VLADIMÍR MACURA – ZNAMENÍ ZRODU

Vladimír Macura mezi roky 1976 s 1982 postupně analyzoval jednotlivé podoby
jungmannovské fáze utváření národní komunity a identity. V konferenčních příspěvcích
vydávaných až s dvouletým zpožděním začal analýzou herderovského pojmu středu a
mytologické stavby Kollárovy Slávy dcery jako vrcholu dobové poezie, dále pokračoval
interpretací pojmu „vlast“ tak, jak jej užívali obrozenci a Mácha, a také způsobu, jak se
jungmannovská generace vymezovala vůči německé kultuře, respektive jak konstruovala
analogii mezi Slovany a starými Řeky. Následovala obecnější snaha vymezit české obrození
jako kulturní typ a prozkoumat jeho vztah k jazyku, k tradici a k překladu, ale také řada
dílčích sémantických analýz, ať již věnovaných květomluvě, vlasteneckým jménům nebo
vztahu obrozenců k Praze. Série pak příznačně vrcholí studií věnovanou problematice hry a
mystifikace v obrozenské kultuře.

Souborem všech těchto sond je ZNAMENÍ ZRODU: Macurova první a klíčová odborná
knižní publikace, která vyšla v roce 1983 s podtitulem České obrození jako kulturní typ.
Podle Macury představovala jungmannovská generace v procesu utváření novodobého
českého národa natolik specifickou etapu, že je možné její aktivity pojmout, pojmenovat a
v teoretické rovině modelovat jako víceméně ohraničený jev s osobitými vlastnostmi.

„Substantivum „zrod“ vyjadřuje jeho celoživotní zájem o začátek věcí, o okamžik, kdy se
utvářejí „první kameny, které mají strhnout lavinu“, tedy konkrétně o proces prvotní semiózy,
jenž spoluutvářel moderní český národ a kterému je podle jeho přesvědčení dobré porozumět,
neboť tím pochopíme kořeny vlastní identity.“
„Pokud jde o druhé substantivum v titulu, o slovo „znamení“, to bylo autorem použito
s vědomím, že Antonín Marek, tvůrce české obrozenské terminologie v logice a sémiotice,
tímto slovem označoval znak.“

Pavel Janoušek – Ten, který byl: Vladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou (2014
iLiteratura.cz)

ZNAMENÍ ZRODU Macura kompozičně rozčlenil do dvou částí, které po vzoru lingvistiky
pojmenoval jako Tvarosloví a Pojmosloví. Klíčová je přitom zejména část první, tvaroslovná,
v níž Macura charakterizoval základní teze svého přístupu k národnímu obrození.
V prvním oddíle jde tedy Macurovi o postižení „tvarosloví“ české obrozenské kultury, totiž
základních příznačných rysů českého obrozenského kulturního typu. Druhá část je pak
zaměřena k jeho „pojmosloví“, k několika vybraným nejmenším jednotkám „obrozenského
myšlení“ – například k pojmu „vlasti“ a „národa“.

