Kohout

plaší smrt
František Halas
Znění tohoto textu vychází z díla Básně tak, jak bylo vydáno na-
kladatelstvím Československý spisovatel v Praze v roce 1957. Pro
potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpra-
cován.

Text díla (František Halas: Kohout plaší smrt), publikovaného

Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 21. 2. 2020.

 OBSAH

Lítost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Ze dna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Ten hlas. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Podzim. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Čekání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Verše. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Evropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Amundsen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Krajina u nás . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
Podzim na jaře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Lenin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
Večer v Arles. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Smrt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Jedovatá krajina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
Tlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Hráč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
Terasa v noci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Stará báseň. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
Ve tmách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Výkrop . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Žal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Kohout plaší smrt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Zimomřivá krajina. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Večer na vesnici. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Hřbitov námořníků. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
Bojiště. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Noční vidění malostranské. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Naslouchající. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Verše. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Pastel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
Kam. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Verše. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Píseň. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
Do důlku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Mrtvý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
Ráno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Jiřímu Mahenovi
„a třikrát se drze snaží mrtvé k soudu probudit“
— William Blake
Lítost

Denně podléhaje kráse prvotného hříchu

unavíš stráž ráje spustí meč
zůstávajíc netečnou a v tichu

S žalem hledáš cestu zpáteční

bloudě v širé rovině svých skutků
naříkáš si na své zrození

Zrazen krví zkažená je

hrůzou v nocích třeseš se
jediného nervu nezapomínaje

Svět tak známý až je cizí

leží na tvém snu
Plž skrytý v růži

–9–
Ze dna

Štyrskému

S horoucí falší miluji tento svět

bohem rozsvícený ďáblem znečištěný
s hněvivou láskou miluji tento svět

Dno hladomorny plné havěti

z jejíhož dna i ve dne vidíš
vše co v snách se bojíš viděti

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí

stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním
trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí

Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná

jen nad posledním Kuřátkem v Plejádách
                                                                je ti do pláče
co pípá nejsouc mezi svýma

Proč kohoutíš se srdce mé

písek hvězd slzy všech vysuší
do chladných růží na tvář padneme

– 10 –
Ten hlas

S úsměvem plným smrákání

zlatý sloup čela obdivuješ
je to štít tvého slepého nebe
beznadějného jak ďábel

Meleš palci zbytek štěstí tak krásného že již není

poznávaje marnost rozkoší
ta nebesa údivu ta zívání

Co poznal jsi v šerém čase dnů

květino nešikovná nikam se nehodící
jen nudu krve a nudu inkoustu

Láska zvětrá v nadbytku moudrosti

polibky jsou mrazením dešťů
v nichž anděl srdce kulhá táhna za sebou
                                                            špinavé křídlo

Jen pýchu jejíž zlato časem nezčerná

na čele nésti s hrdostí
jen naději jak orel v modru visící

Sedmiramenným svícnem duhy

kdos hledá mne kam skrýti tvář
žluč země kvete

Ten hlas který ruší sny ten hlas

jdu již jdu krysař dnům svým pískající
trpkostí úsměvů stárne má tvář

– 11 –
Podzim

Klementu Bochořákovi

Nečesanec smělého půvabu v pancíři mlh

alkohol růží do dna vypíjí
rozmazaných dnů plnou tvář

Zbrocen rzivou krví šat visí v křovinách

vrak dne se potápí s posádkou stínů
strázeň země tichne v mazlivé tmě

Nah běží k chudobce sirotčí peníz jitřenky tiskna

                                                                                  v dlani
úzkostí pípá pták v řídkém listoví za probuzení
ve studánkách se rozpouštějí rusalky

Starobylým steskem smutné jeho oči se zatahují

slunce korunovaný císař černošský
pomalu vstává z blátivých kaluží

Padá ztrouchnivělý ořech hlavy krasavce

v její dutině zároveň cosi klíčí a hnije
s prázdnými důlky laň bloudí v lese a naříká

