TEORETICKÁ

KNIHOVNA

Jonathan
Bolton, ed.

NOVÝ
HISTORISMUS/
NEW
HISTORICISM

HOST
Sborník dvanácti studií představuje směr,
který ve Spojených státech nabyl znač­
ného vlivu — zejména od osmdesátých
let dvacátého století. Dodnes jde o jednu
z nejpodnětnějších iniciativ v literární
teorii, jakož i v humanitních a společen­
ských vědách. Autoři Nového historismu
(například S. Greenblatt, L. Montrose,
C. Gallagherová) se vymezují především
proti strukturalismu. Nezajímá je tolik,
jak je dílo jazykově organizováno, ale da­
leko více je chtějí vidět jako jev širšího
dosahu; přesouvají se od poetiky ke kul­
tuře. Obracejí se tedy i k historii, kterou
ovšem nechápou pouze jako řadu politic­
kých událostí; odmítají i marxistické
teze, podle nichž dílo pouze odráží dobu.
Dílo se jim stává průsečíkem mnoha vli­
vů a kontextů — politických, společen­
ských, ekonomických aj. Hranice mezi
dílem a prostředím, které ho obklopuje,
je u nich rozostřena, přičemž se trvá na
tom, že literární dílo je utvářeno těmito
kontexty, stejně jako tyto kontexty samo
utváří. Sborník je vybrán jako reprezen-
r

[4]

Hayden White. Tropics of Discourse: Essays in Cultural Criticism,

pp. 121-125. © 1978 [Copyrigt Holder]. Reprinted with permission of
The Johns Hopkins University Press.
Clifford Geertz: Deep Play: Notes on the Balinese Cockfight, © Perseus
Books Group 1972
Michel Foucault: Histoire de la sexualité I: La volonté de savoir, © Galli­
mard 1976
Stephen Greenblatt: The Power of Forms in the English Renaissance,
© Oxford University Press 1982
Louis Montrose: „Renaissance English Studies and The Subject of His­
tory“, in English Literary Renaissance 16:1 (Winter 1986): 5-12,
© Blackwell Publishing 1986
Jean Howard: „The New Historicism in Renaissance Studies“, in Eng­
lish Literary Renaissance 16:1 (Winter 1986): 13—43, © Blackwell Pub­
lishing 1986
Stephen Greenblatt: „Invisible Bullets“, © University of California Press
1988
Walter Benn Michaels: „The Victims of New Historicism“, in Modern Lan­
guage Quarterly, Volume 54, No 1, pp 11-120, 1993. Copyright 1003,
University of Washington. All rights reserved. Used by permission of
the publisher.
Thomas W. Laqueur: „Bodies, Details, and the Humanitarian Narrative“,
© University of California Press 1989
Stephen Greenblatt: „Resonance and Wonder“, © Routledge Publishing
1990
Catherine Gallagher: „The Potato in the Materialist Imagination“, © Chi­
cago University Press 2001
Catherine Gallagher, Stephen Greenblatt: „Introduction“, © Chicago Uni­
versity Press 2001

Anthology © Jonathan Bolton, 2007

Translation © Marek Sečkař a Olga Trávníčková, 2007
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2007

ISBN 978-80-7294-217-6
 [5]

OBSAH

Předmluva (Jonathan Bolton) (přel. O. T.) ........................ 7

PŘEDCHŮDCI
Clifford Geertz: Krev, peří, dav a peníze (Poznámky
ke kohoutím zápasům na Balí) (přel. M. S.) ........ 13
Hayden White: Literární postupy při reprezentaci
faktů (přel. M. S.) .................................................. 26
Michel Foucault: Metoda (přel. M. S.).............................. 32

STANOVISKA A DEBATY
Stephen Greenblatt: Úvod ke knize Moc forem
v anglické renesanci (přel. M. S.) .........................39
Louis Montrose: Literární studie o renesanci
a předmět historie (přel. M. S.) .......................... 44
Jean E. Howardová: Nový historismus ve studiích
o renesanci (přel. M. S.).........................................54
Stephen Greenblatt: Neviditelné střely (přel. O. T.) ...... 92
Walter Benn Michaels: Oběti Nového
historismu (přel. O. T.)....................................... 150
Thomas W. Laqueur: Těla, detaily a humanitářské
vyprávění (přel. O. T.) ........................................ 161
Stephen Greenblatt: Rezonance a úžas (přel. O. T.) .... 192
Catherine Gallagherová — Stephen Greenblatt:
Brambora v materialistické imaginaci (přel. O. T.) 220
Catherine Gallagherová — Stephen Greenblatt:
Nový historismus v praxi (přel. O. T.)................249
[6]

O autorech ........................................................................ 270

Bibliografie přeložených textů ........................................ 275

Doslov (Jonathan Bolton) (přel. O. T.) ........................... 277

Použitá literatura ............................................................ 307

Jmenný rejstřík ............................................................... 311
 [7]

PŘEDMLUVA
Jonathan Bolton

Přestože je Nový historismus v posled­

ních pětadvaceti letech jedním z nejvlivnějších proudů
v americké literární vědě, ne všichni se shodnou na tom,
čím byl nebo dosud je. Začal se formovat na začátku osm­
desátých let kolem prací Stephena Greenblatta a Louise
Montrose a zpočátku měl těžiště v bádání o anglické rene­
sanci, zvláště o Shakespearovi. Odtud se rozšířil do dalších
odvětví literární vědy, zabývajících se například britským
romantismem, americkou literaturou devatenáctého sto­
letí, viktoriánskou či středověkou literaturou. Nový histo­
rismus byl reakcí na údajný „starý“ historismus v literární
historii, který nahlížel literární texty jako statické odrazy
jednotné společnosti, věrná znázornění kupříkladu „po­
hledu na svět“ z hlediska alžbětinské Anglie. Vznikl však
také v době, kdy americké literární vědě vévodil „forma-
listický“ přístup. Dominantní kritické paradigma padesá­
tých let dvacátého století, Nová kritika (New Criticism),
kladoucí důraz na formální dokonalost velké poezie a na
schopnost porozumět samostatně stojícím literárním dí­
lům, postupně ustupovalo, avšak jeho nástupce, struktu-
ralismus (do Ameriky importovaný spíše z Francie nežli
z Prahy), rovněž požadoval vytržení literárních děl z jejich
kulturního kontextu a chtěl je interpretovat jako jednotlivé
případy komplexních (nebo i univerzálních) jazykových
a mytických struktur. Dekonstrukce se sice pokoušela tyto
komplexní struktury rozrušit, stále však dávala přednost
[8]

jazykovým otázkám před zkoumáním toho, jak na sebe

vzájemně působí literatura a její kulturní okolí.
V té době se začala uplatňovat generace amerických lite­
rárních vědců, kteří dospívali v šedesátých a sedmdesátých
letech dvacátého století a často hledali způsoby, jak rozu­
mět literatuře v souvislosti s politickými a společenskými
zápasy, které poznamenaly jejich studentská léta. Souběž­
ně s dekonstrukcí tu byly jiné formy kritiky — zvláště femi­
nismus, etnická studia a obnovené, jemnější verze marxis­
mu —, které zdůrazňovaly společenskou povahu literárních
textů a zkoumaly, jak literatura spoluvytváří některé naše
základní pojmové kategorie — například rasu nebo gender.
Z těchto konvergentních i divergentních proudů vyrostl
Nový historismus. Generace vyučená na close reading (peč­
livém čtení) a formální analýze začala zpochybňovat myš­
lenku, že literární díla je nutno studovat odděleně od spo­
lečenských a politických sil v době jejich vzniku, a naopak
si uvědomila, že stejných metod „pečlivého čtení“ by bylo
možno využít rovněž u textů neliterámích. Možná nejdů­
ležitějším přínosem Nového historismu byly nové přístu­
py k otázce, jak se vzájemně ovlivňuje literatura s politi­
kou, ekonomií, společenskými hnutími, přírodními vědami
a dalšími kulturními vlivy.
Tento svazek si klade za cíl seznámit českého čtenáře
s hlavními diskusemi a metodologickými problémy Nové­
ho historismu. Úvodní část, „Předchůdci“, obsahuje stručné
výňatky z děl myslitelů, kteří zásadně ovlivnili vývoj ame­
rické literární teorie v osmdesátých letech. Přináší pově­
domí o tom, do jaké míry se Nový historismus inspiroval
jinými disciplínami — antropologií, historií, kulturní his­
torií a dalšími obory. Ústřední část antologie chronologicky
sleduje hlavní přístupy a proudy; začíná několika úvahami
o tom, co Nový historismus byl, a dále pokračuje příkla­
dy metodologie v praxi. Knihu uzavíráme několika nověj­
šími eseji, které hodnotí a přehodnocují Nový historismus
a zároveň nastiňují možnosti nového vývoje.
Zpočátku, když se Nový historismus začal formovat, byl
přijímán nezřídka s obavami. V prosinci 1989 na newyor­
ském sjezdu Modem Languages Association (MLA, Asocia-
 [9]

ce moderních jazyků, je největší americkou profesní orga­

nizací literárních vědců) označil prezident asociace J. Hillis
Miller nový vývoj v literárních vědách za posun od Jazy­
ka k historii“. Miller, který je jedním z doyenů amerického
poststrukturalismu, obvinil Nový historismus ze „slepého
odmítání číst, které opovrhuje minimálními závazky naše­
ho povolání“, (284) a tvrdil, že „budoucnost literární vědy
závisí na tom, zda se bude udržovat a rozvíjet způsob réto­
rického čtení (rhetorical reading), které se dnes nejčastěji
nazývá ,dekonstrukce“‘ (289). Avšak hvězda dekonstrukce
již dohasínala. Budoucnost patřila historii a během dese­
ti let se různé podoby Nového historismu staly stejně do­
minantními, jako byla kdysi dekonstrukce. Millerovy
předpovědi byly výmluvně vyvráceny v roce 2002, kdy se
prezidentem MLA stal Stephen Greenblatt.
Pokud na počátku jednadvacátého století představitelé
Nového historismu přece jen ztratili něco ze svého revo­
lučního elánu, je to především proto, že mnohé jejich ty­
pické metodologické manévry a zájmy se postupně natu-
ralizovaly a staly se samozřejmými. Studenti anglistiky se
dnes o společenském kontextu literárních děl běžně učí;
novohistoristické přístupy se ujaly v novějších směrech
jako postkolonialismus; na druhé straně si dokonce i vědci,
kteří dnes volají po návratu k formální analýze, uchováva­
jí povědomí o společenském rozměru estetického vnímání.
Nyní jsou přístupy a zájmy Nového historismu tak široce
v oběhu, že jsou skoro neviditelné — a právě tato neviditel­
nost je znamením, že nastal čas pohlédnout na ně znovu,
abychom osvětlili to, co zatemňovaly, a dodali jim novou
svěžest a naléhavost.
 [11]

Předchůdci
 [13]

KREV, PEŘÍ, DAV A PENÍZE

(Poznámky ke kohoutím
zápasům na Báli)
Clifford Geertz

„V poezii se nic neděje,“ říká Auden ve

své elegii na Yeatse, „přežívá v údolí svých výroků [...] je to
způsob, jak se věci dějí, jsou to ústa.“ Ani v kohoutích zápa­
sech se v tomto běžném smyslu nic neděje. Lidé bez přes­
tání alegoricky ponižují jeden druhého a jsou jeden druhým
ponižováni, den co den se poklidně radují, pokud zvítězili,
a jen o něco výrazněji se trápí, pokud jsou poraženi. Status
nikoho se však ve skutečnosti nemění. Vítězstvím v kohou­
tích zápasech člověk nemůže postoupit výše na společen­
ském žebříčku; jakožto jedinec na něm vlastně nemůže
postoupit vůbec. A nemůže touto cestou ani sestoupit.
Jediné, co může dělat, je s radostí si vychutnávat, anebo
se zatnutými zuby snášet vykonstruovaný pocit prudkého
a dočasného pohybu po estetickém zdání tohoto žebříčku,
jakýsi zdánlivý skok v postavení, který vyvolává dojem
pohybu, aniž by ovšem pohyb skutečně nastal.
Podobně jako každá jiná umělecká forma — neboť těmi
se zde v konečném důsledku zabýváme — kohoutí zápasy
činí běžnou, každodenní zkušenost srozumitelnou tím, že ji
představují jako činy a objekty, jimž byly odňaty praktické
důsledky a jež byly redukovány (anebo, chcete-li, pozved­
nuty) na úroveň pouhých jevů, kde je možné jejich význam
silněji vyjádřit a přesněji pochopit. Kohoutí zápas je reálný
pouze pro kohouty — nikoho jiného nezabije, nikoho nezba­
ví mužství, nikoho neponíží do stavu zvířete, nezmění vzta­
hy ve společenské hierarchii ani tuto hierarchii nepřetvoří;
[14]

dokonce ani nijak výrazně nezmění tok peněz. Učiní však

to, co pro jiné lidi s jinými povahami a konvencemi dělá
Král Lear a Zločin a trest: uchopí tato témata — tj. smrt,
mužství, zuřivost, pýchu, porážku, velkorysost, naději —,
zařadí je do obecné struktury a představí je způsobem,
který zdůrazní určitý pohled na jejich základní přiroze­
nost. Staví na nich konstrukci, činí je — totiž pro ty, kte­
ří jsou s to z historického hlediska tuto konstrukci ocenit,
— smysluplnými, neboť viditelnými, hmatatelnými, ucho­
pitelnými, „reálnými“ v tom smyslu, že jsou představitelné.
Jakožto obraz, smyšlenka, model, metafora je kohoutí zá­
pas způsobem vyjádření: jeho účelem není tišit nebo roz­
dmýchávat společenské vášně (třebaže ve své ochotě ris­
kovat činí tak trochu obojí), nýbrž předvádět je skrze krev,
peří, dav a peníze.j
Otázka, jakým způsobem vnímáme vlastnosti věcí — ob­
razů, knih, hudebních melodií, divadelních her —, u nichž
nemáme pocit, že bychom jejich vlastnosti mohli doslovně
vyjádřit, se v posledních letech stala ústředním tématem es­
tetické teorie.1’ Pocity umělce, jež přísluší pouze jemu Sa­
mému, ani pocity publika, u nichž je tomu zrovna tak, ne­
vysvětlují, proč je jedna malba bouřlivá, a jiná zase klidná.
Hudebním tónům přisuzujeme mohutnost, důvtip, bezna­
děj, nevázanost, a kamenným kvádrům zase lehkost, ener­
gii, násilí a šarm. O románech se říká, že jsou silné, o stav­
bách, že jsou výmluvné, o hrách, že mají spád, o baletech,
že vyjadřují nehybnost. Zůstaneme-li v tomto hájemství vý­
středních charakteristik a řekneme o kohoutích zápasech,
alespoň v jejich ideální podobě, že jsou „znepokojivé“, ne­
vyzní to ani trochu nepřirozeně, leda snad — jelikož jsem
právě popřel jejich praktické dopady — poněkud matoucně.
Znepokojivost vychází — Jakýmsi způsobem“ — ze spo­
jení tří atributů zápasu: jeho bezprostřední dramatické

1) Čtyři poněkud různorodá pojednáni na toto téma představují S. Langer: Fee­

ling and Form (Cit a forma), New York 1953; R. Wollheim: Art and Its Objects
(Umění a jeho objekty), New York 1968; N. Goodman: Languages ofArt (Jazyky
umění), Indianapolis 1968; M. Merleau-Ponty: „The Eye and the Mind“ (Oko
a mysl), in: tentýž: The Primacy of Perception (Primát vnímání), Evanston III,
1964, s. 159-190.
 [15]

formy; jeho metaforického obsahu; a jeho společenského

kontextu. Jakožto kulturní figura na společenském poza­
dí je kohoutí zápas současně křečovitým vzedmutím zvíře­
cí zášti, předstíranou válkou symbolických osobností a for­
málním napodobením statutárních pnutí a jeho estetická
síla se odvozuje od jeho schopnosti všechny tyto různorodé
reality spojit. Příčina, proč jsou kohoutí zápasy znepokoji­
vé, není v tom, že mají hmotné důsledky (ty zde jsou, ale
jen podružné); důvod spočívá v tom, že tím, jak spojují hr­
dost s vědomím vlastního Já“, vlastní já potom s kohou­
ty a kohouty se zkázou, pozoruhodným způsobem vyjadřu­
jí určitou dimenzi balijské životní zkušenosti, která je za
běžných okolností pohledům dobře skryta. Vážnost se do
tohoto poněkud prázdného a jednotvárného představení,
zmatku bijících křídel a sekajících pařátů přenese tak, že
zápasy jsou interpretovány jako výraz čehosi znepokojivé­
ho v životě jejich původců a diváků, anebo ještě zlověstněji,
v nich samotných.
Jako dramatická forma zápas zobrazuje jednu vlast­
nost, která se nezdá nijak pozoruhodná, dokud si člověk
neuvědomí, že zde ani nemusí být: radikálně atomizova-
nou strukturu. Každý zápas je svět sám o sobě; každý je
jedinečným projevem formy. Je zde zprostředkování, jsou
zde sázky, je zde boj, je zde výsledek — naprosté vítězství
a naprostá porážka — a je zde spěšné, rozpačité předávání
peněz. Poraženého nikdo neutěšuje. Lidé se od něj odtáh­
nou, odvrátí, nechají ho, aby strávil svůj chvilkový sestup
do neexistence, znovu si obnovil tvář a vrátil se bez jediné
jizvičky, nedotčen, zpátky na kolbiště. Ani vítězům nikdo
negratuluje a nikdo se o uplynulých zápasech více nebaví;
jakmile je boj u konce, pozornost davu se zaměří na dal­
ší a nikdo se neohlíží. Stín zážitku možná zůstane u hlav­
ních aktérů a možná i u některých svědků zvláště prudké­
ho zápasu, stejně jako se zachová v nás po zhlédnutí dobře
sehrané a silné divadelní hry; ten ale brzy vybledne a stane
se nanejvýš schematickou vzpomínkou — mlhavým svět­
lem nebo abstraktní vibrací — a obvykle ani to ne. Jakákoli
expresivní forma žije jen ve své přítomnosti — té, kterou
sama vytváří. Zde je však ona přítomnost rozdělena do řady
[16]

záblesků, z nichž některé jsou jasnější než jiné, ale všech­

ny představují nespojité estetické celky. Ať říkají kohoutí
zápasy cokoli, říkají to v prudkých jednorázových výlevech.
Jak jsem však již na jiném místě obšírně vysvětloval,
Balijci v takových prudkých jednorázových výlevech žijí.
Jejich život, jak jej vedou a jak jej vnímají, není ani tak
proud, cílený pohyb z minulosti skrze přítomnost směrem
do budoucnosti, jako spíše pulsování významu a prázdnoty,
arytmické střídání krátkých období, kdy se „něco“ (tj. něco
významného) děje, a rovněž krátkých období, kdy se nedě­
je „nic“ (tj. nic zvláštního) — střídání, jak oni sami říkají,
„plných“ a „prázdných“ dob, nebo jinými slovy „kritických
bodů“ a „děr“ mezi nimi. Tím, že koncentrují lidské koná­
ní jako lupa paprsek světla, jsou kohoutí zápasy prostou
součástí balijského života — na stejný způsob jako každo­
denní monadická setkání, řinčivý pointilismus hudebního
stylu gamelan nebo náboženské oslavy v den, kdy chrámy
navštěvují bohové. Není to imitace rozkouskovanosti balij­
ského společenského života a není to ani její vyjádření; je
to čistě její pečlivě naaranžovaný příklad.
Jestliže touto svou dimenzí, totiž absencí časové zacíle-
nosti, kohoutí zápasy působí jako typický prvek obecného
společenského života, jiným svým rozměrem, svou napros­
tou, střemhlavou agresivitou, se jeví jako jeho kontradikce,
opak, případně i subverze. Za běžných okolností jsou Balij­
ci plaší do té míry, že mají až obsedantní hrůzu z otevře­
ného konfliktu. Jsou vyhýbaví, opatrní, tiší, ovladatelní;
jsou to mistři nepřímého postupu a skrývání — sami tomu­
to chování říkají alus, tj. „uhlazený“, „jemný“. Zřídkakdy
se stavějí čelem k tomu, od čeho se mohou odvrátit; sotva-
kdy odporují tomu, čemu se mohou vyhnout. Zde však sami
sebe vykreslují jako divoké, vražedné bytosti vyznačující se
zuřivými výbuchy pudové krutosti. Mocné vystižení života
v podobě, jak jej Balijci ze srdce nechtějí (abychom použili
Fryeova slova o Glosterově oslepení), je zasazeno do kon­
textu jeho vzorku v podobě, jaký jej ve skutečnosti mají.2)

2) Northrop Frye: The Educated Imagination (Poučená představivost), Blooming­

ton 1964, s. 99.
 [17]

A jelikož tento kontext naznačuje, že ono vystižení, třebas

by nebylo přímým popisem, představuje rozhodně víc než
jen planou zálibu, právě odtud pochází ona znepokojivost
zápasu, nikoli (nebo na každý pád nikoli nutně) znepokoji­
vost jeho účastníků. Jatka v kohoutím ringu nejsou doslov­
ným vykreslením toho, jak se mají věci mezi lidmi, nýbrž
— a to je snad ještě horší — toho, jak se z určitého hlediska
jeví v imaginativní rovině.3*
Toto hledisko ovšem vypovídá o společenské hierarchii.
Jak jsme již viděli, kohoutí zápasy vypovídají nanejvýš
důrazně o statutárních vztazích a říkají o nich, že jsou to
záležitosti života a smrti. Že prestiž hraje nesmírně závaž­
nou úlohu, je zřejmé, kamkoli se člověk na Báli podívá
— ve vesnici, v rodině, v ekonomice, ve státních záležitos­
tech. Hierarchie pýchy, jakási jedinečná směs polynéských
titulárních hodností a hinduistických kast, zde tvoří páteř
společnosti. Jedině v kohoutích zápasech jsou však pocity,
na nichž tato hierarchie spočívá, odhaleny ve svých pra­
vých barvách. Zatímco všude jinde je zahaluje opar etike­
ty, hustý mrak eufemismů a ceremonií, gest a narážek,
zde nacházejí vyjádření pouze pod tenkou zvířecí maskou,
maskou, která spíše než aby je skrývala, je naopak mno­
hem účinněji vyjevuje. Žárlivost je na Báli přítomna stejně
jako duševní rovnováha, závist stejně jako milosrdenství,

3) Existují dvě další balijské kladné a záporné hodnoty, které ve spojení s přerušova­
nou temporalitou na jedné straně a bezuzdnou agresivitou na straně druhé posilují
dojem, že kohoutí zápasy jsou současně plynulým potvrzením běžného společen­
ského života i jeho přímým popřením: jedná se o jevy, které Balijci nazývají ramé
a paling. Ramé znamená přecpaný, hlučný a aktivní a jedná se o vysoce ceněný
společenský stav: přelidněná tržiště, masové oslavy, živé ulice jsou všechny ramé,
a extrémním případem ramé jsou samozřejmě i kohoutí zápasy. Ramé se odehrává
v „plných“ časech (jeho protějšek sepi, tj. „klidný“, se odehrává v „prázdných“
časech). Paling znamená společenskou závrať, pocit malátnosti, dezorientace,
zbloudění, inverze, který člověk získá, jestliže není jasné, jaké místo zaujímá ve
společenských souřadnicích, a jedná se o nanejvýš nepříznivý, nesmírně úzkostný
stav. Balijci vnímají přesné zachovávání prostorové orientace (o bláznovi říkají,
že „neví, kde je sever“), rovnováhy, slušnosti, statutárních vztahů atd. jako zá­
sadní podstatu spořádaného života (krama) a chaotické záměny pozic, jež ko­
houtí zápasy ilustrují, jako jeho největšího nepřítele a popření. Ohledně ramé viz
G. Bateson a M. Mead: Balinese Character (Balijská povaha), New York 1985,
s. 3, 64; ohledně paling viz tamtéž, s. 11 ; a J. Belo (ed.) : TraditionaUitflïr&çCijlr. .
ture (Balijská tradiční kultura), New York 1986, s. 90n.

I/ akademická
"
l > KNIHOVNA
[18]

hrubost stejně jako půvab; ale bez kohoutích zápasů by je

Balijci chápali mnohem méně jasně, což je zřejmě důvod,
proč si zápasů tolik cení.
Každá expresivní forma funguje (když zrovna funguje)
tím způsobem, že narušuje významové kontexty: vlastnos­
ti konvenčně připisované určitým věcem jsou nekonvenčně
připisovány jiným; a ty jsou potom vnímány, jako by jim
tyto vlastnosti byly skutečně vlastní.. Říci, že vítr je mrzák,
jak to činí Stevens, stanovit tón a manipulovat se zabar­
vením, jak si počíná Schoenberg, anebo — blíže našemu
případu — vykreslit kritika coby zhýralého medvěda, jak
to dělá Hogarth, znamená způsobit zkrat; dané souvislosti
mezi objekty a jejich významy jsou změněny a jevy —jako
například podzimní počasí, melodický útvar nebo kulturní
žurnalistika — se zahalí do označujících, jež běžně pouka­
zují na jiná označovaná.4’ Podobně spojovat — a znovu
a znovu spojovat — střetnutí kohoutů s bariérami ve sta­
tutárním pořádku znamená vybízet k posunu pozornosti od
prvního k druhému, posunu, který představuje popis a sou­
časně soud. (Tento posun by se logicky mohl ubírat i opač­
ným směrem, ale stejně jako většina z nás ostatních i Ba­
lijci usilují o pochopení lidí mnohem více než o pochopení
kohoutů.)
Co kohoutí zápasy staví mimo každodenní běh živo­
ta, pozvedá je z oblasti obyčejných praktických záležitostí

4) Odkaz na Stevense se vztahuje na jeho báseň „Motiv pro metaforu“ (Pod stromy
na podzim se ti líbí, / protože vše je napůl mrtvé. / Listím se pohybuje vítr jako
mrzák, / opakuje slova bez významu), in: The Collected Poems of Wallace Ste­
vens (Sebrané básně Wallace Stevense), 1954 [český překlad: Daniel Soukup];
odkaz na Schoenberga se týká třetí z jeho Pěti orchestrálních skladeb (Opus
16) a pochází z H. H. Drager: „The Concept, of Tonal Body“ (Koncept tonál­
ního těla), in: S. Langer (ed.): Reflections on Art (Úvahy o umění), New York
1961, s. 174. Ohledně Hogartha a celého tohoto problému — tam nazývaného
„mnohonásobné přiřazování forem“ — viz E. H. Gombrich: „The Use of Art for
the Study of Symbols“ (Užití umění při studiu symbolů), in: J. Hogg (ed.): Psy­
chology and the Visual Arts (Psychologie a výtvarné umění), Baltimore 1969,
s. 149-170. Obvyklejší označení pro tuto sémantickou alchymii je „metaforický
přenos“ a kvalitní technické výklady tohoto tématu lze nalézt in: M. Black: Mo­
dels and Metaphors (Modely a metafory), Ithaca 1962, s. 25n.; N. Goodman:
Languages ofArt, cit. dílo, s. 44; a W. Percy: „Metaphor as Mistake“ (Metafora
jako chyba), Sewanee Review 66 (1958), s. 78-99.
 [19]

a obklopuje je aurou zesíleného významu, není — jak by

tvrdila funkcionalistická sociologie — skutečnost, že posi­
lují statutární diskriminace (takové posilování by bylo sot­
va zapotřebí ve společnosti, kde je každý úkon otevřeně
deklaruje), nýbrž že poskytují metaspolečenský komentář
k tomu, jak jsou lidské bytosti roztříděny do pevných hie-
rarchizovaných skupin a jak je většina kolektivní existence
kolem tohoto systému organizována. Jejich funkce, chce-
te-li to tak nazvat, je interpretativní: je to způsob, jakým
Balijci čtou balijskou životní zkušenost, je to příběh, který
si vyprávějí o sobě samých.

VYPOVÍDAT NĚCO O NĚČEM

Postavit věci tímto způsobem znamená
uskutečnit svého druhu změnu metaforického zaostření.
Analýza forem kultury tak totiž přestává být úsilím po­
dobným rozpitvávání organismu, diagnostikování sym­
ptomu, dešifrování kódu nebo stanovování systému — což
jsou dominantní analogie současné antropologie — a stává
se úsilím podobným vnímání literárního textu. Pojmeme-
-li kohoutí zápasy, anebo kteroukoli jinou kolektivně podpo­
rovanou symbolickou strukturu, jako způsob, jak „vypoví­
dat něco o něčem“ (abychom se odvolali na slavný aristotel-
ský výrok), potom stojíme před problémem nikoli z oblasti
společenské mechaniky, nýbrž ze společenské sémantiky.5’
Pro antropologa, který usiluje ne o propagaci či hodnocení
kohoutích zápasů, nýbrž o formulování sociologických prin­
cipů, otázka zní, co se člověk o těchto principech dozví,
zkoumá-li kulturu jako soubor textů.
Takové rozšíření pojmu text za hranice psaného ma­
teriálu, dokonce za hranice slovesnosti vůbec, je sice me­
taforické, ale zdaleka není zcela nové. Středověká tradice
interprétatif) naturae, která kulminovala u Spinozy, se po­
koušela číst přírodu podobně jako Písmo, a precendenty,
5) Výrok pochází z druhé knihy Organon. O vyjadřování. Ohledně diskuse na toto
téma a sporu o osvobození „pojmu text [...] od pojmů písmo nebo písemnictví“,
a tím pádem vytvoření obecné hermeneutiky viz P. Ricoeur: Freud and Philoso­
phy (Freud a filozofie), New Haven 1970, s. 20n.
[20]

byť ne stejně hodné doporučení, nabízí i nietzscheovská

snaha pojednat hodnotové systémy jako pouhý komentář
vůle k moci (nebo marxistické úsilí pojmout je jako komen­
tář vlastnických vztahů) a freudovské nahrazení enigma­
tického textu zjevného snu prostým textem snu utajeného.6*
Tato myšlenka však zůstává teoreticky nerozvinuta; a její
z pohledu antropologie ještě hlubší důsledek, totiž skuteč­
nost, že kulturní formy mohou být pojednávány jako texty,
jako imaginativní díla vystavěná ze společenských materiá­
lů, dosud čeká na systematické využití.7*
Pokud se jedná o náš případ, pojednávat kohoutí zá­
pasy jako text znamená odhalovat určitý jejich rys (podle
mého názoru vůbec nejhlavnější), který by zůstal zatem­
něn, kdybychom je pojednali jako rituál nebo zábavu čili
dvě nejzřetelnější alternativy. Jedná se o užití emoce za
účelem poznání. Když kohoutí zápasy něco říkají, vyjad­
řují to slovníkem citu — vzrušující pocit rizika, zoufalství
porážky, radost z vítězství. Neříkají však pouze tolik, že
riziko je vzrušující, porážka deprimující nebo vítězství ob­
lažující, což jsou všechno banální tautologie afektu, nýbrž
také že z těchto emocí (takto zpřítomněných) je vystavě­
na společnost a skrze ně se izolovaní jedinci spojují v ce­
lek. Chodit na kohoutí zápasy a účastnit se jich znamená
pro Balijce jakousi citovou výchovu. Naučí se tam, jak étos
jeho kultury i jeho osobní senzibilita (nebo alespoň určité
její aspekty) vypadají, jsou-li externě vyjádřeny v kolektiv­
ním textu; že obojí je dost podobné, aby to mohlo být arti­
kulováno symbolikou jediného textu; a — to je na tom to
zneklidňující — že text, skrze nějž je tohoto odhalení do­
saženo, spočívá v tom, že jeden kohout rve druhého zcela
nesmyslně na kusy.

6) Tamtéž.
7) Jako výjimka by se mohl jevit „strukturalismus“ Léviho-Strausse. Je to však
pouze zdání, protože Lévi-Strauss, místo aby mýty, totemové rituály, sňatková pra­
vidla atd. pojímal jako texty, které je třeba interpretovat, chápe je jako šifry, které
je třeba rozluštit, což zdaleka není totéž. Nechce chápat, jak symbolické formy
fungují v konkrétních situacích, aby uspořádávaly vjemy (významy, emoce, kon­
cepty, postoje); snaží se vnímat je zcela s ohledem na jejich vnitřní strukturu,
nezávisle na jakémkoli subjektu, na jakémkoli objektu a na jakémkoli kontextu.
 [21]

Každý národ, říká přísloví, má rád svou vlastní formu

násilí. Kohoutí zápas je představou Balijců o té jejich: o je­
jí podobě, jejím užitku, její síle, její přitažlivosti. Tím, že
vykresluje téměř všechny úrovně balijské zkušenosti — zví­
řecí divokost, mužský narcismus, hazard, statutární rivali­
tu, vzrušení davů, krvavou oběť —, jejichž hlavním pojítkem
je to, že se týkají zuřivosti a strachu ze zuřivosti, a svazují
je do sady pravidel, jež je jednak obsahuje, jednak umožňu­
je, aby se odehrávaly, zápas vytváří symbolickou strukturu,
v níž je možné znovu a znovu srozumitelně pociťovat reali­
tu jejich vnitřní spřízněnosti. Jestliže my — abychom opět
citovali Northropa Frye — jdeme na Macbetha, abychom
se poučili, jak se člověk cítí, když získá království a ztra­
tí duši, Balijci chodí na kohoutí zápasy, aby zjistili, co za
normálních okolností vyrovnaný, chladný, takřka chorob­
ně do sebe uzavřený člověk, jakýsi morální autokosmos,
cítí, když je napaden, mučen, vyzván, uražen a v důsledku
toho doveden do stavu extrémní zuřivosti, a když následně
bud zvítězí, anebo je sražen na samé dno. Celá pasáž, která
nás přivádí zpět k Aristotelovi (třebaže spíše k Poetice než
k Hermeneutice), rozhodně stojí za to, abychom ji citovali: J
Ale básník [na rozdíl od historika], říká Aristotelés, nikdy ne­
činí žádná skutečná prohlášení, rozhodně žádná konkrétní
nebo specifická. Básníkovým úkolem není vyprávět, co se sta­
lo, nýbrž co se děje: ne co proběhlo, nýbrž co se odehrává vždy.
Poskytuje typickou, opakující se, nebo, jak říká Aristotelés:
univerzální událost. Na Macbetha nepůjdete, abyste se poučili
o dějinách Skotska —jdete na něj, abyste se poučili, jak se cítí
člověk, který získá království a ztratí duši. Když se u Dicken-
se setkáte s postavou, jako je Micawber, nemáte pocit, že exis­
toval nějaký člověk, kterého Dickens znal a který byl přesně
takový: cítíte, že kousek Micawbera je téměř v každém, koho
znáte, včetně vás samých. Své dojmy z lidského života bere­
me jeden po druhém a pro většinu z nás zůstávají nespojité
a neorganizované. V literatuře však ustavičně nacházíme věci,
které uvádějí v soulad velké množství takových dojmů a za­
měřují na ně pozornost. A právě to má Aristotelés na mysli,
když hovoří o typické nebo univerzální lidské události.®

8) Northrop Frye: The Educated Imagination, cit. dílo, s. 63-64.

[22]

Právě tím, že zaostřují pozornost na různé zážitky

z každodenního života, kohoutí zápasy, které se drží stra­
nou od života jako „pouhé hry“ a pak se do něho znovu za­
pojují jako „více než hry“, vytvářejí realitu, kterou spíše
než jako typickou nebo univerzální bychom mohli nazvat
paradigmatickou lidskou událostí. To jest realitu, která
nám neříká ani tak, co se děje, jako spíše co by se stalo,
kdyby (ovšem není tomu tak) byl život uměním a mohl by
být podle způsobů cítění libovolně tvarován jako Macbeth
nebo David Copperfield.
Znovu a znovu bez konce se odehrávající kohoutí zápasy
umožňují Balijci — podobně jako znovu a znovu čtený Mac­
beth umožňuje nám — spatřit rozměr vlastní subjektivity.
Když se Balijec dívá na zápas za zápasem z aktivní pozi­
ce majitele a sázkaře (nebot kohoutí zápasy nejsou jakož­
to divácký sport o nic zajímavější než kroket nebo psí do­
stihy), spřízní se s nimi i s tím, co mu mají říct, do značné
míry stejně, jako se pozorný posluchač smyčcových kvar­
tet nebo návštěvník galerie, jehož pozornost zcela upoutalo
například nějaké zátiší, pomalu sblíží s předmětem svého
zájmu, což mu otevře pohled do jeho vlastní subjektivity.9)
A přitom — což je spolu s přebarvenými city a bezvý­
slednými činy jen další z paradoxů, jež sužují estetiku —,
jelikož tato subjektivita ve skutečnosti neexistuje, dokud
není takto organizována, umělecké formy vlastně vytvářejí
a přetvářejí subjektivitu, kterou chtějí pouze zobrazovat.
Kvartety, zátiší a kohoutí zápasy nejsou jen analogicky re­
prezentované odrazy předem existujících pocitů; jsou to po­
zitivní činitelé při vytváření a udržování takových pocitů.
9) Užití pro Evropany „přirozených“ idiomů vyjadřujících zrakové vnímání — „vi­
dět“, „pozorovat“ atd. —je v tomto případě více než kdy jindy zavádějící. Výše
zmíněná skutečnost, že Balijci sledují vývoj zápasu (možná stejně jako kohouti
sotva vidí víc než jen rozmazané pohyby) nejen očima, ale také těly, tj. pohyby
končetin, hlavy a trupu, jež napodobují postoje a výpady kohoutů, znamená, že
individuální zážitek ze zápasů je spíše kinestetický než vizuální. Byl-li kdy nale­
zen příklad Burkeho definice symbolického činu jako „vyjádření postoje tancem“
(The Philosophy ofLiterary Form [Filozofie literární formy], rev. ed„ New York
1957, s. 9), pak to jsou kohoutí zápasy. Ohledně nesmírné role, již hraje v životě
Balijců kinestetické vnímání, viz G. Bateson a M. Mead: Balinese Character, cit.
dílo, s. 84-88; ohledně aktivní povahy estetického vnímání obecně viz N. Good­
man: Languages ofArt, cit. dílo, s. 241-244.
 [23]

Vnímáme-li sebe samé jako smečku Micawberů, máme to

z toho, že příliš mnoho čteme Dickense (vnímáme-li se jako
realisté bez iluzí, máme to z toho, že čteme příliš málo);
a podobně se to má i s Balijci, kohouty a kohoutími zápasy.
Právě tímto způsobem, totiž skrze barvení zážitku světlem,
které na ně vrhá, spíše než skrze jakékoli hmotné efekty,
sehrává umění svoji roli ve společenském životě.10’
V kohoutích zápasech tedy Balijec formuje a objevuje
svoji povahu a současně i povahu své společnosti. Anebo
přesněji: formuje a objevuje určitou její stránku. Nejenže
je v balijské společnosti velké množství jiných kulturních
textů poskytujících komentáře ke statutární hierarchii
a vnímání sebe sama, podobného komentáře se zde dostá­
vá i mnoha jiným zásadním oblastem balijského života, jež
stojí mimo oblast společenských vrstev nebo soupeření. Ce­
remonie vysvěcení bráhmanského kněze, která vyžaduje
ovládnutí dechu, nehybnou tělesnou polohu a vyprázdněné
soustředění na hlubiny bytí, vyjadřuje zásadně odlišnou,
ale pro Balijce stejně skutečnou vlastnost společenské hie­
rarchie — její dosah k posvátnému transcendentnu, jenž
se neděje na základě kinetické emocionality zvířat, nýbrž
na základě statické bezvášnivosti božské mentality, a vyja­
dřuje nikoli nepokoj, nýbrž naopak klid. Masové svátky ve
vesnických chrámech, při nichž celá místní populace chys­
tá pohoštění přicházejícím bohům a uctívá je skrze zpěv,
tanec, poklony a dary, upevňují duchovní jednotu venkov­
ských obyvatel navzdory jejich statutární nerovnosti a vy­
jadřují náladu přátelství a důvěry. Kohoutí zápasy nejsou
univerzálním klíčem k balijskému životu o nic více, než je
10) Toto spojování západních výšin s orientální nízkostí bezpochyby některé estetiky
rozruší, stejně jako některé teology už drive rozrušily snahy antropologů hovo­
řit jedním dechem o křesťanství a totemismu. Avšak stejně jako by se v socio­
logii náboženství neměly řešit ontologické otázky, sociologie umění by neměla
posuzovat hodnotu uměleckých děl. Na každý pád snaha zbavit koncept umění
provinciálnosti je pouze součástí všeobecného antropologického spiknutí, jehož
cílem je zbavit provinciálnosti veškeré důležité společenské koncepty — svatbu,
náboženství, právo, rozum —, a přestože tento postup představuje hrozbu estetic­
kým teoriím, které vnímají některá umělecká díla jako ležící mimo dosah socio­
logické analýzy, není to hrozba pro přesvědčení, že některé básně jsou lepší než
jiné, za něž byl Robert Graves podle svých slov napomenut při své cambridgeské
disertaci.
[24]

korida klíčem k životu španělskému. Co o tomto životě ří­

kají, není bezvýhradné, ani nelze tvrdit, že by to jiné, stej­
ně výmluvné kulturní výpovědi nijak nezpochybňovaly. To
však není překvapující o nic více než skutečnost, že Raci­
ne a Molière byli současníci nebo že lidé, kteří před chvílí
aranžovali chryzantémy ve váze, nyní tepají meče.n)
Kultura určitého národa je souborem textů, které samy
představují soubory; a antropologové se je snaží číst přes
rameno těm, jimž skutečně patří. Takové počínání naráží
na nesmírné potíže, metodologické pasti, před nimiž se
chvěje i freudovec, a také na určité morální překážky. Není
to ani jediný způsob, jak tyto symbolické formy sociologicky
pojednat. Funkcionalismus žije, a zrovna tak i psychologis-
mus. Dívat se však na tyto formy jako na ty, které „říkají
něco o něčem“, a říkají to někomu, znamená přinejmen­
ším otevřít možnost analýzy směřující k jejich podstatě,
na rozdíl od reduktivních konceptů, které si činí nárok na
vyčerpávající vysvětlení.
Stejně jako u lépe známých cvičení v technice close rea­
ding (pečlivého čtení) může člověk začít kdekoli v repertoá­
ru forem dané kultury a skončit kdekoli jinde. Může se­
trvat, jako jsem to učinil já, v rámci jedné více či méně
ohraničené formy a neustále v něm kroužit. Může se po­
hybovat mezi formami a hledat širší jednotu nebo poučné
kontrasty. Může dokonce srovnávat formy z různých kul­
il) Co kohoutí zápasy vypovídají o Balí, není tak zcela prosté vhledu a znepokojení,
jež vyjadřují ohledně obecných vzorů balijského života, není úplně bezdůvodné.
Potvrzují to události ze dvou prosincových týdnů v roce 1965, kdy při nepoko­
jích, jež následovaly po neúspěšném státním převratu v Djakartě, zahynulo ve
vzájemném boji čtyřicet až osmdesát tisíc Balijců (z celkového počtu asi dvou
milionů) — což znamenalo zdaleka největší bouře v celé zemi. (J. Hughes: Indo­
nesian Upheavals [Indonéská pozdvižení], New York 1967, s. 173-183. Hughe-
sovy údaje jsou samozřejmě spíše neformální odhady, ale nepatří k těm nejvyš-
ším.) To ovšem neznamená, že by zabíjení způsobily kohoutí zápasy, že by je
na jejich základě bylo možné předpovědět, nebo že by nepokoje byly jakousi
rozšířenou verzí kohoutích zápasů se skutečnými lidmi na místě kohoutů — to
všechno je nesmysl. Chci říci jen tolik, že pokud se někdo podívá na Balí nejen
skrze jeho tance, jeho stínové divadlo, sochařství nebo dívky, nýbrž stejně jako
sami Balijci také skrze kohoutí zápasy, fakt, že došlo k masakru, působí — po­
kud ne méně děsivě — alespoň jako ne tak silné popření přirozených zákonů. Jak
zjistil nejeden reálný Gloster, lidem se někdy dostane života právě v té podobě,
jak ho ze srdce nechtějí.
 [25]

tur a definovat jejich povahu na základě vzájemných roz­

dílů. Ať však operuje na jakékoli úrovni a jakkoli spletitě,
vůdčí princip je vždy stejný: společnosti stejně jako životy
mají své interpretace ukryty v sobě. Člověk musí jen zjis­
tit, kudy k nim vede cesta.
(1973)
[26]

LITERÁRNÍ POSTUPY
PŘI REPREZENTACI FAKTŮ
Hayden White

Abych předešel některým námitkám,

jež historikové v souvislosti s následující argumentací často
vznášejí, chci hned na počátku připustit, že historické udá­
losti se od fiktivních událostí liší způsoby, jimiž se od dob
Aristotelových jejich odlišnost běžně charakterizovala. His­
torikové se zabývají událostmi, které je možné přiřadit
k určitým časoprostorovým umístěním, událostmi, jež jsou
(nebo byly) v principu pozorovatelné nebo vnímatelné, za­
tímco autoři krásné literatury — básníci, romanopisci, dra­
matici — se zabývají jednak oběma těmito druhy událostí,
jednak událostmi předpokládanými, hypotetickými nebo
smyšlenými. Povaha událostí, jimiž se historikové a be-
letričtí autoři zabývají, zde není předmětem sporu. V po­
jednáních o „literatuře faktu“ nebo, jak jsem se to rozhodl
nazvat, o „literárních postupech při reprezentaci faktů“ by­
chom se měli zabývat tím, do jaké míry se diskurs histo­
rika a diskurs spisovatele překrývají, do jaké míry se sobě
navzájem podobají a jak dalece spolu souvisejí. Třebaže se
historikové a spisovatelé zabývají rozdílnými druhy udá­
lostí, formy jejich diskursů i cíle jejich psaní jsou často to­
tožné. Kromě toho se podle mého názoru může ukázat, že
jsou v zásadě stejné i techniky a postupy, které při výstavbě
svých diskursů používají, jakkoli se na povrchu (neboli na
dikční úrovni) textů mohou jevit jako rozdílné.
Čtenáři historických příběhů a románů si sotva mohou
neuvědomit jejich vzájemnou podobnost. Existuje mno­
 [27]

ho historických příběhů, které by bylo možné považovat

za romány, a existuje mnoho románů, které bychom moh­
li považovat za historické příběhy, pokud bychom zůsta­
li v čistě formální (nebo snad formalistické) rovině. Jako
prosté verbální artefakty jsou historické příběhy a romány
nerozlišitelné jedny od druhých. Formálně je nedokážeme
snadno rozdělit, pokud k nim nepřistoupíme se specifický­
mi předpoklady ohledně druhů pravdy, s nimiž obě formy
údajně pracují. Cíl romanopisce však musí být vždy stej­
ný jako cíl spisovatele historického příběhu. Oba chtě­
jí poskytnout verbální obraz „reality“. Romanopisec třeba
představí své pojetí reality nepřímo, tj. figurativními tech­
nikami, a vyhne se přímému přístupu historika, který spo­
čívá v zaznamenávání řady tezí, o nichž se předpokládá,
že do posledního bodu korespondují s nějakou mimotexto-
vou událostí. Avšak obraz reality, který romanopisec tak­
to buduje, musí v hrubých rysech odpovídat určité oblasti
lidské zkušenosti, jež není o nic méně „reálná“ než oblast,
na niž odkazuje historik. Nejedná se tedy o konflikt mezi
dvěma druhy pravdy (jak nám vnucuje předsudek západ­
ní kultury, podle nějž je empirismus jediný možný přístup
k realitě), konflikt mezi pravdou korespondence na jedné
straně a pravdou koherence na straně druhé. Každá histo­
rie, má-li být považována za uspokojivou zprávu o tom, ,jak
se věci skutečné odehrály“, musí splňovat měřítka soudrž­
nosti úplně stejně jako měřítka podobnosti. Empirický
předsudek je totiž doprovázen přesvědčením, že „realita“ je
nejen vnímatelná, ale také svojí strukturou soudržná. Pou­
hý výčet jednotlivých potvrditelných empirických výroků
nepřispěje k osvětlení reality, pokud mezi nimi neexistuje
určitá logická nebo estetická soudržnost, která by je navzá­
jem propojovala. Na druhé straně musí každý beletrický
příběh splňovat požadavky korespondence (musí být „při­
jatelný“ jakožto obraz něčeho, co stojí mimo něj), má-li si
činit nárok na to, že představuje vhled do lidského vnímání
světa, anebo toto vnímání jakkoli osvětluje. Ať už jsou udá­
losti představené v diskursu vystavěny jako atomické čás­
ti molekulárního celku, anebo jako možné příhody v rámci
vnímatelné totality, diskurs pojímaný ve své totalitě jako
[28]

obraz určité reality se vyznačuje podobnostním vztahem

ke skutečnosti, jejímž je obrazem. Právě v tomto dvojím
smyslu je jakýkoli písemný diskurs kognitivní ve svých
cílech a mimetický ve svých prostředcích. To platí i pro ten
nejhravější a zdánlivě výrazový diskurs, pro poezii stejně
jako pro prózu, a dokonce i pro ty formy poezie, které jako
by chtěly osvětlovat pouze samo „psaní“. Z tohoto hledis­
ka není historie nic jiného než určitá forma beletrie, stejně
jako román je jen určitou formou historického zobrazení.

Tuto charakteristiku historiografie jako určité formy

beletrické tvorby patrně nepřijmou s radostí historikové ani
literární vědci, kteří — jakkoli se sotva shodnou v jiných
otázkách — obvykle sdílejí názor, že historie a beletrie má
co činit s rozdílnými řády zkušenosti, a tudíž představu­
je rozdílné (pokud ne přímo protichůdné) formy diskursu.
Proto bude dobré říci pár slov k tomu, jak pojem opozice
mezi historií a beletrií vznikl a proč se mu v západním
myšlení tak dlouho nikdo nepostavil.
Před Francouzskou revolucí byla historiografie obvykle
považována za literární umění. Přesněji, byla považována
za odnož rétoriky a její „beletrický“ charakter byl všeobec­
ně uznáván. Třebaže teoretikové osmnáctého století roz­
lišovali poměrně přísně (a ne vždy s příslušným filozofic­
kým ospravedlněním) mezi „faktem“ a „výmyslem“, celkově
nevnímali historiografii jako reprezentaci faktů, do níž by
nebyly přimíšeny i prvky fantazie. Teoretikové od Bayla po
Voltaira a de Mablyho sice uznávali obecnou žádoucnost
historických výkladů, které pojednávají spíše o reálných
než smyšlených událostech, ale současně připouštěli, že
při reprezentaci reálných událostí v historickém diskursu
je třeba se uchylovat k beletrickým technikám. V osmnác­
tém století vznikly spousty prací, jež rozlišují mezi studiem
historie na jedné straně a psaním historie na straně dru­
hé. Psaní bylo literární (konkrétně rétorický) výkon; a jeho
výsledek bylo třeba posuzovat stejně tak podle literárních
jako podle vědeckých měřítek.
Zásadní opozice zde nestála mezi faktem a výmyslem,
nýbrž mezi „pravdou“ a „omylem“, a obecně se připouště­
 [29]

lo, že mnohé druhy pravdy, dokonce i v historii, je možné

čtenáři představit jedině pomocí beletrických technik repre­
zentace. O těchto technikách se uvažovalo v tom smyslu, že
se skládají z rétorických prostředků, tropů, figur a slovních
a myšlenkových schémat, jež byly — v podobě, jak je po­
psali antičtí a renesanční historikové, — totožné s poetic­
kými technikami obecně. Pravda nebyla spojována s fak­
tem, nýbrž s kombinací faktu a konceptu, do něhož byl fakt
v rámci diskursu patřičně zabudován. Do přijatelné repre­
zentace pravdy bylo třeba zapojit imaginaci stejně jako ro­
zum, a z toho plyne, že beletrické postupy byly pro kompozici
historického diskursu stejně nezbytné jako erudice.
Na počátku devatenáctého století se však stalo běžným,
alespoň mezi historiky, ztotožňovat pravdu s faktem a vní­
mat beletrii jako opak pravdy, jako něco, co nám ve vnímání
reality spíše brání, než aby nám ji zpřístupňovalo. Historie
začala být stavěna do protikladu k beletrii, a zvláště románu,
jako reprezentace „skutečného“ oproti reprezentaci „možné­
ho“ nebo pouze „představitelného“. A tak se zrodil sen o his­
torickém diskursu, který by se neskládal z ničeho jiného než
z fakticky přesných výroků o událostech, jež jsou (nebo byly)
principiálně pozorovatelné a jejichž zařazení v chronologic­
kém postupu jejich původního výskytu umožňuje zjevit jejich
skutečný význam. Typickým cílem historika devatenáctého
století bylo vyloučit z diskursu jakýkoli náznak smyšlen­
ky nebo třeba jen představy, vyvarovat se technik básníka
a řečníka a zříci se postupů považovaných za intuitivní, jež
při vnímání reality používá autor literatury.
Abychom pochopili tento vývoj historického myšlení, mu­
síme si uvědomit, že historiografie jakožto samostatná vě­
decká disciplína se na západě vyvinula v devatenáctém sto­
letí na pozadí intenzivního nepřátelství vůči všem formám
mýtu. Jak politická pravice tak politická levice obviňovaly
mytické myšlení z výstřelků a neúspěchů revoluce. Chybné
čtení dějin, mylné představy o charakteru historického pro­
cesu, nerealistická očekávání ohledně způsobů, jimiž by se
mohly transformovat historické společnosti — to vše ved­
lo napřed k propuknutí revoluce, poté k podivnému kur­
su, jímž se vývoj revoluce ubíral, a způsobilo i dlouhodobé
[30]

důsledky revolučních aktivit. Stalo se nezbytným povznést

se nad nutkání interpretovat historický záznam ve světle
skupinových předsudků, utopických očekávání nebo senti­
mentální náklonnosti k tradičním institucím. Aby si člověk
našel cestu mezi protiřečícími si požadavky stran, které se
vyvinuly v průběhu revoluce nebo po ní, bylo třeba určit
nějaké skutečně „objektivní“, skutečně „reálné“ hledisko,
z něhož by bylo možné společenský pohyb sledovat. Pokud
se společenské struktury a procesy svou schopností vzdo­
rovat řízení, neočekávaně se měnit, obracet vniveč ty nej­
vznešenější plány a mařit nejupřímnější tužby jevily jako
„démonické“, pak bylo třeba studium historie demytizovat.
Podle názoru tohoto období se však demytizace jakékoli ob­
lasti výzkumu rovnala její de-beletrizaci.
Rozdíl mezi mýtem a fikcí, který je v myšlení dvacá­
tého století už zcela samozřejmý, přední ideologové počát­
ku devatenáctého století vnímali jen stěží. Tak se stalo, že
historie, realistická věda par excellence, byla postavena
proti beletrii jakožto studium reálného oproti studiu pouze
představitelného. Když Ranke kritizoval román jako pou­
hou smyšlenku, měl na mysli určitou jeho formu, které se
říká romantická; svou definicí historie jako studia reálné­
ho a románu jako reprezentace smyšleného však vyjádřil
předsudek, který sdílelo mnoho jeho současníků. Jen pár
teoretiků, mezi nimiž byl nej význačnější J. G. Droysen, si
uvědomovalo, že je nemožné psát historii, aniž bychom se
uchylovali k řečnickým a básnickým technikám. Většina
„vědeckých“ historiků oné doby si vůbec neuvědomila, že
ke každému identifikovatelnému druhu románu vytvořili
historikové odpovídající druh historického diskursu. Ro­
mantická historiografie vydala svého génia v Micheletovi,
realistická zjevila své paradigma v samotném Rankeovi,
symbolistická dala Burckhardta (který má více společného
s Flaubertem a Baudelairem než s Rankem) a prototypem
modernistické historiografie je Spengler. Není náhodou, že
se realistický román a rankeovský historismus dostaly do
krize přibližně ve stejnou dobu.
V devatenáctém století zkrátka existovalo tolik „stylů“
historické reprezentace, kolik bylo rozlišitelných stylů lite-
 [31]

rárních. Historikové devatenáctého století si toho nevšimli,

protože žili v iluzi, že je možné psát historii, aniž bychom
použili jakékoli beletrické techniky. Po celé období nadále
uznávali opozici historie a beletrie, a přitom různorodost
forem historického diskursu, jež předkládali, byla vysvětli­
telná jen tím, že tyto diskursy byly založeny na estetických
předpokladech o povaze historického procesu. Historikové
nepřestávali věřit, že různé interpretace téže řady událostí
byly dílem ideologické deformace nebo nedostatku faktů.
Nepřestávali věřit, že kdyby se člověk vyvaroval ideologie
a zůstal věrný faktům, historie by vydala vědění stejně jis­
té jako cokoli, co nabízely přírodní vědy, a stejně objektivní
jako matematické cvičení.
Většina historiků devatenáctého století si neuvědomo­
vala, že pokud jde o pojednání faktů z minulosti, pro člově­
ka, který je má věrně představit, hraje klíčovou roli pojetí,
skrze nějž jsou v jeho reprezentaci jednotlivé části spojeny
v celek. Neuvědomovali si, že fakta nehovoří sama za sebe,
nýbrž že historik hovoří za ně, hovoří jejich jménem a frag­
menty minulosti skládá v celek, jehož integrita je — ve své
reprezentaci — čistě diskursivní. Romanopisci možná pra­
cují jen se smyšlenými událostmi, zatímco historikové pra­
cují s událostmi reálnými, ale proces spojování událostí —
ať jsou smyšlené nebo reálné — do srozumitelné úplnosti,
která by mohla sloužit jako předmět reprezentace, je pro­
ces literární. Historikové zde musí používat přesně tytéž
tropologické strategie, tytéž modality vyjadřující vztahy ve
slovech, jako užívá básník nebo romanopisec. V nezpraco­
vaném historickém záznamu i v kronice událostí, kterou
historik ze záznamu získává, existují fakty jen jako sbír­
ka fragmentů navzájem spojených pouze tím, že spolu sou­
sedí. Tyto fragmenty je třeba seskládat, aby vydaly celek
určitého — nikoli obecného — druhu. A skládají se stejně,
jako romanopisci skládají výplody své fantazie, aby mohli
představit uspořádaný svět, kosmos, kde by se jinak objevil
jen zmatek a chaos.
(1978)
[32]

METODA
Michel Foucault

Tedy: neanalyzovat formování určitého

typu vědění o sexu v termínech represe nebo zákona, ale
v termínech moci. U slova „moc“ však existuje riziko, že
způsobí četná nedorozumění. Nedorozumění týkající se její
identity, její formy, její jednoty. Mocí nemíním „Moc“ jako
soubor institucí a aparátů, které zajišťují služebnost občanů
danému státu. Mocí nemíním ani způsob podrobení, které
by na rozdíl od násilí mělo formu pravidla. A nerozumím jí
ani obecný systém ovládání, vykonávaného jedním prvkem
či skupinou prvků nad druhými, jehož působení by pro­
střednictvím následných derivací procházelo celým spole­
čenským tělesem. Analýza prováděná v termínech moci ne­
může postulovat suverenitu státu, formu zákona či globální
jednotu ovládání jako počáteční danosti; tyto prvky před­
stavují v případě moci spíš její konečné formy. Zdá se mi,
že moc je třeba chápat především jako mnohost vztahů sil,
jež jsou imanentní oblasti, ve které působí a kterou jejich
vlastní organizace konstituuje; jako hru, která tyto vztahy
transformuje, posiluje a převrací prostřednictvím bojů a ne­
ustálého střetávání; jako podporu, kterou tyto vztahy sil
nacházejí jeden v druhém, přičemž vytvářejí série či sys­
témy, nebo naopak rozdíly a opozice, které je izolují; a ko­
nečně jako strategie, v nichž se realizují a jejichž obecná
osnova či krystalizace ve formě institucí je ztělesněna ve
státních aparátech, ve formulacích zákona, ve společen­
ských hegemoniích. Podmínku možnosti moci, či v každém
 [33]

případě hledisko, které by umožňovalo porozumět jejímu

výkonu až do těch „nejokrajovějších“ účinků a dovolovalo
také využít jejích mechanismů jako mřížky srozumitelnosti
společenského pole, nesmíme hledat v prvotní existenci ně­
jakého centrálního bodu, v jedinečném ohnisku suverenity,
ze kterého by vyzařovaly odvozené a sestupné formy; je jí
pohyblivé podloží silových vztahů, které díky své nerov­
nosti nepřetržitě zavádějí stavy moci, jež jsou však vždy lo­
kální a nestabilní. Všudypřítomnost moci: nikoli proto, že
by moc měla privilegium shromaždovat vše pod svou nevy­
vratitelnou jednotu, nýbrž proto, že se tvoří v každém oka­
mžiku, v každém bodě, či spíš v každém vztahu jednoho
bodu k druhému. Moc je všude; to neznamená, že vše obklo­
puje, nýbrž to, že odevšad vychází. A v té míře, v níž je per­
manentní, repetitivní, inertní, sebereprodukující, je „Moc“
jen účinkem celku, který konstruuje na základě všech
těchto momentů mobility, je sřetězením, které má v kaž­
dém z nich oporu a snaží seje naopak ustálit. Bezesporu je
nutné být nominalistou: moc není instituce, není to struk­
tura, není to ani nějaká síla, kterou by byli někteří vyba­
veni; je to jméno, které přisuzujeme komplexní strategické
situaci v dané společnosti.
Je tedy třeba rovnici obrátit a tvrdit, že politika je po­
kračováním války jinými prostředky? Pokud chceme na­
vždy udržet rozpětí mezi válkou a politikou, měli bychom
asi spíš předpokládat, že tato mnohost vztahů sil může být
kódována — částečně, nikdy ne úplně — jednou ve formě
„války“, jednou ve formě „politiky“; byly by to tedy dvě od­
lišné strategie (avšak schopné pohotově přejít jedna na
druhou) pro integraci nerovnovážných, heterogenních, ne­
stabilních a napjatých silových vztahů.
Při sledování této linie lze navrhnout několik obecných
tvrzení:
— Moc není něco, co se získává, dobývá nebo sdílí; něco,
co člověk střeží nebo co nechává uniknout; moc se vykoná­
vá z nesčetných bodů a v souhře nerovnoměrných a pohyb­
livých vztahů.
— Mocenské vztahy nejsou vzhledem k ostatním vztahům
(ekonomickým procesům, známostem, sexuálním stykům)
[34]

v pozici vnějšku, nýbrž jsou jim imanentní; jsou bezprostřed­

ními účinky dělení, nerovností a stavů nerovnováhy, které
v nich vznikají, a recipročně jsou vnitřní podmínkou těchto
diferenciací; mocenské vztahy nejsou v pozici superstruktu-
ry, s jednoduchou rolí popření nebo pokračování; tam, kde
jsou ve hře, hrají přímo produktivní roli.
— Moc vychází zdola; jinými slovy, principem mocen­
ských vztahů a jejich obecnou matricí není žádný binární
a globální protiklad mezi ovládajícími a ovládanými; tyto
duality se šíří shora dolů, a čím hlouběji do společenského
těla, tím omezenějšího počtu skupin se dotýkají. Spíš mu­
síme předpokládat, že vztahy různorodých sil, které se vy­
tvářejí a působí v aparátech produkce, v rodinách, v ome­
zených skupinách, v institucích, slouží jako podpora širších
účinků diferenciace, procházejících celkem společenského
těla. Ty pak určují linii obecné síly, která jde napříč lokál­
ními střety, tvoří mezi nimi nová spojení; ovšem provádějí
mezi nimi také nová přerozdělení, vytvářejí nové linie, nové
homogenity, uspořádávají nové série a zavádějí konvergen­
ce. Velké formy ovládání jsou hegemonickými účinky, které
nepřetržitě udržují intenzitu všech těchto střetů.
— Vztahy moci jsou zároveň intencionální a nesubjek-
tivní. Jsou-li ve skutečnosti srozumitelné, není to proto, že
by byly účinkem (ve smyslu kauzality) nějaké jiné instan­
ce, která by je „vysvětlovala“, nýbrž proto, že jsou od jedné
části k druhé prostoupeny kalkulací: neexistuje moc, která
by se vykonávala bez série záměrů a cílů. Tím však nemá
být řečeno, že moc je výsledkem volby či rozhodnutí indi­
viduálního subjektu; nehledejme tu žádné velení, které by
bdělo nad její racionalitou; ani vládnoucí kasta, ani sku­
pina, která kontroluje státní aparát, ani ti, kteří přijíma­
jí nej důležitější ekonomická rozhodnutí, neřídí celek sítě
moci, která funguje ve společnosti (a umožňuje společnosti
fungovat); racionalita moci, to je racionalita taktik často
zcela zjevných na ohraničené úrovni, do níž jsou vepsány
— lokální cynismus moci —, které se propojují jedna s dru­
hou, odvolávají se na sebe a vzájemně se zmnožují, avšak
svou oporu a podmínku nacházejí jinde, při konstruování
celkových dispozitivů: zde je logika ještě dokonale jasná,
 [35]

záměry dešifrovatelné, a přesto se stává, že tu není nikdo,

kdo by je vymýšlel, a jen málo těch, o nichž lze říci, že je
formulují; tedy implicitní charakter velkých anonymních,
téměř němých strategií, které koordinují upovídané takti­
ky, jejichž „vynálezci“ či ti, kdo jsou za ně odpovědní, často
nemusejí být pokrytci.
— Kde je moc, je odpor, a přesto, či spíš právě proto,
odpor není nikdy vnějškem vzhledem k moci. Je třeba ří­
kat, že jsme nutně „v“ moci, že jí „neunikneme“, že moc
ve vztahu k nám není vůbec absolutním vnějškem, protože
jsme nevyhnutelně podrobeni zákonu? Nebo že stejně jako
dějiny jsou lstí rozumu, je moc zase lstí dějin — tím, kdo
vždy vyhrává? To by bylo nepochopení striktně relačního
charakteru vztahů moci. Mohou existovat jen jako funk­
ce mnohosti bodů odporu: těch, které v mocenských vzta­
zích hrají roli protivníka, terče, opory, místa uchopení.
Tyto body odporu jsou v síti moci přítomny všude. Ve vzta­
hu k moci proto neexistuje jediné místo velkého Odporu
— duše revolty, ohnisko vzpoury, čistý zákon revolučnos-
ti. Namísto toho existují jen mnohé odpory, z nichž každý
je případem druhu: možné, nutné, nepravděpodobné, spon­
tánní, divoké, osamělé, koordinované, plíživé, násilné, ne­
smiřitelné, ochotné ke kompromisům, zaujaté či obětující
se; z definice nemohou existovat jinde než uvnitř strate­
gického pole mocenských vztahů. To ovšem neznamená, že
jsou jen reakcí, znakem vypuštěným do prázdna, tvořícím
ve vztahu k podstatné formě ovládání protiklad nakonec
vždy pasivní, odkázaný k neomezené porážce. Odpory ne­
vycházejí z několika heterogenních principů; proto ale ještě
nejsou nezbytně klamným lákadlem či příslibem. Jsou dru­
hým členem v mocenských vztazích; zapisují se v nich jako
nezrušitelný protějšek. Proto jsou také nepravidelně distri­
buovány: body, uzly, ohniska odporu jsou rozptýleny s větší
či menší hustotou v čase a v prostoru, přičemž někdy de­
finitivním způsobem organizují skupiny či individua, roz­
něcují určitá místa těl, určité okamžiky života, určité typy
chování. Jsou to významné a radikální trhliny, binární
a masivní dělení? Někdy. Avšak nejčastěji se jedná o po­
hyblivé a přechodné body odporu, zavádějící do společnosti
[36]

diferenciace, jež se přemisťují a přitom rozbíjejí jednotu,

a podněcující přeskupování, jež se protínají v samotných
individuích, rozřezávají je a znovu je modelují, vytyčujíce
v nich, v jejich tělech a v jejich duších, neredukovatelné ob­
lasti. Tak jako síť mocenských vztahů končí zformováním
husté tkáně, která jde napříč aparáty a institucemi, aniž
by se v nich přesně lokalizovala, stejně tak rozptýlení bodů
odporu jde napříč společenskými stratifikacemi a indivi­
duálními jednotkami. A je to nepochybně strategické kó­
dování těchto bodů odporu, co umožňuje revoluci, tak jako
stát spočívá na institucionální integraci vztahů moci.
Právě v tomto poli silových vztahů je třeba pokusit se
o analýzu mechanismů moci. Tak lze uniknout systému Pa-
novník-Zákon, který tak dlouho fascinoval politické myš­
lení. A je-li pravda, že Machiavelli byl jedním z mála —
a v tom zajisté spočívala skandálnost jeho „cynismu“ —,
kdo přemýšleli o moci knížete v termínech silových vzta­
hů, měl možná učinit ještě jeden krok, obejít se bez osoby
vladaře a dešifrovat mechanismy moci na základě strategie
imanentní vztahům sil.
(1976)
 [39]

ÚVOD KE KNIZE MOC FOREM

V ANGLICKÉ RENESANCI
Stephen Greenblatt

„Richard II. jsem já. Copak to nevidíte?“

zvolala královna Alžběta 4. srpna 1601 po neúspěšném es-
sexském povstání. Den před vzpourou kdosi zaplatil spo­
lečnosti Lord Chamberlain’s Men čtyřicet šilinků, aby oži­
vili svoji starou hru o svržení a zabití Richarda II. Pokud
je nám známo, hra — téměř určitě Shakespearova — byla
v divadle The Globe uvedena pouze jednou, ale v Alžběti­
ných hořkých vzpomínkách toto představení přímo meta-
stázovalo: „Tu tragédii hráli čtyřicetkrát v otevřených uli­
cích i v domech.“1’
Královna měla divadlo ráda a poskytovala mu ochra­
nu; když moralisté namítali, že je to zkažená a pobuřující
síla, zjevně stranila těm, kteří odpovídali, že divadlo uvol­
ňuje společenské napětí, vštěpuje hodnotná mravní pouče­
ní a neškodným rozptýlením zaměstnává ty, kteří by jinak
mohli kout pikle proti legitimní autoritě. V essexské frakci
však byli lidé, kteří divadlo vnímali jako podvratnou sílu,
anebo spíše sílu, která je schopna vyrvat legitimitu vládci
a svěřit ji někomu jinému. Tuto sílu bylo možné navzdory
královské ochraně, cenzuře a slibům neochvějné loajality
ze strany herců koupit za čtyřicet šilinků.
Ve společnosti, kde se politická diskuse vedla podobně
jako v některých částech světa i dnes v ezopsky zašifrova­
ném jazyce, byl příběh o Richardu II. jistě nabit silným po-
1) Alžběta hovořila se starožitníkem Williamem Lambardem; viz ardenské vydání
Shakespearova Krále Richarda 11, ed. Peter Ure, Cambridge 1956, s. Ivii-lxii.
[40]

litickým nábojem. Plný význam Shakespearovy hry, nebo

význam jakékoli verze příběhu o Richardovi IL, určitě ne­
spočívá jen v samotném textu. Nestálé významy toho pří­
běhu jsou řízeny spíše jeho celkovou situací — žánrem,
který ztělesňuje, okolnostmi představení, představami pu­
blika. „Čtyřicetkrát v otevřených ulicích i v domech“: pro
královnu znamená opakovatelnost tragédie, a tudíž i náso­
bení počtu lidí, kteří byli vystaveni její nakažlivině, součást
nebezpečí — spolu se skutečností (nebo spíš jejím přesvěd­
čením), že hra přesáhla hranice divadla, kde jsou takové
příběhy jednoznačně vnímány jako mocné iluze, a přesu­
nula se do nepředvídatelné oblasti — oblasti, již nazývá
„otevřenou“ —, do městských ulic. V ulicích příběh začí­
ná pozbývat konvenčních mezí daných prostorem divadla,
kde publikum zůstává bezpečně odděleno od děje na jevišti
i od vnějšího světa. A když dojde k takovému podvratnému
uvolnění, problematizují se i termíny, jež vyznačují rozdíl
mezi hrou a realitou: představují „domy“, o nichž Alžběta
hovoří, veřejná divadla, anebo soukromá obydlí, v nichž její
nepřátelé kují pikle, aby ji svrhli? Můžeme slovo „tragédie“
chápat jako striktně literární termín, jestliže hra ohrožova­
la samotný královnin život?2’
Moderní historická věda Alžbětu ujišťuje, že se nemě­
la čeho bát: Richard II. není vůbec podvratný; je to spíše
oslava tudorovské vlády. Hra rozhodně nenabádá k povstá­
ní a na svržení legitimního krále se dívá jako na „svato­
krádežný“ čin, který stahuje zemi do „propasti chaosu“. „Je
nepochybné,“ říká J. Dover Wilson, „že Shakespeare i jeho
obecenstvo se na Bolingbroka dívali jako na uzurpátora.“3’
Roku 1601 si tím však královna Alžběta ani hrabě z Esse-
xu nebyli tak jistí: přece v předvečer povstání někdo pova­
žoval hru za dostatečně štvavou, že mu stála za to, aby na
2) Dvojznačnost ještě posiluje královnin předchozí výrok, jak jej Lambarde zachy­
til: „Její Veličenstvo: ,Kdo zapomene na Boha, zapomene i na své dobrodince; tu
tragédii hráli čtyřicetkrát v otevřených ulicích i v domech“1 (tamtéž, s. lix).
3) John Dover Wilson: „The Political Background of Shakespeare’s Richard II and
Henry IV“ (Politické pozadí Shakespearova Richarda IL a Jindřicha IV), in:
Shakespeare-Jahrbuch 75 (1939), s. 47. Odsouzení Bolingbroka je „zřejmé“, říká
se zde, „z celkového tónu a důrazu Richarda II.“ (tamtéž, s. 48). Jsem vděčný Pa­
tricii Allenové za to, že mě na tento esej upozornila.
 [41]

herce vynaložil dvě libry, a královna vnímala představení

jako hrozbu. Co víc, dokonce i před essexskou rebelií byla
závěrečná scéna (IV.L 154-318 podle ardenského vydání)
v prvních třech kvartových edicích Shakespearovy hry vy­
nechána a objevuje se poprvé až po Alžbětině smrti.
Jak můžeme vysvětlit rozpor mezi Dover Wilsonovou
historickou rekonstrukcí a úzkostnou reakcí lidí, o nichž
tvrdí, že jejich dějiny přesně rekonstruoval? Odpověd spo­
čívá alespoň částečně v rozdílu mezi koncepcí umění, jež
nebere žádný ohled na integritu textu („Richard II. jsem já.
Copak to nevidíte?“), a koncepcí, jež se prostřednictvím his­
torického bádání snaží uvnitř textu nalézt pevné jádro vý­
znamu, jádro, jež by různorodé, a dokonce protiřečící si čás­
ti spojovalo v organický celek. Tento celek může poskytnout
dokonale ortodoxní oslavu legitimity a řádu, jak ji známe
z homilií, královských prohlášení a oficiální propagandy,
ale královna jednoznačně reaguje na něco jiného: na pří­
tomnost jakékoli reprezentace státního převratu, at už je
vnímán jako svatokrádežný nebo ne; na volbu tohoto kon­
krétního příběhu v tomto konkrétním čase; na místo, kde
se představení odehrává; na svoji vlastní identitu, jak je
přítomna ve veřejné sféře a jak splývá s postavou zavraž­
děného krále. Dover Wilson není příznivcem Nové kritiky
{New Criticism)-, nevnímá text jako ikonický objekt, jehož
význam je plně obsažen v jeho vlastní formální struktuře.
Přesto má pro něj historické bádání ten efekt, že textu pro­
půjčuje autonomii a stálost, a právě tuto stálost Alžběta
svojí reakcí popírá.
Dover Wilsonova práce je výrazným příkladem typic­
kých předpokladů a metod hlavního proudu literární his­
torie, jak se praktikovala v první polovině dvacátého sto­
letí, a bližší pohled na ně nám pomůže zaměřit pozornost
na charakteristické předpoklady a metody, jejichž ukázkou
jsou eseje obsažené v tomto svazku. Není pochyb, že tyto
eseje jsou svým zaměřením značně různorodé a představují
více kritických přístupů: stačí letmo srovnat například bri­
lantní texty Franka Morettiho a Johna Traugotta, a hned
bude zřejmé, o jak rozmanité dílo se jedná. Jakkoli jsou
však různorodé, mnohé z těchto esejů podle mého názoru
[42]

vyjadřují směr, který můžeme nazvat Nový historismus

a jenž je třeba oddělit jak od dominantní historické vědy
minulosti, tak od formalistické kritiky, která tuto vědu
částečně nahradila v desetiletích po druhé světové válce.
Starý historismus má sklon k monologičnosti; tj. snaží se
objevit jedinou politickou vizi, obvykle totožnou s tou, kte­
rou údajně zastává celá vzdělaná vrstva, anebo rovnou celá
populace („V očích pozdního středověku,“ píše Dover Wil­
son, Richard II. „představoval typ a příklad královského
mučedníka“ [s. 50]). Tato vize, o níž se obvykle předpoklá­
dá, že je vnitřně soudržná a konzistentní, třebaže je někdy
analyzována jako spojení dvou nebo více prvků, má sta­
tus historického faktu. Není považována za výsledek his­
torikovy interpretace ani za projev dílčích zájmů dané spo­
lečenské skupiny v konfliktu s jinými skupinami. Jelikož
je takto chráněna před interpretacemi i konflikty s jinými
vizemi, může posloužit jako stabilní referenční bod stojící
mimo veškerou nahodilost, tedy takový, na nějž může li­
terární interpretace bezpečně odkazovat. Literatura je po­
jímána v tom smyslu, že zrcadlí názory dané epochy, ale
zrcadlí je takříkajíc z bezpečné vzdálenosti.
Nový historismus rozrušuje pevné základy literární
vědy i literatury. Klade si otázky ohledně svých vlastních
metodologických předpokladů i předpokladů jiných myš­
lenkových směrů: například v tomto případě by nás mohl
nabádat, abychom prozkoumali ideologickou situaci nejen
hry Richard II., ale také Dover Wilsonova přístupu k ní.
Přednáška, z níž jsem citoval — „Politické pozadí Shake­
spearových her Richard II. a Jindřich IV. “ — byla před­
nesena před Německou shakespearovskou společností ve
Výmaru roku 1939. Kdybychom měli čas na širší diskusi
o metodologických otázkách, o něž tady jde, mohli bychom
se podívat blíže na vztah mezi Dover Wilsonovým čtením
Richarda II. — čtením, jež odhaluje Shakespearův strach
z chaosu a jeho následné upřednostnění legitimní, byť sla­
bé autority před požadavky bezohledného uzurpátora, —
a děsivými okolnostmi, za nichž jeho přednáška proběhla
(„tyto hry,“ uzavírá, „by se měly stát předmětem zvlášt­
ního zájmu německých studentů právě v tomto okamžiku
 [43]

onoho nekonečného dobrodružství, jež nazýváme dějinami“

[s. 51]).
Co víc, literární věda poslední doby u literárních děl pří­
liš neusilovala o stanovení organické jednoty a snažila se
k nim přistupovat spíše jako k silovým polím, místům roz­
kolu a pohybujících se zájmů, kolbištím, na nichž se střetá­
vají ortodoxní a subverzivní motivace. „Divadlo, dramatik
a herec v alžbětinském období,“ píše Louis Adrian Montro­
se v jednom svém brilantním eseji z poslední doby, „ilustru­
jí rozpory alžbětinské společnosti a činí tyto rozpory svým
tématem. Je-li svět divadlo a je-li divadlo obraz světa, po­
tom tím, že zrcadlí svoji vlastní umělost, nastavuje drama
zrcadlo přírodě.“41 Jak naznačuje problematizace metafory
zrcadla, renesanční literární díla již nejsou považována za
pevnou sadu textů, jež stojí stranou všech ostatních výra­
zových forem a obsahují vlastní neměnné významy, ani za
pevnou sadu odrazů historických skutečností, které se na­
cházejí v jejich pozadí. Kritická praxe zastoupená v tom­
to svazku zpochybňuje předpoklady, jež zaručují bezpečné
rozlišení mezi „literárním popředím“ a „politickým poza­
dím“, anebo obecněji, mezi uměleckou produkcí a jinými
druhy společenské produkce. Taková rozlišení sice opravdu
existují, nejsou však vnitřní součástí textů; spíše jsou vy­
tvářeny a neustále přepisovány umělci, diváky a čtenáři.
Tyto kolektivní společenské konstrukce na jedné straně de­
finují rozsah estetických možností daného reprezentačního
modu a na straně druhé propojují tento modus s celkovou
sítí institucí, činností a názorů, jež tvoří kulturu jako celek.
V tomto světle studovat žánr znamená zkoumat poetiku
kultury.
(1982)

4) Louis Adrian Montrose: „The Purpose of Playing: Reflections on a Shakespearian

Anthropology“ (Účel hry. Úvahy o shakespearovské antropologii), Helios 7
(1980), s. 57.
[44]

LITERÁRNÍ STUDIE O RENESANCI

A PŘEDMĚT HISTORIE
Louis Montrose

Studium anglické renesanční literatury

se v současnosti vyznačuje obnoveným zájmem o otázky
„historie“. Je ovšem třeba zjistit, nakolik je tento zájem
něčím víc než jen pomíjivým trendem akademické módy
posledních let. Teoretické a metodologické předpoklady,
principy a postupy tohoto přístupu každopádně teprve nyní
začínají být systematicky formulovány, rozlišovány a podro­
bovány zkoumání. V tomto textu nenabízím nic víc než pár
předběžných úvah o projektu, jehož se osobně účastním.
Současné vzývání pojmu „historie“ (History), který je po­
dobně jako termín „moc“ v neustálém nebezpečí hypostáze,
se mi jeví jako odpověd na různé podoby strukturalistické-
ho a poststrukturalistického formalismu (někdy pouze jako
reakce proti nim), které podle některých zpochybňovaly sa­
motnou možnost historického chápání a historické zkuše­
nosti — redukovaly historii, jak se nedávno vyjádřil Per­
ry Anderson, na antinomii strukturálního determinismu
a beztvaré náhody.1’ Frank Lentricçhia ve svém díle After
the New Criticism (Po Nové kritice) nalézá pojítko mezi
„antihistorickými impulsy formalistických teorií v literární
vědě“ a univerzalistickými a teleologickými výklady pojmu
„historie“. Proti tomuto nepřirozenému paktu unifikujících
a totalizujících teorií staví Lentricchia rozmanitost „histo­

1) Viz pronikavou marxistickou kritiku strukturalismu a poststrukturalismu in:

Perry Anderson: In the Tracks ofHistorical Materialism (Po stopách historického
materialismu), Chicago 1984, s. 32-55.
 [45]

rií“ (histories), jež se vyznačují působením „různorodých,

protichůdných, fragmentovaných a rozporných sil“.2’ Něco
na způsob tohoto rozlišení „historií“ a „historie“ je podle
mého názoru přítomno ve směru, který — ať už je to dobře
nebo špatně — začíná být na amerických katedrách anglis­
tiky znám jako „Nový historismus“.3’
V literárních studiích o renesanci pojem „historie“ tra­
dičně znamenal literární a intelektuální dějiny, které spolu
s technikami close reading (pečlivého čtení) stále předsta­
vují převažující způsob analýzy; anebo nostalgický výklad,
který chybně považuje dominantní ideologii tudorovsko-
-stuartovské společnosti — nespolehlivé soukolí společen-
sko-politické legitimity — za stabilní, soudržný a kolek­
tivní alžbětinský obraz světa, obraz přehledně znázorněný
v literárním kánonu té doby; anebo učenou, ale občas vý­
střední detektivní práci vědců, kteří vnímají texty jako šifry
a snaží se dokazovat spojitosti mezi beletrickými postavami
a ději na jedné straně a konkrétními historickými osobami
a událostmi na straně druhé. Přestože novější historická
věda občas opakuje nedostatky těchto starších přístupů, je
nová v tom, že odmítá kategorické rozlišení mezi „litera­
turou“ a „historií“ a mezi „textem“ a „kontextem“; je nová
v tom, že odolává převažující tendenci stavět a upřednost­
ňovat jednotného a autonomního jedince — ať už autora
nebo dílo — oproti společenskému nebo literárnímu pozadí.
Zkrátka a poměrně zjednodušeně: kolektivním cílem tohoto
2) Frank Lentricchia: After The New Criticism (Po Nové kritice), Chicago 1980,
s. xiii-xiv.
3) Viz krátké programové prohlášení Stephena Greenblatta v jeho úvodu k zvlášt­
nímu číslu časopisu Genre s názvem „The Forms of Power and the Power of
Forms in the Renaissance“ (Formy moci a moc forem v renesanci), Genre 15,
č. 1-2 (1982), s. 1—4, kde tento termín zavádí. Dříve, v úvodu ke své vlivné knize
Renaissance Self-Fashioning (Jak renesance utvářela sama sebe), Chicago 1980,
nazval svůj projekt „kulturní poetika“. Tento termín naznačuje význam antropo­
logické teorie a etnografické praxe pro interpretaci anglické kultury šestnáctého
a sedmnáctého století, ne pouze v Greenblattově díle, ale také v díle Stevena
Mullaneye a mém vlastním. Viz moji recenzi na knihu Renaissance Self-Fashio-
ning: „A Poetics of Renaissance Culture“ (Poetika renesanční kultury), Criticism
23 (1981), s. 349-359. Z následujících přehledů a kritik Nového historismu viz
zvláště Jonathan Goldberg: „The Politics of Renaissance Literature: A Review
Essay“ (Politika renesanční literatury. Kritický esej), ELHW (1982), s. 514-542,
a následující esej od Jean Howardové.
[46]

přístupu je situovat kanonické literární texty do kontextu

mnoha různorodých způsobů psaní a do vztahu k nediskur-
sivním činnostem a institucím společenské formace, v níž
byly tyto texty vytvořeny — a přitom brát v úvahu skuteč­
nost, že tento projekt je nutně textovou konstrukcí kritiků,
kteří sami rovněž představují historické subjekty.
Mluvím pouze o nové historické orientaci, protože ti, kteří
jsou s ní spojeni — ať už z vlastní vůle, nebo dílem někoho ji­
ného —, jsou ve svých postupech heterogenní a k teoretizaci
těchto postupů přistupují často zdrženlivě. Rozdíly (a rozpo­
ry) v argumentaci i metodě existují nejen mezi americkými
představiteli společensko-historické vědy zabývající se ang­
lickou renesanční kulturou, ale také mezi nimi a „kulturní­
mi materialisty“, což jsou jejich britské protějšky. Význam­
ným rysem Američanů je to, že důraz kladli téměř výhradně
na nový výklad společensko-kultumího pole, na němž re­
nesanční texty původně vznikly — aniž by ovšem opomíjeli
roli, kterou při (pře)formulování minulosti sehrává přítom­
nost. V Británii, kde jsou třídní bariéry výraznější než ve
Spojených státech, kde se také radikální politici a radikální
projevy těší silnější tradici a kde je nátlak státu na vzdělá­
vací instituce a postupy nyní nápadně přímý a intenzivní, se
kladl relativně větší důraz na způsoby, jimiž přítomnost vy­
užívá své vlastní verze minulosti. V Británii se ze zjevných
důvodů stává pole anglistických studií snadněji místem boje
o definování národních problémů a priorit, boje o podobu ná­
rodního vědomí. V souladu s tím věnují angličtí autoři znač­
nou pozornost tomu, jak byli konkrétní renesanční spisova­
telé nebo texty následně začleněni do anglické kultury a do
britského vzdělávacího systému; jinými slovy, zabývají se
tím, jak si kdo renesanci ideologicky přivlastňoval.*

4) Jak se dalo předvídat, anglický „Kulturní materialismus“ (termín vysloveně kontro­

verzního nádechu) zůstává okrajovým akademickým diskursem, zatímco americký
„Nový historismus“ (termín odvolávající se na kult zezbožnění /commodifying cult/
všeho nového) je na dobré cestě stát se nejnovější akademickou ortodoxii — ani
ne tak coby kritický přístup, jako spíše coby předmět ideologického přivlastnění.
Teoretický základ kulturního materialismu spočívá v pozdním díle Raymonda Wil-
liamse, zvláště Marxism and Literature (Marxismus a literatura), New York 1977;
programové prohlášení kulturního materialismu v anglických studiích o renesanci
nabízí Jonathan Dollimore: „Introduction: Shakespeare, cultural materialism and
 [47]

Skrze uznání jazyka jakožto média, jehož prostřednic­

tvím je vytvářeno a vnímáno reálno, si nová společensko-
-historická věda bere za předmět bádání souhru diskursiv-
ních činností typických pro určitou kulturu, jimiž se různé
verze reálna zpřítomňují, rozmísťují, reprodukují — a ta­
ké přivlastňují, zpochybňují a transformují.5* Pevnou sou­
částí tohoto nového projektu historické vědy je uvědomění
si a uznání skutečnosti, že této souhry se stejně jako stu­
dované texty plně účastní i vlastní text kritikův, tj. uzná­
ní úlohy vědy v konstrukci a definování předmětu studia
a historické vymezení vědce ve vztahu k tomuto předmětu;
a tím pádem rezignace na iluzorní snahy starší historické
kritiky obnovit objektivní, autentické nebo stabilní „význa­
my“. Zkrátka hovoříme-li dnes o historické kritice, musíme
uznat, že součástí historie není jen básník, ale také vědec;
že texty obou představují zápisy historie; a že naše chápá­
ní, reprezentace, interpretace textů minulosti se vždy usku­
tečňuje skrze směs odcizení a přivlastnění, jako vzájemná
konfrontace renesančního textu na jedné straně a našeho
textu o renesanci na straně druhé.6*

the new historicism“ (Úvod. Shakespeare, kulturní materialismus a nový historis­

mus), in: Jonathan Dollimore a Alan Sinfield (eds.): Political Shakespeare (Shake­
speare politický), Ithaca 1985, s. 2-17. Zvláště rafinované a výmluvné úvahy
o tomto anglo-americkém projektu předložil Don Wayne v přednášce „The Politics
of Intertextuality“ (Politika intertextuality), která zazněla v shakespearovské sekci
na sjezdu Asociace moderních jazyků roku 1985.
5) Úvahu o současném teoretickém zpochybňování historické kritiky, a také reakci na
ně, lze nalézt in: Robert Weimann: „Text and History: Epilogue, 1984“ (Text a his­
torie. Epilog, 1984), in: tentýž: Structure and Society in Literary History (Struktura
a společnost v literární historii), rozšířené vydání, Baltimore 1984, s. 267-323.
6) Viz energickou kritiku tradiční historické literární vědy zabývající se renesancí
u Michaela McCanlese: „The Authentic Discourse of the Renaissance“ (Auten­
tický diskurs renesance), Diacritics 10, č. 1 (1980), s. 77-87. McCanles píše:
„Místo aby chápala vědcův úkol jako pouhé oživování a vysvětlování již kon­
stituovaného renesančního textu, měla by studia renesanční literatury uznat, že
jejich hlavní úloha spočívá v konstituování tohoto textu skrze intertextuální spo­
jení, jež slučuje dva texty: konstituovaný diskurs renesance a konstitutivní diskurs
vědce“ (s. 81). Podobné argumenty ohledně diskursu intelektuální historie lze na­
lézt in: Dominick LaCapra: „Rethinking Intellectual History and Reading Texts“
(Nový pohled na dějiny myšlení a čtení textů), in: tentýž: Rethinking Intellectual
History (Nový pohled na dějiny myšlení), Ithaca 1983, s. 23-71; a ohledně etno­
grafického diskursu in: Roy Wagner: The Invention of Culture (Vynález kultury),
revidované a rozšířené vydání, Chicago 1981.
[48]

Novou orientaci na historii v literárních studiích zabý­

vajících se renesancí lze stručně charakterizovat na jedné
straně uznáním historičnosti textů: kulturní specifičnosti,
společenského zakotvení všech způsobů psaní — ne pouze
textů, které vědci studují, ale i těch, v nichž je studují; a na
druhé straně uznáním textuality historie: nedostupnosti
úplné a autentické minulosti, žité hmotné existence, kte­
rá by nebyla již zprostředkována dochovanými texty z da­
né společnosti — ony „dokumenty“, které historikové inter­
pretují ve svých vlastních textech zvaných „dějiny“, dějiny,
které nutně, ale vždy nedokonale vytvářejí „historii“, k níž
následně umožňují přístup.7’
„Historičnost textů a textualita historie“: jsou-li takové
chiastické formulace nyní v módě, může to být z toho důvo­
du, že umožňují lépe vyjádřit současný důraz na dynamic­
ký, nestálý a reciproční vztah mezi diskursivní a hmotnou
oblastí. Tento důraz s sebou nese přepracování nebo celko­
vé odmítnutí určitých běžných koncepcí literatury: napří­
klad coby autonomního estetického řádu, který transcendu-
je proměnlivý tlak a specifičnost hmotných potřeb a zájmů;
nebo jakožto souboru nehybných diskursivních odrazů
„skutečných událostí“; anebo coby nadstavbového projevu
ekonomické základny. Současná praxe zdůrazňuje relativní
autonomii konkrétních diskursů i jejich schopnost ovlivňo­
vat společenské uspořádání, napomáhat uskutečnění věcí
skrze formování vědomí společenských bytostí. Hovoříme-li
tedy o společenské produkci „literatury“, poukazujeme tím
nejen na to, že je společností vytvářena, ale také že je spo­
lečensky produktivní — že je výsledkem práce, a současně
tím, že je psána, ztvárňována nebo čtena, práci odvádí.8’
Tím, že svět představují v diskursu, se texty účastní
budování světa a toho, že v něm umísťují své autory, ztě-
lesnitele, čtenáře a posluchače. V posledních letech se za­

7) Ohledně konstitutivního diskursu historika a žánrů historického psaní viz Hayden

White: The Tropics ofDiscourse (Obratníky diskursu), Baltimore 1978.
8) Z posledních úvodů do materialistické kulturní teorie lze zmínit Raymond Wil­
liams: Marxism and Literature, cit. dílo; tentýž: Culture (Kultura), London 1981;
a Janet Wolff: The Social Production ofArt (Společenská produkce umění), Lon­
don 1981.
 [49]

čal sporný, ale nepostradatelný termín „ideologie“ spojovat

s procesy, skrze něž jsou společenské subjekty formovány,
přetvářeny a je jim umožňováno působit jako vědomí čini­
telé ve zdánlivě smysluplném světě. V tomto smyslu jsou
všechny texty ideologicky poznamenané, jakkoli je tento
jejich aspekt mnohovýznamový a proměnlivý. V souladu
s postupem Louise Althussera, Michela Foucaulta a dal­
ších je moje užití pojmu „subjekt“ záměrně — a doufám,
že i účelně, — dvojznačné. Mým cílem je naznačit proces
subjektifikace, který na jedné straně formuje jedince jako
ohniska vědomí a iniciátory děje, čili dodává jim subjektivi­
tu; a který na straně druhé jedince podrobuje (subject) spo­
lečenským systémům a kulturním kódům, které přesahují
jejich chápání a nad nimiž nemají kontrolu.9’
Perry Anderson poznamenal, že „hlavním problémem,
kolem něhož se točí všechny soupeřící teorie“ v konfliktu
současné společenské teorie, je „v zásadě charakter vzta­
hů mezi strukturou a subjektem v lidské historii a společ­
nosti“.10’ (Varianty tohoto problému kladou konání, praxi
či strategii na jednu stranu a systém nebo celek na stranu
druhou.) Subjekt buržoazního humanismu, který svobod­
ně vytváří sebe sama i svět, nyní (alespoň v teorii) zanikl.
Současný trend v různých disciplínách spočívá v možná
nadměrném vymezování subjektu jakožto zcela určova­
ného strukturou. Podle mého názoru bychom měli odolat

9) Viz Michel Foucault: „The Subject and Power“ (Subjekt a moc), Critical In­
quiry 8 (1982), s. 777-795; z hlediska marxismu kritizuje Foucaulta Peter Dews:
„Power and Subjectivity in Foucault“ (Moc a subjektivita u Foucaulta), New
Left Review i. 144 (březen-duben 1984), s. 72-95. Zásadní význam pro výklad
termínu „ideologie“ ve smyslu, který zde užívám, má esej Louise Althussera:
„Ideology and Ideological State Apparatuses“ (Ideologie a státní ideologické pro­
středky), in: tentýž: Lenin and Philosophy and Other Essays (Lenin a filozofie
a jiné eseje), New York 1971, s. 127-186. Zajímavý pokus sjednotit althusserov-
ské, marxistické a lacanovské psychoanalytické koncepce subjektu a ideologie
lze nalézt in: Rosalind Coward a John Ellis: Language and Materialism (Jazyk
a materialismus), London 1977, s. 61-121; a stručný a jasný výklad z pohledu
marxistické sociologie lze nalézt in: Gôran Therbom: The Ideology ofPower and
the Power of Ideology (Ideologie moci a moc ideologie), London 1980. Ohled­
ně stručné historie pojmu „ideologie“ viz Raymond Williams: Marxism and
Literature, cit. dílo, s. 55-71.
10) Perry Anderson: In the Tracks ofHistorical Materialism, cit. dílo, s. 33.
[50]

nevyhnutelně zjednodušující tendenci myslet z hlediska

opozice subjekt/struktura. Místo toho můžeme zvažovat
teze, že subjekt a struktura, procesy subjektifikace a struk-
turace, jsou na sobě navzájem závislé, a tudíž jsou svojí
podstatou společenské a historické; že společenské systé­
my vznikají a jsou reprodukovány skrze interaktivní spo­
lečenské konání jedinců a skupin; že kolektivní struktury
mohou podporovat a současně i omezovat individuální jed­
nání; že možnosti a schémata činu jsou vždy společensky
a historicky vymezeny; a že neexistuje nutně vztah mezi
záměry činitelů a výsledky jejich činů.11'
Určitá verze problému subjektu a struktury je zjevná
i v nové historické orientaci studií o renesanci — například
Jonathan Dollimore a Alan Sinfield ji nedávno charakte­
rizovali jako debatu mezi těmi, kteří zdůrazňují možnos­
ti podvrátit dominantní ideologii, a těmi, kteří zdůrazňují
její hegemonickou schopnost všechny takové pokusy potla­
čovat.12' Jistá významná americká práce z oblasti Nového
historismu představila tudorovsko-stuartovský stát zosob­
něný v monarchovi jako monolitickou strukturu moci, jež
úspěšně a cynicky překonává každý nesouhlasný čin svých

11) Vycházím z kapitoly .Agency, Structure“ (Jednání, struktura) in: Anthony Gid­
dens: Central Problems in Social Theory (Ústřední problémy společenské teorie),
Berkeley 1979, s. 49-95. Viz také výstižnou formulaci „zkušenosti“ („proces,
skrze nějž se pro všechny společenské bytosti vytváří subjektivita“) in: Teresa de
Lauretis: Alice Doesn ’t: Feminism, Semiotics, Cinema (Alice už ne: Feminismus,
sémiotika, film), Bloomington 1984: „Skrze tento proces se člověk umísťuje,
neboje umisťován, ve společenské realitě, a tak vnímá a chápe jako subjektivní
(vztahující se k němu, nebo dokonce vycházející z něj) vztahy — materiální,
ekonomické a interpersonální —, které jsou ve skutečnosti společenské a v širší
perspektivě historické. Tento proces je trvalý, jeho výsledky nejsou nikdy uza­
vřeny, anebo se denně obnovují. Pro každou .osobu tudíž subjektivita předsta­
vuje nikdy nekončící stavbu, a nikoli pevný bod, z nějž se vymezuje vůči světu.
Právě naopak, je to důsledek této interakce [...], a tak ji vytvářejí nikoli vnější
myšlenky, hodnoty nebo hmotné příčiny, nýbrž osobní, subjektivní zapojení do
praktik, diskursů a institucí, které propůjčují smysl (hodnotu, význam a vliv)
světovým událostem“ (s. 159).
12) Viz Dollimorův úvod k jeho práci Political Shakespeare, cit. dílo; a Alan Sinfield:
„Power and Ideology: An Outline Theory and Sidney’s Arcadia“ (Moc a ideolo­
gie: Rámcová teorie a Sidneyho Arkádie), ELH 52 (1985), s. 259-177. Viz také
můj esej „The Elisabethan Subject and the Spenserian Text“ (Alžbětinský subjekt
a spenserovský text), in: Patricia Parker a David Quint (eds.): Literary Theory/Re-
naissance Texts (Literární teorie/renesanční texty), Baltimore 1986.
 [51]

poddaných. Člověk snadno zjistí, že takový teoretický po­

stoj vůči zásahům ideologie by mohl být politicky podezře­
lý těm britským kulturním materialistům, jimž tolik jde
o to, aby jejich kritická činnost byla přímým zásahem do
procesu ideologické reprodukce. Ideologii vykládám nikoli
jako monolit, nýbrž spíše jako proměnlivý komplex jednot­
livých složek, včetně jevů, které Raymond Williams ozna­
čuje jako „vzájemné vztahy mezi pohyby a tendencemi jak
uvnitř určité účinné převahy, tak mimo ni“;13) tyto vztahy
zahrnují zbytkové a vznikající, opoziční a alternativní hod­
noty, významy a činnosti, které vždy vytvářejí potenciální
východiska, z nichž je možné dominantní složku napadnout
a vůči nimž musí být dominantní složka neustále vymezo­
vána a bráněna. Také je třeba zdůraznit, že ideologickou
dominanci vymezují jak specifické profesní a třídní zájmy
kulturních tvůrců, tak i relativní autonomie kulturního
média, s nímž se pracuje. Jinými slovy: je třeba vzít dosta­
tečně v potaz různá prostředkování a spojení, jež se proce­
su vytváření a reprodukce ideologické dominance účastní:
čili kolektivní a individuální jednání vládcových poddaných
a také specifický charakter a zvyklosti reprezentačních
forem, které se v tomto případě užívají.14’
Na závěr se chci vrátit k historickému vymezení Nové­
ho historismu, k jeho utváření pod specifickými ideologic­
kými tlaky. Obnovený zájem o otázky historie v literárních
studiích poslední doby můžeme vnímat jako snahu kom­
penzovat zrychlující se zapomínání historie, kterým jako
by se vyznačovala stále technokratičtější a futuristicky stá­
le více orientovaná akademická i obecná společnost. K bo­
lestně pohrdavému výrazu „Ach, to jsou akademické řeči“

13) Raymond Williams: Marxism and Literature, cit. dílo, s. 121.

