Obsah

Předmluva ....................................................................................................................... 1
První kniha – V rukou božích ......................................................................................... 2
Kříž a kámen............................................................................................................... 2
Voda a oheň .............................................................................................................. 13
Druhá kniha – V rukou katových ................................................................................. 26
Sekyra a meč............................................................................................................. 26
Šibenice .................................................................................................................... 36
Kůl ............................................................................................................................ 45
Kolo .......................................................................................................................... 52
Třetí kniha – Popravčí stroje ........................................................................................ 62
Gilotina ..................................................................................................................... 62
Elektrické křeslo a plynová komora ......................................................................... 75
Kat – místo epilogu .................................................................................................. 81
Chronologická tabulka.................................................................................................. 90
Obrazové přílohy .......................................................................................................... 92
 Předmluva
Vždy po spáchání mimořádně ohavného zločinu se rozhoří nová diskuse o trestu smrti
a množí se hlasy požadující jeho znovuzavedení. Samozřejmě především ve státech, jež
nejvyšší trest již zrušily. Jedná se o pochopitelnou reakci například na vraždy z vilnosti nebo
zastřelení neozbrojených policistů bankovními lupiči.
Na pováženou však je skutečnost, že trest smrti bývá v takto vypjatých situacích chápán
jako všelék proti veškerým násilným zločinům. Hrdelní trest se stává heslem a lidé zapomínají,
co se pod tímto pojmem opravdu skrývá. S výzvami k jeho zavedení se pojí naděje, jež však
uplatňování trestu smrti těžko může splnit.
Tato kniha si klade za cíl literární ztvárnění nejvyššího trestu a popsání vývoje a cesty,
kterou se tento druh zbavení života v minulosti ubíral. Nevyhnutelně se budeme muset zabývat
také historickými formami poprav a lidmi, kteří svou temnou a problematickou existenci
prožívali ve stínu šibenic a gilotin. Máme pochopitelně na mysli popravčí a jejich pacholky.
Z důvodů přehlednosti je kniha členěna do kapitol, jež ne vždy respektují skutečné
historické pořadí používaných trestů smrti. Pro přesnější dějepisnou orientaci slouží
chronologická tabulka připojená na konci knihy.

Právo není třídní, občanskou ani mocensko-politickou, nýbrž lidskou záležitostí.

Občanstvu nepomůže, pokud bude v bezhlavém strachu z „převratu“ popírat ideje, jimiž bylo
duševně konstituováno.
Thomas Mann ve svém dopise obhájci L. Hatvanyho, Mnichov 20. 3. 1928.

1 z 123
 První kniha – V rukou božích
Kříž a kámen
Zřejmě nikdy nedokážeme odpovědět na otázku, který ze všech trestů smrti byl
používán jako první. Usmrcení lidí určitým způsobem nebylo zpočátku chápáno jako trest, i
když se jeho forma občas opakovala. O úmyslném popravování spojeném s jednotným rituálem
můžeme hovořit až ve chvíli, kdy máme od různých národů a z různých dob zprávy, jež
dosvědčují používání stále se opakující metody zabití odsouzence. V takovém případě se již
nejedná o náhodu nebo pouze místní záležitost. Některé černošské kmeny házely provinilce
krokodýlům. U jiných národů byli zločinci přivazováni na zem mezi termitiště. Obyvatelům
jisté indiánské vesnice v Amazonii sloužil za popraviště blízký útes, z nějž své oběti svrhávali
dolů. Peruánští indiáni dávali přednost úzké temné rokli, jež však plnila svůj účel stejně
spolehlivě.
Zmíněné příklady však stále ještě zůstávaly omezeny pouze na určitou oblast a
nevstoupily do všeobecného podvědomí ani do právních úprav. Původ trestů smrti používaných
po vícero časových období a na větších územních celcích je zahalen mnoha tajemstvími a
provázen četnými legendami a mýty. Jedním z nejznámějších prastarých hrdelních trestů je
římské summum supplicum neboli ukřižování.
Patří do skupiny nejstarších druhů poprav a odráží se v něm původní lidská nechuť
vraždit spolubližní přímo vlastní rukou. Starověcí pozemšťané neznali moderní samolibost, s
níž lidé transplantují orgány nebo je nahrazují stroji, ale s níž se i pomocí strojů popravují.
Starověký svět byl plný zázraků a hrůz. Nikdo nedokázal odhalit mechanismy změn počasí,
příčiny zemětřesení, důvody přílivu a odlivu nebo třeba ničivých lesních požárů. Člověk žil
vydán na milost a nemilost přírodě, jež ho ohrožovala, ale současně i živila. Lidé se uchylovali
k přírodním silám i tehdy, pokud se chtěli zbavit některého ze členů svého společenství.
Například muže, jenž se stal všem nebezpečným, nebo ženy podezřelé z čarodějnictví.
Nežádoucími se však mohli stát i mladíci nespokojení s dosavadním chodem věcí a hodlající
jej změnit.
Taková individua bylo třeba odstranit, protože narušovala život kmene, vesnice a
později i města. Ale kdo na ně měl vztáhnout ruku? Kdo by se toho odvážil a přivolal na sebe
krutou pomstu duší zabitých jedinců?
V takovéto situaci se přímo nabízely přírodní živly. Síla přírody nesmírně převyšovala
chabé lidské možnosti a plnila očistnou úlohu. Moře se nezměnilo, i když pohltilo libovolné
množství mrtvol. Také v ohni bylo možné spálit kohokoliv a plameny přesto vesele šlehaly dál.
Voda, vítr, slunce a plameny zabíjely aniž by se poskvrnily a proto jim byli svěřováni
odsouzenci, jimž pak už bylo nutno pouze zabránit v útěku.
Nejjednodušším prostředkem bylo přivázání ke stromu. Tak vypadala prvotní forma
ukřižování. Vlastně se jednalo obecně o prapůvodní podobu trestu smrti.
Arbor infelix (strom neštěstí) byl zasvěcen bohům podsvětí. Přivázaní zločinci mohli
zemřít mnoha způsoby, aniž by na ně člověk musel vztáhnout ruku. V úvahu připadala divoká
zvířata drásající tělo oběti, odsouzenci mřeli hladem a žízní nebo umírali pod palčivými
slunečními paprsky a na jejich mrtvých tělech poté hodovali ptáci.
Postupem času se trest měnil v něco více než jen pouhé odstranění provinilce. Tento
vývoj ovšem trval velmi dlouho. Každému členu společenství bylo třeba ukázat, co čeká
zločince. Na jedné straně šlo o uspokojení spravedlnosti a na druhé o zastrašení těch, kteří v
sobě chovali zárodky zla nebo náchylnosti ke zločinu.

2 z 123
 Ze stromu se stal kůl, který bylo možné vztyčit kdekoliv na příhodném místě, kudy
procházel dostatečný počet lidí. Delikvent visel tak vysoko, aby na něj bylo dobře vidět ze
všech stran. Přivažování usnadnilo přidání příčného břevna, jež zabraňovalo sklouznutí těla
dolů. Z arbor infelix se stal crux, což je slovo označující v římských pramenech kříž i kůl. Jen
občas býval kůl nahrazen skálou, k níž byl odsouzenec přikován stejně jako Prométheus nebo
Andromeda. I tomuto méně častému druhu popravy se říkalo ukřižování, protože člověk byl
vydán všanc silám přírody stejným způsobem jako na kříži či kůlu. Bezmocně visel a čekal na
svůj osud, pokud ho ovšem nezachránila nadpřirozená, tedy boží síla.
Trest smrti ukřižováním známe z celé oblasti starověkého Středomoří a Orientu.
Používal se v Mezopotámii, Egyptě, Persii, severní Africe a ve všech částech Římské říše.
Způsob ukřižování se někdy trochu lišil. Například Makedonci zavěšovali odsouzence na kříž
hlavou dolů.
Ukřižování patřilo v Římské říši k velmi často používaným hrdelním trestům. Hlavně
proto, že bylo uplatňováno především proti otrokům. Popravčí kříž čekal uprchlé otroky stejně
jako vzbouřence. Spartakovi povstalci splňovali definici obou deliktů. Po porážce proto nechal
vítězný Crassus ukřižovat stovky Spartakových druhů a nikdo na tom neviděl nic divného.
Vždyť každý otrok věděl, jaký trest mu hrozí.
Na kříži umírali kromě otroků a rebelů i piráti a lupiči. V pozdějších dobách se mu
nevyhnuli ani křesťané, o nichž se Římané domnívali, že chtějí rozvrátit císařství. Na kříži
zemřel také Kristus, pokládaný za rozvraceče zavedených pořádků. Jeho poprava proběhla
podle zavedeného římského rituálu. Jen předání mrtvoly k pohřbení se odchylovalo od obvyklé
římské právní praxe. Římané nechávali mrtvolu viset na kříži, zatímco Židé ji při západu slunce
sejmuli. Bičování, vytahování pomocí provazů, probíjení rukou a nohou hřeby, to vše patřilo k
římským zvyklostem. Nic zvláštního nebylo ani to, že Ježíš Kristus hovořil s oběma muži, kteří
s ním sdíleli stejně krutý osud, promluvil i pár slov ke shromážděným truchlícím. Času bylo
dost, trvalo totiž několik hodin, než odsouzenec svému utrpení podlehl.

3 z 123
 V jiném koutě antického světa zemřel na kříži již o pět set let před Kristem jistý
Polykratés, syn Aiákův. Se stovkou svých padesáti veslic dobýval jeden ostrov za druhým a

4 z 123
centrem svého bohatého a kvetoucího námořního státu nakonec učinil ostrov Samos. Poté však
sedl na lep perskému místodržícímu Oroitovi. Satrapa ho pod jakousi záminkou vylákal do
Magnésie a tam ho nechal zahynout nejstrašlivější smrtí, jakou antický svět znal. Po mnoha
mučivých hodinách z něj slunce doslova vysálo poslední zbytky života.
Smrt na kříži byla stejně potupná jako později naražení na kůl nebo oběšení. Proto ji
nesměl postoupit žádný z římských občanů a císař Konstantin nakonec trest smrti ukřižováním
zcela zrušil. V jeho době se totiž kříž již stával symbolem Kristovy mučednické oběti.
Za zmínku stojí to, že Židé nepřevzali dvě nejtrýznivější podoby trestů smrti, jež ovšem
u Asyřanů a Římanů byly zcela obvyklé. V babylonském zajetí sice poznali narážení na kůl, ale
nezahrnuli ho mezi své způsoby poprav. Ukřižování také zůstalo věcí používanou pouze
římskými dobyvateli. Tato skutečnost je o to pozoruhodnější, že Starý zákon líčí tresty, jež jsou
určitým a to nejen vnějším stylem příbuzné s narážením na kůl respektive s ukřižováním. Máme
na mysli potupné věšení zabitých nepřátel nebo zločinců na kůly nebo stromy. Nejednalo se
ovšem o popravy v orientálním smyslu, při nichž je do útrob odsouzenců zaražen zašpičatělý
kůl, ani o ukřižování, kdy je hříšníkovo utrpení zesilováno hřeby, na nichž visí jeho tělo.
Napnutý nebožák se brání udušení tím, že se musí pohybovat, jakkoliv nesnesitelnou bolest
zažívá. Jen tak totiž může získat pár hodin život navíc.
Nejčastějším trestem smrti Starého zákona je ukamenování. Náboženstvím ovlivňovaná
židovská společenství sledovala potrestáním zločince především očistu společnosti a
znovuzískání Hospodinovy přízně. Vše mělo být pokud možno ukončeno ještě před západem
slunce. Hříšník visící na kříži nebo kůlu přes noc znečistil podle židovské víry celou zemi. Proto
Židé žádali, aby směli mrtvolu Ježíše Krista z kříže sejmout. Ukamenování probíhalo
„jednodušeji“. Provinilec byl nejprve svržen ze skály a pak případně ještě za živa zasypán
kameny a ukryt tak před přísnými Hospodinovými zraky.
„A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea,“ praví se v Lukášovi 4,27, „a
žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman. Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni
hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město
vystavěno, aby ho svrhli dolů.“
V talmudském traktátu Sanhedrin je přesně popsán další průběh popravy. Nikdo nesměl
být zabit bez řádného svědectví. Delikvent byl následně jedním svědkem svého zločinu svržen
ze skály. Pokud dolů dopadl živý, vrhl na jeho srdce druhý svědek kámen a poté se připojili
ostatní příslušníci obce:
„Svědkové na něho vztáhnou ruku první, aby ho usmrtili, potom všechen ostatní lid.
Tak odstraníš zlo ze svého středu.“ (5. Mojžíšova 17,7) A souhrnně se celá problematika
opakuje ve stejné knize ještě jednou (21,18 a dále):
„Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když
ho kárají, neposlechne je, ať ho jeho otec a matka uchopí a odvedou k starším města, k bráně
jeho místa (kvůli nedostatku místa ve starožidovských osadách se právě u bran konala zasedání
soudu) a řeknou starším jeho města: Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás,
je to modlářský žrout a pijan. Ať ho všichni muži města uházejí kamením a zemře. Tak odstraníš
zlo ze svého středu. Ať to slyší celý Izrael a bojí se.
Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš
na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože
ten, kdo byl pověšen, je zlořečen Bohem. Neposkvrníš svou půdu, kterou ti dává do dědictví
Hospodin, tvůj Bůh.“

5 z 123
 K ukamenování neboli lynčování všemi nebo většinou příslušníků společenství
docházelo i spontánně, bez rozsudku. Nikdo nebyl katem a vina nebo nevina se rozdělila
rovnoměrně na všechny. Výbuchy kolektivního násilí známe dodnes, ovšem vždy je musí někdo
konkrétní podnítit.
Z bible známe postavu Adoráma (také Adóníram), který v době králů Davida a
Šalomouna zastával vysoké dvorní úřady. Za krále Rechabeáma se stal vrchním dozorcem nad
nevolníky. Proti Rechabeámovi povstaly některé izraelské kmeny a král k nim vyslal
energického Adónírama, aby je uklidnil. Výběr zprostředkovatele se však ukázal být chybný:
„Král Rechabeám vyslal Adoráma, který byl nad nucenými pracemi, ale celý Izrael ho
ukamenoval k smrti.“ Král poté uprchl ve voze a židovské kmeny se rozpadly na severní a jižní.
V tomto případě vyjádřil lid ukamenováním králova vyslance svou vůli a jednalo se o jakýsi
plebiscit.
Starozákonní trest smrti ukamenováním byl pro svůj zvláštní kolektivní charakter
přitažlivý pro puritánská společenství Nového světa, jejichž příslušníci usilovali o život řízený
přísnými biblickými pravidly. Otcové poutníci žijící v okolí zátoky Massachusetts podléhali ve
své sektářské horlivosti bludu, že v sedmnáctém (a částečně ještě i v osmnáctém století) mohou
v amerických koloniích žít stejně jako jejich náboženské vzory o dva tisíce let dříve a navíc v
úplně jiné části světa. Výsledkem bylo mnoho podivných praktik. V některých malých
puritánských společenstvích se podivuhodně dlouho udržel následující zvyk: Každé čtyři roky
byl vybrán jeden příslušník obce a kamenován, čímž mělo být celé společenství očištěno od
tajných hříchů. O výběru rodiny, jež musela určit konkrétního nešťastníka ze svých řad,
rozhodoval los. Nezřídka se oběťmi kamenování stávaly děti. Je však třeba podotknout, že
každý člen obce mohl vrhnout pouze jediný kámen, takže obětní beránek (o nic jiného nešlo)
většinou vyvázl životem, i když s mnoha poraněními.
Starožidovské právo se sice vyznačovalo mimořádnou tvrdostí, ale výše popsané lidské
oběti se v něm nikde nevyskytují ani náznakem. Jedná se o další z mnoha nedorozumění a
bludů, do nichž malé izolované americké puritánské sekty ve své náboženské horlivosti
upadaly. Biblická pasáž týkající se obětního beránka přitom obsahuje zmínku o očištění díky
přenosu hříchu na zvíře:
„Arón vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců
a všechna jejich provinění se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla. Pak ho dá
připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do
odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť“ (3. Mojžíšova 16,21-22).
Kameny bylo zvíře zahnáno pryč. Každým hodem se Izraelci zbavovali svých hříchů.
Vlastně odsud zřejmě pochází rčení: „Spadl mu kámen ze srdce.“
Na kamenování nebylo důležité usmrcení hříšníka, ale jeho vyloučení na věky věků a
znemožnění návratu. Kamenován byl apoštol Pavel i sám Kristus. Nebyli zabiti a společenství
přesto učinilo vše, co pokládalo za správné. Pokud však některý z kamenů zasáhl provinilce
smrtelně, bylo nutné zaházet oběť tak, aby její tělo navždy zmizelo.
Pokud budeme archaický způsob usmrcování nebo vyhánění pomocí kamenování
sledovat dál, zjistíme, že ve starověkém Řecku se vyskytoval relativně často, zatímco v římské
oblasti se v podstatě nepoužíval. Římané sice přejali mnohé z řecké mytologie, vzdělanosti a
způsobu života, ale tento trest ne. Možná nezapadal do zalesněné a kultivované Itálie s její
obdělanou a zastavěnou krajinou, která se lišila od chudých a kamenitých řeckých krajů.
Jednou z nejpříznačnějších ukamenovaných obětí z řeckých mýtů je Palamédés, muž
rovnocenný svou lstivostí a nápaditostí Odysseovi, jehož úskok na počátku trojské války
prohlédl. Když se schylovalo ke střetnutí s Trojany, vyslal král Agamemnón Palaméda na

6 z 123
Ithaku, aby získal tamního krále k účasti. Ten totiž předstíral šílenství, aby nemusel na dlouhá
léta opustit své království i svou manželku Pénelopu. Vyslanec našel Odyssea, jak oře pole a
osévá ho solí. Palamédés nastrojil léčku: před volské spřežení do brázdy položil Odysseova
malého synka Télemacha a Odysseus bez váhání potah zastavil. Jeho předstírané šílenství bylo
odhaleno, a to Odysseus Palamédovi nezapomněl.
Po usilovném přemýšlení vymyslel úskočný plán. Namluvil Agamemnónovi, že Řekové
mají ve svém táboře zrádce. Potom Odysseus ukryl v Palamédově stanu pytel zlata a donutil
jednoho ze zajatců, aby napsal dopis jakoby jménem trojského vládce Priama. List naznačoval,
že zlato dostal Palamédés za svou zradu. Odysseus vzápětí zajatce zabil a dopis odnesl
Agamemnónovi.
Palamédés se dostal před válečný soud a byl ukamenován k smrti.

Řekové tedy používali ukamenování jako trest smrti za činy ohrožující celé
společenství. Příkladem může být například zrada za války, královražda, ale i povstání.
Kamenováni bývali i zločinci, kteří stejně jako u Židů přivolali na své spolubližní hněv bohů,
třeba tím, že se stali kacíři nebo zhanobili chrámy.

7 z 123
 Perský satrapa Artayktés vyloupil Prótesiláovu svatyni u města Elaiús: „Dal chrámové
poklady odvézt do Séstu, posvátný okrsek nechal osít a sklidit a jakmile sám dorazil do města
Elaiús, zneucťoval ve svatých komnatách ženy,“ vypráví Hérodotos v deváté knize svých Dějin.
Řekové však později Séstos oblehli, dobyli a zajali Artaykta i jeho syna, kteří se snažili
z obklíčení uniknout. Satrapa nabídl za svůj život neuvěřitelnou částku tří set talentů.
„Vojevůdce Xantipos však na tento návrh nepřistoupil. Obyvatelé Elaiúse požadovali
Peršanovu smrt. Odvedli Artaykta na pobřeží, jiní říkají na návrší, a přibili ho na kříž. Syna pak
před jeho očima ukamenovali.“
Věc je zcela jasná. Sebevětší výkupné by Řeky neochránilo před hněvem bohů. Proto
zajatého satrapu přibili na kříž a přenechali ho bohům, kteří ho sami větrem a sluncem usmrtili.
Očistný trest ukamenováním čekal na syna. Otec musel celé proceduře ze svého kůlu přihlížet.
Římané převzali z katalogu starověkých trestů smrti ukřižování, ale zřejmě se mu
nepřiučili u Řeků, ale u Kartaginců, s nimiž vedli ustavičné války. Z ukamenování se v Římě
uchytila jen první část, to znamená svržení ze skály.
V podobě spontánního a mimosoudního potrestání nebylo kamenování nikdy omezeno
na jediný kulturní okruh a vyskytovalo se všude, kde byl dostatek lidí a kamení. Když do města
u Tiberu dorazila zpráva o smrti vojevůdce Germanika, házeli rozhněvaní římští občané
kameny na obrazy bohů, kteří podle jejich názorů způsobili smrt oblíbeného vojáka. Dodnes si
leckterý svatý v menších italských obcích musí nechat líbit krupobití kamenů, pokud nesplní
prosby nebo neodvrátí od vsi neštěstí.
V podobě lynče a řádění chátry se kamenování dostalo už ve středověku až do střední
Evropy. Kat Schmidt z Norimberku si opakovaně stěžoval, že mu lůza vůbec nedala čas na
provedení díla. Dav se vyvalil z brány za károu s odsouzencem, chopil se kamenů a ještě před
popravištěm delikventa ukamenoval. Především se to stávalo v případech čarodějnictví a
sexuálně motivovaných zločinů. Například podle kroniky Asmuse Brémského byla v březnu
roku 1668 před branami města Kielu ukamenována stařena podezřelá ze spolku s ďáblem.
Lid se velmi často chápal kamenů, když pokládal uložený trest za nedostatečný nebo
pokud se cítil být zločincem potupen ve svém celku. Proto bylo téměř nemožné zabránit
kamenování osob vystavených na pranýři nebo vymrskávaných ulicemi města. Takové případy
známe z Anglie, Skotska, ale i ze skandinávských zemí, kde měly tyto praktiky zřejmě dlouhou
tradici. Na bezlesém Islandu býval odsouzenec kamenován tak dlouho, dokud zcela nezmizel
pod malou kamennou mohylou. Ve Skotsku a Norsku se ve starých smolných knihách objevují
zmínky o kamenování hroudami rašeliny.
Ve všech germánských zemích patřila ke kamenování i klatba. Házené kameny byly
provázeny vyslovováním kleteb, jež vyjadřovaly vztek a rozhořčení nad pohaněním obce.
Proklínání mělo očistný a úlevný účinek, což znala již bible. Nalezneme v ní pasáž, v
níž člověk jménem Simel zlořečí králi Davidovi. Jeden z panovníkových služebníků hodlal
srazit Šimelovi hlavu, ale David ho zadržel:
„Nechte ho, ať zlořečí, neboť to nařídil Hospodin ... David se svými muži pokračoval v
cestě a Simel se ubíral vedle něho po svahu hory ... a házel po něm kamení a metal prach“ (2.
Samuelova 16,5 - 13).
Prastarý trest smrti ukamenováním souvisí s mnoha dalšími formami poprav, jež jsou
charakteristické pro jednotlivé národy. Velmi známá je římská Tarpejská skála na kraji
Kapitolského vršku. Na odsouzence odsud svrhávané bylo dobře vidět z mnoha stran.

8 z 123
 Skála je pojmenována podle první oběti, dívce jménem Tarpeia, která kdysi v
mytologických dobách zradila Řím Sabinům. Nevedlo se jí však dobře, protože vítězové
pohrdali zradou stejně jako všechny ostatní starověké národy a svrhli Tarpeiu ze skály na břeh
Tiberu. V Sulových dobách zradil jistý otrok svého proskribovaného pána, tribuna Publia
Sulpicia. Sula sice nechal otrokovi vyplatit vypsanou odměnu, ale druhý den ho dal svrhnout z
Tarpejské skály, protože otrok přeci nemůže zrazovat svého pána...
Zlověstná skála čněla ve starověku nad Řím podstatně více než dnes, kdy ji zakrývá
moderní výstavba. Bezpochyby se jednalo o velmi staré a často používané popraviště. V
pozdějších dobách zde končili svůj život především zrádci, vzbouřenci nebo odsouzení vojáci.
V roce 214 jich na úpatí skály zemřelo tři sta sedmdesát. Byli to přeběhlíci, které museli
Kartaginci po jedné ze svých porážek vydat zpět Římanům.
V dobách časného císařství zavládl kolem skály dočasný klid. Řím se zbavil svých
konkurentů, zrádcové neměli komu zrazovat a proradní otroci umírali obvykle na křížích.
Tresty smrti se rozmohly opět až za Tiberia, který popravám rád osobně přihlížel. Svrhávání ze
skály bylo obohaceno o potupné odtahování mrtvol pomocí řeznického háku po Gemónských
schodech a následné shazování do Tiberu. Podle římských zvyků nebývaly ženy popravovány
veřejně, ale v ústraní zardoušeny nebo umořeny hladem. Na provinilé vestálky, což byl zřídkavý
případ, čekalo umrskání k smrti. Ovšem Tiberius nechával ze skal svrhávat a vláčet do Tiberu
bez zábran muže, ženy a dokonce i nedospělé děti. „Ještě dnes,“ napsal Suetonius přibližně
osmdesát let po císařově smrti, „si lidé na Capri ukazují místa jeho zločinů, odkud po dlouhém
mučení nechával své oběti vrhat do moře. Dole je čekající námořníci rozsekali na kousky a
vytloukli z jejich těl poslední stopy života.“
Tarpejská skála tedy nebyla jediným zlopověstným popravištěm. Ke stejnému účelu
posloužil v podstatě jakýkoliv vhodný útes, třeba i na romantickém ostrovu Capri.
V dolnoněmeckých a dánských rašeliništích se strmé skály a útesy nenacházejí. Proto
se zde uplatnila druhá část ukamenování – pohřbení zaživa. V klasickém starožidovském
ukamenování následovalo po svržení ze skály zaházení mrtvoly kameny a hroudami hlíny. V
severoevropské aluviální společnosti se praktikoval pouze poslední akt. Zlosyn byl hozen do
rašeliniště a tím pádem zmizel z očí bohům a byl navěky odstraněn z řad obce. Tento druh
popravy nevyžadoval prolévání krve a proto se velmi brzy začal používat při zabíjení žen,
protože germánští válečníci se ženské krve štítili. Popravování žen mečem se ve střední Evropě
prosadilo až koncem středověku respektive počátkem novověku.
Nejstarší známka o utopení či zahrabání v rašeliništi se vyskytuje v Tacitově díle
Germania:
„Tresty se u Germánů řídí podle druhu provinění. Zrádci a přeběhlíci jsou věšeni na
suché větve. Zbabělce, dezertéry a ty, kteří zhanobili své tělo nepřirozeným smilstvem, potápějí
Germáni do rašeliny a navíc je zahazují křovím.“
Tacitovy informace byly potvrzeny mnoha novověkými nálezy z oblasti severního
Německa a Dánska. První mrtvola byla z rašeliniště za vzrušeného zájmu veřejnosti vytažena
v roce 1773 a v následujících dvou stech letech došlo k přibližně dvěma stovkám podobných
nálezů. Bezpochyby se nejednalo o ojedinělé případy, ale o běžně používanou praxi.
Některé z objevených „rašeliništních“ mrtvol byly tak dobře dochované, že místní
policie zahájila vyšetřování trestného činu. Jasno často zjednal až přivolaný odborník. K
jednomu z nálezů byl roku 1950 pozván profesor Peter Glob z dánské univerzity Aarhus:
„Okamžitě jsem se vydal k tollundskému rašeliništi,“ psal Glob ve své zprávě, „což je
úzký bažinatý pruh mezi vysokými pahorky. Nachází se v nehostinné oblasti středního Jutska.

9 z 123
V přibližně dvoumetrové hloubce zde byla nalezena shrbená lidská postava. Místní lidé ji
napolo vyhrabali. Spatřil jsem naprosto neporušenou nohu a rameno. Tělo mělo stejnou temně
hnědou barvu jako rašelina, v níž spočívalo. S velkou opatrností jsme odkryli další vrstvy
rašeliny a objevila se hlava. Blížil se večer, ale i ve slábnoucím světle jsme dokázali určit
mužské pohlaví mrtvoly. Muž ležel na boku, jakoby spal. Nohy měl přitažené k břichu, paže
přimknuté k tělu a oči pokojně zavřené. Ovšem čelo poznamenaly vrásky a ústa se zdála být
poněkud pokřivená, jakoby se dotyčný zlobil, že ho rušíme z jeho klidu. Podle dvoumetrové
vrstvy rašeliny nad tělem lze usuzovat, že mrtvola sem byla uložena před nejméně dvěma tisíci
lety.“
O několik let později se o ještě větší rozruch postaral nález mrtvého dívčího těla v
dolnoněmeckém Windeby. Hříšnici bylo přibližně šestnáct let a před trestem ji neochránilo
mládí ani krása. Soudci jí na jedné polovině hlavy ostříhali vlasy (podobný potupný trest se u
žen ledaskde praktikuje dodnes), poté zavázali oči a stáhli šaty z těla. Kupodivu jí kolem krku
nechali bezpochyby velmi cenný kožešinový límec. Takto dívku položili do vyhrabané jámy, v
níž se již shromáždilo trochu vody, a ještě ji zatížili velkým kamenem, pod nímž se skoro
nemohla hnout. Potom zemřela a její tělo obklopila konzervující hnědá rašelina, v níž dívka
ležela další dva tisíce let. Ovšem rašeliniště v okrese Eckernförde se nestalo místem dívčina
posledního odpočinku. Její tělo bylo nalezeno, vyzdvihnuto a preparováno. Z mladé Germánky,
jež své rouhání zaplatila životem, se stal muzejní exponát.
Germánské kmeny zahrabávaly provinilce ještě na prahu křesťanských dob. U
švédských pohanských kmenů působil misionář Wolfred. Rozbil na kousky sochu boha Thora,
aby tak prokázal bezmocnost germánských božstev. Rozzuření domorodci Wolfreda na místě
zabili. Zmrzačenou mrtvolu vhodili do rašeliniště, stejně jako to v uplynulých stoletích dělali
se všemi rouhači. Nejčastěji nacházely v bažinách a rašeliništních tůních smrt ženy, ať už se
provinily cizoložstvím, čarodějnictvím nebo zradou.
Pohřbení za živa vstoupilo jako typický hrdelní trest pro ženy i do pozdějších století a
uchytilo se také u německých kmenů, které nežily v oblastech bohatých na rašeliniště. Postup
však byl podobný Tacitovu líčení: Odsouzená oblečená pouze v košili slezla do jámy (podle
starých zvyklostí bývaly hříšnice nahé, ale to s příchodem křesťanství vymizelo), popravčí ji
často pokryli vrstvou trní a někdy ji dokonce na trnité hloží položili. Trnový příkrov měl
pomstychtivé duši ubohé nešťastnice bránit v opouštění hrobu a obtěžování vesničanů. Trnové
podloží lze chápat jako zostření trestu. Nakonec lidé na odsouzenou ženu nasypali hlínu a
kameny a udusili ji.
V některých smolných knihách nalezneme zmínky o trubici vkládané do úst
delikventky. Bezpochyby se jednalo o další zpřísnění trestu, protože tento postup prodlužoval
ženino utrpení. Někdy dostávaly pohřbené hříšnice trubičkou i napít, ale rozhodně se nejednalo
o humánní gesto. Zvědavci prostě jen nechtěli předčasně přijít o svou zábavu a se zájmem
sledovali, jak dlouho trýzněná delikventka pod tíhou několika kubických metrů zeminy vydrží
naživu.
Nejčastěji docházelo k tomu, že hruď pohřbené hříšnice probil špičatý kůl. Probodávání
naostřeným dřevem je ze střední Evropy doloženo prakticky výlučně ve spojitosti s
pohřbíváním zaživa. Popravy probodnutím hrudi kůlem, o nichž jsou zprávy z Uher ještě z
osmnáctého století, patřily k výjimkám a lze je bezpochyby přičíst tureckému vlivu.
Rozsudek vynesený roku 1570 v alsaském Ensisheimu nad vražedkyní dítěte výslovně
určuje, aby kat hříšnici položil do hrobu zaživa, k tomu „dvě vrstvy trní, jednu pod ni a druhou
navrch, ale ještě předtím musí mordýřce položit na obličej mísu s provrtanou dírou (aby déle
žila a odpykávala své zlé činy), do níž vloží stéblo rákosu, následně ji zasype hlínou“. Někdy
docházelo ke zmírnění trestu tím, že ženy byly před pohřbením utopeny.
10 z 123
 Na provinilce z urozených kruhů čekal již ve starém Římě jiný, ale ve svých důsledcích
stejně strašlivý trest – zazdění zaživa, které končilo smrtí hladem nebo udušením, pokud kobka
byla malá a neprodyšná.
Tento trest se začal častěji používat ve středověkých německých městech, i když na
rozdíl od římské varianty ne vždy končil úmrtím. Místní vznešené rodiny velmi dbaly na svou
dobrou pověst. V deseti nebo maximálně dvacetitisícových městech neušel bedlivým očím
jediný hřích či šlápnutí vedle. Nemilosrdné maloměstské tlachání vedlo mnohdy k tomu, že se
hlavy rodin rozhodly pro více či méně tajné provedení trestu.
Zazdění bylo prováděno většinou ve vlastním domě a pokud nebyl vhodný, tak přicházel
v úvahu i dům některého z příbuzných nebo městský špitál. Jistý násilník jménem Bartoloměj
byl v roce 1437 vydán svým čtyřem bratrům, kteří ho měli na doživotí izolovat od ostatní
společnosti. Je zřejmě jasné jak. Známe další podobný případ, kdy měšťanská manželka
zcizoložila se Židem. Skandál byl v tichosti vyřešen tak, že manžel svou ženu zamkl do malé
cely a klíče předal rychtářovi. Stejným způsobem zmizel z očí světa mladík Ulrich Honold,
který se provinil tělesnými city k vlastní sestře. Skončil v zazděné kobce s jediným malým
okénkem, kde údajně žil ještě čtyři desítky let.
Jestliže do hrobky pronikal vzduch a odsouzenec dostával jídlo, mohl se kojit nadějí, že
se po několika letech dočká milosti. Zazdění sloužilo k izolování hříšníka od vnějšího světa, ale
v podstatě jen zřídka se rovnalo automatickému trestu smrti. Příbuzní často budovali kobky tak,
aby se v nich dalo žít. Pak již stačilo čekat, až se na celou záležitost zapomene a bude možné
požádat o omilostnění. V plné osvobození však nebývalo možné doufat. Provinilec nesměl i
nadále svým sousedům na oči, což se řešilo přestěhováním do jiné části země. Někdy byl
zločinec přesunut do mírnější vazby ve špitálu, kde sice musel být neustále přivázán k

11 z 123
dlouhému řetězu, ale alespoň se nacházel ve větraných prostorách a mohl o sebe částečně
pečovat.
Zhřešivší Šlechtičny, jež se například zapletly do politiky nebo jinak upadly v nemilost
vlastní rodiny, končívaly v doživotním odloučení klášterních cel. Takovéto osudy známe z
Itálie, Francie, Španělska, ale i dalších evropských zemí. Jen podivuhodně malý počet hříšnic
se vrátil do světského života. Buď internované ženy samy poznaly, že jim poklidný klášterní
rytmus vyhovuje více než nebezpečné a intrikánské prostředí vlastní rodiny, nebo místní vládce
počkal, až se na událost pozapomene, a poté vyslal do kláštera vražedné komando, které ho
obtížné manželky, příbuzné či jinak nepohodlné osoby zbavilo navěky. Tímto způsobem přišly
o život dvě ze tří burgundských princezen, které se zapletly do dodnes nevyjasněné pařížské
aféry. Margueritu udusili vrahové 13. dubna 1315 mezi dvěma matracemi. Neuchránily ji ani
mlčenlivé klášterní zdi. Blanche proslulá svou krásou zahynula ve věku devětadvaceti let.
Princezny patřily k vysoké šlechtě a musely proto zemřít tajně. Jejich milenci – bratři Phlippe
a Gaultier ď Aunay byli mučeni, vykastrováni, staženi zaživa z kůže, setnuti a jejich těla byla
pro výstrahu pověšena za ramena...

