S Baťou v 

džungli
Markéta Pilátová
Znění tohoto textu vychází z díla S Baťou v džungli tak, jak bylo
vydáno nakladatelstvím Torst v Praze v roce 2017. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Markéta Pilátová: S Baťou v džungli), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 9. 2021.
 OBSAH

Jan Antonín Baťa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Ludmila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
Edita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
Maďarský malíř. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Ludmila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
Edita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
Jindřich Waldes. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Fabrika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Laďa Pinga . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
Edita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Ludmila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
Fabrika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120
Edita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
Ludmila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Ludmila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233
Ludmila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
Edita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241
Ludmila. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
Edita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
Jan Antonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258
Ljubodrag. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261
Dolores. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
Poznámka autorky: Nedělní metoda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267
Pro Rando e Randinho
„Jenže já jsem tam doma a budu až do smrti,
ať mě potká kdekoli.“
 Jan Antonín Baťa
(Nevlastní bratr Tomáše Bati, který po jeho smrti dovedl
firmu Baťa k světovému rozmachu)

Ležím na bílé posteli. Lněné plátno je moc naškrobené. Sněží. V dálce

slyším moje první housle, ty skřipky, co maminka koupila od cikána.
Jedu na černém futrálu dolů z kopce, je pevný a lepší než sáňky
a jsem dole první. Kluci po sobě házejí sníh, celého mě zasypou
a chtějí mě zahrabat do závěje, a já se bráním a sotva dýchám. Bolí
mě na prsou. Lída mi podala skleničku s vodou a zapnula větrák. Je
těžký, temně, výhružně bzučí jako menší létadlo. Jako naše létadlo
Lockheed Electra L-10, výrobní číslo 1091, rok 1937. Jako první
Čech jsem s ním obletěl celý svět. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Vi-
dím větrák a hned zase létadlo. Větrák, létadlo. Tam, zpátky. Větrák,
létadlo. Sem a tam. Tam a sem. Monotónní hukot motorů. Klapot
dřevěných lopatek. Vedro zahnané do kouta, které se vrací jako
zážeh motoru. Dívám se na strop a jsem přesvědčený, že na mě to
monstrum spadne, nebo že do něj nastoupím, zapnu si bezpečnost-
ní pás a poletím domů. Potím se a hned zase třesu zimou. Nejspíš
cestovní horečka. Uklidňuje mě ale, že vedle nemocnice roste stará
a pokroucená dama da noite. Noční dáma, strom s malými hustými
listy a drobnými květy. Dona Marina Trachtová kdysi říkala, že jí
roste pod okny, protože její vůně přináší do domu štěstí. Ležel jsem
tenkrát s prvním infarktem v Batayporã v domě Jindry Trachty,
kde jsem měl kancelář. Ležel jsem jak lazar, protože se mi udělalo
špatně. Byla tam jen Marina. Jindrova krásná Marina. Vždycky čilá
jak veverka. Bylo mi zle. Všechno se se mnou zhouplo a jako bych
úplně sám letěl vzduchoprázdnem. Všichni taky někde létali jako
špinavé prádlo, byli na pile, káceli prales nebo vyřizovali nějaká pa-
pířiska, a já jsem držel Marinu za ruku a prosil ji, aby neodcházela.

–9–
Doktor tam samozřejmě nebyl. Doktoři v pralese nejsou. Marina mi
slíbila, že nikam neodejde. Šeptala: „Pane Baťo, vdechněte trochu té
vůně, přináší štěstí. Tož jsem se nadechoval, jak nejvíc to šlo. Květy
noční dámy jsou kříženci kaktusů a orchidejí. Kvetou. Vydechují
do noci omamnou, úporně sladkou vůni a slétají se k nim houfy
nočních kolibříků a motýlů. Po třech dnech odkvétají. Proč vykvetly
zrovna teď? Copak je jaro? Jak že je ta písnička? „Aj každá babůvka
stará – je veselejší zjara…“ Co mi to noční dáma chce říct? Že dnes je
dobré zemřít? Brblám, že nikdy není dobré zemřít. Když Lída nebo
Maja ráno otevřou okna, ta vůně mě zalehne, zasype a odnese pryč.
Daleko od nemocnice v Sao Paulu, daleko přes oceán, do jiné vůně,
provlhlého pachu hlíny a jarního sněhu, kde nelapám po dechu,
ale všechno nenasytně lokám velkými doušky. A nebojím se tam
nadechnout. A nebojím se tam vrátit.
Vrátit se, abych mohl vykládat a přidal k těm fámám, lžím, kon-
spiracím, malým a velkým pravdám něco dalšího, tentokrát svého.
Byl jsem už všelico v ústech a sprostých hubách lidí: nacista, Žid,
německý Žid, český Žid, obyčejný Žid, prašivý Slovan, agent třetí
říše, dezertér, vlastizrádce, škůdce národa, velikán, obětní beránek
komunistů, král ševců, pokračovatel, Šéf a teď prý taky neuralgický
bod novodobé české historie. Přeberte si to, jak chcete, ale vracím
se, protože jsem se nikdy nesmířil s tím, že Lída s Editou a po nich
i Dolores musely žebrat před vaší nespravedlivou spravedlností!
Zase se rozčiluju, a to bych neměl, umřel jsem přece na infarkt. Chci
se podívat na ten příběh pěkně popořádku. Možná ho i rozcupovat
na malé kousky. A pak je trpělivě dávat dohromady, abych viděl,
jestli je možné znova dílky sestavit tak, aby držely pohromadě.
Ujasnit si všechny nitky, pokochat se tím, že už teď vím, který všivák
za ně tahal, všechno si prohlédnout pod zvětšovacím sklem času.
A pochopit, proč jste mě tak dlouho nechtěli poslouchat. Proč jste
všechno chtěli vyprávět sami.

– 10 –
 Ludmila
(Dcera Jana Antonína Bati)

Byl bílý jako křída. Kolikátý už by to byl infarkt? I když to tak ne-
vypadalo. Myslela jsem si, že je mu jenom špatně, že něco snědl,
nebo že se prostě jako už tolikrát přecpal. Zavolala jsem doktorovi
Andrademu, aby přijel do Batatuby, a aby přijel rychle. Je to infarkt.
Sakra. Sákra! Tož co už včil… to je mi, pane, pěkná čučka, jak říkala
stařenka Gerbecová v Hradišti, jak říkal doktor Gerbec. Včil už nic.
Jeli jsme do ohromné nemocnice Beneficência Portugesa v Sao
Paulu. Je to skoro měsíc. Na posteli pořád malý dřevěný skládací
stoleček, aby mohl psát. Prací vzdorovat smrti. Naše pilná rodina
práce. Pilnou a požehnanou prací vzdorovat všemu. Smrti i životu.
Po ruce papír a tužku. Plnicí pero nechce, když se na delší dobu
zamyslí, vysychá mu inkoust. Střídáme se s maminkou, vypadá
unaveně. Ona i on, všichni vypadáme unaveně. On si pořád něco
zapisuje. Pořád rozhoduje, bere na sebe zodpovědnost. Každý den
si ji navléká jako čistou košili. A utahuje si kravatu práci. Pořád
přemýšlí. Pořád je tady. Ráno se budí brzy. Chce, abychom otevřeli
okno, aby mohl volněji dýchat, aby viděl východ slunka. Díval se
do slunka, ale to já viděla, jak se propadá do svého putování po
všech fabrikách, co je rozesel po světě a co tam rostly jako houby po
dešti, jako žampiony v dobře pohnojené půdě. Fabriky, které všich-
ni všude obdivovali, jejich baťovácký systém, úhlednost, účelnost,
bezchybné fungování, výkonnost, příležitosti. Fabriky, které byly
všem trnem v oku. Kapitalistům i komunistům. Viděla jsem ho, jak
jezdí a všechno dobře obhlíží, jak přemýšlí, co kde koupit, vynalézt,
zúročit, vzdělat, zlepšit, zpeněžit, osídlit… vím ale, že právě teď se
žene s honáky za stády bílých býků po prašných cestách s červe-
nou hlínou. Brouzdá s nimi po březích řeky Paraná a po večerech

– 11 –
jí u táboráků kusy pečeného buvolího masa rukama a nemusí se
žinýrovat a odkrajovat tlusté ani dbát na slušné vychování. Dívá se
do mohutných proudů kalné Paraná a touží vysušit všechny bažiny,
které jsou kolem. Zkrotit tu řeku! Rozhodně mu nestačí, že tam na
mrtvých pahýlech stromů každý večer hřadují hejna bílých volavek,
že je to jejich království. On chce, aby z těch mokrých bublajících
bahnisek bylo něco užitečného, budoucnost, něco pro lidi. Ne pro
volavky. Touží dostat na kolena tu mohutnou, pyšnou řeku a využít
všechnu tu pýchu a mohutnost k pokroku, k něčemu lepšímu, než
co téhle krajině přisoudily sudičky, které rozdaly špatné karty ne-
zaměstnaným bezzemkům. Už tady místo pustiny vidí stát moderní
domy a továrny, kina a nábřeží, úhledné zahrady místo džungle.
Touží ochočit si tu divokou přírodní aroganci. Svázat ji tím největ-
ším mostem, jaký Brazílie kdy viděla, být tak trochu Karlem IV.,
být všude jinde jen ne tady, uvázaný k těmhle nabíleným stěnám
a naškrobenému prostěradlu a srdci, které je nespolehlivé a pořád
bolí.
Říká, že cítí vůni damy da noite. Nechci mu to vyvracet, přestože
je srpen a noční dáma kvete v březnu. Co na tom, kdy ten pito-
mý strom kvete! On teď touží po jeho sladké vůni. A po dortu. Po
sněhových pusinkách. Po uzeném hovězím jazyku. Po šťouchaných
bramborách s osmaženou cibulkou. Po másle. Po zmrzlině. Po oby-
čejné silné kávě. Nic z toho nesmí. „Proč mám žít, když nesmím nic
jíst?“ ptá se vyčítavě. „Ale tatínku,“ okřiknu ho. „Takhle nemluvte!“
Nechápu, proč mu vykám. Tázavě se na mě podívá a usměje se. „My
si vykáme, Liduško? Co blázníš, prosím tě!“ „Ne, to já jen… nevím.
Jen mi to vyklouzlo.“ „Tož to ja,“ přitaká a už na to nemyslí. Zapisuje
si. Píše básně. Špatné básně. Krásné básně. Jeho básně. A velké tělo
slováckého chlapiska se na postel vymyšlenou pro drobné Brazilce
skoro nevejde. Je rozložitý jako duby tam u nás. Jako stromy, které
tady nerostou. Tady mají příliš měkké dřevo, ochotné se kdykoli
skácet k zemi, pohostinné ke každé havěti, která vyhlodá spousty

– 12 –
děr a rozloží ho na třísky dřív, než vyroste do nebe. Jenže on je dub,
a toho skolí třeba blesk, nebo až osmý infarkt.
„Liduško, zapiš si menu. Zapiš si, co si dám, až přijdu z ne-
mocnice, ano? Ať se mám na co těšit!“ Zapisuju si a on se blaženě
usmívá. „Tak, Lidunko, v pondělí… máš to?“ „Mám.“ „Hovězí polévka
se zavářkou, s jemnými nudličkami. Telecí dušené, nebo na rožni.
K večeři nasekanou šunku s bramborovou kaší. V úterý hráškovou
pasírovanou polévku a gratinované kuře se zeleninou, k večeři flíčky
se šunkou. A taky bych si mohl dát něco sladkého, něco lehkého, ale
sladkého. Citronový nákyp, nebo trhanec s višňovou zavařeninou,
co myslíš? Lidko, uděláte mi ten citronový nákyp?“ Kývám, kývám
jak nešťastný Hurvínek s velkou, příliš těžkou hlavičkou. Udělám.
Všechno pro tebe udělám.
Když v noci sedím u jeho postele, přichází ke mně ve snech
zasněžený svět. Vzpomínky na něj. Obraz, který jsem namalovala
a pak ho přivezla až sem. Je na něm chalupa kdesi u nás na kotárech
a dvě sněhem zasypané, pokřivené břízy. Stromy, které se do hor
nehodí. Tak jako se já nehodím sem. Do tropického světla. Do horka.
Do zapomnění a věčných výčitek těch, co odešli, exulantů. Kreslím
dobře, mám prý talent, ale ty břízy mi stejně přijdou divné. Břízoví
pazgřivci. Mám talent i na hudbu a na poslouchání. Vždycky jsem
byla poslušná, kdovíproč, proč člověk poslouchá? Aby měl klid. A já
jsem vždycky chtěla mít klid. Klid na hraní. Na ty jemné i bouřlivé
zvuky, které vydává moje křídlo. A když jsem poslouchala, byl všude
klid.
Sněhová bouře. Postupuju pořád vpřed, vítr mi chrčí do pat, pod-
ráží mi nohy. Zapadám do závějí, ale jdu pořád do kopce, ke kaplič-
ce, abych tam vybledlé mazanici Krista položila k nohám papírové
růže, které mi můj milý Rudy vystřelil na pouti. Konečně tam nahoru
vylezu, pot mi kape do mokrého, těžkého sněhu, bouře ustává, vítr
přestal chrčet, jen slabounce smutní. Jsem na kopci, ale kaplička
tady není. Jsem na nějakém neznámém, špatném kopci. Krepový

– 13 –
papír mi vlhne v rukou a barvy se roztékají a dělají mi pod nohama
rudé louže. Probouzím se zpocená, velký dřevěný větrák s okraji
z falešného, zašlého zlata rachotí a já lapám po dechu. Tatínek, Šéf,
spí. Vypnu větrák, otevřu okno. Probudí ho to. „Otevři ty okenice
dokořán, prosím tě, a nerozžíhej, počkáme na východ slunka,“ říká.
Nechám dovnitř vběhnout cupání nočního hmyzu, který se stahuje
do úkrytů, do chladných škvír mezi kůrou a listím. Slunce si dnes
dává trochu na čas. Narovnám mu pod hlavu víc polštářů, podepřu
ho, aby se mohl posadit. Sedí a dívá se do krvavých barev na ještě
šedivém nebi. Včera padala protivná mlha, ale dnes je nebe hladké
a bez lepkavých cárů studené vlhkosti, které se chytají do krajkoví
hustých kapradin v nemocniční zahradě. Srpen je měsíc nejkrás-
nějších úplňků, ale východy slunce nestojí za nic. Tentokrát tu ale
slunko je – do červena se vší nádherou, které je v srpnu schopné.
V srpnu, kdy nekvetou květiny, kdy se květiny dostanou hlavně na
poutích a papírové. Maminka ještě nepřišla, jsem tu já a on. Jsme
tady spolu, a to spolu je tak těsné, že vím, co si myslí, že se můžu
dotknout jeho myšlenek, můžu jejich stříbrná vlákna vzít do dlaní
a mluvit s nimi přímo, bez oklik a okolků jazyka. Mluvit s ním, jako
bych hrála na klavír. Mluvit s ním hudbou, kterou uznával, ale jako
něco navíc, co dodá lesku, ale nikdy jako práci, pilnou, požehnanou
práci požehnaných lidí, nikdy jako cíl.
Trochu se na posteli narovná. To když vejde maminka. Odloží
si černou lakovanou kabelku se zlatým, trochu ošoupaným zapí-
náním na sněhobílou postel, a ten kontrast mě zabolí do očí. Jsem
z nemocničního fotelu rozlámaná a nevyspalá. „Trochu si zdřímni,
dcerko, natáhni se vedle u sestřiček,“ říká maminka. Neodmlouvám.
Poslechnu ji. Jdu ven. A dívám se na něj, jak pomalu přivírá oči,
protože slunko už je na nebi vysoko a on tak skončil svou ranní
modlitbu. Odejdu z pokoje. Spát se mi už nechce. Sestra mi uvaří
malou silnou kávu a nabídne mi pilulku na uklidnění. Nepotřebuju
to, jsem klidná. Dotýkala jsem se jeho myšlenek, hrála v duchu na

– 14 –
klavír a dívala se na východ slunka. Sedím v křesle u sestřiček,
asi jsem přeci jen usnula, protože když se probudím, na strohých
nemocničních hodinách je skoro poledne. Maminka křičí. Všude je
najednou mumraj, všichni někam běží. Slovo resuscitace a všechny
ty sykavky mi ostře syčí po celém těle. Pozoruju černé ručičky ho-
din, jak se plazí směrem do nikam. Všichni jsou zděšení, rozčílení,
nervní. Já ne. Jdu klidně k posteli, dívám se na něj. Na jeho velké
ruce chlapiska. Ruce bačů z Valach, ruce mongolských nájezdníků
z rodu Baťů, ruce ševců, ruce Šéfů. Drží v nich papír, který se ma-
ličko smeknul, a já ho vezmu k sobě. Čtu jeho rozmáchlý rukopis,
poslední slovo je skoro nečitelné, ale vím, že napsal: pravda vyjde
najevo jako olej na vodu. Zapamatuju si to. Zapamatuju si tento
východ slunce, tento odchod.
Byl to těžký den, všechno to bylo tak dlouhé. Jenda klečel u po-
stele a naříkal, aby ho táta neopouštěl. Stála jsem zpříma, a pak jsem
jako vždycky napadala na levou nohu, na tu svou levačku levou,
vykloubenou už tak dlouho. Jen díky ní jsem tak rovná. Jen díky
ní se teď držím. To těch chybějících deset centimetrů na levé noze
mě naučilo zabejčit se, stát rovně za každých okolností. Cesta od
kapličky z Atibaie do Batatuby, kam až oči dohlédly, byla vysypaná
čerstvými květy. Kde je ti lidé proboha natrhali, teď v tomhle bra-
zilském srpnu, kdy se dají sehnat jen chryzantémy?

– 15 –
 Edita
(Dcera Jana Antonína Bati)

Jako bych pořád ještě jela tím vlakem. Celý život mi od té doby připa-
dá jako nekonečná jízda vlakem. Krajina se míhá za oknem a věčně
se stmívá. Někdo mě má čekat na peroně, ale nevím kdo a nevím to
jistě. Všude jsou maďarské nápisy. Je mi patnáct. Na hubených, ča-
pích nohách s velkými koleny bavlněné podkolenky z angorské vlny,
přestože je červen. Protivně škrábou a pořád se mi smekají z lýtek,
rolují se u kotníků a musím si je pořád vytahovat nahoru. Pletla je
ale stařenka Hrušťáková z Hradišťa, a ta na svoje angoráky nedala
dopustit a stříhala je dohola. Jejich rubínové oči a hebká, jemná srst,
která se potom kdovíproč promění na kousavou vlnu. My děti Baťo-
vy musíme ty protivné ponožky a všechno, co stařenka uplete, nosit.
Mám pocit, jako by se ten vlak nikdy nezastavil. Vlastně jsem z něj
ani nevystoupila. Jako bych nevystoupila na nádraží v Budapešti,
jako bych se pořád držela tatínkova sekretáře za ruku, i když už jsem
byla velká a nehodilo se to. Pak jsem se za ním dívala ušmudlaným
okýnkem na brněnském nádraží. Dodnes mám o vlacích zvláštní
sny. Dodnes mě čas od času v noci odvážejí. V noci bývám uprchlicí.
Věděla jsem ale, že to zvládnu. Říkala jsem si, že to bude jen mžik,
taková zkouška odvahy, a že v ní jistojistě obstojím. Vždycky mi ří-
kali, že jsem odvážná školačka a že jsem chytrá. Dobře jsem se učila,
šly mi jazyky, němčina, angličtina, francouzština, to byla vždycky
hračka. Když jsem ale nastupovala do vlaku a pan sekretář mi říkal,
že nesmím zaspat a musím vystoupit na hlavním nádraží v Buda-
pešti, zalitovala jsem, že jsem se neučila maďarsky, že mě to nikdy
v životě nenapadlo. Měla jsem jen malou látkovou taštičku, s kufrem
by každý poznal, že jedu někam na dlouho. V taštičce kapesníky,
třicet českých korun v kožené peněžence a maminčinu kolínskou,

– 16 –
kterou si doma zapomněla, když odjížděla s Jeníkem a Mařenkou
jinou trasou přede mnou, aby náš útěk nebyl nápadný. Před domem
hlídali dva esesáci, ale nikoho z nich nenapadlo, že vzadu v zahradě
je malá zarostlá branka, která vede do školní zahrady. Dal ji pro nás
udělat tatínek, když jsme chodili my tři holky a Jeník do obecné
školy, abychom to měli blíž. Doma jsem nechala všechno. Do dubové
skříňky jsem zamkla nejoblíbenější panenky, kuchyňské nádobíčko,
plyšového psa, medvěda Beara a zajíce Chrupku, ani nevím proč,
bylo mi už patnáct, kulmovala jsem si zrzavé vlasy a pod zelené oči
malovala černé, tenké linky. S panenkami jsem si dávno nehrála.
Klíček od skříňky jsem si uvázala na lněný provázek a pověsila
kolem krku. Malý stříbrný klíček u sebe nosím dodnes v kapse.
Když jsem nervózní, pevně ho stisknu a objedu prsty všechny jeho
hrany, zatlačím do dlaně, až to zabolí. Někdy vzpomínám na věci
ve skříňce, jestli tam ještě jsou, jestli třeba neobživly a neutekly,
nesedly taky na nějaký vlak, který by je odvezl za mnou. Čekala
bych na ně na peroně v potemnělé Budapešti a pak bych je na vel-
ké zaoceánské lodi všechny hezky vyčistila, a až bychom přistáli,
uložila na jejich nová místa a naučila je jazyk nové země, a už by
se jim nikdy nestýskalo. Jestlipak někdo tu skříňku vypáčil a moje
hračky hodil na smetiště? Nebo si s nimi hrály jiné děti? Děti koho?
Děti esesáků, nebo děti komunistických papalášů, kteří se všichni
roztahovali v našem domě ve Zlíně? Tatínek pak o tom napsal do-
konce básničku. Desátého ledna 1941. Jmenovala se

ZABRANÝ DŮM

Náš dům a naše zahrada, z našeho vzrostlého potu

zabrány byly cizinci, co obsadili zemi,
po našich podlah kobercích křápe krok jejich botů
tak, jak hlas jejich v rozhlase křápe nám nadějemi.

– 17 –
 Křápou tam svými podpatky, kde dětí mých pláč prvý
se rozléhal za šťastných let svobody lidu, slova,
a proto jen, že nesměli jsme hájit vlast svou krví,
tož Golgota nás čeká všech, ten národ zas a znova.

Vždycky když teď jedu někam vlakem a nastoupím, dívám se,

jestli je to blízko k záchodům, protože tenkrát jsem díky nim pro-
klouzla vojákovi s hakenkrajzem na rukávu. Když jsem uslyšela, že
začínají na hranici kontrolovat doklady, vyběhla jsem na záchod,
ale nezamkla jsem dveře. Voják zprudka otevřel a já se tiskla ke
stěně za nimi. Vlak se zhoupl a on je zase s bouchnutím zavřel. Stála
jsem tam proměněná v stín, v nepatrnou, šedou ploštici a zírala na
špinavé umyvadlo a do popraskaného zrcadla. Dodnes si dokážu vy-
bavit levandulově nažluklý pach zbytku mýdla a drobný vzorek na
zmuch­laném, tisíckrát vypraném ručníku. Pozorovala jsem každý
detail, zkoumala jsem každou molekulu vzduchu, každou studenou
kapku potu. Doteď bych mohla zpaměti namalovat všechny praskli-
ny na tváři otřískaného zrcadla. Nemodlila jsem se. Měla jsem pocit,
že by mě v tu chvíli bůh neslyšel. Možná kvůli válce, která měla začít,
možná kvůli klapotu železných kol vlaku o kolejnice, možná proto,
že jsem se styděla prosit o svůj život. Protože kdybych o něj prosila,
znamenalo by to, že o něj opravdu jde. A to jsem nechtěla připustit.
Říkala jsem si pořád dokolečka větu, kterou jsem zaslechla, když
tatínek mluvil s panem hlavním účetním Františkem Muškou. Ří-
kal mu: „Víte, Franku, co je nejhorší? Když je člověk připosratej.“
A já jsem rozhodně nechtěla být připosratá. Snažila jsem se ale
vtisknout si všechno pevně do paměti, protože jsem o tom chtěla
tatínkovi později vyprávět. Chtěla jsem si všechno na tom záchodě
zapamatovat. Chtěla jsem se to špinavé místo naučit nazpaměť.
Když jsem měla pocit, že už není nic, co bych mohla zapomenout,
vrátila jsem se do kupé. Přitiskla jsem nos na okno, bylo chladné,
venku se stmívalo a vlak vjížděl do maďarských rovin a supěl, otřá-

– 18 –
sal se nevolí, vibroval mi v hlavě. Byl jako neklidné zvíře, břicho
plné osudů, které veze kdovíkam. Každopádně ten můj úplně jiný
život začal v tomhle vlaku. V Budapešti jsem vystoupila na peroně,
posadila se na nástupišti na lavičku a čekala. Nikoho nenapadlo
dát mi nějaké maďarské peníze. Měla jsem hlad a žízeň, a už jsem
tedy začínala být víc než připosratá. Jak tma houstla, lezly mi do
hlavy různé představy o tom, že mě, Jeníka, Mařenku a maminku
Maju zase chytili esesáci jako poprvé, když jsme se pokoušeli utéct
ze Zlína, a nepovedlo se nám to. Zvláštní je, že po všech těch letech
si vybavuju jen cestu vlakem, a ne ten první útěk. Možná proto, že
tak neslavně dopadl.
Válka pro mě začala kyticí rudých růží se sametovými okvětními
plátky. Maminka ji dostala od esesáků, když přijeli do Zlína. Byli
tak protivně vlezlí a zdvořilí. Celí černě a zlověstně vyfešákova-
ní páchli mýdlem a neznámou značkou vody po holení. Její vůně
připomínala naftalín a neředěný líh. Svěžesti v ní bylo málo. Táhla
z ní smrt. Zazvonili, nikoho se neptali a vrazili mamince Maje do
ruky tu kytici. „Pro paní šéfovou,“ zasmál se ironicky jeden. Bylo to
jak z nějaké zlověstné pohádky. Černá uniforma s lebkami a rudé
růže. Maminka nic neřekla, tu kytici si toporně vzala a nepřivoněla
k ní. Jen pokývala hlavou a nezdvořile se hned rozloučila. Růže pak
hodila na hnůj. Jenže někdo si těch růží na hnoji musel všimnout.
Někdo nás poprvé bedlivě sledoval.
A pak ten první, nedomyšlený a příliš zbrklý útěk narychlo. Jeník
s horečkou zabalený v kožešinách a dekách v autě, zasněžené cesty,
chumelenice. Tenké krystalky ledu na okýnku. Tatínek byl v Polsku
a my jsme se za ním snažili dostat přes hranice. Nebylo to daleko,
ale řidič neviděl dobře na cestu a jel krokem. A najednou kolem auta
kruh vojáků. A halt a kam jedete a proč v takovém nečase?! Už ne-
měli v rukou rudé růže, ale samopaly. Maminka nebyla schopná ze
sebe nic vypravit, ale řidič se vzpamatoval a tvrdil, že jedeme s ma-
lým Jendou do nemocnice, ale že se v chumelenici ztratil a neví, kde

– 19 –
přesně jsme. Voják štěkl, že zpátky, že krankenhaus je ve Zlíně taky.
Pak se čekalo celé jaro na další pokus. Všechno je to tak dávno, jaro
bylo před staletími, a já teď sedím na nádraží Keleti v Budapešti. Je
nad ránem, na bledém nebi se začínají objevovat první váhavé stíny
mraků. Jsem ráda, že mám ty škrábavé podkolenky, tisknu si kolena
k bradě a přemýšlím, co by dělala stařenka Hrušťáková, kdyby pro ni
nikdo nepřišel. Co by si koupila za třicet českých korun? Sedla by si
na schody před nádraží a pletla by ponožky? Uklidňoval by ji cinkot
jehlice o jehlici? Žebrala by? Sedla by na vlak a jela by zpátky? Nebo
by šla telegrafovat na poštu? Komu? Kam? Do protektorátu, nebo
do Polska na číslo, které jsem se měla naučit nazpaměť a nesměla
jsem si ho nikam napsat, ale měla jsem volat až v případě ohrožení
života? Průvod představ, jedna za druhou, jedna nesmyslnější než
druhá. Když už jsem se zvedala z lavičky, že obejdu všechna nástu-
piště, objevil se pod obrovským obloukem a sochami, co vypadají
jak z pohádky o obrech, tatínkův řidič. Neměl obvyklou uniformu,
ale nenápadný oblek, poznala jsem ho však podle širokých ramen
a nervózní chůze. Než ke mně zamířil, opatrně se rozhlížel kolem
sebe. Pomalu jsem zvedla ruku a zamávala na něj. Musela jsem se
přinutit k tomu, abych se k němu ledabyle loudala, a nevrhla se mu
kolem krku a nerozbrečela se štěstím. Ještě než jsem se ale zvedla
z lavičky a zamířila k němu, sundala jsem si ty strašné stařenčiny
podkolenky, zmuchlala je do kuličky a nacpala do plátěné tašky.

– 20 –
 Jan Antonín

Přemýšlím, kde začít. Kde začíná skutečně zajímavý příběh? Jak

poznat, jestli stojí za to ho vyprávět? A v kterém bodě zlomu se
začne lišit od toho banálního? Já to nepoznal. Ale vždycky jsem rád
psal. No ano, napsal jsem skoro čtyřicet rukopisů! Psal jsem rád
a hodně, taky jsem vydal několik románů, no ano, o sobě. Budiž,
jsem tedy grafoman. Megaloman. Snící dítě. Jenže psaní mě vždyc-
ky zachránilo, když jsem nevěděl kudy kam, když jsem nemohl nic
dělat, protože jsem téměř o všechno přišel. Ale v mém psaní není
to, co jsem chtěl říct. Nedařilo se mi vyhmátnout podstatu. Myslel
jsem si, že poctivým, usilovným, činorodým každodenním psaním,
přemýšlením a plánováním, prací a tréninkem to najdu, dokážu
to najít. Jenže teď vidím, že to nevyšlo. Nemyslím tím uměleckou
hodnotu nebo umělecký záměr, vlastně nikdy mi nešlo o umění! Šlo
mi o pravdivost. O upřímné vylíčení všeho, co jsem prožil, o zacho-
vání mých zkušeností. Chtěl jsem, aby po mně něco zůstalo. Já vím,
vím, to chce každý, není na tom nic výjimečného. Já jsem byl ale
přesvědčený, že výjimečný jsem, nebo že jsem měl výjimečný život
a že to štěstí, všichni ti lidé, kteří se mnou pracovali, cestovali, snili
a naplňovali mé snění, že všechno tohle musím zachovat, sepsat, že
to nechci poztrácet cestou. Historie se nedá změnit. Co bylo, bylo.
Ale může být napsán můj úhel pohledu. Tak jak jsem to viděl já, a ne
tak, jak to později napsali zloději, kteří na mě nakydali vědra špíny
a lží a o všechno mě obrali. A tak jsem plnil, co jsem si vytyčil. Plnil
jsem svůj osobní záměr a plán. Nechtěl jsem se stát spisovatelem,
chtěl jsem jenom jít příkladem. A že je to neskromné, tož ať! K čer-
tu se skromností, když jí není zapotřebí! Jenže ta píle byla nějak
klopotná. Nebyl jsem spokojený. A hlodalo to ve mně. Obraz, který
jsem vytvářel a každý den ťukal do stroje nebo někomu diktoval

– 21 –
a měl na zřeteli, že to pak budou číst tisíce lidí, mě něčím svazoval.
Nebyla to otázka stylu, vždyť moje fejetony v novinách i projevy
byly rozhodně lepší než ty Tominovy. Dokázal jsem lidi strhnout
a nadchnout pro naši věc, pro své názory. Jenže když jsem začal
psát příběh a chtěl jsem do něj vložit nějaké ponaučení, vyznělo to
prkenně. Jako by mi ve stroji písmena ztuhla. Bylo to možná tím,
že jsem těm lidem, o kterých jsem psal, až tak dobře nerozuměl.
Uměl jsem nahlédnout do jejich srdcí a životů, ale viděl jsem tam
to, o čem jsem psát nechtěl! Bylo tam příliš mnoho malosti, strachu
a úzkosti, hamižnosti a slepoty. A já jsem toužil psát o hrdinech,
o silných bohatýrech, o malých, ale přeci velkých lidech. Protože
přesně tohle náš národ tehdy potřeboval a potřebuje! Pozitivní
příklady, velkého ducha pro malý národ! A myslím, že to se v mém
psaní svářilo – ta vcelku častá ubohá skutečnost, a touha po něja-
kém jiném, vyšším a smysluplnějším ideálu. Zkrátka a dobře jsem
moc moralizoval a ty lidi, o kterých jsem psal, jsem příliš ohýbal
podle toho, co jsem zamýšlel. Teď z dálky věčnosti to vidím jasně,
ale tehdy jsem to nedokázal. Nevěděl jsem, že psaní o životě v sobě
musí mít i kus trapnosti, malosti a ušmudlanosti, protože jinak to
jsou jen nabubřelé moralistní traktáty. Ty jsem samozřejmě psát
nechtěl, ale pořád mi lezly ze stroje. Nejlépe mi prý šla satira. Satira,
která vycházela ze zoufalství. To je tedy opravdová ironie osudu.
Chtěl jsem národu vdechnout optimismus a naději, ale nejlepší re-
cenze byly na mé hořké a zklamané satiry. Když mi sebrali vlastní
vydavatelství, tiskli mě v exilových časopisech a nakladatelstvích.
Třeba v Londýně, kde se mé satiry a aforismy v padesátém třetím
prodávaly za čtyři šilinky A nějaký tajemný recenzent J. J. napsal:
„Ukazuje se, že velký podnikatel je muž přemýšlivý, kterému nešlo jen
tak o groš jako o výkon, o životní vklad, o naplnění toho, co si před-
sevzal. Baťovi shořela střecha nad hlavou hned několikrát, dovedl-li
to přijmout s klidem, dovedl-li se nad to povznést a neztratit svou
víru v rozumnou lidskou budoucnost, je to velký klad mimořádné

– 22 –
osobnosti. Ve svých satirách je spíš důvěrně odposlouchávajícím ob-
divovatelem národní písně než satiry umělé, nenechá však nikoho na
pochybách o tom, co chce říci. Věří v člověka a ve svobodné rozvinutí
jeho schopností a sil, v jeho útlé knížce je mnoho kladné víry v člověka
a jeho poslání. Číst jeho knížku znamená dovolit si pohled do duševní
dílny podnikatele, který se nevzdal osudu ani času.“
Věřím ještě pořád a po tom všem v člověka a jeho poslání? V ro-
zumnou lidskou budoucnost? Chci říct, že ne. Protože jenom blázen
by s mými životními zkušenostmi mohl věřit v rozum, spravedlnost
a v člověka. Natož v nějakou rozumnou lidskou budoucnost. Jenže
já jsem byl vždycky blázen. Dnes by se asi řeklo magor. Kolikrát
mi to vyčítali, kolikrát si po stranách všichni ti moji rozumní ře-
ditelé fabrik na chodbách, u káviček a nad broušenými sklínkami
šampaňského o mně šuškali a někdy se i pošklebovali všem mým
velkolepým plánům.
Každopádně jeden moment se mi znova a znova vrací. A nevím,
kde se tenkrát ve mně vzal ten bod, od něhož pak bylo všechno
jinak. Potom už jsem nemohl couvnout před vlastní paličatostí.
Myslím, že tenkrát, když vylezl Tomina z houští, kde pozoroval, jak
honím kluky a točím nad hlavou provazem a na něm mám uvá-
zaný kameň. Pošklebovali se mi a měl jsem tehdy zlomenou ruku
uvázanou na kusu špinavé hadry. Nevlastní bratr Tomina přijel za
mojí maminkou do Hradiště, do špinavé čtvrti Rybární, kde jsme
bydleli. Chtěl, abych se přestěhoval k němu a k té jeho zpanštělé
Máně do Zlína, abych tam chodil na měšťanku. Šel pro mě ke kalné
Moravě a pozoroval z houští, jak se těm klukům bráním a jak jim
pak s kameněm na provazu diktuju. Dávno jsem na to zapomněl, ale
on mi to občas připomněl a v jeho hlase byla cítit pochvala, kterou
mi pak už mockrát najevo nedal. Od té chvíle, kdy mi to vyprávěl,
jsem ho nechtěl zklamat. A už vůbec ne toho malého usmrkance, co
točil kameněm nad hlavou. O tom jsem měl psát, jenže jsem nevěděl
jak. A když jsem umíral, načmáral jsem poslední slova: Pravda vyjde

– 23 –
najevo jako olej na vodu. A pak jsem si ale hned pomyslel: Jenže
koho zajímá pravda?
Tak co kdybych vám teď raději přečetl nějakou báseň? Ty mi šly
nejhůř, a přece jsem je nejraději psal. Dokonce jsem napsal jednu
tomu poprdálkovi Benešovi k šedesátinám.

Tož blaha přání máme k šedesátce,

by dokončiti mohl bohatýr
to dílo svojí moudrosti a práce
a národu dát svobodu a mír.

Nechápu, co mě to tenkrát proboha napadlo! Měl jsem asi pocit,

že přeci jen státníkovi s tak pohnutým osudem a před koncem války
bych měl poblahopřát, nejlépe špatnou básní. Snad nebudete hod-
notit tyto verše kritériem uměleckého významu, jsou jen typicky
příležitostné, pravda. Veršování ve mně ale vždycky vzbuzovalo
vyšší pocity. Kolikrát mi řekli, že bych se měl držet svého ševcov-
ského kopyta, ale na takové řeči jsem nikdy nedal. Lidi mají vždycky
spoustu řečí. Když jsem psal básně, mohl jsem roztáhnout křídla.
Mohl jsem vyletět a plachtit přes moře zpátky, být znova hrdým
vlastencem, v básních byl i Beneš státníkem, jak málokdy se rodí.
Tak vidíte, ta satira mi šla opravdu nejlíp.

– 24 –
 Dolores
(Vnučka Jana Antonína Bati, dcera Ludmily Baťové
a Ljubodraga Arambašiče)

Babonky

Říkali jsme jim tak. Malým žlutým knedlíčkům z vajec a mouky. Ba-
bička Maja je házela do polívky, do hovězího vývaru z našich bílých
krav. Každý si mohl vzít jenom dva. To bylo babiččino pravidlo. Jenom
dva babonky. Prali jsme se o ně u dětského stolu na zasklené terase.
Tam jedly děti do deseti let. To bylo zase dědečkovo pravidlo. Až jsme
se naučili slušně chovat u dětského stolu, přestali se prát o babonky
a sfoukli deset svíček na dortu, mohli jsme slavnostně vykročit do
světa dospělých a usednout k jejich stolu v hlavní jídelně. Já jsem
ale nikdy nechtěla z terasy postoupit do dospěláckého stolování.
Milovala jsem tu zasklenou terasu a pingpongový stůl, u kterého
jsem vždycky všechny bratrance a někdy i dědečka porazila. Ráda
jsem se prala s klučiskama o babonky a vůbec jsem netoužila chovat
se slušně, držet správně příbor, vědět, která lžička je ta vhodná na
dort, a dávat pozor, aby mi omáčka neukápla na halenku. Taky jsem
ráda z terasy dospělé pozorovala, domýšlela jsem si, co si povídají,
měla jsem je jako na dlani – dědeček má po levé ruce babičku Maju,
ta sedí v čele a vpravo od ní sedí strýc Jano, pak strýc Nelson, teta
Edita, teta Jena, které ale říkáme kdovíproč Hana, moje maminka
Ludmila, té někdy u stolu říkají Lido, jugoslávský kníratý Srbín –
strýc Dragoslav a můj nejmilejší tatínek Ljubodrag. Míchají se tam
nejenom vůně jídla, ale taky srbština s češtinou a portugalštinou,
moravské šťavnaté výrazy, právnická angličtina, šik francouzština
z románů i tatínkovy srbské historky nebo židovské a německé vtipy
z Vídně, kde studoval práva. Když už jsem přestala mít strach ze

– 25 –
slušného vychování a dostala své místo vedle strýce Jana v hlavní
jídelně, stejně jsem občas tajně pod stolem nakopla bratrance Ljuba
nebo vysokého šplhouna Žiku, který na mě vždycky žaloval. Bylo to
tenkrát tak souměrné. Všechny ty dny a prázdniny a Vánoce v Bata-
tubě. Klapot dědečkova stroje, babička v kuchyni, velká dědečkova
ruka, která nám nikdy nenaplácala. Schovávám se před lékárníkem
Mariem, mám horečku a on mi přijel až z Piracaia píchnout injekci,
ale já vím, že to bolí, a raději se schovám do koruny vysokého smrku,
a on tam za mnou vyleze a maminka křičí: „Až slezeš, tak tě zbiju,
sákra, jen počkej!“ A já slezu a dostanu injekci a řezu taky.
Jsou to časy, na které nemůžu zapomenout, které všude hledám,
vláčím s sebou, které nemůžu nikde najít, které občas zahlédnu tam
doma, kde není moje doma, ve Zlíně, kde se nepoznávám v každé
výloze, v každé ulici a v každé cihle malých domků pro panenky.
Obrázky z dětství. Zatřeseš kaleidoskopem a jsou tady další a další
broušené krystaly skla českého štěstí. Kolikrát jsem si říkala, že mu-
sím ty časy dostat z hlavy, protože bez nich nemůžu najít své vlastní,
dokonalé, krásné, souměrné a harmonické časy, na které by zase
vzpomínaly moje dcery. Jenže to nejde. Všechno zhaslo a rozplynulo
se, zmizelo a já jsem zůstala na ty staré dobré časy sama. Jsem totiž
jediná, kdo ještě mluví dobře česky. „Je to šecko tím jazykem, cérko,“
jako bych v duchu slyšela stařenky Gerbecovou a Hrušťákovou, co
jsem je nikdy mluvit neslyšela a co se o nich doma často mluvilo.
Šplhoun Žika už nežije a Ljubo nebo Rodolfo už si z těch časů pama-
tují hlavně to, jak dělali lumpárny a přejídali se vánoční čokoládou.
Ty doby odstřihli. Jejich mámy, tetičky a strýcové jsou buď mrtví,
nebo na češtinu zapomněli jako na něco, co odešlo s fabrikou v Ba-
tatubě, se smrtí strýce Jana a dědečka, na něco krásného, ale příliš
vzdáleného, možná už nepotřebného nebo opotřebovaného, jak na
babonky, které můžete mít jenom dva, a pak už se na vás nedostane.
V obýváku mám obraz. Je velký, spíš by mu to slušelo v muzeu,
a musím přiznat, že se sem asi nehodí. Ale aťsi, je to obraz, do kte-

– 26 –
rého jsem si uložila všechno, na co nechci nikdy zapomenout. Na
tom obraze jsem s maminkou Ludmilou jenom já, její jediná dcera
Dolores. Jedináčka. Nechápu, proč na to v češtině není taky ženský
rod jako v portugalštině. Já ale nejsem žádný jedináček! Jsem jedi-
náčka. Možná vám připadá, že obrazy si nechávaly malovat jenom
šlechtičny a královny, ale nás by tenkrát ani nenapadlo nechat se
malovat, a navíc ještě na tak velký obraz, který by se vyjímal ně-
kde na zámku. Jenže maminka byla hodná a chtěla tomu starému
Maďarovi pomoct. Nevím, kdo to vlastně byl. Působil ale tak umě-
lecky, tak evropsky, jako by si v kufru páchnoucím po terpentýnu
do exilu přivezl nejenom barvy a štětce, ale všechnu melancholii
útěků, všechnu poraženeckou vychytralost těch, kteří za mořem
už nikdy nedokázali začít znova. Někdo mamince řekl, že potře-
buje peníze a že maluje portréty, že je to velký maďarský umělec,
exulant jako my. Prý učil na akademii v Budapešti, portrétoval tam
kdekoho, ale pak utekl před Němci jako naše rodina. Představovala
jsem si rozevlátého bohéma v pláštěnce a baretu, ale ke dveřím
se přišoural kostnatý snědý dlouhán v huňatém svetru s rukávy
rozežranými od molů a místo baretu mu svítila do tmavého pokoje
úplně hladká skvrnitá lebka se zbytky šedých kudrnatých vlasů.
Představil se jako Stevan Kiš. Já mu ale to jméno nikdy nevěřila.
Přišlo mi, že si ho vymyslel. Někdy měl na nose silné brýle, jindy
si je vůbec nenasadil. Každopádně je neustále hledal a maďarsky
přitom nadával. Nikdy pořádně nepozdravil, jen něco zahučel. Sedly
jsme si s maminkou poslušně na židle, které přichystal, já na vyšší
a maminka na nižší. Pokaždé mě pak bolelo v zádech, ale líbilo se
mi, že nás ten zvláštní chlapík maluje. Líbilo se mi, jak mhouří oči,
něco si pro sebe mumlá, pomalu špulí rty. Někdy nás jen skicoval,
ale nikdy nám nic neukázal. Chodily jsme k němu dvakrát týdně
asi měsíc. Pokaždé jsem si předtím umyla vlasy heřmánkovým
šamponem, natočila si mikádo, na krk si vzala perlový náhrdelník
a oblékla si růžové šifónové šaty a připnula si na ně brož. A na

– 27 –
prstě jsem měla prstýnek s akvamarínem a diamanty a platinou,
maminka mi ho koupila k patnáctým narozeninám. Připadala jsem
si nádherná, ale dnes na tom obraze vidím, jaký mám jalový výraz
a místo zasněného pohledu si teď rozmrzele prohlížím vykulené
oči, které nevidí nic jiného než sebe. Zato maminka se ve svých
černých šatech od Diora s diamantovou sponou, kterou dostala od
babičky, když se vdávala, podobala ušlechtilé aristokratce. Byla tak
velkolepá! A na tom obraze bude velkolepá navždycky. Když jsme se
chystaly k tomu malíři, měla jsem strach, že nás cestou někdo pře-
padne a všechny ty skvosty nám sebere. Stalo se to ale až o dvacet
let později. Vykradli nám dům a vzali si brož i prsten. Ale nepřišlo
mi to tak strašné, protože v salonu visel obraz a na něm ty šperky
pořád jsou. Pořád mamince sluší. Každé sezení u malíře jsem si
připadala v těch růžových šatech a s perleťově nalakovanými nehty
sladká jako Šípková Růženka z české pohádkové knížky. A možná
jsem i byla, a ten Maďar byl ve skutečnosti uražená sudička, která na
mě nastražila růži s trny, já se píchla a dodnes jsem se neprobudila
z touhy po těch časech. Maminka si přes šaty pokaždé přehodila
černý sametový pléd. Kaštanové vlasy si sčesala z čela a vypadala
hrdě a majestátně. Její modré oči siamské kočky se na mě dodnes
upřeně dívají.
Vypadalo to ale, že ten obraz nikdy nebude náš. Maďarský malíř
s ním nebyl pořád hotový. Nejdřív se zapíral, potom říkal, že barvy
se potřebují dokonale usadit, potom tvrdil, že není spokojený a že
celý obraz bude muset namalovat znova. A nakonec prohlásil, že
nám ten obraz nedá, protože je to jeho mistrovské dílo. Jenže ma-
minka už mu taky mistrovsky zaplatila předem a ten obraz byl její.
On ale urputně kroutil hlavou a říkal, že mistrovského díla se ne-
hodlá vzdát, že obraz pro něj má nevyčíslitelnou cenu, ale že peníze
nazpět nám dát nemůže, protože žádné nemá. Maminka neměla to
srdce mu odporovat, a tak raději poslala mého strýce Dragoslava.
Vysokého, vzdělaného, kultivovaného Srbína, bývalého partyzána,

– 28 –
který mluvil svým hlubokým hlasem velmi pomalu, velmi nerad
a velmi důrazně. Nikdo by nechtěl, aby ho musel ručně přemlouvat.
Nevím, co Stevanu Kišovi tenkrát můj srbínský strýc řekl. Ale jeho
rozložitá postava a ruce jako lopaty možná stačily k tomu, aby nám
nebohý Maďar obraz vydal. Když jsme ho pověsily u nás ve velkém
domě v Sao Paulu, vypadalo to, že stěna, na které visel, na něj už
dávno čekala. Celý salon se rozsvítil, přestože pozadí obrazu a těžký
pozlacený rám byly tmavé. Dnes mám ale trochu výčitky svědomí
a mám dojem, že bych měla znát příběh starého muže, kterému
jsme možná násilím vzaly obraz, který nám patřil. Může ale někomu
vlastně patřit obraz, může si někdo přisvojit mistrovské dílo, s nímž
se nechce jeho stvořitel rozloučit? Měly jsme mu ten obraz nechat?
Měla mít maminčina laskavost nějaké hranice?

– 29 –
 Maďarský malíř

Ten obraz byl můj poslední. Finito. Šlus. Proto jim ho nechci dát. Je
můj, i když si ho ta panička zaplatila. Ta krásná ženská, kterou nikdy
nebudu mít, ale kterou bych mohl mít alespoň na tom obraze. Její
modré oči a poodhalená ramena v černém sametu. Potkal jsem ji
i na lodi. Île de France byl ohromný parník a za jízdenku jsem dal
všechno, co jsem měl. Utíkali stejně jako všichni ostatní na té lodi.
Držela se s nimi jiná posmutnělá panička – kráska. Věděl jsem, kdo
to je. Každý na lodi to věděl. Hedvika Waldesová zvaná Ička. To
ona pro svého muže často vybírala obrazy a kultivovala jeho vkus.
To jí jste se musel zalíbit, aby si vás pak pověsili u sebe v galerii.
Tradovaly se o tom celé legendy. Jenže kupovali hlavně české umění.
A já na umění vlastně dávno rezignoval. Zpohodlněl jsem, zakrněl
na té pitomé akademii, kde jsem se uhnízdil a chrněl na vavřínech
a vlezlých komplimentech natuplých studentíků. Až když jsem vi-
děl Ičku Waldesovou, probudila se ve mně dávná, úplně zapadlá
posedlost. Byla tak smutná a já ji chtěl tolik malovat. Ne protože
byla bohatá, ne protože jsem chtěl viset u nich v galerii v Praze, na
kterou teď stejně chčijou náckovský oficíři, ale ten její smutek byl
tak zvěčněníhodnej… Tak jsem ji každý den alespoň potajnu ski-
coval. Nevšimla si toho, nebo jestli si všimla, dělala, že ne. Odjížděl
jsem a nedoufal, že ještě namaluju něco velkýho, něco, co bude stát
za to, plátno, který nikdy nikoho nenechá na pochybách, že jsem
tady byl, že jsem maloval. A dobře. Kurevsky dobře. Nevadilo mi,
že opouštím Budapešť. Na tom městě mi nikdy zrovna nezáleželo,
město jako každé jiné. Město sem, město tam. Měl jsem rád jenom
Vídeň. Tu její zatuchlou okázalost. Ty nafoukané tuny nevkusu.
Adolf Loss to chtěl trochu změnit a já mu fandil, jenže jeho tažení
proti vlnovkám a ornamentům pochopili jenom Židi, a ti mu dávali

– 30 –
práci. No, to už teď není pravda. Nic není pravda na téhle lodi, kde
si všichni ještě hrajeme na to, že jsme Evropani, vznešení páriové,
nedotknutelní, stojící mimo kastovní systém zemí, kam doplujeme,
protože my přeci neutíkáme, my nejsme krysy, co opustily loď, ne-
jsme žádní zbabělci, jenom jedeme na takovou jako dovolenou, jen
si kapánek oddáchneme od nespravedlností a poťouchlosti osudu,
a pak se jistojistě vrátíme, až doma za nás někdo dá věci do pořádku
a vybojuje všechny bitvy.
Posedáváme kolem bazénu, tancujeme valčíky pod hvězdami
a obědváme na stříbře. A v kufrech si vezeme kromě strachu i vztek.
Alespoň já. Mohl jsem přece donekonečna učit mladá talentovaná
telata na akademii a o víkendech malovat panímandy, co se dobře
vdaly, a potěr honory, občas nějakého pupkáče bankéře, a měl jsem
vystaráno. Jenže pak začalo vadit moje židovské příjmení a díky
paničkám, co měly manžílky na těch správných postech, jsem po-
chopil, že všechno to pohodlíčko je v čoudu. Finito. Šlus.
Myslel jsem si, že v Brazílii se všichni po mých portrétech utlučou.
Jenže tady nikdo nechápe, proč by za ně měl platit. Umění je pro ně
prázdný pojem, něco jako vesmír nebo tramtárie. Evropani z lodi se
rozprchli na všechny strany a začali se ohánět, jak mohli, a nějaký
obrázky do obýváku jim byly najednou ukradený. Nebo si ve velkých
dřevěných bednách přivezli svoje a netoužili po dalších. Šel jsem
pod cenu, ponižoval se, ale nic nepomohlo. Dokonce jsem si změnil
jméno. Myslel jsem, že tam, odkud jsme všichni přitáhli, bylo slavné,
ale že tady mi přináší jenom smůlu. Říkal jsem si, že když se budu
jmenovat jinak, že si mě múzy, co se jim moje staré jméno zajídalo,
znova najdou. Maloval jsem dokonce karikatury před katedrálou…
a pak jsem to vzdal. Zalezl jsem si do pronajatého kamrlíku a lehl
si na postel a čekal. Neptejte se na co. Prostě jsem to vzdal. Nemohl
jsem dál. A potom se ozvalo zaklepání a tam stála ona. Okamžitě
jsem ji poznal. Napadala na levou nohu a to z ní dělala skutečnou
bohyni. Nikdo, kdo se nezabývá uměním nebo prostě nemá vkus,

– 31 –
nepochopí, co tím myslím, ale to malé upozornění na to, že krása
nikdy neznamená dokonalost, z ní dělalo skutečné umělecké dílo.
Vešla, představila se a zeptala se, jestli bych nenamaloval ji a její
dceru. Slyšela prý, že jsem jeden z nejlepších evropských portré-
tistů a že momentálně nemám moc zakázek. Věděla, kdo jsem, ale
přesto mě oslovovala mým novým jménem. Mluvila s úctou. S grácií,
která se nosila ve Vídni, a taky mluvila vídeňskou němčinou. Byla
to dobrá obchodnice, dcera svého otce, jistě. Řekl jsem, že ji a její
dceru budu malovat, ale jen za cenu, kterou by mi zaplatili v Evropě,
protože, jak správně řekla, jsem vynikající evropský portrétista,
a ne nějaký místní mazal z pralesa. Mluvili jsme německy a byla to
úleva, protože tu zdejší hatmatilku jsem odmítal používat. Všechny
ty nosovky, co si hrají na francouzštinu, a do toho zamíchané jakési
polohrdelní r a gramatika, co se s logikou minula, už když v tom-
hle jazyce řekli poprvé máma. Mluvil jsem a mluvil, drmolil jsem
německy jako šílenec a taky jsem pološílený byl samou radostí, že
s někým vůbec můžu promluvit a nemusím si u toho jazyk kroutit
do kornoutku. A chtěl jsem tu chvíli, kdy je blízko a můžu se na ni
dívat, prodloužit co nejvíc, co nejdál, donekonečna.

– 32 –
 Dolores

Všiváci

24 dkg mouky
14 dkg másla
14 dkg cukru
7 strouhaných loupaných mandlí
2 žloutky
citronová šťáva a kůra z jednoho citronu
Těsto se tence rozválí, formičkou vykrajuje a upeče.
Upečené vždycky dva všiváky slepit marmeládou.

Hrozně se lepily na prsty. Těsto a marmeláda neměly proti vánoční-

mu horku v Batatubě šanci. Keksy s kolečkem uprostřed, do kterého
se dávala jabuticabová nebo mangová marmeláda. Správně se to
jmenuje jinak. Linecká kolečka mi ale nic neříkají, byli to prostě vši-
váci, protože se lepili na prsty jak smůla. Když jsem je pak ochutnala
ve Zlíně, nebylo to ono. Stejně jako když jsem necítila nic z toho,
co jsem si představovala, že ucítím, když se poprvé vrátím tam,
kam se děda s babičkou vrátit nemohli. Chtěla jsem cítit svobodu,
a místo toho jsem ucítila něhu. Něhu k těm příliš velkým budovám,
k podmračenému nebi, které bylo najednou moc blízko a celé na
mě padalo, místo aby mě prosvětlovalo a vedlo správným směrem,
tak jako to umí brazilské nebe, které je vždycky vysoké, průzračné
a nekonečné. A přece v Praze, kde mi všechno připadalo stísněné
a přecpané temnou a krvavou historií, všechny ty kamenné mosty
a barokní patos soch, všechno to umění, ty neskutečně propraco-
vané detaily a kamenné kostky marnotratně používané na cestách
a na chodnících… to všechno mě naplňovalo něhou a obdivem a ješ-
tě něčím pochmurným, pro co jsem nikdy nenašla žádný výraz ani

– 33 –
v češtině, ani v portugalštině. A hlavně jsem věděla, že k tomu vše-
mu strašně patřím, že jsem to konečně opravdu já, kdo se choulí do
kabátu a necítí se svobodná, ale s tím vším spřízněná. A taky na mě
padá tíha, nostalgie, bolest. A vidím kamenné jizvy na té překrásné,
příliš starobylé tváři města. Všechna ta nová a nová zrození z pope-
la, všechna ta pro mě nepochopitelná vůle přežít, přežít všechno, co
se tady vždycky převalí. Jak je možné, že jste si zachovali jazyk, jak
je možné, že jste pořád přesto všechno tady? Je to obdiv a zároveň
hrůza z těch jizev, z pochroumaného, popraskaného obrazu, který
se zjevuje, jako by vystupoval ze závoje, z lehounkého tylu přeho-
zeného přes tvář té země, odkud Jan Antonín a Maja s dětmi museli
odejít. Jste vždycky první na ráně a všechno vaše skuhrání je podle
mě z toho, jak jste celí pomačkaní dějinami. V Brazílii můžu být
kdokoli, můžu být čímkoli, cítím tu volnost nekonečné země, země,
kde nikdo nemusí žít s tolika jizvami. Patetická jsem po dědečkovi.
Poprvé jsem přijela v osmdesátém druhém. Skupinka mladých,
bezstarostných brazilských advokátů z dobrých rodin si vyrazila na
kongres do Říma, na výlet do Evropy. Byla jsem mezi nimi a chtěla
konečně vidět všechno to, o čem mi doma celé ty roky vyprávěli.
O čem básnili a líčili to v tak živých barvách, že jsem přesně věděla,
kde je v Římě který kostel, a Paříž jsem znala z pohlednic, které
maminka s tetami schovávaly ve velké otřískané plechové krabici
s čínskými motivy. A v Londýně, kde tety a máma studovaly, jsem
znala snad i názvy ulic. Nejdřív jsme zamířili do Říma na právnický
kongres. V kavárně o přestávce jsme se bavili o tom, kdo umí jaké
jazyky, a já řekla, že umím česky a srbsky. „Ale Praha, to je přece
kousek, mohli bychom se podívat do Prahy, co říkáte?“ „Dejte pokoj,
ještě mě tam zavřou,“ vyhrkla jsem. Zaraženě se na mě všichni po-
dívali. Moje obavy odmávli s tím, že už je dávno po válce a že jsem
přeci brazilská občanka. Nakonec vymysleli, kde koupíme letenky,
a ve mně byla malá dušička, jak říkávala maminka. Nevěděla jsem,
jak jim mám vysvětlit, že se do Československa podívat nesmím.

– 34 –
Že jsem na černé listině jako celá moje rodina. Stejně mi nedají
vízum, říkala jsem si. Jenže když jsme to šli s předsedou brazilské
advokátní komory přeci jenom zkusit na československý konzulát
v Římě, vízum mi dali. Tvářili se sice zvláštně, spíš překvapeně než
nepříjemně, nechali nás dlouho čekat, ale pak jsem najednou měla
v pase razítko. A strach ještě větší. Dušička se mi pořádně scvrkla.
Myslela jsem si, že je to nějaká léčka, hra tajných služeb. Až překro-
čím hranice, unesou mě a zavraždí, tělo pohodí někde do škarpy.
Jenže tohle jsem svým kolegům říkat nechtěla, nechtěla jsem, aby
věděli, že se bojím tímhle paranoidním způsobem. Navíc jsem jim
vyprávěla celý příběh mé rodiny, a oni se na mě dívali, v duchu si
ťukali na čelo a mysleli si, že si vymýšlím. Vnučka obuvnického mag-
náta? Světové obuvnické impérium?! To jistě! Tak ať nám to město,
které její rodina postavila, ukáže, tak schválně. Najednou jsem měla
pocit, že mi to celé udělali naschvál, že mě jen tak zkoušejí. Že já
jsem raději nedržela pusu! Přesto když jsme ráno vyrazili na letiště,
byla jsem najednou klidná. Přestala jsem se bát a začala jsem věřit,
že se skutečně třeba podívám do Zlína. A když mě tam nepustí, tak
snad aspoň do Prahy.
Na letišti si můj pas strašně dlouho prohlíželi, předávali si ho
z ruky do ruky a zkoumavě se na mě dívali. Přeci jen jim mé pří-
jmení Baťa Arambašič muselo vrtat hlavou. Nikde žádné -ová, jen
mužské tabu příjmení kombinované s čímsi balkánským. Nikdo se
ale na nic neptal. Někam telefonovali, pak zase kývali hlavami a na-
konec mi pas vrátili a mohla jsem projít do letištní haly. Všichni už
na mě čekali a byli strašně zvědaví na komunistickou zemi. Nelíbilo
se mi, jak byli nadržení na to zakázané dobrodružství. Já zvědavá
nebyla. Byla jsem zaražená. Strach mě přešel, ale jako by mě někdo
uhodil železnou palicí do hlavy. Hotel byl na Malé Straně, zařídil
nám ho známý našeho šéfa. Čekala jsem něco útulného, ale byla
to obrovská prosklená krychle plná cizinců. V hale vládl ruch jako
někde na nádraží a poslíčci si bez okolků říkali o spropitné. Bylo

– 35 –
to ale kousek od Hradu, a tak jsme se tam hned, jak jsme si vybalili
věci, vydali. Pořád po mně všichni chtěli, abych jim překládala, a tak
jsem to dělala. Pamatuju si, že ta úplně první přeložená věta byla
v taxíku z letiště – taxikář se na mě divně podíval a zeptal se mě,
odkud jsem. Když jsem řekla, že z Brazílie, řekl, že to není možné,
protože mluvím slovácky. „Ano, moje rodina pochází z Moravy, ze
Zlína,“ víte. Jen zakroutil nechápavě hlavou. Nejdřív jsem tomu,
jak mluvili v Praze, moc nerozuměla, mátl mě přízvuk, a já hvězda
všech večírků a vypravěčka vtipů jsem byla podivně ztichlá. Zdálo
se mi, že jsem se po strašně dlouhé době vrátila domů, ale já jsem
tady přece doma nikdy nebyla! Když jsme přišli na Hrad a prošli
prvním a druhým nádvořím, zastavila jsem se před vchodem do
katedrály a začala kamarádům líčit, kdo ji postavil, v kterém roce,
a sypala jsem ze sebe všechny ty informace jako nějaká průvodky-
ně. A pak jsem se rozbrečela. Všichni na mě zírali a já řvala a řvala
a nemohla jsem přestat. Sedla jsem si na chvíli do kostelní lavice,
abych se uklidnila, zatímco si všichni prohlédnou katedrálu, a sedě-
la jsem tam asi hodinu. Ostatní mě tam nechali a šli do Zlaté uličky
a podívat se po Malé Straně, prošmejdit kavárny a obchůdky se
suvenýry, a já seděla a brečela. Občas jsem se nadechla a pozorovala
proudy turistů, a pak jsem zase brečela dál. Bylo to jako příval, ze-
mětřesení, živelná katastrofa. Nikdy předtím se mi nic podobného
nestalo. Přišli pro mě a odvedli mě do hotelu. Tam jsem si lehla do
postele a tiše brečela dál. Večer jsme šli na večeři do restaurace
Zlatá husa. Jídlo tam bylo nepochopitelně levné a mně se hrozně
líbilo dřevěné obložení na stěnách, pach piva a neurvalí číšníci.
Všechno mi připadalo důvěrně známé, a možná proto jsem se znova
rozbrečela a brečela jsem pak celou noc. Chudáci právníci nevěděli,
co se mnou, a vůbec nic nechápali. Já si ale nemohla pomoct. Ráno
mě to přešlo. Vstala jsem a rozhodla se, že pojedu hned teď do Zlína.
Chtěli jet se mnou podívat se na to město, o kterém jsem tvrdila, že
ho postavila naše rodina. Pronajali jsme si taxík z Prahy do Zlína

– 36 –
na celý den. Jenže musela jsem taxikáři přeci říct, kdo jsem. Měla
jsem strach, že by mohl mít problémy z toho, že vezl vnučku Jana
Antonína Bati. „Vezmete nás do Zlína?“ „Á to jste vy?!“ Byl to ten
samý taxikář, který nás vezl z letiště, asi ho volali z toho hotelu
často. „Paninko, vy nevíte, že ten váš Zlín dávno neexistuje?“ „Cože!“
Nemohla jsem tomu uvěřit. „Ale jako město jo, to jo, jenže se to tam
teď jmenuje Gottwaldov!“ Smál se a já si vzpomněla, že to dědeček
kdysi říkal, protože ze Zlína dostal dopis od stařenky Gerbecové,
kde stálo: „Tož, Jendo, teď piš do Gotwaldova,“ a že u toho babička
Maja vztekle bouchala lžící do stolu. „Aha, ano, vlastně ano. – A vez-
mete mě tam, i když jsem vnučka Jana Antonína Bati?“ ujistila jsem
se raději znova. „Opravdu?! To snad není možně!“ vykřikl a dodal:
„Nasedát, no nasedát, jede se do Zlína, paninko, do Zlína vás vezmu
moc rád, do Gottwaldova bych nejel, ale do Zlína, to je jiná,“ smál se
a tvrdil, že žádné problémy mít nebude.
A tak jsme jeli. Směr mytické místo, středobod všech legend
a bájí mého dětství. Hledat zlatý grál spravedlnosti ale ještě ne. To
až později po dalších, mnohem méně dobrodružných návštěvách.
Praha mi připadala celá zaprášená, všechno oprýskané a popraska-
né, a Zlín vypadal taky tak. Říkala jsem si, že by to tady mohli trochu
natřít, hlavně tu dědečkovu fabriku. Zastavili jsme pár ulic od ní a já
tam šla pěšky. Bylo odpoledne, lidi právě vycházeli. A tehdy jsem
si uvědomila, jak jsou na rozdíl od lidí v Praze tak nějak veselejší.
Chlapi spolu žertovali, ženy si pohazovaly taškami a hřívami vlasů,
vtipkovaly spolu. Přeci jen tady ten duch baťamanů možná zůstal,
myslela jsem si, že to musím říct mamince a tetám, že budou mít
radost. Jenže co když tady zůstal i duch té fotky z roku 1947, na
které je na hlavní bráně nápis: Zrádci J. A. Baťovi nejvyšší trest. Co
vlastně v té fabrice dnes po dědovi doopravdy zůstalo?
Pak jsem se chtěla podívat na Lesní hřbitov, položit kytky na
hrob stařenkám a strýci Tomášovi. Nevím, jak je to možné, ale jako
by mi v té chvíli někdo přímo v mé hlavě odříkával jeho slova o tom

– 37 –
zvláštním místě, které si vysnil. Ten hlas v hlavě nebyl Tomášův, byl
dědečkův a říkal: „Zvykli jsme si pohlížet na hřbitov jako na místo,
kam je nutno chodit naříkat. Avšak hřbitov má, jako všechno na světě,
sloužit životu. Proto má být takový, aby jej mohli navštěvovat živí
v klidu a radosti. Mohli by si na něm třeba zahrát, nasvačit se a vzpo-
menout v dobrém svých, kteří tam v pokoji, v tichu a v šumění stromů
spí.“ To je ono, teď bych se chtěla na tom hřbitově v klidu a míru
nasvačit a popřemítat o tom, co tady vlastně dělám. Jenže taxikář
netušil, kde by to tak mohlo být. Zastavili jsme na ulici nějakou
babku v šátku a v zástěře, a ona hned, že nám to ukáže, že to není
daleko, ale že raději pojede s námi. Nasoukala se do taxíku a jelo
se. Mluvila stejně jako já, říkala tož a panečku, a když se vyptala,
co na hřbitově potřebujeme, tak na mě mrkla a řekla, že nám musí
nejdřív něco ukázat. Navigovala taxikáře za město a tam byla cedule
Gottwaldov hore pácem a ještě přeškrtnutá a rukou někdo napsal
Zlín-Baťa. Chtěla jsem si to vyfotit, ale pak jsem si to rozmyslela,
přeci jen jsem se chtěla dostat zpátky do Brazílie. Na zpáteční cestě
do Prahy jsme viděli obrovský transparent, na kterém stálo rudým
písmem Se Sovětským svazem na věčné časy, ale někdo tam černým
sprejem napsal přes celý transparent HOVNO. Smála jsem se, až
jsem se málem počurala. Pak jsem to musela přeložit a celý taxík
se otřásal smíchem. Taxikář se taky smál a spokojeně kouřil. A pak
se mě zeptal, jestli jsem ještě cítila něco z toho, co bývalo ve Zlíně.
Ale já se narodila v roce 1948, doprostřed těch největších kri-
zí, kdy dědečka doma soudili za vymyšlené zločiny a jeho vlastní
synovec a švagrová jim v tom pomáhali. A kdy přišel o zahraniční
továrny. Vlastně jsem ale byla vždycky u toho, byla jsem jedináčka,
a tak jsem se kolem dědečka a rodičů ochomýtala možná víc než
ostatní děti, ledacos jsem pochytila a někam ve své blonďaté hlavič-
ce to schovala na pozdější melancholii. Do sedmi let jsem mluvila
jenom česky, portugalsky jsem sice taky rozuměla, ale pořádně
jsem se ji naučila až ve škole. S tatínkem jsme mluvili srbsky. Tu řeč

– 38 –
jsem milovala, ale jinak než češtinu. Tatínkova řeč byla vzácnější,
jadrnější, často z ní šlehaly jiskry. Jenže tatínek o Srbsku nerad vy-
právěl. Takže jsem si raději pořád prohlížela fotky, děda s babičkou
jich měli tisíce. Alba všemožných velikostí vázaná v kůži, v rudém
sametu, v režném lahvově zeleném plátně, ale nikdy v ničem obyčej-
ném. Pečlivě popsané a systematicky utříděné relikvie, vzpomínky
postavené do latě, alba plná Zlína. Znala jsem dopodrobna stavební
plány, dokonce nákresy poválečného Zlína, které si dědeček chtěl
nechat vyrobit a poslat do Brazílie a sám si k nim dělal poznámky
a náčrtky. Zlín byl v mém dětství pohádkové město, říše, kterou nám
sebrali a na kterou jsem nesměla nikdy zapomenout, protože kdy-
bych to udělala, zradila bych všechny, hlavně dědečka. A ten pro mě
byl králem, velkým, moudrým, trpělivým a taky zlomeným hrdinou.
Takže jsem srovnávat možná mohla, i když jsem předtím ve Zlíně
nikdy nebyla. Měla jsem ho pod kůží a teď, ve špinavém taxíku pách-
noucím po levných cigaretách a pivu, s nahatou panenkou, která se
houpala na předním skle, jsem byla, no ano, byla jsem zklamaná. To
město vůbec nebylo tak velkolepé a krásně uspořádané, jak jsem
si celý život představovala. Působilo unaveně, skoro jako dědeček.
Stejně jsem tam ale chtěla zůstat. Pronajmout si malý byt nebo ten
cihlový domek, sednout si na zahrádku a vyhřívat se na jarním slun-
ci. Chodit na procházky do kopců kolem a snažit se pochopit, jak to
vlastně Tomáš s Janem Antonínem všechno mysleli. Proč dělali to,
co dělali, proč jim nikdy nestačilo, to co už měli, proč neustále něco
vymýšleli, organizovali a vyráběli? Proč si jen tak nesedli a nebyli
nikdy spokojení? Možná to za mě přemýšlela Brazilka, protože jsem
sice byla dcera své matky a vnučka Jana Antonína Bati, ale to nic
neměnilo na tom, že Brazílie byla ve mně zahnízděná stejně jako
Zlín. Tu rodinnou tíhu, kterou mi položili do kolíbky místo stříbrné
lžičky do pusy, mohla vyvážit jenom bezstarostná Brazílie. Bez ní
bych se z toho musela pomátnout.

– 39 –
 A ve Zlíně jsem myslela i na tátu. Na to, že on o svých temných
časech vlastně nikdy pořádně nevyprávěl. Jen jednou se strašně
rozčílil, když jsme si s bratranci hráli na válku a na partyzány. Za-
kázal nám to a říkal, že nevíme, co děláme, a ať si najdeme nějakou
jinou hru. On si na partyzány nehrál, on a Dragoslav byli partyzáni
skuteční. Tuhle srbskou stranu mé duše jsem objevovala jen po
kouskách, velmi zvolna, něco mi řekla maminka, něco tety, ale
z tatínka se málokdy dalo něco vypáčit. Nejraději totiž vyprávěl
o Lálovi. Panečku, to bylo legrační, ty jeho historky o Lálovi. Když
jsem je pak ale někomu chtěla vyprávět česky, už vůbec tak legrační
nebyly. V srbštině stačilo tátovi říct první dvě věty o Lálovi, a už
jsme se všichni váleli smíchy po zemi. Je to záhada, nebo naopak
klíč ke všemu? K celému mému životu? Dědeček nám pořád vtlou-
kal do hlavy, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, že prý to
říkal prezident Masaryk. Kolikrát jsem tedy byla člověkem? Třikrát?
Byla jsem člověkem portugalsky, srbsky, nebo česky, nebo dokonce
jenom slovácky? Nebo jsem nějakou esencí toho všeho, v čem mě
vychovávali, v kouscích jazyků, oddělených od zemí, kde se s nimi
mluví – jako kousky masa nasáklé mastnotou v jazykovém guláši
v mé hlavě?

– 40 –
 Ljubodrag
(Zeť Jana Antonína Bati, manžel Ludmily Baťové,
otec Dolores Baťa Arambašičové)

Byl jsem švec. Byl jsem partyzán. Pak zase švec. A pak farmář. A ne-
vzpomínám rád. Mnohem rači jezdím na koni nebo líbám festovní
ženskou. Nemusíte se teda bát, že bych byl výřečnej. Ale budu když
tak aspoň upřímnej. Stýská se mi po teplým moři, který není ši-
roširý jako to brazilský. Stýská se mi po horách a po sněhu a taky
nemůžu zapomenout na to, jak to naše nebe bylo úplně jinak modrý.
Ale zase jsem tady našel Ludmilu. A vzal si ji, a co na tom, že to není
jako v největší loterii romantických příběhů. Byl jsem zezačátku asi
jenom vhodná partie, ale pak jsem ji tou svou divošskou náturou
docela strhl na svou stranu. To je jedno, jak se tomu říká. Lidi furt
něčemu toužej nějak říkat. Pomenovávat. Strkat do krabiček, kte-
rým by rozuměli, přestože to, že něco někam strčíš a pomenuješ,
ještě vůbec neznamená, žes to pochopil. Ludmila byla parťák. Byla
pro mě jako stvořená a já pro ni doufám taky. Byla totiž stejná divo-
čina jako já, i když si myslela, že dětství strávené na hodinách piána
a tance a s vypucovanejma skleničkama šampaňskýho a s bílejma
rukavičkama a šatičkama a serepetičkama od Diora ji předurčilo
k něčemu docela jinačímu. Ale naštěstí osud Lidku přihrál mně a já
v ní probudil to, že střílí jak chlap a jezdí na koni líp jak já a umí si
vyměnit kolo na džípu, když píchne na cestě plný bahna. Ženská, co
za to umí vzít, a když na to přijde, i poručit. Sobě i jinejm. Mulher
de comando, jak říkají Braziliáni. Mám ji tak rád a všechno bych jí
odpustil, toho pianistu, klavírní pimprdlátko, co se producíruje po
světě a brnká, div mi z toho hlava nepraskne! Promenáduje se na-
dutě stránkama novin, co si z nich Lidka všechno o tom chuděrkovi
neduživým vystřihuje. Nalepuje si to do červenýho sešitu a vůbec se

– 41 –
nenamáhá to přede mnou schovávat. Ocenil bych, kdyby s tím dělala
tajnosti a nestrkala mi to pod nos, ale toho ona ve své upřímnosti
a rovnosti není bohužel schopná. Někdy by se mohla chovat jako
moje žena, a ne jako ten parťák, co si ho tak pochvaluju. To bych ale
chtěl asi moc. Rudolf Firkušný. Jméno jak na plakáty do cirkusu! Ale
já jsem tady a Ludmila je tady se mnou. Takže se nic neděje. A všude
kolem je džungle, slunce, co vypálí každou pochybnost, a můj pes
Kazan a můj slamák a můj dobytek. Co bych moh asi tak chtít víc?
Však jsem si to taky vysnil v tom vězení, když jsem měl zuby na ma-
děru a hlad, že bych žral šváby, co se tam proháněli. A taky že jsem
je žral. Slíbil jsem si, že když vyjdu živej, že nebudu na život nikdy
skuhrat. A taky jsem neskuhral a vždycky jsem si říkal, že prostě
žiju, jak nejlíp umim. Nebo tak nějak přibližně. A když jsem si vzal
Ludmilu a narodila se Dolores, už jsem nikdy víc nechtěl. Nehnal
jsem se za velikým štěstím a plánama. Na to jsme měli doma Jana
Antonína. To, že mu komouši tam za velkou louží všechno sebrali
a že z něho udělali fašistickou nestvůru, bylo sice strašný, ale stejně
mě to nijak zvlášť nedojímalo. Měl co jíst, mohl si vlastně dělat, co
chtěl, i když na přestěhování všech, na kom mu záleželo, do Latinské
Ameriky a na nový pořádný Zlín to asi nestačilo. No a co vlastně?
Byla to tragédie, byl to smutek velkej jako moji bílí býci nelore, na
druhou stranu mohl se na všechno vykašlat a začít úplně znova,
plácnout si s tím pitomým synovcem Tomíkem v Kanadě a urovnat
spory. Jenže to by nebyl Šéf. Velikán!
Ale ten velikej velikán nikdy neseděl v gestapácký cele a nekrájel
si na titěrný plátky shnilej kousek chleba. Ani ho pak nesušil v na-
nicovatým světle, aby zbylo i na horší časy. V hubě jen pár zubů,
ostatní mi vyrazil nácek pažbou. Byl jsem sice taky v odboji, ale
malá ryba, gestapáci chtěli bráchu Dragoslava, protože ten velel.
Byli jsme taky ševcovská rodina a táta měl malou fabriku. Dodávali
jsme pořádné boty do hor partyzánům velitele Draža Mihajloviče
a my s Dragoslavem jsme se k nim nakonec přidali. Někdo nás ale

– 42 –
prásknul a při jedné nepodařené přestřelce jsem nestačil zdrhnout.
Brácha byl vždycky rychlejší. Mysleli si, že jsem on, a tak jsem vydr-
žel ani neceknout asi dva dny, a to mě mlátili fest. Stejně to nakonec
zjistili, ale ne ode mě. Přišel si mě prohlídnout takovej tenkej, za-
smušilej chlápek a jenom zavrtěl nespokojeně hlavou. Seděl jsem
měsíce v kobce a krájel na menší a menší plátky kůrky a chytal
šváby a jejich krovky mi vrzaly mezi zubama. Pak mě pustili. Neřekli
proč a nevěděl jsem, proč mě nezastřelili nebo nepověsili. Řek jsem
si, že mě možná někdo vyplatil, ale dodnes jsem se nedozvěděl vů-
bec nic. Ani jsem po tom nepátral. Jenom jsem tu šťastnou záhadu
chyt za pačesy. V ničem jsem se nešťoural tehdy ani potom, radši
jsem uvěřil svý klice. Kvůli zbytečnýmu dumání člověk často mine
cíl. Sbalil jsem si pár svejch ševcovskejch švestek a vydal se pěšky
přes Itálii do Anglie a tam jsem se dal k Spojencům. A v tý kobce
jsem se taky zapřisáh, že budu žít v nějaký pořádně široký krajině,
že už mě nikdo nikdy nikam nezavře. No ale že budu mít osm tisíc
hektarů brazilský džungle, to jsem si teda nemyslel.
Nebojoval jsem ale za rudý komunisty, ale za krále Petra. Nedalo
nám s bráchou moc práce si domyslet, že po válce se nikomu moc
hodit nebudem. Stačilo pořádně natáhnout do nosu vzduch, a už to
smrdělo dalšíma děsama. A stejně jsme oba chtěli co nejdál. Poznat
svět, ochutnat jinou kořalku a jiný ženský A tak brácha zapíchnul prst
do mapy a Brazílie se nám líbila, byla velikánská a připadalo nám,
že by tam mohlo chodit hodně lidí bosky a my bychom jim mohli
šít boty, jak nás to učil táta. A po všem tom válčení jsme se nebáli
ani čerta, natož nějakejch krokodýlů, hadů nebo indiánů v pralese.
Všecko se dá přežít, když má člověk pořádnej kvér a umí s ním dobře
zacházet. A když jsme dorazili do přístavu Santos, doslechli jsme se,
že ševcovskej král – legenda Jan Antonín Baťa založil město Batatuba
a že tam staví fabriku. Jasně že jsme ho znali, měl v Jugoslávii před
válkou svoje obchody a fabriky, a my malí prťáci s tátovou fabričkou
jsme jen tak přicmrndávali. Když jsme mu ale v Brazílii ukázali, co

– 43 –
umíme s botama, okamžitě nás zaměstnal. Líbil se nám, chlap jak
hora, s mírnýma očima, co uměl zahřímat a měl stejnou náturu jako
my. A nejvíc se mi líbil ten jeho nápad s kolonizací džungle. Chtěl
rozprodat obrovský pozemky, který ještě za války nakoupil od dvou
Němců, co si přáli všechno v Brazílii střelit a odjet do rajchu. Bra-
tři Slomanovi. Prodali mu firmy Comercial Alto Paraná S. A. a Cia
de Viação São Paulo – Mato Grosso. A zaplatili mu přes německou
Banco Transatlántico Alemão, která měla pobočku v Olomouci v Čes-
koslovensku. A to ho stálo zápis na černou listinu Spojenců. Tenhle
údajně obchod s nacistickým Německem. Jenže bratři Slomanovi
nebyli žádní nacisti, byli to emigranti, co sem za velkou louži přijeli
už někdy na začátku tohodle šílenýho století, ale pšenka jim moc
nekvetla, džungle měli plný zuby, a tak si řekli, že se vrátí domů do
Německa. A co čert nechtěl pro Slomany pro Baťu, zrovna se jim do
toho připletla válka a ševcovské konkurenci ve Státech i v Anglii se
náramně hodilo, že se toho dravého Moraváka můžou pěkně zbavit.
A ten jejich československej přizdisráč Beneš, ten si jen přihřál po-
lívčičku. Jan Antonín mu pil krev už před válkou, sice si od něj nechal
vyplácet prebendy pro tu svou směšnou vládičku v Londýně, ale že
by největšímu československýmu průmyslníkovi pomoh dostat se
z té smolné listiny, která ho odstavila od všeho světovýho obchodo-
vání, to ani náhodou. Natruc ho na ní držel i po válce.
Šéf si představoval, že menší kolonizátoři z celé Brazílie se sem
pohrnou a nakoupí od něj půdu a budou chovat krávy. A baťováci
z nich budou mít kvalitní kůže, protože kůži na boty, co by se do
týdne nerozpadla a neshnila, bys v Brazílii pohledal. A my s bráchou
jsme mu v tom měli pomáhat. Já ale nejdřív jako vedoucí všech
baťováckých prodejen v Brazílii zůstal u ševcoviny, a ani ve snu by
mě nenapadlo, že bych to někdy mohl sám zkusit s vlastní farmou.
Až po smrti Jana Antonína, když Ludmile v Mato Grosso do Sul od-
kázal pozemky, se ze mě měl stát kovboj. A to bylo konečně to pravý
ořechový! Ale už když mi dal svoji krásnou dceru za ženu, přišlo

– 44 –
mi, že žiju v nějaký středověký pohádce. A taky že jo, vždyť tam,
kam jsme přijeli, byl jediným dopravním prostředkem kůň nebo
kocábka na řece. Jan Antonín moh tehdy všechno, co měl, prodat
a z těch peněz žít až do konce života. To by ale nebyl on, takže jsem
mu kývnul i na tuhle bláznivinu a odjel s ním do pralesa prodávat
boty a budovat spořádanou utopii.
A v džungli jsem už ale nikdy nechtěl být ševcem. Prales si mě
omotal kolem prstu vší tou tmavě zelenou sílou a kořeněnou vůní.
Tou spletí bujarosti, kde se dá ve vteřině přičichnout k pravý pod-
statě všeho a za vteřinu o všechno přijít, protože kdesi v šeru se
vynoří mihnutí hadího ocasu a v lýtku máš chycenej jed. A já se tý
síle chtěl dostat na kobylku, chtěl jsem ji zkrotit a zároveň s ní žít
v míru, sát tu sílu chaosu a ovládat ho a nechat se ovládnout. Když
jsem viděl, že jsem dostal vlastní kus nekonečnýho ráje a pekla
dohromady, byl jsem spokojenej. Srovnanej se vším, naplněnej po
okraj. Stačilo mi ráno se probudit a slyšet křik a skřehotání červe-
ných arar s modrými křídly, a dostal jsem pekelnou chuť žít. Popadl
jsem mačetu a prosekával se pralesem spolu s indiánama z Paragua­
ye, který jsem zaměstnal, aby se mnou chytili džungli pod krkem.
Celé hodiny jsme postupovali dopředu, plavili se po řece, obhlíželi
tukaní hnízda a tábořili pod hvězdama. Komáři na nás hodovali jak
supi na mršině, ale já si vždycky zapálil viržinko a myslel na to, že
už nikdy nebudu hnít v žádný smradlavý cele a že místo švábů teď
mám šťavnatej hovězí stejk na rožni, kterej rozdělala drobounká
indiánská žena mladýho paraguayskýho zedníka, co tady se mnou
zkouší štěstí. Zaposlouchal jsem se do cinkání cínovýho nádobí,
vyškrábal z kotlíku poslední kus mastný flákoty a představoval
si Lidku, jak jede tryskem na koni vykácenou zelenou pastvinou,
kovbojskej klobouk naraženej do čela, kostkovaná košile a ty úzký
rajtky, co jí tak slušej. Královna brazilský džungle, pane jo!
Když byl prales na mým pozemku poraženej, nechal jsem na
počest tak houževnatýho soupeře asi třicet procent divoký džung­

– 45 –
le stát tak jako předtím. Ať si v ní havěť žije, jak si zamane, taky
maj právo na svý. Všichni rozumbradové mě sice varovali před
jaguárama, ale na jaguára platí flinta a  k vypálený pastvině si
netroufne. Občas sice nějakou tu krávu dostane, ale pak ho není
těžký vystopovat, na to mám svý indiánský hochy. A na zbytek jsem
zasel trávu s tuhýma listama, tlustou a vypasenou jako moji bílí
a černí indičtí býci s rohama, že by se za ně nestyděl ani belzebub.
A nechal jsem postavit domek s červenou střechou s taškama jako
tam u nás a natřel jsem ho sám nažluto a ukázal ho Ludmile. A ta
kývla hlavou a bylo to stejný štěstí, jako když mě pustili z lochu.
A pak jsem pokračoval, sekal a sekal do svého života nabroušenou
mačetou a střílel na anakondy z revolveru a pálil voňavý dřevěný
uhlí z tropických velikánů, co neměly na mým pozemku místo. A byl
jsem dravec a plnej šťávy a mízy z týhle nekonečný země, která
byla mojí zemí beze smutku vyhnanství, beze studu a bez výčitek
uchvatitelů, byl to můj a jenom můj život a nehodlal jsem si ho
jakkoli nechat podělat nějakým žárlením, nebo vzpomínáním, nebo
podobnýma vymoženostma městskejch měkkejšů s vydrhnutýma
ručičkama. Nejsem žádnej Lála, abych se ohlížel zpátky!
Ale stejně jsem se jednoho dne ohlídnout musel. To když jsem
jel s Lidkou do Států a musel jsem ze slušnosti poslouchat toho
klavírního břinkala. Měl koncert v New Yorku a já neměl to srdce,
abych Lidce zakázal na ten koncert jít. Tak jsme šli. Celá rodina.
A dělal jsem, jako že se nic neděje, jakože co bylo, bylo, ale měl jsem
intenzivní pocit, že toho chlapíka budu muset vykuchat nožem na
kastrování býků. A Lidka s ním dokonce chtěla mluvit! A já věděl,
že kdybych řek ne, tak že by se všechno jenom zhoršilo, ale samo-
zřejmě nikdo se mě na to moje ne ani neptal, tak jsem ho ani nemoh
říct. A jak s ním Lidka odešla do zákulisí na chvíli dlouhou jak celý
nekonečný léto a podzim a zima dohromady, tak jsem myslel, že
se nikdy nepřenesu přes tuhle vteřinu naprostý bezmoci. Bylo to

– 46 –
stejný, jako když mě zatýkali, jako když mě esesák kopal do žaludku,
byl to trest smrti, kterej se nade mnou vznášel celou dobu, když
jsem byl zavřenej. A pak to najednou přešlo. Jako by mě pustili, jako
bych pustil sám sebe.

– 47 –
 Ludmila

Oči a dopisy

Rudynek mi včera psal. Dopis plný odevzdaného klidu. Zuřím. Jak

může tak málo bojovat? Jak může psát takové dopisy!? Plné lásky,
za kterou cítím lhostejnost. Vystopuju ji tam jako honicí pes lišku
schovanou v bezovém houští. Třese se potmě a neví, kterým smě-
rem má dál utíkat. I jeho písmo je takové. Malé, stísněné, špatně
se čte, špatně se z něj rozeznává bolest, o níž tak pokorně, klidně
píše a která šustí papírem. Je to vůbec pravda, nebo jen rafinovaná
zdvořilost? Proč světový talent Rudy Firkušný není raději Nikola
Šuhaj loupežník a neunese mě, nepřebrodí se mnou řeky a moře,
oceány a světadíly, abychom se pak před všemi schovali v nějaké
studené jeskyni a pekli si placky na ohni a zakusovali se do ještě
syrového masa ze zvěřiny, co jsme holýma rukama skolili poté, co
jsme ji štvali přes hory a doly?
Rudynek je umělec. Slavný, i když jeho hvězda teprve vychází.
Píše mi dopisy na dopisní papíry s hlavičkou drahých amerických
hotelů. A  já jsem dcera velkopodnikatele v  exilu, průkopníka
světového obuvnického impéria, na něhož svět pomalu, ale jistě
zapomíná. Ještě píšu na podobné dopisní papíry jako Rudolf,
ale vím, že časem přestanu. A otec mě potřebuje, otec mě miluje
a miluje mě víc a silněji, než to kdy dokázal Rudolf. Co na tom, že
je to láska otcovská. Je prostě silná. Panovačná, ale můžu se o ni
opřít, nezlomí se jako ta moje namalovaná, nepovedená bříza pod
náporem sněhových vloček. Proto Rudynkovi píšu, to co musím.
Píšu mu o konci našeho slibu. Dali jsme si ho a já ještě byla napůl
holka a on zázračné dítě, klavírista, co se tolik podobal malému
Mozartovi. A on neprotestuje. Přijmul to tak odevzdaně! Pokorně.
A já zuřím! Myslel si, že mě jednou větou „Lidunko, nedělej to“,

– 48 –
přesvědčí. Kdyby tam bylo alespoň: „Lidunko, zapřísahám tě, pro
lásku boží, proboha svatého, nedělej to!!!“ Jenže to tam nebylo. Je
to ponižující. Jediné, co mi zůstalo, je naše společné hraní. Naše
společná píseň a její melodie. To bylo možná silnější než tátova
láska, než tátovy pravdy o tom, že mě potřebuje tady, v tropickém
exilu, abych se vdala za muže, který mu co nejlépe povede podni-
kové prodejny. Nebo se nemusím ani vdávat, můžu podnik vést já,
až on nebude mít dost síly. To neřekne, ale jsem si tím jistá, jsem si
jistá tím, že on si je jistý, že já jsem jeho opravdová, jediná skutečná
dědička. Jenže to tata taky neřekne. Musí to vědět, protože bratr
Jano je sice mužský potomek a právoplatný dědic, ale vlastně nic
nezdědil. Nejde o majetek. Jde o talent. Já se totiž kromě hudby
vyznám taky v číslech, v lidech a v botách. Jsem rozená ve znamení
Merkura, boha hojnosti, obchodu a války. Jsem dcera svého otce
a zdá se, že ani hudba na tom nemůže nic změnit. A tata to musí
vědět třeba proto, že jsem v Batatubě zachránila výrobu. Byl to
hubený rok, tatovy podniky byly pořád na černé listině Spojenců,
bratranec Tomík, syn strýce Tomáše zakladatele, začal v Kanadě
vystrkovat rohy a soudit se s tatou… všechno šlo šejdrem. A tenkrát
jsem z barevných odstřižků, co jednou tata přinesl z fabriky a chtěl
je vyhodit, vymyslela ty sandálky s kytičkou. Jejich pásky byly sple-
tené nahoře a tvořily malou kytku, byly barevné a hlavně hrozně
laciné, protože se daly ušít z odstřižků. Nikdo nikdy v Brazílii nic
takového neviděl. Byla jsem na sebe tak pyšná! Hlavně jsem zachrá-
nila výrobu, protože sandálky se prodávaly líp jak ráno housky na
krámě. A zachránilo nás to všechny! Tata byl taky pyšný, ale vlastně
mě nikdy nepochválil. A jestli mě to mrzelo, to tedy mrzelo, ale
nebylo to tak strašné jak ty měkké Rudyho dopisy.
To Karlovy dopisy byly úplně jiné. Strohé a plné mužského vzdoru
a potu. Psal o japonském koncentráku, kde byl zavřený. Psal o tom,
že to ale všichni známí baťováci přežili. Karel Aster, moje první
láska. Už ve Zlíně se mi líbil, a nejen mně. A pak když jsme se sešli

– 49 –
v Americe, následovalo období, kterému jsem v duchu říkala „velké
americké poblouznění“ a z něhož jsem rychle vystřízlivěla, protože
Karel byl na první pohled na ženské. Záletník jak ze žurnálu. Měl
to v očích, v držení těla, v tom, jak chtěl všechno a hned. Dobyvatel
Karel. Vzpomínám na něj ale ráda. Byl prima. Prima. To slovo jsem ve
dvaceti používala víc, než je zdrávo. Karel byl ale prima. Jako čerstvá
jarní tráva, jen si do ní lehnout. Voněl vzduchem, prachem prérií
a rozbouřeným mořem. Možná jediný člověk, který věřil tomu, že i já
mám velký talent a že bych mohla být koncertní umělkyně. Všichni
ostatní mi to spíš opatrně vymlouvali, a když jsem slyšela hrát na
koncertech Rudynka, vymlouvala jsem to zbaběle i já sama sobě.
Nikdy bych nemohla být jako on. A můj přirozený, nebo v rodině
Baťů vypěstovaný smysl pro dokonalost mi samozřejmě přikazoval,
že nemám dělat nic nedokonale. Jen Karel ve mně viděl pianistku.
Profesionální hráčku. Snažil se mi sehnat v Americe hudební školu.
Ale i jeho dopisy prozradily, jeho sebevědomé písmo plné vroucí
vášně, kterou spíš dobře stylizoval, než aby ji cítil. Proutník, kterého
jsem zase vyčmuchala za tím písmem. Ne že bych byla kdovíjaká
grafoložka, ale poznat se to dalo. Když jsem ty dopisy položila vedle
sebe, bylo až zarážející, jak Karlovo velkohubé vychvalování sama
sebe bilo do očí vedle stísněného, napůl nečitelného rukopisu ge-
niálního klavíristy. Karlovy dopisy byly taky psané v drahých hote-
lích a na prvotřídním hlavičkovém papíře. V garáži měl drahé auto
a v posteli krásnou ženu. A já byla daleko, od obou.
A pak tady byly po dlouhých letech s mým bohatýrem Ljubodra­
gem oči toho malíře. Úzké, černé štěrbiny v údolích vrásek. Dodnes
je na sobě cítím. Jak zkoumají každou moji křivku, no ano, jak se
mnou kochají, a ano, jak je mi to příjemné. Svlékal mě dvakrát do
týdne před mou nezletilou dcerou očima. Bylo příjemné být zno-
va zbožňovaná, považovaná za krásnou. Ljubodrag mě zbožňoval
a považoval za krásnou, to vím, ale jeho způsob byl divoký, drsný
a něžný zároveň. Jako by se mnou celý život tančil vášnivé tango.

– 50 –
Nebyl v tom ale žádný vedlejší účinek, řekla bych. Jeho láska byla
prostě láska, a hotovo. Nechtěl by mě zvěčnit na obraze, Ljubodrag
netoužil po věčnosti ani po vzpomínání. Ljubodrag miloval a žil
naplno a neznal žádné jemnosti svádění, pochyby nebo rafinova-
nost uměleckého okouzlení. Nejvíc jsem se mu líbila nahá nebo
v rajtkách a na koni. Malíř samozřejmě nic neřekl, i když mohl,
mluvili jsme německy, aby tomu Dolores nerozuměla. Po dlouhé
době jsem s někým mluvila německy ráda. S Ljubodragem jsme na
začátku, když jsme se v Batatubě poznali, používali němčinu, oba
jsem studovali ve Vídni, a tak jsme vzpomínali na rakouskou výslov-
nost a měkké, zaoblené hlásky, ale pak jsme, asi jak se Ljubodrag
osmělil, začali používat smyslnější francouzštinu, plnou mazlivých
nosovek. Jenže ten malíř, to byla vídeňská němčina sama. Jako by
mě vracela daleko před válku, k dobám, kdy jsme jezdívali do Brna,
kde se mluvilo německy v obchodech a v restauracích, k dobám,
kdy pro mě Mozart a Beethoven existovali jen v němčině. Ten malíř
a jeho téměř dokonalá němčina, které jsem nemohla odolat, i když
jsem si stokrát říkala, jak ten jazyk nenávidím a co všechno Němci
naší rodině a celé Evropě udělali. A stokrát jsem si mohla opakovat,
že řeč za nic nemůže. Jenže teď jsme ani náhodou nebyli v Evropě
a mně se naopak zdálo, že němčina a malířova ústa, z nichž měkce
a trochu ušišlaně plyne, mě k ní přibližují.
Pamatuju si, jak mi s vážnou tváří a napůl nabručeně říkal, že na
moje oči neexistuje správný odstín modré, protože on ještě nikdy
takový odstín modrých očí neviděl. Říkal, že by musel vydloubnout
oči nějaké siamské kočce a tu barvu z nich namíchat. Taky by jí
prý musel vytrhat všechny chlupy a uvázat si s nimi nové štětce,
aby mohl přesně vystihnout jemnost mé pleti. Máte doma nějakou
takovou kočku, která by se dala položit na oltář vaší krásy? Otřásla
jsem se odporem a vyčetla mu, že děsí Dolores. Jen se smál.
Ale nechat mu ten obraz by bylo jako se mu dát. Být jeho. Viset
u něj v pokoji a nechat se osahávat lačnýma, umělecky založenýma

– 51 –
očima. Myslím, že i proto ten souboj mezi námi. O mě a o obraz.
Samozřejmě neměl ani nejmenší šanci. Byl snad o padesát let starší
a nebylo na něm nic, co bych mohla nějak obdivovat. Až na tu vášeň,
která mě rozpalovala jako už máloco. Až na ty oči a na ty ruce, tak
útlé jako pařátky vzácného ptáka.

– 52 –
 Edita

Maďarsko a ten vlak už jsou jen temné a vzdálené sny, jsou sice
navěky mou součástí, ale přes den je dokážu vytěsnit a zapome-
nout na ně, možná díky tomu, že jsme se přeci jen nakonec všichni
šťastně sešli v Paříži a pak se nalodili na obrovský luxusní zaoceán­
ský parník Île de France. Mířili jsme nejdřív do Ameriky. Neměli
jsme představu, jak radikálně se náš život promění. Na té samé lodi
s námi jela taky paní Waldesová. Podařilo se jí uprchnout, ale jejího
manžela zatklo gestapo. Byla moc milá. Té rodině patřily závody
KOH-I-NOOR. Připomínala mi bílou paní z pohádek. Trochu při těle,
ale stejně záhadnou. Celé noci se procházela po lodi jako po zakle-
tém hradě a byla smutná. Vůbec nemluvila, snad ani nejedla, protože
v jídelně se objevila jen zřídkakdy. Občas tiše pozdravila a chvíli si
se mnou povídala. Ptala se mě, jestli ráda kreslím, jaké umím jazyky
a jestli se těším do Ameriky. Ona se prý netěší. Taky jsem se netěšila.
Měla zvláštní měňavé, jakoby skleněné oči, oči ženy, která si je už
vyplakala. V americkém přístavu jsem se s ní rozloučila, podala mi
ochablou ruku v černé kožené rukavičce. Nikdy nezapomenu na její
smutný úsměv. Já byla volná, unikla jsem z toho vlaku, ale ona už
nikdy volná nebude. Ten smutek jí to nikdy nedovolí.
A pak nám po nějakém čase, kdy jsme si mysleli, že se z nás po-
malu, ale jistě stanou Američané, kdy jsme si zvykli na mrakodrapy
a místní bláznivé tempo a patetické, trochu velkohubé způsoby,
tatínek oznámil, že poplujeme ještě dál, až do Latinské Ameriky.
Vyrazili jsme z Los Angeles a nejdřív mířili do Mexika. Bylo mi jasné,
že začíná život, který by za jiných okolností byl vzrušující, ale takhle
mi to všechno cestování, balení kufrů, loučení, nové byty, tváře lidí,
podnebí, nová nebe nad hlavou a nekonečný obzor přišly skličující.
Nechtěla jsem o tom ale mluvit a jako všichni jsem se přetvařovala

– 53 –
a vštěpovala si, že je potřeba se s tím poprat, nestát na místě, ne-
naříkat, skočit do toho, probít se dál, do budoucnosti, a netrápit se
tím, co jsem nechala za sebou. Tak nám to pořád dokola opakoval
tatínek. Tisíckrát opakované nadšení se stává pravdou. Někdy ale
ne. Někdy se stává jen přetvářkou.
Jeden den loď zastavila v krásném pobřežním městě, nejsem si
jistá, jestli to bylo Acapulco, nebo Puerto Vallarta. Ani se na to nechci
dívat do mapy nebo do deníku, jako bych si tu vzpomínku chtěla ne-
chat nevyjasněnou, uchovat v ní ten opar, který se vznášel ráno nad
mořem, a ty malé kluky, co skákali jak hnědí, lesklí úhoři z vysokých
skal. Museli čekat, až příval vody dosupí k okraji skaliska, a skočit
z co největší výšky. Jejich těla se čokoládově lesknou v slunci, sprška
slaných kapek, hukot vody. Když se voda stáhne zpět do moře, stáhne
i je k druhé skále a oni vylezou po ostrých výčnělcích znova na stejné
místo. Čekají jak draví ptáci na vhodný okamžik, aby se vrhli střemhlav
do masy vody, odkud možná taky nevyplavou. V ten den ale vyplavali
vždycky, dívala jsem se na ně snad celé odpoledne, dokud nezačalo
zapadat slunce a barevné cáry nebe nepohltily temné stíny vln.
Válka a Zlín byly strašně daleko, za oponou oceánu, která se za
každým dnem spouštěla, jako by divadlo nemělo nikdy zažít po-
slední představení.
Nejvíc si ale pamatuju Panamu. Jednu noc v Panamě. Hotel, kde
byly jen mizerné postele a plno švábů a komárů, a roztrhané za-
šedlé moskytiéry nad postelí nás před nimi rozhodně nechránily.
Tedy hotel to asi nebyl, spíš chatka na muřích nožkách, která pat-
řila nějakým Dánům. K večeři nám udělali ryby. Upekli je v soli na
pláži, měly ostré šupiny a kůže se nedala dobře oddělit od masa,
a já měla strach, že nějakou tu šupinu spolknu a udusím se. A na
náhrobek mi pak napíšou – Udušená v Panamě. Jeník se mi smál.
V noci bylo strašné vedro, přes den ještě větší. Tatínek s místním
vedoucím panamských závodů panem Švábem kontroloval pro-
dejny a schůzoval s řediteli. Celý den jsem četla a učila jsem se

– 54 –
španělsky a portugalsky z anglických učebnic. Když mě to přestalo
bavit, chodila jsem po pláži, ale spíš jsem se jenom belhala, vlhko
mi nedělalo dobře na ty moje zpropadené kyčle, bolely jako čert,
jako předehra k dalším dnům, z nichž ani jeden nebude bez bolesti.
Pláž byla smutečně nádherná, s černým pískem. Nad hlavou mi lé-
tali pelikáni, lovili ryby s těmi ostrými šupinami, plachtili nějakou
dobu nad hladinou a pak namířili zobák dolů a jako šipky zmizeli ve
vodě. Když se vynořili, ztěžka odplachtili pryč, kapsu pod zobákem
plnou ryb a vody. Většinou se usadili na hnijících dřevěných kůlech
oblepených mořskou solí, korýši a řasami. Voda jim tekla otvory po
stranách zobáku jak z cedníku. Pak razantně hodili zobákem vzhůru
a chycené ryby jim sklouzly do útrob. Přemýšlela jsem, jestli jim
taky jako mně ty ostré šupiny vadí v polykání. Zdálo se, že ne. V tu
chvíli mi celá příroda a její nekonečný koloběh potravních řetězců
připadaly nechutně chladné a vypočítavé. V tropech se všechno
kolem jenom požírá, nebo je někým požíráno. K večeři jsme dostali
velké černé fazole s rýží a jako zákusek malé zelené banány opečené
na palmovém oleji. Bylo mi z toho špatně. Víc než z těch ryb. Jeník
a ostatní to všechno spořádali a nebylo jim vůbec nic. Připadalo mi
to nespravedlivé a cítila jsem se slabá, malátná a neduživá, kyčle
mě bolely a postrádala jsem toho správného zdravého ducha a tělo,
které od nás tak potřeboval tatínek. Hned jak zapadlo slunce a začali
se houfovat komáři a tisíce malých nenechavých mušek, lehla jsem si
pod tu ubohou moskytiéru a ve tmě slyšela, jak se hukot vln bijících
o skaliska mísí s nářkem mladé ženy. Nebyl to tichý, smutný žal paní
Waldesové, ale srdceryvný ryk, štkaní a zoufalé vytí. Byla to man-
želka jednoho amerického důstojníka letce, která bydlela v chatce
s námi. Večer se dozvěděla, že letoun-bombarďák jejího muže se
zřítil do moře a celá posádka zahynula. A najednou byla válka všude,
nikde se jí nedalo vyhnout. Opona dálky a oceánu se zvedala, ale
nikdo netleskal. Válka cenila zuby a v noci mi šeptala do ucha, že to
štěstí ve vlaku byla jen náhoda, jedna malá, mizerná náhoda.

– 55 –
 Jindřich Waldes
(Zakladatel firmy KOH-I-NOOR, král knoflíkářského
průmyslu, přítel Jana Antonína Bati,
jehož stopy končí v Havaně)

Když chtěli náckové Jendu podruhé zatknout, někdy v červnu v roce

1939, Dominik Čipera, jeden z jeho ředitelů, co se stal ministrem, ho
varoval. A nejen on. Hučel do něj i Hugo Vavrečka a všichni jeho nej-
bližší spolupracovníci. Jenda sbalil kufry a rychle odjel do své továrny
v Alsasku, ale ještě předtím mi stihl zavolat. Nevěřil jsem tomu. Co mě
to tenkrát popadlo, ptával se mě pak často v Dachau Vojta Preissig,
vůbec to nechápal. Ale já sám jsem sebe chápal moc dobře. Poznej
sám sebe, to se přeci říká, ne? A myslím, že to byla vždycky moje
výhoda. A tenkrát mě popadl vztek. Je to přeci normální, že člověka
popadne vztek, když mu chtějí všechno vzít, všichni ho varují, všichni
se strachují, co bude… já byl jenom vzteklý jako pes. Protože nikdo
nic nedělal. Všichni se třásli strachy, nebo se falešně utěšovali, nebo
balili kufry a brali kramle. Poslal jsem Ičku a děti do Států, ale sám
jsem chtěl zůstat doma. Se svými. Se svou zrazenou vlastí. Já vím,
teď to asi zní směšně, ale tenkrát, když všichni utíkali jako krysy,
jako pavouci, jako mravenci před velkou vodou, tenkrát mi to dávalo
smysl. A možná máte pravdu, ano, možná jsem v koutku duše doufal,
že když mi patřil kdysi svět, který teď patří náckům, že možná bu-
dou dělat rozdíl mezi bohatým a chudým Židem. Čipera s Vavrečkou
Jendovi pak vyčítali, že se mnou mluvil, prý by se to všechno mohlo
prozradit. Ale Jenda měl dobré, velké srdce. Chtěl mi pomoct, i když
jsem tak paličatě chtěl zůstat doma a nikam neutíkat. Chtěl mě poslat
ven tak jako těch tři sta židovských rodin, které vysílal do svých tová-
ren všude po světě, aby neměly problémy s vízy a měly venku práci.
Zachránil je tak všechny a mě chtěl zachránit taky. Sám si myslel, že

– 56 –
svým lidem ve Zlíně bude prospěšnější venku, že zajistí větší výrobu
a že bude podporovat ty, kteří pak osvobodí Československo. Kdoví,
co si vlastně myslel…? Já jenom nechtěl utéct. Chtěl jsem zůstat se
svou továrnou, se svými dělníky, se svými obrazy. Se svým dílem,
jak by řekl patét Jeník Baťů. Byl jsem naivní? Byl jsem odvážný? Nic
takového. Byl jsem jen vzteky bez sebe. Pamatuju si, jak jsem hodiny
rázoval po pokoji a občas rozdrtil v dlani skleničku, takže mi pak
musela služebná ruku vydezinfikovat a ovázat čistým kapesníkem.
Střepy na zánovním peršanu. Někdy jsem služebnou ani nezavolal
a díval jsem se, jak malé kapky krve prosakují mým vztekem. Bylo
jasné, jak to všechno skončí. A stejně jsem zůstal. Najust.
Co na tom teď sejde v téhle temné havanské putyce u přístavní-
ho mola, kde je tak strašné vedro, kde mě bolí celé tělo a kde není
k dostání žádný inzulin. Kde mě bolí, že jsem nakonec stejně musel
odejít, i když jinak, mnohem šílenějším způsobem přes koncentrák.
Pamatuju si na to, jak mi Jenda těsně předtím, než odjel, ještě jednou
volal ze Zlína. Měl pevný hlas a ten jeho slovácky roztomilý přízvuk
burácel ze sluchátka, že jsem ho musel dát kousek dál od ucha. Za-
čínal vždycky tím svým rozšafným tož a pak už uhlazeně a zřetelně
formuloval. Řekl mi: „Tož sákra, nebuď blázen, Jindřichu, dobře víš,
že nás všechny čeká oprátka, ať ty naše továrny skopčákům vydá-
me nebo ne. A ty tím tuplem!“ „Protože jsem Žid?“ „Jistě, Jindřichu,
protože jsi Žid. Ale jsi taky statečný člověk, já ti rozumím, jak jen já
ti rozumím… tož, nebudu ti to vymlouvat, to tvoje vlastenčení, já ho
taky cítím, bože můj, jak já ho cítím, ale ještě víc cítím odpovědnost
za svoje dílo, aby přežilo! Musím venku zachránit a postavit znova,
co se dá. Jsou to pro tebe velká slova? Tož nevadí. Však si rozumíme,
jen jsem tě chtěl varovat. Čipera jistě nedělá planý poplach.“ A já
na to, že myslím, že dělá. A že mi přesně jako jemu jde o moje dílo,
o všechno, co jsem léta budoval a vymýšlel. Němci by si podřezali
pod výrobou větev, kdyby odstavili hlavu továren, chtějí přece pro-
sperovat, nebo ne? „Jindřichu, tady přece nejde o nic racionálního,

– 57 –
hlavně v tvém, hm, židovském případě. Nech si to prosím ještě projít
hlavou. A jistě, Hedvička, ta tvoje krásná paní Ička a děti mohou jet
stejnou lodí s námi, budu na ni dávat pozor, slibuju ti to. Opravdu.“
Věřil jsem mu. Vždycky držel slovo. Byl to rovný chlap. Já jsem
teď ale tady. V té havanské špeluňce, nějaká mulatka mi každé ráno
nosí trochu vody a kokosové mléko, podpírá mi hlavu, když piju,
ovazuje ruku, když vzteky znova drtím její ušmudlané skleničky.
Jen kapky krve teď kapou na popraskané prastaré mramorové
dlaždice. K čertu s tou mou hloupou vírou v domov, s umanutou
hrdostí! Když mi ten slavný německý lékař, kterého jsem musel mít
s sebou i po zaplacení osmi milionů výpalného a který mě měl na
lodi hlídat, vnutil inzulinovou injekci, udělalo se mi strašně zle. Vy-
stoupil se mnou, ale pak se ztratil a já zůstal sám. Jeho studené ruce,
jak pomalu natahují kovový píst stříkačky. Jehla, která mi proniká
kůží, ksakru, přece jsem si celou plavbu na toho chlapa dával pozor,
dával jsem si zatraceně dobrý pozor, abych vždycky seděl v jídelně
co nejdál, abych nejedl nikdy žádný cukr, abych to všechno vydržel
a nemusel požádat o pomoc jeho ani žádného jiného lékaře na lodi.
Stálo mě to tolik sil, tolik zbytečných sil. Stával jsem na palubě,
pozoroval, jak se temně modré, fialové a rudé mraky sbírají a mo-
hutní k bouřce, a když to začalo, neodešel jsem do kajuty, ale nechal
jsem se zmáčet teplým přívalem, který ze mě smýval všechnu tu
zimu z Dachau a Buchenwaldu, nasával jsem teplo houpavých vln
a vůni mořské soli a chechot racků táhnoucích za lodí. Všechnu
tu svobodu, o níž jsem věděl, jak moc je problematická, protože
jedna věc byla, že mě pustili z lágru, a druhá, že všem bylo jasné, že
pokud se mě někdo nepokusí zabít, dostanou se Buchenwald news
do všech světových novin, protože svět si musí konečně uvědomit,
co se v táborech děje. Hodlal jsem to samozřejmě roztroubit úplně
všude. Ne, neříkal jsem o tom německému felčarovi, o kterém jsem
byl přesvědčený, že je to můj kat, ale všichni jsme věděli, že to bude
první, co udělám, jakmile vysednu v New Yorku z lodi.

– 58 –
 Když jsme ale přistáli v Havaně, mělo to být jen na jednu noc,
uviděl jsem město, které jsem vždycky vidět chtěl. Dychtivě jsem se
do něj ponořil, do večerního vánku a tříště vln, která skrápěla mola.
Popadla mě jakási rozjitřená předtucha, že je to možná naposledy,
co se podívám do nějakého přístavu, do nějakého večerního města.
Lačně jsem obcházel putyky, poslouchal tu sladce rytmickou, konej-
šivou hudbu, která se z nich linula jako vůně pečeného, pikantního
masa politého hustou rajčatovou omáčkou. Díval jsem se na volány
sukní tanečnic, na navoskované kníry jejich galánů, a zoufale jsem
nechtěl mít cukrovku a noční můry z lágrů a nechtěl jsem, aby mi
bylo šedesát pět let. Chtěl jsem zaplatit některou tu holku, jen aby
mě odvedla na pokoj, a tam se ke mně přitulila a uklidnila mě,
zpívala mi španělsky ukolébavky, které mě naučil jeden španělský
republikán v koncentráku. Každý večer je zpíval na baráku a já na
ně nemůžu zapomenout. Arrorro mi niño, arrorro mi sol. Hladila
by mě po hlavě a utírala slzy, a pak bych si s ní vykouřil doutník na
zápraží secesního činžáku a ráno bych nikam nespěchal, dal bych
si silnou kávu se čtyřmi kostkami cukru a sladký rýžový nákyp se
skořicí. Tohle všechno mi táhlo hlavou a pořád jsem se nemohl roz-
hodnout, v jakém baru si dám první drink. Míjel jsem nálevny, kde
řičeli smíchy námořníci a karty pleskaly o dubové, solí rozežrané
stoly, luxusní podniky, kam se mi ale vůbec nechtělo, přestože bych
si je mohl dovolit, tančírny s červenými lampiony u vchodu, odkud
se ozývala hlasitá a zároveň klidná salsa a rytmus udávalo šoupání
bot po dřevěné podlaze. Chtěl jsem do jedné vejít, nahlédl jsem
dovnitř a viděl jsem, že je asi ještě moc brzo. Orchestr sice hrál,
ale v sále se k sobě tiskl jen jeden podivný pár. Stařík vedl mladou
dívku, možná to byla jeho vnučka, měla těsné dlouhé bílé šaty. Po-
hybovali se jako dva přízraky, on byl o hlavu menší než ona, protože
měla rudé střevíce s vysokými podpatky. Stařík ji však vedl pevně,
udával krok i tón jejich dokonalému tanci. Mohl jsem vstoupit a stát
se součástí toho obrazu. Mohl jsem si sednout za stůl a poručit si

– 59 –
chlazenou limonádu s rumem nebo tequillu, tohle všechno jsem
mohl. Ze všech těch možností se mi ale zatočila hlava a roztřásla
kolena. A nemohl jsem dál.
Pamatuju si, jak jsem se sunul dolů po vlhké zdi, která voněla
studenou plísní. Tu plíseň jsem olízl, zkusil, jak chutná. Z domu vy-
běhla ženština, macatá a dobře stavěná, s dohněda přismahnutými
pažemi. Rozhazovala s nimi jako nějaká Italka a jako pravá mamma
mě zvedla, přiložila si mě k prsům a odvlekla mě do svého pokoje do
prvního patra. Jen Arrorro mi niño, arrorro mi sol nezpívala. Voněla
skořicí a spáleným tukem, jako by se tou vůní, která mě rozpalovala
a zároveň dusila, celá od hlavy k patě pomazala. Jako by se v ní
každý den koupala. Celé rodiny podobných hlučných lidí vonících
po palmovém oleji a česneku a vařené rýži si mě chodily prohlížet,
a brebentili španělsky a rozhazovali svýma hnědýma svalnatýma
nebo kyprýma rukama, a nevěděli, co se mnou. Jak dlouho jsem tam
byl? Jak dlouho mi to trvalo? Přiložil jsem si k oku patentku jako
monokl a zkusil se přes ni podívat na své vyhlídky. A vzpomínal
jsem na jinou plavbu do Států, na jinou loď skoro před třiceti lety
a na nádhernou herečku Elisabeth Coyens, jak si jen tak z nudy
a rozmarně přiložila k oku nejdřív pánský lorňon, který si od ně-
koho vypůjčila, a pak maketu naší patentky, a jak se tomu smála.
A Kupka, který jel tenkrát s námi, to celé namaloval a byla z toho
nejkrásnější reklama na patentky, co ji svět kdy viděl. A jak jsem
nafoukaně rád tvrdil, že „svět patří tomu, kdo si jej vezme“. A teď to
vypadá, že svět si bere všechno zpátky a že mi vůbec nepatří. A taky
se mi vybavilo, co mi kdysi napsal drahý přítel František Kupka.
Lákal jsem ho tenkrát z Francie zpátky, stejně jako Vojtu Preissiga,
chtěl jsem, aby to byli čeští umělci, aby dali něco národu doma, a ne
aby je oslavovali jen v cizině. Kupka mi tenkrát napsal: „Moje já není
omezeno na moje tělo, je již hodně daleko v prostoru vesmíru.“
Tenkrát jsem vůbec nechápal, jak to myslí, ale teď, když jsem
umřel, mohl jsem se najednou podívat nejenom domů, ale za Jenem

– 60 –
do Brazílie. Znáte to, duch vane, kudy chce. Viděl jsem, jak 20. září
1941 sedí u stroje a potí verše. Jak se i v něm začíná roztahovat
malátná odevzdanost, ale jak mi chce udělat radost a psát tak, aby
to vypadalo, že se věčně proti něčemu bouří. Umění nerozuměl, já
ale ano. Ty verše mě dodnes dojímají, i když by je právem strhal
kdejaký kritický škrabal. Ale raději si je poslechněte, protože je to
prostě rozkošné. Škoda že mi je nemohli číst na pohřbu, protože
žádný pohřeb v Havaně nebyl. Zmizel jsem. Kdoví, kde jsem vlastně
zmizel? Odtáhla mě pak ta mulatka na dřevěné kárce do veřejné
márnice, nebo mě s přítelem námořníkem naložili na nějakou
kocábku a raději v zálivu hodili do moře? Svítil v tu noc měsíc?
A co zrovna dělala Hedvika, moje krásná Ička, znalkyně obrazů,
žena, kterou jsem opustil a poslal do Států samotnou, žena, která
nemohla soupeřit ani s mým vztekem, ani s mou hloupou hrdostí?
Stála v New Yorku u okna a nemohla spát? Ani já sám to dodnes
dobře nedokážu popsat. Nemoc, zimnici a hned zase horko. Škoda
že mi Jenda ty verše nemohl přečíst sám, a k vzteku, že je vůbec
psal, že mu náckové poskytli tak mizerné téma k veršování. Ale
poslechněte si je raději sami.

JINDŘICH WALDES ZEMŘEL

Po dvou letech v koncentráku propuštěn,

když výpalné zaplaceno.
Jako za dobytek začíná být zvykem
platiti dneska za svobodu
lidí jatých pro nic.
Tak i Waldes.
Když posléze vykoupili jej
žena i děti z Ameriky
z neoprávněného zajetí,
zahynul cestou.

– 61 –
 „Před přistáním“ v přístavě
na oceánu, kde kynula svoboda,
zahynul „náhle“, nežli mohl mluviti.

Co by byl mluvil hrozného,

kdyby nebyl zahynul cestou,
nežli poslední ze strážců
jej opustil?

Čeho se dopustil Jindřich Waldes?

Čeho, kromě toho, že byl českým Židem?
Kromě že postavil továrny
české po světě?
Proč musil zahynouti „náhle“.
Před přistáním na volné půdě?
Proč ve chvíli, kdy mohl volně
mluviti a psáti?

Jendo, to bych taky rád věděl, řeknu ti, hrozně rád bych to vě-
děl, ale nepamatuju si, jestli mi na lodi ten skopčák podstrčil jed,
nebo stačila ta inzulinová injekce, jestli ta kyprá mulatka, která mi
vařila černé fazole s rýží, jen špatně umyla listy salátu, a já umřel
na střevní potíže, nebo jestli mi někdo hned v přístavu, v noci, kdy
jsme museli vystoupit z lodi, vpálil v tmavé uličce kulku do týla,
než mi sebral zlaté hodinky. Je to zvláštní, že to nevím, myslím si,
že jsem to prostě vytěsnil, abych se tím po smrti nemusel zabývat.
Na druhou stranu to ale na věci nic nemění. Čeho jsem se dopustil?
Samozřejmě že ničeho. Stejně jako ty. Byl jsem jen „knoflíkový král“
nebo „Baťa knoflíků“. Jen jsem vymyslel patentku, vybudoval nejmo-
dernější továrny v Čechách i po Evropě, prosadil jsem se ve Státech,
dával práci tisícům lidí, staral se o to, aby se vzdělávali, aby mohli
jezdit na zkušenou do ciziny, aby se učili jazyky, aby to nebyli ti malí

– 62 –
čeští Honzové s nudlí u nosu, kteří nevědí, jak se správně používá
lžička na dezert. A kupoval jsem výhradně české umění! Chtěl jsem,
abychom si vážili sami sebe. Toho, co máme. Toho, co dokážeme.
Stejně jako ty se občas projdu po Praze a dívám se na tu šílenou
vilu uhlobarona Tykače, která se roztahuje na mém pozemku, místo
mé obrazárny jakási betonová nestvůra. To se ten chlap nestydí?
Kdybych mohl, předplatil bych mu vstupné do nějaké galerie a kaž-
dou neděli by tam musel chodit a musel by si prohlížet kvalitní
obrazy až do zavírací hodiny, dokud by nepoznal, co je hezké a co
ne. Sedávám v Grébovce na schodech, co vedou kolem mé zahrady,
a vzpomínám na naši vilu Marii, kterou ten chlap prý bez povolení
zboural, aby místo ní mohl postavit bunkr. Ta kultivace českého
národa uměním se mi tedy zrovna moc nepovedla. A dobře vím, že
i ty se chodíš tajně dívat do svého pražského bytu, který ti sebrali.
Procházíš se po pokojích a jsi vzteky bez sebe, že když tvoje vnučka
přijede do Prahy, musí bydlet v hotelu. Pak jsi ještě napsal jednu
báseň, ta se mi líbí trochu víc, protože mě tam vychvaluješ, a to mi
samozřejmě lichotí. I když, všechna sláva polní tráva, jak jsem zjistil.
Když kdysi František Kupka taky tak obdivně vzdychal nad mými
úspěchy, pobočkami v Drážďanech, Paříži, Varšavě a New Yorku
a říkal mi „Ty jsi mocný obr, a já vedle tebe jen malý vrabeček“,
myslel to asi vážně. Jenže dnes je obr, o němž mluví celý ten svět,
co jsem si ho tak rád bral do úst, on. Na mě se zapomnělo.

Z koncentráku vrat posléze

pustili jej. – Po jednání
a výpalném. – Teď jej veze letoun bílý ku shledání.
Dva roky jej v koncentráku
drželi. Proč? – Nikdo neví.
Leda Žid že, u Pražáků
vážen byl. – Tak se to jeví. –
Knoflíky a spony hlavně

– 63 –
v světě vyráběl a v Praze třicet roků neúnavně.
Žid byl. – To mu přišlo draze.

Továrny měl po Evropě

všude a i v Americe,
ač to začal jen tak, v šopě
kdysi dávno v republice.

Byl to člověk ušlechtilý,

dobře platil české lidi,
budoval jich schopnost, síly.
Jinak nežli mnozí Židi.

Na schopnostech lidí síly

českých v světě stavěl celém
podniky, jež rozmnožily
blaho v lidu zbídačelém.

Mimo práce, mecenášem

umění byl v Čechách všeho.
Vzorem ve prostředí našem
ducha vskutku vznešeného.

Galerie Waldesova
byla zrovna pokladnice,
jejíž sláva vždy a všude
pronikala za hranice.

Po zlomení vlasti naší

po Mnichově v republice
zůstal, ač jej všichni straší.
Neodešel za hranice.

– 64 –
 Asi patnáctého března
– a to byl už termín krátký –
do Paříže jel a Řezna
a ještě se vrátil zpátky.

Obdiv zasluhuje vskutku

Jindřich Waldes vždy a dosud.
Proto tolik v srdcí smutku
vznáší jeho marný osud.

Přes moře když bílá křídla

vstříc jej nesla ku rodině,
smrt jej prvně v klidu shlídla.
Přistál Hádu na hladině.

Přistál Hádu na hladině? Ten Jenda se zbláznil! Možná že on

přistál na nějaké hladině, ale já jsem se prostě jenom vypařil po
zaplacení osmi milionů výkupného nacistům. On ale Jenda musel
vždycky dočurat dál a přistát Hádu na hladině. Ale i ta poslední
jeho veršovánka, co ji napsal o dva dny později, mě dojala. Kluk
jeden ševcovská! Jen co zamáčknu slzu, hned vám ji přečtu. Paní
Waldesové se to jmenuje.

Bohatýra
toho srdce neumírá.
Ruka věčná Všehomíra
stihne toho, pro nějž zmírá.

Nespočet dnes v světě lidí.

Bože, jak se člověk stydí
za své lidství, kdys to vidí,
kdo ten svět náš dneska řídí.

– 65 –
Lakýrníci, dobrodruzi,
lordi, bařtipáni, hrůzy,
mordy s ohněm se soudruzí.
Nechají co? Vlády lůzy.

Waldes Žid byl. Český prosím.

V nacistů se hnízdě vosím
octl s křížem křivonosým.
Zhynul v křídle albatrosím.

Svobodu když vykoupili

pro něj odtud jeho milí,
z koncentráku propustili,
posléze jej zhovadili.

Žid byl? Člověk dobrý, český.

Z ničeho se probil hezky.
Živil lidi. Vlastenecky cítil.
– Mecén umělecký.

Pláču po něm, po Židovi?

No, nechť se každý doví.
Živitel byl, že hned nový nepřijde hned po
Waldesovi.

Byl mým mistrem? Předkem v díle?

Ano. Šlechetný v své síle.
Světový muž věčné píle
v službě lidem zarputile.

Bože, dej mu novou práci.

Vrahu provaz na Pankráci.

– 66 –
 Vláda jejich už se kácí.
Jindro, na Čechy jsou krátcí!

Dej mu, bože, jinou práci? Jen to ne, bože! Jeníku, ty hlavo skopo-
vá, já nechci pořád pracovat, mě baví moje obrazy, a na ty se můžu
teď dívat, jak dlouho chci. Pozorovat je, kochat se, ale pracovat, bože
chraň! Ty si klidně pracuj i po smrti, ale já budu zevlovat a brouzdat
se po Praze a dívat se. Chci to město, které je krásnější než všechny
obrazy, znova dýchat, cítit každý záchvěv jeho starého srdce. Ale
rád bych koupil ten obraz, co má tvoje vnučka v obýváku, na ten
se chodím dívat rád. Sedávám u něj a smlouvám s Ludmilou, ne-
chce mi ho však prodat, prý vlastně ani není její, pořád patří tomu
nabručenému Maďarovi. Škoda že jsem ho neobjevil dřív, ale kdo
má pořád všechny ty mazaly objevovat, je jich celá armáda. Toho
Maďara bych ale bral. Teď když vím, že Češi stejně nepochopili,
že jsem jim chtěl pozvednout sebevědomí národním uměním, si
můžou trhnout nohou. Nakoupil bych jiné obrazy a nenechal bych
si do toho tolik mluvit Ičkou. A nechal bych si jenom Kupku, toho
jsem měl doopravdy rád.

– 67 –
 Jan Antonín

„Přijedu tam ve správnou chvíli sám, neboť jsem rozhodnut se

tam jednou vrátiti. Vrátiti se do Zlína.“

Někdy v Praze potkávám Jindru Waldese, ale vyhýbám se mu. Cítím,

že stejně jako já ještě nechce nechat všechno být. A že by se vyptával.
A že bych neměl odpovědi. A že by si chtěl povídat. A já nemám na
řeči náladu. Do Zlína se skoro vůbec nevydávám. Nemám na to dost
elánu. No dobře. Nemůžu tam. Všechno by tam na mě mluvilo. Vyklá-
dalo. Příběhy spí ve zdech a cihlách domů. Vcházejí i do našich snů.
Nemusím na tom místě hned být, abych si ho mohl představovat. Mám
ho přece v sobě a dodnes dýchám jeho vzduch. Do Brazílie se taky
občas podívám, přeci jen dali mi občanství, vážili si mě tam. Nápady,
které malým Čecháčkům připadaly velikášské, obdivovali. Brazilský
prezident Getúlio Vargas se nebál rozmachu, nemyslel si, že stromy
nemají růst příliš vysoko do nebe, protože ta jeho ohromná země by
ani nesnesla někoho, kdo nezvládá přemýšlet rozmáchle a velkoryse.
Měl s Brazílií velké plány, stejně jako já. A tak jsem mu věnoval báseň:

VARGAS

Jenom jeden zrodil se tu král

V této nové, převeliké zemi.
Jeden jenom za titul ten stál,
Umělť vládnout řádem, nadějemi.

Jen ten jeden velký v malých tříšti

Zrodil se v té zemi za let stovku,
Schopný stavět této země příští,
Fantastické jako verneovku.

– 68 –
 Jeden Vargas jenom se tu zrodil
Z tlupy holořitných vřešťanů;
Jediný, jenž za vládce se hodil
Této velké země křesťanů.

Byl to člověk horizontů, stepí,

nichž se zrodil pampě na jižní.
Viděl. Ti kol něj však byli slepí,
Malí, úzkoprsí, hamižní.

Vybudoval jsem pro toho brazilského velikána v nehostinných

oblastech fungující města, moje malé Zlíny. Brazilci to dodnes pova-
žují za vizionářský zázrak a pokrok a dokonce mě chtěli navrhnout
na Nobelovu cenu míru jako brazilského kandidáta. Tohle ale připa-
dalo velikášské zase mně. Přišlo mi, že jejich generál Rondon, který
nezastřelil ani jednoho indiána a naopak se jich zastával, kde mohl,
si tu cenu zaslouží mnohem víc. Stejně se ale do Brazílie vracím
jenom málokdy. A na místa, která by se mohla někomu zdát úplně
zbytečná. Třeba ke stromu volavek za Batayporou. Tam se mi ale
nepovedlo vybudovat žádnou továrnu, jak jsem si představoval.
Chtěl jsem, aby lidi měli práci, a zároveň jsem chtěl každému, kdo se
usadí, prodat malý pozemek, aby si mohl vypěstovat, co potřebuje.
Nevedla tam žádná pořádná silnice a lidi museli být samostatní
a sebevědomí. Měli by práci a zároveň půdu, tohle jsem chtěl, to-
hle bylo to pravé, co zdejší pustiny potřebovaly. Tohle jsem pro ně
vymyslel. A taky jsem si říkal, že by se to hrozně líbilo Tominovi,
protože ten mi jednou v létadle říkal: „Kdyby tak přišlo pořádné
zemětřesení, které by zpustošilo celý kraj, aby se tyhle ubohé cha-
lupy tady zbořily! Pak by se mohly postavit nové domy a svět by
žasl, jaký lid by mohl povstat z našich Slováků a Hanáků.“ Tak tady
by, milý Tomino, nemuselo přijít žádné zemětřesení. Tady stačilo
jen vypálit a přemoci divoký prales. Tady by se bývalo mohlo stavět

– 69 –
doslova na zelené pastvině, tady jsem mohl uskutečnit všechno to,
o čem jsme snili, skloubit tempo a výhody průmyslového města
s poklidem a krásou venkovského života. Jenže tehdy už jsem bo-
joval na dvou frontách. Se synovcem Tomíkem a jeho matkou o dě-
dictví a s komunisty o Zlín a o čest. Kapitál se ztenčoval, pomluvy
utěšeně bujely, jako by se živily vší tou mizérií, a síly docházely.
Takže Batayporã, moje Baťova Dobrá Voda, zůstala bez továrny.
Je to dodnes malé městečko obklopené farmami a červenou písčitou
půdou, na které pořádně nic neroste, jen dýchavičná tráva, a na té
se dá pást jen dobytek a koně. Přesto si tam u stromu volavek občas
dám šlofík. Strom roste v močále, kolem malý kopeček hlíny, přesně
tak velký, abych se na něj stočil do klubíčka, nebo si pohodlně natáhl
nohy a opřel je o ztrouchnivělý kmen vyčuhující z vody. Bílé volav-
ky tady hřadují, je to jejich noclehárna. Přilétají večer a obsypou
strom jako opeřené ovoce. Hebká křídla jemně hladí vzduch a mě
asi nejspíš uklidňuje, že tady jeho vrstvy ještě nejsou prostoupené
žádnou historií. Jediné historické památky jsou místní obyvatelé,
kteří se sem přistěhovali před padesáti lety, když jsem Batayporu
zakládal. Baťova Dobrá Voda. To už jsem vám říkal, já vím. Opakuju
se, to vím taky. To jsem se ale naučil tady. Tady si lidi raději všechno
několikrát zopakují, aby si rozuměli. Aby se nepletli. Baťova Dobrá
Voda. Zní to pěkně, v indiánském jazyku guaraní, přestože tady už
žádní indiáni nezbyli. A někdy v dálce na cestě vystlané vrstvami
červeného prachu a kravinců zahlédnu pana Laďu. Myslím, že se
sem vrací stejně jako já, i když on leží kousek odsud na malém
hřbitově, k němuž vede alej ohromných rozložitých akátů. Laďa se
potlouká kolem, a i když bych si moc přál, aby se ke mně občas přidal
a jen tak jsme spolu chvilku zase pobyli, on se vždycky stáhne, jako
by se styděl za to, jak dopadl. Nepamatuju si jeho příjmení, ale byl
to ten nejzvláštnější baťovec, jakého si dokážete představit. Tolik
fortelu ten chlap měl, na co sáhl, to spravil, nebo vymyslel, jak by se
co dalo postavit, a navíc byl z Hané, a tak jsme si mohli povykládat

– 70 –
po moravsku a nemuseli jsme se s tím moc žinýrovat, a Laďa mě
vždycky dokázal rozesmát a obehrát v kartách. Moc pil a umřel na
to, pravda, tož to by baťovec neměl, upíjet se k smrti, ale co už, ve
Zlíně nejsme, a to jsem si taky vlastně definitivně přiznal až tady
a teď, tož právě včilkaj. Že Zlín je přelud.
Volavky přilétnou, pozdravíme se v jejich řeči a ony mi vykládají,
kdo umřel, kdo se znova a jak narodil, mluví o sporech s mraveneč-
níky, o churavém koníkovi, co má nádor na zadní noze a lakomý
kovboj mu nechce koupit lék. Vyprávění volavek nemá žádný cíl,
nechtějí ničím nic říct, jen hřadují a vykládají si, co se děje. Je to po
těch velkých a nepěkných věcech a sporech a právu a spravedlnosti
a dějinách tak uklidňující a plné útěchy. Má to ale jen jednu chybu.
Kdybych pod tím stromem zůstal moc dlouho, poddal bych se tomu.
Splynul bych s místními vrstvami vzduchu, až bych úplně ztratil
povědomí o sobě samém. A znova bych se narodil tady. A to nechci.
Ještě ne. Nechci. Nechci to Kupkovo: „… moje já je již hodně daleko
v prostoru vesmíru.“ Není. Ještě je tady. Ještě nemá klid. Ještě je čas.
Ještě není všechno hotové, všechno rozmotané, všechno napravené
a čisté. Pravda ještě nevyšla jako olej na vodu. A možná ani nikdy
nevyjde. Zatím mi to nevadí. Zatím se nechci stát bílou volavkou
v močálu za mou Dobrou Vodou.
Praha mi teď vyhovuje víc. Sedávám na lavičkách jako nějaký
shrbený dědek, jen papuče a placatice se slivovicí pod kabátem mi
chybějí. Pořád mám ale velké plány. Pomalu a postupně sem lákám
vnučku Dolores. S pravnučkou Guiomar to nevyšlo. Studovala v Pra-
ze češtinu, ale zdálo se mi, že to tady na ni nějak moc padá. Navíc
si asi po roce uvědomila, že jí chybí Brazílie a ty její krávy a koně,
a já jsem jí nijak nebránil. I když zrovna ona má na to, aby vedla
nějakou fabriku, a ne jenom farmu v pralese a folklorní kroužek.
Musel jsem se ale naučit, že zabejčenost mi nikdy k ničemu vlastně
nebyla. A hrdost možná taky ne. Ani horká hlava. A Guiomar je hrdá
a pracovitá a tolik se podobá Tominovi. Dokonce to o sobě ví a někdy

– 71 –
prohlašuje, že je strýček Tomáš, když honí do práce sebe i kovboje
v neděli. Je v ní jeho neuvěřitelná energie a střízlivost, která mně
chyběla. Neláká ji rozmach a velikost jako mě. Stojí nohama pevně
na zemi a zároveň dře jako kůň. Jenže Praha a Česko nejsou její
živel. Zkoušel jsem to asi rok, když studovala v Praze. Jenže nějak
to nebylo ono, míjeli jsme se. No dobře, tak mi vzdorovala, její sny
nebyly tak lehce prostupné a nepouštěla si mě v nich moc k tělu.
Snila o farmě, ujížděla tryskem na hnědákovi po nekonečných past­
vinách a já jsem jí nestačil, nenechala mě nikdy domluvit. Tak jsem
ji nechal jít. Přestal jsem se jí vtírat do snů a nesesílal na ni déjà vu.
Ale stejně mi to nedalo, musel jsem o tom pořád přemýšlet. O tom
jejím vzdoru. Je totiž jiná, než byly ženské za mých časů. Dřív jsem
si nikdy nedovedl představit, že by nějaká ženská od nás ve fabrice
něco řídila, nebo nedej bože rozhodovala třeba o penězích… Ale
no dobře, třeba i takové byly, ale dělaly to tak nějak skrytě, nikdo
jim nikdy nepřiznal žádné velké zásluhy. Prostě proto, že ženy jsou
podle mého na světě kvůli něčemu stejně zásadnímu – no ano,
mají rodit děti a starat se o rodinu a domácnost. A co je na tom
proboha divného? Vždyť je to stejně odpovědná a těžká práce jako
práce každého baťamana. Guiomar je ale jiná. Je to krásný Tomina
v džínách a s vlající dlouhou hřívou. Nikdy bych si to nepřiznal,
kdybych ji tak dlouho a rád nepozoroval. Časy se změnily a já jsem
se taky možná změnil. To Guiomar mi otevřela oči. Moje dcera Lud-
mila byla taky taková, u té jsem to ale ještě nestrávil, ale pravnučce
člověk ledacos odpustí, i sklony ke svobodomyslnosti. Ale stejně si
myslím, že jsem plány s Guiomar opustil hlavně proto, že česky umí
jen slušně. Rozumí dobře, jenže prostě nemluví úplně dokonale. Je
jazyk klíč ke všemu? S Dolores je to totiž docela jiné. Je to možná
tím, že ona je vnučka a Guiomar pravnučka, čili je na rodinném
stromě o větev blíž. Každopádně Dolores mi dokonale rozumí, když
na ni ve snu promluvím, zato Guiomar se leckdy zatváří nechápavě
nebo odmítavě otočí hlavu na stranu, jako divoký kůň, který se nedá

– 72 –
jen tak ochočit. Dolores ale taky dlouho znám, osobně, řekl bych.
Guiomar už jenom jako pozorovatel, který ji nemohl vzít na klín, ani
jí neukázal, jak se správně buší do hřebíku kladivem a vyměňuje
žárovka, tak jak jsem to ukazoval Dolores, když byla malá. Líbilo se
mi na ní, že věděla, že mám rád hlavně svoje vnuky prostě proto,
že to byli kluci jako buci, ale stejně se nedala! Měla svou výhodu.
Bydlela se mnou ve vile v Batatubě, a kluci se k nám dostali jen
o svátcích a o Vánocích, a tak mě Dolores měla pro sebe a já si
časem zvykl, že bez ní nemůžu být. I dnes jsme pořád spolu. Stará se
o můj archiv, o naše knihy, které shromažďovala Maja a pak jako ve
sběratelské horečce Ludmila. Dolores pečlivě a s láskou podlepuje
každou stránku mých strojopisů, speciální průsvitné nálepky lepí
na každý prodřený nebo roztržený papír v sešitech vázaných v kůži
s kroužkovou vazbou, do nichž jsem datloval své básně. Všude, kam
se stěhuje, ze Sao Paula do Mato Grosso do Sul, z farmy do Batay-
porã a do Ljubodragovy kanceláře, všude s sebou tahá můj starý
stroj. Světlá kůže obalu se už drolí tak, že se brzo rozpadne, přední
kapsa, kam jsem si dával sešit s poznámkami, se už dočista utrhla,
ale pořád je to můj stroj. Pořád jsem tady. A každou fotku, kterou
najde v šuplíku v mém těžkém psacím stole, si pečlivě prohlédne,
zařadí ji podle data a dá do nějakého alba. Ještě předtím ji ale pod-
lepí, někdy, a to je naprostá extáze, někdy ji hezky políbí. Dolores.
Bolestná. To jméno se mi nelíbilo, dal bych přednost něčemu české-
mu, něčemu plnokrevnějšímu. Dolor znamená bolest španělsky, dor
je to portugalsky, a já věřím na nomen omen, na to, že moje Dolores
by měla dostat nějaké české jméno jako Bohumila, nebo Radoslava,
nebo to moderní Petra. Protože ona by neměla mít žádnou bolest.
To ona chápe, že jen tím, že bude pročítat moje účetní knihy, čichat
k starým klapkám stroje a luštit moje vybledlé písmo na zadních
stranách fotek, s ní zůstanou staré dobré časy. S gustem to pozoruju
a každou noc jí šeptám, že dělá dobře. Ano, chápete to správně.
Dokud na nás někdo myslí, jsme tady. Můžeme tady být.

– 73 –
 Když Dolores přijede do Prahy, okamžitě se jí můžu dostat do
hlavy, do snů, do podvědomí, kam se mi zachce. Dělám to rád. Rád
se do ní hroužím, do její vnímavé, empatické duše s dvojí tváří blí-
ženců. Chodím s ní po památkách, nahlížím jí přes rameno, když
si kupuje cetky v turistických obchodech, a pořád s ni mám velké
plány. Jen jednou mě pořádně vyděsila. Asi jsem to přehnal, když
jsem jí začal vkládat do mozku všechny ty silné první dojmy. Chtěl
jsem na ni zapůsobit, mocně jí připomenout, kde je její místo, za co
má bojovat a o co se má zajímat, a ne se jen tak poflakovat po pa-
mátkách s tlupou nadržených brazilských panáčků z dobrých rodin.
Chtěl jsem, aby nikdy na ty první dojmy nezapomněla, aby to s ní
všechno zatřáslo a vytřáslo jí tu její povrchní mladinkou fajnovost
z těla. No a ona se rozbrečela a řvala a řvala, až jsem měl pocit,
že vypustí duši. No jen se nade mnou moc nepohoršujte! Vždyť
Dolores se o to teď sama zajímá. O tu „systémovou psychologii“,
to jsou takové věci okolo předků a rodinných stromů a genů a já
nevím co všechno. Takže tím zase láká k sobě ona mě, a jsme si kvit.
A basta. Uklidnila ji kupodivu až cesta do Zlína. Ta se mi povedla!
Sedl jsem si vzadu k ní do taxíku a vkládal jí postupně, a teď už
mnohem opatrněji, do té její blonďaté hlavinky staré obrázky, které
mám pečlivé schované a utříděné. Bylo to jako zakládat diapozitivy
do promítačky. Však jsme se jí těch fotek s Majou naukazovali! Teď
šlo jenom o to, aby si je všechny pěkně postupně vybavila, a když
to klaplo, začal jsem pomaličku s touhou po domově. Co na tom, že
je doma v Brazílii. Na to vám kašlu, Dolores je moje vnučka a doma
je tady, a hotovo!
Jednou, když jsem zabloudil na Vinohrady, potuloval se Grébov-
kou a hleděl na pohasínající světla pode mnou, představoval jsem
si chuť a vůni vína a potkal jsem tam náhodou Jindru Waldese. Zase
si nemohl pomoct a byl se podívat na svou zbouranou vilu. My totiž
můžeme vidět i to, co bylo zničené, vždycky zůstanou v určité vrstvě
vzduchu obrysy minulosti. Nikdy se nic neztrácí, jen se to ukládá ve

– 74 –
vrstvách a my, co nemůžeme pít a chutnat víno, si to vynahrazujeme
tím, že ochutnáváme jednotlivé vrstvy vzpomínek, obrysy dávno
zbouraných domů a jejich pachy. Nebýt znamená vnímat intenziv-
něji pachy a vůně, čichové stopy, které tady všichni zanechali. Sem
tam se zaposlouchat do toho, co říkají. Můžeme se procházet jejich
zdmi a potkávat ty, kteří tam žili. Je to příjemné, někdy to dokonce
dokáže zahnat samotu. Takže jsem tam jednou v podvečer narazil
na Jindru. Stoupl si vedle mě a taky se kochal výhledem. Za zády
nám supěli běžci a jejich značková trička z chytrých materiálů na-
sáklá potem trochu znehodnocovala rozjímání. Jindra se zase jako
obvykle rozčiloval nad barbarstvím dnešních zbohatlíků a já jsem
si samozřejmě taky nemohl odpustit kázání a ztrácel jsem se sám
sobě v hořkých a ublížených výlevech. V tu chvíli byl Jindřich pro
změnu můj parťák v nespravedlnostech. A pak jsem si na něho zase
vzpomněl. Na Udržala. „Jindro, vzpomínáš na Udržala?“ „Na minis­
tra, nebo na synátora?“ „Na syna, na toho kryptokomunistu, všiváka
jednoho!“ „No vzpomínám si, žes mu dost věřil,“ řekl Jindřich a měl
pravdu. Mladý Jiří Udržal byl totiž žoldák. Pracoval pro toho, kdo
platil víc. A svého času, hodně dlouhého času, i pro mě. Dokonce
jsem mu v roce 1941, když jsem musel nahonem do Ameriky žeh-
lit ten průšvih s černou listinou, dal plnou moc, aby podepisoval
všechny brazilské smlouvy. Jidáš! A já nic netušil. Já blbec! Jak dlou-
ho jsem netušil! „Velké peníze, velcí supi, co nad nima pořád plachtí.
Taky jsem to nechtěl vidět, taky jsem si nikdy nedával dost pozor.
Ale tys byl naivnější, řek bych.“ Jak dlouho jsem byl naivní? Asi do
těch prohlášení, co lidi Udržalovi podepsali v Sao Paulu. A stačilo
mu tak málo, aby je z nich vymámil. Jak byl šarmantní! Štíhlounký
jak panenka s tou koketní vlnkou na kebuli, co mu vždycky tak jako
náhodou sklouzla do čela! Já blbec mu to taky sežral, ten jeho šarm.
Tak co měli dělat ti chudáci, co je přijel na příkaz komunistů ošálit?
A pak nasadit těžký kalibr. Domov. Já ho těm lidem obstaral venku,
když jim válka dýchala na zátylky a neměli se kam vrtnout, a byli

– 75 –
mi vděční. Do té doby, než válka skončila. Pak zase chtěli ten starý
domov zpátky. Hodně z nich si nikdy nezvyklo, počítali s tím, že
jsou v Brazílii jen do konce války. A pak tradá domů. A když přijel
Udržal a řekl, že kdo nepodepíše prohlášení proti mně, nikdy se
domů znova nepodívá, protože se o to komunisti postarají, hodili
mě přes palubu. Možná se někteří i dlouho rozmýšleli, ale stejně
mu to narafičené a dobře vykoumané lejstro podepsali: „Jan Baťa
odmítl jakoukoli podporu rodinám československých zaměstnanců,
kteří se v zahraničí hlásili do čsl. vojenských jednotek, a osobně (!)
je přemlouval, aby nevstupovali do čsl. armády…“ Co mi pak bylo
platné, že to v osmašedesátém většina z nich odvolala a s tím, že
ta prohlášení ze šestačtyřicátého podepsali pod nátlakem. „Za to
si ani chleba nenamastím,“ jak říkala stařenka Hrušťáková. Ale ani
oni si za to chleba nenamastili, po únorovém převratu stejně domů
nemohli. Ta jidášská prohlášení jim byla k ničemu. Bylo po procesu,
odsoudili mě v nepřítomnosti a Udržal sám zdrhnul za kopečky. Už
je nepotřeboval. A dobře jim tak, abyste věděli, dobře jim tak! Byl
jsem už dávno po smrti, když sesmolili ta nová prohlášení a slav-
nostně je podepsali na generálním konzulátu v Sao Paulu a nechali
si na ně dát velká hranatá razítka.
Tak třeba si přečtěte tohle:

Já, Vladimír Váňa, bytem v Sao Paulo, rua Copacabana 94,

činím následující prohlášení:
S Janem Baťou jsem přijel do Brazílie z USA v roce 1940
a byl jsem v jeho službách až do roku 1946. Byl jsem s ním v úz-
kém styku a vím, že nechtěl vystupovat otevřeně ve prospěch
Spojenců jedině proto, aby to nevyvolalo represálie okupantů
proti jeho lidem, tj. zaměstnancům ve Zlíně. Jeho postoj tedy
byl věcí taktiky, a ne přesvědčení. Nikomu nebránil ve výkonu
vojenské služby v zahraničí, naopak říkal, že si každý v této věci
má dělat, co chce. Vím také, že nikomu nebránil přispívat na

– 76 –
 zahraniční odboj a my jsme také přispívali. Podpisovou akci
v Brazílii proti Janu Baťovi organizoval dr. Udržal z osobních
důvodů, text prohlášení nepokládám za správný, jeho obsah
pravdě neodpovídá, byl podepsán ukvapeně mnou a myslím,
že i ostatní jej ani pořádně nečetli, poněvadž by jej nebyli mohli
podepsat
 
Sao Paulo. 30. ledna 1968
Vladimír Váňa, v. r.

Tak oni to ani pořádně nečetli! No to se na ně podívejme, asi měli

zrovna moc práce, protože si museli prát podělaná kaťata.
Nebo tohle, tohle je od Franty Klátila, zrovna od něj jsem to če-
kal nejmíň! Byl v Batatubě od začátku, ale asi jsem opravdu nikdy
nebyl dobrý znalec lidí, protože jsem si o nich vždycky chtěl myslet
to lepší, abych nepodléhal pesimismu, který jsem považoval za tu
největší slabost a vadu na lidské duši.

Já, František Klátil, narozený 29. ledna 1911 ve Zlíně, bytem

Batatuba, činím toto prohlášení:
Ve službách Jana Bati v Brazílii, respektive jeho zástupce,
od roku 1939 do dnešního dne. Tak jako já přispívali ostatní
zaměstnanci pravidelně na československý zahraniční odboj.
Včetně Jana Bati, který volil jiné jméno, aby – jak říkal – nebyli
jeho zaměstnanci ve Zlíně nacisty pronásledováni. Také já jsem
byl přihlášen, ačkoli jsem nebyl vojákem, k zahraniční vojenské
službě, Jan Baťa o tom věděl, ale nebránil mně v tom a nebránil
v tom ani ostatním zaměstnancům.
 
Batatuba, 1. února 1968
Francisco Klátil, v. r.

– 77 –
 Zrovna Klátil! Zrovna on! Když dal Ludmile na Nový rok 1945
podkovu, kterou našel na cestě, že prý pro štěstí, ani ve snu by mě
nenapadlo, že zrovna on bude věřit těm komunistickým výhrůž-
kám. Přeci u nás měl skvělé místo, chodili jsme k nim každou neděli
nebo oni k nám, holky u nich byly pečené vařené. Ludmila si s jejich
malou Haničkou hrávala na maminku a na tatínka. Brávali jsme je
s sebou do Ria na výlety. Co vlastně chtěl v osmašedesátém tím
cárem papíru říct? Šéfe, omlouvám se? Že mu to ale trvalo.
Měl bych třeba Udržalovi, Benešovi a dalším lumenům odpustit?
Je to vůbec k něčemu, takové odpuštění? Myslím, že je to tak na dvě
věci. Na nic a na hovno. To taky říkala stařenka Hrušťáková. „Jendo,
vykašli sa už na to, ja?“ slyším ji, jak volá z kuchyně. „Vykašli sa na to
a běž rači něco dělat!“ nabádá mě. A s ní Tomina, který mi vysvětlu-
je, že nic není prohrané, protože přeci se prostě můžu snažit dál a že
mě ten pocit křivdy jenom sráží k zemi. Tak dobře, no, přikyvuju
a zase se s Jindrou dívám na světla pražského večera, vdechuju
kanálovou vůni, srkám a lokám ji, mísí se do ní právě rozkvetlé
šeříky, rašící tráva a všechny vrstvy a domy, které jimi procházejí
spolu s námi sem a tam, tam a sem. Když se nad ránem brouzdám
světlem luceren, kde přebývám nejraději, musím si dávat pozor,
abych nenarazil na Udržala. Prý Ludmile volal v osmašedesátém po
invazi a říkal jí, že by se měla domoci spravedlnosti. Chlap, který mi
tak dlouho pletl oprátku!

– 78 –
 Fabrika

Připomínám rozhlehlou louku. Na ní domy, farmářské stavby, spíš

chlévy než výkřik funkcionalistické moderny. Působím domácky,
útulně, usedle. Jsem vlastně přestavěná farma. Přitom bych chtěla
být světácká, rozmáchlá, celá skleněná a betonová, velkolepá! Šilo
se tady sice sto padesát párů bot denně a živila jsem dvě stě padesát
lidí a kolem mě na svazích kopců stálo devadesát osm domů pro
dělníky, kteří přicházeli ráno v 6.45 a odcházeli přesně v 17.21.
Stejně mi to ale vždycky přišlo strašně málo. Všichni dělníci pak
šli odpočívat do těch domků se sloupkovou venkovní předsíní, co
tak nedokonale imitovala moravská venkovská zápraží s modrými
okenicemi, nabílenými stěnami, červenými střechami a venkovní
kuchyní, kde věčně smrděly hnědé fazole s rýží a hovězím. A všem
vévodila Šéfova funkcionalistická vila na kopci. Dnes je dávno
prodaná místním zbohatlíkům bez vkusu, co u vchodu postavili
obludnou kaskádu s čurajícím chlapečkem a přímo na pozemku
kolem vily továrnu na umělá hnojiva.
Stojím tady padesát let. V Batatubě. To je v Brazílii. Bata jako
Baťa a tuba jako indiánské slovo pro otce. Otcovobaťovo se to tady
jmenuje. Kopce, kolem zbytky džungle, sem tam nějaká ta pastvi-
na a pach milionkrát většího Sao Paula za humny. Ruiny, co zbyly
z gumárny a koželužny blízko potoka. Jemně na mě padá hustá
mlha s deštěm, mlha garoa, která dokáže zalézt pod nehty a za-
vrtat se na pár měsíců pod kůži. A pak se znova ukáže tropické
slunce a garoa zmizí s jarními dešti. Jenže pro mě už tady slunce
desítky let nevychází. Jsem zabalená v mlze času jak motýl v kukle,
z níž se nemůže dostat, i kdyby chtěl, protože kukla nedopatřením,
hloupou náhodou shnila a motýl v ní je dávno mrtvý. Od roku 1983.
Od desátého února, kdy se zastavila hlavní výroba. Stojím tady

– 79 –
a s ním, aby všude kolem bylo město. Chtěla bych cítit horký asfalt,
klaksony aut, pot někam spěchajících lidských bytostí, jejich hluk
a do vzduchu uvolňované molekuly stresu. Chtěla bych cítit chuť
peněz, mamonu, vzrušení, které provází hon na něj, a možná by se
mi líbily i zaprášené parky a lavičky počmárané nervními, poteto-
vanými a zfetovanými mladíky. Vím, že by to nebylo město stejné
jako to město za mořem. Ale stejně. Tolikrát mi o něm vyprávěli, ti
kteří přijeli, aby tady vykáceli kus pralesa a postavili mé. To oni mi
naočkovali svoje sny. Nasadili mi je jako vajíčka hmyzu do každé
uvolněné spáry v omítce. A z nich se pak vylíhly představy. A já teď
sním marně o Zlíně, kde byla fabrika srdcem města. Města, kde se
lidé mohli narodit v čisté a prostorné porodnici, kde mohli chodit
do škol, v nichž se nemrhalo časem a učitelé v jednom kuse nestáv-
kovali za lepší platy, protože slušné mzdy jim zajistila fabrika. V těch
školách měly děti boty a čisté oblečení a učily se praktické doved-
nosti. Mohly pak nastoupit do učení a bydlet třeba v tom hezkém,
úhledném internátu na kopci, chlapci v jedněch budovách a dívky
vedle nich, symbolicky oddělení pouze pruhem pečlivě zastřižené
trávy. A i ty internáty by postavili za peníze vydělané fabrikou.
Mladí muži a ženy by se tam naučili, jak si správně a úhledně stlát
postele, vstávat za úsvitu a po rozcvičce stát už v sedm odpočatí
a připravení u stroje. Stali by se z nich šetrní, ale zároveň ne ha-
mižní lidé, naučili by se hrdosti, společenskému chování, jazykům
a všeobecnému rozhledu, vedli by si záznamy o svém hospodaření
a jejich sebevědomí by každým dnem vzrůstalo. Nechali by daleko
za sebou zastaralé myšlení svých rodičů, přesvědčených, že jejich
místo na světě je dané starými pořádky a že to nelze změnit. Věděli
by přesně, kolik má hodina vteřin a kolik se toho za jeden lidský
život dá stihnout. A tito noví, mladí muži by pak ve fabrice mohli
pracovat a podílet se na jejím rozmachu. Dívky, ty by se ve fabrice
porozhlédly jen na nějaký čas a hlavně proto, aby poznaly, co obnáší
práce jejich budoucích mužů, aby pak mohly vychovávat svoje děti

– 80 –
a chápaly, jak důležité je, že jejich muži vydělávají ve fabrice dost
peněz na to, aby uživili celou rodinu. Kolem fabriky a hlavního ná-
městí by stály obchody, a to, co by v nich lidé nakoupili, by si mohli
odnést do malých domků z neomítnutých cihel. A na zahrádkách
za těmi domky by nemuseli pěstovat zeleninu a ovoce, protože
by to nepotřebovali, jejich platy by byly dvojnásobné ve srovnání
s platy dělníků v jiných fabrikách. Na zahradách by měli okrasné
keře a lavičky, aby na nich mohla odpočívat jejich pilná těla plná
síly a odhodlání, žijící v rytmu fabriky, v požehnaném rytmu smys-
luplné a dobře zorganizované práce. Své tropické nemoci by mohli
vyléčit v čisté nemocnici, kterou by zaplatila fabrika, a nemuseli by
se bát, že když se jim něco stane, nechají je na nemocničním vozíku
ležet celé hodiny a nikdo se na ně nepřijde ani podívat. Věděli by,
že nebudou stát v ponižujících frontách na operaci, která stejně
dopadne všelijak, protože nemají to správné drahé pojištění nebo
to mají daleko do většího města. Mohli by chodit do velkého kina
a na výstavy moderního umění. Věděli by, kdo jsou a komu za svůj
skutečný život naplněný prací ve fabrice vděčí. Nemuseli by se třást
o svou budoucnost. Vydělávali by dost a věděli by, že je to jen a jen
díky jejich vlastním schopnostem, protože pro svou práci a osobní
růst byli vybráni mezi tisíci dalších uchazečů. Měli by tedy dostatek
sebevědomí, vědomí vlastní identity, v duši řád, klid a pořádek a na
zádech by jim rostla křídla úspěchu. A když by zemřeli, naplnění
jistotou, že jejich život byl pilný a hezký, mohli by odpočívat na
Lesním hřbitově, který pro ně zbudovala fabrika. Ten hřbitov by byl
vzdušný, udržovaný a zároveň prostý, stejně jako byly jejich životy.
Ten hřbitov by hlídal hrobník, Vysloužilý dělník z fabriky, co by na
hřbitově našel uplatnění i ve stáří. Vyháněl by odtud divoké kočky
a mravenečníky a udržoval poslední odpočinek dělníků ve stejném
pořádku, jako když žili a pracovali.
Pokud se vám to zdá utopické, příliš svázané, příliš organizova-
né, příliš zvláštní, rozhlédněte se prosím kolem… podívejte se na

– 81 –
mě. Na má vytlučená okna, kterými se dere dovnitř džungle nebo
to, co po ní zbylo. Chapadla lián, kusy mechu a trávy v koutech a na
nich obří pavouci a v noci probuzené smysly nočních hadů. Hnijící
listy dříve tak pečlivě udržovaného archivu firemních dokumentů
rozházených po plesnivé podlaze, plechové krabice prožrané rzí.
Smutek rozbitých strojů v koutě. Prázdno po ukradených součást-
kách. Kolem chaos náhodných obydlí, každý pes jiná ves, všelijak
sflikované z toho, co dům a prales daly, rozeseté halabala kolem po
kopcích, které při každém větším dešti sjedou ze svahu dolů jak
děti po ledové klouzačce. A nahlédněte pod šaty žebrákům, kteří
tady posedávají kolem a nemají nic, čemu by svůj život zasvětili,
nevědí, jak by mu dali směr a čemu by mohli věřit. A kdoví, jestli
když umřou, budou mít místo na nějakém hřbitově, protože ten
obecní má omezenou kapacitu, a kdo nemá peníze, nemá ani místo
na poslední odpočinek. Jeho příbuzní si pak mohou popel odnést
v průsvitném papírovém sáčku a rozházet ho třeba v oblíbeném
parku. Co je tedy lepší, chaos, nebo řád? Vyberte si prosím, a než
mi odpovíte, pořádně se na mě podívejte.
A že vám to připomíná spíš život nějaké kolonie pracovitého
hmyzu, nebo dokonce chov plemenného dobytka? Nebuďte tak
primitivně vulgární. Co je špatného na moderním pojetí života,
racionalitě, přehlednosti, systému, rychlosti a efektivitě? Co je špat-
ného na tom, že dělníci vydělávají dost peněz a mají hezké, účelné
bydlení, kde není místa na shromažďování nepotřebných věcí, a žijí
ve vzdušném zahradním městě plném slunce, vody, zeleně, čistoty
a pořádku? Co je špatného na utopiích, na ideálech? Že jsou ne-
uskutečnitelné, že trvají nanejvýš tak dlouho, jak tepe a vydělává
jejich srdce – fabrika? Ale nebyla by to krásná jízda, tak jako těch
pár desítek let ve Zlíně? Co je špatného na tom, alespoň na nějaký
čas se k ideálu přiblížit a sáhnout si na jeho uskutečnění prstem?
Je lepší chaos válek, bezpráví diktatur, nebo džungle iracionálních
náhod, proti které ve Zlíně tak urputně bojovali? Vždycky bych si

– 82 –
před zaměstnáním u překupníků drog nebo před státní podporou
vybrala pro své děti školu mladých baťovců. A že by je při tom někdo
kontroloval? Že by je nenechali zahálet a stanovovali by jim rytmus,
zakazovali pít alkohol, onanovat a jejich těla používali hlavně pro
cyklické opakování úkonů, při němž musí být každý sval a každá
mozková buňka využita pro zdar společného díla, na které pak mo-
hou být lidé hrdí? Že by se museli podřídit hierarchii a mít jednoho
nejvyššího Šéfa? Copak dnes nemají lidé šéfy? Copak se jim neříká
prekariát? Všem těm mladým, nejistým, frustrovaným operátorům
v call-centrech, prodavačkám v supermarketech, kreativcům na vol-
né noze, externím vysokoškolským učitelům, novinářům, otrokům
částečných nebo flexi-úvazků a švarcsystému? Věčných prosebníků
o honorář bez práva na důchod, na slušnou rodičovskou dovole-
nou nebo vůbec na dovolenou? Copak jim dnes nikdo neporoučí?
Nastrkají je do prosklených kukaní, kde na ně dohlížejí, kontrolují
a ždímají jejich těla a mozky, a oni sami nemají kontrolu ani nad
svým časem, ani životem. Ano, i kontrola k životu patří, samozřejmě
že k řádu patří kontrola, to je racionalizace, to dá rozum.
Stýská se mi po těch časech. Po těch mužích a ženách plných
elánu, kteří si nemuseli každé ráno sypat do kávy guaranu nebo
vypít pět tupláků kávy denně, aby měli dost síly. Měli svůj ideál, vizi,
strategii a věděli přesně, co chtějí. Chtěli nový domov, práci a život
stejný jako ten, který zanechali za mořem ve Zlíně. Přišli a postavili
moje zdi, naplnili mě hukotem strojů, svou pílí a měkkými, nevý-
raznými samohláskami a svým hrdelním ř. Měla jsem ráda, když se
mi v halách procházel Šéf a na všechno dohlížel. Líbila se mi jeho
prvotřídně střižená košile s obyčejně a fortelně vyhrnutými rukávy,
jeho soustředěný pohled modrých očí se mi zavrtával do každé cih-
ly a jeho sny živily i moje představy o budoucnosti. Jednou mi řekl:
„Budovy a stroje mohou někdy třeba zmizet, ale pak je naši mladí
muži postaví znovu a lepší.“ Proč jen to nebyla pravda? Proč už pak
žádní mladí muži nepřišli a nepostavili moje nové zdi a nezasklili

– 83 –
všechna ta vymlácená, bezzubá okna? Proč nezastavili chaos, který
se mi dere do útrob? Proč ten úspěch nemohl trvat trochu déle než
jen pár let? Nechci být plná nostalgie a smutku, chci se prát s těmi
rozdrolenými kusy omítky, se rzí a hnitím, ale už mi nezbývá moc
času. Soudní rozhodnutí říká jasně, že mě zbourají. Sociologové
tomu později budou učeně říkat, že se tady odehrála jiná interpre-
tace místa. Ale ono to znamená hlavně to, že jiní mladí muži, jejich
snědé paže a výkonné bagry se do mě zakousnou a bude po všem.
Skončí přibližování se k ideálům, srdce utopie přestane tlouct.
Ano, máte pravdu, stálo to všechno na jedné rodině, na jednom
Šéfovi a na jeho synovi. Oba umřeli a nechali mě tady. Napospas
lidem bez ideálů, bez vizí a bez pracovní morálky. Nebo těm, kteří
to prostě jenom neumějí. Místní síla se tomu teď říká. Ideál se začal
drolit. Kolečka už tak záměrně rozdrobené práce se rozkutálela,
stroje se zastavily, lepší zítřky nepřišly. Zůstaly jen hádky, neza-
městnaní, nespokojení dělníci, a i ti se pak rozprchli, nejčastěji do
velkého Sao Paula. A mě tady nechali, abych snila o městě za mořem.
Legrační je, že potomci místní síly teď mají plnou hlavu nápadů
co se mnou. Byli v Londýně a v Buenos Aires a viděli, jak se staré
továrny dají interpretovat jinak a jak se z nich mohou stát koncertní
haly, galerie moderního umění nebo obří diskotéky. Ale chci tohle
i já? Koneckonců nikdo se mě na nic ptát nebude, ať mě zbourají,
nebo jinak interpretují, ale já sama sebe se zeptat musím. Chci být
fabrika, nebo zábavní šik centrum pro mladé lidi, kteří dnes už ne-
hledají ideál, ale jen místo, kde by si mohli připadat neodolatelní?
Stýská se mi po tom, že věci měly kdysi větší smysl? Není to jen moje
hloupá sentimentální nabubřelost? Třeba budu jako kino nebo obří
restaurace pro boháče spokojenější. Jenže kdoví, jak to dopadne.
Zatím místní síla píše dopisy Janu Antonínu Baťovi. Začal to jeden
mladý chlapec, který moc neví, co se sebou, a tak začal meditovat
a chodit na kurzy systémové psychologie, kde se dozvěděl, že jeho
osud určují kořeny, předkové a geny mnohem víc než jeho svobodná

– 84 –
vůle a elán. Má dojem, že by chtěl vyrábět boty, protože je to prav-
nuk Šéfa. Našel svou duši v minulosti. Bloudila tam a nevěděla, že
není duší mladého brazilského obchodníka a realitního makléře, ale
českého ševce. Ten mladý odhodlaný muž, který si nikdy nemusel
stlát dokonale postel na internátu s tisícovkou dalších mladých
mužů ani nikdy nevstával v šest ráno, pobláznil místní a ti se začali
rozpomínat na časy, kdy jsem tady stála v plné práci a síle, a posílají
dopisy Janu Antonínu Baťovi – kam, to nevím, asi na Facebook nebo
do záhrobí. Když si je čtu, nemůžu se ubránit pocitu, že všechno je
jenom marnost nad marnost. Mohou takoví lidé, kteří píší dopisy
mrtvému, ještě něco dokázat? Však si to přečtěte sami, nějaká Ro-
sana píše:

Batatuba, 10. března 2015

Drahý pane Baťo,

doufám, že se máte dobře. Dnes mi je třicet let. Prvních dvacet
jsem žila v Batatubě. Vyrůstala jsem a poslouchala příběhy mé
babičky, která pracovala ve vašem domě jako služebná. Moje
babička vyprávěla, že paní Marie Baťová byla velmi přísná za-
městnavatelka, alespoň na začátku, dokud se nepřesvědčila, že
může člověku důvěřovat. Ve vile pracovaly s babičkou ještě další
dvě služebné. Žádná z nich ale nepracovala v kuchyni, protože
vaše manželka, paní Baťová, vždycky vařila sama. Přesto se
moje babička časem naučila vařit i některá česká jídla, napří-
klad takové noky, které se podávaly k omáčkám a které pak
vařila nám a všem moc chutnaly. Babička se ale nikdy nena-
učila vyslovit správně, jak se ty noky jmenovaly česky, říkala
jim „kneclic“. Mám dojem, že tohle jídlo vymysleli proto, aby se
zužitkovaly zbytky z kuchyně, protože se musí usmažit rohlíky
nebo chleba, a pak se přidávají do těsta.

– 85 –
 Vzpomínám si, jak jsme bydleli ve čtvrti blízko továrny a já
jsem milovala velké borovice, které byly před Vánocemi vždycky
krásně nazdobené a plné barevných žárovek, které v noci svítily.
A na Prvního máje, když se slavil Svátek práce, opékalo se na
náměstí maso a vždycky na to padli nejméně čtyři voli. Bylo to
jako obrovský piknik. Pod stromy stála úzká a dlouhá ohniště
z cihel a na nich se opékalo maso. Každý dělník dostal velikou
jehlu s opečeným masem, na kterém si pak pochutnávala celá
rodina. A potom se hrával fotbal – ženáči proti svobodným
mládencům. Byl to velký svátek.
Taky si pamatuju na kino, to stálo tam, jak je dnes obchod
Cras. Vždycky před představením pobíhali po městě kluci, v ruce
plakát, a na něm stálo, co se hraje. Kluci křičeli: „Dneska, dnes-
ka, dneska kino v Batatubě!“ A moje máma si vzpomíná na
soutěž o nejkrásnější zahrádku zaměstnanců továrny, které se
každý rok účastnila. Což dokládá způsob, jakým se lidé tehdy
starali o své domy a zahrady. Ve čtrnácti jsem začala pracovat
v Baťově továrně na boty. Začínala jsem jako lepička. Přicháze-
la jsem, když se továrna otevřela, ráno v sedm hodin a dvacet
minut. To bylo povinné pro všechny, přijít včas. Tovární siréna
oznamovala čas oběda a konec směny v 17.20. Ráda jsem se
dívala, jak do firmy proudí lidé z Piracaie a okolí. Pak se také
začaly objevovat malé obuvnické dílny i v samotné Piracaie,
Lidonu a Spině. Byly to dílničky dělníků, kteří se naučili dělat
boty v Baťově továrně a osamostatnili se a dávali tak práci li-
dem v širokém okolí. A nemůžu zapomenout na obchod s obuví,
který byl přímo naproti továrně a tehdy tam bylo vystaveno
neuvěřitelné množství různých modelů pánských a dámských
bot. A nikdy nezapomenu, jak mě tatínek vzal do toho obchodu,
aby mi pan Francisco Klátil vzal míry na moje první boty na
podpatku. Velmi mě zarmoutila autonehoda, která způsobila
smrt vašeho syna. Můj tatínek říkal, že to byl jediný člověk, který

– 86 –
znal recept na vulkanizaci podrážek. Když zemřel, najali pak
chemika, který to ale nedokázal tak dobře jako váš syn. Je to
hodně vzpomínek na místo, které se mohlo stát městem-srd-
cem-centrálou všech vašich aktivit, všech vašich měst, tak jak
jste to popsal ve vaší knize Svět porozumí.
Zůstávám se vzpomínkou, obyvatelka z „dobrých časů“ ze
čtvrti v Batatubě.
Rosana

– 87 –
 Dolores

Dojojó

Říkala jsem si tak, Dojojó. Dolores jsem totiž moc nemohla vyslovit,
když jsem byla malá. A všichni to ode mě převzali. Ještě když jsem
byla na právech v portugalské Coimbře, psala mi tam máma dopisy
a oslovovala mě v nich Milá Dojojó. Jen dědeček mi říkal česky Do-
loresko. Dlouho jsem si myslela, že všechny ty jeho příběhy o Čes-
koslovensku a o Zlíně jsou legendy. Mýty a báje. Něco, co se dětem
vypráví a na co se vzpomíná, ale dítě si z toho v hlavě poskládá svou
vlastní pohádku. Copak si dokáže představit, jak se utíká před fašis-
ty nebo před komunisty? Představovala jsem si to různě, vždycky
před spaním, a pak jsem ve snech vídávala dědečka, jak se plíží se
samopalem přes zasněžené lesy, nebo tetu Editu, jak jede na střeše
vlaku a vlasy jí vlají ve větru a ona se jen tak tak udrží, ale zezadu ji
pak podepře strýc Nelson a zachytí ji, když málem spadne pod kola.
A pak jsem jednou jela za tetou Editou do Bataguassú. V Sao Paulu
jsme dávali s maminkou dohromady folklorní kroužek Slavia a já
o tom chtěla říct všem krajanům v Brazílii osobně. Pozvat je na naše
první vystoupení, nalákat k nám do souboru jejich děti a vnuky,
najít v jejich knihovnách a policích knížky o folkloru, poprosit je
o desky a kazety s lidovou muzikou nebo se s nimi jen tak seznámit.
Byla to moje mise. A v tom novém městě u břehu širokánské řeky
Paraná jsem potkala pana Dobeše. Pracoval pro dědu v Bataguassú
jako hlavní manažer. Drobný mužík s kulatou hlavou v úhledném
šedém saku mi ke všem těm legendám přidal i jednu svou dobro-
družnou o tom, jak v osmačtyřicátém utíkali z Československa na
podvozku mládežnického autobusu přes hranice. Když to vyprávěl,
měl v oku takovou jiskru, že kdyby přeskočila na vyschlé pastviny,
lehl by celý stát Mato Grosso do Sul popelem.

– 88 –
 Ptala jsem se ho, jaké to bylo, když přišel poprvé sem do pralesa,
který teprve čekal na to, až ho chlapi jako on vykácejí. „Víš, cérečko,
když jsme sem přijeli, nebylo tady nic. Pár malých, krachujících far-
miček, děcka s nafouklými bříšky a indiáni Guaraní. Ti se ale raději
schovávali a moc nevystrkovali nos, protože s bílými muži měli svoje
špatné zkušenosti. Pamatuju si hlavně vedro. Bylo nejdřív suché jako
rozpálená pánev, která se mi přilepila na mozek a udělala z něho
volské oko. A pak hned zase vlhké, když se přehnala sprška deště
a prales a pláně kolem těch farmiček na nás začaly dýchat horkou,
lepkavou páru. A taky jsem viděl trochu rozmazaně, jako bych se
ocitl v nějaké jiné, červeno-zeleno-modré dimenzi. Červená hlína
a prach pod botama, zelená všude kolem mě a nad hlavou nebeská,
nekonečná modrá rozlehlost. Jindra Trach­ta, manažer z Batayporã,
ten by ti to asi dokázal popsat líp. Byl to filolog a filozof, uměl tolik
jazyků a tak krásně psal! Všem nám vždycky pomáhal psát dopisy
domů. Jindra by to zkrátka popsal mnohem líp, ale když jsme si
o tom někdy povídali, vnímali jsme ty první dny dost podobně. Jako
nějakou pralesní fata morgánu. Jen ta cesta červeným prachem, ta
vypadala skutečná. A na té cestě stál býk. Celý sebou smýkal a máchal
kopyty do vzduchu. Byl to mladý býček, ještě skoro tele, ale musel
mít svých dobrých dvě stě kilo nejmíň. A krásné zakroucené rohy.
Nechápali jsme, proč zrovna tady provozuje ten býčí tanec svatého
Víta. Až po chvíli jsme uviděli sucuri. Místní tak říkají anakondám.
Moje první anakonda! Holka jedna hadí. Ocas měla omotaný kolem
obrovského vrásčitého stromu ipé u cesty, zrovna růžově kvetl. Měla
ho jako páčidlo, byla o ten strom pevně zapřená a všechnu svou
hadí sílu napínala proti nebohému býčkovi. Vylezla z řeky, zapřela se
a skočila na toho býka, když se pásl ve stínu. Nemohl ji vidět, protože
její zelenošedá kůže se v listí neslyšně vlnila a tiše vyčkávala, až bude
horko největší a býček tak otupělý, že ji nevycítí. Bojoval, zmítal se
v jejím stisku a nakonec začal ochabovat, červený prach kolem pře-
stával vířit… a my jenom celí zpitomělí zírali na ten souboj zvířete

– 89 –
proti zvířeti. Až se najednou sucuri odmotala od stromu a odplazila
se na břeh řeky a tam zmizela ve vodě i s býkem. Musela ho pak
u dna trávit několik měsíců. Anakondy to tak dělají, víš, cérečko, tož
tak to bylo. To bylo moje první setkání s divočinou.“ „A nebál jste se?“
vyhrkla jsem celá zpocená, jak jsem si představovala horko, býka
a anakondu. „Cha! A čeho? Zvířat? Ale né, já měl revolver Smith &
Wesson a za pasem nůž a bič v ruce. Né, my sa nebáli, cérečko, vů-
bec ničeho sme sa nebáli. Já ti něco povím, my byli svobodní. Mladí
a svobodní. Nic před náma nestálo, nikdo nám neporoučel, mohli
jsme si dělat, co jsme chtěli, a měli jsme ohromnou chuť tady za to
pořádně vzít. Opřít se do toho na plné pecky, ale bát sa? Né, bát sa
tady nebylo čeho, cérko.“
Když mi to vyprávěl, vzpomněla jsem si na jednu dědovu bás-
ničku. Jmenovala se Rio Pardo a byla o Hnědé řece, ve které žije
sucuri. Možná ji děda napsal potom, co mu pan Dobeš vyprávěl
stejnou historku jako mně. Ale už jsem se ho nestihla zeptat. Byl
v té básničce nezvykle poetický, netlačil tolik na pilu poučování. A já
si přeříkala ty verše a mohla alespoň na chvíli být se všemi těmi
chlapy na břehu řeky Pardo statečná:

„Sucuri“ tam křičí chlapi,

na stromě, hle! Tam je! Vizte!
Na břehu pak tygra tlapy
otisk v hlíně třpytně čisté.

Od té doby jsem si přísahala, že budu taky taková. Svobodná.

Plná nadšení, elánu, síly a chuti se do toho pořádně opřít. Šla jsem
studovat práva. Chtěla jsem totiž spravedlnost. Spravedlnost pro
dědečka. Pro celou naši rodinu. Vymazat ten starý nespravedlivý
škraloup. Chtěla jsem bojovat. Být jako ta anakonda, co se utká
s býkem, chtěla jsem všechno pohltit a se vším se vypořádat. A taky
jsem se naučila střílet. Od maminky.

– 90 –
 Jenže ne všichni čeští chlapi byli takoví jako pan Dobeš. Někte-
rých jsem se i trochu bála. Měli v očích něco jiného než nadšení.
V ruce drželi sklenku s kořalkou a sedávali v místní dřevěné kůlně
s tuláky a námezdními lovci jaguárů, s indiánskými kopáči z Pa-
raguaye, a když s nimi hráli karty o peníze, vynášeli česky trumfy.
Říkala jsem si ale, že by si některý z nich mohl pamatovat… ne,
vlastně ne, zajímalo mě, proč jsou z nich takové trosky, když by
mohli být jako jiní baťováci, proč z nich vyprchalo to nadšení. Možná
měl strýc Tomáš Baťa pravdu s tím, jak dělníkům zakazoval ve Zlíně
pití, jak se štítil každé kapky alkoholu. Ale mě hlavně zajímal pan
Laďa. Byl z prý z Hané a já se ho chtěla zeptat na kroje, na Moravu
a chtěla jsem s ním mluvit, abych zase trochu opucovala svůj mo-
ravský přízvuk, rozšafné dědečkovo tož. Našla jsem pana Laďu v té
kůlně, seděl na zemi a hlavou se opíral o dřevěné laťky. Bylo tam
vedro jak v pekle a do kotle přikládala hejna komárů a pach potu
a ohmataných karet. Přidřepla jsem k jeho promaštěným kalhotám
a flekům na košili a kazatelsky se ho otázala: „Pane Laďo, nechcete
jít domů, proč tady tak vysedáváte, ještě budete nemocný.“ Prohlédl
si mě jak švába nakaženého žlutou horečkou a štítivě, ale rychle,
jako by sám byl taky šváb, si odsedl dál do tmavého kouta. Nad
hlavou mu jazýčkem kmitala malá ještěrka. „Tož ty di do prdele,“
řekl mi pan Laďa tak měkce, tak tiše, ale já to dobře slyšela. „Proč
tak pijete?“ zmohla jsem se na hloupou otázku. Chlapi kolem, kteří
se na nás dívali, na mě, slečinku z města ve světlých šatech s krajkou
a blonďatým mikádem, a na bílého ožralu, co za něj už dávno nikdo
neplatí panáky, protože to nikdy nikomu neoplatí, ti se nemohli
nabažit toho podivného výjevu, který jsme jim zadarmo předváděli.
„Vstaňte, pane Laďo, slyšíte, opřete se o mě a vstaňte,“ tahám ho na
vzduch, nevím, co mě to popadlo, ale strašně chci, aby se dostal z té
kůlny ven, teď hned. Aby vystřízlivěl, abych ho mohla zachránit.
„Vstaňte, uvidíte, všecko bude dobré, jen teď vstaňte.“

– 91 –
 Laďa Pinga

„Laďo, vstaň. No tak vstaň, slyšíš!?“ Slyším Yaru. Cítím, jak se mnou
její ruky třesó. Ruky jak dva svalnatí motýli. Čistá zástěra s modró
výšivkó a její ruky jak pařátky ještěrky. Na každém drápku rudé.
Škoda že só to ruky, co hladijó Mirdu. „Tak vstaň, špalku ožralej,
špinavej,“ říká sladce portugalsky. Ta její řeč se u ní v puse mění
na nejsladší fajnovou slivovicu. A to bych si hned dal baňku. Nebo
pořádnó baňu a druhó na ňu! Aji třetí! Mirda si posune v koutku
cigaretu. Nechce se mi vstávat. „Láďo, neválej se tady, nejseš na do-
volený.“ „Jak to, že nésu na dovolené, ty Čecháčku jeden zatracená?
A nésu žádné Láďa, su Laďa, kolikrát ti to mám eště zopakovat…
a sám si říkal, že na léto mám tady na ostrově zůstat, že to bude
dovolená, tož co.“ „No jo, ale dovolená od chlastu, jsem řikal. Nemá
to cenu,“ Mirda vyplivne pohrdání a zbytky levného kouření do
vody. Smráká se a budó muset jet. Nechajó mě tady. Přivezli jenom
zásoby a svoje dobré úmysly, a na ty jim zvysoka, víte co.
Ale myslijó to se mnó dobře. Oba. Každé jináč, ale oba dobře.
Yara chce klid a pořádek. Čisťounkou kuchyň, haldu děcek, co majó
dycky něco do huby, zametený zápraží, všecko všecičko v rychtyku
jak na vojně. Možná by měla být Yara spíš nějaká podporučica nebo
rovnó generálka, vojanda by to měla byt. A né cérka z pralesa. Je
tak čistotná, že by ju jeden zabil. Vlasy se jí lesknó na slunku a voní
po nějakéch tech pralesních kytkách, co si je dává každý ráno za
ucho. Kytku za ucho a už sméčí jak ďas. Jak čistotné traktor. Někdy
má člověk chuť jí pošlapat tu čistó dlážku, enem aby mu vynadala,
enem abych ju viděl, jak sa čertí. A Mirda, ten zase chce stolařa, far-
mářa a zedníka a pokrývača Laďu z Postópek, práce všeho druhu,
protože tady v džungli su široko daleko jediné, kdo umí řemeslo
a aji farmaření. Su potřebné, tož to zase ja. A co z teho mám? Mně

– 92 –
se chce jenom ležet, válet se na břehu říčního ostrova a slopat. Vypít
do dna tuhle tu kalnó řeku i s tlustýma kapybarama, co v ní večer
a zrána plavó jak chlupatý, mokrý jelita s velkýma zubama. Navíc
už mluvím jak ten Mirda z Prahy, a né jak Ladin z Hané. Všecko se
mně to totiž plance dohromady. Moja portugalština je jak prodřená
ponožka s dírama na patě a hanácky už s nikým nemluvím. Jenom
sám se sebó, dyž sa ožeru, protože jediné Čech široko daleko je Mir-
da, a to jeho pražský zpívání se mně přilepilo na jazyk jak americká
žvékačka a nemožu se teho zaboha zbavit. Je to horší než hantec
brněnského stréca. Mirda mi dal milostivě prázdniny, protože je
léto a protože je můj šéfik a protože potřebuje, abych se dal dohro-
mady a udělal krovy a vyspároval dlaždice na podlaze firemního
baráku. A taky chce, abych se jel podívat na ty naše pole, co sme
je společně kópili do foroty a chcem tam pěstovat sóju a chovat
velké béky z Indie. Jenomže jedině Ladin z Postópek někdy viděl
živého béka a umí se k němu postavit čelem, a né jak Mirda, co když
béky poprvé uviděl, řekl: „Helé, to bude tvoje věc, todlecto.“ A vůbec
všecko mám dát do cajku, jak říká, protože přijede na obhlídku eště
větší šéf, než je Mirda. A Yara chce, abych přestal Mirdu rozčilovat.
Ani ju nenapadne, že bych ju mohl milovat! To se jí eště do té její
černovlasé nakulmované hlavinky nedoneslo.
A  ani nedonese, má oči jenom pro Mirdu. Slušného hocha,
chytrého, spolehlivého, pěkného a sladkého, co ho má každý rád.
A co mluví houpavě, s rozvahou, velkopansky, pražsky a vzdělaně.
A chytil se tady jako nic, protože umí jazyky, protože se vyzná a se
všema hned zná a okózlit dovede nejenom Yaru, ale taky samotného
pana Šéfa Jana Antonína Baťu, a ten ho hned udělal manažerem.
V tom jejich čisťounkým, vysméčeným domku si dokonca dává oběd,
a když přijede, Yara začne vyvářat a dělat mu pomyšlení a všeci sa
možó pominót. A Šéf je má rád, protože je na ně spolehnutí a protože
só čistotní a nemajó v životě chaos jak někdo. Jako průšvihář Laďa,
co byl v koncentráku, a nejdřív mu všechno zařízli náckové a po nich

– 93 –
grunt znárodnili komunisti. Laďu, co si myslel, že když zdrhne před
evropskéma běsama do panenské brazilské džungle, že na všecko
zapomene, že všecky jeho smutky někam odplavou, když s nima ute-
če z domu. Že jim těma svýma šikovnýma pazórama zakrótí krkem.
Místo toho se tady uchlastává k smrti. A ne nadarmo mi všeci
říkajó Laďa Pinga, a to znamená Laďa Kořala.
Slyším jejich vesla, šplóchnutí vody. Drobná, bolavá šplóchnutí
jako zlomit kůstku netopérovi. A eště jedno. Malá vlnka mlaskne
o kotník. Hučení bílých křídel volavek. Snášijó se pomalu nad vodu,
aby naposled zašátraly zobákem a sekly po rybě k večeři. Jede se
sem na ostrov celó věčnost. Řeka Iviñema tady teprve začíná na-
přahovat paprče do mohutnosti a všelijak se mělce i hluboce klikatí,
nechá si klidně hladinu zarůstat ohromnéma listama divokéch lek-
nínů a břehy olizovat kořenama palem buriti. Jejich plody občas
plavó po hladině a vypadajó jako malinký šištičky modřínů tam od
nás. Chytám je a strkám si je do pusy. Chutnajó ale jak sladká móka,
a kdo si na tu chuť nezvykl jako děcko, tak s tím teď nic nezmože.
Člověk se tady nevyzná, dyž néni indián, nebo místní gaucho, nebo
vášnivé rybář jak Mirda. Ten mi říkal, že kdyby pro nic, navždycky
tady zůstane pro to královské rybaření, pro ty ohromné sumce,
kteří se pak rozříznó a posypó sérem a dělá se z nich v peci rybí
pizza, ale taky pro maso kapybar. Ty se tady pasou jak divocí pašíci
na břehu, válijó se v bahně a občas laškovně plavó pod vodó. Só to
přerostlé vodní krysy a je z nich skvělá zabijačka. Ale tu zabijačku
má ráda aji anakonda. Tož ta si ju nenechá ujít. A běda temu, kdo
sa k temu připlantá. Sucuri, jak říkajó indoši. Na tu teda nechcu
myslet, že by sa sem připlazila. Nebo spíš připlavala. Potvora jedna
šestimetrová! Břehy tady só pro ňu jak stvořený. Jednó sem měl
teda namále, a tak tak sem utékl. Nebo spíš uplaval. Jeli sme s Mirdó
na kapybary, ale stejnej plán měla asi aji sucuri. To se na vodě objeví
taková jako vlnitá stopa. Pod vodó sa to vlní tech šest nejmíň metrů
masa a šedavý, skvrnitý kůže s ohromnó chuťó na cokoli, co sa hýbe.

– 94 –
Sucuri je vládkyňa zdejší mokrý krajiny, všeho, co teče a vlní sa.
A běda temu, kdo to neví. Nebo si myslí, nedej bože, že vládca je
on. Její ohromná hlava sa najednó vztyčila před nama, vypadalo
to, že nás podplavala lochneska. Ta hlava na tlustém, ohromném
krku začala větřit, zvednutá jak periskop. Tož to ona tak dělá, když
chce potopit loďku. Podplave vás a ocasem loďku převrhne. Jedním
ocasiskovým kopnutím. Dycky nám to indoši vykládali a my sme
si mysleli, že si z nás střílijó. Oni totiž indoši vykládajó u ohňa po
sekání pralesa a mýcení pastvin všelijaký blbostě a plancó ty svoje
legendy, a člověk neví, co si výmýšlajó, a co je eště možný. Jenomže
tady v té džungli je vlastně všecko možný, aji to nemožný a vymyš-
lený. Tož jak sem uviděl ten hadí periskop čučet z vody, na nic sem
nečekal, vytáhl svůj Smith & Wesson trojku, co sem ho vyhandloval
za jaguáří kožku s jedním indošem, a střelil sem tu sucuri revolve-
rem přímo doprostřed té její hadí palice. Nečekal sem, esli uvidím,
že je mrtvá nebo ne. Enom sem rychle odvázal tu našu skořápku,
co sem ju udělal z jednoho kusu palmovýho kmene, a pryč odsaď.
Naštěstí sem jí tenkrát přidělal aji motor. Ten sem teď túroval jak
ďas, a na dvojitý štěstí sem ho den předtím šteloval a promazával,
takže naskočil jak nic, a nazdar, vládkyňo všech vod, dneska si zežer
nekeho inačího. No a co čert nechtěl, ta samá sucuri pak ležela o pár
dní pozdějš ve vodní jamě na pastvinách nedaleko. Jeden náš kamoš
kovboj sa brodil s koněm přes ňu a sucuri skočila na teho koňa,
chtěla ho chytit, obmotat a zežrat aji s kovbojem Ignáciem. Naštěstí
nebyl sám a jeho kamoš hodil lasem, obmotal jej krk a mačetou
tomu obludisku usekli hlavu. Pak mně říkali, že měla uprostřed
čela stopy po kulce z revolveru. Takže to musel byt ten samé macek,
co sem ho střelil já. Panebože, to je teda děs toto. Stáhli ju z kůže
a věnovali ju velkýmu Šéfovi Janovi Antonínovi Baťovi do kanclu
v Bataguassú. Ten kancl je teď celé omotané anakondí kožkó a všeci
čučijó jak blbí, když tam vlezó. Sice to tam dost smrdí, ale asi to za
tu parádu a dojem, keré to dělá, stóji.

– 95 –
 Su tu sám. Žvýkám domácí chleba od Yary. Kapybary se mně lovit
nechce, bylo by to moc rámusu do teho ticha kolem, kdybych tady
práskal Wessonem, a ryby chytat neumím. Vždycky sem si říkal, že
už jednó Mirdu, nebo líp Yaru, ta umí chytat stejně jako on, že je
poprosím, ať mi to ukážó. Vždycky se jen tak rozesmějó a řeknó, že
je to strááášně jednoduchý, a nikdy mi nic neukážó. Dyž to zkóšim
sám, nikdy nic nechytnu. Jako by ty rybyska potvory věděly, že su
levé jak šavla. Vím, že nebudu moct spát, dokud se nenapiju něčeho
echt tvrdého. Dokud mně tekutá spása nevypálí z hlavy všecko to
nespaní. Blómám v západu slunce a nad hlavou mi vyhrává komáří
dechovka smutné, střízlivé valčík. Není to tak, že by mi odvezli loď-
ku a já bych se odsud nijak nedostal. Voda tady néní hluboká, ale šak
moc dobře vědijó, že si nepamatuju všechny ty zákruty a zátočiny,
že bych potřeboval mapu, která neexistuje, abych se mohl dostat
zpátky do Baťovy Dobré Vody, jak se jmenuje to místo, co Jan Anto-
nín Baťa založil a my ho osidlujeme. Sme tu pěkná parta sokolíků
a uprchlíků, nesnášíme komunisty a nacisty a všeci sme před nima
zdrhli sem, co nejdál to šlo. Snažíme sa strašně moc, abysme to tady
se ctí vydrželi a nezbláznili sa z teho. Hlavně sa z teho neposrat, jak
sa říká. No ale někdy je to ošajstlich, ta výdrž. Snažíme sa ale strašně
moc. Děláme tancovačky a zpíváme česky, a dyž přijede velký Šéf,
aji on vytáhne svoju harmoniku a celé zpocené, jak s nama třeba
kopal jamu, abychom přes ňu dali klády a on mohl projet bahnis-
kem ve svým náklaďáku, tož pak si sedne večer k ohňu a vytáhne tu
svoju parádní harmoniku, co ju všade sebó tahá, a spustí Šavlenka
brušená a zpívá tim svým bohatýrským valašským hlasem, a tož
to pak všeci skoro bečíme, jak sme daleko a jak je to všecko straš-
ně divný tady byt a zpívat moravské pjesničky a nahánět místní
galánky místo tech našich. Jak je to všecko na palicu a nemože to
byt ani jináč, protože nám nic inýho nezbévá než zpívat, nebo sa
ožrat. Někdy děláme, že sme už jako Braziliáni. Dlábime do sebe
černý a hnědý fazole s hnědó omáčkó, zakusujem pečené hovězí,

– 96 –
co chutná jak kořeněná podrážka, k temu rýžu, aji k rybám rýžu,
rýžu se všim, a někdy by za erteple člověk zaplatil zlatem, ale né,
to tady nemajó, pěstujó jenom maniok nebo erteple na sladko, a to
sa nedá žrat, tož rýža ke všemu, a někdy aji kus chleba, ale jenom
bílého, co chutná jak nasládlá buchta. Ale my si nestěžujem, my sa
přizpůsobujem, my sa učíme o jiné kultuře a chceme si zvyknót,
bože můj, jak my si chcem strašně zvyknót. Aji ďáblovi bysme sa
upsali, jenom abysme si už konečně na tu příšernou pralesní řiť
světa zvykli. A tož taky pijem tu jejich třtinovou kořalu cachaçu, co
šmakuje jak mýdlo, nebo když je moc horko, tož to jejich tereré, teda
maté s ledem z uříznutého kravího rohu, a koluje to mezi nama a je
v tom kus jakéhosi bratrství a připadáme si jak honáci a kovboji,
a na chvilku sme v té nové koži jak doma. Pak sa to zase pokazí,
jak člověk dostane chuť na pivo nebo si s nekým povykládat, jak
mu zobák narostl, a né jak sa mu ty slova těžko skládajó, tak aby
temu aspoň někdo rozuměl. Já sa sice domluvím, ale tak nějak jak
indián, někdy mně rozumijó, někdy nerozumijó. Tož Mirda to je
inačí kabrňák. Dokáže aji napsat portugalsky dopis nebo vyplnit ty
jejich úřednický lejstra, na který si Braziliáni tak potrpijó. Bodéť
by taky ne, když kafrá celý dny s Yarou a jejíma příbuznéma, co
jich tu má asi sto na jednym prstě. Tož bodéť by sa nenaučil mluvit
jak Brazilián. Enem já su takový trdlo na jazyky, ale možná je to
aji tim, že si se mnou vykládat ani nikdo moc nechce. Mirda mně
doporučoval – ten náš brók Pytlík, že sa mám oženit jak on. A tož to
mu mám vykládat, že já bych sa hned oženil s tó jeho ženuško, ale že
ona mě nechce. Proč mě s tím nasírá, když to musí moc dobře vědět,
to teda nevim. Je nás pár, pár rodin a pár takovéch kůlů v plotě, jako
su já, ale všichni táhnem za jeden provaz, a jen já jim ten tah občas
tím slopáním kazím. Ale co, místní Braziliáni se taky rádi zkárujó,
dyž na to přinde, když vydělajó na sklizni nebo střelijó jaguára, to
pak třtinová kořalka teče pródem a kolty se musí odkládat pěkně
u Yary v kanceláři, jinak by to špatně dopadlo.

– 97 –
 A pak to zmerčím. Strom uprostřed ostrova. Mangovník. Zelené,
skoro voskové listy se lesknó na slunci. Je ohromné a strmí nade
mnó jako strom poznání. A pod ním přezrálá, červená a žlutá manga.
Je to tak překvapivé, tak nebesky jednoduché! Tak nóbl, jak by řekl
všeználek Mirda. Su jak Eva v ráji a beru si plnýma rukama zakáza-
né ovoce a cpu ho do zrezavělého sudu, co se válel pod palmó. Cukr
mi Mirda s Yarou přivezli do kafe a já ho naházel na ten budoucí
kvas, a pak jenom čekal a hlídal, aby mi to nezkyslo. Vařák, róra
a chladič ze staréch plechovek. Nic nebylo problém udělat, moje
zlaté hanácké paprčky si dobře poradily. Poháněla je žízeň, největší
žízeň na prázdninách od chlastu. A taky vzpomínka na všechny ty
palírny u nás, na říznó chuť tátovy slivovice a strécovu hruškovicu
a na moju vlastní meruňkovicu. Pod ruce mi nakukovaly malé sma-
ragdově modré ještěrky a jejich jazéčky kmitaly do neposedného
čekání na ten šnaps. Na tu moju dnešní mangovicu!
Na konec střízlivění.
Na konec nočního nespaní.
Na konec těch podivnéch prázdnin.
A pak sem se zpil, jak zákon káže. A válel sem se pod tim nebešťan-
ským stromem a moja játra vzdychala a sténala bolestí a blahem,
a já mohl spát a nikdo na mě ve snu neřval rozkazy a nehandloval
sem o kus chleba s cigaretama, který sem vybíral v sonderkomandu
z kapes mrtvolám. A mohl sem všecko utopit v té nejlepší mangovici,
z kvasu, co se mi poved jako nikdy v životě. A viděl sem v tom nóbl
delíriju brněnského stréca, co byl řezník a dycky nosil na malíčku
prstýnek z bílého zlata s pravým diamantem, jak koštuje a chválí tu
moju meruňkovicu a zajídá ju velkó jitrnicó, co právě udělal, a já su
šťastné jak blecha, protože brněnské stréc, to byl největší gurmán
široko daleko a dycky se mě ptal, když sem přijel na návštěvu do
Brna, kdy mně jede vlak zpátky. A pak mně odkázal dva svoje baráky
a ty mně taky dvakrát sebrali. Nácci aji komanči. Tož co už včil, říkala
naša babka z Postópek a měla recht. Že sme jenom moravští Židi,

– 98 –
co se nestarajó ani o náboženství, ani o politiku, to bylo všem úplně
šumák, jak říká Mirda. A když Yara s Mirdou, ty dvě příkladné, ne-
chutně šťastné hrdličky, přijeli, aby si mě vyzvedli pěkně odpočatého
a střízlivého z ostrovní záchytky, nestačili valit oči. Válel sem se pod
mangovníkem, chechtal se jak tukan a zpíval moravské pjesničky.
Dycky sem byl hanácké šuhaj, co všecky ty zpívánky uměl, a cérečky
na to vždycky dobře zabíraly. Mirda jen pokrčil rameny, sedl si ke
mně a přidal sa. Hulákali jsme do pralesní tmy polky a čardáše a Yara
se jenom smála tím svým zubatým, ještěrčím úsměvem a mnula si ty
svoje načinčané pařátky a pořád je strkala Mirdovi do jeho tlapisek,
nebo mu zasněně čechrala ty jeho andílkovské pražské kudrnky.
A ani na moje pjesničky nezabírala, ať sem hulákal, jak sem chtěl.
Nalil sem jim do plechovky, všichni sme si přiťukli a oni se mnou
zůstali pod tím stromem přes noc. Leželi sme a pili moju mangovicu
a já jim všecko vyprávěl. Úplné všecko. Věci, o kterých sem si myslel,
že už v mé hlavě neexistujó, že sem je hodil cestó přes palubu a ony
klesly na dno oceánu a už nikdy ocaď nevyplavó. Věci, který sa mi
staly, a nedajó sa jen tak odestát, co se dajó jenom vypálit chlastem.
Tak sa to u nás říká, vypálit červa.
Ráno mi konečně přestali vykládat, jak se mám chovat. Z očí se
jim ztratil ten znechucené a zklamané pohled, kterým mě dycky,
když mě zrovna nepotřebovali, častovali. Odvezli mě zpátky do
městečka a já jim udělal ty krovy na fabrice. A podlahu sem taky
vyspároval a v garáži sem nahodil stěnu fajnovó a pak ještě jednó
a vyrovnal sem s vodováhó hrboly na podlaze a předělal eletriku
ve sklepě. A poklidil béky a podojil. A pak sem se zpil, a tak to šlo
a půjde pořád dokola. Konečně mám ale oraz. Dovolenou od všeho
kázání. A když pro mě malé Jindříšek, co je celé usměvavé po Yaře
a chytré jak opica po Mirdovi, přinde do baru a zatahá mě za ru-
káv, abych už šel, že pro mě Yara posílá, poslušně se zvednu a du
s tím malým soploňem. Umiňuju si, že mu vyřežu dřevěné autíčko.
Předtím si ale dám ještě jednu pořádnou baňu mangovice na cestu.

– 99 –
 Edita

Přemýšleli jsme o tom s Nelsonem dlouho. A drželi jsme se u toho

většinou za ruku. Už jsem byla velká. Měla jsem muže. Ztepilého,
větrem ošlehaného brazilského námořníka. Námořního důstojníka.
Byl to vlivný muž. Dobrá partie. Milovala jsem ho. A on miloval mě.
Před námi široširé moře možností. Jen v noci, v noci bývám uprchlicí.
A možná právě to rozhodlo. Neposlechla jsem tehdy tátu, nebo jsem
mu nevyhověla, i když to tak mohlo vypadat. Poslechla jsem hlas těch
snů. Tedy přesněji řečeno jsem se pokusila vůči těm snům vzbou-
řit. Jenže popořádku. Když jsme se po dlouhém cestování konečně
usadili v Brazílii, ve čtyřicátém prvním, tatínek dostal od tehdejšího
prezidenta nabídku, aby pomohl kolonizovat divoké a zapadlé oblasti
Brazílie. A když v Evropě skončila válka, začaly tatínkovy vleklé potíže
se soudními spory. A Nelson, za kterého jsem se tak šťastně provdala,
dostal pro změnu nabídku jet pracovat pro ministerstvo zahraničí do
Washingtonu a pak do Amsterodamu. Mohla jsem se vrátit do Evropy.
Domů sice ne, ale z Amsterodamu do Prahy nebo do Zlína to není
tak daleko jako z Brazílie. Těšila jsem se. Tak bláznivě, tak umanutě
jsem se těšila. Od té chvíle, co mi Nelson řekl o státní nabídce, jsem
v duchu balila kufry a přemýšlela, co budu dělat já. Chtěla jsem psát
nebo překládat. Doufala jsem taky, že ze mě ta tíha útěků spadne, ty
noční můry, obrazy války, která zasahuje úplně všude a nikdy niko-
ho nenechá na pokoji. A možná jsem chtěla i tak trochu z tatínkova
velkolepého dosahu, z napětí, které tenkrát u nás panovalo, ne mezi
námi v rodině, ale ty obavy, pochyby a rozhořčení, pocity křivdy, zdálo
se mi, že mě všechny ty ústrky, které se děly tatínkovi a jeho ševcov-
skému impériu, pomalu, ale jistě začnou křivit taky.
A když mi Nelson řekl, že bychom mohli spolu odjet tak daleko,
daleko od všeho, cítila jsem hroznou úlevu. Představovala jsem si,

– 100 –
že nasednu zase do toho samého vlaku, jen opačným směrem. A že
mě ten vlak odveze zpátky do bezstarostného dětství, jenomže ten-
tokrát se u toho budu držet za ruku s Nelsonem, který mě ochrání
před každým nebezpečím. Ale to by nebyl tatínek, aby mi opět ne-
zasáhl do života. Přišel s nabídkou. Koupil v pralese devětatřicet
tisíc hektarů půdy. Ta půda, když se prales vykácí, rodí jak zběsilá,
dají se vybudovat pastviny, na nich se budou pást bílí silní býci
a krávy, všechno to bude ohromné, velkolepé a nekonečné. Spousta
požehnané práce před námi! A co naše plány? Co Nelsonova státní
kariéra? Co moje noční můry? Ano, ve snech se uprchlice mohla
vrátit domů, ale byla by to pravda? Je Amsterodam Československo?
Samozřejmě že ne. Zůstala bych exulantkou navždycky. Nikdy by mě
k nám domů nepustili, alespoň dokud mám v rodném listě jméno
otce Jan Antonín Baťa, co je v jejich černých listinách a smolných
knihách vedeno jako jméno zrádce národa. A taky jsem věděla, že
Nelson by se nechtěl z Evropy vrátit. Byl to muž velkého světa. Se
svým šarmem a rozhledem by udělal dokonalou kariéru. A já bych
šla tam, kam by šel on. Ze země do země, tušila jsem, že jen u Amste-
rodamu by nezůstalo. Těch vlaků, do nichž bych musela nasednout,
by byla nekonečná, vysilující řada.

– 101 –
 Ludmila

„Tady jsme. Zataveni v jantaru tohoto okamžiku. Není žádné

proč.“
Kurt Vonnegut

Ještě než jsme odjeli do Brazílie, koupila jsem si ve Státech deník.

Překrásná kožená vazba. Je malý, tak akorát do ruky, se zlatou
ozdo­bou na obálce. A na první straně je napsáno: Five year diary.
A předtištěná kolonka pro data: Zapsala jsem si tenkrát 1945 to
19–– a nikdy jsem nedopsala to druhé datum. Přitom jsem ten de-
ník popsala za jeden rok a ještě pak do něj vložila pár stran z ledna
a února 1947. Ty dva roky byly pro mne, zdá se, důležité. Jistě byly,
když jsem si o té důležitosti toužila každý den zapisovat do de-
níku. Když teď sedím o dvacet let později v našem domě v Nova
Andradina, který postavil blízko džungle Ljubodrag, aby mohl mít
v městečku kancelář, a uklízím krabice s knihami, co jsem je nechala
převézt ze Sao Paula, vypadne z jedné deník. A vypadnou na mě ty
dva roky, kdy jsem každý den myslela na Rudu Firkušného a kdy
jsem mu každý den psala dopis a každý den čekala na ten jeho. Když
ale deník otevřu, přestávám chápat, proč jsem si ho vlastně psala.
Přesto jsem okamžitě rozhodnutá, že si ho celý přečtu. Ty obyčejné,
nevzrušené věty o našich psících, tom, jak je koupu, vykládám si
s nima a tahám jim ze srsti klíšťáky, o koupání v řece, pečení dortu
pro pana Klátila, který má narozeniny, o malování pokoje, uklízení,
šití, praní, tancování besedy a poslouchání hudby v rádiu. Jsou tam
samozřejmě věty o Rudynkovi, ale vždycky až nakonec, taková
nanicovatá douška, že čekám, až napíše, nebo že mám radost, že
napsal, že je mi z toho teplo u srdce. Zvláštní, jak dvacetiletá holka
dokáže psát šikmo nakloněným, těžko čitelným rukopisem o tom,
že je jí z jejího milého šuhaja teplo u srdce. Kdyby ten deník viděl

– 102 –
Ljubodrag, smál by se tak strašně, že by to bylo slyšet až na pastviny.
Určitě by řekl, že mi nebylo teplo u srdce, ale vy víte kde… to je
celý on, divoch divoká. V deníku ale není vůbec nic o tom, co si tak
přesně pamatuju, s čím mám spojený ten horký lednový den, kdy
jsme dostali dopis o náletu na Zlín. Tak pozdě, dopisy chodily měsíc
i dva, někdy mnohem déle. Parníky byly nespolehlivé, a i když jsme
díky telegrafickým zprávám o bombardování věděli, až tyhle dopisy
od různých známých nám přinesly skutečné zprávy.

2. ledna 1946
Dnes jsme dostali tři dopisy z domu. Jeden popisuje podrobně
nálet na Zlín. Spadlo tam celkem 250 bomb a je mnoho raněných
a mrtvých. Z toho mám jen jedno přesvědčení, a sice že to bylo
dělané proti nám, a ne proti Němcům. Bylo to rozbito všechno
před koncem války, takže všichni věděli, že teď už by mohla to-
várna být jen Čechům na prospěch. Dobře si zapamatuji, která
to byla létadla a kdo v nich seděl, a kdo zničil padesátileté dílo
nejlepšího z nejlepších Služebníků Božích. Musím o tom také
šikovně napsat Rudynkovi.

Když si přečtu zápis z toho dne, musím se sama sobě divit, proč
jsem si nezapsala, co jsem skutečně prožívala. Ano, zničení fabriky
jsem vnímala jako armagedon, jako rozmetání posledních zbytků
toho všeho, co naše rodina tak dlouho budovala, ale na druhou stranu
to pro mne bylo jako černé znamení, že ani můj vztah s Rudym není
ušetřen podobného osudu. Ten den, a to si vzpomínám přesně, ani
to v tom pitomém deníku nemusí být, jsem nedostala od Rudynka
žádný dopis. A zdálo se mi, že na mne ve snu padají bomby jedna za
druhou. Já a Rudy sedíme za pianem a hrajeme čtyřručně. A bomby
na nás padají a my se pokoušíme vstát, chytit se za ruce a utéct, ale
jsme k pianu přilepení a nemůžeme se od něj odlepit. Co ten sen
měl znamenat, jsem věděla taky úplně přesně. Chápala jsem až moc

– 103 –
dobře, že už nás teď s Rudynkem spojuje jenom hudba. Vášeň k hud-
bě, ne jednoho pro druhého. Už uplynulo příliš mnoho dní, v nichž
jsme každý prožívali úplně něco jiného. Čekala jsem na dopisy od
něj, a přitom jsem dobře věděla, že i kdyby jich přišel celý žebřiňák,
že my dva spolu už nebudeme hrávat na piano ani jeden druhého
poslouchat. Válka všechno změnila. Já jsem se změnila. Z Rudyho se
stala hvězda koncertních pódií a já z toho měla takovou radost! Ale
tatínkovi bylo čím dál hůř, jeho srdce selhávalo, kdy se mu zrovna
zachtělo. A pořád jsme byli na černé listině Spojenců a nikdo pro
nás nehnul ani prstem. Ani Honza Masaryk, který od taty dostával
peníze, a Beneš ten už vůbec ne, i když šeky si taky jeho kancelář
brala. A kdyby se se mnou Rudy oženil, byl by na té černé listině
rázem jistě i on. Vzal by si dceru zrádce, posluhovače Němců, jak nám
nadávali. Nechtěla jsem nosit smůlu. Ale hlavně jsem nechtěla odjet,
opustit tatu a fabriku jako zbabělá krysa děravou, smůlou natřenou
loď. A hlavně a především jsem se nechtěla čím dál slavnějšímu
Rudynkovi nijak vnucovat! Mám svou hrdost a v tom se podobám
Ljubovi. V tom si tak rozumíme a někdy mám pocit, že právě tohle
z nás dělá tak harmonický pár, i když si zpočátku nikdo nemyslel, že
bychom se do sebe mohli zamilovat nebo spolu být kdovíjak šťastní.
A Rudy se vlastně nikdy nijak nevyjádřil. Psal mi jako nějaké sice
velmi důvěrné, ale dávné přítelkyni. Občas v jeho větách problesklo
to staré vibrato, ale slyšela jsem ho už příliš slabě, jako šepot, závan
zamlklých, polknutých tónů. Naléhavost pohltila dálka, oceán a roz-
pustila se v kouři, co zůstával za parníky, které ty jeho zvláštně nijaké
dopisy převážely z jednoho velkého města do druhého.
Po několika dnech utírání červeného prachu, který se tady
v zimě usazuje na všech věcech, jsem našla ještě něco. A přišlo mi
to najednou mnohem výmluvnější než deník. I když to deník svým
způsobem taky byl. Deník Rudynkových úspěchů – plný výstřižků
z amerických, brazilských a českých novin. Lepila jsem si všechno,
co jsem o něm našla. Všechny kritiky koncertů, lístky na ty, na nichž

– 104 –
jsem byla, seděla v první řadě a nábožně ho poslouchala. Plakátky,
fotky, některé dokonce zvětšené. Jako bych z Rudyho měla skládat
maturitu. Tenhle sešit má celkem pětapadesát stran. Podepsala jsem
si ho značkovým inkoustem. Lída Baťová. 1939. Od toho roku jsem
si tam nalepovala všechno o Rudynkovi. I mnohem starší články.
Všechno, co jsem kde sehnala. Lída Baťová, vaše výstřižková služba.
Začíná to koncertem Červeného kříže a Okresní péče o mládež ve
Zlíně 22. března 1933. Vstupné do první řady Kč 15.

Ruda Firkušný, ač teprve 22letý, jest už dnes z těch umělců,

jejichž koncerty jsou zdrojem vrcholného umění, vyzrálého,
a přece ještě stále a stále se zdokonalujícího. Jest jedním z těch
zázračných dětí, u nichž předpovědi o umělecké dráze nejen se
splnily, nýbrž byly daleko překonány skutečností, jíž dnes jsme
u tohoto mistra klavírní hry svědky.
Krásný večer. Jsme za něj vděčni.

A já jsem za něj vděčná? Za Rudyho? Probírám se tímhle se-

šitem, je taky kožený, ale tentokrát je to červená ohmataná kůže
bez ozdob, po krajích prošitá hrubou lněnou nití. U rozhovorů je
vždycky fotografie a na ní Rudynek s tím svým vážným, hloubavým
výrazem, ukazováček zlehka opřený o líc, vlasy sčesané z čela a na
stranu. Vždycky na nich vypadá jako elegán, hotová filmová hvězda.
V jednom rozhovoru z roku 1933 lichotí Zlínu a říká, že mu imponuje
tempo tohoto města. Tempo. Závratné tempo města. Vzpomínám na
něj a chápu, že to byla možná podstata mého života, nejen Zlína. Byl
to střed. Centrum. Hybný bod, kolem něhož se mohlo všechno otá-
čet. Osa. Smysl. Tady v Brazílii nelze to tempo držet. I tata to musel
pochopit, nebo alespoň jeho srdce to chápalo a protestovalo proti
tomu zběsilému zlínskému tempu. Ale v tropech horko a červený
prach, dusno a komáři, všechno to se tempu ze Zlína vzpíralo, když
ne přímo vysmívalo. A naše tempo zarůstalo houštinou úporných

– 105 –
rostlin, jejichž kořeny jsou tak silné, že dokáží vyvrátit a zpomalit
jakékoli lidské odhodlání.
„Smím se vás zeptat také na vaše osobní záliby?“ zeptali se ve
Zlínských novinách z roku 1933 a Rudy, ten lišák, tak hezky odpo-
vídal, že by se do něj musela zamilovat každá.

Mám dost svých osobních zálib, ale v sezoně mi na ně nezbývá mno-

ho času. Zabývám se studiem hudební vědy a nepatrně také kom-
pozicí. Velmi rád čtu díla jak starých, tak i moderních autorů. Mám
velmi rád zvířata. V cizích městech navštěvuji zoologické zahrady.
V létě velmi rád podnikám horské výlety a žiji zcela po skautsku.
Mou největší zálibou však zůstane přece jen klavír a muzika.

Och, ten můj Rudynek skautík, milovník zoologických zahrad!

V tohle jsme měli my dva společné, kromě klavíru jsme milovali
zoologické zahrady. Málem jsem na to zapomněla, ale bylo to nějak
podstatné. Nejenom Rudy, ale i já jsem v každém cizím městě neza-
pomněla jít do zoo. Všechna zvířata jsem si prohlížela a doma jsem si
pak v knížkách hledala všechno o způsobu jejich života, co žerou a jak
se rozmnožují. Bylo v tom něco zvláštně přitažlivého, poznání na
dosah ruky, ale přitom v něm nebylo nic nebezpečného, bylo pěkně
za mříží. Možná se mi líbilo, že alespoň někde je příroda zkrocená
a že si nedělá, co chce, jako tady v džungli. Vzpomněla jsem si taky
na čtvrtek 17. ledna 1946. Pamatuju si to datum i bez deníku, pro-
tože jsme jely se sestrami, každá s pořádnou horečkou a vyrážkou,
k doktorovi do Atibaie, kde nám měli píchnout injekci. Byla to nějaká
tropická infekce kdoví z čeho a já jsem si celou cestu představovala,
že brzy pojedu do Ria a tam si zajdu do zoo. Jenže jak už té své paměti
kdovíjak nevěřím, raději si to najdu v deníku. Ale je to tak.
„V Riu se chci podívat na novou zoologickou zahradu, v tom máme
s Rudynkem stejnou zálibu. Pak mu o tom napíši z Ria. Každý den mu
budu psát o tom, co jsem viděla.“

– 106 –
 Když potom tata zemřel a já začala jezdit za Ljubodragem na
farmu uprostřed pralesa, potřeba navštěvovat zoologické zahrady
mě hodně rychle opustila. Měla jsem zoo za domem, v řece plavaly
anakondy a ty požíraly kapybary, na pastviny se chodili krmit ja-
guáři a v zahradě jsem mohla narazit na celou, asi hodně vzácnou
a smrtelně nebezpečnou sbírku jedovatých hadů. A snad ani nemu-
sím dodávat, že Ljubodrag zoologické zahrady nesnášel.
Taky se Rudyho ptali na plány do budoucna. Už jsme se dávno
znali, z Napajedel, kde se Ruda narodil a kde jsme se seznámili. V těch
zlínských novinách tedy vyzvídali, jaké má plány do budoucna.

Příští sezona se pro mne zdá být bohatou. Koncem října odjíž-
dím do Holandska, počátkem listopadu jsem v Anglii, v Irsku,
odkud se pak vrátím přes Belgii a Paříž do Prahy. V lednu mě
čeká Itálie a pravděpodobně nějaké cesty na Balkán, konečně
pak Vídeň. Připravuje se také větší turné po Severní Americe,
které se uskuteční pravděpodobně za rok. Vedle těchto za-
hraničních závazků mám potom samozřejmě koncerty i zde
u nás. V Praze několikrát s Českou filharmonií, mimo jiné na
abonentním koncertě s mistrem Talichem a v Beethovenově
cyklu s Weingartnerem.

A s Lídou Baťovou, s tou budu hrát čtyřručně u nich ve vile

v obývacím pokoji Mozarta a Martinů a ona otevře dokořán okno
a háčkované záclony budou povlávat do rytmu a určovat závratné
zlínské tempo, v němž Lidce tak buší srdce pokaždé, když se jí do-
tknu. To tam už nebylo.
Pročítám jak v hypnóze znova všechno, co napsaly ty a ty noviny,
ale nikdo nedokáže popsat to, co jsem cítila já, když Rudy kladl
svoje štíhlé, kostnaté prsty na klávesy. Dodnes cítím jeho vibrato
na krku a na zádech. Hraje mi v létě ve Zlíně, když jsme se natáhli
v jednom líném letním odpoledni na kostkovanou deku vzadu na

– 107 –
zahradě. Maminka sklízela ze stolu, tata si šel na chvilku lehnout
na kanape a Rudyho prsty vyťukávaly na mou kůži jeho oblíbený
Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr g moll. Udržovaly přesný
rytmus a záda byla plátno, a kdybych se někdy odvážila vypravit
se do vězení, kde si trestanci tetují mořské panny na záda, nechala
bych si od nich vytetovat tuhle skladbu. Každou její notu. A na věky
bych na sobě měla jeho prsty, jejich otisky, podle nichž bych mohla
kdykoli vystopovat bezstarostnost té chvíle.
Konečně čtu zápis, který je skutečný. Nic si nelakuju. Nehoupu
sama sebe. Čtu si ho po sobě a pak si ho přepíšu, jen tak, abych měla
kopii a abych se zase vrátila tam, kde to všechno začalo, do roku
1947, do čtvrtka 30. ledna, kdy květy na zahradě začaly vedrem
usychat a všichni, kdo měli v Brazílii alespoň trochu peněz, prchli
k moři, nebo alespoň na jih do hor. Jen my zůstali, protože tata
neuznával žádné dovolené, a já jsem souhlasila, že budu chodit do
fabriky stát tam modelem. Tak jsem to říkala, ale bylo to mnohem
prostší. Každý den jsem se měla hezky obléct, učesat a navonět
a sednout si ke své singrovce v hale, kde pracovaly dívky z Bata-
tuby a okolí. Měla jsem jim jít příkladem. Být vzorem evropského
vzhledu a chování. Trochu jsem se styděla, protože jsem moc dobře
věděla, že si nemohou dovolit tak hezké šaty jako já, ale tatínek
na tom trval. Byl přesvědčený, že když vzhlížíme k nějakému cíli,
lépe se k němu budeme schopni přiblížit. Nevím, jestli ke mně ty
snědé dívky s hedvábnou pletí vzhlížely. Rozhodně si mě ale po-
každé prohlížely. Neměla jsem dojem, že by se mi chtěly podobat,
protože se na mne dívaly spíš jako na UFO nebo na něco, co s nimi
má pramálo společného. Přesto jsem každý den v sedm hodin se-
děla na svém místě u šicího stroje a šila nejrůznější věci, které si
maminka vymyslela, nebo jsem navrhovala nové vzory kytek na
své sandálky z odstřižků, na můj životní triumf č. 21. Můj dokonalý
šlágr do zdejšího počasí. Kdo by to byl řekl, že mi půjdou boty líp
než piano. Tohle jsem si ale do deníku nezapisovala. Jako by ten

– 108 –
skutečný život, o němž deníky přeci mají být, nebyl. Existovaly zá-
pisy, které pořád dokola opakovaly jak nějaké zaklínadlo to samé:
„Celý den se dívám na Rudynkovy fotky a je mi zase nějak teplo, když
se na něj dívám.“ Jestli mi spíš nebylo teplo, protože venku bylo
skoro čtyřicet stupňů.
Ale ten skutečný zápis se mnou dokonale zamával. „Když jsem
hrála na klavír, napadla mě podivná věc, na kterou si pamatuji z dět-
ství. Nevím, proč jsem si na to vzpomněla a proč si to pamatuji ze
všeho nejvíce. Je to večer, když jsem usínala. Má postel byla uprostřed
dvou jiných mých sester. Když vychovatelka zhasla světla, dívala jsem
se do skleněných dveří vedoucích k zahradě – stále byla vidět hruška.
Její ovoce nebylo dobré a na nic se nehodila. Vidím jako dnes, jak se
v zimě větve zmítají ve větru. Někdy v létě zase leskle zakulacené
lístky se blýskají a odrážejí světla z pouličních elektrických sloupů.
Na jaře pak se všechna líbila nádhernými květy. Ten strom byl plný
takových tajemství a přinutil mou hlavu, aby myslela a dumala. Uka-
zoval mně, že co je krásné, je plné a nebeské.“
Stromy. Hruška a bříza z obrazu. Džungle plná stromů a listí. Ni-
kdy mi nepřipadalo, že je to zelené peklo. Spíš divoká masa energie,
nebezpečná a nádherná. Možná k ničemu, nic se v ní nerodí, co by
se dalo zasít a pravidelně jíst, ale možná jako ta hruška s nedob-
rým ovocem, možná proto ve mně vzbuzuje touhu pořád o něčem
přemýšlet, dumat o tom, proč a nač. Možná proto nejsem jako
tata. Jako Šéf. On taky dumá a přemýšlí, ale o něčem jiném a jinak.
Jeho myšlení je přímka, most přes řeku Paraná. Jasné a rozmáchlé,
dokáže spojit dva nespojitelné břehy. A hruška není užitečná. Ta
posvátná kráva vší té naší rodinné užitečnosti mě už někdy zmáhá.
Je tak potřebná a správná. Jenže já někdy jen tak brnkám na piano,
jen tak s nohama na stole si čtu deník o neužitečných věcech.
Jako by ty vzpomínky patřily tomu deníku, a ne mně. Kožené
desky je v sobě tak dlouho držely, že už jsou jen jejich, a se mou
nemají nic společného.

– 109 –
 Ljubodrag

S Mácou, teda Lidkou, jsem se seznámil někdy v šestačtyřicátým

v Batatubě. Chodili jsme se s bráchou koupat do řeky, protože
býval tak strašnej hic, že se vlastně ani nic jinýho dělat nedalo.
Tenkrát ještě neexistovala klimatizace, jen veliký uřvaný větráky,
co vypadaly jak bombardéry v Anglii a vydávaly stejnej rachot. A já
chodil k řece veslovat. Měli jsme s bráchou malou veslici a uměli
jsme na ní jezdit vážně hodně rychle. Holky Baťovy tam chodívaly
taky. Byly jak cukrový panenky, vyoblíkaný dycky jak ze škatulky,
všecičko naškrobený, nažehlený a čisťounký. Jejich modrý kukadla
a už brazilským sluncem políbený tváře. No to bylo něco pro nás.
Pěkně jsme se do toho s Dragoslavem obuli. Ale nemyslete si na
nějaký velký tanečky a namlouvání, na to jsme my nikdy nebyli.
Srbíni, ti jsou hr. Holky Baťovy nám říkaly Srbíni. A že jsme moc
hr. To pořád opakovaly, jéje, vy jste nějak hr… když jsme si chtěli
sednout k Máce moc blízko. Až jednou mě pozvala na projížďku
na koni. Prý jestli umím jezdit. To jsem neuměl. Koně se mi líbili,
ale vždycky jsem měl rači auta, motory, všechno, co vrčí a má kola.
Koně, no proč ne, třeba se konečně dozvím, co to obnáší, ti koně.
Dorazil jsem přesně ve dvě odpoledne k nim do vily a Máca už měla
osedlaný dva. A na sobě bílou košili, rajtky upnutý až běda, zadek
vyšpulenej a sedlo na něj přesně ulitý, rukávy ohrnutý a sluncem
natřený paže na čokoládovo. Nejdřív jsem si vychutnal pohled na
tu Amazonku, nonšalantně jsem jí políbil ruku, a teprve pak jsem
si toho koně, krásnýho černýho hřebečka, obhlídnul. Nebyl zase
tak vysokej, jak jsem se bál, a tak jsem nasoukal nohu do třmenu
a chtěl jsem se vyhoupnout do sedla, jakože tohle dělám tak dvakrát
denně. Nějak jsem to ale neodhadnul, vyhoupnul jsem se nějak moc,
prostě to moje staré dobré hr… a místo do sedla jsem přepadnul na

– 110 –
druhou stranu. Ležel jsem na trávě jak rozpláclá ropucha a Máca se
mohla počurat smíchy. A všechny ty její pocukrovaný sestřičky, ty
moravský panenky v rajtkách se mi smály ještě dvacet let potom.
Máca, to je srbsky kočka, a ona byla kočka, kočka pro ty svoje
kočičí oči. Na lidech jsem nikdy takový oči neviděl, ona byla první
holka s očima jak siamská kočka. Ale na rozdíl od téhle kočičí rasy
nebyla tak nevypočitatelná a neškrábala pro nic za nic. Moje Máca.
Dojojó, ta pak pro mě byla Míca. Kočička Míca. Máca a Míca. Všech-
no tohle jsem měl mít, ale tenkrát u velký kalný řeky s chladnýma
zákoutíma plnýma obřích sumců jsem to ještě nevěděl. Jen jsem
si ji naprosto ohromeně prohlížel a přisedával si k ní blíž a blíž.
A ona se oháněla s tím svým hr a odsedávala si. Jenže jsem si moc
dobře všiml, jak si prohlíží moje svaly na ramenou vycepovaný
veslováním a že se směje mým vtipům, co jsem pochytal od Židů
v předválečný Vídni. Tam jsem studoval. Náš táta si přál, aby všecky
ty naše boty byly hlavně k tomu, aby jeho syn šel na studia, a tenkrát
byly studia jediný možný a pořádný ve Vídni. A já Vídeň miloval
a zjistil jsem, že Máca ji miluje taky. Kvůli hudbě. Kvůli klavíru. Kvůli
hudbě! Ne, kvůli tomu klapkobřinkalovi Firkušnýmu. O něm jsem
ale tehdy taky ještě neměl ani tušení, ukrýval se mrcha v dopisech,
co si psali snad každý den, teda ona mu psala každý den, on se asi
tolik nenamáhal, a to mi dávalo dost velkou naději, že když budu
mnohem víc hr, tak že Mácu dostanu já. Život je boj, to se tak říká,
ne? A místo toho, aby mi dělalo těžkou hlavu, že Máca má v té své
někoho jinýho, tak mi připadalo, jako že to musím vyhrát, že je to
boj o ni, že se musím dobře připravit, dobře si všechno promyslet
a hlavně být dost hr. Největší moje výhoda byla, že jsem byl tenkrát
švec, syn ševce a bratr ševce. To bylo nejdůležitější ne pro Mácu, ale
pro Šéfa. A toho jsem měl rád a on měl rád mě. Prostě láska ševcov-
ská to byla. A Šéfa zase měla ráda Máca, a nejen to, ona ho na slovo
poslouchala, spíš bych řekl, že ho až uctívala. Nebylo to ale tak, že
by před ním byla kdovíjak shrbená, to vůbec, spíš ho tak nábožně

– 111 –
vnímala jako autoritu, která nemá nikde žádného soupeře. A Šéf
ve mně vytušil tu moji hr náturu, která byla tak podobná té jeho.
Padli jsme si jak prdel na nočňák, jak prý říkávala Šéfova maminka
Hrušťáková.
Každý den jsem chodil k řece. A vesloval jak blázen, za každýho
počasí, brzy ráno a večer, ale hlavně jsem číhal na to, až přijde Máca,
a nenáviděl jsem, když začalo pršet a ona se nešla koupat. Sedá-
vali jsme spolu na břehu a mluvili a mluvili. O hudbě, o divadlech,
o Vídni… já jí vyprávěl ty židovský anekdoty o Kohnovi a Sáře, a ona
se jim smála a já byl strašně, ale strašně šťastnej. A furt dokolečka
jsem si opakoval, jako bych to za války nezažil, že život je boj a že
o ni budu bojovat jako o nic jinýho. Jenže v Argentině taky říkají,
že život je tango. Co to znamená? Znamená to, že život je smutnej
a melancholickej a plnej vášně, všechno tohle to znamená. A Lud-
mila tančila tango k smrti ráda.

– 112 –
 Dolores

Když táta Ljubodrag přijel, bylo to někdy večer nebo v noci. Praco-
val jako vedoucí všech prodejen, co měl dědeček v Brazílii. Musel je
objíždět a kontrolovat, jestli v nich všechno pěkně funguje. A to byla
strašná práce. Prodejny byly totiž rozeseté jak rozházená maková
semínka po státech Paraná, Sao Paulo a Mato Grosso. A tak tatínek
trávil svůj život na těch brazilských cestách, v automobilu, který
se natřásal jak olověný sulc a kazil se, kdykoli zdolal nějaký větší
výmol. Ljubodrag přes den kontroloval prodejny a v noci cestoval.
Nebo ležel pod autem a nahazoval motor nebo vyměňoval píchlé
kolo. Zkuste si představit, že jedete každý den pět set kilometrů po
prašné cestě, která je za každého deště plná jam, pralesem nebo
cestami, které vůbec nejsou k tomu, aby po nich jezdila auta. Lidé
jim říkají cesty ze zvyku, protože to jsou vlastně pralesní pěšiny
nebo stezky vysokou, napůl spasenou trávou mezi stády býků. Když
nám tohle ale táta vyprávěl, měla jsem dojem, že přes všechnu tu
únavu a nepohodlí se mu to líbí. Měl vždycky takový zvláštní výraz,
jako když ten nejmenší kluk z manšaftu dá úplné na konci zápasu
náhodou gól. A možná proto to všechno snášel a pracoval jak čert.
A když přijel domů do Batatuby, zavřeli se s maminkou do pokoje
a pustili gramofon. A já stála za dveřmi a pěstičkami bouchala na
zavřené dveře a křičela, že Dojojó chce taky tancovat. A když mi
pak otevřeli, chytila jsem se tátovi za nohy a on mi ty moje dal
na své boty, a tak jsme tancovali všichni tři. Takový byl můj vztah
k rodičům. Nebyla jsem dítě a oni nebyli rodiče. Jen jsme všichni tři
spolu tancovali životem ten zvláštní, posmutnělý tanec plný něčeho
nesmírně tělesného – jen my tři a ten tanec, co není vůbec pro děti.

– 113 –
 Ljubodrag

Ty zatracený prodejny, ty zatracený škrpály, ti zatracení prodavači,

ty zatracený cesty a nesnesitelný bláto, komáři a vedro! Všechno
se mi to zajídalo, vymačkávalo mě to jak starej pomeranč a málem
jsem na to umřel! Byl jsem ale rozhodnutej zalíbit se tchánovi a oča-
rovat svou mladou ženu pílí, užitečností a pracovitostí! Na to jediné
u nich v rodině slyšeli. Byl to tam samý nejstatečnější průkopník
práce a požehnaného díla, a tak se nedalo nic dělat. Ale stálo mi to
za ty noci, kdy jsem přijížděl, protože já přijížděl v noci, řídil jsem
raději, když nebylo horko. Líp mi to ubíhalo, i když jsem hůř viděl
na díry na silnici. Ty věčný díry a prasklý pneumatiky! Pan Šéf, pan
tchán, ten o tom dokonce uměl napsat báseň! Příšernou, ale báseň!
Však si to poslechněte. Já uměl tak akorát zasakrovat srbsky „do
dupe“, a jen to mi ulevilo. Poezie o pneumatikách? To byl celý náš
pan Šéf:

PNEUMATIKA
25. 11. 1944

Co se člověk nanaříká,
když mu v tropech, v slunci, horku
praskne cestou pneumatika.
– Cítí to až v kostech morku.

Čas, jenž kvapí, k spěchu nutí,

kus po kuse oděv svlíká
potu, v horku ku zalknutí
– až už vzduch z ní neutíká.

– 114 –
Když však podruhé vám buchne,
než jste ujel kroků dvě stě,
jako pod žebra kdy žduchne
– jenom svíráte své pěstě.

A když buchne potřetí pak,

vylít byste vztekem z kůže.
Myslíte si, že jste rypák –
Ale to vám nepomůže.

Proto znovu svlečete se,

z kola obě shodíte je.
Teď už horko, pot se snese
z pouhé zlosti, z beznaděje.

Rezervu i prasklou – obě –

zalepíte, vmontujete.
Hněváte se jen sám k sobě,
že sotva i hubujete.

Potom máte všechno v lesku –

i náhradní pneumatiku.
– Nadáváte si teď mezků,
do hlupáku, do balíku.

Nasednete, a jak klidně

auto po silnici šustí,
nálada se vrací vlídně,
začínajíc opět růsti.

Nyní už si jenom říká

„že mám dvě, tož nepraskají“

– 115 –
 – taková je pneumatika.
Teďka už vám utíkají.

Spokojenost posléz v mysli

ukládá se zvolna zpátky.
Pocit, že je neodvislý,
člověku je velmi sladký.

A když dospěl přece k cíli,

člověku je zcela blaze.
Zapomene v téže chvíli
na smůlu i na nesnáze.

Ludmila na mě vždycky čekala. A jen to, že jsem věděl, že bude

čekat, mi pomáhalo nepouštět si moc k tělu smůlu a všechny prask-
lý pneumatiky. Ani nespočítám, kolik jsem jich v těch nesmírných
škarpách celé Brazílie nechal! Ludmilu jsem nemusel budit. Byla
jako psi, kteří na kilometry vycítí, že váš příchod je na spadnutí.
Vždycky byla učesaná, krásně voněla a byla i nalíčená. Měla na
sobě šaty a někdy i bílé plátěné kalhoty a seděla za pianem, i když
nehrála. Jen hladila přes klávesy prsty, aby nevzbudila Dojojó.
A pak jsem ji políbil a musel jsem hrozně smrdět, protože jsem se
celý den a noc potil za volantem a umazal jsem jí vždycky oblečení
a polibky setřel rtěnku. A pak jsme ale nešli do postele. Ani jsem
se neumyl. Jen jsme na gramofon dali desku od Piazzoly a začali
tancovat. Pomalu, pomalounku, slovo za slovem, tón za tónem jsme
si povídali, jak jsme se měli, jak jsme na sebe mysleli, jak jsme po
sobě toužili nebo netoužili. Lída vykopla nohou, tu druhou, bo-
lavou, sunula tak, aby to bylo vlastně mnohem elegantnější, než
kdyby to byla jenom obyčejná noha v botě na lakovaném podpatku.
A Dojojó si myslela, že nás svým bušením na dveře vyrušila, ale
nevěděla, chudák malá, že my tančili hodiny předtím, jen jsme

– 116 –
měli gramofon puštěný slabounce a místo Piazzoly jsme si zpaměti
broukali. A když se nám po Dojojó zastesklo, tak jsme ten gramofon
zesílili, aby se probudila a přišla si zatancovat s námi. Vždycky
nás to dojalo, málem rozplakalo. Ty její malé klouby na dřevěných
dveřích.

– 117 –
 Fabrika

Dcera Šéfa. Ta s nemocnou nohou. Ta od piana. Ta s nebezpečnýma

očima, z nichž každému brazilskému dělníkovi poklesla kolena, jen
když o něj kouskem té modři neopatrně zavadila. Ta bílá. Ta čistá.
Ta voňavá. Ta pracovitá. Seděla za šicím strojem a byla jako svatý
obrázek, jako madonka na stěně, jako hudba, která se linula z jejího
pokoje v Šéfově vile. A ten její Srbín! Ten si ji našel a vysvobodil ze
zakletí věčného zadumání. A zabral jenom pro sebe. A já se nikdy
neubránila pokušení a neodolala jsem, abych se nepodívala oknem
do jejich pokoje. V noci, když přijížděl a reflektory jeho auta pro-
budily moje čerstvě omítnuté zdi a vysoká okna. Byla jsem největší
v celém městě, byla jsem srdce toho města, a proto jsem si mohla
dovolit nahlédnout, kam jsem nahlížet neměla. A na ty dva jsem se
dívala nejraději. Když tančili, toužila jsem po tom tanci i já. Viděla
jsem je, i když zatáhli těžké závěsy a rozžali malou stolní lampičku
na zeleném stojánku a ještě přes ni přehodili červený šátek. Byli
tak lahodní, lahodní oku. To jejich tango psal Piazzola snad jenom
pro ně dva. Libertango. Nahrávka buenosaireské filharmonie. Žhavá
novinka mladého skladatele. Žádný tklivý Gardelův hlas. I toho si
pouštěli, ale když se Srbín vracel, tak to bylo pokaždé a jedině Li-
bertango, třeba desetkrát po sobě. A taky konečně přestala psát ty
hloupé dopisy! Ano, i ty jsem si přečetla. Chtěla jsem o nich vědět
všechno, o nich, o rodině lidí, kteří mě vymysleli a postavili, aby
mě potom opustili a zanechali džungli a chaosu. Těmi dopisy se
neměla tak zdržovat! Nežila kvůli nim. Jenom toužila po něčem,
co už ji dávno minulo. A ona to věděla, a přesto dál sveřepě lepila
známky na obálky a kupovala modrý inkoust do drahých per. Koli-
krát jsem na ni chtěla zakřičet: „Tak už dost, cérko!“ Tak jí říkal pan
Šéf. „Přestaň s tím,“ měla jsem chuť na ni houknout, když si v hlavě

– 118 –
skládala další dopis pro pianistu a šila přitom na stroji. Nebo když
si rozbalila o přestávce svačinu v hedvábném ubrousku s rudě vy-
šívaným monogramem LB. A stejně toho nenechala, když odpovědi
z Ameriky chodily zřídka. A ještě si taky psala deník. Nejdřív v hlavě
a pak do hnědého, koženého sešitu, tlustého tak, že by to stačilo na
pořádný ohýnek. Když jsem si pak ty zápisy četla, nevěděla jsem,
jestli to psala ona, nebo někdo, kdo se jí jen podobal:

16. 1. 1946, středa

Přečetla jsem si všelijaké básně, hlavně romantické, a cítím se
asi v takové náladě. Myslím při tom na Rudynka a přeji si tolik
poznat také jeho lásku, tak jako ji znají lidé, kteří kráčí životem
jako muž a žena. Líbí se mně být zamilovaná. Dívala jsem se
večer na měsíček v plném nebi a Rudynek mně scházel při tom
tolik.

Ona přece nebyla vůbec taková! Ani trochu nebyla tak hloupě
romantická a roztoužená.
A Srbín se mi líbil, líbil se mi tak moc, že jsem chtěla, aby zůstal
se mnou v Batatubě. Aby se dál staral pro Šéfa o boty, aby svou
umíněnou a laskavou duši zasvětil jenom a jenom mně. Jenže on
chtěl něco víc. Něco jen pro sebe. Chtěl zase bojovat o něco další-
ho. A já mu rozuměla, ale nikdy jsem mu to neodpustila. Byl moje
neopětovaná láska, možná první a určitě i poslední. Byla jsem do
něj zakoukaná a přála mu Ludmilu a Dojojó a chtěla jsem, aby po-
kračoval v tom, co Šéf začal. Co by to ale bylo za tango, kdyby bylo
jednoduché a radostné. To by byla jen hloupá polka.

– 119 –
 Jan Antonín

Měl bych se ale vrátit, udělat v čase takovou odbočku a povykládat

vám, co bylo předtím. Před Brazílií. A hlavně vám chci ukázat, že
nebyl jenom jeden Baťa! Chci, abyste se víc vyznali, zorientova-
li a abyste si mě nepletli s mým nevlastním bratrem Tomášem,
zakladatelem firmy. S tím, co byl vždycky předtím. Přede mnou.
Prostě proto, že byl starší. Dřív se narodil. O dvacet dva let dřív!
Nikdy jsem mu neříkal Tomáši, vždycky to byl Tomina. A když jste
mladší sourozenec, navíc nevlastní, navždycky zůstanete usmrkan-
cem, poprdálkem, kterého je potřeba při každé vhodné příležitosti
poučit.
Ale Tomina byl spíš můj tata než bratr. A tata nás obou se jme-
noval Antonín stejně jako já. A moje maminka Ludmila Hrušťáková
byla jeho druhá žena. Jenže umřel, když mi bylo šest a moc jsem si
na něho nepamatoval, nahradil ho pro mě Tomina. Měli jsme sice
každý jinou mámu, ale stejnou náturu, a to bylo někdy dobře, ale
když jsme si oba postavili hlavu, tak zase špatně. Poslal mě na měš-
ťanku a do ševcovského učení. Kopyta z dubového, habrového nebo
bukového dřeva. Ruce rozpíchané od šídel. Svršky přišívané ke stél-
ce. Prošlapané podešve. Napínáky z cedrového dřeva. Vůně pravé
kůže. Smrad lepidla. Oxfordky, perka, mokasíny, lodičky. A všechno
nejdřív pěkně ručně, pomalu, postaru. Když jsem se vyučil, dal mi
u sebe ve fabrice práci. Byl jsem manipulantem, účetním, nákupcem,
prodavačem a vedoucím nákupního oddělení. Jenže ještě předtím,
než jsem se zavedl u něj ve fabrice, mě Tomina poslal do Německa
na zkušenou. Pracoval jsem v ševcovských fabrikách v Norimberku,
Augsburgu, Kornwestheimu, Frankfurtu nad Mohanem a v Kolíně
nad Rýnem. Moje školní němčina potřebovala nutně zlepšit a taky
jsem měl za úkol okoukat, co se dalo. Když ale začala první válka,

– 120 –
poslal pro mě, abych se hned vrátil. Měl strach, abych nenaruko-
val. Tehdy Tomina zachránil skoro všechny v kraji před světovou
vojnou. Získal totiž velkou zakázku na výrobu pro armádu, a tím
pádem skoro nikdo ze zlínských chlapů nemusel narukovat. Vždyc-
ky byl přesvědčený, že skutečnost je tady proto, aby se s ní člověk
pustil do křížku, nebo ji alespoň chytře využil. A když prohrává, tož
nevadí, ale rvát se musí v každém případě. V té době, když jsem se
vrátil z Německa, jsem ho obdivoval víc než kdokoli jiný. Byl to pro
mě bůh. Tata. Zachránce. Bez debat Velký člověk.
A o čtyři roky později si vzal do hlavy, že bude dobývat Ameriku!
Miloval Američany, miloval jejich smysl pro obchod a jejich dravost.
Obdivoval Fordovu pásovou výrobu, automatizaci, produktivitu, ra-
cionalitu a snažil se ho napodobovat a samozřejmě taky překonat.
Vadilo mu, že Američani mají vyšší životní úroveň než Evropani,
a chtěl to změnit. Koupil malou továrnu v Lynnu ve státě Massa-
chusetts a já se stal ředitelem. Jenže pak Tomina odjel a nechal mě
tam se svým americkým snem, abych ho uskutečnil. Už z lodi mi
psal dopisy a pokyny, každý den vydatná porce poučování. „Chyby,
kterých se dopouštíš ve svém uvažování, jsou zaviněny tím…,“ to byla
jeho nejoblíbenější preambule. Odjel si a nechal to na mně. Ani ho
nenapadlo, že Amerika není Zlín. Podle něj byla Amerika příležitostí
pro Zlín. To, že o naši výrobu žádný Američan nestál, považoval
za můj bláznivý kapric a záminku, abych se nemusel dost snažit.
Nepřipouštěl si odbory, konkurenci, nedůvěru zákazníků k levným
botám kdesi z východu zaostalé Evropy. Psal mi ostře, nadával do
darmošlapů, blbců a marnotratníků. Nebyl jsem schopný mu v do-
pisech vysvětlit, jaké to v Americe doopravdy je. Měl v hlavě jen
svou Ameriku, své zásady a své vlastní schopnosti. Byl přesvědčený,
že když si vždycky dokázal poradit on, dokážu to i já, jsem přece
Baťa. Baťaman Baťa. A hotovo. Tak jsem ho poslal, víte kam. Ve dva-
cátém roce jsem si sbalil saky paky a odjel jsem z Lynnu a Tominovi
jsem zatelegrafoval výpověď. Nastoupil jsem jako obyčejný dělník

– 121 –
v jedné malé ševcovské továrně v Newarku a Tominovi jsem nepsal.
Nestál jsem o další jeho povýšené komandování, které si mohl tak
krásně dovolit, protože seděl na kožené sesli ve Zlíně, a o Americe
věděl prdlačku. Jenže kupodivu Tominovi se to líbilo. Líbilo se mu,
že jsem si postavil hlavu. Jako by na to čekal. Že jako pořádné chla-
pisko prásknu pěstí do stolu a nenechám se ponižovat. Že vytáhnu
šňůru s kameněm na konci.
Tak jsme si začali psát znova. Ale najednou se zajímal i o moje ná-
zory. Chtěl se víc dozvědět o amerických výrobních postupech, zase
to bylo jako tenkrát v Německu, když jsem dostal za úkol všechno
pěkně obhlídnout, abychom to mohli použít ve Zlíně. Průmyslová
špionáž. Ale jistě. Jak jinak chcete přinášet pokrok? Všechno je jen
neustálé opičení, nebo vznešeněji inspirace. A nemyslete si, že ve
Zlíně žádní takoví obhlížeči nebyli! Samozřejmě že byli. Vždycky
se každý nápad nakonec obhlídne a okopíruje. Tak to je. A já se
díval pozorně až užasle a všímal jsem si moderních odprašovacích
systémů, počítacích, kalkulačních a diktovacích zařízení, razicích
strojů na logo firmy na podšívky, co byly tak kvalitní, že se dřív
roztrhala bota, než se vymazalo z podšívky logo, a hlavně reklamy,
která využívala umělců a spisovatelů. A v novinách jsem viděl u in-
zerátů umělecky hezky vyvedené obrázky, a hned jsem o tom napsal
Tominovi: „Jenom se neboj obrázků, obrázky poví pohledem mnohdy
to, co na dvou stranách nechutného čtení nepopíšeš.“ Připadalo mi
důležité, aby i umělci šli ruku v ruce s průmyslem. A ještě jedna věc
mi připadala důležitá. Všechna ta humánní péče o dělníky, o spo-
lupracovníky, která byla v těch amerických fabrikách samozřejmá.
Třeba firma McElwain v Manchesteru zařizovala spolupracovníkům
autobusovou dopravu, lékařskou péči a kulturní i sportovní vyžití!
A u firmy Endicott and Johnson, kde pracovalo mnoho Slovanů,
Slováků a Poláků, jsem viděl šest set domků pro dělníky, každý měl
sedm nebo osm pokojů, zahrádku, koupelnu, vodovod, elektrické
osvětlení a parní topení! Panečku, nebylo divu, že všichni Slovani,

– 122 –
co mi o tom vykládali, byli nesmírně spokojení a o firmě mluvili
jenom dobře. K domkům navíc vedly asfaltové silnice a chodníky,
žádné blacko všude, jak tehdy za každé plískanice ve Zlíně! Psal
jsem Tominovi o plovárnách, tanečních sálech, čítárnách, odbor-
ných časopisech, které dělníci můžou číst v pracovní době, aby se
tak přirozeně zvyšovala jejich odbornost a odpovědnost, o opatrov-
ně pro děti, sirotčinci a starobinci, stálé hasičské službě a hlavně
večerních školách pro dělníky, to bylo panečku něco! Tomina já
jsme si z těch mých pozorování mnoho odnesli pro náš Zlín. Věci,
které pak slibovali jako nějaký zázrak komunisti, ale my je dávno
znali z kapitalistické Ameriky. A naši spolupracovníci si toho zá-
zraku užívali, a nepotřebovali k tomu žádné politruky se srpem
a kladivem. Stačilo, když poctivě a řádně pracovali v naší továrně.
V jednadvacátém mi Tomina nabídl místo prodavače v Londýně.
Moje angličtina už byla výborná a Tomina chtěl, abych si osvojil
i britský přízvuk a manýry. Ale nezdržel jsem se tam kdovíjak
dlouho. Za rok jsem musel narukovat jako vojín 13. pěšího pluku
v Šumperku. Bylo to horské městečko v Sudetech, ale líbilo se mi
tam, německy spořádané a lidé tam měli elán a takový ten horalský
drsný nádech jako u nás na kotárech. A v jednadvacátém jsem se
taky oženil. Vzal jsem si Mařenku Gerbecovou. Moji milou paní
Baťovou. Měli jsme spolu pět dětí. První se nám ve dvaadvacátém
narodila Jena, ale nikdo jí neřekl jinak než Hana. O rok později při-
šla Ludmila a za dva roky Edita. Ludmila a Edita ale měly problémy
s kyčlemi. Špatně se jim chodilo a museli je několikrát operovat.
Doktor Gerbec, Mařenčin tata, nám doporučil dát si s dětmi na
chvíli pokoj. Jenže já jsem jako každý správný chlap chtěl syna! No
samozřejmě, kdo by nechtěl po všech těch děvčiskách syna! Ale
počkal jsem. Slíbil jsem Mařenčinu tátovi, že počkám. A tak se Jeník
narodil až o pět let později. A po něm ještě za tři roky poslední
dcera Marie. S Tominou se mi teď už po té slavné americké rebélii

– 123 –
pracovalo dobře. Jezdili jsme spolu po celé Evropě. Snili. Plánovali.
Vždycky společně.
V pětadvacátém roce jsem poprvé odjel do Jižní Ameriky. A ne-
chal jsem tam kus svého srdce. A taky nervů. Projel jsem Brazílii,
Argentinu, Uruguay, Chile a všude jsem pro naši fabriku sháněl nové
zdroje kvalitních kůží. A našel jsem! Našel jsem, co jsme hledali,
ale taky jsem narazil na neschopnost našeho exportního oddělení,
na lidi líné myslet jinak než v češtině a česky, lenochy neschopné
hbitě odpovědět na telegram, vidět dopředu a dát mi volnou ruku.
Nemohl jsem obchody uzavírat tak rychle, jak jsem si představoval,
a hlavně jsem nemohl nikomu doma vysvětlit naprosto odlišnou
náturu latinskoamerického obchodování. Nechápali, že v Brazílii
každý den lítají ceny zboží a mění se hodnota jejich měny, nechápali
systém fungování latinos exportérů a prostředníků, byli jak mezci,
co si myslí, že všechno pojede pořád dokolečka ve stejných žlábcích,
ale že se jednou ty žlábky zadřou, protože je už moc vyjezdili, a že
musí hledat jiné cestičky, to jim nešlo do palice. Teprve jsme museli
v našich nových školách pro pilné a chytré chlapce a dívky vycvičit
nové, moderní lidi s rozhledem a jiným uvažováním.
Ale nebyla to jenom cesta plná obchodování a otravování se
s hlupačiskama z exportního oddělení, byla to taky moje první
opravdová cesta. Projezdil jsem Evropu i Spojené státy, to ano, ale
tohle, tohle bylo dočista něco jiného. Byla to divočina! A já v sobě tu
divokost objevil až tam, na jižní polokouli, pod tím silným sluncem,
na které bez klobouku a košile s dlouhým rukávem nesmíte vystrčit
ani nos, na cestách, po kterých naše Fordka poskakovala tak, že si
Egon Ostrý prokousl jazyk. Líbily se mi všechny ty podivné názvy –
Uberaba, Uberabinha, Araguari, Ipameri. Snil jsem o tom, že i já
někdy budu vypadat tak drsně a divoce jako tropeiros, honáci do-
bytka a lapači zvěře s dýkami a revolvery za pasem v širokánských
kloboucích jak na Wild Westu. Život navýsost primitivní a zároveň
závistihodný. Netušil jsem proč. A chtěl jsem na to přijít. Chtěl jsem

– 124 –
vědět, v čem ta moje závist a touha vlastně spočívá, vždyť jsem měl
všechno, co jsem chtěl. Ženu, děti, práci, skvělého bratra, naše spo-
lečné dílo. Ale když jsem zahlédl ve večerním slunci klusat poklidně
k obzoru jezdce na koních, sevřelo se mi srdce závistí. Chtěl jsem
nasednout a odjet s nimi. Zavýsknout a prásknout obrovským ko-
ženým bičem. Pobídnout koně do trysku. Sehnat své stádo poslušně
do houfu a pak se s ním vracet domů. Nebo se rozjet rozverně do
dálky a nikdy se ne­zastavit. Být sám. Sám se sebou a s potem svého
koně, který se perlí na černé, mastné kůži. Hrábnout mu prsty do
hřívy a zamlaskat, aby se tolik nehnal. A večer si sednout s těmi
nebezpečnými chlapy, kteří toho moc nenamluví, k ohni. Natáhnout
se na vydělanou smradlavou kravskou kůži a dívat se na černou ob-
lohu plnou hvězd. Nic nepotřebovat. Žádného boha, žádný systém,
žádný čas, který bych musel a chtěl naplnit prací a snažením. Být
tady. Být volný.
Pak jsem se ale zase vrátil do našeho světa. Zlín rostl, bujel
a bohatl. Lidi se měli dobře. Užívali si moderního pojetí naší práce
a vydělávali dvakrát tolik co jinde. Založili jsme školy práce pro
mladé muže a ženy. A nikdy jsme neztráceli zbytečně čas, všechno
jsme dělali hned a když to bylo potřeba. Mysleli jsme hlavou a směr
udávalo naše srdce. Jen někdy večer, když Lidka nebo paní Baťová
hrály na klavír, jako by mě ta jejich hudba zanesla zpátky na ty
nekonečné jižní pláně. Najednou jsem měl v nose červený prach
a hutný pach dobytčího stáda. A když slunce zapadlo, slyšel jsem
na zahradě šepot těch zamračených mužů ve zpocených halenách.
Viděl jsem ve tmě jejich přimhouřené oči. Bílými zuby rvali od kosti
hovězí maso a šťáva jim stékala po rtech na huňaté, špičaté kníry.
Mimoděk jsem si otřel i já omastek smíšený s trochou krve, cítil
jsem na jazyku tu divokou chuť čerstvě opečeného masa s příchutí
kouře. Říkal jsem si, že bych se mohl natáhnout na zahradě na ně-
jakou houni a spát venku. Jenže to by mě paní Baťová hnala! Časem
jsem na takové nápady zapomněl. Už jsem na ty muže a na volnost

– 125 –
tam někde za oceánem nemyslel. V hlavě jsem měl tisíc jiných věcí.
Úkoly, které nemohly počkat. Budoucnost, zodpovědnost. A když
vznikla akciová společnost Baťa, stal jsem se členem správní rady.
Byli jsme v ní jen čtyři. Tomina, Mařenčin tata doktor Gerbec, Do-
minik Čipera a já.
Divíte se, že po tom všem, co jsme spolu zažili a dokázali, odkázal
Tomina fabriku a všechny svoje plány právě mně? A hlavně si mě
konečně přestaňte plést s Tomíkem! To je totiž bad boy tohohle pří-
běhu. Kluk, který nezapomněl přikládat polínka na moji smolnou
hranici. Harant jeden zatracená! Je to syn Tominy, syn, o kterém
věděl, že nechce, aby fabriku vedl. Odkázal mu hromadu majetku,
ale nemyslel si, že by mohl pokračovat v jeho velikých myšlenkách,
prostě proto, že neměl toho pravého baťováckého ducha. A muselo
to být pro Tominu velké dumání, jak to udělat, aby Tomík nepřišel
ke všemu jen tak. Proto chtěl, abych ho nejdřív zaučil, aby začínal od
píky. Tak už je vám to trochu jasnější? Vidím, že ani ne. Tak znova –
Tomáš Baťa starší alias Tomina, já Antonín Baťa jeho nevlastní bratr,
který rozšířil naše ševcovské impérium do celého světa a postavil
ten prosklený výtah, co se v něm před volbami vozí vaši politici,
co mají na nohách mizerné, levné škrpály, které by si nikdo z Baťů
v životě neobul. A Tomík, ten parchant, co se se svou matinkou,
švagrovou proradnou, Máňou proti mně spřáhnul s nikým jiným
než s komunisty. Rodinné rozepře, na to Čechy neužije, to je mi
jasné, to jen tady v Brazílii mi dobře rozumějí, protože tady jsou ro-
diny posvátné, myšlení klanové a všechno propletené, i spory. Jenže
Češi, ti se nechtějí dívat na něco tak nečitelného, jako jsou rodinné
tahanice o majetek. Ale snad je vám jasné, že nešlo jen o majetek.
Šlo o všechno ostatní, o ducha doby. O zradu, o komunismus, s nímž
se ušpinil potomek toho, který si o komunismu myslel jenom to
nejhorší. Tady šlo a pořád jde o tak podle vás patetické slovo, jako
je spravedlnost. Jenže i když to nechcete pochopit, nechcete být
patetičtí, ó jak Češi nenávidí velká slova a velké pravdy a velké

– 126 –
ideály! Jaksi se to do toho našeho malého českého dolíčku nehodí,
ale přesto jestli si alespoň někdo z vás neuvědomí, že krást se nemá
nebo že ukradené věci je možné vrátit a může se všechno vyrovnat,
spravit a narovnat, tak do té doby budete pořád hrbit hřbety před
dalšími a dalšími zloději. A ukradli jste mi nejenom Zlín a majetek,
ukradli jste mi především čest. A vrátily mi ji až moje dcery.

– 127 –
 Edita

Právě jsem na mostě přestřihávala širokou sametovou stuhu. Byla

přivázaná od jedné strany mostu k druhé: Myslela jsem na tátu,
jak o ten most bojoval. Tvrdil, že to bude spojnice, nejdelší most
v Brazílii. Spojnice dvou břehů a světů. A spojnice, ty on miloval.
Komunikace, silnice, mosty, spojení lidí a věcí, starého s novým, ne-
vídaná spojení. Viděl je tam, kde je ostatní neviděli. „Obrovská řeka
a žádný most. Jen jeden mizerný přívoz! Kudy vozit zboží, kudy lidi
a dobytek, vždyť kvůli tomu všechno stojí. Budoucnost je zastavená
a malá, není možná, aby tady ten most nebyl!“ huboval vždycky
v naší kanceláři v Bataguassú, kdykoli musel tím přívozem přejet na
druhý břeh. To on ten projekt navrhl a vybojoval. Prezident Castelo
Branco mu pak poslal pozvánku na slavnostní otevření. Jenže on
zrovna ležel v nemocnici a bylo to vážné. Tak jsme jeli my s Nelso-
nem. Nelson měl na sobě parádní námořní uniformu a já byla hrdá.
Mám za muže takového fešáka, zrovna já, která o sobě nemohla
říkat, že je brazilská královna krásy. Byla jsem vždycky zajímavá,
to jistě, zajímavá zrzka se zelenýma očima, to bylo pro brazilské
chlapy jako zjevení, ale taky se mě trochu báli, i to jsem cítila. Kro-
mě Nelsona, ten se se mnou držel za ruku, i když nám bylo přes
osmdesát. Ale tenkrát, uprostřed vší té hrdosti na tátu, na Nelsona
a na náš nový život tady v té nesmírnosti řeky Paraná, co ji zrovna
o kousíček víc zcivilizovali a převázali stuhou moderního mostu, mi
někdo zaklepal na rameno. Jenže tak nějak opatrně. Asi ani nechtěl,
abych se otočila. Moje lněné bílé šaty obšité modrou prolamovanou
výšivkou to poklepání ode mne odrazily. Jako by je ta klepající ruka
uštkla. Nebyly to šaty, které bych si vzala na procházku po Paříži,
ale byly to šaty sem, do tropického slunce, před kterým se člověk
neschová, a je jedno, jestli má dlouhé nebo krátké rukávy. Slunce

– 128 –
mu zaleze pod šaty a vykouše tam spolehlivě dvě velká zpocená
kola v podpaží. Jen len, ten chladí a dokáže žár pohltit. Pomalu jsem
se otočila. Stál za mnou drobný, udýchaný chlapík a podával mi
telegram. Mačkal v ruce slamák. Vytáhla jsem z kabelky spropitné
a podala mu ho. Opřela jsem se o rozžhavené zábradlí mostu. Voně-
lo kovově. A já měla tu kovovou vůni všude. Ztěžkla jsem na kov.
Kolikrát jsem si ale ten moment přehrávala. Pokaždé, když tatínek
dostal další infarkt, pokoušela jsem se připravit na tuhle chvíli. Bylo
to tak naivní. Věděla jsem, že u něj všichni byli. Všichni kromě mě
a Nelsona. Já jsem teď tady. Zastupuju Šéfa a otevírám slavnostně
most, o který tolik stál. O němž snil nahlas a všichni se tomu nápa-
du jako vždycky smáli. A když se nesmáli nahlas před ním, tak se
mu pošklebovali za zády, copak ho to zase velikášského napadlo.
Jenže on dokázal přesvědčit guvernéra a pak dokonce i prezidenta.
Brazilci se rádi nechají přesvědčovat o velkých věcech. Vědí totiž, že
se tady o nich většinou jen mluví. Jenže to neznali tátu. Neznali Zlín
a neznali Šéfa. Dokázal by vydojit nejen z jalové krávy tele, vydojil
z Brazilců i největší most přes jejich nejširší řeku. Je skoro poledne.
Otec právě zemřel. Přestřihla jsem tu stužku.

– 129 –
 Jan Antonín

„Polož mi ruku na srdce, poslouchej, jak v hlavě mi tikají ho-

dinky.“
Ivan Martin Jirous

Stál jsem a poslouchal, jak Lidka hraje. Miloval jsem to. Nevadilo
mi, že většinou jenom cvičila nějaké známé skladby. Otevíral jsem
potichu dveře pracovny, abych ji slyšel. Chyby mi nevadily. Možná
jedině tehdy mi chyby jiných nevadily. Když Lidka hrála, mohl jsem
přestat myslet. Otočil jsem knoflíkem v mozku a vypnul ho, aby
její hudba, tak delikátní a jen její, mohla vstoupit. Nejsem žádný
koncertní mistr, ale poznal jsem, že její styl je přinejmenším zají-
mavý. Osobitý určitě. Vím, že měla jít studovat hudební školu. Ale
taky vím, že by nebyla nejlepší. Měla talent, měla styl, ale přesto
něco, něco malého a nepochopitelného tomu chybělo. Mne její hra-
ní dojímalo. Vzrušovalo a vhánělo mi do srdce silný, čistý proud.
A ono pak tlouklo pomaleji, vyrovnaněji. Vím, že jsem jí možná
upíral to, co měla nejraději, ale já viděl, že nebude nejlepší někde
na hudební škole, ale tady, v Brazílii. A se mnou. To ona, a ne můj
prvorozený syn Jan, měla převzít fabriku. Jenže vidím to až odsud.
Z těch vzdálených shluků a chumáčů času, vrstev a pachu stínů.
Vnímám ostřeji a nemůžu nic změnit. A vím, že jsem ji chtěl pro
sebe. Ano, chtěl jsem pro sebe její schopnosti, její obdiv. A chtěl
jsem pro sebe její hudbu. A její hlas. Objímám teď ten hlas, který zní
z mezaninu. Tlumeně, něžně a zastřeně. A chci, abych ho slyšel jen
já sám. Aby zpívala a hrála vždycky jen a jen pro mě. Kdybych někdy
býval vynalezl parfém, asi bych ho musel pojmenovat Ego. To jsem
četl v novinách v Buenos Aires v takovém komiksu, ale sedí to i na
mě. Tenkrát jsem ale viděl hlavně pokračování mého a Tominova
díla. Lidka byla důležité kolečko v organismu, který jsme stvořili

– 130 –
a kterému třeba Tomina obětoval svou životní lásku jenom proto,
že nemohla mít děti. Zrušil s ní zásnuby a vzal si tu nafoukanou
vídeňskou paničku. A já přece nemohl dopustit, aby Lidka odešla
a kdovíjak dlouho studovala hudbu, nebo aby si vzala toho věchýtka
Rudu Firkušného, co o botách věděl jenom to, že se v nich zavazují
tkaničky Nemohl jsem dopustit, aby s sebou odnesla ty tiché chvíle,
kdy mi její hudba pomáhala uklidnit mé splašené, chaotické srdce,
které poslouchá na slovo jen Lidčin klavír.

– 131 –
 Ludmila

Stával v salonu a poslouchal, jak hraju. Nebo měl pootevřené dveře

do pracovny. Když chtěl, abych věděla, že poslouchá, nechal průvan,
aby dveřmi zlehka vrznul. Pak někdy vstal, přešel do salonu a díval
se nahoru na mě a na piano postavené v mezaninu a začal si pobru-
kovat. Ztišila jsem trochu prsty a poslouchala, co si brouká. Většinou
to byl kousek z Traviaty, kterou jsem i já zpívala nejraději, nebo to
byly lidovky. Občas zapnul ten moderní nahrávací přístroj, co ho
stál majlant, a nahrával si nás dva, jak spolu zpíváme. Když se ale
pak přidal někdo další, přístroj vypnul. Nevím, jestli si ty nahrávky
pak sám někdy pouštěl. Dodnes je mám. Tata měl krásný tenor a já
jsem taky zpívala slušně, možná ne, možná jsem zpívala výborně,
možná by mi zpívání šlo líp jak hraní, ale být operní diva – soprano
coloratura – to bylo ještě něco nemyslitelnějšího než být pianistka.
To by ani tak moderní člověk, jako byl tata, nesnesl. Ani tu pianistku
ne. Vlastně nevím, proč si mě chodíval do salonu poslechnout. Proč
tam tak zamyšleně stál a dělal, že tam není. Hrála jsem pro něj. Pro
něj jsem vždycky hrála nejraději.
Když jsem se poprvé dotkla chladné klapky, nebyla to klapka
klavíru, ale klapka tatovy harmoniky. Byla tak hladká, chladná,
dokonalá. Od té chvíle jsem věděla, čím budu. Když se mě pak
dospělí s tím hraným zájmem, co je jim tak vlastní, vyptávali, čím
budu, vždycky jsem odpovídala, že klavíristka, později jsem k tomu
přidávala klavírní umělkyně. To znělo líp. Místo toho jsem se stala
manželkou a matkou a nikdy nepřestala být dcerou. Poslušnou
dcerou. Nestala jsem se tím, čím jsem chtěla. Teď to vím. Už dlou-
ho to vím, jenže to neznamená, že jsem si to někdy byla schopná
přiznat. Myslela jsem, že je to dost být něčí žena a něčí matka. Že
je to krásné, že je to nádherné. To jistě je. A bylo to taky poslušné.

– 132 –
Bylo to to, co dělají poslušné dcery. Možná to ale mohla být taky
tatova zkouška. Jestli jsem dost zatnutá, fortelná, dost odhodlaná,
abych ho pro muziku neposlechla a opustila jeho svět. A když jsem
to neudělala, tak věděl, možná líp než já, co pro mě je a co pro mě
není dobré. On přeci sám odcházel z firmy strýce Tominy dvakrát.
Sice se vždycky vrátil, ale když spolu měli neshody nebo když se
chtěl postavit na vlastní nohy a otevřít si továrnu jinde, dokázal
prásknout dveřmi a prosadit si svou. A obdivoval to i na jiných.
S Rudym jsem toužila po lásce, toužila jsem po manželství s ním,
ale možná jsem spíš toužila po hudbě a po sdílení hudby. S klavírním
umělcem. Možná i tohle náš tata poznal, že netoužím po Rudym, ale
po světě hudby. Myslím, že ale nikdy nevěděl, že hudba je něco, co
mě přesáhne, protože ho přesahovala práce, systémy, řád, budování
nových měst a podniků. Hudba pro něj byla něco krásného, co si
mohl klidně odpustit. Mě ale hudba vždycky spolehlivě odnesla do
jiné vrstvy života, do jiného řádu, kde neplatí jenom píle, ale ještě
něco navíc, něco, čeho jsem mohla dosáhnout, jenom když jsem ne-
přetržitě hodiny a hodiny seděla u klavíru. Jenom když jsem hrála.
Dobře hrála. A jedině tehdy jsem dokázala věřit, že existuje něco
vyššího – opravdová láska, spravedlnost, rovnováha, porozumění,
štěstí. Když jsem hrát přestala, pochybovala jsem o tom. Pochybo-
vala jsem o věcech, které dělají život snesitelným. Když nehraju,
nezpívám nebo alespoň neposlouchám hudbu, začne se ve mně
roztahovat marnost. Dobývá větší a větší území. Vytlačuje všechno
dobré, co se zdálo díky hudbě na dosah.

– 133 –
 Dolores

Dělám velký úklid v pracovně. Z mého domu na svahu v Sao Paulo,

kde teď bydlí moje nejstarší dcera Ludmila, jsem do Mato Grosso
přivezla všechny máminy a dědovy knížky. A taky dědův archiv. Jeho
sešity značky Mogul vázané v popraskané americké kůži s rezavou
kroužkovou vazbou. Jsou v nich všechny básně, myšlenky, články,
mentorování, novinové výstřižky, teče z nich jeho svět jak mléko,
co vzkypělo v hrnci a chce mermomocí ven. Papíry jemně zapáchají
plísní, která na nich není, ale jako by se na ně už chystala a dává
o sobě vědět slabým závanem mrtvolnosti. Překlepy na stránkách
jak motýli ubití deštěm. Uklízím a musím toho taky hodně vytřídit.
Zbavit se nepodstatných věcí. Dokonce jsem si koupila dvě knížky
o tom, jak se má uklízet správně a efektivně. Nechala jsem si je
poslat poštou ze Sao Paula. V jedné z nich popisují případ ženy,
která měla v domě takový nepořádek, že se nemohla dostat ven.
Zemřela vyčerpáním v křesle, zavalená krámy. Myslím, že mi něco
takového hrozí. Hlavní rada těch moudrých uklízečů v obou knihách
zní – nechte si jenom věci, které vám přinášejí radost. No právě!
Nedokážu nic z těch vzpomínek vyhodit. Každá z nich je důležitá.
Každá mi přináší… co vlastně? Radost rozhodně, ale taky pocit, že
se toho vlastně zase tak moc nezměnilo. Jako by to byly konzervy
napěchované časem. Můžu je otevřít a jsem třeba zpátky v portu-
galské Coimbře, kde jsem na konci šedesátých let studovala práva.
Sedím v Café Nicola a dávám si malé silné presso s kapkou mléka
a pudinkový košíček, nahoře lehce spálený, posypaný skořicí. Těsto
je vláčné a jemné, takové se nikdy nikomu doma nepovede. V Café
Nicola se ale pokaždé stejně rozplývá na jazyku, klouže lehce po
patře a člověk má pocit, že se opravdu ocitl v Betlémě, protože se
ten zázrak jmenuje Pastel de Belém. Mám dlouhé blond vlasy a jsem

– 134 –
vysoká a štíhlá. Proto se mnou malí Portugalci neradi tančí. Mluví-
me o politice, je devětašedesátý, v Československu jsou už rok ruské
tanky. A já jsem v Coimbře už taky rok a pomalu začínám mluvit tím
jejich staženým, temným přízvukem, který nám Brazilcům zní, jako
když vrčí pes. Vaříme s Luízou, Érikou a Laurou, se kterými bydlím
na koleji, večeři, rýži a černé fazole, a k tomu máme nasolenou por-
tugalskou tresku. Procházíme se kolem řeky a mluvíme o tom, jak
jsou latinské deklinace těžké a rodinné právo zajímavé. A jak jsou
portugalští spolužáci hezcí a drobní a jak se vedle nich cítíme jak
velké almary a jak je láska mezi Portugalcem a Brazilkou kompli-
kovaná. Jsem v Evropě, jsem mladá, plná evropských snů. Nechci se
vrátit. Domů posílám pohlednice s horami a ovcemi, katedrálami
a kamennými sochami králů. A přesto se vracím. Po čase začínám
cítit, že je tady všechno stísněné, přecpané domy a lidmi. Chybí mi
brazilské nebe a nekonečno. A Ljubodrag s Ludmilou.
Jedno album je plné máminých fotek. Je na nich zezadu napsáno
Lida. Na jedné je převlečená za letadlo. Je jí tak osm, na hubených
nohou s velkými koleny má bílé fotbalistické podkolenky, na krát-
kých šatech s nabíranými rukávy vyšitá bílá letadla a na hlavě vrtuli.
Vrtule je připevněná na bílé koupací čepici a Lida se tváří vyjeveně.
Nad fotkou v pravém rohu stránky jiný, trochu rozmazaný obrá-
zek jednadvaceti dětí na sáňkách se zahnutými řídítky na bílém
zasněženém kopci. Každé dítě si pečlivě prohlédnu. Najdu v dědově
stole lupu a zkoumám divné plandavé hnědé tepláky, co mají na
sobě, čepice s bambulemi a bundy do pasu s kožešinovým límcem.
Zkusím fotku vytáhnout, ale průsvitná fólie v albu se jí přilepená
sveřepě drží. Děti na bílém sněhu mě ale nenechají na pokoji. Mám
dojem, že potřebuju vědět, co je napsané na zadní straně fotky.
Vždycky tam bývá něco napsané. Trochu přitlačím, fólie povolí a ne-
roztrhne se. Na zadní straně čtu: Lída a Hana ve čtvrté obecné. Paní
Darmopilová. Kdo byla paní Darmopilová? Možná ta žena, co stojí
kousek stranou, v dlouhém kožichu a usmívá se trochu rozpačitě do

– 135 –
objektivu. Na rubu fotky je ještě červené kulaté razítko s nápisem
Atelier Lesandalo Brno. O dva listy dál od Lídy-letadla je jiná fotka
s letadlem. Je to vrak letadla. Podivně umístěný vedle fotky tří ses­
ter Hany, Lídy a Edity ve stejných šatech s bílými knoflíky. Holky
Baťovy se tváří, že jim svět leží u nohou, kření se a mají přerostlé
přední zuby. Vrak letadla je vyvedený jako pohlednice a na něm je
bílou barvou napsáno: T. Baťa se zabil: Odešel muž, který zasvětil
svůj život práci. Dokonal v Otrokovicích 12./VII. 1932. Čest budiž jeho
památce. O pár prázdných listů dál Lída Baťová v Karlových Varech
v roce 1936, v rajtkách, nablýskaných holinách s bičíkem v ruce,
baretce a kostkovaném saku, vedle nejspíš hnědáka s bílou lysinou
na čele. Koně, kočárky, panenky, letadla, bílé klobouky se stuhou,
moravské kroje, dokonalé šedé obleky mužů, jejich motýlci, látky
s puntíky, Lida jeden rok. Proč psali jednou Lida a jednou Lída? Má
to v češtině nějaký význam? Nebo v té jejich moravštině, kterou mi
předali a neřekli mi, že se tak vlastně dá mluvit jenom tam u nich
ve Zlíně?
Udělám si přestávku. Dám si sprchu. Otřu i ze sebe prach a na
chvíli se natáhnu na gauč s pletením a s tou knížkou o uklízení. „Už
jste někdy našli staré fotografie a strávili jste pak dlouhé hodiny tím,
že jste si je prohlíželi? To je základní chyba,“ píše se v té příručce.
Cítím se jak pes, co dostal řezu.
Když se asi za dvě hodiny probudím, knížka leží na zemi, nohy
mám omotané vlnou a jedna jehlice se mi nebezpečně snaží za-
píchnout do lýtka. Rozsvítím, navleču na sebe starý svetr a vyhrnu
si rukávy. Jsem pevně rozhodnutá nebýt tentokrát sentimentální.
Nedělat tu základní chybu. Žádné hodiny plné prohlížení. Jde se na
to! Nejdřív beru do ruky bílou, trochu zahnědlou složku s padesáti
malými fotografiemi s ozubenými okraji, na kterých je nějaký úplně
neznámý Karel. Karel na gymnastických kruzích. Karel na lyžích.
Karel u vánočního stromečku. Vzadu jsou fotky popsané úhledným
tiskacím písmem. Je to písmo onoho záhadného Karla, protože

– 136 –
o krabici dál vytáhnu deník psaný stejným dokonalým písmem. Ať
se jdou přiblblé uklízecí příručky vycpat! Čtu ten deník asi týden.
Je to neuvěřitelně napínavé. Ten záhadný Karel byl ze Zlína a v roce
1949 stejný Národní soud, který odsoudil dědečka, odsoudil jeho,
ale na deset let. V tom deníku popisuje svůj útěk z vězení v Uher-
ském Hradišti přes hranice do Německa. Utíkal v lednu. Každý den
s ním utíkám a třesu se zimou. Zkoumám každý krok pohraničníků,
spím stočená v dutém kmeni stromu a mám hlad.
V deníku jsou vložené dopisy. Psané stejným písmem, ale teď
už ne tiskacím. Jeho písmo je v dopisech větší, plyne jako vlnky na
vodě, pravidelně a ladně. Nakonec se Karel z utečeneckého lágru
v Německu dostal do Francie a usadil se v Brazílii. Jeho žena mu
píše už z Gottwaldova 2. května 1949. „Milý Karle, díky za dopis,
který mě potěšil. Jsem ráda, že jsi zdráv a že jsi konečně zakotvil. My
jsme všichni zdrávi a všechno je při starém, nic se nezměnilo. Od ledna
jsme čekali marně denně na nějakou sebemenší zprávu od Tebe. Byla
to pro mě velká rána, ale člověk si zvykne na všecko, hlavně že vím,
že jsi zdráv a živ.“
Jsem taky ráda, že Karel byl zdráv a živ a že psal dopisy své ženě,
ale vyplývá z toho, že ji ani děti už asi neviděl. Těch dopisů je moc.
Jsou tak smutné, přestože si ti lidé píšou úplně obyčejně. O tom,
jak děti pokulhávají v matematice, jak ještě funguje Sokol, jak se
těší na pomlázku a co budou dělat v létě. Karel posílá pohlednice
z Ria a dostává malované pohlednice s kyticí kosatců ze Zlína. Jed-
nou jsou kosatce červené a jednou modré. Na pohlednicích je jeho
jméno. Karel Kůstka. Karel nikdy nenapíše v dopisech Gottwaldov.
Jeho syn Petr se ho na rubu jedné své fotky ptá: „Tatínku, pamatuješ
na mě?“
Krabice dopisů na tenounkých papírech. Vybledlý inkoust jako
smuteční, krajková výšivka. Některé jsou psané na brazilských psa-
cích strojích s pracně doplněnými českými čárkami a háčky. Dokon-
ce alba plná tatínkových spolupracovníků, na každé stránce desítky

– 137 –
zmenšených fotografií. Jedno z nich je vázané v noblesní tmavě
modré kůži a na hřbetu je zlatě vyražený nápis: Album vedoucích
fy Baťa, a. s. Vydal osobní katalog. K 1. lednu 1940. Na první stránce
vysvětlení Františka Bendla, vedoucího osobního katalogu: Tabla
jsou sestavena tak, aby ukazovala organisaci a strukturu jednotlivých
oddělení a závodů bez ohledu na ladné uspořádání nebo souměrnost.
Na stránce, kde jsou malé, hnědé fotky ředitelů, jsou tři snímky
několikrát tlustě obtažené plnicím perem. Zvýrazněně na mě zírají
Hlavnička Josef, Ing. Vavrečka Hugo a Klátil František. Jako by mi
trojhlasně říkali: „Jen sa neopovažuj, cérko, ani ať ťa nenapadne nás
hodit do smetí. Paprča by ti upadla!“ Uklidňuju pány ředitele, že se
nic takového nestane, že jim nic takového nehrozí. Kdybych se těch
fotek chtěla zbavit, jako bych vyhazovala do popelnice samu sebe.
Jen pány ředitele utřídím. Otřu prach, vyvětrám stránky a přes
noc nechám okna otevřená, aby to v domě nepáchlo jak v nějakém
starobylém archivu nebo moučnými červy prolezlé svatyni, aby to
nesmrdělo jak brhel. To nám vždycky maminka a babička kladly
na srdce. Nesmrdět jak brhel. Všechno to tady musí zůstat. Musí
to tady všechno na někoho počkat. Ale na koho? Mám strach, že
žádnou moji dceru to nebude zajímat. Zajímalo to vždycky jenom
tu nejmladší, Guiomar. A ta má teď plné ruce práce s naší farmou.
Všechno to šílené papírování, běhání po úřadech, vyplácení gáže
kovbojům a celé dny na slunci a na dešti na koňském hřbetě. Možná
se do toho ale někdy pustí. Do vzpomínání. Možná až jí bude skoro
sedmdesát jako mně a popadne ji melancholie a sevře ji do kleští
potažených sametem a bude ji slastně a neúprosně svírat tak jako
teď mě. Tak dobře. Dělám to tedy i kvůli Guiomar. Takhle to bude
mít větší smysl. Spousta lidí mě přesvědčuje, že bych z těch všech
fotek a listin měla uspořádat výstavu, že bych si je neměla nechávat
jen pro své vzpomínání. Jsou to prý důležitá svědectví o dědově
době. Jistě, je mi to jasné. Ale co je mi do svědectví pro cizí lidi? Chci,
aby v těch věcech někdo čmuchal? Aby do nich strkal svůj učený

– 138 –
frňák? Aby obracel stránky v albech a vyptával se, kdo to je tady
na té fotce a jestli byl dědeček opravdu tak tlustý a proč i v džungli
nosil motýlka, nebo jestli opravdu do půl těla svlečený kopal příkop
krumpáčem? Nevím. Prostě jen chci, aby to tady uspořádané čekalo.
Nechci to dát do žádného neprodyšného plastového kontejneru,
v němž by se stránky nepokroutily vlhkem a neprášilo by se na
ně, jak mi to onehdá nabízel nějaký vědátor – archivář z místní
univerzity. Prý se to tak teď dělá, je to nejnovější hit v archivnictví.
Nové trendy v archivnictví, no to mě podržte, to je přece nesmysl,
archiváři by se měli držet jak klíšťata něčeho tradičního. Podle mě
by ani neměli používat počítač, psát by měli ručně inkoustovými
pery a místo mailů posílat dopisy.
Ale pak si uvědomím, že děda by byl tím archivářovým návrhem
asi nejspíš nadšený. Spokojeně by si zamnul ruce, točil by chvilku
palci mlýnek a okamžitě by jeden takový neprodyšný kontejner
objednal. Nejspíš ve Státech. Taky by do něj nechal nainstalo-
vat zařízení, které by kontrolovalo vlhkost vzduchu, a měl by to
všechno propojené se svými Apple Watch. Když by se v kontejneru
změnila vlhkost vzduchu, přišla by Janu Antonínovi esemeska a on
by okamžitě zařídil, aby se všechno zase dalo do pořádku. Děda,
kdyby teď žil, by měl doma nejmodernější Apple a celé dny by
psal na Facebook posty se svými myšlenkami, kázáními, básněmi
a systémovými zlepšeními. Instagram by zavalil fotkami svých to-
váren a výrobních postupů. Komunikoval by s půlkou světa a s tou
druhou by si chatoval na WhatsAppu. Děda by sociální sítě miloval
a vyždímal by z nich ten největší kapitál. Mému romantickému sen-
timentalismu s plnicími pery a dopisy by se vysmál. Když žil, jeho
pera byla jen ta nejmodernější a nejraději pracoval s diktovacím
přístrojem, psal na nejdražších psacích strojích, a když hrála Lida
na klavír, nechal ze Států přivézt speciální nahrávačku, aby se její
hra zachovala a on si to mohl pouštět, i když Lida nehrála. Dobře,
dědo, tak já o tom ještě popřemýšlím, ale zatím si to tady všechno

– 139 –
nechám a budu s tím ztrácet všechen svůj čas, protože je to jako
vracet se domů, tam k vám, do Zlína. Protože já ten svůj opravdový
domov pořád nemůžu najít. Pořád někam přenáším věci a plánuju,
kde vlastně budu žít, jestli tady ve státě Mato Grosso do Sul, nebo na
severu v Ceará, kde bych si třeba mohla otevřít českou restauraci,
nebo v Sao Paulu.
Začala jsem ale tím, že jsem se odstěhovala z domu táty Ljubodra­
ga v Nova Andradina. Nejdřív do Batayporã. Myslela jsem, že se mi
tam bude líbit stejně, jako se tam líbilo dědovi. A nejdřív to tak
i bylo. Je tam víc českých rodin a celé to působí hezky vesnicky
mile a uspořádaně. Pak mě ale začal přepadat pocit, že to není ono.
Takhle si přeci děda svůj brazilský Zlín nemohl představovat! Vždyť
tady není ani kavárna, o kině vůbec nemluvím, a v době oběda
se člověk může najíst v restauraci na benzinové pumpě, která se
jmenuje U Tygra. Dobře. Každou neděli jsem tedy zašla na pečené
sele k Tygrovi a sledovala to městečko. Hledala jsem v něm něco,
co by připomínalo dědovy plány Možná ty ulice do pravého úhlu
a ukázková alej vysokánských palem a dědova busta na kruhovém
objezdu. Alej starých pokroucených akátů, která vede k hřbitovu
k hrobům baťamanů. Všechno je to milé, pohlednicové, ale že by
v tom byl nějaký baťovácký duch, to jsem tedy nepostřehla ani na
vteřinu, a to jsem tam bydlela tři roky. V malém domku, kde jsem
často mívala zatažené záclony, aby slunce nevybělilo můj starožitný
nábytek a maminčin obraz od maďarského malíře. Pokoušela jsem
se pěstovat růžové růže, ale vždycky je sežrali červení nenasytní
mravenci. Vedle byl baptistický kostel, kde od rána do večera vy­
řvávali „Ježíš je král, Ježíš je vůdce“, jako by byl Ježíš nahluchlý. Kou-
pila jsem hezký pozemek a chtěla jsem na něm postavit dům, kde
by byla spousta místa taky pro nové České kulturní centrum, pro
starodávné maminčiny kyjovské kroje a velká učebna pro hodiny
češtiny. Jenže jakmile jsem to koupila, začaly se kolem hromadit
levné baráčky, které vypadaly jak špatné napodobeniny domků pro

– 140 –
panenky, a začaly se na můj pozemek lepit, a já jsem měla pocit,
že se nemůžu nadechnout. Tak jsem zase pozemek prodala. A pře-
stěhovala se pokorně zpátky do Nova Andradina. Koneckonců do
Baťovy Dobré Vody je to jenom pár kilometrů, takže když budu
chtít dýchat vzduch dědových snů, stačí sednout do džípu a jsem
tam za deset minut.
V poslední době dělám ráda změny. Snídám, kdy chci, nedělám,
co nechci, někdy pracuju, někdy ne a nejsem moc zodpovědná ani
dochvilná, protože zodpovědnosti a dochvilnosti mám za celý život
plné zuby. S gustem chodím pozdě a někdy nepřijdu vůbec. Někdy
si kafe uvařím v sedm a někdy v devět a někdy vůbec ne. Na mobilu
mám nainstalovanou aplikaci s hrou Moje farma a konečně mám
nějakou farmu pod kontrolou. V Mojí farmě v mobilu nikdy nejsou
záplavy, krávy nejsou nemocné ani je nežerou jaguáři a slepice
vždycky nesou dost vajec, která nesežerou lasičky. Nelítají tam ko-
máři a v trávě se neplazí jedovatí hadi. Onehdá jsem koupila prasata
a přistavěla vlastní pekárnu. Ale třeba si brzo nainstaluju nějakou
úplně jinou aplikaci. Něco s vesmírem nebo výcvik bojových psů.
Mám dojem, že jinak bych pořád opakovala dokola to samé, dokud
bych neumřela, a možná bych to tím opakováním ani nepostřehla.
Pronajala jsem si byt s velkými okny přes celou zeď, abych viděla,
jak zapadá slunce. Z Ljubodragova domu jsem udělala kancelář.
A vlastně z něj dělám i rodinné muzeum. A někdy tam přespím.
Když je moc horko, stojím v bazénu a koukám na hvězdy. Najdu
Jižní kříž a jdu zase spát. Háčkuju při západech slunce a doplétám
svetry z bílé vlny, které jsem našla nedokončené v jedné krabici. Byl
na ní nápis Svetry Lida.
Ale každý den teď přeci jen něco opakuju. Uklízím. Dvě hodiny
denně. Jsem zase dochvilná a zodpovědná. Vzpomínání si to zaslou-
ží. Nic nevyhazuju a zní mi v hlavě hudba. Máma hraje Stravinské-
ho. Pak Martinů a nakonec Mozarta. A znova. Tichem a zvířeným
prachem ze starých, nemoderních knih znějí její přesné tóny, její

– 141 –
dokonalý úhoz a správný rytmus. Hraje pro mě na klavír, který mám
před sebou. Je to křídlo Kimball z Chicaga a stojí u zdi. Ona za ním
sedí, zlehka se naklání, upravuje si výšku stoličky Dostala ho od táty
Ljubodraga k narozeninám. Mně tehdy bylo deset a hrála jsem na
housle. Přijel kamion a z něj dva staří muži vynesli s hrozným heká-
ním něco obrovského, zabaleného do mnoha vrstev papíru a skelné
vaty. Nemohli projít dveřmi a museli je nejdřív rozmontovat. Pak se
ten záhadný předmět vyloupl ze všech vrstev jak lesklé, dokonalé
stvoření. Měl nádherný zvuk. Sálala z něj kvalita, tradice, kumšt.
Máma se k němu rozběhla. Pohladila křídlo, objala Ljubodraga.

– 142 –
 Ljubodrag

Pořád jsme měli dům v Sao Paulu podle náčrtku Oscara Niemeyera.
Ten dům dostala Máca jako část dědictví. Šéfovi tím domem splatila
dluh jakási zazobaná rodina, která se s Niemeyerem znala, a on prý
na ubrousek v nějaké kavárně, alespoň tak jsem si to vždycky rád
představoval, načmáral pár tahy funkcionalistický dům na svahu
se šikmou zahradou a s velkým salonem. Odvážný, excentrický
dům. A budoucí majitelka ten ubrousek pak vzala a nábožně ho
odnesla jiným architektům, kteří se nad tím bláznovstvím asi pěkně
ošívali, ale stejně šli a postavili jí ten nesmysl, protože jim dobře
zaplatila. A Máca ten dům milovala a Míca taky. V duchu jsem mu
říkal dům U Dvou koček. Bylo jasný, že bude moderní i za sto let.
A v obýváku visel ten obraz Máci a Míci a vítal každýho, kdo k nám
přišel, a až příliš vyzývavě na můj vkus taky každýho zval, aby se
do těch dvou beznadějně zamiloval. A já z toho domu prchal do
džungle, do Hustého pralesa, do Mato Grosso do Sul, kam už se
dnes dá dojet pohodlně autobusem. Ten dům Ludmile připomínal
její domov tam kdesi za mořem, tam, kde jsem nikdy nebyl a nikdy
jsem se tam nechtěl podívat. Byl to dům z velkýho světa. Velkory-
sý, ale vůbec ne nabubřelý, dům v hezký, klidný čtvrti se zahradou
a krytou terasou. Ten dům si každýho omotal kolem prstu. Jen mě
ne. Já měl svůj dům jinde. Daleko od Sao Paula, daleko od velkýho
světa, od všeho velkýho. Netoužil jsem dokazovat velký věci. Sta-
čily mi věci, který jsem nějak dokázal já sám pojmout a vlastníma
rukama a nohama ohmatat, prochodit, postavit nebo spočítat. I to
byla zkušenost z války, o níž Šéf neměl ani ponětí. Dozvídal se o ní
z dopisů, tajných depeší, bral ji jako další ze seznamu úkolů, důle-
žitých manažerských úkolů. A já seděl v náklaďáku, když jsme tajně
přes hory převáželi věci našeho krále, a málem mi umrzly prsty

– 143 –
na nohou. To já musel být za každých okolností v té době realista,
protože jedině realisti všechno přežili. Když ve vězení nutíte svou
vůli, aby poručila scvrklýmu žaludku, aby nechtěl sníst mizerný
příděl okamžitě a nechal si něco i na další den, ta vůle už nikdy
nemůže být velikášská. Proto jsem občas musel z toho domu pryč
a taky pryč od vzpomínek, od fotek jejich města, které postavili
a říkali mu Zlín a já v duchu Mácov. Když mluvili česky o Zlínu,
rozuměl jsem jim, ale zároveň jsem to nechápal. Já o válce nikdy
nemluvil. Byla to moje a jen a jen moje válka, kterou jsem sám pro
sebe vybojoval, tak proč o tom teď mluvit. Máca někdy chtěla, abych
se jí se vším svěřil, zajímalo ji všechno, co se mě týkalo, a mně to
dělalo dobře, jen jsem neuměl o těch časech – a nebyly to dobrý
časy – mluvit. Slova se mi vždycky vzpříčila v krku jako ty japonský
hůlky z mizernýho dřeva a praskla, hned jak jsem začal vzpomínat.
Tak jsem to nedělal. Pochopil jsem, že by mě to mohlo zničit. Nikdy
jsem taky, jak se teď noblesně říká, nevyhledal odbornou pomoc,
teda cvokaře. Nepotřeboval jsem ho, necítil jsem žádný postválečný
trauma. Dokud jsem o válce nezkoušel mluvit. Někdo se potřebuje
vyžvanit, ale já zjevně nejsem ten typ. A byl jsem Máce vděčný, že
to pochopila a na nic moc se pak už nevyptávala.

– 144 –
 Dolores

Ledová žena

V našem domě v Sao Paulu, který mi teď patří, jsme vychovali mé

tři dcery. Já, maminka Ludmila a táta Ljubodrag. Já se totiž rozved-
la, protože můj brazilský muž nechtěl, abych studovala, a nechtěl,
abych se stala právničkou, protože brazilská žena má být matkou,
pak matkou a nakonec možná ještě babičkou. Roberto byl můj omyl.
Krásný brazilský omyl. Vrazil klín do toho pochopení a harmonie
nás tří – jedináčky Dojojó, Ljubodraga a Ludmily. Byla jsem vždycky
romantická a brazilští muži jsou pro romantiku stvoření. Dokáží
být galantní, šarmantní, velkorysí, nádherní. Dokud z vás neudě-
lají matku svého dítěte. Pak je z vás najednou a navždycky jedním
lusknutím prstu udržovatelka rodu. Musíte snést cokoli, abyste
dobře zahrála tuhle roli. Každou nevěru, každý zákaz, každý pocit,
že jste v moci někoho mnohem silnějšího, mnohem důležitějšího.
Roberto byl z bohaté rodiny bývalých kávových plantážníků a ot-
rokářský systém se mu až moc zabydlel v genech. A já jsem byla
Baťová. A taky Srbínka. A Srbínky jsou hr a nemají rády, když jim
nějaký plantážník, i když sexy a bohatý, chce říkat, co mají dělat. Tak
jsem odešla. Když na mě poprvé vztáhl ruku. A nastěhovala jsem se
zpátky k rodičům do našeho domu na svahu. Nikdy mi nic nevyčí-
tali. Roberta rádi neměli a mrzelo je, že jsem si nevybrala nějakého
evropského přistěhovalce. Maminka říkala, že brazilští muži jsou
prostě jiní, ne horší nebo lepší, jen jiní. „Je to otázka kultury, víš,“
říkala a chtěla tím říct, že brazilští muži jsou neotesaní nadsamci, os
machos. Vidí svět jinýma očima a nejsou zvyklí na kultivované ženy.
Na Evropanky. Vzpomínala, jak když přijeli a holky Baťovy chodily
v kalhotách, měli je tady za blázny. Ukazovali si na ně prstem a smáli
se. Kalhotám ze salonu Hany Podolské! Kalhotám, za které by si tady

– 145 –
mohli koupit krávu. Volové jedni! A když sedávala v továrně, celá
vymydlená, voňavá a pracovitá a šla příkladem, že i ženy mohou
pracovat v továrně, místní snědí muži blýskali bílými zuby a potají
si ťukali na čelo, někteří si i uplivovali.
Jenže já byla zamilovaná, a co proti tomu zmůžou dobré rady ro-
dičů, i když jsou to vaši nejlepší přátelé? Možná to ale byla i rebelie
proti tomu, co mi pořád vyprávěli, proti všemu tomu evropanství.
Možná jsem se jen chtěla konečně zařadit, splynout se zemí, kde žiju,
s mou vlastní zemí. Bylo tedy logické, že si vezmu Brazilce. Teď vím,
že to bylo jen hloupé. A když mi bylo nejhůř, v duchu jsem volala:
„Dědečku, pomož mně!“ Myslela jsem na něj. Jeho fotku jsem měla
v peněžence. A v hlavě jeho příběh. Jeho potupu. A když jsem pak
konečně studovala vysněná práva, tu fotku jsem z peněženky nevy-
táhla a před každou zkouškou jsem ji pro štěstí políbila. Můj muž
samozřejmě chtěl, abych nosila v peněžence jeho fotku. Rozuměla
jsem mu, ale nikdy jsem si ho do peněženky nedala. Jde o to, že
když jsem se rozvedla, konečně jsem si přiznala, kdo doopravdy
jsem. Vnučka Bati a dcera Srbína. A takové umějí střílet, protože
je to naučila máma. Moje máma uměla hrát na piano, pohybovat
se v té nejvyšší společnosti, kreslit a šít a střílet z flinty značky
Mauser ráže 22. Naučil ji to jako malou holku na zahradě za domem
Jan Antonín. Já jsem taky žebronila, aby mě to naučila. Stejně jako
ona, když byla malá. Tak jsme spolu chodívaly střílet do zapadlých
koutů zahrady ve vile v Batatubě. Máma připevnila na strom velký
terč a řekla: „Nejdůležitější je postoj. Musíš se postavit tak, aby se
ti netřásla ruka.“ Měla i kulovnici a revolver. Mohla jsem si vybrat.
Já měla nejraději malorážku. Revolver je moc titěrný, ani správný
postoj ti nemusí pomoct, když míříš. Když jsem střílela, byla jsem
dobrá. Stejně dobrá jako máma. A když jsem zamířila, stávala se ze
mě ledová žena.
V Brazílii byla zrovna sedmdesátá léta a vypadalo to, že pokud
vojáci neudělají pořádek, vezmou to i tady do ruky komunisti. Byli

– 146 –
jsme přesvědčení, že to hrozí. A vyděšení. Naši utíkali tak daleko,
aby je komunismus dostihl i tady za mořem. Kdyby se brazilští ko-
munisti dostali k moci, kdoví, jak by to tady s námi dopadlo. Poslali
by nás zpátky ke komunistům do Československa? Před vojenským
převratem byly v Sao Paulu na denním pořádku přestřelky mezi
guerillou a vojáky, pouliční požáry, které měly v bohatých čtvrtích
vyvolat zmatek. A účinkovalo to dokonale. Ohně hořely, všude se
stávkovalo, bojovalo za lepší zítřky i za status quo. Všichni najednou
patřili do nějakého tábora a brazilská houpavá netečnost a nezá-
jem o politiku byly pryč. Najednou měli všichni silné názory, silné
řeči. Ve vzduchu čpěly zbytky revolučního osmašedesátého roku
v Evropě, který se sem jako všechno dostal se zpožděním. Každá
diktatura je obludná. Děsivá. Ale když jsme se museli rozhodovat,
dávali jsme jednoznačně přednost té pravicové. V té době v Brazílii
nic jiného než ty dvě diktatury k mání nebylo.
Jednou jsem se vrátila z přednášky, doma byla služebná a moje
malá dcera Roberta. Ostatní šli někam na koncert nebo do kina,
už přesně nevím, kam se všichni poděli. Ve vedlejší ulici někdo
založil velký oheň. Viděla jsem, jak se rojí lidé. Rychle jsem vběhla
do domu, abych varovala služebnou Rosangelu a vzala si z komory
pušku. Když jsem byla v obývacím pokoji, uslyšela jsem, jak někdo
lomcuje hlavní brankou před vchodem. Slyšela jsem tlumené na-
dávky, protože zámek byl bytelný a nešel jen tak vypáčit. Nebyla
jsem strachy bez sebe. Jen jsem si rychle nachystala náboje do flinty.
Jemně, přesně a rychle. Zacvakla jsem hlaveň. Služebná se s malou
Robertou zamkly v ložnici a já vyšla hlavním vchodem ven. Zhasla
jsem světla. Všechno se ponořilo do tmy, v níž jsem nebyla vidět,
protože jsem na sobě měla černé kalhoty a černou hedvábnou
halenku s mašlí. Dům je na svahu a já se jak hbitá černá veverka
vyšplhala na nejvyšší místo k rozložitému akátu. Viděla jsem je oba.
Svítila na ně pouliční lampa. Oni mě vidět nemohli. Dva muži. Oba
vysocí. Ideální terče. Chtěli využít zmatku v ulici a vykrást dům.

– 147 –
Kdoví, co vlastně chtěli. Stála jsem na svahu a nevěděla, jestli mají
taky zbraň. Jen jsem na ně namířila tu svou. Opakovačku s tupou
hlavní a pořádnými ostrými náboji. Když se natahuje kohoutek,
cvakne to v ní. Klak. Klak. Ulice jako by najednou přestala hořet.
Bylo jen ticho všude kolem. Dům a v něm moje dítě. Já a ta zbraň.
Led v hlavě, led v žaludku. Led. Teď. Natáhla jsem spoušť. Cvaklo
to. Klak. V tichu se to muselo donést až k těm dvěma. Mířit budu
doprostřed čela. Podívali se směrem ke mně. Věděla jsem, že jsem
schopná jednoho z nich zastřelit, pokud udělá něco, co nemá. A pak
toho druhého. Pokud vystřelí oni, budu rychlejší. Nevystřelili. Začali
couvat. Vidět mě nemohli, ale museli slyšet to cvaknutí. Když o tom
ale přemýšlím dnes, mám dojem, že to zkrátka není možné. Bylo
to moc daleko, nemohli nic slyšet. A stejně vím, že ho slyšeli. Díky
tomu tichu, které se udělalo kolem nás tří. Jako zvuková kapsle,
v níž se cvaknutí rozlehlo tak, že se dostalo až k jejich mozkům,
a oni začali couvat. Pomalu, ale couvali pryč. Pryč od našeho domu.
Pryč z mého života. A s nimi vycouval strach. Od té doby jsem nikdy
neměla doopravdy strach, co se mnou bude. Co si počnu se svým
životem, jak vychovám sama tři děti, ani co budu vlastně dělat.
Natáhla jsem spoušť a stačilo zamířit, stačilo vystřelit.

– 148 –
 Jan Antonín

Vánoce

Doma už bylo po válce a já pořád seděl v tropech. V Batatubě jsme

slavili brazilské Vánoce. Bylo to zlé. A bylo to dobré. Nebyl tady
žádný strom, který bych mohl bohatě ozdobit, který by mi připo-
mínal naši pohanskou minulost, jako by stromy v pokoji rozvoněly
v duši něco hrozně dávného, základního. Tady máme před vilou
palmu a v pokoji opičácký strom. V angličtině se to jmenuje „mon-
key puzzle“ čili „opičí hádanka“, latinsky Araucaria brasiliensis.
Opičácký strom má na každé jehlici silný pichláč, takže kdokoli se
dá do strojení stromečku, musí počítat s pořádnými píchanci. A vů-
bec nevoní jako borovičky a jedličky doma. Ale stejně jde strojení
stromečku mezi vnoučaty na dračku, předhánějí se a mlátí, baňky
padají a pod stromkem plno střepů. Navěšel jsem na něj taky pár
cukrátek, svíček a baněk, ale ty mě akorát tak rozesmutněly. Tak
jsem raději sedl ke stroji a ťukal jsem báseň a snažil se v ní vypsat
všechno to, co jsem nemohl nikomu říct, protože jsem nechtěl
působit poraženecky a zbaběle, nebo nedej bože depresivně. Se-
belítost je zvlášť nepěkná vlastnost, to jsem vždycky vštěpoval celé
rodině i všem svým spolupracovníkům. Ale ta báseň se mi líhla
pod rukama a lepila se na ně jako v kuchyni holkám a Maje všiváci
s jabuticabovou marmeládou na prsty. Kdybych měl fialový inkoust,
napsal bych ji rukou a ta fialová by byla barva té marmelády a barva
stesku.

Místo stromku Vánočního opičácký strom,

Na Vánoce blýská se a venku tluče hrom,
Na Štědrý den slunce svítí, pot vás promáčí…
… jenom máma je, jak byla s těmi koláči.

– 149 –
 V trávě právě pod okny vám cikád mocný sbor
Ohlašuje, kdy zas příval přijde zase z hor.
Nad hlavou vám na zahradě svítí Jižní kříž
Jasně jak snad nemoh svítit nad betlémskou chýš.
Na stromečku svíčky svítí, skví se pozlátko,
paměť že se kdysi zrodil Člověk-robátko.
Písně zní, ty naše české z naší Moravy,
Které nám už nevymizí nikdy z hlavy.
Jejich tóny radost věští, slova provází.
Sladkost mluvy s tónem v srdci každé prorazí.
A z večera v radost chvíle písně tón tak znám,
Vnouče zpívá hláskem čistým, velebným jak chrám:
Syn Boží a syn Člověka narodil se nám.

Vlastně to byla pěkně stará báseň. Z Vánoc ve čtyřicátém prvním.

To jsme si ještě všichni mysleli, že se válka přežene jak rychlá ničivá
bouřka, a my se vrátíme do Zlína a zase všechno pěkně rozjedeme
a dáme do pořádku. Výrobu, naše životy. My baťováci, co se přeci
žádného velkého úklidu, ani toho poválečného, nebojíme! Tolikrát
jsem ty veršíky přepisoval. Snad každé Vánoce. Byl to nový vánoční
rituál. Usadit se ke stolu, zlehka pohladit klávesy a dát se do toho.
A každé Vánoce jsem myslel na Čapka. Měl jsem rád jeho knihy
a zároveň mě samozřejmě urazilo, když se nechtěl dát k nám, k naší
práci. Nabízel jsem mu místo personalisty a královský plat k tomu.
Jak mě to napadlo? To je přece jasné. Karel Čapek byl znalec lidí,
znalec každého člověka, kterého měl před sebou. On neviděl jenom
obličeje, vrásky nebo barvu vlasů. Za vším tušil, co je ten člověk
vlastně zač. To přece přímo křičelo z toho, co psal a jak to psal. A já
jsem takového znalce, odborníka na lidské pohnutky a charakte-
ry, nutně potřeboval. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi poradil
s tím, kdo je slušný člověk a kdo ne. Jenže on nechtěl. Nerozuměl
tomu, proč by pro mě, pro továrnu a pro Zlín pracoval. Řekl mi to

– 150 –
slušně, ale rozhodně. Místo toho dál psal, možná stejně umanutě
jako já, jenom mnohem líp, povídky o stopách ztrácejících se ve
sněhu nebo o hovniválech a zahradničení. A pak ho uštvali. A začali
s tím dávno před Vánocemi v osmatřicátém. Na Boží hod umřel
na zápal plic. Nenechte se vysmát! Zápal plic možná taky, ale ta
štvanice, ta vzteklá smečka, co mu vyčítala kdeco. Každý rok jsem
na to musel myslet. Pokaždé, když jsem před Vánocemi chtěl sám
psát, musel jsem myslet na to, jak největšího českého spisovatele
uštvali nejmenší z českých lidí, hyeny a náckové dohromady. Možná
kdyby pracoval pro továrnu, mohl by se zachránit. Poslal bych ho do
světa. Mohl by toho tolik vidět, vykonat a napsat. A určitě by třeba
tady v Batatubě psal o všem kolem. A šlo by mu to asi mnohem
líp od ruky než mně. Jenže já chtěl každé Vánoce dosáhnout toho,
abych byl s tou nešťastnou vánoční rýmovánkou spokojený. A nebyl
jsem. A nebyl. Škrtal jsem. Rýmy nepřicházely. Nebo byly mizerné.
Nakonec jsem to nechal tak. A vzal jsem si raději harmoniku a vyšel
před dům. Sedl jsem si na bílé mramorové zápraží a hrál. Muzika,
jakákoli kromě té špatné, mě dokázala uklidnit. Přidala se ke mně
Doloreska a zpívala se mnou písničku o šavlence, co mě vyseká
z každé bitvy. Šavlenka brušená to je moje žena, ona mě vyseká, až
bude potřeba. A já si musel přiznat, že tohle je možná taky velký
úspěch. Tahle malá dívenka s plnými tvářičkami a bílou čelenkou
v blonďatých vláskách. Tahle nitka, tohle tikání do věčnosti, slabé
možná, ale stejně moje. Fabriky se rozpadnou, boty prošlapou
a zahodí, džungle možná pohltí města, o kterých jsem snil a která
jsem stavěl, ale tenhle tichý tlukot malého srdce, napůl moravského
a napůl už brazilského, ten možná dokáže přehlušit můj vánoční
pocit marnosti. Hrál jsem a Doloreska zpívala. Pak si přinesla svoje
housličky a něco na ně zkoušela zaskřípat. Na ty svoje malé šunky,
tak jsme těm housličkám říkali. Časem začala hrát pěkně. Tak pěkně,
že jsem jí dal svoje housle. Ty, co maminka koupila kdysi od cikána.
A Doloreska z nich dokázala vyloudit onačejší zvuk než já. Byl jsem

– 151 –
rád, že jsem jí ty opravdové české housle mohl dát. Zatím ale hrála
vánoční koledu, tekl z ní pot, prsty ji bolely, ale ona skřípala a skří-
pala jak divá. Rozesmála mě, ale zatvářila se zklamaně. Čekala, že
ji za to vrzání pochválím. „Máš recht, cérečko, su to ale nezdvořák,
co? Ty mně tady muzicíruješ, a já tak škaredě na tebe, co?“ Vzal jsem
ji za ruku a vrátili jsme se do vánočního shonu, do vůně smažené
ryby a chladivého bramborového salátu, který se pomalu roztékal
na stříbrném podnose. Je tohle vyhnání z ráje? Nebo je to vyhnání
do ráje? Nevěděl jsem. A šavlenka brušená stála v koutě a do jejího
ostří se paličatě zakusovala rez a tropická havěť.

– 152 –
 Ludmila

Moje zlato, stříbro a drahé kamení

Myslím, že nejvíc se nám všem líbilo Rio. Tata o něm psal zanícené,
podle mě i hezké verše.

Rio květů, parků, stromů,

Rio zahrad, mrakodrapů,
Rio chytrých, zdatných chlapů,
Rio, centrum velké země,
Rio, proč tak milo je mně,
když tu chodím volným krokem
zpocen přec a klidný zcela?
Rio zálivů a horstva,
Rio západů a barev.

Jezdili jsme tam, když jsme měli pocit, že nás provinční vzduch
Batatuby a možná i Sao Paula dusí. Když se toho měla spousta vy-
řídit. Když se potřebovaly nakoupit nové knihy, německé, anglické
a francouzské slovníky a nové romány nebo desky do mé sbírky.
Když se potřebovalo jednat s důležitými lidmi, kteří si pěstovali
svoje vily na těch temně zelených kopcích kolem zálivu jako divoké,
vzácné orchideje. Když se mělo dít něco velkého, svěžího a krásné-
ho, jelo se do Ria. Když tata s maminkou zaveleli směr Rio, všechno
se dalo do pohybu, začalo velké chystání, kupovaly se nové plavky
a šaty, a já se nemohla dočkat, protože v Riu se dalo chodit na kon-
certy, kupovat si Brasil Musical a v něm číst články o Rudym, který
tam často koncertoval. A já byla v Riu zase Lidkou ze Zlína, zase
jsem jakoby sáhla na kousek života před válkou. Necítila jsem se
tak vyhnaná, tak přesazená. Nemyslela jsem tolik na věci, na život

– 153 –
opuštěný ve Zlíně, který ze mě trčel jako divné mateřské znaménko
uprostřed čela. Rio bylo kulturní, a to se mi na něm líbilo mnohem
víc než pláže. Byla tam výstavná kina a Casino Copacabana, kam
jsme chodili tancovat, dostihy, kde jsem si občas vsadila, a byl tam
moc milý Nelson. Kapitán vojenského námořnictva, jehož rodina
se s naší přátelila a pomáhala Šéfovi, mému velkému tatovi, v jeho
plánech. A Nelson si s tatou rozuměl jako málokdo, přestože byl
skoro o třicet let mladší. Přeskočila mezi nimi taková zvláštní jiskra.
Tata Nelsona uznával, jeho konexe, znalosti jazyků, vytříbené spole-
čenské chování. Ale asi hlavně to, že to byl Brazilec z vrstev, kam se
cizinci nedostávali vůbec snadno. Tyhle kruhy, co se tady vytvářely
od portugalské kolonie, prastaré rodiny uchvatitelů a drancovníků,
co tady teď byly za místní nejvyšší šlechtu a smetánku tak bílou,
že se nedala jen tak slíznout, ani si ji člověk nemohl nalít do kávy,
i když měl spoustu peněz a továrny po celém světě. Nelson se v těch-
to kruzích pohyboval s velkou ladností a úplně přirozeně a tatovi
to imponovalo. Nelsonovi zase tata připadal tak trochu exotický,
s americkým rozletem a elánem, a navíc jsme byli z Evropy, a to se
tady taky bralo za bernou, hodně silnou minci.
Nelson nebyl nijak vysoký, ale měl postavu jak vysoustruženou
na jemném truhlářském stroji a uniformu mu musela služebná
přežehlovat snad každou hodinu, jak byla dokonalá za každých
okolností. Měl oči jak dva naleštěné kakaové boby, dlouhé řasy mu-
latky a tancoval, jak to umějí jen Brazilci. Byl víc než jen vzdělaný,
byl dvorný a uměl se smát a pořád ze mě tahal tajemství, na koho
že to myslím, a já mu nic nechtěla říct. Vždyť jsem ho moc nezna-
la, tak co bych mu vykládala svá tajemství o Rudym a o naší lásce
ukryté do dopisů. A Nelson nám ukazoval svoji loď a jiné válečné
lodě, dokonce i ponorku. A někdy jsme se vraceli z tancování pozdě
v noci a jeho dech byl cítit mátou a ananasem a jeho kolínská byla
pronikavá a vyzývavá a žádný šuhaj tam od nás by si něco takového
na sebe nikdy nenaplácal. A Rudy už vůbec ne. Rudynek používal…

– 154 –
a když jsem si to snažila vybavit, nešlo to. Nelsonova kolínská jako
by měla schopnost mazat všechno, co jsem si pamatovala. A já Ru-
dynka nechtěla zapomínat. Až dnes vím, že to bylo spojené i tak
nějak s domovem. Ta naše zvláštní dopisní láska udržovaná mým
přesvědčením, že je to ta pravá, a mou hrou na piano, posloucháním
rádia a zatvrzelým chozením na koncerty. Vlastně jsem byla trapná.
Jako ta postava ze starého loutkového filmu. Taková ta roztoužená
víla, touží a touží, tancuje a touží, a pak Karel Höger tím svým za-
střeným laskavým hlasem řekne tu krutou větu: „Je prostě trapná.“
Jenže když jste trapná, vůbec to většinou nevíte, a proto to tak bolí,
když si člověk po letech čte v deníku zápis ze soboty 16. 2. 1946:
„Pročítala jsem si deník a myslím, že by z toho byl prima film.
Mohlo by se to jmenovat Věrná láska. Opravdu je věrná a bude čím
dál lepší. Jen až se my dva s Rudynkem šťastně sejdeme. Vím, že kdyby
o mě nestál, nemohla bych se tak cítit. Je tak příšerně horko, že se to
nehodí. Zdálo se mně včera o Rudynkovi. To je už podruhé za sebou.
Myslím, že na mě hodně myslí, moja dušenka zlatá. Jsem zamilovaná
a hrozně se mně stýská po Rudynkovi. Četla jsem znova jeho dopis a je
zvláštní, jak se jen dotknu toho papíru, na který psal Rudynek, cítím
se prima a radost v srdci, jakou jinak nemám. Přeji si, aby se Rudynek
také tak cítil a aby mně to napsal, jen stojím o jeho lásku a nikdy si
jí nepřestanu vážit, ať si kdo chce co chce říká. Nevím, čím to je, že
se tyto dny cítím tak krásně vášnivě zamilovaná. Je to už vlastně od
14. června 1943, co jsem zamilovaná. Stačí, když zavřu oči, a uvidím
Rudynka.“
Pamatuju si tu sobotu. Šila jsem celé dopoledne na singrovce
oblečky a peřinky pro děťátka paní Šmídové. Pak jsem hrála pořád
dokola Beethovenovu symfonii, kterou jsem se chtěla naučit, aby
ze mě měl Rudynek radost. Rudynek, moje zlato, stříbro a drahé
kamení, jak jsem mu říkala v deníku a oslovovala ho v dopisech.
V té době jsem pořád toužila po tom, aby ze mě měl někdo radost.
Rudynek. Tata. Maminka. Edita. Paní Šmídová. Pan Klátil. Nehrála

– 155 –
jsem celé tři roky blouznivě na piano jen sama pro sebe a pro svou
vlastní radost. Hrála jsem, aby měl radost Rudynek. Nevím, proč
jsem si to myslela. Proč jsem si to vsugerovala. Dřela jsem, jak nikdy
v životě, a hudba byla větší posedlost než cokoli jiného. Dnes ale
vím, že hudba a piano nebyly jen radost pro Rudynka. To jsem si
v tom deníku tak trochu romanticky přikrašlovala. Tenkrát to tak
bylo, mladé zamilované dívky si psaly deníky plné přesně takových
vět a chodily do kina na romantické filmy a jejich lásky měly mít
tragické, a když ne, tak alespoň trochu uvzdychané konce. Ale když
hrály na piano, rozhodně to nedělaly s tak umanutou posedlostí
jako já. Nevysedávaly do noci u rádia a neusínaly vyčerpáním v půl-
ce Beethovenovy Patetické nebo u Chopinova F minor, aby si pak
rádio okamžitě, jakmile se probudily, zase zapnuly, a neporovnávaly
nejrůznější pianisty s Rudou Firkušným. Jenže dnes vím úplně přes-
ně, proč jsem to dělala. A Rudy s tím vlastně neměl nic společného.
Každý jsme totiž něco takového měli. Tata práci, své boží a požeh-
nané dílo, výstavbu průmyslových měst a zázraků v pralese, svoje
mosty, silnice a domky pro dělníky, své ideály, systém, básně a svou
urputnou budovací mánii. A maminka, ta zase vařila, kupovala
kuchařky, sbírala recepty z celého světa, studovala je a snažila se
i v tropech vytvořit dojem, že jsme vlastně na Moravě, že do Zlína
to je kousek, že je to někde, co by kamenem dohodil, za humny,
za mezí, a že není nic snadnějšího než upéct božíhodové koláče
s tvarohem a marmeládou nebo nadívané bažanty a posvícenskou
husu s knedlíkem. Edita, ta jenom četla. Četla, co jí přišlo pod ruku,
v několika jazycích a nesnášela, když jí někdo řekl, že je knihomol-
ka, protože stejně jako já moc dobře věděla, co za tou její posedlostí
je. V těch prvních letech jsme každý něco takového měli. U někoho
to časem zesláblo, u někoho to bylo čím dál horší. A všichni jsme
chtěli prostě zapomenout. Činorodostí, prací, vášní k něčemu, pílí,
láskou, tím vším jsme chtěli umrtvit obnažený nerv tak obyčejné,
tak zákeřné a tak neodbytné věci, jakou je stesk.

– 156 –
 A pak přišel v sobotu v půlce února dopis od Nelsona a já si
zapsala: „Mařenka mi dovezla z Paula dopis od Nelsona. Je toho
druhu, který oznamuje nebo spíše vyznává lásku. Nevím, jak na to
odpovím. Nechtěla bych, aby si myslel, že jsem hrubá, a přitom nechci
mu dát žádnou chance. Pro mě všechno hotovo. Jediný člověk, který
mě zajímá, je Rudynek a tomu chci dát všechnu lásku. Někomu jinému
už ani kousek. Panebože, dej mi Rudynka.“
Týden jsem při hraní myslela na Nelsona a ne na Rudynka. V du-
chu jsem neustále formulovala a přepisovala dopis, který jsem mu
chtěla napsat. Ne že bych nebyla zralá na skutečnou lásku, skuteč-
ného muže, který byl tak blízko a uměl tancovat a byl podle všeho
ta nejlepší partie. Jenže kdybych se jakkoli vzdálila od svého ideálu
lásky k Rudymu, byla bych tenkrát asi ztracená. Přestřihla bych
tenký drátek, na němž viselo všechno, co se týkalo Zlína, kopců
kolem něj, vily a zahrady plné maminčiných červených růží na vy-
sokých, pyšných stoncích. Kdybych Nelsonovi dovolila, aby se do
mě zamiloval, nebo sobě, abych se zamilovala do něj, vzpomínky
by možná už neměly šanci. Všechno by bylo nové, skutečné. A já
po skutečnosti netoužila. Naprosto jsem jí pohrdala. Toužila jsem
jenom si pustit rádio, zaposlouchat se do nějakého tanga nebo do
Straussových valčíků. Co se dělo mně a kolem mě, nebylo podstatné.
Podstatná byla hudba. Ta jediná mě mohla dostat domů. Jen ona to
dokázala. Co na tom, že jsem tomu říkala Rudynek.
23. 2. 1946 jsem psala do deníku: „Zítra se pokusím za dopoledne
napsat několik dopisů, které dlužím. Také jeden Nelsonovi. Nevím, jak
to udělám, ještě jsem nikdy portugalský dopis nepsala a ještě k tomu
takový, kde musím ho odmítnout. Je to hloupé, on se tak o nás staral,
a teď musel napsat zamilovaný dopis a přivést mě do rozpaků. My-
slím, že mu odepíšu tak, aby mně už více nepsal. Mám zájem jen si
dopisovat s Rudynkem, protože k němu mě srdce vede.“
Už si nevzpomínám, jaký byl ten můj první portugalsky psaný
dopis. Vím, že jsem se styděla předem, protože jsem věděla, že

– 157 –
v něm budou chyby, ale jak jsem to někomu mohla dát přečíst, aby
mi to opravil? Komu? Služebné, nebo snad někomu ve fabrice?
To by bylo trapné jak pro Nelsona, tak pro mě. A za pár dní by to
věděla celá Batatuba. Tak jsem raději překousla, že dopis nebude
dokonalý, že možná bude znít vlastně úplně směšně, ale co se dalo
dělat. Nedokážu si vybavit, co jsem mu napsala. Nikdy jsme pak už
o tom nemluvili, hlavně ne potom, co požádal o ruku Editu. Tím
dopisem ale začalo období, v němž jsem portugalštinu musela vzít
na milost. Mluvila jsem dobře, ale psát jsem moc neuměla, a čtení
mi ještě dělalo potíže. A najednou mi to vadilo. A začala jsem hudbě
ukousávat z těch velkých porcí času. Začala jsem číst noviny a zača-
la jsem si kupovat brazilské romány a chodit do kina v Batatubě na
ty příšerné brazilské filmy, které bych dokázala natočit líp snad i já.
Nechtěla jsem si tady připadat víc doma tím, že se tu měkkou, me-
lodickou řeč, která mě zpočátku spíš trošku uspávala, než že by se
mi kdovíjak líbila, dobře naučím. Jenže zase jsem nechtěla vypadat
jako blbec, když někomu píšu nebo když chci vyjádřit nějakou jem-
nou věc, kterou nechci říkat hovorově jako dělníci ve fabrice. A tak
od toho dopisu Nelsonovi se začalo všechno po milimetrech nové
gramatiky, po drobných kouscích těžkých slov z knih, po článcích
v novinách a po pořádných tlustých románech brazilských a por-
tugalských klasiků měnit. Bylo to, jako když se náhle obrátí písek
v přesýpacích hodinách a začne se neúprosně, zvolna, ale neúpro-
sně sypat jiný písek života. Zrnko za zrnkem, slovo za slovem jsem
se stávala někým jiným. Opouštěla jsem tu roztouženou dívenku
ze Zlína, která v šatech a se sametovou stužkou v nakulmovaných
vlasech sní o dráze koncertní klavíristky a manželství s geniálním
pianistou. Byla jsem někým jiným, ale nevěděla jsem to. Nechtěla
jsem to vědět.

– 158 –
 Ljubodrag

S Mácou jsme mluvili francouzsky. A když jsme byli všichni tři,

tak srbsky. Máca se srbsky naučila mnohem rychleji než já česky.
A s Mícou jsem mluvil jenom srbsky. A u Šéfa doma, tam zase Máca
mluvila česky. Taky jsme s Mácou někdy přešli do němčiny. Oba
jsme totiž nemohli zapomenout na Vídeň. Němčina nás ale vracela
moc před válku. Do dob, kdy ta řeč byla ještě nevinná. A tak jsme ji
používali, jenom když jsme chtěli, aby nám vůbec nikdo nerozuměl.
Hlavně Míca. Každý z těch jazyků měl své přesné rituály. Střídali
jsme je volně, ale stejně v tom byl nějaký záhadný vzorec. Nadávky,
ty nejlíp chutnaly v srbštině, „hajde posérem se na to“ znělo prostě
líp než „já se na to vyseru“. A když chce člověk vyznávat lásku a být
tak trochu seladon, tak se nejvíc šikne francouzština. Češtinu, tu
mám spojenou s Vánocema a všema těma složitýma, strašně dob-
rýma a těžkýma dortama, plnýma roztékající se šlehačky a ořechů.
Česky jsem se sice dobře nenaučil, ale byla to řeč sladká jak cecek,
jak někdy říkal pan Šéf, ale taky těžká a nasáklá nostalgií a vším
tím, co exulanti potřebujou k tomu, aby se nezbláznili v nové zemi.
Pocit, že ovládají nějaký tajný jazyk. Jazyk, který je kdykoli přenese
jako rychlý hydroplán zpátky přes oceán.
Stát se Brazilcem ale nebylo kdovíjak těžký. My jsme říkali Brazi-
lián, ne Brazilec. Braziliánem jsem se ale nestal, když jsem se naučil
portugalsky. Stal jsem se jím, když jsem poprvý projížděl po cestě,
kudy se ženou bílý a černý býci. Když jsem jel po honácké stezce
boiadeře kontrolovat prodejny do státu Paraná, začal jsem sem
patřit. Patřit k té rozmáchlé zemi, která ani není zemí sama o sobě,
je jen chumlem států slepeným dohromady portugalštinou a sny
nejrůznějších přesídlenců, exulantů, dobrodruhů, indiánů, býva-
lých otroků, bezuzdných kácečů drahého dřeva, ždímačů kaučuku,

– 159 –
hledačů pokladů, zlata, ráje a nových světů. Je to příliš velká země
na to, aby se mohla nazývat zemí, je to spíš pojem než země, spíš
chiméra snící stovky let o své hvězdné budoucnosti, jako by velikost
zaručovala úspěch. A snění o něm už stačí k tomu, aby se uskutečnil.
Stačí jen natáhnout ruku a Brazílie bude zaslíbeným rájem. Stačí
hodně často říkat, že bůh byl určitě Brazilec, jak sami sebe Braziliá-
ni rádi lakujou. Je mi jedno, kdo byl bůh, klidně to moh být Brazilián,
nebo mafián, nebo mohamedán, nebo Japonec. Vyhovuje mi, že tady
se nikdy nic nebere až tak vážně. S tou budoucností se vlastně ani
tak moc nepočítá, stačej ty sny a slunce a širokánské řeky a moře
s pralesem. Velkolepost sama o sobě možná stačí. K čemu by jí
vlastně ten úspěch byl? A co to vlastně je? Koupili by si pak za něj
Braziliáni nůši štěstí a sociální spravedlnosti? Postavili by si větší
a lepší domy? Přestali by se navzájem uplácet a kšeftovat s naftou,
drahými kameny, zvířaty, drogami, a začali by slušně žít? Přestali by
kácet pralesy, a začali by montovat mikročipy do počítačů? Možná
i proto, že si tady nikdo pořádně ten úspěch nedokáže představit,
není žádný skutečný na obzoru.
Ale já jsem tady pochopil (když jsem všechno, co bylo, zamkl
pevně pod zámek a nikdy to nepouštěl na špacír), že mi ke štěstí
stačí dýchat vzduch prosycený každou chvíli bouřkou, elektrizující
molekuly, co je věčně a zhluboka vydechuje prales. Poslouchat
deštivé ukolébavky palmového listí. Pronikavý cinkot kravských
zvonců na nekonečných planinách protkaných hnědýma a červe-
nýma pentlema cest. Nic mi tady nic nepřipomíná. Stal jsem se
Braziliánem a nešlo to ztuha. Nemívám emigrantský sny. Spím tady
dobře a zdá se mi o braziliánských věcech. Stýská se mi, občas jo,
ale sám sebe jsem připravil na to, že se nikdy zpátky nevrátím. V ko-
munistický Jugoslávii jsem neměl co dělat. Tátovi továrnu dávno
sebrali. Nejdřív ji zrekvírovali Němci a pak Tito. Máma vypadla
nešťastnou náhodou z vlaku, ještě když jsem ji ani pořádně neznal.
Dveře se otevřely na špatné straně, ona si toho nevšimla, vykročila

– 160 –
do prázdna a projíždějící vlak ji strhnul s sebou. Přišla o ruku, do-
stala infekci a nepřežila to. Táta nás vychovával sám. Po ševcovsku.
Práce a fabrika. Škola. Slušnost. Poctivost. Nikdy si od nikoho nic
nepůjčovat. Být zodpovědný sám za sebe. Učit se jazyky. Umět se
chovat. Všechno to, co se tady moc nenosí. Po válce, kdy jsme se
s bráchou rozhodli odjet a tátovi znárodnili fabriku, zůstali s ním
ještě bratři Branco a Svetozar. Branco se vydal do zapečetěných
skladů, aby alespoň něco zachránil. Měl moc horkou hlavu, bylo mu
právě osmnáct a nemohl se s tím smířit. S tou potupou, s tím, že nám
najednou nic nepatří. Našli ho tam. Naložili na náklaďák s ostatními
syny „kulaků a kapitalistů“. Odvezli je do lesa a tam zastřelili. Pak
si přišli i pro Svetozara, toho „jen“ zavřeli na sedm let. Táta umřel
v šestapadesátém. Jmenoval se Petar. Mizérie, špatný časy, na který
nechci podrobně vzpomínat a už vůbec ne o nich někomu vyprávět.
Jedině tohle mi na Šéfovi vadí. Jak často žvaní a filozofuje o válce,
kterou nezažil, a o komunismu, co mu vzal majetek. Nesnáším, jak
se v tom pořád patlá. Jak o tom všem furt kafrá i před Dojojó. Myslí
si, o kolik ho připravili, ale to, že má to nejdůležitější – život a rodi-
nu, na to kapánek moc často zapomíná.

– 161 –
 Dolores

Piplačka

Otec měl Brazílii rád. Ne. On na ni nedal dopustit. Myslím, že to bylo

nejvíc kvůli pomerančům. Ljubodrag ze všeho nejraději na světě
pěstoval pomeranče. Nejrůznější druhy pomerančů. Velké, sladké,
s kůrou tlustou jak kůže kapybary, menší s tenkou kůžičkou, která
se špatně loupala, nebo malé, nazelenalé a plné pecek se štiplavou
šťávou, která jako by chutnala po mýdle. Kopce nad naším domem
v Batatubě a kolem dědečkovy vily osázel pomerančovníkovými háji.
Měl svá pomerančová období, kdy o víkendech brzy ráno vyrážel do
kopců, kopal jámy, lil do nich vodu a blaženě do nich zapichoval malé
sazeničky. Když se vracel, měl člověk pocit, že vyhrál v nějaké pome-
rančovníkové loterii první cenu. Taky sázel mangové háje a rouboval
mandarinky. A každý ze svých pěti set ovocných stromů obcházel
a podezřívám ho, že jim taky dával jména. Když ve státě Mato Grosso
do Sul řádila nákaza, která způsobila, že umíraly pomerančovníky,
vydala vláda příkaz, že se do státu nesmějí dovážet až do odvolání
žádné pomerančovníkové sazenice. Táta to považoval za nesmysl,
protože tvrdil, že se naopak musí tamní háje oživit novou výsad-
bou. Policajti v té době namátkou kontrolovali auta, která přijížděla
z jiných států, ale otec svoje nové sazenice zabalil do peřin, schoval
do velké skříně a tu naložil na korbu náklaďáku. Ty stromy mám
dodnes. Každý rok se na nich urodí stovky velkých, sladkých plodů.
Kůra jim každou zimu puká tou nedočkavou sladkostí uvnitř a malé
mušky, které se na ně okamžitě nalepí, jsou pak jako opilé a tančí
v podvečer kolem stromů své podnapilé tanečky. Každý rok jako
bych na každém pomeranči viděla natištěný potutelný úsměv toho
starého srbínského lišáka, který nerad platil daně a nenechal si nic
přikazovat od lidí, kteří mu připadali hloupější, než je on sám.

– 162 –
 Občas mě bral s sebou na piplačku. To byla taková hustá kašič-
ka, kterou se člověk zapatlal jak blázen, a proto když jsem se ho
jednou ptala, co že to dává stromům na uříznuté větve, říkal: „To
je piplačka, Dojojó.“ Na piplačku jsme chodívali vždycky na jaře
a na podzim a já se za ním táhla jak ocásek. Měl zástěru a klobouk
a hnědé plandavé kalhoty a něco si pobrukoval nebo mi vyprávěl
legrační příběhy o tom, jak se svým bratrem Dragoslavem vyrobili
na zakázku kožené sedačky pro divadlo v Bělehradě. Dragoslav ve
Vídni studoval jako táta, ale místo na práva chodil na chemickou
vysokou školu. Měl se naučit co nejlépe zpracovávat a vyrábět kůže
a koženky novými chemickými způsoby. Když jejich otci dalo diva-
dlo zakázku, měl se Dragoslav ukázat. Vyrobili nádherné divadelní
sedačky a židle a kůže na ně obarvil Dragoslav nějakou zbrusu no-
vou vídeňskou metodou. Sedačky měly vínově červenou barvu. Celá
rodina dostala volné vstupenky do lóže, a když se pak po slavnostní
premiéře všichni zvedli a tleskali, všimli si, že jejich zadky jsou ví-
nově červené. Smála jsem se tomu příběhu, který jsem slyšela tak
stokrát, pokaždé trochu jinak, jako pomatená. Bylo to k popraskání.
Otec totiž vyprávěl vždycky tak, že se pak sám na konci hurónsky
rozesmál, že mi ani nebylo nebohého Dragoslava líto.
Po práci v zahradě si vždycky vzal noviny a dlouho si v nich lis-
toval, četl a naštvaně krčil nos, nebo se díval na televizi a pak u ní
usnul. Kyblík s piplačkou za dveřmi kanceláře připravený na další
den. Jeho pomerančovníky sice ještě pořád rodí, jsou už ale staré
a já na ně občas zajdu sama napiplat piplačku, a to je jako znova
s ním být. Mlčet s ním, nebo se smát. Mluvit srbsky. Tou řečí, kterou
pro mě navždycky mluví jen on. Je to jen jeho řeč. Moje a jeho. Ni-
kdy jsem v Srbsku nebyla a s nikým jiným nikdy srbsky nemluvila.
Bojím se, že by mi nikdo nerozuměl, kdoví, co je to vlastně za řeč,
kterou to s ním mluvím. Srbín a jeho pomeranče. Jejich sladká, plná
chuť mi stéká jako srbské hlásky hrdlem až někam hluboko k srdci.
Když myslím na otce, mám místo krve hustou pomerančovou šťávu.

– 163 –
 Jan Antonín

„All things begin and end as stories.“

Ragnar Lothbrok

Moje dcery vždycky rády psaly dopisy Vůbec naše doba byla dobou
dopisů, papírů s hlavičkou, pečetních prstenů, drahého kvalitního
inkoustu, pohlednic a zpožděných zpráv. Proto si možná Lidka mys-
lela, že Václava Havla ohromí, když mu napíše dopis. Měla mu asi spíš
zavolat. Nebo mu poslat telegram. Jenže mu poslala dopis. Myslíte si,
že jí vnuk Huga Vavrečky odepsal? Ne. A přesto jsem Venóškovi šel na
pohřeb. Cítil jsem, že to Vavrečkovi, mému nejmilejšímu baťovácké-
mu chlapovi, tomu velkému duchu firmy, doby a naší práce, dlužím.
Hugo Vavrečka pracoval pro firmu sotva měsíc, když se s Tominou
12. července zřítilo létadlo. Přesto pak i se mnou zůstal jako člen
tříčlenného direktoria. Byl pro mě požehnáním. Ve dvaapadesáti
kvůli „batismu“ odmítl šéfovat národohospodářskému oddělení mi-
nisterstva zahraničí. Tomina mu prý řekl: „Tož nejezděte až do Vídně,
zůstaňte tu u nás.“ Tehdy byl ještě Vavrečka ve Vídni velvyslancem.
Ale pak přešel k nám a měl nás naučit, jak být světoví a diploma-
tičtí, tomu vzácnému umění vyjednávat, dohadovat se trpělivě a do
úmoru a nakonec dosáhnout svého, což mi zrovna příliš nešlo. Hugo
jako by se pro diplomacii narodil. Byl velvyslancem i v Maďarsku,
rozuměl strojům a elektrotechnice a stejně jako Tomina strašně rád
telefonoval. Dnes mi chybějí ty naše dlouhatánské telefonáty přes
oceán. Chybí mi jeho rozvaha a ta sranda, co s ním byla za všech
okolností, i když musel i on jako ministr propagandy Syrového vlády
před válkou sestylizovat vládní prohlášení o fiasku v Mnichově.
Chybí mi dokonce jeho sbírka slovenské a moravské kerami-
ky staré dvě stě let. Když zrovna nedumám v Grébovce, chodím
do Uměleckoprůmyslového muzea dívat se na všechny ty talíře,

– 164 –
malované modrými a žlutými srdíčky, skákajícími jelínky a kro-
jovanými galány. Dovolím sám sobě ponořit se do jejich vrstev,
chvíli se rozpouštět v barevných pigmentech. Nechávám rozžhavit
a vypálit v pecích dávných hrnčířů všechnu melancholii toho, kdo
není schopen odejít. Hrozí mi, že už se z dobrodružství plného
chutí rozžhaveného dřeva v pecích a pachu potu na hrnčířských
rukou nevrátím, že se v něm rozplynu a zmizím. Prchavý půvab
nesmrtelné bytosti. I po smrti můžeme volit. A přesto se nemůžu
udržet. Sbírka Huga Vavrečky je moje oblíbené pokušení. A vidím
Huga, jak schůzuje za protektorátu ve své vile ve Zlíně s umělci
a vyhozenými vysokoškolskými učiteli o úloze naší firmy v pováleč-
ném vysokém školství. Slyším, jak trpělivě vysvětluje Venóškovi, jak
funguje lux. Klouček v krátkých kalhotách objímá vlčáka a ptá se:
„Dědečku, prosím tě, mohl bys mi nakreslit, jak je to zařízeno v luxu,
že tam jde elektrika a on saje prach a smetí?“ A děda mu to trpě-
livě vysvětluje. Hugo vždycky všem dokázal vysvětlit, na co si kdo
vzpomněl. Třeba v kavárně Slavii vysvětlil základy elektrotechniky
a strojírenství Tominovi, aby mohl mít ve fabrice ty nejlepší stroje.
Tomina byl prý Hugův nejinteligentnější žák. I já jsem strašně chtěl
být jeho žákem. Chtěl jsem od Vavrečky vždycky dostávat jenom
samé jedničky. Z diplomacie, z techniky nebo z lásky k lidovému
umění. I proto jsem na světové výstavě v New Yorku v třicátém
devátém koupil pro Lidku na slovenském stánku ten starodávný
piešťanský kroj. A ona pak kroje sbírala jako pilná včelka. Kroje jí
dělaly společnost. Všechny ty nažehlené mašle a spodničky. Lidka
byla mnohem trpělivější než já. Já bych to všechno, ještě než se to
naškrobilo, vyžehlilo a načančalo, vzteky roztrhal.
Hugo mě varoval, než přijeli Němci, že chtějí mou hlavu. Pomohl
firmě vyvézt majetek z německého území a stál za mnou při komu-
nistickém procesu. Ale nejdůležitější pro mě vždycky bylo, že mě
celou tu dobu, co jsme se znali, povzbuzoval. Nikdy mě nepovažoval
za velikášského snílka. A pohřeb Václava Havla, Hugova milovaného

– 165 –
vnuka Venóška, byl jeden z mála, na který jsem mohl jít. Když jsem
žil, nemohl jsem jet na pohřeb stařenky Hrušťákové, protože by
mě náckové hned strčili do vězení, jen bych se doma ukázal. Sta-
řence šel ale na pohřeb celý Zlín. A pak mi o tom psali dopisy. Jak
se zastavila práce a jak se lidi bez dovolení německé správy vydali
na ten pohřeb. Byl to prý protest. A já nemohl protestovat, nemohl
jsem se s maminkou rozloučit. Mohl jsem jenom napsat báseň. Další
mizernou báseň, která byla jenom tiskařskou černí na cáru papíru.
Tentokrát mi slova nepomáhala. Nepomáhalo mi nic.

5. 5. 1940
POHŘEB STAŘENKY

Ten pohled do rakve, kde matka navždy shaslá,

byť stará – leží tiše, je jeden z žalů žití,
jež každého snad čeká. Jen světlo věčně svítí
v tvář udivenou, jak by nad svým skonem žasla.

Jde průvod ulicí. – Je velký, dlouhý.

To nesou moji matku vzhůru, – do hrobu.
Pohřební průvod značí dnešní dobu.
To demonstrace přízrak je jen pouhý.

To jediné, jež smí se, je ten průvod

provádět ještě v naší krásné vlasti.
A ti, kteří se nedají už zmásti,
si k demonstraci tiché našli důvod.

Pohřební průvod, výraz jediný je těch citů,

které vyjádřit se smějí,
jak průvod jde, jak zvony vyzvánějí.
– Dej pokoj věčný, který viny smyje…

– 166 –
 Moje viny. Měl jsem tam být. Měl jsem hodit hlínu na její rakev.
Prsty ji předtím rozdrolit, aby to moc nezadunělo. Ale věděl jsem,
že by mi to nikdy neodpustila. Zapřísahala mě, abych se nevracel,
abych se nevystavoval nebezpečí. Sliboval jsem, že pro ni pošlu,
jakmile to půjde, jenže ona nechtěla odjet. Nechtěla utíkat. Říkala,
že ona chce umřít doma a že by se jí to při cestě za moře nemuselo
povést. „Chcu ležet tady, synku, ve studené zemi, né někde v džungli
s hadama a opicama,“ říkala. Vždycky jsme se se stařenkou strašně
nasmáli. Byla to jednoduchá, moudrá lidová žena, skvělá hospodyně,
za kterou jsem se ani v dobách největších úspěchů nikdy nestyděl.
Jediný, kdo se za ni styděl, byla Tominova nafoukaná Máňa. Dcerka
vídeňského vysokého úředníka, moje švagrová v minkovém kožu-
chu a hedvábných rukavičkách, přesný protiklad baťovácké ženy,
která podle našeho desatera měla být rozumná, ukázněná, ctnost-
ná, upřímná, odvážná, pracovitá, čistotná, jednoduchá, přítelkyně
všech a vždy dobré a veselé mysli. Máňa ta pravidla porušovala
ve všech bodech. Nejvíc mě ale namíchla při večeři s prezidentem
Tomášem Garriguem Masarykem. Dovedete si představit, jak to
bylo slavnostní, jak to bylo velkolepé, jak jsme se všichni strašně
snažili udělat na pana prezidenta, kterého jsme obdivovali a uctíva-
li, ten nejlepší dojem. Stařenka Hrušťáková přijela z Hradišťa taky
a všichni jsme se nakonec výborně bavili. „Tož vítám ťa, Tomášku!“
pravila ve dveřích stařenka. Pak seděla vedle něj a on se na ni pořád
usmíval. Jenom Máňa se na stařenku škaredila, protože s panem
prezidentem mluvila, jak jí zobák narostl, a pan prezident, protože
byl z Hodonína, sa k ní přidal. Na Máňu šly ale z té nehoráznosti
málem mdloby. Fouňa jedna nafouněná! Vychovaly ji ve Vídni české
služky, mluvila německy, francouzsky a anglicky a její papá, kustod
císařské knihovny, ji vodil do té nejvyšší společnosti. Jenomže To-
minovi se líbila, byla to jeho žena, tak jsem se ji učil respektovat.
Na té památné večeři se podávala ryba. Pstruh plněný mandlemi
na másle a malé, žluťoučké brambůrky s petrželkou. Dodnes cítím

– 167 –
vůni jemně propečené pstruží kůže a lahodnost domácího soleného
másla. Všichni jsme si pochutnávali, stařenka vyprávěla panu pre-
zidentovi, jaké lumpárny jsem prováděl ještě v Rybární, a Tomina
se taky dobře bavil. Nakonec se servírovala voda s citronem na
omytí prstů. Bílé porcelánové mističky s vodou čekaly, až do nich
všichni zlehka ponoříme mastné prsty, ale najednou stařenka tu
svoji labužnicky zvedla a na jeden zátah citronovou vodu vyzunk­
la. Tentokrát ztuhli všichni, nejenom naše nóbl švagrová. Ta se
dokonce zapomněla ušklíbnout. Tomáš Garrigue Masaryk ale ani
nemrknul, vzal misku s citronovou vodou do obou rukou, podíval
se na stařenku Hrušťákovou a taky se nábožně napil.
Až rok před vlastní smrtí jsem se odhodlal napsat o stařence
skutečné verše. Báseň je to krátká, ani nemá název, ale je dost mož-
ná nejlepší. Poprvé jsem totiž dokázal napsat, že mi scházejí slova.

Moc často se nám nepodaří

vyslovit dík, jejž srdce cítí,
když den se vrátí v kalendáři
a chvíle je to vysloviti.

Zpravidla k tomu schází slova.

Jsou mělká proti citu síle, jež zvedá
v hloubi nás se znova,
když matky vzpomínáme milé.

A potom umírali další moji příbuzní tam doma. A já byl čím dál
nemohoucnější. Zastavený. Ztuhlý. Zmatený. Daleko. A žádné další
básně jsem o těch pohřbech už nenapsal.
Když jsem viděl, že v Praze se chystá Vašíkův funus, pohřeb toho
kloučka, co si s ním Vavrečka tak rád povídal o vědě a vynálezech
a o kterém mi tak rád pyšně vyprávěl, přidal jsem se k smutečnímu
průvodu. Myslel jsem na Venóškovu továrnu Dobrovku, kterou prý,

– 168 –
vždycky fascinovaný přístroji a továrnami, toužil založit. Vyrábě-
lo by se tam dobro. Venóšek chtěl zaměstnat devadesát tisíc lidí,
vytvořit pobočky v každém městě. Chtěl se stát milionářem, aby
si tuhle továrnu mohl pořídit, a dobro mu pak mělo zajistit oblibu
a slávu. Neříkejte mi, že tohle nevymyslel na prázdninách ve Zlíně
a že se nechtěl stát tak trochu mnou! Už když byl malý měl velké
plány, a to se mi vždycky líbilo. Mně i Hugovi. A Tomina, ten by
z něho byl teprve nadšené! A svým způsobem tu Dobrovku skutečně
dokázal vytvořit. To bylo jasné i v těch nepříjemných prosincových
dnech, kdy lidé, místo aby se chystali na svátky, drželi smutek za
svého prezidenta. Praha byla tenkrát napěchovaná nejrůznějšími
vrstvami smutku a touhy po něčem vznešenějším. A všemi těmi
základními věcmi, které Venóšek říkal nahlas, a najednou jako by
všichni věděli, že už je možná nikdy nikdo nahlas říkat nebude.
Ani on se nebál patosu a velkých slov. Pravda a láska zvítězí nad
lží a nenávistí; liší se to tolik od toho, že pravda vyplave jako olej
na vodu?
Cítil jsem, že i tento pohřeb je protest. Proti poměrům, proti
tomu, co je teď, a proti tomu, že čas se nedá zastavit a že doba
nadšení a prosté naděje v něco lepšího a zářivějšího, v něco méně
upatlaného a ošizeného, je pryč. I Lidka byla nadšená, když komuni-
smus skončil. Hned se chystala domů a taky psala Václavu Havlovi,
aby ji podpořil, aby ji pochopil a aby mě očistil. Pravda, trochu
všechno nadšení zchladil Josef Hlavnička, náš právník, který se
s Václavem Havlem krátce setkal. Přijel rozpačitý a jenom tlumočil
požadavky, abychom celý náš případ lépe vysvětlili a uvedli, proč
jsem byl Spojenci dán na černou listinu. Nemyslel jsem si, že tohle
budou muset vnukovi Huga Vavrečky vysvětlovat! Sákra! Co už včil,
no. Doba byla asi tehdy taková. Všichni chtěli, aby se něco napravilo.
Vysvětlilo, narovnalo. A všichni to chtěli po Venóškovi. A všichni
byli něčí příbuzní a vnuci. Ale Lidka, ta sa nedala, začala bojovat.
Pustila sa do toho, jak nejlíp mohla, děvčica. Edita jí pomáhala, svou

– 169 –
inteligencí a strategickým uvažováním otáčela kormidlem Lidčiny
energie. Snažily se cérečky. Snažily. První dopis psala Lidka strašně
dlouho. Seděla nad ním hodiny, celé dny sumírovala věty a přepiso-
vala ho pořád dokola na mém psacím stroji, jako bych jí mohl přes
klapky, přes doteky svých prstů, které na nich zůstaly, vdechnout
nějakou inspiraci. Stál jsem jí za zády, to ano. Četl jsem jí všechno
přes rameno. Jenže sám jsem vlastně nevěděl, kde začít, jak všechno
stručně a jasně vysvětlit. Jak vysvětlit padesát let nespravedlností,
podrazů, závisti a nenávisti a pak lhostejnosti? Ten její dopis…
nevím, jestli ho Venóšek vůbec dostal. Možná ho měl v ruce nějaký
jeho podržtaška, a ten ho vyhodil do smetí. Musel dostávat tuny
takových dopisů, ale přeci jen, copak nikoho ani na chvíli nezarazilo
jméno Ludmila Baťová? Opravdu ne? Nikomu nestálo za to odepsat
alespoň jednu větu, alespoň jedno děkujeme, dostali jsme dopis,
pan prezident má nesmírné množství neodkladných povinností, ale
při nejbližší příležitosti se Vám pokusí odpovědět, s pozdravem se-
kretariát, nebo něco podobně formálního, laciného, a přeci lepšího
než naprosté mlčení? Chci si myslet, že to byl prostě něčí šlendrián
nebo nechuť. Nechci si myslet, že by to byla další konspirace, další
pokus, jak z mé rodiny a z mého jména udělat průhledné sklo, kte-
rým se hledí zásadně skrz a dělá se, že nikdy nic takového jako Jan
Antonín Baťa neexistovalo.
Lidka tedy panu prezidentovi napsala:

Sao Paulo, 4. února 1991

Vážený a milý pane prezidente,

v červnu minulého roku můj příbuzný a advokát Josef Hlavnička
vás navštívil v Praze. Důvod této návštěvy byl navázat s vámi
spojení ve věci naší nabídky pomoct roztočit Baťa, a. s., na které
máme dědická práva. Bylo mu při této příležitosti řečeno, že
vláda chce vědět, proč byl můj otec Dr. Jan Antonín Baťa dán

– 170 –
na černou listinu, anglickou a americkou. Ačkoli nám Angličané
nikdy nedali na vědomí důvod, po válce se prostě vyslovili přes
ministerstvo, že to byla pouze a jen preventivní akce, protože
závody se nalézaly v území okupovaném Němci. Američané
zase řekli, že to udělali proto, že byl dán na anglickou čer-
nou listinu. V souvislosti s černou listinou byl můj otec obětí
ostudného řízení retribučního revolučního soudu a odsouzen
národním soudem v Praze pod čj. TNS 12 47-48. Byl obžalovaný
z čtyřiašedesáti zločinů, ze kterých byl osvobozený, a z jednoho,
ze kterého nebyl vůbec obžalovaný, byl odsouzen na patnáct let
žaláře nucených prací s černou komorou. Také na ztrátu veške-
rého majetku. Tato veliká křivda, která poskvrnila čestné jméno
naší rodiny, nás pronásleduje už skoro padesát roků. Dr. Alois
Pražák, který ho obhajoval u soudu, se vyjádřil, že celý proces
je velikou skvrnou československého soudnictví a mezinárodní
hanba. Také chci zde poukázat na zajímavost, kterou pravdě-
podobně neznáte. V dobu, když běžel proces, váš dědeček Hugo
chodil do kanceláře tatínkova obhájce Dr. Pacholíka, aby mu
ukázal, kde se nalézaly důležité dokumenty pro jeho obranu.
Jsem mu za to nekonečně vděčná. Jistě víte, jak šlechetné je
takové gesto, když se nebojácně člověk postaví proti přesile
zbabělců. Obracím se na vás, protože cítím, že vám zajisté bude
možné lépe ocenit následky velké křivdy, která byla spáchána
na mém otci, protože jste sám byl obětí perzekucí a ústrků.
Můj bratranec Tomáš Baťa jr. je z veliké části zodpověden
za tuto situaci, skoro padesát roků používá prostředků, které
mu právně nepatří. Získal si je u tribunálů v cizině tím, že se
sklonil zájmům potencí. Ty nezajímala kolosální světová or-
ganizace patřící nějakému Československu. Roku 1940 dostal
tatínek nabídku od americké vlády, aby si vzal americkou stát-
ní příslušnost. Bylo mu řečeno, že jeho trampoty tím ukončí.
Tatínek jim odpověděl, že není kapitán, který opouští svou loď,

– 171 –
když hrozí nebezpečí. Vždycky se cítil jenom Čechoslovákem
a na jiném příslušenství nemá zájem. Odejel proto s rodinou
do Brasilie. Nebyl ovšem připraven, že mu vpadnou do zad jeho
vlastní krajané. Osoby v české vládě v exilu, počínaje samým
prezidentem Benešem. Zazlíval tatínkovi, že mu nedal podporu
při mnichovském FIASKU. Honza Masaryk byl u nás v Belcampu
v USA ve velké tajnosti, kam si přijel pro finanční podporu, kte-
rou dostal zrovna jako Beneš a celá veliká řada jiných. Němci
nesměli vědět, že tatínek podporuje Československo a Spojence,
protože byl v tom směru varován ze Zlína, že by tím způsobil,
že by Zlín poněmčili a hlavy našich lidí by se koulely. Z druhé
strany naše vláda v zahraničí nechtěla, aby se vědělo, že Jan
Baťa jako očerněnec podporuje vládu a Spojence. Ale přesto
se jim jeho peníze moc hodily. Když však tatínek byl souzený,
neřekl nikdo ani slova v jeho obranu.
Váš dědeček Hugo Vavrečka byl v naší organizaci největším
strategistou, kterého funkce byla jak oklamat mazané Němce,
a tak uspět v tom odlifrovat instruktory a stroje do zahrani-
čí, plán, který měl zaručit stavbu a operaci nových továren
v zahraničí. Jednotky, jak jsme jim říkali, které měly vrátit do
republiky celou investici i s úrokama pro znovu vybudování
továren na československém území. Druhá světová válka byla
chancí, kterak se naši konkurenti mohli zbavit nepohodlného
Čecha, který měl tu drzost vést s nimi krok a dokonce je předčit
v sociální struktuře, a stát se tak sedmá průmyslová a obchodní
potence.
Dočítám se v různých novinách a časopisech z vlasti repor-
táže o návštěvě bratrance Tomíka v republice. Exponuje se
jako veliká voda a dokonce by chtěl, aby mu Československo
zaplatilo sto padesát milionů dolarů za něco, co mu nepatří.
Vždyť to už samo ukazuje, co sleduje. Naše strana rodiny má
v prvé řadě zájem na očištění tatínkova jména.

– 172 –
 Četla jsem se zájmem vaše knihy, bohužel v angličtině, Living
in truth a Disturbing the peace, který tak poctivě ukazuje, v jak
komplikovaném světě žijeme. Já jsem toho názoru také, že se
musí říct pravda v každém případě. Blahopřeji vám proto, že
máte odvahu ji říct, i když víte, jaké nebezpečí vám hrozí. Můj
otec měl také tento rys charakteru. Těším se, že si snad zaslou-
žím odpověď, i když vím, jak veliké a nevděčné břemeno nosíte.
Zdravím vás z Brasilie s krajanským pozdravem a přáním,
aby se ta naše republika dostala brzy na nohy a také aby se
naučila v tomto světě hájit svoje zájmy a nebyla nikomu psem
u boudy.
Vaše
Ludmila Amalia Baťová Arambašič

Moje milá Lidka. Dušenka hodná. Snažila se tenkrát, aby v tom

dopise bylo úplně všechno. Ale bylo to stejné, jako když dlouho ne-
hrála na klavír, a pak najednou toužila všechno to nehraní dohnat.
I tenhle dopis je takový. Všechno, co se stalo, na jedné hromadě.
A asi je to i dost nesrozumitelné. Alespoň pro ty, co žili za železnou
oponou, pro ty, kdo ještě nedávno říkali Gottwaldov místo Zlín
a mysleli si, že Baťa byl jenom jeden a jmenoval se Tomáš. Tomáš
Zakladatel. A že existoval taky Jan Antonín Pokračovatel, to už jim
ta pakáž všivá komunistická dokázala dostat z hlavy. Lidka to my-
slela moc dobře. A dobře to i napsala, a není její chyba, že celkově
ten dopis působí jako honění spousty zajíců najednou. Měl bych
se pokusit dát to trochu do pořádku. Nebudu ale psát žádný další
dopis. To by bylo v té vaší počítačové době směšné. Zkusím vám to
prostě jen povykládat. Nechci, abyste to všechno pochopili hned
a dokonale. Možná bude stačit jenom nějaký pocit, závan, který vám
uvízne v hlavě, obraz, který nezapomenete. Vždycky jsem bojoval
s chaosem. Ale bylo to jak pěšky za vozem. Ále neříkejte mi, že se
to už takhle dávno neříká! Nebo že se to říkalo jenom na Moravě!

– 173 –
Nedělejte zase, že mi nerozumíte! Že je moje čeština víc moravšti-
na a že se takhle mluvilo před padesáti lety, no to je toho! A jestli
tahleta přirovnání už tak neříkáte, tak mi netvrďte, že nedokážete
pochopit, co se tím chce říct. Tož někdy mluvím slovácky a někdy se
opakuju a točím kolem dokola jak kača v čepici, někdy mluvím, jak
už se dávno nemluví. Ale taky umím mluvit, jak se patří, přece jsem
nemohl se všemi těmi nóbl politiky mluvit, tak jak mně huba křá-
pala v Hradišťu. Ale s chlapiskama ve fabrice se zase nedalo mluvit
velkopansky a spisovně, to by mňa hnali! Člověk musí mluvit, tak
jak se to zrovna šikne a hodí. To se taky musí naučit. Být lidový a být
uhlazený, všecko v pravý čas. Říct na správném místě tož a někde
jinde tedy, to je pravé umění, a šéf ho musí ovládat dokonale. Zdá se
vám to populistické? Nebo falešné? Ale jděte… jděte do kelu! Slova
mě ale zajímala, věděl jsem, jak jsou mocná a jak stačí jedno nebo
dvě na nesprávném místě, a všechno je hned hore pácem. Slova mě
fascinovala a poctivě jsem se snažil vždycky najít ta správná a přes-
ná. Ale mnohem víc mě zajímalo ještě něco úplně jiného. Celý život
jsem toužil vymyslet systém, který by všechno dokázal strategicky
naplánovat, zorganizovat a ovládnout tak, aby ušetřil lidem zby-
tečnou námahu s hledáním správného směru. Chtěl jsem do všeho,
včetně sebe sama, vnášet jas a pochopení. Ovládnout nepořádek.
Chaos. Sice jsem s ním počítal, ale jako s nepřítelem. Netušil jsem,
jak je zákeřný. A jak dokáže každému systému postupně přijít na
kloub a z plna hrdla se mu vysmát. Chaos má z lidského pinožení
kapitální srandu. Chaos džungle. Chaos válek. Chaos lidských sla-
bostí. Chaos s černýma pichlavýma očima, co neustále mění tvář.
Ale přes všechnu smůlu jsem měl jedno štěstí. Jel jsem vždycky
rychle na hřbetu dějin. Držel jsem prst na tepu doby a nepouštěl.
Nebyl jsem jen malý, velkými dějinami usmýkaný, udivený človíček.
Byl jsem hráč! Ale pak už najednou ne. Tep doby mě shodil ze své-
ho hřbetu, setřásl mě jak nacucané a obtížné klíště. A až dnes mi
dochází, že dobré příběhy jsou většinou košaté a nepořádné. Kde

– 174 –
by byla Šeherezáda, kdyby vyprávěla stručně a jasně? Její hlava by
se válela na podlaze hned první noc.
Asi začnu tím, že jsem po smrti Tomáše převzal firmu. A tehdy se
můj úděl dal doopravdy do pohybu. Zmatek zrovna možná vyčkával,
nebo měl někde jinde něco jiného na práci. Zdálo se mi, že všechno
půjde dál, jak má. Dokonce mnohem líp, než by mělo. Byl jsem plný
nadějí, přestože Tomina ležel v truhle na svém Lesním hřbitově
a nad ním tmavá, lepkavá hlína. Ale nechtěl jsem nic vzdávat, pro-
tože to by mi nikdy neodpustil. Měli jsme totiž ohromné plány. On
firmu založil, vedl a zvelebil všechno, na co sáhl. Můj slavný bratr.
Český Ford! Měl nejen fabriku a nový, moderní Zlín, kde díky němu
už dávno neplatilo, že Zlín, to je „konec chleba a začátek kameňa“.
Byl i starostou. A býval by to byl i skvělý prezident, kdyby na to
přišlo. A když mě vytáhl z Rybární v Hradišti a vzal mě k sobě na
vychování, postupně mě zasvěcoval do svého podnikání, předával
mi zkušenosti, nadával mi, učil mě, tepal do mě, formoval mě, a já
jsem se občas bouřil, občas si dělal všechno po svém, a pak jsem od
něj dostal přes prsty. Byli jsme ale, jak dnes říkáte, na stejné vlně.
Chtěli jsme vytvořit obuvnickou říši, impérium, velmoc bot, která
by zároveň byla laskavá a štědrá k těm, kdo mají schopnosti a chtějí
se vypracovat a něco ze sebe udělat. Hlavně k mladým lidem. Pro
ty jsme zakládali školy, ubytovny, učili jsme je, jak mají správně
a hospodárně žít, jak se vypracovat a jak si posilovat sebevědomí,
mravnost, píli a kázeň. Museli poslouchat, nemyslet na hlouposti,
pracovat, studovat, šetřit a snít o tom, jak se vypracují. Učili jsme
je, jak neztrácet čas. Chtěli jsme stát pro čtyřicet milionů, chtěli
jsme dobýt svět a z našeho Zlína udělat středobod, mocně bijící
srdce úspěchu. Společně jsme věřili, že „spokojenost je univerzita
lenochů“.
A najednou jsem na to byl sám, hůř než kůl v plotě. Na hrbu
ohromnou odpovědnost. Tomina doplatil na svou odvahu. Vydal
se v ranní mlze létadlem, protože hrozně spěchal, a už se nevrátil.

– 175 –
Byla to asi jeho chyba, protože pilot Jindra Brouček ho varoval, že
letět nemůžou, že musí počkat. A Jindra nebyl žádný hej počkej,
létal za první války a přežil několik sestřelů, letěl s Tominou už
do Indie jako druhý pilot a byl jeden z mála, kterému Tomina na-
slouchal, když si myslel něco jiného než on. A Broučkovi hlásili, že
všude na loukách kolem Moravy se válejí chuchvalce mlhy, která
se roztahuje i tam nahoře. Jenže Tomina čekání nesnášel. Vstával
kvůli té obchodní cestě do Curychu a Drážďan ve čtyři ráno, pro-
boha! Vzduch je naše moře. Čas jsou peníze. Den má přece jenom
mizerných 86 400 vteřin. Chtěl letět a hotovo. Vždycky to tak bylo.
Uměl si prosadit svou. Jenže na smrt byl moc malý pán. Smrtka
mu v tom spěchu fandila. Tominovo létadlo Junkers D 1608 nej-
dřív opisovalo kruh, aby nabralo výšku, po osmi minutách letu ale
narazilo do továrního komína. Palubní hodiny se zastavily v pět
hodin osmapadesát minut. Uletěli jen něco málo přes dva kilometry.
Junkers se rozpadl na tři kusy. Až dlouho potom jsem v Argentině
slyšel úsloví, že nepostradatelných lidí jsou plné hřbitovy. A stejně
jsem si ho nevzal k srdci a nepochybuju o tom, že Tomina by se
jen ušklíbl, kdyby to slyšel. A ještě něco Argentinci říkají: že život
je tango. Když jsem žil, nechápal jsem, co tím myslí. Přišlo mi, že
jsou to takoví kakabusové ti Argentinci. Pořád by jenom malovali
čerty na zeď. Teď, teď mám tango rád. Někdy chodím do San Telma
v Buenos Aires, do zapadlých putyk, kam se turisti neodváží, kde
to čpí starými sudy s pivem Quilmes, zkvašeným červeným vínem
a staletými pelechy krys. Jen parket je z dokonalých naleštěných
borovicových prken, aby na něm podrážky klouzaly a nic nerušilo
pohyb těl. Tam ještě pořád tančí transvestiti a muž s mužem, jako
kdysi námořníci v přístavu, protože tango, to byla původně mužská
záležitost. Sem tam se stanu táhlou melodií, na malou chvilku mezi
takty se ztratím, ale pak sám sebe trhnutím těsně před otočkou
přivedu zpět, prohlížím si lakované střevíce, naslouchám jemnému
praskotu hedvábných punčoch a kvílení houslí. Někdy se tam objeví

– 176 –
žena. Tedy, člověk na takovém místě neví, jestli to je nebo není žena.
Rudá růže v černých vlasech. Kříž vytetovaný na stehně. Teatrální,
přehnaná. Běhna. Vzdávám se. Celý život jsem se takovým ženám
vyhýbal. Ignoroval jsem jejich existenci. Nikdy jsem nešel do veřej-
ného domu, nikdy jsem nechtěl nic než ženy, které dokázaly dodržet
naše baťovácká pravidla. Po smrti si ale můžu prohlížet a sáhnout
na jakoukoli jinou, úplně jinou ženu. Můžu jí proniknout. Mnohem
lépe než fyzicky. Můžu vidět naprosto přesně, o co jsem přichá-
zel. Nemám na sebe vztek. To ne, protože na takové ženy člověk
spotřebuje strašně moc úsilí, peněz a času. Všechny vteřiny všech
dní. Musí na ně neustále myslet. Odvádějí ho od práce. Rozrušují
ho a znervózňují. Dostanou ho do kleští a nepustí. Ovládnou ho.
A nakonec pohltí. Tominova Máňa byla jedna z nich. Samozřejmě
nebyla to lehká žena, chraň bůh! Ale byla z podobného těsta. Celá
udělaná z falše, přeludů, lesklých látek a kožešin. Myslíte si teď, že
jsem ji Tominovi tak trochu záviděl? Tu její nafoukanost a sametové
spodničky? Možná. Někdy. Teď ale můžu mít, jakou chci. Můžu se na
ně dívat, jak se oblékají, můžu se vykoupat v jejich parfému, můžu
se stát hřebenem, rukou na nahých zádech, můžu přejet po lemu
podvazku a ony ucítí jen lehké zachvění vzduchu, ale já, já ucítím
každý pohyb každé jejich myšlenky. Proto se tam vracím. Stojím na
parketu a čekám, až začne hrát hudba. Vůně pudru a lehce prošlého,
velmi drahého líčidla. Pach zastaveného času, který tady lelkuje
mezi večery usazený na bidýlku jako vtip. Až teď po smrti chápu,
že život je tango z námořnické putyky.
A Tomina mě nechal tady. Na zemi. Mě a továrnu. Zárodky no-
vých fabrik po celém světě a švagrovou a synovce, kteří měli stejný
nárok na dědictví jako já. Dodnes si pamatuju tu chvíli, když se
12. července 1932 četla Tominova závěť. Potil jsem se. Bylo dusno
a v hlavě mi úřadoval zmatek. Roztahoval svoje paprče a chechtal se
mé nervozitě. Otevřeli jsme trezor v pracovně. Připadalo mi to tak
nepatřičné. Svatokrádežné. Hloupé. Otevírat trezor, představovat

– 177 –
si, jak Tomina letí vzduchem, jeho mohutné tělo a srdce, všechno,
co představoval, se tříští a padá k zemi. Ta ohromná energie, uma-
nutost a fortel jsou pryč. A my tady stojíme, zaraženě mlčíme, pře-
šlapujeme a hledíme na otevřený trezor. Já, švagrová Máňa, notář
Hugo Förster, Dominik Čipera, Hugo Vavrečka a Mánin bratr Saša
Menčík. A Tomina ještě ani nevychladl. Jenže ve fabrice je zmatek.
Všichni mají strach. Říkají si: „Co bude?“ Vybírají úspory, křižují se.
Trezor se nehlučně a naprosto spolehlivě otevřel. Nahlédli jsme
do něj jako do temné jeskyně. A našli jsme tam dvě listiny. Kup-
ní smlouvu z 10. květ­na 1931, v níž stálo, že mi Tomina prodává
všechny své akcie za 50 milionů korun. A závěť z 19. května 1931,
která potvrzovala tu kupní smlouvu a v níž Tomina svým dědicům
odkazuje částku, jež mu dluží Jan Antonín Baťa. Peníze pro Máňu
a synovce Tomíka jsem na jejich účty převedl za týden. Pozůstalost
byla ještě soudně projednána a uzavřena v červnu 1933. Nikdo, ani
Máňa, ani Tomík, proti ní nevznesl žádné námitky. Zatím.
Stal jsem se novým Šéfem. Pokračovatelem. Naplňovatelem
odkazu. A to mi nestačilo! Chtěl jsem vytvořit svůj vlastní odkaz.
Tož kdo by nechtěl! S penězi, které jsem měl k dispozici, s týmem
skvělých ředitelů, se Zlínem v zádech. První rok jsem si ověřil, že
fabrika ve Zlíně funguje jako bezchybné soukolí, jako bezvadně
seřízený hrací stroj, který vyhrává melodii prosperity. Mohl jsem
se tedy začít rozmachovat naplno. Mohl jsem začít snít. O vlastním
díle. O vlastním systému, který by ten dosavadní překonal. Mohl
jsem se zahledět do dálky. Nasednout do Lockheed L-10A Electry,
obletět svět – a vrátit se přesně na Prvního máje 1937, na Svátek
práce, který jsme ve Zlíně slavili jako svátost boží. Vyšlo to. Bylo to
přesně tak, jak jsem si naplánoval. Jak jsem si to představoval. Bylo
to přesně jako z americké reklamy, jako v opravdu světové firmě. Byl
jsem přesvědčený, že potřebujeme světový obchod, že potřebujeme
být světoví, být do světa, jak se u nás s tím hanlivým nádechem říká.
Být pořádně do světa! A svoje názory jsem si rozhodně nenechával

– 178 –
pro sebe. Když se mě ptali, proč jsem tuhle cestu kolem světa leta-
dlem vlastně dělal, vysvětloval jsem jim to: „My, v Evropě, namnoze
jsme peciválové. A Čechoslováci zvláště. Díváme se na svět ze svého
vlastního hlediska a nespěcháme pochopiti své zámořské zákazníky.
Ševci, jenž obouval lidi v jedné ulici, stačilo, aby znal nohy lidí v této
ulici. Švec, který chce obouvat lidi v celém světě – alespoň v každé
zemi trochu lidí –, musí vlastníma rukama prohmatat a porovnat
nohy národů celého světa. Tož proto letím kolem světa.“
Jel jsem ale taky na světovou výstavu do Chicaga, chtěl jsem
poznat konkurenci, podmínky světové ekonomiky, klíčové mate-
riály, a nestačily mi jen zprávy našich lidí v cizině. Tak dobře, až
tak jsem jim nevěřil. Není nad vlastní úsudek, nad vlastní oči. Než
začala válka, stala se z naší fabriky se sedmnácti tisíci zaměstnanci
mohutná celosvětová firma, která dávala práci více než sto tisícům
odvážných baťamanů! Dnes říkáte globalizace a myslíte si, kdoví
nač jste nepřišli, ale globalizace, ta se u Baťů dělala, už když děda
Steva Jobse tahal kačera. My používali nejčastěji slovo expanze,
a to mě začalo jako nějaké afrodiziakum ovládat. Vyslovoval jsem
to slovo tak často, že se stalo zaklínadlem, metou, nejvyšším cílem.
Chtěl jsem expandovat, podmanit si neobydlená území, dát lidem
na průmyslem nepolíbených územích pocítit sílu svých plánů. Chtěl
jsem být dobyvatelem, objevitelem, Kryštofem Kolumbem, jenž při-
náší nevzdělaným bezvěrcům nové náboženství řádu a prosperity.
Evropa, Afrika, Asie, Amerika, všude tam zákazníci čekali na to,
až jim baťovský systém otevře oči. A tehdy začaly řeči. A expanze
a pokrok se v nevymáchaných papulách různých nýmandů, všiváků
a nedouků, závistivců a malověrných měnily na velikášství, stromy,
které nemůžou růst do nebe, nabubřelost, touhu zviditelnit se za
každou cenu. Bublaly ty řeči kolem mě jako připálená krupičná kaše
a usmolily hodně uší, které jim chtěly naslouchat. A já je taky slyšel.
Tož nésu hluchý ani blbý! Ale co už včil, co už s tím? Nic. Nechal jsem
ty řeči, aby si dělaly, co chtěly. Co naděláte se závistí a malou, sle-

– 179 –
pou dušičkou? Však hezky to řekl ten Portugalec Fernando Pessoa
a v Brazílii to často opakovali: „Vždycky to stojí za to, když duše není
malá.“ A já ji v té době po Tominově smrti měl velkou, velkolepou.
Chtěl jsem, aby na mě byl tam někde, ať je, kde je, pyšný. Ale i doma
jsem se občas kromě úšklebků dočkal pochvaly. Třeba v osmatři-
cátém mě jmenovali na brněnské technice čestným doktorem za
zásluhy o rozvoj technických věd. A taky si v sedmačtyřicátém,
když mě Národní soud odsoudil, pěkně pospíšili a titul mi sebrali.
Jenže sice jsem měl diplom z té jejich slavné brněnské univerzity,
ale všude bylo cítit, že válka je na spadnutí. Svět byl jako nafouknutý
balon plný nespokojenosti, vzteku a napětí. Stačilo do něj malinko
cvrnknout, a všechno, co jsme před chvílí považovali za samozřej-
mé, jisté a pevné, se rozpadlo. Rozletělo do prázdna a padalo dolů
vzduchem jako Tominovo tělo.
Abyste věděli, politiku a politiky a politikaření, všechna ta dare-
benstva politických blbů a ty jejich strany, jsem upřímně nesnášel.
Nezajímali mě. Nestáli mi ani za fajfku tabáku, protože to byli vět-
šinou, až na pár výjimek, jako byl Hugo Vavrečka nebo Dominik
Čipera, samí panáci a sralbotky. A to se mi bohužel potvrdilo hned
v osmatřicátém, kdy se ukázalo, že největší třasořitka je přímo náš
pan prezident Beneš.
Já ale nejsem jenom tlučhuba, co jen kritizoval. Nabízel jsem ře-
šení, a nejenom českým pánům politikům, ale rovnou celé Evropě.
Ale myslíte, že někoho zajímal nějaký švec, který procestoval celý
svět a stavěl svoje fabriky v desítkách zemí? Ani náhodou! Čtvrté-
ho dubna 1938 jsem napsal revoluční článek do našich zlínských
novin. Jmenoval se Osidlovat. A mohl všechno změnit! Navrhoval
jsem, aby se velké skupiny lidí bez práce a perspektivy z přelid-
něné Evropy začaly stěhovat do neobydlených a neobdělávaných
rozlehlých území v Latinské Americe. Vždycky mi přišlo, že největší
problém Evropy je přelidněnost. Lidi nemají dost místa, tlačí se na
sebe, vidí si do talíře a nemůžou volně dýchat. Chybí jim rozhled

– 180 –
a rozlet. Nebyla to ostatně žádná nová myšlenka, Latinská Amerika,
hlavně Argentina a Brazílie, lákala Evropany už víc jak sto let. Jenže
chyběl jim v tom systém! A já jsem ten systém dokázal navrhnout.
Tak tyhle nápady mě pak stály obviňování před Národním soudem
a v Brazílii mě za ně navrhli na Nobelovu cenu míru. Tak si vyberte.
Byla krize, hrozila válka, ale copak se mohl pořádný baťaman
vzdávat? Museli jsme hlavně dát hlavy dohromady a začít bránit to
naše podnikání. Vymysleli jsme nové výrobky ze zbytků, z hadrů,
starého papíru, z ojetých pneumatik. Dneska tomu důležitě říkáte
recyklace a zelené projekty, ale my tomu prostě říkali úspora mate-
riálu. Nebo nutnost. Ale hlavně jsme začali přemýšlet, co se stane,
jestli válka skutečně začne. Pracovali jsme jako šílení na plánu B.
Můj nejužší tým, kterému veleli Vavrečka s Čiperou, začal posílat
ven malé jednotky lidí, kteří měli k dispozici základní stroje a ma-
teriál a kteří uměli jazyky a byli schopní pracovat činorodě a mít
vlastní nápady. Ty jsme pak posílali jako české Honzy do světa, aby
vybudovali základny pro budoucí baťovské fabriky. Horečně jsme
všechno pakovali a vyváželi do skladů v Evropě, ale hlavně mimo
ni. Nebyl čas. Už vůbec na nic nebyl čas. Tominova hesla o tom, kolik
má den vteřin, byla pravdivá a útočila na nás každou tu jeho všivou
vteřinu. A v té době jsem se o politiku chcačky nechcačky, jak říkala
stařenka Hrušťáková, zajímat musel. Aji ona mně to říkala, ať sa do
teho pořádně obuju, že ta naša republika potřebuje chlapisko, jako
su já. Nemohl jsem jen tak sedět a šít si boty, když všecko kolem
šlo cu grunt. Tož jsem je začal navštěvovat, ty uhlazené čertovské
pány v saku, a začal jsem do nich hučet, co je potřeba udělat, a do-
konce jsem se dvakrát sešel s tím vymydleným Britem, lordem
Runcimanem. Walter Runciman. Hlavička jak makovička, ustupující
kouty, draze střižený oblek, kdybyste chtěli nakreslit uhýbavého,
lstivého šampiona v politikaření, nakreslili byste tohohle pojídače
smažených ryb a hranolků. Nic si nedal vymluvit, poslouchal, co
poslouchat chtěl a co se mu hodilo. A ta jeho zpráva pro Cham-

– 181 –
berlaina o situaci v Sudetech, hotová snůška hovadin! Byl to tak
zdvořilý, tak nechutně anglicky zdvořilý chlap! Řekl jsem mu jasně,
že na československých pevnostech se bude rozhodovat o osudu
britského impéria. Jen se na mě tak podíval a opáčil: „Opravdu?“
a pak už nedodal, že jsem švec a měl bych se držet svého kopyta, ale
v jeho pichlavých očkách se to dalo přečíst úplně zřetelně. A zřej-
mě si myslel, že jsem stejně jako jiní čeští podnikatelé v Sudetech
protěžován na úkor německých firem, a pak to taky napsal do té
své slátaniny. Jenže i díky ní se pak konala mnichovská zrada. Však
si kousek přečtěte, co panáček Runciman svým značkovým perem
naškrabkal a pak to nadiktoval svému sekretáři:
„Z mnoha důvodů, včetně těch shora uvedených, převládal do doby
před třemi či čtyřmi lety mezi sudetskými Němci pocit beznaděje.
Novou naději jim však poskytl nástup nacistického Německa. Za da-
ných okolností považuji jejich žádost o pomoc u svých soukmenovců
a jejich konečné přání připojit se k Říši za přirozený vývoj.“
Za humny nám vyřvával Hitler a prskal špínu jak vzteklá fretka,
a já se cítil úplně bezmocný, uondaný všemi těmi uhlazenými řečmi
v pokojích a kabinetech panáků, co nade mnou stejně jenom ohr-
novali nos, přestože moje peníze a styky se jim hodily. A strašně
mi vadilo, jak se pořád nadává Židům, kterých jsem si já vážil, a jak
se jich nikdo z těch hlavounů, z těch špína chlapů otevřeně a jasně
nezastane. Hlavně Jindry Waldese, ale i jiných. A tak jsem napsal
v srpnu, v tom parnu, které mě rozpalovalo doběla stejně jako vztek
na všechny ty špatné časy, článek, který se jmenoval Baťa český Žid.
A v tom článku jsem se aspoň takhle Židů zastal. Ale to bylo málo!
Tak jsem do jednotek přednostně vybíral židovské pracovníky a ně-
kolik stovek jejich rodin se mi podařilo dostat pryč. Nedělal jsem si
iluze, že kdyby se ten uřvaný trpaslík dostal do republiky, že by je
nechal na pokoji. Po válce mi to ale nikdo nevěřil. Po válce si na to
nikdo ani nevzpomněl. Kolik to mohlo být židovských dětí a jejich
rodičů? Nikdy jsem ty děti nepočítal. Ani peníze, které mě to stálo.

– 182 –
Ale ne, byl bych nespravedlivý, našli se i lidi, kteří si vzpomněli a po
válce psali i jiná prohlášení než ta, v nichž se mě zříkali. Bylo jich jen
pár, ale byli. Třeba Mařenka Morgensternová, která se díky našemu
plánu B dostala do Ameriky, jedno takové napsala:

Já, MARIE MORGENSTERNOVÁ, bytem Rogers Street 323, Aber-

deen, Maryland, vzata nejprve náležitě pod přísahu, vypoví-
dám a prohlašuji následující: Znala jsem zesnulého Dr. Jana
A. Baťu po mnoho let a věděla jsem, že byl loajálním Čechem
a odpůrcem nacistů. Osobně vím, že pomohl mnoha židovským
lidem k úniku z Československa. Od svého zesnulého manžela
vím, že někdy na konci roku 1938, během jedné z pravidelných
sobotních porad, které můj manžel osobně navštěvoval, vyjád-
řil Dr. Baťa svůj osobní zájem o osud židovských zaměstnanců
v jeho společnosti a řekl, že by chtěl něco učinit, aby jim pomohl.
Brzy potom začal většinu z nich s jejich rodinami vysílat do
zahraničí, přičemž zaplatil jejich dopravu a poskytl jim za-
městnání v různých částech světa. Osobně vím, že sedmdesát až
osmdesát židovských rodin bylo takto posláno z Československa
před 15. březnem 1939. Můj zesnulý manžel a já jsme byli také
vystaveni pronásledování nacistů kvůli našemu židovskému
původu. Nacisti zkonfiskovali naše pasy a také všechen náš
majetek: hotovost, depozita, klenoty atd. Třebaže bylo velmi ob-
tížné odejít z Československa po jeho obsazení nacisty, dokázali
jsme to jen za pomoci Dr. Bati. Osobně nevím o žádném případu,
kdy by Dr. Baťa udělal cokoli proti zájmům českého národa,
a pokud vím, počínal si vždy jako loajální Čech. Mnoho z nás,
kteří jsme Židy a vděčíme mu za své životy díky jím poskytnuté
pomoci, bude navždy dlužníky Dr. Bati. Všichni víme, jaký osud
by nás jinak čekal.
MARIE MORGENSTERNOVÁ

– 183 –
 Jaký osud by je čekal, bylo jasné, ale stejně tak jsem si nedělal
iluze o tom, že po Židech by neměli přijít na řadu Slovani, aby Ger-
mánům uvolnili životní prostor. Proto jsem, když nikdo nereagoval
na článek Osidlovat, začal skupovat pozemky v Latinské Americe
sám. Představoval jsem si, že by se Slovani, nebo alespoň Češi a Mo-
raváci, mohli zachránit v Argentině nebo v Brazílii. Nejlepší by byla
Patagonie, protože tamní rozlohy půdy jsou nekonečné a podnebí je
podobné tomu našemu. A ty hory, ty nádherné, dechberoucí ledovce,
chladná, průzračná jezera plná tučných pstruhů, co jsou tak výteč-
ní, že když si na ně dnes vzpomenu, musím zabrousit zase zpátky.
Musím se ponořit do té šíleně ledové vody, abych se vzpamatoval,
abych nabral sílu. A pak si sednu někde k ohni a budu nasávat vůni
pečených patagonských pstruhů a uzeného lososího masa. A taky
se vydám do pampy, do těch nekonečných rovin pod horami, kde
se v prachu a ostré trávě prohánějí koně a krávy. Přičichnu si ke
koženému sedlu, omámím se odérem zpocených zadků a koňského
pižma, naberu plnými hrstmi drsnou černou hřívu. Podívám se na
poctivé honácké boty s podpatkem a na jejich zdobení. Zapamatuju
si všechny sny, co se zdají chlapům, když zadusí poslední jiskřičky
popela, než jdou spát, hrubou tkanou přikrývku pod hlavou. A dru-
hý den ráno vstanou, vyzunknou hořké maté ze zinkového hrnku
a celý den budou brouzdat pampou a pouští suchého pcháčí a praš-
né hnědé hlíny, chytat zdivočelé, zatoulané koně a dobytek. Uvážou
je pak lasem ke stromu na tři dny, dokud nezkrotnou. Dokud jim
neukážou, že i téhle divočině člověk dokáže poručit. Topoly, plátky
divokých růží poletujících větrem kolem řeky Limay, samota ne­
zpevněných cest. Tenhle prastarý, divoký, odlehlý svět. Svět indián-
ských obrazů na skalách, mohutných sekvojí, pum, lagun a vodních
ptáků. Vlny na jezeře šumí o štěrkové oblázky a v jejich hladinách
se odrážejí ledy hor. Pampa Linda, vulkány, křídla kondorů se kou-
pou ve vzdušných proudech a pokroucené meandry řeky Tar jsou
modřejší než oči mé dcery Ludmily. V Patagonii jsem si připadal

– 184 –
svobodný. Volný a plný elánu. Ten ohromný prostor, horizont, za
kterým jste mohli na koni cválat celé dny, a nikoho jste cestou ne-
potkali. Jasné, nikdy nekončící nebe a v noci nad hlavou Jižní kříž
vypálený v temné černi. Úhledné farmy Velšanů, kteří tady začuli
štěstí už v devatenáctém století. Pozemky byly na prodej za hubič-
ku, mohl jsem rozjet osidlování, jen kdyby se pak do toho nevložila
podezřívavá argentinská vláda. Ale ať, kdyby mé plány vyšly, mohla
se mít spousta lidí dobře. Tak jako se tam má teď dobře početná
německá komunita a potomci nácků, kteří na rozdíl od hloupouč-
kých českých ignorantů moc dobře věděli, kde je čeká ráj na zemi,
a všichni se tam po válce houfně zdekovali. Teď tam mají ekologic-
ké horské hotýlky, exkluzivní restaurace, baští pstruhy, lososovou
paštiku s brusinkami a chodí po horách. A ve všech těch útulných
cukrárničkách a hotýlcích je na čestném místě fotografie strýčka
Waltera, bratránka Hanse nebo dědečka Heinricha zakladatele ve
vypucované esesácké uniformě v životní velikosti. Ano, Patagonie
mohla patřit Čechům, Slovákům a Moravákům, a ne vykutáleným
frickům, co za všechno mohli, a nakonec se jim nic nestalo. Bože,
jak já jsem chtěl všem našim lidem pomoct! A bylo mi jedno, co to
bude stát! Věděl jsem, že nakonec z toho budeme profitovat všichni,
protože Patagonie v sobě skrývá netušené bohatství – surovinovou
základnu, jaké není rovno. A Čechoslováci si to pak za komunistů
přebrali v těch svých mrňavých mozečkách tak, že si mě pamatovali
jako toho Baťu, co chtěl Čechy vystěhovat do Patagonie. Ta jejich
skvělá propaganda předčila mé reklamní oddělení o tisíc světelných
let. Prostě Baťa, ten nás chtěl vystěhovat do Patagonie, jak si to vů-
bec mohl dovolit, nácek jeden! Nebo Židák? Prašť jako uhoď, hlavně
nás chtěl dostat z té naší zemičky milované, co na tom, že nám chtěl
zachránit krk. Pro Čechy, co jsou tak rádi usalašení v tom svém
ďolíčku a smrádečku, kde se mluví jen a jen česky, je asi představa
stěhování stejně hrozná jako představa, že se budou smažit v pekle.
A museli by se ještě ke všemu naučit španělsky, no to by tak hrálo, to

– 185 –
by je ubylo naučit se nějakou světovou řeč! Jako by někdo z těch pe-
civálů, co mi tenhle můj patagonský plán vyčítal, v Patagonii někdy
byl! Kdyby ano, tak by se modlil, abych mu to vystěhování umožnil!
Bože, Patagonie je přece bez debat jeden z nejkrásnějších koutů
světa. Ruce byste mi líbali, kdybych vás tam všechny přestěhoval!
Ále škoda mluvit! Řeči, řeči, na ty jsem nikdy nedbal. Jenže ty mi
nakonec zlomily vaz.
A pak přišla mnichovská katastrofa. Páni spojenci nás odhodili
jak smrdutou kost, která se jim zpříčila v krku. A pan Dr. Slabingr
Beneš, ten abdikoval a frnknul do Londýna. Mně začaly chodit do
Zlína dopisy, abych se stal sám prezidentem, dokonce mě navštívil
poslanec Ostrý, abych prý se postavil do čela nové politické strany.
Jenže já už věděl, že cokoli v politice a ve jménu politiky uděláte, to
se stejně obrátí proti vám. To jsem ještě nevěděl, že to tak nechodí
jenom v politice. A jestli jsem uvažoval alespoň na malou chvilku,
že bych byl prezidentem? No to bych musel být nejdřív úplný blá-
zen! Tož teď by se jim, těm uhlazeným baronům Prášilům, moje
velikášství hodilo! Ale ne, prezidentem jsem být nechtěl. Tomina,
to by byl nejlepší český prezident, jenže já nedokázal s žádným
politickým nabobem vyjít po dobrém. Dcery byly tenkrát na stu-
diích v Londýně a já tam přečetl prohlášení v anglickém rozhlase,
protože sebevědomí malého národa bylo i mým sebevědomím. A to
prohlášení mi později věru taky moc nepomohlo. Jistěže jsem se
ohradil a Angličanům řekl, co si o mnichovské dohodě myslím. Tož
za rámeček si to nedali. Za to mě pak dali na černou listinu.
A když nastala zima osmatřicátého, přituhlo tak, že mě gestapo
zatklo v Mariánských Lázních. Nakonec mě po intervencích vlády
a hlavně Huga Vavrečky pustili. Bylo to první a jasné varování.
Smrtihlavové od gestapa byli taky velmi, velmi zdvořilí. A bylo jas-
né, že i kulku do týla by mi vpálili s tou největší noblesou. Nejhorší
ale bylo, že si na mě políčil sám Hermann Göring. Chtěl se se mnou
mermomocí potkat. Než mě gestapo pustilo, musel jsem slíbit, že

– 186 –
se s ním sejdu. Byla to podmínka. Že jsem to neměl dělat? Po všech
těch hrůzách, co se děly v Německu a všude kolem? Jen nade mnou
neohrnujte nos, kdybyste v té době žili, sešli byste se i s ďáblem,
a ještě byste mu políbili šos. A Göring ďábel byl. Oddaloval jsem to,
jak jsem jen mohl, vymlouval jsem se na všelijaké služební cesty
a povinnosti, ale na jaře devětatřicátého jsem se s ním nakonec
sešel. V Mariánských Lázních totiž zatkli dva naše prokuristy, kteří
spravovali obchody v Sudetech. Byli to Němci, ale slušní chlapi
a pracovali pro nás. A najednou seděli v gestapácké cele. Nikdo
nevěděl proč. Nikdo nám nic nechtěl říct a nikdo neodpovídal na
naše urgence. Nemohl jsem to nechat jen tak! Letěl jsem do Berlí-
na. Lockheedem ze Zlína. Chtěl jsem udělat dojem. Dojem někoho,
kdo se jich nebojí a má velké létadlo. Myslel jsem, že se se mnou
Hermann Göring setká v Berlíně. Jenže když jsme přistáli, čekalo
na nás na Tempelhofu nablýskané černé auto s několika gestapáky
a ti mě nejdřív odvezli do honosného Göringova sídla Caringhallu.
Neřekli, kam jedeme, a já si celou cestu důrazně nakazoval: „Hlav-
ně nebýt připosratý.“ Projížděli jsme lesíky a z křoví vystrkovaly
hlavy polekané srnky, borovice se zlehka vlnily ve větru a bylo to
jak z kýčovitého germánského obrázku. A ta Göringova barabizna
vypadala jak nějaké venkovské stavení zkřížené se zámkem a to
všechno téměř obalené vlajkami s  hákenkrajzem. Monstrózní
pompa, složitá a dekorativní jako jeho paroží a umělecká díla na
stěnách. A všude oficíři. Hemžilo se jich tam jak černých a hnědých
mravenců. Brněla mě z toho hlava a snažil jsem se uklidnit. Jenže
uklidňování nebyla zrovna moje parketa. Taky mi už v tom autě
začalo být špatně od žaludku, ale umínil jsem si, že to nechám
odeznít, že si toho nebudu všímat a hotovo. Moc se to nezlepšilo.
Nejdřív mě nechali čekat v místnosti vystlané koberci z umělého
vlákna, v rohu stála vyřezávaná kolébka Göringovy dcery Eddy. Pak
mě uvedli k němu do pracovny. Ale ještě předtím mě zase nechali
čekat v malém předpokoji. Žaludek jsem měl pořád podrážděný,

– 187 –
stažený a srdce mi bušilo dost nepravidelně. Potil jsem se. A pak to
najednou přešlo. Vzpomněl jsem si na ty dva prokuristy a na to, jak
je teď asi tak jim. Určitě hůř než mně. Možná je právě mlátí nebo
jim namáčejí hlavu do vany a snaží se je utopit, nebo je věší za ruce
a za nohy. Musím se soustředit. Musím se vzpamatovat a hlavně
nesmím říct nic, co by jim ještě přitížilo. Pak se zprudka otevřely
dveře a v nich stál Göring.
Měl dokonalé chování, vypasenou tvář, vysunutou bradu ješity
a tvrdý, mstivý pohled. Připomínal mi tlustého, dobře vycvičeného
bojového psa. Trochu jsem se uklidňoval tím, že je to přece letec.
Létadla! Budu mluvit o létadlech, umiňoval jsem si. Jenže on sice
velel Luftwaffe, ale taky založil gestapo. A nechtěl se se mnou bavit
o létadlech, ale o tom, jak by se mohl doplňovat český a německý
průmysl. Měl na starosti i německé hospodářské otázky a já se
ho snažil přesvědčit, aby nezavřeli všech našich pět set prodejen,
které jsme měli v Sudetech. Jen se mi vysmál a řekl, že chtěl po-
znat nejbohatšího českého Žida, když jsem taky novinář, co rád
píše provokativní články. To mě rozčílilo, Göring, Negöring, a tak
když se zeptal, co si myslím o konkrétní ekonomické spolupráci
mezi Německem a Československem, řekl jsem mu, že by to bylo
stejné jako manželství mezi dvěma muži – nikdy by nezplodilo dítě.
Vždyť je to jasné! Jak bychom se asi tak mohli doplňovat, když si
hlavně konkurujeme! Nakupujeme a prodáváme na stejných trzích.
A v duchu jsem si už nadával, co to ťápu, a představoval si, jak mě
odvádějí do cely. Nakonec jsem se ale přeci jen dokázal zeptat, proč
drží naše dva prokuristy, kteří nic neudělali, a jestli by je mohl
pustit. Nechodil jsem kolem horké kaše, protože to stejně neumím.
Prostě jsem se přímo zeptal. Přimhouřil oči a nabídl mi cigaretu.
Odmítl jsem, protože nekouřím. A hned jsem toho litoval, protože
to bylo další odmítavé gesto. Takhle tedy ty dva chudáky rozhodně
nezachráním. Já blbec! Kéž by tady byl se mnou Vavrečka, který by
dokázal diplomaticky brebentit a roztomile kroužit kolem tématu,

– 188 –
a až by navodil přátelskou atmosféru a samozřejmě si s tím tlustým
buldokem zapálil, tak by se pak opatrně zeptal na možnosti pro-
puštění našich spolupracovníků. To už by ale s maršálem Göringem
probral drdol jeho ženy, zdraví dcerky a jeho nejnovější přírůstky
do sbírky uměleckých obrazů. Pak by s ním diskutoval o lidovém
malířství na východní Moravě a nabídl by mu výhodnou koupi ně-
jakého skvostu ze své sbírky. Dal by si s ním malou baňku šnapsu,
pochválil by mu tu jeho úděsnou ratejnu a zeptal by se, kdo mu tu
nádheru projektoval. A když by mu to Göring prozradil, vyžebral by
na něm vizitku dotyčného stavitele strašidelných zámků. Jenže mě
nenapadlo už vůbec nic, co bych mohl říct. Došla mi řeč. Prohlížel si
mě, jako by se rozmýšlel, jestli mi má nebo nemá skočit po krku. Pak
odklepl popel z cigarety do zlatého popelníku a řekl mi, že uvidí,
co se s těmi německými prokuristy, co pracují pro českého Žida
Baťu, dá udělat. Zachechtal se. Všechny faldy v nabubřelé, divadelně
zdobné uniformě se na něm rozklepaly. Já se nezmohl na nic. Měl
jsem sucho v krku. Jenom jsem ho pozoroval jakoby zdálky, břicho
mě bolelo a měl jsem pocit, že mu každou chvíli strachy pozvracím
ten jeho moderní tepich. Pak se otočil, jako by mě už měl dost, a au-
dience byla u konce. Jeho sekretář mě pak odvedl zpátky do auta,
a to mě odvezlo do Berlína. Celou cestu jsem v duchu psal báseň.
Dokončil jsem ji pak až mnohem, mnohem později, ale tehdy, když
ve mně kynul vztek jak Majino těsto na chleba, jsem ji začal. Pořád
mi totiž někdo říkal, co jsem. Každý to věděl líp jak já. Tak jsem ji
taky tak pojmenoval.

CO JSEM?

Nejsem Žid a nejsem nazi,

nejsem uprchlíkem.
Nemám žádné vlohy lhací,
jsem jen obuvníkem.

– 189 –
 Nejsem agent třetí říše,
nejsem jejich sluhou.
Venku lépe se mi dýše.
Já mám práci druhou.

Jsem jen Čech a švec jsem taky

několik set roků.
Rod můj ne jen ledajaký
mnoho přežil soků.

Co je pro nás rok, tři, sedm?

Nebo třeba dvě stě?
Tisíc let jsem čelil jedům
jsa Germánům v cestě.

Nejsem špatným Čechem ani,

nejsem zbohatlíkem,
a chci světa do skonání
zůstat obuvníkem.

Nejsem Žid a ani nazi,

ni refugee nejsem.
Jsem jen Čech. – Ti nejsou zrádci.
– A zůstanu ŠEVCEM.

Zůstat ševcem. Nebýt uprchlíkem, zůstat obuvníkem. Vydržať!

To jsem si umiňoval, zatímco ve Zlíně se střídaly různé návštěvy.
Přijeli i ti dva nešťastní prokuristi, které gestapo po mojí návštěvě
Caringhallu propustilo, a v nemocnici ve Zlíně je pak dávali dohro-
mady. Přijel Džavaharlá Nehrú, polský prezident Moszcicki, chilský
velvyslanec a já sám jsem jezdil do Prahy, abych věděl, co se přesně
děje. Jednal jsem, s kým jsem mohl, s Rudolfem Beranem, generály

– 190 –
Syrovým a Eliášem, pak jsem se dokonce v polovině února odvážil
do Berlína, abych se tam na jejich ministerstvu hospodářství do-
prošoval řešení situace našich prodejen v odstoupených Sudetech.
Když v noci ze 14. na 15. března německá armáda obsadila zbytek
Československa, byl jsem zrovna v polském Chelmku. Spadla klec.
Mařenka, dcera Edita a Jeník byli ve Zlíně. Pokoušeli se za mnou od-
jet do Polska, ale zastavili je esesáci. Chtěli, abych se vrátil do Zlína.
Vzal jsem to nejdřív oklikou přes Rumunsko, Jugoslávii, Francii, Bel-
gii, Holandsko a nakonec Anglii, kde jsem vyzvedl dcery, a pak jsem
se do Zlína vrátil. Co se dalo dělat? Během jara se ale rozhodlo, že
s konečnou platností zvednu kotvy. Obstaral jsem všem švýcarská
víza a pak jsem odjel na oko na obchodní cestu do Francie. Mařenka
poslala Editu vlakem do Maďarska a sama s Jeníkem jela za mnou
do Francie. Bylo to složité, ale chtěli jsme se rozdělit, aby se útěk
povedl alespoň někomu z nás. Pak jsme z Francie odjeli do Ameriky,
oficiálně na světovou výstavu do New Yorku.
Socha Svobody nám vlídně kynula a já jsem měl pocit, že se
můžu pořádně nadechnout a uvolnit. Jenže taky jsem se poprvé
začal cítit jako exulant. Vyhnanec. Útěkář. Myslel jsem na Jindru
Waldese, který zůstal doma. Myslel jsem na jeho pozdější utrpení
a mučednictví. On exulant a krysa, co opouští loď, svou zemi a fabri-
ku, být nechtěl. Nechtěl se vysmekávat z oprátek a pastí. Ale stejně
jako já tisíckrát, donekonečna přemítal, co je lepší. A já pak toho
přemítání nechal. Uvědomil jsem si, že to k ničemu nevede, že to
není nikomu k ničemu dobré a že mě to jen odvádí od práce. A té
bylo až nad hlavu! Začali jsme budovat fabriku v Belcampu a roz-
víjet brazilské plány, aby odtamtud mohly putovat kvalitní kůže na
naše tentokrát americké boty. Ale nacisti doma chtěli zlínskou fab-
riku. Nařídili, že v protektorátu musí zůstat vlastníci většiny akcií,
jinak bude továrna vyvlastněna a šlus. Tak jsme s řediteli dali hlavy
dohromady a akcie rozdělili. A přemluvili jsme i tu náfuku Máňu
Baťovou – vdovu po Tominovi, aby zůstala ve Zlíně a taky vlastnila

– 191 –
část akcií. Přemohl jsem se a pěkně ji poprosil a samozřejmě slíbil
tučné odškodné – pět milionů korun. Celý balík akcií se pak rozdělil
mezi ni a členy správní rady – Hynka Baťu, Dominika Čiperu, Huga
Vavrečku, Josefa Hlavničku a Františka Malotu. Mně zůstalo čtyřicet
procent, takže jsem už nebyl majoritní vlastník, a podmínka fricků
byla splněna. Všichni se zavázali, že mi po válce akcie vrátí. Ani na
okamžik jsme nepochybovali, že válka dopadne nakonec porážkou
Německa. Nedovolili jsme si o tom pochybovat.
V Kanadě jsem pak pověřil mladého Tomíka Baťu, mého sy-
novce, aby tam vybudoval továrnu. Já sám jsem se chtěl soustředit
na americký Belcamp. Pokud jsem chtěl obouvat celý svět, musel
jsem nejdřív obout Ameriku. Bez amerického skalpu by byla naše
expanze opravdu jenom přehnaným velikášstvím. Pustili jsme se do
toho, vyhrnuli jsme si všichni rukávy a pracovali jak stateční Ferdo-
vé Mravencové, abychom to těm americkým kapitánům průmyslu,
všem těm líným boys ukázali! Jenže oni to ukázali nám. Ukázali, jak
se hraje nečestně, s cinknutými, jak jinak než politickými kartami.
A vytáhli na nás kdeco. Americkým úřadům se nelíbilo, že jsme
chtěli v naší fabrice stejně jako ve Zlíně vychovávat dělníky v našich
vlastních školách. Odbory se čertily a vytahovaly na nás vymyšlené
sliby, že budeme dávat práci hlavně americkým dělníkům. Jenže já
chtěl dostat z republiky co nejvíc našich kvalitních lidí a zachránit
je před válkou. Boys ale tvrdili, že mladé lidi vykořisťujeme a že
berou práci americkým občanům. Byla to noční můra. Létal jsem
jak špinavé prádlo mezi New Yorkem a Washingtonem, papíroval,
vysvětloval, přemlouval, protestoval. Jenže protestovali taky ame-
ričtí ševcovští fabrikanti, kteří moc dobře viděli, jak jsou naše boty
kvalitou srovnatelné s těmi jejich, jenže mnohem levnější. A to se
jim nelíbilo. Tož komu by se to líbilo, že. A tak si vzali na pomoc
pisálky z novin a vymysleli si, že jsme z Československa, kde jsou teď
nacisti, a tudíž i my jsme „německá pátá kolona v Americe“ a chceme
zničit jejich skvělý ševcovský průmysl, který už byl teď vedle našeho

– 192 –
systému sto let za opicema. Tož nakonec trochu pomohlo, že jsem
ředitelem udělal krajana Johna Hozu, který měl americké občanství,
tak nemohli kafrat, že je to česká továrna. Na chvilku byl klid.
A já se vypravil do Brazílie. Už když jsem tam byl poprvé v dva-
cátém pátém, byla země rozbitá revolucemi, politici se střídali jak
svatí na orloji, utíkali do exilu, nebo se z něj zase nahonem vraceli.
Chaos. Zmatek nad zmatek. Přesto jsem už tehdy viděl, jak je ta
země neuvěřitelná! Jako sen. Bylo v ní všechno, na co si jen člověk
vzpomněl. Moře. Hory. Nerosty. Kaučuk. Pralesy. Kvalitní hlína. Po-
trava všude, kam člověk jenom strčil do země kus klacku a chvilku
počkal, až bude strom dvakrát nebo víckrát do roka plodit. A pak ve
čtyřicátém jsem užasl, co se s tou zemí stalo. V Riu a v Sao Paulu se
místo sotva omítnutých chaloupek pyšně draly k nebi mrakodrapy,
všude se stavělo, budovalo, plánovalo. S prezidentem Getúliem Var-
gasem totiž přišel úplně jiný režim. No dobře, režim možná příliš
tvrdé ruky, ale já jsem na vlastní oči viděl, co to s tou dřív bláznivě
nevýkonnou a zmatenou zemí udělalo! Díky Getúliovi Vargasovi
totiž vyletěla nahoru důvěra kapitálu a i ti uprchlí bohatí Brazilci
se vraceli z Evropy a Severní Ameriky, aby doma stavěli a kopírovali
to, co viděli v cizině. Viděl jsem na vlastní oči, jak se tady kapitál cítí
bezpečný. A on je ten kapitál nějaká citlivka! Zůstává, jenom když
má pocit jistoty. A třese se, jakmile začuje ve svém přecitlivělém
nosánku jakýkoli závan nesvobody. To se vám pak dá na útěk hlava
nehlava, prchá zbaběle a zmateně pryč! A Vargasova vláda tuhle
důvěru získala, co na tom, že teď se o ni otírají, že to byla diktatura.
Získala si i mou obchodnickou důvěru. A já jsem se rozhodl, že si
na Brazílii vsadím. A tehdy mě ani nenapadlo, že mi nakonec nic
jiného nezbude.
Nejdřív jsem chtěl nakoupit pozemky nedaleko Sao Paula na
stavbu nové továrny, ale hlavně jsem si osobně projezdil, prochodil
a obhlédnul pozemky bratří Slomanů. Byli to Němci, ale v té době
mi vůbec nedošlo, že by to mohl být problém. Vždyť to byli brazil-

– 193 –
ští Němci, exulanti! Ale když chceš psa bít, hůl se vždycky najde,
a bratři Slomanové, to byla panečku skvělá hůl na Baťu. Hodila se
báječně jak Spojencům, kteří mě pak i kvůli tomuhle drželi na černé
listině, a hodila se i komunistům. Tehdy jsem prostě obchodoval
s bratry Slomany, kteří se chtěli vrátit do Německa a potřebovali
peníze. Koupil jsem od nich jejich přepravní firmu Viação São Paulo
a obchodní společnost Alto Paraná. Jenže jsem, já blbec blbá, pře-
dal plnou moc Jiřímu Udržalovi. Jak jsem ale mohl vědět, že je to
kryptokomunista, že mě podrazí a všechno pak po převratu doma
použije proti mně. Hřál jsem si hada na prsou a ještě jsem si liboval,
jak je ten had schopný! Spěchal jsem ale zpátky do Ameriky kvůli
zprávám, že mě tamní boys chtějí dát na černou listinu, abych se jim
nepletl do jejich americké ševcoviny. Jenže to už mi taky Angličani
spočítali ten můj projev po Mnichovu a prohlásili, že když moje
fabrika leží na okupovaném území ve Zlíně, že patřím na černou
listinu. Moje boty byly pro Anglosasy a ten jejich Albion asi nějaké
vrcholné vojenské nebezpečí. Byl jsem vzteky bez sebe. Nezbývalo
mi než poprosit veleváženého pana doktora třasořitku Beneše, jeho
uprchlou excelenci, co nás všechny nechala v loji, o pomoc. Nic jiné-
ho mi nezbývalo. Seděl v Londýně a měl k mocipánům blíž než já.
Já prostě musel zachránit továrnu a práci pro lidi, kteří se díky mně
dostali ven a mysleli si, že jsou se mnou před válkou v bezpečí. Měl
jsem zodpovědnost. A ještě ke všemu nás ve čtyřicátém roce dali
i na americkou černou listinu. Boys se inspirovali v Anglii. Pravili,
že je to proto, že jsme už na té britské, a baťovákům neprodloužili
víza. Mně je ale prodloužit chtěli! To bych se na to podíval, samo-
zřejmě že jsem odmítl, pokud je neprodlouží všem. Takže jsem
se na začátku ledna jednačtyřicátého sbalil a sedl na loď. A jako
bezvízoví, bezprizorní poutníci tímhle všivým světem jsme dali
zemi svobody pro některé vale. Cesta to byla ale dlouhá, chtěl jsem
totiž osobně zkontrolovat všechny naše závody a prodejny v Jižní
a Střední Americe.

– 194 –
 Vracel jsem se do světa, který mi připadal důvěrně známý. Viděl
jsem ho předtím jen párkrát, ale teď to bylo místo, kde jsem vítán,
kde má konečně někdo důvěru v to, co dělám. Mohl jsem najednou
všem vykládat své plány, být nadšené jak malé chlapčisko s rozzá-
řenýma očima, a nikdo se nepoškleboval. Tak jsem vykládal, plá-
noval, máchal rukama, zařizoval, rozčiloval se, pachtil, pracoval od
nevidím do nevidím. Jenže pak přišla další pořádná ťafka. Náckové
ve Zlíně tlačili na vedení, aby mi do Brazílie posílali čím dál míň
strojů a peněz. Utahovali kohouty a černá listina mi bránila ve všem
ostatním. Jako by mě nějaké neviditelné vojsko obklíčilo a dostalo
mě do kleští. Byl jsem uprostřed vozové hradby, z ní trčela kopí
a každý toužil pořádně zarýt ostrý hrot do masa. A v roce 1941 už ze
Zlína nepřišla ani koruna. Ale stejně jsem se nevzdal! Ne a ne! A just
ne! Ještě jsem měl v Brazílii už skoro postavený Lugar de tchecos.
Místo Čechů, jak tomu místní říkali, a pak tomu začali říkat Bata-
tuba. Otcovobaťovo. Soustředil jsem se na to, co jsem měl. Na to,
na co jsem mohl dosáhnout. Na to, co je. Na to, co zbylo. A nějak to
šlo. Vždycky to nějak jde, když duše není malá, viďte, pane Pessoo.
Tak jsme postavili první baťovácké město v Brazílii a usadili se
na Místě Čechů. A taky jsem se rozhodl, že budu kolonizovat. Stanu
se tím, kdo konečně osídlí oblasti, kde se podle Brazilců nedalo žít,
protože to byla místa, kde Jidáš ztratil trenky, jak tady říkají, neboli
konce a řitě světa. Nikdo tam nechtěl, to jsem chápal, ale když bych
tam postavil fabriky, pily a další vymoženosti, lidi by se přesvědčit
dali lehce. A taky že to tak dopadlo! A když už mluvíme o mých
nových městech, musím vám povykládat taky o Mariápolis. Mám
trochu výčitky, protože jsem ještě moc nemluvil o paní Baťové, o mé
Maje, Mařence drahé. Pojmenoval jsem po ní město, protože to byla
moje žena, ale taky moja děvčica, moja láska, dušenka nejhodnější.
Tož ona si mě moc vzít nechtěla. Říkala, že su moc škaredé a moc
hubené, ještě ve Zlíně to říkala. Byla to krásná dcera pana doktora
Gerbeca s očima modřejšíma než všechny valčíky na modrém Duna-

– 195 –
ji. Já ju znal ze všech oslav a nejrůznějších večeří a obědů u Tominy,
kam Gerbecovi často chodili. Zdávalo se mi o těch jejích černých,
hustých vlasech a strašně rád jsem si tajně čichal k jejím rukavičkám
odloženým v předsíni. Voněly po Chanelu No. 5. A poslouchal jsem
očarovaný, jak hraje pro společnost, která se u Tominy scházela, na
klavír. Hrála, lehce se skláněla nad klávesy a černé vlasy si svazovala
modrou úzkou stužkou. Všechno na ní ladilo. Modré oči a stužka,
černé křídlo a havraní lokny. Hrála stejně dobře jako později Lída,
ale nikdy nemusela tak cvičit a dřít jako ona. Až teď mě napadá, že
kdyby si mě nevzala, možná mohla hrát jako koncertní umělkyně
ve velkých sálech. Ale o tom tehdy nepřemýšlel nikdo, ani Mařenka
ne. Takové nápady, to bylo pro ženy, které nemohly najít manžela.
Nápady jak staré schody. Pro modré punčochy. A přes všechnu tu
krásu, kterou dokázala Mařenka dostat z piana, přes všechny ty
řeči o hudbě, co se pak po jejím koncertování vždycky v obývacím
pokoji vedly, jsem věděl, že tahle tichá a zajímavá dívka bude jednou
skvělou manželkou a matkou. Matkou mých synů! Mou ševcovskou
královnou. Ale Mařenka, krásná Maja říkala, že mňa nechce. Tož
sem ju musel uhánět, nahánět, kytky jsem nosil a prosil. Až když
jsme oba byli v Londýně, já jako prodavač a ona jako Tominova
sekretářka, tož tam to nějak šlo. Už jsem vám přece říkal, že vždycky
to nějak jde. A Mařenka si mě pak pěkně vykrmila a asi jsem přestal
být tak škaredé, když jsem byl pěkně tlusťóčké. Paní Baťová, co mi
dala pět dětí a co o mě pečovala, a na rozdíl od té Tominovy husy to
byla příkladná baťovácká žena. Nikdy se nikam moc nedrala, uměla
báječně vařit a starat se o domácnost, byla jednoduchá, upřímná
a se všemi vyšla. Měla velké, špičaté písmo, byla fortelná a mně
vždycky připadalo, že paní Baťová, to je moje největší vítězství
nad chaosem, protože ona byla učiněná spořádanost a jistota. A to
správný baťaman potřebuje. A Šéf tuplem. Naslouchala pozorně
všemu, co jsem říkal. Vnímala mě. A moc mi neodmlouvala. A když
jsem se někdy, no dobře, často rozčiloval, tak stačilo její jediné „ále

– 196 –
prosím tě, tatínku“, nebo co bylo nejhorší, když někdy Mařenka po-
slouchala u stolu naše řeči o politice, tak se někdy beze slova zvedla
a odešla. Předtím ale klepla důrazně klouby o stůl a prohlásila: „Ále
prd!“ Tož to jsem pak sklapl. Šéf nešéf.
Stavěl jsem a budoval svůj brazilský úspěch, ale marně jsem
žebronil u všech možných sralbotků a politických panáčků a boys,
ti se mi jen chechtali, jak se jim to povedlo mě s těma listinama pře-
chytračit. Nejenomže mi Češi v Londýně nepomohli, oni mě, jak jsem
se pak po válce dozvěděl z nejrůznějších dokumentů, ještě na těch
černých listinách schválně drželi, i když už Angličané a Američané po
všech našich urgencích a důkazech chtěli naše společnosti vymazat.
Jenomže komunisti i Beneš mě na nich chtěli mít dál a drželi mě na
nich až do června šestačtyřicátého, aby si pojistili, že budou moct
po válce všechno snadněji ukrást. Konkurenční machinace se hezky
zasnoubily se zlodějnou a pomalu chystaly můj funus. A aby to ta
naše slavná exilová vláda těch krys nějak ospravedlnila a zdůvodnila,
chtěli po mě to prohlášení. S tou všiváckou, vražednou podmínkou
se pořád oháněli. Chtěli, abych se veřejně přihlásil k českosloven-
skému odboji. Nestačilo jim 280 000 dolarů (což by dnes bylo tak
kolem pěti deseti milionů dolarů) a stíhačky Spitfire, co jsem do
Anglie posílal pod jinými jmény. Chtěli, abych to dělal veřejně. A já
nechtěl. Za nic na světě jsem nechtěl ohrozit naše lidi ve Zlíně! Lidi,
co mi psali a telefonovali, abych proboha živého za nic na světě žád-
ná prohlášení nedělal, nebo že se ve Zlíně budou koulet hlavy po
celé fabrice. Měl jsem tam příbuzné, dělníky, měl jsem tam Čiperu
s Vavrečkou a Hlavničku! Sákra, copak bych se mohl veřejně přihlásit
k odboji, aby se pak ze Zlína staly další Lidice? Copak lidickým dětem
a všem popraveným pomohly projevy solidarity po celém světě? Co
jim asi tak bylo platné, že po nich dokonce i v Brazílii pojmenovali
jednu vesnici. Nechtěl jsem, aby se ve Zlíně popravovalo a aby se
pak nějaká pralesní víska jmenovala Zlín na počest mého prohlášení
o loajalitě, kterou jsem mohl klidně dál projevovat jinak a možná da-

– 197 –
leko účinněji. Jenže ne, oni chtěli právě a jen a jen tohle a nic jiného.
Mohl jsem jim to vysvětlovat, jak jsem chtěl. Nebylo to nic platné.
Prohlášení, nebo dál černá listina. Seděl jsem u stroje a snažil jsem se
nějaké prohlášení sesmolit, něco, co by jim zacpalo papulu a zároveň
to neohrozilo moje lidi. Jenže bylo to jak oblékat chytrou horákyni.
Bylo to strašné. Bylo to mnohem horší než moje básně a romány.
Byla to katastrofa. Už jsem neměl vztek. Už jsem dál nemohl. Připa-
dalo mi, že sedím pod skleněným poklopem a buším do hladkého
skla pěstmi, škrábu nehty, ale sklo je dál hladké a hluché.
Nakonec jsem jim poslal návrh prohlášení, kde jsem napsal, že
plně podporuju československou exilovou vládu v Londýně a chci
jakýmkoli způsobem spolupracovat na osvobození naší vlasti. Jsem
však přesvědčen, že moje veřejné prohlášení by postihlo spolupra-
covníky v okupovaném Zlíně, a proto ponechávám na exilových úřa-
dech rozhodnutí, zda má být prohlášení zveřejněno, nebo ne. Chtěl
jsem, aby i oni měli zodpovědnost za lidi, které pošlou na šibenici.
Tuhle verzi prohlášení exilová vláda zamítla. A protože jsem pak
dál podporoval odboj tajně, pod krycími jmény, jako mimochodem
mnoho dalších průmyslníků, tak mě po válce nařkli, že jsem ho
nepodporoval vůbec. Byla to noční můra, gordický uzel, který jsem
nedokázal rozmotat ani rozetnout. Pohádka se špatným koncem.
Budil jsem se promáčený potem, ve snech jsem padal do velkých
jam plných malých červených mravenců, kteří se do mě zakusovali,
až ze mě zbyly jen vybělené kosti, které se pak měnily na červený
prach, a z něj se pak stihli ještě v tom samém snu narodit noví
malí červení mravenci. Každou noc jsem stál na hanbě na stupínku
a četl před davy spolupracovníků tohle prohlášení, a ještě než jsem
ho stihl dočíst, gestapo jednoho po druhém odváděli dělníky pryč,
a než je odvedli, každý z nich si přede mnou uplivl. Když jsem se
probudil, byl jsem rád, že to byl jenom sen. A byl jsem rád, že jsem
žádné prohlášení nakonec neudělal, i když jsem za to platil stálým
místem na černé listině.

– 198 –
 A pak konečně ta zatracená válka skončila. Chystal jsem se domů.
Očistit své jméno a jméno firmy. Dostat nás ze smůlou polepených
listin. Zapomenout. Pokračovat dál. Znova se postavit na nohy.
Nadechnout se evropského vzduchu. Zavřít oči, aby člověk neviděl
tu spoušť sutin ve Zlíně po náletech Spojenců. Víc než polovina
všech našich výrobních hal byla zničená. Ale Beneš už se tou dobou
paktoval se Stalinem a sázel na ruského koně. Byla to další rána
palicí přímo do vazu. Kdo by si nepamatoval Tominovy nápisy na
zdech filcárny a gumárny: NEČTĚTE RUSKÉ ROMÁNY a RUSKÉ RO-
MÁNY ZABÍJEJÍ RADOST ZE ŽIVOTA. A my se ocitli přímo v jednom
takovém ruském románu. Zatím ho sice komunisti psali, ale měl se
jmenovat Svit a Gottwaldov. A ano, zabíjel veškerou radost ze života.
Komunisti připravovali znárodňování velkých podniků, a kdo jiný
než Jan Antonín Baťa jim mohl posloužit jako monstrzločinec, kte-
rého by mohli prohlásit za kolaboranta s nacisty, aby mu nemuseli
zaplatit žádnou náhradu. Firma Baťa, to byla před válkou největší
akciová československá společnost. A největší majetek ve střední
Evropě, který patřil jednomu člověku, tedy mně, si přeci ta jejich
svinská partaj nemohla nechat protéct mezi prsty. Psal jsem stovky
dopisů, depeší, telegramů. Protestoval jsem proti znárodňování,
vysvětloval jeho negativní důsledky na hospodářství celé země,
ohrazoval se proti popotahování a zavírání našich spolupracovníků.
Nebylo to nic platné. Naopak jsem měl být já sám souzen tím jejich
revolučním Národním soudem, který soudil představitele protek-
torátní vlády a členy fašistických organizací. Hodili mě s nimi do
jednoho pytle jak shnilou bramboru. Opakovaně jsem tomu soudu
psal svou adresu. Chtěl jsem, aby mi poslali předvolání a obžalobu.
Zamítli mi žádost o řádný pas. Místo toho mi nabídli jednosměrný!
No tož kdo to kdy viděl! Pas vystavený pouze na jednu cestu zpátky
do Československa. Tož to bych musel mít v hlavě piliny, abych na
tuhle past skočil. A přestože se komunističtí agenti, hlavně Udržal,
snažili apelovat na brazilskou vládu, ta mi nabídla brazilské ob-

– 199 –
čanství. Tentokrát jsem cítil, že je to země, která by se za mě mohla
postavit, byla to jiná situace než tehdy ve Spojených státech. Tady
už šlo víc než do tuhého. Potřeboval jsem zemi, která by hájila moje
práva jako práva svého občana. Navíc mi bylo jasné, že komunistům
nejde jenom o Zlín. Šlo jim o majetky všude po světě. A samozřej-
mě i o továrny v Brazílii. Tak jsem nabídku brazilského občanství
přijal. Od února 1947 se ze mě stal Brazilián. Bylo to strašně těžké.
Jenže co byste dělali vy? Vrátili byste se na jednosměrný pas do
Československa, aby vás hned na hranicích strčili do policejního
auta a nikdo vás už nikdy neviděl?
Národní soud nebyl žádný normální soud. Navíc jeho činnost
měla skončit 4. května 1947, a tak měli komunisti pořádně napil-
no, aby to se mnou skoncovali co nejrychleji, protože pak by můj
případ museli předat řádnému soudnictví. Ladislav Beran, soudce
Nejvyššího soudu, odmítl tomu Národnímu soudu předsedat. Mu-
seli na to místo dosadit Jaroslava Šrámka – viceprezidenta Nejvyš-
šího vojenského soudu. Soudil mě oficír! A byla to fraška. Divadlo,
a mizerné. Veškeré námitky obhajoby byly zamítnuty, návrhy na
vyslechnutí jejích svědků také. Moji obhájci chtěli předvolat hlav-
ně Jiřího Udržala, to však oficír Šrámek opakovaně odmítl. Většina
svědků nebyla vůbec přítomná a četly se jenom protokoly z jejich
výslechů, takže se jich moji obhájci na nic nemohli ptát. Druhého
května vynesli rozsudek, kterým jsem byl odsouzen za to, že jsem
se za války nepřihlásil veřejně k odboji (a zachránil tak stovky lidí
před šibenicí), že jsem v tom prý bránil i svým spolupracovníkům
(asi tím, že jsem těm, kteří lítali v Anglii, poslal nejmodernější léta-
dla) a že jsem jednal tak, že jsem se ocitl na černé listině (myslím,
že jednali hlavně sralbotkáři v Londýně). Odsoudili mě na patnáct
let vězení, ke ztrátě občanských práv po dobu trestu a samozřejmě,
jak jinak, ke konfiskaci veškerého majetku. Měli, co chtěli, za zná-
rodnění fabriky nemuseli zaplatit ani korunu. Ale pro mě to hlavně
znamenalo, že se nemůžu ani já, ani moje rodina vrátit domů. Ještě

– 200 –
jsem se ale držel stébélka naděje. Slabounkého a neduživého, ale
přece. Moji obhájci připravovali odvolání, které by se po zrušení
Národního soudu muselo projednávat řádným soudem. Jenže pak
přišel únor 1948 a spadla klec.
A tak nezbývalo než o tom napsat báseň.

Beneš to byl, to víme nyní,

kdo zradil národ náš a vlast,
kromě pár jiných ještě sviní
a nechal rudé v zemi krást.

Ale zbývala mi Brazílie. Měl jsem s tou zemí ohromné plány. A že
byly neuskutečnitelné? Tož možná že i byly, ale co na tom. Člověk si
nemůže představovat, že se stane jenom dělníkem v továrně. Aby
se stal někým skvělým a velkým, musí mít nejdřív velké a skvělé
sny a pak velké a skvělé plány, aby ty sny mohl uskutečnit. A já
jsem pro Brazílii naplánoval deset baťovských měst s fabrikami
obuvnickými, gumárenskými, koželužskými, textilními, dřevař-
skými, papírenskými, chemickými, pilami, zemědělstvím, a hlavně
kolonizaci zatím neobydlených a průmyslem a zemědělstvím nevy-
užívaných oblastí. Ta města jsem měl v hlavě. Měl jsem tam veškeré
jejich plány, které jsem chtěl zase zadat Karfíkovi a spol. Protože
oni nejlépe rozumějí účelné, racionální a krásné architektuře. Měla
se jmenovat Batatuba, Baitaibuna, Batayporã, Bataiára, Batarassu,
Batapé, Batajuba, Bataguassú a Batavari. Pustil jsem se do toho
hned po komunistickém puči. Poháněl mě vztek. Jako by mi dal sílu
a křídla. Tentokrát brazilská. Začal jsem městem Bataguassú – alias
Baťův Velký Potok. Řeka Paraná. Úrodné pláně, miliony hektarů, bílí
býci a obyčejní, poctiví lidé, kteří chtěli lepší život. Stejně jako lidi
ve Zlíně, stejně jako naši lidi. Kdyby dali na mé plány, mohli být tady
nebo v Patagonii, a nemuseli se opékat na komunistickém roštu.
A Mařenčino město Mariápolis už si utěšeně razilo cestu historií

– 201 –
a rostlo do krásy, stejně jako moje milovaná paní Baťová. Už dva
roky před komunistickým převratem doma mělo čtyři tisíce nových
obyvatel, sedm obchodů, dvě lékárny, velký hotel, jednu farmu, pilu
a bílý kostelík s doškovou střechou. Mělo rovné ulice, které stínily
palmy, a bylo účelné a funkční, přesně jak jsem si představoval.
V roce 1952 jsem se konečně odhodlal svoje zkušenosti s kolo-
nizací sepsat do velké studie tak, abych je mohl předložit papeži
Piu XII. Nazval jsem to Dynamismem míru. Potěšilo mě, že si to
prý Pius XII. skutečně prostudoval a doporučil to Dominikánské
univerzitě k publikování. Sedmnáctého září 1954 byl položen zá-
kladní kámen k čtvrtému brazilskému městu baťamanů. Baťovu
Dobrou Vodu mám dodnes nejraději. Jen tady se nebojím, že jednou
budu muset skutečně odejít. Jakmile se rozpadnou kožené sešity
s básněmi a vnuci pravnuků si už nebudou prohlížet staré fotografie
a všechno do sebe znovu pozře a obrátí džungle, lidé odsud ode-
jdou. Možná zjistí, že se přes všechny mé sny a plány tady stejně
nedá žít. Potom seberu odvahu a vydám se taky na cestu.
Brazilské dobrodružství však samozřejmě nemohlo být finan-
cováno ze znárodněného Zlína. Bylo to úplně naopak. Musel jsem
financovat soudní spory, aby se komunistům nepodařilo získat
i brazilské akcie. Bojoval jsem jak lev a nakonec se to komunis-
tům nepovedlo. Přesně jak jsem čekal, Brazílie se za svého nového
občana postavila jasně a komunisty odkázala do patřičných mezí.
Možná proto, že se sama bála jejich vzrůstajícího vlivu v Latinské
Americe. A když jsem zažehnal tohle nebezpečí, vpadl mi do zad
Tomík. Teď už kanadský občan, klučina, který hnán závistí a zlobou
vlastní matky chtěl najednou zpochybňovat závěť svého vlastního
otce. Ale vlastně to nebyla až taková novinka. Máňa, které se po
smrti Tominy začalo říkat stará paní Baťová (což samozřejmě nikdy
nemohla v tom svém vídeňském žaludku strávit), závěť napadla už
v roce 1933 a se svými právníky tvrdila, že mrtvý člověk nikomu
nemůže nic prodat. Spor tenkrát prohrála a stáhla se. Peníze jí ne-

– 202 –
stačily. Chtěla, aby se ředitelem továren stal Tomík, a ne já, nevlastní
bratr, přivandrovalec z Hradišťa.
Tomík, nebo spíš Máňa tehdy začuli, že nejsem zrovna v nejlepší
finanční ani zdravotní kondici. A tak si taky přisadili. Přidali očko
do pletené oprátky. Začali se soudit o akcie holdingové společnosti
Leader a pak dokonce o vlastnictví všech zahraničních společností.
Patnáct let soudů. Dovede si to někdo z vás představit? Stálo mě
to osm infarktů, nocí, v nichž si mě znova podávaly noční můry jak
v boxerském ringu, a neustálých bojů s vlastními pochybnostmi. Za
žádnou cenu jsem ale nechtěl tomu usmrkanci, co si začal hrát na
velkého boye, ustupovat. A jeho matince už vůbec ne! Už kvůli sta-
řence Hrušťákové, kterou tak ponižovala svými úšklebky. Ba ne, zlu
se nemá ustupovat, a tuplem ne, když ho máte v rodině! A že jsme se
mohli domluvit? Že jsme se měli domluvit? Možná. Jenže kdykoli byla
domluva na spadnutí, Tomík vznesl tak nehorázné požadavky, že mě
to uráželo. Ale nejvíc jsem mu nemohl odpustit, že se spřáhl s komuni-
sty. Ti dobře schovali dokumenty o dědictví a já je nemohl z republiky
nijak dostat. Ti dva jim slíbili, že nebudou dělat potíže se znárodněním
zlínské fabriky, že nebudou vznášet žádné další požadavky a nebudou
nijak protestovat. Za to komunisti schovali papíry, které ležely v sejfu
ve Zlíně, a já je potřeboval, abych doložil své nároky na dědictví. A tak
jsem všechny spory v zahraničí prohrál. Těch patnáct let bylo jak velký
obří lux, který mi odsál všechen entuziasmus a sílu. Zůstalo mi jenom
psaní. Když jsem psal, byl jsem zase tím čím dřív. Mohl jsem myslet
a plánovat, rozmachovat se. Co na tom, že do prázdna.
Zatímco vykládám, ťápu jak kráva do vody a znova o tom všem
přemýšlím, znova se vztekám a pochybuju, u stromu bílých volavek
se smráká. Kluk pase u cesty kozu, sovy čekají na lišaje, aby je moh-
ly spořádat k večeři. Loví je jako zákusky po myších a gekonech.
Jemná, sametová křídla těch velkých, temných můr jim pulírují
žluté zahnuté zobáky. Najednou zatoužím odejít. Poprvé to v sobě
postřehnu. Ale pak ucítím vůni leštěnky.

– 203 –
 Dolores

„Vlastně ho nepřekvapovalo nic na ničem. Ukázalo se, že celá

stavba civilizace je vybudována z nepevné směsi tekutého písku
a fantazie.“
Kate Atkinson

Praha volá Zlín

Čistím ten lustr jednou za rok. Kapka křišťálového světla ke kapce.

Železná konstrukce. Skleněné slzy. Jednou si služka chtěla ušetřit
práci, a místo aby lustr při čištění obešla, kroutila s ním tak dlouho,
až jí spadl na hlavu. Naštěstí to přežila. Letos čistím lustr sama,
několik dní pečlivě ukládám na bílý ubrus staré křišťálové kapky
s tenkými drátěnými háčky. Drátky jsou zrezivělé, některé se mi
lámou pod prsty. Musím v Sao Paulu koupit jiné, ale pořád to od-
kládám, protože to už nebudou naše staré háčky. Budou to nové
a úplně jiné háčky Poslouchám Chopina. Není to ale ono. Z hi-fi věže
to zní příliš dokonale, mrtvolně. Starý maminčin klavír stojí trpělivě
pod plachtou a už dlouho ho nikdo nenaladil, natož aby na něj hrál.
Vrství se na něm její a dědečkovy české knihy, které se snažím opra-
vit, zbavit červotočů a jiných zakuklených hmyzích vetřelců, které
sem vysílá zapomnění. Čistím lustr, jako jsme ho čistili pokaždé
před Vánoci, aby se všechna ta nádhera leskla a třpytila, odrážela
světlo a boží milost na Štědrý den. Vůně mýdla, rozpuštěného másla
z kuchyně, leštidla na sklo, měkkých hadýrek a maminčin klavír
z obývacího pokoje. Je uklidňující to každý rok opakovat, přestože
teď už lustr nečistím na Vánoce, ale kdy mě to zrovna napadne.
Čistit lustr. Poslouchat Chopina a myslet na Babiše. To je prý dnes
ministr financí. Andrej Babiš mi totiž nedávno napsal dopis. Byl
v hezké obálce s hlavičkou a napsaný anglicky. To mě naštvalo.

– 204 –
Přece jsem s ním na autogramiádě dědečkova románu mluvila
česky. On mluvil slovensky a já česky. Tak proč mi teď proboha píše
anglicky, když na konci dopisu připojil kopii naší společné fotky
z té autogramiády. Asi ten dopis poslala jeho sekretářka, která se
sice snažila, ale výsledek je ten, že jsem se naštvala, ještě než jsem
ten dopis začala číst. Anglicky! Anglicky umím dobře, vždyť mám
ve Státech tetu a bratrance, ale že bych chtěla číst anglicky dopisy
o českých záležitostech, to mi připadá směšné. No dobře, sama sobě
jsem přikázala nebýt podrážděná a začetla jsem se do toho psaní.
Pan Babiš chtěl, abych ho podpořila ve volbách, protože si vždycky
vážil mého dědečka a celého baťováckého odkazu. Nemohla jsem
tomu dopisu uvěřit. Člověk, jehož firma Agrofert vlastnila náš
zámek v Napajedlích až do roku 2008, a pak ho zase prodala, mi
anglicky píše, abych ho podpořila ve volbách. Nevím, jestli to něco
o něčem vypovídá. Na to si netroufám, na takové úvahy. Jen o tom
přemýšlím a čistím maminčin lustr. Chtěla bych vědět, co si o tom
Ludmila Baťová myslí. Vidím ji, jak výhružně klape čaganem, který
když byla starší, už skoro neodkládala, ale který jí nebránil jezdit
rychle na koni a v autě nebo rázovat rozčíleně po pokoji, když ji něco
popudilo. Vím, co by řekla: „Co si ten chlap vlastně o sobě myslí?!
Ten má nápady jak staré schody!“ A taky vím, co by panu Babišovi
odepsala. Zkouším si to představit co nejpřesněji. Sedám k počítači
a píšu. Kontroluju slova, kterými si nejsem jistá, ve slovníku. Cítím,
že některé věty znějí asi nepodařeně, ale je mi to jedno.

25. 9. 2013

Vážený pane,
dostala jsem Váš dopis a velmi jsem přemýšlela nad jeho obsa-
hem. Jsem šťastná, že máte tak veliký zájem o podnikovou filo-
zofii firmy Baťa, a vážím si toho, že uznáváte obrovský přínos
díla mých předků – Tomáše Bati staršího a Jana Antonína Bati.

– 205 –
Tomáš Baťa senior, můj prastrýc, také začínal od nuly, s velkou
vytrvalostí, inteligencí a pílí, oběťmi a schopnostmi vybudoval
vážený a skvělý podnik, kterému však šlo především o blaho
a důstojnost člověka. Když tragicky zahynul, jeho firma zaměst-
návala 16 000 lidí a byla právem známá po celém tehdejším
Československu. Na jeho přání, vyjádřené v poslední vůli, koupil
po jeho smrti celý podnik a ujal se vedení jeho bratr Jan Anto-
nín Baťa. Do roku 1939, kdy musel opustit svou vlast, protože
mu hrozilo smrtelné nebezpečí ze strany nacistů, jeho podniky
v Československu a v zahraničí zaměstnávaly 116 000 lidí.
Jeho projekty, které zrealizoval ve Zlíně a v celé zemi, se ani
nedají spočítat. Od stavby druhé nejvyšší budovy v tehdejším
Československu – tzv. budova 21 neboli „Jednadvacítka“ nebo
Baťův mrakodrap, či vytvoření exportérské firmy Kotva – jež
vznikla především proto, aby bylo možné dostat z českosloven-
ského území zejména židovské zaměstnance a techniky, kterým
hrozilo nebezpečí ze strany nacistů, a zachránit jim tak život.
Tímhle způsobem dokázal zaměstnat v zahraničních továrnách
více než tři sta židovských rodin.
Jenže život je zvláštní, pane Babiši. Ani tohle, ani tajná
finanční podpora 800 protifašistických odbojových buněk na
Slovensku, ani finanční podpora tehdejší exilové vlády či zakou-
pení tří válečných bombardérů Spitfire, aby na nich mohli létat
a bojovat čeští piloti v Anglii proti nacistickým okupantům,
ani tohle všechno nestačilo na potvrzení jeho čestné povahy
a zejména věrnosti své zemi a svému lidu, patriotismus, který
přetrval i v dalších generacích. Jan Antonín Baťa byl odsouzen
v roce 1947 k patnácti letům nucených prací a jeho podniky
byly znárodněny v roce 1945, a aby za ně komunistický režim
nemusel zaplatit náhradu, byly kriminálním způsobem zkon-
fiskovány. V roce 2007, po šedesáti letech a po dvaačtyřiceti
letech, jež uplynuly od jeho smrti, byl rehabilitován na bázi

– 206 –
technicky nulové validity rozsudku. „Zločin“, za nějž byl odsou-
zen, nebyl žádný zločin. Důkazy, jež nezpochybnitelně potvrdily
jeho nevinu, nebyly v době procesu uznány. Jeho odsouzení byl
podvod. Tohle všechno je zdokumentováno a popsáno v histo-
rickém dopise, jejž zaslal na brazilské ministerstvo zahraničí,
tzv. Itamarati, tehdejší brazilský velvyslanec v Praze Décimo
Coimra, který byl „souzení“ přítomen. A největší lží je tvrze-
ní, že konfiskace jeho majetku se odehrála kvůli příslušnosti
k jednomu z Benešových dekretů, konkrétně dekretu č. 108. Je
to lež! Tento dekret nemůže být v tomto případě uplatňován.
Tehdejší komunistický režim se zmocnil jeho majetku a majetku
jeho manželky, stejně jako se to dělalo za dávného středověku,
podle práva zisku a lži, šlo o porušení ústavy a tehdejších čes-
koslovenských zákonů, jejichž staletá platnost byla pošpiněná
tou nejhorší nespravedlností.
Jan Antonín Baťa byl komunisty ostouzen před svou zemí
a svým lidem jako „kolaborant a nepřítel“. Jeho postoj, kdy za
války nevydal prohlášení, jež by podporovalo Spojence, protože
nechtěl vydat všanc nacistům svých 35 000 zaměstnanců a část
své rodiny, která nestihla včas uprchnout a které musel zane-
chat v nacisty okupovaném Zlíně, ho v roce 1942 stála zápis
na tzv. „černou listinu Spojenců“. Totalitní československá ko-
munistická vláda se dokonce pokoušela zmocnit jeho majetku
v Brazílii! Brazilská justice však uznala Jana Antonína Baťu za
jediného legitimního majitele Baťa AS Zlín a navíc mu poskyt-
la brazilské státní občanství, protože to považovala za zájem
brazilského národa.
Vy, pane Babiši, umíte pracovat, víte, jakou to dá práci vy-
tvořit úspěšnou firmu a být zodpovědný za 35 000 lidí. Před-
stavte si tedy, že by vás někdo odřezal od možnosti pokračovat
v práci započaté bratrem, přičemž byste ztrojnásobil počet
zaměstnanců a po dvaceti letech tvrdé práce byste se stal obě-

– 207 –
tí nespravedlnosti, podvodu a ze dne na den by vám všechno
ukradli. A přesto by vám zbyly síly na to, abyste v brazilské
džungli vybudoval čtyři města.
Dnes je, vážený pane, majetek Jana Antonína Bati i přes jeho
rehabilitaci českou vládou nadále rozkouskován, rozprodáván,
jako by se nic nestalo. Představitelé státu dělají hluché a soud-
ní tribunály poplatné nejrůznějším politickým machinacím
se nezdráhají vynášet rozsudky proti spravedlivým nárokům
legitimních dědiců tohoto velikána. Je to hanba pro zemi, která
během staletí plodila tak skvělé lidi, schopná urychlit vývoj ci-
vilizace si dnes protiřečí, vytahuje a získává peníze, jež byly tak
ostudným způsobem ukradeny jednomu z největších českých
patriotů. Šokující bylo například prohlášení pana prezidenta,
jenž obdivoval genialitu budovy č. 21 ve Zlíně a pojízdnou kan-
celář Jana Antonína Bati, již můj dědeček nechal postavit. Pan
prezident Zeman se v tisku, který sleduji, vyjádřil takto: „Pro-
tože Česká republika na tom není ekonomicky dobře a jsou da-
leko potřebnější investice než revitalizace Vavrečkovy vily jako
prezidentského sídla, tak se domnívám, že by stačila skromná
kancelářička s předpokojem právě symbolicky v 21. budově, kde
bych mohl přijímat návštěvy během svých cest po celé Moravě
a Slezsku, nejen ve Zlínském kraji.“ Jeho excelence pan prezident
si nějak nevšimnul, že se jedná o budovu, která byla UKRADENA!
Souhlasím s Vámi, že Češi mají ohromný potenciál. Historie
to potvrzuje. Ne ta, jež byla přepisována totalitní vládou, ale ta
opravdová. Tu, kterou tvořili opravdoví vlastenci, již se nikdy
nestyděli za to říkat: „Já jsem Čech.“ Přestože tuto zemi miluju
celým svým srdcem, musím České republice připomenout, že
nikdy nezíská respekt Evropské unie či světa, dokud neodstraní
tuhle nespravedlnost, díky níž podvodně ukřižovala jednoho ze
svých nejlepších a nejvěrnějších synů.

– 208 –
 Stejně tak nechápu, v čem by Vám mohla moje politická podpo-
ra ve Vašich dobrých úmyslech pomoci a zda by mohla pomoci mé
rodině ve smyslu, abychom se mohli představit, poznat a vyměnit
si názory s českými politiky. O což se snažíme. Jenže jsme „tabu“
a vláda před námi utíká jako poplašené dítě před možností, aby-
chom si společně sedli a alespoň se vyslechli navzájem. Promluvit
si, vyměnit si názory, a jak se dnes říká, něco dojednat.
Já jako občanka vidím Vaši iniciativu pozitivně, Vaši od-
vážnou starost o odkaz našich předků, jejichž památka nám,
dědicům v Brazílii a ve Spojených státech, dává sílu bojovat za
spravedlnost.
Slušnost a poctivost se dnes moc nenosí. Ale nemůžeme ml-
čet. Korupce krátí intelektuální a podnikatelské schopnosti. Je
třeba zvítězit nad pýchou a egoismem a především myslet na
krásné mladé české lidi, tak plné života, naděje, ale bez příleži-
tostí, spoutané systémem, kdy se úspěch neodpouští.
Mám neustále na paměti slova mého prastrýce Tomáše se-
niora, který říkal ohledně řízení společnosti: „Pokud začnete
myslet jen sami na sebe, řítíte se do záhuby.“
A jednou říkali Janu Antonínu Baťovi: „Pane Baťo, vy jste tvo-
řil celá impéria!“ A Jan Baťa odpověděl: „Ne, já jsem tvořil lidi.“
Takže, pane Babiši, moc Vám děkuji, že jste si na mne vzpo-
mněl, abych Vás podpořila ve Vaší předvolební kampani a ve
Vašem životním poslání. Nemohu ji však soudit, ať je, jaká je.
Ale máte příležitost skutečně věci začít dělat jinak, než jak bylo
zvykem. A Vaše snažení posoudí jedině dějiny.
Miluji Českou republiku a vždy, když mohu, navštěvuju tu
krásnou zemi mých předků, kteří zde žili pět století. Přes všech-
nu nespravedlnost se snažím šířit v zemi, kde jsem se narodila,
její kulturu a krásu.
V polovině října cestuji do Spojených států a do Prahy se po-
dívám v příštím roce 2014. Díky za nabídku Vaší pohostinnosti

– 209 –
 a chtěla bych i já Vás pozvat, pokud si budete chtít odpočinout
(já vím, že my podnikatelé neznáme prázdniny), abyste mne
navštívil na mé skromné farmě jako můj zvláštní host.
Přeju mnoho zdraví a úspěchu ve volbách Vašemu hnutí ANO.

Pamatuju si moc dobře na to, jak jsem byla poprvé v Bojnici.

V nejkrásnějším zámku ve střední Evropě, jak tvrdila průvodkyně.
V roce 1939 ho koupily Baťovy závody sídlící v nedalekém Partizán-
ském neboli Baťovanech. Děda mi vyprávěl, kolik stály investice do
místních lázní, a sliboval mi, že se tam jednou společně vycachtáme
v termálních pramenech. Ukazoval mi taky jednu báseň, kterou
o Bojnici napsal, když ho tady v Brazílii začalo trápit revma a on se
toužil jet léčit do Bojnice:

Větší trápení snad není

na revma či suché dření.
V kostech krouhá svalů křeče,
trvají, těm neuteče
nikdo. – Uleví jen klení
a to jen pro okamžení.

Chlapa – obra – dření změní

v pesimistu bez nadšení,
jak by síla těla jeho
nechala jej bezmocného.

Bahno Píšťan, od Teplice,

co jsme měli v republice,
žel se tady nedostane,
zvlášť dokud válka plane.
Vykoupat se u Bojnice
toť lék proti revmatice.

– 210 –
 Jednou tam spolu pojedeme. Vezmeme si nějaké staré plavky, aby
je mohlo bahno klidně zničit, a vyrazíme tam. „To budeš, cérečko,
čubrnět.“ Místo toho čubrním na jeden povedený článek na inter-
netu: „Baťovská doba, kdy průmyslník koupil zámek, na Slovensku
vlastnil rozsáhlé majetky, obuvnické továrny stály ve městech Svit
a Partizánské. Na základě nařčení z kolaborace byly majetky zaba-
veny, před časem bratislavský soud toto rozhodnutí zrušil a bývalým
majitelům se otevřela cesta k vydání majetku. Má to ale mnoho ale…“
Ano, ano, mnoho ale… i já mám mnoho ale, pane Babiši. Tak
například ten náš zámek v Napajedlích? Ale jistě, i vy věříte na
Benešovy dekrety, chápu. Nebo byste mi snad chtěl pomoci s vyří-
zením téhle naší rodinné záležitosti? Ani se mi nezdá. Nic takového
jste mi nepsal. Nic takového jste se ani nenamáhal naznačit. Vaše
vřelá slova o tom, jak si vážíte dědečkova odkazu, jsou moc hezká,
ale jak prý říkala stařenka Hrušťáková, za to si ani chleba nena-
mastím. Odpovídám vám ale s veškerou slušností, tak jak mne to
doma naučili. Ale i váš dopis byl velmi slušný a laskavý. Ale já jsem
vyrostla v Brazílii, víte. A v Brazílii nikdy politikové nepíší laskavé
dopisy jen pro krásné oči příjemců. A myslím, že ani v Praze, ani
v Bratislavě to nedělají. A vy jste mi nepsal pro moje krásné modré
oči, ale pro moje krásné, slavné jméno. To jste chtěl použít na vaše
krásné předvolební plakáty. Asi to pro mne měla být čest nebo něco
takového.
I tohle pro mě bylo něco, na co jsem si musela dlouho zvykat. Na
laskavost, která nic neznamená. Laskavě mě zvou do vlasti předků.
Na různé akce. Naslouchám historikům a vědeckým pracovníkům,
přestřihávám se starosty a starostkami pásky a popíjím s nimi vy-
nikající slivovici na slavnostních večeřích. O dědečkovi a jeho bra-
zilských městech se točí dokumenty, ani nespočítám, kolik Čechů
a Slováků jezdilo u nás na farmě na koních. A všichni si nemohou
baťovský odkaz vynachválit. Všechno dělají na počest mého dědeč-
ka, na počest očištění jeho jména. Každý se se mnou moc rád vyfotí.

– 211 –
Každý by chtěl něco podepsat, něco proslovit, napsat nějaký článek,
zavzpomínat na to, jak jsme s dědečkem slavili Vánoce. Neříkám, že
to není hezké. Nechci být nevděčná, nechci být. Jenže když potom
potřebuju já nějaký důležitý archivní dokument, který by mi pomohl
u soudů, který by skutečně něco zmohl, když potřebuju já něco ve
sporech o majetek, to se pak najednou starostové a starostky už
neozývají, to je najednou moje jméno na obtíž a dveře mi neotevírá,
naopak je jako zlostný průvan rázně a spolehlivě zabouchne.
A přesto dál odhaluji pomníky a odpovídám na otázky. Mám
pocit, že by to děda chtěl, že on by to nevzdal jen proto, že to zatím
k ničemu nevede. A tak přijímám a rozdávám laskavosti a jezdím na
konference. Na jedné jsem si dokonce mohla poslechnout archivní
záznam z komunistického procesu s Janem Antonínem Baťou. Po-
slechněte si ho taky, dostala jsem pak dokonce cédéčko nadepsa-
né: Přepis archivních gramofonových nahrávek Proces s J. A. Baťou.
28. 4. – 3. 5. 1947. Jako bychom s dědou seděli zase u něj v pracovně.
On sepne prsty do stříšky a já mu pouštím tu nahrávku. Doopravdy
bych se někdy odvážila pustit mu tu špínu? Ne, nejspíš ne. Zuřil
by, rozbolelo by ho srdce, mohlo by ho to zabít. Tak si to pouštím
alespoň já. Když už mi to ti milí lidé ve Zlíně dali jako dárek. Jako
advokátce se mi to může hodit, ale jako vnučka si zacpávám vší
silou uši.
Bylo mi totiž deset, když se tohle neslo z továrních tlampačů ve
Zlíně. Já jsem tehdy byla na internátu v Colégio Sagrado Jesús v Bra-
gança Paulista. Učily nás tam jeptišky z jezuitského řádu, ale přesto
to byla na svou dobu škola moderní, plná kroužků, sportu a hudby.
Měla jsem ráda ty uspořádané budovy, pevný denní režim i vzděla-
né jeptišky. Jednou za mnou přišla nová copatá, okatá spolužačka
a zeptala se, jak se jmenuju: „Dolores Baťa,“ odpověděla jsem. „Baťa!“
vypískla překvapeně. „Ty jsi vnučka toho nacisty?“ Ztuhla jsem. Za-
čala jsem jí vysvětlovat, o co jde, ale cítila jsem tu marnost. Už tehdy
mi došlo, jak dobrou práci komunisti a jejich propaganda odvedli.

– 212 –
Dokonce v malém brazilském městečku, ve vnitrozemí státu Sao
Paulo ty jejich špinavé lži dokázaly otrávit vzduch.
„Prosíme pozor, zastavte stroje, voláme vás k amplionům!“ Zní
to jako začátek nějaké rozhlasové rozcvičky. Mužský mladý hlas
se směle prodírá praskotem staré desky, na kterou byl původně
nahraný. Je v něm jakási chvějivá nedočkavost. „Dnes byl před ná-
rodním soudem v Praze zahájen proces s kolaborantem J. A. Baťou.
Uslyšíte nyní z Prahy přímý telefonický přenos reportáže, kterou pro
naše spolupracovníky připravil redaktor Josef Mach. Přepínáme na
Prahu.“ A střídá ho jiný, mnohem zastřenější hlas, jako by vypadl
z filmového týdeníku. Dikce je pomalejší, zato je z ní cítit dramatický
podtón, jakási melancholická touha po krvi. „Haló, Praha volá Zlín!
Poprvé se dnes před Národním soudem zasedajícím v malé místnosti
trestního okresního soudu na Karlově náměstí v Praze ozvalo jméno
J. A. Bati. Stávajícího čestného doktora Vysokého učení technického
doktora Eduarda Beneše v Brně. Stalo se tak krátce po půl deváté
ráno, když předseda Národního soudu generál justiční služby doktor
Šrámek zahájil přelíčení proti brazilskému státnímu občanu, kolabo-
rantu a zrádci, přisluhovači a pomahači nacistů, neslavně proslulému
a nám spolupracovníkům národního podniku Baťa dobře známému
kolaborantu J. A. Baťovi, který je souzen v nepřítomnosti a hájen
ovšem nejedním, ale hned třemi advokáty najednou! Jeho obhájci
jsou doktor Pražák z Brna, doktor Mirko Pokorný z Prahy a doktor
Evžen Šaler, advokát ze Zlína, jeho příbuzný… Tolik úvodem k veliké
události, jejíž ukončení uzavře jednu smutnou kapitolu zlínských
dějin, a jak my všichni věříme, po zásluze odsoudí člověka, kterého
dneškem počínaje žaluje národní prokurátor ze zločinu vojenské zra-
dy a ze zločinu proti státu, kdy se jako představitel československého
průmyslového podniku postavil po bok nepřítele proti zájmům ubohé
okupované Československé republiky. Přelíčení se koná za naprostého
nezájmu publika… Žalobu zastupuje náměstek generálního proku-
rátora, šest přísedících a jeden náhradník sedí v čele dlouhého stolu,

– 213 –
uprostřed předseda Národního soudu, po stranách veřejný žalobce
a obhájci, jako v každé soudní síni.“ Jako by posluchači tohoto pří-
mého přenosu byli v soudních síních pečení vaření a moc dobře
věděli, kdo kde má sedět. Představuju si redaktora Josefa Macha,
jak spěchá na Karlovo náměstí. Zapálil si, když čekal na tramvaj? Jel
dvaadvacítkou? Odkud? Kde nastoupil? Co ten den snídal? Rohlík
se salámem a s máslem a puclák cikorky s mlékem, nebo chleba se
sádlem a cibulí posypaný cukrem? Nebo škvarkovou pomazánku,
co zbyla od večeře? Jak asi vypadal? Měl modré, nebo hnědé oči?
Dlouhé, nebo krátké řasy? Oholil se to ráno pečlivě, nebo se trochu
řízl a otřel si ranku kouskem toaletního papíru? Rašily mu chlupy
v nose? Spěchal, nebo už měl všechno pěkně rozmyšleno a nachys-
táno předem? Vzal si ten den na sebe baloňák a černou ošoupa-
nou aktovku? Používal kolínskou? Rozcvičoval si hlasivky, než se
pustil do zpravodajství a volal z Prahy do Zlína celý natěšený, že
se ukončí a uzavře ta smutná událost poskvrňující zlínské dějiny?
Měl manželku? Byl vdovec? Žil úplně sám? Bil svoje děti řemenem,
když dostaly ve škole pětku, nebo když mu zalhaly? Nevím, ale jsem
redaktorem Josefem Machem najednou úplně posedlá. Vyhledávám
si ho na internetu. Spousta fotek, spousta příběhů, spousta Josefů
Machů, někteří z nich dokonce redaktoři, někteří z nich by to moh-
li být. Ten hlas, ten jakoby obavami o osud lidstva prorostlý hlas,
podbarvený praskotem a šumy, ten zatracený hlas Josefa Macha se
mi dneska určitě bude plést do snů. Budu snít o tom, jak vlastníma
rukama s nehty nalakovanými na červeno topím jako kotě redak-
tora Josefa Macha v řece Paraná. Jak ho házím k večeři anakondám
a nechávám tukany, aby se mu tlustými zobany proklovali do lebky
i tam někde na věčnosti, kde teď doufám hnije.
Za okny se setmělo. Blíží se bouřka a na křišťálové slzy našeho
starodávného zlínského lustru dávno nevidím. Kopáči před domem,
kteří vykopali jámu přímo uprostřed chodníku tak, aby do ní mohlo
spadnout co nejvíc důchodců a malých psů, si nasadili umaštěné

– 214 –
kovbojské klobouky, snědli svačinu a odešli. Troubení aut a tichý
šustot bicyklů odeznívá, blíží se neděle, blíží se ke mně den, kdy
nebývám ráda sama a nectím svátost odpočinku, ale většinou si
nachystám nějakou práci. Škrobím kroje, přišívám poutka na čepce,
vyspravuju a látám vetché starodávné košile. Umiňuju si, že zítra
nic dělat nebudu. A hlavně nebudu poslouchat ty popraskané, dáv-
né hlasy, duchy, co se ke mně proplazily z hi-fi soupravy a myslí si,
že si budou moci navléct na svá průhledná těla trochu masitého
dneška. Nic takového!
Ale druhý den mi to stejně nedá. Tentokrát si k čištění lustru
nepouštím Chopina, ale hlas Josefa Macha. Vzrušeně líčí, jak obhájci
Jana Antonína Bati „neustále křičí, šermují rukama, házejí paragrafy,
ale sotvaže se dostavují první svědci, páni obhájci se zvolna tiší…“
Přes všechny lži je ten chlapík sugestivní, zase jako by luskl prsty
a tím svým hedvábně naléhavým hlasem mě přenesl rovnou do
soudní síně na Karlově náměstí. Vystupuje svědek Edvard Valenta.
Spisovatel a novinář Svobodných novin. Prý poznal v dědovi fašistu
již na cestě kolem světa. Výlohy mu platil děda a cesty se účastnil
jako reportér. Holky Baťovy, maminka a její sestry, na Edvarda taky
vzpomínaly. Maminka vyprávěla, že prý byl nestyda a smrděl jak
brhel. Nemusím si ho představovat tak těžce, protože jeho fotek je
plný internet. Takže tenhle chlapík „život samé psaní“ (jak stojí na
plakátu z večera věnovaného prostějovskému rodáku a příteli Jiřího
Wolkera) před soudem vypověděl o těžkém zločinu Jana Antonína
Bati, který prý měl velikášské ambice a chtěl vydávat světové ro-
mány, a světe zboř se, dokonce pod pseudonymem Ludmila vydal
knihu veršů! To pana Edvarda asi pobouřilo, že mu ten opovážlivý
švec lezl do spisovatelského zelí. Druhý den přelíčení už děda není
kolaborant, ale zrádce. Čtou seznamy svědků – Hugo Vavrečka,
propuštěný bývalý ředitel firmy Baťa. Vincenc Jaroněk, propuštěný
asociál. Generál Syrový, toho času v kriminále na Pankráci. Vendelín
Hnilica, toho času poskok kolaboranta Bati.

– 215 –
 „Soudní síň se vyprázdnila a otevřenými okny se nese ruch z Karlo-
va náměstí,“ stačí ještě říct lumen Mach a najednou se z počítače, na
kterém si tu hrůzu pouštím, začne ozývat záhadné drnčení, cédéčko
rotuje jak šílené, pak se zastaví a je konec. Nic. Naslouchám tichu.
Milému panu Machovi skočil počítač do řeči, asi už to nemohl vydr-
žet. Zkusím lehounký, kovově stříbrný stroj vypnout a zase zapnout.
Nic. Umanutě cédéčko strkám do počítače, vyndávám ho. Zapínám
a vypínám počítač. Jako bych nevěděla, jak to celé dopadlo. Jako
bych nemohla jít do vedlejšího pokoje a pustit si to na hi-fi věži. Na-
konec si místo Macha pustím Chopina. Pak chvíli háčkuju, abych se
uklidnila. Moc to ale nepomáhá, tak si vezmu nejstarší kyjovský kroj
a začnu látat žlutou mašli. Drobounké stehy mě nakonec dokážou
jakž takž uchlácholit. Vyšívám dlouho do noci. A ve snech rozbíjím
hubu Machovi, Valentovi a spol. a stejně jako dědovi obhájci křičím,
protestuju a divoce šermuju rukama.

Prázdná židlička

Ráno vstanu v šest a pořádně se nasnídám. Přepudruju se, rty

obtáhnu červenou rtěnkou a vyfoukám si mikádo. Nastříkám na
sebe Hypnotic Poison od Diora a nešetřím. Mám ráda silné ovocné
vůně, tu směs pudru a voňavky, kterou jsem vdechovala v Batatubě,
protože maminka i babička používaly obě silné voňavky od Diora
nebo od Chanelu a nenalíčené nechodily ani dojit krávy. Pamatuju
si, jak babička vstávala o půl šesté a vyrážela na svůj „kafezál“, jak
se říkalo nejmíň tisícovce kávových keřů. Svítalo a ona si to rázovala
do kopce, a její Chanel No. 5 za ní vlál jako prapor dokonalé dámy.
Obleču si bílou košili a džíny. Nasoukám se do pořádných kožených
bot. Do termosky si udělám horkou silnou kávu bez cukru a jedu na
farmu. Nejdřív ale hledám klíče od domu. Pak od auta. Pak se vra-
cím pro paralen, kdyby mě cestou rozbolela hlava. Konečně sedím

– 216 –
za volantem a hrkotám se džípem dvě hodiny po rozblácené cestě.
Občas v duchu zkontroluju, jestli mám v kufru lopatu, kdybych
zapadla. Onehdá jsem cestou ztratila kus nárazníku, zůstal trčet
v bahně jak nějaká plastová kostra. Vyhýbám se výmolům a loužím
a myslím na všiváka Macha. Cédéčko si vezu s sebou. Chci si ho pus-
tit v klidu na farmě v malém pokoji s knihovnou, kde mám kulatý
stůl s háčkovanou dečkou a kde se dokážu soustředit. Umiňuju si,
že to vydržím nejmíň půl hodiny. Dlužím to dědovi. Musím vědět
přesně, jaké to bylo. Nebo to aspoň slyšet.
Třetí den přelíčení začínají dědovou hladovou touhou po ma-
monu, jeho chorobnou ješitností, velikášstvím a chvastounstvím,
které se prý nejvíce projevilo na jeho cestě kolem světa, jež prý
podle svědka (neříkají kterého) neměla žádného ekonomického
účinku a měla sloužit Janu Baťovi jako záminka, aby mohl o této
cestě napsat knihu. Vypadá to, jako by literární ambice byly ob-
zvlášť přitěžující okolnost. Pan Mach ještě chvíli vypouští všelijaké
variace na slovo ješitnost a pak si jakoby zlomeně povzdechne:
„Prostě Jan Baťa.“ Jako by s dědou pásl husy v Hradišti a každý den
se s ním mydlil ve škole, napovídal mu u tabule a dával mu kousnout
svačiny. Ale pak to začne dostávat úplně jiné obrysy Obžaloba se
dostává k „šílenému plánu, který se zrodil v hlavě blázna a fantasty
Jana Antonína Bati. Plánu, jak osídlit nehostinné, nezdravé a pusté
krajiny Patagonie českým obyvatelstvem“. Děda o Patagonii i o svých
plánech s tamní kolonizací rád vyprávěl. Miloval to tam. Myslím, že
kdyby mohl, sám by se tam odstěhoval a žil by s tamními honáky
a vykašlal se na všechno svoje svaté přičinlivé podnikání. Vždycky
říkal, že nejkrásnější jsou v Patagonii kondoři. Jak krouží nad sop-
kami a snášejí se v kruzích dolů na zem. Kloužou vzduchem a jejich
křídla házejí stíny na dokonale modré hladiny ledovcových jezer.
Obžaloba si ale žádné kondory ani jezera nepřipouští a tvrdí, že Jan
Antonín Baťa chtěl do Patagonie přestěhovat sochu svatého Václava
z pražského Václavského náměstí. A když lezl na jeden patagonský

– 217 –
kopec, na vrcholu prý rozpřáhl ruce a zvolal „Vidím město veliké,
jehož sláva bude hvězd se dotýkati“. „Předseda soudu se neubránil
úsměvu,“ potutelně konstatuje pan Mach. Pak se ještě několikrát
v soudní síni zasmáli hloupým kouskům obžalovaného, zejména
když se velevážená porota dozvěděla, že se Jan Antonín Baťa toužil
stát nekorunovaným králem Patagonie. Pokud vím, děda tvrdil,
že kondoři jsou královští ptáci a že žerou mršiny. Kéž bych mohla
vykopat mršinu pana Macha a předhodit ji v Patagonii kondoru
královskému s bílou náprsenkou.
Třetí den přelíčení je Josef Mach nějaký smutný. Upozorňuje po-
sluchače ze Zlína, že spojení s Prahou může být často přerušováno,
ale neřekne proč. Tentokrát obhájci obžalovaného nešermují ruka-
ma, ale zato v ohnivé řeči zlehčují zločiny svého klienta. Svědkem
obhajoby je dnes známý kapitalistický ideolog profesor Karel Engliš.
Nevím, kdo to přesně byl, tak se raději podívám na internet. Dočtu
se, že to byl významný český ekonom a politik, rektor dvou univer-
zit, za první republiky ministr financí. Podle všeho mu komunisté
po osmačtyřicátém pěkně zatopili a on zemřel ponížený a chudý jak
kostelní myš. Všichni v soudní síni prý ale vědí, jak to ve skutečnosti
bylo. Jan Antonín Baťa udržoval intimní styky s německými úřady,
stýkal se s Göringem a ještě na to byl hrdý, říkal, že to Německo
stejně vyhraje, a jeho zaměstnanec Alois Gebauer, kterému Jan
Antonín Baťa vyhrožoval, že ho udá gestapu ve Zlíně, prý vyslechl
jeho přednášku o Patagonii. Dále si v zahraničí dělal smích z obětí
Heydrichových a byl to asociál nepřející československému zahra-
ničnímu odboji. Pak následuje dramatická pauza a Josef Mach se za-
měří na židličku. Na prázdnou židličku, na níž měl sedět obžalovaný
Jan Antonín Baťa, který se k soudu osobně nedostavil. Díkybohu že
jim nenaletěl na tu past s jednosměrným pasem, říkám si, ale stejně,
ten obraz prázdné židličky je neuvěřitelně věrohodný. Představuju
si malinkou dětskou židličku ze školky a vidím dědu, jak se na ni
celým svým velkým tělem, ve volném saku a s motýlkem snaží do-

– 218 –
sednout. Židlička se pod ním láme a předseda soudu se tentokrát
neusměje, ale propukne v hurónský smích a s ním i všichni v sále.
Josef Mach ovšem nejvíc lituje filmaře, kteří se dostavili v hojném
počtu, a nemají co filmovat, když je ta židlička pro Jana Antonína
Baťu prázdná. A nápěv prázdné židličky se Josefu Machovi neustále
vrací. Prý po dědovi v republice zůstala už jen ta prázdná židlička
před Národním soudem. „Poněkud málo na muže, který aspiroval na
prezidenta Československé republiky a nekorunovaného patagonské-
ho krále, a neslavně skončil se vzpomínanou prázdnou židličkou jako
zrádce národa,“ zalituje Josef Mach a popřeje posluchačům dobrou
noc a zítra na shledanou, překvapení nejsou vyloučena.
Tak to by už mohlo stačit. Vezmu cédéčko k řece. Trochu si
vyrazíme, milý pane Machu. Sednu si do malé loďky. Lehce se se
mnou zhoupne. Košili mám naimpregnovanou repelentem, protože
v podvečer se pro komáry nedá pořádně dohlédnout na druhý břeh.
Jsem ale zvyklá. Mám v krvi tolik komářích protilátek, na které by
žádný vědec nevěřil, ale které mě, ať jsou, nebo nejsou skutečné,
chrání před každým bodnutím. Samozřejmě spolu s repelentem.
Zapnu motor a vyrazím po proudu. Fialově vínový západ slunce
trpělivě promlouvá k hejnům kapybar. Nabádá je, že je čas se ukrýt
do bahnitých děr před jaguáry. Hladová šelmí těla právě v tuhle
soumračnou chvíli vyrážejí na lov. Vlní svaly, vousy u země těkají
stopou. Tiší. Nesmiřitelní. Hladoví. Touží po vypasené vůni hlou-
pých tloustnoucích obětí. Nejdřív na pastvině skočí na neopatrné
zatoulané tele a drápy mu rozsápou záda. Rvou kusy masa a slintají.
Pak se napijí hnědé vody plné tlejícího listí. Zvolna se brodí k děrám
kapybar. Jsou krásní, když plavou. Hlavu drží nad vodou. Jaguáři
se za soumraku brouzdají chladným nočním listím pralesa jako
skvrnití duchové. Když jsem dost daleko od břehu, vypnu motor
a zaposlouchám se do hlasů modrých arar. Jejich rozčilené hrdel-
ní klokotání. Když mě uvidí, ztichnou. Naklánějí hlavu na stranu
a mohutnými zobany nervózně drtí nezralá mangová semena.

– 219 –
Sedím v loďce a mělce oddechuju. Tma přešlapuje kolem. Měsíc se
mi zkoumavě dívá pod ruce. Vezmu hlas Josefa Macha ukrytý do
plochého, nanicovatého plastového kolečka a opatrně ho spustím
do vody. Jako nějaký magický předmět, který je schopný přinášet
lidem jen a jen zlo, krouživě opouští tento svět. Věnuju jeho odkaz
nebezpečným vodním duchům a doufám, že skončí v břiše anakon-
dího mláděte. Posvítím do vody baterkou a pozoruju, jak nemoderní
dikce a všechna ta jedovatá ironie jeho řečí klesají ke dnu.

– 220 –
 Jan Antonín

Já jsem samozřejmě taky psal dopisy Na stroji. Sám nemám rád,

když někdo píše ručně a člověk to pak po něm musí luštit. Můj syn
Jenda, ten škrábal hůř jak tchán doktor Gerbec. Hrůza. Jenda měl
strašný škrabopis a v hlavě jenom létadla. Chystal jsem se mu pře-
dat fabriku v Batatubě. Nezdědil po mně ale vervu. Byl to milý kluk,
každý ho měl rád. Uměl dobře vyprávět vtipy a byl hodný. Až moc.
Když ale viděl účetní knihu nebo měl udělat hospodářskou rozvahu
na příští rok, byl v koncích. To jsem viděl já a viděli to i spolupra-
covníci. A viděl to i Jenda. Ale snažil se, to se mu nedalo upřít. Jenže
snaha a elán, to jsou dvě úplně jiné věci. Měl jsem tenkrát předat
fabriku Lídě? Lídě, která dokázala z hlavy spočítat cokoli stejně
lehce a šarmantně jako zahrát Bachovu fugu? Lídě, která si uměla
spíchnout boty z odstřižků, jako když řekneš švec? Lídě, která umě-
la anglicky, francouzsky, německy, portugalsky a srbsky? Lídě, která
mě tolikrát podržela a která vymyslela ty sandálky, které nás tady
v Brazílii vytáhly ze štychu? Lídě, která si sice hrála na vzornou hos-
podyňku, ale střílela líp jak Ljubodrag a rozhodně nebyla stvořená
k tomu, aby stála u plotny a utírala prdelky harantům? Jistěže měl!
Jenže tenkrát jsem prosazoval ideál baťovské ženy, a ten rozhodně
nespočíval v tom, že by nějaká ženská mohla něco vést. Možná tak
děcka za ruku do školy. Jenda měl být pilot, a ne šéf fabriky. Jenže
co chcete po chlapiskovi, Šéfovi? V té naší době, co patřila chlapům?
Aby svého syna pustil na špacír, aby si šel, kam ho srdce táhne?
Teď se dokážu hravě ponořit do každého svého ideálu. Ohmatat
každou rovnou, přímou linku bez zákrut a velkého pochybování.
Syn je pokračovatel rodu a řemesla, a basta. Dcera má být dobrá
matka. Nebo poslušná dcera. Nebo obojí. V naší Škole mladých
žen se děvčatům dostalo slušného manželského vzdělání. Učily se,

– 221 –
jak spořit, udržovat pořádek, vařit a péct. Taky základy hygieny,
zdravovědy a moderního života. Po třech letech se z nich pak staly
žádané nevěsty. A většina z nich se dostala pod čepec, sotva vyšla
ze školy. Vězel jsem v pravěkém vzorci, a neměl jsem o tom ani
tušení. Přitom mě zajímaly mechanismy fotobuněk a využití mag-
netického pole a počítacích strojů. Nikdo ale nemá šanci vidět sám
sebe z odstupu, dokud neumře. Pak je všechno jasnější. Chyby jsou
jak červené plápolající vykřičníky a vy je nemůžete uhasit. Ženské
kolem sebe jsem miloval a ctil, někdy je dokonce i poslechnul, ale
jako bych je vlastně neviděl. Žily se mnou, ale já žil ve svém mno-
hem důležitějším a dobrodružnějším světě. Světě lovců a velkých
predátorů. Hráčů a hybatelů dějin. Tam jsem patřil. A paní Baťová
a dcery mě tam směly doprovázet. Směly mi poskytnout klid do-
mova. Utěšit mě, vyslechnout mě. A když mi k tomu ještě hrály na
klavír, bylo to dokonalé.
Mám rád stroje. Jakékoli stroje. Protože toho vydrží mnohem víc
než my. Moje doba se ale k strojům teprve doopravdy napřahovala.
A já viděl mnohem dál. Chtěl jsem, aby i ženy u mě v domácnosti
používaly co nejmodernější zařízení. Hnětačky těsta na chleba,
kávovary nebo elektrické trouby. Ale to paní Baťová ne! To zase
pr! Maja nejraději všechno hnětla rukama, kávu překapávala přes
punčochu, a když už jsem jí nějaký moderní přístroj vnutil, tak ho
hned pokazila. Na just. Jenže ona strojům nedůvěřovala. Bála se
létadel. A bála se elektrické trouby. I psací stroj byl tehdy celkem
moderní zařízení. Mám rád, jak mě rozbrní prsty, když píšu dlouho.
Když ještě někde někoho zahlédnu, jak píše na stroji, alespoň na
chvilku se stanu rytmem jeho prstů. Nechám se tlouct každým
úhozem a vytloukat ze sebe tu strašnou samotu pozorovatele,
který se nesmí ničeho účastnit. Který může jen chápat, a je mu to
k ničemu.
Závidím vám e-maily. Bože, jak já bych tuhle technologii dokázal
využít! Nepotřeboval bych žádný skleněný výtah, všichni by byli

– 222 –
na mailu, dostávali by ode mě zprávy ve dne v noci, hned jak by
mě napadlo, co je potřeba udělat! A všechny ty aplikace, bože můj!
Tolik požehnané práce, co lidstvo dokázalo udělat! A mě baví tady
ještě být a sledovat to alespoň takhle. Postávám u obchodů s elek-
tronikou jak mlsný kocúr, dívám se do výloh a v duchu se na všech-
no vyptávám prodavačů. Někdy se snažím vecpat do algoritmů
v počítačích, stočit se do zákoutí umělých inteligencí a poslouchat
tikot budoucích objevů. Voní to tam, jako když se někdy z rozmaru
zkusím pohroužit do skla. Je to čiré a chladné a nemilosrdně to
postupuje vpřed. Teď už vím, proč se mi tolik líbil kov a sklo, teď
když se kdykoli můžu pohroužit až na dno jejich skupenství a na
chvíli se stát mým oblíbeným materiálem. Sklo a kov může člověk
kontrolovat, jsou pevné a nepoddajné… a čitelné. Nikdy jsem neměl
rád věci ze dřeva. Dřevo si vždycky dělá, co chce.
Nejčastěji a nejraději jsem psal na stroji na tenoulinké hotelové
dopisní papíry stařence Gerbecové. Posílal jsem jí i svoje rýmování
a ona mi vždycky napsala, co si o tom myslí. A někdy taky psala, že
to stojí za starou bačkoru. Ona stařenka nebyla žádná oblizřiť, která
by mě lakovala, jaký su dobrý spisovatel. Byla to tchyně, ale přesto
jsem měl dojem, že mi rozumí ze všech ženských, co jich kolem mě
bylo, nejlíp. A taky jsem jí psal o Maje, o Mařence mojí milované,
dušence drahé, její nejstarší dceři. Nikdy jsem vlastně Maje neřekl,
jak strašně ju mám rád. Jaksi nebyl čas. A ten je tak všivě krátký. Ne
že bych kdovíjak litoval, že jsem nebyl výřečný jak poslanec nebo
nějaký frajer a seladon. Maja stejně věděla, jak to je, i bez všelija-
kých zamilovaných plků. Věděla, že je fešanda právě po stařence
Gerbecové, a když jsem říkal, že je stařenka fešanda, musela vědět,
že tím myslím, že ona taky. Když jsem umřel, ze Zlína poslali Maje
dopisy, které jsem psal stařence, nazpátek, aby se s nima trochu po-
těšila. Tak doufám, že tenhle brala jako moje vyznání lásky, protože
jsem to tak myslel. Čím byla starší, tím jsem ju měl rači. Jako by se
z ní totiž stával pravý baťaman.

– 223 –
 22./III. 1962
na cestě Jetem do Ameriky

Drahá stařenko,
Vaša Maja opravdu zasluhuje vynadání, až by ju uši brněly. –
Už neví, co by dělala samú roztopáčnosťú. Vymyslela si toho
tolik, že na stará kolena ještě začala vyrábět z mléka své farmy
brynzu. – Kdysi před patnácti rokama si zmyslela, že bych jí
měl koupit krávu. No, na kopci nad nama je pastviny dost, tož
dobrá. – Hrom do toho, moc jsem si toho nevšímal, ale když
jsem se tam onehdy podíval, jak tam měla zvěrolékařa, tož
toho má asi 60 kusů, nebo co. – Včil si vymyslela, že lucerka je
dobrá kravám na mléko. Tož hurá, sadí trávu, tu lucerku, tady
se jmenuje alfalfa. A to furt sglíňá a furt vymýšlá, co by ještě
mohla dělat.
Vstává ráno o půl šesté a snídání vaří a potom běhá po
kravách a po zahradě a po lucerce a po ovocných stromech
a po kafé – má toho asi 20 000 stromků a tento rok to má tak
obsypané, že se jí celé veliké haluze, třeba na jedné i pět kilo
téch „střešní“ kafových, jak těm bobulám tady říkají, celé haluze
lámou, a tož div neplače a nadává kdekomu. – Lítá jak drak
a honí kdekoho, i mne… když se dám. – A tak se jí to stalo i s tou
rukou. – Hnala se jak poplašená, v obou rukách tác s nádobím,
dolů ze schodů. – No pravda, není jí ani dvacet, ani třicet, ani
čtyřicet a ani padesát. – Už je jí šedesát, nebo brzo bude. No
šak mně je víc. – Ale přes tác ida po schodech dolů se člověk pod
nohy moc nedívá a župan dlouhý, a tož sebou řízla, že se barák
zatřásl. – Zábradlí tam je, že by udrželo toho velikého býka, co
si pořídila (a já zaplatil). Deset lidí chodilo v baráku sem a tam,
Hela, Lida, Dolores, Jano, já, Rosa a Teresa a Tica, ale to nemože
říct: na, vem to dolů, já su stará paní, já půjdu podle zábradlí…
to ne. – To musí ona a má nohy už gramlavé a ten dlouhý župan,

– 224 –
 a tož jak to može dopadnút. A říkám jí to furt, ale tož sa hádá,
že ona se do starého železa nenechá hodit.

Poskakoval jsem tenkrát kolem ní jak opica na brůsku a tehdy

jsem poprvé viděl, co věcí má moja Maja na starosti. Když nemohla
jednou rukou nic dělat, musel jsem všechno vyřizovat já. A dělal
jsem to rád. Moc rád. Těšilo mě, že ji mám, že jsme pořád spolu,
že naše děcka mají už svoje děcka, Editka dokonce pět harantů,
přestože je na tom s těmi svými zatracenými klouby tak špatně.
Pěkně se nám to rozrostlo a zakořenilo v té brazilské půdě, kde
se všechno jakoby rodí a odehrává rychleji a všechno je pořád tak
zvláštně svěží a mladé jako Maja.
Co jsem to ale stařence skutečně psal? Co jsme jí to vlastně hergot
všichni psali? Tou naší moravštinou, kterou jsme pomalu, ale jistě
zapomínali a začali míchat s portugalštinou? To naše bodré plácání,
jak je všechno dobré, lepší a nejlepší a dokonce veselé? Ty moje
rýmovánky, že naše malá Augusta roste jako kapusta. Možná že jsme
ty dopisy psali sami sobě. Bylo to takové naše osobní zaklínání po-
sílané stařence Gerbecové, aby mu požehnala tím, že si ho přečetla.
Chtěli jsme být přesně takoví jako v dopisech. Bez tíhy pochybností,
bez starostí. Rozverní pokračovatelé rodu. Naše životy měly být
příběhy z těch dopisů. Příběhy o tom, jak sebou Maja řízla a sjela
po zadnici dolů z točitého schodiště. Stařence už jsem ale nenapsal,
že to bylo kvůli mně. Maja mi nesla na tom tácu snídani do postele,
protože chtěla, abych odpočíval, abych nerajdal po schodech sem
a tam, aby se náhodou moc nerozbušilo moje náladové srdce, abych
si v klidu přispal a snídal jako král. Nechtěla, aby mi snídani nosila
služebná. Chtěla ji přinést sama, protože ji sama taky přichystala.
A už jsem nenapsal ani slovo o tom, že pak měla na zádech a na
nohách a všude možně i nemožně modřiny, které pak přes fialovou
a zelenou přešly až do černé. A jak nás to všechny vylekalo. Došlo
nám, jak je ta naše herdek Maja vlastně křehoučká a zranitelná.

– 225 –
Jak stačí jedno hloupé přišlápnutí županu, a všechno je najednou
jinak. Mohla sebou říznout tak, že by už nikdy nemusela vstát. Tahle
představa mě skutečně vyděsila. Proto jsem se na Maju tak zlobil.
Dala mi tím svým velkolepým žuchnutím pocítit, co bych cítil bez ní.
Tehdy jsem si všelicos začal vyčítat. Hlavně to, že jsem se víc
nenaučil od Huga Vavrečky znát lidi. Ten chlap do nich viděl líp
jak nějaký psycholog. Chtěl mě to naučit, ale já jsem to v duchu
odmávnul s tím, že na to není čas, že já chci dělat z lidí lepší lidi
a že na to nepotřebuju znát jejich špatné stránky. Nechtěl jsem znát
jejich pohnutky, nechtěl jsem myslet na to, jak jsou hrabiví, urážliví
a jak je snadné se dotknout jejich malé dušičky už jen tím, že člověk
přemýšlí jinak než oni. Netoužil jsem poznávat jejich závisti a to, jak
se cítí ušlápnutí. Nezajímalo mě to. Zajímal mě skutečný charakter
člověka. A věřil jsem, že je dobrý, nebo že se z něj dá vykřesat to
dobré, že se podstata člověka dá vypulírovat prací na zdravé, záři-
vé jádro. V jakémsi projevu ještě před válkou jsem prohlašoval, že
„náš úspěch je v československém člověku, že jsme z něho vytřískali
toho skleslého ustrašence skrčeného za kamny, udělali jsme z něho
světoobčana, člověka, co se nebojí lidí a světa, je si vědom toho, co
dokáže, protože to dokázat chce“.
Jestli bych něco ze svého života chtěl změnit, tak jedině to, jak
jsem toho o lidech věděl tak málo. Měl jsem si naplánovat, že mám
víc poznávat lidi, to, jací jsou doopravdy, a ne jací jsou v mé hlavě.
Možná i proto se pořád nemůžu odhodlat odejít. Teď totiž lidi můžu
pozorovat a poznávat mnohem víc, než když jsem žil. Teď je můžu
špehovat, můžu za nimi, kam chci, kdy chci a jakým chci způso-
bem. Můžu je konečně odhadnout správně. Kdybych tak tenkrát,
ještě před válkou, dokázal prohlédnout třeba Jiřího Udržala. Právě
z něho jsem udělal světoobčana! Z člověka, který mi to pak nejvíc
zavařil. Donášel na mě celou dobu komunistům a kdovíkomu ještě,
a přitom se tvářil jako moje pravá ruka. Prý ho znechutil můj plán
na osidlování Patagonie! Pak mu nestačilo, že poskytl Národnímu

– 226 –
soudu falešné dokumenty a lži, dokonce se ještě odvážil přijet do
Brazílie a vyhrožovat mým spolupracovníkům a sbírat od nich pro-
hlášení proti mně. Udržal, ten lidi dokonale chápal! Věděl, že někteří
chtějí po válce zoufale domů, a tak jejich slabosti využil a pohrozil
jim, že bez podpisu na jeho listině a prohlášení, že jsem jim bránil
přispívat na československý odboj, se nikdy domů nepodívají. Moc
dobře chápal, že dopisy plné úspěchů a dobré nálady, které exulanti
píšou domů, jsou jenom toužebná volání o pomoc psaná jazykem
optimistických lží. Udržal uměl najít u každého Achillovu patu.
Dostával za to od komunistické rozvědky sedm set dolarů měsíčně
(viděl jsem to v jednom dokumentu, který o mně natočili). A já si
celou dobu myslel, že je to jenom ambiciózní mladý muž. Trochu
výstřední a trochu hádavý, ale ta jeho soutěživá nátura se mi líbila.
Byl to světák, uměl jazyky a uměl se chovat, a to se mi taky líbilo.
Ve společnosti se pohyboval, jako by se narodil v královském pa-
láci, a byl stejně zdravě sebevědomý. A já nepoznal, že je to svině.
Nedokázal jsem to poznat ani u spousty jiných lidí. Ani u synovce
Tomíka, kterého jsem se vždycky zastával, když ho Tomina plísnil
a nadával mu do prašivých kluků a lenochů. Měl jsem pocit, že
Tomík je jenom moc mladý a že potřebuje pár zkušeností, aby se
z něj stal pravý baťaman. Jenže jak se ukázalo, on potřeboval jenom
moje peníze. A to hned dvakrát. Nestačilo mu, že jsem ho i jeho
matku vyplatil, chtěl na mně ještě vysoudit celé dědictví znova.
A když pak v padesátých letech přijel do Československa s nějakou
kanadskou obchodní delegací, komunisti se rozhodli mu pomoct.
Slíbil jim i s matinkou, že už nebudou uplatňovat žádné mezinárod-
ní nároky na Zlín, a na oplátku komunisti zadržovali dokumenty
ohledně Tominovy poslední vůle, abych nemohl vyhrát žádný spor
v Americe. Jenže největší moje chyba byla v tom, že jsem to nechtěl
vidět a nechtěl jsem tomu uvěřit. I z Tomíka a Udržala jsem chtěl
udělat lepší lidi, než byli. Kdybych tenkrát psal popravdě stařence
Gerbecové o tom, že jsem zoufalý, že se cítím podvedený a pošpině-

– 227 –
ný, na pokraji naprostého kolapsu, že mám nemocné srdce a jsem
na tom špatně i s penězi, možná bych skutečně uviděl všechno tak,
jak je. Mohl bych pak klidně upřímný dopis roztrhat a poslat mís-
to něho pohlednici s blankytně modrým mořem z Ria, bílou pláž
Copacabanu s rozvernými slunečníky a s pralesem v pozadí. Tož,
stařenko, vidíte, jak se tu dá pěkně odpočívat. Jenže já jsem si celý
život myslel, že je lepší dívat se dopředu, s hlavou hrdě vztyčenou
a bradou rozrážet všechnu nepřízeň osudu. Bylo zle, tož co! Nevadí!
Jedeme dál. Hlavní byly plány. Plány a další plány. Dokázal jsem se
plánováním oblbnout tak, že jsem neviděl, co se skutečně děje. Že
lidi jsou zlí a podlí a že od nich mám čekat jen to nejhorší. Že Udržal
není jenom ambiciózní, ale taky chorobně závistivý a že Tomík je
pod vlivem své matky a nechce získat zkušenosti prací, ale vysloužit
si je v soudních síních věčnými spory se svým strýcem. Ale kam
bych přišel, kdybych si to připouštěl? Byl bych na tom líp? Ulevilo by
mi, že jsem to chápal? Přestává být skutečnost méně hrozná, když
chápeme, že je hrozná? Bylo by vlastně k něčemu vidět věci takové,
jaké jsou? Mohl bych pak plánovat ještě něco dalšího? Nebo by mě
to úplně srazilo na kolena a už bych se nikdy nezvedl?
Hugo Vavrečka mi ale říkával, že nic není jenom černé, nebo bílé,
že člověk, to je směs všech možných věcí. Těch zlých i těch dobrých.
Jenže mně to připadalo zpátečnické a nemoderní. Dekadentní. Jak
nějaká kapitola z depresivního ruského románu. Ale jak jsem psal
dopisy stařence Gerbecové, začal jsem cítit, že právě tyhle dopisy
z Brazílie jsou mým největším románem. Přestože jsem v nich ne-
psal pravdu. Nebo právě proto? Jsou tedy romány dobré právě pro-
to, že nejsou jednoznačné ani upřímné, a stejně nám ukazují, jak se
věci mají doopravdy? V těch dopisech o nás bylo všechno, jak mělo
být. Já i Maja, Lida i Jenda jsme jí psali často a vždycky se to v těch
psaních hemžilo dětmi, jejich lumpárnami, jejich osýpkami, chřip-
kami, neštovicemi a rýmičkami, cestováním po světě lodí i létadly,
hospodářstvím, popisy krás Brazílie, jejím rozmachem a úspěchy.

– 228 –
A všichni jsme se snažili, aby v nich nebylo ani slova stýskání, žádné
slzy a naříkání, jen naše dílo, naše rozrůstající se kořeny a naše síla.
A vím, že i ona stejně jako my chápala, že pod tím vším je ještě jeden
dopis psaný neviditelným inkoustem. Jedno zoufalé volání po jejím
kmínovém chlebu, po čerstvém másle a tlustě namazaném krajíci.
Po mlžných ránech kolem Moravy. Po Bahňáku v Otrokovicích. Po
kopcích kolem Zlína. Po Valachách. A po Lesním hřbitově. Protože
já i Maja jsme chtěli ležet tam. Nelíbila se nám představa, že se nám
kosti rozpadají příliš rychle v příliš kypré tropické hlíně. A vědě-
li jsme, že to tak ale bude. Nepsali jsme o tom, a přece to křičelo
z každého písmena. My psali jen sem tam něco, něco málo z pochyb
jsme nechali uniknout. Taková malá statečná povzdechnutí. „Jinak
je náš život docela zajímavý, i když bychom docela dobře snesli nějaké
podstatné zlepšení celkové. Maja má v Batatubě jenom Lídu, a někdy
ju to tak sebere, že se v posteli rozplače. Není to ale často. Ona je
rozumná žena a umí brát věci, jak jsou. Nepíšeme, stařenko, o věcech
citových. Považujeme to za zbytečné rozdírání, protože se na tom, co
se stalo, nedá nic změniti. Je to pokračování života.“ A tak jsme o tom
pokračování života posílali stařence fotočky, celá alba fotoček, a ně-
kdy se stalo, že jsem jí poslal fotočky stejné, jako jí poslala Maja
a pak ještě Lida. Na všech se usmíváme, jsme spolu, je nás hodně
a věříme, že skutečnost, ať je, jaká chce, není tak hrozná. Ale místo
fotoček všichni toužíme po rodinných filmech, na kterých jsou naše
děti a cesta kolem světa a továrna. Když přijeli Hlavničkovi, kterým
povolili návštěvu příbuzných ve Zlíně, vyprávěli, že všechny ty filmy
jsou prý někde tam.
A ještě jednu věc mi vštěpoval před odjezdem z republiky Hugo
Vavrečka. Chtěl, abych si uvědomil, že v cizině je člověk najednou
nic. A zejména za války „Každý propuštěný zločinec bude v cizí zemi
znamenat víc než přivandrovalec, uvědomte si to, Šéfe. Čím dřív,
tím líp. A zvykněte si na to a nenechte se tím vyvést z míry.“ Já nad
takovými radami ale jen máchl tou svou velkou paprčou. Byl jsem

– 229 –
přece světoobčan, tak jakýpak cizinec! Řeči jsem uměl dokonale
a přijel jsem ty nové země zvelebovat. To, že žádný cizinec neumí
řeči dokonale, jsem ve své hlouposti nevěděl, a že země většinou
nestojí o to, aby je zvelebovali cizinci, tak to už mě vůbec při tom
všem elánu nenapadlo. Hugo Vavrečka ve mně měl mizerného stu-
denta diplomacie a dokonalé exulantské jelito.

– 230 –
 Ljubodrag

Dopisy jsem nesnášel. Nerad jsem je psal a nerad jsem je dostával.

V dopisech skoro nikdy nebyly dobré zprávy. A vždycky v nich byla
kupa lží. Narůžovo malovaných útěšlivých plácanin. Nesnášel jsem
to. Nesnášel jsem inkoust na obálkách, který se tady v tom vlhku
vždycky akorát tak rozmazal, a známky s maršálem Titem. Nesnášel
jsem pohlednice z Bělehradu. Nesnášel jsem pošťáky a jejich kola
a kožený brašny. Někdy jsem ale psal. Někdy jsem se donutil. A jindy
jsem četl to, co napsali lidi z minulosti. Stínoví lidi. Táta. Brácha.
Zprávy ze země, kam jsem se už nikdy nechtěl vrátit a kam jsem
nechtěl ani nahlížet. Jasně že do dopisů jsem to nenapsal. Dodržoval
jsem tu kódovanou řeč vyhnanců, to srdečný vzpomínání, a líbal
jsem na papíře s láskou, všechny pozdravoval a nikdy nezapomněl
poslat nějakou tu fotku. Ale dělal jsem to čím dál míň a byl jsem
vděčnej, když se Míca a Máca naučily tak dobře srbsky, že mohly
psát příbuzným ony. Vždycky jsem pak všechny nechal pozdravovat
a bylo.
Máca uměla srbsky čím dál líp, já česky ne. I když jsem docela
rozuměl, mluvit dobře jsem se nenaučil. Měl sem k tý řeči jistý
výhrady. Nebo k tomu, co představovala. Byla stejně jako němčina
a dopisy dalším stínem z minulosti. Co já vím… možná že jsem se
nechtěl učit česky, protože jsem si toužil zachovat alespoň trochu
odstup od Šéfa. Protože on se taky srbsky nikdy nenaučil, nestálo
mu to za to, ani když měl dva srbské zetě a kupu srbsko-brazilských
vnoučat. Naopak hudroval, že se všichni neučí česky. Kromě Dolo-
res. Ta se česky naučila jako nic a já měl tak trochu podezření, že je
hlavně zvědavá, a že když umí česky, ví o všem, co se doma u Šéfa
česky šustne. Ale já ne. Já na to nebyl ani trochu zvědavej. Dělal jsem
svou práci, jak nejlíp jsem uměl, a žil jsem tím, co jsem měl. Co jsem

– 231 –
držel v hrsti a co nesedělo jako holub na střeše někde daleko ve
stínových zemích. Pralesem, jeho pachem, volností, Mícou a Mácou,
tím, že mi pes důvěřivě položí hlavu do klína. Čeština, to byla řeč
fabriky, Šéfa, starostí a vzpomínek. A já nechtěl vzpomínat. Zakázal
jsem si to.
Já, Míca a Máca jsme se postupem času klanu Baťů trochu vzda-
lovali, přestože jsme bydleli kousek od Šéfovy vily v Batatubě. Ale
prostě jsme se snažili žít po svým. A taky jsme nenaplňovali základ-
ní požadavek rodu. Toho jejich horečnatýho množení potomků a za-
kořeňování. Všech těch vzorných matek práporu, jak Šéf říkal svým
dcerám Editě a Haně, co měly každá kupu dětí. Jedna pět a druhá
šest. Většinou baculaté pacholíky těžké jako olůvka. My měli Mícu,
a to mi stačilo. Máca na tom nebyla se zdravím kdovíjak, a já nechtěl,
aby se něco zlého a neodvolatelného stalo jen kvůli tomu, aby jí
Šéf udělil titul matka roku. A taky ta rovnováha mezi námi třemi
byla opojná. Bál jsem se, že by se něco porušilo. Něco zásadního.
Tomu ale ani Jan Antonín, ani paní Maja nemohli nikdy porozumět.
Byli z jiný doby. Toužili budovat další nadějnou generaci potomků,
stejně jako budovali fabriky a města. Nasekat geny jak Baťa cvičky.
Oplodňovat zdejší pustinu. Ale já na jejich klanové choutky kašlal.
Nechtěl jsem sázet syny, ale pomeranče.

– 232 –
 Jan Antonín

Někdy jsem chtěl být jako Ljubodrag. Někdy se jen tak natáhnu na
postel v jeho kanceláři v malém městě, kolem už dávno není džungle.
Jen ty prašné cesty zůstaly stejné. Džípy se na nich stejně natřásají
a praská stejné množství pneumatik. Ležím, dívám se do stropu,
lopatky větráku se líně otáčejí v horkém vánku. Počítám všechna
očka na háčkovaném přehozu. Zatáhnu za sebou moskytiéru jako
našedlý, jemný baldachýn a nechám se prostoupit vrstvami jeho
snů a přemýšlení, které tady po něm ve zdech zbyly. Jeho sny a my-
šlenky byly tak jiné než ty moje. Byly propletené, dráždivé, často
melancholické a vždycky divoké. A ušlechtilé. Vyleštěné selským
rozumem. Ljubodrag myslíval na nohy mé dcery, na jaguáři kůže,
na mandarinky a na pomeranče, na světovou politiku, o které si
ale na rozdíl ode mě četl brazilské, a ne americké noviny. Myslel na
chytání ryb, pálení uhlí v milířích kolem farmy, na indiánské stopař-
ské stezky a křídla kolibříků. Jeho myšlení mělo ohnivé barvy plné
posmutnělých cákanců černé. Obdivoval jsem tohoto svého zetě víc
než všechny ostatní Srbíny. Chtěl jsem se od něj dozvědět, co vlastně
doopravdy dělal za války. Jaké to bylo být partyzánem? A jaké to
bylo ve vězení? Asi to ode mě byla neomalenost, ale chtěl jsem se
mu trochu přiblížit, protože i když to byl zábavný chlapík se všemi
těmi k popraskání historkami o Lálovi, co pořád trousil, cítil jsem,
že si drží odstup. Nesnažil se mně ani Brazílii nijak přizpůsobit. On
prostě v Brazílii žil. A nečekal na to, až se věci změní k lepšímu nebo
k horšímu. Jeho vytáhlá, kostnatá postava, oblek, dokonale vyčiště-
né, pohodlné boty, výrazná čelist a chytré oči. Brazilci moc nevěděli,
co si o něm mají myslet. Nikdy nikomu nedával almužny, ani když
ho někdo poprosil. Řekl, že mu dá sazenici pomerančovníku, ať si
ji zasadí a počká, až strom vyroste. Nebo prosebníkovi nabídl práci

– 233 –
na farmě. Ale když viděl, že má někdo hlad, nakrmil ho. Peníze, ty
nedával nikdy nikomu. Nabízel práci, nebo jídlo, nic jiného. To se
mi na něm líbilo, i když jsem věděl, že to nemá ode mě. Náš systém
uznával, byl jeden z nejlepších spolupracovníků, ale stejně jako by
si vždycky věci dělal po svém. V tichosti, ale po svém. Někdy jsem
se s ním hádal jako kdysi Tomina se mnou. Poučoval jsem ho. A on
mě vždycky vyslechnul, a pak si udělal všechno po svém. Někdy mi
říkal, že mě Brazilci podvádějí, že falšují účetnictví, a taky mi trpělivě
vysvětloval, že na úřadech čekají na úplatky. To mě vždycky rozpálilo
doběla. Ne to, co říkal, ale to, že mi to vůbec říkal! Nechtěl jsem tako-
vé věci slyšet. Chtěl jsem lidem věřit a chtěl jsem, aby je náš systém
vychoval, stejně jako vychoval spolupracovníky ve Zlíně. Proč by
to nemělo jít s Brazilci? No řekni, Ljubo, proč? Ljubo se jen smál
a odpověděl: „Protože jsou to Brazilci, pane Šéf, proto.“ „A to zase
pr! Všichni lidi jsou přeci všude stejní. Když se jim správně vysvětlí,
co a jak mají dělat, tak to přeci musí jít, ve Zlíně nebo v Batatubě,
prašť jak uhoď!“ Ljubodrag se jen hořce ušklíbl. „Tak si věřte, komu
chcete, Šéfe, já jen říkám, jak to je. Jak je to teď a tady v Brazílii. Jak
to bylo ve Zlíně, to nevím, ale teď vás tady berou na hůl.“
Možná mě neobdivoval tolik, jak jsem chtěl. Jako by zažil něco,
na co já nikdy nedosáhnu a o čem nechtěl mluvit. Když jsem jednou
začal být opravdu dotěrný, odsekl, že bych to nepochopil. Samo-
zřejmě že jsem se urazil. Proč bych to kruci neměl pochopit?! A pak
jsem si po smrti do toho vězení zašel. Celkem nedávno. Ta budova
ještě stojí. A to, co jsem tam v každé kamenné skulině napěchované
kvílením, strachem, rozkoší z moci nad lidmi a hladem nahmatal,
jsem tenkrát skutečně pochopit nemohl. Protože když Ljubodra-
govi trhali nehty gestapáci, zrovna jsem na zámořském parníku
psal básně o fašismu. Ale vážil jsem si ho, a když jsem chtěl vylíčit
stařence Gerbecové svého statečného zetě, napsal jsem, „že Srbína
když zabít, tož jenom pantokem a rozseknout mu hlavu vejpůl. Jinak
vstane zas“.

– 234 –
 Ale přeci jen jsme měli s Ljubodragem něco společného. Fotbal. Oba
jsme milovali Garrinchu. Manuela dos Santos Garrinchu. Zvaného Mané
Garrincha nebo jen Garrincha. Nejlepšího brazilského hráče všech
dob. Garrincha nebyl fotbalista, podle nás to byl baletní mistr. Umělec!
Kubelík fotbalu! Jeho sestra prý tvrdila, že je to takový ptáček střízlík –
garrincha, a to mu zůstalo. Ze všech šlamastyk na hřišti se dokázal ten
střízlík vymotat a ještě dát gól. Taky mu v novinách říkali Křivonohý
anděl, protože měl ty svoje svalnaté fajfky vážně křivé, ale co s nima
uměl, to byl zázrak. V padesátém osmém jsem byl zrovna v Holandsku
a viděl jsem v televizi, jak hrál na mistrovství světa. A s Ljubodragem
a s chlapiskama jsme to pak ve fabrice donekonečna probírali. Když
byli na hřišti v brazilském mužstvu Garrincha a Pelé, Brazilci nikdy
neprohráli! Já i Ljubodrag jsme stejně jako lidi ve fabrice fandili týmu
Corinthians ze Sao Paula a jezdili jsme spolu někdy na zápasy. Srbín
fandí stejně jako Valach. Pěkně nahlas!
Ljubodrag se v městečku na kraji džungle chodíval dívat na fotbal
do jednoho baru plného kovbojů. Když hráli Brazilci na posledním
mistrovství světa semifinálový mač proti Němcům, říkal jsem si,
že bych ho tam třeba mohl potkat. V tom jeho baru na rohu hlavní
třídy, kde se točí pivo Skol horší než kočičí čurání. Aby se dalo pít,
musíte si do něj naházet led. Třeba se stejně jako já vrátí, alespoň
na ten zápas. Ale věděl jsem, že to není moc pravděpodobné. Lju-
bodrag nebyl z těch, co se vracejí. Stejně jsem se tam ale potom,
když jsem se dost naležel v jeho posteli, vypravil. Světlo se ztrácelo
a soumrak začal pomalu bzučet jemným deštěm, co se sypal z mra-
ků brazilské zimy, a vzrušenými hlasy kovbojů. Seděli venku na
červených plastových židličkách, nohy rozkročené v zablácených
kožených botách, smrděli kravinci a srkali nervózně zteplalé pivo.
Na ulepené stolky se jim lepily rukávy zpocených kostkovaných
košil. Na rozdíl od předchozích dnů, kdy si lidé navzájem přáli „Bom
jogo“ – „Hezký zápas“, což trochu připomínalo Vánoce, tentokrát
nikdo nikomu nic nepřál. Kovbojové se úzkostlivě choulili pod klo-

– 235 –
bouky a byli nervózní jak psi. Šlo o národ. Fotbal v Brazílii je totiž
něco jiného než sportovní zábava. A od té doby, co jsem poprvé
uviděl kličkovat Garrinchu, mě začalo tohle brazilské náboženství
doopravdy zajímat. A šel jsem na to systematicky. Založil jsem si
na fotbal speciální sešit s kroužkovou vazbou a lepil jsem si do něj
výstřižky z novin. Přečetl jsem si kdeco.
V zemi, kde pospolu žijí miliony evropských, asijských či afric-
kých přistěhovalců, potomci otroků, indiánů a lidé nejrůznějších
vyznání a  sociálních rozdílů, je fotbal národnostním tmelem.
Jakýmsi kyjovským krojem a folklorní písničkou nebo národním
obrozením. Tahle láska a hrdost začala na konci devatenáctého
století, ale fotbal byl zpočátku hrou vyhrazenou pro bílou elitu.
Přivezli ho sem angličtí a němečtí imigranti a hrál se v jejich uzavře-
ných klubech. Legendární je historka o míšenci a fotbalovém hráči
Carlosi Albertovi, který se na jeden zápas profesionálů celý potřel
bílým pudrem, jen aby mohl nastoupit. Když se pak ale zpotil, jeho
lest byla odhalena a on vyřazen ze hry. Až ve dvacátých letech byli
k fotbalu připuštěni hráči tmavé pleti a pověstné brazilské kličky,
v portugalštině „jogo de cintura“ – „hraní pasem“, údajně vznikly
tak, že se bílí hráči snažili vyhnout přímému tělesnému střetu
s tmavšími spoluhráči. Brazilci jsou od těch dob vyhýbání hrdí na
své „jogo de cintura“, na to, že dokáží být tvární, v každé situaci si
poradit a nevzdávat to – prokličkovat osudu pod rukama. „Tohle se
od nich musíte naučit, Šéfe,“ říkával mi Ljubodrag. Ale já se kličky
učit nechtěl. Nikdy jsem nekličkoval! Chtěl jsem chodit a hrát rovně.
Jenže dneska hraní pasem ani jiné kličky nefungují. Všichni ne-
věřícně zíráme na tu kanonádu, kovbojové se po pátém německém
gólu začnou hystericky smát, někteří zlostně nasedají na koně nebo
do zablácených džípů a odjíždějí. Jiní vytahují svoje zahnuté kudly
a nervózně přejíždějí po kostěných rukojetích. Začíná znova mrho-
lit, ale všichni se ujišťují, že zázraky se dějí a nakonec to bude šest
pět pro Brazílii. Nebylo.

– 236 –
 Byl to učiněný blitzkrieg, sedm jedna pro Němce, ale vzpomněl
jsem si, že jsem v časopise Veja četl, že jeden z prvních známých
profesionálních fotbalových klubů v Brazílii založili právě oni. Jme-
noval se Sport Club Germânia a fotbal ve svých začátcích prospero-
val hlavně na jihu ve státu Rio Grande do Sul osídleném převážně
německými kolonisty. Jih Brazílie jsem obdivoval. Jenže tam mou
vysněnou kolonizaci vymysleli a uskutečnili němečtí přistěhovalci
o sto let dřív! Zúrodnili tamní hory a studené pralesy a všechno
bohatství ze svých políček investovali a stavěli mrakodrapy a to-
várny na boty kolem bažin v nížině a pak to místo pojmenovali
Porto Alegre. Takže fotbal dali Brazílii taky Němci. Tomuto sportu
ovšem na jméno nemohli přijít hlavně brazilští páni intelektuálové
a spisovatel Lima Barreto o něm napsal, že je to sport ignorantů
a imbecilů. No vidíte, podle nich by asi všichni měli sedět někde
na kanapi a číst ty jejich smutné a zamotané romány. Tehdejší
brazilská dělnická třída, především komunisté a anarchisté, zase
ve fotbalu viděli konzumní buržoazní zábavu, která má dělnictvo
odlákat od skutečných proletářských problémů. Byli to ale zrovna
dělníci, kdo fotbal v Brazílii zprofesionalizoval. Majitelé továren si
totiž všimli rostoucí obliby fotbalu a začali podporovat mužstva
finančně, a když jejich tým vyhrával, měli zajištěnou reklamu. To
mě zaujalo a zapsal jsem si do svého sešitu plného výstřižků a fotek
fotbalistů, že je to zajímavá myšlenka a že bych měl v budoucnu
taky nějaký klub začít podporovat. Nebo rovnou vybudovat! Baťa-
man Club Brasil. Nebo Club dos Tchecos no Brasil. Ale pak páni
spisovatelé najednou obrátili a v čtyřicátých letech už Mário Filho
ve své knize Černoch v brazilském fotbalu píše: „Dělník, který hra-
je dobře fotbal, má zajištěnou lehčí práci. Kluci čutají na plácku
před kostelem a vědí, že když vyrostou a budou dobře hrát, mají
zajištěné místo v továrně.“ Fotbal se tedy stal také sociálním výta-
hem a člověk díky němu mohl přestoupit do vyšší sociální třídy.
„Ve fotbale nepomáhalo, že je člověk z dobré rodiny, student nebo

– 237 –
běloch,“ píše Filho. To se mi líbilo. Umínil jsem si, že i fotbal musí
být součástí našeho systému. Možná že jsem se konečně učil to slav-
né „hraní pasem“, jak mě nabádal Ljubodrag. Když se v roce 1930
dostal k moci prezident Getúlio Vargas, vybral si právě fotbal jako
symbol nové národní brazilské identity a všemožně ho podporoval.
A Getúlio Vargas, to pro mě byla veliká inspirace. Chápal jsem, že
potřebuje něco, co by Brazilce a exulanty dalo do jedné kupy a ten
roztodivný národ začal táhnout za jeden provaz. Tož čutálisti v tom
mohli pomoct!
Jenže zápas s Německem už skončil. Chlapi vypadají, jako by je
někdo polil smůlou. Jsou zaražení. Mají na krajíčku. Ani nenadávají.
Jen nevěřícně hledí na velkou obrazovku televize, místo piva teď
do sebe hážou baně třtinové kořalky. Taky ochutnám. Když jsem
žil, alkohol jsem nepil, ani jsem nekouřil. To už jsem vám vykládal
mockrát. Ale stejně jako tango i tyhle věci si teď dopřávám. Chuť
cachaçy, té jejich sprosté kořaly, se hodí k fotbalu a můj nejmilejší
hráč Garrincha to dobře věděl, protože se nakonec ze vší té slávy
uchlastal. Škoda ho, chlapa šikovného. Já si tentokrát dám. Ponořím
se do alkoholu, na chvíli se stanu zemitou, ostrou chutí čistého lihu
kořeněnou něčím sladkým, vůní trochu špinavých kostek ledu, je-
jich hrkání o zinkové pohárky. Rozdrcená chuť máty na jazyku. Na-
saju cigaretový kouř, chlapiska báňají jak komíny ve fabrice a mně
je tady dobře. Ljubodrag by si s nimi vykládal a já bych poslouchal
jejich teorie o tom, že Pelé a Garrincha už se nevrátí a že to je ko-
nec brazilského fotbalu, a tím pádem celé Brazílie. Někdo vypnul
televizi. Obrovský černý chlap se zvedl a zapotácel se. „Všechno je
na hovno!“ zahulákal do tmy. Kovbojové přikývli.

– 238 –
 Ludmila

Když tata umřel a ještě dlouho potom jsem si umiňovala, že za-

pomenu na to, kdo jsem. Nechtěla jsem tu tíhu našeho jména dál
nést. Chtěla jsem konečně žít svůj vlastní život. Stát se Brazilkou.
Edita to dokázala a já jí trochu záviděla, jak je spokojená. Maminka
ale říkala, že se moc pobrazilštěla. Stala se z ní madam z pralesa.
Každou neděli si pečlivě nalakovala nehty, chodila oblečená podle
brazilské módy, které jsme se, když jsme přijely, společně smály.
Teď nosila místo kalhot divoce květované šaty s volány, podivné
naondulované účesy a ze všeho nejvíc chtěla být dobrá žena teď
už mého švagra Nelsona. Nelson byl pořád okouzlující a díkybohu
se zdálo, že na můj odmítavý dopis už dávno zapomněl. Byla jsem
ráda, že to nevzdal, a když to nevyšlo se mnou, zkusil to s Editou.
Hodili se k sobě. On byl tak trochu generál a Edita byla jeho brazil-
ská ženuška. To se naší mamince nelíbilo. Byla zvyklá, že Šéf je Šéf,
ale generál je ona. Edita, naše intelektuálka Edita, naše knihomolka,
která se jediná z nás holek zajímala o politiku a každý den četla
troje noviny, se najednou starala o pět dětí. A nevadilo jí, že Nelson
ji arogantně okřikuje, když ho chce opravit ohledně nějakého ne-
smyslného politického názoru, protože ona četla v Guardianu, že
to tak není. Místo aby mu jednu lískla, vzala ho konejšivě za ruku
a otřela si s ní tvář jako nějaká předoucí kočka. Maminka se na to
musela dívat a nervózně klepala klouby o stůl. A v jednom kuse jim
vyčítala, že neučí moje synovce česky. Edita i Nelson se vymlouva-
li, že nemůžou sehnat žádnou českou guvernantku, která by se za
nimi přestěhovala do Bataguassú, že jsou daleko od Batatuby, a tím
pádem kluci češtinu nemůžou zaslechnout ani ji používat, že stejně
kdovíkdy se budou moct do Čech podívat, že Nelson česky nemlu-

– 239 –
ví, že je to složité, ale že příští rok určitě začnou. Maminka odešla
do kuchyně, pak zlostně bouchla dlaní o stůl z tmavě červeného
navoskovaného jacarandového dřeva, obrátila se na mě a zlostně
vyprskla: „Ale prd!“

– 240 –
 Edita

Měla jsem dojem, že když jsme se s Nelsonem a dětmi vzdali plánů

na Evropu, usadili se v Bataguassú a začali tatínkovu kolonizaci
a všechno se nám dařilo, že bude maminka spokojená. Jenže nebyla.
Nechápala, že se chci téhle zemi přizpůsobit. Lida a Jena si vzaly
Srbíny a Mařenka Američana, ale já jsem se vdala za Brazilce! Za
vojáka navrch. Srbíni byli Evropani. Nelson byl Brazilec. Takhle jed-
noduché to bylo. Nelson chtěl jíst brazilská jídla, zpíval si brazilské
písničky, vydával portugalsky rozkazy a na mě a na děti mluvil por-
tugalsky. Já jsem na ně zkoušela mluvit česky, ale on to nesnášel.
Nesnášel pomyšlení, že něčemu nerozumí. A že by se naučil česky
on, to ho ani nenapadlo. A mně se to líbilo! Líbilo se mi, že když
mluvím portugalsky, ty vlaky ze sna mají zpoždění a někdy nepři-
jedou vůbec. Byla jsem čím dál klidnější a čím dál spokojenější.
A „spokojenost je univerzita lenochů“, říkal prý strýček Tomina ve
Zlíně. Ale co mi bylo do Zlína! Byla jsem prostě spokojená. Přestože
moje kyčle bolely při každém kroku a pohyb, to byla jenom meta-
fora pro bolest. Chodila jsem s holí mnohem dřív než Lída. Každý
doktor mi říkal něco jiného. Jedni radili operaci, druzí říkali, že je to
nesmysl, že moje kyčle chtějí odpočívat. Další zase tvrdili, že bych
měla naopak hodně chodit i přes bolest. Tak jsem někdy chodila,
někdy odpočívala a hlavně jsem Nelsonovi rodila děti. Zmáhalo mě
to, vlastně jsem měla pokaždé na kahánku. Jenže vysvětlete bra-
zilskému důstojníkovi, že už nemůžete, že už nechcete další děti.
A taky to bylo jediné, co se mamince líbilo, ta kupa vnuků. Velkých
a zdravých, s olivovou pletí, kteří se jí o Vánocích honili po zahradě,
rajtovali na koni a chtěli se stát námořníky, kovboji a bankovními
lupiči. V jejich vile v Batatubě sjížděli po točitém zábradlí a tatínek
na ně dole číhal a dával jim při poslední otočce svou ohromnou

– 241 –
dlaní pěkně na zadek. Jenže pak zase oba s maminkou začali s tím,
že kluci neumějí blebtnout česky a že jak si to představuju, jak si to
Nelson představuje, a co si to dovolujeme zapomínat na rodný jazyk
a národní tradice. Každý rok na Vánoce s tou lamentací začínali
hned po Štědrém dni a celé svátky mi tím spolehlivě zkazili. Věděla
jsem, že mají pravdu, a nic jsem s tím nedokázala udělat. Mohla
jsem si vybrat – mít doma celý rok klid, nebo mít klid o Vánocích.
Co byste si vybrali? Já jsem česky samozřejmě nezapomněla. Četla
jsem české romány a opravovala jsem chyby v tatínkových básních
a každý rok jsem si od něj vypůjčila svazky Svědectví, které mu
posílal Ferdinand Peroutka z Ameriky. Ale chtěla jsem, aby moje
děti, můj vlastní klan, měly klid. Aby je nenavštěvovaly české křivdy,
aby jim nerozuměly.
Nejvíc jsem si rozuměla s Lídou. Změnily jsme se sice, už jsme
dávno nebyly ty cukrové panenky z Evropy, holky Baťovy, co se
perou s portugalskými nosovkami a jezdí tančit do Ria, ale pořád
jsem ji měla ze všech sourozenců nejraději. Lída byla živel, ať dělala,
co dělala, hrála na klavír, nebo plela zahradu, vždycky byla tak plná
nadějí! Říkala, že se ještě podíváme do Zlína. Byla o tom přesvědče-
ná. Já ne. Já si to nemyslela, a možná i proto jsem svoje děti česky
neučila. Měla jsem dojem, že když se je snažím naučit české říkanky
a vyprávím jim pohádky, že ubližuju sama sobě. V noci jsem pak
sedávala na terase, pila jsem koňak a představovala si náš dům ve
Zlíně. Viděla jsem lidi, kteří se tam teď pohybují v kuchyni. Jejich
stíny. Někdy jsem zahlédla i obličej nějaké nové hospodyně. Nahlí-
žela jsem do pokojů a uklízela po zemi rozházené hračky. Oknem
svítil dovnitř měsíc.
A pak když komunismus skončil, jely jsme se tam s Lídou podí-
vat. Chtěla jsem jet za každou cenu vlakem. Alespoň z Prahy. Tak
jsme nasedly na Šohaj do špinavého kupé a já jsem si zašla na zá-
chod. Umyvadlo, popraskané zrcadlo, páchnoucí kousek špinavého
mýdla. Bylo to všechno tak jako tenkrát, když jsem utíkala. Asi to

– 242 –
nemohl být ten samý vlak, ale byl to ten samý pocit. Rozklepala se
mi kolena. Neměla jsem na nich hrozné podkolenky od stařenky
Hrušťákové, ale tenké, černé silonky a na nohou elegantní lakované
lodičky. Chtěla jsem přijet do Zlína jako velká dáma. Ale bylo mi
jasné, že přijede ta stejná vystrašená holka. Jenže teď jsem se ne-
bála esesáků, ale vzpomínek. Bála jsem se, že Zlín bude úplně jiný,
že všechno, co jsem si představovala, není a nemůže být pravda.
Připravovala jsem se, v duchu jsem si přehrávala všechny možné
a nemožné scénáře, výjevy, fabriku, svoje noční můry, a najednou
jsem zoufale toužila nebýt v tom vlaku, nejet domů. Nemohla jsem
snést pocit, že najednou zase nevím, kdo jsem, ani kam mám patřit.
Pracně budovaná skořápka dlouhých let odvykání stesku praskla
a s lupnutím ze mě spadla. Jenže místo ní jsem neměla vůbec nic.
Stála jsem nahá před tím popraskaným zrcadlem a dívala jsem se
do tváře stárnoucí ženské, která nemá místo, kam by mohla patřit,
a nic na tom nezmění můj krásný dům v Bataguassú, pět dětí, které
mi dělají jen radost, a pozorný, i když trochu panovačný manžel.

– 243 –
 Ludmila

Když jsme s Editou přijely do Zlína, dostala jsem vztek. Čirý a ničím
neředěný vztek. Vystoupily jsme z vlaku, vzaly jsme si taxík a jely
rovnou k nám domů. Když jsem řekla, kam chceme odvézt, taxi-
kář se udiveně podíval a ujistil se: „Nadkostelí, to je dneska ulice
Osvoboditelů. Jedete do rozhlasu?“ „Do rozhlasu?“ podivily jsme
se s Editou obě nahlas. „Ne, jedeme do vily Jana Antonína Bati, do
Nadkostelí,“ řekla jsem. „No vždyť to říkám, do rozhlasu,“ spokojeně
odpověděl taxikář. Pochopily jsme to ale, až když jsme vystoupily
a prohlédly si cedulku u vchodu. V našem domě teď sídlí Český
rozhlas. Chystala jsem se na všelicos. Na lidi, kteří v domě budou
žít obklopení každodenní všedností. Budou tam snídat a obědvat,
usínat, hádat se a milovat se v našich ložnicích, a já to budu chápat,
protože ti lidé v našem domě za nic nemůžou. Prostě to od někoho
koupili, nebo snad už i po někom zdědili, a co je jim do naší rodinné
tragédie. Byla jsem připravená na nějaké rodiny s dětmi, na všech-
no možné, jen ne na to, že tam budou nějací zaměstnanci státní
instituce, v pokojích nahrávací studia a všechno úplně anonymní
a vlastně ničí. Stály jsme před domem, nahlížely do zahrady a dívaly
se jako tolikrát z našich oken do svahů a na kopce. Chyběly nám
jenom uzlíky poutníků na rameni. Cítily jsme se zase vyhnané a po-
špiněné. Podívaly jsme se s Editou na sebe. Dvě staré paní, jedna
trochu při těle a s vlasy sčesanými do nemoderního drdolu, druhá
vysoká, brýlatá a přísná s mikádem, co se nosilo v třicátých letech,
a v květovaných šatech. Obě opřené o elegantní vyřezávané čagany
ze vzácných brazilských dřev. Pro místní asi pořád dcery kolaboran-
ta, fašisty, záznamu na černé listině Spojenců. Přestože se ale v tom
rozhlasu, kam jsme se nakonec odvážily vstoupit, a pak i jinde ve
Zlíně nebo i v Praze na nás tvářili mile a chovali se jako novopečení

– 244 –
demokrati a spravedliví mezi všemi. Byli plní pochopení a říkali,
že nám chtějí pomoct. Jenže sotva jsme doopravdy v archivech po-
třebovaly najít důležitá lejstra, s nimiž bychom mohly předstoupit
před řádné soudy, zavírali nám dveře před nosem. Lejstra před
námi kličkovala a mizela, nebo se úřadové tvářili, že tam nikdy ani
nebyla. V tu chvíli jsem zase chtěla být Baťová. Bojovat. Nedat se.
Nebýt připosratá. Brazílie byla daleko. Byla jsem doma. Tady ve
Zlíně. Těch padesát let jako by někdo odmávnul s lehkostí ptačího
křídla. Tož tohle si přece nesmíme nechat líbit, co by tomu řekl tata,
že tady tak stojíme a máme dojem, že vlastně nemáme na nic právo.
A daly jsme se do toho s Editou společně. My jim dáme, všivákům
darebným, neochotným! Komunisti jsou v trapu, tož konec s tím
očerňováním. Stačilo! Jako bych vytáhla partitury a začala zkoušet
těžkou skladbu. Věděla jsem, že mi to zabere ne dny a měsíce, ale
možná léta. Vytočila jsem stoličku, zapnula metronom, upravila si
vlasy a protáhla prsty. V kloubech mi zapraskalo a já se najednou
cítila tak živá. Jako bych si do žil vstříkla kofein. Dokážeme to,
umiňovala jsem si. Tata už nikdy pro tuhle zem nesmí být fašista
a zrádce. Pravda musí vyjít na povrch, musí!
Jenže když už s námi někdo mluvil a svým způsobem to vypadalo,
že je na nás i zvědavý… jakmile jsme spustily o nápravě minulosti,
o tatovi a procesu… dívali se na nás s jakousi blahosklonností. Jako
by tady bylo tolik nespravedlnosti, o níž my dvě staré paní odkudsi
z tramtárie, s divným přízvukem, nemáme ani šajnu. Cítila jsem, že
tatův proces je něco strašně vzdáleného, že to vůbec nikoho neza-
jímá, že všichni mají v hlavě hlavně budoucnost, otevřené hranice,
zbrusu novou demokracii, prezidenta intelektuála a spisovatele
a že na minulost chtějí zapomenout. Ale kruci, byly jsme ve Zlíně,
ve městě, kde nám nejenom patří spousta věcí, ale které náš strýc
Tomina a náš tata vybudovali a vymysleli! Ale všichni dělali, že jsme
sice velmi vážené, zajímavé osoby, ale jaksi z jiné doby, z jiného
světa, nebo spíš z jiné planety. Nebylo to deprimující ani ponižují-

– 245 –
cí, ale k vzteku. Cítila jsem stejný vztek, jako když jsem dostávala
nemastné, neslané dopisy od Rudyho, jako když jsem sama vzdala
kariéru pianistky. Tohle jsem vzdát nechtěla. Nechtěla jsem na stará
kolena zase něco vzdávat.
A tak jsme s Editou dalších deset let nedělaly nic jiného, než
slídily v archivech v Česku, v Brazílii, v Americe, mluvily s práv-
níky, psaly příbuzným a známým na všechny strany a dožadovaly
se očištění tatova jména. A samozřejmě jsme chtěly zpátky i náš
dům, kde jsme vyrostly, když nic jiného, tak aspoň ten. Ale všichni
se tvářili, že jsme se vlastně zbláznily. Podívejte se přece kolem
sebe, co všechno se musí dát do pořádku, co je nám do nějakého
fašisty, co se hádal s Benešem a pak se svým synovcem, a chtěl
nás všechny vystěhovat do Patagonie. Nebyl to náhodou šílenec?
Nahlas to nikdo neřekl, ale nebylo tak těžké si to domyslet z od-
kašlávání, přešlapování a významných zámlk. Létat do republiky
z Brazílie nás zmáhalo, každá cesta byla pro mě delší a obtížnější.
A vždycky to byla výprava jak na Turky. A zpátky jsme tahaly kuf-
ry plné broušeného skla, kmínu, majoránky, piva a hořčice, krojů
a cibulákových hrnků a talířů. Bydlely jsme v hotelích a cítily se jak
dva nezvaní hosté. Všichni touží, aby už vypadli, ale protože jsou
dobře vychovaní, neřeknou to nahlas. Přesto jsme to nevzdávaly.
Stálo to spousty peněz a spousty sil. Pak jsem onemocněla a už
jsem nemohla znova vídat Zlín. Sedávala jsem doma a hrála. Lju-
bodrag už nežil, byla jsem v našem proskleném domě sama. Sama
s klavírem, obrazem od maďarského malíře a s tatovými knihami
a psacím strojem. A nějaký úspěch nebyl na dohled. Sedávala jsem
doma a četla tlusté knihy o hudebních skladatelích z osmnáctého
století. A dovezla jsem si i romány Edvarda Valenty, toho škrabala,
co s tatou létal kolem světa, a pak proti němu svědčil u soudu. Přišly
mi strašně nudné. Hlavně ten o druhé světové válce, jak nějaký muž
sedí v chatě kdesi na venkově a nic nedělá, jen má depresi. Tata by
ten škvár hodil do kamen. Ale já jsem chtěla poznat svého nepří-

– 246 –
tele, toho chlapa, co se nám s Editou pořád koukal na nohy, trousil
dvojznačné poznámky a slintal, jenom když se nám mohl podívat do
výstřihu. A moc se nemyl. Vím, kde se vzala ta jeho nenávist, i když
tata to pořád nemohl pochopit, co toho člověka tak žralo. Já myslím,
že vím, co ho žralo. To, že jsme ho nežraly my dvě s Editou. To, že
si z něho holky Baťovy dělaly srandu, a on to věděl. Nezajímaly nás
jeho moudré názory na světovou politiku, protože Edita měla do-
jem, že jsou trochu zmatené, a taky mu to řekla. Kromě politických
přednášek nám recitoval básničky Jiřího Wolkera a asi si myslel, že
je to strašně romantické a sladce bolestné, protože Wolker umřel
tak mladý. Pořád se vychloubal, že to byl jeho kamarád. Ale nás to
moc nezajímalo. Byly jsme tenkrát obě tak trochu husy. Chtěly jsme
hlavně tancovat a špičkovat se a koketovat a smát se – to Edvard
Valenta zrovna moc neuměl. Byl to takový prkenný panák. Chápu, že
se nám potom chtěl pomstít, a udělal to hned, jak dostal příležitost.
Kritizoval už tatovu cestu kolem světa a asi přitom zapomněl na
všechno to šampaňské, které na ní vypil. Cítím se špatně, když my-
slím na Edvarda Valentu. Raději si vezmu jinou knížku, Your Career
in Music od Harriet Johnsonové a stará čísla hudebního časopisu
The Etude. Vyskládám si je na noční stolek, a když nemůžu spát,
čtu si, jak správně cvičit prstoklad. A když ani pak neusnu, hraju
etudy. Znova. Znova. Zvuk klavíru se rozléhá domem a dole na ulici
šumí auta a velké stromy. Jejich kořeny si šuškají o tom, že brzo
nebude dost vody, protože přichází horké lednové počasí. Kolibřík
pije cukrovou vodu z krmítka, které jsem mu přivázala na balkon.
Vypadá spíš jako nějaká přerostlá barevná denní můra než pták.
Mám chuť zase napsat stařence Gerbecové. Zase nějaké zprávy
z Brazílie. O tom, jak Dolores strašně vyrostla, jak vyrostly její dcery
a jak vnučka Guiomar začala pracovat na Ljubodragově farmě spolu
s Dojojó. Jak mi říká bába a neví, že v Česku to znamená stará a pro-
tivná ženská, ale ona mi tak říká, protože bába zní mile a něžně.
I mně to tady tak zní. Česká slova ode mne odešla už dávno, ani jsem

– 247 –
to nepostřehla. Až ve Zlíně jsem zděšeně pozorovala, jak té řeči na-
jednou vůbec nerozumím. Jak se změnila. Bylo v ní tolik záhadných
a prázdných míst, hledala jsem slova a slyšela jsem, že intonace je
jiná, úplně jiná, a tu správnou jsem hledala jako slepec svou hůl.
A čeština šuměla jemně kolem, bzučela mi v hlavě a uklidňovala mě.
Stávalo se mi, že mě napadala slova nejdřív v srbštině, pak v portu-
galštině a až nakonec v češtině. A bylo to jako další prohra. Říkala
jsem si, že je to možná trest té země, kam jsem se vrátila, abych po
ní chtěla spravedlnost a majetek. Jako by mi někdo pořád šeptal, že
na to nemám právo, protože jsem opustila svou rodnou řeč, protože
jsem ji zanedbávala a zapomínala na ni. Zradila ji pro jiné jazyky.
Dávala jsem jim přednost jenom proto, že jimi mluvili lidé, kteří mi
byli mnohem bližší než hlásky zanechané kdesi v zimních večerech
a ledové fujavici války.

– 248 –
 Edita

Lída mě v tom nechala samotnou. Onemocněla, ztrácela se a od-

cházela. Musela jsem převzít štafetu. Našla jsem právníky, kteří
zkoušeli všechno možné, a v roce 2004 mi poslali do Brazílie kopii
stanoviska tehdejšího ministerstva financí. Je to zajímavé čtení
a vynikající ukázka toho, jak se pohádka o Chytré horákyni dá vy-
užít v politické praxi. Vlastně jsem je obdivovala. Tehdy ještě tatínek
nebyl českým soudem očištěn, to se povedlo až v roce 2007, ale tři
roky předtím psal vysvětlující stanovisko tehdejší ministr financí
Bohuslav Sobotka tehdejšímu předsedovi vlády Stanislavu Grosso-
vi. Šlo o žádost Tomíka, tedy syna Tomáše Bati staršího, který se
dožadoval náhrady za znárodněný majetek už v roce 1973. Tehdejší
ministr financí doporučoval opatrnost a apeloval na politickou citli-
vost celé kauzy „Baťa“, ať už se jedná o Tomíka, nebo Jana Antonína.

„V rámci přípravy majetkoprávních jednání s Kanadou byl pro-

veden právní rozbor situace, která nastala po tragické smrti
Tomáše Bati staršího v roce 1932. Rozbor, který zpracovala
Advokátní poradna č. 1, Praha 1, Národní třída 32, vychází ze
skutečnosti, podle níž po smrti Tomáše Bati v roce 1932 byl
v trezoru Tomáše Bati staršího nalezen TEXT KUPNÍ SMLOUVY
ZE DNE 10. 5. 1931, podle níž TOMÁŠ BAŤA STARŠÍ PRODÁVÁ
SVÉMU BRATROVI JANU BAŤOVI VEŠKERÝ FIREMNÍ MAJETEK
ZA 50 MIL. KČ. Text kupní smlouvy byl podepsán Tomášem Ba-
ťou starším, avšak nebyl v době nálezu textu podepsán Janem
A. Baťou. Po nalezení textu a po poradě s právníky Jan A. Baťa
k textu dopsal slova „souhlasím a kupuji“. Poté nastal spor
mezi Tomášem Baťou mladším, jeho matkou Marií Baťovou
a Janem Antonínem Baťou o platnost zmíněné smlouvy. Šlo

– 249 –
 o právní problém, zda lze platně uzavřít kupní smlouvu s mrt-
vou osobou. Zahraniční soudy, které věc projednávaly v různých
státech, nebyly jednotné. Např. v Brazílii, kde měla firma Baťa
značný majetek, soud rozhodl ve prospěch Jana A. Bati, naproti
tomu např. ve Švýcarsku a Kanadě zase ve prospěch Tomáše
Bati mladšího. Ve sporu hrálo roli také údajné prohlášení
Marie Baťové, která v něm uznala kupní smlouvu. Z ROZBORU
VYPRACOVANÉHO ADVOKÁTNÍ PORADNOU VYPLYNULO, ŽE
VLASTNÍKEM AKCIÍ FIRMY TOMÁŠE BATI STARŠÍHO SE STAL
NA ZÁKLADĚ KUPNÍ SMLOUVY Z ROKU 1931 JAN A. BAŤA. Ten
se však údajně dopustil kolaborace s Němci (dodávky obuvi
německé armádě) a byl na americkém seznamu válečných zlo-
činců. Proto byl jeho nárok na náhradu za znárodněný majetek
odmítnut z titulu konfiskace.
ČSL. OFICIÁLNÍ STANOVISKO TEDY BYLO: TOMÁŠ BAŤA
MLADŠÍ NEMÁ NÁROK NA NÁHRADU ZA ZNÁRODNĚNÍ FIRMY
BAŤA, A. S., PROTO, ŽE NEBYL V DOBĚ ZNÁRODNĚNÍ VLAST-
NÍKEM AKCIÍ TÉTO FIRMY, A JAN A. BAŤA NEMÁ NÁROK NA
NÁHRADU PROTO, ŽE BYL KOLABORANTEM. Poznámka: Jan
A. Baťa i Tomáš Baťa požádali po znárodnění o náhradu, a to
Jan Baťa žádostí ze dne 14. října 1948 a Tomáš Baťa mladší
žádostí ze dne 10. července 1949.“

Takže stručně a jasně – Tomíkovi nic nedáme, protože mu firma

nepatří, a Janovi Antonínovi nic nedáme, protože ho komunisti
a jejich Národní soud prohlásili za kolaboranta a fašistu. A je to.
Smekám před tou logikou. Jenže dnes už tatínek kolaborantem,
zrádcem a fašistou není. Očistil ho v roce 2007 řádný demokratic-
ký a nestranný soud. A od té doby prohráváme jednu soudní při
o majetek, který nám patří, za druhou. Očištění jména totiž nestálo
nic. Nároky na náhradu zabaveného a znárodněného majetku firma
Baťa, a. s., a majetku Jana Antonína Bati a mé maminky paní Marie

– 250 –
Baťové, rozené Gerbecové, a její rodiny by stály miliardy. A to si
nikdo nemůže dovolit. Nechce.
Držím se dál. Od všech pocitů křivdy. Možná jako jediná. Zlín
mě nepřekvapil tolik jako Lídu. Pro mě bylo důležité, že jsem jela
vlakem zpátky domů a že jsem tam skutečně dojela. Vystoupila
jsem na nádraží ve Zlíně z toho svinského vlaku, co jsem v něm jako
Šípková Růženka uvízla na půl století. Mohla jsem se vrátit do země,
kde jsem doma teď. Nelson mě vzal za ruku a začal mě poučovat
o současné hospodářské reformě. Ráda jsem si to poslechla, i když
jsem si o tom myslela něco úplně jiného než on. Byl to dobrý pocit,
držet někoho, koho jsem celé ty roky chtěla a měla, za ruku. Byla to
moje volba. Můj život. Nenechala jsem si ho protéct mezi prsty a bylo
mi jedno, že v skrytu duše mnou Lída tak trochu pohrdá, protože
si myslí, že mi Nelson moc poroučí. Jenže já jsem potřebovala cítit
váhu. Stejnou těžkou váhu, jako měl tatínek. Byla jsem na to zvyklá
a potřebovala jsem to. Ten vlak mi totiž tíhu vzal. Byla jsem strašně
lehounká, celá hubená, ptačí žena, která nic neváží a nic neznamená,
kterou může odnést jedno bouchnutí dveří, jedno otočení esesáka,
jeden náhodný špatný krok. Z celé rodiny jsem byla jediná, kdo tohle
zažil. Já a pak ještě Ljubodrag. Nebyla vůbec náhoda, že jen my dva
jsme ta brazilská léta žili tak, jako bychom se nikdy neměli vracet.
Jen já a Ljubodrag jsme věděli, jak je život otřesně křehký a náhodný.
Jak jsme hození do vlaku chaosu a někdy se prostě nemusí podařit
vystoupit. Všichni ostatní kolem nás se pořád ohlíželi, chtěli to, co
dávno nemohli mít, a nechtěli si to nikdy přiznat. I když jsem byla
ve Zlíně a stála před naším domem v Nadkostelí, necítila jsem žádný
vztek jako Lída. Ta se vzteky doslova třásla a rozčíleně klepala ko-
vovým koncem hole o dláždění. Já ne. Ten dům vypadal tak trochu
jako já. Byl pořád stejně postavený, ale uvnitř už to nebyl ten samý
dům. Někdo změnil jeho účel a on to pochopil. Ale přesto jsem dál
z Brazílie komandovala právníky, psala jim e-maily a skypovala si
s nimi. Nevzdávala jsem se. Byla jsem Baťová.

– 251 –
 Ljubodrag

Zvoní telefon. Zvedám ho a třese se mi ruka. Už nemám moc síly

a nezbývá mi moc času. Ta nemoc se jmenuje celkové vyčerpání
nebo úplné opotřebení organismu. Je jedno, jak tomu doktoři říkají.
Já tomu říkám konec. Jedinou věc, kterou bych si přál, je být zase
na farmě, a ne v městský nemocnici. Zvoní telefon a někdo říká do
sluchátka: „Zabijeme tvoji dceru, ty čuráku zasraná, latifundisto
zkurvená, to si piš, že ji zabijem! A ještě předtím si s ní pěkně uži-
jem, s tou tvojí fajnovou dceruškou z velkýho města!“ Volá mi šéf
bezzemků. Leonardo. Je to caboclo. Napůl černoch a napůl indián.
Tlustý jako podsvinče. Malý, černé mastné vlasy zubatě ostříhané
do helmy. Šikmé oči. Šikmé myšlenky. Znám ho. Není hloupý. Vede
svou bandu krajem a chce zabrat moji farmu, protože tam nejsem,
protože tam je jen Dolores, a oni si myslí, že je slabá a že si na ni
můžou dovolovat. Na moji Dojojó. Na Mícu. Svině jedny! Třese se
mi ruka, když telefon zvedám, a ještě víc, když ho pokládám. Hned
volám na farmu. Nemůžu to pořádně vytočit, prsty se mi potí a sme-
kají. Pak se konečně dovolám. Míca to zvedne a tvrdí, že je všechno
v pořádku, že má opakovačku Winchester ráže třicet dva na osm
českých nábojů. Říkáme jí Lurdinha. Míca ji má nabitou a další kra-
bici s náboji nachystanou. Dnes očkovali krávy a býci přijdou na
řadu zítra. Předák Negáo spadl z koně a zlomil si ruku, a tak ho Míca
vezla džípem do města, ale večer už byla zase na farmě. Bezzemci
táhnou krajem a usazují se na farmách, o kterých si myslí, že jejich
majitelé jsou daleko, nebo že je můžou bez problémů ohrožovat,
protože jsou staří a nemocní jako já, nebo nemají zkušenosti jako
Dojojó. Mám soudní povolení k ozbrojené obraně, ale komu by se
zase chtělo válčit? Nabízel jsem jim práci. Nabízel jsem jim jídlo. Na-
bízel jsem sazenice pomerančů. Oni se sice na čas usadili na okraji

– 252 –
pozemků u řeky, jenže neuměli zasadit ani mizernou mrkev. Celé
dny jenom chlastali kořalku, zabíjeli a opékali na rožních kradená
telata a nesmyslně vypalovali pastviny, na kterých pak stejně nic
nepěstovali. Pak se zvedli a táhli dál. Banda nebezpečných ozbroje-
ných primitivů, chytrých jak opice. A teď se znova vrátili. Dozvěděli
se, že starý Srbín je v nemocnici v Sao Paulu, a zmerčili příležitost.
A telefonují mi. Vyhrožují. Nadávají. Nebo jen tak sípou výhružně
do sluchátka. Vím, že jsou to jenom mizerný výhružky, planý řeči,
ale pokaždé telefon zvednu, protože co kdyby zrovna volala Míca
a ne oni? Musím se napít vody. Ulomím si kus chleba, který upekla
Máca, a vyloupu z něho ten jejich český kmín. Potají ho hodím pod
postel. Dal bych si škvarky s česnekem a pořádný pivo. Zapnu si
aspoň televizi a koukám na fotbal. Corinthians prohrávají, ale to
mi nevadí, protože po smrti Šéfa jsem jim přestal fandit. Bez něho
to nebylo ono. Stal se ze mě „santista“ – začal jsem fandit Pelého
Santos futebol Clube. Dneska ale všichni hrají jak ponocní, tak to
zase vypnu. Hlavou se mi honí nechutné představy. Dolores má sice
zbraň, ale oni je mají taky. Lituju a nadávám si, že jsem jí nikdy
nevyprávěl o válce. O přepadeních, o nočních výpravách, o tom, jak
se vyrábějí výbušniny a vyhazují do vzduchu mosty. Sakra, měl jsem
ji brát na stopařské výpravy s paraguayskými indiány, místo abych
ji posílal na školu k jeptiškám. Teď by se jí hodila nějaká správná
partyzánská taktika, a ne křížkový steh a právnické kličky. Ale na-
konec se ukázalo, že je ještě větší partyzánka, než jsem se odvážil
doufat. Ona je především chytrá a dokáže lidi přemluvit k čemukoli.
Dala dohromady všechny sousedy a udělali vlastní domobranu. To
bych nikdy nedokázal. Pro ostatní farmáře jsem byl bručoun, starý
paprika, co se s nikým nikdy moc nebratříčkoval a raději se lidem
vyhnul, než aby s nima plkal o tom, jaké máme dneska počasíčko,
zevloval v horku a popíjel místo práce ledové tereré z kravského
rohu. Dojojó sem ale patřila. Koupala se s dětma kovbojů v řece,

– 253 –
stavěla s nima domky z bláta, rajtovala na koni a kupovala jim hrač-
ky. Nejradši má fazole s rýží a pořádný kus propečenýho masa. Ta
si vždycky tu ohavnost z kravskýho rohu s kovboji vypila, přestože
jí to nechutná. Ale ona si umí udělat spojence. A tak s ní všichni do
války proti té prašivé bandě šli a ani se moc nerozmýšleli.

– 254 –
 Dolores

Jsem Dojojó. A Jsem i Míca a jsem i Doloreska. A jsem taky Ledová

žena. Nikdy jsem tátovi nevyprávěla o těch dvou mužích před na-
ším domem. Nikdy nikomu jsem o tom nevyprávěla. Mohla bych
někomu říct, že bych se nerozpakovala někoho zabít? Děsilo mě
to a zároveň jsem na sebe byla hrdá. Něco jsem cítila, a to jsem
po rozvodu málem zapomněla. Tenkrát bylo všechno utlumené,
jedna moje část, která si myslela, že existuje láska a vzájemné po-
chopení, romantika a dobří lidé, byla pryč. A přesto to byla láska.
Skutečná. Jenže to ploché a hloupé sousloví kulturní rozdíly z ní
udělalo nemožnou věc. A místo ní nic nepřicházelo. Dokončila jsem
univerzitu, vychovávala tři dcery, pracovala v advokátní kanceláři,
ale všechno jsem vykonávala jako poloautomat. Zodpovědný ro-
bot, který cítí jen to, že mu jednou dojdou baterky, a pak půjde do
šrotu. Až ten zvuk spouště klak klak, chlad železa, tíha té zbraně
a rozhodnutí, které jsem udělala, mě vrátily z robotárny automatic-
kých pohybů zpátky do skutečného světa lidí. Táta a maminka ale
začínali být oba nemocní, teď mě pro změnu potřebovali oni dva.
Největší Ljubo­dragovo přání bylo, aby se farma, kterou miloval,
neprodala. Neříkal to nahlas, k ničemu mě nenutil, ale potom, co
jsem natáhla spoušť, jsem dostala chuť na jiný, úplně jiný život.
A přestěhovala jsem se na farmu. O farmaření jsem toho věděla
dost a zároveň vůbec nic. Jezdila jsem tam s Ljubodragem, ale on
o všem rozhodoval, nakupoval a očkoval býky, sázel fazole a sóju
a dirigoval kovboje. „Budou vůbec respektovat ženskou?“ říkala
jsem si. Ale táta si to neříkal, byl přesvědčený, že všechno zvládnu,
a měl radost. Měl opravdu radost. Jenže pak začaly ty telefonáty.
Přestože se banda bezzemků k ničemu zatím neodvážila, pořád
mu volali. Ničilo ho to, i když jsem ho ujišťovala, že mi nic nehrozí.

– 255 –
Jenže hrozilo. Věděl to on a věděla jsem to i já. A tak jsem pře-
svědčila ostatní farmáře, že musíme vytáhnout do boje společně.
Viděla jsem, jak zabrali farmy jinde a co z nich zbylo. Vypálené
domy, kontaminovaná půda, kterou napěchovali umělým hnoji-
vem, protože jinak jim nic nerostlo, rozmlácené skleníky, chcípající
dobytek. Celé dny se váleli v troskách farem, a když všechny vyjedli
a zničili, táhli dál. Vládu to nezajímalo. V tak ohromné zemi vláda
funguje spíš jako talisman pro štěstí. Můžete si myslet, že funguje,
ale starat o sebe se musíte sami.
Jakmile začali tátovi volat, nabila jsem Lurdinhu a každý večer
vyrážela k řece. Každý večer. Den za dnem. Jako pomstu za ty jejich
telefonáty tátovi. Za to, jak ho to pomalu, ale jistě ničí. Střílela jsem
do vzduchu a házela improvizované molotovy, aby to vypadalo jako
děsivý ohňostroj. A přála jsem si, z celého svého srdce jsem si přála,
aby mi některý z nich přišel na mušku a já ho mohla dostat. Děsivý,
ledový vztek v hlavě. A pevná ruka. V okolních vesnicích se začalo
šuškat, že jsem blázen, ale nebezpečný. To bylo skvělé, nic lepšího
jsem si nemohla přát. Bezzemků bylo víc než nás, ale nebyli ani
dobře zorganizovaní, ani netáhli za jeden provaz. Sázela jsem na to,
že když uvidí, že se jich nebojíme, rozutečou se jak hejna slepic. Jen
ty telefonáty mě ničily. Táta na tom byl čím dál hůř a strašně se o mě
bál. Říkával mi, že mám být na lidi slušná, že se nikdy nemám nechat
vyprovokovat k tomu, abych byla sprostá. Ale já nebyla sprostá.
Byla jsem ledově klidná, Ledová žena. Každou noc jsme s ostatními
farmáři, bylo nás asi pět, vyráželi zapalovat ohně. Na okrajích po-
zemků jsme pálili velké hranice dřeva a k nim postavili ozbrojeného
kovboje. Jenže těch jsme měli taky jen pár. Ale vypadalo to impo-
zantně, ty ohně hořící horkou nocí. A moje práskání Lurdinhou.
Nakonec se bezzemci na nic nezmohli. Taky začalo období, kdy se
moskyti líhnou po milionech a jejich černá mračna nad řekou moc
nepřejí těm, kdo táboří venku. A asi po měsíci ohňů a výhružného

– 256 –
střílení nám stopař Pedro Sucurí a jeho žena Zulmira, kteří chytali
v bažinách anakondy a tajně je prodávali do zoologických zahrad,
přinesli zprávu, že všichni bezzemci jsou pryč. Našli prý na okraji
džungle jejich prázdné tábořiště. Přešli hranici do Paraguaye a už
se neukázali.

– 257 –
 Jan Antonín

Jsem zase čistý. A byl jsem u toho. Nikdo mě neviděl ani necítil,
ale přesto jsem tam tentokrát mohl být. Sedl jsem si dozadu do
poslední řady židlí v soudní síni a vyslechl si rozhodnutí, které mě
zbavilo vší špíny, kterou na mě naházely dějiny. Nebo konkrétní
lidé. To je jedno, jak tomu budu říkat, protože dějiny, to jsou kon-
krétní lidé. Nikdo jiný dějinami nehýbe. Je to důležité, že už na mě
nekydá nikdo hnůj lží? Ani ne. Pár článků v novinách a zpráva ČTK:

Žalobci po šedesáti letech od odsuzujícího rozsudku očistili jméno

zlínského podnikatele Jana Antonína Bati, který dostal v roce 1947
v nepřítomnosti 15 let vězení za to, že se veřejně nepřihlásil do
odboje proti nacistům. Městský soud v Praze letos rozsudek zrušil
a žalobci nyní dospěli k závěru, že je Jan Antonín Baťa nevinný.
„Nebyl spáchán žádný trestný čin, věc byla bez dalších opat-
ření založena,“ řekla mluvčí pražského městského státního
zastupitelství Štěpánka Zenklová.
Podle nynějších zjištění měl Národní soud už před 60 lety
k dispozici důkazy svědčící ve prospěch J. A. Bati, nijak se jimi
však nezabýval. Z archivních materiálů mimo jiné vyplynulo,
že Baťovy podniky financovaly československou vládu v Lon-
dýně a posílaly příspěvky v řádech desetitisíců liber či dola-
rů na protinacistické aktivity – třeba na pomoc uprchlíkům
z Francie. J. A. Baťa také pomohl asi třem stovkám židovských
rodin uprchnout před nacismem do Kanady, USA, Mexika, Číny.
Rodiny svých zaměstnanců tam poslal za prací.

Pár blahopřejných telefonátů a e-mailů Editě a Doloresce: „Zlínská

radnice, která o očištění jména J. A. Bati již dlouho usilovala, rozhod-

– 258 –
nutí soudu přivítala s nadšením. ‚Mám z toho obrovskou radost,‘ re-
agovala zlínská primátorka Irena Ondrová. Tajemník radnice Zdeněk
Mikel se ihned telefonicky spojil s Baťovou rodinou žijící v Brazílii.“
A to je asi tak všechno. Lidi i dějiny mají dál v hlavě Jana Antoní-
na Baťu, fašistu, co chtěl Čechy vystěhovat do Patagonie. A nebyl to
náhodou ten Tomáš, nebo jak se jmenoval ten syn, co žije v Kanadě?
Je to marné. Příliš složité. Lidé i dějiny jsou složití. Tož co už včil.
Měl bych se asi radovat. Po těch letech jsem si ale zvykl na pocit,
že svět je nespravedlivý a se zmatkem se nedá rozumně domluvit.
Zatím se cítím jenom vyčerpaný a opuštěný. Možná se ale radost
ještě dostaví. Možná až vyjdu ze soudní síně a vydám se pěšky na
Vinohrady. Mohl bych o tom říct Jindrovi Waldesovi, ale ten už se
v Grébovce dlouho neukázal. Snad se rozhodl odejít tak jako všich-
ni. Tak jako se k tomu dřív nebo později rozhodnu já.
Zatím ale chodím po Praze. Bloumám po rozsvícených bulvárech,
sednu si ke svíčkám u koně, jsou tam zapálené za kdovíkoho, za ně-
jakého mučedníka, kterého dějiny a lidé nepochopili, nebo naopak
chápali tak dobře, že ho raději upálili, nebo ho nechali, aby se upálil
sám. Zajdu do svého bytu. Koupil jsem ho, abych nemusel spát v ho-
telu, aby moje děti, vnuci a pravnuci nemuseli nikdy v Praze, kterou
jsem tak miloval, spát v hotelu. Byt je to velký, rozložitý jako já.
Chlapisko z kotár s velkým bytem v Praze. V bytě teď bydlí rodina se
dvěma dětmi. Koupelnu s funkcionalistickými vymoženostmi z naší
doby nechali zrestaurovat. Muž, žena a dvě klackovitá roztopáčná
děcka. Mají na stěně obrazy, které se mi nelíbí. Jsou to takové černo-
šedé fleky a uprostřed nějaká červená figura. A přesto tam chodím
právě kvůli těm obrazům. Když se na ně dívám, naskakují mi do
hlavy nebezpečné otázky a někdy taky nebezpečné odpovědi. Jak
gekoní potěr. Ptám se, co by kdyby. A potřebuju nabrat sílu. Konečně
se rozhodnout.
Ale jak můžu vědět, že se to zase neotočí? Jak můžu vědět, že za
pár let nevyhlásí nějaký jiný soud něco úplně jiného? A proč mě to

– 259 –
vlastně zajímá? Proč chci zase něco tak velikého, jako je být si něčím
jistý? V tomhle nejistém a krutém světě plném nejistých a krutých
lidí? Měl bych se spokojit s tím, že mě teď a tady vzácně slušní lidé
v soudní síni obhájili a očistili. Měl bych být vděčný a konečně se
sebrat a jít.
Měsíc jak velká bílá rána vypálená na sítnici. Tisíc tun kamení
všude kolem a nikde žádná džungle. Najednou se mi po ní stýská.
Jako bych nebyl doma tady, ale tam. Jako by někdo obrátil ohmatané
karty se zohýbanými rohy a v nich bylo něco jiného, než jsem měl
v ruce, když jsem je vykládal na stůl. Nemám tady stání. Už tady ne-
chci být. Tak dlouho jsem se tady ometal a snažil se všechno pocho-
pit, u všeho být a všechno hezky jasně povykládat. A najednou mi
z toho vychází, že už sem nepatřím. No toto. A ešče něco, už neříkám
nic… ano, stařenko, už neříkejte nic, protože už je to jasné. Musím
zpátky. Tam, kde jsem teď doma na věky. Musím odejít ze země,
která na mě plivala, a teď mi ty plivance otřela z tváře, tam, kde mě
alespoň chápali a uměli hrát fotbal. Třeba je bůh opravdu Brazilec,
jak to ti dětinové v Brazílii říkají, a třeba mě teď volá zpátky k sobě.
Víte, chtěl jsem, aby se něco stalo. Nějaká zázračná věc. Aby se
dělníci ve fabrice vzbouřili. Aby poslali komunisty do řiti, aby… aby
tam nevisela ta cedule Jan Antonín Baťa zrádce. To jsem chtěl. To
jsem strašně chtěl. Jenže se ukázalo, že celý ten náš systém… možná
to byly jen nápady jak staré schody. Nikdo si možná nemyslel, že to
děláme pro lidi. Mysleli si, že to děláme pro naši kapsu. Možná měl
Tomina pravdu, když nechtěl, abych si postavil velký dům na kopci,
nad celým Zlínem. Nadával mi, že je to zpupnost a velikášství. A já
jen chtěl, chtěl jsem mít prostě hezký dům. Když jsem si podobnou
vilu na podobném kopci postavil v Brazílii, nikomu to nepřišlo
divné ani nepatřičné. Jenže Tomina měl pravdu. V malé zemi mají
mít lidi malé domy.

– 260 –
 Ljubodrag

Na telefon jsem se vykašlal. Přestal jsem ho zvedat. Už jsem to

nemohl dál poslouchat. Dolores říkala, že mi zavolá až ráno. To už
budu s ní. Pomalu jsem se posadil. Rozhýbal ztuhlá kolena a nasou-
kal se do papučí. Boty mi v nemocnici vzali a odnesli kdovíkam. Je
to dobrá nemocnice, ale i když trpím celkovým vyčerpáním nebo
selháním organismu nebo čert ví čím, tak na autobusové nádraží
snad ještě dojdu. A nasednu na lůžkový autobus společnosti Motta,
jediné, která tam k nám do vnitrozemí jezdí, a pojedu domů. Nechci
umřít ve městě. V tom mraveništi plném pachů, smradu benzinu
a nervózního spěchu a velkých věcí. Chci na farmu. Chci si lehnout
do houpací sítě a dívat se, jak slunce zapadá a mění u toho barvu.
Nasát do plic bahnité pachy řeky. Vykouřit si poslední cigaretu.
Hergot, i gestapáci ve vězení lidi nechávali vykouřit před popravou
poslední cigaretu, a tady v té podělané nemocnici mi vzali boty
a zakázali i posledního šluka. Zakázali mi dokonce čerstvej chleba!
V osmdesáti třech letech si nesmím ráno namazat křupavou housku
máslem. To jsou teda konce. Naštěstí když se to dozvěděla Míca,
vynadala doktorům a řekla, ať si takovou dietu nechají od cesty, že
svoje housky budu jíst, kdy budu chtít. Práskla dveřmi a šla mi jich
šest koupit do nejbližšího pekařství.
Vrátný spí, a tak se kolem něj protáhnu jako správnej partyzán,
co si sundal boty, aby ho nebylo slyšet. Ťapu bosky po chladných
dlaždičkách a chvilku nemůžu najít výtah, pak správný dveře, ale
nakonec se mi to povede a najednou jsem venku v ulicích. Sao Paulo
vypadá jako město budoucnosti těsně před apokalypsou. Mrako­
drapy jak štíhlé, lesklé svíce propalují černé nebe bez hvězd, které
nejsou pro smog vidět. Slumy všechno zahušťují a vydávají mdlý
pach přežívání a chvějí se svým vlastním, bezmocným vztekem. Me-

– 261 –
tro pumpuje do žil města nové a nové spěchající zombie odhodlané
si vydělat na živobytí, nevzdat se. A já se taky nevzdávám, taky si
vlezu do metra. Sednu si do předposledního vagonu na lepkavou
umělohmotnou sedačku a schoulím se do sebe. Podlezl jsem pod
turniketem a nikdo si mě ani nevšimnul. V tuhle noční nebo už sko-
ro denní hodinu se v metru nikdo nediví, že pod turniketem prolézá
stařík v nemocničních hadrech a bosky. Nevím, za co si koupím
jízdenku, ale počítám s tím, že do Nova Andradina nebo do Baťovy
Dobré Vody pojede někdo známý, nějaký kovboj nebo farmář, co se
vrací z návštěvy u příbuzných, nebo byl v Sao Paulu na nákupech
nebo u doktora. Někdo mi jízdenku určitě koupí a já mu prachy
pak vrátím. Ví se o mně, že nejsem žádnej křivák. Jsem trochu škrt,
divnej a nemluvnej, ale prachy vždycky vracím do posledního centu,
to všichni doma vědí.
Jenže vystoupím na špatné stanici, Místo na Barra Funda jsem na
Jabaquaře. A nevšimnu si toho. Vyjedu po schodech nahoru a ocit-
nu se v mumraji nástupišť a lidí s kufry, batohy a balíky a marně
hledám nástupiště 34, odkud přece vždycky jezdí Motta do Mato
Grosso do Sul! Nástupiště mají ale jiná čísla, vůbec to tu nepozná-
vám, a když se zeptám, říkají, že musím na jiné nádraží. Jiné nádraží,
to už mohli rovnou říct jiný světadíl. Přesto se konečně odhodlám,
vstanu z lavičky a sjedu znova do metra. Nevidím dobře na cedule,
vleču se po dlouhých, nekonečných chodbách. Lidí už je teď strašně
moc, přiblížilo se ráno a z metra se stal zahuštěný, rosolovitý pu-
ding plný navoněných, dobře oblečených lidí, co strašně spěchají,
nebo si čtou za chůze noviny a v rukou mají kelímky s kafem. Sednu
si na chvíli na zem a opřu si hlavu o posprejovanou zeď. Někdo mi
hodí pod nohy reál. Zazvoní to o dlažbu. Udiveně se za tím člově-
kem koukám, jak se na mě ani nepodíval. Jen upustil reál, jako když
hodíš psovi kuřecí kost. Ale reál by se mi moh hodit. Vezmu ho do
dlaně. Natáhnu se na chladnou zem. Dám si ruku pod hlavu a na
chvíli usnu. Pak se s trhnutím probudím. Zdál se mi sen o vlčákovi

– 262 –
Kazanovi, který umí hlídat moje stáda. Sám dokáže sehnat býky do
houfu a najít zatoulaná telata. Kazan mi v tom snu běžel naproti.
Ale nepoznal mě. Místo aby mi olíznul ruku, začal na mě hrozivě
vrčet a málem po mně skočil. „No tak, no tak, Kazane, to jsem přece
já,“ šeptám a sbírám se z té teď už moc studené podlahy. U nohou
se mi válejí další reály. Na jízdenku to není, ale na kafe jo. Sednu
si a pak se dokonce dokážu postavit. Držím se podél zdi a dojdu
k stánkům s jídlem. Natáhnu ruku s reály a koupím si malé černé
přeslazené kafe. Kofein a cukr. Přesně tohle teď potřebuju. Mulatka
s kroužkem v nose má na ruce vytetované Ježíš je nejlepší milenec
a usměje se na mě. Do ruky mi ještě vtiskne sýrový koláč. Posadím
se před stánkem na zem. Koláč chutná neskutečně. Po těch nemoc-
ničních blivajzech je to mana nebeská. Je ještě teplý, z rozehřátého
sýra stéká tuk a mastí mi prsty. Teče mi po bradě a já se olizuju jako
kocour. Když koláč dojím, zapiju ho kávou. Je dobrá, není šizená.
V Brazílii se šidí cokoli, ale kafe nikdy. Celkové vyčerpání a selhání
organismu si dalo pauzu. Vstanu a dokážu se udržet na nohou.

– 263 –
 Dolores

Měla jsem tátu odvézt na farmu. Neměla jsem dovolit, aby zůstával
v nemocnici, kde ho stejně nikdo nemohl vyléčit. Jenže bylo tady
to bojování s bandou bezzemků. Musela jsem každou noc hlídat
u zapáleného ohně a střílet u řeky. Kdyby zmerčili, že odjíždím, oka-
mžitě by zaútočili. Nemohla jsem odjet z farmy a měla jsem strach
tátu přivézt. Bylo to špatné rozhodnutí. Zasloužil si být tady. Jenže
máma nechtěla, bála se stejně jako já. A strach není dobrý rádce. Je
to podvraťák, co vždycky volí hladký ústup do závětří. A pak jsem si
to vyčítala. To, že táta bloudil ulicemi města, které neměl rád. Máma
ho nemohla najít. Věděla, že bude nejspíš na nádraží Barra Funda
čekat na noční autobus do Nova Andradina, ale nebyl tam. Hledala
ho policie, a když ho konečně našli na úplně jiném nádraží, byl sko-
ro mrtvý. Dovezli ho do nemocnice, ale už bylo pozdě. Pozdě na to,
aby si v klidu zakouřil, aby ráno snědl čerstvou housku s máslem.
Tak jsem se alespoň držela. Držela jsem farmu, sháněla s kov-
boji stáda. Každý den v šest jsem byla v sedle a každý den jsem si
umiňovala, že to vydržím. Každý den jsem si natírala hojivou mastí
modřiny a puchýře na zadku odřeném od koženého sedla a sykala
bolestí. A každý den to bylo lepší. Byla jsem daleko od všech sta-
rých křivd a chyb. Daleko. Dusot koňských kopyt po vyprahlé cestě,
šplouchání krokodýlích ocasů v mělkých bažinách. Pískot komárů.
Stíny sov. Vím, že je to hlavně úkryt. