Kdy (post)marxisté rehabilitují Gottwalda?

Ladislav Kudrna – František Stárek Čuňas

Pár slov úvodem1

„Ale kdyby se komunisté omluvili, to neznamená, že je možno popírat populární rysy života za
komunismu, k nimž v první řadě patřil silný sociální stát. Má-li společnost komunistům
odpustit, neznamená to, že by měla začít přehlížet perzekuce nevinných lidí. Dospět k smíření
neznamená zapomínat. Znamená to jít dopředu konstruktivním způsobem, a nikoli zůstávat
pořád uprostřed válek z minulosti. Škody, které struktuře české společnosti napáchal
antikomunismus, jsou dobře vyjádřeny (zne)užitím hesla George Santayany, Ten, kdo nezná
svou minulost, je odsouzen ji opakovat. […] Antikomunismus selhal – je nevyšší čas  zkusit
smíření.“2
Problém revizionistů spočívá v tom, že si do minulosti, v tomto případě normalizace,
projektují problémy dnešní doby, zatímco období reálného socialismu pro ně představuje
společnost, v níž vládla sociální rovnost, jistoty, plná zaměstnanost a klid na práci.
Revizionisté často vyzdvihují sociální, prorodinnou politiku, stejně jako mohutnou
bytovou, sídlištní výstavbu, jejímž výsledkem měl být populační boom, tzv. Husákovy děti,
přičemž neberou však v potaz několik významných faktorů.
Režim se potýkal s bytovou krizí již od padesátých let, a tak jako tak musel, chtě
nechtě přijít s nějakým řešením. Nakonec se jimi staly ony Husákovy hradby, sídlištní bloky
hyzdící okraje všech větších měst, a necitlivě destruující historická centra měst menších.
Pokud jde o porodnost, nemůžeme nechat stranou „válečný“ faktor srpnových událostí roku
1968. Mnoho mladých lidí odložilo založení rodiny na pozdější, klidnější období, jímž se
bezesporu stala doba, která ani jako by nebyla, tedy normalizační bezčasí.3
Vyzdvihování „modernizace“, velkých liniových staveb (dálnice, metro, Nuselský
most, hrůzná magistrála vedoucí centrem Prahy apod.), k nimž došlo v průběhu sedmdesátých
let, často bez jakéhokoli ohledu na životní prostředí a kulturní památky, probíhalo souběžně i

1
Úvod není v žádném případě zamýšlen jako studie o současném pojetí, respektive argumentaci proti (či pro)
revizionismu nebo totalitarismu. Takové pojetí by vydalo na samostatnou knihu. Chtěli jsme toliko naznači t náš
postoj k tomuto fenoménu, z čehož pramení i název podkapitoly: Pár slov úvodem.
2
BLAIVE, Muriel: Sametová revoluce po třiceti letech, in: https://blisty.cz/art/97755-sametova-revoluce-po-
triceti-letech.html (podle stavu ke dni 30. 1. 2020)
3
STEHLÍK, Michal: Československo v letech 1970 – 1975. In: KUDRNA, Ladislav (ed.): Od mániček
k undergroundu. Ústav pro studium totalitních režimu, Praha 2019, s. 6 – 9.

