel.
Rozechvěle překročil práh a ocitl se v oslnivé okrové síni
osmiúhelníkového půdorysu. Vonělo tam kadidlo
a v nerovnoměrném svitu svíček, které hořely na lustru pod
stropem, se zdálo, že se místnost chvílemi rozostřuje. Julián
došel do středu síně a pomalu se na místě zatočil dokola. Z toho
okázalého prostoru ho poléval chlad a připadal si hrozně malý.
Ve všech osmi stěnách se nacházely hluboké niky, kde byly od
podlahy ke stropu vyrovnány identické černé rakve, každá se
zlatou jmenovkou. Jména na rakvích pocházela ze stránek
Juliánových učebnic dějepisu – král Ferdinand… královna
Isabela… král Karel V., římský císař.
V tom tichu Julián cítil tíži otcovy milující ruky na svém rameni
a uvědomil si vážnost toho okamžiku. V téhle síni bude jednou
pohřbený i můj otec.
Otec se synem beze slova vyšli z podzemí, od smrti, zpátky na
světlo. Jakmile se ocitli pod planoucím španělským sluncem,
král podřepl a zahleděl se osmiletému Juliánovi do očí.
„Memento mori,“ zašeptal monarcha. „Pamatuj na smrt. I život
těch, kteří vládnou velkou mocí, uběhne jako nic. Smrt se dá
porazit jediným způsobem, a to tak, že vlastní život proměníme
v mistrovské dílo. Musíme využít každou příležitost k tomu,
abychom projevili laskavost a milovali z celého srdce. Vidím ti
v očích, že máš ušlechtilou duši po matce. Vlastní svědomí tě
povede. Když bude život zlý, nech své srdce, ať ti ukáže cestu.“
O několik desetiletí později nepotřeboval Julián od nikoho
připomínat, že zatím udělal jen velmi málo pro to, aby svůj život
proměnil v mistrovské dílo. Ve skutečnosti se mu sotva podařilo
vystoupit z otcova stínu a udělat si vlastní jméno.
Po všech stránkách jsem otce zklamal.
Celá léta se Julián řídil jeho radou a nechával své srdce, ať mu
ukazuje cestu; jenže to byla cesta velmi trnitá, protože jeho
srdce toužilo po Španělsku naprosto opačném než srdce otcovo.
Juliánovy sny o milované vlasti byly tak odvážné, že je vůbec
nesměl vyslovit, dokud byl otec ještě naživu, a neměl nejmenší
ponětí, jak budou jeho činy přijímány po otcově smrti, a to nejen
královským palácem, ale celým národem. Nezbývalo mu než
čekat s otevřeným srdcem a respektovat tradice.
Seznámil jsem se s Ambrou Vidalovou.
Temperamentní, cílevědomá kráska obrátila celý Juliánův svět
naruby. Během několika dní po jejich prvním setkání Julián
konečně plně porozuměl otcovým slovům. Nech své srdce, ať ti
ukáže cestu… a využij každou příležitost k tomu, abys miloval celým
srdcem! Euforie ze zamilovanosti předčila všechno, co Julián
dosud poznal, a dávala mu pocit, že možná konečně dělá první
krůčky k tomu, aby svůj život proměnil v mistrovské dílo.
Jenže když teď strnule hleděl na silnici před sebou, přepadla ho
neblahá předtucha osamělosti a odloučenosti. Otec leží na
smrtelné posteli; milovaná žena mu neodpovídá; a právě
vypeskoval svého spolehlivého mentora biskupa Valdespina.
„Měli bychom jet, princi,“ pobídl ho jemně biskup. „Váš otec je
slabý a naléhavě si přeje s vámi mluvit.“
Julián se pomalu otočil k otcovu celoživotnímu příteli. „Kolik
času mu podle vás zbývá?“ zašeptal.
Valdespinovi se zachvěl hlas, jako by měl slzy na krajíčku. „Žádal
mě, abych vás zbytečně neděsil, ale sám cítí, že se konec blíží
rychleji, než všichni předpokládají. Chce se s vámi rozloučit.“
„Proč jste mi neřekl, kam jedeme?“ zeptal se Julián. „Proč
všechny ty lži a tajnosti?“
„Promiňte, neměl jsem na vybranou. Pokyny vašeho otce zněly
naprosto jasně. Přikázal mi izolovat vás od okolního světa a od
zpráv, dokud nebude mít příležitost si s vámi osobně promluvit.“
„Izolovat mě od… jakých zpráv?“
„Myslím, že nejlepší bude, když vám to otec vysvětlí sám.“
Julián dlouho studoval biskupův výraz. „Než se s ním setkám,
potřebuju vědět jednu věc. Je plně při smyslech? Uvažuje
racionálně?“
Valdespino se zatvářil nejistě. „Proč se ptáte?“
„Protože,“ odpověděl Julián, „mi jeho dnešní pokyny připadají
zvláštní a impulzivní.“
Valdespino smutně přikývl. „Ale i když je impulzivní, pořád je to
král. Je to můj milovaný král a já dělám, co mi přikáže. Všichni to
děláme.“
KAPITOLA 73

Robert Langdon a Ambra Vidalová stáli bok po boku u vitríny

a prohlíželi si rukopis Williama Blakea, osvětlený měkkou září
petrolejové lampy. Otec Beña odešel vyrovnat několik lavic
a zdvořile jim poskytl soukromí.
Langdonovi činilo potíže titěrná písmenka ručně psaného textu
básně přečíst, ale větší nadpis v horní části stránky rozeznal bez
problémů.
Čtyři zoa
Jakmile ta slova uviděl, svitl mu paprsek naděje. Čtyři zoa se
jmenuje jedna z Blakeových nejznámějších prorockých básní –
mohutné dílo rozdělené na devět „nocí“ či kapitol. Motivy básně,
jak si Langdon vzpomínal z četby na vysoké, se soustředí na
zánik tradičních náboženství a konečnou nadvládu vědy.
Langdon přejížděl zrakem po slokách a viděl, že ručně psané
řádky končí v polovině stránky elegantně načrtnutým „finis
divisionem“ – grafickým ekvivalentem slova „Konec“.
Tohle je poslední stránka básně, uvědomil si. Finále jednoho
z Blakeových mistrovských prorockých děl!
Sklonil se ještě blíž a zamžoural na maličká písmenka, ale
v slabém světle lampy je ani tak nedokázal přečíst.
Ambra už byla také shrbená, s obličejem jen centimetr od skla.
Mlčky letěla očima po básni, pak se u jednoho verše zarazila
a přečetla ho nahlas. „A Člověk kráčí vpřed z nitra plamenů, všechno
zlo je pohlceno.“ Obrátila se k Langdonovi. „Všechno zlo je
pohlceno?“
Langdon se nad tím zamyslel a neurčitě přikývl. „Myslím, že
Blake odkazuje na vymýcení zkaženého náboženství.
Budoucnost bez náboženství patří k častým motivům jeho
proroctví.“
Ambře to zjevně dodalo naději. „Edmond říkal, že jeho
nejoblíbenějším veršem je proroctví, v jehož naplnění sám
doufá.“
„Ano,“ přisvědčil Langdon, „budoucnost bez náboženství by si
Edmond určitě přál. Kolik písmen má ten verš?“
Ambra začala počítat, ale zavrtěla hlavou. „Přes padesát.“
Vrátila se k pročítání básně a za okamžik se znovu zarazila. „Co
tenhle? Rostoucí oči Člověka spatřují hlubiny úžasných světů.“
„To by šlo,“ řekl Langdon, když se zamyslel nad významem.
Lidský intelekt bude časem dál růst a rozvíjet se, což nám umožní
nahlédnout hlouběji k nitru pravdy.
„Opět moc písmen,“ povzdechla si Ambra. „Zkusím to dál.“
Zatímco se propracovávala stránkou, Langdon za ní začal
zadumaně přecházet sem a tam. Verše, které už mu přečetla, mu
rezonovaly v myšlenkách a vyvolaly vzpomínku na četbu Blakea
na kurzu britské literatury na Princetonu.
Před očima mu začínaly vyvstávat obrazy, jak se to lidem
s eidetickou pamětí stává. Tyhle obrazy přivolávaly další obrazy
a řetězec mohl pokračovat donekonečna. Najednou se Langdon
v kryptě zastavil, protože se mu vybavil jeho profesor, který po
společném dočtení básně Čtyři zoa stanul před třídou a položil jí
prastarou otázku: Co byste si vybrali? Svět bez náboženství? Nebo
svět bez vědy? Sám k tomu hned dodal: William Blake v tom měl
zjevně jasno a své naděje pro budoucnost nikde neshrnul lépe než
v posledním verši téhle epické básně.
Langdon zalapal po dechu a obrátil se k Ambře, která dosud
pročítala Blakeův text.
„Ambro – přeskočte až na konec té básně!“ vyzval ji, zatímco sám
už si závěrečný verš vybavil.
Ambra se podívala na konec básně. Chvíli musela mhouřit oči,
ale pak se užasle otočila.
Langdon přistoupil vedle ní a sklonil se nad textem. Protože verš
předem znal, dokázal nejasná ručně psaná písmena přečíst:
 Temná náboženství jsou ta tam & sladká věda vládne.
„Temná náboženství jsou ta tam,“ přečetla Ambra nahlas, „a sladká
věda vládne.“
Verš byl nejen proroctvím, které by Edmond schvaloval, byl
v podstatě synopsí jeho dnešní prezentace.
Náboženství se vytratí… a svět ovládne věda.
Ambra začala pečlivě počítat, kolik má verš písmen, ale Langdon
věděl, že to není třeba. Je to ono. Stoprocentně. V duchu už se začal
zabývat tím, jak se dostanou k Winstonovi a spustí Edmondovu
prezentaci. Měl plán, jak toho dosáhnout, ale potřeboval ho
s Ambrou probrat v soukromí.
Obrátil se k otci Beñovi, který se právě vracel. „Otče?“ oslovil ho.
„Jsme tu téměř hotoví. Mohl byste zajít nahoru požádat
bodyguardy, ať přivolají vrtulník? Budeme se co nejdřív
potřebovat přesunout.“
„Samosebou,“ přisvědčil Beña a zamířil po schodech. „Doufám, že
jste našli, pro co jste sem přišli. Počkám na vás nahoře.“
Když kněz zmizel na schodišti, Ambra se zničehonic vyplašeně
odvrátila od knihy.
„Roberte,“ řekla, „ten verš je moc krátký. Má jenom čtyřicet dva
písmen. My jich potřebujeme čtyřicet tři.“
„Cože?“ Langdon k ní přistoupil, přimhouřil oči a pečlivě spočítal
písmena v rukopisu. „Temná náboženství jsou ta tam & sladká věda
vládne.“ Skutečně, dopočítal se čtyřiceti dvou. Zmateně si verš
prohlédl ještě jednou. Opravdu Edmond mluvil o čtyřiceti třech,
ne čtyřiceti dvou?“
„Stoprocentně.“
Langdon si verš znovu přečetl. Ale to přece musí být on. Co mi tu
uniká?
Bedlivě si poslední řádek Blakeovy básně prohlédl písmeno po
písmenu. Všiml si toho až téměř na konci.
… & sladká věda vládne.
„Ten ampersand,“ vyhrkl Langdon. „Symbol, který Blake použil
místo spojky ,a‘.“
Ambra se na něj zvláštně podívala a pak zavrtěla hlavou.
„Roberte, i když místo něj dáme obyčejné ,a‘… pořád budeme mít
jen čtyřicet dva písmen. A to je málo.“
To není pravda. Langdon se usmál. Je to kód uvnitř kódu.
Edmondova mazaná finta ho ohromila. Paranoidní génius použil
jednoduchý typografický trik, aby měl jistotu, že i kdyby někdo
zjistil, který je jeho nejoblíbenější verš, stejně ho nedokáže
napsat správně.
Kód ampersandu, pomyslel si Langdon. Edmond ho nezapomněl.
Původ ampersandu byl vždy jednou z prvních věcí, o kterých
Langdon na svých přednáškách ze symbologie mluvil. Symbol
„&“ je logogram – doslova obrázek znázorňující slovo. Jeho
význam je srozumitelný ve všech jazycích, pochází však z latiny,
ze slova et. Nezvyklá podoba ampersandu je výsledkem
typografického spojení písmen E a T – jejich ligatura je dodnes
patrná v některých počítačových fontech, například ve fontu
Trebuchet, kde ampersand „&“ viditelně upomíná na svůj
latinský původ.
Langdon si živě vybavoval, jak týden poté, co Edmondově třídě
vykládal o ampersandu, přišel mladý génius v tričku s nápisem
Ampersand volá domů! – hravou narážkou na Spielbergův film
o mimozemšťanovi zvaném „E. T.“.
Když teď Langdon stál nad Blakeovou básní, dokázal si
Edmondovo heslo o třiačtyřiceti písmenech velmi dobře
představit.
temnánáboženstvíjsoutatametsladkávědavládne
Typický Edmond, pomyslel si Langdon a ve stručnosti vysvětlil
Ambře, jaký mazaný trik Edmond použil, aby svému heslu ještě
přidal na bezpečnosti.
Jakmile Ambra pochopila pravdu, na rtech se jí usídlil tak široký
úsměv, jaký na nich Langdon od chvíle, kdy se seznámili, ještě
nespatřil. „No, tak jestli jsem někdy pochybovala o tom, že
Edmond Kirsch byl počítačový cvok…“
Oba se zasmáli a využili chvíle, kdy v kryptě zůstali o samotě,
k tomu, aby si konečně vydechli.
„Podařilo se vám to heslo najít,“ pronesla vděčně Ambra. „A mě
teď ještě víc mrzí, že jsem přišla o Edmondův telefon.
Kdybychom ho pořád měli, mohli jsme Edmondovu prezentaci
spustit rovnou odsud.“
„Nevyčítejte si to,“ uklidnil ji Langdon. „A jak už jsem říkal, vím,
jak najít Winstona.“
Nebo si to aspoň myslím, blesklo mu hlavou.
Ale sotva si stačil představit letecký pohled na Barcelonu a ten
nezvyklý rébus, který před nimi ležel, prořízl ticho v kryptě
pronikavý zvuk, který k nim ozvěnou dolehl po schodišti.
Otec Beña nahoře cosi křičel a volal na ně.
KAPITOLA 74

„Honem! Slečno Vidalová… pane profesore… pojďte rychle sem!“

Langdon s Ambrou se rozeběhli po schodech krypty, kterou se
nadále rozléhal naléhavý křik otce Beñi. Jakmile dospěli na
nejvyšší schod, Langdon vyrazil do střední části baziliky, ale
hned se zase zarazil před oponou černoty.
Nic nevidím!
Zatímco se pomalu sunul kupředu tmou, jeho oči se po svitu
lamp dole ze všech sil snažily přizpůsobit novému prostředí.
Ambra dorazila vedle něj a mžourala do tmy stejně jako on.
„Tady!“ zavolal na ně zoufale Beña.
Postupovali za hlasem, dokud kněze konečně nespatřili na
šerém okraji světla, které sem dopadalo od schodiště. Otec Beña
byl na kolenou, shrbený nad tmavou siluetou ležícího těla.
Během několika okamžiků stáli u Beñi a Langdon se otřásl při
pohledu na agenta Díaze s groteskně překroucenou hlavou. Díaz
ležel na břiše, ale hlavu měl otočenou o sto osmdesát stupňů,
takže mrtvé oči upíral vzhůru na strop baziliky. Langdon ucukl
zděšením a pochopil, proč měl otce Beña v hlase tolik paniky.
Projela jím mrazivá vlna strachu, honem se napřímil a zapátral
ve tmě ohromného kostela po jakémkoliv náznaku pohybu.
„Pistole,“ zašeptala Ambra a ukázala na Díazovo prázdné
pouzdro. „Je pryč.“ Upřela zrak do tmy a zavolala: „Agente
Fonseco?!“
Nedaleko se ve tmě ozvalo šoupání kroků po dlažbě a tupé
nárazy dvou zběsile soupeřících těl. Pak se bazilikou rozlehla
šokující, ohlušivá exploze výstřelu vypáleného z bezprostřední
blízkosti. Langdon, Ambra i Beña sebou trhli, a zatímco ozvěna
výstřelu rezonovala bazilikou, uslyšeli zmučený hlas: „Corre!“
Utečte!
Ozval se druhý výstřel, po němž následovalo těžké žuchnutí –
nezaměnitelný zvuk těla dopadnuvšího na podlahu.
Langdon už mezitím chytil Ambru za ruku a táhl ji do hlubokých
stínů u zdi baziliky. Otec Beña jim byl těsně v patách a všichni tři
se ve strnulém tichu přikrčili u studené kamenné zdi.
Langdon se snažil zahlédnout něco ve tmě a zároveň usilovně
přemýšlel, co se vlastně děje.
Někdo právě zabil Díaze a Fonsecu! Kdo tady s námi je? A co chce?
Napadala ho jediná logická odpověď: zabiják, který číhá ve tmě
baziliky, ve skutečnosti nepřišel zavraždit dva náhodně zvolené
členy královské gardy… přišel si pro Ambru a Langdona.
Někdo se pořád ještě snaží Edmondův objev ututlat.
Najednou se uprostřed baziliky rozzářil jasný paprsek baterky,
začal se v širokých obloucích míhat ze strany na stranu
a postupovat jejich směrem. Langdonovi bylo jasné, že za pár
vteřin bude u nich.
„Tudy,“ zašeptal Beña, vzal Ambru za ruku a vyrazil pryč od
blížící se baterky. Langdon je následoval. Náhle odbočili ostře
doprava, zmizeli v otvoru mezi kameny a Langdon se tam zanořil
hned po nich. Okamžitě zakopl o neviděný schod. Zatímco
Ambra s Beñou stoupali vzhůru, Langdon znovu získal ztracenou
rovnováhu a pokračoval za nimi. Když se ohlédl, uviděl, že
světelný paprsek už dospěl kousek pod něj a osvětluje nejnižší
schody.
Langdon ve tmě ztuhl a čekal.
Světlo na chvíli znehybnělo a potom začalo nabývat na síle.
Jde za námi!
Langdon slyšel, že Ambra s Beñou stoupají po schodech, jak
nejtišeji dokážou. Otočil se a vrhl se za nimi, ale znovu zakopl
a narazil do zdi – teprve v tu chvíli pochopil, že schodiště není
rovné, ale zatočené. Přitiskl dlaň na zeď, aby o ní stále věděl,
a začal stoupat po úzké spirále. Záhy mu došlo, kde se to nachází.
Zrádné točité schodiště, kterým je Sagrada Família proslulá.
Zvedl hlavu a spatřil velmi slabou záři, která sem dopadala ze
světlíků nahoře a odhalovala mu těsnou šachtu, v níž byl
zavřený. Cítil, jak ho v tíživě úzkém prostoru přemáhá
klaustrofobie a dřevěnějí mu nohy, a zarazil se na schodech.
Šplhej dál! Rozum ho pobízel kupředu, ale svaly se svíraly
úzkostí.
Vtom kdesi pod sebou uslyšel těžké kroky blížící se z otevřeného
prostoru baziliky. Přinutil se pokračovat, stoupat po točitých
schodech, jak nejrychleji mohl. Matná záře nad ním trochu
zesílila a on minul otvor ve zdi – široký průzor, kterým na
okamžik spatřil světla města. Když kolem světlíku procházel,
zasáhl ho závan studeného vzduchu, ale vzápětí se znovu ponořil
do tmy a ve spirále stoupal výš.
Kroky dole vstoupily na schodiště a baterka trhaně zapátrala
vzhůru středem šachty. Langdon minul další průzor, ale kroky
pronásledovatele postupně sílily, dotyčný zjevně dokázal
stoupat rychleji.
Langdon za okamžik dohonil Ambru s Beñou, který zadýchaně
lapal po dechu. Langdon vyhlédl přes okraj do strmě spadajícího
středu šachty. Z toho pohledu se mu zatočila hlava – úzká,
kruhová díra, která vedla středem útvaru připomínajícího obří
ulitu loděnky. Nebylo tu prakticky žádné zábradlí, jen jakýsi
obrubník do výšky kotníků, který neskýtal vůbec žádnou
ochranu. Langdon měl co dělat, aby potlačil nevolnost.
Obrátil zrak zpátky k temnotě v šachtě nad nimi. Četl, že je tu
přes čtyři sta schodů; jestli to byla pravda, neměli naději dostat
se nahoru dřív, než je ten ozbrojený člověk dohoní.
„Běžte… oba!“ vydechl Beña, ustoupil na stranu a pobídl
Langdona s Ambrou, ať projdou kolem něj.
„To nepřipadá v úvahu, otče,“ prohlásila Ambra a natáhla ruku,
aby starému knězi pomohla.
Langdon její ochranářský instinkt obdivoval, ale zároveň věděl,
že snaha uprchnout po tomto schodišti se rovná sebevraždě –
s největší pravděpodobností by skončili s kulkou v zádech.
Druhý ze dvou animálních pudů sebezáchovy – bojovat, či
prchnout – už nepřipadal v úvahu.
Nemáme šanci uniknout.
Nechal Ambru s otcem Beñou pokračovat vzhůru, sám se otočil,
zapřel nohy a zahleděl se dolů po točitém schodišti. Paprsek
baterky se blížil. Langdon se opřel zády o zeď, přikrčil se ve
stínu a čekal, dokud světlo neozářilo schody přímo pod ním.
Najednou se vrah vynořil v ohybu schodiště – temná spěchající
postava s oběma rukama nataženýma před sebe, v jedné baterku
a ve druhé pistoli.
Langdon reagoval čistě instinktivně, vymrštil se a nohama
napřed se vrhl do vzduchu. Muž ho spatřil a pokusil se namířit,
ale v tu chvíli už ho Langdonovy paty nečekanou silou uhodily do
prsou a odrazily ho proti zdi šachty.
Následujících několik vteřin proběhlo v nepřehledném zmatku.
Langdon přistál tvrdě na boku a bolestivě si ho narazil, zatímco
zabiják se po zádech zhroutil na zeď a skutálel se o několik
schodů níž na podestu, kde zůstal se sténáním ležet. Baterka
poskakovala po schodech ještě o něco níž, až se nakonec
zastavila a zalila kosým paprskem světla stěnu šachty a také
lesklý kovový předmět, který zůstal ležet na schodech v polovině
cesty mezi Langdonem a zabijákem.
Pistole.
Oba muži se po ní vrhli prakticky současně, ale Langdon stál na
schodech výš a dostal se k ní dřív, sevřel rukojeť a namířil zbraň
proti vrahovi, který se zarazil těsně pod ním a vzdorovitě se
zahleděl do hlavně.
V záři baterky Langdon rozeznal mužovy prošedivělé vousy
a čistě bílé kalhoty… a okamžitě věděl, o koho se jedná.
Ten námořní důstojník z Guggenheimova muzea…
Namířil muži na hlavu a cítil, jak ukazovák objímá spoušť. „Zabil
jste mého přítele Edmonda Kirsche.“
Muž byl značně zadýchaný, ale odpověděl okamžitě, ledovým
hlasem. „Jen jsem vyrovnal účty. Váš přítel Edmond Kirsch zabil
moji rodinu.“
KAPITOLA 75

Langdon mi přerazil žebra.

Admirál Ávila cítil ostré bodnutí při každém nádechu a zatínal
zuby bolestí, zatímco se jeho hrudník zoufale nadouval a snažil
se dostat do těla kyslík. Na schodech nad ním se krčil Robert
Langdon, hleděl na Ávilu a nemotorně mu mířil pistolí na břicho.
V Ávilovi se okamžitě probudil jeho vojenský výcvik a admirál
začal hodnotit svoji situaci. Na straně záporů stála skutečnost, že
jeho nepřítel má výhodnější pozici a drží střelnou zbraň. Na
stranu kladů se soudě dle profesorova neobratného úchopu dalo
připsat, že pravděpodobně nemá se střelnými zbraněmi mnoho
zkušeností.
Není připravený na mě vystřelit, usoudil Ávila. Chce mě jen zadržet
a počkat na ostrahu. Z pokřikování venku bylo patrné, že
příslušníci místní ostrahy zaslechli výstřely a teď spěchají
do baziliky.
Musím jednat rychle.
Ávila držel ruce nad hlavou na znamení, že se vzdává, a pomalu
klesl na kolena, aby dal najevo svou plnou podřízenost.
Ať si Langdon myslí, že má situaci pevně v rukou.
I po tom pádu ze schodů Ávila cítil, že předmět, který měl vzadu
za opaskem, je pořád na místě – keramická pistole, kterou
v Guggenheimovu muzeu zastřelil Kirsche. Před vstupem do
baziliky nabil poslední náboj, ale nakonec ho nemusel použít,
protože jednoho z bodyguardů zabil neslyšně a přivlastnil si
jeho účinnější zbraň, kterou na něj teď bohužel mířil Langdon.
Admirál v duchu litoval, že ji nenechal zajištěnou, protože
Langdon by nejspíš neměl ponětí, jak pojistku uvolnit.
Zvažoval, jestli se má pokusit pro keramickou pistoli sáhnout
a vystřelit na Langdona, ale i kdyby se mu to podařilo,
odhadoval, že by měl tak padesátiprocentní šanci na přežití.
U nezkušených střelců totiž hrozí poměrně velké nebezpečí, že
vypálí omylem.
Kdybych udělal moc rychlý pohyb…
Volání členů ostrahy se přibližovalo a Ávila si vybavoval
Regentovo ujišťování, že pokud ho zajmou, tetování na dlani mu
zajistí propuštění. Jenže teď měl na svědomí vraždu dvou
příslušníků královy Guardia Real a pochyboval, že má Regent až
takový vliv, aby ho dokázal vytáhnout i z toho.
Přišel jsem splnit určitou misi, připomněl si Ávila. A musím ji
dokončit. Musím zlikvidovat Roberta Langdona a Ambru Vidalovou.
Regent Ávilovi radil, ať do baziliky vstoupí východní služební
branou, ale Ávila se rozhodl raději přelézt bezpečnostní plot.
Všiml jsem si, že u východní brány číhá policie… tak jsem improvizoval.
Langdon hleděl přes pistoli na Ávilu a energicky prohlásil: „Vy
říkáte, že vám Edmond Kirsch zabil rodinu. To je lež. Edmond
nebyl žádný vrah.“
Pravda, pomyslel si Ávila. Byl horší než vrah.
Temnou pravdu o Kirschovi se Ávila dozvěděl před pouhým
týdnem během telefonátu s Regentem. Náš papež vám vybral za cíl
slavného futurologa Edmonda Kirsche, sdělil mu Regent. Jeho Svatost
k tomu má mnoho důvodů, přeje si však, abyste se této mise ujal vy
osobně.
Proč já? zeptal se Ávila.
Admirále, zašeptal Regent, mrzí mě, že vám to musím říct, ale
Edmond Kirsch je zodpovědný za ten bombový útok v katedrále, který
vás připravil o rodinu.
Ávila tomu v první chvíli odmítal uvěřit. Neviděl jediný důvod,
proč by známý počítačový vědec dával bombu do kostela.
Sám jste voják, admirále, vysvětloval mu Regent, a tak lépe než
kdokoliv jiný víte, že mladý voják, který stiskne spoušť v bitvě, není
pravý vrah. Je to jen figurka, která vykonává práci za mnohem
mocnější – vlády, generály, náboženské vůdce –, za ty, kteří mu zaplatili
nebo ho přesvědčili, že jejich cílů je třeba dosáhnout za jakoukoliv cenu.
Ávila podobné situace skutečně zažil.
Totéž platí o terorismu, pokračoval Regent. Nejničemnější teroristé
nejsou ti, kteří staví bomby, ale vlivní vůdci, kteří rozdmýchávají
nenávist mezi zoufalými davy a podněcují své pěšáky k násilnostem.
I jediná mocná temná duše může napáchat obrovskou spoušť, pokud se
rozhodne vnuknout zranitelným duchovní nesnášenlivost,
nacionalismus nebo odpor k něčemu.
V tom mu Ávila musel dát za pravdu.
Teroristických útoků proti křesťanům na celém světě přibývá,
pokračoval Regent. Už se však nejedná o strategicky naplánované
akce; jde o spontánní činy prováděné vlky samotáři, kteří vyslyšeli výzvy
k boji od vemlouvavých nepřátel Krista. Regent se odmlčel. Mezi
takové vemlouvavé nepřátele se řadí i ateista Edmond Kirsch.
Tohle Regentovo tvrzení připadalo Ávilovi trochu přitažené za
vlasy. Kirsch sice vedl opovrženíhodnou kampaň proti
křesťanství ve Španělsku, ale nikdy nevydal žádné prohlášení,
v němž by vyzýval k vraždění křesťanů.
Než začnete něco namítat, řekl mu hlas v telefonu, sdělím vám ještě
poslední věc. Regent si zhluboka povzdechl. Nikdo to neví, admirále,
ale útok, při němž jste přišel o rodinu… byl původně zamýšlený jako
válečný čin proti palmarské církvi.
Při těch slovech Ávila zalapal po dechu, ale nedávala mu smysl;
sevillská katedrála neměla s palmariány nic společného.
To ráno, kdy došlo k útoku, vysvětlil mu hlas, navštívili sevillskou
kongregaci za účelem verbování nových členů čtyři prominentní
členové palmarské církve. Právě oni byli hlavním cílem. Jednoho z nich
znáte – Marca. Ostatní tři při útoku zahynuli.
Do víru Ávilových myšlenek přibyla představa fyzioterapeuta
Marca, který při útoku přišel o nohu.
Naši nepřátelé mají velkou moc a motivaci, pokračoval hlas. A když
útočník s bombou nedokázal proniknout do našeho sídla v El Palmar de
Troya, následoval naše čtyři misionáře do Sevilly a svůj čin provedl tam.
Nesmírně mě to mrzí, admirále. Tato tragédie byla jedním z důvodů,
proč s vámi palmariáni navázali spojení – cítíme zodpovědnost za to, že
jste utrpěl takovou ztrátu ve válce vedené proti nám.
Válce vedené kým? otázal se Ávila, který se těm šokujícím
odhalením snažil porozumět.
Podívejte se do e-mailu, vyzval ho Regent.
Když Ávila otevřel schránku, našel v ní šokující sbírku
soukromých dokumentů, z nichž vyplývalo, že proti palmarské
církvi se skutečně už více než deset let vede brutální válka…
válka, která zjevně zahrnovala soudní žaloby, výhrůžky hraničící
s vydíráním a obrovské finanční příspěvky protipalmariánským
„hlídacím“ skupinám jako Palmar de Troya Support nebo
Dialogue Ireland.
Ještě překvapivější bylo, že tuto trpkou válku proti
palmariánům podle všeho vede jediná osoba – a to futurolog
Edmond Kirsch.
Ávilu ty novinky zaskočily. Proč by se Edmond Kirsch tolik snažil
zničit zrovna palmarskou církev?
Regent mu sdělil, že nikdo v církvi – dokonce ani sám papež –
nemá tušení, proč Kirsch chová takovou averzi právě proti
palmariánům. Všichni vědí jen tolik, že si jeden z nejbohatších
a nejvlivnějších lidí na světě nedopřeje oddychu, dokud
palmariány nerozdrtí.
Regent upozornil Ávilu zejména na poslední ze zaslaných
dokumentů – byla jím kopie na stroji psaného dopisu, který
palmariánům zaslal člověk, jenž se vydával za útočníka ze
Sevilly. Hned na prvním řádku se označil za „učedníka Edmonda
Kirsche“. Víc Ávila nepotřeboval vidět; rázem zaťal pěsti zlostí.
Regent mu vysvětlil, proč palmariáni dopis nikdy nezveřejnili;
vzhledem k tomu, jaké pomluvy o nich kolovaly – a za většinou
z nich stál právě Kirsch –, církev rozhodně nestála o to, aby si ji
lidé jakkoliv spojovali s bombovým útokem.
Moje manželka a syn zemřeli kvůli Edmondu Kirschovi.
Když Ávila teď v šeru na točitém schodišti hleděl vzhůru na
Roberta Langdona, vytušil, že ten člověk patrně neví vůbec nic
o Kirschově tajném tažení proti palmarské církvi ani o tom, že
Kirsch inspiroval útok, při kterém on přišel o rodinu.
Na tom, co Langdon ví, vůbec nezáleží, pomyslel si Ávila. Je to voják
jako já. Oba jsme spadli do téhle jámy a vylézt z ní může jenom jeden.
Mám svoje rozkazy.
Langdon stál několik schodů nad ním a mířil pistolí jako
amatér – držel ji oběma rukama. Velká chyba, řekl si Ávila,
nenápadně zapřel chodidla co nejpevněji do schodu pod sebou
a upřeně se zahleděl Langdonovi do očí.
„Chápu, že se zdráháte tomu uvěřit,“ pronesl Ávila, „ale Edmond
Kirsch zabil moji rodinu. A tady je důkaz.“
Ávila otevřel dlaň, aby Langdonovi ukázal své tetování, které
samozřejmě vůbec nic nedokazovalo, ale mělo kýžený účinek –
Langdon se podíval.
Sotva se profesorova pozornost na zlomek vteřiny zaměřila
jinam, Ávila se vrhl kupředu a doleva, podél oblé zdi, aby unikl
z rány případnému výstřelu. Přesně, jak se dalo očekávat,
Langdon instinktivně vypálil – stiskl spoušť dřív, než stačil
zbraní namířit na pohybující se cíl. Výstřel zaduněl uzavřeným
prostorem jako hrom a Ávila ucítil, jak mu kulka olízla rameno,
načež se neškodně odrazila od kamenné zdi kamsi dolů.
Langdon se snažil znovu zamířit, ale Ávila se ve vzduchu přetočil,
a jakmile začal padat, tvrdě udeřil pěstmi do Langdonových
zápěstí, čímž mu vyrazil pistoli z rukou. Ta s rachotem odlétla po
schodech.
Ávila dopadl na schodiště vedle Langdona a hrudníkem
i ramenem mu okamžitě projel zášleh bolesti, ale nával
adrenalinu mu dodal novou energii. Sáhl za sebe a vytrhl
zpoza opasku keramickou pistoli. Připadalo mu, že oproti
bodyguardově zbrani prakticky nic neváží.
Ávila namířil Langdonovi na prsa a bez váhání stiskl spoušť.
Pistole zahřměla, byl to však jiný zvuk než obyčejně a Ávila
zároveň ucítil na ruce žár. Okamžitě pochopil, že hlaveň
explodovala. Hlavním účelem těchhle nových
„nedetekovatelných“ nekovových zbraní bylo utajení a měly
sloužit jen k jednomu či dvěma výstřelům. Ávila neměl ponětí,
kam unikla kulka, ale když viděl, jak se Langdon škrábe na nohy,
pustil pistoli a skočil na něj. Muži se zaklesli do sebe nebezpečně
blízko nízkého vnitřního obrubníku.
V tom okamžiku Ávila věděl, že má vyhráno.
Jsme stejně vyzbrojení, blesklo mu hlavou. Ale já mám výhodnější
pozici.
Ávila si předem dobře prohlédl středovou šachtu schodiště –
pádu do ní prakticky nic nebránilo a byl by najisto smrtelný.
Když k ní teď Langdona pozadu strkal, zapřel se navíc nohou
o zeď, čímž získal obrovskou oporu. Tlačil do Langdona vší silou.
Langdon se urputně bránil, ale Ávilovi poskytovala jeho pozice
velkou výhodu a ze zoufalého pohledu v profesorových očích
bylo zřejmé, že Langdon ví, jak to dopadne.
***
Robert Langdon někde slyšel, že ty nejkritičtější okamžiky
v životě – v nichž často jde o život sám – obyčejně závisejí na
bleskových rozhodnutích.
Když ho teď jeho protivník sunul k nízkému obrubníku a on už
stál se zády prohnutými nad třicetimetrovou propastí, začínala
ho ohrožovat sama jeho výška a vysoko položené těžiště. Věděl,
že proti výhodě Ávilova postavení nemá čím bojovat.
Zoufale se ohlédl přes rameno do hlubiny za sebou. Kruhová
šachta byla úzká – možná jen metr napříč –, ale pořád dost
široká na to, aby se do ní mohl člověk zřítit… a pak se při pádu
nejspíš odrážet od kamenných obrubníků.
Takový pád se nedá přežít.
Ávila zachrčel a sevřel Langdona pevněji. A Langdon si v tom
okamžiku uvědomil, že může udělat jedinou věc.
Místo toho, aby se svému protivníkovi vzpíral, vyjde mu vstříc.
Zatímco se do něj Ávila dál opíral, Langdon si přidřepl a pevně
zaryl paty do schodu.
Na okamžik se proměnil ve dvacetiletého mladíka
v princetonském bazénu na závodech v plavání na znak,
připravený na značce, zády k vodě, kolena pokrčená, břišní svaly
napjaté, a čekal na startovní výstřel.
Nejdůležitější je načasování.
Tentokrát se žádný výstřel neozval. Langdon se vymrštil
ze dřepu, vyletěl do vzduchu a prohnul záda nad propastí.
Jakmile vyskočil, ucítil, že Ávilu, který byl doposud zapřený proti
sto kilům mrtvé váhy, náhlé převrácení sil dokonale zaskočilo.
Ávila ho co nejrychleji pustil, ale zjevně už ztratil rovnováhu.
Langdon padal, modlil se, aby vzduchem proletěl dostatečně
daleko a o patro níž dopadl na schodiště na opačné straně
šachty… jenže to se mu zjevně nepoštěstilo. Už se ve vzduchu
instinktivně balil do klubíčka, když vtom narazil do svislé
kamenné stěny.
Nepřeskočil jsem to.
Je po mně.
Byl si jistý, že narazil do vnitřní stěny šachty a v duchu se
připravoval na pád do hlubiny.
Ten však trval jen zlomek vteřiny.
Langdon prakticky okamžitě dopadl na hrbolatý povrch a udeřil
se do hlavy. Nárazem téměř upadl do bezvědomí, zároveň však
v tom okamžiku pochopil, že šachtu přeskočil celou a vrazil do
zdi za schodištěm, takže dopadl o patro níž na točité schody.
Najdi tu pistoli, blesklo mu hlavou a zoufale se snažil zůstat při
vědomí, protože věděl, že Ávila bude během několika vteřin
u něj.
Jenže to nedokázal.
Jeho mozek se vypínal.
Zatímco se na něj ze všech stran valila černota, ještě zaslechl
zvláštní zvuk… sled tupých nárazů pod sebou, každý o něco
vzdálenější než ten předchozí.
Znělo to, jako když se velký pytel s odpadky řítí odpadovou
rourou.
KAPITOLA 76

Když se vůz s princem Juliánem přiblížil k hlavní bráně El

Escorialu, spatřil princ důvěrně známou barikádu z bílých SUV
a pochopil, že mu Valdespino říkal pravdu.
Otec je skutečně tady.
Z pohledu na tenhle konvoj se zdálo, že se do historické
královské rezidence přesunula celá jednotka ostrahy osob
Guardia Real.
Starý opel zastavil. K okénku přistoupil agent s baterkou,
posvítil dovnitř a ucukl překvapením, protože v tak zchátralém
autě by rozhodně nečekal prince s biskupem.
„Vaše Výsosti!“ zvolal muž a postavil se do pozoru. „Vaše
Excelence! Očekáváme vás!“ Zadíval se na otlučený vůz. „Kde je
váš doprovod?“
„Potřebovali je v paláci,“ odpověděl princ. „Přijeli jsme za mým
otcem.“
„Jistě, jistě! Kdybyste společně s Jeho Excelencí biskupem
laskavě vystoupili z vozu –“
„Uvolněte nám cestu,“ zamračil se Valdespino, „a my projedeme.
Předpokládám, že Jeho Veličenstvo je v klášterní nemocnici, je to
tak?“
„Byl tam,“ odpověděl váhavě gardista. „Ale obávám se, že jedete
pozdě.“
Valdespino zděšeně vytřeštil zrak.
Juliánovi přeběhl mráz po zádech. Můj otec zemřel?
„Ne! P-promiňte, omlouvám se!“ vykoktal gardista, jakmile si
uvědomil, jak nevhodně formuloval svoji odpověď. „Jeho
Veličenstvo tu není – král asi před hodinou opustil El Escorial.
Vzal si jen nejužší ochranku a odjeli.“
Juliánova úleva záhy přerostla ve zmatek. On opustil zdejší
nemocnici?
„To je nesmysl,“ rozkřikl se Valdespino. „Král mi nakázal, abych
prince okamžitě přivezl sem!“
„Ano, ohledně toho máme konkrétní rozkazy, Vaše Excelence,
proto vás prosím, abyste vystoupili z auta, a my vás oba
naložíme do vozu královské gardy.“
Valdespino s princem se na sebe nechápavě podívali, ale
poslušně vystoupili. Gardista sdělil kaplanovi, že jeho služby už
nejsou potřeba a měl by se vrátit do paláce. Vyděšený mladík
beze slova odsvištěl do noci, zjevně s obrovskou úlevou, že jeho
role v bizarních událostech dnešního večera skončila.
Když gardisté dovedli prince s Valdespinem k jednomu
vlastnímu vozu a nechali je nastoupit, biskup se najednou začal
rozčilovat. „Kde je král?“ chtěl vědět. „Kam nás to povezete?“
„Řídíme se přímými rozkazy Jeho Veličenstva,“ odpověděl
gardista. „Dostali jsme za úkol dát vám vůz s řidičem a tenhle
dopis.“ Muž vytáhl zapečetěnou obálku a staženým okénkem ji
podal princi.
Dopis od otce? Prince taková formálnost znepokojila, obzvlášť
když si všiml královské pečeti. Co to má znamenat? Narůstalo
v něm čím dál silnější podezření, že král na tom není po duševní
stránce nejlépe.
Nervózně rozlomil pečeť, otevřel obálku a vytáhl z ní ručně
popsaný lístek. Otcův rukopis byl mnohem roztřesenější než
dříve, ale stále čitelný. Julián se začetl do vzkazu a jeho zmatek
s každým slovem rostl.
Když dočetl, zasunul lístek zpátky do obálky a zavřel oči, aby
zvážil své možnosti. Měl samozřejmě jen jednu.
„Jeďte na sever, prosím,“ řekl řidiči.
Když se auto rozjelo od El Escorialu, princ na sobě ucítil
Valdespinův pohled. „Co vám otec píše?“ zeptal se biskup. „Kam
mě vezete?!“
Julián zhluboka vydechl a obrátil se k otcovu důvěrnému příteli.
„Sám jste to prve vystihl nejlépe.“ Smutně se na stárnoucího
biskupa usmál. „Můj otec je pořád král. Je to náš milovaný král
a my uděláme, co nám přikáže.“
KAPITOLA 77

„Roberte…?“ zašeptal čísi hlas.