14) Srov. Pierre Bourdieu: „Symbolic Power“ (Symbolická moc), Critique ofAnthro­
pology 4 (1979), s. 77-85: „Jestliže trváme na tom, že ideologiejsou vždy určeny
dvojím způsobem, že za své nejvlastnější rysy vděčí nejen zájmům tříd nebo
třídních frakcí, které vyjadřují [...], ale také specifickým zájmům těch, kteří je
vytvářejí, a specifické logice pole produkce (obvykle přetvořené do ideologie
,stvoření1 a ,stvořitele1), zbavíme se tím hrubé redukce ideologických výtvorů
na zájmy tříd, jimž slouží [...], aniž bychom přitom upadli do idealistické iluze
a pojednávali ideologické výtvory jako soběstačné a sebe sama plodící celky, jež
mohou být podrobeny čisté, čistě vnitřní analýze“ (s. 81-82).
[52]

musíme připojit další, ještě škodlivější „Ach, to už je jenom

historie“. Hodně lidí, kteří hlásají humanistické vzdělání,
cítí, že oni sami i jejich povolání jsou v systému vyššího
vzdělání, jež je stále více zaměřeno na dosažení vysoce spe­
cializovaného technického a profesionálního výcviku, vy­
tlačováni na okraj. Politika akademie dosahuje mnohem
dál za oblast, kterou obvykle označujeme „akademická po­
litika“: vyučování a výzkum v humanitních oborech jsou
zapleteny do kulturní politiky, v níž neexistuje nestran­
nost a objektivní pozice. Nová společensko-politicko-histo-
rická orientace v literárních studiích je antireflekcionistic-
ká, přesouvá důraz z formální analýzy slovních artefaktů
k ideologické analýze diskursivních činností, odmítá re­
spektovat striktní a pevně dané hranice mezi „literárními“
a jinými texty (včetně textů samotného vědce) a psaní ji
zajímá především jakožto určitá podoba činu. Když říkám,
že tyto metodologické tendence vznikají ze zpochybňování
samotné naší schopnosti činu, z hlodajícího pocitu profesní,
institucionální a politické impotence, nemyslím, že snižuji
jejich intelektuální vážnost.
Proč by měli být k těmto věcem vnímaví zvláště ti, kte­
ří studují renesanční literaturu, je otázka, na kterou není
snadné odpovědět. Jedním vodítkem však může být sku­
tečnost, že v šestnáctém a sedmnáctém století bylo od­
dělení „literatury“ a „umění“ od explicitně didaktických
a politických diskursů nebo od disciplín, jako je historie
či morálka a přírodní filozofie, teprve v počátcích. Všudy-
přítomnost rétorických modelů v renesanční poetice a pře­
vaha mecenášství jako způsobu literární produkce mož­
ná spíše zdůrazňovaly než smazávaly status textů coby
společenských, a nikoli pouze literárních výtvorů. Z textů,
které si nalezly cestu do moderního kánonu anglické lite­
ratury, ke společensko-historické analýze možná přímoča­
řeji a aktivněji vybízejí ty, jež byly vytvořeny v ranějším
období, než pozdější díla, která vznikla v rámci ideologie
estetické nezaujatosti. Jelikož se nyní zřejmě přesunuje­
me dále za tento moderní, esencialistický přístup k „lite­
ratuře“, můžeme ji pojímat jako historickou formaci, která
se na počátku sedmnáctého století teprve sotva začínala
 [53]

objevovat.15’ Interpreti tudorovsko-stuartovské literatury

mají tedy nyní zvláště dobrou příležitost, aby literaturu
přeformulovali coby společenskou činnost, a tím ve stej­
ném smyslu přeformulovali i literární vědu. Společenskou
činností vědy míním nejen naše psaní, ale i naše vyučová­
ní. Jakožto učitelé nové historické vědy musíme nejprve
studenty vyvést z domnění, že historie je to, co je jednou
provždy hotovo a skončeno; přesvědčit je, že historie se na­
opak vždy odehrává ted. Jestliže interpretací renesanč­
ních textů přivedeme studenty — a rovněž sebe samotné
— k vnímání vlastní historičnosti, vlastního ideologického
základu, potom současně ilustrujeme možnosti omezeného
a lokalizovaného jednání v rámci systému moci a vědění,
který nás současně posiluje i svazuje.16’
(1986)

15) Viz Raymond Williams: Marxism and Literature, cit. dílo, s. 11-20,45-54; Terry
Eagleton: Literary Theory: An Introduction, Oxford 1983, s. 17-53 [česky Úvod
do literární teorie, Praha 2005, s. 13-32]; a tentýž: The Function of Criticism
(Funkce kritiky), London 1984, passim. Tyto otázky jsem pojednal se zvláštním
odkazem na Puttenhamovo dílo Arte ofEnglish Poesie (Umění anglické poezie)
in: „Of Gentlemen and Shepherds: The Politics of Elizabethan Pastoral Form“
(O šlechticích a pastýřích. Politika alžbětinské pastorální formy), ELH 50(1983),
s. 415-459, viz zvláště s. 433-452.
16) Toto je mírně upravená a opoznámkovaná verze přednášky, kterou jsem před­
nesl na sjezdu MLA v Chicagu v roce 1985. V jiné podobě jsou tyto úvahy sou­
částí mého eseje „The Elisabethan Subject and the Spenserian Text“, cit. dílo.
Rád bych při této příležitosti poděkoval Page Du Boisové, Roxanne Kleinové
a Donu Waynovi za jejich vytrvalé pokusy vychovat mne a docílit toho, abych
vždy správně argumentoval.
[54]

NOVÝ HISTORISMUS VE STUDIÍCH

O RENESANCI
Jean E. Howardová

Ve studiích o renesanci se dostává do

popředí nová aktivita: vytrvalá snaha číst literární texty an­
glické renesance ve spojitosti s jinými aspekty společenské
formace šestnáctého a počátku sedmnáctého století. Tento
nový směr, kterému se volně říká „nová historie“ a který
vzkvétá v Evropě i v Americe, zahrnuje postavy, jako jsou
Stephen Greenblatt, Jonathan Dollimore, Alan Sinfield,
Kiernan Ryan, Lisa Jardinová, Leah Marcus, Louis Mon­
trose, Jonathan Goldberg, Stephen Orgel, Steven Mulla­
ney, Don E. Wayne, Leonard Tennenhouse, Arthur Marotti
a další.1’ Články z oblasti „nové historie“ pravidelně publi-

1) Ústřední postavou americké větve tohoto hnutí je zřejmě Stephen Greenblatt; viz
Renaissance Self-Fashioning: From More to Shakespeare (Jak renesance utvářela
sama sebe. Od Mora k Shakespearovi), Chicago 1980. Ve svém úvodu ke svazku
nazvanému „The Forms of Power and the Power of Forms in the Renaissance“
(Formy moci a moc forem v renesanci), Genre 15 (1982), s. 3-6, nastiňuje prvky,
které se mu jeví jako distinktivní rysy „Nového historismu“. O Greenblattově
a Montrosově díle a jejich přínosech k nové historické vědě budu ve větší míře
hovořit v jedné z pozdějších ěástí tohoto eseje. Charakteristická díla představují
například Jonathan Dollimore: Radical Tragedy: Religion, Ideology and Power in
the Drama ofShakespeare and his Contemporaries (Radikální tragédie. Nábožen­
ství, ideologie a moc v dramatu Shakespeara a jeho současníků), Chicago 1984;
Alan Sinfield: Literature in Protestant England 1560-1660 (Literatura v protes­
tantské Anglii 1560-1660), London 1982; Kiernan Ryan: „Towards a Socialist
Criticism: Reclaiming the Canon“ (K socialistické kritice. Znovunabytí kánonu),
LTP: Journal of Literature Teaching Politics 3 (1984), s. 4—17; Lisa Jardine: Still
Harping on Daughters: Women and Drama in the Age of Shakespeare (Znovu
a znovu o dcerách. Ženy a drama v Shakespearově době), New York 1983; Leah
Marcus: Childhood and Cultural Despair: A Theme and Variations in Seventeenth-
 [55]

kují časopisy jako ELH, English Literary Renaissance, Re­

presentations a LTP: Journal of Literature Teaching Po­
litics. Vzniká zkrátka nové literárněvědné hnutí a já chci
v tomto eseji jednak vysvětlit jeho popularitu a jednak se
pokusit definovat, co je na jeho přístupu k historickému
studiu nového, a dále prozkoumat určité konkrétní případy
nové historické vědy.

Historická věda spojující renesanční

literární díla s různými mimoliterárními historickými
kontexty nepředstavuje sama o sobě nic nového, přestože

-Century Literature (Dětství a kulturní beznaděj. Téma a variace v literatuře sedm­

náctého století), Pittsburgh 1978; a „.Present Occasions' and the Shaping of Ben
Jonson’s Masques“ (Stávající příležitosti a utváření masek Bena Jonsona), ELH
45 (1978), s. 201-225; Jonathan Goldberg: James I and the Politics ofLiterature:
Jonson, Shakespeare, Donne, and Their Contemporaries (Jakub I. a literární po­
litika. Jonson, Shakespeare, Donne a jejich současníci), Baltimore 1983; Stephen
Oigel: The Illusion ofPower: Political Theater in the English Renaissance (Iluze
moci. Politické divadlo za anglické renesance), Berkeley 1975; Steven Mullaney;
„Strange Things, Gross Terms, Curious Customs: The Rehearsal of Cultures in
the Late Renaissance“ (Podivné věci, hrubá slova, zvláštní zvyklosti. Inscenace
kultur v pozdní renesanci), Representations 3 (1983), s. 40-67; Don E. Wayne:
„Drama and Society in the Age of Jonson: An Alternative View“ (Drama a spo­
lečnost v Jonsonově době. Alternativní pohled), Renaissance Drama XIII (1982),
s. 103-129; a Penshurst: The Semiotics ofPlace and the Poetics ofHistory (Pens-
hurst. Sémiotika místa a poetika dějin), Madison 1984; Leonard Tennenhouse:
„The Counterfeit Order of The Merchant of Venice“ (Podvržený výnos z Kupce
benátského), in: Murray M. Schwartz a Coppélia Kann (eds.): New Psychoana­
lytic Essays (Nové psychoanalytické eseje), Baltimore 1980, s. 54-69; a „Re­
presenting Power: Measure for Measure in its Time“ (Reprezentace moci. Oko
za oko ve své době), in: Stephen Greenblatt (ed.): The Forms ofPower, cit. dílo,
s. 139-156; a Arthur Marotti: ,„Love is not love': Elizabethan Sonnet Sequences
and the Social Order“ (.Láska není láska'. Alžbětinské sonetové cykly a společen­
ský řád), ELH 49 (1982), s. 396-428. Tento seznam nemíním jako vyčerpávající
a nechci ani naznačovat, že zájmy všech těchto vědců jsou monolitické. Mnoho
z nich užívá velmi různorodá metodologická a teoretická hlediska a rozdíly mezi
kulturním materialismem anglických vědců a historickým přístupem, který užívá
například Stephen Greenblatt, se teprve začínají projevovat v pracích, jako je Jona­
than Dollimore a Alan Sinfield (eds.): Political Shakespeare: New Essays in Cul­
tural Materialism (Politický Shakespeare. Nové eseje v kulturním materialismu),
Ithaca 1985. Tento esej se nezabývá vznikajícími rozdíly mezi autory, kteří histo­
rickou vědu praktikují, nýbrž především tím, co obrat k historii motivuje, a dále
teoretickými problémy, které tento pohyb způsobuje.
[56]

zvláště v posledních třiceti letech měly v některých ob­

lastech studií renesanční kultury převahu formalistické
přístupy. Částečně to bylo zapříčiněno významem lyriky
a částečně i postavením Shakespeara v anglických učeb­
ních osnovách. Formalismus dominoval v obou případech
z poměrně rozdílných důvodů. V Americe představitelé
Nové kritiky (New Criticism) často ilustrovali svou meto­
dologii na lyrických básních z renesance, a učitelé dneš­
ních studentů pochází z několika generací, které se Nové
kritice naučily. A v Anglii i v Americe byly Shakespearovy
hry často pojednávány nikoli jako produkty určitého oka­
mžiku, nýbrž jako díla nadčasová: jako univerzální mis­
trovské kusy.2’ Z těchto důvodů ve vědeckých přístupech
k těmto textům až do zcela nedávné doby převládaly for­
malistické studie tématu, žánru a struktury. Pokud se vů­
bec hovořilo o historii, pak se obvykle jednalo o historii
idejí, jako například ve slavné studii E. M. W. Tillyarda
o významu „alžbětinského obrazu světa“ v renesanční li­
teratuře.3’ Částečně byl tedy Nový historismus reakcí na
formalismus, třebaže si musíme uvědomit, že některé sou­
časné verze formalismu — zvláště strukturalismus a de-
konstrukce — nejsou ve studiích renesanční kultury ni­
jak zvlášť vlivné. Exemplární texty dodává těmto hnutím
častěji román a také romantismus a moderna. Novému
historismu se naopak se zvláštní intenzitou věnují vědci
zaměření na studia renesanční kultury, kteří jej vlastně
částečně i vytvořili.4’

2) Provokativní pojednání o způsobech, jimiž byl Shakespeare v britské kultuře

dvacátého století vyložen jako autor, který nejlépe odhaluje nadčasové prvky
lidského údělu, lze nalézt in: Derek Longhurst: ,„Not for all time, but for an
Age* : an approach to Shakespeare studies“ (Ne na věky, spíše pro jednu generaci.
Přístup k shakespearovským studiím), in: Peter Widdowson (ed.): Re-Reading
English (Nové čtení angličtiny), New York 1982, s. 150-163.
3) E. M. W. Tillyard: The Elizabethan World Picture: A Study of the Idea of Order
in the Age of Shakespeare, Donne and Milton (Alžbětinský obraz světa. Studie
o ideji řádu v době Shakespeara, Donna a Miltona), London 1943.
4) Tím nechci říct, že o historické přístupy k textu mají zájem výhradně předsta­
vitelé renesančních studií. Na sjezdu MLA v roce 1983 pojal Jonathan Culler
jeden z hlavních projevů tak, že prostřednictvím Terryho Eagletona zaútočil na
reifikaci historie v mnoha soudobých vědeckých textech. Pozornost, kterou Cul­
ler této otázce věnoval, chápu jako důkaz zásadního postavení, které historická
 [57]

Proč tomu tak je? Částečně myslím proto, že mnohé pro­

fesory renesanční literatury už stejně jako mě unavovalo
vykládat texty jako éterické entity vznášející se nad potře­
bami a rozpory historie a hledat v nich spíše nezaujatý vý­
raz jediné pravdy než výraz diskontinuity, která se nachází
v podloží jakékoli konstrukce skutečnosti. Ale učitel jaké­
koli literatury, a nejen renesanční, by měl považovat tako­
vý čistě formalistický přístup za neúnosný. Proč tedy prá­
vě vědci zabývající se renesančními texty nalezli v Novém
historismu odpověď na svou nespokojenost?
Odpověd podle mne spočívá částečně v podivuhodném
způsobu, kterým můžeme právě v tomto okamžiku analy­
zovat renesanční kulturu, aby se mohla vyslovit k problé­
mům kultury konce dvacátého století. Po dlouhou dobu byla
renesance jako kulturní epocha interpretována po způsobu
Jacoba Burckhardta: byl to věk objevení člověka jako je­
dince, věk znovuzrození antické kultury, věk sekulariza­
ce života.5’ Jak dalece byl tento obraz propojený s ideologií
devatenáctého století, je nyní zřejmé, ale mnohem méně
zřejmá může být odpověd na otázku, co má současná ob­
nova zájmu o renesanci do činění s problémy století dvacá­
tého. Vezměme například dílo Jonathana Dollimora, který
se zvláště zajímá o způsob, jímž jev, který nazývá esencia-
listický humanismus, ve dvacátém století ovládl studium
anglické literatury a současně zabránil uznání skutečnosti,
že člověk není ani tak nadán základní přirozeností, jako je
spíše dílem společenských a historických sil. Když se Dol-
límore podívá zpět do sedmnáctého století, vidí je jako pri­
vilegované období ležící mezi křesťanským esencialismem
středověku, který člověka vnímal jako jednotnou bytost,
jejíž podstata pochází od Boha, a osvícenským humanis­
mem, který jako první hlásal ideu člověka jakožto jedince:
studia v mnoha oblastech disciplíny nyní zaujímají. Literární vědci tak rozdílní
jako Eagleton ve svém díle Literary Theory: An Introduction, Minneapolis 1983
[česky Úvod do literární teorie, Praha 2005] a Frank Lentricchia v práci After the
New Criticism (Po Nové kritice), Chicago 1980, byli jedni z prvních, kteří tvrdili,
že nejvážnější chybou hlavních literárněvědných proudů posledních desetiletí
byla neschopnost uznat historii, a toto selhání se právě nyní napravuje.
5) Jacob Burckhardt: The Civilization of the Renaissance in Italy (Renesanční civi­
lizace v Itálii), New York 1958.
[58]

jednotné, samostatné a úplné entity, jádro jejíž identity

pochází z jejího nitra. Pro Dollimora byla pozdní renesan­
ce věkem skepse, kde člověk především v dramatu nalez­
ne zapsáno uznání nespojitého charakteru lidské identity
a její společenské konstrukce.6’ Není nijak těžké zazname­
nat spojnice mezi tímto obrazem renesance a některými
současnými způsoby vnímání naší vlastní historické situa­
ce, v níž esencialistické pojmy vlastního ,já“ nejsou nadále
životaschopné.
Později se vrátím k teoretickým problémům daným sku­
tečností, že když se novohistorista dívá do minulosti, stej­
ně jako historik starý má tendenci vidět obraz dívajícího
se ,já“, a nikoli obraz toho druhého. Pro tuto chvíli však
chci dále zkoumat, jakým způsobem je „renesance“ přehod­
nocena v konfiguraci epoch, která tvoří rámec, v níž činí
literární historikové minulost srozumitelnou. V této kon­
strukci byla renesanci obvykle přisuzována tradiční pozi­
ce mezi středověkem — o němž se smýšlelo v tom smyslu,
že byl zahlcen monolitickou křesťanskou ideologií a sta­
tickým a v zásadě ahistorickým pohledem na sebe sama,
— a moderní érou, která se vyznačuje vzestupem kapita­
lismu a s ním spojené buržoazní ideologie humanismu, po­
kroku a zásadně důležité autonomie a vědomí interiority.
Tato konstrukce minulosti vedla k takřka nevyhnutelné
otázce: nakolik bylo toto přechodné období moderní a nako­
lik bylo středověké?7’ Když se na renesanční Itálii podíval
z Německa devatenáctého století Burckhardt, zdůraznil
modernost renesance a její chápání sebe sama vnímal jako
naprosto odlišné od předchozích historických období. Jiní
trvali na tom, že mezi renesancí a středověkem existuje
zásadní kontinuita. Avšak nyní, když literární vědci i his­
torikové cítí, že moderní éra odchází a na obzoru se pomalu

6) Jonathan Dollimore: Radical Tragedy, cit. dílo, zvi. kap. 10, „Subjectivity and
Social Process“ (Subjektivita a společenský proces), s. 153-181.
7) Viz například dlouhou debatu ohledně Sira Thomase Mora a otázky, zda jeho
Utopie odráží v zásadě středověký a monastický koncept života (viz R. W. Cham­
bers: Thomas More, London 1953), anebo osvícené očekávání moderního socia­
lismu (viz Karl Kautsky: Thomas More and His Utopia [Thomas More a jeho
Utopie], New York 1927).
 [59]

objevuje nový epistém, začíná se renesance pojímat poně­

kud odlišným způsobem: jako období, jež není ani moderní,
ani středověké, nýbrž představuje hranici či mezní prostor
mezi dvěma monolitičtějšími periodami, kde člověk může
pozorovat střety paradigmat a ideologií, hry s významový­
mi systémy, sebereflexi a uvědomění si křehkosti lidské
identity, což vše souzní s některými dominantními prvky
postmoderní kultury.
Řekl bych zkrátka, že renesance vnímaná jako posled­
ní útočiště preindustriálního člověka je pro vědce doby
postindustriální tolik zajímavá proto, že tito vědci toto
období interpretují způsobem, který odráží jejich vlastní
pocity z života v historickém rozmezí, kdy paradigmata,
jež strukturovala minulost, působí banálně, a nová para­
digmata jsou dosud nejistá. Tento vznikající způsob čtení
renesance je samozřejmě umožněn tradičním důrazem na
renesanci jakožto věk přechodu. Dříve se zásadně zdůraz­
ňovala kontinuita — způsob, jakým bylo toto období spo­
jeno s minulostí, nebo jak předjímalo budoucnost. Nyní je
důraz kladen na diskontinuitu, což je možná nejlépe patr­
né v Dollimorově tvrzení, že rané sedmnácté století před­
stavovalo jakési mezidobí, jež nebylo spoutáno ani orto-
doxií středověku, ani ortodoxií osvícenství. Rozdíl mezi
oběma koncepcemi renesance je však patrný také tím,
jak novohistoristé toto období chápou prostřednictvím na-
rativů zlomu, napětí a kontradikce, jako například když
Greenblatt hovoří o rozporu mezi renesanční ideologií
lidské svobody a skutečným stavem renesančního člově­
ka, který podléhal určujícím mocenským vztahům,8’ ane­
bo — jak uvidíme — když Louis Montrose zdůrazňuje ne­
smírné protikladnosti ve společenské struktuře, které se
renesanční literatura pokoušela zprostředkovat.9’ A jak
jsem naznačoval, tyto narativy diskontinuity a protiklad­
nosti mají mnoho společného se způsobem, jakým člověk

8) Stephen Greenblatt: Renaissance Self-Fashioning, cit. dílo, s. 1-9.

9) Tato myšlenka je přítomna v mnoha Montrosových raných esejích. Viz například
.„The Place of a Brother“ in As You Like It: Social Process and Comic Form“
(Místo bratra ve hře Jak se vám líbí. Společenský proces a komická forma),
Shakespeare Quarterly 32 (1981), s. 28—54.
[60]

konce dvacátého století interpretuje svůj vlastní historic­

ký úděl.
Je tedy doufám jasné, že neshledávám nic podivného
ani svévolného na skutečnosti, že nová historická věda po­
jala renesanci jako jeden z hlavních předmětů svého stu­
dia. A jasné je doufám i to, že alespoň v jednom ohledu
vnímám novou historii jako podobnou starším formám
historického bádání, neboť obě alespoň částečně vnímají
minulost skrze pojmy, které poskytuje současnost. Toto
pozorování navíc dává vzniknout zásadnější otázce: v čem
konkrétně je „nová“ historická věda nová? Spočívá její no­
vost prostě v tom, že se rozchází s formalismem, který
ve studiu renesanční literatury dlouho převládal? Je její
novost daná tím, že vykresluje poněkud jiný obraz rene­
sance, než jaký představoval Burckhardt? Anebo jsou její
metody a její pohled na historické zkoumání textů nějak
zásadně odlišné od přístupů, které používala starší histo­
rická věda?
Při hledání odpovědí na tyto otázky bych ráda načrt­
la nutně zjednodušený obraz předpokladů tvořících základ
historické vědy u postavy, jako je například Tillyard. Tyto
předpoklady zahrnují následující: že historie je poznatelná;
že literatura zrcadlí nebo alespoň nepřímo odráží historic­
kou skutečnost; a že historikové a literární vědci mohou
vnímat historická fakta objektivně. (Tento poslední před­
poklad je zvlášť paradoxní, neboť spočívá na premise, že
zatímco literatura je součástí historie, historikové a vědci
jí nejsou.)10’ Kritika vycházející z těchto předpokladů často
vedla k trivializaci literatury: její redukci na pouhý odraz
něčeho, co existuje mimo ni, a také k trivializaci literární
vědy: její redukci na pouhé vysvětlování (nikoli čtení) textů
s ohledem na jejich vztah k pevně daným základům, jako
byly například vládní praktiky Jakuba L, anglický imperia­
lismus nebo puritánská teologie. V nejhorším případě tako­
vá kritika redukovala literární studia na hledání aktuál­
ních odkazů a v nejlepším vysvětlovala konkrétní texty ve
10) Kvalitní kritiku naivního historismu lze nalézt v eseji Davida Carrolla: „Mimesis
Reconsidered: Literature, History, Ideology“ (Nový pohled na mimesis: Litera­
tura, historie, ideologie), Diacritics 5 (1975), s. 5-12.
 [61]

vztahu k velkým postavám, událostem nebo idejím daného

období, ale jejím hlavním rysem byl vždy předpoklad, že li­
teratura je zrcadlo odrážející něco reálnějšího a důležitější­
ho, než je ona sama.111
Mám pocit, že současná teorie mnohé z těchto předpo­
kladů vážně zpochybnila. Například recepční a čtenářská
kritika přímo napadla myšlenku, že čtenář/interpretátor
může uniknout z vlastních historických okolností a objek­
tivně pojmout historickou odlišnost, která je v textech zakó­
dovaná. Následně musí člověk zpochybnit status „vědění“
o minulosti, které je dílem historika nebo historicky zamě­
řeného vědce. Podobně saussurovská lingvistika napadla
předpoklad, že jazyk funguje referenčně. Jeden směr his­
torické vědy předpokládá, že literatura je spojená s historií
v tom smyslu, že její reprezentace představují přímé odra­
zy historické skutečnosti, ale musíme si položit otázku, co
se s tímto předpokladem stane, pokud je zpochybněn sám
referenční charakter jazyka. Pokud literatura neodkazuje
na žádný základ existující mimo ni, jaká je povaha jejího
vztahu k historickému kontextu nebo k hmotné skutečnos­
ti? Vskutku, pokud přijmeme určité tendence v poststruk-
turalistickém myšlení, je možnost historické vědy vůbec
myslitelná?
Novou historii lze odlišit od starší, pozitivističtější vě­
decké praxe jedině tehdy, pokud vyřešíme tyto (a další
stejně závažné) teoretické problémy. Může se docela dob­
ře ukázat, že Nový historismus představuje významné roz­
šíření teoretického kvasu posledních dvou desetiletí, hnu­
tí, které zásadně přepracuje náš přístup k textům v jejich
historickém kontextu. Přitom je zde však reálné nebezpečí,
že se vznikajícího zájmu o historii zmocní ti, kteří si přejí

11) Možná nejznámějším příkladem vědce, který redukuje renesanční text na pou­
hou konturu obkreslenou podle předpokládané historické předlohy, je Josefine
Waters Bennettová ve své práci Measure for Measure as Royal Entertainment
(Oko za oko jako královská kratochvíle), New York 1966. Ale i v díle tak novém
a tak zajímavém, jako je Threshold of a Nation: A Study in English and Irish
Drama (Práh národa. Studie o anglickém a irském dramatu) Philipa Edwardse
(Cambridge 1979) můžeme vidět, jak se operuje s myšlenkou, že literatura je
zrcadlo odrážející společenskou sféru a že aplikovat historický přístup k litera­
tuře znamená toto společenské podloží odkrýt.
[62]

potlačit nebo vymazat teoretickou revoluci, k níž v posled­

ních několika desetiletích došlo. Z „nové historie“ se iro­
nicky může vyklubat pouhý projev odporu: únik od teorie,
anebo prostě program, jak vypustit do světa více „nových
imanentních interpretací“ pro pětadvacetistránkové články
a šedesátiminutové přednášky.12’ Imanentní interpretace
zůstává konec konců dominantní formou vědecké produkce
v této disciplíně; a jak mnozí zjišťují, zběžný pohled na prá­
ci Lawrence Stonea nebo Keitha Thomase může otevřít po­
četné možnosti nových interpretací založené na údajné ro­
dinné struktuře, ekonomických dilematech nebo politických
nepokojích šestnáctého a sedmnáctého století. Na takových
interpretacích není nic bytostně špatného, ale pokud se za­
kládají na neobhajitelných nebo neprozkoumaných před­
pokladech o literatuře a historii, představují pouze určitou
podobu nostalgie, a nikoli vážný pokus zjistit, co to zname­
ná vyzkoušet v postmoderní éře historický přístup.
Abych mohla dospět ke zjištění, jestli historická práce
o renesanční literatuře je opravdu nová, chci nejprve učinit
dvě věci. Zaprvé bych ráda mnohem podrobněji prozkouma­
la některé teoretické problémy, s nimiž se historická věda
v dnešní době střetává, a dále bych ráda do určité hloubky
prozkoumala dílo dvou z nejlepších praktiků nové historie
— Stephena Greenblatta a Louise Montrose — a zjistila,
jak dalece splňují, anebo naopak opomíjejí svůj úkol. Skr­
ze toto dvojí zkoumání bude doufám možné naznačit, jaký­
mi směry se tento druh vědy musí ubírat, má-li být jeho
novost zásadní, a nikoli pouze kosmetická.

II
•
Abychom pochopili, co představuje
nebo by mohlo představovat jádro skutečně nové histo­
rické vědy, musíme podle mého názoru vyjít ze základní

12) Provokativní pojednání o dominanci a konvencích jednotlivých ucelených inter­

pretací jako vědeckého přístupu lze nalézt in: Richard Levin: New Readings vs.
Old Plays: Recent Trends in the Reinterpretation ofEnglish Renaissance Drama
(Nová čtení versus staré hry. Současné trendy v interpretaci anglického renesanč­
ního dramatu), Chicago 1979.
 [63]

otázky, totiž v čem spočívá povaha člověka, tvora, jehož

dílo, myšlení a kultura jsou hlavním předmětem historic­
kého bádání. Jedním z nejvýraznějších vývojových kroků
současného myšlení je všeobecný útok na představu, že člo­
věk vlastní transhistorické jádro bytí. Vše od mateřského
„instinktu“ až po koncepce vlastního Já“ je nyní vnímáno
jako výsledky konkrétních diskursû a společenských pro­
cesů.13’ Tento pohled člověka více než kdy jindy v minulosti
představuje jako celkový výtvor historie. Je velký rozdíl
mezi tvrzením, že člověk neobsahuje žádné esenciální bytí,
a tvrzením, že jakkoli lidé v různých obdobích vykazují
různé zvyky a společenské struktury, vždy je jim vlastní
neměnné jádro lidských vlastností, které je všechny činí
součástí „lidské rodiny“.14’
Ideu transhistorické lidské podstaty lze spatřit ve vel­
mi kvalitní studii Jonáše Barishe pojednávající o jevu, kte­
rý autor nazývá „předpojatost vůči divadlu“ a jenž je podle
něho západní kultuře vlastní. Tento předsudek, třebaže od
antiky až do současnosti přijímal lehce odlišné formy, od­
ráží podle autora strach nebo nedůvěru, které jsou lidské
mysli vrozené nebo tvoří součást její podstaty.16’ Barish zde
moc nepřipouští možnost, že v určitém období by jev, který
13) Viz například Nancy Chodorow: The Reproduction of Mothering: Psychoanaly­
sis and the Sociology of Gender (Reprodukce mateřství. Psychoanalýza a socio­
logie genderu), Berkeley 1978, kde autorka tvrdí, že „mateřství“ není vrozené
nebo fyziologické povahy, nýbrž je výsledkem společensky strukturovaných
psychologických mechanismů, které přenáší kultura. Pozoruhodný průzkum re­
lativně pozdního projevu koncepce „člověka“ jakožto soběstačné, autonomní by­
tosti vlastnící nitro a vědomí sebe samé lze nalézt in: Michel Foucault: The Order
of Things: An Archaeology ofHuman Sciences (Rád věcí. Archeologie lidského
vědění), New York 1970, zvláště kap. 9, „Man and His Doubles“ (Člověk a jeho
dvojníci), s. 303-343, a kap. 10, ,<The Human Sciences“ (Lidské vědy), s. 344-
387. Významný pokus formulovat teorii společenské a lingvistické produkce
subjektivity představuje dílo Julian Henriques, Wendy Hollway, Cathy Urwin,
Couze Venn a Valerie Walkerdine: Changing the Subject: Psychology, Social Re­
gulation and Subjectivity (Změna subjektu. Psychologie, společenská regulace
a subjektivita), London 1984.
14) Ohledně sentimentálního a antihistorického užití konceptu „lidské rodiny“ viz
Roland Barthes: „The Great Family of Man“ (Velká lidská rodina), in: tentýž:
Mythologies, přel. Annette Lavers, New York 1972 [česky Mytologie, přel. Josef
Fulka, Praha 2004],
15) Jonas Barish: The Anti-Theatrical Prejudice (Antidivadelní předsudek), Berkeley
1981, zvi. s. 2.
[64]

se zdá analogický jevu v období jiném, mohl vyvstat v nato­

lik odlišných společenských podmínkách a sehrávat natolik
odlišnou úlohu v mocenských vztazích a diskursivních sys­
témech kultury, že by oba jevy nemohly být nahlíženy jako
navzájem na sebe navazující nebo jako produkty základní
lidské přirozenosti.
Oproti tomu Jonathan Dollimore ve své studii o tragé­
dii sedmnáctého století vychází z myšlenky — která je pod­
le něj vepsána v renesančních textech —, že člověk nemá
žádnou základní povahu, žádné vlastnosti, které by nebyly
výsledkem společenských sil za určité historické konstela­
ce.16’ Zatímco tedy Barish předpokládá jakési základní jádro
lidství, které může historie různě měnit a přetvářet, Dolli­
more předpokládá, že neexistuje nic, dokud není lidský sub­
jekt historií vytvořen. Následně historická věda vycházející
z Dollimorových premis nalezne nesmírnou škálu nových té­
mat, která se nabízejí historickému bádání. Například otáz­
ka, jak nejen ekonomické struktury a politická přesvědčení,
ale i emoce či „instinkty“ vznikají v určité, historicky speci­
fické společenské formaci, anebo otázka způsobů, jak se lite­
ratura účastní jejich konstrukce.
Můžeme sice teoreticky připustit, že žádná sdílená lid­
ská podstata spojující současného člověka s člověkem re­
nesančním neexistuje, tím ale nevyřešíme otázku, jak člo­
věk rozpozná nebo přijme radikální jinakost minulosti.
Jak jsem naznačila již dříve, existuje zde mocná tendence
posuzovat minulost podle měřítek přítomnosti a současní
teoretikové recepce na rozsah přítomnosti interpreta a je­
ho historického momentu ve výkladu starších literárních
děl naléhavě upozorňují.17’ Hayden White byl možná nej-

16) Jonathan Dollimore: Radical Tragedy: Religion, Ideology and Power in the
Drama ofShakespeare and his Contemporaries, cit. dílo, s. 17-19.
17) Tento pohled bývá formulován mnoha různými způsoby. Například Norman Hol­
land, který píše z hlediska americké psychologie ega, je toho názoru, že čtenář si
do uměleckého díla neustále projektuje téma své identity („Unity Identity Text
Self1 [Jednota Identita Text Já], PMLA 90 [1975], s. 813-822). Stanley Fish zase
ve svém posledním díle vnímá vlastnosti textů i jejich významy jako produkty
konvencí historicky specifické interpretační komunity, k níž čtenář náleží (Is There
A Text in This Class? The Authority of Interpretive Communities [Je v této třídě
nějaký text? Autorita interpretačních komunit], Cambridge 1980). A Hans Robert
Jauss tvrdí, že význam uměleckého díla závisí ve velké míře na různých „horizon-
 [65]

výinluvnějším zastáncem názoru, že totéž platí i pro histo­

riky. Podle Whitea je interpretace klíčovou součástí práce
každého historika a spočívá do značné míry v tom, že „urči­
té sérii událostí dodává strukturu zápletky, čímž je ztvární
jako příběh určitého druhu a představí je jako smyslupl­
ný proces“, tj. jako vyprávění srozumitelné čtenářům určité
doby.18* White zdůrazňuje, jak dalece se historie liší od čistě
deskriptivní vědy a za kolik vděčí literatuře, neboť ta svý­
mi dominantními tropy a narativními strukturami dodává
„historii“ tvar, který závisí na schématech srozumitelnosti,
jež historikovi dodává jeho vlastní kultura, stejně jako na
schématech, jež utvářela starší období.
Podobně Tzvetan Todorov ve své nové knize o španělské
conquistě Střední Ameriky volí jako hlavní téma způsob,
jímž se Španělé vyrovnávali s jinakostí amerických Indiá­
nů: bud je interpretovali jako nelidské nebo zvířecí bytosti,
které je možné bez skrupulí masakrovat, anebo jako Evro­
pany v zárodečném stadiu, kteří potřebují pouze španělskou
výchovu a španělské náboženství a stanou se protějškem
svých bílých „bratří“. V žádném případě však nebyla odliš­
nost Indiána tolerována a nepřipouštělo se ani, aby jakkoli
zpochybňoval evropské způsoby. Indiánům bylo bud zapo­
vězeno vstoupit do kategorie lidí, anebo byli do španělské
představy lidství bezvýhradně začleněni.19’
Uvědomuje-li si nyní současná historická věda, jak je
obtížné uniknout z vězení přítomného okamžiku a přítom­
né kultury a připustit historickou a kulturní jinakost, jak
má vlastně nadále postupovat? Jedním z hlavních příno­
sů Michela Foucaulta současným historickým studiím bylo
vymezení se vůči tendenci projektovat přítomnost do mi­
nulosti, a tím konstruovat příběhy kontinuity. Této ten­
denci čelí stanovením konceptu radikálních přelomů mezi
historickými epistémy. Odmítá hledat kontinuitu, před­
chůdce jedné éry v érách dřívějších, a rozsáhlým studiem

tech čtení“, jež v každé době určují čtenářův přístup k textu (Toward an Aesthetic
ofReception [K estetice recepce], přel. Timothy Bahti, Minneapolis 1982).
18) Hayden White: Tropics of Discourse: Essays in Cultural Criticism (Obratníky
diskursu: Eseje o kulturní kritice), Baltimore 1978, s. 58.
19) Tzvetan Todorov: The Conquest ofAmerica: The Question of The Other (Dobytí
Ameriky: Otázka odlišnosti), přel. Richard Howard, New York 1984.
[66]

daných diskursů konkrétních disciplín se pokouší nechat

promluvit jejich cizost, jejich odlišnost.201 Foucaultův bdělý
postup přináší určité pozoruhodné výsledky. Nevypořádá-
vá se však se skutečností, že neexistuje žádné přednostní
místo, z něhož by bylo možné vnímat minulost „objektiv­
ně“. Náš pohled je vždy utvářen naším přítomným posta­
vením; objekty, které vidíme, jsou nám dostupné jedině ve
zrádné textualizované podobě. To podle mého názoru nepo-
pírá projekt historického zkoumání, ale vyžaduje to od nás
zaujmout k němu odlišný postoj. Zaprvé je zřejmě nezbyt­
né opustit mýtus objektivity a uznat, že veškeré historické
vědění vzniká pohledem z dílčího a vymezeného zorného
úhlu. A dále, místo abychom usilovali o jednolitou repre­
sivní „historii“, musíme připustit existenci „dějin“ vytváře­
ných subjekty porůznu rozmístěnými v přítomné společen­
ské struktuře a motivovanými zcela rozdílným vnímáním
přítomných potřeb a přítomných problémů, přičemž jejich
cílem je tyto potřeby a problémy objasnit nebo přepracovat
právě prostřednictvím studia minulosti.211
Dominick LaCapra, historik myšlení, do jisté míry vy­
stihuje obtíže současné historické vědy, když hovoří o ini-

20) Úvod do Foucaultovy koncepce nesouvislé historie lze nalézt in: tentýž: „Nietz­
sche, Genealogy, History“ (Nietzsche, genealogie, historie), in: Donald Bou­
chard (ed.): Language, Counter-Memory, Practice (Jazyk, protipaměť, praxe),
Ithaca 1977, s. 139-164. Mnohem úplnější pojednání o epistému lze nalézt ve
Foucaultově díle The Order of Things, cit. dílo. Jako celkový přehled Foucaul-
tova přínosu historickým studiím podle mého názoru poslouží Mark Poster: „The
Future According to Foucault: The Archaeology of Knowledge and Intellectual
History (Budoucnost podle Foucaulta. Archeologie vědění a intelektuální histo­
rie)“, in: Dominick LaCapra a Steven L. Kaplan (eds.): Modern European Intel­
lectual History: Reappraisals and New Perspeçtives (Moderní evropská intelek­
tuální historic. Nové soudy a nové perspektivy), Ithaca 1982, s. 111-152.
21) Terry Eagleton ve svém díle o Walteru Benjaminovi zastává názor, že Benja­
min předjímá Foucaultův důraz na nesouvislou historii, jež má rozbořit narativní
kontinuita, která trvale potlačuje různorodost minulosti. Benjamin však mnohem
důrazněji než Foucault trvá na tom, že vědcův zásah — skrze nějž se stopy minu­
losti osvobodí od represivního historismu kontinuity a mohou přispět k pocho­
pení stávající ideologické struktury —je politicky nezbytný a neodkladný, neboť
nátlak kapitalistického systému, aby se vytvořila jedna monolitická, kontinuální
historie, je obrovský a je nesmírně těžké jej odepřít. Viz Terry Eagleton: Walter
Benjamin, or Towards a Revolutionary Criticism (Walter Benjamin aneb K revo­
luční kritice), London 1981, zvi. kap. 3, „History, Tradition and Revolution“
(Historie, tradice a revoluce), s. 43-78.
 [67]

ciování „dialogu“ s minulostí, v němž by si historik uvědo­

moval vlastní roli. Užitím termínu „dialog“ chce LaCapra
vyjádřit jednak to, že je nemožné z historie získávat „objek­
tivní fakta“, jednak že je nežádoucí ,„prezentistická‘ sna­
ha osvobodit se od ,břemene* historie pomocí bezuzdné be-
letrizace a mytologizace“.22) LaCapra záměrně užívá jazyk
psychoanalýzy a s jeho pomocí vysvětluje svoji myšlenku
procesu přechodu, procesu, v němž minulost a přítomnost
zůstávají odděleny a současně se spojují, přičemž pocho­
pení jednoho je dáno jedině spojením s druhým. Cílem ta­
kového dialogu samozřejmě není umíněné reprodukování
přítomnosti v zrcadle minulosti, ale vyplývá z něj trvalé
přiznání, že minulost není transparentní a že hledání his­
torie není objektivní ani nestranné.
Mám tedy za to, že nová historická literární věda vy­
chází ze dvou věcí: (1) z tvrzení, že člověk je výtvor, a niko­
li podstata; a (2) z tvrzení, že i historik je produktem své
vlastní historie a jako takový není schopen rozpoznat jina­
kost v čisté podobě, nýbrž vždy částečně prostřednictvím
své současnosti. Druhý bod nás vede k problému, který je
možná jádrem jakékoli podoby „nové“ historické vědy, totiž
k otázce, zač člověk historii považuje: za hájemství dostup­
ných skutečností, anebo za konstrukt vytvořený z textua-
lizovaných stop složených historikem/interpretem do růz­
ných konfigurací. Hayden White na tuto ústřední otázku
poukazuje, když tvrdí, že historie není objevována, nýbrž
tvořena, a když dokazuje, že tyto komplexní dějiny, jež se
snaží popsat určité celé období, představují něčí historicky
podmíněné konstrukty. Přitom zpochybňuje jeden ze způ­
sobů, jimiž literární vědci „historii“ často využívají, tj. jako
hájemství faktů, které mohou podložit zdánlivou rozmani­
tost nebo mnohovýznamovou povahu literárního artefaktu.
White píše: „Když literární teoretikové hovoří o ,kontextu*
literárního díla, často předpokládají, že se tento kontext —
,historické milieu* — vyznačuje konkrétností a dostupností,

22) Dominick LaCapra: „Rethinking Intellectual History and Reading Texts“ (Nový
pohled na dějiny myšlení a čtení textů), in: tentýž: Rethinking Intellectual His­
tory: Texts, Contexts, Language (Nový pohled na dějiny myšlení. Texty, kontexty,
jazyk), Ithaca 1983, s. 63.
[68]

jaké dílo samotné nikdy nedosáhne: jako by bylo snazší po­

chopit realitu minulého světa složeného z tisíců historic­
kých dokumentů než zkoumat hlubiny jediného literárního
díla, které je navíc vědcům snadno dostupné.“23*
Podle mého názoru se zde jedná o víc než jen o pouhou
naivitu profesorů literatury ve vztahu k činnosti historiků.
Spíše je tomu tak, že pojetí historie jakožto transparentní
a objektivně poznatelné skutečnosti je pro literární vědce
užitečné, neboť jim slouží k projasnění neústupné a matou­
cí mlhavosti literárního textu a ke stabilizaci jeho vyklou­
beného jazyka. Obvykle se o literatuře a historii hovoří
způsobem literatura a historie, text a kontext. Pokud je
v těchto binárních opozicích jeden termín stabilní a trans­
parentní a druhý jej určitým způsobem odráží, pak také
tento druhý termín je možné stabilizovat a vyjasnit. To je
zvláště důležité v době, kdy pojem textuality zpochybnil
tradiční představy komunikativní jasnosti a mimetického
charakteru literárního díla. Pokud kritik literaturu vyloží
z vnějšího hlediska, z hlediska historie, kterou literatura
domněle odráží, problému nejasnosti se tím zbaví. Ale je­
nom za určitou cenu. Jedním z důsledků takového nahlíže­
ní literatury a historie je nevyhnutelné „zploštění“ literár­
ního díla. Dílo je využito jako odrazový můstek k něčemu
dalšímu, jako pouhá směrovka ukazující zpět k mimotex-
tové realitě, a jeho bohatý významový potenciál je tím vy­
prázdněn. Jako kdybychom vévodu Vincentia vnímali pou­
ze coby reprezentaci Jakuba I. a celé Oko za oko redukovali
na pouhý komentář názorů a činů tohoto vládce. Literatura
se tak stává něčím, co je třeba vysvětlovat, a nikoli něčím,
co je třeba číst. Zadruhé, při takovém postupu si člověk jen
zřídka pokládá otázku, proč byl k danému literárnímu tex­
tu přiřazen právě onen zvolený historický kontext — jako
by takové volby nebyly často svévolné a nestavěly se ne­
přátelsky k celkovému nahlížení intertextuální sítě, v níž
literární dílo existuje. Zatřetí, taková praxe redukuje lite­
raturu na pouhý mimetický objekt. Žádná seriózní histo­
rická věda se podle mého názoru nemůže vyhnout skuteč-

23) Hayden White: Tropics ofDiscourse, cit. dílo, s. 89

 [69]

nosti, že tento vědecký přístup naráží na otázky ohledně

vztahu mezi literaturou a tím, co bychom mohli považovat
za vnější realitu. Klíčová otázka zní: jaká je povaha tohoto
vztahu? Absorbuje text historii do sebe? Reflektuje vnější
realitu? Produkuje reálno?
Je stále patrnější, že v konfrontaci s těmito problémy
musí nová historická věda přijmout, že zaprvé „historie“
není objektivní, transparentní, jednotná nebo snadno po-
znatelná, a proto nemůže sloužit jako koncept, který by
poskytoval základ pro význam literárního textu; a zadru-
hé, že samotný binarismus, který mimoděk posilujeme
vždy, když hovoříme o literatuře a historii, je neproduk-
tivní a zavádějící. Literatura je součástí historie, literární
text je kontextem jiných aspektů kulturního a hmotného
života, stejně jako tyto aspekty jsou kontextem jejím. Pro­
blém textuality není třeba rušit, spíše je zapotřebí jej roz­
šířit, aby bylo zřejmé, že společenské i literární texty jsou
nejasné, plné vnitřních rozporů a propustné, tj. přístup­
né vzájemným intertextuálním vlivům jednoho na dru­
hý. Tento posun je přiznáním, že literatura má skutečnou
moc. Literatura již pouze pasivně neodráží vnější skuteč­
nost, nýbrž je činitelem, který vytváří vnímání skutečnosti
v dané kultuře. Je součástí mnohem většího symbolické­
ho řádu, jehož prostřednictvím svět v určitém historickém
okamžiku získává koncepci a skrze nějž kultura znázor­
ňuje svůj vztah ke skutečným podmínkám své existence.
Zkrátka namísto hierarchického vztahu, v němž literatu­
ra figuruje jako parazitický reflektor historického faktu, si
můžeme představit složitý textualizovaný vesmír, v němž
se literatura účastní historických procesů a politického
řízení reality.
Jako exemplární případ těchto předpokladů vezmu prá­
ci Dona Wayna o tom, jak hry Bena Jonsona pomáhají vy­
tvářet ideologii předkapitalistického věku. Jonson zdánlivě
zůstával apologetou starší feudální ideologie, jež zdůrazňo­
vala význam společenského kolektivu ve vztahu k jednot­
livci. Wayne však tvrdí, že ho ve hrách jako Alchymista
nebo Bartolomějský jarmark paradoxně nacházíme v roli
hlasatele smluvních práv zajišťujících výsady jednotlivce
[70]

včetně práva individuálního autorství.24’ Jonson jednoznač­

ně reaguje na cosi ve společenské struktuře kolem něj — na
vznikající možnost tisknout texty coby individuální počin,
na zhroucení společného národního povědomí za Stuartov-
cú, na přitažlivost podnikatelského ducha puritánství a na
růst londýnské obchodní a kvalifikované třídy. Ústředním
bodem Waynova výkladu je však tvrzení, že Jonson svý­
mi dramatickými texty produkuje způsoby myšlení, jež tyto
ostatní změny podporovaly a do určité míry přímo způsobo­
valy, a je tudíž takřka nemožné zjistit původ nebo jednodu­
chou příčinu společenské změny. Různé aspekty společen­
ské formace, včetně literárních textů, společně vytvářejí,
různými způsoby a s různou rychlostí, onu pestrobarevnou
entitu, které říkáme historie.
Hlavním rysem nové historické vědy musí proto být po­
dezřívavý postoj vůči neproblematickému binárnímu vzta­
hu mezi literaturou a historií a ochota zkoumat způsoby, ji­
miž literatura nejenže reflektuje vnější kontext, nýbrž také
vystupuje jako jedna z kreativních sil historie. Skutečně,
dokud člověk doslova nezapudí mimetickou teorii litera­
tury, bude se trápit množstvím problémů, které historic­
ké studium literatury trvale sužovaly. Vždy je například
zajímavé sledovat, jak lidé čtou pojednání Lawrence Sto-
nea o renesanční rodině a potom se jeho zjištění pokouše­
jí vztáhnout třeba na Shakespearovy romantické komedie.
Stone tvrdí, že přinejmenším ve středních a vyšších vrst­
vách se manželství uzavírala pozdě, na základě dohody ro­
dičů a ve velké míře spíše kvůli hmotným výhodám než
kvůli lásce, a následně vyúsťovala v chladné a formální
manželské a rodičovské vztahy.25’ Co má toto společného
s obrazem romantické lásky a vzpoúry proti rodičovské au­
toritě v Shakespearových komediích? Na první pohled ne­
mnoho; co však ten rozpor znamená? Ze Stone špatně in­
terpretoval fakta? Ze je literatura na společenské oblasti

24) Don E. Wayne: „Drama and Society in the Age of Jonson: An Alternative View“
(Drama a společnost v Jonsonově době. Alternativní pohled), Renaissance
Drama XIII (1982), s. 103-129.
25) Lawrence Stone: The Family, Sex and Marriage in England 1500-1800 (Rodina,
sex a manželství v Anglii 1500-1800), New York 1977.
 [71]

nezávislá? Že je Shakespeare univerzální génius, který po­

jednával spíše věčné životní pravdy než anomálie určitého
historického okamžiku? Že literatura je jen čtení do auto­
busu, pouhý únik od reality? Právě v okamžiku, kdy čelíme
takovým otázkám, si uvědomíme potřebu něčeho komplex­
nějšího, než je prostá mimetická teorie literatury. Diskurs
určité kultury o lásce a rodině nemusí přesně odpovídat
tomu, jak lidé žijí. (Totéž můžeme říci o politice, ekonomi­
ce nebo osobní identitě.) Jednou z velkých Foucaultových
předností je podle mého názoru poznání, že diskursivní po­
stupy určité doby sice produkují nebo umožňují jisté způ­
soby chování, ale nikdy se s nimi přesně neshodují. Vždy
existuje rozdíl mezi tím, co diskurs schvaluje, a tím, co lidé
dělají, třebaže „historie“ možná nikdy nebude schopna ten­
to rozdíl přesně definovat. Důležité je, jak a proč kultu­
ry produkují a činí samozřejmými konkrétní konstrukce
reality: které rozpory tyto konstrukce neutralizují nebo na­
opak odhalují, jaké ekonomické a politické cíle sledují a ja­
ké druhy mocenských vztahů vykazují. Literatura je jeden
z mnoha prvků, které se účastní reprezentace reality v da­
né kultuře: pomáhá formulovat její diskurs o rodině, státu,
jedinci, pomáhá činit svět srozumitelným, ale ne vždy zob­
razuje realitu „přesně“.
Vidět, jak text funguje v interpretaci reality, ve všech
konkrétních případech znamená vidět jej jako historicky
výrazně specifický intertextuální systém. Chceme-li napří­
klad pochopit, jak byly v renesanci vnímány ženy, nestačí
nám hledět pouze na společenská „fakta“, jako kolik měly
dětí a na jaké nemoci a v jakém věku umíraly. Musíme také
zvažovat, jak lékařské, právní a náboženské sféry posky­
tovaly diskurs, který ženy reprezentoval způsobem znač­
ně odlišným od obrazu, který nám poskytují očividná „fak­
ta“ jejich existence. Účelem je uchopit podmínky diskursu,
který umožnil vnímat „fakta“ daným způsobem — nebo
který vůbec umožnil vnímat určité jevy jako fakta. Jedině
tehdy začneme chápat, jak jiná doba utvářela jedince jako
historické subjekty; a má-li člověk vnímat úlohu literatu­
ry v tomto procesu, musí literární reprezentace umístit do
mnohem širšího diferenčního pole, v němž by bylo možné
[72]

sledovat, jak korespondují s jinými konstrukcemi reality

&.jak nalézají své místo v konkrétní konfiguraci diskursiv-
ních postupů a mocenských vztahů.
Domnívám se, že při tomto přehodnocování místa litera­
tury v historii může značná část historicky založené literár­
ní vědy čerpat z posledního vývoje v marxistickém myšlení.
Bývalo zvykem, že marxismus sice poskytoval jeden z mála
teoreticky soudržných přístupů k historické vědě, ale sou­
časně trpěl svou vlastní verzí binárního vztahu historie/li-
teratura. Literaturu a jiné prvky „nadstavby“ vnímal jako
reflexi dominantního výrobního způsobu a třídního boje,
který byl jeho důsledkem. Jinými slovy: ekonomická oblast
byla upřednostněna jakožto určující faktor všech podob
kulturní produkce a utváření lidského vědomí. Tento před­
poklad možná nejvýznamněji zpochybnil Louis Althusser,
který hlásá relativní nezávislost nadstavby nad hmotnou
základnou a co do tvarování lidského vědomí zdůrazňuje
význam výchovného aparátu, instituce literatury a dalších
faktorů. Zkrátka uznává, že mezi všemi úrovněmi kultury
neexistuje homologický vztah v tom smyslu, že by třeba
různé ideologie nadstavby mohly být jednoduchým způso­
bem vztaženy na ekonomickou základnu. Následně člověk
zjistí — jak jsem již poznamenala ohledně Waynovy prá­
ce o Jonsonovi —, že otázka vztahu příčiny a důsledku je
složitější, než si původně myslel. Je proto třeba připustit,
že literatura sehrává úlohu v proměnách lidského vědomí,
a tím i v ovlivňování jiných materiálních činností, a není
tedy pouze důsledkem jejich vlivu.26)
Marxistická literární věda zkoumala otázku vztahu li­
teratury a ideologie vždy nejtvrdošíjněji, ale současný mar­
xismus k tomuto problému přistupujé mnohem komplexně­
ji než dříve. Ideologie je sice mnohoznačný termín s velmi
složitou historií, ale bude možná užitečné rozlišit dvě její
nejčastější definice: zaprvé, jako falešného vědomí vnuce­
ného pracujícím třídám ze strany třídy vládnoucí; a zadru-
hé, jako postupu, skrze nějž si člověk představuje své vzta-
26) Viz zvláště Althusserův klíčový esej „Ideology and Ideological State Apparatu­
ses“ (Ideologie a státní ideologické aparáty), in: tentýž: Lenin and Philosophy
and Other Essays (Lenin a filozofie a jiné eseje), New York 1971, s. 127-186.
 [73]

hy ke skutečným podmínkách své existence.271 Tato druhá,

althusserovská definice ideologie popírá, že by ideologično
bylo pouze produktem konspirující mocenské skupiny. Spí-
ge je tomu tak, že ideologično je všudypřítomné; je vlast­
ní každé reprezentaci reality a každé společenské činnosti,
takže všechny nutně potvrzují nebo adaptují určité kon­
strukce reality. Následně ideologie nemůže chybět ani v li­
teratuře, stejně jako nemůže chybět v žádné diskursivní
činnosti. Jonathan Dollimore tvrdí — a já s ním souhla­
sím —, že by bylo užitečné zachovat obě vnímání ideologie:
zachovat možnost vnímat určitou literaturu jako vědomý
a přímý produkt snah jedné mocenské skupiny nebo třídy
řídit jinou skupinu nebo třídu skrze desinterpretaci jejího
historického postavení; a současně uznat, že ve většině pří­
padů jsou mocenské skupiny nebo třídy méně monolitic­
ké a sebe samé reflektují méně, než tato formulace před­
pokládá, a že komplexnější přístup k problému ideologie
vyžaduje rozpoznání všudypřítomného, nezávislého (v tom
smyslu, že nepřipouští žádný původ) a často heterogenního
charakteru ideologična.
Je-li tomu skutečně tak, že je ideologično všudypřítom­
né a prochází literaturou stejně jako jinými způsoby re­
prezentace, otázka stojí: má literatura svůj vlastní způsob
pojednání ideologična? Tento problém marxismus samo­
zřejmě po delší dobu sužoval. Pierre Macherey v šedesá­
tých letech tvrdil, že literatura je na vědě a ideologii ne­
závislá a vždy nutně vytváří parodii ideologie, pojednává
ji způsobem, který čtenáře od pojednávané ideologické lát­
ky nevyhnutelně vzdaluje, odhaluje její kontradikce a vy­
tahuje na světlo umělost, kterou je její dílo obklopeno.28’
Zachází však literatura s ideologičnem skutečně tímto
způsobem? Podle mého názoru ne, rozhodně ne ve všech
případech. Zaprvé, jak nedávno dokázal Tony Bennett, ta­
kový pohled spočívá na premise (odvozované především ve

27) Ohledně prvního chápání ideologie viz Karl Marx: The German Ideology (Ně­
mecká ideologie), London 1965; ohledně druhého viz Louis Althusser: „Ideology
and Ideological State Apparatuses“, cit. dílo.
28) Pierre Macherey: A Theory of Literary Production (Teorie literární produkce),
London 1978, zvi. s. 51-65.
[74]

dvacátém století z ruského formalismu), že literatura je

zvláštní a jedinečná forma psaní s vlastními neodmysli­
telnými a univerzálními vlastnostmi, z nichž jednu před­
stavuje způsob, jakým si vytváří vnitřní odstup od ideo­
logického materiálu, který jí prosakuje.29’ Jak však může
dokázat každý literární historik, literární kánon je spole­
čenský konstrukt, a nikoli empirický fakt. Množství mez­
ních případů dnes ukazuje, že některé texty jsou běžně po­
jednávány jako literatura a zároveň jako něco jiného. Jsou
například Baconovy eseje literatura, nebo filozofie? Jsou
deníkové záznamy literatura, anebo něco jiného? Je cesto­
pisná literatura skutečně literatura, anebo historie, ane­
bo snad dokonce filozofie? Zatímco na jednu stranu je po­
měrně snadné v praktických ohledech hovořit o literárním
kánonu, něco docela jiného je předpokládat, že se texty do
kánonu dostaly díky nějaké tajemné vlastnosti, kterou se
všechny vyznačují. Všechny se v kánonu ocitly z různých
důvodů vyplývajících z toho, že určité mocné skupiny ur­
čité artefakty upřednostňují, a jejich „vlastnosti“ jsou do
značné míry důsledkem operací, které na nich prováděly
celé generace vědců.30’ Z toho plyne, že je sice možná uži­
tečné ze strategických nebo praktických důvodů zachovat
kategorii „literatura“, ale bylo by chybou přisuzovat tex­
tům shromážděným pod tímto titulem jediný, univerzální
postoj vůči ideologiemi.
Odvážila bych se tvrdit, že chce-li nová historická věda
hovořit o ideologické funkci literatury v určitém období,
nejúčinněji toho dosáhne jedině tak, nahlédne-li určité dílo
vztahově — tj. bude-li se snažit zjistit, jak si jeho reprezen­
tace stojí ve vztahu k jiným konkrétním dílům a diskur-
sům. O díle lze říct, že zavrhuje,' podvrací, posiluje nebo
reprodukuje dominantní ideologie jedině tehdy, umístíme-
-li je — alespoň provizorně a účelově — do vztahu k dí­
lům jiným. A jak jsem již tvrdila výše, nejpoučnější refe­

29) Tony Bennett: Formalism and Marxism (Formalismus a marxismus), London

1979, zvi. kap. 2, „Formalism and Marxism“, s. 18-43.
30) Tamtéž, s. 9; a Terry Eagleton: Literary Theory: An Introduction, zvl. „Introduc­
tion: What is Literature?, s. 1-16 [česky Úvod do literární teorie, „Úvod: Co je to
literatura?“, přel. Petr Onufer, Praha 2005, s. 13-31].
 [75]

renční pole nepředstavují pouze jiná literární díla. Vraťme

se k příkladu s reprezentací žen: abychom pochopili ideo­
logickou funkci určitých her ve veřejném divadle, mohlo
by být důležité zjistit, jak jejich reprezentace žen působily
ve srovnání s reprezentacemi v komediích masek, příruč­
kách společenského chování, lékařských pojednáních a pu­
ritánských polemikách, které vznikaly přibližně ve stejném
období.
Kromě toho se zdá důležité připustit možnost, že literár­
ní texty stejně jako žádná jiná kulturní produkce nepřed­
stavují monologické, organicky jednotné celky. Jednotnou
ideologickou perspektivu nebo generický kód zdánlivě pro­
jevují jen tehdy, je-li jejich heterogenita potlačena vědec­
kým výkladem, který na myšlence organické jednoty staví.
Užitečnější by mohlo být nahlížet literární texty jako mís­
ta, kde se potkává množství kulturních hlasů a dorozumí­
vacích systémů. To tvrdí i Dominick LaCapra, který přitom
staví na díle Jacquese Derridy a Michaila Bachtina, a tím
spojuje dekonstrukci a marxistickou demystifikaci v pro­
jektu, jehož cílem je rozlámat jednolitou plochu textu a dát
zaznít mnohosti jeho společenských hlasů. Jako zvláště uži­
tečné shledává v tomto projektu Bachtinovy koncepty hete-
roglosie a karnevalizace (podle překladu Michaela Holquis-
ta) [v českém překladu různohlasí a karnevalizace], neboť
první naznačuje, že románový diskurs je polyvalentní, pro­
tkaný „neoficiálními“ hlasy, které popírají, podvracejí a pa­
rodují dominantní diskursy, zatímco druhý říká, že výskyt
těchto „neoficiálních“ hlasů v textu má revoluční potenciál
odhalit nahodilou povahu oficiálních konstrukcí reálna.31’
Je ovšem důležité si uvědomit, že podle Bachtina zdale­
ka ne všechna literatura vykonává kamevalizující funkci
a zdaleka ne všechna je dialogická a polyvalentní. Neexis­
tují žádné vnitřní zákony, které by fungování textů, jež na­
zýváme literaturou, řídily. Následně jedním z největších

31) Ohledně LaCaprova pohledu na rozmanitost a rozporuplnost textů viz „Rethink­

ing Intellectual History and Reading Texts“, cit. dílo, zvl. s. 52-55 a 58-61. Práci
M. Bachtina o heteroglosii a karnevalizaci lze nalézt in: Michail Bachtin: The
Dialogic Imagination: Four Essays (Dialogická imaginace. Čtyři eseje), ed.
Michael Holquist, Austin 1981, s. 259-422.
[76]

úkolů, před nimiž nová historická věda stojí, je nalézt způ­

sob, jak pojednat a rozlišit spousty různých způsobů, jak
je literatura prostupována ideologiemi své doby a zároveň
tyto ideologie produkuje.

III
Až dosud jsem zde představila některé
z principů přispívajících ke vzniku historické vědy, která
by znamenala něco víc než pouhou rekapitulaci pozitivis­
tické práce z počátku dvacátého století. Částečně tyto myš­
lenky již ovlivňují praxi některých historiků zabývajících
se renesanční literaturou. Tento esej bych zakončila tím,
že prozkoumám některá díla, jež nám umožňují hovořit
o Novém historismu ve studiích renesanční kultury. Jed­
nak tím chci ocenit význam těchto děl, který spočívá čás­
tečně v tom, že vybízejí k dalším teoretickým spekulacím
a otázkám, a jednak v nich chci dešifrovat přesný smysl teo­
retických a metodologických problémů, které v jejich rámci
nebyly ještě vyřešeny a v některých případech dokonce ani
pojmenovány.
Moje hlavní výhrada k větší části těchto prací spočívá
v tom, že nedokážou reflektovat sebe samy. Tím, že při­
jímají formu imanentní interpretace, tyto literárněvědné
texty potlačují jakoukoli diskusi o vlastní metodologii a vý­
chodiscích. Považuji za samozřejmé odpovědi na otázky,
které by měly být otevřeny debatě: otázky, jako například
proč by měl při pojednání textu mít určitý kontext před­
nost před jiným, zda umělecké dílo pouze reflektuje, ane­
bo v nějakém zásadním smyslu přepracovává, předělává,
nebo dokonce vytváří ideologie a společenské texty, kte­
ré domněle reprezentuje, a zda společenské kontexty uži­
té v přístupu k literárním textům jsou samy o sobě něčím
více než pouhými fikcemi. Praktická mysl by se mohla vy­
hýbat takovým otázkám, protože překáží skutečné práci,
v níž člověk dělá se zdravým rozumem to, co zjevně učinit
lze: tj. vezme určitý historický pramen, například Arte of
English Poesie (Umění anglické poezie) George Puttenha-
ma nebo alžbětinské kázání o poslušnosti, a vztáhne je ur­
 [77]

čitým způsobem na literární díla napsaná v době panování

Alžběty I. a Jakuba I. Taková práce je v mezích možností,
a může být i plodná a provokativní. Já bych však tvrdila,
že nejlepší literární věda musí plnit dva úkoly současně:
jednak praktický úkol čtení textu, jednak literárněvědné
vysvětlování podmínek tohoto čtení. Zvláště pokud se po­
kusíme o nový způsob literárněvědného uchopení, je důle­
žité vysvětlit problematiku a možnosti takového uchope­
ní a ukázat, že nedochází k pouhému přepisování starých
praktik a předpokladů pod rouškou nových termínů. Dob­
rá imanentní interpretace může být tedy mistrovským dí­
lem, ale obvykle se jedná jen o ojedinělou událost. Eseje
vysvětlující, jak a proč je třeba číst určitým způsobem, jsou
obvykle velkorysejší a současně riskantnější, neboť se ne­
snaží izolovat od polemiky tím, že by aspirovaly na nadča­
sový zdravý rozum, a vystavují pohledům vše, co je obtíž­
né a co je v sázce, když se v daném historickém okamžiku
„tvoří vědění“.
Jako příklady dvou nejlepších historiků, kteří se v sou­
časnosti zabývají renesancí, volím Louise Montrose a Ste-
phena Greenblatta, jejichž díla kombinují určitou míru me­
todologické sebereflexe se zjevným potěšením z pozorného
čtení komplexních textů. Mým cílem zde není přednést ob­
šírnou kritiku jejich prací, nýbrž získat z jejich postupů
představu o proměnlivých možnostech a mezích historické­
ho přístupu k renesančním textům.
Louis Montrose napsal řadu vynikajících esejů, v nichž
z volně marxistického a antropologického pohledu vztahuje
literární texty Sidneyho, Spensera a Shakespeara na spo­
lečenské jevy pozdního šestnáctého a raného sedmnáctého
století. Zvláště některé rané eseje přinášejí relativně lokál­
ní interpretace specifických textů ve specifických společen­
ských kontextech. Například v jednom zkoumá Montrose
Sidneyho zábavnou pastorální dvorskou masku The Lady
of May (Májová královna), již inscenovali ve Wansteadu
roku 1578 nebo 1579.32) Montrose čte hru jako Sidneyho
32) Louis Adrian Montrose: „Celebration and Insinuation: Sir Philip Sidney and the
Motives of Elizabethan Courtship“ (Slavnost a náznaky. Sir Philip Sidney a motivy
alžbětinského dvora), Renaissance Drama N. S. 8 (1977), s. 3-35.
[78]

důmyslný komentář Alžbětina dvorního systému a svého

vlastního místa v něm. Dvě postavy, lesník a pastýř, před­
stavují dva typy dvořanstva. Lesník, který se podobá Sid-
neymu, je smělý, soběstačný a agresivní. Pastýř, ve skuteč­
nosti poživačník, který se tváří jako přemýšlivec, je jemně
využit k ponížení dvořana, jehož povolnosti si Alžběta pod­
le Sidneyho cení více než jeho vlastního nezávislého, hor­
livě protestantského postoje. Esej představuje rafinované
čtení složité společenské interakce mezi Alžbětou I. a Sid-
neyem v době, kdy jsou jejich vztahy napjaté; ukazuje také,
jak stylizovaná forma pastorální dvorské masky dokáže
zasáhnout do reálných životních situací a společenských
vztahů.
Podle mého názoru však tento esej nepředstavuje Mont-
rosovo nejvýznamnější dílo. Dvorské masky a elegantní zá­
bavná představení jsou určeny pro nesmírně omezené pub­
likum, a tak snadno odhalují svůj topický význam a přímo
vybízejí k výkladu na základě lokálních situací. Důležitější
je Montrosovo tvrzení, že konkrétní umělecká díla, a dokon­
ce i celé žánry, jako je alžbětinská pastorála, působí mno­
hem dalekosáhleji ve věcech společenského prostředkování.
Montrose činí například závěr, který zpracovává v průběhu
několika esejů, totiž že „symbolické prostředkování spole­
čenských vztahů bylo ústřední funkcí alžbětinských pasto­
rálních forem; a že společenské vztahy jsou svojí podstatou
vztahy mocenské“.33’ Dodává: „Pastorály jsou symbolické
nástroje pro vyrovnání se s bohyní Štěstěnou, s endemic-
kým strachem a frustrací ze života v ambiciózní a soupeři-
vé společnosti. Pastorály, které oslavují ideál spokojenosti,
vyjadřují — a tím pádem snad i mírní — nespokojenost.“34*
Jinými slovy: tuto pastorální literaturu vnímá jako způ­
sob zvládání strachu a protikladů způsobených konkrétním
společenských systémem. Například tvrdí, že hra Jak se
vám líbí pojednává o úzkosti, kterou mezi mladšími syny
rozsévala skutečnost, že v Anglii se mnohem více než na
33) Louis Adrian Montrose: ,„Eliza, Queene of shepheardes', and the Pastoral of
Power“ („Eliza, královna pastýřů“ a pastorála moci), English Literary Renais­
sance 10 (1980), s. 153.
34) Tamtéž, s. 155.
 [79]

kontinentu uplatňovalo prvorozenecké právo, což sloužilo

k tomu, aby nebyla ohrožena akumulace bohatství, a tím se
posilovala prestiž rodiny, přestože to ironicky vedlo i k to­
mu, že určité složky rodiny upadaly do chudoby.35’ Ve hře
Jak se vám líbí sice zůstává princip prvorozenectví nedot­
čen, ale utopický impuls pastorály zázračně vede mladší­
ho syna Orlanda k tomu, že ve vévodovi nalezne druhého
a milujícího otce, který mu udělí ceny (manželku, bohatství
a přízeň) obvykle vyhrazené nejstaršímu z potomstva. Na­
víc jsou vévodova vlastní přirozená práva jakožto staršího
syna nenásilně potvrzena, když se jeho mladší bratr náhle
vzdá trůnu, který si předtím uzurpoval.
V těchto esejích Montrose implicitně předpokládá, že li­
teratura ideologicky zatemňuje protiklady určité společen­
ské formace a napomáhá, aby náhodné společenské forma­
ce, které ve skutečnosti pracují ve prospěch konkrétních
skupin a tříd, vypadaly přirozeně. V případě hry Jak se
vám líbí je například prvorozenectví prezentováno nikoli
jako náhodný společenský mechanismus, nýbrž jako „při­
rozená síla“ schválená Bohem. Když se uzurpátorských
bratrů dotkne božská pravda, uvědomí si sobectví svých
předchozích činů. Navíc bolest, kterou toto společenské
uspořádání působí mladším bratrům a již Orlando na za­
čátku hry jasně vyjadřuje, je na konci zcela potlačena. Dob­
rý mladší syn nalezne domov, manželku i druhého otce
a jeho odcizení mizí. V jiných dobách, říká Montrose, pas­
torální díla tiší bolest způsobenou nespravedlností přísně
hierarchického společenského systému tím, že ukazují, jak
bude poslušnost a podřízenost odměněna dary, ochranou
a přízní laskavého vládce.36’ Jinými slovy, zasloužená od­
měna, jež měla údajně napravovat nerovnost moci a presti­
že, je právě plodem poslušnosti a podřízení.

35) Louis Adrian Montrose: „,The Place of a Brother' in As You Like If. cit. dílo,
s. 28-54.
36) Louis Adrian Montrose: „Gifts and Reasons: The Contexts of Peele’s Araygn-
ment of Paris“ (Dary a důvody. Kontexty Paridovy žaloby od George Peela),
ELH47 (1980), s. 433^461, zvl. s. 454, kde Montrose tvrdí, že podle Peela „hie­
rarchické společenské vztahy se rituálně definují a utvrzují nabízením a přijímá­
ním darů“.
[80]

Tento pohled na literární formy jakožto zprostředko­

vání napětí a protikladů způsobených konkrétními ekono­
mickými a politickými institucemi je neurčitě marxistický.
Říkám neurčitě, protože Montrose je pozoruhodně nedok-
trinářský vědec; teprve ve svých posledních esejích před­
stavuje vysvětlující model, skrze nějž přistupuje k otázce
funkce literatury v historii. Marxistická příchuť jeho rané­
ho díla je do značné míry dílem užití určitých klíčových ter­
mínů, jako například zprostředkování, a dále jeho tendence
upřednostňovat jako vysvětlující kontext literatury ekono­
mické struktury a třídní a stavovské systémy daného obdo­
bí. Montrosovo dílo je silné v tom, že umně nakládá s de­
taily specifických textů, rozpoznává významné rozdíly, jež
díla určitého žánru od sebe odlišují, a jemně se přidržuje
ideologického projektu, který za nimi stojí. Ve svých raných
esejích však Montrose často zapomíná vytrvale posuzovat
své základní předpoklady ohledně role literatury v historii
a vytrvale uvažovat nad ideologií jako takovou: čili co to
je, jak to vzniká, zda se literární texty vůbec dokážou vy­
manit z jejího sevření nebo zda alespoň mohou protestovat
proti její autoritě. Kladu si například otázku, zda hra Jak
se vám líbí skutečně koná práci, kterou jí Montrose připi­
suje, čili zda přehnaností všech těch konverzí a abdikací
v závěrečných aktech ono prosazení principu prvorozenec-
tví a potlačení jeho nahodilých a nespravedlivých aspektů
přímo nepopírá. Montrose komickou formu v zásadě vnímá
jako způsob, jak artikulovat protiklady určité společenské
formace, jen aby je vzápětí vymazal. Řekla bych, že text
hry Jak se vám líbí je svou formulací smíření podvratnější,
než Montrosův výklad připouští, a že to může změnit náš
pohled i na jiné texty, které na povrchu hrají jednoznačnou
roli společenského zprostředkování.
Ostatní Montrosovy eseje vzbuzují další podobné otáz­
ky. V textu „Účel hry: Úvahy o shakespearovské antropo­
logii“ dává Montrose najevo, že na jeho dílo mají velký vliv
kulturní antropologové jako Victor Turner a Clifford Geertz
a dále společenští historici jako Keith Thomas. Tvrdí, že
shakespearovské drama (tedy drama určené pro veřejná
představení) vyplnilo prázdný prostor, který v alžbětinském
 [81]

společenském životě vznikl po potlačení katolického rituálu

a lidových obyčejů. Toto prázdno podle Thomase částečně
vyplnila magie, ale Montrose říká, že stejnou úlohu sehrálo
i veřejné divadlo, v němž byly v osobách prince Hala, Ro-
salindy nebo Leara ztvárněny ony „rituály přechodu, které
dávají lidské existenci společenskou tvář, řád a oprávnění.
Prostřednictvím přechodových rituálů životní cyklus sym­
bolicky získává společenské vymezení a je snadnější jej pře­
klenout; tyto obřady zprostředkovávají diskontinuitu, kte­
rou samy vytvářejí.“37’
Na povrchu to vypadá, jako by se Montrosův pohled na
drama neměnil: stále zprostředkovává společenské problé­
my a zakrývá rozpory. A přece, pojetí dramatu jako ztvár­
nění rituálů přechodu v životním cyklu může drama z histo­
rie zcela vyčlenit, jestliže — jak Montrose občas naznačuje
— jsou tyto přechodové okamžiky vnímány jako univerzální
a nadčasový aspekt lidské podstaty, a nikoli jako produkty
konkrétních kulturních struktur. Jinými slovy: Montrose se
pohybuje na pokraji idealistického náhledu, podle nějž litera­
tura pojednává spíše nadčasové a univerzální problémy než
otázky konkrétního historického období a konkrétní hmotné
organizace. Protichůdný směr úvah v eseji však představuje
myšlenku, že zvláště v alžbětinském období se veřejné di­
vadlo stalo místem zpochybňování tradičních ortodoxií. Slo­
vy Victora Turnéra, Montrose hovoří o alžbětinských hrách
jako o „antistrukturách“, jež osvobozují diváka od obvyklých
struktur vnímání a umožňují kulturní inovaci.
Zde je samozřejmě nezbytné přistoupit k rozsáhlé dis­
kusi o subverzi a odporu. Ve velké části svého díla Mont­
rose říká, že se literatura účastní cirkulace a upevňování
dominantních ideologií. V eseji o antropologii divadla však
prohlašuje, že přinejmenším drama mohlo dominantní ideo­
logie napadat. Má tento potenciál pouze drama? A kde má
tento protestní impuls původ? V jazyce samotném? V pro­
tikladech společenské struktury, které v textu nevyhnutel­
ně vyplavou na povrch a vzdorují závěrečnému rozuzlení?
37) Louis Adrian Montrose: „The Purpose of Playing: Reflections on a Shakespea­
rian Anthropology“ (Účel hry. Úvahy o shakespearovské antropologii), Helios 7
(1980), s. 63.
[82]

V marginálnosti určitých skupin, jejichž hlasy jsou vepsá­

ny v dominantních výrazových stylech? V marginálnosti di­
vadla jakožto instituce? Co víc, člověk se musí ptát, do jaké
míry díla, jež vypadají, jako by se rozcházela s dominantní­
mi ortodoxními názory, ve skutečnosti dominantní ideologii
nenápadně poopravují a proměňují ji právě jen natolik, aby
byla nadále schopna nezbytné reprodukce.38*
Ve všech Montrosových esejích je mi nejbližší autoro­
vo pevné přesvědčení, že literatura nebo dramatické tex­
ty vždy vykonávají společenskou práci. A ve svých nejno­
vějších textech, zvláště v esejích „O šlechticích a pastýřích:
Politika alžbětinské pastorální formy“, .„Utváření fantazií“.
Zpodobení genderu a moci v alžbětinské kultuře“ a „Alž­
bětinský subjekt a spenserovský text“, jasněji teoreticky
vymezil svůj postup a poněkud upravil jeho podstatu.39’
V těchto novějších textech nacházím tři zvláště významné
teoretické kroky vpřed. Zaprvé, Montrose stále více zdů­
razňuje relativní autonomii kulturních produktů. V textu
„O šlechticích a pastýřích“ konkrétně ukazuje, jak se jeho
dílo vztahuje k pozdějšímu dílu Raymonda Williamse, kte­
rý odmítá model kultury vnímané ,jako nadstavbový od­
raz ekonomické základny“ a přijímá model, podle něhož Je
kultura představena jako současně autonomnější ve svých
procesech a hmotnější ve svých prostředcích a produkčních
vztazích“.40’ Jestliže Montrosovy rané eseje vytrvale pře­
souvají pozornost ze světa na literární text, čímž nepřímo
naznačují, že literatura je především reakcí na mimolite-
rární svět, jeho pozdější dílo začíná zdůrazňovat relativní
38) Viz dílo Pierra Bourdieua a Jean-Clauda Passerona, zvi. Reproduction in Edu­
cation, Society and Culture (Reprodukce ye výchově, společnosti a kultuře),
London 1977.
39) Louis Adrian Montrose: „Of Gentlemen and Shepherds: The Politics of Eliza­
bethan Pastoral Form“ (O šlechticích a pastýřích. Politika alžbětinské pastorální
formy), ELH 50 (1983), s. 415-459; .„Shaping Fantasies': Figurations of Gen­
der and Power in Elizabethan Culture“ (.Utváření fantazií*. Zpodobnení genderu
a moci v alžbětinské kultuře). Representations 2 (1983), s. 61-94. Profesor Mont­
rose byl tak laskav a esej „Elizabethan Subject and Spenserian Text“ (Alžbětinský
subjekt a spenserovský text) mi poslal ve strojopise. Svazek vyšel pod titulem
Literary Theory / Renaissance Texts (Literárněvědní teorie / Renesanční texty),
ed. P. Parker a D. Quint, Baltimore, Johns Hopkins Univ. Press 1986, s. 303-340.
40) Louis Adrian Montrose: „Of Gentlemen and Shepherds: The Politics of Elizabe­
than Pastoral Form“, cit. dílo, s. 419.
 [83]

autonomii kultury a její produktivní úlohu v rámci spole­

čenské formace. To znamená, že se více pozornosti věnuje
způsobu, jímž literatura tvaruje diskurs kultury o „reálném
životě“, a funguje tak jako jedna z mnoha diskursivních
činností definujících podmínky a možnosti myšlení a činu
v renesanční kultuře.41’ Zadruhé, Montrosovy eseje stále
více zdůrazňují vliv historika na vědění, které produkuje,
a vliv vědy na konstrukci toho, co údajně jen přepisuje.42’
Mám pocit, že toto přiznání nutně zmírňuje Montrosovo
starší poněkud přímočaré spoléhání se na komplexní dě­
jiny badatelů, jako byli Christopher Hill, Stone a Thomas,
když se snažil podat adekvátní nebo objektivní obraz spole­
čenského textu renesanční Anglie. Zatřetí, v těchto nověj­
ších esejích Montrose stále více přesouvá pozornost k teorii
problémů konání a svobody. Uznává, v jak nesmírné míře
jsou subjekty tvořeny diskursy své kultury, a současně
chce zkoumat cesty, jimiž si v rámci těchto diskursů ucho­
vávají určitý stupeň autonomie a užívají je pro své vlast­
ní účely dokonce i tehdy, jsou-li jimi současně využívány.
Když tedy pojednává o Spenserově zdánlivém podřízení po­
litické autoritě, Montrose píše: „Ve spenserovském textu
a vůbec všude můžeme sledovat určitý odpor, který se zje­
vuje přímo v projevech podřízenosti poddaného oficiálním
konstrukcím. Tento způsob odporu bychom mohli nazvat
odporem přivlastňujícím, neboť dané konstrukce moci ne­
odmítá, nýbrž spíše pracuje v jejich rámci a skrze ně a zno­
vu je vepisuje do kultury jako konstrukce hovořícího nebo
píšícího subjektu.“43’ Když se Montrose snaží argumentovat
ve prospěch omezené, ale reálné možnosti lidského konání,

41) V eseji „Utváření fantazií“ na s. 62 Montrose píše: „Ať už královna Alžběta

byla nebo nebyla přítomna na premiéře hry Sen noci svatojánské, její vše pro­
stupující kulturní přítomnost byla podmínkou imaginativních možností hry. To
neznamená, že by Sen noci svatojánské byl jen netečným .produktem* alžbě­
tinské kultury. Hra je spíše novou produkcí v alžbětinské kultuře, jež rozšiřuje
rozměry kulturního pole a pozměňuje siločáry v něm. Řekne-li se tedy, že ve hře
byla zastoupena královská přítomnost, znamená to, že hra nadále podmiňovala
imaginativní možnosti královny.“
42) Louis Adrian Montrose: .„Shaping Fantasies': Figurations of Gender and Power
in Elizabethan Culture“, cit. dílo, zvl. s. 4-5.
43) Louis Adrian Montrose: „Elizabethan Subject and Spenserian Text“, cit. dílo,
s. 48.
[84]

jednak tím zpochybňuje Greenblattovy pesimističtější ná­

zory na možnost lidské autonomie, jednak otevírá další dis­
kusi významné nové teritorium. V Montrosově díle zkrátka
může člověk sledovat, jak relativně neteoretická vědecká
praxe stále více metodologicky reflektuje sama sebe a trva­
le se přesouvá od „starého“ historismu k něčemu, co by si
spíše zasloužilo nálepku „nové“.
V díle Stephena Greenblatta se setkáme s poněkud od­
lišnou a různorodější historickou vědou, než je ta Montro-
sova, ale i Greenblattovy novější spisy vedou v důsledku
k posouzení podvratné nebo zpochybňující role, kterou lite­
ratura v rámci kultury sehrává. Až po jeho významnou kni­
hu Renaissance Self-Fashioning (Jak renesance utvářela
sama sebe) bylo hlavním předmětem Greenblattova zájmu
formování identity. V této knize ukázal, jak historický oka­
mžik ustanovil podmínky konstituování lidských subjektů
v Anglii šestnáctého století. V řadě pečlivých analýz zkou­
má, jak se v šestnáctém století utvářely lidské subjekty ve
vztahu k specifickým autoritám a jejich antitezím nebo dé­
monickým protějškům.44’ Z mnoha vlivů na tuto knihu lze
zmínit Lacanovu neofreudovskou psychologii a její před­
poklad nikoli jednotného a autonomního já, nýbrž provi­
zorního a protiřečícího si já, které je produktem diskursu.
Následně kniha zavrhuje humanistický názor, že člověk,
próteovský činitel, řídí formování vlastní identity; v Green-
blattově díle je člověk představen jako produkt neosobních
dějinných sil, jež se vůči individuální kontrole stavějí do
značné míry nepřátelsky.
Pozoruhodným aspektem knihy je způsob, jakým využí­
vá současnou teorii o formování identity, a zároveň se k ní
staví s jakýmsi odporem. Přetrvává zde nostalgie po studiu
individuálních životů, po mystifikaci skrze myšlenku osob­
ní autonomie — a to dokonce i poté, co Greenblatt pojetí au­
tonomie a organicky jednotného já výslovně zavrhl. Pro náš
účel je však důležitější způsob, jakým se Greenblatt pohy­
buje mezi analýzami životů historických postav (jako jsou
More a Spenser) a analýzami postav literárních (Othello,
44) Stephen Greenblatt: Renaissance Self-Fashioning, cit. dílo, zvi. s. 9.
 [85]

Tamerlán). Zdá se, že Greenblatt nerad staví obě oblasti

proti sobě a nehodlá o nich hovořit ani v tom smyslu, že je
jedna základem pro druhou. Spíše je mu bližší myšlenka, že
diskurs o subjektu nemá jednoznačný počáteční bod a vždy
se rozvíjí v reakci na různé formy kulturní autority, přičemž
se projevuje jak v literárních paradigmatech, tak ve stavbě
skutečných životů. Když zkrátka Greenblatt zdůrazní, že
si přeje „zkoumat jak společenskou přítomnost literárního
textu ve světě, tak společenskou přítomnost světa v literár­
ním textu“,45’ nahrazuje tím metaforu o zrcadlech a základ­
nách interaktivním modelem, který spočívá na vzájemné
provázanosti literárních a společenských textů.
Jakkoli tento aspekt jeho metodologie považuji za pro­
duktivní, jiný aspekt jeho praxe mi připadne spíše proble­
matický: jmenovitě jeho užití ilustrativního příkladu. Opa­
kovaně předkládá historické postavy a události, jako by
zobrazovaly velké skupiny lidí, dějů nebo myšlenkových
konstelací. Jak je však možné prokázat, že Shakespeare za­
stupoval množství lidí v pozdně renesanční Anglii, jejichž
postoj vůči autoritě se vyznačoval podřízeností obohacenou
o prvky subverze?46’ Lze na to snad jít pomocí statistiky?
Citováním řady případů, jež naznačují všudypřítomnost to­
hoto postupu? Připuštěním, že člověk neví nebo nemůže vě­
dět, nakolik reprezentativní tato strategie byla, ale součas­
ně tvrzením, že čtení Shakespeara nám umožní — pokud
jsme vyzbrojeni teorií o tom, jak lidé reagují na autoritu
— nově pochopit, jak definovat sebe sama v pozdní rene­
sanci? Dojde-li na definici jeho vlastního postoje k tomuto
problému, hovoří Greenblatt neurčitě. Nadále mluví, jako
by tyto příklady byly skutečně reprezentativní, a mluví
o určitých osobnostech (o lidech, výhradně mužích, na něž
se věda již ve velké míře zaměřovala) jakožto postavách
ztělesňujících nebo soustřeďujících pro dané období cha­
rakteristické postupy při utváření sebe sama. Neklade si
však otázku, zda je jeho vnímání ústřednosti těchto postav
důsledkem vědecké pozornosti, které se jim v minulosti
45) Tamtéž, s. 5.
46) Tamtéž, s. 222-254.
[86]

dostávalo, anebo zda tato ústřednost vyvěrá z nějakého

základního rysu, který jim je vlastní. Dokonce se ani váž­
ně nepokouší prokázat jejich reprezentativnost statisticky,
což by snad uspokojilo empiriky, anebo naopak prohlásit,
že taková kritéria jsou irelevantní, na což by třeba slyšeli
ti badatelé, pro něž jsou historická „fakta“ do značné míry
produktem operací konkrétního diskursu nebo výsledkem
teoretického zásahu. Greenblatt zkrátka otázku reprezen­
tativnosti vůbec nevnímá jako problém, zatímco pro mě je
to otázka naprosto klíčová. Vliv Greenblattova postupu je
však takový, že zde dnes máme záplavu esejů, které zač­
nou pečlivým popisem konkrétní historické události, místa
nebo zkušenosti, a na základě tohoto údajně paradigmatic-
kého momentu načrtnou kulturní zákon. Je to postup, kte­
rý nese znaky antropologie, ale jeho problém spočívá v tom,
že často nemáme k dispozici pohled na celý systém význa­
mových praktik dané kultury, který by nám umožnil v sou­
vislostech posoudit význam a funkci konkrétní popisované
události. Logický základ této metody ani platnost znalostí,
které produkuje, zkrátka nejsou představeny jako problém;
a právě takové teoretické aporie musí noví historičtí kriti­
kové nějakým způsobem napravit.
Greenblatt se však nyní přesunul k problémům, kte­
ré se poněkud liší od těch, jimiž se zabýval ve své dřívější
knize. V současnosti zkoumá subverzi: jak a proč kultu­
ra vytváří síly, které zpochybňují její dominantní ideologie,
a jak se s nimi potýká. Zdá se, že stále významnější vliv na
něj má Foucault, neboť tímto dílem se Greenblatt dostává
hluboko do oblasti otázek, jak kultura udržuje sebe samu
prostřednictvím vylučování, vymítání nebo vyhánění námi­
tek vznášených proti jejím dominantním ideologiím nebo
formám vědění. Jeho tezí je, že tato literatura renesanč­
ního období, zvláště literatura určená pro veřejné divadlo,
záměrně produkuje subverzi jenom proto, aby ji ovládla.47’
Tvrdí, že tento konkrétní způsob vytváření a ovládání sub-
verze „není teoretickou nutností divadelní moci obecně,
47) Stephen Greenblatt: „Invisible Bullets: Renaissance Authority and Its Subver­
sion“ (Neviditelné střely. Renesanční autorita a její subverze), Glyph 8 (1981),
s. 40-61, zvi. s. 50-53.
 [87]

nýbrž historickým jevem, konkrétním výrazem této kon­

krétní kultury“,48) která nemá vysoce rozvinutý represiv­
ní a dozorčí aparát, jak jej vidíme v devatenáctém století,
a závisí spíše na „panovníkovi, jehož moc se konstituuje
v teatrálních oslavách královské slávy a v teatrálním ná­
silí, které na nepřátele této slávy doléhá“.49* Tato předsta­
va se mi jeví jako významný vhled do způsobu, jímž texty
šestnáctého století často slouží širším zájmům ideologické
nadvlády. A má něco společného s Greenblattovým starším
tvrzením, že autorita se udržuje skrze existenci — nebo
vytváření — svého démonického protějšku. Zůstává však
otázka, nakolik je tato praktika vytváření a démonizová-
ní odlišných ideologií v renesanci skutečně monolitická.
Zdá se totiž, že existuje řada renesančních textů, v nichž se
ideologická ortodoxie zachovává nikoli pouze vytvářením
a vymítáním svých podvratných protějšků, nýbrž také tím,
že je poopravuje — tj. domestikuje a včleňuje do sebe cizo­
rodé prvky, jež tím pádem ztrácejí svou podvratnou moc.
Na mysli mám například způsob, jakým se Heywoodova
hra A Woman Killed with Kindness (Žena zabitá dobrotou)
vyrovná s hrozbou, kterou představuje sexuálně lačná pře­
létavá žena Anna Frankfordová. Potenciálně představuje
zpochybnění patriarchátu a celé ideologie mužova vlastnic­
tví ženské sexuality, a tudíž i jeho exkluzivního práva na
děti, kterým dá žena život. Ona však nakonec v této funkci
nesetrvá. Svého „zločinu“ lituje, srdce jí pukne pod nápo­
rem manželovy sadistické „laskavosti“, a její osud se tak
stane svědectvím ve prospěch spravedlnosti mužské nad­
vlády. Podvratné prvky její sexuality jsou zkrátka poopra­
veny křesťanskou ideologií ve službách patriarchátu, kte­
rý ženskou sexuální nezávislost interpretuje jako hřích
a porušení přirozeného řádu. A žena je představena v tom
smyslu, že s tím nakonec souhlasí.
Dalším problémem, který Greenblatt dosud zcela nevy­
řešil, je otázka, zda renesanční literatura vždy, anebo ale­
spoň obvykle, kontroluje — čili brzdí — podvratné prvky,

48) Tamtéž, s. 57.

