Obsah

Úvodem................................................................................................................................................3
Díl první - Inkarnace............................................................................................................................6
Kapitola první - Muž ze zlověstné hvězdy......................................................................................6
Kapitola druhá - Drak vítězí nad Siegfriedem...............................................................................10
Kapitola třetí - Adept Doktora Fausta............................................................................................15
Kapitola čtvrtá - Kosmologie nepořádku.......................................................................................27
Kapitola pátá - V září temného slunce...........................................................................................32
Kapitola šestá - „Fingerspitzgefühl“..............................................................................................39
Kapitola sedmá - Vize inverzního světa.........................................................................................48
Kapitola osmá - Apoštol národního socialismu.............................................................................53
Kapitola devátá - Mefistofelův příběh...........................................................................................60
Kapitola desátá - Blitzkrieg, svět bleskem spálený.......................................................................65
Kapitola jedenáctá - Vůdce se stínem vlka....................................................................................68
Díl druhý - Maleficium.......................................................................................................................78
Kapitola dvanáctá - Zvěrokruh kontra svastika.............................................................................78
Kapitola třináctá - Zápisník Himmlerova astrologa......................................................................89
Kapitola čtrnáctá - Černý řád SS...................................................................................................96
Kapitola patnáctá - Synové světa a synové tmy..........................................................................101
Kapitola šestnáctá - Manichejská válka světů.............................................................................106
Kapitola sedmnáctá - Útok Valkýry.............................................................................................110
Kapitola osmnáctá - Hitlerův sestup do propasti.........................................................................118
Kapitola devatenáctá - Ragnarok, doba popela a smrti...............................................................122
1
2
Úvodem
Někdejší a jinak až příliš světský papež Alexander VI. Borgia (1492- 1503) vydal krátce před
svou smrtí pastýřský dopis, v němž oznámil, že po zemi putují vyslanci ďábla. Podle něho se
vyslanci ďábla skrývají před svým odhalením tak, že kromě dobře utajovaných zločinů konají pro
své maskování i efektně projevované skutky dobra. Podle papeže nebylo lehké zničit ďábla v této
podobě na zemi, neboť ten zde přebývá přesně takovou dobu, jaká mu byla předem vyměřena.
Nemůže mu uškodit nůž, sekera, jed nebo šibenice, dokáže se obhájit i v těch nejlépe prokázaných
obviněních. Stává se často důvěrným přítelem mocných a skrývá se mezi čestnými a bohabojnými
lidmi. Renesanční papež měl ve svém ponaučení nepochybně na mysli ďábla v lidské podobě, který
rozsévá zlo všude, zlo podobné jedovaté bouři, přerůstající do následujících věků a generací.V roce
ukončení Norimberského procesu zemřel ctihodný don Alois Mager, jenž byl profesorem teologie v
Salzburgu. Jeho přátelé později vyprávěli, jak v Hitlerově době a v době dramatu Německa strávil
celé hodiny u otevřeného okna a s křížem v ruce odříkával exorcismy za Führera. Ještě předtím
vykonal pouť do Dulmenu, kde odpočívá tělo Anny Kateřiny Emmerichové z augustinského
kláštera v Agnentenbergu, která před svou smrtí v roce 1824 vyslovila tuto prorockou vizi.„ Ve
středu pekla se nachází propast temnoty, do níž byl uvržen Lucifer v okovech Stalo se tak v souladu
s vůlí Boží. Dověděla jsem se, že Lucifer bude na určitou dobu propuštěn, což se stane padesát nebo
šedesát let před rokem dva tisíce od narození Krista.„
Vizionářka tedy měla na mysli vzestup a pád Adolfa Hitlera. „Žádná jiná definice
nezobrazuje přesněji Hitlera jako ta, která praví, že byl médiem samotného Satana „, napsal don
Alois Mager a v této souvislosti můžeme uvést slova z výpovědi generála Jodla při Norimberském
procesu: „Hitler byl velkým člověkem pekelným.“
Mohli bychom si myslet, že proces inkarnace Zla do lidských bytostí patří k dávno mrtvému
dědictví minulých dob a ztratil své opodstatnění právě tak jako inkvizice. Tato domněnka však, jak
se zdá, je hlubokým omylem. Právě ve dvacátém století vyvstalo doposud neucelené zlo, které bylo
rozptýleno všude a v každém člověku v hrůzostrašné koncentraci hitlerovského režimu. Zlo zde
bylo koncentrováno jako něco zřetelného, jako nacistický režim a stát. Pokud by se toto zlo
nezhmotnilo v jediné zemi, bylo by prorostlo jako podhoubí celý známý svět a tak ho odsoudilo k
zániku.
„Nacismus vyvolává nejnižší instinkty lidstva“, bije na poplach Rauschning. „Nacismus je
nejrafinovanější a nejhouževnatější pokus v dějinách získat politické výhody ze zla v lidech a ze
zlých lidí. Takto vzniká světové spojení všech zločineckých instinktů a prvků v člověku.
„ Programově řízenou kumulaci zla ve Třetí říši lze přirovnat k výstavbě jakéhosi rouhavého
monolitu, k babylónské věži, která se budovala bez jakýchkoliv pochybností a váhání ze strany
svých stavitelů. Ani tehdy se nikdo nebouřil, když dělník pracující na stavbě klesl mrtvý pod
neúnosnou tíhou svého nákladu - rozhořčení propuklo až tehdy, kdy se ze stavby uvolnil nějaký
kámen a náhodou porušil velké dílo. „Němci by se bývali museli zhrozit, když spatřili míru zla“,
hovoří Max Picard. „Bylo to zlo, které přesahovalo všechnu lidskou míru - to by je mělo varovat,
byli by museli myslet na to, že na této nadlidské míře zla zcela jistě spolupůsobí ještě něco jiného
než obyčejný člověk. Byli by museli zaváhat, muselo by je zamrazit. Ale oni nezaváhali, nezhrozili
se, přijali nadlidskou míru zla jako svoji vlastní míru, vrostli do ní a identifikovali se s ní.“
Už to, že se tento monument zla stavěl bez přestávky, že se proti němu nezvedl žádný odpor,
naopak se zdálo, jakoby se stavěl sám od sebe, jako kdyby všechno samo sebou k němu směřovalo,
spolupůsobilo na něm strašidelným způsobem - úplně jinak než se zpravidla děje při každém
lidském díle, kde se střídá růst a úpadek, zdar a nezdar. Už toto by muselo Němcům nahnat hrůzu a
dohnat je k úvaze. Němci ale začali uvažovat až tehdy, když se zlo nepodařilo a zhrozili se až tehdy,
když se zhroutilo.“

3
 Pád tohoto monumentu zla v Německu byl nevyhnutelným, aby ukázal nejen Němcům, ale
všem ostatním národům, že pokus založit si národ a světové impérium na základě rozvratu,
destrukce a zla není nikomu dovoleno. Stali jsme se svědky toho, jak bylo rozřešeno Dostojevského
dilema v té nejúčinnější podobě, kdy trest nenásleduje zločin, ale je připraven zasáhnout již od
samého začátku zločinu, jak o tom přímo biblickou řečí květnatě hovoří filosof Max Picard:
„Za onoho času už nebudou říkat: - Otcové jedli z kyselých hroznů a dětem trnuly zuby, ale
každý zemře pro svůj zločin a kterýkoliv člověk by jedl z kyselých hroznů, jemu budou trnouti zuby
-“. Podle těchto slov Bible jdou po sobě hřích a trest. Obyčejně je tomu tak, že mezi hříchem a
trestem ležela doba jedné generace - dnes se děje to, co za dob Jeremiáše proroka: trest je nachystán
a připraven vedle zločinu.
Srbský král Alexandr a francouzský ministr Barthou byli na rozkaz Mussoliniho zavražděni
automatickou pistolí a sám Mussolini byl za několik málo let odsouzen a popraven automatickou
pistolí. Italská armáda používala ve válce v Habeši proti habešskému obyvatelstvu a vojákům plyn a
za několik let nato se italská armáda rozpadla, vytratila se jako plyn a byla zničena. Když Německo
na podzim roku 1938 zabíralo Československu Sudety a Polsko si též přisvojilo kousek z tohoto
lupu, netrvalo to ani rok a totéž Polsko bylo vyloupeno a rozděleno. Nacistická vláda vyhnala
obyvatele Lotrinska a Polska z jejich území a na jejich místa nasadila Němce. Krátce nato museli
Němci putovat ze svých vlastních území a nevěděli ani kam. Nacisté nutili Židy, aby s
patnáctikilovými balíky opustili své domovy a natlačili je do nejtěsnějších prostorů železničních
vagónů, než je zlikvidovali v širokém prostoru smrti a krátce nato museli ti stejní nacisté oznámit
svým vlastním krajanům, aby utíkali s patnáctikilovými balíky z vlastních domovů před blížícími se
Rusy. Tito lidé nenašli jiné úkryty než strašné krátery rozbombardovaných měst. Pouze na mučení
lidí v továrnách a koncentračních táborech, vivisekce lidí v těchto táborech a na zplynování miliónů
lidí nepřišel doposud spravedlivý trest. Pravděpodobně proto, že pokud by zde došlo k
odpovídajícímu, přiměřenému trestu, museli by zahynout nejen zločinci, ale všichni lidé a s nimi
celý svět.
Třebaže většina historiků novodobých dějin sotva bude s tímto názorem souhlasit, dovolím
si obhajovat tezi, že ke zničení nacismu bylo zapotřebí něčeho více než vojenské porážky a
desetiletí trvající denacifikace. Hitler stál v polovině roku 1942 v čele obrovské německé říše a jeho
fašistických spojenců. Jeho moc sahala od španělských hor až po hranice Turecka, od pobřeží
Tunisu po místa vzdálená sotva stovku kilometrů od posvátného veletoku faraónů - Nilu. Legionáři
novodobého Caesara si s řinčením zbraní vydobyli ohromující prostor od norského Nordkappu na
březích Severního ledového oceánu až po africkou zemi pyramid - Egypt, od Brestu na pobřeží
Atlantiku po severní zátoky Volhy. Jeden vojenský úspěch střídal druhý a svět oněměl úžasem, když
se führerovy opancéřované kolony přiblížily k Moskvě, aby z ruského medvěda vymačkaly střeva.
Pod neměnným imperativem vrchního velitele německých branných sil byly do tohoto boje
vrženy všechny materiální a lidské prostředky hnědého impéria, z něhož však kdysi všemocnému
Führerovi nezůstalo v poslední dny života nic kromě labyrintu katakomb ukrytého patnáct metrů
pod budovou říšského kancléřství a telefonní centrály na úrovni provinčního hotelu, spojujícího
paranoidní svět jeho nitra s vnějškem, který se hroutil v plamenech, troskách a krvi.
Přitom se Hitler již několikrát natahoval po konečném vítězství, které mu leželo na dosah
ruky, ale nikdy mu nebylo dovoleno jej dosáhnout. Stál už jen malý krůček před invazí do Anglie -
ta se však vůbec nepodařila. Nacistická vlajka se třepotala na Elbrusu v horách Kavkazu, ale
životodárná ropná pole se do rukou jeho armád nikdy nedostala. Nacisté se ocitli jen několik dní
před objevením atomové bomby, ale Prozřetelnost, jak prohlásil Churchill, nepřipustila, aby se jim
tato strašná zbraň doopravdy dostala do rukou.

4
 Nespočívalo v Hitlerově neschopnosti, že tento zápas prohrál. Celé roky jednal s přímočarou
brutalitou a svými zvrácenými hodnotami morálky srazil polovinu světa na kolena. Jeho moc byla
tak děsivá a obrovská, že chtěnechtě musíme připustit, že za ní stál ještě někdo jiný než Hitler.
A pak najednou, v nejméně očekávaném okamžiku, v období kulminace teroru a zločinu
provázející největší Führerovy triumfy, se jeho moc zlomila způsobem tak děsivým a strašným, jaký
provází jen pád adepta černé magie - Fausta.

5
Díl první - Inkarnace

Kapitola první - Muž ze zlověstné hvězdy

„Na straně západní zazáří hvězda, jež kometa sluje - znamení meče a hladu a smrti všem
smrtelným lidem, znamení záhuby vládců a velkých významných mužů.“
(Sibylliny věštby, III, 335)

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Hvězdná konjunkce ukazuje, že přišel na svět na
rozhranní Berana a Býka, v době, kdy bylo Slunce v druhém ze zmíněných znamení. Astrologové se
domnívají, že ženský charakter, který dominuje na začátku tohoto znamení, přechází do vlády a
moci, což označuje atributy mužského charakteru, onoho démonického a ukrutného Mínótaura.
Býk symbolizuje hřmění, bouřku a Měsíc. V Malé Asii se ve starověku prováděly obřady
iniciace prostřednictvím oběti krve. Adept ponořený v krvavé lázni z usmrceného býka měl
prostřednictvím tajného rituálu získat příslib nesmrtelného tisíciletého života. Většina symbolů
spojených s býkem označovala smrt. Nespoutaná síla tohoto nezkrotného zvířete, zosobnění zemské
síly a pudové energie jej přiváděly do záhuby a podle slov Paula Diela jeho „ věrolomná moc a dech
ničivého ohně“ v historii nespočetněkrát rozsévaly krutost a zlo.
Studujeme-li horoskop Adolfa Hitlera, zjistíme, že světlo světa spatřil právě v momentě, kdy
byl na východním horizontu vzestup znamení Vah. Podle jeho osobního astrologa leželo znamení v
ascendentu, majícím podle starobylé tradice limitující význam pro hlavní charakterové vlastnosti.
Lidé narození v tomto znamení jsou vyrovnaní pouze do momentu, pokud je nic nezatěžuje, stejně
jako samotné Váhy. V okamžiku narození byl nedaleko ascendentu Uran, planeta rebelů. Uran v
tomto postavení přináší neklid, katastrofy, podivné myšlení a choroby. U Hitlera leží planeta Saturn
- zosobnění neštěstí - v desátém poli, jemuž podléhá touha po realizaci grandiózních plánů, moci a
působení na veřejnost.

6
 Zmínil jsem se, že ve chvíli Hitlerova narození se ascendent nacházel ve znamení Vah a
Uran byl právě na vzestupu. To představuje velmi nepříznivou konstelaci, protože Saturn ovládá
znamení Lva a též přítomnost Marsu v osmém poli je nebezpečná. V této figuře nemá žádná planeta
znamení exaltace - v podřízeném postavení jsou Mars a Venuše a mají méně příznivý účinek,
protože ovládají osmé pole. Jinak mají vliv například na nebezpečí atentátu, protože Venuše
nacházející se ve vlastním znamení a dokonce možná ve vlastním postavení, chrání před
nebezpečím.
Venuše není v postavení Býka v devítině Býka, ale ve znamení Býka v devítině Blíženců,
což je další důvod, proč Hitler ze všech atentátů vyvázl se zdravou kůží. Ve chvíli Hitlerova
narození ovládala jeho horoskop Venuše a ta předurčila konstelaci na smrt vlastní rukou s osobou
ženského pohlaví - Mars je v ženském postavení ve znamení Býka.
Hitlerův astrolog Wilhelm Wulff k tomu připojuje výklad jednoho pravidla a jedné
kombinace sanskrtu. Zní asi takto: „Pokud je Slunce, Mars a Saturn v desátém poli, aniž je
ovlivňovala dobrotivá souhvězdí, bude člověk, o kterého jde, kulim. Pokud je však jedna z výše
uvedených planet v desátém poli, aniž by ji ovlivňovaly dobré planety, bude tento člověk velitelem
kuliů.„
Tato poslední kombinace se vyskytuje v Hitlerově horoskopu. Hitlerovy životopisné údaje
jsou však zajímavé i z jiného aspektu. Jmenovitě z hlediska numerologie, podle níž vše, co se
odehrává v nám známém světě a probíhá v kosmu, je skutečností uspořádanou do numerického
klíče. Je to realita vyjádřená pomocí posvátných čísel.
Numerologie používá čísel jako klíče k chování člověka. Každý pojem nebo jméno, které
vyjadřujeme slovy, můžeme přeměnit na číslo dle staré tradice vycházející z kabaly následujícím
způsobem: AIJQ = 1, NE = 5, BCKR = 2, UVWX = 6, GLS = 3, OZ = 7, DMT = 4, FHP = 8.

7
Všeobecně lze říci, že numerologické zjišťování lidského charakteru nebo osudu se skládá ze dvou
na sebe navazujících kroků. Nejprve transformujeme na čísla údaje o narození, případně smrti
zkoumané osoby, potom vykonáme to samé s písmeny jména - osudové číslo získáme součtem
všech čísel dne, měsíce a roku narození na jednociferné číslo, jmenného čísla docílíme tak, že každé
písmeno jména a příjmení označíme příslušným číslem. Poté jednotlivé hodnoty sčítáme, dokud
nedosáhneme jednociferného čísla.
Pokusme si to nyní dokázat na příkladu analýzy osobnosti Adolfa Hitlera podle postupu a
interpretace numerologa J.Silvera:
Adolf Hitler se narodil 20. 4. 1889 v Braunau a 30. 4. 1945 spáchal v Berlíně sebevraždu.
Pusťme se tedy do výpočtů: Číslo dne jeho narození = 20 = 2 + 0 = 2 Číslo měsíce jeho narození
=4
Číslo roku jeho narození =1889 =1 + 8 + 8 + 9 = 26 = 2 + 6 = 8
Číslo města jeho narození = BRAUNAU
2 + 2+1+6 + 5 + 1+ 6 =23 = 2 + 3 = 5
Souhrnné číslo jeho narození:
2 + 4 + 8 + 5 = 19 = 1+ 9= 10 =1+0=1
Číslo dne jeho smrti:
30 = 3 + 0 = 3
Číslo měsíce jeho smrti = 4
Číslo roku jeho smrti:
1945 = 1+ 9 + 4 + 5 = 19 = 1+ 9 = 10=1+0 = 1
Číslo města jeho smrti = BERLIN
2 + 5 + 2 + 3 + 1+5 = 18=1 + 8 = 9
Souhrnné číslo jeho smrti:
3+4+1+9 = 17 =1+7 = 8
Číslo jeho jména = ADOLF HITLER
1+4+7+3+8+5+1+4+3+5+2=43=4+3=7
Čísla samohlásek v jeho jménu = AOIE
1+7 + 1 + 5 = 14 =1+4 = 5
Čísla souhlásek v jeho jménu = DLFHTLR
4+3+8+5+4+3+2=29=2+9=11=1+1=2
Souhrnné číslo jeho jména:
7 + 5 + 2= 14=1+4 = 5
A nyní společně analyzujme:
Je zapotřebí udělat rozbor tří čísel - narození, jména a úmrtí. Číslo narození ukazuje určující
životní plán a možnosti jeho uskutečnění. Číslo jména obsahuje varianty rozhodování o
individuálním bytí, vlastní proměnlivé a přetvořitelné mechanismy vůle, případně jejich vymezení
(Julius Silver). Číslo smrti je zrcadlem uskutečnění životního plánu.

8
 První tři z čísel narození Adolfa Hitlera značící číslo dne, měsíce a roku jsou buď dvojkou
nebo jejím násobkem - čtyřkou, případně osmičkou. Co to tedy znamená? Dvojka je v černé magii
číslem ďábla, čtyřka představuje čtyři jezdce Apokalypsy a osmička dvojnásobnou Apokalypsu
symbolizující ukrutnou a světovou katastrofu. Jak je vidět, numerologický původ údajů data
Hitlerova narození je určen temnými charakteristikami. Zároveň si však můžeme všimnout, že
místo narození - Braunau - má číslo pět. Pětka má dvojí sféru; majitel pětky si může totiž vybrat
mezi dvěma možnostmi: buďto z něj bude člověk inteligentní, sympatický, toužící po
dobrodružství, pohyblivý, pružný, mnohostranný se sklonem k nadšení, nebo se rozhodne pro
nevyzpytatelný charakter, záhadný, neklidný, krutý, netrpělivý, se sklonem k šíleným spekulacím.
Je všeobecně známo, jakou cestu si Adolf Hitler vybral. Výsledné číslo jeho narození je jednička.
Význam jedničky jako čísla narození je podle numerologické tradice takovýto: „ Číslo jedna
znamená, že na jeviště dějin přichází bojovník, hlasatel nemilosrdných sil. Krutost nezná výjimky
ani možnosti smíření. Roky pod vlivem čísla jedna přinesou povstání, revoluce, po nichž zaniknou
nové vlády a mocenská seskupení, zrodí se nové politické a sociální teorie.“
Adolf Hitler tedy nevyužil možnosti pozitivního rozhodování poskytované číslem pět,
třebaže byl tímto číslem obdarován nejen v číselné podobě místa narození, ale i ve výsledné číselné
podobě svého jména. Vybral si sféru podsvětí, negativní volbu čísla pět, nebojoval proti
ďábelskému osudu, ale zlu se přímo poddal. Výsledkem byl jeho pád, nelítostná smrt, jejichž
výsledným číslem je osm. Osmička smrti se u Hitlera nachází v čísle narození a je opakováním
zlověstné dvojky, čtyřky a osmičky, jejichž význam spočívá ve dvojnásobné Apokalypse.
Hitlerův inventář roku 1945 tvoří válka, hlad, choroby a smrt. Je tudíž nepochybné, že
nejosudnějším rokem Adolfa Hitlera byl rok 1945, který mu přinesl úplnou porážku a sebevraždu.
Jedním z podstatných prvků numerologie je metoda výpočtu osudových let. K roku narození
připočítáme součet složek tohoto roku a tak dále. Z tohoto postupu pak vyplývají osudové roky
Adolfa Hitlera: Rok narození: 1889 (1 + 8 + 8 + 9 = 26) Součet čísel: + 26
První osudový rok: 1915 (1 + 9 + 1+5 = 16) Součet čísel: + 16
Druhý osudový rok: 1931 (1 + 9 + 3 + 1 = 14) Součet čísel: + 14 Třetí osudový rok: 1945
Jeho prvním rozhodujícím rokem je rok 1915, druhý rok Hitlerova působení na frontě.
Druhým osudovým rokem je rok 1931. Hitler se v tomto roce seznámil a uzavřel dohodu s Erikem
Johanem Hanussenem, který byl jedním z těch, kdo zasvětili Hitlera do magie, manipulace mas,
techniky davové hypnózy a sugesce. Hitlerův třetí osudový rok je rok 1945, který již není třeba na
tomto místě komentovat...

9
Kapitola druhá - Drak vítězí nad Siegfriedem
„Proč mi bůh do mysli uložil vypovědět tyto věci? Co bude první zlou věcí a co bude další a
která dolehne nakonec na všechny? Jak se to všechno má začít?“
(Sibyliny věštby, III, 196)

Když v roce 1895 koupil státní úředník Alois Hitler rodinný dům v Hafeldu v horním
Rakousku, poslal svého šestiletého synka do základní školy ve Fischlhamu a následně v rozpětí let
1897 až 1899 do benediktinského kláštera v Lambachu v kantonu Wels nedaleko Lince.
Toto opatství se odedávna pyšnilo tradicí - již od svého založení v roce 1056 se stalo nejen
cílem pobožných poutníků, ale i zadumaných učenců a cestovatelů, kteří studovali po celé
středověké Evropě. Zde si mladý hoch během klášterního zpěvu pod vedením otce Bernarda
Grünera všiml poprvé zvláštního a tajemného kříže zakončeného jakoby kostičkami mezi bohatě
vyřezávanými motivy kazatelny a kúru, z něhož opat přednášel nad zakuklenými postavami
klečících mnichů v hustém kouři z kadidelnic kázání k oslavě nadpozemského světla Význam
těchto symbolů mu byl nepochybně velmi brzy objasněn.
Tyto podivné kříže nechal vytesat páter Theodor Hagen (1816-1872), vášnivý kabbalista,
astrolog a protagonista Janovy Apokalypsy, těsně po návratu z cesty do Jeruzaléma, Persie, Arábie a
Turecka, kterou uskutečnil v letech 1856 až 1868. To, že si pozdější opat kláštera zvolil svastiku za
svůj erb a nechal ho vytesat nad vstupní bránu kláštera, považuje francouzský badatel Jean Michel
Angebert za důkaz skutečnosti, do jaké míry se nechával inspirovat tajným orientálním učením.
(Naproti tomu anglický autor Nicolas Goodrick-Clarke považuje znak na erbu za rodinnou tradici
vyplývající ze jména „Hagen“. Hagen znamená hák a tato svastika by měla podle něho vyjadřovat
pouze kříž vytvarovaný do podoby háku.
Svastika, „točící se kříž světla a starobylý symbol Seveřanů“ je nepochybně významným
magickým symbolem nacházeným u starých kultur Asie, jakož i v Jižní Americe. Byl objeven v
ruinách Tróje, vytesán do keltských menhirů a nebyl cizí ani kulturám Basků a Aztéků. Pro nacisty
zásadním zjištěním byla skutečnost, že hákový kříž je úplně neznámý v celé semitské oblasti, v
Mezopotámii, Asýrii a Fénicii, proto ho považovali za symbol výlučně árijský.
Na ruský dvůr byl hákový kříž uveden carevnou Alexandrou Fjodorovnou, princeznou Alix
von Hessen, k níž francouzští autoři Jacques Bergier a Louis Pauwels v knize „Jitro kouzelníků“
připojují následující tajemný příběh:
„Na jednu ze zdí Ipatejova domu načmárala carevna před svou smrtí hákový kříž s nápisem.
Nápis, než byl smazán, byl zadokumentován a jistý Kutepov vlastnil fotografii této kresby z 24.
července. Dostal prý do úschovy ikonu, která byla nalezena poblíž mrtvé panovnice. Ikona v sobě
skrývala poselství určené tajné společnosti Zeleného draka.“ (Carevna načrtla hákový kříž těsně
před popravou v noci ze 16. na 17. července 1918. Při zvěrském masakru cara Mikuláše II. a jeho
rodiny bolševici zničili panovnickou dynastii, vzniklou v Ipatejově klášteře v Kostromi zvolením
Michaila Romanova na moskevský trůn v roce 1613 a skončila ironickou hrou osudu ve sklepě
domu kupce Ipateva v Jekatěrinburgu. Ikona byla součástí osobních věcí carské rodiny, které byly
hned druhý den odvezeny do Moskvy Leninovi: sáček s diamanty, deníky, korespondence, rovněž i
alba s rodinnými fotografiemi, zachycujícími život rodiny v Tobolsku). Kutepov byl později unesen
na jachtu barona Otto Bautenase, kde byl zavražděn. Samotného barona později stihl podobný osud.
Agent špionážní služby, který se později tímto případem zabýval, napsal, že velká bílá loď barona
Bautenase se jmenovala „Assgard“, což byl název mýtické nordické země, o níž se ještě zmíním.

10
 Svastika, znamení slunečního kultu s názvem odvozeným od sanskrtských výrazů „su“ a
„asti“ byla symbolem ohně, stvoření, přízně osudu života. Disk zlatého slunce odpovídá podle
představ zasvěcenců číselné hodnotě 4 v hebrejské abecedě, písmenu Aaleth, vyslanci světla. Jeho
ramena se obracejí doleva souhlasně s otáčením Země.
Pokud je však svastika odvrácená a obrací se doprava, symbolizuje Temné slunce, které
svým vyznavačům poskytuje neobyčejnou moc. Takovéto znamení, jež svými zlověstnými
znameními usměrňuje síly proti přirozené rotaci Země a konfrontuje temnou sílu se zlatým Sluncem
života, rozsévá po světě nenávist, zlobu a smrt.
Mladý Adolf dychtivě naslouchal vysvětlování cisterciáckého mnicha Jorga Lanze von
Liebenfels (vlastním jménem Adolf Josef Lanz), který se později proslavil rouhavým mýtem
rasistického Řádu nových templářů Ordo Novi Templi, známého apologeta germánských tradic a
rituálů, jež vnášel do obřadů iniciace a symboliky klášterního života. (Podle Jeana Michela
Angeberta přišel Lanz do lambašského kláštera v roce 1898, aby zde studoval privátní knihovnu a
písemnou pozůstalost bývalého opata Hagena. Tento údaj potvrzuje i další z francouzských autorů
Jean-Claude Frere, který uvádí, že Lanz pobýval v knihovně po dobu několika měsíců a „ vycházel
zřídkakdy s výjimkou chvil, kdy si zašel na skromné jídlo, přičemž s nikým nehovořil a vypadal tak
vzrušeně, jako by pracoval na jakémsi úžasném objevu.“
„Svastika“, objasňoval, „byla magickým emblémem Slunce a posvátným symbolem
tibetských vzdělanců“. Chrám v Lambachu měl také svoji okultní symboliku Trojice, tak oblíbenou
mezi svobodnými zednáři. Benediktini učili, že lidé jsou obklopováni neviditelnými silami a že
podle slov Janovy Apokalypsy bez ustání číhá na jejich duše ďábel, který své zlověstné sítě
roztahuje již od počátku světa. Řeholník, fascinovaný „áriokřesťanskou“ herezí vyprávěl s oblibou
o životě opata Trithemiuse ze Sponheimu, který byl duchovním žákem mnoha adeptů tajného
umění, jakými byli katalánský mág a alchymista Arnoldus de Villanova (1235-1312) či řezenský
biskup Albert z Bollstádtu, též zvaný Magnus (1193-1280), vášnivý učenec a křesťanský filosof,
proniknuvší i do tajemství široce rozkošatělého stromu alchymie a magie.
Trithemius byl následníkem slavného alchymisty Basila Valentina, žijícího v polovině 15.
století v klášteře v okolí Erfurtu, neúnavného hledače Kamene mudrců a mistra mladého, dnes
napůl mýtického Johanna Fausta, jehož tradice ztotožnila s Mefistofelem.
Lanzův dychtivý posluchač si musel i přes svůj mladý věk uvědomovat, že Trithemius si
svou nadpřirozenou učeností a zálibou v okultních vědách získal nepříliš dobrou pověst ještě v době
svého života. Byl zaujat především alchymií, magií a kabalou, ústících do fascinace tajnými
symboly a šiframi. Jeho „Steganographia“ vydaná tiskem v roce 1606 zahrnuje jakési složité
výpočty andělských hierarchií. Obsahuje též rozsáhlé pokyny, jak používat symboly k přivolání
nadpřirozených sil, k dosažení poznání a k telepatickému přenášení zpráv.
V době, kdy mladý Hitler odcházel z lambašského kláštera, odnášel si nepochybně silné
dojmy z uzavřeného prostředí klášterní komunity se staletí starou hermetickou tradicí. Jeho poslední
pohled jistě spočinul na znamení Hagenova erbu se svastikou nad portálem opatství.
Abychom docenili význam tohoto momentu, připomeňme si, že o mnoho let později, v
období, kdy Hitler stoupal po žebříčku absolutní moci, kolovalo Třetí říší veliké množství malých
natištěných ikon. Zobrazovaly parafrázi na známý obraz svatého Františka se stigmaty, na němž
mladý Adolf klečel před branou lambašského opatství se zdviženýma rukama, na než dopadají
paprsky světla, vycházející z heraldické svastiky nad portálem.
Po odchodu z Lambachu následoval Hitler svého otce do Leondingu, kde se tento
penzionovaný celník v roce 1898 usadil. U příležitosti dvanáctých narozenin se společně vypravili
na slavnostní představení opery „Lohengrin“ od hudebního skladatele a barda pochmurných
nordických tradic Richarda Wagnera (1813-1883). O mnoho let později se Hitler se zamyšleným

11
výrazem ve tváři vyzná vážným hlasem Winifred Wagnerové, manželce skladatelova syna
Siegfrieda: „Vše začalo v tamté chvíli.“
V jedné ze scén působivého biografického filmu „Hitler“ podle námětu knihy Joachima
Festa, natočeného a promítaného ve druhé polovině sedmdesátých let, se v jedné ze scén objevil
přízrak Adolfa Hitlera, vystupující z otevřeného hrobu Richarda Wagnera. Takto byla symbolicky
zachycena kontinuita pangermánské tradice, ztělesněné již v osobě tvůrce „Prstenu Nibelungů.“
Bylo“ to jako odhalení z jiného světa. Wagnerova hudba objevila pro Hitlera bohatství
tradice Gennánů, velkolepou symboliku tisíciletého odkazu, oduševňovala a strhávala k činům a
vzývala krvavého génia války. Bylo to zaslepení, okouzlení, návrat do šerého podsvětí Valhaly ke
stínům podvědomí a k mýtům, provázejícím cesty pradávných Nibelungů.
Wagnerova hudební dramata Hitlera svou pochmurností a pompézností úplně pohltila.
Později, již jako führer se nechal slyšet, že neměl žádné předchůdce s výjimkou Wagnera
Wagnerova díla jej nikdy neunavovala a vždy, když byla jeho psychika otřesena, obnovila se v
magickém světě Wagnerovy hudby.
Po smrti svého otce v lednu 1903 začal mladý Hitler směrovat své zájmy na čtení a další
vzdělávání, třebaže navždy zůstal pouze talentovaným samoukem. Nechal se zapsat do knihovny v
Linci a celé hodiny se procházel po tamních muzeích. August Kubizek, jediný přítel z tohoto a i
následného období Hitlerova života, píše ve svém deníku o Hitlerových uměleckých ambicích a
extázích, do nichž se dostával při poslouchání hudby mistra z Bayreuthu. S určitým druhem strachu
píše Kubizek o depresích svého přítele, projevujících se výbuchy pláče nebo hněvu, o jeho
komplexech, plánech a zálibě v meditacích. V osmnácti letech se pokládá za dobyvatele světa!
Jednoho dne navštívil Wagnerovo představení „Rienzi“ a téměř zešílel z příběhu římského
tribuna, hovořícího o své cestě k moci a pozdějším úpadku umocněným velikostí wagnerovské
orchestrální výpravy. August Kubizek vzpomíná, jak Hitler během celého představení střídavě bledl
a křivil# obličej: „Stál proti mně Chytil mě za ruce a stiskl, což nebyl zvyklý dělat. Oči se mu
horečnatě leskly. Nehovořil jako obvykle, roztahoval slova, utínal je a chroptěl. Nikdy jsem ho
neslyšel hovořit takovým způsobem. V hovoru bylo něco neobvyklého, cosi, co mě překvapilo,
protože jsem ho nikdy neviděl v takovém stavu, třebaže byl už nejednou nesmírně rozrušený. Jako
by někdo jiný hovořil jeho ústy, zatímco on s údivem a pohnutím poslouchal slova, vycházející z
jeho vlastních úst, jako by rozbouřené vody protrhly pevnou hráz. Pod vlivem jakéhosi osvícení
vyvolával zvláštní obrazy Z vlastní minulosti, jakož i dějin našeho národa. Hovořil o jakémsi
předurčení, které dostane od národa, aby jej vysvobodil z jařma a dovedl k výšinám svobody.“
Hitlerův přítel, užaslý nad jeho chováním, tak poprvé objevil pro historii jiný stav Hitlerova
vědomí, když ho ihned po představení odtáhl na vrchol blízkého Freiburgu a ohromil ho
vizionářským výstupem, v němž popisoval, jak jednoho dne vysvobodí Němce. Přesně tak jako
Rienzi Rimanov. V poryvech větru a v měsíčním světle tak odkryl tajemství hlasu, který promluvil
jeho ústy.
„Adolf se nacházel ve stavu blízkém šílenství“, píše Kubizek. „Byl napnutý až za hranice
únosnosti, rozrušený a s myslí plnou jakýchsi neobyčejných fantazií.“ Ty však měly vyplout na
povrch až o mnoho a mnoho let později.

12
 Po smrti otce, s nímž, jak se zdá, si příliš nerozuměl, mu v roce 1907 umírá matka. Jak to
později sám napsal, otevřela se před ním „cesta k samotě, propasti, nicotě.“
Až do roku 1913 trvalo období, kdy žil v naprosté bídě. Sám Hitler to komentoval takto:
„Bylo to nejsmutnější období mého života“. Ale byl to i čas poznání, neboť ho „ bohyně Nouze
často sváděla do svého lůna.“ Ve své knize později píše, že vídeňské zkušenosti položily „žulové
základy jeho světového názoru. „
Vídeň, kterou později označí za „Babylón ras“ je tedy městem lesku a slávy, ale také bídy,
samoty a zoufalství, metropolí knihoven, monumentální architektury, muzeí a divadel. Hitlerovou
drogou se stává opera, měnící se na rituál, po němž otevírá své nitro. Kubizek sleduje, jak jeho
přítel prožívá v hloubi své duše otřesy, předtuchu, že je mu svěřena speciální mise. „Tetralogie“ a
„Parzifal“ Richarda Wagnera ho vtahují do světa nadlidských a tajuplných rozměrů, oddává se
jejich zvláštnímu životu, vnitřním sluchem vnímá vytí Lokiho na tichých a mrazivých pláních
Severu, ubírá se podivnými cestami do mýtického světa Niflheimu.
„Nacházel se v jakési omamné extázi“, říká Kubizek. „V mytologii našel svůj ideální svět,
nejvyšší cíl, k němuž mířil.“

13
 „Stejně tak to bylo s jeho zájmy“, praví historik Allan Bullock. „Mnoho času trávil ve
veřejné knihovně, ale jeho čtení bylo velmi chaotické: starověký Řím, východní náboženství, jóga,
okultismus, hypnotismus, astrologie.“
Hitler obdařený fenomenální pamětí hltal jednu knihu za druhou a s požitkem absorboval
myšlenky. „ Četl jsem tehdy velmi mnoho a velmi pozorně“, dovídáme se z jeho slov. A jeho
oblíbené knihy? Fridrich Nietzsche a jeho teorie „Nadčlověka“, Arthur Schopenhauer a
voluntaristické vidění světa, Hitlerova světa, protože on se s jeho představami ztotožnil a realizoval
je v praxi.
Fridrich Nietzsche (1844-1900) obviňoval křesťanství, jehož vznik odvozoval z oslabení
„prvotních a zvířecích povah“, jakými byli staří Germáni. Krista nazýval „zajímavým dekadentem“
a litoval, že Mesiáš neměl při sobě Dostojevského, aby o něm zachoval výstižný životopis. Za
vynálezce křesťanství považoval apoštola Pavla, který byl podle Nietzscheho neurotikem a
rafinovaným senzibilem. Jeho působnost a energie pramenily z nedostatku vůle, tedy choroby. Díky
tomu se křesťanství stalo „nejhlubší myslitelnou korupcí.“
Nietzsche, vyznavač starověkého učení iránského mága Zarathustry ze 7. století př.n.l. a
tvůrce geniální studie „Antikrist“ se stal se svým nihilismem vzorem pro nacisty. „Dal jsem lidstvu
největší knihu na světě“, napsal o své knize „O původu morálky“ Filosof, hledající smysl života v
postoji silného se zálibou v nezvyklých sexuálních praktikách, sklonem k omamným jedům a
končící život jako šílenec, je nepochybně mnohomluvným prorokem nadcházející doby Třetí říše a
příchodu elitní rasy.
„Poučím vás o Nadčlověku“, zní úvodní slova v jeho díle. „Tak pravil Zarathustra“ „ Člověk
je něco, co musí být překonáno. Co jste udělali pro to, abyste ho překonali? Doposud všechny věci
směřovaly k jeho překonání, a vy snad chcete být odlivem tohoto velkolepého přívalu, nebo se
dokonce chcete vrátit ke zvířatům než člověka překonat? Hle, poučím vás o Nadčlověku. Je
smyslem země. Vaše vůle nechť vám praví: Nadčlověk buď smyslem země. Bratři, zapřísahám vás,
buďte věrni a nevěřte těm, kteří k vám hovoří o nadějích mimo tento svět...“
V další knize „Vůle k moci“ má Nietzsche jasno v otázce doby příchodu Nadčlověka, neboť
tvrdí, že „Herrenvolk“ (Panská rasa) se již zformovala a že se člověk připravuje na roli otce
budoucího Übermensche:
„Odstup, Ježíši, neboť je psáno: „ Uctívat budeš Nadčlověka, vyvolenou rasu, pána všech
království na zemi a jeho slávu, a jenom jemu budeš sloužit.“
Příchod „panské rasy“ a nové germánské pohanství, pro něž Nietzsche tolik uctíval Wagnera,
imponuje i Hitlerovi - stane se evangeliem nacismu a pod vládou svastiky vytvoří odstrašující říši
temnot. Hitler se tak dotkne osudovosti svého života. Nietzscheho pochmurné metafory a temné
wagnerovské motivy přecházejí do jeho krve, aby ovládly každou částečku jeho bytosti a rozpálily
jeho mozek prorockými vizemi. Drak zvítězil nad Siegfriedem.