1
na Západě, bez toho, aby se kvůli tomu pronásledovala opozice, zavírali nepohodlní lidé, stát
diktoval kulturní politiku a držel informační monopol.
Rovněž se můžeme setkat s názorem, že normalizace byla vskutku moderním
společenským uspořádáním, fungujícím na obdobném principu jako společnost
polistopadová.4
Domníváme se, že nelze klást rovnítko mezi pozdní komunistické Československo a
Francii konce 80. let, aniž bychom přehlíželi všudypřítomný marasmus od kolabujícího
hospodářství až po ekologické kataklyzma v severních Čechách. Nemluvě o neexistenci
politických vězňů v zemi galského kohouta.
Revizionisté často argumentují, že chtějí vzbudit pozornost a širší diskusi. Je to další
z řady paradoxů, jelikož pokrokářská levice dialog nevede, ale každý, kdo projeví odlišný
názor, je dehonestován, v lepším případě zesměšněn.
Nová levice vytrhává události z historického kontextu, přičemž zdůrazňuje, že se snaží
o historickou objektivitu, například tím, že kolonialismus zabil víc lidí než Stalin s Hitlerem.
Dříve by na takové nesmysly historik ani nereagoval, dnes se bohužel stávají obsesí pro
extremisty, tvrdící, že Stalin byl proti kapitalismu a pravici jen vrah amatér. 5 Nikoli nacismus
a komunismus, ale kapitalismus a pravicová politika jsou pro ně pravými zločinci proti
lidskosti.
Smutné na tom je, že se revizionisté při popisování normalizace vlamují do otevřených
dveří a popisují známé věci v rádoby novém, vědeckém hávu. Daleko smutnější ale je, že
málokdo z nich vůbec podnikne náročný, dlouhodobý a systematický základní archivní
výzkum. Mnohé „převratné“ studie jsou tak pouhými kompiláty několika prací.6
Namísto toho se zaklínají novým přístupem, podpořeným „nezvratitelnými“ axiomy
(ultra)levicových intelektuálů (za všechny jmenujme alespoň Slavoje Žižeka, známou postavu
sociálního inženýrství7). Je příznačné, že jejich kritika primitivního antikomunismu se nese
v intencích normalizačního new speaku předsednictva ústředního výboru.

4
JAREŠ, Jakub – SPURNÝ, Matěj – VOLNÁ Kateřina, a kol.: Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti na
Filozofické fakultě UK v období normalizace. Togga, Filozofická fakulta UK v Praze, Praha 2012.
5
Stalin byl proti kapitalismu a pravic jen vrah amatér, psal pirátský kandidát, in:
https://www.novinky.cz/domaci/clanek/stalin-byl-proti-kapitalismu-a-pravici-jen-vrah-amater-psal-piratsky-
kandidat-40312119 (podle stavu ke dni 6. 2. 2019)
6
Například práce Jonathana Boltona (Světy disentu, Academia 2015) obsahuje jednu jedinou archivní citaci (!),
přičemž přespříliš cituje a parafrázuje Vaculíkův Český snář. Navzdory tomu je ze všech zde uváděných
monografií zdaleka nejlepší, což potrhuje autorova skvělá stylistika a občasné, a nutno dodat že neotřelé
komentáře a závěry. Podstatnou vadou na kráse je ovšem absence vlastního výzkumu, který jediný může téma
zásadně posunout.
7
ŽIŽEK, Slavoj: Mluvil tu někdo o totalitarismu? Tranzit, Praha 2007.

2
 Osobní politické postoje by neměly určovat vyznění díla, respektive plnit
mouřenínskou roli, kdy je výsledek předem dán.8 Revizionisté upřednostňují fakta, jež
odpovídají jejich představám, a naopak potlačují ty, které jsou v rozporu se skutečností. Přání
se tak stává otcem myšlenky. Normativ vlastní pravdy je zkázou každého vědního oboru.
Vzniká tak neodbytný pocit, že mnohé práce spíš nežli o normalizaci pojednávají o
politických postojích, ambicích autora samotného.9
Ahistorický přístup k minulosti je vydatně živen západním diskurzem, kde, až na
výjimky, je veřejný, stejně jako akademický prostor ovládán progresivní levicí, štědře
dotovanou státními subvencemi, která „nejlépe“ ví, co je pro společnost en bloc nejvhodnější.
Dutschkeho Dlouhý pochod institucemi nese své plody v plné míře právě dnes.
Není překvapením, pokud kniha pro novou levici, Komunismus (nejen) pro děti,10
varuje před prací jako takovou, jelikož práce zotročuje lidského ducha, a již dávno neplatí, že
bez práce nejsou koláče, naopak. Překvapením však byl „totální“ gender, kdy z knihy o
komunistickém ráji zmizely mužské postavy, respektive byly z historie odejity.
Třešničkou na dortu se stalo odhalení sochy Karla Marxe (darovanou z Číny) v jeho
rodišti ze strany předsedy Evropské komise, milionáře Jeana Claudeho Junckera. Pro
neomarxisty se jednalo o morální vítězství, pro disidenty, zavražděné a vězněné během
studené války, to byl jasný plivanec do tváře.
Ujišťování revizionistů, že Marx nemohl za pozdější přehmaty soudruhů, ve světle
faktů neobstojí, stačí si přečíst jeho Manifest, obsahují vše podstatné, včetně třídního boje,
jemuž u nás padly za oběť tisíce nevinných mužů a žen.
Revizionisté popisují společnost ne takovou, jaká byla, ale jaká by měla v jejich
představách být. Pokud se dočteme, že jediné, co se komunisté naučili, bylo nic nesvěřovat
papíru,11 či že po otevření archivů se prokázala neexistence represe, ale naopak vyjednávání
mezi mocnými a ovládanými,12 nepřestává historik znalý svého řemesla žasnout, neb si