49) Tamtéž.
[88]

které údajně produkuje, anebo zda existují díla, jež ortodox­

ní konstrukce opravdu zpochybňují, anebo nalézají prostor
zcela mimo ideologii. Tato poslední možnost je, zdá se, já­
drem Greenblattovy poslední věty v krátkém eseji, v němž
pojednává o Králi Learovi a Harsnettově traktátu o vymí­
tání dábla. Tvrdí, že hra je sice zcela zapletena v „síti spo­
lečenských podmínek, paradigmat a praktik“ Shakespearo­
va věku, ale „Král Lear se svojí ideologickou a historickou
situací ubírá cestou kolísání, současného utvrzování i po­
pírání, neustálého podkopávání vlastních tvrzení a zpo­
chybňování vlastních postupů — zkrátka cestou výsostné
estetické sebereflexe, jež nás vede k oslavě jeho univerza­
lity, jeho literárnosti a nadřazenosti veškeré ideologii“.50’
Musíme však znát přesné podmínky, za nichž může ideolo­
gií prostoupené dílo ideologii přesáhnout. Jedná se o vlast­
nost několika málo velkých textů? Je to důsledek zvláštní
povahy literární řeči, která je definována jaksi odlišně od
jiných užití jazyka? Vyplývá to z hmotných nebo institucio­
nálních okolností vzniku textu? V pozdější rozšířené verzi
eseje o Learovi jde Greenblatt v odpovědích na tyto otázky
poněkud dále a vysvětluje, že hra jakožto dílo určené pro
veřejné divadlo slouží jiným zájmům, než jakým sloužila
Harsnettova fanaticky protikatolická polemika.51’ Oba texty
sice odhalují prázdnou teatrálnost exorcismu, ale Lear tak
činí v rámci divadla samého, kde je významu zbaven nejen
rituál vymítání dábla, ale vůbec veškeré projevy víry v Jas­
né bohy“. Následně Shakespeare sice loajálně reprodukuje
oficiální názor na exorcismus, ale činí tak v kontextu, který
jeho slova předkládá jako něco jiného než jen pouhou apolo­
gii triumfujícího protestantství. Podle mého názoru takové
čtení Krále Leara nestaví hru nad ideologii, nýbrž jednodu­
še do ambivalentního nebo protichůdného vztahu vůči ideo­
logii „zdroje“, s nímž je hra srovnávána. Greenblatt však
zřejmě opouští stanovisko, podle něhož je subverze v alžbě­

50) Stephen Greenblatt: „King Lear and Harsnett’s ,Devil-Fiction1“ (Král Lear
a Harsnettova „Ďábelská próza“), Genre 15 (1982), s. 230 a 242.
51) Stephen Greenblatt: „Shakespeare and the Exorcists“ (Shakespeare a exorciste),
in: Gregory S. Jay a David L. Miller (eds.): After Strange Texts: The Role of
Theory in the Study of Literature (Po podivných textech. Role teorie ve studiu
literatury), University of Alabama 1985, s. 101-123.
 [89]

tinské kultuře nevyhnutelně ovládnuta, a přesouvá se k ná­

zoru, který uznává, že skrze určité kulturní činnosti, jako
je například uvádění her ve veřejných divadlech, se možná
otvírá prostor pro něco více než jen souhlas s dominantní­
mi ideologiemi. Tento postoj jednoznačně vyzývá k dalšímu
rozpracování. Je Král Lear speciální případ, anebo se jedná
o typický způsob, jakým hry pro alžbětinské veřejné divadlo
ruší účinnost ideologických pozicí v centru kultury?
S tím, jak Greenblatt rozvíjí svoji práci o subverzi, zřej­
mě současně rozvíjí i způsob, jak určit historickou situaci
literárního textu nikoli pomocí dějepisných prací o daném
období, nýbrž tím, že jej umístí do přímého vztahu k jiným
kulturním textům. Pravidelně hovoří o jednom textu, jako
jsou například Důrerovy skicy, v přímém srovnání s jiným,
jako je třeba Sidneyho Arkádie, neboť oba pomáhají nasto­
lit diskurs kultury o určité věci a umožňují určité strategie
ovládání.52) Tato metoda vnáší do studia různorodých kul­
turních textů velkou bezprostřednost. Texty je sotva možné
redukovat na pouhé ilustrace historického „pozadí“, jestliže
jsou předkládány jako primární doklady historie, která se
teprve píše. Znovu však — stejně jako v případě Greenblat-
tova užití ilustrativního příkladu — chce člověk vědět víc
o procesu, na jehož základě jsou roztroušené jevy vybírány
pro srovnání a diskusi. Srovnání by mohlo připadat náhod­
né lidem, kteří se učili uznávat pojem „pokrytí“, tj. myš­
lenku, že je třeba prozkoumat všechny texty a všechny do­
klady, než budeme moci s jistotou říct, že určité dva z nich
stojí v klíčové kulturní pozici. Greenblattova praxe tento
způsob myšlení implicitně napadá, ale člověk zde postrádá
upřímné vyjádření jeho opačného hlediska.

IV
Zabývala jsem se zde aspekty Montro-
sova a Greenblattova díla, protože oba tito autoři svým
praktickým nakládáním s texty vedou historické studium

52) Stephen Greenblatt: „Murdering Peasants: Status, Genre, and the Representation
of Rebellion“ (Vraždění venkovanů. Status, žánr a reprezentace vzpoury), Repre­
sentations 1 (1983), s. 1-29.
[90]

literatury novými směry, byť je rovněž jasné, že oba tyto

typy historické praxe se jeden od druhého liší a narážejí
na teoretické problémy, které dosud nebyly plně prozkou­
mány a vyřešeny. Oba autoři se mi jeví jako typičtí Ameri­
čané ve svém odporu k diskusi nad teorií, z níž jejich praxe
vychází. Oba svoji vědeckou praxi čas od času přizpůsobují
novým podmínkám, čímž zastírají mnohé klíčové teoretické
otázky, které byly v každém stadiu načaty nebo ignoro­
vány. Z toho důvodu je vždy obtížné rozlišit, co je v daném
díle nového, ponecháme-li stranou tvrzení, že čistě forma-
listický přístup k renesančním textům je nedostačující.
Není sporu o tom, že dílo obou autorů vychází ze skutečně
nových předpokladů, ale váhavý přístup k pojednání těchto
rozdílů umenšuje jejich schopnost změnit myšlení o tom,
co vlastně chceme učinit, pokud v poststrukturalistickém
věku řekneme, že si přejeme studovat literaturu z historic­
kého hlediska.
Mým názorem je, že mají-li autoři zkoumající renesanč­
ní texty z historického hlediska představit skutečnou post-
strukturalistickou vědu, musí ve svém novém díle učinit
několik kroků. Zaprvé, věda se musí méně koncentrovat na
literaturu, čímž jednak uzná nahodilý charakter samotné­
ho označení „literatura“, ale také protože je jasné, že pocho­
pení ideologického významu a historické situace reprezen­
tací, které slovem literatura označujeme, dosáhneme jen
tehdy, pokud na ně pohlédneme ve vztahu k jiným druhům
soudobých reprezentací a diskursivních praktik.
Zadruhé, připadne mi nutné, aby určité postupy, kte­
ré literární vědci vnesli do studia literárních textů, našly
uplatnění jak u různých aspektů společenského textu, tak
i u takzvaných neliterárních forem psaní. Mezi tyto postu­
py patří dekonstruktivní čtení, které odhaluje vnitřní roz­
pory v textu, a marxistické postupy demystifikace, díky
nimž vyplouvají na povrch společenské a ideologické prv­
ky těchto rozporů. To nám pomůže vyvrátit předpoklad,
že texty — společenské i psané —, které čteme, abychom
pochopili svoji minulost, historii, jsou bud transparentní
a organicky jednotné, anebo se nacházejí mimo ideologii
a síť mocenských vztahů.
 [91]

Zatřetí, Nový historismus musí v každém okamžiku ote­

vřeněji reflektovat své metody a teoretická východiska, ne­
boť nové poznatky o historickém umístění a funkci literár­
ních textů jsou do značné míry dílem hlediska, z něhož ke
zkoumání přistupujeme, a předpokladů, na nichž je zaklá­
dáme. To znamená otevřeně a přímo řešit řadu otázek, kte­
ré byly vzneseny ve druhé a třetí části tohoto eseje, jako
například zda literatura reflektuje anebo produkuje naše
chápání reality, jak literaturu co nejlépe vztáhnout k ji­
ným aspektům společenské struktury a jaký status dát izo­
lovanému textu nebo artefaktu, pokud náplň kategorií jako
„reprezentativní“ nebo „důležitý“ je sama dílem konkrétní
politické historie, která vytváří kánon.
A konečně, zdá se mi, že historicky zaměřený vědec
musí být v čím dál větší míře ochoten uznat neobjektivnost
svého hlediska a nutně politické povahy svých interpre­
tačních, a dokonce i popisných úkonů. Vytěsnění vlastního
,já“, neutralita, nestrannost — tyto vlastnosti akademic­
ké studium upřednostňuje; jsou však tyto požadavky ně­
čím víc než jen neupřímnou snahou zakrýt neobjektivnost,
zaujatost a političnost vědeckých soudů? Netvrdím, že by
bylo záhodno hledět do minulosti vědomě jen proto, aby­
chom v ní spatřili vlastní předsudky a zájmy. Jelikož je
však objektivita v čisté formě nedosažitelná, uznejme tuto
skutečnost a připusťme si také, že jakýkoli krok směrem
do historie představuje zásah, pokus dosáhnout z přítom­
ného okamžiku do minulosti, abychom jak minulost, tak
přítomnost vysvobodili z nesmyslné banálnosti. Lze doufat,
že z takového setkání vyplyne — možná naléhavěji, než by
připouštěl LaCaprův termín „dialog“ — revize minulosti
i přítomnosti. Taková setkání však někde začínají — a je­
jich počátkem je právě aktivní zásah historicky utvářeného
vědce. Pokud toto přijmeme, možná se snáze osvobodíme
od dalších pozitivistických východisek, které „novost“ nové
historie stále ještě omezují.
(1986)
[92]

NEVIDITELNÉ STŘELY
Stephen Greenblatt

Ve své nechvalně známé policejní

zprávě o Christopheru Marlowovi z roku 1593 oznámil alž­
bětinský tajný agent Richard Baines svým nadřízeným, že
Marlowe kromě jiných nehorázností prohlásil, že „Mojžíš
byl jenom kejklíř a jeden Heriots, který patří k lidem Sira
W. Raleigha, dokáže víc než on“.1’ Tento Heriots, stojící
pro tuto chvíli ve zlověstném světle, je nejvýznamnější alž­
bětinský matematik, odborník v kartografii, optice a na­
vigačních vědách, stoupenec atomismu, první Angličan,
který vyrobil dalekohled a obrátil jej k nebesům, autor
první původní knihy o první anglické kolonii v Americe
Thomas Harriot, který si po celou kariéru s sebou nesl ne­
bezpečnou reputaci ateisty.2’ Ve všech dochovaných spi­
sech, jak v soukromé korespondenci, tak i ve veřejných
projevech, se Harriot vždy hlásí k nejpravověrnější nábo­

1) John Bakeless: The Tragicall History of Christopher Marlowe (Tragická histo­

ric Christophera Marlowa), 2 díly, Cambridge, Mass. 1942, díl 1, s. 111. Juggler
[které překládáme jako „kejklíř“ — pozn. překl.] je bohaté slovo a škála jeho
významů zahrnuje podvodníka, laciného baviče, kouzelníka, šejdíře, vypravěče
příběhů, kejklíře, herce a dramatika.
2) K Harriotovi viz především John W. Shirley (ed.): Thomas Harriot, Renaissance
Scientist (Thomas Harriot, renesanční vědec), Oxford 1974; Muriel Rukeyser:
The Traces of Thomas Harriot (Stopy Thomase Harriota), New York 1970; a Jean
Jacquot: „Thomas Harriot’s Reputation for Impiety“, (Pověst Thomase Harriota
jako bezbožníka), Notes and Records of the Royal Society 9 (1952), s. 164-187.
Harriot zřejmě své pověsti věnoval velkou pozornost; viz David B. Quinn a John
W. Shirley: „A Contemporary List of Harriot References,“ (Současný seznam od­
kazů k Harriotovi), Renaissance Quarterly 22 (1969), s. 9-26.
 [93]

ženské víře, nicméně podezření přetrvávalo. Když v roce

1621 zemřel na rakovinu, jeden z jeho současníků, pře­
svědčený o tom, že Harriot zpochybnil doktrinální výklad
stvoření ex nihilo, škodolibě poznamenal, že „nakonec ho
zabilo nihilum: neboť se mu na špičce nosu objevila nepa­
trná červená skvrnka, a ta se zvětšovala a zvětšovala, až
ho nakonec zabila“.3’
Obvinění z ateismu vznesené proti Harriotovi nebo ko­
mukoli jinému v této době můžeme jen těžko posoudit, ne­
boť takovéto nařčení bývalo taktikou, užívanou s lehko­
myslnou bezohledností k očernění kohokoli, kdo se žalobci
náhodou znelíbil. Jednoho letního večera roku 1593 si na
slavnostní večeři Sir Walter Raleigh utahoval ze vznětlivé­
ho venkovského faráře jménem Ralph Ironside a záhy zjis­
til, že je předmětem státního vyšetřování; na druhém konci
společenského žebříčku ve stejné dorsetshirské farnosti si
opilý sluha jménem Oliver stěžoval, že kazatel v nedělním
kázání nadměrně velebil Mojžíše, ale zapomněl se přitom
zmínit o jeho dvaapadesáti konkubínách; Oliver byl rovněž
podroben úřednímu vyšetřování.4’ Jen málokteré z těchto
vyšetřování, pokud vůbec nějaké, odhalilo, že vyšetřovaní
byli tím, co bychom mohli nazvat ateisty, byť jen zmatený­
mi nebo povrchními. Postoj, který jsem já sám zdánlivě při­
rozeně přijal jako naivní student prvního ročníku vysoké
školy v polovině dvacátého století v Americe, byl zřejmě
i pro nej odvážnější filozofické mozky z konce šestnáctého
století v Anglii téměř nemyslitelný.
Historický důkaz je nespolehlivý; lidé o své nejskrytěj­
ší víře ochotně lžou dokonce i při absenci společenského
nátlaku. O kolik více museli lhát v atmosféře silné repre­
se. Přesto se zde pravděpodobně jedná o víc než o politické
utajení. Vlastizrada byla přece trestána stejně nelítostně
jako ateismus, avšak zatímco zdokumentovanými případy
vlastizrady slovem i skutkem tehdejší doba přímo oplývá,

3) John Aubrey: Brief Lives (Stručné životy), 2 díly, ed. Andrew Clark, Oxford
1898, díl l,s. 286.
4) K vyšetřování Raleigha viz Willobie His Avisa ( 1594), ed. G. B. Harrison, London
1926, ap. 3, s. 255-271; k Oliverovu příběhu viz Ernest A. Strathmann: Sir Walter
Raleigh: A Study in Elizabethan Skepticism (Sir Walter Raliegh. Studie alžbětin­
ského skepticismu), New York: Columbia University Press, 1951, s. 50.
[94]

údajní ateisté se prakticky žádní nevyskytují.5’ Pokud vů­

bec existovalo prostředí, o němž se dá tvrdit, že v dané spo­
lečenské konstrukci reality jsou jisté interpretace zkuše­
nosti uznávány a jiné vyloučeny, je to právě zde, v mezích,
jež zahrnovaly skepticismus šestnáctého století. Stejně
jako Machiavelli a Montaigne, vyznával i Thomas Harriot
víru v Boha, přičemž v žádném z těchto případů neexistuje
důkaz pro to, abychom toto vyznání víry považovali za pou­
hé pokrytectví.
Nechci tvrdit, že ateismus byl koncem šestnáctého sto­
letí doslova nemyslitelný, ale spíše to, že byl téměř vždy
myslitelný pouze jako myšlení jiného. To je jedním z dů­
vodů, proč byl přitažlivý, chtěl-li někdo někoho očernit.
Ateismus je charakteristickým znakem jinakosti — odtud
pramení snadnost, s jakou katolíci nazývají protestant­
ské mučedníky nevěřícími a protestanti běžně vznášejí po­
dobná obvinění proti papeži.6’ Všudypřítomnost a četnost
těchto obvinění tedy nenaznačuje existenci tajné společ­
nosti volnomyšlenkářů, jakousi Školu noci, nýbrž spíše za­
znamenává působení náboženské autority, ať už katolické
nebo protestantské, která stvrzuje svou moc odhalováním
hrozby ateismu. Tato autorita je světská stejně jako nábo­
ženská, neboť ateismus je často uváděn jako motiv ohav­
ných zločinů, jako kdyby všichni muži i ženy nevyhnutel­
ně dospěli k závěru, že pokud Bůh neexistuje, všechno je
dovoleno. Když byl například v roce 1603 Raleigh souzen
pro vlastizradu, soudce Popham vážně varoval obviněného,
aby se nenechal „od Harriota ani žádného podobného dok­
tora přesvědčit o tom, že neexistuje žádná věčnost v Nebe­
sích, jinak zakusíte věčnost pekelných muk“.7’ V Harrioto-

5) Ovšemže se vyskytla prohlášení kazatelů o tom, jak zachránili lidi od ateismu.

K vlastizradě viz Lacey Baldwin Smith: „English Treason Trials and Confessions
in the Sixteenth Century“ (Anglické procesy s vlastizrádci a doznání), Journal of
the History ofIdeas 15 (1954), s. 471-498.
6) Viz například příběh, který William Strachey převzal z komentáře Henriho
Estienna k Hérodotovi: „Papež Lev X. odpověděl kardinálu Bembovi, který
mu citoval některé pasáže z evangelií: ,Pane kardinále, jaké bohatství nám tahle
bajka o Ježíši Kristu přinesla!“* (William Strachey: The Historie ofTravell into
Virginia Britania [Historie cesty do Britské Virginie] [1612], ed. Louis B. Wright
a Virginia Freund, Hakluyt Society 2. ser., ě. 103, London 1953, s. 101).
7) Jean Jacquot: „Thomas Harriot’s Reputation for Impiety“, cit. dílo, s. 167. Vjiné
 [95]

vých spisech nic nenaznačuje, že by zastával názor, jaký

je mu zde přisuzován, avšak obvinění nezávisí na důkazu:
Harriot je představen jako archetypální zhoubce, Achíto-
fel svádějící skvělého Abšalóma. Kdyby ateista neexistoval,
musel by si ho někdo vymyslet.
Avšak ateismus není jedinou možností rozvratného ná­
boženského pochybování a my nemůžeme podceňovat ne­
ustálé zvěsti o Harriotově nepravověrnosti tím, že pouká­
žeme bud na jeho obvyklá vyznání víry, nebo na obvyklost
útoků proti němu. Naopak chci říci, že když se podíváme
blíže na. A Brief and True Report of the New Found Land of
Virginia (Krátká a pravdivá zpráva o nově nalezené zemi
Virginia, 1588), jediné dílo, které Harriot publikoval během
svého života, a tedy dílo, v němž byl pravděpodobně nej­
obezřetnější, můžeme v něm nalézt stopy něčeho, co mohlo
vést k poznámce přisuzované Marlowovi, totiž že „Mojžíš
byl jenom kejklíř a jeden Heriots, který patří k lidem Sira
W. Raleigha, dokáže víc než on“. Dále bych chtěl naznačit,
že porozumění vztahu mezi pravověmostí a subverzí v Har­
riotově textu nám umožní vytvořit interpretační model, po­
užitelný k pochopení daleko složitějšího problému, jak jej
nastolil Shakespeare svými historickými hrami.
Tyto hry někteří kritikové s neomylným důvtipem cha­
rakterizovali jako hluboce konzervativní a jiní se stejně ne­
omylným důvtipem jako hluboce radikální. Shakespeare
je, řečeno s Northropem Fryem, „rozený dvořan“, drama­
tik, který zpodobuje anglické dějiny okolo hegemonického
mysticismu tudorovského mýtu; Shakespeare je rovněž ne­
únavným demystifikátorem, tím, kdo ideologii podrobuje
zkoumání, Jediným dramatikem“, jak se o něm vyjadřuje
Franco Moretti, „který se pozvedá na Machiavelliho úro­
veň v tom, jak propracovává všechny důsledky oddělení
úřední zprávě se říká, že Popham zlověstně prohlásil: „Víte, co lidé říkají o He-
reiatovi“ (John W. Shirley [ed.]: „Sir Walter Raleigh a Thomas Harriot“, in:
Thomas Harriot, Renaissance Scientist, cit. dílo, s. 27). Logika (je-li to správné
slovo) se zdá být následující: pokud Bůh zřetelně podporuje zavedený řád věcí
a trestá jeho narušitele věčnými mukami, pak zločinec musí být někdo, kdo byl
bláhově přesvědčen, že Bůh neexistuje. Jiná teorie předpokládá podlost, natolik
závažnou zkaženost vůle, která lidi proti jejich vlastnímu lepšímu vědomí svede
na cesty zločinu. Tyto dva argumenty se často vyskytují společně, takže ateismus
se stává jádrem jak největší zkaženosti, tak i největšího bláznovství.
[96]

politické praxe od morálního hodnocení“.8* Konflikt zahléd­

nutý zde by bylo možné zkoumat na základě sledu jednotli­
vých představení, v dějinách ohlasu, avšak tyto dějiny jsou
podle mého názoru utvářeny nejen okolnostmi recepce, ale
i okolnostmi produkce. Ideologické strategie, které Shake­
spearovy historické hry utvářejí, pomáhají následně tvořit
konfliktní čtení politiky, která je v hrách obsažena. A tyto
strategie nejsou o nic více Shakespearovým vynálezem než
historická vyprávění, na nichž dramatik založil své záplet­
ky. Jak uvidíme z Harriotovy Krátké a pravdivé zprávy,
v diskursu o autoritě panuje ve vztahu mezi pravověrností
a subverzí mocná logika. j"
Nejprve bych měl vysvětlit, že zdánlivě chabý vtip o Moj­
žíšovi a Harriotovi si našel cestu do policejního spisu o Mar-
lowovi proto, že podporuje jedno z machiavelistických tvr­
zení o náboženství, které vzbuzovalo největší rozhořčení
autorit v šestnáctém století: náboženství Starého zákona,
jak zní argumentace, a šířeji celá židovsko-křesťanská tra­
dice, se zrodilo na základě několika chytrých triků, pod­
vodných iluzí, jichž se dopustil Mojžíš, vyučený v egyptské
magii, na „hrubých a drsných“ (a tudíž důvěřivých) Hebrej-
cích.9’ Tato argumentace se u Machiavelliho přímo nena­
chází, ani nepochází ze šestnáctého století; plně zazněla již
v raných pohanských polemikách proti křesťanství. Zdá se
však, že v renesanci získala zvláštní sílu a platnost coby

8) Northrop Frye: On Shakespeare (K Shakespearovi), New Haven 1986, s. 10

(viz též s. 60: „Shakespearova společenská vize je hluboce konzervativní“);
Franco Moretti: ,„A Huge Eclipse1: Tragic Form and the Deconsecration of So­
vereignty“ (,Obrovský úpadek1. Tragický způsob a odsvěcení svrchovanosti),
in: Stephen Greenblatt (ed.): The Power of Forms in the English Renaissance
(Moc forem v anglické renesanci), Normán, Okla. 1982, s. 31. K historickým
hrám coby příležitostem ke zkoumání ideologie viz Jonathan Dollimore a Alan
Sinfield: „History and Ideology: The Instance of Henry V" (Historie a ideologie.
Případ Jindřicha K), in: John Drakakis: Alternative Shakespeares (Alternativní
Shakespearové), London 1985, s. 205-227.
9) Richard Baines vykládá Marlowovu verzi této argumentace takto: „Tvrdí [...], že
první počátek náboženství chtěl pouze udržet lidi v bázni. To bylo pro Mojžíše
snadné, neboť byl vyučen ve všech egyptských uměních, jak zneužívat židy, aby
zůstávali hrubým a drsným národem“ (C. F. Tucker Brooke: The Life ofMarlowe
[Marlowův život], London 1930, ap. 9, s. 98). Pro jiné verze viz Ernest A. Strath-
mann: Sir Walter Raleigh, cit. dílo, s. 70-72, 87.
 [97]

aspekt zvýšeného vědomí, podporovaného dlouhotrvající

dobovou krizí doktríny a církevní vlády, krizí společenské
funkce náboženské víry.
Zde jsou Machiavelliho spisy důležité. II Principe (Vla­
dař) s příznačnou nevzrušeností zaznamenává, že kdy­
by se podrobně prozkoumaly Mojžíšovy konkrétní skutky
a postupy, ukázalo by se, že se příliš neliší od těch, které
uplatňovali velcí pohanští vládcové; Discorsi sopra la pri­
ma Deca di Tito Livio (Rozpravy o první dekádě Tita Livia)
pojednávají o náboženství, jako by jeho hlavní funkcí ne­
byla spása, nýbrž dosažení občanské kázně, a jako by jeho
hlavním ospravedlněním nebyla pravda, nýbrž účelnost.10’
A tak se Romulův nástupce Numa Pompilius, „který nalezl
velmi divoký národ a chtěl jej přimět k občanské poslušnosti
uměním míru, uchýlil k náboženství jako k nejnezbytnější
a nejpevnější opoře každé občanské společnosti“ (Rozpravy
o první dekádě Tita Livia). Neboť zatímco „Romulus mohl
zřídit Senát a ustavit jiné občanské i vojenské instituce bez
pomoci božské autority, pro Numu, předstírajícího, že je ve

10) „Ale abychom se dostali k těm, kdo získali vladařskou moc jen osobní zdatností,
a nikoli štěstím, tvrdím, že z nich nejvíce prosluli Mojžíš, Kýros, Romulus, The­
seus a jim podobní. Mojžíše můžeme opominout, protože jen uváděl ve skutek
boží příkazy. Přesto mu patří náš obdiv již pro onu milost, že byl hoden rozmlou­
vat s Bohem. Ale pohovoříme o Kýrovi a dalších, kdo získali, nebo založili říše.
Shledáte, že byli všichni hodni obdivu. A všimneme-li si podrobněji jejich skutků
a zásad, přesvědčíme se, že se mnoho nelišily od Mojžíšových, který měl tak
velkého rádce [che erbe si gran precettore]“ (Niccolo Machiavelli: Vladař, přel.
Adolf Felix, Praha 1969, s. 28-29).
Jemnou ironii zde posilují poznámky o církevních vladařstvích:
[...] někdo je získá, což se může stát osobní zdatností nebo štěstím, a lze je
pak udržet bez té i oné věci. Opírají se o řád odedávna zakořeněný v nábo­
ženství, který je tak pevný a toho druhu, že si v nich vladaři podrží moc, ať
již jednají nebo žijí jakkoliv. Drží stát a nehájí ho, mají poddané a nevládnou
jim. A stát, třebaže je bez ochrany, jim nikdo neodejme. Poddaní, i když jim
nikdo nevládne, nedbají o to a netouží a ani se nemohou odtrhnout od svého
panovníka. Jen taková vladařství jsou bezpečná a šťastná. Ale protože jsou
zřízena vyšší moudrostí, nepostižitelnou lidskou myslí, nebudu o nich mluvit.
Zřizuje a udržuje je Bůh, takže šířit se o nich by mohl jen člověk opovážlivý
a domýšlivý. (Vladař, s. 52-53.)
Potměšilý důvtip tohoto úryvku nespočívá jen v jemném výsměchu, ale též
v možnosti, že „řád odedávna zakořeněný v náboženství“ je ve skutečnosti poli­
ticky efektivní.
[98]

styku s nymfou, která mu diktuje vše, o čem chtěl sám lid

přesvědčit, to již bylo nezbytné“. Ve skutečnosti, pokračuje
Machiavelli, „nikdy neexistoval v žádném lidu skvělý záko­
nodárce, který by se nedovolával božské autority, neboť by
lid jeho zákony jinak nepřijal“.
Odtud byl v myslích renesančních autorit již jen malý
krok k nehorázným názorům, přičítaným Marlowovi, Har-
riotovi a jim podobným. Kyd, podroben mučení, dosvědčil
Marlowovo tvrzení, že „věci, u nichž se uznává, že byly stvo­
řeny božskou mocí, mohly být rovněž vytvořeny lidským
zkoumáním,“ a jezuita Robert Parsons prohlásil, že v Ra-
leighově „škole ateismu“ „se vysmívají Mojžíšovi i našemu
Vykupiteli, Starému i Novém zákonu“.11’ V předvečer Ra-
leighova vlastizrádného přelíčení kdosi z anonymní tragédie
napsané o deset let dříve vyzdvihl několik „ďábelských ver­
šů“, které se pak šířily coby Raleighovo vlastní vyznání ateis­
mu. Nejprve držela země pohromadě, prohlašují verše, ale
tento zlatý věk ustoupil válce, královské hodnosti a vlast­
nictví:
Pak jeden rozumný muž, nad obyčejné lidi moudřejší,
věda, že zákony nemohou v klidu dlít,
aniž by se zachovávaly, poprvé vynašel
jména bohů, náboženství, nebe a peklo
[...] jen strašáci, kteří drží svět ve strachu.12’
Připsání těchto veršů Raleighovi je poučné: fiktivní text se
vrací do oběhu coby chybějící vyznání ve skutečném životě.
Není pravděpodobné, že by tato fikce představovala rozpoz­
natelný postoj ve „skutečném“ světě, ačkoli tuto možnost
nemůžeme nikdy naprosto vyloučit; spíše inscenuje kultur­
ní fantazii, stále se vracející představu arcizločince coby
ateisty. Raleigh již měl pověst básníka i volnomyšlenká-
ře; je možné, že některý z jeho četných nepřátel intrikoval,
aby ostrý odpor lidí proti němu ještě roznítil tím, že pod
jeho jménem vynesl na světlo zapomenutá slova jevištního

11) Kyd, in: C. F. Tucker Brooke: The Life of Marlowe, cit. dílo, ap. 12, s. 107; Ro­
bert Parsons, in: Ernest A. Strathmann: Sir Walter Raleigh, cit. dílo, s. 25.
12) Citováno in: Jean Jacquot: „Raleigh’s .Hellish Verses' and the .Tragical! Raigne
of Selimus“' (Raleighovy .pekelné verše' a .Tragické panování Selimovo'), Mo­
dern Language Review 48 (1953), s. 1.
 [99]

padoucha.13) Ale i když odhlédneme od možné intriky, roz­

šíření veršů naplňuje silná kulturní očekávání. Když byl
nenáviděný oblíbenec jako Raleigh obviněn z vlastizrady,
neočekával se důkaz, nýbrž divadelní představení, teatrál­
ní odhalení motivu a inscenace zoufalství. Pokud motivy
pro vlastizradu odhalené v tomto představení mohly být
rozličné — ctižádost, žárlivost, nenasytnost, zášť a jiné —,
to, co dovolilo, aby se tyto motivy proměnily ve skutky, bylo
vždy totéž: ateismus. Nikdo, kdo skutečně miloval Boha
a měl před ním bázeň, by si nedovolil vzbouřit se proti po­
mazanému panovníkovi, a naopak, ateismus nevyhnutelně
musel vést k vlastizradě. Poněvadž ateismus byl prakticky
vždy, jak jsem zmiňoval, myšlením někoho jiného, bylo by
obtížné nalézt vyznání v první osobě — ovšem s výjimkou
beletrie a především dramatu. Monolog je vytržen ze své­
ho divadelního kontextu a přeměněn do „veršů“, o nichž tři
dochované rukopisy prohlašují, že je „vymyslel ten ateista
a vlastizrádce Raleigh, jak je známo“. Poslední část věty
snad naznačuje pochyby o autorství, avšak takové výhra­
dy mnoho neznamenají: „pekelné verše“ vyjadřovaly to, co
si lidé jako Marlowe, Harriot nebo Raleigh museli v skrytu
duše myslet.
Harriot nevyslovuje žádnou myšlenku ani vzdáleně
připomínající hypotézy, že trestající náboženství bylo vy­
nalezeno proto, aby udržovalo lidi ve strachu, a že víra se
zrodila z toho, jak prohnaní „kejklíři“ podvodně zneužili ne­
vědomé lidi, avšak jeho neustále se vracející spojování se
zakázanými démonizovanými myšlenkami může mít sou­
vislost s něčím mimo rámec zlomyslné pomluvy. Když se
pozorně podíváme na jeho popis první kolonie Virginie, na­
cházíme myšlení zjevně zaujaté stejnými problémy, myšle­
ní, které se zdá přímo ověřovat machiavelistické hypotézy.
13) Toto je domněnka Pierra Lefranca: Sir Walter Raleigh, Ecrivain (Sir Walter Ra­
leigh, spisovatel), Quebec 1968, s. 673-674; Lefranc přináší mírně odlišnou
verzi veršů (ap. N, s. 673).
Známým příkladem toho, jakou měl Raleigh pověst volnomyšlenkáře, je bá­
seň, která byla proti němu v oběhu, s refrénem „Zatracený přítel pekla, / škodo­
libý Machiavella“ (Damnable friend of hell, / Mischievous Matchivell, in: Pierre
Lefranc: Sir Walter Raleigh, Ecrivain, cit. dílo, s. 667). Měl bych dodat, že Ra­
leigh byl známý pro své teatrální chování, takže o to víc se možná zdálo přijatel­
nější spojit verše ze hry s jeho jménem.
[100]

Když jej Raleigh vyslal, aby pořídil záznam o kolonii a se­

stavil popis zdrojů a obyvatel dané oblasti, Harriot věnoval
péči tomu, aby se naučil severokarolínský algonkinský dia­
lekt a aby dosáhl toho, co sám nazývá „zvláštní důvěrnost
s některými kněžími“.14) Virginijští Indiáni věří, píše Har­
riot, v nesmrtelnost duše a v nadpřirozené tresty a odměny
za chování v tomto světě: „I když se u náčelníků zvaných
weroancové či u kněží vyskytuje určitá rafinovanost, tento
názor je natolik vlivný u obyčejných a prostých lidí, že jim
dodává velký respekt ke svým velitelům a rovněž velkou
starost o to, co dělají, aby se po smrti vyhnuli mukám a za­
žívali blaženost“ (374).15) Zde naznačený rozpor mezi kněží-
mi a lidem probleskuje i v popisu votivních obrazů: „Myslí
si, že všichni bohové mají lidskou podobu, a tudíž je zná-

14) Thomas Harriot, A Briefe and true report of the new found land of Virginia: of
the commodities there found and to be raysed, as well marchantable, as others
for victuall, building and other necessarie vses for those that are and shalbe the
planters there; and ofthe nature and manners ofthe naturall inhabitants (Krátká
a pravdivá zpráva o nově objevené zemi Virginii: o zde nalezených surovinách
k odvozu a možnému prodeji, jakož i o jiných k jídlu, stavění a jiným nezbytným
účelům pro ty, kdo jsou a budou tamějšími osadníky; dále o přírodě a chování
místních obyvatel), London 1588, in: David Beers Quinn (ed.): The Roanoke
Voyages (Cesty do Roanoke), 1584—1590, 2 díly, Hakluyt Society 2. ser., č. 104,
London 1955, s. 375.
Ilustrované vydání této zprávy obsahuje kresby (autorem je John White) těchto
kněží a obřadů, jimž předsedali, společně s pozoruhodnou kresbou tančící postavy
nazvané „kouzelník“. „Běžně mají kouzelníky nebo kejklíře,“ vysvětluje Harrio-
tova poznámka, „kteří používají podivná gesta, a mnohdy jsou jejich kouzla proti
přírodě: neboť jsou ve velmi důvěrném vztahu s démony, jichž se dotazují na to,
co dělají jejich nepřátelé, nebo na jiné podobné věci [...] Obyvatelé mají velkou
důvěru v jejich promluvy, které se často ukážou být pravdivými.“ Thomas Har­
riot: A Briefe and True Report, faksimile vydání z roku 1590, ed. Theodor De Bry,
New York 1972, s. 54). K této edici budu odkazovat jako De Bry.
V následující generaci William Strachey doporučil kolonistům, až budou mít
dostatečnou moc, aby „vykonávali stejnou službu Bohu jako Jehú, král Izraele,
když shromáždil všechny Baalovy kněží a do posledního muže je pobil v jejich
vlastním chrámě“ (Historie of Travel! into Virginia Britania, cit. dílo, s. 94).
Nejlepším úvodem do současného poznání o Algonkinech z jižní Nové Ang­
lie je Bruce G. Trigger (ed.): Handbook ofNorth American Indians, díl 15, Nor­
theast (Rukověť severoamerických Indiánů, díl 15, severovýchod), Washington,
D.C. 1978.
15) Harriot dále poznamenává, že disciplinární síla náboženského strachu se dopl­
ňuje světskými tresty: „[...] avšak navzdory tomu jsou zde trestáni zločinci, jako
jsou zloději, kurevníci a jiní pachatelé zla; někteří jsou potrestáni smrtí, někteří
ztrátou majetku, někteří bitím, podle závažnosti jejich skutků“ (De Bry, s. 26).
 [101]

zorňují pomocí obrazů ve formě mužů, které nazývají Ke-

wasowak [...] Obyčejní lidé si myslí, že to jsou také bohové“
(373). A společenskou funkci lidové víry zdůrazňuje Harriot
v poznámce k ilustraci, která ukazuje kněží pečlivě ošetřu­
jící nabalzamovaná těla bývalých náčelníků: „Tyto ubohé
duše jsou takto vedeny k přirozené úctě ke svým vladařům
dokonce i po jejich smrti“ (De Bry, s. 72).
Máme zde tedy stejně jako u Machiavelliho význam ná­
boženství coby souboru přesvědčení ovládaných rafinova­
ností kněží a tato víra má napomoci vštípit lidem posluš­
nost a úctu k autoritě. Výrazy použité v Harriotově analýze
— „obyčejní a prostí lidé“, „vladaři“ a tak dále —jsou zjev­
ně převzaty z jazyka srovnatelné společenské analýzy Ang­
lie; jak nedávno ukázala Karen Kuppermanová, Angličané
šestnáctého a sedmnáctého století příznačně popisují Indiá­
ny pomocí výrazů, které věrně kopírují jejich vlastní se-
bepojetí, především co se týká společenského postavení.16'1
Velké masy Indiánů jsou považovány za variantu domá­
cích „obyčejných lidí“, stejně jako Harriot překládá algon-
kinský výraz weroan jako „velký pán“ a mluví i o „před­
ních dámách“, „pannách z dobrého rodu“, „mladé urozené
dámě“ a tak dále. Existuje zde přirozená, prakticky ne­
přehlédnutelná analogie mezi popisy Indiánů a evropskou
společenskou strukturou, takže Harriotův popis vnitřních
mechanismů algonkinské společnosti naznačuje popis srov­
natelných mechanismů v jeho vlastní kultuře.17’
K tomuto můžeme dodat dokonce ještě výmluvnější po­
zorování nikoli vnitřní funkce původního náboženství, ný­
brž vlivu evropské kultury na Indiány: „Většina věcí, které
u nás viděli,“ píše Harriot, ,jako matematické přístroje, ná­
mořní kompasy, vlastnosti přirozeného magnetu přitahovat
železo, optické přístroje, které jim ukázaly mnoho podivných
pohledů, lupy, střelný prach, zbraně, knihy, psaní a čtení,
pružinové hodiny, které jako by šly samy, a mnoho dalších

16) Viz Karen Ordahl Kupperman: Settling with the Indians: The Meeting ofEnglish
and Indian Cultures in America. 1580-1640 (Vyrovnávat se s Indiány. Střetáváni
anglických a indiánských kultur v Americe, 1580-1640), Totowa, N. J. 1975.
17) Měl bych dodat, že se brzy stalo rétorickou figurou popisovat masy Evropanů
jako o málo lepší nebo nerozeznatelné od amerických divochů.
[102]

věcí, které jsme měli, byly pro ně natolik podivné a natolik

převyšovaly jejich schopnosti pochopit příčiny a prostředky
toho, jak jsou vyrobeny, že si mysleli, že to jsou díla bohů,
a nikoli lidí, anebo přinejmenším že je lidé dostali nebo seje
naučili vyrábět od bohů“ (375-376). Tato falešná představa,
zrozená z toho, co Harriot považuje za nesmírnou technolo­
gickou převahu Evropanů, způsobila, že divoši začali pochy­
bovat o tom, že sami vlastní pravdu o Bohu a náboženství,
a domnívali se, že takovou pravdu „máme spíše my, které
Bůh tak obzvlášť miluje, než lidé, kteří jsou tak prostí, jak
se sami cítili ve srovnání s námi“ (376).
Zde se podle mého názoru nachází samotné jádro machia-
velistické antropologie, která předpokládá původ nábožen­
ství v tom, že vzdělaný a zkušený zákonodárce uvalí na
prostý lid společenské donucovací doktríny. A v Harriotově
seznamu zázraků — od střelného prachu až po knihy —,
kterými podkopal důvěru Indiánů v jejich vlastní porozu­
mění vesmíru, se nachází jádro tvrzení připisovaného Mar-
lowovi: že Mojžíš byl jen kejklíř a že Raleighův člověk Har­
riot dokáže víc než on. Můžeme k tomu dodat, že ověření
této hypotézy v setkání Starého světa s Novým zde bylo na
místě, neboť jestliže vulgární machiavelismus naznačoval,
že veškeré náboženství je jeden důmyslný podvod, pak sám
Machiavelli nahlížel, že tento podvod je možný pouze v ra­
dikálním bodě počátku: „Kdyby kdokoliv chtěl ustavit re­
publiku v současné době,“ píše, „bylo by to pro něj mnohem
snazší s prostými horaly, kteří žijí téměř bez civilizace, než
s takovými, kteří jsou zvyklí žít ve městech, kde je civiliza­
ce již zkažená; tak jako je pro sochaře snazší vytesat krás­
nou sochu z hrubého kusu mramoru než ze sochy, kterou
začal špatně tesat někdo jiný.“18) Pouze s lidmi, jak říká
Harriot, „kteří jsou tak prostí, jak se sami cítili ve srovnání
s námi“, bylo možno učinit pokus uvalit donucovací soubor
náboženských přesvědčení.

18) Rozpravy o první dekádě Tita Livia. Kontextem tohoto pozorování je pokraču­
jící debata o Numově moudrosti při předstírání božské autority: „Je pravda, že
tehdy byly velmi nábožné časy a lidé, které musel Numa zvládnout, byli velmi
nevzdělaní a pověrčiví, což mu usnadnilo provést jeho plány, neboť na ně doká­
zalo zapůsobit cokoliv nového [...]. Usuzuji, že náboženství, které Numa uvedl
do Říma, bylo jednou z hlavních příčin prosperity tohoto města.“
 [103]

V Harriotovi tedy nacházíme jeden z nejranějších pří­

padů významného fenoménu: ověřování hypotézy o původu
a povaze evropské kultury a víry na tělech a duších Neev-
ropanů, nebo obecněji řečeno necivilizovaných lidí. Při se­
tkání s algonkinskými Indiány se Harriot nejen domníval,
že se setkává se zjednodušenou verzí své vlastní kultury,
nýbrž zjevně byl přesvědčen o tom, že se setkává s minu­
lostí své vlastní civilizace.19) Tato minulost se dala nejlé­
pe zkoumat v privilegovaném antropologickém okamžiku
prvotního setkání, neboť srovnatelné situace v samotné
Evropě byly mnohdy prostoupeny dřívějšími styky. Pouze
v lesích, kde žili lidé neznající křesťanství a vyděšení tech­
nickou mocí jeho nositelů, se dalo doufat v to, že se poda­
ří přesně, s živými subjekty, zopakovat údajný vztah mezi
Numou a prvotními Římany nebo mezi Mojžíšem a Izrae­
lity. Konkrétní ověření se mohlo uskutečnit pouze jednou,
neboť jeho následkem nebylo nezaujaté pozorování, nýbrž
radikální změna, změna, kterou Harriot začíná pozorovat
u kněží, kteří „nebyli tak bezpečně zakotvení, ani tolik ne­
věřili svým tradicím a příběhům, a prostřednictvím hovorů
s námi se dostali do velkých pochybností“ (375).20) Měl bych
zdůraznit, že zde hovořím o událostech tak, jak je podával
Harriot. Dějiny následných anglicko-algonkinských vztahů
vrhají pochybnost na hloubku, šíři a nezvratnost předpoklá­
dané krize indiánské víry. V Krátké a pravdivé zprávě se
však kmenové příběhy začínají v myslích jejich tradičních
ochránců hroutit a donucovací síla evropské víry se v cho­
vání Indiánů začíná téměř ihned projevovat: „V čase, kdy
rovněž začala vadnout kukuřice z důvodů mimořádného

19) Když v roce 1590 vlámský nakladatel Theodor De Bry znovu vydal Harriotovu
Krátkou a pravdivou zprávu, vyjádřil toto přesvědčení jednoznačně: společně
s rytinami vynikajících virginijských kreseb Johna Whita obsahuje De Bryovo
vydání pět rytin starověkých Piktů, „aby se ukázalo, že obyvatelé Velké Británie
byli v minulých dobách stejně divocí jako obyvatelé Virginie“ (De Bry, s. 75).
20) Ve svých poznámkách k rytinám Johna Whita Harriot také zaznamenává své na­
děje na obecnou algonkinskou konverzi ke křesťanství: „Tyto ubohé duše o Bohu
nic nevědí, ačkoliv si myslím, že velmi touží poznat pravdu. Když jsme si totiž
klekali na kolena, abychom se modlili k Bohu, začali to dělat po nás, a když vi­
děli, že hýbáme rty, dělali to podobně. Pročež je velmi pravděpodobné, že by
mohli být snadno přivedeni ke znalosti evangelia. Bůh jim ve své dobrotě tuto
milost poskytne“ (De Bry, 71).
[104]

sucha, se Indiáni obávali, že k tomu došlo proto, že se nám

něčím znelíbili, a mnozí přicházeli k nám a prosili nás, aby­
chom se modlili k našemu Bohu Anglie, aby zachránil jejich
kukuřici, a slibovali, že když dozraje, dostaneme část je­
jich úrody“ (377). Když si uvědomíme, že Angličané, stejně
jako prakticky všichni Evropané šestnáctého století v No­
vém světě, odmítali nebo nebyli schopni obstarat si zásoby
potravin, a v důsledku toho byli závislí na Indiánech, mů­
žeme porozumět tomu, jakou důležitost měl pro kolonisty
tento rodící se strach Indiánů z křesťanského Boha.
Dokonce již v roce 1504, během Kolumbovy čtvrté plav­
by, se domorodci obávali, že se Španělé u nich chystají usa­
dit na delší čas, a odmítli jim dále dodávat potravu. Ko­
lumbus na základě svého kalendáře věděl, že se blíží úplné
zatmění měsíce, a tak varoval Indiány, že Bůh jim dá zna­
mení své nespokojenosti; po zatmění začali vyděšení Indiá­
ni znovu potraviny dodávat. Ovšem zatmění není vždycky
tak pohodlně po ruce. John Sparke, který se plavil se Si­
rem Johnem Hawkinsem v letech 1564-1565, poznamenal,
že francouzští kolonisté Floridy „by se nenamáhali ani chy­
tit si rybu v řece přede dveřmi a nechávali si dávat všech­
ny věci až do úst“.21) Když se Indiáni začali proti takovému
uspořádání bouřit, Francouzi přistoupili k vymáhání a lou­
pežím a brzy došlo ke krvavým válkám. Podobná situace
zřejmě nastala i v kolonii Virginia: navzdory zemi bohaté
na zvěřinu a řekám oplývajícím rybami Angličané téměř
umírali hladem, když jim rozzlobení Algonkinové odmítli
postavit jezy k rybaření a pěstovat pro ně kukuřici.22’
Je těžké pochopit, proč by lidé v jiných ohledech tak prů­
bojní a činorodí měli být tolik pasivní, co se týká záležitos­
ti tak podstatné, totiž opatřit si potravu. Bezpochyby měli
vážné logistické problémy s dopravoú potravin a stejně zá­
važné obtíže s přizpůsobením evropských zemědělských

21) In: Richard Hakluyt: The Principal Navigations, Voyages, Trafiques, andDisco-
veries of the English Nation (Nejdůležitější plavby, cesty, obchodování a objevy
anglického národa), 12 dílů, Glasgow 1903-1905, díl 10, s. 54.
22) Shakespeare paroduje tuto situaci v Bouři, když opilý Kalibán, bouřící se proti
Prosperovi, zpívá: Už nebudu ti chodit na ryby / a dříví nosit, / louku kosit; /
prádlo prát, umývat nádobí (přel. Jiří Josek, 2.2.180-183).
 [105]

metod a materiálů na odlišné podnebí a půdu v Novém

světě, přesto se nám tato vysvětlení zdají být nedostateč­
ná, stejně jako se zdály být i samotným raným cestovate­
lům. John Sparke napsal, že „navzdory velké nouzi, kte­
rou Francouzi měli, mohla země plodit dostatek potravy,
kdyby usilovali ji získat; avšak oni byli vojáci a toužili žít
z potu jiných lidí“ (Hakluyt 10: 56). Tato poznámka poutá
pozornost: nepoukazuje na lenost ani nedbalost, nýbrž na
odhodlání nechat se živit prací těch, kdo jsou slabší a zra­
nitelnější než oni sami. Mohli bychom dodat, že toto se-
bepojetí nebylo výhradně vojenské: Být obsluhován jinými
bylo v šestnáctém století známkou moci a bohatství. „Žít
z potu jiných lidí“ bylo záviděníhodným způsobem života
gentlemana; v Anglii se tím gentleman dokonce definoval.
Nový svět choval vyhlídky na takové postavení pro každé­
ho snad kromě nejubožejšího plavčíka.23’
Avšak vyhlídky se nedaly realizovat pouze násilím,
dokonce i přestože na něj měli Evropané monopol, neboť
vytrvalé uplatňování násilí by ve skutečnosti mohlo vést
ke zmenšení potravinových zásob. Machiavelli pochopil,
že fyzický nátlak je nezbytný, ale nikdy není dostačují­
cí; přežití vládců závisí na tom, že jejich moc provází ně­
jaká podoba donucovací víry. Indiáni se musí přesvědčit
o tom, že křesťanský Bůh je všemohoucí a rozhodnutý ne­
chat přežít své vyvolené, takže nechá uschnout kukuřici
a zničí životy divochů, kteří se mu znelíbili tím, že Angli­
čany neposlouchali a intrikovali proti nim. Zde se nachází
zvláštní paradox: Harriot ověřuje a zřejmě potvrzuje nej­
radikálnější subverzivní hypotézu v jeho kultuře o půvo­
du a funkci náboženství tím, že své náboženství — s jeho
silnými nároky na transcendenci, jedinou pravdu, nevy­
hnutelnou donucovací silou — vnutí jiným. Na tomto vnu­
cení nezávisí pouze oficiální cíl, ale přežití anglické kolo­
nie. Právě tato rozhodující okolnost původně umožnila toto

23) K jinému vysvětlení hlavních zdrojů zjevné nečinnosti Evropanů viz Karen
Ordahl Kupperman: „Apathy and Death in Early Jamestown“ (Otupělost a smrt
v počátcích Jamestownu), Journal ofAmerican History 66 (1979), s. 24-AO. Kup-
permanová tvrdí, že existují významné paralely mezi úmrtími prvních kolonistů
a úmrtími amerických zajatců v korejských zajateckých táborech.
[106]

ověřování; pouze jako zástupce anglické kolonie, závislý na

jejích cílech a zavázán zajistit její přežití, se Harriot na­
chází v situaci, kdy může odhalit moc lidských výdobytků
— čtení, psaní, dalekohledu, střelného prachu a dalších —,
aby se nevědomým ukázal jako božský, a tím prosazoval
víru a nutil je k poslušnosti.
Tak dochází k tomu, že je tato skutečná a radikální sub-
verze — která je natolik znepokojující, že ten, kdo by z ní
byl podezřelý, mohl být vězněn a mučen, — zároveň ovládá­
na mocí, kterou sama chtěla ohrozit. Subverze je vlastním
důsledkem moci a podporuje její cíle. Je možné jít ještě dál
a tvrdit, že moc, které Harriot slouží a kterou ztělesňuje,
nejenže plodí svou vlastní subverzi, ale také na ní aktivně
staví: plán evangelického kolonialismu není ustaven pro­
ti skeptické kritice náboženského nátlaku, ale žije z vlast­
ního potvrzení této kritiky. V kolonii Virginia není radi­
kální podkopání křesťanského řádu negativním omezením,
ale pozitivní podmínkou pro ustavení tohoto řádu. A tento
paradox se vztahuje i na vznik Harriotova textu: Krátká
a pravdivá zpráva se svou skrytou nepravověrností není
přemítáním o kolonii Virginia ani pouhým záznamem o ní
— jinými slovy, není ústupem do kritické zóny oddělené od
moci —, nýbrž pokračováním koloniálního podnikání.
V říjnu roku 1586 se v Anglii začaly šířit pověsti, že Vir­
ginia přináší malé vyhlídky na zisky, že kolonie je na po­
kraji vyhladovění a že Indiáni začali být nepřátelští. Har­
riot proto začíná svou zprávu podrobným soupisem, v němž
se přírodní zboží ze země mění ve společenské zboží, to zna­
mená v „obchodovatelné výrobky“: „Cedr, velmi příjemně
vonící dřevo a kvalitní stavební dříví; pokud se z něho vyro­
bí soupravy beden nebo pokud se jeho dřevo vhodně použije
na příjemné a kvalitní kostry postelí, stoly, psací stoly,
loutny, spinety a mnohé jiné věci, [...] bude přinášet zisk“
(329-330).24) Za soupisem těchto věcí následuje soupis jed­
lých rostlin a zvířat, který má čtenářům dokázat, že kolonie
nemusí hladovět, a dále popis Indiánů, který má potvrdit,
24) K těmto soupisům viz Wayne Franklin: Discoverers, Explorers, Settlers: The Di­
ligent Writers ofEarly America (Objevitelé, cestovatelé, osadníci. Pilní spisova­
telé rané Ameriky), Chicago 1979, s. 69-122.
 [107]

že jim kolonie dokázala vnutit svou vůli. Klíčem k tomuto

ovládnutí je, jak jsme viděli, donucovací moc náboženské
víry a zdrojem této síly je dojem, který na „zaostalý“ národ
učinily pokročilé technologie.
Proto je Harriotův text soustředěn na to, co jsem nazval
potvrzením machiavelistické hypotézy, a proto také není
potenciální subverze tohoto potvrzení viditelná nejen pro
ty, jimž je náboženství údajně vnuceno, ale ani pro většinu
čtenářů a dost dobře ani pro Harriota samého. Je možné, že
Harriot si byl ďábelsky vědom toho, co dělá — totiž že se na­
chází právě v té situaci, kdy si může ověřit jeden z nejtem­
nějších strachů jeho kultury týkající se vlastních počátků,
že k tomu využívá Algonkiny a že píše zprávu o svých zjiš­
těních, zašifrovanou zprávu, tak jako psal Keplerovi o mno­
ho let později, „naše situace je taková, že stále nesmím svo­
bodně filozofovat“.25’ To však není jediný Harriot, jakého si
můžeme představit. Dá se předpokládat, že vědec z konce
šestnáctého století by býval na názor domorodců, že tech­
nologie Angličanů byla Bohem daná — vlastně božská —,
pohlížel s čímsi na způsob potvrzující samolibosti. To by
znamenalo, jak poznamenal kolega, od něhož jsem si tuto
domněnku vypůjčil, že ,jako uznávaný intelektuál nebo pro­
stě jako dobře situovaný alžbětinský měšťan, by měl uznat,
že jeho nadřízené ,síly‘ — morální, technologické, kulturní
—jsou opravdu známkami božské přízně, a že tedy pověrči­
ví domorodci mají naprostou pravdu, když chápou nutnost
podrobit se svým shovívavým přemožitelům“.26’
Ovšem Harriot nevyjadřuje takový názor na původ jeho
truhly zázraků — a já pochybuji, že takový názor v této
podobě zastával —, je však významné, že v příští genera­
ci Bacon, snad v připomínce na Harriotův text nebo jemu
podobné, ve svém spise Novum Organum (Nové Organon)
tvrdí, že vědecké objevy ,jsou jakoby nový druh stvoření

25) Citováno podle Edward Rosen: „Harriot’s Science: The Intellectual Background“
(Harriotova věda. Intelektuální zázemí), in: John W. Shirley (ed.): Thomas Har­
riot, Renaissance Scientist, cit. dílo, s. 4.
26) Donald Friedman, soukromá korespondence. Friedman pokračuje: „Z toho plyne,
že Harriotovo vědomí .subverze' by mohlo z tohoto hlediska mít podobu ,co ji­
ného se dá očekávat od pohanů?“'
[108]

a napodobení Božích děl“, které je možné oprávněně chá­

pat tak, jako by to byly projevy nikoli lidské dovednosti,
nýbrž božské moci: „Ať si každý rozváží, jak veliký rozdíl
je mezi životem lidí v nějaké nanejvýš kultivované evrop­
ské zemi a mezi životem těch, kdo obývají nějakou zcela
divokou a barbarskou krajinu Nové Indie; zjistí, že se od
sebe liší do tak značné míry, že tento rozdíl opravňuje rče­
ní, že je člověk člověku bohem, a to nejenom proto, že mu
přináší pomoc a dobrodiní, nýbrž také proto, že se naprosto
nedá porovnat jejich stav. Něco takového nezpůsobuje ani
slunce, ani podnebí, ani nějaké tělesné rozdíly, nýbrž toliko
umění.“27) Z tohoto pohledu by chybný způsob, jak Algonki-
nové pochopili původ a povahu anglické technologie, nebyl
důkazem toho, jakou moc má křesťanství podvodně samo
sebe vnutit zaostalému národu, ale spíše důkazem oslňu­
jící moci vědy i naivní víry nevědomých lidí, kteří dokážou
tuto moc pochopit pouze jako úspěch skutečných bohů.28)
Je tedy možné, že si Harriot přes všechnu svou bystrost
a citlivost k nepravověmosti plně neuvědomil všechny zne­
pokojující důsledky svého vlastního textu. Věrohodnost ob­
razu Harriota kulturně izolovaného od subverzivní ener­
gie jeho vlastních aktivit se zesiluje na jiném místě Krátké
a pravdivé zprávy při popisu jeho misionářského úsilí:
Mnohokrát a v každém městě, kam jsem přišel, jsem podle
svých možností veřejně mluvil o obsahu bible; že se tam píše
o pravdivém a jediném Bohu a jeho mocných dílech, že je v ní
obsažena pravá nauka o spáse skrze Krista s mnoha podrob­
nostmi o zázracích a hlavními body náboženství, jak jsem byl
tehdy schopen to vyložit a jak to podle mého bylo tehdy vhod­
né. A ačkoliv jsem jim řekl, že hodnota nespočívá v samotné
hmotné knize, nýbrž v nauce, která je v ní obsažena, a ačkoliv
jsem se domníval, že to pochopili, přesto se mnozí z nich sna­

27) Francis Bacon: Novum Organum (Nové organon), přel. Miroslav Zuna, Praha
1974, kn. 1, aforismus 129. Za tento odkaz vděčím Jamesi Carsonovi.
28) Pro další případ toho, jak bylo pojmu kejkliř (juggler) využito pro anglickou
technologii v Novém světě, viz William Wood: New England Prospect (Vý­
hledy Nové Anglie), London 1634, s. 78; citováno in: Karen Ordahl Kupperman:
„English Perceptions of Treachery, 1583-1640: The Case of the American .Sava­
ges“* (Anglické vnímání zrady: 1583-1640. Případ amerických .divochů“). His­
torical Journal 20 (1977), s. 263-287.
 [109]

žili jí dotknout, vzít do náručí, políbit ji, držet ji na prsou nebo

u hlavy a hladit si s ní celé tělo, aby ukázali svou dychtivou
touhu po vědomostech, o nichž byla řeč. (376-377)
Pohanská záměna hmotného předmětu a náboženské na­
uky zřejmě nevrhá pochybnosti na pravdivost svaté kni­
hy; spíše poukazuje právě na naivní realismus Algonkinů,
a tudíž jejich sklon k modlářství. Harriot se na ně dívá se
špetkou pobavení, podobně jako se Spenser v The Faerie
Queene (Královna vil) dívá na „divoký národ“, který se sna­
ží uctívat samotnou Unu spíše než pravdu, kterou symbo­
lizuje:
Během té doby užívá svůj jemný vtip,
aby ty, kteří ji mylně zbožňovali a učinili z ní modlu,
učila pravdu;
ale když jejich zbytečnou horlivost zkrotila,
aby ji neuctívali, chtěli uctívati jejího osla.
(1.6.19)291
Pokud jde o Harriota, ten je ochoten mírnit pohled na di­
vocha coby modláře tím, že algonkinský fetišismus knihy
čte jako slibné znamení, jako alegorii Jejich dychtivé touhy
po vědomostech, o nichž byla řeč“. Mohli bychom dodat, že
takové čtení vhodně podporuje tvrzení, že Angličané Indiá­
ny snadno ovládnou a civilizují, a tudíž posiluje obecný cíl
Krátké a pravdivé zprávy.

29) Ve Spenserovi tato primitivní náchylnost k modlářskému uctívání hraje do pod­

lých rukou katolické církve a ozvěny této předpojatosti se mohou vyskytovat
i v Harriotově textu, kde by znamenala další pojistku proti uvědomění si radi­
kálního sebeobvinění. Pro fetišistické uctívání náboženských předmětů, záměnu
duchovna a materiálna, protestanti často obviňovali katolíky, když tvrdili, že vy­
chytralí kněží cynicky podporují modloslužebnictví, aby měli moc nad lidmi. Ve
svých poznámkách k Whiteovým ilustracím se Harriot zmiňuje o tom, že Algon-
kinové mají někdy „ve svých chrámech dvě nebo tři modly [...], které umisťují
v temném koutě, kde vypadají hrozivě“; poznamenává, že kněz, který ochraňuje
kosti mrtvých náčelníků „mumlá modlitby dnem i nocí“; popisuje také kůly, ko­
lem kterých Indiáni tančí s „hlavami ozdobenými podobni jeptiškám zahaleným
svými závoji“ (De Bry, s. 71-72). To je důvěrně známý jazyk protestantských
polemik a může naznačovat, že Angličané budou zachraňovat Algonkiny nejen
před jejich vlastním nesprávným uctíváním, ale také před podivně obdobným
nesprávným uctíváním, které šíří katoličtí Španělé a Francouzi. Je však třeba po­
znamenat, že Harriot podobnost mezi indiánskými a katolickými kněžími nijak
nezdůrazňuje.
[110]

Zjevná náboženská jistota, kulturní sebedůvěra a ná­

rodní zájem zde v žádném případě nevylučují možnost toho,
co jsem nazval ďábelským vědomím — vždy můžeme před­
pokládat, že Harriot nalézal čím dál jemnější způsoby, jak
současně zaznamenat i zamaskovat své nebezpečné úvahy;
podstatné však je, že nepotřebujeme žádný takový životo­
pisný románek, abychom vysvětlili zjevné ověřování a po­
tvrzení machiavelistické hypotézy: koloniální moc produ­
kovala, jak jsem již podotkl, subverzi ve vlastním zájmu
a v souladu s tím vydal Krátkou a pravdivou zprávu vý­
znamný alžbětinský představitel misionářského kolonialis­
mu, reverend Richard Hakluyt.
Hakluyta ani naprostou většinu čtenářů by vůbec nena­
padlo, že myšlenka o tom, že křesťanství podporuje autori­
tu kolonistů, by mohla být rozvratná. Naopak, role nábo­
ženství při zachování společenského řádu byla tak běžnou
věcí, že všechny strany spolu soupeřily o to, kdo ji bude
prohlašovat hlasitěji. Avšak myšlenka, že náboženství by
měla být hodnocena podle svých prokázaných schopností
ovládat své stoupence, byla nepřijatelná, a s myšlenkou, že
posilování občanské kázně musí být skutečným počátkem
i konečným cílem křesťanství, by to bylo ještě horší. To byla
možná vysvětlení náboženství jiných — skeptické argumen­
ty o ideologické kauzalitě se vždy obracejí proti víře, kterou
člověk nezastává; avšak jak bychom mohli očekávat na zá­
kladě dřívější debaty o ateismu, aplikaci tohoto vysvětlení
na samo křesťanství by bylo možné vyslovit, a záhy ostře
vyvrátit, pouze coby myšlenku někoho jiného. Ve skuteč­
nosti křesťanští teologové té doby odmítali přísně funkcio­
nalistické vysvětlení dokonce i u falešných náboženství. „Je
naprosto plané,“ píše Kalvín, „když někteří lidé říkají, že
náboženství vynalezlo několik vychytralých a obratných
lidí proto, aby tímto způsobem drželi prosté lidi v otroctví,
a že oněch několik lidí, kteří zavedli uctívání Boha pro jiné,
vůbec nevěří, že nějaký Bůh existuje.“ Dále uznává, že „aby
si více podmanili myšlení lidí, vynalezli chytří lidé v nábo­
ženství velmi mnohé věci, pomocí nichž vzbuzují v prostých
lidech úctu a ohromují je strachem. Avšak toho by nikdy
nedosáhli, kdyby v myšlení lidí již nebylo vštípeno pevné
 [Ill]

přesvědčení o Bohu, z něhož roste náchylnost k nábožen­

ství jako ze semene.“30’ Podobně Hooker tvrdí, že „kdyby
si někdo myslel, že příliš nezáleží na tom, jakého druhu
naše náboženství je, jelikož pohané, Turci a nevěřící přičí­
tají náboženství většinu stejných účinků, které jim přičítá­
me i my“, pak dobré mravní účinky falešných náboženství
vyplývají z toho, že do nich byly „vpleteny“ náboženské —
rozuměj křesťanské — pravdy.31’
Tento argument, který se odvozuje z prvních kapitol lis­
tu Římanům, je tak neodlučitelný od toho, co John Coo­
lidge nazval pavlovskou renesancí v Anglii, že v Harriotově
popisu Algonkinů mohli čtenáři, dokonce i ti, kteří v tom
tušili cosi zvláštního, spatřovat spíše potvrzení nábožen­
ské pravověrnosti než její subverzi. Přesto se domnívám,
že by bylo chybné z toho bezvýhradně vyvozovat, že radi­
kální pochybnost skrytá v Harriotově popisu je naprosto
ovládnuta. Přece jen byl Harriot po celý svůj život proná­
sledován obviněními z ateismu a (což je ještě výmluvnější)
poznámka přisuzovaná Marlowovi naznačuje, že současník
si mohl z virginijské zprávy vyvodit nejnebezpečnější dů­
sledky. Obě tato uklouznutí jsou kompromitována jejich
vztahy k dobře rozvinutému společenskému represivnímu
aparátu: pomluvy, obvinění, policejní zprávy. Měli bychom
sice být obezřetní, abychom naivně nepřejímali tu verzi
skutečnosti, kterou nabízí tajná policie, zároveň však tuto
verzi nemůžeme odmítnout úplně. V takovém odmítnutí
— v rozhodnutí, že subverzivní pochybnost cele vyvoláva­
la a cele ovládala vládnoucí elita, — se nachází zvráceně
přitažlivá, byť mrazivá jasnost, avšak skutečný důkaz je
nejasný. Jednoduše nevíme, co si lidé mysleli v tichosti, co
napsali a potom pečlivě spálili, co šeptal Harriot Raleigho-
vi. Navíc „atlantická republikánská tradice“, jak tvrdil Po­
cock, vyrůstá z „machiavelistického momentu“ šestnáctého

30) Jan Kalvín: Institutes of the Christian Religion (pûv. vydání Institutio religionis
Christianae, Basel 1536; Instituce křesťanského náboženství), 2 díly, ed. John
T. Me. Neill, Library of Christian Classics, díly 20-21, Philadelphia 1960, díl 1,
1.3.2, s. 44—45. Za tento a následující odkaz děkuji Johnu Coolidgeovi.
31) Richard Hooker: Works (Dílo), 3 díly, ed. John Keble, Oxford 1836, díl 2, 5.1.3,
s.21.
[112]

století a tato tradice, v níž se poddaní transformovali v ob­

čany a transcendentní hodnoty se podřizovaly hodnotám
kapitálovým, konec konců v zájmu nové moci podkopává
náboženské a světské autority, které americké podnikání
původně umožnily.32) V Harriotově textu se vztah mezi pra-
vověrností a subverzí jeví v témže interpretačním momen­
tu zároveň jako dokonale stálý i nebezpečně explozivní.
Své porozumění tomuto paradoxu můžeme prohloubit,
když vezmeme v úvahu druhý způsob subverze a jejího
ovládnutí v Harriotově zprávě. Souběžně s ověřováním roz­
vratné interpretace dominantní kultury zde nacházíme za­
znamenání cizích hlasů, nebo přesněji cizích interpretací.
Příležitost k tomuto zaznamenání je dalším důsledkem pří­
tomnosti Angličanů v Novém světě, v tomto případě se ne­
jedná o hrozící zánik kmenového náboženství, nýbrž o hro­
zící zánik kmene: „V každé vesnici se proti nám provozovaly
lstivé praktiky,“ píše Harriot, „avšak několik dní po našem
odjezdu z každé takové vesnice začali lidé velmi rychle umí­
rat a mnozí ve velmi krátké době; v několika vesnicích jich
bylo asi dvacet, jinde čtyřicet, jinde šedesát a jednou sto
dvacet, což bylo po pravdě řečeno vzhledem k jejich počtu
velmi mnoho. Choroba byla tak podivná, že ani nevěděli, co
to je, ani jak ji léčit; nic podobného se podle slov nejstarší­
ho muže země nikdy předtím, co kdo pamatuje, nepřihodi­
lo“ (378).33) Harriot pochopitelně píše o účincích spalniček,
neštovic či snad pouhé chřipky na lidech, kteří proti nim
neměli žádnou imunitu, ovšem pojetí biologického zákla­
du nakažlivé nemoci leží daleko, daleko v budoucnosti. Pro
Angličany musí být úmrtí morálním jevem — tato předsta­
va má pro ně stejnou přesvědčivost, jakou má představa
mikrobů pro nás —, a proto o „faktech“, která pozorují, již
zároveň moralizují: úmrtí se vyskytovala pouze „tam, kde

32) J. G. A. Pocock: The Machiavellian Moment: Florentine Political Thought and

the Atlantic Republican Tradition (Machiavelistický moment. Florentské myš­
lení a atlantická republikánská tradice), Princeton 1975.
33) Srov. vyprávění Waltera Biggese o Drakeově návštěvě na Floridě v roce 1586:
„Divocí lidé po prvním příchodu našich lidí velmi rychle umírali a říkali si mezi
sebou, že to byl anglický Bůh, který způsobil, že tak rychle zemřeli“ (in: David
Beers Quinn (ed.): The Roanoke Voyages, díl 1, cit. dílo, s. 306).
 [113]

proti nám provozovali nějaké praktiky“, to znamená tam,

kde Indiáni tajně proti Angličanům intrikovali. A v soula­
du se skvělou sebepotvrzující zacykleností, která charak­
terizuje prakticky všechny mocné konstrukce reality, jsou
důkazem pro tyto tajné intriky právě úmrtí Indiánů .34)
Nepřekvapuje nás, že Harriot zřejmě souhlasí s myš­
lenkou, že Bůh chrání svůj vyvolený národ tím, že vybí­
jí nedůvěryhodné Indiány; překvapující je však zjištění, že
se zajímá o to, jaké úzkostné dohady měli samotní Indiá­
ni o nezáměmé biologické válce, která je ničila. Vzhledem
k jeho zvláštnímu důvěrnému vztahu s kněžími zazname­
nává pozoruhodný soubor domněnek, z nichž téměř všech­
ny předpokládají — správně, jak dnes víme, — souvislos­
ti mezi neštěstím Indiánů a přítomností cizinců. „Někteří
lidé,“ když si všimli, že Angličané zůstali zdraví, zatímco
Indiáni umírali, jak píše Harriot, „nevěděli, zda nás mají
považovat za bohy, nebo za lidi“; jiní, když viděli, že pří­
slušníky první kolonie byli sami muži, se domnívali, že se
nenarodili z ženy, a tudíž to musí být duchové mrtvých,
navrácení do smrtelné podoby. Někteří šamani znalí astro­
logie přičítali nemoc nedávnému zatmění slunce a kometě
— tuto teorii Harriot bere vážně a odmítá ji —, zatímco jiní
sdíleli převažující názor Angličanů a říkali „že je to zvláštní
Boží zásah“ ve prospěch kolonistů. A další, kteří se z dneš­
ního historického pohledu zdají být děsivě jasnozřiví, před­
povídali „že má přijít ještě více generací [Angličanů], aby
je zabili a zabrali jim místo“. Zástupci této teorie dokonce
vypracovali takové pojetí nemoci, které v některých rysech
připomíná naše vlastní: „Ty, kteří měli přijít ihned po nás
[prvních anglických kolonistech], si představovali volně ve
vzduchu, ale neviditelné a bez těl, a mysleli si, že tyto by­
tosti na naše naléhavé prosby a z lásky k nám způsobují
smrt [...] tak, že po lidech střílejí neviditelné střely“ (380).
Na okamžik by se nám v Harriotově záznamu těch­
to protichůdných teorií mohlo zdát, jako kdyby tam neby­
la žádná absolutní jistota Božích národních zájmů, jako

34) Pátrání po ateistech nabízí paralelu: ateismus je příčinou vlastizrady a výskyt

vlastizrady je sám o sobě důkazem pro existenci ateismu.
[114]

kdyby hnací síla vytlačit a pohltit druhého ustoupila před

rozmluvou mezi sobě rovnými, jako kdyby všechny význa­
my byly dočasné, jako kdyby smysl věcí stál stranou mo­
cenských zájmů. Tento náš dojem se posiluje vědomím, že
teorie, která nakonec zvítězí nad mravním pojetím infekční
choroby, v této rozmluvě již byla přítomná, přinejmenším
metaforicky.35) Právě v tom okamžiku, kdy morální pojetí
horlivě opravňuje samo sebe, uvědomuje si možnost (z na­
šeho hlediska dokonce nevyhnutelnost) své vlastní zkázy.
Avšak proč, musíme se ptát sami sebe, by měla moc za­
znamenávat jiné hlasy, dovolit rozvratné otázky, zapsat si
v samém svém středu přestoupení, které ji nakonec naru­
ší? Odpověď může částečně spočívat v tom, že moc, dokonce
i v situaci kolonie, není monolitická, a tudíž může v jed­
né ze svých funkcí potkat a zaznamenat takové materiály,
které mohou ohrozit jinou z jejích funkcí; částečně v tom,
že moci se daří při bdělosti, přičemž lidské bytosti jsou bdě­
lé, cítí-li ohrožení; částečně v tom, že moc definuje sama
sebe ve vztahu k takovým ohrožením nebo prostě ve vzta­
hu k tomu, co s ní není totožné. Harriotův text tato pozo­
rování ještě více podporuje: anglická moc v první kolonii
Virginia závisí na zaznamenání, a dokonce i na vytváře­
ní potenciálně znepokojujících výhledů. „Tyto jejich názory
jsem všechny volně zapsal,“ sděluje Harriot „všem dobro­
druhům, příznivcům a přívržencům“ kolonie, jimž je zprá­
va určena, „abyste doufali v to, že prostřednictvím ohledu­
plného zacházení a správy mohou být přivedeni k přijetí
pravdy a posléze k tomu, aby nás ctili, poslouchali, báli
se nás a aby nás milovali“ (381). Zaznamenání cizích hla­
sů, jejich uchování v Harriotově textu je součástí procesu,
kterým se indiánská kultura utváří jako kultura, a tak se
dostává na světlo, aby bylo možné ji poznávat, ukázňovat,
napravovat a přetvářet. Chvilkové tušení nestability nebo
mnohosti — existence jiných hlasů — vzniká monologickou
mocí, která vposledku možnost mnohosti popírá, tak jako
se subverzivní hypotéza o evropském náboženství ověřuje
a potvrzuje pouze vnucováním tohoto náboženství jiným.
35) Měli bychom však připomenout, že pojetí „neviditelných střel“ implikuje záměr,
a tudíž mravnost.
 [115]

Můžeme dodat, že moc, o níž mluvíme, je v podstatě pří­

dělovou metodou — způsobem, jakým se nezbytné zdroje,
které člověka udržují při životě (zde především kukuřice
a zvěřina), některým lidem dávají a jiným jsou odpírány.
V pozoruhodné studii o „tragických volbách“, které společ­
nosti konají, když přidělují omezené zdroje (například umě­
lou ledvinu) nebo když určují vysoká rizika (například od­
vod do armády), si Guido Calabresi a Philip Bobbitt všimli,
že pomocí složitých kombinací přístupů se společnosti po­
koušejí zabránit „tragickým důsledkům, to znamená dů­
sledkům, které vedou k odmítnutí hodnot veřejně označova­
ných za základní“. Ačkoli mohou tyto přístupy na čas uspět,
nakonec se ukáže, že k jistému obětování hodnot přece jen
došlo, načež „budou vyzkoušeny nové kombinace metod, vy­
budované [...] na základě nedostatků přístupů, které na­
hrazují“. Rovněž ony časem ustoupí jiným ve „strategii ná­
sledných tahů,“ ve „spletité hře“, která odráží uvědomění
si nutné chyby a zároveň odhodlanost na toto uvědomění
v zájmu iluzorního řešení „zapomenout“.36’ Tudíž jedno­
duchý zásah do jakéhokoli systematického řádu, jakákoli
přídělová metoda se nevyhnutelně vystavuje riziku odha­
lení svých vlastních omezení, dokonce (nebo snad zvláště)
tehdy, když vyhlašuje svůj základní morální princip.
Toto odhalení je nejsilnější ve chvílích, kdy poklidně fun­
gující ideologie čelí neobvyklým okolnostem, kdy se morální
hodnota nějaké konkrétní formy moci automaticky nepřed­
pokládá, ale vysvětluje. Takový okamžik můžeme zahléd­
nout v Harriotově popisu návštěvy hlavního indiánského
spojence kolonistů, náčelníka Winginy. Wingina, přesvěd­
čený o tom, že nemoc plenící jeho národ je ve skutečnosti
dílem křesťanského Boha, přišel k Angličanům se žádostí,
aby poprosili svého Boha, zda by nenasměroval své smrtící
kouzlo proti nepřátelskému kmeni. Kolonisté se pokoušeli
vysvětlit, že takováto modlitba by byla „hříšná“, že jejich
Bůh je sice za nemoc zodpovědný, ale že v tomto, stejně

36) Guido Calabresi a Philip Bobbitt: Tragic Choices (Tragické volby), New York
1978, s. 195. Domnívám se, že výraz tragický je zavádějící, neboť podob­
ných strategií si můžeme povšimnout v situacích, které nevyvolávají žánrová
očekávání ani žánrová omezení tragédie.
[116]

jako ve všem ostatním, jedná pouze „podle své vůle, jak

to sám ustanovil“ (379). Kdyby lidé skutečně prosili Boha,
aby způsobil epidemii, pravděpodobně by to neučinil; An­
gličané by mohli očekávat Boží pomoc pouze tehdy, kdyby
upřímně „prosili o opak“, to znamená o harmonii a dobré
přátelství ve službách pravdě a spravedlnosti.
Problém těchto tvrzení nespočívá v tom, že jsou vědomě
zlá (po způsobu Richarda III. nebo Jaga), nýbrž že jsou hro­
zivě morální a logicky koherentní; lépe řečeno: znepokojují­
cí na nich je to, jak je člověk prožívá, onen ošklivý smysl, že
jsou zároveň nevyvratitelnými etickými výroky a zbožnou
přetvářkou, kterou Angličané před sebou samými skrývali
chamtivost a násilnost, anebo prostě strašlivou zodpověd­
nost, skrytou v samé jejich přítomnosti. Moment vysvět­
lování projevuje sebestvrzující totalizující charakter rene­
sanční politické teologie — její schopnost vysvětlit téměř
každou událost, dokonce i (nebo především) zjevně zvráce­
né nebo protichůdné události — a současně potvrzuje pro
nás drastické rozčarování, které se táhne od Machiavelliho
až k definitivnímu vyjádření u Humea a Voltaira. Svým
způsobem si sám Wingina jasně uvědomoval, že jeho lekce
z křesťanské morálky byla zdvořilým nonsensem. Když se
nemoc rozšířila na jeho nepřátele, což se stalo krátce nato,
vrátil se k Angličanům a děkoval jim — předpokládám, že
s algonkinským ekvivalentem pro vychytralé pomrkává­
ní — za jejich přátelskou pomoc, neboť „ačkoliv jsme je ne­
uspokojili slibem, přesto jsme jejich touhy splnili v činech
a následcích“ (379). Pro Harriota je tato „zázračná náho­
da“, jak to nazývá, dalším znamením toho, jak nadějné vy­
hlídky kolonie má.
Opět se tu otevře rušivý pohled — skeptická kritika
funkce křesťanské morálky v Novém světě — jen proto,
aby se ihned zase uzavřel. Ve skutečnosti zde lze vytušit,
že subverze zřídka existuje, a můžeme se odůvodněně ptát
sami sebe, jak se naše vnímání subverze a pravověrnosti
vytváří. Odpověd podle mého názoru spočívá v tom, že po­
jem subverzivní pro nás označuje ty prvky renesanční kul­
tury, které se soudobé publikum snažilo ovládnout nebo
zničit, pokud se toto ovládnutí zdálo nemožné, a které nyní
 [117]

odpovídají našemu smyslu pro pravdu a skutečnost. To

znamená, že v minulosti vidíme jako „subverzivní“ právě ty
věci, které nejsou subverzivní pro nás, které neznamenají
žádnou hrozbu pro řád, podle něhož žijeme a přidělujeme
zdroje: v Harriotově Krátké a pravdivé zprávě to jsou funk­
ce klamu v zavádění náboženství, nahrazení prozřetelnost-
ního pojetí nemoci pojetím, které se soustřeďuje na „nevidi­
telné střely“, odhalení psychologických a hmotných zájmů,
jimž slouží jisté pojetí božské moci. Opačně řečeno: jako
principy řádu a autority v renesančních textech rozpozná­
váme to, co bychom považovali, kdybychom je brali vážně,
za subverzivní pro nás: náboženství a politický absolutis­
mus, rodovou aristokracii, démonologii, humorální psycho­
logii a podobně. Tím, že tyto představy nepovažujeme za
subverzivní, že je samolibě identifikujeme jako principy es­
tetického nebo politického řádu, se opakuje proces ovlád­
nutí, podobný tomu, který umožnil existenci prvků, jež my
v renesančních textech nazýváme subverzivní: to znamená,
že naše vlastní hodnoty jsou pro nás dostatečně silné na to,
abychom mohli téměř bez námahy ovládat cizí síly. To, co
my nacházíme v Harriotově Krátké a pravdivé zprávě, lze
nejlépe popsat pozměněním poznámky o možnosti naděje,
kterou Kafka jednou adresoval Maxi Brodoví: Je tu subver­
ze, nesmírně mnoho subverze, jen pro nás ne.

II
Shakespearovy hry se vznikem a kon­
trolou subverze a porušování řádu zabývají opakovaně
a všechny tři činnosti, které jsem rozpoznal v Harriotově
textu — ověřování, zaznamenávání a vysvětlování — mají
své návratné ekvivalenty v divadle, především ve hrách,
které se zabývají upevňováním státní moci.
Tyto ekvivalenty se nevyskytují pouze u Shakespeara;
jsou znakem širšího institučního přivlastnění, které je jed­
ním z kořenů divadla a jeho životnosti. Alžbětinským diva­
delním společnostem se podařilo vstřebat, přetvořit a vy­
užít něco ze základní energie politické autority, která již
sama byla svázána s teatrálními projevy, a tudíž zralá pro
[118]

přivlastnění. A i když nebyl jediným autorem, přesto se

Shakespearovi podařilo do svých her vstřebat více této ener­
gie než komukoli z ostatních dramatiků jeho doby. Uspěl
v tom proto, že zřejmě velmi brzy ve své profesní dráze po­
chopil, že moc nespočívá pouze v oslnivém předvádění —
slavnostech, průvodech, audiencích a státních návštěvách
alžbětinské vlády —, ale i v systematické struktuře vztahů,
oněch propojených strategiích, které jsem se snažil oddělit
a identifikovat v koloniálním diskursu na okraji tudorov-
ské společnosti. Shakespeare zjevně neuchopil takové stra­
tegie způsobem, že by rozebíral dopad anglické kultury na
vzdálenou Virginii, ale tím, že soustředěně pozoroval svět
ve svém bezprostředním okolí, že uvažoval o královně a je­
jích mocných přátelích i nepřátelích a že s velkou předsta­
vivostí četl velké anglické kroniky. A klíčový bod nespočívá
ani tak v tom, že znázornil paradoxní autoritářské prakti­
ky, které se značně podílely na podrývání své vlastní legiti­
mity, jako spíš v tom, že pro divadlo přivlastnil podmanivé
energie, které tyto praktiky zároveň uvolňují i organizují.
Zobrazení subverzivní autority je hlavním zájmem Ri­
charda II., který znamená podstatný pokrok vzhledem ke
srovnatelnému zobrazení v trilogii Jindřich VI., ovšem pl­
ného uchopení této autority a její moci pro jeviště Shake­
speare dosahuje až v prvním dílu Jindřicha IV. Můžeme
ovšem tvrdit, že v této hře je „subverze“ málo nebo vůbec
žádná: formující se autorita v prvním dílu Jindřicha IV.
— tedy autorita, která se začíná upevňovat kolem posta­
vy prince Jindry, — se nápadně liší od oslabené kontroly
Jindřicha VI. nebo osudově vlastní vinou poškozeného krá­
lovského jména Richarda II. „Kdo po celou dobu nevidí,“
napsal Upton v polovině osmnáctého století, „že když se
princ Jindřich stane králem, získá vlastnosti hodné své dů­
stojnosti?“ Nejde mi zde o to namítat něco proti této inter­
pretaci prince coby, řečeno slovy Maynarda Macka, „ideál­
ního obrazu možností anglického charakteru“,37* nýbrž o to
37) John Upton: Critical Observations on Shakespeare (Kritická zkoumání Shake­
speara), 1748, in: Brian Vickers (ed.): Shakespeare: The Critical Heritage (Shake­
speare. Kritické dědictví), díl 3, 1733-1752, London 1975, s. 297; Maynard Mack:
úvod k vydání Signet Classic prvního dílu Jindřicha IV (New York 1965), s. xxxv.
 [119]

podotknout, že takový ideální obraz zahrnuje jako svou po­

zitivní podmínku neustálé vytváření své vlastní radikální
subverze i mocenské ovládnutí této subverze.
Neustále se nám připomíná, že princ Jindra je „kejklíř“,
intrikánský pokrytec, a že moc, které slouží a kterou záro­
veň začíná ztělesňovat, je oslavovanou uzurpací a kráde­
ží.38’ Navíc se rozčarování projevuje právě v těch chvílích,
kdy se Jindrova morální autorita potvrzuje. Tak je napří­
klad schéma Jindrova vykoupení předneseno v jeho mono­
logu na závěr první hospodské scény, ale stejně jako v aktu
vysvětlení, které jsme zkoumali u Harriota, tak i u Jindro­
va ospravedlňování sebe sama každou chvíli hrozí, že se
zvrátí ve svůj pravý opak. „Předčím svá slova,“ prohlašuje
Jindra, „takže překonám i naděje“39’ (1.2.210-211). Překo­
nat naděje znamená překonávat tato očekávání; a zname­
ná to také tato očekávání zklamávat, podvádět lidi, obracet
naděje ve smyšlenky, zrazovat.
Předmětem nejsou pouze protikladné touhy a očekává­
ní soustředěné ve hře k Jindrovi — soupeřící naděje jeho
královského otce a jeho hospodských přátel —, ale i naše
vlastní naděje, neustále hrou vzbuzované představy o vro­
zené dobrotě, neomezené hravosti, naprostém přátelství,
štědrosti a důvěře. Tyto představy symbolizuje jisté opako­
vání magické fráze („když jsi král“, „budeme veselí?“, „tisíc
liber“) a jsou spjaty s celkovou živostí, intenzitou a boha­
tostí divadelních postupů. Jako zvlášť vhodný pro první díl
Jindřicha IV. s rozmanitostí jeho vynikajících postav, silně
rozlišenými dějišti, oslňujícím jazykovým vtipem, mícháním
ušlechtilé komedie, frašky, epického heroismu a tragédie
se jeví Yeatsův výraz pro charakteristický shakespearov-
ský účinek, „emoce množnosti“. Hra vzbuzuje snový ideál
dostatku, který je nepřekonatelně ztělesněn ve Falstaffovi.
38) Koho v těchto větách představuje slovo „my“? Odkazuji současně k inscenační
tradici hry i ke kritické tradici. To neznamená, že hru nelze inscenovat jako hořký
útok na Jindru, ovšem takové uvedení by se stavělo proti proudu, který panuje
od počátku hry, a dokonce od vytvoření celého ideologického mýtu o princi
Jindrovi.
39) Oba díly Jindřicha IV. citujeme v překladu Zdeňka Urbánka. [Slovo „překonám“
je překladem anglického falsify, doslova tedy „falšuje“, od něhož se odvíjí další
Greenblattův výklad — pozn. překl.]
[120]

Ovšem tento sen je právě tím, co Jindra zrazuje, nebo

— abychom užili jeho vlastních přesnějších slov — „pře­
konává“ (falsifies). V této hře se to neděje prostřednictvím
rozhodného činu odmítnutí, jako je tomu v závěru druhé­
ho dílu Jindřicha IV., ale jemnějším a neustálým vyprazd­
ňováním rozmanitosti. „Ta židle je můj trůn,“ prohlašuje
Falstaff, když hraje královu roli, „dýka mé žezlo a tenhle
polštář moje koruna.“ Jindrova chladná replika obratně
zasáhne jeho skutečného i zástupného otce: „Tvůj trůn mi
není víc než vratkou stolicí, tvé zlaté žezlo dýkou z olova
a drahocennou korunou jen zakrýváš žalostně holou hla­
vu“ (2.4.378-382). Jindra je princem a principem falšování
— on sám je falešným společníkem a odhaluje prázdnotu
ve světě kolem sebe. „Slyšíš, Jindro?“ zapřísahá ho Falstaff
se šerifem ve dveřích. „Ne abys vinil pravou zlatou minci
z falše. Ty sám jsi ze zlata, i když se nezdáš“ (2.4.491-493).
Slova, tak podivný opak obyčejné rady, aby si dával pozor
a nepřijímal padělky namísto skutečnosti, se přičítají záro­
veň Falstaffovi i Jindrovi: neobžalovávej mě u soudu, neboť
já, Falstaff, jsem tvůj upřímně milující přítel, a ne příživ­
ník; a také se, Jindro, nepovažuj za toho, kdo pouze před­
stírá, nepředstavuj si, že tvá hodnota závisí na falšování.
„Pravý zlaťák“ je lákavý pro rozšířené přesvědčení, že
má vnitřní hodnotu, že nezávisí na pečeti autority, a tudíž
jej nelze nahodile kopírovat nebo znehodnotit, že je nezá­
vislý na okolnostech, že mu nelze odebrat jeho cenu. Toto
je přízrak identity, který nabízí Falstaff a který Jindra vy­
prazdňuje, tak jako vyprazdňuje Falstaffovy kapsy. „Cos
našel?“ „Nic než papíry, můj pane“ (2.4.532-533).40) Jindra
je Antimidás: všechno, čeho se dotkne, se změní ve smetí.
A toto znehodnocení je pramenem jeho vlastního smyslu
pro hodnotu, hodnotu nikoli vnitřní, ale podmíněnou, zá-
40) V bitvě u Shrewsbury Falstaff předstírá, že je mrtev, a když Jindra uvidí tělo
svého přítele, myslí s tajemně symbolickou přiměřeností na to, že by nechal tělo
doslova vyprázdnit. Když Jindra odejde, Falstaff vstává a ohrazuje se proti tomu.
Je-li Falstaff ohromnou horou masa, pak Jindra je prototypem hubeného člo­
věka: „ty hladomřivče,“ nazývá ho Falstaff (2.4.244). Z Jindrova úhlu pohledu
ho Falstaffova tloušťka odrazuje od jakékoli hodnoty: „Nemáš, člověče, v té své
veleschránce ani kousek místa, kam by se vešla poctivost či pravda či čest —
roztahují se ti tam střeva a bránice“ (3.3.153-155).
 [121]

vislou na oběhu padělaných peněz a jemné manipulaci se

zevnějškem:
A jako lesklý kov
na temném pozadí má náprava
zazáří nad můj hřích, a na oko
tím lepší, vzbudí větší pozornost
než ta, jíž chybí protějšek. Svůj hřích
obrátím v prospěch a své marné dny
vynahradím v čas nejmíň čekaný.
(1.2.212-217)
Takové verše, jak podotýká Empson, „nemohly vzniknout
bez hořkosti vůči princi“, ovšem tato hořkost není nesluči­
telná s „ironickým přijímáním“ jeho autority.411 Sny o hoj­
nosti nejsou úplně opuštěny — zvlášť Falstaff má obrazo-
tvornou životnost, která překračuje hranice hry — avšak
denní svět prvního dílu Jindřicha IV. se postupně zdá
být stále více zfalšovaný, a tudíž ovládaný Bolingbroko-
vou vychytralostí (posílá „padělky“ sebe sama na bitevní
pole) a Jindrovou vypočítavostí. „Hladomřivec“ {starveling}
— výraz tlustého Falstaffa pro Jindru — vítězí ve světě
nedostatku. Ačkoli můžeme prostřednictvím naší vlastní
neustále se posouvající věrnosti v každém bodě vnímat po­
tenciální nestálost struktury moci, v níž stojí Jindřich IV.
a jeho syn na vrcholu a štolba Robin, který si „neužil rados­
ti od té doby, co oves šel nahoru“ (2.1.12-13), téměř na dně,
Jindrovo „vykoupení“ je tak nevyhnutelné a neodvratné
jako závěr oněch bezohledných vtípků, které ztřeštěný
princ tak rád provádí. Hra trvá na tom, že toto vykoupení
dokonce není něčím, k čemu děj míří, ale něčím, co se děje
v každém okamžiku divadelního představení.
Stejné ujařmení nestálého a nevyhnutelného lze vidět
v tom, jak hra zaznamenává, to znamená v momentech,
kdy slyšíme hlasy, které se zdají přebývat za hranicemi
říše ovládané mocnáři země. Tyto hlasy existují a mají svou
apoteózu ve Falstaffbvi, ovšem jejich existence se ukazu­
je být naprosto svázaná s Jindrou: jsou politicky ovládané

41) William Empson: Some Versions of Pastoral (Několik verzí pastorály), London
1968, s. 103.
[122]

jeho úmysly, tak jak jsou esteticky oprávněny jeho účastí.