14
Kapitola třetí - Adept Doktora Fausta
„Nenávist působí spolu s hněvem a obrací se proti těm, kdo činí dobré. Jakmile se
doslechne o jejich úspěchu a na vlastní oči se o něm přesvědčí, onemocní z toho.“
(Závěť Gádova, IV. 5)

Walter Stein, který se v létě 1912 připravoval na získání doktorátu, se s Hitlerem v té době
osobně seznámil a vzpomíná, jak ho vídal ve vídeňských kavárnách, kde vždy cosi četl. Stein se
zastavil v antikvariátu podivínského Ernsta Pretzscheho, který knihy prodával i mladému Hitlerovi
a často je od něho i kupoval zpět, nebo je bral jako zálohu. Walter Stein si jednoho dne přinesl z
Pretzscheho knihkupectví pomačkaný výtisk příběhu o Parcifalovi podle středověké legendy
Wolframa z Eschenbachu a s údivem zkonstatoval, že obsahoval pozoruhodné rukopisné marginálie
na prázdných okrajích stran. Tam, vedle statě popisující rytíře Grálu při mši, stálo: „ Tito lidé zradili
svoji čistou árijskou krev pro špinavé pověry o židovi Ježíši, pověry odporné a směšné stejně jako
židovský rituál obřízky.“
Walter Stein užasl. V dalších komentářích se dočetl, že ďáblem posedlý král Amfortas byl
nepochybně Karel Lysý, vnuk Karla Velikého, čarodějnicí Cundrie prostitutka Ricilda Boese,
Parcifalem íránský kancléř Luitward z Vercelli a Klingsorem strašný Landolf II. di Capua. U tématu
karolínských císařů byla napsána tato poznámka: „Rod obdařený výjimečnými a magickými
schopnostmi, umožňujícími nahlížet do nadsmyslových světů.“
Britský autor Trevor Ravenscrofit, který popsal a brilantně analyzoval Steinovy vzpomínky,
poznamenal: „ Toto nebyly běžné komentáře, ale práce někoho, kdo dosáhl čehosi více než
praktických znalostí černé magie! Neznámý komentátor našel klíč k odhalení mnohých nejhlubších
tajemství Grálu a přece zřejmě odvrhl křesťanské ideály rytířů a našel zalíbení ve zvrhlých intrikách
Antikrista. Náhle mu svitlo - čte poznámky samotného Satana!“ Na vnitřní straně knihy našel Stein
jméno jejího předcházejícího vlastníka, od něhož nedávno koupil několik akvarelů. Byl to mladý
Adolf Hitler...
„Byla to tvář muže s visícím pramenem hnědých vlasů, malým, téměř komickým vousem
přistřiženým na obou stranách horního rtu a malou tmavou bradkou. Měl na sobě trochu velký,
ošumělý černý plášť a z potrhaných kalhot mu vykukovaly prsty z děravých bot, „ vzpomíná si ještě
po letech Walter Stein na první setkání s Adolfem Hitlerem, jehož pozoroval oknem Demelovy
kavárny. Tehdy ještě netušil, že se dívá na člověka, který v krutosti překoná všechny tyrany
minulosti a jako krvavý hold kanibalským božstvům obětuje lidské životy téměř celé Evropy. Přesto
jej však podivný zjev malíře, usilujícího prodat na ulici své obrázky natolik zaujal, že se rozhodl
pátrat po jeho minulosti.
„Je příliš hrdý na to, aby přijímal dary či peníze v hotovosti,“ prozradil mu Ernst Pretzsche
při další návštěvě knihkupectví. „Dovolil jsem mu, aby zastavil své knihy a osobní věci a vyzvedl si
obnos potřebný pro to nejnutnější k životu. Jeho knihy jsou ve skutečnosti bezcenné, ale poskytují
mi záminku, abych mu dal pár haléřů.“
Pretzsche, podivná figura připomínající chrliče středověkých katedrál, s holou hlavou,
nepřiměřeně velkýma rukama, velkým břichem a hrbem na zádech v té době již Hitlera uvedl do
světa mystérií, do tajného okruhu pangermánských ctitelů Guida von Lišta, k němuž tělem i duší
náležel. A tak se dveře malého antikvariátu v křivolaké ulici staré čtvrti Vídně staly bránou in
inferno, odkud se jako dech obludného zvířete vinul opar tajuplné mlhy, hrozící zahalit celý svět.
Nicholas Goodrick-Clark („The Ocult Roots of Nazism“), je zastáncem názoru, podle něhož jsou
události v Pretzscheho knihkupectví pouze fiktivní a ve věci „Parzivala“ s rukopisnými

15
poznámkami se odvolává na podobný motiv, obsažený v románu Sira Edwarda Bulwer-Lytona
„Zanoni“ (1842). Velmi rezervovaný názor zastává i Christoph Lindenberg, který ve své práci
zpochybňuje Steinovo svědectví v rámci komplexní kritiky Ravenscroftovy knihy.
Zkusme si vzpomenout: Ve Vídni, jakož i v Norimberku a Mnichově je stále živá legenda o
doktoru Faustovi, studentu z Heidelbergu, který svými magickými kousky udivoval celé patnácté
století.
První kniha o „prokletém doktorovi“ byla vytištěna ve Frankfurtu v roce 1587. Faust je zde
zobrazen jako potulný učenec, lékař a mág jménem Sabelicus, přezdívaný Faustus - Šťastný.
Zemřel v neštěstí a chudobě, ba dokonce se tvrdilo, že ho roku 1540 unesl ďábel. U Martina
Luthera je o něm historická zmínka, na jehož „řečipři stolování“ se kniha odvolává. Lutherův přítel
Melanchton ho nazývá „nejhorším ze všech ďáblů“, kejklířem, putujícím světem s černým psem -
převtěleným ďáblem a vychloubá se, že svým čarodějnickým uměním dopomohl k vítězství
císařské armády ve Španělsku. Knížečka představuje Fausta jako člověka sužovaného výčitkami
svědomí. Zanedlouho se objeví smlouva uzavřená s peklem na dvacet čtyři let, jakož i fámulus
Wagner, který je Faustovým dědicem a následuje ho ve vlastních příbězích.
Klíč k Hitlerovu příběhu však představuje verze této legendy z pera anglického dramatika
Christophera Marlowa (1564-1593). Jeho Faust chce vyplenit všechny kouty „znovuobjeveného
světa“. Vyvolá Satana, který mu nabízí: „Buď na zemi a na nebi Jupiterem, pánem a vládcem
živlů!“
Marlowův Faust celkem bezstarostně uzavře pakt s temnými silami, protože „ Co je to
vlastně peklo! Pavučina zastírající mozek! Věčná muka? Povídačky starých chův!“ Jeho
Mefistofeles naznačuje, že peklo není popsatelným prostorem: „ Kde jsme my, tam je i peklo! „ -
lepší definice nacismu snad ani nemůže existovat.
Na konci příběhu je Faust za burácení hromu a blesků odnesen do podsvětí. Drama tedy
opakuje ponaučení, že člověk nemůže být troufalejší více, než mu nebesa dovolí. Část tragédie
spočívá i ve zmařeném životě hrdiny: výhonek musel být brutálně zašlápnut, neboť toužil vyrůst co
nejvýše, až do nebe. Spálen byl vavřín Apollonův, který bujel ve Faustovi.
A tak v Pretzscheho obchodě listoval Hitler v knihách o podivném osudu německého mága,
z nichž na něho zavanul pach studovny ve starém městě s křivolakými uličkami. Stein vzpomíná na
pocit, který měl při rozhovorech s Hitlerem. Přiznává se ke strachu a k něčemu, co plně potvrdí
budoucnost: „Byl jsem vskutku svědkem vtělení ducha Antikrista do této oklamané duše?“, klade si
otázku. „Stal se tento tulák z noclehárny v této chvíli nádobou pro onoho ducha, jehož bible nazývá
Luciferem, ducha, jehož verše o Grálu popisují vůdce zástupů zla, které byly vrženy do duše lidí? „
Ano, v tomto momentě si Stein uvědomí, s kým vlastně Hitler podepsal smlouvu. Trevor
Ravenscroft k tomu dodává: „Pozdější události skutečně dokážou, že to byla pravda. Doktor Faust
zde měl svého adepta.“
A tak v tomto momentě zde ve Vídni, městě mágů a čarodějů, se Hitler ve svých dvaceti
letech stane tím, čím bude navždy. Všechny myšlenky o čistotě rasy, antisemitismus a politické
ambice se zrodily z vídeňské nicoty a bídy, kdy Hitler uvěřil, že svůj osud naplní přes mystérium
ducha.
Knihkupec Pretzsche zatím připravoval Hitlera na dalekou cestu. Prozradil mu recept na
užívání peyotlu a naučil ho metodě prekognice, jíž využíval k efektu rozšíření vědomí
prostřednictvím psychotropního účinku mezkalinu. Tuto drogu, obsaženou v kořeni mexického
pouštního kaktusu, používali kněží Aztéků a jiných předkolumbovských kultur při svých krvavých
náboženských rituálech, zatímco jeho účinky v druhé polovině našeho století katapultovaly

16
nevěřícího Timothy Learyho na první psychedelický výlet, který se stal milníkem na trnité cestě k
moderním formám psychotropního šamanismu.
Déle než půl roku pozoroval Walter Stein na Hitlerovi změnu, probíhající před jeho očima.
Osobnost mladého malíře se transformovala pod vlivem čtení, Wagnerovy mytologie, téměř
každovečerního vysedávání v divadle a při konspiračních setkáních se členy okultních spolků. Ale
především vlivem psychedelických zážitků, při nichž se droga těžce podepsala na Hitlerově
psychice, neboť pod tlakem stálého vnitřního stresu a ve stavu hladovění nedokázal jeho
organismus čelit zničujícím účinkům drogy.
Walter Stein s údivem zdůrazňuje, jak tento zakřiknutý mladík náhle vybuchl v plynulém
proudu slov, podbarveném zvláštní poetikou a dravostí, s nekonečnou silou přesvědčení, jež ho
měnily na jiného člověka: „ ...jakoby Hitler poslouchal jakousi vnější inteligenci, která se
přechodně zmocnila jeho duše. Jakmile dokončil proud prorockých vizí, padal na židli vyčerpaný,
osamělý a svržený z výšin orgastického vzrušení a dočista zbaven onoho charismatu, které okamžik
předtím ovládalo jeho a jeho publikum.“

17
18
19
 Přítel Gregor Strasser, jehož dal Hitler později zlikvidovat, byl taktéž svědkem jeho tajuplné
přeměny v „archanděla“, archanděla ohlašujícího fanfáry Apokalypsy, který byl podle Augusta
Kubizeka „ vězněm svých rozzuřených démonů.“
Nelze se domnívat, že Hitler za svá konání nebyl odpovědný. Stein nabyl dojmu, že „ do
něho vstoupila jakási cizí bytost“, což způsobilo, že ztratil vědomí svého vlastního já. Hitler v té
době s oblibou hovořil o zasvěcení, iniciaci, čímž dokazoval své kontakty se členy tajných
společností. Stein osobně neměl žádné pochybnosti. Za Hitlerovými zády se skrýval „nějaký
duchovní mistr.“
Hitler se ke svému údivu setkal znovu se svým známým Johannem Lanzem, t.č. velmistrem
neotemplářů. Bratr Georg, nechávající se nyní oslovovat jako Jorg Lanz von Liebenfels, sotva si v
roce 1899 svlékl hábit cisterciáckého řádu, začal se veřejně opájet Wotanovým kultem a nadšeně
obhajoval odkaz nordické tradice předků. Nechal se unášet činy civilizace Ásů v jejich severském
sídle Assgardu, kteří měli nastoupit cestu k dobytí světa: „Asové, provázení Valkýrami a Velkým
bílým rytířem dobyli posvátné město Assgard a Zaslíbenou zemi svých předků, Kavkaz, nad nímž
vládne magická hora Elbrus, na které Noe během potopy zastavil svou archu. „
Lanz po svém vystoupení z řádu a získání doktorského titulu na základě studie v Politisch-
Antropologische Revue v roce 1902 investoval nemalé úsilí do výzkumu zakázaných starověkých
kultů ve světle nedávných archeologických výzkumů v Asýrii. Podle jeho názoru představovaly klíč
k rouhavým rituálům a bezejmenným kultům dva zásadní artefakty - reliéf s klínopisným
záznamem Aššurnasirpala II. a černý obelisk Salmanasara III., objevené v troskách Nimrudu sirem
Austenem Henry Layardem v roce 1848.
Na základě svých obskurních výzkumů publikoval Lanz v roce 1905 knihu s bizarním
názvem „Teozoologie“, která je podivnou syntézou židokřesťanských učení s poznatky
biologických věd a současně esencí sexorasistické gnoze.
Proti rasám s tmavými vlasy postavil Lanz světlovlasé árijské hrdiny. Tato rasa vyššího typu
člověka, vševědoucí a všemocná „jako na počátku, jako v době bohů „ měla nastolit světovládu.
Jelikož byl Lanz přesvědčen o vedoucí úloze „árioheroické“ elity, rozhodl se založit řád, který měl
oživit rasistickou gnozi prostřednictvím překroucené tradice templářů a nové křížové výpravy pod
vlajkami pangermanismu - Řád Nových Templářů, Ordo Novi Templi (ONT).
Za štědré podpory svých vídeňských mecenášů zakoupil Lanz pro tyto účely romantickou
hradní zříceninu, tyčící se na útesu vysoko nad tokem Dunaje - Burg Werfenstein u Greinu v horním
Rakousku. Výběr tohoto místa zdůvodnil ve speciální studii, v níž spojil dějiny této pevnosti s
tradicí Nibelungů.
Werfenstein začal plnit kultovní funkci pro členy nového řádu již na Štědrý den 1907, kdy
byla na věži vztyčena vlajka s hákovým křížem - rudá svastika se čtyřmi modrými květy lilie na
zlatém poli a heraldická vlajka Liebenfelsů.
Dochované materiály o činnosti tohoto tajného řádu v letech 1908 až 1918 popisují
blasfemický (urážlivý) ceremoniál, který invertoval kodex tradičních náboženských řádů. Falešný
Mesiáš triumfoval: mezi hradními stěnami se rozléhá rouhavá liturgie žalmů, modliteb a čtení z
celebračních knih, to vše provázeno pochmurnými tóny varhanní hudby.
Na rasovém základě byla budována nejen činnost, ale i sedmistupňová hierarchie v
samotném nitru řádu. Nejnižší postavení zastávali ministranti (SNT), kteří nedosahovali ani
padesátiprocentní rasové čistoty, nebo doposud nedovršili 24 let a neprošli rasovým testem. Vyšší
stupeň patřil familiárům (FNT), kteří s řádem sympatizovali, ale netoužili po formálním přijetí.
Dalším stupněm byli novicové (NNT), členové řádu nad 24 let s vyšší než padesátiprocentní

20
čistotou, mistři (MONT) měli 50 až 70% čisté krve a kanovníci (CONT) 75 až 100 %. Nejvyšší
stupeň představoval presbyter (pONT) a úřad opata (PONT), který si přivlastnil Lanz.
Hymny složené řádovými bratry Ordo Novi Templi opěvovaly Burg Werfenstein jako
zářivou vizi kláštera, který „ vysoko ční nad temným údolím rasového chaosu.“ Její verše
opěvovaly sluncem zalité cimbuří „ hradu Grálu," nad nímž visela vlajka s hákovým křížem a bratři
v bílých kutnách konali v posvátném háji svoji pobožnost, jak o tom svědčí následující ukázka
Během let 1915-1916 sestavil Lanz dvojdílný „Breviář Nových templářů“, představující
původní křesťanské žalmy, překroucené ve smyslu rasistické gnoze. Typickým příkladem byla
prosebná modlitba k Fraujovi (jde o gótské jméno Krista) za rasové vykoupení árijců a obětování
podřadných ras.
Jak je vidět, Lanzovy studie temných starověkých kultů učinily své. V podstatě nejde o nic
jiného, než o glorifikaci lidských obětí, o vyhubení celých národů, které mají vykrvácet pod
obětním nožem na oltáři nordického boha...
Ve svých projevech Lanz, jako velekněz zvráceného eugenického Kultu prosazoval, aby
podřadné lidské rasy byly deportovány na Madagaskar, zotročeny, upáleny nebo zaživa použity jako
tažná zvířata. Ďábelská vize, s jakou tento padlý mnich s děsivou přesností předvídal budoucí
nacistické plány na „konečné řešení“ a brutální postup vůči zotročeným národům, ukazuje, že jeho
volání po vládě Nadčlověka bylo vyslyšeno. André Brissaud napsal výstižně: „Byla to podivná
vyhlášení, ale ukázala se jako prorocká pro ideologii národního socialismu a především pro
ideologii SS.“
Tribunem Lanze von Liebenfels a jeho řádových spolubratrů se stal časopis „Ostara“, jehož
název pochází od germánské bohyně jara. Vycházel nákladem sto tisíc výtisků a mezi jeho nadšené
čtenáře patřil i Adolf Hitler„Ostara je první a současně i jediný časopis, věnující se studiu silné a
historické rasy a může uvést v život vědecké rasové myšlenky. Naším cílem musí být ochrana
ušlechtilé rasy prostřednictvím systematického očišťování krve a její posílení.„
Udivený bledý mladík s planoucím pohledem přímo hltal Liebenfelsova slova o příchodu
Velkého Imperátora, který vyjde z Černého lesa, aby vládl tisíc let. Nový Spasitel pozdvihne meč
zdobený runami, porazí nepřátele a povolá árijské hrdiny, aby zničili „hříchy církevních hodnostářů,
boháčů a židovských lichvářů ... Zahynou všichni bez rozdílu!“ Zdá se, jako by volal sám
Savonarolu, jehož Hitler zbožňoval. (Savonarola v patnáctém století hrozil Římu zničením
bleskem).
Von Liebenfels, žhavý advokát „rasové selekce“ oznamoval měsíc co měsíc v „Ostaře“ nové
a nové objevy o rasové „fyziognomii“, „všeobecné somatologii v určování ras“ a úplně zaslepil
chudého studenta z Vídně, který se v této otčině čarodějů vydal na nebezpečnou cestu zakázaných
doktrín. Později se bývalý cisterciák chlubí, že osvítil nejen Hitlera, ale i Lenina a lorda Kitchenera.
Wilfred Daim ho nazývá člověkem, který vštěpil své myšlenky Hitlerovi.
Dr. Daim, psycholog studující propojení Lanzovy ariosofie a nacismu, vypátral a navštívil
Lanze tři roky před jeho smrtí ve Vídni - Grinzingu. 11.5.1951 potvrdil Lanz Daimovi, že jej Hitler
navštívil v kanceláři „Ostary“ v Rodaune. Hitler si prý se zájmem kupoval jeho časopis a chtěl si v
redakci dokoupit některá starší čísla, aby měl kompletní soubor. Lanz si údajně všiml, že Hitlerův
oděv vypadal dost obnošeně, proto mu poskytl žádaná čísla zdarma, jakož i dva šilinky na zpáteční
lístek do centra města.
Citujme však opět z Andrého Brissauda: „I když nemůžeme objevit všechny stopy národního
socialismu v časopisech Jorga Lanze a Guida von Lišta, zcela jistě měli silný vliv na utvoření té
nové spasitelské víry nazývané Adolf Hitler.“

21
 Hitler se s myšlenkami propagovanými v „Ostaře“ ztotožňoval do takové míry, že ještě
počátkem třicátých let profesor August M. Knoll zesměšňoval nacisty před svými studenty na
vídeňské univerzitě výrokem, že německý vůdce si pro své myšlenky chodí do neslavně známé
„Ostary“. Z tohoto důvodu se Hitler jako veřejný činitel v žádném svém projevu, korespondenci či
dokumentu o Lanzovi nezmiňuje a gestapem nařízený zákaz vydávání Ostary a účinkování Lanzova
řádu v Třetí říši je třeba spatřovat v Hitlerově snaze zabránit, aby byly jeho vlastní politické názory
odvozovány z „áriotemplářské gnoze“.
V soukromí si však Hitler své sympatie k učení Nových Templářů podržel. Na seznamu dvou
tisíc svazků, dochovaných v jeho osobní knihovně, se sice nachází pouze jeden titul z Lanzovy
rozsáhlé publikační činnosti, čítající více než patnáct tisíc stran textu, ale jedná se o titul
nejdůležitější - kniha „Das Buch der Psalmen Teutsch“ je totiž kompletním žaltářem řádu Nových
Templářů...
Během svého mládí se kromě Lanze von Liebenfelse setkal Hitler také s Guidem von Listem
(1848-1918), v té době populárním rakouským autorem, který své knihy signoval „symbolem
čistoty germánské krve a esoterického poznání“ - hákovým křížem.
Ve svých dílech apeloval na obrození starogermánských tradic a započetí nelítostného boje
proti judaismu a křesťanství. Tyto tóny zaznívají až v raném období jeho tvorby. Název někdejší
římské pevnosti Carnuntum se stává i titulem jeho prvního románu. Je v něm popisováno dobytí
pevnosti kmeny Kvádů a Markomanů v roce 375 a tažení germánských kmenů na Řím v roce 410,
což způsobilo pád Císařství.
Pro Lista symbolizovalo slovo Carnuntum „auru dávné germánské slávy“, jejíž evokace byla
jeho silným vnitřním prožitkem vyvolaným geniem loci. Na jiném místě se totiž vyznává, že v noci
po oslavách pohanského slunovratu v roce 1875, kterou strávil v troskách Carnunta, se před ním
objevily přízračné budovy a ulice města dávno mrtvých obyvatel, kteří před ním defilovali jako
přízraky, aby byl nakonec svědkem dávné bitvy, která se odehrála před jeho duchovním zrakem.
Listový romány zaznamenaly obrovský úspěch, protože zobrazovaly vyspělou civilizaci
prorománských a postrománských barbarských království v Evropě. Tato kultura byla podle Lišta
přerušena pouze dvakrát: poprvé římskými výboji v Panonii od roku 100 do roku 375, podruhé
příchodem křesťanství, tedy „druhého Říma“. Tyto myšlenky později najdeme i u Adolfa Hitlera,
který jimi poukazuje na „posvátná územní práva“ Germánů v rámci střední Evropy. Ve svých
početných teoretických dílech se List pokouší obhájit názor, že vedoucí silou původní germánské
rasy byla starověká hierarchie kněží vyznávajících gnostické náboženství. Tento kult zasvěcení do
přírodních mystérií nazval wotanismem, podle hlavního boha germánského pantheonu Wotana,
Pána války a mrtvých hrdinů Valhally a vyvolenou kastu kněží označil za „Armanenschaft“. Protože
podle Listová názoru zobrazovala nordická islandská poezie původní mytologii pohanských
obyvatel, jež považoval za poslední vyznavače wotanismu, prchající před persekucí křesťanů z
Evropy, při svých výzkumech prehistorie germánské rasy čerpal hojně z Eddy a runových zápisů.
Kromě toho, že tato témata silně rezonovala v okultních kruzích v období před nástupem Třetí říše a
prostřednictvím společnosti „Thule“ formovala weltschaung mladého Hitlera, nordické mýty
přivedly Guida Lišta k pokusu o oživení armanistické gnoze hraničící s osvícením, při němž se mu
podařilo krátce nahlédnout do budoucnosti.

22
23
 Vizi příchodu silného vůdce objevil List v podmanivě krásné a mrazivě tajemné „velepísni
severu“, která kdysi vytryskla z duše nordické rasy - „Vědmina píseň“, Voluspá. V ní dává Wotan
do zálohy jedno své oko do mimirského pramene, aby tak získal věšteckou schopnost předpovídat
budoucí události. Listoví tyto verše připomínají rok 1902, kdy on sám dočasně přišel o zrak, načež
se hluboce ponořil do studia okultismu. Nyní ho však při čtení „Vědminy písně“ osvítilo poznání
příchodu božského vůdce nordické rasy:
„Udatný z výšin ukončuje sváty. Všechno urovnává čestnými soudy Co nařídí, potrvá
věčně.“
Ten, jehož jméno přeložil List jako „Ten silný shora“ (Starke von Oben), bylo interpretováno
jako jiná forma výrazu Vůdce (Führer), který se stal později oficiálním titulem prvního muže Třetí
říše. V mladším překladu Huga Geringa najdeme tento text „ Von oben kommt (der allgewalt ge)

24
hehre Herrscher zum hochsten Gericht.“ V českém překladu Emila Waltera čteme: „Silný sestoupí k
velkému soudu (mocný shůry) vševládnoucí.“
Ke konci první světové války zohlednil List toto proroctví při aplikování zákona karmy na
padlých germánských hrdinech, jejichž duch bude znovuzrozen v roce 1932, kdy božská síla naplní
kolektivní nevědomí německého národa, aby se opět jako povstalí z mrtvých mesiášské oddíly
zapojily do boje za ideje Velkogermánské říše. Jak víme, v předvídání nacistického Německa se
Listový výpočty lišily pouze o rok...

25
Kapitola čtvrtá - Kosmologie nepořádku
„Duch nenávisti spolupracuje skrze malodušnost se Satanem ve všem, co vede k smrti lidí.
Duch lásky však spolupracuje skrze velkodušnost s Božím zákonem ke spasení lidí.“
(Závěť Gádova, III, 7)

Po setkání s armanismem, ariosofií a rasovým mysticismem Guida von Lišta a Lanze von
Liebenfels, nabyl Hitler přesvědčení, že jejich učení zosobňuje politický odkaz a naděje posledních
tribunů kdysi jednotného germánského národa. Opájel se mystickými vidinami německého milénia,
světovládou čistokrevných Germánů, dědictvím nordického ducha spojeného a okultismem
konspiračních lóží, čímž se vydal na cestu zakázaného poznání. Josef Grenier, který v tehdejší době
Hitlera dobře znal, říká, že ho uchvátily vize stigmatické Kateřiny Emmerlichové a Savonarolovy
výpady proti církvi. Zmiňuje se též, že Hitlerovi nebyly cizí ani rozmanité rituály, zhlížel se ve
fakírech a jogínech, praktikoval telepatii. V té době nebyl šťastným člověkem - konkrétně v roce
1912. V té době ho bylo možné spatřit, jak se toulá starobylými uličkami imperiálního města
zahalen do tmavého pláště doktora Fausta, s rozevlátými vlasy, hořícíma očima s akvarely pod paží.
Jak se přiznal, neustále trpěl hlady: „Hlad byl mým nejvěrnějším přítelem, neopouštěl mne ani na
chvilku a byl součástí celého mého života. „ Vlčí hlad.
Není známo, zda se stýkal s nějakými ženami: „Neměl jsem jinou milenku kromě hořkosti a
bídy, žádnou jinou společnici kromě neutuchajícího hladu. Nikdy jsem nepoznal radost z toho
příjemného slova, jakým je mládí.“
V roce 1913 opustil Hitler Vídeň a přestěhoval se do Mnichova. Zde žil v jedné chudé
místnosti, chodil do muzeí, maloval obrazy a navštěvoval knihovny. Četl stále více knih a díky své
neobyčejné paměti si vše bez větších problémů zapamatoval. „Umění je život!“, prohlašuje
společně s Schopenhauerem a přitom nenávidí všechny jeho moderní formy, které pokládá za projev
duchovní slabosti a dekadence západního světa. Později, když se malíř pohlednic dostane k moci
jako führer, uspořádá v Mnichově výstavu „degenerovaného umění“, sestavenou ze surrealistů,
většinou z tvorby Pabla Picassa a dalších kubistů. Zdá se, že v jeho postoji je třeba hledat něco více
než rozzuřeného vyznavače düsseldorfské školy naturalistických krajinkářů a starých
sentimentálních žánristů. Führer jako tvůrce v hloubi své duše žárlil na magickou inspiraci kubistů,
ovlivněnou vědeckou hypotézou o existenci čtvrtého rozměru, kterou považoval za výlučné
vlastnictví árijců. Později ji přikázal prioritně zkoumat v institutu „Ahnenerbe“, o němž se ještě
později zmíním Nemohl přece připustit, aby tento, mezi okultisty oblíbený pojem, našel exaktní
potvrzení myšlenky o astrální rovině na plátnech „degenerovaného židovského umění“, když si nad
ním dlouhé roky neúspěšně lámala hlavu celá árijská kosmologie. A šlo přitom o zájem prvořadého
významu - hypotéze čtvrtého rozměru vyslovil uznání i nestor magie CV. Leadbeater v knihách
„Jasnovidectví“ a „Odvrácená strana smrti“, které vyšly ve Francii v roce 1910. V románu Aleistera
Crowleyho „Měsíční dítě“ se setkáváme s mágem, vysvětlujícím existenci okultní reality na základě
postižení principů čtvrtého rozměru. Tyto principy Crowley demonstruje na příkladu geometrických
experimentů s kužely - podobnou „posedlostí geometrickým prostorem“ se vyznačuje i povídka
Howarda P. Lovecrafta „Sny v čarodějném domě“.
André Salmon nazývá v roce 1912 Hitlerem tolik nenáviděného Picassa alchymistickým
učencem. Jacques Rivére zase píše, že „mimoděk zabloudil do okultní vědy, kde ho není možné
sledovat. „ Blaise Candrasovi zase kubistické obrazy připomínají obřady černé magie, neboť
vydechují „cizí, nezdravá, rušící kouzla a očarovávají téměř literárně. Jsou to kouzelná zrcadla a
černokněžnické tabule. „ Jaká je tedy pravá příčina Hitlerova nenávistného a žárlivého postoje ke
kubistickému experimentu s formou a prostorem?

26
 Nejradikálnější inovace, znamenající rozchod s realistickým pohledem Hitlera v období jeho
vídeňského pobytu je pouze částečnou odpovědí. „Kouzelná zrcadla“ a „černokněžnické tabule“
totiž nastavily pravý obraz Hitlerova démonického a nepopsatelného chaotického světa, proto se je
snažil za každou cenu zničit. Nikdo, komu ukáže vlastní odraz jeho zohavené tváře v zrcadle,
nebude s existencí zrcadla souhlasit.
Max Picard v díle „Hitler v nás“ vystihl velmi dobře zmatek v době, která připravovala
Hitlerův nástup k moci vyjádřením pocitu nepopsatelného chaosu, jenž ovládl svět u kubistů a
simultaneistů: zobrazované předměty jsou bez jakékoli vzájemné souvislosti, rozházené, rozbité,
beze smyslu poházené a putující po prapodivných cestách v labyrintu zmatku Hitlerovy doby.
Pohled na tyto obrazy vzbuzuje u diváka dojem, jakoby na některém z úlomků rozpadávajícího se
světa stál člověk a ze všech sil se pokoušel lasem zachytit co nejvíce úlomků z tohoto
rozpadávajícího se světa.
V malbách dadaistických a futuristických umělců, stejně jako ve zmateném a
neuspořádaném Hitlerově světě je už předem všechno možné a proto zde neexistuje žádná fantazie.
Dokonalá kosmologie nepořádku. V nesourodém světě jsou prostřednictvím defektů světa
spojovány k sobě věci, které jsou svou podstatou v protikladu a doposud známý svět zaniká. Ve
fantazii je tomu naopak tak, že vzniká a tvoří se svět nový, dokonalejší. Hitler vůbec nebyl fantasta,
jak se o něm tvrdilo. Nacismus totiž v sobě neměl ani špetku fantazie, byl pouze nelogický, bez
souvislostí a jeho hybris byla v tom, že toto nelogické a nesouvislé rouhání chtěl vnutit všem
národům - proto také byl poražen. „Degenerovaní umělci“, Führerem tolik nenávidění, neudělali nic
jiného, než mu nastavili zrcadlo jeho zákonité porážky. Ta však přijde až o několik let později.
Uprostřed Hitlerova zájmu o umění přichází rok 1914. Válka změní úplně všechno. Je konec
bídného života, je konec tomu, co nazval „nezaslouženou ničemností osudu“. Má dvacet pět let a
pochoduje pod barvami imperiální armády na bojiště. A zde se zřejmě formuje jeho myšlenka
totální války jako ospravedlnění brutality, ukrutnosti, pudu sebezáchovy, vítězství a opovržení
milosrdenstvím. Hitler je hluboce přesvědčen o tom, že moci a vítězství se dá dosáhnout pouze
použitím těch nejbrutálnějších metod: „Skončil kosmický řád slabosti a rezignace. Ten je pouze
osudem slabochů a nese název zničení, zlikvidování. A je to právo, které platí od dob, co svět je
světem.“
Roky válečného běsnění zformují Hitlerův „weltbild“, zvláště vidění světa v podobě
světonázoru, jemuž zůstane věrný až do konce svého života. A zde se též skrývají kořeny jeho
pohrdání dosavadním náboženstvím, kulturou a občanstvím, pozůstatky světa, řítícího se do záhuby,
fragmenty rozpadávající se monarchie. Na troskách postavil svoji životní filosofii. Očištění musí
přijít v požáru války. V „Mein Kampf později napsal: „Budoucnost visela nad lidmi jako můra, až
do momentu, dokud se předtucha hrozící katastrofy nezměnila v určitý druh smutku. Ať tedy
padnou nebesa v katastrofě, kterou již nikdo nedokáže zastavit.“
Jeho přání se měla zanedlouho skutečně vyplnit. Zdá se, že se definitivně rozhodl - bude
konat, bude bojovat s tou největší ukrutnosti. V archivních dokumentech se zachovala fotografie
shromážděných lidí, kteří 1. srpna 1914 provolávali na náměstí Odeon v Mnichově slávu
Wilhelmovi II., který vypověděl válku carskému Rusku. Na zvětšenině lze rozpoznat mezi
desítkami, možná stovkami zúčastněných tváří mladíka, který má později ovlivnit celý chod
evropských dějin. Adolf Hitler se přesně dva dny poté, co jej náhodně zachytil objektiv aparátu
fotografa Hoffmanna, přihlásí do německé armády. Dostane se k první setnině 16. bavorského
pěšího pluku, známého jako Listův regiment. První křest ohněm přežil po krátkém výcviku při
nasazení jeho jednotky proti Angličanům v bitvě u Ypres. V tomto pekle, jež z 3500 mužů z jeho
pluku přežilo pouze 600, získal své první válečné zkušenosti. Velmi brzy si vysloužil pověst
dobrého Frontkámpfera. Ten se však ještě stále držel v ústraní, odmítal opustit frontovou linii a
neprojevoval zájem o otřepaná témata svých druhů - alkohol, dovolená, ženy. Jeho bývalý

27
spolubojovník Hans Mend vzpomíná, že zatímco se ostatní z jednotky bavili v kantýně, mladý
Hitler „seděl s přilbou na hlavě, úplně lhostejný k okolnímu světu, pohroužený tak hluboko do sebe,
že ho z toho nikdo nedokázal vytrhnout.“ Zatímco u mnohých vojáků reálná zkušenost frontových
hrůz zchladila počáteční nadšení, „mezi námi byla tato bílá vrána, která s námi nebyla zajedno,
když jsme proklínali válku.“
Jako „meldegänger“, spojka mezi velitelským štábem a předpolím, se často dostával do
zuřivé kulometné a dělostřelecké palby, ale vždy z ní vyšel nezraněn Již v prosinci 1914 byl za
statečnost vyznamenán Železným křížem II. stupně. Když byl konečně za dva roky, v prosinci 1916
po desítkách riskantních akcí zraněn, utrpěl pouze lehké zranění nohy. Už tehdy byl přesvědčen o
úplné výjimečnosti svého osudu, kterým měl zasáhnout do dějin. Konrád Heiden při studii
Hitlerových dopisů z fronty napsal: „Prezentuje se jako zanícený bojovník. Není v něm nejmenší
slabé místečko. Je statečný a svému životu nepřipisuje žádnou cenu. Ale je zde též jasně vyjádřena
víra, že za svůj život vděčí zázraku, ba snad celému řetězci zázraků. Že výbuchy granátů jej pouze
obcházely, že zatímco větší část jeho regimentu padla za oběť krvavým koupelím, on se oproti tomu
skutečně těší zvláštní ochraně Prozřetelnosti.“
„Věřili jsme, že ho ochraňuje bůh“, uvádí doktor Frank P. Jones v knize „Zázračné náhody“
svědectví kaprála Roberta Scheidemanna v souvislosti s následující příhodou.
V podvečer 3. srpna 1918, v době, kdy se Hitlerův pluk dostal do zuřivé palby nepřátelského
dělostřelectva, dostal Hitler v doprovodu vojáka Klause Heydeckera, budoucího generála
wehrmachtu, rozkaz předat do přední linie pokyn k ústupu. Na cestu se vydali širokým spojovacím
zákopem, nepříliš chránícím před smrtonosnými střelami. Důkazem toho byla mrtvá těla vojáků
reiswehru, ležící na jeho dně. Hitler kráčel kupředu, jako by se nic nedělo. Heydecker se krčil za
ním. Granáty jim létaly nad hlavami a kulometné salvy vytrhávaly travou zarostlý okraj valu po
stranách zákopu. Náhle vzduchem přeletěl granát a dopadl přímo pod Hitlerovy nohy. Nevybuchl.
Náhoda?
Podle tehdejších údajů francouzského dělostřelectva nevybuchoval pouze jeden z deseti tisíc
granátů! Heydecker vykřikl a vrhl se za ohyb náspu. Hitler se však sklonil, chladnokrevně granát
uchopil a pozorně si jej prohlédl. Poté ho uložil do boční kapsy a přinesl na štáb jako suvenýr.

28
 Zvláštní shody okolností dovolily sledovat stopy tohoto neobyčejného artefaktu. Hitler se od
něj neodloučil ani během pobytu v nemocnici v Pasewalku, kde se léčil ze zasažení bojovým
plynem, jež mu přivodilo dočasné oslepnutí. Později věnoval Hitler granát Společnosti Thule a v
letech, kdy se vyšplhal na piedestal moci, ho umístil v armádním muzeu jako důkaz o existenci síly,
která jej vyvolila za vůdce německého národa. Paradoxem zůstává, že po válce se nepodařený
zbrojní výrobek ocitl v roce 1946 opět v rukách Francouzů. Odborný kolektiv profesora Jeana Paula
Hardouina přezkoumal detonační mechanismus granátu a zjistil, že příčinou selhání zápalky byl
lidský vlas, který znemožnil normální funkci rozbušky. Vlas, který spadl z hlavy anonymního
dělníka francouzské zbrojovky na kompletizačním pásu a podle mikroskopické studie patřící asi
třicetiletému muži s nadměrným vrozeným vypadáváním vlasů tedy způsobil, že Hitler nezemřel v

29
zákopech I. Světové války, ale rozpoutal i další, při níž zahynulo více než 50 milionů lidí a třetina
civilizovaného světa se změnila na hořící a dýmem zahalené trosky. „ Obyčejný lidský vlas“, říká
doktor Jones. „Ďábelská náhoda“, chtělo by se dodat.
Každodenní setkávání se smrtí a ničením v apokalyptických podobách upevnilo Hitlerovu
víru v boj, sílu a brutalitu. Současně mu poskytlo hluboké psychologické uspokojení. „ Válka „,
prohlásil, „je pro muže to samé, co pro ženu porod.“ Válečné hrůzy tak utvrdily nezměrnou moc
vůle budoucího Führera, který již tehdy nosil ve vojenské torně Schopenhauerův spis „Svět jako
vůle a představa“, knihu, která udělala dojem i na Richarda Wagnera. Hitlerovo odmítnutí opustit
kvůli zranění svoji jednotku, jeho vzpomínky na první světovou válku jako nejšťastnější roky
dokazují, že již tenkrát byl fascinován ničením, které plně vypuklo během druhé světové války,
stupňovalo se v útoku proti Rusku, až vyvrcholilo v poslední dny Říše, kdy se Hitler, řečeno slovy
lorda Dacreho, choval jako „kanibalské božstvo jásající na troskách vlastních chrámů.“

30
Kapitola pátá - V září temného slunce
„Jako se slunce neposkvrní tím, že svítí na výkaly a špínu, ale obojí vysušuje a odnímá jim
zápach, tak i čistá mysl, byť i obklopena hanebnostmi země, se sama neposkvrňuje.“
(Závěť Benjamínova, VIII, 3)

Roku 1920, patřícímu k oněm pochmurným poválečným letům, která přinesla porážku
Německa v roce 1918, setkává se Adolf Hitler s básníkem Dietrichem Eckardtem (1868-1923) a
Alfredem Rosenbergem (1893-1946). Druhý jmenovaný se vypracuje v budoucnosti až na hlavního
ideologa nacistické strany. Oba jsou členy temné společnosti „Thule“. Tento název pochází z
legendy o mořeplavci Pytheovi, který kolem roku 325 př.n.l. doplul k zamlženým břehům neznámé
pevniny vysoko na severu a nazval ji Ultima Thule, neboť se domníval, že dosáhl nejvzdálenější a
nejtajemnější bod, jakého může člověk dosáhnout. Baron Rudolf von Sebottendorf, zakladatel
Thule, považuje za cíl Pytheovy severské odyssey Island, totéž tvrdí i Guido von List, který tento
ostrov považoval za poslední útočiště germánských uctívačů Wotana a strážců armanistických
mystérií. Odtud pramení víra členů tajného bratrstva, jehož jménem vyzýval Sebottendorf členy
Thule k boji, dokud se svastika nevynoří vítězně z ledové temnoty.“
Krátce po setkání Eckardt zasvěcuje Hitlera do magie manipulace s masami a svěřuje mu
svoji pravdu: odkaz tajemné Thule nezůstal ztracen v propasti času a zcela jistě existují síly, které
Německu navrátí vládu nad světem. Zrodila se metafyzika násilí.
Je velmi dobře známo, že společnost „Thule“ byla mimo jiné společnosti atentátníků“ a
existují náznaky pro tvrzení, že značný počet lidí židovského původu nebo komunistů, kteří zmizeli
v letech 1919 až 1923 z okolí Mnichova, se pod Eckardtovým vedením stal v jeho sektě krvavou
obětí magických rituálů. Němci jako národ nemohli v té době podlehnout marxismu - vycvičení
vojenskou disciplinou a kolektivní poslušností, nucení bídou a rozčarováním, si zvolili právě
opačnou cestu. A tak se zrodil nacismus.
Myšlenka o vyšší, dominující rase přešla do svého finále a megalomanie, pronásledování,
jakož i klamání veřejnosti prodejnými politiky vytvořily potřebný substrát. V ovzduší naplněném
dýmem z nacistického kadidla, do něhož se halila německá společnost po neúspěšné válce, se velmi
rychle projevila nejen v tolikrát proklamované snaze o rozšíření „životního prostoru“, ale i v tom,
že se lidé začali vydávat do vzdálených oblastí okultismu a parapsychologie, jakoby právě
obsazovali nějakou exotickou krajinu Max Picard dokonce prokázal hlubokou souvislost mezi
okupací politických zemí a okupací cizích, vzdálených prostor mystiky a spiritismu. Tak například,
když byli Němci v roce 1918 vytlačeni z Belgie a Francie, vzrostl v jejich zemi zájem o exotické
umění a okultismus. Clemenceau tvrdil, že Němci touží po smrti a proto se tolik zaobírají válkou a
umíráním v boji, což pokládal u Němců za charakteristické. Je to však skutečně pravda? Picard
nabízí ještě hlubší vysvětlení: Němci sice podle něho touží po smrti, ale ne po smrti samotné; je to
pouze přání vznášet se v soumračných dálavách nebytí a touha po smrti je pouze znamení
všeobecné rozpínavosti. Chtějí okupovat ještě i prostor. To považuje Picard za charakteristické pro
nového člověka - že totiž degraduje i smrt na příležitost k expanzi.
V Německu v roce 1919 kraloval naprostý chaos. Stávky a pokusy o vzpoury provokované
komunisty, pronásledování Židů, agresivita lidí dohnaných do krajnosti zoufalstvím a nouzí.
Vznikají politické strany, společenství, ilegální bojové skupiny a všude se to hemží astrology, mágy
a čaroději. Když Adolf Hitler začal pracovat v Německé dělnické straně - DAP (DeutscheArbeit
Partei) společně s Dietrichem Eckardtem, bylo již nad slunce jasné, že se ocitl v těch správných
rukách. Eckardt, holdující drogovým zážitkům, byl členem vícero okultních seskupení a měl - stejně
jako Hitler - „stejně vykořeněnou a rozrušenou duši.“

31
 Za Eckardtovou žoviálností, jak píše Trevor Ravenscroft, „se skrýval horlivý satanista, velký
adept vědy a obřadů náležících do černé magie.“ Říká se, že svým přátelům oznámil, jak po evokaci
Satana získal údaje o blízkém příchodu Antikrista, který vysvobodí Německo, dobude svět a že on
bude moci na tuto cestu vypravit očekávaného germánského Mesiáše. Připouští se, že nositele této
paruzie viděl v osobě někdejšího malíře pohlednic a svobodníka reichswehru, raněného během
války - Adolfa Hitlera.
Eckardt velmi dobře chápal myšlenky svého svěřence a cítil, že mu je předurčen neobvyklý
osud. To on v něm probudil neobyčejné vlastnosti média. Hitlerovy osobnosti se zmocnily jakési
démonické síly, soubor neznámých a nám nepochopitelných energií tryskajících z magických center
a bičujících jeho chorobnou představivost. Základní myšlenku společnosti Thule tvořilo poznání
tajemství ovládnutí světa, které přináší pouze nezlomná sebedůvěra a úplné přesvědčení o
správnosti svých záměrů. Eckardt uvedl Hitlera do vícera tajných společností a více než čtyři roky
byl jeho učitelem, v němž Hitler objevil mistra černé magie. V „Mein Kampf' nacházíme tuto
dedikaci Eckardtovi: „Jednomu z nejušlechtilejších lidí, který svůj život zasvětil tomu, aby vzbudil
svůj národ svou poezií, poté myšlenkami a nakonec i činy.“
Když v roce 1923 ležel Dietrich Eckardt na smrtelné posteli po nadměrném požití morfia,
zavolal si dva členy společnosti - profesora Karla Haushoffera a Alfreda Rosenberga, jimž
nadiktoval svůj poslední testament: „Následujte Hitlera! Hitler tancuje, ale já jsem pro něho vytvořil
muziku. To my jsme mu odevzdali prostředky pro komunikaci s Nimi. Nečiňte mu žádné překážky.
Historií ovlivní tak, jako doposud žádný Němec.“
Hitler bude skutečně tancovat a docílí, aby dance macabre s ním tancovali i jiní. „Čarodějův
učeň zakrátko převýší svého mistra, který ho odevzdal do rukou démonů„ konstatuje Francois
Ribadeau-Dumas, na něhož se budeme ještě později odvolávat.
Jeden z nejlepších Eckardtových přátel, mající blízko k formování Hitlerovy filosofie, byl
nepochybně Adam Rudolf Glauber (1875-1945), narozený ve Slezsku. Jako šestadvacetiletý přijal
turecké občanství, když si ho adoptoval Heinrich von Sebottendorf a získal mu titul barona. Zde byl
též uveden do tajemství mnohých tajných společností a stal se rytířem Konstantinova řádu. Po
kariéře císařského diplomata s dobrodružným životem založil von Sebottendorf v mnichovském
hotelu „Vier Jahreszeiten“ lóži německého řádu, která 17. srpna 1918 dostala nám dobře známý
název „Společnost Thule.“ O dva roky později vstupuje do tohoto okultního spolku i nacista číslo
jedna - Adolf Hitler. Generál Karl Haushoffer (1869-1946) objevil v Hitlerovi nejen apokalyptickou
bestii, ale - jak píše Trevor Ravenscroft - „ učinil též všechno, aby mu odevzdal prostředky potřebné
k získání moci, kterou by mohl obrátit proti celému lidstvu.“ Generál Haushoffer hodně cestoval po
Indii, Japonsku a intenzivně studoval orientální jazyky. Byl apoštolem mystického rasismu a jeho
texty byly na počátku třicátých let přímo evangeliem nacistů. Vliv jeho teorií na charakter nacismu
byl skutečně prvořadý. A pokud jde o samotného Hitlera, Trevor Ravenscroft pokračuje:
„Haushoffer vzal sám na sebe roli Mefistofela, když zasvětil Hitlera do okultního významu krve a
role, kterou budou hrát okultní rituály při utváření magické mutace árijské rasy, jež zapříčiní nové
stádium lidské evoluce, zrození nadčlověka.“
A to je corpus delicti. Generál Haushoffer prostřednictvím tajných ceremonií navedl Hitlera
na temnou cestu k získání trůnu absolutního vládce: „Nikdo mě nemůže obvinit z profanace nebo
svatokrádeže, když odhalím tato tajemství. Protože nejde o nic jiného, než o metodu, kterou
používají bratrstva dervišů pro získání věčné moci za použití uvedených technik. Obvykle to jsou
lidé, kteří dosáhnou zasvěcení vysokého stupně, toho samého, jakého dosahují duchovní vůdcové
islámu, vychovaní a připravovaní k plnění své úlohy. Toto vysoké zasvěcení tvoří prakticky základ
svobodného zednářství a stejně tak vyznačuje cestu k rosekrcruciánům a alchymistům. Abych
předešel případnému obvinění ze zrady, dodávám, že tento text byl napsán na výslovné přání
představených bratrstva Myšlenka je následujícící: existuje určitá silná organizace s obrovskými

32
rozměry činnosti, směřující k tomu, aby zničila celý civilizovaný svět. Náboženské instituce jsou již
infiltrovány a jsou tak podkopány, že nejsou schopny ani se zachránit, natož sjednotit ke
společnému odporu. Pokud se co nejrychleji neobjeví na Západě duchovní vůdcové, chaos, který
vznikne, stáhne vše s sebou do propasti. V tomto kritickém momentu nám bratři připomněli, že
podle tradice byla v Evropě taková doba, kdy byla známa Vysoká věda.“
V roce 1920 se v Berlíně objevila „Lóže osvícených“, nazvaná též „Společnost Vrilu“,
kráčející v duchovních šlépějích mistrů formátu Swedenborga, Jakuba Böhmeho a Claude de Saint-
Martina Baron a generál náleželi k těm, kdož tvrdili, že udržují písemný kontakt s tibetskými
mudrci, kteří zasílají do Evropy esoterická poselství. Ve „Společnosti Vrilu“ působili i členové
společnosti „Zlatý úsvit“ (Golden Dawn), v níž se během let největšího rozkvětu nechalo zasvětit
kolem tří stovek adeptů. „Zlatý úsvit“ byl založen v roce 1887 v Londýně skupinou bratří Růžového
kříže, jejíž cílem bylo „vykonat Velké Dílo - to jest získat kontrolu nad podstatou a silou vlastní
existence.“ Kromě již zmíněného Aleistera Crowleyho zde působil laureát Nobelovy ceny básník
William Buttler Yeats, přezdívaný „bratrem démonů“, Bram Stoker, známý autor „Draculy“,
prezident „Royal Academy“ královský astronom sir Gerald Kelly, okultní spisovatel a badatel sir
Edward Bulwer-Lytton, spisovatel Arthur Machen, hermetický historik Arthur Edward Waite a jiní.
Thule udržovala se Zlatým úsvitem hluboké kontakty, navázala i na tradici iluminátů a převzala
myšlenku dokonale organizované společnosti s praxí hermetické iniciace s výrazným podílem
rituální magie. V těchto seskupeních dominoval duchovní odkaz Goethův a zvláštní pozornosti se
těšil doktor Faust: „ Vznáší se v tomto magickém ovzduší“, píše Ravenscroft, „ které tvoří pouta
existující mezi nebem a zemí. Jeho mytologie, jeho literatura a jeho filosofie jsou plny magických
obrazů.“
Hlavním cílem seskupení Thule bylo ukončení rivality mezi různými náboženskými proudy
a iniciování duchovní revoluce, která by zničila důvěru ve velké křesťanské dogma a obrodila
znovu myšlenku pangermanismu. Stoupenci se obávali Židů, kteří disponovali magií na starobylé
úrovni, tajným poznáním ukrytým v textech bible, velkou magickou mocí v rituálních formulkách a
slovech, Klíčcích a Pečetích Šalamounových, v číselné ekvilibristice kabbaly a v Davidově hvězdě.
Cikáni byli stejně nebezpeční jako Izraelité, protože prováděli čarodějné obřady a znali umění
věštby z dlaně. Používali tarot s takovou zručností jako Židé kabbalu. Už Fridrich Saský je přikázal
vyhubit, ale cikáni se znovu a znovu objevovali na cestách, vyhoštěni ze svých domovů a naplněni
nenávistí vůči svým nepřátelům - rozsévačům zla, táborům nomádů - čarodějům. Iniciační obřad
Thule představoval i úkon naříznutí svalstva ramene z rituálního důvodu získání krve. Prolitá krev
odrážela souvislosti s Pátou esencí a osobností člověka. „Krev“, jak píše Goethe, „je velmi zvláštní
šťáva“, hrající velmi důležitou úlohu v černé magii. Z okultního hlediska představuje pouto mezi
fyzickým tělem a astrálem. Proto prolitá krev způsobuje mocný astrální vír a černomagické operace
byly odjakživa spojeny s oběťmi krve. Dějiny lidské kultury jsou plny případů krvavých rituálů a v
černé magii jsou smlouvy s podsvětím uzavírány krví čarodějů. Svatý Augustin zmiňuje, že kdo
vlastní krví podepíše pakt s ďáblem, nedostane se mu věčného rozhřešení. Naproti tomu příklad
Fausta poukazuje na možnost získání nadlidské moci, pokud pro tento důvod přineseme takovouto
oběť. Moc, mládí a dobytí světa - to vše se musí velmi draze platit.
Hluboce uchvácený odkazem nemilosrdné pomsty skládá Hitler nad umrlčí hlavou přísahu
věrnosti a mlčenlivosti. Navštěvuje pravidelně Rosenbergovy přednášky o dekadenci západního
křesťanství, jakož i o nutnosti „obnovit nordickou duši Germánů“ a usměrnit německý mysticismus
na jeho vlastní cestu. Takovýmito způsoby členové Thule dotvářeli Hitlerovu osobnost, přičemž
nepohrdli ani působením za pomoci halucinogenů. Postupně Hitlerovi vsugerovali, že se stal
probuzeným člověkem a mstitelem Chirama a Jacqua de Molaye. Následně byl budoucí Führer
přijat i do obnoveného Řádu teutonských rytířů O to horlivěji pak naslouchal pangermánským
přednáškám Gottfrieda Feddera, Johanna Herigga a budoucího gauleitera doktora Hanse Franka,
který obhajuje zákonodárství starých Germánů. Málokdo dnes ví, že 19. bod původního