Výklad otevírá kapitola: SYNKRETISMUS

Běžné slohovětypologické charakteristiky (baroko, romantismus aj.) vedou k periodizaci a
popisu kultur velkých národů s nenarušovaným kulturním vývojem. Avšak to je problém u
mladých národů či národů s vývojem komplikovaným. V české literární historii tak nastává
jev, kdy za romantismus považujeme generaci jungmannovskou (1805-1830) nebo i období
od roku 1830-1850 (Mácha). V současné české literární historii se literatura vrcholného
českého obrození označuje termínem preromantismus. Jana Kollára například Slováci
označují za klasicistu, Češi za preromantika. Obdobné problémy pak mají i jiné národy, které
prodělaly v 19. století období zrychleného vývoje. Rozkolísání kategorií je nutným důsledkem
vnitřní slohové nevyhraněnosti obrozenských kultur – je dáno jejich potřebou vyrovnat krok
s dobovým uměleckým vývojem komplexně, jakoby najednou.
SYNKRETISMUS SLOHOVÝ – nutným původním jevem utváření každé kultury se
zrychleným vývojem (tj. obrozenského typu). Synkretismus je zde chápán jako výsledek
snahy vyrovnat se komplexně s dobovým uměleckým vývojem.
SYNKRETISMUS OBOROVÝ se vyznačuje malou vnitřní diferencovaností, splýváním
celých velkých oblastí kultury – Jungmannovská kulturní aktivita nevytyčuje ostré předěly
mezi vědou, uměleckou literaturou a publicistikou. Dochází k prolínání řady oblastí kultury
s vědeckou činností. Obrozeneckým ideálem je pak člověk – vlastenec, který aktivně zasahuje
do celé řady oblastí kultury a vědy, píše, překládá, zabývá se otázkami jazyka, filozofií,
pedagogikou, historií apod.
Například česká publicistika využívá literaturu uměleckou a krásná literatura v sobě nese
silný publicistický moment. Jako příklad uvádí Macura deklamovánku, kdy z básně
především zábavné, spjaté s publicistikou jen volněji vzniká i typ vážné poezie (základ
básnickému vlasteneckému proslovu 60. a 70. let). Můžeme zmínit i vlasteneckou píseň jako
jednu z důležitých můstků mezi vysokou kulturou obrozenskou a její ideologií a různými
zcela přízemními formami reálného společenského života – součástí procesu, kde jednotlivé
formy společenského „bytu“ obalovaly postupně nacionální ideologií.
Když to řekneme zkráceně – umění bylo zapojeno do služeb národního programu! Tylovy
nešlo tak dalece o vytvoření uměleckých děl, jako spíš o vyvolání ohlasu v zásadě
publicistického: nalezení duše, do které bylo literárním útvarem (uměleckými prostředky)
vloženo blahonosné semínko vlastenecké ideologie.
Důležitý byl také vztah publicistiky a vědy – povýšení češtiny na jazyk vědy prokazovalo
způsobilost českého jazyka zaujmout místo mezi vzdělanými jazyky evropskými. Silně
publicistický ráz děl položil základy pozdějších vědních disciplín (slavistika, bohemistika).
Dílo literární je tvořeno a přijímáno jako výsledek operací poznávacích, a tedy jako útvar
nejen umělecký, ale i vědecký – Kollárova Slávy dcera z roku 1832. Opak Palackého Dějiny
(dílo historické i literární – český národní epos).
Podle Macury také docházelo k prostupování ústředních oblastí kultury s takovými kulturními
jevy, jako je dobová psychika (citový model, přátelství, erotika), móda, etiketa a etika. Tyto
jevy se nacházely na kulturní periferii, ovšem NO je zvýznamňuje. Macura to ukazuje na
rozboru vztahu literatury a květomluvy (oblíbený tehdejší kód milostné komunikace) –
sentimentalistický, preromantický, bidermeierový vztah ke květině a přírodě – dobová úcta ke
květině a v pojímání zahradnictví jako umění a jeho včleněním do celkové soustavy estetické.
Téma květomluvy se stává závažným například pro Jana Kollára (sbírka kázání) – soubor
slovanských národních pověstí Slovanka – vytvořil českou kodifikaci jazyka květin.
Doklady – česká literatura ve druhé čtvrtině 19. století – zachycuje reálné jevy společenského
života plus určité dobové příznačné momenty erotické komunikace, které se o znalost
květomluvy opíraly.
Vytváří se také představa o hluboké souvislosti mezi světem květin a literaturou (celou
kulturou). Kulturní aktivita (literární a jazyková) jako pěstování, běžně se hovoří o pěstování
literatury, pěstování českého jazyka.

Následující kapitola EMANCIPAČNÍ ÚSILÍ (emancipovat se vůči kultuře německé)