8
PULLMANN, Michal – KOVÁŘ, Pavel: Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. Nakladatelství
Lidové noviny, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2017.
9
PULLMANN, Michal: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Scriptorium, Praha
2011.
10
ADAMCZAK, Bini: Komunismus (nejen) pro děti, aneb jak vše bude jednou jinak. Neklid, Praha 2018.
11
BREN, Paulina: Zelinář a jeho televize. Kultura komunismu po pražském jaru 1968. Academia, Praha 2013.
12
PEHE, Veronika: ÚSTR: Od totalitarismu ke komplexitě minulého režimu. U příležitosti deseti let činnosti
Ústavu pro studium totalitních režimů jsme hovořili s historičkou Muriel Blaive o jeho problémech, úspěších i
budoucnosti, in: http://a2larm.cz/2017/08/ustr-od-totalitarismu-ke-komplexite-minuleho-rezimu/ Během více
jak desetiletého bádání v materiálech z provenience bezpečnostních složek komunistického režimu, jsme nikdy
na žádné vyjednávání nenarazili, pokud tím ovšem nebylo zamýšleno „vyjednávání“ ve stylu Státní bezpečnosti:
my tě pustíme na Západ, necháme studovat, a ty nám podepíšeš spolupráci.

3
připadá, že se ocitl na jiné planetě, zvlášť pokud přes patnáct let intenzivně bádá v archivech
(nejen) českých, a ví, že to, co mu revizionisté tvrdí, zkrátka neexistuje.13
Nevadí nám, pokud se nová generace vymezuje vůči předchozí, to se dělo a bude dít
vždy. Vadí nám, že přitom dochází k ohýbání faktů a relativizování minulosti.
Pokud jsme třicet let od pádu komunistického režimu v situaci, kdy musíme
vysvětlovat rozdíl mezi právním státem (parlamentní demokracií) a diktaturou proletariátu
(tehdejším normalizačním Československem), je „něco“ špatně. Jedná se o ideologickou
bariéru vytvořenou akademickým revizionismem, který stvořil prostředí, v němž je fakticky
nemožné vysvětlit rozdíl mezi životem vlasaté mládeže na Západě a v rámci východního
bloku.
Represivní složky v komunistickém Československu vytvořily mapu s „výskytem
vlasatců“ (ano, to skutečně existuje), aby následně systematicky perzekvovaly každého
„vlasatce“, na něhož narazily. Na ulicích a služebnách Bezpečnosti se odehrávaly brutální
scény plné krve a násilí.
Veřejná bezpečnost bezohledně rozháněla koncerty „závadových“ kapel, přičemž
neváhala zbít těhotné ženy. Represe často poznamenaly celou rodinu. Formalismus právního
systému předem vylučoval právo na spravedlivý soudní proces. Během normalizace
neexistovala nezávislost zákonodárné, výkonné a soudní moci.
Je zarážející, s jakou lehkostí se revizionisté vyrovnávají s absencí svobodných voleb,
mediálním monopolem komunistické strany, nemožností cestovat a informačním embargem:
Za jeden z  největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou
obklopuje mladé lidi v tomto nejdůležitějším věku 16–19 let, kdy se člověk formuje pro celý
budoucí život. Bere mne čert, když slyším názory, že ten, který je k něčemu určen, se k tomu
stejně dostane, že si to najde. Kde si to má najít, když je obklopen zdí neprostupného mlčení a
nevědomosti?14, napsal v únoru 1975 Ivan Martin Jirous.
Pokud revizionisté poukazují na zákroky policie vůči dělnickým, studentským či
hippies protestům, zapomínají, že probíhaly v rámci existujícího a plně funkčního právního
státu.15 Představa, jak americká policie na ulici chytá hippies a násilně je střihá, či jak rozhání
koncerty rockových kapel je zcela nereálná. Samozřejmě že i na Západě docházelo
k přehmatům, ale každý měl možnost bránit se soudní cestou, svobodně cestovat, poznávat