12 z 123
 Voda a oheň
Voda hrála v životě raných lidských kultur velmi významnou roli. První sídliště vznikala
na březích moří a jezer nebo v údolích řek. Vodstva nabízela nejen hojnost ryb, ale sloužila také
jako pohodlné přepravní cesty. V neposlední řadě chránily vodní plochy před nájezdy
loupeživých kočovníků. Národy žijící na mořském pobřeží vnímaly nesmírnou sílu pramenící
z přílivu a odlivu, z bouří a nekonečnosti oceánu.
Pohybující se vlny a proudící vodní toky se stávaly prvkem neustále se opakující očisty.
Odplavovaly vše, co do nich člověk vhodil a co již nikdy nechtěl spatřit.
I proto začala voda již velmi brzy hrát mimořádnou roli při popravách. Přímo se nabízela
k tomu, aby z člověka sejmula břemeno usmrcení bližního. Stačilo předat provinilce nebo
rouhače očistným vlnám, které s ním naložily podle své vůle, utopily ho, odnesly do dálav nebo
vyvrhly na některém vzdáleném místě. Voda vyjadřovala přání bohů a zbavovala obec
odpovědnosti za osud člověka, jehož se bylo zapotřebí zbavit.
To, co zkráceně nazýváme utopením, bylo ve svých raných podobách tvrdou hrou o
život a o smrt nebo trestem založeným na prvku náhody. Frísové, národ žijící v symbióze s
mořem, opisovali rozsudek smrti slovy „předání Severnímu moři“. Jak k tomu docházelo?
Rozhodně ne tak, že by delikvent byl svázán nebo zašit do pytle a pak hozen z člunu do vody,
jako to dělali staří Římané. Fríský zločinec dostával šanci a byl předán takříkajíc božímu soudu.
Vesničané dobře věděli, až kam dosahuje příliv. V tomto místě zatloukli do písku kůl a
odsouzence k němu připoutali. Pokud byl v dotyčný den příliv díky východnímu větru nebo z
jiných důvodů mimořádně nízký, vyvázl delikvent bez úhony. Ve většině případů ho ovšem
voda zaplavila a on se utopil.
Další možnost spočívala v posazení do křehké lodice nebo člunu bez vesel. Tento
způsob se používal překvapivě často. Když císař Lothar roku 834 dobyl město Chálons,
odsoudil několik hrabat k trestu smrti, další zajal a odvlekl. Do rukou mu padla i jistá jeptiška
Gerberga, sestra markraběte Septimánie. Nechal ji zatlouci do sudu a hodit do Saóny, kde se
utopila (podle letopisů ze St. Bertinu). Nejvíce podrobností znají letopisci Nithard a hlavně
Thegan (Vita Hludowici):
„Lothar se zdržoval v Chálons-sur-Saóne, kde spáchal mnoho zla. Loupil v kostelech,
zajímal a mučil věrné svého otce. Kromě toho dal jeptišku Gebrichu, sestru vévody Bernharda,
strčit do sudu od vína a vhodit do řeky Araris, o níž zpívá básník Vergilius ... předtím ji dlouho
mučil a nakonec ji nechal usmrtit podle rozsudku žen svých ničemných rádců.“
Ze všech tří pramenů vyplývá, že různé podoby utopení patřily již v devátém století v
první řadě k hrdelním trestům určeným ženám. Ovšem Bretonci a Anglosasové topili a přibíjeli
ke kůlům na hranici přílivu stejně muže jako ženy. Svatý Brendan byl vsazen do lodě bez vesel
a díky pomoci Boží se zázračným způsobem dostal k legendárnímu a od té doby neustále
hledanému atlantickému ostrovu svatého Brendana, který patří k mýtickým pevninám jako je
Thule, Orplid nebo Avalon.
Voda vyhovovala germánské nechuti k prolévání ženské krve. I když Lothar vraždící
nebohou Gerbergu zřejmě nijakou ostýchavostí netrpěl a jeptišku dal utopit jen proto, že mu to
poradily zlovolné ženy jeho rádců.
Samotné utopení nemělo tak silný charakter božího soudu jako zatlučení v sudu nebo
vysazení do člunu bez vesel. Římané zpřísňovali trest tím, že do pytle s odsouzencem zašívali
zvířata, která kolem sebe ve smrtelném strachu kousala a škrábala. Tento postup vyhrazovali
obyvatelé města na Tiberu pouze vrahům příbuzných a vytvořili mimořádně pochmurný rituál.
„Podle doložených zpráv,“ píše Mommsen, „se odsouzenci po předchozím bičování zahalila

13 z 123
hlava do kápě z vlčí kožešiny, na nohy mu byly vloženy dřevěné boty a poté ho kati spolu s
hady a další havětí zašili do pytle z hovězí kůže. Na voze taženém černými dobytčaty byl
odvezen k řece a shozen do ní.“

„Další havětí“ býval většinou pes, kohout a občas i opice. Pokud se odsouzenec
nedočkal zašití do pytle, nevyhnul se přivázání kamenů kolem krku a nohou nebo byl svázán
tak, že se nemohl vůbec pohybovat.
Curyšský hrdelní soudní řád z patnáctého století předepisoval, aby odsouzenec byl
svázán do kozelce a v této poloze ještě navíc zajištěn holí prostrčenou mezi koleny a pažemi.
V této pozici ho kat hodil do vody, kde hříšník „zemřel a zašel“.
Obyvatelé Basileje se již tenkrát snažili dělat všechno jinak než
Curyšané. Platilo to i pro popravy, jež v Basileji probíhaly poněkud lidštějším
způsobem. Vražedkyně dětí bývaly odváděny na rýnský most. Kat jim svázal ruce a nohy,
kolem krku a nohou připevnil nafouknuté hovězí kůže a hodil do vody. Pokud doplavaly až na
konec města k Tomášské věži, vytáhli je rybáři na břeh a mordýřky dostaly milost.
Nařízení basilejské městské rady z 5. října 1541 předepisovalo, aby s odsouzenkyněmi
po Rýnu sjížděly dva čluny. U Tomášské věže čekala další hlídka, složená ze čtyř hrobníků,

14 z 123
kterým radní kladli na srdce, aby „neosvobozovali ruce z pout příliš rychle a nevylévaly z žen
vodu (tj. nepokoušeli se je oživovat), protože jen tak se správně rozpozná Boží vůle“.

Přeživší vražedkyně již pochopitelně po druhé do vody nemusela a nečekal ji ani další
soud. Byla pouze vykázána ze země. Teprve roku 1634, kdy se u Tomášské věže zachránila
Madlen Egerinová, rozhodla rada, že vražedkyně dětí budou napříště popravovány mečem.

15 z 123
 Švýcarsko se sice honosí mnoha jezery, ale popravy probíhaly výlučně v tekoucí vodě.
Vodní tok velmi často vyvrhl ještě živého odsouzence na břeh mimo městský okrsek. Z mnoha
míst v okolí
Rýna i u jiných řek se dochovaly zprávy o takto zachráněných ženách a dívkách. Skoro
se zdá, že vrchnost přivírala oči a neměla zájem na tom, aby mladé nešťastnice, jež dítě zabily
z čirého zoufalství, přišly i o svůj život.
Zvláštním druhem božího soudu prováděného vodou bylo námořnické protahování pod
kýlem, jež se praktikovalo ještě v 19. století. Odsouzený námořník byl uvázán na lano a napříč
protažen pod trupem lodi. Operaci většinou prováděli lodníkovi přátelé, kteří se pochopitelně
snažili vše vyřídit co nejrychleji. Přesto vše velmi často končilo smrtí utopením.

16 z 123
 Vnitrozemská varianta trestu spočívala v potápění. Například u Temže zřídily soudy
dlouhá vahadla s klecemi, v nichž bylo možné ženy i muže potápět libovolně dlouho a často.
Na Rýnu a Ohři bývali hříšníci protahováni na provazech pod mosty. V době pronásledování
čarodějnic kdosi vymyslel tak zvanou čarodějnickou zkoušku. Jejím základem se stala
domněnka, že ďábel své stoupence nenechá utopit, zatímco nevinní se po vhození do vody
chovají zcela obvykle, to znamená utopí se.
Celá věc je samozřejmě nelogická, stejně jako většina absurdních praktik opírajících se
o slepou víru. Zkouška jen málokdy přinesla jasné rozhodnutí. Pokud se žena utopila, prokázala
se její nevina a dostalo se jí křesťanského pohřbu. Nikoho ovšem nezajímalo, že na ubožačce
byla spáchána justiční vražda.
Proč se různé podoby trestu smrti utopením dochovaly po tak dlouhou dobu, i když
každé město, jež dbalo na svou dobrou pověst, mělo vlastního kata? Odpověď nelze hledat
pouze v síle tradic a magické přitažlivosti vody. Vzrušující podívaná přinášela obyvatelům
malých společenství jisté uspokojení. Mosty se stávaly popravišti spojenými s mnoha hrdelními
příběhy, u každého mostního pilíře, sochy nebo části břehu se událo něco zajímavého, o čem se
ještě dlouho povídalo. A přitom tato místa nebyla tolik vykřičená a zlopověstná jako popravčí
návrší se šibenicemi.
Obyvatelé středověkých maloměst (a tehdy existovala pouze maloměsta) lačnili po
podívané. Člověk zmítající se ve vodě umíral daleko déle než v oprátce nebo pod katovským
mečem a stovky diváků na březích mohly sledovat jeho zoufalý zápas o život. Nemluvě o
čarodějnických zkouškách, během nichž byly nešťastnice nejprve zcela svlečeny, což už samo

17 z 123
o sobě bylo pro středověkého člověka velmi vzrušující, a teprve poté svázány a vhozeny do
vody.
Všemi starými zprávami o utopení odsouzených nešťastníků se neustále prolíná motiv
zvědavosti shromážděného davu a lačnosti po pohledu na umírání. Ne vždy se vrchnost
dokázala proti této žádostivosti postavit. To se projevovalo například při popravách
novokřtěnských habánů, tedy lidí, kteří nikomu neškodili a nedopustili se mimo své víry
žádných zločinů.
V Curychu byl kromě mnoha jiných odsouzen roku 1527 k trestu smrti utopením jistý
novokřtěnec jménem Manz. „Když byl veden k rybímu trhu a pak dál k lodi, obhajoval
novokřtěnství a chválil Boha za to, že smí zemřít za svou pravdu. Prosil za odpuštění pro ty,
kteří ho odsoudili k smrti. Cestou ho posilovala jeho matka i bratr. Kat odsouzence svázal a
chystal se ho vrhnout do vody. Novokřtěnec zpíval: In manus tuas Domine commendo spiritum
meum! S těmito slovy na rtech byl hozen do řeky. Zemřel ve svém bludu a ani on ani jeho
matka neplakali. Poté ho pohřbili u svátého Jakuba. Mnozí, mezi nimi i cizinci, se divili, že
Manz snášel svou smrt takto radostně ...“ (Joh. Heinr. Hottinger, Historia ecclesiastica, 1651).

18 z 123
19 z 123
 Curyšané se divili, zatímco obyvatelé Lübecku je překonávali horlivostí, která ovšem
některým zlámala vaz:
„Asi půl hodiny odsud bylo chyceno pět čarodějnic, z nichž dvě skončily hozené ve
vodě a stejný osud měl čekat i zbylé tři. Ihned se seběhl velký dav lidu a všichni spěchali na
ono místo. Mezi nimi i pivovarníkův syn, který se tam rozjel na koni, ale spadl a zlámal si vaz“
(Úterní Mercurius, Berlín, 32. týden roku 1681).
Pokud existuje živel, jenž se svou očistnou silou může vyrovnat vodě, pak je to oheň,
který pohlcuje vše čisté i nečisté, hříšné i nevinné. Zlo spálené na popel přestávalo existovat
ještě úplněji a dokonaleji než hříšná těla odnesená proudem vody.
Zlosyni končili v plamenech především tehdy, pokud se společenství chtělo zbavit
něčeho opravdu velmi škodlivého. Nemohlo se jednat o prostý a obvyklý zločin, ale o potupu
(i domnělou) spáchanou na celé společnosti. Upalování na hranici se ve středověké Evropě
rozšířilo ještě před vypuknutím náboženských třenic a honů na čarodějnice. Smrtí v ohni se
například trestal pohlavní styk se zvířaty, homosexualita a další formy nepřirozeného
sexuálního chování.
Mezi lety 1400 až 1800 byl v Curychu každý třetí hrdelní trest uložen za sexuální
delikty. V Lucernu v letech 1500 až 1800 byla dokonce každá druhá poprava podnícena
obžalobou ze sexuálního prohřešku.
Přísná spravedlnost se nezastavila ani před šlechtici. 24. září 1482 byl veřejně upálen
rytíř Richard z Hohenburgu i se svým přítelem Antonem Schärerem. Jediný rozdíl mezi smrtí
obou stavovsky rozdílných odsouzenců spočíval v tom, že rytíři zavěsil kat kolem krku sáček
se střelným prachem, jehož výbuch uspíšil smrt.
Hohenburg měl kvůli svým sexuálním výstřelkům opletačky již v rodném Štrasburku.
Raději odešel do Curychu, ale tam byl přistižen v lázních při pohlavním styku s hezkým
mladým pacholkem, kterému za jeho přízeň zaplatil pět set zlatek.
Již mnoho desetiletí před vypuknutím náboženských válek se obvinění z homosexuality
a sodomie velmi často pojilo s kacířstvím. Nepřirozené smilstvo bylo nejenom hříchem, ale
současně i odpadnutím od pravého náboženství. Proto v čarodějnických procesech hrálo
důležitou roli vyšetřování pohlavního styku s ďáblem a doznání bylo z ubožaček vynucováno
všemi myslitelnými druhy mučení. „Praví“ křesťané se nemohli kacířů, smilníků a zvrhlíků
zbavit jinak, než jejich spálením na prach.
Upalování na hranici je v představách lidí velmi silně spojeno s úděsnými kacířskými a
čarodějnickými procesy, ale počátky tohoto trestu sahají daleko dál do minulosti. V
germánském zvykovém právu ho nalezneme již dávno před příchodem křesťanství. Trest měl
odpovídat zločinu a způsobit provinilci stejná muka, jako on učinil své oběti.
Pokud se podařilo žháře včas dopadnout, hodili ho Germáni bez okolků rovnou do
dýmajících trosek. Za jeden z nejtěžších zločinů bylo žhářství pokládáno na Islandu, kde je
nedostatek dřeva a dům představoval mimořádně cenný majetek. Smrtí na hranici trestali žháře
i staří Římané, kteří se ve svých počátcích živili především zemědělstvím. Nezáleželo na tom,
zda zločinec podpálil obydlí nebo sýpku na obilí.
Římané i Germáni postupovali podobným způsobem. Provinilec byl svlečen, připoután
ke kůlu (Germáni často používali speciální kamenné pilíře) a spálen v klestí navršeném kolem.
Císař Nero vymyslel popravu děsivě zkombinovanou z ukřižování a upálení. Naštěstí se tento
druh trestu smrti neujal:

20 z 123
 „Šíření hrozivé zprávy o tom, že Nero sám založil požár města Říma, se nedalo zastavit.
Nepomáhaly ani bohaté dary nebo okázalé obřady konané k usmíření bohů. Nero se proto
rozhodl přesunout vinu na jiné a vybraným mučením trestal nenáviděné lidi, jimž se říká
křesťané. Zakladatel této sekty, jistý Kristus, byl za Tiberiovy vlády předán prokurátorovi
Pontiu Pilátovi a popraven.
Neblahé tmářství se podařilo potlačit, ale později se objevilo znovu a šířilo se nejen v
Judeji, kde vzniklo, ale i v Římě, kde se setkáváme se všemi děsivými a odpornými
náboženskými zvyky celého světa. Císař nejprve zajal lidi, kteří se ke křesťanství hlásili veřejně
a po jejich výsleších bylo zatčeno mnoho dalších. Nebyli sice obviněni přímo ze žhářství, ale z
nenávisti vůči lidskému rodu. Z jejich popravy se stala lidová slavnost. Někteří byli zašiti do
zvířecích kůží a roztrháni psy. Jiné kati přibili na kříže a zapálili, po setmění svítili jako
pochodně. Nero na tuto podívanou vyčlenil vlastní parky a přidal i cirkusová představení ...“
(Tacitus, Letopisy XV).
Křesťanům sice nebylo možné prokázat založení požáru, ale jejich náboženství a
očekávání Posledního soudu nad živými i mrtvými muselo Římanům připadat jako cizorodé,
zlé a nepřátelské. Příslušníci takového kultu si nic jiného než upálení nezasloužili.
Jeden a půl tisíce let po Nerovi planulo v křesťanské Evropě daleko více hranic než by
se vešlo do jeho rozlehlého parku. Existovaly výjimky, města a státy, kde vládli moudří
mužové, již nepropadli všeobecnému šílenství. Ale celkově se evropský kontinent zmítal ve
víru náboženského fanatismu a honů na čarodějnice, jejichž strašlivé krveprolívání zůstalo
nepřekonáno až do dvacátého století, jež svým rasovým fanatismem, hromadným
vyvražďováním celých národů a politickou nesnášenlivostí překonalo dokonce i inkviziční
soudy a středověké mučírny.
Již jsme naznačili existenci osvícených vládců, v jejichž zemích se šílenství alespoň
dočasně dařilo čelit. Dokud stál v čele trierského knížectví arcibiskup Jan Bádenský, nedošlo k
ani jedinému upálení čarodějnic. Proti inkvizičním procesům se účinně stavěl také trierský
starosta Dietrich Flade. Proto inkvizitoři začali sbírat důkazní materiál právě proti Fladeovi.
Mučili údajné čaroděje a čarodějnice tak dlouho, dokud neoznačili Flada za člověka majícího
spolky s ďáblem. Pak už Flade a posléze i celé město padli do rukou těchto zvrhlých bestií,
které duchovní roucho znečistily více než veškeré útoky z nepřátelského tábora.
Velkou pozornost vzbudil proces vedený anglickou a burgundskou stranou proti
Johance z Areu neboli panně Orleánské. Aby nemohla zasáhnout světská soudní pravomoc,
byla Johanka obžalována jako kacířská heretička, která se odklonila od pravé a čisté církevní
nauky. Pětadevadesát členů soudního tribunálu spojilo své doktrinářské síly a odvracelo
veškeré protesty.
Ze zástupu výmluvných páterů z normanských klášterů, z rouenských kanovníků a
učených mistrů pařížské univerzity se stali angličtí přisluhovači, vystupující proti francouzské
lidové hrdince, devatenáctileté dívce, která proti jejich chytráctví mohla postavit pouze svou
odvahu, nevinu a dětsky čistou věrnost a víru. Jakoby ochromen strašlivou obžalobou,
neodvážil se nikdo zakročit v Johančin prospěch. Dnes víme, že se i podle tehdejšího práva
mohla odvolat k papeži, ale nikdo jí to neporadil. Také se ví, že proces mohl převzít remešský
arcibiskup Regnault de Chartres, biskupství Beauvais totiž spadalo do jeho správy. A
koneckonců, francouzská koruna, jež Johance vděčila opravdu za mnoho, měla přinejmenším
nabídnout výkupné.
Všemi opuštěná, špiclovaná svými zpovědníky, trýzněná brutálními žalářníky a
zastrašovaná soudci, byla Johanka z Areu po dvouměsíčním teatrálním procesu 30. května 1431
veřejně upálena. Na poslední cestě k rouenskému tržišti ji doprovázel kněz Ysambart de la

21 z 123
Pierre, jenž později napsal: „Početní přihlížející prolévali horké slzy, dokonce i kardinál
ďAngleterre a mnozí další Angličané ... Ani když plameny již šlehaly velmi vysoko,
nepřestávala velebit Ježíše Krista.“
Trvalo téměř půl tisíciletí, přesně do roku 1920, než se církev odhodlala zařadit nevinně
odsouzenou dívku mezi mučedníky a svatořečit ji. Důvod předlouhého váhání asi spočíval v
tom, že Johanku nedali zavraždit Nero ani Caligula, ale pětadevadesát učených církevních
hodnostářů.

22 z 123
23 z 123
 Ještě více špiček a předních osobností křesťanstva se na jednom místě sešlo několik let
před Johančinou smrtí. Místem jejich pětiletého rokování se stala Kostnice u Bodamského
jezera, kam zavítali nejen kardinálové a biskupové, ale i sám císař a dva papeži. Císař pozval
na koncil českého církevního reformátora Jana Husa, který se měl zúčastnit učené disputace
směřující k usmíření s církevními představiteli. Ale Hus skončil stejně, jako o šestnáct let
později dívka z Domremy:
„Hus byl zdolán svátým božím učením založeným na Písmu svatém, „napsal kronikář
Ulrich z Richenthalu, „bylo mu dokázáno, že jeho učení a kázání je falešným kacířstvím ... I
poručil fojt městským pacholkům a katům, aby ho vyvedli a upálili, ale nikdo mu neměl vzít
ani svléci roucho, opasek, měšec, nůž, peníze, nohavice nebo boty ... Měl na sobě dvě dobré
černé suknice z nejlepšího sukna a opasek mírně zdobený a malý nůž v pochvě a kožený váček,
v němž snad něco mohlo být. A na hlavu mu posadili bílou biskupskou mitru, na níž namalovali
dva čerty, mezi nimiž stálo psáno: Heresiarcha, což znamená tolik co arcibiskup všeho
kacířstva. A vedli ho ven z Kostnice, v doprovodu více než tisícovky ozbrojených mužů, zbraně
nesli také páni a knížata ... Před ním a za ním kráčeli městští pacholci a vedli ho ke geltingské
bráně. Pro velký sběh lidu ho museli vést kolem Brúhlu a ozbrojenců se nakonec sešly na tři
tisíce, neozbrojené a ženy nepočítaje. Na mostu u geltingské brány bylo zapotřebí dav zadržet
a pouštět ho dál postupně, aby se most neprobořil.
Během cesty se Hus modlil: Ježíši Kriste, synu Boží, slituj se nade mnou! A když došel
na popraviště a spatřil oheň, dřevo a slámu, padl třikráte na kolena a volal zvučným hlasem:
Ježíši Kriste, synu Boží, jenž jsi pro nás trpěl, slituj se nade mnou!“ Hus požádal o zpověď, ale
kněz Ulrich Schorand si kladl podmínku, že Hus musí nejprve odvolat své učení, jinak nebude
mít jako zatvrzelý kacíř nárok na křesťanskou útěchu.
„Tu promluvil Hus: Zpověď není nutná neboť nejsem smrtelným hříšníkem. Poté chtěl
kázat v německé řeči, ale to se nelíbilo vévodovi Ludvíkovi a nařídil zapálit hranici. Kat se
Husa chopil a v šatech ho uvázal ke kůlu a pod nohy mu postavil stoličku a obložil ho dřevem
a slámou, polil vše trochou smůly a zapálil.“
Další podrobnosti nám lépe než Ulrich z Richenthalu vylíčí husita Petr z Mladoňovic,
který byl rovněž svědkem popravy a později se stal rektorem pražské univerzity:
„Hus zpíval silným hlasem ... a když potřetí začal zpívat, zavál mu vítr plameny do
obličeje a Hus modle se tiše pro sebe a pohybuje hlavou skonal v Pánu. I když umlkl, zdál se
pohybovat, jakoby ještě rychle dva nebo nanejvýš tři otčenáše vyslovil. Když otepi a sláma
dohořely, stála u kůlu již jen mrtvola přivázaná za krk. Soudní pacholci strhli kůl i s tělem k
zemi, rozdmýchali oheň a přivezli ještě třetí vůz dřeva. Chodili kolem a drtili sochory kosti,
aby se rychleji obrátily v prach ... Nakonec vše spálili ... Naložili zbytky na vůz, odjeli k
blízkému Rýnu a hodili popel do hlubin.“
Spálené pozůstatky tedy neskončily v jezeru, ale v tekoucích vodách Rýna. Také popel
panny Orleánské nebyl rozptýlen v moři, ale v Seině. Psalo se patnácté století a popravy kacířů
se ještě držely v určitých mezích, později jich však přibývalo. Ale i v dobách náboženských
válek a sporů končilo na popravištích méně kacířů než čarodějnic. Ne snad kvůli nějakému
lidskému soucitu, ale proto, že procesy s kacíři probíhaly daleko zdlouhavěji a obratná obrana
většinou velmi vzdělaných obžalovaných přitahovala nežádoucí pozornost.
Upalování jako metodu umlčení nepohodlných kritiků si přesto oblíbili nejen katolíci,
ale i protestanti. V plamenech skončili nevinní Savonarola, Giordano Bruno i tisícovky
valdenských a katarů. Neprovinili se o nic více než nebozí muži a ženy obvinění nelítostnými
soudci ze styků s ďáblem. Calvin nechal upálit svého velmi nadaného protivníka Serveta a na

24 z 123
mučednické smrti mistra Jana Husa neslo svůj podíl celé urozené shromáždění církevních
knížat.
Poslední tak zvané čarodějnice se již soudci neodvažovali posílat na hranici, ale smrt je
stejně neminula. V roce 1775 byla v kemptenském opatství setnuta duševně nemocná Anna
Marie Schwägelová, o sedm let později přišla v Glaru o hlavu dívka jménem Anna Göldiová.
Ještě před popravou byla i se svým údajným milencem podrobena mučení. Goethe, tehdy již
slavný a celým národem uznávaný básník, jako by tušil, že čarodějnice z Glaru nezůstane
poslední obětí bludů a fanatismu: „Pověry,“ napsal, „patří k podstatě člověka a i když si
myslíme, že jsme je zcela a úplně potlačili, vždy se z nějakého kouta znovu vynoří.“

Od upalování se ustoupilo, ne snad proto, že by vzbuzovalo odpor pro svou mimořádnou

ukrutnost, ale ze zcela jiných důvodů: „Parlamentu byl předložen návrh zákona,“ informoval
30. července 1786 z Londýna list Vossische Zeitung, „který mění trest smrti pro ženy z upálení
na oběšení. Podnětem ke změně se stala poprava z minulého týdne. Delikventka již byla
plameny téměř spálena, když chátra obklopila ještě hořící hranici, rozházela popel a ohořelé
ženiny kosti po okolostojících divácích a zbytky hranice zaneřádila celou ulici. Poprava se udála
na široké ulici před věznicí Newgate. Okolní obyvatelé byli obtěžováni žárem, kouřem a
nepříjemným zápachem spáleného masa, na což si velmi stěžovali.“

25 z 123
 Druhá kniha – V rukou katových
Sekyra a meč
Při pohledu na dějiny trestu smrti se bezpochyby nejčastěji setkáme s oprátkou a mečem,
tedy s oběšením a setnutím. Je zbytečné se ptát, která z obou podob poprav je starší. Nelze se
dobrat jednoznačné odpovědi. Kat totiž mohl být v dávných dobách pokládán spíše za obětního
kněze. Při výkonu svého úřadu se jistě dokázal stejně dobře ohánět kamennou nebo bronzovou
sekyrou jako oprátkou z přírodních vláken.
Oběšení a setnutí se však přeci jen jednou podstatnou okolností navzájem liší. Oběšený
odsouzenec zůstával určitou dobu naživu, většinou jen několik okamžiků, ale někdy i několik
minut. Kat nebo kdokoliv, kdo popravu prováděl, se při věšení nepotřísnil krví a ani se na ni
nemusel dívat. Naopak při popravě mečem nebo sekyrou vždy stříkala krev proudem, smrt
nastávala bleskurychle a hranice mezi životem a smrtí byla naprosto jasná a viditelná. Život
unikl z bezhlavého těla okamžitě, kolem se rozlévaly kaluže krve a celou strašlivou podívanou
rámoval meč s odkapávající krví. Díky prolité krvi se ze setnutí stával hlavní trest, jenž nejlépe
symbolizoval drsné a nelítostné prosazení práva. Poprava mečem se nejvíce blížila pradávným
krvavým obětem zvířat i lidí a odpovídala představám o uplatnění pozemského pořádku. Žádný
jiný trest nemohl dosáhnout takového účinku jako poprava provázená sehnutou šíjí, svištící
ocelí, krví vsakující se do země a strašlivě vyhlížející hlavou oddělenou od těla. Tomuto
pohledu se nevyrovnalo ani tělo vpletené do kola ani mrtvola houpající se na šibenici. O
popravčích kolech i oprátkách si lupiči vyprávěli spoustu drsných žertů, ale meč a špalek
zůstávaly obklopeny posvátnou hrůzou a o nich se nežertovalo.
Žádný jiný hrdelní trest nebyl tak silně spojen s původním sakrálním charakterem jako
setnutí hlavy sekerou nebo mečem. „Vypracování trestního zákoníku i veřejné vykonávání
trestů se řídilo náboženskými zvyklostmi,“ napsal Theodor Mommsen v páté knize svého
Římského práva. „Rozsudek se rovnal předání odsouzence do rukou bohů ... Náboženský
základní rys trestu je potvrzován tím, že ...nejstarší podoba poprav se shodovala s obětním
rituálem a bezpochyby byla jako oběť prvotně chápána ... Z původního oddělení hlavy sekyrou
jsou převzaty oba pojmy, jež byly později používány pro obecný trest smrti. Jeden z pojmů se
týká setnutí hlavy, poena capitis, a druhý je výrazem pro trest smrti i pokleknutí, supplicium...
Během exekuce byly odsouzenci svázány ruce na zádech, on sám byl připoután ke kůlu, svlečen
a zbičován, poté sražen na kolena a úderem širočiny sťat. Přesně tak probíhalo porážení
obětních zvířat ...“
Již v druhé Liviově knize, což je vlastně zpráva o nejstarší římské historii, je líčena výše
popsaná podoba popravy, používaná v době přechodu od královské vlády k republikánské.
Můžeme předpokládat, že se po přibližně tisíc let uchovala v téměř nezměněném provedení. K
modifikacím došlo až ve středověku, pod vlivem zvláštní role, kterou hrál meč u Keltů a
Germánů.
Setnutí a bičování, sekera a pruty patřily tedy původně k sobě. Ještě ve dvacátém století
se italští fašisté chopili svazku prutů (fasces) a seker a učinili z nich svá znamení. Původně
nosívali fasces liktoři na místa poprav. Naopak se v průběhu času zapomnělo na svlékání, jež
ve starověku patřilo k výkonu trestu. K průběhu popravy nebylo nutné, stačilo jen odhalit šíji.
Jednalo se zřejmě o pozůstatek obětního rituálu, z nějž bylo stínání hlav odvozeno. Oběť musela
předstupovat před zraky bohů nahá, jinak by celý obětní proces neměl smysl.
V dobách křesťanského středověku a později se od kompletního svlékání ustupovalo, i
když nikdy zcela nevymizelo. Ještě v devatenáctém století musel odsouzenec odložit
symbolicky alespoň svrchní část oděvu. Nikdo již pochopitelně nemyslel na prastarý obětní

26 z 123
charakter popravy. Šlo spíše o vyjádření pokory, s níž hříšník předstupuje na práh smrti,
dotvářenou prostým oblečením do pouhých kalhot a košile.

Dominique Bourgoing, osobní lékař nešťastné Marie Stuartovny, nám ve svém deníku
zanechal popis procesu s krásnou královnou a její popravy. O noci na 18. února 1587 napsal
následující řádky:
„V noci zůstala oblečená a několik hodin odpočívala. Poté sepsala poslední vůli, tak
podrobnou, jak jen krátký čas dovoloval. Učinila rozhodnutí o svém nábytku a podělila každého
podle své vůle penězi. Ráno dodávala služebníkům odvahy, následně se uchýlila k modlitbám
a modlila se až do deváté hodiny, kdy přišel šerif a odvedl ji, aniž by dovolil, aby ji některý ze
služebníků doprovázel. Dole na schodech potkala Melvilla (svého poradce a důvěrníka), jenž
se před ní vrhl na kolena a loučil se. Bylo na něm vidět, jak těžce toto setkání po dlouhém
odloučení prožívá.

27 z 123
 Její Veličenstvo vyjádřilo předešlého dne přání se s Melvillem ještě jednou vidět. Jejím
naléhavým žádostem bylo vyhověno a Melville, dále Gervais, Georgeon, Didier, Jehanne
Kennedy a Espetz Curlle mohli být přítomni její smrti. Stali se svědky jejího královského
hrdinství a statečnosti i věrného vytrvání ve své víře. (Alžběta povolila přítomnost výše
uvedených osob při popravě teprve poté, co se Marie Stuartovna výslovně zaručila, že její
přátelé a služebníci nebudou průběh exekuce rušit nářkem nebo protesty.)
Po několika slovech doporučila oněm pánům své služebníky, dala jim poslední
požehnání, přičemž se srdce jednoho každého zalykala dojetím. Potom vstala a nechala si svou
komornou svléci závoj, plášť a svrchní šat. Požádala služebnou, aby přitom neplakala. Poté se
Marie znovu vrhla na kolena, pozdvihla ruce k nebesům a držela dřevěný krucifix, který si
nechala přinést z komnaty. Nepustila ho z rukou až do konce.
Komorné královně zavázaly oči, ona, aniž by byla svázána, pozdvihla hlavu a natáhla
krk, přičemž se stále modlila. V očekávání smrtelného úderu se sebeméně nepohnula.
Domnívala se, že jí bude sražena hlava mečem podle francouzského zvyku, ale místo toho ji
nechali naklonit dopředu a položit hlavu na špalek. Poté jí byla hlava odseknuta sekerou s
krátkou násadou, jaká se používá k sekání dříví. Dokud mohla mluvit, opakovala biblické verše:
Do Tvých rukou Pane, vkládám svou duši.“
Katovi pacholci si v rozporu s obvyklými zvyky nesměli rozdělit šaty popravené. Jeden
z nich na zákaz nedbal a hodlal se zmocnit královniných podvazkových pásů. Vyděsil se k
smrti, protože na něj zpod sukně vyskočil malý, krví potřísněný psík ...
Stuartovci se nechovali příliš šťastně a takticky. Vyznačovali se zálibou pro francouzské
způsoby, projevovali sklon ke katolicismu a ženili se s francouzskými princeznami. To vše je
stavělo proti anglickému národu a přispělo k jejich tragickému osudu. Stuartovci si natrvalo
nedokázali udržet ani sympatie Skotů. Dalším Stuartovcem, který skončil na popravišti, byl
Karel I. Jeho Skotové ho prodali Cromwellovi za 400 000 liber. Taková hanebnost se právem
nepromíjí. Karel I. se procesu dočkal po dlouhém věznění. Na vyváznutí životem měl stejně
nepatrné šance jako nebohá Marie Stuartovna. Marně se za něj přimlouvaly korunované hlavy
mnoha evropských států. Panovníci to možná nečinili z upřímné útlocitnosti, ale proto, že se
obávali dát v neklidném sedmnáctém století lidu najevo, že i král podléhá spravedlnosti a
parlament ho může obžalovat z velezrady a nechat zahynout na popravišti.
Veškeré intervence se nakonec minuly účinkem. Sešel se početný soudní dvůr. Stejně
jako kdysi v případě Johanky z Areu bylo soudců tak mnoho proto, aby každý z nich nesl na
svých bedrech jen snesitelně malou část viny. Radě z nich to však nepomohlo a později byli
obžalováni z královraždy a podrobeni exekucím, které svou krutostí daleko přesahovaly
popravu Karla I.
Pod Bradshawovým předsednictvím se shromáždili pairové, vrchní soudci, baroni, radní
a členové dolní sněmovny. Na celý proces až po vynesení rozsudku jim stačilo pouhých osm
dní. 27. ledna 1649 padlo rozhodnutí, které končilo slovy:
„Za všechny své zrady a zločiny budiž jmenovaný Karel Stuart prohlášen za tyrana,
zrádce a vraha a jako nepřítel státu potrestán smrtí. Poprava budiž vykonána oddělením hlavy
od trupu.“
30. ledna odvedli krále od svatého Jakuba do Whitehallu. Doprovázel ho pluk pěchoty
a garda. Po jeho pravici kráčel londýnský biskup, po králově levici bylo místo gardového
plukovníka Thomlisona, který šel s odkrytou hlavou. Dlouhý průvod postupoval tak pomalu,
že Karlovi došla trpělivost a nechal vzkázat vojákům, aby pochodovali o něco rychleji. Jenže
brzy museli všichni zastavit úplně, protože se ukázalo, že popraviště ještě není připravené.