33
nacistického programu z roku 1920 požadoval, aby „římské právo, vytvářející pořádek
materialistického světa, bylo nahrazeno germánským zvykovým právem.“
Nastal čas konat. Jako reakci na komunistický puč Kurta Eisnera pronesl Rudolf von
Sebottendorf 9. listopadu 1918 tuto plamennou řeč: „ Včera jsme zažili kolaps všeho, co nám bylo
blízké, drahé a vzácné. Místo našich knížat germánské krve vládnou naši smrtelní nepřátelé - Židé.
Ještě nevíme, kam tento chaos povede. Můžeme pouze spekulovat. Čeká nás období bojů, trpká
nouze, nebezpečná doba. Pokud budeme držet v ruce železné kladivo, jsem odhodlán vést Thule do
tohoto zápasu. Náš řád je germánský řád, naše věrnost je také germánská. Náš bůh je Walvater, jeho
runa je Arruna. A tato trojice: Wotan, Wili, We je sjednocení této tradice. Arruna představuje Arijce,
prvotní oheň, slunce a orla. A orel je symbolem Arijců. Abychom vyjádřili schopnost orla k zápalné
sebeoběti, je namalován červeně. Od dnešního dne bude na našem symbolu červený orel, abychom
si uvědomili, že musíme zemřít, abychom mohli žít.“

34
35
 Thule postupem doby ovládne DAP, jíž bude od té doby řídit. Budoucí Führer najde podle
vlastních slov při první návštěvě výboru v nuzném lokálu v šeru se krčících pět chudáků s pokladní
hotovostí 7,50 říšských marek To vše se ale zanedlouho změní. Hitler, který po krátkém váhání
vstupuje do strany v září 1919 dostane členské číslo 55 - číslo kabbalistického významu. A tak
začíná jeho zápas. Duchovní a hospodářský úpadek Německa přinutil vysoce zasvěcené k činnosti,
jejímž cílem bylo duchovní obrození germánských tradic německého národa, přesně podle
všeobecně známých proroctví Bavorských iluminátů. Bylo zapotřebí vyhnout se dalšímu pádu do
propasti a postavit nedobytnou hráz přívalu bolševismu, který se chystal zalít krví celý kontinent.
Boj za zničení marxismu a restauraci monarchie začal zuřit s velkou úporností. Stoupenci z Thule
chtějí zadupat hlavy komunistické hydry ještě na samém počátku a navrátit se k tradici a očištění
krve od Židů a Slovanů. Přikročilo se ke spiritistickým seancím. Doktor Nemirovič Dančenko,
podivný lékař z kruhu běloruských imigrantů usazených v Bavorsku, přivedl do společnosti mladou,
nevzdělanou vesničanku jako médium, imitující hlasy duchů z astrálu. Mediální schopnosti této
ženy byly natolik vyvinuty, že při seancích s její účastí docházelo k materializaci. Jde o výjimečný
spiritistický fenomén, kdy se namodralá fluidická látka vycházející z těla média zhustí do určité
formy, z níž se postupně vytváří postava evokovaného „ducha“. „ V hlubokém transu tato ojedinělá
troska ženy vyzařovala ze své vagíny hlavy s rubáši v jakémsi strašidelném porodu z podsvětí“, píše
Trevor Ravenscroft. „Nebyly to emanace, důležité pro okruh okultistů, kteří takto podle zneužívali
tuto ubožačku, ale hlasy, zaznívající téměř poeticky z hloubky nevědomí početnými cizími jazyky. „
Tyto evokační rituály se konaly v atmosféře strachu a obav z pomsty záhrobních sil, vypuštěných z
řetězu a paranormálních jevů, které předchází samotné materializaci: „Atmosféra v místnosti se
stávala stále dusnější a nedýchatelnou a nahé tělo média prosvítalo v auře ektoplazmatického světla.
Rudolf Glauer, zakladatel Thule, se rozběhl po místnosti, ale Eckardt ho zachytil a srazil na
podlahu. Nikdo nebyl natolik duchapřítomný, aby zapsal ty podivné hovory, linoucí se z média jako
jakýsi druh hádanek.“
K členům Thule patřil i kníže Thurn-Taxis, zavražděný komunisty 30. dubna 1919. Ten
prorokoval krvavé události. Na výzvu nekromantů (vyvolávačů duchů) se dostavil i fantom kdysi
půvabné a plavovlasé sekretářky společnosti, hraběnky Heily von Westarpové: „Jako nějaká
průsvitná Kassandra a věštkyně posledního soudu vyvstala Z hrudi bezvládného a nepřítomného
média, aby přednesla varování, že muž, chystající se přisvojit si poznání Thule, se projeví jako
falešný prorok. Přisvojí si všechnu moc nad národem a jednoho dne bude mít na svědomí obrácení
celého Německa v trosky, porážku a ponížení národa do té doby v dějinách nebývalé.“
Eckardt, Haushoffer, von Sebottendorf a další šířili doktríny, které „ věštci magického
socialismu vštěpovali do mediální duše Hitlerovy jak píší Jacques Bergier a Louis Pauwels. René
Alleau tento výrok doplňuje: „Svastika, polámaný kříž, kříž ďábla, antikrista, jsou znakem příměří s
mocností temnot.“
V Thule Hitler nabyl schopnosti předvídání a prohloubil si své poznatky z okultismu. Plně
věřil odkazu kabbaly a zaujala ho i rituální magie, z níž převzal svá příznačná gesta. Nadále četl
„Ostaru“ s podivnými texty o templářích, rosenkruciánech a čistotě krve. Hitler, který se striktně
přidržuje instrukcí Thule, se vrhne přímo do centra politického dění v Německé dělnické straně.
DAP ho zanedlouho jmenuje na post vedoucího propagandy. 24. února 1920 zorganizuje setkání
téměř dvou tisíc lidí v pivnici Hofbráuhaus, kde se hovoří nepřetržitě déle než tři hodiny a
posluchači se ocitnou ve stavu kolektivního transu. 1. dubna 1920 odchází z Reischwehru, aby se
věnoval výlučně stranické práci. Dietrich Eckardt ve jménu Thule nepřetržitě bdí nad jeho osobou a
konáním. Neustále radí, povzbuzuje, vyhledává mecenáše a provádí nábory členů. Pomáhá mu
Rudolf Hess a Alfred Rosenberg. Zdá se však, že Hitler nemá a nebude mít opravdového a
upřímného přítele. Nikdy nikomu nevěřil, jako by chtěl zachovat nějaké tajemství - a skutečně,
neprozradí ho až do své smrti. "Velmi těžké tajemství“, jak řekl při jakési příležitosti

36
 Během celého roku organizuje DAP setkání, na nichž představuje svého nejschopnějšího
řečníka. Ten 14. února navrhl, aby se strana přejmenovala na Nacionálně-socialistickou stranu
Německa (NSDAP) a sám vybírá její symbol, svastiku. Hitler též strávil velmi mnoho dní v
knihovnách a v heraldickém oddělení Státní knihovny v Mnichově, kde hledal předlohu orlice,
kterou chtěl umístit na stranické razítko. U tohoto symbolu se na chvilku zastavíme. Orel byl již
odedávna archetypem síly a vítězství a objevoval se na vlajkách a štítech starověkých bojovníků
Persie, Mezopotámie a Egypta. Jako symbol boha Jupitera se stal i odznakem římských legií. Od té
doby byl jako emblém bojovnosti a vlády přijímán do výsostného znaku mnohých států. Dvouhlavý
orel byl například už od roku 1433 erbem římsko-německého císařství a po rozpadu říše v roce
1806 se stal symbolem rakouského impéria až do roku 1919. Méně známá je jeho podobná
symbolika dravce, vytrhávajícího játra přikovanému Prométheovi na Kavkaze, či jedné ze „čtyř
apokalyptických bytostí“ (Zjevení Jana, 4, 6-7). Orel křičel při hlasu trub Posledního soudu
(Zjevení Jana, 8,13) a středověké bestiáře ho přirovnávají k symbolu pádu lidstva do temných
okovů hmoty.
Již první Hitlerův oběžník se týkal především stranických symbolů, které podrobně
popisoval. Členové strany je měli nařízeno nosit při každé příležitosti. Tento výnos však degraduje
nacistický symbol v odznak, jak si toho všiml jasnovidný Max Picard. Podstatou symbolu totiž je,
že ukazuje do světa, ležícího za ním, do minulosti. Toto je v symbolu obsažené a zřetelné. Pokud se
člověk dívá na symbol, jeho duše je svázána s minulostí, která je v symbolu jasně znázorněna.
Symbol je dědictvím dávné doby a proto vede člověka zpět do daleké minulosti. Předpokládá
minulost a tedy i trvání, ale v Hitlerově éře destrukcí nemohl existovat symbol v pravém smyslu
slova, pouze imitace, odznak v podobě hákového kříže.
Při pohledu do historie svastika splňovala u starých Germánů skutečnou funkci symbolu,
znamení a ne pouze to, že zde jsou Germáni přítomni, jak tomu učinili nacisté, ale že je zde Slunce.
Slunce, jak to hodnotí Picard, je zde na zemi, obsažené v zářivém hákovém kříži a hákový kříž je
centrem tohoto slunečního světla. Avšak tam, kde je nacistický „Hakenkreuz“, tam není Slunce, tam
není pouze temnota, tam není vůbec sluneční svit, pouze zatmění Slunce, impérium zatmění Slunce,
ztemnělého prolitou krví.
29. července 1921 byl Hitler zvolen vůdcem NSDAP s plnou mocí. Thule informuje:
NSDAP ovládne Německo a je možné, že i celou Evropu díky představám svých tajných mistrů v
pozadí. Před stoupenci se tak otevřely nové možnosti dobytí světa. Vlivní členové Thule se tedy
shodli na tom, že nastal čas, aby Hitlera přivedli k bráně vyššího stupně zasvěcení. A tehdy v
plamenech pochodní a dýmu kadidla započala transformace Hitlera na Führera.
Thule má k dispozici bojovou skupinu s příznačným názvem „Eiserne Faust“, vedenou
brutálním kapitánem Ernstem Rohmem. Jinotaj v podobě německého výrazu „Faust“ zde má přímo
mystický význam. Jak je vidět, Goethův „faustischer Mensch“ nacisty neustále strašil, i když se
někdy nemohu zdržet horké ironie: možná si opravdu pletli Fausta s pěstí, třebaže Faustova touha
po poznání byla většině z nich úplně cizí.

37
Kapitola šestá - „Fingerspitzgefühl“
„Jako láska si přeje oživit mrtvé a chce zavolat nazpět ty, kdo se blíží k smrti, tak
nenávistník chce zabít živé a nechce nechat žít ty, kdo maličko zhřešili.“
(Závěť Gádova, IV, 6)

Otto Strasser, který je věrohodným svědkem cesty Hitlera k moci v souvislosti se silou,
jakou Hitler ovládal jiné, napsal „Hitler cítí vibrace lidského srdce s přesností seismografu či
bezdrátového přijímače, což mu umožňuje s jistotou, kterou mu žádný vědomý dar nemůže dát,
fungovat jako zesilovač hlásící nejtajnější tužby, přijatelné instinkty, trápení a osobní revolty celého
národa.“
Nikdo ze zasvěcených už nemá pochybnosti o Hitlerových mediálních schopnostech. Karl
Haushoffer prohloubí tyto schopnosti na maximum, když sehraje úlohu temného apoštola, jak píše
Trevor Ravenscroft: „Haushoffer vzal sám na sebe roli Mefistofela, když zasvětil Hitlera do
okultního významu krve a role, jíž okultní rituály budou hrát při utváření magické mutace árijské
rasy, která zapříčiní nové stadium lidské evoluce, zrození nadčlověka.“ A tak zatímco učeň horlivě
naslouchal slovům ďábelského učitele, sám později sehrál úlohu svůdce lidí, jimiž se jako Führer
obklopoval „Byl jsem ve svém věku dvaceti osmi let rozhodnut být úspěšný“, přiznává Hitlerův
ministr Albert Speer ve svých memoárech. „Prodal bych svou duši jako Faust. A nyní jsem našel
svého Mefistofela.“
„Takovýto člověk by mohl být postavou z Dostojevského“, dodává Rauschning. Hitler byl
obdařen nadpřirozenou mocí. Ti, kdož si toho všimli, to věděli určitě již od počátku. Otto Srasser,
jeden ze zakladatelů NSDAP, jehož bratra Gregora nechal Hitler v roce 1934 zavraždit, pozoroval
zvláštní přeměnu Hitlera, nevysvětlitelné podvojné osobnosti. Mnohokrát se stal svědkem, jak
Hitler, navenek přímo groteskní postava se směšným knírkem a visícím pramenem vlasů, zahalená
do tmavého nepromokavého pláště, kráčí na tribunu, kde se mění v geniálního řečníka. Po projevu z
něho genius unikl a na jeho místě zůstal nezajímavý muž, padající na židli zalitý potem a pohlížející
skleněnýma očima, jako by ztratil kontakt s tím, kdo ho vedl. „Intuici, mediální sílu Hitlera nelze
brát lehkovážně. Toto vše, jeho vůle a absolutní nedostatek skrupulí vysvětluje jeho úspěch. (...)
Hitler nikdy nebyl vůdcem, který vnutil národu své vlastní myšlenky - byl pouze médiem, což lze
vysvětlit pouze tím, že dokáže do určité míry interpretovat smíšené pocity národa, aby jimi
omámenou společnost přizpůsobil své vůli. „ Strasser i po mnoha letech od doby, kdy se rozešel s
nacismem, projevuje výborný úsudek na základě svých zkušeností z dvacátých let, kdy popisuje
úvod standardního Hitlerova projevu:
„Adolf Hitler vstoupí do sálu. Nadýchne se, opatrně postupuje vpřed, vciťuje se do
atmosféry. Náhle vybuchne. Jeho slova jsou jako šípy zasahující cíl, dotkne se každé skryté bolesti,
uvolňuje nevědomí, odhaluje nejniternější tužby a říká to, co si většina přeje slyšet.“ Říkat, že
Führer vděčil za svůj úspěch pouze emocím svého publika, by však bylo jen částečným postižením
skutečnosti
V dalším citátu, tentokrát z textu Fridricha Nietzscheho, publikovaného v roce 1878,
najdeme věty, které by se daly považovat za popis samotného Hitlera: „ Všichni velcí mystikové
vděčí za svoji moc pozoruhodnému procesu klamu. V každém podvodném aktu provázeném
přípravami, hrozným hlasem, hroznými výrazy a gesty, se sami překonávají vírou v sebe sama. Je to
víra, která z nich potom tak přesvědčivě a zázračně hovoří k publiku“
Hitler udivoval svými myšlenkovými pochody, vnitřním hlasem, pevnou vůlí, elektrizoval a
fanatizoval lidi. Magická moc rozvášnění davů, sugestivní, chraplavý hlas, brutalita ve slovech,

38
divoký výraz tváře, strohé mechanické pohyby jako by mimozemské bytosti. To vše se skládá v
mozaice politika - mága. Jak řekl Robert Payne: „Führer byl jako neobyčejný čaroděj, který uměl
přeměnit milióny lidí v bezvládné roboty“ Profesor Allan Bullock v knize „Hitler: Studie o tyranii“
zase napsal: „ Tato magická moc, která mu sloužila, aby jí zotročil davy, je srovnatelná s tajemnými
praktikami afrických čarodějů nebo asijských šamanů. Jiní ji přirovnávají k citlivosti média nebo k
magnetismu hypnotizéra.“
Dnes již víme alespoň něco o pozadí Hitlerových veřejných projevů, které byly výsledkem
zvláštní a pečlivé přípravy rétora. Během práce nad texty projevů upadal do celé série mediálních
přestávek, během nichž zkoumal své podvědomí nebo celé hodiny hleděl na portréty Bismarcka a
Bedřicha Velikého. Potom se pomalu procházel a mechanicky přeměřoval místnost dlouhými kroky.
Ožíval až při diktování textu, jeho hlas vyjadřoval obrovskou škálu pocitů, jimž dával adekvátní
výraz od rozrušení přes nenávist až po brutalitu. Hleděl před sebe nehybným pohledem, jako by
svoji řeč četl ze vzduchu. Na tribuně se proměnil v novopohanského žrece, hovořícího ke
shromážděné obci svých věřících. Davy lidí, rozrušené při pozdravných výkřicích „Heil!“ se po
počátečním ceremoniálu uklidnily a v naprostém tichu sledovaly řečníka. Ten začal pomalu hovořit,
postupně přenášel zrak z posluchačů nahoru, k obloze, pracoval s mimikou a uvážlivě gestikuloval.
Občas prováděl téměř nepostřehnutelné pohyby rukama nebo udával tajná znamení prsty, slova
vibrovala stále víc a víc, stupňovala se do chraplavých výkřiků, třásla se zem i nebesa, posluchače
zachvátil jakýsi orgasmus, odrážel se od nich, aby se v momentě největšího vypětí koncentroval v
řečníkovi. Bylo to jako druh šílenství, bylo to jako zázrak. „Hlas mága“, komentuje Ernst
Hansftaengl, který si dobře pamatuje na Hitlerova vystoupení. „Měl tehdy zvučný baryton, který se
mu dařilo modulovat a dodávat mu vzrušující akcenty. Jeho hlasivky ještě nebyly zničeny a
dovolily mu dosáhnout efektů, hodných nejvyššího údivu.“
Agrese ztělesněná v Hitlerových projevech jako projev cítění publika zase zaujala Maxe
Picarda: „Diktátor křičel za všechny. Bylo to strašidelné. Lidé cítili, že se mnohé děje
prostřednictvím rozvratu, cítili též, že se prostřednictvím rozvratu blíží katastrofa A tato obludná
bezhlasnost katastrofy byla strašidelná a naháněla hrůzu. Pak najednou přišel někdo, kdo křičel a
křičel nahlas. Katastrofa rozvratu přestala být němou, katastrofa rozvratu nedostala sice řeč, ale
dostala hlas a povstal řev. Přišel Hitler a řval. Katastrofa řvala skrze něho. Byl to řev katastrofy.
Vydávala alespoň zvuk, vydávala řev - bylo přetrženo a proraženo ticho, které nahánělo hrůzu.
Namísto bezhlasnosti zde nyní byl řev a jednotlivci samotní byli částmi tohoto řevu, náleželi k
němu, byla to jejich věc, která tu řvala a oni dělali jen to, co je na způsob řevu: mučili a vraždili - a
to bylo pouze pokračování řevu. Tento jeden jediný viditelný, zřetelný diktátor odpovídal této mase
nezřetelných, rozmazaných, odpovídal jim jako pozitiv fotografie odpovídá negativu, náležel k nim,
nemohl by vzniknout bez nich - sami si ho jaksi museli vyrobit. Byl za ně viditelný, zřetelný a oni
mohli zůstat nezřetelní, rozmazaní; křičel za ně a oni křičeli skrze něj.“
Kdosi též upozornil na fakt, že během těchto vystoupení docházelo ke zjevné dehydrataci
Hitlerova organismu, což mohl být důkaz jeho mediálních schopností. Vždy měl opodál na stolku
přichystány tři láhve minerálky a po každém vystoupení ztrácel pět kilogramů ze své hmotnosti.
Chorobná přecitlivělost a neurotické založení mu dovolily přecházet z jedné nálady do druhé, až za
hranice fyzických možností člověka. René Alleau je správně pojmenoval „extatickými reakcemi
média“.
Konrád Heiden detailně popisuje stadia transu, v jakém se Hitler nacházel, jakož i jeho
reakce: Hřmící výbuchy hněvu, oči somnambula, násilná, strohá a nekoordinovaná gesta: zuřivost,
exploze nenávisti. Jeho psychický stav se prolínal od záchvatu zlosti až do sentimentální lyriky.
Hitler jako čaroděj? Podle Arthura Conteho „pouze magnetismus čaroděje a dar posedlého řečníka“
nejlépe vykreslují obraz a kariéru Adolfa Hitlera.

39
 Měl pronikavý pohled, který se „nedal vydržet“, „posedlý“, měl „oči čaroděje“. Oči čaroděje
- dá se tím opravdu vysvětlit úspěch Hitlera na tribuně? Robert Brasillach nám ve svých
vzpomínkách na prvního muže Říše zanechal kromě popisu béžového kabátce, černých kalhot,
unavené tváře i popis „páru očí jakoby ne z tohoto světa, zvláštních, temných, téměř černých očí,
které skrývají fantastické sny. Lze si v nich přečíst soužení a neslýchanou úzkost.“
Führerovy oči si skutečně podmanily většinu lidí, s nimiž přišel do kontaktu. Tyto oči
vyčerpávaly Speera, neutralizovaly Rauschninga, mátly Stumpfferega a průmyslníka Wilhelma
Kepplera přesvědčily tak, že na světové hospodářské konferenci v Londýně roku 1933 na otázku
týkající se Hitlera, odpověděl: „Hitler má anténu přímo u Pánaboha.“
„Hitler nemá oči ani temné, ani modré“, zaznamenal Rauschning. „Jeho pohled je utkvělý
nebo mrtvý, bez lesku a bez jiskry skutečné oduševnělosti.“ Přiznává však hypnotizující sílu jeho
pohledu, což potvrzovali i Führerovi osobní lékaři. „Fotografie“, říkají, „nedokázaly reprodukovat
sugestivní sílu jeho pohledu.“ Hitler byl nepochybně posedlý nějakou mocí a měl udivující sklon ke
zlu. Byl to člověk doopravdy zlý a krutý, i když přívlastek „zlý“ je míněn i tehdy, když si hrál s
Göringovou dcerkou anebo přiváněl ke květinám, které dostával na uvítanou. Toto permanentní zlo
v něm přetrvávalo proto, že Hitler v podstatě nepoznal dobro v běžném smyslu slova a všechny své
laskavé chvíle pouze předstíral. Řídily ho jakési neobyčejné síly, dodávaly mu prostředky k
apokalyptické misi, jejímž vzdáleným metám nerozuměli ani jeho nejbližší spolupracovníci.
Goebbels, Hitlerův démon s koňskou nohou, konstatoval: „Kdo se může pochlubit tím, že ho zná
takového, jakým ve skutečnosti opravdu je? Pohyboval se ve světě absolutní fatality, kde neexistuje
ani dobro, ani zlo, ani čas, ani prostor. Opravdu nevím, kdo to je“, pokračuje dál ve svém deníku
Goebbels. „Je to skutečně člověk? Neřekl bych. Chvílemi se ho bojím.“

40
 Walter Görlitz a Herbert Quint dodávají: „Nikdo nemohl říci, že ho doopravdy zná, protože
nikdy nedával najevo své pocity. A to mu dávalo velkou sílu.“
„V jeho přítomnosti mne přepadaly závratě“, zmiňuje se Benoist-Mechin po setkání s
Hitlerem. Ne, Hitler nenáležel k lidskému druhu. V jednom těžkém okamžiku, kdy se Hitler zadíval
na portrét Bedřicha Velikého, položený na pracovním stole a naplněn nechutí k životu, který není
hoden ani toho, aby ho člověk žil, citoval svého oblíbeného panovníka: „Čím déle poznávám lidi,
tím více miluji psy.“
Pokud jde o démonický profil Hitlera, zaznamenal Denis de Rougement zajímavý postřeh:
„Někteří lidé, zažívající pocit hrůzy a dojem nadpřirozené moci, věří, že je „sídlem trůnů, panství a
moci“, jimiž sv. Pavel míní tu hierarchii duchů, která mohla sestoupit na kteréhokoli obyčejného
smrtelníka a obsadit ho jako nějakou pevnost... Odkud pocházejí tyto nadlidské schopnosti, které při
těchto příležitostech projevuje? Je úplně zřejmé, že schopnost tohoto druhu nepatří jednotlivci a
vskutku se ani sama nemůže projevit, pokud by se jednalo o jednotlivce bezvýznamného. Pouze
jako nositel síly, pro níž naše psychologie nemá žádné vysvětlení... To, co zde uvádím, by mohlo
být tou nejlacinější formou romantického nesmyslu, pokud by to nebylo tím, co způsobil tento muž,
nebo spíš tím, co se skrze něho stalo skutečností, která je jedním z divů století.“

41
 Psychiatr Georges Carstairs, pečlivě pozorující v tomto období Hitlera během jeho veřejných
vystoupení jej popsal jako „člověka, který se stal nevolníkem vlastních démonů. V jeho chování
bylo cosi smutného a zdrcujícího, působil ne mne dojmem psychopata, mučeného jakýmisi stavy,
podřízeného nějakým instinktivním pravidlům, zapojeného do jakési extatické války. Krev se mu
hrnula do tváří, hruď rozpínala, ruce vykonávaly násilné pohyby, jako by chtěly shodit anebo
uchopit protivníka a slova se měnila ve strašné zvířecí vytí - byl ztělesněním agrese.“
Podobně se choval i na pozdějších schůzkách s politiky. Řval na své návštěvníky celé hodiny
a doslova je ubíjel svým výkonem. Hácha se pod proudem jeho slov zhroutil, bulharský král Boris
omdlel a admirál Horthy se přiznal, že ani jako desetiletý chlapec nedostal tak vyhubováno, jako v
uniformě regenta říše sv. Štěpána na audienci u Hitlera.
Psychiatr Alexander Mitscherlich je toho názoru, že Hitler prodělával krize hraničící s
deliriem. Trpěl mánií pronásledovaného, která výrazně ovlivňovala jeho chování vzniknuvší z
komplexů a frustrace a proto pociťoval potřebu její kompenzace, což by vysvětlovalo, proč ji
nacházel právě v agresi.
Ministr Hjalmar Schacht napsal: „Jeho znalosti psychologie byly satansky geniální.“ Otto
Strasser nám zase zanechal svoje další svědectví o Hitlerově podvojné osobnosti. Když odpočíval,
podobal se „dítěti samoty“, průměrnému a běžnému člověku. Ale v momentech exaltace se
proměňoval na „dítě davů“, nadlidského Führera: „Toto rozštěpení osobnosti způsobuje, že je těžké
posoudit Führera, jedná-li se o jeho nitro a charakter. Tato vlastnost dává osobě Hitlera moc
fascinovat, což v první chvíli nelze žádným způsobem pochopit. Stáváme se svědky metamorfózy
banálního člověka na člověka důležitého.“
Podle Francoise Ribadeau-Dumase se Hitler, ponořený do stavu autohypnózy, stával
nadměrně citlivý, vnímal sílu davu shromážděného před tribunou, pohlcoval jeho magnetizující
energii a přecházel do jiného stavu vědomí. Aby dosáhl stavu rozdělení osobnosti, oddával se
určitým cvičením. Nakonec zvládl tuto schopnost do takové míry, že ji používal okamžitě a bez
zvláštní námahy. „ Vykoval ji v ohni energie neporovnatelně větší než jeho vlastní, neboť pocházela
z vůle a činnosti cizí inteligence“, hovoří Ribadeau-Dumas a pokračuje: „Za své zvláštní povýšení
vděčí Hitler nejen své vlastní vůli, ale i tě strašné předurčenosti, silnější než strach před smrtí, která
ho posouvala dopředu a připravila ho o všechny lidské vlastnosti. Tibetští mudrci s milým náhledem
vzbuzujícím důvěru, „ nalévali“ do hlav svým žákům hlavní zásadu: Neoblomnou vůlí lze
dosáhnout velké moci a stát se Nadčlověkem. Nietzsche neřekl více.“
Právě v Hitlerovi tato vůle zesílila - brutální, paralyzující, rozkazující a fascinující, vůle,
která se chtěla podle vzoru Fausta nejen vzepřít všem lidem, ale i Bohu. Mnoho svědků postřehlo v
Hitlerovi kromě neochvějné víry v sebe samého i mimořádnou koncentraci vůle. Zmínil se o tom i
anglický velvyslanec sir Henderson ve své knize memoárů: „Jednou jsem pozoroval Hitlera během
přehlídky armády černých a hnědých košil. Trvala déle jak čtyři hodiny a celou tu dobu držel Führer
ruku vztyčenou v nacistickém pozdravu. Později jsem se optal přítomných, jak to, že to mohl tak
dlouho vydržet. Dostalo se mi úsečně odpovědi „Síla vůle“. Napadlo mne, kolik této vůle bylo
vytvořeno cvikem... Dotazoval jsem se několika dalších lidí, kteří s ním byli v úzkém kontaktu, v
čem spočívá zásadní rys Hitlerovy velikosti. Zazněla překvapující odpověď: „Fingerspitzgefühl.“
S tímto „citem v prstech“ se Hitlerovi podařilo zachytit všechny nitky vedoucí od seskupení
tajných společností kolem Thule na vrchol a konečnou zastávku jeho dlouhé cesty k moci.

42
43
Kapitola sedmá - Vize inverzního světa
„Nenávist je zlá, protože se trvale pojí se lží,
hanobí pravdu a z komára dělá velblouda,
temnotu má za světlo a o sladkém říká, že je hořké,
učí udavačství, vášnivé bojechtivosti a zpupnosti i každé žádostivosti
po zlých věcech a naplňuje srdce ďábelským jedem.“
(Závěť Gádova, V,l)

Dietrich Eckardt, Rudolf Hess a později i Himmler a Göring praktikují pod vedením Karla
Haushoffera rituální magii a jejím prostřednictvím obdrží instrukce k další činnosti. Vykonávají
obřady dávno vymřelých nordických národů, které uchovaly při životě praktiky některých tajných
sdružení, aby se připravily na přeměnu světa. Cizí inteligence je obdařují nepochopitelnými
energiemi, aby mohly uskutečnit tuto přeměnu i za pomoci násilí. Lze celkem hodnověrně dokázat,
že od momentu, kdy se nacistická elita začne zabývat praktickou magií, budou všechna jejich
rozhodnutí konzultována s astrology a jasnovidci. Od začátku až do konce bude mít Hitler svého
osobního mága a stane se předmětem zájmu vícero astrologů, seskupených kolem magazínu
„Astrologische Rundeschau“ barona von Sebottendorfa.
Za prvního astrologa je považován dr. Wilhelm Gutberlet z Mnichova, který se s Hitlerem
seznámil na jedné ze schůzí DAP v roce 1919. V té době byla velmi populární astroložkou Elisabeth
Ebertinová, která pravidelně radila bulharskému králi Ferdinandovi, žijícímu v německém exilu.
Stalo se, že jedna z Hitlerových obdivovatelek na počátku jeho politické kariéry, zaslala Elisabeth
Ebertinové údaje o jeho narození a požádala ji o sestavení horoskopu. I když datum - 20. dubna
1889 - uvedla přesně, hodina narození nesouhlasila. V červenci 1923 publikovala Ebertinová svoji
odpověď ve vlastním okultistickém almanachu: „Člověk činu narozený 20. dubna 1889 v době, kdy
se Slunce nacházelo ve 29. stupni Berana, se může setkat j velkým nebezpečím, způsobeným
určitou nerozvážnou akcí a pravděpodobně vyvolat nekontrolovatelnou krizi. Konstelace naznačuje,
že tohoto člověka je zapotřebí brát vážně, neboť je předurčen pro úlohu vůdce v následujících
válkách. Stejně tak je možné, že člověk, na něhož nyní myslím a podléhající tak silnému vlivu
Berana, je předurčen k tomu, aby se zasvětil německému národu a postavil se čelem k událostem s
velkou odvahou a mužností, zvláště když je ve hře život nebo smrt. Do této chvíle dal již mohutný
impuls německému osvoboditelskému hnutí.“ Tato předpověď vzbudila značný rozruch, vezmeme-
li v úvahu, že existoval pouze jeden z politických lídrů, který se nechal titulovat vůdcem. Proroctví
se naplnilo velice brzy.
Hitler po přečtení svého horoskopu v almanachu ho porovnal s pokusem o puč v Mnichově
roku 1923, který nebyl dobře organizován a skončil neúspěchem. Ve chvíli vypuknutí převratu se
Ebertinová nacházela v Mnichově, neboť podle Ellie Howeové cítila, že se rozhodující akce
uskuteční v této bavorské metropoli. Astroložka zpozorovala, že se Führer narodil v momentu
opozice Saturna vůči Slunci a že „ tato opozice způsobí, že se propůjčí k činům velkého
transcendentního významu.“ Později, když Ebertinové svitlo, že se Hitler ve skutečnosti narodil v
poledne, v momentě, kdy se slunce nacházelo v pozici 0° 34' 40“ vůči konstelaci Býka,
dezorientovaná prohlásila, že se narodil ve znamení Berana v jeho posledním stupni Je však možné,
že tak chtěla maskovat skutečnost, že nový vůdce nepřichází ze znamení Berana, archetypu zlatého
rouna, vyslance boha Herma, ale zpod vlivu strašného, ohnivého a krvelačného souhvězdí Býka.
Ebertinová si po letech vzpomněla, jak Hitler reagoval na předpovědi, týkající se jeho osoby: „Za
jakého ďábla mne to ženy zase považují?“

44
 Když se Hitler v roce 1940 zastavil na krátkou chvíli v Lilie, vykřikla jakási stará žena, která
spatřila Führera, jak vchází do pancéřového mercedesu, tato slova: „Jsi ďábel!“ Dějiny
zaznamenaly, že se tou historkou velice dobře bavil.
Jindy, na přátelském posezení, přistoupila k němu jakási dáma, sympatizující s myšlenkami
teosofů a tichým hlasem ho oslovila „Mein Führer, nezabývejte se černou magií Ještě je čas, abyste
si vybral mezi černou a bílou. Ve chvíli, kdy si zvolíte černou magii, nikdy ji již nevypudíte ze
svého života. Prosím, abyste si nevybral cestu rychlého a lehkého úspěchu, protože to není dobrá
cesta. Nyní si ještě můžete vybrat tu, která vás přivede k vládě čistých duchů. Prosím, abyste se
nedal unést nečistými bytostmi, které vás zbaví všech sil.“ Hitler ji však neposlouchal Rauschning,
který tuto událost zaznamenal, komentuje: „Představoval si, že ještě má svobodu volby, ale byl již
dlouho připoután k magii duchovních sil Zla. Místo toho, aby se člověk krok za krokem dostával z
temnot nerozvážného mládí a osvobodil se na cestě vzhůru od přebytečných součástí, jsme svědky
vývoje posedlého člověka, beznadějné oběti temných sil... Důvod, proč sledoval cestu do pekla,
spočíval ve slabosti jeho vůle.“
Zdá se, že Hitler si vybral svoji cestu ještě během vídeňského pobytu, fascinován touhou
Johanna Fausta. Co vlastně víme o této temné cestě, kterou si vybraly i další historické prototypy
černých mágů, jako byl například Gilles de Reis (1440), rituální vrah desítek dětí, jejichž krev mu
měla magickou cestou zajistit zlato. Nebo excentrický vůdce „Zlatého úsvitu“ (Golden Dawn)
Aleister Crowley (1875-1947), známý svými styky s duchovními otci nacismu přímo v jejich
kolébce - ve společnosti Thule? Praktiky černé magie jsou odjakživa spojeny s fantaziemi,
vyplývajícími ze všeho, co v sobě musel člověk potlačit, co si musel odepřít, co mu nebylo
dovoleno. Tato psychologicky působivá stránka černé magie musela být motivující i pro Hitlera.
Nástrojem černokněžnického umění byl podle středověké tradice ďábel, neboť jeho děti vycházely z
aktivace vlastních animálních sklonů a egoistických pudů. Dokazují to především cíle
černomagických úkonů, vždy vyjadřující negativní lidské sklony a afekty, jakož i charakter rituálů,
nezřídka využívajících drastických krvavých obětí. Hitler si hledal mezi mágy a astrology spojence,
kteří mu - jak věřil - mohli pomoci v jeho dějinné misi, avšak ty, kteří odmítli spolupracovat,
odsoudil později nemilosrdně k likvidaci. Jako příklad může posloužit český okultista František
Bardon (1909-1958), známý pod pseudonymem Frabato (František Bardon Troppau Opava), jemuž
hitlerovci nabídli vysoký post v úřadu Třetí říše, když prostřednictvím svých magických schopností
napomůže k vítězství nacistů na frontě. (Po vyslovení nesouhlasu byl vystaven mučení z rukou
gestapa a od června do října 1941 držen v zajeti. Následně byl propuštěn na svobodu, neboť se
věřilo, že na způsobená zranění zakrátko zemře. Po válce se proslavil svými Učitelskými
schopnostmi, proti nimž rozpoutal komunistický režim v Československu kampaň, vedoucí k jeho
zatčení v dubnu 1958. Během vyšetřování zemřel v nemocnici na přetrvávající chorobu, na níž mu
byly odepřeny léky. Krátce předtím však stačil odevzdat své sekretářce Otýlii Votavové informace o
Hitlerově členství v „Lóži 99“ a „Společnosti Thule“ na základě Bardonových poznatků „ vnějších
nástrojů tibetských černých mágů, kteří využívají členy řádu ke svým vlastním cílům „-pozn.
autora).
Pakliže se neosvědčili jiní okultisté, například Georg Kopper, Olga von Ungern-Strenberg či
A. M. Grimm, byli veřejnosti představeni jako zdiskreditované, šílené osoby, jejichž výpovědi na
téma budoucnosti Německa nelze brát v žádném případě vážně, nebo byli podobně jako Hermann
Steinschneider, známý jako Erich Jan Hanussen, umlčeni, protože o svých vizích příliš mnoho
hovořili.
Okultní kořeny nacismu lze snadno obnažit v mýtech o dávné nordické rase obývající říši
Thule, dokud následkem změny zemské osy nezmizela pod silným příkrovem polárního ledu. Podle
této představy tak byli Árijci nucení migrovat na území dnešního Německa, Indie a Řecka. To byla i
pro Hitlera cesta, na níž mohla jeho tažení přinést mnoho úspěchů. Führerovi, který obdivoval tuto

45
pestrou mytologii, poskytli Schachermeyer a Rosenberg přepracovanou a fakty preparovanou verzi,
přičemž společnost Thule měla svým úsilím garantovat objevení dědictví árijského království.
Do příchodu Adolfa Hitlera budovaly dějiny světa tři základní pilíře: antika, křesťanství a
němectví. Města, která udávala kulturní vývoj byly Athény, Řím a Jeruzalém. Němectví bylo
potlačeno a nedalo světovým dějinám místo, které by se stalo další kolébkou civilizace. Důvod je
podle nacistů velmi jednoduchý: hodnocení světových dějin je totiž zcela chybné, protože
využívaný materiál byl nedostatečný a nesprávný. Nacisté přišli s výkladem světa bez Athén, Říma
a Jeruzaléma s rozdělením na neindogermánský Západ a indogermánský Východ. Země byla
ovládnuta světovým názorem neindogermánů a proto i uvržena do dnešního chaosu. Jak by se však
změnil chod dějin a osudy Německa, kdyby byla ovládnuta světovým indogermánským názorem!
Neindogermánská společnost dospěla k tomu, co dnes označujeme jako druh Homo sapiens -
člověk usilující o poznání bez řádného vedení. Tento typ člověka byl podle nacistů na úpadku,
zatímco indogermánská civilizace vytvořila árijce, usilujícího především o čin a jenom jemu náleží i
budoucnost. Měřítkem světových dějin a tím i činů árijců je krev, protože krev je údajně poslední
vědeckou instancí, kterou známe. Všechno, co velcí lidé vykonali, vykonali svou krví. Mýtus rasy
tryskající z krve nelze dokázat. Musí se cítit. Pramení v životě a německý lid se o tom musí
přesvědčit v bouři bitev (im Donner der Schlachten), že stará vůle krve (Blutsville) skutečně
existuje. Krví vzniká zásadní příslušenství k rase a s rasou je nerozlučně spjato vlastnictví duše
přirozeně germánské (anima naturaliter germanica).
Tyto úvahy přivedly nacisty až groteskně daleko. Za jednoho ze svých předchůdců označili i
Martina Luthera (!) a Julius Streicher dokonce od něho odvozoval název jedné ze svých
primitivních antisemitských brožur. Do jaké míry byl tomuto přirovnání nakloněn Hitler ukazuje
příhoda, která se podle memoárů Alberta Speera odehrála v roce 1934 během Hitlerova pobytu na
durynském venkově.
Když Führer vycházel z hostince, kde se neočekávaně zastavil, byl uvítán tisícihlavým
davem a zasypán květinami. Hitler se tehdy otočil ke Speerovi a řekl: „Pouze jeden Němec byl
vítán takto - Luther. Když procházel krajinou, sbíhali se lidé ze širokého okolí a zdravili ho. Tak
jako dnes mne!“ Lutherovi, věřícímu, že jeho osudem je boj se Satanem, který vyvolával odpor vůči
jeho názorům a pro Satanovy stoupence neměl žádné pochopení, se nemohlo dostat většího
výsměchu než tehdy, když ho nacisté pasovali za nordického člověka Když jim bylo řečeno, že ani
Luther nebyl plavovlasý, odpověděli, že byl bojovný a obdařený duchem vůdce, a u člověka s tak
zřejmými znaky prohlásili alespoň jeho duši za „plavou“.
Dalším pilířem nacistické mytologie se stalo dílo ruského mága Jurije Ivanoviče Gurdjeva
(1873-1949), který byl znám jako výborný jasnovidec a hypnotizér. V mládí ovlivnil i myšlení
Louise Pauwelse, který v knize „Jitro kouzelníků“ věnoval této zajímavé postavě několik svých
postřehů. Gurdjev popsal své učení v obsáhlém díle „Všichni a všechno. Belzebubovo vyprávění
vnukovi“, které je velmi těžké interpretovat. V knize se ztotožňuje s Belzebubem, fénickým Pánem
much a biblickým Knížetem temnot. Odpovídá na otázky týkající se morálky a života společnosti.
Zde alespoň jedna ukázka:
„Když se někdo Belzebuba optá, co je to dobro a co zlo, dostává takovouto odpověď: Každá
činnost je objektivně dobrá, pokud člověk postupuje v souladu s vlastním svědomím. Je špatná,
jakmile způsobuje výčitky svědomí. A morálka? „To je pouze vlastnost bytosti, kterou nazýváme
chameleón.“ Ano, Hitler neznal výčitky svědomí.
Gurdjev byl i inspirátorem symboliky nacismu - říká se, že právě on podnítil Haushoffera,
aby za symbol hnutí vybral svastiku. Všichni mágové z Thule opakovali tezi esoterické školy
Alfreda Schulera, který v roce 1922 prohlásil: „ V centru života starobylých národů se nacházel
symbol svastiky - otáčející se disk.“ Můžeme souhlasit, až na malý detail: „Jako symbol příchodu

46
nové epochy v historii lidstva, v níž se svět ducha a morálky musí obracet do opačného směru,
použil Haushoffer obrácenou svastiku, čili kříž gamma, který se stal symbolikou nacismu“, píše ve
svých „Dějinách tajných společností světa“ Serge Hutin. Pravý symbol je centripetální (dostředivý)
a „žene svoje kořeny až do nejtajnějších hlubin duše“, jak praví Bachofen. Nacistický hakenkreutz
je však obrácený centrifugálně, odstředivě, nemá vůbec nic za sebou, ale chce mít všechno před
sebou, žene se dopředu, do venkovního světa; je to tedy symbol obráceného světa. Svět naruby?
Adolf Hitler plánuje obrátit svět naruby!

