Stehovani Narodu

JARMILA
BEDNAŘÍKOVÁ
STĚHOVÁNÍ
NÁRODŮ
Prodáno 20.05.2023 na www.Kosmas.cz zákazníkovi jaromirsmerda@gmail.com

Tato e-kniha byla zakoupena v internetovém knihkupectví Kosmas.cz, kde můžete
pohodlně zakoupit také další e-knižní tituly
Kupující: Šmerda Jaromír

ID 20110-26195917811591722112-201-2161
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále
zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s
důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k
autorům a také k nám fér.
Prodáno 20.05.2023 na www.Kosmas.cz zákazníkovi jaromirsmerda@gmail.com, číslo objednávky 7774024, UID: d5a04de7-05d6-457f-aadf-c459e008c1aa
print-biwjo92-margin-0
VYŠEHRAD PRAHA 2007

© PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., 2007
ISBN 978-80-7021-705-4
OBSAH
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
STAV ŘÍMSKÉ ŘÍŠE V POZDNĚ ANTICKÉM OBDOBÍ . . . . . . . . . . . . . 11

ROMANITAS ET CHRISTIANITAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
PORTRÉT HUNŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
OSUDY PRVNÍCH KŘESŤANŮ MEZI GERMÁNY (VIZIGÓTI) . . . . . . . . 71
OSTROGÓTI JAKO PODDANÍ A PÁNI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
BOJOVNÉ ARIÁNSTVÍ VANDALŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
SVÉBO VÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
BURGUNDI V PROMĚNÁCH ČASU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
FRANKOVÉ A KŘESŤANSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Frankové a římská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Chlodvík, Remigius a jejich pokračovatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
Franský stát, jeho mocní a jeho lid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226
O ZNIČENÍ A NÁŘKU BRITANNIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257
POSLEDNÍ Z BARBARSKÝCH STÁTŮ
NA ZÁPADOŘÍMSKÉM ÚZEMÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271
GERMÁNI, KVŮLI KTERÝM ŘÍM STAVĚL NOVÉ HRADBY . . . . . . . . . 285
BOJOVNÍCI OD ŘEKY NEDAO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299
CHRISTIANIZACE GERMÁNŮ OD BAVORSKA NA JIHU
AŽ PO ISLAND A GRÓNSKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
STÁT A PRÁVO BARBARŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364
Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389

Osobní jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395
Kmeny, národy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
Zeměpisné pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407
Své matce Jarmile
ÚVOD
Doba, nazývaná stěhování národů (toto pojmenování pochází z roku

1555 od historika W. Lazia), byla pestrou a složitou mozaikou historických
procesů a událostí.
Bylo to období zesílených konfliktů i spolupráce římské říše a tzv.
barbarů – jak antický svět označoval etnika, žijící původně za jeho hrani-
cemi. Bojů mezi stěhujícími se a expandujícími barbary navzájem, jejich
povoleného i násilného pronikání do nových sídel na území římského im-
péria, slučování i štěpení různých organizačních celků v rámci barbarské-
ho prostředí. Epocha konfrontace a splývání odlišných způsobů života, po-
dob kultury, náboženských představ. Doba, kdy kombinace vnějšího
nebezpečí a vnitřních potíží vyústila v rozklad římského státu na Západě,
kdy v jeho oblasti vznikaly samostatné politické útvary Germánů, v nichž
žilo také původní římské obyvatelstvo a které jsme zvyklí nazývat barbar-
ské germánské státy. Prosazovaly se v ní změny, jež antiku pozvolna
přetvářely ve středověk.
Křes!anství, vítězné náboženství římského impéria, úspěšně pronikalo
též k barbarům, ovlivňovalo je a bylo jimi ovlivňováno. V prostředí řím-
ské říše i na území barbarských germánských království se zdárně rozví-
jela plodná syntéza antického a křes!anského myšlení, vzdělanosti,
starších i nových etických hodnot, pokračování díla, které se jako celek
spojuje např. se jmény Klémenta z Alexandrie, Órigena, Eusebia z Kaisa-
reie, Basileia Velikého a tzv. velkých Kappadočanů vůbec, Ambrosia
(sv. Ambrože), Hieronyma (sv. Jeronýma), Aurelia Augustina (sv. Augus-
tina), Boëthia, Cassiodora Senatora, Isidora ze Sevilly, i dalších. Křes!an-
ské náboženství a dědictví antiky se stávaly jedním ze základních pilířů
evropské civilizace. Měly ji nadále charakterizovat spolu s pestrostí zvyků,
myšlenek a objevů, kterými k jejímu rozvoji přispívaly a přispívají všechny
na našem kontinentu žijící národy.
Řada postav doby stěhování národů, jako hunský král Attila, římský voje-
vůdce Aëtius, burgundský vládce Gundahar, ostrogótský Theoderich Veli-
ký, sv. Lupus z Troyes, biskup Anianus z dnešního Orléansu, sv. Severinus
z Mautern a jiní, vešla do pověstí a eposů nebo do legend o světcích.
V době, kdy v básni „Přízrak“, zařazené do sbírky „Písně otroka“, její au-
tor Svatopluk Čech využil motivu boje Římanů s Attilou na Catalaunských
polích, byla u nás znalost dějin uvedeného období zřejmě obecnější než
dnes. I v současnosti však stojí zato se jím zabývat, protože se v něm udá-
lo nemálo věcí, hodných toho, aby byly podrženy v paměti. Některé proto,
že jsou příklady nezničitelnosti určitých pozitivních všelidských hodnot,
a jiné z toho důvodu, že by se už nikdy neměly opakovat.
Jako mezní data doby stěhování národů jsou zpravidla uváděna léta
375, kdy přibližně Hunové překročili řeku Don, čímž podle antického ze-
měpisného pojetí pronikli do Evropy (pro tu je také uvedená epocha v zá-
sadě vymezena, ačkoli v případě římského impéria je třeba brát v úvahu
i jeho mimoevropské oblasti), a 568, kdy Langobardi založili na území Itá-
lie poslední z barbarských germánských států. Tyto letopočty bývají ov-
šem chápány také jen jako mezníky vrcholné fáze procesu, na jehož
počátek lze klást už přesuny germánských Bastarnů, Skirů, Kimbrů a Teu-
tonů ve 3. a 2. stol. př. n. l., k jehož významným projevům patří známé mar-
komanské války 2. poloviny 2. stol. n. l. i velké barbarské útoky na řím-
skou říši, k nimž docházelo v průběhu století třetího, kdy útočnost
barbarského světa vzrostla též proto, že se na scéně dějin objevily nové
a silné germánské kmenové svazy.
Na stránkách této knihy chceme podat stručnou charakteristiku pozdně

římského impéria, věnovat se osudům germánských kmenů a Hunů,
částečně také Sarmatů, a to – s výjimkou předposlední kapitoly – převáž-
ně v časovém úseku od 3. do 8. stol. n. l. (o dalších účastnících stěhová-
ní národů, stejně tak jako o Sarmatech podrobněji, bude pak vyprávět ně-
která z příštích publikací Vyšehradu). Jedním ze stěžejních témat tohoto
pojednání je šíření a působení křes!anství mezi Germány.
10
STAV ŘÍMSKÉ ŘÍŠE
V POZDNĚ ANTICKÉM OBDOBÍ
Do pozdně antické doby klademe vývoj římského impéria ve 3. až 5. stol.

n. l., zejména epochu, označovanou jako dominát. V části 3. stol. prožila
říše svou nejhlubší krizi, za níž se významnou měrou zvýšila také útočná
aktivita barbarského světa, takže se vnitřní slabost římského státu
zhoubně spojovala s rostoucím ohrožením Římanů zvnějška. Všeobecná
krize římského impéria vyvrcholila kolem poloviny 3. stol; poprvé byla vý-
znamněji překonána za vlády císaře Aureliana v letech 270 – 275, a poté
bylo impérium na delší dobu opět upevněno reformami císařů Diocletiana
a Constantina I. Velikého, zakladatelů dominátu (který na Západě říše
trval od r. 284 do r. 476). Toto druhé vývojové období římského císařství
je časem absolutismu, neomezené císařské vlády, kdy císař na všechny,
i ty nejvznešenější obyvatele impéria, formálně pohlížel jako na svoje pod-
dané, měl svrchovanou zákonodárnou moc, vrchní vojenské velení a byl
hlavou veškeré administrativy i soudnictví.
Jeho základní tituly zněly augustus (služebně mladší a podřízený císař
mohl nést titul caesar, ale s touto hodností mu nepříslušela zákonodárná
moc), imperator a dominus et deus. Kromě toho vytvořila tehdejší záliba
v titulech co nejpodivuhodnějších ovšem i další oslovení a označení císaře,
jako např. tua serenitas (tvá jasnost), tua clementia (milostivost, laskavost),
tua maiestas (veličenstvo), apod. Císaři se však, jak vidíme, i nadále tyka-
lo, protože latina oslovení množným číslem vůči jedné osobě vlastně nepři-
pouštěla. Vykání, běžné od raného středověku, vzniklo nepochopením
toho, že vícečlenné císařské kolégium, jaké v pozdní antice říši místo jedi-
ného panovníka převážně ovládalo, bylo i v záležitostech, týkajících se jen
jednoho člena, oslovováno jako celek, aby se zdůraznila – mnohdy samo-
zřejmě neexistující – jednota vlády a vůle všech spoluvládců. Tak potom na
konci 5. anebo počátkem 6. stol. mohl být vykáním osloven např. franský
Chlodvík, třebas se příslušný dopis či dokument netýkal nikoho jiného
kromě něho. Za zmínku jistě stojí také to, že adresa římského císaře, znějí-
11
cí např. dominus noster imperator Constantinus Augustus, vůbec nemusela
vypadat vznešeněji než oslovení vysokého správního úředníka říše, zvané-
ho praefectus praetorio, jemuž příslušel titul: inlustris et praecelsa magnifi-
centia tua (takřka do češtiny nepřeložitelný, ale znamenající zhruba: „tvá
přejasná a vynikající vznešenost“).
Odznaky císařské moci byly za dominátu velmi honosné, stejně tak jako
dvorský ceremoniál, převzatý především ze zvyklostí perských velkokrálů.
Od doby Constantina Velikého nosil císař diadém, čelenku ozdobenou
drahokamy a perlami, k jeho insigniím patřilo žezlo i „říšské jablko“ – ve
skutečnosti zlaté znázornění zeměkoule se soškou bohyně Vítězství, před-
mět, který měl symbolizovat světovládu a nepřemožitelnost římských pa-
novníků. Jenom císař směl nosit nachový vojenský plášb, zvaný paluda-
mentum, řecky chlamys, zbarvený speciálním druhem nachu (tzv. tyrským
nebo hyacintovým). Každý, kdo takovýto plášb na sebe neoprávněně vzal,
byl považován za uchvatitele císařské moci. Tento kus oděvu – purpura
vestis – byl jako odznak svrchované vlády při audiencích u císaře též
zvláštním způsobem uctíván: pozvaná osoba poklekla a políbila jeho vlada-
řem podaný cíp.
Celá císařova osoba a vše kolem něho bylo považováno za posvátné.
Jeho rada se nazývala sacrum consistorium, obydlí sacrum palatium, oděv
sacra vestis, ložnice sacrum cubiculum. Nevadilo to ani císařům křesban-
ským, kteří však odložili titul deus. Císař pak mohl být pouze divus nebo
divinus. Jak si pozdně římští křesbané tyto pojmy přesně vykládali, je obtíž-
né říci. Císař mohl být chápán např. jako Bohu výjimečně blízký a řízený
jeho vůlí. Leckdy můžeme pojem divinus přeložit prostě jako „císařský“.
Tak kupř. pozemky, patřící císaři, byly polnostmi domus divinae, pasáže,
připsané k dochovaným zákonům, respektive jejich adresám, imperáto-
rem samotným, byly označovány jako napsané manu divina – rukou císa-
ře. Označení panovníka Dei gratia (z Boží milosti), známé ze středověku,
se však ještě nevyskytovalo.
Císařský dvůr se nazýval comitatus, protože úkolem všech jeho čet-
ných příslušníků bylo panovníka doprovázet (comitare) na jeho cestách po
impériu a na válečných taženích. Pokud se dvůr, císařská rada a užší osob-
ní garda (domestici) pohybovaly po říši, znamenalo to pro obyvatele velkou
zátěž. Museli jim poskytovat dopravní prostředky, zásobování i ubytování.
Z úřadů dvora patřily k nejvyšším úřad quaestora sacri palatii, jakéhosi
císařova kancléře, který měl hlavní slovo při formulování zákonů, předse-
12
Insignie úřadníka
zvaného magister
officiorum, jemuž
mimo jiné podléhaly
i státní zbrojní dílny
dal císařské radě, měl i důležité pravomoci soudní, náleželo mu vydávání

dekretů pro určité velitelské hodnosti apod., a funkce magistra officiorum.
Ten stál v čele všech císařských kanceláří (kromě rezortu financí), velel
oddílům širší imperátorovy gardy (scholae palatinae) a také úředníkům,
kteří se nazývali agentes in rebus a byli pověřováni úkoly různého druhu –
např. doručováním císařským příkazů a oznámení do provincií, ohlašová-
ním vítězství říšských armád – někteří z nich však plnili také poslání
příslušníků tajné politické policie. Konečně k náplni funkce magistra offici-
orum přistupoval dozor nad všemi státními dílnami, které nepodléhaly ji-
nému vysokému úředníku paláce, jenž se nazýval comes sacrarum largitio-
num. Tento hodnostář pečoval o záležitosti státní pokladny, o daně, jež do
ní plynuly, o státní mincovny a císařské dílny, vyrábějící luxusní oděvy
a drahocenné zbraně. Tzv. comes rei privatae vedl císařovu soukromou po-
kladnu, kam se shromažcovaly zejména zisky z císařova osobního i korun-
13
ního majetku.Velmi vlivným úřadem byla i hodnost praepositus nebo pri-
micerius sacri cubiculi, což byl císařův komoří, vybíraný z řad dvorských
eunuchů. Jeho pravomoci nám nejsou známy zcela přesně, mj. také proto,
že list, obsahující popis této funkce, se během času z důležitého seznamu
pozdně římských civilních a vojenských hodností, zvaného Notitia dignita-
tum, ztratil. (Jde o pramen, který vznikl nejdříve r. 395, nejpozději r. 430,
a byl buc přehledem, vypracovaným pro císaře Valentiniana III. – v přípa-
dě pozdějšího data jeho vzniku – nebo pro některého nám neznámého vy-
sokého státního hodnostáře.) Komoří řídil kupř. úředníky, starající se o cí-
sařovu šatnu nebo o jeho klid (vestiarii, silentiarii), ale měl na starosti
i chod financí panovníkovy domácnosti a byl jakýmsi dvorským obřad-
níkem. Jiní významní úředníci dvora, notarii, byli rychlopisci, kteří pořizo-
vali protokoly ze zasedání císařské rady. Mohli vznášením různých –
řekněme technických – připomínek ovšem též ovlivňovat její jednání a nej-
zkušenější z nich se stávali právoplatnými členy consistoria. Jako císařovi
zmocněnci bývali notarii s rozličnými úkoly vysíláni do provincií atd. V je-
jich čele stál primicerius notariorum, jenž měl na starosti také vedení se-
znamů vysokých civilních i vojenských hodnostářů státu. Jeden z těchto
primiceriů vypracoval i vzpomenutý spis Notitia dignitatum.
Jenom v popisu dvorských úředníků dominátu bychom mohli pokračovat

ještě poměrně dlouho – přes úřad castrensis sacri palatii, jenž měl dozor
nad služebnictvem paláce, či úředníka titulovaného cura palatii, pečující-
ho o ubytování a stravování dvora na cestách, stavby a opravy císařských
paláců, až třeba k decanům, kteří v paláci střežili dveře. Důležitější je však
poznamenat, že centrální správa byla byrokratická, dost často úplatná
a čelná místa v ní byla žádána natolik, že se lhůty povinné služby na vedou-
cích postech zkracovaly až na pouhý rok, aby se co nejvíce uchazečů o ně
mohlo uspokojit. Mnozí z nich ostatně ani tolik neprahli po úřadě samot-
ném, jako spíše po privilegiích, která získávali s jeho nastoupením anebo
po jeho složení – výslužbou. Proto byly též velmi oblíbeny honorární anebo
titulární hodnosti – leckdy protekcí či podplácením získané tituly, jejichž
nositelé úřad ve skutečnosti nezastávali, ale výsady, jako bylo třeba osvo-
bození od povinností členů městských rad, zvaných kuriálové, útrpných
výslechů, starostí o státní poštu, od ubytování přesouvající se římské armá-
dy nebo cestujících státních úředníků apod., od mimořádných nebo do-
konce i řádných daní a dávek, obdrželi.
14
Znak představeného
císařského palácové-
ho služebnictva mj.
ukazuje, jak vypadal
pozdně římský
ozdobný nábytek
a keramika
Funkce u dvora nebyly ovšem jedinou příležitostí, jak různých státní

službou získávaných privilegií dosáhnout. Kromě služby v armádě, o kte-
ré budeme hovořit na konci této kapitoly, tu byly také vysoké úřady míst-
ní správy. Za zakladatelů dominátu, císařů Diocletiana a Constantina I.,
proběhla reforma správního rozdělení říše. Nejvyššími správními jednot-
kami se staly čtyři praefektury – Gallská, Italská, Illyrská a praefektura
Oriens (viz mapku na předsádce). Do čela každé z nich byl postaven úřed-
ník s titulem praefectus praetorio. Dříve, za prvého období římského císař-
ství zvaného principát, se takto nazývali velitelé císařovy osobní stráže,
proslulých praetoriánů, muži, ze kterých se ve druhé polovině 2. století
stali oficiální zástupci císařů. Nyní šlo o ryze civilní úředníky, v rámci míst-
ní správy nejvýznamnější. Praefektury se členily na diecéze (dioecesis),
jichž bylo v říši nejprve dvanáct a později patnáct, a jejichž vedoucí úřední-
ci se nazývali zástupci praefekta praetoria (vicarii prafecti praetorio). Die-
15
Personifikace diecézí
italské praefektury.
Zdůrazněno je bohat-
ství, které tato území
říši přinášejí
céze se skládaly z provincií, jejichž počet a velikost v první čtvrtině 5. stol.

n. l. ukazuje opět mapka č. 1. Správci provincií nosili různé tituly, jako prae-
ses, corrector, consularis anebo proconsul, z nichž poslední měl mezi nimi
nejváženější postavení. Posléze se však pro všechny provinciální místodr-
žitele v podstatě ujalo jednotné označení iudex. (Znamená „soudce“, správ-
nější je ale překládat je jako „správce“.)
Rozdělení říše do čtyř velkých administrativních celků bylo do života
vyvoláno nepochybně rozumným, ale v praxi se nakonec neprosadivším
záměrem císaře Diocletiana, jenž chtěl po hluboké krizi vládního systému
říše, kterou znamenalo období vojenských císařů (235 – 284 n. l.), zabránit
uchvacování panovnické moci a ustavičným občanským válkám, jež s tím
byly spojeny. Tyto války decimovaly obyvatelstvo, ruinovaly hospodářství,
nedovolovaly řešit vnitřní problémy státu a oslabovaly jeho vnější bez-
pečnost.
Častému střídání a vzájemným bojům císařů chtěl Diocletianus, obecně
známý zejména jako poslední velký pronásledovatel křesbanů v římské
16
Symboly provincie
Egypta
říši, zabránit zavedením nástupnického systému, označovaného jako tet-

rarchie, vláda čtyř. Ustavení většího počtu spoluvládců mělo přitom vést
také ke zlepšení organizace obrany proti barbarům – proto císařům určil
za sídla města, z nichž bylo blíže k ustavičně ohrožovaným hranicím –
dnešní Trevír, Milán, Sremskou Mitrovici (na Dunaji v Srbsku) a Nikomé-
dii v Malé Asii (nedaleko Byzantia, budoucí Konstantinopole), kde se usí-
dlil sám. Rovněž hospodářské a sociální problémy, dědictví dlouhého ob-
dobí bojů o trůn, nemohl v nesmírně rozsáhlé římské říši účinně řešit
a odstraňovat pouze jediný panovník.
Umělecké vyjádření Diocletianova záměru, porfyrové sousoší tetrarchů,
které je dnes možno zhlédnout v Benátkách, mělo symbolizovat pevnou
jednotu spoluvládců a jejich vzájemnou sympatii. Nejenom v oslovování cí-
sařů, jak jsme už výše podotkli, ale i v pojetí zákonů, které byly vyhlašová-
17
Sochařský portrét císaře Galliena (253 –268), za něhož (i když prakticky bez jeho osobní viny)
došlo k vyvrcholení tzv. všeobecné krize římského impéria
18
ny jako dílo a vůle všech spoluvládců, ačkoli mnohdy platily jenom v obvo-
du moci jednoho z nich, žilo toto přání úporně dál až do posledních dnů
římského impéria jako celku. Ještě Diocletianus sám se však dožil rozpa-
du svého nástupnického systému, jenž skončil v nových občanských vál-
kách.
Diocletianův model střídání vládců se do jisté míry podobal zásadám, za
nichž po senátem zvoleném císaři Nervovi (96 – 98 n. l.) nastupovali panov-
níci dynastie tzv. adoptivních císařů, mezi nimiž nacházíme jedny z největ-
ších osobností římských dějin vůbec: Traiana, Hadriana, Antonina Pia
i filozofa na trůně, Marka Aurelia. Zde ovšem volil vládnoucí císař jen jed-
noho příštího nástupce, jehož přijal za svého adoptivního syna, zatímco
podle principů Diocletianovy tetrarchie si měli dva vyšší vládcové s hod-
ností augustus vybrat dva svoje podřízené – caesary, kteří by vládli společ-
ně s nimi, a kvůli upevnění vzájemných svazků je rovněž adoptovat. Každý
caesar samostatně vládl ve svěřené části říše, kde měl i svého praefekta
praetoria, ale měl se podřizovat zákonům vydávaným augusty. Buc po dva-
ceti letech nebo v době, kdy by se augustové již cítili unaveni, měli oba dva
naráz odstoupit, na jejich místo se automaticky měli posunout caesarové
a jako jejich kolegy byli odstupující služebně starší vládcové povinni jme-
novat nové caesary. Osobní ctižádosti, rodinná pouta, neochota být nejprve
„jen“ caesarem apod. tento systém pohřbily. Zůstalo z něho však rozdělení
říše na čtyři praefektury a také vysoké úřední postavení čtyř praefektů
praetoria.
Velmi charakteristickým rysem pozdně antického vývoje bylo rozdělení

společnosti do více či méně uzavřených stavů. Možnost sociální mobility
se vytrácela, každý občan říše měl postupem času určeno své dědičné mís-
to, k němuž se vázaly rozličné povinnosti vůči státu.
Nejvyšším společenských stavem říše byli senatores. Římský senát
jakožto státní rada, nejdůležitější a nejváženější politické grémium repub-
likánského Říma, v době císařství ve svém významu velmi poklesl. Za do-
minátu již neeexistovalo rozdělení provincií na císařské a senátní, charak-
teristické pro předchozí etapu vývoje císařství, principát, a symbolizující
alespoň formální dělbu vlády nad říší mezi císaři a tímto orgánem. Senát
nyní pod předsednictvím praefekta Urbis Romae sloužil většinou jako insti-
tuce určená k publikování císařských zákonů, pronášely se tu oslavné řeči
na císaře i jiné osobnosti, význačné bucto svými činy, anebo císařovou příz-
19
Insignie římského
městského praefekta.
Je zde vyobrazen také
jeho „osobní“ vůz
ní, schvaloval těmto osobnostem sochy a navrhoval věnovat sochy císa-

řům. Hodil se, bylo-li potřeba prohlásit někoho panovníkovi nepohodlného
za veřejného nepřítele. Úkolem senátu byla též volba úředníků, pečujících
zejména o pořádání her pro obyvatelstvo města Říma (quaestores, praeto-
res, consules suffecti), nositelů funkcí, jejichž potřebnost pro uspokojení
římského lidu byla jednou z hlavních příčin dědičnosti senátorského
postavení. Dá se říci, že byl především jakousi privilegovanou městskou
radou Říma, mající pomáhat v administrativě města jeho praefektovi.
R. 359 pak ke starému, již z královského období Říma pocházejícímu sená-
tu, přibyl na Východě říše stejně privilegovaný senát, zasedající v Konstan-
tinopoli. Od r. 440, protože senátorský stav do té doby už početně velmi
vzrostl a senátorům bylo dovoleno žít také mimo obě hlavní města, bylo
skutečné členství v senátu omezeno jen na ty, kterým příslušelo nejvyšší
hodnostní postavení mezi senátory, vysoké státní úředníky, obdařené titu-
lem illustres.
20
Poradním orgánem císařů doby dominátu formálně sice senát zůstával
i nadále, panovník však státní záležitosti probíral především s císařskou
radou, zvanou consistorium sacrum, skládající se z nejvyšších civilních
a vojenských úředníků dvora. Teprve v r. 446 – nebob mezitím došlo k vel-
kému nárůstu sociální prestiže příslušníků senátorského stavu a jeho čle-
nové, illustres, byli z určité části stejně totožní s právě úřadujícími nejvý-
znamnějšími úředníky státu – se požadavek probírat předlohy zákonů
nejenom v císařské radě, ale i se členy senátu, opět objevil v jedné z (vý-
chodořímských) císařských konstitucí. Pouze formálním zůstávalo právo
senátu schvalovat císaře.
Na rozdíl od pozice senátu jako orgánu nebylo ostatně postavení senáto-
rů ani za dominátu (snad s výjimkou doby Diocletianovy vlády) zdaleka po-
družné. Byli to příslušníci nejvyšší – a od přelomu 4. a 5. stol., kdy zanikl
stav jezdecký (equites) – jediné šlechty říše. Senátorský stav požíval růz-
ných výsad, chránících jeho členy např. před povinnostmi tzv. kuriálů
(o nichž pojednáváme níže), před tělesnými a potupnými tresty nebo muče-
ním při výsleších (s výjimkou procesů, týkajících se urážky císařského ma-
jestátu); určeným soudcem pro ně byl ve všech občanskoprávních přích
a v případě senátorů, trvale bydlících v hlavních městech, i v záležitostech
trestních, praefectus Říma nebo Konstantinopole, pocházející z jejich kruhů.
Od doby Constantia II. (337– 361) do r. 382 byli všichni senátoři osvoboze-
ni od placení mimořádných daní a od různých povinností vůči státu, sou-
hrnně nazývaných sordida munera (doslova „špinavé, nečestné, nízké po-
vinnosti“), poté je příslušnost k senátorskému stavu od mimořádných daní,
a pokud zároveň nebyli vyššími císařskými úředníky, ani od vzpomenutých
muner již neosvobozovala, a od r. 409 byli těchto daní, dávek a prací pro stát
zproštěni pouze příslušníci nejvyšší senátorské vrstvy, mající titul illustres
a požívající v podstatě výsad významných císařských úředníků, nikoli pří-
slušníků senátorské šlechty jako takové. Ke zvláštním povinnostem sená-
torského stavu patřilo placení doplňkové daně, zvané follis senatorius nebo
gleba, a odvádění poplatku aurum oblaticium – zlata, jež měli věnovat zej-
ména při nástupu a každém 5. výročí vlády určitého císaře. Tyto speciální
daně, které senátory zřejmě nijak zvlášb nezatěžovaly (gleba např. podle ve-
likosti jejich majetku ročně obnášela čtvrtinu, polovinu anebo jednu libru
zlata), byly však zrušeny, případně vymizely kolem poloviny 5. století.
Senátorská vrstva v sobě zahrnovala nejbohatší a nejvznešenější rodiny
impéria. Zprávu o ročních příjmech konkrétně italských velkostatkářů
21
senátorského stavu nám pro počátek 5. stol. přináší řecky píšící historik
Olympiodóros. Nepočítáme-li cenu neprodané úrody, ponechané pro vlast-
ní potřebu, vynášel skutečně rozlehlý velkostatek za rok 40, střední 15,
menší asi tak 10 kentenariů zlata. Jeden kentenarion je přitom jednotka,
obnášející 100 římských liber, to je 32,7 kg.
Daně z tak velkých majetků by jistě mohly být pro státní rozpočet velice
přínosné. Právě ti nejbohatší si však mnohdy dokázali zajistit různá daňová
privilegia anebo s pomocí svých buccellariů, většinou barbarů, kteří jim slou-
žili jako soukromé vojenské družiny, daňové výběrčí městské samosprávy
i státu samotného prostě zahnat. Římská vláda na Východě i na Západě se
znova a znova o určitá, někdy i velmi podstatná omezení daňových privilegií
snažila. Značně zajímavá je v tomto směru novella Valentiniana III. z r. 441.
Patří k císařským konstitucím, jež se nám dochovaly v nezkrácené podobě
(ne pouze formou stručných výtahů) a v kterých můžeme najít cenné popisy
situací a pohnutek, z nichž tyto zákony vznikaly, stížnosti na chování lidí
i různé další pro historika cenné informace. Valentinianova vláda chtěla
anulovat veškerá privilegia, týkající se odvodu daní a zrušit všechny výjimky
z výkonu těch povinností, které lpěly na majetku občana a byly označovány
jako sordida munera. Zákonodárce se velmi podivoval nad tím, co je vlastně
urážejícího, nečestného na službách prospěšných obraně a slávě říše (šlo
např. o dodávání nováčků do vojska, případně platby, které tento odvod na-
hrazovaly, starost o fungování státní pošty, po jejíž dráze se pohybovali cí-
sařští úředníci a poslové, byly dopravovány naturálie a peníze pro vojenské
jednotky nebo administrativu státu, o výstavbu a opravy silnic, údržbu hra-
deb apod.), a vyslovil přesvědčení, že čím vyšší hodnost a větší bohatství
kdo má, tím horlivěji by měl své povinnosti vůči státu plnit. Adresáti této vý-
zvy však měli dost moci a vlivu, aby na ni mohli nedbat.
Jinou otázkou samozřejmě je, zda jejich chování bylo rozumné. Ptal se
tak například křesbanský presbyter Salvianus z Massilie, dnešní Marseille,
ve svém vysoce kritickém díle O vládě Boží: A jaké je to, prosím, šílenství
nebo slepota, věřit, že mohou obstát soukromé majetky, zatímco stát je chudý
a ožebračen? Státní pokladna římského Západu byla ve 40. letech 5. stol. již
chudá natolik, že se nedostávalo prostředků na obživu, odění a výzbroj
armády. Tyto obtíže pocházely zvláště z toho, že velké části západořímské-
ho území byly obsazeny nebo popleněny barbary a neplynuly z nich žádné,
či jenom značně redukované daně. Zdejší magnáti se přitom zrušení svých
privilegií rozhodně bránili v době, kdy svým útokem na Itálii hrozili Van-
22
Frankové
Markomani
Kvádové
Sarmati
Alamani /
Juthungové
Alamani Markomani Góti
Vandalové
Karpové Góti
Gepidové Karpové
23
Gótové 238
Mapka barbarských útoků na území římské říše ve 3. stol. n. l. (Podle publikace B. Krügera a kol., díl II)
dalové a kdy se začínal kalit vztah římského impéria a Attilovy říše. Podob-
ně ostatně reagovali i bohatí a mocní římského Východu, když se konstan-
tinopolská vláda snažila daňové výsady odstranit kvůli nutnosti platit
Hunům vyšší tribut (r. 443).
Přesto se však nedá říci, že by všichni představitelé senátorské aristo-
kracie patřili k oné kategorii, již Valentinianus III. anebo Salvianus kriti-
zují. Pozdně římský stát měl v řadách své šlechty i velmi vzdělané, moud-
ré a skromné osobnosti. Takové, jako byl např. Q. Aurelius Symmachus,
jeden z nejvzdělanějších mužů pozdní antiky, který v 80. letech 4. stol., za
vlády císaře Valentiniana II. a Theodosia Velikého, zastával jako představi-
tel nejvyšší šlechty funkci praefekta Urbis Romae. Nositelům tohoto úřadu
věnoval nedávno předtím císař Gratianus jakýsi luxusní vůz zahraniční,
zřejmě perské výroby. Symmachus v něm však zdvořile odmítl jezdit, ne-
bob si – podle svého sdělení Valentinianovi II. – neuměl představit, že by se
mezi „svobodnými občany svobodného města“ mohl projíždět pyšně jako
mytický král Salmóneus z Élidy, který chtěl ve svém voze napodobit Dia.
V každém případě byl pozdně antický senátorský stav vrstvou, která na-
pomáhala feudalizaci římského impéria, skupinou, prorážející cestu
k přeměně antické společnosti ve středověkou, a jeho příslušníci si udrže-
li významné postavení i v sociální struktuře tzv. barbarských germánských
států, od první poloviny 5. stol. vznikajících na půdě západořímských pro-
vincií. Na velkostatcích této vrstvy se zvolna vytvářely poměry, podobné si-
tuaci na středověkých patrimoniích. Změny, ke kterým zde docházelo,
působily na vývoj v rámci dalších sociálních skupin římského obyvatelstva,
pro něž byly velkostatky a vůle jejich vlastníků směrodatné. Šlo o otroky,
kolóny a osoby pod takzvaným patrociniem.
Podmínky otroků se v pozdně antickém světě zlepšovaly. Otroci prav-
da i nadále zůstávali pouhým objektem práva, nestali se jeho subjektem,
což znamenalo, že sice mohli např. být předmětem kupní a prodejní nebo
darovací smlouvy, ale sami žádnou takovou smlouvu uzavřít nesměli, ne-
bob jim chybělo právo vlastnit jakýkoli majetek. Podobně jim římské záko-
ny původně upřely možnost uzavírat zákonná manželství, takže pán mohl
manžela, manželku i děti prodat na libovolná různá místa. Nesměli hájit
svoje zájmy před soudy, právo neposkytovalo žádnou ochranu jejich oso-
bám: pokud je někdo cizí zabil či poškodil na zdraví, musel prostě jen po-
skytnout jejich pánovi náhradu škody. Žádný Říman ale od r. 246 nesměl
ani vlastního otroka svévolně zabít a r. 325 zákon zakázal rodiny otroků
24
rozlučovat. Podstatnou změnou bylo i usazování otroků na půdě, bez níž
nemohli být prodáni. Takoví nesvobodní si směli část výtěžku svého hos-
podaření ponechat pro vlastní potřebu, pánovi odevzdávali pouze dávky
a nebyli už tedy zcela závislí na tom, kolik jídla anebo tunik jim poskytne.
Všichni pozdně antičtí otroci směli mít rovněž peculium – pole, dílnu, fi-
nanční prostředky atd. – jichž mohli užívat podle vlastního uvážení, třeba-
že podle zákona peculium nadále zůstávalo součástí pánova majetku.
Vliv na zlepšení situace otroků jistě měly určité důvody ryze praktické –
vítězné války jich zpravidla za pozdně antické doby už nedodávaly dosta-
tečný počet, takže bylo nákladnější si je pořídit, lépe pracovali, když byli za
určité dávky usazeni na půdě a měli na výsledcích svého pracovního výko-
nu zájem. Napomáhala tomu však také stoická filozofie, jež otroka označi-
la za přítele na nižším stupni, ne tedy za pouhý „mluvící nástroj“, nebo kře-
sbanství, které otroky v oblasti kultu postavilo zcela naroveň lidem osobně
svobodným.
V podstatě opačně jako u otroků se vyvíjela situace kolónů. Z původně
svobodných občanů se totiž stávali pouhými polosvobodnými lidmi. V po-
čátcích císařství, v dobách po změně letopočtu, byli kolóni nájemci velko-
statkářské půdy, kteří se ze své svobodné vůle rozhodli pronajmout si
určitý pozemek a jeho vlastníku odvádět pachtovné. Bezzemci nebo malo-
rolníci si ovšem v počátcích nového hospodaření obvykle potřebovali vy-
dlužit také osivo, nástroje, nářadí, zemědělská zvířata a začínali tak s dlu-
hy ještě dřív, než je do nich uvrhla těžká konkurence se zemědělskou
velkovýrobou. Dluhy, zejména v oblasti placení pachtovného, narůstaly
a dědily se z generace na generaci. Dokud je nesplatil, nesměl kolón z pro-
najatého pozemku odejít, a tak svoboda pohybu i volby způsobu života vza-
la u zadlužených kolónů za své ještě dřív, než zákony císařů dominátu při-
poutaly k pronajaté půdě všechny tyto nájemce bez rozdílu, ab měli dlužné
částky splaceny nebo ne.
Prvním důvodem tohoto legislativního opatření byla daňová reforma,
zavedená v 90. letech 3. stol. Diocletianem, v jejímž rámci byli kolóni při-
psáni k daňovému cenzu velkých vlastníků. Působily tu však i zájmy stat-
kářů, kteří volným stěhováním kolónů nechtěli přicházet o pracovní síly,
obdělávající jejich půdu. Ze zákona, který známe z r. 332, víme, že se i ko-
lóni stali dědičným stavem – tak jako senátoři, ale jistě méně atraktivním.
A jejich situace se pak horšila nadále. Podobně jako otroci nesměli volně
disponovat ani svým vlastním majetkem, protože vším, co měli, museli ru-
25
čit za placení pachtovného. S vlastníkem statku se v občanskoprávních
přích nesměli soudit, mohli se ale zato s menšími spory a problémy svěřo-
vat jeho soudcovské moudrosti. Když uzavřeli sňatek s partnerem, který
byl vázán k jinému statku, dělili se pak vlastníci nevybíravě o jejich děti.
Zákony to sice opakovaně zapovídaly, nebob kolóni, hlavně kvůli povin-
nosti konat vojenskou službu, byli stále považování za svobodné lidi, ale
praxe se příliš neměnila, až v 1. polovině 6. stol. byzantský císař Iustinia-
nus I. zjednodušil věc prostě tím, že kolónům sňatky mimo hranice jejich
statků zakázal. Nejdrastičtějším plodem vývoje pozdně antického kolonátu
bylo tělesné trestání kolónů, nařizované velkostatkáři, a jejich zavírání do
soukromých vězení.
Páni, domini, což je titul, pod kterým velcí vlastníci v pozdní antice vůči
kolónům již běžně vystupovali, chránili ovšem občas svoje zemědělce také
před loupeživými útoky barbarů, za nichž se mohli skrýt za opevněními
velkostatku, sloužícího jim jako útočiště, a využít bojových kvalit buccella-
riů statkáře. Někdy je chránili i před státními výběrčími daní a těmi, kteří
měli na starosti shromažcování nováčků pro římskou armádu. Stát se tak
s mocnými vlastníky dostával do konfliktu i v této oblasti, nejenom pokud
se týkalo privilegií.
Barbarské vpády a daňové zatížení poddaných římské říše podporovaly ta-
ké vznik instituce patrocinia, poněkud zvláštní ochrany, kterou mocnější lidé
poskytovali jednotlivcům, někdy i celým vesnicím anebo malým městům.
Zákony vydané pro Východ říše hovoří hlavně o patrociniu, poskytova-
ném státními vojenskými i civilními úředníky. Hlavně vojenští velitelé bý-
vali často vyhledávanými patrony. Takový velitel ubytoval ve vesnici, kte-
rá ho o ochranu požádala, vojáky. V novějších dobách to býval trest, ale
v období pozdní antiky je vesničané rádi přijali, důstojníku za jeho ochra-
nu zaplatili, a pak již s důvěrou očekávali příchod výběrčích daní, které vo-
jáci zahnali, hájíce přitom svoje dobré bydlo. Věc samozřejmě přišla k sou-
du, ale daňoví i správní úředníci se jenom marně namáhali, protože velitel
uplatnil námitku zvanou praescriptio fori, zásadu, která v tomto případě
znamenala, že záležitost, v níž jsou zapleteni vojáci, musí být předložena
vojenskému soudu. A soudcem byl právě velitel, patrocinium poskytující.
Pokud lidé, kterým se lépe vyplatilo dávat poplatky „za ochranu“ než od-
vádět daně, nemohli platit v penězích či v naturáliích, odevzdávali patrono-
vi svůj pozemek, který pak mohli obdělávat už jenom jako nájemci bez
vlastnického práva, na patronovi nyní ještě podstatně závislejší.
26
Dochované západořímské zákony o patrociniu mlčí; zřejmě zde hrála
roli sociální prestiž a obrovská ekonomická moc senátorských rodin, jež
tady v roli patronů vystupovaly. Zato nemlčí katolický kněz Salvianus, kte-
rý v patrociniu spatřoval jedno z největších zel, které, jak správně poznal,
zbavuje chudé svobody.
Salvianus nebyl ekonom ani sociolog, dovedl se však bystře a soucitně
rozhlížet okolo sebe. Byl také jedním z těch pozdně antických autorů, kte-
ří se nedívali na barbary, s nimiž se impérium dostávalo do styku a s je-
jichž způsobem života porovnával mravy a jednání římských křesbanů,
pouze s despektem. Barbaři byli totiž v jeho době buc pohany, nebo ariá-
ny, zatímco oficiální víra impéria byla katolická. Salvianus, který šel ve sto-
pách Augustinova a Orosiova učení o hříchu a trestu, měl tedy důvod
stavět etiku barbarů do protikladu s morálkou mnohdy nekřesbansky se
chovajících Římanů, stěžujících si na pohromy, které v jedenáctém a dva-
náctém století od založení města Říma postihovaly římský stát.
Je jasné, že Salvianus neměl pravdu úplně ve všem, co na životě a správě
římského impéria kritizoval. Nás, současníky 21. století, by asi zarazil jeho
odpor k divadelním představením – on však v nich viděl především součást
někdejších svátků k uctění římských pohanských bohů. Zvláštní bylo též je-
ho stanovisko k Vandalům, Germánům, jejichž jméno se v 18. stol. stalo
symbolem dravého ničení. Viděl v nich Boží trest, který postihl západořím-
skou severní Afriku, do které vpadli r. 429, a mravní vzor pro rozmařilé oby-
vatelstvo, zejména to, které žilo v největším a nejslavnějším městě této ob-
lasti, Kartágu. Vždyb Vandalové podle něho nejen že nezačali navštěvovat
místní „erotické podniky“ nebo napodobovat mužskou prostituci a tranves-
titismus, které zde tenkrát kvetly, ale nevěstince zrušili a prodavačky lásky
dokonce řádně provdali. Podle Salvianova hlediska barbaři, a vůbec všech-
na neštěstí doby velkého stěhování národů, přicházeli za jediným účelem:
aby napravili římské křesbany. Oni a jejich osud, nikoli nová a bojovná etni-
ka barbarů, jsou středem Salvianova myšlenkového a citového světa, tím
víc, čím přednosti barbarů silněji vyzvedává. Nepřeje cizincům, aby jeho
stát ovládli, chce pouze přispět k tomu, aby se v něm snesitelněji žilo a aby
Romanitas a Christianitas, jak jsou spojovány od dob církevního otce Euse-
bia a císaře Constantina I., reprezentovaly nejenom spojení římského státu
a církve, ale i naplnění pravé podstaty křesbanství v římském světě.
Kněz Salvianus se ovšem nepozastavuje jen nad poměry osob žijících
pod patrociniem, ale nad neutěšeným osudem pozdně římských chudých
27
obecně. Sociální péče státu se vztahovala jen na obyvatele dvou hlavních
měst – Říma v západořímské a Konstantinopole ve východořímské oblas-
ti. O nemajetné obyvatele ostatních městských sídel měly pečovat jejich
samosprávy, ale o malé venkovské rolníky se nestaral nikdo. O tom, že
rolníci, kteří zásobovali města potravinami, sami nejednou strádali hla-
dem, svědčí jedno z kázání konstantinopolského patriarchy z přelomu
4. a 5. stol. Ióanna Chrýsostoma (Hom. In Matth. 61, 3), které kritizuje
i nemilosrdné vymáhání dávek od nájemců velkostatkářské půdy, vyžado-
vaných bez ohledu na jejich momentální hospodářskou situaci. Neboha-
tým zemědělcům se v římské říši na sklonku antiky nejspíš nežilo příliš do-
bře, ab již zůstali osobně svobodní, nebo hledali východisko ze své životní
situace v polosvobodě kolónů či osob pod patrociniem. A dokonce i hlasy
instituce tak vážené, jako byla od doby vlády Constantina Velikého křes-
banská církev, bohužel zůstávaly nevyslyšeny.
Pozdně římský stát nebyl ostatně místem příliš příznivým ani pro řeme-
slníky. Jejich profesní sdružení, nazývaná collegia, byla v průběhu 4. a 5.
stol. n. l. přeměněna v dědičné korporace, z nichž prakticky nebylo úniku.
Syn pekaře musel převzít provoz dílny svého otce, manžela pekařovy dce-
ry čekala stejná povinnost. Sňatky mezi příslušníky dvou různých kolégií
i mezi těmito tzv. collegiati a ostatními činily potíže. Všichni collegiati muse-
li přednostně, zdarma anebo skoro bezplatně, plnit své úkoly vůči státu –
např. zásobovat Řím obilím, chlebem, vínem, vepřovým masem atd. Mladí
muži, kteří odjeli studovat do různých proslavených škol – v Římě, Athé-
nách, Konstantinopoli, Berytu (dnešní Bejrút) apod. – se po dosažení
20 let věku museli vrátit k povinnostem svého collegia.
Nelze si ovšem zas představovat, že pozdně antický římský stát byl ně-
jak programově zlý a ztrpčoval svým obyvatelům život jenom pro potěšení
byrokracie. Příčina donucování občanů k plnění různých úkolů, souvisejí-
cích se životem státu, byla velice hluboká a v oné době i v podstatě neod-
stranitelná. „Modernost“, jíž na nás římský stát mnohdy působí, fungová-
ní státního aparátu, práva, vojenství, kultury, to všechno vyžadovalo více
prostředků, než byli běžní daňoví poplatníci schopni odvést, aniž by svoji
hospodářskou činnost a své majetky vážně ohrozili. A zase ne proto, že by
snad římský stát byl obzvláště vyděračský, ale z toho důvodu, že v zásadě
primitivní zemědělství a řemeslo byly požadavky takřka moderního státu
příliš zatíženy. Je třeba si uvědomit, že všechny „zázraky“ starověkých ci-
vilizací byly něčím vykoupeny: dobyvačnými válkami, ždímáním cizího
28
podrobeného obyvatelstva, chudobou a nucenou pracovní povinností rol-
níků v Egyptě nebo v Mezopotámii, nedobrovolnými příspěvky od členů
námořního spolku, využívanými pro rozkvět a pro výstavbu Athén… V do-
bách, kdy se římská říše stala jednotným státem s jediným občanstvím
(k jeho udělení všem svobodným obyvatelům impéria došlo r. 212 n. l.),
v časech, kdy už nebylo oblastí, z kterých by bylo možno brát nadměrné
prostředky, aniž by se tím oslaboval stát jako celek, nezbývalo, než vedle
daní a dávek vyžadovat od občanů ještě služby. Staroorientální státy takto
budovaly své závlahové systémy, chrámy a pyramidy, římský stát se sna-
žil udržet úroveň antické civilizace a proti stále sílícím útokům barbarů ko-
neckonců i svoji prostou existenci.
To vše se samozřejmě odrazilo i na postavení vyšších vrstev městského
obyvatelstva, tzv. kuriálů.
Města byla základními stavebními kameny antického světa, administra-
tivními, náboženskými, výrobními, vzdělávacími a kulturními centry.
Z pramenů o nich víme mnohem více než o venkově, kde sice žila většina
obyvatel římské říše, přesto však život zde po dlouhou dobu nebyl vývojo-
vě určující. Zhruba do konce 2. století n. l. se správa římských měst
v podstatě sjednotila. Jejími představiteli byli decuriones neboli curiales,
jak je budeme dále nazývat, protože termín curiales na sklonku antiky pře-
vládl. Městské rady antických měst byly orgány samosprávy. Pečovaly
o přestupkové soudnictví, městské finance, obhospodařovaly a pronají-
maly půdu v katastru města a měly na starosti i další městský majetek, sta-
raly se o výstavbu a provoz veřejných budov, místní školství a veřejné hry,
obživu chudých příslušníků obce, reprezentovaly město směrem navenek,
např. vůči císaři. Členy byli vždy bohatší občané, protože jejich činnost
byla spojena i s nemalými vlastními výdaji.
V době, kdy římská říše prožívala časy svého největšího hospodářského
rozmachu, bylo členství v městských radách velkou ctí a jejich jednotliví
představitelé se překonávali ve snaze zanechat po sobě ve městě památku,
např. v podobě nového sloupořadí, lázní, divadla atd. Od 3. stol. n. l., v kte-
rém začíná všeobecná krize římské říše, těchto aktivit ovšem ubývá a eko-
nomické i společenské postavení nejvyšší vrstvy ve městech se horší.
Příčin tohoto stavu bylo několik a lze je opět rozdělit na ty, které před-
stavuje nevhodná politika římského státu, a ty, jež se skrývaly v závažných
vývojových procesech, probíhajících mimo lidskou vůli a vědomí. Vítězství
venkovské, rustikální civilizace nad městskou v pozdní antice, kdy se ven-
29
kov stal oblastí pokrokových vývojových trendů namísto města, nikdo ne-
připravoval, nebylo cílem vědomých politických opatření, přece však pro-
bíhalo a antiku pozvolna měnilo ve středověk.
Nejobtížnějším úkolem kuriálů doby dominátu byla zodpovědnost za vý-
běr daní a za daňové nedoplatky z půdy, ležící v městském teritoriu. To, co
se nevybralo, museli všichni představitelé městské samosprávy doplatit
z vlastního, ab už se státem požadovaná suma neshromáždila proto, že ná-
jemci městských pozemků byli příliš chudí, aby mohli zaplatit, nebo dost
mocní, aby městem pověřené daňové výběrčí (susceptores, exactores civita-
tis) vyhnali. Ba docházelo i k tomu, že císař určité nájemce od povinnosti
platit městu osvobodil, ale od obce byly přesto dál vyžadovány daně za
celý, úměrně tomu nezmenšený katastr.
Státní úředníci, např. správci provincií, rádi pořádali pro lid ve svém sídel-
ním městě hry, protože jim to přinášelo popularitu. K tomu, aby na ně přispěli
anebo je i zaplatili docela, však opět leckdy nutili kuriály. Starostí kuriálů
bylo, aby fungovalo zásobování města anebo městské lázně, ale i státní pošta,
procházející jejich správním územím, aby zůstaly v pořádku hradby města
apod. A výsad bylo málo. Dokonce i tělesné trestání kuriálů se prosadilo –
pokud zpronevěřili veřejné peníze, mohli být bičováni olověnými důtkami.
Kdysi sebevědomá a hospodářsky silná skupina obyvatelstva říše ztrá-
cela lesk a chudla. O funkce v městské samosprávě přestal být zájem, na-
opak, žádoucí bylo těmto povinnostem uniknout. Proto stát v průběhu
4. stol. členy městských rad k jejich údělu dědičně připoutal. Osoby, váza-
né ke kurii, byly vyháněny ze státních úřadů, z armády, vyhledávány na
venkově a vraceny zpět do svých měst. V 1. polovině 5. stol. jim byl zaká-
zán vstup do kléru, leda by veškerý svůj majetek přiřkli městu. Zákon cí-
saře Valentiniana III. (425 – 455) přitom ironicky poznamenává, že ten, kdo
si vyvolí duchovní poslání, jistě na majetku nikterak nelpí. Z kuriálů se za
dominátu stal další uzavřený stav římské říše. Nejbohatší z nich si však
zpravidla uměli najít cestičku, jak se plnění povinností ke kurii vyhnout,
např. vstupem do senátorského stavu. Finanční zodpovědnost čím dál víc
padala na chudší členy kurií a ti nejméně majetní někdy přicházeli o všec-
ko. Za císaře Valentiniana III. byla hodnota majetku, který opravňoval
(a vlastně odsuzoval) občana k funkci kuriála, snížena na sumu 300 zlatých
solidů, přesto se ale kuriálů nedostávalo.
Hlavní příčiny, které způsobovaly úpadek měst a městského obyvatel-
stva, spočívaly ve změnách, probíhajících na venkově, ve feudalizaci velko-
30
statků, která z nich činila hospodářsky tehdejší době mnohem přizpůsobe-
nější a úspěšnější konkurenty středních statků městských. Venkovská la-
tifundia se také ekonomicky do sebe uzavírala, měla své řemeslníky, vyrá-
bějící vše, co nebylo třeba obstarat dálkovým obchodem s luxusním
zbožím, takže nepotřebovala běžné specializované řemeslo měst. Města,
symboly antického života, slábla v konkurenci s těmito reprezentanty na-
stupujícího středověkého životního stylu. Neuvážená politika krizi měst si-
ce prohlubovala, ale ani ozdravná opatření císařů, jako byli např. Iulianus,
řečený Apostata (361– 363), Valentinianus I. (365 – 378) nebo Maiorianus
(457– 461), ji nedokázala zastavit. A když se barbaři naučili dobývat antic-
ká městská opevnění, stala se města také oblíbeným cílem jejich kořistnic-
kých tažení.
Mnohokrát jsme již v tomto textu narazili na otázky daňové politiky
pozdně římské říše. Systém placení daní byl pečlivě propracovaný, ale měl
vážné chyby, jež z výběru daní činily nástroj nespokojenosti a nespravedl-
nosti, před kterou někteří občané impéria prchali k barbarům, někteří
rozmnožovali řady loupežníků, zvaných latrones, a mnozí, žijící v Gallii
nebo Hispánii, vstupovali mezi povstalce, kteří si říkali bagaudi.
Základem daňového systému říše, jak vznikl v době císaře Diocletiana,
byla zemědělská daň, tzv. annona, které se podle toho, že byla vyměřová-
na na základě rozlohy půdy, kde se fiskální jednotkou postupem času stalo
různě v rozličných částech říše stanovené iugum, počtu pracovníků, kteří
ji obdělávali, a počtu kusů dobytka ve vlastnictví statku, říkalo také iuga-
tio-capitatio (caput = hlava). Kámen úrazu tohoto způsobu vyměřování
daní spočíval v tom, že ten, kdo mohl obdělávat velké rozlohy půdy s raci-
onálním počtem otroků nebo kdo na nich usazoval kolóny, platící capitatio
za sebe, byl ve skutečnosti daněmi zatížen mnohem méně, než rolník, ob-
hospodařující malou výměru půdy, ale mající početnou rodinu. Děti tvoři-
ly totiž zdanitelnou jednotku už od čtrnácti, v některých provinciích impé-
ria dokonce od dvanácti let. Ve věku 65 let byl Říman od daní osvobozen.
Daň z řemeslnické činnosti, kterou okolo r. 314 zavedl Constantinus I.
(auri lustralis collatio), byla daní živnostenskou, placenou v penězích
(nikoli v naturáliích jako většina daně zemědělské). Pro římský státní
rozpočet měla v porovnání s daní zemědělců mnohem menší význam, ale
poplatníky byla pokládána za velmi tíživou povinnost; ke konci 5. stol. byla
východořímským císařem Anastasiem zrušena. Speciální daně platili, jak
už bylo řečeno, do poloviny 5. stol. také příslušníci senátorského stavu
31
a císař Valentinianus III. zavedl v době velké finanční nouze západořím-
ského státu (konkrétně koncem r. 444 nebo počátkem r. 445) novou daň,
placenou z koupě a prodeje napůl kupujícím i prodávajícím a dohromady
obnášející 1/24 z každého jednou stranou vydaného a druhou zase získané-
ho solidu.
Daň z hlavy, zvaná capitatio plebeia nebo capitatio urbana, jež měla
zpoplatňovat i chudší městské obyvatelstvo, jiné typy daní neodvádějící,
byla vybírána jen čas od času a podle oxfordského badatele A. H. M.
Jonese ve většině období dominátu spíše vyžadována nebyla.
Kromě pravidelných daní se mohly vybírat i daně mimořádné (extraor-
dinaria, superindicta), určené na zvláštní výdaje, města byla vysávána po-
platkem, zvaným aurum coronarium, a spočívajícím v povinně dobrovol-
ném odvádění zlatých věnců, dávaných císařům při různých slavnostních
příležitostech, kterými nemusela být jenom vojenská vítězství nebo např.
svatby císařových dcer, ale i každé kulaté výročí jeho vlády.
K nespravedlnostem, které spočívaly už v samotném systému stanovo-
vání daní, přistupovalo již vzpomenuté zvýhodňování části vlastníků různý-
mi privilegii a vznik situace, kdy stejné nebo zvětšující se daňové břemeno
spočívalo na bedrech stále menšího počtu většinou chudších poplatníků,
lidí, neschopných státním výběrčím daní po delší dobu účinně vzdorovat
a profitovat pak z odpouštění daňových nedoplatků, k němuž představite-
lé římské vlády poměrně často sahali. Salvianus podává svědectví o tom,
že velcí vlastníci nepřenášeli tuto výhodu, poskytovanou státem, na své
pachtýře, ačkoli záměr vlády s tím počítal. Bezprostřední závislý výrobce
si od břemene poplatků a dávek zpravidla zkrátka neoddechl, i když si od
nich díky opatření vlády odpočal bohatší rentiér. Právě poplatníci nejméně
potřební si vzhledem ke svému vlivu také obvykle promíjení daňových ne-
doplatků vynucovali, ačkoli pozdně antický stát daně zoufale potřeboval
především kvůli obraně proti sílícím útokům barbarů, na udržování a posi-
lování svého vojska.
Armáda, která měla říši bránit, se rovněž do jisté míry měnila ve stav.
Synové vojáků měli nastoupit na místa svých otců, celé skupiny obyvatel
(kolóni, kuriálové, collegiati) byly z dobrovolné služby ve vojsku vylouče-
ny. Od doby císařů Valentiniana I. a Valenta nesměli římští občané nosit
zbraně. Oproti časům, kdy slovo Říman byl vlastně jakýmsi synonymem
bojovníka, kdy postavení vojáka zakládalo nárok na politická práva, se
změnilo mnoho. Známý republikánský politik Gaius Marius zavedl na kon-
32
ci 2. stol. př. n. l. žoldnéřskou občanskou armádu. Ve 4. a 5. stol. n. l. šlo

již většinou o žoldnéřské vojsko, složené z barbarů. Ti měli říši bránit pro-
ti dalším barbarským bojovníkům a pravda je, že to též dosti dlouho a zda-
řile činili. Bez barbarů by se pozdně římská říše prostě už barbarům ne-
ubránila.
V r. 440, když germánští Vandalové napadli Sicílii a očekával se také
jejich útok na Itálii, centrum říše, Valentinianus III. právo Římanů nosit
zbraně opět obnovil. Bylo to ale pozdní a zoufalé opatření. Již v dobách,
které v dochované části svého díla popsal nejlepší pozdně antický historik
Ammianus Marcellinus (šlo o léta 353 až 378), se římští občané vojenské
službě vyhýbali, i za cenu toho, že si usekávali prsty. Také zákony 4. a 5.
stol. se takovými případy anebo zbíháním z armády často zabývají.
Nejpřirozenějším rezervoárem vojáků občanského původu byl venkov.
Podle autora pozdně římského teoretického spisu o vojenství P. Vegetia
Renata se odsud dali získat vojáci zdatnější, zvyklejší na námahu a život
pod širým nebem než muži, kteří se narodili a bydlili ve městech. Odvody
probíhaly podle majetkového cenzu: na určitou rozlohu půdy připadal
jeden nováček, kterého musel vlastník či skupina vlastníků státu dodat.
Armáda brance v dobách zvýšeného a vrcholícího barbarského nebezpečí
nutně potřebovala, ale zemědělství impéria se v téže době potýkalo s veli-
kým a prakticky dodnes v literatuře uspokojivě nevysvětleným nedostat-
kem pracovníků. Všude v říši, i v nesmírně úrodném Egyptě, se nacházely
rozlohy půdy, ležící ladem. Velkostatkáři se odvodu svých kolónů bránili
a pro stát také nebylo rozhodování snadné, protože s opuštěnou půdou kle-
saly jeho příjmy v naturáliích i ve zlatě. Jedno z řešení bylo nalezeno v tzv.
adaeraci rekrutů, kdy vlastníci půdy místo mužů odváděli státu peníze. Za
tyto prostředky se pak ze dvou zel – oslabování armády, nebo snižování
produkce zemědělství – volilo třetí a do řad vojska byli najímáni barbaři.
Jejich podíl na obraně říše byl tak významný, že se dostávali i do funkcí
nejvyšších velitelů. Žádný z těchto vojevůdců římský stát vlastně nezradil;
zato mu někteří – např. Frank Arbogast (magister militum v letech asi
388 – 394), Polovandal a Poloříman Stilicho (394 – 408) anebo napůl Gót
a napolovic Svéb Ricimer (456 – 472) neoficiálně, ale fakticky vládli.
Ve službách římského impéria bylo využíváno barbarů různých katego-
rií. Skupiny válečníků i jednotlivci byli najímáni za žold, aby byli organizač-
ně začleněni do římské armády a podléhali jejím velitelům. Někteří ze zaja-
tých barbarů, eventuálně i dobrovolníci, byli usazováni na římské půdě,
33
obdělávali ji a konali vojenskou službu jako laeti, platící daně, jiní jako od
daní osvobození gentiles. Obě tyto skupiny barbarů hájily zejména hranice
a pohraniční oblasti římského státu. Jako foederati byly označovány zpra-
vidla celé kmeny nebo součásti kmenů vedené vlastními náčelníky, sídlící
původně vně římských hranic a poskytující vojenskou pomoc na základě
jakési mezinárodní smlouvy a tzv. foederátního platu. Prvními barbary,
usazenými se statutem foederátů přímo na území říše byli buc r. 376 (za
císaře Valenta a Gratiana) Alavivovi a Fritigernovi Vizigóti, nebo Ostrogó-
tové, Alani a Hunové skupiny vedené náčelníky Alatheem a Safrakem,
s nimiž byla foederátní smlouva uzavřena r. 380 za vlády Gratiana a Theo-
dosia I. Velké svazy foederátů (především Vizigótové nebo Ostrogóti
Theodericha Velikého) sehrály v dějinách římského impéria dvojakou roli.
Byly obránci, ovšem také nebezpečím; pokud nebyly spokojeny s posto-
jem římské vlády ke svým požadavkům a potřebám, braly si samy, plenily
římská území.
Západořímská říše musela hájit hranici o hodně delší než římský
Východ. Armáda a její velitelé tu byli důležitějším činitelem. Základní
reformy císařů dominátu, které se týkaly vojska, byly sice na Západě i na
Východě stejné, ale v rámci vrchního velení armádě se poměry v západo-
římském státě vyvíjely jinak.
Na Východě se utvořil systém dvou, podle dobové potřeby i většího po-
čtu velitelství ústředních (magistri militum praesentales), která však nemě-
la vyšší pravomoci, než velitelství oblastní – až na výjimky, vyvolané v ži-
vot vojensko-politickou situací – reprezentovaná třemi obvody, v jejichž
čele stáli magister militum per Orientem, per Illyricum a per Thracias. Na
Západě vznikl mezi magistri militum praesentales, kteří tu bývali zpravidla
dva, a oblastním velitelem v gallské praefektuře (magister militum per Gal-
lias), vedle něhož, ovšem jen občas, bývali jmenování i další regionální
velitelé s titulem magister militum, vztah nadřízenosti a podřízenosti.
Z praesentales se zde na konci 4. a na počátku 5. stol. dostal do popředí ve-
litel pěchoty (magister peditum), z něhož se stal nejvyšší velitel západořím-
ské armády jako celku. Od doby vojevůdce Constantia, pozdějšího císaře
Constantia III. (vládl společně s císařem Honoriem r. 421), byl s vrchním
velitelstvím spojován vysoký, Constantinem Velikým zavedený titul patri-
cius, udělovaný doživotně, který ze západořímských vrchních velitelů uči-
nil vlastně oficiální zástupce císařů a občas také velice úspěšné konkuren-
ty jejich moci. Císařská moc na Západě v 5. stol. velmi upadla.
34
Vyobrazení části štítů
se znaky vojenských
jednotek, podléhajících
vrchnímu velení gene-
rála, který má v prame-
ni Notitia dignitatum
titul magister peditum
praesentalis; z této hod-
nosti se na Západě řím-
ského impéria vyvinula
funkce vrchního velitele
říšské armády
Nejbližšími podřízenými magistrů militum byli comites rei militaris, ve-

lící obvykle určité diecézi anebo podle vojenské situace utvořenému důle-
žitému úseku obrany (např. comes Africae podle Notifie dignitatum velel
diecézi Africa, comes Orientis měl na starosti vojenské záležitosti diecéze
Oriens, ale existoval kupř. i comes litoris Saxonici per Britanniaes pro obra-
nu části západogallského pobřeží a jihovýchodního pobřeží diecéze Bri-
tanniae, vedle nějž úřadoval také comes Britanniarum, mající na starosti
obranu ostatního území uvedené diecéze, apod.); tituly comites mohly být
přímým podřízeným magistrů militum udělovány i pro jednotlivá konkrét-
ní válečná tažení. Duces řídili zpravidla obranu jednotlivých, zejména okra-
jových provincií, nebo veleli delším pohraničním úsekům. Legiím, majícím
v době pozdní antiky průměrně již jen okolo tisíce mužů, veleli obyčejně
důstojníci s titulem praefectus legionis nebo tribunus, jednotlivým větším
jednotkám locstva praefecti classis.
35
Dominát většinou praktikoval důsledné oddělení vojenských a civilních
pravomocí, a to nejenom v centrální správě anebo na úrovni praefektur, ale
i v provinciích. Výjimkou byla zpočátku jen moc magistra officiorum, který
však nikdy nevelel legiím, pouze určitým oddílům gardového vojska, jež se
postupem času (v důsledku toho, jak císařové přestávali být aktivními vůd-
ci armády) stávaly spíše jen přehlídkovými jednotkami. Jedním z důvodů
tohoto oddělení bylo barbarské nebezpečí, které od 3. století n. l. činilo
z obrany říše úkol mnohem složitější než kupř. v dobách císaře Octaviana
Augusta nebo Marka Ulpia Traiana, takže pro jednoho úředníka by péče
o potřeby civilního obyvatelstva spojená s velením vojsku byla břemenem
leckdy již nezvládnutelným. Druhým důvodem byla obava císařů z příliš
mocné konkurence. Tu si však postupem času především na Západě v úřa-
du magistrů utriusque militiae a patriciů stejně vytvořili.
Na druhé straně nebyla ovšem za dominátu civilní a vojenská služba for-
málně vlastně rozlišována. Také vyšší civilní úředníci – s výjimkou praefek-
ta urbis Romae, jenž chodil v tradičním občanském oděvu starých Římanů,
toze – nosili uniformu a důstojnickou šerpu a jejich úřady byly označovány
jako militia. Zákony občas historikovi vůbec nedovolují rozpoznat, jde-li
v nich o správní nebo vojenské činitele, nebob přívlastek militia armata,
který nám umožňuje s jistotou říci, že zákon míní vojáky, v nedůsledné
řeči poklasického římského práva často chybí.
O důležitosti vojenství v době vrcholícího velkého stěhování národů
v žádném případě jistě nelze pochybovat. Více než 50 let od smrti císaře
Theodosia Velikého (zemřel v lednu r. 395) však na Západě ani na Výcho-
dě říše nevládl císař, který by vojska své poloviny impéria vedl do boje
osobně. Dominát sice zavedl absolutní a za posvátnou považovanou císař-
skou moc, ale čas od času v něm docházelo ke značné degradaci vladař-
ského postavení tím, že je dědičným právem mohly získat osoby méně
schopné, ba i docela malé děti. Nejvyšší moc se tím obracela ve svůj opak –
stínové vladaře, které neuznávali jejich vlivní úředníci a vojenští velitelé
a samozřejmě ani barbarský svět, zvyklý v té době ještě převážně na spo-
jení vlády a skutečné osobní autority.
Poddaní impéria nebyli už v této době středem i cílem jeho existence,
jako bývali kdysi římští občané. Většina z nich byla utiskována politicky
i hospodářsky, neprivilegované obyvatele říše, zvané humiliores, tedy oso-
by chápané jako nižší a jaksi poníženější, bylo možno tělesně trestat a po-
tupně popravovat podobně jako otroky. Většina z nich si však kupodivu
36
přece jen dokázala uchovat jakési římské vlastenectví, hrdost na civilizaci,
kterou antika vybudovala, a v naprosté většině dávali svému státu přednost
před panstvím barbarů.
Římská říše období pozdní antiky s honosným císařským ceremoniálem
a svou nezměněnou ideou světovlády trpěla ustavičným nedostatkem pro-
středků ve státním rozpočtu, který nestačil už ani na potřeby obrany. Na
jedné straně tu rostla privilegia vysokých úředníků a vojenských velitelů,
na druhé sílil donucovací systém a omezování svobody těch, kteří se k vý-
sadám nedostali a museli státu, zápasícímu s nouzí o zemědělce, řemeslní-
ky, kuriály i vojáky, často nedobrovolně sloužit. Pohádkové bohatství před-
ních velkostatkářů senátorského stavu kontrastovalo s chudobou mnohdy
hladovějících malých rolníků. Potravin pro slušnou obživu všech se sice
nedostávalo, ale ploch opuštěné půdy stále přibývalo. Opory antické spo-
lečnosti, města, těžce zápolily s novou ekonomickou situací a hospodářské
těžiště říše se z městských teritorií přesouvalo na venkov. Na cestách bylo
nebezpečno kvůli lupičům, nespokojení obyvatelé Gallie a Hispánie, se or-
ganizovali v hnutí bagaudů, získávajících násilím kořist i půdu a schopných
postavit se na úspěšný odpor pravidelné římské armádě.
V těchto poměrech působily dvě významné dějinotvorné síly: křes!an-
ská církev a barbarská etnika doby velkého stěhování národů, které
ve 4. a 5. stol. vrcholilo.
37
ROMANITAS
ET CHRISTIANITAS
3.– 5. století přineslo ve vztahu římského státu a křesbanů nejednu převrat-

nou změnu. Kolem r. 250 poprvé začalo celoříšské pronásledování křesbanů,
vyvolané ediktem císaře Traiana Decia, počátkem 4. stol. vyvrcholila perze-
kuce křesbanské církve proslulými edikty císaře Diocletiana. Nedlouho
poté, za Constantina I. zvaného Veliký, bylo však křesbanství (r. 313) neje-
nom povoleno, ale stále víc potom panovníkem upřednostňováno. Ke konci
4. stol. zakázal císař Theodosius Veliký staré polyteistické obřady a křesban-
ství se stalo jediným náboženstvím, které občané říše směli vyznávat. Církev
a její kněží od křesbanských císařů obdrželi různá významná privilegia
v oblasti majetkové, vojenské, ve sféře občanských povinností i v soudnictví.
Smíření římského státu s křesbanskou církví bylo doprovázeno i opač-
ným procesem – smiřováním se církve s římskou říší. Hlavními ideology
tohoto procesu byli Eusebios z Kaisareie a Aurelius Augustinus. Říše se
měla stát zárukou dodržování spravedlnosti, věrnosti evangeliu i garantem
rozšiřování víry a získat tím své místo v dějinách, kterým křesbané přiklá-
dali mnohem větší význam než historii bitev a diplomacie – v dějinách spá-
sy. Podle Eusebia směřoval dějinný vývoj od Abrahama ke Kristu a od něj
ke Constantinovi, jehož považoval za neporazitelného vladaře. Eusebios
a Constantin I. jsou představiteli jakéhosi vrcholu srozumění mezi církví
a světskými římskými vládci.
Toto srozumění však stěží mohlo existovat trvale. Panovníci leckdy ne-
plnili etické požadavky víry, ctižádostiví představitelé církve s nimi soupe-
řili o mocenský primát, třebaže podle jednoho z dopisů biskupa Lupa
z Troyes Sidoniu Apollinariovi, biskupu z Clermontu (5. stol.), jsou světské
hodnosti vanitas, prázdné a marné pocty, o něž není třeba usilovat.
V praxi možnost primátu duchovní moci poprvé asi vyzkoušel biskup
Ambrosius – tedy sv. Ambrož z Mediolana (Milánu), který se ovšem
i v teoretické rovině nekompromisně snažil vymezit hranice císařovy moci
vůči církvi a kněžím. Ambrosius nejen že na žádost ariánského císaře
38
Sochařský portrét pronásledovatele
křesbanů císaře Traiana Decia
(249 – 251)
Mincovní portréty pronásledovatelů Valeriana (253 – 260) a Diocletiana (284 – 305)
39
Valentiniana II. odmítl vydat ariánům
jednu z milánských bazilik (a světská
moc skutečně ustoupila), ale i v přítom-
nosti přísně ortodoxního císaře Theo-
dosia I. odepřel sloužit mši tak dlouho,
dokud panovník neučiní pokání za
skutek, jehož se z prchlivosti dopustil.
V Thessalonice, dnešní Soluni, bylo na
počátku 90. let 4. stol. na jeho rozkaz
pobito na 7 tisíc lidí, diváků cirku, za to,
že zde byl předtím rozvášněným da-
vem usmrcen císařův magister mili-
tum, jenž se pokoušel zatknout oblíbe-
ného, z homosexuality podezřelého zá-
vodníka. Císař se přání významného
biskupa a učitele církve podrobil. Na
konci 5. stol., již na území ostrogótské-
ho státu v Itálii, zformuloval pak papež
Gelasius svoji proslulou teorii dvou
mocí, nazvaných auctoritas sacrata
pontificum a regalis potestas; prvá
z nich, duchovní, měla přitom mít nad
světskou převahu.
Císařům a králům zase nechyběla
snaha o opak, o ovládnutí katolické
církve či jiných křesbanských církví
z jejich pozice světských vladařů. Pozo-
rujeme ji už u císaře Constantina I.;
vrcholu, co se doby stěhování národů
týká, dostupuje pak v ariánských bar-
Milánský biskup sv. Ambrož barských germánských státech a v ka-
(mozaika z doby po r. 400) tolickém státě Franků.
Čtvrté a páté století jsou křes!an-
ským věkem římského impéria.
Všichni legitimní císařové po Constan-
tinovi byli až na jedinou výjimku – Iuli-
ana Apostatu (361– 363) – křesbanské-
40
ho, bucto ortodoxního nebo ariánského náboženství. Vládli říši, v níž křes-
banství už v průběhu 2. a první poloviny 3. stol. proniklo až do pohraničních
oblastí na Dunaji a na Rýně, ale kde všichni obyvatelé nebyli křesbany ješ-
tě ani v době, kdy říše západořímská jako jednotný a samostatný politický
útvar zanikla.
Staré polyteistické náboženství se houževnatě udržovalo ve dvou velmi
odlišných prostředích: mezi prostým obyvatelstvem na venkově a v kruzích
vznešené senátorské aristokracie. Mnoho římských vzdělanců pozdně
antického období bylo sice stoupenci novoplatónismu, antického nábožen-
skofilozofického systému, který měl s představami o svárlivém, moci i roz-
koší chtivém světě bohů, postupně vytvořenými řeckou a římskou literatu-
rou a uměním, málo společného. Přesto však řada vysoce erudovaných
představitelů nejvznešenějších římských kruhů na staletých nábožen-
ských zvycích předků, na přinášení obětí a konání věšteb, velmi lpěla. Tito
lidé, jako byl kupř. již jmenovaný císař Iulianus, Vettius Agorius Praetex-
tatus (asi 310 – 384), Virius Nicomachus Flavianus, (334 – 394), Q. Aurelius
Symmachus (asi 340 – 402), historik Zósimos, jehož dílo Nová historie
vzniklo okolo r. 500, i jiné osobnosti starořímského ražení si totiž s poly-
teistickým římským náboženstvím spojovali rozkvět římské moci, s křes-
banskou dobou naopak úpadek impéria. Dodržování starých kultů a rituá-
lů pro ně představovalo záruku dalšího blaha a trvání státu.
Spor mezi „starořímany“ a křesbany se vyhrotil událostmi r. 410, kdy vi-
zigótský král Alarich – poprvé od r. 390 anebo 387 př. Kr. – dobyl Říma,
jenž byl v uvažování polyteistů i ctitelů Kristových posvátným, nedotknu-
telným středem světa. Ohlasem tohoto sporu byla stejně tak Zósimova
„Nová historie“, jako Augustinovo dílo „O Boží obci“, „Sedm knih dějin
proti pohanům“ autora Paula Orosia anebo Salvianův spis „O vládě Boží“.
Svatý Hieronymus (Jeroným), žijící tehdy v Betlémě, sděluje dojmy z této
události v několika ze svých dopisů a prozrazuje v nich pocit, že římský
svět hyne. Pohané sváděli zkázu impéria na křesbany, křesbané na pohany
nebo na hříchy souvěrců; jak těm, tak oněm ovšem na uchování římského
státu záleželo.
S barbary doby stěhování národů se spojovala neštěstí římské říše,
s jejich spojeneckými službami a závazky vůči impériu ovšem i jeho nadě-
je. Soužití s nimi se stávalo denní dobrovolnou i nedobrovolnou skutečnos-
tí života obyvatel římského státu. Romanitas, pojem, zahrnující římskou
civilizaci nebo alespoň to, co z ní v pozdně antické době ještě zůstávalo, ale
41
i Christianitas, křesbanství, jak je pomáhala zformovat také římská společ-
nost, se v míru i ve válce postupně stávaly dědictvím barbarů.
Evropa, jak již bylo řečeno v úvodu, představuje kontinent, jehož myšle-
ní bylo a je ovlivňováno syntézou výdobytků antické civilizace a křes-
!anství, jež ovšem byla zpracována, obohacena i pokřivena barbary. Pro-
ces, v němž tyto tři prvky definitivně splynuly, byl velmi složitý a probíhal
na pozadí drsných a krvavých historických událostí. Pro křesbanskou víru
byla doba přechodu mezi antikou a středověkem těžkou zkouškou, v níž
byly její principy a podstata vážně ohroženy. Na druhé straně byl však ten-
to čas i velkou příležitostí pro náboženství, které přicházelo s všelidským
pojetím etiky, s myšlenkou, že je jen jedno dobro a zlo a jedna spravedl-
nost, která platí pro všechny, s požadavky míru a ochrany bezbranných.
Otázkám, jaký byl barbarský svět, jenž měl přijmout křesbanské ideály,
a jaký postoj k nim ti jeho příslušníci, kteří se stali křesbany, vlastně zauja-
li, aby svým pojetím nezanedbatelně ovlivnili i část dalšího evropského vý-
voje, budou věnovány následující kapitoly.
di
gun
Bur
Os
tro
é
gó
bov
ti
óti
Své
-g
zi-
Vi
Van
d alov
é
Germánští ariáni na území římské říše (silným šrafováním); dále vyznačeny obvody
katolických patriarchátů (podle knihy H. Opitze)
42
PORTRÉT HUNŮ
Představování vybraných etnik doby velkého stěhování národů začneme

s Huny, s jejichž příchodem do Evropy nastává jeho vrcholné období.
Množství barbarů bylo jejich tlakem vrženo proti hranicím římského impé-
ria, což mělo pro změny v celkovém toku evropských i světových dějin jis-
tě nemalý význam, stejně tak jako existence hunské říše, kmenového sva-
zu, který panoval řadě barbarských etnik a velmi podstatně zasáhl také do
historie východní i západní části římského státu.
Poměrně exotická historie Hunů lákala mnohé, ale málokdy byla podá-
vána bez předsudků. Díla F. Altheima, O. Maenchen-Helfena anebo E. A.
Thompsona se snaží přinášet objektivní pohled na historickou úlohu těch-
to nomádů, které proslavila zejména evropská Attilova říše. Kdo se ale
chce seznámit s Huny opravdu zblízka a bezprostředně, měl by si přečíst
čínské prameny o historii jejich asijských předků (existují v německém
i ruském překladu) a pro jejich evropské dějiny pak především východo-
římského spisovatele Priska z Pania.
Všichni, kteří se Huny vážně zabývají, narazí v rámci jejich evropských
dějin na velkou nesrovnalost mezi líčením vzpomenutého historika Priska
(5. stol.) a velmi ceněného dějepisce 4. stol. Ammiana Marcellina, jehož
Dějiny byly do češtiny poprvé přeloženy J. Češkou v r. 1975, podruhé
r. 2002. Ammianus líčí Huny jako barbary velmi nízké kulturní úrovně, kte-
ří nemají náboženství, neznají rozdíl mezi čestným a nečestným, žijí primi-
tivním způsobem života a nemají stálou a pevnou vládu. Priskos jako by
popisoval úplně jiný národ, s vyspělou mytologií, náboženstvím, téměř ab-
solutistickým králem a dosti silně diferencovanou společností, jemnými
společenskými pravidly, Huny bavící se hrdinskými písněmi i zpěvy a tan-
ci krásných dívek, mající velkou úctu ke svým mrtvým.
Najít vysvětlení této diference je ovšem snazší, než by se mohlo zdát.
Ammianus Marcelinus, jehož dílo končí rokem 378, zachytil Huny v čase
stěhování, neusedlosti. Podává obraz lidí bez vlasti a pevných sídel, toula-
43
jících se kolem Dunaje na svých obytných vozech. A zřejmě také znal
jenom menší skupiny Hunů, odštěpené od jádra jejich kmenového svazu.
Priskos navštívil hlavní sídlo Attilovy říše na konci 40. let 5. stol., v čase,
kdy Hunové byli na vrcholu své moci, kdy jejich říše sahala od Kavkazu
až po řeku Rýn a kdy mohli rozvinout všechny své dobré tradice a schop-
nosti.
A o tradicích můžeme mluvit právem. Vždyb nejstarší známí předkové
evropských Hunů, za něž lze podle mého mínění (přes pochybnosti
některých badatelů) na základě různých písemných i archeologických svě-
dectví pokládat kmeny Siung-nu, známé z čínských pramenů (mezi nimiž
má v otázce souvislosti Siung-nu a evropských Hunů zvláštní postavení
text zvaný Wej-šu), už v Asii, kde se jejich domov nalézal v dnešní severní
Číně a v Mongolsku, vybudovali veliké panství, v němž se mísily struktu-
ry rodu a státu a s kterým těžce zápolili vládcové mocné čínské říše doby
dynastie Chan (206 př. n. l. až 220 n l.), císařského domu, jehož tlaku ov-
šem asijští Hunové, jak předky evropských Hunů pro zjednodušení také
Mapka státu asijských Siung-nu v době jeho největšího územního rozmachu
44
snad můžeme nazývat, později podlehli. Zakladatelem asijské hunské dr-
žavy byl v roce 209 př. n. l. král (šan-jü) Mote. Mapka na straně 44 ukazuje
přibližnou rozlohu, jíž dosáhla v době své největší slávy.
Hospodářství Siung-nu bylo v době existence jejich státu nomádské,
chovali velká stáda koní, velbloudy, ovce i hovězí dobytek. Se svými stády
putovali na krytých vozech mezi letními a zimními kočovišti, přičemž jim
dobře sloužily plstěné jurty a zdraví i sílu dodával proslulý kumys – zkva-
šené kobylí mléko, smíšené s koňskou krví. Kočovný způsob života byl na
většině území, které ovládali, hospodářsky nejvýhodnější. Pokud však mo-
hli, např. v oblastech na jihovýchodě Střední Asie, věnovali se Siung-nu
i zemědělství a znali budování závlahových systémů. Stejně tak měli také
stálá obydlí – domy dovedně postavené ze dřeva tzv. tesařskou technikou
(bez použití hřebíků), jejichž podobu známe hlavně ze slavného pohřebiš-
tě jejich králů a velmožů v horách Noin-Ula (asi 100 km severně od mon-
golského Ulánbátaru), kde byly vystavěny pod mohylami mrtvých, aby
v nich mohli dále žít ve svém posmrtném životě.
V těchto obydlích – ab už patřila živým či zemřelým – visívaly na stěnách
barevně vyšívané koberce s rostlinnými motivy, výjevy ze života zvířat i lidí
a také z mytologie. Uvecme kupř. scénu s orlím gryfem (pták Noh), který
útočí na prchajícího jelena. Nízké stolky, u nichž se sedávalo na zemi, byly
zdobeny dřevořezbami a na podešvích domácích bot, které při sezení se
zkříženýma nohama bylo vidět, se opět nacházelo barevné vyšívání. Bohat-
ší asijští Hunové často nosili hedvábné oděvy, na jejich stolech stálo čín-
ské nádobí, zdobené barevným lakem, před žárem slunce je chránily slu-
nečníky a jejich ženy a početné družky nosily dlouhé copy v ozdobných
hedvábných návlecích. Čína platila království kmenů Siung-nu daně mj. ve
zlatu, hedvábí a papírové vatě, kterou se hedvábné oděvy podšívaly na
zimu, kdy ve stepích obývaných kmeny Siung-nu obvykle silně mrzlo
a hustě padal sníh.
Na značné úrovni však nebyla jen materiální kultura předků evropských
Hunů. Za mnoha scénami na vyšívaných kobercích stojí rozvinuté předsta-
vy mytologické a náboženské. Siung-nu znali písmo, jejich rozvíjející se
stát byl řízen dobře vybudovanou úřední hierarchií, rozdělenou na dvě
stejné skupiny úředníků, z nichž jedna spravovala východ a druhá západ
jejich rozlehlých držav, na dvoře králů byly vedeny účetní knihy, existoval
zvláštní slavnostní ceremoniál i propracované obyčejové právo a symbol
čínské dualistické filozofie jin-jang si s sebou stěhující se Hunové přinesli
45
Nálezy z hunských
královských a velmož-
ských hrobek na úpatí
severomongolského
pohoří Noin-Ula:
1) orlí gryf napadá

prchajícího jelena
2) zápas dvou
mytických zvířat
až do Evropy. Najdeme jej v prameni zvaném Notitia dignitatum na štítě

jedné z hunských jednotek v západořímských službách.
Důležitou náplní života byla však u asijských i evropských Hunů válka
a významnou ideologií myšlenka panství nad cizími národy. Uctívali čtyři
světové strany, do nichž se měla rozšiřovat jejich moc. Rádi si svoji hmotnou
úroveň vylepšovali válečnou kořistí a povinnými poplatky za mír, které jim
odváděli jejich ohrožení sousedé. V historii rozpadající se rodové společnos-
ti a raných států není však takovýto postoj žádnou výjimkou, ba zcela naopak
spíše pravidlem, jak ještě poznáme i u germánských společenství.
Decentralizační tendence uvnitř Motem založeného království a sílící
mocenský tlak Číny vedly k tomu, že jižní část Siung-nu se poddala dynas-
tii Chan a severněji sídlící příslušníci tohoto etnického celku ustoupili a pro-
šli tisíce kilometrů pásmem eurasijských stepí, kdy o jejich osudech víme
46
3) copy manželek a družek,
vkládané do hrobů jejich mužů
4) stříbrná tepaná destička,

zobrazující jaka v krajině
jen velmi málo. Mísili se tu však s jinými etniky, takže Únnoi, Chúnoi,
Hunni a Chunni, vyskytující se v antických pramenech, už s vládnoucí vrst-
vou asijského panství hunských předků etnikem zcela totožným nebyli.
Ammianus Marcellinus, současník vpádu Hunů do Evropy (jejíž vý-
chodní hranicí byla v antické geografii řeka Don), okolo r. 390 tvrdil, že
Hunové byli ze starých písemných památek známi jen povrchně a jinému
současníku, řecky píšícímu a pouze ve zlomcích dochovanému historiku
Eunapiovi z maloasijských Sard se o jejich minulosti, jak píše, nepodařilo
zjistit nic spolehlivého. Které prameny o Hunech před jejich invazí do Ev-
ropy měl konkrétně na mysli Ammianus, nevíme. Mnoho už toho bylo na-
psáno o věrohodnosti či nevěrohodnosti údajů, považovaných za zmínky
o Hunech severovýchodně od Azovského moře a východně od Donu, ob-
jevujících se u dvou antických geografů 2. století n. l.: Dionýsia Periégéta,
47
Štít, který nese symbol čínské filozofie jin-jang a byl
užíván jednotkou Hunů, bojující v římských službách
(z Notitie dignitatum)
jehož dílo Periégésis tés oikúmenés (Popis obydleného světa) vzniklo kolem
r. 124, a Klaudia Ptolemaia, proslulého geografa, astronoma a matematika
z egyptské Alexandrie, jehož Geógrafiké hyfégésis (vlastně návod, jak
sestrojit mapu světa) byla vytvořena v 70. letech 2. stol. Kmeny Únnoi
(u Periégéta) a Chúnoi (u Ptolemaia) tato díla lokalizují východně od Donu
a severně od pohoří Kavkazu.
Celá věc je ovšem značně problematická – např. původní podoba názvu
etnika v práci Dionýsia Periégéta mohla znít jinak než Únnoi, slovo, které
se do textu mohlo dostat později, při jeho opisování – a vyjasnit by tuto
otázku snad dokázaly jen další archeologické výzkumy v jihoruských ste-
pích. Kupříkladu E. A. Thompson, který místo Únnoi preferoval čtení Ui-
tioi, považoval možnost, že by Hunové už od 2. stol. sídlili v takové blízkos-
ti antického světa, za nepravděpodobnou – v tom případě by o nich
očekával více písemných zpráv. Na druhé straně je však známo, že antičtí
spisovatelé často nově přistěhovalá etnika označovali starými názvy –
např. Gótové jsou ještě v 5. stol. stále nazýváni Skythy, v tomto případě asi
skutečně proto, že v Černomoří žili v oblasti bývalých sídel těchto kočov-
níků. Jinak je, jak naznačuje užívání pojmu Skythové např. u Paula Orosia,
ovšem třeba dávat pozor na to, kdy je ho ještě stále používáno jako etnony-
mu a kdy byl jakýmsi označením pro pravé či hrubé barbarství. V případě
častého Priskova označení Hunů jako Skythů půjde spíš o případ první:
Skythy tento historik (podle J. B. Buryho, s nímž souhlasí také E. A.
Thompson) chápe zřejmě jako etnický pojem, širší než výraz Hunové
a znamenající kočovníky. Zajímavá je i zpráva Paula Orosia, který (počát-
kem 5. stol.) píše o Hunech, kteří přepadli Góty, že předtím byli dlouho
uzavřeni nepřístupnými horami (gens Hunnorum, diu inaccesis seclusa
montibus), jimiž by mohl být myšlen Kavkaz – zejména z pohledu zpravo-
48
Zlatá prolamovaná destička, zachycující Sarmata na lovu
dajů, žijících na území východořímské říše, jako byl např. sv. Jeroným,
jenž popisuje ničivý vpád Hunů přes Kavkaz, k němuž došlo r. 395. Ani
Priskos se (alespoň podle zachovaných fragmentů jeho díla nebo podle
toho, co z něho najdeme u historika Jordana či Ióanna z Antiochie) asi
o původních asijských sídlech Hunů a o tom, kdy přibližně se ocitli za
Donem, mnoho nedoslechl. Věnujme se však nyní již událostem, které pra-
meny dokumentují spolehlivěji.
Po překročení Donu kolem r. 375 si Hunové podrobili nejprve část sar-
matských Alanů, zatímco jiná část před nimi ustoupila na západ. Řada
těchto ustoupivších obyvatel černomořských stepí skončila později svou
poub až v severní Africe. Někteří z nich byli ovšem Římany usazeni na zá-
padě Gallie, na území zvaném Aremorica (mezi dnešní Bretaní a Norman-
dií), aby pomáhali při obraně západořímského území. Alanské jednotky
a velitele najdeme dále také ve východořímských službách.
Poté ležela Hunům v cestě tzv. Ermanarichova říše, kmenový svaz, ovlá-
daný Východními Góty, Greuthungy, známějšími pod jménem Ostrogóto-
vé. Tento útvar vznikl kolem poloviny 4. stol. a podle historika Jordana si
podrobil mnoho kmenů od Černomoří až do Pobaltí. Za východní hranici
říše je moderními badateli považován Kavkaz, někdy dokonce i Ural. Podle
Jordanova podání mezi nimi byly i kmeny slovanské, rozdělované tímto
49
historikem na Venety, Anty a Sclaveny. Z gótského prostředí se k nim
snad mohly dostat výrazy, jako je tryzna či strava. Nepevný celek se za úto-
ků Hunů, posílených již o Alany, rozpadl a jeho panující složka, Ostrogóti,
se z větší části ocitli v hunském poddanství. Jejich podrobení však nebylo
jednorázové a jejich poddanství nenabylo hned z počátku tuhých forem.
Zatímco Hunové zápolili s Ostrogóty, Západní Gótové neboli Tervingo-
vé a pozdější Vizigóti, jak je budeme nadále zpravidla označovat, stačili
(třebaže nikoli bez boje) před náporem nových stěhujících se kmenů
ustoupit. Menší část z nich se zachránila v dnešní Transsylvánii, odkud vy-
pudili Sarmaty, většina ale pod vedením předáků Alaviva a Fritigerna po-
žádala císaře Valenta, vládnoucího ve východní části impéria, o možnost
usídlit se za římským limitem. Ten jim r. 376 povolil přechod přes hranič-
ní řeku Dunaj a usídlení v Thrácké diecézi, a to v naději, že v nich získá
významné posílení pro svou brannou moc. V první fázi svého pobytu měli
dostávat obživu od římského státu, později se živit hlavně z Římany přidě-
lené půdy. O jejich dalších vztazích k římským hostitelům, které se nevy-
víjely tak, jak se předpokládalo, pojednáme však v pasáži, věnované tomu-
to etniku speciálně.
Malému germánskému kmeni Taifalů, tradičnímu spojenci Gótů proti
Římanům, Vandalům a Gepidům, nyní však vizigótským ústupem vytlače-
nému ze sídel u řeky Oltu, se moci Hunů též podařilo uniknout. Část se
jich pokusila násilím překročit římskou hranici a jako poražení byli pak
usídleni v Itálii. Jiná část tohoto kmene se na římskou půdu (v 80. letech
4. stol.) dostala legálně spolu se Západními Góty náčelníka Athanaricha.
Ostrogótové samozřejmě nebyli jedinými Germány ve svazku hunské
říše. Ocitli se v něm i Gepidové, Herulové, Rugiové, Skirové, část Kvádů
(Svébů), Burgundů a dokonce i Durynkové. (O Slovanech, náležejících
původně k Ermanarichově říši, nemáme v této souvislosti věrohodné zprá-
vy). Až v sousedství porýnských Germánů se hunská moc ocitla zcela jis-
tě již za vlády předchůdců Attily a jeho bratra Bledy, kterými byli Oktar
a Roas (Roas vládl do r. 434/5). V r. 437 napadli, nikoli bez souhlasu a bez
prospěchu Západořímanů, Burgundy žijící v okolí dnešního Wormsu
a způsobili jim katastrofální porážku. V boji s Huny zahynuli téměř všich-
ni burgundští muži schopní nosit zbraň i jejich král Gundahar. Událost,
které antičtí historikové věnují jen stručné zmínky, našla široký ohlas ve
starogermánském hrdinském básnictví. Germánské kmeny v hunské říši
měly (až na zhruba čtyřicetiletou výjimku u Ostrogótů) v čele vlastní krá-
50
Rukojeti mečů z hrobů na území
evropské hunské říše
le, podílely se na hunských výbojích, na kořisti a bohatství, které z nich

plynuly, i na zisku z daní a dávek podrobeného obyvatelstva. Nejvíce stme-
lil různorodé prostředí hunské říše nejslavnější z jejích panovníků Attila
(435 – 453), zpočátku vládnoucí se svým bratrem Bledou, zhruba od r. 445,
kdy jej dal zavraždit, samostatně.
Jeho současníci jej nenazývali bič Boží. Teprve u Isidora, biskupa ze Se-
villy (1. polovina 7. stol.) se setkáváme s označením metla Boží. V rámci
své říše byl vynikajícím organizátorem. Z volně, zejména zájmem na válce
a kořisti propojeného kmenového svazu začínal pozvolna budovat skuteč-
ný stát s centralizovanou mocí. Historik Priskos v souvislosti s fungováním
Attilova království jmenuje tzv. logades. Názory na to, kým byli, se u hlav-
ních badatelů o Hunech v Evropě liší. O. Maenchen-Helfen v nich vidí pou-
ze představitele vyšších vrstev hunské državy. F. Altheim, E. A. Thompson
nebo J. Harmatta v nich spatřují reprezentanty správy hunské říše.
51
E
Š
Í
Ř
Á
K
S
M
Í
Ř
O
D
A
P
Á
Z
VÝCHODOŘÍMSKÁ ŘÍ
hunský měděný kotlík
hunský luk
hunský hrot šípu
dvojsečný meč
dýka
udidlo, koňský postroj

sedlo, kování sedla
diadém
germánská štítová puklice
hromadné nálezy solidů

zlaté solidy z doby císařů
Honoria, Theodosia II.,
Johanna a Valentiniana III.
Hunské, obecně nomádské a některé

germánské archeologické nálezy
v Karpatské kotlině
(podle I. Bóny, 1994)
ŠE
Můžeme-li soudit podle údajů velmi spolehlivého zpravodaje Priska,
opíral se Attila o některé z logadů jako o svoje družiníky, jimž přikazoval
různé úřední úkony, pověřoval je vojenskými a diplomatickými službami
i jinými úkoly; plnili též funkce členů jeho osobní gardy. Logas římského
původu Orestes (otec posledního západořímského císaře Romula Augus-
tula) byl Attilovým sekretářem. Často bývali logades vypravováni jak vy-
slanci na východořímský konstantinopolský dvůr, kde dostávali rozličné
cenné dary, takže si takto Attila vlastně své věrné odměňoval i na cizí ná-
klady – za dlouhé vlády nebojovného císaře Theodosia II. (408 – 450) se
mu to dařilo velmi dobře. Při hostinách byla vzájemná hierarchie logadů,
jak píše Priskos, vyjádřena tím, v jaké vzdálenosti od Attily jim byla vyhra-
zena místa. To určitě nebylo primárně dáno jejich bohatstvím (někteří
vlastnili celé vesnice i s jejich obyvateli, což bývá považováno za doklad
existence zárodků feudalismu v hunské říši), ale právě významem, který
měli v rodícím se státním aparátu této říše.
Důležitým posláním logadů bylo vedení místní správy, jež jistě měla na
starosti též výběr daní v jednotlivých oblastech hunského panství a nepo-
chybně vedle civilních zahrnovala i pravomoci vojenské. (Pokud byl někte-
rý logas pověřen pouze administrativními úkoly, stál oproti šlechtě s vojen-
ským pověřením na nižším stupni společenského žebříčku.)
Priskos byl ve 40. letech 5. stol. svědkem Attilovy snahy až na jednoho
věrného náčelníka likvidovat vládu místních kmenových předáků u hun-
ských Akatzirů a nahradit ji místodržitelstvím svého nejstaršího syna
Ellaka. O osobách, dosazovaných hunskými králi na území jejich říše do
různých správních funkcí anebo jimi v těchto funkcích aspoň potvrzova-
ných, vypovídají dále například nálezy pozůstatků zlatem obložených
luků – odznaků delegované moci – v některých hrobech epochy hunské
říše, z nichž jeden byl učiněn dokonce až v jižním Polsku (Jakuszowice),
tedy na jednom z okrajů Huny ovládaných teritorií. Za hrob velmože
s hunskou správní funkcí je považován i bohatý pohřeb, nalezený na jiho-
polské lokalitě J§drzychowice. Králové podrobených germánských kme-
nů nastupovali svou vládu většinou asi bez hunského vměšování, i ger-
mánská etnika, jak ukazuje příklad Ostrogótů, se však – a to ještě v době
před Attilou – alespoň dočasně mohla stát celkem, spravovaným hunský-
mi pověřenci.
Existence dosazovaných místodržitelů ukazuje, že Attilova říše překo-
návala stadium kmenového svazu, podrobujícího se v oblasti zahraniční
54
politiky vedení jednoho společného krále, a ocitla se na cestě ke skutečné-
mu státu nejenom s ústřední, ale i územní správou, podléhající jednomu
panovníkovi. Velmi důležité je ovšem také to, že tu nehrála roli etnicita pří-
slušníků vyšší společenské vrstvy. Nejde jen o již uvedený případ pannon-
ského Římana Oresta. Na Attilově dvoře se kromě hunského jazyka a lati-
ny, potřebné při styku s impériem, mluvilo podle Priska také gótsky, což
nepochybně vypovídá o tom, že se tu pohybovali významní germánští spo-
lečníci panovníka, kteří se podíleli na správě jeho království. (Rozdíly např.
mezi řečí Gótů a Gepidů či jiných východogermánských kmenů mohly ne-
germánskému pozorovateli snadno uniknout.) Také archeologicky doku-
mentovaná materiální kultura Attilovy říše vytvořila určitou jednotu a uka-
zuje tentýž jev: že zde rozdílnost etnická byla pohlcována společenskou
a že se vytvářela nadnárodní vrstva šlechty.
O svých poddaných míval Attila prý ve zvyku hovořit jako o otrocích. Na
druhé straně se ovšem i za něho nadále udržovaly některé patriarchální
rysy královské vlády: osobně kupříkladu rozsuzoval různé spory.
Hostiny u Attily byly podle Priskova popisu nejen zrcadlem diferencia-
ce královské správy, ale i příležitostí kulturní. Jejich součástí bývaly např.
hrdinské zpěvy s epickým jádrem, za nichž starci, neschopní se už účast-
nit nových bojů, slzeli při vzpomínkách na staré slavné události. Za Prisko-
vy přítomnosti zde vystoupil také „komik“, maurský trpaslík Zerkón, kte-
rý hosty bavil směšným žvatláním v několika jazycích – právě v těch,
kterými se mluvilo v multietnickém prostředí Attilova dvora. (Řečtinu bylo
v Attilově říši prý slyšet jen velmi vzácně.)
Pohostinnost byla výrazem úcty k poslům a k cizincům vůbec. Poutní-
kovi nabídli Hunové ve svých chýších anebo stanech dokonce i své nej-
krásnější ženy a hosté si od nich směli odnést, cokoli z věcí v hostitelově
domácnosti se jim zvlášb zalíbilo.
Velmi obřadná byla úcta k vládci. Attilu, projíždějícího zemí, vítaly hun-
ské dívky zpěvem a tancem, významné ženy, manželky hunských velmo-
žů, mu podávaly pohoštění, které, jak bylo u Hunů zvykem, pojedl vsedě
na koni. Žádný stan nesměl být postaven výše než králův, žádné obydlí ne-
mohlo stát na místě vyšším než jeho dřevořezbami zdobený palác. Po smr-
ti vládce jej bylo třeba oplakat krví – muži si učinili zářezy smutku do tvá-
ří a ačkoliv to někteří, např. velmi dobrý znalec hunské problematiky Otto
Maenchen-Helfen, popírají, byl možná hunský král už zaživa považován za
božstvo. Priskos píše, že Attilu Hun Kúridachos nazval nejvyšším z bohů –
55
do řečtiny převedl historik toto označení slovy mégistos tón theón. Také při
večeři v Serdice (dnešní Sofii) museli členové Priskova poselstva uklidňo-
vat Huny rozhořčené nad tím, že Říman Bigilas nazval císaře Theodosia II.
bohem, ale Attilu pouze člověkem.
Jestliže měli Hunové zbožněného vládce, nemohli jistě být etnikem bez
náboženství, jak o nich napsal Ammianus Marcellinus. Zrekonstruovat je-
jich náboženské představy jako celek je sice nemožné, přece však může-
me uvést alespoň několik zajímavých skutečností. Tak jako jejich asijští
předkové i Hunové v Evropě uctívali čtyři světové strany. Doklady o tom
lze nalézt v písni na oslavu mrtvého Attily, již podle historika 6. stol. Jorda-
na, vycházejícího zde z nám již nedochované pasáže Priskových, zpívali
o jeho pohřbu vznešení hunští jezdci. Píseň je také svědectvím o víře v krá-
lovské štěstí, které panovníkovi přinášelo úspěchy, vítězství nad nepřáteli
a přenášelo se i na jeho lid, zvláště pak na jeho bojovníky. Posucme sami,
jakou ideologii a jaké představy tato píseň reprezentuje: Nad všechny vyni-
kající hunský král Attila, syn Mundzukův, pán velmi statečných národů, jenž
s mocí, před ním nemající obdoby, sám ovládal lid stepí i germánských králov-
ství; ten, který dobytím početných měst vyvolal hrůzu na Východě i Západě řím-
ského světa*, a aby zbytek byl ušetřen plenění, usmířen prosbami souhlasil, že
mu každý rok bude odváděna daň. A když to všecko dokázal, provázen přízní
svého královského štěstí, nezemřel ani nepřátelskou ranou, ani lstí vlastních,
ale vprostřed radosti, aniž by pocítil bolest, v době, kdy jeho lid žil šEastně, bez
úhony. Jako by vůbec nebylo tu smrti, když není důvodu se za ni mstít.
Statečnost, bojovnost, plenění a vydírání vystrašených sousedů daněmi
se tu opěvují jako ctnosti panovníka, ovládajícího a napadajícího území na
východě i na západě, na severu i na jihu. Právě takový a ne jiný je ovšem
pravý obraz myšlenkového světa barbarů doby stěhování národů, Hunů
* Schéma, jež se tu prezentuje, lze graficky vyjádřit takto:
germánské kmeny nomádské kmeny (v latinské podobě Scythica regna)

Z V
západořímská říše východořímská říše
56
i dalších etnik. Můžeme předpokládat, že mezi božstvy Hunů, stejně tak
jako u starých Germánů, mělo významné postavení božstvo války. A Pris-
kos tento náš předpoklad potvrzuje. Attila se prý rozhodl zahájit svoje do-
bývání světa poté, co jeden pastýř náhodně objevil meč boha války a přine-
sl jej králi, pro kterého to znamenalo předpověc, že bude vítězem a pánem
všech národů. Pověstí o posvátném, v řecké interpretaci Áreově meči se
nám otvírá krátký pohled do krajiny hunské mytologie. Jiným je Sózome-
nem, Zósimem, Prokopiem, Agathiem nebo Jordanem a jinými zachycená
pověst o zvířeti, které Huny převedlo přes tzv. Maiótské močály, rozkláda-
jící se okolo dnešního Azovského moře a oddělující tyto nomády od Evro-
py. U různých byzantských historiků se tradovala až do počátku 14. stole-
tí. Podobná pověst o zvířecím vůdci, v níž ovšem na rozdíl od „evropských
verzí“ s kravičkou, jelenem nebo laní figuruje orel, je známa i z hunské pra-
vlasti, takže snad můžeme věřit, že antičtí autoři zachytili to, co se skuteč-
ně u Hunů tradovalo. V Jordanově, původně tedy vpodstatě Priskově podá-
ní, tato pověst zní následovně:
Jedenkrát lovci z tohoto národa, zatímco jako obvykle slídili na východním
břehu Maiótského jezera po kořisti, spatřili znenadání se objevivší laň, která
vstoupila do močálu a hned jím postupovala vpřed, hned se zas zastavila,
a vyzývala je tak, aby ji následovali. A když to lovci učinili, přešli Maiótský
močál, který považovali za nepřekročitelný jako moře, suchou nohou. Ihned,
jak se jim ukázala skythská země, o které dosud nevěděli, laň zmizela. Což
duchové, od nichž Hunové pocházejí, udělali, jak věřím, z nenávisti vůči
Skythům. Lovci však, kteří vůbec nevěděli, že kromě maiótské oblasti je ještě
nějaký jiný svět, byli jati obdivem ke skythské zemi a, jak jim jejich důvtip na-
pověděl, usoudili, že cesta, která žádnému (hunskému) pokolení před nimi
ani v nejmenším nebyla známa, jim byla ukázána z vůle boží. Vrátí se potom
ke svým, oznámí jim, co se přihodilo, Skythii chválí, a když svůj kmen pře-
svědčili, spěchají cestou, již jim ukázala laň. Ty, které zajali na skythském
území jako první, obětovali za vítězství, ostatní si jako poražené podrobili.
(Skythií je zde míněno území západně od Azovského moře, jež v době vpá-
du Hunů do Evropy obývali Sarmati a Východní Gótové.)
Třebaže neznáme jméno ani jediného z hunských bohů (tak jako se
nám vůbec dochovalo jen velmi málo slov hunské řeči), je možno říci, že
tito nomádi si svoje božstva představovali v lidské podobě (král Attila byl
označen za největšího z bohů; biskupa Theotima z Tomidy, dnešní Con-
stanÒy v Rumunsku, nazývali podle Sózomena pro jeho zázračné činy
57
Hunský obětní kotlík s ozdobami houbovitých tvarů. Podobný (nedochovaný v celku)
byl nalezen také v blízkosti předpokládaných Catalaunských polí
58
bohem Římanů) a že významnou funkcí božských bytostí bylo poskytová-
ní ochrany bojujícím válečníkům. Důležitou roli v hunských představách
měla zvířata, snad jednotlivým bohům zasvěcená.
K přijetí křes!anství Huny jako celkem nedošlo, třebaže ani oni zcela
stranou křesbanského misijního úsilí nestáli. Vyznání poddaných kmenů či
římskoprovinciálního obyvatelstva pod svým panstvím však nijak neome-
zovali a některá germánská etnika ještě za jejich vlády konvertovala k ari-
ánskému náboženství. Píše-li Hieronymus kolem r. 400, že Hunové se učí
žaltáři anebo Paulus Orosius o tom, že na území římské říše naplňují kos-
tely, mohou mít tito autoři na mysli pouze jednotlivce či skupinky, nejspí-
še z řad Hunů, kteří vstoupili do římské armády. Salvianus kolem r. 440
Huny – a to zřejmě i ty, s nimiž se setkal na území říše – uváděl jako pří-
klad pohanů. Theódóretova zpráva o učitelích víry, která k zadunajským
„Skytům“ vyslal Jan Zlatoústý, se nejspíš týká zdejších Ostrogótů.
Tak jako jiným lidem starověku, i Hunům mnoho záleželo na zname-
ních a věštbách. Před bitvou na Catalaunských polích (r. 451), jíž se bude-
me ještě zabývat, dal hunský král podle Jordana věštit z vnitřností a kostí
dobytka, přičemž v případě kostí šlo nejspíše o ovčí lopatku. Znamení mu
prý napověděla, že bitvu sice prohraje, ale nepřátelský vojevůdce, kterým
rozuměl Aëtia, v němž viděl největší překážku na cestě ke své světovládě,
padne. I r. 439, v době bitvy mezi Římany a Vizigóty u Tolosy (dn. Toulou-
se), to byli pravděpodobně hunští spojenci Západořímanů, kteří se uchýli-
li k pohanskému věštění, vytýkanému Prosperem Aquitánským, sekretá-
řem papeže Lva Velikého, římskému vojevůdci Litoriovi.
Kdybychom i v Evropě měli stejně početné (a v rámci ostatního archeo-
logického materiálu taky dost spolehlivě rozpoznatelné) bohaté hunské
hroby jako na pohřebišti v mongolské Noin-Ule, kde jsou částečně zahlou-
beny do vrstev věčně zmrzlé půdy, takže se v nich dochovalo i množství
různého organického materiálu, věděli bychom o materiální i duchovní
kultuře hunských příslušníků Attilovy říše více. Takto je pro nás k pocho-
pení představ o posmrtném životě velmi cenným svědectvím Jordanem do-
chovaný popis pohřebních obřadů za Attilu, a také záhrobní výbavy, jež mu
byla dána pro použití v jeho životě na onom světě.
Poté, co hunští jezdci dozpívali pohřební chvály, s nimiž jsme se již se-
známili, konala se nad Attilovou mohylou tzv. strava. (Ve slovanském pro-
středí bylo užíváno nejenom toto slovo, ale znám je i zvyk, archeologicky
zjistitelný podle zbytků pohřební hostiny v zásypech hrobů.) Byla spojena
59
s velkou pitkou, při níž se podle obyčejů mísil smutek a veselí. V hluboké
noci pak svěřili tělo, uložené ve třech kovových rakvích, zlaté, stříbrné
a železné, zemi. Železo prý mělo symbolizovat, že Attila si podrobil množ-
ství národů, zlato a stříbro zase, že k němu proudilo bohatství z Východu
i ze Západu římské říše. Do hrobu byly vloženy zbraně, získané ve vál-
kách, drahými kameny zdobené faléry (ozdoby koňských postrojů) a jiné
drahocenné věci, které vyjadřovaly královský majestát. Ti, kteří Attilu po-
hřbívali, byli pak zabiti, podle Jordana proto, aby poklady uložené v Attilo-
vě hrobce zůstaly navždy ukryty před lidskou zvědavostí (a chamtivostí),
možné však také je, že šlo o lidské oběti, přinesené zemřelému.
Zbraně, zejména luky, z nichž je v hrobech dodnes uchováno kostěné
obložení jejich neelastických částí, a z šípů kostěné nebo železné hroty,
jsou častým nálezem také ve hrobech prostých Hunů a dá se říct, že právě
luk byl pro hunské bojovníky velmi charakteristickou zbraní. Na to, že
v hunské říši sloužil též jako odznak moci, lze pak soudit nejenom podle
uživání zlatých luků, označujících pověřence hunských králů, ale i z toho,
že se údajně právě zlomený Attilův luk objevil ve snu císaři Markianovi,
když Attila r. 453 zemřel.
Pohřebními milodary byly podle společenského postavení zemřelých
vybavovány i ženské hroby a asi nejvzácnějším šperkem, ukazujícím na
velkou vznešenost pohřbené, byly zlaté nebo alespoň zlatem obložené
bronzové diadémy, bohatě vykládané drahými kameny.
Zdobení šperků vložkami z drahokamů anebo barevného skla je pro
umělecký vkus doby velkého stěhování národů typické. V tomto tzv. bar-
vitém stylu byla značně oblíbena kombinace červené a zelené barvy, jed-
ním z nejčastějších kamenů, šperkaři této doby používaných, byl červený
almandin. Muži často a rádi nosili nejenom krásné spony k oděvu a přez-
ky k opaskům nebo k obuvi, ale zdobili se i náramky, nákrčníky a prsteny.
Láska k drahocennostem, které nesměly člověku chybět dokonce ani
po smrti, by mohla napovídat, že vlastnosti jako skromnost nebo pokora
neměly mezi Huny, stejně tak jako u ostatních barbarů námi zkoumané
doby, mnoho místa. Přesto to ale tak docela pravda není. Záhrobní výba-
vou musel být podle tehdejších obyčejů Attilův královský majestát vyjád-
řen, ale zaživa podle spolehlivého historika Priska ve zdobných oděvech,
obuvi, drahocenných zbraních či koňských postrojích tento král zálibu
neměl. Na hostinách předkládal svým hostům vybraná jídla na zlatě a stří-
bře, sám ale jedl pouze maso a chleba z dřevěné misky a víno pil z obyčej-
60
ného dřevěného poháru. Tyto informace nám ukazují životní hodnoty
barbarů, žijících na sklonku antiky a na prahu středověku, ze zajímavé
stránky. Získávat bohatství, zejména ozbrojenou mocí, se sice nepokláda-
lo za špatné, ale být na něm závislý, žít ve změkčilosti a luxusu, nebylo zřej-
mě pro člověka, který chtěl být považován za skutečně velkého, žádoucí.
Ostatně na podstavci bronzové sochy jediného Římana, který se svými vo-
jevůdcovskými schopnostmi Attilovi vyrovnal, Flavia Aëtia, byl nápis, jenž
(mezi jinými) vyzvedával i jeho ctnost skromnosti: morum probo, opum re-
fugo, delatorum ut hostium inimicissimo vindici… (tomu, který byl ušlechti-
lých mravů, pohrdal bohatstvím a donašeče nenáviděl stejně jako své nepřá-
tele na bojišti …).
Attila a Aëtius jsou asi dvěma největšími světskými postavami na scéně
dějin doby velkého stěhování národů v první polovině 5. století. Aëtius stál
zhruba v letech 434/5 až 454 v čele politiky západořímského státu, hlavně
pak jeho politiky mezinárodní. Léta jeho slávy se v podstatě shodují s ča-
sem největšího rozmachu již konsolidované hunské říše.
Vztahy Hunů vůči východní a západní části římského impéria se po vět-
šinu první poloviny 5. stol. významně lišily. Východ, kterému v letech
408 – 450 vládl poměrně slabý císař Theodosius II., zažíval hunské vpády
a plenění, kterým neušla ani opevněná města, platil hunské říši daně za
mír, plynuly do ní odsud poplatky za výkup zajatců, konstantinopolský
dvůr musel snášet různé, zejména Attilovy vrtochy. Kromě toho, že Attila
vynucoval dary pro své vyslance, posílané do Konstantinopole, požadoval
například uvolnit na jih od Dunaje pásmo v šíři 5 denních pochodů
(asi 150 km), kde prý by mohl nerušeně lovit – a hlavně by tím obešel vše-
chna dosud fungující východořímská pohraniční opevnění. Pro svého ta-
jemníka pro latinskou korespondenci, Aëtiem sem z Itálie vyslaného Con-
stantia, žádal bohatou nevěstu též právě na Východě apod. V době, kdy
k Hunům jako člen východořímského poselstva přišel Priskos, dovolil si
Attila císaře Theodosia dokonce nazvat svým otrokem – jednak proto, že
mu odváděl daně, ale i proto, že byl rozezlen zjištěním, že se jej zoufalá
konstantinopolská vláda (bylo to po velkém hunském tažení z r. 447)
z podnětu velmi vlivného dvořana eunucha Chrysafia chystala odstranit
úkladnou vraždou.
Na Západě se už r. 408, za vlády císaře Honoria (395 – 423), podařilo
s Huny uzavřít spojeneckou dohodu, jež byla poté po léta skutečně dodr-
žována. (Poprvé jich na jejím základě bylo využito r. 409 za doby Alaricho-
61
Portrét císaře Valentiniana III.
(425 – 455)
va tažení v Itálii) V čase největší síly a rozmachu hunské říše římskému Zá-
padu z Ravenny a částečně také z císařského paláce v Římě vládl rovněž
spíše slabý císař Valentinianus III. (425 – 455), který se dostal na trůn jako
šestileté dítě. Hlavní osobností říšské politiky byl ale po většinu času jeho
panování vedle císařovy matky Gally Placidie (zemřela roku 450) už jme-
novaný Aëtius, který se r. 434 stal vrchním velitelem západořímské armá-
dy a pravděpodobně r. 435 obdržel také titul patricia. Spojení těchto hod-
ností z něj učinilo oficiálního císařova zástupce, jeho osobní schopnosti
pak posledního barbary skutečně respektovaného představitele římského
Západu.
Na jeho vztahy s Huny však pozitivně zapůsobila i jiná věc. Jako mladík,
pravděpodobně sedmnáctiletý, se k nim dostal jakožto rukojmí za uvede-
nou spojeneckou smlouvu z r. 408. Získal si u nich oblibu a přátelství a po-
sléze jich dovedl obratně využít ve prospěch západořímského státu i svůj.
Hunové za něj pomáhali Římanům v bojích s Vizigóty a Burgundy, a co
bylo snad ještě důležitější, jejich přátelství znamenalo také to, že žádný
z Hunům poddaných barbarských kmenů nebude na Západořímany útočit
a plenit jejich území.
Tato příznivá situace se však začala radikálně měnit na konci 40. let
5. století. Attila se už zabýval plány na dobytí tehdejšího známého světa,
a když r. 450 nový východořímský císař Markianos odmítl Hunům dále
platit daně, musel se rozhodnout, zda zaútočí nejprve na zemi tohoto císa-
ře – s rizikem, že mu Západořímané mohou vpadnout do zad – nebo se
bude snažit dříve porazit nebezpečnějšího soupeře a svého bývalého spo-
62
Portrét princezny Iusty Graty Honorie,

sestry Valentiniana III.
jence Aëtia. Východ a Západ se tehdy po dlouhém období, kdy si byli

v podstatě cizími, občas i nepřátelskými státy, začínaly znova sbližovat.
Společná obrana proti barbarům jistě byla tím nejdůležitějším požadavkem
dobré spolupráce Konstantinopole a Ravenny. Proto zřejmě si Attila vybral
tažení na Západ.
Vhodnou záminku k válce proti Západořímanům připravila Attilovi ro-
mantická milostná historie, již uvádějí zejména východořímské prameny
5. a 6. stol. Valentinianus III. měl sestru Iustu Gratu Honorii, jež se podle
rozhodnutí své matky Gally Placidie nikdy neměla vdát, aby její děti ne-
ohrožovaly nároky Valentinianových potomků na císařskou moc. Když se
zapletla se správcem svých statků Eugeniem, s nímž otěhotněla, bylo třeba
ji urychleně provdat za muže sice vznešeného, ale politicky neškodného,
který byl shledán v senátoru Flaviu Bassu Herculanovi. Princezna Honori-
a však s takovým sňatkem srozuměna nebyla, a jistě se jí dotkla také popra-
va, jíž byl potrestán její milenec. Proto údajně vyslala posla k Attilovi a na-
bídla mu, že se stane jeho ženou – tedy vlastně jednou z většího počtu jeho
žen. Attila, který nabídku ihned přijal, stál asi zejména o polovinu západo-
římské říše, kterou prý považoval za Honoriin podíl. Byl však západořím-
skou vládou jednoznačně odmítnut s tím, že se princezna již provdala, a na-
víc ženy v římském impériu nemají nárok na vládu (a nepatří jim tedy podíl
na území). Věděl-li Attila o faktickém postavení císařovny Gally Placidie,
muselo mu tvrzení, že římské říši mohou vládnout jen muži, jistě připadat
málo věrohodné. Ostatně – nikdy zřejmě nemyslel na to, že by byl pouze
manželem římské císařovny, ale že by jakožto osvědčený státník vládl za ni.
63
Mapka Attilovy říše
al
Ur
Vi Don
Od sla Vo
ra lh a
La Dněp
be r
Ka
Rýn Dunaj
sp
Tisa
ic
ké
mo
Dun Kavk
az
ře
aj Černé moře
Ja
dr
an
Tig
ris
Euf
rat
Středozemní moře
Nil
části území
Attilova říše novoperské říše
území nepatřící k žádné

západořímská říše z uvedených říší
východořímská říše
Jiný důvod mu poskytla skutečnost, že si Západořímané, cílevědomě se

připravující na hrozící hunské nepřátelství, signalizované v různých
schválnostech a provokacích, dovolili poskytnout pomoc jinému uchazeči
o vládu nad středorýnskými Franky, než kterého podporoval hunský
král – především proto, aby v něm v případě potřeby našli věrného spo-
jence.
A nechybělo ani oprávnění náboženského charakteru, kterým byl vzpo-
menutý nalezený„ meč božstva války“.
64
V tristní ekonomické situaci západořímské říše, svrchu již naznačené, se
dala mocná armáda Hunů a jiných Attilových poddaných na pochod.
K nejsilnějším spojencům na jeho straně patřili Ostrogóti, jimž veleli tři
královští bratří z rodu Amalů, Valamir, Thiudimir a Vidimir, kteří se vlády
nad svým lidem mohli ujmout jen díky slibu bezpodmínečné věrnosti hun-
skému králi, a Gepidové, vedení králem Ardarichem.
Západořímané museli v této kritické chvíli velice rychle najít náhradu za
hunské pomocné sbory a pokusit se aspoň částečně vyrovnat počet obrán-
ců s počtem útočníků, který byl velmi vysoký, třebaže pramenné údaje, ho-
vořící až o půlmilionové hunské armádě, jistě přehánějí. Tak veliké vojsko
by se při tehdejším stavu zemědělské výroby na nepřátelském území pros-
tě nemohlo uživit.
Síly západořímské říše samotné na takovýto úkol stačit nemohly, a hlav-
ní tíže odvrácení Attilova vpádu měla tedy spočívat na barbarských spojen-
cích Římanů. Stali se jimi Burgundi, usazení od r. 443 v Gallii v údolí řeky
Rhodanu, dnešní Rhôny, dále se připojili Frankové, zvaní Saliové, možná
pod vedením prvního z historie známého Merovejce Chlogiona, část stře-
dorýnských Franků, kteří byli později zváni Ribuáriové a jimž stál v čele
Aëtiem podpořený a po germánsku předáním zbraní i adoptovaný král,
a v Gallii usazení Alani a Sasové. Nejdůležitějším úkolem bylo však získat
jihogallské Vizigóty, kteří sice oficiálně byli římskými foederáty, ale mno-
hokrát věrnost vůči impériu porušili, nejedenkrát se stali Aëtiovými soupe-
ři, a navíc hunský král se vehementně pokoušel dosáhnout alespoň jejich
neutrality.
Když na jaře r. 451 vpadla přes pohraniční řeku Rýn vojska hunského
kmenového svazu do Gallie, nebyli Vizigóti ještě rozhodnuti poskytnout
Římanům pomoc kdekoli jinde než v oblastech jižně od řeky Ligeru (Loi-
ry), kde sami žili. Hunové poplenili velké části severogallského území
a postupovali k Loiře. Zdálo se, že pověst o Attilově neporazitelnosti bude
opět potvrzena. Vizigóti se ale přece jen nakonec rozhodli postavit po bok
Římanům a Aëtius se mohl, aniž by riskoval zničení celé své dosavadní
branné moci, vypravit na pomoc obléhanému městu Aurelianu (dnešní
Orléans), které střežilo přechod přes řeku. S osvobozením Aureliana do-
slova v posledních okamžicích se pojí velmi zajímavá legenda, vyprávějící
o tehdejším (historickém) biskupu města Anianovi.
O jeho zásluhách při záchraně Orléansu se poprvé zmiňuje současník
událostí, gallský vzdělanec a pozdější biskup z Clermontu Sidonius Apolli-
65
Oslava římského vítězství nad Huny r. 451:
Mince, na jejímž reversu císař
Valentinianus III. zašlapává hada
s lidskou hlavou – snad symbol
krále Attily
naris. V legendu se však rozvinuly až v průběhu následujícího 6. stol.