Dokonalým symbolem tohoto ovládnutí je Falstaffova spo­
lečnost, odcházející do Shrewsbury: „samý sluha, vyhozený
za krádež, mladší syn mladšího bratra, uprchlý učedník,
podkoní bez práce, sama sněť pokojného světa a dlouhého
míru“ (4.2.27-30). Jak by nám mnohé kázání řeklo, jsou
to pravé typy alžbětinské subverze — lidé bez pána, kte­
ří se opakovaně bouří v zoufalém protestu proti těm, kdo
stojí na vyšší příčce společenského žebříčku. O půl století
později by posílili řady Cromwellovy Armády nového typu
a vycvičili se v revoluční sílu. Avšak zde jsou nuceni do
služby jako obránci zavedeného řádu, „dost dobré terče pro
kopí“, jak říká Falstaff Jindrovi, „potrava prachu, potra­
va prachu“ (4.2.65-66). Potrava nejen prachu, ale i moci;
a můžeme dodat, že velcí tuto potravu nejen konzumují,
ale i vytvářejí.
Shakespeare nám ukazuje toto vytváření v malé podiv­
né scéně, v níž Jindra s tichým souhlasem Poinse nutí
neduživého výčepního Francise, aby mechanicky opakoval
slovo „hned“:
Princ: To tedy ne a poslouchej mě, Francisi. Ten cukr, cos
mi dal, byl asi za penci, či za víc?
Francis: Propána, mělo ho být za dvě!
Princ: Dám ti na oplátku tisíc liber. Řekni si, kdy se ti za­
chce, a budeš to mít---------
Poins: (zevnitř) Francisi!
Francis: Hned, hned.
Princ: Hned, Francisi? Ne, Francisi, až zítra. Nebo ve čtvr­
tek, Francisi. Prostě, Francisi, až se ti zachce.
(2.4.58-67)
Bergsonovská komedie v takovém okamžiku spočívá v tom,
jak Jindra odhaluje drastické omežení lidské možnosti vol­
by: „Jak to, že ten kluk zná slov míň než papoušek,“ říká
na konci výstupu, „přestože je synem ženy?“ (2.4.98-99).
Ovšem náš hlavní zájem se zaměří na to, jak Jindra vytvá­
ří samo omezení, které se zde odhaluje. Skutečnost tohoto
vytváření, jeho divadelní předvedení, zaplétá Jindru nejen
do jazykové chudoby, na niž si hraje, ale i do chudoby pěti
učňovských let, které si má Francis ještě odsloužit: „Pět
 [123]

let!“ vykřikuje Jindra, „panenko nebeská, to musíš ještě

dlouho cinkat cínovými konvicemi“ (2.4.45-46). A jak je
princ zapletený do vytváření tohoto utlačovatelského řádu,
tak je zapletený i do podnětu k jeho zrušení: „Ale byl bys
tak smělý, Francisi, že by ses zbaběle své smlouvy vzdal,
pěkně jí ukázal paty a prchl před ní?“ (2.4.46-48).
Tento konkrétní moment — princ vzbouzející učedníko­
vu nespokojenost — láká k úvaze, že je temně spjat s ja­
kýmsi předpokládaným Jindrovým znepokojením ohledně
jeho vlastního vyučení.42) Okamžitý záblesk vzpoury proti
autoritě je však hned přerušen několika nejasnými slovy,
jejichž úmyslem je navrátit Francise k jeho živnosti, aniž
by mohl pochopit, proč se musí vrátit:
Princ: Jestli totiž neutečeš, co živ nedáš na stůl nic než fal­
šované červené víno, prý ze Španěl, a bílý číšnický
kabátek se ti bude špinit čím dál víc. Kdežto dostat
za špetku cukru, co já nabízím, nestane se ti ani
v Berberku.
Francis: Cože, pane?
Poins: (zevnitř) Francisi!
Princ: Běž, lotře! Neslyšíš je volat?
(2.4.73-79)
Pokud Francis přijme jeho dřívější návrh, okrade své­
ho pána a uteče, najde si pro sebe místo, jak naznačuje
hra, pouze jako jeden z „uprchlých učedníků“ ve Falstaf-
fově společnosti, mužů takřka mrtvých již dlouho předtím,
než se vydají na smrt jako zastánci koruny. Raději by měl
pochopit smysl Jindrových záměrně zmatených slov a dál
cinkat cínovými konvicemi. Co se týče prince, jeho zájem
v této krátké rozmluvě, kromě toho, co jsme již nastínili,
naznačuje jeho vychloubání před Pointem chvíli před tím,
než vstoupí Frantík: „Natáhl jsem nejhlubší struny pokory.
Chlapče, pil jsem na bratrství s hejnem sklepníků a umím
je všechny volat křestními jmény, jako: Tome, Dicku, Fran­
cisi!“ (2.4.5-8). Princ musí rozeznít nejhlubší strunu poko­
ry, chce-li zahrát všechny akordy, a tudíž být mistrem ná­
stroje, a jeho schopnost skrýt své motivy a učinit svůj jazyk
42) Viz S. P. Zitner: „Anon, Anon; or, a Mirror for a Magistrate,“ (Hned, hned; neboli
zrcadlo pro policejního soudce), Shakespeare Quarterly 19 (1968), s. 63-70.
[124]

nejasným mu přináší jistotu, že on sám nebude nástrojem,

na který hraje někdo jiný.
Mluvil jsem o tom, že takové scény z prvního dílu Jin­
dřicha IV. připomínají to, co jsem v Harriotově textu na­
zval zaznamenáváním, což je způsob, který u Harriota
vrcholí v glosáři, což je jakýsi počátek algonkinsko-anglic-
kého slovníku, který měl usnadnit další akty zaznamená­
vání, a tedy upevnění anglické moci ve Virginii. Podobnost
lze nejjasněji vidět zřejmě v Jindrově vlastním slovníčku
hospodského slangu: „Chlastu říkají,močit do ruda“, a když
si mezi pitím oddechneš, hned řvou: ,Tam s tím!‘ a pobíze­
jí: ,Do dna!“ Zkrátka jsem se za čtvrt hodiny tak zaučil, že
s největším ožralou mezi ožralými kotláři můžu v jeho pod­
řečí pít celý život“ (2.4.15-20). Potenciální hodnotu těchto
lekcí, funkční zájem moci o zaznamenání mluvy „podsklep-
níka“ a jeho druhů, lze zahlédnout ve vyjádření věrnos­
ti, kterou Jindra směšně připomíná: „Jen co prý se stanu
králem Anglie, všichni výtečníci z Eastcheapu mi budou
k službám“ (2.4.9-15).
Je možné namítnout, že ve srovnávání takových mo­
mentů s Harriotovým textem je něco mírně absurdního;
první díl Jindřicha IV. je hra, nikoli pojednání určené mož­
ným investorům v koloniálním projektu, a jediné hodnoty,
o nichž si můžeme být jisti, že je Shakespeare měl na mysli,
jsou hodnoty divadelní. Avšak divadelní hodnoty neexistují
v oblasti čisté literárnosti, v oblasti textové, nebo dokon­
ce institucionální autoreference. Shakespearovo divadlo
nebylo omezeno dřevěnými zdmi, ani pouze nereflektovalo
společenské a ideologické síly, které se rozkládaly naprosto
mimo divadlo: alžbětinské a jakubovské divadlo bylo dale­
ko spíše samo o sobě společenskou událostí, která byla ve
vzájemném vztahu s jinými společenskými událostmi.
Bylo by možné dodat, že sám první díl Jindřicha IV.
trvá na tom, že není možné od sebe oddělit zájmy divadla
a zájmy moci. Typickou Jindrovou činností je hraní nebo
— přesněji řečeno — divadelní improvizace: mezi jeho role
patří jeho otec, Hotspur, Hotspurova žena, zloděj, on sám
coby marnotratník i on sám coby kajícník — a on sám své
vlastní chování v průběhu téměř celé hry chápe jako roli,
 [125]

kterou představuje. Mohli bychom očekávat, že toto hraní

rolí bude na konci vystřídáno jeho pravou totožností: „Už
navždycky,“ slibuje Jindra svému otci, „chci být víc sám se-
bou“ (3.2. 92-93). Se zabitím Hotspura však Jindra jasně
neodmítne všechny své divadelní masky, ale spíše jednu
nahradí jinou. „Nadejde čas,“ prohlašuje Jindra uprostřed
hry, „kdy toho mladíčka / ze severu donutím vyměnit / ty
slavné činy za mou ostudu“ (3.2.144-146); když tento čas
přišel, v závěru hry, Jindra zahaluje šálou nebo pérem ze
své přílby (anglicky zde stojí slovo favor, jež mělo v šestnác­
tém století rovněž význam „tvář“) „zohavenou tvář“ mrtvé­
ho Hotspura (5.4.96), jako by naznačoval završení záměny.
Divadelnost tedy nestojí proti moci, ale je jedním z je­
jích podstatných způsobů. Ve verších, které předcházejí
Jindrovu slibu, říká rozhněvaný Jindřich IV. Worcesterovi,
„povládnu ted však hrozivě a mocně a zapřu svoji povahu“
(1.3.5-6). „Vládnout mocně [v originále je navíc ,být sám se-
bou‘ — pozn. překl.]“ zde znamená hrát svou roli v systému
moci, a nikoli chovat se v souladu se svou přirozenou pova­
hou, jak bychom asi normálně označili své vlastní ,já“. Ve
skutečnosti není v žádném případě jasné, že něco takového
jako přirozená povaha ve hře existuje jinak než jako divadel­
ní fikce: připomeňme si, že ve Falstaffbvých rukou se slovo
instinkt stává předstíranou frází, narychlo vymyšlenou vý­
mluvou pro útěk od zamaskovaného prince. „Jenže dám na
instinkt: lev se nedotkne skutečného prince. Instinkt je ve­
ledůležitá věc — mě v té chvíli pohnul k zbabělosti instinkt.
Budu ted celý život tím lip smýšlet o sobě i o tobě, že já jsem
smělý lev a ty že právem budeš vladař.“ (2.4.271-275). Oba
požadavky — Falstaffův na přirozenou chrabrost, Jindrova
na zákonnou příslušnost ke královské rodině — mají, jak
verše temně naznačují, stejnou hodnotu.
Znovu a znovu nás v prvním dílu Jindřicha IV. láká mož­
nost úniku od divadelnosti, a tudíž od stálého tlaku impro-
vizující moci, ale jsme přece jen v divadle a naše uspokojení
závisí na tom, že tam žádný únik není, a potleskem stvrzu­
jeme triumf našeho omezení. Hra působí z hlediska hlavní
postavy, okouzluje nás jejími vizemi velkomyslnosti a so­
lidarity a na závěr se „vykoupí“ tím, že zradí naše naděje
[126]

a touto zradou si získá náš lehce zneklidněný obdiv. Zde se

nachází podivná rovnováha této hry mezi prostorností —
neustálým násobením oddělených, názorně předváděných
oblastí — a militantní klaustrofobií: pohlcením všech těch­
to oblastí mocí, která je zároveň živá i zbídačelá. Rovnová­
ha je téměř dokonalá, jako kdyby se Shakespeare v prvním
dílu Jindřicha IV. nějakým způsobem dotkl samého středu
systému protikladných a vzájemně propojených sil, které
držely tudorovskou společnost pohromadě.

III
Když se však obrátíme k hrám, jimiž
pokračuje kronika Jindrovy životní dráhy, což je druhý díl
Jindřicha IV. a Jindřich V., zjišťujeme nejen to, že síly,
v předchozí hře vyrovnané, se od sebe odtrhly — klaustro­
fobie vítězící ve druhém dílu Jindřicha IV., prostornost ví­
tězící v Jindřichu V.43) — ale i to, že z této nové perspek­
tivy je nutno přehodnotit dobře známý pohled na první díl
Jindřicha IV. coby dokonale vyrovnanou hru. To, co vypa­
dalo jako „rovnováha“, se může při bližším pohledu jevit
jako radikální nestálost s maskou morálního či estetického
řádu; co se zdálo být jasné, může nyní vypadat jako kejklí-
řův trik skrývající zmatek za účelem získat čas a odvrátit
zhroucení iluze.44)
Ve druhém dílu Jindřicha IV. jsou charakteristické zá­
sahy moci méně neurčité, než jak tomu bylo v předchozí
hře; už se tu nevyskytuje dokonce ani přetrvávající iluze od

43) Přesněji řečeno, mění se poměr. Například Jindřich V. trvá na tom, že svět zobra­
zený ve hře je mimořádně prostorný, rozmanitý a proměnlivý, zatímco samotné
jeviště je přecpané a omezující: Kohoutí aréna má obsáhnout / válečná pole Fran­
cie? Což tohle / dřevěné O má pojmout všechny přilby, / co děsem roztřásly
vzduch / Agincourtu? („Prolog“, 11-14).
Chorus tomuto rozporu věnuje pozornost a nabádá diváky, aby jej překo­
nali „ve výhni a dílně mysli“ (5.0.23). Nesetkáváme se tu s rovnováhou sil, ale
s nerovnováhou, již je nutno napravit úsilím představivosti: / To, co nám schází,
v mysli doplňte si, / z jednoho muže tisíc udělejte / a obrazností stvořte mocná
vojska. („Prolog“, 23-25)
44) To, co my považujeme za „střed“, může být částí nejodlehlejší periferie. Aby to
bylo ještě znepokojivější, topografické popisy divadla i moci mohou být iluzemi:
nemusí existovat žádný způsob, jak poznávat své vlastní místo ve vztahu k nim.
 [127]

sebe oddělených oblastí, každá s vlastním systémem hod­

not, povznášejícími vizemi hojnosti i se svými zlými sny.
Nyní se setkáváme očividně pouze s jediným systémem, za­
loženým na drancování a zradě. Hotspurovy opojné sny o cti
jsou mrtvé, nahradila je chladnokrevná vzpoura prohna­
ných, avšak bezmocných intrikánů. Vřelý, hýřivý hluk na­
hoře v hospodě — hluk, který zdánlivě naznačoval rozvrat­
nou alternativu ke vzpouře, — se promění ve zvuk děvky
a násilníka, který ubíjí zákazníka k smrti. A Falstaff, jehož
dřívější krádeže byly pozlaceny iluzemi o vrozené dobrotě,
nyní mluví o tom, že bude stonat na výdělek (1.2.248).
Pouze princ Jindra se v této hře zdá být méně vypočíta­
vý; je nyní vystaven záchvatům vyčerpanosti a zmatenos-
ti, ačkoli ani tato změna neslouží k tomu, aby ho zlidštila
(jak říká Auerbach ve svém slavném eseji), ale aby vyšlo
najevo, že zrady jsou systematické. Stávají se jemu i kvůli
němu. Už nemusí uvažovat o svém záměru „překonat na­
děje“ tím, že bude prodávat své ničemné kamarády: pro­
dej se uskuteční prostřednictvím struktury věcí, struktury
chápané v této hře pod zdvojenými jmény času a nutnosti.
Rovněž už není potřeba žádný hrdinský zápas s nebezpeč­
ným, skvělým nepřítelem, jakým byl Hotspur (jedinou při­
pomínkou jeho hlasu v této hře je Pistolová parodie mar-
lowského chvástání); povstalci jsou obratně, ne-li hanebně,
poraženi falešnými sliby Jindrova mladšího bratra, upjatě
počestného Jana z Lancasteru. Aby potvrdil své lži, přísa­
há Lancaster příznačně „na čest své krve“ (4.2.55), studené
krve, jak Falstaff poznamenal o Jindrovi, krve, kterou zdě­
dil po svém otci.
Záznam jiných hlasů — hlasů těch, kteří nemají žádnou
moc, aby zanechali textové stopy své existence, — v této
hře pokračuje, ovšem bez divadelního zdání princovy spolu-
viny. Král je stále přesvědčen o tom, že jeho syn je marno­
tratník a že království po jeho smrti dojde zkázy — snad
v tom duchu nachází prazvláštní útěchu —, ale už to není
pouze Jindra, kdo vyhlašuje (navzdory všemu zdání) svou
tajnou věrnost disciplinární autoritě. Warwick ujišťuje krá­
le, že princovy zájmy o ostré hochy z Eastcheapu jsou pro
něj tím pravým:
[128]

Princ jako cizí řeč jen studuje

své druhy. Má-li se ten jazyk znát,
je třeba všímat si i hrubých slov
a chápat je: když toho dosáhnem,
jak víte, výsosti, už jsou nám jen
předmětem poznání a odporu...
Princ jako hrubá slova v pravý čas
kumpány zavrhne, a co mu z nich
zachová paměť, bude pomůckou
k odhadu jiných lidí: obrátí
dřívější špatnost ve svou výhodu.
(4.4.68-78)
Nejprve jazyková analogie přirovnává princovy výlety do
pouličního života k dovednosti: dokonalé zvládnutí jazyka,
jazykové „mistrovství“, vyžaduje co nejširší slovní zásobu.
Ovšem temnost Warwickových slov — Jsou předmětem po­
znání a odporu“ — okamžitě posouvá cíl Jindrových jazy­
kových výzkumů za hranice dovednosti. Když se v prvním
dílu Jindřicha IV. Jindra vychloubá svou znalostí hospod­
ského slangu, můžeme si alespoň na okamžik představit, že
jsme svědky lidského společenství z úplného vrcholu i dna
společnosti při přátelském rituálu společného popíjení. Hra
může objasnit, jak jsem již říkal, že jsou zde přítomny dob­
ře formulované politické zájmy, avšak tyto zájmy mohou
být odsunuty do pozadí, byť jen nakrátko, pro potěšení
z představ toho, co Victor Turner nazývá communitas —
pospolitost založenou na chvilkovém porušení hierarchic­
kého řádu, který za běžných okolností společnosti vládne.45)
A dokonce i když ustoupíme od tohoto širšího smyslu pro
pospolitost, můžeme se po většinu hry těšit z Jindrovy pře­
kvapivé dovednosti, schopnosti, kterou po právu oslavuje
sám u sebe.
Naučit se cizí jazyk znamená uznat existenci jiného
národa a získat schopnost pohybovat se, jakkoli neuměle,
v jiném sociálním světě. Jindrova poznámka o pití s kaž­
dým kotlářem jeho vlastním nářečím naznačuje, byť pou­
ze v žertu, že nižší třídy jsou pro něj skutečně jinými lid-
45) Viz například Victor Turner: Dramas, Fields, and Metaphors: Symbolic Action in
Human Society (Dramata, pole a metafory. Symbolický akt v lidské společnosti),
Ithaca 1974.
 [129]

mi, cizím kmenem — nesmírně lidnatějším než jeho vlastní

— na území království. Tohle vnímání rozšířené za hra­
nice Shakespearovy hry naznačuje skutečnost, že angličtí
osadníci pocházející ze střední a vyšší třídy v Novém svě­
tě nepovažovali americké Indiány za jinou rasu, jako spíše
za obdobu jejich vlastních nižších tříd; kým je pro jednoho
kotlář, tím je pro druhého Indián.461
Připomíná-li Jindrův slovníček zpočátku praktický glosář
v Krátké a pravdivé zprávě, obsahující slova s jejich algon-
kinskými ekvivalenty pro oheň, potravu, přístřeší, pak War-
wickův popis Jindrových záměrů naznačuje hlubší podob­
nost s jiným druhem slovníku, který je konkrétněji spojen
s pokusem pochopit a ovládnout nižší třídy. Mám na mysli
zlověstné slovníčky, které se v šestnáctém století připojova­
ly k popisům zločinců a pobudů. „Zde předkládám dobrému
čtenáři sprostý a ohavný jazyk těchto lenivých lotrů a za-
hálčivých zlosynů,“ oznamuje Thomas Harman (s komickou
květnatostí, kterou chtěl demonstrovat svůj vlastní řečnický
talent) v úvodu textu, o němž prohlašuje, že je autentickým
seznamem, sestaveným s velkým osobním nasazením.471
Jeho pamflet, A Caveat for Common Cursitors (Výstraha
pro veřejné vagabundy), je plodem, jak Harman prohlašuje,
náročného osobního výzkumu, neboť jeho informátoři jsou
„úžasně lstiví a vychytralí“. Ovšem „s pomocí hezkých licho­
tivých slov, peněz a hodování“ se o jejich způsobech mnoho
naučil, „nikoli bez důvěryhodného slibu, že nikdy neprozra­
dím jejich jména ani nic z toho, co mi ukázali“ (82). Harman
vzápětí to, co mu ukázali, bezstarostně publikuje a své dílo
zakončuje nejen glosářem „zlodějské hantýrky“, ale i abe­
cedním seznamem jmen, aby se mohly uplatnit zákony pro
„přísné potrestání“ těchto ohavných povalečů.
Není jasné, zda lidé, o nichž Harman píše — tuláci,
děvky, pobudové předstírající nemoc nebo šílenství a po­
dobně —, jsou v užším vztahu ke společenské realitě než

46) Doklady hojně uvádí Karen Kupperman: Settling with the Indians, cit. dílo.
47) Thomas Harman: A Caueat or Warening, for Commen Cursetors Vulgarely Cal­
led Vagabones (Výstraha čili varování pro veřejné pobudy, vulgárně zvané va­
gabundy), 1566, in: Gamini Salgado (ed.): Cony-Catchers and Bawdy Baskets
(Podvodníci a mizerové), Middlesex 1972, s. 146.
[130]

Dorotka Chytlavá (Doll Tearsheet) nebo hostinská Pole­

tavá (Mistress Quickly).*® Velká část Výstrahy pro veřej­
né vagabundy, stejně jako ostatní pamflety o podvodnících
z té doby, má ráz knihy anekdot: starobylé příběhy o pod­
vodnících a darebácích, podané jako realistická pozorová­
ní. (Není příliš povzbudivé, že podvodnický výraz pro klá­
du, v níž byli trestáni, zní podle Harmana „barmanka“ [the
harmans].) Ovšem Harman se snaží vytvořit alespoň do­
jem přesného pozorování a zaznamenání — to bylo jedním
z důvodů, proč si lidé knihu kupovali — a jedním z hlav­
ních řečnických prostředků, které k tomu užívá, je příchuť
zrady: opakovaně upozorňuje na svůj závazný slib, že ni­
kdy neodhalí nic z toho, co se dozvěděl, neboť porušení sli­
bu zajišťuje přesnost a důležitost toho, co odhaluje.
Harman, jakýsi středostavovský princ Jindra, tvrdí, že
pomocí přetvářky získal přístup do světa, který je jeho svě­
tu normálně skrytý, a on tento přístup obrátí ve prospěch
království tím, že pomůže čtenářům rozpoznat a vymýtit
pokrytce v jejich středu. Harmanovy osobní zásahy — ob­
jevení a dopadení, o nichž hrdě podává zprávu (nebo které
si vymýšlí), — nestačí; pouze jeho kniha může plně odkrýt
vychytralé lsti darebáků, a tudíž podnítit soudce a šerify
k větší bdělosti a přísnosti. Tak jako se v obou částech Jin­
dřicha TV. stává tématem divadelnost coby jeden z rozho­
dujících činitelů královské moci, tak i ve Výstraze pro veřej­
né vagabundy (a ve většině zločinecké literatury dané doby
v Anglii a Francii) je samo tisknutí znázorněno jako síla
napomáhající společenskému řádu a odhalení kriminálních
podvodů. Tištěnou knihu lze veřejně šířit a snadno revido­
vat, takže jména pobudů a jejich triky mohou být známy
ještě dříve, než oni sami dorazí ke dveřím ctihodného ob­
čana; pro případ, že by snad tato pohyblivost nebyla dosta­
tečně hmatatelná, Harman tvrdí, že když byl jeho pamflet
teprve zpola vytištěný, jeho tiskař mu pomohl dopadnout
jednoho zvláště prohnaného „falešného blázna“ — simulu­
jícího epileptika. V Harmanově popisu se tiskař stává de-

48) O problémech alžbětinského zobrazování podsvětí viz A. L. Beier: Masterless

Men: The Vagrancy Problem in England, 1560—1640 (Muži bez pána. Problém
tuláctví v Anglii, 1560-1640), London 1985.
 [131]

tektivem, nejprve běží po ulici, aby simulanta dopadl, po­

sléze ho „medovými řečmi“ a ukázkou milodaru vláká do
rukou strážníka. Takovými senzačními historkami Har­
man konkretizuje moc knihy vypátrat pobudy a odevzdat
je spravedlnosti.
Nebezpečí takových výkladů spočívá v tom, že morální
obžaloba se obrátí a odhalí, že pořádkové síly jsou samy
závislé na pokrytectví a zradě a pobudové se ukážou bud
jako méně šťastní a méně chránění napodobitelé lidí výše
postavených, nebo jinak, jako primitivní vzbouřenci proti
pokrytectví kruté společnosti. Přesně takový obrat se v do­
bové literatuře podsvětí objevuje stále znovu, od prostitu­
tek a lehkých holek, které odpovídají na Harmanovy výtky
s neutuchající, byť rezervovanou důstojností, až po výmluv-
nější obhájce zhýralosti, kteří trvají na tom, že jejich životy
jsou v nejhorším případě napodobeninami životů výše po­
stavených lidí:
I když vaše zkušenost ve světě nebude tak velká jako moje
[říká falešný hráč kostek], přesto bezpochyby vidíte, že nikdo
není schopen žít jako čestný muž, pokud nemá nějaký soukro­
mý způsob, jak si pomoci, kromě toho, co u něj dosvědčuje svět.
Pomyslete, jestli by si šlechtici mohli vést tak, jak si vedou,
kdyby si měli v tomto tvrdém světě udržet tak vysokou úroveň
pouze ze své renty? Pomyslete, zda by právníci mohli tak bo­
hatě nakupovat, kdyby jejich obhajoby byly krátké, a všechny
jejich rozsudky se řídily spravedlností a svědomím? Copak by
se úřady daly draze koupit a kupující by brzy zbohatli, kdy­
by nehodlali vydrancovat čestnou službu svého úřadu? Copak
by kupci mohli tak rychle zbohatnout a získat bohatství jako
baron bez lží, špatné výroby zboží a bez nepoctivého prodeje
a šizení obchodníka na přízi nebo barvě, a copak by mohli ze
všech svých potomků učinit šlechtice?49’
Ačkoli se tyto obraty nacházejí v samém jádru zločinecké li­
teratury, bylo by chybou považovat jejich zamýšlený účinek
za subverzivní; stejnou chybou by bylo považovat za roz­
vratné srovnatelné pasáže — nejčastěji vyslovené Falstaf-
fem — v Shakespearových historických hrách. Subverzivní
49) [Gilbert Walker?]: A manifest detection of the moste vyle and detestable vse of
Diceplay (Zjevné odhalení odporného a hnusného užití hry v kostky), c. 1552,
in: Gamini Salgado (ed.): Cony-Catchers and Bawdy Baskets, cit. dílo, s. 42-43.
[132]

hlasy vznikají potvrzováním řádu a v jeho rámci; jsou in­

tenzivně zaznamenávány, ovšem tento řád nepodrývají. Jak
ukazuje dokonce Harmanův příklad — o tolik drsnější než
Shakespeare —, řád není ani možný, ani plně přesvědčivý
bez přítomnosti a vnímání zrady.
Tato závislost na zradě Harmanovi nebrání v tom, aby
proti obyvatelům podsvětí směřoval obžaloby z pokrytectví
a hluboké přetvářky a aby čtenáře nabádal k tomu, aby
jimi pohrdali a stíhali je. Naopak, Harmanovo morální po­
bouření se paradoxně zdá být vystupňované důsledkem
jeho vlastní účasti na lstivosti, kterou odsuzuje, jako kdy­
by ho řečnické útoky na odsouzené očišťovaly od jakékoli
viny. Jeho porušené sliby jsou aktem občanské povinnosti,
nezbytné strategie pro zabezpečení společenského blaha.
„Ukřičený, otrhaný dav prostopášníků“ postavil sám sebe
za hranice slušného chování; spravedlnost spočívá právě
v tom, že se přijímají taková opatření, která jsou nezbyt­
ná k jejich vymýcení. Harmanovy falešné přísahy jsou pro­
středkem rozpoznání a odstranění těch, kdo falešně přísa­
hají. Zhoubná skupinka lidí se bude „rozčilovat, vztekat,
bude zírat na tuto mou knihu a proklínat ji“, neboť její
praktiky, odhalené po čestném příslibu nevyzrazení, tu leží
vystaveny, ovšem většina se sjednotí ve spravedlivé výtce:
„úctyhodní si je budou ošklivit, uctiví je budou odmítat,
majitelé půdy se jim budou ostře vysmívat, sedláci jimi bu­
dou naprosto pohrdat, pracující lidé jim budou hrubě spí-
lat, ženy budou tleskat rukama a křičet na ně“ (84). Rád si
číst o lotrech znamená nenávidět je a souhlasit s tím, že je
možné bezohledně je zradit.
„Řádní lidé ve hře,“ podotýká nadaný kritik druhého
dílu Jindřicha IV., „vplynou do širšího řádu; špatní lidé
tomuto řádu vzdorují nebo jej zneužívají.“50’ To je sice prav­
da, ale stejně jako Harmanovo společenství odpůrců da­
rebáků, tak i „širší řád“ lancastrovského státu v této hře
zjevně tyje z porušování přísah. Shakespeare se nevyhýbá
žádné pociťované ohavnosti skrytě přítomné v takovém tří­
dění řádných a špatných lidí; přijímá diskursivní model, se
50) Norman N. Holland, in: Signet Classic edition druhého dílu Jindřicha IV., New
York 1965, s. xxxvi.
 [133]

kterým se mohl setkat u Harmana a ve stovkách dalších

textů, a stupňuje ho, takže vychází najevo, že vznik moder­
ního státu, stejně jako sebeutváření moderního vladaře, je
založeno na skutcích vypočítavosti, zastrašování a podvo­
du. A tyto skutky se dějí ve hře, za niž publikum, poddaní
téhož státu, platí vstupenky a jíž tleskají.
Ve druhém dílu Jindřicha IV. se projevuje jakýsi pocit
omezení, který ještě zesiluje nutkavým vypočítáváním po­
drobností: „Tam na tu stříbrozlatou číši, v té mojí komůrce,
kde říkám U delfínka, za kulatým stolkem v pářivém žáru
z ohniště, ve středu o svatodušním týdnu [...] tam a ten­
krát jsi mi odpřisáh...“ (2.1.86-89). V zahradě soudce Shal-
lowa nacházíme několik soumračných okamžiků uvolnění
z tohoto utlačovatelského omezení okolnostmi a strategií,
avšak Falstaff je nemilosrdně potírá — a toto splasknutí je
tak obdivuhodně zdařilé, tak zábavné, že je vítáme: „Pama-
tuju se na něj z Klementovy koleje jako na figurku, po ve­
čeři vykrájenou z tenkého plátku sýra. Svlečený vážně vy­
padal jako rozvětvená řípa, kam někdo pitoreskně nožem
vyryl tvář“ (3.2.308-312).
Zbývá jen zákon přírody: silní požírají slabší. To však
není tak docela tím, co by mělo Shakespearovo publikum
svým potleskem stvrdit. Shakespeare stejně jako Harman
odmítá schvalovat tak stroze cynické pojetí společenského
řádu; namísto toho se činy, jejichž účinkem by mělo být
radikální podrývání autority, projeví jako opory této au­
tority. V této hře, dokonce ještě krutěji než v prvním dílu
Jindřicha IV., jsou morální hodnoty — spravedlnost, řád,
zdvořilost — zajištěny prostřednictvím zdánlivého vytvá­
ření jejich subverzivních protikladů. Z nechutných zrad,
které zachovávají stát, roste „formální královská moc“,
s níž Jindra prostřednictvím závěrečné, rozhodující zrady
— zapuzením Falstafía — nakonec sám splyne.
V Richardu II. jsou momenty, kdy se zhroucení králov­
ství zdá být potvrzeno nalezením hmotného těla panovníka,
patosem jeho lidského bytí:
úctu odhodte,
mrav obvyklý a formy, obřadnost:
jsem chlebem živ a cítím nuzotu,
[134]

okouším žal, mám přátel potřebí

jak vy; a jsem-li těchto poddaným,
jak můžete mi říkat, že jsem král?
(přel. J. V. Sládek, 3.2.172-77)
V závěru druhého dílu Jindřicha IV. jsou takováto fyzická
omezení pohlcena ideologickou strukturou, a tedy ospra­
vedlněním královské hodnosti. Je to právě proto, že princ
Jindra je živ chlebem, takže můžeme pochopit oběť, kte­
rou on sám, a vlastně i jeho otec, učinili. Jindřich IV. — na
rozdíl od Richarda II. — neformuluje tuto oběť coby tea­
trální rétorický kus, nýbrž jako soukromou meditaci, jako
nejniternější myšlenky ustaraného a vyčerpaného muže:
Proč, spánku, v zakouřených chalupách,
natažen na pryčně a umořen
bzukotem much, leháváš raději
než v provoněných panských ložnicích
s nádherným baldachýnem nad hlavou,
ukolébáván sladkým zvukem hudby?
(3.1.9-14)
Kdo ví? Snad je to dokonce pravda; snad ve společnosti, kde
převážná většina mužů a žen neměla téměř nic, těch pár
bohatých a mocných v noci skutečně nemohlo spát. Měli
bychom však chápat, že tato nespavost nebyla dobře skrý­
vaným tajemstvím: utrpení velkých je v literatuře vládnou­
cích tříd v šestnáctém století jedním z oblíbených témat.51)
Jindřich IV. vede monolog, ovšem jak už to u Shakespeara
bývá, jeho osamělost ještě zvýrazní náš pocit, že tento mo­
nolog adresuje širšímu okruhu posluchačů: publiku v diva­
dle. Vyzývá nás, abychom posoudili jeho utrpení, abychom
pochopili — zde i jinde ve hře — cenu moci. Vyzývá nás
také, abychom tuto cenu chápali jako stvrzení moci, přijetí
groteskního a krůtě nerovného rozdělení majetku: všech­
no málokterým, nic mnohým. Své vysoké postavení si pa­
novníci vyslouží utrpením, nebo za ně přinejmenším platí,
a toto utrpení zušlechťuje, pokud přímo neočišťuje od lži
a zrady, na nichž jejich postavení závisí.
51) Viz Frank Whigham: Ambition and Privilege: The Social Tropes ofElizabethan
Courtesy Theory (Ctižádost a privilegium. Společenské tropy alžbětinské dvorské
teorie), Berkeley 1984.
 [135]

Jako mnohdy jindy Falstaff tuto ideologii paroduje,

nebo spíše — a o to významněji —ji představuje jako klam
ještě předtím, než se projeví jako oficiální pravda. Když
Falstaffa odvolají z hospody ke dvoru, obrací se k Dorot­
ce a hostinské Poletavé a nafoukaně prohlašuje: „Vidíte,
děvčata, jaká je sháňka po zasloužilých mužích. Kdo není
k ničemu, může si spát, kdežto muž činu musí do služby“
(2.4.374-377). O chvíli později se tato rétorika — příznačně
jako cosi, čím chce člověk udělat dojem na děvku nebo hos­
tinskou, jimž dluží peníze a nehodlá je zaplatit, — znovu
navrátí k samomluvě, nej niternějším myšlenkám krále.
Takové inscenování toho, co můžeme označit jako anti-
cipační nebo proleptickou parodii, je hlavním strukturním
principem Shakespearovy hry. Jeho účinkem není (jako
u prvoplánových parodií) zesměšnit nároky vysoké vážnos­
ti, ale spíše učinit je lehce podezřelými a posílit obezřet­
ný skepticismus. Tak například hned po Falstaffově ka­
rikatuře vyčerpanosti ctnostných odráží králův bezesný
patos prázdnotu, stejně jako naléhavost. V takových oka­
mžicích jako by druhý díl Jindřicha IV. ověřoval a potvrzo­
val temnou a znepokojivou hypotézu o povaze monarchické
moci v Anglii: totiž že její morální autorita spočívá na tak
hlubokém pokrytectví, že jí věří i sami pokrytci: „Chudá­
kům stačí k spánku nuzný kout. / Koruna brání hlavě spoči­
nout“ (3.1.30-31): tak mluví stará štika k bělici. Ovšem sta­
rá štika vlastně zřejmě věří svým slovům, stejně jako král
může věřit tomu, že ve skutečnosti nikdy neusiloval o ko­
runu, „ale majestát ztratil důstojnost, a musel jsem se pro­
to ujmout moci“ (3.1.73-74). Naše znalost sítě státnických
zrad a přístup k Falstaffově cynické moudrosti může toto
skryté pokrytectví odhalit. Přesto dokonce ani ve druhém
dílu Jindřicha IV., kde jsou lži a egoistické city naprosto
očividné, kde se opakovaně projevuje nelegitimnost legitim­
ní autority, kde se celý stát zdá být — abychom pozměnili
Moreovu větu — spiknutím velkých za účelem obohacení
a hájení vlastních zájmů pod zástěrkou obecného blaha, do­
konce ani zde to stát, ostražitý vůči známkám pobuřová­
ní na jevišti, nepřimělo k tomu, aby zasáhl. Můžeme si vy­
brat, zda tuto zjevnou laxnost přičteme neschopnosti, nebo
[136]

korupci, ale vazby, které jsem nastínil mezi historickými

hrami a diskursivními praktikami, jejichž představiteli jsou
Harriot a Harman, naznačuje jiné vysvětlení. Hra opět, byť
ještě v primitivnějším duchu než v závěru prvního dílu Jin­
dřicha IV., očividně stvrzuje zavedený řád: na konci vidíme
nově korunovaného krále Jindřicha V., jehož tělo se stává
„velkým tělem našeho státu“, opovrhovaného a zavrženého
Falstaffa a pak Lancastra, který sám byl nelítostným zrád­
cem povstalců a ted musí obdivovat svého ještě nelítostněj­
šího bratra: „Líbí se mi, jak to král zařídil“ (5.5.97).52)
Rozpoložení v závěru zůstává samozřejmě nepřívětivé
— zavržení Falstaffa bylo jedním z palčivých „problémů“ li­
terární vědy zabývající se Shakespearem — ovšem nepokoj
pouze napomáhá k potvrzení Jindrova výroku, že zavrhl
své bývalé já“. Pokud se v krutém závěru hry dostavuje
pocit marnosti, pak tento zmar potvrzuje pečlivě promyšle­
nou oficiální taktiku, pomocí níž jsou rozvratné představy
zároveň vytvářeny i ovládány:
[...] má nezkrotnost šla s otcem do hrobu,
mé spády utichly tam s ním a já
tu v jeho duchu střídmě žiji dál,
abych svět zklamal v očekávání,
vyvrátil proroctví a zneškodnil
pach pomluv [...]
(5.2.123-128)

IV
První díl Jindřicha IV. nám chvílemi
dovoluje cítit se jako Harriot, který zkoumá složitý nový
svět a přitom si ověřuje temné myšlenky, aniž by narušil
řád, který by tyto myšlenky mohly zjevně ohrozit. Druhý
díl Jindřicha IV. naznačuje, že jsme podobnější spíše In­

52) Veřejnou odezvu na zradu lze nesmírně obtížně poměřovat. Lawrence Stone před­
pokládá, že v prvních letech sedmnáctého století panoval přechodný stav. „Až do
konce šestnáctého století lidé neviděli nic nečestného na tom, když se zaútočí ne­
čekaně a s přesilou, a nic hanebného na tom udeřit ležícího muže. Od druhého de­
setiletí sedmnáctého století se však takové chování stávalo nečestným a docházelo
k němu stále méně“ (Lawrence Stone: The Crisis of the Aristocracy, 1558-1641
[Krize aristokracie, 1558-1641], zkrácené vydání, New York 1967, s. 109).
 [137]

diánům, donuceným vzdávat čest systému přesvědčení, je­

jichž podvodnost pouze potvrzuje jejich moc, autenticitu
a pravdu. Závěrečná hra v této sérii, Jindřich V., trvá na
tom, že my všichni jsme zároveň kolonizátoři i kolonizovaní,
králové i poddaní. Hra obratně vyjevuje každou nuanci
královského pokrytectví, bezohlednosti a nedostatku víry
— v podstatě tím ověřuje tvrzení, že úspěšná vláda nezá­
visí na posvátnosti, nýbrž na ďábelském násilí, — dělá to
ovšem v kontextu oslavování, kolektivního chvalozpěvu na
„tuto hvězdu Anglie“, charismatického vůdce, který očiš­
ťuje říši od těch, kdo jsou nenapravitelní, a vytváří bojovný
národní stát.
Tím, že spřáhne dohromady různé národy — před­
stavované ve hře Velšanem Fluellenem, Irem Macmorri-
sem a Skotem Jamym, kteří bojují u Agincourtu po boku
věrných Angličanů —, Jindra symbolicky zkrotí poslední
nepokořená území na britských ostrovech, oblasti, které
v šestnáctém století představovaly, mnohem silněji než ja­
kýkoli národ Nového světa, k záhubě odsouzené výspy mi­
zející kmenové organizace.53’ Mohli bychom očekávat, že
v Jindřichu V. bude způsob, který jsem nazval zazname­
náváním, užit nejdůsledněji, a v jistém smyslu tomu tak
je. Každý ze spojenců Anglie dostane odlišný akcent — „na
mostě mluvil velmi vypraně, ujišťuju vás. Ale to je v po­
řádku. Čas odrovná všechno“; „zmršili to, mrchy, zmršili.
Práce jsou zastavený, troubí se k ústupu“; „a bude vese­
lo, nezadržitelně se k tomu schyluje, jak já to vidím“54’ —
akcent, který napomohl stanovit literární zobrazení kon­
venčního Velšana, Ira a Skota v následujících staletích.
Ovšem jejich rozdílnost je podivně formální; představuje
sbírku mechanicky připisovaných rysů připomínajících
umocněnou, avšak statickou osobitost Jonsonových komic­
kých grotesek.

53) Přítomnost Ira mezi anglickými silami je zvláště příznačná, neboť, jak zdůraz­
ňuje Chorus, anglická expediční armáda se v době vzniku hry pokoušela Iry pod­
manit. Není to nejmenší z historických ironií této hry, že ani po čtyřech stech
letech se tento pokus nestal anachronismem.
54) [Jindřicha V. citujeme v překladu Martina Hilského. V anglickém originále jsou
výroky psané ve velice výrazných místních nářečích — pozn. překl.]
[138]

Slovní tiky takových postav nás přitahují, neboť ne­

představují nic cizího, ale naopak jsou předvídatelné a au­
tomatické. Baví, poněvadž publikum ujišťují o jeho vlastní
pohyblivosti a složitosti; dokonce i divák, hledící pasivně
na to, co hra ukazuje, a manipulovaný její rétorikou, je svo­
bodnější než tyto loutky postrkované na provázcích svých
vlastních absurdních přízvuků. Zdá se, že pouze Fluellen
(po většinu času nevázaný tyran, který se snaží zalíbit prin­
ci) v jednom okamžiku vyslovuje názory, které se vymykají
oficiální linii, a k těmto názorům nedochází prostřednic­
tvím své cizosti, nýbrž prostřednictvím své vytrvalé honby
za klasickými analogiemi. Odhaluje plutarchovskou para­
lelu mezi Jindrou a „Alexandrem Oprovským“ — „V Make­
donu řeka, v Monmouthu řeka,“ a tak dále — Fluellen do­
chází ke zjištění, že Alexandr „když měl mozek potemnělej
pivem a vztekem, zapil svýho nejlepšího přítele Kleita“.
Gower rychle zasahuje: „V tom se mu náš král nepodobá,
protože nikdy nezabil žádného svého přítele.“ Ale Fluel­
len trvá na svém: „Jak Alexandr zapil svýho přítele Kleita,
když vypil moc piva, tak Jindra z Monmouth, když pyl při
smyslech a soudnej, zapudil toho tlustýho rytíře, co kapá-
tec měl na přichu dokulata vycpanej. Pyl samej žert a sa-
má sranda a samá ptákovina a samý šprťouchlata. Už jsem
zapomněl, jak se jmenoval.“ Gower jeho jméno vysloví: „Ry­
tíř Jan Falstaff“ (4.7.26-51).
Tento okamžik v sobě skrývá zárodek zkázy. Srovnání
s opilým Alexandrem zaostřuje celé naše vnímání na Jin­
drovy střízlivé chladnokrevnosti, od zavržení Falstaffa —
„Jeho srdce zabil král“ (2.1.88) — až po zodpovědnost za
popravu svého někdejšího dobrosrdečného druha Bardolfa.
Při svých jazykových lekcích se Jindry zaměřil na lidi z uli­
ce, avšak jak předvídal Warwick, princ je studoval jako
„hrubá slova“, sotva se je naučil, hned je odvrhl.
Toto odvrhování v Jindřichu V. není přitažlivý obrázek,
ale je dokonale v souladu s praktikou, kterou jsme analy­
zovali v Harmanově Výstraze. Zlodějskou literaturu si pří­
mo připomeneme ve chvíli, kdy se Fluellen dozví, že Pistol,
o kterém se domníval, že ,je údatnej jako Marcus Anto­
nius“ (3.7.13—14), je „blázen, co občas jde do války a pak se
 [139]

v Londýně vydává za vojáka“ (3.6.67-69). „Ale tyhle pod­

vodníky musíte hned prokouknout,“ poznamenává Gower
ve verši, který by mohl posloužit jako Harmanův epigraf,
Jinak jim ošklivě naletíte“ (3.6.79-81). A jak se Fluellen
dozvídá, že Pistol je podvodníkem? Co Pistol dělá, aby se
prozradil? Vášnivě žádá Fluellena, aby se zastal Bardolfa,
který byl odsouzen k smrti za krádež „blbýho krucifixu“.
„Psi ať se věšej, ale lidi přece se nemaj škrtit na šibenici!“
(3.6.42-43). Fluellen odmítá; Bardolf visí; a pokus zachrá­
nit přítelův život vynese Pistoloví označení „ten prašivěj,
zavšivenej a vychloupačnej lump“ (5.1.5-6). Naopak Jin­
drovo symbolické zabití Falstaffa — které mohlo být za­
znamenáno jako jeho hořká obžaloba — Fluellen schvalu­
je coby vrcholný projev jeho ctností. Sotva se o tom zmíní,
vstoupí vítězně sám král a vede s sebou francouzské zajat­
ce. Tento vstup, doprovázený vojenským „poplachem“ a ná­
slednou královskou „fanfárou“, je dokonalým symbolickým
příkladem potenciální neshody, která se vklínila do okouz­
lující slavnosti. Zrada přítele nepodrývá, ale spíše podtrhu­
je morální autoritu a neodolatelný půvab moci. Tato auto­
rita, jak ji hra formuluje, je právě onou schopností zradit
přítele, aniž by se přitom člověk poskvrnil.
Jestliže ani angličtí spojenci, ani lidé z ulice vhodně ne­
naplňují roli cizinců, jejichž hlasy „se zaznamenávají“, pak
Jindřich V. nám předkládá neochabující, ba dokonce krajní
podobu této zvyklosti v dialogu francouzských postav, v dia­
logu, který je při představení částečně uveden bez překla­
du. Tento dialog obsahuje dokonce i jazykovou lekci, která
byla v předchozích hrách přímo symbolem „zaznamenává­
ní“. Ale tak jako spojenci Anglie, říkají i francouzští nepřá­
telé přesto nápadně málo toho, co je vzhledem k nejautori­
tativnějšímu hlasu ve hře cizí nebo zneklidňující. Ovšemže
několik francouzských šlechticů opovržlivě odmítá Jindru
coby „marnivého, mělkého, vrtošivého kluka“ (2.4.28), avšak
tyto urážky jsou passé; je to, jako kdyby zpráva o konci prv­
ního dílu Jindřicha IV. (respektive jeho důsledky) dosud
nepřekročily kanál La Manche. Rovněž sebevědomý fran­
couzský předsudek o kulturní a společenské nadřazenosti
nad Angličany — „pár výhonků, co nechal v Anglii chtíč
[140]

našich otců, ty štěpy z divokých a planých kmenů“ (3.5.6-7)

— zazní pouze proto, aby jej vzápětí potřelo téměř zázrač­
né vítězství Angličanů. Půvab francouzské aristokratické
kultury se nepopírá (viz například litanie jmen šlechticů
začínající v 3.5.40), ale ústí v domýšlivou sebedůvěru a vo­
jenskou neschopnost, která je výslovně pojata jako impo­
tence sexuální. Francouzští bojovníci visí Jak rampouchy
ze střech“, zatímco Angličané jim „oplodňují lůna polí krví“
(3.5.23-25). V důsledku toho stěžuje si Dauphin:
Naše dámy se nám vysmívají.
Nabídnou prý své klíny Angličanům,
když my jsme vyžilí, a zalidní
naši zem udatnými bastardy [...]
(3.5.28-30)
Tak se tvrzení o francouzské nadřazenosti okamžitě pro­
měňuje v zdůraznění anglické potence. Před koncem hry,
v reflektovaném gestu vůči obvyklému zakončení komedie,
se sexualizované násilí invaze umenšuje a přechází v Jind­
rovo dvoření princezně Kateřině: „Já mám Francii tak rád,
že ani jednu její vesnici si nedám vzít. Chci, aby byla celá
moje. Poslouchej, Katko: až Francie bude moje a já tvůj,
bude Francie tvoje a ty budeš moje“ (5.2.173-176). Uznání
druhého nyní vyústilo v jeho naprosté pohlcení.
Co se týče jazykových lekcí, studentem již není Jind­
ra, nýbrž francouzská princezna. Vždycky, když slyšíme,
jak někdo špatně mluví naším jazykem, se trošku bavíme,
zažíváme uspokojivý pocit z toho, že bez obtíží vlastníme
něco, čeho jiní dosahují jen namáhavě. Tento pocit se občas
mísí s blahosklonným povzbuzováním nešikovného žáka
v jeho dětinském úsilí, občas s potěšením z nezamýšlených
nesmyslů nebo neslušných výrazů, o,něž žák klopýtá. (Jed­
nou jsem v Bergamu několik minut přihlížel, jak se jeden
kolemjdoucí zmítal smíchem poté, co jsem se zeptal na ces­
tu ke Colleone Chapel. Teprve o chvíli později jsem si uvě­
domil, že jsem to vyslovoval „Coglioni“ — „Balls“ — Chapel
[tedy „kaple koulí“ nebo „varlatová kaple“, pozn. překl.].)
V Jindřichu V. se toto pobavení ještě zesiluje, neboť fran­
couzská princezna se nepřímo učí anglicky v důsledku
úspěšné anglické invaze, invaze názorně zobrazené jako
 [141]

znásilnění. A příjemný pocit národní a konkrétně mužské

nadřazenosti je korunován komickou přehlídkou obscén­
ností, kterých se princezna nechtěně dopouští.55’
Pokud je subverzivní síla „zaznamenávání“ v Jindři­
chu V. podstatně zredukovaná, pak způsob, který jsem na­
zval vysvětlování, je naopak posílen ve své schopnosti zne­
klidňovat. Při líčení dobyvačné války, kterou Jindřich V.
zahájil proti Francii, je kladen důraz na akty „vysvětlo­
vání“. Hra začíná nechvalně známým detailním popisem
králova genealogického nároku na francouzský trůn a toto
ideologické ospravedlnění anglické politiky je, tak jako ve
srovnatelných případech u Harriota, znepokojující směsi­
cí „logicky správných“ dedukcí (jakmile jsou přijaty počá­
teční premisy) a hrubého prosazování vlastních zájmů.56’
V ideologických obhajobách absolutismu jsou vlastní zájmy
monarchy a zájmy národa totožné a obojí jsou následně
zajištěny Božím všepřesahujícím řízením. Tak je Jindrův
osobní triumf u Agincourtu zachycen jako triumf národa,
a ten je následně představen jako triumf Boží. Když se
král dozví nesmírně příznivý poměr padlých — deset tisíc
mrtvých Francouzů oproti devětadvaceti Angličanům57’ —,
okamžitě přenechá „všechnu slávu, trofeje a lesk“, jak to

55) Alespoň některým příslušníkům alžbětinského publika by jistě neuniklo, že by

bylo mnohem pravděpodobnější, kdyby se anglický šlechtic učil francouzský než
Francouz anglicky. Jazyková lekce, jak říká Steven Mullaney, je Shakespearo­
vým „zpětným pohledem na neslušné řeči, které zaujímaly rozporný střed Jin­
drovy marnotratnosti“. Zatímco v prvním a druhém dílu Jindřicha IV. zazname­
návání jazyka druhého mělo v sobě tragický prvek, jeho protějšek v Jindřichu
V. má ráz pouhé francouzské frašky (Steven Mullaney: „Strange Things, Gross
Terms, Curious Customs: The Rehearsal of Cultures in the Late Renaissance“
(Nezvyklé věci, hrubá slova, podivné zvyky. Osvojování kultur v pozdní rene­
sanci), Representations 3 [1983], s. 63-64).
56) „To nezní jako pokrytectví nebo cynismus. Arcibiskup vykonává svou povinnost
věrohodně, neboť jeho postoj v těchto úvahách je bezúhonný [...] Jindřich není
původcem agrese“ (J. H. Walter, v edici Arden Krále Jindřicha V., London 1954,
s. xxv).
57) Poměr padlých vychází jasně ve prospěch Angličanů ve všech popisech bitvy,
ovšem Shakespeare přejímá od Holinsheda nejvyšší možné číslo. Sám Holinshed
dodává, že „jiní důvěryhodní spisovatelé prohlašují, že bylo zabito více než pět
nebo šest set“ Angličanů (Holinshed, in: oxfordské shakespearovské vydání Jin­
dřicha V., ed. Gary Taylor, Oxford 1984, s. 308). Podobně se Shakespeare nezmi­
ňuje o taktických prostředcích, pomocí kterých anglická armáda svého vítězství
dosáhla. Vítězství se tu prezentuje fakticky jako zázračné.
[142]

později komentuje Chorus, Bohu: „Tvé dílo je to, jenom tvo­

je, Bože, jen tvoje“ (4.8.111-112).
Jindra je zjevně přesvědčen o tom, že tento výklad ang­
lického vítězství — přenesení jeho příčiny a významu z pů­
sobení lidského na působení Boží — vyžaduje nějaké po­
tvrzení:
Pod trestem smrti
zakazuji všem vychloubat se
či přisvojit si to,
co patří jenom Bohu.
(4.8.114-116)
Takovým prohlášením Boží zodpovědnosti za povraždění
Francouzů se posílí a zajistí přinejmenším záře božské pří­
zně ve prospěch celé události, od složitých genealogických
nároků až po popravu zrádců, napadení Francie, hrozby na­
mířené proti civilistům a masakr zajatců. Přesto tento dra-
konický způsob zajišťování Boží odpovědnosti nejen posiluje
anglické nároky, ale i znepokojuje: se strategickou cyklič­
ností, zároveň přesvědčivou i podezřelou, může být vděč­
nost Bohu za zabíjení zajištěna pouze hrozbou dalšího za­
bíjení. Prvek přesvědčivosti by nepochybně převládl, kdyby
bylo v sázce přežití samého publika — těch pár alžbětinců,
kteří otevřeně zpochybňovali teologické nároky mocných, se
ocitalo ve velkých nesnázích — avšak bylo v divadle toto ri­
ziko tak vysoké? Nebylo možné uvnitř, mezi zdmi divadla,
pochybovat o nárocích, které byly jinde nesporné?
O několik let dříve, v závěru hry The Jew of Malta (Malt­
ský žid) vrhl Marlowe ničivě ironický pohled, hodný Ma-
chiavelliho, na zbožnost vítěze: Femez dává Bohu „slávu,
trofeje a lesk“, které získal zradou Bamabáše, což je závě­
rečným hořkým vtipem v této hořké hře. Shakespeare ne-
zachází tak daleko. Usiluje však o to, aby upoutal pozornost
k problematickému vzývání Boha bitev, natož k jeho vy­
nucování prostřednictvím hrozby trestu smrti. V předvečer
bitvy u Agincourtu odpověděl voják Williams bez nadšení
přestrojenému králi na tvrzení, že jeho věc je spravedlivá:
Ale jestli jeho věc není spravedlivá, bude se mít král z čeho
zpovídat, až se všechny ruce a nohy a hlavy usekaný v bitvě
spojí v den posledního soudu a budou křičet: „Zemřely jsme
 [143]

tam a tam a budou nadávat a dovolávat se felčara, manže­

lek zanechanejch v bídě, nesplacenejch dluhů a opuštěnejch
dětí. Myslím si, že bude málo těch, kdo v bitvě poznaj pěknou
smrt. Jak může někdo z křesťanský lásky dát život, když při
tom cedí tolik cizí krve? (4.1.134-143)
Na to král odpovídá řadou neobratných „vysvětlení“, která
mají ukázat, že „král se nemusí zodpovídat ze smrti každé­
ho svého vojáka“ (4.1.155-156) —jako kdyby smrt v bitvě
byla naprosto nepředvídatelnou nehodou, nebo jinak, jako
kdyby Bůh každého zabitého vojáka potrestal za nějaký
skrytý zločin, nebo opět, jako kdyby válka byla nábožen­
ským požehnáním a pro vojáka „výhodou“, schopnou „očistit
svědomí od viny, byť by byla sebemenší“ (4.1.179-180). Ne­
jenže si tato vysvětlení vzájemně odporují, ale navíc vrhají
stín i na samotného krále. Těsně po této scéně, když začíná
svítat, totiž Jindra nervózně prosí Boha, aby zapomněl —
alespoň „dneska“ — na zločin, který mu přinesl prospěch:
tedy na to, jak jeho otec sesadil a zavraždil Richarda II. Král
připomíná všechny nákladné a usmiřující rituální činy, kte­
ré ustanovil na odčinění vraždy Bohem pomazaného vládce
— znovu pohřbil jeho tělo, pěti stům ubožáků „ročně“ pla­
tí, aby dvakrát denně prosili za odpuštění, dal postavit dvě
kaple, kde kněží slouží mše za Richardovu duši —, a slibu­
je ještě víc. Avšak v okamžiku, který předjímá Klaudiovo
nedostatečné pokání za starou Hamletovu vraždu, nedosta­
tečnou z toho důvodu, že „dosud drží všecko, co tím získal“,
proč zločin spáchal {Hamlet, přel. E. A. Saudek, 3.3.53-54),
Jindra poznává, že tyto odčiňující rituály, a dokonce „kajíc­
né slzy“ jsou marné:
A chci
udělat víc, ač vím, že vše, co mohu,
nezvýší cenu mého pokání.
(4.1.303-305)58’

58) V dlouhém doslovu ke svému vydání Jindřicha V. se Gary Taylor pokouší obhá­
jit svou záměnu z „all“ [vše] na „ill“ [zlo] v těchto verších, a to na základě toho,
že výklad ve smyslu Klaudiova neúspěšného pokání by bylo pro herce obtížné
sdělit, a i kdyby jej sdělil, učinil by „vítězství u Agincourtu morálně a dramaticky
nepochopitelné“ (Taylor, s. 298). Výkladový rámec, který nastiňuji v této kapi­
tole, by měl Foliovo čtení učinit plně pochopitelným; účinek vítězství je podle
mne zesílen morálními problémy hry.
[144]

Hrozí-li Jindra za soumraku popravou každému, kdo

odpírá Bohu naprostou vděčnost za překvapivé vítězství
Angličanů, pak předchozí scény jako by plně odhalovaly
ideologické a psychologické mechanismy stojící za tímto do­
nucováním, jehož kořeny jsou v násilí, magickém smiřování
a špatném svědomí. Struktura, která se tu odhaluje, je totož­
ná se strukturou zahlédnutou ve druhém dílu Jindřicha IV. :
jsme svědky předjímající subverze každého z ústředních
tvrzení hry. Arcibiskup z Canterbury protahuje nekonečné
veřejné ospravedlnění, neboť invaze, jak soukromě vyznal,
by zmírnila finanční tlak na církev; Jindra opakovaně va­
ruje své oběti, že si samy přivodí drancování a znásilňová­
ní, ale říká to jako hlava invazní armády, která se chystá
drancovat a znásilňovat; Gower tvrdí, že král nařídil zabíjet
zajatce jako odplatu za útok na zásobovací kolonu, ovšem
my jsme právě viděli, že králův rozkaz útoku předcházel.59’
Podobně Jindrovy úvahy o utrpení velkých — „Kolik radostí
dostupných všem si musí odříct král!“ (4.1.236-237) — utrpí
tím, že je téměř výhradně sám zodpovědný za válku, která
podle jeho vlastního výkladu i podle výkladu nepřátel způ­
sobuje nesmírné strádání obyvatel. A po zhlédnutí scény,
v níž nepokojné a vystrašené jednotky beze spánku očeká­
vají úsvit, je obtížné nechat se plně přesvědčit Jindrovou
vrcholnou vizí „otroka“ a „chudáka“, kteří zdravě spí a málo
vědí, „co nocí probdí král, když chrání mír“ (4.1.283).
Toto zjevné podvracení monarchovy glorifikace vedlo
některé kritiky, počínaje Hazlittem, k chápání chvalozpěvu
jako hořce ironického či k tvrzení, poněkud přijatelnější­
mu, že Shakespearovo vylíčení Jindřicha V. je od základu
dvojsmyslné.60’ Ovšem ve světle Harriotovy Krátké a prav­
59) Taylor se pokouší jemně a podle mého názoru nepřijatelně omezit nezamýšle­
nou ironii v Gowerově verši „takže král udělal jen dobře, když rozkázal pobít
všechny zajatce“ (4.7.8-10): „Gower neříká (jak tomu všichni editoři a kritikové
zřejmě rozuměli) ,král způsobil, že všichni zajatci byli popraveni kvůli útoku
na zásobovací kolonu', nýbrž ,vzhledem ke krutosti následného francouzského
chování král ospravedlnitelné způsobil smrt svých zajatců“' (Taylor, s. 243). Do­
konce i kdybychom chápali verš v Taylorově smyslu, otevřel by se tím morální
problém ještě horší než problém politický, který se tím vyřešil.
60) Viz poučnou rozpravu in: Norman Rabkin: Shakespeare and the Problem ofMea­
ning (Shakespeare a problém významu), Chicago: University of Chicago Press
1981, s. 33-62.
 [145]

divé zprávy se můžeme domnívat, že subverzivní pochyb­

nosti, které hra neustále probouzí, pramení paradoxně ze
snahy posílit moc krále a jeho války. Účinek je úzce spojen
se zvratem, kterého jsme si několikrát povšimli — velké
události a promluvy se všechny vyskytují dvakrát: popr­
vé jako podvod, podruhé jako pravda. Náznaky špatného
svědomí jsou docela skutečné, jsou však potlačeny — po­
tlačeny až do doby, než bude po Essexově válečném tažení
do Irska, po vládě královny Alžběty, po dobu, co bude trvat
samotná monarchie coby významná politická instituce. Po­
tlačeny možná dokonce až dodnes, neboť ve stopách zcela
ironických čtení a v době, kdy už by to nemělo mnoho zna­
menat, není vůbec jasné, zda může být Jindřich V. úspěšně
inscenován jako subverzivní hra.
Problém s jakýmkoli pokusem hru inscenovat spočívá
v tom, že její ústřední postava se živí pochybnostmi, kte­
ré vzbuzuje. Posílení královské moci totiž není pouze zá­
ležitostí odkladu pochybností: vlastní pochybnosti, které
Shakespeare vyvolává, neslouží k tomu, aby zbavily krále
jeho charismatu, nýbrž aby jej posílily, právě tak, jak posi­
lují divadelní přitažlivost hry; jednoznačné, nedvojsmyslné
oslavy královské moci, jimiž doba oplývá, nemají žádnou
divadelní sílu a už dávno upadly v zapomnění. Charisma­
tická autorita krále, stejně jako autorita jeviště, závisí na
falsifikaci.
Napětí publika potom zvětšuje jeho pozornost; neustálé
připomínky rozporu mezi skutečným a ideálním popouzejí
diváky, a vedou je tak k tomu, aby si tento rozpor vynahra­
dili, aby vsadili na iluzi velkoleposti, aby byli oslněni svou
vlastní pomyslnou identifikací s dobyvatelem. Ideální král
musí být z větší části výtvorem publika, výsledkem vůle do­
být, vůle, která je odhalena jako totožná s potřebou podro­
bit se. Hra Jindřich V. šije pozoruhodně vědoma této závis­
losti na tvořivé síle publika. Úvodní verše prologu evokují
takovou podobu divadla, která se radikálně liší od toho, co
se objeví: „království změní v jeviště a krále v herce i di­
váky nádherných scén!“ (3—4). V takovém divadelním stá­
tě by nebyl žádný společenský rozdíl mezi králem a divá­
kem, hercem a publikem; všichni by byli královští a úlohou
[146]

představení by bylo přeměnit nikoli herce v krále, nýbrž

krále v boha: „Statečný Jindřich, podobný Martovi“ (5-6).
Takovou iluzi vlastně předvádí královské masky, dvorní
hry pro krále, ovšem Shakespeare si je ostře vědom toho,
že jeho hra není dvorskou zábavou, že jeho herci jsou „pří­
zemního a tupého ducha“ a že jeho diváci jsou stěží vládco­
vé — „panstvo“, mluví k nim s jemnými lichotkami.61’ „Na
vaši obraznost chcem působit,“ naléhá prolog na publikum,
„to vaše mysl dá lesk našim králům“ (18, 28). Toto „dá“ je
předloženo ve formě výzvy a obhajoby — důsledek ubohé­
ho omezení „těchhle malých, obyčejných prken“ — ovšem
nezbytnost se podle mého názoru rozšiřuje za hranice je­
viště: všem králům „dá lesk“ obraznost diváků a pocit ome­
zení krále nebo divadla pouze vyvolává ještě přesvědčivější
působení těchto sil.
Moc náleží každému, kdo dokáže toto působení předsta­
vivosti ovládat a těžit z něho; odtud pramení oslavování
charismatického vládce, jehož nedokonalosti máme zazna­
menat a současně je „doplnit“ („Prolog“, 23). Odtud prame­
ní též spoluvina (prostupující všechny tyto hry) mezi prin­
cem a dramatikem, spoluvina znesnadňovaná, avšak nikdy
zcela vymazaná silnou protisměrnou identifikací s Falstaf-
fem. V Jindrovi Shakespeare tvoří přesvědčivý symbol dra­
matika coby svrchovaného „kejklíře“, raziče padělaných
mincí, žoviálního mistra iluzorní subverze a vykupitelské
zrady. Abychom porozuměli Shakespearovu pojetí Jindry
na cestě od prostopášníka až po panovníka, potřebujeme
znát poetiku alžbětinské moci, a ta se projeví v rozhodu­
jících momentech jako neoddělitelná od poetiky divadla.
Ověřování, zaznamenávání a vysvětlování jsou základní­
mi prvky této poetiky, která je neodlučitelně spjata s po­
stavou královny Alžběty, panovnice'bez stálé armády, bez
vysoce rozvinuté byrokracie, bez rozsáhlé policejní síly, pa­
novnice, jejíž moc se utváří teatrálním oslavováním králov­
ské slávy a teatrálním násilím postihujícím nepřátele této
slávy. Moc, která spočívá na rozsáhlém policejním apará-
61) Toto lichocení se pozorně odráží v Jindrově slibu jeho jednotkám v předvečer
bitvy u Agincourtu, totiž že „bude mým bratrem, ať je kdokoli. I chudák dnes se
stane šlechticem“ (4.3.62-63). Po bitvě slib tiše upadne v zapomnění.
 [147]

tu, silné středostavovské nukleární rodině, propracovaném

školském systému, moc, která sní o věznici s celami v kru­
hu, v níž i ta nejskrytější tajemství jsou přístupná pohledu
neviditelné autority — pro takovou moc bude odpovídají­
cí estetickou formou realistický román;62’ alžbětinská moc
naproti tomu závisí na své privilegované viditelnosti. Tak
jako v divadle musí být obecenstvo silně zaujato touto vidi­
telnou přítomností a zároveň od ní drženo v uctivé vzdále­
nosti. „My panovníci,“ řekla Alžběta deputaci horní i dolní
sněmovny v roce 1586, „stojíme na jevišti vystaveni pohle­
du celého světa.“63’
Královská moc se svým poddaným ukazuje jako v diva­
dle a poddaní jsou pohlceni poučnou, nádhernou nebo dě­
sivou podívanou a současně je jim zapovězeno zasahování
nebo důvěrnější sblížení. Hra o autoritě závisí na divácích
— „to vaše mysl dá lesk našim králům“ —, avšak předsta­
vení je uděláno tak, aby se zdálo být naprosto mimo kon­
trolu těch, jejichž „působení obraznosti“ mu ve skutečnos­
ti udělují význam a sílu. Tyto věci, uvažuje Thomas More
o tom, co obyčejní lidé říkají o jednom z takových předsta­
vení, Jsou královské hry, jako by to byly divadelní kusy,
z větší části hrané na prknech. V nich nejsou chudí lidé nic

62) Brilantní prozkoumání této hypotézy viz D. A. Miller: „The Novel and the Po­
lice“ (Román a policie). Glyph 8 (1981), s. 127-147.
63) Citováno in: J. E. Neale: Elizabeth 1 and Her Parliaments, 1584-1601 (Alžběta
I. a její parlamenty, 1584-1601), 2 díly, London 1965, díl 2, s. 119. Pro kom­
plexní vztah mezi divadlem a absolutismem viz Stephen Orgel: The Illusion of
Power: Political Theater in the English Renaissance (Iluze moci. Politické di­
vadlo v anglické renesanci), Berkeley 1975; Jonathan Goldberg: James I and the
Politics of Literature: Jonson, Shakespeare, Donne, and Their Contemporaries
(Jakub I. a politika literatury. Jonson, Shakespeare, Donne a jejich současníci),
Baltimore 1983; Jonathan Dollimore: Radical Tragedy: Religion, Ideology, and
Power in the Drama ofShakespeare and His Contemporaries (Radikální tragédie.
Náboženství, ideologie a moc v dramatech W. Shakespeara a jeho současníků),
Brighton 1983 ; Stephen Greenblatt (ed.): The Power ofForms in the English Re­
naissance (Moc forem v anglické renesanci), cit. dílo; Steven Mullaney: „Lying
like Truth: Riddle, Representation, and Treason in Renaissance England“ (Lhaní
jako pravda. Záhada, znázornění a zrada v renesanční Anglii), ELH 47 (1980),
s. 32-47; Paola Colaiacomo: „II teatro del principe“ (Divadlo prince), Calibano
4 (1979), s. 53-98; Christopher Pye: „The Sovereign, the Theater, and the King-
dome of Darknesse: Hobbes and the Spectacle of Power“ (Panovník, divadlo
a království tmy. Hobbes a podívaná moci), Representations 8 (1984), s. 85-106.
[148]

než přihlížející. A ti, kdo jsou moudří, se do nich už dál ne­

budou plést.“64’ Toto divadelní prostředí pozoruhodně trvá
na paradoxech, dvojznačnostech a napjatých situacích,
v nichž se autorita ocitá, zdánlivé vytváření subverze je
však, jak jsme již viděli, vlastní podmínkou moci. Měl bych
dodat, že tato podmínka není teoretickou nezbytností diva­
delní moci obecně, nýbrž historickým fenoménem, konkrét­
ním způsobem této konkrétní kultury. „V Anglii šestnácté­
ho století,“ píše Clifford Geertz, když srovnává alžbětinské
a majapahitské vlády, „byl politický střed společnosti bo­
dem, v němž napětí mezi vášněmi, které moc vzbuzovala,
a ideály, kterým měla podle předpokladů sloužit, bylo vy­
stupňováno do nejvyšší míry. [...] Na Jávě ve čtrnáctém
století byl střed bodem, v němž se takové napětí vytratilo
v záři kosmické symetrie.“65’
Právě kvůli anglické formě absolutistické divadelnosti
může být Shakespearovo drama, psané pro divadlo, pod­
řízeno státní cenzuře, tak neústupně subverzivní: samot­
ná forma jako prvořadý výraz renesanční moci napomáhá
tomu, že jsou v ní ovládnuty radikální pochybnosti, kte­
ré neustále podněcuje. Je samozřejmé, že to, co je pro stát
způsobem ovládnuté subverze, to může být pro divadlo
způsobem subverze ovládnutí: v Shakespearově dráze jsou
body — nejvýznamnějším příkladem je Král Lear6® —, kdy
je proces ovládnutí napjatý až do kritického bodu. Ovšem
historické hry se takovému extrémnímu tlaku důsledně vy­
hýbají. Stejně jako Harriot v Novém světě, tak i jindřichov-
ské hry potvrzují machiavelistickou hypotézu, že královská
moc se rodí z násilí a podvodu, a to i přesto, že své publi­
64) R. S. Sylvester (ed.): The History ofKing Richard ///(Dějiny krále Richarda III.),
in: The Complete Works of St. Thomas More (Sebrané dílo sv. Thomase Mora),
díl 3, New Haven: Yale University Press 1963, s. 80.
65) Clifford Geertz: „Centers, Kings, and Charisma: Reflections on the Symbolics of
Power“ (Centra, králové a charisma. Úvahy o symbolice moci), in: Joseph Ben
David a Terry Nichols Clark (eds.): Culture and Its Creators: Essays in Honor
ofEdward Shils (Kultura a její tvůrci. Eseje na počest Edwarda Shilse), Chicago
1977, s. 160.
66) Bezejmenný sluha v Learovi, který již nemůže déle snášet to, čeho je svědkem,
a který hrdinně probodne svého pána Comwalla, zákonného vládce poloviny
Anglie, obývá jiný politický svět, než jaký jsme zde nastínili, svět vyznačený
Shakespearem jako tragický.
 [149]

kum vedou k přijetí této moci. A my můžeme svobodně ob­

jevovat pochybnosti z her a vzdávat jim čest pouze z toho
důvodu, že nás již neohrožují.67’ Je tu subverze, nesmírně
mnoho subverze, jen pro nás ne.
(1988)

67) Možná bychom si měli představit, že Shakespeare psal své hry v době, kdy se
žádná z alternativ pro výrazný politický závazek nezdála být uspokojivá; kdy se
tlak na něj, aby se prohlásil stoupencem jednoho nebo druhého proudu, jevil jako
omezený, mravně chatrný, politicky hloupý; kdy se nejlákavějším politickým ře­
šením zdálo nechat všechny možnosti otevřené a situaci nejistou.
[150]

OBĚTI NOVÉHO HISTORISMU

Walter Benn Michaels

Název tohoto eseje mi vnukla řada ne­

dávných útoků na Nový historismus, z nichž většina bud
navrhuje, jako je tomu u Carolyn Porterové, aby se noví
historisté „ptali sami sebe, zda a kdy se [jejich] způsob ana­
lýzy stane spoluviníkem v kulturních operacích moci, které
mají být údajně analyzovány“, anebo ještě přímočařeji
tvrdí, jako je tomu u Donalda Pease, že Nový historismus
je jistým druhem „lingvistického kolonialismu“, kterému
se nedaří rozpoznat svou „příbuznost“ se současnými kolo­
nialistickými praktikami.“1) Ať už jsou metodologické pro­
blémy Nového historismu jakékoli, v těchto (a mnoha dal­
ších) výkladech jsou všechny zahrnuty pod jeho politiku.
Ta je popsána nikoli prostě jako chybný výklad minulosti,
nýbrž jako politická praxe, která napomáhá různým for­
mám bezpráví. Odtud plyne předpoklad obsažený v mém
názvu — totiž že jako politická praktika může mít Nový
historismus své oběti — a zároveň odtud plyne otázka, je­
jímž položením chci začít — totiž .kdo jsou oběti Nového
historismu?
Porterová i Pease se zabývají především esejem Stephe-
na Greenblatta „Neviditelné střely“ [v tomto souboru na

1) Carolyn Porter: „Are We Being Historical Yet?“ (Jsme už historičtí?), South

Atlantic Quarterly 87 (1988), s. 781; a Donald Pease: „Toward a Sociology of Li­
terary Knowledge“ (K sociologii literárního vědění), in: Jonathan Arae a Barbara
Johnson (ed.): Consequences of Theory (Důsledky teorie), Baltimore, Md. 1991,
s. 119, 145.
 [151]

s. 92, — pozn. překl.], a pro účely mého článku by bylo

možné říci, že oběťmi, alespoň u něho, jsou Indiáni Al-
gonkinové, jejichž „potenciální kulturní činnost“ a schop­
nost „mluvit za sebe“ jsou podle Porterové v Greenblattově
článku „vymýceny“ (773). A je-li vskutku něco trochu po­
divného na úvahách o Algonkinech coby Greenblattových
obětech — nepřišel s tím příliš pozdě? Jak může s nejlep­
ší vůlí na světě umlčet lidi, kteří jsou již více než čtyři sta
let mrtví? —, není možné tuto podivnost popsat tak, že je
zcela cizí Greenblattovu vlastnímu pojetí jeho dějinné pra­
xe. „Začal jsem,“ říká v první větě Shakespearean Nego­
tiations (Shakespearovská vyjednávání), „s touhou mluvit
s mrtvými.“2) Jakmile uvažujete o sobě tak, že se pokou­
šíte slyšet řeč mrtvých, rozhodně tím opravňujete druhé
k tomu, aby vás považovali za toho, kdo se pokouší mrtvé
umlčet. I když se tedy zdá být nepravděpodobné, že oběťmi
Nového historismu by mohli být lidé, jejichž pronásledová­
ní se více či méně definitivně událo dlouho předtím, než byl
Nový historismus zformulován, nemusí být tak nepřijatel­
ná myšlenka, že přinejmenším některé verze Nového histo­
rismu (a historismu obecně) jsou přesto svázány s pojetím
historikova vztahu k minulosti, které svým prosazením ne­
zbytné kontinuity mezi minulostí a přítomností činí taková
obvinění představitelnými.
Porterové však nejde především o to, aby Algonkiny brá­
nila před Greenblattem; skutečnou obětí Nového historis­
mu je podle ní sama historie. Na otázku položenou v názvu
svého eseje „Jsme už historičtí?“ odpovídá ne. Nový histo­
rismus podle ní „vymazává“ nejen „okrajové skupiny a pod­
řízené kultury“, ale i „samotné ,sociálno1“, vytváří tedy ja­
kýsi druh „kolonialistického formalismu“, v němž „sociální
diskursy“, údajně používané k „historizování“ literárních
textů, jsou místo toho přeměňovány v další literaturu (780,
779, 752). Z tohoto stanoviska není Nový historismus jen
nedostatečně zaměřen na to, aby literaturu historizoval, ale
také nepatřičně zaměřen na to, aby historii „literalizoval“.
2) Stephen Greenblatt: Shakespearean Negotiations: The Circulation of Social
Energy in Renaissance England (Shakespearovská vyjednávání. Proudění spole­
čenské energie v renesanční Anglii), Berkeley 1988, s. 1.
[152]

V odpovědi „na otázku, jak vztahovat text ke skutečnosti“,

Porterová tvrdí, že není možné prostě říci, že „skutečnost
je text, a pak přikročit k jeho čtení, jako to dělá Nová kriti­
ka, aby tam našla paradoxy, napětí a dvojznačnosti“ (148).
Porterová chápe Nový historismus tak, že textualizuje his­
torii právě takovým způsobem, jakým jistý druh vulgární
dekonstrukce textualizuje skutečnost.
Pokud však nemůžete prostě říci, že skutečnost je text,
pak můžete říci, že texty jsou skutečné —jaké jiné by moh­
ly být? A pokud nemůžete historii literalizovat, pak ovšem
rozhodně musíte literaturu historizovat. Jinými slovy to,
co není v pořádku s Novým historismem, není v pořádku
ani s tím, jak jej Porterová kritizuje: projekt historizová­
ní literatury po nás požaduje, abychom si představovali li­
teraturu, jež potřebuje být historizována. Ke spojování li­
teratury s historií můžeme být nuceni pouze tehdy, když
jsme přesvědčeni, že literatura byla od historie oddělena,
jako by například vydání sbírky básní bylo nějakým způ­
sobem méně historické než zveřejnění vyhlášky. Ovšemže
akt psaní básně i akt psaní vyhlášky probíhají v dějinách
a každý pokus porozumět kterémukoli z obou aktů je poku­
sem porozumět historické události. Proto tedy není možné
onen dobře známý imperativ „vždycky historizuj“ neupo­
slechnout. Každé čtení literárního textuje interpretací his­
torického aktu nebo aktů a každé čtení je popisem účin­
ků tohoto aktu nebo těchto aktů, dokonce i když dotyčné
účinky nespočívají v ničem jiném než v kritikově odezvě na
text. Myšlenka, že text činíme více historický tehdy, když
mluvíme o zapojení textu do jiného společenského jevu —
řekněme imperialismu nebo kritiky imperialismu — , na­
vazuje na myšlenku, že jiné věci, které by text mohl dě­
lat — například zdůraznit materiálnost označujícího nebo
zpochybnit možnost definitivně platných interpretací —,
jsou jaksi méně historické. Avšak zdůraznění materiálnos-
ti označujícího je stejně historické jako kritizování imperia­
lismu. Pokud se neshodneme na tom, kterou z těchto dvou
věcí daný text dělá, pak naše neshoda spočívá nikoli v tom,
zda jej historizovat, nýbrž jak jej historizovat. Bylo by do­
konce snadné dokázat, že každý kritický nebo teoretický
 [153]

spor o to, zda je určitá interpretace textu historická, je ve

skutečnosti sporem o to, zda její historie je ta správná. Ne­
existují žádné více nebo méně historické interpretace; exis­
tují pouze jinak historické interpretace.
Pokud je to pravda, potom se vytratí jisté známé pro­
blémy týkající se vztahu literatury k historii (především je
to sama myšlenka, že může existovat problém týkající se
vztahu literatury k historii). Nemusíme se například sta­
rat o to, zda historické přístupy nutně selhávají v oceně­
ní toho, co je na literárních textech příznačně literárního.
Protože je nutné literárnost literárních textů samu o sobě
chápat jako historický fakt, každý pokus ji charakterizo­
vat nabude nevyhnutelně podoby historického výkladu.31
Jinými slovy: básně se mohou odlišovat od vyhlášek, ne­
jsou však méně historické než vyhlášky, takže otázky tý­
kající se příznačné povahy literatury, stejně jako otázky
týkající se příznačné povahy vyhlášek, budou historický­
mi otázkami přinášejícími historické odpovědi. Ze stejného
důvodu se nemusíme starat o to, zda naše popisy neliterár-
na neproměňují historickou skutečnost jen v další literární
text. Nic není více historicky skutečného než literární tex­
ty. Tím mizí problém, jak překlenout propast mezi textem
a skutečností, mezi literaturou a historií. Problém toho, jak
překlenout propast mezi literaturou a historií, může exis­
tovat pouze tehdy, pokud mezi literaturou a historií nějaká
propast existuje. Protože taková propast neexistuje, neexis­
tuje ani takový problém.
Mně však ani nejde o to, abych bránil historismus tím,
že bych nechal jisté problémy zmizet. Zaprvé, je naprosto
zřejmé, že pokud v diskusi o vztazích mezi básněmi a vy­
hláškami (nebo mezi básněmi a jinými básněmi, mezi vy­
hláškami a jinými vyhláškami) existují skutečné problémy,
nevyřeší se připomínkou toho, že básně i vyhlášky jsou his­
torické. Zadruhé, historismus, pokud se nemýlím, žádnou
obranu nepotřebuje. Namísto toho bych chtěl vznést otáz­
ku, proč ho lidé brání, a dokonce i prosazují. Co se po nás
3) Tím nechci říci, že je nemožné, aby se historickému čtení nezdařilo ocenit pří­
značný literární charakter textu, ale jen to, že takový nezdar není možné chápat
jako důsledek historického charakteru čtení.
[154]

chce, když máme historizovat? Proč nás někdo nutí dělat

něco, čemu se stejně nemůžeme vyhnout?
Na tuto otázku můžeme dostat přinejmenším jednu od­
pověď, když si připomeneme debatu, o níž je možné říci,
že v osmdesátých letech dvacátého století dominovala lite­
rární vědě, která sama sebe prohlašovala za historickou,
debatu o vztahu literatury k tomu, co můžeme nejobecněji
nazvat „kulturou“, v níž literatura vzniká. Vzdoruje nebo
odporuje například americká literatura americké kultuře?
Je literatura jejím spoluviníkem? Vzdoruje jí a zároveň se jí
přizpůsobuje? Je lákavé myslet si, že to, co se nám na těch­
to formulacích nezdá, padá na vrub obecnosti pojmu „litera­
tury“ — různé literární texty mohou nepochybně konat růz­
né věci. Skutečný problém však nastává s obecností pojmu
„kultury“. Pokud chápeme kulturu jako souhrn přesvědče­
ní a zvyků v rámci dané skupiny lidí v daném čase, pak
je evidentně nepředstavitelné jednak jí vzdorovat, jednak
být jejím spoluviníkem. Požadavek amerického feminismu
z přelomu devatenáctého a dvacátého století, aby ženy smě­
ly prodávat svou práci, se vzepřel patriarchátu ve jménu
vlastnického individualismu. Ale jaký smysl má považovat
tento požadavek za vzdor americké kultuře, když patriar­
chát i vlastnický individualismus byly součástí americké
kultury konce devatenáctého století (pokud by nebyly, ne­
existovala by žádná možnost vzdorovat, ani by to nemělo
žádný smysl)? Nejde o to, že vzdor nebo spoluvina jako ta­
kové jsou nemožné, nýbrž že to, čemu člověk vzdoruje (nebo
s čím sdílí spoluvinu), nikdy není jeho vlastní kultura.
V tomto světle se debata o vzdoru a spoluvině jeví jako
opakování staré debaty o možnosti skutečně radikální po­
litické změny, opakování umožněné tím, že si historismus
přisvojil v podstatě dekonstruktivistický model politické
diference. Odlišnost {difference) podle dekonstrukce je roz­
hodujícím způsobem subverzivní, což znamená (přeloženo
na úroveň kultury), že odlišnosti v rámci jedné kultury je
nutno chápat jako odlišnosti kultury od sebe samé. Z toho­
to tvrzení se rodí dvě formy patosu, který se šíří v historic­
kých sporech o vzdor. Ze stanoviska těch, kteří se vzdorem
sympatizují, spočívá patos v tom, že nemůže nikdy zcela
 [155]

uspět: poněvadž vzdorování kultuře je vzdorováním kultu­

ry proti sobě samé, bude vzdor vždycky tím, čemuž vzdoru­
je. Ze stanoviska těch (pokud někdo takový existuje), kdo
sympatizují s utiskovateli, spočívá patos v tom, že vzdor
nemůže nikdy zcela selhat: kultura nikdy nemůže elimino­
vat vzdor vůči sobě samé, protože vzdor vůči sobě samé je
její součástí.
Podle tohoto modelu jsou politické problémy chápá­
ny jako problémy, jak najít prostor, z něhož vést kritiku
vůči své vlastní společnosti.4’ Proto podle Brooka Thomase
hodnota literární historie spočívá v tom, že ve světě, kde
,je stále těžší si představit alternativy k současné situa­
ci“, nám „historikův pohled zpět“ může ukázat, že „různé
činy a způsoby budování světa se mohly vydat po jiných
cestách“, „což nás vyzývá k tomu, abychom pátrali po al­
ternativních způsobech budování světa“.5’ Myšlenka spočí­
vá v tomto: uvědomovat si skutečnost, že věci mohly v mi­
nulosti dopadnout jinak, nám může dát důvod k naději, že
by mohly dopadnout jinak i v budoucnosti. A tento zjevně

4) Odtud se bere charakteristický požadavek být si vědom svého vlastního posta­

vení. Porterova například volá po „politicky sebereflexivní kritické praxi“ (744),
stojící v protikladu ke kritické praxi, která šije politiky prostě jen vědoma. Patos
je nyní osobní: historikův vlastní vzdor a spoluvina se stávají věcmi, jimž je třeba
věnovat pozornost.
5) Brook Thomas: The New Historicism and Other Old-Fashioned Topics (Nový
historismus a jiná zastaralá témata), Princeton, N.J. 1991, s. 172, 211. Thomas
je také přesvědčen o důležitosti sebereflexe; domnívá se, že čtení „textů z minu­
losti“ nám může „dát smysl pro jinakost našeho vlastního hlediska“ (211). Avšak
zatímco je snadné uvidět, jak čtení textů z minulosti může naše hledisko změnit,
utvrdit, případně zmenšit či zvětšit naši důvěru v něj, je naopak velmi těžké uvi­
dět, jak čtení textů z minulosti (nebo čehokoli jiného) může způsobit, že se nám
naše hledisko začne zdát cizí, a přitom dovolit, aby zůstávalo „naším vlastním“.
Thomas požaduje změnu nikoli v tom, co víme, nýbrž v základu našeho vědění.
Jinými slovy: jeho často proklamovaný „antizákladismus“ („antifoundationa-
lism“) nespočívá ve lhostejnosti k základům, nýbrž v povinnosti mít vůči nim
správný postoj. Antizákladisté nám připomínají, že naše hledisko je konec konců
jen naším hlediskem, které musí být doplněno nabádáním, abychom o něm uva­
žovali jako o cizím. A literatura, domnívá se Thomas, je v tomto ohledu zvláště
užitečná, neboť je „podle přijatých zvyklostí“ antizákladová (172). Úvaha o tom.
co by mohlo znamenat, že je něco „podle přijatých zvyklostí“ antizákladové, se
do tohoto eseje nevejde, ale stojí za připomenutí, že už samotným požadavkem,
aby literatura byla antizákladová, vlastně zavazujeme literární dějiny, aby uznaly
naprosto „základistické“ hodnoty sebeuvědomování.
[156]

neškodný postřeh, spojí-li se s debatou o vzdoru a spoluvi-

ně, v sobě nese jistý politický náboj. Neboť tvrzení histori­
ka, který se zastává spoluviny, totiž že nemohl existovat
vzdor, se vykládá jako politicky konzervativní tvrzení, že
vzdor existovat nemůže, a tvrzení historika, který se za­
stává vzdoru, tedy že mohl existovat vzdor, se vykládá jako
pokrokové politické tvrzení, že vzdor existovat může. Jiný­
mi slovy, nabádání k historizování, vykládá-li se jako nabá­
dání k poznání, že věci mohly být jiné v historii, se vynořu­
je jako přesvědčení, že věci mohou být jiné v budoucnosti,
a tedy jako vyhlášení pokrokové politiky.
Tento scénář dává smysl tomu, co se jindy zdá být po­
někud matoucím aspektem současného intelektuálního
života, tj. sklonem propojit názory lidí na to, co se stalo
v minulosti, s jejich touhami po tom, co se stane v budouc­
nosti. Děje se to však pouze přeměnou historického patosu
v triviálnost politiky. Problém týkající se debaty o spoluvi-
ně a vzdoru spočívá v tom, jak jsme již viděli, že idealizu­
je vzdor a požaduje po něm, aby nebyl vzdorem vůči něja­
kému konkrétnímu aspektu kultury, nýbrž vzdorem vůči
kultuře jako takové. A pouze tato idealizace může ospra­
vedlnit tvrzení, že současné politické dilema spočívá v naší
neschopnosti představit si „alternativy“. Představa alter­
nativ se totiž stane problémem pouze tehdy, když nebude­
me alternativy chápat jako alternativy dosažitelné v rámci
naší kultury (nebo třeba dokonce jen jako zprávy o tom,
jaké jsou jiné kultury), ale jako alternativy k naší kultu­
ře vůbec (tedy jako činnosti, jež si ani nedovedeme před­
stavit). A když se stane problémem, pak je tento problém
neřešitelný. Je totiž snadné (nikoli těžké) představit si „al­
ternativy k naší současné situaci“, a je nemožné (nikoli těž­
ké) přestavit si doopravdy „alternativní způsoby budování
světa“.
Politický smysl debaty o spoluvině a vzdoru spočívá
v tom, že chce z toužebného přání učinit progresivní —
vlastně jedinou doopravdy progresivní — politickou pozi­
ci. Poněvadž žádný možný závazek vůči jakékoli záležitosti
— potratu, národní obraně, afirmativní akci, prostě čemu­
koli — se nemůže považovat za něco, co vzdoruje vlastní
 [157]

kultuře, známkou opravdu pokrokové politiky se stává tr­

vání na tom, že věci mohly být jinak (a tedy se mohou stále
jinými stávat).® Pokud však, z tohoto stanoviska, nabádání
historizovat představuje způsob jak říci, že věci by mohly
být jiné, je to zároveň častější a působivější způsob jak říci,
že některé věci zůstaly stejné, což je nejvíce patrné v sou­
časné oblibě myšlení o historickém bádání jako o formě
paměti. Tvrdí-li William J. Bennett, že „paměť je tmelem,
který drží naše politické společenství pohromadě“ a popi-
suje-li „historii“ jako „organizovanou paměť“, nebo nalé-
há-li Annette Kolodnyová na přispěvatele do Columbijské
a Cambridgeské historie Americké literatury, aby „sepsali
takovou literární historii, která znovu objeví integritu pa­
měti“, pak se tu prosazuje důležitost identity, nikoli rozdíl-
nosti.7) Dokud jsou historikové pojímáni jako ti, kdo by si
měli „pamatovat“ minulost, kterou studují, potom se tato
minulost mění v jejich minulost. Historie se stává způso­
bem prosazování radikální kontinuity mezi minulostí a bu­
doucností, radikální nikoli proto, že minulé události jsou
chápány tak, že zapříčinily události současné, nýbrž proto,
že osoba, která se těchto minulých událostí zúčastnila, je
chápána svým způsobem stejná jako osoba, která tyto udá­
losti zaznamenává.
To je smysl tvrzení, že si máme pamatovat minulost,
místo abychom se ji učili, a že pokud se ji nenaučíme, pak

6) Zdánlivě umírněnější formy tohoto tvrzení — například redukce neodolatelné

kultury na alespoň poměrně odolatelnou dominantní kulturu — jen jeho smysl
vyprazdňují. Neboť když se kultura stane pouze dominantní, je pak možno odpo­
rovat, a protivník jí může vzdorovat právě proto, že už nadále není považován za
někoho, kdo do ní patří. Jinými slovy, pokud považujete svou kulturu za souhrn
přesvědčení a zvyků svého společenství, potom to, čemu vzdorujete, nemůže být
vaše kultura. A pokud místo toho považujete svou kulturu pouze za svá vlastni
přesvědčení a zvyky, pak jí nemůžete stále vzdorovat, neboť to, čemu budete
vzdorovat, je kultura někoho jiného. Nikdo, pokud vím, nikdy nepopíral, že lidé
mohou vzdorovat (jestli úspěšně nebo ne, to je jiná otázka) jiným kulturám.
7) William J. Bennett: Our Children and Our Country: Improving America’s Schools
and Affirming the Common Culture (Naše děti a naše země. Zlepšování americ­
kých škol a utvrzování společné kultury), New York 1988, s. 165; a Annette Ko-
lodny: „The Integrity of Memory: Creating a New Literary History of the United
States“ (Integrita paměti. Vytvoření nové literární historie Spojených států), Ame­
rican Literature 57 (1985), s. 300.
[158]

ji zapomeneme. „Historie je pramenem osobní identity,“

říká Bennett a tato představa, totiž že studujeme historii,
abychom se dozvěděli, kdo jsme, působí stejně vlivně mezi
těmi, kdo Bennettově verzi této historie výslovně odporu­
jí (například Kolodnyová), i mezi těmi, kdo ji podporují.
Je tomu tak vlastně jen proto, že se lidé na obou stranách
domnívají, že se jedná o debatu o jejich vlastní identitě.
Například si myslíme, že by se lidé měli učit sami o sobě,
a proto by se rasové složení studentů v našich školách mělo
odrážet v rasovém složení autorů, jejichž knihy studentům
zadáváme ke studiu. A dokonce i když tuto diskusi obmě­
níme a budeme trvat na tom, že studenti by se měli učit
také (nebo místo toho) o historii jiných, stále zůstáváme
svázáni s takovým modelem historického bádání, který ur­
čuje některé části minulosti jako prvky své vlastní identity
a jiné části jako prvky identity někoho jiného. Avšak pro­
tože téměř nic z toho, co se v minulosti událo, jsme nevy­
konali my sami, proč by měly některé její součásti mít něco
více či méně společného s naší identitou? Když se učíme
o věcech, které jsme bezprostředně nepoznali, proč bychom
si měli myslet, že si je pamatujeme? Kdo je oním historic­
kým subjektem, který si myslí, že učí-li se o věcech, jež se
mu nepřihodily, pak se zabývá svou vlastní minulostí, a že
učí-li se o jiných věcech, jež se mu rovněž nepřihodily, pak
se zabývá minulostí někoho jiného?
Nejobvyklejší odpovědí na tuto otázku je rasový subjekt,
a jen stěží můžeme pochybovat o tom, že současný histo­
rismus hraje skutečnou, byť omezenou roli v pokračujícím
zdůrazňování rasového hlediska v životě americké společ­
nosti. To je zřejmé v těch případech, kdy se rasa jako bio­
logická entita považuje za spojnici mezi živými (současný­
mi) a mrtvými (minulými). Platí to Však ještě mocněji tam,
kdy je sama historie vzývána, aby poskytla rasovou spoj­
nici, kdy je lidem přisuzováno, že náleží k stejné rase ni­
koli svými geny, ale proto, že jsou součástí společné histo­
rie. Historie tuto funkci ve skutečnosti plnit nemůže, jak
před několika lety zdůraznil Kwame Anthony Appiah: spo­
lečná historie, o níž se předpokládá, že vytvoří rasu nebi-
ologickou, nemůže být považována za společnou, pokud se
 [159]

již neuplatňuje biologická rasová entita.8’ A stále častěj­

ší odmítání rasové historie ve prospěch historie kulturní
na věci nic nemění. Pokud kultura národa tkví v čemkoli,
čemu se učí věřit a dělat, nemůže existovat žádný způsob
jak dopředu určit, kterou kulturu by národ měl považovat
za svou vlastní, takže nemůže existovat žádný způsob jak
se rozhodnout, zda kultura, jejíž historii studuje, je nále­
žitě jeho. Když se Bennett ptá, proč bychom měli studo­
vat západní civilizaci, a odpovídá si: „Zaprvé [...] proto, že
je naše,“ (194), pak se ve skutečnosti neptá, ale považu­
je otázku za předem zodpovězenou.9’ Studujeme-li něco, co
neznáme, nemůže to ještě být naše, a číkoli to kdysi bylo,
jakmile jsme to poznali, stane se to naše. Kdyby všichni
Američané četli pouze čínskou literaturu, stala by se dů­
věrná znalost čínské literatury základním rysem americké
kultury. Kulturu nelze nadále využívat k tomu, aby nahra­
zovala rasu, a stejně tak nelze historii využívat k tomu,
aby ideu rasy potvrzovala.10’
Pokud tedy byla moje úvodní otázka — kdo jsou obě­
ti Nového historismu — položena v poněkud skeptickém
duchu (skeptickém proto, že předměty historického bádá­
ní obecně, pokud jsou to oběti, byly pronásledovány dlouho
předtím, než se k nim dostali historikové), důraz na identi­
tu {identitarianism} v současném historistickém myšlení
— přesvědčení, že když studujeme minulost, poznáváme
sami sebe, — ukáže, že můj původní skepticismus byl po­
někud nepatřičný. Není to proto, že můžeme nějakým způ­
sobem znovu učinit oběťmi dávno mrtvé Algonkiny, nýbrž
proto, že představa takové možnosti — jinými slovy myš­
lenka, že minulost, kterou studujeme, je naše —, si žádá
takové metody vytvoření identity, které hrají určitou roli
v současné politice a mohly by opravdu přinést skutečné
8) Kwame Anthony Appiah: „The Uncompleted Argument: Du Bois and the Illu­
sion of Race“ (Nedokončený spor. Du Bois a iluze rasy). Critical Inquiry 12
(1985), s. 21-37.
9) Bennettova druhá odpověď, „Protože je dobrá“, je teoreticky (ačkoli možná ne
fakticky) bezchybná.
10) Pro obšírnější diskusi tohoto problému viz Walter Benn Michaels: „Race into
Culture: A Critical Genealogy of Cultural Identity“ (Rasa v kulturu. Kritická ge­
nealogie kulturní identity), Critical Inquiry 18 (1992), s. 655-685.
[160]

oběti. Z tohoto stanoviska slouží současná debata o tom,

čí minulost je naše, především k legitimizaci myšlenky, že
nějaká minulost je naše, a protože přední metody rozvinuté
k tomu, aby nás spojily s našimi minulostmi, jsou rasové
nebo (což je nakonec totéž) kulturní, měl by být současný
důraz na historismus, jak jsem naznačil výše, chápán jako
skromný příspěvek k tomu, aby rasová identita zůstávala
ústřední skutečností amerického života. Zda je udržování
rasové identity dobré nebo špatné, to zůstává mimo rámec
tohoto eseje; já zde chci říci jen to, že pokud je to špatné,
pak její oběti budou do jisté míry oběťmi historismu.

