MASARYKOVA UNIVERZITA

PEDAGOGICKÁ F A K U L T A
Katedra občanské výchovy

Politické změny v meziválečném období a jejich

odraz v české literatuře

Bakalářská práce

Brno 2013

Vedoucí práce: doc. PhDr. Marta Goňcová, CSc. Autor práce: Veronika Badinová
Bibliografický záznam:
BADINOVÁ, Veronika. Politické změny v meziválečném období a jejich odraz v české
literatuře: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra
občanské výchovy, 2013. 56 L, 7 1. příl. Vedoucí bakalářské práce doc. PhDr. Marta Goňcová,
CSc.

Anotace:
Bakalářská práce „Politické změny v meziválečném období a jejich odraz v české
literatuře" pojednává o konkrétních politických krocích československé vlády v letech 1918-
1938. Práce se věnuje podobě kultury v meziválečném období, reakcím literatury na politické
události. Zabývá se odrazem politické situace a dobové atmosféry v proletárske literatuře,
protifašistické a protiválečné tvorbě Karla Čapka. Práce také představuje ohlas Mnichovské
dohody ve sbírkách Františka Halase a Vladimíra Holana a protifašistickou dramatickou
tvorbou Jiřího Voskovce a Jana Wericha

Annotation:
Bachelor thesis „Political changes in period between wars and their reflection in Czech
literature" deals with specific political steps of Czechoslovakia's government in 1918-1938.
The thesis applies cultural form in inter-war period, literature reactions on political events.
It deals with the reflection of political situation and period atmosphere in proletarian
literature, Karel Čapek's antifascist and antiwar production. The thesis introduces response
of Munich Pact in collections of poems of František Halas and Vladimír Holan and antifascist
drama of Jiří Voskovec and Jan Werich, too.

Klíčová slova:
Československo, meziválečné období, politika, kultura, literatura, Karel Čapek,
Osvobozené divadlo

Keywords:
Czechoslovakia, inter-war period, politics, culture, literature, Karel Čapek, Freed
theatre

1
Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně, pouze s využitím

pramenů uvedených v seznamu literatury

V Brně, dne Podpis studenta:

2
Poděkování

Ráda bych touto cestou poděkovala doc. PhDr. Martě Goňcové, CSc. za odborné
vedení, vstřícný přístup a pomoc při zpracování bakalářské práce.

3
Obsah:

1. Úvod 6
2. Politické změny v meziválečném období 8
2.1. Poválečná situace, vznik samostatného Československa 8
2.2. Formování dělnického hnutí v ČSR 8
2.3. Revoluční krize 1920 9
2.4. ČSR a zahraniční politika v letech 1921-1923 10
2.5. Vládní krize let 1925-1926 11
2.6. Světová hospodářská krize ve 30. letech 12
2.7. Růst německého národního socialismu a fašismu v ČSR 13
2.8. Vnitřní a zahraniční politika ČSR v letech 1932-1934 14
2.9. Parlamentní a prezidentské volby 1935 15
2.10. Postavení a aktivita SdP 16
2.11. Rostoucí německá agrese 18
2.12. Spolupráce Německa s Anglií a Francií 19
2.13. Hitlerovo memorandum a Mnichovská dohoda 20

3. Česká kultura meziválečného období 22

3.1. Zlatá léta české kultury 22
3.1.1. Školství, věda a výzkum, sport 22
3.1.2. Divadlo a hudba 23
3.1.3. Architektura, sochařství, malířství 24
3.2. Postavení české kultury v politické situaci 30. let 26
3.2.1. Levá fronta 26
3.2.2. Reakce na události v Německu a ve Španělsku 27

4. Reakce české literatury na politické události 30

4.1. Proletárska literatura 30
4.2. Karel Čapek v boji za mír 31
4.2.1. R.U.R 32
4.2.2. Továrna na Absolutno a Krakatit 33
4.2.3. Válka s Mloky 34
4.2.4. Bílá nemoc 36
4.2.5. Matka 38

4
 4.2.6. Čapkova politická angažovanost 39
4.3. Mnichovská dohoda v poezii konce 30. let 40
4.3.1. Torzo naděje Františka Halase 40
4.3.2. Září 1938 Vladimíra Holana 41
5. Protifašistická dramatická tvorba Osvobozeného divadla 43
5.1. Osel a stín 43
5.2. Kat a blázen 44
5.3. Rub a líc 46
5.4. Těžká Barbora 48
5.5. Pěst na oko aneb Caesorovo finále 49

6. Závěr 52
7. Literatura 54
8. Seznam příloh 56
9. Přílohy 57

5
1. Úvod

Bakalářská práce se věnuje problematice politického vývoje po vzniku samostatné

Československé republiky v roce 1918 až po konec září 1938, kdy byla evropskými
mocnostmi podepsána Mnichovská dohoda a pod správu Německa se tak dostalo pohraničí
Československa. Tematika historického vývoje a především tedy jednání vnitřní i zahraniční
politiky ČSR, v mnohém spíše politiky ústupků, a zároveň agresivní politické kroky
nacistického souseda, jsou důležitou součástí jak výuky dějepisu, tak společenských věd.
Avšak nejen političtí činitelé zasahovali do dění v československém státě. Kromě
zpravodajství v podobě rozhlasu či tisku, informovali o stavu situace v ČSR i ve zbytku
Evropy především osobnosti kultury a literatury. V této bakalářské práci si představíme
zejména ofenzivní funkci české kultury, s důrazem na českou literaturu a dramatiku
meziválečného období jako prostředku boje proti intervencím fašistické a nacistické ideologie
do střední Evropy, s přihlédnutím na reakce kulturních a literárních osobností
např. na občanskou válku ve Španělsku.
Stejné snahy jako v českém prostředí můžeme najít také v literatuře slovenské
či německé. Němečtí autoři byli také pro svůj odpor k nacismu nuceni ve 30. letech opustit
Hitlerovu říši a emigrovat do Ameriky či Švýcarska, jako např. spisovatel historických
románů Lion Feuchtwanger nebo Stefan Zweig, který v exilu neunesl tíživost situace
a spáchal sebevraždu. Někteří hledali první útočiště právě v Československé republice, kde
se jim po útěku dařilo i publikovat. Nejvýznamnějším je pravděpodobně Klaus Mann, autor
kritického románu, jenž ostře útočí na prospěchářství přívrženců nacismu a vůbec na celou
nesmyslnou mašinérii vyvražďovaní nepohodlných lidí, vydaného pod názvem Mefisto.
Jedním z dalších odpůrců německého nacismu byl i Rakušan žijící v Praze a řadící se mezi
autory pražské-německé literatury Robert Musil. Ostatně na konci 30. let nesměla většina
pražských-německých spisovatelů pro svůj židovský původ publikovat.
Přestože byl v letech 1918-1938 (a dlouhá léta poté) spojen český národ s národem
slovenským, tato práce se zabývá pouze českou kulturou a literaturou. Bylo by rozhodně
zajímavé prozkoumat také vliv slovenských osobností na celorepublikovou obranu
demokracie, bohužel vzhledem k rozsahu práce se nelze věnovat podrobně ani všem aspektům
české literatury. Alespoň za zmínku však stojí protifašistická poezie Jána Jesenského,
politická angažovanost básníka, žurnalisty a člena Levé fronty Laca Novomeského, který

6
společně s Ladislavem Holdošem přinesl podrobné reportáže ze španělské občanské války,
či publicistika Vladimíra Clementise nebo Jána Poničana.
Bakalářská práce se snaží nalézt konkrétní případy interakce politiky a literatury,
popř. kultury a dokázat, že stejně jako svou legislativou může politika ovlivňovat literaturu,
může i literatura svými vlastními prostředky a nástroji masově ovlivňovat politiku. Ponejvíce
se budeme věnovat přednímu českému zastánci demokracie, blízkému příteli prvního
československého prezidenta T. G. Masaryka, Karlu Čapkovi.
Jako samostatná kapitola je zde uvedena a analyzována protifašistická dramatická
tvorba Osvobozeného divadla, respektive tedy tvorba dramatiků Jiřího Voskovce a Jana
Wericha. Do této práce je zařazena zcela přirozeně, protože naplňuje danou tematiku
a aktivně reaguje na politické události meziválečného období. Není na ni pohlíženo jako
na tvorbu předně divadelní, jelikož k rozboru dochází na základě vydaných dramatických
textů, tudíž konkrétních literárních děl.

7
2.Politické změny v meziválečném období

2.1. Poválečná situace, vznik samostatného Československa

Na konci první světové války došlo k rozpadu císařského Německa a rakousko-
uherské habsburské monarchie. 28. října byla v Praze vyhlášena samostatná Československá
republika, přestože válka dosud neskončila. Až 3. listopadu přijalo kapitulaci Rakousko
a 11. listopadu konečně i Německo. Udržení existence nově vzniklého Československa a další
rozvoj republiky měl na starosti Národní výbor, v jehož čele stanula pětice hlavních osobností
převratu - Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Vávro Šrobár.
Národní výbor přebral administrativní systém od habsburské monarchie, vydal
sedmnáct dekretů a nakonec přijal prozatímní ústavu. 14. listopadu 1918 se konalo první
zasedání Národního shromáždění, kde bylo ústy Karla Kramáře oficiálně vyhlášeno sesazení
Habsburků a Československo prohlášeno republikou. Prezidentem nového státu se stal Tomáš
Garrigue Masaryk, Karel Kramář předsedou vlády.
Jako jedny z prvních musela Kramářova vláda řešit problémy východoslovenského
separatistického hnutí a snahy připojit Slovensko k Maďarsku, dále stála v opozici německým
pohraničním provinciím v Československu, které zprvu žádaly samosprávu a později
připojení k Rakousku. V tomto ohledu se projevoval záměr Ebertovy vlády v Německu spojit
Německo s Rakouskem a pohraničními oblastmi Československa a dát tak možnost vzniku
velkému německému státu.

2.2. Formování dělnického hnutí v CSR

V obecních volbách 15. června 1919 zvítězila sociální demokracie včele
s Vlastimilem Tusarem. Dosavadní vláda padla a nahradila j i koalice sociálně demokratické
a agrární strany, za plné podpory prezidenta republiky T. G. Masaryka. Program Tusarovy
vlády se vyjadřoval k stále více žádané socializaci jako k jednomu ze svých cílů, jehož však
nebude dosahováno radikálními postupy. Tusar kladl důraz především na oslabení sílícího
revolučního dělnického hnutí.
Poté, co Tusar souhlasil s Kramářovým rozhodnutím vyslat československé legie
do boje proti Rudé armádě, a po neúspěchu se od této akce distancoval, prohloubily
se názorové rozdíly v rámci strany. Prostor se tak dostal jedné části levicové strany, která

8
představila svůj požadavek ke vzniku rad, jež by měly zastupovat zájmy dělnictva v celé
republice. 7. prosince 1919 se ustanovila samostatná skupina nesoucí název marxistická
levice, jejíž evidentní snahou bylo dosažení socialistické revoluce. Popularita u veřejnosti
byla potvrzena v parlamentních volbách v roce 1920, kdy opět zvítězila sociální demokracie,
tentokráte však ve smyslu marxistické levice a revolučního hnutí.

2.3. Revoluční krize 1920

Prvotní Masarykův záměr vytvořit spojenectví pěti států - Československa, Polska,
Rumunska, Jugoslávie a Řecka se neuskutečnil. Namísto toho vzniklo užší uskupení, které
vešlo do dějin jako tzv. Malá dohoda - spolupráce Československa, Rumunska a Jugoslávie.
Následně byly také nevázány mírové vztahy mezi Československem a Rakouskem, později
i Německem. Kritickou zůstávala situace v Polsku a Maďarsku.
Zároveň se začaly projevovat snahy o navrácení mocenských poměrů, jaké byly
nastoleny v období před válkou. V roce 1920 se tak dostává Versailleský systém do rozporu
jak se socialistickým hnutím, tak s monarchistickým. Cílem kritiky se pro svou úzkou
spolupráci s Francií a podporu Versailleské mírové smlouvy stává i Československo.
Vše je vyhroceno vpádem polské armády pod vedením francouzských generálů
do Ruska. Po začátečních úspěších však musela polská vojska ustoupit Rudé armádě. Těmito
událostmi bylo značně ovlivněno levicové hnutí v Československu, které se po květnových
parlamentních volbách vcelku uklidnilo. I tentokráte stanul v čele vlády Vlastimil Tusar. Proti
jeho programu ale vystoupila velká část sociálních demokratů (tzv. marxistická levice)
s prohlášením o odsouzení politiky vlastní strany. Tímto krokem dali opět průchod
revolučním snahám.
Revoluční hnutí vyvrcholilo v létě roku 1920, kdy stále rostly počty stávkujících,
docházelo k otevřeným konfliktům a sabotážím (především na území Slovenska
a Podkarpatské Rusi). Postupně se hnutí rozšiřovalo až na mezinárodní úroveň, když začalo
spolupracovat s Polskem a Ruskem. Tusarova vláda nejdříve vyslala vojenské oddíly
na československo-polské hranice, hranice následně zcela uzavřela, izolovala jednotlivá
centra hnutí v českých zemích, na Slovensku a Podkarpatské Rusi, přičemž na území
Slovenska a Podkarpatské Rusi vyhlásila stanné právo. Těmito a dalšími kroky se podařilo
vládě oslabit revoluční hnutí v celé republice.
„ Současně Československo jako jeden z prvních kapitalistických států zahájilo jednání
se sovětskou vládou v Rusku a právě v létě 1920 přijel do Československa první oficiální

9
zástupce sovětské vlády. Československá vláda vyhlásila také 9. srpna oficiálně neutralitu
v polsko-ruském konfliktu. V polovině srpna došlo však k zásadnímu zlomu celé mezinárodní
situace. V rozhodující bitvě o Varšavu, která probíhala ve dnech 15.-19. srpna, byla Rudá
armáda poražena a nucena ustoupit z polského území. íd

14. září 1920 podala Tusarova vláda demisi. Hned druhý den jmenoval prezident T. G.
Masaryk vládu novou, do jejíhož čela postavil Jana Černého. Vláda byla tvořena tzv. Pětkou -
zástupci pěti hlavních politických stran - Švehla, Rašín, Bechyně, Stříbrný a Šrámek.
Černého vláda vzápětí získala podporu českých, slovenských i německých politických stran
a mohla tak vejít do ostrého boje proti revolučnímu hnutí a marxistické levici.
Na základě rozhodnutí soudu musela sociální demokracie vyklidit prostory Lidového
domu, kde do té doby sídlila. Se souhlasem předsedy Černého i prezidenta Masaryka pak
tento dům obsadil pražský policejní ředitel Bienert s četnictvem .To vyvolalo silný odpor
dělnictva, který se rozhodl bránit majetek strany. 10. prosince 1920 vyhlásil výkonný výbor
Československé sociálně demokratické strany dělnické (jakou se prohlásili na 13. sjezdu
strany) generální stávku.
Na to okamžitě reagoval téměř milion dělníků, jenž se zapojil do stávky. V Kladně byl
pod vedením Antonína Zápotockého vytvořen Ústřední revoluční výbor, který obsadil
i prezidentský zámek v Lánech. Celé toto jednání však nebylo dostatečně promyšleno, lze říci,
že to byla jen obrana před útokem buržoazie. I z tohoto důvodu odvolal výkonný výbor strany
stávku po pouhých pěti dnech od jejího vypuknutí. Přestože boje na Slovensku
a Podkarpatské Rusi i nadále pokračovaly, dělníci byli poraženi.

2.4. ČSR a zahraniční politika v letech 1921-1923

Černého vláda ihned po ukončení stávky nastolila tvrdé sankce účastníkům odboje.
Mnozí z nich byli odsouzeni pro velezradu a uvězněni. To rozpoutalo vlnu nesouhlasu.
Zároveň vláda odsouhlasila množství zákonů, které omezovaly dělnickou třídu,
ale postihovaly i vrstvy buržoazie. Nebyla tedy v pozici udržet si i nadále svoji autoritu.
26. září 1921 byla vytvořena nová vláda s předsedou Edvardem Benešem. Ten měl tak
možnost upevnit svoje postavení i v rámci vnitřní politiky (nejen zahraniční, jejímž byl
ministrem). V nastolené situaci se projevoval zájem T. G. Masaryka o Benešovo budoucí
prezidentství.

1
KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V . Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 82.

10
 Pozice Československa v mezinárodní politice stoupla na prestiži poté, co se zapojila
do zmaření snah Karla Habsburského přivést Maďarsko zpět k monarchii. V květnu 1922
však opět klesla, když byla na janovské konferenci prezentována odlišná politika Anglie
a Francie. Z těchto důvodů se Beneš rozhodl znovu upevnit postavení Československa
podepsáním československo-sovětské prozatímní obchodní smlouvy. Benešův krok ale
narazil na silný odpor Kramářovy národně demokratické strany a nebyl podpořen ani
v parlamentu. Edvard Beneš byl po svém neúspěchu nucen v říjnu roku 1922 vládu rozpustit
a na jeho místo byl dosazen Antonín Švehla. Do vedoucí pozice se tak dostala jeho agrární
strana, která v ní setrvala až do okupace.
Československo bylo i nadále pod vlivem Francie, především po podpisu nové
československo-francouzské smlouvy. Ovšem Francie na základě porážky v rúrské krizi (kdy
obsadila německé Porúří s úmyslem hospodářsky i politicky ovládnout Německo) přestala být
hegemonem Evropy. Zároveň se v Evropě začal projevovat nový proud extrémně pravicového
hnutí - fašismus. Tato ideologie jako první ovládla Itálii, kde se v říjnu roku 1922 dostal
k moci fašistický vůdce Benito Mussolini, následován v roce 1923 Cankovou diktaturou
v Bulharsku. Odtud se v menší či větší míře šířil fašismus po celé Evropě.
Během roku 1923 se začala prosazovat také Německá nacionálne socialistická strana
(DNSAP). Do čela hnutí za spojení všech Němců ve společném státě se postupně dostávala
skupina kolem Adolfa Hitlera. V celém hnutí byla zapojena taktéž Nacionálne socialistická
strana Československa, jejíž člen Rudolf Jung byl považován za ideového vůdce tohoto hnutí.
Vše bylo zmařeno neúspěšným pučem, o který se Hitler pokusil v listopadu 1923 v Mnichově.