47
48
Kapitola osmá - Apoštol národního socialismu
„Hněv se lží jsou dvojtvárným zlem. Navzájem se posilují, aby v člověku porušily schopnost
správného úsudku. Jestliže však je duše ustavičně pobouřená, Pán od ní odstoupí a ovládne ji
Belial“
(Závěť Danova, VII, 7)

Na přelomu dvacátých a třicátých let našeho století skupina Thule velmi čile koresponduje s
duchovními vůdci Indie a Japonska. Za pomoci tibetských metod věštění a svérázného magického
tarotu hledali Hitler, Göring a Himmler mezi lety 1928-1941 odpovědi na otázky, týkající se
budoucnosti. Obzvláště úzké vztahy se rozvinuly z tradičně blízkého pouta, které spojovalo činnost
společnosti Thule s aktivitou Aleistera Crowleyho a jeho skupinou „Zlatý úsvit“ (Golden Dawn), o
níž jsem se již zmínil. Crowley, tehdy ještě neznámé „Zvíře Apokalypsy“, se narodil přesně v roce
zrodu „Teosofické společnosti“ Heleny Petrovny Blavatské a úmrtí kontroverzního mága Eliphase
Leviho (1810-1875), vlastním jménem Alphonse-Loius Constanta, za jehož reinkarnaci se později
považoval. Před Levim se údajně narodil jako Cagliostro (1743-1795), Edward Kelley (1555-1595),
„médium obývané zlým duchem“, jak napsala Edith Sitwellová a v řadě dalších vtělení zlověstných
mágů a okultistů. V Crowleyho rodině vládla atmosféra náboženského fanatismu a očekávání
blízkého příchodu Antikrista, a tím i konec světa. „Ve své vzpouře proti Bohu“, napsal John
Symonds, „se postavil na jeho místo. Nebyl to pouze dočasný postoj, ale přesvědčení, které mu
vydrželo a ovlivnilo celý jeho život.“
Když se ho před smrtí zeptali, proč si říká „Zvíře Apokalypsy“, odpověděl, že ho tak nazvala
matka. Téměř celý život strávil na cestách světem, v němž zakládal magické sekty a řády. V
záhadné příhodě mu duch, jehož Crowley považoval za svého „vyššího genia“, nadiktoval
prostřednictvím jasno vidné manželky Rose text tzv. „Knihy zákona“. To Crowleye přesvědčilo, že
jeho předurčení spočívá ve zničení křesťanství a v budování thelemského Náboženství (z řečtiny
theleme = vůle). Crowley se považoval za Spasitele světa, Loga Eonu a Vykupitele nové Horovy
doby, jak nazval epochu, která měla nahradit epochu Osirise s jeho zmírající křesťanskou vírou.
V roce 1920 se usadil v Cefale na Sicílii, kde společně se svými milenkami „Šarlatánovou
ženou“ alias „Thowtovou opicí“ a „Sestrou Cypris“ založil Thelemské opatství, kde vykonával
rituální oběti zvířat. Crowley provedl mistrovskou syntézu dávných nekromantických obřadů s
orfickými mystérii, „thelemou“ Herma Trismegista a abstraktními principy taoismu, čímž připravil
pro adepty prapodivnou nauku kombinovanou s používáním halucinogenů.
„Dělám, co můžu“, prohlásil v postoji podobném Lutherově póze. „Rituály dávných dob
jsou temné“, hlásal jindy, „očistíme je a vysvětlíme, jak je třeba“. Právě tyto tradice vedly
Crowleyho k bizarním verzím středověkých černých mší, jakou byla sexuální „gnostická mše“, či
rouhavý rituál, jakým v roce 1906 parodoval na ropuše Kristovo ukřižování. Existuje mnoho
pojednání, která ilustrují, jak odkaz Aleistera Crowleye ovlivňoval činnost Adolfa Hitlera. Serge
Hutin o tom říká: „Aleistera Crowleye obvinili, že byl jedním z temných černokněžníků a
ukrývajíce se ve stínu systematicky a metodicky připravoval půdu pro národní socialismus v
Německu. Zdalipak v předvečer druhé světové války Crowley nekřičel: „Dříve než se narodil Hitler,
byl jsem již zde?!“ Z těchto slov lze odvodit závěr, že členové „Zlatého úsvitu“, jakými byli
například Abraham Stoker, J.M.Brodie Innes, Algernon Blackwood, Sax Rohner, Talbot Mundy či
Charles Williams, vedení, či spíše svedení svým vůdcem, nepřímo připravili nástup německého
Führera. Potvrzuje to i skutečnost, že po dobytí Berlína v dubnu 1945 objevili vojáci Rudé armády
luxusní podzemní svatyni, vybudovanou podle doporučení Aleistera Crowleyho uprostřed ruin
zničeného říšského města. Existovaly tedy personální a myšlenkové svazky mezi činností těchto

49
sdružení v Německu a Británii?, klademe si otázku a Trevor Ravenscroft odpovídá: „ Zasvěcenci ze
společnosti Thule, všichni a bez výjimky byli satanisté a provozovali černou magii, čili
prostřednictvím odpovídajících rituálů ovlivňovali své vědomí k navázání kontaktu s nepřátelskými
inteligencemi, které nepocházely od lidí.“ A zde existují podobné události na obou stranách Kanálu.
Hovoří se o tom, že během děsivého obřadu v ruinách anglického hradu Crowley evokoval zjevení
Antikrista, zatímco na tajném sezení v Mnichově spatřil Rosenberg na vlastní oči Bestii z
Apokalypsy svatého Jana.
Baron von Sebottendorf nepřestával v úsilí postupné přípravy adeptů Thule pro setkání s
inteligencemi zpoza hranic našeho světa a pečlivě pozoroval vývoj svých žáků v magických
cvičeních. Fyzická a dechová příprava, zvláštní způsoby modulace hlasu, pózy a gestikulace, byly
výsledkem studia orientální esoterické školy. Rudolf Hess, který v roce 1941 působil jako jediný
Hitlerův zástupce, nikdy neskrýval, že se této schopnosti vyučil v Indii, Tibetu a Japonsku.
Celý život bude Hitler cvičit svoji mysl a tělo zvláštním druhem jógy, určeným vyvoleným
mahátmům.Trevor Ravenscroft ho na stránkách své knihy zkoumá lupou svých pronikavých
znalostí a konstatuje, že se Hitler učil „hledět třetím okem“ a odhadovat úmysly svých besedníků.
Karl Haushoffer abstrahoval z tibetské tradice informace o dvou zdrojích nepředstavitelné
moci:
• Pramen pravé ruky vyplývá z podzemního kláštera, pevnosti meditace, která se nachází na
místě symbolicky nazývaném Agharti. Jde o magický zdroj kontemplace.
• Pramen levé ruky je pramenem materiální síly. Plyne z nadzemního místa nazývaného
Shamballah. Je to sídlo vlády a moci a panuje v něm „Pán hrůzy.“
Dobře utajovaná doktrína Thule tedy dokazovala dvě možné cesty. První byla založena na
evokaci geniů Agharti, druhá na evokaci démonů války Shamballah. Agharti zosobňovala možnost
průniku do astrálních světů, Shamballah vyvolávala katastrofy, zabíjení a koncentraci Moci.
Co zůstalo z rituálů určených pro Agharti a Shamballah? „ Thule a Ahnenerbe se rozplynuly
jako dým“, píše Francouis Ribadeau-Dumas. „Prach bratrů rozmetal smrtonosný vichr
rozpoutaného nacisty, kteří v boji či oprátkou naplnili poslední obřad ceremonie z jiného světa.
Zůstaly nějaké dokumenty, nějaké dojmy a výpovědi. Ten fantastický tanec smrti, který se
nikomu nepodařilo zastavit, byl pouze logickým zakončením.“ Nordičtí předkové z Atlantidy, teorie
vesmírného ledu, potopené kontinenty, obnovení lidské rasy a transformace životních forem našly v
Hitlerovi nadšeného posluchače, který prohlásil: „Lidský druh se v současnosti nachází v poslední
etapě svého zániku a tím i trvání, neboť se celá tvůrčí síla koncentruje v novém druhu.“ Někteří
okultisté se domnívali, že ve svých vizích viděli nového Vykupitele, který měl zasáhnout do osudu
světa. V souvislosti s tím Jean Michel Angebert píše: „ Tímto novým mesiášem měl být vládce Třetí
říše, adept černé magie, jejíž tajemství poznal už v mládí: Adolf Hitler.“
Svého času se Hitler svěřil v Berghoffu své sekretářce: „Necítím se být svázán s obyčejnými
smrtelníky... Moje myšlenky překonají všechna liská ohraničení a odrazí se v činech, které budou
mít nekonečný ohlas!“ Ray Petitfrére zase říká: „Hitler se považoval za ochránce pochodně, kterou
před ním zapálili jiní.“
Již tehdy měl představu o programu zdokonalení lidské společnosti k předobrazu
Nietzscheho Ubermensche, když promluvil v úzkém kruhu svých spolupracovníků: „Nastoupí
druhá etapa, etapa Člověka-boha. Člověk bude měrou a středem světa, nádherná postava této bytosti
bude jako svatá socha, svatý obraz. Jsou i další etapy, ale není mi dovoleno o nich hovořit.“ Toto
přirovnání člověka k Bohu se uskuteční v době, kdy svět ovládne árijská rasa, aby se později
vznesla k nebesům: „Nejde nám o odstranění nerovnosti mezi lidmi, ale o prohloubení a ustanovení
práva, které by jí bránilo postavit nepřekročitelné bariéry. Jaký bude v budoucnosti obraz

50
společenského pořádku? Tedy vám to řeknu, druhové: bude třída mocných, budou masy členů
strany, hierarchicky odstupňovaných, bude velká anonymní masa, společnost sluhů, nejnižší třída,
která bude moci opustit svá místa a ještě pod ní rasa poražených cizinců, současných nevolníků. A
nad nimi všemi bude nová, nejušlechtilejší rasa, o níž nemohu hovořit. Ale tyto plány nesmí znát
obyčejní vojáci.“
Hitler všechna svá rozhodnutí vydával až po dlouhých hodinách meditace na procházkách v
přírodě. Benoist-Mëchin řekl, že když Hitler meditoval, vypadal jakoby se zaposlouchával do svého
nitra. Jaké obrazy tam viděl? Dvanáct let již uplynulo od chvíle, kdy se Hitler vrhnul do politického
života. Dvanáct let agitace a konfrontace, aby mohl pomalu a postupně ovládnout instituci moci.
Mezi řečníky stoji v první řadě a zanedlouho je nechává daleko za sebou. 3. února 1921 hovoří k
šesti tisícům lidí, 29. července 1921 se stává předsedou NSDAP s absolutní mocí a v roce 1922
hovoří na setkání k více než sedmdesáti tisícům lidí. Otto Strasser tvrdí, že Hitler ovládá magickou
moc přesvědčení. Historik strany dr. Hans Frank nazve Hitlerovu aktivitu v oněch letech „misí
ďábelské vůle“. André Brissaud napsal, že Hitler „cítil ve svém éterickém těle fluidum Velké
sluneční bytosti, která v něm žije jako vyšší Já“
Magický symbol, svastika, předpovídá na zástavách a uniformách nacistů apokalyptický
charakter budoucích dějů. Vychází ze symbolu zasvěcenců mýtu Slunce, slunečního disku v
pomalém pohybu, „geometrického kompasu“, svědectví o integraci člověka se silami světa. Hitler,
náležející zpočátku ke společenství zasvěcenců rituálu Slunce však sešel na nesprávnou cestu
temnot. V rozhovoru se spisovatelem Hansem Grimmem Hitler prohlásil: „Já jsem Janem Křtitelem
národního socialismu!“
Svatý Jan! Hitler však ve své blasfemii zašel ještě dále, když se v roce 1936 v projevu k
politickým kádrům NSDAP v Norimberku ztotožnil s postavou samotného Mesiáše. Tuto scénu
popsal jistý korespondent v New York Times následovně: „Když se Hitler objevil, zazářilo ze
skrytého kruhu vojenských reflektorů za tribunou stopadesát světelných kopií. Bylo to stejné jako
při slavnostním závěru olympijských her, jenomže velkolepě vylepšených a neporovnatelně
působivějších. V tomto jasném světle sestoupil Hitler po schodech a prošel skupinou, která ho
očekávala. Procesí pomalu pochodovalo prostranstvím k tribuně. Bouřlivé „Heill“ přehlušovalo
obrovské kapely, které provázely jeho vstup. Vystoupil na tribunu a ustrnul, dokud nenastalo úplné
ticho. Potom se v dálce objevila masa rudé barvy Bylo to 25 000 vlajek nacionálně-socialistických
organizací ze všech částí Německa. Nosiči barev pochodovali přes plochu za hnědými kolonami na
prostranství. Poté postupovali dopředu, šest vedle sebe v užších uličkách a dvacet vedle sebe na
střední dráze, takže to vypadalo, jako když se valí vlna rudě barvy pevnými bloky hnědé barvy.
Současně byly zaměřeny menší reflektory podél řady sloupů nad tribunami, kde ozářily zlaté orlice
na standartách tak, že byl rudý příboj postříkaný zlatem. Působilo to nepopsatelně krásně.“
Časem Hitler přepracoval kult Führera do takové rouhavé podoby, že záměrně šířil myšlenku
vlastního mesianismu a hodlal programově vytlačit z duchovního života tradiční vyznání víry. Zápis
jedné porady ze 14. srpna 1943 zni jako duchovní kondenzát Führerových blasfemických názorů
„ Okamžité a bezpodmínečné zrušení všech náboženských vyznání pod dosažením konečného
vítězství, a to nejen na území Velkoněmecké říše, ale i ve všech osvobozených, obsazených a
přičleněných zemích.“ Adolf Hitler bude současně vyhlášen za nového mesiáše. Na základě
„politických úvah“ by se to zatím nemělo týkat mohamedánského, buddhistického a šintoistického
vyznání. „ Vůdce je přitom zapotřebí stavět do úlohy, pohybující se mezi spasitelem a
osvoboditelem - každopádně však jako božího posla. Kostely, kapličky, chrámy a kultovní místa je
třeba přeměnit na svatyně Adolfa Hitlera. Teologické fakulty univerzit musí být obráceny na
vůdcovskou víru. Klást zvláštní důraz na přípravu poutních kazatelů, hlásajících celé učení ve
Velkoněmecké říši, ale i v ostatním světě a zakládat společenství věřících.“ A dále:

51
 „Jako vzor božího posla by mohla posloužit postava Lohengrina, rytíře grálu. Úlohou
propagandy musí být ještě větší a důkladnější zamlžování původu Vůdce, i jeho odchod v
budoucnosti by měl být odchodem beze stopy a do úplného temna (návrat do Hradu grálu). Pod
textem se nachází Hitlerova rukopisná poznámka: „První použitelný návrh“
Když v roce 1936 Hitler oslovil 140 000 členů NSDAP, použil intimně známý jazyk
Lutherova Nového zákona a dramatizoval svoji osobu mesiášským způsobem. Všemocný Führer
řekl „Jako bychom necítili v této hodině zázrak, který nás dal dohromady?! Slyšeli jste kdysi hlas
muže a ten zasáhl vaše srdce, probudil vás a vy jste šli za tímto hlasem. Šli jste za ním dlouhé roky
bez toho, abyste nositele tohoto hlasu alespoň viděli. Slyšeli jste pouze hlas a šli jste za ním.
Když se zde setkáváme, naplňuje nás všechny zázrak tohoto setkání.Ne každý z vás mne vidí
a ne každého vidím já. Ale cítím vás a vy cítíte mne! Je to víra v náš národ, která nás chudé učinila
bohatými, která z nás, kolísajících, pokleslých na mysli, vystrašených, učinila statečné a odvážné,
která nás omylné učinila vědoucími, která nás spojila! Tak přicházíme ze svých malých vesniček, ze
svých městeček, ze svých měst, z dolů, továren či od pluhu jednoho dne do tohoto města.
Přicházíte, abyste z malého světa svého každodenního boje o život a svého boje za Německo a za
náš národ najednou získali pocit: Nyní jsme pohromadě, jsme s ním a on je s námi, a my jsme nyní
Německo!“
Jak prokázal profesor Stern, jde o důvtipnou montáž biblických textů. Již v úvodu projevu se
nachází narážka na Kristův hlas na poušti („Slyšeli jste pouze hlas“, Lk 3, 4), poté následuje
Kristova epifanie (zjevení), (Jn 20,19, 31) společně s exhortací k víře: „Blahoslavení, kteří neviděli
a věří“. Další pasáž („...ne každý z vás mne vidí“) pokračuje ve spasitelském duchu narážkou na sv.
Jana (Jn 16, 16-17): „Maličko a neuvidíte mne, maličko, a opět uvidíte mne.“
Následující vypočítávání („Nás chudé... nás pokleslých na mysli, vystrašených lidí...“
(odkazuje na text Lukášův 7, 22). Pozorný čtenář analyzuje v Hitlerově projevu doslova záplavu
údajů, odkazujících na biblické texty (Micheáše 5,1, Matouše 2, 6, ale i Jana 14, 3). V závěru je
podle Sternova výkladu narážka na Jana, odkazem na verše německé středověké lyriky: „Du bist
min, ich bin din des solt du gewis sin - Ty jsi moje, já jsem tvůj, tím si buď jistá“. Těmito slovy se
Tristan uchází o Isoldu, Kristus jako ženich o církev - a Hitler o příslušníky národa, kdy podává
svoji osobu jako corpus Domini...
V říjnu 1939 uspořádali nacisté na norimberském stadiónu přehlídku, na níž Hitler vystoupil
na bílém koni, aby se ukázal jako vyvolenec nebe podle „Zjevení Jana“ (Jn 19,11): „A zjevil se bílý
kůň a ten, který seděl na něm, se jmenoval Věrný a Pravdivý a ve spravedlivosti soudí a bojuje.“ Ve
skutečnosti však nacistická maškaráda vyjadřovala jiné verše Apokalypsy (Jn 6,8): „Hle, plavý kůň,
a ten, co na něm seděl, jmenoval se Smrt a podsvětí ho následovalo.„
Nacisté si „zjevením sv. Jana“ posloužili i při zdůvodnění dějinné úlohy Třetí říše (20, 4-6),
nového zákona (21,1), dokonce tam našli i prototyp nacistického pozdravu (13,15). Výsledek
„spravedlivého“ boje je všeobecně znám...
Hitler osobně vybral symbolické barvy nacistické vlajky: červeň ohně, války, nenávisti a
prolité krve (k velkému rozhořčení komunistů) - barvu zlého a ničivého ve starém Egyptě, barvu
satanova oděvu a „babylónské nevěstky“ z pochmurného apokalyptického líčení bible, bílý kotouč
slunečního světla, symbol celého vesmíru a bytí, směřujícího k vykoupení, a na závěr to, co mělo
toto vykoupení poskytnout: strašná čerň obrácené svastiky, symbol smrti, rozkladu, temnoty,
rezignující bolesti a smutku. Taková bude zástava nacistů.
V letech 1920-1923 stál v čele společnosti Thule ještě stále baron Rudolf von Sebottendorf,
skvělý znalec astrologického bádání. Obvykle ho Karl Haushoffer a Dietrich Eckardt našli v horách
Harzu na nechvalně známém místě středověkých sabatů, jak to tehdy dokazovaly stovky kůlů se
zuhelnatělými kostrami žen. Schylovalo se ke krizi. Hitler, uplatňující stále více autokratická

52
rozhodnutí v otázkách politiky a strany, začal mít nepřátele nejen v NSDAP, ale i samotném srdci
nacistického hnutí - v Thule! Nelze opomenout pikantní námitku, vrženou Hitlerovi do tváře
předáky nacistické strany Mayerem, Michelem, Emmerem, Angermeierem, Drexlerem či
Ehrenspergerem (se všemi se později pohádá), že řídí stranu mnohem více židovsky, než kdyby ji
řídili samotní Židé!
V květnu 1923 varoval Sebottendorf Hitlera, aby se nepokusil realizovat svoji myšlenku o
povstání, protože hvězdy nejsou k tomuto záměru nakloněny. Hitler mu na to odpověděl, že jeho
přítomnost není v Berlíně vítána. Rozhněvaný mág opustil Německo a na nějaký čas se usadil v
Turecku. Později pobyl i v Mexiku, navštívil Spojené státy a inkognito se vrátil do Německa, aby
ho následně zase opustil.
14. března 1946 zabil Karl Haushoffer svoji manželku Martu a spáchal sebevraždu podle
japonské tradice. Žádný pomník, žádný kříž neoznačuje jeho hrob. Opožděně se dověděl o popravě
svého syna Albrechta. Ve zkrvavené kapse někdejšího majora OKW Haushoffera mladšího se našel
sonet s názvem „Otec“, připomínající starobylou orientální legendu, překvapivě podobnou veršům
Zjevení: „Až se dovrší tisíc let, bude Satan propuštěn ze svého žaláře“ (Jn 20,7) Šlo o následující
sloku:
„Ten los na otce mého připadl...
Zas jednou démon měl být svržen zpět do svého žaláře
Však otec zlomil pečeť -
Toho Zlého neprozradil ani dech
A on ho pustil potloukat se světem.“
Vražda a následně sebevražda. Takový děsivý byl konec mága, těšícího se slávě, generála,
profesora geopolitiky a duchovního inspirátora nacismu. Poselství tibetského mága Hitlerovi bylo
úplně jasné: „Není třeba začínat s ozbrojenou akcí v listopadu, kdy Slunce přechází přes znamení
Štíra v opozici k Marsu. Tak to vyplývá z tvého narození ve znamení Býka.“
Hitler neposlechl. Rozhodl se konat a v doprovodu nacistických předáků a v čele
několikatisícového davu vstoupil do centra Mnichova demonstrovat svoji sílu. Když policejní
kordon na náměstí Odeon spustil palbu, pochodující řady se rychle rozutekly, na dlažbě zůstalo
čtrnáct mrtvých pučistů, tři policisté a mnoho raněných. A znovu zasáhla prapodivná hra osudu: dva
lidé jdoucí vedle Hitlera byli zabiti, on sám byl stržen k zemi a vyvázl pouze s vykloubeným
ramenem. Göring byl těžce zraněn a všichni dohromady se setkali ve vězení v Landsbergu.
Baronovy hvězdy neklamaly.
Po svém zatčení se Hitler ocitl ve stavu úplné malomyslnosti, přesvědčený, že se z utrpěné
porážky nikdy nevzpamatuje a že bude určitě zastřelen. Podle André Brissauda byl neúspěch
pokusu o státní převrat pro Hitlera „velkou zkouškou iniciace“, zkouškou hořkosti, krve, síly a
porážky. Ve vězení přemýšlel a bilancoval své úsilí. S pomocí Rudolfa Hesse, který ho utěšoval jak
mohl, napíše svoji politickou bibli, magický grimoár, evangelium pomsty - Mein Kampf.
Nepochybně přemítal nad konjunkcí hvězd a v budoucnosti ji zcela určitě bude respektovat. Nebude
lehkovážně vzhlížet k nebesům ani k mágům. Jak se ukázalo, Hitlerův pobyt ve vězení neznamenal
jeho konec. I když byl obviněn z velezrady a odsouzen, strávil ve vězení necelý rok. Když však v
roce 1924 žalář opustil, byl postaven do situace, kdy měl budovat své postavení od začátku.

53
54
 Mezitím Rudolf Steiner, s nevolí pozorující další činnost Thule, obviní Hitlera ze satanismu.
Tvrdil, že se do něho převtělil samotný ďábel Ahriman a ten donutil členy Thule, aby vykonali akt
uchopení moci, zotročili lidi a prováděli obřady na jeho oslavu. Rozzuřený Hitler mu odpověděl, že
sám Steiner nese zodpovědnost za několik porážek v první světové válce, když prostřednictvím
zvláštních obřadů připravil generála von Moltkeho o schopnosti stratéga, což se projevilo porážkou
u Marné. „Jsi stejným lhářem jako Ahriman vzkázal mu opět doktor Steiner a před pomstou
hnědých košil ho zachránil nucený exil v Goetheanum ve Švýcarsku.
Hitlerova temná hvězda, jak se zdá, právě vyšla. Po přímo magickém efektu řeči, kterou
přednesl 27. listopadu 1925 mu dekretem z 9. března zakáže bavorská vláda vystupovat na
veřejných místech. Nesmí hovořit ani v Prusku, Bádensku, Hamburku a Oldenburgu. Naopak, vidět
a slyšet si ho přejí ve Wurtembersku, Durinsku, Brunšvicku a Mehlenburgu. 18. července vychází
„Mein Kampf, v první polovině stejného měsíce se formuje Hitleijugend a oddíly smrtihlavů - SS...

55
Kapitola devátá - Mefistofelův příběh
„Člověk, mající zalíbení v původci špatnosti,
bude stejně jako on ve špatnosti.
A je hotov za toho druhého i zemřít, ale ve zlém.
Z toho je zřejmé, že ač dvojaké, je to dohromady zlé jednání.“
(Závěť Ašerova, 11,3)

Když se Mefistofeles toulal s Faustem po Lipsku, zašli spolu do Auerbachovy hospody, kde
se bavila hlučná studentská společnost. Zanedlouho se rozjaření vaganti pustili do bitky s nově
příchozími. Mefistofeles však pro výstrahu udeřil pěstí do stolu tak silně, že z něho doopravdy
vystříkl proud vína.
Tato legenda v Lipsku trvala nadále. Když na Grimmayerstrasse postavili ve dvacátých
letech novostavbu, zachovali při jejím budování v suterénu i slavnou Auerbachovu pivnici. V roce
1928 v ní seděl jeden ruský spisovatel a prohlížel si rytiny rozvěšené po stěnách, zobrazující
příhody Fausta a Mefistofela, doplněné citáty z Goetha. Tehdy ještě netušil, že se setká s jejich
následovníky: „Legenda začala ožívat“, vzpomíná ruský spisovatel Michail Gus. „ Těžké dubové
dveře se s rachotem rozletěly. Vstoupil kdosi zahalený do pláště, se zlověstným profilem a
pochmurným leskem v očích. A za ním vcházel mladý člověk v přepychovém obleku, švihák tě
doby... Dveře se skutečně rozletěly s rachotem. Do pivnice vtrhl houf úderníků v hnědých
stejnokrojích, řvoucí písničky. Měšťané, co v poklidu popíjeli pivo, spěchali, aby dopili a odešli.“
Mefistofeles zde měl skutečně své adepty - ve volbách do Reichstagu v roce 1930 získala
nacistická strana 107 mandátů z 577 a stala se tak druhou nejsilnější stranou v parlamentu. Delegáti
vystoupili v hnědých košilích. Brilantní úspěch. Hitler je zvolen předsedou parlamentu a je třeba s
ním v budoucnosti počítat. Ve svém tmavém svrchníku a s bičíkem v ruce začíná nabírat stín
novodobého Fausta nadlidských rozměrů.
Robert Payne v knize „Adolf Hitler“ říká: „Hitlerova cesta k absolutní moci je jedna z těch
událostí, které nelze objasnit racionálním způsobem... On sám si byl vědom svého ďábelského
původu.“
Ano, můžeme souhlasit. Hitlerova mocenská kariéra staví před historiky záhadu jeho cesty k
moci, které „dosáhl systematicky a bezchybně, okamžitě, bez přípravy, zachoval se jako zkušený
politik, spřádal intriky s obratností virtuóza, geniálně předvídal a využíval slabosti svých druhů a
podřízených. Každému dal pocítit svoji velikost a celé jeho chování by určitě potěšilo i
Machiavelliho.“
Když si prolistujeme dílo, které si Hitler přinesl pod paží z vězení v Landsbergu, „Mein
Kampf', nad nímž se přímo vznášejí čarodějné opary z doktrín Hesse a Sebottendorfa, pochopíme,
jakou rukavici hodil Hitler do tváře tomuto světu a jaké nebezpečí bylo v roce 1945 zažehnáno,
narozdíl od jiného, které ovládalo polovinu světa až do roku 1989. Nenávist k Evropě, obvinění,
slovní akrobacie na temném wagnerovském pozadí - to vše obsahuje kniha, rozleptávající základy
západní kultury. Tato kniha spočinula místo bible na oltáři, kde byl kříž nahrazen mečem a svastika
- jako nový bůh - nahradila trpícího Krista. Lucifer triumfoval.
René Alleau se domnívá, že národní socialismus „ vytvořil záměrnou a cílenou agresi, která
měla zastavit vývoj lidstva, ale nebyl pouze dílem nacistů. S tímto úkazem se setkáváme například
v satanistických mysteríich tajných organizací, jejichž cíl představuje zločin.“

56
 „Z noci a mlhy, mlžně kosmologie Mein Kampfu“, píše Francois Ribadeau-Dumas,
„vystupuje satanská moc svastiky a spěchá zničit kříž a Šalamounovy pečetě. Právo lásky, oběti,
tolerance a bratrství proti právu nového člověka boha. Dílo Satana, jehož skutky lze předvídat, když
známe původ Mein Kampfu.“
V Hitlerově knize najdeme mnohé zajímavé pasáže, prozrazující inspiraci jejího autora
sarkastickými tvrzeními Gurdjeva: „Nelze pronásledovat ďábla ve jménu Belzebuba. „ Kdo anebo
co stojí v pozadí nadlidského Führera, jehož stín zvětšený v záři reflektorů gestikuloval, svíjel se a
rozhazoval rukama, když do tváří shromážděných mas vykřikoval „Do zbraně!“, temná slova
nacistického katechismu a hrozby podobné úderům Wotanova hromu: „Zbytečně se dovoláváte
pomoci Všemohoucího nebo Spojených národů. Odtud v budoucnosti rozhodne železo, oheň a
krev!“
Když ještě seděl ve vězení, dostal darem relikvii, jíž si nade vše cenil - kus pergamenu,
vlastnoručně podepsaný Bedřichem Velikým. Do dalšího boje vstupuje s perfektně připraveným
plánem a zdá se, že se ho nezúčastňuje nevítaný politik, ale sám Bedřich Veliký, za jehož inkarnaci
se budoucí Führer považuje. V roce 1932 zhodnotí své šance a prostřednictvím NSDAP se podílí na
prezidentských volbách. Rozpoutá kampaň proti Hindenburgovi, jehož později pod hrozbou
skandálu položí na lopatky. Otevírací ceremoniál Reichstagu v roce 1933 s kancléřem Adofem
Hitlerem se konal v postupimském Garrisonově kostele nad hrobkou Bedřicha Velikého, zatímco
sbor zpíval chorál „Nun danket alle Gott“, znějící i v armádě tohoto krále po bitvě u Leuthene v
roce 1757 Ve vysílání kterési rozhlasové stanice se nechal slyšet komentátor této události slovy
určenými celému Německu: „Zvolili jste si Antikrista.“ Za několik dní vznikne gestapo.
Velký požár Reichstagu 27. února 1933 Hitlera ve skrytu duše nesmírně potěší. Plameny
přece pohltí parlament, který tolik nenáviděl! V budoucnosti už nebudou žádné demokratické úřady.
Kousek po kousku se skládala mozaika nátlaku a ničení. Německo padlo do područí Hitlera,
události dostávají rychlý spád. Jednoho večera při příležitosti debaty na téma Césara Borgia Hitler
řekl, že vůdce má plné právo na likvidaci svých generálů a přátel, neboť se v budoucnosti musí
obejít bez dávných i dosavadních druhů ve zbrani.
1. ledna 1934 napsal Hitler v novoročním pozdravu pro Ernsta Röhma srdečné přání, v němž
mu poděkoval za „nehynoucí zásluhy“ pro nacionální socialismus v Německu a za neochvějný
postoj při uskutečňování společných ideálů O půl roku později ho 30. června nechal bez milosti
zastřelit a spolu s ním zlikvidoval i další stovky postav z počátku nacistického hnutí jako byli
Strasser, von Schleicher, von Bredow, von Kahr, Jung a mnoho dalších. Několik dní po masakru,
který vešel do dějin jako „Noc dlouhých nožů“, byl viděn pobledlý Hitler v reprezentační lóži na
festivalu v Bayreuthu, kde se připojil k nadšenému aplausu po uvedení „Mistrů pěvců
norimberských“ od Richarda Wagnera. Neexistuje snad strašnější chvíle než ta, kdy Hitler sedí v
hledišti divadla a v duchu přemítá o vraždách, které se uskutečnily na jeho rozkaz. Tato situace se
později stane pro nacisty příznačnou a proto se již nikdo nemůže dále divit, že i Himmler patřil k
výborným interpretům Bacha a Heydrich, dirigující symfonie hrůzy prostřednictvím bezpečnostní
služby, plakal na koncertech filharmonie. Vraždy, o nichž Hitler právě přemýšlí a Wagnerova hudba
přitom hraje, popravčí místnost a divadelní sál jakoby splývají do jedné síně, zařazené pro koncerty
a jindy pro popravy. Symfonie před popravou anebo hned po ní, Goethe v knihovně dozorců
koncentračního tábora - nad těmito protiklady se vznáší bezejmenná hrůza dosavadního řádu světa,
kde je nemožná vražda a hudba zároveň. Poslední dějství, aplaus, Führer vstává ve své lóži dojetím
a násilné oddělení vlastní minulosti završí efektním potleskem, který si může zopakovat později,
když zemře von Hindenburg
Kumulace prezidentského úřadu a vrchního velení armády se tak opět snesla k nohám
nového Führera. Ten promluvil na smutečním zasedání Reichstagu, poté následoval pohřební
průvod z Wagnerovy opery „Soumrak bohů“ a uložení Hindenburgovy rakve na hřbitově v

57
Tannenbergu. Nad hrobem se maršálův nástupce rozloučil se svým předchůdcem wagnerovským
mementem: „A nyní ať vejde do Valhally.“ Jinými slovy řečeno, cesta k moci byla volná.
Jaká atmosféra vládla v té době v Německu přibližuje film „Triumf vůle“, který v roce 1934
natočila režisérka Leni Riefenstahlová pro sjezd NSDAP, v němž se objevil fascinující obraz
světelné katedrály vytvořené více než stovkou reflektorů. Vůle překonávající všechny překážky a
spojující osobnost Führera, strany a národa do jednoho ideového monolitu. Hitlerovo image pohltilo
všechno ostatní. Když na filmových záběrech přistává jeho letadlo, tvoří zřetelný obraz kříže nad
dunivě pochodujícími jednotkami a davem v extázi na ulicích. To všechno končí Hessovou evokací
Führera. Strana je Hitler! Ale Hitler je také Německo. Hitler! Hitler! Sieg Heil!
Německý národ se tak v rytmu Wagnerových symfonií vrhá do objetí klamných představ.
Shromáždění se mění na masový rituál, na nové pohanské náboženství ohlašované fanfárami
pochmurného nordického podsvětí. Davy lidí mají slzy v očích. Objevuje se nový bůh, nesoucí svá
ramena nad hlavami lidí a očišťuje je plamenem. Všichni padají do extáze, když jejich Führer
vychází na scénu, zdvihá ruce v nacistickém pozdravu, když se před bledým obličejem jejich idolu
rozkmitají stovky vlajek a standart za mohutného hlasu trub Masy ztichnou, když Hitler pronáší
slova ze svého evangelia. Vždyť přece řekl, že se pro národ stal Janem Křtitelem:
„Nikdo se Hitlerovi nevyrovnal ve vedení shromáždění na norimberských schůzích strany
nebo na Königsplatze v Mnichově. Pochodně, vatry, kola metající plameny, přehlídky, chorály,
dupání nohou, zvuk trub, vznášející se ke hvězdám, kužele reflektorů odhalující v temnotě zdi
obrovského vězení - katedrály. To vše tvoří scénu, podobnou Poslednímu soudu. Pekelná noc
středověku, oslavovaná ve svém šílenství posvěcuje vítězství na těchto nočních manifestacích.“
Jak je vidět, nechyběly ani Trouby Apokalypsy. Pierre Mariel napsal, že na těchto
slavnostech se „ chraplavý hlas Hitlera rozléhal na čtyři strany světa jako Trouby Apokalypsy.
„ Delirium národa, orchestry, chorály smrtihlavů, výkřiky „Heil!“ a obřadná gesta Führera-
Mefistofela.
„V Německu bezpochyby působil nejmocnější čaroděj“, hovoří profesor Castiglioni.
„ Zvítězil nad vojáky a junkery, kteří věřili, že si s ním mohou posloužit, podobně si podřídil
reakcionáře, kteří si mysleli, že v nacismu objevili ochranu předproletářskou revolucí.“ Hitlerovy
ambice po dosažení absolutní moci jsou - jak se zdá - nadrozměrné a spadají do jeho vidění světa s
nutností nastolení nového pořádku na rozvalinách starých kontinentů: „Podobně, jako se na počátku
nové geologické éry rozpadá svět s obrovským rachotem a vznikají nová pohoří, otevírají se
dýmající propasti, roviny a moře s nově vytvarovanými břehy, tak i současná struktura evropské
společnosti podlehne přeměně jako při geologické katastrofě... Německo ale nic neodradí, převezme
iniciativu a přivodí změny, které způsobí vznik nové historické doby.“ Jeho snažení už chybí
obvyklé lidské míry. „Nedostatek míry je vlastností velkých géniů, velkých vůdců a velkých
mystiků. Co by udělaly přízemní davy, kdyby se čas od času neobjevil génius, který, neznajíc míru,
bude řídit davy pomocí železného kopí? „ Hitler jako barbarský král vládnoucí železným kopím?
„Ano, jsme barbaři a chceme jimi zůstat. Je to znamení slávy. My obrodíme svět, který se blíží ke
svému konci.“
Goebbels řekl: „Hitler je jako bůh. Vládne nad dobrem a zlem. Jeho slova přicházejí odjinud.
„ My však víme odkud - když zástupy lidí shromážděných pod vlajkami svastiky křičeli „Heil,
heil!“, v ozvěnách se jejich výkřiky vracely ve skutečném významu: „Holle, holle! - Peklo!“
V Evropě se co nejdříve rozpoutá peklo, které změní Starý kontinent na obrovskou kostnici.
V dýmu z komínů kremačních pecí a za výkřiku mučených a popravených bude rasa nadlidí
tancovat svůj dance macabre…

58
59
Kapitola desátá - Blitzkrieg, svět bleskem spálený
„Poslední údobí nastane v čase, kdy měsíc již končí, lstivá a úskočná válka, jež zachvátí
šílenstvím zemi. Prchaje, přitáhne z nejzazších oblastí matkovrah, celou zemi docela zničí a nade
vším se ujme vlády. Ve svých úvahách chytřejší bude než většina lidí, vyhladí docela nesčetné muže i
vládce, v ohni je všechny spálí, jak nikdo to nedělal nikdy“
(Sibylliny věštby, V, 3 61)

Mnoho Hitlerových spolupracovníků a podřízených potvrdilo skutečnost, že se Hitler při

plánování svých politických kroků a válečných tažení řídil astrologickými termíny. Heinrich
Himmler to svému důvěrníkovi Kerstenovi prozradil slovy: „Až doposud se všechny Hitlerovy
kalkulace splnily do těch nejmenších detailů. O tom se nedá vůbec pochybovat - Führer je největším
géniem našich dob. Dokáže dokonce přesně předpovědět datum budoucích událostí.“ Himmler
zpozoroval, že Führer všechna svá rozhodnutí učinil v sobotu (den Saturna) a tehdy již také vydával
rozkazy k útoku, které konfrontoval s obsahem horoskopů V sobotu 16. března 1935 byla například
za neplatnou vyhlášena Versaillská smlouva a ohlášen velkorysý program budování wehrmachtu.
Zemřít se rozhodl také v sobotu. Tato rozhodnutí mu zřejmě umožňovala jeho schopnost nahlédnutí
do budoucnosti jako následek požívání psychotropního peyotlu, neboť mimo jiné předpověděl i
datum vstupu německé armády do Paříže, proražení námořní blokády u Bordeaux, úspěch
vojenského obsazení Porýní, termín Rooseveltovy smrti apod. Schopnosti předvídání prohloubil v
Hitlerovi Haushoffer v době příprav ve společnosti Thule, který podle Bergiera a Pauwelse již jako
generál první světové války předpovídal termíny nepřátelských útoků, místa dopadu
dělostřeleckých granátů, bouře a politické změny v zemích, o nichž vcelku nic neznal
Haushofferovy magické schopnosti posloužily Hitlerovi při zpracování postupu válečných tažení.
Dobytí světa se mělo uskutečnit způsobem roztáčení spirály a pro většinu čtenářů bude jistě
překvapující fakt, že tažení wehrmachtu se jako stočená nacistická svastika skutečně takto
odehrávala. Podle „papeže geopolitiky“ se měly pokusy o rozšíření území Říše odehrávat „pod
podmínkou stanovení ústředního bodu daného teritoria a vykonávání progresivních výbojů vždy k
nejbližším sousedům, souhlasně s pohybem levotočivé spirály.“
Zopakujme si Hitlerovy válečné úspěchy: wehrmacht skutečně zaútočil po obvodu kružnice
od údolí Sáry do Porýní, Rakouska, přes Sudety do Čech a na Moravu, Polska, Dánska, Holandska,
Belgie, Francie, dále bombardoval Británii a blokoval Španělsko. Odtud Němci poslali vojska na
Korsiku, do severní Afriky, na Maltu, do Albánie, Řecka a Jugoslávie. Následovalo obsazení Kréty,
Maďarska, Rumunska, Bulharska, Sýrie, Ruska, baltických zemí, Finska a pokus o dobytí Islandu.
Točící se znamení ďábla - obrácená svastika v pohybu.
„Od roku 1935 do roku 1942 probíhal tento neobvyklý způsob boje po spirále v celé sérii
vítězství, což dodávalo magické Haushofferově geopolitice důvěru“, bilancuje Francois Ribadeau-
Dumas. „Předpovědi mágů, astrologů a jasnovidců ležely u základů hitlerovských plánů dobytí
Země v pekelném proudu invazí, vražd a bombardování, neustále úspěšných. Apoteóza magie
dosáhla svého vrcholu v roce 1942.
Vraťme se však do minulosti. Po anexi Rakouska vstupuje Hitler triumfálně do Vídně.
Ďábelský knihkupec Pretsche se tedy nemýlil, když mu prorokoval slavný návrat do města svého
bídného mládí. Ještě stále nemůže uvěřit, že má k dispozici habsburský palác. Svatá říše!
Bezkonfliktní připojení Rakouska k Říši přivedlo Hitlera do stavu extáze. Na IX. sjezdu NSDAP
seděl na vyvýšeném pódiu s císařskými insigniemi, které nechal přinést z Hoffburgu: koruna, žezlo,
meč, glóbus a šarlatové boty, symboly Svatého císařství římsko-německého. Poté, jakmile orchestr
zahraje velkolepé wagnerovské fanfáry, prohlásí nový imperátor Německa: „Jsme posledními

60
Němci. Po mnoha staletích, kdy naše hnutí dosáhne svého cíle, nebude již Německa. Jen díky nám
může existovat Německo navzdory nenávistnému světu.“
Podobný triumf pocítí, když v Himmlerově doprovodu vstoupí do tisícileté Prahy, města
středověkých mágů, působiště slavných astrologů a alchymistů, v jejíž křivolakých uličkách a
gotických průčelích je možno i po staletích pocítit onu zvláštní faustovskou atmosféru, spojující
kabbalu a čarodějnictví s nejjemnějším uměleckým vkusem, silně připomínajícím tanec čarodějnic
za třicetileté války. Hitler a jeho satrapové, chystající se dělit Evropu jako obrovský koláč, se pyšně
nesou pražskými ulicemi. Jsou nadlidmi, o nichž hovořil Nietzsche, vychutnávají postavení panské
rasy a výsledky nového dobývání světa. V roce 1939 Hitler právem prohlásí: „Mám již v kapse celý
svět.“
Francouzský velvyslanec André Francois-Poncet, který navštívil Hitlera v jeho betonovém
hradě v Berchtesgadenu krátce po mnichovských událostech 30. září 1938, nám ve svém deníku
zanechal zajímavá svědectví o svém setkání s Führerem. Již samotný příchod k jeho sídlu v Alpách
se v mnohém podobal cestě, kterou uskutečnil ve Stokerově románu Jonathan Harker při návštěvě
Draculova hradu v Transylvánii Majestátní scenérie, „divoká a okouzlující“, jak v dopise
adresovaném ministrovi zahraničí Georgu Bonnetovi 20. října 1938 Francois-Poncet popisuje: „Za
soumraku podzimního dne poskytuje opravdu úchvatný, divoký pohled a člověk se ptá, zda bdí či
sní. Chtěl by vědět, kam se dostal. Do kostela Montsalvat mezi rytíře svatého Grálu, do skrýše
mnichů na Athosů nebo do Antineinova paláce, samého středu Atlasu? Ožily snad fantastické
obrazy Victora Huga, či jej snad postavil rozmar, kde poklady střeží briganti? Je to dílo normálního,
zdravého ducha či člověka, jehož žene mánie velikášství, nebo toho, kdo se jednoduše - bojí?“
Výňatky z deníku francouzského diplomata jsou pro naše úvahy mimořádně inspirující.
Když se po rozhovoru s Führerem rozhodne francouzský diplomat k návratu, opouští s padajícím
soumrakem „zámek, ponořený do temnot přikrývajících doliny a hory“, píše si do diáře další
postřehy. „Nedělám si žádné iluze, pokud jde o Hitlera. Vím, že je proměnlivý, dvojí tváře, plný
rozporů a pochybností. Tento dobromyslný člověk, nadmíru citlivý na krásu přírody, který mne
pohostil čajem a vyprávěl o evropské politice, je schopen těch nejhorších věcí a nejkrutějších
úmyslů.“
„Bývají dny, kdy se na mapě světa obracejí naruby celé národy a kontinenty, zeměpis a
historie díky úsilí nějakého demiurga. Jindy zase sní, že bude hrdinou naší epochy míru a vztyčí na
její počest nádherné pomníky.“
Sílený demiurg, „člověk natolik zvláštní, že nikdy nebudeme schopni dešifrovat záhadu jeho
bytí.“ Francois-Poncet detailně popisuje „ nepřítomný pohled vizionáře, neklidný obličej média
nebo somnambula „ a chvíle rozčilení, kdy „ byl nervózní, červený a plný entuziasmu. Nosní otvory
se mu chvěly, oči vrhaly plameny, byl zosobněním násilí, žádostivý po moci, netrpělivý těžkostmi,
ztělesněním nenávisti k nepříteli, plný cynické smělosti a divoké energie, chystající se zničit
všechno kolem. Jeho obličej odrážel uragán pocitů, které jím lomcovaly a prahly po boji. Zuřivá
tvář. „ Zdi chvíli nabýval jiného výrazu. Vypadal jako člověk „obvyklý, naivní, ba až nevinný jako
humorista, který co nevidět vybuchne hlučným smíchem a s radostí se plácá po stehnech. Banální
obličej, podobný tisícům jiných na celé Zemi.“
„Führer vypadal v některých momentech jako vnitřně nejistý, pasivní, jako by mu chyběla
vůle do další diskuse až do momentu, kdy „ nečekaně, jako by nějaká ruka zmáčkla knoflík, začal
údernou řeč, plnou rétorických figur, vzrušeně, rozzlobeně, argumenty se jen sypaly, vysloveny
drsným a chraplavým hlasem s výraznými souhláskami a s tvrdým přízvukem tyrolského horala,
hřmícího, řvoucího, jakoby měl co do činění s tisíci posluchači.“

61
 „Projevil se jako řečník, velký rétor latinské tradice, který instinktivně čerpal z bohatství
rétoriky a vyžíval se v pichlavé ironii a invektivech, vyvolával davové šoky, byl-li svědkem
nudných a monotónních projevů německých politiků.“
„Když přemýšlel o svém životě, o letech vídeňského bezdomovce a vzácné odměně osudu,
který mu dal moc, jakou nikdy předtím žádný císař nevlastnil, utvrzoval se v přesvědčení, že je
neporazitelný díky starostlivé lásce Prozřetelnosti“
„ Ten nevěřící antikřesťan se považoval za vyvolence Všemohoucího a stále více se
dovolával Boha ve svých vystoupeních Byl pověrčivý, studoval svůj horoskop a zkoumal hvězdy,
které mu pravily, že po době neobyčejné slávy nastane velká katastrofa.“
V předvečer této katastrofy, kdy se válečný požár rozšíří do celé Evropy, Hitler již dokonale
ovládá magii, která strhává osud světa do jednoho okamžiku, a v tom stejném okamžiku, ve fázi
důsledného ničení přeroste do pokřiveného aktu stvoření, jak konstatuje i Max Picard: „Látku, která
potřebuje čas, aby se zformovala, ale pro níž zde nebylo času, množil do kvantitativná, do strašné a
obrovské podoby - a k tomu stačil pouze okamžik. Slovo, které chce čas, se stávalo skze jeho ústa
řevem okamžiku, řevem, vyplňujícím všechen prostor, ale nikoliv čas; a jednání, děj, který chce
taktéž čas, stalo se skrze něho dílem okamžiku.“
Nejen čas, ale i prostor byl Hitlerovou magií serván do jednoho jediného okamžiku a spálen
jako oběť jedním jediným bleskem - v Blitzkriegu!

62
Kapitola jedenáctá - Vůdce se stínem vlka
„Zřela tam brodit se valnými víry zrádce přísah a vražedné vlky a všechny, jež jiným svádějí
ženy: vysává Nidhogg nebožtíky, drásá vlk muže. Víte-li víc?“
(Vědmina píseň, sloka 29)

Necelý rok po setkání Adolfa Hitlera s André Francois-Poncetem inscenovali členové

sicherheistdienstu předstíraný polský útok na německý radiový vysílač v Gliwici, kde zanechali
třináct zastřelených zločinců, převlečených do polských uniforem, aby je reportéři mohli
fotografovat. V noci z 31. srpna na 1. září se divize wehrmachtu přesunuly k hranici, aby za svítání
vtrhly na polské území. Výsledek byl jasný za týden, celé tažení skončilo za tři týdny.

Hitler, který se během tažení několikrát vydal do první linie, jásal. Polsko zmizelo z mapy
Evropy. Zatímco Říše našla své hranice z roku 1913 a SSSR anektoval oblasti východně od Bugu,
odmítl Hitler udržovat „ohlodané“ Polsko, které změnil na jeden obrovský koncentrační tábor pod
názvem „Varšavský generální gouvernement.“ Krátce po zpečetění osudu Polska zavanul Evropou
cyklon ničení a smrti, který uvedl do života nacistické rasové zákony:
• Jedině árijská krev má absolutní právo na život a vládu prostřednictvím zničení jiných ras.
• Krev nižších obětí musí být prolita, aby byla po Částech eliminována a nakonec i vyhubena.