(1993)
 [161]

TĚLA, DETAILY
A HUMANITÁŘSKÉ VYPRÁVĚNÍ1’
Thomas W. Laqueur
Soucit sám se logice vymyká. Neexistuje
rovnováha mezi soucitem, který pociťuje­
me, a rozsahem bolesti, která soucit vyvola­
la. [...] Zřejmě je nutné, aby tomu tak bylo:
kdybychom na sebe měli a museli brát utr­
pení všech, nemohli bychom žít. Zřejmě je­
nom světcům je dán strašlivý dar soucitu se
zástupy [...] na nás ostatní zbyl v nejlepším
případě jen občasný soucit adresovaný jed­
notlivci (Mitmensch), spolučlověku: lidské
bytosti z masa a krve, která stojí před námi,
na dosah našich smyslů, které jsou blaho­
dárně krátkozraké.
Primo Levi, Potopení a zachránění
(přel. Drahoslava Janderová)

Tento esej si klade otázku, jak detaily

o trpících tělech jiných lidí vyvolávají soucit a jak se tento
soucit stále častěji chápe jako morální imperativ k vyko­
nání nějakého nápravného činu. Je o počátcích humanitář-
ství, rozvíjejícího se v osmnáctém a v první polovině deva­
tenáctého století.
V osmnáctém století se objevuje nový typ vyprávění,
který se vyjadřuje mimořádně podrobně o bolestech a smrti
obyčejných lidí takovým způsobem, aby vyšel najevo příčin­
ný řetězec, který by mohl propojit činy čtenářů s utrpením

1) První verzi této přednášky jsem přednesl na Princetonské univerzitě na jaře

roku 1987 a jsem velmi vděčný za kritické připomínky, které tehdy vznesli Pe­
ter Brown, Laura Engelsteinová, Isabel Hullová, Peter Mandler, Joan Scottová
a Lawrence Stone. Rovněž chci poděkovat Robertu Abzugovi, Francisi Fergu-
sonovi, Catherine Gallagherové, Stephenu Greenblattovi, Samuelu Haberovi,
Thomasi Haskellovi, Lisbeth Hasseové, Wendy Lesserové, Randymu McGowa-
novi, Gail Salitermanové, Randolphu Stamovi, Reginaldu Zelnikovi a členům
semináře Dějiny lékařství a kultury v Berkeley, zvláště lanu Bumeyovi a Caro­
line Welberryové, za jejich podnětné a náročné kritické poznámky k pozdějším
verzím tohoto eseje.
[162]

těch, o nichž se vypráví. Pro estetický počin, o jehož růz­

ných formách budu uvažovat souhrnně jako o „humanitář-
ském vyprávění“, je příznačné na prvním místě to, že se
spoléhá na detaily coby na svědectví pravdy. Realistický
román, pitevní či klinická zpráva a společenský průzkum
jsou všechno děti empirické revoluce sedmnáctého století.21
Nebývalé množství faktů a drobných pozorování o lidech,
kteří dříve nestáli za pozornost, vytvořilo stavební jednot­
ky „realistického efektu“ {l’effet du réel), tj. literární techni­
ky, jejímž prostřednictvím se v humanitářském vyprávění
představují prožitky jiných jako skutečné.
Dále se humanitářské vyprávění spoléhá na osobní tělo,
nejen jako na místo bolesti, ale také jako na společné pouto
mezi těmi, kdo trpí, a těmi, kteří by mohli pomoci, a také
jako na předmět vědecké rozpravy, v níž se vytvářejí pří­
činné souvislosti mezi zlem, obětí a dobrodincem. Tělo je
samozřejmě také předmětem křesťanského slitování, mi­
losrdenství. Existuje tu však rozdíl. Kristův příkaz oblé­
kat potřebné, krmit je a poskytnout jim přístřeší je v evan­
geliích chápán tak, jako by se to mělo prokazovat Jemu
samému: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jedno­
mu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Ma­
touš 25, 40). Univerzální tělo zmrtvýchvstalého Boha, kte­
rý vstoupil na nebesa, je zde prostředníkem mezi trpícím
a těmi, kteří vykonávají akt milosrdenství. V humanitář-
ských vyprávěních osmnáctého a devatenáctého století jed­
notlivé tělo, živé nebo mrtvé, naopak získává svou vlastní
moc. Dokonce by se dalo říci, že mrtvoly, jistě více než oživ­
lá těla, umožnily lidem, aby se vcítili do života druhých.
Život, který skončil, bylo možné zpětně a definitivně vylí­
čit, zatímco život, který stále ještě pokračuje, zůstává ne-
postižitelný. Jak poznamenal Walter Benjamin: „Čtenáře
2) Toto tvrzení o románu je samozřejmě jednou z ústředních tezí knihy lana Watta:
The Rise of the Novel: Studies in Defoe, Richardson, and Fielding (Vznik ro­
mánu. Studie o Defoovi, Richardsonovi a Fieldingovi), Berkeley/Los Angeles
1964. Obecněji o novém vlivu empirického důkazu viz Barbara Shapiro: Pro­
bability and Certainty in Seventeenth-Century England: A Study of the Relation­
ships Between Natural Science, Religion, History, Law, and Literature (Pravdě­
podobnost a jistota v Anglii sedmnáctého století. Studie o vztazích mezi přírodní
vědou, náboženstvím, dějepisem, právem a literaturou), Princeton, N. J. 1983.
 [163]

románu přitahuje naděje, že svůj zimomřivý život zahřeje

smrtí, o níž čte.“3)
Konečně, a to je nej důležitější pro konkrétní reformní
politiku, humanitářské vyprávění odhaluje charakteristic­
ké rysy příčinnosti a lidského konání: nápravný čin je tu
představen jako možný, účinný, a tudíž morálně naléhavý.
Někdo nebo něco udělal(o) cosi, co způsobilo bolest, utrpe­
ní nebo smrt a čemu by bylo možné se za jistých okolnos­
tí vyhnout nebo co by se dalo za jistých okolností zmírnit.
V ostrém kontrastu s tragédií, v níž soucítíme s utrpením
protagonisty právě proto, že je univerzální a nevyhnutelné
— neexistuje žádná výzva ani možnost, jak předejít Macbe-
thovým zločinům a jejich následkům —, popisuje humani­
tářské vyprávění konkrétní utrpení a nabízí vzor pro kon­
krétní společenské jednání.
Žánr čerpá z živné půdy detailně vylíčené příčiny a ná­
sledku, z konkrétního zla a konkrétního činu. Horníci umí­
rají kvůli vadné ventilaci a švadleny kvůli špatnému vzdu­
chu a přepracování; děti přicházejí o ruce, protože hnací
řemeny nejsou zakryté, a malý Dick v Oliveru Twistovi
umírá prostě proto, že ho zanedbávají dozorci, kteří mají
na starost chudé. Konkrétní chemikálie a činnosti v prů­
myslu vedou společně s neúprosností, kterou zkoumá epi­
demiologie, ke konkrétním chorobám ve skupinách dělní­
ků. Analýza utrpení ve všech těchto případech objevuje
prostředek k jeho ulehčení. Aby se podnítila morální před­
stavivost, vyvozují se velké příčiny z jedněch rozedřených
zad, z jedné nemocné tváře či jedné předčasné smrti. Na­
příklad Granville Sharpe, jedna z velkých postav raného
britského boje za zrušení otroctví, píše, že se začal zají­
mat o neutěšenou situaci otroků poté, co našel jednoho čer­
nocha, Jonathana Stronga, u dveří svého bratra Williama
Sharpea, jak tam čekal na ošetření ran na zádech, které
mu způsobil jeho západoindický majitel.4’ Křičely na něho
rány jednoho člověka, nikoli abstraktní zlo otroctví, a tyto
3) Walter Benjamin: Illuminations (Iluminace), New York 1971, s. 100-101.
4) Viz Roger Anstey: The Atlantic Slave Trade and British Abolition 1760-1810
(Atlantický obchod s otroky a britské zrušení otroctví 1760-1810), London 1975,
s. 244.
[164]

rány pronikly jeho srdcem a přiměly ho, aby se angažoval

v boji za zrušení otroctví.
Stejně tak pro Johna Howarda, reformátora vězeňství,
to jsou konkrétní detaily, které jednak obhajují pravdu,
jednak volají po skutečném činu: „Můj popis bude někte­
rým čtenářům připadat příliš podrobný; rozhodl jsem se
raději vyložit souvislosti než podávat obecnou charakteris­
tiku. Tak se zákonodárný sbor lépe obeznámí se skutečným
stavem věznic.“ Těla vězňů útočila na jeho citlivost: Jejich
nažloutlé vyhublé tváře beze slov vypovídají, že jsou velmi
zbídačení“. Viděl mnoho strádání, říká, „ale mou pozornost
upoutaly především skvrnitý tyfus a neštovice“. Opět mlu­
ví tělo. Z drobností o vězeňských podmínkách a tělesném
chátrání, které tak přepečlivě zaznamenal, tj. z těchto „ob­
razů neštěstí“, se zrodilo jeho osobní tažení — „každý den
jsem o něco více toužil po tom, abych jim ulevil“. Podrob­
nosti mluví k Howardovu osobnímu svědomí a prostřednic­
tvím jeho vyprávění i k vnějšímu světu.6’
Nechci tvrdit, že vyprávění toho druhu, který jsem
právě popsal, je jediným prostředkem ke vzbuzení sou­
citu nebo pohnutkou k jednání. Například v knize Uncle
Tom’s Cabin (Chaloupka strýčka Toma) Harriet Beecher
Stoweové je podnětem pro vzbuzení odporu k otroctví pro­
střednictvím soucitu daleko spíše roztržení rodiny otroka
než otrokova rozedraná záda. Rousseau tvrdí, že přesun
zájmu od sebe k jiným, k lásce vůči celku, se uskuteční od­
straněním majetku, že sobectví je výsledkem vlastnictví.
Vyprávění, kterými se zabývám, měla přesně opačný úči­
nek.6’ V lidech, kteří zakusili soucit, dala vzniknout smys­
lu pro majetek a přivedla je k vědomí toho, že by se mohli
stát dobrodinci. Moje tvrzení je tedy trochu zdrženlivěj­
ší: totiž že jistý typ humanitářských vyprávění dal vznik­
nout „účastnému zanícení“ — překlenul propast mezi fak­
ty, soucitem a jednáním — na rozmanitých místech a za
různých okolností, ale rozhodně ne výlučně nebo univer­
zálně.
5) John Howard: The State of Prisons (Stav věznic), London 1929, odd. 7, s. 158;
odd. 1, s. 1 ; úvod, s. xix.
6) Za tyhle podněty vděčím svému kolegovi Samuelu Haberovi.
 [165]

David Hume naznačuje, jak by tato vyprávění moh­

la účinkovat. Krásná ryba, divoké zvíře, malebná kraji­
na nebo vlastně „cokoliv, co nám ani nepatří, ani s námi
není spjato“, píše Hume, v nás nevyvolává pýchu ani sa­
molibost. Chyba však nespočívá v předmětech samotných,
ale v jejich vztahu k nám. Jsou příliš oddělené a vzdálené,
aby v nás vzbudily silný cit. Pouze když k nám tyto „vnější
předměty získají nějaký konkrétní vztah a nějak se s ná­
mi spojí nebo sdruží“, pak zapůsobí na naše emoce.7’ Vlast­
nictví je podle Huma nejobvyklejším způsobem, jak k tomu
může dojít, a „humanitáři“ si nepřímo nárokují vlastnické
právo na ty, kterým pomáhají. O utrpení ukřivděných mlu­
ví autoritativněji, než by mohli mluvit sami trpící. Obecněji
však Hume naznačuje, že morální starost a jednání nevzni­
kají z povahy vztahů mezi lidskými bytostmi, ale z bolesti
křičícího cizího člověka — jako kdyby ta bolest patřila nám
nebo někomu blízkému.

Svůj příspěvek o humanitářských vyprávěních začnu

románem, protože je to nejzjevnější a nejznámější z nových
žánrů osmnáctého století a je to žánr, u něhož docházelo
k největším diskusím o vztahu mezi skutečnostmi ve světě,
smyšlenkami o nich a ohlasem čtenářů. Jak tvrdí Michael
McKeon, román vlastně vznikl proto, aby tvořil prostřed­
níka mezi oddělenými světy pravdy a ctnosti: „Počátky ro­
mánového zprostředkujícího projektu nepředstavuje objev
vztahu mezi těmito sférami, nýbrž rostoucí rozpor mezi
nimi, který je příliš velký na to, aby bylo možné jej opomí­
jet.“8’ Román je v jistém smyslu žánrem zrozeným z problé­
mu, který Hume tak důkladně rozebral, když řekl, že „se
neprotiví rozumu dávat přednost zkáze celého světa před
škrábnutím na prstě“.9’
7) David Hume: A Treatise ofHuman Nature (Pojednání o lidské přirozenosti), ed.
L. A. Selby-Bigge, Oxford 1965, 2(9), s. 303.
8) Michael McKeon: The Origins ofthe English Novel, 1600-1740 (Počátky anglic­
kého románu, 1600-1740), Baltimore 1987, s. 419-420.
9) David Hume: A Treatise of Human Nature, cit. dílo, 3(iii), s. 416. Tuto sku­
tečnost o lidské povaze bylo nutno přijmout jako danost morálního diskursu,
ale také jako překážku, kterou je třeba více či méně překonat. „Kdyby měl
člověk zítra přijít o malíček,“ napsal Adam Smith, „celou noc by nespal. Ale
[166]

Přestože román není ani nej starší, ani prototypickou

formou humanitářského vyprávění, jeho tvůrci si byli oje­
diněle vědomi moci, jakou jejich literární strategie mají.
„Popíráním, že by jejich způsob psaní byly pouhé smyš­
lenky,“ jak to vyjádřil jeden kritik; tím, že román využívá
různé zobrazovací techniky (vypravěčovo tvrzení, že pouze
přináší zprávu o tom, co se událo ve vnějším světě, uži­
tí bezprostředního minulého času, hromadění podružných
detailů atd.), vytváří „prožitou“ zkušenost, která získává
autoritu tím, že se tváří, jako by šlo o záznam „konkrétní­
ho prožitku“.10’ V raných dějinách románu, kdy konvence
realistické fikce ještě nezapustily kořeny, se autoři museli
velmi namáhat, aby dosáhli „realistického efektu“. Napří­
klad Defoe se ohrazuje, že jeho knihy jsou pravdivé: Moll
Flanders (Moll Flandersová) je mírně upravenou verzí vy­
právění samotné hrdinky; Alexander Selkirk řádným zá­
konným způsobem přísahá, že jeho život byl podkladem
pro Robinsona Crusoe. Epistolární román spoléhá na to, že
intimita dopisu navodí u čtenářů pocit, že navzdory tisku
mají přímý přístup k myšlenkám a pocitům těch, kteří si
dopisují.
Schopnost takových vyprávění vyvolat soucit je zjev­
ná. Každý, kdo četl o černé smrti v Journal of a Plague
Year (Deník morového roku), o výbuchu v dole v Zolově
Germinalu nebo o Clarissině dlouhotrvajícím umírání
a o slabém Paulu Dombeyovi, je těmito zprávami o smrti
druhých zasažen. Společné tělo, tj. sdílená organická pod-

poněvadžje nikdy neviděl, bude s pocitem naprostého bezpečí chrápat nad zká­
zou stamilionů svých bratří, a zdá se, že tato zkáza obrovského množství lidí
jej zajímá očividně méně než jeho vlastní ubohoučké neštěstí“ (Adam Smith:
Theory of Moral Sentiments [Teorie morálních citů], ed. A. L. Macfie a D. D.
Raphael, Oxford 1976, 3[3.4], s. 136-137 [česky Praha 2005]). Jane Auste-
nová poznamenává totéž, ačkoli přitom se sebekritickou ironií naráží na to, že
je výhodnější pečovat o vlastní morální zahrádku než se nutně nedomyšleně
pokoušet zasahovat do záležitostí druhých (viz níže). Děkuji Wendy Lesserové
a Lisbeth Hasseové, které mi doporučily, abych si v souvislosti s touto přednáš­
kou přečetl Humea; dále děkuji Davidu Keightleyovi, Barrymu Stroudovi a Ri­
chardu Teichgraeberovi za to, že mi pomohli najít a pochopit příslušné pasáže
v Humeovi i Smithovi.
10) Lennard J. Davis: Factual Fictions'. The Origins of the English Novel (Skutečná
fikce. Počátky anglického románu), New York 1983, s. 155, 212-213, a passim.
 [167]

stata, k sobě poutá čtenáře a postavu. Zde se nacházejí

rozuzlení životů/příběhů, kterým věříme a které se nás do­
týkají. A přestože je rétorický záměr každé z těchto příhod
odlišný, mají všechny společnou vyprávěcí techniku, která
zavazuje vůči realitě lidského utrpení a vůči jeho nároku
na solidaritu.
Román je však jen tím nejreflektovanějším z nových
„humanitářských vyprávění“. Ve stejné době se rozvíjejí
anamnézy a pitevní zprávy a s románem mají společné jak
jeho techniky, tak předpoklad, že povedou k činům. Tyto
zprávy krok za krokem popisují dějiny těla ve vztahu k so­
bě samému a k jeho společenským podmínkám, a tudíž po­
skytují modely pochopitelného neštěstí. Ať už měla réto­
rika lékařských spisů, kterými se zabývám, vést k činům
či nikoli, představují v čisté formě hromadění a uspořádá­
ní obrovského množství podrobností, aby nám přibližova­
ly bolest jiných a aby ukázaly na rozumnost konkrétního
zásahu. Výslovněji než román odkrývají možnosti jednání
a ovládnutí bolesti.
Anamnézy a pitevní zprávy jsou tedy humanitářskými
vyprávěními nejen kvůli svým politickým důsledkům nebo
nejen proto, že lékaři byli vedoucími postavami rozmani­
tých reformních hnutí ve Velké Británii i v kontinentální
Evropě, ale také proto, že z těl činí společný základ hu-
manitářské senzibility a ozřejmují dějiny tělesného utrpe­
ní. Humanitářství, které se věnuje ochraně lidského života,
zaměřuje svou pozornost nej silněji na mrtvé a stává se ná­
vodem k ovládnutí smrti.
Rané romány, stejně jako rané verze lékařských vyprá­
vění, kterými se zabývám, věnovaly nějaký čas tomu, aby
ospravedlnily samy sebe — spíše než tomu, aby obhájily
své téma a než aby uplatnily svůj nárok na vlastní literár­
ní formu. Významný holandský lékař první poloviny osm­
náctého století Hermann Boerhaave obhajuje fakt, že roz-
pitvává doposud posvátné tělo proto, aby nalezl organický
základ pacientovy bolesti a utrpení, tvrzením, že díky jeho
počinu budou jiní lékaři moci lépe rozpoznat „tajemné a ne­
jasné příznaky“ dané choroby. Značný prostor věnuje po­
družným detailům, Jedinečnosti nemoci“ a přesvědčování
[168]

svých čtenářů, že jeho příběhy jsou pravdivé a že se jim

nedá nic vytknout. Protože se ještě neustálily zvyklosti,
díky nimž by se dala předpokládat věrohodnost lékařských
vyprávění, musí sám sebe výslovně odlišit od „zvrácených,
pokryteckých a tvrdošíjných lidí, kteří čerpají potěšení
z nejistých a podezřelých příběhů, šířících se mezi lidmi“.
Zatímco romanopisci vytvářeli novou fikci z prvků nevěro­
hodných novinových zpráv, lékaři jako Boerhaave usilovali
o vznik nového druhu lékařských dokumentů s nárokem
na pravdivost, druhu, který by nebyl kompromitován spo­
jováním s populární tradicí medicínských historek a příbě­
hů o narození zrůd, zázračných uzdraveních nebo o mimo­
řádné tělesné odolnosti.11’
Kromě toho jak v románech, tak v lékařských zprávách
má čtenář soucítit s tělem pacienta/protagonisty; má je
nepřímo zakusit. Boerhaave čte myšlenky svého pacienta
a mluví za něho jeho slovy. „Potom se mi pokoušel povědět
o neduhu, kterým trpí, ale nemohl; když chtěl promluvit,
bolest mu v tom zabránila.“ „Kéž by o tom mohl mluvit,“
naříká vypravěč: „Uvaž, Boerhaave, jaká utrpení zkouše­
la mou trpělivost; vidíš, jakými bolestmi jsem trpěl! Uvaž,
jaké to ze mě sténají nezměrné síly, že je nedokážu potla­
čit.“12’ Množství podružných detailů je přímo balzakovské.
Boerhaaveovi čtenáři se například dozvědí, co muž s natr­
ženou pohrudnicí před smrtí jedl, navíc vypravěč vzbuzu­
je důvěru tím, že připouští ve svých vědomostech drobné
mezery: není si jistý, zda byly brzlíky mírně opečené nebo
osmažené, zda porce kachny, kterou pacient snědl, ale ne­
mohl strávit, byla prsíčka nebo stehno, zda bylo víno mo-
selské či nikoli. Kdo by nevěřil tak svědomitě upřímnému
vypravěči?
Když pacient zemře a čtenáři mají možnost odhalit, co
způsobilo tolik bolesti — tedy když je popsána posmrtná

11) Hermann Boerhaave: „Description of Another Dreadful and Unusual Disease“

(Popis další strašné a nezvyklé choroby), Journal of the History of Medicine 23
(1968), s. 334; tentýž: „Atrocis, nee descripti prius, morbi historia“ (History of
a Grievous Disease not previously described [Historie těžké choroby, která dosud
nebyla popsána]), Bulletin of the Medical Library Association 43 (1955), s. 220.
12) Tentýž: „History of a Grievous Disease“, cit. dílo, s. 222.
 [169]

pitva —, vyjde nejvíce najevo prekérnost, novost a danost

žánru. Sebevědomé rétorické kroky, například jednoznač­
né postupy protokolů devatenáctého století, dosud chybě­
jí. Boerhaave se namísto toho snaží vyjádřit utrpení dru­
hých novým, objektivním způsobem. Vede tak své čtenáře,
krok za krokem, velmi podrobně k tomu, aby mohli objevit
pravdu o zmíněných tělech. V jednom ze svých případů ote­
vírá hrudník jen částečně, vkládá dovnitř prst a zkoumá.
Teprve potom se přiznává, jako kdyby byl tímto odhalením
vyděšen: „Uvědomil jsem si, že neexistuje jiný spolehlivý
způsob, jak pozorovat vnitřek, než otevřít celý hrudník.“
Když Boerhaave konečně nalezne nádor, který jeho pacien­
ta dusil, zvolá: „Čtenář nechť si sám představí, jak jsme
byli zděšeni, když jsme na tom místě spatřili namísto nor­
málního vzhledu ušlechtilých vnitřností tu obrovskou bez­
tvarou nestvůrnost, jak jsme se toho dotýkali a prohlíželi
si to.“13’ Je to dovedeno ke gotické hrůze. Zde, v těle, se
nachází organická patologie ve vší své konkrétnosti a sám
pohled na ni vzbuzuje hrůzu a soucit.
Co se týče onoho muže, který trpěl tak silně, že nemohl
mluvit, zpravuje nás Boerhaave napjatě o tom, jak přišel
na natržení pohrudnice: „Ta věc, která otekla, tedy byla
obrovská a děsivá! Když jsem jemně pohnul špičkou prstu
v ráně, narazil jsem na přerušení; nahmatal jsem natrže­
ní jícnu. [...] Jen stěží jsem mohl uvěřit tomu, co jsem tam
nalezl, a ve svém ohromení jsem zavolal ostatní a tu podiv­
nou a nepatřičnou věc jsem jim ukázal.“ Zde zpráva o pitvě
končí — o století později by mohla pokračovat dál — neboť
„náboženství, úcta a zbožnost dalšímu zkoumání a otevření
mrtvoly bránily“. Stránky a stránky plynou a Boerhaave
nakonec odhaluje příčinu tolikeré bolesti a osud tak pečlivě
popisovaného jídla. Ve shrnutí Boerhaave své čtenáře od­
zbrojuje: „Mé vyprávění vás bezpochyby muselo nudit.“14’
Humanitářské nároky těchto anamnéz jsou dvojí. Za­
prvé interpretují utrpení tak, aby vzbudily soucit a uká­
zaly světské ovládnutí těla. Podávají však také rétoricky
13) Tentýž: „Description of Another Dreadful and Unusual Disease“, cit. dílo, s. 345,
347.
14) Tentýž: „History of a Grievous Disease“, cit. dílo, s. 235.
[170]

konkrétnější důvody pro humanitární zájmy. Lékaři v osm­

náctém století se výslovně hlásili ke „straně lidskosti“ jako
k prvku svého profesního sebehodnocení. Kolem poloviny
devatenáctého století už ve svých vědeckých pracích ne­
musejí říkat, komu straní; humanitární zájmy jsou chá­
pány jako samozřejmost. V protokolech o pitvách, stej­
ně jako v naturalistických románech se s humanitářskou
senzibilitou počítá natolik, že se o ní již nemluví.
Spojení mezi humanitářstvím i jinými politickými ná­
roky na jedné straně a mezi vyprávěními o těle na straně
druhé se v medicínských spisech z konce osmnáctého století
vyjadřuje stále otevřeně. William Hunter, význačný britský
chirurg té doby, například publikoval mimořádně soucitnou
obranu žen obviněných z vraždy svých malých dětí.15) Je po­
jata jako rozvedení dopisu, který napsal již dříve zemské­
mu policejnímu soudci, jenž se ho ptal na radu při obhajo­
bě konkrétní dívky obviněné z vraždy novorozeněte. Tento
policejní soudce byl přesvědčen o dívčině nevině, přestože
byla soudem shledána vinnou, a on žádal svého přítele chi­
rurga o odborný posudek, který by jeho názor podpořil.
Hunter píše vypravěčským tónem, který byl známý čte­
nářům Pamely nebo Clarissy. Nejprve tvrdí, jako by to udě­
lal romanopisec — v dílech z první poloviny osmnáctého
století otevřeně, později už méně otevřeně —, že má o onom
tématu, o „ženské povaze“ důvěrné znalosti: „Znám jejich
tajemství, byl jsem jejich rádcem a důvěrníkem ve chvílích
největšího tělesného i duševního utrpení.“16’ Lékař, stej­
ně jako romanopisec a humanitář vůbec, má pravomoc vy­
stavit k podrobnému zkoumání subjektivní vědomí jiných
a může to udělat účinněji, než by to mohli udělat oni sami.
Hunter dále vyzývá čtenáře, aby vstoupili do myslí a těl
údajných vražedkyň, a tím s nimi soucítili, nebo přesněji
řečeno, s nimi sdíleli jejich tíseň. „Ženy, které jsou těhot­
né a neodvažují se přiznat ke svému stavu, jsou nezřídka
předmětem největšího slitování [...] Pomyslete vážně na to,
jak se [za daných okolností] taková bytost musí cítit.“ Ženy,
15) William Hunter: „On the Uncertainty of the Signs of Death“ (K nejasnosti zná­
mek smrti), Medical Observations and Inquiries, London 1784, 6, s. 269-290.
16) Tamtéž, s. 269.
 [171]

které zabíjejí své děti, možná ve snaze vzít život samy sobě,
mohou být ve stavu šílenství, horečky nebo blouznění. Po­
kud v nás „vzbuzují hrůzu“, měly by v nás „vzbuzovat i sou­
cit“. Ovšem skuteční zločinci jsou muži, pokračuje Hunter.
Zatímco nastávající matka je „slabá, důvěřivá a pošetilá“,
otec, „dosáhnuv svého uspokojení, zapomíná na to, že při­
slíbil manželství“.17) (Společnost a právní systém, mohl by
k tomu Hunter dodat, byly stále méně schopné nebo ochot­
né vymáhat slib manželství; tato situace vedla k prudké­
mu nárůstu podílu nemanželských dětí a k většímu poku­
šení spáchat vraždu novorozeněte.) Zena beze studu by se
nepokoušela narození skrýt. Klam se v Hunterově verzi
příběhu stává znamením ctnosti a výzvou k pochopení pro
klamajícího.
Hunter se cítí oprávněn vyslovit taková pozorování na
základě své rozsáhlé a proslulé klinické praxe.18) Značnou
část jeho pojednání zaujímají společenské a anatomické de­
taily, které vzbuzují a ospravedlňují čtenářův soucit se že­
nami obviněnými z vraždy svých dětí. Vypráví o novoroze­
ném dítěti, které bylo nalezeno mrtvé v pokoji své matky,
služky. Plíce plavaly, takže se předpokládalo, že se dítě na­
rodilo živé. Přesto ho matka nezabila, jak bychom se mohli
my i tehdejší soud nemilosrdně domnívat. Služka sice své
těhotenství skrývala, nikoli však se záměrem novorozeně
zavraždit. Tajně si naplánovala, že porodí v blízkém domě.
Když porod začal, přemohly ji bolesti a hrůza a ona omdle­
la. Když se probudila, leželo dítě mrtvé na jejích mokrých
šatech. Potom jej dala do krabice, kde bylo poté nalezeno.
Bytná, u níž si zamýšlela najmout pokoj, tento příběh po­
tvrdila, a dívka byla zproštěna viny.19’

17) Tamtéž, s. 270-271.

18) Jak tvrdí Roy Porter, Hunter byl nejlepším lékařským podnikatelem své doby. Jeho
spisy a výuka anatomie byly velice rozšířené a daleko více, než by tomu bylo dnes,
tvořily součást kulturního života tehdejší doby. Viz Roy Porter: „William Hunter:
A Surgeon and Gentleman,“ (William Hunter. Lékař a gentleman), in: W. F. Bynum
a Roy Porter (eds.): William Hunter and the Eighteenth-Century Medical World
(William Hunter a lékařský svět osmnáctého století), Cambridge 1985, s. 7-34.
19) William Hunter: „On the Uncertainty of the Signs of Death“, cit. dílo, s. 275-277.
Tento soubor polehčujících okolností je ve zprávách o vraždě novorozeněte běžnou
věcí, standardní obhajobou.
[172]

Většina Hunterovy výpovědi se však zabývá záležitost­

mi více klinickými. Zakládal svou důvěryhodnost na své
praxi s velkým množstvím těl: s živými nově narozenými
dětmi, s mrtvě narozenými dětmi i s dětmi v různém sta­
diu rozkladu.20> Honba za senzacemi ve vědě vyžaduje po­
zornost a sympatie obecenstva. Hunter varuje před tím,
aby se vždy věřilo zkoušce plovoucích plic, při níž jsou plíce
mrtvého dítěte ponořeny do vody, a pokud plavou, předpo­
kládá se, že dítě nabralo dech.21) Plíce mohou plavat i pro­
to, že se rozkládají, nebo proto, že matka vdechla do úst
svého mrtvě narozeného dítěte vzduch. Vypráví o porot­
cích, kteří chtěli mylně obvinit ženu z vraždy, protože byli
přesvědčeni, že skvrny na těle jejího mrtvého dítěte mohly
být způsobeny pouze za jeho života a že jen obviněná měla
příležitost je způsobit. Hunter však tvrdí, že když se tělo
změkčí v horké vodě, stiskne a znovu ochladí, vzniknou tak
stejné skvrny na těle nepochybně mrtvém. Porota milosrd­
ně tuto námitku přijímá, aniž by nařídila pokus vykonat.
A tak dále a tak dále. „Všechny tyto skutečnosti,“ doufá
Hunter, „snad poslouží k tomu, aby byly zachráněny něja­
ké nešťastné a nevinné ženy.“22)
Společenská vyprávění, která Hunter splétá se soud­
ním lékařstvím, jsou v osmnáctém století naprosto běž­
ná. Svou sílu získávají právě tím, že se opakují v tolika
různých kontextech, a tímto opakováním a spojováním
s lékařskou a soudní pravomocí se stávají prostředkem
k pochopení toho, jak jiní lidé jednají. Jedno soudní ohle­
dání mrtvoly vypráví o služebné Lady Tyrconnellové, kte­
rá skrývala těhotenství před ostatními sloužícími a kte­
rá nakonec porodila nedonošenou, avšak podle důkazu
chirurga živou holčičku. V tomhle výkladu byla služka
zachráněna díky podrobnému svědectví hospodyně, kte­
20) Tamtéž, s. 281-282.
21) Tamtéž, s. 284-285. Tato zkouška byla založena na pozorováních holandského
naturalisty sedmnáctého století Jana Swammerdama a do soudní literatury vstou­
pila v roce 1690, kdy ji použil Johann Schreyer na obhajobu ženy obviněné
z vraždy novorozeněte (Erôrterung und Erlduterung der Frage: Ob es ein gewiss
Zeichen, ween eine todtend Kindes Lunge im Wasser untersinckt, dass solches in
Mutter-Leibe gestorben sey?, Zeitz 1690).
22) Tamtéž, s. 290.
 [173]

rá doložila, že obviněná si připravovala dětské oblečení,

a tudíž pravděpodobně nezamýšlela prostřednictvím vraž­
dy své těhotenství skrývat navždycky. V tištěných zprá­
vách o procesech ústředního londýnského trestního soudu
Old Bailey, na plakátech vyvěšovaných po městě s ozná­
mením o popravách v případech, kdy obhajoba neuspěla,
v baladách a v textech soudního lékařství se tentýž pří­
běh s drobnými změnami vypravuje stále dokola. Narativ-
ní formy pro „humanitářský“ soucit a jednání se tak velmi
rozšiřují.23’
Nechci zde naznačovat, že Hunterův zájem na osvobo­
zování nevinných žen je čistě altruistický nebo že větší či
menší horlivost trestního práva stíhat vraždu novoroze­
ného dítěte je určována transcendentními principy spra­
vedlnosti.24’ Hunter jasně vymezuje své profesionální pole
působnosti oproti neodborníkům, oproti nevzdělaným po­
licejním soudcům a oproti právnickému povolání. Velkým
přínosem moderní doby, jak to shrnul pozdější odborník
v lékařském právu, je to, že „otevřela nejskrytější zákou­
tí lidské vědy“; vědomost kdysi chybějící nebo výlučná „se
stala běžnou nebo alespoň dostupnou veřejnosti“.25’ A léka­
ři jsou samozřejmě těmi, kdo toto všechno umožňují.
Hunter a jeho kolegové vyhlašují epistemologickou svr­
chovanost nad těly a nad myšlením druhých. Lékař vlastně
může vědět o jejich jednání a motivacích více, než vědí oni
sami. Jeden z nejvýznamnějších soudně-lékařských textů
z první poloviny devatenáctého století uvádí případ šílené
„chudé ženy jménem Grimshawová“, která do nejmenších
podrobností vylíčila, jak zavraždila své dítě. Ovšem svědec­
tví lékaře, který ohledával tělo, jejímu přiznání odporovalo.
Když ji seznámili s tímto ospravedlňujícím svědectvím, „vy­
padala velmi rozrušeně a potichu řekla: ,Myslela jsem, že
23) MS Westminster Coroner’s Inquests, Westminster Abbey, 14. ledna 1764.
24) Viz Thomas L. Haskell: „Capitalism and the Origins of the Humanitarian Sensi­
bility“ (Kapitalismus a počátky humanitářské senzibility), 1. díl, American His­
torical Review 90 (1985), s. 339-361, zvi. 343-345, kde se nachází pronikavá
diskuse o vztahu mezi třídními a jinými zájmy na jedné straně a mezi záměrem
konat dobro na straně druhé.
25) Michael J. Ryan: A Manual ofMedical Jurisprudence (Příručka lékařského práv-
nictví), Philadelphia 1832, s. 1.
[174]

jsem to dítě zabila, ale nechám to na doktorech, aby řekli,

jestli jsem to udělala‘.“26)
Ústřední role těla v odhalování zla a vytváření společné
základny senzibility je zřejmá. Její souvislost s humanitář-
ským vyprávěním je ještě jasnější — a jednoznačněji pro­
vázaná s jinými kulturními programy — ve spisech Johna
Ferriara z Manchesteru, dalšího slavného lékaře druhé po­
loviny osmnáctého století. Byl vůdčím představitelem sku­
piny lékařů činných v reformě továren, veřejném zdraví
a dalších prospěšných dílech a rozsáhle psal o řadě lékař­
ských témat, včetně fyziologie umírání.27’ Lékařský zájem
o smrt byl v Anglii institucionálně spjat s humanitářstvím.
V osmdesátých letech osmnáctého století byla například
založena „Humánní společnost“, která chtěla křísit ty, kdo
se zdáli být mrtví — oběti utonutí, zasažení bleskem, ner­
vového otřesu —, ale mohli být zachráněni, pokud by se

26) William A. Guy: Principles of Forensic Medicine (Principy soudního lékařství),

New York 1845; poprvé vydáno v Londýně 1844, s. 14. Poněvadž pohlaví a pro­
fesionální politika jsou spolu nerozlučně spjaty, je těžké dělat obecné závěry. Je
lákavé prohlásit, že Hunter, Guy a jejich výhradně mužští kolegové si nárokují
převahu nad těly a osobami svých ženských pacientek. Přesto případ, uvedený
bezprostředně před případem, o němž se zmiňuji, se týká šesti námořníků, kteří
odpřisáhli do značných podrobností, jak zavraždili kapitána fregaty. Lékařská
vyšetření jejich duševního stavu dokázala nejen to, že zločin nespáchali, ale že
dotyčného kapitána dokonce nikdy ani nespatřili. Profesionální imperativ, který
chce Guy vštípit svým studentům, zní, že mají pečlivě zkoumat duševní stav vy­
povídajících stran a všechny doklady mají pečlivě porovnat. Regina Marantz:
Sympathy and Science: Women Physicians in American Medicine (Soucit a věda.
Ženští lékaři v americkém lékařství), New York 1985, podává subtilní a kom­
plexní zhodnocení vztahu mezi pohlavím a profesionálními povinnostmi.
27) Ferriarovo dílo představuje jeden z nejpřesvědčivějších a nejlépe zdokumento­
vaných raných důkazů ústřední role těla pro porozumění průmyslové společnosti
a pro její ovládnutí. Je to rovněž trvalá výzva bohatým, aby nahlíželi na nemoci
jako na společenský zájem alespoň ze sobeckých důvodů, ne-li z důvodů huma-
nitářských. „Všechny nakažlivé jedy [Ferriar byl vášnivý zastánce nakažlivosti]
mají původ v lidském těle.“ Tyto jedy začínají u chudých, kteří žijí v nových
městech a jsou vystaveni všem možným nákazám, špíně a úpadku. „Tajemnými
cestičkami se dostává i k největším boháčům a krůtě se mstí za to, jak opomíjejí
nouzi nebo jak jsou necitliví k bídě, která je obklopuje“ (John Ferriar: Medical
Histories and Reflections [Lékařské příběhy a úvahy], London 1792, 1, s. 241.
„Tak se ukazuje,“ píše o několik stránek dále, „že bezpečí bohatých je vposledku
propojeno s péčí o chudé a že zevrubná a stálá pozornost k jejich potřebám není
o nic méně aktem ochrany sebe sama než aktem ctnosti“ (1, s. 246).
 [175]

lékaři a veřejnost naučili rozeznávat skutečnou smrt od

smrti zdánlivé a pokud by obětem, v nichž ještě doutnala
jiskřička života, poskytli náležitou první pomoc. Společnost
podporovala výzkum a literaturu jak o příznacích smrti,
tak o oživovacích metodách.
Ferriarův důraz se poněkud liší tím, že se méně zají­
má o zdánlivou smrt nebo o nebezpečí předčasného pohřbu
než o právo zemřít důstojně. Ústředním bodem diskursu
je opět tělo; porozumění chorobným procesům poskytu­
je vyprávěcí rámec pro pozorné a ohleduplné ošetřování.
Zápas v posledních okamžicích, tvrdí Ferriar, by se mohl
usnadnit, kdyby ti, kdo pečují o umírající, rozuměli fyzio­
logii pomíjivého života. Biologie nám přikazuje, že je mi­
losrdné prostě nechat chronicky nemocné odejít. „Příchod
skutečné smrti vyvolává pocit podobný usínání. Porušení
dýchání je pro umírajícího jen zdánlivým zdrojem nepří­
jemností“ a nemělo by vyvolat žádná protiopatření. Když
se blíží smrt, může být „střídavé zvedání paží“ pokusem
napomoci hrudním svalům a podpořit dýchání. V mno­
ha případech existuje značný interval „mezi bezvědomím
a naprostým ukončením bytí“; pověrčivý, krutý a nepřiro­
zený zvyk přenášet umírajícího člověka z lůžka na tvr­
dou matraci, aby z něho mohl snáze „odejít život“, by tedy
měl v zájmu lidskosti ustat. Ferriar odsuzuje předčasné
přípravy mrtvého k vystavení, vpravování tekutin, které
nemůže polknout, do úst, „nevědomé lékaře [, kteří] trápí
pacienta marnými pokusy stimulovat rozkladný systém“
a nadbytečný hluk a ruch. Věda zde výslovně vstupuje do
služeb „lidskosti“.28*
Ferriarovu přednášku přetiskla Společnost pro zlepšení
podmínek chudých jako součást svého programu pro zvý­
šení citlivosti chudých, jejichž „surovost“, jak se myslelo,
pramenila z nevědomosti. „Zdravý smysl a lékařské vědo­
mosti,“ doufala Společnost, „nalezne cestu do chatrčí a po­
může dítěti, ženě a sousedovi, aby poskytli poslední službu

28) John Ferriar: „Extract from Dr. Ferriar’s Directions as to the Treatment of the
Dying“ (Výtah z pokynů dr. Ferriara ohledně zacházení s umírajícími), Reports
ofthe Societyfor Bettering the Condition of the Poor 2, 7 (1799), s. 286-292.
[176]

svému umírajícímu bližnímu“.29’ Toto přání rozhodně není

mimořádně nesobecké. Funguje tu lékařský imperialismus;
časopis, v němž článek vyšel, je věnován zachování otcov­
ských vztahů mezi bohatými a chudými. Nicméně tímto
diskursem o těle je ustavena společná základna pro cítění
a do praxe se dostávají poznávací způsoby pro zásah.30’
V daleko rozsáhlejším a všudypřítomnějším měřítku
vykonává tutéž funkci parlamentní vyšetřování.31’ Počína­
je první polovinou devatenáctého století různě ustanovené
výbory a komise předložily mimořádné množství do té doby
nevyslovených příběhů o lidském utrpení. Ty žily následně
mimořádným veřejným životem ve formě původní „modré
knihy“ a dále v románech, pojednáních a novinách, které
z „modrých knih“ čerpaly. Stejně jako pro romány a lékař­
ské zprávy jsou i pro parlamentní vyšetřování příznačné
hojné vrstvy podrobností a více či méně otevřené odhod­
lání odhalit naturalistický původ utrpení. Tělo opět hraje
ústřední roli. Neexistoval žádný mocnější symbol hanby,
žádné větší popíchnutí dřímajícího morálního svědomí než
obraz polonahé mladé dívky táhnoucí vagon uhlí v tem­
ném, nízkém tunelu ve slavné zprávě z roku 1842 o že­
nách a dětech pracujících v dolech a továrnách. Vyšetřo­
vání je výslovně spjato se soucitem vůči neznámým lidem
v tísni. „Musíme brát ohled na zájmy lidskosti,“ prohlásil
první zvláštní parlamentní výbor pověřený vyšetřováním
důlních katastrof ve své technicky propracované zprávě
z roku 1835. Žádný „předmět finančního zájmu či osobního
zisku nebo dokonce předpokládaných výhod veřejné soutě­
že“ nemůže vlastníky dolů ospravedlnit, že vystavují muže
29) Tamtéž, s. 286.
30) Ferriarův případ je zvlášť zajímavý proto, že sice nahlížel na medicínu jako na
silný motor morální reformy a neviděl nic zvláštního na přímém, nevyžádaném
zásahu v životě chudých, ale domníval se, že pro lékaře je neetické navštěvovat
umírající z toho důvodu, že když nemohou poskytnout žádnou pomoc, neměli
by nabízet své služby a přijímat žádné poplatky. Jeho líčení praktik u smrtelného
lože je tudíž méně vypočítavé, než by se mohlo zdát.
31) Mluvím zde konkrétně o Anglii, avšak hromadění detailů pro účely reformy je
celoevropským jevem. Viz například William Coleman: Death Is a Social Di­
sease: Public Health and Political Economy in Early Industrial France (Smrt
je společenská choroba. Veřejné zdraví a politická ekonomie v raně průmyslové
Francii), Madison, Wis. 1982.
 [177]

a chlapce situacím, v nichž nejsou ani zdaleka přiměřeně

chráněni.32’
Než se rozšířila veřejná vyšetřování, bylo známo jen
málo o nebezpečích v hornictví nebo vlastně v jakémko­
li jiném zaměstnání. Taková nebezpečí se neobjevovala
v žádných příbězích s výjimkou příležitostných novinových
zpráv oznamujících, že došlo k neštěstí a že o život přišlo
tolik a tolik mužů a chlapců. V roce 1813 byl v Newcast-
lu ustaven soukromý výbor, aby prošetřil bezútěšně čas­
té nehody, které připravovaly horníky o život a mrzačily
jejich těla. Tento výbor si povšiml, že „okrsky a farnosti
projevovaly mimořádnou lhostejnost v apelování na úřed­
ní ohledávače mrtvol v neštěstích“ — to znamená ve vyzý­
vání královských úředníků, aby sepisovali zprávy o smrti
horníků.33’
Parlamentní výbor z roku 1835, stejně jako následující
výbory udělaly ze smrtí v dolech veřejnou záležitost a při­
tom vytvořily novou politiku vyprávění: jaký příběh, čí pří­
běh, s jakými podrobnostmi by se měl příběh vyprávět, kdo
by jej měl vyprávět a s popisem jakého jednání? Mnohá
neštěstí, jak zjistil výbor z roku 1835, nebyla prostě nikdy
prošetřena. Když se například ve Staffordshiru přetrhlo
lano a muži se zřítili zpět do šachty, byla komise ohledáva­
jící mrtvoly vyzvána, aby se k této nehodě vyslovila. Když
se však zřítil důlní výtah, k žádnému vyšetřování nedošlo.
Proč? „Neznám žádný důvod,“ říká jeden svědek, ,jen to, že
to nebylo obvyklé.“ Bylo zkrátka „obvyklé“ nahlížet na ne­
dostatečné opěrné konstrukce jako na Boží dílo a na něco,
co je mimo rámec lidské působnosti, zatímco rozedřené pro­
vazy byly podle zvyklosti něčí vinou.34’
Pokud se vyšetřování konalo, vyvstal politický pro­
blém, jak daleko by mělo jít, pokud jde o fakta a těla obě­
tí. Rozsáhlé vyšetřování jednoho obzvláště katastrofického

32) Report ofthe Select Committee ofthe House of Commons on Accidents in Mines,
Together with the Minutes ofEvidence (Zpráva vybrané komise poslanecké sně­
movny k nehodám v dolech, doplněná důkazními protokoly), 1835 (603) XX,
s. v.
33) Tamtéž, s. v, 22.
34) Tamtéž, Qs. 3070,3076-3077, s. 22.
[178]

výbuchu, který zavinil smrt více než sta mužů v šachtě po­
blíž Wallsendu, skončil verdiktem, že výbuch byl způsoben
nějakou „příčinou nebo příčinami [...], které jsou porotě ne­
známé“, a že John Giles, na jehož mrtvole se vyšetřování
provádělo a jehož tělo bylo spálené, pohmožděné a uduše­
né, zemřel „náhodně, nepředvídaně a ranou osudu“.35’
Tento druh verdiktu závisel, jak upozorňovali kritikové,
přinejmenším na dvou společenských faktech, které jeho
vynesení ovlivnily. Zaprvé byl příběh o pracujících horní­
cích určen porotě, jejíž členové měli ekonomický zájem na
verdiktu, který neshledává ničí zavinění, a z níž byli horníci
systematicky vyloučeni.36’ Důležitější je však to, že verdikt
závisel na teorii příčinnosti; ta byla sama o sobě pochopi­
telně společensky podmíněná a určovala, které skutečnosti
se zkoumaly a jak se interpretovaly. Například mnohá těla,
jak upozornil jeden lékařský svědek, se z výbuchu vynořila
bez jediného škrábnutí. Proč? Protože hlavní příčinou smr­
ti při výbuchu bylo udušení. A proč se veřejnost tuto sku­
tečnost nedozvěděla? Protože úřední ohledávač mrtvol ne­
zkoumal tak, jak měl: „Proč se jich tolik zabilo? Ano, došlo
u vás k výbuchu, ale proč jich tolik zahynulo?“ Kdyby si
tyto otázky položil, veřejnost by se dozvěděla, že nebezpečí
v dolech nehrozí pouze od plynu, ale i od nevhodných větra­
cích dveří, které způsobily, že výbuch vysál veškerý vzduch
z míst, kde se pracovalo, takže horníci, kteří by jinak vý­
buch přežili, zemřeli na nedostatek čerstvého vzduchu.37’

35) Tamtéž, s. 188. Je zde přetištěn opis vyšetřování, předložený jako součást připra­
vovaného svědectví jednoho svědka, pana Johna Buddlea.
36) K tomuto bodu viz svědectví Martina Judea, který byl po třicet čtyři let hor­
níkem, poté hostinským a odborovým předákem, in: First Report of the Select
Committee on Accidents in Coal Mines with Minutes of Evidence (První zpráva
vybrané komise k nehodám v uhelných dolech, doplněná důkazními protokoly)
1852-1853 (254) XX, Qs 1836, 1838; Second Report... (Druhá zpráva...) 1853
(740) XX, Q 2415.
37) Report of the Select Committee of the House od Lords to Inquire into the Best
Means ofPreventing the Occurrence ofDangerous Accidents in Coal Mines, with
Minutes of Evidence (Zpráva vybrané komise Sněmovny lordů zkoumající nej­
lepší prostředky, jak předejít výskytu nebezpečných nehod v uhelných dolech,
doplněná důkazními protokoly) 1849 (613) VII, Q1424. Poněvadž muži, kteří
mohli „na katastrofu vrhnout nějaké světlo“, jak píše novinová zpráva o důl­
ním neštěstí, zůstali mrtví v šachtě, musela jejich příběh vyprávět pitevní zpráva
a další formy vyšetřování. Popis je stylizován z hlediska toho, co způsobilo,
 [179]

Ukázalo by se, že ty, kteří by podle jiného výkladu zemře­

li kvůli nevyhnutelnému výbuchu, v tomto případě zabila
chamtivost vlastníků dolů.
V roce 1852 podobně argumentoval jeden vládní důlní
inspektor před výborem, který —jako jiné výbory, o nichž
jsem se zde zmínil, — byl sestaven „v zájmu lidskosti“. Co
by se mohlo udělat, ptal se výbor, pro snížení počtu obě­
tí, který tehdy každoročně dosahoval okolo tisíce lidí? In­
spektor odpověděl, že ohledávači mrtvol, „předem vylučují
všechny důvody s výjimkou těch, které bezprostředně sou­
visí s neštěstím; nepřipustí důvody typu špatného vedení
podniku nebo nedostatečného větrání dolu“. Z toho důvo­
du byly výbuchy, které by opravňovaly k trestnímu stíhání
dozorců nebo vedení dolů, „opomíjeny a úmrtí byla označe­
na za náhodná“. Odborník na soudní lékařství dosvědčil,
že vyšetřovatelé trvali na tom, aby se hledala pouze bez­
prostřední příčina smrti, a že jejich zkoumání důlních ne­
štěstí „nebylo provedeno s takovou pečlivostí a s takovým
úsudkem, jaké by jim náleželo“. Výbor s tím zřejmě souhla­
sil a doporučil, „aby se pečlivěji, než bylo doposud zvykem,
zkoumaly vzdálenější i bližší příčiny výbuchů a ztrát na ži­
votech“.38’ „Vysoké cíle lidskosti“, řekl A. H. Wylie členům
parlamentního výboru v roce 1864, stejně jako „zabezpeče­
ní života pro pracovité a zasloužilé poddané jejího Veličen­
stva“ vyžadují důkladnější prošetření.39’
že lidem „vzala“ (k dolům se v angličtině odkazovalo v ženském rodě) životy.
V tomto případě nebyl příčinou smrti těla přímo výbuch, ale podle lékaře to bylo
vdechnutí dusivých plynů. (Crime Box 3, John Johnson Collection, Bodleian Li­
brary, Oxford University).
38) Report from the SCHC on Coal Mines, Together with the Proceedings of the
Committee, Minutes of Evidence (Zpráva z vybrané komise poslanecké sně­
movny k uhelným dolům, doplněná zápisy komise a důkazními protokoly) 1852
(509) V, s. viii, Qs 841, 962, 1712.
39) Appendix B to the Report of the Commissioners to Inquire into the Condition of
All Mines in Great Britain (Dodatek B ke Zprávě komisařů zkoumající podmínky
všech dolů ve Velké Británii) 1864 (3389) XXIV, díl 2, s. 459,450 a 450-463 pas­
sim. Tento komentář shrnuje námitky vůči vyšetřování smrti skupiny mužů, jejichž
kabina se zřítila a narážela do stěn důlní šachty poté, co se řetěz zajišťující kabinu
přetrhl. Verdikt: „náhodná smrt“. „Otázka kvality řetězu a jeho možného přetížení
nebyla vznesena.“ Druhé šetření označilo za náhodnou smrt také případ, kdy se
dva muži opařili poté, co vybuchl kotel, navzdory skutečnosti, že kotel byl starý
a zrezivělý už před devíti lety, když byl nainstalován, a že byl dva měsíce před
osudnou nehodou provizorně opraven, aby vydržel „trochu déle“.
[180]

Rétorických účinků a nebezpečí, které plynuly z tako­

výchto šetření úmrtí zneužívaných dělníků, si byl naléhavě
vědom Marx. Často je uvádí v jediné části Kapitálu, která
se týká všedního života a pocitů pracujících, a je zřejmě
poněkud rozpačitý z jejich sentimentální románové působi­
vosti. Jeden týden, abychom ocitovali jeden z jeho mnoha
příkladů, otiskly všechny londýnské noviny často zmiňova­
ný příběh o „Death from Simple Overwork“ (Smrt z pou­
hého přepracování). Marx líčí, že Mary Anne Walkleyová
pracovala jako modistka v jedné z londýnských „velmi cti­
hodných módních dílen“ spolu s dalšími šedesáti dívkami
v jedné místnosti po třiceti nepřetržitě šestadvacet a půl
hodiny. Měly k dispozici pouze jednu třetinu nezbytného
hygienicky adekvátního objemu vzduchu. (Dlouhá poznám­
ka pod čarou uvádí, že na spaní je třeba tři sta krychlových
stop vzduchu a na bdělé činnosti pět set.) Mary Anne Wal­
kleyová spala v přeplněné ložnici oddělená od ostatních
dívek prkennou přepážkou. V pátek onemocněla; v nedě­
li zemřela. Pan Keys, lékař, který byl k lůžku umírající
povolán příliš pozdě, podal svědectví, že „Mary Anne Wal­
kleyová zemřela následkem nadměrně dlouhé práce v pře­
plněné dílně a následkem toho, že spávala v příliš těsné,
špatně větrané ložnici“. „Aby dal soud pro ohledání mrtvol
lékaři lekci dobrého chování,“ pokračuje Marx sardonicky,
„prohlásil, že ,zesnulá zemřela mrtvicí, ale jsou prý důvod­
né obavy, že její smrt mohla být urychlena přepracováním
v přeplněné dílně'.“ Marx končí dvojsmyslně citací z novin
Morning Star, prosazujících volný obchod, novin, jejichž
politiku odsuzoval, ale jejichž sentimentální senzacechti-
vost ochotně použil: „Naši bílí otroci se dřou do úpadu, hy­
nou a umírají bez hluku a slávy.“40’
Tyto debaty o utrpení a smrti jsou jen nepatrnými zlom­
ky rozsáhlé literatury, bohaté a znepokojivé v tom, do jakých
podrobností zacházejí, a tato literatura zařazuje neštěstí do
nového morálního a společenského diskursu. Inženýři upo­
zorňují na to, jak ten nebo onen druh ventilace horníkům
40) Karl Marx: Kapitál, revid. překlad Theodora Šmerala, Praha 1954, 1 (3.8),
s. 273-275. Jsetn vděčný Cathy Gallagherové za to, že mě na tyto odstavce upo­
zornila.
 [181]

zajistí větší bezpečnost. Lékaři publikují zprávy o pitvách

a epidemiologické studie, které s románovou přesností pou­
kazují na souvislost zničených těl horníků s jejich pracov­
ním prostředím a především s tím, co by se mohlo v jejich ži­
votních podmínkách změnit, aby se dosáhlo zlepšení situace.
Množství faktů vytváří v příbězích o utrpení dojem skuteč­
nosti a vyzývá k nápravným činům. V popisu horečky v jed­
né vesnici se poznamenává, že místní řezník poráží zvířa­
ta mezi obydlími, že chalupy jsou z hrubého kamene a mají
střechy z těžkých, v místě lámaných kamenných desek, že
hladina odpadního rybníka je pokryta zeleným slizem a tak
dále. Společně s rodinnou historií, osobní historií a výsled­
ky tělesných prohlídek nějakých třiašedesáti comwalských
horníků obrovská tabulka odhaluje, že jeden horník měl
k snídani šálek čaje a chleba s máslem; další měl totéž plus
trochu masa ve formě pirohu, který když je uvařený, neváží
s těstem ani půl kila; dále jí mléko, vajíčka a zeleninu. Další
horník, který je obvykle střídmý, si tu a tam dá jednu nebo
dvě pinty piva.41) Statistické tělo se tu stává živým tělem,
které jí konkrétní stravu a žije v konkrétním typu domu.
Stejně jako průmyslové romány, tak i soudní vyšetřová­
ní ve vyprávění využívá takové podrobnosti, pomocí nichž
se životy a utrpení jiných dostávají do společenského kon­
textu, a tím se stávají srozumitelné čtenářům žijícím na ji­
ných místech a v jiných dobách. Oba žánry jsou výtvorem,
a do jisté míry také tvůrcem široké veřejnosti, která se cítí
být spoluzodpovědná za konkrétní špatnosti, postihující
jiné lidi, a která se považuje být s to tyto špatnosti ovlád­
nout tím, že je včlení do vyprávění a činů.
Pitevní zpráva ve své vyspělé podobě, stejně jako román
devatenáctého století i soudní vyšetřování, může předpo­
kládat, že čtenáři její žánr rozpoznají. Píše o tom, co se
skutečně stalo. Tělo, téměř jako by se to stalo zvykem, lze
uchopit jako sdílené místo soucítění, které poutá čtenáře
k textu, a obojí k společenskému kontextu. Ale ještě drama­
tičtěji, než tomu bylo u soudního vyšetřování nebo románu,
41) Report of the Commissioners to Inquire into the Condition ofAll Mines in Great
Britain (Zpráva komisařů zkoumající podmínky všech dolů ve Velké Británii)
1864 (3389) XXIV, díl 2, s. 11, 31 a passim.
[182]

pitevní zpráva sto let po Boerhaaveovi předpokládá, že je

možné jasně pochopit příčinu a následek. Lékaři možná ne­
dokázali zabránit smrti konkrétního pacienta, avšak epis-
temologické jeviště je nastaveno tak, aby došlo k ovládnutí
smrti a následně ke zmírnění ran osudu. Kritice fyziolo­
gické nebo morální patologie nechybí závazek zasáhnout,
nýbrž rozsáhlejší vědomosti a metody. Proto je systematic­
ké prozkoumání úmrtí konkrétního pacienta vzorem pro ty
druhy narativních struktur, které umožňují „humanitář-
ství“, a to i přesto — nebo snad proto —, že tato vyprávění
jsou psána chladným jazykem vědy.
K vrcholu přivedl žánr pitevní zprávy Rudolph Virchow,
který se v důsledku výzkumu tyfu mezi slezskými tkalci
stal jedním ze zakladatelů sociálního lékařství, dále vý­
znamným liberálním politikem ve frankfurtském parla­
mentě v roce 1848 a autorem kanonické učebnice patologie
pro druhou polovinu devatenáctého století. Čím byl Haydn
pro symfonii, tím byl Virchow pro posmrtné ohledání.42)
Virchow své klasické dílo Description and Explanation
of the Method of Performing Post-Mortem Examinations
(Popis a vysvětlení metody provádění posmrtných ohledání)
uvádí výzvou k „pravidelné metodě pro patologicko-anato-
mické zkoumání“ a hrůzným varováním před katastrofami,
které by mohly být následkem nedbalého a nesystematic­
kého pozorování. Nebylo by nijak těžké shromáždit „vel­
ké množství příkladů, v nichž nesprávné provedení pitvy
učinilo záhadnými případy, které samy o sobě byly jasné
a jednoduché, a učinilo nesrozumitelnými ty případy, které
byly nějak nejasné“.43’ Nesmírně podrobně vysvětluje, jak
a proč by se mělo postupovat zvnějšku těla dovnitř. V soud­
ní praxi je nutno otevřít nejdříve břicho před hrudníkem,
ale nerozpitvat je: všimnout si polohy bránice a pak pokra­

42) K dějinám pitevní zprávy obecně viz Lester S. King a Marjorie C. Methan:
„A History of the Autopsy“ (Dějiny pitvy), American Journal of Pathology 73
(1973), s. 514-545.
43) Rudolph Virchow: A Description and Explanation of the Method of Performing
Post-Mortem Examinations in the Dead-House of the Berlin Charity Hospital
(Popis a vysvětlení metody provádění posmrtných ohledání v márnici berlínské
dobročinné nemocnice), přel. T. P. Smith, London 1880, s. 6.
 [183]

čovat do hrudní dutiny. Tím, že břišní orgány zůstanou na

místě, je možné přesněji sledovat stav krve v srdečních ko­
morách. Na mnoha stránkách Virchow vysvětluje význam
každého postupu, odsuzuje ukvapené závěry a trvá na řádu
a metodě.
Nakonec Virchow nabízí čtyři příklady mistrovské prá­
ce. Každý případ vyvolává dojem velkého buldozeru vědo­
mostí, který vrší fakta nikoli bez rozmyslu na jednu hro­
madu, ale do úhledně uspořádaných hromádek, aby byly
pro školeného pozorovatele srozumitelné. Každým popisem
prostupuje rozvážná rozumová síla a sebedůvěra. První
případ: „Neznámý muž. Mrtvý, když ho přivezli. Obličej za­
krvácený. Levá strana obličeje, zvláště kolem ucha, zbarve­
ná modro-červeně.“44)
Patolog systematicky, pečlivě a uvědoměle rozkrývá ta­
jemství těla. Vynáší na světlo to, co se o onom člověku před
smrtí nevědělo (nebo se dokonce nemohlo vědět). Výška
1,75 metru; silné postavy [...], tuková tkáň slabá [...], vla­
sy na hlavě husté [...], přední zuby zdravé, stoličky více či
méně zkažené a nezdravé [...], ruce velké [...], nehty dlou­
hé, přečnívající okraje zaplněné tlustou vrstvou černé špí­
ny [...], na těle zvnějšku není nic zvláštního kromě toho, že
předkožka je neobvykle krátká a nezakrývá víc než okraj
žaludu [...], na penisu není žádné zjevné poškození. (Stá­
le jsme na první stránce.) Postupně si razíme cestu do těla
a skrze tělo a docházíme k závěru, že tento muž zemřel na
vředovité úbytě plic — tedy na tuberkulózu. Udusil se po­
malým plicním krvácením a otokem; smrt nezpůsobila ani
pouhá ztráta krve, ani uzavření dýchacích cest vdechnu­
tou tekutinou. Nelze říci, zda umírání začalo chorobným
rozšířením průdušek nebo sýrovitým, případně odumírání
způsobujícím zánětem plic, avšak nakonec se objevilo po­
sledně jmenované. Tak byla nalezena a prokázána nejen
příčina smrti, ale také její historie a podstata — konkrétní
poškození plic tuberkulózou.
Všechny příběhy, které jsem zde dosud předložil, mají
konkrétní rétorický záměr, který se více či méně vztahuje

44) Tamtéž, s. 44-54.

[184]

k vytváření humanitářského smýšlení a reformy. Dokonce

i Virchowův popis je vzorem toho, co může lékařství díky
vyšetřujícímu postupu pitevní zprávy nabídnout světu, poli­
cii, veřejnému zdraví, literatuře (je vzorem pro Flaubertův
a Zolův naturalismus) — lidskému porozumění smrti. Trou­
fám si však tvrdit, že jisté druhy příběhů, ať už je jejich zá­
měr jakýkoli, mají schopnost zplodit ten typ morálního zá­
jmu, jaký vyvstal ve druhé polovině osmnáctého století.
Uzavírám tedy jedním příběhem, zaznamenaným v roce
1764; neodvažuji se použít slovo „napsaným“, neboť nemůže­
me nikoho považovat za jeho autora. Tento příběh v mno­
hém odporuje tomu, co považuji za jeho účinek, neboť se týká
chudých lidí, kteří se zdají být citově lhostejní ke skutečnos­
ti, že naleznou mrtvé dítě na hromadě hnoje. Žádná postava
v příběhu se tedy nezdá být ani v nejmenším pohnutá jeho
odsouzeníhodným rozuzlením. V jistém důležitém smyslu
budu já — a vy — číst tento příběh proti smyslu.
Zároveň však je mé závěrečné vyprávění důkazem kul­
turní tendence vytvářet mimořádně obsažné příběhy o ne­
štěstích chudých, i když rétorický záměr takových výtvorů
zůstává pro nás skrytý a pro své tvůrce nejasný. Z okol­
ností se síť soucitu tká téměř samovolně. Žánrem je úřední
ohledání mrtvoly, což je samo o sobě středověká instituce.
Ovšem větší množství faktů — detailů — o náhlých úmr­
tích obyčejných lidí se před osmnáctým stoletím vyskytuje
zřídka. Do té doby úřední ohledání mrtvoly obvykle prostě
konstatuje, že bylo například nalezeno tělo a že ke smrti
došlo „nešťastnou náhodou“, „z neznámé příčiny“, „při ne­
hodě“ nebo „sebevraždou“. Můžeme předpokládat, že před­
tím, než soudní porota vynesla tento verdikt, proběhla ně­
jaká debata, avšak bylo-li tomu tak, jen zřídka se o tom
dochoval nějaký doklad. A navíc se profesionálové zkouma­
jící lidská těla — tedy doktoři — vyjadřovali jen k velmi
malému množství případů.45’

45) Prakticky nevíme, zda se podrobná písemná svědectví uchovávala před rokem
1750, kdy nový způsob placení mohl ohledávače mrtvol motivovat k tomu, aby
uchovávali více svých písemných záznamů.Víme však, že před polovinou osmnác­
tého století neexistovala téměř žádná písemná svědectví v takovém rozsahu, jaký
měla zpráva, kterou se zde zabývám, s výjimkou několika jednotlivých případů. Za
 [185]

Můj příběh pochází z „Information taken the sixth day

of February, 1764, at the Parish of St. Ann’s within the
Liberty of Westminster in the County of Middlesex, on an
inquisition taken on View of the Body of a Newborn Fema­
le Child lying dead in the said Parish Liberty and County“
(Zpráva podaná šestého února 1764 ve farnosti sv. Anny ve
svobodném okrsku města Westminster v hrabství Middle­
sex, o vyšetřování nálezu mrtvého těla novorozeného dítěte
ženského pohlaví ležícího v řečené farnosti daného okrsku
a hrabství).46’ Tento příběh by mohl stejně jako stovky ji­
ných vyšetřování pocházet ze zpráv ústředního trestního
soudu v Londýně nebo z plakátových novin. Vyšetřování
začíná výslechem Williama Hawkinse, který pracoval u jis­
tého Henryho Sawkina. Hawkins byl zahradníkem a onoho
sobotního dopoledne měl za úkol vozit hnůj. Mezi jedenác­
tou a dvanáctou nakládal na vozík svého pána hnůj z jámy
pokryté polámanými prkny ve dvoře poblíž Oxfordské uli­
ce. Hawkins uvedl, že jednu chvíli, když hnůj házel, stá­
li poblíž dva mladí muži a pozorovali ho. Po chvíli jeden
z nich podle Hawkinse řekl, že on, Hawkins, by měl s vi­
dlemi zacházet opatrně, protože pod hnojem je nějaká lát­
ka. Hawkins se podíval, ale nic neviděl. Když však odházel
další vrstvu hnoje, narazil na plátno, ve kterém byla „vel­
mi těsně zabalena a šňůrou ovázána“ novorozená holčička,
přičemž „z řečeného plátna vyčnívala jedna noha zesnulé“.
Rozvázal látku a uviděl celé dítě, které podle něho mu­
selo být již nějakou dobu mrtvé. Nikdo, kdo Oxfordskou uli­
cí jen procházel, tvrdil Hawkins, nemohl látku se zabale­
ným dítětem vidět. Brzy přišla žena, pracující pro obecního
tajemníka, a dítě odnesla.
Porotci zabývající se tímto případem poté vyslechli Geor-
ga Wilkinsona, který byl ubytován u jistého pana William-
se, řezníka, a který spolu se svým přítelem Johnem Tur­
nerem z Newport Alley onoho sobotního dopoledne šel do
Covent Garden nakoupit zeleninu; Wilkinson prohlásil, že
tuto informaci vděčím Michaelu MacDonaldovi z Wisconsinské univerzity, který
v nedávné době provedl nejrozsáhlejší výzkum úředních ohledání mrtvol.
46) Uloženo mezi westminsterskými úředními ohledáními mrtvol, archiv Westmin-
sterského opatství.
[186]

když si „chtěl ulevit, a proto šel kolem jámy s hnojem u Ox-

fordské ulice“, uviděl látku, v níž bylo něco zabaleno. Řekl
svému příteli, Johnu Turnérovi: „Určitě jsem našel po­
klad.“ Ovšem když látku rozvázal, našel místo toho uvnitř
mrtvolku dítěte. Tito muži ohlásili svůj nález panu Porte­
rovi v King’s Arms a pak se vrátili se skupinou lidí k jámě
s hnojem, kde se odehrálo setkání, jak je popsal Hawkins.
Když povozník vzal dítě a rozbalil látku, Wilkinson ani ni­
kdo jiný nepozoroval žádné známky násilí. Všichni se shod­
li na tom, že dítě je již nějakou dobu mrtvé.
Dále je vyslýchán Turner, Wilkinsonův přítel, a toto
všechno potvrzuje. Zdůrazňuje však, že se těla nedotýkal
a že nemůže říci, zda bylo živé, nebo mrtvé. Kromě toho
říká, že zatímco on a Wilkinson spolu mluvili, přišli k nim
muž a žena. Muž jim „poradil, aby nechali dítě tam, neboť
jinak by [oni] byli nuceni jej pohřbít“. Není jasné, zda
„oni“ odkazuje k muži a ženě, kteří snad zanechali dítě na
hromadě hnoje, aby se vyhnuli výdajům za pohřeb, nebo
k mužům, kteří tělo našli. Turner potvrzuje, že položili dítě
zpět na hnůj a že netuší, kdo jej tam původně odložil, ani
kdy se to stalo.
Nakonec byl přivolán lékař, který dosvědčuje, že kost
na přední části hlavy dítěte je zatlačena dovnitř a oddělena
(předpokládáme, že více, než je běžné) od ostatních kostí
hlavy. Domnívá se, že tlak na hlavu způsobil smrt dítěte,
jehož podvázaná pupeční šňůra je důkazem, že se narodilo
živé.
V dokumentu se nic víc nepraví; není připojen žádný
verdikt. Ležel nerušeně až do doby, než jsem jej otevřel; na
můj zápisník se vysypala zrnka písku, kterých bylo použi­
to k vysušení inkoustu. Účel tohoto dokumentu je nejasný,
neboť pro určení příčiny smrti novorozeného děvčátka se
nezdá být podstatné nic kromě lékařova názoru. Záhadné­
ho muže a ženu, kteří snad dítě zabili, zpráva s výjimkou
jedné necelé věty přechází mlčením. Tato ukázka odha­
luje nejrůznější věci: lhostejnost ohledně toho, kde člověk
uprostřed velkého města močí; skutečnost, že zápach celé
té žumpy je brán jako samozřejmost do té míry, že si neza­
slouží žádnou pozornost; starost údajných rodičů, aby ne­
 [187]

museli dítě náležitě pohřbít na své náklady, kdyby se po­

znalo, že je jejich.
Avšak drsná tkáň, z níž je příběh vypletený, hmatatel­
nost těl a věcí, se vyjevuje sama, i když neznáme bezpro­
střední rétorický záměr. Někteří lidé začali myslet a cítit
novým způsobem. Téměř navzdory sobě samým se vyprá­
vějí nové druhy příběhů a jsou možná nová chápání věcí.
V osmnáctém století se začala rodit vyprávěcí konvence,
která nakonec způsobí, že mrtvé děti na hromadě hnoje
vzbuzují soucit, dokonce i když je tak snadné tento soucit
potlačit —jak hojně dosvědčují dějiny krutosti v naší době.

Přestože jsem z formálních aspektů samotného vyprá­

vění učinil ústřední prvek v historii humanitářství, nechci
tvrdit, že příběhy uplatňují svou moc nezávisle na publiku,
jehož odezvy jsou podmíněny materiálními a ideologickými
podmínkami mimo sféru jazyka. Vyprávění coby účastník
her o moc a o srdce není více, ale ani méně nezávislé na
svém společenském kontextu nebo na svém intelektuálním
prostředí než nové náboženské myšlenky, nové třídní zá­
jmy nebo nové vztahy mezi pohlavími. Aniž bych se chtěl
vyhnout otázkám společenských dějin, chci je postavit na
nový základ. Všichni například uznávají důležitost evan-
gelikalismu v morálně reformních hnutích osmnáctého sto­
letí. Bylo však dlouho zřejmé, že evangelictví samo o sobě
nepodporovalo nové morální zásady, které poprvé rozšířily
soucit na otroky, padlé ženy nebo pracující děti. Ani evan­
gelická teologie se svým důrazem na konverzi nebyla nová.
Proč tedy vedly staré pojmy dobra a vykoupení k novým
činům?
Kdysi stačilo poukázat na šťastný náhodný zrod gene­
race transcendentně dobrých mužů a žen. To už nepostačí.
Ani redukce náboženských zájmů na více či méně reflekto­
vaný výraz třídních zájmů již není uspokojivá.47’ Ale obje­
vuje se společný historický základ, položíme-li vedle sebe
ten druh humanitářského vyprávění, kterým jsem se zde

47) Neexistuje lepší kritika tohoto názoru než Haskellův text „Capitalism and the
Origins of the Humanitarian Sensibility“, část 1, cit. dílo, s. 341-353.
[188]

zabýval, a vědu srdce, jak ji nazval John Wesley. Výskyt

popisů osobních konverzí na jedné straně a výskyt Howar-
dových vězeňských vyšetřování, historií lékařských zpráv
a vyprávění o utrpení otroků na straně druhé se stává sou­
částí jednoho kulturního trendu využívat podrobných popi­
sů těla jakožto společného bodu pro porozumění a citlivost.
Zdůraznění příbuzných podobností v širokém poli diskur-
su samozřejmě neřeší problém jejich konečného původu,
pokud stálá první příčina skutečně existuje. Naznačuje to
však, že je možné zkoumat společenské podmínky růstu,
nikoli pouze evangelikalismu nebo nějakého jiného hnutí či
intelektuálního směru, ale realistických vyprávění o živých
tělech obecně.
Na závěr chci říci, že můj zájem o vyprávění nepopí-
rá spojení mezi humanitářstvím a kapitalismem. Spíše se
kloním k názoru Thomase Haskella, že třídní zájem není
jediným prostředníkem mezi kulturou a trhem. Existuje
jakási „izomorfie mezi způsoby myšlení běžnými v ekono­
mickém životě a v morálních soudech týkajících se odpo­
vědnosti“, které k sobě poutá svět trhu a svět svědomí.
Haskell staví Webera na hlavu: trh utváří charakter stej­
ně, případně více než charakter utváří trh. Trh podle Has­
kella nemusel být, ovšem stal se silou, která vyvolala sta­
rostlivost o širokou škálu ubožáků. Jádrem tohoto spojení
je smlouva. Právě prostřednictvím smlouvy vyvstávají na
světlo a získávají hodnotu jak smysl pro povinnost, tak
víra ve vzdálené následky činů, obě jsou podmínky huma-
nitářství.48)
Chci dokázat, že podobnou funkci mají narativní formy,
jež používá humanitářství. Adam Smith a jeho skotští osví­
cenští kolegové si představují civilizovaný svět jako svět
společné senzibility a sdíleného soucitu, svět společných tu­
žeb a hnacích sil, svět vědecké racionální předvídatelnosti
— a to je svět humanitářského vyprávění. A naopak eko­
nomické touhy i morální senzibilita mohou být narušeny
týmiž sociálními patologiemi a touž zpozdilostí v kulturním
vývoji.

48) Tamtéž, část 2, s. 547 a passim.

 [189]

Svým zaměřením na texty jsem se snad dostal dále než

k nim a mohu, doufám, prohlásit, že společenské dějiny hu-
manitářství by měly zahrnovat dějiny a sociologii narativ-
ních forem. Vyvstává zde nová otázka: za jakých podmínek
nás mluvení o lidech přivede k tomu, abychom jednali v je­
jich zájmu?
Narativní formy jako román, vyšetřování nebo pitev­
ní zpráva, jakkoli mohou stát ve službách „na straně lid­
skosti“, bohužel samy o sobě nejsou zdrojem žádné zvláštní
morální odpovědi. Někdo by mohl říci, že opak je pravdou.
Například marxistický kritik Georg Lukács odmítá Flau-
bertův nebo Zolův naturalistický román, který je jedno­
značně založen na lékařství jako na vzoru deskriptivní
vědy, pro jeho morální neutrálnost — oproti morálně uspo­
řádanému univerzu Charlese Dickense. Berthold Brecht
jde ještě dál, když říká, že ony druhy fascinujících vyprávě­
ní, jimiž jsem se zabýval, jsou vzdáleny tomu, aby podnítily
nějaký čin, místo toho jen využívají cit a odkládají revoluč­
ní činy. Morální rozhořčení se vyplýtvá na fiktivní utrpení,
zatímco skutečné utrpení zůstává neřešeno.49* Technologie
a jazyk přírodních věd fungují v moderní medicíně tak, že
skutečnost smrti spíše zatemňují, než aby ji osvětlovaly.
Kromě toho humanitářské vyprávění — a vlastně po­
žadavek intenzivního zájmu o humanitu obecně (tedy ni­
koli jen o sebe nebo o ty, kteří jsou nám přirozeně blízko)
— vytvořilo dialekticky svůj protiklad. „Jak je to hrozné,
mít tolik zabitých!“ napsala Jane Austenová své sestře
Mary po dvou britských vítězstvích nad Francií ve španěl­
ské válce za nezávislost. „A bohudíky člověk nemá s žád­
ným z nich soucit!“50* Se sebeshazující ironií přijímá hrůzu

49) To, že má vyprávění větší přitažlivost než realita, není samozřejmě Brechtovým
objevem. Svatý Augustin spílá sám sobě za to, že plakal nad příběhem Didoniny
nešťastné lásky k Eneášovi „zatímco jsem já přeubohý ani slzy neuronil proto,
že jsem odumíral Tobě, můj Bože a můj Živote“ — i jeho vlastní situace je pro
něho méně intenzivně přítomná než situace vyjádřená příběhem. Vyznání svátého
Augustina, přel. Mikuláš Levý, Praha 1997, 1 (13.20), s. 31.
50) R. W. Chapman (ed.): Jane Austens Letters (Dopisy Jane Austenové), 2. vyd.,
London 1952, s. 286 (č. 73, pátek 31. května 1811). Předpokládám, že tyto po­
známky jsou ohlasem na zprávy o britských vítězstvích v bitvách o Fuentes de
Onoro aAlbuera 5. a 16. května 1811. Ani jeden z bratrů Jane Austenové, kteří
[190]

masové smrti i úlevu, že její bratři námořníci byli někde

jinde v bezpečí, přijímá vědomí správného morálního řádu
smrti i vděčnost za to, že ji nemusí zakoušet tak naléha­
vě, jak si žádá její hrůznost. Je to tak, jak to má a mu­
sí být, říká a dodává, že mohla s nestranným odstupem
snést zprávy o vojenském vraždění a zároveň se stracho­
vat o Mary, že se po odjezdu kněze z farnosti omezí její
společenský život, mít útěchu v tom, že „když jsou nyní
kromě jejich vlastního pana Warneforda z Dorkingu uby­
tovaní v Brookhamu dva vikáři, tak si myslím, že se musí
do jednoho nebo druhého z nich zamilovat“, a být skutečně
smutná z toho, že „ubohá F. Cageová po svém úrazu hodně
trpěla“.51) Austenová rozuměla Humeově poznámce, že se
nepříčí zdravému rozumu mít větší starost o svůj vlastní
prst než o smrt milionů Číňanů.
O padesát let později, v době, kdy humanitářství i je­
ho protivníci hlásali své názory již pronikavěji, dokáže Dic­
kens totéž; je přitom ovšem více hysterický. Tehdy se slovo
humanitářství dostalo do všeobecného povědomí a téměř
výhradně sloužilo jako výraz pohrdání popisující morální
zvrácenost starat se více o ty, kteří jsou daleko, než o lidi
okolo sebe. Nejslavnější parodií tohoto typu je paní Jelly-
byová z Dickensova Bleak House (Ponurý dům). Je zuři­
vě zaneprázdněná tím, že pomáhá domorodcům ze vzdá­
leného Borriobule-Gha, aby začali pěstovat kávu, zatímco
její vlastní dům je „nejen samý nepořádek, ale taky samá
špína“, její mladší děti v bídném stavu a nejstarší dcera si
zoufá, že matka zjevně klade své povinnosti vůči Afriča­
nům nad povinnosti vůči své rodině: „Nemluvte mi o povin­
nosti dětí, slečno Summersonová! Kde je mámina rodičov­
ská povinnost?“52’ O několik desetiletí později jiní kritizují
»
byli námořníky, se těchto konfliktů neúčastnili: Charles John se právě vrátil ze
Severní Ameriky a Francis William, budoucí admirál, se účastnil blokády fran­
couzského pobřeží (G. H. Tucker: A Goodly Heritage: A History of Jane Aus­
ten s Family [Slušné dědictví. Dějiny rodiny Jane Austenové], Manchester 1983,
s. 176, 185).
51) R. W. Chapman (ed.): Jane Austen’s Letters, cit. dílo, s. 319-320, 324 (č. 82,
Cassandře Austenové, 15. září 1813).
52) Charles Dickens: Bleak House (Ponurý dům), přel. Emanuel Tilsch a Taťána
Tilschová, Praha 1980, kap. 4, s. 50; kap. 5, s. 62.
 [191]

za to, že sám vyvolal soucit s osobou, která nám nemohla

být vzdálenější, totiž s fiktivní postavou. „Nell ve Starožit-
níkově krámu byla zabita kvůli trhu, tak jako řezník zabíjí
jehně,“ stěžoval si John Ruskin; člověk by musel mít srdce
z kamene, kdyby se její smrti nesmál, jak prohlásil Oscar
Wilde ve slavném epigramu.53’
Tyto kritiky mi připomínají, že jakákoli historie huma­
nitářství a humanitářského vyprávění bude vyžadovat peč­
livou analýzu jak své produkce, tak i své recepce.54’ Bude
vyžadovat výzkum explicitních morálních sdělení i ústřed­
ní otázky, proč se morální závazky v kterékoli dané době
rozšiřuje na jednu skupinu, a nikoli na jinou.
Zde však trvám pouze na tom, že rozšíření soucitu na
jiné a morální imperativ jednat v jejich prospěch závisí na
zvycích cítění a teorií příčinnosti, které jsou rovněž zákla­
dem nových druhů toho vyprávění, které jsem popsal. Na­
víc tato vyprávění umožňovala — nehledě na paní Jelly-
byové celého světa — některým lidem překlenout propast
mezi sebou samými a cizinci, mezi faktem a činem. Domní­
vám se, že vyprávění sloužilo k tomu, aby vzbudilo „účast­
né city“ a způsobilo, aby ze slovesa ,je“ alespoň na okamžik
vyplývalo „mělo by“.
(1989)

53) Citováno in: Regenia Gagnier: Idylls of the Marketplace: Oscar Wilde and the
Victorian Public (Myly trhu. Oscar Wilde a viktoriánská veřejnost), Stanford, Ca­
lif. 1986, s. 22-23.
54) David Miller předložil vynikající a ucelenou analýzu vlivu narativních forem.
Mám na mysli především jeho „Discipline in Different Voices: Bureaucracy, Po­
lice, Family, and Bleak House“ (Disciplína v různých hlasech. Byrokracie, poli­
cie, rodina a Ponurý dům), Representations 1 (1983), s. 59-91; a „The Novel and
the Police“ (Román a policie), Glyph 8 (1981), s. 127-147.
[192]

REZONANCE A ÚŽAS
Stephen Greenblatt

V malé skleněné vitríně v knihovně ox-

fordské koleje Christ Church leží kulatý kardinálský klo­
bouk s širokou krempou; popisek o něm říká, že patřil kar­
dinálu Wolseymu. Je naprosto správné, že klobouk skončil
právě v Christ Church, neboť kolej vděčí za svou existenci
právě Wolseymu, který se v době, kdy byl na vrcholu moci,
rozhodl na svou vlastní počest založit v Oxfordu novou vel­
kolepou kolej. Klobouk však nebyl jeho přímým odkazem;
zasáhly, jak někdy říkáme, historické síly — v tomto pří­
padě na sebe vzaly podobu neblahého Jindřicha Vlil. —
a kolej Christ Church, podobně jako palác Hampton Court,
odřízly od jejího dobrodince. Jak nás informuje popisek, klo­
bouk poté prošel rukama různých vlastníků — včetně bis­
kupa Bumeta, Burnetova syna, hospodyně Bumetova syna,
vdovy po vrchním sluhovi hraběnky z Albemarle, hraběnky
samotné a Horace Walpola — a nakonec byl v devatenác­
tém století pro Christ Church zakoupen, jak stojí na po­
pisku, za částku šedesáti tří liber od dcery herce Charlese
Keana. Říká se, že Kean klobouk nosil, když hrál Wolseyho
v Shakespearovu Jindřichu VIII. Miniaturní historie to­
hoto předmětu je sice příliš nepatrná na to, aby z ní ply­
nuly nějaké velké důsledky, přesto evokuje takový obraz
utváření kultury, který mi připadá podmanivý. Putování
Wolseyho klobouku naznačuje, že produkty kultury nezů­
stávají v klidu, že existují v čase a že se k nim pojí osobní
i institucionální spory, vyjednávání a přivlastňování.
 [193]

Pojem kultura odkazuje v případě klobouku k odpovída­

jící hmotné věci — ke kousku červené látky sešité dohro­
mady —, avšak tato věc je pouze drobným prvkem ve složi­
té symbolické konstrukci, jež původně označovala proměnu
Wolseyho z řezníkova syna v církevní kníže. Wolseyho uro­
zený komorník George Cavendish zanechal pozoruhodně
podrobný dobový popis této konstrukce, popis, který nám
dokonce umožňuje zahlédnout klobouk na svém místě mezi
všemi ostatními obřadními předměty:
A po mši se zase vracel do své soukromé komnaty, a když mu
oznámili, že jeho veřejné komnaty jsou zaplněny urozenými
pány [...], vyšel k nim oděný celý v červeném podle zvyku kar­
dinála; což byl bud jemný šarlat, nebo dokonce rudý satén,
taft, damašek nebo caffa (drahá hedvábná látka), nejlepší, ja­
kou mohl za peníze dostat; a na hlavě měl kulatý pileus s ná­
krčníkem z černého sametu Před ním nesl rovněž velmi
vážně nějaký šlechtic nebo urozený pán, sám prostovlasý, nej­
prve velkou státní pečeť Anglie a potom kardinálský klobouk.
A vstoupil do své přijímací komnaty, kde se shromaždovali
a očekávali jeho příchod do Westminster Hallu šlechtici a jiní
urození páni i šlechtici a páni z jeho vlastní rodiny; takto tedy
přišel s dvěma velkými stříbrnými kříži, které nesli před ním,
a také se dvěma stříbrnými sloupky, a dále kráčel jeho ce­
remoniář s velkým postříbřeným žezlem. Potom jeho urození
uvaděči volali: „Pánové, udělejte místo pro Jeho Milost!“1’
Mimořádná teatrálnost této manifestace duchovní moci ne­
unikla pozornosti protestantských reformátorů, kteří kato­
lickou církev nazývali „papežovým divadlem“. Poté, co re­
formace v Anglii odstranila historický aparát katolicismu,
prodala některé z jeho oslňujících rekvizit profesionálním
hercům — nebyla to jen známka šetrnosti, ale polemické

1) George Cavendish: The Life and Death of Cardinal Wolsey (Život a smrt kardi­
nála Wolseyho), in: Richard S. Sylvester a Davis P. Harding (eds.): Two Early
Tudor Lives (Dva raně tudorovské životy), New Haven/London 1962, s. 24-25.
Jiný pohled na symboliku klobouků se nám dostává dále v textu, kdy se Wolsey
nachází na počátku svého prudkého pádu: „Mluvil s panem Norrisem s koleny
v blátě a byl by si sundal svrchní sametový biret, nedařilo se mu však rozvázat
uzel pod bradou. Pročež silou roztrhl tkanice a strhl si jej z hlavy, a tak tam kle­
čel prostovlasý“ (s. 106). Děkuji Anne Bartoňové za to, že uvedla na pravou míru
můj popis klobouku v Christ Church a že opsala popisek, kde se líčí původ tohoto
klobouku.
[194]

gesto naznačující, že posvěcená roucha byla ve skutečnosti

pouhým pozlátkem, jejichž pravým místem byl pochybný
svět prodavačů iluzí. Výměnou za tuto polemickou službu
obdržely divadelní akciové společnosti více než přitažlivé
a laciné kostýmy; získaly poskvrněné, avšak stále mocné
charisma, které na starých kostýmech lpělo, charisma, kte­
ré herci paradoxním způsobem zároveň vyprázdnili i posíli­
li. V době, kdy Wolseyho klobouk získala knihovna v Christ
Church, muselo jeho charisma být již velmi vyčpělé, nicmé­
ně kolej mu mohla dodat prestiž historické kuriozity jako
památky na dávného zakladatele. A ze skleněné vitríny do­
dnes vyzařuje nepatrné množství kulturní energie.
Vskutku nepatrné — zřejmě to vypadá, že jsem z této
nicotné relikvie udělal víc, než si zasluhuje. Fascinují mě
však převtělení toho druhu, který jsem zde právě načrtl
— od dramatizovaných rituálů na jeviště a dále do uni­
verzitní knihovny nebo do muzea —, protože zřejmě odha­
lují něco navýsost důležitého o textových relikviích, jimiž
je moje profese posedlá. Umožňují nám zahlédnout spole­
čenský proces, v němž se utvářejí předměty, gesta, rituály
a fráze a přesunují se z jednoho výstavního pásma do jiné­
ho. Pro vitríny, které se mě nejvíce týkají — pro knihy —,
je příznačné, že tento proces zakrývají, takže máme zavá­
dějící dojem stálosti a malý smysl pro historické transakce,
kterými byly námi rozebírané významné texty vytvořeny.
Podívejme se na literární příklad, který je přiměřeně nepa­
trným textovým protějškem Wolseyho klobouku. Na konci
Shakespearova Snu noci svatojánské ohlašuje král vil Obe­
ron, že půjde se svým doprovodem požehnat lůžka tří párů,
které byly právě oddány. Obřad žehnání zajistí novoman­
želům štěstí a odvrátí mateřská znamínka, zaječí pysky
a podobná výrazná znamení, která by mohla zohyzdit jejich
potomky. „Tady rosu z polí mějte,“ uzavírá král vil,
Elfi, víly, rychle spějte
komnatám všem požehnat
a paláci pokoj přát;
nejvíc toho domu pán
budiž ze všech požehnán.
(přel. Břetislav Hodek, 5.1.415-420)
 [195]

Sám Oberon, jak se dozvídáme, provede požehnání nad „vé­

vodským lůžkem“, ložem vládce Thesea a jeho amazonské
královny Hippolyty.
Obřad — očividně posvěcení vlastnictví a kasty, stejně
jako manželství —je vtipnou narážkou na tradiční katolické
žehnání lože nevěsty svěcenou vodou, kterýžto obřad prud­
ce napadali a zakazovali angličtí protestanti, protože jej po­
važovali za pohanskou pověru. Avšak běžný odborný pojem
„aluze“ se tu nezdá být vhodný, neboť tento pojem obvykle
implikuje něco bez těla a krve, zatímco dokonce i nepatrný,
náhodný detail polní rosy v sobě nese živější náboj. Zde, stej­
ně jako u Wolseyho klobouku, se chci ptát, co je v sázce při
posunu z jednoho pásma společenských zvyklostí do jiného,
od starého náboženství k veřejnému divadlu, od kněží k ví­
lám, od svěcené vody k polní rose, nebo spíše k divadelním
vílám a divadelní polní rose na londýnském jevišti. Stane-li
se z katolického rituálu divadelní znázornění, má tento po­
sun čtverý účinek: zároveň naturalizuje i denaturalizuje, ze­
směšňuje i oslavuje. Naturalizuje rituál tím, že přeměňuje
speciálně posvěcenou vodu v obyčejnou rosu; denaturalizuje
rituál tím, že ho odebírá lidským činitelům a přisuzuje ho ví­
lám; zesměšňuje katolický zvyk tím, že jej spojuje s nechval­
ně známou pověrou, a dále tím, že jej inscenuje na jevišti,
kde se odhaluje coby předstíraná iluze; a oslavuje tento zvyk
tím, že jej znovu naplňuje charismatickým kouzlem divadla.

Před několika lety jsem chtěl záměrně naznačit odvrat

od formální (z kontextu vytržené) analýzy, která domino­
vala Nové kritice, a proto jsem použil pojem „Nový historis­
mus“, abych popsal svůj zájem o jisté otázky, které mě zne­
pokojovaly — o zakotvenost předmětů kultury v dějinných
událostech —, a tento pojem se stal poměrně rozšířeným.
Avšak podobně jako je tomu i s jinými označeními, je i toto
zavádějící. Nový historismus, stejně jako Svatá říše řím­
ská, neustále svému vlastnímu jménu odporuje. The Ame­
rican Heritage Dictionary (Slovník amerického dědictví)
uvádí tři významy pojmu „historismus“:
1. Víra, že v historii dochází k procesům, které člověk
téměř nemůže ovlivnit.
[196]

2. Teorie, že historik se při studiu minulých období

a dřívějších kultur musí vyvarovat jakýchkoli hodnotících
soudů.
3. Uctívání minulosti nebo tradice.
Většina textů označovaných jako „novohistoristické“
a bezpochyby i mé vlastní práce se rozhodně postavily proti
každému z těchto stanovisek.

1. Víra, že v historii dochází k procesům, které člověk

téměř nemůže ovlivnit. Tato formulace spočívá na součas­
ně probíhající abstrakci a vyprázdnění lidského působení.
Muži a ženy, kteří shledávají, že sami o sobě činí konkrét­
ní volby za daných okolností a v konkrétním čase, se mění
v cosi, čemu se říká „člověk“. A tato bezbarvá a bezejmenná
kolektivní bytost nemůže významně zasahovat do „proce­
sů, k nimž v dějinách dochází“, procesů, které se tímto ta­
juplně odcizují všem těm, kteří je tvoří.
Nový historismus se naopak vyhýbá tomu, aby používal
slova „člověk“; nezajímá se o abstraktní všeobecnosti, ný­
brž o konkrétní podmíněné případy, o jedince tvořící a jed­
nající v závislosti na generativních pravidlech a konflik­
tech dané kultury. A tito jedinci, podmíněni očekáváním
své třídy, pohlaví, náboženství, rasy a národní identity,
v průběhu dějin neustále provádějí nějaké změny. Pokud
však v pohledu Nového historismu na dějiny existuje něja­
ká nevyhnutelnost, pak je to právě důraz najednání, neboť
dokonce i nečinnost nebo naprostou okrajovost chápe Nový
historismus tak, že v sobě nesou význam, a tudíž naznačují
záměr. Každý způsob chování je z tohoto pohledu strate­
gický: když se někdo chopí zbraně nebo uteče, provádí tím
významné společenské činy, ale to platí i pro toho, kdo zů­
stane na místě, stará se o sebe nebb se otočí tváří ke zdi.
Jednání je fakticky nevyhnutelné.
Nevyhnutelné, avšak nikoli jednoduché: Nový historis­
mus, jak ho chápu já, nepředpokládá, že dějinné procesy
jsou nezměnitelné a neúprosné, ale na druhé straně má
tendenci objevovat, jaké hranice nebo omezení má zásah
jednotlivce. Jednání, které se zdá být izolované, se ukazuje
jako složené z mnoha činitelů; zjevně osamělá moc jednot­
 [197]

livého génia se ukáže být spjatá s kolektivní, společenskou

energií; gesto nesouhlasu může být součástí většího legiti­
mačního procesu, zatímco pokus o upevnění pořádku věcí
nakonec může tento pořádek podvracet. A politické vazby
se mohou měnit, někdy i neočekávaně: neexistují žádné zá­
ruky, žádné absolutní formální jistoty, že to, co se zdá být
za jistých podmíněných okolností pokrokové, se nebude za
okolností odlišných zdát zpátečnické.
Skutečnost, že Nový historismus trvá na všudypřítom-
nosti jednání, zjevně přivedla některé jeho kritiky k tomu,
že v něm nacházeli nietzscheovskou oslavu nemilosrdné
vůle k moci, zatímco jeho ironické a skeptické přehodno­
cení kultu hrdinského individualismu vedlo jiné k tomu,
že v něm viděli pesimistickou doktrínu lidské bezmocnosti.
Proto například jeden kritik charakterizuje z marxistické
perspektivy Nový historismus jako „liberální rozčarování“,
které zjišťuje, že „každé místo odporu vposledku slouží zá­
jmům moci“, zatímco z liberálně humanistické perspektivy
jiný kritik prohlašuje, že „každý, kdo se tak jako já zdráhá
přijmout vůli k moci jako definující lidskou podstatu, bude
mít pravděpodobně problém s kritickými postupy nových
historistů a s jejich interpretačními závěry“.2’ Avšak sama
myšlenka „definující lidské podstaty“ je přesně tím, co noví
historisté považují za nic neříkající a neudržitelné, podob­
ně jako je pro mě nic neříkající opačný požadavek, aby svět
udržovala v chodu láska, a nikoli síla. Marxistická kritika
je přesvědčivější, ale vychází z tvrzení, že Nový historis­
mus prohlašuje, že „každé místo odporu“ je vposledku koop-
továno. Některá jsou, některá nejsou.
Ve svém eseji publikovaném před několika lety jsem tvr­
dil, že místa odporu v Shakespearově druhé tetralogii jsou
kooptována v ironickém, komplexním, nakonec však slav­
nostním potvrzení charismatické hodnosti krále. To jest,

2) Walter Cohen: „Political Criticism of Shakespeare“ (Politická kritika o Shake­

spearovi), in: Jean E. Howard a Marion F. O’Connor (eds.): Shakespeare Re­
produced: The Text in History and Ideology (Reprodukovaný Shakespeare. Text
v dějinách a ideologii), New York/London 1987, s. 33; Edward Pechter: „The
New Historicism and its Discontents“ (Nový historismus a jeho neduhy), PLMA
102(1987), s. 301.
(198]

formální struktura a rétorická strategie her znesnadňují

publiku, aby odepřelo svůj souhlas triumfu prince Jindry.
Shakespeare ukazuje, že triumf spočívá v klaustrofobním
zmenšení uspokojení, v pokrytecké manipulaci s vnějším
vzhledem věcí a v systematické zradě přátel, ale přesto se
těmto projevům zlých úmyslů daří zvyšovat vědoucí potěše­
ní diváků a zajistit si potlesk. Subverzivní představy nemizí,
ale pokud zůstávají ve struktuře hry, jsou ovládnuty a vlast­
ně slouží ke zvýšení moci, kterou by mohly zpochybňovat.
Netvrdil jsem, že všechny projevy odporu v literatuře
(dokonce ani ve všech Shakespearových hrách) byly koop-
továny — snadno si vzpomeneme na hry, v nichž síly ideo­
logického ovládání selhaly. A přesto charakterizace toho­
to mého eseje konkrétně a Nového historismu obecně se
opakovaně vztahují k údajnému tvrzení, že jakýkoli odpor
je nemožný.3’ Konkretizované tvrzení o pozici subjektu vy­
kreslené v souboru her tu je zároveň zjednodušeno i pro­
měněno v univerzální princip, z něhož je nahodilost, a tu­
díž i historie vymazána.
Kromě toho bylo špatně pochopeno dokonce i moje tvr­
zení o Shakespearově druhé tetralogii, pokud bylo bráno
tak, že vylučuje možnost nesouhlasu, změny nebo radikál­
ního obratu v dějinných procesech. Jde o to, že jisté estetic­
ké a politické struktury fungují tak, že ovládají subverzivní
představy, které samy tvořily, a nikoli tak, že by je prostě
nechaly uvadnout. Naopak, mohou být odděleny od řádu,
se kterým byly spjaty, a mohou sloužit k vytvoření nových
a naprosto odlišných struktur. Jak jinak by vůbec mohlo do­
jít ke změně? Nikdo není nucen — snad s výjimkou studen­
tů — přijímat estetické nebo politické celky jako posvátné.
Rád věcí prostě nikdy není daný: dá práci vytvářet, udržo­
vat, rozšiřovat a předávat způsob, jak věci jsou, a tuto prá-

3) „Noví historisté a kulturní materialisté,“ říká jedno příznačné shrnutí, „ztělesňují,

a tímto ztělesněním ve své nové historii idejí reprodukují svět, který je hierar­
chický, autoritářský, hegemonický, nerozvratitelný [...]. V tomto obraze světa,
jak Stephen Greenblatt bolestně přiznal, nemůže existovat žádná subverze —
a rozhodně ne pro násl“ Bolestně ani jakkoli jinak jsem nic takového netvrdil;
říkal jsem, že divák historické hry byl neustále mučen odporem zároveň mocným
i podrobeným.
 [199]

ci je možné odmítnout nebo pozměnit. Struktury se mohou

rozbít na kusy a tyto kusy se mohou pozměnit, převrátit,
přeskupit. Všechno by mohlo být jiné, než jaké to je ted;
všechno mohlo být jiné, než jaké to bylo. Nemůžeme si ale
představovat, že tato změna je snadná, automatická, že nic
nestojí a nikdo za ni nenese odpovědnost. Moje námitka se
vztahovala k názoru, že mnohovýznamové ironické momen­
ty v Shakespearových historických hrách byly samy o sobě
vnitřně osvobozující a že vychutnat si skeptickou vychytra­
lost v tetralogii znamenalo účastnit se aktu politického od­
poru. Obecně se mi zdá pochybné tvrdit, že jisté rétorické
rysy velmi oblíbených literárních děl vytvářejí hodnověrné
akty politického osvobození; skutečnost, že toto tvrzení nyní
zaznívá zleva, zatímco za mých studentských let bylo mno­
hem častěji slyšet zprava, ve většině případů neznamená, že
je méně pošetilé a troufalé. Chtěl jsem ukázat, alespoň v pří­
padě Shakespearových historických her a v několika podob­
ných textech, jak soubor zobrazujících a politických praktik
na konci šestnáctého století mohl vytvořit, a dokonce vyži­
vovat něco, co v sobě zdánlivě neslo jejich vlastní subverzi.
Ukázat toto neznamená vzdát se možnosti dějinné pro­
cesy pozměnit — je-li toto historismus, pak s ním nechci
mít nic společného —, ale spíše vyvarovat se estetizace
a idealizace politické představivosti.