analyzuje situaci kultury vznikající uvnitř kultury jiné, tedy projevy a důsledky
jungmannovské vize vyrovnat se s dominancí kultury německé a v opozici vůči ní vystavět
kulturu vlastní, byť umělou. Macura popisuje jednotlivé podoby tohoto českého (v komparaci
pak i slovenského) sebevymezování. Štúrovci kodifikováním (uzákoněním) spisovné
slovenštiny popřeli hegemonii češtiny v „československém“ prostoru, museli také vyslovit
protikladné stanovisko k otázce slovanské mnohonářečnosti. Skutečnost, že Slované hovoří
různými jazyky, je v rámci soustavy vrcholného českého obrození hodnocena většinou
záporně jako jedna z největších překážek v pokračování slovenského národu ku vzdělanosti.
Obdobně negativní stanovisko i Jungmann, který se dlouho nechtěl vzdát ideálu velké,
společné literatury slovanské a ve vzájemnosti slovanské viděl jen slabý, nemnoho platný
důstavek (přídavek) jednoty německé. Pro Štúra je již mnohonářečnosti či kmenovost Slovanů
výslovně kladem – přímo vytýká Němcům jako nedostatek, že se nerozvinuli kmenově.
Kmenovost je mu znamením velké duchovní síly, živosti a čerstvé hýbavosti národa.
Kladné hodnocení mnohonářečnosti u Štúra není ničím nové – objevilo se již dříve u Kollára
nebo u Šafaříka.
Tato výroková diference v hodnocení důležité otázky nebyla v rámci jungmannovské kultury
považována za nijak zásadní, alespoň do té doby, dokud figurovala jako diference uvnitř téhož
myšlenkového systému. V rozdíl názorový se změnila, až když byla přenesena do koncepce
cizí.
Slovanské národy jsou považovány přes svou jazykovou, politickou a hospodářskou
osamostatněnost za jediný národ, zatímco germánské národy jsou hodnoceny jako národy
zvláštní. Negativní hodnocení slovanské mnohonářečnosti je uvnitř jungmannovské
ideologické soustavy vázáno na požadavek slovanské jednoty, a tedy na požadavek vyhranění
oblasti čistě slovanské vůči neslovanské (germánské). Pojetí slovanské mnohonářečnosti jako
kladný příznak svobodného rozvoje slovanských národů. Prostě příznaku, který má odlišit
slovanské národy od národů německých, chápaných jako směřující naopak k jednotě, a tudíž
k nesvobodě a totalitě.
V obrozenských textech je například budována velmi podrobná charakterologie Slovanů.
Důležitou součástí této slovanské charakterologie je atribut SVOBODOMYSLNÍ,
podporovaný mytologicko-etymologickou konstrukcí o slovanské bohyni Svobě nebo
vášnivým popíráním etymologické souvislosti mezi vlastním jménem Slovan a apelativem
„otrok“v řadě evropských jazyků. Atribut měkcí a poddajní, doložený již z Herdera a užívaný
i v textech českého obrození v kladné podobě, koexistuje s atributem zmužilí, bojovní,
chrabří, který v obdobných charakteristikách zejména německého původu je připisován
národu německému. Na druhé straně je v českých textech běžná charakteristika statečnosti u
národa německého nebo blízké charakteristiky typu nadřazený, panský, vítězný nahrazována
negativním atributem loupežný, divoký, vandalský, barbarský.
Charakterologie českého a slovanského národa byla jednou z nejdůležitějších složek
obrozenské ideologie!
Odpoutávání rodící se české kultury od silné kultury německé probíhá totiž paradoxně právě
skrze vztah k ní. Tím, že se česká kultura od německé osvobozuje, nestává se ještě
svobodnou. Česká kultura je tehdy budována nikoliv prostě jinak, a tedy nezávisle na
německé, ale doslova zrcadlově, a proto vlastně závisle na ní. Ještě ve 40. letech rozsáhlý spor
o českou filozofii, ve kterém Karel Havlíček Borovský a Vilém Gabler přímo zpochybňovali
smysluplnost filozofie vůbec. V pozadí se právě skrýval pokus čelit prestiži německého
národa jako národa filozofického a postavit proti ní projekt české kultury jako kultury bez
filozofie, jejíž místo by tu zaujímal jednoduchý zdravý rozum.

V kapitole třetí, nazvané LINGVOCENTRISMUS se Macura zabývá sférou výroků o jazyce.

O oblasti, která byla za národního obrození zvláště citlivá, neboť česká kultura byla budována
jako kultura „primárně filologická“, což vedlo i k tomu, že se prostřednictvím jazyka a
metajazyka řešila i problematika nelingvistická, ideová a ideologická. Nepodrobuje se jen
kultura filologii, ale i filologie společnému souboru ideologickému. Jestliže výchozí
autorovou tezí bylo, že výzkum národního obrození musí překročit tradiční zaměření na jazyk
a literaturu, zde je souběžně nastolena teze jen zdánlivě protikladná, totiž že i to, co tradičně
nespadá do resortu literárního vědce, je možné a nutné sémioticky zkoumat jako jazykový
projev a text.
Pravopisné a gramatické skutečnosti vypovídají nejen o jazyce, ale odráží se v nich ten či
onen program sociálního chování – pohled na svět, svědčící současně o politických,
estetických a dalších postojích svých nositelů. Mluvnická ohebnost nabývá třeba významu
„hudebnosti“, „citovosti“, „jemnosti“. Jazyky neflektivní (neskloňovaná, neohebná?) se podle
Jungmanna podobají tesařství, jsou podle něho vhodné pro racionální myšlení. Flektivní
jazyky předčí silou estetickou, neflektivní jsou jazyky dospělého muže, flektivní citedlného
mládence. Neflektivní jsou uzpůsobeny pro filozofii, flektivní pro poezii. Zvlášť ceněno je
z těchto hledisek SLOVESO.
Také pravopis není chápán jen jako více méně libovolný prostředek písemného záznamu
jazykových projevů. Je přijímán a tvořen jako autonomní hodnota spjatá s různými jevy
estetickými i politickými. V souvislosti s ruským vítězstvím nad Napoleonem se uvažovalo o
nové ortografii západních Slovanů, která by vyšla vstříc novému mocenskému stavu
v Evropě, nebo dokonce přímo o možnosti úplného příklonu ke kyrilici. Analogická úprava
pravopisu je spjata s orientací českého národa k novým kulturním potřebám, na rozdíl od
výlučně k tradicím (i kulturně) zaměřené soustavy starší. Nahrazení německého w latinským
v a německého au českým ou – tyto úpravy mají Čechům umožnit, aby podali ruku ostatním
západním Slovanům a postavili se po boku starým Řekům a Římanům i všem mladším,
osvíceným národům. Podobně jako se utváří estetika jazyka, vzniká i estetika pravopisu.
Vznikají označení jednotlivých vlasteneckých skupin na základě jejich příklonu k té či oné
podobě českého pravopisu (wisté, ouáci, auáci, iotisté…). V mnoha ohledech je nahrazuje
zpočátku nerozvinuté třídění politické.
Slovanský jazyk je spolu s jednotlivými slovanskými jazyky kladen po bok jazykům antickým
a sanskrtu, čímž je znovu potvrzována jeho kvalita, ale mnohem řidčeji je připomínána jeho
stejně zprostředkovaná příbuznost s jazyky germánskými.
Opět jde o vymanění češtiny z německého vlivu! Kladně hodnotí italštinu. Protikladem
slovanství je zde neslovanství, které je pro oblast české kultury zosobněno němectvím. Proto
je záporné hodnocení německé kultury a jazyka téměř závazné.
Jazyk nejen nástroj dorozumění, velký důraz na funkce ve své podstatě sakrální, které
vyrůstaly z vysokého hodnocení jazyka evropskou romantikou. Svět české kultury není
v obrozenském chápání jazykovými prostředky označován, je jimi produkován, neboť realita
české kultury se v počátcích ukládá především do jazyka, samo užívání jazyka je vlastně
kulturotvorné. Z jazyka jsou vyvozeny základní pojmy obrozenské ideologie, především
pojem národa a vlasti. Jungmann vymezil pojem národa vztahem k jazyku, pojem vlasti pak
s pojmem národa jednoznačně ztotožnil: „bez lásky k vlasteneckému jazyku na lásku k vlasti,
tj. k národu svému, pomysliti nelze jest.“.
Celá česká kultura má přímo METAJAZYKOVÝ charakter, existuje skrze jazyk, jazyk slouží
jako její model a současně o jazyce přímo vypovídá. Zvlášť nápadná je přímá metajazykovost
značné části obrozenských textů, která souvisí s potřebou chválit „v poezii jazyk svůj“. Jazyk
se stává bezprostředním tématem básnické výpovědi.