28 z 123
 Karel čekal až do poledne a v těchto hodinách se převážně modlil. Teprve pak konečně
dospěl na popraviště zřízené na volném prostoru před Whitehallem. V pozadí se rozkládal velký
plesový sál. Přihlížející dav obklopily mimořádně silné vojenské oddíly. Karel si uvědomil, že
mu nikdo nebude rozumět, pokud by hodlal něco pronést. Král si přitom přál ještě promluvit.
Po vynesení rozsudku k tomu neměl možnost, takže se obrátil na plukovníka a arcibiskupa,
kteří k němu stáli nejblíže. Pronesl dlouhý projev, v němž hovořil především o svém
náboženském přesvědčení, ale vyslovil i odpuštění svým nepřátelům. Trochu ho
znervózňovalo, že za ním neustále kdosi šramotil s popravčí sekyrou, ačkoliv ještě nenastal čas
vykonání rozsudku. Poprvé byl král ještě celkem dobře naladěn a řekl přátelsky: „Dávejte
pozor, ať tu širočinu nerozbijete!“ Podruhé, když se někdo zase přiblížil k sekyře, se ostře
rozkřikl: „Nechte tu sekeru na pokoji a zmizte!“
Na průběh popravy dohlížel plukovník Hacker. Stále nervóznější a zřejmě proto
přerývaně mluvící Karel mu vysvětlil, jaké gesto rukou udělá, jakmile dokončí modlitbu.
Jednalo se vlastně o domluvu s katem, jaká se praktikuje dodnes například v amerických
plynových komorách. Účelem je, aby poslední minuty odsouzencova života proběhly co
nejklidněji. Pak si král zasunul vlasy pod noční čepici, kterou si k tomuto účelu přinesl s sebou,
a zahájil podivný rozhovor s katem. Jeho obsah nám dochoval Whitelocke ve svých Memorials
of the English affairs from the begirming of the reign of Charles I.:
„Mám vlasy v pořádku?“ zeptal se král, odložil plášť a svatojiřský kříž. Stuhu s řádem
podal arcibiskupovi se slovy: „Vzpomeňte si ...“ Potom odložil i svrchní oděv, ale znovu si
oblékl plášť. Podíval se na popravčí špalek. „Natočte ho tak, aby se nekýval,“ řekl katovi (nebyl
to profesionální popravčí, ale člověk, který se k této činnosti odhodlal za odměnu 100 liber).
„Stojí pevně, sire,“ odpověděl kat.
„Když takhle roztáhnu ruce,“ král předvedl jak, „tak Zamumlal si sám k sobě několik
tichých slov, pozdvihl oči k nebi, padl na kolena a položil hlavu na špalek. Kat se ho dotkl a
zasunul mu vlasy zpátky pod čepici. Karel se domníval, že nyní padne smrtelný úder a řekl:
„Počkejte přece na mé znamení.
„Počkám, dokud nebude Vaše Veličenstvo připraveno,“ odpověděl popravčí. Za několik
sekund roztáhl Karel ruce a kat mu jedinou ranou oddělil hlavu od těla. Poté ji zdvihl do výše,
ukázal lidu a zvolal: „Zde je hlava zrádce.“
V okamžiku, kdy širočina prosvištěla vzduchem a dopadla na špalek, projelo davem
tiché zasténání. Vzápětí po popravě se jezdectvo seřadilo proti shromážděným divákům a
zatlačilo je ke King's Street a Charing Cross.
Marie Stuartovna a Karel I. patřili k mimořádně vysoce postaveným obětem této
archaické popravčí procedury s poklekáním, odkládáním svršků, odhalováním šíje a svistotem
smrtonosné oceli. Scéna, při níž divákům běhal mráz po zádech, se obvykle odehrávala zcela
veřejně a bez přítomnosti vojska oddělujícího dav od odsouzence. Tato výsada byla vyhrazena
pouze urozeným. Obvykle se ihned po popravě natlačili zvědavci až těsně ke špalku a hltali
čerstvý pach krve a smrti.
Šibenice stávaly za městem a lidé se jim raději vyhýbali. Naopak popravy mečem nebo
sekerou probíhaly většinou na náměstích uprostřed měst. Ukradené oprátky nebo kosti
oběšenců sloužily k různým nekalým praktikám, zatímco krev (hlavně lidská) byla od
nejranějšího starověku až po nejmladší minulost pokládána za léčivou. Krev kolující tepnami
magicky přitahovala učence a především laiky již od dob lékařského Eberova papyru, jenž
pochází z druhého století před Kristem. Zájem o životadárnou tekutinu pokračoval přes
slavného řeckého lékaře Galéna, který krev označil za sídlo duše, až po dnešní dobu, která se
vyznačuje používáním autotransfuzí a bank krevní plazmy. Občas se naskytla příležitost získat

29 z 123
krev bez nutnosti spáchání zločinu. Stačilo si od kata koupit pohárek krve právě popraveného
zločince nebo se zájemce spokojil se šátkem, který mistr ostrého meče za dva tolary namočil
do krve bezhlavé mrtvoly. Bylo však nutné přijít včas. Jsou známy případy, kdy opozdilci
popravu nestihli a v zoufalství se na zpáteční cestě dopustili vraždy, jen aby získali čerstvou
krev. Až do poměrně nedávné minulosti nebyly výjimkou zločiny páchané kvůli pověrám
hovořícím o zázračné síle krve. Mnohé z takovýchto mordů se nepodařilo vyšetřit a ve spisech
jsou založeny jako vraždy z vilnosti.
Již staří Římané se domnívali, že čerstvá krev silných mužů je nejlepším prostředkem
proti obávané padoucnici. Hlavním zdrojem „léčivé tekutiny“ však tenkrát nebyli popravení
zločinci, ale padlí gladiátoři. V kronice pánů ze Zimmern se můžeme dočíst o jistém tulákovi
ze šestnáctého století, který při jedné z poprav okamžitě po úderu mečem přiskočil k
odsouzenci, objal ho „a nenechal ho dopadnout na zem, ale držel ho a srkal krev přímo z rány
a jak se říká, uzdravil se ze své nemoci“.
Ještě v Zedlerově lexikonu nalezneme u epilepsie poznámku, že podle některých
svědectví proti ní pomáhá krev osoby popravené setnutím hlavy. Kroniky mnoha měst
dosvědčují, že zájem o krev setnutých zločinců trval i do novějších dob – Drážďany (1755),
Neustadt v Odenwaldu (1812), Schneeberg u Cvikova (1823), Reutlingen (1829), Göttingen
(1859), Hanau (1861), Marburg (1865) atd. Ještě z roku 1862 se dochovala zpráva o chudé ženě
z městského špitálu v Appenzellu, které bylo povoleno, aby si po popravě nabrala pohárek krve
a za vzývání svaté Trojice jej naráz vypila. Bohužel už nevíme, zda léčebná kůra splnila
požadovaný účel.
Víra v léčivé účinky krve byla tak silná, že se někdy nedařilo držet lidi v dostatečné
vzdálenosti od popraviště. V roce 1859 popravili v Göttingen travičku. Hannoverští střelci
obstoupili popravčí pódium, ale rozvášněný dav protrhl jejich řady a vrhl se na mrtvé tělo. Lidé
se zřejmě domnívali, že vražedkynina krev bude díky znalostem rostlin a jedů mimořádně
účinná. O dva roky později došlo v Hanau k pobuřujícím výjevům. Zvědavci se vrhli na
nedostatečně chráněné popraviště, lokali krev a pak pobíhali po okolí se zkrvavenými obličeji
jako upíři. Po dvojnásobné popravě v Berlíně roku 1864 namáčeli lidé šátky do krve obou
popravených zločinců a rádi platili dva tolary, které za to katův pacholek požadoval.
Vedle krve popraveného se zájem soustřeďoval na lebku, končetiny a šaty nebohých
hříšníků, jimž byla také přisuzována zázračná moc.
Někdy lidé kradli z popravíš! části ostatků z lásky nebo hluboké příchylnosti k mrtvému,
takže jejich počínání nelze jen tak jednoduše označit za hanobení mrtvol. Například se ví, že po
smrti tyrolského bojovníka za svobodu Andrease Hofera se někteří vojáci pokoušeli části jeho
údů získat jako relikvie. Neúspěšně, byli dopadeni a potrestáni.
Podivný kult nabalzamované lebky svého milého pěstovala krásná Henriette de Cléves.
Její milenec, piemontský šlechtic Coconnas, se zapletl do revolučního povstání a byl za to roku
1574 sťat. Nikdy se nevysvětlilo, jak Henriette získala jeho hlavu. Shodou okolností oplakávala
svého milence o šedesát osm let později také její vnučka. Jmenovala se Marie-Louise de
Gonzague a milovala muže jménem Cing-Mars, jenž se zapletl do plánů na odstranění kardinála
Richelieua, za což byl roku 1642 popraven. Bolestí zdrcená Marie-Louise nechala ještě téhož
roku zbourat dům Hotel de Neveres, kde žila již její babička.
Mnozí sběratelé kuriozit sháněli lebky popravených, kosti nebo zcela určité orgány.
Před mrtvými se však bylo třeba chránit a mít na pozoru. Odsouzencům se zavazovaly oči, aby
očima neprokleli kata, který jim uštědřil smrtelnou ránu mečem. Popravčí nástroje zdobily
různé verše, jež měly spíše uklidnit vykonavatele spravedlnosti než usmířit odsouzence. Ovšem

30 z 123
ani po smrti se nedalo počítat s tím, že by se mrtvý vzdal některých částí svého těla jen tak.
Vydával se je hledat vždy o půlnoci a pak běda przniteli mrtvol.

Lidé přesto toto riziko postupovali. Jako první samozřejmě kati. Hned za nimi přicházeli
apatykáři. V sedmnáctém století se v saských lékárnách prodávaly řemeny z lidské kůže. Kus
stál tři tolary. Dochovala se kuriózní žádost leobenského kata, který prosil městské radní o
vydání popravencový kůže. Ve franckých apatykách požadovali zákazníci ještě ve dvacátém
století tuk z odsouzenců k smrti. Prameny už neříkají, zda se tento artikl skutečně prodával.
Každopádně se vyskytuje v oficiálním drážďanském seznamu léčiv z roku 1761. Sádlo z
popravených prodávali kati dost často. Sloužilo k přilákávání včelích rojů a také „v něm mnozí
lidé hledali pomoc“, jak se píše ve vyhlášce města Chebu, která místnímu katovi tento druh
obchodu výslovně povolovala.

31 z 123
 K nejhorlivějším odběratelům rozemletých kostí, rozlámaných i celých lebek, jejichž
prázdnými očními důlky bylo možné vystřelit kulku se smrtelnou přesností, patřili mastičkáři a
venkovské apatyky. V pozdějších, na rozdíl od krutého středověku poněkud mírnějších a na
počet poprav chudších obdobích, jistě nebylo pro katy snadné uspokojit neustávající poptávku.
Přitom právě oni odjakživa přiživovali lidskou pověrčivost, která jim přinášela slušné vedlejší
příjmy. Ještě poslední chebský kat Hus šířil ve vlastnoručně sepsané brožurce nesmysly o tom,
že odsouzencova ruka zakopaná v maštali chrání zvířata před nemocemi. Není přitom příliš
pravděpodobné, že by popravčí svým báchorkám skutečně věřili. Sepisování knížek se
věnovalo překvapivě mnoho katů. Zdá se, že svým vzděláním, rozhledem i názory stáli vysoko
nad prostými obyvateli malých městeček, kteří se katů báli i jimi opovrhovali a jejichž
pověrčivosti dokázali mistři ostrého meče řádně využívat.
Popravčí se pochopitelně musel v souladu s vyneseným rozsudkem zabývat věšením
nebo třeba vplétáním do kola a mnoha dalšími úkony, ale poprava mečem, provázená
stříkajícími potoky krve, zůstávala nejvyšší zkouškou jeho povolání. Dav fascinovaně sledoval
očima máchnutí mečem, ocelový záblesk a dopad na odhalenou šíji. Mnozí si v duchu přáli,
aby se „dílo“ rychle podařilo a odsouzenec zbytečně netrpěl. Kat si nemohl být předem na sto
procent jistý, zda se mu rána povede. Záleželo také na tom, jak se bude chovat popravovaný
zločinec a vše se mohlo zkazit ve zlomku sekundy.
Meč získával díky této hře vabank a díky nejistotě až do posledního okamžiku
mimořádný význam. Germáni uctívali své meče odjakživa a dávali jim jména. Kolem mečů
vznikaly celé soubory legend, irské a třeba i porýnské ságy jim připisovaly mimořádnou
krvelačnost. Správný meč se v klidu vrátil do pochvy až poté, co se napojil krví nepřátel.
Podobné představy a pověry přetrvaly až do období, kdy se již meče a štíty v bojích
nepoužívaly a v akci zůstaly pouze jako popravčí nástroje. Kati strážili své meče jako oko v
hlavě. Správné setnutí hlavy bylo obtížné vždy, ale odvážit se ho cizím nářadím, to mohlo
skončit špatně.
Katů i mečů bylo hodně. I malá městečka měla vlastní popravčí a ti samozřejmě vlastnili
odpovídající nástroje své činnosti. O to více nás udivuje, že se dodnes dochovalo mečů poměrně
málo. Některé s bázlivou úctou obdivujeme v muzeích, ale mnohé stále ještě odpočívají na
půdách domů obývaných potomky mistrů katů.
„Popravčí meč není rytířskou zbraní,“ napsal Beneke ve své knize o lidech zbavených
cti, „není to ani palaš ani vojenská zbraň. Vyznačuje se prostředně dlouhou, ale širokou a těžkou
čepelí. Zachází se s ním oběma rukama a obvykle se ukládá do pochvy z černé kůže.“ Badatel
Schumann velmi pečlivě zkoumal dochované popravčí meče a zjistil, že se svými rozměry
navzájem liší jen velmi málo. Během století se tedy zřejmě vyvinuly do nejúčelnějšího tvaru.
Obvyklé rozměry činily 83 až 87 centimetrů délky, šířka dosahovala sedmi centimetrů a na
konci čepele se zužovala na 5,5 centimetru. Vymykal se pouze meč kata Fuchse z Kaufbeurenu
se svými 107 centimetry na délku a šířkou pouze 5,5 až 5 centimetrů. Ve žlábku na odtok krve
byly vyryty krátké nápisy, např.: „Střež se, nečiň zlého a nedostaneš se před soud“ nebo „Soli
Deo Gloria“.
Meče tohoto druhu zaměstnávaly fantazii prostého lidu daleko více než obyčejné
válečné zbraně, ačkoliv mnohý zdatný lancknecht mohl na konci své vojenské kariéry
konstatovat, že zabil daleko více lidí než kat na malém městě. Ovšem popravy nebyly jen tak
obyčejným zabíjením, ale magickou událostí. Nejednalo se o vraždění v boji, ale o výkon
hrdelní spravedlnosti nad zločincem. Každému bylo jasné, že ocel, jež ze světa sprovodila tolik
nebezpečných a škodlivých individuí, musí být jiná než jakákoliv další.

32 z 123
 V Pomořanech, kde staří slovanští bohové vstoupili do křesťanského prostředí v podobě
nejrůznějších ďáblíků, věřívali lidé, že satan si před každou popravou pečlivě prohlíží katovský
meč, potěžkává ho a už se těší, jak mu přivede další duši. Nikdo ďábla nedokázal spatřit, ale
při pozorném pohledu jste si prý mohli všimnout, jak se popravčí nástroj jemně chvěje. Tato
víra v pohyby nebo řinčení katovského meče byla rozšířena od Baltského moře až po Horní
Slezsko. „Na začátku devatenáctého století žil ve Frankensteinu popravčí Pohl,“ vypráví Else
Angstmannová na konci své knihy Kat v lidových pověrách, „kterého lidé velmi ctili. V jeho
světnici viselo mnoho popravčích mečů. Jednou vstoupila dovnitř služebná se džbánkem pití,
největší z mečů se v tu chvíli začal kývat. Mistr dívce pohrozil: Dávej si pozor, ať pod ním
neskončíš! Za rok poté však musel dívku právě oním mečem odpravit.“ V přímořských
hanzovních městech měli kati spoustu práce, často totiž museli popravovat celou posádku
pirátské lodi najednou. Pirátští braši bývali mnohonásobnými vrahy, ale přesto se mnoho z nich
dočkalo popravy mečem, vyhrazené obvykle hlavně šlechticům. Před jednou takovou
hromadnou exekucí zvonil brémský popravčí meč podobně jako kostelní zvon. Kat Adelarius
napočítal osmdesát zazvonění. Ovšem jen sedmdesát devět platilo námořním lupičům, poslední
patřil samotnému Adelariovi, který byl obviněn z čarodějnictví a jeho kolega ho popravil
stejným mečem.
Krvelačný meč se občas podařilo oklamat, pokud se prozradil příliš brzy. Starého a
zkušeného budyšínského popravčího Hermanna jednou navštívila těhotná žena. Sotva přešla
přes práh, velký meč se rozezněl. Hermann správně pochopil, že varování se týká ještě
nenarozeného dítěte a poradil ženě, aby za ním přišla ještě jednou, ihned po porodu. Když se
tak stalo, vzal popravčí nástroj a vyryl jím do pat dítěte dva kříže, až vytrysklo několik kapek
krve a „z chlapce se stal řádný člověk, jenž zesnul pokojně v Pánu“ (Meiche, Saské pověsti).
Podobný případ se odehrál v městečku Alt-Berun (Stary Bieruň ve Slezsku) v okrese Ples
(Pszcyna). Rodiče dítěte nedbali na varování a kat musel jejich dívku později popravit jako
vražedkyni. Rozrušen lítostí nad tím, že ho rodiče kdysi neposlechli, se pořádně netrefil a jen
tak tak unikl rozvášněnému davu, který ho hodlal ukamenovat.
Vzpomínky na nepodařené popravy se pochopitelně ve vzpomínkách lidu uchovaly déle
než „obyčejné“ exekuce. I zkušený kat se mohl občas „utnout“. Jasně to vyplývá z deníku
norimberského kata mistra Franntze (Schmidta), v němž je zapsáno více než čtyři sta poprav
setnutím. A přesto se u některých objevuje poznámka „nepovedlo se“. Daleko horší situace
však nastala za časů nástupců mistra Franntze. První se jmenoval Bernhard Schlegel a prý
neuměl ani věšet, takže mu všichni nadávali a nechybělo mnoho a jednou by byl ukamenován,
pokud by lidé dokázali ze zmrzlé půdy vylámat kameny (psal se 1. únor 1620).

33 z 123
34 z 123
 Druhý nástupce, Valentin Deuser, se jednou roku 1641 zřejmě pořádně opil a prováděl
na popravišti podivné kousky:
„Ubohá hříšnice byla velmi nemocná a slabá, takže ji museli ke špalku téměř donést.
Když poklekla, kroužil kolem ní mistr Valentin jako kocour kolem horké kaše a kýval mečem
před krkem. Poté udeřil, ale minul šíji a odsekl ženě z hlavy kus velký jako tolar a srazil ji k
zemi. Ubohá vstala a začala prosit, aby ji pustili za to, že se tak statečně držela. To však nebylo
možné a musela znovu pokleknout. Löw (první pacholek) chtěl sebrat mistru Valentinovi meč
a seknout sám. Mistr mu to nedovolil a uštědřil odsouzené druhou ránu, o něco silnější.
Nešťastnice padla k zemi a Valentin jí pak hlavu vleže na zemi odřízl. Na cestě domů by byl
býval ukamenován, pokud by mu na pomoc nepřispěchali městští střelci. Již tak se mu však
řinula krev z celé hlavy.“
Kamenování rozvášněným davem patřívalo k trestům pro katy, kteří své řemeslo
nevykonali správně. Sice to nikde nebylo zapsáno, ale ve Francii, Itálii, Německu a dalších
zemích byl kat po nezdařené popravě pokládán za zcela bezprávného a dochovaly se dokonce
obrazy znázorňující jeho ukamenování. Zacházení s těžkým mečem nebylo jednoduché a pokud
se popravčí navíc přes míru napil, mohlo snadno dojít k selhání. A nelze zapomenout, že stínání
hlav nebylo na denním pořádku a kat mohl „vyjít ze cviku“. Nejčastěji docházelo k problémům
při popravách žen a dívek. Odsouzenkyně se často vzpouzely, neklečely klidně, hýbaly hlavou,
bědovaly a prosily o život. Takové popravy nebyly pro kata příjemné a často se před nimi
posilnil. Není divu, že pak místo jedné hlavy viděl tři nebo dokonce sedm, jak se stalo již
zmíněnému brémskému katovi Adelariovi.
Pochopitelné rozčilení zachvátilo kata Nikolase Moora z Vídeňského Nového Města
(Wiener Neustadt), jenž měl 30. dubna 1671 popravit maďarské magnáty Petera Zrinyie a
Franze Frangepana (Frankopana), kteří se podíleli na spiknutí proti císaři. Popravy takto vysoce
postavených a urozených osobností se ve městě, jež mělo svou největší slávu již dávno za
sebou, konaly jen zřídka. Nikolas Moor se proto napil na kuráž tolik, že na černým suknem
potaženém pódiu předvedl velmi žalostné divadlo. Již za pět dní dorazil dekret, kterým byl kat
odsouzen na šest měsíců nucených prací.
Případy nepovedených poprav se množily a bylo nutné přistupovat k různým
preventivním opatřením. Především ženy již ne-klečely, ale byly pevně přivázány ke stoličce.
Staroněmecké stínání širočinou a perlíkem sice nebylo znovu zavedeno, zřejmě hlavně z
estetických důvodů, ale trvalá nespokojenost s průběhem poprav vedla k používání gilotiny i v
těch zemích, které nebyly novinkám typu Francouzské revoluce příliš nakloněny.

35 z 123
 Šibenice
Byla a zůstává snad nejvíce nenáviděným symbolem vrchnostenské moci nad životem
a smrtí. Téměř vždy stávala na zdaleka viditelných místech, její podoba se téměř neměnila a již
zdálky bylo každému jasné, co má před sebou. Konstrukce skládající se z dřevěného sloupu s
příčným břevnem se stala daleko známějším znamením spravedlnosti než například popravčí
kolo nebo i gilotina. Šibenice stála na svém vyvýšeném místě za městskými hradbami i tehdy,
kdy třeba několik týdnů nesloužila svému účelu. Již svou pouhou přítomností podněcovala
fantazii lidu.
Oběšení bylo pokládáno za nejhanlivější ze všech způsobů poprav. Na rozdíl od smrti
mečem nebo gilotinou mu byli podrobováni nejsprostší zločinci. Navíc se od setnutí lišilo
vyšším stupněm veřejnosti. Odsouzenec visel vysoko bezmocně nad hlavami diváků a ještě ve
své poslední vteřince byl volně vystaven pohledům zvědavého davu. Nikdy jindy nemohli
přítomní tak dokonale sledovat každý záškub v obličeji, pohyb údů, křečovité vytočení očí a
nakonec uvolnění těla po křečovité agónii. Podívaná pokračovala i poté, co již vlastně bylo po
všem: Mrtvola se houpala v oprátce, vítr si s ní pohrával v šíleném tanci, ptáci kroužili kolem
a chátra se v noci kradla pod šibenici, aby se zmocnila kusu šatů nebo částí těla. Na šibenici
umíral zločinec dlouho a smrt byla jen začátkem. Po popravě se daly do práce povětrnostní
vlivy a prováděly s tělem to, co jindy probíhá vskrytu rakve pohřbené do země. Obyvatelé města
sledovali chtě nechtě rozklad mrtvého zlosyna. I to byla součást trestu a často bylo přísně
zakázáno sejmout tělo z oprátky předčasně.
Tak to probíhalo po tisíce let, jak nám dokládá bajka o vdově z Efesu z před
neronovských dob:
Ženě zemřel muž a ona po něm dlouho truchlila. Pak se vsak oddala hezkému vojákovi
ze stráže hlídající šibeniční vrch. Zatímco se věnovali mileneckým hrátkám, zmizel jeden z
oběšenců a vojákovi hrozilo, že se za trest brzy ocitne na jeho místě. Vdova však neváhala a
místo zmizelé mrtvoly poskytla jako náhradu tělo svého oplakávaného manžela.
Potupa tedy patřila neodmyslitelně k oběšení. Tento trest smrti se podobal utopení. Voda
brala vzduch stejně jako oprátka stahující se kolem hrdla. Kat musel pouze podrazit stoličku
nebo vstrčit například vražedkyni dětí do vody.
Prvními šibenicemi bývaly bezpochyby stromy. Jistě bylo snadnější nalézt vhodnou
větev než složitě vyrábět popravčí konstrukci. Hříšník byl jednoduše odstraněn, visel ve
vzduchu, nemusel se pohřbívat a nelákal divokou zvěř jako v případě, že by byla jeho mrtvola
pohozena do křoví. V dávných dobách bylo všude lesů dost. I Římané věšení používali, i když
ne tak často. Příčinou bylo možná to, že oběšení nepatřilo k čestným způsobům smrti.
Významní mužové, vznešení nepřátelé nebo zločinci velkého formátu si u středomořských
národů zasloužili působivější sprovození ze světa, například ukřižování nebo svržení ze skály.
O zajímavé kombinaci oběšení a dalších druhů hrdelních trestů se dozvídáme z bible:
„Jozue je potom dal pobít a usmrtit a pověsit na pěti kůlech. Na kůlech zůstali viset až
do večera“ (Joz. 10, 26).
„David přikázal družině, aby je popravili. Usekli jim ruce i nohy a pověsili je u rybníka
v Chebrónu ...“ (II. Sam. 4,12).
Pasáž ze Samuela je zřetelnější. Říká totiž, že odsouzení muži byli zohaveni a teprve
pak pověšeni. Pověšení tedy ještě nemá pozdější charakter smrti zadušením, ale slouží
především k potupnému vystavení mrtvého těla. Je celkem dobře možné, že země s pouštním
podnebím, jako je Izrael, neznaly smrt uškrcením v oprátce pověšené na větvi, protože stromů

36 z 123
bylo málo, poskytovaly stín a jako takové byly příliš ceněné na to, aby se na ně věšely mrtvoly
a aby se místa odpočinku měnila v odporná a hrůzyplná popraviště.

Z lesů se trest smrti oběšením přesunul do kulturní krajiny. K děsuplnému účelu začaly
sloužit stromy na krajích cest. Zvyšoval se tím totiž odstrašující účinek. Jakmile města získala
hrdelní právo, okamžitě začala budovat popraviště a šibenice na vhodných návrších, na nichž
bylo oběšence tančící ve vzduchu vidět již zdaleka. Lesů ubývalo, stromů u cest také a najít
vhodnou větev bylo stále obtížnější. Proto se čím dál častěji prosazovalo věšení na uměle
vybudovaných konstrukcích. Lidé samozřejmě také nehodlali přijít o svou hrůznou zábavu, jíž
jim skýtal pohled na visící umrlce:
„Sotva císař Zikmund propůjčil gersauernským u jezera Vierwaldstättersee hrdelní
právo, ihned postavili šibenici. Jako obvykle byla vztyčena na nejkrásnějším místě obecních
pozemků. Dvěma pilíři se opírala o pevnou zem, třetí však vězel v zelené vodě, takže oběšenec
si sotva mohl přát rozkošnější pohled“ (Beneke).

37 z 123
 Postupně se všechna evropská města „honosila“ na kopcích ve své blízkosti děs
nahánějícími pomníky spravedlnosti. Z Anglie známe celé křížové cesty, u nichž k odstrašení
již tak dost vyděšených poutníků visívali zloději, lupiči a další zlotřilci. Člověk je měl často na
očích po několik hodin své cesty. Dobový drsný vtip říkal, že viselci tancovali na svatbě
Provazníkovy dcery.
Nejrozšířenější podoba popravy – jednoduché a čisté oběšení – zaměstnávala fantazii
středověkého člověka více, než jakákoliv další oblast právní praxe. Soudní projednávání a
vynesení rozsudku bylo věcí učenců, prostý lid k nim neměl přístup ani by nerozuměl úřední
řeči – latině. Naopak akt oběšení byl všem srozumitelný a uspokojoval středověkou touhu po
zábavě. Jednalo se o jednu z mála forem tehdejšího povyražení a vytržení z únavné
jednotvárnosti života.
Šibenice a oběšení se staly předmětem černého lidového humoru, pověr a pověstí, jež
se vyprávěly ještě ve dvacátém století. Poprava představovala přechod mezi bytím a nebytím,
mezi životem a světem klátících se oběšenců.
Kolem smrti na šibenici se vytvořila řada mýtů, což je celkem pochopitelný úkaz,
protože celý akt se kdysi podobal náboženskému úkonu. Kněz, soudce a lékař bývali jednou
osobou, provinění vůči společenství bylo chápáno jako provinění proti bohům. Také důvtipní
Rekové vznášeli obžaloby ve jménu bohů, i když z nebes obývaných bohy udělali důvěrně
známou sousedskou pospolitost, opletenou mnoha pověstmi a historkami.
Kněží plnili v dřívějších dobách funkci vůdců a učitelů. Pokud kázali věšet zločince na
větve, měli na mysli dvojí význam. Oběšení bylo praktické a současně představovalo akt, který
bylo možné vykládat nábožensky. Viselec houpající se nad zemí názorně představoval oběť
živlů a božstev.
K dalším doprovodným okolnostem patřilo používání suchých větví, někdy však naopak
zelených nebo výslovně dubových. Po příchodu křesťanství však na všechny pohanské symboly
čekalo opovržení a klatba. Jen dub zůstával především v germánském prostředí uznávaným
typickým prvkem mocného lesa. Naopak šibenice a dřevo, z nichž byly stavěné, upadly do
opovržení. Nastala doba světské a duchovní spravedlnosti. Zločinci sice i nadále patřili mezi
hříšníky, ale již nebyli obětováni bohům, ale vyobcováni ze společenství a umírali jako
zavržené černé ovce. Zatímco dříve musel na průběh popravy dohlížet kněz ztělesňující
duchovní čistotu, později bylo vše související s oběšením opovrhováno a odděleno od života
řádných lidí. Jednalo se však jen o vnějškové, řekněme farizejské vyčlenění. Vnitřně totiž,
všemi smysly, se příslušníci obce i nadále vášnivě zajímali o to, co se s delikventem po jeho
odsouzení bude dít.
Pokud město nemělo šibenici, muselo si ji opatřit nejpozději po vynesení rozsudku.
Ovšem počestní řemeslníci se zpěčovali byť jen porazit strom, který by sloužil ke zhotovení tak
děsivé konstrukce. Pokud se nenašel nikdo (cizinec, zajatec atd.), který by za velkorysý plat
šibenici vybudoval, nezbývalo, než se do práce pustit společnými silami, aby se „namočili“
všichni a nikdo nemohl být ostatními označen za nečestného. První rána sekerou připadla na
starostu nebo purkmistra (tato tradice se udržela až do osmnáctého století: dochovaly se zprávy
z roku 1712 z Aulendorfu a z konce století z Marburgu).
Ještě obtížnější mohlo být hledání kata. I v tomto případě občas docházelo k společnému
popravování v tom smyslu, že všichni muži přiložili ruce k oprátce. Nakonec se situace vyřešila
tím, že vznikla instituce profesionálních popravčích, kteří se starali o všechny popravy na
určitém území. Mezi katy existovaly jasné hierarchické kategorie. Méně cenění byli ti, kteří
popravovali „suchou rukou“. Naopak k uznávaným osobnostem patřili mistři ostrého meče,
kteří ovládali práci s popravčí ocelí.

38 z 123
 Odsouzenec v křesťanských dobách již nebyl obětí, ale rituály doprovázející popravu
přesto do značné míry připomínaly sakrální úkony pohanských časů, například částečným
svlékáním odsouzenců. V průběhu Času sice stačilo, když popravovaný odhalil před mečem
svou šíji, ale dochovalo se i z pozdějších období poměrně dost zpráv hovořících o oběšení či
setnutí zločinců pouze v košili nebo dokonce zcela nahých.
A právě z toho důvodu se na šibenicích poměrně zřídka vyskytovaly ženy. V
pohanských dobách končily často pohřbené zaživa v rašeliništích. V křesťanském středověku
bylo nemyslitelné, že by se oběšená a hlavně nahá žena mohla houpat v oprátce vystavená všem
na odiv. Někteří učenci však tvrdili, že ženská čest není rozhodně pošpiněna tím, že několik
málo žen skončí s hlavou v oprátce. Ze skromných zpráv o oběšení žen pochází jedna z Anglie.
Hříšnice odsouzená k smrti oběšením prosila, aby ji nevěšeli příliš vysoko, aby jí nebylo vidět
pod sukně. Naopak jistá Irka rozdala před popravou své svršky okolo stojícím divákům a pak
se tak odhodlaně vrhla do oprátky, že si rázem zlomila vaz.
Mimořádně hrůznými detaily se vyznačují dvě zprávy o oběšených ženách z
francouzských pramenů. Mnich Richer popisoval ve své francouzský psané remešské kronice
historku o popravě dvou zrádců z roku 901. Jednalo se o muže a ženu obviněné ze zrady, kteří
byli „na posměch pověšeni za nohy a svlečeni tak, že jejich šaty visely kolem nich dolů“. Další
případ je líčen v anonymním deníku pařížského měšťana, který žil v dobách Karla VI. a Karla
VII. Podle něj byla roku 1422 v Meaux u Paříže pověšena na strom mladá žena, která
protestovala proti zajetí svého manžela a urazila pána z Meaux. Pověšena byla zaživa tak nízko,
aby na ni dosáhli divocí vlci. Navíc z ní byly strženy šaty, což mělo zvířata rychleji přilákat.
Oba případy však byly líčeny tak, aby z nich vyplývalo, že oběšení žen bývalo spíše
výjimečné. Richer to říká zcela výslovně a neznámý měšťan, žijící v dobách stoleté války,
dodává, že nelidský pán z Meaux, zvaný bastard z Vauru, byl popraven brzy po smrti nešťastné
ženy.
Docházelo i k výjimečným případům, kdy nebyl brán zřetel na muže či ženy. Většinou
se jednalo o zločiny proti celému společenství. V takovém případě lid nic nenamítal proti tomu,
že by muži i ženy měli být potrestáni stejným způsobem. Na počátku osmnáctého století byla v
Hesensku a ve Francích postupně dopadena a odsouzena početná banda Cikánů. Událost se
dostala nejen do novin, ale i do kramářských písní:
„Zatímco se muži ještě bránili ve Fichtelgebirge ... byla provedena exekuce na cikánské
čeledi v Bernecku, mezi nimi se nalézalo šestnáct žen, které byly jedna po druhé věšeny na
stromy. Byly věšeny po dvou nebo po třech a strašlivě ječely. Vůbec se nechtěly obrátit na víru,
ale kouřily tabák a odháněly od sebe duchovní. Jedna měla šest dětí a další byla ještě
šestinedělka, jiné bylo teprve šestnáct let a měla již dvě děti. Jako poslední byla oběšena žena
ve stáří devadesáti šesti let...“
Zachovala se kresba definitivní popravy cikánské bandy z 14. a 15. listopadu 1726 v
Giesenu. Vidíme na ní, že muži ženy byli věšeni svlečeni bez rozdílu pohlaví. S Cikány se
nedělaly valné okolky.
Jinak odjakživa existoval velký rozdíl mezi popravami mužů a žen. Ještě ve dvacátém
století panovaly v Kalifornii obavy z povstání vězňů, když měla být do plynové komory v San
Quentinu poslána první žena. Mnohé, co museli postupovat muži, se zdálo být nelidské, pokud
přišly na řadu ženy. A bylo úplně jedno, zda se jednalo o odsouzenou vražedkyni.
S oprátkami a provazy se pojily mnohé pověry. Stačilo například zakopat třísku ze
šibenice pod práh stavení a krávy dávaly nejméně dvojnásobné množství mléka. Ale stejně tak
využívali částí šibenic hráči v karty a v kuželky. A pokud to nestačilo, musel odvážlivec zajít
přímo na popraviště a najit čtyřlístek přinášející štěstí.