13
PLACÁK, Petr: Pullmannův Pán much aneb Historie a svět dětí. Paměť a dějiny, č. 1 (2013), s. 123–128.
14
JIROUS, M. Ivan: Magorův zápisník. Torst, Praha 1997, s. 173.
15
Američané o tom dokázali natočit filmy (například Easy Rider či Jahodová proklamace), rezonující ve
veřejném prostoru, stejně tak média měla možnost prezentovat opačné názory. Tedy něco, co bylo
v normalizačním Československu naprosto vyloučené.

4
jiné kultury a své názory prezentovat na stránkách svobodného tisku či prostředím široké
knižní sítě.
Jim Morrison, enfant terrible americké hudební scény na přelomu šedesátých a
sedmdesátých let, svými excesy nijak neovlivnil kariéru svého otce, který to dotáhl až na
kontradmirála námořnictva Spojených států. To samé platilo pro zeleného anarchistu Joschku
Fischera, který se dokonce stal ministrem zahraničí. Něco takového bylo v komunistickém
Československu vyloučené.
Komunisté postupovali v duchu nacistické kolektivní vinny, kdy perzekuce odpůrců
režimu postihla celou rodinu. Během normalizace samozřejmě nešlo o popravy, ale sociální a
trestněprávní následky.
Pro revizionisty se totalitní společnost16 vyznačuje násilím ve veřejném prostoru.
Tvrdí, že za normalizace k něčemu podobnému nedocházelo. Na základě našeho výzkumu
prokážeme pravý opak. Násilí se jako červená niť táhne od samého počátku do samého konce
režimu. Komunisté spustili studenou občanskou válku vůči „závadové“ mládeži, odmítající
zvrácené pojetí třídní kultury a života.
„Nově“ pojaté studie o normalizaci předkládají obraz harmonické společnosti, v níž
vládl klid na práci a sociální jistoty. To vše díky nikdy nevyřčené tzv. společenské smlouvě, 17
zajišťující „legitimitu“ režimu, vyznačující se menší či větší spoluprací (kolaborací) „šedé
zóny“.18 Zapomínají, že tato „legitimita“ a přizpůsobení se, byly způsobeny stálou přítomností
okupačních vojsk a prožitkem srpnových událostí z let 1968 a 1969.
Revizionisté často operují tím, že do viditelného odporu vůči vládě jedné strany se
zapojila hrstka obyvatel, zatímco většina se o politiku prostě nezajímala a užívala si plnými
doušky bezbřehého konzumu.
16
K pojmům totalita či totalitarismus zastáváme obdobný názor, jaký byl reprezentovaný následující studií,
dohledatelnou (on – line) na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. NOVÁK, František: K aplikaci
pojmu totalitarismus na komunistické systémy: obecné problémy a česká specifika. Securitas Imperii, 23
(02/2013), s. 14 –27. https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no23/013-027.pdf (podle stavu
ke dni 15. 4. 2020)
17
„Vy se nám nebude plést do politiky, my vám zajistíme konzum“. Každá smlouva se ale uzavírá mezi dvěma
rovnoprávnými subjekty a nikoliv v podmínkách, kdy ústava potvrdila neexistenci právního státu.
18
Autorům je blízké pojetí „šedé“ zóny ze strany Vladimíra Merty, Šedá zóna, in:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10563588855-seda-zona/ (podle stavu ke dni 15. 4. 2020) Samozřejmě
nelze opomenout Jiřinu Šiklovou, která termín „proslavila“ (přestože byl již předtím použit v samizdatu jinými
autory, jak sama uvádí) ve slavném eseji ze září 1989 (otištěném v samizdatovém měsíčníku Obsah, s. 2 – 3),
Šedá zóna a budoucnost disentu v Československu, v němž vizionářsky předpověděla běh nadcházejících
událostí, když (kromě jiného) konstatovala, že vrstva obyvatel, mimo vládnoucí establishment i disent („šedá
zóna“), bude zastávat rozhodující pozice v novém politickém uspořádání. Její zkrácená verze byla 17. 11. 2004
publikována on – line, Šedá zóna Jiřiny Šiklové, in: https://www.novinky.cz/kultura/clanek/seda-zona-jiriny-
siklove-311306 (podle stavu ke dni 15. 4. 2020) V roce 2012 se k tématu vrátila s přednáškou Šedá zóna a
struktura společnosti za doby normalizace, která je rovněž k dispozici on – line na stránkách České televize:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10000000006-stredy-na-avu/212251000070020-jirina-siklova-seda-zona-a-
struktura-spolecnosti-za-doby-normalizace/ (podle stavu ke dni 15. 4. 2020)