Kapitola čtvrtá, PŘEKLADOVOST (v popředí stojí jazyková stránka textu, obrozenský

překlad se blíží spíše adaptaci, původní autor stojí v pozadí, překlady jako obohacení slovní
zásoby) – organicky navazuje na předchozí popisem toho, jak se pragmatický rozměr
obrozenské kultury prosazoval v oblasti převodu textů z jazyka do jazyka. Ve vztahu
k němčině vykresluje Macura paradoxní situaci, kdy se rodící národní kultura vyrovnává
s dominancí jazyka považovaného za cizí, který však potencionálně adresáti překladu znají
přinejmenším tak dobře jako jazyk, do něhož je překládáno. Překlad tím přichází o své
tradiční komunikační poslání, dostává však nový rozměr: cílem překládání je vtáhnout
originální text do konstruované nové kultury jako důkaz, že je – nejen jazykově –
rovnoprávná, a zároveň jej adaptovat tak, aby se stal integrálním výrazem prosazované
národní ideje. Jungmann i další překladatelé výchozí texty významově upravovali – počínaje
doplňky a textovými úpravami přes transformace jmen až po příznakové škrty a výpustky.
Macura věnuje pozornost také popisu opačné situace, tedy tzv. fonetickým překladům, které
se omezovaly jen na mechanický přepis původního jazyka do češtiny, neboť měly za úkol
doložit jungmannovské přesvědčení, že jednotlivé slovanské národy neodlišují jazyky, ale
pouze nářečí, případně potvrdit genetickou příbuznost češtiny s jazyky starodávnými.
Překládání tak Macura interpretuje jako: nástroj aktivního kulturního zápasu, byť vedeného ve
sféře verbální.
Česká kultura vrcholného obrození byla budována v prvé řadě jako jazykově česká kultura.
Právě proto se dotvářely ty oblasti, které přímo souvisejí s jazykem. V té době se pro ně
ustaluje společné označení – slovesnost. Jazyková stránka textu nutně vystupovala do popředí
před jeho stránkou věcnou.

Kapitola pátá, MYTOLOGIČNOST nahlíží na synkretismus obrozenské kultury z perspektivy