Stručnější znění příběhu si můžeme přečíst u historika Řehoře z Toursu,
a to v jeho dějinách Franků, dokončených r. 595, jejichž český překlad
pořídil a vydal pod názvem „O boji králů a údělu spravedlivých“ Jaromír
Kincl. Bohatší verze, sepsaná anonymním autorem, žijícím rovněž v 6. sto-
letí, zatím do našeho jazyka převedena nebyla. (Ve velké edici Monumen-
ta Germaniae historica, řada Scriptores rerum Merovingicarum III, ji vy-
dal Brunno Krusch.) Nejvýznamnějšího rozkvětu dosáhl pak kult sv.
Aniana ve století 11. a jedním z jeho největších ctitelů byl francouzský král
Robert, řečený Svatý.
Biskup údajně navštívil vojevůdce Aëtia v sídle gallské praefektury ve
městě Arelate (Arles), aby zjistil, zda jeho obec může počítat s včasnou po-
mocí římských vojsk. O to, aby se nedostavila pozdě, pečoval spolu s Au-
reliánskými modlitbami, půsty a skutky milosrdenství, a rovněž nabádal
obyvatele, aby litovali svých hříchů. Správně předpověděl i den, kdy Aure-
lianum bude osvobozeno.
Na starších legendách o biskupu Anianovi je pozoruhodné nové, ale se
starou antickou tradicí ještě hodně spjaté pojetí historie a úlohy osobnosti
v ní. V lidských dějinách se uskutečňuje vůle Boží, člověk ovšem není jen
pasivním objektem vyššího dění. Jeho zásluhy jsou zde ceněny s nespor-
nou schopností vžít se do atmosféry kritického času, do dramatu života
a smrti, vážit si stejně odvahy a starostlivosti duchovních i světských před-
stavitelů tehdejšího římského státu. Více než zázraky tu ještě váží křesban-
ské ctnosti. Vyprávění nás také velmi hodnotně seznamuje s úlohou bisku-
66
pů v pozdně římském impériu. Neměli zde už tehdy pouze své vlastní po-
slání náboženské, s kterým se vždy úzce spojovala péče o chudé a sociál-
ně slabé, ale plnili také úlohy diplomatů svých obcí, organizovali zásobo-
vání měst, leckdy přímo i jejich vojenskou obranu.
13. nebo 14. června r. 451 Aëtiova koalice Římanů a barbarů Attilu od
Orléansu zahnala. Hunové ustupovali na severovýchod a v dnešní Cham-
pagni, na Mauriackých neboli Catalaunských polích, došlo pak k rozhodu-
jící bitvě celé války. Římané zvítězili, přestože se je v Gallii usazení Alani
pokusili zradit. Aëtius ostatně jejich plánované zrady obratně využil. Posta-
vil Alany do středu svého bitevního šiku a když pak bez boje začali ustupo-
vat, jak si to zřejmě s Attilou dohodli, dostal se hunský střed fronty, kde
bojoval i sám Attila, do pasti – mezi síly Vizigótů a Římanů. Za velkých
ztrát musel Attila rychle ustoupit a uzavřít se za vozovou hradbu tábora.
Počítal už i s jeho dobytím, a protože se rozhodl nepadnout do rukou ne-
přátel živý, nechal si vystavět vysokou pohřební hranici z hunských sedel.
Aëtius se ovšem rozhodl zbývajících sil Hunů raději ušetřit, aby úplně ne-
zničil možnost využít jich, kdyby v budoucnu hrozil boj proti velmi silným
a sebevědomým, ale i nemálo vrtkavým spojencům Vizigótům a asi též
proto, aby po případném rozpadu Attilovy říše v barbarském světě nedošlo
k novým, Římanům nebezpečným zmatkům. Attilovi se tedy podařilo z tá-
bora ustoupit a stáhl se zpátky na své území.
Střetnutí, kterému bývá podobně jako boji s Napoleonem u Lipska dá-
váno jméno „bitva národů“, nezůstalo bez ohlasu v legendách, ve vyprávě-
ních křesbanů i pohanů. Priskovi a Jordanovi se stalo Attilovo věštění před
bitvou vhodnou ilustrací pro to, jak člověk nemá věřit klamavým předpo-
vědím „démonů“. Attila riskoval prohranou bitvu, aby se zbavil Aëtia, snad
jediného Římana, jenž mu byl v oné době schopen vzdorovat. A vůdce
nepřátel, jak to znamení předpověděla, také skutečně padl; byl to však
Theoderich, starý král Vizigótů, za něhož byl ještě na bitevním poli provo-
lán nástupcem jeho nejstarší syn Thorismund. Řehoř z Toursu v již vzpo-
menutém díle popisuje zázračné zachránění Aëtia, jenž v temné noci po
bitvě bloudil prý mezi nepřáteli, a to osobním zásahem apoštola Petra, kte-
rý vyhověl prosbám jeho manželky Pelagie, modlící se v římské lateránské
bazilice. V hrdinské poezii Germánů by mohla ohlasem bojů z r. 451 být
tzv. Píseň o hunské bitvě, nazývaná dnes Píseň o Hlödovi. A dodneška je
rozšířena pověst o tom, jak se prý nad bojištěm nedaleko francouzského
města Troyes na nebi věčně střetávají přízraky padlých bojovníků.
67
Attilovo tažení
Ja
de
rs
ké
mo
ře
Attilovo tažení do Itálie r. 452 (podle B. Szásze)
Jedna z největších a nejproslulejších bitev doby velkého stěhování náro-

dů však ještě konec nebezpečí, jež Attilova výbojnost představovala pro
římský svět, nepřinesla. Moderní historikové si často lámou hlavu s pro-
blémem Attilova nového tažení r. 452, tedy brzy poté, co utrpěl na severu
Gallie katastrofální porážku, a které tentokráte směřovalo do Itálie. Jak to,
že mohl znova zaútočit tak záhy, čím to, že jej zkušený římský vojevůdce
nezadržel ještě v průsmycích Julských Alp, jimiž pronikl na území Itálie,
proč muselo dojít k vyplenění velkých a významných měst Pádské nížiny,
mezi nimiž byla i Aquileia, dnešní Milán či Pavia, bylo-li rozumné nechat
Attilu odtáhnout z Catalaunských polí.
Odpověc je i není jednoduchá. Alpské průsmyky nebránili římští císařo-
vé a velitelé už nejmíň od 3. století n. l. Mnoho útočníků – např. Alamani,
ale i vizigótský král Alarich – přicházelo do Itálie právě touto cestou a Ří-
mané vždy zahajovali obranu teprve až u pevnosti Aquileie (nedaleko dneš-
ních Benátek). Mohli bychom se ptát, proč tomu tak bylo obecně, nikoli
proč se to stalo i v r. 452. Historikové zatím tuto otázku nedokázali vyřešit.
68
Krátkost času, který uplynul mezi Attilovou porážkou u Troyes a jeho
vpádem do Itálie, je podle mého soudu už vysvětlitelná líp. Zejména silné
germánské kmeny, jako byli Ostrogóti, Gepidové či Herulové, držela ve
svazku Attilovy říše právě králova schopnost vítězit a jejich možnost obo-
hacovat se z válečné kořisti a daní. Chtěl-li Attila svoji říši vůbec udržet,
musel co nejdřív zorganizovat a pokusit se dovést k úspěšnému konci
nový výboj, novou válku, jež by přinesla bohatou kořist. Šlechtu své říše,
která přestávala cítit kmenově a počítala se prostě k elitě mnohaetnického
Attilova kmenového svazu, mohl král uspokojit jenom další agresí. A „pro-
puštění“ Hunů z gallské Campanie, dnešní Champagně, charakteru pozd-
ně římské politiky vůči barbarskému světu zcela odpovídalo. Bylo v něm
třeba udržovat rovnováhu, mít vždy v záloze alespoň jedny silné barbary,
kterých by bylo možno využít proti druhým.
Když Attilovo italské tažení splnilo svrchu uvedený cíl, když navíc hun-
ské vojsko počal decimovat mor, řádící ve zpustošené severní Itálii, a sbo-
ry východořímského císaře Markiana začaly operovat na vlastním hun-
ském území za Dunajem, Attila uzavřel mír a opět se z území impéria stáhl.
Na jeho dobytí už nepomýšlel.
Na reliéfu nad hrobem papeže Lva Velikého ve svatopetrském vatikán-
ském chrámu najdeme zobrazenu scénu, která souvisí právě s mírovými
jednáními r. 452. Papež byl spolu se dvěma římskými senátory, Trygetiem
a Avienem, členem poselstva, které navštívilo Attilu v jeho táboře na řece
Minciu (dnešní Mincio). Tutéž událost vymaloval ve Vatikáně také Raffael,
v místech nazývaných dnes Raffaelovy pokoje. Z pozdně antických histori-
ků ji však bohužel zachytil pouze jediný, a to papežův tajemník Prosper
Tiro. Nezmiňuje se o ní dokonce ani sám Lev I. v dopisech, jichž se nám
od něj dochovalo veliké množství. Snad proto se o zásluhách papeže na mí-
ru s Attilou v r. 452 někdy pochybuje. Je ovšem třeba dodat, že malá pozor-
nost, věnovaná světským záležitostem, je pro Lvovu korespondenci cha-
rakteristická.
Rok po své italské výpravě zahynul Attila o svatební noci se svou novou
manželkou, Germánkou Ildico. Je známo romantické vylíčení této událos-
ti v Eddě a Písni o Nibelunzích. Skutečné historické prameny se ovšem
přiklánějí spíše k přirozeným příčinám Attilovy smrti, na které jeho mladá
manželka neměla pražádný podíl. Hunský král zemřel na chrlení krve a ne-
stačil už uskutečnit svou hrozbu, že kvůli neplacení tributů za mír napad-
69
ne říši císaře Markiana. Vlastní stát ho pak přežil pouze o dva roky. Pod-
robené germánské kmeny totiž využily nesvornosti mezi Attilovými syny,
jimž otec rozdělil vládu, a z nichž nejstarším s předpokládaným primátem
mezi ostatními byl Ellac. Za povstání, vedeného gepidským králem Arda-
richem, byli Hunové v rozhodující bitvě na řece Nedao (v Pannonii, šlo
snad o jeden z přítoků řeky Sávy) poraženi a říše přestala existovat. Z Atti-
lových synů Ellac zahynul v bitvě s povstalci, Dengizich v boji s Východo-
římany, kteří jeho useknutou hlavu vystavili v Konstantinopoli, zatímco
Érnach (Hernac), nejmladší z nich, pravděpodobně vstoupil do služeb
konstantinopolské vlády. Podle Jordana zanechal Attila mnoho synů. Jmé-
na dalších však historie nedochovala, protože doba moci Attilova rodu
a jeho Hunů byla u konce.
Vzhledem k dalšímu vývoji bylo snad nejcennějším dědictvím existence
evropské hunské říše to, že vytvořením pestrého etnického prostředí,
v němž vedoucí místo bez ohledu na kmenovou příslušnost zaujímali hlav-
ně vynikající bojovníci, napomohla oslabení prvků rodového zřízení a posí-
lila tendence k budování států u germánských kmenů. Přispěla u nich
k sociální diferenciaci, která je předpokladem vzniku státních útvarů, a ne-
budeme-li tak ryze pragmatičtí, představovalo její přínos jistě i to, že napo-
mohla rozvoji žánru hrdinské epiky.
A kromě toho: studium dějin hunských říší, jak v Asii, tak v Evropě, je-
jich organizace, materiální i duchovní kultury znamená popření názorů
o nízké úrovni Hunů. Podrobné poznání těchto úseků světových dějin je
možno doporučit každému, kdo chce sám sebe nebo jiné cennými argu-
menty přesvědčovat o nesmyslnosti rasismu.
70
OSUDY PRVNÍCH KŘESŤANŮ
MEZI GERMÁNY (VIZIGÓTI)
Předky Gótů, v pramenech nazývané Gutones, Gothones či Gythones, jako

první z antických spisovatelů jmenuje kolem přelomu našeho letopočtu
geograf Strabón. Na jejich etnickém utváření se mohly podílet skupiny,
pocházející ze Skandinávie (Gútai, Amalové), odkud původ Gótů odvozuje
jejich ústní podání, zapsané Cassiodorem a Jordanem. Ve Strabónově
době (podle některých badatelů už snad od 3. stol. př. n. l.) žili Gutones
v Pomořanech, v části Východního Pruska a ve Velkopolsku, odkud se
v první polovině anebo kolem poloviny 2. stol. n. l. stěhovali do krajin vý-
chodně od střední Visly, na dolním a středním Severním Bugu. Někdy
koncem 2. stol. pak příslušníci tohoto postupně a polyetnicky se formující-
ho kmenového svazu zahájili stěhování do černomořských a dolnodunaj-
ských stepí. Tam se z nich v průběhu další etnogeneze stali historičtí
Gótové.
Od r. 238, kdy se vzájemně střetli poprvé, vedli Góti a Římané řadu vá-
lek. Zvláště bohatá byla na tyto konflikty 50. a 60. léta 3. stol. V r. 251 padl
v boji proti gótskému vůdci Cnivovi u Abrittu v Thrákii (Hisarlâk u Razgra-
du, Bulharsko) císař Traianus Decius – první římský vládce, jenž zahynul
ve válce s barbary, pronásledovatel křesbanů, kteří v jeho smrti spatřovali
Boží trest. Těžkou porážku naopak v r. 269 u Naissu (dnešní Niš) způsobil
Gótům a s nimi spojeným germánským Bastarnům první z tzv. illyrských
císařů Claudius II., známý jako Claudius Gothicus, od něhož později odvo-
zoval svůj původ Constantinus Veliký. Řadu poražených barbarů usídlil
Claudius na římském území. Brzy nato (r. 271) však s Góty opět musel vál-
čit císař Aurelianus a poněkud delšího míru s nimi se podařilo dosáhnout
až po vítězstvích Constantina Velikého a jeho syna, caesara Constantina;
r. 332 z nich byli učiněni foederáty impéria. Mezi léta velké porážky Říma-
nů v r. 251 a jejich prvního velkého vítězství za Claudia II. spadá význam-
ná událost v náboženských dějinách gótského etnika, o níž budeme hovo-
řit níže.
71
GU
TO
NE
S
Přibližná sídla Gothonů a ostatních germánských kmenů podle Tacitova spisu Germania
V průběhu 3. století n. l. došlo i k rozdělení Gótů na východní a západ-

ní větev. Greuthungové či Ostrogóti sídlili východně od Dněstru, Ter-
vingové neboli Vesi či Visi, od doby Cassiodora Senatora nazývaní svým
nejznámějším jménem Vizigóti, na západ od této řeky. Obecně známější-
ho označení Vizigóti a Ostrogóti užíváme v našem pojednání průběžně,
bez ohledu na to, že se tyto názvy plně ujaly až od 5. a 6. stol. V obou pří-
padech tyto kmenové svazy kromě vedoucího gótského prvku zahrnovaly
též jiné germánské i negermánské etnické skupiny. (Etnická různorodost
byla při vzniku nových politických celků barbarského světa pozitivním
prvkem, který pomáhal oslabovat rodové struktury a posilovat pokrokověj-
ší politickosociální formy.)
Ve chvílích, kdy se Vizigótové ustupující r. 376 před Huny, ve své vět-
šině začali usidlovat na území římské říše, naplnila část vedoucích činitelů
impéria nad tolika novými branci, které jim náhoda přivedla, veliká radost;
jiní se zase však velkého množství barbarů, kteří nebyli odděleni hranice-
72
mi a jejichž počet současník Eunapios odhaduje (třebaže při tom asi pře-
hání) na téměř 200 tisíc lidí, značně obávali. Přicházející barbaři byli vede-
ni Římu přátelskými náčelníky Alavivem a Fritigernem, a navíc mohli být
pokládáni za křes!any ariánského vyznání.
Západní Gótové jsou vůbec prvními doloženými křesbany germánského
světa a nejstarší etapa jejich christianizace představuje v šíření křesbanství
mezi germánskými etniky jistou anomálii. Začala ve třetí čtvrtině 3. stol.,
v dobách, kdy bylo křesbanství v římské říši ještě pronásledováno a kdy je
po velkých perzekucích za císařů Traiana Decia a Valeriana čekalo – po
uplynutí asi čtyřicetileté doby oddechu – nejtěžší pronásledování Diocleti-
anovo. Ve vztahu k římské říši nemohlo vizigótským konvertitům jeho při-
jetí přinést žádné výhody a neplatí tu dokonce ani pravidlo, často použitel-
né u konverzí jiných Germánů – že by si totiž vybírali silnějšího, ochranou
válečníků osvědčeného boha.
Při jednom ze svých nájezdů na východořímské provincie v 50. či 60. le-
tech 3. stol. odvlekli s sebou Gótové – a to do sídel v dolním Podunají, tak-
že tu jednoznačně šlo o budoucí Vizigóty, i když se v pramenech poprvé
odděleně od Východních Gótů pod jménem Tervingové objevují až r. 291 –
válečné zajatce, již u nich poté žili v postavení nesvobodných. Byli mezi
nimi i křesbanští kněží, kteří svým gótským pánům začali úspěšně hlásat
evangelium. Mezi barbary vznikaly první křesbanské obce, které prorůsta-
ly většinovou společností ostatních Gótů, uctívajících svoje tradiční bohy.
V prostředí těchto nejstarších vizigótských křesbanů se narodil také nej-
proslulejší germánský biskup doby stěhování národů Vulfila.
Roku 347 nebo 348 došlo na vizigótském území k prvnímu pronásledo-
vání zdejších křesbanů, kteří odmítáním své účasti na společných obřa-
dech kmene podle tehdejších představ ohrožovali blaho všech ostatních.
Mnozí z nich, vedeni Vulfilou, který byl misijním biskupem Gótů vysvěcen
již r. 341, kdy mu bylo zhruba 30 let, vyhledali útočiště na území římské
říše, na úpatí dnešního pohoří Stará Planina, kam je přijal císař Constanti-
us II., jeden ze synů Constantina Velikého. V pramenech se jím říká Malí
Góti. Na římském území zahájil Vulfila také své největší a nejzáslužnější
dílo, překlad bible do gótského jazyka.
Uvedený gótský biskup a misionář nám svou činností připomíná slovan-
ské věrozvěsty Konstantina a Metoděje. Vzal totiž na sebe nelehký úkol
přiblížit bibli národu, jenž do té doby neměl svůj spisovný jazyk, užíval
pouze runového písma (a to spíš k magickým než literárním účelům) a kde
73
se nepochybně ani myšlení křesbanů doposud zcela neodpoutalo od sta-
rých polyteistických náboženských představ a obrazů, které v mysli barba-
rů vyvolávaly. V písmu, jež Vulfila pro gótský překlad bible zvolil, se vysky-
tuje jenom velmi málo znaků, převzatých z runové abecedy. Jsou to ty,
které vyjadřují některé zvláštnosti gótského jazyka – např. znak, jejž přepi-
sujeme souhláskami th a který je třeba vyslovovat zhruba tak jako th v sou-
časné angličtině. Jinak vycházel většinou ze vzorů řecké alfabety, ale i z la-
tinského písma. Hovořili jsme již o tom, že z jazyka Hunů, tak důležitých
protagonistů doby velkého stěhování národů, se kromě zeměpisných náz-
vů a osobních jmen vlastně nedochovalo nic. Gótština zato právě přede-
vším díky Vulfilově bibli může být vyučována na všech školách, kde se stu-
dují germánské jazyky a jejich historie. Jinak zanikl gótský jazyk na
různých místech v různé době. V Itálii brzy po pádu ostrogótského králov-
ství (viz níže), ve vizigótské Hispánii vymizel v procesu mísení s tamějším
románským obyvatelstvem a nejdéle – až do 16. stol. – se udržel na polo-
ostrově Krymu, kde od doby stěhování národů žili tzv. Krymští Góti.
Při své překladatelské práci musel Vulfila vytvářet nová slova pro mno-
hé pojmy z oblasti teologie, filozofie, anebo vůbec pojmy abstraktní, které
gótština do té doby neměla. Někdy si vypomohl řečtinou (např. apaústaú-
lus je samozřejmě apoštol, aggilus anděl – od angelos), jindy latinou nebo
sáhl dokonce ke germánské mytologii a náboženským představám. Kal-
kem z latiny je kupř. Vulfilův výraz pro svědomí: slovo mithwissei přesně
odpovídá latinskému conscientia. Tajemství Boží je pak např. docela po
germánsku runa gudis. Nutnost vytvořit nové slovo také pro pojem svědo-
mí, který gótština předtím neměla, neznamená, že by etické normy a cho-
vání tomuto národu chyběly, jak si to např. Ammianus Marcellinus ne-
správně myslel o Hunech. Individuálního svědomí vlastně nebylo třeba,
protože za správné bylo jednoznačně považováno to, co prospívalo rodu
nebo kmeni a existence jedince byla bez nich zkrátka nemyslitelná. Dnes
se už jenom těžko vžíváme do myšlení, v němž individualita hrála tak ne-
významnou roli. Záporným důsledkem tohoto „kolektivního“ myšlení bylo
zejména to, že vůči nepřátelům byla vlastně povolena jakákoli věrolomnost
a krutost. Zcela anachronicky se po mnoha staletích tento způsob uvažo-
vání primitivní rodově-kmenové společnosti snažili oživit někteří ideologo-
vé nacismu.
Vulfilova bible je po latinském překladu, známém jako Itala, vůbec nej-
starším překladem Písma do národního jazyka. Stav její dochovanosti
74
nedovoluje určit, zda obsahovala i celý překlad Starého zákona. Ariánský
církevní historik Filostorgios tvrdí, že ano – vynechány prý byly Vulfilou
záměrně jen Knihy královské, kde se příliš často hovoří o válkách, aby ne-
zvyšovaly už tak dost velikou bojovnost Gótů. Dochovány jsou v gótském
překladu bohužel pouze malé zlomky z proroka Nehemjáše. V každém pří-
padě se gótská bible stala velmi plodným zdrojem šíření křesbanství mezi
germánskými etniky. Bylo to ovšem křesbanství ariánské, nebo přesněji
umírněné poloariánství, v němž se hlásá, že Boží syn je Bohu otci svou
podstatou podoben. Vulfilovo semiariánské vyznání víry, jež prý pronesl na
smrtelné posteli, zachoval jeho životopisec, biskup Auxentius, píšící velmi
brzy po Vulfilově smrti. O snaze Vulfily přiblížit křesbanské poselství Ger-
mánům také pomocí biblické exegeze svědčí dochované zlomky jeho vý-
kladu k evangeliu sv. Jana (tzv. Skeirens).
Vulfilovi Malí Góti, kteří svého biskupa uznávali nejenom jako duchov-
ního, ale i světského předáka svého společenství, patřili k nesmírně horli-
vým misionářům. Podle Jordana se do poloviny 6. stol. početně značně roz-
rostli, ale zůstávali chudými a nebojovnými pastevci. Rádi bychom dnes
věděli, zda je k tomuto způsobu života vedly podmínky, ve kterých museli
žít, anebo jejich přesvědčené křesbanství; na tuto otázku nejsme však po-
dle pramenů schopni odpovědět.
Po Vulfilově smrti, pravděpodobně r. 383, nastoupil na jeho místo bis-
kup Selenas, který byl napůl původem Gót a napůl pocházel z maloasijské
Frygie.
Původní křesbanská víra, kterou Vizigóti po polovině 3. stol. přijali, ne-
byla ovšem ještě ani ariánská ani katolická. Areios, presbyter z Alexandrie
v Egyptě, vystoupil se svým učením o tom, že Bůh Syn je Bohu Otci svou
podstatou nepodoben a byl stvořen v čase, až počátkem 4. století. Katolic-
ké vyznání bylo pak formulováno především na čtyřech ekumenických
koncilech, a to v maloasijské Nikaji r. 325, kde byla vytvořena základní po-
doba katolického kréda, dále r. 381 v Konstantinopoli, 431 v maloasijském
Efesu a r. 451 v Chalkédonu, ležícím v téže oblasti. Ariány se pak Vizigóti
ve své většině posléze stali především působením dvou osobností – bisku-
pa Vulfily a římského císaře Valenta (365 – 378)
Od 70. let 4. stol. se prameny na hlavní masu Vizigótů, tedy na tzv. bal-
kánské Vizigóty, dívají jako na ariánské křesbany. V době kolem bitvy
u Adrianopole, svedené r. 378, byly pojmy Vizigótové a ariánství, jak do-
svědčuje traktát milánského biskupa sv. Ambrože De fide (O víře), napsa-
75
ný pro císaře Gratiana, chápány jako jakási synonyma. To však nezname-
ná, že ve 4. stol. nebyli mezi Západními Góty také stoupenci ortodoxního
vyznání. Jsou k nim počítáni např. někteří významní gótští mučedníci
2. poloviny řečeného století. Jako katolický misionář zadunajských Gótů
je – již pro první polovinu 4. stol. – Basileiem Velikým vzpomínán Kappa-
dočan Eutyches. Kromě uvedených dvou pro 4. stol. stěžejních křesban-
ských směrů se mezi Vizigóty ujalo také učení vyhnance Audaia, pocháze-
jícího z římské provincie Mesopotamie, který byl za hlásání svého názoru
o tom, že Bůh má lidskou podobu, vypovězen do Malé Skythie, jež ležela
na západním pobřeží Černého moře a odkud ve 2. čtvrtině 4. stol. misijně
úspěšně působil na gótské sousedy.
Katoličtí Gótové se již ve 4. stol. nacházeli také na Krymu. Biskup Theo-
filos, jenž r. 325 v Nikaji podepsal katolické vyznání víry, byl zřejmě právě
jejich církevním představitelem, třebas jej někteří badatelé (např. K. Schä-
ferdiek) považují za biskupa podunajských Gótů a Vulfilova předchůdce.
Okolo r. 400, jak o tom svědčí jeden z dopisů Jana Zlatoústého, bylo už
křesbanství krymských Gótů v každém případě značně konsolidované. I oni
mohli svou víru převzít od římských válečných zajatců, případně od obyva-
tel obsazených území okolo r. 300 již oficiálně křesbanského, v té době sar-
matskou dynastií ovládaného Bosporského království (rozkládalo se po
obou březích tzv. Kimmerijského bosporu, dnešního Kerčského průlivu, na
západě zabíralo části Krymu, na severovýchodě sahalo zhruba k ústí Donu;
bylo založeno Řeky, mělo však etnicky pestré obyvatelstvo). Od ostatních
Gótů byli Gótové na krymském poloostrově odděleni přesunem Hunů do
Evropy a nabídku ostrogótského krále Theodericha Velikého, aby se
k němu připojili za jeho tažení do Itálie, odmítli. Svou ortodoxii si bez ohle-
du na vývoj v ostatním gótském světě zachovávali, a to po celá staletí.
Zařazení krymských Gótů do celkového kontextu raných dějin gótské-
ho křesbanství je složité. Vzhledem k původnímu rozložení gótských sídel
v Černomoří by jejich konverze mohla snad patřit do jakési prehistorie
křesbanství Ostrogótů, kteří však ve své naprosté a vývojově určující větši-
ně byli ariány.
Cesta Vulfily – nejvýznamnějšího misionáře Vizigótů a obecně i Germá-
nů před Bonifatiem – k ariánskému křesbanství je úzce spjata s jeho poby-
tem na území římské říše. Roku 341 byl v Konstantinopoli vysvěcen bisku-
pem Eusebiem z Nikomédie, který byl ariánského přesvědčení. V této víře
byl Vulfila před svým vysvěcením také pokřtěn. Jako vyhnance jej pak spo-
76
lu s gótskými věřícími přijal na území Moesie císař Constantius II., zaníce-
ný propagátor ariánského vyznání, k němuž se na sklonku svého života os-
tatně přiklonil i jeho slavný otec Constantinus Veliký, jehož křtitelem byl
též Eusebios z Nikomédie. Vulfilovi Constantius prokazoval velikou úctu,
nazýval prý ho dokonce Mojžíšem současné doby.
Gótský biskup však nezastával ariánské stanovisko z pouhé poslušnos-
ti ke svému křtiteli a světícímu biskupovi, ani jen z vděčnosti k vládnoucí-
mu císaři. Byl významným teologem a účastníkem církevního dění v řím-
ské říši, a jako takový se držel stanoviska, které bylo schváleno velkými
celoříšskými koncily, z nichž alespoň jednoho se prokazatelně zúčastnil
osobně a které měly přinést trochu klidu do christologickými spory roz-
bouřeného římského prostředí. Šlo o koncily v Ariminu (dnes Rimini), syr-
ské Seleukei a v Konstantinopoli, na nichž biskupové z římského Západu
i Východu v letech 359 a 360 společně podepsali semiariánské dogma. Vul-
fila tedy vyznával to, co pokládal za katolický směr a na čem se biskupové
jeho doby dohodli a toto učení šířil též svou misijní činností. (Úcta k němu
mohla být jedním z důvodů, proč II. ekumenický koncil v Konstantinopoli
r. 381, který občanům impéria nařídil vyznávat ortodoxii, církvím Germá-
nů na říšském území nebránil nadále pěstovat jejich původní – myšleno
ariánskou – víru.)
Císař Valens, v podstatě tragická postava muže, který r. 376 na svoje
území přivedl ty, jejichž rukou měl zemřít, byl také přesvědčený arián a po-
dle řady pramenů vedle Vulfily další důležitý původce gótského ariánství.
Některé z pramenů, např. církevní historikové Sókratés Scholastikos
a Sózomenos, vysvětlují konverzi Vizigótů v 70. letech 4. stol. jako důsle-
dek mocenského zápasu dvou kmenových králů, Athanaricha, jenž měl ve
vizigótském kmenovém svazu v té době nejvyšší postavení, a jeho soupe-
ře Fritigerna, který chtěl proti němu získat Valentovu pomoc. Fritigern byl
Římu nakloněn, zatímco Athanarich údajně odpřisáhl, že na římskou půdu
nikdy nevstoupí. Tento dílčí král zahájil také r. 369, poté, co na lodi upro-
střed Dunaje uzavřel mír s římskou říší, největší pronásledování křesbanů
v gótské historii, o jehož obětech svědčí mimo jiné zachovaný gótský litur-
gický kalendář anebo legendy, jako kupř. pramen Passio sancti Sabae Got-
hi. Hlavním podnětem pro toto pronásledování bylo objíždění území se so-
chou bohyně, které nám připomíná kult Tacitovy Nerthús (srov. německé
Erde), bohyně Země, který měl v každém novém vegetačním období zajis-
tit úrodnost polí, plodnost lidí i dobytka. (H. Wolfram zase uvažuje o idolu
77
nebo kmenových idolech určitých božských prapředků.) Křesbané nebyli
ochotni účastnit se tohoto pohanského obřadu a tak byli mnozí z nich za-
vražděni upálením. Gótský liturgický kalendář zná i hromadné upálení 26
gótských křesbanů v jejich kostele, a to na popud jiného pronásledovatele,
dílčího předáka Vizigótů Winguricha. Mezi oběbmi perzekucí najdeme
ariány, katolíky i přívržence Audaiovy.
Katolík sv. Sabas, o němž vypráví nejznámější legenda, týkající se této
doby, byl prostý venkovan, nebohatý, ale svobodného původu. Když se
jeho vesnice chystala ke konání obvyklých obětí, bylo na shromáždění je-
jích příslušníků rozhodnuto, že křesbanům má být k jídlu předloženo nepo-
svěcené maso oběti. O tom, že by se slavnosti nemuseli zúčastnit vůbec,
se uvažovat nedalo, protože bozi by za to mohli přivodit trest na celou ves-
nickou komunitu. Za bezpečnější se tedy považovalo božstva obelstít. Ale
Sabas s tímto řešením nesouhlasil, a proto byl ze vsi vypovězen, ne ovšem
navždycky. Posléze tento gótský křesban přežil i svoje druhé vypovězení
a padl za oběb teprve pronásledování předáka Atharida v r. 372.
Historikové Theodórétos, Jordanes a pravděpodobně i Paulus Orosius
spojují Fritigernův slib přijmout za sebe i své Góty křesbanství teprve se
snahou o přijetí na římské území r. 376. Ab už ovšem toto rozhodnutí bylo
způsobeno vnitropolitickými zápasy, k čemuž se přiklání většina moder-
nách badatelů, či tlakem hunského nebezpečí, došlo k němu v každém pří-
padě mezi lety 372 – 376 a jedním z důvodů byl i předchozí rozvoj křesban-
ského náboženství mezi Vizigóty, jehož přívrženci, zvláště v důsledku
velkého Athanarichova pronásledování, byli náčelníka Fritigerna jistě
v jeho plánech na ovládnutí celého kmenového svazu ochotni podpořit.
Myslíme-li na osud sv. Sáby, který nemohl žít ve své vesnici, protože od-
mítal účast na pohanských obřadech, může nám připadat podivné, že víru
kmene bylo možno změnit z pouhého králova rozhodnutí. V dějinách ger-
mánských christianizací tomu však takto bylo mnohokrát. Vysvětlení spo-
čívá v postavení germánských kmenových králů. Byli to takzvaní sakrální
králové – měli význačné postavení v kultu a zodpovídali za příznivý vztah
svého kmene a jeho božstev. Fritigernovi Góti byli navíc přímými svědky
toho, jak pohanský a křesbany pronásledující Athanarich sklidil neúspěch
v boji s Huny. Po tomto neúspěchu se jako jediná reálná cesta záchrany je-
vilo usazení za hranicemi římského impéria, jehož ochráncem byl Kristus.
Obě skupiny pramenů, i když konverzi hlavní masy Vizigótů ke křesban-
ství líčí odlišně, mohou mít koneckonců svou pravdu. Na dunajské hranici
78
římské říše čekaly na přijetí dvě skupiny Vizigótů, jedna vedená náčelní-
kem Fritigernem, složená možná v té době už oficiálně anebo alespoň pře-
vahou z křesbanů, a druhá v čele s náčelníkem Alavivem, o němž až do té
chvíle historie mlčí. Právě za jeho Góty mohla být konverze přislíbena těs-
ně před Římany povoleným přechodem Dunaje. Slib přijmout ochranu
boha, od nějž odvozovalo své blaho a bezpečí hostitelské impérium, pova-
ze Germánů té doby zcela odpovídá, i když na druhou stranu vztah mno-
hých z nich k víře jistě nesmíme podceňovat. Vždyb mezi vizigótskými
křesbany byli mučedníci za víru i přesto, že jejich náčelníci ji nesdíleli
a pronásledovali a církevní otec Basileios Veliký obdivoval ve 4. století,
v době, kdy se římská církev zmítala ve věroučných bojích, jak tito jistě pri-
mitivnější věřící dovedou vydat své svědectví pro Krista.
R. 376 usídlovali Římané Vizigóty na svém území jako etnikum oficiálně
křesbanské a jako nadějnou vojenskou posilu. Především měli tvořit hráz
proti pronikání Hunů a dalších do pohybu uvedených barbarů. Císař Valens
a jeho vláda vítali, že z venkova, zápolícího se stálým nedostatkem rolníků,
nebude třeba povolávat tolik nových římských branců, že ve státní poklad-
ně přibudou sumy, odváděné daňovými poplatníky místo těchto rekrutů,
a (jak zdůrazňuje Eunapios) rovněž prý se jim zamlouvala možnost posílit
s gótskou pomocí mocenské pozice Východu vůči západořímskému dvoru.
Hodnotíme-li rozhodnutí východořímské vlády ve světle tehdejších
možností obrany impéria na dolním Dunaji a z hlediska jeho situace hos-
podářské, můžeme je pokládat za rozumné; z pohledu událostí, jež brzy po-
tom následovaly, se ovšem zase mohlo jevit jako závažná chyba. Díval se
na ně tak i historik Ammianus Marcellinus (u něhož nalezneme rovněž in-
formaci, že římští úředníci pro jejich četnost upustili od záměru přicháze-
jící Góty spočítat, takže se jich na říšské území stěhovalo opravdu asi vel-
mi mnoho), nebo již v této souvislosti uváděný Eunapios, který jejich
usídlení srovnával s Iásónovou dračí setbou. Z období předchozí smlouvy
s Vizigóty, uzavřené za císaře Constantina I., kdy ovšem barbarští smluvní
partneři žili mimo hranice říše, měli Římané zkušenosti kladné i záporné.
Římská vláda, zaměstnaná tehdy i spory s Peršany, v r. 376 zřejmě ne-
docenila problémy se zajištěním zásobování velké masy přistěhovalců,
hrubou a v tomto případě i neomluvitelnou chybou však jistě byla hrabi-
vost dvou římských vojenských hodnostářů Lupicina a Maxima. Tito muži
využívali zmatků v zásobování nově příchozích pro svůj zisk, ba ještě je
kvůli němu sami zvětšovali, a když barbaři hladověli, poskytovali jim potra-
79
viny tak draho, že gótské rodiny musely dávat svoje děti do otroctví, aby
aspoň jim takto zajistily obživu. Jeden otrok byl vyměňován za jednoho
k snědení určeného psa (jak píše Ammianus Marcellinus), podle Jordana,
který v popisu těchto událostí v zásadě z Ammiana vychází, za bochník
chleba nebo 10 liber (3,3 kg) masa – lhostejno, zda skopového, hovězího,
psího, nebo dokonce prý masa pošlých zvířat. Jakmile Gótům pak navíc
ještě nebylo dovoleno vstoupit do Marcianopole, hlavního města provincie
Dolní Moesie, kde si chtěli chybějící živobytí nakoupit a kam Lupicinus –
nejspíše se lstivým úmyslem – pozval na hostinu jejich předáky, kterým
dal povraždit družinu (velitelé sami se přitom zachránili asi jen tím, že při-
slíbili uklidnit své rozčilené bojovníky, zadržované za hradbami), došla
spojencům poslední trpělivost a povstali.
Konflikt vyvrcholil bitvou, k níž došlo 9. srpna r. 378 u Adrianopole
(Edirne v evropské části Turecka) a kterou Ammianus Marcellinus po-
drobně popisuje. Vrchním velitelem zde byl náčelník Fritigern; Alavivus
zřejmě už předtím zemřel. Císař Valens, jenž z nerozumné ctižádostivosti
odmítl čekat na příchod armády císaře Gratiana (367– 383), která mu ze zá-
padu říše táhla na pomoc, v bitvě zahynul a jeho tělo nikdy nebylo naleze-
no, takže se objevily názory, že uhořel v jedné z blízkých venkovských chý-
ší, kam se uchýlil jako raněný a jež barbaři zapálili. Podle Ammiana byl
takto zproštěn potupného zajetí. Historik Jordanes v takovém druhu císa-
řovy smrti ovšem spatřoval Boží hněv: upálili ho ti, kteří pro ariánsku víru,
již na jeho popud přijali, budou prý trpět pekelnými plameny.
Vítězní barbaři se po porážce Římanů rozběhli po provinciích a plenili.
Vydatně jim při tom pomáhali „svobodní“ Ostrogóti skupiny Alathea a Sa-
fraka, spojení s některými Huny a Alany, barbaři, kteří je podpořili také už
v boji u Adrianopole. Biskup Ambrož v pojednání „O víře“ ztotožnil Góty
s Gogem (Gog iste Gothus est, quem iam videmus exisse), apokalyptickým,
nakonec Bohem poraženým nepřítelem Božího lidu, o němž (z kanonic-
kých spisů) hovoří starozákonní prorok Ezechiel a novozákonní Zjevení
sv. Jana a který má podobu bojovných národů. Později ( v letech 385 – 386),
za sporů o vydání alespoň jedné z deseti milánských bazilik ariánům,
gótští ariánští spojenci, jsoucí ve službách ariánské císařovny – matky
Iustiny a jejího syna císaře Valentiniana II., projevili nejenom nečekanou
mírnost, ale i sympatie s katolíky a požadovali, aby se císař s nimi dohodl,
nazval ovšem Ambrož tyto barbary spoludědici Božími (coheredes Dei –
v protikladu se svým dřívějším kázáním, kde podle Žalmu 79 užil slov:
80
Bože, vtrhly pronárody do dědictví Tvého). Také ve svém výkladu k Evange-
liu podle Lukáše ostatně napsal, že císařská moc si Góty nepodrobila, ale
Kristova ano. V těchto případech byl i barbary ariány ochoten považovat za
součást společenství křesbanských národů.
Gratianovi a jeho spoluvládci Theodosiovi I. (379 – 395) se nové spoje-
necké smlouvy se vzbouřenými barbary podařilo uzavřít až mezi lety
380 – 382. (Moderní historikové se neshodují v tom, zda v případě Vizigótů
náčelníka Alaviva a Fritigerna, z nichž ovšem ani Fritigern už v této době
nebyl naživu, šlo o první nebo v krátké době již druhou řádnou foederátní
smlouvu. Hlavní prameny k jejich přijetí r. 376, Ammianus Marcellinus,
Eunapios a Zósimos, tuto otázku nedovolují jednoznačně rozhodnout.)
Ostrogótové Alathea a Safraka byli jako foederáti usídleni v Pannonii, Vizi-
góti v dolnodunajských provinciích Dacii ripensis a Moesii II. Kolem roku
380 se musel na římské území uchýlit také svými vlastními lidmi vyhnaný
náčelník Athanarich. Theodosius s ním uzavřel smlouvu a počátkem
r. 381 jej přátelsky přijal v Konstantinopoli. Když tady brzy nato tento po-
hanský vladař a pronásledovatel křesbanů zemřel, uspořádal mu slavný
a křesbanský pohřeb. Vizigóti, které dřív vedl, se spojili s někdejší skupi-
nou Alaviva a Fritigerna. Je možné, že již tehdy, počátkem 80. let 4. stol.,
byl v čele hlavní masy Vizigótů proslulý Alarich I. Spolehlivě však máme
jeho královskou funkci dosvědčenu až od 90. let. Východní Góti, vedení ná-
čelníkem Odotheem, kteří se pokusili překročit Dunaj r. 386, byli poraže-
ni a na římském území usazeni za mnohem méně výhodných podmínek
nežli Gótové předešlí.
V roce 392 dosáhl věku dvaceti let císař Valentinianus II., za něhož v do-
bě jeho nezletilosti skutečně vládla jeho matka Iustina a posléze magister
utriusque militiae franského původu Arbogast, a začal se domáhat samo-
statného panování. Římské právo znalo vlastně různé hranice dospělosti.
Nejnižší byla stanovena pro možnost uzavření manželství. Chlapec byl po-
važován za schopného oženit se od doby, kdy byl biologicky dospělý –
zpravidla od 16 anebo 17 let, dívka pak dokonce od dvanácti. Ve dvaceti le-
tech museli mladí muži, vázání k určitým povinnostem vůči státu, zanechat
studií a vzít na sebe svá občanská břemena – práci v kurii, v řemeslnickém
kolégiu apod. Ještě pět let však mladé lidi zákony při různých právních
úkonech chránily a kdo např. při uzavírání kupně-prodejní smlouvy ošidil
osobu mladší 25 let, byl přísně trestán. Plyne z toho, že Římané si byli vě-
domi, že skutečná duševní zralost nastává mnohem později než fyzická,
81
ale bohužel se vždy touto zásadou neřídili. Valentinianovi II., jmenova-
nému augustem ve věku necelých pěti let, byla formálně samostatná vláda
předána už v jeho dvanácti letech (zákony od této doby nesly jeho podpis)
a ve dvaceti se buc již nedočkavě domáhal toho, aby se jeho formální právo
stalo skutečností, nebo byl k tomu snad podnícen některými úředníky dvo-
ra, kteří těžko snášeli regentství vojevůdce Arbogasta a chtěli vliv na mla-
dého císaře vykonávat sami.
Když Frank Arbogast nehodlal ze své pozice ustoupit, pokusil se ho Va-
lentinianus II. sesadit. Muž, jehož poslouchalo vojsko, jistě nepříliš ochot-
né dát přednost nezkušenému mladíkovi, listinu, kterou ho císař chtěl zba-
vit jeho politického prvenství na Západě, roztrhal; nedlouho poté byl císař
nalezen oběšený v jihogallském městě Vienně (Vienne). Tehdejší ohledá-
ní těla nebylo ještě samozřejmě schopno zodpovědět otázku, zda se jedna-
lo o sebevraždu anebo Arbogastem inspirovanou vraždu. To, že Valentini-
anus úpěnlivě volal mediolánského (milánského) biskupa Ambrosia (sv.
Ambrože), aby jej přijel do Vienny pokřtít, by mohlo svědčit o úmyslu
opustit tento svět dobrovolně, stejně tak jako o strachu z cizího násilí.
Arbogast se v každém případě obával reakce Valentinianova příbuzné-
ho a ochránce Theodosia, zkušeného a osvědčeného vojevůdce, který byl
až do nástupu východořímského císaře Markiana v r. 450 posledním řím-
ským panovníkem, jenž ještě dokázal osobně velet armádě v poli. Proto
tento Frank pozvedl na západořímský trůn dvorského úředníka Eugenia,
muže doposud nepříliš vysokého úředního postavení, ale velmi vzdělaného
(byl profesorem na rétorské škole) a tajně sympatizujícího s pohanskými
kruhy vyšší římské společnosti. Samozřejmě si tím chtěl udržet zejména
svoji rozhodující pozici na západě římské říše. Theodosius odmítl uzurpá-
tora uznat, a ten se po marných pokusech o sblížení přihlásil pak k polyte-
istickému přesvědčení zcela otevřeně.
Bitva na řece Frigidu (dnes Vipacco), která v roce 394 mezi Theodo-
siem a Arbogastem rozhodla, bývá pokládána za jakýsi poslední otevřený
boj mezi starým a novým náboženstvím. A je i velmi zajímavým svědectvím
o pojetí křesbanství v tomto čase. Odznakem Theodosiovy armády byl pra-
porec, zvaný labarum, s Kristovým monogramem, umístěným ve vítězném
věnci. Na straně Eugeniově byl prý vztyčen zlatý Jupiter. Obě strany se
také pokoušely dopředu zjistit výsledek boje věštěním. Císař Theodosius
vyslal za tímto účelem svého dvorského eunucha Eutropia za egyptským
poustevníkem Janem, který mu předpověděl vítězství. Církevní spisovate-
82
lé, jako byl Sókratés Scholastikos, Sózomenos anebo Theodórétos a další,
popisují boj na Frigidu vlastně jako souboj mezi Jupiterem a Kristem. Jsme
tady velmi blízko germánskému pojetí zápasu dvou božských sil, předsta-
vě, která asi tedy nebyla cizí ani antickému křesbanskému uvažování.
Theodosiovi nakonec k vítězství údajně napomohl zázrak s vichřicí, která
obracela šípy a oštěpy nepřátel do jejich vlastních řad.
V této bitvě bojovalo na Theodosiově straně též asi dvacet tisíc Vizigó-
tů, jež vedl mladý Alarich, pocházející z rodu Balthů, osobnost, s kterou
brzy měla slábnoucí římská říše učinit jednu ze svých nejtrpčích zkušenos-
tí a křesbanství naopak jednu z nejpozoruhodnějších a nejkladnějších.
Po Theodosiově smrti (zemřel 17. ledna 395) byla moc v říši rozdělena
mezi dva jeho nezletilé syny, Arcadia, který měl vládnout na Východě,
a Honoria, jenž se stal císařem Západu. Faktickou vládu na Západě získal
ale magister utriusque militiae polovandalského a polořímského původu
Stilicho, který se snažil prosadit také do čela východní poloviny římského
impéria. Tvrdil, že císař Theodosius mu před smrtí svěřil poručnictví nad
oběma svými syny a velitelství celé římské armády. Proto odmítal poslat
zpět na Východ vojenské jednotky, které odsud byly staženy za Theodosi-
ova konfliktu s Eugeniem.
Tehdy se jako důležitý vnitropolitický činitel projevil vizigótský král Ala-
rich. Násilím prosadil to, aby se Vizigóti mohli vrátit zpět do východní po-
loviny impéria, jak o to žádal eunuch Rufinus, ovládající dvůr císaře Arca-
dia. Ihned po překročení Julijských (Julských) Alp, ještě r. 395, se ovšem
Alarich vzbouřil, podle historiků Zósima a Sókrata proto, že mu nebyla
svěřena vysoká římská armádní hodnost, ve kterou za své zásluhy z r. 394
doufal, a že zůstával pouze velitelem barbarských foederátů. V r. 395 i 396
plenil Řecko, aniž by tady narazil na vážnější odpor římské obrany. V do-
bytí Athén mu prý zabránil zázrak, ale tentokrát nikoli jako dílo křesban-
ských světců. Podle Zósima, který byl ještě kolem r. 500 stoupencem
starého římského polyteismu, vyděsilo Alaricha zjevení Athény a héroa
Achillea, takže od obléhání a dobývání města upustil. Řecké božstvo a hé-
ros, známý zejména z homérských eposů, mu však nezabránili, aby dobyl
jiná slavná města, např. Korinth, Argos a Spartu. Stilicho proti němu nejpr-
ve vedl jakousi podivnou válku a teprve v r. 397 mu způsobil velké ztráty,
po nichž se Alarich stáhl do severořecké provincie Épeiru.
R. 399 mu pak byla udělena toužená římská vojenská funkce – východo-
římským dvorem byl jmenován vrchním velitelem Illyrské praefektury
83
(magister militum per Illyricum), rozlohou nejmenší ze čtyř římských prae-
fektur, kde zároveň nebyly vyjasněny otázky správních kompetencí mezi
Východem a Západem říše. Jistě se už v této době počítalo s tím, že by jeho
sil mohlo být využito ve vzájemných sporech. Ještě téhož roku však v dů-
sledku antibarbarské reakce na konstantinopolském dvoře došlo k zasta-
vení foederátních platů a naturálních dávek, které měl Vizigótům poskyto-
vat římský stát, a v důsledku toho se Alarichovi bojovníci opět pustili do
plenění. A roku 401 se jim nabídla vzácná příležitost, jak získat lepší kořist,
než z balkánských území, tak často barbary pustošených. Stilicho musel
totiž část jednotek z Itálie odvelet na obranu provincie Raetie, do které vpa-
dli Vandalové, spojení zřejmě s některými Alany.
Alarich se svými bojovníky překročil tedy tohoto roku Julijské Alpy,
v zimě 401– 402 obléhal císaře Honoria v Mediolanu (Milán) a dařilo se
mu získávat kořist na území italských provincií Venetie, Ligurie a Etrurie.
Teprve na jaře r. 402 se situace změnila ve prospěch Římanů.
Alarich tehdy vybudoval tábor mezi severoitalskými městy Hasta a Pol-
lentia, kde kromě zavazadel a zásob armády byly i rodiny gótských váleč-
níků, včetně té královy. Blížil se hlavní velikonoční svátek, který v tom
roce připadl na 6. dubna. Křesban Stilicho proto předal velení západořím-
ských jednotek podřízenému pohanskému veliteli Saulovi (byl snad alan-
ského původu) a instruoval jej, aby právě v neděli o Vzkříšení gótské leže-
ní přepadl.
Ptáme-li se, jak dalece byly christianizace barbarských kmenů v tomto
období účinné, jak správně anebo nesprávně chápali barbaři nové etické po-
žadavky nového náboženství, je chování Vizigótů v bitvě u Pollentie jedním
z příkladů, který stojí za to zaznamenat. Dejme přitom slovo současníkovi
událostí, hispánskému knězi Paulu Orosiovi, autoru díla Dějiny proti poha-
nům (Historiarum adversum paganos libri VII): „Pomlčím o onom nešEastném
(římském) počínání u Pollentie, kdy bylo vrchní velení svěřeno barbarskému
a pohanskému veliteli Saulovi, jehož nešlechetným jednáním byl znesvěcen
nejsvětější z velikonočních dní, a nepříteli, který z úcty ke křesEanskému nábo-
ženství ustupoval, byl vnucen boj.“ Z dobytého gótského tábora byla kromě
jiných zajatců odvlečena i Alarichova rodina a po dalších prohraných bit-
vách u města Hasta a u Verony byl král z Itálie nucen odtáhnout.
Zatímco Římané se v tomto případě řídili zásadou, že ve válce je dovole-
no vše, barbaři, u nichž křesbanství mnohých bojovníků nebylo starší než
jednu generaci, se o největším křesbanském svátku zdráhali prolévat krev,
84
406 – Vandalové, Svébové, Alani
císařské sídelní město

Raetia římské vojsko
Noricum místo bitvy
Pa
nn
on
ia
ro na 401 Východní Illyricum
Mediolanum Ve
403 Hunové
Ravenna Singidunum
Co
ns
Moesia 395
tan
40
tin
8 Vizigóti
Da
op
lm 397
ati
oli
a
s
Roma
410 Macedonia
Ep
iru
Ath
s
en
ae
Corinthus
Alarichova tažení z let 397– 410 podle S. Bockové (z knihy Los Hunos)
i když šlo o krev nepřátel. Křesbanská víra začínala měnit jejich mentalitu,
působila svým univerzálním pojetím morálky, čehož si dobře povšiml opět
historik Orosius, když srovnával chování Alarichova křesbanského vojska
s jiným nepřítelem Římanů – armádou pohanského vůdce zřejmě ostrogót-
ského původu Radagaisa, složenou z Ostrogótů a dalších barbarů různé et-
nicity.
Radagaisovi barbaři vpadli do Itálie krátce po Alarichovi – r. 405. Rozdíl
mezi počínáním obou nepřátelských vojsk vyjádřil Orosius prostřednic-
tvím líčení vlastností jejich vůdců: Jeden z králů byl křesEan, povahou bližší
Římanu, a jak to události ukázaly, z bázně Boží ve vraždění umírněný. Dru-
hý byl pohan těch nejbarbarštějších způsobů, jenž ani tolik nemiloval slávu
nebo kořist, jako že ve své nenasytné krutosti měl rád zabíjení pro zabíjení
samo… Křesbanský barbar válčil s chutí a často, ale méně krutě než ten,
který křesbanství nepoznal.
Římané polyteistického cítění se prý domnívali, že právě Radagaisa je
třeba se obzvláště obávat, nikoli proto, že je krutý, ale kvůli tomu, že je to
85
věrný ctitel bohů a přináší oběti, na které Římané zapomněli, takže očeká-
vali, že mu božstva pomohou, zatímco Římanům se mohou pomstít. Tra-
diční římské kruhy prý dokonce vkládaly v Radagaisovo vítězství jisté na-
děje na obnovení starého antického náboženství, bez ohledu na to, že tento
útočník chtěl obětovat svým bohům krev celého římského vojska. Tento
slib, složený za vítězství, mu však nebylo dopřáno splnit. S pomocí barbar-
ských velitelů Uldina a Sara, Huna a Vizigóta, Římané Radagaisa r. 406 po-
razili. Zajatých barbarů bylo v tomto případě tolik, že se otroci opět na čas
stali levným zbožím. Jeden byl prodáván po jednom solidu, což byla v této
době např. cena zhruba stovky litrů vína.
Alarichovi Vizigóti naštěstí zachovali za Radagaisova tažení do Itálie ne-
utralitu a asi r. 407 je západořímský vojevůdce Stilicho jako své spojence
odvelel z území provincie Savie, kde byli usazeni r. 402, do severořeckého
Épeiru, aby jich mohl využít proti východořímské říši v zápasu o oblast
Illyrské praefektury. K otevřené válce mezi dvěma oddělenými částmi pů-
vodně jednotného římského státu však nedošlo. Netrpělivý Alarich, který
v Épeiru jenom marně očekával další rozkazy, se r. 408 vydal na nový po-
chod na západ.
Nejdřív se usadil v Noriku a odsud vyslal k vojevůdci a v podstatě sku-
tečnému západořímskému vládci Stilichonovi své posly, aby žádali foede-
rátní plat, který Alarichovi a jeho bojovníkům náležel za pobyt v Épeiru.
Stilicho v římském senátu radil, aby se Vizigótům ustoupilo a tím byl za-
chován mír. Většina senátorů však podle historika Zósima byla proti tomu,
aby se spojencům vyplatila požadovaná suma 4000 liber zlata (tj. 1308 kg),
protože se jim zdálo potupné vykupovat si klid tímto způsobem. Navíc se
na Západě schylovalo k podobným událostem, jaké se už odehrály ve vý-
chodní části říše. U dvora mladého císaře Honoria zvítězila strana, brojící
proti vysokému počtu barbarů v římských státních a vojenských službách.
Této antibarbarské reakci padl dne 22. srpna r. 408 za oběb také Stilicho
(jeden z posledních vynikajících vojevůdců římského státu), třebas byl
barbarského původu pouze napolovic. Mimo jiné byl podezřelý, že snad
chce svého syna Eucheria ustanovit císařem místo Honoria. Po smrti voje-
vůdce i jeho syna byly nemilosrdně vražděny ženy a děti barbarských spo-
jenců, žijící v různých italských městech. Jejich ozbrojené muže zpráva
o tomto masakru pochopitelně na nejvyšší míru rozhořčila a hlásili se – po-
dle Zósima v počtu 30 tisíc – pod prapory Alaricha, dosud na rozhodnutí
senátu čekajícího v Noriku.
86
Ani s touto posilou se však vizigótský král ještě nerozhodl pro válku. Žá-
dal o výměnu rukojmí, která by zaručila mírovou smlouvu. Jmenovitě si
mj. přál, aby mu z římské strany byl poslán mladý Aëtius, který u něho po-
býval už předtím, jehož si velmi oblíbil a osobně ho učil zacházet se zbra-
němi. Římané se však na radu vůdce protibarbarské strany na římském
dvoře, magistra officiorum Olympia, začali chystat na vojenské střetnutí.
Alarich povolal na pomoc ještě bojovníky svého švagra Athaulfa (kteří
se však války účastnili až od r. 409) a vytáhl do Itálie. Ravennu, císařské sí-
dlo, velmi dobře chráněné mohutnými hradbami a bažinami, nedobýval,
jeho pochod směřoval k městu Římu. Ravenna se kolem r. 402 stala hlav-
ním sídlem západořímského dvora především proto, že hradby Říma, znač-
ně rozlehlého a ležícího v rovinách, nebylo možno uhájit bez příliš velké
koncentrace sil. Se svým vojskem se Alarich před těmito hradbami rozlo-
žil a zahájil první ze tří obléhání Říma, ke kterým došlo v letech 408 – 410.
Římanům nepomohlo ani předstírání toho, že lid, který už od 60. let 4. stol.
nesměl nosit zbraně, je ochoten se jich zas znova statečně chopit, ani po-
zvání staroetruských „odborníků“ na umělé vyvolávání hřmění a blesků,
jež Góty mělo zastrašit.
Barbaři svého prvního obléhání Věčného města zanechali až poté, co
jim zaplatilo 5000 liber ve zlatě, 30 000 liber stříbra, 4000 kusů hedvábných
oděvů, 3000 kusů červených koží a 3000 liber pepře. Požadavky ukazují na
to, jak barbaři doby stěhování národů toužili po římském přepychu. Rádi
se oblékali do hedvábí, nosili boty z červené kůže jako příslušníci římské-
ho senátorského stavu, měli v oblibě pokrmy, ochucené exotickým koře-
ním, a nejvíce samozřejmě stáli o zlato a stříbro, za něž si drahocenné věci
po libosti mohli sami nakupovat. Vysoké požadavky Vizigótů nemohly být
uspokojeny z městské pokladny, a tak se na ně museli složit také bohatí
obyvatelé Říma. (Chudým Římanům nebyla daň za mír s Alarichem ulože-
na.) Stejně však bylo nutno roztavit rovněž některé zlaté a stříbrné sochy.
Zósimovi se zdálo být tragickým symbolem, že mezi nimi byla i socha
bohyně Virtus – zmužilosti a vlastně ctnosti obecně. Se slibem císaře, že
pošle rukojmí a uzavře s ním nové spojenectví, odešel Alarich, k němuž
uprchlo také prý asi 40 000 otroků, na severozápad od Říma, do Etrurie,
dnešní Toskány. Císař, pravděpodobně stále ještě ve vleku vlivných osob-
ností protigermánské strany, však se splněním svého slibu váhal.
R. 409 vedl Alarich nová jednání, při nichž požadoval roční plat v peně-
zích i obilí a také možnost získat pro Vizigóty sídla v severoitalské Venetii
87
a dále v Noriku a Dalmatii. Znova si také, jako už před několika lety, přál,
aby mu byl udělen úřad magistra utriusque militiae. Vyjednávání však opět
ztroskotalo, a to i přesto, že Alarich nakonec ustoupil ode všech požadavků
kromě přání, aby se svými lidmi mohl usadit v Noriku ripense a Noriku me-
diterraneu, o nichž tvrdil, že jsou stejně již natolik zpustošeny různými ne-
přátelskými vpády, že císařské pokladně odvádějí jen velmi málo daní. Ne-
možnost uzavřít dohodu přiměla krále k tomu, aby Řím oblehl podruhé.
Zmocnil se přístavu při ústí Tiberu a odřízl tak Řím i od možnosti záso-
bování po moři. Hlad uvnitř hradeb byl tak zoufalý, že podle Zósima prý lidé
shromáždění v cirku (na adresu císaře Honoria) volali: Pretium impone car-
ni humanae – tj. Ustanov cenu za lidské maso. Alarichovi se též podařilo
přimět senát k tomu, aby souhlasil s jeho provoláním nového císaře, posta-
veného proti Honoriovi. Šlo o Priska Attala, vzdělaného muže ze senátor-
ských kruhů, který konečně Alaricha jmenoval do funkce magistra mili-
tum, a aby s ním mohl lépe jednat o osudu města a jeho obyvatel, přestoupil
také ke králově, tedy ariánskému náboženství. Odmítal ovšem plány na ob-
sazení obilnice Itálie a Říma, západořímské severní Afriky, protože si uvě-
domoval, že tím by mohl být osud Itálie a možná i celé západořímské části
říše zpečetěn. Proto ho Alarich jeho „císařské moci“ zase zbavil.
Když pak byl gótský král na cestě do Ravenny, připraven opět vyjedná-
vat s legitimním císařem Honoriem, přepaden jednotkami vojevůdce Sara,
uražen přitáhl k Římu již potřetí. A tentokrát, 24. srpna r. 410, se mu toho-
to v očích Římanů stále ještě posvátného města a „chrámu světa“ podařilo
dobýt.
Od r. 387 anebo 390 př. n. l., kdy do Říma pronikli Keltové, vedení náčel-
níkem Brennem, se to žádnému barbaru nezdařilo. Třídenní plenění měs-
ta, které Římané vždycky nazývali Urbs s velkým počátečním písmenem,
způsobilo šok v myslích křesbanských i pohanských obyvatel impéria.
A přece najdeme v líčení srpnových událostí r. 410, a to u Aurelia Au-
gustina i jeho přítele a ideového žáka, hispánského kněze Paula Orosia,
i něco optimistického. Alarich vpadl do Říma, ale předtím dal příkaz, aby
zůstali v úplném bezpečí ti jeho obyvatelé, kteří by se utekli na posvátná
místa, zejména do dvou největších římských kostelů sv. Petra a sv. Pavla,
a aby se i jinde jeho bojovníci při svém shánění kořisti co nejvíc zdržovali
prolévání krve. Tato mírnost, tak vzácná ve válkách období stěhování ná-
rodů, a dodržování práva církevního azylu nebyly ovšem tehdy jediným
plodem vizigótského křesbanství.
88
Orosius podrobně popisuje příběh, který se udál poté, co se válečníci
rozběhli po městě získávat kořist. Jeden z nich, vznešený Gót křesbanské-
ho náboženství, objevil v jakémsi církevním domě poklad, pocházející z ba-
ziliky sv. Petra a střežený jedinou starší jeptiškou. Žena mu řekla, že dra-
hocenné předměty patří uvedenému apoštolovi a vyzvala jej, aby si je vzal,
odváží-li se toho, protože sama je nijak bránit nemohla. Barbar se však, po-
hnut její vírou i svou bázní Boží, prý ničeho nedotkl, jen vyslal posla se
zprávou o svém objevu k Alarichovi. A barbarský král okamžitě přikázal,
aby všechny cennosti z chrámového pokladu byly dopraveny zpět do bazi-
liky, aby sem pod gótskou ochranou byla do bezpečí dovedena i statečná
jeptiška a vůbec všichni křesbané, kteří se k nim cestou připojí. A tak se vy-
dal na cestu průvod, v němž byly zpět na místo, na něž patřily, neseny pod
ochranou vizigótských mečů zlaté a stříbrné církevní poklady a barbaři
i Římané přitom společně zpívali Bohu chválu.
Orosius dopsal své dílo zhruba sedm let po Alarichově dobytí Věčného
města. Srovnáním např. se slovy jiného současníka, Aurelia Augustina,
můžeme dospět k přesvědčení, že chování Vizigótů v dobytém Římě neby-
lo zrovna idylou. K vraždění, zakládání požárů i znásilňování žen tady
docházelo, ale oproti běžným zvyklostem tehdejších vítězných válečníků
přece jen byla jejich krutost značně omezena. Příkazy krále a příkazy víry
působily. A Orosius si nemohl dovolit otřást celkovou věrohodností argu-
mentace svého díla tím, že by si vymyslel záchranu pokladu svatopetrské
baziliky, kdyby její cennosti ve skutečnosti byly uloupeny a zmizely. Ne-
psal své pojednání o historii lidských hříchů a následujících Božích trestů
pro nás, ale pro Římany první poloviny 5. stol., pamětníky, mnohdy i přímé
a očité svědky toho, co se v r. 410 událo.
Nemáme tedy důvod nedůvěřovat tomu, že christianizovaní barbaři lec-
kdy dokázali podstatu nové víry pochopit správně. Být křesbanem pro ně
neznamenalo zaměnit jenom jeden, už starý rituál za jiný, neotřelý a tajem-
ný; bylo též třeba podle požadavků víry pozměnit prastarou morálku, kte-
rá dovolovala vůči protivníku, uctívajícímu jiné bohy, prakticky vše. Zna-
menalo to vzdát se z úcty k náboženství drahocenných předmětů, jež by
nejenom mohly učinit boháče z gótského bojovníka, který je našel, ale
byly by jistě velmi cennou ozdobou královského pokladu samotného krá-
le Alaricha a jeho dědiců. V době takřka ustavičných válek, které prováze-
ly vrcholné stěhování národů, se jenom stěží mohla prosadit zásada nepro-
lévat lidskou krev vůbec, ale bylo dosaženo alespoň toho, že bojovníci
89
poslechli napomenutí, aby ji neprolévali zbytečně. Chloubou a skutkem
hodným vítěze bylo přivádět lidi do bezpečí, nikoli pobíjet je, zajímat, pou-
tat a činit z nich otroky, kteří přece též měli svou, při dovednosti a vzděla-
nosti mnohých Římanů leckdy nemalou cenu.
Vizigótský bojovník se počátkem 5. stol. dokázal vzdát části svého
velice lákavého pozemského prospěchu. Snad nebudeme příliš idealističtí,
odpovíme-li na otázku o jeho motivaci míněním, že mu muselo jít o pro-
spěch jiný, plynoucí z toho, že přirozená touha válečníka po bojem zaslou-
žené kořisti ustoupí požadavkům jeho víry. Ve srovnání se starou mo-
rálkou Germánů, podle níž, jak píše Tacitus, bylo čestnější získávat si
bohatství bojem a krví než prací, je tady patrný obrovský pokrok. Ba mož-
ná by se před barbarem, jenž v pokoře věřícího křesbana nezcizil majetek
veliké ceny, který měl přitom na dosah ruky, mohla sklonit a zastydět
i dnešní vzdělaná doba.
Pro Orosia představovalo chování Vizigótů v r. 410 jeden z vrcholů svě-
tových dějin, jejichž cílem podle tehdejších myslitelů o církvi, státu a his-
torii bylo rozšířit evangelium ke všem národům Země. Tato myšlenka,
o níž jsme se již zmínili v krátké kapitole „Romanitas et Christianitas“,
ovládala vědomí tehdejších teoretiků církve a státu natolik, že Orosius
mohl napsat: „I kdyby jenom z toho důvodu byli barbaři vpuštěni na římskou
půdu, že se všude na východě i na západě kostely Boží plní Huny, Svéby, Van-
daly a Burgundy i jinými nespočetnými národy věřících, je třeba chválit a vy-
zvedávat milost Boží, neboE – třebas i za cenu naší zkázy – tak velké národy,
které by ji bez této příležitosti nemohly nalézt, poznaly Boží pravdu.“
Doba ovšem byla poněkud schizofrenní – byly tu pokroky v evangeliza-
ci barbarů, ale i vzpomenutá zkáza a pohromy římské říše. Ani pro křesba-
na, přesvědčeného o konečném optimistickém cíli dějin, nebylo snadné se
na tato neštěstí dívat, a tak i v Orosiově myšlení se tato rozštěpenost nako-
nec musela projevit. Autor se sice raduje z barbarů křesbanů, ale zároveň
také z toho, jak spolu vzájemně bojují, pobíjejí a oslabují se, aniž by zvýše-
né bezpečí Římanů potřebovalo zvýšenou daň římské krve. Myslím, že ten-
to závěr jeho díla nás nijak nemusí vést k pochybnostem o čistotě autoro-
vých úmyslů a zaujetí, se kterým bylo napsáno. Lidé byli i před více než
patnácti sty lety prostě lidmi. O svoje ideály sváděli s životní realitou tuhý
boj. Obdivujme je za to, že jej podstoupili.
Vizigótové plenili v dobytém Římě jen tři dny. Pak se Alarich se svým
vojskem pustil na jih a pokusil se s ním přepravit na Sicílii, snad proto, aby
90
mohl poté dobýt úrodné západořímské Afriky a pomocí „regulace“ zásobo-
vání Itálie a Říma tamějším obilím ovládat římskou politiku, možná však je-
nom proto, aby se zbavil ustavičných starostí o obživu svého lidu. Bouře
však zničila většina jeho lodí, takže už plán vylodění na Sicílii ztroskotal.
Brzy potom Alarich onemocněl a poměrně mladý u Consentie v krajině
zvané Bruttium zemřel. Podle historika Jordana byl – s bohatou pohřební
výbavou – pohřben v korytě dnešní říčky Busentus, jejíž vody byly na čas
odvedeny stranou a pak zase puštěny zpět, aby nikdo nepovolaný hrob
neobjevil a nevyloupil. Mezi Římany i barbary se pak tradovalo, že jeho
předčasná smrt byla trestem za to, že dobytím Říma zneuctil chrám celé-
ho světa a ještě Attila v r. 452 se prý neodvážil Říma dobývat, nebob se obá-
val Alarichova osudu.
Vlády nad Vizigóty se po Alarichovi ujal jeho švagr Athaulf, který pak
r. 412 ve shodě s vlastními i římskými plány odvedl barbary na nové úze-
mí, do jižní Gallie. Z donucení s ním cestovala také sestra císaře Honoria
Galla Placidia, zajatá r. 410 v Římě, (později nejvýznamnější z ženských
historických postav římského Západu 5. století), s níž r. 414 Athaulf uza-
vřel sňatek.
Dobové prameny píší, že Athaulf byl původně naplněn velikou ctižádos-
tí. „Romanii“ chtěl prý nahradit „Gothií“, to znamená římské „světové“
panství vládou Gótů, ale zjistil, že Gótové jsou pro tento úkol ještě málo
disciplinovaní, nezvyklí podrobovat se jhu zákonů, a tak se raději stal bo-
jovníkem v římských službách. V každém případě vedl v letech 413 – 415
Římu prospěšné války proti Vandalům, sídlícím tehdy v Hispánii. R. 415
byl za bojů o trůn zavražděn jistým Ebervulfem a vystřídán pouhých sedm
dní vládnoucím Sigerichem, který velmi hrubě zacházel s Gallou Placi-
dií – nechal ji dlouhou cestou jít pěšky vedle svého koně. Jeho způsoby se
však nelíbily ani Gótům, a tak jej velmi záhy potkal stejný osud jako
Athaulfa a na vizigótský trůn se dostal král Valia, s jehož jménem jsou spo-
jeny počátky vizigótského státu v jižní Gallii.
R. 416 uzavřel Valia s císařem Honoriem mírovou smlouvu, vrátil mu
sestru Gallu Placidii a ve službách impéria začal válčit proti Vandalům Si-
lingům a proti Alanům v Hispánii. Porážky, které od něj utrpěli Alanové,
byly tak katastrofální, že zabili svého krále (snad proto, že neprokázal vá-
lečné štěstí, které bylo pro královskou moc nutnou kvalifikací) a dobrovol-
ně se poddali kmeni Vandalů Hasdingů. Došlo k tomu r. 418 a téhož roku
byli Valiovi Vizigóti vojevůdcem Constantiem, příštím krátkodobě vlád-
91
noucím císařem Constantiem III., na základě nové smlouvy s římským im-
périem usazeni na území jihogallské provincie Aquitanie II a také na části
území Novempopulany a Gallie Narbonensis.
V těchto oblastech se začal úspěšně vyvíjet vizigótský stát, podle sídel-
ního města svých králů Tolosy (Toulouse) nazývaný také tolosánské krá-
lovství. Vizigóti zde jako permanentní odměnu za vojenské služby, jež řím-
ské říši měli poskytovat, obdrželi 2/3 orné půdy a 1/2 lesů a pastvin.
Rozděleny byly i pracovní síly, připoutané k půdě, kolóni a na půdě usedlí
otroci, z nichž barbarům asi připadla jedna třetina.
Právní základ pro jejich usídlení představovala ubytovací povinnost řím-
ského obyvatelstva vůči říšské armádě na pochodu anebo vůči cestujícím
státním úředníkům, nazývaná hospitalitas, jejíž principy byly ovšem při-
způsobeny potřebám trvalého usazení barbarských foederátů
V posledních letech někteří historikové (např. W. Goffart, 1980, J. Dur-
liat, 1988, H. Wolfram, 1998) vyslovili názor, že smlouva z r. 418 Vizigótům
nepřidělovala půdu, ale pouze podíl na výnosu daní, a že stejně tak tomu
bylo i při usídlení barbarů, vedených Odoakerem, Burgundů v údolí
Rhôny nebo Ostrogótů v Itálii. Domnívám se však, že prameny (jako např.
Cassiodorus, Prokopios, Lex Gundobada, Lex Visigothorum) rozdělení půdy
mezi původním obyvatelstvem a barbary dokládají dostatečně, třebaže jako
dočasná i trvalá varianta odstoupení určené části pozemků možnost odvá-
dění daně (jak je to doloženo z ostrogótské Itálie) existovala, a před reál-
ným rozdělením mohlo snad zpočátku být praktikováno spoluvlastnictví.
Barbaři ze svých podílů římskému státu daně neodváděli, nebob je nahra-
zovala jejich povinnost vojenské služby.
Gótové na území jižní Gallie získali rozdělením půdy s původním
obyvatelstvem pevnou hospodářskou základnu pro rozvoj svého králov-
ství, způsob jejich usídlení představoval však rovněž výhodu pro římský
stát a pro jihogallské vlastníky pozemků nemuselo pak také nutně jít
o proces příliš bolestný.
Předepsané sumy daní a dávek (jak ukazuje např. hojné promíjení
daňových nedoplatků císařskými zákony) se často nevybraly, takže opírat
jenom o ně vydržování velkých a mocných armád foederátů, žijících uvnitř
hranic římské říše, nebylo zrovna bezpečné. A spojovat výkon veřejných
funkcí s vlastnictvím půdy, které by je významnou měrou ekonomicky
zajišbovalo, bylo postupně sílící tendencí doby a jedním z rysů přeměny
antické společnosti ve společnost feudální.
92
Vizigótským foederátům mohla být přednostně přidělována půda z do-

mén jihogallského císařského fisku, a tak jako na mnoha jiných místech
říše byla nepochybně i v jejich sídelní oblasti též půda opuštěná. Soukrom-
níci nemuseli být za těchto okolností dělením s barbary příliš citelně posti-
ženi, zvláště když jim byl ponechán větší díl z pracovních sil, vázaných
k půdě a pro efektivní zemědělskou výrobu nezbytných. (Problémem
pozdně římské říše obecně nebyl nedostatek půdy, ale právě nouze o její
obdělávatele.) K tomu soukromý vlastník, jak to již bylo uvedeno, mohl
pravděpodobně – se souhlasem barbarů – využít možnosti nahradit faktic-
ké dělení placením předepsané daně a půdu nadále obhospodařovat sám.
S usazením barbarů na půdě se snížily nezanedbatelné povinnosti občanů,
související s provozem státní pošty, mezi jejíž hlavní úkoly patřila přeprava
zásob pro armádu.
Je nepochybně možno uvažovat o tom, zda by se barbarský válečník ve
službách říše spokojil i s půdou třeba po řadu let opuštěnou, jejíž rekulti-
vace jistě byla pracná. Musíme však vzít v úvahu, že barbaři po trvalém do-
mově toužili, jak o tom svědčí např. snaha Alaricha I. usadit počátkem
5. stol. Góty v Noriku, kde muselo být také mnoho opuštěné anebo barbar-
skými nájezdy zpustošené půdy – připomeňme, že podle Zósima král Vizi-
gótů mimo jiné argumentoval tím, že z Norika do státní pokladny stejně
plynou jen slabé daňové příjmy.
A konečně je třeba doplnit, že Římané usazovali Góty na půdě už ve
3. stol. n. l. za Claudia II., že to bylo záměrem římské vlády r. 376 a že k ta-
kovému usazení došlo i v letech 380/382.
Panovník Valia, s nímž byla foederátní smlouva, která se stala základem
vzniku vizigótského barbarského státu, podepsána, však v jihogallském
království vládl jen velmi krátce. Ještě roku 418 zemřel a byl vystřídán
Theoderichem I.
Pod Theoderichovým vedením bojovali Vizigóti v římských službách
r. 421 proti Vandalům. Ale již roku 426 nacházíme téhož krále před měs-
tem Arelate (Arles), sídlem gallského praefekta praetoria, jako nepřítele
anebo alespoň neposlušného foederáta, který se snažil rozšířit si svoje úze-
mí bez souhlasu římské vlády a zmocnit se tohoto bohatého, prosperující-
ho přístavního města na jihovýchodě Gallie. Osvobodil je tehdejší gallský
comes Aëtius, který tak zahájil řadu svých vojevůdcovských úspěchů.
Zhruba o deset let později se Vizigóti pokoušeli o dobytí Narbony, rovněž
kvetoucího přístavního města, a zároveň se jim podařilo obsadit i několik
93
dalších jihogallských měst. Nazpět pod římskou svrchovanost je navrátil
opět Aëtius a jeden z jeho podřízených velitelů Litorius.
Největší potíže s vizigótskými spojenci nastaly ovšem v letech 437– 439.
Do boje proti nim byly nasazeny pomocné sbory, složené z Hunů, ale u sí-
delního města Theodericha I. Tolosy se Gótům r. 439 tyto Huny vedené
Římanem Litoriem zdařilo porazit a velitele odvést do zajetí. Mírovou
a spojeneckou smlouvu s nimi pak ještě téhož roku znova obnovil Aëtius,
který dovedl stejně dobře užívat vojenských i diplomatických prostředků.
Nicméně na konci 40. let 5. stol. přesto už zase Vizigóty nacházíme mezi
pleniteli římského území – tentokrát v Hispánii ve spojenectví se Svéby.
V době, kdy Attila připravoval svoje tažení proti Západořímanům, stálo
už mezi nimi a Vizigóty mnoho hořkostí. Přesto se nakonec rozhodli po-
stavit na stranu Aëtiovy koalice národů a byli nejdůležitějšími spojenci řím-
ské strany. Spojenectví s Vizigóty, po celou dobu značně problematické, se
tak Římanům přece jenom vyplatilo. Král Theoderich na Catalaunských
pláních padl a je pravděpodobné, že je pohřben v bohatém hrobě, pochá-
zejícím z doby okolo poloviny 5. stol. a objeveném na francouzské lokalitě
Pouan. Ještě na bitevním poli byl pozvednut na štítě nejstarší z jeho šesti
synů Thorismund (451– 453).
Početná konkurence, kterou měl nový vizigótský vládce ve svých bra-
trech, umožnila Aëtiovi, aby mu vymluvil obléhání a dobývání Attilova vo-
zového tábora a přiměl ho co nejrychleji odtáhnout zpátky do Tolosy. Na-
cházel se tam totiž gótský královský poklad a jenom ten, kdo jej měl ve
svých rukou, mohl být považován za skutečného vládce. Čtyři z králov-
ských bratrů zůstali přitom doma, války s Huny se nezúčastnili a kdykoli
je mohlo napadnout zmocnit se trůnu, kdyby do Tolosy dříve než Thoris-
mund dorazily snad zprávy o smrti starého krále.
Také Thorismund se ovšem r. 453 stal Římanům nepřítelem, když se –
ve vizigótské historii už podruhé – pokusil dobýt Arelate. Největší zásluhy
na jeho ochotě odtáhnout od obléhaného města měl tentokráte gallský
praefectus praetoria Tonantius Ferreolus, který s ním vedl vyjednávání.
Nedlouho po tomto dobrodružství byl Thorismund zavražděn svými vlády-
chtivými sourozenci, podle Řehoře Tourského ve chvíli, kdy byl nemocen
a nechával si právě od lékaře pouštět žílou. Vystřídal jej bratr Theoderich,
u Vizigótů toho jména druhý (453 – 466).
V počátcích jeho vlády se dosti podstatně změnila situace římské říše.
A vizigótští spojenci v ní opět hráli nezanedbatelnou roli. Po zavraždění
94
vojevůdce Aëtia v září r. 454 a císaře Valentiniana III. v březnu 455 se stal
císařem muž, jenž je některými prameny podezříván, že ze zákulisí připra-
voval obě tyto pro římskou říši v podstatě osudové vraždy – velmi bohatý
Říman z významného šlechtického rodu Petronius Maximus. V době, kdy
Valentinianus, poslední mužský příslušník theodosiovské dynastie, ve
svých pětatřiceti letech zemřel jako oběb krevní msty dvou barbarských pří-
slušníků Aëtiovy družiny, jeho buccellariů Optily a Thraustily, byl Petroni-
us v západořímské říši nositelem nejvyšších titulů a prvním kandidátem na
právě uvolněný trůn. Barbaři na území impéria ani za jeho hranicemi s ním
však neměli uzavřeny spojenecké smlouvy a této situace využil zejména
vandalský král Geiserich, který – bylo to opět v srpnu, tentokrát r. 455 – po-
druhé v historii 5. stol. dobyl Říma a plenil v něm 14 dní. Petronius byl za
těchto událostí zabit nespokojenými Římany, které nedokázal bránit.
Když se tak stalo, byl na dvoře Theodericha II. v Tolose přítomen jako
vyslanec, jednající s ním o obnovení foederátní smlouvy, bývalý Aëtiův
spolubojovník a gallský praefekt Eparchius Avitus, Petroniem Maximem
jmenovaný do funkce magistra militum praesentalis. Tento vznešený Ří-
man byl dlouholetým dobrým přítelem Gótů a ti mu také po Petroniově
smrti pomohli k získání císařského trůnu. Bylo to poprvé, kdy nový legi-
timní císař byl vlastně favoritem barbarských foederátů.
Theoderich II. podnikl také několik zajímavých akcí vůči barbarským
sousedům svého království. Se svébským královským rodem se spříznil
prostřednictvím sňatku jedné ze svých dcer. R. 456 však ve spojení s Bur-
gundy a ve srozumění s císařem Avitem hispánské Svéby napadl a po ví-
tězství, kterého nad částí z nich dosáhl, jim dosadil jako vládce Agiulfa
(Agrivulfa) z germánského kmene Varnů. O několik let později zasáhl do
sporu mezi dvěma konkurenčními svébskými panovníky. Již v prvním pří-
padě – Agiulf byl muž na Theoderichovi II. osobně závislý – sledoval záj-
my svého vlastního státu, vytvářel jeho více méně samostatnou zahraniční
politiku, třebaže zároveň ještě stále i v intencích zájmů římských, jak to od-
povídalo přátelství Vizigótů s císařem Avitem. V r. 457 však pod záminkou
boje proti dosud nepodrobeným Svébům plenil římská města v hispánské
Asturii a téhož nebo následujícího roku oblehl Arelate, město, v němž ješ-
tě stále sídlil gallský praefekt jako zástupce římského státu pro gallskou
praefekturu, z níž ve skutečnosti už mnoho nezbývalo. V letech 456 – 458
tu úřadoval Paeonius a po něm Magnus. Poslední skutečně schopný zápa-
dořímský císař Maiorianus (457– 461) Arelate v r. 459 osvobodil.
95
Za Maiorianových nástupců samostatnost barbarů, usazených na zápa-
dořímském území, nadále rostla. V r. 461 se Theoderichovi prakticky bez
odporu podařilo získat bohaté město Narbonu. Další rozpínavost Vizigótů
pak narazila na nový, právě barbarskými vojenskými akcemi vyvolaný jev
gallského života – samostatné a energické chování gallských vojenských
velitelů v císařských službách. Prototypem vojevůdce, který v Gallii samo-
statně rozhodoval o vojenských i mnoha diplomatických záležitostech, byl
v 1. čtvrtině 5. stol. Constantius, nejvýznamnějším mužem tohoto ražení
Aëtius a zdatným pokračovatelem obou Aegidius, který Theodericha
r. 463 porazil v bitvě u Aureliana, dnešního Orléansu. Za Theoderichova
nástupce Euricha (466 – 484) však zbytky římské svrchovanosti nad vizi-
gótským státem s konečnou platností zanikly.
Vzdělaný Říman jménem Sidonius Apollinaris z Clermont-Ferrandu,
zvaného tehdy Arvernus, nám o králi Theoderichovi II. zanechal výjimeč-
né svědectví v jednom ze svých dochovaných dopisů, v němž popisuje
králův vzhled a také jeho denní zaměstnání. Den tento panovník začínal
modlitbou ve společnosti svých ariánských kněží. Další čas dopoledne vě-
noval záležitostem vlády, poté konal prohlídku svých pokladů anebo stájí.
Po poledni si prý zřídkakdy dopřával spánek, zato se ale v odpoledním
čase rád věnoval společenským hrám, přičemž je jmenovitě uváděna hra
v kostky. Když byl díky svému vítězství v dobré míře, dalo se přitom prý
i leccos důležitého vyřídit. Od 9. denní hodiny podle římského počítání
času, čili od 15 hodin, opět kraloval až do večeře, načež ještě různým
dvorským úředníkům rozdělil úkoly. Když hodoval, byly jeho hostiny
vkusné a uměřené, zejména se při nich rád bavil rozhovory se spolusto-
lovníky, při večeři jej a jeho hosty někdy rozptylovali herci. Významnou
zábavou krále byl lov.
Z jeho denního rozvrhu plyne, že jej vládní starosti nijak enormě neza-
těžovaly. Program vládce se jistě měnil v dobách válek, kterých králové za
velkého stěhování národů vedli nemálo, ale přesto je pro nás Sidoniův
popis obrazem jednoduchosti a lehkosti, s níž byla raná barbarská králov-
ství spravována, a může nám částečně vysvětlit, proč jejich barbarští oby-
vatelé na rozdíl od poddaných římského impéria nemuseli platit daně,
zvláště když všichni zdraví muži byli zároveň vojáky, kteří si výzbroj i vý-
stroj do boje opatřovali ze svých prostředků. Podle svědectví Isidora ze Se-
villy se až do 2. poloviny 6. stol. vizigótský král oděvem nelišil od svých
prostých spolubojovníků a neužíval také žádných odznaků moci.
96
Theoderichův nástupce Eurich je velmi zajímavou osobností po stránce
politické i náboženské. Když r. 475 donutil předposledního západořímské-
ho císaře Iulia Nepota, aby uznal všechny jeho dosavadní výboje v Gallii
a Hispánii a když zároveň vypověděl dlouholetou, z obou stran často pro-
blematickou spojeneckou smlouvu, učinil ze svého státu zcela samostatné
barbarské království. Vizigóti od této chvíle v Gallii nežili jako foederáti
římských císařů, ale svrchovaní a samostatní páni svého území, k němuž
nyní patřila už i města Arles, Marseille a také Clermont, kde byl od r. 469
biskupem Sidonius Apollinaris. V letech 473 – 475 vedl tento biskup proti
Vizigótům – barbarům a nekatolíkům – obranu Clermontu. Biskupové,
pečující o všechny potřeby svých úředních obvodů i širších oblastí včetně
vojenských, nebyli v oné době žádnou výjimkou, naopak, museli na sebe
často brát mnohá břemena zanikající nebo již zaniklé říšské státní správy.
Největším Eurichovým státnickým činem bylo vydání prvního a velmi
obsáhlého psaného zákoníku Vizigótů. Je znám pod názvem Codex Eurici-
anus, vznikl asi roku 475 a nedochoval se nám bohužel jako celek. Vůbec
první psané zákony, týkající se ovšem jen určitých oblastí práva, např. dě-
dického anebo majetkového, existovaly sice již za Eurichových předchůd-
ců, a nejstarší z nich byly vydány v době vlády Theodericha I. Nyní však
šlo o zákonodárné dílo nesrovnatelně většího rozsahu i významu. Vydání
sbírek psaných zákonů bylo ve všech starých společenstvích vždy velmi
důležitým krokem na cestě od rodové společnosti ke státu. Eurichův ko-
dex, jenž obsahoval prvky gótského obyčejového práva, královská naříze-
ní i prvky práva římského, je vlastně nejstarším zákoníkem, který recepci
římského práva u barbarů a tím i v nově vznikající „barbarské“ Evropě za-
hajuje. Pramenem přejímání byla hlavně úřední sbírka císařských konsti-
tucí, vzniklá r. 438, platící na Východě i na Západě římského impéria a zva-
ná Codex Theodosianus.
Barbarské státy se ve své většině vyznačují zvláštností, které se říká
právní personalita. Znamená to, že zákony a zákoníky neplatily pro celé
území pod vládou jednoho krále, ale různá etnika se tu spravovala různý-
mi právy. Zdá se, že také Eurichův kodex byl zákoníkem, určeným pro
právní jednání mezi Vizigóty a dále pro spory, probíhající mezi Vizigóty
a Římany, třebas se na tom všichni badatelé neshodují. (Názor, že platil
pro celé území vizigótského státu, jako první v letech 1936 –1941 vyslovil
historik práva A. García Gallo, v poslední době jej zastává např. G. Visma-
ra.) Římané sami se ve vzájemných sporech pravděpodobně dále řídili pů-
97
vodním římským právem a skutečnost užívání dvojího oficiálního práva za-
kotvil pak do vizigótského právního řádu Eurichův nástupce Alarich II.,
když r. 506 vydal své Breviarium, skládající se opět převážně z norem ko-
dexu císaře Theodosia II., mírně na vizigótské poměry upravených – vyne-
chány tu byly kupř. císařské zákony proti kacířům, zejména proti ariánům,
neobjevují se tu ustanovení, týkající se římských úřadů nebo armády.
Bylo-li barbarské království složeno z většího počtu etnik, mohla vznik-
nout veliká pestrost rozličných práv – ve franské říši např. se jenom do
7. stol. užívalo práva sálského, ribuárského, alamanského, římského a vi-
zigótského (Breviaria i sbírky obvykle nazývané Lex Visigothorum).
Král, který nejméně od Eurichovy doby už nejen fakticky, ale též zcela
oficiálně panoval i původnímu obyvatelstvu vizigótské jižní Gallie a před-
stavoval jednoho z nejdůležitějších činitelů procesu splývání Germánů
a Gallořímanů v jednu společnost, se ve své většině neozbrojené Římany
snažil chránit proti křivdám ze strany ozbrojených barbarů. Codex Eurici-
anus např. Gallořímanům zaručil klidné a nerušené vlastnictví jejich půdy,
z níž ovšem na rozdíl od Vizigótů, konajících vojenskou službu, museli pla-
tit daně. Daňová poplatnost a to, že neměli povinnost sloužit v armádě, tře-
baže v ní snad už od počátků vizigótského státu v Gallii sloužit mohli,
z nich činila obyvatelstvo Gótům nerovné. Dlouho platícímu zákazu vzá-
jemných sňatků Římanů a barbarů však tento smysl přičítat nemůžeme,
protože původně byl stanoven Římany jako jejich obrana proti srůstání
s barbary.
To, jakým způsobem dělení půdy v jižní Gallii proběhlo, i to, že pozem-
ky, které po dělení zůstaly Římanům, představovaly jejich plné vlastnictví
též poté, co se vizigótský stát zcela vymanil ze závislosti na císařích, mělo
v utváření charakteru a dalších osudů tohoto státu velký význam. Gallo-
římská šlechta si tu udržela své postavení v ekonomice a neztrácela je ani
ve správě země. Za Euricha, ačkoli vypověděl spojeneckou smlouvu s im-
périem, počet Gallořímanů v královských službách stoupal. Jedním z nej-
významnějších státních úředníků jeho doby i vlády Alaricha II. byl porad-
ce obou jmenovaných králů Galloříman Leo, zkušený právník, básník,
vynikající řečník, který stylizoval Eurichovy projevy a zabýval se různými
záležitostmi vnitřní i zahraniční politiky vizigótského státu, mezi nimiž po-
dle Sidonia Apollinaria nechybělo ani vojenství. Splývání obou etnik krá-
lovství ve skutečně jednu společnost vizigótského státu však dlouho vý-
znamně bránila nejednotnost náboženství.
98
Z dob před úplným osamostatněním vizigótského království nemáme
o poměru mezi ariánskými Góty a katolickými Římany jižní Gallie v prame-
nech dostatek zpráv, zdá se však, že tu k pronásledování katolíků nedochá-
zelo. Eurichův vztah ke katolické církvi je už zachycen podstatně lépe, ale
jednoznačnou výpověc o něm prameny přesto nepodávají.
K nejvýznamnějším svědkům života ve vizigótském království Euricho-
vy doby opět patří Sidonius Apollinaris. O Eurichovi se tento clermontský
biskup vyjadřuje jako o velkém nepříteli ortodoxie. Pouhá zmínka o kato-
lících byla podle něj pro tohoto vladaře tak hořká, že nebylo zřejmé, je-li
více předákem svého kmene nebo své sekty. Přitom ariánskou víru, již vy-
znával, král pochopitelně považoval za pravou a přičítal jí úspěchy svého
jednání. Jako konkrétní důkazy pronásledování katolíků uvádí autor vypo-
vězení tří jihogallských biskupů do vyhnanství, dále pak chátrání a pustnu-
tí kostelů na venkově i ve městech. V polootevřených chrámových předsí-
ních ležel prý dobytek, oltáře zarůstaly travou. Píše také o větším počtu
diecézí, kde po smrti biskupa nebyl vysvěcen nový. Do vyhnanství se
dostal i Sidonius sám; ještě král Eurich ho ovšem povolal zpět a tento lite-
rárně vysoce nadaný Galloříman jej za to oslavil panegyrikem.
Velmi temnými barvami líčí Eurichovo chování ke katolíkům historik
Řehoř Tourský. Tento král pronásledoval prý křesbany (tj. ortodoxní, pro-
tože ariány autor vlastně ani za křesbany nepovažoval) na každém kroku.
Duchovní zavíral do vězení, biskupy posílal do vyhnanství nebo je zabíjel
mečem. Poručil dokonce, aby vstup do katolických kostelů byl uzavřen
trnitými keři. Zvláště prý docházelo k pronásledování na území provincie
Aquitanie a Novempopulany, tedy na územích, kde Vizigóti žili už od
r. 418. U Řehoře však musíme mít na mysli, že jako věrný poddaný fran-
ského království cítil k Vizigótům, jeho sousedům a nepřátelům, málo
sympatií.
Současní badatelé Eurichovu náboženskou politiku většinou považují za
tolerantní. Posílání biskupů do vyhnanství mělo zejména politické důvody
a podle rakouského historika Herwiga Wolframa Eurichova církvi nepřá-
telská opatření ustala brzy po uznání jeho územních záborů císařem Iu-
liem Nepotem. Církev neuchovala žádnou památku na mučedníky z Euri-
chovy doby a pustnutí některých kostelů je možno vysvětlit jednak
válečnými událostmi tehdejší doby, jednak i chudnutím měst, která už
v pozdní římské říši často neměla na opravy svých veřejných budov, do-
konce ani hradeb.
99
Římané v Gallii za Euricha poprvé zakoušeli otevřené a ničím nezastíra-
né panství barbarů, realitu, kterou už nemohli zmírnit pomyšlením na to,
že tito Germáni jsou v císařových službách. Sidonius Apollinaris, který mi-
loval a obdivoval vojevůdce Aëtia, toho, jenž jako poslední dokázal ještě
římskou svrchovanost nad gallskými barbary prosadit v praxi, trpěl novým
stavem věcí určitě nemálo. A leccos se v životě Gallořímanů i v něm samot-
ném jistě muselo změnit mezi dobou, kdy velmi ostrými verši jako nemuž-
ného slabocha a šílence odsoudil císaře Valentiniana III., jenž Aëtia, osvo-
boditele a ochránce Gallie, dal zavraždit, a časem, kdy oslavnou řečí
poděkoval barbarskému králi Eurichovi za možnost vrátit se z vyhnanství.
Mnoho hořkosti mezi katolíky a ariány ve vizigótském království mělo
tedy jistě své kořeny v politické situaci, v averzi Římanů vůči barbarům,
z nichž se stávali jejich páni, i ve snaze barbarů vládu nad nově dobytými
krajinami co nejvíce upevnit.
Ekonomické a také sociální pozice církve, která v té době měla velmi
mnoho důležitých úkolů nejen na poli duchovním, ale i charitativním
nebo diplomatickém, ovšem zůstaly nezměněny.
Roku 486, po dobytí tzv. Syagriova království, území ležícího mezi Sei-
nou a Loirou, které představovalo poslední zbytek římské moci v Gallii, se
přímým sousedem vizigótského státu stalo výbojné království franského
vladaře Chlodvíka. V této měnící se a nebezpečné situaci stál v čele Vizi-
gótů panovník, který Eurichovy energie a odvahy nedosahoval – Ala-
rich II. (484 – 507). Za jeho vlády se Chlodvík (jak o tom později budeme
ještě mluvit) stal katolickým křesbanem a k této víře převedl rovněž celý
národ Franků.
Za takovýchto okolností bylo pochopitelně snahou vizigótského krále při-
spět k co největšímu sblížení barbarů s Gallořímany. Výsledkem bylo např.
vydání vzpomenutého Alarichova Breviaria, v němž se r. 506 prohlásil
ochráncem práv i náboženství svých katolických poddaných. Zákoník byl
vypracován v součinnosti s gallořímskými katolickými biskupy i světskou
šlechtou a byla zde uzákoněna další činnost orgánů pozdně římské správy.
Stávající organizaci gallské katolické církve schválil zase katolický kon-
cil v městě Agathách (dnešní Agde), svolaný králem Alarichem na 10. září
506. Toto schválení bylo ovšem v Gallii, z níž část drželi Vizigóti, část Bur-
gundi a zbytek Frankové, do jisté míry formální. Některá biskupství se roz-
kládala na území dvou různých germánských států. Např. tourská diecéze
ležela na území vizigótském a franském, biskupství se sídlem v Arles se
100
rozkládalo v království Vizigótů a Burgundů. Z toho vznikalo napětí. Za
spolupráci s Franky byl poslán do vyhnanství biskup Quintianus z města
Rodez (tehdy civitas Rutena), biskup Volusianus a jeho nástupce Verus
z Toursu (tehdejšího Turonu) a r. 505 musel na krátký čas odejít do exilu,
který trávil v Bordeaux (Burdigala), i proslulý Caesarius, biskup z Arelate,
autor řehole pro mnichy i jeptišky a také početných kázání, která se mimo
jiné snažila rovněž bojovat s přežitky pohanství v jižní Gallii. Caesariova
sbírka kázání se stala vzorem pro mnohé raně středověké duchovní a pů-
sobila po staletí. V Bordeaux si Caesarius získal velké sympatie obyvatel
a posléze byl Alarichem II. rehabilitován a poslán zpět do Arles. Králova
důvěra k němu byla poté tak veliká, že ho pověřil přípravou vzpomenuté-
ho koncilu v Agde.
Rozvíjející se spolupráce Vizigótů a domácího obyvatelstva však v této
době ještě k vytvoření jednotné společnosti království zdaleka nevedla;
byla ostatně násilně přerušena událostí, která je poměrně obecně známa.
R. 507 zaútočil franský král Chlodvík na svoje jižní germánské sousedy
a v bitvě na Campus Vogladensis (u Vouillé) je porazil. Alarich II. padl a na
vizigótský trůn po něm na čas nastoupil jeho dospělý nemanželský syn Ge-
salich (Gesalech), později poražený Ostrogóty a z jejich vůle vystřídaný
Alarichovým legitimním, ale nezletilým potomkem Amalarichem, jehož
matkou byla dcera Theodericha ostrogótského Theodegotho. Tento byl
od r. 511 jediným formálním vladařem království, které ztratilo většinu
svého bývalého území v Gallii, ale brzy se dočkalo nového rozkvětu na jih
od Pyrenejí, v Hispánii, kam Vizigóti pronikali již od doby Theodericha II.
a kde se novým hlavním městem státu namísto r. 508 dobyté Tolosy stala
Toleta, dnešní Toledo. Skutečným vládcem vizigótského státu byl ovšem
namísto Amalaricha až do své smrti Theoderich Veliký, zastupovaný mís-
todržícím Theudisem. Ostrogótskému králi se bojem s Franky, do něhož
ne vlastní vinou opožděně zasáhl r. 508, zdařilo v Gallii udržet větší část
Provence. Vizigótský a ostrogótský stát do r. 526 tvořily prakticky per-
sonální unii a Theoderich dal dokonce i vizigótský královský poklad pře-
vézt k sobě do Ravenny. Po jeho smrti byla Provence s výjimkou tzv. Sep-
timanie – pásu území zhruba mezi řekou Rhodanem (Rhônou) u Arles
a Pyrenejemi – přičleněna k ostrogótskému království a ztracena pak (za
ostrogótsko-byzantské války r. 536) ve prospěch Franků. Septimanie byla
součástí vizigótského státu až do jeho konce. R. 720 se stala nástupištěm
Arabů při jejich výboji dále do nitra Gallie.
101
Archeologické nálezy z vizigótské Hispánie 6. stol.
O způsobu usídlení Vizigótů v Hispánii mnoho nevíme. Zákony převza-

ly však stará ustanovení o římské třetině půdy. Jisté je také to, že i hispa-
nořímská šlechta si v rámci vizigótského království svoje dobré ekonomic-
ké pozice udržela, takže dělení půdy neproběhlo zřejmě drastičtěji než
v jižní Gallii. Na Svébech, Byzanci a Bascích získávali Vizigóti hispánské
území dlouhodobým procesem, který byl ukončen v první třetině 7. stol.
V r. 529 sesadilo poslední nám známé kmenové shromáždění Vizigótů,
konané v Emeritě (Meridě), jednoho z ostrogótských zplnomocněnců
(Ampelia?) a v r. 531, za nové války s Franky, zahynul Amalarich. Příčinou
franského tažení bylo podle Řehoře Tourského špatné Amalarichovo za-
cházení s jeho katolickou manželkou, Chlodvíkovou dcerou Chrotchildou,
které však mohlo být i pouhou vhodnou záminkou k pokračování fran-
ských výbojů proti Gótům. Novým vizigótským panovníkem se stal někdej-
ší regent Theudis (531– 548), který byl ostrogótského původu, ale vládl
na ostrogótském království nezávisle. Z jeho éry je znám první zákon, kte-
rý byl zcela prokazatelně vydán pro Římany i Germány jeho království spo-
102
lečně; týkal se soudních poplatků. To samo o sobě asi není nijak zvlášb dů-
ležité, přesto však tento zákon ukazuje, že obě etnika byla stále více a více
chápána jako jediná společnost, v níž se pozvolna začínaly prosazovat jiné
principy členění, zejména podle majetku a sociálního postavení.
Důsledkem tohoto vývoje bylo i to, že od r. 549 vládnoucí král Agila se
musel potýkat s povstáním představitele vizigótské šlechty, velkostatkáře
Athanagilda, a hledat proti němu pomoc u byzantského císaře. Ten však
využil situace k tomu, aby obsadil některá území na jihu Iberského polo-
ostrova. R. 551 byl pak Agila stejně poražen a vítězný Athanagild vládl až
do r. 568.
Ve společnosti vizigótského království se rodila změna, související s po-
zvolnou přeměnou „barbarského“ státu ve stát raně feudální. V takovém
státě bylo rozhodující to, ke které sociální vrstvě člověk patřil. Duchovní
a světská šlechta tvořila protiklad vůči vrstvě poddaných, bez ohledu na to,
zda šlechtic anebo poddaný byl Germán, Román či Slovan apod. Je jasné,
že tomuto vývoji některé charakteristické stránky života barbarských stá-
tů bránily a že se s nimi dostávaly do kofliktu. Byla to zejména dvojakost
v jejich náboženství a právu.
V toledském vizigótském království se palčivou otázkou stala nejprve
snaha o vytvoření jednotné církevní organizace. Ariánská církev předsta-
vovala zprvu pro Germány na území katolizované římské říše jistou hráz,
která pomáhala udržovat jejich odlišnost mezi početně vysoko převažují-
cím domácím obyvatelstvem impéria a nepochybně napomáhala též
k upevnění víry, jež byla Germánům hlásána jejich jazykem. Ve vyspělém
vizigótském království šlo však již o jednotu, nikoli kontrast s Romány.
A tuto skutečnost si dobře uvědomovala nová silná osobnost na vizigót-
ském toledském trůně, král Leovigild (568 – 586).
Usiloval o nové upevnění královské moci a dařilo se mu to, třebas se
v této době začala silně rozvíjet sociální hnutí rolníků bránících se feudali-
zaci, a mohutněla také opozice hispanořímské šlechty a měst. Šlechta celé-
ho království však měla své společné zájmy: potřebovala udržet a prohlou-
bit poslušnost a závislost svých otroků, kolónů, rolníků pod patrociniem,
jim podobných prekaristů i propuštěných otroků. Měla-li tato její snaha,
zvlášb v době sílícího odporu vznikající vrstvy poddaných, být úspěšná, bylo
žádoucí řady vizigótské i hispanořímské aristokracie co nejvíce stmelit.
Králova pozice nebyla v této situaci nijak jednoduchá. Potřeboval oporu
proti ustavičně sebevědomější šlechtě, opírající se o zákony stále víc pro-
103
Král Leovigild jako válečník na schránce s ostatky svatých ze San Millána de la Cogolla
(reliéf z 11. stol.)
104
sazované soukromé dědičné vlastnictví půdy, ale nemohl ji nalézt ve větši-
nové katolické církvi, která jej pokládala za krále kacíře a každý eventuál-
ní zásah do svých záležitostí by chápala jako projev pronásledování. Byla
to přitom církev, která v době dobývání země barbary chránila zájmy míst-
ního obyvatelstva, pečovala o chudé a bezbranné, udržovala římskou vzdě-
lanost i soudržnost Římanů v církevních pospolitostech – budeme-li se za-
bývat jenom světskými aspekty její práce. Byla ekonomicky silná a stejně
tak jako světská aristokracie se opírala o pracovníky na sobě závislé.
Král Leovigild, který povolil vzájemné sňatky mezi Římany a barbary
a potvrdil, podobně jako kdysi v jižní Gallii Eurich, původním obyvatelům
jejich vlastnictví půdy, se jako další z překážek, bránících úspěšnému roz-
voji jeho království, odhodlal odstranit právě nejednotnost víry.
Katolická církev nebyla v zásadní opozici proti vizigótským králům, jak
se domníval kupř. jeden z nejvýznamnějších starších autorů publikací
o době stěhování národů Felix Dahn. Už na koncilu v Agde r. 506 anebo
v Toledu r. 531 zazněly modlitby za vizigótské panovníky. Představovala ov-
šem jistě organizaci, která se vymykala z králových pravomocí, zatímco
v ariánské církvi, jež v zemi rovněž patřila k velkým pozemkovým vlastní-
kům, byl král hlavou, podobně jako je tomu dnes např. v církvi anglikánské.
Nepřekročitelná hranice mezi oběma církvemi vizigótského státu ne-
existovala. Gótští šlechtici dávali někdy majetek i katolickým kostelům; už
před r. 587, který byl v náboženských i světských dějinách vizigótského
státu významným mezníkem, se katolickými biskupy stávali též Germáni,
kteří tedy na tuto víru přestupovali. Ariánský Leovigildův vyslanec Opila
se ve franském království účastnil katolické mše, ovšem bez polibku smí-
ření a svatého přijímání. Na katolické víře mu podle slov Gregoria z Turo-
nu vadilo jen to, že katolíci pronášejí: sláva Otci a Synu a Duchu Svatému,
zatímco ariáni říkají: sláva Bohu Otci skrze Syna. Opila rovněž tvrdil, že
prostým lidem u nich nevadí vzdát úctu pohanskému chrámu i křesbanské-
mu kostelu, jdou-li kolem. V tomto tvrzení se pravděpodobně odhaluje kus
zvyklostí starých Germánů, kteří leckdy přijímali Krista nikoli jako jediné-
ho, ale jako dalšího z uctívaných bohů.
Přesto, že katolická církev byla ve vizigótském království většinová, že
k ní obyvatelstvo nepochybně lnulo i díky pomoci, kterou mu poskytovala
v neklidných časech, a přesto, že v zahraničí v důsledku katolické konver-
ze franského Chlodvíka a porážky ariánských Ostrogótů i Vandalů císařem
Iustinianem ariánských mocností ubývalo, rozhodl se král Leovigild, že
105
víru v zemi sjednotí pod praporem svého ariánství. Nejsilnějším nenábožen-
ským motivem tu snad bylo královo úsilí státní církev co nejvíce ovládat.
Aby katolickým Hispanořímanům byla ulehčena konverze, usnesl se
první nám známý generální koncil ariánských biskupů vizigótského krá-
lovství, který se na popud krále sešel r. 580, upustit od nutnosti druhého
křtu. Nová víra měla být předávána pouze vložením ruky ariánského bis-
kupa. Ke krvavému pronásledování Leovigild sice nesáhl, ale k násilnému
prosazování arianismu za jeho vlády přece docházelo. Zmocňoval se někte-
rých katolických kostelů, biskup Massona z Emerity (Meridy) dostal od
něho příkaz přestoupit k ariánskému vyznání i s celou obcí věřících. Když
odmítl, byl na jeho stolec dosazen arián Sunna (v gótštině toto jméno zna-
mená zhruba „pravda“) a i v některých jiných městech byli místo katolic-
kých ordinováni ariánští biskupové. Isidor ze Sevilly píše, že Leovigild vel-
mi mnoho biskupů vypověděl, zrušil důchody a privilegia katolické církve,
hodně lidí převedl k arianismu zastrašováním, většinu ale pomocí zlata
a majetku. Řehoř Tourský, který se snaží Leovigildovo pronásledování lí-
čit jako mnohem hroznější, nemá zřejmě pravdu, i když i o naprosté věro-
hodnosti Isidora jako pramene bychom mohli pochybovat. Jeho starší bra-
tr a předchůdce na sevillském biskupském stolci Leander byl sice přímým
účastníkem těchto věroučných bojů, ale na druhé straně si Isidor vzhle-
dem k dalšímu vývoji událostí ve vizigótském státě jistě nepřál katolíky
proti tomuto království zvláště štvát.
Král, jak se zdá, vedl svůj útok zejména proti organizaci ortodoxní
církve, jednotlivce se pokoušel získat hlavně pomocí různých výhod. Na
novou víru se mu podařilo převést i některé katolické duchovní. Značný
vliv katolíků v zemi se však udržel, jak o tom mj. svědčí i povstání Leovi-
gildova staršího syna Hermenegilda.
Papež Gregorius I. napsal, že tento původní Leovigildův nástupce byl
pro katolickou víru získán kázáními biskupa Leandra ze Sevilly, Řehoř
Tourský v souladu s profranskou tendencí svého díla tvrdí, že z něho ka-
tolíka učinila jeho žena, franská princezna Ingunda. Podporu jeho vzpouře
poskytli pak hispánští Svébové krále Mirona a Byzanc, kupodivu k ní však
zůstala téměř lhostejná domácí katolická církev, která zřejmě ve své
většině vsadila na spolupráci se silným legitimním králem. Hermenegildo-
va vzpoura byla poražena, Svébové, kteří mu pomáhali, včleněni do rámce
vizigótského království, ale stát se podle Leovigildova přání po jeho smrti
přesto nevyvíjel.
106
Rekkared na III. koncilu v Toledu (vyobrazení z Codexu Vigilanu 10. stol.)
Druhý Leovigildův syn Rekkared ((568 – 601) se totiž r. 587 otevřeně

přihlásil ke katolické víře a na III. koncilu v Toledu, konaném v r. 589, bylo
pak rozhodnuto o přijetí této víry jako oficiální v celé zemi. Papež Gregori-
us I. nazval obrácení Vizigótů novým zázrakem; ariánští kněží se až na vý-
jimky většinou podřídili rozkazu krále, který nesáhl a ani nebyl nucen sáh-
nout k tvrdšímu pronásledování ariánů, jimž ovšem zakázal vykonávat
úřady v královských službách. Současného člověka rychlost a snadnost
změny vyznání celého státu nepochybně udivuje. Je však třeba mít na my-
sli, že prostí Gótové jemnější věroučné rozdíly příliš nevnímali a většina
Germánů byla také zvyklá myšlence, že víra krále a lidu musí být jedna
a táž. Slabší panovníci byli nuceni svoji víru přizpůsobit vkusu kmene či
státu, ale ti silnější naopak přiměli lid k tomu, aby sdílel jejich náboženství.
107
Rekkared přijal titul sanctissimus princeps – tj. nejsvětější panovník. Od
30. let 7. stol. bylo pak u Vizigótů zvykem pomazávat nově nastupující krá-
le křižmem.
Teprve po této konverzi Germánů katolická církev i hispanořímští pod-
daní začali vizigótské království skutečně plně chápat jako svůj stát a krá-
le jako svého ochránce. Stanovisko mnohých z nich vyjádřil biskup Lean-
der ze Sevilly a později jeho mladší bratr a nástupce v úřadě Isidorus.
Leander přivítal konverzi Vizigótů v proslulém kázání, kde nazval tuto udá-
lost svátkem slavnějším nad všechny svátky. Isidorus pak v jednom ze
svých proslovů praví: Zbývá jen, abychom se jednomyslně, jsouce nyní všich-
ni spojeni v jeden stát, modlili k Bohu, jak za trvání tohoto časného, tak také
za štěstí nebeského království; aby to království a rod, které oslavily Krista na
zemi, byly od něj oslaveny nejenom na zemi, ale i v nebesích. V pasáži nazý-
vané „Chvála Hispánie“, která je součástí Isidorových dějin Gótů, Vandalů
a Svébů, jedné z nejstarších historických prací, věnovaných barbarům, za-
znívá obdiv ke slávě gótského národa a radost z jeho rozkvětu. Papežský
vikariát v Seville začal nyní ztrácet na významu, nebob církev se cítila být
pod ochranou vizigótského krále v bezpečí.
Koncil z r. 589 zakotvil v církevním i světském zákonodárství některá
privilegia církve, chránící její kněze, ba dokonce i otroky před různými po-
vinnostmi vůči státu, a vystoupil také proti dosud nezanedbatelným přežit-
kům pohanství ve vizigótském království. Udržovalo se zejména na venko-
vě, a proto bylo majitelům statků přikázáno dbát na jeho odstraňování.
Zodpovědnost, kterou vlastníci nesli za víru své čeledi, zároveň ukazuje, že
lidé na statcích pracující byli na statkářích závislí a že se tedy vizigótská
společnost pozvolna feudalizovala. Za náboženské vyznání svobodných lidí
by totiž vlastník statku nemohl ručit až po trest vlastní exkomunikace.
I tresty za výkon pohanských kultů jsou zde ostatně rozlišeny pro honestio-
ris loci personae a humilioris loci personae, tedy osoby vyššího a nižšího
společenského postavení.
Třetím koncilem v Toledu skončila jedna důležitá etapa vývoje vizigót-
ského státu na území dnešního Španělska a začalo období jeho dalšího
rozkvětu. Král Reccesvinth (653 – 672) zrušil právní personalitu a všichni
obyvatelé království se nadále spravovali jediným, a to vizigótským prá-
vem, které však bylo velmi silně pořímštěno. Vojenskou službu mohli
Románi nastupovat už v době před r. 507, a v průběhu 6. stol. jich ve vizi-
gótské armádě přibývalo. V 7. stol. existovala již pro germánské i hispano-
108
Vizigótský král a jeho úředníci.
(Iluminovaný Codex Emilianensis, vzniklý v 10. stol.)
římské obyvatelstvo státu stejná branná povinnost. Vyrovnání ve sféře po-

vinností vedlo k tomu, že i Germáni ve vizigótském státě začali platit daně,
což bylo dalším znamením toho, že původní složka obyvatelstva přestává
být považována za nerovnoprávnou, násilím podrobenou skupinu.
Ze společnosti vizigótského státu, v níž po třetím toledském koncilu ne-
byla už rozhodující příslušnost k tomu či onomu etniku, se vydělovali pod-
daní, o nichž běžně slyšíme již v právních pramenech 7. stol. Měnilo se tu
postavení otroků, kteří za krále Chindasvintha (642 – 653) získali právo
vlastnit movitý majetek, uzavírat zákonem uznávané sňatky a začali být
trestně zodpovědní, čímž se pomalu počínali slévat se sílícím proudem tvo-
řící se vrstvy poddaných. Na druhém pólu společnosti vznikala šlechta
a v průběhu 7. stol. stavy – duchovní a světská aristokracie – začínaly řídit
zemi.Ve stavovská shromáždění se měnily právě celostátní církevní konci-
ly v Toledu. Z nich rostly zemské sněmy, kde o záležitostech království
rozhodovala církevní knížata – biskupové a s nimi (uváděni vždy na dru-
hém místě) různí příslušníci světské šlechty.
109
Ústřední správa vizigótského království byla představována úředníky
královského dvora, jako byl např. comes patrimoniorum (vrchní správce
královských statků), comes cubiculariorum (královský komoří), comes
scanciarum (královský číšník), comes spathariorum (velitel panovníkovy
osobní stráže), comes notariorum (představený dvorských notariů, případ-
ně královské kanceláře), comes thesaurorum, jemuž podle analogie s touž
funkcí u jiných Germánů podléhala správa královského pokladu, a comes
stabuli, mající na starosti královy stáje. V některých případech se funkce
ve správě dvorské a územní propojovaly: osmého koncilu v Toledu se
např. účastnil úředník s titulem cubicularius et dux.
Duces, vévodové, byli nejvyššími představiteli územní správy vizigót-
ského království, jež se držela někdejší územní organizace pozdně římské,
a v jejich obvodech, určených především podle teritorií pozdně antických
provincií, jim podléhala administrativa i vojenství. V čele oblastí, které
odpovídaly staršímu římskému územnímu členění na obvody jednotlivých
samosprávných měst, stáli jako královi pověřenci comites civitatum, kterým
k úkolům v soudnictví, policejní a daňové správě za krále Leovigilda přibyly
též funkce vojenské, v nichž byli snad přímo podřízeni velitelům s ger-
mánským titulem tiuphadus (tisícník). Pomocníky comitů v administrativě
a soudnictví byli defensores civitatis, vicarii a iudices. Naprostá většina pou-
žívaných úředních titulů byla převzata ze správy pozdně římského impéria.
Jen stavy, nikoli všichni svobodní bojovníci, jak tomu bývalo dřív, byly
od r. 633 oprávněny volit krále. Měl být zvolen buc v královském městě
(tj. v Toledu) nebo na místě, kde předchozí panovník zemřel, a to souhla-
sem biskupů a dvorské šlechty, s jednoznačným vyloučením lidu. (Kromě
toho se ovšem uplatňoval i nástup prostou designací následníka anebo
jeho přibráním jako spoluvládce.) Vizigótský stát byl od 7. stol. raně feu-
dálním královstvím, na dobré cestě zařadit se pokrokem svého vývoje po
bok franské říši.
Král Wamba (672 – 680) se r. 673 pokusil posílit armádu zavedením
branné povinnosti dokonce i pro kněze. Mohutnějící proces feudalizace
však celistvost státu a pozici královské vlády oslaboval, opět se proje-
voval rozpor mezi šlechtou a královskou mocí, v rámci světské šlechty
i kléru se odehrávaly boje různých stran. Feudalizační vývoj ostatně
v této době i později drobil a oslaboval též jiné mocnosti raně středověké
Evropy.
110
Arabové, kteří na vizigótský stát zaútočili r. 711, za vlády jeho poslední-
ho krále Rodericha, měli s dobýváním vizigotského území celkem snad-
nou práci a v průběhu 20. let 8. stol. pronikli až k Pyrenejím.
Stát Vizigótů zanikl. Zůstalo nám po něm významné písemnictví, jemuž
se pod ochranou jeho králů, a také díky spojení vizigótského království
s intelektuálním potenciálem katolické církve, dobře dařilo. Nejproslulej-
ším učencem, který pod vizigótským panstvím žil a tvořil své dílo, byl Isi-
dor ze Sevilly. Známy jsou především jeho Etymologiae, poslední autorova
práce, encyklopedie, snažící se výkladem pojmů z různých oblastí lidské
činnosti i přírody shrnout dosavadní světské i teologické vědění, kompen-
dium, jež mělo velký vliv na středověkou vzdělanost. Dokončil je jiný výz-
namný biskup vizigótského státu, Braulio ze Zaragozy. Isidor sám pak za
největšího vzdělance tohoto království považoval arcibiskupa Juliana z To-
leda, autora činného na poli teologie, historie, hagiografie a asi i gramati-
ky, poetiky a řečnického umění.
Významným dědictvím po státě Vizigótů je však i poučení z jejich dějin,
týkající se náboženské tolerance. Ta, kterou projevovali vůči katolíkům,
pomáhala jejich království upevnit, ta, kterou nebyli schopni poskytnout ži-
dům, jichž ve vizigótské Hispánii žilo veliké množství, napomáhala zase
arabským dobyvatelům snáze a rychleji se jejich země zmocnit.
Protižidovské zákonodárství Vizigótů patří k nejtvrdším v dějinách
Evropy. Pronásledování stoupenců judaismu tady ovšem neexistovalo od
počátku. Na III. koncilu v Toledu byly toliko obnoveny zákazy, pocházejí-
cí z římského práva: židé nesměli zastávat státní úřady, uzavírat sňatky
s křesbany a vlastnit otroky křesbanského náboženství. Již za krále Sisebu-
ta, vládnoucího od r. 612, se však poměry změnily. Všem židům z území
Hispánie tento král přikázal nechat se pokřtít, jinak byl jejich majetek
zkonfiskován a oni museli opustit zemi. Řada židů za těchto okolností sice
křesbanství přijala, ale jak ukazují např. akta koncilů konaných v letech
633 – 638, mnoho jich opět odpadalo a navracelo se k původní víře. Odpa-
dlíci měli být podle rozhodnutí koncilu z r. 633 znova ke křesbanství přive-
deni násilím, ale násilné křty dalších, doposud nepokřtěných židů tento
koncil pod vlivem vzdělaného Isidora ze Sevilly odmítl.
Chintila, zvolený králem r. 636, pak ovšem znova potvrdil, že všichni
židé, kteří nepřijali křesbanství, mají být z království vypovězeni a svoje ná-
stupce zavázal k přísaze, že judaismus nebudou tolerovat. Prohlubující se
111
sjednocování křesbanské společnosti vizigótského království vedlo pak
k ještě dalšímu posílení perzekuce. Reccesvinth, který odstranil právní
personalitu, vydal r. 654 zákon, že židé, kteří odpadli od jednou přijaté
křesbanské víry, mají být ukamenováni anebo upáleni zaživa.
Král Erwig zakazoval i nejmenší projevy židovských zvyklostí, včetně
těch, které se týkaly jídla, a vydal proti židům celkem 20 zákonů. Jeho ná-
stupce Egica r. 694 vyznavače judaismu tvrdě potrestal za to, že se údajně
proti Vizigótům spikli se svými souvěrci ze severní Afriky, v čemž se již
projevoval strach ze síly Arabů, vůči židům snášenlivých. Majetek všech
španělských židů tehdy propadl státu, oni sami se stali otroky, děti jim ve
věku sedmi let byly odnímány a dávány na výchovu do klášterů nebo křes-
banských rodin.
Mnohá protižidovská opatření Vizigótů se zdají mít ekonomické koře-
ny, jiná souvisela se snahou králů o co nejpevnější spolupráci s katolickou
církví, některá plynula z nejistoty vizigótského království v době arabské
expanze. Nepochybně jsou však skvrnou na dějinách národa, který doká-
zal podporovat a rozvíjet antické tradice, na jehož území dosáhla v díle
Isidorově jednoho ze svých vrcholů myšlenková syntéza antiky a křesban-
ství a jehož příslušníci již záhy v praxi uplatňovali zásady univerzální křes-
banské morálky. Jak židovství, tak křesbanství ostatně ve Španělsku úspěš-
ně přežilo nejenom Vizigóty, ale i nové arabské pány.
Ve středověké i raně novověké tradici byla gótská historie zobrazována
jako velmi slavná. Španělská reconquista byla mimo jiné podporována
i myšlenkou na dobytí téhož území, kterému panovali velcí vizigótští krá-
lové, a památka Gótů měla tak jistý podíl na porážce Arabů na Pyrenej-
ském poloostrově a zrodu sjednoceného španělského království. Španělé,
ale i Švédové se ke gótské minulosti hrdě hlásili, Švédi hlavně za dynastie
Vasovců v 16. a 17. století. Už na koncilu v Basileji r. 1434 došlo ovšem ke
kurióznímu sporu. Biskup z Växjö ve Švédsku nárokoval pro svou zemi
nejčestnější místo z důvodu, že byla pravlastí Gótů. Vyslanec krále kastil-
ského ovšem proto, že Španělé jsou prý potomky Gótů, požadoval totéž.
Pro podporu moci habsburského rodu využil gótské tradice dvorní histo-
rik Ferdinanda I. Habsburského W. Lazius.
112
OSTROGÓTOVÉ
JAKO PODDANÍ A PÁNI
Historik Tacitus dosvědčuje už pro přelom 1. a 2. stol. n. l. v prostředí Got-

honů, kteří (ovšem též s přispěním jiných etnik) dali vznik Východním
i Západním Gótům, existenci na germánské poměry dosti silné královské
moci. U Ostrogótů jsou pozdějšími prameny vyzvedáváni především vlád-
cové z rodu Amalů.
V Jordanově díle Getica najdeme genealogii Amalů, kterou v nám nedo-
chovaných dějinách Gótů, sepsaných mezi lety 526 – 533, původně vypra-
coval Cassiodorus Senator. Okolo tohoto rodokmene oprávněně vzniká
mnoho pochybností, nebob byl vlastně na politickou objednávku vytvořen
na území ostrogótského království. Dostaly se však do něj i zajímavé prvky
gótské (respektive amalské a předamalské) ústní tradice, které zaujmou
každého, kdo se zajímá o náboženské představy Germánů. Rodokmen za-
číná skandinávským božstvem války Gaptem (Gautem) a ve 4. generaci za-
hrnuje bájného epónyma rodu Amala, jehož jméno opět naznačuje snahu
zdůraznit božský původ a pověření amalských králů. Z Getik se také doví-
dáme, že Gótové považovali příslušníky rodu Amalů za tzv. ansy, podle Jor-
dana polobohy, héroje. Slovo souvisí s označením pro ásy (ve Skandinávii
aesir, u Anglosasů és), kteří v dochované germánské mytologii představu-
jí nejvyšší bohy, ale původně znamenalo snad (podobně jako pojem amal)
dřevěný kůl, dřevo, z něhož se vytvářely idoly bohů.
Třebaže Cassiodorus se Amalům vládu nad Góty snažil připsat již pro
1. stol. n. l., lze její historický počátek klást až do století třetího (podle
H. Wolframa na jeho sklonek). Je s nimi ovšem spojena nejslavnější éra vý-
chodogótských dějin, patřil k nim tvůrce ostrogótského státu Theoderich
Veliký (narozen snad 451, zemřel r. 526). První plně historickou postavou,
Cassiodorem a Jordanem do genealogie Amalů zařazenou, je Ermana-
rich, který je zde uváděn jako prapravnuk epónyma Východních Gótů
Ostrogothy, král, jenž se pod pozměněným jménem Jörmunrekk stal vý-
113
Volh
a
ové
Aest
ER Fi
no
MA vé
NA
RI
é Slov CH vé
lo
v ané OV tz iro
da A A ka
n ŘÍ
Du
na Va ŠE vé
ZÁ j no
ŘÍ PA Kvá
dov Dn
ěpr Hu Ugurové
M DO é
S K - Aquincum Vanda í G ó to vé Vo
Á lové é V ýc h o d n Don
lha
ŘÍ idov
ŠE
Sa Gep vé
rm
rulo NI
ALA
ati dní He
Zápa é
Singidunum Taifa Gotov
Ka
lové Krym
Roma VÝ
sp
CH unaj
ic
ODD
ké
Černé
OŘ mořde
mo
Adrianopolis ÍM
SK
ře
Á
Constantinopolis ÉNIE
Ř Í Trapezus ARM
ŠE ERSKÁ
0 500 1000 1500 km NOVOP E
ŘÍŠ
Ermanarichova říše kolem r. 350 n. l. (podle B. Szásze)
znamným hrdinou starogermánské severské epiky. Vytvořil již zde vzpo-

menutý velký kmenový svaz, nazývaný Ermanarichova říše.
Po rozdrcení této říše Huny byla většina Ostrogótů postupně včleněna
mezi poddané hunského kmenového svazu. Z těch, kteří zůstali mimo sfé-
ru hunské moci, byla značně historicky důležitá skupina vedená náčelníky
Alatheem (Germán) a Safrakem (Sarmat), kteří vládli místo nezletilého
krále z rodu Amalů Vidiricha – zřejmě totožného s Jordanovým Vandala-
riem (jméno znamená vítěze nad Vandaly). R. 376, spojeni s některými
Alany a odštěpenými Huny, násilím přešli na území římské říše a po boku
Vizigótů se o dvě léta později účastnili proslulé bitvy u Adrianopole.
R. 380 s nimi Římané uzavřeli mír a jako svým vojenským spojencům jim
přidělili sídla v Pannonii. I poté se tito Ostrogóti hojně stýkali se svými zá-
padogótskými příbuznými a Amal Vidirich Vandelarius po určitou dobu žil
na území jejich státu, založeného r. 418 v jižní Gallii. Jeho synové Valamir,
Thiudimir a Vidimir se ovšem někdy po r. 439 vrátili zpátky k hlavní mase
Ostrogótů, nacházející se pod hunskou nadvládou.
114
Dějiny Ostrogótů pod hunským panstvím jsou velmi nejasné, zpočátku
tu však požívali poměrně velké svobody, byli spravováni svými vlastními
králi a Hunové jim včas nedokázali bránit ani v samostatných vojenských
taženích. Amalský král Vinitharius podle Jordana bez hunského souhla-
su porazil Anty, Sarmaty, postupem času poslovanštěné. Po této akci Hu-
nové podrobeným Ostrogótům sice stále ještě dovolovali, aby jim vládl
vlastní panovník, musel být ovšem schválen hunskou mocí a Jordanes mu
už nedává titul rex, ale regulus (podřízený, malý král). Po další samostatné
válečné výpravě, tažení Amala Thorismunda proti Gepidům, k němuž do-
šlo někdy kolem r. 400, Hunové Gótům vládu vlastních králů podle jmeno-
vaného historika zakázali. Alespoň vojenská a zahraniční politika jimi ve-
deného kmenového svazu měla být už i v těchto raných obdobích jeho
existence podle představy hunských pánů zřejmě jednotná.
Za Ostrogóta, v jehož etnicky pestrém vojsku Východní Gótové nejspí-
še převažovali, je pokládán i Radagaisus, jehož tažení do Itálie v letech
405/6 bylo rovněž jeho samostatnou akcí. Dá-li se z pramenů v tomto pří-
padě aspoň částečně spolehlivě soudit, nebyl příslušníkem rodu Amalů.
Zda se barbaři, které vedl, do hunského područí nedostali anebo z něho
dokázali vyklouznout, nevíme.
Ostrogótové byli jediným germánským kmenem v hunské říši, který
byl – i když jen na čas – podroben s takovou tvrdostí, že byl zbaven své do-
mácí vlády. O tom, jak dlouho doba této jejich nejtužší poroby, z které se
ovšem některým zdařilo uniknout (do Gallie a do Thrákie), trvala, nám
opět, třebas nezáměrně, podává svědectví Jordanes. Tvrdí, že ze žalu nad
Thorismundovou smrtí (zahynul pádem s koně) a proto, aby mezitím mohl
dospět další člen rodu Amalů, Valamir, Gótové 40 let nevolili krále. Je zřej-
mé, že jde o údaj, jenž odpovídá době tuhého hunského panství nad Ostro-
góty, kterým Attila až někdy mezi roky 439 – 447 opět povolil mít vlastní
vládce z amalského rodu. Je totiž jistě jenom těžko představitelné, že by na
Valamirovu zletilost bylo nutno čekat bezmála polovinu století, zvláště
když barbarský panovník byl za vyspělého k vládě pokládán zpravidla už
od svých patnácti let.
Pod vládou amalských panovníků, kteří podle slov historika Jordana
museli Attilovi osvědčovat velkou poslušnost, se ostrogótští bojovníci
účastnili bitvy na Catalaunských polích, kde byli postaveni na pravé křídlo
hunské fronty a za cenu těžkých ztrát obětavě bojovali proti svým příbuz-
ným Vizigótům; ba ještě také po Attilově smrti, za povstání Hunům podda-
115
Dochovaná část zlatého pokladu z rumunské Pietroasy
Náramek z tohoto pokladu s runovým