39 z 123
 Dnes si již nedokážeme představit, jakým hrůzám byl vystaven obyčejný středověký
rolník, který byl na svém dvorci vydán napospas válkám, marodérům, lupičům, živlům,
bleskům a neúrodám nebo morům. Tehdy neměl k dispozici policii ani očkování nebo třeba
obecní úřady. Středověký člověk byl vystaven různým hrozbám a bránil se jim, jak jen dokázal.
V takovém prostředí vznikaly velmi snadno pověsti, jejichž autory bývali často kati se
svými pacholky, kteří pověrčivým lidem prodávali třísky ze šibenic, části oprátek a rostliny ze
šibeničního vrchu. Koneckonců, dodnes se můžeme setkat s podomními obchodníky, kteří sice
neslibují lepší dojivost domácích kravek, ale zato třeba přikrývky chránící před atomovým
zářením.
Sbírku podobných zázračných činů nám z první ruky zanechal jeden z posledních katů
staré školy, Karl Hus (1761–1838) z Mostu, který po několika letech strávených na gymnáziu
zdědil živnost svého otce. Ovšem již v roce 1787 přišel o práci, protože císař Josef II. zrušil
trest smrti. Hus se však vzápětí uplatnil jako medicus, což u katovských synků nebyla až taková
zvláštnost. Oženil se s měšťanskou dcerkou, kterou předtím vyléčil, a získal si díky svým
znalostem a přírodovědeckým sbírkám značnou proslulost. V jeho katovně ho často
navštěvoval sám veliký Goethe. Hus působil i v Chebu a sepsal knihu vzpomínek, v níž se
promítla celá řada ústně předávaných tradic.
Mnohé však nevěděli ani samotní kati. Například proč jsou odsouzenci věšeni tak, aby
se dívali směrem na sever. Dělo se tak proto, že od počátků křesťanství byl sever pokládán za
světovou stranu, odkud přicházejí démoni. Odsouzenec se díval tím směrem také proto, že v
zádech (na jihu) měl posvátné město Řím. Pokud měl být hříšník mimořádně drsně pohaněn,
pověsili vedle něj psy, kteří spolu s krkavci nebo havrany nepatřili zrovna k uctívaným
zvířatům, vyskytujícím se v okolí šibenic.
Oběšení patřilo ve středověku, až do velkých trestních reforem z 18. století, k
nejčastějším trestům za všechny možné prohřešky, od jednoduchých krádeží po vraždy. Naopak
tresty odnětí svobody byly velmi zřídkavé. Kromě oběšení se občas přistupovalo k vymrskání
z města nebo nějakému tělesnému zmrzačení. Nejčastěji se však právo uchylovalo k oběšení a
proto musela města budovat šibenice, kam by se vešlo co nejvíce viselců.

40 z 123
 Nejjednodušší konstrukce byla určena pro dva oběšence a měla pouze jeden hlavní trám
a jedno příčné břevno. Složitější šibenice byly sestaveny ze tří, čtyř nebo více pilířů zapuštěných
do vyzděných šachet a spojených příčnými břevny. Vešlo se na ně klidně i několik tuctů háků
s viselci, kteří představovali trvalou a strašlivou výstrahu kymácející se ve větru.
Lübeck patřil v pozdním středověku k největším městům a honosil se pět pilířovou
konstrukcí dosahující dvaceti metrů na výšku, Ovšem Paříž, která již kolem roku 1200 dosáhla
počtu sto tisíc obyvatel, disponovala v Montigny a Montfaucon ještě pozoruhodnějšími
popravčími stavbami.
Francouzský král, svatý Ludvík, dělal vše pro vyčištění města Paříže od zločinců.
Vyháněl nevěstky a lupičům, zlodějům a vrahům určil větrné prostranství na pahorku, který
kdysi patříval vévodům Fulco a podle nich se nazýval Mont-Faulcon (později Montfaucon).
Dnes se vypíná mezi Gare de l'Est a parkem Buttes Chaumont. Při stavebních pracích u Rue de
la Grange-aux-Belles byly v roce 1954 nalezeny dva pilíře šibenice a několik kostí, které ovšem
buldozery rozdrtily na prach.
Šibenice z dob Ludvíka svatého byly již budovány na zděných základech, ale samy o
sobě byly ještě dřevěné. Teprve roku 1325 byla vybudována šibenice kompletně z kamene.
Stalo se tak zásluhou Pierra Remy, strážce pokladu krále Karla IV. Remy se velmi zajímal o
stavitelství, řídil stavební práce a jako by ho děsuplné místo magicky přitahovalo. Možná to

41 z 123
nebyla náhoda. Tři roky po dokončení šibenice tam totiž skončil sám. Zařadil se tak mezi mnohé
ministry, kteří se znelíbili svým vládcům.
Na všechny čekaly deset metrů vysoké pilíře, které byly v polovině své výšky spojeny
příčnými břevny. Na nich se houpaly mrtvoly až do úplného rozpadu. Upadlé kosti a části oděvů
byly shromažďovány v jámách kolem návrší, kam byli pohřbíváni i pařížští sebevrazi.
Městská stráž hlídala dnem i nocí pahorek před nenechavci, kteří by mrtvoly buď chtěli
pohřbít nebo použít k nejrůznějším pověrčivým účelům. K nejnáruživějším lupičům mrtvol
patřili studenti pařížské univerzity, kteří je potřebovali ke svým anatomickým studiím. Ovšem
bývaly jim přiděleny pouze dvě ročně, i když počet studentů již kolem roku 1200 přesáhl dva
tisíce.
Paříž disponovala i druhým popravištěm, které vypomáhalo svou kapacitou především
v období anglické nadvlády, kdy bývaly denně oběšeny až tři tucty lidí. Jakmile zavál vítr od
severozápadu, hnal se přes Paříž až ke královskému zámku na Seině strašlivý zápach
rozkládajících se mrtvol.
Lid se popravčímu návrší vyhýbal a jakmile byl poblíž postaven velký špitál sv.
Ludvíka, přesunula se šibenice o kus dál od města směrem k severu (dnes Rue de Meaux č. 46).
Na místě zůstal do 19. století pouze hřbitov a rasovna.
Lidé žijící v dobách středověku nebývali nikterak útlocitní. Například Francois Villon
se svými kumpány rád sedával v Auberge du Tonneau ďOr a díval se okny na viselce, které
znával a kteří se nyní houpali v konopné oprátce. Villonovi trochu zatrnulo teprve ve chvíli,
kdy sám málem skončil na šibenici. Tehdy napsal:

Déšť pere nás a bílí drahný čas;

pak, černí, schnem’, jak úpal na nás dých’.
Dík vranám, strakám bez vousů jsme, řas
a bez očí – jen díry místo nich -
a klátíme se každý jako vích,
teď sem, teď tam, jak vítr do nás mastí
a třepe námi, až to kostrou chrastí.
Jsme rozklováni. Jsme jak prostříleni.
Střežte se stopou naší bandy krásti,
však Boha proste, ať k nám tvrdý není!
(překlad J. Loukotková)

V novějších dobách klesal počet poprav i z toho důvodu, že mnohé delikty, za něž se
ještě ve středověku věšelo, začaly být trestány pouze odnětím svobody. Oběšení však
pochopitelně přetrvalo i nadále, ne však v tak strašlivě grandiózním stylu, kdy se popravčí vrchy
za městskými hradbami proměnily v téměř mystická místa zasvěcená děsu a pověrám. Ovšem
smysl trestu spočívající ve vystavení bezbranného odsouzence všem na odiv zůstával týž jako
dříve a zaostával za duchovním vývojem Evropy, k němuž docházelo od osmnáctého století.
Vstoupil do moderní doby jako pozůstatek hrdelních praktik používaných kočovnými kmeny
nebo jako vzpomínka na to, jak malá společenství brala spravedlnost do vlastních rukou
(obdoba lynčování). K podivuhodným skutečnostem patří to, že oběšení zůstávalo dlouho v
mnoha dnešních kulturních státech oficiálním způsobem výkonu trestu smrti. V některých bylo
kdysi zrušeno, ale poté znovu zavedeno, například v Německu za Hitlerových dob.

42 z 123
 Popravčí vrchy již zanikly a od Francouzské revoluce je zakázáno nechávat na
popravištích „tančit“ oběšence ve větru do té doby, než se jejich těla zcela rozpadnou. Například
švábské město Kempten prodalo v lednu roku 1814 hned „čtyři šibenice a kameny z popraviště
za platbu v hotovosti a provedení demolice“. Jevišti poprav se stala nádvoří soudních budov a
publikum se redukovalo na malý houf svědků, kteří se exekuce účastnili na základě svého
povolání. Samotný průběh oběšení zůstával i nadále archaicky neprůhledný a dodnes není jasné,
zda k onomu neustále zdůrazňovanému zlomení vazu z milostí, jež mělo zkrátit odsouzencovo
utrpení, docházelo skutečně pravidelně nebo jen občas.
Ze vzpomínek posledního vídeňského kata, velmi známého mistra Langa, víme, že
zásadně používal uškrcení. To znamená, že oprátka nezlomila zločincovi vaz, ale pouze
zamezila přístupu vzduchu. Trvalo několik dlouhých minut, než se delikvent žalostně udusil. V

43 z 123
některých případech se krční páteř nezlomila, ale došlo pouze ke vzájemnému oddálení obratlů.
Něco podobného se často stává při úrazech. Nedojde k oddělení nervů a krevních řečišť a smrt
proto nenastává nijak rychle. Jen o poměrně malém počtu popravčích se říká, že své řemeslo
ovládali opravdu dokonale a dokázali oprátkou odsouzenci zlomit vaz téměř vždy.
Oběšení se používalo během nesmírně dlouhého období. Samozřejmě se občas, i když
velmi zřídka, stávalo, že bezvládný viselec po svém sejmutí ze šibenice ožil. Někdy se přetrhla
oprátka a kat se zdráhal proceduru opakovat. Nebo se neotevřel padací poklop a shromážděný
dav požadoval milost, protože odsouzenec již vytrpěl smrtelný strach a tím se jako by vykoupil.
O jednom z nejpodivuhodnějších případů informoval list Vossische Zeitung v čísle 32 z roku
1768.
„V irském Armaghu byl loňského prosince za přítomnosti šerifa věšen jistý zloděj koní.
Když už bezmocně visel půl hodiny, všiml si šerif, že pohybuje hlavou, jako by ještě neměl
dost. Nechal mu tedy vysvléknout plášť a vestu a protože pojal určité podezření, svlékl
zločincovi i košili. Kat to nechtěl dovolit s tím, že nahota je neslušná a čas určený k oběšení už
téměř uplynul. Šerif však prosadil svou vůli a ukázalo se, že zloděj měl kolem krku železný
obojek, z nějž mu pod pažemi směřovaly dolů dva řemeny, které byly připevněny na čtyři další
řemeny upevněné kolem těla, k nimž byly přivázány další dva řemeny, které sahaly až k
chodidlům, pod nimiž přidržovaly dvě železné destičky. Šerif nechal ihned všechny řemeny
přeřezat a setrval na popravišti další čtyři hodiny, poté nechal viselce celou noc hlídat, ráno
sejmout a ihned pohřbít.“
Důvtipný odsouzenec narazil ke své smůle na podezíravého stoupence trestů smrti a celé
pracně připravené zařízení nakonec bylo k ničemu.
Již zmíněný kat Lang patřil k odpůrcům metody zlomení šíje a měl k dispozici celou
řadu případů, kdy došlo k nejrůznějším nehodám: Oprátka uvázaná tak, aby zlomila vaz,
nesplnila svůj účel a navíc i nedostatečně škrtila a odsouzenec zemřel až po půl hodině. Ale i
to bylo ještě milosrdné v porovnání s tím, jakou smrt připravil hrabě Vilém z Wallersteinu dne
6. 12. 1584 jistému Židovi jménem Abrahám Haas. Dal ho totiž pověsit za nohy a po stranách
přivěsil dva hladové psy. Haas zemřel až za osmačtyřicet hodin.
Podobné ukrutnosti naštěstí již patří minulosti, až na zřídkavé případy lynče. Přesto
oběšení ještě zcela nevymizelo a vzbuzuje největší odpor ze všech praktikovaných trestů smrti.
Nelze přehlédnout rozpor, jenž tkví v tom, jak je se zločincem zacházeno před smrtí, a tím,
jakým způsobem odchází ze světa. Moderní justice dospěla i ve většině států používajících trest
smrti k možnostem účinné obhajoby obžalovaných, kteří se mohou proti rozsudkům odvolávat,
budují se moderní věznice, o vězně je tělesně i duševně pečováno. Ale vztah mezi odsouzencem
a popravčím zůstává stejný jako před staletími či dokonce tisíciletími. Je totiž úplně jedno, jestli
je zločinec oběšen na větvi nebo na šibenici, zda ho kat srazí ze žebříku nebo pákou otevře
padací poklop. To vše je pouze mírně upravená fasáda...

44 z 123
 Kůl
Kříž, šibenice a kůl představovaly ve starověku velmi příbuzné popravčí nástroje. Z
některých latinských textů dodnes není jasné, zda slovo crux označovalo kříž nebo kůl. Stejně
tak neříkají dochované orientální zprávy jednoznačně, jestli oběti hromadných poprav končily
na šibenici, kříži nebo kůlu.
Společným znakem všech tří způsobů zbavení života je zahanbující umírání před očima
veřejnosti. Především u narážení na kůl se můžeme domnívat, že hlavním důvodem kruté
popravy nebylo jen co největší pokoření odsouzence, ale i uspokojení trýznitelů, kteří
smrtelným mukám přihlíželi z bezprostřední blízkosti. V tomto případě totiž zlosyn nevisel na
vysoké šibenici nebo kříži, ale dlouhé hodiny trpěl takříkajíc tváří v tvář lidem chodícím kolem.
Vysvobození mu přinesla až smrt.
O trestu smrti naražením na kůl bylo sepsáno jen poměrně málo pojednání. I tak však
víme o tom, že existovaly dvě základní podoby exekuce, jež se někdy označují stejným názvem.
První se používala především v Orientu a zřejmě pochází z asijského východu. Oběť byla
opravdu a doslova nabodnuta na kůl a takto usmrcena. Druhý způsob pochází ze západních
zemí. Kůl byl v tomto případě zabodnut do mrtvoly nebo do odsouzence pohřbeného zaživa. O
skutečné popravě naražením na kůl lze hovořit pouze v prvním, orientálním případě. Kůl
prohnaný tělem po smrti nebo pohřbení zaživa spíše sloužil k milosrdnému zkrácení utrpení,
používanému především u žen. Pokud již byla žena mrtvá a přesto neušla probodnutí kůlem,
jednalo se nejčastěji o součást pověr.
Tímto způsobem se totiž bránilo upírům v návratu do světa živých.
Kůl se nasazoval na hruď nebo na břicho a kat ho zatloukl do těla pomocí perlíku. V
některých krajích směl první tři údery provést podvedený muž (či žena) - pokud byla poprava
trestem za nevěru. Kůl mohl být nahrazen kusem železa, velkým hřebem nebo nějakým
podobným předmětem. Odsouzenec ležel podle dochovaných zpráv výhradně na zemi nebo v
mělkém hrobě.
Orientální narážení na kůl představuje úplně jiný trest. Chamurapi ho zmiňuje ve 153.
článku svého slavného zákoníku. Již osmnáct století před začátkem našeho letopočtu byl
vyhrazen především případům manželské nevěry:
„Pokud žena nechá svého manžela zabít kvůli jinému muži, bude naražena na kůl.“
Krutý způsob popravy se dochoval až do doby tureckých válek a býval určen zrádcům,
zločincům proti mravopočestnosti, nevěrným ženám a vůbec všem, kterým se mocipáni chtěli
mimořádně tvrdým způsobem pomstít. Někdy ho provázelo i stahování z kůže, což býval
obvyklý trest pro zrádce, špióny a atentátníky.
Narážení na kůl splňovalo požadavky orientálních despotů na okázalou pompu a
předvádění své absolutní moci. Aššurnasirpal II. (883–859) a Aššurbanipal (668–626) se v
popravách přímo vyžívali a do dobytých měst s oblibou vjížděli mezi dvěma řadami
nabodnutých zajatců. Kambýses II., který při nešťastném egyptském tažení přišel v egyptské
poušti o tisícovky vojáků, se Egypťanům pomstil rafinovaně ukrutnými hromadnými
exekucemi. Právě tehdy se Egypťané seznámili s narážením na kůl na vlastní kůži. Ptolemaiovci
tento strašlivý a původním faraónům neznámý trest smrti přejali. Často se používal i v době
vlády vzdělané Kleopatry, Caesarovy milenky. Sahalo se k němu v případech politické zrady,
defraudace v úřadech a podobně.
Vzhledem k již zmíněné nejisté interpretaci slova crux nelze s jistotou říci, kdy se
narážení na kůl dostalo do Evropy. Možná ho obyvatelé Itálie poznali „díky“ Kartagincům? Z

45 z 123
nejasných etruských maleb lze usuzovat, že kůl jako popravčí a mučící nástroj znali již
příslušníci tohoto národa.
S jistotou je doložena poprava kůlem až ve spisu historika Paula
Diákona (narozen kolem roku 702), který popisuje sprovození Romildy z Cividale ze
světa:
„Avaři křižovali celým územím Furlanska, vše zpustošili a nakonec oblehli Friaul
(Cividale del Friuli). Avarský vládce, zvaný kagan, objížděl s velkým houfem jezdců hradby
města, aby se podíval, kde by je bylo možné nejsnáze ztéci. Všimla si ho Romilda, jež právě
vyhlížela z hradeb. Při svém hříšném mládí tato ničemnice zahořela žádostivostí k urostlému
kaganovi a nechala mu vzkázat, že pokud se s ní ožení, vydá mu město se vším, co se uvnitř
nachází. Záludný barbarský král jí slíbil, že ji pojme za choť. Ona pak bez váhání otevřela brány
hradu a vše vydala nepříteli...
Avaři popravili mečem všechny plnoleté Langobardy (z Cividale) a z žen a dětí učinili
otroky. Romildu, původkyni všeho zla, si vládce vzal podle přísahy za ženu, ale jen na jedinou
noc. Poté ji na následující den předal dvanácti ze svých Avarů, kteří si na ní ukájeli své hříšné
choutky. Třetího dne dal kagan na volném prostranství vztyčit kůl a ji na něj narazit. Přitom
promluvil posměšně: Toto je tvůj muž, jehož jsi hodna.“
Popisovaná událost se stala někdy kolem roku 611, objevuje se v mnoha pramenech a
ve svém základu je jistě pravdivá. Sám Paulus Diákonu pocházel z Furlanska a bezpochyby
znal poměrně čerstvé místní vyprávění o událostech nedávno minulých.
Posměšná slova vůdce Avarů naznačují, že kůl nebyl v tomto případě veden oběti
konečníkem, ale vagínou, což byl orgán, kvůli kterému chtivá a prostopášná kněžna zradila své
město. Naopak homosexuálům byl ze stejného důvodu zaváděn kůl výhradně do konečníku.
Zvláštní odrůdou trestu se stal akt nazývaný raphanidosis, což znamenalo zavedení velké
palčivé ředkve do pochvy nevěrných žen. Nejednalo se o popravu, ale každopádně o velmi
nepříjemný zážitek.
Svědectví Paula Diákona je sice historicky významné, ale dost ojedinělé. Středověcí
nájezdníci z východních stepí, Hunové, Avaři a Tataři, útočili na svých koních a jen zřídka si
udělali čas na „vychutnání“ pro ně zábavné, ale současně i zdlouhavé procedury narážení na
kůl.
Ve větším měřítku se Evropané s popravčím kůlem seznámili v době tureckých nájezdů
na Balkán a do střední Evropy. Osmanská vojska nikam nespěchala, obléhání měst trvalo často
i několik měsíců. Pašové zhýčkaní svými harémy se v táborech nudili a hledali povyražení
mimo jiné i v organizování rafinovaných poprav. Běda špiónovi nebo zrádci, který by jim padl
do rukou.
Jedním z nejcennějších pramenů popisujících události za tureckými liniemi je Turecký
deník 1573-78 Štěpána Gerlacha, vydaný jeho vnukem, kazatelem Samuelem Gerlachem z
Göppingen. Dočteme se v něm mimo jiné i toto:
„Křesťané museli nést dřevěné rožně, namazané mastkem nebo lojem, až k
adrianopolské bráně. Za branou byli křesťané nuceni vykopat hroby, navzájem se nabodávat a
nechat se tlouci...
Provinilci byly provazem svázány nohy a pak mu do zadní části těla zarazili rožeň,
křesťané byli nuceni tahat za provaz, až bodec vyšel nahoře z ubožákova těla.“
Jednalo se o typický trest smrti pro nenáviděné jinověrce, politické protivníky a zrádce.
Když se na dalmatském pobřeží vzbouřili Morlaci, nespokojili se Turci s „pouhým“ naražením

46 z 123
na kůl. Knězi Sorichovi, veliteli jedné z povstaleckých skupin, nejprve stáhli kůži. Neméně
krutě řádili Turci také na Krétě při potlačování odporu místního řeckého obyvatelstva.
Velké pozdvižení vzbudila v Evropě roku 1633 zpráva o popravě tlumočníka
francouzského poselstva, vyslaného k sultánovi: „Dříve než Amurath (Murad IV.) odcestoval
do Skutari (Skadar), nařídil strašlivou popravu na ušlechtilém francouzském tlumočníkovi
jménem Baltazar, jenž byl rodilým Arménem. Sultán mu neudělil milost, i když jeho ministři
toto francouzskému vyslanci Marquevillovi slibovali. A to vše způsobil jistý námořní paša z
nenávisti k Baltazarovi. Namluvil totiž sultánovi, že tlumočník popichuje křesťanské vyslance,
aby se chovali zpupně...“
Skutečným důvodem nenávisti však byla láska ke stejné ženě. Elegantní a vzdělaný
dragoman u ní měl větší úspěch než stárnoucí a obtloustlý ministr námořnictví. Spory s vysoce
postavenými hodnostáři jsou nebezpečné v každé době. Paša spokojeně přihlížel, jak Baltazar
prosí o život, a o den později ještě spokojeněji přihlížel tlumočníkově kruté smrti na kůlu.

47 z 123
48 z 123
 Francouzská diplomacie si z incidentu vyvodila ponaučení, že „vyslanci sami mají umět
turecky a pokud už potřebují tlumočníka, je třeba si ho vozit s sebou a nebýt závislí na místních,
se kterými si mohou Turci dělat cokoliv si zamanou.“
Podrobný popis smrti na kůlu se zachoval díky francouzskému lékaři jménem Etienne
Rollet. Ovšem již před ním přinesli podobné zprávy do Francie Melchisédec Thévenot (1620-
92) ve svých Recueil des Voyages a také další cestovatelé. Francie totiž udržovala v
sedmnáctém a osmnáctém století ze všech evropských zemí nejtěsnější vztahy s Vysokou
portou.
„Odsouzenec,“ napsal Rollet, „klečí v prachu, s hlavou stlačenou dopředu. Stehna má
zkřížená a na záda je mu přivázáno sedlo a katův pacholek se na něj usadí, aby zabránil
odsouzencovi v pohybu. Poté, co je cesta dostatečně promazána tukem, je kůl zaveden
konečníkem do hloubky padesáti až šedesáti centimetrů. Další posun kůlu se již děje pouhou
vahou těla. Jelikož je známo, že ostrý bodec může poškodit vnitřní orgány, vybírají se kůly s
oblejším vrcholem, protože takové odsunou žaludek, játra, slezinu a další tělesné ústrojí
bezpečně stranou...“
Jak je vidět, Turci si počínali velmi rafinovaně a dokázali utrpení popravovaných velmi
prodloužit. Odsouzenci měli svázané ruce, aby se nemohli kůlu držet nebo se o něj opírat. Dřevo
se vahou těla prodíralo stále hlouběji do těla. Lékař Sigmund Stiassny si nedokázal vysvětlit,
proč trpící ubožáci poměrně často umírali krátce poté, co jim byla podána voda k pití. Pokud
někdo chtěl velkomyslně zkrátit hříšníkovo utrpení, stačilo, když mu dal napít.
Na dvoře Ludvíka XIV. se o popravách praktikovaných tehdejšími tureckými spojenci
hodně mluvilo. „Monsieur“, jak se říkalo homoeroticky orientovanému královu bratrovi,
vyprávěl skandální vtip, podle nějž je naražení na kůl trestem smrti, který začíná nejpříjemněji,
ale končí nejúděsněji.
Nikdo z chichotajících se dvořanů nemohl tušit, že poprava naražením na kůl proběhne
ještě na prahu devatenáctého století – jako odplata za zavraždění francouzského generála.
Jean Baptiste Kléber, původem syn štrasburského zedníka, přišel roku 1798 s
Napoleonem do Egypta a po jeho návratu do Francie převzal vrchní velení nad francouzským
expedičním sborem a dosáhl u Heliopole skvělého vítězství nad čtyřnásobnou tureckou
přesilou. Kléber se poté stal pánem Egypta, ale netěšil se z úspěchu dlouho. Jeruzalémský
náboženský fanatik, čtyřiadvacetiletý Sulejman el Halebi, ho 14. června 1800 v převleku za
žebráka zákeřně zavraždil ranou dýkou.
Zločin vzbudil mezi francouzskými vojáky velké rozhořčení. Kléber byl po Bonapartovi
nejschopnějším francouzským generálem a jeho muži ho uctívali. Jen s námahou se podařilo
zabránit, aby se pomstili vypálením celé Káhiry. Místo toho byl Sulejman odsouzen k smrti,
ale ne na francouzský způsob zastřelením, setnutím nebo oběšením, ale podle místních zvyků
naražením na kůl.
„Kléber byl pohřben s neuvěřitelnou pompou, „píše Ader ve své Histoire de
l´Expédition d´Egypte et de Sýrie, „a ještě toho Samého dne proběhla exekuce. Před
Sulejmanovýma očima byli setnuti tři kněží, kteří se účastnili spiknutí. Atentátník si pranic
nevšímal rozčileného davu a stejně lhostejně sledoval naostřený kůl, na němž měl zemřít.
Poprava začala tím, že zločinci vložili ruku do pánve s rozžhaveným uhlím. Oheň
stravoval maso, ale Sulejmanovi neunikl ani jediný výkřik bolesti a se stejnou rozhodností
snášel i nevýslovné trýznění druhého trestu. Nepohnul v obličeji ani jediným svalem, když byl
kůl i s ním napřímen. Přejel pohledem po shromážděných lidech a hlasitě se modlil k
Mohamedovi.

49 z 123
 Naživu zůstal téměř čtyři hodiny, během nichž bez přestávky visel nabodnut na kůlu.
Několikrát požádal o vodu, ale kati to odmítli s tím, že by mu poté okamžitě přestalo bít srdce.
Když odešli pacholci egyptského kata, podal jeden francouzský voják pomocí pušky
odsouzenci pohár s vodou. Sotva ho Sulejman vypil, vypustil duši.“
Nabodnutí na kůl bývalo uplatňováno především proti křesťanům a uprchlým otrokům,
proto se nedá předpokládat, že by Sulejmanova káhirská poprava byla poslední svého druhu.
Děsivé a ukrutné exekuce spojené s obrovským utrpením měly odstrašující účinek a proto se k
nim přistupovalo především v zemích s rozvinutým otrokářstvím. Za zdmi severoafrických
měst, které tvořily základnu místním pirátům, se narážení na kůl dochovalo až po samý práh
koloniálních dob.
Černošští obyvatelé Afriky dokáží díky své hravosti a vynalézavosti vymyslet ty
nejúděsnější způsoby smrti – to se občas projevuje ještě v našem století ale kůl jako popravčí
nástroj se na africký kontinent rozšířil z muslimských oblastí a nepatřil k původním místním
smrtícím instrumentům. Na druhé straně se však dochovaly zprávy o tom, že mnohé černošské
kmeny probodávaly své mrtvé kouzelníky zašpičatělým dřevem nebo je pohřbívaly zaživa a
usmrcovaly kolíkem zatlučeným do srdce, podobně jako v evropském středověku.
Základním smyslem tohoto opatření mohla být obava, že by mrtvý ze svého hrobu
vstával a proto ho bylo potřeba pevně přitlouci k zemi. Jednalo se tedy o obranu živých proti
nadpřirozeným schopnostem některých osob, o nichž se lidé domnívali, že dokáží překročit
hranici smrti a vrátit se zpět.
Středověké evropské probodávání kůlem vražedkyň dětí pohřbených zaživa je
všeobecně vykládáno jako rána z milosti, která znamenala zkrácení útrap. Trest však bylo
naopak možné zpřísnit tím, že byla ženě před zahrabáním vložena do úst trubička, jíž mohla
dýchat a tím se prodloužila její muka. V mnoha případech se však probodávala srdce i těch
vražedkyň, jež byly předtím setnuty. To ovšem souviselo s vírou v upíry vstávající z hrobů.
Takové stvůry bylo zapotřebí preventivně zneškodnit. Pokud matka zabila vlastní dítě, nemohla
podle lidových pověr nalézt pokoj ani po smrti a potulovala se po nočních městech v podobě
krve-lačného upíra a hledala děti, jejichž krev by mohla vysát. Mnohé ženy se po ztrátě nebo
dokonce vlastnoručním zabití dítěte pomátly a jejich duševní poruchy si středověká vesnická
společenství nedokázala vysvětlit jinak, než pomocí upírských a podobných zkazek.
Víra v upíry se do střední Evropy dostala přes Balkán ze Středomoří a pevně se zde
usídlila. Dá se říci, že zcela nevymizela ani v naší současnosti. Ještě v devatenáctém století
docházelo na německých, slovanských a maďarských územích k otevírání hrobů, kde byly
hledány známky upíří přítomnosti. Mrtvolná bledost bývala interpretována jako důkaz
krvechtivosti, kterou nemrtví a neživí upíři ukájeli za jasných měsíčních nocí.
„Upíři,“ píše Rudolf Kleinpaul ve svém pojednání Živí a mrtví v lidových pověrách,
náboženství a pověstech, „jsou vrazi z vilnosti, vystupující z podsvětí. Upír lord Ruthwen ze
stejnojmenné opery Heinricha Marschnera se zakusuje do dívčiny Šíje, aby si u knížete pekel
vymohl prodloužení lhůty života. Během čtyřiadvaceti hodin přiláká do svého náručí hned tři
dívky. Od soudobých vrahů, kteří nacházejí uspokojení ve vraždách, zohavení a zneužití žen,
se liší pouze tím, že se k novému životu probouzí pomocí měsíčních paprsků ... Jestliže se upír
zmocní člověka, dělá to proto, aby si spolu s krví užil i rozkoší života. Jeho motivem je vilnost.“
Kvůli zmíněným pověrám se dlouhou dobu nedařilo změnit děsivé pohřbívání zaživa a
probodávání vražedkyň dětí na přeci jen „mírnější“ trest smrti setnutím. Teprve město
Norimberk se až v šestnáctém století odhodlalo popravovat hříšnice „moderněji“ a postupně se
připojila další města. Ještě ve hrdelním zákoníku Carolina Karla V. (1532) se za vraždu dítěte
ukládal trest smrti pohřbením zaživa a probodnutí kůlem, pouze tam, „kde je pohodlněji

50 z 123
dostupná voda, možno vražedkyně také utopovati“. Mistr Franntz Schmidt, osvícený a odvážný
norimberský mistr ostrého meče, prosadil kolem roku 1580 to, že vražedkyně dětí a další ženské
hříšnice (jež nebylo možno oběsit) nemusely být svrhávány do řeky Pegnitz, ale směly být
popravovány setnutím hlavy. Kat svůj návrh prosadil i přes určitý odpor městské rady, podle
níž „ženské bytosti z hlouposti budou padat k zemi a mistr je bude muset dobíjet na zemi, což
uškodí jeho vážnosti.“ Norimberský zvyk se brzy rozšířil a pohřbívání zaživa a probodávání
kůlem vymizelo nebo se alespoň velmi omezilo.
Nezmizela však víra v upíry, moderněji řečeno spekulace o nepřirozené, sexuálně
relevantní chtivosti krve, jež je příčinou mnoha vražd. Z četných tiskových zpráv se dozvídáme
o vyvraždění celých rodin, což bývá vykládáno záchvatem amoku pachatele. Zločinec ovšem
často tvrdí, že si na své bestiální činy nepamatuje a předstírá, že jednal v pomatení smyslů. O
to více je třeba se zamyslet nad doznáním vraha Johna Haiga, který byl oběšen 10. srpna 1949
ve věznici Wandsworth:
„Zítra budu oběšen. Poprvé a naposledy projdu těmi druhými dveřmi své cely, jež jsem
ještě nikdy neviděl otevřené. Jedněmi ke mně vcházejí strážní a druhé jsou neustále zamčené.
Vím, že jimi projdu až tehdy, když mne povedou na popraviště. Vlastně pro mne představují
přechod na onen svět.
Projdu jimi beze strachu a bez lítosti. Lidé mě odsoudili proto, že jsem je děsil.
Ohrožoval jsem jejich směšnou společnost a její řád. Ale já se vznáším nad všemi a jsem
součástí vyššího života. Všechno, co jsem učinil a čemu říkají zločin, jsem spáchal z podnětu
nadpřirozené síly...
První člověk, kterého jsem zabil, se jmenoval William Donald McSwan. Později jsem
usmrtil ještě jeho otce a matku... Jednoho podzimního večera roku 1944 jsem se s McSwanem
potkal v jedné kavárně v Kensingtonu. Krátil si tam dlouhou chvíli. Bál se, že ho brzy povolají
do armády a svěřil se mi, že se hodlá schovat a vyhnout se vojenské službě. Od té doby jsem
ho vídal častěji a dokonce mě přivedl ke svým rodičům. Jedné noci jsem ho pozval do svého
bytu. Bydlel jsem vedle dílny v suterénu, Gloucester Road číslo 79. Mladý McSwan tam šel se
mnou. Nechal jsem ho vstoupit...
Co se stalo potom, nedokáži vysvětlit. To bych musel vyprávět o svých snech, jež mě
pronásledovaly od dětství ... Vzpomínám si na dobu, kdy jsem zpíval na kůru katedrály ve
Wakefieldu. Když jsem si večer lehl do postele a zavřel oči, viděl jsem před sebou umučeného
Krista na kříži. Často jsem se díval na velký krucifix v kostele. Když jsem večer ležel v posteli,
jasně jsem měl před sebou hlavu s trnovou korunou a krev vytékající z ran. Třásl jsem se děsem.
V jiném snu jsem si vyrobil velký výsuvný žebřík, který dosahoval až k Měsíci.
Odtamtud jsem se díval zpátky na Zemi, jež se rozkládala pod mýma nohama...
Když mi bylo asi tak deset let, zranil jsem se kovovým hřebenem na ruce. Olízl jsem si
krev z prstu a v tom okamžiku se změnil celý můj život. Poznal jsem, že ta lepkavá, teplá, slaná
tekutina, již jsem právě ochutnal, je onou skutečnou šťávou života a jeho podstatou. Toto
poznání mě provázelo všemi následujícími roky. Brzy jsem si sám způsoboval zranění, jen
abych mohl lízat krev. A když jsem líbal dívky, kousal jsem je do rtů... Uvědomil jsem si, že
patřím k rase upírů. Proč? Proč zrovna já? Nedokáži si to vysvětlit...“

51 z 123
 Kolo
Všeobecné zavedení trestu odnětí svobody nabídlo soudcům poprvé v historii
jedinečnou možnost přizpůsobit trest prohřešku. Každý den se dočítáme o rozsudcích, které
jsou přesně rozpočítány na roky a měsíce. Existují nejrůznější možnosti zpřísnění trestu
zařazením do věznic s různým druhem režimu nebo naopak uložení podmíněného trestu. V
některých zemích se odsuzuje do vězení na sto nebo i více let, ačkoliv je jasné, že takový trest
si odsouzenec „odsedět“ prostě nemůže. Jinde mohou zločince odsoudit na doživotí, ale přitom
se na svobodu dostane dříve, než dosáhne třeba věku čtyřiceti let.
Ovšem tyto možnosti jsou poměrně nedávnou vymožeností a evropští soudci je před
nějakými dvěma sty lety ještě vůbec k dispozici neměli. Na výběr bylo pouze mezi více či méně
ukrutným sprovázením ze světa. Pokud již za pouhou krádež byl ukládán trest smrti, tak
samozřejmě za několikanásobnou vraždu musel být uložen trest smrti také, ale v jiném
provedení. Místo kratších či delších odnětí svobody měli soudci na výběr více či méně kruté
druhy mučení a poprav.
Většina moderních států, pokud vůbec ještě praktikují trest smrti, se rozhodla pro jeden
určitý způsob poprav. Občas se ovšem setkáme i s výjimkami. Příkladem mohou být USA, jež
jsou federativním spolkem severoamerických států a zřejmě právě proto používají čtyři metody
poprav: oběšení, elektrické křeslo, plynovou komoru, smrtící injekci. Výjimkou z výjimky je
stát Utah, kde si odsouzenec sám může vybrat mezi oběšením, setnutím a zastřelením. V
rakousko-uherské monarchii existovala po několik let kuriózní situace: Vídeňský kat své
klienty v oprátce škrtil, zatímco jeho pražský kolega jim lámal vaz ...
Uniformita moderní doby postupně potlačovala pestrobarevnost (i v popravách)
středověku, která sloužila nejen k preventivnímu odstrašení, ale i k pobavení lidu. Zvyk a
později i ustanovení trestních řádů stanovovaly následující tresty:
Za krádež, loupež, žhářství a někdy i za penězokazectví se nejčastěji ukládal trest smrti
oběšením.
Zabití, loupež, výtržnictví (ve smyslu narušení dohodnutého zemského smíru) a v
určitých případech nevěra, znásilnění a padělatelství se trestaly setnutím.
Zradu nebo zločiny proti panovníkovi bylo možné vykoupit pouze rozčtvrcením (tento
krutý způsob exekuce se objevil až ve čtrnáctém století, ale poté byl používán poměrně často).
Vrazi, loupeživí vrazi a příslušníci loupeživých band končili na popravčím kole.
Ženy končily vzhledem k mravopočestnosti jen zřídkakdy na šibenici, kde by jim každý
mohl koukat pod sukně. Místo toho je čekalo utopení, pohřbení zaživa nebo setnutí hlavy.
Ovšem i muži byli občas pohřbíváni zaživa, třeba v případech prokázané nevěry. Jsou doloženy
informace o tom, že cizoložný pár skončil v hrobě společně a byl dohromady probodnut kůlem.
V raném novověku, v dobách honů na čarodějnice a pronásledování kacířů, se ukládal
trest smrti upálením za všechny druhy čarodějnictví, odpadlictví od víry, ale i za mimořádně
těžké sexuální prohřešky, například za pohlavní styk se zvířaty. Přibližně ve stejné době
vymizel tradiční trest vaření ve vodě nebo v oleji, který se kdysi vyvinul z tzv. božích ordálů
(zkoušek). Původní smysl spočíval v tom, že podezřelý musel holou rukou vyndat z kotle s
vařící se tekutinou nějaký předem určený předmět. Jednalo se o zkoušku ukládanou především
penězokazům a zrádcům.
Trestu smrti se prakticky rovnalo i odsouzení k tělesnému zmrzačení, což byl obvyklý
trest ještě v sedmnáctém století. Ovšem vzhledem k primitivnímu stavu medicíny přežil jen
málokdo. Například vypíchnutí očí se prakticky rovnalo popravě, to samé platilo pro kastraci

52 z 123
ukládanou za sexuální delikty. A to se ani nemusíme zmiňovat o useknutí rukou nebo prstů, což
bylo na denním pořádku.