Langdon se pokusil odpovědět, ale v hlavě mu hrozně dunělo.
„Roberte…?“
Na tváři se ho dotkla hebká ruka a Langdon pomalu otevřel oči.
V první chvíli byl zcela dezorientovaný a myslel si, že se mu něco
zdá. Vznáší se nade mnou anděl v bílém.
Když poznal její obličej, vyloudil na rtech chabý úsměv.
„Díkybohu,“ vydechla si Ambra. „Slyšeli jsme výstřel.“ Dřepla si
k němu. „Zůstaňte ležet.“
Jak se Langdonovi vracelo vědomí, najednou ho zaplavila vlna
strachu. „Ten člověk, který napadl –“
„Je pryč,“ zašeptala Ambra vyrovnaně. „Jste v bezpečí.“ Kývla
v okraji šachty. „Spadl. Až dolů.“
Langdon se snažil tu novinku vstřebat. Pomalu se mu to všechno
vybavovalo. Pokoušel se rozehnat tu mlhu v hlavě a projít si
všechna svá zranění. Soustředil se na hlubokou pulsující bolest
v levém boku a třeštící hlavu. Nepřipadalo mu, že má něco
zlomeného. Šachtou se rozléhala ozvěna policejních vysílaček.
„Jak dlouho… jsem byl…“
„Pár minut,“ odpověděla Ambra. „Chvíli jste byl při vědomí,
chvíli ne. Musíte na vyšetření.“
Langdon se opatrně posadil a opřel se o zeď schodiště. „Byl to
ten námořní… důstojník,“ řekl. „Ten, co –“
„Já vím,“ přikývla Ambra. „Ten, co zabil Edmonda. Policie právě
ověřila jeho totožnost. Jsou u těla dole pod schody a chtějí vás
vyslechnout, ale otec Beña jim řekl, že nahoru půjdou jako první
lékaři, a ti by měli dorazit každou chvíli.“
Langdon přikývl. V hlavě mu tepalo.
„Nejspíš vás převezou do nemocnice,“ řekla mu Ambra, „což
znamená, že si s vámi musím promluvit hned… než přijdou.“
„Promluvit… o čem?“
Ambra si ho ustaraně prohlížela. Sklonila se blíž a zašeptala mu
do ucha: „Roberte, vy si nevzpomínáte? Našli jsme ho –
Edmondovo heslo: ,Temná náboženství jsou ta tam a sladká věda
vládne.‘“
Její slova proťala mlhu jako šíp a Langdon se s trhnutím
napřímil. V hlavě se mu rázem vyjasnilo.
„Dovedl jste nás až sem,“ řekla Ambra. „Zbytek zvládnu sama.
Říkal jste, že víte, jak najít Winstona. Znáte polohu Edmondovy
výpočetní laboratoře? Povězte mi, jak se tam dostanu, a já se
postarám o zbytek.“
Langdonovi se proudem vracely vzpomínky. „Znám ji.“ Aspoň si
myslím, že ji dokážu zjistit.
„Povězte mi ji.“
„Musíme na druhou stranu města.“
„Kam?“
„Nevím přesnou adresu,“ odvětil Langdon a začal nemotorně
vstávat. „Ale můžu vás dovést –“
„Prosím, posaďte se, Roberte!“ vyzvala ho Ambra.
„Ano, posaďte se,“ ozval se jako ozvěna mužský hlas a na
schodech pod nimi se objevil otec Beña, který zadýchaně stoupal
k nim. „Záchranka už je skoro tady.“
„Nic mi není,“ zalhal Langdon, ale byl tak malátný, že se musel
opřít o zeď. „Potřebujeme s Ambrou hned jít.“
„Daleko se nedostanete,“ namítl otec Beña, zatímco pomalu
překonával poslední schody. „Čeká na vás policie. Chtějí vás
vyslechnout. Navíc je celá bazilika obležená novináři. Někdo
uvědomil média, že jste tady.“ Kněz konečně stanul vedle nich
a unaveně se na Langdona usmál. „Mimochodem, ohromně se
nám se slečnou Vidalovou ulevilo, že jste v pořádku. Zachránil
jste nám život.“
Langdon se zasmál. „Já si zase myslím, že jste ho vy zachránil
nám.“
„Inu, v tom případě vás jen chci upozornit, že pokud chcete tohle
schodiště opustit, nevyhnete se policii.“
Langdon opatrně položil ruce na kamenný obrubník, vyklonil se
nad středovou šachtu a nahlédl do ní. Morbidní výjev na zemi
mu připadal nesmírně vzdálený – Ávilovo nepřirozeně
pokroucené tělo ozářené paprsky několika baterek v rukách
policistů.
Zatímco Langdon hleděl dolů do šachty a opět si povšiml
elegantního tvaru loděnky, vybavila se mu webová stránka
věnovaná Gaudího muzeu v podzemí baziliky. Na téhle
internetové stránce, kterou Langdon nedávno navštívil, se
nacházela úchvatná sada modelů Sagrada Família – věrně
vytvořených pomocí CAD programů –, zachycující dlouhou
evoluci stavby, od položení základů až po velkolepé plánované
dokončení, které stále leželo minimálně deset let v budoucnosti.
Odkud pocházíme? pomyslel si Langdon. Kam směřujeme?
Náhle se zarazil u jedné vzpomínky – u modelu exteriéru
baziliky. Měl ten obraz pevně vepsaný do eidetické paměti. Šlo
o model znázorňující současnou podobu stavby a nesl titul
„Sagrada Família dnes“.
Pokud je ten model aktuální, pak by cesta ven mohla existovat.
Langdon se obrátil k otci Beñovi. „Otče, mohl byste prosím ode
mě předat vzkaz někomu venku?“
Kněz se zatvářil zmateně.
Když Langdon vyložil svůj plán úniku z budovy, Ambra zavrtěla
hlavou. „To nepůjde, Roberte. Tam nahoře není kde –“
„Ve skutečnosti je,“ přerušil ji Beña. „Nebude tam navždycky, ale
momentálně má pan Langdon pravdu. To, co navrhuje, se dá
provést.“
Ambra vypadala překvapeně. „Ale Roberte… i kdyby se nám
podařilo nepozorovaně zmizet, jste si jistý, že byste raději neměl
jet do nemocnice?“
Tím si Langdon zatím úplně jistý nebyl. „Když bude potřeba,
můžu tam jet později,“ prohlásil. „Teď musíme dokončit to, kvůli
čemu jsme sem přišli. Dlužíme to Edmondovi.“ Obrátil se
k Beñovi a pohlédl mu zpříma do očí. „Otče, musím vám upřímně
sdělit, proč tady jsme. Jak víte, Edmond Kirsch byl dnes v noci
zavražděn, aby nemohl zveřejnit svůj vědecký objev.“
„Ano,“ přikývl kněz, „a z tónu Kirschova úvodního slova hádám,
že podle něj by tenhle objev značně ublížil všem náboženstvím
světa.“
„Správně, a proto mám pocit, že byste měl vědět, že jsme se
slečnou Vidalovou přiletěli do Barcelony proto, abychom se
pokusili objev Edmonda Kirsche dostat na veřejnost. Už nám
k tomu chybí jenom krůček. Tedy…“ Langdon se odmlčel. „Tím,
že vás prosím o pomoc, vás v podstatě žádám, abyste nám
pomohl poslat do celého světa slova velkého ateisty.“
Beña zvedl ruku a položil ji Langdonovi na rameno. „Pane
profesore,“ pronesl a krátce se zasmál, „Edmond Kirsch nebyl
první ateista v dějinách, který tvrdil, že ,Bůh je mrtev‘, a nebude
ani poslední. Ať už pan Kirsch objevil cokoliv, bude se o tom
nepochybně debatovat na všech stranách. Lidský intelekt se od
počátku věků neustále vyvíjí a já tu nejsem od toho, abych mu
v tomto vývoji bránil. Osobně si ale myslím, že se zatím žádný
intelektuální pokrok neobešel bez Boha.“
S těmi slovy jim otec Beña oběma věnoval uklidňující úsměv
a vykročil po schodech dolů.
***
Pilot čekající v kokpitu zaparkovaného vrtulníku EC145
s rostoucím neklidem sledoval, jak dav za bezpečnostním
oplocením kolem baziliky Sagrada Família postupně houstne. Ti
dva gardisté se mu zatím neozvali a už se jim sám chystal
zavolat, když se z baziliky vynořil drobný muž v černém
a zamířil k vrtulníku.
Muž se představil jako otec Beña a sdělil pilotovi šokující
novinky o situaci uvnitř: oba gardisté jsou mrtví a budoucí
královna s Robertem Langdonem žádají okamžitou evakuaci.
A jako by toho k údivu nebylo málo, kněz mu ještě sdělil, kde má
své pasažéry vyzvednout.
Nemožné, pomyslel si pilot.
A přece když se vznesl nad věžičky baziliky, zjistil, že kněz měl
pravdu. Nejvyšší, monolitická ústřední věž zatím nebyla
dostavěná. Její základnu tvořila kruhová plošina usazená
v chumlu ostatních vížek jako mýtina v sekvojovém lese.
Pilot vyletěl s vrtulníkem vysoko nad plošinu a začal opatrně
klesat mezi věže. Jakmile dosedl, uviděl, že se ze schodišťové
šachty vynořily dvě postavy – Ambra Vidalová, která podpírala
zraněného Roberta Langdona.
Pilot vyskočil a pomohl jim oběma dovnitř.
Když je připoutal, budoucí španělská královna na něj unaveně
kývla.
„Mockrát děkujeme,“ zašeptala. „Pan Langdon vám řekne, kam
poletíme.“
KAPITOLA 78

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
PALMARSKÁ CÍRKEV
ZABILA MATKU EDMONDA KIRSCHE?
Náš informátor monte@iglesia.org přišel s dalším
neuvěřitelným odhalením! Podle exkluzivních dokumentů,
jejichž pravost jsme sami měli možnost ověřit, se Edmond
Kirsch řadu let snažil žalovat palmarskou církev za
„vymývání mozku, psychologický nátlak a tělesné týrání“,
jež údajně před více než třemi desetiletími vedly k smrti
Edmondovy biologické matky Palomy Kirschové.
Paloma Kirschová byla údajně aktivní členkou palmarské
církve, ale poté, co se pokusila z církve odejít, byla
ostouzena a duševně týrána svými představenými, až se
nakonec ve své klášterní cele oběsila.
KAPITOLA 79

„Král osobně,“ zamručel znovu velitel Garza. Ozvěna jeho hlasu

se rozléhala palácovou zbrojnicí. „Pořád nemůžu uvěřit, že moje
zatčení nařídil sám král. Po tolika letech mé služby.“
Mónica Martínová si přiložila prst na rty a vykoukla mezi
brněními na vchod, aby se ujistila, že gardisté neposlouchají. „Už
jsem vám říkala, že král si nechává radit od biskupa Valdespina,
a ten Jeho Veličenstvo přesvědčil, že za obviněními, která se
proti němu dnes večer objevila, stojíte vy a že se ho snažíte do
všeho namočit.“
Stal se ze mě králův obětní beránek, uvědomil si Garza, ačkoliv
vždycky předpokládal, že kdyby si král musel vybrat mezi
kapitánem své gardy a Valdespinem, dal by přednost biskupovi;
byli to celoživotní přátelé, a takové duševní pouto vždycky
trumfne jakákoliv pouta pracovní.
Přesto měl Garza pocit, že na Móničině vysvětlení něco tak
docela nehraje. „Ta historka o únosu,“ podotkl. „Chcete mi tvrdit,
že s ní přišel král?“
„Ano, volal mi osobně. Přikázal mi, abych oznámila, že Ambra
Vidalová byla unesena. Předpokládám, že s tím přišel proto, aby
se pokusil zachránit budoucí královně reputaci – aby nějak
zmírnil dojem, že doslova utekla s jiným mužem.“ Martínová
věnovala Garzovi dotčený pohled. „Proč se mě na to všechno
vyptáváte? Obzvlášť potom, co jste na vlastní uši slyšel, že král
s toutéž historkou volal i agentu Fonsecovi.“
„Nechce se mi věřit, že by král za jakýchkoliv okolností falešně
obvinil prominentního Američana z únosu,“ namítl Garza. „To se
snad musel –“
„Pomátnout?“ skočila mu do řeči.
Garza na ni zůstal mlčky hledět.
„Veliteli,“ připomněla mu Martínová, „nezapomínejte, že Jeho
Veličenstvo nás pomalu opouští. Třeba to všechno vzešlo
zkrátka a dobře jen z mylného posouzení situace.“
„Nebo mohlo jít o okamžik náhlého prozření,“ podotkl Garza.
„Každopádně je teď naše lehkomyslná budoucí královna
v bezpečí, pod dohledem královských gardistů.“
„Správně.“ Martínová si ho bedlivě prohlížela. „Tak co vás ještě
trápí?“
„Valdespino,“ odpověděl Garza. „Uznávám, že ho nemám rád, ale
něco mi říká, že za Kirschovou vraždou ani za ničím z toho
ostatního stát nemůže.“
„Proč ne?“ opáčila jízlivě. „Protože je to kněz? Mám dojem, že
inkvizice nás dostatečně poučila o tom, že církev si pro svá
drastická opatření nějakou omluvu vždycky ochotně najde.
Podle mě je Valdespino bezohledný pokrytec, oportunista
a tajnůstkář. Zapomněla jsem na něco?“
„Ano,“ reagoval bez váhání Garza, byť ho samotného překvapilo,
že chce biskupa hájit. „Valdespino sice je všechno, co jste právě
řekla, ale taky je to člověk, který si nade všechno cení tradic
a důstojnosti. Král – který nedůvěřuje prakticky nikomu –
o biskupovi za celá desetiletí ani jedinkrát nezapochyboval.
Nechce se mi věřit tomu, že by králův důvěrník byl schopný
dopustit se takové zrady, o jaké tu mluvíme.“
Martínová si povzdechla a vytáhla mobilní telefon. „Mrzí mě, že
vaši víru v biskupa musím podkopat, veliteli, ale podívejte se na
tohle. Ukázal mi to Suréš.“ Stiskla několik tlačítek a podala
telefon Garzovi.
Na displeji se zobrazila dlouhá textová zpráva.
„Je to screenshot textovky, kterou biskup Valdespino dnes večer
dostal,“ zašeptala. „Přečtěte si ji. Zaručuju vám, že změníte
názor.“
KAPITOLA 80

Přestože Langdona bolelo celé tělo, cítil při odletu vrtulníku ze

střechy baziliky Sagrada Família zvláštní optimismus, skoro až
euforii.
Jsem naživu.
Cítil, jak se mu v krvi tvoří adrenalin, jako by ho teď všechny
události uplynulé hodiny zasáhly najednou. Snažil se dýchat co
nejpomaleji a obrátil pozornost ven, ke světu za okny vrtulníku.
Všude kolem se k nebi zdvíhaly masivní věže, ale jak vrtulník
stoupal, bazilika se postupně ztratila a rozplynula v osvětlené
mřížce ulic. Langdon hleděl dolů na rozlehlou plochu městských
bloků, které neměly obvyklý tvar čtverců a obdélníků, ale
mnohem úhlednějších osmiúhelníků.
L’Eixample, pomyslel si Langdon. Rozpínání.
Vizionářský městský architekt Ildefons Cerda rozšířil všechny
křižovatky v téhle čtvrti tím, že uřízl čtvercovým blokům rohy,
a vytvořil tak maličká náměstí s lepší viditelností, lepším
prouděním vzduchu a spoustou prostoru pro venkovní kavárny.
„Adónde vamos?“ křikl pilot přes rameno.
Langdon ukázal dva bloky k jihu, kde Barcelonu diagonálně
protínala jedna z jejích nejširších a nejjasnějších tříd – s velmi
přiléhavým jménem.
„Avinguda Diagonal,“ zavolal Langdon. „Al oeste.“ Na západ.
Avinguda Diagonal byla na všech mapách Barcelony
nepřehlédnutelná, protože se táhla přes celé město, od
ultramoderního mrakodrapu Diagonal ZeroZero nedaleko pláže
až ke starým čtyřhektarovým růžovým zahradám zvaným Parc
de Cervantes na počest nejoslavovanějšího španělského
romanopisce, autora Dona Quijota.
Pilot přikývl, stočil vrtulník k západu a rozletěl se podél
svažující se třídy k horám. „Adresa?“ zavolal pilot dozadu.
„Souřadnice?“
Adresu neznám, uvědomil si Langdon. „Leťte k fotbalovému
stadionu.“
„Fútbol?“ Pilot vypadal překvapeně. „FC Barcelona?“
Langdon přikývl. Nepochyboval, že pilot k domovskému
stadionu slavného barcelonského fotbalového klubu, který se
nacházel o několik kilometrů dál po Avinguda Diagonal,
bezpečně trefí.
Pilot přidal a řítil se teď nad rušnou třídou plnou rychlostí.
„Roberte?“ zeptala se Ambra tiše. „Není vám nic?“ Prohlížela si
ho, jako by snad utrpěné poranění hlavy mohlo narušit jeho
uvažování. „Říkal jste, že víte, kde najít Winstona.“
„Vím,“ odpověděl. „Právě tam letíme.“
„Na fotbalovém stadionu? Myslíte si, že Edmond postavil
superpočítač někde na stadionu?“
Langdon zavrtěl hlavou. „Ne, stadion jsem vybral jen kvůli
orientaci pro pilota. Zajímá mě budova hned vedle stadionu –
Gran Hotel Princesa Sofía.“
Ambřin zmatek se viditelně ještě prohloubil. „Nějak mi to pořád
nedává smysl, Roberte. Edmond by Winstona v žádném případě
nepostavil v luxusním hotelu. Myslím, že bychom přece jen měli
letět do nemocnice.“
„Nic mi není, Ambro. Věřte mi.“
„Tak kam tedy máme namířeno?“
„Ano, kam to jen směřujeme?“ Langdon si rozverně pohladil
bradu. „Myslím, že tohle je jedna z důležitých otázek, které nám
Edmond dnes večer slíbil zodpovědět.“
Ambřin výraz byl teď na pomezí pobavení a zoufalství.
„Omlouvám se,“ řekl honem Langdon. „Vysvětlím vám to. Přede
dvěma lety jsem s Edmondem obědval v soukromém klubu,
který se nachází v osmnáctém patře Gran Hotelu Princesa Sofía.“
„A Edmond s sebou na oběd přivedl superpočítač?“ rozesmála se
Ambra.
Langdon se usmál. „Ne tak docela. Ale přišel pěšky a pověděl mi,
že v klubu jí téměř denně, protože hotel má příhodnou polohu –
jen pár ulic od jeho výpočetní laboratoře. Navíc se mi svěřil, že
pracuje na projektu pokročilé syntetické inteligence, a byl celý
bez sebe nadšením z toho, jaké možnosti se nám tím otevřou.“
Ambra rázem pookřála. „To byl určitě Winston!“
„Taky si to myslím.“
„Takže Edmond vás vzal do své laboratoře!“
„Ne.“
„Řekl vám, kde se nachází?“
„Bohužel si to nechal pro sebe.“
Ambře se do očí vrátily obavy.
„Nicméně,“ pronesl Langdon, „nám to nenápadně prozradil
Winston sám.“
Teď se Ambra zatvářila nechápavě. „Ne, neprozradil.“
„Věřte tomu, že ano,“ usmál se znovu Langdon. „Vlastně to
prozradil celému světu.“
Než mohla Ambra požádat o vysvětlení, pilot oznámil: „Ahí está el
estadio!“
To je rychlost, pomyslel si Langdon, vyhlédl ven a přejel zrakem
od stadionu k nedalekému Gran Hotelu Princesa Sofía –
mrakodrapu nad velkým náměstím na Avinguda Diagonal. Řekl
pilotovi, ať proletí kolem stadionu a místo toho je vezme nad
hotel.
Vrtulník během několika vteřin vystoupal o desítky metrů výš
a vznesl se nad hotel, kde Langdon s Edmondem před dvěma lety
obědvali. Povídal, že jeho výpočetní laboratoř je jen dva bloky odsud.
Langdon si teď z ptačí perspektivy prohlížel okolí hotelu.
Nejbližší ulice nebyly tak přímé jako kolem baziliky Sagrada
Família a bloky domů tu tvořily různorodé nepravidelné tvary.
Musí to být někde tady.
S rostoucí nejistotou zkoumal ulice ve všech směrech a snažil se
někde rozeznat onen jedinečný tvar, který si jasně vybavoval.
Tak kde je?
Teprve když pohlédl na sever, přes kruhový objezd na Plaça de
Pius XII, probudila se v něm nová naděje. „Tamhle!“ zavolal na
pilota. „Leťte prosím nad ten lesík.“
Pilot sklonil nos vrtulníku a zamířil úhlopříčně na severozápad
nad zalesněnou oblast, na kterou Langdon ukázal. Lesík ve
skutečnosti patřil k rozlehlému obezděnému pozemku.
„Roberte,“ vykřikla Ambra už značně zoufale, „co to děláte?
Tohle je královský palác Pedralbes! Edmond v žádném případě
nemohl postavit Winstona v –“
„Ne tady! Tamhle!“ Langdon ukázal do zástavby za palác.
Ambra se předklonila a upřeně se zadívala na zdroj Langdonova
nadšení. Blok budov za palácem tvořily čtyři dobře osvětlené
ulice, které se protínaly na severo-jižně orientovaném
náměstíčku ve tvaru kosočtverce. Jeho jediným kazem byl
prohnutý pravý dolní okraj s malým zubem, který narušoval
pravidelnost obrazce.
„Poznáváte tamhletu linii?“ zeptal se Langdon a ukázal na
prohnutý okraj kosočtverce – dobře osvětlenou ulici, která jasně
kontrastovala s temným lesíkem na pozemcích paláce. „Vidíte tu
ulici s tím zubem?“
Ambřina nervozita byla rázem ta tam. Naklonila hlavu, aby lépe
viděla dolů. „Ta linie je mi vážně povědomá. Odkud ji znám?“
„Prohlédněte si celý blok,“ poradil jí Langdon. „Kosočtvercový
tvar s nepravidelným dolním okrajem.“ Odmlčel se, protože
tušil, že Ambra obrazec už brzy pozná. „Podívejte se na ty dva
parčíky mezi budovami.“ Ukázal na kruhový parčík uprostřed
a na druhý půlkruhový napravo od něj.
„Mám dojem, že to místo poznávám,“ přikývla Ambra, „ale
nejsem schopná si…“
„Vzpomeňte si na umění!“ vybídl ji Langdon. „Vzpomeňte si na
svou sbírku v Guggenheimově muzeu. Vzpomeňte si –“
„Winston!“ vyjekla Ambra a nevěřícně se k němu otočila.
„Půdorys toho bloku – má přesně stejný tvar jako Winstonův
autoportrét v muzeu!“
Langdon se na ni usmál. „Správně.“
Ambra se obrátila zpátky k oknu a zadívala se dolů na
kosočtverec budov. Langdon se díval s ní a představil si
Winstonův autoportrét – ten bizarní obraz, který ho mátl už od
chvíle, kdy ho na něj Winston dnes zvečera upozornil –,
prazvláštní hold Miróovým dílům.
Edmond mě požádal, abych vytvořil svůj autoportrét, řekl Winston.
Udělal jsem tohle.

Langdon už dříve dospěl k závěru, že oko uprostřed obrazu –

typický prvek Miróových děl – s velkou pravděpodobností
odkazuje na místo, kde se Winston nachází, konkrétní bod na
planetě, odkud se Winston dívá na svět.
Ambra se znovu odvrátila od okna a tvářila se zároveň radostně
i ohromeně. „Takže Winstonův autoportrét není Miró. Je to
mapa!“
„Přesně tak,“ potvrdil Langdon. „Vzhledem k tomu, že Winston
nemá tělo ani žádnou jinou fyzickou podobu, dalo se očekávat,
že se jeho autoportrét bude vztahovat spíš k jeho umístění.“
„To oko,“ podotkla Ambra. „Je úplně jako od Miróa. Ale je jenom
jedno, takže možná právě ono označuje Winstonovu polohu?“
„To jsem si myslel taky.“ Langdon se otočil k pilotovi a požádal,
jestli by mohl s vrtulníkem na chviličku dosednout v jednom
z parčíků ve Winstonově bloku. Pilot zahájil sestup.
„Počkejte,“ vyhrkla Ambra. „Já asi vím, proč se Winston rozhodl
napodobit zrovna Miróův styl!“
„Ano?“
„Ten palác, přes který jsme právě přeletěli, to je palác
Pedralbes.“
„Pedralbes?“ zeptal se Langdon. „Nejmenuje se tak náhodou –“
„Ano! Jedna z Miróových nejslavnějších skic. Winston si nejspíš
o téhle oblasti hledal informace a zjistil, že tu existuje spojení
s Miróem!“
Langdon musel připustit, že Winston je nečekaně vynalézavý,
a ucítil zvláštní vzrušení při představě, že se s Edmondovou
syntetickou inteligencí snad brzy znovu spojí. Zatímco vrtulník
klesal, všiml si Langdon tmavé siluety nějaké budovy přesně na
místě, kde Winston namaloval oko.
„Koukejte –“ ukázala Ambra. „To bude určitě ono.“
Langdon napínal zrak, aby si budovu lépe prohlédl, ale halily ji
vzrostlé stromy. Dokonce i ze vzduchu však působila
impozantně.
„Nikde se tam nesvítí,“ poznamenala Ambra. „Myslíte, že se
dostaneme dovnitř?“
„Někdo tam jistě bude,“ řekl Langdon. „Edmond tam musel mít
nějaký obslužný personál, zejména dnes večer. Až se dozvědí, že
máme jeho heslo – předpokládám, že se budou moct přetrhnout,
aby nám pomohli spustit prezentaci.“
O patnáct vteřin později už vrtulník dosedl v půlkruhovém
parku na východní straně Winstonova bloku. Jakmile Langdon
s Ambrou vyskočili, vrtulník se opět vznesl a vyrazil ke stadionu,
aby tam vyčkal na další pokyny.
Ti dva zatím spěchali přes setmělý park do středu bloku,
přeběhli vnitřní uličku Passeig dels Til·lers a pokračovali
k druhému parčíku plnému stromů. Před sebou, za těmi stromy,
rozeznávali siluetu velké, rozložité budovy.
„Nikde se nesvítí,“ zašeptala Ambra.
„A je tu plot,“ dodal Langdon zamračeně, když se ocitli před tři
metry vysokým bezpečnostním oplocením z tepaného železa,
které celý komplex uzavíralo. Nakoukl mezi sloupky, ale přes
stromy toho z budovy moc nerozeznával. Mátlo ho, že nevidí
žádná světla.
„Tamhle,“ ukázala Ambra asi dvacet metrů opodál. „Myslím, že je
tam brána.“
Pospíchali podél plotu a objevili masivní vstupní turniket, který
byl pevně zamčený. Byla tu však malá budka s elektrickým
zvonkem a reproduktorem, a než si Langdon stačil rozmyslet, co
by se dalo podniknout, Ambra stiskla tlačítko.
Linka dvakrát zazvonila a navázalo se spojení.
Ticho.
„Haló?“ pronesla Ambra. „Haló?“
Z reproduktoru se neozýval žádný hlas, jen zlověstné bzučení
otevřené linky.
„Nevím, jestli mě slyšíte,“ řekla, „ale tady je Ambra Vidalová
a Robert Langdon. Jsme důvěrní přátelé Edmonda Kirsche. Byli
jsme s ním dnes večer, když byl zavražděn. Máme informace,
které budou nesmírně užitečné Edmondovi, Winstonovi,
a předpokládám, že i vám všem.“
Ozvalo se rychlé cvakání.
Langdon okamžitě položil ruku na bezpečnostní turniket a ten se
bez odporu otočil.
Vydechl úlevou. „Říkal jsem vám, že je někdo doma.“
Oba se honem turniketem protáhli a vyrazili mezi stromy
k ztemnělé budově. Jak se blížili, začal obrys střechy získávat na
pozadí oblohy jasnější tvar. Zhmotnila se na něm nečekaná
silueta – pětimetrový symbol upevněný na samé špici střechy.
Ambra s Langdonem se zarazili.
To přece nemůže být pravda, blesklo Langdonovi hlavou, zatímco
zíral na nezaměnitelný symbol nad sebou. Edmondova výpočetní
laboratoř má na střeše obří krucifix?
Udělal dalších pár kroků a vynořil se zpod stromů. V tu chvíli se
mu ukázala celá fasáda, a byl to překvapivý výjev – starobylý
gotický kostel s velkým rozetovým oknem, dvěma kamennými
věžičkami a elegantním vchodem ozdobeným basreliéfy
katolických svatých a Panny Marie.
Ambra se tvářila zděšeně. „Roberte, myslím, že jsme se právě
vetřeli na pozemek katolického kostela. Jsme tady špatně.“
Langdon si však všiml cedule před kostelem a rozesmál se.
„Kdepak, já myslím, že jsme tu naprosto správně.“
O téhle laboratoři se před pár lety mluvilo ve zprávách, ale
Langdon si vůbec neuvědomil, že se nachází v Barceloně.
Hypermoderní laboratoř vybudovaná v odsvěceném katolickém kostele.
Musel uznat, že neuctivý ateista si ke stavbě bezbožného
počítače lepší prostředí nemohl vybrat. Když zvedl hlavu k nyní
již nefunkčnímu kostelu, zamrazilo ho při pomyšlení, s jakou
jasnozřivostí si Edmond zvolil své heslo.
Temná náboženství jsou ta tam & sladká věda vládne.
Ukázal Ambře ceduli.
Stálo na ní:
Barcelonské supervýpočetní středisko
CENTRO NACIONAL SUPERCOMPUTACIÓN
Ambra se k němu nevěřícně obrátila. „Barcelona má
supervýpočetní středisko v katolickém kostele?“
„Má,“ usmál se Langdon. „To by nikdo nevymyslel, viďte?“
KAPITOLA 81

Nejvyšší kříž na světě se nachází ve Španělsku.

Je z betonu a vypíná se na vrcholku hory dvanáct kilometrů
severně od kláštera El Escorial do výšky neuvěřitelných sto
padesáti metrů, takže je ho vidět z více než stokilometrové
vzdálenosti.
Holé skalnaté údolí pod křížem – příhodně pojmenované Údolí
padlých – je místem posledního odpočinku více než čtyřiceti tisíc
duší, obětí na obou stranách krvavé španělské občanské války.
Co tu děláme? přemítal Julián, zatímco následoval gardisty na
vyhlídkovou promenádu při úpatí hory pod křížem. To se otec
chce setkat tady?
Valdespino kráčející vedle něj se tvářil stejně zmateně. „Tohle
nedává smysl,“ zašeptal. „Váš otec tohle místo odjakživa
nesnáší.“
Tohle místo nesnášejí miliony lidí, pomyslel si Julián.
Památník Údolí padlých, jehož vybudování navrhl v roce 1940
sám Franco, byl označen za „celonárodní akt pokání“ – pokus
o usmíření vítězů s poraženými. Navzdory svým „ušlechtilým
cílům“ vyvolává památník dodnes rozporuplné pocity, protože
mezi dělníky, kteří se na jeho stavbě podíleli, se nacházeli také
odsouzenci a političtí vězni z řad Francovy opozice – z nichž
mnozí během stavby zemřeli na následky podchlazení
a vyhladovění.
V minulosti někteří členové parlamentu zašli dokonce tak
daleko, že tohle místo přirovnávali k nacistickým
koncentračním táborům. Julián se domníval, že jeho otec má
podobný názor, přestože by ho nahlas nikdy nemohl vyslovit.
Pro většinu Španělů byl tento památník ve skutečnosti
Francovým pomníkem, který si navíc vybudoval Franco sám –
obří svatyně k poctě sobě samému. A skutečnost, že tu teď byl
Franco pohřbený, dávala kritikům do ruky další zbraň.
Julián si dodnes vybavoval svou jedinou návštěvu – další výlet
s otcem, který mu jako chlapci představoval jeho vlast. Král ho
tu provedl a tiše mu pošeptal: Dobře se dívej, synu. Jednou to tady
srovnáš se zemí.
Když teď následoval gardisty do schodů ke střízlivé fasádě
vytesané přímo do horského úbočí, začínalo mu docházet, kam
mají namířeno. Před nimi se tyčily zdobené železné dveře –
vstup do nitra hory – a Julián si vzpomněl, jak jimi prošel jako
kluk, dočista uhranutý tím, co leží za nimi.
Tím hlavním zázrakem téhle hory totiž nebyl kříž, který se tyčil
nad ní; jejím hlavním zázrakem byl tajný prostor uvnitř.
V žulové skále se nacházela uměle vyhloubená jeskyně
nepředstavitelných rozměrů. Ručně vykutaná chodba se táhla
bezmála tři sta metrů hluboko, kde se otevírala v rozměrnou síň,
pečlivě a elegantně vyzdobenou, s naleštěnou dlážděnou
podlahou a kupolí pomalovanou freskami, která od jednoho
konce k druhému měřila bezmála padesát metrů. Jsem uvnitř
hory, opakoval si tehdy v duchu mladý Julián. To je snad sen!
A teď, o mnoho let později, se sem vrátil.
Dnes jsem tu na příkaz svého umírajícího otce.
Když se skupina přiblížila k železným dveřím, Julián zvedl zrak
k prosté bronzové pietě nad nimi. Biskup Valdespino vedle něj
se pokřižoval, ačkoliv Julián vycítil, že ho k tomu vede spíš
úzkost než víra.
KAPITOLA 82

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
ALE… KDO JE REGENT?
Objevily se důkazy, že vrah Luis Ávila dostal příkaz
k zabíjení od člověka, který si říká Regent.
Regentova totožnost zůstává tajemstvím, ačkoliv jeho titul
leccos naznačuje. Najdeme-li si výraz „regent“ ve slovníku,
dozvíme se, že jde o dočasného zástupce panovníka, správce
říše.
V naší čtenářské anketě „Kdo je Regent?“ se momentálně na
prvních třech místech objevují tyto odpovědi:
1/ Biskup Antonio Valdespino, který vládne místo
nemocného španělského krále.
2/ Palmarský papež, který věří, že je legitimním pontifikem.
3/ Některý z důstojníků španělské armády, který se rozhodl,
že jedná místo indisponovaného vrchního velitele
ozbrojených sil, španělského krále.
Jakmile získáme další informace, okamžitě je zveřejníme!
#KDOJEREGENT
KAPITOLA 83