Netopýr na blanách křídel smlouvu s peklem

v koutě jeskyně spí

– 12 –
Čekání

Nečekám na nikoho
a přec se dívám stále na dveře
Přijdete-li k nim
prosím nevstupujte
ani s dechem ztajeným
Nečekám na nikoho
na sebe jenom čekám já

– 13 –
Verše

Tatínkovi

Noci rozsviť se lítostí

pro zrno hořčičné jež klíčí
ať vzejde ve vší skromnosti

Trávy utržené namátkou

svou hořkost zmírněte
ať slzy dětí netekou

Andělé podzimní
otisky prstů zanechte v jíní
spí dosud dědicové země hladoví

Po hlavách blesků sejde sen

z vznešenosti chudoby své vstanou
oči žíhované blankytem

Noci rozsviť se radostí

pro růži která voní
ať vadne ve vší tichosti

– 14 –
Evropa

Vy všichni kdož umíte ještě plakat usmějte se

nad padajícím listím s krvavým podpisem času
a proměňte přepych svých pochyb za naději

Řeknu vám něco smutného

Pod žlutým srdcem černého slunce
objevila se skvrna podobna mapě Evropy

Za říhání děl
krevnatý text žalmů stoupal z měst
a v jejich útrobách hryzáno krysami leželo
                                                 malé dítě přítomnosti

Jen svistotem bludných želez války znící smích

                                                                                  mužů
jak bodlák pln pýchy odolával
a Evropa vcházející do nebezpečných let zvracela
                                                                                  historii

V měsíci růží a zločinů zářila koruna její tváře

bradavky ňader po kojení smrti lehly popelem
zčernalá spáleniště lásky

Smáčena krví marných dobrodružství

stydí se světelné krásy mrtvých vojáků ptáků
                                                                             bez hlav
obrací se stále vzad

– 15 –
Rozpomíná se na růžové dny
kdy na svých cestách ztrácela poblázněné básníky
jako znamení cesty zpáteční

Smrt je sezobala a cesty vroubí jen houkání sýčků

krajkoví vrásek pokrylo štít její krásy
flór stínů padl na svět

Teď běží úprkem mává slovy jako thyrsem

dáví se hořkými vzpomínkami
pudruje se žíznivou hlínou

Miluje noc torso černé Venuše zlatem pihovaté

s mírným žalem dělí se s ní o lásku
v přílivu hlasů odliv citů nastává

Tma smrk bleskem rozčísnutý

padá s šuměním ranních hejn ptáků
baterie poesie vybuchuje

Dupejte umrlost květů vyčnívajících z hlíny

                                                    jak klouby kostlivců
křičte chléb a křičte hry
milujíce její marnost která je víc než naše srdce

– 16 –
Amundsen

Železná růže hydroplánu usmýkaná mořem

                                                                            se potápí
Medvěd v útěku zametá srstí šlépěje smrti
Severní záře vějířem mlčelivé ledové krásky
smetá hvězdy k jedinému místu tonoucí růže
Vznešená tvář mrtvého nedovoluje zůstati smrti
Neslýchané mlčení zní v bílém orchestru
Sněhové hvězdice tkají rubáš
Vorvaň bere růži na svůj hřbet a v olejovém
                                                    kruhu pluje k pólu
Tohoto těla nedotknou se červi
Moc mrtvého je nezměrná stal se držitelem
                                                                      věčnosti
Jeho modré oči si ji podrobují
Je tak tichý
Všechny poledníky končí u jeho nohou
Lhostejnost hvězd zteplala
Vichry v tajném spiknutí ztichly
Jeho ruce jsou rozhozeny
snítky po potopě na střeše světa
Kresby vystoupivších žil uchovávají ve svém
                                                           písmu tajemství
jichž klíčník odešel
Mráz se překonává ve vázání pohřebních kytic
Ticho