jejího vztahu k mýtu, pojímanému jako kreativní postoj k tradici za situace, kdy „přítomný
rozvoj české kultury vlastně materiálně českou tradici nemůže využít, přičemž ji současně
potřebuj jako ideologickou hodnotu, což podle Macury pootevírá dveře rozsáhlému
mystifikačnímu dotváření kulturní minulosti. Osou jeho výkladu je přitom analýza tak
signifikantního textu, jako je Kollárova Slávy dcera.
Obrozenská kultura a celý s ní spojený proces utváření novodobého národa zdá se tíhne
k tomu, vyvolávat v život ideologické komplexy z toho či onoho hlediska velmi blízké mýtu.
MÝTUS – univerzální, celostní útvar. Představuje svět v jednotě. Tuto vlastnost mýtu
upomíná tíhnutí obrozenské kultury k synkretismu, k nerozčlenění do jednotlivých
samostatných kulturních sfér, ale současně i snaha sebe samu vidět ne jako část světa, ale jako
svět v kostce. Mýtu je vlastní i představa času jako cyklického pohybu, úsilí chápat historii
jako přírodní cyklus je zřetelné i v kultuře českého NO. Vzkříšení českého národa je
nahlíženo jako syžet probuzení mytologického hrdiny spjatého s počátkem přírodního
časového kruhu. Svět české kultury obrozenské je naturalizovanou historií – budoucnost je
v obrozenské kultuře považována za znovunastolení minulosti, za opakování doby dávné
české slávy (Fr. Palacký).
S postojem k času souvisí i pojímání mýtu jako vyprávění o tom, co se stalo. Představa
začátku a představa tvoření nového světa je v českém NO těsně spojena. ČESKÁ KULTURA
VLASTNĚ VZNIKÁ JAKO SVĚDECTVÍ O VZNIKU ČESKÉHO SVĚTA. Rozpor mezi
chápáním české kultury jako opakování minulosti nebo jako zrození nového není
uvědomován. Dochází k rozsáhlému mystifikačnímu dotváření kulturní minulosti a
k uplatnění kreačního postoje k tradici.
Pro mýtus je příznačný i silný sakrální prvek – představa vzkříšení a znovuzrození, která je
zrušením smrti a obrácením k novému životu. Toto znovuzrození národa je vázáno na akt
božské prozřetelnosti. Důležitá je i formální stránka mytické výpovědi – označována výrazem
konotovaná výpověď – systém budovaný ze znaků znaků.

Další projevy toho, jak obrozenská kultura nadřazovala ideje nad skutečnost a využívala
schopnosti člověka tvořit nad realitou nové, původní světy, Macura předkládá v navazující
kapitole IDEÁLNOST, HRA A MYSTIFIKACE. Významnou vlastností obrozenské kultury
je tvořivá, kreativní složka mýtu a mystifikace. (Rukopisy, F. L. Čelakovský – Žofie Jandová,
F. Svobodová – Marie Čacká)
Idea/ideál – zhruba v souladu s celkovým směrem vývoje evropského myšlení – se postupně
stávají v prvních třech desetiletích 19. století i u nás velmi častými pojmy. Určitým způsobem
jsou vztahovány k božství a k jeho atributům, věčnosti, nekonečnosti. Božství je tu užíváno ve
smyslu filozofickém, jako označení určitých nadosobních, nadindividuálních kvalit lidského
subjektu. Na jedné straně nese sama v sobě snížení významu empirické skutečnosti. Na druhé
straně pojem ideje klade zvláštní důraz na možnost lidské aktivity (duševní).
Jakou úlohu sehrál ale tento pojem při utváření české obrozenské kultury? Nadřazení ideje
skutečnosti a podtržení schopnosti člověka tvořit nad realitou nové, původní světy
obrozenskému myšlení velmi vyhovovalo. Příslušníci vlastenecké společnosti nevnímali
utváření novodobé české kultury jako jev přirozený a zákonitý. Nalezneme hlasy víry a naděje
s hlasy skepse. Reálné možnosti vytvoření české kultury jako kultury zvláštní, neněmecké, se
zdají být velice sporné. Komunikační okruh češtiny byl značně omezen, jako kulturní jazyk
fungovala němčina. Úsilí o českou kulturu vázanou na český jazyk stálo tak před
vlasteneckou inteligencí skutečně jako pokus, navíc nejistý. Česká kultura je pak budována
jako idea, ve snovém prostoru. Utvoření české kultury jako ideálu, jako jiného bytí, než je
všední život nese s sebou od počátku velice přirozené výrazné prvky HRY. Herní charakter
české kultury, zvláště pak literatury, považované tehdy za nejdůležitější oblast, byl všeobecně
pociťován. Jungmann například chápe dosavadní tvorbu jako průpravu k budoucí tvorbě
skutečné, jako prostředek k získání cvičenosti ducha. Ironické uvědomování české kultury
jako hry je vlastně jen rubem jejího uvědomování jako projekce ideálu. Zatímco ovšem
představa ideálu dává možnost uměle pocítit velikost přijatého úkolu, představa hry už tuto
možnost nedává. Uvědomování hry jako hry totiž obecně patří k hernímu chování. Hra v sobě
nese prvek zápasu.
Mystifikace – rukopisy.
Obrozenská mystifikace není prostým klamem v mravním smyslu, je spíše nedílnou složkou
budování ideálu české kultury. V české obrozenské kultuře hranice mezi mystifikační a
pravou složkou tvorby není zřetelná a prakticky vůbec stanovitelná! V centru mystifikační
akce s podvrženými rukopisnými památkami stál Václav Hanka.
K mystifikacím docházelo v první polovině 19. století velice často! Řada z nich dodnes
zůstala neodhalena. Mystifikační chování – někdy omezeno na užší okruh přátel, jindy
pronikalo na veřejnost. Jejich společným rysem je vždy těsná souvislost s hrou.
Ideál – hra – mystifikace. Výklad se pohyboval v tomto problémovém okruhu a pokoušel se
touto cestou postihnout ty stránky obrozenské kultury, které souvisely s neexistencí vyvinuté
společnosti, jež by mohla být jejím nositelem a konečně i s faktem, že vznikala na území
vlastně zcizeném, jehož vyšší duchovní potřeby byly naplňovány jinou (jazykově německou)
kulturou.