63
 • Napojení země krvavou obětí méněcenných bytostí nevhodných k asimilaci je obřadným
gestem ceremonie Temného Slunce a tradicí, hodnou mytologie germánských bohů.
Došlo k tomu, co André Brissaud nazývá „organizovaným peklem“. Ukrutnost, sadismus a
potěšení řezníka, tvoří Hitlerův inventář ze začátku čtyřicátých let. Nadevše pohrdá „podlým
lidským materiálem.“Holokaust založený na technokracii zločinu započal žně krvavých koupelí
smrti. Podle oficiálních statistik stanovuje odhad počtu židovských mužů, žen a dětí zavražděných
bajonety, umlácených pažbami pušek, usmrcených na šibenicích, plynem či upálením zaživa v
hořících kostelech či stodolách Děsivé číslo přesahuje pět a půl milionu obětí.
„ Starost o ně by byla zločinem proti naší vlastní krvi“, konstatuje Himmler, pokračujíc v
monologu na téma „Náš závazek, náš národ a naše krev.“ Stále krev. Naše nebo vaše.
Ve svém projevu dne 28. ledna 1942 Hitler po jedné ze svých bezesných nocí vyhlásí tento
postulát: „Cena krve je cena života.“
„Krev způsobuje magnetické teplo a je symbolem ohně. Oplodňuje a dává univerzální život.
Takováto krev je nositelem duše. Nacističtí vůdcové však nedokázali proniknout do všech jejích
tajemství. Glorifikovali krev, ale prolili ji naprázdno“, napsal Jean Pierre Bayard. I když vícero
historiků uvádí, že Hitler pohled na krev fyzicky nesnášel, představa o krvi ho vzrušovala a opájela
zároveň. Když ve svých prvních vystoupeních hovořil o německé revoluci, „se zvláštním zaujetím
rozváděl možnost rozdrtit marxistický odpor v krvavých pouličních bojích.“
„Nezáleželo na tom, čí krev se právě prolévá, jediné, co ho vzrušovalo, byla samotná
představa potoků lidské krve Ve svém plánu na zničení Varšavy líčil sugestivní scény, k nimž mělo
dojít po jeho rozkazu: tmavá, zesinalá obloha, déšť bomb, miliony tun trhavin, snášejících se na
město, lidi topící se v krvi. Oči mu vylézaly z jamek a měnil se v úplně jiného člověka. Zachvátila
ho touha po krvi.“
Původ Hitlerovy nenávisti k Židům, vyjádřené již v knize „Mein Kampf“, nelze hledat pouze
v šestákovém časopise, jakým byla „Ostara“ či antisemitské knihy renomovaných autorů jako byli
Gobineau, Nietzsche, Wagner či Chamberlain. Jeho rasismus má své kořeny v Asii. Buddhismus už
totiž dávno vypověděl válku proti judaismu a křesťanství. Z tohoto pohledu je též charakteristická
Hitlerova odpověď na otázku Evy Braunové, která se ho optala, proč se tolik útočí na církev v Říši.
Tehdy ji vzal ke globusu a řekl: „ Vidíš, toto je Evropa, tento maličký kousek Německo, Itálie a
Francie. A toto, to je celý ostatní svět: buddhismus, islám, a ty vůbec nemají nic společného s
křesťanstvím. Tak nač bychom věnovali pozornost takovým hloupostem?“
Skupiny tibetských mágů odjakživa obracely svoji nadpřirozenou moc proti síle Davidovy
hvězdy, vycházející ze Šalamounova symbolu, který byl silným pentaklem, Jeruzalémské svatyni a
učení kabbaly, jejichž magické efekty si netroufaly popírat ani nacisté, natož adepti okultismu. V
Německu se ve dvacátých letech těšily zvláštní pozornosti „Protokoly siónských mudrců“, budící
dojem, že se jedná o analýzu světového sionistického spiknutí, které mělo svrhnout civilizaci
Západu. Toto svržení bylo naplánováno na tajných setkáních v roce 1897 v Basileji, kde se
uskutečnil první sionistický kongres. Krátce nato byl spis přeložen do mnoha jazyků, z něhož hojně
čerpal i Hitler při svých antisemitských projevech.
Hitler, který s největší pečlivostí analyzoval celý text „Protokolů“, dospěl k názoru, že v něm
odhalil program dobytí světa a usoudil, že předpovědi, které obsahuje, se dotýkají i jeho osoby. V
roce 1921 se měly odehrát velké politické události, očekávaný vůdce měl tehdy dovršit 33 let
(přesně tolik, kolik Hitler v roce 1921) apod. Trevor Ravenscroft k tomu dodává: „Číst slova
démona, který hovoří z Protokolů, je stejné jako číst historii Hitlerova závratného vzestupu k moci,
pravzoru plánu na zřízení pekla na zemi ve shodě s celými národy, jakož i s jejich souhlasem.“

64
 Ďábel zvrácenosti, který nacistům našeptal přímo středověkou víru v sílu zla, působící proti
čistokrevné germánské rase, přisoudil tuto temnou úlohu, kterou v minulosti vykonávaly
čarodějnice, Židům, považovaným za aktéry světového spiknutí proti lidskosti. Takto promluvil
démon „Protokolů“ - a Hitler mu dychtivě naslouchal: „Pouze síla vítězí v záležitostech politických,
zvláště je-li skryta ve státnických talentech. Násilí musí být principem, licoměrnost a chytrost
pravidlem pro vládu, která nechce být svržena novou silou. Toto jest jediný způsob k dosažení cíle
dobra. Proto se nesmíme zarazit před podplácením, klamáním, zradou, může-li to posloužit našemu
cíli. V politice je nutno umět brát cizí vlastnictví bez váhání, chceme-li se domoci vlády.“ Při
porovnání tohoto obskurního spisu s praktikami nacistického politického teroru odhalíme vskutku
zajímavé paralely: „Naše říše jde cestou mírného vládnutí, má právo nahradit hrůzy války méně
viditelnými, avšak cíle dosahujícími vraždami, kterými nutno podporovat teror, připravující slepou
poslušnost. Spravedlivá, neúprosná přísnost jest největším faktorem státní moci, ne pouze pro zisk,
nýbrž ve jménu povinnosti a vítězství; nám nutno je držet se programu násilí a licoměrnosti.“ A
dále: „ Vláda naše bude slavnou, protože bude mohutná, bude skutečně vládnout a nebude se plazit
za vůdci a řečníky, vykřikujícími šílená slova, nazývaje je velikými principy, které nejsou nic
jiného, než svědomitě řečeno - utopie... Naše vláda bude plnitelem pořádku, ve kterém spočívá
skutečné štěstí lidstva. Aureola této vlády vnutí mystickou úctu k ní, pročež bude národy
zbožňována. Skutečná síla neustupuje od žádného práva, třeba i božského: nikdo nesmí přestoupit k
ní, aby odejmul třeba nejmenší část její moci.“ Stejně pochybné popularitě jako „Protokoly“ se
těšily reedice díla Gogenota des Mousseaux „Žid, judaismus a judaisace křesťanských národů“ z
konce šedesátých let minulého století, v nichž se tvrdí, že odhalil spiknutí namířené proti západní
kultuře a vedené „kabbalistickými Židy uctívajícími ďábla“ Tato zlověstná kniha, kterou moderní
kritika označila za „bibli moderního antisemitismu“ představovala před čtenáři jakýsi temný kult,
který ustanovil Antikrist na samém počátku světa. Hlavními ctiteli měli být Židé a ti, kteří pomáhali
Židům šířit Satanovo království. Hitler tedy z hloubi duše nenáviděl starobylou hebrejskou kulturu
„smrtelného nepřítele celého světa, který otravuje krev všech lidí, vysává jim krev, klame,
zotročuje, odvádí od konečné války o přežití, napomáhá vítězství demokracie, aby zničil
společnost.“ Motiv vysávání krve nás odkazuje do doby, kdy mágové z Thule předali Hitlerovi
výtisk Stokerovy knihy „Dracula“, která je výsledkem inspirace člena společnosti „Zlatého úsvitu“,
neboť tento román o upírech a vysávání krve měl podle jejich názoru iniciační význam. Jistě není
náhodné, že se v době, kdy Hitler nastupuje cestu k moci, objevuje na plátnech filmová podoba
„Draculý“ pod názvem „Nosferatu, symfonie hrůzy“ (1922) režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua
(1888-1931). V něm je zprostředkovatel nemovitostí v Brémách požádán, aby vyslal svého krátce
ženatého úředníka na panství hraběte Nosferatu do karpatských pralesů. Cesta mladého muže v
mlze a s plašícími se koňmi, zapřaženými do kočáru, vlky a tajemnými ptáky je pouze nevinným
preludiem ke strašným událostem na hraběcím hradu. Majitele zámku objeví po dlouhém bloudění
temnými chodbami, jak leží v rakvi s hlínou a vypadá jako mrtvola. V noci přichází ke spícímu
úředníkovi a vysává mu krev. Ve stejnou chvíli se v Brémách probudí úředníkova žena Nina a upír
se musí od své oběti vzdálit. Přichází období morového roku, jehož hrůzu umocňuje postava
Nosferatu, kradoucího se světem. Všude, kde se objeví, vybíhají houfy potkanů a lidé padají na zem
mrtví. Nosferatu se dostává do Brém, kde se setká s Ninou. Ta, aby před ním v hrůze unikla, pozve
hosta s otevřenou náručí do ložnice. A tak dochází k zázraku: slunce prorazí mraky a upír se
rozplyne v mlhu.
V symbolické rovině „Nosferatu“ poukázal na velmi tenkou hranici, která odděluje „náš“
svět od děsivého impéria temných snů a předtuch. Krajina, zříceniny zámku, lidé, to vše nabírá v
okamžiku hrůzostrašné podoby. Karpatské lesy jsou jako bludiště strašidelných bledých stromů,
jejichž pokroucené větve se tyčí proti temné obloze. Úředníkův kočár se postupně mění na pohřební
vůz přízraků. Chvějící se sluneční paprsky předcházejí příchodu vampýra. Nosferatu se pohybuje ve
zpomalených záběrech a narůstá do obrovských rozměrů jako inkarnace zlověstného osudu. Upír se
tak mění na symbol bezmocnosti člověka, hledajícího si místo v německé společnosti dvacátých let,

65
v současnosti Adolfa Hitlera. Charakteristický je proto čin Niny, která proto, aby zachránila sebe
sama, jakož i svět, se rozhodne milovat toho, koho ve skutečnosti nenávidí. Za deset let se mnohý
německý občan, stržený proudem politického vývoje rozhodne pro tuto alternativu - volit Hitlera.
Hitler jako vampýr? Hitlerovská reminiscence vampyrismu?
Kapitola o vlcích ve Stokerově románu musela bezpochyby Hitlera uchvátit. Když si
povšimneme názvu jeho velitelských stanovišť, většina z nich obsahuje slovo „Vlk“:
„Wolfschlucht“ (Vlčí doupě) v Bruly-de-Pesches, Werwolf (Vlkodlak) ve Winniste, či
„Wolfschanze“ (Vlčí brloh) v Rastenburgu...
Hitler miloval vlky - sám se považoval za vlka samotáře. Když byl vojákem v císařské
armádě, přezdívali ho „Vlkem“ pro jeho samotářský způsob života a dravčí výraz obličeje.
Počátkem Hitlerovy politické kariéry, kdy inkognito pobýval na Obersalzbergu ho tamní lidé znali
pod jménem Wolf. Nelze nalézt výstižnější symbol pro Hitlera, než jaký vytvořil sám. Na svůj
totem povýšil vlka - archetyp noci a kacířství, úhlavní nepřítel křesťanského Beránka, jehož
zlověstný rodokmen sahá až do dávnověku. Podle nordické mytologie musel být obludný vlk Fenris
svázán, při zániku světa se však zbaví svých pout a potom sežere slunce.
Antičtí autoři pokládali vlka za „zvíře strašidel“ - už od jeho pohledu člověk oněměl.
Hérodot a Plinius uvádějí, že příslušníci skytského kmene Neuroi se jednou v roce promění ve vlky,
poté se však zase stanou lidmi. Římané zase věřili, že jakmile se před bitvou zjeví vlk, jde o
předzvěst blízkého vítězství, protože vlk patřil v jejich představách k bohu války Martovi.
Středověk odhalil vlka jako zosobněné zlo v širokém smyslu slova kvůli jeho divokosti, lstivosti a
nenasytnosti. V církevním malířství lze pozorovat psy (Domini canes), útočící na vlky a „chřtán
pekla“ se zase často znázorňoval jako tlama tohoto obrovského zvířete.
Podle raně křesťanského spisu „Physiologus“ je vlk „přihlouplý a zlý“, zvíře, které se při
styku s člověkem přetvařuje, že je ochrnuto, aby ho potom mohl zákeřně přepadnout. Cesarejský
biskup Basil Veliký (330-379) pronesl slova, vztahující se právě na Hitlera: „Tak jsou lstiví a
zákeřní i lidé. Jakmile se setkají s dobrými lidmi, tváří se, že žijí nevinně a nemají nic zlého na
mysli, ale jejich srdce je plné hořkosti a úskočnosti.“ „Vlk v rouše beránčím“ je symbolem
falešného proroka, jehož cílem je „slabomyslných uvést do zatracení.“
A zde jsme u kořene věci: Hitler vlkem. Anebo spíš vlkodlakem. Zkusme se u toho na chvíli
zastavit. Za vlkodlaka je v okultismu považován jedinec, který se prostřednictvím démonických sil
mění ve vlka a je pozoruhodné, že fenomén lykantropie se objevuje ve všech kulturách, a to i v
zemích, kde se vlci vyskytovali pouze výjimečně. V Evropě byla tato víra obzvlášť rozšířena v 16.
století. Věřilo se, že za měsíčního úplňku se může člověk prostřednictvím magického obřadu změnit
po dobu noci ve vlka a napadat lidi a zvířata. Paracelsus věřil, že vlkem se stává po smrti člověk,
který byl za svého života brutální a krutý. Dnešní psychiatrie vlkodlactvím označuje úchylku, při
níž je člověk přesvědčen, že se změnil ve vlka - a jako vlk se také chová. Byla Hitlerova dravost a
neutuchající touha po obětech příznaky této lykantropie? A možná měl pravdu i Bram Stoker, když
v Draculovi napsal, že vampýr prostřednictvím své vůle nabývá postavy vlka...
Pokud Hitler vyhlásil nesmiřitelnou válku judaismu, zanedlouho obrátil svoji nenávist i proti
křesťanům. Jean Michel Angebert se domnívá, že „kult rasy a krve, čili národně-socialistický
Weltschauung, byl jedním z největších dobrodružství, jaká musela křesťanská církev v průběhu své
historie porazit.“
Nad zprávou o tom, že papež Pius XII. (1939-1958) odsoudil svastiku jako ďábelské
znamení, se Hitler rozzuřil. „Lidé nás považují za nepřátele náboženství a ducha „, prohlásil. „A
nemýlí se. Ale my jsme nepřátelé v daleko hlubším významu toho slova, jak to chápou všichni tito
měšťáci. Ve jménu čeho bych se měl zabývat křesťanskou vírou v nekonečnou milost a morální
zodpovědnost? Já ji stavím proti ideové doktríně nicoty a úplné nesmyslnosti existence člověka.“

66
 „Německé křesťanství je absurdním pojmem, protože buďto jsem Němec nebo jsem křesťan
„, nechal se slyšet při jiné příležitosti. Hitler znovu ukřižoval Krista, když prohlásil, že nepochází z
rohu Judova, ale z germánských Árijců: „Kristus byl árijec, ale Pavel využil jeho učení k mobilizaci
podsvětí“, vykládá Hitler, když dochází k závěru, že Ježíš nemohl být Židem, když vystupoval proti
nim.
Tyto urážky vycházely z Rosenbergova studia literárních pramenů kazatele Efraima ze 7.
století, který tvrdil, že Ježíšovou matkou byla žena z plemene Dan a otec pocházel z Lancia. Měl
tedy syrsko-římský původ. Židem byl prý jenom Pavel, tvůrce negativního křesťanství, které se
podle něho stalo základem zločinné totality všeobecné církve, která si udržovala autoritu plameny
hranic. Nacismus naproti tomu nabízí pravou víru v podobě „pozitivního křesťanství“. Lucifer opět
triumfoval...
Jean Michel Angebert vytvořil obraz Hitlera stojícího před obrovským krbem v jedné ze síní
Berchtesgadenu, odkud se jako z opravdového orlího hnízda otvírá pohled na okolní horské hřebeny
a propasti. V krbu hoří obrovská polena - nehybný a mlčenlivý Führer hledí do ohně fascinován
pohledem, jakoby chtěl z tance plamenů něco vyčíst „Divadlo hodné Lucifera“, komentuje tuto
scénu Francois Ribadeau- Dumas. Hitler je na vrcholu své moci. Viděl se jako Wagnerův hrdina -
stal se Lohengrinem, Siegfriedem, Parcifalem, který navrátí árijskému grálu jeho magickou moc.
Kdo by neobdivoval nadlidského Führera, jemuž se vše dařilo jakoby zázrakem? V roce 1935 získal
Sársko, v roce 1936 obsadil Porýní, v roce 1937 zrušil válečnou zadluženost škrtnutím pera a v roce
1938 získal Rakousko a Sudety. O rok později okupuje Čechy a Moravu a v bleskové válce dobude
Polsko. Následuje triumfální rok 1940. V létě srazí na kolena Francii a spolu s ní i Belgii,
Holandsko, Dánsko, Norsko a Lucembursko. Na jaře 1941 porazí v rychlých taženích Jugoslávii a
Řecko a jeho výsadky obsadí Krétu. Nacističtí satrapové se předbíhají v jeho velebení. Ley ho uznal
za jediného člověka, který se nedopustil jediné chyby. Frank přirovnal jeho velikost k velikosti
Boha. Pro Himmlera byl největším Árijcem v historii. Schulz se nechal slyšet, že Hitler je větší než
Ježíš, protože Ježíš zůstal opuštěn s dvanácti apoštoly, ale Hitlera neopustí sedmdesát milionů
věrných. Co si o tom myslel samotný Hitler?
Tušil, že ho postupně zradí téměř všichni, jimž důvěřoval? Nebo snad nevěřil ani jednomu?
„Mám absolutní právo likvidovat miliony příslušníků nižších ras, neboť se rozmnožují jako vši“,
prohlásil roku 1933 a v době vrcholu své slávy se vrátí k myšlence úplného zničení a přesunu
celých národů. „Likvidovat, likvidovat!“
V betonovém bunkru sedí ve svém hlavním stanu Adolf Hitler. Uprostřed krajiny tichých
jezer, borovicových lesů a zastrčených vesnic Východního Pruska pohlíží na barevnou mapu
Velkoněmecké říše a zamyšleně po ní přechází prstem. Daleko odtud spí miliony vojáků
wehrmachtu pod širým nebem, brodí se bahnem a později i sněhem, topí se v řekách, útočí, padají a
zůstávají ležet mrtví. Hitler může být spokojen. Jeho obrovská armáda předurčená k tomu, aby
připravila cestu Nadčlověku, jenž dobyl na západě Norsko, Dánsko, Holandsko, Belgii a celou
Francii po Bayonne na španělských hranicích. Na mapě je znázorněno i pobřeží severní Afriky, kde
stojí armáda generála Rommela a jeho spojenců. Ve Středozemním moři se jasně rýsuje starobylá
Kréta. Kréta! Uprostřed tmavého moře a v objetí vod, krásná a úrodná, zpívá o ní Homér. Domov
nejstarších řeckých tradic, rodiště boha Dia v jeskyni pod vrchem Dikté, pozůstatky Daidalova
labyrintu v Knössu zažívají poprvé od Théseova vítězství návrat nordického Minotaura a přeměňují
se na letadlovou loď nacistů Blízko ostrova je okupované Řecko, nad domovem bohů v athénské
Akropoli vlaje nacistická vlajka - Achilles padl pod náporem Germánů Němečtí vojáci si myjí boty
na pobřeží Černého moře, v Rumunsku, pochodují po ulicích Prahy, Varšavy, Paříže; Vídně,
Bruselu, Kodaně i Bělehradu. Hitler, připravující se k útoku na Východ, vládne nad životem a smrtí
čtvrt miliardy lidí.

67
 Apoštol Pavel píše v dopise Hebrejcům, že jen ďábel drží vládu nad smrtí. Podobně jako
Napoleon, nad jehož hrobem postál v tichosti Hitler s obnaženou hlavou v Les Invalides po
úspěšném francouzském tažení, hovořil Führer často o Prozřetelnosti Projevovala se tak jeho
podvědomá projekce smyslu pro osudovost, která jeho rozhodnutí ospravedlňovala a absolutizovala.
„Rusové“, poznamenal při jisté příležitosti, „ byli oprávnění zaútočit na své kněze, ale neměli právo
napadnout ideu nadpřirozené síly. Faktem je, že jsme slabé bytosti a že tvořivá síla existuje.“ Na co
asi myslel Hitler, když domýšlivě vyslovil tato slova? „Jsem vyslancem Prozřetelnosti. Budu kráčet
jako náměsíčný cestou, kterou mi Prozřetelnost vyznačila. Zůstal jsem jí povolán ke službě mému
národu.“ Lži a zase jenom lži.
Lež je podle sv. Jana nepochybný důkaz přítomnosti Satana (Jn 8, 44). „Toto je svět
Antikrista“, píše ruský spisovatel Vladimír Solovjev v „Legendě o Antikristovi“ a pokračuje:
„Pravda je v něm tak dokonale napodobená lží, že ji vůbec nelze od lži rozeznat.“ V Hitlerově světě
klesli lidé ještě pod Solovjevova Antikrista, protože je, jak se zdá, úplně lhostejné rozeznávat
pravdu od lži - přesněji řečeno, pravda je stejná jako lež.
Hitler byl v zajetí megalomanství přesvědčen o své neporanitelnosti. Víra ve speciální misi,
kterou mu předurčila Prozřetelnost, mu přikazovala pokračovat v cestě i tam, kde se mnohem
opatrnější Mussolini držel opodál. Tato víra vedla k tomu, že se dopustil hříchu, který staří Řekové
nazývali „hybris“. Věřil, že je víc než člověk Přišel tedy čas, aby Prozřetelnost, jíž se tak rouhavě
dovolával, zasáhla. Provokace přinesla svůj zasloužený trest a nikdo nebyl tak přízračně zničen
vlastním stínem, jako vůdce Adolf Hitler.

68
69
70
Díl druhý - Maleficium

Kapitola dvanáctá - Zvěrokruh kontra svastika

„Zřela jsem Slunce, jak hrozivě planulo na hvězdném nebi, také jsem viděla ukrutnou
nenávist Měsíce v blescích, porodní bolesti hvězd v jejich bitvě, protože Bůh jim dovolil bojovat.“
(Sibylliny věštby, V, 512)

Negativní vliv zatmění Slunce v roce 1941 vyznačil kulminační bod moci a moment obratu v
mocenské kariéře Adolfa Hitlera. Abychom pochopili příčiny tohoto náhlého obratu událostí,
musíme poodhalit tajemství nad skupinou astrologů a mágů, obklopujících Adolfa Hitlera od dob
jeho prvních veřejných vystoupení až po začátek válečného tažení v Rusku a poukázat na příčiny
jeho rozchodu se společností Thule, který se stal pro Führera nanejvýš osudný
Počátky Hitlerovy spolupráce spadají do počátku třicátých let, kdy jej spisovatel Hans Heinz
Ewers seznámil s Erikem Johannem Hanussenem, s horoucím talentem jasnovidce na zlověstném
společenském pozadí weimarské republiky. Lze říci, že tento Gurdjevův adept fascinoval Hitlera
právě tak jako čtenáře periodik „Die Hanussen Zeitung“ a „Die Andere Welt“, vycházející
nákladem více než 200 000 exemplářů. Právě Hanussen naučil budoucího Führera rozvíjet své
psychické úsilí, které mu pomůže k dobytí absolutní moci. Předpověděl mu, že získá absolutní
vládu a celé Německo mu padne k nohám. Hitler využíval služby svého oblíbeného astrologa až do
února 1933, znamenajícího pro Hanussena tragický mezník jeho osudu. 26. února hostil v „Paláci
okultismu“ na Lietsenburgerstrasse 16 tu nejlepší společnost u příležitosti otevření nových
věšteckých salónů. Profesor Christopher Schröder popisuje své dojmy z návštěvy následujícími
slovy „Strop byl upraven jako noční obloha s hvězdami a magickým osvětlením. Na podlaze bylo
též spodní osvětlení, zvířetník, velká, do půlkruhu sestavená pohovka na sezení, na protější stěně
velké osvětlené akvárium s bublajícím vzduchem a vodotryskem. Hanussen měl svoji hovornu
upravenou jako opravdový chrám, čímž se mělo zdůraznit zbožňování nadpřirozeného věštce.
Hanussen seděl za obrovským psacím stolem na vysokém trůnu, majícím v opěradle zvláštní
zařízení, vytvářející za hlavou jasnovidce svatozář. Stůl i s trůnem stál na pódiu, k němuž vedlo
několik schodů jako k oltáři, který zabíral asi polovinu místnosti. V druhé polovině stála kožená
křesla pro návštěvníky, v patřičné vzdálenosti od boha. Hanussen, chtějící demonstrovat svoji moc
se uvedl do stavu autohypnózy a se zavřenýma očima nahlédl do blízké budoucnosti. Rysy mu
ztuhly, stojí nehybně a bez výrazu. Zdvihá ruku k nacistickému pozdravu a potom s předpaženou
rukou znehybní uprostřed zvířetníku. Zespoda ho osvětluje modrá, zelená a červená záře, jeho
obličej vypadá jakoby z jiného světa. Nepřítomným pohledem pohlíží na hosty a novináře, tlačící se
kolem - stojí v přítmí a tváře mají jako sochy kamenných rytířů. V té chvíli prorok spatří... „velikou
budovu v plamenech“.
Přítomní naslouchají jeho výkřikům: „Lidé! Davy lidí jsou na ulicích a noc je rozpálená
ohněm! Vidím zapáleně pochodně, plameny radosti a hákové kříže. Nyní vidím všechno jasněji...
hoří velká budova, palác ... zlatá kupole ... oheň vybuchující okny ... rozšiřuje se... za chvíli bude
hořet velká kupole! To plane kupole Reichstagu!“
Hanussen rychle dýchá, se strhanou tváří šátrá po zvířetníku, šlape po hvězdných polích a
nakonec klesá na skleněný pult. Světla se rozsvítí, blesky fotoaparátů přerušují tmu krátkými
oslepujícími záblesky. Reportéři zapisují do bloků. Hanussenova vize vyděsila všechny přítomné.
Goebbels, Hess a Heydrich neveřili vlastním uším. Jak to, že Hanussen věděl o Führerových
tajných plánech? Proto, když o dva dny později skutečně lehla budova říšského parlamentu

71
popelem, přesně podle předpovědi jasnovidce, přikázal Hitler učinit potřebná opatření. Palác
okultismu uzavřelo gestapo, Hanussen byl nucen skrývat se a často měnil místo svého pobytu. 8.
dubna 1933 přinesl „Volkischer Beobachter“ následující zprávu: „ V borovém lesíku mezi
Neuhoffem a Baruthem našli v křoví tamní dřevorubci tělo muže bez znaků totožnosti, roztrhané
divokou zvěří. Nenašli se u něho žádné dokumenty. Příslušníci berlínské kriminální policie zjistili,
že ostatky ležely v křoví už mnoho dní a proto nebylo možně provést věrohodnou identifikaci. Je
však možné připustit, že onen mrtvý může být Hanussen, známý badatel z oblasti jasnovidectví a
telepatie.“
V jednom z čísel časopisu „Zrcadlo historie“ z roku 1964 píše Robert Charroux o
Hanussenově přítomnosti na sionistickém sjezdu v Praze, kde údajně prohlásil: „Já jsem potomkem
známého čaroděje, rabína z Prossnitz.“ Takovéto věci, jak je známo, Hitler nikdy neodpouštěl.
Po Hanussenově smrti v roce 1933 si Führer vybral za svého osobního astrologa Karla
Ernsta Kraffta (1900-1945), basilejského rodáka, jehož André Brissaud označil za „mezinárodní
hvězdu okultismu“ Krafft byl členem Thule, učněm generála Haushoffera a s Hitlerem se seznámil
při setkání v observatoři v Urbergu, kde měl pro svoji práci vynikající podmínky a kde dosahoval i
podivuhodných výsledků. Druhého listopadu 1939 napsal Krafft svému kolegovi, doktoru
Heinrichovi Feselovi, že podle jeho výpočtů bude někdo mezi 7. a 10. listopadem usilovat o
Führerův život prostřednictvím výbušniny 8. listopadu 1939 byl v pozdních večerních hodinách
skutečně spáchán na Hitlera atentát v sále mnichovského pivovaru. Časovaná bomba, umístěná ve
sloupu za řečnickou tribunou, vybuchla deset minut po Führerově předčasném odchodu. V troskách
sálu našlo smrt sedm „starých bojovníků“ a bylo zraněno více než šedesát lidí, kteří si jako
každoročně přišli připomenout neúspěšný nacistický puč z 9 listopadu 1923.
Hitler obvykle začínal svůj projev o půl deváté a končil kolem desáté. Bomba explodovala v
9.20 a Hitlera zachránilo pouze to, že byla mlhavá noc a on se rozhodl odejít dříve, tedy v 9.10
hodin. Führer se o svém štěstí dověděl, až když jeho vlak zastavil v Norimberku. S velkým dojetím
prohlásil „Nyní jsem spokojený. Fakt, že jsem odešel dříve než obvykle, dokazuje, že Prozřetelnost
mi dovoluje splnit mé poslání!“
Po mnichovském atentátu Krafft informoval 9. listopadu Rudolfa Hesse o tom, že již dříve
předvídal tento atentát. Do záležitosti se připletlo gestapo pátrající po astrologově spojení s
atentátníky, ale tomu se podařilo velmi rychle dokázat nevinu. Od tohoto okamžiku byl Krafft
považován za jednoho z nejlepších astrologů. Doktor Göllner o něm napsal „Krafft neochvějně věřil
v magickou sílu, která spojila jeho osud s fašistickými vůdci Německa. Byl přesvědčen, že tímto
způsobem dozná velkého uznání.“
Počátkem roku 1940 se Krafft odhodlal na Goebelsův návrh pracovat pro tajnou
astrologickou komisi v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně. Specializoval se na analýzu
veršů slavného jasnovidce dr. Michela Nostradama (1503-1566), z jehož předpovědí sesbíraných v
„Centuriích“ čerpal materiál pro předpovědi budoucích let Německa. Již 12. listopadu 1940
vypracoval dvaatřicetistránkovou tajnou zprávu pro vybrané členy nacistického politického a
mocenského aparátu. Později své předpovědi publikoval v mnohem obšírnějších komentářích.
Pokusme se nyní pohledět očima astrologa z počátku roku 1941 na Nostradamova proroctví,
jimiž nacisté zdůvodnili příchod a vítězství národního socialismu:
Une nouvelle secte de Philosophes, Mesprisant mort, or, honneurs et richesses Des monts
Germains ne feront limitrophes A les enfuiure auront appuy et presies. („Vznikne nová filosofická
sekta, jejíž členové opovrhnou smrtí, zlatem, autoritou a bohatstvím. Najdou podporu a donucovací
prostředky na to, aby je následovali“)
Aupres du Rhin des montaignes Noriques Naistra un grand de gens trop tard venu: Qui
deffendra Saurome et Pannoique, Qu on ne scaura qu il sera devenu. („U pohoří Noricum u Rýna se

72
narodí jeden velký člověk z národa, došlého později. Bude ochraňovat Sarmácii (Polsko) a Panonii
(Maďarsko). Nebudou vědět, co z něho bude.“
Podle dobového výkladu je Noricum Dunaj, Inn je území mezi Alpami a Vídeňským lesem.
Rhone Norica by měl být Inn, na němž leží Hitlerovo rodiště Braunau. Němce pokládal za národ,
který „přišel pozdě“ proto, neboť v Evropě a právě v Německu vznikla národní a politická jednota
nejpozději.“
Quand le plus grand emportea le pris, Du Nurenberg, d Ausburg et ceux de Basle Par
Agrippine chef Frakfort repris. Traverseront par Flamans iusques en Galle.
„Největší a Agrippina“ by měli označovat Hitlera (podle mýtu se Agrippina provdala za
Germanica). Citát popisuje obsazení demilitarizované zóny německými jednotkami v Porýní 7.
března 1936, tedy i Frankfurtu i přes ustanovení Versaillské smlouvy z června 1919. Norimberčané
jsou národní socialisté, Augsburčané evangelíci čili v širším významu Němci. Pod Basilejči lze
chápat jižní Němce.
Další Nostradamova vize se vysvětlovala násilným připojením Rakouska v březnu 1938:
„Jaké zvláštní přání má cizinec, který rozkazuje. Dávejte pozor, aby nikdo nevnikl do země. Bylo
by to velké nebezpečí v určité zemi, ba i ve Vídni.“ (VI.2 3) Naplnit se však měla i další proroctví:
Le grand monaarque quefera compagnie Avec deux roxs unis par amitié O quel souspir fera
la grand mesgnie, Enfans Narbon á l entour quel pitié. („Velký panovník s dvěma ostatními
spojeneckými panovníky vytvoří velkou společnost. Ó, jaký pláč způsobí umělecké mistrovské dílo.
Jaké pochybnosti pochytí Narbonne a jeho okolí.“)
Za „velkého“ panovníka byl označen Hitler, který přes všechna očekávání uzavřel smlouvu o
antikominterně s Japonskem (25. 11. 1936) a německo-sovětský pakt o neútočení a vzájemné
spolupráci (23. 8. 1939). Toto způsobilo pochybnosti a obavy obyvatel Narbonnu - tedy Francouzů.
Le grand cité d assault prompt et repentin Surprins de nuict, gerdes interrompus Les
excubies et veille sainc Quentin, Trucidés gerdes et les portals rompus. („ Velké město v noci
překvapí rychlým útokem. Útok u Saint-Quentin. Stráž je přemožena, strážce zavraždí, brány
vyvalí.“)
Jak je známo, po bleskové německé ofenzivě Hitlerových obrněných jednotek padl nejdříve
Saint-Quentin.
Tours, Orleans, Bloys, Angiers, Reims et Nantes, Cités vexées par subit changement: Par
langues estranges seront tendues tentes, Fleuves, dans Rennes, terre, et mer tremblement. („ Tours,
Orleans, Blois, Angers, Remeš a Nantes jsou města mučená náhlými změnami: postavili si v nich
stany ti, co hovoří cizími jazyky. Reky, přístav Nantes, chvění země a moře.“)
Tato města obsadila německá armáda. V blízkosti Rennes, kde je důležitá letecká základna,
bojují angličtí stíhači, s letadly Luftwaffe, padají bomby a země se chvěje.
Les Cimbres ioints avecq voisins Depopuler viendront presque l Hespaigne: Gens amassés
Guinenne et Limosins, Seront en ligue et leurferont compagnie.
Les Cimbres by podle tohoto výkladu měli být Němci: „ Němci, kteří se přidají ke svým
sousedům, přijdou a zemi téměř po Švýcarsko vylidní. Davy lidí se shromáždí v Guenne a
Limousine, společně vstoupí do svazku a pomohou jim.“
Němci, jejichž spojenci jsou od srpna 1939 Rusové, sousedé, ovládnou Francii až po
španělské hranice. „Vylidnění“ ilustruje útěk pěti milionů Francouzů před armádami wehrmachtu.
Guyenne a Limousine jsou dvě provincie, které Němcům po demisi Reynauda a nástupu maršála
Petaina poslouží pro vytvoření vichystického zřízení na území tzv. Svobodné Francie (7. 8. 1940).

73
 Jednou z nejdůležitějších otázek, kterou bylo třeba Hitlerovi a jeho štábu položit, patřila ta,
jak dlouho bude trvat válka. K rozboru Krafftovi a jeho kolegům posloužily tyto řádky
provensálského mága:
De feu celeste au royal edifice Quant la lumiere de Mars dejfeilira: Sept mois grand quer,
mort gent de malefice Rouan, Evreux au Roy ne faillira. („Z nebe na královský dům spadne oheň.
Když březnové světlo zbledne, ještě sedm měsíců bude válka. Rouen, Evreux nebudou králi
chybět.“)
Rozborem strategické situace v Evropě počátkem roku 1941 je zřejmé, že i když Anglie
ztratila normandský Rouen a Evreux, pokračovala ve válce nadále. Oheň, padající na královský
dům je započetí bitvy o Anglii, kdy se Luftwaffe snažila získat vzdušnou převahu a bombardovala
Londýn. Astrologové, ve funkci poradců Hitlerova hlavního stanu tedy navrhli počítat oněch sedm
měsíců od března 1941, protože tehdy byli v Rouenu ještě Angličané a letecký útok na Británii ještě
nezačal. Podle jejich předpovědí měla válka skončit v říjnu.
Start letadla Rudolfa Hesse o páté hodině ranní v sobotu 10. května 1941 z letiště v
Augsburgu do Británie znamenal konec Karla Ernsta Kraffta i jeho kolegů. Nacistická propaganda
tehdy na příkaz zklamaného Führera vysvětlovala Hessův čin tím, že se jeho nástupce stal obětí
zlých rádců, mágů a astrologů, kteří toho až moc věděli a toužili po sblížení s Anglií. Proro gestapo
provedlo akci namířenou proti všem astrologům, jasnovidcům, mágům a věštcům všeho druhu.
Již 6. června 1941 Martin Bormann veřejně hanobil „astrology, veštce z karet a další
šarlatány“ a zakázal všechna setkání s tématikou astrologie, spiritismu, telepatie či jasnovidectví. 3.
října bylo zakázáno psát na toto téma v tisku. V případě Kraffta se dokonce zjistilo, že jeho
maďarský kolega Ludwig von Wohl, který s ním pracoval v observatoři v Urbergu, získal přesné
datum a hodinu narození Adolfa Hitlera - což nebylo tehdy veřejně známo - a vypracoval podrobný
horoskop jeho osudu, který byl pro vládnoucí kruhy naprosto nepřijatelný. Hitler se zděsil: přestaly
mu hvězdy věnovat svoji dosavadní náklonnost?
Vydává proto potřebné rozkazy - gestapo se zmocní nic netušícího Kraffta, ale von Wohlovi
se podaří utéct do Británie, kde nabídne své služby generálovi Eisenhowerovi a vypočítá úspěšné
datum spojeneckého výsadku v Normandii.
O několik měsíců později německé úřady navrhnou Krafftovi a profesoru Verweynovi
spolupráci na úseku propagandy. Měli by veřejně dokázat, že Rooseweltův horoskop je mimořádně
špatný a 'neúspěšný. A tak se musí Krafft ať chce či nechce úkolu podvolit. V únoru 1943 se však
znovu ocitne ve vězení, kde onemocní tyfem a 8. ledna 1945 v Buchenwaldu umírá.
Ikarovský let Rudolfa Hesse, který přivedl do záhuby většinu německých okultistů, se
historikům doposud nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Abychom se pokusili vnést alespoň trochu
světla do této záhady, měli bychom se vrátit zpět do minulosti a k biografii našeho příběhu.
Rudolf Hess (1894-1987), „Egypťan“, jak byl důvěrně přezdíván, získal svoje magické
schopnosti už během svého mládí v Alexandrii a Haushoffer ho považoval za svého oblíbeného
adepta. Po ukončení obchodních studií ve švýcarském Neuchatelu bojoval v první světové válce v
řadách bavorské pěchoty, posléze létal na stíhacích letounech a za své zásluhy obdržel Železný kříž.
Hitler a Hess si byli v mnohém podobní, což se týká ne právě dobrého zdraví, temperamentu i
názorů a oba stoupali po žebříčku moci do roku 1941 společně. Oba byli členy Thule již od roku
1919a blíže se seznámili ve vězení v Landsbergu po neúspěšném mnichovském puči. Hess
obeznámil Hitlera s okultismem, představil ho mnohým mágům, astrologům a spiritistům. Celé
hodiny dokázal hovořit o egyptských mystériích. „Pronikají mnou astrální fluida“, říkával Hitlerovi
a sbíral všechny své síly, aby mohl svého přítele zastoupit, když bude třeba. Bylo mu totiž známo,
že Hitler nepřežije nacistickou říši.

74
 Hitler se díky svému členství ve Společnosti Thule dokonale zorientoval ve vztazích mezi
německými mágy a společností „Zlatého úsvitu“ (Golden Dawn) v Anglii. Serge Hutin například
tvrdí, že Crowleyho milenka poslala Hitlerovi knihu svého mistra pod názvem „Kniha zákonů“.
Sám Crowley se na německé scéně objevil už v roce 1925 v Řádu Východního chrámu (O.T.O.,
Ordo Templi Orientalis), kdy jeho tehdejší velekněz Heinrich Tränker a jeho přívrženci pochopili,
že se jim dostalo tak dlouho očekávaného mistra. Mezi adepty, z nichž se skládala tajná rada, byli
členové berlínského kolegia Albin Grau (Mistr Pacitius), Eugen Groschke (Mistr Gregorius) a
Marta Keuntzeová, zastupující teosofickou větev z Gdaňska, k níž měl Rudolf Hess osobně velmi
blízko. Victor B. Neuberg, adept Aleistera Crowleyho se setkal s generálem Haushofferem, což dalo
podnět k Hessově misi do Skotska. Hess se tam měl setkat s knížetem Hamiltonem, známým
spiritistou a aktivistou Golden Dawn a měl si pohovořit se členy řádu o případném spojenectví s
Anglií. Neotempláři přijali tuto myšlenku s porozuměním a jmenovitě členové „Zlatého úsvitu“,
kteří si byli velmi dobře vědomi, kolik myšlenek Aleistera Crowleyho našlo svůj adekvátní výraz v
Hitlerově díle „Mein Kampf' prostřednictvím Rudolfa Hesse.
Neúspěch Hessovy mise, znemožněné nešťastnou souhrou okolností, navodil nepříznivý
vývoj událostí. Skandál započal anglickým překladem článku převzatého z „Die Zeitung“ pod
názvem „Astrologie ve službách Hitlera“, jehož autor Walter Tschuppik přinesl informaci o tom, že
okultista Mawby Cole měsíc před Hessovým příletem předpovídal zvláštní postavení planet v
sobotu 11. května. Za několik dní Mawby Cole zahynul při bombardování Londýna.
Von Wohl, který utekl do Británie, prozradil Angličanům, že podle jeho názoru byla všechna
Hitlerova rozhodnutí vydána se souhlasem jeho poradců-astrologů, kteří je posoudili s přihlédnutím
k postavení hvězd. Angličané umístili von Wohla do Park Lane a jako první úlohu dostal analyzovat
horoskop Adolfa Hitlera.
„Začal neobyčejný boj mágů na základě fluid a kontrafluid“, komentuje von Wohlovu účast
v tomto setkání Francois Ribadeau-Dumas. Jeho cílem bylo pomocí záměrně pesimistických
předpovědí způsobit snížení bojové morálky německého obyvatelstva. V květnu 1941 odcestoval
von Wohl do USA, aby zde nahlas hovořil o důležitosti vstupu Ameriky do války s Německem. Zde
musel dokázat mnoho důvtipu a schopností, aby Američany přesvědčil o tom, že Hitler je zcela
odevzdán do rukou mágů. Tento krok Hitlera silně rozzuřil a tak zintenzívnil teror proti okultistům,
kteří houfně naplňovali koncentrační tábory.
Mistrovský kousek přímo ďábelské rafinovanosti připravil svým německým kolegům von
Wohl a jeho komplici, kteří se postarali o to, aby do Německa pronikly zprávy, že jim von Krafft
posílá dopisy, obsahující astrologické analýzy o blízkém konci Hitlerovy vlády. Západní tajné
služby zase pašují přes Švédsko astrologická periodika, budící dojem, jako by vyšla z berlínských
vydavatelství. Jejich čtenáři s hrůzou pohlíželi na prognózy, týkající se ztroskotání lodí a ponorek
Kriegsmarine, osudů prominentů Třetí říše a další preparovaná proroctví, v nichž nebyla nouze o
katastrofické verze událostí. Von Wohl se též postará, aby v německém jazyce vyšly mystifikace
Nostradamových proroctví pod fingovanými jmény autorů, protože ví, jaký význam jim německá
veřejnost, podobně jako Führer připisuje.
Rozvrat v mystickém podsvětí Říše dále pokračuje. Zatímco se mnozí z Wohlových kolegů
zásluhou jeho „astrologické“ činnosti ocitli a zemřeli za ostnatými dráty koncentračních táborů a
před hlavněmi popravčích čet, jemu samotnému se podařilo bez újmy přečkat válku, aby v klidu
zemřel v Luzernu 2. června 1961.

75
76
Kapitola třináctá - Zápisník Himmlerova astrologa
„Ve vzpouře šlehaly plameny k Slunci, Jitřenka sedla si na Lva a válčila na jeho hřbetě,
dvourohé šumění Měsíce náhle změnilo se klamně, mladého Býka zas do šlachy zasáhla
Kozorohova rána a Býk za to znemožnil Kozorohovi se vrátit.“
(Sibylliny věštby, V, 515)

Válečné roky se jako jednomu z mála astrologů nacistické politické elity podařilo přežít bez
vážnější újmy i Theodoru Wullfovi, jehož služby využíval i obávaný říšský vůdce SS Heinrich
Himmler. Své vzpomínky německý astrolog později publikoval, a tím se stal neocenitelným
pramenem pro poznávání okultního pozadí politiky Třetí říše v období před vypuknutím světové
války.
„Návštěvou u Felixe Ker stená začalo nejdobrodružnější období mého života“, čteme ve
Wullfových memoárech. „Bylo to dobrodružství, jaké jsem nikdy nehledal a byl jsem mu vydán
úplně napospas. Často jsem přes Kerstena dostával úkoly přímo od říšského vedoucího SS
Heinricha Himmlera. Tím jsem získal zvláštní postavení: podle vůdcova příkazu jsem měl ještě
sedět v koncentračním táboře jako ostatní astrologové, úředně jsem byl zaměstnancem institutu pro
ozařování mléka, vedeného chemikem a továrníkem Zimmermannem. Gestapo však vědělo, že pod
jeho ochranou je o mne dobře postaráno. Kontrolovalo každý můj krok. Ve skutečnosti jsem běžně
sestavoval astrologické posudky pro vyšší vedení SS. Bylo to nesporně lepší než v lágru, ale
povinnost vykonávat rychle a úspěšně i ty nejnesmyslnější příkazy, byla provázena neustále trvalou
hrozbou Nebylo možné vědět, jak dlouho ve mne budou bossové SS nacházet zalíbení a zdali i
nejmenší selhání z mé strany nebude mít za následek nové, možná ještě horší vězení. Při své
činnosti jsem totiž musel vědět mnoho, snad až příliš mnoho. Diktatury se běžně a nenápadně
zbavují nežádoucích lidí, kteří poznají jejich tajemství.“
Takto začala doba, kdy pro Wullfa přicházeli do jeho hamburského bytu agenti gestapa a
vozili ho autem na Kerstenův statek Hartzwalde. Tato usedlost, na níž pracovali příslušníci
náboženských sekt, internovaní v táboře Ravensbruck, ležela asi 80 kilometrů severně od
Oranienburgu, sotva jednu a půl hodiny autem z Berlína a příležitostně se tam scházeli vysocí
důstojníci SS. Kromě Himmlerova maséra Kerstena se Wullf zanedlouho seznámil i s Walterem
Schellenbergem, náčelníkem abwehru (zpravodajské služby) a vedoucím šestého odboru Hlavního
úřadu říšské bezpečnosti. Stalo se tak v Schellenbergově hamburské vile „Na vyhlídce“ během
jednoho z mrazivých lednových dní roku 1944, kdy přes zamrzlý Alster foukal prudký vítr. Po
krátkém rozhovoru Schellenberg sám zavedl řeč na astrologii. Wullf mu vysvětlil, že patří k
neblahým ročníkům kolem roku 1909, jež astrologové považují za krajně nepříznivé a v tomto
duchu hovořil o konstelacích Schellenbergova horoskopu:
„Převládají nepřátelské konstelace Neptuna, Saturnu, Marsu, Jupitera, Uranu a Slunce“, řekl
Wullf opatrně. „Starodávná symbolická řeč astrologů, laikům tak cizí, tímto způsobem vyjadřuje, že
osudová kvalita času přináší lidem narozeným v této době špatně zkušenosti a zážitky. Nápadně
mnoho jich bylo uneseno, zavražděno, zahynulo, jiní politováníhodným způsobem, ale tajemně
zmizeli. Jiní se stali aktivními nástroji masového vraždění. Kdyby se tato děsivá skutečnost
statisticky prošetřila, ukázaly by se překvapivé výsledky.“
Za několik měsíců rozhovor v Schellenbergově vile pokračoval a jeho předmětem se
tentokrát stala mundánní (světová) astrologie. Ta se narozdíl od horoskopů jednotlivých lidí zabývá
kolektivními osudy míst, národů, říší, či celých kontinentů. Schellenberg před Wullfem nepokrytě
líčil svůj názor na katastrofální vývoj Třetí říše a muže, zodpovědného za beznadějnou politickou a
válečnou situaci.