– 17 –
Krajina u nás

Pranýřem je nebe toho kraje

do spánku můra nedočkavě přilétá
na kalvariích bez křížů korál jeřabin se usazuje

Jen na hlavy dětí úcta světel padá

v okruží své nevinnosti tiše spí
bloudí chodec tiskna k srdci hada

Pyšný černý kůň chodí po obloze

z hřívy visí barvy zemřelé
černé růže samá saze

Maličká ve fialkách přikrčena

křídla oškubaná za ošklivost ramínek se stydí
stínem kouřů poplašena

V rosničky zakleté princezny pomněnky tu pojídají

stín tygrů je loví v rákosinách
dítky na své krčky zavěšují jedovatý námel z obilí

– 18 –
Podzim na jaře

Dým jara dusí šíleného ptáka

posedlý dětstvím v lese kde se hraje
zabíjím stín který kráká

V houštinách bronz slepýšů se taví

modře srší jiskry pomněnek
v jich ohni ledňáček si hnízdo staví

Malá souhvězdí v travách blyskotají

noty skřivanů jsou psány po nebi
hadi jako hříšní v modlitbách svou kůži
                                                             vysvlékají

Snad skamarádím se dnes znova s anděly

snad zahrajeme si a snad si vzpomenou
vždyť Františku mně kdysi říkali

V koutku paměti se choulí zbytek ráje

anděl nepřilétá anděl se nehlásí
posedlý dětstvím bloudím v lese který hraje

Pak zkrušen bez slzí jen hluše štkám

jak strom v podzimu listí
jen tiše slova setřásám

– 19 –
Lenin

Zrezavělá děla Října

trápící se snem
a rudoarmějská karabina
tesknily ve Smolném

Anděl smrti vzlétl tehda těžce

déšť slzí smáčel zem
smrt tresce smrt tresce
však saiský obraz zůstal odhalen

– 20 –
Večer v Arles

Jednou navečer v Arles

stařík a stařena
seděli ve dveřích
jichž černý vchod
podobal se pomníku
a oni oba skomírajícím svícím
po stranách

Tu náhle stařec těžce vstal

a sundávaje klec s kanárem
promlouval k němu tak něžně
že stařena zvedla udiveně své prázdné oči
jako by vzpomněla těch let
kdy na ni mlád zrovna tak promlouval

Pak už byla noc

ta se proměnila v paletu
plnou hvězdných žlutí
kdosi ji nato vzal a odnášel
byl to
Vincent van Gogh

– 21 –
Smrt

Vysmát se stínu když za zády se krčí strachy bez

                                                                                    sebe
smrt rychle zhasí tvář
a novou hvězdu rozžehne

Naslouchejte něžnému praskotu jejích čistých

                                                                                kroků
ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých
                                                                          vlasů žen
za umírání lásek