Z různých kombinací vyplývá, že setnutí hlavy bylo pokládáno spíše za milosrdný akt.
Zvláště pokud k němu došlo ještě před rozčtvrcením nebo upálením. V deníku norimberského
mistra Schmidta často nalezneme obrat: „Z milosti popraven mečem.“ Schmidt také přesně
rozlišuje mezi potupnými popravami provazem a kolem:
„22. července 1596: Hanns Niclaus z Koburgu, jinak zvaný Žák, Hanns Schmiedt ze
Zerrndorffu, nazývaný Geybert ..., oba zloději, ale Schmiedt navíc i vrah ... Proto jest Niclaus
popraven provazem, ale Schmiedt kolem.

53 z 123
 21. června 1593: Steffan Rebweller ze Savojska, zloděj navádějící malé chlapce k
odřezávání měšců, a pak další vrazi popraveni provazem a lámáni v kole.“
Je jasné, že kolo nečekalo na muže, kteří někoho zabili ve rvačce nebo v afektu, ale na
ty, již přepadali kupce a pocestné na ulicích, loupili a vraždili ve dvorcích na samotách a kteří
vůbec představovali smrtelné nebezpečí pro příslušníky středověkých obcí. Bezpečnost cest
zůstávala hlavním problémem až do osmnáctého století. Proto se i lámání v kole udrželo až
téměř do dob technické revoluce. Ještě ve zprávě z 18. července roku 1787 se píše o uchazeči
o místo popravčího ve Friedrichswalde. Čtyřiadvacetiletý kandidát o sobě prohlásil, že již
dvakrát prováděl exekuci lámáním v kole, a to v Ruppinu a Královci. Ze zápisu vyplývá, že
dokonalé zacházení s kolem patřilo k vyžadovaným dovednostem mistrů ostrého meče stejně
jako například stínání hlav.
Lámání v kole patřilo ke složitým způsobům exekucí a vlastně spíše připomínalo velmi
dlouhé mučení než popravu. Vpletení v kolo, po němž je tento druh usmrcení také nazýván,
přicházelo v německých zemích na řadu většinou až ve chvíli, kdy byl delikvent již v posledním
tažení.
Odsouzenec byl zcela vysvlečen a přivázán ke kolíkům zatlučeným do země. Někdy se
používalo odsouzencovo připoutání k trámům. Poté se nad hříšníkem rozkročil kat a kolem mu
– většinou „zdola nahoru“ - zlámal kosti. Konkrétně to znamená, že těžké a okované kolo od
vozu spouštěl na holeně, stehna, hrudník, paže a tak dále. Nejstarší fríské zákoníky vyžadovaly
použití kola s devíti loukotěmi, z dalších pramenů se dozvídáme o deseti nebo dvanácti
loukotích. Počet úderů kolem byl většinou stanoven již v rozsudku, občas však záleželo na
rozhodnutí a libovůli popravčího. Často bylo pouze zakázáno, aby začínal smrtelným úderem
na hrudní koš nebo krk. Pokud soudci výslovně vyžadovali údery do ledvin a páteře, bylo třeba
obrátit delikventa na břicho.
V dávných dobách, kdy byly ženy popravovány jen zřídka a když už, tak vhozením do
vody a utopením, zůstávalo lámání v kole vyhrazeno mužům. Není jasné, zda hlavní důvod
spočíval skutečně v tom, že odsouzenec musel být zcela vysvlečen a připoután k podložce
(zemi) s roztaženými údy. Totiž už v pozdním středověku, který byl daleko prudérnější než
předchozí staletí, se v mnoha hrdelních řádech vyskytovalo kolo jako popravčí nástroj vhodný,
někdy dokonce předepsaný, i k usmrcování žen. V Düsseldorfu byla ještě v roce 1712 vpletena
do kola trojnásobná vražedkyně Kristýna Scheperová, ovšem až poté, co jí byla setnuta hlava.
První zmínka o lámání v kole pochází z proslulé knihy Řehoře z Tours a kupodivu se
týká žen: Georgius Florentius, neboli od roku 573 biskup z Tours jménem Řehoř, nám ve svých
Deseti knihách franských dějin zanechal svědectví o tehdejších pohnutých dobách. Řehoř se
pohyboval v nejvyšších kruzích franské společnosti. Zapisoval pečlivě vše, co na své pouti
životem spatřil. Díky němu se zachovaly zmínky o výkonu středověké spravedlnosti se vší nám
již nepochopitelnou krutostí:
„Mezitím se královna doslechla,“ zapsal Řehoř roku 584, „že její zesnulý syn byl životu
vyrván čarodějnictvím a prefekt Mummolus, jenž ji již dlouho nenáviděl, o tom všem prý dobře
věděl.“
Královna uvěřila fámám a žila v přesvědčení, že onen Mummolus mohl jejího syna
zachránit.
„I stalo, že onen Mummolus hodoval ve svém domě, jeden z dvořanů začal vyprávět o
královském synu, kterého měl velmi rád. Lkal nad tím, že se ho nepodařilo zachránit.
Mummolus odvětil: Ó, měl jsem byliny, jež uzdravují i v případech, kdy veškerá naděje je lichá.
Královna se to dozvěděla a ve svém hněvu nechala v městě Paříži pochytat mnoho žen a dala
je mučit a ranami je přinutila, aby pověděly vše, co věděly. Přiznaly, že jsou čarodějnice a již

54 z 123
zahubily mnoho lidí. Také říkaly něco, co si podle našeho názoru vůbec nezaslouží sluchu:
Tvého syna, ó královno, jsme obětovaly, abychom prefekta Mummola udržely při životě. Nato
je královna počastovala přísnými tresty a nechala je zčásti zardousit, zčásti upálit, zčásti jim
zlámat kosti a vplést na kolo.“

55 z 123
56 z 123
 Nad prefektem neměla královna moc, ale tak dlouho naléhala na krále, až panovník
onoho, podle Řehořova přesvědčení nevinného muže, nechal tak dlouho strašlivě mučit, až mu
puklo srdce a on zemřel.
V dalším případu vystupuje Brunichilda z Austrasie a i její osud je ukázkou krutosti
tehdejší doby:
Královna byla poté, co se dostala do zajetí Chlothara z Neustrie, dlouho mučena a pak
přivázána na ocas koně a uvláčena k smrti (podle jiných pramenů byla čtyřmi koni rozčtvrcena).
Na zmíněných příkladech vidíme, že v oněch drsných dobách bývalo celkem jedno,
koho je třeba zabít, zda muže či ženu. Obecně se však dá říci, že lámání kolem zůstávalo
„mužským“ trestem vyhrazeným mnohonásobným recidivistům. Za zločiny páchané ženami se
tento trest většinou neukládal.
Přes svou ukrutnost nemuselo lámání kolem končit smrtí. To je velmi překvapivá a v
případě setnutí naprosto nemyslitelná skutečnost. Zločinec byl, jak již víme, zlámán „odzdola
nahoru a poté doslova vpleten v kolo, jak praví staré hrdelní zákoníky. V té chvíli odsouzenec
ještě většinou žil, pokud mu kat neuštědřil z milosti ránu kolem na krk nebo na hrudní koš. Po
vpletení v kolo byl i s popravčím nástrojem napřímen a vyzdvižen do výše.
Kolo bylo upevněno na kůlu a odsouzenec na něm ležel přivázán a vydán napospas
havranům, což známe z mnoha dobových ilustrací.
Těžce zranění zlosyni žili ještě několik hodin nebo dokonce dní. V té chvíli se
projevovaly zvláštní sklony středověkých lidí. Stejně jako zaživa pohřbeným strkali do úst
trubičku k dýchání, jen aby prodloužili zajímavá muka oběti, tak „pomáhali“ i delikventům
vpleteným do kola. Nosili jim jídlo a pití, kolem se shlukovali a rokovali studenti medicíny a
lazebníci a zkoušeli na polámaných údech odsouzenců své léčitelské umění. Pokoušeli se rovnat
a napravovat zmrzačené končetiny, což se ovšem při tehdejším stavu znalostí rovnalo z
devadesáti devíti procent případů jen dalšímu zbytečnému trápení lidí, kteří stejně zemřeli.
Dochovaly se však zprávy i o tom, že mimořádně odolní zločinci lámání v kole opravdu
přežili:
„O oněch posledních mordech se dozvídáme zajímavé věci,“ napsal list Nedělní
postilión z 27. prosince 1702 o úspěšném zátahu na velkou bandu vrahů a lupičů, jež byla
dopadena ve Švýcarsku: „Jeden z nich, byv přiváděn k exekuci, se při procházení kolem
jednoho návrší začal nahlas smát a vyprávěl, že jednou na tomto místě našel kotláře spícího u
malého ohníčku. Využiv situace, nalil nešťastníkovi do úst lžíci roztaveného olova. Kotlář tak
skákal, že se lupič musel smát, kdykoliv si na to vzpomenul. Po lámání byli vrazi vztyčeni na
kolech do výše. Ukázali se být tak urputní, že se různě nadzdvihovali a vzájemně na sebe
pokřikovali.“
Lámání a vpletení do kola bylo pochopitelně provázeno tucty vážných zlomenin, přesto
se někteří delikventi zcela uzdravili. Opět máme k dispozici novinový dobový důkaz, tentokrát
z Vossische Zeitung z roku 1777:
„Z veřejných zpráv jsme získali líčení případu z Bordeaux, kde byl nedávno odsouzen
člověk k lámání kolem zaživa, což se i stalo. Exekuce skončila a nastala noc. Stráž pokládala
odsouzence za mrtvého a odešla. Jistý chirurgus mrtvolu sejmul a odvlekl ji do svého domu,
kde na ní hodlal provádět anatomické výzkumy. Při prohlídce zjistil známky života a z lásky k
bližnímu počal užívati veškeré své umění, aby zločince zachránil. To se mu i podařilo, takže
pacient po dlouhém léčení mohl plně vládnout všemi svými údy. Mezitím vydala vrchnost
přísný zákaz odnášení mrtvol, přičemž každý by dostal velkou částku peněz, kdož by
přestupníka tohoto zákona nahlásil. Chirurgus to řekl uzdravenému delikventu a pobízel ho,

57 z 123
aby utekl a zachránil tak život svůj, ale i svého dobrodince. Ale zlosyna zlákala vysoká částka
odměny a šel udat toho, kdož ho vyrval ze spárů smrti. Vrchnost pojala čirá hrůza nad takovým
nevděkem a zázračného lékaře pouze vypověděla z města. Zločinného udavače však odsoudila
k nové popravě.“

Zbývá jen dodat, že nebýt chamtivosti a nevděku, vyvázl by zločinec zřejmě životem.
V takových případech se totiž obvykle exekuce již neopakovala. V mnoha městech platilo
pravidlo, že pokud se hříšník vpletený do kola dožil třetího svítání, byl osvobozen. Je vůbec
pozoruhodné, že mnohé tresty smrti si nechávaly pootevřená zadní vrátka. Obyvatelé Basileje
vytahovali z vody odsouzence k utopení, pokud se dostali až na jisté určité místo. V Dolních
Rakousích dostával zloděj ryb malý nožík s sebou do vrše, v níž byl potopen pod hladinu. I
delikvent přeživší oběšení nebyl na šibenici vytahován podruhé. Vrchnost musela opravdu
zachvátit čirá hrůza, jak píše novinář z 18. století, když dala zlosyna lámat v kole podruhé.

58 z 123
 Neméně krutým způsobem mučení a zprovození ze světa bývalo čtvrcení odsouzence.
Naštěstí se vyskytovalo poměrně zřídka a ve většině případů mu byla podrobována až mrtvola.
V zákoníku Carolina se rozčtvrcení vyskytuje jako trest pro zrádce. Čtyři části zmučeného těla
mohly být poté vystaveny pro výstrahu na několika místech města nebo kraje.
Hans von Hentig ve svém velkém díle o hrdelních trestech upozornil na to, že již od
antických dob byly spojovány určité lidské orgány s určitými charakterovými vlastnostmi.
Podle této víry sídlila zrada v srdci a právě to bývalo čtvrcením postihováno, protože roztržením
delikventova těla docházelo i k otevření hrudního koše. Hentig uvádí příklad rytíře Bartoloměje
Grandvala, který roku 1692 spáchal nezdařený atentát na anglického krále Viléma III.:
„Grandval byl pověšen na šibenici a ještě zaživa mu rozřízli hruď a vyrvali srdce a hodili
mu je do obličeje. Poté srdce i s ostatními vnitřnostmi upálili, to samé se stalo i s jeho
genitáliemi.“
Hentigův žák Schumann převzal do své pozoruhodné disertace o popravčích záznam
císařského notáře Sastrowa o čtvrcení, při němž se delikventovi dostalo milosti v tom smyslu,
že byl předtím zardoušen. Jakmile se kat přesvědčil o tom, že odsouzenec již nežije, vysvlékl
jeho mrtvé tělo, nechal mu pouze košili a přes látku mrtvolu rozřízl. Útroby a genitálie hodil na
stůl a teprve poté sekyrou mrtvého rozsekal na čtyři části. Vnitřnosti se většinou zahrabávaly
pod šibenici.
Velmi často se stávalo, že zrádce přišel o hlavu, jeho tělo skončilo pověšené na šibenici,
ale hlava byla připevněna na hradby nebo na městskou bránu. To se stalo například bretaňskému
povstalci, hraběti Olivierovi de Clisson, jenž se vzepřel králi Filipovi IV. Poprava však
zaúčinkovala jinak, než král očekával: Když byla hlava hraběte vystavena v bretaňském Nantes,
přivedla pod ni vdova, později slavná Jeanne de Clisson, své malé syny a nechala je
odpřisáhnout pomstu. Sama vzápětí zahájila dlouhé a krvavé tažení proti koruně. Její nejstarší
syn se jako connétable de Clisson stal jedním z nejslavnějších, ale také nejukrutnějších
vojevůdců Francie.
Veškeré možnosti krutého mučení a strašlivých poprav vytáhla vrchnost vždy, kdy se
nejednalo o pouhou zradu, ale o útok na posvátnou královskou osobu. Dodnes nás překvapuje,
jak silně může výstřel ze zálohy nebo bomba propašovaná na palubu letadla ovlivnit dějiny
světa. V dřívějších dobách ještě neexistovaly odstřelovačské pušky s dokonalou optikou ani
časované roznětky, ale zato i obrana korunovaných hlav byla daleko propustnější. Atentátník
se ke králi mohl přiblížit ve změti úzkých středověkých uliček, někdy stačilo poškodit vůz nebo
zaútočit dýkou zpoza záclon, což by dnes neriskoval ani ten nejodvážnější útočník.
Vzhledem k mnoha podobným vražedným atakům, jimž byli monarchové v průběhu
staletí vystaveni, je mimořádná tvrdost vůči úspěšným i neúspěšným atentátníkům celkem
pochopitelná, i když s ní samozřejmě nelze souhlasit. Někteří humánnější panovníci třeba i
chtěli atentátníkovi odpustit, ale jejich rádci je většinou přesvědčili o tom, že takováto
měkkosrdcatost by měla neblahý vliv na veřejnost. Útok na krále se někdy nevyplácel ani v
regulérním boji. Voják, který během obléhání smrtelně zranil Richarda Lví srdce ranou z kuše,
byl po dobytí hradu stažen z kůže a zaživa rozčtvrcen. Ještě hůře se vedlo Robertu Francoisovi
Damiensovi, který z dodnes nevysvětlených důvodů hodlal odstranit ze světa Ludvíka XV.,
který se stejně o nic jiného než o ženy nezajímal. Ludvík utrpěl lehké zranění, bylo prolito jen
pár kapek bourbonské krve, ale mezi dvorskou společností se vzedmula vlna rozhořčení a
dokonce i zhýčkané dvorní dámy se předháněly v návrzích, jak co nejukrutněji zbavit života
zlosyna, jenž usiloval o život jejich milovaného krále.
Fantastické návrhy se sice neuskutečnily a poprava zůstala v obvyklých mezích, ale ty
byly již tak dost „velkorysé” a popravčí použili veškeré možnosti, jež jim hrdelní řády dávaly

59 z 123
k dispozici. Shromážděný dav zvědavě přihlížel, jak atentátník, tedy ne obyčejný zločinec, na
pařížském náměstí Gréve (dnes Place de l’ Hotel de Ville) několik desítek minut trpěl, než
konečně vypustil duši.

„Poprava začala o páté hodině,“ napsal Edmond Barbier ve svém deníku z roku 1757.
„Nejprve mu byla upálena ruka a do ran nalito roztavené olovo, přičemž vyrážel strašlivé
skřeky. Poté se přistoupilo ke čtvrcení, jež trvalo mimořádně dlouho, protože Damiens byl
urostlý muž. Ke čtyřem koním, kteří jeho údy napínali, museli být připojeni ještě dva další.
Nikdo na nich neseděl, jen je poháněli.“
Čtyři tažní koně se ukázali být slabší než svaly a šlachy muže, jenž mezi zvířaty visel,
sténal a křičel. Přesto jedné urozené divačce uklouzl výkřik: „Ubozí koně!“ O den později bylo
zahájeno vyšetřování kata, který vybral příliš slabá zvířata... Ovšem během popravy bylo třeba
najít řešení:
„Protože se čtvrcení nedařilo,“ pokračuje Barbier, „vydal se kdosi na radnici, aby si od
komisaře vyžádal povolení k protětí kloubů. Nejprve to bylo odmítnuto, aby nedošlo ke
zkrácení Damiensova utrpení, ale nakonec komisař přeci jen souhlasil. Poté jako první povolila
obě stehna a pak i jedno rámě. A čtvrt hodiny po šesté vypustil delikvent duši. Části jeho těla
skončily spálené na hranici.
Damiens po celou dobu trpěl strašlivými bolestmi, ale odolával velmi podivuhodně. Sice
vyrážel výkřiky, ale neklel ani si nestěžoval na mučení ani na popravu. Ovšem také se říká, že

60 z 123
jeho zpovědníci s ním nebyli příliš spokojení, protože zřejmě nebyl nábožensky nikterak
založený.
Střechy a dokonce i komíny domů na náměstí byly obleženy zvědavci. Jistý muž a
dokonce i jedna žena se zřítili dolů a tam zranili několik dalších osob. Mezi diváky se nacházelo
neobyčejně velké množství žen, dokonce i ze šlechtických rodin. Ani na okamžik neodstoupily
od oken a veškeré krutosti dlouhé exekuce očividně snášely lépe než muži...“

61 z 123
 Třetí kniha – Popravčí stroje
Gilotina
Osmnácté století bývá nazýváno věkem rozumu, humanity, racionalismu, osvícenství,
skepticismu nebo ztráty iluzí. Záleží také na tom, kdo o něm hovoří. V každém případě to byla
doba úžasných technických objevů a třeba nesmyslných, ale dokonale vymyšlených strojů
sloužících k pobavení nudících se monarchů.
V té době se vyráběly panenky vypadající jako živé, ale i další technické hříčky
nacházející se na pomezí mezi skutečností a fantasmagorií. Někteří se nových poznatků s
nadšením chápali, třeba básník Kleist, jiným z nich běhal mráz po zádech.
„Pan Wetzel,“ napsal list Haude-Spenersche Zeitung ve svém padesátém šestém čísle z
roku 1789, „předváděl mluvící, zpívající, psací a šachový stroj s počítadlem a dalšími umělými
vymoženostmi. Mašinka mluví, zpívá árie, odpovídá na hádanky a otázky, řeší matematické
příklady ... vytváří viditelný magnetický proud a u diváků vyvolává záškuby. Nakonec však
Wetzel vytáhl ze stroje schovanou osobu, která vše jmenované činila...“
Stroj, kterým osvícené století hodlalo nahradit často se nedostávající katovu ruku,
nemusel zpívat árie ani řešit matematické příklady. Bez „osoby, která vše činila“ se však obešel
stejně málo jako zázračný aparát pana Wetzela. A to bylo dobře, protože zcela samostatný
popravčí stroj, pracující bez jakéhokoliv lidského zásahu, by pravděpodobně nerozlišoval mezi
soudcem a odsouzeným.
První významnější potřeba zavedení popravčího stroje se zrodila díky přechodu moci
na novou společenskou vrstvu. Katastrofa zasáhla v důsledku Francouzské revoluce nejprve
pařížskou šlechtu a bohaté měšťanstvo a později se převalila i do dalších francouzských
provincií. Již dříve v minulosti docházelo v Paříži ke krvavým nepokojům a hromadným
vraždám, například za Bartolomějské noci, během níž zahynulo na tři tisíce lidí. Ale noc rychle
uplynula a nikdo si ani nevšiml stávky katů, kteří onoho srpna roku 1572 v období, kdy se město
zmítalo v opilosti vyvolané krveprolitím, prohlásili, že budou popravovat pouze v mezích
zákona a exekuci musí předcházet řádný rozsudek.
Tento požadavek sice o desítky let později revoluční rychlotribunály splnily jen
formálně, ale popravčí mistr Sanson zřejmě tušil, že by bylo bezpečnější odporovat Kateřině
Medicejské než například Dantonovi. Proto své pochybnosti zahalil do hávu pozitivní kritiky.
Jeho memorandum adresované ministru spravedlnosti působí svou děsivou věcností téměř
naivně, jako by kata vůbec nenapadlo, jak jeho slova účinkují na neúčastného pozorovatele. Ale
kdo v oněch krvavých dnech byl opravdu neúčastný? Ministr revoluční spravedlnosti
Marguerite Louis Francois Duport-Dutertre jistě ne...
„K provedení exekuce podle zákona,“ psal Sanson, „musí popravčí prokázat svou
zručnost, je však také třeba, aby odsouzenec setrval v klidu a nekladl odpor. Pokud není některý
ze zmíněných předpokladů naplněn, je bezchybná poprava mečem nemožná.
Po vykonané exekuci nelze meč znovu použít. Je třeba jej nejprve nabrousit a naostřit.
Pokud je nutno popravit několik osob za sebou, musí mít popravčí připravenou odpovídající
zásobu vhodných mečů, což s sebou nese velké, ne-li nepřekonatelné obtíže.
Také musím zdůraznit, že poprava většího množství lidí je spojena s dalšími riziky. Při
exekuci se kolem rozstřikuje velké množství krve a to může v těch, kteří na svůj osud teprve
čekají, vzbudit strach a nepokoj, což třeba zkomplikuje další průběh stínání.

62 z 123
 Na základě všech zmíněných důvodů by bylo velmi vhodné, aby Národní shromáždění
ve své snaze o nastolení humanity zavedlo takové zařízení, které by odsouzence udrželo v
patřičné poloze nebo ho úplně znehybnilo, což by předešlo veškerým problémům při
popravách.“
Charles-Henri Sanson měl už při sepisování své supliky na mysli jistě určitou
konstrukci. Sansonovi patřili k nejvzdělanějším katovským rodinám. Bylo by skoro
nemyslitelné, aby neznali některé starší vzory samočinných stínacích seker. Ještě lépe ale určitě
věděli, jak pařížský i jiný francouzský lid oplácí nepovedené exekuce – roztrháním kata na
kousky. Na obvyklé množství loupežníků a vrahů Sanson bezpochyby stačil, jejich počet se
meziročně nijak zvlášť nelišil. Ale politicky motivovaná spravedlnost byla daleko krvelačnější
a množství jejích zakázek by ani Sansonova zdatná ruka nezvládla. Ovšem i z jiného pohledu
byla Francouzská revoluce vhodnou dobou k popravčím reformám. Nová vláda si vepsala do
znaku heslo: rovnost, volnost, bratrství. V oblasti výkonu soudní pravomoci hodlala zavést ne
zrovna volnost, ale rovnost určitě. A jak by to bylo možné co nejlépe dosáhnout, když ne
nějakým mechanismem, strojem.
Někteří starší členové konventu si ještě pamatovali na popravu atentátníka Damiense,
který škrábl krále Ludvíka XV. svým nožíkem. Co všechno se tehdy muselo udělat, jen aby
útočník co nejdéle trpěl! Kolik úsilí a peněz to stálo! Působivou demonstrací nového principu
vlády by bylo bezpochyby to, kdyby napříště všechny tresty smrti probíhaly stejným způsobem,
lhostejno kdo je soudcem a souzeným.
1. prosince roku 1789 byl Národnímu shromáždění předložen návrh o šesti bodech.
Týkal se řešení problémů poprav a požadoval zavedení uniformních a pro všechny stejných
trestů a poněkud vágně hovořil o stínání hlav pomocí „jednoduchého mechanického zařízení“.
Autorem oněch šesti bodů a jejich nejohnivějším zastáncem byl lékař Joseph Ignace Guillotin
ze Saintes, tehdy již známá osobnost, předkládající poněkud podivné, ale vždy dobře
zformulované návrhy nejen ve Francii, ale i v zahraničí.
Bohužel nevíme, jak podrobně Guillotin nastínil konstrukci svého stínacího stroje již
během debaty, jež se rozpoutala po předložení jeho šesti bodů. Ve zprávě konventu Journal des
Etats Généraux z onoho dne je uveden pouze následující odstavec: „Monsieur Guillotin popsal
mechanismus a jeho účinek slovy: Stroj účinkuje jako blesk, hlava se svalí, krev stříká a člověka
již není.“
Jistě i Guillotin znal starší předlohy, jež se občas používaly ve Francii, Anglii, Irsku,
Německu a zřejmě i v Itálii. Pravděpodobně ale nevytvořil skutečný konstrukční nákres.
Guillotin se sice velmi zajímal o techniku, ale nebyl to mechanik ani vynálezce.
„Šťastnou náhodou,“ napsal Henri Sanson mladší, „navštěvoval mého děda německý
mechanik jménem Schmidt. Hovořili spolu občas také o nesnázích, které se děd spolu s
doktorem Guillotinem snažili vyřešit. Tento Schmidt tehdy vyráběl klavíry a v oblasti
mechaniky patřil mezi velmi šikovné a zkušené pracovníky. Kromě toho byl velmi náruživým
muzikantem, stejně jako mnozí jeho krajané. Seznámil se s mým dědem tak, že mu prodal
několik hudebních nástrojů. Spřátelili se a Schmidt docházel každý týden několikrát do
katovny... Brzy patřil mechanikus do rodiny a stal se naším velkým přítelem. Často s námi
společně hrával a provozoval muziku. Usedal za klavír a můj děd, Charles-Henri, se chápal
houslí nebo violoncella.
Jednoho večera, právě po árii z Orfea a před duetem z Ifigenie v Aulidě, stočil děd
rozhovor na jiné instrumenty. Místo klavíru a houslí se oba pánové chvíli věnovali debatě o
stroji na stínání hlav, o němž Charles-Henri Sanson netrpělivě dnem i nocí hloubal.