Vytvořit kulturu za těchto podmínek znamenalo ale také vytvořit společnost, která by byla
schopna ji recipovat. Tvaroslovná část proto končí kapitolou VLASTENECKÁ
SPOLEČNOST, která popisuje, jak se tato společnost konstituovala a jak si utvářela svou
vlastní identitu, etiketu a etiku, ale také jak se vyrovnávala s ženskou otázkou. Následuje také
analýza způsobu, jakým se utvářel „vlastenec“ jako programově konstruovaný klíčový subjekt
české obrozenské kultury.
Na samém počátku 20. let vidí Palacký ve vlastenectví motor české literatury – to se udržuje i
přes polovinu století. Vlastenecká společnost vytvářela prakticky po celou polovinu 19. století
vlastní sociální základnu české obrozenské kultury. Většina vlastenců pocházela z měst.
Sociálním původem šlo z podstatné části o potomky obchodníků a řemeslníků. Podle Hrocha
nejvýznamnější sociální skupinou ve vrcholném období NO byli po dlouhou dobu duchovní,
jejichž vliv pozvolna klesal ve prospěch světské inteligence (úřednictva) a studenstva.
Vlastenecký společenský život vlastně vytvářel náhražku dosud neexistujícího společenského
života národního, byl jakýmsi jeho umělým mikrosvětem, čím umělejším, tím příznakově
českým. Členové se z velké části znali, udržovali spolu styk korespondenční i osobní, ale
pokud se neznali, stačilo přihlášení se k vlastenectví k přátelskému přijetí. Spolu s tím, jak se
vlastenecká společnost obrací k veřejným formám činnosti, vzniká o její činnost v měšťanské
veřejnosti zvědavý zájem, který ji ještě více obaluje aureolou tajemna, sektářství a hereze.
Jedním z nejdůležitějších vnějších znaků příslušnosti k vlastenecké společnosti se stalo
příznakově české jméno. Zato však zcela běžným nositelem signálu příslušnosti k vlastenecké
skupině se stalo tzv. vlastenecké jméno, které se připojovalo hned za jméno křestní a mnohdy
je přímo nahrazovalo. Vyznačovalo se příznakově slovanským tvarem nebo odkazovalo
k některé významné osobnosti slovanských dějin (František Cyril Kampelík). Hlavně jména
zakončená na –slav. Vlastenecké jméno tíhne k příznakovosti, k demonstrativnímu přihlášení
k české kultuře, k hodnotám slovanství a češství jako k hodnotám nejvyšším. Českost jména
je ještě více obnažena jeho novostí a neobvyklostí.
Vstup do světa české kultury je spjat i s volbou určitého způsobu chování, s přijetím zvláštní
etikety a rituálu. Především se vlastenecké obcování vydělovalo jazykem – čeština ve značně
umělé podobě jako „vysoká čeština“. Nabyla vnitřních vlastností moderního jazyka,
schopného vyhovět potřebám celospolečenské komunikace. Někteří členové pod vlivem
německých škol – problém s používáním vysoké češtiny. Vstup do české vlastenecké
společnosti – nutnost naučit se jazyku.
Vlastenecká společnost si vytváří postupně svou etiketu. Odstraňovány prvky výrazně
německé. Šlo o odmítání staré, původem feudální titulatury – proti ní krásnější a pravdivější
slovanská oslovení Slovútný, Slavný, Mnohovážný, Velectěný… Pozvolna se vžívalo
oslovení pane vlastenče.
Zvlášť nápadným rysem vlastenecké etikety bylo zavádění vykání namísto onikání. Vykání
vně vlastenecké společnosti vyvolávalo četné společenské konflikty jakožto projev
nezdvořilosti. Ve 40. letech už vlastenci – hlavně mládež – hledají cesty k otevřeným
konfrontacím. Stále častěji je čeština užívána demonstrativně i při rozhovorech s tzv.
Nedoněmci, odrodilci.
Problémem otázka získání žen. Od konce 30. let se v tomto směru setkáváme s velmi
systematickým přesvědčovacím úsilím, do něhož je zapojena i erotika. V praxi skutečně
dochází k četným pokusům využít přátelských a milostných svazků k rozšiřování vlastenecké
myšlenky, partnerky mladých vlastenců jsou vybízeny k používání českého jazyka i jako
jazyka milostné korespondence. Samo češství je vtaženo do základní složky dobové představy
ženské krásy. Dobový kult přirozenosti a nelíčenosti se tak ve vlastenecké společnosti rozšířil
za hranice módy a společenského chování, tedy i na přirozenost, nelíčenost jazykovou a
národní.
V počátcích NO, před Jungmannem – obraz vlastence v užším smyslu jako patriota. Ještě do
vrcholného období NO přesahuje tradiční významové ustálení pojmu ve smyslu krajan, vedle
kterého se teprve prosazuje výraz vlastenec (milovník vlasti) – nezaloženého již na pouhém
vědomí původu, nebo občanské příslušnosti (vlastenec – občan).

DRUHÁ ČÁST knihy nazvaná POJMOSLOVÍ prezentuje sémiotické analýzy dobového

jazykového a ideového slovníku.
ATICKÝ-JÓNSKÝ-DÓRSKÝ – ve druhé polovině 19. století – literární kritika i věda
vyzdvihuje prvky antického původu a rozšiřuje sám pojem českého klasicismu až k druhé
polovině třicátých let. V literatuře upevňuje status básníka jako vyvoleného, spjatého
s hodnotami nadosobními a ve své podstatě sakrálními. Antika ovlivňuje tematiku i
veršovanou stránku poezie, překlady z antického písemnictví se stávají vrcholem
překladového umění. Česká kultura se ale jen antikizovala na povrchu, přijala antickou masku
pro své vlastní funkce – antika jako nástroj k naplňování svých vnitřních potřeb. Ustaluje se
představa o těsné souvislosti slovanské (i české) a antické (řecké) kultury. Aby se utvářející
česká kultur mohla opřít o tu antickou nikoliv jako o útvar cizí, ale vlastní. V oblasti myšlení
o jazyce se prosadila skupina kategorií atický-jónský-dórský – pomocí nichž byly pojmově
zachycovány vlastnosti slovanských jazyků. Jazyková problematika slovanská byla tedy
mapována pomocí modelu starořeckých literárních nářečí.

VLAST – nejdůležitější prvek pojmového slovníku českého NO. První polovina 19. století –
hovoří se o přesunu od vlastenectví zemského k vlastenectví jazykově-etnickému. Zcela
běžně se vlast používalo nejen ve smyslu rodná země, ale i obecně země. S pojmenováním
vlast se mohlo zacházet po celou první polovinu 19. století volně. Až ve 40. letech je rozpor
teritoriálního a ideálního vlastenectví vyhrocen. Vlast má dva živly, jeden je přirozenost,
druhý pochází ze samostatného, svobodného ducha (Nebeský). Skoro až překvapivá tolerance
vůči obsahu tak důležitého pojmu, jako vlast je naopak právě pro jungmannovskou ideologii
příznačná!
S dobovým územ souvisí velmi silně i metafyzické významy Máchovy vlasti. V čistě
metafyzickém smyslu se výrazu vlast užívá velmi hojně po celou první polovinu 19. století
(nebeská, pravá, lepší, věčná), a to v protikladu k povšechnému označení smyslové
skutečnosti (vlast pozemská).
Máchovská tematika – vlast – motiv samoty, cizoty – hledání, touhy, pouti…

NÁROD – od poloviny 18. století ho vynášejí do popředí evropského myšlení prudká národní
hnutí. Dodnes činí pojem národa potíže. Nemožnost definovat ho obecně. Kulturní národ –
národ utvářející se především na znacích kulturní povahy (jazyk, etnické rysy, náboženství.
Státní národ – těsně vázaný na představu občanství.
V praxi se přesouvá pozornost k ideologiím. Základní složka české obrozenské ideologie.
Pozadí novodobé představy národa – v Čechách neexistovalo jazykově homogenní a přitom
sociálně již diferencované společenství schopné utvářet pro sebe a pro své potřeby zvláštní
vyhraněnou kulturu a kdy potencionálně národní označení Bohme (Čech) krystalizovalo
kolem charakteristiky teritoriální, muselo se nutně jazykově etnické pojetí národa střetnout
s jazykově i etnicky indiferentním pojetím zemským.
Na přelomu 18. a 19. století se buduje pojem českého národa nad příznaky státní, dějinami
podpořené nezávislosti. Tato představa národa se současně opírá o první národní instituce –
1783 Nostitzovo národní divadlo.
Zatímco u vlasti tolerance, u národa už ne!!! Národ a jazyk od počátku vystupovaly
v myšlenkové soustavě vrcholného NO jako pojmy vzájemně těsně propojené. V definicích
byl uváděn jazyk jako základní atribut národa! Národ, vlast, jazyk, ale i jedinec a národ, to
vše mohlo nakonec splynout v mytické jednotě!
Představa širšího národa slovanského vytvářela oporu rodícímu se českému NO, přičleněním
české etnické skupiny do jednotné, početné nacionality slovanské se předem odmítaly
protiargumenty o marnosti a nereálnosti snahy vytvořit novou kulturu pro početně nevelké
společenství.
STŘED – Herderův filozofický koncept středu a pojem středu. Pojem středu je důležitým
článkem Herderovy filozofie, je to šťastný střed, zlatý úděl prostřednosti, pozitivní hodnota
vylučující extrémy a spojující v sobě všechny kladné kvality příslušné danému okruhu jevů.
Země je Herderovi hvězda mezi hvězdami. Středová poloha Země pravděpodobně ovlivňuje
zdejší formy života, rostlinstvo i zvířata, mezi nimiž je opět člověk tvorem středu.
Herderovské pojetí středu vyhovovalo jungmannovskému myšlení už proto, že odpovídalo
jeho sklonu k mytizaci, k nediferencovanému, spojitému vidění světa, a tudíž i k myšlení
v analogiích, používání výkladu jevů z jedné oblasti skutečnosti k výkladu jevů oblasti jiné,
na ní nezávislé. Herderův pojem středu zřetelně souvisel s dávnými mytologickými systémy.
Představa středu velmi často sloužila potřebě hodnocení evropských národů a jazyků.
Přítomnost ve středu, středová poloha jazyka, jazykového jevu, národa apod., se stala
automaticky pozitivní hodnotovou kvalitou, postavení mimo střed bylo spínáno s hodnocením
nižším nebo přímo záporným. Přitom nebylo důležité, o jaký střed věcně šlo (střed prostoru
zeměpisného). Ideál dokonalosti jazyka byl například Kollárem umístěn do středu mezi
živlem logickým a estetickým – ve směru tohoto ideálu byla pak rozvíjena koncepce úprav
češtiny z hlediska větší libozvučnosti.
Především se zvýrazňuje úloha prostřednictví, zprostředkovatelství, která vyplývá z aplikace
pojmu střed ve smyslu geografickém. Obecně kladnou úlohu národa středu konkrétně
naplňuje role zprostředkovatele kulturních styků. Postupně na ní vyrůstá i pojetí smyslu
českých dějin zformulované Františkem Palackým v Dějinách národu českého v Čechách a na
Moravě, podle níž situování Čech do středu a srdce Evropy učinilo český národ středištěm…
Českému národu pak byla podle této koncepce přisouzena dějinná úloha sloužiti za most mezi
Němectvem a Slovanstvem, mezi východem a západem v Evropě vůbec.
PRAHA
Ve 30. a 40. letech 19. století se v české literatuře, v publicistice a v próze ze současnosti, rodí
obraz Prahy. Je to obraz Prahy jako města. Jako v jiných literaturách obraz Londýna nebo
Paříže. Současně se rodí povědomí o estetice města, které už nestojí v protikladu ke krajině,
ale jeví se jako její součást. Zatímco na konci 18. století a počátku 19. století je město
vnímáno jako neestetické a buď je literaturou v zásadě opomíjeno, anebo do ní vstupuje jen
negativně jako východisko úniku do jedině autentické přírody.
Obraz Prahy nevzniká jen tak z ničeho. Nepříliš četné stopy zájmu o městskou skutečnost lze
objevit od počátku století v publicistice a především v lokální frašce. Lokální fraška a vlastně
divadlo samo stálo ostatně na okraji jungmannovské kultury. Nicméně pronikaly-li momenty
z reálného městského (pražského) života do obrozenské kultury – dělo se to zadem. Byly
protlačovány zvnějšku, především tlakem vídeňské frašky.
V zásadě však obraz reálné Prahy, tak jak ho rozvíjela léta 30. a 40., nebyl pro kulturní typ
vrcholného NO ničím samozřejmým a konečně ani pravým. Jungmannovská představa Prahy
byla odlišná, podřizovala se potřebám obrozenské ideologie, a nikoli tlaku vlastní reality –
agresivní, životaschopné a rychle se vyvíjející městské skutečnosti.
Na jedné straně je v něm patrná vrstva dobových reálií, reflexí každodenní přítomnosti města,
středisek soudobého společenského života, sociální periferie, žánrových výjevů ze života
obyvatel, na druhé straně vrstva zcela jiná, odlišná svou stavbou i souborem motivů. Zatímco
reálná vrstva usiluje postihnout Prahu jako celek v jediném spojitém pásu jakožto soubor
konkrétních detailů a fakt, ta druhá – v níž přežívá klasické obrozenské myšlení – je
z hlediska místopisu a sociografie okázale nespojitá, pracuje vlastně s několika emblémy.
Jestliže mezi jednotlivými prvky reálné vrstvy obrazu Prahy převažuje vztah přiřazování,
kombinace, druhá vrstva, podřizující se ještě plně klasickému hodnotovému systému, je
organizována se zřetelným důrazem na vazby analogií, na základě podobnosti.
Sám rejstřík emblémů jungmannovské Prahy byl chudý. Z konkrétních lokalit do něj
vstupovaly převážně Vyšehrad a Vltava, pak Karlův most a Bílá hora.
Na jedné straně je Praha personifikována v ženskou bytost (matka, matička, panna, nevěsta,
vdova). Jungmannovská vrstva přijímá současnost jen jako reflexi minulosti (stará,
staroslavná).