Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové

Katedra pomocných věd historických a archivnictví

František Palacký
Život, dílo, politické názory

Písemná práce

autor: Klára Šerešová

předmět: KPVHA/PCSD2
semestr: LS 2020
Úvod
Tato práce je věnována Františku Palackému, jedné z nejdůležitějších postav české
historie, která se věnovala široké škále činností, např. poezii, estetice, filozofii, historii či
dokonce politice.
Za pomocí analýzy dvou hlavních politických textů z pera Františka Palackého, Psaní
do Frankfurtu a Idea státu rakouského a četby monografií o něm, se tato práce snaží shrnout
jeho život, dílo a politické myšlení.

1
František Palacký
František Palacký se narodil 14. června 1798 v Hodslavicích, v horské protestantské
obci severovýchodní Moravy, jako jedno z dvanácti dětí (z nichž osm se dožilo dospělého
věku) Jiřího Palackého a Anny, rozené Křižanové, dcery zdejšího sedláka. Otec Jiří, jako
jeden z chudších příslušníků rodiny Palackých, vystudoval krejčovství a ve svých šestnácti
letech (v roce 1784) se stal prvním učitelem v místní nově zřízené škole. František se spolu se
svými bratry nejprve vzdělával u svého otce a záhy se stal nejlepším žákem. Otec,
přesvědčený o jeho nadání, chtěl synovi umožnit studia, ke kterým však byla zapotřebí
němčina. Roku 1807 ho proto poslal do nedalekého Kunvaldu, kde vedle vesnické německé
školy navštěvoval i ústav v zámku, určený k výchově panských úředníků, umělců a hospodyň.
Palacký tu pobyl dva roky a naučil se německy a hře na klavír.
V roce 1809 nastoupil na evangelickou latinskou školu v Trenčíně, která kladla důraz
na výuku latiny. V letech 1812-1818 studoval Palacký v Prešpurku, kde byl také výborným
žákem. Stal se sluhou a poté i seniorem soukromého konviktu jesenákovského a přivydělával
si i výpomocí pro „Týdeník“ profesora Jiřího Palkoviče. Palacký se v Prešpurku věnoval
češtině a působila na něj hlavně Jungmannova obrana. V této době se začaly u Palackého
projevovat národní ideje. Vedl vášnivou vlasteneckou korespondenci s Pavlem Josefem
Šafaříkem, se kterým se později osobně setkal a spřátelil.
Také se v této době již nechce stát knězem, ale vychovatelem v šlechtických rodinách,
a začíná se v něm probouzet zájem o básnictví a estetiku. Mezi jeho díla s nejpoetičtější
formou můžeme řadit báseň Na horu Radhost (1817) či ódu Ideálů říše (1818). Na básnictví
neměl ale příliš veliký talent, a tak ho začala zajímat spíše otázka formy než poetického
myšlení. Vznikla tak kniha Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie, která byla
vydána anonymně roku 1818 v Prešpurku a spolupracoval na ní Šafařík a Jan (Blahoslav)
Benedikti. Palacký se v této době věnuje filozofii a estetice. Je ovlivněn hlavně Kantem a
Herderem. Svými díly z dvacátých let Přehled dějin krasovědy, O krasovědě a O krasocitu
položil základ české estetice. Své estetické bádání ale nedokončil. Zaujaly ho totiž dějiny,
konkrétně dějiny české, a tak obrátil svou pozornost tímto směrem.
Hlavní příčinou bylo jeho vlastenecké nadšení a četba, která se stále více zabývala
historickými tématy. Obrat nastal v roce 1819, kdy se Palacký seznámil s prací profesora
historie Jindřicha Ludena, nadšeného německého vlastence, který kladl důraz na to, že jen
národní dějiny mohou vychovávat k pravému vlastenectví. Od té chvíle se plně věnoval
českým dějinám, pozornost směřoval hlavně k husitství, ve kterém spatřoval myšlenku
svobody. Bez předešlých znalostí pomocných věd historických ani metod historické kritiky,