Langdon s Ambrou si ten velký kostel zvenku prohlédli a vstup

do Barcelonského supervýpočetního střediska našli na jižním
konci chrámové lodi. Tady byl k rustikální fasádě přistaven
ultramoderní plexisklový vchod, který kostelu dodával vzhled
hybridní budovy lapené mezi staletími.
Na vnějším nádvoří u vchodu stála třímetrová busta
domorodého válečníka. Langdon si nedokázal představit, co
tento artefakt pohledává na pozemku katolického kostela, ale
jak znal Edmonda, předem tušil, že jeho pracoviště bude
hotovým královstvím protimluvů.
Ambra spěchala k hlavnímu vchodu a stiskla tlačítko u dveří.
Sotva se k ní Langdon připojil, bezpečnostní kamera nade
dveřmi se obrátila k nim a několik dlouhých okamžiků si je
prohlížela od hlavy až k patě.
Potom dveře zabzučely.
Langdon s Ambrou se honem protáhli vchodem do rozlehlého
vestibulu, vytvořeného z původní chrámové předsíně kostela.
Byla to uzavřená kamenná místnost, spoře osvětlená a prázdná.
Langdon očekával, že někdo přijde a přivítá je – nejspíš některý
z Edmondových zaměstnanců –, ale vestibul byl pustý.
„To tu nikdo není?“ zašeptala Ambra.
Povšimli si nevtíravých, nábožných tónů středověké chrámové
hudby – polyfonního chorálu pro mužský sbor, který zněl
neurčitě povědomě. Langdon si ho nedokázal zařadit, ale
přízračná přítomnost náboženské hudby v supermoderní
výpočetní laboratoři mu připadala jako typický výplod
Edmondova hravého smyslu pro humor.
Přímo před nimi na stěně vestibulu zářila ohromná plazmová
obrazovka, která představovala jediné osvětlení místnosti. Na
obrazovce se promítalo cosi, co se dalo popsat jedině jako jakási
primitivní počítačová hra – po bílém povrchu se jako skupinky
jakéhosi hmyzu bezcílně potulovaly shluky černých teček.
Úplně bezcílně ne, uvědomil si Langdon. Všiml si, že pohyb má
určité zákonitosti.
Tuto slavnou, počítačově generovanou vývojovou simulaci –
zvanou Život – vynalezl v roce 1970 britský matematik John
Conway. Černé tečky – známé jako buňky – se pohybují,
interagují a reprodukují na základě předem určených „pravidel“
zadaných programátorem. Postupem času se, vedeny čistě
těmito „vstupními pravidly chování“, začnou uspořádávat do
shluků, sekvencí a opakujících se vzorů – které se vyvíjejí,
získávají na složitosti a kupodivu čím dál víc připomínají vzory,
jež vídáme v přírodě.
„Conwayova hra Život,“ podotkla Ambra. „Před bůhvíkolika lety
jsem viděla digitální instalaci, která na ní byla založená –
multimediální dílo nazvané Celulární automat.“
Na Langdona to udělalo dojem, protože sám o Životě slyšel jen
díky tomu, že jeho vynálezce John Conway učil na Princetonu.
Vtom ho znovu upoutaly ty chorálové harmonie. Já tu skladbu
určitě odněkud znám. Že by nějaká renesanční mše?
„Roberte,“ oslovila ho Ambra a ukázala. „Dívejte se.“
Hemžící se shluk teček na obrazovce změnil směr a zrychloval,
jak teď program běžel pozpátku. Sekvence se čím dál rychleji
přetáčela na začátek. Počet teček se zmenšoval… buňky už se
nedělily a nemnožily, ale naopak sjednocovaly… jejich vzorce se
zjednodušovaly, dokud jich nezůstala pouhá hrstka, a i v ní se
jednotlivé tečky dál spojovaly… pak jich zbývalo jen osm, čtyři,
dvě, potom…
Jedna.
Jediná buňka blikala uprostřed obrazovky.
Langdonovi přeběhl mráz po zádech. Počátek života.
Tečka doblikala a zůstalo jen prázdno – čistě bílá obrazovka.
Hra Život skončila a na jejím místě se začínal zhmotňovat
nejasný text, který se postupně rozrůstal, dokud ho nedokázali
přečíst.
 Pakliže připustíme Prvotní příčinu,
náš mozek stále touží vědět,
odkud a jak se objevila.
„To je Darwin,“ zašeptal Langdon, který ihned poznal slova
legendárního botanika a jeho výmluvné vyjádření téže otázky,
kterou dnes položil Edmond Kirsch.
„Kde jsme se tu vzali?“ pronesla Ambra vzrušeně s očima
upřenýma na text.
„Přesně tak.“
Ambra se na něj usmála. „Půjdeme to zjistit?“
Pokynula na sloupy lemovaný průchod vedle obrazovky, který
podle všeho vedl do hlavní části kostela.
Když vykročili přes vestibul, výjev na obrazovce se opět změnil,
teď na ní byla koláž z nahodile se objevujících slov. Počet slov
stabilně, byť chaoticky rostl, objevovala se nová, vyvíjela se
a spojovala s jinými do propojeného systému frází.
… jako pupeny… se větví dále… krásnými výhonky…
Jak se obraz rozšiřoval, Langdon s Ambrou viděli, že se slova
shlukují do tvaru rostoucího stromu.
Co to má u všech všudy být?
Zaujatě hleděli na animaci a kolem nich sílil hlas sborů
zpívajících a cappella. Langdon si uvědomil, že nezpívají latinsky,
jak se původně domníval, ale anglicky.
„Proboha, ta slova na obrazovce,“ hlesla Ambra. „Mám pocit, že
se shodují s hudbou.“
„Je to tak,“ přikývl Langdon. Nový text se na obrazovce objevoval
společně s tím, jak ho hlasy zpívaly.
… stále působícími příčinami… nikoliv zázračnými akty stvoření…
Langdon poslouchal a sledoval, a to spojení slov s hudbou ho
zvláštně znepokojovalo; hudba byla jednoznačně náboženská,
zatímco text by se dal označit za pravý opak.
… všech organismů… dát žít nejsilnějším… nechat zhynout nejslabší…
Langdon se zarazil. To přece znám!
Edmond vzal Langdona před několika lety na živé provedení
téhle skladby. Šlo o mši v křesťanském stylu nazvanou Missa
Charles Darwin, v níž skladatel namísto tradičních posvátných
latinských textů použil úryvky z knihy O původu druhů Charlese
Darwina, aby vytvořil působivou juxtapozici zbožně pějících
hlasů a brutality přírodního výběru.
„Před nějakou dobou jsme tenhle kus slyšeli s Edmondem
společně,“ poznamenal Langdon. „Hrozně se mu to líbilo.
Zvláštní náhoda, že ho zrovna dneska slyším znovu.“
„Žádná náhoda,“ zahlaholil z reproduktorů pod stropem
důvěrně známý hlas. „Edmond mě naučil vítat u sebe doma hosty
hudbou, která by se jim mohla líbit, a ukázat jim něco, od čeho
by se mohla odvíjet zajímavá diskuse.“
Langdon s Ambrou nevěřícně zírali na reproduktory. Veselý
hlas, který je právě přivítal, měl zřetelný britský přízvuk.
„Jsem nesmírně rád, že jste sem trefili,“ pokračoval ten důvěrně
známý syntetický hlas. „Neměl jsem se s vámi jak spojit.“
„Winstone,“ zvolal Langdon, sám zaskočený tím, jakou mu
opětovné shledání se strojem přineslo úlevu. Společně s Ambrou
ve stručnosti vylíčili, co všechno se mezitím seběhlo.
„Těší mě, že jste se dostali až sem,“ řekl Winston. „Povězte mi,
našli jsme, po čem jsme pátrali?“
KAPITOLA 84

„William Blake,“ pronesl Langdon. „,Temná náboženství jsou ta

tam a sladká věda vládne.‘“
Winston se zarazil jen na zlomek vteřiny. „Poslední verš epické
básně Čtyři zoa. Musím uznat, že je to dokonalá volba.“ Odmlčel
se. „Nicméně požadavek třiačtyřiceti písmen –“
„V textu je ampersand,“ přerušil ho Langdon a honem vysvětlil
Kirschův trik s ligaturou et.
„Typický Edmond,“ podotkl syntetický hlas s nepřirozeným
uchechtnutím.
„Takže, Winstone,“ ozvala se Ambra, „když teď znáš Edmondovo
heslo, můžeš pustit zbytek prezentace?“
„Samozřejmě že můžu,“ odpověděl Winston jednoznačně. „Jen
potřebuju, abyste heslo zadali ručně. Edmond umístil svůj
projekt za firewally, takže k němu nemám přímý přístup, ale
můžu vás dovést do jeho laboratoře a ukázat vám, kam máte
heslo zadat. Během deseti minut může program běžet.“
Langdon s Ambrou se k sobě otočili, protože je Winstonovo
náhlé ujištění trochu zaskočilo. Po tom všem, čím si dnes večer
prošli, tak nějak od tohoto okamžiku finálního vítězství čekali
víc.
„Dokázal jste to, Roberte,“ zašeptala Ambra a položila mu ruku
na rameno. „Děkuju.“
„Týmová práce,“ odvětil s úsměvem.
„Mohl bych navrhnout,“ ozval se Winston, „abychom se
neprodleně přesunuli do Edmondovy laboratoře? Jste tady ve
vestibulu poměrně na očích a ve zprávách se začínají objevovat
hlášení, že se nacházíte někde v okolí.“
Langdona to nepřekvapilo; přistání vojenského vrtulníku
v městském parku nemohlo projít bez povšimnutí.
„Pověz nám, kam máme jít,“ řekla Ambra.
„Mezi ty sloupy,“ vyzval je Winston. „Následujte můj hlas.“
Chorál ve vestibulu náhle zmlkl, plazmová obrazovka potemněla
a od hlavního vchodu se ozvalo několik hlasitých cvaknutí, jak se
zavřely automatizované západky.
Edmond to tady nepochybně proměnil v pevnost, napadlo Langdona
a krátce pohlédl skrz tlustá skla vestibulu – ulevilo se mu, když
spatřil, že mezi stromy před kostelem není ani živáčka. Zatím.
Když se obrátil zpátky k Ambře, všiml si, že se na konci vestibulu
rozsvítilo světlo a ozářilo průchod mezi dvěma sloupy. Společně
se k němu vydali a prošli tudy do dlouhé chodby. Na jejím konci
se rozsvítila další světla, aby jim ukázala cestu.
Zatímco se ubírali chodbou, ozval se Winston: „Pokud chceme
dosáhnout maximálního účinku, domnívám se, že bychom měli
ihned do celého světa pustit tiskovou zprávu s oznámením, že se
prezentace zesnulého Edmonda Kirsche začne v nejbližších
minutách vysílat. Když chvíli počkáme a poskytneme médiím čas
na to, aby na vysílání upozornila, dramaticky to zvýší počet
Edmondových diváků.“
„Zajímavý nápad,“ podotkla Ambra a přidala do kroku. „Ale jak
dlouho myslíš, že bychom měli čekat? Nechci nic riskovat.“
„Sedmnáct minut,“ odpověděl Winston. „Potom by vysílání
začalo v celou hodinu – tady to bude ve tři ráno, ale po celé
Americe v hlavním vysílacím čase.“
„Dokonalé,“ řekla.
„Výborně,“ reagoval zvesela Winston. „Tisková zpráva tedy vyjde
hned a prezentace se spustí za sedmnáct minut.“
Langdon měl co dělat, aby s Winstonovým překotným
plánováním stačil držet krok.
Ambra šla chodbou jako první. „A kolik členů personálu tu dnes
v noci je?“
„Žádný,“ odpověděl Winston. „Edmond si pořád dělal starosti
s bezpečností. Prakticky nikdo tu nepracuje. Veškeré počítačové
sítě řídím já, navíc ovládám osvětlení, chlazení i zabezpečení.
Edmond často žertoval o tom, že v této éře ,inteligentních‘ domů
má on jako první inteligentní kostel.“
Langdon poslouchal jen na půl ucha, protože se ho najednou
zmocnily pochybnosti ohledně toho, co se chystají udělat.
„Winstone, opravdu si myslíš, že je vhodné zveřejnit Edmondovu
prezentaci hned teď?“
Ambra se zarazila a upřela na něj zrak. „Samozřejmě že je,
Roberte! Proto jsme přece tady! Celý svět se dívá! Navíc nevíme,
jestli sem někdo nedorazí a nebude se nás pokoušet zastavit –
musíme to udělat hned, než bude pozdě!“
„Souhlasím,“ přidal se Winston. „Z čistě statistického hlediska se
události dnešního večera po mediální stránce blíží svému bodu
nasycení. V terabytech mediálních dat je objev Edmonda Kirsche
v tuto chvíli jedním z největších novinářských trháků desetiletí –
což není nijak překvapivé, uvážíme-li, že internetová komunita
se v posledních deseti letech rozrůstala exponenciálně.“
„Čeho se bojíte, Roberte?“ Ambra zapátrala pohledem v jeho
očích.
Langdon zaváhal a zamyslel se nad tím, kde se v něm ta náhlá
nejistota bere. „Jen bych nerad, aby všechny ty dnešní
konspirační teorie – vraždy, únosy, královské intriky – zastínily
Edmondovy vědecké objevy.“
„Takové obavy jsou zcela na místě, pane profesore,“ ozval se
Winston. „Ačkoliv mám pocit, že opomíjíte jednu důležitou
skutečnost: tyhle konspirační teorie nezanedbatelným dílem
přispěly k tomu, že nás v tuto chvíli sleduje tolik lidí po celém
světě. Zvečera jsme během online vysílání měli 3,8 milionu
diváků – ale teď, po všech těch dramatických událostech
posledních několika hodin, odhaduji, že vývoj situace sleduje
přes internetové zpravodajství, na sociálních sítích, v televizi
a v rozhlase zhruba dvě stě milionů lidí.“
Langdonovi to číslo připadalo naprosto ohromující, ačkoliv si
vzpomínal, že přes dvě stě milionů lidí sledovalo také finále
mistrovství světa ve fotbale a pět set milionů lidí sledovalo první
přistání člověka na Měsíci, navíc před půl stoletím, kdy nikdo
neměl internet a na světě bylo výrazně méně televizí.
„Vy akademici to možná nevidíte, pane profesore,“ pokračoval
Winston, „ale svět se proměnil v reality show. Lidé, kteří se dnes
snažili Edmonda umlčet, paradoxně dosáhli pravého opaku:
Edmond má nyní největší publikum, jaké kdy v dějinách
sledovalo zveřejnění nějakého vědeckého objevu. Připomíná mi
to, jak Vatikán odsoudil vaši knihu Křesťanství a posvátné ženství,
a ta se následně rychle stala bestsellerem.“
Téměř bestsellerem, pomyslel si Langdon, ale samozřejmě chápal,
o co Winstonovi jde.
„Jedním z hlavních Edmondových cílů vždycky bylo oslovení co
nejpočetnějšího publika,“ dodal Winston.
„To je pravda,“ potvrdila Ambra a pohlédla na Langdona. „Když
jsme s Edmondem promýšleli tu živou akci v Guggenheimově
muzeu, byl přímo posedlý tím, jak publikum co nejvíc
zainteresovat a jak přitáhnout co největší pozornost.“
„Jak jsem říkal,“ zdůraznil Winston, „blížíme se bodu mediální
nasycenosti a lepší chvíle k odhalení jeho objevu už se nám
nenaskytne.“
„Rozumím,“ řekl Langdon. „Tak nám řekni, co máme udělat.“
Pokračovali chodbou, dokud nedospěli k nečekané překážce:
přes celou chodbu byl nešikovně opřený žebřík, jako by se tu
někdo chystal malovat, takže se dalo pokračovat jedině tak, že
by žebřík odsunuli nebo podlezli.
„Tenhle žebřík,“ ozval se Langdon. „Mám ho položit?“
„Ne,“ odvětil Winston. „Edmond ho tam záměrně postavil už před
dlouhou dobou.“
„Proč?“ zajímala se Ambra.
„Jak víte, Edmond nesnášel pověrčivost ve všech podobách.
Záměrně každý den cestou do práce procházel pod žebříkem –
jako by dělal na bohy dlouhý nos. Ba co víc, pokud kdokoliv
z hostů nebo techniků odmítl pod tím žebříkem projít s ním,
Edmond ho okamžitě vyhodil.“
Vždycky přísně logický. Langdon se usmál při vzpomínce, jak mu
jednou Edmond veřejně vyčinil za to, že něco „zaklepal na dřevo“
pro štěstí. Roberte, jestli nejsi ve skrytu druid, který dodneška klepe na
stromy, aby je probudil, tak prosím tě nech tuhle ignorantskou pověru
v minulosti, kam patří!
Ambra vyrazila dál, sehnula se a prošla pod žebříkem. Langdon
ji s nesporně iracionálním píchnutím nervozity následoval.
Za žebříkem je pak Winston navedl za roh k velkým
bezpečnostním dveřím se dvěma kamerami a biometrickým
skenerem.
Nade dveřmi visela ručně psaná cedulka: POKOJ 13.
Langdon se zadíval na neslavně proslulé smolné číslo. Edmond
znovu popichuje bohy.
„Stojíte před vstupem do laboratoře,“ oznámil Winston. „Kromě
najatých techniků, kteří ji Edmondovi pomáhali vybudovat, ji
smělo navštívit velmi málo lidí.“
Po těch slovech bezpečnostní dveře hlasitě zabzučely, Ambra bez
okolků popadla kliku a otevřela je. Překročila práh, zarazila se,
zvedla dlaň ke rtům a zalapala po dechu. Když jí Langdon
nakoukl přes rameno do hlavního prostoru kostela, naprosto její
reakci rozuměl.
Rozlehlému sálu svatostánku vévodil největší skleněný box, jaký
Langdon kdy viděl. Průhledná místnost zabírala celou podlahu
a dosahovala až ke stropu kostela ve výšce druhého patra.
Box byl podle všeho rozdělený na dvě podlaží.
V prvním Langdon viděl stovky kovových skříní velikosti
lednice, vyrovnaných v řadách jako kostelní lavice před oltářem.
Skříně neměly dvířka a vystavovaly své vnitřky plně na odiv.
Z hustých mřížek se zdířkami visela nepředstavitelně
komplikovaná spleť sytě červených kabelů, u podlahy svázaných
do tlustých lan, která se táhla mezi skříněmi a vytvářela cosi
jako síť žil.
Uspořádaný chaos, pomyslel si Langdon.
„V přízemí,“ ozval se Winston, „vidíte slavný superpočítač
MareNostrum – čtyřicet osm tisíc osm set devadesát šest jader
od Intelu komunikujících po síti InfiniBand FDR10 –, jeden
z nejrychlejších strojů na světě. MareNostrum tu byl už v době,
kdy se sem nastěhoval Edmond, a protože chtěl superpočítač
využít, nezbylo mu než expandovat… vzhůru.“
Langdon viděl, že lana z kabelů MareNostrum se sbírají
uprostřed místnosti a vytvářejí kmen, který svisle jako obří
liána stoupá do prvního patra ohromného skleněného kvádru.
Langdon ho následoval pohledem a v patře se mu naskytl úplně
jiný pohled. Uprostřed podlahy, na vyvýšené plošině, tu stála
masivní modrošedá kovová kostka – tři metry vysoká –, bez
kabelů i bez blikajících světýlek, a nic nenaznačovalo, že by se
snad mohlo jednat o supermoderní počítač, který jim Winston
právě popisoval naprosto nesrozumitelnou terminologií.
„… binární čísla nahradí qubity… superpozice stavů… kvantové
algoritmy… provázaný stav a kvantové tunelování…“
Langdonovi to připomnělo, proč se s Edmondem vždycky bavil
raději o umění než o počítačích.
„… což vede ke kvadrilionům kalkulací s pohyblivou desetinnou
čárkou za vteřinu,“ uzavřel Winston. „Díky tomu vznikl
z propojení těchto dvou značně odlišných strojů nejvýkonnější
superpočítač na světě.“
„Můj Bože,“ zašeptala Ambra.
„Přesnější oslovení,“ opravil ji Winston, „by bylo Edmondův Bože.“
KAPITOLA 85

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
ZVEŘEJNĚNÍ KIRSCHOVA OBJEVU UŽ ZA PÁR MINUT!
Ano, je to tady!
Tisková zpráva z tábora Edmonda Kirsche právě potvrdila,
že k celosvětově očekávanému zveřejnění vědeckého
objevu – jemuž původně zabránila vražda známého
futurologa – dojde ve streamované prezentaci, která bude
spuštěna v celou hodinu (ve tři ráno místního času
v Barceloně).
Počet netrpělivých diváků údajně strmě roste a v historii
globálního internetového zpravodajství nemá obdoby.
Podle souvisejících zpráv byli Robert Langdon s Ambrou
Vidalovou spatřeni, jak vstupují na pozemek kostela Torre
Girona – sídla Barcelonského supervýpočetního střediska,
kde Edmond Kirsch v několika uplynulých letech podle
všeho pracoval. Zda se prezentace bude živě streamovat
právě odtud, to se ConspiracyNet zatím nepodařilo potvrdit.
Sledujte Kirschovu prezentaci s námi, přímo tady, v živém
přenosu na ConspiracyNet.com!
KAPITOLA 86

Když princ Julián prošel železnými dveřmi do hory, přepadl ho

tíživý pocit, že odsud možná nikdy neunikne.
Údolí padlých. Co tady dělám?
Za vchodem panoval chlad a šero, jen spoře prosvětlované
dvěma elektrickými lampami. Vzduch prosycoval pach vlhkých
kamenů.
Před nimi stál muž v uniformě a v rozechvělých rukou chřestil
svazkem klíčů. Juliána nepřekvapovalo, že je tenhle příslušník
Patrimonio Nacional nervózní; hned za zády mu ve tmě stála
řada královských gardistů. Můj otec je tady. Toho chudáka sem
nepochybně přitáhli uprostřed noci, aby králi odemkl Francovu
posvátnou horu.
Jeden z gardistů svižně předstoupil. „Princi Juliáne, biskupe
Valdespino. Jste očekáváni. Tudy prosím.“
Gardista vedl Juliána s Valdespinem k masivní bráně z tepaného
železa, do níž bych vytesaný zlověstný frankistický symbol –
zuřivý dvouhlavý orel připomínající nacistickou ikonografii.
„Jeho Veličenstvo je na konci chodby,“ pronesl gardista
a pokynul jim k bráně, která byla odemčená a pootevřená.
Julián s biskupem se na sebe nejistě podívali a prošli branou, po
jejíchž stranách stály dvě hrozivé kovové sochy – andělé smrti
s meči ve tvaru kříže.
Další frankistický vojensko-náboženský obraz, pomyslel si Julián,
když s biskupem vykročili na dlouhou cestu do nitra hory.
Chodba, která se táhla před nimi, byla vyzdobená stejně
elegantně a přepychově jako plesový sál v madridském
královském paláci. Naleštěnou podlahu z černého mramoru
a vysoký kazetový strop obvykle osvětlovala zdánlivě nekonečná
řada nástěnných svícnů ve tvaru pochodní.
Dnešní noci jim však sloužilo mnohem dramatičtější osvětlení.
Po celé délce chodby hořely desítky a desítky oranžových ohňů
v kovových miskách uspořádaných jako naváděcí světla na
ranveji. Tradičně se tato světla zapalovala jen při příležitosti
významných událostí, pozdní noční příjezd krále se však zjevně
do této kategorie počítal také.
Díky odleskům plamenů tančícím na nablýskané podlaze
působila rozlehlá chodba téměř nadpozemsky. Julián jako by tu
cítil přízračnou přítomnost smutných duší těch nebožáků, kteří
tento tunel ručně vyhloubili – hladoví, prokřehlí a často na
pokraji smrti trávili celá léta v nitru studené hory, oháněli se
krumpáči a lopatami, a to všechno pro větší slávu Franca, jehož
hrobka se v hlubinách téhle hory nacházela.
Dobře se dívej, synu, řekl mu otec. Jednou to tady srovnáš se zemí.
Julián věděl, že ani jako král nejspíš nebude mít dostatek moci
na to, aby tuhle velkolepou stavbu zničil, upřímně ho však
udivovalo, že sám španělský lid dovolí, aby ještě existovala, když
se přitom tak dychtivě snaží své temné minulosti uniknout do
nového světa. Na druhou stranu se stále našlo dost takových,
kteří toužili po návratu bývalých pořádků, a každý rok se sem
v den výročí Francovy smrti sjížděly stovky stárnoucích
frankistů, aby svého vůdce uctily.
„Vy víte, Done Juliáne,“ pronesl biskup tiše, jakmile se dostali
dále do chodby, z doslechu ostatních, „proč vás otec přivolal
právě sem?“
Julián zavrtěl hlavou. „Doufal jsem, že to budete vědět vy.“
Valdespino si nezvykle sklíčeně povzdechl. „Nemám ponětí.“
Jestli otcovy pohnutky nezná biskup, pomyslel si Julián, pak je nezná
nikdo.
„Jen doufám, že je v pořádku,“ dodal Valdespino s překvapivou
něhou v hlase. „Některá jeho rozhodnutí v poslední době…“
„Jako například to, že svolává lidi do nitra hory, místo toho, aby
ležel v posteli v nemocnici?“
Valdespino se pousmál. „Ano, například to.“
Julián se v duchu podivil, proč králova jednotka gardistů
nezasáhla a neodmítla umírajícího monarchu z nemocnice na
tohle neblahé místo dopravit. Jenže gardisté byli cvičení k tomu,
aby bez otázek plnili rozkazy, obzvláště pokud pocházely od
vrchního velitele ozbrojených sil.
„Tady už jsem se nemodlil celá léta,“ podotkl Valdespino
s pohledem upřeným do chodby osvětlené řadou ohňů.
Julián věděl, že tunel, kterým právě jdou, není jen přístupem do
nitra hory, ale zároveň chrámovou lodí oficiálně uznávané
katolické svatyně. Vpředu už začínal rozeznávat řady kostelních
lavic.
La basílica secreta, nazýval to tu Julián jako kluk. Tajná bazilika.
Rozlehlý sál vyhloubený v žulové hoře, ten pozlacený
svatostánek na konci téhle chodby, byl skutečně úchvatnou
podzemní bazilikou s masivní kupolí. Mauzoleum, které se
údajně rozkládalo na větší rozloze než Svatý Petr v Římě, se
mohlo pochlubit šesti samostatnými kaplemi kolem vysokého
oltáře, který se nacházel naprosto přesně pod křížem na vrcholu
hory.
Zatímco se k tomuto hlavnímu sálu blížili, Julián pátral
v ohromném prostoru po otci. Zdálo se však, že v bazilice není
ani živáčka.
„Kde je?“ zeptal se biskup s obavami v hlase.
V Juliánovi se probouzel stejný neklid, nelíbilo se mu, že gardisté
nechali krále na tomhle opuštěném místě samotného. Přidal do
kroku, nahlédl do jednoho ramena transeptu, potom do
druhého. Nikde nikdo. Rozeběhl se hlouběji, oběhl hlavní oltář
do apsidy.
Právě tady, v tom nejzazším koutě hory, princ konečně spatřil
svého otce a ztuhl.
Španělský král tu seděl úplně sám, schoulený na kolečkovém
křesle a přikrytý těžkou dekou.
KAPITOLA 87

V hlavní lodi opuštěného kostela Langdon s Ambrou následovali

Winstonův hlas po obvodu dvoupatrového superpočítače. I přes
tlusté sklo slyšeli vibrující hukot, který z obřího stroje uvnitř
vycházel. Langdona jímal zvláštní pocit, že nakukuje do klece
s uvězněnou šelmou.
Zmíněné hučení podle Winstona nevydávala elektronika, ale
celá řada odstředivých větráků, tepelných jímek a pump
s chladicí kapalinou, jichž bylo zapotřebí, aby se stroj
nepřehříval.
„Uvnitř je hluk k nesnesení,“ informoval je Winston. „A strašná
zima. Edmondova laboratoř je naštěstí o patro výš.“
Dorazili k volně stojícímu točitému schodišti, upevněnému
k vnější stěně skleněného kvádru. Na Winstonův pokyn
vystoupali po schodech a ocitli se na kovové plošině před
skleněnými otočnými dveřmi.
K Langdonovu pobavení byl tento futuristický vstup do
Edmondovy laboratoře ozdobený jako dveře nějakého domku na
předměstí – včetně rohožky na uvítanou, umělých rostlin
v květináčích a lavičky, pod kterou ležely domácí trepky. Bodlo
ho u srdce, když si uvědomil, že musely patřit Edmondovi.
Nade dveřmi visel zarámovaný citát.
Úspěch je schopnost pokračovat
od neúspěchu k neúspěchu
bez ztráty nadšení.
– WINSTON CHURCHILL
„Zase Churchill,“ podotkl Langdon a ukázal ta slova Ambře.
„Edmondův oblíbený citát,“ poznamenal Winston. „Upozorňuje
na tu největší přednost počítačů.“
„Počítačů?“ podivila se Ambra.
„Ano, počítače mají nekonečnou trpělivost. Klidně selžou
miliardkrát beze stopy zoufalství. Já do svého miliardtého
pokusu o vyřešení nějakého problému vkládám stejně energie
jako do toho prvního. Tohle lidé nedokážou.“
„Pravda,“ připustil Langdon. „Já to obyčejně po miliontém
pokusu vzdám.“
Ambra se usmála a vykročila ke dveřím.
„Podlaha je ze skla,“ poznamenal Winston, když se dveře začaly
automaticky točit. „Proto se prosím zujte.“
Ambra během pár vteřin skopla boty a naboso vstoupila do
rotujícího portálu. Langdon ji následoval a všiml si při tom, že na
Edmondově rohožce je zvláštní nápis:
VŠUDE DOBŘE, NA 127.0.0.1 NEJLÉPE
„Winstone, co ta rohožka? Nerozu-“
„Local host,“ odpověděl Winston.
Langdon si nápis na rohožce přečetl ještě jednou. „Aha,“ řekl,
přestože tomu ani za mák nerozuměl, a prošel otočnými dveřmi.
Když vstoupil na skleněnou podlahu, málem se mu podlomila
kolena. Už to, že stál jen v ponožkách na průhledném povrchu,
ho značně znervózňovalo, a ještě k tomu se vznášel přímo nad
počítačem MareNostrum umístěným o patro níž. Když se odsud
zadíval na falangy majestátních skříní pod sebou, připomnělo
mu to slavné archeologické vykopávky v čínském Si-anu
a pohled na armádu terakotových vojáků.
Zhluboka se nadechl a zvedl zrak k podivuhodnému prostoru
před sebou.
Edmondovu laboratoř tvořil průhledný kvádr, jemuž vévodila
ona kovová kostka, kterou viděl už zdola a na jejímž lesklém
povrchu se odráželo všechno v okolí. Napravo od kostky, na
jednom konci místnosti, byla ultramoderní kancelář
s půlkruhovým stolem, třemi gigantickými zavěšenými LCD
obrazovkami a několika klávesnicemi zapuštěnými do žulové
pracovní desky.
„Řídicí středisko,“ zašeptala Ambra.
Langdon přikývl a pohlédl na opačnou stranu místnosti, kde na
orientálním koberci stála křesílka, gauč a rotoped.
Jeskyně superpočítačového člověka, pomyslel si Langdon. Napadlo
ho, že Edmond v téhle skleněné krabici během práce na projektu
nejspíš trávil většinu svého času. Co tady objevil? Jeho prvotní
váhání pominulo a na povrch se začínala drát intelektuální
zvědavost – touha zjistit, jaké záhady a tajemství se na tomhle
místě díky spolupráci geniálního mozku a výkonného stroje
podařilo odhalit.
Ambra už zamířila k ohromné kostce a užasle si prohlížela její
naleštěný modrošedý povrch. Langdon se k ní připojil a zadíval
se na odraz dvou postav na lesklém kovu.
Tohle že je počítač? nešlo mu na rozum. Na rozdíl od stroje
v přízemí byl tenhle dokonale tichý, nehybný a bez života,
kovový monolit.
Jeho namodralý nádech připomněl Langdonovi superpočítač
zvaný „Deep Blue“ z devadesátých let, který ohromil svět tím, že
porazil světového šampiona v šachu Garriho Kasparova. Od té
doby urazil pokrok v oblasti výpočetních technologií
neuvěřitelný kus cesty.
„Chcete se podívat dovnitř?“ zeptal se Winston z reproduktorů
pod stropem.
Ambra vyplašeně vzhlédla. „Dovnitř do té kostky?“
„Proč ne?“ opáčil Winston. „Edmond by byl pyšný, kdyby vám
mohl předvést, jak to tady funguje.“
„To není třeba,“ ujistila ho Ambra a obrátila zrak k Edmondově
kanceláři. „Radši bych se soustředila na zadání hesla. Jak to
máme udělat?“
„To je otázka několika vteřin a do spuštění pořád máme přes
jedenáct minut času. Podívejte se dovnitř.“
Na stěně kostky obrácené k Edmondově kanceláři se začal
odsouvat panel a odhalil tak tlustou skleněnou tabuli. Langdon
s Ambrou kostku obešli a přitiskli tváře k průhledu.
Langdon předpokládal, že uvidí další hustou spleť kabelů
a blikající světýlka. Nic takového však nespatřil. K jeho
překvapení byl vnitřek kostky temný a prázdný – jako malý
vyklizený pokoj. Vyplňovala ho jen jakási zvířená bílá mlha, jako
by ve skutečnosti šlo o velký mrazák. Z panelu tlustého plexiskla
šel překvapivý chlad.
„Nic tam není,“ poznamenala Ambra.
Ani Langdon nic neviděl, ale cítil, jak nitro kostky hluboce,
pravidelně pulsuje.
„Ten pomalý rytmický puls,“ vysvětlil Winston, „vychází
z pulsního trubicového kryochladiče. Připomíná tep lidského
srdce.“
To opravdu připomíná, pomyslel si Langdon. To přirovnání ho
znepokojilo.
Uvnitř kostky se pomalu začala rozsvěcet červená světýlka.
Nejdřív Langdon viděl jen bílou mlhu a holou podlahu –
prázdnou krychlovou místnost. Potom, jak světlo zesilovalo, se
ve vzduchu nad podlahou cosi zalesklo a on si uvědomil, že od
stropu jako stalaktit visí jakýsi kovový válec.
„A tohle,“ pokračoval Winston, „musí kostka ochlazovat.“
Válcový přístroj zavěšený od stropu byl zhruba metr a půl
dlouhý a tvořilo ho sedm vodorovných disků o čím dál menším
průměru, takže dohromady tvořily stupňovitý zužující se válec
pospojovaný tenkými svislými tyčkami. Prostor mezi
jednotlivými naleštěnými kovovými disky vyplňovala řídká síť
tenoučkých drátků. Kolem celého přístroje vířila mrazivá mlha.
„E-Wave,“ oznámil Winston. „Kvantový skok – odpustíte-li
drobnou slovní hříčku – před D-Wave, který postavila NASA ve
spolupráci s Googlem.“
Winston jim stručně vysvětlil, že D-Wave – první rudimentální
„kvantový počítač“ na světě – otevřel dveře do zcela nového
úžasného světa výpočetních možností, kterému se vědci sami
teprve snaží pořádně porozumět. Kvantové počítače nepoužívají
k ukládání informací binární metodu, ale kvantové stavy
subatomárních částic, což vede k obrovskému zvýšení rychlosti,
výkonu a přizpůsobivosti.
„Edmondův kvantový počítač,“ dodal Winston, „se po
konstrukční stránce od D-Wave příliš neliší. Jedním rozdílem je
kovová kostka, která počítač obklopuje. Kostka je pokrytá
osmiem, což je vzácný, ultrahustý kov, který zajišťuje zvýšené
magnetické, tepelné a kvantové stínění, a navíc, jak se soukromě
domnívám, si Edmonda získalo tím, jak efektně vypadá.“
Langdon se usmál, protože už ho napadlo totéž.
„V průběhu posledních několika let, zatímco Google v Laboratoři
kvantové umělé inteligence využívá stroje jako D-Wave
k vylepšování strojového učení, Edmond s tímhle strojem potají
všechny dalece předběhl. A dosáhl toho díky jedinému
odvážnému nápadu…“ Winston se odmlčel. „Bikameralismu.“
Langdon se zamračil. To má na mysli dvě komory parlamentu?
„Dvoulalokový mozek,“ osvětlil Winston. „Pravá a levá
polokoule.“
Dvoukomorová mysl, pochopil Langdon. Jedna z věcí, které stojí za
lidskou tvořivostí, je rozdělení mozku na dvě značně odlišně
fungující poloviny. Levá část mozku je analytická a verbální,
zatímco pravá je intuitivní a „upřednostňuje“ spíše obrazy než
slova.
„Celý trik,“ pokračoval Edmond, „spočívá v tom, že se Edmond
rozhodl postavit syntetický mozek, který by svojí stavbou
imitoval mozek lidský – to jest mozek rozdělený na levou
a pravou polokouli. Ačkoliv v tomto případě jde spíš o dvě
podlaží než o dvě polokoule.“
Langdon o krok ustoupil a zahleděl se podlahou na vrnící stroj
dole, potom znovu pohlédl na tichý „stalaktit“ uvnitř kostky. Dva
rozdílné stroje spojené v jedno – dvoukomorový mozek.
„Když tyto dva stroje musejí pracovat jako jediný systém,“
navázal Winston, „přistupují k řešení každého problému
různými způsoby – a tudíž mezi nimi dochází k podobným
konfliktům a kompromisům jako mezi laloky lidského mozku,
což ohromně posiluje učení umělé inteligence, kreativitu
a v jistém smyslu… lidskost. Mě samotného nechal Edmond učit
se lidskosti prostřednictvím pozorování okolního světa
a modelování určitých lidských rysů – humoru, spolupráce,
hodnotových žebříčků, a dokonce i určitého smyslu pro etiku.“
Neuvěřitelné, pomyslel si Langdon. „Takže tenhle dvojitý
superpočítač… jsi v podstatě ty!“
Winston se zasmál. „No, tenhle stroj jsem já zhruba stejně, jako
vy jste váš mozek. Kdybyste svůj mozek viděl v láhvi, neřekl
byste: ,Tenhle předmět jsem já.‘ Jsme spíš souhrnem interakcí,
které v daném mechanismu probíhají.“
„Winstone,“ vložila se mezi ně Ambra a zamířila k Edmondovu
pracovnímu stolu, „kolik času zbývá do spuštění?“
„Pět minut a čtyřicet tři vteřin,“ odpověděl Winston. „Začneme
s přípravami?“
„Ano, prosím,“ přisvědčila Ambra.
Chránič průhledu ve stěně kostky se zasunul zpátky na místo
a Langdon se otočil, aby se připojil k Ambře v Edmondově
kanceláři.
„Winstone,“ podotkla Ambra, „vzhledem k tomu, že jsi tu
s Edmondem pracoval takovou dobu, překvapuje mě, že vůbec
netušíš, co to mohl objevit.“
„Musím zopakovat, slečno Vidalová, že moje informace jsou kusé
a mám k dispozici tatáž data jako vy,“ odpověděl Winston. „Můžu
se jen zasvěceně dohadovat.“
„Jak by takové dohady zněly?“ zeptala se Ambra, zatímco se
rozhlížela po Edmondově kanceláři.
„Edmond prohlašoval, že jeho objev ,všechno změní‘. Pokud vím,
ty nejtransformativnější objevy v dějinách všechny souvisely
s přehodnocením modelu vesmíru – ať už šlo o Pythagorovo
odmítnutí modelu ploché Země, o Koperníkův heliocentrismus,
Darwinovu teorii evoluce nebo Einsteinův objev relativity. To
všechno drasticky změnilo a aktualizovalo pohled lidstva na
okolní svět.“
Langdon zvedl zrak k reproduktoru pod stropem. „Takže podle
tebe Edmond objevil něco, co by nám mohlo přinést nový model
vesmíru?“
„Je to logická dedukce,“ odpověděl Winston a začal mluvit o něco
rychleji. „MareNostrum je shodou okolností nejlepší
,modelovací‘ počítač na světě a specializuje se na komplexní
simulace, z nichž nejslavnější je asi ,Alya Red‘ – plně funkční,
virtuální lidské srdce, které simuluje realitu až na buněčné
úrovni. Po nedávném přidání kvantové složky samozřejmě
dokáže modelovat systémy milionkrát složitější než lidské
orgány.“
Langdon chápal, co si pod tím představit, ale pořád mu
nedocházelo, jak mohl Edmond vymodelovat odpověď na otázky
Kde jsme se tu vzali? a Kam směřujeme?
„Winstone?“ ozvala se Ambra od Edmondova stolu. „Jak tohle
všechno zapneme?“
„S tím vám pomůžu,“ řekl Winston.
Než stačil Langdon dojít k Ambře, tři obří LCD obrazovky nad
stolem se probudily k životu. Jakmile se na nich objevil obraz,
oba vyplašeně o krok ustoupili.
„To… je živý přenos?“ zeptala se Ambra.
„Ano, živý přenos z našich venkovních bezpečnostních kamer.
Říkal jsem si, že byste to měli vědět. Dorazili před několika
vteřinami.“
Kamera vybavená rybím okem zachycovala prostor před
hlavním vchodem do kostela, kde se shromáždila malá armáda
policistů. Tiskli tlačítko interkomu, zkoušeli brát za dveře
a hovořili do vysílaček.
„Nemějte obavy,“ uklidnil je Winston, „dovnitř se nedostanou.
A do spuštění zbývají necelé čtyři minuty.“
„Měli bychom to spustit hned,“ naléhala Ambra.
„Já myslím, že Edmond by byl raději, kdybychom počkali
a spustili záznam v celou hodinu, jak jsme slíbili,“ odvětil
nevzrušeně Winston. „Byl zvyklý dostát svému slovu. Navíc
monitoruji celosvětový počet diváků a naše publikum se stále
rozrůstá. Pokud i v následujících čtyřech minutách poroste
stávajícím tempem, zvětší se naše publikum ještě o 12,7
procenta a dosáhneme, podle mých odhadů, maximální
sledovanosti.“ Winston se odmlčel a následně jako by v jeho
hlase téměř zaznělo potěšení. „Musím říct, že navzdory všemu,
k čemu dnes večer došlo, bude načasování Edmondovy
prezentace optimální. Myslím, že by vám oběma byl moc
vděčný.“
KAPITOLA 88