2.5. Vládní krize let 1925-1926

Německo postupně sílilo zejména ekonomicky na základě Dawesova plánu. Jeho
produkty se dostaly na středoevropské i balkánské trhy. Značně tak omezilo rozvoj
hospodářství Československa. Německo k sobě přitáhlo také politickou pozornost,
a to především Rakouska, Jugoslávie a Rumunska. V tomto ohledu ani československá
buržoazie nezůstávala pozadu. V letech 1924-1925 se začal stupňovat odpor obyvatelstva vůči
zdražování základních potravin a snižování mezd, jenž vyústil v následných demonstracích.
Proto se agrární strana zaměřovala na spolupráci s průmyslovými státy - Rakouskem
a Německem.
Přestože ve volbách v listopadu roku 1925 zvítězila strana agrární, ani ne po půl roce
byla nahrazena novou vládou. „Stejně tak, jako když se na podzim roku 1920 rozhodovalo

11
o dalším vývoji republiky, došlo i nyní v roce 1926 k vytvoření neparlamentní úřednické
vlády, v jejímž čele stál opět Jan Černý. Jejím cílem bylo vyřešit vnitropolitickou krizi
a vytvořit novou vládu. "
V průběhu roku se politické strany v Československu rozdělily do několika proudů
(dle Kvačka - revoluční, demokratický, agrárně-klerikální a fašistický ), které mezi sebou
3

vzájemně bojovaly. Po odmítnutí členství ve vládě Komunistickou stranou bylo nutno zaplnit
volná místa členy jiných organizací typu Československá obec sokolská apod. Nebylo sice
dosaženo původních úmyslů, ale alespoň byly izolovány fašistické strany a bylo zabráněno
fašistickému převratu.
12. října 1926 podala dočasná Černého vláda demisi a předsednictví se opět ujal
Antonín Švehla a tzv. panská koalice, do opozice se postavila KSČ. Ostatně snaha
o rozpuštění Komunistické strany se stala společně s bojem proti dělnickému hnutí jedním
z hlavních cílů nové vlády.

2.6. Světová hospodářská krize ve 30. letech

Po volbách v roce 1929 se politická situace v Československu poněkud uklidnila.
Do čela byl tentokrát dosazen František Udržal a největší část vládního resortu tvořili
především zástupci agrárně-klerikálního proudu. V tomto období byl posílen demokratický
charakter státu a uznání svého postavení se dočkal i prezident republiky.
Relativně klidné vody však rozvířilo 24. října 1929 oznámení o pádu newyorské
burzy. Celý svět se tak ze dne na den propadl do hluboké hospodářské krize, která byla
automaticky doprovázena problémy sociálními a politickými. Velmoci kontinentální Evropy
začaly okamžitě jednat o nastolení nového řádu.
Jako první přišel se svým návrhem na vytvoření Evropské federální unie francouzský
premiér Aristide Briand s úmyslem zavedení společného evropského trhu. Tento pokus
se však setkal s vlnou kritiky Anglie a Německa. Německo na něj ale v roce 1931 reagovalo
návrhem německo-rakouské celní unie, která by se později rozšířila o další státy - Maďarsko,
Jugoslávii, Rumunsko, jednalo se i s Československem, jenž se proti tomuto záměru společně
s Francií ohradilo a Německo s Rakouskem bylo nuceno společnou dohodu odvolat. Vzápětí
se ozvala opět Francie s plánem premiéra André Tardieua o hospodářském uskupení

2
KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V . Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 135.
3
Tamtéž.

12
Československa, Maďarska, Rumunska, Rakouska a Jugoslávie pod taktovkou Francie, a opět
neúspěšně. Završil to v březnu 1933 návrh Paktu čtyř, v němž Itálie prezentovala svoji ideu
spojenectví čtyř hlavních evropských mocností - Itálie, Francie, Německa, Anglie. Ani tento
návrh nebyl přijat.
Přes všechny snahy rozbít tzv. Malou dohodu, bylo dosaženo pravého opaku. Státy
Malé dohody se rozhodly o společnou správu, organizaci a zahraniční politiku. Toto
rozhodnutí bylo zpečetěno podpisem Organizačního paktu Malé dohody v Ženevě v roce
1933.
Jako první zasáhla světová hospodářská krize především československé zemědělství.
Následně těžký, a především lehký průmysl (textilní, kožedělný, sklářský apod.) zaměřený
v Československu zejména na export. Československý zahraniční obchod v podstatě
stagnoval. Trh začaly zabírat produkty německé výroby, mnohá průmyslová odvětví
v Československu se proto už nepodařilo obnovit. S krizí hospodářskou byla automaticky
spjata také krize finanční, jež vedla k sociálnímu úpadku. Stále rostoucí nezaměstnanost
prohlubovala národní depresi. Čím dál častěji vedla tato deprese občany k stávkám,
demonstracím a krvavým střetům s policií.

2.7. Růst německého národního socialismu a fašismu v CSR

Společně s hospodářskou krizí se stále více projevoval rozmáhající se vliv
nacionalismu v různých podobách. Hlavou byla Německá nacionálne socialistická strana
(DNSAP) ovlivňující především severní oblasti Československa, které jednak upadaly
do hlubší krize z důvodu koncentrace lehkého průmyslu v této části země, jenž jak víme
utrpěl ve třicátých letech nejtvrdší ránu, jednak zde převažovalo německé obyvatelstvo
zdržující se u hranic.
V roce 1930, po vítězství v parlamentních volbách, se již rýsovaly úmysly N S D A P
(politická strana Německa) o převrat, snahy rozvrátit Československo a zbudovat společně
s Rakouskem novou říši. Strana v následujícím roce začala pracovat na realizaci svého
záměru především založením polovojenské organizace Volkssportverband a snahou
přetáhnout na svoji stranu mladou německou inteligenci.
V československém politickém prostředí se uskupila extrémní fašistická hnutí, jedno
z nich se roku 1929 účastnilo parlamentních voleb jako Liga proti vázaným kandidátkám.
Postavila se do opozice Masarykovi a Benešovi a jejich zahraniční politice, žádala spolupráci
s fašistickou Itálií. Liga pod vedením Gajdy, Stříbrného a Perglera na podzim roku 1930 také

13
zorganizovala v Praze vlasteneckou protiněmeckou demonstraci, při níž se zaútočilo
na některé německé budovy, za účelem napadnout Benešovu strategii vnitřní spolupráce
s německými aktivistickými stranami. Na začátku roku 1931 byla na popud Udržalovy vlády
Liga proti vázaným kandidátkám rozpuštěna, Gajdovi a Perglerovi byl odebrán poslanecký
mandát a Stříbrnému poslanecká imunita.
Československá vláda se mimoto potýkala s rostoucími politickými a sociálními spory
mezi českými zeměmi a Slovenskem. Nezaměstnanost na Slovensku se prudce zvyšovala,
situace se zdála bezvýchodnou. Vytvořilo se tak prostředí vhodné pro prosazení zájmů
slovenské buržoazie, zejména prostřednictvím Hlinkový ľudové strany. Ta se spojila
se Slovenskou národní stranou a na společném shromáždění v roce 1932 představily jako svůj
cíl boj za autonomii Slovenska.
Přesto i nadále zůstával úhlavním nepřítelem Československa německý nacionalismus.
Úřady se postavily na odpor s řadou zákazů a vyhlášek. Vyvrcholením byl proces s hlavními
představiteli organizace Volkssportverband, obviněných a odsouzených z přípravy sabotáže
proti Československu. „Brněnský Vokssport-proces měl mimořádný význam, který přesahoval
hranice Československa. Byl to první proces proti německému nacismu vůbec, na kterém byly
odhaleny a prokázány záměry a cíle Hitlerova hnutí a poprvé na základě konkrétního
usvědčujícího materiálu byla evropská veřejnost upozorněna na nebezpečí, které narůstalo
ve střední Evropě. " 4

2.8. Vnitřní a zahraniční politika ČSR v letech 1932-1934

V říjnu roku 1932 se rozpadla Udržalova vláda. Její struktura se však téměř nezměnila
a novým ministerským předsedou se stal Jan Malypetr. Vláda odsouhlasila množství zákonů
omezujících demokracii - např. tiskový zákon, nově doplněný zákon na ochranu státu, zákon
o stíhání protistátní činnosti, zákon o rozpouštění politických stran apod. Zároveň se Malypetr
snažil prosadit možnost zasahování státu do ekonomiky, což se mu i podařilo.
Přijetí těchto zákonů vyvolalo kritické vztahy mezi vládou a Komunistickou stranou
Československa, která zahájila boj proti vnitřnímu i mezinárodnímu fašismu a Malypetrovu
vládu označila za fašistickou. Na snahy komunistů vyhlásit socialistickou revoluci reagovala
vláda tvrdými perzekucemi a cenzurou stranického tisku. Během květnových prezidentských

4
KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V . Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 187.

14
voleb v roce 1934 byly dokonce vydány zatykače na čtyři hlavní komunistické poslance.
Ti zabránili zatčení přechodem do ilegality a emigrací do Sovětského svazu.
V rámci mezinárodních vztahů se stupňovalo nebezpečí ze strany Německa,
především poté, co v roce 1933 vystoupilo ze Společnosti národů a začalo se orientovat
na narušení Versailleského systému. Cílem bylo uzavřít mírové smlouvy s okolními zeměmi
a vytvořit tak zdání přátelských vztahů, ve skutečnosti ale oslabit jednotlivé státy. Jediným
úspěchem této německé zahraniční politiky bylo uzavření německo-polské smlouvy v roce
1933.
Následkem byla zostřená pozornost Francie a Sovětského svazu, kteří spolu v letech
1934-1935 navázali blízký kontakt a rozhodli se čelit jednak nacistickému Německu (kde
se po smrti prezidenta Hindenburga v srpnu roku 1934 stal říšským kancléřem Adolf Hitler),
jednak fašistickému bloku Itálie, Maďarska a Rakouska, jež společně podepsali tzv. římské
protokoly. Když Hitler v březnu 1935 vyhlásil zbrojení armády, uzavřeli mezi sebou
francouzsko-sovětskou smlouvu o vzájemné pomoci, k níž dopomohla iniciativa
československé a rumunské zahraniční politiky. Československo vzápětí podepsalo
se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu. Aktivitou Edvarda Beneše byl Sovětský svaz
přijat i do Společnosti národů. Československo si upevnilo politickou pozici v Evropě, čímž
se však nezavděčilo Adolfu Hitlerovi, který proti němu zahájil okamžitou kampaň.
V roce 1934 vystoupila z vlády národně demokratická strana. Dostal se tak prostor
znovu posílit fašistické hnutí. Vznikla nová strana Národní sjednocení pod vedením Karla
Kramáře, jejímž cílem bylo zrušit demokratické ustanovení Československa a vytvořit
fašistickou diktaturu. Zahraniční politika se měla orientovat především na okolní fašistické
státy v čele s Mussoliniho Itálií.
Téhož roku se v Československu vzedmula vlna nenávisti vůči fašistickým hnutím.
Republika začala aktivně pomáhat emigrantům z Německa, ať už demokratickým nebo
socialistickým, a později také komunistům prchajícím z Rakouska. Přítomnost emigrantů
v zemi nebo nacistické krvavé útoky jen prohlubovaly antifašistický odpor mnoha skupin.

2.9. Parlamentní a prezidentské volby 1935

Parlamentní volby v roce 1935 vystavěly v podstatě stejnou vládu jaká byla doposud.
Ve vedení stanul stávající premiér Jan Malypetr. Nedlouho po volbách se však struktura
začala měnit. Smrt předsedy agrární strany Bradáče způsobila přesunutí orientace strany více

15
doprava, když byl na jeho místo dosazen Rudolf Beran. Ihned byl odvolán také předseda
vlády, kterého nahradil agrárník Milan Hodža.
Díky tomu postupovala spolupráce agrární strany s nově vzniklou Henleinovou
Sudetoněmeckou stranou (SdP), jež v sobě soustředila členy zrušené Německé nacionálne
socialistické strany (DNSAP), rozbila německé aktivistické strany a udržovala blízké vztahy
s Hitlerem a NSDAP.
Přes snahu agrární strany přesvědčit T.G. Masaryka aby se zdržel v prezidentském
křesle, oznámil Masaryk 14. prosince 1935 oficiálně svoji abdikaci a na místo prezidenta
republiky navrhl, dle očekávání, Edvarda Beneše. S tím se ovšem agrární strana nemohla
smířit a jako opozičního kandidáta představila univerzitního profesora Bohumila Němce.
Politická scéna se v rámci podpory jednotlivých kandidátů rozdělila na poloviny - pravice
stála za Němcem a levice za Benešem. Mezi nimi pak propukl boj jak o nového prezidenta,
tak o vnitřní a zahraniční proud československé politiky.
Po řadě schůzí a jednání se Hlinková ľudová strana a nakonec i sama agrární strana
rozhodla nepodporovat dále Němce, jenž na to konto odvolal 17. prosince svoji kandidaturu.
18. prosince 1935 byl zvolen novým prezidentem Edvard Beneš. Československo si tak
udrželo svůj demokratický ráz. První kroky, které Beneš na postu prezidenta učinil,
směřovaly k rozkladu Henleinovy strany (SdP), dále odsouhlasil Hodžovu vládu a Hodžu
jmenoval na místo ministra zahraničních věcí. Hned v únoru 1936 jej ale nahradil Karel
Krofta, který předtím působil jako československý velvyslanec v Berlíně a ve Vídni, a který
byl zároveň Benešovým stoupencem. Nadále tak zůstávala zahraniční politika pod
Benešovým přímým vlivem.

2.10. Postavení a aktivita SdP

7. března 1936 obsadila nacistická vojska Porýní a tím oficiálně napadla Locarnskou
úmluvu z roku 1925. Hlavním argumentem Německu sloužila francouzsko-československo-
sovětská smlouva, která byla v rozporu s tzv. Locarnem uzavřena bez souhlasu Německa.
Sovětský svaz se rozhodl podpořit Francii v případě napadení Německa. K němu se následně
připojilo Československo i Polsko. Francie však odmítla a místo toho uzavřela 18. března
s Anglií tzv. White páper. Souhlasila s anglickou zahraniční politikou směřující k usmíření.
Jakmile se Německo ujistilo, že mu nehrozí nebezpečí ani od Francie, ani od Anglie,
obrátilo svoji pozornost zpět ke střední a východní Evropě. Odrazilo vliv Itálie a 11. července
1936 podepsalo (se souhlasem Mussoliniho) s Rakouskem smlouvu, jež se stala základem

16
budoucího spojení. Následné říjnové vyrovnání německo-italských vztahů (vznik osy Berlín-
Řím) vedlo k rozpadu Malé dohody. Nejdříve vystoupila Jugoslávie, která začala jednat
s Itálii a později s Německem, po ní Rumunsko, jenž navázalo spolupráci s Polskem
a Německem.
Zahraniční politika vedla také k zásahům do politiky vnitřní. V tomto ohledu
se jednalo především o udržení existence Henleinovy SdP, která trpěla stranickou krizí
(Kameradschaftsbund versus nacističtí stoupenci). Jako první se zapojila Anglie, jež
se obávala, že by se do čela strany mohla dostat osoba mnohem radikálnějšího smýšlení.
Proto anglický ministr zahraničí Eden oslovil československého velvyslance Jana Masaryka
při jeho návštěvě Londýna a snažil se ho přesvědčit o odvolání opatření proti sudetoněmecké
straně. Vzápětí nabídli němečtí nacisté Henleinovi dohodu. Měl opustit pozici hájící
Kameradschaftsbund za cenu podpory a uznání veřejných nacistických kruhů Německa.
Henlein souhlasil a jeho strana se tak stala hlavním spojencem Hitlera v Československu.
Henlein okamžitě vystoupil s požadavky teritoriální autonomie, uznání německé
menšiny za druhý státní národ, práva hlásit se k německému národu a vyhlášení nových
parlamentních voleb. Za tyto požadavky se postavil sám Hitler ve snaze bránit německý
národ. Ve skutečnosti šlo pouze o jakousi masku před veřejností a získání plné podpory
okolních států vůči Československu.
S prvními návrhy jak se vypořádat s německou národní menšinou přišla Komunistická
strana. Na ni navázala Hodžova vláda, která se rozhodla spolupracovat s německými
aktivistickými stranami - křesťansko-sociální, sociálně-demokratickou a agrární, které podaly
vlastní návrhy na vyrovnání v tzv. pamětním spisu. Proti tomu však ostře vystoupila SdP
s jasným záměrem ovládnout německé obyvatelstvo v ČSR a vytvořit společnou politiku
s Německem.
Vyústěním bylo podání demise Hodžovou vládou, jež byla zanedlouho opět obnovena,
ovšem se značným posunem doprava. Cílem nově navázaných jednání s Henleinovou SdP
a Hlinkovou ľudovou stranou bylo vytvoření pravicového bloku a ovládnutí vnitřní politiky.
Kroky SdP však tuto ideu zničily. Zároveň se proti těmto třem stranám otevřeně postavila
Komunistická strana, jež zahájila boj vůči pravicovým hnutím v československé politice.
Výsledkem všech těchto snah bylo posílení pozice skupiny demokratů kolem prezidenta
Beneše.