2
Palacký čerpal znalosti převážně z recenzí o historických pracích, roztroušených po
časopisech. Učil se ale i přímo z prací samotných, zejména z Bolingbrokeových, z Blaira,
z Ludwiga Wachlera či z Rottecka. Dopisoval si s Jungmannem.
Mezi lety 1819-1823 působí jako vychovatel ve šlechtických uherských rodinách,
nejspíš zásluhou Josefa Dobrovského. V této době se platonicky zamilovává do Niny
Zerdahelyové, dcery vzdělaného Petra Bologhyho. Dlouhé diskuze s Ninou prý prospěly jeho
duchu víc než všechny knihy. Dobrovský zavedl Palackého k hraběti Františku Šternberkovi.
Od roku 1823 dochází Palacký pravidelně do Šternberkova domu, kde studuje rodinné
archiválie. Bylo mu uloženo, aby sepsal stručné dějiny jejich rodu. Přátelské styky s hrabětem
mu zajistily obživu a dostatek zakázek na rodopisy i od jiných aristokratů.
Od roku 1825 se začíná sbližovat s Terezií Měchurovou, dcerou velkostatkáře a
advokáta, se kterou se v roce 1827 oženil. Jednalo se o poklidný vztah. Vychovali spolu dvě
děti, Jana a Marii. Sňatkem s Terezií Měchurovou se Palacký stal finančně nezávislým, a tak
se mohl plně věnovat své vědecké práci. Terezie měla vrozenou srdeční vadu a od dětství
trpěla i na další nemoci. Zemřela po dlouhé nemoci v roce 1860 ve věku 53 let.
Když si roku 1825 Kašpar Šternberk, mecenáš a jeden ze zakladatelů tehdejšího
Vlastenského muzea v Čechách, postěžoval na lhostejnost národní inteligence k muzeu,
Palackého napadlo vydávat dva muzejní časopisy. Od roku 1827 tak začal vycházet český
kvartálník Časopis Společnosti vlastenského muzeum v Čechách a německý měsíčník
Monatschrift des böhmischen Museums. Tím Palacký nabyl důležitého postavení, které navíc
přinášelo národní osvětu. Jako editor působil Palacký v Muzejníku do roku 1838.
Roku 1826 Palacký dokončuje edici Starých letopisů českých století XV. na základě
osmnácti rukopisů. O tři roky později se Palacký stává oficiálním stavovským historiografem,
přičemž zastával pozici za zemřelého Františka Pubičky. Hlavním cílem Františka Palackého
bylo sepsání dějin českých asi v pěti svazcích a vydání českého diplomatáře a listináře z doby
předhusitské. Již nyní klade důraz na potřeby českého dějepisu přizpůsobit je podle kritických
požadavků nové historiografie, hlavně na to, že dějepis není jen historií králů a válek, ale
především poměrů a stavů ústavních, právních, kulturních a hospodářských. Na poli
pomocných věd historických se Palacký věnoval především paleografii a diplomatice.
Výborná je i jeho práce na poli chronologie. Z roku 1829 pochází jeho Staročeský všeobecný
kalendář. Ve stejném roce napsal i monografii Život J. A. Komenského.
Roku 1831 dosahuje Palacký zřízení Matice české, nakladatelského podniku
s osvětovou činností. Roku 1841 byl zvolen do muzejního výboru, jehož jednatelství zastával
10 let. Důležitým dílem je Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, edice