nápisem, jenž zatím nebyl spolehlivě
vyložen
116
ných etnik v r. 455, stáli možná na nesprávné, tedy nakonec poražené hun-
ské straně. (Tuto otázku blíže rozebíráme v kapitole „Bojovníci od řeky
Nedao“.)
Někdy v poměrně nepřehledném období okolo konce hunské říše byl
asi do země uložen velký a známý zlatý poklad Ostrogótů, nalezený r. 1837
v rumunské Pietroase a nacházející se nyní v Národním muzeu v Bukureš-
ti. Původně obsahoval 22 zlatých předmětů, z nichž je dochováno 12
(o hmotnosti téměř 20 kg.) Mezi cennostmi z gótského pokladu velkou po-
zornost badatelů poutá nákrčník s runovým nápisem, čteným buc jako
Guthani(e) Iovi hailag (zasvěceno gótskému Iovovi) nebo podle jiných ba-
datelů obsahující sdělení, že jde o posvátný a neporušitelný majetek Gótů
(nákrčník by v tom případě tvořil asi součást jejich královského pokladu).
Kolem roku 455 byli už Východní Gótové křes!any ariánského vyzná-
ní. (Doba uložení cenností z Pietroasy nemusí být časem vzniku vzpome-
nutého runového nápisu a tedy ani výpovědí o tehdejším případném uctí-
vání předkřesbanského boha hromovládce ve vyšších vrstvách společnosti
Ostrogótů.) Jejich ariánská christianizace je zahalena takřka úplným mlče-
ním dobových autorů – až na jednoho jediného zpravodaje, kterým je opět
Jordanes. Mnoho pramenů (např. Cassiodorus Senator, Excerpta Valesia-
na, Ennodius, Boëthius, Prokopios) zná Ostrogóty jako ariánské křesbany,
ale nepíší o tom, jak se jimi stali. Moderní bádání pak hledá jejich misioná-
ře zejména v Malých Gótech, od r. 348 žijících na území římské provincie
Dolní Moesie. Nemyslím si však, že je jejich evangelizaci možno prostě
připsat misijně nejaktivnější skupině germánských křesbanů doby stěhová-
ní národů, aniž bychom se zamysleli nad možnostmi, které by jediné pra-
menné zprávě o tomto procesu skutečně odpovídaly. Jordanes totiž hovo-
ří o působení křesbanů z hlavní masy vizigótského etnika, která víru přijala
v 70. letech 4. stol. a s níž od uvedeného r. 348 Malí Gótové nežili pohro-
madě. Možnost takového působení představuje právě návrat příslušníků
královského rodu Amalů na ostrogótský trůn.
Z pramenů lze vyvodit, že synové Vidiricha-Vandalaria, Amala, který
před Huny unikl na západ, žili na území křesbanských Vizigótů v jižní
Gallii. Je velmi pravděpodobné, že přijali jejich víru a že ji také, spolu s pří-
slušníky svých družin, po roce 439 rozšířili mezi svými krajany, žijícími
v Attilově říši. Thiudimirův syn Theoderich, posléze zvaný Veliký, naro-
zený mezi lety 451– 455, byl podle současníka jeho vlády v Itálii, biskupa
Ennodia z Ticina, dnešní Pavie, křesbanem od svého útlého dětství. Jeho
117
matka Erelieva, která při křtu přijala jméno Eusebia, byla přitom katolička
a mladý Theoderich žil navíc od svých 8 do 18 let jako rukojmí za ostrogót-
skou spojeneckou smlouvu na katolickém císařském dvoře v Konstantino-
poli. Kde tedy mohlo mít jeho později známé a pevné ariánské přesvědče-
ní své pravděpodobnější kořeny, než ve vyznání jeho otce Thiudimira?
Šíření víry mezi Východními Góty, žijícími ještě pod nadvládou Hunů,
mohlo autorům z antického světa nejsnáze uniknout, nebob šlo o proces,
odehrávající se zcela na území barbarů a k tomu bez zásahu křesbanů
z římského impéria (katolický pokus Jana Zlatoústého z doby kolem
r. 400, který se mohl týkat zadunajských Gótů, byl neúspěšný). Vulfilovu
gótskou bibli však Ostrogóti znali a využívali a král Theoderich dal v Ra-
venně kolem r. 500 vyhotovit drahocenný exemplář této knihy, psaný na
purpurově zbarveném pergameni převážně stříbrným, částečně také zla-
tým inkoustem. Tento tzv. Codex argenteus byl součástí ostrogótského krá-
lovského pokladu; znova nalezen byl pak v 16. stol., a to v jednom klášteře
v Porúří. Po nějakou dobu se nacházel v Praze, nebob se ocitl ve sbírkách
císaře Rudolfa II., r. 1648, za třicetileté války, se však stal kořistí Švédů
a od r. 1669 je chován v univerzitní knihovně v Uppsale.
Prameny nejlépe doloženou a také nejslavnější érou historie Východ-
ních Gótů je období existence jejich státu, založeného r. 493 v Itálii. Na toto
území byl Theoderich I. jakožto vůdce ostrogótských vojsk v císařských
službách r. 488 vyslán konstantinopolským císařem Zénónem, který se
jeho pomocí chtěl zbavit faktické vlády jiného Germána, panujícího Itálii
z císařského paláce v Ravenně, Odoakera, stojícího v čele různých ger-
mánských válečníků v římských službách. R. 476 Odoaker, z jehož jména
vzniklo i u nás hojně užívané Otakar, sesadil jako nově provolaný král ital-
ských barbarských žoldnéřů posledního římského císaře, nezletilého Ro-
mula Augustula, a Zénónem, který v té době nemohl na Západě impéria za-
sáhnout jinak, byl uznán za jakéhosi císařova zástupce s titulem patricia.
Zénón toto řešení považoval samozřejmě jen za nouzové a dočasné a když
se mu nepodařilo zbavit se Odoakera s pomocí v severním Noriku žijících
Rugiů, podnítil k tažení proti nim ostrogótského krále. Výsledek tohoto
kroku byl ovšem zcela jiný, než jak to konstantinopolská vláda očekávala.
Theoderich Odoakera se svým vojskem, jemuž poskytl pomoc i vizigót-
ský král Alarich II., dvakráte porazil (r. 489 a 490), ale nemohl dobýt mo-
hutné pevnosti Ravenny, v které se tento Germán po své druhé porážce
uzavřel, takže mu po dlouhém obléhání počátkem r. 493 lstivě nabídl spo-
118
Stránka z bohatě vypravené Vulfilovy bible (Codex argenteus), rukopisu,
vzniklého za doby Theodericha Velikého.
Text obsahuje gótský Otčenáš od slov PosvěE se jméno tvé po závěrečné Amen
119
luvládu, aby se ho pak záhy zbavil vraždou. Téhož roku Theodericha vá-
lečníci, jimž velel, zcela podobně jak to r. 476 bylo s jeho soupeřem, pro-
volali svým králem. Na první pohled to může působit překvapivě, protože
královská moc byla v rodě Amalů dědičná a Theoderich se stal nástupcem
svého otce už r. 474 (a to se s ním již několik let předtím o vládu dělil).
Foederáti, které přivedl do Itálie jako východořímský magister utriusque
militiae, byli však jiným celkem než Thiudimirovi Góti. Patřili k nim např.
také germánští Rugiové, kteří se k Theoderichovým Ostrogótům přidali
po porážkách od Odoakera a jeho bratra Onoulfa, a naopak po porážce
Odoakera se k Theoderichovi připojili též další, v Itálii působící Rugiové,
dále Herulové, Skirové, Turcilingové, Svébové, Taifalové a Sarmati.
Theoderich byl vysokým římským státním úředníkem, stejně tak jako
Odoaker získal od císaře Zénóna titul patricia, a dokonce jím byl podle ger-
mánských způsobů adoptován. Takzvaná adoptio per arma, přijetí za syna
předáním zbraní, byla v očích starých Germánů rovna pokrevnímu příbu-
zenství, podle římského práva však neznamenala žádný nárok na dědictví
císařova majetku a vůbec už ne jeho moci. V tomto konkrétním případě byl
akt adopce dospělého ostrogótského krále chápán především jako politic-
ká vazba, mající vyjadřovat nadřazenost císaře, ale zároveň jeho přátelský,
otcovský poměr k barbarskému vůdci. Jako rex, provolaný svým vojskem,
měl ovšem Theoderich nejenom závazky římského hodnostáře a císařova
„syna“, ale i povinnosti vůči těm Germánům, kteří ho postavili do svého če-
la. Napříště musel zastupovat a hájit i jejich zájmy. R. 493 se zrodil rozpor
mezi Theoderichovým germánským královstvím a jeho postavením v rámci
úředních struktur římské říše. Toto napětí mělo provázet celou Theoderi-
chovu vládu a neslo v sobě zárodek poměrně brzkého zániku ostrogótské-
ho státu, jenž kromě Itálie zahrnoval i Sicílii, Dalmatii, části pannonských
a raetských provincií, mimo území Italské praefektury pak po válce
s Chlodvíkem část jižní Gallie.
Možnosti konfliktu mezi oběma funkcemi, které Theoderich přijal, si
byl vědom i nový v Konstantinopoli vládnoucí císař Anastasius (491– 518).
Theoderichův královský titul neuznal a mezi oběma dvory, císařským
v Konstantinopoli a královským v Ravenně, došlo k roztržce, trvající až do
r. 497, kdy se Theoderichovi podařilo dosáhnout smíření s císařem, vyjá-
dřeného i tím, že Anastasius poslal zpět do Ravenny odznaky císařské mo-
ci, které před časem na znamení dobré vůle nechal na konstantinopolský
dvůr odeslat Odoaker.
120
Theoderichův barbarský stát, jak jsme správní útvary, vybudované Ger-
mány na území říše západořímské zvyklí nazývat, nerostl živelně; měl svo-
ji státní ideu, na níž byl vpodstatě důsledně budován. Amalský král byl pyš-
ný na to, že se za svého pobytu v Konstantinopoli seznámil s římskými
způsoby vlády a jeho cílem bylo navázat na římské tradice, nedávat barbar-
ské složce svého království zásadní přednost před původním obyvatel-
stvem Itálie a dosáhnout co nejlepší spolupráce mezi římskou a barbar-
skou společností.
Z centrálních úředníků Theoderichova dvora byly vysoké funkce quaes-
tora (králova kancléře) a magistra officiorum, majícího dozor nad veške-
rou civilní administrativou, zastávány jen Římany, stejně tak jako jimi byla
vykonávána většina úkolů civilní územní správy, v níž nejvyšší postavení
nadále měli praefecti praetorio (Itálie a po r. 508 ostrogótské části Gallie)
a praefectus města Říma, Římanům nedostupný nebyl ani úřad správce
králových statků (comes patrimonii), zastávaný ovšem převážně Germá-
ny. Doménou barbarů bylo v době Theoderichově vrchní velení vojsku
(v zastoupení krále) a pravděpodobně úřad králova komořího (praeposi-
tus cubiculi).
Římskému senátu Theoderich sice ve skutečnosti panoval, ale slovně
mu projevoval velikou úctu, nazývaje ho např. „podmanitelem světa“. Do-
držoval též proceduru doporučování nových členů tohoto orgánu, kteří
museli být stávajícími senátory schváleni, i když do radnice senátu vcháze-
li na přání krále samotného.
Gótští comites měli na starosti převážně vojenské záležitosti buc v obvo-
du provincií nebo samosprávných římských měst (civitates), částečně mě-
li ale také pravomoci administrativní, zvláště soudní. Soudili nejen Góty,
ale i Římany, mající spor s Gótem, a mohli využívat místního římského
úředního aparátu. V ostrogótské Raetii a Noriku veleli obraně Římané s ti-
tuly duces.
Saiones byli královi barbarští zplnomocněnci, kteří kontrolovali státní
správu, prosazovali královu vůli na různých územích státu, zajišbovali vý-
kon jeho rozsudků, ale i jeho ochranu (tuitio), poskytovanou ohroženým
osobám, zakročovali tam, kde se jako nedostatečné projevily mocenské
prostředky římských úřadů a kde tedy musela zprostředkovaně zasáhnout
autorita gótského panovníka, apod. Z Římanů měli podobné funkce jako
saiones tzv. comitiaci. Gótská a domácí římská správa se vzájemně prorůs-
taly a doplňovaly.
121
Mince z ostrogótského období s městskou bohyní (personifikací města) a nápisem:
Felix Ravenna (Šbastná Ravenna) a mince z téhož období s bohyní Romou
Daně platili původní i germánští obyvatelé království a všichni měli rov-

něž nárok na vzpomenutou ochranu, poskytovanou ze strany králů.
Nejcennější svědectví o fungování ostrogótského státu zanechal nejpro-
slulejší z jeho quaestorů, Cassiodorus Senator, který nastoupil do svého
úřadu r. 507. Tento vysoce vzdělaný příslušník římské šlechty sestavil sbír-
ku úředních dokumentů a formulářů, které vznikly jeho činností a měly být
vzorem pro další administrativu království. Nazývá se Variae a obsahuje
doklady pro vnitropolitický vývoj i diplomacii Theoderichova státu.
Pro každé nově vznikající barbarské království byla velmi důležitá otáz-
ka rozdělení půdy s původními vlastníky. Theoderich měl pozici značně
ulehčenu tím, že třetinu půdy italských vlastníků již předtím získali Odoa-
kerovi bojovníci a amalský král tak mohl svým mužům přidělit především
již existující sortes Herulorum, jak se půdě poražených Odoakerových
mužů říkalo. Do čela komise, dohlížející na spravedlivé dělení, postavil Ří-
mana Liberia, který měl zajišbovat, aby vůči původnímu obyvatelstvu nedo-
cházelo ke křivdám.
Neméně závažná však mohla být problematika náboženská. Italští kato-
líci měli žít v jednom státě a v dobré shodě s barbarskými ariány. I to se
zpočátku skutečně dařilo. Theoderichovou zásadou prý bylo tvrzení, že ná-
boženské přesvědčení nelze nařídit (religionem imperare non possumus).
Žádného katolíka nenutil, aby změnil svoje přesvědčení. Naopak, když se
122
jeho osobní lékař rozhodl získat ještě větší královu přízeň tím, že přestou-
pil k ariánství, Theoderich ho překvapivě dal popravit, protože nevěřil, že
by člověku mohl zachovat věrnost ten, kdo ji nedokázal osvědčit ani vůči
Bohu. Nerad viděl jen přestupy gótských ariánů k ortodoxii a trestal je
konfiskacemi majetku.
Theoderich na nás působí dojmem velké historické osobnosti nejenom
proto, že měl určitou teorii řízení státu a byl schopen věroučné tolerance,
ale i pro svou velkorysou politiku mezinárodní. Pokusil se totiž vybudovat
mocnou koalici mladých germánských států, v jejímž čele by právem císa-
řova zástupce pro římský Západ stál a v níž by se konflikty řešily vzájem-
ným jednáním anebo uposlechnutím Theoderichovy moudré rady.
Ostrogótský panovník se vlastně už ani necítil být barbarem, natolik se
vžil do role dědice západořímské říše a antických civilizačních vymoženos-
tí. Na žádost franského krále Chlodvíka vyslal do severní Gallie vynikající-
ho hráče na kitharu, jehož výběrem pověřil filozofa Boëthia. Kithairodos
měl franského vladaře obveselovat na hostinách, ale úkolem, s nímž byl
vysílán na franský dvůr, bylo i zjemnit drsná srdce barbarů, jako to kdysi
s lidmi, zvířaty, ba i neživými předměty dokázal bájný Orfeus. Rád též po-
skytl Burgundům vodní hodiny (klepsydra) – a byl na možnost zprostřed-
kování této v období helénismu vynalezené vymoženosti tak pyšný, jako
by je byl vynašel sám.
Koalici germánských království se snažil udržovat a posilovat jedním
z nejjednodušších způsobů – sňatkovou politikou. Osud mu odepřel muž-
ského dědice, ale měl dost blízkých příbuzných ženského pohlaví. Svou
sestru Amalafridu provdal za krále Vandalů Thrasamunda (496 – 523), dru-
há sestra Amalaberga se stala manželkou durynského krále Herminifrida.
Dceru Areaagni (jinak zvanou též Ostrogotho), pocházející z jeho prvního,
nelegitimního manželství z moesijskou družkou, dal za ženu burgundské-
mu králi Sigismundovi (sv. Zikmund), její sestru Theodegothu si vzal vizi-
gótský panovník Alarich II. „Dobré partie“ Theoderichových dcer, nepo-
cházejících z řádného manželství, nejsou pro tuto dobu ničím neobvyklým.
Králové nerozlišovali mezi levobočky a ostatními dětmi. Ostatně i sám
Theoderich by podle pozdějších, přísnějších středověkých kritérií byl ne-
manželského původu.
Do legitimního manželství vstoupil král Ostrogótů se sestrou franského
vládce Chlodvíka Audofledou, jež byla pravděpodobně matkou jeho další
dcery Amalaswinthy. Té našel manžela v členovi rodu Amalů, který žil me-
123
Rozsah ostrogótského státu v r. 526
zi Vizigóty v jižní Gallii, jmenoval se Eutharich a měl se stát dědicem os-

trogótského království.
Nejlépe známa je Theoderichova diplomatická aktivita z let 506/7, kdy
se snažil zabránit válce mezi Franky a svými nejbližšími spojenci, kterými
byli Vizigóti, a kdy také na území bývalé římské provincie Raetie usídlil
franským Chlodvíkem poražené Alamany. Marně však nabádal ke smíru
a marně Frankům, toužícím rozšířit svoje panství do jižní Gallie, vyhrožo-
val ozbrojeným zásahem. Do záležitostí Germánů se vmísila Byzanc, jejíž
locstvo začalo plenit pobřeží jižní Itálie, aby poutalo Theoderichovy vojen-
ské síly. Další posílení moci ostrogótského krále se totiž konstantinopol-
skému císařskému dvoru vůbec nehodilo. Theoderich mohl do bojů mezi
Chlodvíkem a Alarichem II. zasáhnout až r. 508, kdy o porážce jeho spo-
jenců bylo již rozhodnuto. Zachránil ovšem alespoň větší část dnešní Pro-
vence, území důležitého jako nárazníkové pásmo mezi Itálií a Franky.
Kolem r. 523 zůstali pak věrnými spojenci Theodericha jen Vizigóti.
Nová, „barbarská“ jednota římského Západu, které se tento ostrogótský pa-
novník pokoušel dosáhnout, se definitivně rozpadla. Protože vizigótské krá-
lovství nebylo v této době nijak silné, stál Theoderich nyní proti rostoucí moci
a ctižádosti konstantinopolské vlády, oficiálně od r. 518 vedené císařem Ius-
tinem, ve skutečnosti však jeho synovcem Iustinianem, prakticky sám.
124
Je sporné, kam máme zařadit vztahy Ostrogótů a byzantské říše. Jsou
jaksi na pomezí politiky domácí a zahraniční, protože Theoderich byl for-
málně císařův vysoký úředník, fakticky ale samostatný král. Podobně je
tomu i s poměrem ostrogótského panovníka k papežům. Žili na území, kte-
ré ovládal, ale patřili k jiné církvi, považovali Theodericha a jeho Ostrogó-
ty za kacíře a zároveň se občas bez královy pomoci nemohli obejít. V kaž-
dém případě se však ve vztahu ostrogótského státu k římským biskupům
projevil jeden ze záblesků Theoderichovy politické geniality.
V r. 488 došlo mezi církví na Východě a Západě římského impéria k roz-
tržce. Příčinou byla snaha císaře Zénóna vyjít vstříc těm obyvatelům jeho
části říše, kteří se hlásili k tzv. monofyzitismu, věroučnému směru, hlása-
jícímu, že v Ježíši Kristu je jenom jedna, a to božská podstata. Tento názor
byl odsouzen na IV. ekumenickém koncilu v maloasijském Chalkédonu
r. 451. Na Východě zůstalo ale i poté mnoho příznivců uvedeného učení
a Zénón se za spolupráce konstantinopolského patriarchy Akakia snažil
ústupky monofyzitům posílit ve své říši vnitřní klid. Papežové tzv. Zénóno-
vo Henótikon neuznali a přirozenou oporou v jejich souboji s císařem se
stal italský ostrogótský král, který též rychle pochopil, že římský biskup
může být proti silnému konstantinopolskému tlaku jeho vítaným spojen-
cem. Právě za Theoderichovy ariánské vlády si mohl papež Gelasius, jak
jsme se o tom již zmínili, dovolit formulovat svou teorii dvojí moci, přičemž
moc duchovní stavěl nad světskou.
Postoj k Henótikonu se stal také jednou z hybných sil druhého papež-
ského schizmatu v dějinách. Roku 498 došlo zároveň k volbě dvou kandi-
dátů na stolec sv. Petra, Laurentia a Symmacha. První z nich byl stoupen-
cem církevního smíření s Východem, které si Theoderich samozřejmě
nepřál. Přesto však váhal zasáhnout, i když o to byl požádán, třebas Řím
naplnily pouliční boje mezi přívrženci jedné a druhé strany. Z pozice krá-
le – kacíře se nejdřív nechtěl přímo vměšovat do záležitostí katolické
církve, jež měla i v jeho království mocný vliv, nakonec ale (r. 508), po-
tvrdil Byzanci méně přátelského Symmacha.
Více než třicetiletá Theoderichova vláda znamenala pro Itálii rozkvět
a blahobyt. Poklesly ceny obilí a vína, obchodníci tu nacházeli bezpečné
cesty, Ravenna i další města byly vyzdobeny novými stavbami. Římanům
nechyběly ani jejich oblíbené hry, které pořádali nově nastupující Theode-
richem jmenovaní západořímští konsulové, a zvláště honosné hry pak vy-
pravoval sám král nebo také jeho zeb Eutharich. Pavijský katolický biskup
125
Mozaika z kostela sv. Apolináře (San Apollinare nuovo) v Ravenně s Kristem
jako Dobrým pastýřem a čtyřmi evangelisty
126
Ennodius napsal na ariánského Theodericha oslavný panegyrik, šlechta jej
nazývala dominus a princeps, on sám považoval římské císaře za svoje
předchůdce.
Ve skutečnosti se však špičky italské společnosti s nadvládou barbarů
nikdy opravdu nesmířily. A již zde vzpomínaného r. 523 se i postoj ostro-
gótského krále k jeho románských poddaným drasticky změnil. Změna
byla tak náhlá, ostrá a nepochopitelná, že jeden z anonymních autorů Kro-
niky doby Theoderichovy, citované jako Excerpta Valesiana, si tento obrat
neuměl vysvětlit jinak než zásahem cáblovým.
Filozof Boëthius, jenž se stal jednou z obětí Theoderichovy podezíravos-
ti vůči příslušníkům části římské aristokracie, se zase ve svém proslulém
díle O útěše filosofie (De consolatione philosophiae) ptal, jak je v říši vševě-
doucího, všemohoucího a jen dobro chtějícího Boha (jehož zde chápe
převážně novoplatónsky) možné, že dobří lidé trpí a špatnost je odměňo-
vána. Kvůli posledním letům své italské vlády je Theoderich také některý-
mi církevními autory pokládán za pronásledovatele katolíků, zatímco Boët-
hius je vzpomínán jako katolický mučedník, jehož svátek byl zařazen na
23. října. V Dialozích papeže Řehoře Velikého najdeme velmi nepřátelské
líčení Theoderichovy smrti, po které měl být odveden popraveným Boëthi-
ovým tchánem Symmachem a údajně ve vězení zemřelým papežem Ja-
nem I. a uvržen do jednoho z vulkánů na Liparských ostrovech, tedy vlast-
ně do pekel.
Většina katolických autorů však tento pohled na Theodericha, nesdílí.
Jak tedy došlo k tomu, že se najednou obrátil proti svým římským podda-
ným, že se jich začal bát natolik, aby jim, až na malý nůž, zakázal nosit
zbraně? Chceme-li odhalit příčinu, musíme se tec chvíli zastavit u zápletky
téměř detektivní.
Theoderich se dověděl o korespondenci, kterou senátor Albinus, kon-
sul z r. 493, vedl prý s císařským dvorem v Konstantinopoli ohledně otáz-
ky nástupnictví v ostrogótském státě. Boëthius ve své obhajobě tohoto
Albina tvrdil, že žaloba, se kterou přišel udavač, Říman Cyprianus, jenž za-
stával úřad králova referendaria, je vykonstruovná, a řekl také: Učinil-li to
Albinus, učinil jsem to stejně tak já a celý senát. Je to lež, pane králi. Po tom-
to výroku, který se asi spoléhal na Theoderichovu důvěru k Boëthiovi
(vždyb jeho dva synové získali ještě v r. 522 od Theodericha konsulskou
hodnost) a k dalším významným senátorům, rozšířil Cyprianus žalobu i na
něho a dokonce na celý senátorský stav. Opatrní kolegové senátoři si pak
127
pospíšili s tím, aby sami Boëthia odsoudili do vyhnanství. Králi to ovšem
nestačilo a r. 524 jej dal v blízkosti Milánu popravit. Žaloba mu kladla za
vinu, že Cyprianovi zabránil vydat svědectví o tom, že senát spáchal uráž-
ku veličenstva, dále že očekává svobodu Římanů, a navíc byl také obviněn
z křivopřísežnictví a „magie“. Snad mohl vykonat nebo se zúčastnit koná-
ní některých věšteckých praktik, které se pokoušely dotazovat na další
osudy ostrogótského italského panství.
Proč vlastně mohla být nedovolená korespondence s konstantinopol-
ským dvorem ohledně nástupnictví po Theoderichovi Velikém považová-
na za velezradu, za spiknutí, na něž se vztahoval přísný zákon o urážce
majestátu, převzatý z římského práva? Král zajistil své nástupnictví, jak
nejlépe byl schopen. Provdal svou dceru Amalaswinthu za příslušníka již
dlouho nad Ostrogóty vládnoucího rodu Amalů a nechal si Eutharicha jako
svého nástupce potvrdit na shromáždění svobodných Gótů anebo alespoň
gótské šlechty (zpráva historika Jordana o tomto aktu nedovoluje rozhod-
nout otázku sociálního postavení účastníků sněmu spolehlivě). Následník,
přijatý Germány, mohl však pokojný status quo v Itálii zachovat jenom teh-
dy, bude-li potvrzen také východořímským císařem. I toho se šbastnému
Theoderichovi podařilo dosáhnout. Císař by musel porušit vlastní závazky,
kdyby chtěl proti Ostrogótům v Itálii zasáhnout. R. 522 však Eutharich ná-
hle zemřel a jeho syn, Theoderichův vnuk Atalarich, narozený roku 516
nebo 518, byl v této době ještě dítětem, možným nástupcem, který však ne-
měl pro svou příští vládu císařský souhlas.
V této chvíli, kdy se jeden ze základních rozporů Theoderichova postave-
ní, napětí mezi jeho pozicí germánského krále a funkcí císařského úředníka,
která mu dávala právo legitimní vlády nad původními obyvateli Itálie, ukázal
v plné ostrosti, obnovily se zřejmě také naděje římské šlechty na osvoboze-
ní od nadvlády barbarů a ariánů, kterou tolerovala pouze z nutnosti.
Když naše prameny hovoří o neprávem odsouzených, jmenují Boëthia
a jeho tchána Symmacha, o Albinovi se však jako o oběti pouhé královy po-
dezíravosti a justiční křivdy nepíše. Snad si už současníci a svědkové
jenom o málo pozdější nebyli jisti, jak to vlastně s celou záležitostí dooprav-
dy bylo. Tím méně lze tyto otázky definitivně rozhodnout dnes. Nepochyb-
né však je, že situace po Eutharichově smrti byla příznivá jak úsilí někte-
rých příslušníků římské šlechty dosáhnout s pomoci Konstantinopole
změny poměrů, tak také eventuální snaze jejich osobních nepřátel odstra-
nit určité špičky římské společnosti tím, že proti nim u krále Theodericha
128
Mauzoleum Theodericha Velikého
v Ravenně a Theoderichův portrét
na zlaté medaili
129
bude vzbuzeno podezření. V každém případě se na sklonku Theodericho-
vy vlády (zemřel v r. 526) ukázalo, jak v praxi dosud málo pokročil proces,
který si přál a jejž všemožně podporoval – splývání románského a germán-
ského obyvatelstva jeho království v jednu společnost. Chyběl zde předpo-
klad, jenž se po mnohem delším vývoji, než jaký byl dopřán Theoderichově
státu, naplnil v jiných barbarských královstvích – především vizigótském
a franském: původní rozčlenění podle etnického principu muselo být pře-
konáno diferenciací sociální, rozdělením na vyšší a nižší společenskou
vrstvu, a k tomu docházelo na základě postupující feudalizace. V ostrogót-
ském království nebylo však na rozvinutí feudalizačních procesů dostatek
času. Blížil se jeho zánik, o němž současníci pochopitelně ještě nevěděli,
ale jehož se státnicky prozřetelný král Theoderich právem obával.
K obětem událostí posledních let Theoderichovy vlády bývá počítán
také papež Jan I. (523 – 526). Již jeho předchůdce Hormisdas (514 – 523)
reprezentoval snahy po smíření s východořímskou církví a tím také po po-
litickém konsensu s Byzancí. Katolický císař Iustinus (518 – 527) a hlavně
jeho synovec a adoptivní syn Petrus Sabbatius Iustinianus (císař v letech
527– 565) fakticky už od nástupu svého statečného, ale nevzdělaného strý-
ce vládnoucí v jeho jménu, církevní rozkol mezi římským Východem
a Západem na určitý čas odstranili a katolickou víru začali prosazovat i vůči
ariánským Germánům, kteří žili na území východořímské říše a sloužili
v její armádě. (Příkaz vyznávat ortodoxní náboženství platil v impériu už
od r. 380, ale jen pro římské občany. Barbaři byli konstantinopolským kon-
cilem, konaným r. 381, z jeho působnosti vyňati.) Arián Theoderich cítil
povinnost ujmout se souvěrců, žijících pod přímou východořímskou mocí,
a jako vyslance, který měl jeho požadavek svobody vyznání germánských
ariánů císaři tlumočit, zvolil právě papeže Jana.
Na první pohled by se mohlo zdát, že v tom byl ze strany krále už od po-
čátku lstivý záměr. Od papeže, ochránce ortodoxní víry, se jenom stěží
dalo očekávat, že toto poslání splní. Barbarští králové však vesměs rádi vy-
užívali katolických duchovních jako svých vyslanců v záležitostech míru
i války a Theoderich jako jediný z nich měl možnost využít i služeb samot-
ného papeže. Po návratu do Itálie byli členové Janova poselstva uvězněni.
Možná jen do oblasti později vytvořených legend patří mínění o tom, že se
do vězení dostal i papež sám. Řehoř Veliký tomu zřejmě věřil a dá se ostat-
ně připustit, že Theoderich, opuštěný téměř všemi svými zahraničními
spojenci a ohrožovaný Byzancí, zklamaný vládce, jenž se cítil být zrazen
130
těmi, které si předcházel a jež chtěl považovat za zcela rovné svým Gótům,
nemusel už mít k čistě jen rozumným a dobře vypočítaným státnickým
krokům dost síly.
V r. 526 umíral, aniž by se mu otázku další existence ostrogótského krá-
lovství podařilo vyřešit. Regentkou za mladého Atalaricha se stala jeho
dcera Amalaswintha. Patří k nejzajímavějším a nejsilnějším ženským po-
stavám doby velkého stěhování národů.
Ve vnitřní politice dodržovala Theoderichovu politickou závěb, žádající,
aby nový ostrogótský vládce žil v míru se senátem a lidem římským
i s konstantinopolskými císaři, a potomkům pronásledovaných římských
aristokratů navrátila jejich zkonfiskovaný majetek. Byla vzdělána tradič-
ním antickým způsobem a chtěla, aby stejného vzděláni dosáhl i její syn.
S tím ale nesouhlasili někteří představitelé vyšších gótských kruhů, kte-
rým připadalo, že královna příliš přeje Římanům, a proto vyvolali spor o vý-
chovu mladého krále. Domnívali se prý, že v něm strach z trestu učitelů
může ubíjet statečnost a výchovy nominálního vladaře se chtěli ujmout
sami. Pravý důvod spočíval jistě nejspíš ve snaze získat vliv na rozhodnutí,
jež byla chlapcovým jménem vydávána.
Amalaswintha reagovala způsobem pozoruhodně energickým. Pro pří-
pad ztroskotání své akce si dobře zabezpečila útěk pod ochranu císaře Ius-
tiniana, na jehož území dopravila také gótský královský poklad, a poté dala
tři nejnebezpečnější vůdce gótské opozice popravit. Byl mezi nimi i nejvyš-
ší velitel gótského vojska patricius Tuluin, na jehož místo bezprecedent-
ním rozhodnutím postavila Římana Liberia, jehož měl v oblibě už její otec
Theoderich.
V r. 534 zemřel i mladý Atalarich a jeho matka musila přijmout nového
mužského spoluvládce. Z rodu Amalů žil už jen jediný mužský člen, Theo-
dahad, syn Theoderichovy sestry Amalafridy. Byl velkostatkářem v sever-
ní Itálii a své původní vyloučení z nadějí na vládu kompenzoval hromadě-
ním dalšího bohatství, získáváním nové půdy, o kterou občas neomaleně
okrádal svoje sousedy. V tajné dohodě s ním se Amalaswintha pokusila za-
jistit si i nadále samostatné a neomezené rozhodování. Theodahad ale vy-
užil nenávisti, kterou vůči ní chovali příbuzní a přátelé tří zavražděných
gótských předáků, vyhnal ji z ravennského paláce a uvěznil na ostrově ve
Vulsinském (Bolsenském) jezeře v severní Itálii. Zde byla příbuznými Tu-
luina a dalších dvou popravených mužů gótské opozice zavražděna – udu-
šena horkou párou v lázni.
131
Byl tu však ještě císař Iustinianus, v oné době už rozhodnutý zlomit nad-
vládu barbarů nad římským Západem, jenž proto vítal všechny vhodné zá-
minky k válkám. Vražda jeho chráněnky a předcházející smrt jejího syna,
jemuž se byzantský císař stal adoptivním otcem, jak už se to mezi konstan-
tinopolskými panovníky a ostrogótskými králi stávalo tradicí, úmrtí, jež
Byzanc zbavovala závazků k východogótskému trůnu, mu takový důvod
poskytla. R. 535 začala mezi Byzancí a italskými Ostrogóty válka, kterou
nejpodrobněji popsal současník událostí a účastník některých válečných
operací v Itálii Prokopios.
Za doby jejího trvání se vystřídalo několik ostrogótských králů. Theoda-
hada, jenž ve vedení války zklamal, sesadilo shromáždění gótského vojska
a novým vládcem provolalo Vitigise, původně člena Theodahadovy osobní
stráže. Dědění nebo předávání královské moci v rodě Amalů bylo už ale
v ostrogótské společnosti vžito natolik, že pro Vitigise bylo po jeho zvole-
ní nanejvýš důležité postarat se o legitimizaci nově nabyté moci sňatkem
s Theoderichovou vnučkou Mataswinthou. Kvůli němu rezignoval i na
obranu Říma před Východořímany a tuto chybu se mu už nepodařilo na-
pravit. Nakonec i se svou manželkou upadl do byzantského zajetí. Po jeho
smrti se pak Mataswintha provdala za východořímského šlechtice jménem
Germanus, synovce císaře Iustiniana.
Po krátkém období vlády Hildebada a Eraricha (540 – 541), z nichž dru-
hý byl asi rugijského původu, nastoupil král, jehož jméno je opět poněkud
známější: Totila neboli Badwila. Jeho vojenské úspěchy nebyly zanedba-
telné a patřilo k nim i opětné získání města Říma. Historik Prokopios, pří-
tel byzantského vojevůdce Belisaria, jenž válku v Itálii zahájil a po léta
zkušeně vedl, se velmi zajímavým způsobem vyjadřuje o Totilově způso-
bu myšlení.
Křesbanská víra Ostrogótů byla v době jejich války s Iustinianem ještě
poměrně mladá a pravděpodobně bychom se příliš nedivili, kdyby vykazo-
vala silné stopy starých pohanských praktik. Polyteističtí Germáni si kupř.
byli zvyklí vybírat boha – ochránce, který jim za jejich oběti a přísliby měl
v boji poskytnout pomoc a vítězství. Zklamal-li jejich důvěru, ačkoliv oni
všechny předepsané oběti a jiné obřady vykonali, volil si válečník jiného
boha, o němž se domníval, že má víc moci a možností pomáhat. Totilu také
stíhaly různé nezdary a porážky. Přesto však neuvažoval o změně vyznání,
a vůbec už ne o záměně křesbanství za staré, původní náboženství. Může-
me-li se na Prokopiova svědectví i v tomto případě spolehnout, pochopili
132
Mince králů Theodahada a Totily (Badvily)
v té době již Ostrogóti odlišnost křesbanského náboženství od starých po-

lyteistických věr velmi dobře.
Křesbanství pro krále nebylo pouhým nástrojem, kterým lze ovlivňovat
Boží vůli tak, jako různými magickými praktikami. Totila dokázal uvažovat
v obecných morálních kategoriích dobra a zla, spravedlnosti či nesprave-
dlnosti, které toto náboženství vneslo i do barbarského světa.
Protože Theodahad byl prý více stvořen pro to, aby se obohacoval, než
pro spravedlivý boj, vzdálilo se od Ostrogótů na čas Boží slitování. „Není
totiž možné, aby zločinec a násilník získal v bojích slávu, vždyb válečné
štěstí se řídí vždy podle způsobu života každého,“ měl Totila podle 8. kapi-
toly III. knihy Prokopiovy Války s Góty, díla, které tu citujeme v překladu
Pavla Beneše, pronést v jedné své řeči k vojsku. Na jiném místě téže knihy
je podávána další Totilova řeč, obsahující rovněž následující slova: „Dřív si
Gótové méně cenili spravedlnosti než všeho ostatního a dopouštěli se ne-
pravostí mezi sebou i vůči římským poddaným; a to přimělo Boha, že se
postavil na stranu nepřátel… Pro Boha není těžké přenést dobro od jed-
něch k druhým… Říkám vám tedy, že musíte dbát spravedlnosti mezi
sebou i vůči poddaným. Je to totéž, jako bych řekl, že si uchováte věčné
štěstí.“
Bylo by samozřejmě možné, že Prokopios Totilovy řeči upravil, aby
z nich učinil nástroj mravního působení na čtenáře svých dějin. Podobně
133
jako vizigótský křesban Alarich v r. 410, i Totila ovšem po svém dobytí
Říma r. 546 dokázal z úcty ke křesbanskému náboženství zastavit vraždění
obyvatel, pro válečníky tehdejší doby jinak běžné, a zapověděl znásilňová-
ní žen. Pravděpodobně smíme tedy věřit alespoň ideám, když už ne přímo
formě, podobě Totilových řečí, a opět máme před sebou obraz velmi klad-
ných výsledků christianizace barbarů doby stěhování národů, doby, kdy
válka byla denní skutečností a běžným prostředkem získávání bohatství.
Totila nemyslel, že je snad dobré a zbožné činit všechno, co přináší pro-
spěch Gótům, bez ohledu na obecnou spravedlnost, jak to mohlo být a ta-
ké bylo pojímáno ve starších kmenových náboženstvích. Že existuje váleč-
né štěstí, jež se dědí v královských rodech a lze je udržet pomocí rituálů
a magických jednání. Rozhodující příčinou úspěchu nebo neúspěchu pro
něho bylo chování člověka.
Roku 552 Totila padl v bitvě u Taginae (dnešní Gualdo Tadino), která
skončila porážkou Ostrogótů a vleklou válku mezi nimi a Iustinianem
v podstatě rozhodla ve prospěch Byzance. To, co pak následovalo za Toti-
lova nástupce Teji a po jeho smrti v bitvě u tzv. Mléčné hory nedaleko Ve-
suvu (na přelomu r. 552/3), byl už jen epilog ostrogótských dějin. Ti
Ostrogótové, kteří se nechtěli vzdát, kladli po porážce u Mléčné hory sice
Iustinianovým vojskům odpor ještě až do r. 555, to však již nemohlo zabrá-
nit tomu, aby se císař opětně po dlouhé době – třebaže jenom na čas – ujal
neomezené vlády nad celou Itálií. Vyjádřením této skutečnosti byla tzv.
pragmatická sankce – což v tehdejší terminologii znamenalo obecně pro-
spěšné nařízení – vydaná v r. 554 a podřizující Itálii znova i tvrdému řím-
skému systému výběru daní. Historie ostrogótského státu skončila. Cas-
siodorus Senator, který byl po mnoho let věrným vysokým úředníkem
ostrogótských králů, odešel r. 538 do ústraní a r. 555 založil na svých po-
zemcích v jižní Itálii klášter Vivarium. Ten se stal jedním z nejvýznamněj-
ších církevních center, díky nimž byla antická vzdělanost uchována stře-
dověku. Mniši Cassiodorova kláštera měli uloženu povinnost opisovat díla
antických autorů a zakladatel sám po sobě zanechal spisy, které předsta-
vují významné příručky antické i křesbanské vzdělanosti, především tzv.
Institutiones divinarum et saecularum litterarum. Cassiodorus patřil k osob-
nostem, které mezi antikou a následujícími staletími vytvářely významné
duchovní mosty, stejně tak jako jeho méně šbastný současník Boëthius,
mající nesmírné zásluhy o rozvoj vzdělanosti středověku zejména tím, že
mu svými překlady, komentáři i vlastními filozofickými spisy zprostředko-
134
val Aristotelovu, platónskou i novoplatónskou filozofii. Jeho kniha O útěše
filozofie dosáhla ve středověku největšího počtu překladů do národních ja-
zyků hned po bibli.
Theoderichův stát zanikl tak brzy, protože vlastně nebyl svým vnitřním
sociálním vývojem dosud na úkoly, které před něj jeho zakladatel a tvůrce
postavil, připraven. Římané s Germány nemohli splynout v jednu společ-
nost, dokud se nevytvořily alespoň společné zájmy „nadnárodní“ řím-
skoprovinciální a germánské vyšší sociální vrstvy. Vývoj ostrogótského
království narazil ovšem také na sny císaře Iustiniana o obnovení skuteč-
né vlády konstantinopolských císařů i na římském Západě.
Mnoho pozornosti zakladateli ostrogótského státu Theoderichovi věno-
valo hrdinské básnictví. Nejznámější je asi jeho ohlas v Písni o Nibelunzích
vzniklé na území Rakouska okolo r. 1200, v níž vystupuje jako Diatrich
z Bernu ve staroseverské Eddě či v Sáze o Tidrikovi, pocházející ze
13. stol., ale připomenout lze i starohornoněmeckou Píseň o Hildebrando-
vi, vzniklou již v první třetině století devátého, kdy Theodericha vzpomíná
rovněž nejdelší dochovaný runový nápis ze švédského Röku, apod. Obliba
skladeb s theoderichovskou, lépe řečeno dietrichovskou tematikou, přetr-
vala několik staletí a projevila se i v českém písemnictví, kde se poprvé
s tímto námětovým okruhem setkáváme ve století čtrnáctém.
135
BOJOVNÉ ARIÁNSTVÍ
VANDALŮ
Pojmu vandalismus se užívá až od sklonku 18. století. Současníci velkého

stěhování národů ve východogermánském kmeni Vandalů hrubší a krutěj-
ší barbary, než byli ostatní, neviděli. Naopak: Byzantský historik doby Ius-
tiniana I. Prokopios je považoval za nejjemnější z barbarů, podobně jako
jeho pokračovatel Agathiás ve 2. polovině 6. stol. Franky. Jemnost Vanda-
lů spatřoval Prokopios ve vysokém stupni romanizace, jíž do 1. poloviny
6. stol. dosáhli. Bydleli ve villách bývalých římských vlastníků, denně se
koupali, na hostinách jedli vybraná jídla, oblékali se do hedvábí, dovážené-
ho ze Seriky (části dnešní Číny), rádi se zdobili zlatem, ale pořádali a na-
vštěvovali také hudební a divadelní představení nebo závody v hippodro-
mech (různé typy koňských dostihů), lovili pro zábavu apod. K jejich
špatné pověsti v historii přispěly zejména dvě skutečnosti: dobytí a pleně-
ní Říma v roce 455 a pronásledování římských katolíků v severní Africe
a na Sicílii.
Pravlast Vandalů bývá kladena na sever Jutského poloostrova a do jiho-
západního Švédska. Jejich první skutečně historická sídla však známe až
z oblasti východního Německa a z Polska. Nejpozději od rané doby řím-
ského císařství bylo jádro vandalského osídlení v dnešním Slezsku, jehož
latinský název – Silesia – je odvozen od jména vandalského kmene Silin-
gů. V této době patřili Vandalové zřejmě k širšímu kultovnímu společen-
ství kmenů, nazývanému společenství Lugiů, podobně jako se to může
předpokládat i o Gutonech. Na území Nahanarvalů se podle Tacita nachá-
zel posvátný háj, ve kterém tyto kmeny uctívaly božské blížence, podob-
né antickému Kastórovi a Polydeukovi, božstvo, jež Tacitus nazývá Alci
(Alces). Kromě božských dvojčat, jimž sloužil kněz v ženském oděvu (ten-
to Tacitův údaj svědčí o starobylosti daného kultu) je pro Vandaly dosvěd-
čeno i uctívání bohyně úrody, lásky a plodnosti Freyji; na zbraních,
nástrojích a nádobách se u nich setkáváme se sluneční a měsíční symbo-
likou.
136
Kromě Silingů patřili k Vandalům rovněž Hasdingové, z jejichž prostře-
dí pocházeli historičtí vandalští králové. Se jménem této větve vandalské-
ho etnika se v pramenech prvně setkáváme v 60. a 70. letech 2. století,
v době známých markomanských válek, jichž se Hasdingové, kteří útočili
z hranic Dácie, účastnili společně s Markomany, Kvády, Hermundury,
Langobardy a negermánskými sarmatskými Jazygy. Část bitev tohoto kon-
fliktu mezi barbary a římským impériem byla vybojována na území Moravy
a Slovenska a nejznámější památky na něj tu představují římské vojenské
stavby na katastru jihomoravského Mušova a nápis na skále trenčianské-
ho hradu, pocházející z let 179/80, jenž byl věnován císařům M. Aureliovi
a jeho synu Commodovi.
Po těchto válkách, v nichž Římané získali jedno z mnoha „sisyfovských“
vítězství nad barbary, jež měli v budoucnu porážet a jimiž měli být poráže-
ni stále až do zániku římské říše na Západě, žili Silingové ve Slezsku a Has-
dingové východně od horního a středního toku řeky Tisy.
V průběhu 3. i 4. stol. docházelo k bojům mezi Vandaly a Góty i mezi
Vandaly a římským impériem. Církevní otec Hieronymus (sv. Jeroným) ze
Stridónu jmenuje ve svém dopise z r. 395 Vandaly mezi barbary, kteří úto-
čili na široké dunajské frontě od přičernomořské provincie Malé Skythie
až po Pannonii. Všem barbarům, které uvádí, autor připisuje zajímání kně-
ží, znásilňování jeptišek, znesvěcování a boření kostelů, vyhazování ostat-
ků svatých mučedníků. Popisované chování svědčí o tom, že útočníci prav-
děpodobně ještě nebyli křesbany.
Okolo r. 400 byli Vandalové-Hasdingové ze svých sídel v oblasti dnešní-
ho Alföldu vypuzeni rozpínající se mocí Hunů a jejich spojenců. Při ústupu
směrem na západ se spojili s rovněž ustupujícími Svéby, svobodnými Ala-
ny a také se slezskými Silingy. R. 401 je plenění Vandalů pod vedením krá-
le Godegisela zaznamenáno v hornodunajské římské provincii Raetii,
r. 405 na území u řeky Neckaru. V posledním dni roku 406 se pak silám
Vandalů, Svébů a Alanů přes odpor, kladený franskými foederáty římské
říše, zdařilo překročit hraniční řeku Rýn, a to v blízkosti dnešní Mohuče.
Začal tak nejslavnější úsek jejich historie, trvající do 30. let 6. stol. Van-
dalové náleželi k etnikům, která se na vrcholu velkého stěhování národů
ocitla bez trvalejších sídel a bez hospodářského zázemí a jimž koneckonců
po jistou dobu nezbývalo nic jiného, než si obživu získávat násilím. Z pleně-
ní žili na území gallských provincií a na čas i v Hispánii, kam se spolu se
svými spojenci přesunuli r. 409. V překročení Pyrenejí, nepochybně vý-
137
znamné přírodní překážky, ležící mezi Gallií a Hispánií, jim tehdy pomocí
své soukromé armády, kterou složili z otroků, chtěli zabránit dva mladí vel-
kostatkáři Didymus a Verinianus. Uchvatitel císařské moci Constanti-
nus III. (407– 411) je ale podezíral, že se také chtějí zmocnit vlády a vyslal
proti nim s vojskem svého narychlo caesarem jmenovaného syna a původ-
ně mnicha Constanta. Oba odhodlaní obránci Hispánie ztratili život a bar-
baři, zvaní Honoriaci, kteří pak měli chránit pyrenejské průsmyky, nejen
své přikázáné stanoviště opustili, ale dokonce se k útočníkům přidali.
V Hispánii barbaři po dva roky jen sháněli kořist, ale r. 411 se bucto ná-
silím, nebo jako spojenci uzurpátora Maxima (409 – 411) a jeho magistra
militum Gerontia v západní části hispánské diecéze usídlili na půdě. Nej-
méně hospodářsky vyvinuté území, západní část tzv. Gallaecie na pobřeží
Atlantiku, tehdy připadlo Svébům. Vandalové se usadili ve východní části
Gallaecie a v Baetice, Alani v Lusitanii a provincii Carthaginiensis (nazva-
né podle města Carthago Nova). Podobně jako Slezsku zůstalo jméno po
kmeni Vandalů-Silingů, ve Španělsku je po Vandalech obecně možná po-
jmenována oblast Andalusia (z původního Vandalusia).
Římané se ovšem v této době s panstvím barbarů v Gallii nebo Hispánii
ještě spokojit nehodlali a po jisté konsolidaci svých vnitřních poměrů
a poté, co se znova smířili s Vizigóty, rozhodli se proti barbarům v Hispá-
nii využít právě sil západogótských foederátů. R. 416 byl jimi údajně bez
boje zajat vandalský vojevůdce Fredhal (Fredbal), kterého vizigótský král
Valia poslal k císaři Honoriovi (395 – 423). Hispánský církevní autor Pau-
lus Orosius píše, že v tomto roce nabídli Vandalové, Svébové a Alani Říma-
nům mír (tedy vlastně foederátní služby legitimnímu císaři Honoriovi),
což je vzhledem k nebezpečí, které pro ně římsko-gótská koalice předsta-
vovala, dosti pravděpodobné, a tvrdí taky, že barbaři v Hispánii vyměnili
meče za pluhy. Ve skutečnosti si však ani on trvalé soužití barbarů a pro-
vinciálů na římském území nepřál. R. 418 došlo k tak vážné porážce Van-
dalů-Silingů a Alanů Vizigóty, že poražené kmeny rezignovaly na svou
samostatnost a splynuly v jeden celek s Vandaly-Hasdingy. Téhož roku
propukly také boje mezi Vandaly a Svéby, do nichž Římané zasáhli na stra-
ně Svébů a o čtyři roky později pak proti Vandalům spolu s gótskými foe-
deráty vytáhl magister utriusque militiae Castinus. Gótové tehdy sice Ří-
many zradili, ale r. 427 je už opět nacházíme na římské straně fronty.
Ustavičný tlak Vizigótů a Římanů měl velký podíl na tom, že v květnu
429 Vandalové s Alany Hispánii opustili a přestěhovali se do západořímské
138
severní Afriky. Oni sami však jako důvod své invaze, jak víme z díla křes-
banského spisovatele Salviana z Massilie, uváděli, že se (pod vedením
krále Geisericha) do Afriky vypravili na příkaz Boží – aby zde totiž šířili
své ariánské vyznání, které pokládali za pravou víru, zatímco katolická víra
představovala v jejich očích kacířství. V dějinách Vandalů mělo ariánské
náboženství úlohu mnohem větší než u jiných germánských kmenů, které
je také přijaly a dlouho, nebo až do konce své historické existence, vyzná-
valy. Ohledně toho, kde a kdy konkrétně se Vandalové s tímto učením se-
známili, však mezi badateli dosud není jednoty.
První historik, který Vandaly mezi křesbany uvádí, je Paulus Orosius, je-
hož dílo bylo dokončeno r. 417/18. Do té doby mohli své ariánství, jak se
v literatuře předpokládá, převzít buc někdy před rokem 400 (a to Hasdin-
gové) od moesijských Malých Gótů, nebo po tomto datu působením vizi-
gótských ariánů, žijících na jih od Loiry. Vztahy mezi Vizigóty a Vandaly
byly však prakticky po celou dobu pobytu Vandalů v Hispánii nepřátelské
a – co je snad ještě důležitější – na Svéby, kteří i po r. 429 v Hispánii zůs-
tali, Vizigótové také dosti dlouho misijně nepůsobili, a první podobu své
křesbanské víry přejali tito Germáni kolem poloviny 5. stol. od domácích
katolíků. Pravděpodobnější je, že Vandalové římskou hranici překročili již
jako ariánští křesbané, třebaže podle svědectví sv. Jeronýma v Mohuči ne-
dbali práva církevního azylu.
Rokem 429 začínají dějiny vandalského státu v severní Africe. Jeho za-
kladatelem byl král Geiserich, podle historika Jordana prostřední postavy,
v důsledku pádu s koně kulhající, člověk málomluvný, hněvivý, toužící po
majetku a přepychu, podněcovatel svárů a nenávisti na tehdejší meziná-
rodní scéně. Dodejme k tomu, že to byl také dozajista inteligentní a bezo-
hledný muž, jeden z nejschopnějších diplomatů barbarského světa. Se
svým asi osmdesátitisícovým lidem se na lodích přeplavil přes Gibraltar-
skou úžinu, nazývanou tehdy Herculovy sloupy, a úspěšně se vylodil na po-
břeží nejzápadnější římské africké provincie Tingitany.
Nahlížíme-li do pramene zvaného Notitia dignitatum, odrážejícího na
Západě římské říše stav zhruba z první třetiny 5. stol., nabudeme dojmu,
že západořímské africké vojsko, podléhající velení comita Africae, bylo
dosti početné na to, aby Vandaly při vylocování dokázalo zastavit. Pra-
men však obráží spíše představu, jak by stav vojenských jednotek v jed-
notlivých oblastech impéria měl vypadat, než to, jaký ve skutečnosti byl.
A navíc Geiserich zvolil pro svou invazi nesmírně příhodnou dobu, kdy
139
Nejstarší portrét sv. Augustina
(Laterán, freska z doby okolo r. 600)
probíhal konflikt mezi velitelem sedmi západořímských afrických pro-

vincií Bonifatiem a vládou, sídlící v Ravenně. Příčinou tohoto konfliktu
byla zřejmě politika regentky Gally Placidie, která se obávala přílišného
narůstání vlivu silných osobností, jež by eventuálně mohly ohrozit pano-
vání jejího nezletilého syna, císaře Valentiniana III. Proto se vždycky sna-
žila probouzet mezi vynikajícími vojenskými veliteli své doby řevnivost,
nepřátelství, a tak pomocí jednoho držet na uzdě druhého nebo překazit
jeho kariéru. V tomto případě šlo o rivalitu mezi Bonifatiem a vrchním
velitelem západořímské armády Felikem.
140
Když se Bonifatius r. 427 z obavy o své postavení i život odmítl dostavit
ke dvoru, vyslala vláda proti němu jakožto vzbouřenci vojska a v západo-
římské Africe došlo k občanské válce. Na jejím území přitom též zároveň
plenili domorodí Maurové (Berbeři). R. 429 se dvůr a Bonifatius smířili,
Vandalové však přesto již v prvním roce po svém vylodění dobyli mnoha
měst a pokusili se získat i nejdůležitější západořímské město severní
Afriky Karthago, což se jim však ještě nezdařilo. V létě r. 430 se s Bonifa-
tiem utkali v poli, porazili jej a po 14 měsíců obléhali pak v Hippo Regiu,
biskupském sídle Aurelia Augustina (dnes Bôna v Tunisku).
Sv. Augustin napsal po vpádu Vandalů listy, v nichž napomínal duchovní,
aby neopouštěli svoje ohrožené obce, dokud by z nich neprchl všechen
ostatní lid, svěřený jejich péči. Germánští útočníci neměli v této první fázi
dobývání země ještě dost sil ani odvahy, aby začali s větším pronásledová-
ním představitelů katolické církve, a výzva tedy jistě souvisela i s úlohou,
již klérus v oněch dobách často vykonával: nahrazovat nedostatečně fungu-
jící pozdně římskou státní správu. Mnohdy to byla role velmi náročná, vy-
žadující nemalé osobní oběti. Biskup Augustinus sám zemřel r. 430 v oblé-
haném Hippo Regiu, když se při zaopatřování nemocných nakazil epidemií
moru, která tu propukla. Jeho srdce, vypůjčíme-li si tec vlastní Augustino-
va slova, spočinulo v Bohu, aby tento „Faust starověku“, jak bývá někdy na-
zýván, nalezl pravdu, kterou po celý svůj život neúnavně hledal. Zřejmě po
připlutí nových římských jednotek, vedených východořímským vojevůd-
cem Asparem, Vandalové obléhání Hippo Regiu zanechali. Obyvatelé toho
však využili k odchodu a barbaři se poté města zmocnili.
Victor, biskup z Vity (blízko dnešního Zaghouanu v Tunisku), který do-
bývání Afriky Vandaly nezažil, ale jako církevní historik je v době vlády
vandalského krále Hunericha (477– 484) popsal, líčí tyto germánské ariá-
ny jako pronásledovatele afrických katolíků již od samotného vstupu do
země. Většinou zde však např. při mučení duchovních nešlo o projev zášti
vůči katolickému náboženství, ale o to, aby prozradili, kde je ukryto církev-
ní zlato a stříbro.
R. 435 byli Římané nuceni uzavřít s Vandaly mírovou smlouvu, která
barbarům vydávala některé z afrických provincií do rukou, třebas for-
málně byla smlouvou spojeneckou. Chování Vandalů v prvních letech po
uzavření této dohody nejlépe líčí katolický autor Prosper Tiro. Geiserich
zahájil v oblastech, kde se Vandalové usídlili, politiku preference ariánské
církve, poslal odsud do vyhnanství několik biskupů, ačkoliv jako foederát
141
k tomu neměl žádné právo, a především se snažil zbavit katolíků svůj krá-
lovský dvůr. Čtyři úředníci římského původu, kteří s ním přišli z Hispánie,
byli roku 437 umučeni, protože odmítli přestoupit k ariánskému vyznání.
Dva roky po tomto svém projevu náboženské nesnášenlivosti Geise-
rich jen zcela účelovou, pro klid, potřebný k upevnění svého panství nad
dobytými územími, uzavřenou smlouvu s Římany porušil a tentokráte již
úspěšně dobyl Karthaga. Toto velkoměsto bylo důležitým přístavem, z ně-
hož odplouvaly lodi, zásobující obilím Itálii a Řím. Jeho dobytím získal
Geiserich nesmírnou strategickou výhodu. Uzavřením přístavu mohl kdy-
koli způsobit hlad mezi obyvatelstvem centra římské říše (stalo se tak
např. za císaře Avita, vládnoucího v letech 455 – 456), a proto se jeho po-
stavení začalo od pozice všech římských barbarských spojenců zásadně
lišit. Byl foederátem, jenž Římanům nikdy neposkytl žádnou vojenskou
pomoc, který libovolně a mnohdy krutě zacházel s římskými obyvateli na
území, jež ovládal a kde se cítil být pánem natolik svrchovaným, že zrušil
datování podle římských konsulů, jmenovaných císaři, a zavedl nové, po-
dle let vlastní vlády.
Jak tvrdí ve svém díle „O vládě Boží“ Salvianus, bylo Karthago ovšem
i jakýmsi hlavním městem církví vesměs příkře odsuzovaných radovánek,
reprezentovaných hospodami a nevěstinci, sídlem se zástupy prodejných
žen, ale i prodejných mužů, kteří se rádi převlékali do ženských šatů. Au-
tor v Geiserichově příchodu a úspěších spatřuje Boží trest za hříchy afric-
kých Římanů a chválí ho za to, že se mu neřesti z Karthaga podařilo od-
stranit. Salvianovy postoje vůči Geiserichovi jsou typickým vyjádřením
mínění křesbana, který sice nebyl dogmaticky vlažný, ale jemuž nesmírně
záleželo na morálním a sociálním rozměru křesbanství, jenž ve všech bar-
barských vpádech viděl jen nástroj nápravy římských křesbanů, a pro-
to snad i trochu bagatelizoval to, co se v Africe dělo, nebob sám žil v pro-
středí Vizigótů, ke katolickým Římanům tolerantních. Victor z Vity, který
napsal, že Vandalové nepřejí Římanům v podstatě ani sám holý život, pozi-
tivní stránky vandalské vlády neviděl, neuznával a v době, ve které žil, jak
o tom bude ještě dále řeč, je také sotva jen uznávat mohl.
Geiserich se moc Vandalů nad dobytými územími pokoušel upevnit tím,
že různými způsoby oslaboval vedoucí vrstvu domácí společnosti. Nejvíce
nepřátelství projevoval vůči karthaginským senátorům (příslušníkům
zdejší dědičné římské šlechty) a vůči duchovenstvu. Bohatí světští obyva-
telé Karthaga museli podle Victora z Vity odevzdat všechny své cenné vě-
142
ci a pak se „svobodně“ rozhodnout – bucto odejít z města, nebo se stát ot-
roky vandalských pánů.
Největší baziliky uvnitř i vně hradeb města (bazilika Restituta s ostatky
mučednic Perpetuy a Felicitaty, kostel zasvěcený mučedníku Cyprianovi,
apod.) Vandalové zabrali pro účely svých ariánských bohoslužeb; některé
kostely prý znesvětili přeměnou ve stáje. Kněží byli z kostelů předaných
ariánům vyháněni bez jakéhokoliv majetku. Biskup Quodvultdeus a další
početní klerikové byli z Geiserichova rozkazu naloženi na zpuchřelé lodi
a vysláni na moře. Až do r. 454 pak Karthago sice katolického biskupa ne-
mělo, ale Quodvultdeus a jeho nešbastní průvodci na moři nezahynuli – do-
pluli až do Neapole v italské Kampánii. Modernímu člověku může tento
Geiserichův skutek připadat velmi cynický, ale starogermánské právo zna-
lo vysazení do poškozené lodi jako druh božího soudu, ordálu – čehosi po-
dobného, jako bylo chození po rozžhaveném uhlí, zkouška vodou, souboj,
apod. Geiserich asi zkoušel sílu obou vyznání. Ale ani po výsledku, který
pravděpodobně nečekal, se ve svém ariánském přesvědčení zviklat nedal.
Cennější zkouškou pravého náboženství byla ostatně v očích barbarů
doby stěhování národů vítězství ve válkách, a Geiserich vítězil. Po dobytí
Karthaga se cítil být značně silný a následujícího roku zaútočil přes moře
směrem na sever. Napadl Sicílii, ale i sama Itálie se cítila velmi ohrožena.
Dne 24. července r. 440 byl vydán císařský edikt, který římským občanům
znova povoloval nosit zbraně, což jim bylo zakázáno v r. 364, za vlády císa-
řů Valentiniana a Valenta, a byli vyzýváni, aby „štít na štítě“ v případě po-
třeby bránili italská území a svoje majetky. Vláda hledala nové zdroje příj-
mů do státního rozpočtu a v letech 440 – 441 se pokusila zrušit nejprve
zvláštní, individuálně (tj. nikoli na základě obecně platných zákonů) udě-
lená, a pak již všechna existující privilegia v oblasti daní a dalších povin-
ností občana vůči státu, souvisejících s jeho majetkem. Geiserich ovšem
v této době naštěstí ještě do Itálie nepřiplul, i když si pro svůj nový útok
opět vybral velice příhodný čas. Hlavní síly římské armády se totiž teprve
přesunovaly z Gallie, kde byly ve 30. letech 5. stol. zaměstnány boji se
vzbouřenými spojenci Vizigóty.
Římanům nezbývalo, než aby pro ně svrchovaně nepříjemné dobytí Kar-
thaga, kde si Vandalové podle vzoru církevní organizace římské říše zřídili
také svůj ariánský patriarchát, schválili uzavřením nové mírové a spoje-
necké smlouvy, která byla podepsána r. 442. Geiserichův syn Hunerich se
při této příležitosti stal rukojmím na Valentinianově dvoře a žil zde zhruba
143
do r. 445; jak ale posléze ukázala jeho samostatná politika, lásce k Říma-
nům se tu přiliš nenaučil.
Vandalové si podle nové smlouvy ponechali nejúrodnější části západo-
římské severní Afriky, provincii Afriku Proconsularis s Karthagem, Byza-
cenu, Numidii, Abaritanu a Gaetulii. Tato území ovládali, ale sídla si zvoli-
li pouze v Africe Proconsularis, nazývané také Zeugitana, kde jejich muži
obdrželi do dědičného užívání příděly půdy, kterým se v pramenech říká
sortes Vandalorum. Největším velkostatkářem v zemi byl král.
V oblasti, kterou osídlili, se Vandalové chovali podobně jako v Kartha-
gu. Vyháněli odsud šlechtu a snažili se zlikvidovat jakýkoli vliv katolické
církve, jejíž bohoslužby zde byly zakázány. Mimo oblast vandalských sor-
tes se sice katolické mše slavit směly, ale biskupové odsud byli vypovídáni
např. za zmínky o biblických pronásledovatelích (Nabukadnézarovi, Holo-
fernovi, nebo prostě jen o faraónovi) a také za styky „se zámořím“, tedy
s italským duchovenstvem, a zejména s papeži. Na místa biskupů, kteří ze-
mřeli anebo byli posláni do vyhnanství, nebylo dovoleno vysvěcovat nové.
V Zeugitaně, tímto opatřením nejvíce postižené, zůstali tak od r. 458, kdy
tu byl zákaz vydán, do konce 80. let 5. stol. z původního počtu 164 bisku-
pů pouze tři.
Statkářům, vykázaným z Afriky Proconsularis, se císař Valentinia-
nus III. narychlo snažil zajistit půdu na jiných územích, např. v Mauretánii.
Obyčejní lidé, zejména kolóni a otroci, tu ovšem zůstávali. I vandalští páni
je totiž k obdělávání půdy, která jim připadla, potřebovali. Některé katolic-
ké otroky se Vandalové pokoušeli násilím obracet na ariánskou víru pomo-
cí druhého, ariánského křtu. Skupina otroků, poslaná za svou vytrvalost
v původní víře do pustiny k Maurům, začala však mezi těmito sousedy
svých pánů misijně působit, což Geisericha vedlo nejenom k usmrcení mi-
sionářů, ale i k dalším represím vůči katolíkům v sortes. Kněží byli nuceni
k vydání bohoslužebného náčiní a knih a pokud se zdráhali, byly jejich
kostely pleněny. Biskup Valerianus byl tehdy za neuposlechnutí králova
příkazu vyhnán ze své obce a nikdo mu nesměl poskytnou přístřeší ve
svém domě. Žil tedy na ulici pod širým nebem. Pokusy katolíků konat
např. o Velikonocích tajné bohoslužby se neobešly bez obětí na životech.
Přestup na ariánskou víru byl ceněn jako důkaz věrnosti králi.
R. 445 přišel na vandalské území, kde hledal jakýsi politický azyl, zeb bý-
valého velitele Afriky Bonifatia jménem Sebastianus. Jak jeho tchán, tak
i on byli císařovnou Gallou Placidií v letech 432 – 433 postupně dosazeni na
144
Oblečení vandalského jezdce
(podle mozaiky, nalezené na pahorku Burdž i Džadíd u Karthaga)
místo násilím úřadu zbaveného vrchního velitele západořímské armády,

v bojích s barbary neobyčejně úspěšného Aëtia. Geiserich Sebastiana při-
jal v roli jakéhosi poradce proti Římanům, ale jeho věrnost si chtěl pojistit
tím, že tohoto katolíka přiměje k přestupu na ariánskou víru.
Sebastianus si ovšem podle Victora z Vity dal v přítomnosti krále a jeho
dvorských úředníků i kněží přinést chléb a poté vysvětlil svůj postoj ke
králově nabídce následujícími slovy: „Aby byl tento chléb tak krásný, že je po-
kládán za vhodný k předložení na královském stole, muselo nejdřív být obilí
zbaveno plev a chléb, vyhněten z těsta, připraveného z bílé mouky, prošel vo-
dou, kterou ho skropili, a ohněm. … Budeš-li si však přát, pak nechE se stane,
jak navrhuju: Chléb aE je rozlámán na kousky, smíšen s vodou a pokropen,
a znova vložen do vyhřáté pece. Vyjde-li odsud lepší, než byl předtím, učiním,
k čemu mě ponoukáš.“ Král svou nelibost nevyjádřil hned, ale posléze pod
jinou záminkou dal Římana Sebastiana popravit.
145
Kromě případů podobného hrdinství se ovšem objevovaly i některé do-
brovolné přestupy k ariánskému vyznání – za sliby úřadů, bohatství, za
královu přízeň. U tvrdohlavých bylo ale jinak v této době tresty smrti spíš
vyhrožováno, než že by se k nim opravdu častěji přistupovalo. Ariáni ani
sám Geiserich si totiž nepřáli, aby katolické církvi s novými mučedníky
přibývalo věhlasu.
Ve 40. letech 5. stol. se vytvořily zárodky římskému impériu velmi ne-
bezpečné koalice mezi Vandaly a Vizigóty, která by říši sevřela ze západu
i od jihu. Geiserich tehdy získal pro svého syna Hunericha za manželku
vizigótskou princeznu, jménem nám neznámou dceru krále Theoderi-
cha I. Římané ovšem nalezli způsob, jak tuto koalici nejen rozbít, ale záro-
veň mezi Vandaly a Vizigóty zasít nepřátelství a nenávist. Geiserichovi byla
nabídnuta pro syna starší z dcer císaře Valentiniana Eudocia.
Příbuzenství i se slabým císařem slábnoucího impéria mělo ještě vždy
v očích tehdejších barbarů mnohem vyšší cenu než svazky s kterýmikoli
mocnými panovníky barbarských království. Ani Geiserich, přes všechno
svoje nepřátelství a okázalé pohrdání Římany, neodolal. Stávající synovy
manželky se ovšem nyní potřeboval zbavit. Obvinil ji tedy z pokusu jej otrá-
vit a zohavenou, zbavenou uší a nosu, ji poslal zpět k jejímu otci. Kleště,
které se svíraly okolo říše, povolily. A osud nevinného jedince měl i ve sta-
rověkých dějinách, jednalo-li se o vyšší zájem, malou cenu, stejně tak jako
se v případě dynastických sňatků příliš nehledělo na odlišnost nábožen-
ského vyznání manželů. Podle Priska a Jordana se Geiserich, mající z Vi-
zigótů oprávněné obavy, snažil k tažení proti nim získat hunského krále
Attilu. V době jeho výpravy do Gallie zůstali Vandalové neutrální; pokud by
však uvedení historikové měli pravdu a Geiserichova žádost a tím i původ-
ně asi očekávaná podpora z jeho strany byly jedním z důvodů, proč se Atti-
la r. 451 rozhodl táhnout nejprve proti římskému Západu, byly by popsané
události význačným svědectvím toho, jak ošidná mohla občas diplomatic-
ká hra Římanů s barbarským světem být.
Mezi lety 451 a 454 se mezinárodní situace naopak změnila ve prospěch
římského státu. Porážka hunské říše na Catalaunských polích a existence
silné koalice Římanů s Vizigóty, Burgundy a částí Franků, vedly i Vandaly
k mírnější politice, jejíž součástí byly též některé ústupky katolíkům, jako
například povolení volby nového biskupa v Hadrumetu r. 452 nebo 453
a vysvěcení Deogratia r. 454 v Karthagu. (Po jeho smrti r. 457 tu biskup
opět neúřadoval.)
146
21. nebo 22. září r. 454 byl však zavražděn Aëtius, poslední schopný vo-
jevůdce a ve skutečnosti i vládce západořímské říše, a mnohým barbarům
se opět otevřela za kořistí a půdou na území impéria snadnější cesta. Půl
roku po něm dospěl na konec své životní dráhy i císař Valentinianus III.
a s ním vymřela slavným Theodosiem I. založená theodosiovská dynastie.
Římský stát se ocitl na jedné ze svých osudových křižovatek.
Nový císař Petronius Maximus v této nelehké chvíli myslel ale spíš na
upevnění vlastní moci než na bezpečí státu a dceru císaře Valentiniana, ne-
věstu Geiserichova syna Hunericha Eudocii, se rozhodl zasnoubit se svým
synem Palladiem. Tato skutečnost, stejně tak jako fakt, že Geiserich pova-
žoval po smrti svých smluvních partnerů Aëtia a Valentiniana mírovou do-
hodu s Římany za neplatnou, vedly k tomu, že v roce 455 se Vandalové vy-
lodili v římském přístavu Portu, asi 25 km od Říma.
Petronius, který neviděl žádnou reálnou šanci město bránit, vyzval oby-
vatele k útěku z Říma a sám šel v podstatě příkladem. V očích Římanů byly
však úkoly obrany vlastně nejdůležitějším posláním panovníka tehdejší po-
hnuté doby a císař, prchající v přestrojení před válečným nebezpečím,
ztrácel před nimi nejen nárok na úctu, ale i na život. Rozezlený dav Petro-
nia Maxima zastavil, strhl z koně a rozsápané části jeho těla naházel do
řeky Tiberu. Tím se však nedalo zabránit Geiserichově úspěchu: jeho vo-
jáci vpadli do Říma a plenili zde po 14 dní. Jakýmsi symbolem doby, kdy
se někdejší slavní dobyvatelé Římané sami stávali obětmi jiných dobyvate-
lů, bylo odnesení sedmiramenného svícnu, toho, který je zobrazen na ví-
tězném oblouku císaře Tita jako část kořisti, získané Římany po potlačení
židovského povstání roku 70 n. l. v jeruzalémském chrámu. Mezi zajatci
byla z Říma odvedena i manželka Valentiniana III. císařovna Eudoxie
s oběma dcerami, z nichž starší byla pak konečně provdána za Hunericha,
a Aëtiův syn jménem Gaudentius.
Roku 457 dosadil vrchní velitel západořímské armády, Germán Riki-
mer, na císařský trůn energického Maioriana, jednoho z bývalých Aëtio-
vých důstojníků, k nimž ostatně patřil i sám uvedený barbarský magister
utriusque militiae a patricius, nový faktický pán západořímské říše. Maio-
rianus se v letech 460 – 461 pokusil o velmi riskantní vojenský podnik – ta-
žení proti Vandalům, záležitost nebezpečnou zejména tím, že centrum říše
bylo zámořskou výpravou zbaveno podstatné části své ochrany.
Geiserichovou lstí byla většina invazního římského locstva zničena oh-
něm v karthaginském přístavu a neúspěšný císař Maiorianus byl po svém
147
návratu všemocným Ricimerem podroben mučení a popraven. Nové proti-
vandalské tažení, zorganizované z východořímské Konstantinopole
r. 468 a podporované samostatným západořímským velitelem Dalmátie
Marcellinem, ztroskotalo pak hlavně na tom, že se východořímský vrchní
velitel Basiliskos, příbuzný konstantinopolského císaře Leonta, nechal
Vandaly podplatit. Hovoří o tom důvěryhodný historik Priskos z Pania.
Římský císař, jehož si může dovolit nechat mučit jeho „podřízený“ barbar-
ský vojevůdce, velitelé, kteří se nechají podplatit největším nepřítelem řím-
ského státu – to byly smutné znaky situace, v které se ve 2. polovině 5. sto-
letí kdysi světovládná římská říše nacházela. Tažení proti Vandalům se
přitom důkladně připravovalo, bylo shromážděno zhruba stotisícové po-
zemní vojsko a válečná flotila o tisíci stu lodích.
R 472, kdy svému ariánskému manželu Hunerichovi uprchla dcera Va-
lentiniana III. Eudocia, se s Geiserichovým přispěním na římský trůn do-
stal císař Olybrius, který byl švagrem jeho syna Hunericha. Po příteli Vizi-
gótů Avitovi to byl už druhý úspěšný kandidát, jemuž k vládě na římském
Západě pomohli Germáni, a po něm (r. 473) se díky přízni burgundského
Gundobada stal císařem Glycerius. Přes všechno tehdejší vměšování do
vnitřních římských záležitostí se ovšem králové barbarských států neodvá-
žili sáhnout po císařském diadému sami. A ještě dlouho poté, co ovládli
římský Západ, nadále stáli o tituly římských patriciů, magistrů utriusque
militiae, císařových adoptivních synů i o příjmení, které v pozdní antice
označovalo císařovy věrné a znělo Flavius. Sláva římské říše přežila vlast-
ně pád tohoto státu paradoxně právě v barbarech.
Císař Zénón, který nastoupil r. 474, uzavřel s Geiserichem prostřednic-
tvím svého patricia Severa takzvaný věčný mír. Dosáhl povolení katolic-
kých bohoslužeb v Karthagu, král zdarma vrátil římské zajatce, patřící krá-
lovské rodině, a ostatní, kteří při dělení kořisti připadli jednotlivým
vandalským válečníkům, dovolil vykoupit. Císař zase uznal všechny van-
dalské výboje a jejich panství v bývalé západořímské severní Africe, na
Sicílii, Sardinii, Korsice, Baleárách a Pithyúsách. Victor z Vity říká, že
zmírnění Geiserichova postoje vůči církví bylo dosaženo Zenone principe
supplicante – tedy na císařovy prosby. Byzantský historik Malchus tvrdí,
že na Geisericha velmi působila vyslancova ušlechtilost a skromnost (na
rozdíl od vojevůdce Basiliska prý odmítl královy peníze a dary). Ani jeden
ani druhý náš zpravodaj ovšem nepíše, že by Geiserich byl ke svým ústup-
kům donucen. Východořímský historik Theofanés Homologétés, který žil
148
v letech 752 – 818, nazýval Geisericha réx gés kai thalassés – králem pevni-
ny i moře. Jeho svědectví je vzhledem k době Geiserichova života pocho-
pitelně pozdní; vypovídá však o pověsti, jíž odvážný vandalský panovník
mezi potomky požíval.
Roku 477, zhruba rok poté, co germánský náčelník Odoaker sesadil
posledního západořímského císaře Romula Augustula, Geiserich zemřel.
Zanechal po sobě mj. nástupnický řád, nazývaný seniorát, který určoval, že
se novým panovníkem má stát vždy nejstarší příslušník vandalského králov-
ského rodu. V roce 477 jím byl Geiserichův vlastní syn Hunerich (477– 484).
Tak jako císař Diocletianus (284 – 305) bývá považován za největšího
pronásledovatele křesbanů mezi vladaři římského impéria, Hunerich byl
největším nepřítelem katolíků ve světě barbarských států doby velkého
stěhování národů.
V prvních letech jeho vlády se tento rys jeho politiky ještě neprojevil.
R. 481 na žádost císaře Zénóna a dcery Valentiniana III. Placidie Mladší do-
volil, aby si karthaginští katolíci znova zvolili svého biskupa, jímž se stal
významný katolický teolog Eugenius, a zrušil zákaz katolických bohoslu-
žeb na Vandaly osídlených územích.
Ačkoliv africká církev byla pod nadvládou Vandalů chudá, zahájil Euge-
nius velkolepou charitativní činnost, v níž ariánský klérus viděl nepříjem-
nou konkurenci, a podle stížností ariánského karthaginského biskupa Cy-
roly nebránil také ve vstupu do katolických kostelů mužům a ženám
„v barbarském oděvu“, který ovšem nenosili jen Vandalové, ale i římští
úředníci v královských službách. Pokud byl někdo z obyvatel přistižen, že
v barbarském oděvu do katolického kostela vešel, byl okamžitě potrestán
skalpováním (decapillatio). Vandalům a postupně i všem královským úřed-
níkům římskoprovinciálního původu se tak mělo bránit v možnosti prakti-
kovat katolické náboženství.
Na počátku své vlády se Hunerich staral o to, aby proti ustanovením
Geiserichova seniorátu zajistil nástupnictví pro svého syna Hildericha,
ohrožované nároky dětí Hilderichova strýce Theodericha. Likvidoval neje-
nom svoje příbuzné a příslušníky služebné vandalské šlechty, kteří s poru-
šením Geiserichovy politické závěti pravděpodobně nesouhlasili, ale krutě
zakročil také proti některým ariánským kněžím, jež dal upálit nebo před-
hodit dravé zvěři. Úředníka, který vyhledal azyl v ariánském kostele, se
sice neodvážil dát zabít, ale odsoudil jej k těžké práci a pravidelnému bití.
V takové situaci si nemohl dovolit popudit proti sobě ještě katolickou cír-
149
kev; ostatně možnosti chovat se k africkým katolíkům, vydaným do jeho
rukou, laskavěji anebo méně tolerantně chtěl využít i jako prostředku k ná-
tlaku na konstantinopolskou vládu, kterou žádal o svobodu vyznání pro
všechny svoje souvěrce, žijící na východořímských územích. Jakmile ale
zničením vnitřních politických nepřátel upevnil pozice ve vlastním králov-
ství a když se také nesetkal s kladným ohlasem své mezinárodní proarián-
ské politiky, změnil se jeho postoj vůči římskému katolickému obyvatel-
stvu Afriky přímo drasticky.
Nejprve nařídil přestup na ariánskou víru všem katolíkům, kteří dosud
pracovali v královských úřadech. Neuposlechnutí bylo trestáno nejenom
ztrátou úřadu, ale i vyhnanstvím na Sicílii nebo Sardinii, ostrovy, které se
pod vandalským panstvím nacházely od doby neúspěšné Basiliskovy vý-
pravy. Lze-li věřit číselnému údaji Victora z Vity, téměř pět tisíc afrických
katolíků muselo roku 483 odejít do ještě mnohem krušnějšího vyhnanství,
do pustin na hranicích provincie Byzaceny, ovládaných kočovnými Maury.
Jejich hromadná cesta do vyhnanství, jejímž svědectvím jsou i archeologic-
ky objevené zbytky kapličky vyhnanců, byla spojena s velkým utrpením.
K jídlu jim Vandalové např. poskytli jen syrové obilí, které neměli možnost
nikde semlít, a po určitou dobu byli drženi stěsnáni v prostoru, který zda-
leka neodpovídal takovému množství, takže neměli ani možnost vzdálit se
za intimními potřebami. Toho, kdo nemohl chodit, přikázali prý Vandalo-
vé Maurům na provaze smýkat po zemi, při čemž tito lidé postupně umíra-
li krutou smrtí.
V květnu r. 483 vydal Hunerich edikt, jímž přikázal všem katolickým
biskupům, aby se s ariánskými kněžími 1. února následujícího roku
v Karthagu sešli k teologické disputaci, při níž měli buc dokázat pravost
své víry z Písma svatého, nebo ji na základě usnesení koncilů z Arimina
a Seleukeie (r. 359), na kterých bylo schváleno poloariánské dogma, pro-
klít. Semiarianismus byl sice vyznáním, které mělo být jakýmsi kompromi-
sem mezi ariánstvím a ortodoxií, ale ani ve 4. století smíření mezi zastánci
těchto věroučných směrů posloužit nedokázal. Protože Hunerichovou sna-
hou bylo přesvědčit, že katolíky potlačuje jako prokázané a usvědčené ka-
cíře, nezakázal jim prozatím ještě obsazovat uprázdněné biskupské stolce,
ale ve prospěch státní pokladny zabavoval majetek zemřelých biskupů
a kdo chtěl nastoupit na jejich místo, musel do této pokladny odevzdat 500
solidů, což byla částka skutečně dosti vysoká. V římské říši by za ni jeden
člověk mohl žít zhruba sto let.
150
Victor z Vity, který je nejdůležitějším zpravodajem o osudech africké
církve v době Hunerichovy vlády, popisuje královo jednání jako nesmírně
zchytralé a kruté zároveň. Některé Hunerichovy akce nás dodnes udivují
svou promyšleností a jiné sadismem, který je stěží možno vysvětlit jen jeho
snahou o politický prospěch, ba ani pouhým náboženským fanatismem,
třebaže – podobně jako jeho otec Geiserich – mluvil o afrických územích,
obývaných Vandaly, jako o oblastech, které jim postoupil Bůh. Někteří his-
torikové se domnívají, že král musel být vlastně psychopat.
Teologický rozhovor v Karthagu, který Hunerich nařídil, měl nepo-
chybně už od samého počátku jiné cíle než nalezení věroučné pravdy, kte-
rou se katolická strana snažila dokázat pomocí biskupem Eugeniem vypra-
covaného díla, nazvaného Liber fidei catholicae. Hunerich zakázal, aby se
jednání zúčastnili biskupové ze zámoří, nepodléhající vandalskému pan-
ství, především římský biskup, třebas domácí klerikové tvrdili, že jim sa-
motným nepřísluší rozhodovat o otázkách víry (ty totiž mohl upravovat
pouze ekumenický koncil). Zato velmi brzy po zahájení rozhovorů, které
se ariánská strana stále pokoušela mařit, aby jejich ztroskotání mohlo být
svedeno na její protivníky, využil nepřítomnosti biskupů v jejich církevních
obcích, a 7. února dal uzavřít naprosto všechny katolické kostely ve svém
království. Podle oficiální verze měly zůstat uzavřeny tak dlouho, dokud by
nedošlo k pokračování věroučné disputace. Majetek těchto kostelů byl
však hned předán ariánům.
Hunerich nebo jeho ariánští úředníci či kněží v podstatě mistrně ovláda-
li umění falešné propagandy a manipulace veřejným míněním. Pravděpo-
dobně věděli, že soupeře bude koneckonců nutno likvidovat násilím, ale
užití tohoto násilí mělo být v očích veřejnosti oprávněno tím, že katolíci ne-
využili možnosti dokázat pravost své víry a tím pádem ji tedy zřejmě ani
prokázat nemohli.
Dne 24. února r. 484 byl vydán edikt, jímž byla na území ovládaném
Vandaly zakázána veškerá činnost katolické církve a všem zdejším katolí-
kům se přikazovalo, aby do 1. června téhož roku přestoupili k ariánskému
(vlastně poloariánskému) vyznání. Znění příslušné královy vyhlášky najde-
me v díle Victora z Vity Historia persecutionis Africanae provinciae tempo-
ribus Geiserici et Hunerici regum Vandalorum. Je jistě zajímavé, že v něm
zapřisáhlý nepřítel Římanů Hunerich těm, kteří neposlechnou, pohrozil
sankcemi, jež proti kacířům stanovili římští císařové. Vlastní zákoník pro
vandalské království ovšem neexistoval a norem obyčejového práva van-
151
dalského kmene se zřejmě účinněji použít nedalo, i když to jednou Geise-
rich – v už uvedeném případě zpuchřelých lodí – také zkusil.
O politickou podporu katolických biskupů se po 24. únoru Hunerich
ucházel už pouze naoko, aby tak mohl dokonat svou lest. Postavil před ně
ještě naposledy možnost návratu do úřadů, a to jako katolických, nikoli na
ariánství obrácených duchovních pastýřů, konkrétně pod podmínkou, že
odpřisáhnou souhlas s bezprostředním nástupnictvím jeho syna a také to,
že žádný z nich nebude udržovat styky s římskou říší.
Shromáždění biskupové nehlasovali jednotně, ale ab už zvolili souhlas či
nesouhlas s královým přáním, skončili podobně. Ti, kteří neodpřisáhli,
putovali do vyhnanství na Korsiku, kde museli kácet dřevo na stavbu van-
dalských lodí. Proti těm, kteří přísahali, bylo pak využito evangelijního zá-
kazu přísahy, byli přeměněni v závislé zemědělce (kolóny) a posláni obdě-
lávat pole do blízkosti svých bývalých biskupských sídel.
Vrcholná fáze pronásledování kněží i laiků začala ovšem po stanoveném
datu 1. června, kdy již v zemi mělo existovat jen jedno, a to ariánské nábo-
ženství. Křesbanská literatura zná z této doby i mučedníky, mezi nimiž byli
muži, ženy i děti. Najdeme v ní například jméno bývalého králova oblíben-
ce Victoriana z Hadrumeta, který odolal lákání, že ho Hunerich bude pova-
žovat za prvního mezi všemi, a stal se mučedníkem, nebo křesbanky Dio-
nysie, která zahynula i se svým ještě nedospělým synem. Do jednotlivých
obcí byli vysíláni ariánští biskupové, kteří se měli postarat o konverze je-
jich obyvatelstva. Victor z Vity, Prokopios z Kaisareie i Řehoř z Toursu
(autoři 5.– 6. stol. n. l.) vyprávějí v této souvislosti o tzv. zázraku z Tipasy.
Ve městě, které leželo v provincii Mauretania Caesarensis, byl ustano-
ven biskupem bývalý sekretář ariánského patriarchy Cyroly. Větší část pří-
slušníků zdejší křesbanské obce tehdy prý před ním uprchla do Hispánie
a ti, kteří zůstali, nejenže nekonvertovali k ariánskému vyznání, ale v jed-
nom ze soukromých domů se dokonce odvážili konat katolickou mši. Král,
který se o tom dověděl, jim všem dal vytrhat jazyky a useknout pravé ruce.
Zázrak měl, jak se všichni tři uvedení autoři shodují, spočívat v tom, že tito
lidé i bez jazyka nadále mluvili. Jeden z nich – subdiákon jménem Repara-
tus – měl později jako svědek tohoto zázraku žít na dvoře východořímské-
ho císaře Zénóna.
Zásahu tohoto panovníka se ovšem Hunerich příliš neobával, nebob dal
mučit katolíky v Karthagu přímo před očima jeho vyslance Urania, který
sem přišel s úkolem je chránit.
152
Značně nesympatickou roli sehrával v době Hunerichova pronásledová-

ní mnohdy ariánský vandalský klérus. Užíval k obracení katolíků násilných
křtů nebo křtů uskutečněných ve spánku a v jeho řadách byli i takoví jako
biskup Antonius, kteří neváhali sáhnout i k mučení a usmrcení zatvrzelého
katolíka: karthaginského biskupa Eugenia prý kupříkladu v době, kdy už
byl bezmocným, ochrnutým člověkem, zahubil litím octu do hrdla.
Pocity pronásledovaných duchovních shrnuje spis, jímž se na krále Hu-
nericha obrátil jeden z afrických biskupů, jménem Habetdeum. Ptá se ho
v něm, proč že se ještě Vandalové zabývají lidmi už vyhnanými a proč s ni-
mi denně bojují. Vzali jim majetek, kostely, vlast i domovy. Jen holá duše
jim zůstala, a i tu se ještě snaží spoutat. „Jestliže se to, co vyznáváte, nazývá
vírou,“ táže se potom dál, „proč vyznavače pravé víry trýzníte takovým pro-
následováním? Co je vám do našeho vyhnanství, co je vám do nuzných na
tomto světě, jejichž život vždy spočívá v Kristu?“
Kláštery i s jejich obyvateli hodlal Hunerich podle pramene Umučení
sedmi mnichů (Passio septem monachorum) prý darovat Maurům, dopo-
sud v převážné většině pohanským. Obchodovat směl na území Vandalů,
bohatém na obilí, olivy, víno a další pro kupce jisté atraktivní zboží, jen ten,
kdo mohl ukázat potvrzení o ariánském křtu.
Podle našeho hlavního zpravodaje o době krále Hunericha, Victora
z Vity, přišlo jako znamení Božího hněvu na jeho království sucho, neúro-
da, hlad a mor. Některá lidnatá africká sídliště zcela zanikla, lidé se pokou-
šeli prodávat své děti do otroctví, aby se u bohatých alespoň najedly, ale
pro všeobecnou nouzi nenacházeli kupce.
V prosinci r. 484 Hunerich zemřel a na trůně jej vystřídal jeho synovec
Gunthamund. Máme-li Hunerichovu politiku pokud možno objektivně
zhodnotit, je třeba říci, že do převažující koncepce vandalských představ
o řízení jejich afrického státu v podstatě zapadala. Vandalští králové se vět-
šinou snažili udržovat rozdíl mezi vládnoucí vrstvou barbarů a podrobe-
ným původním římskoprovinciálním obyvatelstvem, jednat s ním jako se
zřetelně nerovnoprávnou složkou království. V jejich státě dost citelně chy-
bělo to, co např. na územích ovládaných Vizigóty anebo Franky posléze
mělo tak pozitivní vliv na upevnění celého státu a královské vlády: dobrá
a oboustranně výhodná spolupráce mezi králi a vyššími progresívními kru-
hy římské společnosti. Africká římská šlechta na Vandaly osídleném úze-
mí nejenom neudržela svoje ekonomické a sociální pozice, byla dokonce
z krajů, kde mohla žít vedle Vandalů, vyháněna. Chudší vrstvy polosvobod-
153
Stříbrná mince s portrétem krále
Gunthamunda
ného obyvatelstva anebo otroci při tom ovšem nezískávali svobodu; tak
jako dříve pracovali pro římské, namáhali se nyní pro vandalské pány. (Co
se týče osudu velkonájemců statků, nemusel být vždy s osudem vlastníků
půdy totožný.)
Vandalové se stejně jako jiní barbaři téže doby nemohli bez římské po-
moci obejít v ústřední ani místní správě svého afrického státu, jejich králo-
vé nespolupracovali pouze s vandalskými úředníky, ale ty římské nutili
změnit jejich náboženské přesvědčení a vzdát se vlastně i části svých os-
tatních tradic, např. když do královského paláce mohli vejít jen ve vandal-
ském oděvu.
Nejvýznamnějším úředníkem vandalského královského dvora byl prea-
positus regni, jenž byl, pokud je známo, králem dosazován pouze z Germá-
nů. Hlavními představiteli místní vandalské správy byli millenarii (před-
stavení tisícovky vandalských mužů), Římany osídlené oblasti až na Sicílii,
Sardinii a Korsiku, jejichž společným místodržícím byl vždy Vandal, si po-
držely někdejší římskou správu. I ta však podléhala vandalskému králi.
Náboženský rozdíl a snaha odstranit jej ve prospěch početně mnohem
slabší, ale jednoznačně privilegované barbarské části obyvatel státu pro-
hlubovaly izolovanost Vandalů v zemi, již chtěli ovládat, a posilovaly napě-
tí, které se vytvářelo mezi nimi a východořímskou říší. Vandalové se sice,
jak píše Prokopios, dosti silně romanizovali, ale i když např. obsadili luxus-
154
ní římské villy (z kterých vyhnali původní majitele), nadále zůstávali cizo-
rodým, vůči většině lidu svého království nepřátelským prvkem, dobyvate-
li, kteří Římanům zabrali půdu, vypudili je z jejich domovů nebo je donuti-
li pro sebe pracovat a platit daně a dávky, přitom se ale v podstatě
nesnažili, aby pod vládou jednoho krále existovala i skutečně jednotná, tře-
bas majetkově a sociálně rozrůzněná společnost, spojená také jinými pou-
ty než osobou panovníka, vandalskou vojenskou převahou a násilím. Byli
pro ně barbary jiného náboženství, které nebylo možno tolerovat už proto,
že vystupovalo stejně agresívně a nadřazeně jako vandalští bojovníci.
Hunerichův postup v oblasti náboženské politiky, třebaže takové řešení
existujícího věroučného protikladu sahalo hluboko do citů, svědomí a vů-
bec nejužšího soukromí většiny poddaných království, nebyl v dějinách
germánských barbarských států sám o sobě ojedinělý; podobné řešení
zvolil i vizigótský Leuvigild. Ojedinělá byla jen krutost a bezohlednost,
s níž byla změna víry od římských katolíků vyžadována. Nenávist početně
převažujících Římanů nemohla tenké vrstvě vandalských okupantů prospí-
vat. A Hunerichův nástupce Gunthamund (484 – 496) si to pravděpodob-
ně uvědomil.
K nutnosti hledat nové způsoby soužití s římskými poddanými v oné
době zřejmě významně přispíval i stále nebezpečnější tlak maurských
kmenů z jihu. Vůči východořímské říši zůstával totiž Gunthamund stejně
tak nepřátelský jako jeho předchůdce – básníka Dracontia např. obžaloval
z velezrady a dal s celou rodinou uvěznit za to, že jednou ze svých skladeb
oslavil byzantského císaře, i když ho v básni vůbec nikde nejmenoval. Na-
vzdory tomu ale r. 487 povolal nazpět z vyhnanství karthaginského bisku-
pa Eugenia a spolu s ním zřejmě i většinu dalších vypovězených katolíků.
Roku 488, jak víme, vyslal císař Zénón do Itálie proti jejímu germánské-
mu vládci Odoakerovi svého ostrogótského spojence Theodericha Veliké-
ho. Ten ovšem r. 493 založil v této zemi nový barbarský ariánský stát, jen
málo na vůli a na postojích Konstantinopole závislý. Mezinárodní pozice
ariánství se tím vlastně upevnily, zatímco katolická církev jako celek byla
oslabena první vážnou roztržkou, která roku 488 propukla mezi Konstanti-
nopolí a Západem. Přesto v desátém roce své vlády Gunthamund povolil
návrat všem dosud zbývajícím náboženským exulantům a nechal znova
otevřít katolické kostely. Královu politiku, třebaže byla docela jiná než za
Hunericha, opět podporovaly i špičky ariánského duchovenstva, zřejmě na
základě germánské tradice, že král je významným náboženským činite-
155
Stříbrná mince s portrétem krále
Hildericha
lem, zodpovědným za blaho své země. Ariánský biskup z hlavního města

vandalského státu Karthaga nabídl za utrpěná příkoří významnému kato-
lickému ideologu oné doby Fulgentiovi z města Ruspe a opatu Felikovi ze
Sicky pokání.
V letech 496 – 523 pokračoval ve snahách sjednotit víru ve vandalském
africkém království nový panovník Thrasamund. Byl jedním z nejvzděla-
nějších králů období velkého stěhování národů a podle toho vypadaly také
jeho státnické kroky. Panoval v době největšího rozkvětu ostrogótského
státu s centrem v Itálii, jehož panovník Theoderich Veliký se snažil s ostat-
ními germánskými královstvími úzce spolupracovat a Thrasamundovi dal
kolem r. 500 za manželku svou sestru Amalafridu.
Vůči africkým katolíkům se Thrasamund nechoval jako lstivý a krvelač-
ný nepřítel, třebaže podle jeho mínění, zachovaného v díle už zde jmeno-
vaného biskupa Fulgentia z Ruspe, byli katolíci „nepřátelé Boha“. Chtěl
a dovedl o víře diskutovat, nechyběly mu teologické vědomosti a katolíky
získával k přestupu na ariánství spíše dary, poctami a úřady než zastrašo-
váním a násilím. Konverzi se jim pokoušel, podobně jako vizigótský Leovi-
gild, usnadnit také zrušením nutnosti druhého křtu. V historii však získal
pověst pronásledovatele, protože se i on alespoň pozvolna snažil ničit vy-
spělou organizaci katolické církve, na místa zesnulých biskupů nedovolo-
val vysvěcovat jiné a někteří duchovní též za něj museli do vyhnanství.
156
Když např. v Byzaceně r. 508 došlo k nedovolené volbě biskupa, byli od-
sud všichni církevní hodnostáři vypovězeni na Sardínii. I Fulgentius, kte-
rého r. 515 král povolal z vyhnanství proto, aby s ním mohl vést věroučné
disputace, byl o dva roky později znova vyhnancem, údajně z toho důvodu,
že v Karthagu úspěšně propagoval katolickou víru a získal pro ni i některé
ariánské kněze. Ani za vzdělaného a poměrně mírného panovníka, vlád-
noucího v době, kdy byl jeho stát alespoň v zahraničně politickém ohledu
celkem bezpečný, nebylo tedy možno svobodně a veřejně hlásat ideologii,
vůči níž zůstával nepřátelským. Něco jiného byla zřejmě v králových očích
jakási akademická diskuse, vedená mezi ním a Fulgentiem skutečně bez
překážek a bez jakékoli újmy pro biskupovo postavení a osobu, jinak se dí-
val na úspěšnou snahu přesvědčit týmiž argumenty ariánské kněze, opory
své církve.
V době Thrasamundovy smrti bylo již na mezinárodním politickém je-
višti mnohé změněno. V Konstantinopoli se svým strýcem císařem Iusti-
nem vládl ortodoxní a ctižádostivý Iustinianus I., který se jako poslední
z římských panovníků pokusil posléze obnovit císařskou vládu nad barba-
ry obsazeným Západem římské říše, a od r. 518/19 neexistovalo už mezi
Západem a Konstantinopolí církevní schizma. V Gallii sílilo katolické krá-
lovství Franků, pro ortodoxii se zásluhou krále Sigismunda (sv. Zikmun-
da) rozhodli Burgundi, doposud ariánským Vizigótům vyrostl v království
Franků mocný soupeř a ostrogótský Theoderich zápasil po smrti manžela
své dcery Amalaswinthy s problémem nástupnictví ve svém státě. Za těch-
to poměrů nastoupil na vandalský trůn syn pronásledovatele Hunericha
a dcery Valentiniana III. Eudocie Hilderich (523 – 530).
Tento napůl Vandal a napůl Říman, jenž dobře poznal život v Konstan-
tinopoli, se vlády ujal už jako poměrně starý muž (asi v 66 letech). Vlast-
nosti svého otce naštěstí nezdědil. Hned od počátku vystupoval jako přítel
byzantské vlády a na jeho mincích se objevoval portrét císaře Iustina I.
V intencích současné byzantské politiky se také choval nepřátelsky
k Ostrogótům a vdovu po svém předchůdci Amalafridu dal zavřít do věze-
ní, kde zemřela.
Podle kronikáře Victora Tonnenensa musel Thrasamundovi, který si
přál, aby pokračovalo jeho úsilí sjednotit zemi pod praporem ariánské víry,
odpřisáhnout, že po svém nástupu na trůn nebude podporovat katolickou
církev – a tuto přísahu dodržel. Svá opatření ve prospěch této církve vyhlá-
sil předtím, než se oficiálně ujal moci. Povolal katolické biskupy z vyhnan-
157
ství, vrátil jim kostely a dovolil též znova obsadit prázdné biskupské stolce.
R. 523 nastoupil nový karthaginský biskup (jménem Bonifatius) a konala
se první povolená synoda ortodoxního duchovenstva provincie Byzaceny,
roku 525 potom v Karthagu shromáždění katolických duchovních z celé
vandalské Afriky.
Z pohledu dnešního historika nový král určitě nevolil špatnou politiku.
Miska vah raně středověkého náboženského vývoje se tehdy jednoznačně
začala klonit na stranu ortodoxie a byzantská říše byla pod vedením Iusti-
na a Iustiniana silným a dobře konsolidovaným státem.
Nedořešenou historickou otázkou je poměr tzv. donatistů, příslušníků

křesbanského hnutí, které v severní Africe existovalo od 4. stol., k vandal-
ským dobyvatelům. Donatisté si přáli větší církevní svobodu a nezávislost
na jakékoli světské moci. Je sice možné, že ve Vandalech zpočátku mohli
vidět vhodnou oporu proti tlaku římského státu, který je prohlásil za here-
tiky a vydal proti nim zákony, ale jen sotva by si delší dobu mohli myslet,
že právě Vandalové jsou těmi pravými ochránci církevních svobod a samo-
statnosti, nebo snad nezištnými osvoboditeli chudých, jejichž zájmy se
snažila prosazovat radikální odnož donatistického hnutí, tzv. circumcel-
liones.
Donatismus vznikl jako reakce na důsledky pronásledování křesbanů ze
strany římského impéria, a to persekuce, vyhlášené edikty císaře Diocleti-
ana. Spojoval stoupence karthaginského biskupa Donata, kteří žádali
tvrdší postup vůči těm, kdo v době velkého pronásledování vydali proná-
sledovatelům knihy Písma svatého. Za pravé pokračování církve mučední-
ků donatisté označovali jen svoje společenství (které za synů Constantina
Velikého skutečně mělo své nové mučedníky) a zásadně odmítali jakékoli
zásahy státu do církevních záležitostí. (Proslulý je výrok biskupa Donata
Quid imperatori cum ecclesia – zhruba: Jakým právem má císař co mluvit do
církevních záležitostí?) Jako heretikové byli tito křesbané poprvé odsouze-
ni již r. 314 na synodě v jihogallském městě Arelate (Arles), kterou svolal
císař Constantinus Veliký, a velmi tvrdě proti nim bojoval sv. Augustin. Ko-
lem r. 360 měli donatisté v západořímské Africe (pravděpodobně kromě
Karthaga) většinu. Koncem 4. století a hlavně pak po teologické disputaci
s katolíky r. 411 (kde se sešlo 284 donatistických a 286 katolických bisku-
pů) a po vydání nových protidonatistických zákonů říše r. 412 začal však
tento směr upadat a k jeho oživení došlo teprve v 6. století – tedy nikoli
158
v souvislosti s oslabením katolické církve za největších vandalských pro-
následovatelů.
Přesto, že ve snaze omezit světské zásahy do církevních záležitostí byli
donatisté představiteli úsilí o jakýsi separatismus římských afrických úze-
mí, o tom, že by v nich barbaři našli významnější spojence, lze na základě
výpovědí písemných pramenů pochybovat. Zklamání donatistů z římské po-
litiky mohlo snad způsobit jistou pasivitu části obyvatel západořímské Afri-
ky v době vandalské invaze, která jim toto území pomohla dobýt. Vandalo-
vé sami však mezi africkými křesbany, jak se zdá, nijak nerozlišovali.
Někteří z donatistů se ostatně za éry jejich nadvlády stali i mučedníky, stej-
ně tak jako jejich za katolické uznávaní spolutrpitelé. A katolíci naopak
nebyli prosti snah o uchování co největší samostatnosti africké církve s me-
tropolitou v Karthagu v čele. I na koncilu v r. 525, po smutných zkušenos-
tech s vandalskou perzekucí, byly opakovány starší kánony, zakazující af-
rickým duchovním odvolávat se „za moře“, tj. především k papeži. Kněz,
který by se toho odvážil, byl v bývalé západořímské Africe exkomunikován.
Obtížným problémem dějin vandalského státu zůstává dále i to, jaký byl
podíl Alanů, Sarmatů, kteří do Afriky přišli společně s Vandaly, na politi-
ce i náboženském vývoji tohoto království. Geiserich i všichni jeho nástup-
ci nesli titul rex Vandalorum et Alanorum, což ukazuje, že Alani na rozdíl
od Římanů představovali plnoprávnou složku obyvatelstva vandalského
státu. Dochované historické prameny se jim však bohužel nijak konkrétně
nevěnují, píší jen o Vandalech, tak jako např. v době vrcholu moci hunské
říše bývají všechna etnika, která tento kmenový svaz tvořila, zahrnuta pod
pojem Hunů. Nemáme tedy ani možnost zjistit, zda Alani vytrvali ve svém
starém polyteistickém náboženství, kde zřejmě hlavním božstvem byl bůh
války, uctívaný v podobě do země zabodnutého meče, nebo tak jako Van-
dalové vyznávali ariánské křesbanství, což by odpovídalo dobové snaze
o sjednocení víry krále a jeho lidu. Král Goar, jenž se od oné části alanské-
ho etnika, která spojila svůj osud s Vandaly, odtrhl a stal se spojencem
Římanů, a jehož známe jako vůdce Alanů usídlených posléze Aëtiem na
půdě západní Gallie, byl kolem r 441 podle Gallské kroniky idolorum mi-
nister, tedy ctitel pohanských bohů. Mezi Alany ve východořímských služ-
bách však k přijímání křesbanství docházelo.
Skupina Alanů spojených s Vandaly až na jediný odraz v titulu vandal-
ských králů po r. 429 zmizela z historie. To však byl osud nejedné velké
skupiny účastníků převratné doby stěhování národů.
159
Vláda probyzantského Hildericha přinesla katolické církvi ale i římské-
mu obyvatelstvu vandalského státu léta klidu. Porovnáme-li vývoj vandal-
ského království s jinými barbarskými státy období mezi antikou a středo-
věkem, byla právě cesta, již nastoupil tento polobarbar a poloříman,
správná, mohla vandalský stát upevnit, ovšem privilegovaní barbarští
válečníci asi dost těžko snášeli představu, že by se měli s podrobenými
provinciály postupně ocitnout na stejné úrovni. Proto využili toho, že
Hilderich nedosáhl úspěchu v bojích s Maury, stále víc ohrožujícími
vandalské království, a sáhli k dlouho již nepraktikovanému postupu, upo-
mínajícímu na doby předstátního rodového zřízení: shromáždění barbar-
ských bojovníků, v němž zřejmě nechyběli ani Alanové, Hildericha sesadi-
lo a novým králem bez ohledu na zásady Geiserichova seniorátu zvolilo
Gelimera (530 – 533/4).
V případě dosazení Gelimera se projevila jakási „vandalská národní stra-
na“, podobně jako v ostrogótských dějinách v době vystoupení zdejší ger-
mánské šlechty proti příliš prořímské Theoderichově dceři Amalaswintě.
Jako představitel této složky obyvatelstva obnovil Gelimer někdejší proti-
katolickou politiku, otevřený konflikt s císařem Iustinianem si však nepřál.
Proto jej požádal o uznání zákonnosti svého panování, která v očích Van-
dalů nevzbuzovala zřejmě žádné pochybnosti. Císař však se svržením pří-
tele Byzance Hildericha samozřejmě nesouhlasil, a také – podobně jako
o něco později v případě Ostrogótů – byla pro něho změna na vandalském
trůně vítanou záminku k tomu, aby Vandalům vyhlásil válku a pokusil se
stále ještě poměrně bohatá severoafrická území, z nichž Byzanc ve skuteč-
nosti ovládala jen Egypt, znova získat. Nejpodrobněji popsal válku Byzan-
ce s Vandaly historik Prokopios. Jejím výsledkem bylo, že na přelomu let
533/4 vandalský africký stát zanikl.
Král Gelimer byl zajat, a třebaže pro příslušnost k ariánům nemohl být
císařem Iustinianem povýšen do nejvyššího, senátorského stavu, své vy-
znání nezměnil. Nejednal tedy již podle starých germánských představ, na
jejichž základě by náboženství, které mu nepomohlo v boji, mohl považo-
vat za neosvědčivší se a měl by právo zvolit si jiné, účinnější, což v daném
případě jistě bylo vyznání vítězného císaře. Věřil v jediného Boha i v to, že
zvolil správný způsob jeho uctívání. O takovémto postoji ostatně svědčí
i některé jiné momenty z období vandalsko-byzantské války.
Po ztrátě Karthaga si Gelimer podle Prokopia svému bratru Tzatzonovi
stěžoval na neštěstí, které prý na Vandaly seslal cábel. Tito Germáni neby-
160
li pravděpodobně tak jako Ostrogóti ochotni vysvětlit si své porážky podle
teorie o hříchu a následném trestu, ale měli je za dílo satana. Lze z toho
soudit, že v pravosti víry viděli větší záruku zdaru než v etice. Z tohoto hle-
diska je lépe vysvětlitelný i fanatismus Vandalů a bojovnost jejich ariánství,
jehož šíření bylo už v době Geiserichově jejich politickým programem,
ospravedlňujícím expanzi. Král Gelimer se podle Prokopia domníval, že
Boha neurazil žádným svým slovem ani činem a byl tedy přesvědčen
i o správnosti svých protikatolických postojů. Vandalové na rozdíl od Gótů
kladli důraz spíše na bohulibé vyznání než chování.
Jejich ariánství mělo též nadkmenový a nadnárodní charakter. Snažili se
pomoci ariánům, žijícím ve východořímské říši, a doufali v pomoc arián-
ských souvěrců, kteří za války s Iustinianem bojovali v byzantském vojsku;
ti však po dobu bojových akcí zachovali věrnost císaři.
Teprve po válce, kdy už tomu nebránila politika vandalských králů, za-
čalo mezi Římany a Vandaly větší sbližování. Byla uzavírána vzájemná
manželství, vandalské ženy podněcovaly své římské manžele, vojáky vítěz-
ného východořímského vojska, aby neplatili daně z půdy, která kdysi pat-
řila jejich vandalským otcům a mužům.
V roce 535, když císař Iustinianus zakázal ariánským kněžím konat bo-
hoslužby, křty a všechny ostatní církevní obřady, uzavřel ariánské kostely
a nutil ariány vrátit katolické církvi všechny jí dříve zabavené budovy i li-
turgické potřeby, podařilo se vandalským kněžím ariány z římského voj-
ska konečně podnítit k povstání. To se spojilo se vzpourou římských vojá-
ků, nespokojených s životními podmínkami, jichž se jim v Africe, kterou
pro císaře dobyli, dostalo, a přidali se k němu také Vandalové, kteří dezer-
tovali z armády, vyslané proti Peršanům, do níž je císař Iustinianus po
svém vítězství nad vandalským královstvím zařadil.
Vzpoura, jež nabyla velmi vážných rozměrů, byla však r. 539 potlačena,
stejně tak jako odpor jednotlivých rozptýlených skupin Vandalů, trvající až
do r. 546, a na tom, že dějiny vandalského státu definitivně skončily, už
tyto okolnosti nezměnily nic.
Jeho vládcové v Africe v naprosté většině prováděli nedobrou politiku,
jež stát uměle rozdělovala, oslabovala a nedokázala vytvořit jednotnou spo-
lečnost, která by jako celek mohla mít prospěch z rozkvětu království. (Pří-
liš vysoká hradba, bránící vzniku takové společnosti, přitom mezi Vandaly
a Římany asi neexistovala. Podle již vzpomenutého básníka Dracontia na-
příklad mladí Vandalové – pravděpodobně příslušníci vyšších vrstev – a af-
161
ričtí Římané společně navštěvovali stejné školy.) Ani ve velmi citlivé
oblasti náboženské vandalští králové většinou nevyužívali toho, co křesba-
ny spojuje, ale chybně a s tragickými důsledky pro celé vandalské králov-
ství hledali pro stát oporu právě v tom, co je rozdělovalo.
Jedním z nejcennějších poučení z nedlouhé historie vandalského státu
je pak jistě i poznatek, jak přílišné zdůrazňování věroučné a obřadní strán-
ky křesbanství, spojené s odsouváním významu jeho morálky a jeho obec-
ných, nikoho z lidských bytostí nevyjímajících požadavků lásky, mohlo
vést k téměř neuvěřitelným krutostem, které přispěly k tomu, že dnes sice
většina současníků jen sotva ví, kdo doopravdy Vandalové byli, zato však
dobře zná hanlivý pojem vandalismus.
162
SVÉBOVÉ
Svébové, kteří provázeli Vandaly, představují větší část Kvádů, usídlených

na bývalém československém území. Menší část, která zůstala ve svých
původních sídlech, tu žila ještě ve 2. polovině 5. stol., kdy tito Kvádové by-
li podrobeni Langobardy. Hispánští Svébové, žijící od r. 411 v hospodářsky
málo vyspělé Gallaecii, r. 429 s Vandaly do Afriky neodešli a římské oby-
vatelstvo bylo dál vystaveno jejich plenění. Na počátku 30. let 5. stol. pod
vedením krále Hermericha (419 – 438) sháněli kořist v Lusitanii a snažili
se dobýt některých opevněných římských měst Gallaecie.
Katolický biskup Hydatius se r. 431 vypravil s žádostí o pomoc k voje-
vůdci Aëtiovi, který do Hispánie vyslal jednat o mír a obnovení spojenecké
smlouvy se Svéby svého podřízeného velitele Censoria. Sám ale s vojskem
na pomoc Hispanořímanům přijít nemohl, jednak pro boje, vedené proti
Burgundům, středorýnským Frankům a také bagaudům v Aremorice, jed-
nak proto, že brzy po vítězství nad Franky byl na základě rozhodnutí císa-
řovny Gally Placidie, která se cítila být ohrožena jeho rostoucím vlivem,
své funkce na čas zbaven.
Po Paulu Orosiovi, historikovi, jehož dějiny sahají jen do r. 417, popiso-
val dění v Hispánii právě Hydatius, narozený kolem r. 394, jehož dílo kon-
čí rokem 468. Byl současníkem událostí, které zachycuje, ovšem jeho
stručné kronikářské záznamy nedovolují blíže poznat ani fungování svéb-
ské společnosti, ani způsoby soužití mezi Svéby a Římany. Po dosti dlou-
hou dobu šlo ovšem nepochybně o styky převahou nepřátelské.
Po vzpomenutém králi Hermerichovi vládl od r. 438 jeho syn Rechila,
jehož vojenská činnost byla velmi úspěšná. U řeky Singillia se mu podaři-
lo porazit jistého Andevota, jenž byl pravděpodobně spíše vůdcem Vanda-
lů, kteří neodešli s většinou svého kmene, než římským vojenským velite-
lem; získal velké množství jeho zlata a stříbra, pocházejícího nejspíše
rovněž z hispánské kořisti. Dobyl též známých hispánských měst Emerity
(dnešní Merida), a Hispaly (Sevilla), moc Svébů se mu podařilo rozšířit
163
z Gallaecie do provincií Baetiky a Carthaginiensis v jižní a střední Hispá-
nii. Římané, vedení magistrem militum Vitem, se r. 446 i s pomocí Vizigó-
tů tato území jen marně pokoušeli získat zpět.
R. 448 jej vystřídal jeho rovněž velmi bojovný syn Rechiarius (448 –
– 456), který vpadl do západně od Gallaecie ležícího Baskicka, plenil okolí
Caesaraugusty (dnešní Zaragoza) v provincii Tarraconensis a r. 449 zde
dobyl Ilerdy (Lérida), odkud odvedl početné zajatce, vše zřejmě s přispě-
ním Gótů, kteří se nyní pro změnu angažovali na straně široko po Hispánii
se rozbíhajících svébských kořistníků.
R. 455 se římským císařem stal Eparchius Avitus, jemuž k trůnu pomo-
hli právě Vizigóti. Nejprve byl provolán ve hlavním městě jejich království
Tolose (Toulouse) a teprve pak v Arelate (Arles), sídelním městě Gallské
praefektury. Po dohodě s Avitem vrátili Svébové, jejichž král byl od r. 449
zetěm Avitova příznivce Theodericha II., Římanům provincii Carthaginien-
sis, ale zhruba o rok později už znova plenili na tomto hispánském území
i v oblasti severohispánské provincie Tarraconensis.
Spojenectví Gótů s „jejich“ císařem Avitem a jistě i obava z rostoucí
moci Svébů vedly k tomu, že bez ohledu na příbuzenské svazky Theode-
rich II. ve srozuměni s Římany a s pomocí Burgundů r. 455/6 Svéby pora-
zil a zmocnil se hlavního města jejich království Bracary (Braga), při jehož
plenění došlo i k vylupování katolických kostelů. Hydatius komentoval
skončení války slovy: regnum destructum et finitum est Suevorum. Tak ka-
tastrofální však výsledky konfliktu nakonec nebyly. Část Svébů se dostala
do vizigótského područí, ale část jich ustoupila na nejzazší severozápad
Gallaecie, kde si uchovali nezávislost.
Rechiarius však není znám jen jako král, který po řadě úspěšných vojen-
ských akcí podlehl svému tchánovi, na jehož příkaz byl také zabit. Vešel
do dějin rovněž tím, že se oficiálně přihlásil ke katolickému křes!anství.
Už Orosius kolem r. 417 jmenuje sice Svéby mezi křesbany, kteří na úze-
mí římské říše přicházejí do kostelů; tento autor však, jak již víme, nemívá
na mysli jen konverze celých kmenů, ale i barbarských jednotlivců, kteří
se často stávali křesbany, když žili rozptýleni mezi římským obyvatelstvem
nebo jednotlivě či v malých oddílech vstupovali do římského vojska.
Současník Rechiaria Hydatius píše, že tento svébský král byl katolíkem
již při svém nástupu na trůn, tedy nejméně od r. 448. Byl by tak prvním
prameny spolehlivě doloženým germánským králem, který se – nepochyb-
ně pod vlivem domácího hispanořímského obyvatelstva a dosti dlouho
164
před Merovejcem Chlodvíkem – přihlásil k ortodoxnímu vyznání. Přece
však jenom málo z těch, kdo znají Chlodvíkovo jméno, ví také o existenci
tohoto barbarského panovníka v oblasti na španělském pobřeží Atlantiku.
Je tomu tak jistě proto, že dějiny hispánských Svébů neměly pro historii
Evropy zdaleka takový význam jako dějiny Franků, ale i proto, že (podob-
ně jako tomu bylo u Burgundů) byla raná katolická konverze Svébů jen ča-
sově ohraničenou epizodou.
Podrobeným Svébům dosadil Theoderich II. namísto Rechiaria do čela
svého klienta, tedy muže na sobě závislého, jenž se jmenoval Agiulfus
(Afrivulf) a pocházel z germánského kmene Varnů. Ten ale nečekaně brzy
přestal plnit jeho vůli a za pomoci Svébů se r. 457 pokusil docílit nezávi-
slosti. Byl poté Vizigóty poražen a zabit.
Nezávisle žijící část svébského etnika si zvolila krále Maldrase, jenž
r. 457 obsadil Olisipo (psáno také Olisippo, nynější hlavní město Portugal-
ska Lisabon), ležící v tehdejší římské provincii Lusitanii. Když r. 460 Mal-
dras zemřel, pokračoval jeho syn Remismund sice ve výbojích, ale musel
se přitom obávat jiného ambiciózního svébského vladaře a svého konku-
renta Frumaria, který se mj. proslavil tím, že v Aquae Flaviae (nyní Cha-
ves) zajal biskupa Hydatia (který byl ovšem po třech měsících propuštěn).
Remismund hledal proti Frumariovi spojence ve Vizigótech, ale i tak se
mu všechny Svéby pod vlastní vládou podařilo sjednotit až po soupeřově
smrti, tedy r. 464 nebo 465. Vliv jeho spojenectví s Theoderichem II., na je-
hož dvoře nejspíše po určitou dobu žil, se projevil zásadní změnou v nábo-
ženském životě Svébů, kteří bez ohledu na vítězství koalice ariánských Vi-
zigótů a Burgundů r. 455/6 oficiálně zřejmě doposud vytrvávali v katolické
víře. Nyní se jejich království stalo ariánským a Remismund nechal na
svém území působil misionáře Ajaka, který k novému vyznání pomáhal
převádět svébský lid.
Remismundovo rozhodnutí můžeme pokládat za akt vděčnosti za vizi-
gótskou podporu, ale i za krok politicky promyšlený. Stejnou víru jako
mocní Vizigóti v té době vyznávali i Burgundové, Frankové byli ještě poha-
ny a římská moc v Gallii upadala.
V r. 466 vyslal nový vizigótský král Eurich poselstva se žádostí o přátel-
ství a spojenectví k Vandalům i ke Svébům, ale Římané vznik této trojkoa-
lice zmařili. Zájmy Svébů a Vizigótů, kteří pronikali do „jejich“ Hispánie, se
ostatně brzy opět musely střetnout a stalo se tak po novém svébském ple-
nění r. 467. V následujícím roce je Gótové napadli válkou, kterou Hydatius
165
považoval za velmi krutou. Ariánského vyznání se ovšem Svébové z nepřá-
telství k Vizigótům tenkráte nevzdali.
Zhruba od r. 473 byla Hispánie až na území Svébů v Gallaecii a v části Lu-
sitanie a na oblast Basků (Vascones) pod vizigótskou mocí. Teprve od 90. let
5. stol. docházelo však pod zvýšeným tlakem Franků k většímu usidlování
Vizigótů na půdě bývalé Hispánské diecéze a počátkem 6. stol., po porážce
Alaricha II. u Vouillé, se sem vizigótský stát ve své naprosté většině přesu-
nul docela. Tím se Gótové samozřejmě stali ještě nepříjemnějšími sousedy
svébského království nežli dříve. V Gallii zároveň vzrostla moc katolických
Franků a také další vývoj zahraničně politické situace byl nepříznivý právě
ariánským Germánům: ve 30. letech 6. stol. padlo vandalské království,
v 50. letech pak Byzantincům podlehli Ostrogóti. S postupujícím vývojem
jistě sílil též vliv domácího katolického obyvatelstva na Svéby, třebaže pro-
růstání obou společností oproti vyspělejším barbarským státům zůstávalo
slabé. Výsledkem působení všech těchto činitelů bylo, že v 50. a 60. letech
6. stol., za vlády krále Chararicha nebo Theodomira (někteří badatelé je
považují za identické), měla mezi Svéby poměrně rychlý úspěch katolická
misie známého biskupa a posléze arcibiskupa Martina z Bracary. Podce-
ňovat ovšem jistě nelze ani výmluvnost samotného misionáře, milujícího
římského filozofa Seneku a stoickou filozofii vůbec, a majícího svůj další
vzor ve velkém kazateli Caesariovi z Arles, stejně tak jako přitažlivost řím-
ských vzorů pro barbary obecně. Martin z Bracary podle vlastního svědec-
tví o jednotě katolické víry na svébském území nepochyboval.
Svébský král Miro (570 – 583) se pak pokusil navázat spojenectví s ka-
tolickými Franky a vizigótský panovník Leovigild, který se takovým jedná-
ním oprávněně cítil ohrožen, ho r. 576 porazil. Katolictví v té době ovšem
získávalo na významu i ve vizigótském státě a v době povstání Leovigildo-
va syna Hermenigilda král Miro povstalce podporoval. Znamenalo to jeho
další porážku a v r. 585, za vlády králů Audeky a Malaricha, se svébské
území stalo pevnou součástí vizigótského království
Známý III. toledský koncil z r. 589 považuje Svéby v Gallaecii za ariány.
Není jistě možné, že by účastníci koncilu, mezi nimiž byli i biskupové ze
svébského území, přehlédli druhou katolickou etapu v dějinách těchto
Germánů, tím méně, že se v době boje mezi Leovigildem a Hermenigildem
výrazně projevila i v politické sféře. Druhý kánon III. koncilu v Toledu na-
řizuje pronášet ve všech hispánských a gallaecijských kostelech katolické
vyznání víry, jeho akta nesou podpisy na ortodoxní víru obrácených, dříve
ariánských svébských biskupů, a také kronika Jana z Biclara praví, že vizi-
166
gótský král Rekkared povolal k jednotě a míru katolické církve celý národ
Gótů a Svébů.
Zatímco tedy Martin z Bracary nedlouho předtím svébskou církev pova-
žoval za jednotnou a katolickou, byla účastníky III. koncilu v Toledu na-
opak pokládána za ariánskou. Biskupové na tomto koncilu shromáždění
dvakráte zdůraznili, že následují víru svého krále Rekkareda. Lze tedy
předpokládat, že i náboženství Svébů by jimi mělo být posuzováno podle
víry králů, jež za posledních svébských vladařů – Chararicha nebo Theo-
domira a Mirona – byla katolická.
Na základě všech těchto okolností lze říci, že po r. 585 musel ze strany
Vizigótů proběhnout úspěšný pokus o převedení Svébů na tehdy oficiální
ariánskou víru gótského království. V r. 589 tak za nepříliš dlouhé období
necelých 150 let (zhruba od r. 448) došlo již k páté změně vyznání svéb-
ského etnika – nejprve k nahrazení polyteismu křesbanstvím a pak k po-
měrně rychlému střídání v rámci dvou křesbanských směrů. Přitom pouze
čtvrtou proměnu, následující po r. 585, je možno považovat za vynucenou
násilím gótských vítězů.
Vysvětlení takovéto náboženské nestálosti může být pouze hypotetické,
nebob žádný dobový pramen se nad ní vlastně nepozastavil. Šlo by je hledat
např. v přežívajících zvyklostech rodové společnosti těchto Germánů, kte-
ré vyžadovaly, aby se lid i král účastnili těchže obřadů. A sami svébští krá-
lové v Hispánii se asi rozhodovali na základě toho, které vyznání podle je-
jich mínění mělo větší sílu a větší pravost, přičemž pravost víry hodnotili –
tak jako mnoho jiných germánských králů doby stěhování národů – podle
pozemských úspěchů (např. Vizigóti vítězili a prosazovali se také ve svéb-
ské vnitřní politice nejprve jako ariáni, posléze Svébům panovali jako kato-
líci), takže nám jejich postoje mohou snad někdy připadat jako čistě poli-
tické, ačkoli mají v oné době nezbytný nábožensko-politický charakter.
Nejvíce udivující je ovšem to, že se nad změnami jejich vyznání skutečně
nezamýšlí ani jeden z dochovaných antických nebo raně středověkých cír-
kevních pramenů. Současníci byli zřejmě na to, že Germáni, alespoň ve
většině a ve vnějškovém výkonu obřadů, poměrně ochotně následují víru
svých králů, zvyklí. Lze v tom spatřovat jeden z důkazů význačné role, již
germánské království na přechodu mezi antikou a středověkem hrálo,
role, které se podrobně budeme věnovat v popise Franků.
Svébský stát v Hispánii patřil k méně rozvinutým barbarským králov-
stvím, a ačkoli tu existovala dědičná královská moc a králové užívali honos-
ných titulů gloriosissimus rex a dominus („přeslavný král“ a „pán“), nedošlo
167
tady k sepsání žádného barbarského zákoníku. Svébové po celou dobu uží-
vali nepsaného obyčejového práva, jehož stopy bylo v severním Portugal-
sku možno zjistit ještě po roce 800. Kromě slabé ekonomické rozvinutosti
území, jež obsadili, dlouho trvajícího nepřátelského poměru k původnímu
římskému obyvatelstvu, který do značné míry plynul právě z chudoby jejich
teritoria, a jisté nutnosti doplňovat si obživu i akumulovat bohatství pleně-
ním, a dále kromě nebezpečného sousedství Vizigótů se na málo progresív-
ním vývoji Svébů podílelo také to, že jich v Hispánii žil jenom nevelký po-
čet – podle R. Günthera a A. R. Korsunského okolo 30 tisíc.
K vnitřnímu vývoji svébského království nemáme ovšem bohužel dosta-
tek výmluvných pramenů. Sporné je už to, jak se Svébové v Hispánii usadi-
li, ale vzhledem k jejich malému počtu nelze předpokládat, že by tu mohli žít
jen z plenění a násilného vybírání dávek od početně vysoko převažujících
Hispanořímanů, takže je možno sdílet názor, vyslovený významným histori-
kem germánských kmenů doby stěhování národů L. Schmidtem, že si r. 411
v Hispánii s původním obyvatelstvem rozdělili půdu. Tomu by odpovídalo ta-
ké Orosiovo tvrzení, že barbaři v Hispánii vyměnili meče za pluhy. Třebaže
jde o rétorský obrat, pocházející z bible, mohl tento církevní autor, r. 411 ži-
jící v hispánské Bracaře, uvedeným obrazem vyjádřit skutečnost.
Dalším problémem je pak naše nedostatečná znalost toho, jak byla pro-
pojena římská a barbarská správa svébského království. Domácí rolníci se
podle Orosia radovali z osvobození od tlaku římských daní – což by mohlo
ukazovat na to, že hlavou správy celé obsazené země se již r. 411 stal svéb-
ský král. Dá se však namítnout, že se v tom může odrážet jen chaos a pád
struktur římského státu v zemi. Máme též informace o využívání katolic-
kých biskupů k vyřizování různých diplomatických poslání svébských vla-
dařů, o spolupráci Svébů s římskou městskou samosprávou (zbytky kuri-
álů) či o tom, že i oni sami se v hispánských městech usazovali. Roku 469,
za války Svébů a Vizigótů, vydal přední občan Olisipa Lusidius město do-
brovolně Svébům a s jejich králem Remismundem pak i nadále spolupra-
coval. Povlovný proces sžívání se domácího a barbarského obyvatelstva
tedy přece jen alespoň částečně probíhal.
Na základě výpovědí dostupných pramenů nám svébské království dos-
ti připomíná říši Rugiů, vzniklou ve 2. polovině 5. stol. v horním Podunají,
s centrem mimo území římské říše. Dá se snad říci, že stálo na jakémsi po-
myslném rozhraní mezi předstátními a státními útvary Germánů doby stě-
hování národů. Jeho vývoj ovšem pokračoval i v rámci toledského králov-
ství Vizigótů.
168
BURGUNDI
V PROMĚNÁCH ČASU
„Já vezu révu z Burgund sem…“ Slova, jež jsme se v rámci balady o králi
Karlovi a Buškovi z Velhartic snad všichni učili zpaměti. Není už země,
která by se dala označit jako území Gótů, Vandalů nebo Hunů, ale Bur-
gundsko existuje a dost možná tu potomci někdejších Burgundů z doby
velkého stěhování národů pěstují révu, které se na březích Rhodanu –
Rhôny dařilo už v římských časech.
První historicky doložená sídla Burgundů se v 1. a 2. stol. n. l. prostíra-
la mezi středním tokem Odry a dolní Vislou. Odsud se postupně přesouva-
li na jihozápad. Z oblasti horního Pomohaní pak ve 3. stol., podobně jako
mnoho jiných barbarů, začali útočit na římskou říši. První boje Římanů
s Burgundy jsou doloženy za vlády císaře Proba (276 – 282). Okolo polovi-
ny 4. stol., když se jim podařilo vytlačit dále na jihozápad Alamany, žili Bur-
gundi při ústí řeky Mohanu do Rýna.
Počátkem 5. stol. vládl burgundským kmenům král Gundahar, který
se jako Gunther na území Rakouska vzniklé Písně o Nibelunzích stal jed-
nou z nejznámějších postav světového hrdinského básnictví. Burgundi
v této době sídlili jak na pravém, „barbarském“ břehu Rýna, tak také na
římském území, v oblasti provincie nazývané Dolní Germánie, konkrétně
v okolí dnešní Mohuče (starověkého Mogontiaka), kam se dostali proti
vůli Římanů. R. 413 však s nimi byla uzavřena spojenecká smlouva, na je-
jímž základě obdrželi území okolo dnešního Wormsu a Špýru. Podle Oro-
sia zde také od římského obyvatelstva přijali katolické křesbanství, jehož
počátky by tak u Burgundů spadaly před rok 417/18.
V předchozí kapitole jsme se zmiňovali o tom, že vpád Vandalů, Alanů
a Svébů do Gallie na konci r. 406 souvisel s růstem moci Hunů, která se ry-
chle rozšiřovala směrem na západ. Touto mocí byli už v prvních desetile-
tích 5. stol. ohroženi i Burgundi, kteří zůstali vpravo od Rýna, mimo hrani-
ce římské říše. A s jejich strachem z hunské rozpínavosti je spojeno
i pozoruhodné vyprávění církevního historika 5. stol. Sókrata Scholastika.
169
O pomoc proti Hunům prý tito Germáni nepoprosili žádného člověka, ale
svůj osud chtěli svěřit do rukou některého boha. Když poznali, že Bůh Ří-
manů je silný a poskytuje těm, kdo jej uctívají, účinnou pomoc, přiklonili se
na základě společného rozhodnutí ke křesbanství. Bůh jim pak údajně daro-
val vítězství nad hunským králem Uptarem – kterým může být myšlen jen
Oktar, jenž zemřel ještě před svým spoluvládcem Roasem, tj. před r. 434/5.
Ne všichni moderní historikové souhlasí s tím, že před dobře doloženou
ariánskou érou svého křesbanství Burgundi jako první křesbanské vyznání
přijali ortodoxii. Co se však týče Sókratova vyprávění, jen obtížně by asi tito
badatelé vysvětlovali, kde se v eventuálně smyšlené zprávě církevního auto-
ra vzalo tolik prvků germánského pohanského myšlení. Burgundové si po-
dle jeho popisu Krista zvolili jako silnějšího boha, jako jednoho z možných
fulltrúi. Lactantiův a Eusebiův obraz náboženského rozhodnutí Constantina
Velikého před bitvou u Mulvijského (Milvijského) mostu rozhodně není pří-
mou paralelou představ, které se objevují v Sókratově pojetí. Proto se domní-
vám, že jak jeho, tak Orosiova zpráva mohou odrážet skutečnost – třebaže
v Sókratově případě poněkud legendárně vyzdobenou, protože o vítězství
Burgundů nad Huny jinak z historie nic nevíme. Zároveň nám pak Sókra-
tovo svědectví odhaluje některá z úskalí, jež byla s přijímáním křesbanství
Germány v pohnuté době stěhování národů spojena.
Ve 30. letech 5. stol. se Burgundi násilím pokoušeli svoje sídla na římském