77
 „Bylo by zapotřebí, aby byl odstraněn a odvrhnut, protože jenom myšlenka práva vede k
přirozenému zachování vnitřního a vnějšího míru. Hitlerovi jsou však tyto myšlenkové pochody
úplně cizí. Při poznání, k němuž jsem dospěl, mi bude nesmírně těžké plnit svědomitě služební
úkoly „, povzdychl si na závěr Schellenberg.
„Na běhu událostí by se, bohužel, nic nezměnilo, i kdyby Hitler zmizel“, dovolil si oponovat
astrolog. „Sleduji Hitlerův horoskop už dvacet let. Jeho konečný osud mi je celkem jasný. Je
nanejvýš pravděpodobné, že zemře vražednou rukou, rozhodně za neptunovských, to jest mlhavých,
zastřených, nejasných a tajuplných podmínek, při nichž sehraje důležitou roli žena. Svět se nikdy
nedozví bližší podrobnosti o jeho smrti, neboť v Hitlerově horoskopu vytváří Neptun již delší dobu
nevýhodná spojení s jinými hvězdami. Neptun má v jeho horoskopu rozhodující význam a od
začátku se dalo čekat, že jeho vítězné plány dopadnou nanejvýš pochybně. Rozhodně není lehké tři
roky se dívat, jak se naplňuje něčí osud a nemít možnost proti tomu něco udělat.“
„Domníváte se, že postavení hvězd je příznivé Stalinovi a Sovětskému svazu?“ zeptal se
Schellenberg zpříma.
„Pokud jsou údaje o Stalinově narození přesné, pak na něho v letech 1945 a 1946 čeká
mnoho velmi výhodných hvězdných seskupení. Nenasvědčují porážce Sovětského svazu. Bylo by
však zapotřebí ověřit Stalinova data. Mohl byste mi nalézt nějaký spolehlivý pramen, podle něhož
by bylo možné zjistit přesnou hodinu Stalinova narození, potvrdit a doplnit podklady, které mám k
dispozici?“
„Pokusím se o to. A jaké jsou astrologické vyhlídky ostatních zemí, Velké Británie a
Spojených států?“
„Řeknu to krátce - podobně jako v horoskopu Sovětského svazu je postavení hvězd i pro tyto
státy až do roku 1947 velmi příznivé. Vrcholný bod je polovina května 1945. Muselo by se jednat
velmi rychle, kdyby mělo být Německo ušetřeno většího neštěstí.“
„Mohl byste mi pro říšského vedoucího SS napsat přesnou a obsáhlou zprávu o všech těchto
otázkách? „, optal se v závěru Schellenberg. „Domnívám se, že tento rozhovor je pro plány říšského
vedoucího a pro moje vlastní záměry nesmírně důležitý a poučný. Děkuji vám za velkou otevřenost
a upřímný výklad. A ještě něco: stoprocentně potvrzuji, co jste řekl o mém vlastním horoskopu. „
Krátce po vypracování vyžádané zprávy se ocitl Wullf na jaře 1944 u samotného Heinricha
Himmlera. Ten ho nechal přivézt mimořádným kurýrským vlakem do svého přísně střeženého sídla
„Bergwald“ nedaleko Salzburgu. Zde s Wullfem poobědval v úzkém kruhu esesáckých důstojníků a
potom ho zavolal k důvěrnému rozhovoru do své pracovny. Úvodem Himmler v krátkosti vylíčil
svůj postoj k astrologii a příbuzným odvětvím a Wullf měl možnost poznat, že má slušné znalosti o
někdejším „královském umění“ a oblíbeném zaměstnání státníků všech dob.
„Je mi líto, že jsem vás musel dát zavřít, ale s úplně veřejnou astrologií to už dál nešlo“,
vysvětloval reichsführer SS „Přece není možné dovolit, aby se astrologie předváděla dále před celou
veřejností. Bylo zapotřebí zakázat vše, co s ní souviselo. Dělalo se všemožné darebáctví. Bedřich
Veliký to během sedmileté války zakázal také. Zavolal si věštce, astrology a pastory a varoval je, že
jakmile budou hovořit proti válce a jeho politice, nechá je zavřít. Potulným věštcům doporučil, aby
z dlaní jeho vojáků vyčetli vždy jen vítězství a dlouhý život, aby vojáci statečně a srdnatě bojovali a
nedezertovali. Pastorům přísně nakázal, aby z kazatelny hovořili jen o svaté a spravedlivé věci, o
bohumilné válce Prusů. Jestliže to neudělají, zle se jim povede. Astrology varoval a pohrozil
vězením, pokud budou předpovídat jinak, než si žádá on a státní zájem.“
„Bedřich Veliký však ve své zemi nikdy nevydal všeobecný zákaz astrologie, písemností,
kalendářů a tak podobně. Ponechával lidem mnoho volnosti. Instinktivně volil správnou cestu a
využíval věštců pro sebe a stát“, oponoval Wullf.

78
 „Ve Třetí říši to jinak nejde „, nenechal se vyvést z míry Himmler. „Potřebujeme přísný
zákaz astrologie. Kdo se proviní proti novému nařízení, musí počítat s tím, že zůstane až do konce
války v koncentračním táboře, pokud ho dopadneme. Nemůžeme strpět, aby se kromě nás někdo
zabýval astrologií ještě někdo jiný. Astrologie musí v národně-socialistickém státě zůstat
privilegiem singulorum a nesmí být určena pro lidové masy.“
„ Vycházejme z toho, že astrologie úplně odporuje našemu názoru, protože je univerzálním
učením „, pokračoval po krátké odmlce Hitlerův „treuer Himmler“. „ V astrologických knihách se
úzkostlivě bere zřetel na to, že otočením zvířetníku o 180 stupňů se může platnost horoskopu
rozšířit i na jižní polokouli, aby bylo možné obsáhnout celé lidstvo bez výjimky. My, národní
socialisté a příslušníci SS však právě toto odmítáme jako univerzalismus. Učení, které má platit pro
černochy, Indiány, Číňany, Židy a árijce, je v plném protikladu s naším učením o duchu rasy. Každá
tato skupina má ducha své vlastní rasy, tak, jako my máme svého, a právě proto nemůže platit pro
všechny. „ Himmler si během setkání zběžně prolistoval horoskopy Stalina a Churchilla. O
Hitlerově horoskopu však hovořil jen velmi krátce. V komentáři k Führerově kosmogramu Wullf
předestřel bez obalu neblahý konec jeho válečného hazardu, jeho chorobu, životní nebezpečí a
mimořádnou smrt
„Atentát nebude příčinou Hitlerovy smrti“, řekl bez rozpaků astrolog. „Nepočítejte s tím!
Velký atentát není sice vyloučen, ale nezpůsobí mu smrt...“
I přes jisté riziko mohl být Wullf ve svém prohlášení otevřený. Jeho výklad k Hitlerovu
nepříznivému horoskopu měl v té době Himmler už rok, neboť mu ho dal Kersten. Poukazovalo se
v něm na to, že Hitler zemře v roce 1945. Tuto skutečnost astrolog v momentální situaci
zdůrazňoval velmi naléhavě, protože chtěl váhajícího Himmlera přimět, aby proti Führerovi podnikl
něco dříve, než ho strhne s sebou do víru zániku.
Po krátké přestávce, během níž se podávalo v pracovně malé občerstvení, se Himmler optal
na svůj horoskop a dostal vyčerpávající rozbor, neboť jeho skicu měl Wullf již od roku 1934. Poté
mu odevzdal obálky s komentáři o politické astrologii. Himmler se se zájmem pohroužil do čtení
zprávy, odpovídající na jeho otázku, zdali Německo stojí před novým mongolských vpádem. Wullf
doplnil svůj písemný výklad mimovolnou poznámkou, že možná nastává doba mýtické „bitvy u
břízy“, o níž hovoří pověst, kolující v Porýní a Vestfálsku více než dvě století. Tu je možno podle
proroctví očekávat v nejbližší budoucnosti, podobně jako „boj na Welské pláni“, předpovídaný před
několika staletími. Himmler namítal: „Bitva u břízy ani bitva na Welské pláni nedaleko
Berchtesgadenu nemají s nynější válkou vůbec nic společného a budou vybojovány až později.“
„Nesouhlasím s vámi. Naznačujete snad úplné zničení Kolína, o němž se věštba výslovně
zmiňuje, že proroctví o velké bitvě národů u břízy, která rozhodne o osudu Německa, se již začíná
naplňovat? Nejsou tyto události v plném proudu?“
Wullfuv skeptický názor a tvrdošíjnost, s jakou ho zastával, vzbudily v Himmlerovi značnou
nevoli. Astrolog to jasně vycítil a rozhodl se, že bude zdrženlivější do chvíle, než se splní některé
jeho předpovědi a reichsführer k němu získá větší důvěru.
V Himmlerových službách zůstal Wullf až do porážky nacistického Německa v květnu 1945.
Podle toho, jak se situace vyvíjela k horšímu, Schellenberg i Himmler se stále častěji dožadovali
astrologových předpovědí. Wullfova snaha posílit v Himmlerovi myšlenku o odstavení Hitlera
zůstala marná. Zdá se, že Schellenberg a jeho prostřednictvím i „vševědoucí“ Himmler věděli o
atentátu na Hitlera, chystaného Stauffenbergovou skupinou, ale neudělali nic, aby tomu zabránili.
Po neúspěchu spiknutí se Himmler vrátil k horlivé loajalitě k Führerovi a až v prvních měsících
roku 1945, kdy už byla porážka Německa nevyhnutelná, pokusili se Himmler a Schellenberg ve
snaze o vlastní záchranu navázat prostřednictvím neutrálních Švédů kontakt s představiteli
Spojenců. K tomu chtěli využít především misi švédského hraběte Bernadotta, který přijel v únoru

79
na inspekci zařízení Červeného kříže. Jak se však dalo očekávat, západní Spojenci odmítli jakákoliv
ujednání s Himmlerem. V této situaci v noci z 26. na 27. dubna povolal na konci leteckého
poplachu Himmler naposledy Wullfa do Lubecku, kam přemístil své velitelství před postupem
vítězných armád. V hlavním stanu si astrolog rychle připravil na velký mapový stůl Himmlerův
horoskop a všechny pomůcky, potřebné ke své práci Nachystal si též kousky papíru a tabulky, aby
mohl podle přání provést upřesňující výpočty, zatímco Himmler začal svoji řeč celkem nečekaně se
vzrušeným hlasem plným úzkosti:
„Nyní uznávám, pane Wullfe, že jste mne správně varoval a radil, abych Hitlera odstavil a
začal s Angličany vyjednávat o příměří. Teď už je pozdě. Radil jste mi tehdy ve správnou chvíli.
Nemyslel jste to špatně. „Reichsführer byl čím dál tím víc rozrušený, bledý a nepustil nikoho ke
slovu „ Co teď? Je po všem!“
Wullf v tísnivé situaci zalistoval v horoskopu, přerušil Himmlera a upozornil na možnost
vyslat Schellenberga do Švédska k opětovnému navázání jednání s hrabětem Bernadottem a
švédským ministrem zahraničních věcí a na dohodnutý signál opustit Německo. Tvář kdysi
všemocného velitele SS se leskla, jak se potil strachy. Jeho chvějící se ruka držela cigaretu, kterou
potom nervózně převaloval v ústech ze strany na stranu, každou chvíli odložil do popelníku a v
zápětí rychle vložil do úst.
„Nyní vidíte, pane říšský veliteli, kam vás přivedlo vaše váhání, nerozhodnost a kolísání.
Hitler vám za vaši věrnost nepoděkuje“, navázal na svoji předchozí řeč astrolog. Chvíli se zdálo, že
se ve výrazu Himmlerový tváře objevil záblesk naděje, pak se však neovládl a vykřikl: „Co teď se
mnou bude? Je po všem, nic se nedá zachránit!“ A rozčileně šeptal: „Musím si vzít život! Nebo co
myslíte, že bych měl udělat?“
Když mu Wullf neodpovídal, dal se opět do křiku: „Tak mi přece poraďte! Poraďte mi,
poraďte mi konečně, co mám udělat!“ a křičel, opakuje to znovu a znovu. Wullf klidně odpověděl:
„Utečte - doufám, že máte připraveny papíry.“
Himmler se vyznal v astrologické technice do té míry, že jakmile se mu podařilo nabýt
duševní rovnováhy, pochopil po hodinovém rozhovoru alespoň z astrologického hlediska
nevyhnutelnost Schellenbergovy mise a proto ho pověřil zvláštním posláním.
Himmlerova nabídka západním Spojencům byla 25. dubna v zahraničí již známa. Říšský
velitel SS nabídl kapitulaci svých jednotek bez Hitlerova souhlasu. Americké a britské velení se
však rozhodlo návrh jednoduše ignorovat, neboť si bylo stoprocentně jisto vítězstvím. Poté dostal
Himmler nápad letět ke generálovi Schörnerovi, který se svou bojeschopnou armádou dorazil do
Čech, a tam čekal na vývoj událostí V odpovědi na Himmlerový otázky související s tímto
úmyslem, vyňal Wullf ze svých desek komentář k hvězdným konstelacím a podal mu ho. Jeho
obsah ale nebyl takový, aby podpořil Himmlerový plány - naopak, hovořil proti nim. Poté říšský
protektor vyzval Wullfa, aby mu z horoskopů předpověděl některé osobní věci, týkající se
především jeho rodiny. Po skončení více jak dvouhodinové schůzky byl Schellenberg, který měl
vycestovat do Švédska, zase optimistický. Wullfovy astrologické předpovědi působily na Himmlera
úplně jinak, než Schellenberg předpokládal. Himmler už jenom čekal na smrt svého vůdce - zpráva
o Hitlerově úmrtí však zatím nedošla.
Po závěrečné schůzce s Himmlerem přijel pro Wullfa automobil SS. Astrolog nařídil řidiči,
aby nejel po dálnici, ale po staré lubecké cestě zpět do Hamburku. Jak vzpomíná, byla to jeho
poslední cesta ve služebním voze SS a zároveň i první jízda na jeho rozkaz.
„Cestou zpět jsem si v duchu opět přebíral poslední rozhovor s Himmlerem“, vrací se Wullf
opět ke svému diáři. „Ten opravdu podléhal iluzi, že generál Schörner se se svou armádou udrží
ještě dlouho. Byla to poslední jiskřička naděje v jeho úplně beznadějném postavení. Heinrich
Himmler, říšský velitel SS, který svým podřízeným kázal o hrdinství německého národa, Himmler,

80
postrach koncentračních táborů, Židů a politicky pronásledovaných lidí Třetí říše, chtěl vyděšeně a
zbaběle zalézt jako krtek za pomoci Schörnerovy armády někam do hor nebo do Čech Neměl
formát velkého politika. Byl a zůstal ustrašeným a opatrným úředníčkem, stejně jako jeho drobní
podřízení, věrní své vlajce, své přísaze a věrní i ve svých účtech až do posledního haléře. Nyní, v
posledních dnech Hitlerovy říše, byl poutníkem do neznáma, zrovna jako jeho vůdce, čekající na
konec v bunkru říšského kancléřství, jemuž Heinrich Himmler, úplně nakonec, když už bylo
všechno prohrané a nemohl ho zasáhnout Hitlerův hněv, přece jen vypověděl poslušnost.“

81
82
Kapitola čtrnáctá - Černý řád SS
„Běda těm, kdo páchají bezpráví, napomáhají útisku a až do dne velkého soudu zabíjejí své
bližní. Neboť on umenší vaši slávu, vnese trýzeň do vašich srdcí a probudí ducha svého hněvu, aby
vás všechny vyhladil mečem. Všichni spravedliví a svatí uchovají vaše hříchy v paměti.“
(1. Kniha Henochova, 99, 15-16)

Krátce po spáchání sebevraždy říšského velitele SS sebral v jeho pracovně ruský důstojník
kord, který „treuer Heinrich“ zřejmě ve spěchu odhodil. Na rukojeti se skvěla říšská orlice s
hákovým, křížem a „Totenkopf, umrlčí hlava, symbol Schutz Stafřeln, SS. Když vytahoval zbraň z
černé pochvy, mohl si na naolejovaném vybroušeném ostří přečíst tato slova: „Meine Ehre ist
Treue“. Devizou SS-manů byla tedy krev a čest. Ale jaká to byla čest! Ta, kterou sliboval Satan,
vábící čaroděje vidinami slávy, pro níž byli ochotni vyjít i na hořící hranici. Černí mágové téměř
vždy toužili po šlechtické hodnosti, aby si vynahradili strádání svého dosavadního života. Nakonec
i sám ďábel podle slov učeného Ambrosia sní o své rehabilitaci, k níž by mělo dojít, protože jej Bůh
strašně potrestal za pýchu a kromě toho i Satan byl kdysi též stvořením Božím.
Čest. Víme, co znamenala pro SS-many: násilí, mučení, ničení, loupení a zabíjení.
Apoštolem Černého řádu SS se stává Heinrich Himmler, člověk pedantně a systematicky ničící,
chladnokrevný, usmívající se úzkými rty, lhostejný kat s cvikrem na nose. SS, představující pro
něho společenství mužů, reprezentujících nový typ člověka. Tento řád, jak poučuje sám Himmler, je
důstojným pokračovatelem německých rytířských řádů, gild (středověkých cechů) hansovních
kupců a pruské důstojnické školy. SS má být elitou národa, nesoucí vpřed pochodeň německého
osudu.
Kdo byl vlastně Heinrich Himmler? Bledý, s dravým výrazem v obličeji vypadal jako „upír
v lidském těle“ (Heinz Hohne). Ještě jedno z tajemství člověka-upíra: generál Hossbach ho označil
za „zlého ducha samotného Hitlera „ a generál Guderian pochyboval o tom, zda vůbec pochází z
této planety. V Hitlerově přítomnosti se choval jako zbitý pes, ale svému okolí připadal spíše jako
neosobní abstrakce, bez jakéhokoliv soucitu a milosrdenství. Jeho obludná, ledově chladná nenávist
mohla soupeřit jedině s jeho vášnivou touhou po ničení. Zdá se, že vědomí prokletí, slůvko
vyslovené tisíci jeho oběťmi v každou denní i noční hodinu na území zotročené Evropy,
nepřekáželo mu v pedantské práci.
Trevor Roper našel Himmlerův historický archetyp v převratných společenských obdobích, v
dobách revolucí a prudkých mocenských otřesů: „Je to Velký Inkvizitor, politický mystik, ochotný
obětovat lidstvo abstraktnímu ideálu“, hovoří zasvěceně tento britský historik. „ Velcí inkvizitoři z
historie nebyli krutí nebo samolibí muži. V osobním životě jednali se svědomitostí a přísností až
mučivou. Ke zvířatům se chovali často přehnaně šetrně, jako například blahoslavený Robert
Bellarmine, který odmítal likvidovat blechy ve svých šatech. Nemohou doufat v nebeskou blaženost
(říkal) a bylo by tedy nemilosrdné odepírat jim ono tělesné uspokojení, protože o nic jiného usilovat
nemohou. Avšak pro mnoho lidí, kteří si vybrali špatnou cestu, třebaže jim byla dána možnost
pořádně sloužit Bohu, žádná odplata nebyla dost drastická. A tak se stavěly a zapalovaly hranice a
upalovali kacíři i jejich knihy a jemní biskupové se potom vraceli domů pojídat bílé ryby a
skromnou zeleninu a jejich kaplani zatím vysedávali v pracovnách a skládali jejich životopisy, aby
budoucím pokolením vyložili svaté životy, návyky a sebekázeň, dobročinnost a prostotu těchto
pastýřů s vědomím (jek řekl kardinál Newman), že bude lepší, když celé lidstvo zahyne v mukách,
než aby měl být spáchám i ten sebenepatrnější hřích.“
„Životní myšlenka, živící SA, byla poražena 30. června 1934 ideou čistě ďábelskou, ideou
SS“, napsal po válce Joachim Gunthe. Himmler podle instrukcí Führera buduje SS jako náboženský

83
řád, a tak se rodí nová ideologie. Teoreticky ji zkoumá a doplňuje společnost Ahnenerbe a mystikou
se zabývá Černý řád. Führerův křik na stadionech, jímž fanatizoval a přiváděl do extáze davy,
předstíral masám pouze bezprostřední cíle, ale ty skutečné a konečné byly zahaleny oparem
esoterických vědomostí. „Prozradím vám jedno tajemství“, řekl Hitler Rauschningovi. „ Zakládám
řád. Z něho vyjde druhý stupeň člověka, který bude mírou a středem světa, člověka-boha Člověk-
bůh, nádherné ztělesnění bytí, bude jakoby obrazem kultu. Ale jsou stupně, o nichž není dovoleno
hovořit.“
Tyto stupně, o nichž hovořil Hitler, jsou dnes již známy. Osvětim, Dachau, Buchenwald a
jiné tábory jsou svědky hrůzostrašných pokusů. Hitlerův záměr přetvoření lidské rasy je zvráceným
pokračováním úsilí, které vyvíjeli již dávní alchymisté, skloněni nad baňkami ve svých
začouzených dílnách, s plnou hlavou myšlenek o homunkulovi, umělém člověku, stvořeném
pomocí magie. Prazvláštní biologická alchymie nacistů se tak přemění na magii hodnou Fausta,
Agrippy či Paracelsa.
V Ahnenerbe začíná pracovat „Institut bádání národní obrany“, využívající všech možností,
které poskytuje Dachau. Profesor Hirt si zakládá sbírku „typických skeletů Izraelitů“.
Nordičtí mágové vyzbrojení mystickou koncepcí světa a člověka usilují uvolnit energii, která
by přivedla síly Shambally a temných Pánů Chaosu. Koncentrační tábory jsou pouze maketou pro
krvavé oběti démonického kultu. Uprostřed této apokalypsy, která měla probudit mocnosti temnot,
se tyčí bašta nacistické magie - Černý řád. Jeho příslušníci, vraždící mniši se symbolem lebky,
neměli právo na vlastní život. Jejich údělem bylo rozdávat smrt, stejně jako ji i přijímat v
rozmanitých podobách. Ve výcviku vybraných SS-manů v bratrství meče a magie, odlišených a
izolovaných od „spolubratři“ Waffen SS, vládl pouze jeden jediný příkaz: „Věřit, poslouchat a
bojovat.“
Jak dokazují poznámky o rozhovorech mezi Hitlerem a Himmlerem z listopadu 1935, byl
Führer toho názoru, že by se příslušníci SS měli podobat samurajům Himmler velmi intenzivně
studoval zkušenosti řádu jezuitů a dílo jeho zakladatele Ignáce z Loyoly (1491-1556), bývalého
baskického žoldáka, prohlášeného v roce 1622 za svatého, především pokud jde o nemilosrdný boj
proti kacířům. Šéf německé výzvědné služby Walter Schellenberg o tom píše: „ Organizace SS byla
vybudována Himmlerem na principech jezuitského řádu. Statutární zásady a duchovní cvičení
předepsaná Ignácem z Loyoly posloužila Himmlerovi jako vzor, jenž chtěl věrně napodobit.
Ústřední zásadou zde byla absolutní poslušnost.“
Ideologií řádu se stala mobilizace a udržování bojového ducha (Kampfgeist), vedoucích k
vytvoření německého společenství bojovníků (Soldatentum). Zákony musely být respektovány se
slepou poslušností vůči Führerovi, jako základ „řehole“ SS. Himmler se - stejně jako generál jezuitů
- přirovnával k vůdci, který může vyžadovat absolutní disciplinu od členů svého Černého řádu.
Hitler dokonce často Himmlera oslovoval jako „můj Ignác“. Součástí výcviku SS byly různé
speciální zkoušky, jako například vydržet útok zvířat a nesáhnout po zbrani (Tierkampf), držet v
ruce granát, který za pár sekund exploduje apod. Železná disciplina často hraničila až s fanatickým
kultem posvátnosti rozkazů a zbraní. Voják SS musel zacházet se zbraní tak, aby mu ani jeden náboj
nespadl na zem. Jestliže se tak stalo, musel ústy bez jakékoliv pomoci rukou náboj zdvihnout, i
kdyby ležel v blátě. Důraz se kladl především na brutální etiku germánské minulosti, zbavené
jakéhokoliv pocitu milosrdenství a empatie k „nečisté krvi“. Antičtí autoři se mnohokrát odvraceli
od germánských tradic, které o mnoho století později velebil Heinrich Himmler. Váleční zajatci byli
například po bitvě věšeni na stromy. Fotografie, dokazující činnost einsatzkommand v Rusku
během norimberského procesu, jsou i v tomto ohledu výmluvné. Staré autory také ohromovala
marnotratnost, s jakou Germáni házeli válečnou kořist a poklady do močálů a řek jako dary bohu
Války, přesně jako později jejich vzdálení potomci, topící obrovské poklady v temných hlubinách
Töplitzského jezera a jinde V těch dobách se hledala osudová znamení ve smrtelných křečích mužů,

84
postřelených šípy nebo naražených na kůl. Vykonávaly se lidské oběti utopením, upálením,
ubodáním, oběšením nebo i kombinací uvedených způsobů. A přesně to se odehrávalo za bariérami
koncentračních táborů. „Jen si přečtěte germánské ságy“, říká Himmler „Byla-li postavena nějaká
rodina mimo zákon, sledovali cílevědomě svůj cíl a použili všechny prostředky. Prohlásili: „ tento
člověk zradil, jeho krev je špatná a zkažená, přináší zradu. Tuto krev je třeba zničit.“
Význam rasové selekce a společenství krve se stal neodmyslitelným předmětem studia SS ve
speciálních zařízeních pro velitelské kádry SS, SA a policie. Promoce absolventů škol SS se konala
nad hrobem Heinricha Lva, dobyvatele starých slovanských území. Ideologie SS byla ďábelským
spojením starogermánských mýtů, středověké mystiky a temných obřadů kultu nordické krve. Tento
novodobý řád se otevřeně hlásil k pokračování tradice německých rytířů, které původně označovali
jako „Bratři německého domu“, i když tento název znají pouze historikové, neboť se do dějin zapsal
ohněm a krví jako Teutonský řád. Dunivý cval jezdců v bílých pláštích označených černým křížem,
z něhož se během staletí vyvinul pověstný „Železný kříž“, se rozléhal vždy během jejich nájezdů v
Polsku, Litvě a Čechách. Od nich pochází známé heslo teutonských velmistrů - „Drang nach
Osten“. Zvířecí hlavy s vyceněnými tesáky, ocelové zobáky a orlí drápy zdobící jejich přilbice a
zbroj, odjakživa mířily na východ, dokud nezmizeli pod ledovými krami Čudského jezera.
Historická souvislost byla přerušena, zachovala se však kontinuita symbolu. Zůstaly vzory, názvy,
znak, které počátkem dvacátého století vzbudily nadšení v lóžích německých okultistů, pangermánů
a neotemplářů, odkud byl už jen krok k formování černé gardy SS.
Příslušnost ke společenství SS-manů určovaly i insignie, které byly duchovním dědictvím
Teutonů. I když je umrlčí hlava v symbolu SS považována za barbarský a hrozný symbol, tento
motiv nevznikl v třicátých letech našeho století. Jezdci s umrlčími hlavami pod vedením Hitlerova
oblíbence Bedřicha Velikého existovali v německé armádě už v roce 1741 a v bitvě u Waterloo v
roce 1815 byla jízda generála Delorta napadena husary von Lutzova, kteří byli dekorováni podobně.
Ve Velké Británii nosí odznak se „smrtihlavem“ 17. pluk jezdeckých kopiníků, který jej získal v
bitvě u Balaklavy během krymské války. Ve vzpomínkách SS-obersturmbannführera Otto
Skorzenyho (1908-1975) najdeme popis siluety maršála von Mackensena v uniformě husarů s
umrlčí hlavou. Tato skutečnost mu utkvěla v paměti „Tvář slavného maršála je tak strašidelná a
nelidská, že budí dojem, jakoby pod umrlčí hlavou na čepici trčela ještě druhá.“ Za zvláštní
dekoraci lze považovat prsteny se symbolem lebky, které dostávali vedoucí kádři po třech letech
služby ve funkci velitelů, či magický meč starogermánského kultu za mimořádné zásluhy od
reichsführera SS
Himmler každoročně společně s dvanácti nejvyššími důstojníky SS vykonával tajné vigilie
(tajná bohoslužba) na hradě Wewelsburg nedaleko města Padeborn, na poloviční cestě mezi
Kolínem a Braunschweigem. Na rekonstrukci Wewelsburgu byli Himmlerovi přiděleny značné
finanční prostředky, stejně jako na opravu zámků v Bayerisch Zeli, Eulenburg a starého hradu
společenství německých rytířů v Malborku, kde Hitler na pamětní návštěvě přijal admirála
Horthyho a Benita Mussoliniho. Sídlem Černého řádu byl však Wewelsburg. Toto místo si Heinrich
Himmler nevybral náhodou. Legenda totiž praví, že budoucí útok z východu po smrti jeho bývalého
majitele - loupežného rytíře Wewela von Burdena - zastaví pouze jeden hrad ve Vestfálsku, a to
mohl být jedině Wewelsburg. Landrat okresu přenechal v roce 1934 restaurovaný hrad Himmlerovi
za symbolické nájemné ve výši jedné marky, a ten v něm zřídil duchovní centrum, odkud měla v
budoucnosti vycházet inspirace dalším generacím řádu SS. V jižním křídle trojúhelníkovité budovy
pevnosti, přímo nad jídelnou, byly zřízeny soukromé pokoje reichsführera. Patřila k nim i zbrojnice
s rozsáhlou sbírkou brnění a zbraní, jakož i knihovna s více než 12000 svazky. Hned v sousedství
byla zasedací místnost a sál, kde se konala zasedání Nejvyššího soudu SS. Ve stejném poschodí
bylo i několik apartmánů, připravených stále pro Hitlera - ten však hrad nikdy oficiálně nenavštívil.
Himmler měl na hradě svoji mystickou síň v podobě obrovské jídelny, dlouhé 35 a široké 15
metrů, s masivním stolem a trůny, na nichž byly stříbrné štítky se jmény esesáckých „rytířů“. Zde se

85
scházela elita Černého řádu k tajným pohanským vigiliím. Starý hrad se otřásal v základech od
prastarých liturgických zpěvů, znějících do noční temnoty. To byla černá magie v její nejčistější
podobě. Řád teutonských rytířů, ctitelů zmrtvýchvstání krve, podobně jako na Draculově hradu v
Transylvánii. Služební postup SS-manů byl podmíněn různými rituály, vytvářejícími hierarchický
systém zasvěcení. Konglomerát starogermánských kultů, mystiky krve a dědictví německých rytířů
byl oblíbeným motivem takovéhoto konání.
Jak upozorňuje Bergier a Pauwels, obřad, při němž adept obdržel runu SS, se prý velmi
podobal tomu, co popisuje Reinhold Schneider, když před námi vyvolává příslušníky Řádu
německých rytířů ve velkém sále Remteru v Marienbergu, kteří přicházejí jako přízračný zástup a
zavazují se přísahou bojující církvi: „Přicházeli ze země rozmanitých tváří, kde vřel život.
Vstupovali do přísné uzavřenosti tohoto hradu a opouštěli své osobní štíty, jejichž erby nosili
nejméně čtyři jejich předkové. Nyní bude jejich znakem kříž, nařizující vést nejtěžší boj, jaký může
být, zajišťující věčný život.“
Přinejmenším zvláštní byly i další ceremonie, jejichž hlavním aktérem se stal reichsführer
SS osobně. Každý rok, v den výročí smrti císaře Jindřicha I. (919-936), zakladatele saské dynastie a
vítěze nad polabskými Slovany, s ním vedl Himmler během nekromantických obřadů „rozhovory“ v
kryptě dómu v Quedleinsburgu přesně ve chvíli, kdy zvony odbíjely půlnoc. Himmler nevynechal
ani jednu příležitost vstoupení do kontaktu s mrtvými - několikrát o této své schopnosti hovořil s
Felixem Kerstenem. O nekromantických obřadech, které Himmler praktikoval, je zřejmé, že byly
prováděny již v biblických dobách. Ve starém Egyptě, stejně jako v Tibetu, se nazývaly obřadem
„otevření úst“, kdy byl zemřelý nucen odpovídat na předložené otázky. Známé jsou též
nekromantické epizody z Homéra, jakož i Shakespearova „Macbetha“, podobně jako i děsivé
praktiky thesalských čarodějnic, které ke zhmotnění astrálních obrazů používaly krvavých obětí.
Evokace mrtvých se prováděla v hrobkách a u osamělých hrobů, kde se objevovala podoba těla
zemřelého vznášející se v blízkosti jeho odpočinku jako duch nebo přízrak.
Na Himmlera působily tyto zážitky natolik silně, že se začal pokládat za reinkarnovaného
Jindřicha I, proslaveného svou krutostí vůči slovanským národům a proto často zahajoval svá
vystoupení slovy: „král Jindřich by v tomto případě udělal to či ono...“ V jedné ze svých prací
dokonce rozvinul do podrobností představu o kolektivní reinkarnaci germánských předků v
příslušníky SS jako úsilí o vytvoření „vojenského řádu“ (Soldatischer Order) takto převtělených
bojovníků! Himmler však pomýšlel i na kult padlých esesáckých „rytířů“ úvahami o místě jejich
posledního odpočinku. Přímo pod jídelnou byla krypta, kterou od vnějšího světa oddělovaly téměř
dva metry silné zdi. Zde, v zádušní svatyni SS, měly být rozmístěny urny s popelem příslušníků
řádu, při jejichž pohřbu měly být spáleny erby mrtvých.
Jindřich I. podle starých svědectví nade vše miloval ptactvo, a to je zřejmě i důvod pro
přívlastek „Ptáčník“ (Heinrich der Vögeler). O cynismu bezesporu svědčí fakt, že masové vraždění
lidí bylo pokládáno za celkem přirozené, ale opeřencům byla věnována maximální péče a starost.
„Převtělený Jindřich I.“ dokonce v osobě Heinricha Himmlera převzal osobní patronát nad
„Společností pro ochranu ptáků“. Vydal rozkaz chytat dlouhým letem unavené ptáky a převážet je
ve vagónech na jih, převážně do Itálie. Postava panovníka Jindřicha Ptáčníka, který „proti církevně-
křesťanským metodám zavedl zásady prastaré germánské poslušnosti a věrnosti“, sehrává klíčovou
úlohu v mystice a propagandě. Instruktážní periodikum SS-Leitheft dokonce označilo za „hanebné
snižování významu tradice předků tezi o úloze křesťanstva jako kulturně-tvořivého faktoru“
Jeden příklad za mnohé: obřad křtu nahradil obřad udělování jména novorozencům před
portrétem Adolfa Hitlera a před jeho biblí „Mein Kampf. Byl zde i kříž, jenomže hákový.
Celebroval důstojník SS, odříkávajíc slova: „ Věříme v boha a v poselství naší německé krve, která
věčně mladá vyrůstá z německé půdy. Věříme v národ, v němž tato krev obíhá a ve vůdce, jehož
nám seslal Bůh.“

86
 Všechny obřady, odehrávající se na nacistických hradech ve správě Černého řádu, zůstávají
nadále zastřeny tajemstvím, i když mnozí okultisté, jako například Spencer Lewis tvrdí, že šlo o
„černou mši v nejčistší satanské tradici“. Zdá se, že nebude daleko od pravdy. Bojovalo se totiž i v
podzemí, kde v sanktuáriích řádu podstupovaly tisíce mnichů s umrlčími hlavami Bluttaute „křest
krví“, aby se zúčastnili zápasu o pradávné vědomosti, jejichž existence vyvolávala hrůzu v obličeji
každého badatele na poli okultismu. Byla to válka bez výstřelů, děsivý střet okultních sil, otřásající
magickou rovnováhou světa řítícího se do záhuby. Rudolf Pechel tvrdí, že SS-many bylo možné
poznat podle očí, pohledu studeného jako u ryby, dokazujícího duševní prázdnotu. Ukrutné oči -
dokonalý obraz incuba z Faustových vizí.

87
Kapitola patnáctá - Synové světa a synové tmy
„Byl jsem opuštěný a Bůh mne potěšil, byl jsem v nemoci a Nejvyšší mne navštívil, byl jsem
ve vězení a Spasitel se nade mnou slitoval, byl jsem v poutech a on mne vysvobodil.“
(Závěť Josefova I.,6)

Démonolog Jean Wier v knize, kterou vydal v roce 1568 vypočítal, že v království Satana
žije 72 knížat, velících 1111 legiím po 6 666 členech. Je však ale možné, že se tento ctihodný
učenec ve svých výpočtech přece jen zmýlil. V Hitlerově impériu, které bylo pekelnou říší na této
straně světa, se počet příslušníků SS zvýšil z necelých tří set před obdobím jeho nástupu k moci, na
více než 600 000 mužů v letech 1944-1945, navzdory velkým ztrátám. Spisovatel Heinz Hohne
napsal: „Nosili černé uniformy a zosobňovali národní teror. Připínali si na čepice odznak s lebkou a
přísahali věrnost Führerovi. Dvojité písmeno „S“ bylo jejich modlou, pro níž zavraždili miliony
lidí.“ Himmler se často pyšnil tím, že lidé padají do mdlob při pouhém pohledu na černou uniformu
a sarkasticky dodával: „To je pochopitelné, vždyť ani neočekáváme, že nás budou milovat.“

88
 Tak tedy vypadal řád, který byl prostředkem politického útlaku, zločinů, vraždění, loupeží a
masakrování, řád čarodějných legií, které se mohly zrodit jenom z pověření samotného ďábla.
Nordičtí mágové, usilující se přiblížit k moci Pánů vesmíru, fyzicky likvidují své protivníky.

89
Vykonavateli jejich vůle jsou řádoví bratři Waffen SS. V roce 1936 byly na území Říše zakázány
všechny sekty. 4. července byly na Hendrichův příkaz rozpuštěny všechny okultní společnosti. V
organizaci řádu byl vytvořen úřad, jehož úkolem bylo zmocnit se zednářských lóží a fyzicky
likvidovat její členy a funkcionáře. Theosofové, antroposofové a astrologové hynuli v plynových
komorách a před hlavněmi jednotek SS Totenkopfbände, protože představovali pro magickou
civilizaci vážnou hrozbu rozvratu. Himmler postupně vytváří zvláštní zpravodajský úřad pro „oblast
nadpřirozena“. Přinutila ho k tomu zvláštní příhoda, jejímž svědkem se stal V koncentračním táboře
Dachau, který se po požáru Říšského sněmu naplnil tisíci nešťastnými lidskými bytostmi v několika
vlnách represálií, se ocitl i židovský rabín David Eissen. Ten ihned začal plánovat útěk dvaadvaceti
vězňů včetně jeho samotného. Tento plán od svého začátku nebyl žádným tajemstvím, neboť už 1.
ledna 1934 přinesl táborový špicl Joseph Kondrad informaci o tom, že rabín a jeho spoluvězni
usilují o útěk z tábora prostřednictvím magie. Kondradovo svědectví mimořádně pobavilo velitele
tábora SS-sturmbannführera Erbacha, který rozkázal, aby Kondradovo sdělení bylo
zaprotokolováno. Text svědectví cituje v knize „Tajemné síly“ americký psychiatr doktor Frank P.
Jones:
„Útěk byl stanoven na zítra, tedy 7. Ledna“ praví se v Kondradově zápisu. „Nabídli mi,
abych šel s nimi, ale já jsem odmítl s tím, že mám strach o svoji rodinu. Myslím, že Eissen tomu
uvěřil, ale přeměřoval si mne podezíravým pohledem, jako by tušil, že na něho chystám podraz.
Další podrobnosti útěku mi proto již nesvěřoval. Mohu říci pouze to, co jsem se od Eissena dověděl
2. ledna. Eissen nařídil, že nikdo z kandidátů na útěk nesmí před stanoveným termínem nic jíst ani
pít. Dvě hodiny před útěkem stanoveným na půlnoc, měli všichni sešít své deky do jednoho velkého
kusu podle Eissenova nákresu. Ten měl tvar židovské hvězdy. Pod tuto přikrývku se měli přesně o
půlnoci ukrýt a opakovat formulky, které jim bude Eissen předříkávat. 4. ledna jsem ještě zaslechl
váhavou větu Willyho Kaufmanna, vyřčenou ke svému spoluvězni: „ To se opravdu přeměníme v
nic? A takové hlouposti mám věřit?“ Spoluvězeň Schröeder mu odpověděl „Lepší je naděje mizerná
než žádná.“
Tyto informace veliteli tábora stačily. Již od rána 7. ledna nechal Eissenův blok 32/C
nenápadně pozorovat a o 23. hodině obklíčit strážným oddílem. Přesně o půlnoci vkročil Erbach
osobně s odjištěnou pistolí a baterkou dovnitř temného baráku. Jeho hodinky ukazovaly dvě minuty
po půlnoci, když spolu se svým doprovodem zjistil, že uvnitř se nenachází ani jeden vězeň.
Všechny osobní předměty internovaných byly na svých místech včetně bot, oblečení a trojích brýlí.
Na jedné z pryčen se dokonce povalovala protéza předloktí pravé ruky Willyho Kaufinanna. V
táboře vypuknul poplach, ale po vězních jakoby se zem slehla. Nikdo z nich nebyl ani v
budoucnosti chycen, psi nenašli žádnou stopu, v okolí tábora nebyly ve sněhu žádné stopy,
elektrické dráty neporušeny a pečlivá prohlídka budovy neobjevila ani podkop, jak si to Erbach
představoval.
Do Dachau se 9. ledna dostavil se i sám Adolf Hitler. Nastalo přísné a dlouhodobé
vyšetřování, které inicioval, avšak do záhadného případu nevneslo ani to nejmenší světlo - k neštěstí
donašeče Kondrada, který skončil na šibenici. Velitel Erbach byl odvolán z funkce a odsouzen na
patnáct let vězení, že včas nezasáhl. Po odpykání polovičního trestu, u příležitosti vyhlášení
amnestie, si Erbach vybral místo řadového vojáka na východní frontě, kde padl.
Podle Jacquese Bergiera se odehrála podobná událost v okupovaném Lyonu. Počátkem roku
1944 se tam objevil neznámý muž, který si nechal říkat,3ílý rytíř“ a hodlal bojovat proti nacismu
magií. Gestapo z jeho činnosti mělo přece jen obavy a proto v květnu 1944 obklíčilo na předměstí
Lyonu vilu, v níž „Bílý rytíř“ bydlel. Agenti pozorovali, jak vešel dovnitř a za deset minut vtrhli
dovnitř. Dům byl však úplně prázdný. Nenašel se žádný tajný východ ani smysluplné objasnění.
Zpráva gestapa uzavírá kauzu jako „nevysvětlitelný případ“. Osoba zmizela beze stop, jako by se
nacházela na plavidle, potopeném německým válečným námořnictvem.