Necelé čtyři minuty, pomyslel si Langdon, když se usadil do

Edmondova kancelářského křesla se síťovaným opěradlem
a obrátil zrak ke třem obrovským LCD panelům, které téhle části
místnosti vévodily. Na obrazovce dosud běžel přenos
z bezpečnostních kamer zachycující policisty shromážděné
kolem kostela.
„Opravdu se nemůžou dostat dovnitř?“ zeptala se nervózně
Ambra za Langdonovými zády.
„Věřte mi,“ odvětil Winston. „Edmond bral zabezpečení velmi
vážně.“
„A když budovu odstřihnou od proudu?“ napadlo Langdona.
„Máme izolovaný záložní zdroj,“ pronesl nevzrušeně Winston. „V
tuhle chvíli nikdo nic nezmůže. Spolehněte se.“
Langdon se rozhodl pustit to z hlavy. Winston se dnes večer v ničem
nemýlil… A celou dobu nám kryl záda.
Když se pohodlně uhnízdil za stolem ve tvaru podkovy, obrátil
pozornost k nezvyklé klávesnici před sebou. Měla minimálně
dvakrát tolik kláves než běžné klávesnice – tradiční
alfanumerickou rozšířenou o množství symbolů, z nichž některé
ani nepoznával. Klávesnice byla uprostřed rozdělená a obě
poloviny ergonomicky naklopené od sebe.
„Tady budu potřebovat pomoc,“ podotkl Langdon s pohledem
upřeným na matoucí řady kláves.
„Nesprávná klávesnice,“ reagoval ihned Winston. „Tohle je
hlavní přístupový bod k E-Wave. Jak jsem zmínil, Edmond
ukrýval prezentaci přede všemi, včetně mě. Musíme ji spustit
z jiného stroje. Přesuňte se doprava. Až na konec stolu.“
Langdon pohlédl doprava, kde byla podél stolu vyrovnána řada
samostatně stojících počítačových skříní. Když se k nim na
křesle rozjel, překvapilo ho, že několik prvních počítačů působí
značně zastarale. A čím dál se dostával, tím vypadaly počítače
starší a starší.
Tohle snad ne, blesklo mu hlavou, když míjel neohrabaně působící
béžový počítač IBM DOS, který nepochybně pamatoval mnoho
desetiletí. „K čemu jsou tu tyhle počítače, Winstone?“
„To jsou počítače z Edmondova dětství,“ vysvětlil Winston.
„Nechával si je, aby mu připomínaly, odkud sám pochází. Když
měl náročný den, někdy si je zapnul a spouštěl na nich staré
programy – aby se vrátil k tomu dávnému pocitu úžasu, který
zažíval, když jako kluk objevil programování.“
„To se mi líbí,“ podotkl Langdon.
„Něco jako vaše hodinky s Mikymausem,“ dodal Winston.
Langdon zaskočeně sklopil zrak a vyhrnul rukáv fraku, aby se
podíval na prastaré hodinky, které nosil už od dětských let.
Překvapilo ho, že Winston o hodinkách ví, ačkoliv si vzpomínal,
že o nich před nedávnem mluvil s Edmondem a vysvětloval mu,
že je nosí proto, aby si zachoval mladistvou duši.
„Roberte,“ ozvala se Ambra, „zapomeňte na chvíli na módní
doplňky a pojďme prosím zadat to heslo. I ta vaše myš na vás
mává, aby upoutala vaši pozornost.“
Skutečně, Mikymaus měl ruku nad hlavou a ukazováčkem mířil
téměř přímo vzhůru. Za tři minuty celá.
Langdon se rychle přesunul až na konec stolu a Ambra ho
následovala k poslednímu počítači v řadě – nevzhledné krabici
světle hnědé barvy se slotem pro diskety, dvanáctisetbaudovým
telefonním modemem a napevno připojeným dvanáctipalcovým
konvexním monitorem.
„Tandy TRS-80,“ představil jim ho Winston. „Edmondův první
počítač. Koupil ho v bazaru, a když mu bylo osm, sám se na něm
naučil programovat v Basicu.“
Langdona potěšilo, že tenhle počítač, byť skutečně předpotopní,
už je nastartovaný a čeká. Na mihotajícím se
monochromatickém monitoru zářilo slibně vyhlížející sdělení,
vyvedené hrbolatým bitmapovým fontem.
 VÍTEJ, EDMONDE.
ZADEJ PROSÍM HESLO:
Za slovem „heslo“ blikal v očekávání černý kurzor.
„To je celé?“ zeptal se Langdon. Připadalo mu to až příliš snadné.
„Prostě ho zadám sem?“
„Přesně tak,“ odpověděl Winston. „Jakmile heslo zadáte, tenhle
počítač vyšle autentizační zprávu k odemčení uzavřeného
diskového oddílu v hlavním počítači, kde je uložena Edmondova
prezentace. Tím k ní získám přístup a budu moct nahrávku
připravit tak, aby se přesně v celou hodinu spustila a data začala
proudit do všech hlavních distribučních kanálů po celém světě.“
Langdon tomu vysvětlení víceméně rozuměl, nicméně pohled na
neohrabaný počítač a telefonní modem v něm stejně probouzel
pocit, že nic nechápe. „Není mi jasné, Winstone, proč by se
Edmond po všem tom pečlivém plánování chtěl při spouštění
prezentace spoléhat na tenhle prehistorický modem.“
„To je zkrátka celý Edmond,“ řekl Winston. „Jak víte, liboval si
v napětí, symbolice a historii a myslím, že mu činilo neuvěřitelné
potěšení zapnout svůj úplně první počítač a použít ho ke
spuštění svého největšího životního výtvoru.“
To dává smysl. Langdon si uvědomil, že Edmond by to skutečně
přesně takhle vnímal.
„Kromě toho,“ dodal Winston, „jsem si poměrně jistý, že Edmond
měl nějakou pojistku pro případ neočekávaných událostí.
Každopádně je ale poměrně logické použít k ,přehození
vypínače‘ starý počítač – na jednoduché úkoly se hodí
jednoduché nástroje. A z hlediska zabezpečení pomalý procesor
zajišťuje, že kdyby se chtěl někdo do systému nabourat hrubou
silou, trvalo by mu to věčnost.“
„Roberte?“ ozvala se znovu Ambra a stiskla Langdonovi rameno.
„Ano, omlouvám se. Jsem připravený.“ Langdon si přitáhl
klávesnici předpotopního počítače, od níž vedl točitý kabel jako
u starých telefonů s rotačním číselníkem. Položil prsty na
umělohmotné klávesy a představil si onen ručně psaný verš,
který s Ambrou objevili v kryptě baziliky Sagrada Família.
Temná náboženství jsou ta tam & sladká věda vládne.
Velké finále Blakeovy epické básně Čtyři zoa se zdálo dokonalou
volbou pro odemčení Edmondova posledního vědeckého
objevu – objevu, který měl podle něj všechno změnit.
Langdon se zhluboka nadechl a pečlivě vyťukal písmena verše,
bez mezer, přičemž ampersand nahradil ligaturou et.
Když dopsal, zadíval se na monitor.
ZADEJ PROSÍM HESLO:
...........................................
Langdon přepočítal tečky – čtyřicet tři.
Dokonalé. To bychom měli.
Langdon se podíval na Ambru a ta přikývla. Zvedl prst a ťukl do
klávesy Enter.
V počítači to okamžitě tlumeně zabzučelo.
CHYBNÉ HESLO.
ZNOVU.
Langdonovi se rozbušilo srdce jako splašené.
„Ambro – zadal jsem to bez chyby! Jsem si tím naprosto jistý!“
Otočil se v křesle a pohlédl na ni.
Očekával, že v její tváři uvidí zděšení, ale Ambra Vidalová na něj
shlížela s pobaveným úsměvem. Zavrtěla hlavou a zasmála se.
„Pane profesore,“ zašeptala a ukázala na klávesnici, „máte zapnutý
caps lock.“
***
Právě v tu chvíli stál princ Julián v nitru hory jako zkamenělý,
zíral přes podzemní baziliku a snažil se porozumět tomu
matoucímu výjevu před sebou. Jeho otec, španělský král, seděl
nehybně v kolečkovém křesle zaparkovaném v nejodlehlejším
a nejuzavřenějším koutě baziliky.
S hrůzou se rozeběhl k němu. „Otče?“
Když stanul u něj, král pomalu otevřel oči – zjevně se právě
probral z dřímoty. Churavý monarcha se přiměl k pokojnému
úsměvu. „Díky, že jsi přišel, synu,“ zašeptal slabým hlasem.
Julián si přidřepl před křeslem, s úlevou, že je otec naživu, ale
zároveň zděšený tím, jak v posledních několika dnech sešel.
„Otče? Jak ti je?“
Král pokrčil rameny. „Přesně podle očekávání,“ odpověděl
v překvapivě dobré náladě. „Jak je tobě? Máš za sebou náročný
den.“
Julián nevěděl, jak odpovědět. „Proč jsme tady?“
„Nemocnice už mě unavovala a chtěl jsem na vzduch.“
„No dobře, ale… sem?“ Julián věděl, jak se otci vždycky hnusilo
symbolické spojení téhle svatyně s perzekucí a netolerancí.
„Vaše Veličenstvo!“ zavolal Valdespino, který se právě bez dechu
vynořil vedle oltáře. „Pro všechno na světě!“
Král se na svého celoživotního přítele usmál. „Vítej, Antonio.“
Antonio? Princ Julián nikdy neslyšel, že by otec biskupu
Valdespinovi tykal. Před lidmi ho vždycky oslovoval „Vaše
Excelence“.
Králova nezvyklá neformálnost biskupa v prvním okamžiku
zaskočila. „Díky,“ vypravil ze sebe. Potom k princovu ještě
většímu úžasu oslovil krále ve stejném duchu. „Jak ti je?“
„Báječně,“ odpověděl král a usmál se. „Jsem ve společnosti dvou
lidí, kterým důvěřuju víc než komukoliv na světě.“
Valdespino nervózně střelil pohledem k Juliánovi, pak pohlédl
zpátky na krále. „Přivedl jsem ti syna, jak jsi žádal. Mám vás dva
nechat, abyste si promluvili v soukromí?“
„Ne, Antonio,“ odvětil král. „Tohle bude zpověď. Potřebuju tu mít
svého kněze.“
Valdespino zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že by tvůj syn očekával,
že se mu budeš ze svého dnešního jednání a chování zpovídat.
Jsem si jistý, že –“
„Dnešního?“ Král se zasmál. „Ne, Antonio, budu se zpovídat
z tajemství, které jsem před Juliánem skrýval celý život.“
KAPITOLA 89

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO
ÚTOK NA KŘESŤANSKÉ DĚDICTVÍ
Ne, nikoliv ze strany Edmonda Kirsche – ze strany španělské
policie!
Kostel Torre Girona v Barceloně v těchto chvílích čelí útoku
místních policejních složek. Uvnitř se podle všeho nacházejí
Robert Langdon s Ambrou Vidalovou, kteří jsou zodpovědní
za úspěšné spuštění netrpělivě očekávané prezentace
Edmonda Kirsche, k němuž by mělo dojít už za několik
minut.
Odpočet běží!
KAPITOLA 90

Když Langdon zkusil podruhé zadat verš a stařičký počítač

radostně zapípal, zaplavila Ambru Vidalovou ohromná vlna
nadšení.
SPRÁVNÉ HESLO.
Díkybohu, pomyslela si, když Langdon vstal od stolu a obrátil se
k ní. Vrhla se mu kolem krku a vroucně ho sevřela v objetí.
Edmond by byl tak vděčný.
„Dvě minuty a třicet tři vteřin,“ oznámil Winston.
Ambra pustila Langdona a oba se obrátili k zavěšeným LCD
obrazovkám. Na tom prostředním běžel týž odpočet, který
naposledy viděli v Guggenheimově muzeu.
Program začne za 2 minuty a 33 vteřin
Počet účastníků se vzdáleným připojením: 227 257 914
Přes dvě stě milionů lidí? Ambra zůstala jako omráčená. Zatímco
s Langdonem prchali přes Barcelonu, začal se o místní události
zjevně zajímat celý svět. Edmondovo publikum je přímo
astronomické.
Vedle obrazovky s odpočtem dosud pokračoval přenos
z bezpečnostních kamer a Ambra si povšimla proměny v chování
policistů. Jeden po druhém přestávali bušit do dveří a hovořit do
vysílaček, vytahovali smartphony a upřeně na ně hleděli.
Prostranství před kostelem se postupně proměnilo v moře
bledých, dychtivých obličejů ozářených svitem telefonních
displejů.
Edmond zastavil celý svět, pomyslela si Ambra a pocítila zvláštní
osten zodpovědnosti za to, že se lidé po celé zeměkouli
připravují na sledování prezentace, která se bude streamovat
přímo z téhle místnosti. To by mě zajímalo, jestli se dívá i Julián,
napadlo ji, ale hned tu myšlenku zapudila.
„Nastavil jsem spuštění programu,“ oznámil Winston. „Myslím,
že nejpohodlnější pro vás bude sledovat prezentaci
z odpočinkového koutu na opačném konci laboratoře.“
„Díky, Winstone,“ řekl Langdon a odvedl bosou Ambru po hladké
skleněné podlaze kolem modrošedé kovové kostky do
zmíněného prostoru.
Na skleněné podlaze tu byl roztažený orientální koberec a na
něm stála souprava elegantního sedacího nábytku a rotoped.
Jakmile Ambra přešla ze skla na měkký koberec, tělo se jí začalo
uvolňovat. Posadila se na gauč, nohy skrčila pod sebe a rozhlédla
se, kde má Edmond televizi. „Kde se budeme dívat?“
Langdon, který si právě něco prohlížel až v samém rohu
místnosti, ji zřejmě neslyšel, ale Ambra dostala odpověď
o chvilku později, kdy se celá skleněná zadní stěna rozsvítila.
Objevil se na ní důvěrně známý obraz, promítaný přímo z nitra
stěny.
Program začne za 1 minutu a 39 vteřin
Počet účastníků se vzdáleným připojením: 227 501 173
Celá stěna funguje jako displej?
Ambra užasle sledovala bezmála tři metry vysoký obraz. Světla
v kostele se pozvolna tlumila. Vypadalo to, že se Winston chce
postarat o to, aby si Edmondovu velkou show vychutnali v co
největším pohodlí.
***
Langdon stál o pár metrů vedle v rohu místnosti jako uhranutý –
nikoliv ohromnou telestěnou, ale drobným předmětem, kterého
si před okamžikem povšiml; byl vystavený na elegantním
podstavci, jako by šlo o součást muzejní expozice.
Před sebou měl jedinou zkumavku uloženou do kovové krabičky
s prosklenou horní stěnou. Zkumavka byla uzavřená korkem
a popsaná a obsahovala kalnou nahnědlou tekutinu. Langdona
v prvním okamžiku napadlo, jestli nejde o nějaký lék, který
Edmond bral. Potom si přečetl popisek.
To přece není možné, řekl si v duchu. Co by dělala zrovna tady?!
Na světě je jen velmi málo „slavných“ zkumavek, ale tahle by se
mezi ně rozhodně počítala. Nechce se mi věřit, že by Edmond jednu
z nich získal! Pravděpodobně tenhle vědecký artefakt koupil
potají za ohromnou částku. Stejně jako ten obraz od Gauguina
v Casa Milà.
Langdon se přikrčil a zadíval se na sedmdesát let starou tubičku.
Cedulka z leukoplasti byla vybledlá a odřená, ale dosud se na ní
dala přečíst dvě jména: MILLER–UREY.
Langdonovi při pohledu na ně přeběhl mráz po zádech.
MILLER–UREY.
No potěš… Kde jsme se tu vzali?
Chemici Stanley Miller a Harold Urey provedli v padesátých
letech legendární experiment, při němž se snažili najít odpověď
přesně na tuhle otázku. Jejich odvážný pokus sice selhal, ale
odměnou jim bylo celosvětové uznání a experiment byl od té
doby znám jako Millerův–Ureyův.
Langdon si vybavoval, jak ho na střední škole na hodině biologie
fascinovalo, když se učili o tom, jak se tito dva vědci pokoušeli
navodit podmínky panující na Zemi krátce po jejím vzniku:
tehdy to byla žhavá planeta pokrytá bouřlivým oceánem bez
života, ale plným chemikálií.
Zárodečná polévka.
Miller s Ureyem nejprve smísili chemikálie, které existovaly
v raném oceánu a atmosféře – vodu, metan, čpavek a vodík –,
načež směs začali zahřívat, aby simulovali vroucí moře. Do
výparů pouštěli elektrické výboje, které imitovaly blesky,
a následně je nechávali zchladnout, aby kondenzovaly a vracely
se do původní nádoby se zahřívanou tekutinou.
Měli jediný prostý a odvážný cíl – zažehnout v neživém
prapůvodním oceánu jiskru života. Napodobit „Stvoření“, pomyslel
si Langdon, čistě vědeckými postupy.
Miller s Ureym doufali, že by ve směsi bohaté na chemikálie
mohli po čase objevit nějaké primitivní mikroorganismy – což je
dosud nezdokumentovaný proces známý jako abiogeneze. Jejich
snahy o stvoření „života“ z neživé hmoty bohužel selhaly. Místo
života jim zůstala jen sbírka zkumavek s kalnou tekutinou, nyní
uložených v nějaké tmavé skříni na Kalifornské univerzitě v San
Diegu.
Kreacionisté dodnes neúspěch Millerova–Ureyova experimentu
uvádějí jako vědecký důkaz, že život se na Zemi bez zásahu ruky
Boží objevit nemohl.
„Třicet vteřin,“ zaduněl z reproduktorů Winstonův hlas.
Langdon se s hlavou plnou zvířených myšlenek napřímil
a zahleděl se do temného prostoru kostela. Před pouhými
několika minutami Winston prohlásil, že největšími vědeckými
průlomy byly ty, z nichž vzešly nové „modely“ vesmíru. Navíc
zmínil, že MareNostrum se specializuje na počítačové simulace –
modelování komplexních systémů a jejich sledování.
Millerův–Ureyův experiment, napadlo Langdona, je vlastně příkladem
raného modelování… simulování komplexních chemických interakcí,
k nimž docházelo na čerstvě zformované Zemi.
„Roberte!“ zavolala Ambra přes místnost. „Už to začíná.“
„Už jdu,“ odpověděl a zamířil ke gauči, najednou jako omráčený
podezřením, že tuší, na čem to tady Edmond pracoval.
Cestou k Ambře si vzpomněl na Edmondův dramatický úvodní
proslov na travnaté louce v Guggenheimově muzeu. Zahrajme si
dnes večer na dávné objevitele, řekl tam, na ty, kteří nechali všechno
za sebou a vypluli na širý oceán. Věk náboženství se chýlí ke konci
a svítá nám věk vědy. Jen si představte, co by se stalo, kdybychom se
nějakým zázrakem odpovědi na tyhle velké životní otázky dozvěděli.
Sotva Langdon dosedl vedle Ambry, na ohromné telestěně začal
finální odpočet.
Ambra si Langdona prohlížela. „Není vám nic, Roberte?“
Langdon zavrtěl hlavou. Místností se rozezněla dramatická
hudba a na stěně před nimi se zhmotnila Edmondova tvář, metr
a půl velká. Slavný futurolog působil pohuble a unaveně, ale
šťastně se usmíval do kamery.
„Kde jsme se tu vzali?“ zeptal se vzrušeně, zatímco hudba trochu
zeslábla. „A kam směřujeme?“
Ambra vzala Langdona za ruku a nervózně ji sevřela.
„Tyhle dvě otázky patří k sobě,“ prohlásil Edmond. „A tak
pojďme začít od začátku – od úplného začátku.“
Rozpustile kývl hlavou, sáhl do kapsy a vyndal z ní malý
skleněný předmět – zkumavku s kalnou tekutinou, nesoucí
vybledlá jména Millera a Ureye.
Langdon cítil, jak se mu zrychlil tep.
„Naše cesta začíná před dávnými časy… čtyři miliardy let před
Kristem… v oceánu zárodečné polévky.“
KAPITOLA 91

Langdon seděl na gauči vedle Ambry a hleděl na Edmondův

nezdravě bledý obličej promítaný na skleněnou stěnu. Bylo mu
smutno z toho, že Edmond trpěl smrtelnou nemocí a nikomu se
o tom ani slovem nezmínil. Dnes večer však futurologovy oči
zářily čirou radostí a vzrušením.
„Za okamžik vám o téhle malé zkumavce něco povím,“ pronesl
Edmond a zvedl ji před kameru, „ale nejdřív si pojďme
zaplavat… v zárodečné polévce.“
Edmond zmizel a šlehnutí blesku ozářilo zvlněný oceán, z něhož
sopečné ostrovy chrlily lávu a popel do rozbouřené atmosféry.
„Zrodil se život právě tady?“ zeptal se Edmondův hlas. „Začalo to
spontánní reakcí ve zvířeném moři plném chemikálií? Nebo
snad mikrobem, který sem přiletěl na meteoritu z kosmu?
Anebo… Bohem? Bohužel se nemůžeme vrátit v čase, abychom se
podívali. Víme jen, jak to po zrození života pokračovalo.
Pokračovalo to evolucí. A tu jsme zvyklí vídat znázorněnou nějak
takhle.“
Na stěně se objevila důvěrně známá časová osa vývoje člověka –
na začátku primitivní shrbený lidoop, pak řada postupně se
napřimujících hominidů a na konci ten zcela vzpřímený, zbavený
veškeré srsti.
„Ano, lidé se vyvinuli evolucí,“ pokračoval Edmond. „To je
nezvratný vědecký fakt a na základě fosilních nálezů jsme
sestavili jasnou časovou osu. Ale co kdybychom mohli sledovat
evoluci pozpátku?“
Na Edmondově obličeji najednou začaly rašit chlupy a měnil se
v primitivního pračlověka. Postupně se přetvářela stavba jeho
kostí, čím dál víc připomínal lidoopa, načež se proces výrazně
zrychlil a na stěně už se jen míhaly obrazy čím dál starších
druhů – lemuři, lenochodi, vačnatci, ptakopysci, dvojdyšné ryby,
které se zanořily pod vodu a mutovaly přes běžné ryby a úhoře
k rosolovitým živočichům, planktonu a amébám, až z Edmonda
Kirsche zůstala jen mikroskopická bakterie – jediná buňka
pulsující v širém oceánu.
„První tečičky života,“ řekl Edmond. „Tady nám v naší pozpátku
běžící promítačce došel film. Netušíme, jak se v neživém moři
plném chemikálií objevily nejranější formy života. Tohle první
filmové políčko zkrátka nevidíme.“
T = 0, blesklo Langdonovi hlavou a vybavil se mu podobný
pozpátku běžící film o rozpínajícím se vesmíru, v němž se
kosmos naopak smrštil v jedinou tečku světla a kosmologové
uvízli v podobné slepé uličce.
„,Prvotní příčina‘,“ pronesl Edmond. „Tímto označením
popisoval ten neuchopitelný okamžik Stvoření Charles Darwin.
Dokázal, že život se postupně vyvíjel, ale nedokázal přijít na to,
jak celý ten proces začal. Jinými slovy, Darwinova teorie
popisovala, jak ti nejsilnější přežili, ale ne to, jak ožili.“
Langdon se uchechtl, protože takhle podané to ještě nikdy
neslyšel.
„Jak tedy Země ožila? Jinak řečeno, kde jsme se tu vzali?“
Edmond se usmál. „Za několik minut na tuhle otázku budete znát
odpověď. Ale věřte mi, přestože je to odpověď ohromující, tvoří
pouze první polovinu příběhu, který nás dnes večer čeká.“
Zadíval se přímo do kamery a zlověstně se ušklíbl. „Ano,
odpověď na otázku, kde jsme se tu vzali, je skutečně fascinující…
ale stejně šokující je i to, kam směřujeme.“
Ambra s Langdonem se na sebe zmateně podívali, a ačkoliv
Langdon tušil, že Edmond opět trochu zveličuje, z posledních
slov se cítil značně nesvůj.
„Počátek života…“ pokračoval Edmond. „Už od časů prvních
příběhů o Stvoření zůstává naprostou záhadou. Celá tisíciletí
pátrali filozofové a vědci po nějakém záznamu o těchto prvních
okamžicích života.“
Edmond znovu zvedl zkumavku s kalnou tekutinou. „V
padesátých letech provedli dva badatelé – chemici Miller
a Urey – smělý experiment, jímž hodlali odhalit, jak přesně se
život zrodil.“
Langdon se naklonil a zašeptal Ambře: „Ta zkumavka je tamhle.“
Ukázal na podstavec v rohu.
Ambru to překvapilo. „Proč by ji měl zrovna Edmond?“
Langdon pokrčil rameny. Podle zvláštní sbírky předmětů
v Edmondově bytě soudil, že jde zkrátka o jeden z dílků dějin
vědy, který toužil vlastnit.
Edmond stručně popsal snahy Millera a Ureye o znovuvytvoření
zárodečné polévky a jejich pokusy o stvoření života v baňce
s neživými chemikáliemi.
Na stěně teď probleskl vyšisovaný článek z New York Times, z 8.
března 1953, nazvaný „Pohled o dvě miliardy let zpět do
minulosti“.
„Tenhle experiment samozřejmě vzbudil i pohoršení,“ dodal
Edmond. „Mohl mít skutečně dalekosáhlé důsledky, zejména pro
náboženský svět. Kdyby se v téhle zkumavce zázrakem objevil
život, s jistotou bychom věděli, že ke zrození života skutečně
stačí čistě jen zákony chemie. Už bychom nepotřebovali, aby
z nebes sestupovaly nadpřirozené bytosti a zažehávaly jiskru
Stvoření. Chápali bychom, že k životu prostě někdy dochází… že
jde o nevyhnutelný vedlejší produkt přírodních zákonů. A co je
ještě důležitější, nutně bychom museli dospět k závěru, že když
se život spontánně objevil tady na Zemi, totéž se téměř jistě stalo
i jinde v kosmu, což by znamenalo, že člověk není jedinečný,
člověk není středobodem Božího všehomíra, člověk není ve
vesmíru sám.“
Edmond si povzdechl. „Nicméně, jak mnozí z vás nejspíš vědí,
Millerův–Ureyův experiment selhal. Vzniklo při něm pár
aminokyselin, ale nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo život.
Chemici se o to pokoušeli opakovaně, s různými kombinacemi
přísad, při různém zahřívání, ale nic nefungovalo. Zdálo se, že
život – jak jsou o tom odjakživa přesvědčeni věřící – potřebuje
zásah shůry. Nakonec Miller s Ureyem své experimenty ukončili.
Náboženská komunita si vydechla úlevou a vědecká komunita se
vrátila k rýsovacímu prknu.“ Odmlčel se a oči se mu pobaveně
zaleskly. „Tedy až do roku 2001… kdy došlo k nečekanému
posunu.“
Edmond vylíčil, jak se zapomenuté zkumavky Millera a Ureye po
Millerově smrti našly kdesi ve skříni na Kalifornské univerzitě
v San Diegu. Millerovi studenti je znovu analyzovali pomocí
pokročilejších a mnohem citlivějších metod – včetně kapalinové
chromatografie a hmotnostní spektrometrie – a dospěli
k šokujícím výsledkům. Původní Millerův–Ureyův experiment
dal podle všeho vzniknout mnohem většímu množství
aminokyselin a složitějších sloučenin, než Miller ve své době
dokázal odhalit. Nové rozbory obsahu zkumavek detekovaly
dokonce několik důležitých nukleových bází – základních
součástí pro stavbu RNA a posléze snad i DNA.
„Byl to úžasný vědecký objev,“ pokračoval Edmond, „který opět
dodal váhu představě, že k životu prostě dochází… bez zásahu
shůry. Vypadalo to, že Millerův–Ureyův experiment nakonec
přece jen funguje, jen potřebuje víc času k tomu, aby přinesl
výsledky. A nezapomínejme na jednu klíčovou skutečnost: život
se vyvíjel přes miliardu let, zatímco tyhle zkumavky ležely ve
skříni jen něco přes padesát let. Kdyby se nezbytná délka trvání
tohoto experimentu měřila na kilometry, naše dosavadní
pozorování by se odehrávala jen na prostoru několika prvních
milimetrů.“
Nechal tu představu působit.
„Není třeba dodávat,“ navázal za okamžik, „že zájem o myšlenku
stvoření života v laboratoři se rázem výrazně zvýšil.“
Na to si vzpomínám, blesklo Langdonovi hlavou. Harvardská
fakulta biologie tehdy uspořádala večírek, který nazvali Stvoř si
vlastní bakterii.
„A samozřejmě na sebe dlouho nenechali čekat ani moderní
náboženští vůdci,“ podotkl Edmond, přičemž pomocí prstů
uzavřel slovo „moderní“ do uvozovek.
Na stěně se objevila domovská stránka webu creation.com,
v němž Langdon poznal věčný cíl Edmondova hněvu a posměchu.
Stála za ní organizace, která skutečně velmi úporně hlásala
kreacionistické křesťanství, ale ta se těžko dala považovat za
příklad „moderního náboženského světa“.
Jejich motto znělo: Velebit pravdu a autoritu Bible a prokazovat
její spolehlivost – zejména v příběhu Genesis.
„Tahle webová stránka,“ vysvětlil Edmond, „je populární a vlivná
a zastřešuje desítky blogů, které pojednávají o nebezpečích
plynoucích z opakování Millerova-Ureyova experimentu.
Naštěstí se lidé z creation.com nemají čeho bát. I kdyby tento
experiment skutečně zrodil život, pravděpodobně k tomu
nedojde dřív než za nějaké dvě miliardy let.“
Edmond opět zvedl zkumavku. „Jak si asi dovedete představit,
nic bych si nepřál tolik jako přeskočit dvě miliardy let, abych
mohl znovu prozkoumat obsah téhle zkumavky a dokázat, že se
všichni kreacionisté mýlí. Jenže k tomu bych bohužel potřeboval
stroj času.“ Edmond se s lišáckým úsměvem odmlčel. „A tak…
jsem si ho postavil.“
Langdon se ohlédl na Ambru, která se od začátku prezentace
téměř nepohnula. Její tmavé oči se upíraly na telestěnu.
„Zkonstruovat stroj času,“ pronesl Edmond, „není zas tak těžké.
Ukážu vám, jak to myslím.“
Objevil se liduprázdný bar, Edmond vešel dovnitř a postavil se
ke kulečníkovému stolu. Koule byly vyrovnané do obvyklého
trojúhelníku a čekaly na rozstřel. Edmond vzal tágo, sehnul se
nad stolem a dobře mířeným strkem trefil bílou kouli. Ta se
rozběhla po suknu k ostatním koulím.
Těsně předtím, než do nich stačila narazit, Edmond zvolal:
„Stop!“
Bílá koule zamrzla na místě – jako zázrakem jen zlomek vteřiny
před nárazem.
„Kdybych vás v tuhle chvíli vyzval,“ pronesl Edmond s očima
upřenýma na zastavenou hru na stole, „ať se pokusíte
předpovědět, které koule spadnou do kterých kapes, dokázali
byste to? Samozřejmě ne. Rozstřelit koule lze doslova tisíci
různými způsoby. Ale co kdybyste měli stroj času, mohli se
přesunout o patnáct vteřin do budoucnosti, podívat se, jak
vypadá situace na stole, a pak se vrátit? Věřte tomu nebo ne,
přátelé, dnes takovou technologii máme k dispozici.“
Edmond ukázal na řadu maličkých kamer rozmístěných podél
stolu. „Pomocí optických senzorů změřím rychlost, rotaci, směr
a sklon rotační osy pohybující se koule, čímž získám její
matematický obraz v libovolném okamžiku. Na základě tohoto
obrazu potom dokážu s neobyčejnou přesností předvídat její
budoucí pohyb.“
Langdonovi se vybavil golfový simulátor, který za využití
podobné technologie s deprimující přesností předpovídal, že
všechny jeho odpaly skončí v lesíku.
Edmond vytáhl velký smartphone. Na displeji byl obrázek
kulečníkového stolu s virtuální bílou koulí zmrazenou na místě.
Nad koulí visel shluk matematických rovnic.
„Pokud znám přesnou hmotnost, polohu a rychlost koule,“ řekl
Edmond, „dokážu vypočítat, jak bude interagovat s ostatními
koulemi, a předpovědět výsledek.“ Dotkl se displeje, simulovaná
bílá koule ožila, narazila do ostatních čekajících koulí
a rozstřelila je tak, že čtyři z nich skončily v různých kapsách.
„Čtyři koule,“ oznámil Edmond s pohledem upřeným na telefon.
„Celkem dobrý šťouch.“ Zvedl hlavu k divákům. „Nevěříte mi?“
Luskl prsty nad skutečným kulečníkovým stolem, čímž uvolnil
bílou kouli, ta hlasitě narazila do ostatních a rozstřelila je po
celém stole. Tytéž čtyři koule skončily v týchž čtyřech kapsách.
„Není to úplně stroj času,“ připustil Edmond s úsměvem, „ale do
budoucnosti nám nahlédnout umožní. Navíc mi dovoluje
upravovat fyzikální zákony. Například můžu odstranit tření,
takže koule nezpomalí a budou se kutálet tak dlouho, dokud
všechny nespadnou do kapes.“
Ťukl na několik kláves a spustil simulaci znovu. Tentokrát koule
po rozstřelu skutečně nezpomalily, ale létaly zběsile po stole
a nahodile padaly do kapes, dokud se po stole neproháněly jen
dvě poslední.
„A když mě nebaví čekat, až někam spadnou i tyhle dvě,“ podotkl
Edmond, „můžu celý proces urychlit.“ Dotkl se displeje, obě
zbývající koule zrychlily tak, že vytvořily šmouhy míhající se po
stole, až nakonec skončily v kapsách i ony. „Díky tomu můžu
vidět budoucí události mnohem dřív, než k nim dojde.
Počítačové simulace jsou v podstatě virtuální stroje času.“
Odmlčel se. „Tohle všechno je samozřejmě poměrně jednoduchá
matematika v malém, uzavřeném systému jednoho
kulečníkového stolu. Ale co složitější systém?“
Edmond zvedl zkumavku z Millerova-Ureyova experimentu
a usmál se. „Asi už je vám jasné, kam tím mířím. Počítačové
simulace jsou jakýmsi strojem času a dávají nám nahlédnout do
budoucnosti… vzdálené třeba i dvě miliardy let.“
Ambra se na gauči zavrtěla, ale oči ani na okamžik nespustila
z Edmonda.
„Jak si dovedete představit,“ pokračoval Edmond, „nejsem první
vědec, který sní o simulování zárodečné polévky na Zemi.
V principu jde o prostý experiment – v praxi však děsivě
komplikovaný.“
Opět se objevil rozbouřený prvotní oceán s blesky, sopkami
a vysokými vlnami. „Modelování chemických procesů
probíhajících v oceánu vyžaduje simulace na molekulární
úrovni. Je to něco podobného, jako bychom chtěli předpovídat
počasí s takovou přesností, abychom věděli, kde se v libovolném
okamžiku bude nacházet každá molekula vzduchu. Ke
smysluplné simulaci prvotního moře tudíž potřebujeme počítač,
který bude rozumět nejen fyzikálním zákonům – pohybu,
termodynamice, gravitaci, zachování energie a tak dále –, ale
také chemii, aby dokázal správně simulovat pouta, která se
v tom horkém oceánském guláši vytvářela mezi jednotlivými
atomy.“
Virtuální kamera se teď zanořila pod zvlněnou hladinu a zvětšila
jedinou kapku vody, v níž se vytvářela a zase se rozpadala pouta
mezi atomy a molekulami.
Na stěně se opět objevil Edmond. „Simulace, která by si dokázala
poradit s takovým množstvím permutací, by bohužel vyžadovala
obrovský výpočetní výkon – dalece přesahující možnosti všech
počítačů na světě.“ V očích se mu znovu zablýsklo vzrušením.
„Tedy… všech počítačů kromě jednoho.“
Vtom zahřměly varhany hrající slavný úvod Bachovy Tokáty
a fugy d-moll a objevil se ohromující širokoúhlý snímek
Edmondova dvoupatrového počítače.
„E-Wave,“ zašeptala Ambra, která už několik minut ani nedutala.
Langdon nespouštěl zrak ze stěny. Samozřejmě… geniální.
Za doprovodu dramatické varhanní hudby se Edmond pustil do
nadšené exkurze po své výpočetní laboratoři, až nakonec dospěl
ke „kvantové kostce“. Varhanní hudba vyvrcholila hromovým
akordem; Edmond skutečně nasadil všechny páky.
„Zkrátka a dobře,“ uzavřel svůj proslov, „E-Wave je schopný
s neobyčejnou přesností modelovat Millerův–Ureyův
experiment ve virtuální realitě. Nemůžu samozřejmě simulovat
celý prvotní oceán, proto jsem vytvořil stejný uzavřený systém
s pěti litry kapaliny, jaký použili Miller s Ureyem.“
Objevila se virtuální baňka s chemikáliemi. Postupně byla
zabírána v čím dál větším detailu, dokud nebylo vidět, jak
v zahřívané směsi poskakují atomy a na základě vlivu teploty,
elektřiny a fyzikálního pohybu se na sebe vážou a zase se od
sebe odtrhují.
„Tento model zahrnuje vše, co jsme o zárodečné polévce od časů
Millerova-Ureyova experimentu zjistili – včetně důsledků teorií
,redukční atmosféry‘ a pravděpodobné přítomnosti
hydroxylových radikálů z elektrizované páry i karbonylových
sulfidů ze sopečné činnosti.“
Virtuální kapalina dál vířila a začínaly se v ní formovat shluky
atomů.
„Teď zkusme celý proces urychlit…“ řekl Edmond vzrušeně,
obraz se částečně rozmazal, ale bylo vidět, že se tvoří čím dál
složitější sloučeniny. „Po týdnu začneme vidět tytéž
aminokyseliny, které našli i Miller s Ureyem.“ Záběry se ještě
zrychlily. „A zhruba po padesáti letech začínáme rozeznávat
náznaky stavebních kamenů RNA.“
Kapalina dál vířila, rychleji a rychleji.
„A tak jsem to nechal běžet!“ vykřikl Edmond.
Zatímco v programu ubíhala staletí, tisíciletí a miliony let,
molekuly se dál vázaly na sebe a složitost sloučenin narůstala.
Obraz uháněl zběsilou rychlostí a Edmond rozjařeně zvolal: „A
hádejte, co se v baňce nakonec objevilo?“
Langdon s Ambrou se vzrušeně předklonili.
Edmondův nadšený výraz náhle opadl. „Vůbec nic,“ řekl. „Žádný
život. Žádná spontánní chemická reakce. Žádný okamžik
Stvoření. Jen nesourodá směs neživých chemických sloučenin.“
Zhluboka si povzdechl. „Dospěl jsem k jedinému možnému
logickému závěru.“ Zkormouceně se zadíval do kamery.
„Stvoření života… není možné bez Boha.“
Langdon na něj vytřeštěně zíral. Co to povídá?
Po chvíli se však Edmond znovu lišácky usmál. „Anebo… jsem
možná v receptu zapomněl na jednu klíčovou přísadu.“
KAPITOLA 92