území rozšířit. Bylo to ovšem v době, kdy kraje jižně od Rýna hájil vynika-
jící vojevůdce Aëtius, jenž to, na co Římané nestačili vlastními silami, velmi
úspěšně svěřoval bojovnosti římských spojenců. Proto se často předpo-
kládá, třebaže pro to v pramenech nemáme přímá svědectví, že i kata-
strofální porážka Burgundů Huny v roce 436/7 byla vlastně hunskou spoje-
neckou službou západořímské říši. V líčeních římských historiků je tato
prohra Burgundů jen epizodou, ale ve starogermánském epickém básnictví
se stala událostí prvního řádu. Píseň o Nibelunzích z doby okolo roku 1200,
podobně jako některé hrdinské písně tzv. Starší Eddy, sepsané zřejmě na
popud islandského učence Snorriho Sturlusona v první polovině třináctého
století (především tzv. Stará a Grónská píseň o Atlovi, jejichž předlohy po-
cházejí z 9. a 12. stol.), anebo také Sága o Tidrikovi z doby okolo r. 1250,
zpracovávají velmi starý námět, který se především ústním podáním musel
tradovat už od 1. poloviny 5. stol. a představuje sice asi tu nejznámější, ale
nikoli jedinou literární látku, již doba velkého stěhování národů hrdinské
170
epice poskytla. Byl to čas, v kterém hrdinské básnictví kvetlo, protože vy-
tvářel dostatek příležitostí pro odvahu i dostatek lidských tragédií.
Ve vzpomenutých písních Starší Eddy je záhuba Burgundů Huny zpra-
cována velmi dramatickým způsobem. Jednou z postav je tu vedle historic-
kého Gunnara (Gundahara) a Atla (Attily, který však v době vzpomenuté
katastrofální porážky Burgundů ještě nevládl) také Gudrún, která je zde
Gunnarovou sestrou a manželkou hunského vládce. Předlohou pro tuto
hrdinku byla asi Germánka Ildico. Historik Priskos (v pasáži, zachované
Jordanem) napsal, že Attila zemřel o svatební noci s touto ženou, ale tak,
že se udusil v důsledku chrlení krve.Teprve hrdinská poezie o Ildico – Gu-
drún vybájila, že hunského krále zavraždila ze msty za své zabité burgund-
ské příbuzné. Tato poezie jí ovšem přiřkla i roli jakési germánské Médeiy –
aby se pomstila manželovi, zabila svoje a jeho dva syny. V překladu E. Wal-
tera z r. 1942 o tom Grónská píseň o Atlovi říká: „Přivábila malé, / položi-
la k lavici, / začali se strachovat, ale neslzeli, / matce v náruč spěli, / ptali
se, co míní. // Netažte se na to, / chci vás oba ubít, / dávno se mi vás chtě-
lo / vyléčit ze staroby.“ Krev dětí a jejich vnitřnosti dala pak manželovi k pití
a jídlu, stejně tak jako Médeia Iásonovi. Do vzpomínky na událost z doby
stěhování národů se tedy nejspíše přimísily i ohlasy antických bájí. Se vše-
mi těmito látkami museli staří germánští pěvci putovat, nosit je od jedno-
ho táborového ohně bojovníků ke druhému, šířit je z kraje do kraje. O za-
hubených burgundských hrdinech, Niflunzích neboli Nibelunzích, se
v grónském zpracování námětu praví, že: po všech zemích / půjde o nich po-
věst, / kdekoli mezi lidmi / kolovat bude.
Skuteční Burgundi byli ovšem po prohraném boji, jenž se stal nesmrtel-
nou legendou, nesmírně oslabeni a římská nabídka na uzavření nové spo-
jenecké smlouvy jim nepochybně přišla velmi vhod, stejně tak jako voje-
vůdci Aëtiovi, který tak mohl zdárně zvětšit počet vděčných a Římu
oddaných barbarů. R. 443 usadil zbylé Burgundy v údolí Rhôny, nedaleko
od dnešní Ženevy a Ženevského jezera, v krajině, které se tehdy říkalo Sa-
paudia a zahrnovala zhruba území mezi uvedeným jezerem, řekou Rhô-
nou, řekou Isère a nejvyššími vrcholky Grajských Alp. Název Sapaudia dal
vznik zeměpisnému a historickému pojmu Savojsko.
Hlavním úkolem Burgundů v Sapaudii bylo bránit Gallii proti Alama-
nům, kteří ohrožovali a obsazovali římská území už od počátku 3. stol. Nej-
významnější pomoc však Římanům poskytli v r. 451, kdy stáli v řadách řím-
ské koalice v boji proti Attilovi.
171
Burgundská pásová přezka,
nalezená v oblasti dnešního Savojska
Na gallském území byli Burgundi usazeni podle již v souvislosti s Vizi-

góty vzpomínaného principu hospitality, upraveného pro potřeby barbar-
ských foederátů. Jednotlivé příděly půdy, které zde získali, se poměrně
brzy stávaly soukromým dědičným vlastnictvím rodin; původní rodové zří-
zení Burgundů zanikalo a ustupovalo poměrům skutečného státu. Půda
byla nejprve dělena v poměru 1 : 2 ve prospěch Burgundů, z nichž někte-
ří byli jistě uspokojeni z půdy opuštěné, někteří podle zákoníku Lex Gun-
dobada získali pozemky z domén císařského fisku. Pozdější vlna přistěho-
valých Burgundů dostala podle příkazu krále Gundobada již jen polovinu
půdy svých „hostitelů“, tedy původních římských vlastníků. Jak ukazuje
nejen příklad tohoto panovníka, ale třeba též vizigótského Euricha či
Ostrogóta Theodericha Velikého, rozumní a tolerantní barbarští králové
dávali v oblasti dělení půdy přednost uplatňování práva, nikoli násilné oku-
172
paci. Nouze o půdu v burgundském státě asi nepanovala, nebob jeho záko-
ník (před r. 516/17) stanovil, že Gótům, poraženým Franky, se nemá brá-
nit usadit se na burgundském území, budou-li o to mít zájem.
Hlavním městem burgundské državy byla zpočátku Genava (Ženeva),
později Lugdunum (Lyon); krále si Burgundi pravděpodobně pozvali z ci-
zího, vizigótského prostředí, protože příslušníci domácí vládnoucí dynas-
tie všichni zřejmě zahynuli v boji s Huny. Od r. 455 do r. 472 jim vládl král
Gundiok, který měl také (pro rok 463 dosvědčenou) funkci římského ma-
gistra militum pro Gallskou praefekturu. Svůj původ odvozoval od vizigót-
ského náčelníka Athanaricha a gallským Gótům poskytoval též spojenec-
kou pomoc. Byl ariánského vyznání, jež tehdy převzala také většina
příslušníků burgundského etnika. Neznamená to, že zde úplně přestala
existovat někdejší katolická víra, ariánství tu ale rozhodně, jak ukazuje ná-
sledující vývoj tohoto království, převládalo.
Změna víry kmene podle vyznání krále nás u Germánů nepřekvapuje
a u Burgundů pak zvláště ne, protože právě u nich, jak dosvědčuje histo-
rik 4. stol. n. l. Ammianus Marcellinus, bylo s kultem pevně propojené sa-
krální království v době stěhování národů silně vyvinuto. Titul burgund-
ského krále zněl podle Ammiana v uvedené době hendinos a byl to předák,
který (citováno podle překladu J. Češky): „Skládá svou moc a je odstraňo-
ván, jestliže za jeho vlády zakolísá válečné štěstí nebo země odepře hojnou
úrodu.“ Velmi názorně tady vidíme, jak sakrální král ručil za dobré životní
podmínky lidu, které zajišboval pomocí svého příznivého poměru k bo-
hům, a ten zas udržoval prosazováním spravedlnosti a samozřejmě zacho-
váváním všech náboženských zvyklostí.
Od doby Ammiana Marcellina do usazení v Sapaudii se ovšem králov-
ská moc u Burgundů stala silnější, na prostých příslušnících kmene nezá-
vislejší, a také křesbanskou. Po Aëtiově smrti začali burgundští vládcové
podobně jako řada jiných barbarských panovníků na úkor Římanů rozšiřo-
vat své území. R. 457 dobyli budoucí sídelní město svého státu Lugdunum,
které pak přičiněním císaře Maioriana nakrátko ještě ztratili, ale r. 461 se
již v jejich rukou ocitlo natrvalo. Postupně rozšiřovali svou moc také do
dalších končin jihovýchodní Gallie, do okolí dnešních měst Vienne, Cler-
mont-Ferrand, Dijon a Langres.
Na území pod vládou Burgundů, rozděleném na župy (pagi), které spra-
voval vždy jeden úředník (comes), určený pro záležitosti římského, a dru-
hý pro věci barbarského obyvatelstva, panovalo mezi původními Galloří-
173
many a nově příchozími Germány pokojné a Římanům zřejmě vyhovující
soužití. Bývalí provinciálové měli velmi význačný podíl i na centrální sprá-
vě burgundského království a jeden z nich (Syagrius, pravděpodobně
předsedající královského soudu) byl nazýván „burgundským Solónem“,
což svědčí o tom, že musel mít podstatný vliv na právní dění země. Město
Clermont, nazývané v té době Arvernus, bránili Římané s Burgundy bok
po boku proti Vizigótům, a to za velmi účinné spolupráce biskupa města
Sidonia Apollinaria.
Sidoniova bohatá literární pozůstalost však mj. obsahuje i cenná svědec-
tví o tom, že smíření s barbary, kteří už nebyli jenom ochotnými bojovní-
ky za bezpečí obyvatel římského impéria, ale stali se též jejich pány, bylo
leckdy jen důsledkem holé nutnosti. Sidonius o tom vypovídá v básni, za-
slané příteli Catullinovi (carmen XII): „Pročpak mne žádáš, abych, jsem-li
zdráv, složil prý báseň Venuši ke cti, bohyni milovnici fescenninských veršů
(tj. asi svatební píseň pro někoho z přátel), když dlím tu mezi vlasatými Ger-
mány a musím snášet tu řeč, kterou mluví, pod jejich mračným pohledem pět
chválu na to, co tady sytý Burgund zpívá, který si vlasy maže žluklým má-
slem? Chceš, mám ti říci, co mou Múzu drtí? Barbarské struny ji zahnaly
pryč, pohrdá hexametrem, šestistopým veršem, od chvíle, co zná sedmistopé
zpěvy svých nových příznivců, ctitelů múz. ŠEastné jsou tvoje oči a uši, šEast-
ným lze jistě nazvat i tvůj nos, cibule, česnek že do něho nečpí od rána při kaž-
dém z deseti jídel dne…“
Citované verše nejsou ovšem jen ukázkou přezíravého vztahu Římana
k novým barbarským pánům země, ale i nepochybným dokladem toho, že
již v 5. stol. se Burgundi ze všech sil snažili napodobovat římskou kulturu.
Pokoušeli se skládat verše podle latinské metriky – třebaže tyto výtvory
zpočátku měly kulhavý rytmus – přednes své poezie doprovázeli hrou na
strunné nástroje. Básně recitovali dokonce i ve svém jazyku. Bohužel se už
nedovíme, zda snad v rámci svých „muk“ z poslouchání germánské řeči
neslyšel Sidonius nejstarší verze námětu, který i po staletích jako Píseň
o Nibelunzích zná prakticky celý svět. Je však jasné, že Burgundi se při
hostinách (proto se v básni praví, že pěvec je najedený) bavili přednášením
veršů a chlubili se jimi, že znali cenu slovesné tvorby a ke svému životu ji
potřebovali. Jemný římský vzdělanec, jehož díla nám leckdy připadají pře-
učená a vyumělkovaná, proslavil vlastně bez záměru ranou kulturnost Bur-
gundů. Výdobytky antiky ovšem tito Germáni nepřebírali jenom v oblasti
slovesného umění. Také materiální kultura se v 6.– 7. stol. v jejich králov-
174
ství významně sjednotila, a to ve prospěch římských technik a technologií
i římského vkusu.
Na území Burgundů vznikl též jeden z nejstarších tzv. barbarských zá-
koníků, vyspělá kodifikace, označovaná jako Lex Gundobada. Jméno má
podle burgundského krále, za jehož vlády byl, jak se předpokládá, vydán.
Muže, který byl nejprve z území Burgundů vypuzen svým strýcem Chilpe-
richem I. a našel útočiště na území západořímské říše, v té době prožívají-
cí už svoje skutečně poslední léta. Získal zde úřad nejvyššího velitele ar-
mády jako nástupce kdysi všemocného Ricimera. I on se na nějaký čas stal
vůdčí silou politiky říše a po smrti Vandaly podporovaného císaře Olybria
dosadil na trůn svého kandidáta Glyceria (473 – 474), císaře, jehož potře-
boval jen k tomu, aby v klidu, byb jako barbar, mohl vládnout Itálii. Když
ovšem roku 474 dosedl na trůn z Konstantinopole vyslaný Iulius Nepos,
odešel Gundobad zpět mezi své, třebaže tu jeho pozice nebyla vzhledem
k existenci nepřátelských příbuzných nijak jednoduchá.
V Gundobadově zákoníku, v němž je král titulován slovy „vir gloriosissi-
mus Gundobadus rex Burgundionum“, schváleném pouze burgundskými
optimáty, nikoli lidem, se na rozdíl od sousedícího království Franků v od-
stavci o vraždách nerozlišuje, zda obětí byl Říman nebo barbar, třebas ne-
rovnost před zákonem zde existuje také. Má ovšem sociální příčiny, takže
např. za „zabití v sebeobraně ne zcela nutné“, jak by se to dalo nazvat
v dnešní právnické řeči, existovaly následující tresty: pokud byl zabit pří-
slušník vyšších vrstev (optimas, nobilis), činila pokuta 150 solidů, pokud
šlo o osobu středního stavu, obnášela kompozice 100, u osob nižšího spo-
lečenského postavení 75 solidů. Tyto předpisy zcela odpovídají dobrému
postavení Gallořímanů v burgundském státě. O tom, že Lex Gundobada
programově sledovala budování co nejlepšího soužití mezi barbary a Říma-
ny (snaha podobná, jako v ostrogótském státě), svědčí i Řehoř Tourský ve
svém díle Libri historiarum decem (10 knih dějin), jinak zvaném též Histo-
ria Francorum (Dějiny Franků).
Zvlášb jen pro římské poddané platila v burgundském království tzv.
Lex Romana Burgundionum, zákoník, vycházející z někdejších římských
zákonů a doplněný králem jen v těch případech, kdy vhodná norma neby-
la v těchto zákonech nalezena. Lex Romana Burgundionum platila pak ve
vzájemných sporech mezi Římany, Gundobada regulovala vztahy mezi
Burgundy a dále byla využívána při sporech mezi barbarem a Římanem.
V burgundském státě se tedy také setkáváme s právní personalitou.
175
Předmluva i různá ustanovení Gundobadova zákoníku vypovídají také
o tom, že v době jeho pro vývoj burgundského království velmi důležité
vlády byla veliká pozornost věnována náboženským záležitostem státu,
a v tomto poznání nás utvrzuje i řada pramenů dalších. Král se zajímal
o nejrůznější otázky křesbanské věrouky, ab už šlo o problémy, související
s pravostí ariánského nebo katolického vyznání či o jiné, například etické
záležitosti. V obojím se dost často radil s katolickým biskupem Avitem
z Vienny, který udržoval blízké vztahy i k franskému králi Chlodvíkovi.
Mezi jiným Gundobada zajímalo, zda pravý křesban má svůj majetek roz-
dat chudým. Avitus této jeho otázky využil k tomu, aby jej poučil, že roze-
jít se s majetkem není pro spásu jeho duše tak důležité, jako rozloučit se
s ariánským dědictvím, jež převzal po předcích.
V roce 499 se schylovalo ke konfliktu s Franky, kteří hodlali využít roz-
porů mezi burgundskými spoluvládci, bratry Gundobadem a Godegise-
lem. Vydavatel R. Peiper do tohoto roku datuje zajímavý dokument, jenž se
zkráceně nazývá Collatio episcoporum, tedy vlastně Shromáždění biskupů,
a má být pojednáním o významné věroučné disputaci mezi katolíky a ariá-
ny. Již počátkem 20. stol. se o tomto prameni ovšem hovořilo jako o falzu.
Vskutku velice zvláštní je v něm pojetí vztahu křesbanství a války, pro
barbarský stát doby velkého stěhování národů dosti atypické. Gundobad
údajně položil katolickým duchovním otázku, proč katolíku Chlodvíkovi
nebrání v tom, aby Burgundy znepokojoval válkou, a jak to, že je ochoten –
jestliže jeho víra je pravá – využít ve svůj prospěch sporů mezi příbuznými
z burgundského vládnoucího rodu. NeboE tam není víry, kde panuje žádos-
tivost cizích věcí a žízeň po krvi národů, praví se v prameni dál. AE uká-
že svou víru svými skutky. V prostředí barbarských králů jde skutečně o oje-
dinělý hlas, který byl do Gundobadových úst nejpravděpodobněji vložen
nám neznámým autorem pramene. To však neznamená, že věroučná dis-
putace před králem Gundobadem, které je pramen věnován, vůbec nepro-
běhla, nebob ji dosvědčují i zaručeně pravé listy biskupa Avita, který v nich
vyjadřuje jisté obavy z rozhovoru, jenž se měl konat v přítomnosti krále
a jeho ariánských kněží, a žádá o pomoc králova syna Sigismunda. Gundo-
bad možná chtěl bránit dalšímu zlepšování pozic katolíků ve svém státě,
možná je před hrozící válkou s Chlodvíkem, jenž v době konání věroučné-
ho rozhovoru byl již ortodoxního vyznání, hodlal poněkud zastrašit, anebo
před tímto konfliktem naopak hledal se svými katolickými poddanými co
nejvíce společnou řeč. Diskuse o víře se tedy kolem r. 499 zřejmě opravdu
176
konala, třebaže její průběh nemusel mít takovou podobu, v jaké jej líčí Pei-
perem vydaný katolický pramen.
K ortodoxní víře se ovšem na přelomu 5. a 6. stol. hlásil i vzpomenutý
princ Sigismund (sv. Zikmund), následník burgundského trůnu, v němž
Avitus z Vienny spatřoval svého spojence, ochránce proti případnému
Gundobadovu hněvu. A Sigismunda s vysokou pravděpodobností míní
také na papyru dochovaný dopis, napsaný Avitem neznámému papeži. Ne-
známému proto, že ta část dopisu, která obsahovala jeho jméno a mohla by
nám mj. pomoci určit přesnější datum pro dějiny rané Evropy tak důležité-
ho křtu krále Chlodvíka, se bohužel nedochovala.
Sigismund je v tomto dopise nazýván nejen praporečníkem křesbanů
(Christianorum signifer), pokud se týká Burgundů, ale i jediným z „králů“
na Západě, jemuž prý nebylo zatěžko obrátit se k pravé víře; tvrdí se tu
dále, že je v západních končinách světa jedinou zárukou (unicum pignus)
katolického vyznání. Znamená to, že se Sigismund musel stát katolíkem
dříve než Chlodvík, a to zřejmě mezi lety 496/7 až 499. Titulu „král“ pro
něj Avitus i v době, kdy byl stále ještě jen burgundským princem následní-
kem, užíval běžně; ostatně bylo to oslovení pro barbarské prince tehdejší
doby zcela obvyklé.
Válka, vedená okolo r. 500 mezi Chlodvíkem a Gundobadem, skončila
vítězstvím Franků, ale bez záboru burgundských území, jen krátkým údo-
bím daňové poplatnosti, a burgundská, takzvaná lyonská říše pak prožíva-
la ještě několik desítek let samostatnosti a nového rozkvětu.
Když se král Chlodvík r. 507 obrátil proti Vizigótům, podporovali ho
jako spojenci na základě dohody, uzavřené asi r. 503, i Burgundové, což
v době tohoto velkého a závažného konfliktu, probíhajícího v jejich soused-
ství, jistě jejich ariánskému králi Gundobadovi zajistilo loajalitu katolic-
kých poddaných země. Ve srovnání se slovy o vztahu křesbana k míru
a válce, jak je uvádí Collatio episcoporum, je dikce dopisu, který při této pří-
ležitosti Gundobadovu synu Sigismundovi napsal Avitus, úplně jiná. Dale-
ko více odpovídá myšlení Germánů doby stěhování národů, jemuž se kato-
lické duchovenstvo, žijící na půdě barbarských států, chtě nechtě muselo
přizpůsobovat, aby mohlo úspěšně spolupracovat s královskou mocí. Tato
moc stála sice v čele různých zahraničních výbojů, ale za společenských
otřesů provázejících vznik nové, středověké společnosti byla jedinou silou,
schopnou udržovat alespoň vnitřní mír. Avitus Sigismunda vyzývá, aby
svou, tedy katolickou víru, za niž bojuje společně s Franky, zaséval zbraně-
177
mi, aby si prosbami pro válku vyžádal pomoc nebes a modlitbami posílil
oštěpy svého vojska. Vyslovil také naději, že k triumfu, který Bůh dá jeho
vojsku, přibude brzy jiný a cennější, čímž je zřejmě myšlena katolizace ce-
lého burgundského národa.
Válka byla za doby stěhování národů a přechodu mezi antikou a středo-
věkem denní skutečností, vítězství hlavním projevem schopnosti krále za-
stávat jeho panovnický úřad. Spolupráce církve a nových barbarských stá-
tů nebyla tedy bez určité „válečnické“ ideologie možná. Církev získávala
další národy, ale zároveň platila i jistou daň. Kníže pokoje a míru se leckdy
v představách barbarů měnil v boha, řídícího průběh válek a ochraňující-
ho válečníky, již se ho rozhodli uctívat. Bez toho by však církev podlamo-
vala pozice státní moci, která se mezi barbary proti starým institucím rodu
teprve prosazovala, a bránila by vzniku konsolidovaných států, schopných
většinou pečovat i o původní římské obyvatelstvo a o všechny ty, kteří me-
zi poddanými barbarských království patřili k slabým a bezbranným.
Roku 516, po smrti svého otce Gundobada, se moci ujal král Sigis-
mund. S datem jeho nástupu na trůn se země Burgundů stala katolickým
královstvím a pravděpodobně už r. 515 založil Sigismund v Agaunu, dneš-
ním Svatém Mořici, klášter, který existuje dodneška a byl vystavěn na po-
čest sv. Mauritia a dalších příslušníků tzv. thébské legie.
Legenda, vyprávějící o vojácích – mučednicích z této jednotky, byla
v Gallii a zejména v jejích porýnských oblastech velmi rozšířena. Řada vo-
jáků legie měla být pro své křesbanské náboženství v době pronásledování
za císařů Diocletiana a Maximiana popravena; prameny však legii, která by
měla název thébská a byla posádkou v Porýní, kam ji legenda umisbuje, ne-
znají. Snad s sebou kult těchto mučedníků přinesli barbarští bojovníci,
sloužící v rámci římské armády daleko na východ od svých domovů, mj.
i v egyptské provincii Thebaidě (Frankové). Ostatky tzv. thébských mu-
čedníků chovala celá řada porýnských měst, která v minulosti měla římské
vojenské posádky, i když zde zřejmě ve skutečnosti své martyrium nepod-
stoupili.
Kromě základního označení své funkce (tj. rex) měl Sigismund opět
i některé tituly římské. Barbarští vládcové jich užívali velmi rádi, třebaže
konstantinopolští císařové byli nyní poměrně daleko a až do doby Iustini-
anovy se o záležitosti bývalého římského Západu mohli starat jen velice
málo. Král Sigismund byl nositelem hodností patricia a magistra militum.
A po čase získal pak ještě další titul, který jej sice proslavil v církevních dě-
178
VÉ)
Severní
(SK O V É
VÉ
OTO
ASO É
moře
L O S OV
IR
É
Lab Visla
OV
e
AN
S
ÝZ
SASOVÉ LO O
IT
FR
BR
dra V A
Londýn N
DUR
ANG
N S K
Á R É
O
YNK
Rý D Y Dněstr
s
aa
n
OVÉ
Sei
na
Paříž LANGOB
NI ARDI
a
MA
Tis
Duna
É
A j
Loira AL
É
BURGU
AN
NDI Dráva GEP
Biskaj IDO
OV
K
ský VÉ
SL
Sirmium
N
Ly o n
S
záliv
A
Sáva
T
Rav
R
enn
R
a
F
ÍMSKÁ
Toulouse VÝCHODOŘ
O
BAS
É
KOV
V
G
É ŘÍŠE
O
Ó
B
Duera
Eb
É
Řím
T
ro
I
V
I
S
Tajo Toledo Ó
G
I
Z Athény
I
V S t
ř e
d o
z e
m n
í
V A Karthago
N D m o ř
A L e
O V
É
Lyonská říše (šrafovaně) v barbarském světě kolem r. 526 – názvy germánských kmenů,
které vytvořily na území říše západořímské tzv. barbarské státy, uvedeny tučně
jinách, ale jehož dosažení se spojuje se zánikem burgundského království.

Stal se mučedníkem.
Jako o mučednících se v této době častěji hovořilo i o lidech, kteří měli
zásluhy o víru, nezahynuli však za žádného pronásledování křesbanů nebo
katolíků, ani při šíření víry v pohanských zemích, ale při běžných váleč-
ných událostech.
Řehoř Tourský ve svém díle Libri historiarum decem píše, že nová válka
mezi Franky a Burgundy začala v době vlády Chlodvíkových synů, a to na
podnět matky tří z nich a původem Burgundky Chrotchildis, která si přála,
aby se synové pomstili za smrt jejího otce Chilpericha II., způsobenou
179
bývalým a v té době již nežijícím králem Gundobadem. Ozývá se tu myšlen-
ka staré rodové krevní msty, která ve státním a křesbanském prostředí Ger-
mánů poměrně dlouho přežívala. Ta ovšem byla jistě pouze záminkou kon-
fliktu, jehož skutečným cílem bylo podrobit franské moci, jíž už podlehla
velká část Alamanů i část Durynků a před níž do Hispánie ustoupili Vizigó-
ti, další sousední stát. To, že Burgundi byli na rozdíl od Alamanů nebo Du-
rynků jejich souvěrci, franským dobyvatelům pranic nepřekáželo.
Burgundským obráncům veleli Sigismund a jeho bratr Godomar. Po po-
rážce burgundské armády se Godomarovi podařilo utéci a také Sigismund
se snažil zachránit útěkem do kláštera sv. Mořice; franský král Chlodomer
jej ale i s manželkou a dětmi zajal a odvedl s sebou do Orléansu. Když po-
tom franská vojska z Burgundska odešla, obnovil ovšem Godomar nad
zemí svoji vládu, takže agrese vlastně skončila bez očekávaného úspěchu,
a Chlodomer musel proti Burgundům vytáhnout znova. Tehdy se rozhodl,
že Sigismunda i s jeho rodinou usmrtí, třebaže opat kláštera v Orléansu,
který se stejně tak jako biskup z Vienny, někdejší Sigismundův přítel a ob-
divovatel, jmenoval Avitus, prosil za jejich život a Chlodomerovi sliboval –
prokáže-li křesbanské milosrdenství – v další válce s burgundským králov-
stvím Boží pomoc. Podle slov Řehoře Tourského Chlodvíkův syn na Avito-
vy prosby odpověděl (v překladu J. Kincla) takto: „Za pošetilou pokládám
radu, abych doma (tj. v Orléansu) zanechal nepřátele a táhl proti ostatním:
nebob jedny budu mít v zádech, druzí se mi postaví čelem a já se tak dosta-
nu mezi dva nepřátelské šiky.“ Rozhodovalo tedy čistě vojenské, nikoli
křesbanské hledisko. Sigismund i jeho nejbližší příbuzní museli r. 524 ze-
mřít a jejich těla byla vhozena do studně.
Natrvalo se pak burgundské území, na němž bylo jak etnické, tak nábo-
ženské rozdělení společnosti úspěšně nahrazováno sociálním, stalo sou-
částí franského státu ve 30. letech 6. století. Bylo však přesto i nadále Bur-
gundskem, oblastí, která měla v čele buc velmi vysokého královského
úředníka s titulem patricius, anebo – pokud jich panoval větší počet – ji pří-
mo spravoval některý z franských králů.
Tak Burgundi a Burgundsko dobu velkého stěhování národů přežili,
třebas je postihly jedny z největších katastrof s tímto obdobím spojených,
třebaže prošli boji, které navždycky vstoupily do legend. Burgundské dě-
jiny zrodily řadu námětů, které si milovníci příběhů o válčení i o svatosti
vyprávěli a četli po celý středověk a jež si vlastně s potěšením mnozí čtou
ještě dodnes.
180
FRANKOVÉ
A KŘESŤANSTVÍ
Germáni nazývaní Frankové založili v době stěhování národů stát, který

vyrostl ve velmoc, mající v historii raně středověké Evropy neobyčejně
významné místo. Proto se některým otázkám franské historie v příštích
třech kapitolách budeme věnovat poněkud podrobněji. Téma Franků
a křesbanství nechybí v žádné z nich.
Frankové a římská říše

Dějiny nejstarších kontaktů
Styky Franků a římské říše představují v dějinách pozdní antiky význač-
nou kapitolu. Ačkoli počátek historie franského státu v Gallii je kladen až
do 80. let 5. stol., usazovali se různí příslušníci franských kmenů na řím-
ském území už mnohem dřív – ab už šlo o svobodné osadníky, pronikají-
cí do krajin jižně od Rýna výbojem, nebo válečné zajatce či dobrovolní-
ky, obdělávající římskou půdu se statutem v podstatě polosvobodných,
ale výše než římští kolóni stojících laetů.
Jako laetům, usidlovaným od poslední čtvrtiny 3. stol. na státní římské
půdě v Gallii a povinným odvádět z ní daně, jim veleli praefecti laetorum.
Úkolem laetů bylo jednak hájit území, na kterém byli usídleni, jednak na
rozkaz úřadů posílit římskou armádu v bojích na různých jiných místech
impéria. V prameni Notitia dignitatum se jmenovitě laeti Franci objevují
sice jen v provincii Lugdunensis III, o franské laetské osídlení šlo ale také
na území provincií Lugdunensis II, Belgiky I a II a velmi pravděpodobně
i v Germanii II. Výčet jednotlivých skupin laetů, jejž pramen podává, se při-
tom bohužel nedochoval v úplnosti.
Kádr římské armády doplňovali Frankové i v rámci běžných pomoc-
ných sborů. V Notitii dignitatum jsou uvedeni v egyptské provincii The-
baidě, v provincii Phoenicis, ležící na východním pobřeží Středozemního
181
RIE
ND
O XA
T
Rýn
Nerviové
Tr e v e r o v é
Ma
Se
as
ina
a
Loir
sídliště laetů
germánské řadové hroby
Sídla germánských laetů v Gallii (podle publikace B. Krügera a kol., díl II)
moře, a v Mesopotamii, jež rovněž byla jednou z pohraničních provincií na

východě. Označeni jako Saliové a Tubantes sloužili na Východě i Západě
římské říše v jednotkách tzv. palatinských auxilií, pouze na Západě (v Gal-
lii) jsou mezi týmiž jednotkami jmenováni Ampsivariové a Bruktero-
vé. Další franské nebo badateli za franské považované kmeny Notitia dig-
nitatum mezi oddíly římského vojska neuvádí, ale vzhledem k vývoji
usídlování Franků na území říše je možno za franské nebo převážně
z Franků složené považovat i některé oddíly označené jmény Batavů, Ner-
viů a Tungrů.
182
Frankové tedy za pozdně římskou říši bojovali v jízdních i pěších jednot-

kách pohraničních provincií, v řadách palatinského vojska, vytvořeného
původně jako elitní jádro italských vojenských sborů, nazvané podle řím-
ského pahorku Palatinu, a dále v řadách laetů, jejichž základna byla
v Gallii. Odrazovým můstkem kariéry některých z nich, jak ještě uvidíme,
byly oddíly císařských gard. Využití franských jednotek daleko na vý-
chodě impéria souvisí zřejmě buc s rozdělením římského vojska po smrti
Theodosia I. nebo už s dřívějším dělením jednotek mezi bratry Valentinia-
nem I. a Valentem. O snahu odvelet barbary co nejdále od jejich kmenové-
ho území asi nešlo. K doposud uvedeným příkladům služby Franků je tře-
ba připočíst i Franky jako mezinárodní spojence, foederáty, o nichž však
bude posléze řeč zvlášb.
Představitelé Franků mnohdy ve vojsku, leckdy i v civilní správě impé-
ria, zaujímali význačné postavení. Ammianus Marcellinus napsal, že již ko-
lem poloviny 4. stol. jich bylo u císařského dvora mnoho ve vážnosti a uvá-
dí jména prvních nám z pramenů známých vyšších franských velitelů
římského vojska. Od uvedené doby se tito Germáni stávali důležitým inter-
ním faktorem říšské politiky.
Jako usedlí rolníci měli Frankové podíl na vnitřním hospodářském živo-
tě impéria, jakožto dobyvatelé a kořistníci byli od 3. stol. n. l. podstatným
vnějším činitelem jeho historie a podíleli se na všech změnách a procesech
pozdně římského období, které byly ovlivněny barbarským nebezpečím
epochy stěhování národů. Jedním z rozhodujících faktorů evropských
dějin se však stali až v době krále Chlodvíka. Jejich stát „přežil“ dobu vel-
kého stěhování národů, vyrostl ve velmoc, která obnovila římské císařství
na Západě a vedle Byzance převzal i úlohu šíření křesbanství, třebaže tak
vždy nečinil skutečně křesbanskými a mírovými prostředky. Přispěl ke
vzniku a vývoji evropského latinského univerza středověku, má velké zá-
sluhy na uchování kulturního odkazu antiky a důležité je také to, že fran-
ský model poměru státu a církve ovlivnil dějiny západní Evropy na dobu
několika staletí.
Jméno Franků se v pramenech poprvé objevuje ve 3. stol. n. l. Podle nověj-

ších názorů vytvořili jejich kmenový svaz kmeny Saliů, dále Twihanti (od-
nož Saliů), Chamavové, Chattuariové, Brukterové, Amsivariové
(Ampsivariové), Usipiové (Usipetové) Tubanti, Chassuariové a mož-
ná také Ubiové. Chattové za jedny z tvůrců franského kmenového svazu
183
zpravidla považováni nebývají – stali se z nich Hesové (kteří se však prav-
děpodobně ještě za Chlodvíka dostali do závislosti na Francích).
Ammianus Marcellinus, jehož dílo bylo dokončeno před r. 400, hovoří
většinou již pouze o Francích, podobně jako např. latinské panegyriky
z konce 3. a ze 4. stol. anebo básník Claudius Claudianus. Přihlédneme-li
také k dalším pramenům 4. nebo počátku 5. stol., lze říci, že se v průběhu
tohoto období pojem franského kmenového svazu vžil. V 5. stol. začínají
pak prameny mezi Franky rozeznávat hlavně dvě velké skupiny, kterými
byli Saliové a Frankové středorýnští (pozdější Ribuariové).
Za první střetnutí Franků a Římanů bývá někdy pokládán již konflikt
nejmenovaných barbarů s legií Prima Minervia, jež byla posádkou u měs-
ta Bonna (dnešní Bonn) a k němuž došlo r. 231. Útočníci se objevili na
dolním Rýně, kde byla sídla Franků, později v pramenech nazývaných Sa-
liové. Na východ od nich, od řeky Luppie (Lippe) k městu Bonna, sídlili
vzpomenutí Frankové středorýnští, kteří dál na východě sousedili s Ala-
many. Nepochybně pak boje mezi Římany a Franky začínají v 50. letech
3. století.
Za vlády císaře Galliena (253 – 268) došlo k jednomu z nejrozsáhlejších
franských útoků na římské území vůbec. Gallienův otec a spoluvládce
Valerianus stáhl totiž r. 253 porýnské jednotky do Itálie proti uzurpátoru
Aemilianovi. V r. 254 v Gallii Římané nad Franky zřejmě zvítězili, ale
r. 257 následoval nový franský vpád, který vedl velmi hluboko do římské-
ho území, až k městu Tarraconě v Hispánii, ba možná až na severoafrické
pobřeží, kam se útočníci dostali na ukořistěných lodích. Šlo o typické taže-
ní za kořistí, ačkoliv Orosius, který útoky barbarů označil za osmou ránu,
jež Římany postihla za jejich hříchy, tvrdí, že se Frankové v Hispánii zdr-
želi 12 let. Za takovýchto výprav se barbaři seznamovali s bohatstvím řím-
ských provincií, jež je potom lákalo víc a víc. R. 259 se Gallienus pokusil
řešit problémy s porýnskými barbary, které jeho málo početná armáda ne-
byla schopna dostatečně odrážet, i tím, že alespoň s částí z nich uzevřel
spojenectví, aby proti pronikání ostatních barbarů bojovali namísto řím-
ských vojsk. V Gallienově triumfu r. 264 byli vedeni muži, kteří představo-
vali Góty, Sarmaty, Peršany a také franské zajatce.
Vpády příslušníků velkých germánských kmenových svazů, vzniklých
v Porýní a horním Podunají, byly též jednou z příčin vzniku tzv. gallského
císařství, příčinou dočasného odtržení nejzápadnějších částí impéria (kon-
krétně většiny Gallie, dále Britannie a Hispánie) od ústřední vlády.
184
První „gallský císař“ Postumus (259/60 – 268), který se moci chopil za
Gallienova tažení proti jinému uzurpátoru, Ingenuovi, provolanému v Sir-
miu (Sremska Mitrovica), se stejně tak jako Gallienus snažil část porýn-
ských barbarů zařadit do svých služeb. Frankové byli včleňováni do jeho
armády a pomáhali mu udržet moc. Samostatně organizovaná obrana rýn-
ské hranice měla zpočátku úspěchy. Postumus budoval vojenské pevnosti
přímo v germánském území na pravém břehu Rýna, kde se však Římané
trvaleji už udržet nemohli. Po smrti uvedeného císaře barbaři tyto pevnos-
ti rozbořili a zapálili.
V nešbastné době prvých desetiletí druhé poloviny 3. stol. byli Římané
nuceni bojovat s množstvím barbarů – proti Peršanům, Gótům, Sarmatům,
Frankům, Alamanům aj. – a ještě ztráceli mnoho sil v početných občan-
ských válkách. Vnitřní krize impéria se v této době velmi zhoubně spojo-
vala se zvýšenou vojenskou aktivitou barbarského světa.
V životopise císaře Lolliana (Laeliana), jednoho z uchvatitelů císařské
moci, kteří se za Gallienovy vlády objevili v Gallii, je anonymním autorem
pramene Historia Augusta (dále HA) vyslovena obava, že kdyby západní
Germáni vpadli do impéria stejným způsobem, jako to na východě činí
Góti a Peršané, znamenalo by to zánik římské říše.
Uzurpace císařské moci v Gallii byly do značné míry oprávněným vyjá-
dřením snahy o lepší zvládnutí obrany proti sílícím útokům barbarů,
jejichž odrážení si vyžadovalo buc spolupráci více císařů (srovnejme roz-
dělení obrany říše na východě a na západě mezi Valerianem a Gallienem)
anebo existenci vojenských velitelů s širokými kompetencemi, jako byl po
Valerianově zajetí Peršany na východě říše Odaenathus (262 – 267). A tře-
baže tím poněkud odbočíme, připomeňme si na tomto místě, že slavný re-
formátor Diocletianus r. 293 také dospěl k přesvědčení, že vnitřní a zahra-
ničně politický stav státu potřebuje spoluvládu většího počtu císařských
kolegů. Za sídlo západního caesara Diocletianovy tetrarchie byl zvolen
Trevír (Augusta Treverorum), odkud bylo možno pružně zasáhnout proti
ohrožení hornodunajské i rýnské hranice Alamany i Franky.
Jednotu říše, dočasně zničenou separatismem na západě i na východě,
kde po Gallienově smrti vzniklo tzv. palmýrské království, obnovil rázný pa-
novník illyrského původu Aurelianus (270 –275). S Franky bojoval už před
svým nástupem na trůn, ještě za vlády císaře Galliena, jako velitel VI. legie
zvané Gallikánská a porazil je, když údajně těkali po celé Gallii. Při jeho vel-
kolepém triumfu, který slavil pak již jako císař, byli vedeni i franští zajatci.
185
Mincovní portrét císaře Proba (276 – 282)
Před nástupem Aurelianova následníka, senátorského císaře Tacita

(275 – 276), obsadili blíže neurčení Germáni (obecného označení Germani
bylo v té době užíváno hlavně, ale nikoli výhradně, pro Alamany a i v tom-
to konkrétním případě byli mezi útočníky též Frankové) v Gallii údajně vel-
ká a bohatá města. Senát přistoupil k volbě císaře po šestiměsíčním mezi-
vládí mj. právě i kvůli nebezpečí, hrozícímu ze zarýnských oblastí. Šlo
o akt jinak v historii římského císařství vzácný a vždy to bylo právě vážné
ohrožení státu, jež senát vedlo k tomu, aby využil svého jinak jen značně
formálního práva nastolit císaře. Válku však nakonec Tacitus za své krát-
ké vlády vedl jen s Góty, kteří vpadli do Malé Asie.
Nehledě na závažné hospodářské problémy pozdně římské říše priori-
tou činnosti římských vládců zůstávala obrana a od císaře se vyžadovaly
především vojevůdcovské schopnosti. V prameni HA najdeme zprávu
o údajné věštbě haruspiků, že z rodu císařů Tacita a jeho bratra Floriana
buc po mužské nebo po ženské linii vzejde císař, který dosadí správce
Parthům a Peršanům (takto), podřídí římským zákonům Franky a Alama-
ny a římskou nadvládu rozšíří dokonce na celý svět. Tato dodatečná věštba
(vaticinatio ex eventu) se snad týkala Theodosia I. Císař Probus byl podle
jedné v díle HA uváděné zdravice senátu hoden císařství svými vítězstvími.
I tento panovník, vládnoucí v letech 276 – 282, měl s barbary, mezi nimi
též s Franky, řadu potíží. Franské zajatce z bojů v Gallii, k nimž došlo v le-
tech 277– 278, usadil v římském Černomoří. Někteří z nich si však v době,
kdy byl zaneprázdněn boji o trůn (kolem r. 280), dokázali opatřit lodě
186
a plenili pak v Malé Asii, Řecku, severní Africe i na Sicílii, kde dobyli Syra-
kús. Vzhledem k tomu, že šlo jen o houfec barbarů, musela být jejich tak-
tika dobývání opevněných sídlišb už hodně vyspělá. Domů na franské úze-
mí se prý vrátili bez pohromy.
Podobné nájezdy barbarů byly římskému impériu méně nebezpečné než
velké usidlovací pokusy celých kmenů. Konaly je nevelké počty několika
stovek bojovníků, jejichž cílem bylo odvléci zajatce a získat i další kořist. Je-
jich vpády byly však velmi rychlé, nenadále a v podstatě neustávající. Zne-
klidňovaly obyvatelstvo, rozvracely hospodářství, dávaly plné oprávnění
existenci opevněných velkostatků a malých soukromých velkostatkářských
vojsk, obyvatele venkova nutily, aby vyhledávaly patrocinium velkých vlast-
níků. A značný význam měly i ve vývoji sociálních struktur barbarského
světa. Živnou půdou kořistnických tažení byly družiny barbarských náčel-
níků a králů a úspěšné nájezdy zase družinné prostředí upevňovaly, pomá-
haly vytvářet mezi barbary někdy i velmi příkrou majetkovou diferenciaci
a budovat struktury, založené na jiných než pokrevních, rodových svazcích.
Na státotvorném vývoji barbarů doby velkého stěhování národů se tyto ak-
ce podílely sice v menší míře a méně přímo než foederátní spolupráce Ger-
mánů s Římany, ale napomáhaly mu nepochybně.
Mezi lety 279 – 281 zničili Frankové ohněm římskou říční flotilu, kotvící
v Colonii Agrippině (Kolín nad Rýnem), jejíž velitel Bonosus – asi ze stra-
chu před trestem – poté uzurpoval císařskou moc (poražen r. 282), a hle-
dal u nich pomoc i další gallský uzurpátor Proculus (asi 276 – 282), provo-
laný císařem rovněž v Kolíně nad Rýnem, vítěz nad Alamany, který o sobě
podle pramene HA tvrdil, že je franského původu; Frankové jej však legi-
timnímu císaři Probovi vydali. Byl-li skutečně Germán, nevíme. Narodil se
údajně na území kmene Ligurů, v jihogallské římské provinciii Alpes Ma-
ritimae (v dnešní Albenze), a byl považován za vznešeného. Jeho předko-
vé, ba dokonce ještě i on sám, se ovšem prý zabývali loupežemi, a takto na-
byli bohatství. Za své uzurpace mohl tento někdejší římský vojenský
tribun vyzbrojit dva tisíce otroků.
Vrabme se ale zpět k Probovi, jenž patřil k těm vládcům kteří byli v bo-
jích s barbary značně úspěšní. V Gallii se mu zdařilo získat zpět mnoho
obcí (o jejichž obsazení Germány jsme se zmiňovali v souvislosti s volbou
císaře Tacita), pobil nepřátele, volně se po Gallii potulující, a podobně jako
Postumus založil na barbarském území za Rýnem opěrné vojenské body.
Od vojáků si nechal přinášet hlavy barbarů, za něž dostávali po jednom zla-
187
tém (aureus). Devíti barbarským náčelníkům, kteří se mu přišli vzdát, ur-
čil dodávky obilí, krav, ovcí i branného mužstva. (Viz k tomu také v kapi-
tole „Barbaři, kvůli kterým Řím stavěl nové hradby“).
Probus, jak to už bylo naznačeno, náležel také k vládcům, kteří barbary
na římské území hojně přijímali. Muže, dodané podle smluv hlavně asi po-
raženými Alamany, rozptýlil mezi římské jízdní oddíly (numeri) a do po-
hraničních posádek v různých provinciích. Ve východních částech říše
usazoval Franky, Bastarny, Gepidy, Góty i Vandaly. Snažil se takto posta-
rat také o obdělávání ladem ležící půdy.
Objevují se názory, že již on usadil v Gallii první laety. Kromě Bastarnů –
barbarského lidu, jenž od 3. či počátku 2. stol. př. n. l. sídlil v dnešní Moldávii
a s Římany se snad prvně střetl r. 88 př. n. l., kdy stál na straně pontského
krále Mithridata VI. – ovšem prý všichni ostatní v provinciích usídlení barba-
ři využili Probova zaneprázdnění v bojích s uzurpátory k plenění římských
území. V Probově době se tak již silně projevovalo dilema, které pro Římany
bylo postupem času stále tíživější: zda usazování barbarů na římské půdě,
zvláště pak jejich početnějších skupin, říši prospívá, nebo ji spíše ničí.
Vítězství nad barbary i mírové smlouvy se v dobách před vytvořením
opravdu jednotného vedení velkých barbarských kmenových svazů zpra-
vidla týkaly jen určité větší či menší části konkrétního etnika, a navíc se
smrtí určitého barbarského náčelníka nebo římského císaře dohody obvy-
kle ztrácely platnost. Potyčky nebo mírová jednání s řadou z nich se tudíž
často podobaly boji s mnohohlavým drakem. Ani všechna Probova vítěz-
ství a vojenská i mírová opatření nezabránila tomu, aby ihned po jeho smr-
ti nedošlo k novému vpádu blíže neurčených barbarů do Gallie. Podle his-
torika Ericha Zöllnera šlo o Franky.
Od 3. stol. n. l. byli Frankové vážnými nepřáteli a občas i spolubojovní-
ky římské říše. Kromě problematického Procula však z této doby nezná-
me žádného z předních Franků jménem a způsob života těchto barbarů
římské spisovatele v tomto prvním období vzájemných styků ještě též pří-
liš nezajímal. Pramen HA o nich (v souvislosti se zrazením Procula) říká,
že Frankům je vlastní se smíchem porušit věrnost. Nevíme bohužel, zda au-
tor pramene ve svých charakteristikách barbarů vycházel ze starších svě-
dectví, týkajících se daného období, nebo až ze zkušeností doby okolo
r. 400, kdy zhruba dílo vzniklo. V každém případě se ještě v 5. stol. charak-
teristika Franků jako věrolomných udržovala, což mohlo souviset s již
vzpomenutou zvyklostí barbarů pokládat po smrti smluvního partnera do-
188
hody za neplatné. Hlavní bohatství Franků, stejně tak jako i jejich sousedů
Alamanů, představoval v té době zřejmě dobytek, který se stával důležitou
válečnou kořistí Římanů a vedle obilí jej známe jako součást Římany poža-
dovaných naturálních dávek; také Proculus byl charakterizován jako boha-
tý dobytkem. K boji s porýnskými Germány nejlépe vyhovovali lehkoodě-
ní lučištníci. Jinak však písemné prameny bohužel o reáliích franského
života nehovoří.
Pohřby Franků byly podle poznatků, získavaných archeology, ve třetím
a části 4. stol. ještě žárové (změna ritu na kostrový proběhla kolem polovi-
ny 4. stol.). I majetková diferenciace se začíná silněji projevovat teprve po
tomto datu, kdy již dle hrobové výbavy můžeme rozeznat „šlechtu“, lépe
řečeno vyšší sociální vrstvu, jež ovšem ještě zdaleka nebyla právně přesně
definovaným sociálním stavem. Ačkoli zbraně se vyskytují občas už i v žá-
rových hrobech, charakteristickým hrobovým přídavkem se stávají až
v hrobech této vyšší společenské vrstvy.
Vpády Franků na římské území měly v probíraném období spíše kořist-
nický než dobyvatelský charakter. Usidlování na římské půdě (např. v do-
bě Probově) bylo jen dočasné a sporadické, a to i v případě, že by už ten-
to císař v Gallii začal usazovat franské laety.
Ze shromažcování dobytka a válečné kořisti, ale i ze spolupráce fran-
ských bojovníků s římskou říší se ve franské společnosti začalo vytvářet
bohatství, významně pomáhající rozkládat její rodové vztahy. Vyšší sociál-
ní skupina, jak to ukazují nálezy v jejích pohřbech, byla svým způsobem ži-
vota úzce spjata s válkou jako s důležitým zdrojem své prestiže a příjmů.
Tomu odpovídaly také její náboženské představy, v nichž důležitou roli
měla božstva války.
Frankové a římská říše v období dominátu

(do doby prvního historického Merovejce Chlogiona)
Barbarské nebezpečí, hrozící od 3. stol. n. l. na západě i na východě řím-
ské říše stále víc a více, mělo vliv téměř na všechny reformy, provedené
císaři dominátu. Po vzniku tetrarchie se franské záležitosti staly starostí
západořímského caesara, sídlícího v Augustě Treverorum, anebo západní-
ho augusta. Zhruba stovku let po Diocletianově reformě vlády, když se
běžnou věcí stalo panování císařů dětského věku, začalo být zmáhání fran-
ského nebezpečí úkolem příslušných magistrů militum – velitele Gallské
189
praefektury (magister militum per Gallias) nebo jednoho z nejvyšších veli-
telů západořímské armády (magistri militum praesentales).
Útoky Franků se v období dominátu soustřecovaly výhradně na sever-
ní část Gallské diecéze. Na rozdíl od těch germánských etnik, která byla
v průběhu doby stěhování národů vypuzena ze svých sídel a na čas se oci-
tla zcela bez pevného hospodářského zázemí, žili Frankové v oblastech, na
něž vlny vrcholícího stěhování národů sice narážely, ale nezaplavily je. I to
zřejmě mělo vliv na další, příznivý vývoj tohoto etnika.
V dějinách římského státu v pozdním císařství role barbarů stále rostla.
Zdaleka nebyli již materia vincendi, „zdroj získávání vítězství“, přesto však
říše nehledala dost intenzívně způsoby, jak v nových poměrech spolu s ni-
mi žít. Naučila se využívat barbarů proti barbarům, ale zájem o jejich život,
zvyky a víru byl v porovnání s důležitostí těchto etnik nadále velmi skrov-
ný. I u spisovatelů, kteří jinak přinášejí o barbarech mnohé cenné zprávy,
najdeme ještě četná klišé, pocházející ze starší literatury, názvy národů, ži-
jících za Hérodota, používané k označení etnik, jež nově zaujala kdysi jimi
osídlené oblasti. Tak např. jména Skythů bylo používáno pro označení Gó-
tů, Hunů i jiných barbarů. Skutečné poznatky o současnících se s literární-
mi loci communes mísí i u největšího historika pozdní antiky a současníka
vrcholného stěhování národů Ammiana Marcellina.
Christianizace barbarů byla vítána, chápána jako prostředek, podporující
dobré soužití s nimi, ale na druhé straně zřejmě ani církevní činitelé pozdní
antiky s trvalou integrací barbarů do římské společnosti příliš nepočítali.
Přesto se však tato integrace pod tlakem okolností prosazovala. Vojen-
ské a hospodářské problémy nutily Římany postupně k usazování velkého
množství barbarů na půdě provincií, další barbaři se k dělení půdy s řím-
ským obyvatelstvem dostávali násilím. Obojím způsobem pronikali na řím-
ské území za dominátu i Frankové.
V letech 286/7 plenili na území Belgiky a na západě Gallie Lugdunen-
sis. Diocletianův západní spoluvládce Maximianus byl v obraně proti nim
úspěšný a porazil prvního z historie jménem známého franského náčelní-
ka Genobauda (Gennobauda). Nově se objevivší zachycování jmen fran-
ských vůdců římskými historiky ukazuje nejen na rostoucí důležitost pro-
blémů s Franky, ale jistě i na posílení domácích pozic těchto náčelníků.
Pro další historii velmi důležitým počinem císaře Maximiana bylo pak to,
že Franky jako laety usadil na území gallských Nerviů a Treverů, tj. do ob-
lastí kolem dnešního Trevíru a na řece Sarthe.
190
V roce 287 se o Franky a saskou pomoc opřel britannský uzurpátor
Carausius a pod tlakem Sasů došlo též k vpádu Franků do dolnorýnské ob-
lasti zvané Insula Batavorum, kam jich údajně přešlo mnoho tisíc. Porazit
se je podařilo až r. 295 caesaru Constantiu Chlorovi. I on je však usadil na
gallském území, aby se zde ujali opuštěné půdy: A tak díky tvým vítězstvím,
nepřemožitelný caesare Constantie, je znova barbarskými zemědělci obdělá-
vána všechna půda, která ležela opuštěna na území obcí Amiensu a Beauvais,
Troyes i Langres, komentuje tuto událost jeden z gallských panegyriků.
Proslulý císař Constantinus I., později zvaný Veliký, porazil krátce po
nástupu k moci (r. 306) družiny franských náčelníků Ascaria a Merogai-
sa, které se do říše vydaly za kořistí. Při odvetné akci Římanů byly pak vy-
páleny franské vesnice, mnoho lidí bylo zabito, dobytek odvlečen nebo po-
bit. A ačkoli se Constantinus o několik let později pro své křesbanské
přesvědčení pokusil zakázat gladiátorské hry, dospělé franské zajatce ur-
čil tehdy k zápasům se šelmami v amfiteátru Augusty Treverorum.
Uvedené události franské útoky ovšem na dlouho nezastavily. Již r. 308
byly obnoveny a r. 310 nad nimi císař opět zvítězil. Bohatství římských pro-
vincií barbary při jejich jednoduchém, ba mnohdy chudém způsobu života
příliš lákalo. Nazariův panegyrik na Constantina I. vyslovil tuto skutečnost
takto: Je snadné zvítězit nad lidmi bázlivými a nechtivými boje, jež Řecko pří-
jemné živí a Orient rozkoší sladkých. Římského vojáka však, jakým ho stvoři-
la kázeň, anebo drsného Franka, který se živí jen masem lovené divoké zvěře
a pro chudobu, v níž žije, životem pohrdat umí, je velmi obtížné zdolat a za-
jmout neméně tak.
V letech 310 – 321 přešli Římané proti Frankům do ofenzívy. Panegyris-
té nazývali pro vítězství nad barbary Constantinovu dobu zlatým věkem
a zdar trval také na počátku vlády Constantinových synů. Constans byl na
rýnské hranici úspěšný v bojích proti Frankům i Alamanům a r. 342 s Fran-
ky uzavřel spojeneckou smlouvu. Pokračoval tedy v politice započaté svý-
mi předchůdci, vyznačující se snahou doplňovat vojenské akce proti bar-
barům spoluprací s částí z nich. Vítězství nad barbary bylo ovšem
dosahováno hlavně díky určité konsolidaci římské říše, jež se dočasně pro-
jevila po reformách zakladatelů dominátu, Diocletiana a Constantina.
Po Constantově násilné smrti, za uzurpace Magna Magnentia, který
byl – alespoň z mateřské strany – původem Frank, došlo v důsledku toho,
že si tento muž jednak povolal franskou pomoc, jednak v rámci svého taže-
ní do Pannonie proti císaři Constantiovi II. stáhl z hranice římské jednotky,
191
opět k obsazení řady měst v římském Porýní a r. 355 Frankové poprvé do-
byli Colonie Agrippiny, kterou Ammianus Marcellinus nazývá mocnou pev-
ností. Následujícího roku ji však pro Západ určený caesar Iulianus získal
zpět. O něco později bojoval tento caesar se šesti sty lehkooděným váleční-
ky, kteří si do impéria vyrazili za kořistí (šlo zřejmě o ozbrojenou družinu
některého z franských náčelníků) a v r. 358 se střetl v bojích s franskými
Salii a Chamavy. Saliové, jejichž jméno se v této době v pramenech objevu-
je poprvé, sídlili tehdy již zčásti v tzv. Toxandrii, ležící na římském území,
mezi dnešními řekami Maasou a Šeldou. Přesunuli se sem z oblasti zvané
Insula Batavorum, a to pod chamavským tlakem. Ani císaři Iulianovi se ne-
podařilo odsud je vypudit. Uzavřel tedy s touto skupinou Sálských Franků
(z nichž většina i nadále sídlila za Rýnem) spojeneckou smlouvu.
Svévolná okupace gallských území Franky začala tedy v průběhu 4. stol.
v provincii Germania II. Usidlovali se tu tehdy nejenom Saliové, ale i fran-
ský kmen Chamavů. O soužití mezi těmito Germány a římskými obyvate-
li severní Gallie se z psaných pramenů bohužel nedovídáme nic. Podle ar-
cheologických nálezů byli postupně ovlivňováni římským způsobem
života, kontakty se svým kmenovým zázemím však neztráceli.
V 50. letech 4. stol. byli Frankové, jak jsme svrchu již naznačili, důleži-
tými činiteli vyšší římské politiky. Patřil k nim také Silvanus a pravděpo-
dobně Magnus Magnentius, muži, kteří se dokonce pokusili o získání cí-
sařského purpuru.
Magnus Magnentius, velitel Iovianů a Herculianů (legií, ustavených
v době Diocletianovy tetrarchie), byl císařem provolán r. 350 v gallském
Augustodunu (Autun). Vyšel, jak uvádí Zósimos, z prostředí gallských lae-
tů, v němž byl rovněž romanizován. Ze svědectví, jež o něm prameny přiná-
šejí, poznáváme, jak vysoko se uprostřed 4. stol. mohl již dostat pořímštěný
barbar, který vynikl v římské vojenské službě, i to, že franští laeti v Gallii se
stýkali s římskou kulturou, nezůstávali jí nedotčeni a do vyšších římských
vrstev měli stejně tak otevřenou cestu jako plně svobodní barbaři.
Pro rok 354, po likvidaci uzurpace Magna Magnentia, je jménem do-
svědčen další Frank s vysokou vojenskou funkcí a značnou důvěrou u dvo-
ra, Mallobaudes. Ammianus Marcellinus ho uvádí ve funkci tribuna scho-
lae armaturarum, tedy velitele gardového oddílu těžkooděnců. Spolu
s praepositem sacri cubiculi (nejvyšším komořím) Eusebiem a notariem
Pentadiem vyšetřoval r. 354 z rozkazu císaře Constantia II. zločiny jeho
caesara Galla.
192
Muž stejného jména, ale pravděpodobně ne totožný s předchozím, do-
sáhl za vlády císaře Gratiana (375 – 383) hodnosti comita domesticorum –
byl tedy velitelem užší císařské gardy, jejíž příslušníci se nazývali protecto-
res domestici. Ammianus Marcellinus ho charakterizuje jako komita císařo-
vy tělesné stráže a franského krále, muže bojechtivého a statečného. Spojení
vysoké vojenské funkce v římské říši se současnou vládou nad částí bar-
barského kmene nebo nad celým barbarským etnikem nebylo v době stě-
hování národů ojedinělé, ale málokdy znamenalo trvalou jednotu spojení
zájmů impéria a barbarů (srovnejme případ krále Alaricha I. nebo Theode-
richa Velikého). Mallobaudes se jako římský vojenský velitel vyznamenal
v boji proti Alamanům, ovšem poté, co odešel z římských služeb, podnítili
zřejmě Římané Alamany k útoku na jeho území.
Za synů Constantina Velikého vynikli také Frankové Malarich, Lanio-
gaisus a především magister peditum, tedy jeden ze dvou nejvyšších velite-
lů římského vojska Silvanus, který byl r. 355 dvorskými intrikami – nebez-
pečným podezíráním, že se chce násilím zmocnit trůnu – skutečně nakonec
dohnán k uzurpaci proti císaři Constantiovi II., vzpouře, která mu původně
měla zachránit intrikami ohrožený život, skončila však jeho násilnou smrtí.
Silvanův otec byl Frank jménem Bonitus, jenž také působil v římských
službách, a to za císaře Constantina I. Bonitovo římské jméno může uka-
zovat, že na území impéria žili už i jeho předkové. Právě v prostředí tako-
výchto po delší dobu v impériu sídlících a dostatečně romanizovaných
Franků se křes!anství nejdřív ujímalo. Ammianova zpráva, že se Silvanus
v ohrožení života utekl do kaple, však podle mého soudu není žádným prů-
kazným dokladem pro to, že by snad tento Frank již v 50. letech 4. stol.
skutečně mohl být křesban. Křesbanská kaple byla místem azylu pro všech-
ny lidi v ohrožení, jak věřící tak nevěřící.
Význam barbarů ve vnitřní římské politice neklesal ani za vlády císaře
Iuliana, jenž jako původně gallský caesar přicházel často do styku právě
se zarýnskými Germány a jehož i na jeho perském tažení doprovázelo ne-
málo velitelů barbarského původu. Mezi nejvýše postavenými opět byli
Frankové, k nimž s jistotou patřil Dagalaifus, ale pravděpodobně též Fla-
vius Nevitta. Po Iulianově smrti se oba účastnili jednání o císařově nástup-
ci a na trůn se pokoušeli prosadit některého z mužů, jimž veleli.
Vysoké hodnosti v římském vojenství a politice, jichž barbaři dosahova-
li, nebyly ovšem vždy spojeny s patřičnou úctou k jejich osobám. Ammia-
nus Marcellinus označuje sice barbara Nevittu za muže věrného Iulianovi,
193
císaři, který byl jeho oblíbeným hrdinou, ale tvrdí, že to byl člověk neho-
dící se ke konsulské důstojnosti, jíž ho Iulianus obdařil, nebob byl: neotesa-
ný, hrubý a ve své vysoké pravomoci ukrutný. Ammianovo mínění také mj.
ukazuje, že integrace barbarů do římského státního života byla v té době
asi do značné míry ctností z nouze – což se ostatně ani v dalších obdobích
příliš nezměnilo.
Dagalaifus dosáhl úřadu konsula, i za dominátu přinášejícího stále ještě
mnoho cti (i když nikoli politické moci), r. 366. Měl svůj podíl na nastole-
ní císaře Valentiniana I. a zúčastnil se rozhodování o výběru jeho spolu-
vládce. Podle Ammiana Marcellina měl tento barbar skutečně na mysli
blaho římského státu: Miluješ-li svou rodinu, nejmilostivější císaři, oslovil
Valentiniana, máš bratra. Jestliže miluješ stát, pak zvažuj, komu dáš císař-
ský plášb. Tato odpověc nepřekážela tomu, aby zůstal ve své funkci, ani
tomu, aby byl jmenován konsulem. Oba císařové, zvláště Valens, kladli os-
tatně na využívání barbarských vojáků velký důraz, jak o tom svědčí i usa-
zení Alavivových a Fritigernových Vizigótů v Moesii a Thrákii r. 376.
Již za císaře Iuliana zahájil svoji kariéru rovněž Frank Merobaudes,
jenž za vlády císařů Valentiniana a Valenta dospěl až k hodnosti magister
peditum. Byl mezi těmi několika málo soukromými osobnostmi pozdní an-
tiky, které více než jedenkrát (r. 377, 383 a 388) dosáhly úřadu konsula.
Velký vliv měl při dvoře císaře Gratiana v Mediolanu (Milán) a podílel se
na prosazení čtyřletého Valentiniana II. do císařského kolégia poté, co
zemřel Valentinian I. – panovník, mezi jehož tituly bylo i označení Franci-
cus Maximus, získané za vítězství nad Franky a Sasy, kteří zaútočili
r. 368. V oblasti vojenské i civilní u Merobauda pozorujeme zřetelné názna-
ky snahy o samostatnou politiku.
O stupni Merobaudovy romanizace nevíme mnoho, podstatně lepší in-
formace získáváme v tomto směru až o jeho potomku, který s ním měl stej-
né jméno. Vojenská kariéra tohoto Merobauda mladšího začala pod vede-
ním Aëtiovým, r. 443 dosáhl hodnosti magister utriusque militiae, ale
nejspíše jen s působností pro Hispánii. Dvorské intriky ostatně způsobily,
že i v této funkci pobyl pouze krátce.
Velkou slávu zato Merobaudovi přinesla jeho řečnická a literární čin-
nost. Patří do okruhu těch pozdně antických spisovatelů, jejichž díla se vy-
značují šroubovaným rétorským stylem, mnohými, dnešnímu čtenáři už
leckdy méně srozumitelnými symboly a hledaností výrazu. Současníky byl
jako řečník a spisovatel ceněn velmi vysoko.
194
Merobaudes mladší náležel také k těm několika málo římským hodnos-
tářům franského původu, kteří se stali křes!any. Hispánský autor básně
De Christo nemusí sice nutně být s ním totožný, ale je dochována i část bás-
ně, již Merobaudes napsal na oslavu prvních narozenin a zároveň křtu
Aëtiova syna Gaudentia, v níž máme o jeho křesbanském přesvědčení jas-
né svědectví.
Merobaudes je jakýmsi vzorem muže barbarského původu, který získal
vysoké vzdělání, snažil se psát klasickou latinou a zařadil se mezi význam-
né básníky a prozaiky pozdní antiky. Takto velmi úspěšně sice romaniza-
ce probíhala jen u těch barbarů, kteří byli obdobně jako jeho rodina usaze-
ni na římském území již po několik pokolení a patřili k vyšším sociálním
vrstvám. V každém případě je však Merobaudes dobrým příkladem toho,
jakého stupně mohla u špiček barbarů, jsoucích v pravidelném styku
s římskou civilizací, jejich vzdělanost dosáhnout. Inteligentní a vzdělaní
barbaři byli poměrně brzy schopni se Římanům vyrovnat nejenom v oblas-
ti vojenství nebo politiky, ale i ve sféře duchovní kultury.
V době císařů Gratiana a Theodosia se dostal k význačným hodnos-
tem Frank Richomeres. Za uvedených císařů, známých potlačováním po-
lyteistického náboženství i různých křesbanských herezí, zůstával pevným
stoupencem polyteismu. Podle Zósima žil v důvěrném přátelství s císař-
ským úředníkem Eugeniem (budoucím uzurpátorem trůnu), jehož prý mi-
loval pro jeho ušlechtilost a vzdělání. Toto tvrzení by na první pohled mo-
hlo působit problematicky. Máme však zřejmě před sebou opravdu příklad
dalšího představitele silně romanizovaných Franků, který si vzdělání doká-
zal cenit, třebas se neproslavil žádnými dochovanými nebo v antických
pramenech vzpomínanými díly. Přátelil se i se slavným antiochejským ré-
torem Libaniem. O tom, že přátelství barbarů, působících na vysokých
místech římské státní správy, a uznávaných římských vzdělanců mohlo
mít i hlubší duchovní, nejenom zcela pragmatické základy, svědčí příklad
dalšího franského hodnostáře v císařských službách, Bautona.
Bauto zastával v r. 380 – 385 úřad magistra utriusque militiae, r. 385 byl
také konsulem. Zósimos o něm tvrdí, že byl Římanům velmi nakloněn, vy-
zvedává jeho nepodplatitelnost, válečné zkušenosti a tělesnou sílu. Jeho
vzdělanost, duševní schopnosti nebo náboženství neposuzuje.
Podle jednoho dopisu milánského biskupa Ambrosia soudili dříve ně-
kteří, že Bauto byl křesban. Korespondence významného a vzdělaného
římského aristokrata Q. Aurelia Symmacha s Bautonem svědčí však spíše
195
pro Bautonovy sympatie k polyteismu. Symmachus byl jedním z největších
starořímsky cítících duchů pozdní antiky a obhájcem starých nábožen-
ských tradic. S Bautonem si tento mistr pozdně antického řečnictví dopi-
soval rád, vyžadoval od něho další listy – a protože už Symmachovo setr-
vávání ve starořímském přesvědčení ukazuje, že nebyl oportunista, lze
předpokládat, že tak činil pro potěšení z přátelství s tímto Frankem, jehož
duševní obzor tedy asi příliš nezaostával.
Velmi dobře doloženého polyteistického přesvědčení byl nejvýznamněj-
ší z římských hodnostářů franského původu Arbogast. Původně byl Bau-
tonovým podřízeným; po jeho smrti (asi r. 388) dosáhl hodnosti magister
utriusque militiae a podržel ji až do své smrti roku 394. Podle Zósima, pre-
ferujícího osobnosti pohanského smýšlení, byl u vojáků oblíben pro svou
statečnost, vojenské umění a pohrdání bohatstvím.
Za nezletilého císaře Valentiniana II. získal na západě římského impé-
ria vlastně samostatnou vládu, ačkoli v jeho době to v případě vrchních
velitelů západořímského vojska ještě obvyklé nebylo. Ze strachu, že se
císaři Theodosiovi I. bude muset zodpovídat za smrt mladého panovníka,
jemuž nehodlal vládu v zemi přenechat, ani když dosáhl dvaceti let, dosa-
dil na trůn vzdorocísaře Eugenia. Spojení Arbogastovy statečnosti a Euge-
niova vzdělání připadalo polyteisticky smýšlejícímu historiku Zósimovi
ideální, nazval je dokonce nepřemožitelným. Jistě tím vyjadřoval mínění
nejednoho Římana tehdejší doby. Barbaři přinášeli na území impéria vlast-
nosti, které už Římanům namnoze chyběly, ale jen málokteří z nich měli
dost schopností i ke kvalifikovanému administrativnímu vedení říše.
Třebaže původem Frank, vedl Arbogast, který se plně cítil být předsta-
vitelem římské říše, r. 392 válku proti Frankům, s nimiž pak uzavřel mír.
V r. 392 začala ovšem i jeho vážná roztržka s císařem Theodosiem I. Ko-
lem Arbogastovy postavy a zejména kolem již vzpomínané bitvy Arbogas-
ta a Eugenia s Theodosiem na řece Frigidu se v pramenech kupí obrazy
boje mezi tradičním římským polyteismem a křesbanstvím. Pro křesbanské
historiky se bitva na Frigidu stala příležitostí ukázat sílu a triumf nového
náboženství, které tradičně myslící část římské společnosti stále ještě od-
mítala uznat. Podle Zósima, představitele této druhé strany, byla vyhrána
lstí, nikoli zásahem vyšší moci.
Životopisec sv. Ambrože Paulinus tvrdil, že (starší) Arbogastovy vojen-
ské úspěchy plynuly z blízké vojevůdcovy známosti a častých styků se
slavným milánským biskupem. Už v době Ambrosiových současníků byl
196
tedy proslulý a zasloužilý církevní činitel chápán jako pomocník v boji
a příčina vítězství vojevůdců a takové pojetí nebylo cizí ani vzdělaným Ří-
manům, jakým Ambrosiův sekretář (notarius) Paulinus dozajista byl. Ar-
bogast ani nemusel být křesban, nezáleželo tolik na něm osobně, jako na
zásluhách a vztahu k Bohu, který měl jeho přítel Ambrosius. Vystupňova-
nou podobu takové víry najdeme v legendě o biskupu Lupovi z Tricassů
(Troyes) a hunském králi Attilovi, o které píšeme v kapitole „Franský stát,
jeho mocní a jeho lid“.
Navzdory porážce na Frigidu, po níž Arbogast spáchal sebevraždu, žil
jeho rod v impériu dále a podobně jako v případě rodu Merobaudova v něm
došlo k silné romanizaci. O Arbogastovi (starším) navíc víme i to, proč se
vydělil ze společenství svého kmene a odešel do římských služeb. Byl
vyhnán, pravděpodobně na základě bojů o vládu, v nichž nad ním zvítězili
náčelníci Sunno a Marcomer, kteří spolu s vojáky dalšího franského velite-
le, Genobauda, r. 388 napadli severní Gallii, byli však odsud vytlačeni zpět
za Rýn. Takových případů bylo v době sjednocování roztříštěné moci nad
jednotlivými germánskými etniky jistě více. Podobní exulanti, odcházející
nepochybně i s družinou svých věrných bojovníků, srůstali s římským pro-
středím zřejmě rychleji než barbaři, jejichž vazby s domácím prostředím
zůstaly neporušeny. Křes!anství však přijal teprve Arbogastův vzdálenější
potomek, jehož zde označíme jako Arbogasta mladšího.
Arbogast mladší byl v 70. letech 5. stol. po vojenské i civilní stránce
představitelem města Augusta Treverorum (Trevír) – snad římským úřed-
níkem, určitě však již v této době a v této oblasti nezastávajícím svou
funkci bez souhlasu Franků – a sloučilo se v něm to, co Zósimos oceňoval
na spolupráci dvou osobností: Arbogasta staršího a Eugenia. Byl vzděla-
nec, mluvící dobře latinsky, a navíc schopný voják. Úpadek západořímské
říše v období po Aëtiově smrti (r. 454) tedy v Gallii nezničil náklonnost
k římské kultuře ani u barbarů.
Arbogasta mladšího obdivoval nejenom velmi vzdělaný příslušník gallo-
římské šlechty a biskup z Arvernu (Clermont-Ferrand) Sidonius Apollina-
ris, ale i biskup Auspicius z Tulonu (Toul), který mu také věnoval oslav-
nou báseň, v níž vyzvedl jeho víru. Podle Auspiciova názoru byl Arbogast
roven slavným starým Římanům. Nad svého předka Arbogasta staršího
pak podle básníka vynikal tím, že jméno Kristovo vzývá, oddaný víře.
V době vlády císaře Honoria (395 – 423) – přes špatné zkušenosti jeho
otce Theodosia se starším Arbogastem – působení Franků ve vysokých
197
Severní brána 6,5 km dlouhého římského opevnění Trevíru, známá Porta Nigra.
Vypíná se až do výšky 30 metrů
římských státních funkcích pokračovalo. Ze všech barbarských osobností

západořímského dvora tehdy však nejvíce vynikl napůl Vandal a napůl Ří-
man Stilicho, který původně za nezletilého císaře vládl jako jeho poruč-
ník. V r. 399 byl Stilicho básníkem Claudiem Claudianem vyzvedáván mj.
též za obnovení rýnské hranice. S Franky uzavřel tenkrát spojeneckou
smlouvu, kterou tito barbaři dodrželi i r. 406, kdy se v římských službách
pokusili zabránit v přechodu Rýna Vandalům, Alanům a Svébům, ustupují-
cím před šířící se mocí hunského kmenového svazu. Byli tenkráte poraže-
ni Alany krále Respendiala.
Nejspíše stále trvající nesjednocenost Franků vedla však k tomu, že se
přátelství a nepřátelství tohoto etnika vůči legální římské vládě rychle stří-
daly. Důležité římské pohraniční město Trevír plenili Frankové nejenom
jako pomocníci uzurpátora Iovina (411– 413), ale i později, po r. 420. Salvi-
anus ve 40. letech 5. stol. zná již čtvero plenění Trevíru Franky, jejž ale na-
trvalo tehdy ještě neobsadili. Autor obyvatele města kritizoval za to, že po
zpustošení svého sídliště, k němuž došlo ve 2. desetiletí 5. stol., žádali jako
198
náplast na rány od císaře Honoria hry v divadle i v cirku, zábavy, které ten-
to spisovatel bytostně nesnášel jako někdejší součást pohanských kultů,
ale i jako symbol římské rozmařilosti, která se nehodila pro město, v jehož
ulicích leželi mrtví, trhaní dravými ptáky a psy, a kde se černala požářiště.
Někdy kolem r. 416 se Frankové zmocnili tří blíže neurčených oblastí
v blízkosti Rýna, získaných Římany znova až r. 428. Těmito na čas úspěš-
nými okupanty byli Frankové Saliové, jejichž králem byl tehdy již první
z historických pramenů známý Merovejec Chlogio.
Frankové od doby Chlogionovy

do časů Chlodvíkových
Posledním římským vojevůdcem, který dokázal Frankům v jejich dobývá-
ní Gallie úspěšně bránit, byl Aëtius. Zřejmě středorýnské (podle někte-
rých badatelů určité dolnorýnské) Franky poprvé zatlačil zpět za Rýn jako
magister militum per Gallias uvedeného roku 428 a jako tzv. dediticii (bar-
bary, kteří se Římanům vzdali), je usadil v římském Porýní. O čtyři léta
později jako magister militum praesentalis, který obranu říše i nadále
soustřecoval zejména v Gallii, je pak porazil znova a uzavřel s nimi spoje-
neckou smlouvu. Rýnský limes byl v této době ovšem už hranicí velmi pro-
blematickou. Lépe než vojensky mohl být alespoň částečně udržován
právě systémem spojeneckých smluv s porýnskými barbary. Nová a důle-
žitější hranice vznikala na Ligeru (Loira). Obránci území na jih od ní byli
vizigótští foederáti a na řece samotné byli Aëtiem usazováni další barbaři
(Alani, Sasové).
Pozdně antičtí kronikáři uvádějí jako datum, kdy byly Aëtiem pacifiko-
vány a zpět pod římskou kontrolu navráceny gallské provincie, rok 439.
Toto datum se však týká pouze porážek Vizigótů a Burgundů, nikoli fran-
ských kmenů. Se Salii musel totiž Aëtius bojovat ještě ve 40. letech 5. stol.,
když se pod vedením Merovejce Chlogiona snažili krajem keltských Attre-
batů proniknout k řece Samaře (dnešní Somma). Porazil je v bitvě u loka-
lity zvané Vicus Helenae (snad dnešní Hellesmes) a výsledkem následují-
cí mírové dohody bylo podepsání spojenecké smlouvy. Od této doby se
Saliové mezi ostatními Franky skutečně zřetelně profilují.
K navazování spojenectví s Franky podněcovaly Římany v těchto letech
velmi závažné okolnosti, především zhoršování západořímsko-hunských
vztahů. Hledání opravdu spolehlivých spojenců pro hrozící konflikt s Attilo-
199
vou říší přimělo Aëtia také k tomu, že při sporu o vládu nad středorýnský-
mi Franky podpořil mladšího ze dvou královských bratrů, jejichž jména se
nám nedochovala, zatímco starší z dědiců královské moci se opíral o spoje-
nectví s Attilou; oběma zůstala vláda nad částí uvedeného franského etnika.
Historik Priskos píše, že jedním z cílů Attilova tažení do Gallie roku 451
bylo vypořádat se s Vizigóty a Franky. Při tehdejší politické roztříštěnosti
Franků lze jenom těžko říci, zda jich většina v tomto konfliktu podporova-
la Římany či ne. Středorýnští Frankové byli rozděleni do obou táborů, hun-
ského a římského. Saliové, nacházející se pod vládou merovejského rodu,
poskytli na základě smlouvy, uzavřené po porážce u Vicus Helenae, svou
vojenskou pomoc Aëtiovi.Velel jim buc Chlogio, jehož datum úmrtí nezná-
me, nebo snad dárce jména merovejského rodu Merovech. Merovej-
ský rod stál tehdy teprve v počátcích své historické role, ale spojení s Ří-
many patřilo od této doby k hlavním rysům jeho politiky.
Po smrti Aëtia a císaře Valentiniana III. došlo k zesílení barbarských
vpádů na území impéria. Ani Frankové nezůstali pozadu. R. 455 plenili na
území Germanií a Belgiky II., r. 459 znova dobyli Kolína nad Rýnem a brzy
nato Trevíru. Tato města poté již zůstala trvale v jejich rukou. Hranicí roz-
šíření Franků se stala řeka Somma.
Podle údajů R. Günthera a A. R. Korsunského, publikovaných v knize
Germanen erobern Rom (1985), žilo okolo poloviny 5. stol. v Gallii celko-
vě zhruba půl miliónu barbarů. Frankové z nich údajně byli nejpočetnější –
sídlilo jich tu asi 200 tisíc (dále pak 100 –150 tisíc Vizigótů, přibližně 100 ti-
síc Alamanů a kolem 50 tisíc Burgundů). Počty jiných usídlených barbarů
(Sasů, Alanů) byly nižší.
Z doby kolem poloviny 5. stol. pocházejí důležitá písemná svědectví,
týkající se některých reálií franského života, o nichž po archeologické
stránce velmi zajímavě vypovídá proslulá výbava hrobu krále Childericha
(463 – 481/2), nalezeného r. 1653 v Tournai, kterou rozebíráme v jiné sou-
vislosti. Jde o oslavnou báseň Sidonia Apollinaria, věnovanou císaři Maio-
rianovi (457– 461), a o dopis téhož autora asi z r. 469.
V básni se popis Franků objevuje v souvislosti se vzpomínanou bitvou
u Vicus Helenae (asi r. 448 v Belgice II). Vzhled Franků, mužů s ryšavými
vlasy a modrýma očima, byl podle autora celkem upravený. Na svá štíhlá
těla si oblékali přiléhavý oděv, v bitvě vyhrnutý nad kolena. Přepásáni byli
širokým pásem, na nějž se zavěšoval meč. Dále byli ozbrojeni házecími se-
kerami (slavné francisky), oštěpy a kruhovými štíty. Velmi vzletnými slo-
200
vy je zde líčena jejich bojovnost a odvaha: „Již od samých chlapeckých let
v nich zralá k boji je láska. / Když počet je nepřátel tísní anebo nepřízeň
místa, / smrt na ně padne, ne strach; / odvahou vítězí duch, když dechu
skoro již není.“
Druhé svědectví se nachází v Sidoniově dopise příteli Domniciovi. Cha-
rakter líčení je jiný, nejde o vykreslení vlastností nepřítele, ale o popis odě-
vu, ozdob a družiny franského prince Sigismera, který se vypravil do Lug-
duna (Lyon), sídla svého nastávajícího tchána, burgundského krále.
Sigismer byl mladík ritu atque cultu gentilicio ornatus. Oblékal se tedy
a zdobil podle zvyklostí svého národa.
V čele jeho průvodu kráčel kůň vyšňořený falérami a před princem i za
ním šli jiní koně, obtížení (tj. nejspíše na jejich postrojích se nacházejícími)
zářícími drahokamy. Nejhezčí podívaná však byla na prince samotného.
Šel právě pěšky uprostřed svých heroldů a služebníků, oblečený v šarlato-
vém plášti; skvěl se ozdobami z rudého zlata, měl mléčně bílý spodní šat
z hedvábí, a byl prý takovéhoto oděvu hoden i svými upravenými vlasy,
zdravě ruměnou barvou svých tváří a bělostí pokožky. Podoba kmenových
předáků (regulorum) a družiníků (sociorum), kteří ho provázeli, byla prý
i v míru děsivá. Jejich nohy byly po kotníky sešněrovány do bot ze surové
kožešiny, jejich kolena, holeně a lýtka byly nepokryté. Oděv měli pestro-
barevný, přiléhavý, vysoko vykasaný, sotva dosahující ke kolenům. Krátké
rukávy pokrývaly jen horní část jejich paží, zelené pláště měly olemovány
nachem. Po boku jim visely meče, upevněné na závěsníku, vedoucím od
ramene k pasu, který obepínal pás pobitý cvočky. Tímto oděním byli zdo-
beni i chráněni. V pravici drželi kopí se zpětnými háčky a házecí sekyry.
Levá část těla byla chráněna kruhovými štíty, jejichž lesk, na okrajích sně-
hobílý, na puklicích žlutavý, vypovídal jak o ceně štítů, tak o pečlivosti je-
jich majitelů. Vše bylo prý takové, aby se o svatbě neprojevila méně sláva
Martova než Venušina.
Ačkoli přiléhavé oděvy odpovídaly více vkusu barbarů než Římanů, tak
jako kombinace červené a zelené barvy (můžeme srovnat šperky, vyrobe-
né v tzv. barvitém stylu doby velkého stěhování národů), látky (nach, čín-
ské hedvábí) pocházely nejspíš od obchodníků z impéria; mohly to také
být dary spojenců nebo válečná kořist. Závěsníky na meče a opasky byly
podobné jako u římských legionářů, ze zbraní prozrazuje franský způsob
boje nejvíce házecí sekyra – francisca. Drahokamy zdobené koňské po-
stroje byly v té době obecnou módou barbarského světa.
201
Franské spony a kování opasku
202
Popis ukazuje nejen na zřetelný příklon vyšší franské vrstvy k římské-
mu přepychu, ale i na to, jak výrazná majetková a sociální diferenciace
mezi těmito Germány již na počátku 2. poloviny 5. stol. existovala. Osobu
prince Sigismera bychom, nebýt Sidoniova dopisu příteli zvědavému na
různé okázalosti a libujícímu si prý v pohledu na zbraně a vojáky, vlastně
neznali, jiným způsobem se do historie nezapsal. Přesto byl ale obklopen
množstvím zlata, drahokamů, oblékal se do vzácných látek, měl skvělý do-
provod, ve kterém nechyběli další vznešení Frankové (reguli). Pompa Si-
gismerova průvodu nám může naznačit, jaké bohatství se již asi soustřeco-
valo v rukou známějších franských králů. Okolo panovníků, vytvářejících
dynastie a navazujících „mezinárodní“ vztahy s jinými královskými rody,
se v této době seskupovaly družiny mužů, patřících také již k příslušníkům
vyšší sociální vrstvy a zabývajících se službou králům. Předstátní vývoj ve
společnosti Franků skutečně pokročil.
Jako partneři posledního skutečně císařem ustanoveného západořím-
ského velitele Gallie Aegidia vystupují ve 2. polovině 5. stol. Frankové Sa-
liové v čele s Merovejcem Childerichem (463 až 481/2). Aegidius byl
rodák z Gallie a po smrti patricia Aëtia, v jehož vojsku sloužil, byl císa-
řem Avitem či Maiorianem jmenován do funkce magistra militum per
Galias.
S Franky Salii udržoval spojenecké svazky, jeho pouta k ústřední řím-
ské vládě se ovšem stále uvolňovala. Jeho vztahy s Maiorianem byly
dobré, ale císaře Libia Severa (461– 465) uznat odmítl. O nový projev gall-
ského separatismu nešlo, Aegidius nehodlal odtrhnout Gallii od zbytku
římského impéria; naopak, plánoval táhnout do Itálie proti císaři, který byl
vlastně jen figurkou napůl Svéba a napůl Góta Ricimera, magistra utrius-
que militiae, a pomstít Ricimerem způsobenou Maiorianovu násilnou smrt.
Vláda slabých, rychle se střídajících císařů na Západě, kde se ústřední moc
starala prakticky už jen o Itálii, nanejvýš ještě kvůli dodávkám obilí o se-
verní Afriku, však stejně vedla k tomu, že římští velitelé v Gallii se museli
o svěřené území postarat na vlastní pěst.
Aegidius, opírající se o Sálské Franky a v Gallii usedlé Alany, bojoval se
středorýnskými franskými kmeny, Vizigóty i Burgundy. Řehoř z Toursu
o něm tvrdí, že po dobu Childerichova osmiletého vyhnanství byl dokonce
králem Saliů. Tato informace by nejspíše mohla mít původ ve vzpomín-
kách na vojenské velení Aegidia, jemuž se Childerichovi Frankové podři-
zovali jakožto západořímští foederáti představiteli římské moci v Gallii.
203
Podobné postavení jako otec měl i Aegidiův syn Syagrius. Nedostal se
však do něj jmenováním od římského císaře, ale podle jakéhosi dynastic-
kého principu – po svém otci je prostě zdědil, a to v době, kdy dokonce byl
ještě nezletilý. Řehoř z Toursu jej nazývá římským králem, dává mu titul,
jejž pozdější prameny zpětně přenesly i na Aegidia (nebob královskou moc
bylo v té době přirozené dědit). Syagriova poměrně dlouhodobá výjimeč-
ná pozice jistě souvisí mimo jiné s tím, že r. 475 se Iulius Nepos, respektu-
jící mocenské postavení Vizigótů, prakticky vzdal císařské svrchovanosti
v Gallii; Aegidius i Syagrius byli ovšem i pokračovateli tradice, podle níž
vysocí velitelé vojsk již po celá desetiletí vystupovali jako svrchovaní poli-
tičtí činitelé, přijímali poselstva, uzavírali smlouvy s barbary. A kromě toho
v Gallii tradici samostatné, na centru říše nezávislé obrany země budovali
i zdejší uzurpátoři.
Sféra, již Syagrius ovládal, se prostírala mezi řekami Samarrou (Som-
ma) a Ligerem (Loira), jeho sídlem bylo město Suessiones (Soissons).
Zpočátku za něj ve skutečnosti vládl někdejší Aegidiův podřízený velitel,
comes Paulus. I jemu zůstali Childerichovi Frankové věrnými spojenci –
bojoval s nimi společně proti Vizigótům a Sasům. V boji se Sasy Paulus
padl a o spolupráci samotného Syagria s Franky pak již neslyšíme.
R. 481 nebo 482 dílčí král Saliů Childerich zemřel. Celková situace řím-
ské říše se mezi úmrtím comita Paula (asi 469/70) a Childerichovou smr-
tí radikálně změnila a tyto změny měly samozřejmě vliv i na franské foede-
ráty, zachovávající říši věrnost v podstatě od 40. let 5. stol. V proslulém
r. 476 se faktické moci v Itálii chopil Germán Odoaker. V Gallii skončilo
úřadování posledního římského praefekta praetoria již r. 475 a jediná do-
sud římská moc tady zůstala omezena na enklávu vklíněnou mezi sféru vi-
zigótského, burgundského a franského panství.
Childerich, zřejmě ne tak ambiciózní a odvážný jako jeho syn Chlodvík,
se o zbytky římské moci v Gallii opíral proti ostatním zdejším barbarům.
Bylo však jasné, že Syagriovo území brání rozšiřování franských držav smě-
rem na jih, do úrodnějších, bohatších a méně zpustošených gallských krajů.
Dobývání gallských území, ležících severně od Loiry, bylo pro Sálské
Franky dlouhodobou záležitostí. Za řeku Sommu, jíž poprvé dosáhl Mero-
vejec Chlogio, se natrvalo podařilo proniknout až mladému králi Chlodví-
kovi. R. 486 v bitvě u města Suessiones porazil brannou moc „římského
krále“ Syagria a jeho území se poté dostalo do sousedství vizigótského
království.
204
Franští Saliové, vedení dosud nechristianizovaným panovníkem, získá-
vali tehdy bohatou kořist i v katolických kostelech. (To však, jak plyne ze
svědectví Řehoře z Toursu, bývalo zvykem i po franské konverzi.) Chlod-
vík a jeho vojáci se k církevnímu majetku na bývalém Syagriově území
chovali jako dobyvatelé, stejně tak, jako k majetku ostatních římských
vlastníků; zásadně negativní vztah však Chlodvík ani v této době ke křes-
banské církvi neměl. Když jeden z biskupů – podle Fredegara snad Remi-
gius z Remů (Remeše) – požádal tohoto krále o vrácení velkého zlatého
džbánu, který byl vlastnictvím jeho kostela, vyhověl, ačkoli splnění slibu
nebylo vzhledem k tehdejším zvykům dělení válečné kořisti snadné.
Dějiny Chlodvíkovy doby tvoří ovšem už novou kapitolu historie a bu-
deme se jimi, zvláště pak Chlodvíkovým obrácením ke křesbanství, zabý-
vat v následujícím úseku této knihy.
Chlodvík, Remigius a jejich pokračovatelé

V čase, kdy Chlodvík zvažoval přijetí křesbanské víry, byli ostatní vládci
germánského světa buc ariány nebo pohany (burgundský katolík Sigis-
mund měl tehdy pouze pozici prince následníka) a v germánských barbar-
ských státech na území římské říše panoval náboženský dualismus.
Ariánská forma křesbanství našla své stoupence i mezi Franky. Král,
který za své vlády sjednotil všechny franské kmeny, ovládl většinu Gallo-
římanů a založil mocnou franskou říši, se však přiklonil ke katolické víře
a Frankové, pro něž se v důsledku jeho rozhodnutí ortodoxie stala oficiál-
ním státním vyznáním, již tuto víru nezměnili. Sjednotitel Franků tak napo-
mohl vtisknout katolický ráz nejenom svému státu, ale při chuti franské ří-
še dobývat a při její podpoře i organizaci misijní činnosti též nemalé části
Evropy vůbec. Samozřejmě, Chlodvíkovo osobní rozhodnutí nelze přece-
ňovat, jako si nelze dělat iluze o tom, že by se germánští panovníci raného
středověku ve věroučných otázkách příliš vyznali. Spíše je třeba myslet na
historické okolnosti, do nichž byl Chlodvík postaven, a na působení vzdě-
laných církevních osobností, které se na něho snažily uplatňovat svůj vliv.
Chlodvík, latinsky nazývaný Chlodovechus, Chlodoveus, Luduin, Lo-
doin i Ludoecus, jemuž bychom dnes říkali Ludvík, se narodil kolem
r. 465 králi části Sálských Franků Childerichovi a jeho manželce Basině,
pocházející z kmene Durynků. R. 481 nebo 482 se po svém otci ujal vlády
205
nad jeho Franky a nejspíše také správy gallořímského obyvatelstva, žijící-
ho na území bývalé provincie Belgiky II, kde jako biskup, sídlící v Remeši,
působil Remigius, jedna z nejvýznamnějších postav křesbanského světa
v období nedlouho po pádu západořímské říše. Dochovaly se nám dva jeho
legendárními rysy vyzdobené životopisy, jeden od křesbanského spisova-
tele 6. stol. n. l. Venantia Fortunata, druhý a mnohem obsáhlejší od jedno-
ho z Remigiových velmi vzdělaných nástupců na remešském stolci,
Hincmara, jenž v tomto městě působil ve století devátém, a k dispozici má-
me i Remigiovu vlastní korespondenci.
Na tom, zda Chlodvíkův otec Childerich byl jenom franským králem,
lépe řečeno jedním z tehdejších franských králů, nebo zároveň i vysokým
římským státním úředníkem, se historikové doposud zcela neshodli. Lec-
cos o jeho postavení říká králův hrob, roku 1653 objevený v Tournai, jež
bylo jeho sídelním městem (v 5. stol. se ještě nazývalo Tornacus), stejně
tak jako dopis uvedeného biskupa Remigia z Remeše Chlodvíkovi.
Nedaleko hrobové jámy, v níž spočívalo Childerichovo tělo, byly objeve-
ny pohřby koní, kteří zřejmě museli zemřít spolu s králem, ve hrobě sa-
motném pak různé cenné předměty, z nichž mnohé svědčí o výjimečném
společenském postavení pohřbeného.
Pečetní prsten, který tu byl nalezen a nesl nápis Childerici regis, tj. (pe-
čeb) krále Childericha, nám poskytuje jasnou výpověc o jeho germánském
královském úřadu, není však ještě sám o sobě odznakem římského úřed-
níka. Rytina pečetní plochy prstenu ukazuje krále v římském velitelském
plášti (paludamentum, chlamys) a s cingulem, šerpou pozdně římských cí-
sařských úředníků. Tzv. cibulovité zlaté spony k oděvu nosívali vysocí řím-
ští hodnostáři civilního i vojenského charakteru, ale podobně jako uvede-
ný plášb anebo dochované zlaté přezky k obuvi bývaly římskými císaři
posílány i spřáteleným barbarským náčelníkům. Na postavení vysoko ce-
něného velitele římských spojenců ukazuje i váček se zlatými solidy plat-
ných ražeb, součást odměny velitele foederátů.
Kopí, jež najdeme na obrazu krále, vyrytém do prstenu, ale jež bylo také
mezi zbraněmi uloženými do jeho hrobu, mohlo mít v oné době trojí vý-
znam. Za prvé bývalo odznakem předního bojovníka kmene, za druhé pat-
řilo ke znakům postavení nejvyšších velitelů římského vojska (zvaných
magistri militum), za třetí (to by se ovšem týkalo jen kopí, zobrazeného na
prstenu) bylo symbolem předávání dědičné královské moci v rámci vlád-
noucích franských rodů. Takový význam kopí velmi pěkně vyjadřuje Ře-
206
hoř Tourský ve své Historii Franků (týká se sice až r. 575, ale vypovídá
o staré tradici): Gunthramn vložil do ruky Childebertovy (tj. Childeberta II.,
vládnoucího v letech 575 – 596) kopí a pravil: Toto je znamení, že jsem ti
předal celé svoje království.
Vcelku zbraně, uložené do hrobu krále Childericha I., souvisely spíš
s germánskou než římskou symbolikou moci, stejně tak jako těžké zlaté
náramky, jež spolu se zbraněmi byly v očích starých Germánů i nositeli
nadpřirozené, magické síly.
Childerichova záhrobní výbava dokládá, že tento Frank byl králem čás-
ti Saliů a spolu se svými bojovníky vojenským spojencem Římanů; o tom,
že mu byl udělen i jeden z vysokých římských vojenských úřadů, zcela jed-
noznačně nevypovídá. Je tady ovšem ještě dopis Remigia z Remeše Chil-
derichovu synovi.
Biskup mu v tomto listu blahopřeje jako muži, jenž převzal správu (ad-
ministratio) bývalé římské provincie Belgiky II. Nemyslím si, že je logic-
ké, aby v případě pouze faktického, násilného panství Childericha a poté
Chlodvíka nad provincií vyzvedl právě Chlodvíkovo nástupnictví v tomto
postavení a vůbec se nezmínil o tom, že svého otce vystřídal i jako franský
král, což pro Chlodvíka bylo nepochybně důležitější.
Remigius ovšem Chlodvíkovi nechtěl jen blahopřát, ale také ho napo-
menout, jak se má chovat k původnímu obyvatelstvu země a ke kněžím.
Chopil se první příležitosti, aby na mladičkého, v r. 481/2 snad patnáctile-
tého krále začal působit, ovlivňovat jej nejenom nabádáním k míru a spra-
vedlnosti vůči jeho římskoprovinciálním poddaným, ale i ohledně užiteč-
nosti jeho spolupráce s katolickou církví. Nevyzývá ho zatím, aby se stal
křesbanem, jak to vytrvale činil později. Mluví jen o výhodách, které mu
úcta ke kněžím a poslušnost vůči jejich radám může přinést.
V severní Gallii, kde se nacházel Remigiův biskupský stolec, byla v té
době církevní organizace hodně oslabena, rozbita, mnohá někdejší antická
biskupství neexistovala, pohanství znova nabývalo na významu. O převaze
Římanů – katolíků se pro tuto dobu dá mluvit až snad pro území jižně od Sei-
ny, kde na počátku 80. let vládl ještě Říman Syagrius, a s jistotou jižně od Loi-
ry, kde se rozprostíralo panství Vizigótů. Výhodami dobré spolupráce
s církví tedy Remigius asi nemyslel pouze pomoc pří spravování domácího
obyvatelstva, ale i prospěch duchovní. A pohan Chlodvík tomu mohl docela
dobře rozumět i po svém. V oblasti, která po otci spadala pod jeho moc,
může způsobem, jejž mu Remigius navrhuje, získat přízeň dalšího boha.
207
Po r. 486, po porážce Syagria, se jižní hranice Chlodvíkova království
ocitla v přímém sousedství Vizigótů. Dobrým a spolehlivým spojencem
proti nim mohli být katolíci na jeho vlastním území, ale i v království Ala-
richa II., jež bránilo dalšímu šíření franského panství směrem k jihu. Také
na jihovýchod od Chlodvíkova území se prostíraly državy ariánských krá-
lů – burgundského Gundobada a ostrogótského Theodericha – na jejichž
územích však žilo, zejména v Itálii, i velmi mnoho katolíků. Na severu a se-
verovýchodě se pak nacházely oblasti osídlené převážně pohany.
Zhruba pět let po dobytí Syagriova území porazil Chlodvík první ger-
mánské sousedy, u Řehoře z Toursu označené jako Durynky. Šlo však asi
jen o menší, Durynkům příbuzný kmen, protože k části skutečných Du-
rynků, žijících na levém břehu Rýna, jediným, kteří přicházejí v úvahu jako
cíl tehdejšího Chlodvíkova tažení, se jako ke svobodnému království ještě
za dalších patnáct let obracel ostrogótský král Theoderich.
Roku 493 se Chlodvík oženil s burgundskou katoličkou, princeznou
Chrotchildis, z níž se pak stala významná Remigiova spolubojovnice. Spolu
s ním Chlodvíka přesvědčovala, aby se zřekl otcovských bohů a vyznával
Krista. Chlodvík byl sice tolerantní a své manželce ve výkonu jejího nábo-
ženství nebránil, ale přemluvit se zpočátku nenechal. Věděl také, že nebude
moci rozhodnout jen sám za sebe. Role germánských králů v kultu zemí,
jimž vládli, přece vyžadovala, aby lid a král vytvářeli náboženskou jednotu.
Toho, co víme o předkřesbanských bozích Franků anebo aspoň obecně-
ji Germánů žijících v Porýní, není tolik, kolik bychom si snad přáli. V mís-
tech, kde Frankové žili, panovala dosti složitá náboženská situace. Střetá-
valy a mísily se tady vlivy římské, keltské i germánské. Snad od druhého
a určitě od 3. stol. n. l. do Porýní pronikalo křesbanství.
Z pohanských božstev Germánů tady byl podle Tacita uctíván Wodan
(Wotan), jehož římský historik nazývá Mercuriem, Donar – v Tacitově po-
dání Hercules – a Teiwaz (Tiw, Ziu), kterého Tacitus ztotožňuje s římským
Martem. Kult těchto božstev – a zároveň srůstání římsko-germánských
představ – potvrzují v severní Gallii také různé nápisy, které jim tu byly vě-
novány. Zajímavý je např. votivní nápis Martu Halamardovi, jehož přívlas-
tek by se dal vyložit asi jako „zabíjející muže“, anebo Martovi, zvanému
Thingsus, přičemž slovo thing označuje posvátný, do ochrany bohů svěřo-
vaný sněm a soud starých Germánů.
Vedle bohů, známých především jako ochránci válečníků, tu byly hojně
uctívány i germánské válečné bohyně, např. Hariasa, v jejímž jméně zní
208

výraz pro vojsko a meč, Hludana, jejíž jméno má tentýž základ jako Chlodví-
kovo a souvisí s odvahou, i jiné, jako Viradectha, Vagdavercustis, Hurstrga,
Baduhenna nebo Tanfana, která však byla též bohyní úrody. Zemědělským,
nikoli válečným božstvem byla i Nehalennia, ctěná na dolním Rýně. K bohy-
ním ochránkyním, dárkyním bohatství a všeho dobrého, náležely tzv. ma-
tres či matronae, bohyně matičky, často uctívané Kelty i Germány, jejichž
éra však okolo doby vzniku franského kmenového svazu končí. Vzhledem
k velmi vysoké koncentraci míst kultu původně íránského boha Mithry v ob-
lasti Porýní a k jeho oblibě mezi vojáky římských pohraničních posádek lze
snad předpokládat i ovlivnění porýnských Germánů tímto náboženstvím,
a pestrost možných představ jistě zvětšovaly i kulty, které si s sebou přiná-
šeli Germáni, vracející se do svého domova z římských armádních služeb.
První zpráva o pronikání křesbanství do Porýní (u apologety Irenaea) se týká
2. poloviny 2. století; s jistotou můžeme však o nejstarších obcích zdejších
křesbanů mluvit až pro druhou polovinu století následujícího.
Historik Franků Řehoř z Toursu vkládá do úst Chlodvíkovy manželky
Chrotchildy pouze povšechnou, již ze Starého zákona známou argumenta-
ci proti bezmocným modlám, učiněným lidskýma rukama, píše však také,
jak Chlodvík namítal, že naopak právě díky jeho bohům se všechno rodí
a vzniká, křesbanský Bůh že však nezmůže nic, ba nepochází dokonce ani
z rodu bohů. Poukazování na rod bohů nejspíš znamená, že Frankové v té
době měli hotovou propracovanou genealogii svých božstev.
Cesta Germána od uvedené argumentace ke křtitelnici remešského
chrámu mohla nejsnáze vést buc přes zařazení Krista do genealogie dosud
uctívaných božstev, do „rodu bohů“, což byl způsob pro představitele
církve nepřijatelný, anebo skrze přesvědčení, že Kristus zmůže více než
dosud uctívaní ochránci králova rodu a jeho kmene, že je silnějším bohem,
jenž navíc starou konkurenci nestrpí. Třetí, „nejkřesbanštější“ cesta, totiž
vysvětlit králi, že bozi, které uctíval, nikdy neexistovali a obřady, jež všich-
ni jeho předchůdci úzkostlivě konali, neměly žádný smysl, by měla asi jen
dost malou naději na úspěch. Vyžadovala by totiž v myšlení Germánů zá-
sadní zlom. Rodila se tu důležitá, ale problematická etapa dějin, v níž mělo
křesbanství získávat mnohé nové stoupence v různých oblastech Evropy,
ale mělo být také odsouzeno k řadě ústupků jejich mentalitě, stupni vývo-
je jejich myšlení.
Chlodvík své královně nebránil, aby dala pokřtít jejich prvního společ-
ného syna Ingomera. Nešbastnou náhodu zemřel však ještě v bílých křest-
209
ních šatičkách, to znamená do sedmi dnů od provedení křestního obřadu.
Podle Řehoře Tourského se Chlodvík domníval, že pokud by byl zasvěcen
jeho bohům, přežil by. Křest tedy chápal pouze jako volbu jednoho z mož-
ných ochránců svého dítěte. O síle vlivu jeho křesbanského okolí svědčí,
že nechal posléze pokřtít i svého druhorozeného syna Chlodomera. Také
ten brzy po svém narození onemocněl (při tehdejší vysoké úmrtnosti dětí
to jistě nebylo nic podivného), ale uzdravil se.
Zasvěcování dětí určitému božskému ochránci bylo nepochybně veli-
kou zkouškou jeho moci, zkouškou, kterou svým významem mohla
v očích současníka zastínit pouze jediná událost, a to vítězství v bitvě. Ře-
hoř z Toursu, jehož svědectví je podle mého soudu možno považovat za
reálné, třebaže pro časový odstup asi 80 let jistě nepopisuje skutečnost věr-
ně až do posledních podrobností, říká, že Chlodvíkovo rozhodnutí pro
křest padlo v bitvě s Alamany, kterou datuje do r. 496/7.
Protože spolupráce franských králů s katolickou církví je oprávněně po-
važována za jeden z důvodů toho, proč jejich stát úspěšně přežil dobu vel-
kého stěhování národů, podrobil si mnohé jiné státy a kmeny a stal se jed-
ním z nejvýznačnějších činitelů raně středověkých evropských dějin, je
Chlodvíkovo obrácení považováno za krok světodějného významu. Doba,
kdy k tomu opravdu došlo, je však nejistá. Rozmezí, do něhož byl nebo je
historiky křest krále Chlodvíka kladen, se pohybuje od Řehořem uvedené-
ho, většinou však za nesprávné považovaného data, až po rok 507/8. Pro-
bereme-li co nejdůkladněji možnosti, která nám různé prameny skýtají
ke zjištění konkrétnějšího vročení, vycházejí podle mého názoru jako nej-
ranější možné datum Vánoce r. 498, spíše však totéž období r. 499.
Povinností historika je pokusit se události, o kterých pojednává, datovat
co nejpřesněji, ale na druhé straně nepochybně důležitější než určení jeho
přesného roku je motivace Chlodvíkova rozhodnutí ke křtu. Franský král
se v boji s alamanskými sousedy ocitl v tísni; vypadalo to, že bitvu prohra-
je. A tehdy se prý obrátil o pomoc ke Kristu, jehož mu tak dlouho doporu-
čovali Remigius i Chrotchildis, a slíbil, že se z vděčnosti za vítězství dá
v jeho jménu pokřtít.
Alamani pak byli skutečně poraženi, ale král, nepochybně už přesvědče-
ný o síle a moci Boha, kterého uctívají křesbané, nerozhodl o změně víry
ihned, především asi proto, že musel brát ohled na mínění svého lidu.
V této době, ke konci 5. stol., tvořili většinu tohoto lidu svobodní Frankové,
v latinsky psaných pramenech nazývaní ingenui; ozbrojení muži, vůči kte-
210
rým se král úspěšně pokoušel prosazovat svou autoritou, již si však stále
připadali téměř stejně tak důstojní, jako on. Proto také vyjádřil svoje obavy
slovy: Lid, jenž mne následuje, nestrpí, abych opustil jeho bohy. Musel čekat
na nejbližší následující březnové shromáždění svých Franků, které se ko-
nalo vždy prvního dne uvedeného měsíce, na počátku nové válečné sezóny.
Sněm všech svobodných Franků se údajně pro změnu víry vyslovil. Vel-
kou roli při tom zřejmě sehrála králova družina. Ke křtu krále došlo pak
25. prosince ve slavnostně vyzdobeném chrámu v Remeši a jeho křtitel Re-
migius touto událostí navěky vstoupil do dějin. Spolu s Chlodvíkem byla
pokřtěna jeho sestra Albochledis a z ariánství na katolickou víru konverto-
vala i jeho další sestra Lantechildis. Ta ovšem znova nevstupovala do křti-
telnice, protože druhý křest není podle katolického vyznání možný. Pře-
stup byl v tomto případě stvrzen vložením ruky křtícího biskupa.
Z franského vojska bylo v témž dni pokřtěno přes tři tisíce bojovníků, vel-
mi pravděpodobně právě Chlodvíkova družina, skupina pomáhající prosa-
zovat královskou moc a státní zřízení proti zvyklostem rodů.
Podle svědectví biskupa 6. století Nicetia z Trevíru vedl ke Chlodvíkově
rozhodnutí dát se pokřtít ještě i jiný podnět, jejž ovšem Nicetius uvádí jako
jediný: zázraky na hrobě sv. Martina. Vezmeme-li v úvahu, jak velký vliv
zázraky na mysl tehdejšího člověka měly, je velmi dobře možné, že Chlod-
vík si sice Krista vyvolil v průběhu bitvy s Alamany, ale to, co slyšel o mo-
ci patrona Gallie, jej v přesvědčení o správnosti jeho volby utvrdilo.
Mnoho zajímavého o pohledu tehdejšího Germána na náboženské otáz-
ky vypovídá i blahopřejný list, zaslaný Chlodvíkovi ke křtu jeho současní-
kem, biskupem Avitem z Vienny, který žil na burgundském území. Vliv no-
vé víry na vítězství v boji tady nesměl být opomenut. Měkkost Chlodvíkova
bílého křestního šatu měla způsobit, aby více zmohly zbraně Franků. Zá-
kladní královské kvalifikace se Chlodvík jistě vzdát nemohl, s tím se mu-
seli smířit i teologicky velmi vzdělaní představitelé církve. Konečně, i za
předpokladu, že Chlodvík zcela v souladu s tehdejším způsobem myšlení
Germánů vybíral toho nejsilnějšího boha, nebyla jeho volba nijak jednodu-
chá. Byla tu staletá tradice: Mnozí mají v témž případě, jsou-li povzbuzová-
ni kněžími anebo některými svými druhy k rozhodnutí pro správnou víru, ve
zvyku namítat, že by museli opustit obyčeje předků a otcovské obřady, a škod-
livě dávajíce přednost úctě k předkům před spásou zachovávají (minulým po-
kolením) střežením jejich nevíry nesmyslnou věrnost, píše Avitus. Král se též
musel vzdát nároků na víru v božský původ svého rodu, v magické králov-
211
Franské bohoslužebné náčiní (zlato a drahokamy).
Z Gourdonu, dép. Côte d’Or (Francie)
ské štěstí, a spokojit se sola nobilitate – pouhou vznešeností. Přesvědčení,