2. Teorie, že historik se při studiu minulých období

a dřívějších kultur musí vyvarovat jakýchkoli hodnotících
soudů. Opakuji ještě jednou, že je-li toto základním prin­
cipem historismu, potom je Nový historismus v rozporu se
svým jménem. Má vlastní kritická praxe a praxe mnoha
jiných kritiků spjatých s Novým historismem se rozhodují­
cím způsobem utvářela v amerických šedesátých a raných
sedmdesátých letech dvacátého století, zejména odporem
k vietnamské válce. Psaní, které nebylo angažované, kte­
ré se neodvažovalo soudit, kterému se nedařilo propojovat
přítomnost s budoucností, se nám zdálo zbytečné. Takové
propojení se mohlo dít bud pomocí analogií, nebo příčin­
ných souvislostí; konkrétní soubor historických okolností
mohl být představen takovým způsobem, který by odhalil
[200]

shody s některými aspekty současnosti, anebo jinak, tyto

okolnosti by mohly být analyzovány jako určující síly, kte­
ré vyústily v současný stav věcí. Oba přístupy předpoklá­
daly hodnotové soudy, neboť neutrální nebo netečný vztah
k přítomnosti se zdál být nemožný. Spíše se zdálo být na­
prosto zřejmé, že neutralita sama o sobě je rovněž politic­
kým postojem, rozhodnutím podporovat oficiální politiku
státu i akademického prostředí.
Zabývat se kulturou Anglie šestnáctého století nepřed­
stavovalo samo o sobě útěk před zmatky současnosti; spíše
to byla intervence, jakýsi způsob vztahu. Mě na renesanci
fascinovalo to, že se zdála být silně spjatá s přítomností jak
analogicky, tak příčinnými souvislostmi. Toto zdvojené pro­
pojení zároveň vyvolávalo i podmínilo mé hodnotové soudy:
vyvolávalo je proto, že moje odpověd na minulost byla ne-
rozlučitelně spjata s mou odpovědí na přítomnost; podmí­
nilo je proto, že analýza minulosti odkrývala složitou, zne­
pokojující historickou genealogii samotných úsudků, které
jsem vynášel. Studovat renesanční kulturu potom zname­
nalo cítit se hlouběji zakořeněn ve svých vlastních hodno­
tách a zároveň jim být odcizen.4’
Jiní autoři spjatí s Novým historismem psali přímo a pů­
sobivě o své vlastní subjektivní pozici a vyjádřili povahu
této angažovanosti mnohem otevřeněji než já.5’ Pokud jsem
se nevystavoval natolik otevřeně, nebylo to způsobeno mým
přesvědčením, že moje soudy jsou nějak dočasně potlačeny
v mém studiu minulosti, nýbrž přesvědčením, že jsou všudy­

4) Viz mou knihu Renaissance Self-Fashioning: From More to Shakespeare (Jak

renesance utvářela sama sebe. Od Mora k Shakespearovi), Chicago 1980, s. 174—
175: „Nacházíme se v závěru kulturního hnutí započatého v renesanci; místa,
v nichž se zdá, že se náš společenský a psychologický svět začíná rozpadat, jsou
právě ony strukturní švy, které byly vidět již tehdy, kdy se tento svět poprvé bu­
doval.“
5) Louis Adrian Montrose: „Renaissance Literary Studies and the Subject of His­
tory“ (Renesanční literární studia a subjekt dějin), English Literary Renaisssance
16 (1986), s. 5-12; Don Wayne: „Power, Politics, and the Shakespearean Text:
Recent Criticism in England and the United States“ (Moc, politika a shakespea-
rovský text. Nedávná kritika v Anglii a USA), in: Shakespeare Reproduced: The
Text in History and Ideology, cit. dílo, s. 47-67; Catherine Gallagher: „Marxism
and the New Historicism“ (Marxismus a Nový historismus), in: H. Aram Veeser
(ed.): The New Historicism (Nový historismus), New York/London 1989.
 [201]

přítomné: v textových a vizuálních stopách, které jsem si vy­

bral k analýze, v příbězích, které jsem se rozhodl vyprávět,
v kulturních spojitostech, které jsem se pokusil naznačit,
v mé syntaxi, v adjektivech, v zájmenech. „Nový historis­
mus,“ napsal někdo v brilantní kritice, „musí v každém oka­
mžiku otevřeněji reflektovat své metody a teoretická výcho­
diska, neboť nové poznatky o historickém umístění a funkci
literárních textů jsou do značné míry dílem hlediska, z ně­
hož ke zkoumání přistupujeme, a předpokladů, na nichž je
zakládáme.“6’ Rozhodně se nestavím proti uvědomování si
své vlastní metodologie, jsem však méně nakloněn považo­
vat otevřenost — tedy jednoznačnou formulaci autorových
hodnot a metod — za něco podstatně nezbytného a čestné­
ho. A přestože jsem přesvědčen o tom, že své hodnoty pre­
zentuji všude ve svém díle, nemyslím si, že je nutná doko­
nalá integrace těchto hodnot a předmětů, jimiž se zabývám.
Některé nejzajímavější a nejpůsobivější myšlenky v kultur­
ních studiích se naopak objevují právě v okamžicích odlou­
čení, rozpadu či nevyrovnanosti. Věda, jež se nikdy nese­
tkává s překážkami, která oslavuje předvídatelné hrdinky
a nahání obvyklé podezřelé, která nachází potvrzení svých
hodnot všude, kam se obrátí, je docela prostě nudná.7’

3. Uctívání minulosti nebo tradice. Třetí definice histo­

rismu očividně stojí ve zvláštním vztahu ke druhé definici,
6) Jean E. Howard: „The New Historicism in Renaissance Studies“ (Nový histo­
rismus ve studiích o renesanci), in: Arthur F. Kinney a Dan S. Collins (eds.):
Renaissance Historicism: Selections from „English Literary Renaissance“ (Re­
nesanční historismus. Výbor z .Anglické literární renesance“), Amherst 1987,
s. 42-43. [V našem výboru otištěno na s. 54 — pozn. překl.]
7) Nepřestaly-li se tedy v Novém historismu vyskytovat hodnotové soudy, došlo
alespoň k jejich zkomplikování, což jsem nazval pocitem odcizení. Toto odcizení
je spjato s tím, že byla opuštěna víra v historickou nevyhnutelnost, neboť s tímto
opuštěním hodnoty současnosti nemohly nadále být nezbytným výsledkem ne­
zvratného teleologického vývoje, ať už rozvoje nebo úpadku. Starší historismus,
který vědom si své metodologie prohlašoval, že se při popisu minulosti vyhnul
všem hodnotovým soudům — tedy že nám předal historickou skutečnost wie es
eigentlich gewesen war —, se tímto všem hodnotovým soudům nevyhnul; po­
skytl prostě jen mylný popis toho, co ve skutečnosti provedl. Nový historismus,
přiznávající se k angažovanosti a zaujatosti, by mohl být v tomto smyslu poně­
kud méně než starší historismus náchylný k agresivnímu vnucování svých hod­
ností minulosti, neboť tyto hodnoty se zdají být historicky podmíněné.
[202]

nejsou to však pouze opaky. Zjevné vyhýbání se hodnoto­

vým soudům bylo často doprovázeno ještě zjevnějším ob­
divem k minulosti, jakkoli se tento obdiv skrýval za objek­
tivním popisem. Jednou z nejvíce popouzejících vlastností
mého vlastního literárního školení byl jeho vytrvale oslavný
charakter: literární věda byla a z velké části zůstává jistým
druhem sekulární teodicey. Uměla prokázat, že každé roz­
hodnutí, které velký umělec učinil, bylo dokonalé; ukázalo
se, že díla, která předchozí generace vědců, odhodlaných
projevovat svůj vytříbený vkus, považovala za nezdařená
nebo nevyrovnaná, jsou nyní organickými mistrovskými
díly. Standardním kritickým zadáním za mých student­
ských let bylo dokázat, že text, který se zdánlivě rozpadá
do mnoha částí, je ve skutečnosti složitým celkem; vychr­
lili jsme tisíce stran, abychom dokázali, že bizarní vedlejší
zápletka tragédie The Changeling (Pitvora) chytře zapadá
do tragické hlavní zápletky, nebo že každá nudná prkotina
z Doktora Fausta překypuje bohatostí významů. Za těmi­
to cvičeními stál předpoklad, že velká umělecká díla byla
triumfem ucelenosti, že byla, bachtinovsky řečeno, monolo-
gická — zralým výrazem jediného uměleckého záměru. Po­
kud se tento formalismus spojoval s psychologií ,já“ a s his­
torismem, a k tomu vskutku často docházelo, postuloval
estetické sjednocení jako odraz umělcovy psychické jedno­
ty a dále postuloval tuto psychickou jednotu jako trium­
fální výraz zdravého, integrovaného společenství. Popisy
Shakespearova vztahu k alžbětinské kultuře byly zvláště
náchylné k tomuto stylu uctívání, neboť romantický kult
básnického génia se mohl spojit s ještě starším politickým
kultem, který vznikl kolem osoby panenské královny.
Zde se novohistorističtí autoři opět vydali jinou ces­
tou. Zajímali se spíše o nevyřešené konflikty a rozpory než
o sjednocení; zabývají se okrajem stejně jako centrem; od
zavedeného estetického řádu se obrátili ke zkoumání ideo­
logické a materiální báze nutné k vytvoření tohoto řádu.
Tradiční formalismus a historismus, dvojí dědictví první
poloviny devatenáctého století v Německu, sdílely vizi vy­
soké kultury jako harmonizující sféry smíření, založené
na estetickém úsilí, které přesahuje konkrétní ekonomie-
 [203]

ké nebo politické určující činitele. Nebraly v úvahu dušev­

ní, společenskou a materiální rezistenci, vzpurnou a ne-
přizpůsobitelnou jinakost, smysl pro odstup a rozdílnost.
Nový historismus se pokouší tento odstup znovu nastolit;
proto jeho příznačné zájmy připadaly některým jeho kri­
tikům výstřední nebo podivné. „Noví historisté,“ píše je­
den marxistický pozorovatel, „mají sklon chopit se něčeho
zastrčeného, náhodného, či dokonce bizarního: sny, lido­
vé i šlechtické slavnosti, odsouzení čarodějnictví, sexuál­
ní vyprávění, deníky a autobiografie, popisy oděvů, zprávy
o nemocech, matriky narozených a zemřelých, popisy ší­
lenství.“8’ Mě na tom fascinuje právě to, že zájem o takové
věci by měl někomu připadat bizarní, a to zvláště autorovi,
který chce pochopit kulturu v historických souvislostech.
Fakt, že tomu tak je, naznačuje, jak úzkými se staly hrani­
ce historického porozumění a jak nutně tyto hranice potře­
bovaly prolomit.
Žádná z kulturních činností na tomto seznamu (a ten
bychom mohli značně rozšířit) totiž není nebo by neměla
být ve studiu renesanční literatury a umění „zastrčená“;
naopak, každá z nich stojí v cestě tomu, kdo se chce vyrov­
návat s dobovými metodami usměrňování těla, vědomými
i nevědomými psychickými strategiemi, způsoby definování
okrajového a odchylného a zacházení s nimi, mechanismy
pro projevy moci a výrazy nespokojenosti, chováním vůči že­
nám. Pokud byly takovéto zájmy shledány „náhodnými“, je
to kvůli silně omezujícímu pojmu kauzality, který uzavírá
legitimní pole historických činů do nesmyslně úzkých hra­
nic. Svět je rozčleněný mezi předvídatelné skupiny stereo­
typních příčin a mezi ohromné, nejasně osvětlené množství
syrového materiálu, který si umělec vybírá ke zpracování.
Představitelé Nového historismu se zajímají o takové
kulturní projevy, jako jsou obvinění z čarodějnictví, lékař­
ské příručky či odívání, nikoli jako o syrový, nýbrž jako
o „vařený“ materiál — složitá symbolická a materiální vy­
jádření imaginativních a ideologických struktur té společ­
nosti, která tyto projevy vytvořila. Z toho důvodu existuje

8) Walter Cohen: „Political Criticism of Shakespeare“, cit. dílo, s. 33-34.

[204]

alespoň v některých novohistorických pracích (a rozhodně

v mých vlastních) tendence k tomu, aby se střed zájmu pře­
sunul od uměleckého díla, o něž v prvním plánu jde, k pří­
buzným činnostem, které byly uvedeny zdánlivě jen pro­
to, aby toto dílo osvětlovaly. Je těžké udržet tyto činnosti
v pozadí, pokud bylo zpochybněno samo pojetí historického
pozadí.
Abych se vyrovnal s otázkou toho, na co by se kritická
práce měla soustřeďovat, rozpracoval jsem pojem kulturního
vyjednávání a výměny; zkoumal jsem tedy body, v nichž se
jedna kulturní činnost setkává s jinou, vypůjčuje si její for­
my a důrazy, pokouší se odvrátit nežádoucí přisvojování či
přesouvá texty a artefakty z jednoho místa na druhé. Bylo
by však mylné představovat si, že existuje naprostá homoge­
nizace zájmů; centrum mého vlastního zájmu zůstává u be­
letrie, a to nejen proto, že s ní jiné kulturní struktury mocně
rezonují. Nepřistupuji-li k uměleckým dílům v duchu uctí­
vání, přistupuji k nim v duchu, který bych mohl nejlépe po­
psat jako úžas. Úžas nebyl a není literární vědě cizí, je však
spojován (byť jen nepřímo) spíše s formalismem než s his­
torismem. Chtěl bych tento úžas rozšířit za formální hrani­
ce uměleckých děl, a stejně tak bych chtěl posílit rezonanci
v rámci těchto hranic.

Bude snazší uchopit pojmy rezonance a úžasu, pokud bu­

deme uvažovat o způsobu, jímž si naše kultura představuje
nikoli textové stopy své minulosti, nýbrž přežívající stopy vi­
zuální, neboť ty druhé jsou vystaveny v galeriích a muzeích
zvlášť zřízených pro tento účel. Rezonancí míním schopnost
vystaveného předmětu dosáhnout ze svých formálních hra­
nic do širšího světa, vyvolat v divákovi složitá dynamická
kulturní hnutí, z nichž se předmět vynořil a jež může pro di­
váka prostřednictvím metafory nebo jednodušeji métonymie
zastupovat. Úžasem míním schopnost vystaveného před­
mětu diváka překvapit, zprostředkovat mu strhující pocit
jedinečnosti, vyvolat v něm upřenou pozornost.
Nový historismus je s rezonancí očividně spřízněn; to
znamená, že jeho zájem o literární texty měl co nejvěrněji
 [205]

zachytit historické okolnosti, za jakých dílo původně vzni­

kalo a bylo přijímáno, a dále analyzovat vztah mezi těmito
okolnostmi a našimi vlastními. Představitelé Nového his­
torismu se pokusili chápat protínající se okolnosti nikoli
jako stabilní, dopředu připravené pozadí, do něhož mohou
být literární texty zasazeny, nýbrž jako hustou síť vyví­
jejících se a často protichůdných společenských sil. Cílem
není nalézt vně díla nějakou skálu, k níž bychom mohli
bezpečně připoutat literární interpretaci, ale spíše umístit
dílo do vztahů k ostatním zobrazovacím zvyklostem, kte­
ré se používaly v oné kultuře v daném okamžiku v historii
této kultury i v naší vlastní. Louis Montrose příhodně řekl,
že cílem bylo uchopit zároveň historicitu textů i textualitu
historie.
Pokud je tento přístup, vypracovaný pro literární inter­
pretaci, vůbec použitelný pro vizuální stopy, pak volá po po­
kusu především omezit izolaci jednotlivých „mistrovských
děl“, osvětlit podmínky jejich vzniku, odhalit historii jejich
osvojování a podmínek, za nichž se z nich staly výstavní
exponáty, obnovit jejich hmatatelnost, otevřenost, propust­
nost hranic, které umožnily předmětům vzniknout. Skuteč­
né obnovení hmatatelnosti je očividně ve většině případů
nemožné, navíc rámy obklopující obrazy jsou jen konečným
formálním potvrzením uzavřenosti hranic, která vyznačuje
završenost uměleckého díla. Nemusíme však toto završe­
ní brát tak docela samozřejmě; muzea nám mohou umož­
nit, abychom imaginativně uchopili dílo znovu, v okamžiku
jeho otevřenosti.
Tato otevřenost je spjatá s jednou vlastností uměleckých
děl, která muzea děsí, totiž s jejich určitostí. Avšak přes­
tože je naprosto rozumné, aby muzea své předměty chrá­
nila — nepřál bych si, aby to bylo jinak —, je neurčitost
bohatým zdrojem rezonance. Thomas Greene, který napsal
vnímavou knihu o tom, co nazývá „zranitelný text“, říká,
že symbolické zraňování, k němuž je literatura náchylná,
jí může udělit moc a plodnost. „Zranitelnost poezie,“ tvr­
dí Greene, „pramení ze čtyř základních podmínek jazyka:
jeho historičnosti, jeho dialogické funkce, jeho indexové
[206]

(odkazovací) funkce a jeho závislosti na znázorňování.“9' Tři

z těchto funkcí jsou u vizuálního umění odlišné, a to způso­
bem, který zřejmě jeho zranitelnost zmírňuje: obraz a sochu
lze snáze než jazyk odpoutat od odkazování i znázorňová­
ní, a tlaky kontextového dialogu se snižují nepřítomností
logu, ustavujícího slova. Avšak čtvrtá podmínka — histo-
ričnost — v případě hmotných artefaktů nesmírně vzroste,
vlastně se stává doslovnou. Muzea slouží, částečně záměrně
a částečně nechtěně, jako pomníky křehkosti kultur, pádu
nosných institucí a šlechtických rodů, zhroucení rituálů, vy­
prázdnění mýtů, ničivých účinků válek, zanedbání a hloda-
vých pochybností.
Fascinují mě známky změny, narušování, a dokonce de­
strukce, které se mnohá muzea pokoušejí prostě zahladit:
první a nej zřetelnější je akt přemisťování, které je nezbyt­
né pro sbírání prakticky všech starších a většiny moderních
artefaktů — vytažených z kaplí, odlepených z kostelních
zdí, odstraněných z chátrajících domů, uchvácených jako
válečná kořist, ukradených, „zakoupených“ více či méně
poctivě ekonomicky silnějšími od ekonomicky naivních,
chudých, v tísni se nacházejících dědiců upadlých dynastií
a zchudlých náboženských řádů. Dále existují jisté znám­
ky na samotných artefaktech: pokus vyškrábat nebo pře­
malovat zobrazení dábla na mnohých pozdně středověkých
a renesančních obrazech, zakrytí genitálií u soch a nama­
lovaných postav, obrazoborecké ničení lidských a božských
vyobrazení, doklady ořezání nebo přetvařování, aby dílo
vyhovovalo novému rámu nebo účelu, známky popraskání
nebo ožehnutí a pozůstatky ulomených nosů, které netečně
zaznamenávají velké dějinné katastrofy i náhodné událos­
ti způsobené triviální neschopností. Dokonce i tyto událos­
ti — známky doslovné křehkosti — .mohou mít svou rezo­
nanci: vrcholem absurdně hagiografické výstavy věnované
Proustovi, která se konala před několika lety, byla vitrína
s malou, obyčejnou poslepovanou vázou s popiskem „Váza,
kterou rozbil Marcel Proust“.

9) Thomas Greene: The Vulnerable Text: Essays on Renaissance Literature (Zrani­

telný text. Eseje k renesanční literatuře), New York 1986, s. 100.
 [207]

Jak naznačuje tento komický příklad, poškozené arte­

fakty mohou být podmanivé nejen jako svědkové násilností
dějin, nýbrž jako známky používání, znamení lidského do­
tyku, a tudíž spojnice s otevřeností dotyku, který byl pod­
mínkou jejich vzniku. Nejběžnějším způsobem, jak znovu
nastolit otevřenost estetických artefaktů, aniž by se obno­
vila jejich zranitelnost, je pohotové umístění vysvětlujících
textů v katalogu, na zdech výstavní síně nebo na kazetách.
Takto umístěné texty předkládají a prakticky zastupují
kontext, který se vymazal v průběhu přemisťování předmě­
tu do muzea. Avšak vzhledem k tomu, že tento kontext je
částečně, často v první řadě, vizuální, má textové zasazení
do kontextu svá omezení. Odtud se bere němá výmluvnost
vystavených palet, štětců a dalšího nářadí, které umělec
dané doby používal, nebo předmětů, zobrazených na vysta­
vených obrazech, případně materiálů a zpodobení, které
jistým způsobem doprovázejí formální umělecká díla nebo
se s nimi protínají.
K momentům s největší rezonancí patří ty, v nichž před­
měty, údajně vytvářející kontext, začnou žít svým vlastním
životem a dokazují, že se staly soupeři formálně upřednost­
ňovaného předmětu. Stůl, židle, mapa, často zdánlivě vy­
stavené jen proto, aby pro velké dílo vytvořily ozdobné pro­
středí, se stávají nezvykle výmluvné, důležité nikoli jako
„pozadí“, nýbrž jako fascinující zobrazovací činnosti samy
o sobě. Tyto činnosti mohou naopak zasáhnout umělecké
dílo, a tak můžeme zahlédnout jakousi zpětnou vazbu: kul­
turní praktiky a společenská energie skrytá ve tvorbě map
vtažených do estetické sféry obrazu, který nám sám o sobě
umožnil zaznamenat některé zobrazující významy mapy.
Anebo odřená tkanina na staré židli nebo žlábkování ve
dřevě kabinetu staví vedle sebe upřednostňovaný obraz
nebo sochu se známkami nejen času, ale i užívání, s otis­
kem lidského těla na artefaktu, a přitahují pozornost k to­
mu, že jisté vysoce ceněné estetické objekty byly ze strachu
před takovým otiskem záměrně zabezpečeny.
Účinek rezonance nezáleží nutně na zhroucení rozdílu
mezi tím, co je a co není uměním; daného účinku může být
dosaženo i tím, že se v divákovi probudí smysl pro kulturní
[208]

a historicky podmíněné vytváření uměleckých předmětů,

pro vyjednávání, výměny, odchylky, vylučování, jimiž se
jisté znázorňovací činnosti postupně oddělí od ostatních
znázorňujících činností, kterým se částečně podobají. Re­
zonující výstava často diváka odvede od oslavy jednotlivých
předmětů a přivede ho k řadě nevyjádřených (pouze zpola
viditelných) vztahů a otázek. Proč se předměty začaly vy­
stavovat? Co je v sázce, aby byly předměty hodny vystavo­
vání v muzeu? Jak se jich původně užívalo? Jaké kulturní
a hmotné podmínky umožnily jejich vznik? Co cítili lidé,
kteří tyto předměty původně měli v rukou, pečovali o ně,
sbírali je, vlastnili je? Jaký smysl má můj vztah k týmž
předmětům nyní, když jsou vystaveny zde, v tomto muzeu,
tohoto dne?
Nastal čas uvést nějaký soudržnější příklad. Snad nej-
čistěji rezonující muzeum, jaké jsem kdy viděl, je Státní
židovské muzeum v Praze. Není umístěno v jediné budově,
nýbrž v několika starých synagogách rozptýlených po býva­
lém pražském Židovském městě. Nejstarší z nich — známá
jako Staronová synagoga — je dvojlodní středověká stav­
ba z poslední třetiny třináctého století; ostatní jsou větši­
nou renesanční nebo barokní. V těchto synagogách jsou vy­
stavena judaika ze 153 židovských komunit z celých Čech
a Moravy. V jedné se nachází stálá výstava synagogálního
stříbra, v jiné jsou synagogální textilie, ve třetí jsou svitky
Tóry, rituální předměty, rukopisy a tisky znázorňující ži­
dovskou víru, tradice a zvyky. Jedna ze synagog vystavuje
dílo lékaře a umělce Karla Fleischmanna, především kres­
by vzniklé v terezínském koncentračním táboře v průběhu
několika měsíců, které tam strávil před deportací do Osvě­
timi. Vedle v obřadní síni Pražského pohřebního bratrstva
se nachází trýznivá výstava dětských kreseb z Terezína.
Konečně v jedné synagoze, která byla během mé návště­
vy Prahy uzavřena, je prostě zed se jmény — jsou jich tam
tisíce —, která mají připomínat židovské oběti nacistické
perzekuce v Československu.
„Bohaté muzeální sbírky synagogálního umění a histo­
rické budovy synagog Pražského židovského města,“ říká
katalog Státního židovského muzea, „tvoří památný celek,
 [209]

jaký se v takovém rozsahu nezachoval nikde jinde v Evro­

pě.“ „Památný celek“ — pro toto muzeum nejsou tak dů­
ležité artefakty, nýbrž paměť, a podoba, kterou na sebe
paměť bere, je sekularizovaným kadišem, připomínkovou
modlitbou za mrtvé. Na akt dívání má tamní atmosféra
podivný účinek. Je sice zajímavé všimnout si rozdílů mezi
sarkastickými litografiemi v Groszově stylu, které dělal
Karel Fleischmann před válkou, a trýznivým a současně
netečným stylem jeho kreseb z koncentračního tábora, ale
estetické soudy nám zde připadnou podivné a nepatřičné.
A zdá se být už naprosto absurdní, ba dokonce neslušné,
zabývat se relativními uměleckými hodnotami přeživších
kreseb od nepřeživších dětí.
Nesoulad mezi díváním se a pamětí se významně sni­
žuje u starších, méně emotivně nabitých artefaktů, avšak
i zde působí rituální předměty ve skleněných vitrínách po­
divným a skličujícím dojmem. Pocit podivnosti by podle
mého neměl být větší než u pohledu na mayského bůžka
nebo na kalich či ciborium, avšak my jsme si na vystavo­
vání takových věcí natolik zvykli a naučili se je považo­
vat za umělecká díla, že dokonce ani zbožní katolíci, po­
kud vím, se nemusí cítit znepokojeni jejich transformací
z rituální funkce do estetického výstavního exponátu. A až
donedávna nikdo nenaslouchal hlasům přírodních národů,
které by mohly mít námitky proti vystavování svých ná­
boženských artefaktů, a nikdo jim rozhodně nevěnoval po­
zornost.
Židovské předměty nám nejsou ani dostatečně odcizené,
aby je pohltil netečný étos antropologické výstavy, ani nám
nejsou dostatečně blízké, aby byly zarámovány a uzavřeny
do vitrín vedle oltářních obrazů a relikviářů, které zaplňují
muzea na západě. A přesto, že nás dojímají jako připomín­
ky minulosti, není většina rituálních předmětů ze Státního
židovského muzea (na rozdíl od křesťanského liturgického
umění) zvlášť významná, ani pro svou starobylost, ani pro
svou nevšední krásu. Jsou to výtvory národa, který odmítal
spojovat figurální zobrazení s náboženskými obřady a byl
silně zaujatý proti ikonám. Předměty jako by nechtěly, aby
si je někdo prohlížel; mnohé z nich — chrámové opony,
[210]

koruny Tóry, náprsníky ornátu, ukazovátka a podobně —-

jsou věcmi, jejichž účelem bylo stáhnout se nebo ustoupit
do pozadí, aby umožnily úkon, na němž záleželo: tím neby­
lo nazírání, nýbrž čtení.
Skutečnost, že je v Židovském muzeu potlačeno nazí­
rání, se paradoxně pojí s jeho rezonancí. Tato rezonance
nezávisí na stimulaci zraku, nýbrž na pociťované intenzitě
jmen; a za jmény, jak naznačuje samotný pojem rezonan­
ce, na intenzitě hlasů: hlasů těch, kteří zpívali, studovali,
mumlali si modlitby, plakali, a potom byli navždycky uml­
čeni. A promíchají se s hlasy jiných — s hlasy těch židů,
kteří byli v roce 1389 zavražděni ve Staronové synagoze,
kde hledali útočiště; s hlasem velkého kabalisty šestnácté­
ho století, Jehudy ben Bezalela, známého jako Rabbi Lów,
o němž se vypráví, že vytvořil Golema; s hlasem ironického
kabalisty dvacátého století Franze Kafky.
Je to právě Kafka, který by nejpravděpodobněji uměl
imaginativně uchopit hlavní příčinu rezonance Státního
židovského muzea: fakt, že je většina předmětů umístě­
na v muzeu — že byly přemístěny, uchovány a bezpodmí­
nečně přeměněny v umělecká díla, — jen proto, že nacisté
věci, které zkonfiskovali, uchovali v pražských synagogách,
vybraných právě k tomuto účelu. V roce 1941 nacistická
Hochschule ve Frankfurtu založila Institut pro zkoumání
židovské otázky, který vzápětí vyvinul velké úsilí, aby kon­
fiskoval židovské knihovny, archivy, náboženské předměty
a osobní majetek. Do poloviny roku 1942 vybral Heydrich,
Hitlerův zástupce v takzvaném protektorátu Čechy a Mo­
rava, Prahu za sídlo Centrálního úřadu pro řešení židovské
otázky a důstojník SS Obersturmführer Karl Rahm pře­
vzal řízení tehdejšího malého židovského muzea, založené­
ho v roce 1912, které bylo přejmenováno na Ústřední židov­
ské muzeum. Zakládací listina muzea ohlašovala, že „musí
být shromážděny a uchovány početné, doposud roztroušené
židovské majetky z celého protektorátu, které mají histo­
rickou nebo uměleckou hodnotu“.10’
10) Citováno podle Linda A. Altshuler a Anna R. Cohn: „The Precious Legacy“
(Drahocenné dědictví), in: David Altshuler (ed.) The Precious Legacy: Judaic
Treasures from the Czechoslovak State Collections (Drahocenné dědictví. Ži-
 [211]

Během následujících měsíců byly shromážděny desítky

tisíc zkonfiskovaných věcí, přičemž data zásilek se nápad­
ně shodovala s deportací „dárců“ do koncentračních táborů.
Odborníci dříve zaměstnáni původním Židovským muzeem
byli donuceni vytvořit soupis věcí a nacisté ztížili zubože­
ným, špatně živeným kurátorům už tak nesmírně náročný
úkol tím, že měli připravit průvodce sbírkami a uspořádat
soukromé výstavy pro příslušníky SS. Od září 1942 do říj­
na 1943 byly zorganizovány čtyři hlavní výstavy. Protože
tyto výstavy vyžadovaly mnohem více prostoru, než nabízelo
skromné sídlo původního Židovského muzea, byly pro tuto
příležitost částečně zrekonstruovány velké staré pražské sy­
nagogy, které byly po nacistickém zákazu veřejných židov­
ských bohoslužeb prázdné. Proto se například v březnu 1943
konala v Klausově synagoze ze sedmnáctého století výstava
židovských obřadů pojících se k svátkům a životním mezní­
kům; „když si Sturmbannfůhrer Gůnther 6. dubna výstavu
poprvé prohlédl, požadoval různé změny, včetně překladu
všech hebrejských textů a dodatečnou výstavu košer řeznic­
tví“ (Precious Legacy, s. 36). Byly načrtnuty plány pro další
výstavy, avšak kurátoři — kteří se oddali úkolu s podivnou
směsí obětavosti, ironie, bezmoci a hrdinství — byli sami
v té chvíli posláni do koncentračních táborů a zavražděni.
Po válce těch několik málo lidí z České židovské obce,
kteří přežili, zřejmě cítilo, že nebudou schopni pokračovat
v rituálním využívání synagog ani udržovat rozsáhlé sbír­
ky. V roce 1949 Rada židovské obce nabídla synagogy i je­
jich obsah darem československé vládě. Tak se synagogy
staly rezonujícím „památným celkem“, kterým jsou dnes
— kulturním strojem, vytvářejícím neovladatelnou oscila­
ci mezi poctou a znesvěcením, mezi touhou a bezmocí, mezi
hlasy mrtvých a tichem. Neboť rezonance, tak jako nostal­
gie, je hybridní, je to kříženec vzniklý ve stěží uznaných trh­
linách, césurou mezi slovy jako Státní, židovské, muzeum.
Chtěl bych se vyhnout domněnce, že rezonance musí být
nutně spjata s ničením a nepřítomností; lze ji stejně dobře
dovské poklady z československých státních sbírek), New York 1983, s. 24. Ve
svém nástinu původu Státního židovského muzea jsem z velké části čerpal z této
kapitoly.
[212]

objevit i u neočekávaného přežití. Vždy ale naznačuje šir­

ší společenství hlasů a dovedností, představu etnografic­
ké hutnosti. Poslouží nám další příklad: na Yucatanu se
nachází rozsáhlé, z velké části neodkryté pozdně klasické
mayské naleziště zvané Coba, jehož hlavním rysem je vyso­
ká pyramida známá jako Nahoch Mul. Celý den jsem chodil
kolem naleziště a pak jsem odpočíval v bazénu v nedalekém
Club Med Archeological Villa ve společnosti bodrého sta­
vebního inženýra z Little Rocku. Abych zapředl hovor, ze­
ptal jsem se svého společníka z bazénu, co si jako stavební
inženýr myslí o Nahoch Mul. „Ze stavebního hlediska,“ od­
pověděl, „není pyramida příliš zajímavá — je to jen obrov­
ská gravitační struktura.“ „Ale,“ dodal, „všiml jste si toho
stánku s coca-colou u vchodu? To je nejpůsobivější příklad
současné mayské architektury, jaký jsem kdy viděl.“ Myslel
jsem si, že mě vodí za nos, ale druhý den jsem se tam vrátil,
abych si to ověřil — samozřejmě jsem při své první návště­
vě stánek s colou úplně vytěsnil. Opravdu, nějaký podni­
kavý May tam postavil pozoruhodně elegantní přístřešek,
s pyramidální, do výše se tyčící střechou, zkonstruovanou
z důmyslně propletených klacků a větví. V místech jako
Coba je nahuštěno to, co Spenser nazýval troskami času —
s nostalgií po zmizelé civilizaci, zhroucené dlouho předtím,
než si své stezky do džungle prosekali Cortés či Montejo.
Avšak navzdory častým pokusům kolonialistů vyhnat je
nebo vymazat z paměti Mayové ve skutečnosti nevyhynu­
li a architektonická improvizace jednoho podnikatele byla
pro mě najednou naplněna silnější rezonancí než pahorky
„ztraceného“ města.
Okamžitě mě napadlo, že celý stánek s coca-colou by se
mohl převézt do New Yorku a vystavit v Muzeu moderního
umění. A tento impuls nás posunuje od rezonance k úžasu.
Muzeum moderního umění je totiž jedním z velkých míst
současnosti, určených nikoli k poslouchání proplétajících
se hlasů, ani pro historickou paměť, ani pro etnografickou
hutnost, ale pro intenzivní (ba dokonce okouzlující) nazírá­
ní. Nazírání můžeme nazvat okouzlené, když akt pozorová­
ní kolem sebe kreslí kruh, z něhož je všechno s výjimkou
daného předmětu vyloučeno; když intenzita pohledu vyma­
 [213]

že všechny obklopující obrazy a utiší všechny šeptající hla­

sy. Jistěže si divák mohl předtím zakoupit katalog, přečíst
nápis na zdi, zapnout kazetu, avšak v okamžiku úžasu se
všechna tato zařízení zdají být naprosto němá.
Takzvané obchodní osvětlení, které v posledních letech
získalo oblibu — rozlité světlo, které vytváří surrealistický
efekt, jako by vycházelo z nitra z předmětu a nezaměřovalo
se na něj zvenčí —, je pokusem vyvolat nebo zvýšit zážitek
úžasu, jako kdyby se návrháři moderních muzeí báli, že
je stále obtížnější podnítit úžas nebo že snad hrozí přesun
úžasu do výloh módních obchodů s oblečením nebo se sta­
rožitnostmi. Spojení tohoto osvětlení (spolu s průhlednými
plastovými tyčkami a ostatními pomůckami k vytvoření
magické iluze svítícího beztížného vznášení) s obchodem
by mohlo mylně naznačovat, že úžas je spjatý s nakupová­
ním a vlastněním, přesto však celkový prožitek z návště­
vy většiny muzeí umění spočívá právě v nemožnosti do­
týkat se, v nemožnosti odnést si něco domů, v nemožnosti
vlastnit nádherné předměty. Moderní muzea v podstatě
sen o vlastnění zároveň podněcují i vyprazdňují.11’ (Jinými
slovy bychom mohli říci, že muzea tento sen odsunují do
muzejních obchůdků s dárkovými předměty, kde okrasné
osvětlení opět slouží k tomu, aby zvýšilo touhu po vlastně­
ní, v tomto případě reprodukcí, které nedosažitelné umě­
lecké dílo zastupují.)
Takové vyprázdnění či přesunutí představuje spíše his­
torický než nezbytný aspekt toho, jak muzea usměrňu­
jí úžas: sbírky předmětů, vystavované s úmyslem vyvolat
úžas, vznikly přesně v duchu osobního zisku a až dodateč­
ně se od něho oddělily. Ve středověku a renesanci slýcháme
o zázračných věcech v kontextu lidí, kteří je vlastnili (pří­
padně kteří se jich zbavili). Tak například ve své Histoire
de Saint Louis (Život svátého Ludvíka) Joinville píše, že
„během králova pobytu v Saidě mu někdo přinesl kámen,
který se rozpadl na kousky“:
11) Tento sen o vlastnění zázraku se zároveň vzbuzuje i vyprazdňuje také ve světě
obchodu, neboť hned jak se předmět — boty, šaty nebo polévková mísa — vyjme
z magického osvětlení, ztratí svou zázračnost a nabývá opět postavem obyčej­
ného nákupu.
[214]

Byl to ten nejpodivuhodnější kámen na světě, neboť když člo­

věk zvedl jeden z kousků, zjistil, že má tvar mořské ryby mezi
dvěma kusy kamene. Tato ryba byla celá z kamene, ale nic jí
nechybělo, oči, kosti ani barva, takže vypadala, jako by byla
živá. Král mi jeden z těch kamenů dal. Našel jsem uvnitř lína;
měl hnědou barvu, a byl do všech podrobností takový, jaký má
lín být.l2)
V renesančních kabinetech kuriozit šlo o vlastnění alespoň
do té míry jako o vystavení. Úžas vznikl nejen z toho, co
bylo možno vidět, ale také z pocitu, že uvnitř na policích
a ve skříňkách byly nevídané zázraky, a všechny byly hr­
dým majetkem sběratele. V tomto smyslu pochází kult úža­
su z blízkého spojení s jistým typem rezonance, rezonan­
ce spjaté s evokací nikoli zmizelé kultury, nýbrž nadbytku
drahocenných a vzácných věcí, které vlastní významný člo­
věk. Lidé tyto věci neobdivovali pro jejich krásu; zázračno
bylo spjato spíše s nadměrností, s překvapívostí, dokonce
s výstředností a úžasem. Tyto věci nemusely být ukázkami
umělecké dovednosti lidských tvůrců: technická virtuozita
sice mohla vzbudit obdiv, ale to mohly i lastury loděnky,
pštrosí vejce, bizarně velké (nebo malé) kosti, vycpaní kro­
kodýli či zkameněliny. A co je nejdůležitější, nebyly to vždy
předměty určené k tomu, aby si je lidé pozorně prohlíželi.
Prožitek úžasu nebyl zpočátku považován za podstatně
nebo dokonce primárně vizuální-, stejnou sílu jako pohled
na zázraky měly i zprávy o nich. Vidět je bylo samozřejmě
důležité a žádoucí, ale právě proto, aby mohly vzniknout
zprávy o nich, zprávy, které se posléze šířily jako virtuální
ekvivalenty zázraků samých. Velké středověké sbírky zá­
zraků jsou téměř výhradně textové: Zázraky východu od
bratra Jordanuse, Kniha zázraků Marca Póla, Mandevillův
Cestopis. Některé z rukopisů byly samozřejmě iluminované,
avšak tyto iluminace byly téměř vždy jen doplňkem k texto­
vé zprávě o zázraku, stejně jako byly knihy znaků původně
textové a až následně ilustrované. Dokonce i v šestnáctém
století, kdy byla síla přímého vizuálního zážitku stále více
ceněna, bylo zázračno vykládáno hlavně jako textový feno­
12) Joinville: „Life of Saint Louis“ (Život svátého Ludvíka), in: Chronicles of the
Crusades (Kroniky křížových výprav), Harmondsworth 1963, s. 315.
 [215]

mén, tak jako tomu bylo ve starověku. „Nemůže se nazývat

básníkem ten,“ píše vlivný italský kritik Mintumo v padesá­
tých letech šestnáctého století, „kdo nevyniká ve schopnosti
vyvolat úžas.“13’ Pro Aristotela byl úžas spojen s potěšením
jako účel poezie, a ve své Poetice se zabýval strategiemi, jak
tragédi a epičtí básníci využívají zázračno ke vzbuzení úža­
su. Také platonikové považovali úžas za podstatný prvek
literárního umění: v šestnáctém století definoval novoplato-
nik Francesco Patrizi básníka jako hlavního „tvůrce zázrač­
ná“, a zázračno se objevuje, jak říká, když jsou lidé „užaslí
a uchváceni v extázi“. Patrizi jde tak daleko, že považuje
žasnutí za zvláštní schopnost mysli, schopnost, která v pod­
statě propojuje schopnost myslet a schopnost cítit.14’
Moderní muzea umění odrážejí hlubokou proměnu pro­
žitku: sběratel — takový Getty nebo Mellon — může být stá­
le ctěn a tržní cena může být stále silněji uznávána, avšak
jádro tajemství spočívá v jedinečnosti, autenticitě a vizuál­
ní síle uměleckého díla, nejlépe vystaveného takovým způ­
sobem, aby se zvýšilo jeho kouzlo, aby byl divákův pohled
intenzivnější a obdivnější, aby se projevil umělecký génius.
Muzea vystavují umělecká díla způsobem, který naznačuje,
že nikdo, dokonce ani formální vlastník nebo dárce, nemů­
že proniknout do světelného pásma a ten úžasný předmět
skutečně vlastnit. Předmět neexistuje proto, aby jej někdo
vlastnil, ale aby se na něj někdo díval. Muzeálnímu prohlí­
žení už nadále nedominuje dokonce ani představa vlastnic­
tví, ba dokonce se proměnila tak, že předmět sám ve své
podstatě není vlastnictvím, ale spíše je sám o sobě vlastní­
kem toho, co je nejhodnotnější a nejtrvalejší.16’ Vlastnictvím
13) Citováno podle J. V. Cunningham: Woe or Wonder: The Emotional Effect of
Shakespearean Tragedy (Strast či úžas. Emocionální účinek shakespearovské tra­
gédie), Denver 1960; pův. vyd. 1951, s. 82.
14) Hathaway, Baxter: The age of Criticism: The Late Renaissance in Italy (Věk
kritiky. Pozdní renesance v Itálii), Ithaca 1962, s. 66-69. Hathawayúv výklad
Patriziho je z velké části převzat od Bernarda Weinberga: A History ofLiterary
Criticism in the Italian Renaissance (Dějiny literární kritiky v italské renesanci),
2 díly, Chicago 1961.
15) Je tedy chybou spojovat pohled návštěvníka muzea s přivlastňujícím si muž­
ským pohledem, o němž toho bylo v nedávné době mnoho napsáno. Domnívám
se však, že diskurs o přivlastňujícím mužském pohledu sám o sobě potřebuje
značné upřesnění.
[216]

díla je síla vyvolat úžas, a tato síla, chápána v rámci domi­

nantní estetické ideologie Západu, se do díla dostala pro­
střednictvím umělcova tvořivého génia.
Není v možnostech tohoto eseje vyložit proměnu prožit­
ku úžasu od předvedení vlastnictví k mystice předmětu —
jde o nesmírně složitý, mnoha okolnostmi určený proces,
který je soustředěný kolem institučních a ekonomických
posunů —, je však podle mého názoru důležité říci, že při­
nejmenším zčásti tuto proměnu utvářel společný program
západních umělců a že tato proměna odráží jejich vizi. Již
na počátku šestnáctého století, kdy bylo zázračno ještě spo­
jeno zejména s úžasem, si to Dürer začíná uvědomovat ve
svém slavném deníkovém zápisu popisujícím mexické před­
měty, které poslal Cortés Karlu V.:
Viděl jsem věci, které přivezli králi z nové zlaté země: slunce
celé ze zlata o šířce jednoho sáhu, měsíc celý ze stříbra stejné
velikosti, dále dvě místnosti plné brnění tamních lidí a jejich
rozmanitých skvělých zbraní, postroje a šípy, nádherné štíty,
podivné oděvy, přehozy přes lůžka a všemožné nádherné před­
měty nejrůznějšího užití, které jsou napohled mnohem krás­
nější než zázraky. Všechny tyto věci byly tak drahocenné, že
byly oceněny na sto tisíc zlatých florinů. Za celý svůj život
jsem neviděl nic, co by tak zalahodilo mému srdci jako tyto
věci, neboť jsem mezi nimi spatřil nádherná umělecká díla
a žasl jsem nad jemným důmyslem lidí z cizích zemí. Nemohu
ve skutečnosti ani vyjádřit vše, co mi tam přišlo na mysl.16)
Důrerův popis je plný konvenčních výrazů toho, jaký měla
jeho doba smysl pro úžas: považuje za důležité, že artefakty
byly přivezeny jako jakýsi hold králi, že bylo použito velké
množství drahých kovů, že byla vyčíslena jejich tržní cena;
všímá si jejich zvláštnosti, i když tuto zvláštnost nekritic­
ky přizpůsobuje repertoáru předmětů své vlastní kultury
(mezi něž patří postroje a přehozy přes lůžka). Také si však
všímá, v pojmech na svou dobu vysoce nezvyklých, že tyto
předměty jsou „napohled mnohem krásnější než zázraky“.
Dürer přemisťuje zdroj zázračná od výstřednosti k estetič-

16) Citováno podle Hugh Honour: The New Golden Land: European Images ofAme­
ricafrom the Discoveries to the Present Time (Nová zlatá země. Evropské obrazy
Ameriky od objevení do současnosti), New York 1975, s. 28.
 [217]

nosti a chápe účinek krásy jako svědectví o tvořivosti gé­

nia: „Spatřil jsem mezi nimi nádherná umělecká díla a žasl
jsem nad jemným důmyslem lidí z cizích zemí.“
Bylo by chybou odstranit mocenské a finanční vztahy,
které jsou zakódované v Důrerově ohlasu, avšak ještě vět­
ší chybou by podle mého názoru bylo interpretovat tento
ohlas jako nezprostředkované vyjádření těchto vztahů. Ne­
boť Dürer dává průchod estetickému porozumění — způso­
bu úžasu, obdivu a poznání — které je přinejmenším zčásti
nezávislé na politických a tržních strukturách.
Toto porozumění — v žádném případě autonomní, a pře­
sto neredukovatelné na instituční a ekonomické síly, jimiž
je utvářeno — se soustřeďuje na jistý způsob nazírání, na­
zírání, jehož původ leží v kultu zázračná, a tudíž ve schop­
nosti uměleckého díla probouzet v divákovi překvapení, po­
těšení, obdiv a tušení génia. Poznání, které se od tohoto
způsobu nazírání odvozuje, nemusí být užitečné při pokusu
porozumět jiné kultuře, je však životně důležité pro pokus
porozumět kultuře vlastní. Je totiž jedním z charakteris­
tických úspěchů naší kultury, že tomuto typu pohledu dala
vzniknout, a zároveň je tento pohled jedním z největších
potěšení, které může nabídnout. Toto potěšení nemá ně­
jakou vnitřní a nezbytnou politiku, ani radikální, ani im­
perialistickou, nicméně Důrerova poznámka naznačuje, že
se zrodilo přinejmenším z úcty a obdivu k důmyslu jiných.
Tato úcta je odpovědí, která si zaslouží péči a posílení. Přes
všechno své akademické zakotvení jsem proto ohledně ne­
dávné snahy přeměnit naše muzea z chrámů úžasu v chrá­
my rezonance skeptický.
Zřejmě nejpřekvapivějším příkladem této snahy je pře­
sun obrazů z Jeu de Paume a z Louvru do nového Musée
d’Orsay. Musée d’Orsay je současně velkolepým projevem
francouzské kulturní dépense a vysoce sebe sama si vědo­
mým, výjimečně elegantním generátorem rezonance, včet­
ně doslovné rezonance zvuků uvnitř obrovského klenutého
nádraží. Přesunutím impresionistických a postimpresio-
nistických mistrovských děl do blízkosti děl mnohem méně
známých malířů — jako jsou Jean Béraud, Guillaume
Dubuffe, Paul Sérusier a další — a rovněž do blízkosti
[218]

dobových skulptur a dekorativního umění, dochází k tomu,

že muzeum přetváří pozoruhodnou skupinu vysoce indi­
vidualizovaných géniů v angažované účastníky živoucího,
rozporuplného a nesmírně produktivního období francouz­
ské kulturní historie. K tomuto přetvářenému obrazu fran­
couzského umění návštěvníky vede nejen mnoho přehled­
ných informačních tabulí — vlastně jakýchsi návodných
kartiček —, ale i sama pozoruhodná budova.
To vše je inteligentně uchopeno a oslnivě provedeno —
za chladného zimního dne v Paříži může návštěvník muzea
shlížet z jednoho z vysokých balkonů vedle starých nádraž­
ních hodin a vychutnávat si vířivý vzor tvořený černými
a šedými plášti diváků, kteří pod ním procházejí mezera­
mi mezi přepážkami z černého kamene navrženými Gayem
Aulentim. Vypadá to, že vzor mimovolně oživuje dobový styl
— ne-li Maneta, pak alespoň Caillebotta; jako by malba na­
bývala schopnosti pohybovat se a vydávat ozvěnu.
Na oltář kulturní rezonance však byl obětován vizuální
úžas soustředěný na mistrovské estetické dílo. Pozornost
se rozptyluje mezi řadu menších předmětů, které společ­
ně vyjadřují působivý tvořivý úspěch francouzské kultury
pozdního devatenáctého století, avšak prožitek ze starého
Jeu de Paume — intenzivní pohled na Maneta, Moneta,
Cézanna a další — se radikálně zmenšil. Obrazy tam jsou,
ale jsou zprostředkované rezonujícím kontextem budovy
samotné, nesčíslným množstvím předmětů uvnitř a popis­
nými a analytickými tabulemi. Navíc byly mnohé z nejvý-
znamnějších obrazů degradovány přesunem do malých pro­
stor, kde je těžké náležitě si je prohlédnout — jako kdyby
se plán muzea snažil triumf rezonance nad úžasem zajistit.

Je však triumf jednoho nad druhým nutný? Pro účel to­

hoto výkladu jsem rozlišení těchto dvou modelů pro muzea
(nebo pro čtení textů) patrně přehnal: ve skutečnosti téměř
každá výstava, která stojí za vidění, obsahuje silné prvky
obou. Domnívám se, že účinek většiny výstav je pravděpo­
dobně větší tehdy, je-li na počátku úžas, úžas, který poslé­
ze vzbuzuje touhu po rezonanci, neboť je snazší přejít od
úžasu k rezonanci než od rezonance k úžasu. Proč tomu
 [219]

tak je, naznačuje pozoruhodná pasáž z Komentáře k Aristo­

telově metafyzice, který napsal učitel Tomáše Akvinského,
Albert Veliký:
Úžas se definuje jako sevření nebo pozastavení srdce, způso­
bené ohromením ze smyslového vjemu něčeho tak pozoruhod­
ného, velkého a nezvyklého, až se srdce stáhne. Úžas má tedy
podobný účinek na srdce jako strach. Tento účinek úžasu, toto
sevření a stažení srdce, pramení tedy z nenaplněné, avšak za­
koušené touhy poznat příčinu toho, co se jeví jako pozoruhod­
né a nezvyklé: tak tomu bylo na počátku, kdy lidé, do té doby
nezkušení, začali filozofovat. [...] Člověk, který je zmatený
a žasne, očividně neví. Úžas je tudíž krok nevědomého člověka
na cestě k odhalení, aby se dostal k jádru toho, nad čím žasne,
aby zjistil příčinu. [...] Takový je původ filozofie.17’
Takový je také, z perspektivy Nového historismu, původ
smysluplné touhy po kulturní rezonanci. Avšak zatímco fi­
lozofie by se pokoušela nahradit úžas spolehlivým pozná­
ním, úlohou Nového historismu je nepřetržitě obnovovat
úžas v srdci rezonujícího.
(1990)

17) Citováno in: J. V. Cunningham: Woe or Wonder, cit. dílo, s. 77-78 (viz pozn. 13).
[220]

BRAMBORA V MATERIALISTICKÉ
IMAGINACI
Catherine Gallagherová
(se Stephenem Greenblattem)

Když se v roce 1992 kdosi posmíval vice­

prezidentovi Danu Quaylemu za to, že špatně napsal ang­
lické slovo potato (brambora) a přidal na konec „e“, zastal se
ho prezident Bush tvrzením, že Chaucer toto slovo psal také
tak. Bush tím na sebe prozradil, že ví něco o historii anglic­
kého jazyka a jeho pravopisu, ale že neví nic o historii bram­
bor, které se do Evropy dostaly až v sedmnáctém století. Ang­
lické slovo pochází ze španělské výslovnosti haitského názvu
pro to, co se v angličtině nazývá „sladká brambora“, tedy
batata. První anglický doklad tohoto slova pochází z roku
1597. Bush ale není jediným Američanem, který si myslí, že
existovaly nějaké středověké brambory: středověký festival
na Středním západě inzeruje, že se tam pečou bramborové
lívance podle původního receptu ze čtrnáctého století.
Víra ve středověkou bramboru není vůbec překvapují­
cí, vezmeme-li v úvahu, že moderní myšlení vykazuje sil­
nou asociaci mezi bramborami a rolníky na jedné straně
a mezi rolníky a středověkou Evropou na straně druhé.
Přes svůj pozdní příchod na scénu se brambora považuje
za jakési prajídlo dokonce i v představivosti severní Evro­
py. Nechceme však v této kapitole omlouvat George Bushe,
naším záměrem je spíše odkrýt dlouho zapomenutou brit­
skou bramborovou debatu z konce osmnáctého a počátku
devatenáctého století,1’ a přitom bychom rádi prozkouma-

1) Touto debatou se podrobně zabývá Redcliffe N. Salaman: The History and Social
Influence of the Potato (Dějiny a společenský vliv brambory), Cambridge 1949.
 [221]

li vztah mezi historií těla,2’ která hluboce ovlivnila Nový

historismus, a staršími formami materialistického myšlení.
Bramborová debata byla v podstatě sporem o relativní
kvalitu brambor a obilí jako hlavní potravy pro pracující
chudinu. Tento spor zuřil nezvykle intenzivně v devade­
sátých letech osmnáctého století a později znovu ve třicá­
tých letech devatenáctého století, což byla dvě období, kdy
se diskutovalo o politice sociálního zákonodárství. Většina
účastníků sporu uznávala, že určitá plocha půdy osázená
bramborami by uživila třikrát více lidí než stejná plocha
půdy plodící obilí, neshodli se však na tom, zda je takové­
to opatření žádoucí. Ve hře bylo několik věcí, jako vhodná
úroveň mezd, účinek na růst populace, nebezpečí stanovení
mezd podle nejlevnější možné základní potraviny a sociální
důsledky existence dvou běžných základních jídel, bílého
chleba pro střední třídu a brambor pro chudé.
Seznam abstraktních otázek nám však dá pocítit jen
málo z vášně, kterou bramborová debata vyvolávala, z ve­
hemence, s níž protichůdné strany předpovídaly, že rozší­
ření hlíz bude doprovázeno bud bídou, nebo nadbytkem.
Sama myšlenka bramborové debaty se nám jeví mírně
směšná, protože jsme zapomněli to, co její účastníci zna­
li — totiž že obrovská většina lidí žila hlavně z jedné po­
traviny a že za tuto potravinu lidé vydali větší část svého
Salamanova kniha je nepřekonaným dílem a většina dokladů pro naši mnohem
stručnější analýzu pochází z jejích stránek.
2) Onen druh historie těla, k jakému zde odkazujeme, se začal objevovat v Evropě
a ve Spojených státech v šedesátých letech dvacátého století. Výchází z dějin lé­
kařství a vědy, z dějin sexuality, genderu a politického diskursu zobrazujícího
stát metaforicky jako tělo; z dějin kárných institucí; dějin rodiny, jídla, cvičení,
sportu a práce. Tyto dějiny ukazují, že lidé tělo různým způsobem v různých
dobách nejen vnímají, interpretují a znázorňují, ale také že jej různě prožívali.
Příklady obsahují: Michel Foucault: Histoire de la sexualité (Paris 1976-1984,
česky Dějiny sexuality I, II, III [Praha 1999-2003]); Barbara Duden: The Woman
Beneath the Skin: A Doctor’s Patients in Eighteenth-Century Germany (Žena pod
kůží. Lékařovi pacienti v Německu osmnáctého století), Cambridge 1991 ; a Tho­
mas Laqueur: Making Sex: Body and Genderfrom the Greeks to Freud (Sexuální
chování. Tělo a gender od Řeků k Freudovi), Cambridge 1990. Viz též tyto sbor­
níky: Catherine Gallagher a Thomas Laqueur (eds.): The Making of the Modem
Body: Sexuality and Society in the Nineteenth Century (Utváření moderního těla.
Sexualita a společnost v devatenáctém století), Berkeley 1987; Michel Feher, Ra­
mona Naddaff a Nadia Tazi (eds.): Fragments for a History of the Human Body
(Zlomky k dějinám lidského těla), 3 díly, New York 1989.
[222]

příjmu. Cena práce, jak se shodla většina politických eko­

nomů, byla určována v podstatě cenou obilí a zásoba obilí
do značné míry regulovala nabídku práce. V myslích deba­
tujících začaly být pytle základní potraviny téměř zaměni­
telné se samotnými lidmi, mnozí trvali na tom, že brambo­
roví lidé se naprosto liší od lidí obilných. Podíváme-li se na
rétoriku této debaty, můžeme vidět, že jedlíci brambor čas­
to podstoupí podivně rychlou proměnu z rostliny v člověka,
jako kdyby se měli sami stát prvky politicko-ekonomických
rovnic. V této debatě obvykle obavy z brambor pramenily
právě z tohoto rychlého přechodu, z prastaré, archaické síly
brambor vyčarovat lidi přímo ze země. Avšak tatáž, někdy
znepokojivě úzká spojitost mezi půdou a lidmi vedla jiné
diskutující k tomu, že brambory velebili coby „kořen hoj­
nosti“. Brambora, stručně řečeno, se stala pro jisté autory
konce osmnáctého a počátku devatenáctého století ikonou
autochtonního těla, a proto se jeví být vhodným tématem
pro zahájení diskuse o moderní materialistické imaginaci.
Brambora nám rovněž poskytuje příležitost prohlásit,
že zobrazení nezná žádné přirozené hranice. Velký vý­
znam této plodiny jako podivně prvotní stravy, něčeho, co
představuje pouhé přežívání a (v myslích některých lidí)
praktický zánik kultury, dodal bramboře nesmírnou sym­
bolickou váhu. Brambora se však neomezovala na jeden
význam; byla stejně ambivalentní, libovolná, historicky
určená více faktory, nestálá a nejasná jako kterékoli jiné
označující. Jako všechna označující ruší rozdíl mezi mate­
rií a ideou, avšak její umístění v pomyslném základu exis­
tence obzvlášť narušuje pokusy rozlišit fyzickou materiál­
ní bázi od ideologické nadstavby neboli tělesnou potřebu
od kulturní nezbytnosti. Když se například Raymond Wil­
liams pokouší navrhnout škálu, na níž by jevy byly seřaze­
ny od „méně kulturních“ po „více kulturní“, tvrdí přitom,
že jídlo se nachází dole na „méně kulturním“ konci, protože
jakákoli symbolická funkce, kterou by jídlo mohlo mít, je
ponořená v jeho prvotním účelu udržení života. Připouš­
tí, že jídlo má „označující“ momenty; je možné je analyzo­
vat sémioticky a demonstrovat různé společenské významy
toho, jak a co lidé vaří a konzumují. Nicméně jeho neozna­
 [223]

čující, pouze fyziologická užitečnost dostává přednost před

jeho ideovým významem.3’ Kdyby měl Williams pravdu,
pak čím více představovala nějaká jedlá položka pro lidi
pouhou potravu, tedy čím více se zdálo, že prostě uspokoju­
je tělesnou potřebu, tím méně by „označovala“, a tím méně
by byla „kulturní“. Avšak bramborová debata ukazuje ne­
jen to, že „pouhá potrava“ kulturní kategorií už je, ale že
je navíc kategorií nesmírně mocnou a znepokojivou. Právě
proto, že brambora byla jenom potravou, získala symbolic­
kou rezonanci.
Brambora v materialistické imaginaci tak prožívá jis­
tou podivnou podobnost s těžko postižitelným předmětem
z předchozí kapitoly:4’ s proměněnou hostií v nauce o reálné
přítomnosti. Obě se pokoušejí vyznačit hranice zobrazení,
definovat nejzazší dosahy sféry lidského označování. Stej­
ně jako hostie, která tím, že spíše je doslovnou přítomností
těla Kristova, než by ji pouze znamenala, leží mimo rámec
uměleckého zobrazení, tak nás i brambora vede do zásvětí
materialistů devatenáctého století, kde Reálno slouží jako
fyzická základna naší existence, právě tak drsná a neměn­
ná ve svém determinismu jako je obecně lhostejná k to­
mu, jak si její důležitost vykládáme. Hostie i brambora
jsou prahovými fenomény: první z nich nám dává přístup
k božskému, nezávisle na záměrech nebo ovládání těch,
kteří svátost přijímají; druhý hrozí tím, že promění kultu­
ru v přírodu nebo že význam zavalí hmotou. Věřící katolí­
ci podobně jako materialisté devatenáctého století zřejmě
potřebovali znak pro konec označování, a obě skupiny jej
nalezly v kousku hmoty, který mohl být považován za do­
slovné tělo.
Ovšemže doslovné tělo Kristovo a autochtonní tělo bram­
bory by na spektru, které si představoval Raymond Wil­
liams, obsadily opačné póly. Řečeno Williamsovými slovy:
brambora by měla nadbytek hmoty a eucharistie nadbytek

3) Raymond Williams: The Sociology of Culture (Sociologie kultury), New York:

Schocken 1982, s. 209-210.
4) [Jedná se o třetí kapitolu z knihy C. Gallagherové a S. Greenblatta: Practicing
New Historicism (Nový historismus v praxi), Chicago/London 2000, nazvanou
„The Wound in the Wall“ (Rána ve zdi) — pozn. překl.]
[224]

významu: ve své prvotní materiálnosti a beztvaré absenci

standardní formy se brambora zdá být pravým opakem eu-
charistického chleba, jehož hmota téměř vysublimovala
z bytí. Podobný kontrast je obsažen v i bramborové debatě,
kde se brambory srovnávají a stavějí do protikladu s chle­
bem, stejně jako s ním byla srovnávána eucharistie. Stejné
srovnání pouze posiluje jejich diametrální odlišnost. Hos­
tie je nekonečně více než fyzický případek chleba, zatímco
brambora je jí nekonečně méně. Ve srovnání s brambora­
mi je chleba jakýkoli, jen ne případkový. Fakt, že brambo­
ry mohou být základní potravinou, je učinil srovnatelnými
mnohem spíše s chlebem než s ostatní kořenovou zeleninou
(jako je mrkev nebo pastinák).8’ Proto byly chápány jako
náhrada právě za tu potravinu, která nejčastěji označovala
veškerou potravu. Ačkoli má tuto obecnou synekdochickou
funkci v evropské kultuře chleba (dokonce ani v Irsku lidé
neprosí Boha „bramboru vezdejší dej nám dnes“), brambo­
ra, která k nám přišla mnohem později, je v naší předsta­
vě prvotnější, protože pochází přímo ze země, má nahodi­
lý tvar (jako hrouda hlíny), ale prakticky hned se může
jíst. Jestliže eucharistická hostie byla tělem, které se stalo
transcendentní a nesmrtelné, pak bramboru její oponen­
ti rétoricky spojovali s tělesnou ubohostí, špínou a nedu­
živostí. Ti, kdo srovnávali chleba a brambory, často zdů­
razňovali, že chleba se skládá z několika součástí a k jeho
získání je třeba mnoho odlišných fází výroby. Pšenice, kte­
rá plodí svá zrna nad zemí, dozrává dozlatova v prosluně­
ném povětří, zatímco bramborové hlízy se zvětšují skryty
v temnotě. Procházejíc jen nemnoha fázemi civilizovaného
výrobního zprostředkování, prodělává brambora překvapi­
vě náhlý přechod ze země k lidským bytostem. Celý ten
uspokojivě společenský a symbolický cyklus setby, klíče­
ní, rašení, růstu, zrání, sklízení, mlácení, mletí, míšení,
hnětení a pečení, během něhož se pšenice přemění v chle­
ba, v bramborové kultuře odpadá. Aniž by byla tvarována
lidskýma rukama, upečená v lidmi vyrobené peci, aniž by

5) Mimochodem biologové již neoznačují tu část bramborové rostliny, kterou jíme,

jako „kořen“, ale spíše jako masitý podzemní stonek.
 [225]

prošla rozvrstvenou společností nebo se dostala do tržní­

ho oběhu, stává se bramborová hlíza sama o sobě jakým­
si tvrdým, malým, hrbolatým pecnem chleba, což stručně
vystihl jeden z nej starších výrazů pro bramboru v anglič­
tině — „chlebový kořen“ {bread-root). Tak jako eucharistie
zpřítomňuje Kristovo trvalé přebývání mezi přijímajícími,
chleba představuje spolupráci přírodních živlů na lidském
úsilí a součinnost lidí navzájem ve společnosti, která do­
spěla k dělbě práce, kde lidé stále sdílejí stejnou potravu.
Stručně řečeno: zatímco se eucharistie podílí na božství
a chleba se podílí na kultuře, brambora představuje před-
společenský stav izolace, v níž byli chudí odříznuti od civi­
lizace a neodlišeni od sebe navzájem i od přírody.
Angličtina měla pro tento stav slovo: Irsko. Irsko bylo
místo bez chleba, země nepravých náhražek: brambor
a oplatku k přijímání, o němž se věřilo, že je to skutečné
Kristovo tělo; to první bylo příčinou zahanbující tělesnos­
ti, druhé ohniskem masového klamu. Věřící to samozřejmě
takto nechápali, avšak i pro ně ležela brambora i hostie na
opačné straně než onen vzácný výrobek, chléb. Pro věřící­
ho je hostie něco duchovního, v protikladu k tělesné stra­
vě. Shrnuje v sobě symbolické významy chleba — včetně
lidského společenství, vzájemné péče a spoléhání na pří­
rodní cyklus smrti a vzkříšení —, sytí je transcendentní
duchovností a nechává hmotnou důležitost chleba — napří­
klad množství a výživovou hodnotu — opadnout jako pěnu.
V hostii zůstává jen náznak chleba, její papírová tloušťka
a vyražený otisk připomínají daleko spíše text nebo minci
(navzdory zákazu zobrazování, obsaženém v učení o reálné
přítomnosti) než jakýkoli jiný druh potraviny. Tak dokonce
ani věřícímu by nepřipadlo divné považovat proměněnou
hostii a bramboru, coby duchovní a tělesnou stravu, ba do­
konce coby antihmotu a hmotu, za zjevné protiklady.
Avšak těm, kdo se obávali toho, co Irsko představova­
lo, by brambora a hostie mohly připadat jako zhoubně se
doplňující protiklady, které anulují tu věc, se kterou jsou
obě srovnávány: chleba. Brambora se často považovala za
kořen pouhé materiálnosti, zatímco hostie byla symbo­
lem neuchopitelné duchovností; společně by mohly obelstít
[226]

národ, aby si myslel, že nepotřebuje žádný střední člen

představovaný chlebem — kulturou —, neboť byli svým
náboženstvím shromážděni do transcendentního mystic­
kého těla. Tím, že Irové věřili podivnému tvrzení o trans-
substanciaci, totiž že proměněná hostie je tělo Kristovo,
propadli chybnému pochopení doslovnosti, které vymýtilo
kulturu — tu sféru, kde práce působí proměnu a kde výmě­
ny jsou zřetelně symbolické. Snad proto, že irští rolníci žili
v zajetí pověr, protože si mysleli, že mohou jíst Boží tělo,
přijímali tudíž bez stížností i stravu pro prasata.
Pokud je známo, žádný spisovatel devatenáctého století
tyto souvislosti otevřeně nevyjádřil: v předcházejících od­
stavcích jsme shromáždili doplňující se aspekty anglického
znepokojení z Irska, ve skutečnosti však netvoří žádný em­
piricky dostupný diskurs. Obecně se antibramborová frakce
téměř nezajímala výslovně o náboženství a debata, kterou
zde popisujeme, byla ve svých předpokladech týkajících se
lidské motivace a kulturních zvyků laděna světsky, ba do­
konce úplně materialisticky. Nicméně ta nejhrůznější anti­
bramborová rétorika jako by si vypůjčila krajní doslovnost
eucharistického učení, když se zabývá vztahem mezi tělem
a potravou. V horlení Williama Cobbetta je například těž­
ké potravu a tělo od sebe vůbec rozlišit, jako by se při je­
dení brambor svátost groteskně převrátila, aby vytvářela
těla, připomínající svou ošklivostí znetvořené bramboro­
vé hlízy. Radikální novinář Cobbett, píšící na konci bram­
borové debaty v roce 1834 a shrnující v sobě mnohé před­
stavy bramborových protivníků, vykresluje irské rolnictvo
jako lidi přebývající pod zemí, doslova v hlíně, stejně jako
jejich potrava. Píše, že „brambora na tomto ostrově vyhnala
z chalup chleba“, a že s vymizením civilizované stravy Irové
klesli na samé dno lidské existence. Jedlíci brambor žijí, jak
Cobbett sděluje, v nízkých blátěných chatrčích plných děr:
[...] vůbec žádná okna; jen jedna nebo dvě díry ve zdi; [...]
podlahou není nic než holá zem; žádný komín, jen jednu nebo
dvě stopy vysoká díra na jednom konci střechy ubohého pří­
střešku; tato díra je někdy obložena několika kameny [...]; za
chladného počasí chudí, otrhaní polonazí tvorové díru ucpou
a nechají kouř uvnitř, aby se uchránili před zmrznutím! Pali-
 [227]

vem je pro ně rašelina, přesně taková, jaká se kope na našich

vřesovištích, a nikdy ani kousek dřeva.61
Všechno v tomto popisu přispívá k tomu, že se obydlí zdá
být podzemní: neopracovaný kámen a bláto jako stavební
materiál, rašelina jako palivo (Jaká se kope na našich vře­
sovištích“), podivná kombinace vystavování se zimě a du­
šení a opakované užití slova „díra“. Jak Cobbett v popisu
pokračuje, obraz podzemí se stává ještě neodbytnější. Slo­
vo „díra“ začíná označovat samotné obydlí ve chvíli, kdy se
v popisu objevuje „kořen veškeré bídy“ (brambora):
Co se týče vybavení v díře, je tam železný hrnec, hrubý stůl
nebo deska položená přes dva kamenné sloupy, kamenná se­
dátka [...]. Brambory se vezmou a vyklopí do velké mísy, což
je vlastně mělký košík upletený z vrbového proutí s kúrou.
Rodina dřepí kolem tohoto koše a bere si brambory rukama;
prase stojí vedle a někdo mu podává a občas žere přímo z hrn­
ce. Chodí si dovnitř a ven a po celé díře, jako člen rodiny.
(82-83)
Kdybychom si snad mysleli, že brambora je v této podzem­
ní existenci pouze vedlejší, pak Cobbett hlasitě a často pro­
hlašuje, že brambora je prostředkem, jímž irští statkáři
přivedli rolnictvo hlouběji než na samotné dno:
Lidé by se nikdy nemohli dostat na tuto cestu, kdyby nebylo
těch věčně zatracených brambor! Lidé MOHOU zůstávat naži­
vu pomocí této odporné, špinavé potravy pro prasata; a tyrani
je k tomu nutí, a tak je snižují na úroveň prasat, ba ještě níž,
než jsou prasata.(83)
Cobbettova podzemní obraznost redukovala irské nádeníky
ještě na něco nižšího, než jsou prasata — na něco, co velmi
připomíná brambory.
Protože byly brambory nejsnazším způsobem, jak země
může uživit své obyvatele, vzbuzovaly v jedněch hluboké
obavy a v druhých naděje ohledně úrodnosti půdy. Cob-
bettovo vylíčení irských nájemců půdy živících se ve svých
„dírách“ špinavými kořeny můžeme spojovat například

6) Denis Knight (ed.): Cobbett in Ireland: A Warning to England (Cobbett v Irsku.

Varování pro Anglii), London 1984, s. 82.
[228]

s nevymýtitelnými příběhy o exotických rasách živících

se špínou; abychom se dostali blíže k domovu, připomínají
nám ponižující anglické středověké obrazy rolníků pojída­
jících špínu. Toto vyjádření jednak uráží rolníky — „Rolní­
ci jedí špínu, a proto jsou rolníci špinaví“ —, jednak utvr­
zují majitele půdy — „Rolníci mohou jíst špínu, a proto se
o ně nemusíme starat.“ Celá idea má strukturu krutého
vtipu: špatná zpráva je, že rolníci jedí špínu; dobrá zpráva
je, že špíny je všude dostatek. Toto absurdní spojení napro­
stého strádání a nadbytku se zdá být podstatné pro myš­
lenku autochtonních lidí, lidí, kteří jsou nedílnou součástí
země, tak jako bývali považováni za nedílnou součást země
středověcí nevolníci.
Ze sedmnáctého století pocházející zmínka o irských
bramborách ilustruje její spřízněnost s pojetím lidí, kteří
jsou natolik zakořeněni v půdě, že z ní nemohou být vytrže­
ni jinak, než že se zničí jejich zásoba obilí. John Houghton
píše o tom, jak se brambora dostala na Britské ostrovy:
Poprvé, jak jsem byl zpraven, ji přivezl z Virginie Sir Walter
Raleigh a zastavil se v Irsku, tam je začali pěstovat, a ony
dobře prospívaly a nesly užitek, neboť je živily v následujících
třech válkách, kdy bylo všechno zrno na polích zničeno; neboť
vojáci, pokud nepřekopali veškerou půdu, na níž rostly, a té­
měř ji neproseli, je nedokázali vyplenit.7)
Poněkud nedbalé používání zájmen v tomto úryvku zdů­
razňuje hlavní smysl: zmíněné zájmeno Je“, které vojáci
nedokázali vyplenit s výjimkou vykopání a prosetí půdy,
mohlo označovat jak brambory, tak rebelantské Iry.
Tento příběh o autochtonních lidech je ovšem pronik­
nutý ironií. Zaprvé, přežití Irů je zaručeno příznakem té­
hož, co se zdá být jeho ohrožením: anglického kolonialismu.
Poněvadž anglický kolonista přivezl potravu ze vznikající
kolonie na druhé straně Atlantiku, aby ji pěstoval v dale­
ko starší koloniální osadě poblíž Corku, byli Irové později
schopní snášet pustošení následně způsobené anglickými

7) John Houghton: Houghton’s Collection (Houghtonův soubor), díl 2, s. 469. Cito­

váno také in: Redcliffe N. Salaman: The History and Social Influence of the Po­
tato, cit. dílo, s. 150 (viz pozn. 1).
 [229]

armádami. Příběh praví, že kolonizační výpad sedmnáctého

století jednak poháněl anglickou agresi, jednak neočekáva­
ně poskytl zabezpečení proti své vlastní vražednosti. Tato
první rovina narativní ironie je natolik uspokojující, že se
příběh zjevně stal po více než sto let nesporným, i když by
bylo snadné některé jeho detaily vyvrátit: Raleigh nikdy ve
Virginii nebyl, a i kdyby tam býval byl, žádné brambory by
tam koncem šestnáctého století nenašel.8’
Druhá rovina ironie se vynořuje v jiné verzi Raleighova
příběhu, kde se kolonizátor mýlí dvojnásobně: nejenže ne­
vědomky zajistí nepříteli podzemní potravinové zásoby, ale
též nesprávně pochopí, jaký druh potravy přiváží. Raleigh,
pokračuje příběh, dokonce ani nevěděl, která část rostli­
ny se jí, a poté, co ochutnal hořké nadzemní bobule, řekl
zahradníkovi, aby rostliny zničil. Avšak podle zásahu po­
divně rozporuplné irské prozřetelnosti se kořeny přece jen
rozšířily, splynuly, jako u Houghtona, se samotnou zemí
a staly se symbolem pro nevykořenitelnost irského kato­
licismu, který si navzdory nadzemnímu zničení udržoval
svou podzemní životaschopnost. Pozoruhodné na této ver­
zi příběhu je to, že brambora je vylíčena jako něco úplně
náhodného, a proto jako dílo prozřetelnosti. Raleigh neměl
nikdy v úmyslu zavést novou základní potravinu, pouze ja­
kýsi druh bobulí, a když ho rostlina zklamala, pokusil se
jí zbavit. Brambora je tudíž Angličanovým odpadkem, kte­
rý nemá žádnou hodnotu uvnitř jeho ekonomiky, ale dojde
k jeho zázračnému proměnění ve spásnou potravu, manu
z nebe, skrytou pod zemí. Brambora je v tomto příběhu tak
trochu věcí, která nejenže překazí záměry vetřelce, ale také
unikne jeho ekonomice nedostatku, vyhne se jeho kontrole
i jeho pojmovým kategoriím a dá Irům oporu v tom, co Ba­
taille nazývá obecnou ekonomikou, v níž plýtvání a bohat­
ství od sebe nelze odlišit.
Tyto mýty o původu irské brambory proto využívají
i rozvracejí myšlenky o autochtonním vztahu mezi půdou
a lidmi. Lidé jsou možná od země neoddělitelní, ale pouze

8) Salaman si nicméně myslí, že výpravy, které Raleigh financoval, mohly získat

exempláře brambor, které snad skončily na Raleighových irských pozemcích.
[230]

proto, že země poskytne útočiště cizí věci. Vyživující prvek

této půdy není domácí a přirozený, nýbrž cizí a náhodný.
Namísto toho, aby země podpírala historii coby základ lid­
ské existence, je tato země protkána historickou ironií. Na­
hodilá brambora navíc náhle zašmodrchá lineární vyprá­
vění o rostoucí anglické nadvládě a připomíná nám, že to,
co mohlo vypadat konejšivě v autochtonním mýtu, když se
aplikoval na anglické rolníky — tedy pojetí, že ovládat zemi
znamená ovládat lidi —, ve válečném Irsku sedmnáctého
století jednoznačně ohrožovalo cromwellovce i oranžisty.
Avšak koncem osmnáctého století, kdy velká brambo­
rová debata vypukla, měli jistí Angličané nové důvody pro
zveřejnění utopického rozměru autochtonního mýtu a na­
značovali, že brambora byla stejně plodná jako sama země.
Debatu zahájili angličtí obhájci brambor; většina z nich
chtěla držet mzdy nízko tím, že stravu anglických chudých
změní z pšeničného chleba na brambory. Právě v odpověd
na tento návrh rozšířil Cobbett svou víru v magicky niči­
vou moc této rostliny, a dokonce přitom obrátil Houghto-
nův obraz tohoto jídla jako ideální potraviny proti invazi:
„Je mým potěšením a zároveň povinností odradit, jak nej­
lépe to umím, od pěstování tohoto prokletého kořene, pro­
tože jsem přesvědčen, že lidstvu způsobil více škody než
meč a mor dohromady“ (83). Ačkoli věty tohoto druhu, kte­
ré spojují myšlenky bramborových armád a bramborových
škůdců, razících si cestu přes Irské moře, jsou u Cobbetta
ojedinělé, představa, na niž se spoléhal především, totiž že
brambory stahují své jedlíky dolů do nerozlišeného hnoje,
měla svůj počátek v tom, jak Irsko utopicky vylíčil brambo­
rový nadšenec, plodný anglický zemědělský autor a „zlep-
šovatel“ Arthur Young. Když třicet Içt před Cobbettem při­
jel do Irska, oživil Houghtonovu nepřímou charakteristiku
brambory coby téměř nadpřirozeně pevné a nevyčerpatelné
zásoby potravy. Ve svých popisech irských nájemců půdy
a jejich stravy zdůrazňuje dobrotivou plodnost brambor:
Připomeňme si irskou mísu na brambory položenou na zemi,
kolem ní dřepí celá rodina, hltá téměř neuvěřitelné množství
brambor a srdečně vítá žebráka, který si přisedl, svůj díl si
stejně pohotově bere prase jako manželka, kohouti, slepice,
 [231]

krocani, husy, hafan, kočka a snad i kráva — všichni jedí ze

stejné mísy. Každý člověk, který byl tomuto jídlu často příto­
men, se mohl přesvědčit o hojnosti, a já dodávám o spokoje­
nosti, která jídlo provází.9’
Tam, kde Cobbett spatřoval lidské ponížení, Young viděl
nadbytek, rozmanitost a plodnost. Hojnost této brambo­
rami se živící rodiny je jen alternativním čtením pro její
špínu; krmit zvířata i rodinu ze stejné nádoby bylo pro
Younga známkou velkorysosti, kterou si mohou dovolit jen
lidé mající dostatek. Z ní v jistém smyslu pramení rozlič­
né formy zvířecího života shromážděného kolem „mísy na
brambory“. Kouřící brambory z tohoto úryvku jsou, aby­
chom použili Youngova výrazu, „kořenem dostatku“, vždy
hojnou masitou rostlinnou hmotou, z níž raší zvířecí svět.
Ano, tento svět je nerozlišený — povšimněme si směsi pra­
sat a lidí v popise „rodiny dřepící“ kolem jídla —, avšak
chybějící hierarchické uspořádání v tomto úryvku nazna­
čuje nikoli návrat k upadlému primitivismu, nýbrž znovu-
získáni zlatého věku, pokojného království, v němž všech­
na Boží stvoření mírumilovně obývají svět.
Rozdíl mezi Cobbettovým a Youngovým zobrazením by­
chom mohli vidět jako převrácení jedné proměny: jestliže
v Cobbettově popisu vedli irští rolníci podzemní život jako
brambory, pak u Younga se brambory s neobyčejnou lehkos­
tí proměnily v lidi. Cobbett vyjádřil úděsnou polovinu myš­
lenky o jedlících špíny, zatímco Young vyjádřil její útěšnou
polovinu. Bylo by však chybou charakterizovat Cobbetta
a Younga prostě jako dědice starších představ o autochton-
ním obyvatelstvu. Pozůstatky těchto představ přetrváva­
jí, jsou však uspořádány podle jiných způsobů — jedinečně
moderních způsobů —jako způsoby, jak představovat vztah
mezi lidskými těly a zemí jako základem hmotné existence.
Young a Cobbett se zabývali tím, co považovali za zhor­
šující se vztah mezi zemí a lidmi, kteří ji obdělávali v Ang­
lii, a zajímali se o roli (případně o potenciální roli), jakou
by brambory mohly hrát bud při zhoršení, nebo zlepše­
ní nových podmínek. Arthur Young byl osvícený obhájce

9) Arthur Young: A Tour in Ireland II (Cesta do Irska), London 1780, s. 23.

[232]

pokroku prostřednictvím odborně poučeného zemědělství.

Stejně jako mnozí „zlepšovatelští“ majitelé půdy z osmnác­
tého století věřil, že konečné blaho zemědělských spole­
čenství by bylo nastoleno co nejefektivnějším získáváním
potravy. Výkonnost, usuzoval Young, byla motivována sna­
hou o zisk; snaha o zisk si vynucovala soukromé vlastnictví
a řízení země, což následně vyžadovalo scelování a oploco-
vání pozemků, které dřív bývaly obecní. Skutečně huma-
nitářské touhy po levné stravě a vyšší minimální život­
ní úrovni vedly poučené zemědělské odborníky, jako byl
Young, k tomu, že prosazovali scelování pozemků jako krok
na cestě k pokroku. Ke konci osmnáctého století však tato
naivní víra, že větší zisky pro majitele pozemků automatic­
ky přinesou levnou a hojnou stravu pro pracující chudinu,
byla poněkud otřesena. Tisíce lidí ztratily svá obecní a les­
ní práva, která byla často jejich hlavní oporou proti hlado­
vění, když se neurodila pšenice; jaksi však nezískali úměr­
ný pokles ceny pšenice, byla-li sklizeň dobrá. V roce 1794
nastala katastrofální neúroda a lidé se kvůli hladu bouřili,
což odhalilo míru zbídačení zemědělské chudiny a její na­
prostou závislost. Young se zaměřil na brambory částečně
jako na způsob, jak nahradit chudým ztrátu jejich obecních
práv, ale zejména jako na zázračnou hlavní plodinu, která
nikdy neselže, pokud se správně pěstuje. Scelování půdy
mohlo pokračovat. Pokrok mohl jít dál, aniž by se pošlapaly
jistoty nebo nezávislost britského rolníka; pokud mu byly
přiděleny tři akry brambor na živobytí a jedna kráva, byl
chráněn proti nestálosti velkého trhu se zemědělskými vý­
robky, a vlastně byl zaopatřen proti všem nepředvídaným
událostem: neúrodě obilí, válkám, vypásávání či protekcio­
nistickému zákonodárství. Young se neodvrátil od osvícen­
ského optimismu svých raných spisů, od své víry v to, že
laskavý trh a nové vědecké zásady přivodí dobu nebývalé
hojnosti; v devadesátých letech osmnáctého století k ní na­
opak přidal stejně vášnivou víru ve spolehlivost oné napro­
sto moderní potraviny, brambory:
Velkým záměrem je odvést s pomocí mléka a brambor většinu
venkovských „chudých“ od konzumace pšenice a dát jim stejně
zdravou a výživnou náhradu, která je natolik nezávislá na pří­
 [233]

rodním i umělém nedostatku, nakolik to dovolí prozřetelnost

Všemohoucího.10’
Young byl tudíž dalek toho, aby věřil starému autochton-
nímu mýtu, že chudí si vždycky mohou nějak vyškrábat ži­
vobytí ze země. Jeho pozměněná utopie vyžadovala aktiv­
ní dohled pokrokových myslitelů, šíření vědeckých metod
a nového ducha soběstačnosti, či dokonce individualismu
mezi rolníky. Young se snažil o to, aby tohle všechno sym­
bolizovala brambora. Byla symbolem zlepšitelnosti lidstva,
ne-li přímo jeho zdokonalitelnosti. Zatímco v Houghtono-
vě příběhu byla brambora skrytou formou štědrosti pří­
rody, která se dostala na světlo pomocí ironie dějin nebo
Boží prozřetelnosti, podle Youngova názoru byla brambora
odpovědí poddajné přírody na lidskou vynalézavost a vě­
decké pochopení. Pokud by zcela nevyřešila problém ne­
dostatku — alespoň k určitému prožitku nedostatku jsme
předurčeni svou hmotnou podstatou a Boží vůlí —, byla by
přinejmenším významným krokem tímto směrem. V rámci
této umírněně optimistické vize se tedy brambora přemě­
nila z prastravy na stravu novátorskou; Youngovu utopii
bramborových políček by bylo možno považovat za před­
chůdce futuristických fantazií o lidské společnosti, která
se osvobodí od „přírodních i umělých nedostatků“ tím, že
bude vyrábět veškerou svou potravu v chemických labo­
ratořích. V jeho bramboře se skrývá sen o lidstvu, které
si vůlí podmanilo hmotné podmínky, a to nikoli prostřed­
nictvím asketického odpírání, nýbrž objevem a šířením
neselhávajícího zásobování. Brambora je tím kousíčkem
hmoty, co Youngovi slibuje nový materiální řád, sekulární
transsubstanciaci, v níž lidské tělo již nadále nebude pro­
žívat samo sebe jako potřebné a hladové, a tudíž už nadále
nebude vzpurné a nepředvídatelné.
Jako většina osvícenských všeléků však musela brambora
překonat předsudky zpátečníků, z nichž někteří, například
Cobbett, namítali, že porušila zásady morální ekonomie,

10) Arthur Young: The Question ofScarcity Plainly Stated and Remedies Considered
(Otevřeně postavená otázka nedostatku a případná nápravná opatření), London
1800, s. 79.
[234]

zatímco jiní, jako Thomas Malthus a David Ricardo, zastá­

vali názor, že porušila zásady politické ekonomie.

Výraz „morální ekonomie“ odkazuje k pojmu, který roz­

vinul E. P. Thompson ve svém eseji z roku 1971 nazvaném
„The Moral Economy of the Crowd“ (Morální ekonomie
davu); než budeme pokračovat v naší analýze bramboro­
vých debat z počátku devatenáctého století, uděláme si
u tohoto eseje krátkou historiografickou zastávku. „Morál­
ní ekonomie davu,“ píše Thompson, byla „propracovaným
tradičním názorem na společenské normy a povinnosti, na
řádné ekonomické funkce několika stran v rámci jedno­
ho společenství,“11’ který se ve druhé polovině osmnácté­
ho století často stavěl proti předpokladům volného trhu,
jak je zastávala raná politická ekonomie. Thompson pou­
žívá tohoto pojmu k vysvětlení potravních bouří koncem
devadesátých let osmnáctého století; a právě tyto bouře
byly přímým podnětem pro Youngovy bramborové přídě­
ly. Thompsonova polemika je natolik důležitým protestem
proti historikům, kteří při analýze ekonomického chování
nevěnují pozornost kulturním faktorům, zvláště chování
reagujícímu na změny potravy, že nyní chceme na několi­
ka stránkách nejen přezkoumat to, co nám Thompson říká
o zápase o potravu pracujících vrstev v dané době, ale také
analyzovat pojmy, se kterými pracuje. Jeho esej nás nyní
zajímá jednak proto, že poskytuje důležitý pojem morální
ekonomie, a dále proto, že vyznačuje meze, v nichž se až do
sedmdesátých let pohyboval dokonce i kulturní materialis­
mus anglického historika.
Na počátku musíme připustit, že Thompson se ve svém
eseji o devadesátých letech osmnáctého století nikdy nezmi­
ňuje o Arturu Youngovi ani o žádném jiném účastníkovi
bramborové debaty; vlastně brambory úplně přehlíží, při­
čemž toto opomenutí, domníváme se, by mohlo naznačovat
omezení kulturně-historického materialismu, jehož je stou­
lí) E. P. Thompson: „The Moral Economy of the Crowd“ (Morální ekonomie davu),
in: Customs in Common: Studies in Traditional and Popular Culture (Společné
zvyklosti. Studie k tradiční a populární kultuře), New York 1991, s. 185-258.
Citace ze s. 188.
 [235]

pencem. Je samozřejmě snadné zahlédnout nedostatky tři­

cet let starého eseje, a musí se uznat, že ten Thompsonův
je triumfem kulturní historie. Zaprvé, vyvrací „zjednoduše­
ný a ,ekonomistický‘ názor, že potravní bouře byly přímou,
nárazovou a iracionální odezvou na hlad“ (258). Je třeba
provést rekonstrukci historického vědomí vzbouřenců, pro­
hlašuje Thompson. „Jak,“ ptá se, Jejich chování ovlivňují
zvyky, kultura a rozum?“ (187). Jinými slovy: hlad je nezbyt­
ným, avšak stěží dostačujícím vysvětlením potravních bou­
ří. Zadruhé, esej tvrdí, že ekonomickým historikům se
nedaří historizovat své vlastní předpoklady; při analýze dří­
vějších společností uplatňují myšlenku „ekonomického člo­
věka“ a předpokládají přitom univerzálnost ekonomických
pohnutek, které jsou slepé ke kulturní odlišnosti. Thompso­
nova analýza naopak trvá na tom, že je nutné zasadit eko­
nomická přesvědčení a chování zpět do širšího kulturního
kontextu. Konečně esej jemně odmítá anachronický model,
který vidí lidové povstání v osmnáctém století jen v kontex­
tu třídního boje a namísto toho jej nahrazuje dynamikou
rozporných vyjednávání v rámci „chlebového vztahu“ (bread
nexus), který morální ekonomie považovala za samozřejmý.
Proto nebylo historické vědomí vzbouřenců naprosto vzdá­
leno historickému vědomí jejich správců: jejich „rozhodné
a vášnivě zastávané názory o společném dobru [...] nachá­
zely jistou podporu v patemalistických tradicích představi­
telů moci; názory, které lidé opakovali tak hlasitě, že se jim
představitelé nakonec museli podřídit“ (189).
To vůbec nejsou špatné postřehy. Ale jelikož uplynulá
desetiletí byla svědkem vývoje toho, co se začalo nazývat
historií těla, něco nám v Thompsonově analýze zjevně chybí.
Nepřítomnost brambory, kterou jen zpola nevážně požaduje­
me, naznačuje neochotu podrobit myšlenky hladu a strádá­
ní důkladnější kulturní a historické analýze. Navzdory své­
mu bdělému anti-redukcionismu dovoluje Thompson hladu
a strádání, aby se staly samozřejmými hmotnými podněty, na
nichž může být postavena kulturní analýza odezvy. Ovšem­
že poukazuje na to, že rovnítko mezi základní potravinou
a pšenicí a rovnítko mezi chlebem a bílým chlebem vyžaduje
jisté kulturní vysvětlení; když však mluví o alternativách,
[236]

omezuje se jen na „hrubší“ obilné směsi a vyvozuje, že do

devadesátých let osmnáctého století mlynáři a pekaři ne­
mohli již déle vyrábět a rolníci nemohli již déle snášet hrub­
ší domácí bochníky. Ačkoli se odvolává téměř výhradně na
Salamanovu The History and Social Influence of the Pota­
to (Dějiny a společenský vliv brambory, 1949),12) na důkaz
toho, že chudí by dokonce ani v nejhorším strádání nepřijali
nic jiného než bílý chleba, se nikdy nezmiňuje o rozšířených
návrzích a praktických pokusech nahradit pšenici brambo­
rami. Je možné, že kdyby si chudí uvědomovali dostupnost
alternativní základní potraviny, mohly by se davové akce
z devadesátých let osmnáctého století zdát příliš kulturně
determinované, příliš nezávislé na materiálních příčinách,
a tudíž nikoli zcela „racionální“. Thompsonův odpor k bram­
borám je příznačný pro touhy kulturního materialismu po
tom, aby se nalezlo vysvětlení pomocí morální ekonomie,
které předpokládá rozumnost lidové akce a jejího souladu
s nepsanými lidskými pravidly chování. Křehká rovnováha
mezi kulturní růzností a normativní humanitou v Thompso-
nově analýze závisí na neměnném fyzickém podkladě, který
ohrožuje bramborová nákaza.
Náš dluh vůči Thompsonově analýze i fakt, že se od ní
v záležitosti brambor distancujeme, naznačují kontinui­
tu i diskontinuitu mezi kulturním materialismem a histo­
rií těla, která po něm následovala. S pohledem na morál­
ní ekonomii by historikové těla hledali více než kulturní
mřížku určující odezvy na fyzický podnět hladu; dívali by
se na hlad jako na součást tělesné zkušenosti této ekono­
mie. Mnohé v Thompsonově analýze naznačuje tento směr.
Ukazuje, že během nepokojů bylo v sázce udržení starého
chlebového vztahu (v protikladu k novějšímu peněžnímu
vztahu [cash nexus]), protože ten poskytoval třecí plochu,
napětí, které následně podnítilo davy k násilnému „vyjed­
návání“. Jeho analýza tedy ukazuje, že rolníci bojovali za
zachování podmínek svého boje, který jim poskytl prožitek
přináležitosti k dané kultuře. Čím širší a spletitější byla síť,
jejímž prostřednictvím lidé dostávali základní potravu, tím

12) Viz E. P. Thompson: „The Moral Economy of the Crowd“, cit. dílo, s. 191, pozn. 5.
 [237]

více bylo míst možného lidového zásahu: „[Obilí] se sklízí,

mlátí, dodává na trh, mele ve mlýně, peče a jí. Avšak z kaž­
dého bodu tohoto postupu se rozbíhají spletité cesty [..J.“18’
„Rozbíhající se spletité cesty“ byly vnějším obalem samot­
ného společenského těla a právě od nich chtěla bramboro­
vá políčka Arthura Younga pracující lid osvobodit: „kdyby
každý měl své dostačující bramborové pole a krávu, pak by
pro ně cena obilí byla jen o málo důležitější než pro jejich
bratry v Irsku,“ psal Young.14) Thompsonův popis morální
ekonomie nám však ukazuje, jak moc se taková nezávislost
na cenách touhám lidových mas vzdalovala. Zajištěná po­
trava v nezávislé samostatnosti rozhodně nemohla splnit
to, co vzbouřenci svým nesouhlasem hledali, totiž zkuše­
nost začlenění do společenského těla organizovaného ko­
lem chleba.
Morální ekonomie nebyla tedy pouhým kulturním zpro­
středkovatelem odezvy na tělesný podnět hladu; sama o so­
bě byla fyziologicko-kulturním podnětem: zkušeností začle­
nění do společenského těla i příčinou pocitu hladu. Když
angličtí lidé odmítli jíst vařené brambory, protože to byla
„šlichta“ — nikoli jídlo pro lidi —, a bránili se dokonce
i umírněnému návrhu, aby přidávali brambory do domácí­
ho chleba, zdá se být nanejvýš pravděpodobné, že tím zvět­
šovali svůj hlad. Je však také možné, že zůstávali hladoví,
jak to o sobě tvrdili, dokonce i když zdráhavě jedli tyto alter­
nativy ke chlebu. Hojné stížnosti, že „měkké jídlo“15) (nezá­
visle na tom, jaké množství se ho snědlo) zkrátka nebylo
dost tuhým na to, aby uspokojilo pracující lidi, by nám měly
připomenout, že svou kulturu a dějiny má také chuť. Ne­
chceme tvrdit, že odmítání brambor bylo příčinou strádání
koncem osmnáctého století; avšak prudký odpor k brambo­
rovým náhražkám za bílý chleba, pokud byly k dispozici,
poukazuje na to, že je třeba důkladně historizovat to, co
bylo považováno za potravu, i to, jak lidé pociťovali hlad.