V kamení hlíně zasuto je žití naše

pro ztrátu hadí koruny své hlavy neplačte
ta země nás už necítí

Tisíckrát polykajíce štěstí polkli jsme jen smrt

nápadníci hrobů hlas volá
přes bdělost kohoutů za kuropění

V dutině noci nepovšimnut leží roh hojnosti

smrt jej vysypává a umrlec v ústech hvězdu
milosti spánku se dovolává

Hřbitov je nasát jedy nebesa nikdy je nepřijmou

Kristus rozežraný měděnkou dotrpěl
přízraky shrbených stínů znovu prodávají jej

– 22 –
Jedovatá krajina

Toyen

V olejových achátech vod zlověstných

květ škaredší nemoce se roztahuje
a rosol ropuch ošklivých

Cesta rejdiště přízraků se plazí prašivá

jen masařky tu jedovatě bzučí
trávník žloutne nečistý jak pomluva

V ošklivosti své se těší uměním

slunce podpalujíc spoušť tu ze všech stran
a šperky brouků vytepává ze zdechlin

Zlá nákaza až na mraky se šíří

svůj déšť žárlivě si uchrání
a v siném zapadání zabíjí se štíři

– 23 –
Tlení

V chorobách květin tlení sladký pach

růžové cévy země žížaly kornatí
noc natáhla se na márách

Radost minutu stará umírá

Nebe stařena utopená

jedovatými mraky nadýmá se
nestoudně roztažená

Den líná smutek

Zas v jiném skupenství déšť kvete

měsíčním světlem červiví ovoce stínů
výhost lásce dejte

Prchám průjezdem tmy

Pohyb kyvadla je mrkáním smrti

vzpomeňte svých smyslů
když myšlenky hrabou se v zemi

Usmívám se všemu pod kůží

– 24 –
Hráč

Shrabuji dny hráč vášnivý své karty

opatrně otáčím pln tiché naděje
nepatrným grošem štěstí si v kapse cinkaje

Zimničně svůj čas si dlužím od noci

romantický plášť stínu táhna za sebou
jda nevěda kam zbla víry nemaje se žalnou
                                                                 nádherou

Měsíc projda životy žen je zkrvaven

kapky morfia prší v lepkavé bahno tmy
mé srdce obraz Šebestiána radostně namalovaný

– 25 –
Terasa v noci

Churaví naše lásky plané

vcházející na terasu noci
čelo smrti dotýkané
v práchnivějícím věnci

Mladé hromy plášť noci rvou

zatajte dech znamenaní žalem
na božím rtu žízní okoralém
položen prst Blahoslavení kteří neřeknou

– 26 –
Stará báseň

Vykázán ze štěstí jež domovem je jiných

hrách snů házím po všech zdech
kam podívám se v městech nehostinných
všude tma dikobraz s věčností na ostnech

Má tvář mi nepatří toť závoj vypůjčený

proň lichvář po špičkách jde v stopách mých
v márnicích zřel jsem dluh jiných zaplacený
a smích tváří konečně pravdivých

Bez strachu nit za nití závoj vyparuji

prohlédaje úmysly času záludné
úroky krve mu já nikdy nedaruji
mé tělo jeho je však ty jsou mé

– 27 –
Ve tmách

Do ticha mých radostí

trubte trubky soudu posledního
smutku hrůzo z veselého
vím už víc než třeba ke štěstí

Uhádnu-li jednou nebe

dětství moje utajené
z hnízda světla vyhozené
propukne povím všecko na sebe

Stíny podobu mou měnící

kam jen půjdu se svou pýchou
ve dnech smrti tolik lichou
tiskna v dlani zlato kočičí

– 28 –
Výkrop

Chladnou žluté spánky zpocené

olejem posledním
sluchem zčernalým
spravedlivé oko je otáčeno

Černé zvíře sahá na srdce

hebké peří strachu v dechu plápolá
paměť hrůzou stínů oslepla
krev stydne

Anděl mákový nártem z pěny

otřením pak čelo uklidní
tiší zubů jektání
smrt s věnečkem myrtovým

Výkrop dešťů neustává

ve vzduchu je drahokamů plno
kadidlem tu navoněno
podolek mlh se plouží hřbitovy

Černá jáma růžemi se cpe

stud hlíny bez trávy ji pokrývá
tvář mrtvého pýchavka ošklivá
pokrovem stříbrným se kryje

V nocích chladných čenich větrů

v spěchu kolem hrobu brousí
nebožtíka však jen děsí
myší pískání

– 29 –
Žal

Z podsvětí spánku kde hnijí hvězdy

vrávorá stín vyzáblejší Krista
gotických katedrál

Tolik bláta dole

Poslušen chvějivé bezútěšnosti snění

vychází ze sebe s pokorným úsměvem
a v zaníceném patře jeho úst hoří vzlyk

Tolik slz tady dole

Naděje prostořeká světice zmatena mlčí

zřídlo hvězd omývá jí sinou tvář
citlivka otvírá se Pandořina skřínka nemocné
                                                                            hlavy