5
 Jejich tvrzení „podvrací“ angažovanost signatáře Charty 77, Augustina Navrátila,
jemuž se podařilo zorganizovat největší petici za celé období komunismu. Na konci listopadu
1987, v čele moravských katolíků, sestavil jednatřiceti bodový apel tzv. Moravskou výzvu,
požadující, mimo jiného, odluku církve od státu, zrušení diskriminačních zákonů vůči církvi,
obnovení bohoslovecké fakulty v Olomouci, svobodné vyučování náboženství, svobodnou
distribuci náboženské literatury, navrácení církevních budov, včetně dodržování lidských
práv. Petici podepsalo neuvěřitelných 600 tisíc lidí, zatímco mnohem známější petici Několik
vět, „pouhých“ 40 tisíc občanů. Pro Navrátila to znamenalo další střet s režimem a šikanu ze
strany represivních složek.19
O disentu se mnohdy ze strany revizionistů píše pejorativně, často jako o elitářích
vyčleněných ze společnosti „obyčejných“ lidí, s nimiž neměli nic společného, a jimž
nastavovali zrcadlo vlastní, domnělé statečnosti, kterou si ovšem „obyčejný“ člověk „nemohl“
z existenčních důvodů dovolit. Někteří jdou tak daleko, že tvrdí, že běžný občan o existenci
Charty 77 ani nevěděl.20
Každý však věděl, jak tenká hranice vedla mezi šedou zónou a disentem. Podepsání
Charty 77 znamenalo ortel trvalé perzekuce a ostrakizaci rodinných příslušníků.
Disidenti, na rozdíl od nové levice, poznali dělníka takříkajíc z první ruky, jelikož
během sedmdesátých a osmdesátých let většina z nich pracovala v manuálních profesích.
Realitou pozdního komunismu nebyl konzum, ale akutní nedostatek elementárních
hygienických potřeb (o nekonečných, mnohakilometrových frontách na „cokoli“, nemluvě).
Musíme znovu a znovu zdůraznit, že pokud se do boje s režimem pustila „hrstka“
statečných, tak to v žádném případě neznamenalo souhlas mlčící většiny. Mlčení není souhlas.
Mlčení je strach.
Mnozí se (oprávněně) báli, že pokud dají najevo protest, třeba symbolickou formou
odporu (neúčastí při „volbách“), bude to mít existenční dopad na celou rodinu – ztrátu místa
v kanceláři, nemožnost studií pro děti. Je to ale důvod pro to, aby se snižovala, degradovala
role, a nebojíme se napsat hrdinství těch, co se odhodlali nemlčet?
Pro revizionisty představuje opozice anomálii, dobrovolně se vyloučivší z většinové
společnosti, a proto není třeba se jí podrobněji zaobírat. Normální bylo přizpůsobit se (což

19
DRDA, Adam: Křesťan „kverulant“, in: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/krestan-kverulant?
utm_medium=sekce-z-internetu&utm_source=www.seznam.cz (podle stavu ke dni 27. 2. 2020)
20
Paulina Bren uvedla, že herečka Dagmar Veškrnová, dokud se v devadesátých letech nesetkala s Václavem
Havlem, nikdy neslyšela o Chartě 77 (!), což podle Bren svědčí o tom, že „běžní“ lidé (ani ti s dobrými styky)
často o opozici nevěděli nebo se nesnažili dozvědět (!). BREN, Paulina: Zelinář a jeho televize, s. 23. Ze strany
Bren se jedná o modelový případ západního revizionismu, doprovázený neznalostí základních historických
reálií.