17
2.11. Rostoucí německá agrese
11. března 1938 německá armáda obsadila Rakousko a oficiálně ho připojila
k německé říši. Německo ujistilo ostatní evropské státy, že spojení bylo žádoucí. Jako důkaz
jim byla německo-rakouská smlouva z roku 1936. Druhým sousedním státem, který se stal
terčem Německa bylo Československo. Sovětský svaz se vyjádřil v jeho prospěch a potvrdil
Československu poskytnutí pomoci v případě napadení. Dokonce i Francie se po vzoru SSSR
rozhodla pro podporu Československa vycházející z československo-francouzské smlouvy.
V dubnu 1938 ovšem padla Blumová vláda ve Francii a byla nahrazena pravicovou
opozicí - Daladierem a Bonnetem. Nová vláda nebyla ochotna vstupovat do konfliktu, začala
jednat s Anglií a výsledkem bylo odmítnutí Anglie a Francie pomoci pří ohrožení
Československu. ČSR se dostalo pouze tlaku ze stran obou zemí k ustoupení SdP
a přistoupení na jejich požadavky, které Konrád Henlein představil na karlovarském sjezdu
strany 24. dubna 1938, a které byly záměrně sestaveny tak, aby byly pro československou
vládu nepřijatelné.
Již v březnu se zahraniční situace reflektovala do vnitřního stavu politiky. Z vládní
koalice vystoupila postupně živnostenská strana, Svaz německých zemědělců a strana
křesťansko-sociální. Všichni se následně připojili k SdP. „Proti Hodžově vládě se pak
seskupila široká opoziční fronta v čele Henleinovou sudetoněmeckou stranou a Hlinkovou
slovenskou ludovou stranou, k níž se přidaly i buržoázni skupiny maďarských stran, Svaz
Poláků v Československu i ústřední národní rada podkarpatoruská v Užhorode. Celá tato
široká opoziční fronta žádala autonomii pro jednotlivé skupiny. " Došlo tak k postupnému
5

vnitřnímu rozkladu republiky.

Československá vláda se snažila alespoň částečně vyhovět SdP a na 22., 29. května
a 12. června vyhlásila obecní volby. Zpravodajská služba ČSR získala informace, že na tyto
dny Hitler vyvolal pohotovost jednotek SS a SA a německé vojsko se začalo přesouvat
k československým hranicím. Reakcí vlády bylo svolání jednoho ročníku zálohy s příslušníky
speciálních zbraní za účelem zvláštního cvičení, čímž byl přerušen Hitlerův plán na klidné
a hladké obsazení Československa.
Německé vojenské jednotky se stáhly zpět od hranic a Goebbels rozjel masovou
kampaň, jejímž cílem bylo přesvědčit veřejnost i zástupce vlád Anglie a Francie o snaze ČSR
vyvolat válečný konflikt. Německo vedlo řadu jednání s Anglií, kde dokazovalo, že k žádným
pohybům německého vojska nedošlo, a že Československo uvedlo tuto nepravdivou

5
KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V . Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 265.

18
informaci pouze jako záminku k mobilizaci. V polovině července se tato situace opakovala
znovu, ovšem bez reálné obranné aktivity ČSR. Jak už bylo řečeno, Francie a Anglie odmítaly
Československo bránit, naopak se stávaly čím dál většími loutkami německé propagandy.
Jediný, kdo se stále držel po boku Československa byl Sovětský svaz, který nadále ujišťoval
vládu o své loajalitě k československo-sovětské smlouvě a označoval Německo za válečného
agresora.
Vůči těmto přátelským vztahům se stále ostřeji stavěla Anglie, jež vyvíjela tvrdý
nátlak na československou vládu ohledně přijetí Henleinových požadavků, postoupení sudet
Německu a vlastní neutrality. Vrcholem bylo přinucení prezidenta republiky Edvarda Beneše
k žádosti o britského prostředníka komunikace jak mezi vládou a Henleinem, tak na úrovni
mezinárodní komunikace mezi ČSR a Německem.

2.12. Spolupráce Německa s Anglií a Francií

Koncem srpna 1938 začalo Německo pod záminkou vojenské přehlídky zbrojit
a povolávat německé vojáky. Oficiální projevy Adolfa Hitlera útočily na odmítání
československé vlády ustoupit požadavkům sudetoněmecké strany. Goebbelsova propaganda
stavěla na týrání Němců v ČSR. Hitler se zároveň vyjádřil, že jestli se bude stávající situace
dále prohlubovat, bude bránit německý národ v Sudetách i za cenu válečného konfliktu. S čím
nepočítal byl nový postup Československa a jeho přijetí Henleinových návrhů, které učinilo
na začátku září, během norimberského sjezdu NSDAP.
Účelem bylo odvrácení podezření, že je ČSR původcem nepřátelských vztahů mezi
Čechoslováky a Němci. Souhlasem s Henleinovými podmínkami také zabránilo Francii
odstoupit od smlouvy. V daném období se začaly ozývat opoziční osobnosti vůči
Chamberlainově, Daladierově a Bonnetově politice ústupků. Vyčkávaly však na stav situace
po norimberském sjezdu.
Hitler svou závěrečnou řečí vyvolal obrovskou davovou psychózu ve jménu
německého národního vlastenectví ústící až k revolučním bouřím v pohraniční oblasti.
Československá vláda na snahu o puč ihned reagovala vysláním velkého množství členů
policie a četnictva do vzbouřených obcí a vyhlášením stanného práva v těchto regionech.
„Ještě 13. září telegrafoval K. H. Frank své ultimatívni požadavky československé vládě.
Žádal o okamžité odvolání stanného práva, stažení policie, četnictva, vojska i všech
dobrovolnických organizací. Vláda požadavky odmítla. A naopak vydala zatykač na Henleina,

19
K. H. Franka a další vůdce a prosadila úřední zákaz Sudetendeutsche Partei. " Následující 6

den část SdP uprchla do Německa, část vyhlásila loajalitu k ČSR.

Úloha prostředníka nedopadla dle představ anglické vlády. Proto se Chamberlaine
rozhodl jednat s Hitlerem sám. Stalo se tak 15. září 1938 v Berchtesgadenu. I když lze říci,
že k jednání v pravém slova smyslu nedošlo, neboť Vůdce oznámil Chamberlainovi, že dokud
se nevyřeší československá otázka, nehodlá nic projednávat. Anglický premiér tedy svolal
na 18. a 19. září do Londýna setkání s francouzskými zástupci - Daladierem a Bonnetem,
na jehož programu bylo projednání kroků k přinucení Československa k postoupení Sudet
Německu.
Svoji žádost pak předali československé vládě s krajním termínem 21. září, do nějž má
být anglickým a francouzským vládám předloženo rozhodnutí ČSR. Ta se rozmýšlela ve
velice ztížených podmínkách, kdy zvláštní oddíly Freikorps ohrožovaly obyvatelstvo
a vyvolávaly různá agresivní střetnutí na hranicích s Německem. Stále však mělo
Československo potvrzenou spolupráci Sovětského svazu. Zároveň doporučil Churchill, jenž
odjel do Paříže jednat s Daladierovou opozicí, prezidentu Benešovi odmítnutí anglicko-
francouzského návrhu. Beneš dal na tuto radu za účelem získání času - doufal v převzetí moci
ve Francii a Anglii opozicí.
Když následně přišly demarše obou zemí s vyjádřením, že při vzniku konfliktu bude
Československo označeno za agresora (tedy podle smluv Společnosti národů mu nebude moci
přijít SSSR na pomoc) a podpora ani jedné z nich mu nebude nabídnuta, byl Beneš nucen svůj
prvotní postoj přehodnotit. 21. září 1938 vláda oficiálně oznámila svoje stanovisko odstoupit
z pohraničního území jak Francii a Anglii, tak československé veřejnosti. Ihned se zvedla
vlna nevole československého lidu propukající v demonstracích v několika městech.
Obyvatelstvo požadovalo okamžité odvolání kapitulace, obranu státu a demisi Hodžovy
vlády. Stávající vláda skutečně padla a 22. záři byla utvořena vláda nová v čele s generálem
Janem Syrovým.

2.13. Hitlerovo memorandum a Mnichovská dohoda

Dne 22. září 1938 se také sešel britský předseda vlády Chamberlain s Hitlerem
v Godesbergu, kde mu předložil svůj návrh dalšího postupu. Hitler si však následující kroky
představoval jinak. Zahájil jednání s Maďarskem a Polskem, které získal na svoji stranu

6
KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V . Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 295.

20
a vytvořil tzv. Hitlerovo memorandum, jenž přikazovalo další postoupení československého
území Německu prostřednictvím plebiscitu. Text memoranda byl ovšem nejednoznačný
a ČSR stavěl do bezbranné pozice. I z tohoto důvodu československá vláda Hitlerovy
požadavky rázně odmítla. Na stranu Československa se obratem přiklonila anglická opozice,
především labouristé, ale i konzervativci, francouzská vláda a samozřejmě SSSR. Taktéž, pod
hrozbou Sovětského svazu, od svých stanovisek ustoupilo Polsko, následně se rozhodly
podpořit ČSR i státy Malé dohody Rumunsko a Jugoslávie.
Adolf Hitler na to reagoval okamžitou výhružkou a ultimátem, že pokud
československá vláda nepřijme Hitlerovo memorandum do 28. září, zaútočí vojenskou silou.
Prezident Beneš začal jednat. V případě napadení ČSR Německem měla být podána
generálnímu sekretáři Společnosti národů žádost o vyhlášení Německa agresorem válečného
konfliktu a otevřena tak brána k plnění československo-francouzské a československo-
sovětské smlouvy. Politické kroky Československa se nelíbily Chamberlainově a Daladierově
vládě, jež se bezpodmínečně chtěly udržet u moci. Stále se snažily vydat se cestou dohody
s Německem i za cenu jakýchkoli ústupků ze strany ČSR. Britský premiér začal znovu jednat
s Hitlerem, jehož psychickým nátlakem se nechal ovlivnit a 27. září pronesl v rozhlasu projev
o nezúčastněnosti anglických vojsk v československo-německém konfliktu.
Když pak Chamberlaine oznámil Hitlerovi, že je ochoten ihned jednat o postoupení
československého pohraničí Německu, přičemž požádal o zprostředkovatele schůzky
italského vůdce Mussoliniho, a francouzská vláda také podpořila zabrání Sudet, byl následný
vývoj nevyhnutelný. Hitler se proto rozhodl odsunout datum potenciálního napadení ČSR
o jeden den a svolal do Mnichova mezinárodní konferenci, které se měli účastnit zástupci
Itálie, Francie, Anglie a Německa. 29. září 1938 se tak konala Mnichovská konference, na níž
byl zpečetěn osud Československa. Po několikahodinovém jednání podepsali Adolf Hitler,
Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Édouard Daladier smlouvu, jež vešla do dějin pod
názvem Mnichovská dohoda, v níž se rozhodlo o okamžitém obsazení pohraničních
československých oblastí Německem, a to na základě Hitlerova godesberského memoranda. 7

Následující den bylo usnesení konference oznámeno československému ministrovi

zahraničích věcí Kamilu Kroftovi. Ten v poledne oznámil, že Československo akceptuje
rozhodnutí obsaženo v Mnichovské dohodě a podvoluje se mnichovskému diktátu.

7
Srov. KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V . Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. s. 324.

21
3. Česká kultura meziválečného období

3.1. Zlatá léta české kultury

Prvních deset let existence samostatné Československé republiky se může pyšnit jak
rozvojem v oblasti vědy a techniky, tak samozřejmě hojností tvůrčích počinů a uměleckých
děl. V mnohém kultura navázala na dobu před první světovou válkou. Dále se rozšiřovaly
umělecké směry. Stále se využívaly tradiční motivy, ovšem do výtvarnictví začaly pronikat
nové prvky nebo docházelo k míšení stylů. Všechny vrstvy kulturní sféry musely nyní samy
řešit otázku konkurenceschopnosti v prostředí Evropy nebo celého světa, aniž by jim jakkoli
pomáhaly ústavy dřívější monarchie. Lze říci, že se této výzvy zhostily osobnosti kulturního
života s velkou odhodlaností.

3.1.1. Školství, věda a výzkum, sport

Již po vzniku nové republiky v roce 1918 se začalo pracovat na reformě školství.
Ta přicházela postupně. Důležitým počinem bylo především odstranění církevního vlivu
na státní školy, jak bylo uvedeno v tzv. Malém školském zákoně z roku 1922. Došlo také
k rozšíření českých škol vůči německým, které odpovídalo národnostnímu rozčlenění. Stále
bylo možno ukončovat povinnou osmiletou školní docházku i na školách obecných
či měšťanských, nebo v nižších ročnících gymnázia. Konečně s přicházejícím rozvojem
průmyslu a zemědělství bylo třeba lépe připravovat žáky a učně na budoucí povolání,
zřizovány tedy byly nové učební obory na školách živnostenských, obchodních a v lidových
hospodářských školách.
I nadále však rovné možnosti studia byly omezovány sociálním postavením rodiny,
jelikož jak střední, tak vysoké školství bylo placené. Přesto po první světové válce univerzit
na území ČSR přibývalo. Ke Karlo-Ferdinandově univerzitě (v roce 1920 přejmenována
na Karlovu univerzitu) a ČVUT v Praze a Brně se připojila Vysoká škola zverolekárska
v Brně, brněnská univerzita a Vysoká škola zemědělská v Brně, dále byla založena univerzita
v Bratislavě a později, v roce 1937, Slovenská vysoká škola technická v Košicích. Taktéž
proběhlo počeštění několika vysokých škol, např. Báňské akademie v Příbrami nebo
Akademie výtvarného umění v Praze.
Jednou z funkcí univerzit byla jejich vědecká a výzkumná práce nebo spolupráce
s vědeckými institucemi, ústavy, laboratořemi. Z nich měla ústřední post Česká akademie věd

22
a umění, jež se zaměřovala především na humanitní vědní obory. Technickým vědám se pak
věnovali členové Masarykovy akademie práce. Přestože rozvoj vědy v československém
prostředí nebyl zvlášť konzistentní, podařilo se několika vědcům dojít mezinárodního uznání.
Z nich můžeme zmínit např. profesora Jaroslava Heyrovského s objevem polarografie nebo
profesora Bedřicha Hrozného, jemuž se podařilo rozluštit starověký jazyk Chetitů.
Obrovský význam pro šíření vzdělanosti mělo v roce 1919 vydání zákona o obecních
knihovnách, díky němuž byla každá obec povinována zřídit vlastní veřejnou knihovnu.
Kromě toho byla organizována řada komisí a sborů, které měly na starosti osvětovou činnost.
Vznikalo také množství kulturních středisek, tělovýchovných organizací jako Sokol, Orel,
Dělnické tělocvičné jednoty, Federace proletárske tělovýchovy, s nimiž byli spojeny masové
akce typu sokolských a orelských sletů, dělnických olympiád nebo spartakiád. Oblíbené
a hojně navštěvované byly i koncerty dechových kapel či představení ochotnických divadel.