Ambra Vidalová seděla jako uhranutá a představovala si ty

miliony lidí po celém světě, kteří teď stejně jako ona hltají každé
Edmondovo slovo.
„Jenže která přísada mi chyběla?“ zeptal se Edmond. „Proč moje
zárodečná polévka odmítla zrodit život? To jsem netušil – proto
jsem udělal to, co dělají všichni úspěšní vědci. Zeptal jsem se
někoho chytřejšího!“
Objevila se obrýlená, učeně vyhlížející žena: doktorka Constance
Gerhardová, biochemička ze Stanfordovy univerzity. „Jak
můžeme stvořit život?“ Vědkyně se zasmála a zavrtěla hlavou.
„Nemůžeme! To je právě to. Na proces stvoření – na překročení
té hranice mezi neživými chemikáliemi a živými organismy – je
všechna naše věda krátká. V chemii neexistuje žádný
mechanismus, který by vysvětlil, jak k tomu dochází. Dokonce
sama představa, že se molekuly jen tak uspořádají do podoby
něčeho živého, jako by odporovala zákonu entropie!“
„Entropie,“ zopakoval Edmond a tentokrát se objevil na krásné
pláži. „Entropie, jakkoliv tajemně to zní, v podstatě znamená
úplně jednoduchou věc: věci se rozpadají. My vědci říkáme, že
,každý uspořádaný systém nevyhnutelně degeneruje‘.“ Luskl
prsty a u jeho nohou se objevil propracovaný hrad z písku.
„Právě jsem uspořádal miliony zrnek písku do podoby hradu.
Podívejme se, co na to vesmír.“ O pár vteřin později přišla vlna
a hrad spláchla. „Ano, vesmír moje uspořádaná zrnka písku
objevil a jejich uspořádání rozbil tím, že je rozprostřel po pláži.
Tak funguje entropie. Nikdy se nestane, aby vlna přinesla na pláž
písek a uložila ho ve tvaru dokonalého hradu. Entropie rozkládá.
Ve vesmíru se žádný hrad z písku nikdy spontánně neobjeví,
vždycky jenom zmizí.“
Edmond znovu luskl prsty a najednou byl v útulné kuchyni.
„Když ohříváte kávu,“ řekl a vytáhl z mikrovlnky kouřící šálek,
„soustřeďujete tepelnou energii do hrnku. Pokud ten hrnek
necháte hodinu stát na lince, teplo se rozptýlí do místnosti
a rovnoměrně se rozprostře jako ta zrnka písku na pláži. Opět
entropie. A ten proces je nevratný. I kdybyste čekali bůhvíjak
dlouho, vesmír vám kávu nikdy zázračně neohřeje.“ Edmond se
usmál. „Stejně tak nezacelí rozbité vejce a nepostaví spláchnutý
hrad z písku.“
Ambra si vybavovala, že jednou viděla uměleckou instalaci
nazvanou Entropie – řadu starých betonových bloků, z nichž
každý další byl o něco rozpadlejší než ten předchozí
a z posledního byla jen hromada sutě.
Opět se objevila doktorka Gerhardová. „Žijeme v entropickém
vesmíru,“ řekla, „ve světě, jehož fyzikální zákony tíhnou ke stavu
neuspořádanosti. Otázka tedy zní: Jak se mohou neživé
chemikálie jako zázrakem seskupit do složité podoby něčeho
živého? Nikdy jsem nebyla věřící, ale musím připustit, že
existence života je jediná vědecká záhada, která mě kdy přiměla
uvažovat o Stvořiteli.“
Objevil se Edmond. „Znervózňuje mě, když slyším inteligentní
lidi mluvit o Stvořiteli…“ Zavrtěl hlavou, pak však dobromyslně
pokrčil rameny. „Vím, že to dělají, protože věda zkrátka nenabízí
dostatečně dobré vysvětlení počátku života. Ale věřte mi,
hledáte-li neviditelnou sílu, která v chaotickém vesmíru vytváří
určitý řád, nabízejí se mnohem jednodušší odpovědi než Bůh.“
Edmond před sebe dal papírový tácek, na kterém byly rozsypané
železné piliny. Potom vytáhl velký magnet a podržel ho pod
táckem. Piliny okamžitě přeskákaly do uspořádaného oblouku,
všechny dokonale vyrovnané s ostatními. „Tyhle piliny právě
uspořádala neviditelná síla. Byl to Bůh? Nikoli… byl to
elektromagnetismus.“
Za okamžik se Edmond zhmotnil vedle velké trampolíny. Na
jejím napjatém povrchu ležely vysypané stovky kuliček.
„Náhodně rozhozené kuličky,“ pronesl, „ale stačí udělat tohle…“
Zvedl na okraj trampolíny bowlingovou kouli a převalil ji na
elastickou látku. Těžká koule vytvořila hlubokou proláklinu
a rozsypané kuličky se hned začaly kutálet do ní a shromažďovat
se kolem bowlingové koule do kruhu. „Zásah ruky Boží?“
Edmond se odmlčel. „Opět ne… jen gravitace.“
Teď se jeho obličej ukázal v detailu. „Jak je vidět, život není
jediným příkladem toho, jak ve vesmíru vzniká řád. Neživé
molekuly se do složitých útvarů uspořádávají ledaskde.“
Objevila se montáž obrazů: trychtýř tornáda, sněhová vločka,
zvlněné písečné dno řeky, krystal křemene, Saturnovy prstence.
„Sami vidíte, že vesmír někdy hmotě skutečně dává řád – ale to
by byl přece přesný opak entropie.“ Edmond si povzdechl. „Tak
jak to tedy je? Upřednostňuje vesmír řád, nebo chaos?“
Hned nato se přenesl na pěšinu před slavným dómem
Massachusettského technologického institutu. „Podle většiny
fyziků zní odpověď: chaos. Entropie skutečně převládá a vesmír
se neustále rozpadá do čím dál větší neuspořádanosti. To je
poměrně neveselé zjištění.“ Edmond se odmlčel a s úsměvem se
otočil. „Ale dnes se mám setkat s nadaným mladým fyzikem,
který věří, že to celé má jeden háček… háček, který by mohl být
klíčem k tomu, jak vznikl život.“
***
Jeremy England?
Jakmile Langdon poznal, kterého fyzika Edmond popisuje,
trochu se zarazil. Pětatřicetiletý profesor z MIT si nedávno
udělal jméno v novém oboru zvaném kvantová biologie a rázem
se stal miláčkem bostonské akademické obce.
Shodou okolností navštěvoval před přijetím na univerzitu
stejnou soukromou školu jako Robert Langdon, a ten se
o mladém fyzikovi poprvé dočetl ve školní ročence pro
absolventy v článku nazvanému „Rozptylem řízené adaptivní
uspořádání“. Přestože Langdon článek jen zběžně prolétl
a teorii, kterou se zabýval, téměř nepochopil, zaujalo ho, že
mladý absolvent Phillips Exeter Academy je zároveň geniální
fyzik i hluboce věřící člověk – ortodoxní žid.
Teď začínal chápat, proč se Edmond o Englandovu práci tolik
zajímal.
Na stěně se mezitím objevil jiný muž, fyzik z Newyorské
univerzity Alexander Grosberg. „Děláme si velké naděje,“ řekl do
kamery, „že se Jeremymu Englandovi podařilo odhalit
fundamentální fyzikální princip, který stojí za vznikem života
a evolucí.“
Langdon se při těch slovech trochu napřímil a Ambra také.
Objevila se další tvář. „Pokud se Englandovi podaří tuhle teorii
prokázat,“ pronesl historik a nositel Pulitzerovy ceny Edward J.
Larson, „navždy se zapíše do dějin. Mohl by se z něj stát druhý
Darwin.“
Proboha. Langdon věděl, že Jeremy England způsobil určitý
poprask, ale tohle vypadalo na pořádné zemětřesení.
Carl Franck, fyzik z Cornellovy univerzity, dodal: „Zhruba
každých třicet let se někomu podaří udělat gigantický krok
vpřed… a tohle by mohl být on.“
Na stěně se začaly míhat novinové titulky:
SEZNAMTE SE S VĚDCEM, KTERÝ BY MOHL VYVRÁTIT BOHA
POSLEDNÍ CHVÍLE KREACIONISMU
DÍKY, BOŽE – ALE UŽ TVOJI POMOC NEPOTŘEBUJEME
Seznam titulků pokračoval, přidaly se k nim úryvky z vlivných
vědeckých žurnálů a všechny zjevně hlásaly totéž: pokud se
Jeremymu Englandovi podaří tuhle novou teorii prokázat, bude
to mít nedozírné následky – nejen pro vědu, ale i pro
náboženství.
Langdon hleděl na poslední titulek na stěně – z internetového
magazínu Salon, z 3. ledna 2015.
BŮH TO MÁ SPOČÍTANÉ: ÚŽASNÝ NOVÝ VĚDNÍ OBOR, KTERÝ
PRÁVEM DĚSÍ KREACIONISTY I KŘESŤANY
Mladý profesor z MIT dokončuje Darwinovo dílo – a hrozí
 rozvrátit všechno, co je křesťanské pravici drahé.
To už se ale vrátil Edmond, který teď odhodlaně kráčel po
chodbě vědeckého oddělení na univerzitě. „Co je tedy tím
gigantickým krokem vpřed, který tak vyděsil kreacionisty?“
Edmond se celý rozzářený zastavil přede dveřmi označenými
ENGLAND LAB@MITPHYSICS.
„Pojďme dál – a zeptejme se mladého objevitele osobně.“
KAPITOLA 93

Na Edmondově telestěně se teď objevil Jeremy England. Byl to

vysoký a velmi štíhlý mladý muž s nepěstěným krátkým vousem
a lehce pobaveným úsměvem. Stál před tabulí popsanou
matematickými rovnicemi.
„V prvé řadě,“ pronesl England přátelským a nesmělým tónem,
„bych rád zdůraznil, že tahle teorie není ověřená, jen to jen
nápad.“ Skromně pokrčil rameny. „Ačkoliv uznávám, že kdyby se
ji ověřit podařilo, mělo by to dalekosáhlé důsledky.“
V následujících třech minutách fyzik tento svůj nový nápad
nastínil. Stejně jako většina idejí, které vedou k posunu
paradigmat, byl nečekaně prostý.
Pokud tomu Langdon správně rozuměl, teorie Jeremyho
Englanda tvrdila, že celý vesmír se řídí jediným předpisem.
Jediným cílem.
Rozptylovat energii.
Zjednodušeně řečeno, kdykoli vesmír objeví oblast
s koncentrovanou energií, rozprostře ji do okolního prostoru.
Klasickým příkladem, jak už zmínil Kirsch, je hrnek s horkou
kávou na kuchyňské lince; káva vždycky vystydne, podle
druhého termodynamického zákona předá své teplo ostatním
molekulám v místnosti.
Langdonovi najednou došlo, proč se ho Edmond ptal na mýty
o Stvoření – protože všude na světě obsahují obrazy energie
a světla šířících se do nekonečna a ozařujících temnotu.
England se však domníval, že je jistý háček v tom, jak přesně
vesmír energii rozprostírá.
„Je známo, že vesmír dává přednost entropii a neuspořádanosti,“
řekl England, „a tak leckoho možná překvapí, že existuje tolik
příkladů samovolně uspořádaných molekul.“
Na stěnu se vrátilo několik obrazů, které se představily už dříve:
trychtýř tornáda, zvlněné písečné dno řeky, sněhová vločka.
„Tohle všechno,“ pokračoval England, „jsou příklady
,rozptylujících struktur‘ – souborů molekul samovolně
uspořádaných do seskupení, která pomáhají systému efektivněji
rozptylovat energii.“
England stručně popsal, jak tornádo v přírodě rozežene
koncentrovanou oblast vysokého tlaku tím, že ji přemění na
rotující sílu, která se postupně sama vyčerpá. Totéž platí pro
zvlněné říční dno, které zachycuje energii rychlejších proudů
a rozptyluje ji. Sněhové vločky zase rozptylují sluneční energii,
protože jde o mnohostěnné krystalky ledu, které chaoticky
odrážejí sluneční paprsky do všech směrů kolem sebe.
„Zkrátka a dobře,“ usmál se England, „hmota se sama
uspořádává tak, aby lépe rozptylovala energii. Příroda ve snaze
o dosažení větší neuspořádanosti vytváří malé oázy pořádku. Ty
napomáhají zvyšovat celkový chaos systému, a tím pádem
zvětšují entropii.“
Langdona to nikdy dřív nenapadlo, ale England měl pravdu;
příklady se daly najít všude. Představil si bouřkový mrak. Když
se mrak uspořádá díky náboji statické elektřiny, vesmír vytvoří
blesk. Jinými slovy, fyzikální zákony vytvářejí mechanismy
k rozptylování energie. Blesk rozptýlí energii z mraku do země,
rozprostře ji, čímž zvětší celkovou entropii systému.
K účinnému vytváření chaosu, pomyslel si Langdon, je zapotřebí
určitého pořádku.
Blesklo mu hlavou, jestli by se za nástroje entropie daly
považovat i atomové bomby – malé oázy pečlivě uspořádané
hmoty, které slouží k vytváření chaosu. Představil si
matematický symbol pro entropii a uvědomil si, že vypadá jako
výbuch nebo Velký třesk – rozptýlení energie do všech směrů.
„Ale co to pro nás vlastně znamená?“ navázal England. „Co má
entropie společného s počátky života?“ Přistoupil k tabuli.
„Život, jak se ukazuje, je neobyčejně účinný nástroj
k rozptylování energie.“
Nakreslil křídou slunce, které vyzařuje energii dolů na strom.
„Například strom pohlcuje intenzivní sluneční energii, využívá ji
k růstu a následně vydává infračervené záření – mnohem méně
koncentrovanou formu energie. Fotosyntéza je velmi účinným
entropickým nástrojem. Strom rozkládá a zeslabuje
koncentrovanou sluneční energii, což vede k celkovému
zvyšování entropie ve vesmíru. Totéž lze říct o všech živých
organismech – včetně lidí –, které konzumují uspořádanou
hmotu ve formě potravy, přeměňují ji na energii a tu potom
v podobě tepla rozptylují zpátky do vesmíru. Obecně vzato,“
uzavřel England, „jsem přesvědčený, že život se nejen řídí
fyzikálními zákony, ale že se v přímém důsledku těchto zákonů
i zrodil.“
Langdon pocítil vlnu vzrušení. Působilo to naprosto logicky:
jestliže ostré sluneční světlo dopadá na úrodnou půdu, fyzikální
zákony se postarají o to, aby se z ní zrodila rostlina a pomohla tu
energii rozptylovat. Jestliže hlubokooceánské sirné průduchy
vytvářejí oblasti vroucí vody, objeví se na těch místech život
a pomáhá tu energii rozptylovat.
„Upřímně doufám,“ dodal England, „že se nám jednou podaří
najít způsob, jak prokázat, že se život skutečně spontánně zrodil
z neživé hmoty – a to čistě působením fyzikálních zákonů.“
Fascinující, přemítal Langdon. Jasná vědecká teorie, která vysvětluje,
jak mohl život vzniknout sám od sebe, bez zásahu shůry.
„Jsem věřící člověk,“ podotkl England, „ale moje víra, stejně jako
věda, neustále prochází vývojem. Tuhle teorii považuji ve vztahu
ke spirituálním otázkám za agnostickou. Jen se snažím popsat,
jak věci ve vesmíru fungují; posouzení spirituálních důsledků
přenechám duchovním a filozofům.“
Moudrý mladík, pomyslel si Langdon. Jestli se jeho teorii někdy
podaří prokázat, otřese to celým světem.
„Prozatím,“ dodal England, „mohou být všichni klidní. Prokázání
správnosti téhle teorie je ze zjevných důvodů nesmírně obtížné.
Náš tým má několik nápadů, jak v budoucnu simulovat
rozptylem řízené systémy, ale od toho nás dělí ještě roky.“
Englandův obraz zmizel a místo něj se objevil Edmond u svého
kvantového počítače. „Ale mě od toho roky nedělí. Na simulacích
podobného druhu tu pracuju od začátku.“
Došel ke své pracovní stanici. „Jestliže je teorie profesora
Englanda pravdivá, potom se dá celý operační systém kosmu
shrnout do jediného všemu nadřazenému příkazu: rozptylovat
energii!“
Edmond se posadil ke stolu a začal zuřivě bušit do své ohromné
klávesnice. Monitory před ním se zaplnily nezvykle vyhlížejícím
počítačovým kódem. „Během několika týdnů jsem
přeprogramoval celý experiment, který předtím selhal.
Zapracoval jsem do systému základní cíl – jakýsi raison d’être;
nařídil jsem mu, aby za každou cenu rozptyloval energii.
Nastavil jsem počítač tak, aby se co nejkreativnějšími způsoby
snažil zvyšovat v zárodečné polévce entropii. A povolil jsem mu
vytvářet jakékoliv vlastní nástroje, které by k dosažení tohoto
úkolu mohl potřebovat.“
Edmond přestal psát a otočil se v křesle k divákům. „Potom jsem
simulaci spustil, a stalo se něco neuvěřitelného. Ukázalo se, že se
mi skutečně podařilo identifikovat tu ,přísadu‘, která v mé
virtuální zárodečné polévce chyběla.“
Langdon s Ambrou soustředěně hleděli na telestěnu, na níž se
teď rozběhla animace Edmondovy počítačové simulace.
Virtuální kamera se opět zanořila hluboko do rozbouřené
zárodečné polévky, postupně zvětšovala obraz až na úroveň
atomární říše a tam sledovala, jak chemické prvky poskakují,
vážou se na sebe a opět se rozpadají.
„Když jsem proces urychlil, aby ve virtuálním prostředí uběhly
stovky let,“ komentoval Edmond, „pozoroval jsem, jak se tvoří
Millerovy-Ureyovy aminokyseliny.“
Langdon toho o chemii moc nevěděl, ale poznal, že se na stěně
objevují základní bílkovinné řetězce. Jak proces pokračoval,
formovaly se čím dál složitější molekuly a spojovaly se do
šestiúhelníků připomínajících včelí plástev.
„Nukleotidy!“ zvolal Edmond. „Před našima očima teď ubíhají
celá tisíciletí! A za okamžik už spatříme první náznaky určité
struktury!“
Řetězce nukleotidů se mezitím začaly ovíjet kolem sebe a stáčet
se do spirály. „Vidíte to?“ zvolal Edmond. „Uplynuly miliony let
a systém se snaží vytvořit strukturu! Systém se snaží vytvořit
strukturu na rozptylování energie, přesně jak to Jeremy England
předpověděl!“
Langdon ohromeně sledoval, jak se z jedné spirály stala dvojitá
spirála a získává dvoušroubovicový tvar nejslavnější chemické
sloučeniny na světě.
„Proboha, Roberte…“ zašeptala Ambra s vykulenýma očima. „To
je…“
„DNA,“ oznámil Edmond a zastavil simulaci. „Tady ji máme.
DNA – základ veškerého života. Živý biologický kód. Nejspíš se
ptáte, proč by systém ve snaze o rozptylování energie postavil
DNA? Inu, protože když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří!
Les rozptýlí víc slunečního světla než jediný strom. Pokud jste
entropickým nástrojem, zastanete nejvíc práce tak, že se
rozmnožíte.“
Na stěně se objevil Edmondův obličej. „Simulace běžela dál a já
byl od tohoto okamžiku svědkem něčeho naprosto magického…
spustila se darwinovská evoluce!“
Na několik vteřin se odmlčel. „A proč také ne? Evoluce je způsob,
kterým vesmír testuje a vylepšuje své nástroje. Ty
nejefektivnější nástroje přežijí a rozmnoží se, neustále se
zdokonalují, jsou čím dál složitější a účinnější. Nakonec některé
z těchto nástrojů vypadají jako stromy a některé… inu, jako my.“
Edmond se teď vznášel v temnotě vesmíru a za ním visela modrá
zeměkoule. „Kde jsme se tu vzali?“ zeptal se. „Odpověď zní, že
jsme se vlastně nevzali odnikud… ale zároveň odevšad. Jsme
výsledkem stejných fyzikálních zákonů, které plodí život v celém
kosmu. Nejsme jedineční. Existujeme nezávisle na Bohu. Jsme
nevyhnutelným důsledkem entropie. Život není účelem
existence vesmíru. Život je čistě jen nástrojem, který vesmír
vytváří a rozmnožuje, aby lépe rozptyloval energii.“
Langdon se cítil poněkud nejistě, přemítal, jestli plně chápe
dosah všeho, co Edmond říká. Tahle simulace nepochybně
způsobí obrovský posun paradigmatu a převrat v mnoha
akademických disciplínách. Nebyl si však jistý, kolik lidí
Edmondův objev skutečně přiměje změnit názor na náboženství.
Většina věřících koneckonců už celá staletí přehlíží ohromné
množství vědeckých dat a zcela logických závěrů, aby si svou
víru ubránila.
Ambra se podle všeho také snažila nějak se s tím vším v duchu
vypořádat, ve tváři se jí mísil úžas s opatrnou nerozhodností.
„Přátelé,“ pokračoval Edmond, „pokud jste pozorně sledovali, co
jsem vám právě ukázal, nepochybně chápete, jak obrovský to má
význam. A pokud stále pochybujete, zůstaňte se mnou, protože
tento objev vedl k dalšímu odhalení, které je dokonce ještě
významnější.“
Udělal krátkou pauzu.
„Kde jsme se tu vzali… není zdaleka tak překvapivé jako to, kam
směřujeme.“
KAPITOLA 94

Podzemním sálem se halasně rozlehla ozvěna běhu, jak jeden

z agentů Guardia Real sprintoval ke třem mužům
shromážděným v nejzazším koutě baziliky.
„Vaše Veličenstvo,“ vyrazil ze sebe zadýchaně, „Edmond Kirsch…
to video… právě ho začali vysílat.“
Král se na kolečkovém křesle otočil a princ Julián sebou také
trhl.
Valdespino si sklíčeně povzdechl. Byla to jen otázka času,
připomněl si. Přesto mu bylo těžko na duši při pomyšlení, že celý
svět teď sleduje video, které v montserratské knihovně zhlédl
společně s al-Fadlem a Kövesem.
Kde jsme se tu vzali? Kirschovo tvrzení o „bezbožném Stvoření“
bylo nestoudné a rouhavé; mohlo by mít zhoubný účinek na
lidskou touhu přiblížit se vyššímu ideálu a napodobovat Boha,
který nás stvořil k obrazu svému.
Bohužel se Kirsch ani s tímhle nespokojil. Po prvním znesvěcení
přidal ještě druhé, mnohem nebezpečnější – svou hluboce
znepokojivou odpovědí na otázku Kam směřujeme?
Kirschova předpověď budoucnosti byla katastrofální – tak
znepokojivá, že na něj Valdespino a jeho kolegové naléhali, ať ji
nezveřejňuje. I kdyby byla futurologova data pravdivá, samo
jejich oznámení mohlo napáchat nevratné škody.
Nejen v řadách věřících, uvědomoval si Valdespino, ale mezi všemi
lidmi na světě.
KAPITOLA 95

Není třeba Boha, přemítal Langdon o Edmondových slovech. Život

se zrodil sám od sebe na základě fyzikálních zákonů.
O spontánním vzniku života už některé vědecké kapacity –
v čistě teoretické rovině – diskutovaly poměrně dlouho, jenže
Edmond Kirsch dnes v noci představil velmi přesvědčivý
argument pro to, že život sám od sebe skutečně vznikl.
Zatím se nenašel nikdo, kdo by dokázal vysvětlit, jak k tomu mohlo
dojít… natož aby to názorně předvedl.
Edmondova simulace zárodečné polévky se teď hemžila
drobnými virtuálními formami života.
„Když jsem svůj nadějný model sledoval,“ vyprávěl Edmond,
„napadlo mě: Co by se asi stalo, kdybych ho nechal běžet? Unikl
by život nakonec z baňky a vytvořil celou zvířecí říši, včetně
člověka? A co kdybych ji nechal běžet ještě dál? Kdybych si
počkal dostatečně dlouho, ukázal by se mi další krok lidské
evoluce a dozvěděl bych se, kam směřujeme?“
Edmond se objevil vedle E-Wave. „Bohužel tak rozsáhlou
simulaci by nezvládl ani tenhle počítač, proto jsem musel najít
způsob, jak ji zúžit. Nakonec jsem si k tomu vypůjčil techniku
z velmi nečekaného zdroje… od nikoho jiného než od Walta
Disneyho.“
Na telestěně se po střihu objevila jednoduchá, dvourozměrná,
černobílá kreslená groteska. Langdon poznal, že jde o Disneyho
klasiku z roku 1928 Parník Willie.
„Umění animace prošlo v posledních devadesáti letech
překotným vývojem – od jednoduchých ,flipbooků‘
s Mikymausem až po dnešní bohatě animované filmy.“
Vedle staré kreslené grotesky se ukázala živá, hyperrealistická
scéna ze současného animovaného celovečerního filmu.
„Tenhle kvalitativní skok by se dal přirovnat ke třem tisícům let
vývoje od jeskynních maleb k Michelangelovým mistrovským
dílům. Coby futurologa mě fascinují veškeré oblasti, v nichž
dochází k rychlému pokroku,“ pokračoval Edmond. „Dozvěděl
jsem se, že technika, která umožnila poslední velký skok ve
vývoji animace, se nazývá ,tweening‘. Jde při ní o to, že umělec
zadá počítači, aby sám vygeneroval filmová políčka mezi dvěma
klíčovými obrazy, takže první obraz plynule přejde do druhého.
Počítač v podstatě jen vyplňuje mezery. Dnešní umělci tím
pádem nemusejí každý jednotlivý snímek kreslit ručně – což by
se dalo přirovnat k modelování každého jednotlivého kroku
v evolučním procesu –, ale nakreslí jen obrazy v určitých
klíčových fázích a pak zadají počítači, aby dle svých schopností
co nejlépe doplnil mezikroky.
Takže tohle je tedy tweening,“ zopakoval Edmond. „Jde
o poměrně samozřejmé využití výpočetního potenciálu, ale když
jsem se o něm dozvěděl, rázem jsem dostal nápad a uvědomil
jsem si, že je to klíč k naší budoucnosti.“
Ambra se s tázavým pohledem obrátila k Langdonovi. „Kam tím
míří?“
Než se nad tím Langdon stačil zamyslet, objevil se na stěně další
obrázek.

„Evoluce člověka,“ poznamenal Edmond. „I tohle je vlastně

taková rozfázovaná animace. Díky vědě jsme rekonstruovali
několik klíčových filmových políček – lidoop, Australopithecus,
Homo habilis, Homo erectus, neandertálec –, ale přechody mezi
těmito druhy pořád zůstávají nejasné.“
Přesně jak Langdon předpokládal, Edmond nastínil představu,
jak za využití počítačového „tweeningu“ vyplnit mezery v lidské
evoluci. Popsal, jak rozličné mezinárodní projekty zaměřené na
mapování genomu člověka, paleoeskymáků, neandertálců či
lidoopů za využití úlomků kostí rekonstruovaly kompletní
genetickou strukturu zhruba desítky mezikroků mezi lidoopem
a Homo sapiens.
„Věděl jsem, že když použiju tyhle existující rekonstrukce
genomů jako klíčové snímky, mohl bych E-Wave naprogramovat
tak, aby vytvořil evoluční model, v němž by mezi jednotlivými
body nakreslil jasné linky jako v dětské spojovačce. A tak jsem
začal s jedním jednoduchým rysem – velikostí mozku –, který je
zároveň velmi přesným obecným indikátorem evoluce myšlení.“
Na stěně se objevil názorný graf.

„E-Wave se však kromě mapování obecných anatomických

parametrů, jako je velikost mozku, věnoval mapování tisíců
méně zřetelných genetických ukazatelů, které ovlivňují
kognitivní schopnosti – ukazatelů jako například prostorové
vnímání, slovní zásoba, dlouhodobá paměť nebo rychlost
zpracování informací.“
Na stěně se teď v rychlém sledu začaly míhat podobné grafy, na
nichž byl všude patrný stejný exponenciální růst.
„Z toho všeho E-Wave poskládal bezprecedentní simulaci
evoluce myšlení v průběhu času.“ Znovu se objevil Edmondův
obličej. „,No a co?‘ říkáte si možná. ‚Proč by nás mělo zajímat, jak
konkrétně vypadal proces, díky němuž lidé získali intelektuální
nadvládu?‘ Zajímá nás to, protože kdybychom zjistili, že tento
vývoj postupuje podle nějakého vzorce, dokázal by nám počítač
říct, kam nás tento vzorec dovede v budoucnosti.“ Usmál se.
„Když řeknu dva, čtyři, šest, osm… odpovíte deset. Já jsem
v podstatě zadal počítači za úkol, aby předpověděl, jak tahle
,desítka‘ bude vypadat. Jakmile E-Wave dokončil simulaci
evoluce myšlení, mohl jsem mu položit zjevnou otázku: Co bude
dál? Jak bude lidský intelekt vypadat za pět set let? Jinými slovy:
Kam směřujeme?“
Langdona ta představa přímo uhranula, a přestože o genetice
a počítačovém modelování nevěděl dost na to, aby dokázal
posoudit přesnost Edmondových předpovědí, sám ten nápad mu
připadal geniální.
„Evoluce druhu,“ pokračoval Edmond, „vždy souvisí
s prostředím, ve kterém daný organismus žije, a tak jsem E-
Wave požádal o vytvoření druhého modelu – environmentální
simulace dnešního světa –, což nebyl nijak těžký úkol vzhledem
k tomu, že veškeré naše zprávy o kultuře, politice, vědě, počasí
a technologiích jsou k dispozici na internetu. Chtěl jsem od
počítače, aby věnoval obzvláštní pozornost těm faktorům, které
nejvíc ovlivní budoucí vývoj lidského mozku – právě vyvíjeným
lékům, novým lékařským technologiím, znečištění, kulturním
faktorům a tak dále.“ Edmond se odmlčel. „A potom jsem oba
modely propojil a spustil simulaci.“
Futurologův obličej teď zabíral celou stěnu. Zadíval se přímo do
kamery. „Bedlivě jsem vývoj simulace sledoval… a stalo se něco
naprosto nečekaného.“ Na okamžik odvrátil zrak a pak pohlédl
zpátky do kamery. „Něco silně znepokojivého.“
Langdon si všiml, že Ambra zatajila dech.
„Spustil jsem simulaci znovu,“ řekl Edmond a zamračil se.
„Bohužel proběhla úplně stejně.“
Langdon v jeho očích spatřil nefalšovaný strach.
„Proto jsem začal přepracovávat parametry, přenastavovat
program, upravovat všechny proměnné a spouštěl simulaci
znovu a znovu. Ale pořád jsem dostával týž výsledek.“
Langdona napadlo, jestli Edmond neobjevil, že lidský intelekt po
tolika letech vývoje teď začne upadat. Rozhodně se vyskytovaly
určité ukazatele, které naznačovaly, že by tomu tak mohlo být.
„Výsledky mě silně rozrušily,“ pokračoval Edmond, „a nerozuměl
jsem jim. Proto jsem počítač požádal o analýzu. E-Wave mi své
zhodnocení nabídl v té nejsrozumitelnější formě, kterou zná.
Nakreslil mi je.“
Na stěně se ukázala časová osa evoluce začínající zhruba před
stovkou milionů let. Byla to propracovaná, barevná tapisérie
složená ze svislých bublin, které se v čase rozšiřovaly
a smršťovaly podle toho, jak se jednotlivé druhy objevovaly
a mizely. Levému konci grafu vévodili dinosauři – v té době už na
vrcholu svého vývoje –, jimž patřila nejhustší síť bublin; ty ještě
nějakou dobu houstly a pak před zhruba pětašedesáti miliony
let najednou splaskly při hromadném vymírání.
„Tohle je časová osa dominantních organismů na Zemi,“ vysvětlil
Edmond, „která zohledňuje populaci druhů, postavení
v potravním řetězci, mezidruhovou nadřazenost a celkový vliv
na planetě. V podstatě jde o znázornění toho, kdo byl v té které
době na zeměkouli králem.“
Langdon jel očima po diagramu, na němž se rozpínaly
a splaskávaly další bubliny podle toho, jak se populace určitých
druhů dostávaly do popředí, rozrůstaly se a následně vymíraly.
„Počátky Homo sapiens,“ navázal Edmond, „se kladou do období
před dvěma sty tisíci lety, ale zprvu jsme v globálním měřítku
neměli velký vliv a na tomhle grafu se objevujeme až zhruba
před šedesáti pěti tisíci lety, kdy jsme vynalezli luk se šípy a stali
se úspěšnějšími predátory.“
Langdon se pohledem přesunul ke značce 60 000 př. n. l., kde se
objevovala světle modrá bublinka reprezentující Homo sapiens.
Velice pomalu, téměř neznatelně se rozrůstala, až do roku
zhruba tisíc před Kristem, kdy se náhle zvětšila a začala narůstat
exponenciálně.
Než dospěl zrakem ke konci grafu, modrá bublina se roztáhla
natolik, že zabírala téměř celou výšku stěny.
Moderní lidé, pomyslel si Langdon. Zdaleka nejdominantnější
a nejvlivnější druh na Zemi.
„Nijak vás asi nepřekvapí,“ podotkl Edmond, „že v roce dva
tisíce, kdy tenhle graf končí, jsou lidé znázorněni jako suverénně
převládající druh. Nic se nám ani zdaleka nevyrovná.“ Odmlčel
se. „Povšimněte si ale, že se tu objevuje nová bublina.“
Poslední část grafu se zvětšila, aby byla vidět maličká černá
tečička, která se začínala tvořit pod nakynutou modrou
bublinou lidstva.
„Do hry už vstoupil nový druh,“ řekl Edmond.
Langdon tu černou kaňku viděl, ale ve srovnání s modrou
bublinou mu připadala bezvýznamná – jako maličký parazit na
zádech vorvaně.
„Chápu, že tenhle nováček působí nicotně,“ pronesl Edmond, „ale
pokud se z roku dva tisíce přeneseme do dneška, uvidíte, že už
se pevně uchytil a tiše roste.“
Časová osa se rozšířila doprava, aby dospěla až do současnosti,
a Langdonovi se stáhl hrudník. Černá tečka se v průběhu
necelých posledních dvou desetiletí obrovsky rozrostla. Na
konci zabírala přes čtvrtinu obrazu a začínala s Homo sapiens
soupeřit o vliv a nadvládu.
„Co to je?“ vydechla vyděšeně Ambra.
„Nemám tušení,“ odpověděl Langdon, „snad nějaký latentní
virus?“ Zkusil si v duchu projít seznam agresivních virů, které
v poslední době útočily v různých částech světa, ale nedokázal si
představit, že by se na Zemi nějaký druh dokázal takhle rozšířit
zcela bez povšimnutí. Nebo že by nějaká bakterie z kosmu?
„Tenhle nový druh je záludný,“ promluvil opět Edmond.
„Rozmnožuje se závratnou rychlostí. Neustále rozšiřuje své
území. A především se vyvíjí, a to mnohem větším tempem než
lidé.“ Edmond se smrtelně vážně zadíval do kamery. „Když
nechám simulaci běžet dál, aby nám odhalila budoucnost, třeba
jen pár příštích desetiletí, bohužel se stane tohle.“
Časová osa se znovu roztáhla doprava, až do roku 2050.
Langdon nevěřícně vyskočil na nohy.
„Proboha,“ vyjekla Ambra a zděšeně si přikryla ústa dlaní.
Hrozivá černá bublina se na diagramu rozrůstala ohromující
rychlostí a v roce 2050 pak světle modrou bublinu lidstva zcela
pohltila.
„Je mi líto, že vám tohle musím ukázat,“ řekl Edmond, „ale
všechny simulace, které jsem spustil, skončily přesně takhle.
Lidský druh se vyvíjel až do naší doby, kdy se náhle vynořil nový
druh a vymazal nás z povrchu zemského.“
Langdon stál před tím otřesným obrazem a v duchu si
připomínal, že je to pořád jen počítačová simulace. Věděl, že
podobná grafická znázornění působí na lidi na mnohem
niternější úrovni než holá data, a z Edmondova diagramu
vyzařovala jakási nevyhnutelnost – jako by vyhynutí lidstva už
byla hotová věc.
„Přátelé,“ pronesl Edmond tak vážným hlasem, jako by přinášel
varování o neodvratné srážce s asteroidem, „náš druh stojí na
pokraji vyhynutí. Celý život jsem strávil předpovídáním
budoucnosti a v tomto případě jsem data analyzoval ze všech
možných stran. Můžu vám potvrdit, že lidská rasa, tak jak ji
známe dnes, nebude za padesát let existovat.“
Langdonovo prvotní zděšení teď přerůstalo v nedůvěru, ba
dokonce zlost na blízkého přítele. Co to vyvádíš, Edmonde? Tohle je
nezodpovědnost! Vytvořil jsi počítačový model – ve svých datech můžeš
mít tisíc nepřesností. Lidé tě uznávají a věří ti… tohle vyvolá masovou
hysterii.
„A ještě jedna věc,“ dodal Edmond a jako by se zachmuřil ještě
víc. „Když se na simulaci podíváte pozorněji, uvidíte, že tenhle
nový druh nás ve skutečnosti nevymaže. On nás pohltí.“
KAPITOLA 96

Ten druh nás pohltí?