13) Tamtéž, s. 193.

14) A. Young: The Question ofScarcity Plainly Stated and Remedies Considered, cit.
dílo, s. 77.
15) Výraz pochází z anonymní básně z roku 1800; citováno in: E. P. Thompson: „The
Moral Economy of the Crowd“, cit. dílo, s. 232.
[238]

Kdyby Thompson do své analýzy potravních bouří v de­

vadesátých letech osmnáctého století vpustil brambory,
mohl tím posílit „kulturalismus“ svého výkladu, avšak pou­
ze tak, že by posunul ono „kulturní“ dále k tělu, že by z něj
udělal něco více než mentální strukturu nebo soubor sdí­
lených porozumění rovnající se „vědomí“. Historikové těla,
kteří jsou obecně ontologičtí agnostikové, se nepokoušejí
popřít důležitost hmoty, zpochybňují však tezi, že fyzická
zkušenost je jednotná a stálá ve všech dobách a na všech
místech. Snad je to paradoxní, ále mají také sklon upřed­
nostňovat tělo jako místo, které je podivně silně ovládáno
kulturou. Morální ekonomie byla způsobem fyzické exis­
tence, a nikoli jen způsobem myšlení; právě proto, tvrdil by
historik těla, se jeho rozložení setkalo s nezvykle prudkou
odezvou.

Cobbettovy dopisy z Irska161 jsou nejúplnějším (byť opož­

děným) dostupným vyjádřením této odezvy a jejich důraz
na fyzické nebezpečí nezačlenění, které představují bram­
bory, podporuje předtuchu historiků těla. Dopisy jasně
ukazují hrůzu porušení chlebového vztahu, kterou zřejmě
sdílela anglická chudina, jež brambory koncem osmnáctého
století rozhodně odmítla. Irové, píše Cobbett, jsou možná
plní brambor, ale přesto jim neustále chybí pocit živoucího
sepětí s lidmi, kteří vlastní půdu a v posledku je ovláda­
jí. Poněvadž se Irové nacházejí vně „rozbíhajících se sple­
titých cest“ chlebového trhu, nemá pro ně podle Cobbetta
žádný význam vstoupit do sdíleného společenství nebo mo­
rální ekonomie. V důsledku brambor vlastně v Irsku žádné
společenství ani neexistuje. Konzumace brambor pro Cob-

16) Kdyby byl do třicátých let devatenáctého století „chlebový vztah“ nahrazen
„peněžním vztahem“ coby ústředním mechanismem spojování a vytváření střetu
mezi venkovem a městem, mezi nájemci a majiteli půdy, proletariátem a buržoa­
zií, byla by morální ekonomie jen nostalgickou vzpomínkou; nicméně chlebový
vztah stále zůstával vlivnou ideální představou o tom, jak by věci měly být, což se
naprosto protivilo předpokladům, na nichž stálo utilitářské reformní zákonodár­
ství. Ačkoli tedy může být poněkud anachronické považovat Cobbettovy bram­
borové výkřiky za to, co podnítilo mentalitu potravních vzbouřenců z roku 1795,
tento anachronismus staví do ostrého světla hrozbu, že brambory představovaly
„morální ekonomii davu“.
 [239]

betta vyznačuje nejen hranici mezi hladověním a uspokoje­

ním, ale i mezi těmi, kdo sdílejí civilizovanou stravu, a tě­
mi, kterým je odepřena. Brambora ohrožuje fyzický život
chudých jako lidí, protože je to jen potrava, pouhé živobytí,
neuspořádané do recipročního hospodářství práv a povin­
ností, očekávání a vyjednávání. Brambora, která je vstupní
branou do pouhého tělesna, znamená strašlivou možnost,
že základní venkovská potrava by nemusela tvořit pouto,
jakkoli popírané, mezi půdou a prací, venkovem a městem,
bohatými a chudými. Cobbett si představuje bramboru jako
čistě vykořisťovatelské otroctví, které snižuje lidi nejen na
pouhá zvířata, nýbrž na kruté zneužívaná zvířata, neboť ji
zobrazuje jako potravu a současně jako náhubek, který za­
cpe ústa tím, že je naplní. Boží zákon, tvrdí Cobbett, zaka­
zuje krmení nájemců
[...] neblaze proslulými bramborami a solí. Zákon Boží zaka­
zuje nasazovat náhubek dobytčeti, které mlátí obilí [...]. Pro­
to, aby byli hospodáři milosrdní a spravedliví, dokonce i ke
zvířatům, která pro ně pracují, Bůh ve 25. kapitole Deuterono­
mia přikazuje: „Při mlácení nedáš dobytčeti náhubek“; to zna­
mená, nebudeš ho utiskovat, nebudeš mu brát podíl na tom,
o co se přičinil. (184)
Poněvadž brambory nejsou „podílem“ na pánově stravě, ne­
jsou součástí toho, co pán jí nebo prodává, tedy obilí, ne­
mohou rolníky řádně odškodnit. Nezáleží na tom, kolik
brambor se urodilo, vždycky budou bezcennou potravou
a znamením vyloučení z těla společnosti. Ve skutečnosti
Cobbettova představa naznačuje dokonce ještě něco hor­
šího, než je vyloučení, neboť uvázaná dobytčata, byť vně
řádného společenského organismu, jsou přesto otrocky
připoutána k pánovi. Podobně nejsou nájemci půdy nezá­
vislí na civilizaci majitelů půdy; naopak, jejich bramborové
náhubky je situují do specificky moderního stavu čistého
zotročení.
Ohrožovala-li brambora chlebový vztah tím, že naru­
šovala morální ekonomii a nutila chudé rolníky, aby byli
živi z levné plodiny, ale přitom pěstovali dražší směnnou
plodinu pro majitele půdy, pak političtí ekonomové tvrdili,
[240]

že tento stav nebude o nic méně ohrožovat peněžní vztah.

Skutečnost, že političtí ekonomové jednoznačně odsoudili
Youngovo schéma přidělování brambor, ukazuje, že v jejich
myslích byl peněžní vztah neoddělitelně spjat s chlebovým
vztahem, v němž se z chleba stalo zboží. Jestliže angličtí
pracující bojovali o zachování možnosti zasahovat do utvá­
ření společenského organismu požadavkem, že budou jíst
bílý chleba, pak političtí ekonomové spatřovali v trhu s obi­
lím hlavní prostředek, jak mohou kontrolovat reprodukci
rolníků a udržovat je zdravé a výkonné. Potravní vzbouřen­
ci i političtí ekonomové byli tudíž jednotní v tom, že odmíta­
li brambory jako základní potravinu. Na rozdíl od aktivistů
z řad pracujících však chtěli političtí ekonomové brambory
využít právě jako stigmatizovanou potravu.
Odpověd Thomase Malthuse Arthuru Youngovi (ve svém
An Essay on Population [Esej o populaci], ve verzi z roku
1806) je vhodným úvodem k bramborám podle politických
ekonomů. V zájmu své argumentace Malthus nejprve uzá­
vorkuje možnost neúrody brambor a soustřeďuje se právě
jen na bídu, která by byla následkem Youngem předvídané
hojné úrody:
Konkrétní příčinou chudoby a strádání nižších tříd [...]
v Irsku je to, že [...] kvůli snadnosti získání chatrče a bram­
bor [...] vznikne takové množství obyvatel, které neodpovídá
poptávce určené množstvím kapitálu a možnostmi zaměstná­
ní na venkově; jeho důsledkem nevyhnutelně musí být [...]
obecné snížení ceny práce pro příliš velkou konkurenci; z toho
musí plynout naprostá chudoba pro ty, kteří nemohou najít
zaměstnání, a jen nedostatečné živobytí pro ty, kteří práci na­
jít mohou.17’
Čtenář zde může být zmaten slovem „živobytí“. Young pře­
ce říkal, že brambory zajistí „živobytí“ tím, že učiní trh
(s obilím, prací a ostatními komoditami) pro otázku pře­
žití nepodstatným. Avšak Malthus míní „živobytím“ něco
více než, jak sám říká, „pouhou stravu“ (231); míní jím také

17) Thomas Malthus: An Essay on Population, I, 1806; reprint. New York 1967,
s. 228 [česky vyšlo pouze Essay of the Principle of Population /Esej o principu
populace, Brno 2002/, což je verze z roku 1798, která citované pasáže neobsahuje
— pozn. překl.].
 [241]

„slušné bydlení a slušné ošacení“, které může být zajištěno

jen tehdy, když samotná práce je relativně vzácnou komo­
ditou. A práce může být vzácná jen tehdy, když je potrava
relativně drahá. V normálním malthusiánském světě totiž
levná potrava způsobuje nadbytek obyvatel, takže brambo­
ra je kořenem bídy právě proto, že je kořenem hojnosti. Pro
Malthuse bylo špatnou zprávou to, že se po lidech chtělo,
aby jedli brambory, a ještě horší zprávou pro něho bylo, že
brambor měli spoustu. Spousta brambor se okamžitě a ne­
vyhnutelně proměňuje ve spoustu lidí, avšak ve velmi málo
čehokoli jiného.
Podle Malthusova názoru byly brambory nebezpečné ne­
jen proto, že byly levné a hojné, ale také proto, že by byly
pěstovány na políčkách, které nejsou využívány ke kapita­
listickému zemědělskému podnikání. Tak se brambory ocit­
ly v nebezpečně hraniční pozici, současně vně i uvnitř peněž­
ního vztahu, a lidé, které brambory sytily, byli považováni
za obdobně hraniční. Jako nesměnná plodina by brambory
vždy byly necitlivým ukazatelem toho, kolik těl je pro eko­
nomiku potřebných; je-li sklizeň bohatá, zůstanou brambory
levné, dokud se neobjeví velký nadbytek obyvatelstva. Na­
proti tomu směnná plodina, jako je pšenice, rychle zazname­
ná přítomnost přílišného množství lidí, neboť kdyby jí bylo
dostatek a zároveň by byla velmi levná po jakkoli dlouhou
dobu, bud by ji pak vzrůstající poptávka zdražila, nebo by se
část polí, na nichž se pěstuje, brzy proměnila v pastviny, aby
se zemědělcům zvýšil zisk. V každém případě by cena obilí
vzrostla, což by podpořilo sexuální zdrženlivost a odradilo by
to od jakéhokoli dalšího růstu populace. Jinými slovy: proto­
že je pšenice směnná plodina, její cena je citlivým mechanis­
mem, který může potenciálně upravovat nabídku lidí podle
potřeb zaměstnavatelů v ekonomice jako celku.
Nebezpečí brambor tak spočívá v jejich pozici nacházející
se mimo ekonomiku. Mimoekonomická těla, která jsou au­
tomaticky produkována bramborovými příděly, nejsou to­
lik „nadbytečná“ ve vztahu k okamžité potravinové zásobě
jako ve vztahu k potřebě „produktivní“ práce — tedy práce
vytvářející zisk. Ačkoli tito bramboroví chudáci pocházejí
přímo ze země, a tudíž je lze jen stěží považovat za ty, kdo
[242]

nejsou na svém místě, jsou sami o sobě jakýmsi druhem

špíny, protože nejsou začleněni do ekonomiky. V pojmech
vlastních politickým ekonomům se o nich může uvažovat
pouze jako o práci, avšak oni nemají na práci nic kromě své
vlastní reprodukce. Jsou naprosto očesanou podobou lid­
ství, pouhými žaludky a pohlavními orgány, rozmnožující­
mi se až do vyčerpání, tak jak radikální malthusián Francis
Place popisuje život chalupníka:
Jakmile pro sebe Ir získá chatrč, zahradu a dívku, usadí se se
svou ženou a pracují, aby si opatřili potravu [...]. Tak to jde
stále dál, dokud se jim rodina nerozroste natolik, že si nemo­
hou v danou roční dobu opatřit dostatek potravy, aby mohli
oni sami i jejich děti zdravě žít. [...] Pokud je k dostání kousek
půdy schopný rodit brambory, obyvatelstvo se může nadále
rozrůstat a musí zůstat ve svých současných žalostných pod­
mínkách [...] špatně ošacené, v zahálce, špíně, otrhané a zbí­
dačené až do krajnosti.18’
Placeův jazyk připomíná starý autochtonní mýtus: Ir a je­
ho manželka se dají do pěstování brambor a plodí jedno
dítě za druhým; kde je „kousek půdy“, tam budou i špina­
ví a otrhaní lidé. Nicméně toto je naprosto moderní, zcela
malthusiánský obrázek lidství.
Tyhle minimální lidské bytosti byly, mohli bychom říci,
Malthusovým vynálezem a rychle se stávaly ústředním bo­
dem ekonomického myšlení. Podle Malthuse existují dvě
neměnné pravdy o lidských bytostech: potřebují jídlo a po­
třebují pohlavní uspokojení. Nedostatek kterékoli z nich
plodí utrpení. Pokud však nepoužívají nějaký hříšný pro­
středek k omezení porodnosti, budou pokračovat v pohlav­
ním uspokojování tak dlouho, dokud se nerozmnoží natolik,
až jim nebudou stačit zásoby potravin. Většinu lidí chrání
před nekontrolovanou reprodukcí pouze trvalá hrozba hla­
dovění. Tento primitivní člověk, jak v dané době zdůraz­
ňovali kritikové, je skutečně jen tělem, které ovládá chtíč

18) Francis Place: Illustrations and Proofs of the Principle of Population: Including
an Examination of the Proposed Remedies of Mr. Malthus, and Reply to the Ob­
jections ofMr. Godwin and Others (Názorné příklady a důkazy principu populace,
včetně vyzkoušení navrhovaných nápravných prostředků pana Malthuse a odpo­
věď na námitky pana Godwina a jiných), 1822; reprint, London 1967, s. 265.
 [243]

a které není schopno žádné mentální činnosti kromě nejzá­

kladnější benthamistické kalkulace: to jest, potěšení z bez­
prostředního pohlavního aktu bude menší než bolest bu­
doucího hladu. A naprostá tělesnost těchto tvorů se stala
neodolatelně přitažlivou pro politické ekonomy, neboť jejich
jednoduchý mechanismus bolesti a potěšení je činil jednak
předvídatelnými, jednak uspořadatelnými do „pracující po­
pulace“, která se bude rozrůstat nebo zmenšovat ve vztahu
k potřebám kapitálu. Abychom byli k Malthusovi spraved­
liví, ve skutečnosti si nemyslel, že lidská podstata nějaké­
ho konkrétního člověka je natolik okleštěná; předpokládal,
že se lidé chovají podle množství jiných kulturních impera­
tivů, z nichž všechny klasifikoval jako sklony bud k neřes­
tem, nebo k bídě. Nicméně člověk bez kultury — budeme
ho nazývat homo appetitüs — se zdál být spolehlivou sou­
částí každého, a mohl tudíž sloužit jako materiální základ­
na, na níž by mohl spočívat ekonomický systém.
Homo appetiûs ale vypadal spolehlivě jen tehdy, dokud
se bramboroví lidé neobjevili v dohledu a nepředvedli, jak
snadno může taková zcela tělesná bytost vyklouznout ze­
spod téže ekonomické struktury, jejíž základ měla tvořit.
Jedlíci brambor jako by uskutečnili onu Malthusovu před­
stavu homo appetitüs, a tím osvobodili jeho anarchický po­
tenciál. Na rozdíl od toho, jak Adam Smith charakterizoval
svého homo economicus (chladnější povaha nadaná složi­
tějšími kalkulujícími schopnostmi), je homo appetitüs, kte­
rý je antisociální a současně prakticky postrádá své ego,
rozhodně neekonomický. Dalo by se předpokládat, že ta­
kový tvor se bude snažit dostat co nejdál od omezujících
ekonomických systémů, a bramborové políčko představuje
pravděpodobné území jeho vlastního exilu. Právě ona tě­
lesnost, která se zdála ležet v základu politické ekonomie
svou fyziologickou jistotou a která činila ze svých zastánců
„materialisty“ v tom smyslu slova, jak se ho užívalo v de­
vatenáctém století, se stává principem rozkladu ve chvíli,
kdy uniká z pracovního trhu: Malthus je „silně nakloněný
věřit tomu, že pohodlné a nespoutané zvyky nižších vrstev
Irů nemohou být nikdy napraveny, dokud jim bramborový
systém umožňuje rozrůstat se nad obvyklou poptávku po
[244]

práci“.19) Těla, která mohou jíst a kopulovat bez ohledu na

pracovní trh, budou zároveň líná i hrozivá. Pouze v kon­
textu ekonomiky se homo appetitüs promění v homo econo-
micus. Stručně řečeno, místo toho, aby lidské tělo poskyt­
lo předvídatelnou materiální základnu pro ekonomiku, je
ekonomika nutná k tomu, aby učinila tělo spolehlivým.
Hrozba, kterou Malthus spatřuje v bramborách, je hor­
ší než pouhá bezvýznamnost trhu pro homo appetitüs, ne­
boť žádná těla uvnitř národa nemohou ve skutečnosti stát
cele mimo jeho ekonomiku. Tito zdánlivě nadbyteční tvo­
rové rozmnožující se na okraji společnosti, se tlačí dovnitř
jako potenciální pracovní síla, bez ohledu na to, jak moc
jsou ochotni pracovat, a přitom obecně snižují cenu práce,
dokud se rozdíl nesmaže mezi pracovitými a nepracovitý-
mi. Proto brambora ve skutečnosti není žádnou hradbou
před trhem, ale čímsi nepoddajným, co je samo jen velmi
nepřímo ovlivňováno cenovými mechanismy širší ekonomi­
ky, ale přitom může hluboce narušit její rovnováhu. Eko­
nomika znovu nabude rovnováhy, přizpůsobí se přelidnění
a nárůst populace se nakonec zpomalí, ale jen tehdy, když
se lidé stanou příliš slabými na to, aby spolu kopulovali.
Když se Malthus díval na bramboru, viděl zhoubný poten­
ciál tvorů, které vyčarovala jeho vlastní představivost.
A toto byla jeho optimistická vize. Ta pesimistická před­
vídala neúrodu brambor, přetrvávající dětskou úmrtnost
a snad konečně i hladomor. Političtí ekonomové nepochyb­
ně sdíleli obecné přesvědčení, že je těžké brambory zarazit,
jakmile se rozšíří, ale navíc byli přesvědčeni o tom, že jejich
postup je často znepokojivě vrtošivý. Obyvatelstvo, které po­
vstává z bramborových políček, je stejně jako jeho potrava
pomíjivé. Povšimněme si například, jak těžké je rozpoznat
neúrodu z počtu zemřelých v tomto výkladu, který je převzat
z Placeovy knihy Illustrations and Proofs of the Principle of
Population (Názorné příklady a důkazy principu populace):
Jednou velkou nevýhodou brambor, coby potravy pro obyva­
tele venkova, je to, že u žádné plodiny není větší rozdíl mezi
dobrými a špatnými roky, co se týče vypěstovaného množství.

19) Thomas Malthus: An Essay on Population, cit. dílo, s. 230, pozn. 1.

 [245]

Během dvou nebo tří dobrých roků přibudou lidé a nadbyteč­

nost této populace bude potlačena následujícími roky neúrody
[...]. Roky strádání [...] se vyskytují velmi často a tato období
udělají konec chybné části populace [...] zvýšené v letech hoj­
nosti. (265)
Bramborové políčko tak vypěstuje „nesprávnou“ úrodu dětí,
které se zřídka dožijí dospělosti.
Na první pohled by se mohlo zdát, že strach z přelidnění
by se měl zmírnit příslibem nejisté úrody a dětské úmrt­
nosti z hladu, avšak tato dvě zla mohla snadno existovat
vedle sebe. Placeova „chybná část populace“ je příliš velká
pro zásobu brambor, mohl by to však být jen malý zlomek
obyvatelstva, který je nadbytečný vzhledem k poptávce po
práci. Při bližším pohledu se souvislost mezi myšlenkami
o neustále se rozmnožujících a neustále umírajících jed­
lících brambor zdá být příznačnější než jejich povrchová
rozpornost. Obě myšlenky totiž poukazují k témuž hyper-
tělesnému lidství. Osvobozuje-li brambora čirou tělesnost
homo appetitüs od toho, aby jej usměrňoval trh, odhaluje
zároveň tuto tělesnost jako něco pouze organického, co se
může rychle zkazit, a tudíž rychle podlehne rozkladu.
A nyní jsme dospěli k poslednímu bodu týkajícímu se
brambory v materialistické imaginaci: je příliš biologic­
ky imanentní. Byla chápána současně jako příčina i sym­
bol tělesné zranitelnosti. David Ricardo napsal v roce 1823
Marii Edgeworthové, že argument pro nebo proti brambo­
rám coby základní stravě lidu musí záviset na fyzické jis­
totě této plodiny, a to jak na každoroční rovnoměrnosti její
úrody, tak na tom, zda bude možné ji získat v nekazící se
a uskladnitelné formě. Na úvod předpokládá, že pšenice je
vhodnější, protože je možné ji přeměnit na relativně trvan­
livou formu mouky a uskladnit v časech hojnosti, aby se
udělaly zásoby na pozdější dobu, kdy se urodí méně obilí.
(Zde je nutno podotknout, že pšeničná mouka by nemohla
být skladována na dobu neúrody brambor, protože je mno­
hem dražší a lidé závislí na bramborách by si mouku ne­
mohli dovolit.) Protože se nedá skladovat v „sušené“ podo­
bě, stává se brambora krajním případem problému, který
pro politické ekonomy představuje potrava obecně:
[246]

Myslím, že nemůžeme pochybovat o tom, že situace lidstva by

byla mnohem šťastnější, kdybychom mohli spoléhat na to, že
dané množství kapitálu a práce produkuje jisté množství po­
travy, se stejnou jistotou, s jakou spoléháme na to, že dané
množství kapitálu a práce produkuje jisté množství zboží. Je
zřejmé, že ve druhém případě si spočítáme výsledky s téměř
absolutní jistotou; v prvním případě musíme být vždy vystave­
ni nejistotě ročních období, čímž se úroda stává kolísavá.20’
Tato nepoddajnost přírody nejenže narušuje ekonomické
výpočty ohledně dostupnosti potravy, ale také způsobuje,
že cena práce, a tedy i cena všeho ostatního, je nepředví­
datelná. Bohužel dokonce i výroba zboží, zde oceňovaná
pro svou pravidelnost, se stává kvůli tělům dělníků zra­
nitelnou a vystavenou neovladatelnému světu přírody. Při
tomto nedokonalém uspořádání, které nás biologicky sva­
zuje s planetou, je tím nejlepším, co můžeme udělat, volba
základní potraviny, která dokáže částečně překročit svou
vlastní organickou povahu, svůj sklon k rozkladu. Ricardo
je přesvědčen, že brambora se pro takové překročení neho­
dí; na ujišťování Marie Edgeworthové, že je možné udělat
a po léta uchovávat použitelnou bramborovou mouku, rea­
guje s neskrývaným skepticismem a podotýká, že brambo­
ra by mohla vymazat pokrok, který učinila pokročilá eko­
nomika lidstva osvobozujícího se ze závislosti na záludné
přírodě. Je nenapravitelně organická a není možné ji pře­
měnit v dlouhodobě uskladnitelnou komoditu. Pro Ricarda,
stejně jako pro Malthuse, zaujímá brambora místo, které
je v jeho systému současně mimoekonomické i základní:
obává se, že tato hlíza může do základu ekonomiky, kte­
rým je dělníkovo tělo, přinést neúnosnou zátěž biotické
nepředvídatelnosti.
Beztvará tvrdošíjnost Ricardovy brambory, její neschop­
nost podstoupit konzervační tělesnou proměnu, obrazně
odpovídá její neschopnosti podstoupit proměny na trhu.
Protože se jedná o „krátkou plodinu“ (440), část brambor se
promění v hotové peníze, ale naprostou většinu, jak podotý-

20) „Ricardo to Miss Edgeworth. Bromesberrow Place, Ledbury, December 13th,

1822.“ (Ricardo slečně Edgeworthové. Bromesberrow Place, Ledbury, 13. pro­
since 1822). Otištěno in: The Economic Journal. The Journal ofthe Royal Econo­
mic Society xvii (1907), s. 433.
 [247]

ká Ricardo, okamžitě zkonzumují její pěstitelé. Z brambor

nemůžeš udělat nic, jen více lidí, kteří (mohl by se k němu
připojit Malthus) udělají jen více brambor. Protože se navíc
jedná o nejlevnější základní potravu, neexistuje za ni žád­
ná náhrada v případě, že zmizí. Lidé žijící z pšenice mohou
svou hlavní potravinu nahradit něčím levnějším, avšak li­
dem, kteří již žijí z nejméně nákladné stravy, nezbude nic,
co by pro ně bylo dostupné, když se jejich plodina neurodí.
Chleba jako základní potravina a hladká směna zboží jsou
spolu podle Ricarda souběžné; u obou jsou možné početné
proměny. Avšak brambora podle jeho výkladu zůstává tvr­
došíjně stranou transformačních ekonomických zázraků
a hraje roli mementa moři.
Její hraniční postavení inspirovalo Malthuse a další
politické ekonomy k návrhu, aby byla brambora institucio-
nalizována coby znamení hanby. Malthus je dalek toho,
aby se snažil následovat Cobbettovu radu a odrazoval od
pěstování kořene bídy v Anglii, a místo toho přijímá plán
Arthura Younga na poskytování farní podpory chudým
výhradně ve formě brambor. Malthus doufal, že brambo­
ra vyznačí „zřetelnější čáru mezi závislostí a nezávislostí,
než jak je tomu v současnosti“.211 Brambory by měly zůstat
tím, čím byly již v anglické imaginaci osmnáctého stole­
tí — stigmatizovanou stravou —, avšak jejich význam by
se měl stabilizovat. Měla by, tak jako tomu bylo v myslích
chlebových vzbouřenců, označovat nezačleněné, ale rovněž
by měla vymezovat nové hranice těla společnosti tím, že
označuje členy této společnosti za účastníky oficiální eko­
nomiky. Lidé by si nadále neměli myslet, že mohou nenu­
ceně přecházet od výkonného pracovníka k příležitostnému
nuzákovi. „Nuzák“ se měl stát kategorií, která by k člo­
věku navždy přilnula, a brambora by pomohla tím, že by
vytvořila „užitečnou přehradu mezi těmi, kdo jsou závislí
na farní podpoře, a těmi, kteří závislí nejsou“.221 Překročí-
te-li tuto čáru, farní představitelé vám vmetou do tváře ten
pravý symbol vašeho vlastního pohodlného, nespoutaného,
nadbytečného, tvrdošíjného a bídně smrtelného těla.

21) Thomas Malthus: An Essay on Population, cit. dílo, s. 232.

22) Tamtéž.
[248]

Skončeme tedy vyjádřením, že nám pojmy a obrazy

z bramborové debaty umožňují vystopovat posun v kultur­
ních postojích vůči prastarému pojetí, že naše těla mají svůj
zdroj v půdě. Jak zastánci brambor, tak jejich odpůrci po­
važovali toto pojetí za samozřejmé. Jeho zastánci předvída­
li nebývalou prosperitu založenou na nové úrodnosti půdy,
vyvolané vědou. Bramboroví odpůrci však v tom viděli vše,
co nahání strach z naší biologické nahodilosti. Strava pro
ně představovala smrsknuté lidství, neuspořádané do spo­
lečenského celku ani do ekonomického systému, nýbrž za­
padnuté do bažinaté země. Debata ukazuje, do jaké míry se
stalo autochtonní tělo místem nových, zřetelně moderních
nadějí a strachů. Především bylo ušpiněno a odsunuto do
Irska, kde se o něm mohlo uvažovat jako o cizím, a přitom
hrozivě blízkém. Antibramboroví autoři zároveň vytváře­
li i zaháněli tuto noční můru pouze biologických těl, bez­
účelných těl, které se jen rozmnožují a umírají. Ošklivý sen
materialismu devatenáctého století patří jim; pronásledo­
val stejné myslitele, kteří z tělesného blaha činili raison
d’etre společenského a ekonomického uspořádání. Vyhná­
ním autochtonního těla se anglický materialismus chránil
před tím, aby sám sebe dovedl ad absurdum.
Použijeme-li bramboru k rozpoznání problematického
postavení těla v materialistickém myšlení devatenáctého
století, můžeme doufat v to, že se nám podaří obecněji vyjá­
dřit, proč se „materialismus“ stal problematickým pojmem.
Nechceme tím samozřejmě říci, že účastníci naší brambo­
rové debaty vyčerpali všechny možné směry, kterými se
materialistická imaginace mohla vydat. Tvrdíme však, že
projevují typicky materialistický sklon dovolávat se lidské­
ho těla jako základu všech svých vysvětlení, a ponechat je
tudíž neprozkoumané jako historický fenomén či křižovat­
ku různých zobrazení. V materialistické historii nemohou
těla coby znázornění snést zevrubné zkoumání; nemohou
v sobě nést ani příliš historie. Proto měli historikové bram­
borové debaty sklon opakovat slepá místa původních deba-
térů. Doufáme, že jsme slepotu těchto očí proměnili v zá­
klad nových vhledů.
(2000)
 [249]

NOVÝ HISTORISMUS V PRAXI11

Catherine Gallagherová
a Stephen Greenblatt

„ÚVOD“
Tato kniha pravděpodobně potřebuje
úvod víc než kterákoli jiná: dva autoři, dvě kapitoly o anek­
dotách, dvě kapitoly o eucharistickém dogmatu v pozdním
středověku a renesanci a další dvě o materialismu deva­
tenáctého století. Anebo, vezmeme-li to trochu jinak, dvě
kapitoly o anekdotách a čtyři o chlebu, bramborách a mrt­
vých. Základní souvislost toho všeho nemusí být na první
pohled zřejmá.
Na počátku byla naše snaha objasnit, jak Nový historis­
mus proměnil obor literární historie. Tato snaha vlastně
představovala naše uznání, byť opožděné, že se ten obor
opravdu změnil. Když jsme si před lety poprvé v každoroč­
ním soupisu volných míst, který vydává Asociace moder­
ních jazyků, všimli, že nějaká katedra anglistiky hledá spe­
cialistu na Nový historismus, reagovali jsme nedůvěřivě.
Jak se mohlo něco, co ve skutečnosti neexistuje, co je jen
jakýmsi stručným náznakem směru k nové interpretační
praxi, stát „oborem“? Kdy se to přihodilo a jak to, že jsme
si toho nevšimli? Byl-li to skutečně obor, kdo mohl prohla­
šovat, že je v něm odborníkem, a v čem by tato odbornost
1) Catherine Gallagher a Stephen Greenblatt: Practicing New Historicism, Chicago/
London 2000. Kniha obsahuje tyto kapitoly: 1. „The Touch of the Real“ (Do­
tyk reálna), 2. „Counterhistory and the Anecdote“ (Kontrahistorie a anekdota),
3. „The Wound in the_Wall“ (Rána ve zdi), 4. „The Potato in the Materialist Ima­
gination“ (Brambora v materialistické imaginaci), 5. „The Mousetrap“ (Past na
myši), 6. „The Novel and Other Discourses of Suspended Disbelief1 (Román
a další diskursy potlačené nevíry).
[250]

spočívala? Jistě, ze všech lidí bychom právě my měli vě­

dět něco o historii i o principech Nového historismu, ale
věděli jsme o tom především to, že to vše (nebo možná my
sami) se vyhýbá systematizaci. Nikdy jsme nesestavovali
žádný soubor teoretických tezí ani jsme nezformulovali ně­
jaký program; nevypracovali jsme si pro sebe (natož pro
někoho jiného) žádnou sérii otázek, které by měly být při
každém setkání s literárním dílem položeny, aby vznikla
novohistoristická interpretace; nebyli bychom schopni ni­
komu v povýšeném nesouhlasu říci: „Vy nejste pravý novo-
historista.“ Pojetí pravosti se nezdálo a stále se nezdá být
namístě, protože Nový historismus není souvislou a logicky
soudržnou školou, do které by se někdo mohl přihlásit nebo
z níž by někdo mohl být vyloučen. Tento pojem byl použit
pro pestrý soubor metodologických postupů, z nichž mnohé
jen málo připomínají naše vlastní. Tato kniha se nepokusí
zachytit tuto bohatou rozmanitost; budeme zde mluvit jen
za sebe samé, pro které „Nový historismus“ zpočátku zna­
menal netrpělivost s americkou Novou kritikou, znepokoje­
ní nad zavedenými normami a postupy, směsici nesouhla­
su a nepokojné zvídavosti.
Samozřejmě jsme neustále hovořili o svých metodologic­
kých principech. Horlivě jsme četli teoretická díla vychá­
zející zejména z Paříže, Kostnice, Berlína, Frankfurtu, Bu­
dapešti, Tartu a Moskvy a pravidelně jsme se scházeli se
skupinou přátel, abychom o nich diskutovali. Dnes si nejlé­
pe vybavujeme vzrušené diskuse o Althusserovi a Lacano-
vi, avšak přes veškerý náš vášnivý zájem si pojmy jako „in­
stitucionální státní aparát“ nebo „objet a“ nenašly snadno
cestu do našeho vlastního učení nebo psaní. Jednou z opa­
kovaných výhrad proti Novému historismu je, že má ne­
dostatečně rozvinutou teorii. Tato výhrada je nepochybně
správná, a přesto zřejmě vůbec nepochopila, že celý náš po­
kus znovu promyslet praxi literárních a kulturních studií
vznikl nejen z naší fascinace teorií, ale zároveň z nechuti
k ní. Uvažovali jsme o prvních principech a respektovali
jsme pevnější teoretické závazky dalších členů našeho dis­
kusního kroužku, ale oba dva jsme byli a stále jsme hlu­
boce skeptičtí ohledně názoru, že bychom měli formulovat
 [251]

nějaký abstraktní systém a poté jej aplikovat na literární

díla. Pochybujeme, že je možné vybudovat takový systém
nezávisle na naší době a místě a na konkrétních předmě­
tech, které nás zajímají, a dále pochybujeme, že jakákoli
významná práce, kterou bychom případně mohli vykonat,
by začínala právě takovým pokusem.
Skupinka přátel, která se scházela k diskusím o teorii,
si začala navzájem číst svá díla a s přátelskou nemilosrd-
ností zkoumala základní předpoklady každé studie, kterou
jsme si troufli předložit ostatním. Ukázala se důležitost
toho, že se účastníci těchto osvěživě upřímných diskusí ne­
lišili jen ve svém teoretickém zázemí, ale rovněž pocházeli
z různých oborů, neboť záhy vyšlo najevo, že postoj, sloužící
jako pevný základ bádání v jednom oboru, byl v jiném obo­
ru pohyblivým pískem. Nekladli jsme si samozřejmě žád­
ný požadavek, abychom všichni našli nějaký společný zá­
klad; historický vývoj oborů takovou jednotu činil a stále ji
činí ve své podstatě nepravděpodobnou. Museli jsme však
vysvětlit své postoje kolegům, kteří nemuseli nutně sdílet
naše předpoklady a kteří nepociťovali nutnost ze slušnosti
přijmout přesvědčení, jež jsme nedokázali účinně obhájit.
Skupinka také časem pochopila, že v mezioborových stu­
diích existuje tendence odvolávat se (pro podporu své vlast­
ní pozice) na argumenty z jiných oborů, argumenty, které
zkušení myslitelé z těchto jiných oborů ve skutečnosti zpo­
chybňovali. Samolibě jsme se oblékali do šatů, které druzí
odložili, dokud jsme se nerozhlédli po místnosti a neroze­
smáli se. Představení nebylo jen groteskní: některé z inte­
lektuálních šatů ze second-handu našim kolegům překvapi­
vě slušely a my jsme zažili ten zvláštní pocit, který člověk
může pocítit, když vidí, že se jeho vlastní odložený maje­
tek prodal v dražbě se slušným ziskem. V několika přípa­
dech, jako byla formální analýza vnitřní struktury literár­
ních děl, jsme chtěli vzít zpět to, co jsme příliš ukvapeně
zahodili. Pro nás pro oba to vyzdvihovalo obtížnost vybudo­
vat překlenující teorii, která by předcházela individuálním
případům nebo by na nich byla nezávislá a sjednocovala by
historické a literární interpretace, dávala by vzniknout pů­
sobivým novým interpretacím a přežila by zničující výpady,
[252]

útočící na ni zvnějšku. Záhy jsme získali značnou obratnost

v tom, jak z teoretické oprátky vyklouznout.
Po několika letech pravidelného setkávání, kdy jsme
uznali, že tyto neformální diskuse měly pro každého z nás
velký transformativní význam a že do naší práce vnesly ži­
vou energii, začala skupinka uvažovat o tom, jak by rozšíři­
la své působení, neboť jsme z předchozích zkušeností věděli,
že onen charismatický moment, který nás poutal dohroma­
dy, byť byl v tomto případě nezvykle silný a dlouhotrvající,
nemůže vydržet věčně. Potřebovali jsme strukturu, která
by nám přinesla další výzvy, a tudíž i raison d’etre. Usnes­
li jsme se na tom, že založíme časopis,2’ v němž bychom
působili jako redakční rada, a tak bychom mohli pokračo­
vat v diskusích a zároveň je rozšířit; potřebovali jsme však
nalézt koncepci a název. Po rozsáhlé debatě jsme ústřední
problém, který se nás všech — literárního kritika i histo­
rika umění; historika i politologa; lacanovce, foucaultov-
ce, freudovce i neopragmatika; zpochybňovatele i skalní za­
stánce formalismu — týkal, našli v zobrazení/znázornění
(representation). Bylo potom lákavé nazvat zamýšlený ča­
sopis „Representation“, avšak rozpačitost, kterou někteří
z nás pociťovali ohledně teoretické abstrakce, a náš skep­
ticismus vůči vybudování jednotné teorie nás vedl k tomu,
abychom zvolili plurál. Byli jsme přesvědčeni, že pokud
chceme dělat jakékoli pokroky v pochopení kontroverzní
povahy zobrazení, uděláme to pouze v těsném, detailním
setkání s mnohostí historicky zakotvených aktů kultury:
konkrétních případů, představ a textů, které projevily jis­
tou odolnost vůči interpretaci.
Asi rok poté, co začal vycházet časopis Representations,
rozhodla se naše skupinka, že by bylo dobré mít nějaké re­
dakční prohlášení, tak jako je mají mnohé časopisy, vysvět­
lující naši teoretickou pozici, ale opět jsme zjistili, že se ne­

2) První redakční radě předsedala Svetlana Alpersová a Stephen Greenblatt; jejími

členy byli Paul Alpers, R. Howard Bloch, Frances Fergusonová, Joel Fineman,
Catherine Gallagherová, Denis Hollier, Lynn Huntová, Steven Knapp, Thomas
Laqueur, Walter Michaels, Michael Rogin a Randolph Stam. Dva členové před­
chozího diskusního kroužku, Leo Bersani a D. A. Miller, se v prvních letech ča­
sopisu nechtěli do redakční rady zapojit.
 [253]

dokážeme shodnout na žádném jednotném uspokojivém

vyjádření. Když přišel literární vědec s něčím, co vypadalo
přijatelně, ostře s tím nesouhlasili historikové a hned nato
bylo zpochybněno to, co řekli historikové; spory navíc vedly
napříč vědními obory. Všude se objevovaly dělicí čáry, a pře­
sto jsme byli přesvědčeni, že se potýkáme s určitým sdíleným
souborem problémů a že je důležité pokračovat v bádání. Po­
kračovat v bádání, ale nikoli budovat systém: přinejmenším
někteří z nás si začali pochvalovat metodologický eklekticis-
mus našeho intelektuálního klimatu jako něco, co je blaho­
dárné samo o sobě. Varovný příklad nám poskytly pokusy
systematizovat dekonstrukci, protože nám připadaly jako
zrada její pyrrhonické energie (jako kdyby se někdo počát­
kem sedmnáctého století pokoušel přepsat Montaignea tak,
aby zněl jako Tomáš Akvinský). Každý z nás, jak se uká­
zalo, si stále zachovával nesdílená přesvědčení, která jsme
nedokázali obětovat ve prospěch redakčního prohlášení. Ně­
kteří z nás se obzvláště chtěli držet svých estetických potě­
šení; své touhy po neotřelém kritickém myšlení; svého zá­
jmu o nahodilost, spontánnost, improvizaci; svého nutkání
zachytit nějakou okrajovou skutečnost a sledovat její šíření;
svého smyslu pro vzniky a zániky, kterým jsou dějiny strho­
vány. Redakční prohlášení zůstalo nenapsáno.
Celé by mohlo v jistém smyslu vést zpět k výbušné smě­
si nacionalismu, antropologie, poezie, teologie a herme-
neutiky, která svůj původní výraz našla u Giambattista
Vica a znovu byla zformulována německým historismem
na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století. Při
úvahách o bujné rozmanitosti prostředí, v nichž se vyvinu­
ly lidské společnosti, postuloval Johann Gottfried von Her­
der to, co nazval principem diversifikace, který zajišťuje
nej širší možnou různost přizpůsobení se přírodnímu světu:
„Záměrem praktického rozumu člověka bylo rozkvést a při­
nést plody ve vší jeho rozmanitosti: proto byla ustavena
takto rozmanitá Země pro tak rozmanité druhy.“3’ Postřeh,
na první pohled dosti skromný, znamená ovšem radikální
3) Johann Gottfried von Herder: Reflections on the Philosophy of the History of
Mankind (Úvahy o filosofii dějin lidstva), ed. Frank. E. Manuel, Chicago 1968,
s. 58.
[254]

odklon od staletých spekulací o optimálních klimatických

podmínkách pro to, aby se objevila optimální společnost
(tyto spekulace měly vyslovenou tendenci lokalizovat tyto
podmínky do úzkého okruhu, obvykle do nevelkého prosto­
ru města, kde autor zrovna seděl).4) To má rovněž za násle­
dek, že byl opuštěn projekt zmapování translatio imperii,
přesun civilizace směrem na západ z Athén do Říma a dále,
řekněme, do Londýna.
Již neexistuje jednotný příběh, nejvyšší model lidské
dokonalosti, který by bylo možno lokalizovat do určitého
místa. Každá individuální kultura, bez ohledu na to, jak je
složitá a rozvinutá, může vyjádřit a prožít jen úzký okruh
všech možností, které jsou dostupné lidskému druhu jako
celku, druhu, který je ze své podstaty — tedy oddělený od
kteréhokoli konkrétního historického projevu své existence
— bez vlastností. „Téměř bez vrozených instinktů“, jsou lidé
překvapivě proměnliví; naše identita je tvořena „pouze pro­
střednictvím celoživotní výchovy k lidskosti, což je důvodem,
proč je náš druh zdokonalitelný a zároveň pokazitelný“.5)
V některých případech se společnost sice přizpůsobuje své­
mu okolí způsobem, který nás děsí, avšak Herder se vyhý­
bá osvícenskému projektu, který hledal univerzální normu
pro uskutečnění lidského potenciálu. Pro Herdera osvícení
nepochybně existuje, právě tak, jako existuje krása — v zá­
kladě jeho vize je víra, že dějiny jsou ze své podstaty pokro­
kové a že „větší rozšíření pravdivých vědomostí mezi lidmi
bohudík oslabilo jejich nelidské, šílené ničitele“6’. Osvícení
však nemůže být pevně spjato s nějakým konkrétním mís­

4) Herderův historismus se vzdává pokusu najít optimální klima pro civilizaci, ale
rozhodně se nevyhýbá silnému environmentalismu, který je příznačný pro spo­
lečenské teoretiky, předpokládající, že organická struktura společnosti je úzce
spjatá s adaptací na konkrétní místo. Proto tvrdí, že teplejší oblasti Východu
podněcují brzkou a nesmírně silnou sexuální touhu, která vede k brzkým man­
želstvím, a tudíž k podmanění žen, což následně vede k prostopášnosti a dále
k pokřivené plodnosti, která vytváří nepoměrné množství dětí ženského pohlaví,
a tudíž polygamii, a tak dále. Johann Gottfried von Herder: Reflections on the
Philosophy of the History of Mankind, cit. dílo, s. 62n.
5) Tentýž: Against Pure Reason: Writings on Religion, Language, and History
(Proti čistému rozumu. Spisy o náboženství, jazyce a dějinách), Minneapolis
1993, s. 50.
6) Tentýž: Reflections on the Philosophy of the History of Mankind, cit. dílo, s. 91.
 [255]

tem nebo dobou: „Řetězec kultury a osvícenství (Kette der

Kultur und Aufklarung) vede až do konců země.“7)
Herder ve fenoménu nesmírné lidské rozmanitosti
nespatřuje ani nesrozumitelnost babylónské věže, ani rodí­
cí se základ vražedného střetu, ale spíše princip naděje:
Člověk se ze své přirozenosti nebude ve svém snažení střetá­
vat s člověkem, neboť jeho povaha, vnímání i sklony jsou ne­
smírně rozrůzněné a, dá-li se to tak říci, individualizované.
To, co je jednomu člověku lhostejné, je pro jiného předmětem
touhy: a proto má každý v sobě svůj svět radosti, každý svůj
vlastní vytvořený svět.8’
Cílem by tedy nikdy nemělo být umenšit lidskou rozma­
nitost do jedné vítězné podoby ani hodnotit kultury země,
jako by všechny soutěžily o tutéž cenu. Na otázku, kterou
si kladla Berlínská akademie — „Který byl nej šťastnější
národ v dějinách?“ —, Herder odpovídá, že veškeré takové
srovnávání má katastrofální následky:
Štěstí nezávisí na vavřínovém věnci, na pohledu na požehna­
né stádo či na nákladní lod, ani na ukořistěném válečném pra­
poru, nýbrž na duši, která je potřebovala, usilovala o ně, do­
sáhla ho a nechtěla dosáhnout ničeho jiného. Každý národ má
svůj střed štěstí v sobě samém [...].”
Úkol porozumět potom nezávisí na osvojení nějakého abs­
traktního souboru principů a tím méně na použití nějaké­
ho teoretického modelu, ale spíše na setkání s jedinečností,
konkrétností a individualitou.
Mnohé z toho mocným způsobem souzní s impulsy a po­
střehy, které ležely v pozadí časopisu Representations'.
okouzlení konkrétním, zvídavost sahající do různých smě­
rů, odmítnutí univerzálních estetických norem a neochota
k formulování zastřešujícího teoretického programu. Her­
der navíc nalezl způsob, jak ospravedlnit a propojit obě
naše posedlosti — historii a umění:
V básnické škále rozmanitých způsobů myšlení, rozmanitých
usilování a rozmanitých tužeb rozpoznáváme jednotlivá období

7) Tentýž: Against Pure Reason, cit. dílo, s. 51.

8) Tentýž: Reflections on the Philosophy of the History ofMankind, cit. dílo, s. 59.
9) Tentýž: Against Pure Reason, cit. dílo, s. 43.
[256]

a národy daleko důvěrněji, než kdybychom použili zavádějící

a žalostnou metodu zkoumání jejich politických a vojenských
dějin. Z tohoto posledně jmenovaného druhu dějin se zřídka­
kdy o národu dozvíme něco více než to, jak byl ovládán a vy­
hlazen. Z jeho básnictví se dozvíme o jeho způsobu myšlení,
o jeho touhách a potřebách, o tom, jak se radoval, i o způso­
bech, jak se řídil bud svými zásadami, nebo svými sklony.10’
Poezie v tomto výkladu není cestou k transhistorické prav­
dě, ať už psychoanalytické, dekonstruktivistické či čistě
formální, nýbrž klíčem ke konkrétním, dějinně zakotveným
společenským a psychologickým útvarům. První otázky, na
které bychom se měli ptát u umění, jako je například dra­
ma, jsou podle Herdera: „Kdy? Kde? Za jakých okolností?
Z jakých pramenů mohl národ toto vytvořit?“11’ Nejhlub­
ší prameny umění nespočívají v dovednosti individuální­
ho tvůrce, ale ve vnitřních zdrojích národa žijícího na kon­
krétním místě v konkrétním čase: „Národ si pokud možno,“
píše Herder s odmítavým pohledem na francouzský neokla­
sicismus, „vymýšlí své drama na základě svých vlastních
dějin, ducha doby, zvyků, přesvědčení, jazyka, národních
předsudků, tradicí a sklonů.“12’ Tento přístup se dobře sho­
duje nejen s našimi antropologickými a kulturními zájmy,
ale také s naším poněkud konzervativním zájmem o perio­
dizaci (neboť každý z nás byl školen tak, aby se stal od­
borníkem v dané oblasti a aby bral vážně její geografické
a časové hranice). Ještě důležitější je Herderova jasnozřivá
vize vzájemné zakotvenosti umění a dějin, která leží v zá­
kladě naší fascinace tím, že je možné nakládat se všemi
psanými a zrakovými stopami dané kultury jako se vzá­
jemně srozumitelnou sítí znaků.
Potíž této vize, stejně jako potíž podobných pozorová­
ní Schillerových, Schlegelových a ' Schleiermacherových,
spočívá v tom, že jsme se tolik přeli o každý z jejích klíčo­
vých pojmů, stejně jako jsme se přeli o naše vlastní poku­
sy zformulovat to, co bylo zhruba stejným vhledem. Co je
podstatou pojmu Volk, kterého se dovolává Herder, či co je

10) Tamtéž, s. 143.

11) Tamtéž, s. 151.
12) Tamtéž.
 [257]

„duch doby“? V jakém smyslu může jakékoli období skuteč­

ně skončit — kdo stanovuje hranice a jak jsou tyto hrani­
ce střeženy? Copak nemáme zdrcující důkazy, z naší doby
i z každého období, kterým se zabýváme, že dochází k po­
divnému vrstvení kulturních hledisek a k míšení národů,
takže nikdy nic není zcela úplné ani jednotné?
Jaké jsou důsledky toho, že budeme zacházet se všemi
stopami doby jako s jediným kulturním útvarem, dokonce
i kdyby šlo o dobu, jejíž hranice mohly být úspěšně vyme­
zeny? Do jaké míry mohou být dýmějový mor, dětská úmrt­
nost nebo pohlavní choroba považovány za kulturní? Ajaké
je, ať už pro Herdera nebo pro nás, postavení individuál­
ních tvůrců?
V době mezi Herderem a námi odpovídali kulturní his­
torikové na tyto otázky různým způsobem a úplně nedávno
byly starší problémy jako rozlišení mezi přírodou a kultu­
rou či postavení jednotlivce prohlášeny za překonané tím, že
chápeme kultury jako texty. Toto chápání má rovněž úcty­
hodnou historii, avšak lingvistický obrat ve společenských
a humanitních disciplínách jeho přitažlivost ještě zvýšil. Co
se však stává znovu zajímavým například na rozlišení mezi
přírodou a kulturou, je sám fakt, že toto rozlišení nemůže
být stanoveno pevně a navždy, poněvadž hranice mezi těmi­
to pojmy a význam těchto hranic jsou v různých kontextech
příliš proměnlivé. Stejně jako ostatní důležitá rozlišení, měl
by být i rozdíl mezi přírodou a kulturou chápán, po způsobu
strukturní lingvistiky, jako klíčová binární opozice naplně­
ná informacemi k dešifrování různých společenských kódů,
se kterými se člověk setkává při studiu historie. Ne že by
tento nový textualismus vyřešil všechny naše problémy.
Mají být texty kultury, které si představujeme, koherentní?
Má smysl chápat zrakové stopy jako stopy textové? Co se
stane s takovými jevy jako společenské rituály nebo struk­
tury cítění, když dojde k jejich textualizaci? Zjistili jsme, že
čím silněji jsme tlačili na pojmy případného programové­
ho prohlášení pro náš časopis, tím dál jsme se dostávali od
skutečné práce, která nás původně sbližovala.
Pojetí, že určitá kultura (a zejména kultura prostorově
nebo časově vzdálená) může být chápána jako text, je silně
[258]

lákavé z několika důvodů. Toto pojetí, které jsme přebrali

spíše od Geertze a strukturalismu než od historismu, v so­
bě nese stěžejní hermeneutický předpoklad, že je možné od­
krýt významy, které ti, kdo za sebou zanechali stopy, sami
nemohli vyjádřit. Vysvětlení a parafráze nepostačují; hledá­
me něco navíc, něco, co autoři, jimiž se zabýváme, sami ne­
mohli uchopit, neboť neměli dostatečný odstup od sebe ani
od své doby.
Znamená to, že jsme sami sebe ustanovili, řečeno slovy
jednoho odpůrce, „školou zášti“? Vůbec ne: máme dokonce
spíše sklon k uctívání. Nicméně každý pokus o interpre­
taci, na rozdíl od klanění, v sobě nese jistý nevyhnutelný
nádech agrese, jakkoli se vyznačuje obdivem a vcítěním.
Tam, kde tradiční close reading (pečlivé čtení) mělo ten­
denci uplatňovat zvýšený smysl pro oslavný obdiv, spojený
s oslavou génia, jsou novohistoristické interpretace častě­
ji skeptické, obezřetné, demystifikující, kritické, a dokonce
nepřátelské. Tato hermeneutická agrese se zpočátku pro
mnohé z nás upevnila díky kritice ideologie, která hrála
ústřední roli v marxistických teoriích, jež jsme dobře znali,
ale protože nám od počátku nevyhovovaly takové klíčové
pojmy jako základna a nadstavba nebo třídní vědomí, uvě­
domili jsme si, jak o tom budeme podrobněji pojednávat
v této knize, že musíme postupně přejít od kritiky ideologie
k analýze diskursu. A navíc, bez ohledu na to, jak důklad­
ný náš skepticismus byl, jsme se nikdy nevzdali ani jsme
se neotočili zády k hlubokému potěšení, které nás původ­
ně vedlo ke studiu literatury a umění. Nikdy jsme neměli
v plánu umenšovat nebo znevažovat sílu uměleckých zob­
razení, dokonce ani těch, které měly velmi problematické
následky, ale nikdy jsme nevěřili tomu, že když tuto sílu
uznáme, musíme zároveň bud opomíjet kulturní síť, z níž
zobrazení vyrůstá, nebo nekriticky schvalovat představy,
které daná zobrazení vyjadřují.
Pojetí kultury jakožto textu je ještě něčím velmi přitaž­
livé: nesmírně rozšiřuje rozsah předmětů, které je mož­
no číst a interpretovat. Velká umělecká díla si uchovávají
svou ústřední důležitost, ale nyní narážejí do spousty dal­
ších textů a obrazů. Některé z těchto alternativních před­
 [259]

mětů jsou literární díla považovaná za příliš bezvýznamná,

než aby si zasloužila podporu a zájem, takže jsou opomí­
jena nebo zcela vytlačena z kánonu. Jiné jsou texty, které
byly považovány za zcela neliterární, tedy za takové, kte­
ré postrádají estetický lesk, reflektované používání réto­
rických figur, aureolu odstupu od každodenního světa či
zřetelné vyznačení fikčnosti, které jednotlivě i dohromady
charakterizují beletrii. Ve studiu kultury došlo v podsta­
tě ke společenské vzpouře, takže postavy doposud držené
mimo okruh zájmu — pološílení náboženští vizionáři, polo-
gramotní političtí agitátoři, prostí rolníci v ocvočkovaných
botách, dandyové, jejichž psaní bylo odhozeno coby jepicí,
imperiální byrokrati, osvobození otroci, autorky románů,
odmítané coby nestoudné škrabalky, vzdělané ženy, jimž
byl zapovězen přístup k studijním materiálům, pomlouva-
či, provinční politici, šarlatáni a zapomenutí akademici —
si nyní vynutily vstup dovnitř, nebo spíše je naše generace
vědců dovnitř pozvala.
Drastické rozšíření oboru, které plyne z toho, že jsou
celé kultury pojímány jako texty, míří několika směry:
• S texty, doposud zostouzenými nebo opomíjenými, se může
nakládat jako s významnými díly, které si dělají nárok na
místo v již tak nabitém studijním plánu nebo které umenšují
hodnotu uznávaných děl na pomyslné literární burze. Akcie
kupříkladu Sira Johna Daviese klesají s tím, jak se kapitál
přesouvá k Aemilii Lanyerové a Lady Mary Wrothové; John
Denham uvolňuje cestu Lucy Hutchinsonové a Gerardu Win-
stanleymu; Wordsworth, Coleridge a Keats se v antologiích
a při zadávání referátů potkávají s nedávno přehodnocenou
Annou Letitií Barbauldovou, Charlottou Smithovou a Mary
Robinsonovou.
• Nově uznaní autoři jsou zajímaví sami o sobě, ale také nevy­
hnutelně mění výklad těch autorů, kteří byli dlouho považová­
ni za kanonické. Ukazuje se, že díla, která se zdála být napro­
sto osamocenými monumenty, jsou ve složitějších vzájemných
vztazích s dalšími texty „druhořadých“ autorů. Nový historis­
mus nám pomáhá formulovat otázky o původnosti v umění
i o tom, co se dá opravdu vysvětlit pomocí pojmů jako „génius“,
nebo o rozdílu mezi „prvořadým“ a „druhořadým“. Postup, jímž
některá díla získala klasické postavení, může být přehodnocen.
[260]

• V analýze širšího kulturního pole se kanonická díla dostá­

vají do vztahů nejen s díly posuzovanými jako druhořadá, ale
také s texty, které nejsou literární podle žádného měřítka.
Toto spojení může vyvolat téměř surrealistický úžas nad od­
halením neočekávané estetické dimenze předmětů, které si na
estetickou hodnotu nedělají nárok. Může naznačit skryté sou­
vislosti mezi texty vysoké kultury, zjevně vydělenými z každé­
ho přímého setkávání se svým bezprostředním okolím, a tex­
ty velmi úzce spjatými se svým světem, jako jsou například
dokumenty o společenské moci nebo politické subverzi. Může
oslabit nadřazenost klasických uměleckých děl ve vztahu k ji­
ným protichůdným nebo okolním textovým stopám z minulos­
ti. Nebo naopak: může upozornit na postup, pomocí něhož ta­
ková díla získávají jednak svou nadřazenost, jednak jakousi
částečnou nezávislost.
Zřejmě nebude náhoda, že tento širší pohled na pole kultur­
ní interpretace, o níž se diskutuje již déle než jedno století,
převládl ve Spojených státech koncem šedesátých a v prů­
běhu sedmdesátých let dvacátého století. V počátečním ob­
dobí reflektoval nedávné začlenění skupin, které byly do­
posud na mnoha univerzitách přehlíženy, napolo skryty,
nebo dokonce naprosto vyloučeny z profesionálního bádání
o literatuře: židé, Afroameričané, Hispánci, Asioameričané
a — což bylo nej významnější z hlediska kritického kvasu
— ženy. Ženská studia spolu s feminismem, který podnítil
jejich vznik, představovala důležitý, byť jen málo uznávaný
model pro Nový historismus v tom, že jeho stoupence in­
spirovala k tomu, aby objevovali nové předměty ke studiu,
vnášeli tyto předměty do světla kritické pozornosti a trva­
li na jejich opodstatněném zařazení do studijního progra­
mu. Ženská studia představovala rovněž podnět k výslov­
né politizaci akademického diskursu, který se často snažil
vyhnout stranické nebo polemické angažovanosti nebo ji
utajit, a narušovala známé estetické hierarchie, které byly
vědomě či nevědomě ovlivňovány, aby omezovaly kulturní
významnost žen.
Toto narušování hierarchií se nezdá být ničím revoluč­
ním — nechceme si plést změnu ve studijním plánu s pá­
dem státního zřízení — ale zdá se být něčím demokratizují-
cím, neboť vidí tvořivost i jinde než ve velkolepých výkonech
 [261]

skupiny školených odborníků. Z kulturně konzervativního

hlediska tu ovšem existuje riziko, že ztratíme ze zřetele to,
co je na vysokém umění jedinečně cenné: Nový historismus
z tohoto hlediska napomáhá oslabování estetického objek­
tu. Domníváme se, že na tomto obvinění něco je, alespoň
vzhledem ke krajním názorům, které o jedinečnosti lite­
ratury běžně vyslovují jistí literární vědci. Umělecká díla
se v těch vášnivějších chvílích oslavování téměř zcela od­
poutávají od sémantické nutnosti a namísto toho nabývají
velké důležitosti coby znamení či ztělesnění svobody lidské
představivosti. Zbytek lidského života může jen toužebně
hledět na stav uměleckého předmětu, který je projevem
neodcizené práce a dokonalým vyjádřením a uskutečně­
ním lidského potenciálu. Umělecké dílo, ideálně uzavřené
do sebe, je osvobozeno nejen od nezbytností okolního světa
(nezbytností, které zázračně přeměňuje ve hru), ale také od
záměru tvůrce. Nejbližší analogií je snad katolická eucha­
ristie: zázrak transsubstanciace nezávisí konec konců na
záměru kněze; není dokonce ani důsledkem instituce, kte­
rá mši celebruje. Naopak, tato instituce se sama chápe jako
důsledek zázraku eucharistie.
Když literární text přestává být svátým, do sebe uzavře­
ným a sebeospravedlňujícím zázrakem, když kvůli skep­
tickému postoji, který k němu zaujímáme, začíná ztrácet
něco ze specifické síly, jež se mu připisuje, pak se jeho hra­
nice postupně zdají být stále méně jisté a text ztrácí vý­
hradní práva na zážitek úžasu. V domě představivosti je
mnoho příbytků a umění (jako vydělená kategorie je rela­
tivně pozdním vynálezem) je jen jedním z nich. Avšak novo-
historistický projekt nespočívá v „degradaci“ umění nebo
v diskreditaci estetického zážitku; spíše se zaměřuje na na­
lézání tvořivé síly, která utváří literární díla vně úzkých
hranic, do nichž byla dosud umisťována, stejně jako uvnitř
těchto hranic. Z hlediska radikální levice je tady další rizi­
ko, a sice plošná estetizace kultury; ve formativních letech
Nového historismu byla proti nám často citována polemic­
ká slova Waltera Benjamina, jako kdyby odhalovala teo­
retický zločin, který jsme spáchali. Fašismus, píše Benja­
min na konci svého významného eseje „Umělecké dílo ve
[262]

věku své technické reprodukovatelnosti“, považuje válku

za dovršení principu umění pro umění: lidstvu je dovoleno
prožívat vlastní zánik jako estetickou senzaci. „Tak vypa­
dá estetizování politiky, jak je provádí fašismus,“ píše Ben­
jamin skepticky v závěru své stati; „komunismus odpovídá
politizováním umění“.13) Když je tato formulace vytržena
z kontextu a brána jako nařizující dogma (a jako shrnu­
jící soud), zdá se nám být založená na omylu a absurdně
zjednodušující, neboť naší snahou není estetizovat celou
kulturu, nýbrž nalézat tvořivé energie, které jsou v ní těs­
ně smíšeny. Toto je jen stěží schvalováním každé ostudně
utlačovatelské struktury a každého násilného činu minu­
losti jako něčeho esteticky uspokojivého. Spíše je to před­
stava, že spisovatelé, které máme rádi, se nevynořili z ni­
čeho a že jejich díla musejí vycházet z celého jejich života
a ze světa, v němž žili, a že tento život a svět nepochybně
za sebou zanechaly i jiné stopy.
Existují ovšem specializované dovednosti v psaní, stejně
jako v ostatních druzích umění, avšak tyto jazykové doved­
nosti, které jsou hodné obdivu, nejsou nezávislé na mno­
hem širší výrazové síle jazyka, právě tak jako není doved­
nost kreslení nezávislá na tom, co Michael Baxandall (ve
své knize Painting and Experience in Fifteenth-Century
Italy [Malířství a zkušenost v Itálii patnáctého století]) na­
zývá „dobové oko“ {the period eye). Intenzivně se zajímáme
o sledování společenských energií, které v kultuře obíhají,
plynou tam a zpět mezi okraji a středem, přecházejí z ob­
lastí označovaných jako umění do oblastí k umění lhostej­
ných či nepřátelských, tlačí zdola nahoru, aby proměnily
povznesené sféry, a shora dolů, aby osídlily nejnižší místa.
Zde nacházíme další méně viditelný rys toho, že se s kul­
turami zachází jako s texty, a opět jej můžeme sledovat
k německému romantismu: vítězství expresivního a tvoři­
vého pojetí jazyka a zároveň s tím i okouzlení škálou rozma­
nitých výrazů, jimiž se kultura sama projevuje. Tato škála
je z abstraktního hlediska téměř neomezená, ale v každém

13) Walter Benjamin: „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“,

in: Růžena Grebeníčková (ed.): Dílo a jeho zdroj, Praha 1979, s. 40.
 [263]

daném případě má nějaký tvar, složitou individualitu, po­

mocí níž začínáme rozpoznávat národy, které žijí společně
v konkrétním čase na konkrétním místě. Oddělit zdí este­
tického ocenění jen úzkou část výrazového rozpětí kultury
znamená umenšit její jedinečnost a omezit naše pochopení
dokonce i té úzké části, neboť její význam lze plně uchopit
pouze ve vztahu k ostatním výrazovým možnostem, s kte­
rými na sebe vzájemně působí a od nichž sama sebe odlišu­
je. I kdyby se tedy někdo zajímal výhradně o vysoké umění,
musel by rozhodit interpretační síť doširoka, aby se otevře­
la okna kultuře jako celku. Toto je přinejmenším nepřímo
jeden z Herderových vhledů do vztahu estetické formy k ži­
votnímu světu národa, z něhož tato forma vychází. Stejně
jako u estetizování kultury se i zde může objevit mnoho ná­
mitek, neboť by takovéto názory mohly být (a byly) zákla­
dem pro mimořádně odpudivý vôlkisch nacionalismus, ale
vedly také k zájmu o osobitost kultur, k úctě vůči různým
výrazovým řešením věčných problémů a k obrovskému roz­
šíření estetického zájmu.
Jinými slovy snažíme se prohloubit svůj smysl pro ne­
viditelnou soudržnost i pro poloviditelné rozpory v kon­
krétních kulturách tím, že rozšíříme svůj pohled na je­
jich významné artefakty. Tato ctižádost upřesnit zvláštní
záhady konkrétních dob a míst odlišuje naše analýzy od
současného pantextualismu dekonstruktivistů, kteří mají
svou vlastní verzi tvrzení, že kultura je text. Jejich kul­
turní textualismus, který klade důraz na uklouznutí, apo­
rie a komunikační selhání v jádru označujících systémů,
jazykových i jiných, nemá žádné předchůdce v historismu.
Psaný jazyk je pro ně paradigmatickou formou, v níž se
vyjevují problémy vytváření významu, a kulturu je možné
nazvat „textovou“ proto, že její smysluplné znaky jsou ze
své podstaty víceznačné, paradoxní a nerozhodnutelné. De-
konstruktivistické literární analýzy tedy pořád objevují, že
textualita sama je zdrojem a strukturou všech záhadností.
Ačkoli dekonstruktivisté trvají na tom, že neexistuje nic
vně textu, žádné místo přímého a průhledného významu,
které unikne zrádnosti znakového systému, mají nicméně
sklon brát své příklady z literárního kánonu. Zatímco my
[264]

často zkoumáme jiné druhy textů, oni prohlašují, že textua-

lita, která působí všude a během celých dějin, se jedinečně
odhaluje v literárním jazyce. Kromě toho, že dekonstruk-
tivismus přeskakuje ty roviny analýzy, které nás zajíma­
jí nejvíce — kulturně a historicky specifické —, tedy také
znovu vztyčuje hierarchická privilegia literatury.
Dekonstruktivisté mají jasné metodologické pokyny,
aby setrvávali u literatury navzdory svému údajnému pan-
textualismu, my však žádný srovnatelný ochranný předpis
nemáme. Protože jsme impulsivně vyběhli za plot kanonic­
ké zahrady, stojíme nyní tváří v tvář mimořádným výzvám
a komplikovaným otázkám:
• V obrovském množství textových stop, s nimiž se v kultu­
ře setkáváme, se problematizuje rozpoznání jednotek vhod­
ných k analýze. Je-li každá stopa kultury součástí rozsáhlé­
ho textu, jak je možné rozpoznat hranice těchto jednotek? Co
je vhodným měřítkem? Soudíme, že na tyto otázky neexistují
žádné abstraktní, čistě teoretické odpovědi. Do značné míry
jsou jednotky dány samotným archivem — to znamená, že té­
měř vždy přijímáme díla, jejichž hranice již byly určeny tech­
nologií a žánrovými předpoklady původních tvůrců a čtenářů.
Avšak Nový historismus se pokouší tyto předpoklady zpochyb­
nit a zacházet s nimi tak, jako by šlo o součást dějin, které je
nutno interpretovat.
• Podobně se ptáme, jak můžeme v obrovském množství tex­
tových stop v kultuře rozpoznat, které z nich jsou důležité, ať
už pro nás, nebo pro ně, které z nich stojí za to nejvíc sledo­
vat. Opět se jeví jako nemožné poskytnout teoretickou odpo­
věď, tj. takovou odpověď, která by se spolehlivě osvědčila ještě
předtím, než se vrhneme vpřed, abychom viděli její výsledky.
Pustili jsme se do toho, co Ezra Pound v jednom svém raném
eseji nazývá „metodou svítícího detailu“, s pomocí této metody
se snažíme oddělit významný nebo /.interpretační detail“ od
množství stop, které přežily v archivu; ale jen v konkrétní pra­
xi výuky a psaní si můžeme být jisti, že onen detail skutečně
svítící je, že mu je vlastní to, co William Carlos Williams ozna­
čuje jako „podivný fosfor života“.141

14) Ezra Pound: „I Gather the Limbs of Osiris“ (Sbírám údy Osirise), New Age
(1911-1912); za tento odkaz vděčíme Andrewu Lawsonovi. William Carlos Wil­
liams: In the American Grain (V americkém zmu), New York 1956, s. v.
 [265]

• Pokud je celá kultura považována za text, potom je vše při­

nejmenším potenciálně ve hře jak na úrovni znázornění, tak
na úrovni události. Dokonce je stále složitější zachovat jas­
nou, jednoznačnou hranici mezi tím, co je znázornění a co je
událost. Konec konců, vytyčení a zachovávání této hranice je
samo o sobě událostí.
• V širší perspektivě textu kultury už různá znázornění ztrá­
cejí ustálený symbolický odstup od hmoty a především od lid­
ského těla. Způsoby, jak lze chápat fungování těla, rozdíl mezi
muži a ženami, povahu vášní, zkušenost nemoci či hraniční
čáru mezi životem a smrtí, jsou úzce spjaty s konkrétními kul­
turními znázorněními, avšak není možné je na tato znázorně­
ní prostě redukovat. Tělo funguje jako jakýsi „narušitel“, kte­
rý vždy překazí nebo přesáhne způsoby, jimiž je znázorněno.
• Narušení vztahu mezi napodobením a činem, mezi pozadím
a popředím a mezi znázorněním a tělesnou skutečností dává
vzniknout pocitu archivní a interpretační nevyčerpatelnosti.
Vždy je tu něco, za čím se lze vydat; vždy jsou tu nějaké sto­
py navíc; vždy ještě něco zbývá, dokonce i v nejuspokojivěji
soudržném a souvislém argumentu. A navíc, díla zpočátku ci­
tovaná pouze za účelem osvětlení nějakého konkrétního kul­
turního objektu projevují podivný sklon trvat na své vlastní
fascinující interpretační záhadnosti.
• Je-li kultura považována za text, „platí-li“ všechny stopy dané
doby za znázornění i za událost, pak je stále těžší dovolávat se
„historie“ jakožto cenzora. Pro Nový historismus to znamená,
že historie nemůže uplatňovat onu stabilizační a tlumící funk­
ci, která jí byla vlastní v analýzách snažících se vyhlásit hrani­
ce toho, co je možno říkat a myslet si. V dané době a na daném
místě je samozřejmě snazší — a rozhodně bezpečnější — říkat
a myslet si jisté věci a jiné věci ne, a tuto relativní snadnost je
důležité znát a mít na paměti. Avšak v každé kultuře, která
po sobě zanechala komplexní záznam (a bezpochyby v každé
kultuře, kterou se zabýváme), se ukáže, že neexistují prakticky
žádné hranice, které by někdo nepřekračoval (anebo o kterých
by se mocní nedomnívali, že je někdo v nějakém temném koutě
překračuje). Proti determinismu, který se snaží trvat na tom,
že jisté věci v dané době byly nad rámec chápání či vyslove­
ní, se Nový historismus dovolává rozsáhlosti textového archivu
a potažmo i estetického uznání jedinečných případů.
Tím, že se nezabývá ustáleným souborem předmětů, stává
se Nový historismus historií možností: i když má hluboký
[266]

zájem o celek, zůstává odkázán na hodnotu jednotlivého

hlasu, osamoceného skandálu, osobité vize, prchavého ná­
črtu. Od počátku jsme se domnívali, že je podstatné a dů­
ležité vydávat se oběma cestami: chtěli jsme se ponořit co
nejhlouběji do tvořivé sítě konkrétních historických kultur
a současně jsme chtěli porozumět tomu, jak by jisté výsled­
ky těchto kultur mohly projevovat jistou nezávislost. V na­
šich pracích se relativní postavení textu a kontextu často
posouvá, takže to, co bylo pouhým pozadím, si dělá nárok
na pozornost, která byla doposud věnována pouze upřed­
nostňovaným uměleckým dílům, nicméně bychom rádi vě­
děli, jak ono upřednostňování probíhalo. Předpokládáme,
že k tomu došlo prostřednictvím nepříliš poklidného postu­
pu, a proto se snažíme klást důraz na napětí mezi jistými
lidskými artefakty (včetně mnoha děl, která byla považo­
vána za kanonická umělecká díla) a jejich kulturami. To
znamená, že naše práce se vždy týkala odporu stejně jako
souhlasu, neshod stejně jako přizpůsobení, subverze stejně
jako ortodoxie. Fascinují nás způsoby, jakými určité tex­
ty získávají jakousi omezenou odolnost proti kontrolním
funkcím dané společnosti, jak uplatňují nárok na zvláštní
postavení a jak se jim daří přesouvat se z jednoho časové­
ho období do jiného, aniž by ztratily veškerý svůj význam.
Podle toho tedy čerpáme z toho, co se občas nazývá kontra-
historie, která vyjevuje uklouznutí, trhliny, průrvy a pře­
kvapující nepřítomnost v monumentálních strukturách
ovládajících tradičnější historismus.
Tento příznačně dvojitý pohled na umění minulosti —
zároveň ponořené ve své době a na svém místě, a přesto
jaksi z ní vykročující —je hluboce spjatý s naším porozu­
měním své vlastní estetické zkušenosti. Nikdy se nedomní­
váme, že můžeme prostě odhodit všechny své historicky
podmíněné touhy, obavy, pochybnosti a sny spolu se svými
nashromážděnými vědomostmi o světě, a vstoupit do jiného
pojmového vesmíru. Zároveň však nezakoušíme umělecká
díla — nebo vlastně všechny významné textové stopy mi­
nulosti — jako potvrzení toho, co již známe. Ve smyslupl­
ném setkání s textem, který se nás mocně dotýká, se najed­
nou cítíme být vytrženi ze svého vlastního světa a znovu do
 [267]

něj dvojnásobnou silou vrženi zpět. Je domýšlivé nárokovat

si takovou zkušenost pro sebe sama jako čtenáře a nepři­
znat něco podobného i čtenářům a autorům minulosti.
Když jsme se zpočátku pokoušeli vnést nějaký řád do
spletitých účinků, kterými Nový historismus ovlivnil pra­
xi literární historie, označili jsme čtyři specifické transfor­
mace, k nimž napomohl: (1) přechod od diskusí o „umění“
k diskusím o „znázornění“; (2) posun od materialistických
výkladů historických jevů ke zkoumání historie lidského
těla a lidského subjektu; (3) objev neočekávaného diskur-
sivního kontextu pro literární díla tím, že si hledíme spí­
še toho, co je na okraji, než jejich deklarovaného tématu;
a (4) postupné nahrazení „kritiky ideologie“ analýzou dis-
kursu. Původně jsme si mysleli, že se každou z těchto pro­
měn budeme zabývat jako tým, že spolu budeme o jednotli­
vých odstavcích diskutovat a trpělivě argumentovat, dokud
nedojdeme k jedinému prohlášení a jednotnému pohledu.
Avšak stejně jako všechny utopické námořní výpravy i ta­
hle šla ke dnu po střetu s ostrými skalami reality. A ona si
to ztroskotání zasloužila: nejenže jsme totiž v malém opa­
kovali všechny ty mnohé malé i velké pojmové neshody,
které vznikly vždy, když si spolu sedla naše větší skupina
spolupracovníků a snažila se vypracovat společné progra­
mové prohlášení, ale také jsme znovu (a o něco šťastně­
ji) objevili, že skutečná práce se děje jen tehdy, když se
každý z nás začne vášnivě zajímat o konkrétní texty, obra­
zy, archivy a problémy. Nemůže dojít k žádnému pokroku
ohledně metodologických problémů, nejsme-li plně ponoře­
ni do praxe, a toto ponoření se konec konců nemůže dít ve
vzájemné spolupráci: je tvrdošíjně soukromé, individuální,
vášnivé a osamocené. Až když jsme každý zvlášť načrtli
podstatnou část hlavních kapitol — 3. a 5. kapitolu Green­
blatt a 4. a 6. kapitolu Gallagherová —, mohli jsme si začít
vyměňovat práci, navrhovat rady a protiargumenty a pře­
psat první osobu singuláru na první osobu plurálu.
V kapitolách 3 až 6 jsme dostáli svým způsobem našemu
původnímu čtyřnásobnému schématu novohistoristických
transformací. Kapitoly 3 a 4 představují opoziční pár, kte­
rý zkoumá, jak kultury budují rozdíly mezi znázorněním
[268]

a tím, co si přejí považovat za konečnou realitu. První ka­

pitola z tohoto páru, „Rána ve zdi“, zkoumá skryté před­
poklady ohledně znázornění, vsazené do uměleckého díla,
a spojuje tyto předpoklady s institučními strategiemi. Vy­
světluje, jak dva renesanční obrazy současně nesou i ma­
žou známky eucharistického dogmatu o reálné přítomnosti,
zvláště jeho odpor proti znázorňování (antirepresentatio-
nalism). Druhá, „Brambora v materialistické imaginaci“,
přeskakuje tři a půl století, aby se setkala se stejně pohnu­
tým vztahem mezi „reálnem“ a jeho povolenými znázorně­
ními v rámci materialismu devatenáctého století; přitom
ozřejmuje podobnosti a rozdíly mezi historickým materia­
lismem a historií těla, která je blízkým intelektuálním
příbuzným Nového historismu. Kapitoly 5 a 6 tvoří dal­
ší pár, který vedle sebe klade dvě literární díla, Hamleta
a Great Expectations (Nadějné vyhlídky), stejně jako tlaky
na víru či nevíru, které je formovaly. První z tohoto páru,
kapitola nazvaná „Past na myši“, zároveň ilustruje his­
torické využití okrajovosti, neboť se dostává od Hamleta
k jeho nepřiznanému „kontextu“ (vražedné spory ohledně
eucharistického dogmatu v Anglii) tím, že hledá Boží tělo
v myších vnitřnostech. Druhá z našich literárních kapitol,
„Román a další diskursy potlačené nevíry“, se opět přesou­
vá do devatenáctého století, jednak aby se setkala s rolí
literatury při nastolení nevíry a aby prozkoumala počátky
a meze pojmu „ideologie“.
Kapitoly zasazují svoje teoretická a metodologická zo­
becnění do hustých sítí jednotlivostí. Poněvadž jsme na
počátku nepředvídali, že se budou vydávat tak klikatými
cestami, napsali jsme dvě úvodní kapitoly, „Dotyk reálna“
a „Kontrahistorie a anekdota“, abychom se pokusili vysvět­
lit, co se ukázalo být naším nej soustavnějším závazkem:
závazek k jedinečnosti. (Dokonce i zde jsme se museli vy­
dat odlišnými směry — Greenblatt v první kapitole a Gal-
lagherová ve druhé kapitole —, než jsme mohli své texty
spojit.) Obě kapitoly zkoumají, proč jsou pro Nový histo­
rismus tak přitažlivé anekdoty, první tím, že popisuje vliv
dvou autorů, kteří užívají anekdot nebo zlomků příběhů
k vytvoření dojmu historické skutečnosti, a druhá tím, že
 [269]

umisťuje novohistoristickou anekdotu do dějepisného kon­

textu jiných současných kontrahistorických metod. Kniha
tak nabyla tvaru dvou kapitol výkladů o Novém historis­
mu, následovaných čtyřmi kapitolami příkladů Nového
historismu v praxi.
Psaní této knihy nám potvrdilo, že Nový historismus
není opakovatelnou metodologií ani literárněvědným pro­
gramem. Vždy, když jsme se dostali k tomu okamžiku psa­
ní, kdy by mohlo být vhodné nastínit „teoretické“ poučení,
zanadávat si na jinou kritickou školu nebo naznačit cestu
po stezkách ctnosti, nechali jsme toho, nikoli proto, že se
obáváme sporu, nýbrž proto, že nesneseme pohled na to,
jak dlouhé řetězy důkladné analýzy mizí v oblacích abs­
trakce. Upřímně tedy doufáme, že nebudete schopni říci,
jaký to všechno dává smysl. Kdybyste to dokázali, bylo by
to naše selhání.
(2000)
[270]

0 AUTORECH

Michel Foucault absolvoval École nor­

male supérieure v Paříži, v roce 1961 získal doktorát a od
roku 1970 až do své smrti v roce 1984 vedl katedru „Dějiny
systémů myšlení“ na Collège de France. Jeho široce pojaté
spisy o historii, sociologii, psychologii a filozofii měly na no-
vohistoristy hluboký vliv, stejně jako jeho návštěvy v Ber­
keley, kde v sedmdesátých a osmdesátých letech předná­
šel. Byly to zvláště jeho teorie moci a subjektivity, které
pomáhaly z velké části formovat novohistoristické myš­
lení o cirkulaci moci a autority prostřednictvím literárních
textů a jejich vztahu ke společenským institucím. K mnoha
jeho vlivným pracím patří L’archéologie du savoir (1969,
Archeologie vědění; čes. 2002), L’ordre du discours (1971,
Řád diskursu; čes. zčásti 1994), Surveiller et punir (1975,
Dohlížet a trestat; čes. 2000) a Histoire de la sexualité I,
II, III (1976, 1984, 1984; Dějiny sexuality; čes. 1999, 2003,
2003).
•
Catherine Gallagherová je profesorkou anglické literatury
na University of California v Berkeley, kde roku 1979 zís­
kala titul Ph.D. Zabývá se britským románem a kulturní
historií devatenáctého a dvacátého století a spolu s Tho­
masem Laqueurem je předsedkyní redakční rady časopisu
Representations. K jejím závažnějším dílům patří The Body
Economic: Life, Death, and Sensation in Political Eco­
nomy and Victorian Novel (Princeton 2005; Ekonomické
 [271]

tělo. Život, smrt a cítění v politické ekonomii a viktorián­

ském románu), Practicing New Historicism (se Stephenem
Greenblattem, University of Chicago 2000; Nový histo­
rismus v praxi), Nobody’s story. The Vanishing Acts of
Women Writers in the Marketplace, 1670-1820 (Berkeley
1994; Příběh nikoho. Zmizení ženských autorek na trhu,
1670-1820), The Making of the Modem Body. Sexuality
and Society in the Nineteenth Century (spolu s Thomasem
Laqueurem, Berkeley 1987; Utváření moderního těla. Se­
xualita a společnost v devatenáctém století) a The Indu­
strial Reformation of English Fiction. Social Discourse and
Narrative Form, 1832-1867 (University of Chicago 1985;
Průmyslová reforma anglické fikce. Společenský diskurs
a narativní forma, 1832-1867). Rovněž je editorkou vydá­
ní díla Aphry Behnové Oroonoko; or, The Royal Slave (se
Simonem Sternem, Bedford/St. Martin’s 1999; Oroonoko
aneb Královský otrok).

Clifford Geertz získal Ph.D. na Harvard University v roce

1956 a do roku 2000 byl profesorem na Institute for Advan­
ced Study v Princetonu. Jako antropolog napsal rozsáhlé
dílo o jihovýchodní Asii a severní Africe, avšak největší vliv
na literární vědu pochází z jeho esejů o kulturní antropolo­
gii, v nichž nahlíží na kultury jako na systémy znaků, kte­
ré lze „číst“ a interpretovat analogicky jako literární tex­
ty. K nej významnějším dílům patří The Interpretation of
Cultures: Selected Essays (Basic Books 1973; Interpreta­
ce kultur. Vybrané eseje; čes. 2000), Negara: The Theatre
State in Nineteenth-Century Bali (Princeton 1980; Nega­
ra: Divadelní stát v devatenáctém století na Bali) a Local
Knowledge: Further Essays in Interpretive Anthropology
(Basic Books 1983; Místní znalost. Další eseje interpre­
tační antropologie).

Stephen Greenblatt je profesorem humanitních věd na

Harvard University. V roce 1969 získal Ph.D. na Yale
a publikoval mnoho textů o Shakespearovi, raně moder­
ní kultuře a teorii literární historie. Napsal mimo jiné
Will in the World: How Shakespeare Became Shakespeare
[272]

(W. W. Norton 2004; Vůle ve světě. Jak se Shakespeare

stal Shakespearem), Hamlet in Purgatory (Princeton 2001;
Hamlet v očistci), Practicing New Historicism (s Catherine
Gallagherovou, University of Chicago 2000; Nový historis­
mus v praxi), Redrawing the Boundaries: The Transfor­
mation of English and American Literary Studies (vydáno
s Gilesem Gunnem, Modern Language Association 1992;
Překreslování hranic. Proměna anglických a amerických
literárních studií), Marvelous Possessions: The Wonder of
the New World (University of Chicago 1991; Podivuhodná
vlastnictví: Zázraky Nového světa; čes. 2004), Learning to
Curse: Essays in Early Modern Culture (Routledge 1990;
Učit se klít. Eseje o raně moderní kultuře), Shakespearean
Negotiations: The Circulation of Social Energy in Renais­
sance England (Berkeley 1988; Shakespearovská vyjedná­
vání. Proudění společenské energie v renesanční Anglii)
a Renaissance Self-Fashioning: From More to Shakespeare
(University of Chicago 1980; Jak renesance utvářela sama
sebe. Od Mora k Shakespearovi). Je hlavním editorem
osmého vydání The Norton Anthology of English Literatu­
ry (W. W. Norton 2006; Nortonova antologie anglické lite­
ratury) a spolueditorem antologie The Norton Shakespeare
(W. W. Norton 1997; Nortonùv Shakespeare).

Jean E. Howardová v roce 1975 získala titul Ph.D. na Yale

a v současné době je profesorkou na katedrách anglistiky
a srovnávací literatury na Columbia University. Mezi její
díla patří Shakespeare’s Art of Orchestration: Stage Tech­
nique and Audience Response (University of Illinois 1984;
Shakespearovo umění instrumentace. Jevištní technika
a reakce publika), Shakespeare Reproduced: The Text in
History and Ideology (vydáno spolu s Marion O’Connoro-
vou, Meuthen 1987; Reprodukovaný Shakespeare. Text
v dějinách a ideologii), The Stage and Social Struggle in
Early Modern England (Routledge 1994; Jeviště a spo­
lečenský zápas v raně moderní Anglii) a Engendering
a Nation: A Feminist Account of Shakespeare’s English
Histories (s Phyllis Rackinovou, Routledge 1997; Zroze­
ní národa. Feministický výklad Shakespearových příběhů
 [273]

z anglických dějin). Je spolueditorkou antologie The Norton

Shakespeare (W. W. Norton 1997; Nortonův Shakespeare).

Thomas W. Laqueur je profesorem historie na Universi­

ty of California v Berkeley a spolu s C. Gallagherovou je
předsedou redakční rady časopisu Representations. V roce
1973 získal titul Ph.D. na Princeton University. K jeho dí­
lům patří Religion and Respectability: Sunday Schools and
Working Class Culture, 1780-1850 (Yale 1976; Nábožen­
ství a počestnost. Nedělní školy a kultura dělnické třídy,
1780-1850), The Making of the Modern Body. Sexuality
and Society in the Nineteenth Century (vydáno s Catherine
Gallagherovou, Berkeley 1987; Utváření moderního těla.
Sexualita a společnost v devatenáctém století), Making Sex:
Body and Gender from the Greeks to Freud (Harvard 1990;
Pohlavní život. Tělo a gender od starých Řeků k Freudovi)
a Solitary Sex: A Cultural History of Masturbation (Zone
2003; Osamělý sex. Kulturní historie masturbace).

Walter Benn Michaels je profesorem anglistiky na Univer­

sity of Illinois v Chicagu, kde učí literární teorii a americ­
kou literaturu. Titul Ph.D. získal na University of Califor­
nia v Santa Barbaře roku 1975 a dále učil na Johns Hopkins
University a v Berkeley. V roce 1982 byl spolu se Stevenem
Knappem autorem kontroverzního manifestu „Against Theo­
ry“ (Proti teorii), který vyšel v časopise Critical Inquiry 8.4
(1982). K jeho pozdějším pracím patří The Gold Standard
and the Logic of Naturalism (Berkeley 1987; Zlatý standard
a logika naturalismu), Our America. Nativism, Modernism
and Pluralism (Duke 1995; Naše Amerika. Nativismus,
modernismus a pluralismus), The Shape of the Signifier:
1967 to the End of History (Princeton 2004; Tvar označu­
jícího: 1967 do konce dějin) a The Trouble With Diversity:
How We Learned to Love Identity and Ignore Inequality
(Potíž s růzností. Jak jsme se učili milovat identitu a zapo­
mínat na nerovnost), Metropolitan Books 2006.

Louis Montrose získal Ph.D. v roce 1974 na University of

California v San Diegu, kde je v současnosti profesorem
[274]

na katedře literatury. K jeho dílu, zaměřenému na litera­

turu, performanci a vizuální kulturu v alžbětinské době
a v raně moderní Evropě, patří The Purpose of Playing:
Shakespeare and the Cultural Politics of the Elizabethan
Theatre (University of Chicago 1996; Účel hraní. Shake­
speare and kulturní politika alžbětinského divadla), „New
Historicisms“ (Nové historismy, in: Redrawing the Bounda­
ries: The Transformation of English and American Lite­
rary Studies (ed. Stephen Greenblatt/Giles Gunn, Modern
Language Association 1992; Překreslování hranic. Promě­
na anglických a amerických literárních studií), ,„Shaping
Fantasies1: Figuration of Gender and Power in Elizabethan
Culture“ (Utváření fantazií: Zpodobnění genderu a moci
v alžbětinské kultuře), Representations 2 (jaro 1983), s. 61-
94; a četné články v English Literary Renaissance, ELH,
Representations a dalších časopisech.

Hayden White je emeritním profesorem na University of

California v Santa Cruz a profesorem srovnávací literatury
na Stanford University. V roce 1952 získal titul Ph.D. na
University of Michigan. Jeho díla o vztazích mezi literárním
a historickým diskursem - počínaje knihou Metahistory:
The Historical Imagination in Nineteenth-Century Europe
(Johns Hopkins 1973; Metahistorie. Historická imaginace
v Evropě v devatenáctém století) - významně ovlivnila lite­
rární teorii a historiografii. K jeho pozdějším pracím náleží
Tropics of Discourse: Essays in Cultural Criticism (Johns
Hopkins 1978; Tropy diskursu. Eseje o kulturní kritice),
The Content of the Form: Narrative Discourse and Histori­
cal Representation (Johns Hopkins 1987; Obsah formy. Na-
rativní diskurs a historické znázornění) a Figurai Realism:
Studies in the Mimesis Effect (Johns Hopkins 1999; Figu­
rální realismus. Studie o mimetickém účinku).
 [275]

BIBLIOGRAFIE PŘELOŽENÝCH TEXTŮ

Michel Foucault: „Méthode“. In: tentýž: Histoire de la sexua­

lité I: La volonté de savoir (Paris: Gallimard, 1976),
s. 121-128. Česky: tentýž: „Metoda“. In: tentýž: Ději­
ny sexuality I. Vůle k vědění, přeložil Čestmír Pelikán
(Praha: Hermann a synové, 1999), s. 108-120.
Catherine Gallagher (with Stephen Greenblatt): „The Po­
tato in the Materialist Imagination“. In: titíž: Prac­
ticing New Historism (Chicago: Chicago UP, 2000),
s. 110-135 a 220-222.
Catherine Gallagher — Stephen Greenblatt: „Introduc­
tion“. In: titíž: Practicing New Historicism, cit. dílo,
s. 1-19 a 211-212.
Clifford Geertz: „Blood, Feathers, Crowds and Money“
a „Saying Something About Something“, z: „Deep
Play: Notes on the Balinese Cockfight“. In: tentýž: The
Interpretation of Cultures (New York: Basic Books,
1973), s. 443-453. Česky in: Interpretace kultur, přelo­
žil Aleš Dočkal (Praha: SLON, 2000), s. 489-501.
Stephen Greenblatt: „Introduction“. In: tent.: The Power of
Forms in the English Renaissance (Norman: Pilgrim
Books, 1982), s. 3-6.
Stephen Greenblatt: „Invisible Bullets“. In: tentýž: Shake-
spearen Negottiations (Berkeley: University of Cali­
fornia Press; Oxford: Clarendon Press, 1988), s. 21-65
a 167-175.
[276]

Stephen Greenblatt: „Resonance and Wonder“. In: ten­

týž: Learning to Curse (New York: Routledge, 1990),
s. 161-183.
Jean E. Howard: „The New Historicism in Renaissance
Studies“. In: English Literary Renaissance 16 (1986),
č. 1, s. 13-43.
Thomas W. Laqueur: „Bodies, Details and the Humanita­
rian Narrative“. In: The Neto Cultural History (ed.
Lynn Hunt) (California: The University of California
Press, 1989), s. 176-204.
Walter Benn Michaels: „Victims of the New Historicism“.
In: Modern Language Quarterly 54 (1993), č. 1, s. 111-
120.
Louis Montrose: „Renaissance Literary Studies and the
Subject of History“. In: English Literary Renaissance
16 (1986), č. 1, s. 5-13.
Hayden White: „Fictions of Factual Representation“ (část).
In: tentýž: Tropics of Discourse (Baltimore: Johns
Hopkins UP, 1978), s. 121-125.
 [277]

DOSLOV0
Jonathan Bolton

Spojit Nový historismus s určitou uce­

lenou metodologií nebo s teoretickou platformou bývalo
vždycky těžké. Je tomu tak zčásti proto, že mnozí stoupenci
tohoto hnutí měli sklon vyhýbat se jakýmkoli programovým
tezím, a namísto toho raději své texty prokládali různými
metodologickými poznámkami. Stephen Greenblatt v roce
1989 napsal: „Ve svých vlastních pracích jsem vždycky
měl pocit, že něco prostě musím dělat, aniž bych dopředu
přesně ujasnil své teoretické východisko“ („Towards a Poe­
tics of Culture“ [K poetice kultury], 1). Náš úvod do No­
vého historismu by mohl tedy začít nikoli teoretickým pro­
gramem, nýbrž poukazem na některé jeho základní texty
a instituce.2’ Kdo však chce opravdu porozumět metodologii
Nového historismu, musí být ochoten vstupovat do světů
bohatě popsaných konkrétními historickými studiemi, což

1 ) Chtěl bych poděkovat Anně Henchmanové, Ivanu Kreilkampovi, Maureen Mc-

Laneové, Marku Nekulovi, Johnu Plotzovi, Alexanderu Starovi, Jiřímu Trávníč-
kovi a Jing Tsuové za jejich rady a připomínky k tomuto doslovu.
2 ) Kromě esejů zahrnutých v tomto svazku bychom mohli zmínit esej Louise
Montrose z roku 1979 „The Purpose of Playing: Reflections on a Shakespea­
rean Anthropology“ (Účel hraní. Úvahy o shakespearovské antropologii); knihu
Stephena Greenblatta z roku 1980 Renaissance Self-Fashioning (Jak renesance
utvářela sama sebe); Montrosovu recenzi této knihy, antologii H. Arama Veesera
z roku 1989 The New Historicism (Nový historismus), přehled Alana Liua z roku
1989 „The Power of Formalism“ (Moc formalismu); nebo důležitý časopis Re­
presentations, založený v roce 1983 několika vědci, kteří byli těsně spjatí s No­
vým historismem a k nimž patřili Greenblatt, Catherine Gallagherová, Thomas
Laqueur, Walter Benn Michaels a další.
[278]

je důvod, proč se čtenář této antologie dostane do tolika

odlišných prostředí — od Shakespearova divadla Globe
přes chatrče hladovějících irských rolníků až po pražské
Židovské muzeum.
Jistá metodologická nejasnost plynula také z velké roz­
manitosti stoupenců Nového historismu, kteří pocházeli
z mnoha rozličných odvětví v rámci literární vědy, ale také
historie a historie přírodních věd. Noví historikové propo­
jovali svou vlastní práci s marxistickými, dekonstruktivis-
tickými, feministickými a postkolonialistickými přístupy;
navíc se vyčlenila „konzervativní“ a „radikální“ verze novo-
historistické praxe, a proto bylo možné napadnout metodo­
logii jak zleva, tak zprava;3’ přitom některé nej podnětnější
a nejpronikavější útoky na Nový historismus pocházely od
samotných jeho představitelů. Ve skutečnosti zřejmě nee­
xistuje jediný metodologický postoj, na němž by se shodli
všichni ti vědci, kteří s hnutím volněji či těsněji souviseli.
Když Louis Montrose, jeden z jeho prvních stoupenců, v ro­
ce 1992 psal metodologický přehled, nazval svůj esej „New
Historicisms“ (Nové historismy), aby zdůraznil rozmanitost
názorů, které se nyní začaly shrnovat pod zdánlivě sjedno­
cující název. Vzhledem k této rozmanitosti jsme řadili eseje
v této antologii víceméně chronologicky, aby čtenář mohl
získat pojem o tom, jak klíčové novohistoristické myšlenky
vyvstávaly a jak se rozvíjely. Začínáme stručnými výňat­
ky z díla tří myslitelů, kteří psali už dlouho předtím, než
se termín Nový historismus ujal, ale jejich práce ze sedm­
desátých let dvacátého století naznačovaly nové cesty k po­
rozumění společenským vlivům v literární historii.