3
českých pramenů až k roku 1526. Za života Palackého vyšlo celkem 6 dílů v letech 1840-
1872. Nebyl to Palackého jediný ediční počin. Např. roku 1869 vydal knihu Documenta
Magistri Joannis Hus vitam, kde jsou obsaženy nejdůležitější prameny z života a procesu Jana
Husa. Životním dílem byly jeho Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, které byly
česky publikované v letech 1848-1872. Celkem vyšlo 5 svazků, které byly chronologicky
dovedeny až do roku 1526. V této době také Palacký vystupuje na obranu rukopisu
královédvorského a zelenohorského proti profesoru Büdingrovi.
Od roku 1848 Palacký vstupuje i do politiky, je zastáncem liberalismu a slovanské
demokracie, ve které spatřoval staré dědictví historie. Hlavní pro něj byla rovnost občanská.
Dne 8. dubna 1848 publikuje anonymně článek, ve kterém zdůvodňuje, proč se Češi nemohou
podílet na německém národním sjednocení. Následuje Psaní do Frankfurtu ze dne 6. 4. 1848,
které vzniklo jako reakce na pozvání Palackého do Frankfurtského sněmu, kde se mělo
projednávat německé sjednocení. Palacký pozvání odmítl a zdůrazňoval sepětí českých zemí
s Rakouským císařstvím. Tím rozvíjel koncept austroslavismu.
Dne 10. dubna 1848 vznikl Národní výbor, jehož členem se stal i Palacký. V červnu
téhož roku předsedal Slovanskému sjezdu v Praze, který byl ale díky nepokojům a propuknutí
pražského červnového povstání přerušen a nikdy nebyl ukončen. Účastnil se i ústavodárných
říšských sněmů ve Vídni a v Kroměříži, ale jeho návrh programu rakouského, ve které hájí
rozdělení podle národnostního hlediska, nebyl schválen. Jeho představou bylo stvořit
Rakousko se slovanskou převahou a scelenými slovanskými kmeny, většinou rozptýlených
v několika zemích. Sněm byl ale rozpuštěn a v březnu 1849 byla oktrojována centralistická
říšská ústava. Palacký se stáhl z veřejného života a opět se věnoval historickému bádání a
podílel se i např. na snahách postavit národní divadlo. Od roku 1858 se zapojil do práce na
Riegrově Slovníku naučném.
V roce 1861 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny, ale cítil, že v ní
nemá ohlas, a tak vůči ní podal pasivní rezistenci. V témže roce působil také v prostorách
zemského sněmu, kde bojoval za volební reformu, která by měla odstranit nevyváženost
česko-jazyčných a německo-jazyčných volebních obvodů. Jeho posledním důležitým
politickým počinem bylo vydání pojednání Idea státu rakouského (1865), kde nesouhlasí
s dualizací státu a navrhuje přetvoření Rakouska na federaci více autonomních celků.
František Palacký zemřel 26. května 1876. Tělo má pochováno vedle své choti
v Lobkovicích, kde jeho manželka zdědila zdejší zámek a oba manželé tu trávili spoustu času.
Palackého pohřeb, kterého se zúčastnilo desetitisíce truchlících, se stal obrovským
manifestem zármutku.

4
Závěr
Vypracovaná práce se zabývá osobou Františka Palackého, jeho životem, dílem i
politickými názory. Práce je vedena chronologicky a snaží se stručně zachytit to
nejdůležitější, co nám tento „Otec národa“ zanechal.
Práce zachycuje Palackého dětství, studia, práci vychovatele i jeho ranou tvorbu, která
nejdříve směřovala spíše k poezii a estetice. Následuje jeho obrat směrem k české historii a
začíná jeho práce jako zemský historiograf. Palacký se zasloužil o to, že česká historiografie
se vydala novým, moderním směrem. Vydává značný počet děl na poli historie a pomocných
věd historických a nelze opomenout ani jeho ediční práci.
V druhé polovině života, konkrétně od roku 1848 se Palacký věnuje i politice. Účastní
se zemského i říšského sněmu. Důležité je jeho Psaní do Frankfurtu z roku 1848, kde
vyjadřuje svůj nesouhlas s německým národním sjednocením. Neméně důležitá je i jeho Idea
státu rakouského z roku 1865, ve které nesouhlasí s dualizací a podává svůj návrh na
přetvoření státu.
Palacký umírá roku 1876 a jeho pohřbu se účastní desetitisíce lidí, což nám dokazuje,
jak veliká a důležitá osoba to pro naše dějiny byla.

5
Seznam pramenů a literatury
KUTNAR, František, MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského
dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 1997.

MORAVA, Jiří, Palacký: Čech, Rakušan, Evropan, Praha: Vyšehrad, 1998.

PALACKÝ, František, Idea státu rakouského, 1865.

PALACKÝ, František, Psaní do Frankfurtu, 1848.

PEKAŘ, Josef, František Palacký, Praha: ARSCI, 2005.

ŠMAHEL, František, DOLEŽALOVÁ, Eva, a kol. František Palacký: dějiny a dnešek: 1798-

1998. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999.