3.1.2. Divadlo a hudba

Profesionální divadlo v československém prostředí bylo reprezentováno zejména
Národním divadlem v Praze, v němž Jaroslav Kvapil uplatňoval své impresionistické
a symbolistické pojetí divadla, a Městským divadlem na Vinohradech, jež se pod taktovkou
režiséra Karla Huga Hilara orientovalo na světové i české klasiky, přičemž nahlíželo
na inscenace her z pohledu moderních expresivních směrů. S dalšími profesionálními divadly
jsme se pak mohli setkat v Brně, Plzni a Kladně. Divadla byla převážně soukromá. Od roku
1920 byly přebírány budovy divadel z rukou Němců, a to např. Stavovské divadlo nebo
divadla v Moravské Ostravě. Nově vznikaly také divadelní budovy, v nichž nesídlil stálý
divadelní soubor, nýbrž byly určeny „kočovným" divadelním společnostem.
Již v první polovině 20. let se objevuje snaha vymanit se z dosavadních proudů
divadelní tvorby a v československém kulturním prostředí se objevuje kabaret inspirovaný
francouzskou tradicí pěstovanou od konce 19. století. Posud nejznámějším i dobově
programově nejhodnotnějším byl kabaret Červená sedma, v níž působila řada významných
autorů a herců jako Eduard Bass, Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Saša Rašilov či Jaroslav
Hašek.
Dalším průlomem v divadelní tvorbě byl vznik avantgardního divadla a jeho první
stálé scény - Osvobozeného divadla. Toto divadlo bylo založeno v roce 1925 z iniciativy
Uměleckého svazu Devětsil. Jako první se do něj zaangažoval tehdejší student pražské
Filozofické fakulty Jiří Frejka s přáteli. Jiří Frejka se později stal jedním z předních osobností

23
Osvobozeného divadla. Díky němu je také divadlo pojmenováno tak, jak je nám známé
dodnes. Frejka sám se k názvu nechal inspirovat titulem publikace ruského režiséra Alexandra
Tairova. Inscenace her byly ovlivňovány moderními směry - futurismem, dadaismem
a později i poetismem. Uváděny byly hry G. Apollinaira, J. Cocteatua, A . Jarryho,
F. T. Marinettiho, A . Bretona aj. a autorské divadelní hry.
Důležitou událostí pro následný vývoj Osvobozeného divadla byl příchod herců Jiřího
Voskovce a Jana Wericha, s nimiž se objevil na scéně i nový dramatický žánr, tzv. revue.
Společně se skladatelem Jaroslavem Ježkem se dvojice dostala do okamžitého povědomí
publika již svou první hrou Vest pocket revue. Dále tvůrci oslňovali hlediště svými
komediálními výstupy, tanečními a především hudebními čísly, nesporně lákavými byly
taktéž tzv. forbíny, improvizované dialogy Voskovce a Wericha, jež reagovaly na aktuální
kulturní a politické záležitosti.
V české hudbě i po válce převládal romantismus a západoevropský expresionismus.
Hlavními představiteli starší generace byli Leoš Janáček, J. B. Foerster a Josef Suk. K nim
můžeme přiřadit také profesora pražské konzervatoře Vítězslava Nováka nebo dirigenta
Otakara Ostrčila. Hudební tvorba se, stejně jako jiné umělecké složky, podvolila ve 20. letech
vlně avantgardy. Zprvu neměla valnou přízeň, především v případě snah Spolku pro moderní
hudbu v Praze či Klubu moravských skladatelů. Později v písňové tvorbě Jaroslava Ježka
sklízela mimořádný ohlas.
Na českém hudebním poli si své místo vybojovaly také nové žánry populární hudby -
tzv. šlágry a obsahově jednoduché líbivé songy. Větší popularity pak nabyly ke konci 20. let,
jenž je spjat s rozvojem rozhlasu a výrobou gramofonových desek.

3.1.3. Architektura, sochařství, malířství

Prostor pro nové možnosti se objevil také v architektuře. Tyto možnosti byli spjaty
především s potřebami moderních státních a reprezentačních budov. Mimo objednávky státu
a české buržoazie se architektura vydala cestou moderny a avantgardy. Se svou pozdní
tvorbou do tohoto období spadá člen vídeňské školy, architekt Jan Kotěra, z jehož vrcholných
prací můžeme zmínit např. Kotěrovu vilu či vilu Tomáše Bati. K předním českým
architektům daného období patří také Kotěrův žák Josef Gočár, jenž pracoval pod vlivem
kubismu a funkcionalismu. Gočárův častý spolupracovník Pavel Janák pak ve své tvorbě
spojoval modernu s folklorními a rustikálními motivy jako to nalezneme u slovenského
architekta Dušana Jurkoviče. Jurkovič tvořil značnou část svého života v Brně, kde

24
si v městské části Žabovřesky navrhl a postavil vlastní vilu. Vizi vilové kolonie v prostoru
kolem jeho domu, v níž by žila česká inteligence a navzájem se inspirovala a podporovala
v tvorbě, se mu nepodařila realizovat.
Hlavními architektonickými směry 20. let byl purismus, konstruktivismus
a funkcionalismus, jejichž zastánci byli zejména Otakar Novotný, Josef Kroha, Josef Chochol
nebo Bedřich Feuerstein. Vrcholným dílem konstruktivismu byly pavilony vystavěny dle
návrhů brněnských architektů Bohuslava Fuchse, Josefa Poláška atd. pro konání Výstavy
soudobé kultury v Brně v roce 1928. Do popředí se také stále více dostával urbanismus.
Zdařilými byly plány Josefa Gočára na výstavbu Hradce Králové nebo Gahurův plán
výstavby Zlína.
Sochařství se v českých zemích pohybovalo zejména na dvou protipólech. Jedním
z nich byla neoklasicistní tvorba Myslbekova žáka Jana Štursy reflektující nadšení z konce
války a osamostatnění českého národa, druhým bylo moderní realistické pojetí Otto
Gutfreunda, jenž ve svém díle zpracovával témata sociálních bojů a určité deziluze. Za
zmínku rozhodně stojí realističtí sochaři, taktéž žáci J. V . Myslbeka, Josef Mařatka a Bohumil
Kafka. Portrétnímu sochařství se věnoval Ladislav Kofránek a světovými se staly práce
medailéra Otakara Španiela.
V malířství i nadále dominovala díla starších autorů Maxe Švabinského, Antonína
Hudečka nebo mimořádného secesního malíře Alfonse Muchy. Ovšem i do malířství,
pravděpodobně nejvíce ze všech výtvarných umění, pronikly moderní směry. Proto také
ve 20. letech nalezneme jistou diferencovanost až roztříštěnost jednotlivých maleb a kreseb.
Od kubismu reprezentovaného Emilem Fillou, přes dekorativní obrazy Antonína Procházky,
se dostáváme k surrealismu v tvorbě Jindřicha Štýrského a Toyen (Marie Cermínová).
K výrazným osobnostem kubismu patří také Václav Spála, jehož tvorba byla jednou
z nejoblíbenější a nejvyhledávanější v Cechách. Nelze opominout i sociálně motivované
obrazy českého malíře, ilustrátora a spisovatele Josefa Čapka. V neposlední řadě stojí za
pozornost také realistické krajinomalby Václava Rabase či Vojtěcha Sedláčka.
Za výtvarným uměním nezaostávalo ani umění každodenního života. Vysoké úrovně
dosáhlo především sklářství a výroba porcelánu. Prosperujícími byla ovšem i produkce
keramiky či textilní průmysl. Umění se odrazilo také v designu časopisů, knižních přebalů,
filmových a divadelních plakátů. V období první republiky byly velmi důležitými, náročnými
součástmi výtvarného umění jevištní dekorace, jimž se věnoval např. Vlastislav Hofman nebo
ve 30. letech tvořící František Tröster či Miroslav Kouřil.

25
 V období druhého a třetího desetiletí 20. století, zejména v první polovině 20. let byla
jedním z častých a oblíbených prostředků satiry karikatura. S tou se čtenáři pravidelně
setkávali např. v časopisech Šibeničky nebo Nebojsa. Předním českým karikaturistou,
malířem a ilustrátorem zabývajícím se osobnostmi politiky a revolučního hnutí byl Hugo
Boettinger, jenž své kresby zveřejňoval pod pseudonymem Dr. Desiderius. Na něj pak
navázali karikaturisté Zdeněk Kratochvíl, František Bidl a populární publicista Adolf
Hoffmeister.

3.2. Postavení české kultury v politické situaci 30. let

Politická situace konce dvacátých let a především v průběhu let třicátých vedla
k rozdělení české kultury na několik táborů, z nichž každý měl tendence ustavit vlastní
organizaci. Levicové hnutí tak dalo průchod vzniku Levé fronty, demokratický proud české
kultury reprezentoval již v roce 1920 založený Devětsil. Postup fašismu nato rozdělil
osobnosti československé kultury na příznivce či odpůrce ideologie, což značně ovlivňovalo
také samotnou tvorbu a tvůrčí přístupy jednotlivých výtvarníků, literátů či divadelníků.

3.2.1. Levá fronta

Levá fronta byla kulturní organizace hlásící se k levicové politické sféře, ovšem
organizace jako taková nepolitická, nepodřizující se žádné politické straně či hnutí. Byla
založena 18. října 1929. Svůj program uveřejnila v listopadu 1929 v Revue Děvětsilu,
tzv. ReDu: „Levá fronta není akademickým spolkem, nýbrž bude organizovat velkorysé
akce.(...) Bude se zasazovat za svobodu vědecké a umělecké tvorby a její publicity, za všecky
nové, modernímu duchu a člověku vyhovující útvary vědecké, technické, sociální a
estetické.(...) Levá fronta bude propagovat díla moderního ducha, bude seznamovat své
obecenstvo s moderními názory a směry ve všech oborech tvorby, ukazovat výsledky souborné
kulturní práce širokým vrstvám; přitom nebude využívat zastaralých a sentimentálních metod
„lidovýchovných", nýbrž moderních způsobů propagace, jasné informace a názorné
demonstrace. Bude pořádat cykly přednášek v celostátním měřítku, účelně sestavené putovní
výstavy (expozice architektury, bytové otázky, malířství a sochařství, dále výstavy knih,

26
výstavy sociálně-zdravotní, pedagogické aj.), rovněž tak debatní večery, ankety apod.(...)
Činnost Levé fronty bude se dít na mezinárodním základě, při mezinárodní spolupráci. " s

Předsedou nově vzniklé organizace byl zprvu anarchistický, později levicově

zaměřený básník Stanislav Kostka Neumann. Cleny výboru pak byli výtvarný kritik a teoretik
Karel Teige, slovenský spisovatel a publicista Laco Novomeský, redaktor, literární kritik
a teoretik fotografie Lubomír Linhart, právník a novinář Ivan Sekanina, literární kritik
a teoretik umění Ladislav Štoll, nakladatel Pavel Prokop. Ke členům organizace patřil
např. F. X . Šalda, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Jindřich Štýrský, Toyen, Otakar Chlup
nebo Bedřich Václavek. Ostatně literární kritik Bedřich Václavek byl ústřední osobností
brněnské části Levé fronty.
Dle ustanovení sjezdu Levé fronty v roce 1931, měla být organizace rozčleněna do tří
sekcí - sociologicko-filozofickou, technickou a kulturní. Zvláštní sekci tvořila tzv. studentská
sekce, neboť studenti zastávali téměř polovinu celkového počtu členů organizace.
Již v počátcích se Levá fronta těšila značné veřejné pozornosti a uznání. Ve 30. letech byla
činnost organizace ovlivněna zejména ekonomickými a politickými událostmi. V prvé řadě
to byla hospodářská krize, která zasáhla především dělnické obyvatelstvo, čímž ho více
přimknula právě k Levé frontě. Ta se podílela na podpoře stávek a protestů např.
na Frývaldovsku, Mostecku či v oblasti Rosic a Oslavan na Jižní Moravě. Dalším z důležitých
úloh Levé fronty byla snaha co nejvíce aktivizovat lid v boji proti hrozícímu fašismu
a nacionalismu, jak činila řada přispěvatelů z širokého vědeckého a kulturního zázemí
organizace zejména na stránkách časopisu Levá fronta, jenž měl i svoji bratrskou redakci
v německém Linksfrontu.

3.2.2. Reakce na události v Německu a ve Španělsku

Nebezpečí ze stran Německa k nám mířilo mílovými kroky poté, co v roce 1933
zvítězilo N S D A P ve volbách a k moci se dostal Adolf Hitler. Okamžitě na to reagovala
československá společnost, když začalo vznikat množství antifašistických spolků a organizací
jako Liga pro lidská práva, Protiválečný výbor Československa, Výbor protiválečného
smýšlení apod. Ještě v roce 1933 svolala Levá fronta do Prahy antifašistické shromáždění
s diskuzí na téma „Má fašistické barbarství zničit evropskou kulturu?".
V Německu docházelo k stupňujícímu se zatýkání německých intelektuálů a odpůrců
režimu, ti hromadně prchali přes hranice, nejčastěji do Československa. V roce 1933 proto

8
http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/avantgarda/AVA3/22.pdf

27
vznikl Pomocný komitét pro německé uprchlíky iniciovaný kritikem Františkem Xaverem
Šaldou. Kontrolou dodržování práva na azyl se pak zabývala Liga pro lidská práva. České
kulturní osobnosti se snažili pomáhat německým kolegům jednak aktivní součinností, jednak
finanční podporou. Další z výhod byla v podstatě neexistence jazykové bariéry, německá
inteligence tedy mohla v československém prostředí pokračovat ve své tvorbě a publikovat.
Zároveň se pořádaly tzv. večery spálených knih, prostřednictvím nichž se některé české
osobnosti snažily zachránit knihy, které byly nacistickým režimem hromadně likvidovány.
Československá nakladatelství je následně vydávala.
Jako jedna z prvních dokázala ihned reagovat na zrůdnosti a hrozby hitlerovského
Německa avantgardní divadla, v našem prostoru zejména Osvobozené divadlo a nově vzniklé
divadlo Emila Františka Buriana D-34 (číslovka se měnila dle divadelní sezony).
V Osvobozeném divadle to byla především hra Caesar (1932) kritizující italského fašistického
vůdce Benita Mussoliniho, nebo hry Osel a stín (1933) a Kat a blázen (1934) namířené proti
německému politickému režimu. V druhé polovině 30. let autoři J. Voskovec a J. Werich
antifašistický motiv svých her ještě zesílili v dramatech Rub a líc (1936), Těžká Barbora
(1937), Pěst na oko (1938), přičemž během představení docházelo k výtržnostem
a zpupnostem zastánců německého nacionalismu.
Divadlo D-34 bylo od počátku více politicky vyhraněno. E. F. Burian neskrýval své
sympatie s marxistickou filozofií a hnutím ruského proletariátu, což se zcela automaticky
odrazilo i v adaptacích a inscenacích jeho divadla, stejně jako orientace na tematiku
protifašistickou a protiválečnou. Inscenace divadla D-34 dosahovaly vysoké umělecké
úrovně. To bylo mimo jiné také zásluhou jevištního výtvarníka Miroslava Kouřila, který
s E. F. Burianem úzce spolupracoval.
Významnou politickou událostí, na niž odpověděla svojí tvorbou většina
československých osobností, byl dne 18. července 1936 fašistický puč ve Španělsku
a následné rozpoutání španělské občanské války. V září odjela do Španělska československá
delegace se Zdeňkem Nejedlým, Františkem Halasem, Helenou Malířovou a Ivanem
Sekaninou. V říjnu pak vznikl Výbor na pomoc demokratickému Španělsku. Pravděpodobně
nejprudčeji zareagoval Karel Čapek svým dramatem Matka, v němž je explicitně obsažena
tematika španělské občanské války s Čapkovou snahou vyburcovat diváka, a samozřejmě
celou společnost, k boji proti diktatuře za cenu vlastního života.
Čapkův dřívější dramatický text Bílá nemoc byl v roce 1937 úspěšně filmově
adaptován režisérem Hugo Haasem, který v něm zároveň zahrál ústřední postavu poněkud
rozpolceného doktora Galéna, jenž se snaží zabránit válce. Velmi oblíbenou byla také filmová

28
komedie Voskovce a Wericha Svět patří nám, v níž se dostalo pozornosti československé
dělnické třídě. Protifašistického kontextu dosáhly i některé inscenace klasických
dramatických děl hraných v Národním divadle.
Ani hudba či výtvarné umění nezaostávalo v protiválečné agitaci. Skladby Jaroslava
Ježka se stávaly stále populárnějšími i díky svému bojovnému charakteru. V reakci
na španělský převrat složil E. F. Burian svůj Španělský pochod a Vítězslav Nejedlý symfonii
Obráncům demokracie. Ve výtvarném umění dominoval válečný cyklus Josefa Čapka Oheň.
Této tematice se věnovali také Josef Šíma nebo Emil Filla. O zachycení atmosféry
pomnichovského Československa v sochařství se pokusil Karel Dvořák ve svých Řekách
či Jan Lauda a Jan Bauch v plastice Přepadení Československa.