že panovník je koneckonců Kristův zvlášb vyvolený chráněnec, muselo
tuto vážnou ztrátu vyvážit. Kristus musel být nyní zárukou jeho vítězství ve
válkách, vítězství, která dřív zaručovalo právě královské štěstí, spojené
s jeho rodem, se všemi jeho kultovními svazky a povinnostmi.
Chlodvíkova volba stavěla tedy před nelehké rozhodování rovněž cír-
kev. Alespoň v něčem se musela zvykům a potřebám barbarů, žijících na
prahu středověku, přizpůsobit. Byl to jistě krok zpět, ale nepochybně také
krok k udržení a rozšíření církve. Vžijeme-li se do situace křesbanů, kteří
chtěli barbary přivést alespoň k prameni víry, aby se postupně učili čerpat
svou životní sílu z něj, namísto toho zdroje, jejž pro ně představovaly staré
magické praktiky, dokážeme zřejmě alespoň některé ústupky, učiněné
i nejlepšími muži tehdejšího křesbanstva, pochopit.
Nedlouho po křtu krále Chlodvíka došlo k napadení země oficiálně ari-
ánských Burgundů, jež ale Franky nebylo zřejmě prezentováno jako nábo-
ženská válka. Godegisel, který Chlodvíka údajně pozval na pomoc proti
bratrovi, byl arián stejně tak jako jeho konkurent Gundobad a sliboval jen
odvádění poplatků, nikoli změnu víry. Zato v případě Vizigótů, sousedících
212
s Franky na Loiře, Chlodvík věroučných rozdílů k ospravedlnění své inva-

ze využil: „Valde moleste fero, quod hi Arriani partem teneant Galliarum.
Eamus cum dei adiutorio, et superatis redigamus terram in ditionem
nostram“ („Velice těžce nesu, že tito ariáni ovládají část Gallie. PojRme s po-
mocí Boží a až je porazíme, získejme [tuto] zemi do své pravomoci“), vyzval
své bojovníky k tažení proti Vizigótům Alaricha II.
Po cestě vydal první nám známé franské nařízení, směřující k ochraně
církve. V kraji sv. Martina, tedy v oblasti, patřící k tzv. civitas města Tour-
su a ležící ve fransko-vizigótském pohraničí, zakázal vojákům brát cokoli
mimo trávu a vodu. Od baziliky tohoto světce chtěl ovšem také získat
věštbu ohledně výsledku své výpravy. Šlo o způsob věštění, kterému se ří-
kalo sortes sanctorum, (tj. bibliorum). Budoucnost měl odhalit namátkou
nalezený anebo náhodně někým přečtený verš z bible, někdy i z děl církev-
ních otců. Tyto věštecké praktiky byly církevními koncily zapovídány stej-
ně tak jako věštectví podle různých pohanských zvyků, biskup z Toursu
však ve svých Dějinách Franků tento Chlodvíkův krok nikterak neodsuzu-
je – ba sám se jedenkrát v neštěstí k věštění z Písma uchýlil. Králův posel
vyslechl při svém vstupu do baziliky v Toursu slova žalmu 18, verš 40 – 41,
jež podle krále byla předzvěstí jeho vítězství. Je asi třeba dodat, že pokud
byl posel znalý průběhu mešních obřadů a vešel do kostela právě ve chví-
li, kdy se žalmy čtou, mohl celkem právem předpokládat, že uslyší něco
o nepřátelích a jejich porážkách, nebob takových míst je ve starozákon-
ních žalmech velmi mnoho.
Po úspěšném zdolání vizigótského království vydal pak Chlodvík zákon,
podle něhož všichni klerikové, zajatí při válečných akcích, a vůbec všichni
lidé, nacházející se v pravomoci církve (např. rolníci, obdělávající církevní
pozemky), měli být propuštěni na svobodu. Zajatci, kteří ve službách
církve nebyli, mohli být propuštěni na zákrok biskupů.
Už v prvních letech po Chlodvíkově konverzi se tedy projevovala zřetel-
ná snaha o co nejlepší spolupráci jeho království s katolickou církví, o vy-
užití této součinnosti na čerstvě dobytých územích. Ale zároveň docháze-
lo i k činům, dokládajícím, jak málo byla Chlodvíkem pochopena morální
podstata křesbanského učení. Bylo by příliš chtít, aby křesban 6. stol. nevě-
řil na věštby a nepokoušel se jejich prostřednictvím získat informace o vý-
sledku svých podniků. Závažnější je jistě však to, jak nelítostně se po vítěz-
ství nad Vizigóty, kdy už se cítil dost silný i slavný, zbavoval Chlodvík
svých franských spoluvládců, většinou příbuzných. Hlavními prostředky,
213
jimiž nakonec všechny franské kmeny pod svou vládou sjednotil, byly
úskoky a vraždy.
Středorýnským Frankům panoval v době, kdy Chlodvík po vítězství nad
Vizigóty zahájil diplomatické (chápeme-li jeho jednání z hlediska poněkud
drsné raně středověké diplomacie) i velmi přímočaré akce, mající vést ke
sjednocení Franků, král Sigibert (asi 490 až zhruba 508). Vítěz nad Vizigó-
ty proti němu využil jeho vlastního vládychtivého syna Chlodericha, kte-
rému slíbil svou podporu, podaří-li se mu otce odstranit. Když se však
Chloderich ujal vlády, dal Chlodvík zavraždit i jeho. Poté svolal sněm stře-
dorýnských Franků a dal se od nich pozvednout na štítě, čímž mu území
zavražděných vladařů legálně připadlo. Překvapivá je reakce tourského bi-
skupa Řehoře. Chlodvíkovi podle něj k těmto úspěchům pomáhal Bůh,
protože Chlodvík před ním chodil se spravedlivým srdcem a konal to, co
se Bohu líbilo. Pro tento postoj najdeme jenom jediné logické vysvětlení:
pravá víra pro Řehoře znamenala více než etika. Chlodvík, mimo burgund-
ského prince následníka Sigismunda v té době jediný katolický germán-
ský král, měl podporu církve, i když se dopouštěl skutků, které by jinak
zřejmě odsuzovala.
Dále se Chlodvík obrátil proti spojencům, s nimiž kdysi porazil „římské-
ho krále“ Syagria. V boji, který měl potrestat údajnou zbabělost krále Cha-
raricha v tomto už přes dvacet let starém konfliktu, lstí zajal tohoto svého
konkurenta i jeho syna, poručil je ostříhat a učinit z nich kněze a jáhna.
Ostříhání bylo symbolickým aktem, jenž oba zbavoval nároků na vládu.
Franští králové byli totiž tzv. reges criniti, vlasy jim nejenom v dětství jako
všem ostatním svobodným Frankům, ale i později v dospělosti spadaly až
na ramena, což bylo odznakem jejich příslušnosti k panovnickému rodu.
Když nedobrovolní duchovní nebyli se svým novým údělem spokojeni, dal
je Chlodvík bez ohledu na jejich svěcení popravit. Tyto události jsou záro-
veň svědectvím, že Chararich a jeho syn byli (okolo r. 509) rovněž již křes-
bany, a dále toho, že slovo krále mělo hned v počátcích franského křesban-
ství velkou váhu – jeho protivníci, žijící do té doby laickým a světským
životem, byli na jeho přání vysvěceni.
Dalšího konkurenčního krále Ragnachara, sídlícího v dnešním městě
Cambrai, odstranil Chlodvík tak, že lidi z blízkého králova okolí podplatil,
aby ho proti němu pozvali bojovat, a zahubil pak i Ragnacharovy bratry Ri-
charia a Rignomera. Stejně tak naložil i s ostatními osobami, ohrožujícími
ho svými nároky na vládu, a stal se jediným králem všech Franků. Grego-
214
rius z Turonu píše, že potom na březnovém sněmu svého království pátral
po dalších příbuzných, aby je mohl odklidit z cesty. Předstíral přitom, že
je hledá proto, poněvadž se cítí osamocen.
Moderní badatelé věnovali velkou pozornost řešení otázky, zda Chlod-
víkovo rozhodnutí pro katolické křesbanství bylo náboženské, anebo poli-
tické, nebo alespoň bylo-li více politické než náboženské, a naopak. Je ne-
pochybné, že Chlodvíkovo rozhodnuté musíme brát jako politicky dobře
zvážené. Potřeboval oporu původního gallořímského obyvatelstva svého
státu, jeho přeživší církevní organizace, potřeboval i sympatie kléru a ka-
tolických obyvatel sousedních ariánských germánských států, a hned při
blahopřání k jeho křtu mu Avitus z Vienny připomněl také povinnost misij-
ního působení na pohany, jež králi otvírala další, ideologicky dobře zdů-
vodněný prostor pro expanzi. K těm historikům, kteří mu připisují jedině
studený politický kalkul, se však nepřikláním.
Náboženství muselo sloužit blahu a prospěchu lidu, bylo tedy věcí kme-
novou či státní, to jest politickou. Tehdejší král nemohl svůj lid vést k bohu
slabému, nepravému, o jehož síle a schopnosti chránit své království nebyl
přesvědčen. Politické a náboženské motivy tu proto nelze nijak ostře od-
dělovat. To, co je politické (prospívá státu), neodlučitelně souvisí s mocí
a pravostí zvolené víry.
Mezi lety 507– 511 dal Chlodvík vypracovat nejstarší psaný zákoník fran-
ského státu, pro nějž se zpravidla užívá názvu Pactus legis Salicae. Obsahu-
je upravené kmenové právo Sálských Franků, s nímž se však již v této nej-
starší verzi mísí a ke kterému se připojují také královské konstituce (od
Chlodvíka po zákony Childeberta II. z konce 6. stol.), jež zvykové právo mo-
difikují a doplňují. Ještě v 6. stol. byly králem Theuderichem (511– 533)
a dále Gunthramnem nebo Gunthramnem a Childebertem II. (před r. 593)
pořízeny další, nepříliš ovšem pozměněné verze tohoto zákoníku. Redakce
o 100 titulech, kterou většina badatelů nazývá už jenom Lex Salica, byla vy-
dána Pippinem III. v r. 763/4; na ní spočívá tzv. Emendata z r. 798; posled-
ní verze, zvaná Karolina, pochází z r. 802 – 803, z doby vlády Karla Veliké-
ho. (Uvedené členění bylo vypracováno K. A. Eckhardtem.)
Pactus legis Salicae zachycuje vlivy křesbanství ještě velmi slabě. V nej-
starší Chlodvíkově verzi sem patří pouze zákaz sňatků mezi švagry, v no-
vých vydáních, pořízených za Theudericha a pak ve 2. polovině 6. stol., jde
o tresty za zapálení kostela a za loupež v něm. Jinak tu působení křesban-
ství nenajdeme. Životy lidí nejsou chápány jako stejně cenné ani v případě
215
osobně svobodných. Jsou v zákoníku ohodnoceny tzv. wergeldem, výkup-
ným, placeným pachatelem vraždy nebo pachatelovým rodem jednak pří-
buzným zabitého, jednak králi jako ochránci vnitřního míru, a to podle svo-
bodného či nesvobodného postavení oběti, podle jejího zařazení ve
službách krále, dále pak podle toho, zda patřila k vítězným barbarům ne-
bo domácím Gallořímanům.
Zvláštní wergeld za život kněze bychom v zákoníku Pactus legis Salicae
hledali jenom marně. Nelze z toho ovšem usuzovat, že o právní postavení
církve ve franském státě 6. stol. ještě nikdo nedbal. Církevní záležitosti
pouze nebyly předmětem tohoto zákoníku, platícího pro Sálské Franky
a pro Gallořímany severně od Loiry. Před dobou franské nadvlády se tu
církev spravovala římským a kanonickým právem a franskými panovníky
byl tento stav v podstatě respektován.
Wergeld kněží pak poprvé nalézáme v zákoníku Ribuárských Franků,
žijících v okolí dnešního Kolína nad Rýnem, jenž vznikl v první polovině
7. stol. Za zabití subdiákona tu byla stanovena kompozice 200 solidů, která
odpovídá wergeldu prostého svobodného Sálského i Ribuárského Franka.
Za usmrcení diákona se ovšem už platilo 300, za život presbytera 600 a za
biskupův 900 solidů. Blíže bohužel nedatovatelná, ale z doby do r. 751 ur-
čitě pocházející drobná soukromá právní pomůcka, obsahující některé
právní předpisy franského státu a v dochovaných rukopisech nazvaná
Hoc sunt septem causas (takto), stanovuje za usmrcení biskupa dokonce
wergeld 1800 solidů. Pippinova stotitulová verze Sálského zákoníku pak
sumu wergeldu za biskupa vynechává, za zabití presbytera je tu určeno za-
platit 600 solidů jako v zákoníku Lex Ribuaria.
Uvedená vysoká ochrana církevních činitelů vypovídá o blízké spoluprá-
ci mezi církví a franským státem. Velice zajímavým dokladem je v tomto
smyslu tzv. Delší prolog, uvádějící Pippinovu redakci pramene Lex Salica.
Ve 3. odstavci Prologu se Frankové představují jako Bohem vyvolený ná-
rod: NechE žije Kristus, jenž miluje Franky, aE střeží jejich království, jejich
vládce aE naplňuje pak světlo jeho milosti. Vojsko nechE chrání, poskytuje
ochranu víře a uděluje (království Franků) mír, radost a štěstí; dlouhý čas
vlády panujícím králům Pán Ježíš Kristus nechE dá. Ve 4. odstavci Prologu
se Frankové chlubí, jak svou statečností setřásli jho římského panství a jak
zlatem a drahokamy ozdobili těla mučedníků, které Římané upálili ohněm,
zabili mečem nebo předhodili k roztrhání dravé zvěři. Chtěli se tedy před-
stavit jako „křesbanštější“ než Římané.
216
Nálezy z franských hrobů
(asi 7. stol.):
schránka s Kristovým
monogramem
pásová přezka s motivem

proroka Daniela v jámě lvové
Zřetelné stopy prorůstání franského státu a církve nacházíme pak také

v dalších právních památkách uvedeného království.
Dohoda, mající vést k dodržování vnitřního míru v zemi, tzv. Pactus pro
tenore pacis, soubor královských zákonů, vydaných kolem r. 524 spolu-
vládci Childebertem I. a Chlothacharem (Chlotharem) I., užívá k dosaže-
ní cíle jen tlaku příkazů královských. Král Gunthramn, který vydal svou vy-
hlášku ohledně dodržování míru a spravedlnosti v r. 585, hovoří ovšem
nejen o poslušnosti vůči světským, ale i vůči církevním zákonům a brojí
proti útisku chudých mocnými zcela pod vlivem usnesení církevního kon-
cilu v Mâconu konaného ve stejném roce.
V 60. letech 6. stol. vyšlo nařízení zvané Praeceptum Childeberti regis,
v němž Childebert I. zakazoval výkon polyteistického kultu. Na venkově,
kde mělo staré náboženství více stoupenců, měly být odstraněny všechny
modly, nebo se aspoň kněžím, kteří je odstraňovali, nesmělo v této činnos-
ti bránit. Měly ustat pohanské slavnosti i přenášení jejich obyčejů na svát-
ky křesbanské. Za porušení králových nařízení otrokům hrozilo 100 ran bi-
čem; sankce pro svobodné se bohužel nedochovala, text pramene je tu
přerušen. Pravděpodobně byli nejprve napomínáni, poté se sáhlo k tres-
tům přísnějším, ale u plně svobodných lidí zřejmě nikoli tělesným.
217
Ustanovení Childeberta II. z konce 6. stol. podpořila příkazy církevních
kánonů tresty až drakonickými. Dokonce smrtí mohl být potrestán ten, kdo
uzavřel církví zapovězený sňatek. Ti, kteří do takového sňatku vstoupili už
před vydáním královského nařízení a neposlechli by ohledně něho vůle pří-
slušného biskupa, nesměli sloužit v královském paláci a ztráceli majetek –
třebaže jenom ve prospěch svých nejbližších příbuzných. Pokud se svobod-
ný Frank v neděli věnoval jiné práci než přípravě pokrmů, zaplatil pokutu
15 solidů, Galloříman 7,5 solidu, otrok musel buc odevzdat 3 solidy anebo,
jak se v Childebertově nařízení doslova píše, zaplatit svými zády. O trestu
pána, který by svému otroku přikázal, aby v neděli pracoval, a jenž byl rovněž
oprávněn potrestat ho za neposlušnost na jeho hřbetu, zákon nepraví nic.
Řada církvi příznivých nařízení byla vydána za vlády krále Chlothacha-
ra (Chlothara) II. (584 – 629). Roku 614 vyhlásil ve svém ediktu ochranu
majetku, který byl církvi odkázán v závětech, potvrdil všechny její dosa-
vadní výsady a darování od merovejských králů a osvobodil ji od poplatků
za užívání královské půdy a pastvin. V blíže nedatovatelném souboru práv-
ních předpisů zvaném Chlotharii praeceptio přiznal biskupům právo v ne-
přítomnosti krále pokárat nespravedlivé soudce, čímž chtěl dát zřejmě na-
jevo, že při obraně spravedlnosti mají statut jakýchsi králových zástupců.
K tomuto tvrzení nás přitom neopravňuje pouze uvedený pramen, ale i tzv.
Traktát o románskofranských úřadech, který ve své dochované podobě
pochází ze sedmého, ve starší verzi však pravděpodobně ještě z 1. polovi-
ny 6. století. Ve druhé kapitole tohoto pramene se mluví o tom, že bisku-
pové mají u soudů, kde rozhoduje král a jeho nejvyšší úředníci, zvaní zde
optimates, hájit zájmy chudých. Pokud šlo o hrdelní při, v níž byl chudý ža-
lovanou stranou, mohli pravděpodobně (řeč pramene je tu nejasná) roz-
hodnout s definitivní platností. Ochrana spravedlnosti byla tedy skutečně
chápána jako záležitost, do níž má vedle krále nebo dokonce někdy i proti
němu co mluvit především církev. A právě zájmy chudých byly oblastí, kde
se jí k tomu měl ponechat prostor co největší, protože mocní, třeba zrovna
královi optimates, se zřejmě většinou dost dobře dovedli bránit sami.
Postoj státu k ochraně chudých a bezbranných se shodoval se sociál-
ní politikou franských koncilů, která už od 6. stol. měla dvě základní li-
nie: materiální pomoc chudým a nešbastným a snahu chránit sociálně níže
postavené osoby před zvůlí mocných. Obě tyto linie obsahovaly silný vý-
chovný moment působení na dravou raně středověkou společnost, prudce
a bezohledně se polarizující na budoucí pány a poddané. Pojmu neca-
218
tor pauperum, vrah chudých, jenž se vůbec poprvé objevuje v kánonech
6. římské synody, konané roku 504, a ve franském prostředí na 5. koncilu
v Orléansu r. 549, bylo sice užíváno v souvislosti se snahami světských
mocných nebo i příslušníků kléru o poškozování majetku církve a dá se
namítnout, že ačkoli k tomu byl oficiálně určen, nesloužil tento majetek
zdaleka vždycky přednostně ve prospěch chudobných. Už samo zdůrazně-
ní skutečnosti, že povinností křesbana je o chudé pečovat a nikoli je okrá-
dat, mělo však v době nové akumulace společenského bohatství v rukou
menšiny svoji cenu.
Koncil v Toursu r. 567 nařídil, že každá křesbanská obec je své nemajet-
né příslušníky povinna živit, a exkomunikací pohrozil těm úředníkům
a mocným, kteří by chudé a bezbranné utiskovali. Koncil v Mâconu připo-
menul, že církevní desátky mají sloužit k obživě chudých, kněží a k výku-
pu zajatců, stanovil klatbu pro ty mocné (dokonce i z nejbližších spolupra-
covníků krále), kteří by protizákonně lidi nižšího společenského postavení
připravili o pole či domy, a biskupům nařídil chránit před nespravedlností
světských soudců vdovy a sirotky. Útočištěm chudých měl být biskupův
dům. Z toho důvodu se v něm nesměli chovat psi ani sokoli, aby ty, kteří
do domu biskupa přicházejí hledat křesbanské milosrdenství, nenapadali.
(Koncil v Arelate, konaný na vizigótském území r. 506, stanovil totéž ome-
zení i pro kněze a diákony.)
Pod vlivem křesbanství vytvářeli charitativní instituce i panovníci. Napří-
klad Childebert I. dal se svou manželkou ve městě Lyonu vystavět tzv. xe-
nodochium, sloužící jako útulek pro nemocné, chudé a lidi na cestách.
(První instituci tohoto druhu a názvu vybudoval ve 4. stol. v římském pří-
stavu Portu senátor Pammachius, přítel sv. Jeronýma. V Gallii se xenodo-
chia objevovala od 5. stol.) Karel Veliký koncem 8. stol. prostřednictvím
koncilů v Riesbachu, Freisingu a Salcburku nařídil, že sirotci, vdovy, lidé
slepí a chromí mají vždy najít pomoc. Kláštery a kapituly, jak žádalo Karlo-
vo nařízení z r. 789, měly pohostinně přijímat cizince a poutníky. Spoluprá-
ce krále a církve sloužila mj. též k udržování a posilování ideje panovníka
jako ochránce slabých a potřebných, ve tvrdých poměrech raného středo-
věku nesmírně důležité.
Vedle dobré a vzájemně prospěšné součinnosti církve a franského stá-
tu probíhal mezi nimi již od 6. století ovšem též určitý zápas. Stát totiž
v podstatě mínil církvi sloužit, pokud i ona byla ochotna sloužit jemu, a ne-
hodlal se vzdát nástrojů, jimiž ji k této službě mohl přinutit.
219
Jedním z nejdůležitějších byl vliv na ustavování biskupů. Podle církev-
ních kánonů volil biskupa lid a klérus konkrétní diecéze a jeho vysvěcení
bylo po získání souhlasu ostatních biskupů určitého metropolitního okru-
hu záležitostí příslušného metropolity, bez jehož vůle se zvolený klerik
svého biskupského úřadu ujmout nemohl. Ve franském státě k tomu však
přistupovalo ještě potvrzení volby králem, které zdaleka nepředstavovalo
žádnou formalitu. Na biskupské stolce se králům mnohdy dařilo dosazo-
vat laiky, kteří v jednom jediném dni, jak si na to stěžoval papež Pelagi-
us I., prošli jakoby všemi stupni kněžského svěcení až k episkopátu. Ně-
které z těchto osob měly za sebou bohatou administrativní i vojenskou
praxi, takže v biskupech vznikala jakási odnož královské státní správy,
v níž měli králové oporu proti ostatním mocným předákům země. Za tako-
vých okolností mohli biskupům bez obav ponechávat mnohé pravomoci
nad ostatním klérem i nad majetkem církve.
Králové potvrzovali anebo vybírali biskupy a biskupové řídili církev.
Bylo by možná přehnané říci, že panovníci vlastně o církvi díky těmto mož-
nostem rozhodovali, protože sesazovat a soudit bez účasti a souhlasu cír-
kevní synody žádného biskupa nemohli. Jisté však je, že přes biskupské
stolce na církev vykonávali značný vliv. A sbor králových věrných často po-
dle panovníkovy vůle mohl rozhodnout i na koncilu, který král svolával
a jemuž někdy, jak tomu bylo např. už u prvního koncilu franské říše, za-
sedajícího za krále Chlodvíka v dnešním Orléansu, zadával témata k pro-
jednání. Mocenským nástrojům králů se ovšem zas úspěšně stavěla do
cesty prestiž církve, plynoucí z výkonu náboženských funkcí, které král za-
stoupit nemohl, ze vzdělanosti některých kleriků, z úcty k světcům a z tra-
dice vůbec.
O existenci mocenského zápasu, který v 6. a na počátku 7. stol. probí-
hal mezi církevní a světskou mocí, se můžeme přesvědčit, srovnáme-li
kupř. znění kánonu ohledně volby biskupů, jak si ji představoval III. kon-
cil v Paříži, který se sešel kolem poloviny 6. stol., pátý koncil v témž měs-
tě, konaný r. 614, a už zde vzpomínaný edikt krále Chlothara ze stejného
roku, který měl rozhodnutí koncilu podpořit vahou světské moci.
III. koncil v Paříži ve svém kánonu 8 požadoval, aby žádný biskup nebyl
uveden do úřadu proti vůli metropolity – ani na rozkaz krále, ani za žád-
ných jiných okolností. Druhý kánon V. pařížského koncilu považoval za
nesprávnou každou volbu biskupa, kterého, a to bez podplácení, nezvolil
klérus a lid jeho obce, k níž nedali souhlas další biskupové jeho metropo-
220
litního obvodu a samozřejmě metropolita sám. Nikde se tady nemluvilo
o právu krále do tohoto běhu věcí zasáhnout, a to dokonce s rozhodující
platností. Edikt krále Chlothara II. však nařídil jinak – ačkoliv jeho první
odstavec je uveden příkazem, aby ustanovení kánonů byla ve všem zacho-
vávána. Král si přál, aby na místo zemřelého biskupa byl vždy dosazen ten,
koho se souhlasem spolubiskupů zvolí klérus a lid jeho diecéze. Až potud
by vše skutečně vůli kánonů odpovídalo. Dále však příslušná pasáž ediktu
pokračuje: A bude-li to osoba vhodná, aE je na rozkaz krále vysvěcena; anebo
také, bude-li vybrána z úředníků králova paláce, nechE je vysvěcena pro své
zásluhy a vzdělanost.
Kanonická volba tedy vlastně nic neznamenala, pokud s ní nesouhlasil
franský král, a přál-li si dosadit do biskupského úřadu zasloužilého muže
ze svých úředníků, mělo být toto jeho přání církví respektováno.
I v některých dalších bodech pak Chlothar II. závěry koncilu v Paříži po-
opravil. Např. požadavek synody, že žádný světský soudce nesmí bez svo-
lení nadřízeného biskupa potrestat jakéhokoli klerika, odsouhlasil jen pro
spory občanskoprávní, nikoli však pro věci práva trestního. Nepotvrdil
také to, že majetek kleriků zemřelých bez závěti automaticky získává cír-
kev, ale ponechal toto právo jejich dědicům, jak je stanovoval světský zá-
kon. Nařízení, že klerikové nesmějí vyhledávat tzv. patrocinium, tj. osobní
ochranu u různých mocných světských osob, naopak potvrdil rád. Ekono-
micky dobře situovaná šlechta totiž nepříjemně konkurovala i králům. Je
to především právě postavení králů vůči církvi ve franském státě, jež bada-
tele vede k jejímu označení za církev zemskou. Své vztahy k papežům ov-
šem franská církev a stát nikdy nezpřetrhaly.
Nedá se ovšem říci, že by v námi sledovaném období historie franské-
ho státu soupeření mezi královstvím a církví převládalo. Naopak, charak-
teristická je jejich blízká a pro upevňování i trvání království velmi užiteč-
ná spolupráce. Jednou z oblastí, kde církev oporu státu velmi potřebovala,
ale kde se ani oběma těmto spojeným mocnostem příliš nedařilo, byl boj
proti přežitkům pohanství.
Touto problematikou se zabýval už první na franském území konaný
koncil, který se ještě za Chlodvíkova života a na jeho příkaz r. 511 sešel
v Aurelianu, dnešním Orléansu. Trestem vyloučení z církve tu bylo pohro-
zeno všem, kdo by provozovali věštectví, dokonce i tu formu, k níž se
v r. 507 na svém tažení proti Vizigótům uchýlil sám franský král. O zhruba
dvacet let později zakazovala II. synoda v Orléansu všem pokřtěným oby-
221
Franské picí rohy ze skla
vatelům království účast na pohanských obřadech (s nimiž mohlo být spo-

jeno i věštectví) a na obětních hostinách, k nimž se někteří křesbané vra-
celi. Okolo poloviny 6. stol. (synoda v Cause) církev v případě zaříkávání
picích rohů, což byla zvyklost přežívající z pohanských germánských sně-
mů, tzv. thingů, ustanovila tělesné tresty nejenom pro otroky, ale i tzv. hu-
miliores personae (osoby pravděpodobně polosvobodné).
Nehledě k tomu, že mezitím vyšlo i vzpomínané Praeceptum Childeberti
regis, činily udržující se pohanské obyčeje mnoho starostí také synodě
v dnešním Auxerre, konané r. 578 nebo 585. Některé z nich asi měly původ
u Gallořímanů, jako např. zvyk konání novoročního karnevalu a výměny
novoročních dárků, nazývaných strenae. Dále si synoda v Auxerre stěžuje
např. na činění záslibů u posvátných stromů, pramenů a na podobných mís-
tech, kde se lidé modlili a ukládali obětní dary, aby dosáhli splnění svých
proseb. S magií léčení nemocí souviselo asi obětování modelků různých
částí lidských těl a celých figurek lidí. Obyvatelé franského království vy-
hledávali různé věštce a hadače.
Na věštce i ty, kteří se jich dotazovali, ostře zaútočil též kánon 14 kon-
cilu v Narbonne, jenž se sešel r. 589. Ke společnému boji proti nim se spo-
222
jovala církevní i světská moc. Tazatel nebo ten, kdo věštění podle pohan-
ských způsobů neoznámil, byl kromě církevního trestu postižen také po-
kutou, kterou musel zaplatit hraběti jako královskému úředníkovi. Věštci
měli být zbičováni a prodáni do otroctví. Patnáctý kánon zakazoval slav-
nosti pohanů, konané ve čtvrtek, což byl pro gallořímské obyvatelstvo den
Jovův a pro Germány zase Donarův den.
O pohanství, existujícím ve franském státě vedle křesbanského nábo-
ženství, se ovšem nedovídáme jen z kánonů na jeho území konaných kon-
cilů; je potvrzována i prostřednictvím jiných, mnohdy po této stránce rov-
něž velmi zajímavých pramenů. V dopise zbožnému císaři Iustinianovi
kupř. král Theudovald (548 – 555) vyzvedával svého otce a Chlodvíkova
vnuka Theudeberta (534 – 548) za to, že ničil pohanské svatyně a na jejich
místě budoval křesbanské kostely.
Řehoř z Toursu uvádí kromě drobnějších přestupků proti křesbanskému
náboženství ve svých Dějinách Franků také uctívání sochy bohyně, kterou
nazývá Diana, nebo existenci pohanského chrámu v Kolíně nad Rýnem,
který před r. 551 zapálil jeho strýc Gallus, přičemž mu pohané z okolí kla-
dli prý rozhořčený odpor. Mezi lety 535 – 555 ničila stále ještě fungující mís-
ta pohanského kultu královna Radegunda, manželka Chlothachara I., v le-
tech 561 či 566 – 578 vykonával podobnou činnost v okolí dnešního Trevíru
poustevník a pozdější jáhen langobardského původu Vulfilaich.
Zvláštní je Řehořovo svědectví, pocházející z jeho díla Vitae patrum. Jis-
tý obyvatel Arvernu (Clermont-Ferrand), plavící se do Itálie, prý během
nebezpečí, které hrozilo jejich lodi, seznal, že je na palubě jediným křesba-
nem. (Šlo přitom o druhou polovinu 6. stol.) Ostatní cestující vzývali podle
Řehořova podání různá božstva jimž autor dává jména ze starořímského
pantheonu. Křesbanský Arverňan samozřejmě prosil o pomoc Krista a také
biskupa Nicetia z Trevíru jako přímluvce. Pohané pak prý také volali: Bože
Nicetiův, zachraň nás. Jak bylo v této době častým zvykem, obrátili se
v nouzi na dalšího z možných božských pomocníků a nebylo jim to nijak
proti mysli.
Papež Pelagius v dopise, napsaném zhruba v letech 558 – 560 metropo-
litu Sapaudovi z Arles, kritizoval přežitek, který nazval dokonce zločinem.
Slyšel, že se v Gallii se souhlasem kněží vyrábějí figurky z těsta a křesba-
nům se z nich rozdělují oči, uši, ruce a různé jiné části těla. Šlo opět asi
o magii uzdravování, podobnou té, jaká podle Řehoře Tourského byla pěs-
tována v kolínském pohanském chrámu a jakou se zabýval také vzpomína-
223
ný koncil v Auxerre. Pelagius měl ovšem zřejmě na mysli rozdělování těs-
tových figurek přímo některými křesbanskými kněžími.
Papež Řehoř Veliký hovořil v dopise královně Brunichildě, napsaném
roku 597, o konání zvířecích obětí, o uctívání posvátných stromů a hájů
a stěžoval si, že mnozí z křesbanů sice přicházejí do kostela, ale svého sta-
rého náboženství se při tom nevzdávají.
Přežitky pohanství se udržovaly u všech etnik v Gallii žijících. Např.
uvedený 14. kánon koncilu v Narbonne (jižní Gallie) říká, že věštci vchá-
zejí do domů Gótů, Římanů, Syřanů, Řeků i Židů. (Příslušníci národů z vý-
chodu působili v merovejských městech jako obchodníci.) Germánské po-
hanství však přišlo mezi zbytky starších pohanských zvyklostí jako
posilující pramen.
Některé staré obyčeje se úspěšně ukrývaly pod křesbanským nátěrem.
Oběti věnované zemřelým a jiné oběti spojené s věštectvím se konaly „jmé-
nem svatých mučedníků a vyznavačů“ – mrtvým se např. obětovalo na
únorový svátek stolce sv. Petra. V rámci křesbanských svátků nacházely
své místo frašky a jiné památky předkřesbanských rituálů a slavností, tan-
ce, nepříliš důstojné zpěvy, hostiny a bujné popíjení. Z legendárního živo-
topisu Eligia, biskupa z Noyon v severozápadní Francii, který po roce 640
misijně působil mezi dosud nechristianizovaným obyvatelstvem pomez-
ních oblastí franské říše, můžeme poznat, jak neradi se lidé svých „her“,
součásti bujarých pohanských svátků, vzdávali: Nikdy, Římane (Eligius byl
gallořímského původu), ačkoli se o to často pokoušíš, nebudeš moci vykořenit
naše zvyky, ale naše slavnosti budeme pilně navštěvovat stále a navždycky,
jako jsme dosud činili, a nebude žádného člověka, který by nám mohl tyto dáv-
né a nám tak milé hry zakázat, tvrdili mu prý rozhořčeně, když se pokou-
šel je svým kázáním od nich odvádět.
O tom, jak někdy mohl vypadat faktický, třebas nevítaný kompromis
mezi starými zvyky a křesbanstvím, svědčí pasáž z kázání, připisovaného
buc Caesariovi z Arelate (469/70 – 542) nebo již sv. Augustinovi, a znovu
využitá v homilii Hrabana Maura z 1. poloviny 9. stol.: NeboE co je to za křes-
Eana, který se sotva kdy vůbec dostaví do kostela; a pokud přijde, nestojí tu,
aby se modlil za odpuštění svých hříchů, ale řeší zde buRto soudní spory
(soudní pře v bazilikách zakazovaly i kánony koncilů), nebo vyvolává hád-
ky a vády, a najde-li k tomu místo, pije, až z toho zvrací a opilý začne pak
jako šílenec tančit a křepčit podle pohanského zvyku a prozpěvovat necudná,
milostná a prostopášná slova.
224
Víře lidu se občas museli přizpůsobovat i kněží. Psali jsme už o jejich
účasti v magických praktikách, souvisejících s figurkami z těsta. Vyráběli
však nebo alespoň světili i amulety, které věřící chtěli tak jako dříve nosit
pro svou ochranu. Dávali do nich místo dávných a nám neznámých ingre-
diencí sice výroky Písma svatého, ale koncily tuto praxi přesto zapovídaly.
Ba někdy křesbané z území franské říše, jak píše papež Řehoř III., přiměli
kněze i k přinášení krvavých zvířecích obětí. Lid od nového náboženství
očekával tutéž formu ochrany, jako od svých starých kultů. Zejména ma-
gie uzdravování, úrody, plodnosti nebo ochrany na cestách měla obrov-
skou životnost a lidé po staletí, ba tisíciletí zvyklí na rituály nezbytné např.
k tomu, aby pole vydala novou sklizeň, nemohli tyto praktiky opustit beze
strachu. Ostatně i dnes jsou mnozí v nemoci nebo neštěstí ochotni sáhnout
k pradávným magickým prostředkům, ačkoliv lidský věk nepochybně pro-
dloužila až moderní medicína, nikoli zaříkávání a tance šamanů.
Mezi lidem franské říše, zejména mezi obyvateli venkovských oblastí,
kráčely tedy po staletí staré pohanské zvyky a křesbanství jaksi ruku
v ruce. Ani králové, ochránci víry, úzce spolupracující s biskupy a ostatní-
mi představiteli církve, nechápali však leckdy křesbanské náboženství pří-
liš do hloubky. Občas je, pravda, ovládala myšlenka přísného dodržování
spravedlnosti, představa o hříchu a následujícím trestu. Chlothachar I.
(511– 561) uvažoval, je-li spravedlivé nebo nespravedlivé válčit se Sasy,
kteří žádali o mír, a domníval se, že neoprávněnou válkou by na Franky
přivolal Boží hněv. Neváhal ale zavraždit své malé synovce, děti bratra
Chlodomera, které prý měla jejich babička Chrotchildis v přílišné oblibě.
Fredegunda, manželka Chilpericha I., krále, který se pokusil zavést ve stá-
tě vyšší daně a postihnout jimi i církev, reagovala prý na vážné onemocně-
ní svých synů přesvědčením, že královskou rodinu hubí slzy chudáků,
nářek vdov a vzdechy sirotků. V důsledku toho král i královna spálili nové
soupisy daní a Chilperich nadto chudé i kostely bohatě obdaroval. Dlužno
ovšem dodat, že Fredegunda, byb žena, byla pověstná tím, že jako politic-
kých prostředků ráda využívala objednaných vražd. Král Gunthramn, kte-
rého Řehoř z Toursu nazývá zbožným panovníkem, ve svém ediktu z r. 585
prosazoval dodržování spravedlnosti a spojoval s ním prospěch svého krá-
lovství. Na druhé straně dal ale svého komořího usmrtit pouze za to, že
v královském lese ulovil buvola.
V některých – velmi instruktivních případech – byla pak víra pro panov-
níky jen nástrojem, majícím zaručit žádoucí výsledek při každém, třeba
225
i nesprávném jednání. V dějinách Řehoře Tourského např. čteme, jak král
Chilperich I., obávající se porušit kletbou chráněnou smlouvu, již se svými
bratry uzavřel o tom, že nikdo z nich bez vůle druhého nevstoupí do Paří-
že, dal před sebou nést ostatky mnoha svatých. Pod jejich ochranou doho-
du a svoje přísahy porušil bez obav. Šlo přitom o panovníka, který psal du-
chovní písně a mše a aktivně se zabýval tak složitými teologickými
otázkami, jako je problematika Svaté Trojice. Gundovald, údajný syn krále
Chlothachara I., a vévoda Eunius (Mummolus) zase velice toužili získat
ostatky sv. Sergia, protože věřili, že přinášejí zázračná vítězství ve válkách.
Slyšeli, že nějaký král na Východě měl palec tohoto mučedníka a jak jen
vztáhl pravou ruku, daly se zástupy nepřátel na útěk. Posvátné relikvie měly
prostě působit ve prospěch toho, kdo je má, a mít je bylo mnohými pova-
žováno za důležitější než být v právu.
Přes všechny tyto nedostatky získal franský stát v křesbanství a církvi
mocnou oporu, která mu pomohla k vzestupu, a stal se významným činite-
lem vzniku takzvaného latinského křesbanského univerza národů Evropy.
Jak tento stát, schopný do svého aparátu tak velmi dobře včlenit organiza-
ci církve, vlastně fungoval?
Franský stát,
jeho mocní a jeho lid
Před dobou Chlodvíkovou mělo franské království ještě kmenový charak-
ter. Odstraňování dílčích vládců pomohlo rozdíly mezi jednotlivými fran-
skými kmeny překlenout, královská moc a jí budované úřady se rychle
a úspěšně prosazovaly, využívaly dědictví a zkušeností někdejší římské
správy a opíraly se o dochovanou organizaci katolické církve. Přesto ale,
stejně tak jako v počátcích každého jiného státního útvaru, přetrvávaly nej-
prve ještě určité rodové instituce a zvyklosti.
Bylo to například shromáždění svobodných franských bojovníků
(ingenui) na tzv. březnovém poli. Víme, že mu bývaly předkládány záko-
ny ke schválení, jak kmenové, tak i královské, docházelo v něm k dělení
válečné kořisti a vyhlašování válečných tažení, muselo mu být předloženo
i rozhodnutí o změně víry. Jeho soudní roli převzal však královský soud,
a postupně se stále více měnilo v pouhý pomocný orgán králů a přehlídku
franského vojska. Přítomnost franského lidu při projednávání zákonů
226
kmenové území Franků-Saliů
územní zisky Franků z 5.–6. stol.
tzv. Syagriova říše
(dobyta Chlodvíkem r. 486)
Lab
e
É
ZOV
FRÝ
O V É
S A S
Ve
ze
ra
Rý
n
VÉ
TOURNAI T TO ?)
A 7
CH (50
ela
os
M
496
I
Se Soissons N
TZ ina Remeš A
V. 486 M
502 A j
SY PAŘÍŽ L na
AG A Du
497 RI
OV
A
ŘÍ
ŠE
a
L oir
Dijon 500
V o u i l l é I
D
507 N
U
G
R Milán
U
B Pád
A Q U I T A N I A
Ga
ron
na
Rhôna
Růst franské říše v průběhu 5. a 6. stol. (převzato z knihy B. Krügera a kol., díl II)
227
máme v prameni naposled vzpomenutou pro rok 575. Tzv. Decretio Childe-
berti regis z r. 596 ve svém úvodu oznamuje, že král ve třech po sobě jdou-
cích letech 1. března vždy rokoval o potřebných věcech se svými optimá-
ty, tedy už jenom s vybranými představiteli království, a na tvorbě ediktu
Chlothachara II. z r. 614/15 se podíleli pontifices, magni viri optima-
tes a tzv. fideles nostri (biskupové, šlechta nebo úřednictvo místní správy
a úředníci královského dvora). Shromáždění všech svobodných Franků
bylo tak postupně nahrazováno shromážděním stavů – duchovní a světské
aristokracie franského státu. Král s nimi přitom své návrhy zákonů projed-
návat ani nemusel, ale jejich podporu pro svá mocenská opatření zpravidla
potřeboval, a proto se s nimi radil.
Déle než ve velkém sněmu celého království (při rozdělení mezi větší
počet vládců ve sněmu svolávaném jedním panovníkem) si prostí svobod-
ní a zbytky zvyklostí rodové společnosti zachovávali svoji důležitou roli
v místních soudních shromážděních, nazývaných mallus nebo mallo-
berg. Podle mallorgu byly nazvány malbergské glosy, výrazy franského jazy-
ka, jimiž je na některých místech komentováno latinské znění nejstaršího
franského zákoníku Pactus legis Salicae (redakcí z merovejské doby). Tak
např. loupeži se (podle edice K. A. Eckhardta) v jazyce Sálských Franků
říkalo mosido, vraždě morther a wergeldu (výkupnému) za ni leodi (v pří-
padě Gallořímana valaleodi), oloupení mrtvého se nazývalo chreomosido
atd. Podle paragrafů o různých krádežích např. víme, že býk, který sloužil
kravám ze tří vesnic, byl nazýván chammicheto, býk jako vůdce stáda cha-
riocheto, kráva mallia, vůl ochsino, jehňátko lamila, slepice solampina, ko-
hout chanasuuido, kachna či husa sundolino, ozdobný nebo lovecký pták
ortfocla. Ukrást bylo možno i psa na řetěze (repovano).
Účast v mallu byla povinností každého plnoprávného Franka. Svolával
jej buc tzv. thunginus nebo centenarius, oba představitelé původní rodově
kmenové samosprávy. Postupně byla úloha thunginů v soudnictví nahraze-
na královskými úředníky, hrabaty. Zásadní roli v původních i pozdějších
hrabských soudech měli rachinburgii, kterých bylo pro jednotlivé případy
vybíráno vždy nejméně sedm, a to volbou ze všech svobodných příslušné-
ho soudního okrsku. Jejich úkoly byly podobné úloze dnešních soudních
porot. Nalézali právo podle zákonů své oblasti (např. sálských nebo ribu-
árských) a navrhovali rozsudek, jehož přijetí nebo zamítnutí bylo pak věcí
všech příslušníků soudní obce. Ve vyšších soudních instancích než cente-
nariové a hrabata působili další královští úředníci: vévodové a patriciové,
228
nejvyšší soudní moc měly pak samozřejmě soudy královské, kterým pomá-
hali i biskupové.
V mallech se udržovaly některé zřetelné zbytky rituálního procesního
jednání, charakteristického pro rodovou společnost. Toto jednání se v zá-
koníku Pactus legis Salicae však váže k osobám thunginů a centenariů, ni-
koli k hrabatům, kteří už reprezentují nové úředníky prosazujícího se stá-
tu. Pozůstatkem povinností a práv rodu je také proslulý wergeld, náhrada
za někdejší krevní mstu, instituci, která často vedla k nemilosrdným vál-
kám mezi příbuzenstvy, a nemusela být vždy vykonána na pachateli, ale
prostě na komkoli z jeho rodu.
Důsledkem existence kmenových práv byla tzv. právní personalita.
Vlastní právo platilo ve franském království pro Franky Salie, Ribuarie, Cha-
mavy, pro Burgundy, Alamany, Bavory, Sasy, Frýzy, Durynky, Angly a Var-
ny, pro Římany jižně od Loiry, Vizigóty, církev (výše wergeldu kněží se tu ří-
dila právy kmenovými) a částečně i Židy. Cizinci požívali ochrany krále. Při
sporu dvou osob, které se řídily různými kmenovými právy, platilo právo
žalovaného, ve sporu Franka a osoby, žijící podle římského práva, bylo v ob-
čanskoprávních věcech uplatňováno dokonalejší právo římské, v trestních
záležitostech franské, při uzavírání smluv bylo nutno respektovat zvyklosti
obou smluvních stran. Tuto roztříštěnost právního života v zemi překonáva-
lo právo královské, které muselo být dodržováno na celém určitým panov-
níkem ovládaném území; to na rozdíl od sepsaných zvykových práv daleko
více využívalo římských zkušeností a ve vývoji státu bylo velmi pokrokovým
činitelem. Existence kmenových práv také nic nemění na skutečnosti, že už
v první polovině 6. stol. byl franský stát členěn do územních obvodů, niko-
li do celků, uspořádaných podle pokrevního příbuzenství.
Královská moc se úspěšně dokázala prosazovat i v rámci zákoníků, kte-
ré vznikaly sepsáním obyčejového práva kmenů. Byla do nich doplněna vy-
soká právní ochrana královských úředníků, za jejichž životy se platilo mno-
hem více nežli za zabití anebo vraždu obyčejných svobodných obyvatel
království. Lépe chráněni byli muži i ženy, nacházející se pod patronací
krále, jeho otrokyně a otroci, i další králův majetek. Před svépomocnými
zásahy do jejich pravomocí byly orgány vznikajícího státu chráněny i po-
mocí trestu smrti.
Královo právo přikazovat, zakazovat a trestat neuposlechnutí jeho vůle
se nazývalo bannus. Na základě královského bannu musel např. svobodný
Frank, který k tomu byl vyzván, nastoupit do vojska. Faktická moc krále
229
ovšem závisela na řadě okolností: na tom, jak silnou osobností byl, kolik
měl půdy, z níž mohl odměňovat své věrné, na tom, jak vítězil ve válkách,
aby získával další půdu a válečnou kořist, i na tom, jak dalece postoupilo
spojování královských úřadů, ve většině případů obsahujících velení nad
určitou částí vojska, se soukromými majetky jejich nositelů, jak vůbec ros-
tla ekonomická a společenská moc šlechty jakožto stavu.
Nejstarší oporou moci franských králů byla družina, instituce důležitá
zejména proto, že v germánském, ale i mimogermánském rodově kmeno-
vém prostředí vytvářela vývojově pokroková pouta vzájemných povinností
a věrnosti, jež nerespektovala rodové vztahy a rozbíjela je. Příslušníci dru-
žiny tvořili ozbrojenou královskou gardu, ale mohli být pověřováni také
různými úkoly administrativními nebo diplomatickými. Byli spolustolovní-
ky krále, který jim pomáhal k bohaté válečné kořisti a postupem času je
také hojně odměňoval půdou. Specializací povinností uvnitř družiny – ov-
šem ne pouze z tohoto jediného zdroje – vznikaly různé státní úřady. Prv-
ní psaný franský zákoník Pactus legis Salicae věnuje družiníkům (fransky
antrustiones) mnoho pozornosti a wergeld za jejich zabití stanovuje na troj-
násobek wergeldu za smrt prostého svobodného Franka.
Jedněmi z nejstarších specializovaných úředníků merovejské králov-
ské správy byla hrabata. Na barbary osídlených územích franského krá-
lovství se jim říkalo grafiones a zpočátku byli jen výkonnými, teprve později
také soudními úředníky: pak předsedali soudním shromážděním jednotli-
vých hrabství. Tam, kde sídlili Gallořímané, užívalo se pro hrabata římské-
ho označení comites a soudní pravomoci měli od samého počátku, nebob na
těchto územích neexistovalo soudnictví, reprezentované thunginy a cente-
narii. Na mimogallských územích (např. v Alamanii, Durynsku, Bavor-
sku) se hrabské zřízení hojně prosazovalo za Karlovců.
Ve jmenování hrabat platila nejprve úplná libovůle králů a do hrabské-
ho úřadu se dostávali i královští otroci. Počátkem 7. stol. nařídil Chlot-
har II., že hrabata mají být jmenována jen z těch mužů, kteří v příslušném
úředním obvodu vlastní statky. Jako příčina tohoto rozhodnutí je sice uve-
deno, že musejí vlastním majetkem ručit za přehmaty, jichž by se ve svém
úřadování dopustili, ve skutečnosti to však byl krok vstříc zájmům místní
šlechty, krok k dědičnosti a větší samostatnosti hrabského úřadu
Obsahem úřední činnosti hrabat byly povinnosti vojenské, soudní
i správní. Zvyk poměrně důsledně od sebe oddělovat armádní a civilní pra-
vomoci, jak tomu bylo v pozdně římské říši, Frankové nepřevzali, třebaže
230
takové rozdělení by bránilo vzniku příliš velké nezávislosti státních úřed-
níků na králích. Důvody pro to můžeme hledat nejspíše v hospodářské ob-
lasti. Oddělení uvedených pravomocí by znamenalo zdvojení počtu úřední-
ků a při produktivitě zemědělství a řemesla raného středověku by výživa
příliš početného úředního aparátu stát neúměrně zatěžovala. Daně ostatně
nestačily ani k vydržování těch úředníků, jichž bylo nezbytně zapotřebí.
Proto králové museli postupně připustit, aby se běžným stalo spojení vyso-
kých státních funkcí a soukromé ekonomické moci dědičných velkostat-
kářů. Úředníci pak mohli žít ze svých vlastních prostředků, živit své
pomocníky, vojsko, ale zároveň byli na panovníkovi jistě mnohem nezávi-
slejší než třeba na hraběte povýšený a statky svázanými s úřadem od krá-
le obdařený otrok.
Hrabata byla vrchními veliteli vojska ve svém hrabství a do konce 6. sto-
letí se i v krajích s barbarským osídlením stala nejvyššími soudci svého
úředního obvodu. Dále se uplatňovala při výběru daní, dávek a daňových
nedoplatků. Jednou z jejich nejstarších funkcí bylo vymáhání soudem ulo-
žených pokut, z nichž jedna třetina jim zůstávala. Měla dozor nad veřejný-
mi stavbami, jako bylo např. budování silnic anebo regulace vodních toků.
Účastnila se zemských sněmů a podle protokolu z koncilu konaného
r. 742 byla považována za obránce církve.
Vůči cestujícím hrabatům, která např. přijížděla na soudy konané v růz-
ných částech svého hrabství, měli obyvatelé vyživovací a ubytovací povin-
nost. Král mohl každého hraběte za neposlušnost sesadit a poté dát
usmrtit, stejně tak jako i mučit. Smrtí trestaly zákony braní úplatků, nespra-
vedlnost a neplnění povinností, někdy i pouhou neschopnost hrabat. Na
druhé straně měli ovšem tito význační představitelé královské správy jeden
z nejvyšších wergeldů: za zabití hraběte bylo nutno zaplatit 600 solidů.
Zástupci hrabat se v gallořímském prostředí nazývali vicarii, v barbar-
ském to byli centenarii. Postupem času se hraběcími pomocníky stali i tzv.
sacebarones, původně úředníci, kteří jim poněkud konkurovali a byli krá-
lem podle potřeby vysíláni do oblastí, v nichž si přál jejich prostřednictvím
uplatnit svoji vůli.
Podle potřeb obrany a bezpečnosti království vznikaly územní obvody,
kterým se říkalo dukáty, tedy vévodství. Se jménem prvního franského
vévody (dux) se setkáváme r. 532 v oblasti dnešního Clermontu, a to v sou-
vislosti s povstáním gallořímského obyvatelstva proti králi Theudericho-
vi I. a jeho synu Theudebertovi.
231
Oděv vyšších franských úředníků
(podle ilustrované dobové bible otištěno v díle H. J. Diesnera, 1976)
Základním úkolem vévodů bylo na příkaz krále sebrat vojenskou hoto-

vost z jejich obvodu a spolu s těmi hrabaty, která byla podřízena jejich ve-
lení, táhnout do pole. Vojenskou povinnost měli přitom všichni obyvatelé,
kteří od ní nebyli z určitých důvodů osvobozeni, a za těchto okolností mo-
hl vévoda celkem přirozeně být i administrativní hlavou svého kraje. Dále
jsou v pramenech dosvědčeny policejní a soudní pravomoci vévodů, jmé-
nem králů přijímali přísahy věrnosti měst, prosazovali vůli panovníků ve
svých krajích (nebo to alespoň činit měli), doprovázeli krále a královny na
cestách, obstarávali různá diplomatická jednání.
Stejně tak jako hrabata byli vévodové dosazováni králem, který jim udě-
lovat úřední oděv a zlatý vojenský pás, mohl asi libovolně měnit „náplň
232
jejich práce“ a směl je i potrestat smrtí; přesto však šlo leckdy o muže, kte-
ří si s královskou mocí mohli dovolit soupeřit a také s ní soupeřili. V 6. stol.
k takovýmto mocným franským vévodům patřil např. Gundovald, který
r. 575 pomohl královně Brunichildě, vůči níž byl velmi nepřátelský bratr
jejího zesnulého manžela Sigiberta, král Chilperich, dosadit na trůn jejího
pětiletého syna Childeberta II., nebo Rauching (bohatší podle Řehoře
Tourského než tento král), Ursio, Bertefred a Gunthramn Boso, snažící se
proti faktické vládě matky nezletilého Childeberta II. bojovat.
Velení nad vojskem svěřených oblastí vévodové občas využívali i ke vzá-
jemným bojům a svůj majetek leckdy zvětšovali kořistěním ve válkách, a to
i domácích. Konkurenty moci vévodů byli zejména biskupové, občas se
proti nim vzbouřil lid a neoblíbený vévoda pak potřeboval královu pomoc,
aby se do svého úřadu mohl vrátit. Za vlády slabých merovejských králů
anebo za častých vzájemných bojů mezi Merovejci se přísné vazby vévodů
na krále uvolňovaly. Největší samostatnost měli pak i za poměrně silných
merovejských panovníků vévodové okrajových, ke franské říši přičleně-
ných oblastí, jako bylo území Alamanů, Bavorů nebo Durynků.
Hrabata i vévodové spravovali barbarské, jakož i románské obyvatel-
stvo franského království. Mezi hrabaty 6. století najdeme římská a ger-
mánská jména zastoupena takřka rovnoměrně, mezi vévody germánská
převládají. Statistika pouhých jmen je samozřejmě dosti ošidná, protože
mnozí Germáni dávali svým dětem latinská jména a naopak, přesto však
jsou výsledky touto metodou dosažené celkem přesvědčivé. V případě
hrabat totiž hodně záleželo i na znalosti administrativy, zatímco u vévodů
byl, jak už sám jejich titul napovídá, důraz kladen na vojenskou část jejich
pravomocí.
V letech 536/7, v době, kdy zuřila válka mezi Byzancí a Ostrogóty, zís-
kali Frankové na Ostrogótech Narbonskou Gallii, dnešní francouzskou
Provence, v níž mělo naprostou početní převahu původní římskoprovinci-
ální obyvatelstvo. Ostrogóti byli pány tohoto území od r. 507 a do čela Pro-
vence postavili úředníka s titulem praefectus praetorio, který dřív patřil
správci celého obrovského území Gallie, Hispánie a Britannie. Frankové
stavěli do čela oblasti, kde žilo mnoho představitelů bohaté gallořímské
šlechty, vždy muže z těchto kruhů, obdařeného po Ostrogótech zděděným
titulem praefectus nebo také nově zavedeným označením patricius, pří-
padně rector Provinciae. Měl jenom civilní pravomoci, přičemž jednu
z nejdůležitějších mezi nimi představoval výběr daní.
233
Titul patricia zdobil i jiné úředníky franského království, burgundské
patricie, kteří byli jakýmisi zástupci králů. Funkce byla obsazována do
r. 581 a objevují se v ní jen nositelé latinských jmen. Úřad má také zcela
jasně římskou tradici, r. 320 zavedl patriciát jako doživotní hodnost zaslou-
žilých osobností Constantinus Veliký a v průběhu první poloviny 5. stol. se
vojenští patriciové (tj. nejvyšší velitelé západořímské armády, poctění titu-
lem patricius) stali oficiálními zástupci císařů vládnoucích na Západě.
I burgundští patriciové veleli armádě v zastoupení králů, žádala se od nich
dobrá znalost práva a patřili k nejvyšším soudcům franského království.
Nejvýznamnější pravomoci přiřkl patriciům zde již vzpomínaný Traktát
o románsko-franských úřadech. Podle něho je patricius ten, kdo sedí po
boku krále a aby král nebyl příliš zatěžován, sám zvažuje, které případy
mají a nemají přijít k jeho sluchu. Na druhém místě hned po králi uvádí pa-
tricia jako soudce i zákoník Ribuárských Franků.
Mezi nejvyšší úředníky dvora patřili tzv. referendarii. Měli právo opa-
třovat královskou pečetí listiny, vycházející z královy kanceláře, a podepi-
sovat je svým vlastním jménem. Mohli bychom je nazvat kancléři králov-
ství. K jejich starostem náležely i záležitosti daní a některé úkony, týkající
se královského majetku. Používání listin ve správě státu navazovalo na an-
tickou tradici a většina referendariů 6. stol. měla též latinská jména.
Dalšími vysokými dvorskými úředníky byli domestici. Najdeme u nich
soudní pravomoci nad úředníky místní správy, jako byl např. zástupce hra-
běte, i nad úředníky dvora, dostávala se k nim asi i odvolání jiných lidí,
nesouhlasících s rozsudky soudů s nižší pravomocí. Běžně plnili úkoly
průvodců krále na cestách, ale jejich hlavním posláním byla správa králov-
ských statků, velmi důležité hospodářské opory panovníkovy moci. V ně-
kterých případech, především co se týče soudnictví, mohli krále, podobně
jako patriciové, i zastupovat.
Dvorským hrabětem neboli falckrabětem byl comes palatii. O jeho
činnosti nemáme dostatek pramenných informací, víme však, že spolupra-
coval při sestavování soupisů, podle nichž se vybíraly daně, a měl také dů-
ležité povinnosti vojenské.
Až v době vlády Chlothara II. se v pramenech prvně objevuje úředník,
který měl v dějinách franské říši sehrát velice významnou roli, tzv. maior
domus. Byl správcem královského paláce, stál v čele všech, kteří se latin-
sky nazývali convivae regis, což původně byla družina, žijící a stolující spo-
lu s králem, později prostě úředníci královského dvora.
234
Majordomové z rodu Karlovců, především Pippin II., Karel Martell
a jeho synové Karlomann a Pippin III., se v době vlády slabých Merovejců
stali skutečnými pány franské říše; a proslulý Pippin III. pak se souhlasem
a podporou papeže Zachariáše r. 751 sesadil posledního Merovejce Childe-
richa III., vládnoucího už jenom podle jména, a získal pro své potomky
z karlovského rodu královský titul. Nejproslulejší z Karlovců, Karel Veli-
ký, se r. 800 stal obnovitelem císařství na Západě. Středověké Karlem za-
ložené císařství bylo ovšem pochopitelně už něčím zcela jiným než impéri-
um, jemuž vládli císařové od Octaviana Augusta po Romula Augustula.
Nebyl to kompaktní stát, ale jakýsi konglomerát království nebo knížectví,
která momentálního nositele císařského titulu poslouchala nebo ignorova-
la podle aktuálního poměru sil.
Funkcí majordoma výčet důležitých dvorských úřadů franského státu
však ještě nekončí. K úředníkům, majícím na starosti finance království
a některé záležitosti královského pokladu, patřili camerarii, tj. komoří;
jinými úředníky, pečujícími o státní poklad, byli tzv. thesaurarii. Poklad
franského státu měl asi stejnou podobu jako královské poklady jiných bar-
barských států a říší. Nacházely se v něm zlaté peníze, ale i různé jiné cen-
nosti, šperky, nádoby z drahých kovů, drahocenné látky apod. Svědectví
o tom, že státní poklad sestával z truhlic, naplněných drahocennostmi, po-
dává kupř. Řehoř Tourský.
Thesaurarii, pokladníci, ovšem nepečovali jen o poklad, kterým se bar-
barští králové, jak dokládá Řehoř z Toursu i o něco starší spisovatel Sido-
nius Apollinaris, čas od času rádi probírali. K jejich starostem patřilo i by-
dlení a odívání u dvora, zatímco o jeho pohodlí na cestách se staral tzv.
mansionarius. V antickém Římě se mansiones nazývaly stanice státní poš-
ty (cursus publicus), instituce, která sloužila nejenom k transportu zásilek
(např. zásob pro úřady a armádu), ale hojně také k dopravě služebně ces-
tujících státních úředníků, jimž mansiones, v pozdní antice udržované po-
mocí systému povinných služeb římských občanů, poskytovaly ubytování
i stravování, stejně tak jako přípřež čerstvých jízdních anebo tažných zví-
řat. Ve franském státě podobná instituce, umožňující rychlé spojení mezi
různými oblastmi království, sice neexistovala, ale ubytovací a stravovací
povinnost jeho obyvatelé vůči králi a některým jeho úředníkům měli.
K funkcím, vyděleným z královské družiny – i když podobnou úřední
specializaci znala i pozdní antika – mohl patřit úřad marskalka, latinsky
nazývaného comes stabuli. Kromě dohledu nad královskými stájemi, který
235
je obsažen v jeho germánském i latinském titulu, měl pravomoci policejní
a plnil také jakési zvláštní úkoly z pověření franských králů a královen.
Marskalkové měli dost velkou moc na to, aby mohli napomáhat spiknutí
proti králům, a mnohdy vlastnili také značný majetek.
Ke královským dvorům merovejského franského státu patřili pak také
různí nižší úředníci, jako byli např. ostiarii, palácoví dveřníci, coquus (ku-
chař), dále vychovatelé královských princů apod.
Představitelé královské správy tvořili v 6. stol. privilegovanou, zákony
nejvíce ochraňovanou vrstvu. Na přelomu 6. a 7. stol., tedy v době, kdy
franský stát můžeme pokládat za v podstatě vybudovaný, se začaly (v uve-
deném případě hrabat, která musela mít statky v obvodu své úřední působ-
nosti), vytvářet první základy dědičnosti správních funkcí.
V otázce existence společenského stavu dědičné franské šlechty v této
vývojové etapě franského státu se názory badatelů liší. Zákoníky Lex Sali-
ca ani Lex Ribuaria stav aristokracie nezachycují – neznají zvláštní wergeld
pro příslušníka šlechty jako člověka, který se prostě do vyšší společenské
vrstvy narodí a získává tím veškeré výsady, které jí náležejí. To ovšem
může být způsobeno tendencí těchto zákoníků, které chtěly chránit státní
správu, nikoli některý, i když třeba už existující, sociální stav.
V prameni Praeceptum Childeberti regis, pocházejícím z doby okolo po-
loviny 6. stol., najdeme svobodné, jejichž wergeld by v uvedených záko-
nících obnášel 200 solidů, rozdělené na tzv. ingenui, což je termín, který
označuje masu všech svobodných obyvatel království, majících právo no-
sit zbraně a povinnost bojovat ve vojsku, o nichž jsme se zmiňovali již
v souvislosti s březnovými shromážděními a organizací franského soud-
nictví, a honoratiores personae, tedy osoby jaksi váženější. Kromě toho se
ve franských pramenech 6. stol. pro příslušníky vyšších sociálních vrstev
vyskytují názvy: optimates (tj. ti, kteří patří k nejlepším, váženým lidem),
proceres (předáci), antrustiones (příslušníci královské družiny), viri fortes
nebo potentes (mocní muži), viri magni (velcí muži), nobilissimi viri (vel-
mi vznešení muži) a meliores natu. Z těchto pojmů alespoň poslední uka-
zuje na dědičné vyšší společenské zařazení, nebob v překladu znamená
zhruba: lidé lepší svým rodem.
Ab již bychom však uvedené údaje pramenů interpretovali jakkoli, do
přelomu 6. a 7. stol. se mocní, lhostejno, jestli pouze v dočasném úřednic-
kém či církevním postavení nebo ti, kteří byli dědičně mocní díky původu
z významného rodu, chopili rozhodování o nejdůležitějších záležitostech
236
země namísto lidu. Prostý svobodný byl sice stále ještě hlavní osobou zá-
koníků, ale ty v mnohém odrážely starší stav z doby existence nepsaného
zvykového práva. Politika se stávala doménou těch, kteří nad obyčejné
Franky svobodného rodu vynikli postavením a bohatstvím a již bývají
v pramenech často označování jako „ti nejlepší“ – optimates.
Ne vždy se však s tímto označením shodovalo jejich chování. Např. vé-
voda Rauching, údajný syn krále Chlothachara I., podle Řehoře Tourské-
ho naprosto nelidsky jednal s muži i ženami, kteří byli v jeho moci. Otro-
ka, jenž před ním držel na hostině pochodeň, dal zcela bezdůvodně touto
pochodní pálit, dokud neměl úplně sežehnuté nohy, a radoval se z toho, že
pláče. Dva z jeho otroků bez dovolení pána uzavřeli sňatek a aby za to ne-
byli potrestáni, požádali o azyl v kostele. Rauching je dostal zpět, poté, co
na oltář odpřisáhl, že je od sebe neodloučí. Dal poté vyrobit rakev z vydla-
baného kmene, muže i dívku do ní uzavřít a zasypat hlínou. Kněz, který se
o tomto hrůzném činu dověděl, dosáhl sice toho, že byli vykopáni, ale pře-
žil jen otrok. Dívka již byla zadušena.
Čestné nebylo ovšem ani Rauchingovo jednání vůči mocným, což jej na-
konec stálo život. Bohatství nashromážděné mužem, kterého Řehoř Tour-
ský charakterizuje také jako člověka divoce prahnoucího po cizím majet-
ku, bylo zabaveno a on sám byl pohřben nahý.
O postavení franských žen svobodného původu, částečně také polosvo-

bodných a otrokyň, se zmiňujeme v kapitole „Stát a právo barbarů“ a mů-
žeme tedy přejít k těm kategoriím obyvatelstva, které stály na opačném
pólu franské společnosti než optimates, k polosvobodným obyvatelům
franského státu a otrokům.
Někteří ze svobodných upadali do hospodářské závislosti na pozem-
kových magnátech a byli pak nazýváni ingenui in obsequio, tedy svobod-
ní ve vztahu poslušnosti vůči jinému člověku (mimo krále). Objevují se
v první polovině 7. stol. v zákoníku Ribuárských Franků. Zdobil je stále
ještě titul svobodných, ale magnát, na kterém byli závislí, vůči státu zod-
povídal za jejich přečiny. Musel je bucto předat soudu (sám je však sou-
dit nesměl), nebo podstoupit jejich trest. V období vlády Karlovců se
ručení velkého vlastníka za protizákonné jednání jiných rozšířilo na
všechny svobodné, kteří mu podléhali. Protože stát jen těžko může poža-
dovat zodpovědnost, nevyváženou zároveň příslušnými pravomocemi,
a zvláště ne od někoho, kdo by se nesplnitelným úkolům dovedl jistě
237
účinně bránit, je jasné, že se ručící šlechtic zároveň stával pánem těchto
lidí, kteří se měnili v jeho poddané.
Jednou z historicky nejzajímavějších skupin obyvatelstva franské říše,
nepatřící ani k svobodným ani k otrokům, byli tzv. laeti nebo leti, liti,
eventuálně lidi.
Barbaři, označovaní jako laeti a žijící na území gallských provincií, se
v pramenech, jak víme, objevují už od poslední čtvrtiny 3. století. Za doby
existence západořímského státu to nejčastěji byli zajatci, občas i dobrovol-
níci, usazení na římské půdě. Nacházeli se mezi nimi Frankové, Alamani
a Frýzové a laetská sídliště rozptýleně sahala od severogallské hranice až
po provincii Aquitania I. Tvořili odvodní okrsky, ze kterých byla doplňová-
na římská armáda v dobách, kdy už občané přestávali mít o vojenskou
službu zájem anebo by i měli, ale nesměli ji nastoupit, protože byli vázáni
jinými povinnostmi vůči státu, např. jako kolóni nebo členové městských
samospráv.
Pokud stát laety nepovolal ke vzdálenější službě ve vojsku, nesměli svo-
ji přidělenou půdu opustit – podobě jako občané kolóni. Na rozdíl od nich
nebyli ovšem závislí na jednotlivých velkostatkářích, ale jen na římském
státě. Byli označováni jako collegium (sdružení) ve službách tohoto státu
a dostávali od něj různé výsady. Při propuštění ze služby získali stejné spo-
lečenské postavení jako vysloužilí vojáci širší císařské gardy, tzv. protecto-
res. Stát tyto neobčany zcela oficiálně pokládal za něco lepšího, než byli ko-
lónové; sňatek laeta s někým z řad těchto závislých rolníků byl pokládán
za nerovný a děti dědily nižší sociální status kolónů. Svědčí o tom zákon
západořímského císaře Libia Severa z r. 465. Až k této přednosti, dávané
bojovným barbarům – cizincům – před vlastními chudými poddanými, do-
spěla tedy v pozdní antice římská říše, která původně, tak jako jiné státy
antického období dějin, tvrdě a bezohledně reprezentovala zájmy svých
občanů. Antický stát existoval pro občana a občan žil pro svou vlast. Za
doby dominátu tomu tak ovšem už dost dlouho nebylo.
Původ laetů nebo litů franského státu (jež dále budeme pro odlišení od
laetů pozdně římských označovat termínem liti) je ovšem nejasný. Badate-
lé v nich vidí potomky laetů pozdně antického období, ale i svobodné
barbarské zemědělce, poražené jinými barbary (uváděn je příklad germán-
ského kmene Ubiů, podrobených Franky-Ribuarii), dále rolníky, v průběhu
vnitřní majetkové a společenské diferenciace porobené domácí šlechtou;
byli také označováni za otroky, propuštěné na svobodu jen částečně, atd.
238
Tato různost názorů jistě souvisí mj. s tím, že vznik skupiny litů probí-
hal za složité situace rozkladu rodového zřízení Germánů, a zároveň v čase
proměn, které souvisely s postupnou feudalizací římského impéria. V tako-
vých poměrech lze jenom těžko očekávat, že se hned objeví vyhraněné
společenské vrstvy a skupiny, které historik nebo sociolog snadno zařadí
do předem připravených kolonek.
Wergeld, jejž litům určil zákoník Sálských i Ribuárských Franků, byl
poloviční jako u plně svobodných barbarů, ale trojnásobný ve srovnání
s otrokem. Odváděl se příbuzným lita, králi (za porušení míru zabitím člo-
věka) a statkáři, na němž byl litus závislý. Částka pro statkáře však neby-
la nazývána náhradou škody (capitale), jako v případě usmrcení nesvo-
bodného. Stát tedy poskytoval jejich osobě ochranu, mohli také vystupovat
na soudech, vlastnit majetek a jejich přísaha byla právoplatná jako přísaha
svobodného.
K půdě, kterou obdělávali, ale vlastnil ji jejich pán, byli dědičně připou-
táni, museli z ní odvádět dávky a po určitý počet dní pracovat na polích,
která pán obhospodařoval ve vlastní režii. Odváděli mu rovněž litimonium,
speciální roční poplatek, jenž např. u žen mohl spočívat v dodávkách urči-
tého množství tkaných látek. V případě, že se litus dopustil vraždy, byl pří-
buzným oběti vydáván za polovinu příslušného wergeldu, druhou polovič-
ku musel uhradit jeho pán.
Pomocí vlastních peněz si litus mohl vykoupit propuštění na svobodu.
Nebyl vyloučen z možnosti konat vojenskou službu, byl mu povolen pří-
stup do duchovního stavu i mezi královy družiníky (antrustiones), mohl
dosáhnout úřadu hraběte.
Pokuta za neoprávněné propuštění cizího lita na svobodu byla vyšší než
ta, kterou zákony stanovily za propuštění cizího otroka. Zdá se tedy, že li-
tové měli pro svoje pány velký hospodářský význam, ti o ně neradi přichá-
zeli, a pokud jim sami dávali svobodu, činili tak zřejmě hlavně v nouzi,
když se jim částka, kterou za svou často nepochybně pak chudou volnost
litus zaplatil, mohla hodit.
Otroci, žijící na území franského státu, nebyli rozlišeni podle své kme-
nové nebo národní příslušnosti, zato však podle toho, zda patřili králi ane-
bo soukromé osobě; rozdílné částky za zabití otroka byly stanoveny též po-
dle jeho kvalifikace. Za usmrcení běžného, nijak zvlášb třebas řemeslně
specializovaného otroka se platilo 35 solidů. Není to příliš mnoho, připo-
meneme-li, že za krádež býka, vůdce stáda, se muselo zaplatit 45 solidů,
239
pokud pak býk patřil králi, dokonce 90. Suma za zabitého otroka, vypláce-
ná pánovi, byla chápána jako náhrada za poškození jeho majetku. Na dru-
hé straně máme však už v zákoníku Sálských Franků důkaz o tom, že vraž-
da cizího otroka byla nazývána homicidium – a považována tedy za vraždu
člověka, nikoli poškození cizí věci. Snad se tu projevil vliv církve, jež, věr-
na tradicím ze svého působení v římské říši, se i ve franském království ot-
roky a propuštěnce snažila chránit.
Nesvobodní nesměli, stejně tak jako tomu bylo v antice, vlastnit žádný
majetek a světské zákony nechránily jejich manželství. Církev jim ovšem
umožňovala uzavírat sňatky v kostele stejným způsobem jako svobodným,
čímž jistě rozhodujícím způsobem přispěla k postupnému uznání rodiny
otroka. Měla zásluhu také na tom, že byl uzákoněn zákaz zabíjení otroků
jejich vlastními pány, který kmenová práva ještě neznala, nebo že obecně-
ji docházelo k jejich usazování na půdě, díky němuž se životní podmínky
otroků víc a víc podobaly podmínkám polosvobodných. Před tvrdými a ne-
zaslouženými tresty ze strany pánů je chránila pomocí práva církevního
azylu. Tím vším ovšem církev nepomáhala jen nesvobodným samým, ale
vlastně též procesu feudalizace franské společnosti jako celku.
K soudu se otroci sami pochopitelně obracet nesměli. Byli-li obžalováni
nebo povoláni jako svědkové, nemohli původně přísahat – až v zákoníku
Ribuárských Franků je tato výsada povolena alespoň otrokům krále
a církve. Jinak se vystoupení otroků u soudu omezovalo na podstupování
ordálů, k nimž patřilo především losování, protože nejčestnější Boží soud
pomocí souboje byl vyhrazen svobodným.
Přísná pravidla platila ve franském kmenovém právu ohledně sňatků
mezi otroky a svobodnými nebo polosvobodnými lidmi. Muž svobodného
původu se manželstvím s otrokyní stával otrokem. Pokud si svobodná
žena z kmene Saliů vzala za manžela otroka, stala se rovněž otrokyní; ro-
diče ji ale mohli i beztrestně zabít (římské právo nařizovalo trest smrti vůči
svobodné ženě jen tehdy, když se spojila s vlastním otrokem), nesvobod-
ný byl v tomto případě usmrcen na popravčím kole. U Franků středorýn-
ských obecně platilo, že děti dědí vždy nižší sociální postavení – např. po-
tomci z manželství lita a otrokyně byli otroky. Pokud si však svobodná
ribuárská žena zvolila za manžela otroka a její rodiče s tím nesouhlasili, ne-
chával jí zákoník Lex Ribuaria pouze dvě krajní volby. Král před ni položil
meč nebo vřeteno. Pokud si vybrala meč, musela svého manžela otroka
zabít. Když si zvolila vřeteno, rozhodla se tím pro osud otrokyně.
240
Královské právo, prosazující se proti kmenovým, ponechalo rodičům
možnost beztrestně zabít jen nesvobodného. Dívka, která se provdala za
otroka, jej podle královských zákonů musela zapudit; neztratila sice osob-
ní svobodu, ale veškerý svůj majetek a byla poslána do vyhnanství.
V počátečních obdobích existence franského státu byly hranice mezi
jednotlivými sociálními vrstvami hodně prostupné – už jsme se kupř. zmi-
ňovali o tom, že otrok mohl být zástupcem hraběte i hrabětem samotným,
uzavřen pro něj nebyl ani přístup ke kněžským hodnostem. Hlavní tenden-
ce vývoje směřovaly pak k tomu, aby otroků ubývalo ve prospěch podda-
ných.
Jednou z možností, jak otroka přeměnit v polosvobodnou závislou oso-
bu, byl akt jeho propuštění. Jedině tehdy, když proběhl před králem způso-
bem formálního výkupu (per denarium), vstupoval totiž propuštěnec čili
libertus do řad plně svobodných obyvatel království. Zákoník Ribuárských
Franků vypovídá o tom, že v první polovině 7. stol. tvořili propuštěnci růz-
ných kategorií velmi důležitou skupinu obyvatelstva, které zákony věnují
mnoho pozornosti. O propuštěnce často pečovala církev, snažící se zabrá-
nit tomu, aby byli násilím znova zotročeni. Tím ovšem opět (třebaže hro-
madné propouštění otroků na rozdíl od individuálního udělování svobody
nepodporovala) přispívala k přeměně franského státu ve feudální mocnost,
kde rozhodují vrstvou neurozených nebyli otroci ani plně svobodní obyva-
telé, ale na různých velkých vlastnících závislí poddaní.
Počátky franského státu jsou spojeny i s podrobováním původního gal-
lořímského obyvatelstva. Na volbě správného způsobu soužití s ním, na
využití jeho schopností a zkušeností velmi záleželo a byl to jeden ze zá-
kladních předpokladů přežití a úspěšného rozvoje tohoto království. Bude-
me-li sledovat právní prameny, zachytíme spíše obraz podřízenosti domá-
cího obyvatelstva, výraz moci a převahy vítězných Germánů. Přibereme-li
ovšem ještě svědectví dalších pramenů, podoba života a postavení gallo-
římského obyvatelstva se před našima očima dosti podstatně změní.
Zákoník Sálských Franků dělí gallořímské obyvatelstvo státu do tří
skupin: na ty, kteří jsou convivae regis, jak jsou označováni Římané v nej-
užším vztahu ke králi, na tzv. Romani possessores a Romani tributarii. Pos-
sessores jsou svobodní římští vlastníci, nepatřící k nejbližším spolupracov-
níkům králů, pojem tributarii označuje polosvobodné římské kolóny.
Wergeld za zabití Římana zvaného conviva regis tu byl o polovinu nižší
než v případě družiníka barbarského původu, život svobodného římského
241
vlastníka byl oceňován jako život barbarského lita, u kolóna činila kompo-
zice 62,5 solidu. Pokud Frank bez příčiny spoutal Římana, byl trestám po-
kutou 15 solidů, když ale Říman svázal Franka, činila pokuta dvojnásobek.
Jestliže Říman Franka oloupil, musel zaplatit 62,5 solidu, v opačném přípa-
dě dosahovala pokuta jenom 30 solidů. Gallořímané jako celek nebyli tázá-
ni na souhlas při přijímání královských zákonů a byli zřejmě počítání mezi
tzv. debiliores (leviores) personae, tedy osoby menší společenské vážnosti.
Do konce 6. stol. se wergeld possessora a tributaria vyrovnal.
Mnohé podobnosti najdeme v právních pramenech mezi postavením
Gallořímanů a osob, stojících pod ochranou krále. Vznikly nejspíše tím, že
jako podrobenému obyvatelstvu Gallořímanům skutečně poskytoval
ochranu především král (na jinou zprvu v podstatě nárok neměli, protože
nebyli příslušníky příbuzenských kolektivů, kterým bezpečí a spravedl-
nost poskytovalo kmenové právo), a ten je chránil na základě zcela jiného
právního vztahu než v případě svých svobodných franských bojovníků. Ti
sice byli pod jeho mocí, ale nikoli pod jakýmsi patronátem, který poskyto-
val osobám slabým, neschopným bránit se anebo prostě poraženým
a kmenově cizím. V literatuře se objevuje též jiné vysvětlení nižšího wer-
geldu Římanů: chyběla tady suma, vyplácená příbuzným zabitého, kterou
římské právo neznalo. To však platby, usmiřující vraždu, neznalo vůbec,
a navíc zákoník Sálských Franků platil pro Franky i Římany, žijící severně
od Loiry, společně.
Nadřazenost Franků, objevující se v kmenových právech, ztrácela ov-
šem svou platnost, pokud Římané zastávali konkrétní královský úřad (hra-
bě římského původu měl wergeld 600 solidů stejně tak jako Frank v tom-
to postavení). Chyběla i v královských konstitucích, které mezi etniky
franské říše nikterak nerozlišovaly.
Cesta Římanů do nejvyšších společenských sfér franského království
a k blízké spolupráci s jeho vladaři vedla zpočátku zejména přes službu
církvi. Mladé křesbanství Franků nebylo v této oblasti po celá desetile-
tídost dobře konkurenceschopné. Mezi gallskými biskupy, uváděnými
v historickém díle Řehoře Tourského, dopsaném kolem r. 595, mají Říma-
né více než pětinásobnou převahu nad Germány. Úřad biskupa byl přitom
svým významem srovnatelný s hodností vévodů. Když se pak zabýváme
statistikou obsazování dalších úřadů království, zjišbujeme, že Gallořímané
nebyli v tomto směru skutečně nijak diskriminováni. Vedle postavení du-
chovních se zvláště uplatňovali ve státních funkcích, které vyžadovaly vyš-
242
ší vzdělanost a určité administrativní zkušenosti. Ani vysoké velitelské

funkce jim ovšem nezůstávaly nedostupné. (Patřil k nim také úřad bur-
gundského patricia, obsazovaný dokonce výhradně Gallořímany.)
Představitelé gallořímské šlechty, tzv. gallští senatores, si uchovávali
velký pozemkový majetek a nebyli vylučováni ani z přídělů královské
půdy. Usidlování Franků v Gallii je nijak citelněji nepostihlo, protože síd-
liště těchto Germánů vznikala hlavně na severu gallské diecéze, kde byl
dostatek volné půdy již v době usazování pozdně antických laetů, a na jih
od Loiry byla zase uvolněna odchodem převážné části Vizigótů za Pyrene-
je. Příkladem bohatství římskoprovinciální aristokracie v 6. stol. může být
vévoda a patricius Mummolus. Jenom ta část jeho majetku, kterou měl ve
zlatě a ve stříbře, obnášela asi 1 347 523 zlatých solidů, což je asi pětináso-
bek ročního zisku největších velkostatkářů z řad italské senátorské aristo-
kracie počátku 5. století. Celková hodnota jeho majetku musela pak být
mnohem vyšší.
Gallští senatores nebyli ovšem jen bohatí, byli považováni i za vzdělanou
elitu franského státu. Jejich zastoupení v královských úřadech dodávalo fun-
gování těchto úřadů na kvalitě, pomáhalo vést správu království pomocí lis-
tin, přispívalo k prosazování římského práva v praxi franského království,
ale i k tomu, že zde vzdělanost nebyla vedle obratného zacházení se zbraně-
mi považována za věc více méně zbytečnou nebo jen luxusní. Řečí všech krá-
lovských výnosů, nařízení, dopisů, diplomatické korespondence, ale i samot-
ných „barbarských zákoníků“ byla latina. Ta byla také jazykem církevních
koncilů a samozřejmě, při katolickém vyznání Franků, i bohoslužeb.
Za jedinou známku většího odporu Gallořímanů proti franské nadvládě
bývá považováno povstání v Arvernu (Clermont-Ferrand), vedené Arca-
diem, vnukem biskupa a spisovatele Sidonia Apollinaria. Je kladeno do ob-
dobí let 520 – 531, případně blíže do let 525 – 527. Podle líčení této události
u Řehoře z Toursu nešlo však pravděpodobně o akci proti franské nadvlá-
dě obecně – v té době by též měla jenom nepatrnou naději na úspěch – ale
spíš o vzpouru proti králi Theuderichovi a jeho synu Theudebertovi v záj-
mu jejich spoluvladaře krále Childeberta I., tedy o účast na vnitrostátních
třenicích s cílem dosáhnout u vítěze určitých výhod.
Z barbarských zákoníků Sálských a Ribuárských Franků, preferujících
příslušníky těchto kmenů, vyplývá pocit jejich odlišnosti od Římanů a sna-
ha o jistou nadřazenost nad nimi, z Delšího prologu Legis Salicae touha vy-
rovnat se s minulostí, v níž byli Frankové Římany mnohokrát poraženi.
243
Rozsah středověké římské říše (vše podle
publikace R. Warmsera):
za Karla Velikého
za dynastie Ottonů tzv. Svatá říše římská německého národa

v období Velké francouzské revoluce
244
Z kronik a legend, vytvořených na franském území, promlouvá však ča-
sem naopak zase touha prohlásit se vlastně za Římany nebo alespoň za et-
nikum stejného původu.
Řehoř Tourský, Galloříman a stále ještě poměrně dobrý znalec římské
historie, s prohlášením o trójském původu Franků ještě nepřišel, ale tak
řečený Fredegar, což je fiktivní jméno autora, užívané pro dílo dvou až tří
anonymních kronikářů 7. století, už ano. V 8. stol. sepsaný pramen Liber
historiae Francorum hovoří o tom, že po příchodu z Tróje se předkové
Franků usadili u Azovského moře, což podle jeho anonymního autora
ovšem vlastně bylo v Pannonii, a postavili tu město zvané Sicambria. Po-
stupem času vzrostli ve velký národ, jemuž prý císař Valentinianus I. po ví-
tězství nad Sarmaty, které vybojovali v římských službách, dal jméno
„Frankové“ – odvozené od latinského ferus – pro tvrdost nebo statečnost
jejich srdcí. O původu Franků z Tróje píše i vzdělaný biskup Hincmar z Re-
meše, žijící v 9. století. Lépe by se ke svému vědomému napodobení Říma-
nů Frankové ani přihlásit nemohli – vyjma samozřejmě obnovení římské-
ho císařství na Západě Karlem Velikým. Podnět k uvedené pověsti přitom
dala nejspíše maličkost – život některých Franků již za doby trvání římské-
ho impéria v gallské obci zvané Colonia Ulpia Traiana (v 6./7. stol. nazýva-
né Troia Francorum – dnešní Xanten v dolním Porýní), jejíž název ovšem
nijak nesouvisí s maloasijským městem z homérských eposů, ale s císa-
řem Markem Ulpiem Traianem (98 –117 n. l.). Povědomost o tom, že kdy-
si žili poblíže Černého moře, mohla být potom uchovávána v paměti Fran-
ků, kteří tu byli jako zajatci v 70. letech 3. století usazeni císařem Probem,
a později se po rozsáhlém plenění římských území, o němž píšeme v kapi-
tole „Frankové a římské impérium“, vrátili domů. (Pověsti o původu náro-
da nebo alespoň královského rodu z Tróje byly ve středověku ovšem roz-
šířeny i u jiných etnik.)
Mezi merovejskými králi počátků a rozvoje franského státu v 5. a 6. stol.
se kromě Childericha a jeho syna Chlodvíka jako výrazný dědic římských
tradic jeví zejména král Chilperich I. Snažil se o zavedení pevného daňové-
ho systému, podobného tomu, jaký za dominátu měla římská říše, stejně
tak jako římští císařové rozděloval královský majetek na korunní a soukro-
mý. Jeden z jeho předchůdců král Theudebert (534 – 548) sice předsedal
v někdejším sídle gallské praefektury Arelate (Arles) jízdním závodům
v cirku, jako to činívali římští konsulové i panovníci, a opovážlivě dal podle
vzoru římských císařů razit zlaté mince, Chilperich však psal básně, zabý-
245
val se gramatikou i věroučnými nebo pedagogickými problémy. Jen málo
germánských králů doby velkého stěhování národů vynikalo takovou vše-
stranností. Navíc byl podle Řehoře Tourského rovněž uměleckořemeslně
zručný. Jeho záměr budovat hospodářsky silnou královskou moc a využít
k tomu i římských zkušeností s výběrem daní, neměl však v době, kdy se
v podstatě celá společnost většímu daňovému zatížení (jež státní aparát na-
opak k svému dokonalejšímu fungování potřeboval) silně bránila, naději
na úspěch.
Hlavním odvětvím ekonomiky franského království bylo zemědělství.

Na rozdíl od pozdně římského impéria, kde na Východě i na Západě zůs-
távalo veliké množství již zkultivované půdy ležet ladem, ve franském stá-
tě se dařilo půdní fond využívat i rozšiřovat. Jinak ovšem i v zemědělství
Frankové v lecčems stavěli na římských zkušenostech. Pokračovalo tu
např. specializované pěstování vinné révy, především na Moselle, Rýnu
anebo v jižní Francii, na jejímž území se rodilo také hodně zeleniny a ovo-
ce. Ve franské Gallii se udržel vynález vodních mlýnů, na velkostatcích
byly převzaty římské agrotechnické postupy.
Běžně pěstovanými plodinami v krajinách s franským osídlením byla
kromě obilí řepa, boby, hrách, čočka, len, důležitým odvětvím zemědělství
zde bylo sadařství, přičemž se v raných obdobích franského státu pěstova-
ly hlavně jabloně a hrušně. Ovocné stromy byly vysazovány v zahradách
i na otevřených polích.
O významu chovu dobytka svědčí mj. četná ustanovení kmenových práv,
postihující krádeže domácích zvířat, ale i zdejší doklady o důležitosti luk,
které sloužily jako pastviny a pro sklizeň sena. Pokud někdo odcizil obilnou
žeň, platil 15 solidů pokuty, za pokosení cizí louky – odvezl-li pachatel seno
na voze, to znamená při větším rozsahu spáchané škody – bylo nutno zapla-
tit 45 solidů. Běžně se chovali vepři, hovězí dobytek, koně, ovce, kozy, za
významná domácí zvířata byli považováni psi, což svědčí také o důležitosti
lovu, stejně tak jako ustanovení zákonů o krádežích krahujců anebo odcize-
ní ptáků, chycených na vějičku. Z drůbeže byly chovány husy, kachny, sle-
pice, ale mezi ptáky, chované i pro maso, nejenom pro okrasu, patřili také
jeřábi a labutě. Nejdůležitějšími lovnými zvířaty byli zřejmě jeleni a kanci,
významnou složku obživy představoval rybolov nebo chov včel.
Už při tomto rozsahu a pestrosti zemědělské produkce, k jejímuž
rozkvětu nemálo přispívalo také zkušené hospodaření církve, nebyl jídel-
246
níček Franků asi chudý. O tom, co jim navíc ještě poskytovaly Římany osí-
dlené kraje na jihu dnešní Francie anebo čilý dálkový obchod, svědčí lékař
byzantského původu Anthimos. Poté, co musel uprchnout ze dvora kon-
stantinopolského císaře Zénóna, žil na dvoře Theodericha Velikého v Itá-
lii a jako jeho vyslanec se dostal do styku s Chlodvíkovým synem králem
Theuderichem (511– 534). Na jeho žádost napsal formou dopisu drobný
spis o vhodnosti a nejlepší základní úpravě různých potravin. Není zajíma-
vý jen tím, že je jedním z nejstarších známých pramenů pro představy
o správné výživě, ale také svým výčtem potravin, Frankům první poloviny
6. stol. dostupných.
Poté, co Anthimos vyslovil názor, že zdraví člověka ovlivňuje především
vhodná strava a doporučil střídmost v jídle (omnia nimia nocent), probírá
jednotlivé druhy potravin, počínaje chlebem. Po zmínce o něm popisuje
zdravotní hodnotu jednotlivých druhů mas; zvláště tu doporučuje slaninu
na studeno, která byla lahůdkou Franků a jež prý uzdravuje různé nemoci
vnitřní i vnější a vyhání z těla červy.
Frankové podle jeho spisu jedli maso hovězí, vepřové, jehněčí, jelení,
kozí, kančí, zaječí, ale i bažanty, kuřata, slepice, husy, kachny, pávy, jeřá-
by, koroptve, holuby, ba dokonce i hrdličky, špačky, vrabce a drozdy. Ma-
sitou stravu pak doplňovaly různé druhy ryb, ústřice a hřebenatky.
Podobně jako u Římanů, kteří jimi byli zvyklí zahajovat hostiny, byla
i u Franků oblíbena vejce. Anthimos na nich neshledává nic zdravotně zá-
vadného (o cholesterolu tenkrát nikdo nevěděl), doporučuje pouze jíst je
raději vařená naměkko nežli natvrdo.
Ze zeleniny uvádí dopis sléz, salát, tuřín, pastynák, chřest, celer, dýně,
okurky, melouny, ředkvičky, česnek a cibuli. Z luštěnin jedli Frankové
boby, hrách, cizrnu, čočku, fazole, ale i vlčí bob. Pili kravské, kozí i ovčí
mléko (ovšem též víno, pivo a medovinu), jedli sýry a máslo. Nabídku do-
mácích obilovin doplňovala dovážená rýže.
Překvapivě velký byl výběr ovoce. Kromě jablek a hrušek, o nichž víme
také ze zákoníků, se tu jmenují švestky, kdoule, broskve, hrozny, třešně,
fíky, jedlé kaštany, lískové ořechy, mandle, pistácie i datle. Stůl bohatých
Franků si asi mnoho nezadal s pestrostí stravy současného dobře situova-
ného člověka.
Rozvoj řemesel v raném franském státě nezaostával za pokrokem země-
dělství. V některých oblastech řemeslné výroby je opět patrná návaznost na
pozdní antiku. Bylo tomu tak např. ve zbrojířství (krátké římské meče, tzv.
247
spathy, Frankové ostatně napodobovali ještě za trvání římského státu), dále
ve sklářství, soustředěném, stejně tak jako vyspělá výroba keramiky, v Po-
rýní, ve zlatnictví i ražbě mincí. Velký význam mezi řemesly rané franské
říše mělo tkalcovství a vzkvétající, se zemědělstvím úzce související činnost
představovalo také mlynářství. Dovednými řemeslníky byly i některé velké
osobnosti franských merovejských dějin, jako již v tomto smyslu vzpomína-
ný král Chilperich anebo biskup Eligius z Noyonu.
Již výčet potravin, uvedených v dopise lékaře Anthima, ukazuje na vý-
znam a rozkvět obchodu v raně franském království. Theuderich sídlil na
severu země, v městě Metách. Řada plodin, o nichž se Anthimus zmiňuje,
sem tedy musela být dopravována přinejmenším z nejjižnějších částí dneš-
ní Francie anebo z teplých krajin, franské moci nepodléhajících. Hovoří-
me-li v době antiky nebo raného středověku o obchodu, máme přitom na
mysli především obchod dálkový nebo alespoň nakupování a prodej luxus-
ních předmětů, protože běžné řemeslné produkty si jejich výrobci prodá-
vali sami. V případech takového prodeje šlo potom samozřejmě o zisk ze
řemesla, nikoli obchodu jako takového.
Specializovaní kupci, žijící na území franského státu, dosahovali někdy
velkého bohatství. V Paříži získal např. biskupský stolec syrský kupec Eu-
sebius, protože mohl dát množství úplatků. Někteří obchodníci bohatli
v dobách nouze a hladu. Řehoř Tourský zapsal, že v jednom takovém ob-
dobí prodávali asi 8 litrů obilí nebo 4 litry vína za 1/3 solidu. Připomeňme,
že za trojnásobek této hodnoty si rolník mohl pořídit krávu, takže šlo jistě
o cenu nesmírně přehnanou a mnoho lidí se tehdy dobrovolně dávalo do
otroctví, aby tak získali obživu, kterou si nemohli koupit.
O významu obchodu pro život merovejských měst svědčí např. to, že
obyvatelům Viriduna, dnešního Verdunu, přispělo k zbohatnutí, když jim
král Theudebert daroval peníze, biskupem města vyprošené právě do to-
hoto podnikání. A jedním z vzácných dokladů rozvoje obchodních styků
raně franské říše je i do značné míry kuriózní případ poustevníka Hospitia.
Ten se prý skromně živil chlebem a datlemi, ve dnech čtyřicetidenního
předvelikonočního postu si pak nechal z Egypta posílat byliny, jimiž se živi-
li tamější poustevníci. Jakékoli větší překážky v dálkovém obchodě by ta-
kovýto v podstatě přepych asi jen sotva dovolily považovat za askezi.
Specializované řemeslo i obchod je podnikání, které se úzce spojuje
s osudy měst v raném franském království. Hned v počátcích existence
merovejského státu se o obvody mnohých římských měst, zvané civita-
248
tes, opřela místní královská správa, v některých, i když ne příliš početných
případech využívající i zbytků někdejší antické samosprávy městských
území, tzv. kúrií, o nichž jsme psali v kapitole, zabývající se poměry
pozdně římského impéria.
Města nebyla ovšem osídlena jen Gallořímany, usidlovali se v nich rovněž
Frankové. Dnešní Kolín nad Rýnem nebo Trevír byly už v pozdním 5. stol.
skutečně smíšenými římskofranskými sídlišti. Jistá urbanizace barbarů byla
nepochybně jednou z příčin rychlého rozvoje franského řemesla i rozkvětu
obchodu. Docházelo tady i k silnému pořímšbování barbarů, zatímco na ven-
kově si Frankové déle udržovali rysy své původní germánské kultury.
Je pravda, že některá města ztrácela v průběhu pozdně antického a raně
středověkého vývoje svůj městský charakter a měnila se v pevnosti, ve
dvorce nebo vesnice. Přesto však jich mnoho přežívalo, ba dokonce i nová
sídliště městského typu – např. na lokalitě Divio (dnešní Dijon) – vznika-
la. Na pokračování života původních gallských měst mělo velký vliv to, že
byla sídly biskupů, středisky vzdělanosti, a dá-li se to tak říci, i centry jaké-
hosi technického pokroku.
Obyvatelé venkova, a to i tehdy, když se zde nacházely kostely s pravi-
delnými bohoslužbami, museli aspoň o největších církevních svátcích do-
cházet do kostela v biskupském městě, takže styk mezi městem a venko-
vem se nepřerušoval a v době svátků byl potom jistě čilejší i hospodářský
vztah vesnic, venkovských statků a měst. Vzdělanost, soustředěná ve měs-
tech nebo klášterech, byla ve vyšších franských kruzích značně ceněna,
což jistě umožnilo úřední kariéru mnoha Gallořímanům. I u barbarů sa-
motných lze však někdy pozorovat skutečnou lásku k moudrosti, jak ji pro
ně dosvědčuje např. gallořímský křesbanský autor Venantius Fortunatus.
Nechyběly zde ani vzdělané a moudré ženy, jako byly např. královny Bru-
nichilda či Radegunda.
Mezi zdroji příjmů franského státu se objevovala např. cla, pokuty, kon-
fiskáty, válečná kořist, ale také vlastními obyvateli království placené daně.
Fungování státního úředního aparátu a státu vůbec bylo ve starověku,
stejně tak jako v epoše barbarských germánských království, podmíněno
schopností dobře zorganizovat výběr daní a dávek od podrobených obyva-
tel cizích území nebo z území vlastního, eventuálně najít rovněž další mož-
nosti, jak činnost úřadů, soudů a armády zajistit. Mezi těmito jinými mož-
nostmi byl kupříkladu čestný výkon státních funkcí nebo neplacená práce
v soudnictví, v městské samosprávě, všeobecná branná povinnost mužů,
249
kteří si sami museli pořídit svoji výzbroj a výstroj, ale i spojení státních úřa-
dů se soukromými majetky, schopnými zabezpečit dobrou nebo dokonce
vynikající životní úroveň nositeli funkce i jeho pomocníkům.
Franský stát využil všech těchto cest; zatímco však např. povinnost
sloužit ve vojsku byla barbarům doby stěhování národů přirozená a Chlod-
vík mohl jednoho ze svých bojovníků, shromážděných na březnovém sně-
mu, vlastnoručně popravit pod záminkou, že nemá v pořádku zbraně, da-
ňová politika franského státu leckdy narážela na tuhý odpor.
Řehoř z Toursu líčí např. krutý konec Parthenia, jednoho z úředníků
Chlodvíkova vnuka Theudeberta I. Parthenius se před rozezlenými daňo-
vými poplatníky ukryl v jednom z trevírských kostelů. Vzbouřený lid ho
tady ovšem našel, schovaného v truhlici s bohoslužebnými rouchy, a bez
ohledu na to, že poruší právo církevního azylu, jej vyvlekl ven, kde byl zbit,
popliván a nakonec ukamenován, připoutaný ke sloupu. Na vymáhání daní
od svobodných významných Franků doplatil i úředník krále Chilpericha
a královny Fredegundy Audo – v tomto případě jen svým majetkem, nebob
od zabití jej azyl v kostele (v Paříži) tentokrát uchránil.
Nejstarším typem daně, který ve franském království, asi již za doby
Chlodvíkovy, platili i sami Frankové, byly poplatky z půdy, nacházející se
v dědičném vlastnictví jednotlivých rodin. Daň z hlavy, placenou za pracov-
ní síly v zemědělství anebo těmi osobami, které nepodléhaly jiným dru-
hům zdanění, barbaři původně neodváděli.
Církevní statky od daňových povinností sice automaticky osvobozeny
nebyly, ale dostávalo se jim četných privilegií, kterých někdy využívali
i lidé, jsoucí pod ochranou církve, např. všichni, kteří náleželi kostelu nej-
významnějšího světce Gallie, sv. Martina v Toursu.
O tvrdší zdanění církevního majetku, který byl kánony obecně prohla-
šován za majetek chudých, se jako první neúspěšně pokusil Chlothachar I.
(511– 561) a po něm Chilperich (561– 584), který měl v plánu daňový sy-
stém franského státu reformovat jako celek. Prosazoval, aby vlastníci pla-
tili daně z půdy a z otroků na ní pracujících, což odpovídalo způsobu zda-
nění v pozdním římském státě.
Řehoř Tourský, mimo jiné jistě i proto, že Chilperich si stěžoval, jak se
královský majetek postupně dostal do církevních rukou, a chtěl, aby aspoň
část zisku z něho opět plynula do státní pokladny, líčí královu reformu jako
nemorální, daňové břemeno, které chtěl na zemi uvalit, jako nesnesitelné
a tvrdí, že lidé před ním prchali do ciziny.
250
Podobné stížnosti na neúnosný daňový útisk najdeme také v sociálně
kritickém spise jiného církevního činitele a spisovatele, žijícího zhruba
o sto let dříve než Řehoř, ve vícekrát již vzpomínaném díle „O vládě Boží“
Salviana z Marseille. Proto je velmi lákavé pokusit se srovnat, jak velká
byla daňová zátěž neprivilegovaných poplatníků v pozdně římské říši
5. století a jakou navrhoval král Chilperich ve franském království století
následujícího.
Z jednoho aripennu, tj. z poloviny jitra (1/8 ha) vinice, se na základě Chil-
perichových požadavků měla odvádět jedna amfora, tedy 26,2 litru vína.
V římské říši se kolem poloviny 5. a v 6. stol. prodávalo asi 109,2 litru vína
za jeden solidus. Jedna amfora by tedy měla cenu 0,24 solidu, což se rovná
1/4 stříbrné mince, zvané silikva. Tento výsledek může vést k úvaze o tom,
že Chilperich uvedenou daň stanovil na základě platných a jemu známých

římských cen vína.
Podle novelly č. XIII Valentiniana III., vydané r. 445, se v úrodných se-
veroafrických provinciích Numidii a Mauretanii Sitifensis za jednu tzv.
centurii (tj. 200 jiter neboli 50 ha) obyčejné orné půdy (nikoli vždy výše ce-
něných a tedy také více zdaňovaných vinic) běžně platilo 160 siliquae. Na
jeden aripenn by pak v římské říši vycházelo 0,40 silikvy, zatímco u Fran-
ků pouze 0,24 silikvy, což je 1,7 krát méně.
V r. 614 Chlothar I. prohlásil, že budou-li nespravedlivě stanoveny nové
daně a lid si na ně bude stěžovat, má to být po vyšetření věci laskavě na-
praveno. Spíše než daně samy bylo ovšem zřejmě tíživým břemenem teh-
dejší doby postupné omezování svobody franského bojovníka, jeho podři-
zování nově vznikajícím státním a společenským pořádkům.
Rozvíjející se franský stát dokázal budovat nejen na principech předcho-

zího germánského, ale i pozdně antického a ortodoxně křesbanského vý-
voje. Za jeho nejdůležitější kladné a nosné vývojové prvky je možno ozna-
čit brzké posílení královské moci a jejího správního aparátu, připoutání
katolické církevní organizace v Gallii k zájmům franského království a ry-
chlé zařazení gallořímské šlechty do jeho úředních o vojenských služeb.
Patří sem vypracování psaných zákonů, převzetí rozličných norem římské-
ho práva, schopnost Franků navázat na některé pozdně antické administ-
rativní a hospodářské zvyklosti, techniky a technologie, ale i dobrá ekono-
mická úroveň některých jimi získaných gallských oblastí, především
území dnešní jižní Francie.
251
Dějiny franského království poskytují jeden z nejvýznamnějších příkla-
dů toho, jak důležitou roli mohlo křesbanství a církevní organizace v pře-
chodném období mezi antikou a středověkem sehrát v oblasti budování
státu. Církev se stala vnitřní oporou franského království, a jak jsme již čás-
tečně viděli a jak to bude ještě vylíčeno v předposlední kapitole této práce,
ortodoxní křesbanství bylo též důležitou stránkou jeho zahraniční politiky:
podnětem k válečným tažením, nástrojem pevnějšího připoutávání růz-
ných etnik k franské říši.
Poznali jsme, jak křesbanská víra podněcovala štědrost vůči chudým, jak
církev bojovala za soucit a právo pro slabé a nešbastné, že pomáhala lidem
pozvolna vštěpovat i myšlenku nutnosti jednat spravedlivě též s nepřáteli.
Uprostřed bezohledného času postupně vítězící nové feudální společnosti,
jejíž špičky často získávaly bohatství válkou, ozbrojenou loupeží anebo ji-
ným okrádáním slabších, představovala sílu humanity a míru. Zjistili jsme
však také, jak leckdy církevní činitelé a křesbanská morálka museli ustu-
povat zájmům a prastarým zvyklostem barbarů.
Doba velkého stěhování národů, stejně tak jako jiné epochy vzniku no-
vých států a říší anebo doby akumulace bohatství, jež vedla k prudkému
rozvrstvení společnosti, se vyznačovaly častými válečnými konflikty. Pro-
to je jednou z nejdůležitějších otázek historie přechodného období mezi
antikou a středověkem problém poměru křes!anství k válkám, o němž
též právě franský vývoj hodně vypovídá.
Germáni, stejně tak jako ostatně i antický svět, dospěli k přesvědčení,
že úspěch či neúspěch ve válce je evidentním projevem přízně či nepřízně,
eventuálně síly nebo slabosti božstva. Velkými křesbanskými mysliteli
pozdní antiky, jako byl především Aurelius Augustinus, byla síla barbarů
(tedy jejich vojenská převaha) a slabost Římanů vykládána jako důsledek
hříchů a Božího trestu. Křesbanští Germáni myšlenku historického vývo-
je, významně ovlivňovaného příčinnou souvislostí mezi hříchem a trestem,
částečně převzali. Záleželo však ještě také na tom, jaký obsah do pojmu
správného křesbanského života neboli spravedlnosti před Bohem vkládali.
Mohla to být nutnost žít podle Božích přikázání, vyvarovat se křivd, nevést
zbytečné a nespravedlivé války, ale mohla být chápána i jen jako příkaz mít
pravou víru, dokonale vykonávat její předepsané obřady, ba dokonce mo-
hla být považována za dosažitelnou jistými magickými prostředky, které
svou účinností hříchy a nespravedlivost vyváží.
252
Toto druhé pojetí představuje Chilperichovo shromáždění svatých
ostatků při jeho cestě do Paříže, kam neměl vstoupit bez souhlasu svých
bratrů, anebo touha jiných významných Franků 6. století získat ve válce
pomáhající ostatky sv. Sergia. K. D. Schmidt ve své knize o raném germán-
ském křesbanství hovoří o složení vědomě falešné přísahy na schránku se
svatými relikviemi, které z ní ale předtím byly vyňaty, nebob se o nich uva-
žovalo jako o kosterních pozůstatcích s magickou silou, zatímco otázka
vševědoucnosti a všemohoucnosti Boží zůstávala zcela stranou.
Mezi nejpodivuhodnější nám jasně dochovaná vyjádření podobného
kuriózního vztahu ke křesbanské víře patří jedna z legend o biskupu Lupo-
vi z Troyes, vzniklá ve franském prostředí a výmluvná natolik, že myslím
stojí za to se u ní chvíli pozdržet.
Lupus z města Troyes, v pozdní antice zvaného Tricasses, náležel ve
franské říši k nejuctívanějším světcům. Dochovaly se dva jeho legendární
životopisy: kratší, který je považován za starší, ale nevznikl pravděpodob-
ně již v 6. stol., kam jej kladou autoři hesla Lupus z Troyes v encyklopedii
„Lexikon des Mittelaters“, a mladší, delší legenda, pocházející z 8. nebo
9. stol. Je v nich mj. oslavován i jako muž, který zázračným způsobem za-
chránil svoje město za doby Attilova gallského tažení v r. 451.
Mladší a delší legendě nechybí morální náboj. Město Mety, které i po-
dle zcela důvěryhodných historických pramenů bylo za Attilova uvedené-
ho tažení vypleněno, zahynulo prý pro hříchy svých obyvatel. Když Attila
vyšle své posly do Troyes, vytrvává biskup Lupus dle textu legendy ve
zbožných dílech tak dlouho, až se ve snu dozví, že má hunskému králi vy-
slat naproti svého žáka Memoria a několik dalších. Všichni tito vyslanci až
na jednoho v příběhu zahynou, ale pomocí velmi naivně popisovaného zá-
zraku umírá také Attila.
V dalším pokračování, které zřejmě k předchozímu textu původně nepa-
třilo, se opět živý hunský vůdce objevuje před branami Troyes, Lupus
s ním hovoří a dovídá se, že před ním stojí Bič Boží. Vpustí tedy Attilu do
bran, ale Hunové jsou z Boží vůle raněni slepotou a nemohou nikomu ublí-
žit, zatímco jiná gallská města od nich utrpěla nesmírné škody. Lupus v po-
dání této legendy vpustil Attilu do města proto, aby se na něm mohla uká-
zat Boží moc, to, jak Bůh chrání ty, kteří v něho věří a konají zbožné
skutky.
Dosti daleko od správného pojetí křesbanské etiky je ovšem kratší, star-
ší čtení o Lupovi. Tvrdí, že Attila byl sice krutý a nelaskavý, ale jakýmsi
253
šestým smyslem rozpoznal velikou víru biskupa Lupa, takže nejenom
neublížil jeho městu, které prý tehdy bylo bez vojenské ochrany, ale do-
konce biskupa požádal, aby jej doprovodil až k řece Rýnu, odkud ho slíbil
propustit nazpátek, což také dodržel. Biskup s ním měl jít: pro incolumita-
tis suae statu exercitusque sui salute – pro Attilovu osobní ochranu a pro
bezpečí jeho vojska.
Vůbec zde nezáleží na tom, že Hunové i velká část jejich spojenců byli
pohané, že celou Gallii rozvrátili, vyvraždili mnoho obyvatel, zpustošili
zemi a způsobili v ní hlad, že vylupovali a zapalovali kostely, přímo u oltá-
řů zabíjeli kněze a nešetřili řeholnice. Nezáleží tu na víře a na morálním
profilu vůdce Attily. Svatý biskup je doslova amuletem a magickým pro-
středkem, který působí ve prospěch toho, kdo jej právě má. Živý sv. Lupus
i kupř. palec sv. mučedníka Sergia vystupují v představách raně středově-
kých křesbanů v téže úloze.
Účinek vyprávění o zázracích světců byl v době obecné drsnosti a pře-
vládající nevzdělanosti mnohdy kladný. Chránil např. kostely nebo klášte-
ry a jejich majetek před drancováním a před zloději. Někdy však přílišná
víra v moc živých i mrtvých světců oslabovala úlohu morálních požadavků
křesbanství, které pak občas musely zpod drsné kůry středověké mentali-
ty vyrážet jako očistný, ale leckdy nepříliš vítaný, ba mnohými dokonce
i obávaný a potlačovaný pramen.
Ab už však za ním stál nábožensky vyspělý a etický pohled na křesban-
ství anebo druhý, právě popsaný primitivní způsob myšlení, spojení války
a víry bylo jedním z nejcharakterističtějších rysů náboženských dějin po-
stupného přerodu antiky ve středověk. Jedním z nejinstruktivnějších do-
kladů je pro to dopis papeže Zachariáše misionáři Winfridu-Bonifatiovi
z doby okolo poloviny 8. stol. Praví se v něm, že pro jejich hříchy předčí
Franky v boji všechny pohanské národy. Pokud se ale polepší a budou po-
slouchat Bonifatiovy rady, situace se změní: Žádný národ před vaším zra-
kem neobstojí, žádní pohané se před vaší tváří nezmohou na odpor a stanete
se vítězi. A nadto, budete-li dobře jednat, bude vám náležet život věčný, slibu-
je Bonifatiovým prostřednictvím Frankům Zachariáš. Světské a duchovní
dobro se tu jednoznačně proplétá a vítězství nad nepřáteli je znamením
Boží milosti. Prohra je zase zjevným znamením nemilosti Boha. Řehoř
Tourský např. dává porážku franského krále Chlodomera v Burgundsku
do přímé souvislosti s tím, že nedbal na prosby opata kláštera sv. Mořice
Avita a zahubil burgundského vládce Sigismunda.
254
Náhrobek franského bojovníka z Niedordollendorfu (7. stol.), přední a zadní strana.
Křesbanské motivy se tu mísí s pohanskými
Vztah mezi křesbanstvím a ideou vítězství nad nepřáteli nebyl přitom vy-
jádřen jen známou představou Krista jako Boha s kopím, jak ji vidíme na ná-
hrobku franského bojovníka z Niederdollendorfu. V roli Božích bojovníků
se objevovali i různí světci. Za ochránce franského národa a státu byl prohlá-
šen svatý Martin a Frankové s sebou na válečných taženích nosili jeho plášb.
Chlodvík dal podle pramene Liber historiae Francorum kostelu sv. Martina
a sv. Hilaria mnoho darů, aby zvítězil nad Vizigóty. Nemusí jít o historickou
skutečnost, ale představa anonymního autora z 8. stol. nám v každém přípa-
dě silně připomíná oběti před válečnými taženími pohanských vojevůdců.
V uvedených příkladech myšlení a jednání křesbanských Germánů na-
jdeme jistě mnoho rysů pověr a magie. V důsledku spojení, které se vytvo-
řilo mezi křesbanským náboženstvím a ideologií barbarských válečníků, se
ovšem královská moc jako základní tvořivý prvek raně středověkých států
mohla o církev opírat nejenom na poli administrativy, soudnictví, zachová-
vání vnitřního míru, péče o chudé nebo zajatce, ale i ve vojenské oblasti.
255
Zbožnost dávala králi charisma, k výkonu královské funkce nezbytně nut-
né. Na druhé straně se pak ovšem toto charisma tak úzce jako dříve nevá-
zalo na příslušnost ke konkrétnímu královskému rodu, takže panovníkovi,
pokud by se snad s církví nesnášel v dobrém, mohl snadno vyvstat konku-
rent. Církev a království díky své vzájemné provázanosti a potřebnosti tvo-
řily pevnou páteř raně středověkých států, ačkoli v ekonomické oblasti
musel stát někdy církvi hodně ustupovat.
Úzká spolupráce křesbanství s původně sakrálním královstvím Germá-
nů nebyla v době raného středověku bez pevného místa tohoto nábožen-
ství ve válkách prakticky možná. Pokud byl panovník spravedlivým a štěd-
rým vládcem, jak to církev požadovala, a prokazoval jí patřičnou úctu,
vyjádřenou i různými hospodářskými výhodami, mohl jít do války ve jmé-
nu Božím. Náboženství, původně hlásající, že ani zlu se nemá odpírat zlem,
mohlo pak s rétorikou velmi podobnou starozákonní slíbit, že žádný nepří-
tel před pravým křesbanským válečníkem neobstojí. Nevzdávalo se přitom
však své snahy o zlidštění válek a o ochranu bezbranných.
Ústupky, které v poměru k válkám a válečnictví křesbanství učinilo, byly
historicky nutné. Představa o jistém posvěcení králů, kteří teprve budova-
li stát, musela být posílena. A lepší vysvědčení o schopnostech krále než
právě vítězství v bitvách v té době zajisté neexistovalo, stejně tak jako pro
církev nebylo lepšího pověření, než že král získává vítězství nad nepřáteli
s pomocí Krista, jemuž se rozhodl sloužit.
S problematikou křesbanství a války souvisí také otázky oprávněnosti
a spravedlivosti misijních válek. V církevním myšlení se možnost dosáh-
nout christianizace cizího národa válkou objevila až ve 13. století. Za stě-
hování národů (od doby papeže Řehoře Velikého) církev připouštěla vlast-
ně jen nepřímou misijní válku – tj. násilné nahrazení pohanských vládců
určité země křesbanskými, kteří by činnosti misií nebránili. (Násilná chris-
tianizace Sasů byla záležitostí franské světské moci.)
Jakýmsi protikladem smiřování křesbanství a válek bylo vyhlašování Bo-
žích mírů, jejichž hlavním účelem bylo chránit bezbranné – např. za růz-
ných vnitřních bojů mezi královstvím a šlechtou, mezi skupinami šlechty
navzájem, proti bezohlednému získávání majetku ozbrojenou mocí. Počát-
ky hnutí Božího míru jsou spojeny s jihogallskou Aquitanií a spadají na
sklonek 10. stol. Původ myšlenky takového míru, či aspoň časově omeze-
ného Božího příměří, je však možno hledat už v kánonech franských kon-
cilů druhé poloviny 9. stol.
256
O ZNIČENÍ
A NÁŘKU BRITANNIE
De excidio et conquestu Britanniae – takto je zpravidla označováno dílo

mnicha jménem Gildas, vzniklé před rokem 547 a popisující osudy dnešní
Anglie především v době vrcholícího stěhování národů.
Na území Britannie, osídlené keltskými kmeny, se již v 50. letech po-
sledního století př. n. l. dvakráte vylodil římský vojevůdce C. Iulius Ceasar;
nejsevernější z římských provincií tu ovšem vznikla až ve 40. letech 1. stol.
n. l., za císaře Claudia, a celé teritorium ostrova nebylo Římany podrobe-
no nikdy. Nejzazší linii jejich panství, mezi zálivy Clyde a Forth, tvořil val
císaře Antonina Pia; ten nebyl ovšem trvalou hranicí římské Britannie, kte-
rá po většinu doby existence této provincie probíhala jižněji, po Hadriano-
vě valu, táhnoucím se mezi zálivem Solway a ústím řeky Tyne.
Po správních reformách období dominátu tvořila Britannie samostatnou
diecézi Gallské praefektury, rozdělenou do čtyř, od r. 369 pak pěti provin-
cií, nazvaných Britannia I a II, Maxima Caesariensis, Flavia Caesariensis
a Valentia. Vojenské velení nad územím diecéze bylo podle pramene
Notitia dignitarum rozděleno mezi komita Britanniarum a hodností mu
rovného velitele území na jihovýchodním pobřeží, patřícího k tzv. litus
Saxonicum (viz níže). Nejvyšší civilní úředník diecéze, vicarius, sídlil
v Londiniu, dnešním Londýně.
Hlavními barbarskými nepřáteli římské Britannie v pozdně antických
stoletích byly kmeny keltských Piktů, žijící v antické Caledonii, nynějším
Skotsku, a Irů, objevujících se v antických pramenech pod jménem Skoto-
vé (podle části těchto kmenů, přistěhovaných z území současného Irska,
starověké Hibernie, má dnešní Skotsko svůj název), dále pak germánští
Frankové, Anglové, Sasové, a Jutové.
Okolo poloviny 3. stol. vrcholila všeobecná krize římské říše a jedním
z jejích projevů bylo i to, že r. 259/60 se západní oblasti impéria dočasně
osamostatnily pod vlastní císařskou vládou. K tzv. gallskému císařství, vy-
tvořenému vojenským velitelem císaře Valeriana Postumem, zahrnujícímu
257
Pohled na Hadrianův val
většinu území Gallie a po určitou dobu své existence rovněž Hispánii, pat-
řily také britannské provincie (zvané v té době Britannia superior a Britan-
nia inferior). V 70. letech 3. stol. obnovil svrchovanost jednoho vládce nad
celou říší Aurelianus (270 – 275), ale již v letech 286 – 296 se Britannie zno-
va odtrhla za uzurpací Carausia a posléze Allecta, který byl finančním
úředníkem předchozího a na jeho místo se dostal způsobem v té době tra-
dičním – vraždou konkurenta. Ani Allectus ovšem ještě nebyl posledním
nelegitimním císařem, jenž se nad Britanií ujal moci.
Separatistické tendence římských území na západě často vyvolávalo
právě barbarské nebezpečí. Ústřední římská vláda čas od času nestačila na
obranu všech barbary napadaných území, třebas se na rostoucí tlak cizích
kmenů zpravidla snažila pružně a účinně reagovat. Ve 3. stol. byla např.
pro větší bezpečnost Britannie na jihovýchodním pobřeží ostrova vybudo-
vána obranná linie, jíž velel comes litoris Saxonici per Britannias, jehož
úkolem byla hlavně obrana proti nájezdům saských válečníků, třebas oby-
vatelé Britannie i některé prameny kontinentu pod jméno Sasů zahrnova-
ly i Angly a Juty.
258
Legie a další jednotky, které byly posádkou v Britannii a příslušely
k mobilní části římského vojska, takzvanému komitátu (comitatus), byly
však počátkem 5. stol. vojevůdcem Stilichonem staženy, aby za nebezpeč-
ného vpádu vizigótského krále Alaricha I. v letech 401/2 bránily Itálii.
Zhruba za pět let nato odvedl s sebou pak nový uchvatitel císařské moci,
Constantinus III., prostý voják, jehož nároky na trůn se podle Orosia zaklá-
daly jen na jménu, které nosil, další vojáky z Britannie jako svůj doprovod
do Gallie a Hispánie, které úspěšně obsadil. Císař Honorius byl donucen
dočasně jeho vládu uznat jako zákonnou. Roku 411 musel však Constanti-
nus III. uprchnout z města Arelate, kde jej obléhala Honoriova vojska.
A nakonec mu nepomohlo ani to, že dříve, než se jednomu z Honoriových
vojevůdců vzdal, dal se vysvětit na kněze. Cestou do Itálie, kam jej tento cí-
sařův velitel poslal, byl zavražděn. Nejtrvalejším a nejtragičtějším důsled-
kem jeho uzurpace pak bylo to, že se obyvatelstvo Britannie muselo nyní
spolehnout pouze na jednotky některých zbývajících pomocných sborů,
často složených z Germánů, a na své vlastní síly.
Podle historika Zósima poslal císař Honorius v době druhého Alarichova
tažení v Itálii, r. 410, britannským městům list, v kterém je vyzval, aby se pro-
ti barbarským nepřátelům bránila svépomocí. Naposledy žádali potom oby-
vatelé Britannie o římskou vojenskou pomoc nejspíše r. 446. Znění příslušné-
ho prosebného dopisu podává historik Gildas. Uvádí jej záhlavím: Agitio ter
consuli gemitus Britannorum (Aëtiovi, trojásobnému konsulu potřetí, nářek
obyvatel Britannie). Mimo jiné se v něm prý pravilo: Barbaři nás zahánějí do
moře a moře nás žene nazpět k barbarům. Stále nám takto hrozí dva způsoby
smrti: jsme buRto vražděni (nepřáteli), nebo hyneme ve vlnách.
I tato prosba plná zoufalství však zůstala oslyšena. Poměry nedovolova-
ly, aby byl za moře vypraven větší počet římských vojáků, zvláště když
mnoho z nich mohlo zahynout už v průběhu plavby, aniž by vůbec zasáhli
do bojů proti kmenům, napadajícím ostrov na okraji impéria. Horšily se již
také vztahy Západořímanů s hunskou říší, kolosem, ovládajícím barbary
od Kavkazu až po horní Rýn, a bylo třeba myslet především na obranu kon-
tinentálního jádra západořímského státu.
Obyvatelé Britannie se také skutečně pouze na ochranu zbytků říšské
armády nespolehli. Zčásti se začali z ohroženého ostrova stěhovat do gal-
lské Aremoriky, kde se usazovali zhruba od poloviny 5. do konce 6. stol.
a která po nich dostala nové jméno: Britannia minor, Menší Britanie (jak
se nazývala od 7. stol.), nynější Bretaň, jiní se, jak je vyzýval císař Honori-
259
us, bránili z vlastních sil a další napodobili politiku, kterou už po léta prak-
tikovala také ústřední římská vláda: pozvali si na svou ochranu barbary,
aby bojovali proti barbarům.
Písemných zdrojů informací k tomu, jak situace v Britannii poté, co ji
opustila většina jednotek římské armády, přesněji vypadala, je nedostatek
a navíc, jak jsme se již zmínili, prameny germánské dobyvatele nebo foe-
deráty podle kmenové příslušnosti většinou nerozlišovaly. Proto se histo-
rikové pohybují jen v oblasti teorií, když se snaží zjistit např. to, zda Anglo-
vé, Sasové a Jutové útočili na Britannii odděleně nebo pospolu v jednom
kmenovém svazu, eventuálně zda takový kmenový svaz pod jednotným ve-
lením netvořili alespoň Anglové a Sasové. Je to přitom otázka důležitá pro
zkoumání vzniku anglosaského národa.
Pravlast Anglů a jižněji od nich sídlících Sasů ležela v dnešním severo-
západním Německu, převážně na území Šlesvicko-Holštýnska, kde bylo
také v bažinách okolo dnešního Thorsbergu jedno z nejznámějších ger-
mánských obětišb, u nějž se zřejmě nacházela i hlavní pohanská svatyně
Anglů. Sídliště saských kmenů se po jejich spojení s Chauky, k němuž do-
šlo ve 4. stol. n. l., z původní vlasti rozšířila až k řece Emži. Jutové žili zřej-
mě na sever od Anglů.
Pozvání Germánů jako vojenských spojenců do Britannie – akt, který
jim v obsazování ostrova značně napomohl – je Gildou, Bedou zvaným
Venerabilis, tj. Ctihodný (v díle z r. 731), tzv. Nenniem (9. stol.) anebo An-
glosaskou kronikou (částí z 9. stol.) připisováno jednomu z domácích bri-
tannských vůdců, jehož Gildas (podle Mommsenovy edice jeho díla) ne-
jmenuje, v mladších pramenech se pak objevuje pod jménem Vortigern
a vládl v části Britannské diecéze snad od 20. let 5. stol. Některé prameny
datují příchod těchto spojenců právě do dvacátých let, jiné zhruba do polo-
viny 5. stol. Ochránci, povolaní původně proti útočícím Piktům a Keltům
z Irska a usazení v oblasti Kentu, se posléze vzbouřili a začali si své území
rozšiřovat násilím. Kromě pozvaných Germánů se ovšem na ostrově usa-
zovali též další, kteří přicházeli sami – vedle převažujících Sasů, Anglů
a Jutů to byli i Frýzové a Frankové.
Dobývání někdejší římské Britannie Germány bylo postupné, kolem po-
loviny 7 stol. měli však většinu jejího území pod kontrolou. Původní obyva-
telé britannských provincií jimi byli buc podrobeni nebo se stáhli na západ
(do Walesu a Cornwallu) či na sever do Skotska. Přistěhovalí Germáni ča-
sem splynuli v jeden národ, který dnes nazýváme anglosaský. Poprvé se
260
takzvaní Angli Saxones nebo Saxones Angli objevují u historika 8. stol.
Paula Diacona. Toto jméno mělo především odlišit Sasy v Britannii od
Sasů na kontinentě, v dnešním Německu, jimž se říkalo také Staří Sasové.
V jiném smyslu, jako souhrnné označení pro všechny germánské obyvate-
le Britannie, se tento pojem prvně objevil v životopise učence doby tzv. ka-
rolínské renesance, Alcuina z Yorku, vzniklém v první třetině 9. stol. Dílo
nejvýznamnějšího historika raných dějin dnešní Anglie, Bedy Ctihodného
(zemřel r. 735), nese naopak název „Historia ecclesiastica gentis Anglo-
rum,“ a všichni germánští obyvatelé Britannie se tu tedy skrývají pod jmé-
nem Anglové. Příležitostně ve svém díle užívá sice Beda v širším smyslu
i pojmu Saxones, objeví se tu spojení Anglorum sive Saxonum gens, ale da-
tuje vždy formulí „od příchodu Anglů“ a tvrdí, že se na území Britannie
mluví jazykem Anglů, Britannů, Skotů, Piktů a latinsky. Od 10. a 11. stol.
byl pro Britannii běžný název Anglia.
Ze skutečnosti bojů, vedených mezi domácími Kelty a germánskými do-
byvateli, vznikl proslulý cyklus pověstí o králi Artušovi. Předobrazem to-
hoto hrdiny byl nejspíše Říman Ambrosius Aurelianus, syn Vortigernova
soupeře Ambrosia, vítěz nad Germány v bitvě na Mons Badonicus (prav-
děpodobně v dnešním východním Dorsetu), jež se odehrála kolem r. 500.
Nejstarší historie politického života Anglosasů v Britannii je spojena
s existencí menších samostatných království, která vybudovali a jejichž po-
čet a hranice se měnily. Za doby christianizace Anglosasů se např. setká-
váme se sedmi, a to (uváděno ze západu na východ a sever): s Wessexem,
Sussexem, Kentem, Essexem, Východní Anglií, Mercií a Severní Umbrií
(Northumbria). Sasové se přitom koncentrovali hlavně v jižnějších částech
ostrova, Anglové severněji od nich, Jutové zřejmě v Kentu, na ostrově
Wight a na protilehlém pobřeží v Hampshiru.
Vládcové jednotlivých království vydávali ve spolupráci se shromážděním
zvaným witenagemot (sněm moudrých), zákony, z nichž nejstarší pocházejí
z oblasti Kentu a z období mezi léty 601– 604, rozhodovali o záležitostech ad-
ministrativy a soudnictví svých území a vedli války s jinými králi Britannie.
Od doby nejstarší historie anglosaských státečků se ovšem rozvíjely také jis-
té snahy o dosažení jednoty, reprezentované funkcí tzv. bretwaldy, který měl
být jakýmsi nejvyšším panovníkem, postaveným nad ostatní krále, a v níž se
střídali vládcové Severní Umbrie, Mercie, Kentu a Wessexu. Např. podle
mínění G. R. Eltona nesmí být ovšem význam tohoto titulu přeceňován. Vše
samozřejmě záviselo na momentálních mocenských poměrech.
261
pravděpodobné hranice království
Edwina ze Severní Umbrie
(616–633)
pravděpodobné vymezení sféry
jeho mocenského vlivu
keltská území
S
E
V
E
R
N
Í
U M
B R
I E
M E R C I E
Í Í
E DN É
O DN
Ř
ST GLOV IE
Ý CH GL
AN V A N
Království Anglů a Sasů kolem r. 633 (podle publikace R. H. Hodgina, A History of the
Anglo-Saxons I, Oxford 1935, částečně upraveno)
262
Kentské zákony ukazují už pro počátek 7. stol. značnou důležitost krá-
lovské moci i postavení šlechty v zemi a pestrou diferenciaci společnosti
v rámci prostých svobodných i vznešených. Mezi prostými svobodnými se
škála wergeldu za zabití, vyjadřující jejich společenské postavení, pohybo-
vala od 60 do 200 solidů, v případě šlechty od 300 až do 1200 solidů.
Křes!anství pronikalo do římské Britannie už snad od konce druhého
nebo alespoň od 3. stol. n. l. Přišlo sem nejspíše z Gallie, s níž měla Britan-
nie čilé obchodní styky, a pomocníky v jeho šíření mohli být i římští vojá-
ci, přicházející do britannských posádek. Mezi nejstarší mučedníky je zde
počítán sv. Albanus z Verulamia (nyní St. Alban), který snad zemřel okolo
poloviny 3. stol. za Deciova nebo Valerianova pronásledování. Biskupové
Germanus a Lupus, kteří do Britannie přišli v první polovině 5. stol. z Gal-
lie, navštívili jeho v té době už proslulý hrob. První písemně doložená jmé-
na britannských biskupů pocházejí z akt koncilu v Arelate (Arles), konané-
ho r. 314. Jsou zde dosvědčeni biskupové z Eburaka (dnešního Yorku),
Londinia (Londýna) a města Lindum (Lincolnu). Křesbané z Britannie, po-
dobně jako je to známo o Irech, byli nadšenými poutníky. Přicházeli neje-
nom do Říma, ale i do Jeruzaléma a Sýrie.
Kněžstvo římské Britannie stálo většinou na pozicích ortodoxie, ale ob-
čas zde nacházely příznivce i různé za heretické prohlášené směry, např.
ariánství anebo tzv. pelagianismus, který se s učením obecné církve roz-
cházel v názoru na úlohu Boží milosti a lidské vůle v otázkách spásy člově-
ka. V r. 429 podnikli jako bojovníci proti pelagiánské herezi cestu na ostrov
dva zde již vzpomenutí významní gallští biskupové, Germanus z Auxerre
a Lupus z Troyes, mužové, kteří našli bohatý ohlas v legendách. Germa-
nus putoval do Britannie ve stejné záležitosti asi dokonce dvakrát, podru-
hé r. 444 nebo 447/8. Podle legendy Vita Germani zorganizoval r. 429
u Verulamia nedaleko dnešního Londýna také úspěšnou obranu proti spo-
lečně útočícím Piktům a Sasům, které se pod jeho velením podařilo obrá-
tit na útěk. Vzhledem k tomu, že Germanův čin zdaleka není v době stěho-
vání národů ojedinělý, lze tomuto údaji legendy v podstatě bezvýhradně
věřit.
Za apoštola Keltů, žijících v oblasti dnešního Irska, je pokládán sv. Pa-
trik. Křesbanství tu bylo známo již před jeho příchodem, jak ve své kroni-
ce dosvědčuje např. Prosper Tiro, který vzpomíná jejich dalšího misionáře
a podle něj prvního biskupa Irů Palladia, vysvěceného r. 431; hovoří pro to
i okolnost, že zdejší druidové (jak byli nazýváni kněží původního polyteis-
263
tického náboženství keltských kmenů v celém keltském světě), byli
v době Patrikova příchodu obeznámeni s některými obřady křesbanské
církve, apod. Většina Irů však přesto před Patrikovým působením ještě
praktikovala polyteistické rituály.
Úkolem proslulých druidů bylo přinášet veřejné i soukromé oběti a vy-
kládat věštná znamení, ale byli to také soudcové v občanskoprávních
i trestních záležitostech a vychovatelé mládeže, kterou vyučovali nejenom
ve věcech náboženských, ale i v poznávání přírody. Druidové pomáhali
uchovávat nejrůznější výdobytky keltského vědění, např. co se týče astro-
nomie, kalendáře, historickou tradici a také právní obyčeje. K jejich učení,
jak je známo, patřila víra v převtělování a nesmrtelnost duší. V keltské spo-
lečnosti, již Caesar charakterizoval jako velmi oddanou náboženským
obřadům, představovali privilegovanou vrstvu, jež nemusela platit daně ani
bojovat ve válkách.
Z početných keltských božstev si zde můžeme připomenout jen (avšak
alespoň) některá. Hlavními bohy Keltů v Gallii, tvořícími nejvyšší božskou
trojici, bytostmi, jimž se podle římského básníka Lucana přinášely lidské
oběti, byli hromovládný Taranis, Teutates, pro něhož vždy v noci na 1. led-
na druidové sbírali z dubů jmelí, a dále bůh Esus. Místo Taranisova a Esova
kultu bylo i tam, kde dnes stojí pařížská katedrála Notre Dame. Bohem vý-
mluvnosti, jíž si Keltové velmi vážili, byl Ogmios, známými slunečními bohy
Lug, jehož svátek se slavil 1. srpna, a Belenus (svátek 1. května). K četným
bohyním, souvisejícím se Zemí, úrodou a plodností, patřila např. Brigantia
(Brigit), proti jejímuž kultu křesbané postavili kult sv. Brigity z kláštera v Kil-
dare v Irsku, Epona, ctěná též jako bohyně koní, ochránkyně jezdců a po-
cestných, Ériu, která zosobňovala Irsko, nebo Nantosvelta, manželka či
družka boha Sucella, jenž byl podobně jako Taranis či germánský Tór zobra-
zován s kladivem. Cernunnos byl bůh úrody, plodnosti, vítězství, průvodce
duší zemřelých, Sequana bohyní pramene nynější Seiny, který byl mj. mís-
tem hojně praktikované magie uzdravování. Existovala i víra v božské před-
ky, od nichž Keltové odvozovali svůj původ (Dispater, Dagda).
Vrabme se však zpět ke sv. Patrikovi, misionáři, pocházejícímu z Britan-
nie, který se kolem r. 432 (buc z Britannie nebo z území Gallie) do Irska
vypravil jako do země, která mu nebyla neznámá. V raném mládí byl totiž
odvlečen irskými nájezdníky a žil zde šest let v otroctví (ale nenávist k li-
dem těchto krajů nepojal). Při svém misijním putování ničil staré modly
a zakládal kostely.
264
Irská scéna Ukřižování (8. stol.)
Je jistě pravda, že křesbanství, prosazované rovněž ničením starých ido-

lů, nemuselo být vždycky správně pochopeno. Někdy se za ponížené, ne-
bránící se božstvo pohané pomstili sami, jindy dospěli k mínění, že staří
bozi byli poraženi, zastíněni a zatlačeni do pozadí nově hlásaným Bohem.
Rozhodující vlastnost přijímaného Krista pak viděli v jeho moci, ve schop-
nosti vítězit nad soupeři, a ne vždycky si tuto moc dokázali dát dohroma-
dy s křesbanským poselstvím lásky. V Irsku však, ačkoliv se tu až do pří-
chodu sv. Patrika podle M. L. Sjoestedtové přinášely krvavé zvířecí i lidské
oběti, byla křesbanská zvěst, jak to ukázal další vývoj, nakonec skutečně
pochopena do hloubky, a mnoho irských misionářů později přicházelo i na
kontinent, aby buc křesbanství hlásali tamějším pohanům nebo aby odstra-
265
ňovali zplanění a zploštění víry, k němuž po jejím přijetí barbarskými etni-
ky leckdy docházelo.
Christanizace keltských Piktů na území dnešního Skotska byla z napro-
sté většiny též dílem irského křesbanství. Zvlášb důležité pro tento proces
bylo založení proslulého kláštera na ostrově Hy (Iona), ležícím v souostro-
ví Hebridy, Irem Columbanem Starším (r. 563).
V 11. stol. bylo Irsko nazýváno ostrovem světců. V irské církvi se docho-
valo též mnoho z antické vzdělanosti, ve zdejších klášterech, kterých vzni-
klo v zemi okolo stovky, se uchovávala i znalost staré řečtiny, v období
středověku vzácná. V irských školách kupř. získal své vzdělání, které ho
mj. přivedlo ke snaze vytvořit syntézu křesbanství a myšlenek posledního
filozofického systému pohanské antiky, novoplatónismu, i nejvýznamnější
myslitel období rané scholastiky, Jan Scotus Eriugena, žijící v 9. století.
Germáni, usazení v bývalé římské Britanii, budovali svou nadvládu
v prostředí, které již bylo křesbanstvím dosti prostoupeno a v jehož soused-
ství žili Irové, nadaní podobným misijním nadšením jako Vulfilovi Malí Gó-
ti v dolním Podunají. Přesto zde však tito dobyvatelé zůstávali nábožensky
cizím prvkem po mnohá desetiletí. Počátky misie, jež mezi nimi měla prv-
ní prameny doložené úspěchy, jsou spojeny se jménem jednoho z největ-
ších papežů, spravujících stolec sv. Petra, Řehoře I. (590 – 604).
Dějiny obrácení Anglosasů, z pohanských bohů uctívajících hlavně
Wodana, Thunora (Tóra) a Tiwa, a raného vývoje jejich církve nejpodrob-
něji popsal již zde vzpomínaný známý mnich anglického kláštera Jarrow
Beda Ctihodný (učenec, díky němuž se také šířeji ujalo počítání let od
Kristova narození, které poprvé někdy kolem roku 525 navrhl jiný mnich,
pocházející z černomořské provincie Malé Skythie, Dionysius Exiguus.)
Nedostatkem Bedova podání ovšem je, že nevěnuje pozornost misiím, jež
nepřicházely z Říma anebo z kláštera Iony v dnešním Skotsku. Svůj výz-
nam v christianizaci Anglosasů mělo přitom i území Gallie a irští misioná-
ři mimo Ionu.
Roku 596 přistál v bývalé římské Britannii s houfcem svých pomocníků
Řehořem I. vyslaný převor kláštera sv. Ondřeje v Římě Augustinus, poz-
dější první arcibiskup z Canterbury. Jeho misijní činnost začala v jednom
z menších království, do nichž byla tehdejší Britannie rozdělena, v Ken-
tu. Vládl mu právě král Aethelberht (snad 560 – 616), který měl za manžel-
ku katolickou franskou princeznu Berthu. Misie mohla tedy počítat s pod-
porou franského království, jíž se jí také skutečně dostalo. Nejpozději do
266
roku 601 se vladař Kentu a bretwalda Aethelberht stal křesbanem. Králova
příkladu následovali, podobně jako tomu bylo v případě Chlodvíkových
Franků, muži z jeho družiny, představující důležitý základ královy moci
i raného státního aparátu. Po Canterbury, r. 604, bylo v Kentu založeno
další biskupské sídlo, a to v dnešním Rochesteru.
Z doby působení Augustinovy misie je dochována zajímavá korespon-
dence mezi tímto věrozvěstem a papežem. Papež doporučoval přeměňovat
pohanské chrámy v Britannii v křesbanské kostely, staré kultovní svátky
ve slavnosti, připomínající vysvěcení kostelů (u nás jsou součástí takové
slavnosti hody či posvícení), anebo v dny památky mučedníků; zavrženy
neměly být ani tradiční pohanské hostiny, které měly jen dostat nový,
křesbanský ráz. Došlo tak nepochybně k rychlejšímu smíření obyvatel
s působením nově vznikající církve, jejíž organizaci Augustinus v Kentu vy-
budoval, ale také ke konzervaci mnohých předkřesbanských zvyklostí, na
jejichž původně pohanský charakter se sice postupem času zapomnělo,
tento čas trval však desetiletí, ba i staletí. Po smrti Aethelberhta došlo
v Kentu k pohanské reakci, mnoho kněží odsud muselo uprchnout, ale Au-
gustinův nástupce na biskupském stolci Laurentius tu vytrval a na dlouho
se staré náboženské poměry přece jen už vrátit nepodařilo.
Okolo r. 604 byl ustanoven biskup i v dnešním Londýně, středisku Esse-
xu. Jeho tehdejší panovník Saeberht byl Aethelberhtovým synovcem
a Kentu se podřizoval. Za vlády Saeberhtových synů došlo pak ovšem k no-
vému oživení pohanství, první zdejší biskup Mellitus musel uprchnout ze
země a čerstvě položené základy essexského křesbanství byly rozvráceny.
Jako panovník podvolující se Aethelberhtovi z Kentu přijal velice brzy
křesbanství i král Východní Anglie Raedvald, který se po Aethelberhtově
smrti r. 616 stal potom novým bretwaldou. Když byl však zbaven Augusti-
nova (zemřel mezi lety 604 – 609) a Aethelberhtova vlivu, projevila se
povrchnost jeho christianizace – uctíval zároveň Krista i své někdejší bo-
hy. Svědčí to o tom, že Krista přibral pouze jako dalšího možného božské-
ho ochránce. Právě Raedvaldovi, jenž asi náležel k dynastii švédského pů-
vodu, patří pravděpodobně také bohatý a známý pohřeb v lodi, pocházející
z lokality Sutton Hoo. Po jeho smrti i Východní Anglie přijaté křesbanství
na čas zavrhla. Do čela Severní Umbrie však Raedvald dosadil krále
Edwina, s nímž je spojena důležitá a historicky velmi zajímavá christiani-
zace tohoto území. Severní Umbrie se posléze (r. 735) stala sídlem další-
ho anglického arcibiskupství (v Yorku).
267
Misionářem zdejší skupiny úspěšných dobyvatelů Britannie se stal kněz
a později biskup z Yorku Paulinus, který do Severní Umbrie přišel v dopro-
vodu Edwinovy manželky Aethelburgy, dcery kentského krále Aethel-
berhta. Ohledně christianizace této země, jejíž panovník přijal křest roku
627, vyprávějí mnoho zajímavého opět církevní dějiny Bedy Venerabila.
Mezi pohanstvím a křesbanstvím mělo být rozhodnuto ve sněmu Anglů
za přítomnosti krále i velekněze starého kultu Coifiho. Coifi vystoupil
překvapivě – dokazoval, že náboženství, jež doposud vyznávali, nemá žád-
nou sílu a užitek, protože nikdo se neoddával službě starým bohům tak
jako on, a přece měli mnozí lidé ve svém životním počínání více štěstí. Jako
první pak hodil oštěpem proti svatyni, ve které dříve bohům sloužil.
Jeho slova mohou být typickou ukázkou toho, co vlastně asi věřící prv-
ní poloviny 7. století od svého náboženství očekával. Šlo mu především
o pozemské blaho, za úctu, která jim byla prokazována, se božstva měla
odvděčit protislužbou. Síla náboženství měla být vyzkoušena v běžném
denním životě – a zvláště v boji, jak to požadoval král Edwin. Přislíbil stát
se křesbanem, pokud zvítězí nad svými nepřáteli z Wessexu, jehož král
Cuichelm proti němu poslal i úkladného vraha. Úklad se ovšem nezdařil
a téže noci, kdy byl zachován Edwinův bezprostředně ohrožený život,
porodila mu také jeho manželka šbastně dceru Eanfledu, první obyvatelku
Severní Umbrie, jež byla pokřtěna. Teprve poté, co se král z bitvy proti
Wessexu skutečně vrátil jako vítěz, svolal však svrchu uvedený sněm, na
kterém jeho království oficiálně přijalo křesbanskou víru. Křesbanství se
s jeho pomocí znova prosadilo také ve Východní Anglii, a to za vlády v Gal-
lii pokřtěného krále Sigeberhta (630 – 635).
Po r. 633, po porážce Edwina polyteismu věrným králem Pendou z Mer-
cie a jeho spojencem, jedním z křesbanských vladařů původního keltského
obyvatelstva Britannie Cadwallonem, i Severní Umbrie zažila krátkodobý
návrat pohanství. Již r. 635 však král Oswald (634 – 642) po upevnění své
moci zahájil novou fázi christianizace země. V tomto roce byl např. králem
pozvanými hlasateli víry v čele s Aidanem z Iony založen významný kláš-
ter Lindisfarne. Jak Oswald, tak jeho bratr a nástupce Oswy (642 – 670),
byli přesvědčenými křesbany a šiřiteli křesbanství i mimo Severní Umbrii,
spolupracujícími zejména s misionáři irského ražení. Ve třetí třetině 7. stol.
vliv irských věrozvěstů mezi Anglosasy prožíval velký vzestup, ale na jejich
christianizaci se nepřestali podílet ani misionáři z papežského okruhu. Zá-
kladní rozpor mezi irskou a římskou misií se projevoval ohledně určování
268
termínu Velikonoc a r. 664 byl na synodě ve Whitby odstraněn ve pros-
pěch Říma, jehož vliv pak v anglosaském prostředí převládl celkově.
Na území Wessexu začal r. 633 působit z Gallie zřejmě pocházející mi-
sionář Birinus, jenž r. 636 pokřtil zdejšího vládce Cynegilse. Okolo polovi-
ny 7. stol. byla pak obnovena christianizace Essexu a r. 655, po smrti krá-
le Pendy, zvítězilo křesbanství také v království Mercia, když už předtím,
r. 651, úspěšně proniklo ke Středním Anglům, Mercii podřízeným, do ob-
lasti, jíž vládl Pendův syn Peada. Zbývali Germáni v Sussexu, ale i toto
s Kentem hraničící království bylo ještě v rámci 7. století – v letech 681 až
685 – christianizováno. Misionářem Sussexu se stal představitel domácího
anglosaského duchovenstva Wilfrid z Yorku (634 – 709), první Anglosas,
který jako věrozvěst (r. 678/9) působil také na kontinentu.
Podobně jako v jiných barbarských státech i v raně středověké Britan-
nii byla pak církev činitelem sjednocování, tentokrát ne pouze mezi původ-
ním obyvatelstvem a vrstvou nově příchozích Germánů, ale i mezi jednot-
livými samostatnými královstvími, nebob se na Britannii tradičně dívala
jako na celek. Theodor z Tarsu se již v letech 669 – 690 stal prvním arcibis-
kupem z Canterbury, uznávaným v podstatě celou anglickou církví, jejíž
organizaci reformoval. Církevní sjednocení ostrova tak časově daleko
předběhlo jednotu politickou.
Církev na bývalou římskou Britannii stále pohlížela jako na celek, a byla
proto činitelem působícím ve prospěch sjednocování Anglosasů. Theodor
z Tarsu se již v letech 669 – 690 stal prvním arcibiskupem z Canterbury,
uznávaným v podstatě celou anglosaskou církví, jejíž organizaci reformo-
val. Církevní sjednocení Germánů v Britannii tak časově daleko předběhlo
jejich jednotu politickou.
V anglosaských klášterech rozkvetla vzdělanost, kterou už v 7. stol.
reprezentoval např. essexský Aldhelm, jenž se stal i nejstarším latinským
básníkem Anglie, pro 8.stol. připomeňme svrchu uvedeného Bedu Vene-
rabila z kláštera Jarrow či Alcuina z Yorku, významnou postavu proslulé
karolínské renesance. V katedrální škole v Canterbury se mj, velmi daři-
lo studiu římského práva a podobně jako v Irsku tu bylo pěstováno i stu-
dium řečtiny. Zásluhou církevních činitelů, jako byl např. zakladatel kláš-
terů Wearmouth a Jarrow Benedict Biscop, se do Britannie z kontinentu
dostávalo množství knih. Jedním z nejvýznamnějších plodů rozmachu
kultury v 7. a 8. stol. byl také známý staroanglický hrdinský epos o Beo-
wulfovi.
269
Ukázka anglosaského písma (tzv. insuláry) z 8. stol.
(z opisu církevních dějin Bedy Venerabila)
Od 70. a 80. let sedmého století se anglosaští misionáři stali významný-

mi šiřiteli křesbanství v kontinentální Evropě, kde působili nenásilnými,
náboženskými prostředky, a to i poté, co se po neúspěších věrozvěstů Wil-
frida a Wiktberta u Frýzů a smrti Bílého a Černého Ewalda mezi Sasy i oni
(počínaje Willibrordem ve Frýzsku, tedy od 90. let 7. stol.) začali opírat
o franskou podporu. K Anglosasům patřil i jeden z nejznámějších mužů,
kteří křesbanství na evropském kontinentu rozšiřovali a upevňovali a v sou-
činnosti s papežstvím budovali silnou organizaci katolické církve, v 8. sto-
letí působící „apoštol Němců“ Winfrid – Bonifatius. K jeho osobnosti se
v dalších kapitolách ještě vrátíme.
Misijní působení Anglosasů i s církví úzce souvisící anglosaská vzděla-
nost mají v historickém vývoji středověké Evropy svoje důležité a velmi po-
zitivní místo.
270
POSLEDNÍ
Z BARBARSKÝCH STÁTŮ
NA ZÁPADOŘÍMSKÉM ÚZEMÍ
Langobardi se podle vlastní tradice, v 8. stol. zachycené jejich historikem,

benediktýnským mnichem Paulem Diaconem, nejprve nazývali Winilové,
což zhruba znamená „bojovníci“; toto jméno však nenacházíme v žádném
ze starších pramenů, který se o nich zmiňuje. Název kmene, pod nímž se
v historii běžně objevují, měl podle langobardského ústního podání původ
v bohu Wodanovi, kterého tito Germáni obzvláště uctívali.
Jako původní domov Langobardů je Paulem Diaconem uváděna Skandi-
návie, spolehlivě jsou však jejich nejstarší sídla doložena až v dnešním se-
verozápadním Německu. Zde mělo dojít ke konfliktu Winilů s Vandaly,
střetnutí, které prý souviselo se změnou jejich jména.
Podle pověsti, s patřičnou nedůvěrou vyprávěné jmenovaným histori-
kem, jenž ji nazývá ridicula fabula (směšná báchorka), požádali Vandalo-
vé o vítězství v boji Wodana, a ten odpověděl, že je poskytne těm, které
ráno dříve uvidí. Gambara, matka winilských vůdců, kteří se jmenovali
Ybor a Ajo (Agio), poprosila o pomoc v nastávajícím boji zase Wodanovu
manželku, nazývanou zde Frea. Ta dala ženám Winilů cennou radu, aby si
rozpustily vlasy, upravily je na obličeji, jako by to byly vousy, a společně se
svými muži se brzy ráno postavily tam, kam se Wodan má ve zvyku dívat
svým východním oknem. Wodan se potom za svítání zeptal: „Kdopak jsou
tihle Dlouhovousí?“ a manželka ho požádala, aby těm, kterým dal jméno,
daroval také vítězství.
Slovo lang podle Paula Diacona v řeči Langobardů (tak jako ostatně
i v současné němčině) znamenalo dlouhý a slovo baert označovalo vous.
Wodana ve své řeči nazývali prý Gwodan a šlo o božstvo, uctívané podle
něho všemi germánskými kmeny.
V prvním století př. n. l. se sídla Langobardů rozprostírala u dolního
Labe. Jejich nejstarší osobní kontakty s římském impériem souvisely
s pronikáním Římanů k této řece, do hlubin Germánie, začínající na pra-
vém břehu Rýna. Geograf Klaudios Ptolemaios ji ve 2. století nazýval Vel-
271
kou Germánií (pro odlišení od římské Germanie, provinciálního území již-
ně od Rýna) a říkalo se jí také Germánie svobodná. Vážná porážka, kterou
tu římské legie pod vedením Octavianova vojevůdce Vara r. 9 n. l. v tzv.
Teutoburském lese utrpěly od germánského kmene Cherusků, vedla
k rozhodnutí do „svobodné Germánie“ dále nepronikat a hranicí říše uči-
nit mohutné toky Rýna a Dunaje. S Langobardy, sídlícími na levém břehu
Labe, však jiný Octavianův velitel a jeho pozdější nástupce Tiberius
r. 5. n. l. bojoval vítězně. Podle historika Velleia Patercula, jednoho z Tibe-
riových důstojníků, byli prý Langobardi tehdy ještě divočejší, než bylo me-
zi barbary běžné. (Tacitus je ve své Germánii jen krátce charakterizuje
jako národ nepočetný, ale velmi bojovný a statečný.) Po jistou dobu byli zá-
vislí na markomanském a kvádském králi Marbodovi, čímž se poprvé ve
své historii dostali do kontaktů s naším územím. Asi od r. 17 byli pak spo-
jenci v oné době velmi mocných Cherusků.
Po době císaře Octaviana Augusta (zemřel r. 14 n. l.) a prvních letech
Tiberiovy vlády písemné zprávy o Langobardech na poměrně dlouhý čas
mizejí. Pozornost antického světa na sebe znova připoutali až ve 2. polovi-
ně 2. století, kdy se poprvé objevují v horním Polabí a horním Podunají
a kdy vystupují jako jedni z účastníků tzv. markomanských válek. Na řím-
skou provincii Pannonii zaútočili roku 166 nebo 167, tedy na samém počát-
ku dlouholetého konfliktu, který ukázal zásadně změněnou situaci: nešlo
už o problém, zda snad Římané mají expandovat do germánského světa,
ale o to, jak se tomuto světu, který začínal pronikat za limes Romanus,
účinně bránit.
K odchodu většiny Langobardů ze sídel u dolního Labe došlo pak
ve 2. polovině 4. stol. a jednou ze zastávek v jejich putování, jež v 6. stol.
skončilo v Itálii, bylo podle zaznamenané langobardské ústní tradice také
území zvané Banthaib. Spatřuje se v tom varianta názvu Boiohaemum (Bo-
hemia), užívaného ve starověku zhruba pro území Čech jako sídelní oblas-
ti keltských Bójů, prvních obyvatel našeho státu, jež známe jejich jménem.
Langobardi se tu objevili ve 2. polovině 5. století.
Ke konci uvedeného století je nejenom archeologicky, ale i historicky
doloženo jejich usídlení v oblastí dnešního Dolního Rakouska, kde žili jed-
nak severně od Dunaje, jednak na území římké provincie Noricum ripen-
se. Přistěhovali se sem v době, kdy už římská říše své provincie na Zápa-
dě neovládala. Roku 487/8 porazil tehdejší faktický pán Itálie Odoaker
dolnorakouské Rugie a barbary stále ohrožované římskoprovinciální oby-
272
vatelstvo dnešního rakouského Podunají bylo na jeho příkaz přestěhováno

do Itálie. Uvolněné území Norika se tak Langobardům otevřelo bez boje.
Přišli sem pod vedením krále Godeoka z dynastie Lethingů a jejich sídla
se odsud rozšiřovala také k nám na jižní a střední Moravu.
V tzv. Rugilandu (název je užíván hlavně pro území ležící zhruba mezi
současnými městy Klosterneuburgem a Kremží), v zemi sv. Severina, Lan-
gobardi poprvé přijali křes!anství. Působili tu na ně ariánské vlivy ital-
ských Ostrogótů i vlivy katolické a Langobardi se poté v dějinách objevují
jako etnikum s trojím náboženstvím: někteří zůstávali věrni starému poly-
teismu, někteří se hlásili k ariánství, jiní ke katolické víře.
Největším soupeřem Langobardů se po jejich usazení v Rugilandu a na
Moravě stali Herulové, po roce 455 osvobození z hunské nadvlády. Po ně-
jakou dobu byli Langobardi těmto svým sousedům podřízeni a poplatní,
ale okolo r. 512 se jim je pod velením krále Tatona zdařilo porazit.
Po smrti Theodericha Velikého (r. 526) se Langobardi vedení panovní-
kem Wachonem (asi 512 – 540) začali na úkor Ostrogótů posunovat dále
na jihovýchod a zmocnili se části Pannonie. Poté, co porazili Heruly, se
o ně také silněji než předtím počala zajímat Byzanc, zejména po vypuknu-
tí ostrogótsko-byzantské války (r. 535), kdy usilovně hledala spojence. Wa-
cho nabídky spojenectví využil a přinesla mu mj. oficiální uznání jeho do-
savadních územních zisků konstantinopolskou vládou i odstoupení dalších
území – na řece Sávě a ve východním Rakousku, v oblasti provincie Nori-
cum mediterraneum. Moc svého království tento panovník ovšem upevňo-
val též dynastickými sňatky. Spříznil se takto s královskými rody Duryn-
ků, Gepidů – kteří se ovšem brzo stali hlavními nepřáteli Langobardů –
a s Franky.
R. 548/9, za vlády krále Audoina, patřícího již k jiné langobardské dy-
nastii, k rodu tzv. Gausů, v době, kdy jádro Langobardů zřejmě už sídlilo
v Pannonii, se na konstantinopolském dvoře objevilo jejich poselstvo, které
žádalo o pomoc proti Gepidům. Poslové císaři Iustinianovi tvrdili, že na roz-
díl od těchto Germánů Langobardi vyznávají katolickou víru. Vzhledem
k tomu, že právě Iustinianus se o záležitosti víry velice živě zajímal, nebylo
asi možné, aby poslové argumentovali nepravdivě, a katolíci mezi Lango-
bardy museli v této době skutečně být. Bez ohledu na ariánství anebo pra-
vověrnost žadatelů o spojenectví se ovšem Konstantinopol snažila z napětí
mezi oběma germánskými národy těžit především ve svůj prospěch a podle
staré, osvědčené římské politiky je vzájemně podněcovat proti sobě.
273
Langobardi impériu v r. 556/6 pomohli v konfliktu s novoperskou říší
a o tři roky dříve, r. 552, se kontingent jejich bojovníků účastnil rozhodují-
cího boje s Ostrogóty. Účast na válce v Itálii řadě z nich přinesla osobní po-
znání stále ještě velmi přitažlivého bohatství a krás této země, kde i přes
množství válek, které ji v 5. a v první polovině 6. stol. postihly, byly dosud
koncentrovány civilizační vymoženosti antiky a ve srovnání s Pannoniemi
a Norikem, provinciemi, vystavenými bouřím stěhování národů nesrovna-
telně více a také po delší dobu, se mohla Langobardům jevit jako toužený
ráj – i přesto, že též ve svých sídlech na okraji impéria, jak dokládají boha-
té hroby v pannonském centru jejich říše, si Langobardi jisté slušné bohat-
ství shromáždit dokázali. Svou roli v tom jistě sehrály i byzantské foederát-
ní platby a dary.
K rozhodujícímu střetnutí mezi Langobardy, jimž od r. 565 vládl král
Alboin, a Gepidy, vedenými králem Kunimundem, došlo roku 567. Byzanc,
která se v této době již rostoucí moci Langobardů obávala a rok předtím
Gepidům pomohla Alboina porazit, se tentokráte války neúčastnila. Zato
Langobardi našli před tímto konfliktem – za odměnu vyplacenou v koních
a hovězím dobytku, za slib poloviny kořisti z gepidské války a hlavně ge-
pidského území v Pannonii – nové spojence v Avarech, jimž panoval pro-
slulý kagan (chán) Bajan. Tito kočovníci sice v rozhodné bitvě, ve které
Langobardi Gepidy přemohli, nebojovali, ale pomáhali jim tím, že nepřáte-
le Langobardů napadli v Sedmihradsku a kromě toho svým nepřátelským
postojem vůči Byzanci snad také přispěli k tomu, že do boje nezasáhla.
O Gepidce Rosemundě, zajaté dceři poraženého Kunimunda, kterou
ovdovělý Alboin učinil svou druhou manželkou, historik Paulus Diaconus
vypráví příběh, jenž se vzdáleně podobá některých příběhům Starší Eddy
a patřil zřejmě mezi Germány k oblíbeným epickým látkám. Alboin zhoto-
vil prý z lebky vlastnoručně jím v boji zabitého Rosemundina otce pohár
a dokonce ji z něho na jedné hostině donutil pít. Zato královna zosnovala
jeho smrt (roku 572). Jde tu o oblíbené téma pomsty ženy za smrt jejích
příbuzných a za potupu, jež byla způsobena jejímu rodu. Historik se zapří-
sahá, že pohár skutečně existoval a že jej při jisté slavnosti sám viděl.
V souvislosti s útěkem Rosemundy pod ochranu Byzance se měl do majet-
ku Východořímanů dostat i langobardský královský poklad.
Porážka Gepidů v roce 567 znamenala konec existence jejich říše, ov-
šem vítězným Langobardům klid nepřinesla. Nebezpečí, hrozící jim nyní
především od spojenců Avarů, kteří se v někdejších gepidských sídlech
274
stali jejich sousedy, a také od slovanských kmenů (situace typická pro pro-
měnlivé poměry doby stěhování národů), vedlo k tomu, že se roku 568
z Pannonie vystěhovali, a to právě do Itálie. Přidala se k nim rovněž část
Sasů, ustupujících před mocenským tlakem Franků (podle svědectví Ře-
hoře Tourského ovšem všichni trvale v Itálii nezůstali), a zbytky Gepidů;
vlnu migrantů, hledajících nový domov, dále doplňovaly části Durynků,
Svébů, Herulů, Sarmatů i Bulharů.
Invaze Langobardů spadala již do doby po smrti císaře Iustiniana (ze-
mřel r. 565). Panovník, snící o obnovení římského impéria v původním roz-
sahu, se tedy už vytvoření nového panství barbarů v oblasti, jejíž nedávné
dobytí na Ostrogótech byzantskou říši stálo tolik životů i finančních pro-
středků, nedožil. Někteří kronikáři podezírali vítězného vojevůdce z ostro-
gótsko-byzantské války patricia Narsa, který byl zhruba rok před lango-
bardským vpádem Iustinem II. odvolán z vedoucího postavení v Itálii, že
Langobardy do země povolal, aby se pomstil. Nejspíše to byl jenom dvor-
ský klep; možné však je, že by pro obranu Itálie dokázal udělat více než
jeho nástupce praefectus Longinus.
Byzantinci se stáhli k linii Padova – Mantova, aby bránili sídlo císařské-
ho místodržícího v Itálii, Ravennu. Metropolitní biskupové z Aquileie a Mi-
lána uprchli na ostrov Grado a do Janova. Statečný odpor kladla Langobar-
dům Pavia, antické Ticinum, ale r. 572 padla a stala se sídlem jejich králů.
Nově příchozí ovšem neovládli Itálii celou, tak jako tomu bylo za Odoa-
kera nebo Ostrogótů. V rukou Byzance zůstala oblast Latia, jehož středis-
kem byl Řím, jižně odsud ležící Kampánie, pás pobřeží od dnešní Neapole
k Amalfi, střed a jih Apulie i celá Kalábrie. Určité pozice si konstantinopol-
ští císařové uhájili i na severu Apeninského poloostrova: v okolí Ravenny,
na pobřeží Ligurie, v Istrii, v tzv. Pentapoli (Pětiměstí) mezi Rimini a Anco-
nou a v oblasti Perugie. Langobardi se tak ocitli v nepříliš záviděníhodné
pozici mezi východořímskou říší a Franky. A navíc bylo roztříštěné hrani-
ce jejich státu obtížné bránit.
Vůdce stěhování do Itálie Alboin byl ariánského vyznání a nehledě k exi-
stenci katolíků mezi Langobardy dávala jeho víra, jak bylo tehdy běžné, ce-
lému langobardskému království ariánský ráz. Nic na tom neměnil ani fakt,
že Alboinovou první manželkou byla franská katolička Chlodosinda. Této
skutečnosti se však pokusil využít na franském území žijící biskup Nicetius
z Trevíru, který královně kolem roku 565 napsal list, jenž se nám dochoval
dodneška. V prvé části dopisu vyzvedl královniny dobré křesbanské vlast-
275
nosti, mezi nimiž nechyběla ani v této době velmi preferovaná péče o chu-
dé. Dále pak vyslovil svůj údiv nad tím, že Alboin, který je mocným a slav-
ným králem, urychleně nehledá spásu pro svou duši a království Boží.
Chlodosvinda měla na svého manžela působit, aby přestoupil k ortodoxní
víře a vysvětlit mu kromě jiného i to, že tím národ Langobardů učiní silným
vůči nepřátelům. Hmatatelný efekt Nicetiova snaha neměla, a také další
králové na langobardském trůně po dlouhou dobu ještě zůstávali ariány.
Poměr italských katolíků k nim nebyl však jenom nepřátelský. Mnoho
duchovních na Západě se neztotožnilo se stanovisky V. ekumenického
koncilu, konaného r. 553 v Konstantinopoli, jehož závěry považovali za
ústupek monofyzitům (jímž také ve skutečnosti byly). V langobardských
vládcích viděli nespokojení katolíci proti císaři a konstantinopolskému pa-
triarchovi vítanou oporu. Tato situace nám připomíná poměry v ostrogót-
ském státě za doby sporu o tzv. Zénónovo Henótikon. Monofyzité měli
v Byzanci mnohem víc stoupenců než na Západě někdejší římské říše, jejž
problém jejich vytrvalé existence netížil. Konstantinopol jim ovšem čas od
času pro klid v církvi i ve státě musela vycházet vstříc. Pokud za lango-
bardských vladařů docházelo k obléhání Říma, mělo to vždycky politické,
nikoli náboženské příčiny.
Větší potíže nežli soužití s ariány, na které byli obyvatelé Itálie ostatně
zvyklí už z dřívějška, činilo zřejmě střetávání s langobardskými pohany,
alespoň podle toho, jak o něm v díle Dialogi de vita et miraculis patrum
Italicorum píše papež Řehoř Veliký. Své italské zajatce prý nutili účastnit
se zvířecích obětí, při nichž zvláštní místo zaujímala kozí hlava, kterou jim
přikazovali uctívat spolu s nimi. Toho, kdo neposlechl, usmrtili. Vysvětle-
ní pro funkci kozí hlavy v langobardských obětních zvyklostech Řehoř ne-
přináší, kozel však hrál v germánském náboženství důležitou roli např.
jako posvátné zvíře boha Donara – Tóra. Ve třetí čtvrtině 7. stol. mizejí
z langobardských hrobů milodary, což ukazuje na rostoucí vliv křesbanství
a pokles významu pohanských představ.
Složení langobardské společnosti v Itálii poznáváme zejména ze zákoní-
ků, které zde, počínaje ediktem krále Rothariho z r. 643, vydávali lango-
bardští vládcové.
Ozbrojený barbarský lid se dělil do organizačních jednotek, zvaných
fara, do nichž patřily také rodiny válečníků. V čele státu byl král (kuning),
druhé nejvyšší společenské postavení zde patřilo vévodům. Rothariho
edikt, který se králům pokouší přiřknout velmi vysokou moc slovy, že
276
Severní
VÉ)
( S KI R O V É
moře
OTO
ASO VÉ
VÉ
Visla
É
Lab
NO
OV
e
VÉ
AN
ÝZ
SASO
FR
IT
LOS
Od
BR
Londýn ra
ANG
Rý Dněstr
s
n
aa
M
É
Sei V
na
VÉ N-
Tisa
N O I TA O
Paříž K Duna LA
j
BR
N N
A ŘI pře GOB AVAŘI
Loira O d A od r. 567
R AV Drávar. 5 6 R D I
É
AN
F B 8
OV
Biskaj
SL
ský LA Sirmium
Lyon NG
záliv OB Sáva
AR Rave
DS nna ÍMSKÁ
KÝ VÝCHODOŘ
Toulouse ST
É
BAS ÁT ŘÍŠ E
KOV
V
É Spoleto
O
Duera
B
Benevent
Eb
I Řím
É
ro
T
V
Ó
S
Tajo Toledo G
I Athény
Z
I S t
V ř e
d o
z e
K Á
V Ý C H O D O Ř Í M S
m n
í
Karthago m o ř
Ř Í Š E e
Langobardský stát v raně středověké Evropě
srdce krále je v rukou Božích (a tedy vlastně pouze Bohu by král asi měl
být zodpovědný), zakotvil ochranu královské vlády v řadě ustanovení, jako
je určení trestu smrti za přípravu spiknutí proti králi, za vzpouru ve vojsku
nebo za vádu či rvačku na půdě královského paláce. První psaný zákoník
Langobardů se také snažil omezit krevní mstu, na jejíž místo přicházely
kompozice – pokuty, z nichž polovinu dostávali příbuzní poškozeného, po-
lovinu král. Za falšování peněz nebo listin v něm hrozil trest utětí ruky.
Celkově zákoník odráží snahu posílit stát a jeho instituce proti zvyklos-
tem a orgánům rodu, ale i proti moci langobardské šlechty. Přes snahy
upevnit královskou moc se ovšem v dějinách langobardského státu střída-
la období vlády králů a vlády vévodů a po celou dobu existence tohoto stá-
277
tu měla významné postavení vévodství (od latinského označení pro vévo-
du dux běžně zvaná dukáty) Spoleto a Benevent.
Hodně sporů mezi Langobardy řešily podle Rothariho ediktu Boží sou-
dy, konkrétně souboje. Král ovšem přikázal, že si nikdo k souboji nesmí
vzít „kouzelné byliny“, pouze zbraně. Nešlo tu asi o snahu zabránit otráve-
ní protivníka, ale vyloučit využití magických prostředků, které by mohly
napomoci k vítězství.
Shromáždění langobardského vojska, zvané gairethings, postupně ztrá-
celo na záležitosti země vliv, poměrně podstatný ještě v první polovině
6. stol., zatímco ve 2. polovině století následujícího se scházelo vlastně jen
proto, aby dodalo lesku volbě nového krále nebo vyhlašování zákonů. Spo-
lečnost byla členěna na prosté Langobardy zvané arimanni, příslušníci
šlechty se nazývali adalingi, členové královské družiny, zastávající i různé
dvorské funkce, byli zváni gasindi, polosvobodní jsou označováni jako al-
diones nebo aldidi. Společnost Langobardů dále doplňovali otroci (skalki).
Každý, kdo na území langobardských králů přišel z jiného prostředí, mu-
sel se už v době Rothariho řídit langobardským právem.
Nejdůležitější otázky, spojené s dějinami Langobardů, se týkají soužití
těchto Germánů s původním obyvatelstvem Itálie, jejich vztahu k antické
tradici a ke katolickému náboženství Italořímanů.
Nejenom v době dobývání země Alboinem, ale i po jeho smrti, za vlády
krále Clefa (572 – 574) a pak 30 vévodů, kteří po dobu asi deseti let od jeho
zavraždění panovali jednotlivým oblastem území Langobardů bez krále,
docházelo k plenění Itálie, vraždění a vyhánění bohatých velkostatkářů.
Pozvolna se však langobardští válečníci usazovali a jejich vévodové zamě-
nili násilné kořistění systémem pravidelných dávek, které od italského
obyvatelstva vybírali. Teprve poté mohla začít z Románů a Langobardů
v Itálii vznikat jedna společnost. Vnějškově byl tento proces vyjádřen tím,
že od doby vlády Authariho, zvoleného r. 584, kdy v důsledku poznání, že
politická roztříštěnost Langobardů je tváří v tvář byzantskému a franské-
mu ohrožení příliš nebezpečná, byla královská moc obnovena, užívali lan-
gobardští králové vedle svého vlastního jména i příjmení Flavius, symboli-
zujícího jejich úctu k římské tradici. (Bylo to časté rodové jméno římských
císařů, jež od 4. stol. n. l. získávali barbaři v císařských službách poté, co
byli obdařeni římským občanstvím. Jako znak tohoto občanství nebo poz-
ději alespoň jisté kontinuity s římským impériem je nosili též někteří pa-
novníci ostrogótského a vizigótského státu.)
278
Zlatý kříž z langobardských hrobů
ze 6. stol. (z okolí Milána)
Touhou příslušníků vyšších langobardských vrstev bylo pak spojení se

starými velkostatkářskými rodinami Itálie. I z dějin jiných barbarských
států již víme, jak významný pro jejich další existenci a upevnění byl právě
proces vzniku jednotné aristokracie království. Zákaz vzájemných sňatků
mezi Langobardy a Romány neplatil, Germáni žili s původním obyvatel-
stvem v různých italských městech v úzkém kontaktu. Pohřebiště Lango-
bardů a Románů ležela blízko sebe a některá byla společná, což odpovídá
sousedícím nebo společným sídlištím. V oblasti materiální kultury rychle-
ji probíhala romanizace žen, jež už ve druhé generaci po přistěhování pře-
vzaly římskou módu v oděvech. Muži, kteří se až do třetí čtvrtiny 7. stol.
dávali pohřbívat se zbraněmi, se ovšem také už okolo r. 600 nechali ovliv-
nit alespoň některými módními doplňky, např. co se týče opasků, a pozdě-
ji šli v napodobování původní římské módy ještě dál.
Kolem r. 600 převzali Langobardi také zvyk ukládat na ústa anebo hla-
vu zemřelých zlaté katolické kříže, které jistě nosili i zaživa. Odstranění
protikladu mezi katolickým a ariánským vyznáním v Itálii to ovšem ještě
v žádném případě neznamenalo a v oblasti víry nadále zela mezi domácím
obyvatelstvem a dobyvateli určitá propast.
V Authariho době (584 – 590) bylo Langobardům zakázáno křtít děti kato-
lickým křtem, i když za manželku měl tento král bavorskou katoličku Theo-
delindu. Ta se po jeho smrti provdala za jeho nástupce Agilulfa, krále, jenž
279
rovněž byl arián, ale pod vlivem manželky dovolil r. 603 katolický křest jejich
společeného syna Adalwarda. Ke katolíkům ve své zemi měl dobrý vztah
a podpořil založení kláštera sv. Columbana na lokalitě Bobbio. Jeho tažení
k Římu r. 593, kde v této době sídlil papež Řehoř Veliký, souviselo s tehdej-
ším konfliktem s byzantskou říší. Agilulf patřil také k langobardským panov-
níkům, úspěšně usilujícím o omezení samostatnosti vévodů.
Po jeho smrti r. 616, kdy se vlády za nezletilého Adalwarda ujala Theo-
delinda, vedla snaha o další sblížení s Romány – navzdory některým
vojenským úspěchům vůči ravennskému exarchátu (místodržitelství) by-
zantské říše – k odporu většiny langobardských vévodů, kteří se zřejmě
podobně jako germánská šlechta v ostrogótském Theoderichově státě cí-
tili být ohroženi vlivem a postavením vyšších katolických vrstev italských
Římanů a Adalwarda svrhli. Králové Arivald (626 – 636) a Rothari (636 –
– 656), oba ariáni, se ovšem i dál snažili o politiku náboženské tolerance,
která přispívala k dalšímu upevňování království.
Ve 2. polovině 7. stol. se na trůn dostali potomci bratra katolické krá-
lovny Theodelindy Gundualda, z nichž první byl král Aripert, a začala epo-
cha, v které se mezi Langobardy stále více, v neposlední řadě ovšem i vli-
vem postupujícího splývání s původním obyvatelstvem, prosazovala
katolická víra. Za krále Kuningperta, kolem r. 698, skončil rozkol, způso-
bený v rámci italské ortodoxní církve různými postoji k závěrům V. a VI.
ekumenického koncilu v Konstantinopoli (z let 553 a 680 až 681)). Zároveň
ale v době vlády bavorské dynastie sílily také pozice a nezávislost spolet-
ského a beneventského vévodství, území důležitých mimo jiné proto, že
mohla být nástupišti k dobývání oblastí, patřících k tzv. římskému dukátu
(ducatus Romae), území pod svrchovaností Byzance, o nějž se ovšem opí-
ralo též postavení papežů.
Ke katolické víře se hlásil rovněž král Liutprand (712 – 744), za něhož
královská moc u Langobardů dosáhla svého vrcholu. Opíral se o svoje
družiníky, gasindy, o tzv. gastaldy, vyšší dvorské úředníky, činné nejprve
především ve vedení královských statků a ve finanční správě království,
postupem doby však také významně zasahujících do sféry moci vévodů,
a z opor královské moci nevynechal ani Romány, kteří měli v této době jak
přístup do vojska, tak do královské družiny. Do administrativy země čas-
to zasahoval též pomocí svých pověřenců, prosazujících zájmy krále a na-
zývaných missi. Zákoník, který Liutprand vydal, nese silné stopy vlivu
křesbanství.
280
Navštívení Panny Marie
a Klanění Tří králů.
Tzv. Ratchisův oltář v Cividale,
před r. 750
Po boku franského majordoma Karla Martella bojoval tento langobard-

ský král r. 739 proti Arabům, pokoušejícím se proniknout do jihofrancouz-
ské Provence. Franského vladaře dokonce podle germánských obyčejů
adoptoval. Vztahy k papežství se však utvářely složitě a ačkoliv se Liut-
prand ve sporu o uctívání obrazů postavil za papežské stanovisko, závisely
jinak čistě na vývoji mocensko-politické situace. Papež Řehoř II. po něja-
kou dobu v Liutprandovi spatřoval spojence proti mocenskému vlivu Kon-
stantinopole, ta ovšem byla, nehledě na přítomnost císařova místodržícího
281
v Ravenně, daleko a silní langobardští panovníci byli papežově nezávislos-
ti daleko nebezpečnější. Proto vznikaly spíše účelové koalice – Řehoř II. se
např. spojil s vévodou Thrasamundem z Beneventu proti králi, ale král za-
sáhl a římskému biskupovi odňal několik jeho měst. Papež Zachariáš, jenž
na Řehořovo místo nastoupil r. 741, naopak podporoval krále proti Bene-
ventu a získal odňatá města zase zpět.
Liutprandova nástupce, jeho vnuka a po určitou dobu spoluvládce Hil-
depranta, podporovaného silně protibyzantskými kruhy, sesadil ještě
r. 744, osm měsíců poté, co se ujal samostatné vlády, friaulský vévoda Rat-
chis, jenž se po něm stal dalším králem. I on chtěl v budování silného krá-
lovství pokračovat a spojence pro tuto politiku hledal především v původ-
ním italském obyvatelstvu a v katolické církvi na území langobardského
státu, které se snažil zavázat si bohatými dary královské půdy. Charakte-
ristická je i jeho snaha o spolupráci s papežem. Stejně tak jako regentka
Theodelinda narazil ovšem na řevnivost Germánů, kteří r. 749 pozvedli na
trůn jeho bratra Aistulfa. Ratchis byl donucen odstoupit a uchýlil se do
kláštera Monte Cassino.
Aistulf se – prakticky na sklonku jeho existence – pokusil z langobard-
ského království učinit velmoc. Nemínil přitom spoléhat na pomoc Romá-
nů ani církevních kruhů a zrušil všechna Ratchisova darování. Opřel se
o armádu, upevněnou reformami, posílil ostrahu hranic svého státu a zave-
dl také dozor nad jeho zahraničním obchodem.
Chtěl zničit zbytky byzantské moci v Itálii a r. 751 se mu podařilo vypu-
dit z Ravenny, kde místodržící s tímto titulem sídlili od r. 584, posledního
byzantského exarcha Eutychia. Datum 751 je symbolické, nebob stejného
roku převzal ve franské říši jako král moc někdejší majordom Pippin III.,
jenž tak učinil konec vládě dynastie Merovejců a nastolil moc Karlovců,
které měl zhruba za čtvrt století langobardský stát podlehnout. Zatím však
jeho naděje naopak rostly. Králi se kromě ravennského exarchátu zdařilo
získat i oblast Pentapole, dosáhl skutečné svrchovanosti nad Beneventem
i spoletským vévodstvím, v kterém byl spatřován klíč k Římu, a r. 752 sta-
nul před hradbami „Věčného města“, jehož slávu a pozice nyní zajišbovala
především důstojnost nástupců sv. Petra.
Do města samotného nevstoupil, ale žádal, aby mu římské vévodství
platilo daně a uznalo jeho svrchovanost. Když ztroskotaly snahy byzantské
diplomacie i osobní jednání papeže Štěpána II. s Aistulfem, vedené r. 753
v Pavii, požádal papež o pomoc franského Pippina III. Po dvou taženích
282
Franků byl Aistulf přinucen vzdát se území ravennského exarchátu i Pen-
tapole, která však vítěz Byzanci nenavrátil. Obě tyto oblasti, stejně tak jako
římské vévodství, z vůle Pippina III., vděčného za to, že Štěpánův před-
chůdce Zachariáš souhlasil s jeho činem sesazení posledního Merovejce,
připadly papežům. Setkání Pippina a Zachariáše r. 754 v Gallii bylo důleži-
tým historickým mezníkem: kromě jiného znamenalo definitivní odklon
papežské kurie od Byzance a r. 756 se pak stal rokem zrození tzv. papež-
ského státu, latinsky zvaného patrimonium sancti Petri, který v 1. čtvrtině
9. stol. sahal od Kampánie a pásu pobřeží Středozemního moře na jih od
Říma až do oblasti Romagně a k městu Ravenně.
Končila jedna epocha dějin. Poslední z tzv. barbarských států, jenž do-
sud nezanikl ani se zatím nestal součástí franské říše, prožíval závěrečná
léta své existence. Ze spojení Franků a papežského stolce vznikala nová
moc, spolupráce, jež měla velmi přispět k budování latinské křesbanské
Evropy. Franští králové získali titul panovníků z Boží milosti, ba byli ozna-
čováni jako světští zástupci Krista na zemi. Bylo ovšem jen záležitostí času,
kdy podobně jako v pozdně římské říši znova vyvstane otázka prvenství
světské či duchovní moci, která pak určovala dějiny Evropy v době tzv.
bojů o investituru, a vlastně i v době reformace, protireformace a vzniku
národních církví, jejichž hlavami se stali králové.
Po Aistulfově smrti a určitých zmatcích, způsobených boji o vládu, na-
stoupil poslední langobardský panovník Desiderius, první král tohoto
etnika, jenž neměl germánské, ale latinské jméno. Brzy po svém nástupu
si znova podrobil beneventské a spoletské vévodství a r. 763 uzavřel
s papežem Pavlem I. dohodu, která nehledě na trvající vzájemné spory po-
tvrzovala status quo v Itálii.
Jeho pozice byla posílena i navázáním spojeneckých a příbuzenských
vztahů s bavorským vévodou Tassilonem III. a franským královským ro-
dem. Moc Langobardů v Itálii se zdála být úspěšně zachráněna. Tento slib-
ný vývoj však narazil na plány Karla Velikého a také na postoje papeže Ha-
driana I., jenž v Římě potlačil prolangobardskou stranu.
Karel zapudil r. 772 svoji langobardskou manželku, Desideriovu dceru,
a tím, že synům svého bratra Karlomanna zabránil ujmout se otcova trůnu,
se zmocnil vlády v celé franské říši. Karlomannovi synové hledali azyl
u Langobardů, ale papež Hadrianus, jenž se langobardské moci nezalekl,
je odmítl pomazat křižmem, kterým se od doby jejich děda Pippina poma-
závali praví panovníci. Tzv. Delší legenda o biskupu Remigiovi z Remeše,
283
Chlodvíkově křtiteli, kterou v 9. stol. sepsal remešský arcibiskup Hincmar,
tvrdí, že lahvičku s posvátným olejem přinesla v době Chlodvíkova křtu
v zobáčku holubice přímo z nebes; nástupci zakladatele franské říše, po-
cházející z rodu Merovejců, ovšem ve skutečnosti ještě svěceným olejem
pomazáváni nebyli.
Desiderius se s uvedeným stavem věcí nemínil smířit, napadl oblasti,
patřící papeži, a vytáhl i proti samotnému Římu. Když papež vyslal do krá-
lovského tábora ve Viterbu biskupy s listinou, v níž se hrozilo exkomuni-
kací každému, kdo by násilím vkročil na půdu Říma, ustoupil od svého
úmyslu, ale papežovy požadavky na vrácení odňatých území, tlumočené
posléze franskými vyslanci, nepřijal, ba odmítl i poslední mírovou nabídku
Karla Velikého – že mu totiž franský král zaplatí 17 tisíc solidů, vyjde-li pa-
pežovým požadavkům vstříc. R. 773 pak Karel, jemuž takováto příležitost
zřejmě nebyla proti mysli, do Itálie vytáhl. Mimo jiné i díky existenci vnitř-
ní opozice a zrady v Desideriově království zvítězil a r. 774 se langobard-
ský stát stal součástí franské říše; podobně jako Burgundsko si tady
ovšem zachovával značnou samostatnost.
O Langobardech se v dřívějším historickém bádání tvrdilo, že zásadním
způsobem narušili kontinuitu s antikou, s dědictvím římské říše. I oni
však, tak jako jiní barbaři doby stěhování národů, nebyli v podstatě schop-
ni se rozejít se slavnou minulostí impéria a mnohé od něho převzali, neje-
nom v oblasti materiální kultury, kde bylo přizpůsobení postupem času tak
veliké, že už ke konci 7. stol. Itálie opět zřetelně měla kulturu román-
sko-středomořského ražení, ale např. také v právu, které u nich bylo sepi-
sováno pouze latinsky, stejně tak jako jiné jejich úřední dokumenty či
dějiny etnika. Ani jejich králové nepohrdli titulem Flavius. I oni úzce spo-
lupracovali s původním italským obyvatelstvem a žili spolu s ním v jeho
městech, převzali s půdou řadu zdejších polosvobodných, uzavírali s Italo-
římany hojné sňatky, díky dědictví antiky začali budovat dokonalejší stát-
ní správu, též oni po stránce náboženské podlehli oné životaschopné dě-
dičce antiky, kterou byla katolická církev. Pro první polovinu 8. stol. se
v Itálii mluví o tzv. Liutprandově renesanci. Langobardské království se po-
dílelo na vzniku středověkého italského národa a až dodnes je památkou
na přítomnost Langobardů též název krajiny Lombardie v severní Itálii.
284
GERMÁNI,
KVŮLI KTERÝM ŘÍM STAVĚL
NOVÉ HRADBY
Roku 213 se v antických pramenech objevilo jméno nových, do té doby ne-

uváděných barbarů. Byli to Alamani, jejichž jádro tvořily svébské kmeny
žijící mezi Labem a Odrou. Název nového kmenového svazu Alamanů zna-
mená „všichni muži“ a ukazuje na etnikum vznikající ze spolku mužů –
bojovníků, kteří se za účelem výboje a získávání kořisti sdružili do spole-
čenství, přesahujícího někdejší rodové a kmenové svazky. Podle původní
kmenové příslušnosti hlavních tvůrců tohoto svazu se však Alamanům na-
dále říkalo rovněž Svébové, čemuž odpovídá české Švábové, německé
Schwaben. Někdy se u nás tohoto jména užívalo jako jakéhosi synonyma
pro Němce obecně. A pojmu „Alamanni“ zase takto užívají Francouzi, kte-
ří Německo podle svých alamanských sousedů pojmenovali Allemagne.
Počátkem 3. stol. vtáhli Alamani na území okolo řeky Mohanu a v letech
233/4 se jim poprvé podařilo prolomit limes Romanus. Bylo to těsně před
koncem vlády dynastie Severovců, po němž začíná éra zmatků a rozkladu
impéria, nazvané dobou vlády tzv. vojenských císařů. Za tohoto období se
Alamanům podařilo projít pohraniční římskou provincií Raetií a přes alp-
ské průsmyky vpadnout do Itálie, kde pronikli až k Ravenně a do blízkos-
ti Říma. Roku 260 byli sice poraženi u Milána, ale římské území mezi hor-
ním Rýnem a horním Dunajem, trojúhelník, nazvaný Decumates agri, jenž
byl k říši přičleněn koncem 1. století n. l. za císaře Domitiana a podstatně
zkracoval délku hranice, kterou tu bylo třeba bránit, se koncem 60. let
3. stol. definitivně ocitl v jejich rukou. Římané byli nuceni smířit se s jeho
ztrátou a směrem hlouběji do vnitrozemí vybudovat soustavu rozptýlených
pevnůstek, zvaných burgi.
Nový vpád Alamanů, který zasáhl Itálii, následoval pak v r. 267 a o tři
roky později sem vpadli Alamani i kmeny pravděpodobně rovněž svéb-
ských Juthungů, žijící v západním sousedství Alamanů, které se znova jako
nepřátelé v Itálii objevily i za rok nato. Po porážkách Juthungů od císaře Au-
reliana došlo pak k jejich těsnější součinnosti s Alamany, pod svým vlast-
285
limes Romanus do r. 254 alamanské území po r. 260/280
řím. pohran. pevnosti po r. 280 hustší alamanské osídlení po r. 260/280
germánské osídlení před r. 260 útoky Alamanů a Juthungů před r. 260
germánské opevněné lokality útoky těchto Germánů po r. 260
3.–5.stol.
Rýn Mohan 0 50 km
a
sel
Mo
r i
Redn
a g
Nec
itz
onu )
kar
k Ly gdunu
(Lu
e s
Du
na
j
a t
286
c u m
e
D
Iller
Lag
k je o di G
zeru ard
a
n
In
)
h
do Itálie L ec
k Pavii
(Ticinu
Alamani a Juthungové v oblasti mezi horním Rýnem a horním Dunajem (Decumates agri) a jejich vpády do Gallie, Raetie
a Itálie ve 3. až 4. stol. n. l. (převzato z publikace B. Krügera a kol., díl II)
ním jménem se přesto však v pramenech objevují až do r. 430. Po tomto
roce, po vážné porážce, způsobené jim Aëtiem, splynuli s Alamany v jeden
celek tak pevně, že jejich jméno z historie vymizelo. (Už v 50. letech 4. stol.
je ovšem mezi Alamany počítal Ammianus Marcellinus; o jejich samostat-
ných útocích mají prameny po r. 270/1 zprávy z let 297, 358, 387 a 430.) Prá-
vě pod tlakem ohrožení ze strany Alamanů a Juthungů dal první z císařů
illyrského původu Aurelianus (270 –275) stavět nové pevné hradby kolem
Říma, které dokončil císař Probus. Jedná se o opevnění, jež historické jádro
dnešního hlavního města Itálie obepíná v úctyhodné mohutnosti dosud.
Alamani, kteří představovali jedny z nejnebezpečnějších barbarů doby
velkého stěhování národů, dost dlouho přitom neměli jednoho společného
krále a i na velkých válečných taženích se podřizovali velení většího počtu
náčelníků. Teprv ve 2. polovině 5. stol. se snad prvně sjednotili pod vládou
krále Gibulda.
K některým vpádům na římské území se Alamani spojovali i se svými
západními sousedy Franky. V r. 275/6, po smrti císaře Aureliana, se podle
životopisů císařů Tacita a Proba, uchovaných v anonymní sbírce biografií
Historia Augusta, Germánům na čas podařilo obsadit desítky gallských
měst. Probus je ovšem v letech 277– 278 dokázal nejenom opět vyhnat, ale
umístil také na jejich území římské vojáky a devět náčelníků, převážně asi
alamanských, donutil k dodávkám obilí, dobytka, k odevzdání rukojmí
a k vyslání určitého počtu mladých mužů do římského vojska. Barbaři byli
rozptýleni po různých provinciích a k jednotlivým oddílům přičleněni v po-
čtu 50 nebo 60. Císař si totiž prý myslel, že když už barbarští vojáci Říma-
nům pomáhají, nemusí to být vidět, ale znát.
Poraženým náčelníkům také poručil, aby sami s nikým nebojovali a po-
kud je někdo napadne, spoléhali na římskou ochranu. Jak píše neznámý
autor Probova životopisu, který si dává pseudonym Flavius Vopiscus, ne-
bylo ovšem pravděpodobné, že by se takový plán dal uskutečnit, ledaže by
se celá Germánie stala římskou provincií. Anonym, který své dílo psal ně-
kdy koncem 4. anebo na počátku 5. stol., jistě nemohl být vzhledem k teh-
dejším vztahům mezi Římany a barbary naplněn žádným přehnaným opti-
mismem. Uvádí však – možná podle skutečného originálu – dopis, jejž
císař Probus po svém vítězství nad Alamany a Franky údajně zaslal římské-
ho senátu, a ten byl ještě plný pýchy i světlých nadějí:
„Bohům nesmrtelným vzdávám díky, Otcové a přísedící, neboE vaše (do-
bré) mínění o mně se potvrdilo. Téměř celá rozlehlá Germánie je podrobena,
287
Porta Appia, část hradeb císaře Aureliana v Římě (nynější Porta San Sebastiano)
288
devět králů různých národů mně, tedy i vám, prosebně leželo u nohou. Již
všichni barbaři pro vás orají pole, slouží vám a bojují proti nepřátelům, kte-
ří napadají naši říši. Ustanovte tedy podle vašeho zvyku děkovné slavnosti.
NeboE 40 tisíc nepřátel bylo zabito, 16 tisíc bojovníků nám nabídli, 70 velmi
významných měst bylo zbaveno barbarského panství a téměř celá Gallie byla
osvobozena. … Veškerá kořist (barbarů) se dostala zpět do našich rukou
a byla získána také jiná, větší, než jakou si barbaři odnesli. Gallská pole jsou
orána volky barbarů, spřežení u Germánů ukořistěná sklánějí šíje před naši-
mi rolníky, pro naši obživu je pasen dobytek, patřící rozličným národům.
Koně již slouží naši jízdě, sýpky jsou naplněny barbarským obilím. Ba co víc?
Poraženým jsme nechali jen tu zem, na které žijí (slovní hříčka: illis sola re-
linquimus sola), jinak už všechno jejich patří nám.“ Ačkoliv je třeba připus-
tit, že Probus byl ve válkách proti barbarům nepochybně úspěšný, řeč do-
bové římské propagandy nepochybně značně přeháněla.
Také silní císařové počínajícího dominátu – Diocletianus, jeho spoluvlád-
ce Maximianus i jejich nástupce Constantinus Veliký – získali na barbar-
ských územích za západořímskou hranicí četné opěrné body. Maximianus
pronikl hluboko do Alamanie a zajal zde jednoho z germánských předáků,
které prameny pro dodání většího lesku dosažených vítězství titulují jako
krále. Pronikání Alamanů na římské území ovšem přesto neustalo, i když
obranná opatření uvedených císařů a zpočátku pak i synů Constantina I. do-
kázala na čas nebezpečí, hrozící od alamanského kmenového svazu, ales-
poň zmírnit. Kolem poloviny 4. stol. se však potíže s Alamany opět dostaly
do centra pozornosti římské vlády. Podrobným zpravodajem o nich je his-
torik Ammianus Marcellinus, současník popisovaných událostí.
Za Constantinova syna císaře Constantia II. pustošili gallská území ala-
manští náčelníci Gundomad a Vadomar. Panovník proti nim vytáhl, ale
barbarům podle Ammiana Marcellina tehdy (r. 354) bránila dát se do boje
buc věštná znamení nebo ohled na náboženství, takže Římanům slíbili své
spojenectví. Co mínil historik ohledem na náboženství, bohužel nevíme.
Germánské sněmy, na nichž se mohlo rozhodovat o válce nebo míru, se
však někdy scházely buc o novoluní nebo o úplňku, a tak např. rozhodnu-
tí, které by padlo v mezidobí, mohlo být považováno za nešbastné.
Hlavním válečným božstvem, jež Alamani uctívali, byl v této době asi již
Wodan, jehož kult je u těchto Germánů (pro konec 6. stol.) doložen mni-
chem Ionou, autorem životopisu sv. Columbana Mladšího. Wodan, bůh,
kterého pod římským jménem Mercurius dosvědčuje pro Germány v Porý-
289
ní už na přelomu 1. a 2. stol. n. l. velký římský historik Tacitus, byl bohem
války, ale také bouře, úrody nebo počasí. Postupem času jeho pravomocí
a funkcí stále přibývalo a u starých severských Germánů bychom o něm na-
šli velmi barvité mýty, například v tzv. Eddě. Význam Wodana, severského
Ódina, rostl s významem vrstvy bojovníků ve staré germánské společnosti,
s tím, jak se válka v době stěhování národů stále víc stávala nejenom nástro-
jem přežití, ale i způsobem obživy a hlavně zdrojem bohatství.
Rovněž alamanští muži nadále rádi kořistili na římském území a v době
působení caesara Iuliana se touto činností zvláště vyznamenával jejich ná-
čelník Chnodomar. Roku 357 se spojil s jinými šesti alamanskými předáky
a všichni přitáhli do města Argentorata, dnešního Štrasburku, kde sebevě-
domě žádali Iuliana, aby ustoupil z pozic, které si vůči nim předtím vydo-
byl. Chnodomara a syna jeho bratra Medericha jménem Serapio, kteří prý
byli z alamanských náčelníků nejvznešenější, přitom údajně provázelo
pět dalších „králů“, deset královských synů, mnoho příslušníků germán-
ské šlechty a 35 tisíc vojáků.
Jméno Chnodomarova synovce, jež Ammianus zachoval, je cenným svě-
dectvím o tom, jak se Alamani otevírali antickému, v tomto případě polyteis-
tickému, náboženství. Mederich byl za svůj kmen rukojmím v Gallii a při
této příležitosti se, jak praví Ammianus, „naučil jakýmsi řeckým tajům“ a dal
svého syna, původním jménem Agenaricha, přejmenovat na Serapiona.
Otec se tedy dal zasvětit do kultu helénistického boha Sarápida, bož-
stva, které vzniklo spojením egyptského boha vegetace, plodnosti, vládce
podsvětí a soudce mrtvých Osírida a posvátného býka Egypbanů Ápise. Na
podobných kultech byla pro obyvatele antického, a jak je vidět i barbarské-
ho světa přitažlivá nejspíše především nauka o věčném posmrtném životě.
Konkurovaly šířícímu se křesbanství, ale zároveň pro ně také pomáhaly při-
pravovat půdu.
Císař Iulianus, kterého Germáni požádali o vyklizení získaných pozic, je
hlavním hrdinou Ammianova díla a v době uvedeného setkání s Chnodo-
marem byl ještě pouhým caesarem, podřízeným augustu Constantiovi II.
Do svého postavení byl povýšen hlavně proto, aby se vypořádal s germán-
ským nebezpečím na severu Gallie. U vojáků, z nichž mnozí byli barbaři
v římských službách, si uměl získat respekt a důvěru. Podle Ammiana spo-
léhali na jeho vynikající vojevůdcovské vlastnosti, ale i na jeho štěstí, jež
především v očích tehdejších Germánů bylo vlastností určitého člověka,
udělovanou mu bohy.
290
Alamani byli ozbrojeni meči, oštěpy, házecími kopími i luky. Jejich zá-
kladním útočným útvarem byl semknutý klín a svou taktiku dovedli poměr-
ně pružně přizpůsobovat taktice nepřítele. Chnodomar měl družinu, jejíž
členové se prý spolu s ním vzdali, ačkoli pokládali za hanbu svého velitele
přežít – pokud by padl, měli umřít spolu s ním. Taková ideologie byla u ger-
mánských družin doby stěhování národů obvyklá. Ani bůh Wodan, jak jej
známe ze severogermánského podání, neposkytoval svou Valhallu zbaběl-
cům, mužům, kteří nezemřeli čestnou smrtí na bitevním poli. Jen padlým
jedna z valkyrjí, Wodanových (Ódinových) štítonosných panen, podala picí
roh s nápojem zapomnění a Wodanův kůň Sleipni jej dopravil do ráje bojov-
níků, ve kterém hodují a připravují se na poslední boj tohoto času v době
ragnaröku, kdy mají všichni odvážně padlí muži stát na straně bohů – tvůr-
ců a udržovatelů světa, na straně dobra proti silám chaosu a zla.
Realita však leckdy byla mnohem méně vznešená než tento mýtus o od-
vaze a smrti za lepší svět, který se zrodí z vesmírného požáru. Alamanský
náčelník Vadomar, který porušil dřívější mírovou dohodu a r. 359 vpadl na
území římské říše, byl prý tajně domluven s císařem Constantiem II., aby
znepokojováním pohraničí zdržoval schopného Iuliana, jehož se podezíra-
vý augustus obával, i nadále v Gallii. Na gallského caesara prý Vadomar
Constantiovi donášel, ale když mu psal dopisy, oslovoval ho jako pána, au-
gusta a boha. Iulianus s ním v r. 359 podruhé uzavřel mír, dva roky nato se
s ním však střetl znova.
Po římském vítězství r. 361 byl vrtkavý alamanský náčelník zajat, ale na
území říše pak udělal docela slušnou kariéru, i když dost daleko od sídel
svého kmene. Stal se vojenským velitelem východořímské provincie Phoe-
nice v diecézi Oriens a v římských službách bojoval i proti Peršanům, a to
v době spoluvlády dvou císařských bratří, augustů Valentiniana (365 – 375)
a Valenta (365 – 378).
V západní části římské říše vládl Valentinianus I., který měl také na sta-
rosti barbarské nebezpečí, hrozící na Rýně a horním Dunaji. Jako posled-
nímu z římských císařů na Západě se mu dařilo nejen opevňovat proslulý
limes Romanus, ale stavět i předsunuté vojenské objekty přímo na barbar-
ských územích. R. 368 si Alamani (snad Bucinobantes?) v čele s králevi-
cem Randonem odvedli množství zajatců z města Mogontiaka (Mohuč),
které v té době nemělo vojenskou posádku a kam se jim podařilo vtrhnout
v čase Ammianem Marcellinem blíže neurčeného křesbanského svátku,
kdy se v biskupském městě jistě sešlo i hodně lidí z okolí. Vpádů alaman-
291
ského náčelníka Vithicabia, syna zmíněného Vadomara, se císař krátce
nato zbavil tím, že jej dal zavraždit. Ve prospěch Římanů se snažil též
využívat nepřátelství, které panovalo mezi Alamany a jejich sousedy Bur-
gundy.
S kmenem Bucinobantů, žijících naproti Mohuči, se Valentinianus po-
čátkem 70. let 4. stol. pokoušel zacházet tak, jako jeho dávní předchůdci
z dob rozkvětu římského impéria. Zahnal na útěk jejich kmenového krále
Macriana a dosadil jim nového, Fraomaria, který byl později, po úplném
zpustošení území Alamanů-Bucinobantů jako velitel v římských službách
odeslán do Britannie.
Jiný kmen Alamanů – tzv. Alamani Lentijští – využil r. 378 potíží, které
Římané měli s povstáním svých vizigótských foederátů a pod vedením Pri-
aria zaútočil na římské provincie. I tito Alamani byli poraženi a slíbili Říma-
nům dodávat vojáky.
Problémy s Alamany, které zachytilo dílo historika Ammiana Marcelli-
na, jsou pro období velkého stěhování národů velmi typické. Pravidelně,
pro dnešního historika či čtenáře až nudně, se střídaly barbarské vpády,
římské odvety, uzavírání mírových a spojeneckých smluv, a opět války,
kterým nebylo konce, nebob smlouva s jedním alamanským náčelníkem
nezavazovala jejich náčelníky jiné, dále proto, že po smrti římského císaře,
který ji uzavřel, barbaři dohodu často pokládali za neplatnou a v neposled-
ní řadě také proto, že Římané měli jiného boha, který se sice jistě mohl za
porušení dohody mstít, avšak germánští bozi mohli ty, kteří ji nedodrželi,
ochránit. Nebylo třeba být mravnější, bylo nutno mít silnější bohy.
Počátkem 5. stol., poté, co byly Stilichonem k obraně Itálie staženy řím-
ské jednotky z Porýní a horního Podunají, zmocnily se alamanské kmeny
některých prostor východní Gallie a podél horního toku Dunaje pronikaly
i dále na východ. Na hornodunajské provincie římské říše útočili v první
polovině 5. stol. zejména Juthungové, kteří však byli roku 430 poraženi
a jako samostatný kmen nejsou již od této doby v pramenech jmenováni.
Po pádu Attilovy říše roku 455 bylo Podunají, jak píše životopisec sv. Se-
verina Eugippius, plné zmatků. V oblasti Norika a Raetie, kde biskup Se-
verinus působil, bylo obyvatelstvo v podstatě vydáno na pospas útokům
a vládě barbarů. Mezi těmi, kteří je napadali, byli opět i Alamani, sídlící
v severovýchodní Gallii (dnešním Alsasku), v provincii Raetii II a v části
Norika. V Severinově době byli vedeni králem Gibuldem, oním možná pr-
vým vládcem, který pod svou mocí sjednotil všechny příslušníky alaman-
292
ského kmenového svazu. Pro brzké závažné porážky od Franků se však už
tento kmenový svaz nestačil rozvinout v samostatný stát.
Podle Eugippiovy legendy Vita sancti Severini prokazoval král Gibuldus
biskupu Severinovi velikou úctu, z čehož se někdy soudilo, že již byl křesban,
a to, jak bylo u Germánů tehdejší doby obvyklé, ariánského vyznání. Většina
badatelů to však pokládá spíše za nepravděpodobné. Biskup Severinus byl
vynikajícím diplomatem, staral se v horním Podunají o výkup římských za-
jatců, o zásobování obyvatel, podělování chudých, ale dokázal zorganizo-
vat i obranu měst, opuštěných nebo jen nedostatečně hájených římskými
posádkami. Úspěšně diplomaticky vyjednával nejenom s Gibuldem, ale
také s jinými barbarskými vladaři. Autority mu jistě dodávala pověst muže,
jenž dokáže prorokovat a činit zázraky, který je velmi asketický a štědrý.
Jeho legendární životopis je jedním z nejcennějších pramenů nejen o ži-
votě provinciálního obyvatelstva v okrajových oblastech impéria za posled-
ních let existence římského Západu, ale i o roli církevních činitelů v čase,
kdy se římská státní a městská správa hroutila nebo již v některých oblas-
tech vůbec neexistovala.
Poznáváme z něj povahu barbarů, leckdy krutou a pyšnou, ale podléha-
jící bázni z nadpřirozených věcí, solidaritu barbary ohrožovaných a olupo-
vaných římských křesbanů, ale i okoralé svědomí těch, kteří si za všeobec-
ného rozvratu připadali bezpeční svým bohatstvím. O tom posledním
vypráví příběh bohaté vdovy Proculy, která za velkého hladu v pobřežním
Noriku (dnešní Dolní Rakousko) schovávala značné zásoby obilí, aby je li-
dem ve vrcholné nouzi mohla prodat co nejdráže. Římský stát v této době
ještě obyvatele horního Podunají zcela neopustil, po řece Innu pluly do
trpících krajů čluny naložené obilím, ale zamrzly v ledu. Sv. Severinus si
vdovu Proculu zavolal, vyčetl jí, že zatajuje zásoby, „zatímco Kristus hlado-
ví,“ a protože byl o zásilce potravy od státu informován, „předpověděl“, že
zanedlouho jimi bude moci nakrmit už jenom dunajské ryby. Procula teh-
dy do svých sýpek sáhla a obilí prý ochotně začala chudým vydávat. Mezi
současníky se zřejmě pak, soudíme-li podle slov citované legendy, nenašel
nikdo, kdo by ji pochválil za její mazanost spekulantky. Křesbané se tehdy
na podobné jednání dívali spíše jako na závažný hřích. Hrabivost byla po-
dle slov apoštola Pavla považována za modloslužbu.
V roce 496 nebo 497 došlo (snad u Zülpichu v blízkosti Kolína nad Rý-
nem, snad někde v okolí Štrasburku) mezi Franky a Alamany k bitvě, jež
měla vyřešit problémy jejich sousedství v severovýchodní Gallii. Frankové
293
v ní po těžkém boji, v jehož průběhu jejich král Chlodvík přislíbil stát se
křesbanem, zvítězili, ale definitivní porážku Alamanů konec 90. let 5. stol.
ještě nepřinesl. Diplomatická korespondence ostrogótského vládce Theo-
dericha Velikého, kterou stylizoval budoucí zakladatel jihoitalského kláš-
tera Vivarium Cassiodorus, svědčí o tom, že k novým významným bojům
mezi oběma znepřátelenými germánskými etniky došlo i v r. 506 nebo 507.
Theoderich Chlodvíkovi k novému vítězství nad Alamany sice blahopřál,
ale zároveň se také té části poražených, která před Franky uprchla do sfé-
ry jeho vlivu, do horských údolí bývalé římské provincie Raetie, a požáda-
la jej o ochranu, ujal. Nešlo přitom tak mnoho o akci humanitárního cha-
rakteru, jak bychom tomu řekli dnes; Theoderich myslel především na
vytvoření nárazníkového pásma mezi svým královstvím a stále sílící fran-
skou mocí. V letech 536/7 až 540, za ostrogótsko-byzantské války, Gótové
ovšem svoji svrchovanost nad Alamany Frankům odstoupili.
K úplné integraci celé Alamanie do struktur merovejského státu došlo
pak r. 746, po zrušení alamanského vévodství, které Frankové původně ve
30. letech 6. stol. vytvořili (stejně jako tu zhruba o sto let později zavedli
územní jednotky s názvem centena nebo huntari, na které byly rozčleněny
alamanské župy) a jež kolem poloviny 7. stol. dosáhlo velké nezávislosti.
O nové faktické podrobení Alamanie usiloval po r. 687 Pippin II. a po jeho
smrti také jeho syn Karel Martell (několik tažení v letech 722 – 730).
V r. 730 porazil Martell významného alamanského vévodu Lantfrida, jehož
bratra a nástupce Theudebalda již Frankové neuznali. V době, kdy ve fran-
ském státě fakticky vládli majordomové z rodu Karlovců, vsadili vévodové
Alamanie na formální věrnost posledním slabým Merovejcům, kteří by je-
jich samostatnost nebyli schopni ohrozit. Podcenili tak ovšem možnosti
a schopnosti nově nastupující moci. Se stoupenci posledního z raných ala-
manských vévodů Theudebalda se Martellův syn Karlomann r. 746 tvrdě
vypořádal soudem v Cannstattu. Správa země byla svěřena hrabatům.
Prvním nám jménem známým a historicky spolehlivě doloženým misi-
onářem Alamanů, jejichž pohanství ve 2. polovině 6. stol. byzantský his-
torik Agathiás stavěl do ostrého protikladu s franským křesbanstvím, byl
vzdělaný irský věrozvěst, jenž vyšel z prostředí kláštera Bangor v dnešním
Ulsteru, Columbanus Mladší. Na konci 6. stol. dorazil se svými dvanácti
druhy na území franské říše, kde jej podle historicky cenné legendy Vita
Columbani, sepsané mnichem Ionou, stav křesbanské víry – v kontrastu
s pochvalným stanoviskem Agathia, který však franské křesbanství znal asi
294
spíše z frazeologie diplomatické korespondence zdejších králů, zasílané
ke konstantinopolskému dvoru – velmi nemile překvapil. (Kolem poloviny
8. stol. obraz víry ve franském státě – územně ovšem opět rozlehlejším –
podobně negativně působil na věrozvěsta Bonifatia.)
Mezi Alamany se sv. Columbanus vypravil asi r. 610, po roztržce s krá-
lovnou Brunichildou a jejím vnukem Theuderichem II., králem franského
Burgundska, rozšířeného o některé části Austrasie. Jak můžeme zjistit
z díla jeho životopisce Iony, byla roztržka způsobena Columbanovou přís-
ností v otázkách křesbanské morálky, ale i jeho snahou o nezávislost na
státní moci. Musel opustit svůj klášter v Luxoviu (Luxeuil), jejž založil ko-
lem r. 593, a původně měl být násilím dopraven zpátky do Irska, k čemuž
však nedošlo. Po určité době putování franskou říší, za něhož pobýval i na
dvoře třetího z jejích tehdejších vladařů Chlothara II. (syna Chilpericha I.
a někdejší Brunichildiny velké mocenské konkurentky Fredegundy), mu
král Theudebert, panující ve většině Austrasie, druhý vnuk Brunichildy,
který však královninu snahu ovládat zemi v jeho jménu odmítal, nabídl
jako nové působiště Brigantium (dnešní Bregenz u Bodamského jezera),
odkud by s jeho podporou mohl zahájit evangelizaci Alamanů, misii, které
dal přednost před svým plánovaným odchodem do langobardské Itálie.
Dřív, než se v Brigantiu usadil, působil prý Columbanus – sledujeme-li
tentokráte jako pramen legendy o sv. Havlovi (nejstarší z nich byla sepsá-
na na konci 7., nejmladší v první polovině 9. stol.) – asi rok v dnešním Tug-
genu (Tucconia) na břehu Curyšského jezera. Obyvatelé tady přinášeli
oběti pohanských bohům a zabývali se různými druhy věštectví. Jejich sva-
tyni měl ohněm zničit hlavní hrdina vyprávění Havel (Gallus), označovaný
za jednoho z Columbanových druhů a spolupracovníků, kteří s ním kolem
r. 590 připluli na evropskou pevninu; obětní dary, které sem byly přinese-
ny, prý naházel do jezera. V důsledku toho však misionáři museli uprch-
nout a přes Arbon, kde byla křesbanská obec, vedená presbyterem, přišli
do Brigantia.
Jednoho dne, když Columbanus právě procházel územím Alamanů, sí-
dlících v okolí, chystali se podle legendy Vita Columbani tito Germáni obě-
tovat velikou nádobu s pivem bohu Wodanovi. (Vedle jeho kultu je názvem
pro Augšpurk, jemuž říkali Ciesberg, pro Alamany celkem spolehlivě do-
loženo i uctívání boha jménem Ziu, božstva nebes – srovnejme řecké
Zeús.) Columbanovi se prý zázrakem – tím, že na nádobu dýchl – podaři-
lo roztříštit mohutný sud na kusy, což mělo vliv na obrácení řady alaman-
295
ských pohanů i na změnu chování těch obyvatel, kteří už (před Columba-
novým příchodem) byli pokřtěni, ale i nadále vykonávali starý kult. Legen-
dárně je tady nejspíš zpracována další informace o násilném, a jistě riskant-
ním zásahu věrozvěstů do průběhu pohanských obřadů. (Zcela podobný
motiv najdeme např. též v legendě Vita Vedastis, týkající se christianizace
Franků.)
V životopise sv. Havla rovněž nalézáme informaci, že se již pokřtění oby-
vatelé z okolí Brigantia znova vraceli k polyteistickým obřadům. Dřívější
bohy uctívali dokonce v bývalé křesbanské kapli, zasvěcené sv. Aurelii. Vě-
řili prý, že své oběti přinášejí starým ochráncům místa, kde sídlili, těm, na
nichž závisí jejich osud i všechno, co mají. Misionáři se na ně snažili půso-
bit nejen slovy, ale opět i tím, že jejich modly rozbili a vhodili do jezera,
v tomto případě Bodamského. Columbanus potom příslušným vysvěcením
ze svatyně pohanů opětně vytvořil křesbanský kostel.
Ve všech uvedených případech šlo o jednu z běžných metod tehdejšího
misijního působení mezi barbary. Starý Germán si vybíral boha ochránce
podle jeho síly, proto též činy, které mohly být považovány za projevy síly
křesbanského Boha a za ukázky bezmoci starých pohanských božstev, pa-
třily k nejvýraznějším prostředkům náboženského ovlivňování.
Po čase se chtěl Columbanus vypravit hlásat víru mezi Slovany, které
Ionova legenda nazývá Veneti anebo Sclavi. Vytrval však jako apoštol Ala-
manů až do té doby, kdy ho třenice se zdejšími pohany a také smrt Theu-
deberta II., který byl jeho ochráncem, donutily vrátit se k původnímu roz-
hodnutí a odejít (r. 613) do Itálie, kde již zůstal až do smrti.
Po Columbanově odchodu vznikla na řece Steinachu poustevna, založe-
ná sv. Havlem, jenž tu vystavěl také modlitebnu, okolo které shromažoval
mnichy a jež se stala novým významným misijním střediskem. Jeho zakla-
datel zemřel asi r. 640 a na místě, kde jako misionář a duchovní rádce pů-
sobil, vyrostl později, v průběhu 8. stol., známý severošvýcarský benedik-
týnský klášter St. Gallen, jedno z nejvýznamnějších středověkých
náboženských a kulturních center Evropy. Moderní bádání bohužel ještě
nevyřešilo otázku, zda pramenné údaje o totožnosti poustevníka na Steina-
chu a Columbanova irského druha jsou spolehlivé, takže obraz muže, je-
muž vděčí za svůj vznik jedno z největších evropských opatství, je dosud
stále nejasný.
Kromě Columbana a Havla je dále k raným věrozvěstům, hlásajícím
evangelium i mezi Alamany, počítán rovněž sv. Fridolin, zvaný „apoštol bá-
296
Zlaté alamanské kříže
denské vrchoviny“, který působil snad kolem poloviny 7. stol. a patřil

k poustevníkům, usazeným v horním Porýní.
Už v době Havlova působení bylo za spolupráce franského krále Dago-
berta I. a křesbanského alamanského vévody Gunzona založeno biskup-
ství v dnešní Kostnici, nazývané biskupstvím alamanským, jež propojovalo
území starších křesbanských obcí s územím většinou ještě nechristiani-
zovaných barbarů, a biskup úřadoval také v Basileji. Oporu misionářů,
pracujících u Alamanů, představoval dále Columbanem na půdě franské-
ho Burgundska založený klášter Luxeuil, projevovaly se tu vlivy biskup-
ství ve Štrasburku i Lausanne; jak zde již bylo řečeno, přetrvávaly v Ala-
manii některé křesbanské obce původního římskoprovinciálního
obyvatelstva a také alamanští vévodové, pocházející z burgundsko-aus-
trasijské šlechty, byli přinejmenším už od pozdního 6. stol. křesbany. Tak
se v postupné christianizaci Alamanie mísil irský, franský i přežívající
římskoprovinciální vliv, podněty, působící z vlastního Alamany osídlené-
ho území i odjinud.
S upevněním a prohloubením křesbanského života v alamanském pro-
středí první poloviny 8. stol. bývá spojována činnost sv. Pirmina, pravděpo-
dobně Gallořímana (o jehož původu však dodneška mezi badateli nepanuje
jistota), zakladatele rovněž proslulého kláštera Reichenau, ležícího nedale-
ko Kostnice na ostrůvku v Bodamském jezeře. Jeho vznik (r. 724) před-
297
cházel založení opatství St. Gallen. Klášter Reichenau vznikl v době, kdy
mezi alamanskými vévody a Franky existovalo jisté srozumění, trvající
však jenom krátce – jedním z odrazů nového konfliktu bylo i vyhnání Pir-
mina z jeho kláštera r. 727 a posléze také vyhnání Pirminova nástupce
Heddona. Opatství Reichenau, proslulé např, svou bohatou knihovnou
a školou, poskytující náboženské i světské vzdělání, mělo totiž mimo jiné
sloužit i jako opora franské karolínské moci. Další kláštery zakládal pak
Pirminus mimo Alamanii, v oblasti Schwarzwaldu a Rýnské Falce.
Pro misijní praxi sepsal příručku zvanou „Dicta Pirmini“ (Výroky Pirmi-
novy) neboli „De singulis libris canonicis scarapsus“ (Výtah z jednotlivých
kanonických knih). Kromě základního poučení o různých tématech Staré-
ho a Nového zákona a správném křesbanském jednání tu najdeme také zá-
kazy různých starších pohanských praktik. Protože však Pirminovo dílo
obsahuje hlavně plody jeho četby kázání Caesaria z Arelate (Arles) a Mar-
tina z Bracary (Braga), biskupů 6. století, z nichž první působil v jižní Gallii
a druhý v západní Hispánii, je těžko říci, zda a které z uváděných praktik
a pověr se v jeho době právě v dnešním jižním Německu skutečně vysky-
tovaly.
Za písemné svědectví o úspěšné, v podstatě dovršené christianizaci,
nebo v každém případě alespoň o důležitém postavení církve v zemi, je
možno považovat okolo doby založení uvedeného kláštera Reichenau vzni-
klý zákoník Lex Alamannorum, sepsaný na popud vévody Lantfrida, pra-
men, jemuž se znova věnujeme v závěrečné kapitole této knihy.
Zhruba do poloviny 7. stol. bylo součástí alamanského vévodství také
Alsasko, kde pospolu žili původní obyvatelé Gallie, Alamani i Frankové.
V zásadě christianizováno bylo do konce 7. stol., a to zásluhou biskupství
ve Štrasburku a klášterů, zakládaných na alsaském území, z nichž k nej-
starším patřily Maurmünster, Münster, Ebermünster či Wießenburg, pro-
slulý pak jako jedno z významných středisek vzdělanosti 9. stol.
V průběhu 10. stol. se z krajů Alamanie a Alsaska stalo vévodství šváb-
ské.
298
BOJOVNÍCI
OD ŘEKY NEDAO
Osudy Gepidů, Herulů, Rugiů a Skirů
Gepidové byli podle historika Jordana jednou z větví gótského etnika a za

kmeny Gótům blízce příbuzné jsou považováni i některými moderními
badateli. Jméno, kterým se odlišili od Gótů, uvedený raně středověký his-
torik odvozuje od toho, že jejich loc přistála prý cestou ze skandinávské
pravlasti na pobřeží tzv. Gothiscandzy (na jižních březích Baltu) jako
poslední. Slovo gepanta, v kterém spatřoval základ vlastně z hanlivé pře-
zdívky vzniklého jména Gepidů (a jež nepovažoval za netrefné, protože
Gepidové byli podle něho poněkud duševně i tělesně těžkopádnější), zna-
menalo, jak zjistil německý filolog Müllenhoff, snad skutečně širokou, těž-
kou, a proto pomalejší loc. Jordanův etymologický výklad však odmítá. An-
glosasové říkali Gepidům Gifdas nebo Gefdas, takže spíše než „pomalí“
byli snad nazýváni lidmi, obdařenými štěstím.
Jejich první historicky doložená sídla se nacházela u ústí řeky Visly.
Odsud před polovinou 3. stol. začali expandovat směrem na jihovýchod
a pod vedením krále Fastidy porazili Burgundy i některé další kmeny. Sil-
ná královská moc se u nich podobně jako u Gótů projevovala už od počát-
ků jejich putování. R. 248 společně s Góty, kmeny dáckých Karpů, sídlící-
mi na dolním Dunaji (především v údolích řek Seretu a Prutu), a s Vandaly
vpadli do římských provincií Moesie a Thrákie a brzy nato se usadili v Dá-
cii, která se v této době stávala pro Římany nadále v podstatě neudržitel-
ným územím barbarů. Okolo roku 248 zahájili podle Jordana válku i se svý-
mi gótskými příbuznými, vedenými králem Ostrogothou.
Toto chování Jordanes, který vždy straní Gótům, odsuzoval, ale událos-
ti, k nimž došlo později, někdy na přelomu 4. a 5. stol. n. l., již morálně ne-
hodnotil, třebaže jejich výsledky byly Jordanovým oblíbencům značně ne-
příznivé. Gepidové byli v té době už v područí Hunů a také nad Ostrogóty
se nadvláda těchto kočovníků pomalu, ale nezadržitelně šířila a upevňova-
la. Přesto však Východní Gótové, jimž panoval král Thorismund, ve vlast-
ní režii podnikli tažení proti Gepidům. Jordanes praví, že vítězné; koneč-
ným důsledkem tohoto nového boje mezi příbuznými kmeny byl ovšem
299
nakonec jen prospěch Hunů a utužení poddanství Ostrogótů, kterým Hu-
nové zhruba po 40 let nedovolili stavět si do čela vlastní krále.
Zato Gepidové (naposledy před upevněním hunského kmenového sva-
zu jmenovaní v korespondenci sv. Jeronýma mezi barbary, útočícími na
římské Podunají kolem r. 395) měli nejspíše po celou dobu své spolupráce
s Huny v čele domáci vládce, a to i za Attily, jenž si prý velmi vážil jejich
krále Ardaricha, zejména pro jeho věrnost a dobré rady, jež mu poskyto-
val. Gepidové patřili k nejsilnějším germánským kmenům, které hunská
říše ovládla, a významnou roli vedle rovněž silných Ostrogótů, vedených
v oné době už opět amalskými králi, sehráli v době Attilova tažení proti zá-
padořímské říši. V noci před „bitvou národů“ na Catalaunských polích se
střetli v krvavém boji s Franky, Aëtiovými spojenci, kteří se skrze Gepidy
museli probojovat, aby se vůbec na místo rozhodující bitvy mohli dostavit.
Podle Jordana zahynulo v tomto boji na 15 tisíc mužů. V hlavním konflik-
tu bojovali Gepidové na levém křídle Attilovy fronty.
V době, kdy ještě tvořili součást Attilovy říše, se Gepidové zřejmě také
seznámili s ariánským křes!anstvím. Naprosto jasnou zmínku o jejich ari-
ánství sice nacházíme až v díle Prokopia z Kaisareie, a to k roku 548/9, kdy
se ucházeli o přízeň císaře Iustiniana; Jordanes ovšem zprávu o jejich
christianizaci spojuje s informací o konverzi Ostrogótů. Stejně tak jako
k nim mělo i ke Gepidům křesbanství přijít z vizigótského prostředí, tedy
nejspíše v rámci misie, ke které – jak jsme se to již pokusili doložit v pojed-
nání o Východních Gótech – došlo poté, co se po roce 439 ostrogótští krá-
lovští bratří Valamir, Thiudimir a Vidimir vrátili z vizigótské jižní Gallie
a opět spojili s hlavní masou svého kmene. Jak rychlý byl pokrok ariánské
víry mezi Gepidy, bohužel nevíme. Ve 40. letech 5. stol. o nich Salvianus
z Massilie ještě hovoří jako o pohanech, kteří praktikují ritus inhumanissi-
mus, jímž označuje přinášení lidských obětí.
Éra největší slávy Gepidů spadá do 50. let 5. stol. a do desetiletí bezpro-
středně následujících. Po Attilově smrti využili nesvornosti jeho synů, kte-
ří se nechtěli podřizovat vrchní vládě nejstaršího z jeho dědiců Ellaka,
a v čele s králem Ardarichem, někdejším věrným spojencem Hunů z Cata-
launských polí, si společně s jinými germánskými poddanými Attilovy říše
vybojovali svobodu. Rozhodná bitva byla svedena na řece Nedao v Panno-
nii a znamenala konec evropského hunského panství.
Jordanův popis této bitvy nedovoluje rozlišit, kteří Germáni vystoupili
na straně Gepidů a kteří zůstali věrni Hunům. Uvádí, že zde z germán-
300
Přílba příslušníka vyšší gepidské sociální vrstvy
301
ských kmenů bojovali Ostrogóti, Svébové, Rugiové a Herulové. V tom, že
tři posledně jmenovaná etnika a s nimi také Skirové alespoň z většiny vál-
čili na straně vítězných Gepidů, se moderní historikové v podstatě shodu-
jí. Ohledně postoje Ostrogótů se však setkáme se čtyřmi různými názory:
Za prvé že v bitvě stáli na straně Gepidů (např. Ed. Meyer v r. 1935 v nej-
větší encyklopedii vědy o antickém starověku, citované v našem výběru
z literatury pod názvem „Paulys Realencyklopädie…“). Za druhé že se jí ja-
kožto celek neúčastnili vůbec, nebob v té době už byli na Hunech nezávislí
(např. S. Bocková, 1992, E. A. Thompson, 1996, nebo P. Heather, 2002),
eventuálně také z opatrnosti (B. Szazs 1994). Dále se objevuje mínění, že
mohli být rozděleni a válčit na obou stranách (připouští S. Bocková), při-
čemž je třeba počítat s tím, že jiný postoj vůči Hunům mohla zaujmout
hlavní masa Ostrogótů, vedená Valamirem, Thiudimirem a Vidimirem,
a opět jiný prokazatelně existující ostrogótské skupiny, které jim nepodlé-
haly. Za čtvrté pak, že Amalové, stojící v čele většiny Východních Gótů, za-
chovali věrnost Hunům a bojovali na straně poražených (H. Wolfram
1980). K Wolframově mínění se přikláním. Jordanes, historik, přející Gó-
tům, líčení bitvy velmi zatemnil a nijak nevyzvedl zásluhy Ostrogótů na
osvobození Germánů, podřízených hunské říši. Pokud by, jak myslí E. A.
Thompson, Gótové vlastně zahájili vzpouru, jež bitvou na řece Nedao, kde
už se neangažovali, vyvrcholila, Jordanes by jen těžko napsal, že proti Atti-
lovým synům jako prvý povstal Ardarich. Právě Ostrogóty také Attilovi
přeživší synové o něco později v jejich sídlech v Pannonii napadli quasi de-
sertores dominationis suae, velut fugacia mancipia requirentes (jako zběhy
z jejich područí, jakoby hledajíce své uprchlé otroky) – tedy snad jakožto
lid, který si spolu s ostatními svobodu nevybojoval, ale velikého oslabení
Hunů využil k tomu, aby je také opustil.
Zhruba mezi Tisou, Dunajem, Alutou a Karpatami, zejména východně
od střední Tisy a v Sedmihradsku, se pak prostíralo Gepidy osídlené
a ovládané území (tzv. gepidská říše), na němž se pravděpodobně nachá-
zel i proslulý dřevěný palác krále Attily. Už tradiční soupeření s Ostrogó-
ty, pravděpodobně ještě posílené tím, že Gepidům na řece Nedao neposky-
tli svou pomoc, pokračovalo i nadále – roku 469 proti nim na straně
uskupení germánských Svébů, Skirů a Rugiů Gepidové neúspěšně bojova-
li na řece Bolia v Pannonii. Toto spojenectví mohlo být výrazem někdejší
koalice, jež bojovala proti hunským dědicům Attilovy moci.
S Římany se Gepidové zpočátku snažili žít v přátelství a s východořím-
302
Gepidové
Langobardi
Visla
Odra
La
be
Tisa
Dun
aj
Dunaj
Sídla Gepidů a Langobardů (na základě pohřebišb) mezi lety 450 – 568
(upraveno podle publikace B. Krügera a kol., díl II)
ským císařem Markianem (450 – 457) uzavřeli spojeneckou smlouvu; poz-

ději se však násilím zmocnili pohraniční oblasti v okolí strategicky důleži-
tého města Sirmia (Sremska Mitrovica) v Pannonii II, které obsadili. Ve
válce, vedené v letech 502 – 504, byli o tuto podunajskou pevnost, otvírají-
cí cestu do illyrských oblastí východořímské říše, připraveni úspěšnějším
Theoderichem Velikým.
Po vypuknutí ostrogótsko-byzantské války v r. 535 sice nebezpečí, kte-
ré jim hrozilo od Theoderichova království, pominulo, ale relativní klid,
303
v době stěhování národů nesmírně vzácný, dlouho netrval. Záhy se objevi-
lo zase nové ohrožení v rozpínavosti Langobardů, kteří s Gepidy sousedili
na východě.
Napětí mezi Gepidy a Langobardy obratně využívala Byzanc. Nejprve
uzavřela spojeneckou smlouvu s Langobardy, a Gepidové proto pod vede-
ním krále Turisinda (Thorisina) hledali pomoc u bulharských Kutrigurů
a u slovanských kmenů, Iustinianus zase mezi bulharskými Utigury. Podle
Jordanovy Římské kroniky (Romana) a podle Prokopiova svědectví svedli
r. 552 Langobardi a Gepidové velkou bitvu, v níž obě strany utrpěly ne-
smírné ztráty. Zvítězili tu Langobardi, vedení králem Audoinem, kterým
ovšem už Byzanc, mající obavy z jejich zvětšující se moci, poskytla jenom
část slíbené pomoci a nakonec své spojence zaměnila docela: roku 566
společně s Gepidy Langobardy nového krále Alboina porazila.
Toto krátkodobé vítězství mělo ovšem nečekané a dalekosáhlé důsled-
ky. Alboin si totiž, jak jsme uvedli již v kapitole, věnované Langobardům,
našel nové spojence v Avarech, jimž se po porážce Gepidů krále Kunimun-
da r. 567, třebas ve srovnání s Langobardy na ní měli jen malou zásluhu,
uvolnily široké, k pastevectví i zemědělství vhodné prostory Pannonie. Za-
čalo vrcholné období avarské říše, trvající do 20. let 7. století, v němž si
podrobila i množství Slovanů. Byzanc odváděla Avarům vysoké roční po-
platky, např. v r. 570 přes tisíc liber zlata, ale bezpečí si za ně od prý nejvě-
rolomnějších ze všech kočovníků, jak je nazval historik Theofylaktos Si-
mokattés, stejně nevykoupila. Už za Sigiberta I. (561– 575) museli s Avary
bojovat i Frankové. Jedním z nejzávažnějších důsledků usídlení Avarů
v Pannonii bylo však nepochybně to, že se velmi brzy stali příliš obtížnými
sousedy i pro své spojence Langobardy. Úspěšné tažení Langobardů do
Itálie r. 568, kdy Byzanc byla zaneprázdněna boji v Persii a Hispánii, pak
jasně ukázalo, že tváří v tvář složitému, stále se pohybujícímu a přelévají-
címu světu velkého stěhování národů nedovede ani vyspělá byzantská di-
plomacie příští vývoj a důsledky svých kroků dobře odhadnout.
Snad bychom ještě mohli dodat, že to ovšem byla také diplomacie
vskutku málo skrupulózní. Např. před bojem mezi Langobardy a Gepidy
v r. 552 měla Byzanc uzavřenu platnou spojeneckou smlouvu s prvními, ale
i druhým klidně slíbila vojenskou pomoc, přičemž slib odpřisáhlo též dva-
náct konstantinopolských senátorů (obřad, který se nejspíše konal na přá-
ní germánské strany) – aby pak stejně Gepidům žádné své vojáky nepo-
skytla.
304
Labe
Od
ra
Dunaj
sa
Ti
Drá
va
Sáv
a
Západní hranice panství Avarů po událostech r. 567 (šikmé šrafování);

podle publikace B. Krügera a kol., díl II
Po porážce r. 567 přestali Gepidové být důležitým činitelem historie.

Někteří zůstali žít v původních sídlech pod avarskou nadvládou. Část toho-
to etnika, mající s sebou také královský poklad, se spojila s Byzantinci,
část sledovala Langobardy do Itálie, kde se společně s těmito nedávnými
nepřáteli usadila.
Herulové pocházeli ze Skandinávie a ze svých sídel byli podle histori-
ka Jordana okolo roku 250 n. l. vytlačeni Dány. Menší část z nich, tzv. zá-
padní Herulové, se do konfliktu s římskou říší poprvé dostala r. 287, když
305
z moře zaútočili na Gallii. Byli tehdy, jak píše Claudius Mamertinus, Dio-
cletianovým kolegou císařem Maximianem poraženi. Zajatce z tohoto kon-
fliktu Římané usadili v Porýní a užívali pak jejich vojenských služeb. Ko-
nec protiřímské aktivity západních Herulů to však neznamenalo, plenili
pobřeží Gallie a Hispánie ještě i v 5. stol. Na počátku 6. stol. pak zmínky
o této části etnika mizejí.
Rozhodující většina Herulů se odstěhovala mnohem dále na jihovýchod,
až do oblastí u Azovského moře, kde žili jako východní sousedé Gótů a řím-
skou říši znepokojovali už od r. 267, kdy na lodích zaútočili na Řecko. V prv-
ní polovině 4. století se východní Herulové stali součástí říše ostrogótského
Ermanaricha a spolu s mnohými dalšími kmeny, které ji tvořily, také pozdě-
ji podlehli Hunům. R. 451 bojovali na hunské straně proti Římanům na Cata-
launských polích. Disponovali prý velmi rychlými lehkooděnými bojovníky
a využili jich podle Jordanova svědectví také za bitvy na řece Nedao.
Jako vojáci v římských službách se Herulové od 3. a hlavně 4. stol. na-
cházeli na západě i na východě impéria. V Itálii sloužili v pomocných sbo-
rech elitních palatinských jednotek a roku 476 byli mezi těmi germánský-
mi žoldnéři, kteří svému právě provolanému králi Odoakerovi umožnili
sesadit císaře Romula Augustula. Měli zde nejspíše početní převahu, pro-
tože pozemky, jež Odoaker pro svoje bojovníky získal, byly nazvány sortes
Herulorum. Po vítězství Theodericha Velikého nad Odoakerem r. 493 tvo-
řili italští Herulové součást jeho království. O hojném využití a činnosti
těchto Germánů ve východořímské armádě píše zejména historik doby
Iustiniana I. Prokopios z Kaisareie.
Jádro Herulů po bitvě na řece Nedao dočasně sídlilo na jižní Moravě (lze
jim snad připsat proslulé bohaté hroby v Cezavách u Blučiny a na Žuráni
u Slavkova), na jihozápadním Slovensku a pravděpodobně také v části se-
verního Rakouska i v přilehlých oblastech Macarska. Eugippius a pavijský
biskup Ennodius v každém případě podávají pro dobu od 80. let 5. stol. svě-
dectví o jejich kořistnických taženích po norických a pannonských krajích
římské říše. Eugippiův životopis sv. Severina se zmiňuje o náhlém přepade-
ní a zpustošení Ioviaka, ležícího mezi dnešními městy Pasovem a Lorchem.
Zprávu o tom, že místního presbytera Maximiana Herulové pověsili na ši-
benici, by snad bylo možno považovat za svědectví o tom, že v osobě toho-
to kněze přinesli svým bohům lidskou oběb. To, že lidské oběti k usmiřová-
ní bohů konali, o nich totiž pro sklonek 5. stol. zaznamenává také Ennodius
a v 6. stol. to (jako minulost) vzpomíná Prokopios.
306
Na nejmenovaného vládce Herulů, jímž však mohl být Langobardy poz-
ději poražený Rodulf, se obrací jeden z dochovaných dopisů quaestora
krále Theodericha Velikého Cassiodora Senatora z r. 506/7, jímž byli He-
rulové vybídnuti, aby se společně s dalšími germánskými etniky snažili za-
bránit válce mezi Vizigóty a Franky, což svědčí o jejich důležitosti v mezi-
národní politice počátku 6. stol. Jejich krále učinil Theoderich Veliký svým
adoptivním synem, což ovšem – poněvadž adopce proběhla takzvaně per
arma (předáním zbraní) – nemělo nic společného s nástupnictvím v rodě
ostrogótských Amalů.
Sousedy Langobardy se Herulům nejprve podařilo porazit a na čas je při-
nutit, aby jim odváděli daně. Vítězové z bitvy na řece Nedao, Gepidové, nao-
pak ale zase značně tísnili je a ani převaha Herulů nad Langobardy se neuká-
zala být trvalá. Snad r. 512 byl král Rodulf v boji s nimi poražen a padl. Větší
část Herulů pak požádala východořímského císaře Anastasia (491– 518)
o přidělení sídel na území impéria a ačkoli nebyli odmítnuti a mohli se usa-
dit na území Pannonie II, chovali se zde tak, že proti nim východořímské voj-
sko muselo vytáhnout. Někteří byli pobiti, jiní vstoupili do služeb vítězů, na
jejichž území potom dále žili i v době císařů Iustina a Iustiniana I. (518 – 565),
usazeni nejprve v provincii Dacia ripensis, později v okolí Singiduna (dneš-
ního Bělehradu) v provincii Moesia I. Jiná část Herulů se po r. 512 usídlila
v říši Gepidů, další odešli do Itálie, kde spolu s někdejšími Heruly Odoake-
rovými žili ve státě Theodericha Velikého, a někteří se vydali na cestu zpát-
ky do svých původních skandinávských sídel, do míst, kde podle Prokopio-
va svědectví po část roku panovala polární noc. Cestou procházeli sídlišti
Slovanů (také na našem území), dále pak Varnů a Dánů.
Prokopios píše i o tom, jakými způsoby se Heruly, žijící na území ovlá-
daném Konstantinopolí, císař Iustinianus snažil blíže připoutat k zájmům
impéria. Když zabili svého krále Ocha, pokusil se jim nového dosadit po-
dle vlastní vůle, ale Herulové jej nepřijali. Magické královské vlastnosti se
totiž u nich dědily asi jen v původním panovnickém rodě, jenž s nimi vyšel
už ze severu. Jinak se ale prý jejich králové vůbec ničím neodlišovali od os-
tatních a kdokoli z Herulů s nimi mohl hodovat jako s lidmi sobě rovnými.
Tím Prokopios ukazuje, že královská moc měla u těchto Germánů zřetel-
ně patriarchální charakter, odpovídající vývojové etapě ne příliš ještě naru-
šených rodově kmenových vztahů.
Další snahou římské vlády bylo Heruly přimět k tomu, aby přijali křes-
!anství. Roku 528 požádal podle byzantského kronikáře Jóanna Malala
307
v Konstantinopoli o udělení svátosti katolického křtu herulský předák Gre-
tes spolu s dvanácti příslušníky své družiny. Podle Prokopia císař pak do-
sáhl toho, že je následovali i ostatní Herulové v římských službách. Jedi-
ným křesbanským vyznáním však u nich katolická víra přesto nebyla,
nebob v souvislosti s válkou císaře Iustiniana proti Vandalům jsou – a to
Prokopiem samým – mezi ariány z východořímského vojska uváděni též
tito Germáni. Ariánství k nim mohlo proniknout buc působením moesij-
ských Malých Gótů, dědiců Vulfily, nebo v čase, kdy se o jejich spojenec-
tví zajímali Ostrogóti.
U Prokopia najdeme také popis velice zvláštní a jinde nezachycené zvy-
klosti Herulů, opět prý v jeho době již nepraktikované. Když někdo z jejich
středu zestárl nebo onemocněl, poprosil prý své příbuzné, aby mu pomohli
zemřít. Ti vystavěli hranici a posadili ho na vrchol, kam za ním potom vystou-
pil jiný Herul, který se ke kandidátu smrti nenacházel v příbuzenských vzta-
zích, a probodl jej dýkou. Příbuzní poté hranici zapálili. (Podobným, ale kro-
mě Jordana pro Huny rovněž jinak prameny nedoloženým způsobem chtěl
vlastně po prohře na Catalaunských polích zahynout také Attila.) Manželky
Herulů měly povinnost na hrobě svého manžela ukončit život oprátkou.
V případě žen se jednalo o zvyklost, doloženou i jinde, např. u asijských
Siung-nu – životní družka musela svého chotě následovat na onen svět,
aby zde spolu dále žili. Co se pak týče usmrcování starých a nemocných
lidí – přičemž šlo asi jen o muže – může být vysvětlení nejspíše v tom, že
šlo o zvyk, související se starogermánskou vírou v bojovnickou Valhallu.
Pokud někomu z mužů nebylo dopřáno zemřít na ránu v bitvě, dal si ji za-
sadit v míru od příslušníků vlastního kmene, kteří ho takto uchránili od po-
tupné smrti v posteli.
Na východořímském území si však Herulové zvykali na podstatně jiný
způsob života. Ačkoli stále ještě velmi rádi bojovali a doba tříletého míru
se jim podle Prokopia zdála už příliš dlouhá, naučili se tady toužit po peně-
zích a tím jistě také po rozkoších života, které si za ně bylo možno koupit.
Jejich historie je typickou ukázkou pestrých a nejednotných osudů urči-
tého etnika v neklidné době stěhování národů.
Mezi Germány, kteří bojovali na řece Nedao, a to s vysokou pravděpodob-

ností na straně Gepidů, byli i Rugiové, jejichž nejstarší známá sídla se na-
cházela v Pobaltí, u dolní Odry. (Má podle nich název též ostrov Rujana,
německy Rügen.)
308
Po rozpadu Attilovy říše se jedna skupina Rugiů usadila ve službách
římského impéria v jihovýchodní Thrákii, jiná, větší a historicky význam-
nější, v dnešním Dolním Rakousku severně od Dunaje (snad s přesahy do
moravské oblasti), v tehdejší římské provincii Noricum ripense, nejprve
rovněž v postavení římských vojenských spojenců.
V norických sídlech, na území, jemuž se podle nich říkalo Rugiland, se
zprvu báli především Ostrogótů, obývajících tehdy Pannonii, jejichž moc
zasahovala ovšem i do Norica mediterranea, a král Rugiů Flaccitheus (asi
453 – 482), ariánský křesban, prý se s těmito svými obavami svěřil biskupu
z Mautern sv. Severinovi. Ten podle Eugippiova díla „Život sv. Severina“
jednak předpověděl brzký dobrovolný odchod Ostrogótů z pannonského
území (došlo k němu r. 472), jednak využil vhodného okamžiku k napome-
nutí barbarského krále: NestyR se v míru žít i se slabšími a nikdy příliš nedů-
věřuj ve vlastní síly. „Proklet buR muž,“ praví Písmo, „který doufá v člověka,
opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.“ Nuže, uč se varovat
léček, ne je klást. Potom se na svém loži v míru dočkáš smrti.
Je jistě otázka, zda si germánský vládce doby stěhování národů právě ta-
kovou pokojnou smrt přál, ale v neklidném římském pohraničí byli Rugio-
Vykopávky kostela v klášteře sv. Severina ve Favianis (Mautern, Rakousko)
309
vé skutečně vystaveni mnohému nebezpečí a museli bojovat s Góty, Heru-
ly, Alamany i Durynky. Barbaři, napadající toto území, zajímali nejenom
římské provinciály, ale i početné Rugie.
Domácího obyvatelstva horního Podunají, jež dosud před hrůzami vel-
kého stěhování národů neprchlo dále do vnitrozemi, se Rugiové – mající
sice s římskou vládou spojeneckou smlouvu, ale chovající se podobně jako
množství jiných problematických barbarských spojenců této doby – po-
koušeli využít ve svůj hospodářský prospěch. Někteří z provinciálů se stá-
vali otroky – Eugippiův životopis sv. Severina hovoří o Římanech, kteří byli
na příkaz manželky Flaccitheova syna Felethea neboli Feby (Fevy) od-
vlečeni za Dunaj a určeni ke službě v otroctví. Tato vznešená žena jménem
Giso je líčena jako krutá a nespravedlivá; dokonce se prý některé katolíky
z řad římského obyvatelstva pokoušela křtít druhým, ariánským křtem.
Tato zmínka je však, pokud se týká pronásledování pravověrných křesba-
nů Rugii, jediná. Zajatci Rugiů z řad velmi špatně chráněných Noričanů
byli též leckdy osvobozováni za výkupné, což byl, jak se zdá, v oné době
častější způsob jejich hospodářského využívání než začlenění ukořistě-
ných mužů a žen do různých výrobních činností jakožto otroků. Dále Rugi-
ové za ochranu provinciálů (před sebou, ale i před jinými barbary), posky-
tovanou jim namísto římských posádek, které již z dunajského pohraničí
odešly anebo právě v této době odcházely, protože římský stát se víc ne-
staral o jejich zásobování a vyplácení žoldu, vybírali poplatky, a když se na
popud sv. Severina provinciálové ze sídlišb nájezdy různých barbarů nejví-
ce ohrožených stáhli do Lauriaka, dnešního Lorchu, chtěli je všechny pře-
sídlit právě do měst, která jim byla poplatná. Biskup z Mautern tehdy krá-
le Felethea přemluvil, aby přesídlení Římanů svěřil jeho péči a nikoli
svému vojsku, čímž jistě zabránil mnohému násilí.
Zavádění těchto poplatků, jakési zárodečné daňové povinnosti, jež vlast-
ně měla vydržovat nové vojsko oblasti, vytvářelo mezi Rugii a domácím
obyvatelstvem Norika ripense kvalitativně nový vztah, odlišný od vztahu
pouhých nájezdníků a napadaného obyvatelstva.
Osud provinciálů v severonorických oblastech římské říše byl ovšem
v této době i tak velmi neradostný. Prchali z města do města, tam, kde se
ještě barbarům alespoň na čas mohli bránit – z Quintanis (Künzigu) do Ba-
tavis (Pasova) a odtud zase do Lauriaka – zápolili s chudobou, kterou se
církevní činitelé snažili zmírnit sbírkami a rozdílením potravin i šatstva. Je
pravda, že díky zájmu Germánů o římské zboží a jistě i díky vzájemné ob-
310
Část pozdně antického opevnění města Favianis
chodní výměně mezi barbary se v severním Noriku konaly trhy, jež byly
bohatě navštěvovány. To ale byla skutečně jediná výhoda, již římské po-
hraničí tehdy svým obyvatelům přinášelo.
Město Favianis (Mautern), kde stál klášter sv. Severina, se ještě za svět-
cova života, údajně se souhlasem krále Feby, dostalo pod moc jeho bratra
Ferderucha. Severinus se i na něho pokoušel působit, aby žil v míru
s obyvateli města a s mnichy jeho kláštera. Ihned po jeho smrti (zemřel
r. 482) však Ferderuch klášter důkladně vyloupil, ačkoli se v něm jistě žád-
né skutečně veliké poklady nenacházely. Mešní kalich byl např. jen ze stří-
bra. Barbaři však nepohrdli ani oděvy, které tu byly věřícími shromáždě-
ny pro chudé; nechali prý stát pouze holé stěny. Nepochybně to svědčí
o tom, že chudoba v době stěhování národů nepostihovala jen provinciální
obyvatelstvo bývalé římské říše, ale mnohdy i barbary, kterým chyběla
dlouhodobější údobí usedlosti na jediném místě. A ideálem většiny z nich
asi ani nebyla.
Feletheus a Giso např. drželi u sebe i proti jejich vůli a pod stráží bar-
barské zlatníky (pravděpodobně putující dovedné řemeslníky), aby jim
311
zhotovovali královské klenoty. Epizoda o vzpouře těchto zlatníků, tradova-
ná Eugippiem, silně připomíná prvky mnohem později ovšem písemně
zpracované pověsti o kováři Völundovi ve staroseverské Starší Eddě.
Krátce po vyloupení Severinova kláštera byl Ferderuch zabit Feletheo-
vým synem Frederikem, snad proto, že u Rugiů nebylo tehdy ještě ustá-
leno nástupnictví po přímé linii (z otce na syna), ale následníkem se po Fe-
letheově smrti mohl stát i jeho bratr.
Východořímský císař Zénón, snažící se o likvidaci prvního germánské-
ho království v Itálii, Odoakerova, se ještě před zorganizováním vojenské
výpravy, jíž pověřil ostrogótského Theodericha, pokusil proti Odoakerovi
využít Rugiů krále Felethea. Odoaker však jejich akci předešel, r. 487 je
porazil, Felethea i s královnou Giso zajal a posléze usmrtil. Královu synu
Frederikovi se z boje podařilo uprchnout a brzy se na území Rugiů vrátil.
Odoaker proti němu tedy r. 488 vyslal svého bratra Onoulfa (Hunvulfa),
který rugijskou moc v Noriku definitivně zničil. Těžce zkoušené římské
obyvatele Norika ripense dal Odoaker přestěhovat na území svého králov-
ství. Vystěhovalci s sebou přenesli i kosti biskupa Severina, který zemřel
r. 482. Byly uloženy v klášteře Lucullaneum u Neapole.
Rugijský král Frederik, jemuž se r. 488 opět poštěstilo utéci, se i se svý-
mi lidmi ve městě Novae (dnešní Svišbov na dolním Dunaji) spojil s mla-
dým Theoderichem, králem Ostrogótů a významným velitelem foederátů
východořímského impéria. Rugiové se zúčastnili jeho tažení proti Odoake-
rovi do Itálie, a i když v čase dobývání této země porušili svou věrnost vůči
němu, žili pak ve zdejším ostrogótském království i nadále.
Odoaker, s nímž se Rugiové setkali na dolnorakouské i na italské půdě,
je některými prameny označován za Germána, pocházejícího právě z jejich
kmene, jinými ovšem zase za Skira nebo Góta, eventuálně Durynka či krá-
le tzv. Turcilingů. (Pojem Turcilingové se objevuje od 5. stol. a označuje
východogermánský kmen, vždy jmenovaný společně s Rugii, Skiry anebo
Heruly. Turcilingové se stejně tak jako tyto kmeny měli stát poddanými
Attilovy říše a Jordanes je jmenuje mezi barbarskými žoldnéři, kteří
r. 476 svrhli Romula Augustula. Kolem r. 500 byli podle L. Schmidta pora-
ženi Heruly.) Eugippiův Život sv. Severina se o Odoakerově etnicitě ne-
zmiňuje, uvádí o něm pouze to, že mu biskup z Mautern dokázal předpo-
vědět jeho slavnou éru, i to, kdy nastane její nešbastný konec.
Rugijští vládcové vyznávali ariánské náboženství, byli ovšem až na pří-
pad královny Giso, která projevila větší konfesijní horlivost, ke katolíkům
312
na svém území tolerantní. Oni i jejich lid dokázali žít z ozbrojených loupe-
ží a kořisti, ale svůj poměr k původnímu římskému obyvatelstvu se snažili
upravit tak, aby se mohli živit z jeho dávek a poskytovat mu za ně svou vo-
jenskou sílu. Tímto vztahem vznikaly alespoň základy nového celku, jenž
se však za dobu příliš krátkého vzájemného ovlivňování společnosti Rugiů
a provinciálů v Noriku ripense útvarem podobným státům, jaké vybudova-
li např. Vizigóti, Ostrogóti, Burgundi, ba ani tomu, který vytvořili Vandalo-
vé, nestal. Úspěšnějšímu vývoji bránila mj. poloha rugijského království,
rozprostírajícího se v pásmu ustavičných vpádů a přesunů barbarských et-
nik. Nejasná je též otázka, zda a v jaké míře Rugiové v Noriku sami obdě-
lávali půdu a jak mnoho se raději nechávali původním obyvatelstvem pros-
tě živit.
Za doby ostrogótsko-byzantské války byl jeden z Rugiů, Erarich, na
krátkou dobu vládcem celého ostrogótského království, a jeho případ uka-
zuje, že Rugiové, anebo alespoň jejich vedoucí vrstva, si mezi barbary v Itá-
lii museli udržet solidní postavení.
V paměti věků však například pýcha rugijské královny Giso zanechala
daleko méně stop než skromnost a pokora muže, jemuž se občas pokouše-
la vzdorovat: biskupa Severina, jenž se stal patronem Rakouska a patří
mezi ty velké představitele církve, kteří se snažili zmírnit utrpení svých
současníků z doby zániku antiky a vznikání středověku, překonat agónii
jedné pomalu odcházející epochy. Mezi ty, v jejichž řadách nechyběli ani
velmi proslulí církevní činitelé jako Benedikt z Nursie, jenž r. 529 založil
slavný klášter na hoře Monte Cassino, který kromě svých základních, tj.
náboženských úkolů plnil i úlohy obranné a hospodářské, anebo papež
Řehoř Veliký (590 – 604), mimo jiné dobře známý svou obětavou péči
o chudé.
Skirové, k nimž, jak bylo právě uvedeno, je některými prameny, ale i mo-
derními autory řazen první barbary vnucený zástupce východořímského
císaře pro římský Západ, Odoaker, patřili ke Germánům, kteří své stě-
hování z původních sídel ve východním Pobaltí zahájili už velmi brzy
a v průběhu 3. stol. př. n. l. přišli do oblasti Černomoří. Svědčí o tom vel-
mi zajímavý dokument, pséfisma (tj. usnesení občanského sněmu) obyva-
tel řeckého města Olbie, ležícího v ústí řeky Bugu. Po přistěhování Gótů
do Černomoří a dolního Podunají se společně s Gepidy stali severními sou-
sedy západní gótské větve.
313
Tak jako řada jiných Germánů po průniku Hunů do Evropy i Skirové
těmto kočovníkům podlehli. Kdy přesně se tak stalo, nevíme; r. 381
s Huny a Karpodáky vpadali na římská území za Dunajem, v r. 405 se s bar-
bary, podřizujícími se velení náčelníka Radagaisa, který je badateli považo-
ván za Ostrogóta, podíleli na tažení do Itálie. Po porážce Radagaisových
vojsk byli pak zajatci z kmene Skirů usazeni v maloasijské provincii Bithý-
nii. O několik let později Skirové opět společně s Huny vpadli do Thrákie.
Spolu s ostatními poddanými hunské říše válčili Skirové po boku Attily
v bitvě národů na Catalaunských polích. Po r. 455, kdy asi z většiny bojo-
vali na straně Gepidů, sídlili pak zhruba mezi Malými Karpatami a Váhem.
Podle Jordana byli nejprve spojenci Ostrogótů, ale v 60. letech se dali zlá-
kat Svéby krále Hunimunda, aby jim pomohli v boji proti nim. Ostrogóti je
tehdy údajně téměř vyhubili.
O jejich vztahu ke křes!anství nelze bohužel říci nic určitějšího, jen pa-
pež Gelasius I. ve svých dopisech a kronika doby Theoderichovy, zvaná
Excerpta Valesiana, dosvědčují ariánství barbara Odoakera. Za Skira jej
pokládá např. byzantský autor Jan z Antiochie. Skirského původu mohl
však být pouze po matce, jeho otcem totiž nejenom podle Jana z Antiochie,
ale i podle pramene Excerpta Valesiana (části vzniklé mezi lety 518 – 526)
měl být jeden z velmožů Attilova dvora, slavný válečník Edekón, kterého
sice Jan počátkem 7. stol. považoval za Skira, ale na základě výpovědi v zá-
ležitostech Attilovy říše velmi spolehlivého historika Priska můžeme sou-
dit, že to byl spíše Hun, jenž se po zániku hunské říše pravděpodobně ke
Skirům přidal. (S identifikací Edekóna jako Odoakerova otce nesouhlasí
např. hunolog O. Maenchen-Helfen.) V případě, že by Odoaker byl arián-
ským křesbanem po své skirské matce, přijali by alespoň výše společensky
postavení Skirové toto vyznání zřejmě také ještě nejspíše v době, kdy
náleželi k hunské říši.
V Itálii, kde je jeho přítomnost poprvé dosvědčena k r. 471/2, se Odoa-
ker stal příslušníkem užší císařské gardy a od známého r. 476 byl králem
zdejších barbarských žoldnéřů a faktickým vládcem původního obyvatel-
stva Itálie. Založil krátce trvající, etnicky pestré a svérázné barbarské krá-
lovství, jež někteří badatelé počítají k tzv. barbarským germánským stá-
tům, řada jich ale toto zařazení odmítá; království, které našlo svůj konec,
ale i jisté pokračování ve státě vítěze Theodericha Velikého, jenž Odoake-
ra 15. března r. 493 zavraždil, a to pod záminkou msty za smrt rugijského
královského páru, Felethea a ctižádostivé královny Giso.
314
Odoakerovo království
n a
Vero
Milán
a
Ravenn
Řím
ol
Neap
Messina
e
Sicíli
Počátky Odoakerova království souvisejí s tím, že barbarští vojáci,

sloužící v Itálii, chtěli být usazeni na italské půdě, ale římský patricius Ores-
tes, panující za svého nezletilého syna, císaře Romula Augustula, odmítl je-
jich požadavky splnit. Vzbouřili se tedy a 23. srpna r. 476 svým králem pro-
volali Odoakera, důstojníka, jenž slíbil jejich požadavky prosadit. Ten ihned
v jejich čele vytáhl proti Orestovi a 28. srpna jej porazil. Poté, co v září 476
zahynul i Orestův bratr Paulus, sesadil Odoaker nezletilého císaře Romula
z trůnu. Nijak mu ovšem neublížil, naopak, postaral se o jeho velkorysé fi-
nanční zabezpečení. V zájmu dobrých vztahů s Konstantinopolí bylo velmi
důležité, že odznaky císařské moci odeslal východořímskému císaři Zénó-
novi, čímž dal naprosto jasně najevo, že nehodlá být uzurpátorem.
Zénón, jenž proti němu v těchto chvílích nemohl účinně zasáhnout, sta-
tus quo v Itálii uznal a schválil jej tím, že Odoakera jmenoval patriciem,
tedy svým zástupcem pro římský Západ, jak o to žádala barbarem do
Konstantinopole vyslaná delegace římského senátu.
Současníci této události vpodstatě nepostřehli, že se v dějinách římské-
ho státu něco radikálně mění. Italské státní úřady nebo kurie v italských
městech fungovaly dál, vážnost římského senátu za Odoakera dokonce
vzrostla. Rozdělení půdy mezi původní obyvatelstvo a barbarské žoldnéře
315
mělo svůj předobraz v usídlení Vizigótů v jižní Gallii, Burgundů v údolí
Rhôny nebo Alanů na Loiře. Sesazením Romula Augustula neučinil barbar-
ský král nic jiného, než kupř. magister utriusque militiae a patricius Rici-
mer (456/7– 472), jemuž v německy psané historické literatuře výstižně ří-
kají Kaisermacher, v anglické Kingmaker, nebob sesazoval a dosazoval
císaře. Nespravoval stát pod jiným titulem než tento Ricimer, Orestes nebo
Aëtius a uznal svrchovanost konstantinopolských císařů. Nově směl ov-
šem se svolením Zénóna (asi od r. 480) jmenovat pro Západ jednoho kon-
sula a v jeho rukou byly ponechány italské císařské statky.
Odoakerova samostatná politika vůči okolním barbarským státům měla
dvě stránky. Ta první neodporovala římským zájmům a dosavadní tradici
římské politiky (Geiserich mu za roční poplatky odstoupil větší část Sicí-
lie, došlo k novému potvrzení územních zisků Vizigótů v Gallii, s nimiž při
jejich tehdejší moci bylo rozumné žít v míru) a neodporovala opět ani tra-
dici, spojené s velkými magistri militum. Druhá stránka souvisela pak
s jeho obranou proti barbarům, kterých se východořímský císař Zénón
posléze snažil využit, aby zlikvidoval jeho království (boje s Rugii a s Theo-
derichem Velikým). Teprve za již probíhající války s Theoderichem se běž-
ným zvyklostem dosavadních římských magistrů militum a patriciů zpro-
nevěřil také tím, že svého syna Thelu jmenoval caesarem, na což ve svém
postavení legální právo neměl.
Theoderich, který jej porazil, budoval svůj stát na zcela podobných zá-
kladech jako Odoaker, rozdělení půdy, jež jsme při popisu usazení Vizigó-
tů v jižní Gallii označili za historický počátek a nutnou ekonomickou bázi
barbarských států, bylo Odoakerem provedeno jako hlavní úkol, pro který
byl zvolen králem, existovala mezinárodní politika jeho království. Oproti
jiným barbarským státům měl ale ten Odoakerův mnohem méně početnou
barbarskou základnu, jeho království se nemohlo opírat o žádné pevné
kmenové jádro s celou jeho fungující sociální strukturou. Proto také bylo
jeho přizpůsobení starším římským poměrům velmi silné.
Odoakerovo království vykazuje vzhledem k jiným barbarským státům
podobnosti i odlišnosti a kdyby jeho vývoj nebyl násilně přerušen, byl by –
hlavně proto, že tu vedle římské v podstatě nestála ucelená sociální struk-
tura germánského kmene – historicky velmi zajímavý. Trval však pouhých
sedmnáct let, a z toho víc než čtyři roky probíhal konflikt s východořím-
skou říší, zastoupenou Theoderichem Velikým.
316
Rok 476 se velmi často objevuje jako významný periodizační mezník svě-
tové historie, jako datum takzvaného zániku říše západořímské. Nějaký
převratný průlom do běhu tehdejších událostí, jak jsme se alespoň částeč-
ně snažili ukázat, však neznamenal a současníci si jej také v tomto smyslu
příliš neuvědomovali. V pramenech se jasné hodnocení tohoto roku jako
konce jedné epochy odrazilo jen vzácně. Nepočítáme-li též v této souvislos-
ti uváděnou pasáž z 20. kapitoly pramene Vita sancti Severini, která dle
mého soudu není zcela přesvědčivá, najdeme – probíráme-li dochovaná
historická díla od uvedeného data do konce 6. stol. – ocenění událostí
r. 476 jako důležitého historického zlomu ve třech z nich: u Marcellina Co-
mita, Jordana a Evagria. Jde o myšlenku, že s císařem Octavianem, který
jako první získal císařské jméno Augustus, římské císařství započalo, za-
tímco s Romulem, přezdívaným Augustulus, na Západě zahynulo, a o polo-
žení paralely mezi Romula, bájného zakladatele Říma, a sesazeného Romu-
la Augustula. Původ takovéhoto hodnocení je hledán buc v nedochovaném
díle Symmacha mladšího (zemřel r. 524/5) Historia Romana nebo v rov-
něž ztracené práci historika Eustathia (zemřel r. 504).
Zénón, vládnoucí v letech 474 – 491 východořímské říši, Romula za své-
ho západořímského kolegu nikdy neuznal, takže Odoaker z jeho hlediska
svrhl vlastně jen uzurpátora, a od r. 480, kdy zemřel Konstantinopolí uzná-
vaný, Orestem r. 475 sesazený, ale v Dalmatii žijící a vládnoucí Iulius Ne-
pos, se Zénón považoval za jediného vládce římského Východu i Západu.
Současníci měli nepochybně dojem, že obě části impéria opět splynuly v je-
den celek, ovládaný jen jedním císařem, tak jako tomu naposledy bylo
v době Theodosia Velikého.
Odoaker i Theoderich Veliký se přitom rádi pokládali za zástupce
konstantinopolských císařů pro římský Západ a představitele i zde nadále
trvajícího římského státu, třebaže přitom střežili svou co největší samostat-
nost. Ostatně r. 800 bylo římské císařství na Západě obnoveno Karlem
Velikým. To už však samozřejmě neexistovala původní antická, ale zcela
odlišná středověká římská říše. Pokud budeme hledat periodizační mez-
ník dějin v zániku západní části římského impéria, a to především podle to-
ho, zda na Západě vládl či nevládl samostatný císař, k metodologicky
správnému závěru se asi nedopracujeme.
Budeme-li se místo toho ptát na nepochybně důležitější konec antiky
a počátek středověku, nevybereme si ovšem problém snazší, ba spíše na-
opak. Změny, jež antiku přetvořily ve středověk, byly povlovné, dlouhotr-
317
vající a velice pestré. Zahrnovaly sféru náboženství (vítězství křesbanské
víry a církve), oblast hospodářskou a společenskou (srovnejme evoluci ko-
lonátu, vznik patrocinia anebo vývoj jiných typů závislostí svobodného na
svobodném, vytvářejících skupiny polosvobodných, připomeňme cesty,
vedoucí k polosvobodě původních otroků, anebo utváření šlechty jako sta-
vu v mladých barbarských královstvích), patřil k nim úpadek měst a zven-
kovštění života, snížení obecné vzdělanosti i různé zvraty v hodnotové
orientaci lidí.
Mezi antickou a feudální společností existovalo několik staletí trvající
přechodné období. Už od jeho počátku, který je kladen do 3. stol. n. l., za-
čali být ti, které Římané označovali jako barbary, důležitým fenoménem
dějin, jejichž sebevědomými tvůrci se poté stávali víc a víc.
318
CHRISTIANIZACE GERMÁNŮ
OD BAVORSKA NA JIHU
AŽ PO ISLAND A GRÓNSKO
Na formování bavorského etnika mají svůj významný podíl nejspíše také

Markomani, o nichž jsme se zde doposud nezmínili, Germáni, které po
r. 9 př. n. l. odvedl jejich náčelník Marobud (Marbod) z oblasti Pomohaní
do Čech a již pod jeho vedením společně se svými moravskoslovenskými
sousedy Kvády tvořili silný a Římanům nebezpečný kmenový svaz. Název
po nich mají i tzv. markomanské války (166 –180 n. l.), v nichž v době císa-
ře Marka Aurelia proti Římanům bojovali ovšem nejenom Markomani
a Kvádové, ale i Hermundurové, Vandalové, Langobardi a negermánští
Jazygové. Tyto události jsou dostatečně známy i z literatury o prehistorii
našeho území.
Po vpádu Hunů do Evropy se sídla Markomanů stala součástí oblasti,
stržené podle historika Ammiana Marcellina do velkých zmatků. Část
Markomanů se asi nacházela mezi národy, které v důsledku náhle změ-
něné situace v r. 395 útočily na římské impérium. Nejsou tu sice výslovně
jmenováni, ale Paulinův životopis milánského biskupa sv. Ambrože tvrdí,
že r. 396 s nimi západořímský vojevůdce Stilicho s Ambrožovou pomocí
uzavřel mírovou a spojeneckou smlouvu. Z téhož životopisu získáváme
pak také první a vlastně jedinou zprávu, týkající se snah o christianizaci
Markomanů. Jistá markomanská královna Fritigil působením katolického
Římana z Itálie, který ji náhodně navštívil, uvěřila v Krista a Ambrože,
o němž jí vyprávěl, poprosila o písemné poučení ohledně katolické víry,
jež obdržela prostřednictvím dopisu, napsaného na způsob katechismu.
Byla v něm rovněž požádána, aby svého manžela přiměla k dodržování
míru s Římany. Poradila mu prý, aby se i se svým lidem Římanům poddal.
Se sv. Ambrožem se údajně chtěla setkat též osobně, ale do Milána dora-
zila až po jeho smrti (zemřel r. 397). Konečný výsledek tohoto christiani-
začního pokusu, o němž se kromě Paulina žádný pramen už nezmiňuje,
neznáme, a ani Ambrožův v životopise vzpomínaný dopis se bohužel ne-
dochoval.
319
Germánské zajatkyně
z doby markomanských
válek (reliéf na vítězném
sloupu Marka Aurelia)
Podle A. Mócsyho byl lid královny Fritigil totožný se skupinou Markoma-

nů, kteří byli Stilichonem jako římští spojenci usazeni v Pannonii I a jejichž
krále Notitia dignitatum uvádí pod titulem tribunus gentis Marcomannorum.
V římských službách se v Notitii dignitatum Markomani dále objevují
v Itálii a v Africe. K r. 451 uvádí historik 8. stol. Paulus Diaconus příslušní-
ky tohoto kmene jako bojovníky Attilovy strany v bitvě na Catalaunských
polích; přítomnost části Markomanů v tomto konfliktu nelze vyloučit, Pau-
lův výčet etnik, účastnících se „bitvy národů“ mezi Západořímany a hun-
skou říší, není však považován za zcela spolehlivý. Jordanes o Markoma-
nech kolem poloviny 6. stol. píše, že jsou sousedy Vandalů; zde ovšem
zřetelně vychází ze starších, v jeho době už neplatných informací.
Ještě před polovinou 6. století bylo završeno stěhování Markomanů sí-
dlících v Čechách do oblasti římských provincií Norika a Raetie. Tady se
320
podle mínění většiny badatelů podíleli na dosud ne zcela uspokojivě vysvě-
tlené etnogenezi Bavorů, které se účastnili rovněž další Germáni, přistě-
hovaní z prostoru Čech (např. Naristové), zbytky původního obyvatelstva
uvedených provincií, dále pravděpodobně části Alamanů a Langobardů
a zřejmě i jiných germánských kmenů. Další, podle mého mínění méně
přesvědčivá teorie hovoří o vzniku Bavorů z Kvádů, přistěhovaných od
středního Dunaje.
Jméno Bavorů poprvé nacházíme opět u historika Jordana, který své
dílo „Getica“ dokončil kolem roku 551 a v němž je uvedena poloha jejich
sídel. Tito „Baibari“ nebo „Baiobari“, jak je Jordanes nazývá (nejčastěji
však jsou v pramenech zváni Baiuvarii), byli východními sousedy Alama-
nů. Eugippius, autor zde již uvedené legendy „Vita sancti Severini“, dokon-
čené roku 511, Bavory ještě neznal.
V čele tohoto etnika stáli už přibližně v polovině 6. století vévodové
z rodu Agilolfingů; z nich prvým byl zhruba v letech 550 – 590 Garibald I.
Byli křesbanského vyznání – pocházeli snad z Burgundska – a nalézali se
v oficiální závislosti na franských králích. Jejich faktické postavení bylo
však většinou hodně samostatné; těžili zejména z toho, že Bavorsko tvoři-
lo nárazníkovou oblast mezi Franky a dalšími významnými barbary doby
stěhování národů, Langobardy, ale dovedli využít i vzájemných bojů mezi
členy vládnoucí franské dynastie Merovejců a jejich slabosti v době růstu
moci franské šlechty. Na přelomu 7. a 8. stol. navazovali spojenectví s Ala-
many a Durynky, kteří byli v opozici proti franským Karlovcům, přičemž
zachovávali formální, nepříliš je omezující věrnost slábnoucímu rodu Me-
rovejců. R. 763 se pak vévoda Tassilo III. s pomocí Langobardů pokusil
z franské nadvlády vymanit docela. Nevybral si však k tomu zrovna nejpří-
hodnější dobu. Karel Veliký, v té době teprve ještě budoucí obnovitel řím-
ského císařství na západě, Langobardy porazil, Tassilona sesadil a Bavor-
sko r. 788 učinil pevnou součástí své říše.
Bavoři nežili v prostředí, které by bylo bez křesbanské tradice.
Křesbanství se tu dochovalo u zbytků římskoprovinciálního obyvatelstva
a vliv na jeho udržení měla i dočasná nadvláda ariánských Ostrogótů nad
raetskými oblastmi. Přesto však trvalo mnoho desítek let, než toto nábo-
ženství v Bavorsku definitivně zvítězilo.
V první polovině 7. stol. tady s podporou Agilolfingů působili misionáři
Agilus, Eustasius a Agrestius z kláštera v Luxeuil a zřejmě i biskup Aman-
dus z Maastrichtu. Šlo jim asi též o podporu a reorganizaci náboženského
321
života bývalých římských provinciálů. Eustasiova a Agilova misijní stanice
nedaleko Řezna se stala základem kláštera Weltenburg.
K většímu rozvoji christianizace Bavorů samotných došlo však až ve
druhé polovině 7. a počátkem 8. stol., kdy zde působili věrozvěstové Ru-
pert, biskup z Wormsu, jenž kázal v dnešním Salcburku, Emmeramus
z Poitiers a Erhard (pravděpodobně z Narbonne), kteří přišli do Řezna,
a dále Corbinianus, pocházející z města Arpajon u Melunu, jenž kázal ve
Freisingu. Jejich úspěšná činnost spadá do období, kdy Bavorsko požívalo
poměrně vysoké míry samostatnosti a měla podporu bavorských vévodů.
Duchovní správa země, vytvořená za těchto misionářů, byla reprezentová-
na kláštery.
V první čtvrtině 8. stol. se vévoda Theodo s pomocí papeže Řehoře II.
snažil o vybudování běžné biskupské organizace s pevnými sídly biskupů
v místech vévodských falcí, která by korunovala dosavadní misijní dílo, na
niž by ale bavorští vévodové mohli zároveň vykonávat dostatečný vliv a mít
v ní oporu proti moci franských králů. Důsledkem Theodonovy snahy
o posílení samostatnosti ovšem bylo, že v letech 725 a 728 podnikl do
Bavorska dvě válečná tažení slavný franský majordom Karel Martell (714 –
– 741), který naopak usiloval o co největší upevnění franské kontroly nad
Bavorskem. Z rodu zdejších vévodů si sice vyvolil manželku, k vytvoření
plánované církevní organizace však nedošlo.
Kolem r. 735, za vévody Hucberta, který se nacházel pod silnějším vli-
vem franské říše než Theodo, v Bavorsku prvně působil apoštol Němců,
Anglosas Winfrid-Bonifatius, který se sem pak opět vrátil r. 739. Bavorsko
a sousední alamanské vévodství nepatřily asi k arcibiskupskému obvodu,
jak byl Bonifatiovi vytýčen při jeho vysvěcení papežem Řehořem III. r. 732;
nyní však (od r. 737/8) měl i pro tato území doporučení jako papežský apo-
štolský legát pro „Germanii“. V Bavorsku se opíral o rozsáhlou podporu
silného a samostatného vévody Odilona (736 – 748).
Na jeho území, jehož dosažený odpovídající stupeň christianizace tím
uznával, založil uvedeného roku 739 čtyři biskupské diecéze – Pasov, Řez-
no, Salcburk a Freising – a vytvořil tak církevní organizaci, která platí až
dodnes. (Ze starších biskupství se pod moc bavorských vévodů dostaly do
té doby Augšpurk a Säben – Brixen.) Založení arcibiskupství, jímž by
vymezil obvod bavorské církevní provincie a posílil samostatnost zdejší
církve, však „apoštol Němců“ odložil a zanedlouho, kvůli získání velmi po-
třebné podpory nových, ve franském království vládnoucích majordomů,
322
kteří nastoupili r. 741, Martellových synů Karlomanna a Pippina III., se
pak všech dalších samostatných zásahů do bavorské církevní organizace,
kterou řídil jako papežský legát a misijní arcibiskup Germánů, raději vzdal.
Nabyl tím možnosti vytvořit pevnou církevní organizaci i v Hesensku a Du-
rynsku a také zahájit reformu franské říšské církve jako celku. Nesledova-
la pouze zdokonalení administrativní podoby této církve; šlo tu také o zlep-
šení morálky kléru, prohloubení náboženského života křesbanských obcí,
zápas se zbytky pohanství a řešení majetkoprávních záležitostí mezí církví
a franským státem.
R. 743 byl vévoda Odilo poražen Pippinem III. a v důsledku toho fran-
ský vliv ve věcech bavorské církve opět zesílil. Teprve v r. 798, deset let
poté, co Karel Veliký Bavorsko do rámce své říše skutečně pevně začlenil,
byl však na vlastního bavorského arcibiskupa povýšen biskup salcburský.
Zákoník Lex Baiuvariorum, soubor norem bavorského kmenového prá-
va, uzákoněných Franky, pochází z první poloviny 8. stol., snad z let 743/4
(z doby po porážce Odilona), a velmi zřetelně se snaží prosazovat ochranu
církve i závislost Bavorska na franských vladařích.
Odstavec I 1 se věnuje závětím ve prospěch církve, jejichž uzavírání ni-
kdo nesměl bránit, § I 7 pojednává o právu církevního azylu, díky němuž
se každý, bez ohledu na závažnost svého provinění, mohl vyhnout hrdelní-
mu trestu. V § I 8 najdeme pokuty stanovené za příkoří, bití anebo zabití
služebníků církve od subdiákona níže; oproti starším zvyklostem měly být
dvojnásobné. Následující odstavec stanovuje pokuty za vraždu presbytera
(300 solidů) a diákona (200 solidů). Nejvýše byl však oceněn život bisku-
pa. Paragraf I 10 přikazuje tomu, kdo by jej zabil, zlatem vyvážit olověnou
tuniku, vyrobenou podle postavy zavražděného, nebo zaplatit odpovídající
sumu v jiných (např. stříbrných) penězích, otrocích, půdě, hospodářských
usedlostech (villae) apod. Pokud by pachatel zaplatit nemohl, stával se i se
svou rodinou na dobu, dokud se nevykoupil, otrokem církve. Tak velký
trest měl jistě nepřímo ochraňovat i franské krále, kteří se – podobně jako
na jiných územích franské říše – vysvěcování biskupů snažili podmínit
svým souhlasem.
Bezprostředně po pasážích zákoníku, týkajících se postavení církve, ná-
sledují pak paragrafy, věnované přímé ochraně pozic franských králů, krá-
li potvrzovaných vévodů a kázni ve vojsku. O tom, jak měl být vztah mezi
franskými králi a bavorskými vévody podle franského vkusu vlastně chá-
pán, zajímavým způsobem vypovídá odstavec II 9. Vévoda, který by byl tak
323
opovážlivý, vzpurný, lehkovážný, nestoudný či zpyšnělý, zpupný anebo od-
bojný, že by snad nesplnil rozkaz krále (podle jiných rukopisů nedodržel
nařízení Lex Baiuvariorum), měl ztratit nejen svou funkci, ale i život.
V průběhu 4. a 5. stol. se v oblasti mezi Durynskou pánví, dolní Sálou

a Muldou, středním tokem Labe a předhůřím Harcu pravděpodobně z her-
mundurských kmenů zformoval kmenový svaz Durynků. Předtím se
název Durynkové nebo Durynsko v pramenech nevyskytuje. Prvním antic-
kým spisovatelem, který zachytil jméno Durynků, je Publius Vegetius
Renatus, známý jako autor děl o vojenství a o veterinární medicíně. Pojem
Toringi najdeme v jeho spise Mulomedicina. Podle zákoníku z počátku
9. stol. v úzkém spojení s Durynky žily také části Anglů a Varnů.
V 5. a počátkem 6. stol. byla durynská říše významným královstvím Ger-
mánů, ležícím mimo hranice bývalého římského impéria. Durynkové byli
členy koalice germánských států, vedené Theoderichem Velikým, a s os-
trogótským královstvím byli spojeni také prostřednictvím dynastického
sňatku. Jejich vládci Herminifridovi dal mezi lety 507– 511 Theoderich za
manželku svoji neteř Amalabergu.
V Herminifridově době, v čase největšího mocenského rozmachu
Durynků a vysoké úrovně materiální kultury, již dokládají archeologické
nálezy, se území pod jejich vládou rozprostíralo v široké oblasti mezi Du-
najem, údolím horního Mohanu, v povodí řeky Werry, na středním Labi,
v Brunšvicku a v tzv. Altmarce (mezi Lüneburským vřesovištěm a střed-
ním Labem). Sídliště příslušníků tohoto kmene se předpokládají i v Če-
chách (zejména v Polabí), nebo sem v každém případě sahal jejich mo-
censký vliv. R. 531 byli však Durynkové na řece Unstrutě poraženi
Franky a jejich saskými spojenci a za tři roky nato byl Herminifrid, sbí-
rající v odlehlých oblastech svého království nové síly k obraně, pod zá-
minkou diplomatických jednání vylákán franskými králi do Zülpichu
a zavražděn. (Konec durynské říše našel svůj ohlas i v Písni o Nibelun-
zích, podobně jako záhuba Burgundů.) Durynsko ztratilo svou nezávi-
slost, a tři povstání, k nimž Durynkové sáhli ještě v průběhu 6. stol.,
Frankové dokázali potlačit. Zmenšený rozsah území poraženého Duryn-
ska zahrnoval oblast mezi západním údolím Werry, pohořím Harc, Du-
rynským lesem a Sálou.
Do franské říše byla po Herminifridově porážce r. 531 jako zajatkyně od-
vedena i tehdy třináctiletá králova neteř Radegunda, jež se později stala
324
Přílba s křížem z lokality Stößen (okr. Hohenmölsen)
325
manželkou franského panovníka Chlothachara I. Manžela opustila, když
v důsledku prvního durynského povstání (r. 555/6) dal popravit jejího bra-
tra. Vysvěcena diakonissou pečovala o chudé a nemocné a posléze založi-
la proslulý klášter Sv. kříže v Poitiers. Do dějin církve vešla jako svatá
Radegunda. Řadu zpráv o ní zanechal křesbanský básník gallořímského
původu Venantius Fortunatus, který si této vzdělané a zbožné ženy velmi
vážil a často si s ní dopisoval. V jejím legendárním životopise (Vita Rade-
gundis) zdůraznil mj. neobyčejně skromnou, asketickou povahu někdejší
franské královny a její ochotnou službu bližním. Opatkou kláštera, který
díky ní vznikl, se Radegunda ze své vlastní vůle nikdy nestala. Svým spo-
lusestrám ochotně vařila, čistila obuv, uklízela klášter, myla zde nádobí,
chudým dávala jídlo, umývala jim vlasy, ženám pak celé tělo, sloužila sle-
pým i malomocným.
Legendárnímu portrétu sv. Radegundy, byb načrtnutému současníkem,
jistě nemusíme věřit doslova. Nepochybně máme však ve Venantiově díle
před sebou obraz ideální křesbanky z vyšších vrstev, jak si jej 6. století
představovalo.
Nejstarší dějiny křes!anství v Durynsku, to jest i v době Radegundina
života, nejsou bohužel příliš jasné. Zřejmě se ale za své spolupráce s Theo-
derichem Velikým Durynkové nejprve seznámili s ariánstvím. Nález pozla-
cené přílby s křížem a Kristovým monogramem v hrobě na durynské loka-
litě Stößen (okres Hohenmölsen) a nález stříbrné lžíce, nesoucí rovněž
christogram a jméno majitelky (Basina), o existenci křesbanství v Duryn-
sku 6. století bohužel nevypovídají spolehlivě. Mohly to být předměty, zís-
kané v rámci obchodu s luxusním zbožím, dary Ostrogótů durynským spo-
jencům apod. S náboženským přesvědčením těch, kdo je získali, nemusejí
mít takovéto nálezy mnoho společného. Zda Radegunda byla pokřtěna již
v Durynsku, také nevíme. Prameny doložena je její křesbanská výchova,
ale též světské vzdělání, jichž se jí dostalo na franském území, v Chlotha-
charově usedlosti Athies.
Jedním z vévodství franské říše se Durynsko stalo před r. 634, kdy byl
na vévodský stolec králem Dagobertem I. dosazen katolický křesban prav-
děpodobně franského původu Radulf. R. 641, po vítězném povstání proti
králi franské Austrasie Sigibertovi III., dosáhl značné politické samostat-
nosti, které pak durynští vévodové, zejména díky vnitřním bojům a zmat-
kům ve franské říši za panování slabých Merovejců, požívali po několik
dalších desetiletí. Okolo r. 700 se Durynsko dostalo pod vliv ve Würzbur-
326
ku sídlícího a okolí tohoto města, stejně tak jako oblast Grabfeldu ovláda-
jícího vévody Hedena.
Od tohoto vévody vyšla snaha získat pro misijní práci v Durynsku „apo-
štola Frýzů“ Willibrorda, který sem vyslal několik anglosaských misioná-
řů. Jejich působení (před r. 717/19, v němž Heden zemřel násilnou smrtí
a Durynsko se pak opět stalo pevnější součástí franské říše) mělo sice jis-
tý úspěch, ale s přežívajícím pohanstvím se tu musel nadále potýkat i dal-
ší anglosaský věrozvěst Bonifatius.
Přišel sem nejprve r. 719, kdy mu však v delší a významnější činnosti za-
bránil konflikt s tady už působícím franským kněžstvem, a poté v první po-
lovině 20. let 8. století. Nejstarší klášter, jenž tehdy na území Durynků
(r. 725) vznikl, byl Ohrdruf, nacházející se u dnešního města Gothy.
Bonifatius se snažil spolupracovat s již christianizovanou durynskou
vyšší vrstvou a měl pro své misijní působení nejprve podporu franského
majordoma Karla Martella, v pozdějších letech své práce v durynsko-he-
senské oblasti pak také jeho synů, zejména Karlomanna, doporučení pape-
žů Řehoře II. a od r. 741 pak Řehoře III. Jednu z překážek v jeho činnosti
nadále představovala řevnivost staršího franského kněžstva na územích,
na nichž působil a usiloval o zlepšení morálky duchovenstva, zdokonalení
a dobudování organizace církve, a také o posílení pozice Říma. Duryn-
ských pohanů se – jak čteme v jeho dochované korespondenci – musel
obávat ještě na počátku 40. let 8. stol.
Přesto však r. 741/2 mohl již dosavadní výstavbu durynské církevní or-
ganizace završit založením biskupského stolce v Erfurtu, jenž ovšem brzy
zanikl ve prospěch biskupství a pozdějšího arcibiskupství v Mohuči, jejíž
silný vliv se poté v Durynsku projevoval i nadále. (Pány Erfurtu, do r. 531
sídla durynských králů, byli mohučští arcibiskupové od doby Otty I. – 936
až 973 – až do počátku 19. stol.) Biskupství Würzburg, založené rovněž Bo-
nifatiem, bývá nazýváno biskupstvím jihodurynským, leželo však již mimo
území zmenšeného Durynska, v oblasti zvané Francia Orientalis, kde po
porážce Durynků sídlili převážně Frankové.
Nezanedbatelný podíl na prohlubování christianizace Durynska měly
hesenské kláštery Fulda a Hersfeld, které se ovšem staly i význačnými
oporami franské královské moci. Před r. 780 dokončili Karolingové inte-
graci Durynska do své říše rozšířením franského hrabského zřízení.
327
U Frýzů, jejichž sídla se prostírala mezi Rýnem a řekou Emží, mělo – po-
dobně jako v případě Sasů, o nichž bude řeč vzápětí – dlouhé lpění na po-
hanském náboženství silnou příčinu ve snaze ubránit jejich nezávislost
vůči Frankům.
Nejstarší zprávy o Frýzech přináší historik Tacitus. Římané s nimi bo-
jovali už na počátku císařství a vojevůdce Drusus, nevlastní syn císaře
Octaviana Augusta, jim r. 9 př. n. l. uložil placení poplatku v hovězích ků-
žích. Původně nikdo nehleděl na jejich rozměry, až setník prvního řádu
(centurio primi ordinis) Ollenius, pověřený správou podrobených Frýzů,
kteří jistě tvořili pouze část uvedeného etnika, dohnal Germány ke vzpou-
ře tím, že za měřítko velikosti a tloušbky odevzdávaných kůži určil mohut-
né kůže zubří. O tom, že zubři tenkrát v pralesích Germánie žili, píše už
Gaius Iulius Caesar v Zápiscích o válce gallské.
Vzbouření Frýzové způsobili Římanům (r. 28, za vlády císaře Tiberia)
velké ztráty a jejich jméno se tak v první třetině 1. stol. n. l. podle Tacita
stalo slavným mezi všemi Germány. Už v tomto století určitá část Frýzů
žila i na římském území, střežena ovšem nově zde vystavěnou pevností,
a za císaře Nerona (54 – 68) dostali první frýzští náčelníci, známí nám jmé-
nem, Verritus a Mallorix, římské občanství – dobře míněnou poctu, která
měla jejich bojovníky udržet v přátelských vztazích vůči Římu.
Tacitus zanechal také stručnou zprávu, týkající se náboženství pohan-
ských Frýzů. Na jejich území se nacházel posvátný háj bohyně Baduhen-
ny, ženského božstva války.
Posléze z římských pramenů o Frýzech slyšíme až v r. 294/5, kdy je
otec Constantina Velikého Constantius Chlorus stejně tak jako Franky
vyhnal z území mezi Rýnem a Waalem, které náleželo k římské říši a na-
zývalo se Insula Batavorum. Panegyrik neznámého autora na císaře Con-
stantia I. o nich tvrdí, že spolu s Chamavy nyní obdělávají římská pole, od-
vádějí z nich daně, chodí na říšské trhy prodávat dobytek a na vyzvání
slouží v římském vojsku. Znamená to, že někteří váleční zajatci z řad Frý-
zů byli tehdy na území impéria usazeni mezi barbary s polosvobodným sta-
tutem.
Malé množství zpráv o Frýzech v době vrcholícího stěhování národů lze
zřejmě vysvětlit tím, že při válečných a loupežných akcích na území řím-
ské říše byli zastíněni významem Franků či Sasů, s nimiž se spojovali nebo
se kterými je římští spisovatelé pozdní antiky zaměňovali. (Společně se
Sasy, Angly a Juty se kupř. usadili v Britannii, kde je ovšem historik Pro-
328
kopios jmenuje.) V každém případě měly ale styky s nimi pro historii
pozdně římské říše neporovnatelně menší význam než boje a spojenectví,
k nimž docházelo např. mezi Římany a Góty, Alamany, Vandaly nebo Fran-
ky. O tom, že se snad Frýzové nacházeli mezi pomocnými sbory římské
armády doby dominátu, máme jen jeden nejasný záznam: seznam barbar-
ských národů, obsažený v úředním prameni, zvaném Laterculus Veronen-
sis (zabývajícím se jinak rozdělením římské říše do diecézí a provincií).
Najdeme zde zkomolený název „Crinsiani“, jenž bývá některými badateli
opravován na Frisiani.
Po zániku římského impéria na Západě se směrodatnými pro další his-
torický vývoj Frýzů staly zejména jejich vztahy a konflikty s franskou říší.
Okolo poloviny 6. stol. byl v bojích proti nim úspěšný Chlodvíkův syn
Chlothachar I. Dnešní Utrecht, jenž patřil pod franskou moc od přelomu
6. a 7. stol., byl jedním z opěrných bodů křes!anských misií, které nejpr-
ve působily mezi Frýzy Frankům již podřízenými nebo žijícími v blízkosti
franských hranic.
V končinách, kde sídlili doposud ještě nechristianizované části Sál-
ských Franků, dále pohanští Frýzové a Svébové, po r. 640 misijně půso-
bil Eligius, biskup z Noviomagu (dnešní Noyon v severozápadní Francii).
Obsáhlá legenda, která život sv. Eligia zpracovala, říká, že pracoval v ob-
lasti, kde byla velká většina obyvatel oddána pohanskému bludu a prázd-
ným pověrám, kde lidé podobni polní zvěři neměli dosud možnost slyšet
slova spásy. Část pohanů, mezi nimi i Frýzů, se tehdy prý dala pokřtít, na-
prostá většina se však nadále přidržovala své staré víry. Na severozápadě
franského území (od 30. let 7. stol.) kázal též misionář Amandus, v letech
647– 649 biskup v Traiectu (Maastrichtu), a angažoval se zde i biskup Ku-
nibert z Kolína (zemřel asi r. 663).
Podle legendy Vita Amandi vydal prý na Amandův popud Dagobert I.
edikt, jímž byly nařizovány nucené křty pohanů, mezi nimi i Frýzů, nachá-
zejících se pod Dagobertovou mocí. Autor legendy si však takto pravdě-
podobně vyložil jen existenci ochranného glejtu, který franský král věroz-
věstovi vydal. Jinak by šlo o podobný postup, jakého užívali vandalští ariáni
v severní Africe před r. 500.
R. 678 dovolil frýzský náčelník Aldgisl na svém území hlásání evan-
gelia Wilfridovi z Yorku, cestujícími přes gallské kraje do Říma, který se
mezi Frýzy zastavil, aby zde strávil pro cestování nepříznivé zimní období
a misijně je využil, a kolem r. 688 sem zavítal další Anglosas Wiktbert. Tak
329
se Frýzové různými cestami pomalu seznamovali s učením, jež do té doby
přijalo již mnoho Germánů. Za jejich kmenového misionáře je ovšem ozna-
čován až Wilfridův žák, další Anglosas a „apoštol Frýzů“ Willibrord, který
se svými druhy připlul z Anglie na pevninu r. 690 a r. 695 byl vysvě-
cen na misijního arcibiskupa Frýzů (přičemž obdržel církevní jméno Cle-
mens).
Opíral se o pomoc franského majordoma Pippina II., který byl jako mno-
ho jiných Karolingů velkým podporovatelem misií, a o úspěchy fran-
ské vojenské expanze vůči Frýzům. Na území Franky podrobeného Frýz-
ska (tzv. Frisia citerior) měl Willibrord značné úspěchy. Mezi svobodnými
Frýzy, vedenými v té době Frankům i křesbanství nepřátelským králem
Radbodem, se mu však podle legendy Vita Willibrordi nedařilo, a tak zhru-
ba r. 696 svoji pozornost obrátil k Dánům, kde byl příznivě přijat kmeno-
vým králem Ongendem.
I v dánském prostředí bylo však na větší úspěchy křesbanské misie ješ-
tě příliš brzy. Legenda vypráví o tom, že Willibrord tedy alespoň s sebou
odsud odvedl třicet mladých chlapců, které poučil o víře a pokřtil cestou
zpět „k vyvoleným národům království franského“. Jistě počítal s jejich dal-
ším využitím v severogermánské misii. Na hranicích dánského a frýzské-
ho území přišel na ostrov Helgoland, kde byla svatyně božstva v legendě
jménem neuvedeného. Čtení o sv. Liudgerovi říká, že se jednalo o boha
Foseta, jenž bývá ztotožňován s Forsetim, synem Baldra, božstvem sprave-
dlnosti. Historik Tacitus umisbuje ve svém díle „Germania“ do těchto kon-
čin posvátný háj s kultem bohyně Nerthús – Země.
V prameni, helgolandskému božstvu zasvěceném, pokřtil, jak praví Vita
Willibrordi, tři další křesbany a pro obživu svých průvodců užil zdejšího po-
svátného dobytka. Frýzové potom po tři dny třikrát metali los, aby se dozvě-
děli, zda podle vůle svých bohů mají misionáře usmrtit; los smrti padl však
jen jednomu z Willibrordových průvodců. Po těchto událostech údajně Rad-
bod Willibrorda pozval k sobě a vyslechl jeho kázání, od zvyků, zděděných
po předcích, se ale odvrátit nedal. Bránil mu v tom jistě též nebezpečný
franský politický tlak, za jehož nástroje mohli být – a mocným frýzským vla-
dařem skutečně také byli – šiřitelé „víry franské říše“ považováni.
V letech 714 až 716 využil Radbod rozporů mezi východními a západní-
mi částmi franské říše a spojen s Neustrijci porazil u Kolína nad Rýnem
majordoma Karla Martella. Po tomto vítězství vyháněl ze svého území
křesbanské kněze, plenil a bořil kostely. Odejít z jeho království musel
330
i Willibrord a ani Winfrid-Bonifatius, jenž se sem právě v této velmi nepří-
znivé době poprvé vypravil, nebyl úspěšný.
Po smrti Radboda (r. 719), za něhož Frýzsko dosáhlo svého největšího
územního rozmachu, se Frankové postupně (do doby Karla Velikého)
zmocnili celého frýzského území. Za nových příhodných okolností byla
také Willibrordova misie korunována tím, že mohly být položeny základy
příštího biskupství v Utrechtu. Počátkem 20. let 8. stol. opět mezi Frýzy
přišel i Bonifatius. Asi tři roky tady pracoval ještě společně s Willibrordem
a pod ochranou Karla Martella ničil pohanské svatyně a stavěl kostely.
Misie u Frýzů zápasily s prostředím, jehož obraz v legendách je jedním
z cenných svědectví o podobě předkřesbanského náboženství germánské-
ho národa. Bylo tu mnoho pohanských chrámů a obětišb se shromážděný-
mi poklady. Jednoho z těchto pokladů se zmocnil misionář doby Karla
Velikého Liudger; dvě třetiny z něho si pak ponechal franský panovník
a jednu opat z Maastrichtu, pozdější kolínský biskup Albricus. Konaly se
zde lidské oběti, bohům byla zasvěcována těla odsouzených k smrti. Zna-
menalo to ovšem, že soudcové nechtěli člověka popravit pouze proto, aby
učinili zadost lidské spravedlnosti, ale že jeho zabitím zároveň usmiřovali
zločinem probuzený hněv uražených bohů. Roku 754 zahynul mezi Frýzy
mučednickou smrtí i Bonifatius, přepadený houfem ozbrojených ctitelů
starého náboženství.
Zvláštní směsici představ najdeme rovněž v první psané sbírce frýzské-
ho obyčejového práva, která vznikla r. 802/3. Tento stav mohl být zapříči-
něn tím, že šlo buc o soukromě pořízenou sbírku anebo sice oficiální,
ale nedopracované dílo.
Bez nároku na ochranu zákona mohl být zabit ten qui fanum effregit –
tedy kdo vyloupil pohanskou svatyni, nebob křesbanský kostel je v zákoní-
ku označován slovem basilica.
Pokud byl někdo zavražděn v davu, vybral si ten, komu za zločin nále-
žela pokuta, až sedm podezřelých, jež obvinil, a ti pak byli povinni očistit
se předepsanou přísahou v kostele. Až posud se příslušné ustanovení
v podstatě řídilo křesbanskými právními představami. Po vykonání přísahy
se však skutečný pachatel zjišboval losováním nad oltářem či nad ostatky
svatých a los, jak víme, bylo staré orakulum pohanské germánské víry.
Z ostatků svatých se v tomto případě zjevně stávaly magické prostředky.
Způsob losování – pomocí ratolesti stromu – jasně připomíná losování
Germánů, popsané již Tacitem. Jeden ze dvou losovacích kolíků byl ovšem
331
opatřen znamením kříže a obřad musel provést buc křesbanský presbyter
nebo, nebyl-li přítomen, nevinný chlapec Zvedl-li losující kolík s křížem,
nebyl mezi těmi, kteří přísahali, viník. Pokud však padl druhý los, bylo tře-
ba zvedat individuální losy každého z obviněných a vrahem byl ten, jehož
kolík zůstal ležet jako poslední. Zvyklosti Frýzů mezi řekami Lauwers
a Vlie připouštěly, aby v případě, že vrah „v prvním kole“ označen nebyl,
příbuzný oběti si mohl vybrat ještě další podezřelé; těm však již stači-
lo očistit se předepsanou přísahou a k novému losování se nepřistupovalo.
Po mučedníku Bonifatiovi pokračovali v misii na frýzském území jeho
žák Gregorius z Utrechtu, původem Frank, Anglosasové Liafwin a Wille-
had a také Frýz Liudger, vychovaný známým anglosaským učencem
a představitelem karolínské renesance Alcuinem z Yorku. Měli sice pod-
poru Karla Velikého, ale misie za nich probíhala nenásilnými prostředky,
nikoli tak jako u Sasů. Nechyběly zde ovšem demonstrace síly Boha, o je-
jichž významu jsme již pojednávali, mezi jiným i křtění v posvátném prame-
ni pohanů na Helgolandu, jehož ke stejnému účelu využil už věrozvěst
Willibrord. Christianizace Frýzů byla v době Karla Velikého v podstatě
úspěšně završena.
Sasové, kteří se společně s Angly a Juty usídlili v římské Britannii a o nichž

jsme svrchu již pojednali, byli jen části mohutného kmenového svazu, kte-
rý se pod jménem Saxones v pramenech poprvé vynořil ve 2. stol. k němuž
zřejmě patřily kmeny tzv. Velkých Chauků, Reudignů, Angrivariů, Cheru-
sků a také Langobardi, kteří zůstali v severozápadním Německu. V ději-
nách měli i Sasové, kteří zůstali na kontinentu, sehrát velice významnou
roli a stát se nejenom jedním ze symbolů rozvratu a destrukce, kterou bar-
baři působili západořímské říši, krutosti nebo vytrvalého pohanství, ale
i boje za svobodu proti rozpínavosti Franků, a konečně i prvkem konsoli-
dace, pokračování římského císařství na Západě v jeho středověké podo-
bě, strážci a šiřiteli katolického křesbanství.
Nejstarší zmínku o nich obsahuje dílo zeměpisce a astronoma Klaudia
Ptolemaia, vzniklé ve 2. polovině 2. stol., jenž sídla „Saxonů“ umisbuje do
dnešního Šlesvicko-Holštýnska a na několik ostrovů v jeho blízkosti. Vznik
saského kmenového svazu není úplně vyjasněn. Objevuje se teorie o spo-
jování kmenů mírovou cestou i násilně, výbojem. Pro tu druhou by svědči-
la zejména pozoruhodná výše wergeldu saské šlechty – bylo to 1440 soli-
dů, suma, kterou nenajdeme v žádném jiném germánském barbarském
332
zákoníku a jež šestinásobně převyšuje wergeld svobodného a dvanáctkrát

wergeld lita – nebo to, že sňatky urozených i s plně svobodnými lidmi byly
původně trestány smrtí. Na každoročním sněmu v Markle na Vezeře se
však ještě v 8. stol. scházeli nejen zástupci všech saských žup, ale i všech
jejich sociálních skupin (tj. šlechty, prostých svobodných a litů). Možná
a velmi pravděpodobná je jistě kombinace obou způsobů vzniku.
Od 3. stol., ve stejné době, kdy se nebezpečnými nepřáteli Římanů na
západě stali i Frankové a Alamani, začali Sasové přes moře útočit na řím-
skou Britannii a na severní i severozápadní pobřeží Gallie. V 80. letech
tohoto století byl proti nim s římským locstvem vyslán vojevůdce císaře
Maximiana Carausius. Úspěšně se mu podařilo navrátit moři okolo gal-
lských oceánských břehů zase klid. Císař ho ovšem podezíral, že si větši-
nu kořisti, kterou odebral saským a franským pirátům, jak se těmto útoční-
kům říkalo, ponechal pro sebe, ačkoli měla být vrácena barbary oloupeným
majitelům. Dnes už nezjistíme, jestli tomu tak bylo nebo ne, ale Carausius
na obvinění reagoval dost osobitým způsobem. Zbavil se nutnosti zodpoví-
dat se z něho tím, že se dal provolat císařem. Jeho skutek podpořili též Sa-
sové, kteří se takto v r. 286 prvně projevili i jako vnitřní činitel římských
dějin. V polovině 4. stol. pomohli na čas na císařský trůn zase jinému uchva-
titeli moci, Magnu Magnentiovi, který byl franského původu.
Vzrůst saského nebezpečí našel odraz i ve vzniku obranného systému,
jemuž se říkalo litus Saxonicum. Založen byl již ve 3. stol. proti útokům
Sasů z moře. Jeho hlavní úsek se nacházel na jihovýchodním pobřeží Bri-
tannie, kde k němu patřilo devět pevností, doplněných zřejmě strážními
věžemi a signálními stanicemi, a dále do něho spadaly dvě posádky na se-
verozápadním pobřeží Gallie. V době vzniku pramene Notitia dignitatum
mu v Britannii velel comes litoris Saxonici per Britanniams, v Gallii se čás-
ti litus Saxonicum nacházely pod velením dvou duces – Belgiky II a úseku
zvaného Tractus Armoricanus et Nervicanus. Počátkem 5. stol. se ovšem
tento obranný systém již zhroutil; bez pomoci mobilních jednotek římské
armády víc nepřátelům účinně vzdorovat nedokázal.
Počínaje pozdním 3. stoletím začali být Sasové na římském území
ovšem usidlováni i jako jeho obránci, a to mezi polosvobodnými laety, v řa-
dách tzv. gentilů, svobodných barbarů usazených na římských pozemcích
a povinných za to vojenskou službou, či jako foederáti, získaní „mezinárod-
ními“ smlouvami. Přímo do kádru své armády, jako příslušníky jejích po-
mocných sborů (tzv. auxilií), je, pokud víme, Římané asi zařazovali jen
333
Em
že
Te Rý
m že n
as
Ma
římské signální stanoviště
římská pevnost
předpokládaná řím. pevnost
hlavní město provincie
římské město
Sein
a
0 80 km
Soustava římských opevnění, zvaná litus Saxonicum

(převzato z publikace B. Krügera a kol., díl II)
málo. Vzpomenutá Notitia dignitatum uvádí pod jménem Saxones pouze je-
diný jízdní oddíl, vytvořený asi po porážce Sasů r. 370 a umístěný v dale-
kém východním pohraničí, v provincii Phoenice.
Ve 4. století, kdy Sasové podnikali nájezdy do Britannie i Gallie, zachytil
některé jejich vlastnosti historik Ammianus Marcellinus. Velké škody na
římských územích působili za vlády císařů Valentiniana a Valenta. Byli vá-
lečníky, odhodlanými k smrti, kteří se objevovali náhle, dopouštěli se suro-
vých loupeží, zakládali požáry a usmrcovali svoje válečné zajatce. K jejich
zacházení se zajatými obyvateli římského území se posléze ještě vrátíme.
Počátkem pátého století se jejich nenadálé útoky z moře začaly nejvíc
soustřecovat na Britannii, kde se posléze usadili jako jedni z hlavních oby-
vatel a tvůrců středověkých i novověkých dějin ostrova. Saské osídlení
vznikalo v první polovině a kolem poloviny 5. stol. ovšem i v severozápad-
ní Gallii, anebo v ústí Loiry, ve 2. polovině 5. stol. v okolí dnešního města
Bayeux. Sasové, žijící na Loiře, byli pravděpodobně těmi válečníky, kteří
334
po boku Římanů roku 451 bojovali proti Attilovi na Catalaunských polích
a jež ve výčtu zdejších římských spojenců uvádí Jordanes.
Saské nájezdy na Gallii pokračovaly pak i v době, kdy římská správa na
Západě zanikla, a kromě samostatně si počínajících římských vojevůdců
v oblasti mezi Loirou a Seinou o bezpečí gallských krajů dbali již různí bar-
barští králové. Ve službách jednoho z nich, vizigótského Euricha, byl zhru-
ba v letech 477– 478 velitel locstva s římským jménem Namatius. Postava
tohoto muže by se z historie asi vytratila, kdyby si nedopisoval s gallořím-
ským vzdělancem Sidoniem Apollinariem, jenž v jednom z listů, které mu
adresoval, zanechal pro nás o svých současnících, které nazývá Saxones
(připomeňme si tu však, že pod tímto pojmem se v pramenech někdy skrý-
vají i Anglové a Jutové), velmi zajímavé informace.
Útočili (podle dopisu šlo pravděpodobně o nájezdy z území Britannie)
na lehkých bárkách, jakých užívali mořští lupiči a které byly nazývány
myoparones. Jejich společnost je tady ještě popisována jako společenství
vzájemně si rovných bojovníků, nebob autor píše, že kolik je na každé lodi-
ci veslařů, tolik jako by tady bylo pirátských náčelníků. Všichni tu zároveň
rozkazují i poslouchají, vyučují lupičskému řemeslu a cvičí se v něm.
Dále pak Sasy charakterizuje následujícími slovy: „Je to nepřítel nad jiné
krutější. Nečekaně útočí (o tom napsal už Ammianus Marcellinus) a včas
uniká; pohrdá těmi, s nimiž bojuje, a hubí ty, co nejsou ve střehu. Jestliže ně-
koho pronásleduje, chytí ho, pakliže sám prchá, unikne. Ztroskotání jsou pro
ně jen cvičením, neděsí je. Nebezpečenství moře jsou jim důvěrně známa…“
Sidonius, který v době napsání dopisu byl už biskupem v dnešním Cler-
mont-Ferrandu, se samozřejmě zajímal také o náboženství Sasů a docho-
val cenné svědectví o jejich tehdejších ryze pohanských zvyklostech. Dřív,
než se z pevniny, kde kořistili, vrátili zpět do svého domova, zahubili prý
podle starého obyčeje každého desátého zajatce, vybraného losem, muči-
vou smrtí ve vodě. Zajatce mnohem raději obětovali, nežli by za ně přijíma-
li výkupné.
Sidoniovo líčení je značně věrohodné, protože staří Germáni své lidské
oběti bohům skutečně přinášeli, zejména utopením, zardoušením či obě-
šením. (Krvavé oběti jsou ovšem známy také.) Losování patřilo k oblíbe-
ným způsobům zkoumání vůle bohů. O lidských obětech u Sasů kromě
toho vypovídají i další prameny: Pavijský biskup Ennodius (kolem r. 500
v díle De vita beati Antonii monachi Lerinensis) nebo ve 2. polovině stole-
tí osmého zákony, vydané pro saské území vítěznými Franky.
335
AN É
V
GL O
OV a od r. S
É A
a v 1.pol.5.st. S
572
r.
lem z Itálie
ko 56
8 La
be
Deutz
u Kolína
kolem r. n.Rýnem
do I
Maa
táli
n
s
Rý
j
e
na
Du
L o ir a
a
kolem r. (60. léta 5. st.)

on
Sa
Tažení Sasů od 3. stol. do doby kolem r. 700 (podle publikace B. Krügera a kol., díl II, )
Obětování lidí nemuselo souviset výhradně s uctíváním válečných bož-

stev a válečnickým charakterem určité společnosti, ale zpravidla tomu tak
bylo. Archeologie dosvědčuje u Sasů už od 2. stol. n. l. existenci velkých
obětišb válečné kořisti. Bájné vůdce Hadugota a Haduloha, objevující se
v saské tradici, identifikují badatelé s bohem války Wodanem a jiným váleč-
níky hojně uctívaným starogermánským božstvem, nazývaným Teiwaz
(Tíw, Ziu), Ziu či Tý. V prostředí Sasů měl jméno Saxnot. Byl to válečný
bůh, bůh meče, který se nazývá sax, což byla Germány často používaná
krátká jednobřitá zbraň, podle níž jsou vlastně Saxones pojmenováni. For-
mule, kterou byl ještě v 8. stol. každý Sas nucen pronášet před svým křtem,
obsahovala zřeknutí se Wodana, dále římskému Jovovi, indickému Indrovi
anebo slovanskému Perunovi odpovídajícího Thunara (Donara, Tóra)
a Saxnota. Se Saxnotem byl pravděpodobně totožný i prameny rovněž pro
Sasy doložený Irmin, kterému Sasové obětovali po vítězných bitvách a je-
hož symbol, mohutný dřevěný sloup Irminsul, byl pro tyto Germány záro-
336
veň i zobrazením osy světa, s jakým se setkáváme v mnoha starých myto-
logiích. Spojovala svět mrtvých dole, živých lidí uprostřed a bohů na nebe-
sích. U Germánů ve Skandinávii si tento strom života představovali jako ja-
san, zvaný Iggdrasil. R. 773 byl Irminsul zničen křesbanskými misionáři.
Christianizace Sasů byla dlouhodobým a rozporuplným procesem. Bylo
jí totiž docíleno násilím ruku v ruce s podrobováním saských území Franky.
Styky Franků a Sasů změnily v průběhu let svoji kvalitu velmi podstat-
ně. Ve 3. a 4. stol. se často setkáváme se společnými akcemi příslušníků
obou těchto velkých germánských společenství, namířenými proti římské
říši. V 60. letech 5. stol. nacházíme krále Sálských Franků a Chlodvíkova
otce Childericha v konfliktu Římanů s jistým Odoakerem, velitelem určité
části Sasů, podle líčení Řehoře Tourského na římské straně. Později bylo
však mezi Odoakerem a Childerichem údajně uzavřeno spojenectví a spo-
lečně bojovali proti Alamanům, kteří prý zpustošili část Itálie. (Příslušné
Řehořovy zprávy nevypovídají zcela jasně a u současných historiků vyvolá-
vají mj. otázku, zda v případě Odoakera – nepřítele a Odoakera – spojence
Saliů šlo či nešlo o téhož muže a zda aspoň v druhém případě není totožný
s Odoakerem, od r. 476 vládnoucím Itálii).
O další spolupráci Sasů s Franky slyšíme pak k roku 531, kdy se spolu
s nimi účastnili dobývání Durynska a získali za to sídla na části durynské-
ho území, v severním předhůří pohoří Harcu. O dva roky později však
Frankové své spolubojovníky donutili odvádět daně, což vedlo k jejich po-
vstání. Durynkové, kteří v tom jistě viděli příležitost k osvobození od nad-
vlády franské říše i pro sebe, při tom Sasům pomáhali. Král Chlothachar I.
(511– 561) však Sasy porazil a území Durynska poplenil.
Bývalí saští spojenci se pak (r. 556) pokusili o vzpouru ještě jedenkrát,
ale jakmile Chlothachar přitáhl k hranici jejich území, prosili o mír. Král
jim jej údajně poskytnout chtěl, protože slibovali zaplatit dokonce ještě
více, než byla jejich dosavadní povinnost. A navíc válku proti nepříteli, pro-
sícímu o mír, považoval za nespravedlivou, za chování, které by proti němu
a jeho vojsku mohlo vzbudit Boží hněv. Donucen svými bojovníky, těšící-
mi se na kořist, nakonec musel chtě nechtě se Sasy bojovat, utrpěl ale po-
rážku a velké ztráty. Celé tažení skončilo poté uzavřením míru.
Nepříjemné franské sousedství a rozpínavost Chlodvíkem založené říše
vedly k tomu, že r. 568 se část Sasů z Durynska vypravila do Itálie. Proto-
že se však odmítali podřizovat Langobardům, rozhodli se už v první polo-
vině 70. let 6. století k návratu do sídel, která nedávno opustili. Našli je ob-
337
sazena Alamany a dalšími barbary, které tu po r. 568 usadil franský král Si-
gibert (561– 575), a pustili se s nimi do války. Po bitvě, kterou prohráli, pří-
sahali prý zbylí Sasové, že se pomstí a do té doby si nebude žádný z nich
holit vousy ani stříhat vlasy. Stali se z nich snad boji a smrti zasvěcení mu-
ži, kteří jsou starogermánským výrazem nazýváni berserkové. Ani těm se
však Alamany porazit nepodařilo a tak se s nimi koneckonců spojili v míru.
Raná závislost Sasů na Francích, o níž hovoří Řehoř Tourský, se samo-
zřejmě týkala jen jisté části Sasů, s Franky sousedících už od 4. století.
A u Sasů, již žili Frankům nejblíže, ba vlastně mezi nimi, začínají také
pokusy o jejich obrácení na křes!anství. R. 570 byli podle křesbanského
básníka 6. stol. Venantia Fortunata, jehož dílo přináší i řadu spolehlivých
historických dat, biskupem Felikem z dnešního města Nantes pokřtěni Sa-
sové, sídlící v ústí Loiry.
Na pomezí mezi Franky a Sasy žil kmen Hesů, původních germán-
ských Chattů. Od první třetiny 6. stol. náleželi pod svrchovanost franské
říše, od sklonku 7. stol. se jejich sídla nacházela v nárazníkovém území
mezi Franky a mocenskou sférou hlavní masy Sasů. Roku 721 k nim přišel
Winfrid-Bonifatius. Křesbanství tady sice nebylo neznámé, opory pro misij-
ní činnost tu nechyběly, přesto však hlavně na území, kde se stýkalo
hesenské, saské a durynské osídlení, žilo v Bonifatiově době ještě hodně
pohanů. Hovoří o tom korespondence mezi anglosaskými církevními čini-
teli, např. Bonifatiův list biskupovi z Winchesteru ze 40. let 8. stol., list
presbytera Wiehtberhta, který tyto kraje navštívil někdy mezi lety 732 –
– 754, i legenda Život Bonifatiův. Bonifatius dosvědčuje i to, že mezi pros-
tým lidem se pohanství a křesbanství mísilo, že zde byli Germáni, sloužící
jak starým bohům, tak také novému náboženství, což je ovšem pro danou
dobu velmi typické. Prvním klášterem, jejž Bonifatius v Hesensku založil,
byl Amöneburg, důležité centrum další christianizace.
R. 723, poté, co se navrátil z Říma, kde byl papežem Řehořem II. vysvě-
cen na biskupa, zničil „apoštol Němců“ u dnešního Geismaru v Hesensku
obrovský Donarův dub, z jehož dřeva dal ve městě Fritzlaru vystavět tam-
ní nejstarší, sv. Petru zasvěcený kostel, kolem něhož se shromáždilo dru-
hé nejstarší mnišské společenství Hesenska. Později (r. 741/2) bylo za po-
moci majordoma Karlomanna v blízké franské pevnosti Büraburgu zřízeno
hesenské biskupství, které však brzy zaniklo ve prospěch Mohuče (i když
se v rámci jejího okruhu po několik desetiletí ještě udržovalo jako pomoc-
né biskupství s tzv. chórepiskopy).
338
V r. 744 založil Bonifatius na půdě Hesenska, a to prostřednictvím své-
ho žáka Sturmiho, jehož životopis Vita Sturmi je jedním z nejspolehlivěj-
ších historických pramenů mezi legendami tohoto období, proslulý klášter
Fuldu, v následujícím 9. stol. (za Hrabana Maura) nejvýznamnější centrum
vzdělanosti franské říše.
Bonifatiovu misii mezi Hesy velmi podporoval majordomus a zároveň
skutečný vládce franské říše Karel Martell (714 – 741) a posléze, jak se
o tom už stala zmínka, i jeho nástupce Karlomann. Bez franské opory by
násilné akce, jako např. vzpomenuté skácení Donnarova dubu, nebyly
možné. O důležitosti franské pomoci při jeho působení mezi Germány se
Bonifatius ostatně sám zmínil v dopise svému někdejšímu nadřízenému,
biskupu Danielovi z anglického Winchesteru. Doslova se v něm praví: Bez
podpory franského krále bych nemohl řídit lid církve, ochraňovat kněze, mni-
chy a řeholnice. Bez jeho pověření a bez strachu (tj. strachu Bonifatiových
odpůrců) z něho bych nebyl schopen bránit vykonávání pohanských obřadů
a modloslužbě v Germánii.
Touhou misionáře Bonifatia bylo šířit křesbanskou víru také v Sasku,
toho se však již nedožil. Christianizace pevninských Sasů spadá až do
doby vlády obnovitele římského císařství na Západě, Karla Velikého.
Průběh tohoto procesu byl často předmětem úvah kněží, historiků i poli-
tiků. Např. německý autor K. D. Schmidt polemizoval ve své práci z r. 1939,
věnované křesbanství u starých Germánů, s tvrzením nacistů, že toto nábo-
ženství bylo germánskému světu bytostně cizí, bylo mu vnuceno zvnějška
a zničilo prý jeho tradiční hodnoty. Mezi nejsilnější argumenty nacistů, kte-
ří ovšem christianizaci germánských kmenů dobře neznali anebo schválně
nepřipomínali např. počátky křesbanské víry u Vizigótů (u nichž se jistě
o násilí ze strany jejich válečných zajatců a otroků, kteří jim jako první
úspěšně hlásali evangelium, mluvit nedá), patřily právě metody, kterými
bylo dosaženo pokřesbanštění Sasů. Postup, jenž u nich byl uplatněn, je
však v dějinách christianizace Germánů spíše výjimkou nežli pravidlem.
(I jinde běžné demonstrace „síly křesbanského Boha“, jaké představovalo
ničení pohanských model a posvátných míst, nelze tak zcela k násilnému
obracení jinověrců počítat, a to ani tehdy, stála-li za těmito činy misionářů
skutečně franská moc. Pomstít se za ně totiž měli uražení bozi, a těm jistě
nemohl stát v cestě ani ten nejmocnější smrtelný franský král.)
Sasové, u nichž koncem 7. století neuspěli anglosaští misionáři zvaní
Bílý a Černý Ewald, se masově skutečně dávali křtít až v návaznosti na
339
Kostel sv. Michala ve Fuldě (zřízen kolem r. 820)
340
franská vojenská vítězství v letech 776, 777 a 779. Jako misionáři, emisaři
Karla Velikého, tu tehdy působili Liafwin, Sturmi z kláštera Fuldy a Anglo-
sas Willehad, který byl r. 787 vysvěcen na misijního biskupa Sasů. Sídlil
v Brémách a kromě tohoto biskupského sídla vznikala na saském území
brzy i další biskupství.
Karel Veliký upevňoval svou nadvládu nad Saskem nevybíravými způso-
by, z nichž nejznámější je verdenská poprava asi 4500 Sasů po potlačení
Widukindova povstání r. 782, a mezi které patřilo také násilné přesidlová-
ní velkých skupin obyvatelstva. Přijetí křesbanství Sasy bylo jednou z fran-
ských podmínek ukončení bojů, trvajících podle Einhardova díla Vita Ca-
roli (Život Karlův) třiatřicet let.
Křesbanskou víru a franskou nadvládu společně prosazoval a tvrdými
tresty chránil též Karlův zákoník Capitulatio de partibus Saxoniae, vzniklý
někdy v letech 782 až 785. Smrtí v něm byla trestána nejenom krádež
v kostele nebo spálení kostela, zabití biskupa, presbytera či diákona, ale ži-
votem propadal dokonce i člověk, jenž v době čtyřicetidenního předveliko-
nočního postu jedl maso. Křest byl pro Sasy povinný, kdo odmítal dát se
pokřtít, měl být popraven, kdo nedal do jednoho roku od narození pokřtít
své dítě, měl platit vysokou pokutu – v případě člověka z vyšší sociální vr-
stvy to bylo 120 solidů, prostý svobodný byl pokutován polovinou této část-
ky, polosvobodný litus platil čtvrtinu.
Smrtí byly stíhány také některé staré představy a zvyklosti. Někdy prá-
vem – jako např. konání lidských obětí anebo víra v to, že určitý muž či
žena je čarodějníkem nebo čarodějnicí a může lidi ujídat zevnitř (Capitula-
tio má pouze „homines commedere“, ale porovnáme-li znění podobného
paragrafu z langobardského ediktu krále Rothariho, lze dospět k mínění,
že o kanibalismus čarodějníků tu asi nešlo, spíše o představu, že někdo
magicky druhému zevnitř škodí, „užírá jej“), dále upalování lidí, osoče-
ných z čarodějnictví, případně pojídání jejich masa. Stejně tak bylo ovšem
trestáno i pouhé spálení zemřelého, protože to byl dřívější pohanský způ-
sob pohřbívání. Na druhé straně jestliže se osoba, která se dopustila hrdel-
ního zločinu, vyznala knězi, trest smrti jí byl prominut. Obětování (zvířat
a věcí) u pramenů stromům a v posvátných hájích bylo trestáno pokutami
a ten, kdo je nemohl zaplatit, stával se do doby, než svůj dluh odpracoval,
otrokem církve. Zotročením církvi byli trestáni zřejmě i pohanští kněží
a věštci. (Spíše než o otroky klasického typu tu však šlo o lidi, kteří se sami
živili a měli povinnost odevzdávat církvi dávky.)
341
Obyvatelé jednotlivých oblastí museli hospodářsky – půdou a otroky –
zabezpečit kostel, ke kterému příslušeli, král odstupoval církvi část svých
příjmů, šlechta, prostí svobodní i polosvobodní lidé museli odvádět církev-
ní desátky.
Hrdelními tresty se v uvedeném zákoníku hrozilo také za spiknutí poha-
nů proti domácím křesbanům, za zatvrzelé nepřátelství vůči nim a za spik-
nutí proti králi a „národu křesbanů“, tj. Frankům. Zákony tady úzce propo-
jily ochranu církve a franského panství. To ovšem oficiálně nepřiznaly.
V úvodu zákoníku se tvrdí, že vše, co je v jednotlivých paragrafech uvede-
no, má sloužit tomu, aby se kostelům dostalo větší a významnější úcty, než
jaké požívaly svatyně pohanů.
Vzpomeneme-li si na vytrvalost pohanských zvyků v různých již mno-
hem dříve christianizovaných oblastech franské říše, je jistě jasné, jak
tvrdý postup Karel Veliký proti teprve čerstvě pokřesbanštěným Sasům
zvolil. Mnozí Germáni ryzí monoteismus křesbanství zprvu asi dost těžko
chápali a jen pomalu si uvědomovali, proč zároveň nesmějí v křesbanském
kostele uctívat Krista, oblíbeného boha vítěze Karla Velikého, a u studán-
ky nebo v posvátném háji jiné bohy, své osobní ochránce.
Navíc se u Sasů pohanství stávalo ideologií boje za nezávislost proti
franské expanzi. Symbolem zápasu za jejich svobodu byl hlavně vévoda
Widukind, vůdce protifranského povstání, který se jako poražený dal roku
785 ovšem pokřtít. Karel Veliký v tomto aktu spatřoval úspěšné zakončení
christianizace Saska a jeden z učenců, působících na jeho dvoře, Alcuin
z Yorku, sestavil poté (r. 797) mnohem sympatičtější a mírnější zákoník,
než byl ten, který vznikl v době před Widukindovým křtem, tzv. Capitula-
re Saxonicum. V prvním, úvodním odstavci se tu vyhlašoval mír pro církev,
vdovy a sirotky i všechny tzv. minus potentes, lidi ohrožované křivdami
a násilím ze strany mocných. Jejich ochrana byla postavena na roveň záko-
nům zakazujícím loupit a zakládat požáry ve vlastní zemi nebo příkazům
nastoupit po panovníkově výzvě do vojska.
Tehdejší doba znala dva typy vnitřního míru: církevní a královský. Zlo-
čin byl chápán jako porušení některého anebo obou z nich. Je jistě zajíma-
vé, že obě instituce, určené k ochraně míru – církev i král – mohly vůči
provinilci užít vyhlášení klatby. Ta církevní znamenala dočasné anebo věč-
né vyloučení ze společenství křesbanů, světská klatba zbavení veškeré
ochrany práva. Člověk, na něhož byla uvalena, se stal psancem, každý jej
mohl beztrestně zbavit života, jeho majetek propadal ve prospěch státu
342
a nikdo z lidí, příslušnému králi podléhajících, mu nesměl poskytnout pří-
střeší a pohostinství ve svém domě, dokonce ani jeho nejbližší příbuzní.
Křest saského rebela vévody Widukinda, přes optimistické očekávání
Karla Velikého, úplné uklidnění poměrů a porážku starého polyteismu
v Sasku ovšem neznamenal. Ke vzpourám spojeným s návraty pohanství
zde docházelo až do r. 805, ba krátkou pohanskou reakci představovalo
snad ještě i selské povstání z r. 841. Zákoník Lex Saxonum, vydaný v obdo-
bí cášského sněmu, v r. 802/3, a kodifikující saské zvykové právo, doplně-
né o ustanovení franských králů, mezi nimiž nechyběla nařízení k ochraně
franského panství a církve, však již nesmírně přísná opatření Capitulatia,
určená k prosazení křesbanství v Sasku, nepřevzal.
Nakonec se saské křesbanství ukázalo být velmi pevné. Německá říše
10. stol., vzniklá pod saským vedením, stála na nezpochybnitelném křes-
banském základě.
Vhodný kontrast k popisovaným mocenským metodám šíření křesban-
ství, jež mělo napomoci rozšiřovat a upevnit také franskou říši, tvoří pros-
tá a dojemná modlitba křesbana 8. stol., dochovaná v jazyce, kterým se ve
franském království tenkráte hovořilo: Truhtin god thu mir hilp. Indi forgip
mir gawitzi indi guodan galaupun. Thina minna indi rehtan willeon. Heili
indi gasunti indi thina guodun huldi.“ (Pane Bože, pomáhej mi a daruj mi
moudrost a dobrou víru. Svou lásku a dobrou vůli. Zdraví a štěstí a svoji mi-
lost.) Osloveni „Truhtin god“ je velmi pozoruhodné. Křesban se tu na Boha
zřejmě obrací jako příslušník jeho družiny; nezaznívá tu důvěrný vztah
syna k Otci jako v modlitbě Páně, ale pro staré Germány typický a též ve-
lice blízký vztah vůdce družiny, kterým byl ve světském poměru král, v ná-
boženském pak Kristus, a těch, kteří vstoupili do mystického svazku vzá-
jemné věrnosti, nahrazujícího pouta pokrevního příbuzenství.
Iniciátorem misie ve Skandinávii byl remešský arcibiskup Ebo, r. 822

jmenovaný papežským legátem pro národy evropského severu. Později,
r. 831, bylo na severu christianizovaného Saska založeno pro misijní půso-
bení v Dánsku, Švédsku a u Pobaltských Slovanů biskupství a rok nato již
arcibiskupství v Hammaburgu (dnešní Hamburk), pozdější arcidiecéze
Hamburk – Brémy. Jako první hamburský biskup a brzy nato arcibiskup
byl v letech 831 a 832 vysvěcen Vlám z Picardie Ansgar, který se v roce
svého povýšení na arcibiskupa stal také papežským apoštolským legátem,
který měl vedle Ebona, jehož v té věci zastínil, pečovat o christianizaci
343
Jeden z kultovních picích rohů z lokality
Gallehus (Dánsko) z doby kolem r. 400 n. l.
Scény na zlatém obložení rohu zobrazují
pravděpodobně kultovní zvyky v průběhu
roku
severní Evropy. Podobně jako je Bonifatius nazýván apoštolem Němců,

Ansgarius má tento titul vůči germánskému severu, kde pohanství přetr-
vávalo ze všech germánských krajin nejdéle a kde o něm také máme ty nej-
lepší a nejpodrobnější zprávy, zejména díky islandskému učenci Snorrimu
Sturlusonovi, jenž ve 13. stol. zpracoval starogermánské pověsti o bozích
a bájných hrdinech v dílech zvaných Starší a Mladší Edda. První zemí, kde
Ansgarius jako misionář působil, bylo Dánsko.
Do této oblasti zavítal již dlouho předtím (kolem r. 700), jak zde už bylo
zmíněno, apoštol Frýzů Willibrord, ale jeho misie měla jenom malý
úspěch, stejně tak jako ta, kterou r. 723 zahájil arcibiskup Ebo. Tento misi-
onář i císař Ludvík Pobožný vkládali svou hlavní naději do spolupráce s díl-
čím králem Dánů Haraldem Klakem, jenž od Ludvíka potřeboval pomoc
proti svým spoluvládcům, mezi kterými byl i král Horik I., o němž tu ještě
bude řeč. R. 826 byl (podle kronikáře hamburského arcibiskupství Adama
z Brém, píšícího v 11. století, i s velkým množstvím Dánů – pravděpodob-
ně se členy své družiny) Harald v Mohuči pokřtěn, a jako kněz, který měl
344
Runový kámen z Jellingu
(tzv. Haraldův kámen):
symbol sjednocení
a christianizace Dánska
na jeho území hlásat evangelium, mu byl přidělen právě Ansgar, působící

tehdy ještě v saském klášteře Corvey (Nové Corbie, kde byly uloženy os-
tatky saského patrona sv. Víta); Ansgara doprovázel jeho druh Autbert.
Klak ale po svém křtu už v Dánsku asi podle I. Skovgaarda Petersena
nikdy nevládl, a paradoxně to tedy byl právě jeho pohanský soupeř Ho-
rik I. (825 – 854), kdo křesbanské misionáře přátelsky přijal, byl podle his-
toricky cenné legendy Vita Ansgarii a kroniky Adama z Brém věrozvěstu
Ansgarovi značně nakloněn, dovolil výstavbu kostelů (z nichž nejstarší
vznikly ve Šlesviku-Haithabu a Aarhusu), dal svým lidem svobodu při-
jmout křest a podpořil i Ansgarovo působení v sousedním Švédsku. Sám
se však pokřtít nedal a jeho syn Horik II. se zpočátku, údajně na popud
svých rádců, vůči křesbanství postavil značně odmítavě. Kostel ve Šlesvi-
ku-Haithabu poručil uzavřít (ale nezbořil jej, jak někteří žádali) a zakázal
tu konat křesbanské bohoslužby. Tento postoj se časem změnil a Horik
Mladší dovolil pak vystavět i nový kostel v Ripenu, sám ale křest také ne-
přijal.
345
Původně románská katedrála v Lundu
Osudy dánského křesbanství mají hodně společného se zahraničně

politickými poměry. S úpadkem franské karolínské moci zde pozice
nové víry rovněž upadaly, a naopak se zase zlepšovaly s růstem prestiže
německých králů a císařů, s politickým tlakem z německé strany, např.
za panování krále Jindřicha I. Ptáčníka (919 – 936), jenž po dobytí města
Šlesviku donutil ke křtu jihodánského krále Gnupu, a za Otty I. Veliké-
ho (936 – 973), vládců tzv. saské neboli ottonské dynastie. Někteří Dáno-
vé se také dávali křtít v cizině – ve frýzském Dorstadu, případně v Ham-
burku.
R. 936 navštívil Unni, arcibiskup z Hamburku-Brém, dánského krále
Gorma, který však stejně jako jeho předchůdci z 9. stol. konverzi odmítal.
Větších úspěchů bylo potom vůči Dánům dosaženo až za Unniho nástupce
na arcibiskupském stolci Adaldaga (937– 988), za něhož u nich byla – pod
ochranou německého krále a od r. 962 římského císaře Otty I. a díky přá-
telskému postoji Gormova syna, krále sjednoceného dánského území Ha-
ralda Modrozubého (asi 945 – 986/7), vládnoucího také části Švédska – za-
ložena biskupství ve Šlesviku-Haithabu, Ripenu a Aarhusu, která se měla
346
starat rovněž o šíření víry na ostrovech u dánského pobřeží a mezi Švédy.
Kolem r. 960 se dal pokřtít i Harald sám a proti vůli Ottonů se poté pokou-
šel o posílení domácí královské moci vůči církvi.
Nehledě na to, že za Haraldova syna Svenda, který je označován přívlast-
kem „S rozčísnutým vousem“, případně „Vidlí vous“ (983 až 1014 – otec ze-
mřel na útěku před synem, jenž proti němu povstal), došlo k nedlouhé re-
nesanci pohanství, ve kterém Svend, po krátkou dobu vládnoucí také
v Norsku a v Anglii, ovšem nevytrval, sžívala se nová víra a církev s dán-
ským státem stále víc a víc. Za Svenda a jeho syna Knuta (1014 –1035) se
křesbanství rozšířilo po celém Dánsku. R. 1074, za vlády Svenda Estridsena,
bylo nové biskupství založeno i na místě pohanské svatyně a sněmu (thin-
gu) středního Jutska ve Viborgu – v tom případě tedy na dvojnásobně dů-
ležitém posvátném místě pohanů, protože okruh thingu i jeho jednání stály
podle představ polyteismu pod ochranou bohů a jimi střeženého míru.
Hlavní snahou dánských králů bylo vymanit se z vlivu hambursko-brémské
arcidiecéze a tím také z mocenského působení Německa. Definitivně se to
zdařilo až r. 1103/4, kdy bylo v Lundu (v jihošvédské, ale až do r. 1658
k Dánsku patřící oblasti Skåne) se svolením papeže Paschala II. zřízeno
arcibiskupské sídlo s pravomocemi pro celou Skandinávii.
Vládci Dánska se stejně tak jako už mnohem dříve Frankové zmocnili
práva potvrzovat biskupy, čímž si nad církevní organizací zajišbovali velice
podstatnou kontrolu. S takovou kontrolou se na druhé straně ovšem oby-
čejně spojoval růst výsad církve, jež vlastně panovník takto uděloval své-
mu významnému spojenci. (V dobách, kdy většinou jenom královský a cír-
kevní mír chránily slabé proto silným – a těmi slabými nemusely být třeba
jen řeholnice ve trochu bohatším klášteře, lákajícím různé ozbrojené, lec-
kdy z řad šlechty pocházející loupežníky, ale i prostí venkované, žijící od
úrody k úrodě a mnohdy odsouzení zemřít hladem, když jim jejich žeň
nebo dobytek někdo vzal – znamenala spolupráce králů a církve nesmírně
mnoho. Uprostřed chaosu různých panství a ozbrojených družin středově-
kého světa představovala páteř států a záštitu spravedlnosti, jíž se člověku
nedostává podle bohatství ani tvrdých pěstí.) Cestou velice úzké součin-
nosti státu a církve šel např. dánský král Knut IV. zvaný Svatý (1080 –
–1086), který duchovenstvo učinil prvním, nejvyšším stavem svého státu
(postavil je před světskou šlechtu země). Byl však zavražděn, když se po-
kusil zavést odvádění církevních desátků. Kolem poloviny 12. stol., za vlá-
dy krále Waldemara I., byla jako oficiální ideologie panovníků vyhlášena
347
imitatio Christi (napodobování Krista). Dvanácté století bylo už ovšem
charakteristické i spory mezi církví a státem.
Na tomto místě by snad nebylo zcela nevhodné připomenout, jaká je
nejstarší historie vzpomenutých církevních desátků. Nepůjdeme zde ov-
šem až do dob Starého zákona, který nařizoval odvádění různých desátků
ve prospěch jeruzalémského chrámu. Ve 2. polovině 5. stol. zavedl v obvo-
du své působnosti v Pobřežním Noriku decimae prvně sv. Severinus, již
v této knížce vzpomínaný biskup dolnorakouského města Favianis (Mau-
tern). Dávky potravin i šatstva se shromažcovaly v mauternském kostele,
aby se tu pod biskupovým dohledem rozdílely chudým, lidem postiženým
barbarskými vpády a jinými neštěstími tehdejšího času. Bohužel ne každý
biskup byl v době, kdy se odvádění desátků církvi stalo docela běžnou zá-
ležitostí, ochoten přispívat z nich především na podobné účely.
Norové měli zřejmě první příležitosti ke stykům s křesbanstvím při svých

vikingských plavbách, které směřovaly zejména na území dnešní Velké
Británie a Irska, kde plenili a také se usazovali od konce 8. stol. Jeden z je-
jich předáků, Torgeis, založil království s centrem v irském Dublinu, kde
zřídil svatyni svého oblíbeného boha Thóra, od nějž je odvozeno i jeho
vlastní jméno. Kolem r. 1000 tu Irové, s nimiž se příchozí Germáni mísili,
zničili posvátný Thórův háj a Norové v Irsku se brzy nato objevují jako
křesbané. Hlavně pro příští christianizaci Islandu nebyly bez významu
křesbanské vlivy, které na Nory působily v oblasti skotských ostrovů, od-
kud se někteří z nich na Island přestěhovali.
S prostředím Anglie souvisí pak i christianizace vlastního norského úze-
mí. O rozšíření nové víry se tu v 10. stol. pokusil syn prvního krále sjedno-
ceného Norska Haralda Krásnovlasého (860 – 933) Hákon Dobrý, vycho-
vaný a pokřtěný v Anglii, na dvoře krále Aethelstana. R. 935 odňal vládu
svému polobratru Erikovi, zvanému Krvavá Sekyra, a s pomocí kněží, při-
vedených z Anglie, se křesbanství snažil prosadit mezi lidem. Lid se však
bouřil a pod hrozbou sesazení krále donutil, aby se zúčastnil tradiční obět-
ní hostiny. Úloha germánského krále v kultovních záležitostech tu velmi
silně vystupuje do popředí. Hákon sám ostatně pocházel z rodu Ynglingů,
dynastie, chlubící se božským původem, na jejímž počátku měl stát bůh
Frey, a básník Eyvind, který jej po jeho smrti (zemřel r. 961) oslavil, ne-
opomenul napsat o přijetí tohoto krále do Valhally, jakéhosi pohanského
ráje germánských hrdinů. I Erik Krvavá Sekyra, který uprchl do Anglie,
348
zde ovšem přijal křest a křesbany byli též jeho synové, společně vládnoucí
po Hákonovi. Jsou známi ničením pohanských svatyní a zabavováním je-
jich bohatých pokladů.
Norské pohanství nicméně nadále žilo a se zdejším křesbanstvím se mí-
silo. Velmi silné bylo postavení starého polyteismu za jarla (jak byli v ger-
mánské Skandinávii označováni příslušníci vyšší společenské vrstvy, vo-
jenští i civilní, někdy velmi samostatní předáci, ale nikoli králové), který se
stejně tak jako uvedený pokřtěný král jmenoval Hákon. Jeho rod pocházel
z Halogalandu, tehdy nejsevernější části Norska, ale od 9. stol. vládl
i v Norsku středním (v oblasti zvané Tröndelag). Hákon, označovaný pří-
vlastkem Zlý, který díky spojenectví s dánským králem a pod dánskou svr-
chovaností vládl nad dvěma třetinami norského území, opět oficiálně zave-
dl staré oběti a zabavený majetek pohanských chrámů vrátil. Dánsko bylo
v té době sice již oficiálně křesbanské, ale spojence nutně potřebovalo pro-
ti mocné saské dynastii.
Pozici křesbanství v Norsku pak opět na čas upevnilo, když Otta II. nad
dánským králem Haraldem Modrozubým a jeho norským spojencem
r. 974/5 zvítězil. Jarl Hákon se dal dokonce pokřtít, ale brzy své křesban-
ství odvrhl a začal ostatní křesbanské Nory pronásledovat. Asi r. 995 musel
však pro vnitřní nepokoje uprchnout z Tröndelagu, kde sídlil na lokalitě
nazývané Lade; při útěku byl zavražděn a území Tröndelag se pak stalo zá-
kladnou moci úspěšného sjednotitele Norska Olafa Tryggvasona, potom-
ka starého norského královského rodu (byl vnukem Haralda Krásnovlasé-
ho) a také proslaveného vůdce bojovných Vikingů. Křest přijal asi v Anglii
krále Aethelreda a po návratu do Norska zahájil proces prosazování křes-
banství (někdy také i násilnými prostředky) v celé zemi. Na „viking“ se v té
době měli ve zvyku vypravovat mnozí severští králové, hlavně ti, kteří při-
šli o svá území (Olaf Tryggvason se prý narodil ve vyhnanství) a jejich způ-
sob života, sestávající z válek a ozbrojených loupeží, jim tehdy nepřipadal
s křesbanstvím neslučitelný. Ostatně, má-li pravdu Adam z Brém, Olafu
Tryggvasonovi se s křesbanstvím neslučitelné nezdály ani různé způsoby
věštectví a hojné užívání magických prostředků.
První pokřtěný král sjednoceného Norska zahynul už kolem r. 1000
v boji se spojenými silami dánského krále Svenda „S rozčísnutým vou-
sem“, švédského Olafa Sköttkonunga, o kterém bude ještě podrobněji řeč,
a dosud pohanství věrného, ale nábožensky poměrně tolerantního syna
jarla Hákona. Rozvoj norského křesbanství to však již nezastavilo.
349
Olaf II. Haraldson, opět slavný norský Viking, pokřtěný asi r. 1014 ve
francouzském Rouenu a v Norsku vládnoucí od r. 1015 nebo 1016, v Tryg-
gvasonových stopách prosazoval křesbanství i násilím, a zároveň se také
snažil posilovat královskou moc. R. 1028 byl poražen dánským králem
Knutem Velikým a r. 1030, když se pokusil vrátit do země, pak znova sila-
mi Knutových norských přívrženců. V létě r. 1031 byl však prohlášen za
svatého a Norové, nespokojení s vládou Knutova nezletilého syna Svenda,
přenesli jeho tělo do kostela sv. Klementa v obchodním středisku Kau-
pang (v Tröndelagu), později zvaném Trondhjem a latinsky nazývaném Ni-
daros, v nejsevernějším městě raně středověké Evropy, kde pak r. 1152/3
získalo Norsko své vlastní arcibiskupství, jemuž podléhali také křesbané
na Islandu, v Grónsku, na Faerských ostrovech, Orknejích, Hebridách,
Shetlandách a na ostrově Man. V letech 1066 –1093 byl na místě původní-
ho pohřbu krále Olafa vystavěn chrám, zasvěcený Kristu. Sága o sv. Olafo-
vi z pera středověkého islandského učence Snorriho Sturlusona je jedním
z vrcholů ságové tvorby.
Uctívání králů jako světců mohlo v sobě ovšem nést i cosi pohanského
a souviset se zvláštní rolí, která germánským králům v kultu příslušela.
Atributem sv. Olafa byla např. sekyra, předmět, jenž náležel ke znakům po-
hanského boha Thóra. Sekyra sv. Olafa patřila zřejmě též mezi insignie
norské královské moci.
Norsko náleželo k územím, kde byla úloha králů v christianizaci velmi
značná. Ani ono se však postupem doby soupeření mezi církví a státem ne-
vyhnulo.
Osadníky z Norska byl od r. 874 osidlován ostrov Island, o jehož chris-
tianizaci uvádí v poslední době zajímavé podrobnosti v díle, citovaném ve
Výběru z literatury, H. Kadečková. Pro celou zemi zde bylo – ovšem i na
základě norského politického tlaku – křesbanství přijato na všelidovém
shromáždění (altingu) okolo r. 1000 (ctitelům starého náboženství zůsta-
ly – do r. 1016 – povoleny domácí, neveřejné oběti). Přibližně v téže době
zásluhou Leifa Eriksona, syna krále Erika Rudého (Zrzavého), který kon-
cem 10. stol. z Islandu kolonizoval Grónsko, byla započata i úspěšná
christianizace tohoto ostrova. Z Islandu pocházejí velmi cenná písemná
i archeologická svědectví o tom, jak zde křesbanství bylo leckdy chápáno
nejenom jako konkurence, ale i jako doplněk ke stávajícímu starému kul-
tu. Blíže se podobnými představami budeme zabývat v následujícím po-
jednání o Švédsku.
350
Pohled na část arcibiskupské katedrály v Trondheimu (Nidaros) v Norsku
(současný stav)
351
U Švédů se polyteistické náboženství, co se Germánů týče, udržovalo nej-
déle. Jejich kontakty s křesbanstvím byly před dobou působení hambur-
ského misionáře Ansgara asi jen dosti malé. Vzhledem k dochovaným pra-
menům, které se snaží zdůraznit především zásluhy hambursko-brémské
arcidiecéze, není však obraz, který si o průběhu misijního působení na
Švédy můžeme učinit, příliš jasný.
Podobně jako řada jiných Germánů, i oni byli ochotni přijmout křesban-
ství především jako uctívání silnějšího, ve všech pozemských starostech
„užitečného“ Boha. V době neúrody a jiných pohrom se leckteří od již po-
znaného křesbanství zase odvraceli a věrní křesbané byli ctiteli starých
bohů vypovídáni ze země. Činili je totiž zodpovědnými za všechna neštěs-
tí, a to proto, že se nechtěli účastnit tradičních obětí.
Prameny, které se šířením křesbanství ve Švédsku zabývají, spojují jeho
nejstarší úspěšnou etapu se jménem uvedeného misionáře Ansgara. Do
Švédska odešel r. 829 z pověření císaře Ludvíka Pobožného a na popud
opata svého kláštera Corvey s vracejícími se posly dílčího švédského krá-
le Björna, kteří navštívili franské království. V bohatém obchodním středi-
sku Birce, které tomuto králi podléhalo a kde měl Ansgar podle svědectví
historicky hodnotné legendy Vita Ansgarii (vznikla v letech 865 – 876 a se-
psal ji hambursko-brémský arcibiskup Rimbert) založit první kostel, zjišbu-
je nejstarší stopy křesbanství na území dnešního Švédska i archeologie.
(Rozkvět Birky, ležící severně od úžiny Sädertälje a západně od Stockhol-
mu, nepříliš daleko od Uppsaly, trval do 11. století.)
Právě v Birce nebylo vzhledem k jejím širokým mezinárodním obchod-
ním kontaktům křesbanství v první polovině 9. stol. jistě už neznámé.
Ansgarius tu požíval přízně krále Björna a svobody misijní činnosti. Vla-
daře naše prameny (Rimbertova Vita Ansgarii a Adam z Brém) mezi po-
křtěnými Švédy nejmenují, zato prý byl mezi prvními křesbany králův rád-
ce, praefectus (zřejmě jarl) Birky Herigar. Misionář Ansgar ve Švédsku
pobýval do r. 831, kdy se stal biskupem čerstvě zřízené hamburské diecé-
ze. Vzhledem k jeho novým církevním povinnostem bylo ovšem nyní
švédské křesbany potřeba svěřit vhodnému zástupci. Se souhlasem císaře
Ludvíka Pobožného byl tedy r. 832 do Švédska vyslán příbuzný arcibisku-
pa Ebona z Remeše Gauzbert, který při svém vysvěcení (snad na biskupa,
i když je někdy označován pouze jako sacerdos a je možné, že byl vlastně
jen jakýmsi biskupským legátem) dostal jméno Šimon. I toto jméno mělo
ukazovat na skutečnost, že do Švédska nepřichází jako běžný církevní
352
Obrazový kámen z Götlandu (podobné byly vztyčovány na pohřebištích a na cestách):
scéna zobrazuje zřejmě část mostu, vedoucího do světa mrtvých
hodnostář, ale jako věrozvěst do zatím jen velmi málo křesbanstvím dotče-
né země.
Zpočátku se mu dařilo a brzy po svém příchodu začal prý také s výstav-
bou kostela. Rimbertova Vita Ansgarii neuvádí lokalitu; autoři Cambridge-
ských dějin středověku díl III se domnívají, že to bylo v dalším obchodním
středisku Sigtuně (opět nedaleko Uppsaly), podle jiných šlo teprve tec
o vybudování prvního kostela Birky. Někdy okolo r. 845 ovšem vzbouřený
lid – údajně bez rozkazu krále – jednoho z Gauzbertových spolupracovní-
ků zabil, vyplenil Gauzbertův dům (bylo to v Birce) a jeho samotného spo-
lu s ostatními kněžími vyhnal.
Ansgar, misijně v této době pracující mezi Dány a zalabskými Sasy, poté
ke švédským křesbanům poslal poustevníka Ardgara, jehož opěrným bo-
dem opět byla misijní stanice v Birce. Obrana víry proti pohanům spočíva-
la v té době ovšem především na bedrech jarla Herigara, nebob v podstatě
bezbranný kněz by ve švédském prostředí této doby bez jisté mocenské
opory určitě ještě nerušeně pracovat nemohl a král, pod jehož vládu Birka
náležela, nebyl tehdy ve městě přítomen.
353
Herigar bojoval za víru na lidových sněmech a ctitelé starého nábožen-
ství jej tady přemlouvali, aby on naopak zavrhl křesbanství. Jeden z vyhna-
ných dílčích švédských králů, kterého Vita Ansgarii nazývá Anoundus (tj.
zřejmě Anund), se v této době spojil s Dány, kteří mu měli pomoci k ná-
vratu na trůn, a jako odměnu za to jim kromě jiného přislíbil také kořist, již
měli získat údajně snadným dobytím a vypleněním bohaté Birky. (Majetek,
obnášející více než 100 liber (tj. asi 33 kg) stříbra, byl u zdejších kupců prý
běžný.)
Obyvatelé Birky za nepřítomnosti svého krále mohli spoléhat pouze na
Herigarovy schopnosti, hlavně se však chtěli spolehnout na svoje staré
bohy, kterým slibovali bohaté dary a oběti. Herigar je však přemlouval,
aby učinili slib Kristu (šlo o přislíbení postů a almužen). Důsledkem toho,
že jej uposlechli (přičemž se všichni ovšem nutně ještě neobraceli na křes-
banskou víru), bylo podle Rimbertovy legendy rozhodnutí obléhajícího
dánského krále pomocí losů se od bohů dozvědět, zda jeho výprava bude
mít úspěch. Vyzkoumal však, že Birku chrání mnozí a mocní bozi a že tu
početní křesbané uctívají Krista, který je z bohů nejsilnější (fortissimus est
deorum). Rozhodl se tedy zanechat pokusů o vyplenění uvedeného sídliš-
tě a vytáhl proti Slovanům. Na tomto místě nám legenda podává jeden
z nejzajímavějších obrazů toho, jak se ve staré Skandinávii křesbanství
s pohanstvím prolínalo. Po Herigarově smrti kněz Ardgar odešel, pravdě-
podobně proto, že bez opory uvedeného předáka bylo jeho další setrvání
v Birce méně bezpečné.
Ansgar se ovšem v této chvíli rozhodl podniknout do Švédska novou mi-
sijní cestu, pro niž získal podporu dánského krále Horika I., jenž s ním vy-
pravil svého vyslance, i podporu východofranského Ludvíka Němce. Ces-
ta, na niž se vydal r. 850 nebo 852/3, vedla zase do Birky, která tehdy
spadala pod dílčího švédského krále Olafa.
Ctitelé starých bohů tu podnikli včasnou protiakci: jeden z nich před
králem i lidem Birky prohlásil, že byl přítomen ve sněmu božstev a nese
jejich vzkaz. Oznámil jim, že chtějí-li si přízeň svých starých bohů udržet,
mají horlivěji vykonávat tradiční obřady, nového boha nepřijímat a nesta-
čí-li jim dosavadní bozi, pak mohou zavést uctívání někdejšího zemřelého
krále Erika, kterého po smrti božstva prý přijala do svých řad. Lid posle-
chl a nedávno zesnulému vladaři byl skutečně vystavěn chrám. (Opět zde
můžeme upozornit na možnou paralelu s králi – křesbanskými světci.)
Ansgar nalezl po svém příchodu ovzduší značně nepřátelské, ale vzdát se
354
nechtěl a obrátil se o pomoc ke králi Olafovi, kterého k sobě pozval na hos-
tinu a předal mu různé dary.
Olaf chtěl asi – což by z mezinárodně politických důvodů bylo zcela po-
chopitelné – přání Horika a Ludvíka Němce vyhovět, ale poněvadž králové
Švédů byli v té době ještě velmi závislí na vůli svého lidu (což ostatně podle
Adama z Brém platilo ještě i v 11. století), a protože se rovněž obával nové
vzpoury, odpověděl, že nejprve je třeba ohledně povolení činnosti misioná-
řů prověřit vůli bohů a následně v této věci oslovit lid. Los tehdy rozhodl,
že křesbanství má v jeho království být šířeno, ale ve sněmu Birky přesto pa-
novaly různé názory a velké vzrušení. Nakonec účastníky údajně přesvěd-
čila rada staršího člověka, který se, jako prý i mnozí jiní Švédové, dal pokř-
tít ve frýzském Dorstadu a poznal, že Kristus skutečně může a chce ve
všem pomoci těm, kdo ho o pomoc žádají. Z legendy ovšem vyplývá i to, že
vlastně nabízel přijetí Krista jako jednoho z možných božských ochránců.
Nakonec byla činnost Ansgarovy misie schválena nejen na sněmu v Birce,
ale i na následujícím sněmu další části Olafova království.
Tázat se na mínění pohanských bohů, zda má být přijato křesbanské ná-
boženství, je postup, který nám dnes může připadat velice kuriózní. Teh-
dejší lidé však byli vírou v losy a věštby ovládáni velmi silně a snadno se jí
nezbavovali, ani když se stali křesbany. Pak užívali, jak už víme, k věštění
např. bible, náhodně rozevřené na určitém místě. Křesbanské zákony běž-
ně připouštěly tzv. Boží soudy, k nimž opět mohlo patřit zkoumání losů.
(Ale i jiné způsoby zjišbování Boží vůle, jako souboje anebo zkouška v ko-
tli, při níž strana, pokoušející se dokázat svoji pravdu, musela ze dna nádo-
by s vroucí vodou vylovit nějaký předmět, např. kamínek. Pokud se opaře-
ná ruka dokazujícího úspěšně zhojila, bylo mu jeho právo nebo nevina
přiznáno.)
A navíc pohanští bozi neměli nejspíš při losování rozhodnout o tom, že
jejich éra skončí, ale že vedle nich má nebo může být uctíván také Kristus.
Na jiném místě legendy (kap. 61) Rimbert líčí děj, ukazující velmi podob-
né představy: švédští válečníci v nouzi se pomocí losů tázali, které z bož-
stev jim pomůže. Když z původně uctívaných bohů nemohli najít žádného,
sáhli k novému losování, aby se dozvěděli, chce-li je zachránit Kristus
(tedy další božský pomocník – fulltrúi – na něhož se lze obrátit), a uspěli.
Kristus je tady (obdobně jako v pasážích o dánských dobyvatelích) ozna-
čován jako potentissimus deorum – nejmocnější, nikoli jediný z bohů, a v ná-
sledující kapitole magnus super omnes deos (veliký, mocný, nade všecky
355
bohy). Podobný stupeň víry zachycuje ještě ve 2. polovině 11. stol. historik
Adam z Brém, jenž dosvědčuje mj. to, že Švédové Krista považovali za
mezi bohy nejjistějšího pomocníka ve svých potřebách – a zdá se, že ales-
poň takovémuto stavu věcí byl rád.
Z Ansgarových pokračovatelů ve christianizaci Švédska je snad nejzná-
mější právě Rimbert, původem Dán, Ansgarův žák, jeho nástupce na ham-
bursko-brémském stolci (od r. 865) a životopisec, jehož obsáhlá, vícekrá-
te zde využitá legenda je v mnohém vskutku jedinečným pramenem.
Rimbert se snažil především o uchování toho, co jeho předchůdce ve Švéd-
sku vybudoval. Později, r. 930, působil v Birce hambursko-brémský arci-
biskup Unni, jehož misii tu předčasně ukončila nemoc, na kterou zemřel,
a v r. 974 sem podnikl misijní cestu dánský biskup Odinkar.
I přes jistě upřímné úsilí, jež uvedení misionáři vůči Švédům vyvíjeli, za-
čala jejich christianizace hmatatelnějších úspěchů dosahovat až koncem
10. století. Norský král Olaf Tryggvason tehdy podnítil ke křtu jarla
Rögnvalda z Götlandu, a nedlouho poté (asi r. 1008) následovala i konver-
ze Olafa Sköttkonunga (980 –1022), prvního švédského křesbanského krá-
le, který též upevnil sjednocení Švédska, jehož bylo dosaženo za jeho otce
Erika (970 – 995). Jedním z důvodů jeho rozhodnutí pro křest byly zřejmě
rostoucí mezinárodní styky švédského království s již křesbanskými země-
mi. Bylo za něho založeno biskupství ve městě Skara (oblast Västergöt-
land) a v jiném velkém středisku, Sigtuně, byly tehdy raženy nejstarší
mince království s křesbanským nápisem Situna Dei (Sigtuna Boží). Bis-
kupství pro oblast Svealandu tady existovalo až zhruba od r. 1060.
Mezi Švédy přicházeli misionáři z Hamburku-Brém, Anglosasové, Dáni
i věrozvěstové z Ruska a Francie, švédské pohanství nicméně svoje pozice
snadno nevzdávalo. Za Olafova syna Anunda Jakoba tu sice značně vzros-
tl počet křesbanských runových nápisů, ale zároveň zde panoval velký vliv
těch, kteří podle Adama z Brém po králi požadovali přinesení pohanské
oběti, a protože to odmítl, dokázali ho vypudit z království. Podobně někdy
po smrti křesbanského panovníka Stenkilla (zemřel r. 1066) žádali Švédo-
vé jeho syna Ingeho, aby obětoval bohům, a když k tomu nebyl ochoten,
provolal lid místo něj králem jeho švagra Svenda. Panoval pouhé tři roky
a Inge se poté zas ujal vlády i šíření křesbanství. Přesto však roku 1123
mohl dánský král Sigurd své kořistnické tažení do jihošvédského Smlan-
du prohlašovat za křížovou výpravu proti pohanům a v některých oblas-
tech Švédska polyteistické náboženství odolávalo ještě i koncem 12. stole-
356
tí – století, kdy už ve Staré Uppsale, nejvýznamnějším místě někdejšího
kultu Švédů, existovalo biskupství, přeložené sem r. 1130 ze Sigtuny a pod-
řízené nejprve skandinávskému arcibiskupovi z Lundu v dánském Skne.
R. 1164 se pak Uppsala stala švédským arcibiskupstvím.
Ze 12. stol. (z doby kolem r. 1120) pochází první seznam biskupských
sídel Švédska i první zdejší král světec. Jmenoval se opět Erik (IX.) a vlá-
dl v letech 1150 –1160. Tento král přispěl ke christianizaci švédského seve-
ru a – nutno říci, že s pomocí ozbrojené síly – také k pokřestění negermán-
ských Finů, vedl prý rovněž ale asketický život a byl znám jako ochránce
utlačovaných.
Švédské prostředí poskytuje ohledně chápání křesbanství mezi Germány

opravdu cenný materiál. Hodnotila se hlavně moc nově přijatého boha,
který byl odvrhován, když se lidem zdálo, že je méně spolehlivým ochrán-
cem než jejich dřívější fulltrúi. Obyvatelstvo leckdy přijímalo nový kult, ale
s ním ne vždy také novou víru – nechápeme-li ji jen jako soubor doposud
neotřelých obřadů, ale i jako určitý obsah vědomí, ve kterém nechybějí ani
základní křesbanské etické požadavky.
Za prvního pokřtěného krále Olafa Sköttkonunga se švédské království
snažilo vystupovat jako křesbanské (srovnejme např. uvedené nejstarší
ražby mincí). V hlavní, zlatem vyzdobené pohanské svatyni ve Staré Up-
psale, místě, kde se nacházely i hroby příslušníků královské dynastie
Ynglingů, ovšem Švédové nejen za tohoto krále, ale ještě i dlouho potom
nadále uctívali trojici nejvyšších předkřesbanských božstev: Thóra jako
vládce nebes, hromu, blesků a počasí, Ódina jako boha války a Friccona
(Freye) jakožto dárce míru a plodnosti. Každých devět let tady byly o vel-
kém svátku jarní rovnodennosti podle Adama z Brém, který své dílo Gesta
Hammaburgensis ecclesiae pontificum psal kolem r. 1075/6, vedle zvířecích
přinášeny i lidské oběti (archeologie na tomto místě však větší počet obě-
tovaných lidských jedinců zatím nepotvrdila), a to v obou případech pouze
mužského pohlaví. Adamův anonymní křesbanský zpravodaj tady prý na-
jednou viděl na posvátných stromech 72 pověšených lidských a zvířecích
těl. Ze zvířat to byli koně a psi. Účast na velkém uppsalském svátku byla
povinná a křesbané se z ní museli vykupovat.
Za krále Stenkilla se uppsalskou svatyni ve spolupráci s biskupem Egi-
nonem z Dalby v dánském Skne chystal prý zničit Adalward, který do
Švédska přišel z arcidiecéze Hamburk-Brémy a stal se biskupem v Sigtu-
357
Obrazový kámen z Götlandu.
Představuje zřejmě boha Thóra,
jedoucího na kozlu
ně. Věřili, že pokud by tato hlavní bašta pohanství byla rozbořena, násle-
dovala by konverze všech Švédů. Král je však od tohoto úmyslu odvrátil
s vysvětlením, že by byli zabiti, on vyhnán ze země a věřící by se pak opět
snadno stali pohany. Osud víry zde tedy v těchto dobách hodně závisel na
postoji krále, přítomnosti křesbanských kněží, ale i na dlouhodobé toleran-
ci křesbanů k hlavnímu místu pohanského kultu, jež bylo vyvráceno poté
snad někdy koncem 11. století. Mimo Uppsalu ovšem Adalward a Egino
staré modly ničili a jak tvrdí Adam z Brém, dosahovali tím obrácení velké-
ho množství lidí. O tom, že taková obrácení neznamenala vždy příklon
k úplnému monoteismu, jsme již hovořili.
Dlouhé přežívání pohanského kultu na germánském severu způsobilo,
že se zde nejlépe uchovaly mytologické příběhy starých germánských
bohů. Mnohé z dávného náboženství dochovali ve své poezii staroseverští
358
pěvci, zvaní skaldové, z nichž někteří se svým dílem bojů mezi křesban-
stvím a pohanstvím přímo účastnili; další informace se objevují v písemně
zachycených ságách. Zvláště Island a Norsko byly oblastmi, kde bohatství
staré tradice vydalo důležité literární plody. V první polovině 13. století
byla na Islandu sebrána a písemně zachycena různá vyprávění o bozích
i lidských hrdinech. Některé z hrdinských látek sahají přitom svým půvo-
dem až do 5.– 8. stol. a do Skandinávie připutovaly z jihu a jihovýchodu,
z prostředí Burgundů, Hunů, Franků, Langobardů apod. Mytologické pís-
ně zachycují stav severogermánské víry hlavně v její vrcholné, poslední
fázi, ale obsahují i velmi staré vrstvy náboženského myšlení. Soubor ano-
nymních mytologických a hrdinských textů, komponovaných ve verších,
dostal název Starší Edda, a v té podobě, v níž jej známe, je považován za
dílo islandského učence Snorriho Sturlusona. V tzv. Mladší Eddě, vzniklé
okolo r. 1220, Snorri Sturluson vypráví staroseverské pověsti o bozích
a slavných lidech v próze, ale přidává k nim také hodně nového, uvádí my-
tologii v systém, podává pravidla básnické tvorby skaldů a snaží se tu vy-
světlit, jak je možné, že při existenci jednoho jediného boha vznikly na svě-
tě rozdílné mytologické soustavy. Důležitým pramenem pro skandinávské
představy je pak též dílo Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum Ada-
ma z Brém nebo Historiae Danicae libri XVI (Šestnáct knih dánských dě-
jin), jehož autorem je Saxo Grammaticus, žijící zhruba v letech 1150 –1220.
V té formě, v jaké starogermánskou mytologii ze Skandinávie známe,
není vyloučeno ovlivnění některých původních germánských představ an-
tickými mýty ani křesbanstvím. Časová mnohovrstevnost, jež se zde uplat-
ňuje, ztěžuje ovšem také naši možnost podání stručného a přitom nezkre-
sleného obrazu náboženství, jež zachytila a které na základě porovnání
s dalšími písemnými i archeologickými svědectvími v řadě rysů můžeme
považovat nejenom za staroskandinávské, ale za starogermánské obecně.
Před stvořením tohoto světa existovala podle staroseverské germánské

mytologie zející propast Ginnungagap, obdoba řeckého chaosu. Na sever
od Ginnungagapu vznikla říše temnoty, mlhy a chladu, na jihu ohnivý svět.
Ve světě mlhy a chladu (Niflheim) vyrazil pramen, z kterého vyvěraly
řeky, jejichž voda zamrzala a ledové kry se vrstvily v propasti. Působením
žáru z království ohně (Múspell) roztálo jíní, vysrážené na ledu, a z jeho ka-
pek vznikly první dvě prabytosti: obr Ymi a prakráva Audumla, která jej ži-
vila svým mlékem. Ymi sám, bez ženy, zplodil další děti a stal se zaklada-
359
telem nejstarší generace stvoření – obrů, ustavičně posléze ohrožujících
svět bohů a lidí.
Prakráva získávala obživu olizováním slaného ledu, z něhož přitom vy-
vstala postava děda prvních bohů Búriho. Búriho synem byl Bor, který pak
s manželkou z rodu obrů dal život trojici bohů stvořitelů světa – Ódinovi,
Villimu a jejich dalšímu bratrovi jménem Vé.
Toto vyprávění se jistě nezrodilo teprve mnoho staletí po přelomu leto-
počtu a nebylo doma jen na germánském severu. Římský historik Tacitus
zachytil podobnou představu, třebaže s jinými jmény hlavních aktérů. Země
zrodila syna Tuistona, jenž odpovídá Búrimu. Tuisto měl syna Manna (jako
Búri Bora), Mannovi synové byli tři a jmenovali se Ingvio, Hermio a Istvio,
praotcové tří germánských větví: Ingaevonů, Hermionů a Istaevonů.
Ódin, Vili a Ve zápasili s obrem Ymim a z jeho mrtvého těla stvořili svět,
jemuž dali svůj řád. Stejně tak např. v babylónské mytologii porazil hlavní
bůh Babylónu Marduk obludu Tiámat, v indických mýtech hromovládný
Indra démona Vrtru nebo řečtí bozi Titány, uvržené poté do podsvětí. Mýty,
uchované na germánském severu, sahají hodně hluboko do minulosti lid-
stva. Prastará je i myšlenka řádu, který bozi střeží před číhajícím chaosem.
U severských Germánů jsou těmito hlavními strážci Ódin a Tór. Patří
k ásům, vyšším božstvům, uctívaným především bojovníky a vládci. Ásové
podle mytologie porazili starší zemědělská božstva, tzv. vany, z nichž nej-
známějšími byli Njörd a jeho děti Frey a krásná Freyja. Poslední dva – sou-
rozenci i manželé – byli typickým párem božstev úrody, plodnosti a lásky,
jaký zná každá předkřesbanská rolnická civilizace. Jejich přičiněním se měl
obnovovat život v přírodě, pokračovat rod lidí i zvířat. Bohyně Frigg, jež
byla s Freyjou snad původně totožná, se posléze na severu objevuje jako
samostatné božstvo, a to nikoli z rodu vanů, ale jako nejvyšší z ásynjí a Ódi-
nova manželka. Slovo Freyja (gótsky fraujo, starohornoněmecky frouwa),
znamená potěšující, veselá nebo paní (srov. dnešní německé Frau). Výraz
Frigg, starohornoněmecky Frija, označoval přítelkyni. V těchto souvislos-
tech i v souvislosti s Freyjou jako germánskou Venuší je možno vzpome-
nout i ve starší češtině používaná slovní spojení frejná žena, chodit na frej
apod. (Šlo o záletnou ženu a chození po záletech.) Na Slovácku se zase
v písních zpívá o frajárech a frajárkách. Pozdější představy, nesouhlasící
už s manželstvím bratrů a sester, přiřkly Freyovi, žijícímu prý po porážce
vanů stejně tak jako Njörd a Freyja mezi ásy, za ženu obryni Gerd (tedy asi
Zemi), podobně jako Freyje za manžela dosti nejasnou postavu boha Óda.
360
Obrazový kámen
z Götlandu z doby
kolem r. 700.
Nahoře: Osminohý
Ódinův kůň Sleipnir
přiváží do Valhally
bojovníka, kterému
valkyrje podává nápoj
zapomnění
Jako přední ásové v severské mytologii vystupují Ódin, Tór a Tý, všich-
ni tři spojeni tím, že byli důležitými pomocníky ve válkách. Spolu s další-
mi ásy a těmi vany, které vyšší bohové po vítězství nad rolnickými božstvy
přibrali k vládě, žili ve hradě Ásgardu. Tór, ozbrojený sekyrou nebo kladi-
vem, střežil most mezi zhoubným světem obrů a světem bohů a lidí. Na
obloze sice hřměl, ale lidem byl velmi přátelský. Žehnal novomanželským
dvojicím, chránil mrtvé a měl také na starosti spravedlnost. Např. pohan-
ští Frýzové božstvu se sekyrou připisovali nadpřirozený původ svých záko-
nů. O Ódinovi – Wodanovi jsme tu měli příležitost se zmínit už vícekrát. Je
to především bůh války s kopím, vládce mrtvých ve Valhalle, ale stejně tak
je např. i bohem moudrosti a básnického umění, úzce souvisícího s opoj-
ným nápojem bohů, zvaným meth. Právě on podle pověsti získal runy, nej-
361
starší vlastní písmo starých Germánů. S tímto jeho skutkem souvisejí rysy,
z nichž dosti silně vystupuje možnost ovlivnění bájí o Ódinovi určitou zna-
lostí křesbanství. Ódin přinesl (sám sobě) oběb tím, že visel devět dní na
dřevě stromu, kopím si přitom probodl bok a nakonec sestoupil díky
získání run, jejichž magickou mocí se osvobodil. Ve světové literatuře oží-
vá Ódin zejména v postavě známého Krysaře z Hameln.
Bohové, kteří stvořili svět, byli i tvůrci lidí. O tom, jak se lidé na světě ob-
jevili, referují staré mýty různě. Nejstarší egyptské pověsti chrámu v Onu
(Héliopoli) v nilské deltě např. vyprávějí, že vznikli ze slz boha slunce Réa,
podle jiného staroegyptského učení je na hrnčířském kruhu zformoval
z hlíny bůh Chnum, ve staromezopotámském (akkadském) mýtu o Atra-
chasísovi byli stvořeni z hlíny, do níž byla přimíšena krev a maso jednoho
z bohů, apod. Germáni měli představu, že lidé vznikli ze dřeva stromů: z ja-
sanu muž a z jilmu, jívy či olše první žena. Duši a život jim měl vdechnout
Ódin, rozum a pohyb jim daroval Vili, tvář, řeč a smysly třetí Ódinův bra-
tr Ve. Dali jim také oděv a jméno. Uvedení bozi jsou jako stvořitelé první-
ho lidského páru jmenováni v Mladší Eddě (v Gylfiho oblouzení). Starší
Edda (Vědmina píseň) stvoření muže a ženy připisuje trojici bohů, kterou
představovali Ódin, Höni a Lódur, který je asi totožný s bohem Lokim.
Loki se stal odpadlíkem od světa bohů a od dobra. S obryní Angrbodou
zplodil bohyni smrti Hel, vládkyni říše zemřelých, kteří nepadli v boji,
strašného vlka Fenriho a hada Jörmunganda, o němž se vyprávělo, že
z moře ovíjí celý svět. Loki i Fenri byli podle mýtů bohy spoutáni, v době
před koncem světa však budou opět volní a také Fenriho bratr Jörmun-
gand vystoupí z moře, do něhož byl uvržen Ódinem, aby spolu s obry
a syny Múspellu na pláni Vígríd bojovali proti silám světového řádu, bo-
hům a Ódinovým bojovníkům z řad lidí. Proslulý ragnarök má přežít pou-
ze šestice bohů a dvojice lidí. Obrovský požár, který založí vůdce synů
Múspellu Surt, má zničit celý svět, po něm však Země prý povstane v mno-
hem větší kráse k novému zlatému věku dobra, kdy opět bude rodit bez
setby a živit lidi bez veškeré práce.
Mnohé z líčení posledních dnů světa v germánské mytologii – např. vál-
ky, vraždy mezi příbuznými, zánik slunce a hvězd – připomíná křesbanské
Zjevení sv. Jana. V podobě, v níž se k nám dostala, mohla už germánská
mytologie samozřejmě čerpat z většího množství pramenů. Jedno však
mají snad všechny, i ty nejpodivněji nám připadající náboženské představy
společné. Počítají s člověkem jako aktivním účastníkem vesmírného dra-
362
matu, boje mezi dobrem a zlem. Svou spravedlností pomáhá udržovat svě-
tový řád, zatímco nespravedlivostí otvírá číhajícímu chaosu dveře.
Staroseverskou bájí, ovlivněnou křesbanstvím, ale zřejmě i antickými
motivy, je také v 10. stol. vzniklé vyprávění o dánském králi Fródovi, za ně-
hož v zemi panoval hluboký mír i blahobyt, a zázračném žernovu Gróttu,
jejž poháněly obryně Fenja a Menja a který mu na jeho přání mlel zlato,
mír a štěstí zlatého věku. Nenasytný král, který stále neměl dost bohatství
a obryně prací přetěžoval, způsobil, že se vzbouřily a namlely mu nepřátel-
ské vojsko. Fródi zahynul a zlatý věk byl ukončen. Proti bezmezné dravos-
ti a kořistění, jak je dobře známe z historie velkého stěhování národů, se
v báji buduje hráz alespoň v podobě rozumné míry, již člověk nesmí pře-
kročit, aby nepřišel o všechno.
Křesbanství germánskému světu dávalo nové hodnoty – rozšiřovalo
kupříkladu obzor barbara v jeho pohledu na spravedlnost, která měla být
prokazována vůči všem lidem, ne pouze vůči příbuzným a příslušníkům
vlastního kmene – a stavělo také hranice jeho touze po shromažcování po-
kladů, které se tak dobře rozmnožovaly právě válkou.
Mezi hodnoty, nejčastěji se vyskytující v tzv. Starší Eddě, patří stateč-
nost, čest, síla, věrnost – ale i bohatství, moc a sláva, přičemž nejlepším
prostředkem k jejich získávání je tu válka a kořist. I jedno z Ódinových zá-
stupných jmen znělo Feng – Kořistník. A Píseň o Fáfnim praví, že: Zbožím
vládnout chce každý člověk // až do hodiny smrti.
Posuzujeme-li zápas, který křesbanství muselo o člověka ve sledovaném
období 3.–12. stol. svádět (všechny evropské národy byly oficiálně christi-
anizovány ovšem až ve 13. a 14. století), je třeba mít na mysli i tuto skuteč-
nost, která úzce souvisela s tvorbou nových vládnoucích vrstev mezi bar-
bary. Postavíme-li vedle sebe ideál ctností z pohanského světa Eddy
a např. Venantiův portrét franské, z Durynska pocházející křesbanské krá-
lovny Radegundy, dostaneme dva krajní póly hodnotového světa tehdej-
ších lidí, obrazy, které se v jejich myslích – u různých etnik v různých do-
bách – prosazovaly, svářely a proměňovaly, které barbary utvářely a byly
jimi také formovány.
Modlitba z 8. stol., prosící kromě jiného také za dobrou vůli, ovšem uka-
zuje, že směr cesty k nové Zemi a novému království byl také v onom
čase – třebas ne všemi a všude – chápán správně.
363
STÁT
A PRÁVO BARBARŮ
Historikové jsou termínem germánské barbarské státy zvyklí nazývat ta

germánská království doby velkého stěhování národů, která v průběhu
5. a 6. stol. vznikala usazením barbarů na půdě říše západořímské: na úze-
mí Gallie stát Vizigótů (jehož dějiny po r. 507/8 pokračovaly v Hispánii),
stát Burgundů a Franků, na hispánském území stát Svébů, v severní Afri-
ce vandalský stát a v Britannii anglosaská království, v Itálii stát Ostrogó-
tů a Langobardů, případně Odoakerovo království. Další germánské správ-
ní útvary této epochy bývají označovány jako říše, čímž jsou v tomto
případě míněny kmenové svazy předstátního charakteru, z nichž některé
svůj vývoj ke společnosti feudálního státu dovršily v rámci království
Franků. Zařazení konkrétního germánského království mezi útvary vyspě-
lejší anebo méně vyspělé je ovšem pochopitelně závislé také na stavu pra-
menné základny, jež se k nim vztahuje, a u některých z nich označení stát
nebo říše může být sporné.
V barbarských germánských státech, vzniklých na území římského
impéria, máme dík různým pramenům, mezi nimiž významnou roli hrají
památky práva, zejména tzv. barbarské zákoníky, možnost pozorovat zají-
mavé a důležité historické procesy: jak tady probíhal vývoj, jímž se rodová
společnost, založená na principu pokrevního příbuzenství, měnila ve stát,
více či méně vyspělé raně středověké království; jakým způsobem se ve
větší anebo menší míře různé sociální a politické prvky, přežívající z anti-
ky i dozrávající uprostřed společenství barbarů, slévaly v novou, historic-
ky pokrokovou jednotu; jak se proměňovalo sociální postavení rozličných
vrstev obyvatelstva a v nejvyspělejších z barbarských států vznikala raně
feudální společnost, v níž se dá mluvit o šlechtě a poddaných. Na různém
stupni tu bylo přebíráno dědictví antické kultury a vzdělanosti, prolínalo se
a vzájemně ovlivňovalo pohanství s křesbanstvím. Rozličné zajímavé otáz-
ky existence těchto států byly probrány v jednotlivých speciálních kapito-
364
É
VÉ
NO
OV
É)
DÁ
ANG
O
OV
ST
OT V É
JUTOVÉ
E
K
LOS
VÉ
(S I R
A
É
NO
OV
ASO
TA
ÝZ
RI
FR VÉ Visl
a
B
VÉ
SO Do
n Vo
SA lh a
D
U
La
R
be
Tournai
Od
É
YN
OV
ra
Ů Dně
pr UR
KO
K RIG
N Dně T
VÉ
Paříž A S str KU
L
Rýn
Loira FR Řezno Du B A V O Ř I L A N G O - O VÉ
naj BARDI V URO
A UTIG
át N
st Salcburk É
Vouille
Poitiers GEPIDOVÉ
BURG
Pád
Du
UN
BŮ
r
naj
Toulouse Arles Bělehrad
V É aga
stát
stát DŮ
S
SvišUov lis
t B
Niš po
no
Eb
ti
365
ro
stá
OSTROGÓTŮ tan
ak
stát Barcelona ns
Ko
Irm
Korzika Řím Adrianopolis

zil
Tarragona
Ki
Toledo
Edirne
VIZIG Valencia
Sardinie
ŘÍŠE
Cordóba ÓTŮ
V Ý C H O D O Ř Í M S K Á
Ath Eufrat
ény
NOVOPERSKÁ
Sicílie
stát
VAN Karthago
M A U
Kypr
R O V DAL
É Ů
Kréta
LEGENDA: NOMÁDI
Ř Í Š E
GERMÁNSKÉ KMENY BALTSKÉ KMENY
GERMÁNSKÉ SLOVANSKÉ KMENY Alexandrie
BARBARSKÉ STÁTY OSTATNÍ KMENY
Germánská království z doby velkého stěhování národů (k r. 526)
lách, přece však zbývají některé, jimž bychom chtěli trochu pozornosti vě-
novat ještě v tomto závěrečném shrnutí.
Latinské prameny označují barbarská etnika slovem gentes nebo natio-
nes, což obojí může znamenat kmeny i národy. Hranice, za níž kmen končí
a národ začíná, je ovšem v době stěhování, kterému tradičně říkáme mig-
race národů a nikoli kmenů, značně problematická. Pokud v organizaci ur-
čitého lidu rozhoduje princip pokrevního příbuzenství, měli bychom mlu-
vit o rodech a kmenech, ale po usazení barbarů na půdě jejich počínajícího
státu se rozhodující jednotkou správy stávají kraje, aniž by přitom okamži-
tě všechny funkce a úkoly rodů vymizely. Navíc se kmenové svazy v době
vzniku barbarských států dost často skládaly ze kmenů různého původu,
i když prameny tyto celky zpravidla označují jen názvem etnika, které
v nich početně nebo mocensky převládalo. Pojem Vandalové např. v době
jejich severoafrického království zahrnoval nejenom Vandaly – Hasdingy
a zbytky Silingů, ale i negermánské Alany a kontingenty dalších barbar-
ských etnik, příkladně Gótů. Mezi barbary Theodericha Velikého byli
hlavním prvkem jeho Ostrogóti, ale patřili k nim také nikoliv nevýznamní
Rugiové a řada součástí jiných barbarských kmenů, jako byli Herulové,
Skirové, Svébové, Taifalové, Turcilingové a opět Alani. Právě etnická pes-
trost značně přispívala k rychlému odbourávání zvyklostí rodů, nově se
tvořícímu celku již překážejících.
Jazykové hledisko tu ještě příliš velkou rozlišovací roli hrát nemohlo,
protože všechny východogermánské stejně tak jako západogermánské
kmeny se mezi sebou mohly poměrně snadno dorozumět. Řečí zákoníků,
úředních dokumentů a diplomacie pak většinou byla latina.
Chceme-li podstatu barbarského státu nějak lépe a správněji charakte-
rizovat, je těžko říci, že šlo např. o stát národa Ostrogótů, zejména ne
v dnešním smyslu slova národ. Kmen a stát jsou pak dvě různé kategorie,
z nichž první postupem vývoje může ve druhou přecházet. Budeme tedy
hovořit o nositelích státnosti barbarského království.
V antice, ve starém Řecku či Římě, byl nositelem státnosti, podstatou
státu občan, jehož postavení nebylo definováno jazykově nebo národnost-
ně, ale přístupem k výkonu občanských práv a povinností; v typickém feu-
dálním zřízení stát reprezentovaly stavy (šlechta a vyšší duchovenstvo,
později měšbané) a v barbarských státech bylo jakýmsi „občanským kolek-
tivem“ především vojsko. Všichni svobodní barbaři, patřící k ozbrojeným
silám království, byli nositeli určitých funkcí státu a podílníky na někte-
366
rých výsadách. Prameny, hovořící ovšem o různých barbarských králov-
stvích, uvádějí následující funkce a privilegia plnoprávného ozbrojeného
lidu: volil nebo alespoň slavnostně potvrzoval krále a skládal mu přísahu
věrnosti, svobodní bojovníci měli možnost rozhodování v otázkách války
a míru, byly jim k posouzení nebo odsouhlasení předkládány nové zákony,
podíleli se na výkonu místní samosprávy a místního soudnictví, měli nárok
na pozemkový příděl z půdy státu, na část válečné kořisti, na výkon někte-
rých speciálních státních úřadů (např. u Ostrogótů velitele vojska a úřed-
níka, majícího na starosti státní poklad), zákony jim mohly poskytovat vyšší
míru ochrany života a zdraví nežli ostatním obyvatelům království. Pojem
Gothi anebo exercitus Gothorum zahrnoval pak všechny barbary – svobod-
né válečníky ostrogótského království, bez ohledu na to, zda příslušný vo-
ják byl opravdu Gót, Rugij, nebo byl některé jiné původní kmenové přísluš-
nosti – pojem exercitus Vandalorum se tak samozřejmě vztahoval i na
Alany, atd.
Tak bychom mohli říci, že základ barbarských států (před tím, než se
v některých z nich vyvinuly stavy) tvořilo jeho vojsko, svobodní barbarští
bojovníci. Ale situace je ještě o něco složitější. Svým postavením v ekono-
mickém i kulturním životě jednotlivých území, svou vzdělaností a zkuše-
nostmi, které jim otevíraly cestu do úřadů i do vojska, se postupem času,
někdy i prakticky od počátku, do rovnoprávného nebo alespoň politicky ni-
koli bezprávného postavení v barbarských státech dostávalo také původní
římské obyvatelstvo. Jistou výjimku tady tvoří krátkodobě trvající stát Van-
dalů, třebaže ani on se bez pomoci osobností římského původu neobešel.
Pro království hispánských Svébů nemáme ohledně postavení římskopro-
vinciálního obyvatelstva dostatek spolehlivých pramenů, zdá se však, že tu
splývání společnosti Římanů a barbarů též příliš daleko nepokročilo. V me-
rovejské franské říši jsou sice v řeči barbarských zákoníků Gallořímané
barbarům nerovní, v praxi tu ale v možnosti zastávat nejvyšší úřady a vý-
znamně ovlivňovat život státu nijak omezováni nebyli.
Vyrovnávání pozice barbarského a původního obyvatelstva zpravidla
postupovalo ruku v ruce s feudalizačním vývojem příslušných států, takže
původní obyvatelstvo se výraznějším nositelem jejich státnosti stávalo
vlastně na cestě ke státu reprezentovanému stavy. Polarizace podle hledis-
ka Říman – barbar se měnila v rozdělení na šlechtu, duchovenstvo a pros-
tý lid, skupiny, u nichž nezáleželo na etnicitě, a to ani v politickém, ani hos-
podářském ohledu (např. pokud se týká darů půdy od krále).
367
Velice silným sjednocujícím faktorem společnosti barbarských států
byla instituce jejich království. Pod velením jednoho krále stálo vojsko svo-
bodných barbarů, leckdy pocházejících z různých kmenů, král umožňoval
do vojska i do úřadů vstupovat obyvatelům bývalých římských provincií,
služba králově moci dovolovala každému, bez ohledu na jeho etnickou pří-
slušnost, získat vynikající společenské postavení. A historie také skutečně
ukazuje, že barbarské, ale koneckonců i jiné raně středověké státy byly
v naprosté většině tak silné, jako jejich králové a opory královské moci.
Mezi tyto opory patřila zákony speciálně chráněná královská družina, pri-
vilegovaní úředníci, mnohdy románského původu, ve christianizovaných
barbarských královstvích církev, a také zákony, psané právo, mající znač-
nou státotvornou roli. Velmi důležité bylo, zda se institucím království pod-
pírajícím zdařilo prorůst celým životem a celou rozlohou státu, jak dobře
se podařilo zorganizovat územní královskou správu a jak fungovalo její
propojení s centrem země. Soupeřem králů byla pak zejména ekonomic-
ko-sociální moc soukromníků.
Barbarská germánská království doby stěhování národů byla složitými
útvary, typickými pro neklidné přechodné období dějin, kdy pod tlakem
mocenskopolitických poměrů častěji docházelo ke slučování a rozpadu
různých kmenů a kmenových svazů i k podrobování římského obyvatel-
stva. Podoby jejich fungování se lišily podle toho, do jaké míry napodobily
a převzaly instituce pozdně římského impéria a do jaké v nich převládly
prvky vlastního sociálního vývoje, podle toho, jak brzy se tu barbaři sžili
s příslušníky římskoprovinciálního obyvatelstva, jak se jim dařilo či nedaři-
lo překonávat případnou rozdvojenost náboženství a práva. Ve všech však
královská moc, posilovaná vojenskými úkoly germánského krále v době
migrací a dobývání nových území, hrála velice zásadní roli.
V antických pramenech je pro krále germánských barbarských států
a jednotně ovládaných kmenových svazů užíváno latinského titulu rex,
v přepise alfabetou se objevujícího také v řeckých textech, dále řeckého
označení krále (ale i císaře) basileús, někdy též pojmu fýlarchos. (Všech tří
je ovšem vedle výrazů princeps, primas, dux, iudex apod. využíváno i k ozna-
čení předáků nižších politických struktur, nežli stát nebo kmenový svaz.)
Germáni sami označovali své krále pojmy thiudans, kuning (konung)
nebo reiks. Slovo thiudans je odvozeno od thiuda (thioda) – lid a jde tu o ná-
zev formy království bližší rodovému zřízení, rodovým a kmenovým náčel-
níkům. Tento titul najdeme např. ve Vulfilově bibli (jako překlad řeckého
368
výrazu basileús) nebo v nejstarší verzi zákoníku Sálských Franků. Králov-
ství Boží je u Vulfily thiudinassus. S výrazem kuning se setkáváme u Fran-
ků, s příbuzným konung u severních Germánů (můžeme jej nalézt např.
v Eddě) a u Anglosasů (zde v podobě cyning, království cynedome); vznikla
z něj slova König, king, Königtum, kingdom. Výraz reiks můžeme rovněž
najít ve Vulfilově překladu bible, kde se jím vyjadřuje řecké slovo archón,
podobně jako se zde nalézají slova reikinon (vládnout, srovnejme německé
regnen) nebo reiki (srovnejme pojem Reich) a byl též často obsažen v kon-
covkách jmen různých vládců námi sledovaného období. Např. ve jménech
latinsky přepisovaných jako Ermanaricus, Theodericus, Alaricus, Geiseri-
cus apod. Můžeme to srovnat s koncovkou jmen keltských náčelníků doby
Caesarovy: kupř. vůdce povstání Gallů proti římské nadvládě se jmenoval
Vercingetorix. Podobnost s latinským titulem rex je tu zjevná.
Germánští králové doby stěhování národů byli oceňováni především po-
dle svých vojenských schopností. Talent k válčení, obraně, ale také k udr-
žování vnitřního míru a pořádku či dokonce k uzdravování lidí apod. nebyl
ovšem tehdejšími barbary chápán jako nahodilá vlastnost jedince, ale jako
magická schopnost, provázející určitý královský rod, který svůj původ vět-
šinou odvozoval od některého božského předka. Jordanes, křesbanský bar-
barský historik 6. stol., víru Germánů v magické královské štěstí, které
prospívá celému etniku, dosvědčuje ve svém díle Getica (Gótské dějiny)
následujícími slovy: Poté, co (Gótové) dosáhli velkého vítězství, nenazývali
již své předáky, díky jejichž štěstí, jak tomu věřili, vítězili, pouhými lidmi, ale
polobohy, to jest ansy. (V originále bylo užito výrazu „Anses“; srovnejme
s ním staroseverský výraz pro božstva: aesir – ásové; J. Grimm soudí, že
v gótštině pojem pro božstva zněl anseis.)
Vandalští králové odvozovali původ své dynastie od božských dvojčat,
jaká Tacitus ve spise Germania nazývá Alces, dánští a anglosaští od Wodana
nebo (v Essexu) od boha Gauta (Geata), švédští a norští od boha Freye.
O franských Merovejcích se tradovala pověst, že otcem zakládajícího před-
ka jejich rodu Merovecha byl tzv. Neptunus Quinotaurus (jak jeho jméno
najdeme např. u tzv. Fredegara), který oplodnil manželku krále Chlogio-
na, když se koupala v moři (fransky meru). Jméno bájného předka rodu je
zřejmě odvozeno od krétského Mínotaura, napůl muže a napůl býka. Kult
býka je přitom mezi Franky dosvědčen a částečně s ním může souviset
i to, že na shromáždění svého lidu nebo šlechty, konaná vždy 1. března,
jezdili merovejští králové na voze taženém hovězím dobytkem, což silně
369
připomíná také jarní objížcky polí s vozem bohyně Nerthús, Země, o kte-
rých píše Tacitus. V tradici Langobardů není svědectví o eventuální víře
v božský původ jejich králů dochováno.
Králové, nositelé královského štěstí, byli za blaho svého území jakožto
jeho garanti také zodpovědni. Např. u Burgundů to pro 4. stol. dosvědčuje
Ammianus Marcellinus: král skládal svou moc a býval usmrcen v případě
vojenských porážek a neúrody. Stejně tak mohla být prohra ve válce důvo-
dem k obětování krále bohům u Sasů, u Švédů je dosvědčen zvyk obětovat
jej za neúrody a hladu. Byl to určitě nepříjemný obyčej, ale na druhé stra-
ně přesvědčení, že příslušnými nadpřirozenými schopnostmi je nadán prá-
vě určitý rod, přispělo k vytvoření zásady dědičnosti královské moci
a k upevnění království jako instituce. Už Tacitus říká, že krále si Germá-
ni vybírali podle vznešenosti, tedy nikoli podle konkrétních osobních zá-
sluh jedince, ale z osvědčených rodů.
Králům příslušelo nejenom první místo ve vojenství, administrativě
a soudnictví, ale i výsadní postavení v záležitostech náboženských. Bývali
hlavou kultu svého kmene a tohoto postavení se posléze, po přijetí křes-
banství, dost těžko vzdávali. Snad právě toto bylo jednou z důležitých pří-
čin obliby ariánství mezi Germány, protože králové jednotlivé ariánské
církve v podstatě řídili a nemuseli se přitom ohlížet ani na papeže. Ale sou-
visí s tím i tendence k budování zemských církví a k zásahům panovníků
do církevních záležitostí (např. do volby biskupů) vůbec.
Jako s vrchním velitelem branné moci kmene, kmenového svazu či stá-
tu se s králem spojovala určitá posvátná symbolika vojenské výstroje
a zbraní. K ceremoniím nástupu k moci patřilo např. pozvedávání krále na
štítě, předávání dědičného kopí; zvláště drahocenné zbraně byly také uklá-
dány v jeho hrobě. (Porovnat můžeme např. výbavu hrobu z francouzské
lokality Pouan, kde byl pohřben pravděpodobně hrdina z Catalaunských
polí, vizigótský král Theoderich I., nebo předměty z hrobu Chlodvíkova
otce Childericha I., nalezeného v Tournai.)
Kopí bylo i odznakem boha Wodana, otce a „krále“ bohů. Na náhrobku
franského křesbana z Niederdollendorfu ze 7. stol. se pak nachází vyobra-
zení, vykládané jako postava Krista s kopím – Krista mocného krále
a ochránce válečníků. Nevypovídá to jen o ovlivnění křesbanství staršími
představami Germánů, ale též o významu, který v jejich společnosti a myš-
lení král měl. I karolínská hradní kaple v Cáchách byla vyzdobena mozai-
kou, zobrazující trůnícího Krista v královském majestátu.
370
Králové se své státy snažili upevnit různými způsoby. Činili tak např. bu-
dováním státních úřadů a soudů, zajišbováním válečné kořisti, nové půdy
a bezpečí pro svůj lid, spoluprací s představiteli ariánských anebo katolic-
kých církví a s původním obyvatelstvem ovládaných území, ale i zákono-
dárnou činností.
Velmi charakteristickými právními památkami doby přechodu mezi anti-