6
zahrnovalo celou škálu spolupráce s režimem), zatímco zápas s mocí představoval předem
prohrané, zbytečné fanfarónství.
Vyvozovat konsenzus „šedé zóny“ s režimem na základě masového sledování seriálů
je ale více než na pováženou. Stejně jako tehdy i dnes statisíce občanů sledují roztodivné
soap opery. Ale můžeme na základě sledovanosti tvrdit, že se tím vyjadřuje podpora současné
vládní garnituře či souhlas s jadernou energií? Jedná se opět o jeden z mnoha ahistorických
přístupů ze strany revizionismu.
Pokud se jedná o normalizační seriály, pravda byla taková, že mladí lidé si dělali
vysloveně legraci z nesmyslů, jakými byl stupidní Major Zeman či Poslední z rodu Hamrů.
Mladá generace naopak hltala britský seriál Profesionálové, jelikož Bodie a Doyle,
byli borci jiného střihu nežli rozteklý příslušník Veřejné bezpečnosti. Ale mnohem důležitější
byl fakt, že komunistický režim ke konci osmdesátých let ztrácel mediální monopol.
Rozšíření videopřehrávačů vytěsnilo nudné televizní programy. Přišpendleni před
jediným videopřehrávačem v ulici mladí sledovali neuvěřitelně barevný svět na Západě,
skutečný konzum, o němž si v socialistických obchodech mohli nechat jenom zdát.
Sine ira et studio21 nevylučuje občanský postoj. Konečně oba autoři v dnešní
společnosti vychovávají své děti, respektive vnoučata. První z nich, dle abecedního pořádku,
byl v listopadu 1989 v prvním ročníku na střední škole, druhý v komunistickém kriminále za
vydávání samizdatového časopisu Vokno.
Domníváme se, že dnešní marasmus má přímou spojitost s normalizačním obdobím,
které českému národu zlomilo páteř více nežli nacistická okupace či komunistický teror
během padesátých let. S minulostí jsme se nevyrovnali a zločiny komunismu nepotrestali.
Začalo to kritikou „primitivního“ antikomunismu, a dnes jsme svědky toho, jak revizionisté
v přímém přenosu přepisují dějiny a podílejí se na neutěšeném stavu dnešní polis. Není
náhodou, že třicet let od listopadu 1989 komunisté znovu participují na vládní moci.
Revizionistům se podařilo znatelně proměnit univerzitní diskurz, pokud se týká
normalizace. Obáváme se, aby další krok nové levice nesměřoval k rehabilitaci padesátých
let, včetně Klementa Gottwalda. Zní to sice jako paradox, ale v jejím pojetí byl tehdejší režim
zcela autentický tím, jak důrazně naplňoval revoluční étos a skutečný třídní boj.
Ostatně, v kontextu uranových dolů a násilné kolektivizace, znějí některé výroky více
nežli varovně: Tvrdí se, že lidé žili v teroru, ale to tak nebylo […] Nedá se říct, že všichni
historici proti pojmu totalita protestují. Někteří říkají, že totalitarismus je platný pojem ve
vztahu k událostem na začátku 50. let. Souhlasím s tím, že to byla spíše nepříjemná diktatura.
21
Zásada objektivního posuzování a podávání informací.

7
(sic!) Určitě to nebyla žádná sranda tady žít. (sic!) Ale totalitarismus? Určitě to nebylo tak,
že by lidé byli pasivní a nebyli schopní nějak jednat o těch podmínkách ovládání.“22

22
I stalinský režim se snažil lidem zavděčit, aby se nebouřili, rozhovor Britských listů 125 s Muriel Blaive. in:
https://www.youtube.com/watch?v=yHcTVPInm7s (podle stavu ke dni 18. 2. 2020)