29
4. Reakce české literatury na politické události

4.1. Proletárska literatura

Hned na počátku 20. let 20. století rostl počet zastánců socialismu a dělnického hnutí,
jak ostatně dokládá popularita a vítězství sociální demokracie ve volbách. Mnozí autoři
se řadili k podporovatelům proletariátu, přičemž se zcela přirozeně jejich smýšlení odrazilo
do literární tvorby. Směr, kterým se ubírala nová literatura, si žádal své opodstatnění formou
teoretické koncepce, již mu zprostředkovali především literární kritici a teoretici František
Xaver Šalda a Antonín Matěj Píša. O kulturní propagaci se postaral v prvé řadě Zdeněk
Nejedlý, který v roce 1921 založil časopis Var, v němž upřednostňoval socialistické umění.
Přední autory proletárske literatury se mu také podařilo seskupit v Klubu přátel Varu. Zdeněk
Nejedlý byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností socialistické sféry u nás, což
ostatně dokládá jeho kulturně-politická činnost. Založil Socialistickou společnost, byl
předsedou Levé fronty a Socialistické akademie, stál u vzniku Výboru pro pomoc
demokratickému Španělsku. V období přímého ohrožení fašismem byla velmi oblíbená jeho
monografie o Leninovi. Není tedy překvapením, že s počátkem okupace odešel do SSSR.
Na proletárskou literaturu se zaměřoval ve svých časopisech Červen a Proletkult také
básník Stanislav Kostka Neumann. Osobní přechod od anarchismu ke komunismu lze
sledovat v jeho poezii 20. let, do níž reflektuje své pocity z vývoje společnosti a třídních bojů.
Básnické sbírky z 30. let jsou pak naplněné politickou angažovaností. Reagují na fašismus,
občanskou válku ve Španělsku či válku Itálie s Habeší. Určitou politickou obhajobou je
9

Neumannova publikace Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí, jež je odpovědí na
knihu francouzského spisovatele André Gida. Gidův Návrat ze Sovětského svazu plný
rozpornosti „evropské" představy a sovětské skutečnosti mířící až k deziluzi přivedl
Neumanna k sepsání vlastních myšlenek a postojů týkajících se podoby svobody
a demokracie. Neumannova kniha není komponována jako polemika, nýbrž jako promluva
k mladým lidem, tedy budoucnosti národa.
Lyrickým básníkem proletárske poezie byl Jindřich Hořejší. Na prostoru pouhých
třech knižně publikovaných sbírkách se vyrovnává s obrazem zmatené poválečné společnosti.
Na rozdíl od Neumanna se Hořejší neprezentuje jako básník bouřlivé výzvy k boji, ale jako

9
Srov. HRABÁK, J., JEŘÁBEK, D., TICHÁ, Z . Průvodce po dějinách české literatury. Vyd. 1. Praha:
Panorama, 1984. s. 413. ISBN 505-21-8857

30
pozorovatel nespravedlnosti. Jeho básně jsou naplněny sentimentalitou, erotičností a nadějí.
František Götz jej nazývá „básníkem velké solidarity lidí trpících a bojujících; básníkem
objevujícím nové formy kolektivního hrdinství; básníkem vztahu jedince k davu; básníkem
rozkladu staré civilizační skutečnosti; vizionářem, jenž dovede proměniti nepřátelský svět
v múzu, fantom, příšeru; a básníkem živočišné a duchovní integrace nové třídy, v níž viděl
nositele příštích věků". 10

K autorům proletárske poezie se řadí i Josef Hora, a to především trojicí básnických

sbírek z první poloviny 20. let. Ty teoreticky doplňoval soubor kritických statí otištěný
v několika periodikách, esej Kultura a třídní vědomí či román Socialistická naděje. Horu lze
označit jako most mezi poezií S. K . Neumanna a J. Hořejšího. V něm se kloubí jak pohled
subjektivní, empatický, citový, tak kolektivní, bojovný, revoluční. Ke konci 30. let nalézá
smysl života ve své domovině, lidské práci, kultuře a národním společenství, což má
na pozadí postupujícího německého nacionalismu a hitlerovské okupace nedozírnou cenu.
Bezpochyby největší osobností sociálního proudu české poezie je básník, „jenž
miloval svět a za jeho spravedlnost šel se bít", Jiří Wolker. Již v dětství byl svědkem
dělnických protestů a hladových bouří, jež se později promítly do charakteru básníka a jeho
tvorby. V první ze svých sbírek (Host do domu, 1921) jeví se autorský subjekt jako hoch
fascinovaný světem kolem sebe. Miluje věci, miluje člověka, spatřuje krásku v každodenním
životě. Podléhá naivitě a upřímnosti. Tento postoj se posouvá v básni Svatý kopeček, kde
zaznívá statečnost a odhodlání k boji za lepší zítřky. Naneštěstí Wolker v mládí onemocněl
tuberkulózou. Proto je jeho poslední, respektive druhá sbírka (Těžká hodina, 1922)
už znatelně prodchnuta básněmi s hlubším myšlenkovým zacílením a mravním atakem.
„Wolkerova poezie je ideová, ale nesklouzává do tezovitosti a suché deklarace.
Za básníkovými slovy stojí vyhraněná osobnost, která prožila problémy nejen rozumově, ale
i citem. Bylo to možné proto, že u Wolkera neexistuje rozpor mezi zájmy jedince a kolektivu
a že si uvědomuje lidskou svobodu jako poznání objektivního řádu. " n

4.2. Karel Čapek v boji za mír

Střet tehdy čtyřiadvacetiletého Karla Čapka s první světovou válkou byl zkušeností,
jež ovlivnila tvorbu spisovatele na několik následujících let. Lze tušit, jak hlubokou ránu tento

10
GÖTZ, F. Literatura mezi dvěma válkami. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 83. ISBN 22-
143-84
11
HRABÁK, J., JEŘÁBEK, D., TICHÁ, Z . Průvodce po dějinách české literatury. 1. vyd. Praha: Panorama,
1984. s. 418. ISBN 505-21-8857

31
zážitek zanechal v autorově nitru. Z optimistického mladíka stal se Čapek badatelem lidského
rozumu, duše, svědomí, ovšem i obecných lidských principů, společnosti, politiky. Tento
posun se uskutečnil především v utopistických románech a dramatech 20. let, v nichž zároveň
reflektuje svůj strach a obavy z možné druhé světové války.

4.2.1. R.U.R.
Radu vědecko-fantastických próz a divadelních her odstartovalo v roce 1920
kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích R.U.R. Samotný titul hry je zkratkou
továrny - Rossum's universal robots, jež je dějištěm dramatu. Továrna sídlí na neznámém
ostrově daleko od civilizace, v níž pracuje pouze hrstka skutečných lidí na výrobě tzv. robotů.
Dnes běžně užívaný pojem robot označující umělého člověka vymyslel a zavedl sám Karel
Čapek zejména pro potřeby vlastní dramatizace. Ovšem „robot" se ihned stal celosvětově
uznávaným termínem.
Čapek se v této hře poprvé pokouší znázornit nebezpečí zneužití technologie k záhubě
lidstva. Již vstupní situace nám představuje nadšeného centrálního ředitele R.U.R Harryho
Domina, jehož přesvědčení o prospěšnosti robotů jej vede k ideji dokonalého lidstva
nezatěžovaného stereotypní prací v továrních halách a každodenním bojem o vlastní přežití.
Naopak, jeho vizí je svět aristokratických intelektuálů, kteří svoji nově nabytou volnost věnují
duševnímu rozvoji: „Pro sebe jsem to dělal, slyšíte? Pro své uspokojení! Chtěl jsem, aby se
člověk stal pánem! Chtěl jsem, aby žádná duše nepitoměla u cizích strojů, aby už nezbylo nic,
nic, nic z toho zatraceného sociálního krámu! Oh, mně se oškliví ponížení a boles, mně se
protiví chudoba! Nové pokolení jsem chtěl! Chtěl jsem - myslel jsem - (...) Chtěl jsem,
abychom z celého lidstva udělali aristokracii světa. Neomezené, svobodné a svrchované lidi.
12

A třeba ví než lidi."

Otázka sociálních rozdílů není jedinou příčinnou výroby robotů. Čapkovým záměrem
také není jednoznačně obvinit za následné vyhubení lidstva pouze vynálezce robotů či jejich
tvůrce. V objektivním měřítku jsou to mechanismy tržního hospodářství, které přivedou
lidstvo ke zkáze. Zatímco starý Rossum, jenž nalezl hmotu k výrobě robotů, se snažil
vyrovnat Bohu, nahradit jej v přírodní hierarchii, stvořit nového člověka se všemi jeho
biologickými náležitostmi, mladý Rossum se rozhodl pro cestu ekonomické prosperity.
Zisk je motor, který pohání lidský chtíč. V případě R.U.R. však tento zisk nebyl zcela
na straně výrobce. Konečně nikdo z lidských pracovníků továrny netoužil po materiálních
12
ČAPEK, K. R.U.R.:Rossum's universal robots. 13. vyd. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 82

32
hodnotách tolik jako po těch duševních. Postupně na podstatu, hybný princip událostí
vedoucích k vyhlazení lidstva přicházejí sami protagonisté. Zprvu viní sami sebe, když
stavitel Alquist pronáší: „Já žalujú vědu! žalujú techniku! Domina! sebe! nás všechny! My,
my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím pro jaké náramné věci
jsme zabili lidstvo' Nu tak praskněte svou velikostí! Tak ohromnou mohylu z lidských kostí
13

si nepostavil žádný Džingischán!"

Následně začíná i ředitel továrny zpochybňovat vlastní úlohu v celém procesu lidské
záhuby. Ovšem, v tom vyřkne autor svoji obžalobu kapitalismu ústy generálního ředitele
Busmana: „Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel? I toto, pánem výroby je poptávka.
Celý svět chtěl mít své Roboty. Panečku, my jsme se jen vezli na té lavině poptávky a při tom
jsme žvanili - - o technice, o sociální otázce, o pokroku, o moc zajímavých věcech. Jako by
ty řečičky nějak řídily, kudy se to má valit. Zatím to všechno běželo vlastní tíhou, rychleji,
rychleji, rychleji, pořád rychleji. " u

Hra sice končí vyhubením lidstva, ovšem ne lidského života. Protože to, co činí
člověka člověkem jsou především jeho emoce. Schopnost milovat je záchranou populace
stejně jako schopnost nenávidět její zkázou.

4.2.2. Továrna na Absolutno a Krakatit

Na R.U.R. navázal Čapek dvojicí próz taktéž zaměřených na ohrožení světa
technickými vynálezy. V prvním, humoristicky laděném románu-fejetonu Továrna na
Absolutno (1921) zpracovává spisovatel tematiku atomové zbraně, v čapkovském rozměru
se však nejedná o jadernou hrozbu, jak j i můžeme spatřovat dnes. Kniha je především
satirickou kritikou nacionalismu a klerikalismu. To, co člověka může ohrozit je v prvé řadě
člověk a jeho přesvědčení. Proto lidé pod vlivem Absolutna, a tedy své víry vystupňované
až k fanatismu, začínají válčit za své pravdy, neboť v každém prostředí se Absolutno chová
jinak, má jinou podobu: „Císařský kancléř německý se přiblížil, a když chvíli mlčky
naslouchal, řekl: ,Ano, umí vyhovět lidu. Všude přijímá mentalitu kraje. Na svůj věk je, hm,
kupodivu pružný. My to pozorujeme v sousedství. V Cechách, například, se chová jako
kolosální individualista. Každý tam má své Absolutno na vlastní pěst. U nás máme státní
Absolutno. U nás Absolutno ihned vyspělo k vyššímu státnímu vědomí. " >15

13
ČAPEK, K. R.U.R.:Rossum's universal robots. 13. vyd. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 85.
14
Tamtéž, s. 90.
15
ČAPEK, K. Továrna na Absolutno. 11 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. s. 106-107.

33
 V čase, kdy Absolutnem bylo ovlivněno jen několik jedinců, nehrozilo nebezpečí.
Hrozba se objevila až ve chvíli, kdy se lidé se svými pravdami přetvářeli v davy se svými
pravdami. „Celá pravda je v tom nekonečném lidském usilování o pravdu." 16
Dle Alexandra
Matušky je filosofií románu obrana státu quo. 17
Není podstatné, ba dokonce žádoucí
napravovat společenský řád. Pokud tak lidé činí, je to záležitost pouze dočasná, jež vede
k převratu, který dosáhne jen toho, že se řád o nedlouho vrátí zpět ke svému původnímu
utvoření a svět zůstane takový, jaký byl: „Každej to myslí náramně dobře s tím lidstvem,
ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabijú, ale lidstvo spasím. A to nejni dobře,
18

Velebnosti. Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi. "
Druhý román, v němž se objevuje obdobný motiv, tentokrát ovšem pojat téměř
tragicky, nese titul Krakatit (1924). Krakatitem Čapek nazval vynález inženýra Prokopa, který
objevil možnost jak roztříštit atom. Lidstvu se tak dostává do rukou prostředek k rychlému
zničení čehokoli, třeba celého světa. Vynález odstartuje mocenský boj, honbu za Prokopem
a snahu vyzískat od něj tajemství výroby Krakatitu. Prokopovi, trpícímu zánětem mozkových
blan, se podaří uniknout, avšak později se stejně dostává do konfliktu s lidmi, kteří chtějí
Krakatit zneužít k válkám: „Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. , Války! Myslíte, že jim
zabráníte? Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu. Vy jste učenec...co je vám po ostatním?
Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby -' ,Neprodám,' drtil Prokop mezi
zuby. " 19
. Krakatit je explicitním atakem aristokratického pojetí vědy a techniky jako nástroje
utváření dějin. Čapek zde útočí proti militarismu a odmítání vědecké odpovědnosti
za vynález, popřípadě jeho zneužití. „ Čapek přistupuje ke světu s touhou etickou
či metafyzickou - a ne jen lačnou touhou po opojení světovou energií. Jako etik odmítá
světovou civilizaci, v níž vidí pramen všeho zla a spuštění. A je to etický pud, jenž mu nakonec
promítl krakatit v symbol všech destruktivních elementu v člověku."

4.2.3. Válka s Mloky

Kniha, kterou Čapek napsal v roce 1936 v mnohém svým vtipem, ironickým
a satirickým nádechem připomíná Továrnu na Absolutno. Svět podléhá Čapkově kritice

16
Cit. dle BURIÁNEK, F. Čapkovské variace. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 114. ISBN 22-
029-84
17
MATUŠKA, A . Člověk proti zkáze: Pokus o Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1963. s.
140. ISBN 22-113-63
18
ČAPEK, K. Továrna na Absolutno. 11 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. s. 153.
19
ČAPEK, K. Krakatit. 18 vyd. Praha: Práce, 1989. s. 82.
GÖTZ, F. Literatura mezi dvěma válkami. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. s. 15. ISBN 22-
2 0

143-84

34
ve všech svých sférách jak společenských, kulturních, tak ekonomických a především
politických. Ústředním tématem je zneužití živého tvora ve prospěch lidstva. Člověk vycvičil
Mloky, aby mu hledali perly, když se však Mloci začali množit a perly klesly ve své hodnotě
téměř k nule, musel přehodnotit ekonomický záměr: „Pánové, se šesti miliony Mloků můžeme
ještě jakž takž hospodařit. S třemi sty miliony to bude těžší. Ale patnáct miliard Mloků,
pánové, to už nám naprosto přeroste přes hlavu. (...)Ale ovšem, pánové, byl by čirý nesmysl je
pěstovat zbůhdarma; nemáme-li sami pro ně přiměřenou práci, navrhujú jménem skupiny
akcionářů, aby Mloci byli jednoduše prodáváni jako pracovní síly komukoliv, kdo by chtěl
21

podnikat nějakou práci ve vodě nebo pod vodou. "

Mlok je v Čapkově próze jen příměrem k zmechanizovanému, vykořisťovanému
člověku, dělníkovi, jenž je pouhou loutkou na jevišti kapitalistických sil. Objevuje se tu tedy
týž autorův motiv světa ovládaného tržním hospodářstvím a aristokratickou hamižností.
A konečně zde upadá ne Mlok podřizující se člověku, ale člověk podřizující se Mlokovi,
opouštějící vše, co ho dělalo člověkem: „,My, lidé Mločího Věku,' říká se s oprávněnou
hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou
páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvědomělí lidé Mločího
Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich
počtem a hromadnou výrobou. " 22

Válkou s Mloky se Čapek nestaví (stejně jako ve svých předešlých prózách) jen proti
lidskému sobectví a neschopnosti vidět důsledky vlastního konání. Vyslovuje se vůči
konkrétním státům a organizacím. Prostřednictvím jemné parodie a satiry staví zrcadlo
konzervativní Anglii, která chrání své postavení cestou vzletných slov, ovšem zcela odlišného
jednání. Velmi ostře popisuje lynčování a upalování Mloků ve Spojených státech amerických,
přičemž jednoznačně bojuje proti rasistickému smýšlení soudobých Američanů. Spisovatel
taktéž vystupuje vůči nerozhodné Francii, fašistické Itálii a zejména nacistickému Německu.
Čapek poukazuje na německou mentalitu a její představu o nadřazenosti německé rasy
vytvořením čistšího a vyššího druhu Mloka právě v prostoru Německa: „Zvláštní váha
se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší
rasový typus, nesporně nadřazený všem jiným Salamandrům.(...) Od Velemloka k německému
23

Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby." Ve zmíněném hesle je znatelná aluze
k Nietzscheho Nadčlověku, jakožto inspirační filosofii Hitlerovy ideologie.

ČAPEK, K . Válka s mloky. 12 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. s. 111.

Tamtéž, s. 193.
Tamtéž, s. 218.

35
 Čapkově příkré kritice neuniká ani Společnost národů. Organizace, v níž menší státy
viděly oporu, hledaly útočiště, která však zcela nenaplňovala vlastní funkci. Autor představuje
jednání této organizace jako změť různých ohromujících projevů, v nichž přední státy Evropy
hájí svá teritoria, svoji hrdost a svoji svobodu na úkor států ostatních. Vyobrazuje jednání,
na jehož konci si všichni mocenští zástupci s úsměvem potřásají rukama, aniž
by dospěly alespoň k částečnému řešení.
Čtenáře pak, po ponoření do absurdity lidského chování, ani nepřekvapí autorovo
odsouzení v závěru knihy: „Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak
tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou ? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase
spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina
Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem
a nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa?
Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou
Potopu ? , Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.' Tak vidíš. Kdyby byli jenom
Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá
zastavit.

4.2.4. Bílá nemoc

V předešlém dramatu - R.U.R. ponechal Karel Čapek apel na lidské svědomí
a odpovědnost člověka za život poněkud stranou, o to ostřeji však vyznívá o šestnáct let
později v divadelní hře Bílá nemoc. V prostředí sílící moci jak Adolfa Hitlera v rámci Evropy,
tak Henleinovy strany v rámci Československa, hledal Čapek způsob, jakým ukázat lidem
hrozbu válečného konfliktu. Drama začíná ve chvíli, kdy chudinský doktor Galén nalezne lék
na Čengovu nemoc, tzv. bílou nemoc, jež zapříčiňuje smrt postupným rozpadem lidského těla.
Galénova přezdívka ještě z dob asistentství na věhlasné klinice - doktor Dětina - zcela
odpovídá lékařovu charakteru. Zdánlivě poněkud naivní, roztěkaný, ovšem na základě svých
morálních hodnot odhodlaný zabránit válce všemi dostupnými prostředky. V dnešním
časoprostoru bychom v žádném případě neváhali označit doktora Galéna za teroristu,
v klimatu dobovém jeví se především jako hrdina, který je „jako lékař povinen...bojovat
o každý lidský život. To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!"} 5

ČAPEK, K . Válka s mloky. 12 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. s. 266.