PŘEDCHŮDCI
V roce 1973 publikoval antropolog Clif­
ford Geertz knihu The Interpretation of Cultures (Interpre­
tace kultur), obsahující soubor esejů z padesátých a šedesá­
tých let; ty společně představovaly manifest interpretační
3) Viz Michaelsův článek v tomto svazku, dále pak článek Geralda Graffa: „Co-op-
tation“ (Kooptace) a článek Catherine Gallagherové „Marxism and the New His­
toricism“ (Marxismus a Nový historismus).
 [279]

antropologie, která chtěla přistupovat k lidské kultuře jako

k textu. V úvodu ke knize nazvaném „Thick Description:
Toward an Interpretive Theory of Culture“ (Hustý popis.
K interpretační teorii kultury) použil Geertz pojmu thick
description (hustý popis), vypůjčeného od britského analy­
tického filozofa Gilberta Rylea, aby jím označil podrobné
a účastné znovuvytvoření konkrétní události jako způsob
rozkrytí kódů a systémů přesvědčení, které podmiňují cho­
vání, jak je etnograf pozoroval v terénu. Podle Geertze by
bylo nejlépe pochopit kulturu jako „síť významů“ (5) nebo
jako „soubor textů“ (452). Interpretovat kulturu by tedy
neznamenalo nacházet „skutečnou“ společenskou funkci
nějaké konkrétní činnosti, ale spíše porozumět jejímu vý­
znamu pro její vlastní příslušníky. Takto tedy, ve svém nej­
slavnějším příkladu „hustého popisu“ — ve čtyřicetistrán-
kovém popisu kohoutího zápasu na Báli, jehož závěr zde
přetiskujeme —, Geertz rozhodně odmítl „dešifrovat“ ko­
houtí zápas tak, aby odkryl nějakou společenskou funkci,
například vypracování a vymáhání společenské hierarchie.
Přišel naopak s názorem, že účastné a výrazné vyprávění
o zážitku lidí z kohoutího zápasu nás může naučit mno­
hem více o obyvatelích Báli — o tom, co je pro ně důle­
žité a jak vidí svůj svět —, protože nám to dovolí předsta­
vit si „imaginativní vesmír, v němž jejich činy představují
znaky“ (13).
Geertz si tuto myšlenku ve skutečnosti vypůjčil od li­
terární vědy. Nejenže výslovně cituje anglického básní­
ka W. H. Audena a kanadského kritika Northropa Frye-
ho, ale celý jeho přístup připomíná Novou kritiku (New
Criticism), či dokonce ruské formalisty a jejich důraz na
to, že báseň nelze redukovat na „sdělení“, které se přená­
ší Jinými slovy“. Ovšem když si literární věda vezme tuto
myšlenku zpět, bude již hluboce proměněna. Geertz přijal
interpretační metodu, která se do té doby omezovala na
umělecká díla, a ukázal, jak je možné aplikovat ji na ja­
kýkoli text vůbec — a nejen na text, ale i na obřady, způ­
soby chování nebo zvyky, jakým byl právě kohoutí zápas.
Greenblatt o něco později napsal: „Je-li v tom, co se stalo
známým pod názvem ,Nový historismus1, nějaká hodnota,
[280]

pak musí spočívat ve zvýšené ochotě číst všechny texto­

vé stopy minulosti s takovou pozorností, jaká se tradičně
věnovala jen literárním textům“ {Learning to Curse [Učit
se klít], 14). Nový historismus tak v Geertzovi našel pád­
né důvody pro některé ze svých základních postupů, mezi
něž patří například důkladná pozornost věnovaná zdánlivě
okrajovým jevům; odmítání univerzalistických teorií a jed­
notných popisů lidského chování; sémiotická teorie kultury
s jejím důrazem na veřejnou povahu významu a na potřebu
dešifrovat a interpretovat symbolické systémy.4)
Pokud Geertz přišel s nápadem, aby se kultura inter­
pretovala jako text, pak Hayden White zdůraznil, že rov­
něž historie má povahu textu a že je ve významném smyslu
poetická. White ve svém hlavním díle Metahistory (Meta-
historie, 1973) i v článcích sebraných v knize Tropics of
Discourse (Tropy diskursu, 1978) podrobně dokazuje, že
historie nikdy nemůže být objektivním popisem minulosti
— že minulost lze vyprávět pouze pomocí figurativního dis­
kursu. V Metahistorii například White rozvinul teorii, že
velcí dějepisci minulosti strukturovali svá vyprávění pod­
le konkrétních žánrů neboli „způsobů, podle nichž je uspo­
řádána zápletka“ {modes of emplotmenť): romance, tragé­
die, komedie a satira. Žádný z těchto způsobů nemůže být
považován za „objektivnější“ než ostatní; naproti tomu ná­
ležité porozumění historickému psaní nám dovoluje vidět,
že toto psaní je ze své podstaty poetické, že je daleko spíš
diskursem znázornění nežli objektivní reflexí reality. Jak
ukazuje zde otištěný výňatek z eseje „Fictions of Factual
Representation“ (Literární postupy při reprezentaci faktů)
z roku 1978, White se nesnažil nabourat myšlenku histo­
rické pravdy, ale spíše se pokoušel objasnit její bytostně
uměleckou povahu a dokázat, že „mnoho druhů pravdy, do­
konce i v historii, může být předloženo čtenáři pouze pro­
střednictvím znázorňovacích technik fikce“ (123).5)

4) V roce 2000 se k „hustému popisu“ vrátili S. Greenblatt a C. Gallagherová v knize

Practicing New Historicism (Nový historismus v praxi), kde se zabývali tím,
čím je hnutí zavázáno Geertzovi. Viz též Louis Montrose: „New Historicisms“,
s. 398-402, a Steven Mullaney, s. 23-25.
5) Skutečnost, že novohistoristé přejímali jeho myšlenky, Whiteovi nebránila v tom,
aby nebyl kritický vůči mnohému z jejich děl, jak o tom svědčí například jeho
 [281]

Tyto myšlenky měly rovněž jistou spřízněnost se starší

teorií literatury: Anatomy of Criticism (Anatomie kritiky)
Northropa Fryeho se zabývala týmiž čtyřmi mody diskur-
su. White ovšem Fryeovy myšlenky značně rozšířil, po­
dobně jako se staršími metodami close reading (pečlivého
čtení) naložil Geertz. Zatímco Frye se výslovně zajímal o li­
teraturu a historiografii z ní fakticky vyřadil coby relativně
objektivní, White tvrdil, že také historie je „literární“. Toto
pojetí historie se pro novohistoristy ukázalo být nesmírně
důležitým. Neviděli „historický kontext“ literárního díla
jako něco pevného a neměnného, co by se mělo vyčíst přímo
z „neliterárních“ děl odborné historie a posléze vsunout do­
spod literárního textu jako jeho základ; naopak viděli samu
historii jako další text, který má být interpretován součas­
ně s literárním dílem. V jiném eseji nazvaném „Historical
Text as Literary Artifact“ (Historický text jako literární
artefakt), který cituje Jean Howardová ve svém článku,
White píše: „Když literární teoretikové hovoří o ,kontextu1
literárního díla, často předpokládají, že se tento kontext —
.historické milieu“ — vyznačuje konkrétností a dostupnos­
tí, jaké dílo samotné nikdy nedosáhne: jako by bylo snazší
pochopit realitu minulého světa složeného z tisíců historic­
kých dokumentů než zkoumat hlubiny jediného literárního
díla, které je navíc vědcům snadno dostupné“ (68-69).
Vliv Michela Foucaulta na americkou (a samozřejmě
nejen na americkou) literární vědu může být jen stěží pře­
ceněn. Samo Foucaultovo myšlení se postupem času znač­
ně vyvíjelo, avšak dvě díla, která se v anglickém překla­
du objevila koncem sedmdesátých let, Surveiller et punir
(1975; angl. 1977; Dohlížet a trestat, 2000) a La volonté de
savoir (1976/1978; Vůle k vědění, 1999), měla pro forma-
tivní fázi Nového historismu klíčový význam.6’ Krátký úry­
vek o moci, zde citovaný z Vůle k vědění, vyjadřuje některé
z Foucaultových prvořadých tezí — totiž že moc je stej­
ně tak produktivní jako represivní silou a že se uplatňuje
stať „New Historicism: A Comment“ (Nový historismus: komentář), zahrnutá ve
Veeserově antologii New Historicism (Nový historismus).
6) Není náhoda, že instituce, kde Foucault pobýval většinu času stráveného v Americe,
University of California v Berkeley, byla domovským ústavem pro Greenblatta,
Gallagherovou, Laqueura a několik dalších lidí spřízněných s Novým historismem.
[282]

„lokálně“ v nesčetných činnostech „disciplinárních“ struk­

tur (školy, kliniky, továrny atd.) stejně jako ve více vidi­
telných proklamacích králů a parlamentů. Foucaultův vliv
byl zjevný již například v Greenblattově knize Renaissance
Self-Fashioning (Jak renesance utvářela sama sebe, 1980),
což je jeden z prvních výslovně novohistoristických textů.
Ve tvrzení, že renesanční pojetí individuality bylo „kultur­
ním artefaktem“ a že lidský subjekt se mu začal Jevit ná­
padně nesvobodným, ideologickým výsledkem mocenských
vztahů v konkrétní společnosti“ (265), Greenblatt opako­
val argumenty z Foucaultovy knihy Dohlížet a trestat, do­
konce i přesto, že Foucault umístil tento proces „konstruk­
ce“ individuality do doby osvícenství, zatímco Greenblatt
jej posunul zpět do doby renesance. (Oba myslitelé pozdě­
ji od pesimismu svých dřívějších výroků ustoupili.) Novo-
historistická záliba v historkách rovněž něčím připomíná
Foucaultovy historické medailonky, z nichž je nejpozoru­
hodnější do detailů rozvedený popis popravy královraha
Damiena na začátku Dohlížet a trestat. Podobně Foucaul-
tovo dílo předznamenává novohistoristický obrat k lékař­
ským a psychologickým dokumentům a také zvýšenou po­
zornost věnovanou tělu a sexualitě. Konečně způsob, jak
Nový historismus upřednostňuje synchronní výklad před
diachronním (budeme se jím podrobněji zabývat dále),
rovněž něčím připomíná Foucaultovu kritiku teleologické
historie a pojetí „epistém“ v knize Les mots et les choses
(1966/1970; slov. Šlová a věci, 1987).
Některé ze základních myšlenek Nového historismu
jsme již snad objasnili v diskusi o jeho předchůdcích.7’ Nyní
se obraťme k některým raným tezím, které formulovali
sami novohistoristé.
7) Tento výčet není samozřejmě vyčerpávající. Obsažnější rozprava by neměla po­
minout marxistickou literární teorii a pokusy propracovat starý, příliš jednodu­
chý model ekonomické „základny“, která determinuje kulturní „nadstavbu“. Zde
je nutno zmínit nesmírný vliv anglického kritika Raymonda Williamse, zvláště
jeho práce Marxism and Literature (Marxismus a literatura, 1977). Viz například
Louis Montrose: „New Historicisms“, s. 404-406, a Steven Mullaney: s. 22-23.
Poněkud jiný výklad předchůdců Nového historismu (včetně Whitea a Foucaulta)
nabízí Martin Procházka v doslovu k českému vydání Greenblattovy knihy Mar­
velous Possesions (Podivuhodná vlastnictví). Viz též Vladimír Papoušek: „Nový
historismus a kontext americké literární vědy“.
 [283]

Nový historismus:
od poetiky ke kultuře
Samotný název „Nový historismus“ je
poněkud problematický. V úvodu ke své knize Jak renesance
utvářela sama sebe z roku 1980 Greenblatt mluvil o „více kul­
turní a antropologické kritice“ a zároveň o „poetice kultury“
(4-5, jeho kurziva). Ve svém „Úvodu“ ke knize The Poiver
of Forms in the English Renaissance (Moc forem v anglické
renesanci), který je zde zahrnut, hovoří výslovně o „Novém
historismu“; později znovu, v jedné přednášce v roce 1986
řekl, že na tento název přišel spíše „z jakéhosi zoufalství, jen
aby onen úvod dokončil“, než na základě pečlivého uvažo­
vání („Towards a Poetics of Culture“ [K poetice kultury], 1).
Ať už tomu bylo jakkoli, název „Nový historismus“ se uchy­
til navzdory — nebo možná kvůli — nejednoznačnosti, která
se při dovolávání se historie nevyhnutelně objeví. Nicméně
se také používá název „kulturní poetika“ a v Británii se pro
odlišný soubor literárněhistorických směrů v mnohém spří­
zněných s Novým historismem nezřídka objevuje termín
Raymonda Williamse „kulturní materialismus“.8’
Abychom pochopili důležitost pojmu „historismus“,
bude užitečné podívat se nejprve na převládající metodo­
logie, proti kterým se novohistoristé vymezovali. Jedním
z jejich terčů byla nepochybně „formalistická“ ortodoxie na
americké akademické půdě. Zdůrazňovali, že jak Nová kri­
tika, tak dekonstrukce vytrhávají literární text z jakýchko­
li „historických“ kontextů vůbec. Nová kritika měla sklon
vidět umělecká díla jako autonomní, formálně dokonalé en­
tity, které je možné úspěšně vyvázat z okolností, za nichž
byly psány a čteny. Pokud byl kritik dostatečně citlivý
a vycházel z textu básně (a z ničeho jiného), mohl osvětlit
její formální strukturu a jemné dvojznačnosti, aby nako­
nec prokázal, že báseň je mistrovsky utvořený celek; od­
tud pochází název jednoho z klíčových děl nové kritiky, The
Well-Wrought Urn (Dobře tepaná váza) Cleanthe Brook-
se s aluzí ke Keatsově „Ódě na řeckou vázu“. Časem se
8) K rozdílům mezi Novým historismem a kulturním materialismem viz předmluvu
a úvod knihy Dollimorea a Sinfielda, dále pak Wayne a Montrosův esej v tomto
svazku.
[284]

tato nekonečná oslava dokonalosti začínala jevit čím dál

víc jako mechanická, jak o tom hovoří Greenblatt v eseji
„Resonance and Wonder“ (Rezonance a úžas): „Standard­
ním kritickým zadáním za mých studentských let bylo do­
kázat, že text, který se zdánlivě rozpadá do mnoha částí, je
ve skutečnosti složitým celkem: vychrlili jsme tisíce stran,
abychom dokázali [...], že každá nudná prkotina z Doktora
Fausta překypuje bohatostí významů“ (202).
Dekonstrukce naopak považovala údajnou formální ce­
listvost literatury za svůdné pokušení, které se vposledku
ukáže jako marné. Dekonstruktivisté se pokoušeli zvětšit
trhlinu mezi znaky a tím, co znamenají, mezi jazykem a re­
alitou, ke které jazyk neustále ukazuje, ale jaksi na ni ni­
kdy nemůže dosáhnout. Zatímco Nová kritika začínala se
zdánlivými paradoxy v básni a ukazovala, jak se mohou
jevit jako vyšší jednota, dekonstrukce s radostí sahala po
zdánlivé jednotě a předváděla, jak se tato jednota rozpouští
v nekonečné hře nejasností a nejistot. Měla sklon číst jaký­
koli text jako alegorii (nebo příklad) sebepopření, kterým
nás jazyk nevyhnutelně podrobuje.9’
Nová kritika a dekonstrukce se zdály být nepřáteli na
život a na smrt, avšak Nový historismus uchopil jejich zá­
kladní podobnost: tou je víra, že literaturu je možné číst
nezávisle na společenském kontextu. Ačkoli se dekonstruk­
ce a Nová kritika občas odvolávaly na „historii“ čistě teore­
ticky, jako na abstraktní pojem, ani jedna z nich se příliš
nezmiňovala o ničem, co by leželo vně textů, kterými se za­
bývaly. Vlastně by se dalo říci, že oba směry měly takový
úspěch částečně proto, že poskytovaly hotovou pedagogickou
metodu, která by americké univerzitní studenty, mnohdy
dějepisem poměrně nedotčené, zasvěcovala do literatury
prostřednictvím „pečlivého čtení“ „textu samotného“, aniž
by k tomu vyžadovala jakékoli znalosti pozadí.

9) Je třeba říci, že novohistoristické charakteristiky Nové kritiky a zvláště dekon­

strukce a poststrukturalismu se často pohybovaly na hraně karikatury; a jak si
mnoho kritiků povšimlo, techniky „pečlivého čtení“ a dekonstruktivistické ré­
toriky byly v dílech nových historistů docela běžné. Viz obzvláště Joseph Lit­
vak: „Back to the Future“ (Zpět do budoucnosti) a Alan Liu: „The Power of
Formalism“ (Moc formalismu), pozn. 5, s. 758-759.
 [285]

Na jedné straně se tedy Nový historismus obrátil proti

„formalistickému“ přístupu v interpretaci literatury. Za­
měřil se však také na to, co Greenblatt ve svém „Úvodu“
ke knize The Power of Forms in the English Renaissance
nazval „starým historismem“. Podle něho starý historis­
mus usiloval o „odhalení jediné politické vize, obvykle to­
tožné s tou, kterou údajně zastává celá vzdělaná vrstva,
anebo rovnou celá populace“ (42). Tato jediná vize potom
měla upevnit stejně jednotnou interpretaci samotného li­
terárního textu, „pevné jádro významu“ (41), které noví
kritici hledali, a v něm se potom mohly prostě „zrcadlit
názory dané epochy“ (42). Podobně Montrose odmítá „nos­
talgický výklad, který chybně považuje dominantní ideo­
logii tudorovsko-stuartovské společnosti — nespolehli­
vé soukolí společensko-politické legitimity — za stabilní,
soudržný a kolektivní alžbětinský obraz světa, obraz pře­
hledně znázorněný v literárním kánonu té doby [...]“
(„Renaissance Literary Studies“ [Literární studie o rene­
sanci], 45).
Greenblatt i Montrose vznesli proti těmto starším ná­
zorům několik klíčových námitek. Zaprvé, namísto pátrá­
ní po jednotných a koherentních významech hledali stopy
rozporu, nevyřešené opozice mezi protichůdnými významy,
„místa rozkolu a pohybujících se zájmů“ (Greenblatt, The
Power of Forms in the English Renaissance, 43). Zadru-
hé, oproti myšlence, že literární dílo může být odděleno od
historického kontextu a potom prohlášeno za jeho odraz
nebo zrcadlo, odmítli jakýkoli rozdíl mezi (Montrosovými
slovy) literaturou a historií, textem a kontextem. Namís­
to toho chtěli dát kanonické texty do nových souvislostí,
jak s neliterárními texty, tak „s nediskursivními činnostmi
a institucemi [...]“ (Montrose, Renaissance literary studies
[Literární studie o renesanci], 46). Při „návratu“ literatury
k historii přestali noví historisté hledat sjednocující inter­
pretace; zdůrazňovali všechny rozličné politické, společen­
ské, ekonomické a kulturní vlivy, které na literární text
působily, a přitom se těšili z jejich specifičnosti a různoro­
dosti, namísto aby se snažili z nich dovedně splétat jednot­
ný celek. Zároveň otevírali pole možných textů, na nichž
[286]

bylo možné cvičit se v dovednosti „pečlivého čtení“, kterou

si, nic naplat, dokonale osvojili během svých pre- i post­
graduálních studií v době, kdy Nová kritika prožívala svůj
rozkvět. Než by nyní přišli s ještě další interpretací — řek­
něme — shakespearovského sonetu, raději se stanou ge-
ertzovskými antropology toulajícími se volně po celém svě­
tě kulturních produktů a textových stop. A zatřetí, odmítli
myšlenku, že literární „kontext“ je něco daného nebo dříve
existujícího; spíše zdůrazňovali způsoby, jimiž kritik tvoří
„historii“ v samotném aktu interpretace textu.
Nyní by bylo dobré objasnit, co pro nové historisty zna­
menal výraz „historický“. Slovo samo by mohlo vyvolávat
dojem plynoucího času, a tedy důraz na diachronní aspekt
literární interpretace, který klade dílo do jistých vývojo­
vých řad. Avšak ve skutečnosti mnozí noví historisté dia-
chronii spíše přehlíželi: ve snaze dosáhnout „hustého po­
pisu“ konkrétních kulturních jevů často pojímali tyto jevy
jako výmluvné příznaky celého synchronního systému.
Přitom se neptali, odkud se tento systém bere nebo kam
směřuje. V nejlepším případě vedle sebe sugestivně kladli
jednotlivé synchronní systémy, aby naznačili nějakou histo­
rickou změnu, kterou nikdy skutečně neobjasnili, jako na­
příklad v Greenblattových „Murdering Peasants“ (Vraždící
rolníci), v prvním článku prvního čísla časopisu Represen­
tations, kde vedle sebe klade Sidneyho a Shakespeara, aby
ilustroval dalekosáhlou — byť vposledku nevysvětlenou —
proměnu ve společenské hierarchii. Jak napsal sám Mon­
trose v roce 1992, „poetika kultury má sklon zdůrazňovat
strukturní vztahy na úkor postupných procesů; prakticky
tak orientuje osu intertextuality synchronně, jako text kul­
turního systému, spíše než diachronně, jako text autonom­
ní literární historie“ („Nový historismus“, 401).10) Přitom je
toto Montrosovo vyjádření poněkud ošidné. Mohli bychom
si přece představit diachronní literární historii, která ne­
předpokládá autonomní literární posloupnost. Nový histo-
10) Viz též Alan Liu: „The Power of Formalism“ (Moc formalismu) o „zaujatosti
Nového historismu pro synchronní strukturu“ (734). Liuův vyčerpávající esej po­
skytuje mnoho zajímavých postřehů o Novém historismu a rozsáhlou komento­
vanou bibliografii novohistoristických prací do roku 1989.
 [287]

rismus tedy opustil mnohem více než jen myšlenku, že li­

terární historie by se mohla vyvíjet samostatně a nezávisle
na zbytku společnosti. Velmi často nebral na vědomí lite­
rární proměnu vůbec; jeho „hustý popis“ dokázal rozkrýt
propojení mezi literaturou a danou společností v určité
době, aniž by kdy odkryl příčiny literární proměny — nebo
dokonce aniž by literární proměnu vůbec rozpoznal.
„Historie“ tedy znamenala nikoli vývoj, ale spíše kon­
text. Z oborového hlediska představovala „historie“ všechny
ostatní věci, které se nestudovaly na katedře „literatury“
— zvláště společenský, politický nebo ekonomický kontext
uměleckého díla. Termín historism měl tedy vyvolat myš­
lenku, že textuje možné porozumět pouze v jeho původním
prostředí — a toto prostředí bylo nazváno „historickým“
především proto, že existovalo v minulosti. Zároveň noví
historisté rušili předpokládané hranice mezi textem a pro­
středím a naznačovali tím, že literární texty zároveň utvá­
řely a byly utvářeny týmiž postupy a ideologiemi, které
utvářely a kterými byly utvářeny i jiné, neliterární texty.
Noví historisté tedy tvrdili, že chtějí zasadit literární dílo
do jeho historického (zde míněno „ne-literárního“) kontex­
tu, ale přitom se pokoušeli smazat rozdíl mezi tím, co byla
a co nebyla literatura. Prozatím byl tento rozpor uhlazen
Montrosovou elegantní chiasmatickou formulací „historič-
nost textů a textuálnost historie“, jíž zřejmě chtěl označit
dvě odlišné oblasti, které byly nicméně důvěrně proplete­
né. Neodpověděl však přitom na otázku, jak vlastně spolu
navzájem souvisejí.
Greenblatt i Montrose zdůrazňují, že kritický projekt
plynoucí z jejich metodologických předpokladů si musí sám
sebe explicitně uvědomovat. Pokud se z „historie“ tak jako
tak dělá příběh, mělo by se to dělat vědomě a nespouštět při­
tom ze zřetele předsudky, které by mohly ovlivňovat to, jak
sám kritik převypravuje minulost. Tento metodologický im­
perativ vedl ke zdravé dávce subjektivity, která se však ně­
kdy dostávala do znepokojujícího napětí s předpokládanou
platností nároků, které kritik vznášel. Mnohým pracím No­
vého historismu to také propůjčilo osobní nádech — na ně­
které čtenáře působící dobře, na jiné banálně a lehkovážně.
[288]

Obzvláště Greenblatt si osvojil tyto osobní odbočky, někdy

dojemné, někdy sebeironické, a často je zaplétal do svých
teoretických úvah, jako je tomu v „Rezonanci a úžasu“, kde
líčí své návštěvy Yucatanu a Prahy.
Esej Jean Howardové nejenže přehledně shrnuje někte­
ré z hlavních zdrojů a směrů Nového historismu, ale také
kriticky zdůrazňuje dva rysy, které převládají v mnoha
textech od nových historistů a o nich. Howardová vyzdvi­
huje zaprvé to, co nazývá „ilustrativní příklad“ (85), a po­
ukazuje na zvyk začínat esej anekdotou, která zdánlivě
s rozebíraným textem nesouvisí. (Příkladem může být Ba-
inova špionážní zpráva v „Neviditelných střelách“ či klo­
bouk kardinála Wolseyho v „Rezonanci a úžasu“.) Anek­
dota, kanonický text a poté virtuózní kouzlení, které má
ukázat, že v obou se uplatňuje tatáž ideologická struktura
— to se v článcích novohistoristů stalo jednou z běžných
narativních šablon. Anekdoty však nebyly jen pouhým ré­
torickým prostředkem; uvedly do praxe Geertzův návrh ze
závěru „Deep Play“ (Hluboká hra), totiž že ,je možné začít
kdekoli v repertoáru forem dané kultury a skončit kdekoli
jinde“ (24). Dokonce čím esoteričtější nebo bezvýznamnější
tato úvodní anekdota byla, tím působivější byl interpretův
výkon, ukazující, jak úzce může být spjata se Shakespea­
rovou hrou nebo s Dickensovým románem. Avšak použití
anekdoty by se mohlo jevit také náhodné nebo vykonstru­
ované. Obvinění z libovůle, které zde Howardová mírně
naznačuje, se stalo běžnou výtkou adresovanou Novému
historismu.
Druhou charakteristikou, jasně vyvstávající z ese­
je Jean Howardové, je to, jak jsou novohistoristické prá­
ce stále více posedlé otázkami moci, ideologie, subverze
a ovládnutím odporu. Tyto otázky vyvstaly zčásti z jisté­
ho generačního zájmu; vedoucí osobnosti Nového histo­
rismu dospívaly v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy
se katedry literatury zdály být stále usedlejšími, fádněj­
šími a neschopnějšími zvládnout politický neklid radikál­
ních studentů. Catherine Gallagherová poukazovala na
tento generační rozdíl: „zatímco intelektuální levice z tři­
cátých a dokonce čtyřicátých let mohla vidět v estetickém
 [289]

modernismu a v mnohosti jeho forem vždy něco potenciál­

ně rozvratného, pak mnozí studenti ze šedesátých let ne­
měli trpělivost s nepřímostí modernismu a považovali jej
za bytostně elitářský“ („The History of Literary Criticism
[Historie literární kritiky], 144). Greenblatt zachycuje ana-
chronickou eleganci amerických kateder anglistiky v iro­
nicky vyhrocené vzpomínce na svůj první den v Berkeley
v roce 1969: „[...] zavedli mě do kanceláře katedry anglis­
tiky umístěné ve velké a impozantní budově s velkolepou
neoklasicistní fasádou a s ovzduším naprosté úctyhodnosti.
(Mimochodem, nedávno se ukázalo, že tato budova je kon­
taminována karcinogenními azbestovými vlákny a zároveň
obzvláště nebezpečná při zemětřesení.)“ (Learning to Curse
[Učit se klít], 4). A na počátku roku 1989 Alan Liu psal,
že Nový historismus je další verze — „po květnu 1970, po
květnu 1968, po roce 1917 ... po roce 1789 (a tak dále)“
(752) — představy o aktivní roli inteligence při znovuzroze­
ní společnosti. O rok později by na začátek svého seznamu
nepochybně přidal i rok 1989.
Přitom se také zdálo, že otázky subverze a odporu při­
rozeně plynou ze snahy zasadit literaturu do historického
kontextu, alespoň pokud byl tento kontext popsán po Fou-
caultově vzoru jako spletenec soupeřících ideologií. Tato
charakteristika by mohla být odlišně zabarvena v přípa­
dě Montrosa — který volně pokračuje v tradici marxistické
literární vědy — au Greenblatta — jehož, jak Howardo­
vá správně naznačuje, Foucault ovlivnil významněji svým
modelem proměnlivé všudypřítomnosti moci, jež se uplat­
ňuje lokálně a často nepostřehnutelně. Tak i tak, literatu­
ra byla promítána na pozadí nějaké dominantní ideologie
— a přirozeně vyvstává otázka, zda tuto ideologii posíli­
la, nebo ji podvracela. Howardová, která psala svůj výklad
Nového historismu v roce 1986, jasně rozpoznala, že hledá­
ní možností odporu v minulosti se postupně stávalo jednou
z charakteristických znaků hnutí a že bylo třeba diskuto­
vat o samotných podmínkách tohoto hledání: „Zde je samo­
zřejmě nezbytné přistoupit k rozsáhlé diskusi o subverzi
a odporu“ (81). Následná diskuse vskutku rozsáhlá byla.
[290]

Sny a noční můry subverze

a kontroly moci
Jedna z nejrozsáhlejších a nejkon­
troverznějších debat vznikla kolem Greenblattových „In­
visible Bullets“ (Neviditelné střely). Známkou nevšední
pozornosti, kterou tento esej vyvolal, byla skutečnost, že
jej Greenblatt publikoval čtyřikrát. První verze se obje­
vila v časopise Glyph v roce 1981, definitivní verze — kte­
rou zde přetiskujeme (na s. 92) — vyšla v Greenblattově
svazku Shakespearean Negotiations (Shakespearovská vy­
jednávání) z roku 1987. „Neviditelné střely“ jsou skvělou
ukázkou Nového historismu, se všemi postupy spojovanými
s hnutím: úvodní anekdota; vedle sebe položené texty z od­
lišných oblastí (špionážní zpráva, Machiavelli, Harriotova
Zpráva o kolonii Virginia a senzacechtivá „podvodnická“ li­
teratura mající v úmyslu varovat veřejnost před podvod­
níky a zloději); elegantní čtení kanonického textu, Shake­
spearových her o Jindřichovi; snadné přeskakování z textu
do kontextu a zpět dokonce i tehdy, když je hranice mezi
nimi více či méně popírána.
Pro Greenblatta jak Harriotova Zpráva, tak Shake­
spearovy historické hry vzbuzují hrozbu radikálního svr­
žení alžbětinských jistot, zvláště náboženské a královské
autority. Avšak skutečnost, že tuto hrozbu vzbuzují, ne­
znamená, že nás z této moci osvobozují; spíše, jak říká Gre­
enblatt, se alžbětinská moc vyživovala právě tím, že mož­
nosti subverze ovládala. Inscenování takového ovládání
bylo prvořadým způsobem, jak uplatnit autoritu; aby však
toto inscenování bylo účinné, musela mít subverze něja­
kou skutečnou sílu. Z toho důvodu královna Shakespearo­
vo potenciálně rozvratné divadlo povolila — nejen proto,
že nakonec chválilo proměnu prince Jindry z hospodské­
ho povaleče ve vítězného krále Jindřicha, nýbrž také pro­
to, že dramatické zobrazení rozvratných možností a jejich
ovládnutí vytvářelo analogii k samotnému fungování brit­
ské královské moci. To nebyla stejná demonstrace moci,
jakou známe například ze stalinských politických procesů,
kde je veškerá dramatičnost umrtvena předvídatelností
 [291]

scénáře a výsledku. Šlo o něco jiného, o moc skutečně dra­

matickou a divadelní, která připouští možnost své vlastní
porážky, aby stupňovala úlevu (a potlesk) dosaženou svým
vítězstvím.
Trochu záhadně a velmi provokativně vyzněla Green-
blattova parafráze známé Kafkovy poznámky určené Maxu
Brodoví: „Je tu subverze, nesmírně mnoho subverze, jen
pro nás ne.“ Co tím mínil? Mnozí se domnívali, že se Green­
blatt hlásí k jistému druhu vulgárního foucaultismu, podle
něhož jsme všichni beznadějně lapeni v ideologických sí­
tích vládnoucích diskursú, které nás cele utvářejí, aniž by
nám dávaly nějakou šanci na útěk; a co víc, tyto diskursy
samy vytvářejí zdání odporu, jen proto, aby daly vzniknout
iluzi svobody — a tak ji ještě účinněji ovládaly. Mnoho vý­
padů proti Novému historismu, a to jak na akademické
půdě, tak v populárním tisku, se zaměřilo právě proti této
neútěšné vizi světa. Na akademické půdě se stal nechval­
ně proslulým poněkud neobratný článek Edwarda Pechte-
ra „The New Historicism and its Discontents“ (Nový his­
torismus a jeho neduhy), který byl otištěn na významném
místě v časopise Asociace moderních jazyků v roce 1987,
přímo za tištěnou verzí Millerova prezidentského projevu.
O tři roky později, v „Rezonanci a úžasu“, Greenblatt tento
výklad výslovně popřel, ačkoli je nutno přiznat, že vyplývá
docela přirozeně z výše zmíněného epilogu ke knize Jak
renesance utvářela sama sebe, v níž o autonomii a svobodě
mluvil jako o nutné „iluzi“. Je však nepochybně pravda, že
výklady podobné výkladu Pechterovu nespravedlivě zevše­
obecňovaly výrok o alžbětinské moci a udělaly z něho výrok
o veškeré moci uplatňované kdekoli.11*
Čím potom byl výrok o subverzi? Proč tvrdit, že „pro
nás“ žádná subverze neexistuje? Greenblatt zřejmě nazna­
čuje, že „subverzivní“ je pouhou nálepkou, kterou užíváme

11) Ve skutečnosti Greenblatt na konci eseje „Neviditelné střely“ stručně, avšak

jasně rozlišuje alžbětinskou moc zobrazenou v Shakespearových hrách od vik­
toriánské moci v britském románu devatenáctého století, a také poznamenává,
že ne všechny Shakespearovy hry schvalují ovládnutí převratu — obzvláště Král
Lear uvolňuje rozvratný potenciál daleko mohutněji než jindřichovské hry.
[292]

pro jevy, s nimiž souhlasíme. Samolibě se hlásíme k „sub-

verzivním“ elementům, hrdinsky podkopávajícím vládnoucí
ideologie alžbětinské monarchie, ale tím jen prozrazujeme
svou vlastní potřebu tuto ideologii ovládnout. Jak prohlásil
Greenblatt v „Rezonanci a úžasu“, „moje námitka se vzta­
hovala k názoru, že mnohovýznamové ironické momenty
v Shakespearových historických hrách byly samy o sobě
vnitřně osvobozující a že vychutnat si skeptickou vychyt­
ralost v tetralogii znamenalo účastnit se aktu politického
odporu“ (199).
Avšak přesně tento argument se ztrácel v sice působi­
vém, ale nejasném tvrzení, že ,je tu subverze, [...], jen pro
nás ne“. (Což snad patří tomu, kdo chce parafrázovat Kaf­
ku...) Nicméně to byl užitečný argument. Abychom poro­
zuměli jeho důležitosti, musíme si připomenout zakončení
eseje Jean Howardové. Ta nejdříve uvádí, že kritik musí
mít sám pro sebe jasno ohledně svého politického postoje,
a potom píše: „Jelikož je však objektivita v čisté formě ne­
dosažitelná, uznejme tuto skutečnost a připusťme si také,
že jakýkoli krok směrem do historie představuje zásah [in­
tervention], pokus dosáhnout z přítomného okamžiku do
minulosti, abychom jak minulost, tak přítomnost vysvobo­
dili z nesmyslné banálnosti“ (91). Howardová tu provádí
rétorický krok, stejně jemný jako neoprávněný, a přesu­
nuje se nepostřehnutelně od výroku, že je nemožné pro­
nést neutrální prohlášení“, k výroku, že „každé prohlášení
je politicky účinné“ — nebo, jak pokračuje dále, že děje­
pis je ve skutečnosti „aktivní zásah historicky utvářené­
ho vědce“ (91). O tom, proč by historické výroky měly být
„zásahy“ a zásahy do čeho, vlastně Howardová nic neříká;
to, že prohlášení není objektivní, ještě neznamená, že je
účinné. Právě zde nám poslouží Gréenblattův subverziv-
ní výrok o subverzi: připomíná nám, že když označujeme
text za subverzivní, nikoho tím neposilujeme — nepomáhá­
me slabým v odporu proti silným —, ale jen si upevňujeme
své vlastní názory na to, co z minulosti je přitažlivé a co
nepřijatelné. Jinými slovy: Greenblatt ani tak netvrdí, že
jsme nevyhnutelně polapeni v neosobních diskursech moci,
ale spíše nám připomíná, že rozvrat, moc a ovládání nejsou
 [293]

o nic více nadčasovými kategoriemi analýzy, než byly pro

Novou kritiku „pravda“ a „krása“.12’
Pokud toto platí, Greenblatt možná za určitou důsled­
nost v politických názorech zaplatil velkou metodologickou
cenu: proč vůbec mluvit o subverzi a ovládání, když jsou
jen toužebnými projekcemi opozičně zaměřeného kritika,
který raději straní umělcům oproti státní moci, nebo do­
konce původním obyvatelům Ameriky oproti kolonialistic­
kým vrahům? Vezmeme-li v úvahu novohistoristické zauje­
tí pro subjektivitu kritika, jak mohou být jakékoli kritické
zájmy doopravdy vnímavé pro „historickou“ situaci daného
textu? A pokud tomu tak je, jsou potom celé „Neviditelné
střely“ jen diskusí o současné generaci kritiků a o tom, co
se jim líbí nebo nelíbí na některé ze Shakespearových her?
Tyto problémy se táhnou s mnoha novohistoristický-
mi pracemi a skeptický čtenář by měl být obezřetný, když
novohistorista mluví o hypotetickém ohlasu na text, nebo
o účinku textu, aniž by poskytl nějaký důkaz. Takové věci
se často v Greenblattových esejích dostávají do popředí.
Vypovídá o tom nepatrná změna v pozdější verzi „Nevidi­
telných střel“. V první verzi, otištěné v Glyphu v roce 1981,
Greenblatt napsal: „Na okamžik, když Harriot zazname­
nává tyto protichůdné teorie, se může čtenáři zdát, jako
kdyby neexistovaly žádné absolutní přísliby Božího zájmu
o národ [...]“ (50). Ale jakého druhu čtenáře se tu Green­
blatt dovolává? Čtenáře ze šestnáctého století? V konečné
verzi nahrazuje „čtenáře“ „námi“ —jde o tiché doznání, že
„subverze“, kterou Greenblatt v textu nachází, tam vůbec
nemusela být pro jeho původní čtenáře. A přesto celé tvrze­
ní o alžbětinské moci, prospívající při možnosti své vlastní
subverze, se zjevně spoléhá na „možnost“ subverze, která
se nachází v Shakespearových hrách a je dostupná jejich
12) Je výmluvné, že když Greenblatt používá pojmu „zásah“ nebo „intervence“
v „Rezonanci a úžasu“, okamžitě jej snižuje: „intervence, jakýsi způsob vztahu“
(200), píše — přičemž je zřejmé, že ne všechny způsoby vztahu jsou intervence.
Naopak J. Hillis Miller ve svém útoku na Nový historismus charakterizoval de-
konstrukci jako „intervenci“: „oba [Derrida a de Man] spatřují v humanitních
studiích a v literární teorii aktivní intervence do historie a politiky“ (284). Srov.
též Alan Liu: s. 752-754. Tato různorodá použití pojmu intervence ilustrují jeho
vysoce problematickou povahu.
[294]

publiku. Co to znamená mluvit o této „možnosti“, pokud

nemáme žádný důkaz, že se uskutečnila — tedy žádný dů­
kaz, kromě našeho vlastního ohlasu na text?
Tyto problémy vyvstávají v eseji Waltera Benna Michael-
se „Victims of the New Historicism“ (Oběti Nového historis­
mu). Michaels, přední odborník na americkou literaturu,
napsal množství prací spřízněných s Novým historismem,
avšak vždy se na něj díval svými pragmatickými brýlemi,
a to včetně své knihy z roku 1987 The Gold Standard and
the Logic of Naturalism (Zlatý standard a logika naturalis­
mu), kde interpretuje americkou literaturu z přelomu sto­
letí ve světle teorií hodnoty, formulovaných v diskusích ko­
lem měnové politiky. V „Obětech“ reaguje na debaty okolo
„Neviditelných střel“, zvláště na kritiku Carolyn Portero­
vé. Ve svém článku „Are We Being Historical Yet?“ (Jsme
už historičtí?) Porterová podotkla, že Greenblatt věnoval
příliš velkou pozornost textovým stopám a nedostatečnou
pozornost společenským, politickým a ekonomickým sku­
tečnostem, které leží za nimi. Protože byl odhodlán najít
nepatrné důkazy převratu a ovládání například v Harri-
otově Zprávě, opomíjel hledat skutečné činy odporu u sa­
motných algonkinských Indiánů. Stejně tak Greenblatt
rozmělnil problematiku koloniální moci — včetně krvavých
masakrů, které na původních Američanech prováděli brit-
sko-američtí kolonisté, — v obecném výroku o „alžbětinské
moci“. Takto chtěl prý sklidit úspěchy údajné „historické“
analýzy tím, že poukázal na Algonkiny, avšak ve skuteč­
nosti o nich téměř nic neřekl. „Tato operace v podstatě re-
textualizuje to, co je mimoliterární, na literární,“ posteskla
si Porterová. „Spíše než Nový historismus bych to nazvala
Kolonialistický formalismus“ (58).
Michaelsova odpověď na Greenblatta i na Porterovou
je typickým případem jednoho proudu americké literární
vědy, který vychází z pragmatismu: než aby problém řešil,
nechá ho raději rozplynout. Michaels se ptá: není veške­
rá literatura „historická“? V tomto případě však není po­
třeba ji vůbec „historizovat“, a protože každá interpretace
literatury je interpretací historických skutků, nemůžeme
říci, že nějaký zvláštní způsob interpretace je „méně histo­
 [295]

rický“ než jakýkoli jiný. Chtěla-li například dekonstrukce

zpochybňovat možnost konečné interpretace textu, je tento
přístup stejně „historický“ jako kritizování imperialismu.
Tento Michaelsův názor však příliš zjednodušuje složitý
problém: ať už dekonstrukce dělala cokoli, existovalo nepo­
chybně něco, co nedělala — odtud se vzala ona metodologic­
ká mezera, kterou se mnozí z prvních nových historistů po­
koušeli zaplnit. Michaels nám však užitečně připomíná, že
příkaz historizovat se stával prostě jen bezmyšlenkovitým
tahem v současných kulturních a politických debatách.
K tomu Michaels ještě naznačuje, jak se celá diskuse o od­
poru, subverzi a kontrole moci stala pouhou projekcí na­
šich hlubokých přání a strachů týkajících se možnosti radi­
kální společenské a politické změny. Pokud interpretujeme
Shakespearovo dílo jako subverzivní a nazýváme to „inter­
vencí“ — nebo pokud po vzoru Porterové hledáme možnos­
ti opravdového odporu skryty za textovými stopami domi­
nantní ideologie —, prostě jen děláme „z toužebného přání
[...] progresivní — vlastně jedinou doopravdy progresivní
— politickou pozici“ (156). Michaels by mohl přeformulovat
Greenblattův aforismus: je tu subverze, mnoho subverze,
ale jen pro nás.
Potud je Michaelsův skepticismus na místě, i když se
občas zdá, že redukuje debaty o historii na debaty o po­
litických fantaziích jejich účastníků. V jeho interpretaci
je však jiný problém, neboť odvádí naši pozornost pryč od
důležitější otázky: jak můžeme vůbec rozsoudit mezi proti­
chůdnými interpretacemi minulosti? Michaels nám to ne­
říká a zanechává nám pouze příkaz zkoumat jejich vliv na
současné politické debaty o identitě. Avšak Greenblatt se
v „Neviditelných střelách“ bezpochyby pokoušel vynést ně­
jaké prohlášení o minulosti, o síle Shakespearových her
v jejich době. Vposledku Michaelsův sice bystrý, avšak
neuspokojivý příspěvek jen potvrzuje, že se celá debata
o subverzi a kontrole moci dostala do slepé uličky.
Z diskuse kolem „Neviditelných střel“ bychom přesto
mohli vyvodit několik ponaučení. Jedním z nich je potře­
ba uvažování o dějinách ohlasu, recepční historii — zvláště
o recepci textů v minulosti. Jde o ponaučení, které Nový
[296]

historismus nikdy nedokázal plně přijmout. Přitom větší

citlivost vůči recepční historii by mohla pomoci osvětlit,
jak se subverzivní nebo represivní energie nabije a vybi­
je v textu, a dále by poskytovala vítanou dimenzi diachro­
nie v novohistoristické práci. Greenblatt se touto možností
stručně zabývá na počátku „Neviditelných střel“:
Konflikt zahlédnutý zde by bylo možné zkoumat [...] v ději­
nách ohlasu, avšak tyto dějiny jsou podle mého názoru utváře­
ny nejen okolnostmi recepce, ale i okolnostmi produkce. Ideo­
logické strategie, které Shakespearovy historické hry utvářejí,
pomáhají následně tvořit konfliktní čtení politiky, která je
v hrách obsažena. A tyto strategie nejsou o nic více Shake­
spearovým vynálezem než historická vyprávění, na nichž dra­
matik založil své zápletky. (96)
Toto lehkovážné odmítnutí recepční historie bylo osudné.
Bylo rovněž nezvykle neinformované: ve skutečnosti by
takový Roman Ingarden, Felix Vodička nebo H. R. Jauss
stěží tvrdili, že protichůdná čtení, která sledují, jsou „Sha­
kespearovými vynálezy“ nebo že jsou nezávislá na ideo­
logických taktikách, které jeho hry formovaly. Může být
pravdou, jak Greenblatt výslovněji tvrdil v první verzi „Ne­
viditelných střel“, že jednoduše nemáme dostatek textových
důkazů o rozvratném uvažování v době renesance, kdy gra­
motnost a tiskařský průmysl byly vlastnictvím vládnoucích
tříd a kdy bylo tak jako tak nebezpečné zapisovat heretické
myšlenky. Avšak odpovědí na toto dilema přece nemůže být
pouhá spekulace o účinku textů typu Harriotovy Zprávy,
podložená tím, jak na ně reagujeme my sami.
Druhé ponaučení však mělo silnější dopad: debaty o sub-
verzi a odporu, které tak zaměstnávaly jednu větev Nového
historismu, jeho kritiky a literární vědu všeobecně, se za­
čínaly zdát stále méně rozřešitelné, a dokonce stále méně
zajímavé. Z dnešního pohledu snad představovaly niko­
li způsob, jakým by literární kritik mohl získat politickou
závažnost, ale spíše hypertrofii příkazu být si vědom své
vlastní subjektivity. Avšak mnohé z metodologických ino­
vací Nového historismu měly trvalejší účinek.
 [297]

Těla a další směry

V roce 1991, v předmluvě knihy The
New American Studies (Nová americká studia, což je anto­
logie esejů z časopisu Representations) se Philip Fisher po­
kusil zformulovat takovou verzi Nového historismu, která
by sloužila studiu americké literatury. Naznačil, že celou
záležitost subverze a kontroly moci, jakkoli mohla být dů­
ležitá pro evropské tradice monarchické a absolutní moci,
má jen omezený dopad v americké historii, která byla spíše
určována soupeřením nezávislých mocenských center —
nebo, jak říká, „občanskou válkou“: „Stav občanské války
je možné chápat jako základní alternativu k monarchické
moci s její sebeprezentací, uniformním diskursem, ideolo­
gií a ovládáním mechanismů znázorňování. Základ americ­
kého Nového historismu je položen na znázorňovací situaci
nikoli monarchie, nýbrž občanské války“ („American Lite­
rary and Cultural Studies“ [Americká literární a kulturní
studia], 245.) Fisherův podnět byl součástí rozsáhlejšího
posunu od otázek subverze a ovládnutí, a právě tím připo­
mněl čtenářům, že Nový historismus v sobě po celou dobu
skrýval mnohé jiné směry.
Esej Thomase Laqueura „Bodies, Details, and the Hu­
manitarian Narrative“ (Těla, detaily a humanitářské vyprá­
vění) mimo jiné dokládá to, že se Nový historismus mohl de­
baty o subverzi a kontrole moci úplně vyvarovat. Laqueur,
historik z Berkeley, který byl původním členem redakční
rady časopisu Representations (stejně jako Lynn Hunto-
vá, editorka svazku nazvaného The New Cultural History
[Nová kulturní historie], v němž Laqueurův esej poprvé vy­
šel), obratně zachází s mnoha novohistoristickými postupy:
využívá juxtapozice literárních a neliterámích textů (ro­
mány, lékařské zprávy, pitevní a kriminální zprávy); trvá
na tom, že humanitární vyprávění mohou sloužit různým
účelům v různých dobách a na různých místech (na konci
se přesunuje z devatenáctého století a zmiňuje se dokonce
o Lukácsovi a Brechtovi); použije dokonce i osobní poznám­
ku (zmínka o písku, který se sypal z dokumentů, když je
poprvé otevřel). S mnoha novými historisty sdílel Laqueur
[298]

rovněž svůj zájem o tělo. V roce 1986 spolu s Gallaghero-

vou vydal číslo Representations věnované „historii těla“ (ná­
sledně vyšlo jako kniha The Making of the Modern Body
[Vytváření moderního těla]). Na jedné straně témata sexua­
lity a nemoci, lidského těla a způsobů, jak se s ním zachá­
zelo, nabízela kritikovi určité mimotextové zakotvení, záru­
ku, že interpretace vychází ze „skutečnosti“ a nejen z textů;
na druhé straně mohl zájem o tělo naznačovat, že i tělesná
zkušenost je utvářena narativními formami.1®
Zároveň si Laqueur vědomě zaměřuje pozornost na ob­
líbený novohistoristický prostředek anekdoty a odhaluje,
že se jedná o rétorický prostředek — zrovna jako „detaily“,
které obohacují humanitářské vyprávění, o kterém pojedná­
vá. To, jak Laqueur nakládá se svou vlastní anekdotou —
o dítěti nalezeném v hromadě hnoje —, je příznačné. Mno­
zí noví historisté by takovouto historkou začali; Laqueur
ji umisťuje téměř na konec svého eseje a nechává vyznít
veškerou její dvojznačnost, namísto aby ji obratně vpletl do
širšího výkladu o humanitářské síle narativního detailu.
Tímto způsobem obchází některé problémy recepční histo­
rie; nemáme sice žádné důkazy o tom, jak lidé reagovali na
tento výklad — o jeho „okamžitém rétorickém záměru“ —,
avšak už sám fakt, že se detaily o dětské mrtvolce a jejím
nalezení dostaly do dobového vyprávění, dokazuje, že lidé
začali zaznamenávat detaily, které nezaznamenali dříve —
detaily, které se stanou ústředním prvkem humanitářského
vyprávění. Následný vývoj tedy odhaluje „potenciál“ těchto
detailů bez ohledu na to, jak je lidé předtím vnímali.
Mohli bychom říci, že Laqueur zde nahradil Greenblat-
tův rozvratný potenciál jakýmsi „vývojovým potenciálem“.
Je to součást prospěšné snahy znovu do literární historie
přivést diachronii, což následně prohlubuje jeho pojetí vzá­
jemného působení mezi literaturou a společností. Pokud
jeho kolegové z kateder literatury ukazovali, jak je literatu­
ra prostoupena společností, historik Laqueur zde ukazuje,
jak společenský vývoj — růst humanitářství v Anglii v de-
13) V recenzi na Nový historismus v praxi John Plotz prozkoumává tyto poněkud
rozporné podněty a ukazuje, jak novohistoristé užívali těla a anekdot, aby jimi
dali „základ“ svým interpretacím minulosti.
 [299]

vatenáctém století — byl spoluformován literaturou. Spole­

čenský jev si totiž musí osvojit nějaké narativní formy, které
samy o sobě pomáhají tento jev utvářet; takto se jeden typ
vyprávění, humanitářské vyprávění, stal jakýms takýms
historickým činitelem. Specificky novohistoristický dopad
tohoto výkladu pochází z Laqueurova pronikavého postřehu
o „rodinné podobnosti“ mezi romány, pitevními zprávami
a lékařskými případy; a zde nám vskutku napomáhá poro­
zumět společenskému dopadu literárního prostředku, do­
padu, který by zůstal skryt, kdybychom uměle rozdělovali
tyto texty na literární a neliterární. Tento krok sice nemusí
vposledku poskytnout vysvětlení, které Laqueur hledá: po­
kud není možné humanitářství objasnit „náhodným zrodem
generace transcendentně dobrých mužů a žen“ (187), není
možné ho objasnit ani náhodným zrodem konkrétního na-
rativního prostředku. Laqueur však přesvědčivě dokazuje,
že by humanitářské vyprávění mělo představit samostat­
nou etapu v každém výkladu o vývoji humanitářství. Hu­
manitářské pocity nemohly získat svou společenskou sílu
bez odpovídající narativní formy, jejíž rétorické prostředky
samy musely ovlivňovat způsob, jakým se tyto pocity šířily,
a zároveň reagovat na způsob, jak byly přijaty.
Greenblattův esej „Rezonance a úžas“ z roku 1990 také
ukazuje novým, metodologicky přínosným směrem a na­
bízí inventuru a snad i reinterpretaci Nového historismu.
Greenblattovy kategorie rezonance a úžasu představují
dvě formy estetické zkušenosti, které by měly inspirovat
literární historii. Ovšem Greenblattův první příklad rezo­
nance, pražské Židovské muzeum, rezonuje jinak, než si to
autor představoval — protentokrát selhaly jeho značné do­
vednosti v etnografické interpretaci. Nezmiňuje se o tom,
že muzeum vzniklo v roce 1906, dlouho před nacistickým
terorem, a že jeho původním záměrem bylo uchovávat před­
měty, které by na přelomu století zanikly při asanaci vel­
ké části starého pražského židovského ghetta. Greenblatt
rovněž píše, že československá vláda přijala muzeální sbír­
ky jako dar v roce 1949 od židovské komunity, která „zřej­
mě cítila, že nebude schopná [...] udržovat rozsáhlé sbírky“;
lehké podezření, které se naznačuje slovem „zřejmě“, bylo
[300]

opodstatněné, vezmeme-li v úvahu, že si sbírky přivlastni­

la komunistická vláda v roce 1950. Nezdá se rovněž, že by
si byl vědom toho, že provoz muzea výrazně omezili komu­
nisté, kteří mimo jiné protahovali renovaci poté, co voda
zničila Pinkasovu synagogu, na jejíchž zdech byla napsána
jména obětí holocaustu — což byl pravý důvod, proč byla
uzavřena v době, kdy Greenblatt navštívil Prahu. Ten je
přesvědčen o tom, že jména tam v té době byla, zatímco ve
skutečnosti byla ze zdí odstraněna a nebyla obnovena až do
poloviny devadesátých let. Tato neviditelná jména, napsána
na pomyslných zdech v Greenblattově důvěřivé obraznosti,
mohou sloužit ještě jako další varování ohledně toho, jak se
historická znázornění mohou minout se skutečností; Green­
blatt jistě nezkoumal dějiny muzea způsobem, jak by to měl
dobrý novohistorista udělat. Avšak pokud se jeho „hustý po­
pis“ zde stává poněkud řídkým, je rovněž pravdou, že tyto
nepovšimnuté ironie spíše jen posilují naše pochopení křeh­
kosti muzeálních sbírek, a tím posilují i rezonanci výkladu,
který o nich Greenblatt podává. Zároveň nám připomínají,
že když pro nás kulturní text takto rezonuje, neznamená
to, že jsme prozkoumali všechny jeho ohlasy.
Kategorie rezonance a úžasu jsou bohaté a podnětné,
a dokonce by se dalo říci, že zachycují dva póly Greenblat-
tovy vlastní kritické osobnosti: jednak analytický sklon
k demystifikaci, jednak protichůdnou potřebu oceňovat es­
tetické hodnoty, vyhnout se jejich redukci na něco jiného.
Napětí mezi těmito dvěma protikladnými závazky vytváří
patos a výpovědní sílu Greenblattových nejlepších esejů,
a když v „Neviditelných střelách“ popisuje Shakespeara zá­
roveň jako mystik a demystifikátor, můžeme vycítit, že po­
pisuje, ať už vědomě nebo nevědomě,, také sám sebe. Záro­
veň se nevyhneme pocitu, že v „Rezonanci a úžasu“ začíná
přesouvat důraz Nového historismu z prvně jmenované ka­
tegorie na druhou. Když říká, že „funkcí Nového historis­
mu je postupně obnovovat úžas v srdci rezonujícího,“ zní to
velmi odlišně od kafkovského závěru „Neviditelných střel“.
A my můžeme vytušit, že sama potřeba „obnovit úžas“ vy­
vstala především z vytrvalé demystifikace v srdci Nového
historismu během předchozího desetiletí. Toto bylo jed­
 [301]

ním ze skrytých napětí obsažených v pokusu zrušit rozdíl

mezi textem a kontextem, a přitom stále zachovávat ně­
jaký „text“, o kterém bude literární vědec mluvit. V tomto
ohledu projevuje „Rezonance a úžas“ znovunalezené poro­
zumění tomu, jak obtížné je vysvětlit estetično, aniž by se
přitom vytratilo.
Během devadesátých let dvacátého století byl Nový his­
torismus postupně stále více a více přijímán, i když debaty,
které jej doprovázejí, se táhnou až do dnešních dnů. Ese­
je z počátku a z poloviny devadesátých let, jako byly na­
příklad Fisherova .Americká literární a kulturní studia“,
Montrosovy „Nové historismy“ či „Po Novém historismu“
(1996) Stevena Mullaneye, svědčí o tom, že se Nový his­
torismus na poli literární vědy rozšířil a již dále nepotře­
boval dodržovat metodologickou kázeň a bránit sám sebe
jako v dřívějších dobách. Zároveň se zdálo, že hnutí sice
vzkvétalo, a dokonce začalo přerůstat do nových forem, při­
tom však nezanechalo definitivní formulaci toho, oč mu šlo.
V této situaci představovala kniha Practicing New Histo­
ricism (Nový historismus v praxi) Stephena Greenblatta
a Catherine Gallagherové z roku 2000 vítanou bilanci celé­
ho hnutí, a zároveň další důkaz jeho životnosti.
Název knihy činí typický — a typicky poněkud neupřím­
ný — krok, který naznačuje, že tu nejde o žádné teoretizo-
vání. Ve skutečnosti kniha obsahuje spoustu teoretických
odboček a hodně programové diskuse o teoretickém poza­
dí Nového historismu. Je to retrospektiva a zároveň rein­
terpretace. Greenblatt a Gallagherová se například zno­
vu vracejí ke Geertzovi a jeho „hustému popisu“ v poučné
diskusi o jeho vlivu na Nový historismus; přidávají však
také dva metodologické předchůdce, Herdera a Ericha
Auerbacha, na něž se v počátcích hnutí málokdo, pokud
vůbec někdo, odvolával.14’ Kniha rovněž obsahuje několik

14) Auerbachovo jméno se v Greenblattových prvních dvou knihách objevuje jen

dvakrát. Jeho interpretace prince Jindry je rychle odbyta ve vsunuté větě v „Ne­
viditelných střelách“; v knize Jak renesance utvářela sama sebe Greenblatt ci­
tuje Auerbachovo čtení Montaignea — avšak poté, v poznámce pod čarou, dě­
kuje svému kolegovi za to, že ho upozornil na závažnost knihy Mimesis pro jeho
příspěvek.
[302]

nových čtení renesančního umění a literatury (což je Green-

blattovou specializací) a britské literatury devatenáctého
století (obor Gallagherové), včetně bramborového eseje,
který přetiskujeme zde.
Bramborový esej projevuje téměř čtverácký smysl pro
humor; Frank Kermode jej nazval Jakýmsi vzdělaným
scherzem“, které „ukazuje, jak vážnou legrací mohou tyto
nové hry být“ (62). Tato hravost byla rovněž znamením
toho, jak naturalizovaným a sebejistým se Nový historis­
mus stal, nicméně esej má svůj vážný účel a chce vykládat
pojmy z polemiky mezi Novým historismem a materialis­
tickými dějinami. Stejně jako Laqueur i Gallagherová tvr­
dí, že dokonce i nejtělesnější a nejmateriálnější zkušenosti
jsou ovlivňovány kulturními faktory. Bere si zde Raymon-
da Williamse a E. P. Thompsona za příklad jednoho proudu
„kulturního materialismu“, takového, který svazuje kul­
turní jevy s hmotnými podmínkami a přitom stále trvá na
tom, že existuje škála sahající od kultury k hmotě — k hla­
du, hmotné bídě a zvláště k lidskému tělu. Pro Gallaghe-
rovou kulturní materialismus představuje užitečný odvrat
od dávno zdiskreditovaných marxistických modelů základ­
ny a nadstavby, ale pořád ještě nejde příliš daleko, neboť
vposledku uznává tělo za určitý podklad, který interpreta­
ce nakonec podmiňuje, než aby jimi byl sám podmiňován.
Gallagherová a novohistoristická „historie těla“, ke které
odkazuje (užitečný seznam pramenů se nachází ve druhé
poznámce pod čarou k jejímu eseji), považuje za chybné „do­
volávat se lidského těla jako základu všech svých vysvět­
lení, a ponechat je tudíž neprozkoumané jako historický
fenomén či křižovatku různých zobrazení“ (248).
Bramborový esej s jiným pobavením poukazuje na své
vlastní chyby. Napíná tradiční novohistoristické problémy
recepce do krajnosti — když autoři naznačují, že je možné
„považovat proměněnou hostii a bramboru, coby duchovní
a tělesnou stravu, ba dokonce coby antihmotu a hmotu, za
zjevné protiklady“ (225), můžeme si lámat hlavu: zjevné
komu? Není pak žádným překvapením, když se autoři na
následující stránce přiznávají, že spojitosti, ke kterým do­
spěli, „ve skutečnosti však netvoří žádný empiricky dostup­
\

[303]

ný diskurs“ (226); zde ani nemá smysl se ptát, komu by

měl být takový diskurs dostupný. Avšak i když je tento dis­
kurs výsledkem nematerialistické imaginace Greenblatta
a Gallagherové, naznačuje — stejně jako nejlepší novohis-
toristické práce — souvislosti a závěry, které zřejmě přeži­
jí veškerou skepsi ohledně konkrétní bramborové symboli­
ky. Pozornost, kterou autoři věnují extremistické a panické
rétorice ve „velké bramborové debatě“, skutečně odkrývá
zvláštní druh představivosti, která se projevuje u Cobbet-
ta, Malthuse, Ricarda a dalších, představivosti, která se
znepokojuje kvůli trhlinám v jinak uspořádaném hospo­
dářství jejich morálních a politických hodnot.
Svůj výbor uzavíráme „Úvodem“, který tvoří první ka­
pitolu Nového historismu v praxi. Snad bychom jím mohli
začít, ale zdálo se nám užitečné nechat čtenáře, aby si sami
vyvodili závěry na základě vzorových novohistoristických
textů, než brát za slovo Greenblatta a Gallagherovou. Jak
sami ochotně připouštějí, hovoří hlavně o jedné větvi Nové­
ho historismu, spojené zejména s Berkeley a s časopisem
Representations', proto u nich chybějí důležité postavy jako
Montrose nebo Liu. I když však přistoupíme na toto ome­
zení, povšimneme si zde několika sporných výroků. Pokud
se například Nový historismus „vyhýbal systematizaci,“ je
jisté, že přece jen zplodil více než jeden „soubor teoretic­
kých tezí“. Pokud noví historisté skutečně četli ona teore­
tická díla Kostnické školy, mohli bychom si jen přát, aby
recepční historie a citlivost k různým čtenářským kódům
zanechala v novohistoristické praxi hlubší stopu. A závě­
rečná věta — „Upřímně tedy doufáme, že nebudete schopni
říci, jaký to všechno dává smysl“ (269) —je typickou ukáz­
kou novohistoristické skromnosti, ne přímo lživé, ale jistě
neupřímné. Je to jakýsi rétorický doprovod k příkazu být si
vědom vlastní subjektivity, a přesto říkat něco, o čem stojí
za to hovořit. A konečně, hlavní téma tohoto „Úvodu“, myš­
lenka, že nahodilost a lokálnost vždy přetrumfnou univer­
zální abstrakci, se zde objevuje sebevědoměji než v mno­
ha novohistoristických textech první poloviny osmdesátých
let. Greenblatt a Gallagherová se vydávají za novodobé ro­
mantiky, čelící systematizujícím nárokům Teorie, stejně
[304]

jako Herder čelil univerzalismu osvícenství; a přesto mno­

ho novohistoristických textů z dřívější doby opomíjelo teo­
retické zázemí „starého historismu“, Nové kritiky a dekon-
strukce, aby polemizovaly především s interpretační praxí
těchto přístupů. Proto by měl čtenář brát tento „Úvod“ se
špetkou skepse a uchovat si jistou míru nedůvěry, k její­
mu prohloubení, jak doufáme, mohly přispět eseje zahrnu­
té do tohoto svazku. Nicméně mnoho silných stránek a tr­
valých přínosů Nového historismu se tu projevuje v plné
síle. Především tu vidíme literární vědce, kteří se s velkou
tvořivostí zabývají otázkou, jak umístit literaturu do spo­
lečenského kontextu při zachování smyslu pro její osobitou
estetickou sílu.
Chceme-li vystihnout to, čím Nový historismus přispěl
literární vědě, mohli bychom začít právě zde. Spíše než se­
znam metodologických předpokladů, kterých by se měl lite­
rární historik držet, nám Nový historismus zanechal sou­
bor tendencí, námětů, doporučení a možností. Ukázal, že
literatura může ovlivňovat politiku, společnost, hospodář­
ství, vědu, kulturu — a stejně tak jimi může být ovlivňová­
na; otevřel literární vědu jiným oborům a jiné obory otevřel
literární vědě. Připomněl literárním historikům, že jejich
kritické dovednosti nespočívají pouze ve znalosti literár­
ního kánonu, ale také v rozličných technikách čtení; a že
tyto techniky je možné použít pro daleko více textů, než si
dříve uvědomovali. Tím, že Nový historismus otevřel nová
pole zkoumání, vnesl do literární vědy nový život; studen­
ti (a koneckonců i profesoři), kteří si zoufali nad tím, že
budou muset vypotit další interpretaci Shakespeara nebo
Dickense — textů, které přetřásaly již generace vynikají­
cích čtenářů —, mohli obrátit své zkoumání jiným směrem;
mohli se šířeji zabývat texty historickými a politickými,
mohli vedle sebe klást texty, které dříve spadaly do odliš­
ných oblastí; ba dokonce se mohli vnořit do archivů a hle­
dat v nich prameny, jež by vrhly nové světlo na kanonické
dílo. Takovéto postupy pak vedly k realističtějšímu pohle­
du na to, jak a proč spisovatelé píší, a připomněly nám, že
téměř všichni autoři obvykle vidí sebe sama jako účastníky
širších politických a kulturních diskusí své doby, než aby
 [305]

prostě jen budovali a komentovali kánon významných děl,

která vnikla před nimi.
Dekonstrukce, marxistická kritika a feminismus již
prokázaly, že „pečlivé čtení“ nemusí text zbožňovat a licho­
tit mu. Nový historismus osvobodil tuto tendenci od kon­
krétních politických programů a dále literárním vědcům
jakéhokoli přesvědčení ukázal, že vůči textům, kterými se
zabývají, můžou být „skeptičtí, obezřetní, demystifikují-
cí, kritičtí, a dokonce nepřátelští“. Zároveň nejlepší novo-
historistická práce nešla tak daleko jako více ideologicky
založené metodologie; neredukovala literární díla na po­
litická prohlášení a nikdy neztratila smysl pro jedinečný
potenciál estetické energie, její schopnost uchovávat pro­
tichůdné interpretace a získávat nové významy v nových
a odlišných kontextech. Některé novohistoristické prá­
ce byly sice lehkovážně zpolitizovány, v ideálním případě
však nebylo cílem obvinit konkrétní spisovatele z jejich po­
litických hříchů, nýbrž vztáhnout estetično k jiným jevům,
a nikoli jej izolovat jako Wolseyho klobouk v hermeticky
uzavřené vitríně.
Jak přesně bychom měli tuto vitrínu otevřít, jak propo­
jovat literární a neliterární texty, jak prokazovat mnoho-
směrné vlivy literatury a na literaturu, jak umělecké dílo
oceňovat a zároveň zkoumat — to byly otázky, na které se
noví historisté pokoušeli odpovědět spíše praxí než teorií.
Než aby nám poskytli obecný výklad o společnosti a litera­
tuře, dali nám spoustu „hustých popisů“ a „pečlivých čte­
ní“, z nichž ty nejlepší, jak snad dosvědčují eseje zahrnu­
té v tomto svazku, plně odměňují námahu potřebnou ke
vstupu do podivných a cizích světů — do oněch algonkin-
ských chýší, do špinavých londýnských uliček a na irská
bramborová políčka —, které nemusejí mít nic společného
s našimi vlastními literárněhistorickými nebo kritickými
obory. A pokud se Novému historismu nepodařilo zanechat
obecnou teorii o tom, jak na sebe literatura a společnost
vzájemně působí, snad je právě tento neúspěch znamením
plodného, byť neřešitelného napětí v jádru hnutí. Noví his­
toristé chtěli zvolit konkrétní text k interpretaci a zároveň
ukázat, jak se tento text rozpouští do svého okolí; chtěli
[306]

zkoumat specifické podmínky jeho vzniku a zároveň vy­

světlit jeho silný účinek na čtenáře v různých dobách a na
různých místech; chtěli se těšit ze složitosti literatury a zá­
roveň dokázat, že tato složitost vlastně není tak pozoru­
hodná, že hladce zapadá do větších společenských a kul­
turních struktur. Avšak to nás přivádí blíže k napětí, které
doprovází veškeré interpretační snahy a přetrvává u Nové­
ho historismu, tak jako tomu bylo u předchozích kritických
škol — napětí mezi uspokojením a zklamáním, jež obě do­
provázejí každou úspěšnou interpretaci, každé vysvětlení
něčeho, co se kdysi zdálo být podivuhodně cizí.
 [307]

POUŽITÁ LITERATURA

Dollimore, Jonathan/Alan Sinfield (eds.): Political Shakespeare:

Essays in Cultural Materialism (Politický Shakespeare.
Eseje ke kulturnímu materialismu), 2. vyd. (Ithaca/London
1994).
Fisher, Philip: „American Literary and Cultural Studies since the
Civil War“ (Americká literární a kulturní studia od občan­
ské války), in: Greenblatt/Gunn, s. 232-250.
Foucault, Michel: Surveiller et punir (Paris 1975), (česky jako
Dohlížet a trestat [Praha 2000]).
Foucault, Michel: Histoire de la sexualité. La volonté de savoir,
sv. 1 (Paris 1976), (česky jako Dějiny sexuality. Vůle k vědě­
ní, díl 1. [Praha 1999]).
Gallagher, Catherine: „The History of Literary Criticism“ (Dějiny
literární kritiky), Daedalus: Journal of the American Acade­
my of Arts and Sciences 126.1 (1997), s. 133-153.
Gallagher, Catherine: „Marxism and the New Historicism“ (Mar­
xismus a Nový historismus), in: Veeser, s. 37-48.
Gallagher, Catherine/Greenblatt, Stephen: Practicing New Histo­
ricism (Nový historismus v praxi), (Chicago 2000).
Gallagher, Catherine/Laqueur, Thomas: The Making of the
Modern Body: Sexuality and Society in the Nineteenth
Century (Utváření moderního těla. Sexualita a společnost
v devatenáctém století), (Berkeley 1987).
Geertz, Clifford: The Interpretation of Cultures (Interpretace kul­
tur), (New York 1973).
Graff, Gerald: „Co-optation“ (Kooptace), in: Veeser, s. 168-181.
Greenblatt, Stephen: „Invisible Bullets: Renaissance Authority
and its Subversion“ (Neviditelné střely. Renesanční autorita
a její subverze), Glyph 8 (1981), s. 40-61.
[308]

Greenblatt, Stephen: „Invisible Bullets“ (Neviditelné střely), in:

týž: Shakespearean Negotiations, s. 21-65.
Greenblatt, Stephen: Renaissance Self-Fashioning: From More to
Shakespeare (Jak renesance utvářela sama sebe. Od Mora
k Shakespearovi), (Chicago 1980).
Greenblatt, Stephen: Shakespearean Negotiations: The Circula­
tion of Social Energy in Renaissance England (Shakespea-
rovská vyjednávání. Proudění společenské energie v rene­
sanční Anglii), (Berkeley 1988).
Greenblatt, Stephen: Learning to Curse: Essays in Early Modern
Culture (Učit se klít. Eseje k raně moderní kultuře), (New
York 1990).
Greenblatt, Stephen: „Murdering Peasants“ (Vraždící rolníci), Re­
presentations 1 (1983), s. 1-29. Přetištěno in: týž: Learning
to Curse, s. 99-130.
Greenblatt, Stephen: „Resonance and Wonder“ (Rezonance
a úžas), in: týž: Learning to Curse, s. 161-183.
Greenblatt, Stephen: „Towards a Poetics of Culture“ (K poeti­
ce kultury), in: Veeser, s. 1-14. Přetištěno in: Greenblatt:
Learning to Curse, s. 146-160.
Greenblatt, Stephen (ed.): The Power of Forms in the English
Renaissance (Moc forem v anglické renesanci), (Norman,
Oklahoma 1982).
Greenblatt, Stephen/Gunn, Gilles (eds.): Redrawing the Bounda­
ries: The Transformation of English and American Literary
Studies (Překreslování hranic. Proměna anglických a ame­
rických literárních studií), (New York 1992).
Howard, Jean E.: „The New Historicism in Renaissance Studies“
(Nový historismus v renesančních studiích), English Litera­
ry Renaissance 16.1 (1986), s. 13-43.
Kermode, Frank: „Art Among the Ruins“ (Umění mezi troskami),
The New York Review of Books, 5. července 2001, s. 59-63.
Laqueur, Thomas W.: „Bodies, Details, and the Humanitarian
Narrative“ (Těla, detaily a humanitářské vyprávění), in:
The New Cultural History (Nová kulturní historic), ed.
Lynn Hunt (Berkeley 1989), s. 176-204.
Litvak, Joseph: „Back to the Future: A Review-Article on the
New Historicism, Deconstruction, and Nineteenth-Century
Fiction“ (Zpět do budoucnosti. Ohlédnutí za Novým histo­
rismem, dekonstrukcí a beletrií devatenáctého století), Te­
xas Studies in Literature and Language 30.1 (1988), s. 120-
149.
Liu, Alan: „The Power of Formalism: The New Historicism“ (Moc
formalismu: Nový historismus), English Literary History
56.4 (1989), s. 721-771.
 [309]

Michaels, Walter Benn: „Race into Culture: A Critical Genealogy

of Cultural Identity“ (Rasa do kultury. Kritická genealogie
kulturní identity), Critical Inquiry 18 (1992), s. 655-685.
Michaels, Walter Benn: „The Victims of New Historicism“ (Obě­
ti Nového historismu), Modern Language Quarterly 54.1
(1993), s. 111-120.
Miller, J. Hillis: „Presidential Address 1986. The Triumph of Theo­
ry, the Resistance to Reading, and the Question of Material
Base“ (Předsednická řeč 1986. Triumf teorie, odpor ke čtení
a otázka materiální báze), PMLA 102 (1987), s. 281-291.
Montrose, Louis: „The Elizabethan Subject and the Spenserian
Text“ (Alžbětinský subjekt a spenserovský text), in: Litera­
ry Theory /Renaissance Texts, eds. Patricia Parker/David
Quint (Baltimore 1986), s. 303-340.
Montrose, Louis: „New Historicisms“ (Nové historismy), in:
Greenblatt/Gunn, s. 392-418.
Montrose, Louis: „A Poetics of Renaissance Culture“ (Poetika re-
nesační kultury). Recenze knihy S. Greenblatta Renaissance
Self-Fashioning, Criticism 23.4 (1981), s. 349-359.
Montrose, Louis: „Professing the Renaissance: The Poetics and
Politics of Culture“ (Vyznávat renesanci. Poetika a politika
kultury), in: Veeser, s. 15-36.
Montrose, Louis: „The Purpose of Playing: Reflections on a Shake­
spearean Anthropology“ (Účel hraní. Úvahy o shakespearov-
ské antropologii), Helios 7.2 (1979-1980), s. 51-74.
Montrose, Louis: „Renaissance Literary Studies and the Subject
of History“ (Literární studie o renesanci a subjekt dějin“),
English Literary Renaissance 16.1 (1986), s. 5-13.
Mullaney, Steven: „After the New Historicism“ (Po Novém historis­
mu), in: Alternative Shakespeares (Alternativní Shakespearo­
vé), ed. Terence Hawkes, díl 2. (London 1996), s. 17-37.
Papoušek, Vladimír: „Nový historismus a kontext americké lite­
rární vědy“, in: Aleš Haman / Jiří Holý / Vladimír Papou­
šek: Kritické úvahy o západní literární vědě, (Praha 2006),
s. 181-197.
Pechter, Edward: „The New Historicism and its Discontents“ (Nový
historismus a jeho neduhy), PMLA 102 (1987), s. 292-302.
Plotz, John: Recenze knihy C. Gallagherové a S. Greenblatta
Practicing New Historicism, Modem Language Quarterly
62.3 (2001), s. 285-290.
Porter, Carolyn: „Are We Being Historical Yet?“ (Jsme už historič­
tí?), South Atlantic Quarterly 87 (1988), s. 743-785. Přetiš­
těno in: Carroll, David (ed.): The States of „Theory“: History,
Art, and Critical Discourse (Stavy „teorie“. Dějiny, umění
a kritický diskurs), (Stanford 1990), s. 27-62.
[310]

Procházka, Martin: „Doslov: Nový historismus. Stephen Green­

blatt a střet kultur při dobývání Ameriky“, in: Stephen
Greenblatt. Podivuhodná vlastnictví. Zázraky Nového svě­
ta, přeložila Lucie Johnová, (Praha 2004), s. 221-233.
Veeser, H. Aram (ed.): The New Historicism (Nový historismus),
(New York 1989).
Wayne, Don: „Power, politics, and the Shakespearean text: recent
criticism in England and the United States“ (Moc, politika
a shakespearovský text. Nedávné příspěvky v Anglii a Spo­
jených státech“, in: Shakespeare Reproduced (Reprodukova­
ný Shakespeare), ed. Jean E. Howard/Marion F. O’Connor
(New York 1987), s. 47-67.
White, Hayden: Metahistory: The Historical Imagination in Nine­
teenth-Century Europe (Metahistorie. Historická imaginace
v Evropě v devatenáctém století), (Baltimore 1973).
White, Hayden: „New Historicism: A Comment“ (Nový historis­
mus. Komentář), in: Veeser, s. 293-302.
White, Hayden: Tropics of Discourse: Essays in Cultural Criti­
cism (Tropy diskursu. Eseje ke kulturní kritice), (Baltimore
1978).
Williams, Raymond: Marxism and Literature (Marxismus a lite­
ratura), (Oxford 1977).
 [311]

JMENNÝ REJSTŘÍK

Ve jmenném rejstříku nejsou zahrnuta

jména osob z lékařských zápisů, policejních zpráv či pitevních
protokolů a též jména literárních a mytologických postav.

Abzug, R. 161 Bahti, T. 65

Albert Veliký 219 Bachtin, M. 75
Allenová, P. 40 Baines, R. 92, 96
Alpers, P. 252 Bakeless, J. 92
Alpersová, S. 252 Barbauldová, A. L. 259
Althusser, L. 49, 72, 73, 250 Barish, J. 63, 64
Altshuler, D. 210 Barthes, R. 63
Altshulerová, L. A. 210 Bartoňová, A. 193
Alžběta I. 39, 40, 41, 77, 78, 83, Bataille, G. 229
145, 146, 147 Bateson, G. 17, 22
Anderson, P. 44, 49 Baudelaire, Ch. 30
Anstey, R. 163 Baxandal, M. 262
Appiah, K. A. 158, 159 Bayle, P 28
Arae, J. 150 Behnová, A. 271
Aristotelés 21, 26, 215, 219 Beier, A. L. 130
Aubrey, J. 93 Belo, J. 17
Auden, W. H. 13, 279 Bembo, P. 94
Augustin, sv. 189 Benjamin, W. 66, 162, 163,
Aulenti, G. 218 261, 262
Austen, F. W. 190 Bennett, T. 73, 74
Austen, Ch. J. 190 Bennett, W. J. 157, 158, 159
Austenová, C. 190 Bennettová, J. W. 61
Austenová, J. 166, 189 Béraud, J. 217
Austenová, M. 189 Bersani, L. 252
Bezalel, J. ben 210
Bacon, F. 74, 107, 108 Bigges, W. 112
[312]

Black, M. 18 David, J. B. 148

Bloch, R. H. 252 Davies, J. 259
Bobbitt, P. 115 Davis, L. J. 166
Boerhaave, H. 167, 168, 169, de Man, P. 293
182 De Bry, T. 100, 101, 103, 109
Bolingbrok, H. 40, 121 Defoe, D. 162, 166
Bolton, J. 7, 277 Denham, J. 259
Bouchard, D. 66 Derrida, J. 75, 293
Bourdieu, P. 51, 82 Dews, P. 49
Brecht, B. 189, 297 Dickens, Ch. 21, 23, 189, 190,
Brod, M. 117, 291 288, 304
Brook, T. 155 Dočkal, A. 275
Brooke, C. F. T. 96, 98 Dollimore, J. 46, 47, 50, 54, 55,
Brooks, C. 283 57, 58, 59, 64, 73, 96, 147,
Brown, P. 161 283
Burckhardt, J. 30, 57, 58, 60 Dombey, P. 166
Burke, K. 22 Donne, J. 55, 56, 147
Burnet, G. 192 Dover Wilson, J. 40, 41, 42
Burney, I. 161 Drager, H. H. 18
Bush, G. 220 Drakakis, J. 96, 112
Bynum, W. F. 171 Droysen, J. G. 30
Du Boisová, P. 53, 159
Caillebott, G. 218 Dubuffe, G. 217
Calabresi, G. 115 Dudenová, B. 221
Carroll, D. 60 Dürer, A. 89, 216, 217
Carson, J. 108
Cavendish, G. 193 Eagleton, T. 53, 56, 57, 66, 74
Cézanne, P. 218 Edgeworthová, M. 245, 246
Clark, A. 93 Edwards, P. 61
Clark, T. N. 148 Ellis, J. 49
Cobbett, W. 226, 227, 230, 231, Empson, W. 121
233, 238, 239, 247, 303 Engelsteinová, L. 161
Cohen,W. 197, 203 Estienn, H. 94
Cohnová, A. R. 210
Colaiacomová, P. 147 Feher, M. 221
Coleman, W. 176 Felix, A. 97
Coleridge, S. T. 259 Ferguson, F. 161
Collins, D. S. 201 Fergusonová, F. 252
Coolidge, J. Ill Ferriar, J., z Manchesteru 174,
Cortés, H. 212, 216 175, 176
Cowardová, R. 49 Fielding, H. 162
Cromwell, O. 122 Fineman, J. 252
Culler, J. 56 Fish, S. 64
Cunningham, J. V. 215, 219 Fisher, P. 297, 301
Flaubert, G. 30, 184, 189
 [313]

Fleischmann, K. 208, 209 Haber, S. 161, 164

Foucault, M. 32, 49, 63, 65, 66, Hakluyt, R. 104, 105, 110
71, 86, 221, 270, 275, 281, Harding, D. P. 193
282, 289 Harman, T. 129, 130, 131, 132,
Franklin, W. 106 133, 136, 138, 139
Freud, S. 19, 221, 273 Harriot, T. 92, 93, 94, 95, 96,
Freundová, V. 94 98, 99, 100, 101, 102, 103,
Friedman, D. 107 105, 106, 107,108,109,
Frye, N. 16, 21, 95, 96, 279, 110, 111, 112, 113, 114,
281 115, 116, 117, 119, 124,
Fulka, J. 63 136, 141, 144, 148, 290,
293, 294, 296
Gagnierová R. 191 Harrison, G. B. 93
Gallagherová, C. 161, 180, 200, Harsnett, S. 88
220, 221,223,249,252, Haskell, T. L. 161, 173, 187,
267, 268, 270, 272, 273, 188
275, 277, 278, 280, 281, Hasseová, L. 161, 166
288, 298, 301, 302, 303 Hathaway, B. 215
Geertz, C. 13, 80, 148, 258, Hawkins, J. 104
271, 275, 278, 279, 280, Hayden, W. 26, 48, 64, 65, 67,
281, 288, 301 68
Getty, J. P. 215 Haydn, F. J. 182
Giddens, A. 50 Hazlitt, W. 144
Godwin, W. 242 Henchmanová, A. 277
Goldberg, J. 45, 54, 55, 147 Henriquesová, J. 63
Gombrich, E. H. 18 Herder, J. G. von 253, 254, 255,
Goodman, N. 14, 18, 22 256, 257, 263, 301, 304
Graff, G. 278 Hérodotos 94
Graves, R. 23 Heydrich, R. 210
Grebeníčková, R. 262 Heywood, T. 87
Greenblatt, S. 7, 9, 39, 45, 54, Hill, Ch. 83
55, 59, 62, 77, 84, 85, 86, Hilský, M. 137
87, 88, 89, 92, 96,119,147, Hitler, A. 210
150, 151, 161, 192, 198, Hobbes, T. 147
220, 223, 249, 252, 267, Hodek, B. 194
268, 271, 274, 275, 276, Hogarth, W. 18
277, 279, 280, 281, 282, Hogg, J. 18
283, 284, 285, 286, 287, Holinshed, R. 141
288, 289, 290, 291, 292, Holland, N. N. 64, 132
293, 294, 295, 296, 298, Hollier, D. 252
299, 300, 301, 302, 303 Hollwayová, W. 63
Greene, T. 205, 206 Holquist, M. 75
Gunn, G. 272, 274 Honour, H. 216
Günther (Sturmbannfuhrer) 211 Hooker, R. Ill
Guy, W. A. 174 Houghton, J. 228, 229, 230, 233
[314]
Howard, J. 164, 188
Howard, R. 65
Howardová, J. E. 45, 54, 197,
201, 272, 276, 281, 288,
289, 292
Hughes, J. 24
Hullová, I. 161
Hume, D. 116, 165, 166
Hunter, W. 170, 171, 172, 173,
174
Huntová, L. 252, 276, 297
Hutchinsonová, L. 259
Chambers, R. W. 58
Chapman, R. W. 189, 190
Chaucer, G. 220
Chodorowová, N. 63
Ingarden, R. 296
Jacquot, J. 92, 94, 98
Jakub I. 55, 60, 68, 77, 147
Jana z Lancasteru 127
Janderová, D. 161
Jardinová, L. 54
Jauss, H. R. 64, 296
Jay, G. S. 88
Jindřich IV. 125, 134, 290
Jindřich V. 136, 141, 144
Jindřich VI. 118
Jindřich VIII. 192
Johnsonová, B. 150
Joinville, J. de 213, 214
Jonson, B. 55, 69, 70, 72, 137,
147
Jordanus 214
Josek, J. 104
Kafka, F. 117, 210, 291, 292
Kalvín, J. 110, 111
Kannová, C. 55
Kaplan, S. L. 66
Karel V. 216
Kautsky, K. 58
Kean, Ch. 192
Keats, J. 259, 283
Keble, J. 111
Keightley, D. 166
Kepler, J. 107
Kermode, F. 302
King, L. S. 182
Kinney, A. F. 201
Kleinová, R. 53
Knapp, S. 252, 273
Knight, D. 227
Kolodnyová, A. 157, 158
Kreilkamp, I. 277
Kuppermanová, K. 0.101,105,
108, 129
Kyd, T. 98
Kýros (král) 97
Lacan, J.-M. É. 84, 250
LaCapra, D. 47, 66, 67, 75, 91
Lambarde, W. 39, 40
Langer, S. 14, 18
Lanyerová, A. 259
Laqueur, T. W. 161, 221, 252,
270, 271, 273, 276, 277,
281, 297, 298, 299, 302
Lauretis, T. de 50
Laversová, A. 63
Lawson, A. 264
Lefranc, P. 99
Lentricchia, F. 44, 45, 57
Lesserová, W. 161, 166
Lev X. (papež) 94
Levi, P. 161
Levin, R. 62
Lévi-Strauss, C. 20
Levý, M. 189
Litvak, J. 284
Liu, A. 277, 284, 286, 289, 293,
303
Longhurst, D. 56
Low (rabbi) 210
Ludvík, sv. 213, 214
Lukács, G. 189, 297
Mably, G. B. de 28
 [315]

MacDonald, M. 185 More, T. 54, 58, 84, 135, 147,

Macfie, A. L. 166 148, 200, 272
Mack, M. 118 Moretti, F. 41, 95, 96
Macherey, P. 73 Mullaney, S. 45, 55, 141, 147,
Machiavelli, N. 36, 94, 95, 96, 280, 282, 301
97, 98, 99, 101, 102, 105,
116, 142, 290 Naddaffová, R. 221
Malthus, T. 234, 240, 241, 242, Neale, J. E. 147
243, 244, 246, 247, 303 Neill, J. T. Me. Ill
Mandevill, J. 214 Nekula, M. 277
Mandler, P. 161
Manet, E. 218 O’Connorovà, M. F. 197
Manuel, F. E. 253 Onufer, P. 74
Marantzová, R. 174 Orgel, S. 54, 55, 147
Marcus, L. 54
Marlowe, Ch. 92, 95, 96, 98, Papoušek, V. 282
99, 102, 111, 142 Parkerová, P. 50, 82
Maroti, A. 55 Parsons, R. 98
Marx, K. 73, 180 Passeron, J.-C. 82
McCanles, M. 47 Patrizi, F. 215
McGowan, R. 161 Pease, D. 150
McKeon, M. 165 Peele, G. 79
McLaneová, M. 277 Pechter, E. 197, 291
Mead, M. 17, 22 Pelikán, Č. 275
Mellon, A. W. 215 Percy, W. 18
Merleau-Ponty, M. 14 Place, F. 242, 244, 245, 246
Methan, M. C. 182 Plotz, J. 277, 298
Michaels, W. B. 150, 159, 252, Pocock, J. G. A. Ill, 112
273, 276, 277, 278, 294, Polo, M. 214
295 Pompilius, N. 97
Michelet, J. 30 Popham, J. 94, 95
Miller, D. A. 147, 191, 252 Porter, R. 171
Miller, D. L. 88 Porterová, C. 150, 151, 152,
Miller, J. H. 9, 291, 293 155, 294, 295
Milton, J. 56 Poster, M. 66
Moličre 24 Pound, E.264
Monet, C. 218 Procházka, M. 282
Montaigne, M. de 94, 253, 301 Puttenham, G. 53, 76
Montejo, F. de 212 Pye, Ch. 147
Montrose, L. A. 7, 43, 44, 54,
59, 62, 77, 78, 79, 80, 81, Quayle, D. 220
82, 83, 84, 89, 200, 205, Quinn, D. B. 92, 100, 112
273, 276, 277, 278, 280, Quint, D. 50, 82
282, 283, 285, 286, 287,
289, 303 Rabkin, N. 144
[316]

Racine, J. 24 Sharpe, W. 163

Rackinová, P. 272 Shils, E. 148
Rahm, K. 210 Shirley, J. W. 92, 95, 107
Raleigh, W. 92, 93, 94, 95, 96, Schiller, F. 256
98, 99, 100, 102, 111, 228, Schlegel, F. von 256
229 Schleiermacher, F. E. D. 256
Ranke, L. von 30 Schoenberg, A. 18
Raphael, D. D. 166 Schreyer, J. 172
Ricardo, D. 245, 246, 247, 303 Schwartz, M. M. 55
Ricoeur, P. 19 Sidney, P. 50, 77, 78, 89, 286
Richard IL 39, 40, 41, 42, 118, Sinfield, A. 50
134, 143 Sládek, J. V. 134
Richard III. 116, 148 Smith, A. 165, 166, 188, 243
Richardson, S. 162 Smith, L. B. 94
Robinsonová, M. 259 Smith, T. P. 182
Rogin, M. 252 Smithová, Ch. 259
Rosen, E. 107 Soukup, D. 18
Rukeyserová, M. 92 Sparke, J. 104, 105
Ryan, K. 54 Spengler, O. 30
Ryan, M. J. 173 Spenser, E. 77, 83, 84, 109, 212
Ryle, G. 279 Spinoza, B. de 19
Star, A. 277
Salaman, R. N. 220, 221, 228, Stam, R. 161, 252
229, 236 Sterne, S. 271
Salgado, G. 129, 131 Stevens, W. 18
Salitermanová, G. 161 Stone, L. 62, 70, 83, 136, 161
Saudek, E. A. 143 Stoweová, H. B. 164
Scottová, J. 161 Strachey, W. 94, 100
Selby-Bigge, L. A. 165 Strathmann, E. A. 93, 96, 98
Selkirk, A. 166 Strong, J. 163
Sérusier, P. 217 Stroud, B. 166
Shakespeare, W. 7, 39, 40, 41, Swammerdam, J. 172
42, 47, 54, 55, 56, 70, 71, Sylvester, R. S. 148, 193
77, 85, 88, 95, 96, 104,
117, 118, 122, 124, 126, Šmeral, T. 180
129, 131, 132, 133, 134, I
135, 136, 141, 142, 144, Taylor, G. 141, 143, 144
145, 146, 147, 148, 149, Taziová, N. 221
192, 194, 197, 198, 199, Teichgraeber, R. 166
200, 202, 271, 272, 273, Tennenhouse, L. 54, 55
274, 278, 286, 288, 290, Therbom, G. 49
291, 292, 293, 295, 296, Thomas, B. 155
300, 304 Thomas, K. 62, 80, 81, 83
Shapirová, B. 162 Thompson, E. P. 234, 235, 236,
Sharpe, G. 163 237, 238, 302
 [317]

Tillyard, E. M. W. 56, 60 Wayne, F. 106

Tilsch, E. 190 Weimann, R. 47
Tilschová, T. 190 Weinberg, B. 215
Titus Livius 97, 102 Welberryová, C. 161
Todorov, T. 65 Whigham, F. 134
Tomáš Akvinský 219, 253 White, H. 26, 48, 64, 65, 67, 68,
Traugott, J. 41 274, 276, 280, 281, 282
Trávníček, J. 277 White, J. 100, 103, 109
Trigger, B. G. 100 Widdowson, P. 56
Tsuová, J. 277 Wilde, O. 191
Turner, V. 80, 81, 128 Williams, R. 46, 48, 49, 51, 53,
82, 222, 223, 283, 302
Upton, J. 118 Williams, W. C. 264
Urbánek, Z. 119 Winstanley, G. 259
Ure, P. 39 Wolffová, J. 48
Urwinová, C. 63 Wollheim, R. 14
Wolsey, T. (kardinál) 192, 193,
Veeser, H. A. 200, 277, 281 194, 195, 288, 305
Venn, C. 63 Wood, W. 108
Vickers, B. 118 Wordsworth, W. 259
Vico, G. 253 Wright, Louis B. 94
Virchow, R. 182, 183, 184 Wrothová, M. 259
Vodička, F. 296 Wylie, A. H. 179
Voltaire, F. M. 28, 116
Yeats, W. B. 13, 119
Wagner, R. 47 Young, A. 230, 231, 232, 233,
Walker, G. 131 234, 237, 240, 247
Walkerdineová, V. 63
Walpole, H. 192 Zelnik, R. 161
Waters Bennettová, J. 61 Zitner, S. P. 123
Watt, L 162 Zola, É. 166, 184, 189
Wayne, D. E. 47, 53, 54, 55, 69, Zuna, M. 108
70, 72, 200, 283
[318]

TEORETICKÁ KNIHOVNA
svazek 10

Jonathan Bolton (ed.)

NOVÝ HISTORISMUS / NEW HISTORICISM

Kniha byla edičně připravena v rámci grantového projektu

Teoretická knihovna II (DA04P01OUK010)
financovaného Ministerstvem kultury ČR
a vedeného ediční radou ve složení:
Jiří Trávníček, Miroslav Červenka a Miroslav Balaštík

Texty vybral, předmluvu a doslov napsal Jonathan Bolton

Přeložili: Marek Sečkař a Olga Trávníčková
Odborná revize textu: Jiří Trávníček
Redaktorka: Alena Němcová
Obálka a osnova grafické úpravy: Boris Mysliveček
Sazba písmem New Brunswick: Petr M. Dorazil

Vydal Host - vydavatelství, s. r. o.

Radias 5, 602 00 Brno, tel./fax: 545 212 747
roku 2007 jako svou 325. publikaci
Vydání první. 318 stran
Tisk a knihařské zpracování Reprocentrum Blansko

www.hostbrno.cz
e-mail: redakce@hostbrno.cz
V Teoretické knihovně dosud vyšlo:
Sv. 1: Jonathan Culler:
Krátký úvod do literární teorie
Sv. 2: Robert Scholes / Robert Kellogg:
Povaha vyprávění
Sv. 3: George Lakoff / Mark Johnson:
Metafory, kterými žijeme
Sv. 4: Northrop Frye:
Anatomie kritiky
Sv. 5: Ivo Osolsobě:
Ostenze, hra, jazyk —
sémiotické studie
Sv. 6: Hugo Friedrich:
Struktura moderní lyriky
Sv. 7: Jiří Trávníček:
Příběh je mrtev? — Schizmata
a dilemata moderní prózy
Sv. 8: Petr A. Bílek:
Hledání jazyka interpretace
k modernímu prozaickému textu
Sv. 9: Peter Szondi:
Úvod do literární hermeneutiky
Sv. 11: Pavel Janáček:
Literární brak — Operace
vyloučení, operace nahrazení,
1938-1951
Sv. 12: Mark Turner:
Literární mysl
Sv. 13: Wojciech Kalaga:
Mlhoviny diskursu
Sv. 14: Ruth Ronenová:
Možné světy v teorii literatury
Sv. 15: Bohumil Fořt:
Úvod do sémantiky fikčních
světů
Sv. 16: Josef Vojvodík:
Imagines corporis — Tělo
v české moderně a avantgardě

Připravujeme:
Sv. 17: José Ortega y Gasset:
Meditace o Quijotovi
Sv. 18: Alberto Manguel:
Dějiny čtení

Teoretická knihovna vychází

ve spolupráci s Katedrou české
literatury a literární vědy FF UK
v Praze a s Ústavem pro českou
literaturu AV ČR.