Tolik smutku dole

Odešla a v nekonečné prostoře zmlknuvšího hlasu

                                                                                bloudíš
v chamtivě sevřené dlani teplo podané ruky
pak v zalomení otevra ji — klneš

– 30 –
Kohout plaší smrt

† Vladimíru Průšovi

Noc stoupá do hlavy a vrávorám

smysly neznámými zvídám chtivě
bojácný dech vzpurně polykám

Na čelo anděl pravou nohu klade

hladně lámu chleba vzpomínek
zamyšlený stín se za mnou krade

Tajná hnutí krve žárlivě si střežím

vylekaný pták mi náhle hlavu stíná
mezi červy ledovými ležím

Van smrti se lísá kolem čela

kohout hvězdy zobe zpívá
smrt se vyplašila

– 31 –
Zimomřivá krajina

Pavlu Levitovi

Úder hodin úkradkem slzí

hvězdná tiara krajiny nespící horečkou
v roztoku tmy dorůstá krystal hrůzy

Hlínou voní smrtí voní

potácivý stín zlomený na zápraží
duse se žlučí měsíční

Hřbitov líheň stříbrných kukel co praskají

pod cypřiši vonícími hořkou tmou
a zběsilé duše z prachu neulétají

– 32 –
Večer na vesnici

Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů

bosé dítko na strništi teskní do dálky
do pěkných truhliček jeho očí padá nebe

Za večernicí obrací tvář zpěváček

opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje
v průvodu krví opentlených beránků

Děvče prchá plaše z vrátek za humna

srdce zvonů utišují klekánice
tupě mlčí piják u vína

Ticho po všem zůstává

konec času zjevuje se v hodinách
tváře spících opatrně ruší hniloba

– 33 –
Hřbitov námořníků

Námořník klesá jeho tvář dělí se s nocí

spadlé hvězdy oživlé v hvězdicích
plouží se zelenou nocí dna
zavěšujíce podivné řády a vyznamenání
na hrudníky utopenců
z lodi kapitána Nema která po všech mořích
vozila naše tklivé dětství

Z prasklého břicha vyplouvá duhované zvíře

s vousy tygra a maskou černošských tanečníků
bahno chrchlá barevné šlemy
dotýkáš se jich uhaduje v nich pleť žen budoucích

Rozpadlé kosti proudy omílané

přizpůsobují se že nerozeznáš je
od slepých ryb a medus
schoulený tvar zdá se být okem blázna
plným záhrobí setřelých hvězd a nebes zborcených

Krabové podobní matematickým vzorcům spí

na krunýřích klínovým písmem zapsánu historii
                                                                               potopy

Duše utopených námořníků v chechtotu racků

živým se vysmívají
hravost delfínů umlká a létající ryby
ornát měsíce smýkají po hladině

– 34 –
Ve snách slyšíš líbezný hlas lákající tě dolů
je to hlas tvých sester jsou undinami
jsou to jejich oči jež zříš nakloněn nad hloubkou
poznáváš ty oči nejsou jen tvé
jsou to oči rodu
za všech počasí oblohou sesbíranou zbarvené