ČAPEK, K . Bílá nemoc. 15. vyd. Praha: Orbis, 1962. s. 37. ISBN 11-065-62

36
 Do kontrastu doktoru Galénovi je stavěn především dvorní rada, ředitel zmíněné
kliniky, profesor Sigelius. Lidský parazit profitující z práce druhých a „prestižních přátel".
Věří ve válku jako v dobro národa, často se tak dostává do konfliktu s vlastním postavením,
s etikou lékaře: Buď jste blázen, nebo vlastizrádce.(...) My nesloužíme žádné humanitě... " 26

Doktor Galén se ve svém úsilí pohybuje na pomyslném politickém žebříčku

vzestupně. Zatímco na počátku hry Galén pouze prostřednictvím novinářů oznamuje své
podmínky vydání léku na bílou nemoc všem vládám světa, postupně přichází do kontaktu
s potenciálními hybateli dějinného vývoje. Ve třetím dějství se dostává k samotnému vůdci
země. Přestože v diktátorském státě i samotném maršálovi vidíme jasné pojítko s nacistickým
Německem a osobností Adolfa Hitlera, nevykresluje Čapek diktátora jako necitelného tyrana,
jak bychom mohli očekávat.
Autor nezobrazuje černobílý svět. Stejně jako doktor Galén není klasický heroistický
typ zachránce světa, není maršál zloduchem v pravém slova smyslu. Své hrdinství a hrdinství
celého svého národa vidí ve válce, chce svůj národ vést ke slávě a zasypat jej vavříny. Proto
čtenáře nepřekvapí maršálův přerod v závěru hry. Neděje se tak ze strachu ze smrti, děje
se tak na základě motivů a citů jemu vlastních. Děje se tak z nalezení nového poslání, z lásky
k národu, jenž nemůže opustit, protože by bez něj zůstal bezmocný. Jakkoli se může jevit
paradoxní vést občany na smrt z pouhé lásky k nim, jádrem je pouze jakási zvrácená logika
člověka, jenž „viděl lidi bojovat za vlast"? 1
Jak již bylo naznačeno, maršál ke konci
posledního dějství prochází vnitřním přerodem, své poslání nachází v nastolení míru:
„Opravdu, nezní to špatně...To by bylo velké poslání, viď, Anetto? Už to, že by na světě
přestala být bílá nemoc - To by bylo ohromné vítězství, že? Dělat mír: to by náš národ byl
první mezi všemi - Pravda, bude to dlouhá práce, ale budu-li žít... Jen když budu mít od Boha
úkol!".
28

I přes tato fakta končí příběh tragicky. Čapek představuje svoji teorii, že jediný člověk
nemůže bojovat proti davu. Když se doktor Galén (zcela nesmyslně) postaví válkou
zfanatizovanému lidu, není cesty zpět. Umírá a jeho lék na bílou nemoc je nenávratně zničen.
Lidstvo si opět zavřelo dveře k lepší zítřkům, k vlastní záchraně. Absurdně pak vyznívá
poslední věta dramatu - Ať žije maršál! Bílá nemoc je varováním před ztrátou vlastní
lidskosti, jenž zaznívá o to naléhavěji na pozadí historického vývoje 30. let.

ČAPEK, K . Bílá nemoc. 15. vyd. Praha: Orbis, 1962. s. 39.

Tamtéž, s. 61.
Tamtéž, s. 78.

37
4.2.5. Matka
Posledním dramatem, jenž Karel Čapek napsal, byla Matka (1938). Matka je sice
divadelní hrou, jejíž dějový čas a prostor není autorem blíže specifikován, z kontextu je však
zcela jednoznačné, že příběh se odehrává v soudobé přítomnosti ve státě sužovaném
občanskou válkou, což je přímým odkazem k aktuálně probíhající občanské válce
ve fašismem napadeném Španělsku. Prostředí Španělska nám pak napovídá také volba jmen
některých dramatických postav (např. matky - Dolores).
V Matce je znatelný dramatikův posun od dřívější apelace na čtenářovo či divákovo
myšlení k jeho činům. Je možno argumentovat Čapkovým představením boje proti válce
v Bílé nemoci, ovšem jak už jsme si objasnili, autorovým záměrem zde nebylo nabídnout
řešení blížícího se válečného konfliktu, nýbrž poukázat na zhoubnost lidského jednání.
V danou chvíli však už Čapek ve svém díle nemůže zajít dál než kam došel právě v Matce.
Utopistická forma jde stranou a dramatik se staví čelem konkrétnímu nepříteli. Matka
je příběhem ztráty a hrdinství, jež spolu kráčejí ruku v ruce. V celé hře je stejným způsobem
prostoupen život se smrtí, ženský princip s mužským, bílá s černou. V závěru dramatu
všechny kontrasty jakoby zmizely a zbyla jediná vize, jíž je boj za svobodu.
Postava matky znázorňuje život po celou dobu děje, jenž se v určitou chvíli spojuje
s ženským principem, jehož je matka jediným zastoupením. Když matka odhodlaně brání
posledního živého syna, brání jej před svými mrtvými - manželem a dalšími syny - a před
hrdinstvím, které se mu snaží přisoudit, pronáší: „ Copak nemám žádné právo na život, který
jsem zrodila?" 29
Otázkou tedy je, kdo má právo na život. V případě, že čteme Matku, nabízí
se nám pouze jedna jasná odpověď. Smrt. K ní přichází i Čapek, když nechá promlouvat
starého pána, dědečka takto: „...v tom je cena života: že se za něj platí...třeba i životem. To
je taky...ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast
neplatilo životem...kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by
tu ohromnou, tu strašlivou cenu, víš?". 30

Další velikou otázkou, jež vyvstává čtenáři na mysl, je míra hrdinství, kterou lze unést
na vlastních bedrech. Hrdinstvím zde nejsou činy, jež se jednotliví muži v matčině rodině
rozhodli uskutečnit. Samotné činy vlastně vyznívají z úst jejich vykonavatelů poněkud
povrchně, až směšně. Otec šel na jistou smrt jen proto, aby dokázal velitelův omyl a svoji
pravdu, Ondra se pokoušel zjistit, zda žlutou zimnici přenáší komár, a proto se jím v podstatě
nechal usmrtit, Jiřímu při pokusu zlomit výškový rekord selhal motor letadla. Dokonce

2 9
ČAPEK, K . Matka. 3. vyd. Praha:Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1966. s. 67. ISBN 15-906-66
3 0
Tamtéž, s. 63.

38
i dvojčata „bojující" na opačné straně barikády neopustili svůj rodný dům jako hrdinové.
Hrdiny se všichni stali až po smrti. Hrdinství, o kterém tu autor hovoří je v tom, postavit
se smrti, postavit se tomu nesnesitelnému strachu ze smrti, z neznáma: „PETR:...Zvláštní,
ani si nepamatuju, že ten nácek zařval Palte. Jenom jsem cítil, jak mi do vlasů vane chladný
31

vítr. ONDRA: To byl strach. PETR: Možná. Ale řeknu vám... je to hrozný pocit. Hrozný.".
Jak už bylo řečeno, samotné drama je výzvou Karla Čapka k boji proti fašismu. Tato
výzva se stává naléhavým apelem v závěru hry, kdy se matka vzdá svého posledního syna,
ubohého, slabého Toniho, a vloží mu do rukou zbraň, s níž se má vydat do souboje
s nepřítelem, jemuž se nepříčí dokonce ani vraždit malé bezbranné děti. Protože záchrana dětí,
to je konečně věc, které jako matka rozumí ze všech nejlépe.

4.2.6. Čapkova politická angažovanost

V téměř celém díle Karla Čapka jsou zřetelné jeho pohnutky k nápravě společnosti.
Touží j i vychovávat, ovšem ne dogmatickým způsobem, jak by se mohlo jevit. Zmíněné
autorovy texty sice končí buď nezvratnou zhoubou lidstva nebo zajetím zpět do starých kolejí
(výjimkou je v tomto smyslu pouze drama Matka), nelze však říci, že by Čapek nepředkládal
čtenáři neustále přítomnou, byť zdánlivě skrytou, podobu naděje.
Stejně jako nezobrazuje černobílé charaktery postav, nezobrazuje také černobílý svět
politické sféry. Pravděpodobně proto, že sám Čapek nestojí ani na černé ani na bílé straně,
tedy ani na levé ani na pravé straně politického spektra. Paradoxně takto rozlišuje dvojčata
Petra a Kornela v Matce. Zatímco Kornel je zastánce pravicového extremismu, nacionalismu,
všeho starého a tradičního, Petr je oproti tomu vroucí socialista, bouřlivý revolucionář,
zastánce mládí. Boj černých a bílých, akcentován šachovou partií, o níž se dvojčata dohadují,
rámcuje celou Čapkovu hru a mrtvým Petrem je nakonec předpovídán celkový výsledek:
„ Tati, ta tvá úloha vypadá na remis. Nedá se to vyhrát. Ani černý ani bílý. Skoda. "
Zcela jednoznačně je nám prostřednictvím vlastních knih představen Karel Čapek,
zásadový stoupenec demokracie, ovšem zároveň je evidentní jeho příchylnost k sociálnímu
hnutí: „Jistě nejstrašnější byla situace vyživovací, ale naštěstí byl tu (pokud líčím jen poměry
u nás) NÁŠ ČACKÝ VENKOV! Pánové, uvědomte si v této chvíli, že se odevždy říká: náš
vesnický lid, všecka čest stranou, je jádro národa; je o tom dokonce stará píseň: ,Kdo je ten
člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!' Kdo je ten člověk, u kterého se zastavila

31
ČAPEK, K . Matka. 3. vyd. Praha:Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1966. s. 42. ISBN 15-906-66
32
Tamtéž, s. 46.

39
marnotratná horečka Absolutna, kdo je ten člověk, který stál pevně v panice světového trhu,
kdo je ten člověk, který nesložil rukou v klín, nebyl stržen k nerozvážnosti a , zůstal věrně
na své postatV? Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!" 33
Velmi
často pak Čapek srovnává dělníky s vykořisťovanou pracovní silou - např. s roboty v R.U.R.,
s Mloky ve Válce s Mloky. V Továrně na Absolutno se dělníci dokonce dostávají do pozice
odklízečů nepořádku, který Absolutno vytvořilo. Naopak v Bílé nemoci se slabým sociálním
skupinám dostává pozitivní pozornosti v podobě léku na Čengovu nemoc.
Čapek se v mnohých podobách zastával o formování československé politiky, aniž by
se jednomyslně, explicitně přihlašoval k některé z pravicových či levicových stran, nebo
vůbec k pravici či levici. Snažil se jít cestou diskuze, poučení a vzít si od každého to dobré,
však s myšlenkou udržení svobodné republiky a demokracie, byť teprve utvářející se, neboť
(jak mnozí ještě dnes nechápou) tuto fázi nelze překročit.

4.3. Mnichovská dohoda v poezii konce 30. let

Dohoda, jež zdánlivě nenásilně (společně s Anschlussem Rakouska) odstartovala
Hitlerovu intervenci do střední Evropy, zanechala hlubokou ránu v celém československém
národu. Podepsání dohody velmi prudce zasáhlo také české básníky Františka Halase
a Vladimíra Holana, kteří se pokusili své pocity, myšlenky a vůbec pozářijovou atmosféru
ve zčásti obsazené republice vylíčit ve sbírkách, jež sepsali ještě v tomtéž roce.

4.3.1. Torzo naděje Františka Halase

Přední básnickou sbírkou týkající se historické zrady, jak byla chápána Mnichovská
dohoda, taktéž velmi často označována jako dohoda o nás bez nás, je Torzo naděje Františka
Halase. Již z titulu sbírky vychází básníkovo přesvědčení o možnosti a síle československého
lidu zvrátit zpečetěný osud. Neznamená to však, že by nám Halas předkládal jakousi zpěvnou
poezii, v níž oslavuje udatný československý národ. Naopak, setkáme se zde i s básněmi
až dekadentního rázu popisující hrůzy nadcházející války, znechucení zradou Francie, jež byla
právě české inteligenci tak blízká.
Halas nám prostřednictvím veršů vykresluje Francii, která se nakonec, přes všechna
svá ujištění o loajalitě k Československé republice, neostýchala vyjednávat s německým
kancléřem a obětovat zemi, jež k ní vzhlížela. Nejmarkantněji pak básníkovo rozhořčení
a smutek vyznívá ze Zpěvu úzkosti, jehož známý refrén nám po generace připomíná skutek,

3 3
ČAPEK, K . Továrna na Absolutno. 11 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. s. 83-84.

40
který Československu na několik let určil postavení v Evropě: „Zvoní zvoní zrady zvon zrady
zvon/ čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali",
34

Nejen zradu cítil Halas, především zármutek ze ztracené domoviny, jež mu byla
ukradena a on nemohl nic učinit. Viděl vlastní bezbrannost, hledal viníka a litoval sebe,
litoval všech, kteří kdy nesli stejný úděl: „Zbytečný voják v krajině/kterou mu kdosi bral/děti
se ptaly po vině/ a voják stál// Poslední skřivan srkal jas/ jas který nesmráká/ Každý z vás
každý z nás/polituj toho vojáka". 35

A právě solidarita provázející lidi se stejným údělem je to, v čem Halas spatřuje
naději. V den mobilizace, kdy byli muži povoláni hájit československý prostor před
nežádoucími vetřelci, byl den, kdy cítil naději, kdy viděl vlastní národ chytit se za ruce
a odsunout na chvíli lidskou nevraživost. Halas zobrazuje prostého člověka, k němuž směřuje
svoji naději: „A z probodených jeho snů/ krev horkou crčící/ do zpěvu naděje ne do žalmů/
srážejí básníci// Básníci vaší naděje chudí// Jste tvrdé země mé/ klenotem erbovním/
ne neznevážím vás/ já jménem přídavným/ Vy chudí země mé// ,Dost zemi železa na dobré
meče,/ i v krvi železo - jen dál, jen dál!'// Hle žezlo veršů/ které básník odkázal/ Naději vaší
Naději mé". 36

4.3.2. Září 1938 Vladimíra Holana

Bezprostředním ohlasem na Mnichovskou dohodu byla také řada básní Vladimíra
Holana, jež vyšla ve sbírce Září 1938. Podobně jako František Halas v Torzu naděje spílá
Holan Francii za její sobecký a neúprosný čin v části pojmenované Odpověď Francii. To, čím
se Holanovy básně liší od Halasových je jednoznačně v pocitu, jaký zrada vyvolala,
reflektujícího se do jejich poetik. Zatímco u Halase se setkáváme s poezií umírněnější, cítíme
básníkův smutek, trpíme s ním, Holan na Francii útočí ne příliš lichotivými invektívy.
Obžalovává j i , rozbourává j i svými slovy, útočí na veškeré hodnoty, které odhodila
při podpisu smlouvy, napadá francouzské tradice.
Jediná z osmi básní v nás nevzbuzuje lítost. Ostrý atak, jenž básník velmi expresivním
způsobem představuje není utišující, naopak je burcující. Ve čtenáři vyvolává jen pocit
nenávisti, nekonečné nenávisti, touhu po pomstě a zadostiučinění: „Zděšenou tlamou malých
hromů/ v útěku házíš zbraně k rezu./ Na výsměch sobě zpíváš k tomu/ Marseillaisu.// S úlevou,
děvko, mír teď máte -/ a tedy k tanci, tedy k tanci!/ My ovšem víme cos o Svaté/ alianci//

3 4
H A L A S , F. Torzo naděje. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980. s. 23.
3 5
Tamtéž, s. 34-35.
3 6
Tamtéž, s. 31.

41
a víme, proti komu svíjí/ se bezmocně a v hanbě leží-. ./Hodiny neúprosně bijí/ na Spasské
věži. " 3?
Rozhořčenost, agresivita a surová ironie sršící z veršů je pro naši generaci, vzdálenou
impulsu, na jehož základě sbírka vznikla, až nepochopitelnou.
Určitou afektovanost a původní zlobu vystřídá v druhém oddíle - Záři 1938 - odpor,
beznaděj, v jistém smyslu až apatie. Čtenář nechce přistoupit na to, že se svobodou zmizela
i lidská důstojnost, jak mu básník předkládá. Touha msty se vytratila a zbyla už jen jediná
jistota - smrt, již vítaná: „A takto jistým budoucníkem/ je vlastně smrt, ta s ničím v pase./
Člověk ji vzývá s tichým díkem./ ,Nemáte zač! A přijďte zase!'// zní odpověď, tak nesmyslná,/
neboť je, chudák, roztržitá./ Už nikdo neví, co je vlna/ a co břeh, na kterém svítá. " 38
K čemu
lze se upínat, je sen. Krásná, ovšem zcela fantaskní vidina světa, jež vytvořena za zavřenými
víčky pomáhá žít skutečnost jakkoli těžkou a zrádnou.

H O L A N , V . Havraním brkem. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958. s. 16-17.

Tamtéž, s. 51-52.

42
5. Protifašistická dramatická tvorba Osvobozeného divadla

Osvobozené divadlo bylo založeno roku 1925 jako divadlo skupiny Devětsil pod
uměleckým vedením tehdejšího studenta Filozofické fakulty Karlovy univerzity Jiřího Frejky.
Pro nás je však určující až období, v kterém herci Jiří Voskovec a Jan Werich působili také
jako přední dramatici Osvobozené divadla a svými klauniádami, groteskními a satirickými
hrami a alegoriemi bojovali proti fašismu. Představíme si zde tedy pětici dramat, ve kterých je
akcentována aktuální politická tematika, a jenž jsou zároveň odrazem doby, v níž vznikala.