90
 I následující případ z klenotnice Jonesových podivuhodností má s naším dosavadním
vyprávěním velmi mnoho společného. Pana Jakoba Weisse, který přežil Osvětim a žil do roku 1956
v Londýně, poznal tento psychiatr a dokumentarista ještě jako medik na přednášce profesora
Seymoura, který ho tehdy přivedl ke studentům. Weiss, pocházející z rodiny bohatých holandských
Židů, byl nepochybně obdařen zvláštní schopností, projevující se u něho ve chvíli, kdy se nad
židovskou komunitou západní Evropy začala stahovat hrozivá mračna.
„Konečné řešení židovské otázky, se pro mne stalo nejtěžší zkouškou života“, pronesl
Heinrich Himmler 26. května 1941 v Sonthoffenu a stejného dne, aniž by o tom Weiss věděl,
oznámil celý vystrašený své manželce, že osud judaismu je již nadobro zpečetěn. Jeho žena se ho
pokoušela uklidnit. V srpnu 1941 někdy uprostřed noci se Weiss probudil a posadil na lůžku. Venku
panovalo ticho měsíčního svitu, přerušeno pouze pohyby větví stromů a sotva tušenými zvuky
zvířat. Weiss se však polekal. Do jeho mysli najednou pronikly úplně plastické vize jakéhosi
vězeňského tábora na východě, s komíny, krematoriem, plynovými komorami, železnicí a
nástupištěm. Weiss to viděl zcela zřetelně až na to, že tato představa měla podobu jakýchsi rysů či
plánků. Později se ukázalo, že právě v té době začali pracovat nacističtí plánovači nad projektem
koncentračního tábora Osvětim a tehdy vznikaly i první nákresy, což později při norimberském
procesu potvrdil i inženýr Heidegger.
V červenci 1941 oznámil říšský vůdce SS v instruktáži Adolfu Eichmannovi: „ Vůdce vydal
rozkaz k fyzické likvidaci Židů. „ Weiss v Holandsku „zachytil“ z éteru rozhovor jemu ještě
neznámých mužů, jejichž skutečnou podobu spatřil až na fotografiích po válce. Během konference
v Berlíně-Wannsee o „konečném řešení“ likvidace židovského obyvatelstva 20. ledna 1942
„sejmul“ Weiss několik obrazů, které se promítly do jeho vědomí. V době, kdy v Polsku již proudily
zástupy nevinných lidí do smrtících komor Osvětimi, se často Weiss probouzel v noci na lůžku a
křičel hrůzou. Jeho manželka proto zavolala nejlepšího amsterodamského lékaře, aby jejího muže,
trpícího „zvláštními halucinacemi“ uklidnil a vyléčil.
V říjnu 1942 se celá Weissova rodina ocitla v transportu do Osvětimi. Jeho manželka ještě
během cesty nákladním vagónem zastávala názor, že budou pouze vysídleni. „Leda na onen svět“,
konstatoval trpce její muž a ještě před příchodem do tábora přesně popsal, jak ho viděl v jedné z
vizí. Weiss nezahynul hned první den, kdy do plynu poslali jeho ženu, děti a oba rodiče, ale byl
nasazen na nucené práce. Podařilo se mu přežít až do roku 1944, kdy se před blížící se frontou
velení tábora dohadovalo, jak zlikvidovat ostatní vězně. Vidina krveprolévání, které tehdy Němci
plánovali, však pronikla i do Weissova vědomí. Když se mu nepodařilo přemluvit ostatní, aby se
vzbouřili a předešli tak vyhubení, spolu s přítelem podhrabali plot, utekli a jako jediní přežili. Od té
doby se už jeho „šestý smysl“ neobjevil.
Další podivná událost se odehrála v roce 1942 v Paříži, kde před blížícím se nebezpečím
vyslal židovský kožešník a majitel starožitností André Silberstein v srpnu svoji rodinu do té části
neobsazené Francie, kde vichistický režim maršála Pétaina nepřipustil pronásledování Židů, jaké se
dělo na území spravovaném Říší. Sám Silberstein chtěl své rodinné příslušníky následovat až poté,
co rozprodá celý svůj majetek, vily, obchody a pozemky na získání finančních prostředků pro útěk
do zahraničí. 15. září 1942 ukončil rozprodávání svého majetku a kolem 13. hodiny se zamkl ve
svém bytě, aby do podšívky kabátu zašil bankovky v hodnotě 70000 dolarů. Vyrušilo ho bouchání
na dveře. Robert Jodkum, vysoký důstojník gestapa z Rue Saussaies, mající na starosti árijzační
program, již několik dní prostřednictvím informátorů věděl o záměrech židovského obchodníka,
který vyměnil svůj majetek za dolary. Právě tehdy vpadl do domu na bulváru Saint Marcel, aby se
zmocnil jak osoby, tak i peněz, které ho zajímaly ze všeho nejvíc. Silberstein zbledl, když za dveřmi
uslyšel výkřiky a kletby gestapáků. Již při prvních úderech na dveře se vrhl k oknu, v jehož
blízkosti vedl bleskosvod. Dům však byl již obklíčen zlověstnými postavami uniformovaných
strážníků, kteří se zbraněmi v rukách pozorovali okna jeho bytu. Když gestapo použilo k vylomení
sekeru a údery na dveře přerostly do zvuku praskajícího a štípajícího se dřeva, zoufalý Silberstein

91
padl na kolena čelem ke dveřím v naději, že ho nechají odejít bez peněz a zachrání mu alespoň holý
život. Dveře se najednou otevřely a do bytu vtrhla skupina po zuby ozbrojených mužů, slídících
nevěřícně očima po prázdných místnostech. André Silberstein chtěl prosit o slitování, ale nevydal ze
sebe ani hlásek. Až tehdy si uvědomil, že ho Němci vůbec nevidí, ba co víc, neviděl ani sám sebe -
jakoby se jeho tělo rozplynulo v povětří a nad podlahou se vznášelo pouze jeho vědomí... a úžas.
Razie v Silbersteinově domě skončila tak rychle, jak začala. V průběhu další hodiny gestapo
prohlédlo všechny ostatní místnosti, sklepy i půdu, agenti zatkli několik osob a bez úspěchu odešli.
Silbestein měl celou dobu pocit, že sní nějaký strašný sen a vůbec netušil, kde se vlastně nacházel
Až když pocítil, jak se mu krev vrací do tváří, pochopil, že se opět začíná zhmotňovat. Urychleně
opustil byt a po vícero peripetiích šťastně unikl z Francie k příbuzným, kde jim vyprávěl tuto
podivnou historku.
Jodkum podrobně popsal případ „Silberstein“ v hlášení pro velitelství tajné policie, kde
záhadu zmizení osoby svedl na neschopnost svých podřízených. Za jeho výmluvu ho však šéf
Laffonte do budoucnosti obdařil svou nedůvěrou.
Doktora Jonese zaujala tato neobvyklá reminiscence ještě po dlouhých letech, které uběhly
od zmíněné události. Ve své knize o tom napsal: „Silbersteinovi potomci, dnes žijí v Izraeli a jsou
přesvědčeni o tom, že v té kruté válce se Bůh alespoň jednou ustrnul a učinil zázrak i pro člověka,
jemuž bylo jeho vlastní bohatství přednější než holý život. Silbersteinovi jsou přesvědčeni, že jejich
bůh má smysl pro humor, když mu stálo za to přikrýt svou dlaní tak ziskuchtivého a ničím
výjimečného Žida jen proto, aby vystavil tehdy všemocné gestapo nesmírné zuřivosti.“

92
Kapitola šestnáctá - Manichejská válka světů
„V oněch dnech budou na jednom místě pobiti otcové spolu se syny, bratři padnou společně
se svými druhy až potečou potoky jejich krve. Neboť člověk se neubrání, aby nevztáhl svou
vražednou ruku před vlastním ctěným bratrem: od východu do západu slunce se budou vzájemně
vyvražďovat.“
(1. kniha Henochova, 100, 1-2)

Jistý francouzský badatel v souvislosti s dějinami II. světové války píše o „ tajném boji
rozvědčíků a hvězdářů, v němž se prolínaly horoskopy, tajné služby, špióni a astrologově.“
Významnou úlohu v tomto boji sehrál německý „státní ústav mystiky“ - Ahnenerbe. Cíl této
společnosti, která vznikla v roce 1932 pod názvem „Německé dědictví předků - Společnost pro
studium prehistorie duchovního dědictví“ byl jasný: „Vyhledat místa, ducha, činy a dědictví
indogermánské rasy a oznámit národu zajímavou formou výsledky těchto bádání Toto poslání se
musí provádět s použitím exaktních vědeckých metod.“ V lednu 1939, kdy byla Ahnenerbe
přičleněna ke struktuře SS, vlastnila více než padesát ústavů a znalci odhadují, že Německo stál
tento výzkum mnohem více než Ameriku projekt výroby atomové bomby. Výzkumy byly zaměřeny
různě. Od okultních bádání, špionáží tajných společností, až po vivisekci a chirurgické experimenty
na vězních koncentračních táborů, které se staly doménou lékařů SS.
Pod vedením dr. J.O. Plassuranna, důstojníka SS, vydávala měsíčník „Germanien“, jakož i
další specializované časopisy. Antropologové a etnografové spolupracující s „Ahnenerbe“ odcházeli
na expedice do různých koutů světa, kde měli objevit stopy po tamních germánských parakulturách
a tak zdůvodnit právo Němců na světovládu. Doktor Scheffer podle rozkazu odchází do Tibetu. SS-
obersturmbahnführer Otto Skorzeny (1908-1975) je pověřen organizací výpravy, která by měla
získat svatý grál Nejdůležitější úlohou „Společnosti Vrilu“ sídlící v Berlíně a úzce spolupracující s
„Ahnenerbe“ bylo získat nehmotnou energii vrilu, prostupující celý vesmír. Tento název vychází z
odkazu knihy „Budoucí rasa“ od E. Bulwera-Lyttona, která vyšla v roce 1871. Hovoří se v ní o
všemocných bytostech, disponujících tímto osobním druhem energie. V budoucnosti vyjdou tyto
bytosti z hlubin světa, zničí moderní civilizaci a kromě vybrané elity zotročí lidstvo. Lze jen
opakovaně poukázat na shodu tohoto motivu s dávnověkou tradicí Shambally o úsilí vytvoření
germánské elity Vládců vesmíru.
V roce 1942 vystoupili tři SS-mani na Elbrus, posvátnou horu Árijců a magický vrchol
„Přátel Lucifera“. Zde vztyčili vlajku s hákovým křížem, posvěcenou údajně při „černé mši“ řádu
SS“ (Spencer). Téhož roku začal v Berlíně působit „Kyvadlový institut“. Jeho členy byli fyzici a
astrologové, jejichž úkolem bylo čelit zvláštní skupině zpravodajské služby britského válečného
námořnictva, která nad mapami prostřednictvím siderických kyvadel určovala pozice ponorek v
Atlantiku. Většina těchto zvláštních výzkumů vzešla z iniciativy nebo pod přímým patronátem
Heinricha Himmlera. V jednom oddělení jeho zpravodajské služby studovala skupina badatelů
rosenkruciánství a svobodné zednářství, symbolický význam hry na harfu v Ulsteru a okultní
význam gotického umění. Vědecké laboratoře SS se pokoušely izolovat výlučně árijskou krev. V
době, kdy německá armáda opouštěla po invazi Spojenců Neapol, Himmler nařídil, aby vojáci
nezapomněli s sebou odvézt hrobku Konradina, posledního hohenštaufského krále.
V dubnu 1945, v době, kdy už Říše byla rozetnuta postupem nepřátelských vojsk téměř na
dvě poloviny, přerušil Himmler vyjednávání o válce a míru s hrabětem Bernardottem a celou
hodinu vyprávěl o runách, písmu pradávných germánských reliéfů, k nimž měl vztah již odedávna.
Runová abeceda byla odjakživa obestřena magickou a tajuplnou atmosférou. Slovo „runa“ vzniklo
ze slova, označujícího tajemství a v současné němčině se zachovalo ve slovesu „rauen“, což

93
znamená šeptat. Runy působily magicky na to, co jimi bylo napsáno, používaly se k léčení, ochraně
bojovníka v souboji a vyrývaly se i do zbraní, aby byly v boji nepřemožitelné. Když si křesťanství
podmanilo sever Evropy, bylo jejich používání přísně zakázáno. Runy byly nazývány „nástroji
ďábla“, ale jen do doby, než si jimi začali označovat techniku pancéřových divizí a uniformy
příslušníků SS novodobí potomci germánské záplavy, kteří se v samotné válce prokázali ničivostí
srovnatelnou s vpádem Alarichovým.
V knize „Sedm lidí ze Špandavy“ dokazuje Jack Fisham, že Karl Haushoffer byl po celá léta
šedou eminenci Hitlera. Po neúspěchu Hessovy mise musel opustit Německo a Hitler započal další
vlnu teroru proti adeptům tajného umění. Černé mše okultistů, spiknutí rosenkruciánů a zlořečení
rozhněvaných neotemplářů se spustí na Führerovu hlavu jako ničivý blesk Křik zavražděných a
mučených lidí, strašný hněv teosofu a svobodných zednářů, zakázané formule kabbaly vypovězené
rabíny ve velkém nebezpečí splynou do mohutného astrálního víru, který se přesune do srdce
„Tisícileté říše“.
„ Všechny duchovní a náboženské síly planety se proti němu spojily“, píše Francois
Ribadeu-Dumas. „Všechny magie: svatá, bílá a černá, toužily ukončit tuto monstrózní orgii krve a
nespravedlnosti, kterou rozpoutal tyran a vrah. Započala všeobecná vlna pobouření jako odpověď
na systematické, iracionální a orgastické ukrutnosti tohoto paranoika a zločince, jenž zfanatizoval
Němce, aby ohrozil svět. Špinavá vlna bahna se vracela k Hitlerovi, který do něj chtěl potopit celý
svět.“
Führerův postoj po Hessově akci znamenal ztrátu důvěry i u britských mágů, a to se stalo
osudným pro jeho plán obsazení Británie, který se mu nepodařilo uskutečnit. Jednou z možných
odpovědí na otázku, kdo anebo co zabránilo Hitlerovi v obsazení Anglie ve vrcholné fázi přípravy
na invazi, dává jistá příhoda ze života „Old Dorothy“, velekněžky čarodějů v New Wood u Londýna
ještě v době před válkou. Jak se traduje, zorganizovala společně se svými přívrženci 1. srpna 1940
operaci „Kužele síly“. Všechny čarodějnické kruhy se sešly na společné seanci s cílem odvrátit
německou invazi. Všichni společně vytvořili Velký kruh a potom učinili to, co se podle tvrzení
středověkých mágů mohlo udělal pouze v případě nejvyššího nebezpečí. Vyvolali „Velký kužel
síly“ a odeslali ho ve směru, kde se Hitler zdržoval se svým štábem Spojenou silou vědomí byl
vydán rozkaz: „Nesmíš přijít! Nesmíš přeplavat moře!“, přičemž mnozí při opakovaných
magických operacích zmírali vysílením. Totéž prý bylo učiněno předchůdci Hitlera císaři
Napoleonovi I. Bonapartovi (1769-1821), který měl s Anglií podobné úmysly. Mágové však přispěli
k porážce Hitlera a jeho spojenců údajně i jinými způsoby.
Winston Churchill (1874-1965), který dobře věděl, že Hitlera může zničit jenom americký
hospodářský potenciál, jehož produkty by měli dostat i bojující Rusové a Angličané, velmi usiloval
o vstup Spojených států amerických do konfliktu. Prezident Roosevelt měl však ruce svázané
izolacionistickou doktrínou, podle níž USA nesmí vyhlásit válku Evropě bez toho, aby jejich území
bylo samo napadeno. Tato tradice se prosadila po ukončení I. světové války, kdy Američané často a
zbytečně krváceli pro evropské zájmy. Churchill se správně domníval, že USA může napadnout
jenom Japonsko. To se však zatím neodvážilo podstoupit riziko, které by mu hrozilo v případě
neúspěchu bleskového zničení amerických jednotek v Tichomoří. V podvečer 30. listopadu 1941 se
v sídle britského ministerského předsedy Churchilla setkali členové válečného kabinetu Attlee,
Eden a Bevin se dvěma indickými mágy, kteří již ve dvacátých letech získali britské občanství a
založili si v Londýně esoterickou školu. Jmenovali se Elas a Kashkar. Podle dr. Franka Jonese, který
tuto historku čerpal od svědka Churchillova rozhovoru s Aristotlem Onassisem při plavbě na jachtě
ve Středozemním moři v roce 1960, přesvědčili Churchilla, že „jsou schopni vstoupit do mysli
japonského ministerského předsedy Konoeho a ministra obrany Tódže a přinutit je k zahájení
válečných operací v Tichomoří.“

94
 „Poskytneme vám sedm dní“, řekl se smíšenými pocity ministerský předseda, načež oba
mágové odešli, aby se ponořili do duchovních cvičení a pracovali s jiným stavem vědomí. V neděli
7. prosince 1941 zničili Japonci překvapujícím leteckým úderem výkvět americké tichomořské
flotily. O den později vystoupil v Kongresu Roosevelt a mimo jiné řekl: „ Včerejší datum bude vždy
spojeno s hanbou... Události hovoří samy za sebe. Válečný stav je skutečností.“
Winston Churchill mohl být spokojený. Rýsovala se možnost otevření druhé fronty proti
Německu, která se změnila v jistotu, když Hitler 11. prosince oficiálně vyhlásil válečný stav se
Spojenými státy: „Pán nám je vyslal do rukou.“ V Hitlerově korespondenci z roku 1942 byl nalezen
akrostichon (báseň) jistého Martina Bezeho. Začíná slovy: „Adolfe Hitlere, Vůdce náš.“ Dále se
hovoří o svaté přísaze Vůdce ve jménu Třetí říše, o světle, které z něho vyzařuje, s nímž nelze
srovnávat ani hvězdný svit, o jeho oddanosti a nevýslovné vděčnosti. První sloka končí slovy: „ Tak
přece bijí hodiny Osudu, zve nás Tvoje výzva na soud Světa.“ Dopis byl odeslán 20. dubna 1942 v
předvečer nové ofenzívy německých vojsk. „Hodiny Osudu“ odbily stalingradskou porážku. „Po
Stalingradu už není Hitler prorokem“, píší Bergier a Pauwels v „Jitru kouzelníků“. „Jeho
náboženství se hroutí. Stalingrad není jen vojenskou a politickou porážkou. Rovnováha duchovních
sil se upravila, kola se točí. Německé noviny vycházejí v černém rámečku a popisy porážky, které
přinášejí, jsou hroznější než údaje ruských komuniké. Němci vyhlásili národní smutek. Tento
smutek ale překračuje meze zákona.“
Goebbels napsal: „ Uvědomte si, že porážku utrpěla naše myšlenka, naše chápání vesmíru.
Duchovní síly byly rozdrceny. Hodina soudu se blíží.“ 31. ledna 1943 odeslal v nočních hodinách
Hitler rozkaz 6. armádě o povýšení Pauluse na polního maršála. Když o sedmé hodině ranní
odevzdal náčelník štábu svému veliteli text telegramu v podzemí zničeného obchodního domu ve
Stalingradu, Paulus po jeho přečtení řekl: „ To je určitě rozkaz k sebevraždě. „ V posledním útočišti
štábu zničené armády se však odehrála úplně jiná scéna kapitulace polního maršála. Když se o tom
Hitler dověděl, rozzuřil se. V té chvíli vyslovil větu, která zhodnotila katastrofu 6. armády:
„Dokonce i Varus přikázal otrokovi: Teď mne zabij!“ Jak je z historie známo, spáchal římský
vojevůdce sebevraždu, když Germáni na hlavu porazili jeho legie v Teutonském lese pod vedením
Arminia. Stalo se to roku 9 n.l. a Arminius se později stal hrdinou, jehož kult se připomínal ještě v
císařském Německu a za Třetí říše ještě zesílil.
V tragickém okamžiku zničení 6. armády a ztroskotání východního tažení si Hitler
nevzpomněl na germánského vítěze, ale na Vara, poraženého římského vojevůdce. Ať už si to
uvědomil či ne, bylo to uznání porážky Německa...
O dělostřeleckém útoku u Valmy napsal Goethe ve „Francouzském tažení“: „ Odtud a ode
dneška začíná nová epocha světových dějin a vy můžete říci, že jste byli při tom. „Iv těchto slovech
byl člověk ve válce, ale zde si uvědomoval, že tato válka byla spojena se všedním a každodenním
životem, jak se lze dočíst dále: „ V těchto chvílích, kdy už nikdo neměl chuť na jídlo, požádal jsem
o kousek chleba z toho, co jsme dostávali brzy po ránu, a též v láhvi od pálenky zůstalo trochu vína
od včera „V Goethově době byly víno a chléb zde a válka tam, odděleny od sebe a přece k sobě
patřící. Symbolizovaly válku a smrt, stejně jako chléb a víno každodenní život. Hitler, který ve
svých rozkazech směroval velitele 6. armády k myšlence na smrt a nedal jim možnost ucházet se o
přežití, chtěl zaměnit dojímavý příběh o potřebě vína a chleba za mrazivý mýtus o hrdinské
sebevraždě nordické armády, o „vůli krve“, která je měla zavázat k boji až do konce. Stalo se však
něco jiného. Paulusova armáda se vzdává, snaha zachránit si chléb každodenního života je pro
vojáky mnohem srozumitelnější než naplnění abstraktního mýtu o „vůli krve“. Byla to pouze
aplikace skutečnosti, že válka za dob Hitlerových se narozdíl od epochy Goethovy zúžila na jedno
jediné - na umírání a mlhavou legendu o krvi, která jakoby odsoudila chléb a víno, přirozené
potřeby člověka jako nepatřičné a zbytečné zbytky starého řádu světa.

95
 „ U Stalingradu netriumfuje pouze komunismus, a později také nejde jen o to“, konstatuje
Jacques Bergier a Louis Pauwels. „Když se podíváme na celou věc s větším odstupem, tedy z místa,
které je zapotřebí zaujmout, abychom si uvědomili smysl takovýchto obrovských událostí, pak
vidíme, že naše humanistická civilizace zde zastavila strašný rozlet jiné, pekelně civilizaci,
civilizaci magické, nestvořené pro člověka, ale pro něco, co je víc než člověk.“
Více než člověk? Nebo snad démon?
„Malý člověk osvobozeného světa“, odpovídají oba francouzští autoři, „obyvatel Moskvy
nebo Bostonu, Orleansu nebo Liege, malý člověk, pozitivista, racionalista, řídící se nejdříve
morálkou jako náboženstvím, zbavený smyslu pro metafyziku, bez zájmu o fantastiku, ten, jehož
Zarathustra pokládá za karikaturu člověka, tento malý člověk, zrodivší se z žebra pana Homaise,
zničí velkou armádu, předurčenou otevřít cestu nadčlověku, člověku-bohu, pánu nad živly, počasím
a hvězdami“
Mágové z Thule už dříve četli z hvězd, že v roce 1942 se úplně změní konstelace nebeských
těles a dojde k dramatickému obratu, který měl podle Nostradama předcházet katastrofickým
událostem. Po stalingradské porážce proto začala nová a nejkrutější doba pronásledování. Stovky
astrologů, médií, jasnovidců, kněžích, chiromantů a grafologů byly uvězněny v koncentračním
táboře Sachsenhausen. Později se plní i Führerova zlá předtucha Duce, spřízněný diktátor Benito
Mussolini byl zbaven svého úřadu. 24. července 1943 hlasovala generální fašistická rada o
navrácení krále do funkce vrchního velitele a den nato ho panovník sesadil z úřadu premiéra, do
něhož ho před dvaceti lety jmenoval a nechal uvěznit na neznámém místě. Tehdy si Hitler vzpomněl
na mágy a nechal kolovat výzvu, v níž ohlásil, že hledá dobrovolníky na speciální misi. Vybráni
byli: astrolog Novack, grafolog Johannes Verweyn, francouzský radiestezista Le Moign a
jasnovidec Zmajev. Himmler je osobně přijal ve Wannsee. „Musíte objevit místo pobytu určité
důležité osoby“, oznámil u mapy, znázorňující Itálii. Přítomní se hned dovtípili, že jde o Benita
Mussoliniho. Le Moign ukázal na ostrov Svaté Magdaleny ve Středozemním moři, načež ho vděčný
Himmler odměnil třemi cigaretami. Zmajev si prohlédl dlaň jakéhosi z přítomných důstojníků SS a
prohlásil: „Mussolini je živ a zdráv a nadále věrný Němcům. Když ho Führer neosvobodí, odevzdají
ho do rukou Američanů.“
O magické lokalizaci Duceho pobytu nezávisle od předchozích specialistů, kterou vykonal
Wilhelm Wullf, jsme se již dověděli z jeho vlastních zápisků, a jak víme, dopadla nadmíru úspěšně.
Podle těchto údajů se 12. srpna 1943 „Hitlerovu gladiátorovi“ Otto Skorzenymu se podařilo
Mussoliniho osvobodit na Gran Sasso v Abruzzách, třebaže jen dočasně...

96
Kapitola sedmnáctá - Útok Valkýry
„Dal otec vojů jí prsteny skvělé, moudrá slova a větší dary, daleko zírala po všech světech.
Viděla valkýry z dáli přišlé, hotové k jízdě do nových bojů. Se štítem Skuld, ve zbroji Skogul, Gunn,
Hild, Gondul a Gierskogul.“
(Vědmina píseň, 21-22)

V roce 1943 Hitlera opustila štěstěna a jeho planety už nevěstily nic dobrého. Raymond
Cartier k tomu napsal: „ Od roku 1942 už nezůstalo nic z osvíceného stratéga, jakým byl v roce
1940“ a dodává: „Rozpoutal lavinu událostí, které ho přidusily.“
Od porážky u Stalingradu ochabl ještě víc. Levá ruka mu chromla, chodil shrbený s
nehybným pohledem a červenými skvrnami v obličeji. „Snažil se, aby ukryl svoji fyzickou, morální
a politickou porážku“, říká generál Heinz Guderian. „Génius ustoupil démonickému furiantovi.“
Werner Masser si zase do deníku poznamenal: „V krátké době se stal jiným člověkem, zakalený
pohled jeho očí byl nehybný, na lících horečnaté ruměnce Chodil shrbený, jakoby ho trápila
skolióza. Levé rameno se mu bez ustání třáslo a tahal za sebou levou nohu. Výrazně se projevila
nedostatečná koordinace pohybu. Byl stále podrážděný a násilně reagoval na všechny kritické
situace a poznámky, s nimiž se nedovedl smířit.“
24. února 1944 si Hitler pozval naposledy největší funkcionáře strany na společné zasedání.
Baldur von Schirach o tom říká: „Bylo nás kolem třiceti a čekali jsme na Hitlera v mozaikovém sále
říšského kancléřství ... V otevřených dveřích se najednou objevil Hitler v doprovodu Bormanna a
Goebbelse. Kráčel a těžce zvedal nohy, nahrbený dopředu. Jednou nohou zametal mramorovou
podlahu, jako by ji měl paralyzovanou. Jeho obličej měl barvu popela. Stiskl každému Z nás ruku,
přičemž se marně snažil ovládnout třes svého těla. Po celou dobu držel ruce připažené, aby třes
zakryl. Člověk, stojící před námi, nebyl už tím magnetickým vůdcem, jakého jsme znali, ale upírem
a prosil, abychom prodloužili, byť o několik dní svůj žalostný život.“
Když Rusové prolomili německé obranné pozice, začal Hitler křičet na Himmlera: „Naši
vojáci utíkají! Jaká je to hanba! SS mě také zradily! Přikazuji odebrat odznaky důstojníkům této
armády a zakazuji příslušníkům SS, vojákům, poddůstojníkům a důstojníkům nosit opasek.
Svastika byla zneuctěna zradou vojáků!“André Castelot popisuje, že když maršál Erwin Rommel
referoval Hitlerovi o žalostném stavu německé armády a zbytečnosti obětí vojáků, kdy se
mobilizace patnáctiletých chlapců minula cíle, Hitler vybuchl v návalu hněvu „Ten člověk je
vtělením démona“ řekl Rommel, jemuž později Hitler po odhalení Stauffenbergova spiknutí nechá
vybrat mezi vlastní popravou nebo sebevraždou s pohřbem na státní úrovni. Rommel byl zapojen do
rozsáhlého spiknutí, mající odstranit vůdce, jehož iniciátorem byl plukovník Claus von
Stauffenberg. Ten se již dříve pokusil o dva atentáty na Hitlera a proto 20. července 1944 odletěl do
Rastenburgu rozhodnut, že tentokrát usmrtí Lokiho přímo v jeho brlohu. Von Stauffenberg se během
porady dostal ke skupině důstojníků stojících u stolu s mapami i se svou aktovkou, v níž byla ukryta
bomba s odpalovacím zařízením, nastaveným na výbuch do deseti minut od spuštění. Hitler stál sám
uprostřed delší strany stolu skloněný nad mapami. Von Stauffenberg položil aktovku s bombou
téměř Hitlerovi k nohám a pod záminkou telefonického rozhovoru s Berlínem odešel do jiné části
budovy. Za dvě minuty otřásla stavbou exploze, která zničila zdi a strop. Trosky spadlé dolů začaly
hořet. Všude se valil hustý dým, vojáci ostrahy zmateně pobíhali a ranění volali o pomoc. Hitler se
pomalu vyhrabal z trosek, měl spálené vlasy, pravou nohu popálenou, padající trám mu pohmoždil
záda a oba dva ušní bubínky mu při explozi praskly. Co je však neuvěřitelné - žil a za několik hodin
šel přivítat na vlakovou stanici Mussoliniho, jehož přivedl do zničené konferenční místnosti. „Po
tom, jak jsem dnes zázračně unikl smrti, jsem více než kdy jindy přesvědčen, že mým osudem je

97
dotáhnout náš společný podnik do úspěšného konce.“ Mussolini přikývl a nemohl nic jiného než
souhlasit: „Po tom, co jsem zde viděl, absolutně souhlasím. Bylo to znamení nebes.“

98
99
 Půl hodiny po půlnoci, kdy byli hlavní aktéři v čele se Stauffenbergem popraveni ve světle
reflektorů obrněného automobilu u zdi budovy generálního štábu v Bendlerstrasse, vysílaly
německé rozhlasové stanice mimořádný Führerův projev z Rastenburgu. Ten na adresu spiklenců
končil touto výstrahou: „Tentokrát s nimi naložíme způsobem, na jaký jsou národní socialisté
zvyklí.“
Následné vyšetřování gestapa a popravy probíhaly až do posledních dnů války. Po prvním
procesu 7. srpna byli následující den brutálně odsouzeni maršál von Witzleben, generál Hopner, von
Hase a Stieff spolu s dalšími důstojníky k trestu smrti oběšením. Hitler projevil přání, aby „ byli
pověšeni tak, jak se věší dobytek na jatkách a sledoval celý akt popravy nasnímaný filmovou
kamerou. Příběh potupné vraždy vylíčil později dozorce a kameraman: místnost s nízkým stropem a
vybílenými stěnami, pod stropem připravená kolejnice s desítkami velkých háků, na něž řezníci věší
maso. V jednom rohu stála kamera, reflektory vrhaly prudké, oslňující světlo. U stěny stál stolek s
láhví koňaku a pohárky pro svědky popravy. Odsouzeným nebylo dovoleno přednést žádné
prohlášení, nebyl zde žádný kněz, ani novináři. Nejprve byli všichni přivedeni do místnosti před
popravčí síní. Měli na sobě vězeňské šaty, dřeváky a pouta na rukou. Kameramani prosadili přes
odpor popravčí čety, že odsouzenci nebyli před smrtí svlečeni do naha. Po přečtení rozsudku
vykročil každý samostatně do popravčí místnosti. Odsouzený přišel na její konec, kde se otočil.
Nato mu kat natáhl smyčku kolem šíje, pomocníci ho zdvihli, horní smyčku zavěsili na hák a
prudce pustili. Před oběšeným byla zatažena černá záclona, takže ho další odsouzenec nemohl vidět.
Film byl ještě téhož dne promítnut Hitlerovi jako důkaz jeho triumfu. Jeho část se zachovala i na
procesu v Norimberku. Film o popravách byl podle svědectví Allena Dullese v roce 1944 promítán
„pro poučení“ vojákům, vzbudil však takový odpor, že ho Goebbels raději stáhl. Aby bylo toto
ďábelské zúčtování završeno, byla těla odsouzených na popud Göringa spálena a jejich popel
nasypán do páchnoucích odkalovacích polí za Berlínem
Blízký Stauffenbergův přítel Henning von Tresckow před svou sebevraždou prohlásil: „Tak
jako kdysi Bůh přislíbil Abrahamovi, že ušetří Sodomu, když najde ve městě alespoň deset
spravedlivých, mám i já důvod doufat, že kvůli nám Německo nezničí. Nikdo z nás si nemůže
stěžovat na to, že musí zemřít, protože kdokoli se k nám připojil, věděl, že si obléká jedem
napuštěnou košili jako Nessus. Hodnota morálky člověka je dána ve chvíli, kdy je připraven položit
život za své přesvědčení.“
Hitlerovi vyrazilo dech, když se dozvěděl o počtu důstojníků, zapojených do
Stauffenbergova spiknutí pod heslem „Valkýra“, pod jménem starogermánské bohyně a názvem
jeho oblíbeného opusu Richarda Wagnera. Valkýra, tedy „Ta, která vybírá mrtvé“ či „Zaklínačka
mrtvých“ byla jednou se šesti těchto démonických bytostí, posluhující u Ódinova stolu ve Valhalle a
nyní si měla zasednout za pohřební stůl v Hitlerově štábu.
Atentát na Hitlera se sice začal odvíjet od prvního setkání spiklenců v rámci operace
„Valkýra“, ale tkví hluboko v osudové předurčenosti jednoho ze synů hraběte von Stauffenberga,
která zrodila jeho dějinnou misi. Doktor Frank P. Jones popisuje, jak se v roce 1923 seznámili
sourozenci Stauffenbergovi se slavným básníkem Stefanem Georgem (1869-1933), o němž se
Arnold Zweig vyjádřil, že „žil v mlžném oparu okázalé, císařské, ba přímo byzantské osamělosti.“
Clausův bratr Alexander Stauffenberg o tomto setkání v roce 1958 prohlásil: „Claus se choval v
Georgově přítomnosti jako omámený, v očích měl podivný lesk, znal nazpaměť mnoho jeho básní a
deklamoval je s nesmírným patosem, jako by básníkova slova rozeznívala skryté a nejtajnější struny
v jeho duši.“ Arnold Zweig popisuje Stefana Georga jako muže, „s tváří kouzelného skřítka, s
očima, bradou a čelem vyzařujícími magickou posedlost, před níž se nadaní a citliví lidé musí
sklonit.“ Doktor Jones zaznamenal, že již při prvním setkání Stauffenberga s Georgem, na němž
přednesl básník navenek nesmyslnou a záhadnou poznámku „ Vy jste se musel o svoji tvář s někým
rozdělit...“ předal tehdy ještě šestnáctiletému mladíkovi sbírku básní „Das Neue Reich“. Další
rozhovor se ubíral tímto směrem: „Jste předurčen, abyste se stal velkým mužem“, předpovídal mu

100
tehdy. „Jak to myslíte?“, optal se Claus. „Jednoho dne se pokusíte sejmout z Německa velkou
hanbu“, pečlivě vybíral slova tajemný básník. „Pokusíte se. Nic míň, nic víc. A zaplatíte za to svým
životem.“
Claus von Stauffenberg tehdy netušil, o čem Georg hovoří, ale později, v roce 1943 dá své
odbojové skupině název básníkovy sbírky „Das Neue Reich“. Von Stauffenberg, věřící v osud, si na
dlouhá léta vryl do paměti Georgova slova o tom, že se pokusí sejmout hanbu z Německa a přitom
přijde o život. Jen se pokusí. Dva dny před atentátem si do svého deníku napíše tato slova: „Jen
velikost oběti určuje význam vlastního činu.“
Až na pár výjimek byli všichni spoluúčastníci spiknutí uvězněni, mučeni a popraveni.
Dalších pět tisíc lidí bylo zatčeno a odesláno do koncentračních táborů pro osudovou předurčenost,
neboť svůj život spojili se životem von Stauffenberga: „ Vy jste se musel o svou tvář s někým
rozdělit.“
Již na začátku jsem se zmínil o charakteristickém rysu Hitlerova horoskopu v podobě
postavení Venuše ve znamení Býka v devítině Blíženců, což předurčilo vyváznutí ze všech atentátů.
A opravdu, přehled historie spiknutí proti Hitlerovi je i přehledem historie jeho triumfů. O
neúspěšném pokusu George Elsera v mnichovském pivovaru 8. listopadu 1939, tak dobře
předpovězeny astrologem Karlem Ernstem Krafftem, jsme se již také zmínili, i když zdaleka nebyl
prvním. Ještě před válkou jednomu z Hitlerových koncipientů podal někdo z jásajícího davu kytici
květů pro Hitlera. Později, když se u něho projevily známky otravy, byly květiny odeslány do
laboratoře, kde se ukázalo, že byly napuštěny jedem. V důsledku tohoto „květinového atentátu“
byly kytice přijímány pouze v kožených rukavicích. Házení květin Hitlerovi bylo přísně zakázáno.
Komorník Heinz Linge si vzpomíná ještě na jeden pokus o originální atentát. Bylo
všeobecně známo, že Hitler patří k vášnivým kynologiím. Při jedné ze svých pracovních cest dostal
darem štěně ušlechtilé rasy, které, jak ukázalo pozdější šetření, bylo záměrně nakaženo virem
vztekliny. O další útok se zase pokusil Fabian von Schlabrendorff, ordonanční důstojník
generálmajora Henninga von Trescowa, který sehrál významnou úlohu i v dalších akcích. Před
odletem Hitlera z inspekce východního bojiště 13. března 1943 odevzdal ve Smolensku Hitlerovu
pobočníku plukovníkovi Brandtovi „láhev koňaku“ pro generála Stieffa ve Führerově hlavním
stanu. Brandt přijal dar pro svého kolegu s úsměvem a přitom vůbec netušil, že přebírá bombu,
vyrobenou s použitím britské trhaviny o extrémní výbušné síle Hitlerovo letadlo s časovanou náloží
na palubě vzlétlo a vzdalovalo se směrem k Rastenburgu v doprovodu stíhačů. Schlabrendorff
zatelefonoval spiklencům do Berlína dohodnuté heslo a s napětím očekával zprávy o výbuchu
Hitlerova letadla. Místo toho však bylo za dvě hodiny hlášeno hladké přistání a do berlínské
centrály letěla další šifra o nezdaru Schlabrendorffovi dalo mnoho práce, aby zabránil odevzdání
„daru“ nic netušícímu generálovi Stieffovi a bezpochyby s hrůzou pozoroval bezstarostného
Brandta, který mu zásilku vrátil pod záminkou záměny obsahu. Ironií osudu zůstává, že právě
Brandt, který takto nevědomky přepravoval bombu pro Hitlerovo letadlo, přemístil nevědomky
aktovku von Stauffenberga takříkajíc zpod nohou Hitlera na druhou stranu podpěry stolu v
Rastenburgu 20. července 1944, čímž mu vlastně zachránil život.
Při budoucí návštěvě Smolenska se von Tresckow domluvil s důstojníky svého štábu, že
Führera obstoupí a vypálí na něho najednou z pistolí. Počítali s tím, že ochranka by nestačila
všechny zajmout a alespoň jedna střela ho smrtelně poraní Hitler však do Smolenska již nepřišel..
Po neúspěchu atentátu z 13. března se spiklenci pokusili o akci ještě toho měsíce. Hitler měl v
berlínském „Zeugenhause“ otevřít výstavu zbraní, ukořistěných na východní frontě. K atentátu se
tentokrát odhodlal generál Gersdorff, který v kapsách svého pláště ukryl dvě bomby. Pro
řemeslnické práce je však nestihl nainstalovat do řečnického pultu, proto se rozhodl zahynout i se
svou obětí. Podle informací Hitlerova koncipienta měla prohlídka výstavy trvat asi půl hodiny. Po
zahájení prohlídky Gersdorff stiskl časování bomb, které měly vybuchnout po patnácti minutách.

101
Avšak Hitler proběhl místnosti tak rychle, že po osmi minutách odešel. Později, když se ke
spiklencům přidal i generál Stieff, umístili dva mladí důstojníci dvě bomby pod strážní věží v
Rastenburgu. Ty však z neznámého důvodu explodovaly předčasně. Jiné dvě bomby objevily stráže
v blízkosti Hitlerova velitelského stanoviště. Aby odvrátili podezření, odevzdal je von Kuhn, jeden
ze spiklenců, abwehru. Jednu z nich dostal plukovník Hansen, také zasvěcený do komplotu a
protože zásoba britských trhavin nebyla nevyčerpatelná, putovala bomba opět ke spiklencům. Byla
to prý ta, kterou použil 20. července von Stauffenberg.
V listopadu dostal von dem Busche nápad, který byl variantou Gersdorffova plánu. Nabídl
se, že předvede Hitlerovi nový model uniformy, do níž vloží výbušninu, ve vhodné chvíli se na
Führera vrhne a zemře s ním. I tentokrát však vyhrál Hitler. Předvedení uniformy stále odkládal, až
nakonec z toho sešlo, neboť byl mezitím von dem Busche zraněn a šaty shořely při náletu.
Buscheho plán nakonec provedl nadporučík Hoffmann na přehlídce 20. února 1944, na níž byla
představena uniforma a výstroj včetně nové varianty torby pro útočné oddíly. Přehlídka měla začít v
jedenáct hodin, zapalovač byl nastaven na 11.05 hodin. Hitler se však rozhodl, že chce uniformy
vidět už v devět hodin. Hoffmann s bombou minul Führera aniž by ho mohl ohrozit. Ten už neměl
příležitost smrtonosný náklad z tašky vyjmout, proto se celé výstroje zbavil v zastrčeném koutě
nádvoří říšského kancléřství. Přesbě v 11.05 hodin bomba explodovala. Když si po 20. červenci
gestapo na tento incident vzpomnělo, zatkli agenti Hoffmanna i s jeho otcem, plukovníkem
pozemního vojska. Temné síly bděly nad Hitlerovým životem i nadále.

102
Kapitola osmnáctá - Hitlerův sestup do propasti
„Protože i ve spánku ho užírá jakýsi zlobný hněv, když se mu ve snu zjevuje a pomocí zlého
svědomí budí nepokoj v jeho duši, činí, že jeho tělo i mysl jsou ve spánku svírány neklidem, takže se
lidem jeví, jako by byl posedlý zlým a jedovatým duchem.“
(Závěť Simeonova IV,9)

Hitlerův úpadek v roce 1944, který nazýval jako „gigantický požár války“, zatím beznadějně
pokračoval a jméno pekelného démona, sloužícího Faustovi, naplnilo svůj význam vyjádřený v
hebrejském jazyku „Mephistophel - Rozsévač lží“
Generál Guderian vzpomíná: „Lhal často a bez váhání, domnívaje se, že jiní mu také lžou.
Nikomu už nevěřil. Vždy s ním bylo těžké jednat, ale nyní se každý kontakt s ním stával stále horší
torturou.“ Mnohem větší torturu však Hitler připravuje i jiným: „Musíme být ukrutní. A musíme mít
čisté svědomí v této ukrutnosti. Výčitky svědomí jsou židovský vynález, podobně jako obřízka,
která ponižuje člověka“
Je třeba přečíst si protokoly norimberského procesu, abychom měli před očima gigantické
běsnění této ukrutnosti: nekonečný tanec smrti před zdmi popraviště, v plynových komorách,
hromady mrtvých lidských těl, žen a dětí, jejichž ruce se natahují směrem k nebesům. Zločinná,
bezpříkladná a rouhavá magie, satisfactio diaboli.
Koncem roku 1944 se Hitler stává starým, shrbeným člověkem, s námahou se pohybujícím,
zbaveným spánku. „Do roku 1940“, hovoří dr. Hans Karl von Hesselbach, jeden z Führerových
osobních lékařů, „vypadal Hitler o mnoho let mladší. V roce 1940-1943 vypadal na svůj věk, po
roce 1943 jako by byl o mnoho let starší.“ Hitlerovo zdraví se ke konci jeho života značně zhoršilo.
Cítil se natolik sláb, že mnohokrát zůstával ležet v posteli. Jedna ze sekretářek, která ho navštívila,
odešla s přesvědčením, že je na pokraji svých sil. Ležel na polním lůžku vedle holé betonové stěny
bunkru, přes vojenskou košili měl přehozený šedý flanelový župan a jeho mdlé a bezvýrazné oči
vzbuzovaly dojem, že ztratil úplně všechen zájem dále žít. Všichni, kteří Hitlera viděli koncem roku
1944, se ve svých popisech shodují: byl to předčasně zestárlý muž s chraplavým hlasem, popelavou
kůží a kulhavou chůzí, třesoucíma se rukama, který vláčel nohy za sebou.
„Kdybych měl stručně vyjádřit svůj dojem, byl to člověk, který věděl, že prohrál a neměl sil
to skrývat. Fyzicky poskytoval Hitler strašný obraz: pohyboval se s námahou a těžce, horní část těla
předkláněl dopředu a nohy šoural za sebou; pravá se mu ustavičně chvěla... Hitlerovy oči byly
podlity krví a z koutků úst mu vytékaly sliny.“
Takto spatřil Führera 25. března 1945 důstojník generálního štábu, který zveřejnil své
poznámky anonymně.
„U stolu s mapami seděl vůdce Německa. Při mém příchodu obrátil hlavu. Spatřil jsem
napuchlý obličej s očima člověka postiženého zimnicí. Führer se pokoušel vstát. Přitom jsem si s
hrůzou všiml, že se mu ruce a jedna noha bez přestání třesou. Podařilo se mu vstát s velkou
námahou se zkřiveným obličejem mi podal ruku“. Takto viděl Führera 25 dubna 1945 generál
Weidling. „Führer je úplně zlomený“ - tato slova generála letectva Christiana nejlépe vystihují
popis Hitlerova zjevu v posledních dnech války.

103
 „Jeho oči nesnesou světlo, je zapotřebí zatemnit lampy i okna Slunce ho oslepuje“, potvrdila
jeho sekretářka Christa Schröderová
V posledních dnech války sestoupí do krytu, kde ho víc než pět metrů silné betonové stěny
oddělí od vnějšího světa a uzavřou ho i s jeho chorobnými přeludy. „Pokud se dá někdy nějaká
budova považovat za symbol situace, pak je to právě toto místo“ napsal Albert Speer. „Zvenčí
vypadala jako starodávná egyptská hrobka. Tento ústup do jeho budoucí hrobky konečně zpečetil
Hitlerovo odloučení od tragédie, probíhající venku pod širým nebem. Tehdy jsem měl pro tento
nereálný život v bunkru vlastní název. Nazýval jsem ho Ostrov zesnulých.“ Zdá se, že v noci k

104
němu přicházely přízraky: popelavé, zkrvavené tváře s výrazem plným výčitek. Rauschning
vzpomíná: „Před svítáním padal vysílený na lůžko a sotva usnul, s křikem se probudil. Několikrát
zvracel. Obložený polštáři potom trávil dlouhé hodiny ve fotelu a třásl se, jakoby byl pod vlivem
horečky. V takových chvílích nabýval podezření, že byl otráven. Čas od času přikázal rozsvítit
všechny lampy a volal k sobě lidi, nacházející se právě po ruce a vzápětí je vyhazoval z místnosti a
nechtěl už nikoho vidět.“
Tyto podivné nálady se dost často opakovaly. „ V noci se budil a bylo zapotřebí rozsvítit
světlo. Už před nějakým časem přikázal, aby u něho byli dva muži, od nichž vyžadoval, aby mu v
hodinách úzkosti byli nablízku. Chová se stále podivněji. Jedna osoba z kruhu Hitlerových
důvěrníků mi řekla, že se v noci probouzí výbuchy pláče, křičí o pomoc, posouvá se na kraj lůžka a
znehybní, jakoby paralyzován. Pak se začne třást strachy tak, že se celé lůžko pohybuje i s ním.
Vyráží ze sebe nesrozumitelné výkřiky, těžce dýchá, jako by trpěl nedostatkem vzduchu. V určitých
chvílích musel něco vidět. Někdy seděl na lůžku a rozhlížel se kolem sebe celý vystrašený a
roztřesený. „ To je on! To je on! On přišel!“, křičel kdysi všemocný diktátor.“ Další události líčí
Ribadeu-Dumas dramatickými slovy: „Rty mu zbledly a pot se z něho lil praménky. Neočekávaně
začal vyrážet jakási nesmyslná čísla, slova a části vět. Bylo to příšerné. Používal zvláštní slova bez
ladu a skladu. Křičel: „Tam! Tam! V rohu pokoje! Kdo to je?“
Tloukl nohou o podlahu a vykřikoval. Jen s námahou se dal uklidnit a přesvědčit, že se nic
zvláštního neděje. Krátce potě usnul na několik hodin a po probuzení vypadal snesitelněji až
normálně.“ Co ho tak vyděsilo? Křičel snad ze strachu před zjevením samotného Satana?
Podle Cagliostrova rituálu nekromanté kopou nohou do podlahy, aby se ďábel vrátil do
země. A co ta tajemná slova a kabbalistická čísla? Jak víme, výkřiky slov v neznámých řečech a
xenoglose jsou jedním z charakteristických symptomů posedlosti...
Hitlerovi byla již od vídeňských dob známa ponaučení, vyplývající z faustovské tradice o
dočasnosti ďáblových sluhů, jejichž prostřednictvím si přicházel pro svoji bídnou oběť. Hitler, týrán
bezesnými nocemi, v nichž slyšel dunění padajících bomb, měnících svět v trosky, si určitě
vzpomněl i na pochmurné vyprávění o tom, jak si Mefistofeles přišel k mágovi pro odměnu. Kníže
temnot přišel pro Fausta o půlnoci, celý dům se třásl a ráno našli uškrceného čaroděje s hlavou
zalomenou dozadu. Ještě strašnější příběh říká, jak se hodinu po půlnoci zdvihl obrovský vítr a bylo
slyšet Faustovy výkřiky „Pomoc! Vražda!“, ale nikdo se do domu neodvážil vstoupit. Ráno bylo
Faustovo znetvořené tělo nalezeno ve dvoře na hromadě hnoje a jeho místnost byla plná krve,
mozku a vylámaných zubů.
Porovnání postavy Adolfa Hitlera a doktora Fausta může být na tomto místě inspirující a v
mnoha ohledech i průkopnické: Faust, podobně jako Hitler po získání moci sní svůj sen absolutního
vladaře. „Majetek získám, panství, moc“, říká Faust a požaduje pro sebe rozlehlou zemi u moře -
potřebuje dokončit velké dílo. Na to mu stačí „duch tisíce rukou“ a ďábel, který mu těch tisíc rukou
dodá: „Požitek slib jim, přísností pohroz, plať, přilákej, přinuť je pracovat.“
Führerovy megalomanské plány jsou pouze připomínkou temné faustovské tužby, která
panuje dokonce i v budoucnosti vidí se jako jeden z duchů, ovládající obyvatele země. Musí být
usilovný a vydobýt si svobodu překonáním nebezpečenství - „Buďte hrdí a žijte nebezpečně“, jak
řekl Mussolini - a on sám bude obklopen slávou: „Stopu, co zanechal jsem svým žitím, tu vítr věky
věků nezavěje.“
Goethe ve Faustovi nevysvětluje dějiny, které se mu vždycky zdály být velmi spletité -
válka, když se o ní zmiňuje ve své tragédii, je náhoda a rozhodnutí se vynáší na základě podvodu.
Když přijde řeč na široký rozmach v nových prostorech, o nichž bude později snít i Hitler
(Lebensraum), hovoří stručně a jasně: „Kdo má moc, má i právo. Pirátství, obchod, válka jsou troj
jedinou trojicí...“

105
 Faust, stejně jako Hitler, staví velké budovy a stavby, ale stojí to obrovské oběti jen ďábel je
totiž dokončí za jedinou noc: „Z lidí se staly oběti, nocí zněl pláč a naříkání...“
Krátce po Hitlerově nástupu k moci vznikly v okolí Berlína koncentrační tábory a v
jednotlivých městských čtvrtích „soukromá vězení“, která se stala ďábelsky hroznými místy
lidského mučení. Hospodářství řídili osvědčení bojovníci nacistické strany, kteří se postupně
zmocnili majetku státu a občanů, vedeni ziskuchtivostí, o níž čteme u postavy bohatého bratra v
„Nemanželské dceři“: „Dost vlastnit znamená dřít bídu. Všechno mít, žádá se mu. Nekonečná
marnotratnost žádá si studny zlata beze dna.“ Mefistofeles k tomu připojuje naléhavost „faustovy
služby“, která se zrodí již v Goethově době: „Nač se ostýcháš přejít z klusu v cval? Kolonizovat jsi
už dávno měl!“
Po útoku na Rusko Hitler skutečně započne s kolonizací východního prostoru. Pomocníci,
které přivede Mefistofeles a s nimiž chce Faust uskutečnit své činy, se jmenují „Zničím tě“,
„Beijenber“ a „Pevně drž“ - tato jména se nepochybně skvěle hodí i k nacistickým správcům Adolf
Hitler, sedící nad plánem likvidace a „transplantace“ celých národů, má problémy s germanizací
prostoru na východ od Třetí říše, ale jeho nitro je rozpáleno hrdostí a pýchou Sedí na správném
místě. Ostatní svět se nachází pod ním.
Podobně jako Faust je i Hitler vladařem vymykajícím se zodpovědnosti, vyhrazující si právo
projevovat hněv či uznání nad postupem výkonných orgánů. Faust touží po majetku, potřebuje
vlastnit půdu, podobně jako Hitler, který neustále „křičí“ po potřebě životního prostoru: „Když se
někdo ptá, jakým právem rozšiřujeme germánsko-německý prostor na východ, odpovídám: již
poznání nutnosti obsahuje právo. Když se někdo o něco pokusí a uspěje, potom mu právo na to
přizná celý svět. „ Válka se vrátila k pravděpodobné formě svého bytí: místo války národů se vede
válka o prostor...
Stahování národů začalo na východě. Ode dneška však národy budou proudit ze Západu zpět
na Východ. Odpovídá to rovněž principu přírody, aby se bojem přeladil výběr. Zákon přežití žádá
neustálé zabíjení, aby mohlo žít to lepší. „Křesťanství je vzpourou proti tomuto základnímu zákonu.
Převedeno do důsledků by vedlo k pěstování méněcenného.“
Faust nakonec dostane jako v Tolstého povídce, Kolik místa potřebuje člověk?“ jámu,
obdélník vyměřený od hlavy až k patě - Hitler ani to ne, neboť jeho ochrnuté tělo s mrtvolou
milenky a zdechlinou psa vyhrabou z kráteru po dělostřeleckém granátu ruští vojáci.

106
Kapitola devatenáctá - Ragnarok, doba popela a smrti
„Zpustlá země osiří a její pole budou ležet ladem, zarostou její cesty a na všech stezkách se
rozbují trní, neboť lidé po nich nebudou chodit. Budou truchlit panny zbaveny ženichů, budou
truchlit ženy zbaveny mužů, budou truchlit i jejich dcery nemající zastání. Jejich snoubenci zahynou
ve válce a jejich muži pomřou hladem.“
(Čtvrtá kniha Ezdrášova, 16, 34-35)

Tak nadešel čas pomsty. Během své vlády Hitler znehodnotil lidský život a povraždil
miliony lidských bytostí. Přišel tedy čas, aby byl odebrán i jemu. Považoval se za svatého Jana a
chtěl osvobodit lidi od výčitek svědomí. V závěru života ho však opustí vědomí vykonaných
zločinů. Síla modlitby, tisíce mší liturgických ceremonií vyvolaly duchovní smršť, blížící se k
Berlínu. Žádný kostel, chrám, synagoga, kaple či lóže tajných společností nezůstaly hluché nad
nářkem a pláčem zabíjených obětí. Preláti ve Vatikánu opakovali při zakončení bohoslužby slova
papeže Lva XIII. „Vade retro satanas“ a třikráte potřásaje kadidelnicí zpívali žalmy ponížení.
Mnichové zahaleni v hábitech, ležící na znaku kříže na kamenné dlažbě klášterů, prosili své svaté
patrony, aby ukončili toto peklo. Evangelista napsal: „Všichni jsme stvořeni Bohem, ale víme, že
celý svět se nachází v moci Zlého.“ Přislíbil však: „Vy, děti moje, zvítězíte však i nad ďáblem.“
A co se děje s Hitlerem, proti němuž se spojily všechny planetární, duchovní a religiózní síly
a zarazily tak obludnou orgii prolévání krve, lží, mučení a nespravedlnosti? Zuřivý a s vyhaslým
pohledem vybuchuje v návalech zlosti jako sopka, vyráží ze sebe nesouvislé věty o krvi,
prozřetelnosti a koncentračních táborech. André Ribadeu-Dumas o něm napsal:
„Abnormální shluk ďábelské přízemnosti, nenávisti, pochybných vidin a strachu. Do
nemocného, shrbeného těla vstupoval tehdy zlý duch, který kvílením poskvrňuje statečných a je
připraven zahubit každého, kdo se mu postaví. Nelze pochybovat o tom, že je posedlý.“
Na konci války Hitler stále trval na tom, že pokud vydrží tolik jako kdysi Bedřich Veliký,
pak je vítězství na dosah ruky. Na konci roku 1761 byl i Bedřich obklíčen v Berlíně a nepřátelské
armády se na něho valily, takže si ze zoufalství rozhodl vzít život. V poslední chvíli však zasáhla
Prozřetelnost a spasila ho. Možná, že Prozřetelnost zasáhne i nyní: „ Stejně jako Bedřich, i my
bojujeme s koalicí a uvědomte si, že koalice není nic stabilního, existuje pouze z vůle hrstky lidí.
Kdyby Churchill náhle zemřel, všechno by se najednou změnilo.“
Bedřich Veliký byl pro Hitlera bytostně oblíbenou postavou německých dějin. Jedinou
ozdobou Führerových strohých místností v bunkru a jednou z mála cenností jaké kdy měl, byl
Graffuv portrét pruského krále, od něhož se neodlučoval ani při cestách v obrněném vlaku, odkud
řídil válečné operace Zarážející podobnost mezi Bedřichovou situací v roce 1762 a jeho vlastní v
roce 1945 mu dodávala odvahy doufat v zásah Prozřetelnosti, zatímco mu Goebbels četl pasáže z
Carlyleovy „Historie Bedřicha Velikého“. V předčítané kapitole se právě psalo, „jak už samotný
král neznal východisko z této situace a neměl už ani jeden plán“. Všichni jeho generálové a ministři
byli přesvědčeni, že co nevidět padne a nepřítel již považoval Prusko za poražené. Budoucnost
vypadala beznadějně a král ve svém posledním dopise hraběti Fickensteinovi napsal, že si dává
poslední lhůtu. Pokud se do 15. února nic nezmění, vzdá se a požije jed. „Statečný král“, vzývá
svého hrdinu Carlyle, „počkejte ještě krátkou chvíli a dny vašeho utrpení skončí. Slunce štěstěny se
již prodírá mraky a co nevidět na vás pohlédne.“ 12. února zemřela carevna, a tak nastal den
očekávaného zázraku na brandenburském dvoře

107
 Hitler byl tímto vyprávěním hluboce dojat a Goebbels poslal pro Führerův horoskop, o němž
prohlásil, že co se týká průběhu války, byl úplně přesný a co se týká Německa, předpovídal koncem
dubna velký úspěch a později podepsání míru.
Čtení z Carlyla však mělo ještě jednu zajímavou dohru, o níž vypovídala Inge
Haberrettelová, sekretářka na ministerstvu propagandy: „Velmi přesně si pamatuji na pátek 13.
dubna“, vzpomíná. „Každý týden odjížděl Goebbels za vojáky na východní frontu a toho dne byl v
Kostrzyne. Když byl ve svém autě na cestě k Berlínu, dostali jsme zprávu o smrti prezidenta
Roosevelta. Goebbels se jako obvykle vrátil pozdě v noci. Byl strašný nálet a kancléřství i hotel
Adlon byly v jednom plameni. Čekali jsme Goebbelse na schodech ministerstva propagandy. Jeden
zpravodaj mu řekl: „Pane říšský ministře, Roosevelt je mrtev. „ Goebbels vyskočil z auta a na
okamžik jakoby zkameněl. Nikdy nezapomenu na výraz jeho tváře v žáru hořícího Berlína. Šli jsme
k němu do pracovny a podávalo se šampaňské. Goebbels hovořil s Hitlerem na své osobní lince a
řekl mu: „Milý Führere, blahopřeji, Roosevelt je mrtvý Ve hvězdách je psáno, že ve druhé polovině
dubna nastává pro nás obrat. Dnes je pátek třináctého. Nastává obrat!“
Hitlera se zmocnilo stejné vzrušení, ale úleva netrvala dlouho. Prezidentova smrt, na rozdíl
od smrti carevny z dob Bedřicha Velikého, nepřinesla žádný obrat ve válce. Američané se setkali s
Rusy na Labi a 16. dubna zahájil Žukov a Koněv závěrečný postup na Berlín „Přiveďte mi nějakého
mága!“, rozkázal v bezvýchodné situaci Hitler svým pobočníkům. Přivedli tedy Bernda Unglauba,
jehož po dlouhé roky věznilo gestapo, neboť po své předpovědi Hitlerova vzestupu v roce 1933
vydal ve svém almanachu zlověstná proroctví, týkající se Říše, spojená s osudem Führera. V době,
kdy gestapo Unglauba diskrétně vyšetřovalo, odpověděl na otázku předpokládané smrti Hitlera:
„Zemře v květnu 1945“ načež byl ve vší tichosti uvězněn.
V tuto chvíli stojí před Hitlerem a čte předpovědi, které mu byly předem připraveny. Krátce
poté, 21. dubna 1945, umírá údajně na rakovinu jazyku. Neřekl toho snad mnoho?
Na scéně se dále objevuje doktor Alexander Centgral, Krafftův rival a expert na Nostradama.
Hitler s ním hovoří po telefonu a čte mu do sluchátka otázky, které ho nejvíce znepokojují. Centgral
po chvíli nalistuje příslušnou pasáž v Nostradamovi a přečte sloku X,51, týkající se údajně Stalina:
„Povstanou sekty proti rudým.“ Hitler se této naděje chytí jako topící se stébla slámy. V Moskvě,
jak se domnívá, vypukne revoluce a způsobí Stalinovu smrt! Po telefonátu s Centgralem netrpělivě
očekává zásadní obrat událostí. Hned nato je však informován o katastrofě. V té chvíli si uvědomí,
že ho jeho démon oklamal a rozhodne se spáchat sebevraždu.
Je 20. duben 1945. Hitlerovy 56. narozeniny. Západní fronta se přiblížila k Labi, na východě
ruské jednotky překročily Sprévu a postupují na Berlín. Předchozí večer přednesl Goebbels projev
na počest Führerových narozenin z trosek budovy u Brandenburské brány Sotva začal řečnit,
vybuchl v těsné blízkosti těžký granát. Goebbels přikryl rukou mikrofon, aby posluchači neohluchli
od zlověstné ozvěny jeho prvých slov o „vítězství.“
29. dubna musela Hitlerem otřást zimnice při zprávě o smrti Mussoliniho, kterou s ním
sdílela i jeho milenka Clara Petacciová. Při všeobecném povstání v severní Itálii byl „dědic
římských císařů“ společně s Petacciovou zajat partyzány a bez řádného soudu zastřelen u brány
Villa Belmonte nad jezerem Grada. Potom jejich těla byla pověšena za nohy pod střechu benzinové
pumpy na Piazzale Loreto v Miláně, kde je kamenoval a hanobil rozvášněný dav.
Můžeme vést dalekosáhlé diskuse o tom, zda si tento strašný osud Mussolini skutečně
zasloužil, i když se k němu už od svého vstupu do nacionální fašistické strany Itálie v roce 1921
stále přibližoval. Jak se zdá, málokdy dodržoval rady jasno vidného Aida Pariniho, svého
našeptavače, žijícího ve stínu duceho. Mussolini totiž nepotřebuje jeho rady, on věří ve svůj „šestý
smysl“, impuls, podle něhož koná a v tomto se velmi podobá Hitlerovi, který vždy jednal na pokyn
své zvláštní „Prozřetelnosti“.

108
 Pariniho podivuhodná proroctví z roku 1935 o vítězství tažení do Etiopie, průběhu kampaně
v Albánii a neslavném konci výpravy do Řecka, se tehdy doopravdy do poslední tečky splnila. V
roce 1938 přijel Hitler do Říma, aby tak oplatil Mussoliniho návštěvu Německa. Čtyři vlaky sotva
stačily pojmout jeho gauleitery, stranické bossy a nacistické funkcionáře, jimž přišel tento výlet na
jih od Alp za italské peníze náramně vhod. Nacisté si přivezli celé vagóny speciálních uniforem, což
Italové komentovali tak, že od dob invaze barbarů zde nikdo nic podobného neviděl.
Nežli Hitlerova suita vystoupila v Římě na stanici, udělil Parini ducemu tuto radu: „Přinutí
tě, aby naši vojáci bojovali po jeho boku, ale Hitler boj za svoji věc prohraje.“ O rok později Parini
zase předpověděl Mussolinimu za účasti dvou svědků: „Skončíš jako Cola di Rienzo.“Duce prý po
těchto slovech zesinal v obličeji Cola di Rienzo, Hitlerův oblíbený hrdina stejnojmenné Wagnerovy
opery, která ho tak rozrušila ve Vídni, zorganizoval ve 14. století rozsáhlé povstání v Itálii, aby
obnovil někdejší slávu Římského impéria. Krátce nato byl zavražděn a jeho tělo pověšeno za nohy
na řeznický hák. Aido Parini se naposledy pokusil duceho přesvědčit, aby rezignoval z politiky,
dokud je ještě čas. „To se radši nechám oběsit jako di Rienzo“ odpověděl zarputile diktátor.
Pochmurný Dietrich Eckardt, který Hitlera uváděl do světa halucinogenů a alternativních
stavů vědomí, krátce před svou smrtí řekl: „Hitler nyní tancuje tak, jak jsem mu zahrál.“ Nyní čekal
na Führera v pekle, aby mu taneční hodiny prodloužil.
Hitler dával do poslední chvíle rozkazy k popravám a jako germánský hrdina si přál, aby ho
do záhrobí doprovázely lidské oběti. Někdejší všemocný imperátor nasadil do boje poslední rezervy
dospívajících chlapců z Hitleijugend. Tyto děti měly zasáhnout do boje tehdy, když se
tisícikilometrové hranice front zúžily na kruh kolem říšského kancléřství. Berlínská posádka, pluky
SS, vojsko ustupující od Odry, Kostrzyna, armáda odvolaná od Labe - to vše se stáhlo bránit do
posledního dechu Hitlera. Umírali, zatímco se v podvečer Valpuržiny noci konala v bunkru svatební
hostina. Smrt seděla za stolem a nevěsta byla oblečena v černém.
Když Hitler a jeho novomanželka spáchali 30. dubna 1945 sebevraždu, byla jejich těla
zabalená v koberci vynesena do zahrady říšského kancléřství, polita benzínem a spálena.
Pochmurnou pohřební scénu, korunovanou pohledem na hořící a kroutící se Hitlerovo tělo, které
Führerův pobočník Gunsche označil za „nejpříšernější zážitek svého života“, nelze ani v nejmenším
považovat za vikingský pohřeb, při němž tělo vůdce shořelo na pohřební hranici, aby tak plameny
stravující mrtvolu učinily konec za totemem germánské říše „Jeho prach se rozprášil ve větru
prohlásili Rusové, kteří objevili ohořelé pozůstatky v kráteru po granátu. „Ďábel ho vzal k sobě“,
dalo by se říci při vzpomínce na doktora Fausta.
Démonolog Jean Wier správně řekl, že černí mágové musí být spáleni, aby byl svět zbaven
jakýchkoliv stop po jejich přítomnosti. Teosofové postřehli v Hitlerově smrti důkaz toho, že
svastika obrátila svůj běh a vyvolala efekt zpětného odrazu, kdy se její strašná moc obrátila proti
svému pánovi. Bylo napsáno, že svastika ve tvaru kříže se zalomenými rameny pod pravým úhlem
doprava odpovídá kabbalistické cifře 12, čili zlověstné trojce (1 +2). B. Körner jako první vyslovil
myšlenku, že od Hitlerova uchopení moci (1933) až po jeho smrt v podzemí říšského kancléřství
(1945) uplynulo dvanáct let Chapadla svastiky se sluncem temnoty ve středu, kroužícím v
obráceném směru, zničily Německo a vtáhly Mefistofelova adepta do pekel.
Jak později oznámili Rusové, Führerovo tělo prozkoumala zvláštní komise vojenských
lékařů pod vedením doktora Fausta šlarafského Ironií osudu Hitlerovo tělo pitval tedy doktor
Faust...

109
 Kapitola dvacátá - Mágové na lavici obžalovaných
„Běda vám, vy se zatvrzelým srdcem, kdo projevujete bdělost jen v osnování Zla! Padne na
vás strach a nenajde se nikdo, kdo by vám přišel na pomoc. Nyní vězte, že vaše skutky budou ve
vztahu k vašim hříchům, které jste spáchali na zemi, zkoumat v nebi andělé podle Slunce, podle
Měsíce a podle hvězd. Soud je v rukou spravedlivých.“
(1. kniha Henochova, 100, 8, 10)

Je 2. května 1945. Zástupy vojáků poražené německé armády se vlečou jako morový zástup
pod triumfálním obloukem Brandenburské brány. Sochy koní na jejím vrcholu jsou proděravělé
střepinami a kulkami, ostatní sochy jsou úplně rozbity. Pilíře jsou rozbrázděny úlomky kovu a nad
branou vlaje rudá zástava. Budova říšského kancléřství; dlažba, schodiště a vestibul jsou zasypány
řády. Jejich zde na tisíce, v krabičkách i bez nich, válejí se bez ladu a skladu po podlaze. Železné
kříže, kříže se svastikou „Za věrnou službu“, opasky s meči, dubové listy k Železným křížům.
Vítězové šlapou po teutonském dědictví, které ještě včera bylo symbolem velikosti a moci Třetí
říše.
Hitler mnohokrát zásoboval své hnutí vizemi, které nacházely svůj výraz v apelu na
tisíciletou ozvěnu. Třetí říše si vyžádala pro sebe tisíc let, ale i zde zůstala nekonečná prázdnota v
duši jejího Führera. Tisíc let se totiž obyčejně požaduje tam, kde nemají ani ponětí, co to je jeden
rok.
Hitler v roce 1933 prohlásil: „Zakládáme novou, třetí německou říši, která potrvá tisíc let!“
Historie tedy přijala hozenou rukavici: ne tisíc let, ale pouze dvanáct, tři měsíce a osm dní vydržela
Hitlerova „Třetí říše“.
V létě 1940 Hitler nařídil Speerovi dokončit do roku 1950 přestavbu Berlína. Na kupoli
budovy vysoké téměř tři sta metrů plánoval Führer umístit říšskou orlici, která drží v drápech celou
zeměkouli. Na tuto budovu se začala v mnoha částech Evropy lámat žula Jenom ve Švédsku byla
podepsána objednávka za deset milionů marek. V této chvíli si vzpomínám na fotografii, na níž si
švédský dělník prohlíží bloky žuly, vedle nichž stojí tabule s německým nápisem: „ Generální
stavební inspektor říšského hlavního města Berlín“ - a to je asi všechno, co zůstalo z velkolepých
plánů.
Před 185 lety, 6. října 1760, přinesl tehdejší velitel Berlína ruskému generálovi na podnosu
pozlacené klíče. 2. května 1945, tak jako za Bedřicha Velikého, čmárají vítězové po zdech říšského
velkoměsta nápisy kostrbatou azbukou...
Když po dobrovolné smrti prvního muže Říše strávily plameny improvizované hranice i jeho
tělo v úděsném wagnerovském melodramatu, následovalo jeho příkladu vícero jeho vyznavačů;
mezi nimi i Goebbels, který předtím zabil svoji ženu a děti. Těsně před svou smrtí napíše v
očekávání „soumraku bohů“ tato slova s temným přízvukem: „Náš konec bude koncem celého
vesmíru.“
Soumrak bohů! Když se Hitlerův svět měnil na planinu dýmajících zřícenin, museli
zahynout i jeho nepřátelé, tak, jak je tomu u Wagnera, když Hagena po smrti jeho soka Siegfrieda
stáhnou do hlubin dcery Rýna. Goebbels se však mýlil - legenda o soumraku bohů byla falešná. Za
nějaký čas rozkousne ampulku s kyanidem obávaný Heinrich Himmler a klesne mrtvý k zemi.
Několik důstojníků, kteří převezmou jeho pozůstatky, vykopají hrob v lese nedaleko Luneburgu a
pečlivě uhladí půdu. Nikdo tedy přesně neví, kde odpočívá „treuer Heinrich“, pod kterým stromem
se rozkládá tělo toho, kdo se pokládal za inkarnaci Jindřicha I. - Ptáčníka. Bizarní chrám Hitlerova
kultu byl tak rozvrácen do základů, věřící rozprášeni na všechny světové strany nebo obráceni na
jinou víru. Někteří z Führerových přízračných sakristiánů se však na scéně opět objevili, tentokrát v

110
úloze obžalovaných - před soudem dějin v Norimberku, ve městě, které v roce 1945 přestalo být
obyčejným zeměpisným bodem na mapě Německa. Zde se totiž před očima celého lidstva začalo
odvíjet drama celosvětového historického významu.
Paradoxem však zůstává, že historický Norimberk už neexistuje. V době započetí procesu
jeho starobylá radnice i zámek leží v troskách. Dürerův dům je zničen a pod pravým okem jeho
bronzové podobizny zívá díra, písmeno „D“ je uraženo Z paláců a fontán jsou beztvaré hrby
roztříštěného kamení a kovu. Úzké uličky zasypanými troskami jsou neschůdné, lidé žijí ve
sklepích zničených budov nebo mezi zachovanými zdmi trosek.
Proces, který se zde odehrával, měl být zosobněním snahy prověřit hodnoty civilizačního
poslání člověka, očistou jeho svědomí, očistou, která byla nespočetněkrát těžší než odklízení trosek
z rozbitých norimberských čtvrtí.
Z esoterické skupiny kolem Thule bylo na lavici obžalovaných přítomno pouze několik
bývalých zasvěcenců. Například „Egypťan“ Rudolf Hess. Ten však byl po dobu procesu postižen
ztrátou paměti, takže se prý nemohl pamatovat ani na svoji vlastní minulost. Silentium - bylo by
nesmírně naivní očekávat porušení slibu mlčenlivosti u těch nacistů, pro něž byla doktrína
nacionálního socialismu pouze prostředkem a ne cílem, takže motivy jejich chování jsou dodnes
zastřeny. Kromě toho na procesu nikdo podobné otázky nekladl, což mimo jiné svědčí i o tom, že
soudci z Norimberku nikdy nedocenili hloubku poraženého zla a odcizenost hitlerovské civilizace.
A tak se tedy stalo, že na procesu přítomní soudci, prokurátoři, advokáti či jiní přísedící ani slovem
nepřipomněli Thule, mágy, Ahnenerbe či mýtické nordické země. Trevor Ravenscroft s patřičnou
dávkou ironie říká, že by bylo komické odvolávat se na tibetského démona. Přitom v samotném
tribunálu převládali příslušníci anglikánské jakož i katolické církve, hebrejisté a svobodní zednáři,
kteří víru v ďábla vůbec nezpochybňovali.
„V těchto bodech jakoby některá přelíčení norimberského procesu úplně ztrácela smysl“,
píše Jacques Bergier a Louis Pauwels, „Soudci totiž nemohli vést dialog jakéhokoli druhu se
zodpovědnými, kteří stejně většinou zmizeli a na lavicích obžalovaných zanechali pouze
vykonavatele. Stály zde proti sobě dva světy, ale nebylo možné dosáhnout mezi nimi porozumění.
Je to asi tak, jako kdybychom chtěli soudit z hlediska humanistické civilizace Marťany. Byli to
Marťané. Patřili k světu oddělenému od našeho, od světa, který známe šest nebo sedm století.
Civilizace úplně odlišná od toho, co obvykle nazýváme civilizací, se utvořila v Německu za několik
let, bez toho, abychom si to jasně uvědomili. Jen iniciátoři neměli s námi v podstatě už žádné
intelektuální, morální nebo duchovní spojení. Naproti tomu podobnosti vnějších forem nám byly tak
cizí, jako australští divoši.“
Hermann Göring na procesu v Norimberku sehrál úlohu žoviálního realisty, který do sázky
vsadil a poté i prohrál. Každou otázku o vině odbyl cynickým názorem o „spravedlnosti vítězů“.
Méně známá je skutečnost, že náležel k tajné nordické společnosti „Edelweiss“, do níž vstoupil
ještě jako pilot švédské letecké společnosti z iniciativy hraběte von Rosen. Zde ve stockholmské
lóži poznal i svoji budoucí manželku Karin von Kautzow. „Edelweiss“ provozovala ceremoniální
magii na počest germánských bohů v atmosféře křesťanského pseudomysticismu, navazujícího na
učení Böhma a Swedenborga. Tato společnost umělců a intelektuálů byla ve své činnosti - jak jinak
- inspirována i nepřekonatelným skaldem (středověký skandinávský pěvec hrdinských písní)
nordické mytologie, jaký se kdy na severu v zemi Thule narodil - Richardem Wagnerem, pěstující
odkaz kultu války, krve a slunce zosobněného v mýtu o árijskému původu „Edelweiss“ Göring -
bílá květina ledovců - se Führerovi líbil už v samotných začátcích, kdy ho učinil poslancem a
jmenoval prezidentem Reichstagu.
Dívám se na fotografie říšského maršála v síni Norimberského procesu: Göring v soudní síni
během přestávky, Göring v oddělené místnosti při poradě s advokátem, Göring odpovídající na
otázky žaloby při křížovém výslechu. Na první fotografii Göring odměřeně sedí, hledí na podlahu,

111
ústa pevně semknutá, pohroužen do svých úvah. Na druhém snímku je Göringova bledá tvář
oddělena od advokáta mřížkou jako ve zpovědnici a pozorně naslouchá. Soustředěným energickým
pohledem se připravuje na následující slovní potyčku. Na třetí fotografii sedí Göring před
mikrofonem a poslouchá otázku obžaloby „Omlouváte a opěvujete Hitlera i nyní, když víte, že byl
vrahem? Zachováváte věrnost Hitlerovi?“ V Göringově tváři se zračí obrovské napětí Ústa má
otevřena ještě víc než kdy jindy, hledí napravo na obžalobu, která mu klade otázky. Naslouchá s
maximální pozorností, zbývají pouze sekundy k nalezení správné odpovědi. Göring říká, že Führera
neomlouvá, ale zachovává mu věrnost i v těchto těžkých chvílích. Je to jeho pocta mýtu
germánského člověka, jehož vrcholná ctnost spočívala ve věrnosti (Treue). Ta je dědictvím krvavé
historie Nibelungů.
Vzpomeňme si, jak Hagen zabije Siegfrieda, protože si to přeje král Günther. Kriemhilda
potom vyzývá své tři bratry, aby se pomstili. Ale ti řekli Hagenovi: „Třebaže jsi naším nepřítelem,
musíme se sklonit před tvou věrností králi.“
Tento obraz viděl Göring přímo před svýma očima - jak stáli mýtičtí bratři před ním se štíty
a prohlásili, že pro jeho věrnost králi ho budou chránit před každým útokem. Göring tedy slibuje
věrnost svému pánovi i nadále - jak se dočteme později - tento pán si ho přivlastní úplně, tělem i
duší. Ďábel totiž nikdy nezapomíná na své dlužníky.
Když si zpětně promítneme život Hermanna Göringa, najdeme při jeho porovnávání s
Hitlerem některé zajímavé souvislosti. Podobně jako on i Göring několikrát unikl téměř zázrakem
smrti, když se zúčastnil jako stíhač válečných operací nad frontou první světové války. Podrobným
vylíčením těchto událostí se zabýval parapsycholog doktor Wagner, aby dokázal, že zlo prosazují
„specializovaní bohové“, chránící své vyvolence do konce jejich života, který často provází
tragédie. Göring vstoupil do Hitlerovy strany již v roce 1922 a během jeho panování se dvakrát
vyhnul smrti. Poprvé v roce 1936, kdy kvůli „zlému snu“ odmítl letět do Španělska. Na misi místo
něho odletěl plukovník Stähl, jehož letadlo se zřítilo nad letištěm Tempelhof a celá jeho posádka
zahynula v troskách, které pohltily plameny explodující nádrže. Podruhé ho obešla smrt při
inspekční cestě v roce 1943, když procházel Kasselem Tehdy vystoupil z vládního mercedesu a jen
tak pro zábavu pokračoval dále na motocyklu, který si vypůjčil od člena ochranky. O několik
kilometrů dále mercedes nečekaně vyjel z cesty a zřítil se do několikametrové hluboké propasti.
Maršál věřil, že ho jeho „bůh“ ochrání i při norimberském procesu. Dostal však trest smrti
oběšením...
Pro dotvrzení úvah o charakteru Hitlerovy epochy představuje i materiál norimberského
procesu pozoruhodnou sbírku informací, které je zapotřebí pracně odhalovat mezi řádky
obžalovacích spisů a konceptů obhajoby. Nejvýznamnějším pramenem se však jeví zápisky
amerického lékaře Gilberta, který působil jako psychologický poradce tribunálu a k vězňům měl
volný přístup již od momentu jejich obžaloby až k jejich odsouzení. „Doposud nebylo možné s
uspokojením vysvětlit“, řekl žalobce Poetel, „skryté psychologické záměry, které zrodily Osvětim a
vše, co toto jméno představuje.“
I přesto, že analýzy doktora Gilberta nevybočují z rámce celé plejády psychoanalytických
výkladů, pokoušejí se zdůvodnit, jak mohly celé národy ztratit duševní rovnováhu způsobem jako
izolovaný jedinec. Že problematiku spíše zatemnily, než objasnily, dosvědčuje v jeho knize celá
řada zajímavých výpovědí. Na následujících stránkách je poskytuji se stručným komentářem v
krátkém výtahu:
Z deníku Dr. Gilberta:
11. 12. 1945 - byly promítány nacistické filmy o nástupu k moci, což vyvolalo u vězňů
citové reakce na jejich staré symboly: Hitlerovy projevy, záběry z budování armády, slavnostní
pochody, vojenské přehlídky, Sieg Heil! a podobně. Během polední přestávky byl Ribbentrop úplně

112
nadšen vůdcovým hlasem a zjevem. Plakal jako dítě, jakoby se mrtvý otec vrátil domů. „Vy necítíte
tu nesmírnou sílu jeho osobnosti? Nevidíte, jak lidé ztrácejí hlavy? Nevím, zda to můžete cítit, ale
my to cítíme. Je to erschutternd (otřesné)!“ Na návštěvě Ribbentropovy cely byl ještě večer dojat k
slzám a ptal se, jestli jsem necítil onu nesmírnou sílu Hitlerovy osobnosti, vyzařující z plátna. Řekl
jsem mu, že jsem necítil vůbec nic. Ale on stále hovořil, jako by byl vůdcovou osobností
hypnotizován. „ Víte, kdyby Hitler ke mně nyní přišel do mé cely a řekl: Udělej to a to! - udělal
bych to. Není to úžasné? Vy skutečně necítíte ohromnou a přitažlivou sílu jeho osobnosti?“
15. - 16. 12. 1945 - během víkendu navštívil dr. Gilbert Hessovu celu a zeptal se ho, co si
nyní myslí o Hitlerovi. „Nevím“, odpověděl Hess, „ domnívám se, že každý génius má v sobě
démona. Nemůžete mu to mít za zlé je to prostě v něm.“
22. 12. 1945 - při doktorově příchodu bývalý guvernér Polska Hans Frank pokuřoval z
dýmky. Když Gilbert vstoupil, dokonce se i přátelsky pousmál. „ Vyprávěl jsem vám, jak mi jedna
cikánka věštila v roce 1934, že se nedožiji svých padesáti let? „, optal se během rozhovoru. „ Vidíte
tu čáru života na mě ruce? Najednou končí, vidíte? Ano, signalizuje jakýsi velký soud. Nezdálo se
mi to nikdy divné, protože jsem byl advokátem. A potom řekla, že se nedožiji padesáti let. Podivné,
že? „
9. - 10. 1. 1946 - Během víkendu probíhal opět rozhovor s Frankem, tentokrát o dvojí tváři
nacistů. Doktor si vzpomněl na citát z Goethova Fausta: „Zwei Seelen wohnen, ach! in meiner
Brust“, Frank dokončil citát a pokračoval v rozhovoru na své oblíbené téma - o rozpolcené
osobnosti - v introspektivním monologu: „Ano, všichni máme v sobě něco zlého, ale
nezapomínejme, že existuje i Mefistofeles, který toto zlo realizuje. Říká: „Pohleď! Svět je široký a
plný pokušení pohleď! Ukáži ti svět! Dáš mi za to pouze maličkost - svoji duši...“ Hovořil stále
rozvláčněji a svoji řeč dramatizoval gesty. Zdvihal ramena, jakoby chtěl obejmout celý svět, poté si
mnul ruce jako lichvář, žádající jako splátku takovou maličkost - duši. „A tak to bylo. Hitler byl
démon. Všechny nás svedl.“
Rozhovory dr. Gilberta s generálním guvernérem Polska poskytují nepochybně ve vícero
momentech zajímavý materiál na podporu úvah uváděných v této knize, jak vyplývá i z dalšího
vyprávění:
7. 11. 1945 - Hans Frank seděl ve své cele, listoval si v Bibli a německé literatuře. Listy
obracel malíčkem levé ruky, protože si podřezal žíly na obou zápěstích při pokusu o sebevraždu,
když byl zajat. „Ano, mnohé jsem si ujasnil v samotě této cely“, přiznal se. „ Tady nejde vlastně o
proces, ale o ironii osudu a nebeskou spravedlnost. Víte, existuje ještě boží trest, který je ve své
ironii mnohem ničivější, než jakýkoliv trest, který lidé až doposud vymysleli. Hitler ztělesňoval
ducha Zla na Zemi a neuznával žádnou vyšší moc, než svoji vlastní. Bůh se díval na toto stádo
pohanů, pyšné na svoji ubohou moc a potom ho jednoduše posměšně a pobaveně smetl. „ Rukou v
rukavici učinil pohyb, jako by ho smetl sám. „Jsou však tito lidé vděční za tyto poslední týdny, kdy
mohou pykat za své hříchy pramenící z ješitnosti a lhostejnosti, kdy si mohou uvědomit, že byli ve
spojení s ďáblem? Kleknou si snad na kolena, aby prosili Boha o odpuštění? Ne, bojí se o své ubohé
krky a chytají se každého, byť i směšného ospravedlnění, jenom aby se zbavili viny. Což nechápou,
že toto je ta nejstrašnější tragédie v historii lidstva a že my jsme symbolem zla, které Bůh smete?
„ Hans Frank pokračoval dále chladně, tiše a rozzlobeně: „ V roce 1942 jsem začal přicházet k
rozumu a uvědomovat si, jakého ztělesňuje démona... Zde se projevilo ono satanské zlo, které v
něm bylo. A dnes sedím zde - a zasloužím si to - byl jsem totiž od začátku ve spojení s ďáblem.“
26.11.1946 - pozdě odpoledne dal Frank dr. Gilbertovi lístek, v němž popisoval svoji
„ apokalyptickou vizi“, kterou měl, když seděl na lavici obžalovaných a četl se dokument o
německých plánech útočné války. Na kousku papíru byl nadpis „Hitler 22. srpna 1939“ a pod ním
napsáno: „Sedíme v soudní síni a kolem nás se mlčky valí nekonečný průvod mrtvých, bez
přerušení. Bledý a bezbarvý, bezhlučně se valí tento nešťastný proud mrtvých v kalném žlutošedém

113
světle věčnosti. Dav se valí bez ustání, zahalený kalnou mlhou, hnán plameny utrpení lidstva sem a
tam, stále dále, bez konce... Lidské bytosti vytržené ze života v této válce jsou nejkrutější kořistí
smrti, zuřivé, nenávistné a pustošivé - mladí a staří, růst a rozkvět, pýcha a pokora. Tam jdou Poláci,
Židé, Němci, Rusové, Američané, Italové - všechny národnosti - krvácí a mizí v nenávratnu. Jeden
hlas volá: „ Tato válka musí začít, protože může vypuknout, pouze pokud já žiji!“ Ach, co jste
museli vytrpět, než to všechno skončilo, všemohoucí Bože.“
1. - 2. 12. 1945 - Frank byl hluboce ponořen do svých myšlenek, ale Gilbertova návštěva ho
potěšila. Vzpomínal na svoji vizi, kterou nedávno napsal na papír v soudní síni: „A víte co
následovalo potom?“, ptal se v jakési mystické extázi. „Bylo to příliš strašné, nedalo se to popsat!
Potom se mi v této vizi zjevil Hitler - uprostřed soudní síně a řekl: „Přísahal jste mi věrnost až za
hrob pojďte!“
Frank líčil tuto událost s takovou dramatickou vášnivostí a tajemnou přesvědčivostí, že si
doktor Gilbert pomyslel, že musí mít halucinace. Za chvíli měl však možnost přesvědčit se, že
Hitlerův zjev je i po jeho smrti děsivě reálná skutečnost. V roce 1946 se totiž dr. G. M. Gilbertovi
přihlásil v době norimberského procesu jistý Hans Finger, k němuž byl psycholog nanejvýše
zdrženlivý, ale přesto se s ním setkával, neboť mu předával neocenitelné postřehy o osobnostech
válečných zločinců. Finger se postupně projevil jako jeden z mála jasnovidců, kteří přežili
Hitlerovu smrt. Ukázalo se, že delší dobu s ním Führer konzultoval data ofenzív a válečných
operací, díky jeho mimořádně rozvinuté intuici a umění nekromancie Finger dokázal údajně
Hitlerovi zprostředkovat rozhovory s dávnými německými vojevůdci Tak mohl například hovořit s
Bismarckem, Moltkem mladším, von Clausewitzem a von Schlieffenem, který uklidňoval
Führerovy obavy z boje na dvou frontách Po úspěšné východní ofenzívě, kdy se německá armáda
zastavila na dohled od Moskvy, daroval Führer jasnovidci z vděčnosti vilu za 200 000 marek. Po
tragédii u Stalingradu však v návalu hněvu přikázal vilu zkonfiskovat a Fingera uvrhnul do
koncentračního tábora. Ten však ještě předtím zmizel a nepodařilo se ho objevit ani během dvou let,
kdy po něm marně pátralo gestapo. Objevil se až v době konání norimberského procesu, na němž
obvinění souhlasně tvrdili, že pouze vykonávali rozkazy a proto se necítí být vinnými Jako příklad
může posloužit maršál Wilhelm Keitel, který se marně snažil zbavit se odpovědnosti za rozkaz ze
16. srpna 1941, v němž doslova napsal, že lidský život nemá na východě žádnou cenu. Keitel v
rozhovoru s doktorem Gilbertem prohlásil, že Hitler signoval tento dokument pod Keitelovým
jménem, ale že on sám o tom při procesu nehovořil, protože nechtěl Führerovo rozhodnutí
zdiskreditovat. Dr. Gilbert se o Keitelově poznámce zmínil i před Fingerem a ten mu navrhl, že
tento spor mohou vyřešit na spiritistické seanci, ke které ho přizval. Podrobnosti tohoto zvláštního
sezení se sice do Gilbertova „Norimberského deníku“ nedostaly, ale přesto je po letech vyprávěl při
osobním rozhovoru s dr. Frankem Jonesem, s jehož jménem jsme se na stránkách této knihy měli tu
čest již několikrát setkat.
20. září 1946 se v jedné z mála zachovaných budov v norimberském Starém městě
uskutečnilo zvláštní setkání, jehož se zúčastnili Hans Finger, dr. G. M. Gilbert, Keitelův synovec,
velitel norimberské věznice plukovník B. C. Andrus a slečna Alice Mittlenerová, která plnila funkci
Fingerova média. Finger velice zručně vedl celou seanci a nakonec se mu podařilo navázat kontakt
s Hitlerem, který prostřednictvím slečny Mittlenerové odpověděl úsečně pěti větami na připravené
otázky. V průběhu kontaktu byl Keitelův podpis na dokumentu označen za pravý, o čemž předtím
téměř nikdo nepochyboval. Když se seance chýlila ke konci, médium, nacházející se v hypnotickém
spánku, proneslo spontánně poslední větu mrtvého Führera: „ Tak přece jsem si vás našel, Fingere!“
V době, kdy se účastníci seance rozcházeli domů, stačil si dr. Gilbert všimnout, že Finger
opustil pronajatý byt rychleji než bylo jeho zvykem a s nápadně bledým obličejem. Norimberský
proces pokračoval a jak je známo, 1. října 1946 vynesl ústy hlavního soudce jedenáct rozsudků
smrti. Na šibenici visel i maršál Wilhelm Keitel.

114
 Jiný vysoký důstojník Luftwaffe, jehož válečný tribunál odsoudil pouze k odnětí svobody -
polní maršál Erhard Milch - popisuje ve svých vzpomínkách zvláštní událost, která se udála několik
dní po vykonání rozsudků smrti v Norimberku. Jedné noci, asi týden poté, když do jeho cely foukal
nezasklenými okny ledový vítr, zažil maršál ve spánku poslední setkání s Adolfem Hitlerem. Ve snu
zazvonil Milchovi telefon a když ho zvedl, ženský hlas se mu představil jako Hitlerova sekretářka a
optal se ho, zdali by nechtěl prohodit pár slov s Führerem. Pokud ano, měl na telefon dvakrát
zaťukat. Udělal to a v zápětí k němu přes sluchátko zazněl známý hrdelní rakouský akcent, jemuž
Milch, pocházející ze severního Německa, jen těžko porozuměl. Závěr byl tak banální, jak jen
snové hovory obyčejně bývají. Milch se pouze optal „Jak se máte?“ a Hitler na to: „A to je vše, co
mi chcete říct?“ V rozpacích nad další konverzací Milch odpověděl: „Byl jsem vám věrný déle, než
vy jste byl věrný německému lidu a mně! „ Na to Hitler zavěsil, ale tento zvláštní dialog
zaměstnával Milchovu mysl natolik, že když se druhý den probudil, zapsal si ho do svého deníku.
Smrti oběšením unikl Milchův nadřízený Hermann Göring, který byl během soudního
projednávání znám svou přísahou věrnosti Führerovi - pro něho si anděl temnot přišel prý sám. Před
vykonáním rozsudku se bývalý říšský maršál mohl rozloučit a políbit se svou manželkou. Velitel
věznice krátce poté nařídil prohlédnout jeho ústní dutinu, neboť Göringa podezříval, že při
posledním polibku mu jeho žena vložila do úst ampulku s jedem. Prohlídka však nepřinesla nic
nového a Göring se asistujícímu lékaři vysmíval do obličeje slovy: „Ani tak mne neoběsí!“
Následující rozhovor popisuje dr. Frank P. Jones v knize „Čas bohů“ takto: „A jak tomu zabráníte?“,
optal se zdvořile lékař. „Prozřetelnost to nedovolí“, pronesl Göring vážně. „Obávám se, že
prozřetelnost už není na vaší straně“, hovoří lékař. „Moje prozřetelnost mi poslouží až do konce“,
opakoval Göring. „Pětkrát mi již zachránila život a i tentokrát mi pomůže od hanebné smrti.
„ „Hanebná smrt? Určilo ji rozhodnutí mezinárodního tribunálu „, oponoval vážně lékař. „Vítězové
mají vždycky pravdu“, tvrdošíjně opáčil Göring. „Však ani poražení nezůstali bez šance.“
Večer před popravou požádal Göring duchovního o poslední pomazání, ale ten odmítl
vzhledem k maršálově sarkastickému postoji k náboženství. Frank P. Jones proto pokračuje: „ Vy mi
odmítáte poskytnout poslední službu, otče?“, rozčilil se Göring. „ Vaše víra v Boha se mi v těchto
chvílích nejeví upřímná, pane maršále. Svoji vlastní víru nemohu poskvrnit tím, že se mému
rozhřešení vysmějete. - Mám naštěstí jiného boha a ten mi pomaže hlavu ...!“
Necelé dvě hodiny nato byl už Göring mrtvý po požití cyankáli. Ani pitva jeho těla, ani
detailní prohlídka jeho cely neobjevila stopy po ampulce.
„Přinesl mu ji anděl zla“, řekl pochmurně otec Gorecke veliteli věznice. Když za třicet šest
let umíral v Milwaukee seržant Edmund C. Smith, který osudné noci ze 14. na 15. října držel stráž u
dveří Göringovy cely a sledoval ho průzorem ve dveřích, zašeptal na smrtelné posteli svému
zpovědníkovi: „Doufám, že se v příštím životě nesetkám s tak hrozným andělem, jaký přišel tenkrát
na pomoc maršálu Göringovi.“
Po ukončení procesu a rozpuštění soudního tribunálu se dr. Gilbert rozhodl opustit Německo
a vrátil se zpět do vlasti. Dříve než opustil Norimberk, povšiml si v novinách článku, nadepsaného
výrazným titulkem:

Sebevražda Hitlerova astrologa

V textu se hovořilo o mysteriózní smrti jasnovidce Hanse Fingera, který vyskočil skrze
okenní sklo z pátého poschodí obytného domu a byl na místě mrtev. Inspektor Guttenberg vznesl
pochyby o tom, zda měl vůbec astenický Finger tolik síly, aby prorazil neobyčejně masivní okenní
rám z dubového dřeva. Zainteresovaní znalci vypočítali sílu, jakou byl Finger z okna vyhozen a
vyloučili, že tato síla vzešla pouze z Fingerova odrazu.

115
 Objevila se tak záhada, neboť experty byla vyslovena pochybnost nad tím, kdo mohl
vyvinout takovou sílu, když jasnovidcův byt byl uzavřen zevnitř, tím pádem by případný vrah
neměl kam uniknout. Pozornosti vyšetřovatelů neunikl fakt, který inspektor Gutenberg přijímal se
smíšenými pocity. Mrtvý Finger totiž držel křečovitě v sevřené ruce pero, které kdysi dostal darem
od samotného Hitlera a na jeho psacím stole ležel nepopsaný list papíru. Pouze v jeho pravém
horním rohu bylo Fingerovou rukou napsáno: „Norimberk, dne 16. října 1946 v 10.00 hodin
dopoledne.“
Byla to poslední oběť Adolfa Hitlera...

116
117
118