63 z 123
 Myslím, že bych dokázal vymyslet stroj podle vašeho přání, řekl Schmidt po chvíli
přemýšlení. Vzal do ruky tužku a několika rychlými tahy načrtl celý mechanismus – byla to
gilotina se širokou, naostřenou ocelovou čepelí. Visela mezi dvěma břevny a pomocí lana se s
ní dalo lehce pohybovat. Odsouzenec ležel na vahadlové lavici, tak pevně uvázaný, že jakmile
s ním prkno kleslo, dostal se šíjí rovnou pod čepel. Potíže byly odstraněny, problém vyřešen.
Schmidt konečně našel prostředek, jak dostat popravovaného do vodorovné polohy a zamezit
v tom, aby křečovitými pohyby narušil zdar smrtelného úderu.“
Jak vidíme, Henri Sanson mladší se ve své zprávě vyjádřil poměrně podrobně a dokonce
ještě dodává, že Schmidt se nechtěl mechanismem příliš dlouho zabývat a vzápětí se vrátil ke
hře. Celý svět začal stínací sekyře říkat gilotina, i když proti tomu sám doktor Guillotin
protestoval. Nelíbilo se mu spojení smrtícího nástroje s jeho jménem nebo se nechtěl chlubit
cizím peřím, když nebyl skutečným vynálezcem?
Otázka autorství nejslavnějšího moderního popravčího nástroje se ještě zkomplikuje,
pokud se podíváme do oficiálních dokumentů. Ukáže se totiž, že vláda nečekala na to, až mistr
Schmidt předvede svůj návrh. Koneckonců, psalo se století rozumu a konvent měl k dispozici
nejlepší myslitele Francie.
A tak byl o posouzení nové metody stínání hlav požádán věhlasný lékař a chirurg, dr.
Antoine Louis (1723–1792). Jeho posudek měl vyloučit veškerou nejistotu.
Na celou záležitost se podivně spěchalo. Důvodem nezvyklého chvatu nemohla být
očekávaná poprava lupiče Nicolase Jacquese Pelletiera, který mohl být odpraven klidně i
dosavadním osvědčeným způsobem. Sanson by jistě zvládl popravit jediného zločince. Starosti
mu dělaly očekávané hromadné popravy. I když například z Lübecku, Hamburku a dalších
přímořských měst bylo známo mnoho příkladů hromadných exekucí námořních pirátů, jež byly
bez problémů provedeny mečem.
Konvent a vláda však nespěchaly z praktických, ale spíše teoretických důvodů. Na stole
měly šest bodů doktora Guillotina, proti nimž se nedalo nic rozumného namítnout. Vzdělaný
lékař především prohlašoval, že trest smrti by neměl být mučením, ale hladkým a normovaným
ukončením života, nic víc a nic míň.
Ale vraťme se k doktoru Louisovi, pocházejícímu z města Mety. Lékař zažil během
svého dlouhého života mnohé trápení s nedokonalými chirurgickými nástroji a celá Paříž ho
znala jako šikovného zlepšovatele lékařských pomůcek. A samozřejmě se vyznal ve způsobu
spojení lidské hlavy s tělem a mohl tedy posoudit i opačný problém, to znamená oddělení hlavy
od těla. Bylo mu už téměř sedmdesát let, když odevzdal svůj věcný a pregnantní posudek, který
zřejmě zkonzultoval se svými přáteli, mezi něž patřil ostrovtipný myslitel Diderot, mladší a ne
tolik ostrovtipný Crébillon, dramatik Goldoni, lékař, polyhistor a filozof Georges Cabanis, ale
také duchaplná dáma a herečka jménem Sofie Arnoultová.
Tito lidé velmi rychle pochopili, o co se jedná. Všichni bojovali celý život za pokrok a
zřejmě si ho přáli prosadit i na poli výkonu hrdelních trestů. Louis každopádně napsal:
„Pokud prostudujeme strukturu šíje, zjistíme, že v jejím středu probíhá páteř, jež se
skládá z několika kostí a kloubů. Je jasné, že rychlé a dokonalé oddělení lebky od trupu není
možné, pokud tuto náročnou úlohu svěříme člověku, který je ovlivňován různými duševními
pochody. Dokonalou proceduru zvládne pouze mechanický nástroj, jehož sílu a účinek lze
přesně určit...“

64 z 123
65 z 123
 Doktor Louis poté upozornil na stínací mechanismy používané v jiných zemích (ovšem
jen krátce a občas) a načrtl konstrukci stroje, jenž by přicházel v úvahu:
„Zločincovo tělo se položí obličejem dolů mezi dvě vzpěry, jež jsou nahoře spojeny
příčným břevnem, z nějž na odsouzencův týl dopadá vypouklá širočina. Vrchní část nástroje by
měla být mohutná a těžká, aby působila jako beranidlo. Pohybová energie se ještě zvýší
rychlostí pádu ... a dojde k okamžitému oddělení šíje, což je účelem nového popravčího zákona.
Při zkouškách stroje na mrtvolách nebo živých ovcích by se mělo zjistit, zda je účelné, aby
hlava oběti byla fixována do závory tvaru půlměsíce... Přístroj tohoto druhu – pokud se dočká
schválení příslušnými úřady – nebude vzbuzovat veřejnou senzaci a lidé ho sotva vezmou na
vědomí.“
Ze závěrečné věty trochu zaznívají rozpaky slavného lékaře, který zřejmě nechtěl být
příliš spojován se strojem, jenž sice znamenal objektivní pokrok a mnoha nešťastníkům mohl
ulehčit jejich nelehký osud. Ale i tak se jednalo o popravčí mechanismus a dr. Louis jistě neměl
zájem na tom, aby se kvůli svému posudku dostal na úroveň katů, kteří sice osobně bývali často
bezúhonnými osobami, ale pachuť jejich povolání z nich přesto nikdo nesejmul.
Odborné posouzení se však setkalo s nadšeným ohlasem a dr. Louis si mohl oddechnout.
Nikdo se na něj nedíval skrz prsty, naopak ze všech stran ho zahrnovala pouze chvála. Proto se
odhodlal k dalšímu činu a poradil tesaři, který se do té doby staral o výstavbu popravčích pódií,
jak má sestrojit nový smrtící mechanismus. Dr. Louis se zabýval i těmi nejmenšími detaily a
gilotině, která se tak tehdy ovšem ještě nenazývala, věnoval několik měsíců pilné práce.
O nečekaný obrat a sjednocení obou doposud nezávisle na sobě experimentujících
„výzkumných“ táborů se postaral výše zmíněný tesař. Jmenoval se Guidon a větřil velké
obchody. Pokud by totiž byl nový stroj definitivně schválen, musela by ho zavést všechna
francouzská města, nejenom Paříž. Guidon však trochu přehnal svou chtivost peněz. Za
konstrukci samočinné stínací sekery si řekl o tak přehnaný honorář, že se kvůli tomu vše
zadrhlo. Výsledkem bylo sblížení mezi klavírním konstruktérem Schmidtem, jemuž z pozadí
pomáhal Sanson, a doktorem Louisem.
Louis se postaral o navázání kontaktu s vlivným generálním prokurátorem Roedererem,
kterého Guidonův vyděračský požadavek mimořádně dopálil. Roeder a Schmidt se velmi rychle
dohodli – hlavně asi díky tomu, že Němec Schmidt požadoval pouze pětinu Guidonem
vymáhané odměny. A tak se stalo, že Tobias Schmidt sestrojil neuvěřitelně rychle – během
několika dubnových dní roku 1792 - první prototyp popravčího stroje. Louis mezitím připravil
první zkoušku. Přesvědčil vrchního lékaře špitálu v Bicetre (předměstí Paříže) o tom, že jeho
ústavu se díky tomuto představení nového mechanismu dostane velké cti. Bicetre tehdy nebylo
zdaleka tak vzorným institutem péče o staré a duševně nemocné osoby jako dnes, ale spíše
pochmurným útulkem s velkými sály a naopak malými celami, kde přežívali zubožení starci.
Vrchní lékař se proto cítil polichocen zájmem věhlasného kolegy a odepsal dr. Louisovi, že dá
k dispozici nejenom vhodný dvůr, ale dostatečné množství mrtvol. Svůj list uzavřel slovy:
„Velmi by mě potěšilo, pokud byste se při této příležitosti stal hostem starého mládence, jenž
Vám ovšem může nabídnout pouze skromnou tabuli...“
Záležitost, jež začala během domácího muzicírování v katovně, pokračovala u stolu dr.
Culleriera, primáře špitálu v Bicetre. Proces vzniku gilotiny provázela slavnostní nálada, možná
by se dalo říci i euforická. Pod ostrým břitem končila jedna ovce za druhou a pak přišly na řadu

66 z 123
mrtvoly. Nejprve žen a dětí, jako by konstruktéři chtěli svůj výtvor na jeho úlohu raději
postupně zvykat. Podle dobových zpráv podával kat oddělené hlavy přítomným odborníkům,
kteří „projevovali diskrétní nadšení“. Všechno šlo jako na drátkách a gilotina selhala až při
pokusu na mrtvole muže s býčí šíjí. Přesto se mechanismus muzikálního Schmidta osvědčil.
Bylo zapotřebí učinit pouze menší technická zlepšení. Schmidt vyrobil nový, silnější prototyp
a 21. dubna roku 1792 se již podařilo setnout všechny hlavy bez problémů...
Pokusům přihlíželo i několik novinářů a noviny vzápětí překypovaly chválou na
pokrokový popravčí stroj. Jeho tvůrci skromnými slovy přesouvali zásluhy jeden na druhého,
jen aby se příliš nezapletli s přeci jen trochu pochmurným účelem nového mechanismu. Ale
málo platné, lidem bylo jasné, kdo za vynálezem stojí. Gilotině říkali Pařížané zprvu louison
nebo louisette (něco jako lojzička). Ale zasloužilý dr. Louis za několik měsíců zemřel, zatímco
dr. Guilllotin stál ve středu pozornosti veřejnosti a v následujících dvou desetiletích pilně
sepisoval další návrhy, protesty, proklamace a pamflety. Proto se jeho jméno prosadilo a spojilo
s hrozivě se blýskající konstrukcí, jež čekala na svou první oběť.
Podle dnešního stavu znalostí se zdá, že si Guillotin svou trochu pochybnou slávu příliš
nezasloužil. Naopak dr. Louis přišel téměř zkrátka a na Tobiase Schmidta se prakticky úplně
zapomnělo. Takže další historický omyl? Těžko rozhodnout. Konstrukce gilotiny je ve své
podstatě velmi jednoduchá. Snad dokonce natolik, že by na ni nebyl vydán ani patent. Navíc se
opírala o celou řadu předchůdců a vzorů, takže bychom měli spíše hovořit o jejím
znovuzavedení nebo všeobecném rozšíření než o vynálezu. A právě o zavedení gilotiny jako
zákonného popravčího stroje moderní doby se bezpochyby zasloužil především doktor Joseph
Ignace Guillotin.
Právě díky jednoduché konstrukci se mechanické stínací sekery objevily na popravčí
scéně již velmi záhy. Amira věnuje ve svém rozsáhlém díle o germánských hrdelních trestech
celý jeden úsek staroněmeckému předchůdci gilotiny, nazývaném prkno nebo fošna. Dodnes se
na nejrůznějších místech dochovalo přibližně padesát vyobrazení tohoto nástroje. Vzdělaný a
zcestovalý anatom Guillotin musel alespoň některé z nich znát. Například nástěnnou malbu
Andrey Mantegny v padovském kostele nebo oltářní obraz Jaime Hugueta v barcelonském San
Pedro de Tarrassa. Podle maleb, dřevořezů i písemných svědectví lze soudit, že mechanické
stínací konstrukce byly v Evropě pozoruhodně rozšířené.
Nejjednodušší a asi i nejstarší verzí je ono prkno nebo fošna. Jednalo se o opravdové
prkno, jež se pohybovalo ve žlábcích dvou postranních sloupků a dopadalo na šíji ležícího nebo
klečícího zločince. Odsouzencova hlava přitom většinou spočívala na špalku. Již z počátečních
potíží s gilotinou Tobiase Schmidta je jasné, že takováto fošna nemohla hlavu na jeden ráz
oddělit od trupu. V nejlepším případě se první ranou podařilo nešťastníka omráčit úderem do
šíje. K prknu patřila těžká obouručná palice, kterou kat ránu za ranou probíjel prkno do týla, až
konečně došlo k oddělení hlavy...
V pozdějších dobách došlo k technickým zlepšením. Pod prkno se upevňovala sekyra
nebo ocelové ostří a nakonec bylo prkno vyměněno za kovovou naostřenou desku. Na
dřevořezech a rytinách ze šestnáctého století jsou již vyobrazeny padací širočiny s
obloukovitým ostřím. Další vývoj až k dokonalým gilotinám trval tedy pouhých dvě stě let.
Nejprimitivnější podoby stínacích zařízení nalezneme v germánských oblastech. Ve
středověké salfeldské smolné knize je uvedena následující podmínka: Prkno padající na
delikventa musí být uvolněno větrem. Tato skutečnost se velmi odlišuje od základní myšlenky
obou francouzských lékařů, kteří hlavně chtěli ušetřit popravovanému zbytečné utrpení,
způsobené případnou katovou neobratností. Germáni naopak spatřovali hlavní výhodu stínací-
ho samočinného prkna v tom, že nikdo nemusel plnit nečestnou úlohu kata. Smrtící nástroj
(třeba upevněný na stromě) uvedl do chodu vítr řízený vyšší mocí. Hlavní „práci“ vykonalo
67 z 123
padající prkno, palicí se pomáhalo jen v případě potřeby. V dobách před obecným zavedením
katovského řemesla a tam, kde si malé vsi nemohly vlastního popravčího dovolit, měl takovýto
způsob exekucí svůj smysl. Již samotný dotyk popravčích nástrojů byl pokládán za ponižující
a nečestný. Vždyť i pařížský tesař požadoval přehnaný honorář za stavbu gilotiny, což
zdůvodňoval tím, že za tak nečestnou práci musí být mimořádně odměněn.

Germánské země tedy braly při zavádění padacích stínacích širočin více ohledů na
spoluobčany, kteří se nemuseli stávat katy, než na odsouzence. Mezi počestnou ruku
spořádaného člověka a nečestný skutek (popravu) měl být vložen mechanický prostředník, dnes
bychom asi řekli izolátor.
Do Německa se původní gilotiny dostaly ze severských zemí, ale doputovaly také do
Irska a Anglie, kde proslavily a získaly svůj první název: říkalo se jim Halifax Gibbet. 1. dubna
roku 1307 byl tímto nástrojem v hrabství Surrey jako první popraven muž jménem Murcod
Ballagh. Dobové informace uvádějí také to, že stejným způsobem zemřel i Thomas More.
Nevíme vsak přesně, zda je to opravdu pravda. Zcela jistě však byl skotskou odnoží (maiden –
panna) anglické gilotiny 2. července 1581 v Edinburghu popraven James Douglas z
Pittendriech, čtvrtý hrabě z Mortonu. Douglas hrál temnou roli v příběhu Marie Stuartovny a
občas bývá zmiňován mezi Darnleyovými vrahy. Během dvaceti let krvavých převratů si vždy
dokázal zachránit kůži, ale proti ostří skotské panny pochopitelně neměl šanci.
Gilotina čekala i na korunované hlavy, ale situace zatím ještě neuzrála. Jen několik
jedinců se odvážilo byť jen pomyslet na možnost, že by se královská hlava mohla potupně
skutálet do připraveného koše. Prozatím, ale už jen nakrátko, zůstávalo padající ostří vyhrazeno
obyčejným darebákům.
Nejasnostmi není provázeno jenom samo znovuzavedení gilotiny ve Francii, ale i to,
kdo se vlastně stal prvním člověkem setnutým novodobým popravčím strojem. Uvádí se, že

68 z 123
konstruktéři mechanismu spěchali kvůli chystané popravě zločince a lupiče Pelletiera. Ale
berlínský list Vossische Zeitung přinesl v září roku 1792 z Paříže následující zprávu:
„Včera (tj. 23. 9.) byli na náměstí Ludvíka XV., naproti Garde-Meuble, popraveni tři
zločinci gilotinou, což je stroj navržený chirurgem Guillotinem ke stínání odsouzenců. Poprava
probíhá tak, že na delikventovu šíji je spuštěna širočina.“
Vossische Zeitung sice píší jednoduše o zločincích, ale nebyli to jen tak ledasjací
lapkové. Podařila se jim totiž největší krádež klenotů v historii. V Garde-Meuble (dnes č. 2 na
náměstí Place de la Concorde) byly totiž kromě různých kusů nábytku a zařizovacích předmětů
uchovávány také korunovační klenoty, které podle inventárních údajů z roku 1791 dosahovaly
hodnoty 24 miliónů livrů. Tehdy byly korunovační klenoty pokládány za posvátné a nikoho
nenapadlo, že by se je někdo odvážil ukrást. Hlídalo je pouze pár starých hlídačů posedávajících
na rozvrzaných židlích. V nocích na 10., 11., 12, 13. a 16. září se do budovy vloupala banda
patnácti lupičů a cennosti odnesla. O jejich drzosti svědčí to, že se několikrát vraceli. Uloupili
známý drahokam Regent, také rubín Anny Bretaňské, modrý diamant a další drahocenné
poklady. Zloději se však nechali ukolébat pocitem bezpečí a díky své vychloubačnosti již o
několik dní později skončili pod zámkem. Dvanáct z nich bylo odsouzeno k smrti a v určitých
časových rozestupech popraveno. Všechny cennosti se postupně podařilo vypátrat, i když
například rubín Anny Bretaňské až v Hamburku.
Lupiči dodýchali pod gilotinou naproti budově, kde spáchali svůj zločin. Nový popravčí
stroj již zůstal na svém místě, to znamená na náměstí pojmenovaném kdysi po Ludvíku XV. V
následujících letech zde bylo gilotinováno 1119 lidí. Spolu s 1306 oběťmi z Place de la Nation
a 73 z Place de la Bastille se jedná o přibližně dva a půl tisíce popravených, nepočítaje v to
další, kteří byli pobiti ve vězeních nebo rovnou na ulicích.
Gilotina na náměstí Place de la Concorde se stala osudnou dvěma nejslavnějším
odsouzencům k smrti, Ludvíku XVI. a Marii Antoinettě. Při čtení vzpomínek mistra Sansona
si uvědomíme, s jakými rozpaky k popravám přistupoval a možná jako by v předtuše včas
požadoval zavedení popravčího stroje, který by ho zbavil přímého dotyku s popravovaným a
nepřímo ho zbavoval odpovědnosti za smrt. Stará katovská pověra totiž říkala, že mistr ostrého
meče, který vztáhne ruku na krále, skončí pod mečem sám. Charles Henri Sanson byl tedy velmi
rád, že nemusel osobně mávat popravčím nástrojem nad obnaženou šíjí Ludvíka XVI. Ovšem i
tak byl v následujících měsících pronásledován těžkými výčitkami svědomí.
Charlese Henriho Sansona neutěšilo ani pomyšlení na to, že gilotina přivodila
královskému páru milosrdně rychlou smrt. Nemyslel na to, že král mohl skončit daleko hůř.
Camille Desmoulinsová ho chtěla vystavit na pranýř a přenechat zuřícímu lidu, Legendre by ho
nejraději rozsekal na tolik kusů, kolik měla Francie provincií. Nic z toho neuklidnilo Sansonovo
svědomí. Byl potomkem starého rodu mistrů popravčích, ale tentokrát cítil poprvé v životě
hlubokou nespokojenost se svým povoláním. Možná vás to překvapí, ale kati nebývali
bezcitnými individui. Stačí jen nahlédnout do Sansonova deníku:
„Toho nešťastného rána (21. 1. 1793) jsem vyšel z domu v osm hodin poté, co jsem
objal svou nebohou ženu a syna, s nimiž jsem se již nedoufal setkat. Se svými bratry
Charlemagnem a Louisem Martinem jsem odejel fiakrem. Na ulicích se tísnilo takové množství
lidí, že jsme na náměstí Revoluce (Place de la Concorde) dorazili až krátce před devátou
hodinou. Moji pomocníci Gros a Barré již postavili gilotinu na popraviště a vše připravili.
Bratři i já jsme byli skvěle ozbrojeni. Pod plášti jsme kromě kordů měli i krátké dýky a
za opaskem čtyři pistole... Pokládali jsme za možné, že se někdo pokusí nešťastného krále
osvobodit.

69 z 123
 Po příchodu na náměstí jsem očima vyhledal syna a všiml si, že se svým praporem stojí
jen několik kroků ode mne (katův syn v armádě!). Opětoval můj pohled a měl jsem pocit, že mi
dodává odvahy. Pozorně jsem naslouchal tím směrem, z nějž měli přivézt krále. Číhal jsem,
zda nezaslechnu nějaký hluk svědčící o pokusu osvobodit krále, jak mi bylo předem sděleno v
mnoha dopisech.
Zatímco jsem se oddával takovýmto snům a má duše si představovala všechno možné,
jen aby nemusela přijmout pravdu, očekávalo mne probuzení, jež nemohlo být děsivější!
Čas od času jsem utrápeně přejel očima ústí Rue Madeleine (dnes Rue Royale). Náhle
jsem spatřil jízdní sbor a za ním vůz tažený dvěma koni, obklopený dvojitou řadou kavaleristů
a následovaný dalším jízdním oddílem.
Nebylo možno pochybovat, sny zmizely jako mávnutím proutku, právě tam se před
mým zrakem zjevil královský mučedník.“
Sanson psal o mučedníkovi. Uvědomil si však, že je sice pouhým vykonavatelem
rozkazů, ale nakonec je to právě on, kdo vztáhne ruku na krále, i když třeba jen prostřednictvím
stroje? Zdá se, že takto sice neuvažoval, ale podvědomě cítil, že musí popravit muže, jenž byl
dosud osobou, jež udílela rozkazy i k těm nejnásilnějším činům a morálně ospravedlňovala i
všechny Sansonovy morální činy.
„Zatmělo se mi před očima, doslova jsem se roztřásl. Vrhl jsem rychlý pohled na syna
a spatřil, jak je smrtelně bledý.
Mezitím vůz dojel až k nám. Král seděl vzadu vpravo, po boku měl svého kněze
zpovědníka. Naproti nim seděli dva četníci.
Vůz zastavil a dveře se otevřely. Nejprve seskočili oba četníci, po nich kněz oblečený
do roucha, jež jsem již dlouho neviděl, a konečně i král, vznešenější, klidnější a majestátnější,
než se mi zdál ve Versailles nebo v Tuileriích.
Blížil se ke schodům a já se zoufale rozhlédl. Všude kolem byli jen vojáci. Lid stojící
za nimi se zdál být ochromen údivem a setrvával v pochmurném mlčení. Kde zůstali všichni ti
zachránci, kteří se ještě včera vychloubali, že krále osvobodí?
Charlemagne ani já jsme nebyli schopni pohybu. Martin, mladší a rozhodnější,
předstoupil vpřed, uctivě smekl a vysvětlil králi, že mu podle předpisu a zvyku musí svléci
horní část těla.
Ale to je přece zbytečné, odpověděl Ludvík, můžete to se mnou skoncovat tak, jak tady
stojím.
Ovšem můj bratr trval na svém a dodal, že nezbytné je i svázání rukou. To krále zřejmě
ještě více popudilo, protože zrudl až po kořínky vlasů.
Neodvážíte se na mne vztáhnout ruku, prohlásil. tady máte můj plášť, ale nedotýkejte
se mne!“
Nastal kritický okamžik. Nikdo zřejmě nepočítal s tím, že král ještě tváří v tvář smrti
bude trvat na dodržení starého zákona, podle nějž se ve Francii postupovalo i v případě
nejtěžších zločinů: Osob královské krve a vůbec nikoho z královského rodu se kat ani biřici
nesměli v žádném případě dotknout a vlastně pro ně neplatil hrdelní řád. Stejně tak je zajímavé,
že pánové z revolučního tribunálu zanechali v této chvíli katy svému osudu. Stačilo jim, že
odsoudili Ludvíka k smrti a ostatní už měl zařídit Sanson. Charles Henri dokázal, že není pouze
prostoduchým vykonavatelem rozkazů, ale že dokáže jednat samostatně. Zatímco jeho dva
bratři přemlouvali krále, Sanson udělal to jediné správné: Obrátil se na kněze, který byl instancí,
kterou by král i v této chvíli mohl respektovat. Abbé skutečně několika tichými slovy přiměl
70 z 123
Ludvíka k tomu, aby si dal bez odporu svázat ruce. Napřažených bourbonských rukou se
nechopil sám kat, ale jeho dva pomocníci ...
„Podpírán knězem vystoupil král pomalu po stupních na popraviště.
Copak ti bubeníci nepřestanou? zeptal se Charlemagna. Ten jen pokrčil rameny a
naznačil, že to neví.
Nahoře, na pódiu popraviště, přistoupil král na onu stranu, kde pod sebou viděl nejhustší
zástup lidu. Pohybem hlavy přikázal bubeníkům, aby ztichli. Opravdu překvapeně na chvíli
umlkli a král silným hlasem promluvil:
Francouzi, vidíte svého krále připraveného zemřít za vás. Ať má krev posvětí vaše štěstí!
Umírám bez viny na tom, z čeho jsem žalován...
Chtěl mluvit dál, ale Santerre (sládek a tehdy velitel národní gardy) dal tamborům
znamení a bubny se opět nahlas rozvířily, takže nebylo rozumět jedinému slovu.
V následujícím okamžiku byl král připoután na osudné prkno a ve chvíli, kdy se
zablesklo ostří gilotiny, mohl ještě zaslechnout hlas kněze, který ho doprovodil až na
popraviště: Synu svatého Ludvíka, vystup na nebesa.
Tak skončil nešťastný král. Tisíc odhodlaných mužů by ho dokázalo zachránit. V lidu
se šířil soucit, i když mezi ozbrojenci ne. Stačilo malé znamení a situace by se zvrhla v králův
prospěch. Soudím tak podle toho, že když můj pomocník zdvihl do výše gilotinovanou
královskou hlavu, ozvaly se jen ojedinělé jásavé výkřiky. Většina se s hrůzou odvrátila a
sklonila zraky.“
Otiskli jsme velkou část Sansonových záznamů proto, že se jedná o pozoruhodný
dokument týkající se nejen dějin Francouzské revoluce, ale především psychologie
vykonavatele spravedlnosti. Jen Charles Henri Sanson neprožíval tehdejší události pouze jako
velkolepé divadlo, ale jakou součást svého povolání. Vnímal reakce okolního davu a svým
šestým katovským smyslem dokonale vytušil náladu lidí. Tyto vjemy chování lidské masy byly
pro katy vždy velmi důležité, protože se až příliš často stávalo, že lid, zachvácen náhlými
sympatiemi k odsouzenci, se na popravčího vrhl a zlynčoval ho. Sanson zřejmě v duchu děkoval
bohu za gilotinu. Nemusel totiž potomka svátého Ludvíka srazit na kolena a setnout ho
vlastnoručně mečem. V takovém případě by se možná i jeho pevná ruka zachvěla a zraněný,
neusmrcený král by téměř jistě vyvolal útok lidu na popraviště.
Mnohé nasvědčuje tomu, že Charles Henri Sanson vnímal popravu Ludvíka XVI. zcela
jinak než exekuci Marie Antoinetty. Samozřejmě byli oba zcela rozdílnými osobnostmi, ale šlo
spíše o to, že král ztělesňoval nejvyšší pozemskou soudní instanci. Popravit korunovaného
monarchu, od nějž Sanson celý život přijímal rozkazy, to bylo něco zcela jiného než připravit
o hlavu jeho manželku, i když konkrétně na její smrti se již nepodílel. Po Ludvíkově smrti se
Sanson vydal k jednomu z mála kněží, kteří zůstali věrní svému náboženství a přesto se odvážili
zůstat v Paříži. Událost zůstávala utajená, dokud se o ní nerozepsal slavný Balzac. Kat Charles
Henri dal sloužit mši za jednu ze svých obětí a bezpochyby ji chápal jako své vlastní pokání.
Poprvé v životě měl pocit, že se musí kát ne jako člověk, ale jako kat ...
Poprava francouzského krále znamenala vrchol „kariéry“ nejen pro popravčí stroj
doktorů Louise a Guillotina, ale i pro nejvýznamnějšího příslušníka páté katovské generace
Sansonů. Celkem se řemeslo dědilo až do sedmé sansonské generace. Nešlo o nic mimořádně
výjimečného, ve Francii i jinde existovaly ještě starší rodiny věnující se stále stejnému
povolání, například Desfournauxové, Deiblerové nebo Raseneuxové. Žádný z rodů však slávou
nepředčil Sansony. A nic na tom nezměnil ani rychlý úpadek po smrti Charlese Henriho.

71 z 123
 Duben roku 1793 znamenal pro Sansona sužovaného výčitkami svědomí úlevu – byl
zbaven svého úřadu. Jeho místo zaujal syn Henri (1767–1840), který se stal katem nejen Marie
Antoinetty, ale tisíců obětí nejkrvavější fáze Francouzské revoluce.
Po Henriho smrti existovala dynastie již jen pouhých sedm let a byly to neslavné roky,
nehodné sedmi generací proslulých pařížských katů. Poslední potomek, hezký a elegantní Henri
Clément, se vmísil mezi velkoměstskou společnost dosud nevídaným způsobem. Obklopil se
houfem dam (něžné pohlaví se odjakživa intenzivně zajímalo o popravy, katy a související
věci), rád popíjel dobrá vína a navštěvoval kabarety. Velmi brzy upadl do dluhů a to se neblaze
projevovalo i na výkonu jeho řemesla. Možná by bylo lepší setrvat v tradiční katovské izolaci,
prověřené staletou tradicí...
Jeho otec obýval až do své smrti roku 1840 velký dům v Rue Neuve Saint Jean, ale ke
konci mu již nepatřil, protože ho byl nucen prodat. I to je známkou finančního úpadku, protože
ještě starý
Charles Henri patřil mezi zámožné občany. Dům byl zbořen roku 1859 v souvislosti s
výstavbou bulváru de Magenta. Poslední Sanson, budižkničemu Henri Clément, již v té době
dávno bydlel ve skromném domě na Rue des Marais (číslo 31, zbourán roku 1860), na rohu
dnešní Rue Lucien Sampaix. Sem přicházeli mnozí návštěvníci, kteří se zčásti z upřímného
zájmu a zčásti z morbidní zvědavosti pokoušeli zjistit podrobnosti o mnoha popravách.
Nejslavnějším hostem byl bezesporu Dumas, většina ostatních patřila mezi bezvýznamné
lidičky, z nichž Henri Clément jen tahal peníze, aby naplnil svou věčně prázdnou peněženku.
K ničemu podobnému by se jeho předci nepropůjčili. Za patřičný honorář dovoloval zvědavcům
nejen prohlídku gilotiny, ale klidně je k ní i přivázal a v bezpečné vzdálenosti od hlavy nechal
dopadnout smrtící ostří.
Jednoho dne Henri Clément dokonce odvezl gilotinu do zastavárny, kde bezpochyby
patřila k nejcennějším a nejkurióznějším kouskům. Zanedlouho však byla ohlášena poprava a
nastaly problémy. Zastavárník totiž popravčí nástroj nehodlal vydat. Sanson se musel přiznat
úřadům, které gilotinu vyplatily, ale Henri-Clément dostal 18. března 1847 výpověď.
Od té doby ovládali smrtící nástroj jiní. Katů bylo dost, i díky tomu, že na francouzském
venkově se už skoro nepopravovalo. Výkon rozsudků se přesouval do Paříže, kde publikum
sledovalo práci popravčích stejně vděčně jako v Sansonových dobách. Podívaná to již byla
skromnější, vše se odehrálo během sekundy. Odsouzenec netrpěl desítky minut, jako ještě
Damiens.
K nedopatřením a chybám skoro nedocházelo. A když, tak je katovi pomocníci hbitě
napravili. I když některý zločinec doufal, že si ucuknutím hlavou zachrání život, nebylo mu to
nic platné. Pochopové ho podrželi za vlasy a pokud byl plešatý, tak klidně i za uši. Nemohlo se
mu tedy podařit protáhnout se lunetou zpátky. Pařížané říkali muži, který takto přidržoval
odsouzence, fotograf – protože i on své zákazníky upravoval do správné pozice.
Veřejné popravy se v Paříži konaly podivuhodně dlouho. Ještě v roce 1889, kdy se
konala světová výstava, došlo k dvojnásobné popravě, na niž Cookova cestovní kancelář
vypravila sedm velkých omnibusů – samozřejmě tažených koňmi. A o půl století později, v
předvečer druhé světové války, se konala ještě jedna veřejná exekuce. Ne ovšem v Paříži, ale
ve Versailles. Proběhla za asistence nepřehledného a dobře naladěného davu. Trestanec
Weidmann celou noc poslouchal, jak se pod okny jeho cely scházejí nedočkaví zvědavci, slyšel
štěbetání kempujících rodin, vtipy lidí popíjejících víno a hrajících karty, aby si ukrátili čekání.
Průběh popravy vyvolal ostrou kritiku tisku a i díky ní se z exekucí přestalo dělat
divadlo. Napříště jim mohli přihlížet pouze lidé, kteří se jich účastnili z titulu své funkce, a
občas i pečlivě vybraní novináři.

72 z 123
 Popravy ve stylu lidových veselic, známých ze starého Říma a dodnes z některých zemí
Blízkého východu, byly v kulturních státech vymýceny. Odsouzenec k smrti požíval a někde
(kde je praktikován trest smrti) požívá speciálních práv a péče. Začíná dostatkem cigaret,
pohodlným oblečením, jídlem podle přání a končí psychologickým poradenstvím, deskami s
hudbou, rádiem a televizí. Ovšem poslední kroky na popraviště se neliší od těch před mnoha
staletími. Snad až na to, že dnes z nikoho cestou k místu exekuce netrhají maso žhavými
kleštěmi.
Průběh jedné novodobé popravy popsal sympatický a dosud neotrlý reportér Webb
Miller. Zločinec se jmenoval Henri Désiré Landru a bylo mu prokázáno třináct vražd. Podezřelý
byl však nejméně z dvou stovek:
„V noci na 24. února 1922 jsem s půltuctem francouzských novinářů nastoupil do vlaku
mířícího do Versailles. Došli jsme k soudní budově, dostali průkazy ... a vrátili se s pěti lahvemi
koňaku do hotelu, abychom vyčkali rána.
Kolem čtvrté hodiny ráno kdosi přinesl zprávu, že i se svým aparátem dorazil monsieur
Deibler, slavný kat, který prováděl všechny popravy v celé Francii. Anatole Deibler byl plachý,
zamyšlený muž s kozí bradkou. Měl za sebou již tři stovky poprav. Za rok služby dostával 18
000 franků. Trpěl srdeční slabostí a nemohl chodit po schodech. Ale nemoc zřejmě nesouvisela
s jeho děsivým povoláním. Pod jménem monsieur Anatole žil ve svém malém domě poblíž
Versailles, se sousedy se stýkal jen velmi málo a žil v ústraní. Gilotinu měl uloženou v kůlně
mimo dům. Při popravách si oblékal dlouhé bílé rukavice a bílý plášť proti prachu.
Spěchali jsme k vězení. Čtyři stovky vojáků zatarasily oba konce ulice a propouštěly
jen držitele malých zelených kartiček. Podle francouzského zákona se popravy musejí provádět
před branami věznice na volné ulici. Několik dělníků se dalo do práce a rychle na mokrém
dláždění, pár kroků od versailleské věznice, smontovali gilotinu. Byla ještě naprostá tma.
Staromódní lampy dělníků s blikajícími svíčkami a pár pouličních elektrických lamp vrhaly jen
sporé světlo. Po sestavení děsivého stroje ho dělníci ještě zkontrolovali a narovnali podle
vodováhy, stejně jako to dělají tesaři.
Na východě se objevily první paprsky mrazivého únorového jitra. V té chvíli zastavil
několik kroků vedle gilotiny uzavřený vůz tažený koni. Deiblerovi pomocníci, oblečení do
obvyklých pracovních halen, z vozu vyndali dva proutěné koše. Menší, kulatý postavili před
stroj, pravděpodobně na místo, kam měla spadnout hlava. Druhý koš se tvarem i velikostí
podobal rakvi. Ten nechali těsně vedle gilotiny. Byl určen pro tělo. Vojáci mezitím zastavili
tramvaj, která odvážela dělníky do továren. Po krátkém vyjednávání ale nechali vůz projet.
Rachotil jen několik kroků vedle smrtícího přístroje, za okénky jsme viděli vyděšené obličeje
zírající nevěřícně na scenérii.
Nadešel čas poslední zkoušky. Deibler otevřel lunetu, což je vlastně prkno ve tvaru
půlměsíce, jež mělo obejmout Landruovu šíji. Pak ji zase zavřel a z výše konstrukce zasvištěl
těžký nůž a dopadl s velkým rachotem, přičemž se celá gilotina otřásla. Pomocníci vytáhli nůž
zpátky nahoru a otevřeli lunetu. Vše bylo připraveno.
Náhle se rozrazila velká, dřevěná vrata vězení. Diváci napjatě mlčeli. Z vrat vyšly
rychlým krokem tři postavy. Dva vězeňští strážci drželi Landrua za ruce svázané za zády.
Podpírali ho a spěšně postrkovali kupředu. Jeho bosé nohy klopýtaly po studeném dláždění,
zdálo se, že se mu podlamují kolena. V obličeji byl voskově bledý. Pohlédl na smrtící stroj a z
tváře mu zmizely poslední náznaky barvy. Dozorci ho chvatně přitiskli obličejem ke kolmému
prknu. Převrátilo se a Landruovo tělo se sklouzlo dopředu. Půlměsícová luneta objala jeho týl
a ve zlomku sekundy zasvištěl dolů nůž. Ozval se tupý úder a hlava spadla do malého koše...

73 z 123
 Ve chvíli, kdy se Landru objevil ve vězeňské bráně, jsem se podíval na hodinky. Teď
jsem na ně pohlédl znovu. Uplynulo přesně šestadvacet sekund.“
Můžeme se zamýšlet nad archaickým způsobem popravy uprostřed moderního
velkoměsta, nad gilotinou, vedle níž projíždí tramvaj, ale tyto vedlejší projevy lze odbýt jako
podružné. Skutečný problém trestu smrti nebyl vyřešen ani rychlou a bezbolestnou gilotinou.
André Cayatte tuto skutečnost vyjádřil nezapomenutelným způsobem ve svém filmu Nous
sommes tous des Assassins (Všichni jsme vrazi): Poskytl podívanou na kladiva stloukající
dohromady gilotinu, zprávu o chystané popravě pronikající do všech koutů věznice, křik a
lomcování mřížemi jako bezmocný protest tisíců vězňů, ačkoliv jen jediný z nich je určen za
oběť popravčího stroje. Děs a hrůza zůstávají spojeny s výkonem smrti i v moderní době.
Rozum je zatlačen do pozadí. Ocelové ostří sice dopadne na obnaženou šíji velmi rychle a
skutečně zkrátí okamžik smrti, ale to, co se děje předtím i potom, to nedokázali vyřešit ani
moudří lékaři z dob Francouzské revoluce.