5.1. Osel a stín

Divadelní sezónu 1933/34 Osvobozeného divadla odstartovala v říjnu hra Voskovce a
Wericha Osel a stín. Hra je inspirována anekdotou o osli a stínu, již autoři nalezli v díle
starořeckého dramatika Lukiana ze Samosaty. Žánrové využití podoby antické komedie bylo
v mnohém velmi promyšleným, a tudíž právem oceněným krokem. Především proto,
že antické komedie ostře reagovaly na aktuální události a společenskou a politickou situaci
v zemi. Většinou se tak dělo prostřednictvím jinotajů, jejichž rozklíčení však politicky
orientovaným Rekům nečinilo žádné potíže. Stejně tak fungovala komunikace mezi
Osvobozeným divadlem a jeho diváky.
Děj hry je zasazen do jakési Abdéry, kterou autoři ústy boha Dionýsa v prologu
ztotožňují s českým Kocourkovem. (Dokonce v prologu, v rámci možností, udržují klasickou
antickou formu hexametru.) Do kontrastu je zde postaven svět „hořejších deseti tisíc
abdérských" a „dolejších deseti miliónů abdérských". Rozpor vidíme již ve velikosti
zastoupení jednotlivých stran. Do tohoto prostředí na jedné straně povrchních měšťáků, kteří
žijí jen pomluvami, kýčovitou kulturou a zábavou, podváděním a rozvody, na straně druhé
chudými trhovci, nezaměstnanými a žebráky, jenž nemají co do úst a dohadují se o poslední
drachmu vstupuje dvojice majitele taxiosla Skočdopola a zubaře Nejezchleba.
Mezi dvojicí se strhne hádka o to, zdaje stín, který v podstatě vytváří slunce veřejným
statkem či je službou majitele zvířete, které stín vrhá. Za Skočdopola se postaví místní
vykořisťovatel a prodejce otroků Kontokorentos a Nejezchleba obhajuje Kontokorentův
nepřítel, vůdce lidu Hippodromos. Celá situace se vymkne z rukou, když se spor rozhodne
řešit starý, nerozhodný, zkorumpovaný soudce Paprikides. V Abdérách následně vznikají dvě
strany, tzv. Oslaří a Stínaři, které lze charakterizovat částí textu jedné z písní: „My už nejsme

43
lidi, my jsme jenom partaje. Žádný z nás nevidí, v čem ta chyba je.(...) A v takové situaci zazní
fanfára: Že přišel spásonosný osel, už věříme oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví. " 39

V celém dramatu je přítomný odkaz na přebírání moci Adolfa Hitlera, jakožto nového
říšského kancléře. Zrcadlí se zde jednotlivé Hitlerovy agresivní kroky. V Kontokorente v ě
plánu zapálit radnici a za celou událost odsoudit nic netušícího Nejezchleba spatřujeme záměr
zobrazit podpálení Říšského sněmu v únoru 1933. (Ze žhářství byl obviněn holandský
komunista Marinus van der Lubbe, na základě požáru pak zakázána Komunistická strana
Německa.) V závěru hry, kdy je osel zabit, přichází Kontokorentos a Hippodromos s novým
viděním světa: „Nastává Třetí říše! Říše Osla a Stínu!" 40
Načeš mu nadšený dav odpovídá
zvednutím pravice, provoláváním pozdravu Heilos a z amplionu zaznívá autentický Hitlerův
projev o vítězství, válce, odsouzení kultury a lidstva samotného nástupem děl a plynu. 41

Nejaktivněji a bez jakýchkoli příkras, zcela explicitně zesměšňují absurditu nacistické

a fašistické ideologie Voskovec s Werichem v tzv. forbínách (komických výstupech na
předscéně, které tvořily určitá intermezza v průběhu hry). Např.: „NEJEZCHLEBOS: (...)
Vůbec, když Dollfus, Mussolini a Hitler plavou po vodě, kdo myslíte, že se první potopí?
SKOCDOPOLIS: Hitler, protože má pořád otevřenou hubu. NEJEZCHLEBOS: Ano. Potom
Mussolini. - Protože s jednou rukou ve vzduchu se nedá dlouho plavat. " 42
Text se velmi často
měnil vzhledem k postupující situaci. Nadto, ihned po premiéře hry nařídilo německé
velvyslanectví v Praze vynechání konkrétních jmen německých osobností a urážek
německého politického zřízení ve jmenované divadelní hře. Nařízení vedlo pouze k různým
metaforickým pojmenováním, což činilo výstupy o to humornější. 43

5.2. Kat a blázen

Hrou Kat a blázen zahájilo Osvobozené divadlo sezónu 1934/35. Předním cílem bylo
zaútočit na množící se nacionalistické projevy Adolfa Hitlera. Voskovec s Werichem zasazují
děj do imaginárního Mexika, kde probíhá oslava dvou národních hrdinů Gašpara Radůza
a Melichara Mahulena, jejichž heroická smrt rozpoutala revoluci, která svrhla císaře
a nastolila republiku. Dramatici se snaží o zobrazení bezmyšlenkovitého vzývání národního

V O S K O V E C , J., W E R I C H , J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel,

3 9

1954. s. 75.
Tamtéž, s. 132.
4 0

41
Tamtéž, s. 133.: „Mein Volk aus Abdera! Uns gohöer der Sieg und der Krieg! Wir opfern gerne das Leben von
Millionen! Weg mit der Kultur, her mit Kannonen und Gas! Neder mit der Menschheit, neder mit der Welt!"
T a m t é ř , s. 135.
42

Srov. P E L C , J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. s. 131.

4 3

44
hrdinství a posilování národní hrdosti především ústy několika mocných, kteří tímto posilují
pouze své postavení ve sféře politické: „Pokusili jsme se vymyslit Mexiko, které by se
přiblížilo svou nehoráznou dobrodružností dnešní střední Evropě. V tomto směru je tato
satirická fantazie tak málo bujná, že ji myslíme nelze nazvati ani realistickou. Jednak, jak
jsme již řekli, je těžko dohoniti dnešní skutečnost, jednak je to zakázáno. " 44

Obdivovanými národními hrdiny se dvojice stane po císařské přehlídce, kdy Mahuleno

(na základě šlápnutí do psího výkalu) vykřikne Fuj!, což je chápáno jako slovní atak císaře
a projev odmítání monarchie, přičemž je po udání majitele psíka odsouzen k smrti. Kat
Radůzo však neunese tíhu odpovědnosti za smrt odvážlivce a vrhne se do moře. Tato událost
se po pětadvaceti letech stává výchozí pro předsedy dvou nejmocnějších stran v zemi -
Radikálního Revolucionáře Dona Blasca Ibane a Vlasteneckého Plantážníka Dona Vasca
Ibayo - a jejich budoucí koalici.
Zatímco vypočítaví obyvatelé země si pětadvacet let vytvářeli příběhy o přátelství
s hrdiny, o milostných vztazích, adopcích apod., Radůzo s Mahulenem hráli na ostrově
sv. Pankráce kuželky. Hrdinové se navrací zpět do vlasti, Ibane s Ibayem z nich činí diktátory,
a když to dvojici přestane bavit, předávají svoji moc prvnímu, kdo se naskytne, tedy
někdejšímu udavači Carierrovi. Toho rychle a jednoduše nabytá moc zcela ovládne. Vyvraždí
nejdříve všechny své spolupracovníky a poté i vlastní stín, tím pádem sám sebe. Takto se
autoři „snažili ukázat co nejnázorněji, jak se rodí diktátoři a kam přirozenou cestou spějí"
Oproti dřívějším hrám, se Voskovec s Werichem pokoušejí obsáhnout obecnou
skutečnost. Svým útokem na německý národní socialismus útočí na všechny světové
ideologie. Mohli bychom říct, že hrou napadá německého vůdce a nebylo by to lží, ale
zároveň napadá jakéhokoli jiného diktátora ať už v soudobém klimatu, minulém nebo teprve
budoucím. Dokonale to vystihují slova refrénu písně Co na světě vadí: „ Všechno co na světě
vadí je jen od lidí. Všechno co na světě vadí je jen od nás. Z nás lidí se dost za sebe nikdo
nestydí. Nikdo z nás se nestará co přijde po nás. Sedněte na židli! Přečtěte si bibli! Jak do
sebe lidi odjakživa mydlí. Jak začla ta mela ? Kain zabil Ábela. Pak si lidi postavili zlaté tele.
Od těch dob se to na světě pořád mele. " 46

Krom nepříliš závažné stížnosti mexického velvyslanectví na urážku země a státní

hymny, jejímž řešením bylo jednoduše přejmenování smyšlené republiky na Sonorii, vyvolala
komedie vlnu nevole ze stran občanů hlásících se k nacismu. Prvním otevřeným konfliktem

V O S K O V E C , J., W E R I C H , J. Kat a blázen. Praha: DILIA (dle Československý spisovatel, 1956), 1961. s. 2.
Tamtéž, s. 2.
Tamtéž, s. 21.

45
v prostorách divadla se stala bitka mezi fašistickými studenty medicíny a práv a dělníky
pankráckého motocyklového závodu, tzv. Janečkárny. Následovala řada destruktivních ataků
(např. rozbíjení výloh a strhávání plakátů), odmítavá hesla zaznívající během představení
z hlediště, zasílání výhružných dopisů hercům a samozřejmě mediální kampaň proti
Osvobozenému divadlu. Na obhajobu divadla pak vystupovalo několik českých osobností,
např. Karel Čapek se v Lidových novinách vyjádřil takto: „Smí-li se dnes překazit představení
v divadle, najdou se zítra lidé, kteří budou chtít překazit třeba vycházení novin, které se jim
nelíbí, a pozítří dejme tomu činnost úřadu, který se jim nelíbí. Pozor na to, kam bychom takto
přišli; je na čase, aby aspoň odpovědný tisk přestal sekundovat takovým kouskům, které
by mohly vést k horším věcem a povedou k nim, nezatočí-li se s nimi hned na začátku. " 4?

5.3. Rub a líc

Rub a líc, jak autoři označili - optimistická komedie, byla uvedena na program
Osvobozeného divadla v prosinci roku 1936. Sám děj je zasazen do let 1934-1937, kdy: „Svět
je naruby. Výkvět lidského ducha se dusí v koncentračních táborech. Válečná fronta bude
bezpečnější než válečné zázemí, anarchisté bojují za legální vládu a svět vyrábí tolik zboží,
že je hlad. " 4S

V dramatu se střídají dvě dějové linie, které se v závěru hry protínají. Již v první scéně
se nám představuje dvojice „milionářů" příznačně pojmenovaných Krev a Mlíko. Oba pánové
se vzájemně popichují a předbíhají, který z nich je movitější, ironicky pak při té příležitosti
odkazují na čistotu rasy a stav soudobého průmyslu. Ostatně děj se odehrává
v nespecifikovaném průmyslovém velkoměstě, je však zřejmé, že se ocitáme
v Československu. Zmíněné velkoměsto postupně více a více ovládá Kazimír Konrád a jeho
skupina Pruhovaných Košilí. Jak je evidentní z volby pojmenování, za Kazimírem Konrádem
se skrývá osobnost předsedy SdP Konráda Henleina, pruhované košile pak připomínají
uniformy členů Volksportverbandu. Paradoxně v celé hře není herecky ztvárněna postava
Kazimíra Konráda. Zaznívá pouze jeho hlas z radia pronášející projev, v němž spatřujeme
souvislosti s několika projevy Goebbelse a Hitlera: „...Ať mi nikdo nemluví o intelektu
a kultuře. Když slyším tato slova, mám chuť střílet. Pro degenerované intelektuály není
v národě místa. Krev a rodná půda, to dělá celého chlapa, a jen chlapci dělají národ. Pryč

Cit. dle P E L C , J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. s. 147.
V O S K O V E C , J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel,
4 8

1954. s. 261.

46
s asfaltem dekadentních žvanilů, kteří jsou náhončími židovské internacionály! Světový názor
Pruhovaných Košil se nedá naučit. Ten musí být vrozen jako ctnost. Chci být naprostým
vůdcem lidu. Nechci se o vedení dělit s jinými, protože nositelem odpovědnosti může být
jenom vůdce, vyzbrojený patřičnou autoritou a právem dávat rozkazy. " 49

Ostatně Kazimír Konrád je pouhou figurkou, jež vykřikuje předepsaná hesla. Postava,
která skutečně vše řídí a organizuje je zkrachovalý reklamní manažer Dexler. I zde lze nalézt
podobnost s Konrádem Henleinem, jenž na pozadí tvořících se dějin jen plnil cizí příkazy.
Jedinou Henleinovou motivací k rozpoutání politického boje na vnitřních hranicích CSR byla
jeho touha po respektu ze strany Německa, jakési zvrácené popularitě. Podobný chtíč vede
také občany státu, kteří se masově přidávají na stranu Pruhovaných Košilí. Mimoto je zde
zachycena důvěra a pocit jistoty, jenž Kazimír Konrád, respektive Dexler vyvolává.
Především svými sliby o zajištění zaměstnání a živobytí strhává národní spodinu - propuštěné
dělníky bez sociálního zabezpečení, lidi bez domova, ale také trestance a další osoby, jež stojí
na okraji společnosti.
Drama vrcholí střetem stávkujících dělníků největšího národního koncernu Noel
s Pruhovanými Košilemi, které jsou ovšem vyzbrojovány majitelkou koncernu paní
Noelovou. Později se dozvídáme, že vedoucí stávky Josef Klokan je ztraceným synem paní
Noelové. Ani on však nedokáže své matce rozmluvit financování zbrojení Pruhovaných
Košilí. Werich později napsal, že měli henleinovci ukryté zbraně na různých místech, mimo
jiné také v budově, v níž sídlilo Osvobozené divadlo a dokonce, že „pianista orchestru
Osvobozeného divadla se ukázal být jedním z důležitých agentů Henleinových" .50

Jistý zvrat nastává, když zchudlí milionáři Krev a Mlíko objeví sklad zbraní, skupina
kolem Klokana zalarmuje policii a vyzve veřejnost, ať se zapojí do zabránění puče: „Haló,
haló! Voláme všechny dělníky v městě i na venkově, voláme železničáře a dělníky na tratích.
Demokracie v nebezpečí. Kazimír Konrád chystá násilný převrat. Byly objeveny zbraně pro
Pruhované Košile. Voláme celý národ. Padesát tisíc Pruhovaných Košil na cestě do města
chystá ozbrojený převrat. Odzbrojte Pruhované Košile. Zatkněte Kazimíra Konráda. Voláme
všechny dělníky, voláme všechny občany, voláme celý národ! Pomozte bránit demokracii! " 51

S dokonalou předvídavostí zobrazili Voskovec a Werich pozdější mobilizaci a zároveň

V O S K O V E C , J., W E R I C H , J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel,

4 9

1954. s. 325-326.
Tamtéž, s. 527.
5 0

51
Tamtéž, s. 378.

47
vyzvali diváky k vyjádření nesouhlasu s politickými událostmi, vytrhli je z nečinnosti a
vyburcovali k jednání.