kou a středověkem jsou tzv. „barbarské zákoníky“, psané (s výjimkou an-
glosaských – viz níže) latinským jazykem. Některé z nich v podstatě za-
chytily podle dobových potřeb modifikovanou podobu zvykového práva
rodů a kmenů, jiné stavěly převážně na právu římském. Některé platily pro
barbary i Římany příslušného státu společně, další zase jen pro jednu
z těchto složek. I zde však záleželo na králích, kteří připustili buc užívání
jednoho nebo většího počtu právních systémů v zemi (až tolika, kolik et-
nik s původně samostatným obyčejovým právem v království žilo), bděli
nad dodržováním zákonů vůči barbarům i Románům a již také právo hojně
doplňovali o společensky pokrokové normy a ve prospěch pevnější jedno-
ty země.
Érou tvorby barbarských zákoníků je 5.– 9. století a nejstarší z nich na-
jdeme u Vizigótů, Ostrogótů a Burgundů.
Ve vizigótském státě představuje nejstarší sbírku zákonů tzv. Euri-
chův kodex, jehož vznik bývá zpravidla kladen do r. 475, kdy se Vizigóti
v Gallii zcela rozešli s římskou vládou, do období panování krále, který své
království i v jiných směrech, jak známo, značně posílil. Eurichův kodex
byl zřejmě vydán pro germánské obyvatele země (srov. také v kapitole
„První křesbané mezi Germány“), a dále platil ve sporech mezi Vizigóty
a Římany. Po dobytí gallských území jižně od Loiry Chlodvíkem si zacho-
val platnost pro Vizigóty, kteří zůstali na franském území. O legalizaci uží-
vání římského práva Romány, žijícími na jeho území, se v roce 506 posta-
ral Alarich II.
Po Eurichově a Alarichově smrti pokračovali v novelizaci a úpravách vi-
zigótských zákoníků, navazujících na právní tvorbu Eurichova kodexu,
králové vládnoucí v Hispánii. První revizí Eurichova kodexu byla redakce
zákonů, kterou podle zprávy Isidora ze Sevilly pořídil Leovigild (568 – 586).
Zákony vydané do jeho doby včetně (mimo Alarichovo Breviarium) nazý-
váme vizigótská Antiqua. K další nové redakci zákonů dal podnět král
Chindasvinth (642 – 653) a dokončil ji Reccesvinth (653 – 672), který r. 654
371
ve vizigótském království zrušil právní personalitu a od jehož úpravy se
pro soubor vizigótských zákonů užívá titulu Lex Visigothorum, případně
Forum iudicum či Liber iudiciorum. Patří sem i redakce Erwigova z r. 681
a snad Egikova, naplánovaná r. 693.
Podobu vizigótských zákonů utvářelo obyčejové právo Západních Gótů,
hojné přebírání práva římského a početné královské konstituce.
Z původních kmenových zvyklostí pocházela např. pro Germány zcela
typická instituce wergeldu nebo očistné přísahy před soudem. Wergeld
byl na rozdíl od jiných barbarských práv pro všechny svobodné Vizigóty
stanoven jednotně, zato si však tito svobodní, zcela podobně jako římští ho-
nestiores a humiliores, nebyli rovni v trestech za různá provinění. Využívá-
ní římského práva pomáhalo ve vizigótském státě překonávat zbytky ger-
mánského rodového zřízení, např. co se týkalo vlastnictví půdy, dědických
předpisů, svobody závěti, nahrazování kompozic za vraždy, placených pů-
vodně i příbuznými pachatele, trestem smrti pro konkrétního viníka, ale
pomáhalo též budovat královskou moc, ovládat polosvobodné anebo otro-
ky. Jeho využití bylo jedním z nástrojů výstavby a posilování státu i upev-
ňování společenského postavení jeho vyšších vrstev, což si můžeme na ně-
kterých zajímavých pasážích z vizigótských zákonů ukázat.
V VI. knize těchto zákonů (titulus 1, kapitola 2) např. král Chindasvinth
připouští mučení všech obžalovaných, jedná-li se o ochranu královské
moci, která je tu uváděna na prvém místě, kmene, vlasti (tu tvořili Vizigó-
ti a Římané dohromady), o vraždu nebo cizoložství. V případech menší
důležitosti byli od mučení osvobozeni privilegovaní lidé – konkrétně vzne-
šené a mocné osoby, jako jsou vysocí úředníci našeho paláce anebo jejich syno-
vé. Osoby nižšího postavení, svobodní, označovaní jako inferiores a humili-
ores personae, nesměli v závažných trestních případech, při nichž hrozily
útrpné výslechy, podávat žaloby na lidi vyššího společenského postavení
(nobiliores nebo potentiores). Otroci, vyslýchaní proti svým vlastníkům,
směli být mučeni také jen v případě, že jejich pán byl podezřelý ze spáchá-
ní cizoložství, zločinu proti králi, kmeni, vlasti, dále též šlo-li o padělání pe-
něz, vraždu anebo čarodějnictví.
Jiný paragraf potom říká: Kdykoli někdo bude prosit za ty, kteří jsou zaple-
teni v nějakém ze svrchu uvedených zločinů, poskytneme těmto prosbám slu-
chu a vyhradíme naší moci se zbožným slitováním provinilcům jejich viny od-
pustit. V případě zločinu proti kmeni a vlasti (varianta: v případě provinění
proti královské moci a vlasti) tuto možnost upíráme. Pokud by však křesEan-
372
Alarich II.
(portrét na gemmě)
ské slitování královo srdce pohnulo smilovat se i nad tak zločinnou osobou,
nechE má (i tady) možnost udělení milosti, budou-li souhlasit kněží a vyšší
královští úředníci.
Falšování nebo pozměňování královských nařízení bylo v případě výše
postavené osoby trestáno konfiskací poloviny majetku, u ostatních utětím
ruky. Podobně by se ve výčtu ustanovení, chránících královskou moc, dalo
pokračovat i dále. Zčásti sem patří také z Codexu Theodosianu převzatý
a upravený zákon, týkající se zákazu tázat se na osud vládce anebo které-
hokoli člověka věštců. Trest smrti, požadovaný zákonem císaře Theodo-
sia I., je tu však změněn na bičování a zotročení u svobodných, na mučení
a prodej za moře v případě otroků.
Zajímavostí je, že soubor zákonů, nazývaný Lex Visigothorum, stát Vizi-
gótů v Hispánii přežil. Ještě král španělské Kastilie a Leónu Ferdinand III.
(1229 –1234) dal (pro praktické účely svého království) pořídit jeho pře-
klad.
Od r. 506 do doby Reccesvinthovy, jenž jeho používání zakázal, platil ve
vizigótském státě i vzpomenutý zákoník, vydaný králem Alarichem II.
speciálně pro románské obyvatelstvo království. Od 10. stol. se mu říká
373
Alarichovo Breviarium. Většina ustanovení v něm pochází z Codexu The-
odosianu, jiná pak z novell ke kodexu připojených, dále ze soukromě poří-
zených sbírek římského práva, Theodosiově kodifikaci předcházejících
a zvaných Codex Gregorianus a Hermogenianus, z tzv. Institucí právníka
2. stol. n. l. Gaia a z děl dalších významných římských právníků Paula
(1. polovina 3. stol. n. l.) a Papiniana (146 – 212). Téměř ke všem zákonům
Alarichovy kodifikace jsou připojeny zjednodušené výklady. Ty byly asi
převzaty z římského školního vyučování 5. století. Zrušení praktické plat-
nosti Breviaria kolem poloviny 7. stol. neznamenalo pro románské obyva-
tele vizigótského království žádnou újmu, nebob v té době už rozhodujícím
dělítkem zdejší společnosti zde bylo sociální postavení.
Po roce 507 našlo Alarichovo Breviarium využití i mezi platnými právy
franské říše a především díky bohatosti materiálu v něm sebraného, jak
píše již v 19. století znalec barbarských zákoníků H. G. Gengler, se navíc
jako význačná pomůcka poznávání římského práva šířilo do mnoha oblas-
tí raně středověké západní Evropy, zejména v církevním prostředí. Roli
takové pomůcky sehrálo Breviarium mimo jiné i prostřednictvím tzv.
Lex Romana Curiensis, souboru právních předpisů, poměrně často uvádě-
ného a rozebíraného v historicko-právnické literatuře. Vznikl snad kon-
cem 8. stol. v obvodu biskupství Chur v bývalé římské provincii Raetii
a rozšířen byl i na severu Itálie.
Alarichovo Breviarium i Lex Visigothorum byly důležitými vzory pro
právní myšlení, vzdělávání a zákonodárnou tvorbu, prostředkem k zacho-
vání a rozšíření tzv. vulgárního (tj. poklasického) římského práva v raném
středověku. Řada badatelů srovnává jejich význam a působení s významem
Vulfilovy bible.
Státu Východních Gótů bývá některými badateli (např. A. H. M. Jone-
sem, H. Wolframem, R. Güntherem, A. R. Korsunským), k jejichž mínění
se přikláním, připisováno tzv. Edictum Theoderici, obsahující 154 většinou
krátkých titulů a vycházející z římských císařských konstitucí a výroků
římských znalců práva.
Často jsou ovšem vyslovovány i názory, že tato sbírka právních předpi-
sů mohla vzniknout na území Vizigótů anebo v Odoakerově Itálii. Pokud
by se snad v budoucnu tyto názory potvrdily (i s tím, že eventuálně Odoa-
kerem vydaný zákoník po pádu jeho moci v italském státě Ostrogótů, jenž
na římské tradice navazoval stejně silně jako Odoakerovo království, nadá-
le neplatil), neznamenalo by to, že žádné právní památky ostrogótského
374
státu neznáme. Mnohé královské edikty či rekripty (vyhlášky nebo odpo-
vědi úředníkům) nám ve svém díle zvaném Variae zachoval quaestor os-
trogótského království Cassiodorus Senator. Jsou tady, podobně jako ve
vzpomenutém Ediktu, napodobeny římské právní zvyklosti.
Theoderichův edikt patří ke sbírkám zákonů, velmi přísným vůči „pro-
tistátním živlům“: Kdo by podnítil vzpouru v lidu či ve vojsku, aE je upálen,
žádá paragraf 107. O snaze vyrovnat právní postavení odlišných částí oby-
vatelstva království svědčí odstavec zdůrazňující, že nejen Římané, ale
i barbaři mají mít úplnou svobodu závěti; tento odstavec je zároveň pěk-
ným dokladem pokrokové role, jež římskému právu ve vývoji barbarských
společenství od rodu ke státu příslušela.
Ze zákonů, zachovaných Cassiodorem Senatorem, je pak možno vzpo-
menout zajímavé předpisy z doby vlády Theoderichova vnuka Athalaricha
(526 – 534), tedy vlastně z éry regentky Amalaswinthy. Patří k nim např.
zákon proti násilným a podvodným zásahům do majetkových poměrů
království, chránící jistě především římské obyvatelstvo státu, vyhláška
k ochraně původní římské městské samosprávy (kurií) a zákon proti pod-
plácení při volbě papeže a biskupů, pozoruhodný mj. tím, že v něm záleži-
tosti katolické církve upravovala ariánská královna.
Krátké trvání ostrogótského státu i snaha Theodericha a poté Ama-
laswinthy (526 – 535) přizpůsobit jeho chod co nejvíce římské tradici,
nebyly pro bohatší vlastní zákonodárnou tvorbu vladařů a sestavování
„barbarských zákoníků“ příliš příznivé. Ke správě království bylo většinou
využíváno toho, co bylo vytvořeno římskými císaři a učenými právníky,
a místy i toho, co mezi Ostrogóty ještě přežívalo ze starých kmenových
zvyklostí, jako byla například nutnost odsouhlasit nástup nového krále ve
shromáždění barbarů anebo alespoň barbarských předáků.
Také ve státě Burgundů vydání prvního zákoníku spadá do období
rozkvětu království, k němuž došlo za panování krále Gundobada (zhruba
474 – 516, konkrétně snad byl vydán kolem r. 502). Sbírka, latinsky nazva-
ná Lex Gundobada, obsahuje zákony, vydané předchůdci tohoto panovníka
i jím samotným, a poprvé byla doplněna jeho nástupcem Sigismundem
(516 – 523), a to snad již v r. 517. Postupně k ní pak byly přidávány i další
královské zákony, z nichž poslední spadá až na sám konec samostatného
burgundského státu, do doby vlády krále Gundomara. Lex Gundobada
obecně platila pro Burgundy a ve sporech mezi Burgundy a Římany. Asi
jedna pětina jejích ustanovení měla však jednotnou platnost pro germán-
375
ské i původní obyvatele království. K regulaci právních vztahů mezi Gallo-
římany navzájem byl dále kolem r. 516, snad ještě za Gundobadovy vlády,
vydán speciální, velmi silně z římských právních pramenů čerpající záko-
ník, latinsky nazývaný Lex Romana Burgundionum.
V předmluvě tzv. Gundobady se mluví o nutnosti bezúhonného chování,
spravedlivosti a neúplatnosti soudců. Tento cíl měl zákonodárce před se-
bou z lásky ke spravedlnosti, kterou se smiřuje Bůh a získává se jí moc pozem-
ského panování. I v Gundobadě je dobře patrný vliv římských právních vzo-
rů a stejně tak zřetelně tento zákoník vypovídá o právní rovnosti mezi
barbary a původními obyvateli gallského údolí Rhôny. Ta se projevovala
nejenom ve stejné míře postihu za újmu na životě či zdraví, ab byla způso-
bena barbarům nebo Římanům, ale např. i v tom, že jsou zde Burgundi,
usedlí na někdejší římské půdě ve východní Gallii stále nazýváni „hosty“
a Římané označováni jako „hostitelé“ – v té tradici, v jaké byla tzv. hospita-
litas chápána v době usidlování foederátů římským státem, při kterém řím-
ští vlastníci novým ochráncům říše odstupovali dohodnutou část své půdy
a k ní vázaných pracovních sil, část lesů, luk a pastvin. Pokud pak Burgund
půdu prodával, měli Římané předkupní právo – prodat ji jinému, když o ni
měl zájem římský „hostitel“, bylo zakázáno.
Svízele budování státní správy ukazuje titulus 76, v němž je zachyceno
chování některých lidí k nižším královským úředníkům. Burgundská hra-
bata si stěžovala, že jejich podřízení, witiskalkové, výběrčí hraběcím sou-
dem stanovených pokut a zástav, jsou při výkonu svých funkcí pokutova-
nými a těmi, jimž bylo něco zastaveno, dokonce biti. Šlo sice o otroky, ale
působící v královských službách. Poslušnost vůči zákonům státu a jeho ad-
ministrativě se tedy zdaleka nedostavovala automaticky a král musel za
rány uštědřované witiskalkům stanovit trojnásobek normálně požadova-
ných kompozic.
Ženy byly v burgundské společnosti přísně stíhány za cizoložství, ale ve
zdejším právu nechyběly ani paragrafy, vložené k jednoznačnému prospě-
chu žen. Rozvést se manžel směl pouze s cizoložnicí, čarodějnicí anebo
ženou, jež porušovala hroby (což u žen bylo opět asi spojováno spíše s ma-
gickými praktikami než s olupováním mrtvých). Jinak ji sice také mohl
opustit, ale v tom případě musel odejít z domu a ženě s dětmi zanechat veš-
kerý (tj. i svůj) majetek.
Burgundské zákony značně podporovaly spolupráci s původním obyva-
telstvem Gallie, jež se za krále Sigismunda jasně projevila i v oblasti nábo-
376
ženské, přece však už ve 30. letech 6. století burgundský stát podlehl roz-
pínavosti svých sousedů Franků.
V 9. století, za panování Ludvíka Němce, se proti dalšímu používání bur-
gundského zákoníku Lex Gundobada na území franské říše ostře postavil
arcibiskup Agobard z Lyonu. Domníval se totiž, že arián Gundobad zavedl
do právní praxe souboje jakožto Boží soudy (srov. Gundobada tit. 45), tře-
baže se tu jednalo o pradávný, do vzniku Gundobady ovšem písemně neza-
chycený germánský zvyk.
Agobard dále zaujatě brojil i proti přebujelé právní personalitě franské-
ho státu jako takové. Ve svém díle „Spis či dopis Ludvíkoví Mladšímu proti
Gundobadově zákoníku a bezbožným soubojům, které se z jeho podnětu
vedou,“ psal: Panuje veliká rozličnost zákonů, nejenom v krajích a městských
obvodech, ale i v mnoha jednotlivých domech. NeboE často se stává, že spolu
jde anebo sedí pět lidí, a žádný z nich přitom nesdílí zákon společný s druhým.
Ve zrušení právní personality viděl velmi důležitý prostředek ke svornosti
a spravedlnosti uvnitř franské říše.
Ve státě Vandalů psaný zákon nevznikl, z pramenů narrativního cha-
rakteru víme však např. o ustanoveních tzv. Geiserichova seniorátu, ná-
stupnického řádu, podle něhož měl na trůn dosednout nikoli nutně syn
předchozího vládce, ale nejstarší člen Geiserichova rodu, a známe edikt
krále Hunericha, namířený proti katolíkům, jemuž jsme v pojednání o Van-
dalech věnovali podrobnější pozornost. Salvianus se zmiňuje také o Geise-
richových opatřeních ve prospěch mravnosti obyvatel největšího města zá-
padořímské severní Afriky Karthaga.
Mezi lety 507– 511, ještě za vlády jeho zakladatele krále Chlodvíka, vznikl
první psaný zákoník státu Franků. Platil pro Franky kmene Saliů, z kterého
Chlodvík pocházel, a dále pro Římany, žijící severně od řeky Loiry. (V záko-
nících podobného typu se s principem personality částečně proplétala zása-
da teritoriality práva.) V lecčems jsme se na něj odvolávali už v pasážích vě-
novaných franskému státu, kde uvádíme také jeho redakce, pořizované
v průběhu 6. až počátku 9. stol. Na rozdíl od svrchu zatím vzpomínaných bar-
barských zákoníků zachoval Pactus legis Salicae značné množství starých
germánských zvyklostí, pocházejících z doby rodové společnosti, a byl jen
velmi málo dotčen vlivy římského práva. Název Pactus, který se v jeho ozna-
čení vyskytuje, chce vypovědět, že zákoník vznikl dohodou mezi králem
a jeho lidem. O významu sbírky Pactus legis Salicae svědčí mj. též 87 docho-
vaných rukopisů a jejich fragmentů, pocházejících většinou z 8.–10. stol.
377
Ze zajímavostí jmenovaného zákoníku Sálských Franků je možno vzpo-
menout některé normy, které jsou jasnými pozůstatky rodového zřízení. Je
to např. už zde vzpomínaný titulus De chrene cruda, který nás velmi instruk-
tivně seznamuje se zvláštnostmi, charakteristickými pro obyčejové právo
obecně. Toto právo bylo totiž v podstatě rituálem, náboženskou záležitostí,
a jako každý rituál bylo vázáno přísnými pravidly formálního jednání.
Zabije-li někdo člověka a poté, co odevzdal celý svůj majetek, nemá na to,
aby zaplatil požadovaný wergeld, musí poskytnout 12 svědků, kteří pod přísa-
hou dosvědčí, že ani na zemi ani pod zemí nemá více majetku, než kolik již
dal. Poté musí vejít do svého domu a zde nabrat do hrsti ze všech čtyř rohů hlí-
nu, postavit se na práh a s pohledem obráceným dovnitř domu levou rukou
hodit část nabrané hlíny za svá záda na toho, kdo je mu z příbuzných nejbliž-
ší. Jestliže již jeho otec i bratři zaplatili, hodí hlínu na další nejbližší příbuz-
né ze strany matky a ze strany otce.
Tato procedura se opakovala tak dlouho, dokud nebyla celá pokuta za-
placena. Pokud však ani všichni pachatelovi příbuzní na její splacení nesta-
čili, byl viník přítomen na čtyřech soudních sněmech a zde čekal, zda ho
někdo pomůže vykoupit. Jestliže se tak nestalo, platil svým životem.
Pro kmen tzv. středorýnských Franků, kteří se od 7. stol. v prame-
nech objevují jako Ribuariové (Ripuariové) a žili zhruba mezi řekou Lippe
a dnešním městem Bonnem, byl první psaný zákoník vydán za vlády Da-
goberta I. (623 – 638/9). Obsahuje ovšem i katalog kompozic, pocházející
asi z éry panování Dagobertova otce Chlothara II. (584 – 629), a později
k němu byly přidány dodatky z doby karolínské. V mnohém se shoduje se
zákoníkem Sálských Franků, římským právem je však ovlivněn o něco více.
Mezi nejzajímavější pasáže Sálského i Ribuárského zákoníku patří po-
dle mého mínění ustanovení, týkající se žen. Společně s dalšími prameny
vypovídají o tom, že franská společnost si ženy v podstatě velmi vážila,
a také o tom, že bezbranní lidé, mezi něž byly ženy tenkrát počítány, míva-
li větší podíl na králem zajišbovaném míru.
Pactus legis Salicae stanovuje za zabití ženy svobodného původu ve
věku, kdy je schopna rodit děti, wergeld stejný jako za usmrcení králova
družiníka: 600 solidů. Žena, která už nebyla schopna rodit, měla wergeld
zcela rovný franskému muži, tj. 200 solidů. Ten, kdo by uhodil těhotnou
ženu a zapříčinil tím její smrt, musel pak zaplatit 800 solidů. V královských
zákonech k Pactu přičleněných byla ochrana těhotných žen ještě zvýšena.
Kdo by ženu, nosící dítě, uhodil nebo kopl a způsobil tím její smrt, byl po-
378
Úvod k zákoníku Lex Salica. Rukopis z kláštera St. Gallen, 8. stol.
kutován 900 solidy. Polovičním, a tedy v tomto případě též velmi vysokým
wergeldem byla chráněna i žena polosvobodného postavení anebo otroky-
ně na královském dvoře. Jistě by se dalo namítnout, že tady šlo i o ochra-
nu dosud nenarozených dětí, ale ne jenom o ni. Došlo-li totiž po fyzickém
napadení ženy svobodného původu k potratu a plod byl mužského pohla-
ví, činila pokuta 600 solidů; byl-li však ženského pohlaví, dosahovala do-
konce 2400 solidů! Lex Ribuaria stanovuje za vraždu svobodné ženy v plod-
ném věku také pokutu 600 solidů, již byly povinny splácet tři generace
potomků pachatele. Chtěl-li se někdo z podezření ze zabití ženy očistit,
musel si přivést 72 přísežníků.
Vysoké pokuty byly určeny také za znásilnění, nejenom ženy svobodné-
ho rodu, ale i otrokyně. Uhodil-li někdo cizího svobodného chlapce, platil
45, za ublížení dívce pak 100 zlatých solidů.
379
Ochraně ženy byla ovšem věnována značná pozornost i co se týče de-
liktů menších. Pokutou 62,5 solidu byl např. trestán muž, který ustoupil od
slibu manželství. Nadávky ženám byly trestány dvojnásob jako u mužů.
V katalogu urážek muže je v zákoníku Pactus legis Salicae jako nejhorší
uveden výraz cinidus, znamenající asi něco jako mužský prostitut, za jehož
užití se platilo 15 solidů. Stejná částka byla určena jako pokuta pro toho,
kdo se dotkl prsu cizí ženy; kdo násilím zbavil ženu pokrývky její hlavy
anebo stuhy, která jí poutala vlasy, zaplatil za to 15 a 30 solidů. Zahradil-li
někdo cestu muži, platil jen 15 solidů, v případě zahrazení cesty ženě byl
trestán pokutou třikrát vyšší. Při tomto výčtu stále musíme mít na mysli,
že zákonem stanovené částky jsou neobyčejně vysoké a pro pachatele čas-
to mohly znamenat chudobu, při neschopnosti zaplatit dočasné nebo doži-
votní otroctví, a u závažnějších provinění i smrt.
Problémem franské společnosti zřejmě byly únosy žen. Král Childe-
bert II. v r. 696 zrušil pro únosce, který měl být považován za „nepřítele
Boha“, možnost využít církevního azylu. Pokud byla žena s únoscem
srozuměna, trest smrti hrozil oběma. Únosy žen byly jistě pozůstatkem
známého starého zvyku rodové společnosti unášet nevěsty z cizího rodu.
Přísné trestání těchto přežitků bylo nejspíše ústupkem morálce, hlásané
církví. Podle nařízení krále Chlothara II. nesměl být sňatek uzavřen proti
vůli vdovy ani svobodné dívky.
Nevěra ženy světským právem stíhána nebyla, mohl ji za ni však, a to
případně i smrtí, potrestat manžel anebo její příbuzní. Podobně jako v řím-
ské společnosti neměla franská žena právo účasti na politickém životě, což
ovšem neznamená, že zde ženy politiku významně neovlivňovaly nebo do-
konce nevytvářely. (Vzpomeňme proslulou královnu poslední čtvrtiny šes-
tého a počátku 7. století Brunichildu, jež byla bojovnicí za silné království
a za jednotu říše, anebo její soupeřku Fredegundu). Předpokládalo se, že
žena sama nemůže úspěšně vést své pře před soudem a většinou nebylo
se ženami ( výjimku mohly tvořit např. vdovy) možno uzavírat právoplatné
smlouvy. Proto Germánky musely mít poručníky.
Ne bez příčiny se uvažuje o tom, že leccos z toho, co z dnešního pohle-
du vypadá jako diskriminace žen, mohlo být tehdy chápáno spíše jako typ
ochrany, již se barbarská společnost ženám snažila poskytnout, jak o tom
svědčí také existence patronátu krále vůči těm, které neměly příbuzné,
schopné být jejich záštitou. Pečlivá byla ve franském státě rovněž i právní
ochrana dětí.
380
Lex Salica a Lex Ribuaria byly vzorem pro zákoník Lex Chamavorum, vy-
daný roku 802/3, kdy Karel Veliký konal proslulý cášský sněm. Tento
zákoník upravoval právní život Franků Chamavů, a dále některých Frýzů
a Sasů, obývajících kraj Hamalant s jádrem mezi řekami Yssel a Rýn. Vět-
šina jeho paragrafů se týká trestního práva a výrazná je tu snaha o ochra-
nu úředních orgánů franského státu i zájmů jeho vojska.
U Germánů v bývalé římské Britannii se v rámci právní tvorby setkáme

s jistou anomálií. Jejich první zákony byly sepsány anglosasky a do latiny
poprvé přeloženy až ve 12. století. Badatelé je někdy mezi takzvanými le-
ges barbarorum neuvádějí, ačkoli s nimi mají mnoho společných rysů. Do
doby 5.– 9. stol., tedy do epochy vzniku barbarských zákoníků, z nich pat-
ří pouze zákony společné pro germánské i původní obyvatelstvo Kentu,
Wessexu a zákoník království Mercie.
Nejstarší zákoník Kentu byl vypracován již v letech 601– 604, za první-
ho křesbanského krále Aethelberhta. Stejně tak jako další staré anglosas-
ké zákony, i tyto obsahují množství původních germánských právních
prvků. Přesto však podávají jasné svědectví o tom, jak od 2. poloviny
5. stol., kdy Sasy z Britannie popisoval Sidonius Apollinaris, vývoj jejich
společnosti pokročil. Ukazatelem sociální diferenciace je tady stejně tak
jako v řadě jiných barbarských zákoníků systém wergeldu, etnickou dife-
renciaci neodrážející. Doplňky k uvedené kodifikaci práva pak přibývaly
zhruba do konce 7. století.
Wessexské zákoníky vznikaly v době od 7. do 9. stol. a prvním zákono-
dárcem tu byl král Ine, vládnoucí v letech 688 – 695, jehož sbírka zákonů za-
číná přehledem dodržovaných křesbanských obřadů a výčtem pohanských
extrémů. Mladší zákoník panovníka Alfreda (871– 901) se v rámci sjedno-
cování Anglie pravděpodobně snažil uvést v soulad zákony Wessexu, Ken-
tu i Mercie a pozoruhodné je na něm také to, že jako úvod mu byla přede-
slána Mojžíšova ustanovení a výtah z některých apoštolských listů. Jistě to
vypovídá o vlivu církve na anglosaskou právní tvorbu, ale zřejmě i o snaze
připomenout nutnou souvislost mezi lidským právem s zákony Božími.
Zákony krále Offy z Mercie (788 – 796) se nám bohužel nedochovaly.
Z psaných práv samostatných barbarských států nám v této chvíli zbývá

stručně představit už jen jediné – langobardské.
Tvůrcem prvního psaného zákoníku Langobardů byl r. 643 král Rotha-
ri. Šlo o soubor dosud použitelného kmenového i nově králem vytvořeného
381
práva, který vznikl ve spolupráci s vysokými státními úředníky a po odsou-
hlasení lidem v jeho shromáždění (gairethingu) byl jako zákoník vyhlášen
v hlavním městě langobardského království, Pavii.
Jde o obsáhlé dílo, dělené do 368 článků, mezi nimiž najdeme hned na po-
čátku ustanovení chránící královskou moc, za nimi další paragrafy trestního
práva, právo dědické, rodinné i majetkové, ustanovení ohledně dluhů, přísah
atd. V kapitole o langobardském státě jsme z Rothariho ediktu již citovali.
Ze zákonodárné činnosti Rothariho nástupců se zachovaly zákony tole-
rantního ariána krále Grimoalda z r. 668 a katolíků Liutpranda (712 – 744),
Ratchise (744 – 749) a Aistulfa (749 – 756). Za ortodoxních panovníků se
spolupráce s katolickou církví projevila i v bohatším přebírání norem řím-
ského práva.
Grimoaldův edikt měl odstranit zastaralá a příliš tvrdá ustanovení první-
ho langobardského zákoníku. Také Liutprandova legislativa přinesla opro-
ti zákonům Rothariho leccos nového. Je naplněna převážně křesbanským
duchem, určité její normy jsou v přímém spojení s církevními kánony; tres-
ty za některé zločiny jsou tu však opět zpřísněny. Objevuje se v ní snaha
o boj proti určitým zkostnatělým pravidlům, pocházejícím z obyčejového
práva rodové společnosti, a na pokrokový sociální vývoj státu ukazuje také
velká pozornost, věnovaná zde postavení polosvobodných lidí, z nichž se
vytvářela vrstva poddaných, anebo předpisům dědického práva. Pomocí
Liutprandových zákonů se dozvídáme o paralelním používání langobard-
ského a římského práva v zemi, i o obvyklosti sňatků mezi barbary a Říma-
ny. Právní personalita v tomto státě platila až do jeho zániku, ale týkala se
jen Římanů a Langobardů. Příslušníci jiných etnik se na langobardském
území museli bucto spravovat právem langobardským nebo o povolení vý-
jimky požádat krále.
Zajímavá jsou např. velmi přísná ustanovení Liutprandovy kap. 80, týka-
jící se zlodějů. Pokud byl člověk jako zloděj chycen poprvé, zaplatil záko-
nem stanovenou kompozici a soudce jej dal na dva až tři roky zavřít do
podzemního vězení. Když ovšem na zaplacení kompozice neměl, byl vydán
okradenému. Ten s ním měl takzvaně učinit, co chce – což ale asi zname-
nalo, že jej mohl zotročit na dobu, dokud zákonem určenou částku neod-
pracuje, nebo propustit. K trestu smrti totiž nesměl v tomto případě sáh-
nout ani stát. Byl-li pak tentýž zloděj chycen podruhé, dal mu soudce
vyholit hlavu, zbít ho a vypálit mu značky na čelo a tvář. Při třetí krádeži
byl pachatel prodán do otroctví do ciziny.
382
Ratchis, panovník, který se velmi snažil o rozkvět langobardského krá-
lovství, zakotvil ve svých zákonech kromě jiného také pečlivou ochranu
hranic, o níž jsme se v pojednání o Langobardech již letmo zmínili. Cizin-
ci, přicházející do země, byli podrobováni výslechu, při němž se zjišbovalo,
zda nemají nějaké postranní a nepřátelské úmysly, a vstoupit do ní směli
teprve tehdy, když obdrželi od pohraničních úředníků potvrzení s pečetí.
Občané langobardského království k vycestování ze země potřebovali po-
volení svého krále.
Aistulf, další král, pokoušející se o zvětšení moci a síly langobardského
státu, provedl svými zákony reformu vojenské povinnosti, kterou určil po-
dle podobných zásad jako velký athénský reformátor Solón na začátku
6. stol. př. n. l. nebo tzv. serviovské zřízení v počátcích existence Říma jako
městského státu. Jeho poddaní měli povinnost vyzbrojit se a vystrojit po-
dle velikosti svého pozemkového nebo jiného majetku. Nejbohatší muži
museli sloužit v jízdě, mít válečného koně, hrudní pancíř, štít a kopí. Koli-
krát pak kdo překročil pro tuto povinnost stanovenou nejnižší rozlohu
půdy, tolikrát více byl povinen dodávat válečných koní i ostatní vyjmeno-
vané výzbroje a výstroje. Kdo vlastnil 40 jiter, tj. 10 ha půdy, musel vzít
s sebou do boje jednoho koně, štít a kopí. Chudší občané království slou-
žili jako pěšáci, pořizující si štít, luk a šípy. Etnicita už v rámci vojenské
služby nehrála žádnou roli; povinnosti vůči armádě byly určeny čistě podle
hledisek sociálních.
Do Aistulfova zákoníku se dostal i případ tak trochu komický. Z odstavce
XV se dozvídáme, že průvody, které byly ženichy vypravovány pro nevěsty,
někteří lidé prý polévali špinavou vodou nebo močůvkou, a možná po nich
házeli i tuhý, různými živočichy produkovaný odpad. Nenávist k přespol-
ním, kteří vstupují místním „do revíru“, má tedy asi značně starou tradici.
Zbývající psané barbarské zákoníky byly vytvářeny v dobách, kdy etni-
ka, pro která byly určeny, žila ve větší či volnější závislosti na franské říši
a byly většinou pořizovány z vůle franských králů. Nejranější z těchto ko-
difikací práva byla sepsána pro Alamany. Její počátky spadají nejspíše do
prvních desetiletí 7. stol., kdy (za vlády Chlothara II.) vznikl tzv. Pactus le-
gis Alamannorum. Další významnou kodifikaci alamanského práva před-
stavuje pak zákoník vévody Lantfrida z let 724 až 725 nebo 730, zvaný
Lex Alamannorum, prozrazující značný vliv církve a politicky zaměřený
k tomu, aby účelově demonstroval (místy ovšem právě za Lantfrida dost
formální) podřízení alamanských vévodů franským králům a značně posí-
383
lil právě moc těchto duces. Poslední redakce alamanského zákoníku byla
pak pořízena v době karolínské, snad v první čtvrtině 9. stol. Římské oby-
vatelstvo, které se na územích osídlených Alamany udrželo, muselo být
v 7. a 8. stol. těmito Germány již v podstatě asimilováno, protože o něm
v jejich zákonících není řeč.
Již nejstarší alamanský zákoník obráží pestrou sociální diferenciaci.
Svobodní (ingenui) se tu dělí na osoby významnější (primi, meliorissimi),
na lidi středního postavení (medii, mediani) a takzvané minofledi, kteří ze
svobodných stáli nejníže. Dalšími skupinami obyvatelstva byli v té době
polosvobodní (liti) a otroci. Pactus je dochován neúplně, v pěti fragmen-
tech, a je to vlastně katalog wergeldů a pokut. V jednom jediném z docho-
vaných paragrafů našla odraz existence církve na alamanském území.
Veliký pokrok christianizace je zato patrný v zákoníku vévody Lantfrida
(724 – 730). Křesbanství a církev na alamanském území se jeho zákony
snažily podporovat různým způsobem. Velkou ochranu poskytovaly cír-
kevnímu majetku i právu církevního azylu, míra ochrany biskupů měla být
stejná jako v případě vévodů, pokuty, placené za krádeže a jiná příkoří spá-
chaná na církvi, byly trojnásobné jako u ostatních. Hodnotu ukradené věci
musel zloděj např. běžně nahradit devítinásobně, v případě majetku církve
anebo vévody sedmadvacetkrát. Dá se říci, že vévodství a církev tvořily
v tomto zákoníku zcela podobně preferované složky společnosti a jejich
spolupráce měla sloužit k upevnění státního vývoje. V odst. 41 se např. pra-
ví, že soudce, jenž soudí spravedlivě, bude Bohem odměněn. Nespravedli-
vý bude vévodou potrestán pokutou 12 solidů.
Velmi zajímavé jsou také paragrafy 40 a 38. Vražda nejbližších příbuz-
ných měla být podle odstavce 40 trestána zabavením veškerého majetku
pachatele, nikoli však jeho popravou. On sám aE činí pokání, jako to vyža-
dují církevní kánony, praví se tu. Pokání bylo velmi přísné a kajícník při-
cházel nejenom o své věci, ale i o svou rodinu, stával se vlastně jakýmsi tu-
lákem, putujícím po posvátných místech. Úprava vztahu pachatele k Bohu,
jenž nemohl být usmířen pouhým zaplacením wergeldu, tady byla důleži-
tější než pomstění jednoho z vůbec nejtěžších zločinů světským právem.
Zákon dával pachateli šanci k nápravě a je v něm možno spatřovat huma-
nizaci práva, vznikající pod křesbanským vlivem.
Titulus 38 zase naopak neobyčejně tvrdými tresty stíhal nedělní práci:
V neděli nechE se nikdo neopovažuje fyzicky pracovat, neboE to zapovídá svět-
ský zákon i Písmo svaté. Bude-li při tomto prohřešku přistižen otrok, až je bit
384
holemi. Svobodný aE je nejprve po třikrát napomínán slovy. Bude-li ovšem po
třetím napomenutí přistižen při tom, že svůj čas v neděli nechce věnovat
Bohu a pracuje, nechE ztratí třetinu ze svého majetku. Jestliže by však i potom
byl nalezen, že den Páně nectí a koná tělesnou práci, nechE je po usvědčení
v přítomnosti hraběte, přikáže-li tak vévoda, uvržen do otroctví...
Tuto překvapující přísnost zákona můžeme nejspíše vysvětlit snahou za-
mezit slavení jiných svátečních dnů, souvisejících se starým pohanským
kalendářem a božstvy, podle nichž byly pojmenovány dny starých Germá-
nů. Wodanovým dnem např. byla středa (srovnejme anglické wednesday).
Z pramenů ovšem známe jako „den pracovního klidu“ spíše čtvrtek – latin-
sky dies Iovis, na území římské říše den zasvěcený nejvyššímu bohu řím-
ského pantheonu, hromovládnému Jovovi (srovnejme francouzsky název
jeudi). Germáni ve čtvrtek slavili také den boha hromovládce, Donara,
v severogermánských oblastech nazývaného Thór. Dodnes je památkou
na to např. německé slovo Donnerstag, anglické thursday anebo dánské
a švédské Thorsdag.
Zatímco ochraně církve je věnována hned první část předpisů pramene
Lex Alamannorum, druhá se týká postavení alamanských vévodů (třetí pak
právních záležitostí všeho lidu). Postavení vévodů je chráněno tresty smr-
ti, vyhnanství a konfiskacemi majetku, není tu ovšem opomenuto ani zdů-
raznění, že vévoda musí vládnout k užitku franského krále (utilitatem re-
gis facere nebo implere). Celkově je z předpisů této části zákoníku patrná
snaha nepohněvat si Franky, nevyprovokovat jejich vojenský zásah, ale vé-
vodům Alamanie ponechat co nejvyšší míru rozhodování.
Stejně tak jako u Franků najdeme v alamanském právu pozoruhodnou
ochranu cti žen: Jestliže někdo svou snoubenku opustí a přivede si jinou, za-
platí opuštěné 40 solidů. S dvanácti pomocníky aE odpřisáhne, že ji neopustil
pro nějakou vadu, ani jí nepohrdl, že žádnou chybu u ní neshledal, ale vedla
ho k tomu láska k jiné ženě…
Společná přísaha, s kterou se v barbarských zákonících setkáváme vel-
mi často, je starým institutem germánských obyčejových práv. Předpoklá-
dá se tu, že skutečný viník, osoba v neprávu anebo lhář nenajde dostateč-
ný počet těch, kteří by svůj vztah k bohům nebo k Bohu byli ochotni zatížit
opovrženíhodným zločinem křivopřísežnictví. Byl to jeden z těch rituálů,
jimiž zvykové právo tak hojně oplývalo. Výkon práva byl totiž ve starých
dobách stejně tak náboženským obřadem jako např. svatba, pohřeb, pros-
ba za vítězství v boji, oběb za dobrou úrodu nebo zdraví. Lidská společnost
385
od počátku existence práva a zákonů viděla v těchto nástrojích, regulují-
cích mezilidské vztahy, odraz vyššího, božského řádu. Jistě to neznamená,
že by obřadní praktiky starých práv vždy musely vést k odhalení pravdy –
někdy, např. u soubojů jakožto „božích soudů“, u zkoušek v kotli apod.
tomu mohlo být přesně naopak. Důležitá však byla existence vědomí, že
spravedlnost jako jedna z nejvýznamnějších pomůcek usmiřování bohů je
podmínkou blaha i trvání rodů, kmenů a států.
Bavorský zákoník Lex Baiuvariorum pochází podle výsledků moderní-
ho bádání z let 743/4, třebas se v jeho předmluvě nesprávně tvrdí, že zá-
kony Franků, Alamanů i Bavorů vyhlásil již Chlodvíkův syn Theuderich
(511– 534), když se zdržoval v městě Châlons-sur-Marne. To, čím je před-
mluva velice důležitá, je ovšem svědectví, které nám podává o vytrvalosti
pohanských norem práva: A to, co král Theuderich pro starobylost pohan-
ských zvyků nemohl odstranit, začal posléze upravovat král Childebert, ale do-
končil teprve král Chlothar. Tradice dobře věděla, že odbourávání starých,
z pohanských dob pocházejících pravidel práva nebylo jednoduché a nepo-
dařilo se naráz. Přesto však si tento proces ještě idealizovala. Ke zrušení
všech „pohanských“ právních zásad nedošlo ve franské říši do konce vlá-
dy Chlothachara I. (511– 561), ba ani Chlothara II. (584 – 629). Ustanovení
De chrene cruda např. bylo zrušeno až v době Karla Velikého. Některými
dalšími zajímavostmi zákoníku Bavorů jsme se zabývali již v kapitole
„Christianizace Germánů od Bavorska na jihu až po Island a Grónsko“.
Lex Thuringorum (celým názvem Lex Angliorum et Werinorum, hoc est

Thuringorum) byla v letech 802/3 vydána pro příslušníky germánských
kmenů Anglů a Varnů, konkrétně pro ty, kteří se ze svých původních
sídel (ve Šlesvicko-Holštýnsku a východně od Havoly) přistěhovali na du-
rynské území a žili zde jižně od řeky Unstruty. V mnohém se podobá os-
tatním barbarským zákoníkům, vydávaným na půdě franské říše.
Boží soudy, dobře dokládající silně náboženský charakter kmenových,
ale i královských práv doby raného středověku, nechyběly ani tady. Titu-
lus XIV kupř. hovoří o manželce, jež byla podezřelá z otrávení svého man-
žela anebo jiné viny na jeho smrti. Její nejbližší příbuzný ji z tohoto pode-
zření musel očistit soubojem. Jestliže ale ve svém příbuzenstvu vhodného
bojovníka neměla, byla pravda zjišbována na mučidlech – musela bosa krá-
čet po devíti rozžhavených radlicích pluhu. Jinak ovšem i právo durynské-
ho území na ochranu žen velmi dbalo.
386
Zákoníkům Sasů a Frýzů jsme se již také věnovali v jiné kapitole. Připo-
meňme zde tedy pouze to, že tři k tzv. barbarským patřící zákoníky, vyda-
né poměrně rychle za sebou pro území Franky podrobeného Saska a vy-
cházející v době od 80. let 8. stol. do počátku století devátého, představují
právo co nejvíce se snažící zajišbovat moc vítězů na nově dobytém území.
K frýzskému kmenovému právu, sepsanému v l. 802/3 a stále ještě obsa-
hujícímu některé přežitky pohanství, patří i tzv. Additio sapientium, dodatky,
pocházející od tehdejších znalců práva. První z nich je věnován posílení mí-
ru, který měl panovat v kostelech a na sněmu. V zákoníku Lex Frisionum sa-
motném je pozoruhodné např. zachovávání rozdílů mezi středofrýzským
právem, které se stalo jeho základem, a právem východních i západních
Frýzů, nebo též poměrně nízko stanovený wergeld za nepřipravované zabi-
tí – 53 solidů v případě prostého svobodného a 80 za život vznešeného člo-
věka. Kdo ovšem spáchal úkladnou vraždu, musel zaplatit devítinásobek.
V rámci této publikace jsme hovořili o celé řadě germánských království,

počítaných mezi tzv. germánské barbarské státy na území říše západořím-
ské, i o těch, která se vytvořila mimo ni, a jako o důležitém správním útva-
ru doby velkého stěhování národů jsme pojednali též o državě Hunů. Tyto
státy a říše dosáhly velmi odlišného stupně vyspělosti a na jejich území se
ve větší anebo menší míře rozvinuly vývojové procesy, jež podle významu
jednotlivých barbarských království různým způsobem ovlivnily dějiny Ev-
ropy. Nejvýše lze v tomto smyslu hodnotit vývoj v království Franků nebo
ten, který zahájili Anglosasové.
Mezi nejdůležitější historické procesy, které na území barbarských stá-
tů probíhaly, patří nepochybně všechny proměny, napomáhající vzniku
feudálního zřízení. Dále sem náleží romanizace – kulturní ovlivnění bar-
barů odkazem římského impéria – a neméně také christianizace, která
spojila dohromady dva nejdůležitější dědice římské říše – křesbanskou cír-
kev a barbarské kmeny. Evangelizace barbarů byla však provázena jistým
zplaněním víry, průnikem starých polyteistických představ do křesbanské-
ho náboženství, jakousi „barbarizací“ křesbanství, s jejímiž důsledky zápo-
lí Evropa v určité míře až dodnes.
Pokusili jsme se ukázat, že jedním z nejdůležitějších faktorů, které vedly
k proměně náboženství pokoje a lásky i vůči nepřátelům ve víru vhodnou
také pro válečníky a dobyvatele, byla královská moc, nesmírně významná
složka budování nových států. Pronikající křesbanství se s ní muselo spojo-
387
vat, pokud raně středověké státy, jež měly snahu působit alespoň jako insti-
tuce hájící vnitřní mír, poskytující ochranu církvi, ženám a dětem a hlásící
se k myšlence pomoci chudým a bezbranným, chtělo podpořit, nikoli osla-
bovat. Další negativní ovlivnění křesbanského náboženství pak souviselo
s původní lidovou vírou barbarů, která se těžko vzdávala bohů – osob-
ních ochránců, magie uzdravování, úrody, plodnosti atp.
Co nejdůkladnější poznání christianizace barbarských etnik na prahu
středověkých evropských dějin nám může napomoci setřít z Ježíšova po-
selství nánosy primitivních „barbarských“ představ a zamyslet se nad hod-
notou jeho očištěného odkazu pro současného člověka. Pro nás, obyvate-
le globalizujícího se a stejně velmi neklidného světa, je tak jako před
staletími důležité si připomenout, že co je zlé anebo ponižující pro Góta,
může být neméně velkým zlem pro Římana – máme-li jen tak náhodně
a obrazně užít jmen národů, které už s námi nežijí. Že nejprve jsme všich-
ni prostě lidmi, hodnými důstojného lidského života, a teprve pak se dělí-
me podle národností anebo ras, náboženství a politických směrů.
388
VÝBĚR Z LITERATURY
(řízený hlediskem důležitosti, ale i dostupnosti uvedených publikací na území České republiky)
ÅBERG, N.: Die Franken und Westgoten in der Völkerwanderungszeit. Uppsala – Leipzig – Pa-
ris 1922.
ALFÖLDY, A.: Der Untergang der Römerherrschaft in Pannonien I–II. Berlin – Leipzig
1924 –1926.
ALTHEIM, F.: Geschichte der Hunnen I – V, Berlin 1959 –1962.
ALTHEIM, F.: Niedergang der antiken Welt – eine Untersuchung der Ursachen. I: Die Außer-
römische Welt. II: Imperium Romanum. Frankfurt a/Main 1952.
ANDERSSON, I.: A History of Sweden. London 1970.
BAETKE, W.: Yngwi und die Ynglinger. Eine quellenkritische Untersuchung über das nordis-
che Sakrakönigtum. Berlin 1964.
BAETKE, W.: Religion der Germanen in Quellenzeugnissen. Frankfurt a/Main 1937.
BARTOŠEK, M.: Dějiny římského práva ve třech fázích jeho vývoje. Praha 1988.
BECK, H. G.: Geschichte der orthodoxen Kirche in Byzantinischen Reich. Göttingen 1980.
BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Antika, křesEanství a myšlení christianizovaných Germánů pozdně antic-
kého období a části raného středověku. Evropa mezi vědou a vírou. Brno 2001, str. 9 –17.
BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Barbaři a křesEanství I–III. Echo Latina 1994, č. 1, str. 13 –18; č. 3, str.
16 – 24; č. 4, str. 3 –12.
BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Die Gewalt bei der Steuererhebung in der Spätantike. Litteraria Craco-
viensia X. Krakow 2006. Str. 7– 24.
BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Flavius Aetius; Frankovia. Encyclopaedia Beliana sv. IV. Bratislava 2005.
BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Pokusy o odstranění některých druhů právní diskriminace v 1. polovině
5. stol. n. l. Ius Romanum (sestavila K. Bubelová). Olomouc 2002. Str. 29 – 41.
BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Půda nebo daně? Querite primum regnum Dei. Brno 2006, 103 –109.
BEDNAŘÍKOVÁ, J.: Stručné výsledky bádání o christianizaci Vizigótů, Ostrogótů a Vandalů.
Stav a perspektivy studia náboženství v Československu. Brno 1990, str. 25 – 31.
BERNT, A.: Die Germanen und Slawen in Böhmen und Mähren. Tübingen 1989.
BIRKHAN, H.: Germanen und Kelten bis zum Ausgang der Römerzeit. Wien 1970.
BÓNA, I.: A húnok története Attila nagykirály. Budapest 1994.
BÓNA, I.: Das Hunnenreich. Budapest 1991.
BÓNA, I.: Der Anbruch des Mittelaters. Gepiden und Langobarden in Karpatenbecken. Buda-
pest 1976.
BUCHNER, R. – EWIG, E. – SCHLESINGER, W.: Das Königtum. Seine geistigen und rechtli-
chen Grundlagen. Vorträge und Forschung 3. Konstanz 1956.
BURY, J. B.: The Invasion of Europe by the Barbarians. London 1928.
BROWN, P.: The World of Late Antiquity. From Marcus Aurelius to Muhammad. London 1971.
BRUNNER, H.: Deutsche Rechtsgeschichte I a II. Leipzig 1906 a 1928.
389
BURIAN, J. : Římské impérium. Vrchol a proměny antické civilizace. Praha 1994.
BURIAN, J.: Zánik antiky. Praha 1972.
CAMBRIDGE Illustrated History. Cambridge 1993.
CAMBRIDGE Medieval History I–III. Cambridge 1911, 1913 a 1922. (V současné době vychá-
zí znova)
CAPELLE, W.: Das alte Germanien. Die Nachrichten der griechischen und römischen
Schriftsteller. Jena 1929.
CLAUDE, D.: Zur Fragen frühfrankischer Verfassungsgeschichte. Zeitschrift für Savigny Stif-
tung für Rechtsgeschichte. Germanistische Abteilung, svazek 83, str. 273nn.
CLAUDE, D.: Geschichte der Westgoten. Stuttgart 1970.
COLLINS, R.: Evropa raného středověku 300 –1000. Praha 2005.
COURCELLE, P.: Histoire littéraire des grandes invasions germaniques. Paris 1948.
CSALANY, D.: Archäologische Denkmäler der Gepiden in Mitteldonaubecken (454 – 568 u. Z.).
Budapest 1961.
ČEŠKA, J.: Římský stát a katolická církev ve IV. století. Brno 1983.
ČEŠKA, J.: Zánik antického světa. Praha 2000.
DAHN, F: Die Alamanen. (Die Könige der Germanen IX). Leipzig 1902.
DAHN, F.: Geschichte der Germanen. Leipzig 1905.
DANNENBAUER, H.: Die Entstehung Europas. Von der Spätantike zum Mittelalter I–II.
Stuttgart 1959 –1962.
DARK, K.: The Archaeological Implications of Fourth and Fifth Century Descriptions of Villas
in the Nordwest Provinces of the Roman Empire. Historia 2005, Bd. 4, Hf. 3. str. 331– 342.
DĚJINY lidstva II. Praha 1936.
DEMANDT, A.: Die Spätantike – Römische Geschichte von Diocletian bis Justinian 284 – 565
n. Chr. (Handbuch der Altertumsuissenschaft III. 6). München 1989.
DEMOUGEOT, E.: La formation de l’ Europe et les invasions barbares I, II 1– 2, Paris
1969 –1979.
DIE FRANKEN – WEGBEREITER EUROPAS. Ein geschichtliche Hintergrund zur Ausstel-
lung in Rhein Museum Mannheim. Mannheim 1996.
DIESNER, H. J. Das Vandalenreich. Aufstieg und Untergang. Leipzig – Stuttgart 1966.
DIESNER, H. J. Der Untergang der römischen Herrschaft in Nordafrika. Weimar 1964.
DIESNER, H. J.: Die Völkerwanderung. Leipzig 1976.
DIESNER, H. J.: Kirche und Staat im spätrömischen Reich. Berlin 1964.
DILIGENSKIJ, G. G.: Severnaja Afrika v IV–V věkach. Moskva 1961.
DROBERJAR, E.: Encyklopedie římské a germánské archeologie. Praha 2002.
DROBERJAR, E.: Věk barbarů. Praha 2005.
DURLIAT, J.: Le salaire de la paix sociale dans le royaumes barbares. In: Wolfram, H. –
Schwarcz A.: Anerkennung und Integration zu den wirtschaftlichen Grundlagen der Völ-
kerwanderungszeit. Vienna 1988. Str. 21– 72
EICKE, H.: Geschichte der westgotischen Könige seit Alarichs Tod. Leipzig 1944.
ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení. I –III. Praha 1995, 1996 a 1997.
ELTON, G. R.: Angličané, Praha 1999.
ENSSLIN, W.: Theoderich der Große. München 1959.
ENSSLIN, W.: Zum Heermeisteramt des spätrömischen Reiches. Klio 23, 1929, str. 306 – 325;
tamtéž 25, 1931, str. 467– 502.
390
ERBE, M.: Quellen zur germanischen Bekehrungsgeschichte (5.– 8. Jahrhundert). Gütersloh
1971. (Texte zur Kirchen-und Theologiegeschichte 15).
FISCHER, Th. – PRECHT, G.. – TEJRAL, J.: Germanen beiderseits des spätrömischen limes.
(Grundrisse der frühgeschichtlichen Entwicklung im nördlichen Mitteldonaugebiet). Köln –
Brno 1999.
FONTAINE, J.: Isidore de Séville et la culture classique dans l’ Espagne wisigotique I–II. Paris
1959.
GAUTIER, E. F.: Geiserich. Frankfurt /Main 1934.
GIBBON, E.: Úpadek a pád římské říše. Praha 1983.
GOFF, J. Le: Kultura středověké Evropy. Praha 1992.
GOFFART, W.: Barbarians and Romans A. D. 418 – 584. The Techniques of Accommodation.
Princeton 1980.
GRANT, M. Pád říše římské. Praha 1997.
GRANT, M.: Dějiny antického Říma. Praha 1999.
GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiligen im Reich der Merowinger. Praha 1965.
GROUSSET, R.: L’ Empire des steppes. Paris 1960.
GUMILJOV, L. N.: Chunnu. Moskva 1960.
GÜNTHER, R. – KÖPSTEIN, H. a kol.: Die Römer am Rhein und Donau. Berlin 1975.
GÜNTHER, R. – KORSUNSKIJ, A. R.: Germanen erobern Rom, Berlin 1985.
HÄNDLER, G.: Die abendländische Kirche im Zeitalter der Völkerwanderung. Berlin 1983.
HANDWÖRTERBUCH der deutschen Aberglaubens. Vydavatel: E. Hoffmann-Krayer, Leipzig
1927 a dále.
HEATHER, P.: Gótové. Praha 2002.
HEFELE, C. J.: Conciliengeschichte. Nach den Quellen bearbeitet. I–III, Freiburg 1873, 1875
a 1877.
HEGER, L.: Edda. Praha 1962.
HERRMANN, J.: Germanen und Slawen in Mitteleuropa. Berlin 1984.
HISTORICAL Atlas of Britain. (vydavatelé: M. Falkus – J. Gillington). London 1987.
HUBENER, W. (vydavatel): Die Alemannen in der Frühzeit. Bühl-Baden 1974.
CHASTAGNOL, A.: La fin du monde antique. Paris 1976.
CHRIST, K.: Die Römer. München 1979.
CHRONICLE of Britain and Ireland. (Vydavatel D. Mercer). Hampshire 1992.
JAMES, E. Frankové. Praha 1997.
JEDIN, H. (vydavatel): Handbuch der Kirchengeschichte I, II 1, II 2, III 1. Freiburg – Basel
– Wien, 1965, 1973, 1975 a 1966.
JEDIN, H.: Malé dějiny koncilů. Praha 1990.
JOHNSON, P.: Dějiny křesEanství. Brno 1999.
JONES, A. H. M. : The Later Roman Empire I–III, Oxford 1964.
KADEČKOVÁ, H.: Dějiny severských literatur I, Praha 1997.
KADEČKOVÁ, H.: Soumrak bohů. Praha 1998.
KAISER, R.: Das römische Erbe und das Merowingerreich. Enzyklopädie deutscher Geschich-
te Bd. 26. München 2004.
KINCL, J.: Stát a právo v germánsko-římské Burgundii V.–VI. století. Praha 1959.
KORSUNSKIJ, A. R.: Gotskaja Ispanija. Moskva 1969.
KRÜGER, B. a kol.: Die Germanen. Ein Handbuch. Bd. I. Berlin 1976 (1988); Bd. II, Berlin 1983.
391
KRUSCH, B.: Chlodovechs Taufe in Tours 507 und die Legende Gregors von Tours (Reims
496). Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde Bd. 49, Heft 1,
1930, str. 457– 469.
KUDRNA, J.: Studie k barbarským zákoníkům Lex Baiuvariorum a Lex Alamannorum a počát-
kům feudálních vztahů v jižním Německu. Praha 1959.
LANGE, W.: Texte zur germanischen Bekehrungsgeschichte. Tübingen 1962.
LÁSZLO, G.: Steppenvölker und Germanen. Budapest –Wien 1971.
LEBECQ, S.: Les origines franques 5e– 9e siècles. Paris 1990.
LEXIKON für Theologie und Kirche. Freiburg – Basel – Rom – Wien 1993 ad.
LIETZMANN, H.: Geschichte der alten Kirche I–IV. Berlin 1961.
MAENCHEN – HELFEN, O.: The World of the Huns. Berkeley 1973. (Německy: Die Welt der
Hunnen. Wien – Köln – Graz 1978.)
MARROU, H. I.: Saint Augustin et la fin de la culture antique. Paris 1958.
MARTIN, J.: Spätantike und Völkerwanderung. München 1987.
MAZZARINO, S.: La fine del mondo antico. Milano 1959.
MOMMSEN, Th.: Aëtius. Hermes 36, 1901, str. 516 – 541.
MORAVCSIK, Gy.: Byzantinoturcica (Die byzantinische Quellen zur Geschichte der Türkvöl-
ker). Berlin 1958.
NACK, E.: Die Germanen. Länder und Völker. München 1983.
NEHLSEN, H.: Sklavenrecht zwischen Antike und Mittelalter. Germanisches und römisches
Recht in den germanischen Rechtsaufzeichnungen. Ostgoten, Westgoten, Franken, Langobar-
den. In: Göttinger Studien zur Rechtsgeschichte 7 (vydavatel K. Kroeschek). Göttingen –
Frankfurt – Zürich 1972.
NYSSEN, W. – SONNTAG, F. P.: Der Gott der wandernden Völker. Leipzig 1969.
NOLL, R.: Das Leben des heiligen Severin (lateinisch und deutsch). Berlin 1963.
OLIVA, P.: Pannonie a počátky krize římského impéria. Praha 1959.
OPITZ, H.: Die alte Kirche. Berlin 1983.
ÖRDELI, I.: Raskopki v Noin-Ule. Acta archaeologica Hungarica XIV (1962), 3 – 4, str.
231– 247.
OXENSTIERNA, E. C.: Die Urheimat der Goten. Leipzig – Stockholm 1968.
OXFORD Illustrated History of Britain (vydavatel K. O. Morgan). Oxford – New York 1984.
PALANQUE J. R.: Die Kirche in der Völkerwanderung. Würzburg 1960.
PALOT, de P. – RIPOLL, G.: Die Goten. Augsburg 1999.
PARDUCZ, M.: Archäologische Beiträge zur Geschichte der Hunnenzeit in Ungarn. Acta archa-
eologica Hungarica XI (1959), 1– 4, str. 308 – 398.
PARDUCZ, M: Die ethnische Probleme der Hunnenzeit in Ungarn. Budapest 1963.
PAULYS Realencyklopädie der classischen Altertumswissenschaft. Neue Bearbeitung begon-
nen von E. Wissowa, fortgeführt von W. Kroll, K. Mittelhaus und K. Ziegler..., Stuttgart
1893 až 1970; München 1972 a dále.
PHILIPS, J. – THOMAS J. O.: Christianity in Early Britain. Oxford 1912.
PIGANIOL, A.: L’ empire chrétien (325 – 395). Paris 1947.
PIRENNE, H.: Geburt des Abendlandes. Amsterdam 1941.
PLANITZ, H. – ECKHARDT, K. A. : Deutsche Rechtsgeschichte I. Graz – Köln 1971.
PODBORSKÝ, Vl. a kol.: Pravěké dějiny Moravy. Praha 1993.
POLL, W.: Die Germanen. Enzyklopädie deutscher Geschichte Bd. 57. München 2004.
392
PRUTZ, H.: Geschichte der Völkerwanderung. Berlin 1905.

REALLEXIKON der germanischen Altertumskunde. Berlin 1986. 1998.
REALLEXIKON der germanischen Altertumskunde. (Vydavatel: J. Hoops) I–IV, Straßburg
1911/13 až 1918/19. Nové vydání Berlin – New York 1973 ad.
REALLEXIKON für Antike und Christentum. (Vydavatel: Th. Klauser). Stuttgart 1950 a dále.
REBRO, K. – BLAHO, P.: Rímske právo. Bratislava 1991.
RICHÉ, P.: Die Karolinger. Eine Familie formt Europa. Stuttgart 1987.
RICHÉ, P.: Die Welt der Karolinger. Stuttgart 1999.
RICHTER, W.: Die Darstellung der Hunnen bei Ammianus Marcellinus. Historia XXIII (1975),
3, str. 343 – 377.
ROBERTS, J. M. : Na rozcestí tradic. Ilustrované dějiny světa. Praha 1999.
ROBERTS, J. M. : Starověký Řím a antický západ. Ilustrované dějiny světa III. Praha 1999.
ROSEN, K.: Die Völkerwanderung. München 2002.
ROSENFELD, H.: Kultur der Germanen. Abriß der Geschichte antiker Randkulturen. (Olden-
burger Abriß der Weltgeschichte). München 1961.
ROSTOVCEV, M. I.: Social and Economic History od the Roman Empire. Oxford 1926.
RUDĚNKO, S. I.: Kultura chunnov i noinulinskije kurgany. Moskva – Leningrad 1962.
RUSSELL, J.: The Germanization of Early Medieval Christianity. A Socialhistorical Approach
to Religious Transformation. New York 1994.
ŘÍČAN, J. – MOLNÁR, A.: Dvanáct století církevních dějin. Praha 1989.
SEECK, O.: Geschichte des Untergangs der antiken Welt I–VI. + Anhang I–VI, Berlin –
Stuttgart 1905 –1921.
SELLE – HOSBACH, K.: Prosopographie merowingicher Amtsträger in der Zeit von 511 bis
613. Bonn 1974.
SEYFARTH, W.: Römische Geschichte: Kaiserzeit I–II, Berlin 1974.
SCHÄFERDIEK, K.: Germanenmission. (Realexikon für Antike und Christentum X, Liefe-
rung 76. Stuttgart 1977, sloupec 492 – 548.)
SCHAUBER, V. – SCHINDLER, H. M.: Rok se svatými. Kostelní Vydří 1994.
SCHENK, A. von Stauffenberg: Theodereich der Große und Chlodwig. Macht und Geist. Vor-
träge und Abhandlungen zur alten Geschichte. München 1972.
SCHENK, A. von Stauffenberg: Das Imperium und die Völkerwanderung. München 1948.
SCHENK, G. zu Schweinberg: Reims in merowingischer Zeit: Stadt, civitas, Bistum. Bonn 1971.
SCHLETTE, F. Germáni mezi Thorsbergem a Ravennou. Praha 1977.
SCHMIDT, K. D. : Die Bekehrung der Germanen zum Christentum I–II. Göttingen 1939
a 1941/2.
SCHMIDT, L.: Geschichte der deutschen Stämme bis zum Ausgang der Völkerwanderung: Die
Ostgermanen. München 1969. Die Westgermanen. München 1970.
SCHUBERT H. v.: Staat und Kirche in den arianischen Königreichen und im Reiche Chlod-
wigs. München – Berlin 1912.
SORENSEN, V.: Ragnarök. Praha 1998.
STEIN, E.: Geschichte des spätrömischen Reiches I. (284 – 476 n. Chr.). Wien 1928.
STEIN, E.: Histoire du Bas-Empire II: De la disparition de l’ Occident à la mort de Justinien
(476 – 565). Paris 1949.
STEINEN, W. von: Clodwigs Taufe Tours 507? Historisches Jahrbuch der Görres-Gesell-
schaft 53, 1933, str, 51– 56.
393
STROHEKER, K. F. : Germanentum und Spätantike. Zürich – Stuttgart 1965.
STROHEKER, K. F.: Der senatorische Adel in spätantiken Gallien. Tübingen 1948.
STURLUSON, S.: Edda. Sága o Ynglinzích. Praha 1988.
SVOBODA, B.: Čechy v době stěhování národů. Praha 1965.
SZÁSZ, B.: A húnok története Attila nagykirály.
ŠTAJERMANOVÁ, Je. M.: Krizis rabovladěl’českogo stroja v zapadnych provincijach rimskoj
imperii. Moskva 1959.
TEJRAL, J. (editor): Das mitteleuropäische Barbaricum und die Krise des römischen Weltrei-
ches im 3. Jahrhundert. Brno 1999.
TEJRAL, J.: Morava na sklonku antiky. Praha 1982.
TEJRAL, J. (editor): Probleme der frühen Merowingerzeit im Mitteldonauraum. Brno 2002.
THOMPSON, E. A.: Hunové. Praha 1999.
TODD, M.: Germáni. Praha 1999.
TODD, M.: The Northern Barbarians 100 BC – AD 300. Oxford 1987.
VÁRADY, L.: Das letzte Jahrhundert Pannonien 376 – 476. Budapest 1969.
VÁRADY, L.: Die Auflösung des Altertums. Budapest 1978.
VLČKOVÁ, J.: Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha 1999.
VOGEL, F.: Chlodwigs Sieg über die Alamannen und seine Taufe. Historische Zeitschrift 56,
1886.
VOGT, J.: Der Niedergang Roms – Metamorphose der antiken Kultur. Zürich 1965.
VOGT, J.: Kulturwelt und Barbaren. Zum Mensheitsbild der spätantiken Gesellschaft. Wiesba-
den 1967.
VRIES, J. D.: Altgermanische Religionsgeschichte I a II. Berlin 1956 –1957.
VYVER, A., van de: La victoire contra les Alamans et la conversion de Clovis. Revue Belge de
philologie et d’ histoire 15, 1936, str. 859 – 914; tamtéž 16, 1937, str. 35 – 94; tentýž: L’ uni-
que victoire contre les Alamans et la conversion de Clovis en 506. Ibid. 17, 1938, str. 793 –
– 813.
WALTER, E. Edda. Praha 1942.
WATTENBACH, W.: Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter bis zur Mitte des drei-
zehnten Jahrhunderts. Bd. I. Berlin 1873.
WARMSER, L.: Die Römer zwischen Alpen und Nordmeer, Mainz 2002.
WEISS, R.: Chlodwigs Taufe – Reims 508. Bern 1971.
WENSKUS, R.: Stammesbildung und Verfassung. Das Werden des frühmittelalterlichen gentes.
Köln – Graz 1961.
WERNER, J.: Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches. München 1956.
\WOLFRAM, H.: Das Reich und die Germanen. Zwischen Antike und Mittelalter. Berlin 1998.
WOLFRAM, H.: Geschichte der Goten. München 1990.
WOLTERS, R.: Římané v Germánii. Praha 2002.
WOOD, I. N.: Early Merovingian Devotion in Town and Country. Studies in Church History
16, 1979, str. 61– 76.
WOOD, I. N.: Gregory of Tours and Clovis. Revue Belge de philologie et d’ histoire 63, 1985,
str. 249 – 272.
WOYTE, K.: Antike Quellen zur Geschichte der Germanen. Bd. I–II. Leipzig 1912 –1913.
ZÁSTĚROVÁ, B. a kol.: Dějiny Byzance. Praha 1992.
ZÖLLNER, E.: Geschichte der Franken bis zur Mitte des 6. Jahrhundert. München 1970.
394
OSOBNÍ JMÉNA
Jména starých severogermánských božstev jsou přepisována způsobem, jakého užívá současná
česká nordistika.
Abraham 38 Altheim, F. 43, 51

Adaldag 346 Amalaberga 123, 324
Adalward 280, 357, 358 Amalafrida 123, 131, 156, 157
Adam z Brém 344, 345, 349, 352, 355 – 359 Amalarich 101, 102
Aegidius 96, 203, 204 Amalaswintha 123, 128, 131, 157, 375
Aemilianus 184 Amalové, dynastie 71, 302
Aethelberht 267, 268, 281 Amandus z Maastrichtu 321, 329
Aethelburga 268 Ambrosius (sv. Ambrož) 9, 38, 82, 195 –197
Aëtius 9, 59, 61– 63, 65 – 67, 87, 93 – 96, Ambrosius Aurelianus 261
100, 145, 147, 159, 163, 170, 171, 173, Ammianus Marcellinus 80, 81, 173, 183,
194, 195, 197, 199, 200, 203, 259, 287, 184, 190, 192 –194, 287, 289, 290 – 292,
300, 316, 392 319, 334, 335, 370, 392
Agathiás 57, 136, 294 Ampelius 102
Agila 103, 322 Anastasius 31, 120, 307
Andevotus 163
Agilulf 279, 280
Anianus 9, 65, 66
Agiulfus (Agrivulf) 95, 165
Ansgarius 344, 352
Agobard z Lyonu 377
Anthimos 247, 248
Achilleus 83
Antoninus Pius 19, 257
Aistulf 282, 283, 382, 383
Antonius, biskup 157
Alarich I. 41, 61, 68, 81, 83 – 91, 134, 193,
Arbogast (starší) 33, 81, 82, 196, 197
259
Arbogast (mladší) 197
Alarich II. 98, 100, 101, 118, 123, 124, 166,
Arcadius 83
208, 213, 371, 373, 374, 390 Arcadius, vnuk Sidonia Apollinaria 243
Alatheus 34, 80, 81, 114 Ardarich 65, 70, 300, 302
Alavivus 34, 50, 73, 79, 80, 81, 194 Areaagni (Ostrogotho) 123
Albanus z Verulamia 263 Areios 75
Albinus 127, 128 Aripert 280
Albochledis 211 Arivald 280
Alboin 274 – 276, 278, 304 Artuš 261
Albricus 331 Ascarius 191
Alces 136 Aspar 141
Alcuin z Yorku 261, 269, 332, 342 Atalarich 128, 131
Aldhelm 269 Athanagild 103
Alfred Veliký 381 Athanarich 50, 77, 78, 81, 173
Allectus 258 Atharid 78
395
Athaulf 87, 91 Bor 360
Atrachasís 362 Brennus 88
Attila (Atlí, 80) 9, 24, 43, 44, 50, 51, 54 – 57, Brigantia (Brigit) 264, 295, 296
59 – 65, 67– 70, 91, 94, 115, 117, 146, 171, Brigita, sv. 264
197, 199, 200, 253, 254, 292, 300, 302, Brunichilda 224, 233, 249, 295, 380
308, 309, 312, 314, 320,335, 389, 393, 394 Bušek z Velhartic 169
Audaios 76, 78
Audofleda 123 Caesar, C. Iulius 257, 328
Audoin 273, 304 Caesarius, biskup z Arelate (Arles) 101,
Augustinus, arcibiskup z Canterbury 266, 267 166, 224, 298
Aurelianus, císař 11, 71, 185, 258, 285, 287 Caracalla 264
Aurelius Augustinus (sv. Augustin) 9, 27, Carausius 191, 258, 333
38, 41, 88, 89, 141, 158, 224, 252, 392 Cassiodorus Senator 9, 71, 72, 92, 113,
Auspicius z Tulonu (Toul) 197 117, 122, 134, 307, 375
Autbert 345 Castinus 138
Authari 278, 279 Catullinus 174
Avienus 69 Censorius 163
Avitus, biskup z Vienny 176, 177, 180, 211, Cernunnos 266
215 Claudius I. 93
Avitus, císař 95, 142, 148, 164, 203 Claudius II. Gothicus 71
Avitus, opat z Orléansu 180 Claudius Claudianus 174, 198
Clef 278
Baduhenna 209, 328 Coifi 268
Bajan 274 Columbanus Mladší 266, 289, 294 – 297
Baldr 330 Columbanus Starší 266
Balthové, dynastie 83 Commodus 137
Basileios Veliký 9, 76, 79 Constans 191
Basiliskos 148, 150 Constantinus I. Veliký 11, 12, 15, 27, 28,
Basina 205, 326 31, 34, 38, 40, 71, 77, 79, 158, 170, 191,
Bauto 195, 196 193, 234, 289, 328
Beda Ctihodný (Venerabilis) 260, 261, Constantinus III. 138, 259
266, 268, 269 Constantius Chlorus 191, 328
Belenus 264 Constantius II. 21, 73, 77, 191–193, 289,
Benedikt z Nursie 313 290, 291
Beneš, Pavel 133 Constantius III. 34, 92, 96
Bertefred 233 Corbinianus z Melunu 322
Bertha 267 Cyprianus 127, 128, 143
Bigilas 56 Cyrola 149, 152
Bleda 50, 51
Bocková, S. 302 Čech, Svatopluk 9
Boëthius 9, 117, 123, 127, 128, 134 Češka, J. 43, 173
Bonifatius (biskup v Karthagu) 158
Bonifatius (římský vojevůdce) 140n, 144 Dagalaifus 193, 194
Bonifatius (Winfrid-Bonifatius) 76, 270, Dagobert I. 297, 326, 329, 378
295, 322, 327, 331, 332, 338, 339, 344 Dagda 266
Bonitus 192 Dahn, Felix 105
396
Daniel, biskup z Winchesteru 339 Eutharich 124, 125, 128
Decius (viz Traianus Decius) Eutropius 82
Deogratias 146 Ewald Bílý 270, 339
Desiderius 283, 284 Ewald Černý 270, 339
Diana 223
Didymus 138 Feletheus (Feba/Feva) 310 – 312, 314
Dio Cassius 264 Felicitas 143
Diocletianus 11, 15 –19, 21, 25, 31, 38, 73, Felicus ze Sicky 156
149, 158, 178, 185, 189, 190 –192, 289, 306 Felix 140
Dionýsios Periégétés 47, 48 Fenja 362
Dionysius Exiguus 266 Fenri 362
Dispater 266 Ferderuch 311, 312
Domitianus 285 Ferdinand III. 373
Donatus 158 Flaccitheus 309, 310
Donar (Tór) 208, 223, 276, 336, 385 Flavius Nevitta 193
Dracontius 155, 161 Flavianus, Virius Nicomachus 41
Drusus (tzv. Drusus Starší, bratr císaře Flavius Vopiscus 287
Tiberia) 328 Florianus 186
Foset (Forset) 330
Ebervulf 91 Fraomarius 292
Edekón 314 Frea 271
Edwin 268 Fredegar 205, 245, 369
Egica 112 Fredegunda 225, 250, 295, 380
Eligius, biskup z Noyon 224, 248, 329 Frederick 312
Ellak 54, 300 Fredhal (Fredbal) 138
Emmeramus z Luxeuil 322 Freyja (Frija) 136, 360
Ennodius z Pavie 117, 127, 306, 335 Frey 348, 357, 360, 369
Epona 264 Fricco 357
Erarich 132, 313 Frigg 360
Erelieva (Eusebia) 108 Fritigern 34, 50, 73, 77– 81, 194
Ériu 266 Fritigil 319, 320
Ermanarich (Jörmunrekk) 49, 50, 113, 306 Fródi 363
Erwig 112, 372 Frumarius 165
Esus 264 Fulgentius z Ruspe 156, 157
Eudocia 146 –148, 157
Eudoxia 147 Gaius (právník) 32, 374
Eugenius 63, 82, 83, 149 –155, 195 –197 Galla Placidia 62, 63, 91, 140, 144, 163
Eugippius 292, 293, 306, 309, 310, 312, 321 Gallienus 184, 185
Eucherius 86 Gallo, García, A. 97
Eunapios 47, 73, 79, 81 Gallus, caesar 192
Eunius (Mummolus) 226 Gambara 271
Eurich 96 –100, 105, 165, 172, 335, 371 Gapt (Gaut) 113
Eusebios z Kaisareie 9, 27, 38, 76 Gaudentius 147, 195
Eusebios z Nikomédie 76, 77 Gausové, dynastie 273
Eusebius (komoří) 192 Geiserich 95, 139, 141–149, 151, 152,
Eustasius 321, 322 159 –161, 316, 377
397
Gelasius I. 40, 125, 314 Hariasa 208
Gelimer 160, 161 Harmatta, J. 51
Gengler, H. G. 374 Havel (Gallus), sv. 295 – 297
Genobaudes (Gennoboudes) 190, 197 Heather, P. 302
Germanus z Auxerre 263, 264 Heden 327
Germanus, Východoříman 132 Hel 362
Gerontius 138 Hercules 208
Gesalech 101 Herigar 352 – 354
Gibuldus 287, 292, 293 Hermenegild 106
Gildas 257, 259, 260 Hermerich 163
Giso 310 – 314 Herminifrid 123, 324
Glycerius 148, 175 Hermio 360
Goar 159 Hérodotos 190
Godegisel 137, 176, 212 Hieronymus (sv. Jeroným) 9, 41, 59, 137
Hilarius z Arles 255
Godeoc 273
Hildebad 132
Godomar 180
Hildeprant 282
Gratianus 24, 34, 76, 80, 81, 193 –195
Hilderich 149, 157, 160
Grégorios z Nazianzu 9
Hincmar z Remeše 206, 245, 284
Gregorius I., papež 106
Hludana 209
Gregorius z Utrechtu 332
Holofernes 144
Gretes 308
Honoria, Iusta Grata 63
Grimoald 382
Honorius 34, 61, 83, 84, 86, 88, 91, 138,
Gudrún 171
197, 199, 259, 260
Gundahar (Gunther 169, Gunnar 171) 9,
Horik (Horicus) 344, 345, 354, 355
50, 169, 171 Hormisdas 130
Gundiok 173 Hunerich 141, 143, 146 –153, 155, 157, 377
Gundobad 148, 172, 175 –178, 180, 208, Hunimund 314
212, 375 – 377 Hurstrga 209
Gundomar 375 Hydatius 163 –165
Gundovald 226, 233
Gunduald 280 Chan (dynastie) 44, 46
Gunthamund 153, 155 Chararich 166, 167, 214
Günther, R. 168, 200, 374 Childebert I. 217, 219, 243
Gunthramn 207, 215, 217, 225, 233 Childebert II. 207, 215 – 218, 233, 380, 386
Gútai, Gutones 71 Childerich I. 200, 203 – 207, 245, 337, 370
Childerich III. 235
Habetdeum 153 Chilperich I. 175, 179, 225, 226, 233, 245,
Hadrianus, císař 19, 257 248, 250, 251, 253, 295
Hadrianus, papež 283 Chindasvinth 109, 371, 372
Hadugot 336 Chintila 111
Haduloh 336 Chloderich 214
Hákon Dobrý 348, 349 Chlodomer 180, 210, 225, 254
Hákon z Halogalandu 349 Chlodosvinda 276
Harald Klak 344 Chlodvík 11, 100 –102, 105, 120, 123, 124,
Harald Krásnovlasý 348, 349 165, 174, 176, 177, 179, 180, 183, 184,
Harald Modrozubý 346, 347, 349 199, 204 – 215, 220, 223, 226, 245, 247,
398
248, 255, 264, 267, 284, 294, 329, 337, Karel (IV.) 169
370, 371, 377, 386 Karel Martell 235, 281, 327, 330, 331
Chlogio 65, 189, 199, 200, 204, 369 Karel Veliký 215, 219, 230, 235, 245, 283,
Chlothachar (Chlothar) I. 217, 223, 225, 284, 317, 331, 332, 339, 341– 343, 386
226, 237, 250, 326, 329, 337, 386 Karlomann 235, 283, 294, 323, 327, 338, 339
Chlothachar (Chlothar) II. 218, 228 Karlovci, dynastie 235, 237, 282, 294, 321
Chnodomar 290, 291 Kastór 136
Chnum 362 Kincl, Jaromír 33, 180
Chrotchildis 179, 208 – 210, 225 Kléméns, z Alexandrie 9
Knut, zvaný Svatý 347, 350
Iásón 79 Korsunskij, A. R. 168, 200, 374
Ildico 69, 171 Kristus 38, 41, 78, 79, 81– 83, 105, 108,
Indra 336, 360 125, 153, 170, 197, 208 – 212, 216, 223,
Ine 381 255, 256, 265 – 267, 283, 293, 319, 326,
Ingenuus 185
342, 343, 348, 350, 354 – 356, 370
Ingomer 209
Krusch, Brunno 66
Ingunda 106
Kunimund 274, 304
Ingvio 360
Kuningpert 280
Ionas (hagiograf) 289, 294, 295
Kúridachos 55
Irmin 336
Isidor ze Sevilly 9, 51, 96, 106, 111, 112, Lactantius 170
371, 390 Laniogaisus 193
Istvio 360 Lantechildis 211
Iulianus Apostata 31, 40, 41, 192 –194, 290, 291 Lantfrid 294, 298, 383, 384
Iulius Nepos 97, 99, 175, 204, 317 Laurentius 125, 267
Iustina 80, 81 Lazius, W. 10, 112
Iustinianus I., Petrus Sabbatius 26, 105, Leander ze Sevilly 106, 108
124, 130 –136, 157, 158, 160, 161, 223, Lethingové, dynastie 273
273, 275, 300, 304, 307, 308 Leif Eriksson 350
Iustinus I. 124, 130, 127, 158, 306, 307
Leo (Galloříman) 98
Iustinus II. 275
León, císař 148
Jan I., papež 127, 130 Leovigild 103 –107, 110, 156, 166, 371, 373
Jan z Biclara 166 Lev I. Veliký, papež 59, 69
Jan z Antiochie 314 Liafwin 332, 341
Jan, poustevník 82 Libanios 195
Jan Scotus Eriugena 266 Liberius 122, 131
Jan Zlatoústý (Ióannés Chrýstosomos) 28, Libius Severus 203, 238
59, 76, 118 Litorius 59, 94
Jindřich I. Ptáčník 346 Liudger 330 – 332
Jóannés Malalas 307 Liutprand 280 – 282, 284, 382
Jones, A. H. M. 32, 374 Loki 362
Jordanes 49, 56, 57, 59, 60, 67, 70, 71, 75, Lollianus (Laelianus) 185
78, 80, 91, 113 –115, 117, 128, 139, 146, Longinus 275
171, 299, 300, 302, 304 – 306, 308, 312, Lucanus 264
314, 317, 320, 321, 333, 369 Ludvík Němec 354, 355, 377
Jupiter 82, 83 Ludvík Pobožný 344, 352
399
Lug 136, 264 Mojžíš 77, 381
Lupicinus 79, 80 Mote 45, 46
Lupus z Troyes (Tricassů) 253, 254, 263 Müllenhoff 299
Mundzuk 56
Macrianus 80
Maenchen-Helfen, O. 43, 51, 55, 314 Nabukadnézar 144
Magnus 95 Namatius 335
Magnus Magnentius 191, 192, 333 Nantosvelta 264
Maiorianus 31, 95, 96, 147, 173, 200, 202 Napoleon 67
Malarich 166, 193 Narses 275
Maldras 165 Nazarius 191
Malchus 148 Nehalennia 209
Mallobaudes 192, 193 Nennius 260
Mallorix 328 Neptunus Quinotaurus 369
Marbod (Marobud) 272, 319 Nero 328
Marcellinus Comes 317 Nerthús 77, 330, 370
Marcomer 197 Nerva 19
Marcus Aurelius 19, 319, 320, 389 Nibelungové (Niflungové) 171
Marduk 360 Nicetius z Trevíru 211, 223, 275, 276
Marius, Gaius 32 Njörd 360
Markianos 60, 62, 69, 70, 82, 303
Martin z Bracary 166, 167, 298 Octavianus, Augustus 36, 235, 272, 317, 328
Martin, sv. 211, 213, 250, 255 Odaenathus 185
Massona z Emerity (Meridy) 106 Ódin 290, 291, 357, 360 – 363,
Mataswintha 132 Odoaker 92, 118, 120, 122, 149, 155, 204,
272, 275, 306, 307, 312 – 317, 337, 364, 374
Matka Země 266
Offa z Mercie 381
Mauritius, sv. 178
Ogmios 264
Maximianus, císař 178, 190, 289, 306, 333
Ochus 307
Maximianus, presbyter 306
Oktar (Uptar) 50, 170
Maximus 79, 138
Olaf Sköttkonung 349, 356, 357
Médeia 171
Olaf Tryggvason 349, 356
Mederich 290
Ollenius 328
Menja 363
Olybrius 148, 175
Mercurius 208, 264, 289
Olympiodóros 22
Merobaudes 194, 195, 197
Olympius 87
Merobaudes mladší 194, 195
Ongendus 330
Merogaisus 191
Onoulf (Hunvulf) 120, 312
Merovech 200, 369
Opila 105
Merovejci (dynastie) 65, 165, 189, 199,
Optila 95
200, 203, 204, 233, 235, 282 – 284, 294,
Orestes 54, 55, 315 – 317
321, 316, 369
Orfeus 123
Metoděj 73
Órigenés 9
Meyer, Eduard 302
Orosius, Paulus 41, 48, 59, 78, 84, 88, 138,
Mínotauros 369
139, 163
Miro 106, 166, 167
Osíris 290
400
Ostrogotha 113, 299 Radagaisus 85, 86, 115, 314
Otto I. Veliký 327, 346 Radbod 330, 331
Otto II. 349 Radulf 326
Raffael 69
Paeonius 95 Ragnachar 214
Palladius 147, 264 Rando 291
Papinianus, právník 374 Ratchis 282, 382, 383
Patrik, sv. 263 – 265 Rauching 233, 237
Paulinus, biskup z Yorku 196, 197, 268, 319 Ré 362
Paulus Diaconus 261, 271, 274, 320 Reccesvinth 108, 112, 317, 373
Paulus, bratr Orestův 315 Rechiarius 164, 165
Paulus, comes 204, 337 Rechila 163
Paulus, právník 374 Rekkared 107, 108, 167
Peada 269 Remigius z Remeše (Remů) 205 – 211, 264,
Peiper, R. 176, 177 283
Pelagia 67 Remismund 165, 168
Pelagius I., papež 220, 223, 224 Reparatus 152
Penda 268, 269 Ricimer 33, 175, 203, 316
Pentadius 192 Rignomer 214
Perpetua 143 Richarius 214
Perun 336 Richomeres 195
Petr, apoštol 67, 282, 338 Rimbert 352 – 356
Petronius Maximus 95, 147 Roas 50, 170
Pippin II. 235, 294, 330 Robert Svatý 66
Pippin III. 215, 216, 235, 282, 283, 323 Roderich 111
Pirminus 297, 298 Rodulf 307
Placidia Mladší 149 Romanus 272, 285, 291
Polydeukés 136 Romulus 317
Postumus 185, 187, 258 Romulus Augustulus 54, 118, 149, 235,
Praetextatus, Vettius Agorius 41 306, 312, 315 – 317
Priarius 292 Rosemunda 274
Priscus Attalus 88 Rothari 276, 278, 280, 341, 381, 382
Priskos z Pania 43, 44, 48, 49, 51, 54 – 57, Rudolf II. 118
60, 61, 67, 146, 148, 171, 200, 314 Rufinus 83
Probus 169, 186 –189, 245, 287, 289 Rupert, biskup z Wormsu 322
Procula 293
Proculus 187–189 Řehoř I. (Veliký) 127, 130, 224, 256, 266,
Prokopios z Kaisareie 57, 92, 116, 313
132 –133, 136, 152, 154, 160, 161, 300, Řehoř II. 281, 282, 322, 327, 338
304, 306 – 308, 328 Řehoř III. 225, 322, 327
Prosper Tiro 59, 69, 141, 264 Řehoř z Toursu (též Tourský) 66, 67, 94,
Ptolemaios, Klaudios 48, 271, 332 99, 102, 106, 108, 152, 175, 179, 180,
203 – 210, 214, 223, 225, 226, 233, 235,
Quintinianus, z Rodez 101 237, 242 – 248, 250 – 254, 275, 276, 280,
Quodvultdeus 143
337, 338
401
Sabas 78 Sunno 197
Safrax 34, 80, 81, 114 Surt 362
Salmóneus z Elidy 24 Svend 347, 349, 350, 356
Salvianus, presbyter z Massilie 22, 27, 32, Syagrius 100, 174, 204, 205, 207, 208, 214
41, 59, 139, 142, 198, 251, 300, 377 Symmachus, papež 125, 127, 128, 317
Sapaudius z Arles 223 Symmachus, Q. Aurelius 24, 41, 195, 196,
Sarápis 290 Szász, B. 302
Sarus 86, 88
Saul 84 Tacitus, císař 186, 187, 287
Saxnot 266, 336 Tacitus, historik 77, 90, 113, 136, 208, 272,
Saxo Grammaticus 359 290, 328, 330, 331, 360, 369, 370
Sebastianus 144, 145 Tanfana 209
Selenas 75 Taranis 264
Seneca 166 Tassilo III. 283, 321
Serapio (Agenarich) 290 Tato 273
Sergius, sv. 226, 253, 254 Teja 134
Severinus (sv. Severin) 10, 273, 292, 293, Teutates 264
306, 309 – 313, 321, 348 Thela 316
Severovci, dynastie 285 Theodahad 131–133
Severus, patricius 148 Theodegotho 101, 123
Schäferdiek, K. 76 Theodelinda 279, 280, 282
Schmidt, K. D. 253 Theoderich I. (vizigótský) 67, 93, 94, 97,
Schmidt, L. 168, 312, 339 118, 146, 370
Sidonius Apollinaris 38, 65, 96 –100, 174, Theoderich II. 94 – 97, 101, 164, 165
197, 200, 201, 203, 235, 243, 335, 381 Theoderich Veliký (ostrogótský) 10, 34,
Sigerich 91 76, 101, 113, 117, 118, 120 –128, 130, 131,
Sigibert 214, 233, 304, 326, 338 135, 149, 155 –157, 172, 193, 208, 247,
Sigismer 201, 203 273, 294, 303, 306, 307, 312 – 317, 324,
Sigismund (sv. Zikmund) 123, 157, 326, 366, 369, 375
176 –178, 180, 205, 214, 254, 375, 376 Theodórétos 78, 83
Silvanus 192, 193 Theodosius I. Veliký 24, 34, 36, 38, 40, 81–
Sisebut 111 83, 147, 183, 186, 194, 196, 197, 317, 373
Sjoestedtová, M. L. 265 Theodosius II. 54, 56, 61, 88
Sleipni 291 Theofanés Homologétés 148
Snorri Sturluson 170, 339, 344, 350, 359 Theofylaktos Simokattés 304
Sókratés Scholastikos 77, 83, 169, 170 Theudebald 294
Solón 174, 383 Theudebert I. 223, 231, 143, 245, 248, 250
Sózomenos 57, 77, 83 Theudebert II. 295, 296
Stenkill 356, 357 Theuderich I. 215, 231, 243, 247, 248, 386
Stilicho 33, 83, 84, 86, 198, 259, 292, 319, Theuderich II. 295
320 Theudis 101, 102
Strabón, geograf 71 Thiudimir 65, 114, 117, 118, 120, 300
Sturmi z Fuldy 341 Thompson, E. A. 43, 48, 51, 302
Sucellus 264 Tór 264, 276, 360, 361
Sunna 106 Thorismund 67, 94, 115, 299
402
Thrasamund, vévoda z Beneventa 282 Victor z Vity 141, 142, 145, 148, 150 –153
Thrasamund, vandalský král 123, 156 Victorianus z Hadrumeta 152
Thraustila 95 Vidimir 65, 114, 300, 302
Tiámat 360 Vidirich (Vandalarius) 114, 117
Tiberius 272, 328 Villi 360, 362
Titus, císař 147 Vinitharius 115
Tonantius Ferreolus 94 Viradectha 209
Torgeis 348 Vismara, G. 97
Totila (Badwila) 132 –134 Vithicabius 292
Traianus Decius 38, 71, 73 Vitigis 132
Traianus, M. Ulpius 19, 36, 245 Vitus 164
Trygetius 69 Völund 312
Tuisto 360 Volusianus 101
Tuluin 131 Vortigern 260, 261
Turisind (Thorisin) 304 Vrtra 360
Tzatzo 160 Vulfila 73 – 77, 118, 266, 308, 368, 369, 374
Vulfilaich 223
Uldin 86
Uranius 152 Wacho 273
Ursio 233 Waldemar I. 347
Walter, E. 171
Vadomar 289, 291, 292 Wamba 110
Vagdavercustis 209 Widukind 341, 342, 343
Valamir 65, 114, 115, 300, 302 Wiktbert 270, 329
Valens 77, 79, 80, 194 Wilfrid z Yorku 269, 270, 329, 330
Valentinianus I. 31, 32, 183, 194, 245, 291, Willehad 332, 341
292, 334 Willibrord 270, 327, 330 – 332, 344
Valentinianus II. 24, 40, 80 – 82, 194 Winfrid-Bonifatius 254, 270, 322, 331, 338
Valentinianus III. 14, 22, 24, 30, 32, 33, 62, Wingurich 78
63, 65, 100, 140, 144, 147–149, 157, 200, Wodan (Ódin) 208, 271, 289 – 291, 295,
251 336, 361, 369, 370, 385
Valerianus 73, 144, 184, 185, 258, 263 Wolfram, H. 77, 92, 99, 113, 302, 374
Valia 91, 93, 138
Varus 272 Ybor 271
Vé 360 Ymi 359, 360
Velleius Paterculus 272 Ynglingové, dynastie 348, 357
Venantius Fortunatus 206, 249, 326, 338,
363 Zachariáš, papež 235, 254, 282, 283
Venuše 201, 360 Zénón 118, 120, 125, 148, 152, 155, 247,
Vercingetorix 369 276, 312, 315 – 317
Verinianus 138 Zerkón 55
Verritus 328 Ziu (Tý) 208, 295, 336
Verus z Toursu 101 Zöllner, E. 188
Vegetius, P. Renatus 33, 324 Zósimos 41, 57, 81, 83, 86 – 88, 93, 192,
Victor Tonnenensis 157 195 –197, 259
403
KMENY, NÁRODY
(obsahuje i další podobné pospolitosti)
Akatzirové 54 Egypbané 290

Alamani 124, 169, 171, 180, 184 –189, 191,
193, 200, 210, 211, 299, 233, 238, 285, Francouzi 285
287, 289 – 298, 321, 329, 333, 338, 383, Frankové 40, 64 – 66, 100 –102, 124, 136,
384, 386 146, 153, 157, 163, 165 –167, 173,
Alani 34, 49, 50, 65, 67, 80, 84, 91, 137, 175 –179, 181– 200, 203 – 216, 223, 225,
138, 159, 160, 169, 198 – 200, 203, 316, 228 – 230, 233, 234, 237– 243, 245 – 251,
366, 367 253 – 256, 266, 267, 273, 275, 283, 287,
Ampsivariové (Amsivariové) 182, 183 293, 294, 296, 298, 300, 304, 307, 321,
Anglosasové 113, 261, 266, 268 – 270, 299, 323, 324, 327– 333, 335, 337, 338, 342,
322, 329, 330, 332, 341, 356, 368, 387 347, 359, 364, 369, 377, 378, 381,
Anglové 229, 257, 260, 261, 267– 269, 324, 385 – 387
328, 332, 386 Frýzové 229, 238, 260, 327– 332, 344, 361,
380, 385, 387
Arabové 101, 111, 112, 281
Avaři 70, 274, 304
Gallořímané 98 –100, 173, 175, 205, 216,
218, 222, 230, 242, 243, 247, 249, 367, 376
Baskové (latinsky Vascones) 166
Gepidové 50, 55, 65, 67, 115, 188,
Bastarnové 10, 71, 188 273 – 275, 299, 300, 302, 304, 305, 307,
Batavové 182 308, 313, 314
Bavoři 229, 230, 233, 321, 322, 386 Germáni 27, 50, 57, 67, 73, 75 – 77, 79, 90,
Berbeři 141 98, 100, 102, 103, 105, 107, 109, 110, 113,
Bójové 272 114, 120, 121, 124, 128, 130, 132, 135,
Britannové 261 139, 148, 154, 160, 166 –170, 173, 174,
Brukterové 182, 183 177, 180, 181, 183, 185 –187, 189, 192,
Bucinobanti 291, 292 193, 203, 207, 208, 209, 211, 223, 233,
Burgundi 50, 62, 65, 90, 92, 95, 100, 101, 239, 241– 243, 252, 255, 256, 259, 260,
123, 146, 157, 163 –165, 169 –177, 179, 261, 266, 269, 273, 274, 278, 279, 282,
180, 199, 200, 203, 212, 229, 292, 299, 285, 287, 289, 290, 293, 295, 300, 302,
313, 316, 324, 359, 364, 370, 371, 375, 376 306 – 310, 313, 319, 323, 324, 328, 330,
Byzantinci 166, 275, 305 331, 335 – 339, 342, 343, 348, 352, 357,
360, 362, 368 – 372, 381, 384 – 386
Dánové 305, 307, 330, 344, 346, 353, 354, Gótové 48 – 50, 55, 57, 71– 76, 78 – 81, 87,
356 91– 95, 98, 99, 102, 107, 108, 112, 113,
Durynkové 50, 180, 205, 208, 229, 233, 115, 117, 118, 120, 121, 128, 131, 133,
273, 275, 310, 312, 321, 324, 326, 327, 337 134, 137–139, 161, 164 –167, 169, 173,
404
184, 186, 188, 190, 224, 266, 294, 299, Lentijští (Alamani) 292
300, 302, 306, 308, 310, 312, 313, 329, Lugiové 136
366, 369, 372, 374 Malí Góti 73, 75, 117, 139, 266, 308
Markomani 135, 319 – 320
Hermioni 360 Maurové 141, 144, 150, 153, 160
Hermundurové 137, 319
Herulové 50, 69, 120, 273, 275, 299, 302, Nahanarvalové 136
305 – 308, 310, 312, 366 Němci 270, 285, 322, 338, 344
Herulové, italští (Odoakerovi) 306 Nerviové 182, 190
Hesové (viz Chattové) Noričané 310
Hispanořímané 106, 163, 168
Hunové (Hunni, Chúnoi, Únnoi) 10, 24, obyvatelé Britannie 259 – 261
34, 43 – 51, 54 – 57, 59 – 65, 67, 69, 70, 72, Ostrogóti (Greuthungové, Východní
74, 78 – 80, 90, 92, 94, 114, 115, 117, 118, Gótové) 34, 40, 48 – 50, 54, 59, 65, 69,
137, 159, 169 –171, 173, 190, 253, 254, 72, 76, 80, 81, 85, 92, 101, 105, 113 –134,
299, 300, 302, 306, 308, 313, 314, 319, 156, 159, 160, 166, 172, 233, 273 – 275,
359, 387 299, 300, 302, 308, 309, 312 – 314, 321,
326, 364, 366, 367, 371, 374, 375
Chamavové 183, 192, 229, 328, 381
Chattové (Hesové) 183, 338 Parthové 186
Chassuariové 183 Peršané 79, 161, 184 –186, 291
Chattuariové 183 Piktové 257, 260 – 261, 263, 266
Chaukové 260, 332
Cheruskové 272, 332 Ribuáriové (středorýnští, Ribuárští
Frankové) 65, 216, 228, 234, 237,
Ingaevoni 360 239 – 241, 243
Irové 263, 264, 266, 348 Románi, románské obyv. 74, 103, 108,
Istaevoni 360 127, 130, 233, 278 – 280, 282, 368, 371,
Italořímané 278, 284 373, 374
italské obyvatelstvo 278, 282, 284 Rugiové 50, 120, 302, 308 – 310, 312, 313,
366
Jazygové 137, 319 Řekové 76
Juthungové 285, 287, 292 Římané 9, 11, 24, 27, 31– 33, 36, 49, 50, 55,
Jutové 257, 259, 260, 261, 328, 332 59, 62, 65, 67, 68, 71, 79 – 81, 84 –100,
102, 105, 114, 121, 125, 128, 131, 135,
Karpové 299 137, 138, 141–147, 151, 155, 159,
Keltové 88, 209, 257, 261, 263, 264 161–165, 169 –175, 184, 185, 188 –191,
Kimbrové 10 193, 195 – 201, 207, 216, 224, 229,
Krymští Gótové 74, 76 241– 243, 245, 247, 252, 257, 264, 271,
Kutrigurové 304 272, 280, 285, 287, 289, 292, 299, 302,
Kvádové 50, 137, 163, 319, 321 306, 310, 318, 319, 328, 329, 333, 335,
337, 367, 371, 372, 376, 377, 382, 388
Langobardi 10, 137, 163, 271– 284, římskoprovinciální obyvatelstvo 59, 135,
304 – 307, 319, 321, 332, 337, 359, 364, 149, 153, 207, 233, 243, 272, 297, 321,
370, 381– 383 367, 368
405
Saliové (Sálští Frankové) 65, 98, 182 –184, Ubiové 183, 238
192, 199, 200, 203 – 205, 207, 215, 216, Uitioi 48
227, 228, 230, 236, 239 – 243, 329, 337, Usipiové (Usipetové) 183
369, 377, 378, 380, 381 Utigurové 304
Sarmati 10, 49, 50, 57, 76, 114, 115, 120,
137, 159, 184, 185, 245, 275 Vandalové 22, 27, 31, 50, 84, 90, 91, 93,
Sasové (Saxones) 65, 191, 194, 197, 200, 95, 105, 108, 114, 17, 123, 136 –166, 169,
204, 205, 209, 256 – 261, 263, 275, 324, 175, 180, 198, 271, 299, 308, 313, 319,
328, 332 – 346, 349, 353, 370, 381, 387 320, 329, 364, 366, 367, 369, 377, 389,
Siung-nu 44 – 46, 308 390
Skirové 10, 50, 120, 299, 302, 312 –314, 366 Vandalové Hasdingové 91, 137–139, 366
Skotové 257, 260, 361, 266, 348 Vandalové Silingové 91, 136 –138, 366
Skythové 48, 57, 76, 137, 190, 266 Varnové 95, 165, 229, 307, 329, 386
Slované, slovanské kmeny 49, 50, 59, 73, Venetové 50, 82, 87, 296
113, 275, 296, 304, 307, 336, 343, 354 Vizigóti (Tervingové, Západní Gótové) 34,
Svébové (Kvádové) 33, 50, 90, 94, 95, 102, 41, 50, 59, 62, 62, 67, 68, 71–118, 123,
106, 108, 120, 137–139, 163 –169, 198, 124, 130, 134, 138, 139, 142, 143, 146,
275, 285, 302, 314, 329, 364, 366, 367 148, 153, 155 –157, 164 –168, 172 –174,
Syřané 77, 131, 248 177, 178, 194, 199, 200, 203, 204, 207,
Švédové 12, 118, 135, 136, 267, 343 – 358, 208, 212 – 214, 219, 221, 229, 243, 255,
369, 370, 385 259, 278, 292, 300, 307, 313, 316, 335,
339, 364, 370 – 374, 389
Taifalové 50, 120, 366 Východořímané 70, 132, 274
Teutoni 10
Treverové 185, 189, 190, 191, 197 Winilové 271
Tubanti 182, 183
Tungrové 182 Západořímané 50, 59, 62 – 65, 94, 320
Turcilingové 120, 312, 366 Židé 111, 112, 147, 224, 229
Twihanti 183
406
ZEMĚPISNÉ POJMY
Abaritana 144 Asturie 95

Adrianopolis (Edirne) 75, 80, 114 Athény 28, 29, 80
Africa Proconsularis (Zeugitana) 141, 144 Atlantik, pobřeží 138, 165
Afrika 27, 35, 49, 88, 91, 112, 123, 131, Augusta Treverorum (Trevír) 185, 189,
136 –144, 148 –163, 184, 187, 203, 251, 191, 197
320, 323, 364, 366, 367, 390 Augustodunun (Autun) 192
Agathae (Agde) 100 Aurelianum (Orléans) 65, 66, 96, 221
Agaunum (Svatý Mořic) 178, 180, 254 Austrasie 295, 297, 326
Agde (viz Agathae) Autun (viz Augustodunun)
Alamanie 230, 281, 294, 297, 298, 385 Auxerre 222, 224, 263
Alpes Maritimae 187 avarská říše 304
alpské průsmyky 68, 285 Azovské moře 47, 57, 245, 306
Alsasko 292, 298
Altmarka 324 Baetica 138
Aluta 302 Baleáry 148
Amalfi 275 Bangor, klášter 294
Amiens 191 Baskicko 164
Ancona 275 Batavis (Pasov) 310
Andalusia (Vandalusia) 138 Bavorsko 230, 279, 280, 283, 319,
Anglie 257, 261, 267– 270, 330, 339, 321– 323, 386
347– 349, 380, 385, 386, 390 Beauvais 191
Apeninský poloostrov 275 Bejrút (viz Berytos)
Apulie 275 Belgica 200
Aquae Flaviae (Chaves) 165 Benátky 17
Aquileia 68, 275 Benevent, vévodství beneventské 278,
Aquitania 92, 99, 238, 256, 280, 282, 283
Arelate (Arles) 66, 93 – 95, 97, 100, 101, Berytos (Bejrút) 28
158, 164, 219, 224, 245, 259, 263, 298 Betlém 41
Aremorica 49, 163, 260 Birka 352 – 356
Argentorate (Štrasburk) 290, 297, 298 Bithýnia 314
Argos 83 Bobbio, klášter 280
Ariminum (Rimini) 77, 150 Bodamské jezero 295 – 297
Arles (viz Arelate) Boiohaemum (Bohemia) 272
Arvernus 96, 174, 197, 223, 243 Bolia 302
Asie 17, 44, 45, 70, 186, 187, 272, 331, 349, 375 Bonna (Bonn) 184, 378
407
Bracara (Braga) 164, 166, 168, 298 Čechy 272, 319-321, 324
Brémy 341, 343 – 349, 352, 355 – 359 Černé moře 76, 245
Bretaň 260 Černomoří 48, 49, 76, 186, 313
Bregenz (viz Brigantium) černomořské stepi 49, 71
Brigantium (Bregenz) 295, 296 československé území 163
Britannia 35, 184, 233, 257– 270, 292, 328, Čína 44-46, 136
332 – 335, 364, 381
Britannská diecéze 257, 260 Dácia 137, 299
Brunšvicko 324 Dalmatia 88, 120, 317
Bruttium 91 Dánsko 330, 343-349
Bug 71, 313 Decumates agri 285
Büraburg 338 diecéze Africa 35
Burdigala (Bordeaux) 101 diecéze Oriens 15, 35, 291
Burgundsko, burgundský stát 162 –180, Dijon 173, 249
254, 284, 297, 321, 335 – 337 Dněstr 72
Busentus 91 dolnodunajské stepi 71
Byzacena 144, 150, 155, 158 Don (Tanais) 10, 47-49, 76
Byzantion 17 Dorset 261
Byzanc, byzantský 26, 57, 101–103, 106, Dublin 348
124, 125, 130, 132, 134, 136, 148, 155, Dunaj 17, 41, 44, 50, 61, 69, 77, 79, 81, 272,
157, 158, 160, 161, 166, 183, 233, 244, 302, 309, 310, 314, 321, 324
273 – 278, 280, 282, 283, 294, 303 – 305, Dunaj, dolní 79, 299, 213
307, 313, 314, 389, 392, 394 Dunaj, horní 285, 291, 292
Durynsko 230, 323 – 327, 337, 363
Caesaraugusta (Zaragoza) 164
Caledonia 257 Eburacum (York) 257
Cambrai 214 Edirne (viz Adrianopolis)
Campus Vogladensis (Vouillé) 101 Efesos 75
Carthaginiensis (provincie) 138, 164 Egypt 29, 33, 75, 160, 248
Carthago Nova 138 Emerita (Merida) 102, 106, 163
Catalaunská (Mauriacká) pole 9, 59, 67, Emže 260, 328
68, 94, 115, 146, 300, 306, 308, 314, 320, Épeiros 83, 86
333, 370 Erfurt 327
Causa 222 Ermanarichova říše 49, 50, 114
Clermont (Clermont-Ferrand, Arvernus) Essex 261, 267, 269, 369
38, 66, 96, 97, 173, 174, 177, 223, 231, Etrurie (Toskána) 84, 87
243, 335 Evropa 9, 10, 42, 43, 46, 47, 51, 56 – 59, 70,
Clyde 257 76, 110, 111, 165, 177, 181, 183, 205, 209,
Colchester (viz Camulodunum) 226, 270, 283, 296, 313, 319, 344, 350,
Colonia Agrippina (Kolín nad Rýnem) 187, 374, 387
200, 216, 223, 241, 293, 329 – 331
Colonia Traiana (Xanten) 245 Favianis (Mautern) 311, 348
Consentia (Cosenza) 89 Flavia Caesariensis 257
Cornwall 261 Forth 257
Cosenza (viz Consentia) Francie 224, 246 – 248, 251, 329, 356
408
franská říše (stát, království Franků) Hadrianův val 257
98 –100, 105, 110, 130, 180, 181, 197, 204, Hadrumetum 146, 152
205, 215 – 230, 233 – 253, 267, 269, Hampshire 261
282 – 284, 294, 295, 322 – 330, 337– 343, Harc 322 324, 337
352, 367, 374, 377, 380 – 386 Hasta 84
Freising 219, 322 Havola 386
Frigidus (Vipacco) 82, 83, 196, 197 Helgoland 330, 332
Frisia citerior 330 Héliopolis 362
Fritzlar 338 Hellesmes (viz Vicus Helenae)
Frygia 75 Hesensko 323, 327, 338, 339
Frýzsko 270, 330, 331 Hibernia 257
Fulda 327, 339, 341 Hippo Regius 141
Hispala (Sevilla) 163
Gaetulia 144 Hispánie 31, 37, 74, 91, 94, 97, 101, 102,
Gallaecia 138, 163, 164, 166 108, 111, 137, 138 –150, 152, 163 –168,
Gallia Lugdunensis 181, 190 180, 184, 194, 233, 259, 298, 304, 306,
Gallia Narbonensis (Narbonská) 92 364, 371, 373
Gallie 31, 34, 37, 49, 65, 67, 68, 91, Hispánská diecéze 138, 166
93 –102, 105, 113, 115, 117, 120, 121, 123, Holandsko 334
124, 138, 143, 146, 157, 159, 166, 169, hunská říše 43, 50 – 54, 60 – 62, 70, 115,
171, 173, 178, 181–192, 197, 199 – 203, 117, 146, 298, 302, 314, 320
204, 207, 208, 211, 219, 223, 224, 233,
241, 246, 250, 251, 254,3 257, 259, 263, Chalkédon 75, 125
264, 266, 267, 281, 287, 290 – 293, 298, Châllons-sur-Marne 386
300, 306, 316, 333 – 335, 337, 364, 370, Champagne 67, 69
376, 393 Chaves (viz Aquae Flaviae)
Gallská diecéze 190, 243
Gallská praefektura 15, 34, 66, 93 – 95, Iberský poloostrov 103
164, 173, 190, 245, 335, 371 Ilerda (Lérida) 164
gallské císařství 184, 258, 291 Illyrská praefektura 15, 83, 86
Geismar 338 Inn 293
Genava (Ženeva) 173 Insula Batavorum 191, 192, 328
gepidská říše 70, 274, 302 Iona (Hy), klášter 266, 268
Germania II 181, 192 Irsko 263 – 266, 269, 295, 348
Germánie 169, 200, 272, 287, 322, 328, 339 Isère 171
Germánie Dolní 169 Island 319, 344, 348, 350, 359, 386
Germánie, Velká (svobodná) 272 Istrie 275
germánské státy (království) 10, 24, 40, Itálie 10, 22, 33, 40, 50, 61, 62, 68, 69, 74,
46, 100, 155, 215, 314, 364, 368, 387 76, 84 – 92, 115, 117, 118, 120, 121, 124,
Gibraltarská úžina (Herculovy sloupy) 139 125, 128, 130 –134, 142, 143, 155, 156,
Götland 356 175, 184, 203, 204, 208, 223, 247, 259,
Grado 275 272 – 279, 282 – 287, 393, 295, 296,
Grajské Alpy 171 304 – 307, 312 – 315, 319, 320, 337, 364,
Grónsko 170, 171, 319, 350, 386 374
Gualdo Tadino (viz Taginae) Italská praefektura 15, 120
409
Jakuszowice 54 Londinium (Londýn) 257, 263, 267
Janov 130, 275 Longinus 275
Jarrow 266, 269 Lorch (viz Lauriacum)
Jeruzalém 147, 263, 348 Lucullaneum 312
Julské (Julijské) Alpy 68, 83 Lugdunensis II 181
Jutský poloostrov 136, 260, 327 Lugdunensis III 181
Lugdunum (Lyon) 173, 201
Kalábrie 275 Lund 347
Kampánie 143, 275, 283 Lüneburské vřesoviště 324
Karpaty 302, 314 Luppia (viz Lippe)
Karthago 141–143, 146 –160, 377 Lusitania 138, 163, 165, 166
Kastilie a León 373 Luxovium (Luxeuil) 295, 297, 321
Kavkaz 44, 48, 49, 259 Lyon (viz Lugdunum)
Kent 260 – 269, 381
Klosterneuburg 273 Maas 192
Kolín nad Rýnem (viz Colonia Agrippina) Mâcon 217, 219
Konstantinopolis 17, 20 – 22, 28, 54, 61, 63, Macarsko 306
70, 75 – 77, 81– 84, 118, 120, 121, 124, Maiótské močály 57
125, 127, 128, 130 –132, 135, 148, 150, Malá Asie 17, 186, 187
155, 157, 175, 178, 247, 273, 275, 276, Malá Skythie 76, 137, 266
280, 281, 295, 304, 307, 308, 315 – 317 Marcianopolis 80
Korinth 83 Marklo 333
Korsika 148, 152, 154 Massilia (Marseille) 22, 139, 300
Kremže 273 Mauretania Caesariensis 152
Krym 74, 76 Mauretania Sitifensis 251
Mautern (viz Favianis)
Labe 271, 272, 285, 324 Maxima Caesariensis 257
langobardský stát (království) 275, 277, Mediolanum (Milán) 38, 84, 194
282, 284, 382, 383 Mercie 261, 263, 268, 269, 381
Langres 173, 191 Merida (viz Emerita)
Latium 274 Mesopotamia, provincie 76, 182
Lauriacum (Lorch) 310 Mezopotámie 29
Lauwers 332 Milán (viz Mediolanum)
Lérida (viz Ilerda) Mincio (Mincius) 69
Ligurie 84, 275 Mléčná hora 134
limes Romanus 272, 285, 291 Moesia 77, 80, 81, 117, 194, 299, 301
Lincoln 263 Mohan 169, 285, 324
Lindum (Lincoln) 263 Mogontiacum (Mohuč) 169, 291
Liparské ostrovy 127 Mongolsko 44
Lippe (Luppia) 184 Mons Badonicus 261
Lipsko 67 Monte Cassino, klášter 282, 313
Lisabon (viz Olisipo) Morava 137, 266, 273, 306
Loira (Liger) 65, 100, 139, 199, 204, 207, Mosella 246
216, 229, 242, 243, 334, 335, 338, 371, 377 Mulvijský (Milvijský) most 170
Lombardie 284 Mušov 137
410
Narbona (Narbonne) 93, 96, 222, 224, 322 Pentapolis 282, 283
Neapol 143, 275, 312 Persie 304
Neckar 137 Perugia 275
Nedao 70, 299, 300, 302, 306 – 308 Phoenice 181, 291, 334
německá říše 343 Pietroasa 117
Německo 136, 261, 271, 285, 298, 332, 347 Pithyúsy 148
Nidaros 350 Pobaltí 49, 308, 313
Niederdollendorf 255, 370 Podunají 73, 300
Nikaia 75, 76 Podunají, dolní 266, 313
Nikomédia 17, 76, 77 Podunají, horní 168, 184, 272, 292, 293,
Noin-Ula 45, 59 310
Noricum 86, 88, 93, 118, 121, 273, 274, Polabí, horní 272
292, 311– 313, 320 Pollentia 84
Noricum mediterraneum 88, 272, 273, 309 Polsko 54, 136
Noricum ripense (Pobřežní) 88, 272, 293, Pomohaní 169, 319
309 – 313, 348 Pomořany 71
Normandie 49, 270 Portugalsko 164, 168
Norsko 347– 350, 359 Portus 147, 219
Notre Dame 264 Porýní 50, 178, 184, 185, 189, 192, 199,
Novae (Svišbov) 312 208, 209, 289, 292, 297, 306
Novempopulana 92, 99 Porýní, dolní 245
novoperská říše 274 Pouan 94, 370
Numidie 144, 251 Provence 101, 124, 233, 281
Prut 299
Odoakerovo království 315, 316 Pyreneje 101, 111, 137, 243
Odra 169, 285, 308
Olisipo (Olisippo), Lisabon 165, 168 Quintanis (Künzig) 310
Oriens, (preafektura římské říše) 15, 35,
291 Raetia 84, 121, 124, 137, 285, 292, 294, 320,
Orléans (viz Aurelianum) 374
ostrogótský stát (království, Theoderichovo Raetia II 292
království) 40, 74, 101, 102, 113, Rakousko 135, 169, 272, 273, 293, 306,
120 –135, 156, 276, 278, 280, 312, 313, 309, 312, 313, 348
324, 374, 375 Ravenna 62, 87, 88, 101, 118, 120, 125, 140,
275, 282, 283, 285
Padova 275 ravennský exarchát 280, 282, 283
Pádská nížina 68 Reichenau 297, 298
Palatinus 183 Remi (Remeš) 206, 209, 211
palmýrské království 185 Rhodanus (Rhôna) 65, 101, 169
Pannonia 70, 81, 114, 120, 137, 191, 245, Riesbach 219
272 – 275, 300 – 309, 320 Rimini (viz Ariminum)
papežský stát 283 rugijská říše (království, ř. Rugiů) 312 –314
Paříž 220, 221, 226, 253 Rugiland 273, 309
Pasov (Batavis) 306, 310, 322 Rujana 308
Pavia (Ticinum) 68, 117, 125, 275, 282, 382 Rutena civitas (Rodez) 101
411
Rýn 41, 44, 65, 137, 169, 170, 181, 187, Skåne 347
192, 197– 200, 208, 209, 246, 254, 259, Skotsko 257, 261, 264, 266, 348
271, 272, 285, 291, 328, 381 Skythie 57, 76, 137, 266
Slezsko (Silesia) 136 –138
Řecko 83, 187, 191, 306, 366 Somma (Samara) 199, 204
Řím 19 – 21, 27, 28, 41, 62, 73, 77, 87– 91, Slovácko 360
95, 121, 125, 132, 134, 136, 142, 147, 171, Slovensko 137, 163, 306, 319
183, 188, 235, 263, 266, 269, 275, 276, Soissons (viz Suessiones)
280, 282 – 287, 317, 327– 329, 338, 366, Soluň (viz Thessaloniké)
375, 383 Solway 257
římská říše (ř. impérium, stát) 9 –11, Sparta 83
15 –19, 24 – 43, 50, 59 – 63, 67, 72, 73, Spoleto, vévodství spoletské 278, 280, 282,
76 – 86, 90 – 99, 103, 110, 114, 118, 120, 283
136 –139, 142, 143, 146 –152, 157, 158, Srbsko 17
164, 168 –171, 174, 181–196, 203 – 205, Stößen 326
230, 238 – 240, 245 – 251, 257, 258, 272, Střední Asie (Střední Anglové, Middle
275 – 278, 283, 284, 291– 293, 305, 306, Angles) 45
309 – 311, 315, 317, 318, 324, 328, 329, Středozemní moře 181, 283
339, 364, 368, 376 Suessiones (Soissons) 204
římský dukát (vévodství) 280, 283 Sv. kříž (klášter) 326
Sv. Mořic, klášter (viz Agaunum)
Salcburk 219, 322 svébské království (stát) 95, 165 –169, 285
Samara (viz Somma) Svišbov (viz Novae)
Sapaudia (Savojsko) 171, 173, 223 Syagriovo království 100, 204 – 208
Sardinie 148, 150, 154 Syrakúsy 187
Sarthe 190 Sýrie 263
Sasko, saské území 333 – 345, 349, 387
Sáva 70, 273 Šelda 192
Savia 86 Šlesvicko-Holštýnsko 260, 332, 386
Sedmihradsko 274, 302 Šlesvik 345, 346, 386
Seina 100, 207, 335 Španělsko 108, 112, 138, 165, 373
Seleukeia 77, 150 Špýr 169
Septimania 101 Štrasburk (viz Argentorate)
Serdica (Sofie) 56 Švédsko 112, 135, 136, 267, 343 – 357
Seret 299
Severní Umbrie 261, 263, 268 Taginae (Gualdo Tadino) 134
Sevilla (viz Hispala) Tarraconensis 164
Sicambria 245 Tarraco (Tarragona) 184
Sicílie 33, 90, 91, 120, 136, 143, 148, 150, Thebais 178, 181
154, 185, 316 Thessaloniké (Soluň) 40
Singidunum (Bělehrad) 307 Thorsberg 260
Singillia 160 Thrákia 71, 115, 194, 299, 309, 314
Sirmium (Sremska Mitrovica) 185 Tiber 88, 147
Skandinávie 71, 113, 271, 299, 307, 337, Ticinum (viz Pavia)
343, 347, 349, 354, 357, 359 Tingitana 139
412
Tipasa 152 Vita (Zaghouan) 141
Tisa 137, 302 Vivarium (klášter) 134, 294
Toleta (Toledo) 101 vizigótský stát 73, 74, 91–112, 117, 118,
Tolosa (Toulouse) 52, 92, 94, 95, 101, 164 123, 124, 130, 139, 164 –167, 172, 173,
tolosánské království 92 199, 204, 213, 219, 278, 292, 300,
Tornacus (Tournai) 206 371– 374
Toulouse (viz Tolosa) Vlie 332
Tournai (viz Tornacus) Vouillé (viz Campus Vogladensis)
Tours (viz Turonus) Vulsinské (Bolsenské) jezero 131
tourská diecéze 100 východořímská říše (římský Východ) 24,
Toxandria 192 28, 34, 49, 54, 73, 79, 86, 97, 125, 130,
trenčianský hrad 137 150, 154, 155, 161, 275, 302, 308, 312,
Trevír (viz Augusta Treverorum) 316, 317
Tricasses (viz Troyes)
Trója 245 Waal 328
Troyes (Tricasses) 10, 67, 253 Wales 261
Tunisko 141 Werra 324
Turecko 80 Wessex 261, 268, 269, 381
Turonus (Tours) 101, 105 Whitby 269
Tyne 257 Wight 261
Worms 50, 169, 322
Ulánbátar 45 Würzburg 326, 327
Unstruta 324, 386
Uppsala 118, 352, 353, 357, 358 Xanten (viz Colonia Traiana)
Ural 49
Utrecht 329, 331 York (viz Eburacum)
Váh 314 Zaghouan (viz Vita)

Valentia 257 západořímská říše (římský Západ) 9, 10,
Valhalla 291, 308, 348, 361 22, 24, 28, 32, 34, 40, 44, 61– 63, 65, 79,
vandalský stát 136, 137, 139, 141–144, 82, 88, 94 – 97, 123 –125, 130, 132, 135,
148 –162, 166, 364 145 –148, 157, 170, 175, 178, 197, 198,
Vatikán 69 206, 238, 257, 271, 288, 291, 300, 313,
Venetia 84, 87 315, 317, 329, 332, 364, 387
Verona 84 Zaragoza (viz Caesaraugusta)
Vesuv 134
Vicus Helenae (Hellesmes) 199, 200 Ženeva (viz Genava)
Vienna (Vienne) 82, 173 Ženevské jezero 171
Visla 71, 169, 299
413
EDICE HISTORICA
Ilustrace vybrala autorka

Typografie Zdeněk Stejskal
Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
roku 2007 jako svou 762. publikaci
Vydání druhé. Počet stran 416
Odpovědný redaktor Břetislav Daněk
Vytiskla tiskárna S-tisk, Vimperk
Doporučená cena 398 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
ISBN 978 - 80 -7021-705-4
EDICE HISTORICA NABÍZÍ:
(Knihy koupíte u svého knihkupce nebo na www.ivysehrad.cz se slevou 15 %.

Slevu 20 % obdržíte při nákupu v našem expedičním skladu –
Expedice Vyšehrad, Bellova 352, Praha 10, tel.: 271 961 380)
Jarmila Bednaříková, Aleš Homola, Zdeněk Měřínský /

STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ A VÝCHOD EVROPY
Práce volně navazuje na knihu J. Bednaříkové Stěhování národů. Úvodní oddíl dru-
hého svazku se věnuje počátkům, rozrůznění a šíření Slovanů a jejich dějinám ve
střední Evropě, Pobaltí, polabských oblastech, na Balkáně a Kyjevské Rusi (Z. Mě-
řínský). Kapitoly A. Homoly ukazují vztahy východořímské říše (Byzance) k pro-
nikajícím kočovníkům ze středoasijských stepí. Část J. Bednaříkové se obrací
k vzniku a expanzi nejúspěšnějších dobyvatelů éry raného středověku – Arabů.
Peter Schäfer / DĚJINY ŽIDŮ V ANTICE

Od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu
Jeden z předních judaistů shrnuje v tomto historickém přehledu židovské dějiny
od doby Alexandra Velikého až po šesté století po Kristu, počátek rozmachu islámu.
Soustředí se přitom na území Palestiny a kromě nejnutnějších dat „velkých“ dějin
vojenských a politických tematizuje zejména podobu státní správy, hospodářství
a vztahu státu a náboženství v jednotlivých obdobích a státních útvarech.
Felix Tauer / SVĚT ISLÁMU

Dílo univ. prof. dr. Felixe Tauera, začíná výkladem o Arábii před Muhammadovým
vystoupením, líčí život Proroka a pokračuje dějinami arabské říše za Umajjovců
a Abbásovců, Pyrenejského poloostrova pod vládou muslimů, říše Seldžuků, šíit-
ského Íránu, vítězného tažení Timurova až k historii poslední velké muslimské
říše – osmanského Turecka. Její historii končí I. světovou válkou. Neopomíjí ani
kulturní vývoj islámské společnosti a islámské náboženství.
Tarthang Tulka (ed.) / STAROVĚKÝ TIBET

Kniha je zamýšlena jako základní zdroj informací a poskytuje zájemcům dobrý
obraz starověkých dějin Tibetu. Poskytuje příležitost hlouběji se seznámit s Tibe-
tem od utváření země a rozvoj prostředí až po původ a vývoj tibetských kmenů a je-
jich prvních králů. Vychází z tibetských dokumentů z 8. a 9. století a dalších zdrojů.
Nepochybně přispěje k lepšímu porozumění hodnotám tradiční tibetské kultury.
Překlad Josef Kolmaš.
Petr Charvát / ZROD ČESKÉHO STÁTU 568 – 1055

Kdo vlastně byli oni „Bohemi“ vystupující v soudobých pramenech západoevrop-
ské provenience? Proč nikdy nikdo vážně nezpochybnil svrchovanost Přemyslovců
nad celým územím Čech? Jaký význam připadá korunovačnímu rituálu českých

přemyslovských knížat a jak rozumět jeho atributu „mir“? Neobjevuje se zde stopa
vlivu dualistického náboženství vzdáleného Iránu? V odpovědích na tyto a další
otázky ukazuje autor (specialista na archeologii a dějiny starověkého Orientu) obraz
života v prvních pěti staletích českých dějin.
KAREL IV. / LITERÁRNÍ DÍLO

Předkládané dílo představuje první pokus o souhrnné vydání českého překladu
všech význačných literárních děl, jež vyšla z pera velkého českého krále a zároveň
císaře Svaté říše římské Karla IV. Obsahuje především Karlovu autobiografii, dále
korunovační řád, legendu o svatém Václavovi, a posléze soubor mravních poučení
čerpaných ze středověké náboženské a filosofické tradice.
Zdeněk Kalista / KAREL IV. A ITÁLIE

Nakladatelství Vyšehrad si předsevzalo seznámit naši veřejnost s dosud nepubli-
kovanými nebo širší čtenářské obci dosud nepřístupnými pracemi význačného če-
ského historika Zdeňka Kalisty (1900 –1982). Po úspěšném vydání jeho Valdštejna
pokračuje nyní souborem Kalistových statí věnovaných největšímu českému stře-
dověkému panovníkovi. K jeho studiím původním je přidán též Kalistův překlad
středověké italské kroniky Mattea Villaniho, líčící velice zajímavě proslulou Kar-
lovu cestu do Říma u příležitosti jeho císařské korunovace.
Josef Forbelský / ŠPANĚLÉ, ŘÍŠE A ČECHY

V 16. A 17. STOLETÍ
Práce předního českého hispanisty nabízí nový vhled do dějin a kultury evrop-
ských zemí v době třicetileté války. Za epický svorník své práce autor zvolil osobu
generála habsburských vojsk dona Marradase. Na jeho osudu ukázal rozpory po-
stupu bojujících vojsk i organizace jejich zázemí, dobového způsobu válčení, stavu
české společnosti atd., neopomenul ani na vyprávění o Marradasových vztazích
s Valdštejnem. Vyvstává tak poutavý obraz předbělohorských a pobělohorských
Čech, vztahů obou větví habsburského rodu, vývoje v Říši a zákulisní politiky za
časů prvního celoevropského válečného konfliktu.
Karel Schwarzenberg / HERALDIKA

Heraldice jako zřejmě nejpopulárnější z pomocných věd historických bylo již vě-
nováno nemálo publikací. Kniha Karla VI. ze Schwarzenbergu však mezi nimi
zaujímá výjimečné místo. Její autor spojil v sobě starobylou rodovou tradici s hlu-
bokou znalostí celé řady oborů – od historie přes politické vědy až po dějiny umění,
byl autorem esejů i znalcem ikonomalby. Významná byla jeho dlouholetá činnost
v exilu, v němž nikdy neztratil živé spojení se situací a kulturou vlasti. Mezi díly to-
hoto opomíjeného představitele české kultury zaujímá ústřední místo Heraldika,
fundované uvedení do vpravdě šlechtické disciplíny historie, tajuplné a současně
přísné nauky o erbech a znacích. Ačkoli byla poprvé vydána již v roce 1941, kniha
dodnes zůstává klasikou svého oboru. Nové vydání je doplněno unikátní obrazo-
vou přílohou.

Stehovani Narodu

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Stehovani Narodu

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

JARMILA

Prodáno 20.05.2023 na www.Kosmas.cz zákazníkovi jaromirsmerda@gmail.com

Kupující: Šmerda Jaromír

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Prodáno 20.05.2023 na www.Kosmas.cz zákazníkovi jaromirsmerda@gmail.com

STAV ŘÍMSKÉ ŘÍŠE V POZDNĚ ANTICKÉM OBDOBÍ . . . . . . . . . . . . . 11

Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389

Doba, nazývaná stěhování národů (toto pojmenování pochází z roku

Na stránkách této knihy chceme podat stručnou charakteristiku pozdně

Do pozdně antické doby klademe vývoj římského impéria ve 3. až 5. stol.

dal císařské radě, měl i důležité pravomoci soudní, náleželo mu vydávání

Jenom v popisu dvorských úředníků dominátu bychom mohli pokračovat

Funkce u dvora nebyly ovšem jedinou příležitostí, jak různých státní

céze se skládaly z provincií, jejichž počet a velikost v první čtvrtině 5. stol.

říši, zabránit zavedením nástupnického systému, označovaného jako tet-

Velmi charakteristickým rysem pozdně antického vývoje bylo rozdělení

ní, schvaloval těmto osobnostem sochy a navrhoval věnovat sochy císa-

ci 2. stol. př. n. l. žoldnéřskou občanskou armádu. Ve 4. a 5. stol. n. l. šlo

Nejbližšími podřízenými magistrů militum byli comites rei militaris, ve-

3.– 5. století přineslo ve vztahu římského státu a křesbanů nejednu převrat-

Mincovní portréty pronásledovatelů Valeriana (253 – 260) a Diocletiana (284 – 305)

Představování vybraných etnik doby velkého stěhování národů začneme

Mapka státu asijských Siung-nu v době jeho největšího územního rozmachu

1) orlí gryf napadá

až do Evropy. Najdeme jej v prameni zvaném Notitia dignitatum na štítě

4) stříbrná tepaná destička,

le, podílely se na hunských výbojích, na kořisti a bohatství, které z nich

hunský hrot šípu

udidlo, koňský postroj

hromadné nálezy solidů

Hunské, obecně nomádské a některé

* Schéma, jež se tu prezentuje, lze graficky vyjádřit takto:

germánské kmeny nomádské kmeny (v latinské podobě Scythica regna)

Portrét princezny Iusty Graty Honorie,

jence Aëtia. Východ a Západ se tehdy po dlouhém období, kdy si byli

území nepatřící k žádné

Jiný důvod mu poskytla skutečnost, že si Západořímané, cílevědomě se

naris. V legendu se však rozvinuly až v průběhu následujícího 6. stol.

Jedna z největších a nejproslulejších bitev doby velkého stěhování náro-

Předky Gótů, v pramenech nazývané Gutones, Gothones či Gythones, jako

V průběhu 3. století n. l. došlo i k rozdělení Gótů na východní a západ-

císařské sídelní město

Vizigótským foederátům mohla být přednostně přidělována půda z do-

O způsobu usídlení Vizigótů v Hispánii mnoho nevíme. Zákony převza-

Druhý Leovigildův syn Rekkared ((568 – 601) se totiž r. 587 otevřeně

římské obyvatelstvo státu stejná branná povinnost. Vyrovnání ve sféře po-

Historik Tacitus dosvědčuje už pro přelom 1. a 2. stol. n. l. v prostředí Got-

Ermanarichova říše kolem r. 350 n. l. (podle B. Szásze)

znamným hrdinou starogermánské severské epiky. Vytvořil již zde vzpo-

Náramek z tohoto pokladu s runovým

Daně platili původní i germánští obyvatelé království a všichni měli rov-

zi Vizigóty v jižní Gallii, jmenoval se Eutharich a měl se stát dědicem os-

v té době již Ostrogóti odlišnost křesbanského náboženství od starých po-

Pojmu vandalismus se užívá až od sklonku 18. století. Současníci velkého

probíhal konflikt mezi velitelem sedmi západořímských afrických pro-

místo násilím úřadu zbaveného vrchního velitele západořímské armády,

Značně nesympatickou roli sehrával v době Hunerichova pronásledová-

lem, zodpovědným za blaho své země. Ariánský biskup z hlavního města

Nedořešenou historickou otázkou je poměr tzv. donatistů, příslušníků

Svébové, kteří provázeli Vandaly, představují větší část Kvádů, usídlených

Ve 30. letech 5. stol. se Burgundi násilím pokoušeli svoje sídla na římském

Na gallském území byli Burgundi usazeni podle již v souvislosti s Vizi-

jinách, ale jehož dosažení se spojuje se zánikem burgundského království.