74 z 123
 Elektrické křeslo a plynová komora
Francouzská revoluce je všeobecně pokládána za jakýsi mezník v dějinách novověku,
zahájených Kolumbovým objevením Ameriky. V podstatě bychom ji mohli pokládat za počátek
naší současnosti. V oblasti dějin práva a jeho výkonu ovšem ani Kolumbovy cesty neznamenaly
průlom ani ukončení středověkých krutostí. Ještě z osmnáctého století se dochovaly zprávy o
popravách, jež si svou děsivou ukrutností nikterak nezadaly s daleko dřívějšími časy. Za pouhou
krádež se i nadále končilo na šibenici a to nebyl zdaleka nejabsurdnější trest. V některých
zemích se například smrtí trestalo pouhé čtení erotických spisů. Když si uvědomíme, že dnes
vycházejí pánské časopisy v miliónových nákladech, tak popravu všech hříšníků by bylo možné
zvládnout snad jen pomocí atomové bomby.
K poklesu počtu poprav dochází až v posledních dvou stech letech. Příčin je několik a
jen část z nich připadá na účet humanistických tendencí, jež se od poloviny osmnáctého století
pomalu prosazují proti absolutismu, zvůli monarchů a naivitě poddaných. Zdokonalení
kriminalistických metod znamenalo prospěch nejen pro policii, ale i pro zločince. Již nebylo
nutné zlosyny označovávat žhavým železem, stačilo zalistovat v kartotékách. Člověk získával
před soudem konkrétní tvář a o jeho osud se začínala zajímat i veřejnost. Středověké rychlé
vynášení rozsudků, jež vzhledem k nedostatku jiných prostředků, praktikoval na svém území
každý malý hrabě, postupně ustupovalo centrálně řízené policejní mašinérii. Možná se i ti
nejpřísnější vládci řídili jakýmsi základním smyslem pro spravedlnost, a naopak první velké
policejní aparáty, například francouzský a rakouský, se dopouštěly obrovských chyb, ale přesto
bylo jasné, že pokrok nemůže přijít zdola, to znamená od místních soudních instancí, ale naopak
shora.
Pod vlivem vídeňského učence Josefa ze Sonnefelsu, který byl inspirován Marchesem
Beccariou, se jinak velmi přísná Marie Terezie držela v otázce hrdelních trestů podivuhodně
zpátky a schvalovala popravy jen poměrně zřídka. Její syn Josef II. nejprve výkon hrdelních
trestů pozastavil a v novém trestním zákoníku z roku 1787 jej zcela zrušil (znovu ho zavedl až
císař František, nejprve v roce 1795 za velezradu a nakonec roku 1803 za další trestné činy). O
Napoleonovi I., který bez mrknutí oka obětoval na bojištích tisíce vojáků, víme, že rozsudky
smrti podepisoval nerad a jen po dlouhém váhání. Las Casés píše ve svých Memoárech o tom,
jak se Napoleon hádal s celou státní radou o život jakési ženy z Amsterdamu, o jejíž vině nebyl
přesvědčen. A Kateřina Veliká, jež v mnoha nelehkých situacích svého života a vlády
postupovala naprosto bezohledně, napsala do návrhu nového zákoníku následující slova:
„V obecném lidském žití není smrt občana užitečná ani nutná.“ Jinými slovy to
znamenalo, že si, stejně jako mnoho dalších panovníků, vyhradila použití trestů smrti za
výjimečného stavu, ale v běžném životě jí nepřipadal smysluplný.
Na jedné straně stojí Napoleon, Josef II. a Kateřina Veliká, na druhé straně císař
František a obtloustlý virtemberský král s jeho zákonem o mučení z roku 1810, který se udržel
v platnosti až do roku 1848. Přesto v právní praxi trestů smrti neustále ubývalo. V dobách
Jindřicha VIII. bylo v Anglii během třiceti osmi let popraveno 72 000 lidí a za Alžběty I., jež
vládla o sedm let déle, jich na popravišti skončilo dokonce 89 000. V devatenáctém století se z
těchto hrozivých hekatomb stala skromnější čísla, ale i o nich se začalo diskutovat a přemýšlet.
Podle přehledu Moreau de Jonnése z roku 1838 připadal v první třetině devatenáctého století v
Anglii každoročně jeden hrdelní trest na 153 000 obyvatel, v Rakousku na 700 000 obyvatel,
ve Francii na 1 100 000 a v Prusku na 1 200 000 obyvatel. O sto let později, v posledním
mírovém roce 1913, padlo v Německu pouze 47 rozsudků smrti, z nichž bylo vykonáno 26,
Anglie a Wales popravily 16 z 28 odsouzených. Takže i v přísné Británii klesl počet poprav v
porovnání s počátkem 19. století na pětinu. Trest smrti tedy nebyl zrušen, ale předpoklady pro

75 z 123
jeho uložení se natolik zpřísnily, že popravy postihovaly pouze nejtěžší případy zločinů a navíc
ztratily větší část své původní úděsnosti.
Souběžně s tímto vývojem probíhala snaha o co nejbezbolestnější výkon trestu smrti a
o co nejúčelnější ulehčení posledních chvil odsouzence. Zastánci těchto snah dokonce
požadovali podávání uspávačích narkotik delikventům čekajícím na smrt. Zatím k tomu
nedošlo, a to nejen proto, že mnozí lékaři odmítají při něčem takovém asistovat.
Ne však všude. Nejmodernější podoby výkonu trestu smrti se dosud prosadily pouze ve
Spojených státech. Ostatní země si stejně jako dříve vystačí s oprátkou, mečem, gilotinou a
zastřelením. Ovšem i na severoamerickém kontinentu se názory na smrt na elektrickém křesle
nebo v plynové komoře liší.
Devět států a dvě teritoria USA trest smrti naprosto zrušily (v časové posloupnosti:
Michigan, Rhode Island, Wisconsin, Maine, Minnesota, Severní Dakota, Delaware, Aljaška,
Havaj, Portoriko a Panenské ostrovy). Další státy se rozhodly pro znovuzavedení trestu smrti
(Kansas, Iowa, Colorado, Washington, Oregon, Arizona, Missouri a Tennessee). Jižní Dakota
trest smrti roku 1915 zrušila a roku 1939 znovu zavedla, ale již neuvolnila prostředky na
pořízení elektrického křesla...
Evropští kritici po léta přezíravě tvrdili, že Amerika chce být za každou cenu něčím
zvláštní, a to i v oblasti usmrcování odsouzenců. Vytvořila si vlastní novodobou tradici, protože
jednoduše nemohla převzít původní indiánský mučednický kůl. Je však třeba přiznat, že
vzdělaní a v psychologii proškolení ředitelé amerických věznic dokázali dát trestu smrti nový
obsah. Zbavili ho středověkého děsu a učinili z něj technický proces bez jakékoliv aury.
Poprava v plynové komoře se blíží biologické proceduře, jež s klasickým trestem smrti nemá
téměř nic společného. Snad jen odstranění zločince z lidské společnosti:
„Osmiúhlá plynová komora se nacházela v nejzazším křídle San Quentinu. Působila
chladným a odstrašujícím dojmem, napsal Clinton T. Duffy ve své knize Exekution. „Nějak
podobně musely vypadat středověké mučírny. Popravčí stál přede dveřmi směšovacího
prostoru, což byla malá komůrka, kde se skladovaly a míchaly chemické látky. Nahlásil mi, že
příprava je ukončena – Hotovo, pane řediteli.
Dobrá, odpověděl jsem. Hlas se mi třásl. Zašel jsem ještě jednou za Everrettem
Gilbertem Parmanem. Když jsem vstoupil do cely smrti, stál se skloněnou hlavou vedle
duchovního a modlil se. Mlčky jsem počkal a sám se ponořil do tiché modlitby. Poté Parman
vzhlédl a zeptal se:
Co musím udělat, až tam přijdu, pane řediteli?
Opřete se co nejvíc dozadu, vysvětloval jsem mu, a až dokončíte krátkou modlitbu,
podívejte se na mne. Budu stát vlevo od vás. Až vám pokynu, nadechněte se tak zhluboka, jak
jen dokážete. Tak to je nejjednodušší a nejrychleji to budete mít za sebou.
Trvá to dlouho?
Jen pár vteřin, víc ne, utěšoval jsem ho.
Pak jsem mu na rozloučenou podal ruku a odešel zpět na své místo vedle popravčího.
Před okénko jsem nechal pověsit žaluzii, abych ušetřil odsouzenci během jeho posledních chvil
pohled na kata. Popravčí sice mohl nahlížet dovnitř, ale trestanec ho neviděl.
Mezitím se dostavili svědci. Ze svého místa jsem i přes dvojité sklo měl o všem dobrý
přehled. Většina svědků viděla jen odsouzencova záda, protože obě židle v plynové komoře
byly obrácené opěradly k divákům. Popravčí se postavil vpravo ode mne, lékař zůstal po mé
levici. Tam byl umístěn i klapkový ventil, kterým lékař mohl poslouchat delikventovo srdce.

76 z 123
Ručičky hodinek mířily k desáté. Proběhla kontrola komory, aby byla odhalena případná
netěsná místa. Přesně v deset ohlásil popravčí: Všechno v pořádku, řediteli, je na čase. Podíval
jsem se na Charlie Whitea, který seděl u telefonu a ihned by mi dal znamení, pokud by ze
Sacramenta přeci jen přišel příkaz k odložení popravy. Naše zraky se setkaly. Zavrtěl hlavou.
Naposledy jsem mrkl na hodinky – třicet vteřin po desáté – dal jsem znamení.
Everett Gilbert Parman vstoupil v doprovodu kaplana. Do komory vešel bez cizí
pomoci. Uvolnili mu spoutaná zápěstí a připoutali ho k židli... Stetoskop připevnili na pás
uvázaný kolem hrudníku a kabelem ho spojili s klapkovým ventilem... Všiml jsem si, jak jeden
ze strážných Parmana přátelsky poklepal po koleni a popřál mu hodně štěstí. Parman zamumlal
poděkování. Strážní opustili komoru a utěsnili dveře. Vzápětí jsem nařídil popravčímu, aby
zahájil exekuci.
Pákou uvedl do chodu zařízení regulující tlak vzduchu v plynové komoře a vpustil do
otvorů pod židlí kyselinu sirnatou. Parman hluboce sklonil hlavu v poslední modlitbě. Pak
vzhlédl směrem ke mně. Dokonce se pokusil trochu usmát. V tom okamžiku další pohyb páky
uvolnil obsah sáčků s cyankáli, které se smíchalo s kyselinou.
Okamžitě se vytvořily jedovaté zplodiny a stoupaly v podobě bělavé mlhy vzhůru. Páry
se dostaly k Parmanovým ramenům a v tu chvíli jsem mu pokynul. Opřel hlavu dozadu, zavřel
oči a zhluboka se nadechl. Jeho tělo se prudce otřáslo, hlava sebou komíhala sem a tam.
Záškuby trvaly několik minut, ale Parman již byl v hlubokém bezvědomí a necítil bolest.
Podíval jsem se na lékaře, který sledoval tep srdce. Konečně naznačil, že Parmanovo srdce
dotlouklo. Je konec, řekl tiše, smrt nastala třináct a půl minuty po desáté hodině.“
Místo zavázaných očí žaluzie, místo popravčího meče sáčky se smrtelným jedem, místo
srdcem protknutého kůlu stetoskop a třináctiminutový smrtelný zápas, i když údajně v
hlubokém bezvědomí. Omezuje se trest smrti skutečně jen na smrtelný strach, jak neustále
opakují jeho moderní zastánci?
Podezření o opaku nevyvrací ani kdysi opěvované elektrické křeslo. Osm států USA
přistupuje k popravě v plynové komoře a třiadvacet se rozhodlo pro zprovození zločinců ze
světa často dost vrtošivým elektrickým proudem.
První elektrický impulz mívá napětí 10 000 voltů, v případě potřeby ho však lze snadno
zvýšit až na 30 000 voltů. Ovšem s napětím to není tak jednoduché. Už dávno se ví, že člověk
vydrží náraz i velmi vysokého napětí, pokud mu neodpovídá efektivní proudové zatížení. Různí
lidé navíc reagují na elektrické impulzy velmi odlišně. Při popravě vraha Henryho Whitea v
Ohiu zjistili přítomní lékaři, že jeho srdce bije po prvním rázu zcela pravidelně. „Poté bylo
rozhodnuto o ztrojnásobení proudu. Po zapnutí zdroje šlehaly z cukajícího se Whiteova těla
jasné plameny a popravčí místností se šířil zápach spáleného masa. Po několika dlouhých
vteřinách byl proud vypnut. Smrt nenastala působením elektřiny, ale popálením.“
Ale i pokud probíhá poprava normálně, snesla by přirovnání se středověkým teatrálním
ztvárněním exekucí. Prvním katovým úkonem je kontrola aparatury. Popravčí za tímto účelem
přinese velký kus hovězího a nechá ho probít proudem. Trestanci vědí, k čemu maso posloužilo,
ale přesto si ho většinou vyžádají ke zpestření svého jídelníčku. Koneckonců, jde o patnáct liber
kvalitní svaloviny. Poté musí kat co možná nejdiskrétněji zvážit delikventa a uvážit, zda by
mohly nastat nějaké potíže. Když nadejde čas, rozpárá odsouzencovi pravou nohavici, aby mohl
připevnit elektrody. Pokud jde o ženu, shrne jí na pravé noze punčochu.
Jestliže vše pokračuje správně, probíhá děj tak, jak na následujících řádcích popsal očitý
svědek:

77 z 123
 „Proud byl zapnut ... ozvalo se bzučení ... odsouzencovy údy sebou škubaly nahoru dolů.
Žíly mu naběhly k prasknutí. Tělo se s praskotem vzepjalo v řemenech, jako by se chtělo
rozskočit. Pásy skřípaly, z hlavy a zmodralých a zčernalých kolenou stoupala pára. Trestancovy
rty zčernaly a pokryla je pěna.“
Takže v konečném důsledku zůstává vše při starém. Odsouzenec při popravě trpí a
pokud je třeba později prokázána jeho nevina, je mu to již málo platné. Za nepochybně
pokrokovou věc snad lze označit pouze přímé telefonní vedení spojující popravčí místnost s
guvernérovou pracovnou. Odsouzenec tedy nemusí toužebně vyhlížet posla na koni, jenž příliš
často přijel pozdě.
V případě Sacca a Vanzettiho, Chessmana a mnoha dalších prodloužil zvonící telefon
život obžalovaných o několik let, během nichž bylo možné shromáždit další důkazy o vině či
nevině. Jestlipak ale tato šance byla vyvážena několikrát se opakujícím smrtelným strachem z
dalších blížících se termínů popravy? V případech, kdy k exekuci stejně došlo, asi ne.
„Svědkové se shromáždili hodinu před půlnocí v ředitelově kanceláři,“ napsal Louis
Stark v New York Times 23. srpna 1927. „Byli informováni o svých úkolech. Ve 23 hodin a 38
minut odešli všichni, kteří nepatřili k zákonem stanoveným svědkům. Ostatní šli pod vedením
ředitele Hendryho k okrouhlé budově věznice. Ředitel třikrát zaklepal na vnitřní dveře a v
zámku se otočil klíč. V tom okamžiku přispěchal ke skupince udýchaný pan Musmanno
(advokát).
Řediteli, prosím! řekl, poslední prosba!
Ne, ne! odmítl ho ředitel Hendry vážně a nevrle dal najevo, že v této poslední chvíli
nechce být rušen. Pan Musmanno se odvrátil se slzami v očích. Odpoledne nepřijal knihu,
kterou mu Vanzetti chtěl dát jako dárek na rozloučenou. Musmanno totiž doufal, že se mu oba
muže ještě podaří zachránit.
Chtěl jsem je ještě jednou vidět! vzlykal Musmanno zlomeným hlasem.
Svědci vstoupili do popravčí místnosti a zaujali svá místa. Jako první byl přiveden
Madeiros. Šel klidně, doprovázen dvěma dozorci. Tři minuty po půlnoci byl připoután k
elektrickému křeslu. Devět minut po půlnoci ho lékaři prohlásili za mrtvého...
Sacco, jehož cela nebyla daleko od Madeirovy, přišel na řadu jako druhý. Byl již
připraven, bledý v důsledku dlouhé vazby se beze slova postavil mezi dozorce. Pomalu, ale
vzpřímeně urazil sedmnáct kroků k popravčí komoře. Nepotřeboval pomoc a usedl na křeslo
sám. Když byli dozorci hotoví, zvolal italsky:
Ať žije anarchie!
Anglicky ještě dodal:
Žijte blaze, má ženo, dítě a všichni mí přátelé!
Sacco měl ve skutečnosti dvě děti. Jmenovaly se Dante a Inez a bylo jim čtrnáct a šest
let. Jednotné číslo zřejmě použil kvůli své nedostatečné znalosti angličtiny. Poté ještě s
námahou řekl: Dobrý večer, pánové, a jeho poslední slova zněla: Žij blaze, matko.
Ředitel Hendry počkal, až Sacco domluvil a znamení dal ve chvíli, kdy už odsouzenec
viditelně nic dalšího říci nechtěl. Sacco podle lékařů zemřel devatenáct minut po půlnoci.
Pak otevřel dozorce dveře Vanzettiho cely. I on byl klidný, podal oběma dozorcům na
rozloučenou ruku a beze spěchu, ovšem ani ne pomalu, šel mezi nimi. Měl o něco delší cestu
než Sacco. U vchodu do komory potřásl rukou řediteli Hendrymu a řekl:
Chtěl bych vám poděkovat za všechno, co jste pro mne udělal, řediteli.

78 z 123
 Vanzetti mluvil anglicky klidným hlasem. Ani na okamžik nezaváhal. Pak se obrátil ke
svědkům a řekl:
Chtěl bych vám říci, že jsem nevinný a že jsem se nikdy nedopustil zločinu. Mám na
svědomí jen pár drobných hříchů... Jsem nevinný muž.
Poté pronesl poslední slova:
Chtěl bych odpustit lidem, kteří mi toto způsobili.
Vanzetti vstoupil do komory smrti dvacet minut po půlnoci a za šest minut byl prohlášen
za mrtvého.“
Ve chvíli, kdy oba Italové umírali, věřilo v jejich vinu možná několik stovek lidí.
Dalších pár tisíc si říkalo to samé, co část porotců: Každopádně jsou to anarchisti, k tomu se i
přiznali. A i když třeba nemají na svědomí vraždu v South Braintree, stejně si zaslouží smrt
jako rozvratníci. Na elektrické křeslo je nepřivedly důkazy ani indicie, ale specifická atmosféra
v zemi, nenakloněná italským imigrantům, v nichž mnozí automaticky spatřovali zločince.
Dnes už jsou doby Al Capona a Lucky Luciana dávno pryč. Moderní gangsteři považují vraždu
spíše za nehodu, jež v konečném důsledku nemá valný smysl. Ale Sacco a Vanzetti jsou mrtví
a nic jim už život nevrátí. Spravedlnost je naprosto bezmocná, pokud má napravit svou nejhorší
chybu – justiční vraždu.
Několik let po popravě vydal Upton Sinclair svou knihu Boston. Připomněla paralelu s
podobným případem justičního omylu, který rozvířil dobové veřejné mínění. Máme na mysli
tzv. Calasovu aféru. Jean Calas byl obchodníkem z Toulouse, jenž byl obviněn, že oběsil svého
syna, aby tak zabránil jeho konverzi ke katolickému náboženství. V září 1762 zemřel Calas
vpleten v kolo, někteří příslušníci jeho rodiny skončili v klášterní izolaci a majetek byl zabaven.
Vdově se však podařilo s případem seznámit Voltaira, který svou brilantní polemikou ve spisu
Sur la tolérance á cause de la mort de Jean Calas dosáhl revize procesu. Calas byl roku 1765
prohlášen nevinným, jeho majetek vrácen a rodina rehabilitována. Ukázalo se, že zcela nevinný
člověk skončil na popravišti, dohnán tam náboženskou nenávistí a fanatismem, jenž zakaluje
lidskou mysl. Calas musel zemřít nejděsivější smrtí, jakou dějiny výkonu práva znají.
Přibližně v té samé době vypracovali osvícení mužové z řad britského, francouzského,
italského a německého národa myšlenkové základy moderního státu. Takový státní útvar či
princip tehdy ještě nikde na světě neexistoval a k jeho vytvoření vedla cesta plná spekulací.
Vývoj tímto směrem je často daleko zajímavější než pouhá kritika monarchií.
Ve stadiu duševních příprav na vytvoření moderní společnosti byly zakotveny tři
zásady, jež jsou významné i v dnešních diskusích o trestu smrti: „Poslušnost vůči zákonu nelze
vynutit ani těmi nejstrašlivějšími tresty“ (Montesquieu). „Jen toho lze nechat zemřít, koho nelze
nechat bez nebezpečí žít“ (Rousseau). A nakonec ocitujme Diderotovu slavnou pasáž z novely
Rameaův synovec: „Existují dva druhy zákonů, jedny jsou naprosto spravedlivé a přirozeně
platné, druhé jsou bizarní a za svůj vznik vděčí zaslepenosti nebo tlaku okolností. Posledně
jmenované vrhají na toho, kdo je přestoupí, pouze dočasnou potupu, která v pozdějších dobách
padne na soudce a národy a stane se věčnou. Koho dnes pokládáme za vyvrhele? Sokrata nebo
ty, kteří ho donutili vypít pohár jedu?“
Trest smrti, ať už vykonávaný v jakékoliv podobě, je poslední vzpomínkou na prastarou
odplatu. Pokud za vloupání nebo vydírání ukládáme tresty odnětí svobody, tak se jedná o
pečlivě vyměřené a jasně promyšlené potrestání, které se však velmi liší od podstaty
spáchaného zločinu. Pouze trest smrti donedávna (někde dodnes) ukládaný za vraždu a
výjimečně za znásilnění, únos dítěte a velezradu představuje onu naprostou a stejnorodou
odplatu, jež se vyvinula ze soukromé krevní msty a později přešla do prvních zákoníků. Goethe,

79 z 123
vzděláním právník, znalec Beccariových spisů a dlouholetý činitel v soudní službě, pokládal za
hlavní funkci a ospravedlnění trestu smrti právě náhradu za prastaré nutkání k odplatě: „Pokud
se společnost vzdá práva na trest smrti, nastoupí čas pro soukromou iniciativu a na dveře
zaklepe krevní msta“ (Maxima a reflexe).
Dnes, více než sto padesát let od napsání zmíněných řádků, se zdá, že trest smrti
nedokázal krevní mstu zcela odstranit. Docházelo k ní ještě nedávno v odlehlých částech Řecka,
Sicílie, Sardinie nebo Korsiky, a to i v dobách, kdy v těchto zemích trest smrti existoval. V
některých mimoevropských zemích je trest smrti praktikován dodnes a krevní msta stejně
nevymizela.
Naopak o Montesquieuových a Rousseauových tezích se diskutuje dodnes, i když už si
lidé ani neuvědomují, kdo je jejich autorem. Zastánci trestu smrti argumentují jeho
odstrašujícím účinkem a odpůrci se ohánějí jeho zbytečností. Pro společnost je totiž v podstatě
jedno, zda těžkého zločince doživotně izoluje v přísně střežené věznici nebo ho popraví. Pokud
se někdo nechce spokojit s doživotním vězením jako nejvyšší možnou podobou potrestání,
nepřímo přiznává, že trest smrti pokládá za nástroj odplaty. Toto archaické uvažování si však
nemohou dovolit ani politici demokratických států ani právníci na vedoucích postech – alespoň
ne veřejně.
Teorie o odstrašujícím účinku je oslabována zaváděním „humánnějších“ trestů smrti,
jež však nedokáží gilotinu překonat spolehlivostí, rychlostí ani bezbolestností. Profesor Hoche,
ředitel psychiatrické a neurologické univerzitní kliniky ve Freiburgu, napsal: „Je zcela
nesmyslné tvrdit o gilotině, že je to nehumánní zařízení. Odsouzenec necítí ani úder železného
ostří. Vzhledem k okamžitému poklesu krevního tlaku jeho vědomí zeslábne dříve, než si stačí
uvědomit bolest.“ Přesto byla gilotina pokládána za příliš hrůznou, svou siluetou příliš
připomínala krvavou fázi Francouzské revoluce a stala se symbolem smrti.
Naopak odpůrci hrdelního trestu zapomínají na Rousseauovu větu „koho nelze nechat
bez nebezpečí žít“ a v rámci udělování milostí a amnestií zaplavují každým rokem svět houfy
propuštěných vrahů. Čerstvě omilostnění zločinci se často dopouštějí dalších těžkých provinění
a to podněcuje volání po znovuzavedení trestu smrti a kruh se uzavírá.
Vrah recidivista je bohužel pro tisk a další média daleko vděčnějším objektem než oběť
justiční vraždy. Propuštěný zločinec, jenž spáchal po dvou třech menších deliktech další těžký
zločin, je velkým mediálním soustem. Je možné natáčet plačící rodiče a dětské rakvičky a o
sledovanost je postaráno.
Celkem dobře využitelné je také prokázání neviny člověka, který třeba několik let
bezbranně seděl ve vězení. Lze o něm několik týdnů psát, fotografovat ho ze všech stran a třeba
za několik týdnů ho na účet nějakých bohatých novin poslat na zdravotní dovolenou. Poté
mohou novináři sledovat jeho rehabilitaci a podporovat oprávněné nároky na odškodnění.
Co si však počít s nevinně popraveným? S ním už se rozhovor natočit nedá.
Diskuse o znovuzavedení trestu smrti neutichají a neskončí, dokud se společnost
nedokáže zbavit nenapravitelných zločinců opravdu navždy – důsledným uplatňováním
doživotního odnětí svobody bez možnosti propuštění. Jen tak se vyhneme nenapravitelnosti
justičních vražd a na druhé straně se na svobodě nebudou potulovat individua páchající zločiny,
jež v „lepším“ případě neskončí smrtí, ale „jen“ těžkými psychickými následky oběti.

80 z 123
 Kat – místo epilogu
Kat říká Clinton Duffy vytrvale muži, který opatrně, jako nějaký lékárník, smíchává
pomocí několika páček jedovatý obsah sáčků s kyselou lázní. Možná tento výraz používá proto,
aby ze sebe sejmul přímý výkon trestu smrti, nad jehož průběhem jako ředitel věznice dohlíží.
Samozřejmě by mohl smrtící páčky ovládat i sám nebo by to zvládli další spořádaně oblečení
pánové ze San Quentinu.
Helmut Qualtinger byl nejen geniálním hercem, ale napsal i knihu o popravě konané v
rámci lidové veselice. Scénu za scénou zažíváme jasné potvrzení, že dnes by něco takového již
prostě nepřipadalo v úvahu, ačkoliv třeba při automobilových závodech jsme viděli již dost
zlomených vazů, upálení nebo hlav gilotinovaných ostrými plechy. Vysloužilý kat, kterého hrál
Qualtinger osobně a jehož mluvu prošpikoval hrůznými pointami ze vzpomínek posledního
vídeňského popravčího Langa, tento stárnoucí muž, uchvácený myšlenkou velké, veřejné,
slavnostní popravy se nám jeví být bytostí z jiného světa, jakoby složenou z Frankensteina,
Draculy a doktora Mabuse.
V britské televizi svého času vystupoval pan Albert Pierrepoint, nejvíce zaměstnaný
popravčí poválečné doby. Hovořil klidně a věcně a bez kápě a masky vyhlížel jako poněkud
rezervovaný gentleman.
Katovské povolání zaujímalo po dvě tisícovky let zvláštní postavení mezi všemi
ostatními profesemi. Na jedné straně vyloučené ze společnosti, nazývané nečestným a
opovrhované do té míry, že pouhý katův dotek vylučoval dotyčného z řad řádných lidí. Na
druhé straně popravčí disponovali znalostmi, jež se dědily pouze v jejich pokolení, stáli stranou,
ale samostatní, osamělí, obklopení zvláštní atmosférou, ztělesňovali přechod mezi tímto a oním
světem. Možná nastal čas nekrologu a ohlédnutí za mizející profesí. Už jen z toho důvodu,
abychom katy a popravčí jasně oddělili od bestií, které necitelně třídily živé bytosti na rampách
Osvětimi, Ravensbrücku, Majdanku, Treblinky a mnoha dalších táborů. Tato chátra se bavila
například tím, že házela vězňům čepice do drátů, kam se pro ně nikdo nemohl vydat, aniž by
byl zastřelen. I těmto zrůdám se říká kati. Ovšem nejen mistr Franntz Schmidt z Norimberku
nebo chebský mistr Hus, ale i nejposlednější ras nebo katovský pacholek by se vzpírali tomu,
aby je někdo stavěl do stejné řady s osvětimskými bestiemi. Popravčí měli vlastní spravedlivé
zákony a dokázali si i na vrchnosti vynutit jejich respektování.
Dlouhá a krvavá katovská cesta dějinami začala velmi záhy. Kati se věnovali svému
řemeslu již v prvních státech starověkého Východu. Ovšem tehdy ještě nežili vyloučení ze
společnosti. Patřili k nejbližší panovníkově družině, nechyběli při žádné oficiální záležitosti a
stávali v nádherném rouchu těsně vedle svého pána. Tento stav přetrval až do novověku. Ještě
v sultánském paláci v Konstantinopoli obýval kat nádherný byt a patřil k vysoce uctívaným
dvorním hodnostářům.
V západních zemích se již od dob starověkého Říma začínalo projevovat dodnes plně
nevysvětlené pohrdání popravčími. Z Říma se po jedenáctém století dostalo i s římským právem
do střední Evropy. Předtím zde v podstatě žádní profesionální kati neexistovali. K výkonům
poprav pochopitelně docházelo, ale buď společnou rukou všech, což spíše připomínalo lynč,
nebo byl popravou svých druhů pověřen spolupachatel, kterému za to byla většinou poskytnuta
milost. Někdy se neradostného úkolu zhostili soudcovi biřici.
Po upevnění obecného pořádku se tento neuspořádaný stav popravčích věcí ukázal být
velmi rychle nevyhovující. Proto se ve dvanáctém století objevují první kati v užším slova
smyslu. Mnohdy se jim říkalo různými názvy a přezdívkami zakrývajícími skutečnou podstatu
věci.

81 z 123
 Mezi sebou se mistři ostrého meče oslovovali „pane bratranče“.
I pro jednotlivé katovské činnosti existovala zvláštní označení, jimž rozuměli pouze
zasvěcenci. Popravě mečem se mezi katy dlouhou dobu říkalo fošnování, ačkoliv fošna neboli
dřevěná deska s ostřím představovala primitivní pravzor gilotiny a používala se jako nouzová
popravčí pomůcka před zavedením katovského stavu – hlavně proto, aby si počestní občané
nepošpinili ruce.
Katovské přezdívky se velmi často stávaly rodnými příjmeními, takže dnes žije
například v Německu spousta řádných lidí, honosících se původně katovskými přízvisky
Dehler, Thalmann, Schöler, Gabler nebo Zwicker. Ovšem jen zřídkakdy dostal popravčí jméno
odvozené přímo z jeho činnosti. Víme vlastně o jediném případu, jímž je rod Gutschlagů (guter
Schlag = dobrý úder), k němuž v osmnáctém století patřilo více než tucet katovských rodin, a
to nejen v Německu, ale i v Dánsku.
Kdysi zřejmě přišel do již neznámého města bezejmenný katovský tovaryš a zjednal si
úctu svou dobrou ránou, kterou dokázal setnout zločince. To mu pomohlo k novému příjmení.
Praotci dalších katovských čeledí zřejmě původně vykonávali jiná povolání, jak ze jmen patrno:
Meyer (šafář), Kühn (odvážný), Kauffmann (kupec), Schreiber (písař) ...
Nechuť ke katovským jménům šla tak daleko, že i v obecních nebo církevních matrikách
se popravčí objevovali pouze pod přezdívkami. Například také ve Wriezenu u Postupimi se až
do roku 1641 neobjevuje jediné příjmení. I převody majetku se děly jen mezi „mistrem
Hansem“ a „mistrem Dietrichemu. A roku 1620 zemřel téměř bezejmenný „mistr Andres“.
První listinné zmínky o existenci profesionálních katů pocházejí pochopitelně z velkých
středověkých měst, Augsburku a Lübecku, která se ve třináctém století díky obchodu stala
významnými středisky měšťanského a hospodářského života a stála rovněž v čele konsolidace
německých obcí. Ještě o sto let starší je velmi zajímavá lidová pověst o Schelmovi z Bergenu,
v níž vystupuje kat a proti němu císař Friedrich I. Barbarossa.

82 z 123
83 z 123
 Tento námět z okolí Frankfurtu zpracovali mimo jiné Heinrich Heine a Carl Zuckmayer.
Objevuje se v tolika podobách, že o jeho pravdivém jádru nelze pochybovat. V jedné verzi
tančil maskovaný Schelm (to znamená kat) s císařovnou a musel být pasován na rytíře, aby tak
byla zachráněna čest dámy. V jiné verzi varuje kat císaře Friedricha I. před chystaným
atentátem. Císař ho poté na znamení vděčnosti povýší do šlechtického stavu. Popravčí se
pohyboval na pomezí mezi podsvětím a lidským světem. Zaslechl ledacos, co nebylo určeno
cizím uším. Pokud chtěl císaře varovat, musel se za ním vydat sám, protože obrátit se na
některého z družiníků se nemohl odvážit. Rod Schelmů z Bergenu skutečně žil od dvanáctého
století až do roku 1844, kdy vymřel.
Stěžejním bodem pověsti a bezesporu nejpalčivějším problémem celého povolání je tak
zvaná nepoctivost popravčího řemesla. Tento výraz je třeba chápat cechovně a nemá znamenat,
že by příslušníci nepoctivých profesí, tedy kromě katů i lazebníci, mlynáři, drábové, pacholci,
pohodní atd., byli gaunery, zloději nebo podvodníky. „Nepoctivost“ pouze zdůrazňovala rozdíl
vůči „poctivým“ cechům, jež se ve středověkých městech začínaly organizovat a žárlivě střežily
svůj vliv a práva.
U žádného jiného povolání se o nepoctivosti a vyobcování či snížení práv nediskutovalo
tak jako u katovské profese.
„Nepoctiví“ byli i mnozí jiní. Mlynáři zcela očividně kvůli podezření z falšování
mouky, lazebníci a pohodní vykonávali podřadnou činnost a to už stačilo k získání znamení
nepoctivosti, ovčáci a pastýři upadali v podezření kvůli pohlavním stykům se zvířaty a občas
se dočkali i obvinění z čarodějnictví. Potulní lidé jako kejklíři, nevěstky, koňští handlíři a
podobné existence byli pokládáni za nepoctivé vzhledem k tomu, že nebyli nikde doma a
vlastně si ani nemohli vysloužit úctu spoluobčanů trvalou prací. S katovskou nepoctivostí to
však tak jednoduché nebylo.
„K vysvětlení této nepoctivosti,“ píše Karl von Amira, „se brzy začal používat údajný
mravní nebo náboženský odpor lidu vůči profesionálnímu zabíjení lidí, argumentovalo se i
domnělou souvislostí katovského řemesla s nevolnictvím, původní spojitostí katů s pohodnými
nebo jinými opovrhovanými živnostmi. Ani jedno z těchto vysvětlení nepokládám za příliš
šťastné. Proč by profesionální pobíjení lidí nezbavovalo poctivosti i bojovníky a válečníky,
kteří ale naopak patřili k nejuctívanějším a nejváženějším osobám?“
Amira je germanistou a ne historikem práva, přesto má k dispozici ještě pádnější
argumenty než srovnání katů s bojovníky. Upozorňuje na časový vývoj, jenž je v
interpretačních pokusech často přehlížen. V raném středověku nebylo katovské povolání
nepoctivé, alespoň ne v Německu a zřejmě tomu tak vlivem franského a langobardského práva
bylo i v Itálii a Francii. Služebník soudu, jak se popravčím také říkalo, patřil mezi vážené osoby.
Na královském dvoře dokonce vykonával katovskou službu pověřený rytíř. Nepoctivost
nevyplývala ani z vedlejších živností vykonávaných katem, především se jednalo o pohodnictví
a příležitostně i lazebnictví nebo vedení nevěstince. Tyto profese ztratily totiž poctivost až po
katovi. Skutečným důvodem úhony a vyloučení „je tabu, jež na popravčím vázlo a teprve poté,
co byl jeho význam dávno zapomenut, vyvolalo právní snížení postiženého povolání“.
Amira upozorňuje na pohanské kořeny tohoto tabu i na odpor vůči carnifexovi, což je
doloženo v řeckých i římských pramenech. Cicero hovoří o contagiu, tedy o zlém, zhoubném
účinku nebo nákaze. „Toto tabu předpokládá, že poprava bývala kdysi obětí. Člověk
vykonávající oběť komunikoval bezprostředně s božstvy, takže na něj mohla přejít část jejich
síly a proto bylo nebezpečné se ho dotýkat. Obava z dotyku se ještě neproměnila v odpor, ale
stala se součástí tabu. Po příchodu křesťanství zůstal z oběti pouze obřad a bázeň přešla v odpor.
Proto zřejmě bylo v následujících stoletích tak těžké sehnat svobodného muže, jenž by
vykonával hrdelní tresty.“
84 z 123
 Toto vysvětlení může vypadat na první pohled složitě, ale je prověřené. Představte si
středověký způsob života, v němž pověry a mýty hrály daleko větší roli než školy a vzdělání
vyhrazené pouze úzké vrstvě učenců. Pověry se týkaly především potulných lidí,
bezvýznamných ubožáků a zlodějů, kteří v rámci tehdejších právních zvyklostí byli tak jako
tak neustále jednou nohou v hrobě. Kat v takové situaci představoval nadpozemskou poslední
záchranu před těmito živly, jeho jméno vsak bylo lepší vůbec nevyslovovat. Lidé se tedy katů
původně stranili ne z odporu, ale z bázně.
Ono to ani jinak nešlo. Jak by se mohl člověk, jehož úkolem bylo mučení a usmrcování
bližních, stýkat se svými spoluobčany, sedávat se sousedy u jednoho stolu v hostinci a klábosit
s nimi o podrobnostech svého pochmurného řemesla? Pokud o takovýchto věcech někde
veřejně hovořili katovští pacholci, bylo i to právem pokládáno za nevhodné. Popravování je
jednou z těch činností, jež jsou obklopeny mlčením. Stejně jako nemoc, tak i smrt a jakékoliv
utrpení živé bytosti vyžaduje ohledy a diskrétnost těch, již nejsou zatím přímo postiženi. Navíc
si je třeba uvědomit, že v malých středověkých společenstvích o sobě lidé věděli daleko více
než v moderních velkoměstech. Katovi stačilo projít po ulici a již ho obklopila neviditelná, ale
přesto každému zřetelná aura jeho temného řemesla.
Pokud směl popravčí vstupovat do hostince, sedával vždy stranou. Malý stolek míval
pro sebe vyhrazený především v radničních sklípcích. Vrchnost, pro niž pracoval, se od něj
totiž nemohla tak stoprocentně distancovat jako soukromý šenkýř. Tak to bývalo od samého
počátku, kdy kati ještě nebyli opovrhováni. Tehdy také ještě neexistovaly pevné taxy za
jednotlivé druhy mučení a poprav. Kat byl placen zvláštním desátkem, jenž spočíval v tom, že
si každého desátého odsouzence k smrti mohl ponechat pro sebe. Potulný pěvec bavorského
původu Wernher der Gärtner (Werner Zahradník), složil někdy v polovině třináctého století
básnické dílo Meier Helmbrecht (Sedlák Helmbrecht). Pojednává o selském synkovi, který se
dá k loupeživým rytířům a po zajetí je jako desátý z nich omilostněn. Nakonec však stejně
skončí špatně, ale to sem již nepatří.
Právo milosti však nebylo neomezené a také si ho kat nemohl určovat libovolně, i když
je zapsáno i ve starých zákonících, například v tzv. Švábském zrcadle. Když štrasburští roku
1333 dobyli hrad Schwanau u Ersteinu a povstalecká posádka se musela sklonit před katovskou
širočinou, mohl si kat vybrat pouze jednoho starého muže, který už nikomu nebyl nebezpečný,
a mladého chlapce, skoro ještě dítě. Po dobytí hradu Greifensee roku 1444 nechal zemský
správce Reding popravit všech 72 přeživších, ačkoliv ho kat pokaždé u desátého, dvacátého a
tak dále upozorňoval na své právo a pokoušel se muže zachránit. „U nás platí zemské právo (to
znamená ne císařské), konej a neklábos!“ odpověděl mu prý Reding a bernský popravčí se
musel tužit až dlouho do noci. Poslední hlavy padaly za svitu pochodní ...
Pak nastalo přechodné období, kdy byl soudní pomocník volen často i z patricijských
rodin (v Basileji to bylo dokonce pravidlo), ovšem paralelně s ním začínal působit i kat. Soudní
pomocník postupně povýšil na soudce rozhodujícího menší případy, především v oblasti
občanského práva. Kat se stal samostatným povoláním a symbolem obcí, jež si zakládaly na
své soudní pravomoci. Takového muže však bylo zapotřebí také zaplatit a vybavit ho
pomocníky a nástroji. Náklady hrály stále větší roli. Malé obce si vlastního kata nemohly
dovolit a půjčovaly si ho z nejbližšího města a vyplácely mu odměnu podle sjednaných tarifů.
Jiné obce si vydržovaly jednoho kata dohromady a ten pak „obhospodařoval“ celé okolí.
No a když už měla města k dispozici člověka, který vykonával krvavou a „nepoctivou“
práci a žádnou jinou se živit nemohl, protože by ho každý ihned udal, svěřili mu městští radní
všechno ostatní, co nikdo dělat nechtěl a přesto to bylo nutné vyřídit.
V Augsburském městském právu z roku 1276 se kat poprvé vyskytuje jako člověk
určený k výkonu všech nižších a opovrhovaných činností. Musel nejen popravovat, za což
85 z 123
dostával pět šilinků a navíc vše, co měl odsouzenec u sebe pod opaskem (oblečení a cennosti),
ale i vyháněl z města malomocné, hlídal obilí, jež se v Augsburku prodávalo, a „pečoval o
putující slečny“. Tato nevinná větička znamenala, že vykonával funkci dozorce nad nevěstkami.
Toto původní spojení kata a prostitutek později vymizelo, ale zprvu býval v některých
městech kat placen z výnosů bordelů. Zřejmě proto, že tyto peníze nebylo možné použít na
ušlechtilejší účely. Velmi často sám osobně nevěstinec provozoval. Bylo to výhodné, protože
nevěstinec i katovna stávaly stranou a jejich návštěvníci se tak nemuseli bát nežádoucí
pozornosti.
V platbách popravčím panovala zpočátku nejasná situace. Nakonec se prosadil názor,
že má dostávat určitý roční plat. To znamená, že jeho příjem nemá být úplně závislý na počtu
poprav. Také z toho důvodu, aby ne každý katovský tolar byl doslova krví potřísněný. K
základnímu platu dostával popravčí další prémie: za cestu, stravu, nocleh a za samotnou
popravu:
„I těm, protože kat převádí člověka z života do smrti, náleží mu za každou takovou
osobu tři zlatky,“ uvádí bamberský popravčí řád z roku 1507. „Pokud kat někoho rozčtvrtí,
popraví kolem nebo ohněm, náleží mu o zlatku více a dřevo na upálení a kolo k lámání si
objedná a opatří na náklady žalobce.“
Díky těmto dvojím honorářům se z mnoha katů stali zámožní lidé. O výnosný katovský
úřad byl proto velký zájem. Albrecht Keller se ve své knize „Kati v německých kulturních
dějinách“ rozsáhle zabýval problematikou plateb za popravčí výkony. Mimo jiné uvádí účet z
Oppenheimu na Rýnu, kde se praví:
1412 Katovi za rozčtvrcení Žida a pověšení psa a za pohřbení rozčtvrcených částí a
exekuci zloděje ... dohromady vyplaceno 8 liber 16 šilinků.
1417 Za mrtvého mordýře v kole popraveného a jeho pohřbení a po vyhrabání za jeho
nové zahrabání kvůli zlému zápachu 9 zlatých a 6 haléřů.
1422 V pondělí po svaté Kateřině chtěl kat za vydloubnutí očí neméně než 5 zlatých.
1456 V předvečer svátku naší panny Marie, za zahrabání zaživa těch dvou sviní, co
před branou zabily dítě, náleží mistrovi libra haléřů.
Již na tomto sdělení o trestu smrti vykonaném na dvou zvířatech se ukazuje, jak
důležitou úlohu kat zastupoval i v jiných oblastech než jen lidsky popravčích. Byl v podstatě
poslední instancí v mnoha záležitostech.
Před delikventa předstupoval jako poslední zástupce žalující strany. Často ještě došlo k
rituálnímu rozhovoru se soudcem a poté se pustil do výkonu trestu.
Velmi často nešlo o hrdelní trest, ale o zmrzačení, vymrskání nebo další tělesné tresty.
Kat tedy ztělesňoval to, co dnes věznice a celá armáda úředníků. Velmi často záleželo na katovi,
jak bude trest vykonán. Nemáme nyní na mysli případy poprav zpackaných proto, že kat byl
opilý nebo nešikovný. I to se stávalo, ale spíše výjimečně. Chceme říci, že odsouzenec byl zcela
vydán katovi a jeho vůli. Smyčka tajně utažená kolem krku mohla zachránit delikventa před
trýznivým upálením zaživa. Muka ukrátil i šikovně vedený úder kolem.
Takovéto „úlevy“ odsouzený nebo jeho příbuzní pochopitelně velmi rádi zaplatili, když
už pro ubohého hříšníka nebylo možné udělat nic jiného. Oči přimhouřili většinou i soudci,
pokud se nejednalo o nějak mimořádně závažný zločin. Občas však byli žalobci nelidštější než
kat. Třeba v případu Abbé Grandiera, který byl v čarodějnickém procesu v souvislosti s
událostmi v klášteře uršulinek Loudunu u Poitiers odsouzen k trestu smrti upálením, což mělo
být zmírněno předcházejícím zardoušením. Nenávistní klerici, kteří pranýřovali Grandiera jako

86 z 123
ďáblova spřežence, však tajně udělali na provaze uzly, takže kat nemohl smyčku řádně
utáhnout. Než si stačil opatřit jinou, vrhl páter Lactanius – to jméno by nemělo být zapomenuto
– rychle hořící pochodeň do navršené hranice ...
Obecně se však dá říci, že míru a délku utrpení určoval kat. A staral se o spoustu dalších
věcí: odklízení zvířecích mršin, zahrabávání sebevrahů, ne zcela veřejný dozor nad nevěstkami
nebo o léčitelství a prodej zázračných medicín a prostředků, jimž hříšníci svou smrtí dodali
mimořádnou účinnost. Z toho všeho plynuly popravčím nemalé příjmy, jež svého vrcholu
dosáhly v sedmnáctém století. Proto poslední katovny osiřely až v pozdním osmnáctém století
nebo i déle. Do té doby usilovali kati o to, aby řemeslo zůstalo v rodině, a často za to platili
nemalé částky. Ještě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století dbala vrchnost na to, aby
se nástupce zesnulého kata oženil s jeho vdovou nebo dcerou.
Právě díky tomu vznikaly celé katovské dynastie, nelze ovšem zapomínat na to, že
popravčí mohl jen velmi těžko přestoupit na jiné řemeslo. Evropští kati se navzájem znali a
pořádali dokonce konference, na nichž rokovali o profesních problémech. Ovšem ne tak, že by
vymýšleli nové druhy mučení, jak se domníval prostý lid. Občas svolávali i vlastní soudní dvůr,
jenž rozhodoval pře mezi jednotlivými katy.
Mistři popravčí tvořili mezinárodní bratrstvo, což vysvětluje i jejich časté přesuny a
vandry, z nichž ne všechny probíhaly dobrovolně. Například slovutný rod lübeckého mistra
Meyera (1476–93) byl nečekaně vytlačen do malých pomořanských měst. Stalo se to poté, co
mladý Christian Meyer ve hněvu zastřelil svého pacholka a musel utéci.
Pro jiné rodiny neznamenalo přesídlení újmu ale naopak povýšení. Deiblerovi
vykonávali v šestnáctém století katovské řemeslo v jižním Německu (Babenhausen,
Memmingen, Augsburk, Weisenhorn), ale proslavila se až jedna jejich větev, jež odešla do
Francie. Nejslavnějším potomkem rodiny se stal Anatole Deibler, zvaný monsieur de Paris.
Základem výkonu profese však nebylo putování z místa na místo, jako u kameníků,
horníků a některých dalších povolání, jejichž příslušníci roznášeli své znalosti po celém světě,
ale výkon poprav nebo pohodnictví a další drobné činnosti, třeba i obsluha štrasburského kola
štěstí, jež mohl roztočit jedině kat – loterie v rukou popravčího!
Katovské řemeslo mělo zlaté dno. Kdo se ho jednou ujal, jen nerad ho pouštěl. Z
dochovaných pramenů víme, že za odprodej nebo zdědění katovského úřadu se platilo 6 000 až
8 000 tolarů. Takovou částku například zaplatil roku 1771 kat Johann Philipp Stoff Hansi
Michaelovi Eichenfeldtovi, který svou katovnu v Prenzlau musel prodat kvůli stáří. Stoffova
rodina se řemeslu věnovala až do roku 1848. Ještě výhodnější poměry panovaly v Rathenowě,
protože roku 1809 zde radní a soustružnický mistr (!) Friedrich Gottlieb Kolrep vysázel na stůl
deset tisíc tolarů, jen aby získal místní pohodnictví.
Vzestup cen nastal v šestnáctém století a držel dál od katovského povolání různé nekalé
živly. Levněji se dal získat mlýn nebo hostinec. Kdo nic neuměl, nic neměl a nepatřil do
příbuzenstva, měl stejně trnitou či nemožnou cestu ke kariéře jako v počestných ceších.
Šikovný kat si mohl ročně vydělat více léčením nebo provozováním homeopatie než
samotnou katovskou živností. Ve většině případů se však jednalo jen o vedlejší činnost,
vykonávanou se svolením úřadů. V Chebu, Frankfurtu a mnoha jiných městech se po
uchazečích o katovský úřad vyžadovaly veterinářské nebo lékařské znalosti.
Někteří kati prosluli jako velmi schopní lékaři a veterináři a neměli o zákazníky nouzi.
Kvůli mistru Philippovi, chebskému katovi a proslulému ranhojičovi, přišli o práci lazebníci ze
širokého okolí. Nakonec mu bylo dekretem z roku 1581 nařízeno, aby se omezil na „ošetřování
zlomených nohou, vykloubených paží a cizinců“, otevřené rány měl přenechat jiným. Lidé za

87 z 123
ním však chodili i nadále a tak bylo nařízení roku 1596 zpřísněno a doplněno o hrozbu
peněžitými pokutami a vězením.
Mistr Baltzer ze známé rodiny Mengisových se roku 1656 po jedné z bitev lucernské
selské války ujal ošetření raněných. Bylo jich třicet a zemřel z nich pouze jediný. Lékaři, kteří
byli původně povoláni z Lucernu, se na bojišti ani neobjevili. O to energičtěji zasáhli, když
mistr Mengis předložil lucernské městské radě účet. Svému nežádoucímu kolegovi škrtli tolik
peněz, kolik jen bylo možné.
Spory mezi medicínou a laickým léčením, mezi univerzitními lékaři a praktiky zpoza
šibenic, se táhly stovky let, dokud Bedřich Veliký nenalezl šalamounské řešení: „Pokud jsou
chirurgové,“ stálo ve výnosu, „opravdu tak šikovní, jak se honosí, svěřovali by se jim přece lidé
raději než katům. Jestliže se však mezi chirurgy nacházejí ignoranti, nesmí tím lid trpět.
Chirurgové si musejí nechat líbit, když se někdo nechá léčit katem než aby se jimi (chirurgy)
nechal zmrzačit. „
Díky zkušenostem z pohodnictví se popravčí velmi dobře vyznali také ve zvěrolékařství.
Měli pochopitelně dost názorných objektů a pomůcek k poučení. Nejznámější kniha (z
osmnáctého století) o koňských chorobách se nazývala Katova užitečná a upřímná knížka o
léčení koní. Trochu i zaváněla vlastní propagandou a jejím autorem byl kat Johannes
Deigentesch, jenž pocházel z rodiny roztroušené od Severního moře až do Švýcarska.
Prostý lid pokládal kata za muže, jenž dává odsouzence po mučení zase dohromady (za
tím účelem mu radní schvalovali výrobu mastí a léků), jenž se v záležitostech života a smrti,
zranění a bolesti vyzná daleko lépe než ostatní. Jen málokdo rozuměl lékařům hovořícím latinou
naučenou na univerzitách. Katovo počínání chápali všichni a kromě toho většina z nich věřila,
že je spojen s tajemnými silami, což úspěch léčby ještě více pojišťovalo. Kata obklopovala
magická aura. Původní tabu se pozvolna a nepozorovaně měnilo ve zvláštní přitažlivost – to se
týkalo zejména žen.
Kat z toho měl nejen ekonomický prospěch. Lékařské znalosti pomáhaly katům
prolomit bariéru mezi nimi a spoluobčany. Mnozí zámožní mistři ostrého meče nechávali své
syny vystudovat daleko od domova, kde je nikdo neznal. Příslušníci chudších katovských rodin
mohli vstoupit do armády. Mnozí Meyerové, Fuchsové nebo Gutschlagové se stali plukovními
ranhojiči a jejich synové, to znamená katovští vnukové, vystudovali medicínu a pracovali jako
opravdoví lékaři. Za zmínku však stojí, že tito mladí lékaři či ranhojiči, i když dokázali uniknout
z izolace katovských rodin, si přesto brali za manželky téměř výhradně popravčí dcerky...
Společenstva vyděděnců držela velmi při sobě, vytvořila si vlastní řády a věřila v nutnost
výkonu svého řemesla. Popravčí byli přesvědčeni, že konají prospěšnější práci než mnozí z
těch, kteří je odsuzují. I proto mnozí kati nepochopili změnu doby i trestů smrti koncem
osmnáctého století, kdy zaniklo mučení i některé druhy hrdelních trestů a katovské znalosti
tohoto druhu se staly zbytečnými. V roce 1782 proběhl v Glaru poslední čarodějnický proces a
byla upálena poslední čarodějnice. Mistr Vollmar ze Sankt Gallenu, potomek rozvětvené
katovské rodiny, požádal o povolení, aby směl k popravě vzít svého devatenáctiletého syna,
který „by se rád přiučil, jak se takové věci vykonávají“.
Jiní synové pochopili lépe nastupující časy a usilovali o změnu obživy, protože
poskvrnu, jež na nich lpěla, nyní už nevyvažovaly vysoké příjmy. Někteří přestoupili na
povolání, jež také nebyla pokládána za úplně „poctivá“, například lazebnictví a kupodivu i
mlynářství. Nebo, pokud měli dostatek znalostí a odvahy, se pustili do boje se silnými
lékařskými stavovskými organizacemi. Z mnoha potomků katovských rodin Hofmannů,
Knappů, Meissingů, Hartmannů, Meyerů a dalších se brzy stali promovaní lékaři (v stížnosti
frankfurtské lékařské komory se uvádí čtyřiadvacet takovýchto případů). Syn klanu Coblenzů

88 z 123
to dokonce dotáhl až na dvorního a osobního lékaře pruského krále Bedřicha I., i když se ještě
za svých mladých let oháněl popravčím mečem.
Díky osvícenství se sice ne přímo kati, ale každopádně jejich synové dočkali
„rehabilitace“ a padla jedna z podivných forem opovržení vůči skupině obyvatelstva. Počet
katovských rodin se silně redukoval a některé tradice se udržely i nadále, ale už nepůsobily
škodlivě.
Mistři popravčí nikdy neusilovali o to, aby sprovodili ze světa co nejvíce osob. Jejich
ctižádost šla jiným směrem – aby popravy zvládli správně. Z dob námořních lupičů
popravovaných v hanzovních městech se dochovaly ojedinělé zprávy o tom, jak kat popravil
několik dohromady spoutaných pirátů jednou ranou najednou. Ale to byly zcela výjimečné
případy. Většině popravčích záleželo na tom, aby svůj úkol plnili důstojně a pokládali ho za
určitý druh umění, i když to zní podivně.
Kat žil na pomezí života a smrti, dobra a zla, skutečnosti a magie a jako takový se stával
předmětem zájmu mnoha spisovatelů. Můžeme se zmínit například o romantickém básníkovi
Brentanovi nebo Juliu von der Traun, jenž sepsal historii osudu kata Rosenfelda a jeho kmotra,
Wilhelma Raabe. Katovským tématem se zabývali i další: Levin Schücking, Jakob Schaffner,
Enrica von Handel-Mazzetiová, Ernst Lothar, Max Krell, Maria Grenggová, Alexander Lernet-
Holenia a mnozí další. Katovská tematika se každopádně objevuje častěji v literárních než
vědeckých dílech. Od vydání Benekových „Nepoctivých lidí“, nevěnovaných výlučně
popravčím, uplynulo čtvrt století, než se svými pracemi přidali Albrecht Keller a Else
Angstmannová. O další desetiletí později, v roce 1962, vyšla populární knížka „Deset
přikázání“ Hermanna Schreibera, vzdáleného potomka stejnojmenného pomořanského
katovského klanu. V roce 1965 následoval Helmut Schuhmann, jenž se však zabýval pouze
jihoněmeckým prostorem.
Ve století, kdy došlo k nejhromadnějšímu vyvražďování v dosavadních světových
dějinách a kdy milióny lidí musely nosit žlutou hvězdu a kdy se rozevřela strašlivá propast
nenávisti mezi národy a rasami, ztratilo vyobcování jednotlivých povolání význam. Je třeba na
všechna pohlížet stejně, pokud nechceme znovu upadnout do masového šílenství, jaké jsme již
jednou zažili.

89 z 123
Chronologická tabulka
Cca 1720 před Kristem
Chamurappiho zákoník s 282 paragrafy.
Kolem roku 1000 před Kristem
Zmínka o lámání v kole v řecké báji o Ixiónovi.
621 před Kristem
Přísné Drakónovy zákony (Řecko).
594 před Kristem
Solónovy zákony.
Kolem roku 450 před Kristem
Římské zákony na dvanácti deskách (zčásti podle athénských vzorů).
Kolem roku 100 před Kristem
Římská republika sice nezrušila trest smrti, ale nepoužívala ho proti
římským občanům. Nejvyšším trestem bylo vyhnanství.
30 nebo 33 Ježíš Kristus umírá na kříži.
276 Partský král Bahram I. nechal ukřižovat Mániho, zakladatele
manicheismu.
527-565 Císař Justinián I. navázal na Theodosia II. a nařídil zapsat a uspořádat
římské právní památky a zachoval je tak budoucím generacím.
500-1000 V severní Itálii, Německu a Francii došlo ke sloučení germánského
zvykového práva s křesťanskými morálními zásadami. Boží soudy, tresty
jako odraz zločinu.
1150-1300 Do střední Evropy přicházejí vzdělaní právníci z univerzit v Padově a
Bologni.
1198-1235 Vznik Saského zrcadla, zákoníku, v němž Eike z Peggowa sepsal saské
zemské a lenní právo.
1235-1268 Vznik Švábského zrcadla, což je přepracování Saského zrcadla pro
hornoněmecké potřeby (zahrnutí římských, kanonických a říšských
zákonů, ale i prvků z bavorského a alemanského zvykového práva).
1276 V augsburském městském právu jsou popsány katovské povinnosti.
1495 Soudní řád říšské komory uznává platnost římského práva.
15.-17. stol. Postupné, avšak všeobecné zostřování trestů.
Přibližně od roku 1500
Inkvizice vynucuje přiznání násilím. Kat se stává mistrem v mučení a
následném ošetřování ran. Zde je třeba hledat původ skvělých lékařských
znalostí.
1500-1750 Přibližně tři sta tisíc lidských obětí honů na čarodějnice v Německu.
Ostrůvky rozumu, které se nedopouštěly justičních vražd, se stala města
Norimberk a Frankfurt nad Mohanem. K nejhorlivějším inkvizitorům

90 z 123
 patřil Filip Adolf z Ehrenbergu, biskup würzburský. Má na svědomí 900
lidských životů. Protestantský lovec čarodějnic Benedikt Carpzov za ním
o mnoho nezaostal.
1507 Bamberský hrdelní řád se stal základem „Útrpného hrdelního řádu“
(Carolina) z roku 1532. Rozlišuje mezi vraždou a zabitím, počátky
soudního lékařství, návody na používání mučení, překonání pověr.
1578 První norimberská poprava za vraždu dítěte (utopení Apollonie
Vogelinové).
1599 Po procesu s rodinou Cenciových zabil dav římského kata Alessandra
Bracca (z Německa a Francie se dochovaly mnohé zprávy o katech
zlynčovaných po nepodařené popravě). 1655-1728 Christian Thomasius,
jenž navázal na svého odvážného předchůdce Friedricha von Spee
(zemřel 1653) a účinně bojoval proti víře v čarodějnice a proti používání
mučení.
1764 Beccariovo nesmrtelné dílo Dei delitti e delle pene udává tón reformám
trestního práva.
1765 Voltaire dosáhl revize Calasova procesu.
1781 Císař Josef II. zrušil nevolnictví a výslechy s mučením.
1791 Francouzský Code pénal snížil ze 115 na 32 počet trestných činů, za něž
se ukládal trest smrti. Hrdelní trest nesměl být spojen s utrpením, ale měl
pouze ukončit odsouzencův život.
1828 Všechny zbývající německé státy zrušily mučení (Prusko 1754,
Bádensko 1767, Rakousko 1791, Bavorsko a Virtembersko 1809,
Hannoversko 1822, Gotha 1828).
1870 Německý říšský sněm zrušil 118 hlasy proti 81 trest smrti, Bismarckova
vláda však posléze dosáhla revize tohoto rozhodnutí.
1939 Nacistická justice připouštěla uplatnění trestu smrti na mladistvých od
šestnácti let, od roku 1943 bylo možné popravovat čtrnáctileté děti.
Soudci mohli vynést nejvyšší trest za přibližně 2600 různých deliktů.
1940-1945 Jen sám soudce Reichhart vynesl 2805 rozsudků smrti (pro
1949 porovnání: za první světové války padlo 300 hrdelních trestů, v letech
1928 až 1932 jen deset). Spolková republika Německo zrušila ústavním
článkem 102 trest smrti.
1950 Rakousko zrušilo trest smrti v oblasti občanského práva, prohlásilo ho za
přípustný pouze v době stanného práva a výjimečného stavu (podobně
Švýcarsko od roku 1937 neukládá trest smrti v dobách míru).
1950-1960 Počet vykonaných trestů smrti v NDR se odhaduje na 160 během těchto
deseti let. Z toho 102 bylo uloženo za tak zvané zločiny proti státu.

91 z 123
 Obrazové přílohy
1. Ukřižování od Martina Schongauera (narozen kolem roku 1430 -zemřel 1491).
Mědirytina, Státní grafická sbírka Mnichov.
2. Pro zpřísnění trestu byl delikvent občas přibit na kříž obráceně. Na obrázku je ztvárněno
ukřižování svátého Petra. Perokresba od Matthäuse Günthera (1705-1788). Státní
grafická sbírka Mnichov.
3. „Kramáře lámali kolem, ženu zaživa pohřbili a probili kůlem.“ Smrt travičky ze
švýcarského Freiburgu roku 1574. Při prorážení dřevcem již byla delikventka mrtvá.
Muže, rovněž traviče, čekala poprava kolem. Akvarel, ústřední knihovna v Curychu.
4. Moskevské popraviště. V pozadí pohled zezadu na Kreml. Dobová mědirytina z
Oleariova popisu cesty po moskevské a perské říši v letech 1634 až 1639. Státní
knihovna Berlín, Handkeův archiv obrazů.
5. Popraviště. Předloha k mědirytině Urse Grafa (1513). Fonds Albertina.
6. Mučení a setnutí Theobalda de Brusati. Ilustrace z Codex Balduini Trevirensis (Kodex
Balduina Trevírského) z roku 1325. Po mučení byla vůdci brescijských povstalců
sražena obouručným mečem hlava. Poté ji kat nabodl na dlouhý kůl a čtyři části těla
pověsil na kola. Na praporech jsou zobrazeny erby Brusatiů. Na zemi leží popravení
spoluviníci. Podle Irmerova vydání.
7. Setnutí Petra z Hagenbachsu v Breisachu roku 1474. Odsouzenec klečí volně na zemi.
Kresba Wernera Schodolera ve švýcarské kronice (kolem roku 1515). Kantonální
knihovna Aarau.
8. Zajatí piráti bývali popravováni s velkou pompou. Leták vytištěný v Norimberku
Hansem Weigelem zobrazuje hromadnou popravu 24 námořních lupičů, kteří byli roku
1573 popraveni během 45 minut. Státní knihovna v Berlíně; Handkeův archiv obrazů.
9. Spoutaný a hlavou dolů visící odsouzenec očekává smrtelný úder. Před ním stojí v
dlouhém plášti soudce. Hrad hořící v pozadí patřil pravděpodobně popravovanému.
Švýcarská kronika z roku 1576. Kantonální knihovna Aarau.
10. Poprava anglického krále Karla I. 30. 1. 1649. Před čtyřhranným špalkem klečí královo
bezhlavé tělo v kalhotách a košili. Jeden z pacholků drží hlavu a ukazuje ji davu, v němž
nestojí pouze muži a ženy, ale i děti. Vyobrazení pochází z roku 1652 a je volným
zpracováním holandské rytiny z roku 1649. Státní knihovna v Berlíně, Handkeův archiv
obrazů.
11. Popravčí scéna. Odsouzenec klečí na hromadě písku a ruce má sepjaté k modlitbě. V
pozadí vidíme oběšence a mrtvoly vpletené do kola. Mědirytina Daniela
Chodowieckého z roku 1770. Státní knihovna v Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
12. „Muž v kole“. Plastika z roku 1475 umístěná na klášterním kostele v Tübingen,
znázorňuje umučení svatého Jiří, který za Diokleciánova pronásledování křesťanů
skončil vpleten v kolo. Foto Kleinfeldt, Tübingen.
13. Johanka z Arcu na hranici. Obraz J. E. Leneeveua. Státní knihovna v Berlíně, Handkeův
archiv obrazů.
14. Již ze 14. století jsou známé předchůdkyně gilotiny. Vyobrazená stínací širočina se
vyvinula z prkna. Dřevořez ze „Symbolů svátých apoštolů" Lukáše Cranacha staršího
(1472-1553) představuje setnutí apoštola Matouše. Státní grafická sbírka Mnichov.
15. Rozřezání pilou ze „Symbolů svatých apoštolů". Dřevořez Lukáše Cranacha staršího.
Jedná se o zřídkavý způsob popravy. Státní grafická sbírka Mnichov.
16. Vyvrhnutí svatého Erasma. Jeden z katů vyvrhuje z otevřeného mučedníkova břicha
vnitřnosti, zatímco druhý je navíjí na rumpál. Světec v této chvíli ještě žije. Dřevořez ze
„Symbolů svatých apoštolů“ Lukáše Cranacha staršího. Státní grafická sbírka Mnichov.

92 z 123
 17. Rozčtvrcení Poltrota de Méré roku 1563. V pozadí Place de Gréve s fasádou. Kat třímá
meč, zřejmě aby pomohl při oddělení údů. Mědirytina podle starší rytiny. Státní
knihovna v Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
18. Poprava franské královny Brunichildy. Ze stanového tábora v pozadí přihlíží jezdec v
brnění, s korunou a žezlem (král Chlothar). Kolem něj se nachází jeho družina.
Mědirytina z 15. století mistra Boccaciových ilustrací. Berlín, kabinet mědirytin.
19. Upálení tří čarodějnic roku 1574. Klečící a modlící se ženu v popředí zřejmě očekává
stejný osud. Kolorovaná perokresba. Suddeutscher Verlag, archiv.
20. 7. ledna 1595 byl na Place de Gréve oběšen a spálen jezuitský páter Jean Guignard.
Veřejně schvaloval čin královraha Clémenta. Kresba tuší podle leptu F. Hogenberga.
Státní knihovna v Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
21. Bruselská poprava Jana Grovelse Spella roku 1569. Kat se právě chystá sestoupit ze
žebříku opřeného o šibenici. Odsouzenec má na prsou pověšenu tabulku s nápisem
„Sententie“. U podpěrných kůlů šibenice jsou přivázáni spolupachatelé odsouzení k
bičování. Rytina F. Hogenberga. Státní knihovna v Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
22. Daumierova karikatura znázorňuje sicilského krále Ferdinanda II. Státní knihovna v
Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
23. El Agarrotado – zardoušený. Ve Španělsku a na Filipínách se popravovalo garotou –
škrtidlem utahovaným šroubem. Během popravy tímto nástrojem dochází k trýznivému
udušení odsouzence. Rytina Francisca Goyi z roku 1778. Státní knihovna v Berlíně,
Handkeův archiv obrazů.
24. První exekuce únosce dětí popraveného podle Lindberghova zákona. V poslední
sekundě před oběšením je odsouzenci přetažena přes hlavu kápě. Suddeutscher Verlag,
archiv.
25. Gilotina používaná v Dijonu během Francouzské revoluce ukončila život mnoha
šlechticů. Později skončila v Paříži a v Palais Drouot byla vydražena za 10 000 zlatých
franků. Suddeutscher Verlag, archiv.
26. Holandská rytina z dob Francouzské revoluce demonstruje funkci gilotiny. Státní
knihovna v Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
27. Veřejná poprava vraha ve francouzském Grenoblu. Süddeutscher Verlag, archiv.
28. Popravčí špalek a sekyra berlínského kata Krautse. Vedle židle, kde seděli odsouzenci
před popravou. Suddeutscher Verlag, archiv.
29. Povstání boxerů roku 1900. Čínský policejní důstojník vlastní rukou srazil hlavy čtyřem
vůdcům povstalců. Státní knihovna v Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
30. Poprava nihilisty Suchanova roku 1882 v Kronštadtu. 22 osob bylo obžalováno z podílu
na atentátu proti carovi. K smrti byl odsouzen jistý úředník a bývalý námořní důstojník
Suchanov. Car poskytl důstojníkovi milost trestu smrti zastřelením. Státní knihovna v
Berlíně, Handkeův archiv obrazů.
31. Jedna z prvních amerických plynových komor se nacházela ve věznici v Jefferson City.
Umožňovala popravu dvou zločinců současně. Süddeutscher Verlag, archiv.
32. Elektrické křeslo. Odsouzenec je popraven elektrickými impulzy o napětí až 10 000
voltů. Smrt nastává buď šokem nebo v důsledku vnitřních popálenin. Süddeutscher
Verlag, archiv.

Tři obrazy na dvoustranách v textu pocházejí z cyklu „Les miséres et les malheurs de la
guerre“ Jacquese Callota. Zachycují scény z třicetileté války (vojenská poprava oběšením,
kolem a zastřelením) a byly vydány roku 1633 v Paříži. Muzeum Wallrafa Richartze v Kolíně.

93 z 123
94 z 123
95 z 123
96 z 123
97 z 123
98 z 123
99 z 123
100 z 123
101 z 123
102 z 123
103 z 123
104 z 123
105 z 123
106 z 123
107 z 123
108 z 123
109 z 123
110 z 123
111 z 123
112 z 123
113 z 123
114 z 123
115 z 123
116 z 123
117 z 123
118 z 123
119 z 123
120 z 123
121 z 123
122 z 123
 Popis knihy:
Člověk je člověku vlkem. To se vědělo již v dobách starověku. Lidská krvežíznivost se
od počátků lidských dějin projevovala i v tom, jak krutými způsoby bývali zločinci od
pradávných dob sprovozováni ze světa. Po tisíce let umírali lidé ve strašlivých mukách jménem
krále, církve, lidu nebo prostě jen spravedlnosti. Sadistická fantazie katů a soudců neznala
hranic. Hříšníkova poslední hodinka mívala stovky podob, všechny však byly stejně hrozivé.
Provinilci končili svůj život vpleteni v kolo, na šibenici, v plamenech popravčí hranice, pod
gilotinou, nabodnutí na kůl, rozčtvrcení, utopení, svržení ze skály, ukřižovaní nebo třeba
usmaženi na elektrickém křesle.
Tato kniha se pokouší ukázat realitu poprav, jež se svou brutalitou a úděsností nijak
nelišily od činů nejkrutějších vrahů.

123 z 123