5.4. Těžká Barbora

Komediální revue Těžká Barbora, jenž bylo uvedeno na program v listopadu 1937,
se svým pojetím podstatně liší od zmíněné hry Rub a líc. Především chtěli autoři upustit
od aktuální politické satiry. Nechtěli opět zobrazit to, s čím se člověk (divák) každý den
setkával ve zprávách rozhlasových či novinových. Neznamená to však, že by se aktuálnost
či političnost z této hry Voskovce a Wericha vytratila. Těžká Barbora je dramatem
navazujícím a přímo odkazujícím k charakterovým hrám Moliěra. Autoři zde vykreslují řadu
typických lidských povah. Jak uvádí v předmluvě: „Styl hry Osvobozeného divadla blíží
se totiž čím dál více praktikám commedie delľarte." 52
V komedii vystupuje chytrá služka
starosty města Siska, vychloubačný heroický hejtman Hans Bols, „nejlepší výrobce sýra"
Krištofek či nerozhodný a manipulovatelný starosta Van Bergen. Do opozice je jim postaven
vypočítavý a zrádný zámecký pán Vandergrunt.
Hra je zasazena do středověkého vlámského městečka Eidamu, v kterém sice žije řada
podivných karikatur, ovšem městečko působí navenek mírumilovně. Občané zastávají
poněkud naivní názor, že pokud nikomu neubližují, není důvod k tomu, aby ubližoval někdo
jim. Všechny cizince přijímají s laskavostí a bez jakýchkoli pochybností o jejich
pravdomluvnosti. Eidam však má za souseda vojenské město Yberland, na jehož území je
každý vojákem (dokonce i moucha je voják) a každý podléhá rozkazům Jeho Náramného
Výtečnictva knížete Filipa, 53
který touží zabrat prostor Eidamu a vydobýt si tak místo
na slunci. Proto je už nějakou dobu jeho armáda usazena u hranic s Eidamem a vyčkává
na správnou příležitost.
Do děje se zaplétá dvojice odsouzených yberlandských žoldnéřů, jež má za úkol
v přestrojení za Eidamské přepadnout yberlandský povoz a vyvolat tak důvod k napadení
Eidamu. Dvojice ale omylem přepadne yberlandský vůz s dělem - těžkou Barborou -
a uprchne i s vozem do Eidamu, kde se rozpoutá diskuze o naložení s kanónem. Po řadě
peripetií a prostřednictvím vydírání donutí Vandergrunt, který je smluven s yberlandským
plukovníkem Peterem, starostu a hejtmana k odsouzení žoldnéřů a učitele, jenž začal bouřit

V O S K O V E C , J., W E R I C H , J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel,

5 2

1954. s. 390.
Srov. tamtéž, s. 411.
5 3

48
městský lid proti vrchnosti, k trestu smrti. Během popravy, na níž bude přítomno celé město,
pak Yberland přepadne Eidam a obsadí jej.
Naštěstí trojice odsouzených uvidí z věže, kde jsou uvězněni, vojsko blížící
se k městu, zpěvem zburcuje shromážděný lid, který pomocí těžké Barbory a ztvrdlých sýrů
zažene Yberlandské zpět za hranice a Vandergrunta vyžene z města. Hra končí písní
Co na světě mám rád, jež má podobu varování jak pro publikum, tak pro tehdejšího (i
jakéhokoli jiného, vlastně mimočasového) nepřítele: „Nebuďte, lidi, hluší a nastavte uši,
chceme vás, na mou duši, upřímně varovat: Nemáte ani zdání, že jsou s vámi páni, falešně
hrají s vámi, chtějí vás obehrát. Co na světě mám rád, nedám si brát, než s lumpy tancovat, to
se chci radši prát! Nebuďte, lidi, hluší a nastavte uši, nechceme, na mou duši, nic víc než
varovat. " 54

Přihlédneme-li k období, kdy hra vznikla, nelze popřít její politický kontext. Celá
komedie má spíše funkci prognózy. Necelý půlrok od premiéry Těžké Barbory došlo k
„Anschlussu Rakouska", v květnu pak k mobilizaci české zálohy vzhledem k akumulaci
německých vojsk v pohraničí. Pokud zajdeme ještě dál, podobnou šarádu jako vymyslel
Setník yberlandské armády, dovedl Hitler do konce při vytváření argumentu k napadení
Polska 1. září 1939, čímž rozpoutal druhou světovou válku. Hlavním záměrem tvůrců však
bylo vyobrazit naději, která je, byla a bude přítomna za jakýchkoli životních a dějinných
situací, přičemž se pokusili dokázat, „že lidé jsou k smíchu, že si vzájemně komplikují život,
že však, když je jim nejhůře, zachrání je zase právě to, že jsou lidmi". 55

5.5. Pěst na oko aneb Caesorovo finále

V dubnu 1938 přišli Voskovec a Werich na jeviště Osvobozeného divadla se svou
poslední hrou. Dramatikou komedie delľarte společně se zaměřením na obecnou či dokonce
filosofickou tematiku dějin navázali na Těžkou Barboru. Autoři si zvolili formu tzv. divadla
na divadle, kdy se skupina herců s exekutorem rozhodne upustit od typizovaného uvádění
klasických dramat s velkými hrdiny, srdcervoucími láskami, heroickými smrtmi. Odmítnou
tezi, že dějiny tvoří pouze velké osobnosti a vydají se cestou satirického vykreslení vlastní
interpretace zásadních historických událostí.

V O S K O V E C , J., W E R I C H , J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel,

5 4

1954. s. 524.
Tamtéž, s. 389.
5 5

49
 V prvé řadě nás dramatici zavedou do Tróje, kde dva pěšáci znudění desetiletým
bojem vyrobí velkého dřevěného koně pro potěchu trójských žen, které se snaží zaujmout
a vyrovnat se žádaným dragounům. Na rozkaz „chytrého Odyssea" jsou jim sťaty hlavy a ty
umístěny před hradby Tróje. To rozčílí trójské ženy, před nimiž se Odysseus se svým vojskem
ukryje do dřevěného koně. Ženy v domnění, že Odysseus uprchl, odtáhnou koně za bránu
města, jenž v noci Rekové dobudou. Poté sledujeme počínání nejznámějšího mořeplavce
Kryštofa Kolumba (trpícího mořskou nemocí) při objevování nového světa. Shodou náhod
se ke kormidlu dostává dvojice uprchlíků ukrytých na lodi, kteří během bouře přivážou
kormidlo lanem a změní tím původní směr lodi. Díky jejich zásahu skutečně objevuje
Kolumbus Nový svět a dokonce se mu, s jejich pomocí, daří i postavit vajíčko na špičku.
Třetí příběh nás zavádí do prostředí konce první světové války a rozpadu Rakouska-
Uherska. Osvětluje, jak se místodržitelský úředník Vácslav Cehona oprašující si doma bustu
císaře Františka Josefa stal národním hrdinou a bojovníkem za republiku. Následkem řady
omylů rozbije bustu, vyvěsí z okna červenobílý prapor a vyhodí dvouhlavého rakouského
orla, čímž si okamžitě získá všechny vlastenecké nadšence. Jako poslední je nám představena
smrt Caesara v pozadí bizarních gladiátorských her o pohár brutality. Zjišťujeme, že v Senátu
nebyl zavražděn pravý Caesar, ale pouze jeho dvojník, kterého pravý Caesar vyslal do Senátu
ze strachu o svůj život. Přes svoje přežití je však nucen stáhnout se a udělat prostor svému
novému nástupci.
Voskovec s Werichem pomocí divadelních nástrojů vyzdvihují postavení obyčejného
člověka ve srovnání s historickými osobnostmi. Odyssea, Kolumba i Cehonu přirovnávají
k zbabělým, hloupým lidem, kteří ke svému úspěchu přišli zcela náhodou, bez vlastního
přičinění, zato s vlastním odporem. Caesarovo finále je naopak přihlížením, jak doba slávy
může končit, a jak zcela jistě končí doba tyrana, protože nic netrvá věčně, tím spíše ne období
útisku.
Jak už je dáno rolí avantgardních scén, i Osvobozené divadlo podporuje „malého"
člověka, lid, v němž třímá síla národa, což si připomíná závěrečnou písní hry: „Žít jako lidi,
mít radost z práce, to přece záleží na nás. Svobodně myslet, vyřídit zrádce, záleží na nás.
Bránit svou pravdu a pravdou měřit, to přece jen záleží na nás. Nebát se pravdy a pravdě
věřit. Za pravdu se prát, s pravdou vyhrát, záleží na nás! " 56
Touto snahou o udržení síly a
naděje, podporou v boji proti nepřátelům kontinuálně navázali Voskovec s Werichem na
potřeby doby. Stejný vývoj spatřujeme v protifašistické a protiválečné tvorbě Karla Čapka.

V O S K O V E C , J., W E R I C H J. Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Praha: DILIA (dle Československý
5 6

spisovatel, 1959), 1962. s. 113.

50
Jeho Matka, stejně jako Pěst na oko působila na diváky svou bojovnou náladou. Pěst na oko
byla hrána až do července roku 1938, i během všesokolského sletu. Jak vzpomíná Werich,
během představení vznikala v divadle dokonalá atmosféra spojující všechny diváky i herce.
Na konci zůstávali diváci sedět na svých místech a zpívali společně Ježkovu hymnu
Hej rup! 57

V následující divadelní sezóně už nebylo možno předstoupit s touto hrou před

publikum. Po posledních zářijových dnech roku 1938, kdy bylo celé Československo zhrzeno,
by nikdo z diváků nepřistoupil na komediální zobrazování dějin ani na bojovný optimismus
hry. Voskovec se pak k dalšímu působení Osvobozeného divadla vyjádřil takto: „Jednoduše:
58
nechali jsme skutečnost běžet, když jsme ji nedohnali".

Srov. P E L C , J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. s. 192.

Cit. dle tamtéž, s. 193.

51
6. Závěr

Jak jsme si ukázali, 20. léta byla z hlediska kultury spíše na výsluní. Došlo k rozvoji
technických a vědeckých oborů spjatých s reformou školství, vytvoření zásadních výtvarných,
hudebních a divadelních děl. Literatura byla ovlivněna vznikajícím dělnickým hnutí, což
se odrazilo zejména v literatuře proletárske, ovšem s prvky socialismu a poukázáním
na sociální nerovnost a její důsledky jsme se setkali i v tvorbě Karla Čapka, jak v jeho
vědecko-fantastických románech, tak v utopistických divadelních hrách.
Předně se však Karel Čapek, v dílech, která jsme si uvedli, věnuje tematice ohrožení
válkou, jejíž příčiny mohou být různé, zejména jsou to však tržní mechanismy nekorigované
nabídky a poptávky, lidská neschopnost vidět následky svých činů a v klimatu 30. let
všudypřítomný fašismus a nacismus, jenž žene lidi do války, v níž vidí tu správnou cestu
ke štěstí a slávě. Ve svém posledním díle, dramatu Matka, také posílá hlavního hrdinu
do války, není to však ze zmíněných povrchních důvodů jako je sláva, ale za účelem bránit
před řadou zfanatizovaných nepřátel ty, jež se sami bránit nemohou. Jen to je adekvátní
a pochopitelný důvod k boji, přičemž se svým čtenářům či divákům snaží implicitně sdělit,
že obrana je nejlepší útok.
V práci jsme se také dotkli snahy o zobrazení samotného aktu podepsání Mnichovské
dohody ve dvou básnických sbírkách autorů Františka Halase a Vladimíra Holana. Každý
z nich pojímá látku svébytným a osobitým způsobem. Ukázali jsme si, co obě sbírky spojuje
a také to, jak se od sebe vzájemně liší. Akcentován však byl pokus o vystihnutí pomnichovské
atmosféry a pocitů spjatých se zradou Francie a obsazením pohraničí, které se u obou básníků
poněkud různí.
Nakonec jsme nahlédli do tvorby Jiřího Voskovce a Jana Wericha, jež vznikla
v období let 1933-1937, a jež svým výsměšným, kritickým, satirickým způsobem odsuzovala
německý nacionalismus a jeho přední osoby jako byli Hitler, Henlein, Goebbels či Gôring.
Tyto hry inscenované Jindřichem Honzlem na jevišti Osvobozeného divadla pak měly
nepopiratelný vliv jak na publikum, tak na širokou veřejnost i na nejvyšší vrstvy politické
hierarchie. Především působily na všechny strany.
Odpůrce nacismu utvrzovaly v jejich názoru, postoji, podporovaly v boji proti
nacistické ideologie, vytvářely prostor pro kolektivní prožitek překračující čas samotné hry.
Co se týče zastánců nacismu, těm bylo Osvobozené divadlo trnem v oku, což vedlo
k demonstracím a výtržnostem během představení, ničení divadelního majetku a v neposlední

52
řadě k stížnostem ze strany Německa. To vše vypovídá o kvalitě formy, prostřednictvím níž
bylo chtěné sdělováno a vyslyšeno přesně tak, jak si tvůrci dali za cíl.
Dokázali jsme si jak pevné je sepětí obou složek společenského života - politiky
a literatury, nebo v širším pojetí kultury. Tato práce se tak může stát, společně s dalšími
pohledy na dané období a problematiku, rolemi angažovaných autorů a literárních
či uměleckých děl, základním materiálem pro výuku politického a literárního vývoje mezi
dvěma světovými válkami.

53
7. Literatura

BENEŠ, Edvard. Německo a Československo. Vyd. 1. Praha: Masarykův ústav A V ČR, 2005.
250 s. ISBN 80-86495-29-9.
BĚLINA, T. a kol. Dějiny zemí koruny české IL: Od nástupu osvícenství po naši dobu. 4. vyd.
Praha: Paseka, 1997. 309 s. ISBN 80-7185-097-7
BURIÁNEK, F. Čapkovské variace: Eseje o Karlu Čapkovi a o literatuře. 1. vyd. Praha:
Československý spisovatel, 1984. 132 s. ISBN 22-029-84
BURIÁNEK, F. Dějiny české literatury v první polovině 20. století IL: Mezi dvěma světovými
válkami. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1974. 144 s. ISBN 17-390-73
ČAPEK, K . Bílá nemoc. 15. vyd. Praha: Orbis, 1962. 90 s. ISBN 11-065-62
ČAPEK, K . Krakatit. 18. vyd. Praha: Práce, 1989. 272 s. ISBN 24-059-89
ČAPEK, K . Matka. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 1966. 96 s. ISBN
15-906-66
ČAPEK, K. R.U.R: Rossum's Universal Robots. 13. vyd. Praha: Fr. Borový, 1938. 127. s.
ČAPEK, K . Továrna na Absolutno. 11. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975. 164 s.
ISBN 22-019-75
ČAPEK, K . Válka s mloky. 12 vyd. Praha: Československý spisovatel, 1953. 274 s.
GÖTZ, F. Literatura mezi dvěma válkami. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984.
272 s. ISBN 22-143-84
H A L A S , F. Torzo naděje. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1980. 64 s. ISBN 22-
020-80
H A R N A , J., K A M E N E C , I. Na společné cestě: Česká a slovenská kultura mezi dvěma
válkami. 1. vyd. Praha: Horizont, 1988. 248 s. ISBN 40-061-88
H O L A N , V . Havraním brkem. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1958. 233 s.
HRABÁK, J., JEŘÁBEK, D., TICHÁ, Z. Průvodce po dějinách české literatury. 3.vyd.
Praha: Pyramida, 1984. 521 s. ISBN 11-084-84
HUSA, V . Dějiny Československa. 2.vyd. Praha: Orbis, n.p., 1962. 513 s. ISBN 11-119-62
KÁRNÍK, Z. České země v éře První republiky (1918-1939). Díl 1., Vznik, budování a zlatá
léta republiky (1918-1929). 2. opravené vyd. Praha: Libri, 2003. 571 s. ISBN 80-7277-195-
72.
KÁRNÍK, Z. České země v éře První republiky (1918-1939). Díl 2., Československo a České
země v krizi a v ohrožení (1930-1935). 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-031-

54
4.
KÁRNÍK, Z. České země v éře První republiky (1918-1939). Díl 3., O přežití a o život (1936-
1938). 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1.
KVAČEK, R., OLIVOVÁ, V . Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945. 1. vyd.
Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1967. 583 s. ISBN 16-925-67
MATUŠKA, A . Člověk proti zkáze: Pokus o Karla Čapka. 1. vyd. Praha: Československý
spisovatel, 1963. 276 s. ISBN 22-113-63
PELC, J. Zpráva o Osvobozeném divadle. 1. vyd. Praha: Práce, 1982. 216 s. ISBN 24-005-82
POLÁČEK, J. a kol. Průhledy do české literatury 20. století. 1. vyd. Brno: Akademické
nakladatelství C E R M , s.r.o., 2000. 308 s. ISBN 80-7204-162-2
POLÁČEK, J. Tvorba a recepce: Studie o meziválečné české literatuře. 1. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2003. 165 s. ISBN 80-210-3075-5
SCHONBERG, M . Osvobozené. 1. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publisher, Corp., 1988. 418 s.
ISBN 0-88781-166-3
VOISINE-JECHOVA, H . Dějiny české literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H & H
Vyšehradská, s.r.o., 2005. 625 s. ISBN 80-7319-031-1
V O S K O V E C , J., WERICH, J. Kat a blázen. Praha: DILIA (dle Československý spisovatel,
1956), 1961. 109 s.
V O S K O V E C , J., WERICH J. Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Praha: DILIA (dle
Československý spisovatel, 1959), 1962. 119 s.
V O S K O V E C , J., WERICH, J. V+W: Hry Osvobozeného divadla I. 1. vyd. Praha:
Československý spisovatel, 1954. 528 s.
VŠETIČKA, F. Dílna bratří Čapků: Příspěvek k poetice jejich literární tvorby. 1. vyd.
Olomouc: Votobia, 1999. 178 s. ISBN 80-7198-370-5

Internet:
Levá fronta. Ústav pro českou literaturu A V ČR [online] [cit. 2013-04-16] Dostupné
z W W W : <http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/avantgarda/AVA3/22.pdf>

55
8. Seznam příloh

Obr. č. 1: Vítězslav Novák

Obr. č. 2: Penklub, karikatura Adolfa Hoffmeistra
Obr. č. 3: Toyen (Marie Cermínová) a Jindřich Štýrský
Obr. č. 4: Návrh Dušana Jurkoviče na tzv. Chaloupku v Luhačovicích
Obr. č. 5: Stanislav Kostka Neumann
Obr. č. 6: Karel Čapek
Obr. č. 7: Jan Werich a Jiří Voskovec v divadelní hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále

56
9. Přílohy

Obr. č. 1: Vítězslav Novák

Zdroj: http://fomm.antonincharvatxom/viewtopic.php?t=557

57
Obr. č. 2: Penklub, karikatura Adolfa Hoffmeistra

Zdroj: http://www.prostor-ad.cz/vyroci/img/penklub.jpg

58
Obr. č. 3: Toyen (Marie Čermínová) a Jindřich Štýrský
Obr. č. 4: Návrh Dušana Jurkoviče na tzv. Chaloupku v Luhačovicích

Zdroj: http://wwwxeskatelevizexz/porady/10199921447-za-domy-milovniku-umeni-s-
profesorem-pavlem-zatloukalem/20954215564/

60
Obr. č. 5: Stanislav Kostka Neumann
Obr. č. 6: Karel Čapek
Obr. č. 7: Jan Werich a Jiří Voskovec v divadelní hře Pěst na oko aneb Caesarovo finále

Zdroj: http://www.novinky.cz/veda-skoly/historie/245543-jaroslav-jezek-temer-hluchoslepy-
mistr-jazzu.html

63