Je den Dušiček a ze všech hlubin připluvši

světélkující ryby visí nad utopenci a svítí
svítí věčným světlem

– 35 –
Bojiště

Pod přilbou věčnosti

zlá mámení se sunou
na mrtvém bojišti

Věrná stráž stínů

provází pyšný průvod hvězd
a jedovatou lunu

Obludná svou plodností

hmyz a kvítka rozhazuje
smrt se zvrhlou radostí

V trýzeň záhrobí
s přísnou něhou padlí jdou
spánku hladoví

Libuje si v rouhání
vítr hvízdá na píšťaly kostí
falešně pln umění

Hořká chvíle zániku

divé nebe jasem leští
žluté lebky v trávníku

– 36 –
Noční vidění malostranské

Ohnivá míza neonů

zralostí nocí protéká
a clona tesknic oslepuje oči nespící

Z omšelého erboví portálu

upouští rytíř
zvětralou růži na dláždění

Nadzvedna hledí usmívá se

na krásku z noci zrozenou
jak líbezně taje v hříchu

Sestupuje haraše brněním

rozšlápne růži
jda spát na kamennou desku krypty

Jarní rekviem slavičí stoupá z parku

– 37 –
Naslouchající

Přes závratě dále

zráním do podletí
křídlo víry malé
hroby nepodletí

Čas tmy ohvězděný

příboj dnění ztéká
stesk pak prázdnu děný
v kruzích do daleka

šíří se a mizí
v zlatém rána znění
vzdorný tepot mízy
zní kde poranění

– 38 –
Verše

Přes štěstí vidění

tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý

Ve větru list v lásce sám

v tenatech pták v dešti zpěv
v růži červ v naději klam
v hrdle pláč v slovech krev

Přes štěstí vidění

tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý

– 39 –
Pastel

Jenom s jemnou radostí

pro krásu těch slzí pláče
v rozpacích se utrácí

Jarní země její pleti

lenivě spí na polštářích
pod srdcem jí pláčí děti

– 40 –
Kam

Ničeho už není k zkonejšení

štěstí se lekám jehož lze dosíci
zveličeným stínem zastřelo mé poblouznění

V metelici slov jen plaše pobíhám

blábole nesmysly tu poesií nejsladší
k dychtivosti mlčení pak dozrávám

Žízni tmy sytosti osamění

daleko v spánku od sebe odcházím
ničeho už není k zkonejšení

– 41 –
Verše

Za stínem jara
racek divočí
a spíná křídla
v tvar tvého nadočí
v kterém se vlna zhlídla

Je píseň stará
kolovrat ji zpíval
stojí a zmlkl docela
tu píseň rád jsem míval
už dozněla

Za stínem zimy
vrabec schoulený
troud příštího zas jara
co stisknu mezi koleny
má lásko zestaralá

– 42 –
Píseň

Pod mlhou tvé pleti

jiskření se tají
pod lupínky víček
stíny rozkvétají

Samota tě stíná
v nocích beze snění
zpívá meluzina
až do kuropění

Ne to ty jen tak říkáš

vždyť to možné není
vidím že teď mžikáš
přes pláč udivení

– 43 –
Do důlku

Po pádu jablka do důlku který zbyl

pochovám slovo které zabloudilo
aby se v tichu zakuklilo
bláznivé se umoudřilo
když jenom ono mi tu zbylo
aby se šťastně navrátilo
z důlku po pádu který jsem prohloupil

Po pádu jablka nezbyl důlek ani

kam slovo dám a jeho naříkání
aby se ztlumilo tolik si nemyslilo
a vědělo jaké to prázdno bylo
když hláskami se časně projevilo
po pádu jablka co mne tak omámilo

Po pádu jablka zkřivila se tráva

a klopýtla má píseň naříkavá

– 44 –
Mrtvý

Leží na mantile krve své

škrabošku tváře strhl strach
tajným klíčem otevřeny oči vyhaslé

Jat v držbu záhadnou

hadí mléko hvězd jen pije
kouše trávu špinavou

Na čelo mu padají
plevy duší vichřicemi hnané
bez křídel a zmrzačené nebe hledají

Jeho skryta v boží vrásce

slétne občas v zadumání
on pak na ni červem v ústech usmívá se

– 45 –
Ráno

V opilém prázdnu paměti

bloudí verš popletený
poslední řádka závěti
dávného rozednění

V propadlém prázdnu paměti

prach rozpomínky dusí
zešedlý s krví v závěti
jen ticho vyberu si

– 46 –
František Halas
Kohout plaší smrt

Edice Čeští básníci 20. století

Ilustrace na obálce Kudryashka/Shutterstock.com
Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 21. 2. 2020

ISBN 978-80-274-0524-4 (epub)

ISBN 978-80-274-0525-1 (pdf)
ISBN 978-80-274-0526-8 (prc)