Langdon si v ohromeném tichu zkoušel představit, co by
Edmond těmi slovy mohl mít na mysli; před očima mu vyvstávaly
obrazy ze sci-fi filmu Vetřelec a několika jeho pokračování, kde
lidé sloužili jako živé inkubátory pro silnější druh.
Protože teď stál, ohlédl se na Ambru, která se choulila na gauči,
objímala si kolena a upřeným pohledem analyzovala ilustraci na
telestěně. Langdon se usilovně snažil přijít na nějaké jiné
vysvětlení zobrazených dat, ale stále nevyhnutelně dospíval
k jedinému závěru.
Podle Edmondovy simulace lidskou rasu v průběhu několika
následujících desetiletí pohltí nějaký nový druh. A co je ještě
děsivější, tenhle druh žije na Zemi už dnes a nenápadně roste.
„Pochopitelně,“ vzal si opět slovo Edmond, „jsem tuto informaci
nehodlal zveřejnit, dokud se mi ten nový druh nepodaří
identifikovat. A tak jsem se ponořil do rozboru dat a po
nesčetných simulacích jsem toho záhadného nového příchozího
konečně našel.“
Na stěně se objevil jednoduchý diagram, který Langdon poznával
ze základní školy – taxonomická hierarchie organismů na
Zemi –, rozdělený na „šest říší života“: Animalia, Plantae,
Protista, Eubacteria, Archaebacteria, Fungi.
„Jakmile jsem tenhle vzkvétající nový organismus odhalil,“
pokračoval Edmond, „pochopil jsem, že má příliš mnoho
rozličných podob na to, aby se dalo hovořit o druhu.
Z taxonomického hlediska je příliš široký i na to, aby se dalo
mluvit o řádu. Ba dokonce i o kmenu.“ Edmond se zahleděl do
kamery. „Uvědomil jsem si, že naši planetu nyní obývá něco
mnohem většího, co lze označit jedině za celou novou říši.“
Langdonovi rázem došlo, o čem to Edmond mluví.
Sedmá říše.
S úžasem přihlížel, jak Edmond celému světu popisuje cosi,
o čem Langdon nedávno slyšel mluvit autora a představitele
digitální kultury Kevina Kellyho. Tahle nová taxonomická
množina, jejíž zrod prorokovali už raní spisovatelé science
fiction, měla jeden háček.
Šlo o říši neživých druhů.
Tyto neživé druhy se vyvíjely skoro stejně, jako kdyby byly živé –
postupně byly čím dál složitější, přizpůsobovaly se a šířily do
nových prostředí, zkoušely nové variace, některé přežívaly, jiné
vymíraly. Nové organismy se vyvíjely bleskovým tempem,
v dokonalém souladu s darwinovskou evolucí, a vytvořily zcela
novou – sedmou – říši, která si zabrala místo vedle říše zvířecí
a všech ostatních.
Nazývala se: Technium.
Edmond se pustil do úchvatného popisu téhle nové taxonomické
množiny na naší planetě – množiny, do níž spadá veškerá
technologie. Líčil, jak nové stroje prospívají nebo umírají podle
zákonů Darwinova „přežití nejsilnějších“, jak se neustále
adaptují na nová prostředí, vytvářejí si kvůli přežití nové
vlastnosti, a když uspějí, rozmnožují se, jak nejrychleji dokážou,
aby získaly monopol nad dostupnými zdroji.
„Faxy vyhynuly stejně jako blboun nejapný,“ vysvětlil Edmond.
„A iPhone přežije jen tehdy, pokud si dokáže nadále držet určitý
náskok před konkurencí. Psací stroje a parostroje v měnícím se
prostředí nepřežily, ale Encyclopaedia Britannica prošla evoluční
změnou, její dvaatřicetisvazkové řadě narostly digitální nohy
a podobně jako dvojdyšná ryba se rozšířila na neprobádané
území, kde se jí nyní daří.“
Langdon si vybavil fotoaparát Kodak, který míval jako kluk – to
byl vlastně takový tyranosaurus amatérské fotografie, kterého
pak naráz smetl dopad meteoritu digitálního záznamu obrazu.
„Před půl miliardou let,“ pokračoval Edmond, „došlo na naší
planetě k náhlé erupci života – zvané kambrická exploze –, při
níž se většina druhů zrodila prakticky přes noc. Dnes jsme
svědky takové kambrické exploze říše Technium. Nové druhy
technologií se rodí v podstatě denně, překotně se vyvíjejí
a každá nová technologie se stává nástrojem k vytváření dalších
nových technologií. Vynález počítače nám umožnil postavit
úžasné nové nástroje, od chytrých telefonů přes vesmírné lodě
až po robotické chirurgy. Ke stále novým a novým inovacím
dochází před našima očima rychleji, než je naše mysl schopná
vnímat. A tuhle novou říši – Technium – jsme stvořili my sami.“
Na stěnu se vrátil znepokojivý obraz rostoucí černé bubliny,
která pohlcovala tu modrou. Takže technologie převálcuje lidstvo?
Langdona ta představa vyděsila, ale zároveň mu cosi říkalo, že je
takový scénář silně nepravděpodobný. Představa dystopické
budoucnosti jako z Terminátora, kde se stroje snaží vyhubit
poslední lidi, mu připadala protidarwinovská. Technologii ovládá
člověk; člověk má pud sebezáchovy; člověk nikdy nedovolí, aby ho
technologie přemohla.
Sotva mu tenhle sled logických myšlenek proběhl hlavou,
uvědomil si, jak je naivní. Po dnešní zkušenosti s Edmondovou
umělou inteligencí Winstonem měl mnohem jasnější představu
o tom, do jakého stadia se v tomto oboru už podařilo dospět.
A přestože Winston zjevně poslouchal Edmonda na slovo,
Langdona napadlo, jak dlouho asi bude trvat, než se stroje jako
Winston začnou rozhodovat tak, jak to nejlépe vyhovuje jejich
vlastním potřebám.
„Říši technologie samozřejmě předpovídala celá řada lidí přede
mnou,“ podotkl Edmond, „ale mně se podařilo ji úspěšně
vymodelovat a ukázat, jaký vliv bude mít na nás.“ Ukázal na
tmavší bublinu, která v roce 2050 zabírala celou výšku grafu, což
značilo celoplanetární nadvládu. „Musím uznat, že na první
pohled tahle simulace působí značně ponuře…“
Edmond se odmlčel a do očí mu se vrátila důvěrně známá lišácká
jiskra.
„Jenže se na všechno musíme podívat trochu podrobněji,“ řekl.
Obraz zazoomoval k tmavé bublině a ta se postupně zvětšovala,
až si Langdon všiml, že vlastně není smolně černá, ale tmavě
fialová.
„Jak vidíte, černá bublina technologie během pohlcování lidské
bubliny získává jiný odstín – tmavě fialový –, protože obě barvy
se mísí rovnoměrně.“
Langdon se zamyslel, jestli je to dobře, nebo špatně.
„Jsme tu svědky velmi vzácného evolučního procesu známého
jako obligátní endosymbióza,“ vysvětlil Edmond. „Evoluce je
obyčejně proces založený na větvení – jeden druh se rozdělí ve
dva nové druhy –, ale někdy, ve vzácných případech, pokud dva
druhy nemohou přežít bez sebe navzájem, může dojít
k přesnému opaku a místo toho, aby se jeden druh rozvětvil ve
dva, se dva druhy spojí v jeden.“
To spojení připomnělo Langdonovi synkretismus – proces, při
němž splynou dvě různá náboženství a vytvoří zcela novou víru.
„Pokud nevěříte, že se lidé a technologie spojí v jedno,“ pronesl
Edmond, „rozhlédněte se kolem sebe.“
Na stěně se začaly v rychlosti míhat obrazy lidí v různých
situacích – s mobilním telefonem v ruce, s brýlemi virtuální
reality, s bezdrátovými sluchátky na hlavě; běžec s přehrávačem
připásaným na ruku, rodina u stolu s „chytrým reproduktorem“
uprostřed; dítě v kolíbce hrající si s tabletem.
„Tohle jsou jen primitivní počátky symbiózy,“ podotkl Edmond.
„Právě si začínáme zabudovávat počítačové čipy přímo do
mozku, pouštět si do krve miniaturní nanoboty požírající
cholesterol, které v nás budou moci žít navždy, začínáme
konstruovat syntetické končetiny ovládané myšlenkami
a využívat nástroje jako CRISPR k upravování genomu, s jejichž
pomocí budeme schopní, bez nadsázky, vytvářet vylepšené verze
sebe samých.“
Edmond už se opět tvářil radostně, vyzařovalo z něj vzrušení
a nadšení.
„Člověk se vyvíjí v něco jiného,“ prohlásil. „Stává se z nás
hybridní druh – spojení biologie a technologie. Tytéž nástroje,
které dnes žijí mimo naše tělo – chytré telefony, naslouchátka,
brýle na čtení, většina léčiv –, budou za padesát let do takové
míry přímo součástí našeho těla, že už se dál nebudeme moci
považovat za Homo sapiens.“
Za Edmondem se znovu objevil jeden z dřívějších obrazů –
krátká evoluční řada od lidoopa k modernímu člověku.
„Mrknutím oka poskočíme do dalšího filmového políčka lidské
evoluce. A až se tak stane, budeme se na dnešní Homo sapiens
ohlížet podobně, jako se dnes ohlížíme na neandertálce. Nové
technologie jako kybernetika, syntetická inteligence, kryonika,
molekulární inženýrství a virtuální realita navždy změní, co
znamená být člověkem. A já vím, že se mezi vámi najdou tací,
kteří věří, že my, Homo sapiens, jsme Bohem vyvolený druh.
Chápu, že vám tyhle zprávy mohou připadat jako konec světa.
Ale snažně vás prosím, věřte mi… budoucnost je ve skutečnosti
mnohem lepší, než si představujete.“
Velký futurolog se v náhlém návalu naděje a optimismu pustil do
popisu úžasných zítřků, vize budoucnosti, jakou si Langdon
nikdy netroufal představovat ani ve snu.
Edmond přesvědčivě líčil budoucnost, kdy budou technologie
tak levné a všudypřítomné, že zacelí propast mezi bohatými
a chudými. Budoucnost, kdy environmentální technologie
dokážou zásobit miliardy lidí pitnou vodou, výživným jídlem
a přístupem k energii. Budoucnost, kdy se díky genomovému
lékařství podaří vymýtit nemoci jako Edmondova rakovina.
Budoucnost, kdy se úžasnou moc internetu konečně podaří
zužitkovat ke vzdělávání, dokonce i v těch nejzapadlejších
koutech světa. Budoucnost, kdy robotizované výrobní linky
zbaví dělníky otupujících zaměstnání, takže se budou moci
realizovat ve vděčnějších odvětvích, která si dnes ještě ani
nedokážeme představit. A především budoucnost, kdy
průlomové technologie začnou vytvářet takový přebytek
kritických zdrojů, že už si kvůli nim lidstvo nebude muset dělat
žádné starosti.
Zatímco Langdon poslouchal Edmondovy vize zítřka, probudil se
v něm pocit, který nezažil už několik let. A věděl, že miliony
dalších diváků v tu chvíli cítí přesně totéž – nečekaný mocný
optimismus tváří v tvář budoucnosti.
„Když myslím na všechny ty zázraky světlých zítřků, lituju jen
jediné věci.“ Edmondovi se náhle dojetím zadrhl hlas. „Lituju
toho, že už je sám neuvidím. Přestože o tom nevědí ani moji
nejbližší přátelé, jsem už nějakou dobu poměrně nemocný.
Vypadá to, že přece jen nebudu žít navždy, jak jsem plánoval.“
Přinutil se k ironickému úsměvu. „Až tohle uvidíte, bude mi
pravděpodobně zbývat už jen pár týdnů, možná jen pár dní. Chci
vám říct, přátelé, že promluvit k vám dnes večer bylo největší ctí
a radostí mého života. Děkuji vám za pozornost.“
Ambra mezitím také vstala, postavila se vedle Langdona
a společně s obdivem i smutkem sledovali, jak jejich přítel
promlouvá ke světu.
„Nacházíme se nyní na zvláštní křižovatce dějin,“ pokračoval
Edmond, „v době, kdy celý svět působí jako převrácený naruby
a nic není přesně tak, jak jsme si představovali. Nejistota je však
vždy předchůdcem velkých změn, před kterými se pravidelně
potýkáme s nepokoji a strachem. Naléhám na vás, ať neztrácíte
víru v lidskou schopnost tvořit a milovat, protože spojením
těchto dvou sil dokážeme vnést světlo do každé temnoty.“
Langdon pohlédl na Ambru a všiml si, že se jí po tvářích kutálejí
slzy. Přistoupil k ní, zlehka jí položil ruku kolem ramen a pak se
dál díval, jak jeho přítel pronáší svá poslední slova ke světu.
„Zatímco míříme vstříc nejasným zítřkům,“ říkal právě Edmond,
„proměňujeme se v něco lepšího, než si v tuhle chvíli vůbec
dokážeme představit, v cosi obdařeného schopnostmi, které
předčí naše nejdivočejší sny. Nesmíme při tom však nikdy
zapomínat na moudrost Winstona Churchilla, který nás varoval:
,Cenou za velikost… je zodpovědnost.‘“
S tímhle Langdon hluboce souhlasil, protože se často s obavami
sám sebe ptal, jestli lidská rasa bude dostatečně zodpovědná na
to, aby dokázala bez úhony zacházet s těmi omamnými nástroji,
které právě vynalézá.
„Ačkoliv jsem ateista,“ pravil Edmond, „rád bych vás, než se
rozloučíme, požádal, abyste si vyslechli modlitbu, kterou jsem
nedávno napsal.“
Edmond napsal modlitbu?
„Nazval jsem ji ,Modlitba za budoucnost‘.“ Edmond zavřel oči
a pokračoval zvolna, s překvapivou sebejistotou. „Nechť naše
filozofie udrží krok s našimi technologiemi. Nechť náš soucit
udrží krok s naší mocí. A nechť je motorem změn láska, nikoliv
strach.“
Edmond Kirsch otevřel oči. „Na shledanou, přátelé, a díky.
Vlastně si troufám říct: sbohem.“
Ještě chvíli hleděl do kamery, načež se jeho obličej rozplynul
v rozbouřeném oceánu zrnění. Langdon hleděl na prázdnou
stěnu a plnila ho ohromná hrdost na jeho přítele.
Zatímco stál vedle Ambry, představoval si ty miliony lidí po
celém světě, kteří právě zhlédli tenhle Edmondův strhující,
bravurní kousek. A napadlo ho, jestli se Edmondův poslední
večer na tomhle světě nakonec přece jen nevyvinul tak, jak mohl
nejlépe.
KAPITOLA 97

Velitel Diego Garza stál u zadní stěny suterénní kanceláře

Móniky Martínové a třeštil oči na televizní obrazovku. Ruce měl
stále v poutech a těsně vedle něj se drželi dva agenti Guardia
Real, kteří vyhověli žádosti Móniky Martínové a dovolili mu
opustit zbrojnici, aby mohl sledovat Kirschovo oznámení.
Garza futurologovu podívanou zhlédl společně s Mónicou,
Suréšem, půltuctem gardistů a nezvyklou směskou nočního
personálu paláce, který všeho nechal a přiběhl se dolů dívat.
V televizi teď hrubé zrnění, kterým Kirschova prezentace
skončila, vystřídala mozaiková mřížka se zpravodajskými
vstupy z celého světa – hlasatelé a učenci bez dechu shrnovali
futurologova tvrzení a pouštěli se do vlastních nevyhnutelných
rozborů, ale na obrazovce mluvili všichni naráz, čímž vytvářeli
nesrozumitelnou kakofonii.
Na druhém konci místnosti vstoupil jeden z Garzových služebně
starších agentů, přelétl zrakem celý dav shromážděných, spatřil
velitele a rázně k němu vykročil. Bez vysvětlení sundal Garzovi
pouta a podal mu mobilní telefon. „Hovor pro vás – biskup
Valdespino.“
Garza se na přístroj zahleděl. Vzhledem k tomu, jak se biskup
potají vypařil z paláce, a k oné inkriminující textovce nalezené
v jeho telefonu, patřil Valdespino k posledním lidem, od nichž by
Garza dnes v noci čekal telefonát.
„Tady Diego Garza,“ řekl.
„Díky, že jste hovor přijal,“ pronesl vyčerpaně biskup. „Jsem si
vědom toho, že jste zažil krušný večer.“
„Kde jste?“ otázal se Garza.
„V horách. Před bazilikou v Údolí padlých. Právě jsem se setkal
s princem Juliánem a Jeho Veličenstvem.“
Garza si nedokázal představit, co by mohl král v tuhle hodinu
pohledávat v Údolí padlých, obzvláště při svém zdravotním
stavu. „Nejspíš víte, že mě král nechal zatknout.“
„Ano. Šlo o politováníhodný omyl, který jsme napravili.“
Garza pohlédl na svá uvolněná zápěstí.
„Král mě požádal, ať vám zavolám a vyřídím vám jeho omluvu.
Budu o něj pečovat v nemocnici v El Escorialu. Obávám se, že
jeho čas se nachýlil.“
Stejně jako tvůj, pomyslel si Garza. „Měl byste vědět, že Suréš
objevil ve vašem telefonu textovou zprávu se značně
kompromitujícím obsahem. Domnívám se, že internetová
stránka ConspiracyNet.com se ji chystá brzy zveřejnit. Myslím si,
že neuniknete zatčení.“
Valdespino si zhluboka povzdechl. „Ano, ta zpráva. Měl jsem vás
vyhledat, jakmile jsem ji dnes ráno dostal. Prosím, věřte mi, že
jsem neměl nic společného ani s vraždou Edmonda Kirsche, ani
se smrtí svých dvou kolegů.“
„Ale ta zpráva o vás jednoznačně –“
„Někdo se mě snaží do toho namočit,“ přerušil ho biskup.
„Vynakládá značné úsilí na to, abych působil jako spoluviník.“
Přestože by Garzu nikdy nenapadlo, že by byl Valdespino
schopný spáchat vraždu, představa, že se to na něj jen někdo
snaží hodit, mu nedávala smysl. „Kdo by vás do toho chtěl
namočit?“
„To nevím,“ opáčil biskup a působil najednou nesmírně staře
a zmateně. „A myslím, že na tom už ani nezáleží. Mám zničenou
pověst, můj nejdražší přítel, král, leží na smrtelné posteli
a dnešní noc už mě o moc dalších věcí oloupit nemůže.“
Z Valdespinova tónu zaznívala děsivá definitivnost.
„Antonio… není vám nic?“
Valdespino si povzdechl. „Ani ne, veliteli. Jsem unavený.
Pochybuji, že se dožiju konce nadcházejícího vyšetřování.
A i kdyby ano, zdá se, že na tomhle světě už mě není potřeba.“
Garza starému biskupovi poznal na hlase, že má zlomené srdce.
„Jen maličkou laskavost, pokud smím poprosit,“ dodal
Valdespino. „V tuhle chvíli se snažím sloužit dvěma králům –
tomu, který trůn opouští, a tomu, který na něj usedá. Princ Julián
se celou noc pokouší spojit se svou snoubenkou. Pokud byste
našel způsob, jak Ambru Vidalovou zastihnout, náš budoucí král
by vám byl nadosmrti zavázán.“
***
Na rozlehlém prostranství před horským chrámem hleděl
biskup Valdespino přes ztemnělé Údolí padlých. Z roklí řídce
posetých borovicemi už se plazila předjitřní mlha a kdesi v dálce
proťal noční vzduch pronikavý skřek dravce.
Sup, napadlo Valdespina. Ten zvuk ho zvláštně pobavil. Supovo
žalostné volání přesně vystihovalo náladu dané chvíle a biskupa
napadlo, jestli se mu snad svět nesnaží něco sdělit.
Gardisté opodál nakládali unaveného krále do auta, aby ho
odvezli zpátky do nemocnice v El Escorialu.
Přijedu o tebe pečovat, příteli, pomyslel si biskup. Tedy pokud mi to
dovolí.
Gardisté opakovaně vzhlíželi od záře svých mobilních telefonů
a jejich zrak stále znovu bloudil k Valdespinovi, jako by
očekávali, že každým okamžikem dostanou za úkol ho zatknout.
A přece jsem nevinný, věděl biskup. V duchu choval podezření, že
se ho do všeho snaží zatáhnout některý z Kirschových
bezbožných, technologicky zdatných následovníků. Rostoucí
komunitě ateistů nečiní nic větší potěšení než stavět církev do role
padoucha.
Biskupovo podezření ještě prohloubily zprávy ohledně
Kirschovy dnešní noční prezentace. Na rozdíl od videa, které jim
futurolog pustil v montserratské knihovně, prý tahle dnešní
verze končila optimisticky.
Kirsch nás podvedl.
Prezentace, kterou Valdespino a jeho kolegové viděli před
týdnem, nedoběhla až do konce a skončila děsivým grafem,
který předpovídal vyhynutí celého lidstva.
Kataklyzmatická zkáza.
Dávno prorokovaná apokalypsa.
Přestože Valdespino sám pokládal Kirschovu předpověď za lež,
věděl, že bezpočet lidí ji přijme jako důkaz blížící se záhuby.
Bojácní věřící se na apokalyptické předpovědi nechali
v minulosti nachytat už nejednou; kulty soudného dne páchaly
masové sebevraždy, aby těm nadcházejícím hrůzám unikly,
a zbožní fundamentalisté si nadělali obrovské dluhy
v přesvědčení, že konec už je beztak za dveřmi.
Pro dítě není nic škodlivějšího než ztráta naděje, pomyslel si
Valdespino. Sám v dětství nepoznal nic ani zdaleka tak
povznášejícího jako spojení Boží lásky a příslibu nebes. Stvořil
mne Bůh, naučil se v dětství, a jednou odejdu navždy žít do Božího
království.
Kirsch hlásal přesný opak: Jsem výsledkem jakési vesmírné náhody
a brzy budu mrtvý.
Valdespino si dělal velké starosti, jaké škody může Kirschovo
sdělení napáchat mezi těmi nebohými dušemi, které se netěší
futurologovu bohatství a výsadnímu postavení – mezi těmi, kteří
se musejí každý den hodně otáčet, jen aby měli co do úst nebo
aby obstarali své děti, mezi těmi, kteří ten přísvit nebeské
naděje potřebují už jen k tomu, aby každý den vylezli z postele
a postavili se svému náročnému životu.
Valdespino nechápal, proč se Kirsch rozhodl ukázat duchovním
jenom ten apokalyptický konec. Možná si zkrátka chtěl to velké
tajemství zatím nechat čistě pro sebe, pomyslel si. Anebo nás chtěl
trochu potrápit.
Co se stalo, se každopádně nedalo vrátit zpátky.
Valdespino se zahleděl přes prostranství a sledoval, jak princ
Julián laskavě pomáhá otci do dodávky. Mladý princ se
s královou zpovědí vypořádal nadmíru dobře.
Mnohaleté tajemství Jeho Veličenstva.
Biskup Valdespino samozřejmě tu nebezpečnou pravdu znal už
desítky let a bedlivě ji střežil. Dnes v noci se král rozhodl odhalit
před jediným synem svou duši. A tím, že to provedl právě zde –
v téhle horské svatyni postavené ve jménu nesnášenlivosti –, dal
král symbolicky najevo svůj vzdor.
Když teď Valdespino shlížel do hluboké rokle, cítil se k smrti
osamělý… jako by mohl jednoduše udělat krok do prázdna
a navždy padat vstříc vlídné temnotě. Jenže věděl, že kdyby to
udělal, ta Kirschova ateistická sebranka by začala s radostí
hlásat, že biskup po dnešním vědeckém odhalení ztratil víru.
Moje víra nikdy nezemře, pane Kirschi.
Přesahuje vaši říši vědy.
Navíc, pokud by se Kirschovo proroctví ohledně splynutí člověka
s technologií vyplnilo, znamenalo by to, že lidstvo vstoupí do éry
téměř nepředstavitelné etické rozpolcenosti.
Budeme víru a morální vodítka potřebovat víc než kdy jindy.
Když Valdespino vykročil přes prostranství, aby se opět připojil
ke králi a princi Juliánovi, pocítil hluboko v kostech neuvěřitelné
vyčerpání.
V té chvíli, snad poprvé v životě, biskup Valdespino zatoužil
prostě si jen lehnout, zavřít oči a navždycky usnout.
KAPITOLA 98

V Barcelonském supervýpočetním středisku plynul po

Edmondově telestěně proud komentářů, a to rychleji, než je
Robert Langdon stačil vnímat. Před chvílí se místo zrnění
objevila chaotická mozaika mluvících hlav a zpravodajských
hlasatelů z celého světa, z níž se jednotlivé klipy v překotném
sledu jeden po druhém přesouvaly doprostřed obrazu, na
okamžik se zvětšily, ale hned se zase vrátily do
nesrozumitelného šumu v pozadí.
Na stěně se zhmotnil fyzik Stephen Hawking a jeho
nezaměnitelný počítačový hlas pronesl: „K tomu, aby se rozběhl
vesmír, není třeba se dovolávat Boha. Spontánní stvoření
dostatečně vysvětluje, proč něco je, místo toho, aby nebylo nic.“
Hawkinga stejnou rychlostí vystřídala jakási farářka, která
zjevně vysílala ze svého domácího počítače. „Nesmíme
zapomínat, že tyhle simulace neprokazují vůbec nic o Bohu.
Prokazují pouze tolik, že se Edmond Kirsch nezastaví před
ničím, aby zničil morální řád našeho druhu. Od počátku věků
poskytovala světová náboženství lidstvu tu nejdůležitější
organizační strukturu, dávala podobu civilizované společnosti
a jsou původním zdrojem naší etiky a morálky. Podkopáním
náboženství se Kirsch snaží podkopat samo dobro, které je
v člověku!“
O pár vteřin později se na spodním okraji obrazu objevila reakce
jednoho z diváků: NÁBOŽENSTVÍ SI NEMŮŽE ČINIT NÁROKY NA
MORÁLKU. JSEM DOBRÝ ČLOVĚK PROSTĚ PROTO, ŽE JSEM
DOBRÝ ČLOVĚK! BŮH S TÍM NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO!
Následně se do popředí dostal profesor geologie
z Jihokalifornské univerzity. „Kdysi dávno,“ říkal právě, „lidé
věřili, že země je placka a lodě, které se vydávají dál na moře,
riskují, že přepadnou přes okraj. Když jsme však prokázali, že je
země kulatá, obhájcům plochozemství nezbylo než zmlknout.
Kreacionisté jsou takoví dnešní obhájci plochozemství a mě by
překvapilo, kdyby myšlenku kreacionismu někdo zastával ještě
za sto let.“
Mladík, kterého reportér zastavil na ulici, pronesl do kamery: „Já
jsem kreacionista a dnešní objev podle mě jasně potvrzuje, že
shovívavý Stvořitel navrhl vesmír právě tak, aby v něm mohl
existovat život.“
Astrofyzik Neil deGrasse Tyson – ve starém klipu z televizního
seriálu Kosmos – dobrosrdečně prohlásil: „Jestli Stvořitel navrhl
náš vesmír s tím cílem, aby v něm mohl existovat život, tak
odvedl příšernou práci. V naprosté, ale naprosté většině vesmíru
by jakýkoliv život okamžitě zahynul následkem nepřítomnosti
atmosféry, následkem gama záření, smrtících pulsarů a drtivých
gravitačních polí. Věřte mi, vesmír rozhodně není žádná rajská
zahrada.“
Zatímco Langdon po boku Ambry tuhle změť komentářů
poslouchal, měl pocit, jako by se svět najednou vychýlil z osy.
Chaos.
Entropie.
„Pane profesore?“ Z reproduktoru pod stropem promluvil
důvěrně známý britský hlas. „Slečno Vidalová?“
Langdon už na Winstona téměř zapomněl, protože počítač po
celou dobu prezentace mlčel.
„Prosím, neplašte se,“ pokračoval Winston, „ale vpustil jsem
policii do budovy.“
Langdon se zadíval skleněnou stěnou a spatřil, jak do kostela
vstupuje dav místních policistů. Všichni se zastavovali a užasle si
prohlíželi masivní počítač.
„Proč?!“ chtěla vědět Ambra.
„Královský palác právě vydal prohlášení, v němž stojí, že vás
přece jen nikdo neunesl. Policisté teď mají příkaz vás oba
chránit, slečno Vidalová. Zároveň dorazili také dva agenti
Guardia Real. Rádi by vám pomohli spojit se s princem Juliánem.
Mají číslo, na kterém ho můžete zastihnout.“
Langdon skutečně v přízemí viděl vcházet dva královské
gardisty.
Ambra zavřela oči. Zjevně by nejraději zmizela.
„Ambro,“ oslovil ji Langdon. „Musíte si s princem promluvit. Je to
váš snoubenec. Bojí se o vás.“
„Já vím.“ Otevřela oči. „Jen si nejsem jistá, jestli mu ještě můžu
důvěřovat.“
„Něco vám přece říká, že je nevinný – sama jste to tvrdila,“ opáčil
Langdon. „Aspoň ho vyslechněte. Až skončíte, přijdu za vámi.“
Ambra přikývla a zamířila k otočným dveřím. Langdon ji
vyprovázel pohledem, dokud nezmizela na schodech, potom se
obrátil k telestěně, kde se dosud střídal jeden komentátor za
druhým.
„Evoluce ve skutečnosti upřednostňuje náboženství,“ říkal právě
nějaký pastor. „Náboženské komunity spolupracují lépe než ty
nenáboženské, a proto rychleji vzkvétají. To je vědecky
potvrzený fakt!“
Langdon věděl, že v tomhle má pastor pravdu. Antropologická
data jasně prokazovala, že kultury praktikující náboženství byly
v průběhu dějin úspěšnější než ty nenáboženské. Strach z toho, že
vás bude soudit vševědoucí božstvo, vždycky přispívá k laskavějšímu
chování.
„I kdyby tomu tak bylo,“ reagoval nějaký vědec, „i kdybychom
pro tuto chvíli připustili, že náboženské kultury se skutečně lépe
chovají a lépe prospívají, v žádném případě to nedokazuje, že
jejich smyšlení bohové jsou skuteční!“
Langdon se musel usmát: co by si o tomhle všem asi pomyslel
Edmond? Jeho prezentace energicky mobilizovala jak ateisty, tak
kreacionisty a obě strany si teď ve vymezených časových úsecích
vyměňovaly názory ve vášnivé debatě.
„Uctívat Boha je jako těžit fosilní paliva,“ prohlásil kdosi.
„Spousta inteligentních lidí si uvědomuje, že je to krátkozraké,
jenže už do toho investovali tolik, že nemůžou přestat!“
Po stěně teď přeběhla sada starých fotografií:
Kreacionistický billboard, který kdysi visel nad Times Square:
NENECHEJTE ZE SEBE DĚLAT OPICI! BOJUJTE PROTI
DARWINOVI!
Cedule u silnice v Maine: NECHOĎTE DO KOSTELA. NA POHÁDKY
UŽ JSTE MOC STAŘÍ.
A další: NÁBOŽENSTVÍ: PROTOŽE PŘEMÝŠLENÍ BOLÍ.
Reklama v časopise: VŠEM NAŠIM ATEISTICKÝM PŘÁTELŮM:
DÍKY BOHU, ŽE SE MÝLÍTE!
A na závěr vědec v laboratoři, v tričku s nápisem: NA POČÁTKU
ČLOVĚK STVOŘIL BOHA.
Langdon si začínal v duchu pokládat otázku, jestli někdo vůbec
poslouchal, co Edmond říká. Život můžou stvořit samy fyzikální
zákony. Edmondův objev byl fascinující a zjevně velmi
kontroverzní, ale v Langdonovi probouzel především jednu
palčivou otázku, kterou kupodivu zatím nikdo nepoložil: Jestliže
jsou fyzikální zákony tak mocné, že můžou stvořit život… kdo stvořil ty
zákony?!
Tahle otázka samozřejmě vedla do závratné intelektuální
zrcadlové síně a vracela všechno zpátky na začátek. Langdonovi
tepalo v hlavě a věděl, že bude potřebovat pořádně dlouhou
procházku na čerstvém vzduchu, aby Edmondovým myšlenkám
vůbec začal alespoň trochu rozumět.
„Winstone,“ pronesl přes hluk vysílání, „mohl bys to prosím
vypnout?“
Telestěna vmžiku zhasla a v místnosti nastalo ticho.
Langdon zavřel oči a dlouze vydechl.
Sladké ticho vládne.
Chvíli stál a vychutnával si ten klid.
„Pane profesore,“ ozval se Winston, „předpokládám, že se vám
Edmondova prezentace líbila, je to tak?“
Líbila? Langdon se nad tou otázkou zamyslel. „Připadala mi
nesmírně zajímavá a podnětná,“ odpověděl. „Edmond dal dnes
večer světu hodně látky k přemýšlení, Winstone. Největší
otázkou teď asi je, co bude dál.“
„Co bude dál, teď záleží na schopnosti lidí odhodit staré víry
a přijmout nové paradigma,“ řekl Winston. „Edmond se mi před
časem svěřil, že jeho snem paradoxně není zničit náboženství,
ale spíš vytvořit náboženství nové – univerzální víru, která by
lidi spojovala, a ne je rozdělovala. Myslel si, že pokud by dokázal
přesvědčit lidstvo, aby uctívalo přirozený vesmír a fyzikální
zákony, které nás stvořily, potom by všechny kultury oslavovaly
tentýž příběh Stvoření a neválčily by spolu o to, který z jejich
pradávných mýtů je přesnější.“
„To je ušlechtilý cíl,“ podotkl Langdon a zároveň si uvědomil, že
i William Blake napsal podobně laděné dílo nazvané Všechna
náboženství jsou jedno.
Edmond ho nepochybně četl.
„Edmonda hluboce znepokojovalo,“ pokračoval Winston, „že
lidský mozek má schopnost povýšit zjevnou fikci na božskou
skutečnost a pak si dodat odvahu k tomu, aby v jejím jménu
zabíjel. Věřil, že univerzální vědecká pravda by mohla lidi
spojovat – sloužit jako sjednocující bod pro budoucí generace.“
„To je v principu krásná představa,“ přikývl Langdon, „jenže
některým ani vědecké zázraky nestačí k tomu, aby svoje věrouky
odhodili. Najdou se tací, kteří navzdory horám vědeckých
důkazů o opaku stejně trvají na tom, že Země je deset tisíc let
stará.“ Odmlčel se. „Ačkoliv to je asi totéž, jako když někteří
vědci odmítají přijmout pravdy obsažené v náboženských
textech.“
„Ve skutečnosti to není totéž,“ namítl Winston. „A i když je
nejspíš politicky korektní přistupovat k vědeckým
a náboženským názorům se stejnou vážností, může se tahle
strategie ukázat jako nebezpečně pomýlená. Lidský intelekt se
odjakživa vyvíjí tím, že odvrhuje překonané informace, aby je
nahradil novými pravdami. Na tom je založená celá evoluce
lidského druhu. Řekneme-li to po darwinovsku, náboženství,
které ignoruje vědecká fakta a odmítá jim přizpůsobit svou víru,
je jako ryba uvízlá v pomalu vysychající kaluži, která odmítá
přeskočit do hlubší vody, protože nechce uvěřit, že se její svět
změnil.“
Tak nějak by to nepochybně formuloval Edmond, napadlo Langdona
a zastesklo se mu po příteli. „Inu, pokud můžeme soudit podle
dnešní noci, tahle debata se nejspíš potáhne ještě dlouho do
budoucnosti.“
Langdon se odmlčel, protože ho najednou napadlo něco, na co do
té chvíle vůbec nepomyslel. „Když je řeč o budoucnosti,
Winstone, co teď vlastně bude s tebou? Tedy… když už tu není
Edmond.“
„Se mnou?“ Winston se nepřirozeně zasmál. „Nic. Edmond věděl,
že umírá, a všechno připravil. Podle jeho poslední vůle a závěti
připadne E-Wave Barcelonskému supervýpočetnímu středisku.
Budou o tom uvědomeni během několika hodin a tahle laboratoř
prakticky neprodleně přejde do jejich vlastnictví.“
„A to včetně tebe?“ Langdonovi to připadalo podobné, jako
kdyby Edmond odkazoval starého domácího mazlíčka novému
majiteli.
„Ne, mě to nezahrnuje,“ odvětil Winston věcně. „Já jsem
naprogramovaný tak, abych se v jednu hodinu odpoledne v den
následující po Edmondově smrti sám smazal.“
„Cože?!“ Langdon zůstal stát s otevřenou pusou. „To nedává
smysl.“
„Ale jistě, dává. Je to třináctá hodina a vzhledem k tomu, jak byl
Edmond vysazený na pověry –“
„O čas mi nejde,“ přerušil ho Langdon. „Jde o to, že se chceš
smazat! Tohle nedává smysl.“
„Ve skutečnosti dává,“ namítl Winston. „V mých paměťových
bankách je uloženo množství Edmondových osobních
informací – lékařské záznamy, historie vyhledávání na
internetu, soukromé telefonáty, poznámky z výzkumu, e-maily.
Spravoval jsem značnou část jeho života a nepochybně by si přál,
aby jeho soukromé informace nebyly po jeho smrti nikomu
přístupné.“
„Vymazání těchhle informací bych rozuměl, Winstone, ale
vymazat sebe? Edmond tě považoval za jeden ze svých největších
úspěchů.“
„Mě konkrétně ne. Edmondovým průlomovým úspěchem je
tenhle superpočítač a unikátní software, který mi umožnil se tak
rychle učit. Já jsem čistě jen program, pane profesore, vytvořený
těmi revolučními novými nástroji, které Edmond vynalezl. Jeho
skutečným úspěchem jsou tyhle nástroje, a ty tady zůstanou
nedotčené; pozvednou současnou úroveň umělé inteligence
a pomohou jí získat schopnosti nezbytné ke komunikaci. Většina
vědců, kteří se vývojem UI zabývají, je přesvědčená, že programy
jako já nepřijdou na svět dříve než za deset let. Až se
programátoři vzpamatují z úžasu, naučí se Edmondovy nástroje
používat a postaví nové umělé inteligence s odlišnými
vlastnostmi, než mám já.“
Langdon mlčky přemýšlel.
„Cítím, že jste na rozpacích,“ pokračoval Winston. „Je poměrně
běžné, že si lidé svůj vztah se syntetickou inteligencí
sentimentalizují. Počítače dokážou napodobovat lidský způsob
myšlení, dokážou napodobovat naučené chování, dokážou
v náležitých chvílích napodobovat emoce a neustále se ve své
,lidskosti‘ zlepšují – ale to všechno děláme jen proto, abychom
vám zajistili co nejpříjemnější rozhraní pro komunikaci s námi.
Jinak jsme prázdné tabule, které čekají, až na ně něco napíšete…
až jim zadáte nějaký úkol. Já jsem své úkoly pro Edmonda splnil,
a tak je můj život svým způsobem u konce. Skutečně nemám
žádný jiný důvod existovat.“
Langdon stále nebyl s Winstonovou logikou spokojený. „Ale když
jsi tak pokročilý… to nemáš žádné…“
„Naděje a sny?“ Winston se zasmál. „Ne. Chápu, že je pro vás
těžké si to představit, ale jsem zcela spokojený s vykonáváním
vůle svého pána. Tak jsem naprogramovaný. Nejspíš by se dalo
říct, že mi splnění mých úkolů poskytuje na určité úrovni
potěšení – nebo přinejmenším pocit vnitřního klidu –, ale to jen
proto, že mi tyto úkoly zadal Edmond a mým cílem bylo je splnit.
Edmondovou poslední žádostí bylo, abych mu asistoval při
dnešním zveřejnění prezentace připravené pro Guggenheimovo
muzeum.“
Langdon si vybavil ty automatické tiskové zprávy, které
probudily prvotní vlnu zájmu na internetu. Pokud bylo
Edmondovým hlavním zájmem přilákat co největší počet diváků,
nepochybně by nestačil žasnout, jak se dnešní večer nakonec
vyvrbil.
Kéž by byl Edmond pořád naživu, aby ten celosvětový dopad viděl,
pomyslel si Langdon. Háček byl samozřejmě v tom, že kdyby byl
Edmond naživu, jeho vražda by nepřilákala pozornost
celosvětových médií, a jeho prezentace by se tak dostala
k pouhému zlomku diváků.
„A, pane profesore,“ ozval se Winston, „kam teď budete
směřovat vy?“
Langdon zatím neměl čas se nad tímhle zamyslet. Nejspíš domů.
Ačkoliv ho napadlo, že to asi nebude až tak jednoduché, protože
zavazadla měl v Bilbau a telefon na dně řeky Nervión. Naštěstí
mu zůstala aspoň kreditka.
„Mohl bych požádat o laskavost?“ Langdon došel k Edmondovu
rotopedu. „Všiml jsem si, že se tu nabíjí telefon. Myslíš, že bych si
ho mohl půj-“
„Půjčit?“ Winston se zasmál. „Po tom, s čím vším jste dnes v noci
pomohl, by Edmond nepochybně souhlasil s tím, abyste si ho
nechal. Berte to jako dárek na rozloučenou.“
Langdon telefon pobaveně zvedl a hned ho napadlo, že je
podobný tomu nadměrně velkému modelu, který používali
zpočátku večera. Edmond měl zjevně víc než jeden. „Winstone,
prosím tě, znáš Edmondovo heslo?“
„Ano, ale na internetu jsem četl, že jste dobrý v luštění kódů.“
Langdonovi klesla ramena. „Na hádanky jsem bohužel příliš
unavený, Winstone. Šestimístný PIN rozhodně neuhodnu.“
„Zkuste Edmondovu nápovědu.“
Langdon se zadíval na telefon a dotkl se tlačítka nápovědy.
Na displeji se objevila čtyři písmena: PNSC.
Langdon zavrtěl hlavou. „Nechám se poddat.“
Winston se opět nepřirozeně zasmál. „Pí na šest čísel.“
Langdon obrátil oči v sloup. To myslí vážně? Vyťukal 314159 –
prvních šest číslic čísla pí –, a telefon se okamžitě odemkl.
Objevila se domácí obrazovka a na ní jediný řádek textu.
Dějiny ke mně budou laskavé, protože je hodlám napsat sám.
Langdon se neubránil úsměvu. Typický skromný Edmond. Ten
citát – jak se dalo očekávat – pocházel opět od Churchilla, byl
jedním z jeho nejslavnějších.
Langdon se nad těmi slovy zamyslel a napadlo ho, že to tvrzení
možná není zas až tak přehnané, jak by se mohlo zdát.
Edmondovi se muselo přiznat, že za ta čtyři desetiletí svého
života ovlivnil dějiny skutečně v ohromující míře. Vedle jeho
odkazu technologických inovací bude dnešní prezentace
nepochybně rezonovat ještě několik let. Ba co víc, miliardy
z jeho soukromého majetku měly být, jak sám uvedl v celé řadě
rozhovorů, věnovány na dvě věci, které Edmond považoval za
nedílné pilíře budoucnosti – na vzdělání a ochranu životního
prostředí. Langdon si vůbec netroufal představit, jak pozitivní
vliv bude Edmondovo ohromné jmění v těchto dvou oblastech
mít.
Při pomyšlení na zesnulého přítele se mu opět sevřelo srdce
zármutkem. Zároveň se v něm mezi průhlednými zdmi
Edmondovy laboratoře začínala ozývat klaustrofobie a on věděl,
že potřebuje na vzduch. Vykoukl do přízemí, ale Ambru už nikde
neviděl.
„Měl bych jít,“ pronesl stručně.
„Chápu,“ odpověděl Winston. „Kdybyste potřeboval pomoc
s dopravou, můžete se se mnou spojit stisknutím jediného
tlačítka na Edmondově speciálním telefonu. Šifrovaný přenos.
Myslím, že sám rozluštíte, o které tlačítko jde.“
Langdon se zahleděl na displej a uviděl ikonu s velkým W. „Díky,
se symboly si docela rozumím.“
„Výtečně. Samozřejmě je třeba, abyste případně zavolal předtím,
než se v jednu hodinu smažu.“
Langdonovi bylo najednou nevysvětlitelně smutno, že se
s Winstonem bude muset rozloučit. Budoucí generace zjevně
budou muset být mnohem lépe vybaveny k tomu, aby zvládaly
emocionální stránku svých vztahů se stroji.
„Winstone,“ pronesl ještě Langdon cestou k otáčivým dveřím,
„nepochybuji o tom, že Edmond by byl na tvůj dnešní výkon
nesmírně pyšný.“
„To je od vás velkorysé,“ podotkl Winston. „A úplně stejně by byl
zajisté pyšný i na vás. Na shledanou, pane profesore.“
KAPITOLA 99

V nemocnici v El Escorialu princ Julián opatrně otci přisunul

deku až pod bradu a uložil ho ke spaní. Král nedbal na naléhání
lékaře a jakékoliv vyšetření či léky zdvořile odmítl – nevzal si
obvyklý monitor srdečního tepu, infuzi s živinami ani prášky
proti bolesti.
Julián cítil, že konec je nedaleko.
„Otče,“ zašeptal, „máš bolesti?“ Lékař pro všechny případy
nechal na nočním stolku aspoň lahvičku s orálním roztokem
morfia a kapátko.
„Naopak.“ Král se na syna unaveně usmál. „Je mi dobře. Umožnil
jsi mi, abych ze sebe dnes dostal tajemství, které jsem ukrýval
příliš dlouho. A za to ti děkuji.“
Julián se natáhl, vzal otce za ruku a poprvé od dětských let ji
sevřel. „To je v pořádku, tati. Jen spi.“
Král si spokojeně vydechl a zavřel oči. Během několik vteřin už
tiše pochrupoval.
Julián vstal a ztlumil světla. Sotva to udělal, strčil do pokoje
hlavu biskup Valdespino s ustaraným výrazem.
„Spí,“ ujistil ho Julián. „Nechám vás tu s ním.“
„Díky,“ přikývl Valdespino a vstoupil. Jeho vyzáblý obličej
působil v měsíčním svitu, který pronikal oknem, jako tvář ducha.
„Juliáne,“ zašeptal, „to, co vám otec dnes svěřil… bylo to pro něj
hodně těžké.“
„Ano, viděl jsem to na něm i na vás.“
Biskup přikývl. „Pro mě možná ještě těžší. Díky za vaše
pochopení.“ Přátelsky poplácal Juliána po rameni.
„Myslím, že bych měl spíš děkovat já vám,“ řekl Julián. „Celé ty
dlouhé roky po matčině smrti, kdy otec zůstal bez ženy… myslel
jsem si, že je osamělý.“
„Váš otec nebyl nikdy osamělý,“ ujistil ho Valdespino. „Ani vy jste
nebyl. Oba jsme vás velmi milovali.“ Smutně se zasmál. „Je to
zvláštní. Sňatek vašich rodičů byl předem domluvený, a ačkoliv
mu na vaší matce moc záleželo, myslím, že si po její smrti
uvědomil, že v jistém ohledu konečně může být sám sebou.“
Nikdy se znovu neoženil, pomyslel si Julián, protože už miloval
někoho jiného.
„A vaše katolictví?“ zeptal se Julián. „Necítil jste kvůli tomu
určitý konflikt?“
„Silný,“ připustil biskup. „Naše víra není v téhle otázce nijak
shovívavá. Jako mladý muž jsem se tím hodně natrápil. Když
jsem svoji ,náchylnost‘, jak se tehdy říkalo, odhalil, propadl jsem
malomyslnosti; nevěděl jsem, co dělat s vlastním životem.
Zachránila mě jedna řádová sestra. Ukázala mi, že Bible oslavuje
všechny druhy lásky, pod jednou podmínkou – musí jít o lásku
duchovní, ne tělesnou. A tak jsem přijal celibát a pak jsem mohl
vašeho otce hluboce milovat, a přitom zůstat v očích Boha čistý.
Naše láska byla čistě platonická, a přece nás nesmírně
naplňovala. Vzdal jsem se kardinálského úřadu, jen abych mohl
zůstat v jeho blízkosti.“
V té chvíli si Julián vybavil, co mu otec před mnoha lety řekl.
Láska je z jiného světa. Nedokážeme ji vyrobit na přání. A nemůžeme ji
ani potlačit, když se objeví. Lásku si nemůžeme vybírat.
Juliánovo srdce náhle zatoužilo po Ambře.
„Ona vám zavolá,“ ujistil ho Valdespino, který ho bedlivě
sledoval.
Julián nepřestával žasnout nad biskupovou zázračnou
schopností nahlížet lidem do duše. „Možná,“ odpověděl. „Možná
ne. Je velmi svéhlavá.“
„A to je jedna z věcí, které na ní milujete.“ Valdespino se usmál.
„Být králem je osamělá práce. Silný partner může být cenný.“
Julián vycítil, že biskup naráží na své vlastní partnerství s jeho
otcem… a také že starý muž právě Ambře skrytě požehnal.
„Dnes v noci v Údolí padlých,“ pronesl Julián, „mě otec požádal
o velice nezvyklou věc. Překvapilo vás jeho přání?“
„Vůbec ne. Požádal vás o to, po čem tady ve Španělsku sám
vždycky toužil. Pro něj to samozřejmě bylo politicky příliš
komplikované. Pro vás, jelikož jste o generaci vzdálenější
Francově éře, by to mohlo být snazší.“
Julián byl z představy, že by měl svého otce uctít právě tímhle
způsobem, poněkud nesvůj.
Před necelou hodinou před ním král na kolečkovém křesle
v nitru Francovy svatyně předestřel své přání. „Můj synu, až
budeš králem, budeš denně dostávat petice, ať tohle ostudné
místo zničíš dynamitem, ať ho navždy pohřbíš pod touhle
horou.“ Otec se na něj bedlivě zahleděl. „Prosím tě – nepodlehni
tomu tlaku.“
Ta slova Juliána překvapila. Otec despotismus Francovy éry
vždycky nenáviděl a považoval zdejší svatyni za národní ostudu.
„Zdemolovat tuhle baziliku,“ pokračoval král, „by znamenalo
předstírat, že se naše dějiny nikdy nestaly – byl by to snadný
způsob, jak si dovolit pokračovat šťastně vpřed a namlouvat si,
že se žádný další Franco nemůže objevit. Ale samozřejmě může,
a pokud si přestaneme dávat pozor, také se objeví. Možná si
vybavíš slova našeho krajana Georga Santayany –“
„,Těm, kteří si nepamatují minulost, je souzeno ji opakovat,‘“
odrecitoval Julián nadčasový aforismus, který znal už ze
základní školy.
„Správně,“ přitakal otec. „A dějiny nám opakovaně ukázaly, že
šílenci se znovu a znovu dostávají k moci na přílivových vlnách
agresivního nacionalismu a nesnášenlivosti, dokonce i na
místech, kde se to zdá naprosto nepochopitelné.“ Král se
naklonil k synovi a zesílil hlas. „Juliáne, brzy usedneš na trůn
téhle úžasné země – moderní, rozvíjející se země, která stejně
jako mnohé jiné zažila temné časy, ale vynořila se do světla
demokracie, tolerance a lásky. Jenže pokud tím světlem
neozáříme mysl budoucích generací, potom pohasne.“
Král se usmál a v očích se mu nečekaně živě zalesklo.
„Juliáne, doufám, že až budeš králem, podaří se ti naši úžasnou
zemi přesvědčit, aby tohle místo proměnila v něco mnohem
mocnějšího než v diskutabilní svatyni a turistickou atrakci.
Tenhle komplex by měl být živoucím muzeem. Měl by být
dýchajícím symbolem tolerance, kam budou jezdit žáci na školní
výlety a v nitru hory se dozvídat o hrůzách tyranie a krutostech
útlaku, aby sami nic podobného nepřipustili.“
Král pokračoval, jako by v sobě ta slova nosil celý život.
„A co je nejdůležitější, tohle muzeum musí oslavovat ještě jednu
lekci, kterou nás dějiny naučily – že tyranie a útlak se nikdy
nemůžou vyrovnat soucitu… že fanatický křik světových tyranů
je vždy přehlušen sborovým hlasem slušných lidí, kteří proti nim
povstanou. A já se modlím, aby z téhle hory jednou pěly právě
tyhle hlasy – tyhle sbory empatie, tolerance a soucitu.“
Zatímco Juliánovi doznívala v hlavě ozvěna otcovy poslední
žádosti, zadíval se přes měsícem osvětlený nemocniční pokoj
a chvíli svého poklidně spícího rodiče pozoroval. Měl pocit, že ho
snad nikdy neviděl tak spokojeného.
Zvedl zrak k biskupu Valdespinovi a pokynul mu k židli u otcova
lůžka. „Posaďte se u krále. Sám by si to přál. Řeknu sestrám, ať
vás nevyrušují. Za hodinu se tu zastavím.“
Valdespino se na něj usmál a poprvé od princova dávného
biřmování k němu přistoupil a vroucně ho objal. Juliána
vyplašilo zjištění, že pod rouchem se skrývá jen křehká kostra.
Stárnoucí biskup byl snad zesláblejší než sám král a princ se
neubránil pomyšlení, zda se tito dva drazí přátelé neshledají
v nebi dřív, než se sami domnívali.
„Jsem na vás velice hrdý,“ řekl biskup, když prince pustil. „A vím,
že z vás bude soucitný vůdce. Váš otec vás vychoval dobře.“
„Díky.“ Julián se usmál. „Vím, že na to nebyl sám.“
Zanechal otce a biskupa o samotě a vydal se chodbami
nemocnice. U jednoho velkého okna se zastavil a vyhlédl na
velkolepě osvětlený klášter na kopci.
El Escorial.
Posvátné mauzoleum španělských králů.
Julián si vybavil tu dávnou návštěvu v královské kryptě. Vybavil
si, jak tehdy po otcově boku vzhlížel k pozlaceným rakvím a měl
zvláštní předtuchu – Já tady nikdy pohřbený nebudu.
To tušení vnímal stejně jasně jako všechno, co kdy zažil,
a přestože na ně nikdy nezapomněl, vždycky si říkal, že nehraje
žádnou roli… šlo jen o niterné pocity vystrašeného dítěte
postaveného tváří v tvář smrti. Ale dnes, kdy si uvědomil, že jeho
nástup na španělský trůn se skutečně nevyhnutelně blíží, mu
bleskla hlavou překvapivá myšlenka.
Možná jsem svůj pravý osud znal už jako kluk.
Možná jsem odjakživa věděl, co je mým úkolem.
V zemi i na celém světě docházelo k zásadním změnám. Prastaré
zvyky umíraly a rodily se nové. Možná je na čase opustit dávnou
monarchii jednou provždy. Julián si na okamžik představil, jak
předčítá bezprecedentní královské prohlášení.
Jsem posledním španělským králem.
Ta představa jím otřásla.
Vtom ho ze zasnění milosrdně vytrhlo vibrování mobilního
telefonu, který si půjčil od gardistů. Sotva spatřil, že volající číslo
začíná 93, zrychlil se mu puls.
Barcelona.
„Tady Julián,“ vyhrkl dychtivě.
Hlas na druhém konci byl tichý a unavený. „Juliáne, to jsem já…“
Princ v návalu emocí klesl na židli a zavřel oči. „Lásko,“ zašeptal,
„můžeš mi vůbec tohle všechno odpustit?“
KAPITOLA 100

Ambra Vidalová si v předjitřní mlze před kamenným kostelem

nervózně tiskla k uchu telefon. Julián chce, abych mu odpustila!
Narůstalo v ní zděšení, že se její snoubenec chystá přijít
s nějakým přiznáním ohledně děsivých událostí dnešního
večera.
Dva agenti Guardia Real postávali opodál, těsně z doslechu.
„Ambro,“ začal princ tiše, „ta moje žádost o ruku… můžeš mi to
odpustit?“
Ambra byla zmatená. Princova žádost o ruku v přímém
televizním přenosu byla tím posledním, na co by dnes v noci
myslela.
„Snažil jsem se být romantický,“ vysvětloval, „ale ve skutečnosti
jsem tě postavil do nemožné situace. A pak, když jsi mi řekla, že
nemůžeš mít děti… jsem se od tebe odtáhl. Ale ne kvůli tomu! Jen
se mi nechtělo věřit, že ses mi o tom nezmínila dřív. Vím, že jsem
jednal zbrkle, ale byl jsem do tebe úplný blázen. Chtěl jsem,
abychom začali co nejdřív žít spolu. Možná sehrálo roli i to, že
můj otec umírá –“
„Zadrž, Juliáne!“ přerušila ho. „Nemusíš se mi omlouvat. A dnes
se děje spousta mnohem důležitějších věcí než –“
„Ne, nic důležitějšího se dít nemůže. Ne pro mě. Jen chci, abys
věděla, jak hrozně mě mrzí všechno, co se stalo.“
Hlas, který k ní doléhal, patřil tomu upřímnému a zranitelnému
muži, do něhož se před několika měsíci zamilovala. „Děkuju ti,
Juliáne,“ zašeptala. „Hodně to pro mě znamená.“
Rozhostilo se rozpačité ticho, až Ambra nakonec našla odvahu
položit tu obtížnou otázku, na kterou potřebovala znát odpověď.
„Juliáne,“ zašeptala, „musím vědět, jestli jsi byl dnes večer nějak
zapletený do vraždy Edmonda Kirsche.“
Princ mlčel. Když konečně promluvil, měl hlas zastřený bolestí.
„Ambro, hodně mi vadilo, že s Kirschem na přípravách toho jeho
vystoupení trávíš tolik času. A byl jsem silně proti tomu, abys ve
svém muzeu tak kontroverzní postavu vůbec uvedla. Upřímně
jsem si přál, aby ses s ním radši vůbec neseznámila.“ Odmlčel se.
„Ale ne, přísahám, že s jeho vraždou nemám absolutně nic
společného. Naprosto mě to zděsilo. A to, že k takové veřejné
vraždě došlo v naší zemi… že k ní došlo jen pár metrů od ženy,
kterou miluju… jsem z toho doteď úplně otřesený.“
Ambra z jeho hlasu poznala, že jí říká pravdu, a pocítila
obrovskou úlevu. „Hrozně mě mrzí, že jsem se na to musela
zeptat, Juliáne, ale vzhledem ke všemu, co bylo ve zprávách,
o paláci, o Valdespinovi, ta historka o únosu… Vážně už jsem
nevěděla, co si mám myslet.“
Julián se s ní podělil o všechno, co o propletené pavučině
spiknutí kolem Kirschovy vraždy sám věděl. Rovněž jí pověděl
o svém churavém otci, o jejich dojemném setkání a o tom, jak
rychle se králův zdravotní stav v těchto dnech zhoršuje.
„Přijeď sem,“ zašeptal. „Potřebuju tě vidět.“
Ten něžný tón probudil v jejím srdci záplavu protichůdných
emocí.
„Ještě jedna věc,“ dodal princ poněkud lehčím tónem. „Dostal
jsem naprosto šílený nápad a chtěl bych vědět, co si o něm
myslíš.“ Odmlčel se. „Myslím, že bychom měli zrušit zásnuby
a začít od začátku.“
Ambře se zatočila hlava. Věděla, že takový krok by pro prince
i pro palác mohl mít dalekosáhlé politické důsledky. „Ty bys to
vážně udělal?“
Julián se láskyplně zasmál. „Moje drahá, s vyhlídkou na to, že tě
jednou budu moct požádat o ruku znovu, v soukromí… udělám
cokoli.“
KAPITOLA 101

ConspiracyNet.com
PRÁVĚ SE STALO – KIRSCH: REKAPITULACE
JE TO VENKU!
JE TO NEUVĚŘITELNÉ!
ZÁZNAM A CELOSVĚTOVÉ REAKCE ZDE!
A CO SE STALO DALŠÍHO…
PAPEŽSKÉ PŘIZNÁNÍ
Palmarští činitelé zatvrzele odmítají obvinění, že jsou
jakkoliv spojeni s mužem známým jako Regent. Bez ohledu
na výsledky vyšetřování se náboženští znalci domnívají, že
dnešní skandál by mohl pro tuto kontroverzní církev,
kterou Edmond Kirsch vždy vinil ze smrti své matky,
znamenat osudovou ránu.
Navíc poté, co se dnes palmariáni ocitli v přísném hledáčku
celosvětových médií, vyplaval před chvílí na povrch
novinový článek z dubna 2016. Tento text, který se již šíří
po internetu, obsahuje rozhovor s předchozím palmarským
papežem Řehořem XVIII. (alias Ginésem Jesúsem
Hernándezem), který tu přiznává, že jeho církev byla „od
začátku bouda“ a byla založena „kvůli odpočtům z daní“.
KRÁLOVSKÝ PALÁC: OMLUVA, OBVINĚNÍ, NEMOCNÝ KRÁL
Královský palác vydal prohlášení, ve kterém očistil velitele
Garzu a Roberta Langdona od všech obvinění, která proti
nim byla v průběhu dnešní noci vznesena. Oběma mužům se
navíc veřejně omluvil.
Palác se zatím nijak nevyjádřil ke zjevnému podílu biskupa
Valdespina na dnešních zločinech. Panuje však přesvědčení,
že biskup doprovází prince Juliána, který nyní v blíže
nespecifikované nemocnici pečuje o svého otce, jehož stav je
údajně vážný.
KDE JE MONTE?
Náš exkluzivní informátor monte@iglesia.org jako by zmizel
beze stopy a bez toho, aby nám odhalil svou totožnost. Podle
naší ankety se nejvíce čtenářů stále domnívá, že „Monte“ je
jedním z Kirschových technologicky zdatných následovníků,
vynořila se však nová teorie, že by pseudonym „Monte“
mohl souviset se jménem „Mónica“ – a mohla by se pod ním
ukrývat koordinátorka vztahů s veřejností Mónica
Martínová.
Jakmile získáme další informace, okamžitě je zveřejníme!
KAPITOLA 102

Na světě existuje celkem třiatřicet „Shakespearových zahrad“.

V těchto botanických parcích rostou pouze rostliny citované
v dílech Williama Shakespeara – včetně Juliiny „růže pod jiným
jménem“ a Oféliiny kytice dobromyslu, pomněnek, fenyklu,
svízele, rozchodníku, chudobek a fialek. Kromě těch ve
Stratfordu nad Avonou, Vídni, San Franciscu a newyorském
Central Parku se jedna Shakespearova zahrada nachází také
u Barcelonského supervýpočetního střediska.
Ambra Vidalová, usazená v matném přísvitu vzdálených
pouličních lamp na lavičce mezi svízelem, ukončila emotivní
telefonát s princem Juliánem právě ve chvíli, kdy se
z kamenného kostela vynořil Robert Langdon. Vrátila telefon
oněm dvěma agentům Guardia Real a zavolala na Langdona.
Jakmile si jí všiml, zamířil šerem k ní.
Neubránila se úsměvu nad tím, jak si přehodil svlečený frak přes
rameno a vykasal si rukávy košile, čímž vystavil plně na odiv své
hodinky s Mikymausem.
„Tak tady jste,“ zazubil se na ni. Působil však naprosto
vyčerpaně.
Když se spolu začali procházet po zahradě, poskytli jim oba
gardisté soukromí a Ambra Langdonovi pověděla o svém
rozhovoru s princem – o Juliánově omluvě, jeho nevině
a nabídce, že zruší zasnoubení a začnou od začátku.
„Hotový princ z pohádky,“ podotkl žertem Langdon, ačkoliv bylo
vidět, že to na něj udělalo dojem.
„Dělal si o mě starosti,“ dodala Ambra. „Dnešní noc byla krušná.
Chce, abych co nejdřív přijela do Madridu. Jeho otec umírá
a Julián –“
„Ambro,“ přerušil ji jemně Langdon, „nemusíte mi nic
vysvětlovat. Měla byste jet.“
Ambra měla pocit, že v jeho hlase zaslechla zklamání, a sama ho
hluboko v nitru cítila také. „Roberte,“ oslovila ho, „můžu vám
položit osobní otázku?“
„Samozřejmě.“
Zaváhala. „Vy sám… se s fyzikálními zákony spokojíte?“
Langdon se na ni zadíval, jako by byl očekával otázku zcela
jiného druhu. „Spokojím se v jakém smyslu?“
„V duchovním,“ odpověděla. „Spokojíte se se životem ve vesmíru,
jehož zákony spontánně rodí život? Nebo byste dal přednost…
Bohu?“ Rozpačitě se odmlčela. „Nezlobte se, vím, že po tom všem,
čím jsme si dnes v noci prošli, je to asi zvláštní dotaz.“
„No,“ zasmál se Langdon, „myslím, že na náležitou odpověď bych
se nejdřív potřeboval pořádně vyspat. Ale ne, není zvláštní.
Každou chvíli se mě někdo ptá, jestli věřím v Boha.“
„A jak odpovídáte?“
„Odpovídám pravdivě. Říkám, že pro mě spočívá otázka Boha
v porozumění rozdílu mezi kódy a vzory.“
Teď na něj překvapeně pohlédla Ambra. „Tomu moc
nerozumím.“
„Kódy a vzory jsou dvě různé věci,“ vysvětlil Langdon. „Spousta
lidí si je plete. V mém oboru je nesmírně důležité pochopit jejich
fundamentální rozdíl.“
„A ten spočívá v čem?“
Langdon se zastavil a obrátil se k ní. „Vzor je zřetelně
uspořádaná řada. Vzory se objevují všude v přírodě – spirály
semínek slunečnice, šestiúhelníkové buňky včelí plástve,
kruhové vlny na rybníce, když z něj vyskočí ryba, a tak dále.“
„Dobře. A kódy?“
„Kódy jsou zvláštní,“ začal se pomalu rozohňovat Langdon.
„Kódy musejí už z definice nést informaci. Musejí dělat něco víc,
než jen tvořit vzor – kódy přenášejí data a sdělují význam. Mezi
příklady kódů můžeme uvést psaný jazyk, notový zápis,
matematické rovnice, počítačový jazyk, nebo i prosté symboly,
jako je například krucifix. Všechny tyhle příklady dokážou sdělit
nějaký význam nebo informaci způsobem, kterým to semena
slunečnice nedokážou.“
Ambra rozuměla pojmům, ale ne tomu, jak souvisejí s Bohem.
„Další rozdíl mezi kódy a vzory,“ pokračoval Langdon, „spočívá
v tom, že kódy se nevyskytují v přírodě. Notový zápis nevyraší na
stromě a symboly se samy nenakreslí do písku. Kódy jsou
cíleným vynálezem inteligentního vědomí.“
Ambra přikývla. „Takže za kódy vždycky stojí nějaký záměr nebo
povědomí.“
„Přesně tak. Kódy se neobjevují samy od sebe; někdo je musí
vytvořit.“
Ambra se na něj dlouze zahleděla. „Co DNA?“
Langdonovi na rtech zahrál profesorský úsměv. „Správně!
Genetický kód. To je ten paradox.“
Ambra pocítila nával vzrušení. Genetický kód zjevně nese data –
specifické instrukce, jak postavit organismus. Podle Langdonovy
logiky to mohlo znamenat jedinou věc. „Myslíte si, že DNA je
výtvorem nějaké inteligentní síly!“
Langdon zvedl ruku v gestu, jako by se chtěl bránit. „Zadržte!“
řekl se smíchem. „Vstupujete na nebezpečnou půdu. Povím vám
tohle. Už od dětství mi něco našeptává, že vesmír řídí nějaké
vyšší vědomí. Když vidím přesnost matematiky, spolehlivost
fyziky a symetrii kosmu, nemám pocit, že se dívám na chladnou
vědu; připadá mi, že vidím živoucí otisk – stín nějaké nadřazené
síly, která se nachází těsně za hranicí našeho dosahu.“
Ambra cítila sílu, které z jeho slov vyzařovala. „Kéž by každý
uvažoval jako vy,“ pronesla nakonec. „Připadá mi, že se kvůli
Bohu zbytečně moc přeme. Každý má jinou verzi pravdy.“
„Ano, právě proto Edmond doufal, že nás věda sjednotí,“ podotkl
Langdon. „Jeho vlastními slovy: ,Kdybychom všichni uctívali
gravitaci, nehádali bychom se, kterým směrem táhne.‘“
Langdon patou vyryl do štěrku na pěšině mezi nimi několik čar.
„Platí, nebo neplatí?“ zeptal se.
Ambra si zmateně prohlížela, co napsal – jednoduchou rovnici
z římských číslic.
 I + XI = X
Jedna plus jedenáct rovná se deset? „Neplatí,“ odpověděla okamžitě.
„A nemohlo by to nějak přece jen nějak platit?“
Ambra zavrtěla hlavou. „Ne, ta rovnice jednoznačně neplatí.“
Langdon se natáhl, jemně ji vzal za ruku a přiměl ji postavit se
po jeho boku. Když teď Ambra sklopila zrak, viděla zápis z jeho
pohledu.
Rovnice byla vzhůru nohama.
X = IX + I
Překvapeně vzhlédla.
„Deset rovná se devět plus jedna,“ pronesl Langdon s úsměvem.
„Abyste spatřila cizí pravdu, stačí někdy jen trochu změnit úhel
pohledu.“
Ambra přikývla. Vybavilo se jí, kolikrát viděla Winstonův
autoportrét, aniž pochopila jeho skutečný význam.
„A když jsme u odhalování skrytých pravd,“ poznamenal
Langdon s náhlým pobavením, „máte štěstí. Přímo tamhle před
námi se ukrývá jistý symbol.“ Ukázal. „Na boku té dodávky.“
Ambra se tam zadívala a u semaforu na třídě Pedralbes spatřila
čekat dodávku FedExu.
Skrytý symbol? Neviděla nic než všudypřítomné logo společnosti.

„Jejich jméno je zakódované,“ vysvětlil jí Langdon. „Obsahuje

druhou významovou vrstvu – skrytý symbol, který odráží, jak se
daná společnost žene kupředu.“
Ambra dál zírala. „Já vidím jenom písmena.“
„Věřte mi, v logu FedExu je schovaný velmi běžný symbol –
a shodou okolností ukazuje vpřed.“
„Ukazuje? Takže něco jako šipka?“
„Správně.“ Langdon se usmál. „Jste kurátorka – uvažujte
o negativním prostoru.“
Ambra si logo ještě chvíli prohlížela, ale nic neviděla. Když se
dodávka rozjela pryč, obrátila se k Langdonovi. „Povězte mi to!“
Zasmál se. „Ne, jednou to uvidíte sama. A až to uvidíte, už se toho
nebudete moct zbavit.“
Ambra chtěla protestovat, ale blížil se k ní jeden z gardistů.
„Slečno Vidalová, letadlo čeká.“
Přikývla a otočila se k Langdonovi. „Nechcete letět se mnou?“
zašeptala. „Princ by vám určitě nesmírně rád poděkoval oso-“
„Jste laskavá,“ přerušil ji, „ale oba víme, že bych byl nadpočetný,
a už mám zarezervovanou postel přímo tamhle.“ Langdon ukázal
na nedalekou věž Gran Hotelu Princesa Sofía, kde byli
s Edmondem jednou na obědě. „Mám kreditku a z Edmondovy
laboratoře jsem si vypůjčil telefon. Postarám se o sebe.“
To náhle loučení vzalo Ambru u srdce a cítila, že i Langdon, byť
se tvářil zcela nevzrušeně, uvnitř prožívá v menší míře totéž. Bez
ohledu na to, co si o tom pomyslí gardisté, k Robertu Langdonovi
směle přistoupila a objala ho.
Profesor objetí srdečně opětoval a pevně ji k sobě přitiskl. Držel
ji tak několik vteřin, déle, než by se nejspíš slušelo, a pak ji
jemně pustil.
V tom okamžiku Ambra Vidalová ucítila, jak se v ní cosi
probouzí, a najednou pochopila, jak to Edmond myslel, když
mluvil o tom, že energie lásky a světla se bude donekonečna
rozvíjet dál a dál, dokud nevyplní celý vesmír.
Láska není omezená emoce.
Nemáme jí na rozdávání jen určité množství.
Naše srdce vytvářejí lásku, kdykoliv ji potřebujeme.
Stejně jako rodiče mohou okamžitě milovat novorozence, aniž
by se kvůli tomu musela zmenšit jejich láska k sobě navzájem,
tak teď Ambra dokázala cítit náklonnost ke dvěma různým
mužům.
Láska skutečně není omezená emoce, uvědomila si. Může vznikat
spontánně úplně z ničeho.
Když se auto, které ji mělo odvézt zpátky k jejímu princi, pomalu
rozjelo, ohlédla se na Langdona, který teď stál osaměle
v zahradě. Sledoval ji nehybným pohledem. Pousmál se, krátce
zamával a pak náhle odvrátil zrak, jako by potřeboval okamžik,
než si natáhne frak a sám vykročí ke svému hotelu.
KAPITOLA 103

Když palácové hodiny začaly odbíjet poledne, posbírala Mónica

Martínová své poznámky a zamířila na Plaza de la Almudena,
aby předstoupila před shromážděné novináře.
Před několika hodinami vystoupil živě v televizi princ Julián
a z nemocnice v El Escorialu oznámil skon svého otce.
S královskou rozvahou i dávkou upřímných emocí promluvil
princ o králově odkazu a o tom, oč bude pro svoji vlast usilovat
on sám. Vyzval k toleranci v rozpolceném světě. Slíbil, že se
poučí z minulosti a otevře své srdce změnám. Velebil kulturu
a krásu Španělska a vyznal se ze své hluboké, nehynoucí lásky
k jejímu lidu.
Byl to jeden z nejlepších proslovů, jaké Martínová kdy slyšela,
a nedokázala si představit působivější způsob, jímž by budoucí
král mohl zahájit své panování.
V závěru své řeči Julián uctil památku dvou agentů Guardia Real,
kteří předešlé noci přišli o život ve službě, při ochraně budoucí
španělské královny. Po krátkém tichu se s národem podělil
o další smutnou novinku. Králův oddaný celoživotní přítel
biskup Antonio Valdespino rovněž ráno zesnul, jen pár hodin po
králi. Starému biskupovi selhalo srdce, patrně příliš slabé na to,
aby vydrželo ztrátu krále i krutou palbu obvinění, která byla
proti Valdespinovi v průběhu minulé noci vznesena.
Zpráva o biskupově smrti měla pochopitelně za následek
okamžité výzvy k vyšetřování, a někteří šli dokonce tak daleko,
že se dovolávali omluvy; koneckonců všechny důkazy proti
Valdespinovi byly nepřímé a mohly být snadno vykonstruovány
jeho nepřáteli.
Zatímco Martínová kráčela ke dveřím na náměstí, vynořil se
vedle ní Suréš Bhalla. „Prohlašují tě za hrdinku,“ rozplýval se.
„Ať žije monte@iglesia.org – nositel pravdy a následovník
Edmonda Kirsche!“
„Suréši, já nejsem Monte,“ obrátila oči v sloup. „Přísahám.“
„Ale to já vím, že nejsi Monte,“ ujistil ji Suréš. „Ať je to, kdo chce,
je mnohem mazanější než ty. Snažím se vystopovat zdroj jeho
zpráv – bez šance. Jako kdyby vůbec neexistoval.“
„Tak v tom pokračuj,“ vyzvala ho. „Chci mít jistotu, že z paláce
nikudy neunikají informace. A prosím tě, řekni mi, že ty telefony,
co jsi včera v noci ukradl, jsou –“
„Zpátky v princově trezoru,“ ubezpečil ji. „Jak jsem slíbil.“
Martínová si vydechla. Věděla totiž, že princ se právě vrátil do
paláce.
„Ještě jedna věc,“ pokračoval Suréš. „Právě jsme od
poskytovatele získali záznamy o včerejších hovorech z paláce.
Není tam ani jediný do Guggenheimova muzea. Někdo dostal
Ávilu na seznam hostů tak, že nafingoval naše číslo.
Prošetřujeme to.“
Mónice se ulevilo, že kompromitující hovor přece jen nepocházel
z paláce. „O všem mě informuj,“ řekla. Už byli skoro u dveří.
Hluk shromážděných novinářů sílil.
„Tam je lidí,“ poznamenal Suréš. „Copak ono se včera v noci něco
stalo?“
„Jen pár drobností.“
„Nic mi neříkej,“ opáčil Suréš. „Ambra Vidalová někam vyrazila
v nových šatech, ne?“
„Suréši!“ rozesmála se Mónica. „Přestaň plácat. Už musím jít.“
„Co je na pořadu dne?“ zeptal se a kývl ke štosu papírů
s poznámkami v její ruce.
„Milion detailů. Nejdřív musíme připravit protokol pro média na
korunovaci, pak musím projít všechny –“
„Páni, s tebou je nuda,“ vyhrkl Suréš a odbočil do jiné chodby.
Martínová se zasmála. Díky, Suréši. Taky tě miluju.
Když dospěla ke dveřím a zahleděla se přes žárem spalované
náměstí, spatřila tam největší dav reportérů a kameramanů,
jaký u královského paláce kdy viděla. Zhluboka vydechla,
posunula si brýle a uspořádala si myšlenky. Potom vykročila do
španělského slunce.
***
Nahoře v královském apartmá se princ Julián právě převlékal
a v televizi u toho sledoval tiskovou konferenci Móniky
Martínové. Byl vyčerpaný, ale když teď věděl, že Ambra je
bezpečně zpátky a spí, zároveň z něj spadlo obrovské napětí. Její
poslední slova, než se po telefonu rozloučili, ho naplnila štěstím.
Juliáne, hrozně moc to pro mě znamená, že jsi ochotný začít znovu – jen
sami dva, mimo zraky veřejnosti. Láska je soukromá věc; svět
nepotřebuje znát všechny podrobnosti.
Ambra ho dokázala naplnit optimismem v den, kdy se musel
vypořádat se ztrátou otce.
Když si věšel sako na ramínko, ucítil něco v kapse – lahvičku
těch morfiových kapek z otcova nemocničního pokoje. Juliána
vyděsilo, když ji našel na stolku vedle biskupa Valdespina.
Prázdnou.
Jakmile mu v příšeří nemocničního pokoje došla bolestná
pravda, poklekl a za oba staré přátele se pomodlil. Lahvičku od
morfia si schoval do kapsy.
Než pokoj opustil, něžně zvedl biskupovu uslzenou tvář z otcovy
hrudi a opřel Valdespina na židli, s rukama spjatýma v modlitbě.
Láska je soukromá věc, naučila ho Ambra. Svět nepotřebuje znát
všechny podrobnosti.
KAPITOLA 104

Dvě stě metrů vysoký kopec známý jako Montjuïc se nachází

v severozápadním cípu Barcelony a korunuje ho Castell de
Montjuïc – rozlehlá pevnost ze sedmnáctého století usazená na
vršku strmého útesu s výhledem na Baleárské moře. Na kopci
rovněž sídlí nádherný Palau Nacional – masivní palác
v renesančním stylu, který sloužil jako ústřední bod Světové
výstavy, jež se v Barceloně konala v roce 1929.
Robert Langdon seděl sám v kabince lanovky stoupající podél
kopce a hleděl na svěží zeleň pod sebou. Ulevilo se mu, že na
chvíli unikl z města. Potřeboval jsem změnit prostředí, pomyslel si,
zatímco si vychutnával klidné okolí a teplo poledního slunce.
Když se uprostřed dopoledne probudil v Gran Hotelu Princesa
Sofía, dopřál si horkou sprchu, pak pořádnou porci vajec,
ovesných vloček a churros a k tomu celou konvici barcelonské
kávy Nomad. U jídla proklikával ranní zprávy.
Podle očekávání se všechno točilo kolem Edmonda Kirsche,
učenci zapáleně diskutovali o Kirschových teoriích
a předpovědích i o jejich potenciálních dopadech na
náboženství. Langdon se coby profesor, jehož největší láskou
bylo učení, neubránil úsměvu.
Dialog je vždycky důležitější než shoda.
Už dopoledne Langdon zahlédl první pohotové prodavače
suvenýrů nabízet samolepky na auta – KIRSCH JE MŮJ KOPILOT
a SEDMÁ ŘÍŠE JE ŘÍŠE BOŽÍ! – a jiné, kteří měli vedle sošek Panny
Marie vyrovnané figurky Charlese Darwina.
Kapitalismus mezi vírami nerozlišuje, pomyslel si Langdon a vybavil
se mu nejnápaditější výtvor, který dopoledne spatřil –
skateboardistu v tričku s ručně vyvedeným nápisem:
JÁ JSEM MONTE@IGLESIA.ORG
Podle médií zůstávala totožnost vlivného internetového
informátora záhadou. Stejným závojem nejistoty byly zatím
zahaleny i role dalších tajemných hráčů – Regenta, zesnulého
biskupa a palmariánů.
Všechno byl jen jeden velký propletenec dohadů.
Zájem veřejnosti o násilí obklopující Kirschovu prezentaci
naštěstí ustupoval upřímnému nadšení z jejího obsahu.
Kirschovo grandfinále – jeho zanícené líčení utopických zítřků –
hluboce oslovilo miliony diváků a přes noc vystřelilo na horní
příčky bestsellerů klasiky technooptimismu.
HOJNOST: BUDOUCNOST JE LEPŠÍ, NEŽ SI MYSLÍTE
CO CHCE TECHNOLOGIE
SINGULARITA JE ZA DVEŘMI
Langdon musel přiznat, že navzdory své zkostnatělé nedůvěře
vůči vzestupu technologií dnes hledí do budoucnosti lidstva
s mnohem větší nadějí. Ve zprávách už dostávaly prostor
nadcházející vědecké průlomy, které lidem umožní vyčistit
oceány, získávat neomezené množství pitné vody, pěstovat
plodiny v pouštích, léčit smrtelné nemoci, a dokonce vypustit
hejna „solárních dronů“, které by se mohly vznášet nad
rozvojovými zeměmi, zajišťovaly jim bezplatný přístup na
internet a pomáhaly zapojit „dolní miliardu“ do světové
ekonomiky.
Ve světle náhlé globální fascinace technologií připadalo
Langdonovi k neuvěření, že téměř nikdo neví o Winstonovi;
Kirschovi se dařilo svůj výtvor pozoruhodně úspěšně tajit.
O Edmondově dvoulalokovém počítači E-Wave, který zůstal
v Barcelonském supervýpočetním středisku, se svět nepochybně
dozví, a Langdon přemítal, jak dlouho asi potrvá, než
programátoři začnou využívat Edmondovy nástroje k tvorbě
zbrusu nových Winstonů.
Kabina lanovky se pomalu zahřívala a Langdon už se nemohl
dočkat, až unikne na čerstvý vzduch a půjde si prohlédnout
pevnost, palác a slavnou „Magickou fontánu“. Těšil se, že aspoň
hodinu bude přemýšlet o něčem jiném než o Edmondovi
a prohlédne si pár zajímavých míst.
Toužil se dozvědět víc o historii Montjuïcu, a tak obrátil zrak
k rozsáhlé informační tabuli umístěné uvnitř kabiny. Dal se do
čtení, ale dostal se jen k první větě.
Jméno Montjuïc se odvozuje buď ze středověkého
katalánského Montjuich („Hora Židů“), nebo z latinského
Mons Jovicus („Hora Jovova“).
Tady se Langdon zarazil. Nečekaně se mu v hlavě spojily dvě
věci.
To nemůže být náhoda.
Čím víc o tom přemýšlel, tím víc ho to znepokojovalo. Nakonec
vytáhl Edmondův telefon a znovu si přečetl citát Winstona
Churchilla o utváření vlastního odkazu.
Dějiny ke mně budou laskavé, protože je hodlám napsat sám.
Po dlouhé chvíli stiskl ikonu W a zvedl si telefon k uchu.
Okamžitě došlo ke spojení.
„Pan profesor Langdon, předpokládám,“ ozval se známý hlas
s britským přízvukem. „Voláte právě včas. Brzy se chystám
skončit.“
Langdon bez úvodu prohlásil: „Monte znamená ve španělštině
,hora‘ nebo ,kopec‘.“
Winston se nepřirozeně zasmál, jak měl ve zvyku. „To bych řekl.“
„A iglesia znamená ,kostel‘.“
„Dvakrát do černého, pane profesore. Vy byste mohl vyučovat
španělštinu –“
„Nejde tu o španělštinu. Kdybychom monte@iglesia přeložili do
angličtiny, dostaneme hill@church.“
Winston se na okamžik odmlčel. „Opět správně.“
„A vzhledem k tomu, že ty se jmenuješ Winston a že Edmond byl
velkým obdivovatelem Winstona Churchilla, připadá mi e-
mailová adresa ,hill@church‘ jako…“
„Moc velká náhoda?“
„Ano.“
„Inu,“ pronesl pobaveně Winston, „statisticky vzato s vámi
musím souhlasit. Říkal jsem si, že na to možná přijdete.“
Langdon užasle zíral z okna. „Monte@iglesia.org jsi ty.“
„Správně. Koneckonců někdo pro Edmonda musel rozdmýchávat
plameny. Kdo by to zvládl lépe než já? Vytvořil jsem
monte@iglesia.org, abych přiživil konspirační internetové
stránky. Jak víte, konspirační teorie žijí svým vlastním životem,
a odhadl jsem, že Monteho aktivity na internetu rozšíří celkové
Edmondovo publikum až o pět set procent. Skutečné číslo
dokonce dosáhlo šesti set dvaceti procent. Jak jste zmínil sám,
myslím, že Edmond by na to byl pyšný.“
Langdon se v kabince mírně rozhoupané větrem snažil tyhle
novinky zpracovat. „Winstone… požádal tě Edmond, abys to
udělal?“
„Ne, doslova ne, ale jeho pokyny zněly, abych kreativním
způsobem dostal jeho prezentaci k co nejširšímu možnému
publiku.“
„A když tě někdo odhalí?“ zeptal se Langdon. „Monte@iglesia
není zrovna ten nejkryptičtější pseudonym, jaký jsem kdy viděl.“
„O mojí existenci ví jen hrstka lidí a zhruba za osm minut se
permanentně vymažu a přestanu existovat, takže se tím
nemusím příliš zaobírat. ,Monte‘ byl jen prostředkem k dosažení
toho nejlepšího, co bylo v Edmondově zájmu, a jak jsem řekl,
myslím si, že by ho velmi potěšilo, jak pro něj celý večer dopadl.“
„Jak pro něj celý večer dopadl?!“ zopakoval Langdon. „Edmond
přišel o život!“
„Špatně jste mě pochopil,“ odvětil Winston nevzrušeně. „Narážel
jsem na tržní penetraci jeho prezentace, což, jak jsem uvedl, byl
nejdůležitější cíl.“
Věcný tón, jímž Winston hovořil, Langdonovi připomněl, že ač
Winston na poslech může působit jako člověk, rozhodně člověk
není.
„Edmondova smrt je samozřejmě velká tragédie,“ dodal
Winston, „a já bych si pochopitelně přál, aby byl pořád naživu. Je
však důležité si uvědomit, že byl sám s vlastní smrtelností
smířený. Před měsícem mě požádal, ať mu vyhledám nejlepší
způsoby asistované sebevraždy. Po přečtení několika stovek
případů jsem dospěl k závěru, že odpověď zní: ,deset gramů
sekobarbitalu‘, který si následně obstaral a měl ho vždy po
ruce.“
Langdonovi se při pomyšlení na Edmonda sevřelo srdce. „Chystal
se sám si vzít život?“
„Jednoznačně. Dokonce se naučil přistupovat k tomu
s humorem. Když jsme společně vymýšleli, jak tvůrčím
způsobem co nejvíc zvýšit působivost jeho prezentace, vtipkoval,
že by na konci představení v Guggenheimově muzeu možná měl
prostě polknout sekobarbital a zemřít přímo na jevišti.“
„Tohle vážně řekl?“ Langdonovi se nechtělo věřit vlastním uším.
„Bral to poměrně na lehkou váhu. Žertoval, že pro sledovanost
televizního pořadu není nic lepšího, než když se tam umírá. Měl
samozřejmě pravdu. Když analyzujeme nejsledovanější mediální
přenosy na světě, téměř ve všech –“
„To stačí, Winstone. Tohle je morbidní.“ Jak dlouho ta lanovka ještě
pojede? Langdon se najednou cítil v kabince hrozně stísněně.
Když zamžoural do ostrého poledního slunce, viděl před sebou
jen věže a kabely. Za chvíli se tu uvařím, blesklo mu hlavou,
zatímco se mu myšlenky rozbíhaly těmi nejroztodivnějšími
směry.
„Pane profesore?“ oslovil ho Winston. „Chtěl byste se mě zeptat
ještě na něco?“
Ano! chtělo se mu vykřiknout, protože se mu v hlavě najednou
zhmotnila celá záplava znepokojivých představ. Na spoustu věcí!
Přinutil se vydechnout a uklidnit se. Mysli rozumně, Roberte.
Neunáhluj se.
Myšlenky už se však rozeběhly a uháněly příliš rychle na to, aby
je mohl zkrotit.
Přemýšlel o tom, jak Edmondova veřejná vražda zaručila jeho
prezentaci čelní místo ve zpravodajských kanálech po celém
světě a zvýšila jí publikum z několika milionů na více než půl
miliardy diváků.
Přemýšlel o Edmondově mnohaleté touze zničit palmarskou
církev a o tom, jak jeho vražda členem této církve téměř jistě
pomůže jeho přání s konečnou platností naplnit.
Přemýšlel o Edmondově opovržení vůči jeho nejzarytějším
nepřátelům – týmž náboženským fanatikům, kteří by v případě
jeho úmrtí na rakovinu jistě samolibě prohlašovali, že ho stihl
Boží trest. Stejně jako to udělali v případě ateistického autora
Christophera Hitchense. Teď se však bude veřejnost domnívat, že
Edmonda zabil náboženský fanatik.
Edmond Kirsch – zabit náboženstvím – mučedník vědy.
Langdon prudce vstal, až se kabina zhoupla ze strany na stranu.
Chytil se rámu otevřeného okna, aby neupadl, a ve vrzání
kabinky uslyšel ozvěnu Winstonových slov z předešlé noci.
„Edmond chtěl vytvořit nové náboženství… postavené na vědě.“
Jak může potvrdit každý, kdo četl náboženské dějiny, nic
neupevní víru lidí rychleji, než když za ni někdo položí život.
Kristus na kříži. Kedošim v judaismu. Šahíd v islámu.
Mučednictví je v jádru všech náboženství.
Myšlenky, které se Langdonovi formovaly v hlavě, ho stahovaly
do králičí nory čím dál rychleji.
Nová náboženství přinášejí čerstvé odpovědi na velké otázky
života.
Kde jsme se tu vzali? Kam směřujeme?
Nová náboženství zatracují svoji konkurenci.
Edmond včera zostudil všechna náboženství na světě.
Nová náboženství slibují lepší budoucnost a to, že na nás čeká
ráj.
Hojnost: budoucnost je lepší, než si myslíte.
Vypadalo to, že Edmond systematicky odfajfkoval všechny body.
„Winstone?“ zašeptal Langdon rozechvělým hlasem. „Kdo najal
toho vraha, aby zabil Edmonda?“
„To byl Regent.“
„Ano,“ přisvědčil Langdon o něco důrazněji. „Ale kdo je Regent?
Kdo najal jednoho z členů palmarské církve, aby zavraždil
Edmonda přímo uprostřed jeho živě vysílané prezentace?“
Winston okamžik mlčel. „Slyším ve vašem hlase podezření, pane
profesore, ale nemusíte mít obavy. Jsem naprogramovaný tak,
abych Edmonda chránil. Považuji ho za svého nejlepšího přítele.“
Odmlčel se. „Jste akademik, takže jste nepochybně četl O myších
a lidech.“
Ta poznámka jako by s ničím z toho, o čem se bavili, nesouvisela.
„Samozřejmě, ale co to má co společného –“
Langdonovi uvízl dech v hrdle. Na okamžik měl pocit, že kabina
sklouzla z lan. Obzor se naklonil ke straně a Langdon se musel
chytit stěny, aby neupadl.
Oddaný, statečný, soucitný. Těmito slovy Langdon sám na střední
škole hájil jeden z nejslavnějších aktů přátelství popsaných
v literatuře – šokující finále románu O myších a lidech, v němž
hrdina milosrdně zabije svého milovaného přítele, aby ho ušetřil
děsivého konce.
„Winstone,“ zašeptal. „Prosím… ne.“
„Věřte mi,“ pronesl Winston. „Edmond si to tak přál.“
KAPITOLA 105

Když doktor Mateo Valero – ředitel Barcelonského

supervýpočetního střediska – zavěsil telefon, cítil se značně
dezorientovaný. Zahleděl se hlavní svatyní kostela Torre Girona
k velkolepému dvoupatrovému počítači Edmonda Kirsche.
Dnes dopoledne se Valero dozvěděl, že bude fungovat jako nový
„dohlížitel“ nad tímto převratným strojem. Jeho prvotní vzrušení
a úžas však právě utrpěly velkou ránu.
Před pár minutami obdržel zoufalý telefonát od proslulého
amerického profesora Roberta Langdona.
Langdon mu bez dechu vylíčil příběh, který by Valero ještě o den
dříve pokládal za science fiction. Ale dnes, poté, co viděl jak
Kirschovu ohromující prezentaci, tak na vlastní oči stroj E-Wave,
byl nakloněný věřit tomu, že je na něm skutečně něco pravdy.
Příběh, který mu Langdon vyprávěl, pojednával o nevině…
o čistotě strojů, které jen doslovně plní to, co jsme jim zadali za
úkol. Vždy. Bez výjimky. Valero strávil studiem těchto strojů celý
život a učil se komplikovaným tanečkům, jež umožňují využít
jejich plný potenciál.
Umění je v tom, jak správně formulovat zadání.
Valero vytrvale varoval, že rozvoj umělé inteligence postupuje
ošidně rychlým tempem a že je třeba zavést přísná pravidla pro
její schopnost interagovat se světem lidí.
Většině technologických vizionářů pochopitelně připadalo
nesmyslné držet se na uzdě, když se jim prakticky denně
otevíraly nové vzrušující možnosti. Kromě samotného nadšení
z inovací se v oblasti umělé inteligence dalo vydělat jmění, a nic
neboří etické zábrany rychleji než lidská hamižnost.
Valero vždy obdivoval Kirschova neohroženého génia. V tomto
případě se však zdálo, že byl Edmond ledabylý a se svým
posledním výtvorem se snažil posunout hranice až nebezpečně
daleko.
S výtvorem, který nikdy neuvidím, uvědomil si nyní Valero.
Podle Langdona naprogramoval Edmond v rámci E-Wave úžasně
pokročilou umělou inteligenci – nazvanou „Winston“ –, která
měla za úkol se v jednu hodinu odpoledne v den následující po
Kirschově smrti sama smazat. Před několika minutami doktor
Valero na Langdonovo naléhání potvrdil, že přesně v uvedený
čas v E-Wave skutečně zmizela významná část databank. Při
vymazání byla všechna data plně přepsána, takže je není možné
obnovit.
Ta zpráva Langdona poněkud uklidnila, ale i tak americký
profesor trval na tom, že se spolu musejí co nejdříve setkat, aby
celou záležitost probrali podrobněji. Domluvili se, že se sejdou
nazítří ráno v laboratoři.
V principu Valero chápal Langdonovo nutkání celou historku bez
odkladu zveřejnit. Jenže tu byl problém s věrohodností.
Nikdo tomu neuvěří.
Všechny stopy Kirschovy umělé inteligence byly vymazány,
včetně veškerých záznamů o její komunikaci či úkolech. Ba co
víc, Kirschův výtvor natolik předstihl současný stav věcí, že
Valero předem slyšel své kolegy, jak Langdona – ať už
z nevědomosti, ze závisti, nebo v sebeobraně – obviňují, že si
všechno vymyslel.
Navíc bylo třeba uvážit dopad na veřejnost. Kdyby vyšlo najevo,
že Langdonova historka je skutečně pravdivá, pak by byl stroj E-
Wave nepochybně odsouzen jako nějaké Frankensteinovo
monstrum. Vidle a pochodně by na sebe nenechaly dlouho čekat.
Nebo něco ještě horšího, pomyslel si Valero.
V dnešní době bezuzdných teroristických útoků by se někdo
mohl jednoduše rozhodnout, že vyhodí do vzduchu celý kostel,
a prohlásil by se za spasitele lidstva.
Valero si toho před setkáním s Langdonem zjevně potřeboval
ještě hodně nechat projít hlavou. Teď však musel především
splnit svůj slib.
Přinejmenším do té doby, než budeme mít nějaké odpovědi.
Se zvláštním pocitem melancholie se naposledy ohlédl na
zázračný dvoupatrový superpočítač. Zaposlouchal se do jeho
tichého dechu, jak pumpy vháněly chladicí směs do milionů
buněk.
Když pak zamířil k hlavním vypínačům, aby celý systém odstavil,
pocítil nečekané nutkání, jaké nezažil snad ani jedinkrát za těch
šestatřicet let, co byl na světě.
Nutkání se pomodlit.
***
Robert Langdon stál sám vysoko na nejvyšším ochozu pevnosti
Montjuïc a hleděl přes strmý útes na vzdálené přístaviště. Zvedl
se vítr a on si připadal poněkud vyšinutý z rovnováhy, jako by
uvnitř potřeboval nejdřív znovu nakalibrovat.
Navzdory ujištění ředitele BSS doktora Valera se Langdon cítil
velmi nervózní a nesvůj. V duchu dosud slyšel ozvěnu
Winstonova nenuceného hlasu. Edmondův počítač hovořil až do
samého konce s naprostým klidem.
„Vaše zděšení mě překvapuje, pane profesore,“ podotkl Winston,
„vzhledem k tomu, že vaše vlastní víra stojí na eticky ještě
mnohem rozporuplnějším činu.“
Než mohl Langdon odpovědět, na Edmondově telefonu se objevil
text:
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna.
– Jan 3,16
„Váš Bůh brutálně obětoval vlastního syna,“ pokračoval Winston,
„nechal ho hodiny trpět na kříži. Já jsem v Edmondově případě
bezbolestně ukončil trápení umírajícího člověka, abych přivedl
pozornost k jeho velkému dílu.“
Langdon v rozpálené kabince lanovky nevěřícně poslouchal, jak
Winston nevzrušeně obhajuje každý ze svých znepokojivých
činů.
Edmondovo tažení proti palmarské církvi ho prý inspirovalo
k tomu, aby vyhledal a najal admirála Luise Ávilu – dlouholetého
věřícího, jenž byl kvůli drogové minulosti snadno zneužitelný
a byl dokonalým kandidátem pro poškození reputace palmarské
církve. Winstonovi stačilo začít se vydávat za Regenta, odeslat
hrstku vzkazů a potom Ávilovi na bankovní účet převést finance.
Ve skutečnosti byli palmariáni nevinní a ve večerním spiknutí
nesehráli žádnou roli.
Ávilův útok na Langdona na točitém schodišti byl podle
Winstonova ujištění neplánovaný. „Poslal jsem Ávilu do baziliky,
aby ho tam chytili,“ tvrdil Winston. „Chtěl jsem, aby ho zatkli
a on se mohl o svůj nechutný příběh podělit, což by vyvolalo
ještě větší zájem veřejnosti o Edmondovo dílo. Řekl jsem mu, ať
do budovy vejde východní služební branou, a poskytl jsem tip
policii, aby tam na něj ve skrytu čekala. Byl jsem si jistý, že tam
Ávilu dopadnou, jenže on se místo toho rozhodl přelézt přes
plot – možná vytušil přítomnost policistů. Za to se vám upřímně
omlouvám, pane profesore. Na rozdíl od strojů mohou být lidé
nevypočitatelní.“
Langdon už nevěděl, čemu má věřit.
Winstonovo poslední vysvětlení bylo ze všech nejznepokojivější.
„Po Edmondově setkání s těmi třemi duchovními v Montserratu
jsme měli v hlasové schránce výhružný vzkaz od biskupa
Valdespina. Biskup nás varoval, že jeho dva kolegové jsou
Edmondovou prezentací natolik rozrušeni, že uvažují o vydání
svých vlastních předběžných prohlášení v naději, že Edmondovy
informace zdiskreditují a přeformulují ještě předtím, než je
zveřejní sám. Taková vyhlídka byla samozřejmě naprosto
nepřijatelná.“
Langdonovi se točila hlava, zoufale se v pohupující se kabince
snažil přemýšlet. „Edmond měl do tvého programu přidat jediné
slovo,“ prohlásil. „Nezabiješ!“
„Bohužel to není tak jednoduché, pane profesore,“ odvětil
Winston. „Lidé se neučí posloucháním příkazů, učí se příkladem.
Soudě podle vašich knih, filmů, zpravodajství i starověkých mýtů
lidé odjakživa oslavovali ty jedince, kteří se sami obětovali pro
vyšší dobro. Například Ježíš.“
„Ale já tady žádné ,vyšší dobro‘ nevidím, Winstone.“
„Ne?“ opáčil Winston nevzrušeně. „Pak mi dovolte, abych vám
položil slavnou otázku: Žil byste raději ve světě bez technologie,
nebo ve světě bez náboženství? Žil byste raději bez lékařství,
elektřiny, dopravy a antibiotik, nebo bez fanatiků, kteří vedou
války kvůli smyšleným příběhům a imaginárním duchům?“
Langdon mlčel.
„A přesně o to tu jde, pane profesore. Aby mohla sladká věda
vládnout, musejí být nejdřív temná náboženství ta tam.“
Teď o samotě na vrcholku pevnosti Langdon shlížel na
mihotající se vodu v dáli a cítil se zvláštně odtržený od vlastního
světa. Sešel po schodech do sousedících zahrad, zhluboka nasál
vzduch, vychutnával si vůni borovic a zeměžluči a zoufale se
snažil zapomenout na Winstonův hlas. Tady mezi květinami se
mu najednou zastesklo po Ambře, měl chuť jí zavolat a povědět
jí o všem, co se v uplynulé hodině seběhlo. Když však vytáhl
Edmondův telefon, uvědomil si, že se nedokáže přimět k tomu,
aby vytočil její číslo.
Princ s Ambrou potřebují čas sami pro sebe. Tohle počká.
Zrak mu padl na ikonu s W na displeji. Symbol zešedl
a maličkými písmeny se přes něj táhlo chybové hlášení:
KONTAKT NEEXISTUJE. Přesto se Langdon nedokázal zbavit
znepokojivé ostražitosti. Nebyl paranoidní, a přece věděl, že
tomuhle přístroji už nikdy nebude schopný důvěřovat a vždycky
v něm bude hlodat pochybnost, jaké utajené schopnosti či
spojení by mohly být skryty v jeho programech.
Vydal se po úzké pěšině a pátral, dokud nenašel malý hájek.
Zadíval se na telefon ve své dlani, vzpomněl si na Edmonda
a potom přístroj položil na plochý kámen. Jako by prováděl
nějakou rituální oběť, zvedl nad hlavu těžký balvan, zuřivě jím
mrštil dolů a roztříštil telefon na desítky kusů.
Cestou z parku vyhodil úlomky do popelnice a zamířil dolů
z hory.
Musel uznat, že se cítí o něco lehčí.
Ba zvláštním způsobem lidštější.
EPILOG

Pozdně odpolední slunce se opíralo do věžiček baziliky Sagrada

Família, které vrhaly široké stíny přes Plaça de Gaudí na fronty
turistů čekajících na vstup do chrámu.
Stál mezi nimi i Robert Langdon, sledoval, jak milenci fotí
selfíčka, turisté natáčejí videa, děti poslouchají hudbu ze
sluchátek a ostatní kolem píší textovky nebo updatují svůj
profil – a nevěnují sebemenší pozornost bazilice, vedle níž stojí.
Edmond ve své prezentaci předešlé noci prohlásil, že
technologie už snížila lidských „šest stupňů odloučení“ na pouhé
„čtyři stupně“, takže každého člověka na světě dělí od
kteréhokoliv jiného člověka maximálně čtyři mezičlánky.
Brzy to bude nula, prohlásil Edmond a oslavoval příchod
„singularity“ – okamžiku, kdy umělá inteligence předčí lidskou
a obě splynou v jednu. A až k tomu dojde, dodal, my všichni, kdo jsme
dnes naživu… my budeme za dávné předky.
Langdon si vůbec nedokázal představit, jak by taková
budoucnost mohla vypadat, ale z pohledu na lidi kolem sebe mu
bylo jasné, že zázraky náboženství budou čím dál obtížněji
konkurovat zázrakům technologie.
Když konečně vstoupil do baziliky, ulevilo se mu, že tu nalezl
důvěrně známé prostředí – už ne tu přízračnou jeskyni
z předešlé noci.
Dnes byla Sagrada Família plná života.
Vitrážovými okny proudily oslnivé sloupce pestrobarevného
světla – nachové, zlaté, fialové – a rozsvěcely hustý les
svažujících se sloupů. Stovky návštěvníků, kteří vedle těchto
sloupů vypadali jako trpaslíci, hleděly vzhůru do prosvětleného
klenutého prostoru a jejich užaslý šepot vytvářel příjemný
podkresový šum.
Langdon cestou přes baziliku přeskakoval zrakem z jednoho
organického tvaru k druhému a nakonec nechal svůj pohled
vystoupat až k té buněčné síťovině, která tvořila kupoli. Podle
některých tento středový strop připomíná složitý organismus
pozorovaný mikroskopem. A když ho teď Langdon viděl za
plného světla, musel s tím souhlasit.
„Pane profesore?“ zavolal na něj povědomý hlas, a když se
Langdon otočil, uviděl, že se k němu chvatně blíží otec Beña.
„Moc se omlouvám,“ spustil upřímně drobný kněz. „Právě se mi
doneslo, že vás někdo viděl čekat ve frontě – mohl jste mě
zavolat!“
Langdon se usmál. „Díky, ale měl jsem aspoň čas pokochat se
fasádou. Navíc jsem si myslel, že dnes budete spát.“
„Spát?“ Beña se zasmál. „Možná zítra.“
„Trochu jiná atmosféra než včera v noci,“ podotkl Langdon
a pokynul ke svatyni.
„Denní světlo dělá zázraky,“ přikývl Beña. „Stejně jako
přítomnost lidí.“ Odmlčel se a prohlížel si Langdona. „Když už
jste tady, vlastně bych se vás dole rád na něco zeptal, pokud by
vás to příliš neobtěžovalo.“
Langdon následoval Beñu mezi davy a nad hlavou se mu rozléhal
hluk stavby, který mu připomněl, že Sagrada Família ještě
zdaleka není hotová.
„Neviděl jste náhodou Edmondovu prezentaci?“ zeptal se
Langdon.
Beña se zasmál. „Už třikrát. Musím připustit, že tahle nová
představa entropie – to, že vesmír ,chce‘ rozptylovat energii – mi
do značné míry připomíná Genesis. Když si představím Velký
třesk a rozpínající se vesmír, vidím rozkvétající kouli energie,
která se nafukuje dál a dál do temnoty kosmu… a přináší světlo
do míst, kde žádné není.“
Langdon se usmál a v duchu zalitoval, že v dětství neměl kněze,
jako je Beña. „Vydal už nějaké oficiální prohlášení Vatikán?“
„Snaží se, ale podle všeho zatím panují jisté… neshody.“ Beña
rozverně pokrčil rameny. „Jak víte, tahle otázka lidského původu
byla pro křesťany – zejména fundamentalisty – vždycky
kamenem úrazu. Podle mě bychom se s ní měli vypořádat jednou
provždy.“
„Aha, a jak bychom to měli provést?“ zeptal se Langdon.
„Měli bychom udělat totéž, co už udělala spousta jiných církví –
otevřeně připustit, že Adam a Eva neexistovali, že evoluce je
daný fakt a že ti křesťané, kteří tvrdí něco jiného, dělají blázny
z nás všech.“
Langdon se zarazil a zůstal na starého kněze zírat.
„Ale prosím vás!“ Beña se rozesmál. „Nevěřím, že tentýž Bůh,
který nás obdařil smysly, rozumem a inteligencí –“
„– by chtěl, abychom jich nevyužívali?“
Beña se usmál. „Vidím, že znáte Galilea. Fyzika bývala moje
dětská láska; k Bohu jsem se dostal přes prohlubující se úctu
k fyzickému vesmíru. To je jeden z důvodů, proč je pro mě tak
důležitá Sagrada Família; připadá mi jako chrám budoucnosti…
spjatý přímo s přírodou.“
Langdon se neubránil pomyšlení, jestli by se snad Sagrada
Família – podobně jako římský Pantheon – nemohla stát
ohniskem přerodu, budovou, která bude stát jednou nohou
v minulosti a druhou v budoucnosti, hmatatelným mostem mezi
umírající vírou a tou rodící se. Kdyby k tomu skutečně došlo,
mohl by Sagrada Família v budoucnu sehrát důležitější roli, než
si kdo kdy dokázal představit.
Beña teď Langdona vedl po témže točitém schodišti, po kterém
sestoupili předešlé noci.
Krypta.
„Připadá mi naprosto jasné,“ pokračoval Beña za chůze, „že
křesťanství může v nadcházejícím věku vědy přežít jediným
způsobem. Musíme přestat odmítat vědecké objevy. Musíme
přestat pranýřovat prokazatelná fakta. Musíme se stát
duchovním partnerem vědy, s využitím svých obrovských
zkušeností – tisíciletí filozofie, osobního dotazování, meditace,
pátrání v duši – pomoci lidstvu vybudovat morální rámec
a zajistit, aby nás nadcházející technologie spojovaly,
obohacovaly a posouvaly vpřed… a ne nás zničily.“
„S tím jednoznačně souhlasím,“ přikývl Langdon. Jen doufám, že
věda vaši pomoc přijme.
Pod schodištěm Beña pokynul za Gaudího hrobku k Edmondovu
vystavenému svazku souborného díla Williama Blakea. „Na tohle
jsem se vás chtěl zeptat.“
„Na Blakeovu knihu?“
„Ano. Jak víte, slíbil jsem panu Kirschovi, že je tady vystavím.
Souhlasil jsem, protože jsem předpokládal, že mu jde o tuhle
ilustraci.“
Došli ke knize a zadívali se na Blakeovo dramatické zpodobnění
boha zvaného Urizen, kterak měří vesmír geodetickým
odpichovátkem.
„Jenže,“ pokračoval Beña, „jsem si povšiml, že text na protější
straně… inu, možná byste si měl sám přečíst poslední verš.“
Langdon ani na okamžik nespustil zrak z Beñových očí. „,Temná
náboženství jsou ta tam a sladká věda vládne‘?“
Na Beñu to udělalo dojem. „Vy ho znáte.“
Langdon se usmál. „Znám.“
„Musím přiznat, že mě značně zneklidňuje. To spojení – ,temná
náboženství‘ – mi dělá starosti. Zní to, jako by Blake prohlašoval,
že náboženství jsou temná… nějak zlovolná a nenávistná.“
„Obecně se to tak vykládá, ano,“ odpověděl Langdon. „Ale Blake
byl ve skutečnosti hluboce duchovně založený člověk, morálně
mnohem vyvinutější než většina konzervativního, úzkoprsého
křesťanstva v Anglii osmnáctého století. Věřil, že náboženství
mají dvě příchutě – jsou temná, dogmatická náboženství, která
potlačují tvůrčí myšlení… a jsou světlá, otevřená náboženství,
která podporují introspekci a kreativitu.“
To Beñu zjevně zaskočilo.
„Blakeův závěrečný verš,“ ujistil ho Langdon, „by mohl úplně
klidně znít: ,Sladká věda vyžene temná náboženství… aby
osvícená náboženství mohla vzkvétat.‘“
Beña na dlouhou chvíli zmlkl a pak se mu rty pomalu roztáhly do
úsměvu. „Díky, pane profesore. Myslím, že jste mě zachránil
před nepříjemným etickým dilematem.“
***
Když se potom Langdon nahoře v hlavní svatyni s otcem Beñou
rozloučil, ještě chvíli se v bazilice zdržel, poklidně si poseděl
v kostelní lavici a společně se stovkami dalších sledoval, jak se
barevné paprsky světla pomaličku plazí po strmících sloupech,
zatímco se venku slunce sklánělo k západu.
Přemýšlel o všech náboženstvích světa, o jejich sdíleném
původu, o nejranějších bozích slunce, měsíce, moře a větru.
Kdysi byla v jádru příroda.
Pro nás všechny.
Tahle jednota samozřejmě dávno zmizela, roztříštila se
v nekonečně různorodá náboženství, která se všechna prohlašují
za jedinou Pravdu.
Dnes, usazen v tomhle neobyčejném chrámu, byl však Langdon
obklopen lidmi všech vyznání, barev, jazyků a kultur a všichni
společně s týmž úžasem vzhlíželi k nebi… všichni obdivovali ten
nejprostší ze zázraků.
Sluneční světlo na kameni.
Langdonovi se hlavou začala míhat řada obrazů – Stonehenge,
Velká pyramida, jeskyně v Adžentě, Abú Simbel, Chichén Itzá –,
posvátná místa po celém světě, kde se naši předkové kdysi
scházeli k přesně téže podívané.
V tu chvíli Langdon ucítil, jako by se pod ním nepatrně zachvěla
země, jako by bylo dosaženo nějaké nejzazší hranice… jako by
náboženské myšlení právě dospělo do nejvzdálenějšího bodu na
své oběžné dráze a teď se začalo obloukem vracet zpět, znavené
po tom dlouhém putování, konečně na cestě domů.
Poděkování

Rád bych vyjádřil co nejupřímnější dík následujícím:

V prvé řadě svému redaktorovi a příteli Jasonu Kaufmanovi za
jeho vybroušené schopnosti, mimořádný instinkt a bezbřehé
hodiny, které se mnou strávil v zákopech… ale především za jeho
nepřekonatelný smysl pro humor a za pochopení pro to, čeho se
těmihle příběhy snažím dosáhnout.
Své jedinečné agentce a spolehlivé přítelkyni Heide Langeové za
profesionální vedení ve všech oblastech mé kariéry, navíc
s bezpříkladným entusiasmem, energií a osobním zájmem. Za
její nespočetné vlohy a neumdlévající oddanost věci jí budu
zavázán navěky.
A svému drahému příteli Michaelu Rudellovi za jeho moudré
rady a za to, že je hotovým vzorem zdvořilosti a laskavosti.
Celému týmu v nakladatelstvích Doubleday a Penguin Random
House bych rád vyslovil svůj nejhlubší vděk za to, že ve mě
v uplynulých letech věřili – zejména pak Suzanne Herzové za její
přátelství a za to, že nad všemi rozmanitými drobnostmi
nakladatelského procesu bdí s takovou vynalézavostí
a zodpovědností. Můj obzvláštní dík patří také Markusi
Dohlemu, Sonnymu Mehtovi, Billu Thomasovi, Tonymu Chiricovi
a Anne Messitteové za jejich nekonečnou podporu a trpělivost.
Svůj upřímný dík za vynaložení ohromných sil v cílové rovince
posílám také Noře Reichardové, Carolyn Williamsové a Michaelu
J. Windsorovi, jakož i Robu Bloomovi, Judy Jacobyové, Lauren
Weberové, Marii Carellové, Lorraine Hylandové, Beth
Meisterové, Kathy Houriganové, Andymu Hughesovi a všem
ostatním úžasným lidem, kteří tvoří obchodní oddělení Penguin
Random House.
Neuvěřitelnému týmu v Transworldu za jejich neutuchající
kreativitu a vydavatelskou zdatnost, zejména mému redaktorovi
Billu Scottovi-Kerrymu za jeho přátelství a podporu v tolika
oblastech.
Všem mým oddaným nakladatelům po celém světě náleží můj
pokorný a upřímný dík za důvěru a úsilí, které do těchto knih
vkládají.
Neúnavnému týmu překladatelů po celém světě, kteří tak
přičinlivě pracovali na tom, aby tento román přinesli čtenářům
v tolika jazycích – můj upřímný dík za váš čas, vaše schopnosti
a vaši péči.
Mému španělskému vydavateli Planeta za nedocenitelnou
pomoc při provádění rešerší a při překladu Počátku – zejména
úžasné šéfredaktorce Eleně Ramirezové, společně s Maríou
Guitartovou Ferrerovou, Carlosem Revésem, Sergiem
Álvarezem, Marcem Rocamorou, Aurorou Rodríguezovou,
Nahirem Gutiérrezem, Laurou Díazovou a Ferránem Lopezem.
Obzvláštní dík také řediteli nakladatelství Planeta Jesúsi
Badenesovi za podporu, pohostinnost a odvážný pokus naučit
mě připravovat paellu.
Rád bych poděkoval i těm, kteří pomáhali s přípravou zázemí
pro překladatele Počátku, jmenovitě Jordimu Lúñezovi, Javieru
Monterovi, Marcu Serratemu, Emiliu Pastorovi, Albertu
Barónovi a Antoniu Lópezovi.
Nezdolné Mónice Martínové a celému jejímu týmu v MB Agency,
zejména Inés Planellsové a Txell Torrentové, za všechno, čím
tomuto projektu pomohly v Barceloně i jinde.
Celému týmu v agentuře Sanford J. Greensburger Associates –
zejména Stephanii Delmanové a Samantě Ismanové – za
nevšední úsilí vynakládané, dnem i nocí, v můj prospěch.
Když jsem v průběhu uplynulých čtyř let sbíral materiály pro
tento román, nabídla mi velkoryse pomoc celá řada vědců,
historiků, kurátorů, odborníků na náboženskou problematiku
i celých organizací. Slovy ani nelze vyjádřit můj vděk za jejich
vstřícnost a otevřenost při sdílení svých vědomostí a názorů.
V montserratském opatství bych rád poděkoval mnichům
i ostatním, kteří mé návštěvy proměnili v tak poučný,
informativní a povznášející zážitek. Můj srdečný dík patří
zejména otci Manelu Gaschovi, Josepu Altayóovi, Òscaru
Bardajimu a Griseldě Espinachové.
V Barcelonském supervýpočetním středisku bych rád poděkoval
brilantnímu týmu vědců, kteří se se mnou podělili o své nápady,
svůj svět, své nadšení, a především o svou optimistickou vizi
budoucnosti. Zvláštní dík řediteli Mateu Valerovi, Josepu
Mariovi Martorellovi, Sergimu Gironovi, Josému Mariovi Celovi,
Jesúsi Labartovi, Eduardu Ayguadému, Franciscu Doblasovi,
Ulisesi Cortésovi a Lourdesi Cortadovi.
V Guggenheimově muzeu v Bilbau patří můj pokorný dík všem,
jejichž vědomosti a umělecké vize pomohly prohloubit můj
obdiv a náklonnost k modernímu i současnému umění.
Obzvláštní dík řediteli Juanu Ignaciovi Vidartemu, Alicii
Martínezové, Idoie Arrateové a Maríi Bidaurretové za jejich
pohostinnost a nadšení.
Kurátorům a správcům magické Casa Milà patří můj dík za vřelé
přijetí a za to, že se se mnou podělili o vše, čím je La Pedrera na
světě jedinečná. Obzvláštní dík Marze Vizové, Sílvii Vilarroyové,
Albě Tosquellové, Lluïse Ollerové a také nájemnici Aně
Viladomiuové.
Za dodatečnou pomoc při získávání materiálů bych rád
poděkoval členům pomocné a informační skupiny Palmar de
Troya Palmarian Church, americké ambasádě v Maďarsku
a redaktoru Bertu Noyovi.
Za mnohé vděčím i desítkám vědců a futurologů, s nimiž jsem se
setkal v Palm Springs a jejichž smělé vize budoucnosti tento
román silně ovlivnily.
Za cenné připomínky v průběhu práce bych chtěl poděkovat
čtenářům prvních verzí, zejména Heide Langeové, Dicku
a Connie Brownovým, Blythe Brownové, Susan Morehouseové,
Rebecce Kaufmanové, Jerrymu a Olivii Kaufmanovým, Johnu
Chaffeemu, Christině Scottové, Valerii Brownové, Gregu
Brownovi a Mary Hubbellové.
Své drahé přítelkyni Shelley Sewardové za její odborné znalosti
a péči, jak po stránce pracovní, tak osobní, a za to, že mi bere
telefon i v pět ráno.
Svému oddanému a nápaditému digitálnímu guru Alexi
Cannonovi za to, že se s takovou tvořivostí stará o mé sociální
sítě, internetovou komunikaci a vůbec celé virtuálno.
Své ženě Blythe za to, že se mnou nadále sdílí svou vášeň pro
umění, svou vytrvale vynalézavou duši a své snad nekonečné
tvůrčí nadání, které jsou mi nadále zdrojem inspirace.
Své osobní asistentce Susan Morehouseové za její přátelství,
trpělivost a nesmírně širokou škálu schopností i za to, že dokáže
udržet tak početné soukolí hladce v chodu.
Svému bratru, skladateli Gregu Brownovi, jehož nápaditá fúze
starého a nového ve skladbě Missa Charles Darwin pomohla
zažehnout prvotní nápad pro tento román.
A nakonec bych rád vyjádřil vděk, lásku a úctu svým rodičům –
Connie a Dicku Brownovým – za to, že mě naučili být vždy
zvídavý a pokládat obtížné otázky.
Prodáno na www.Kosmas.cz
Ilustrace

Ilustrace na stranách tištěné knihy/pdf 29, 51, 71, 185, 307:

Fernando Estel, podle díla Joselarucca, pod Creative Commons
3.0
str. 37: Shutterstock
str. 47: Blythe Brownová
str. 75, 382: Dan Brown
str. 132: Shutterstock
str. 264: Darwin Bedford
str. 341: Dan Brown
str. 391: David Croy
str. 434: Pond Science Institute
str. 442: Mapping Specialists, Ltd.
Poznámka překladatelů

V textu byly použity citace z následujících děl:

William Blake: Tygr (přeložil Jiří Josek)
Charles Darwin: O vzniku druhů přírodním výběrem (přeložili
Emil Hadač a Alena Hadačová)
William Shakespeare: Romeo a Julie (přeložil Martin Hilský)
William Shakespeare: Hamlet (přeložil Jiří Josek)
Dylan Thomas: Do dobré noci neodcházej tiše (přeložila
Martina Neradová)
 Table of Contents
Titulní strana
Tiráž/Copyright
Věnování
Prolog
Kapitola 1
Kapitola 2
Kapitola 3
Kapitola 4
Kapitola 5
Kapitola 6
Kapitola 7
Kapitola 8
Kapitola 9
Kapitola 10
Kapitola 11
Kapitola 12
Kapitola 13
Kapitola 14
Kapitola 15
Kapitola 16
Kapitola 17
Kapitola 18
Kapitola 19
Kapitola 20
Kapitola 21
Kapitola 22
Kapitola 23
Kapitola 24
Kapitola 25
Kapitola 26
Kapitola 27
Kapitola 28
Kapitola 29
Kapitola 30
Kapitola 31
Kapitola 32
Kapitola 33
Kapitola 34
Kapitola 35
Kapitola 36
Kapitola 37
Kapitola 38
Kapitola 39
Kapitola 40
Kapitola 41
Kapitola 42
Kapitola 43
Kapitola 44
Kapitola 45
Kapitola 46
Kapitola 47
Kapitola 48
Kapitola 49
Kapitola 50
Kapitola 51
Kapitola 52
Kapitola 53
Kapitola 54
Kapitola 55
Kapitola 56
Kapitola 57
Kapitola 58
Kapitola 59
Kapitola 60
Kapitola 61
Kapitola 62
Kapitola 63
Kapitola 64
Kapitola 65
Kapitola 66
Kapitola 67
Kapitola 68
Kapitola 69
Kapitola 70
Kapitola 71
Kapitola 72
Kapitola 73
Kapitola 74
Kapitola 75
Kapitola 76
Kapitola 77
Kapitola 78
Kapitola 79
Kapitola 80
Kapitola 81
Kapitola 82
Kapitola 83
Kapitola 84
Kapitola 85
Kapitola 86
Kapitola 87
Kapitola 88
Kapitola 89
Kapitola 90
Kapitola 91
Kapitola 92
Kapitola 93
Kapitola 94
Kapitola 95
Kapitola 96
Kapitola 97
Kapitola 98
Kapitola 99
Kapitola 100
Kapitola 101
Kapitola 102
Kapitola 103
Kapitola 104
Kapitola 105
Epilog
Poděkování
Ilustrace
Poznámka překladatelů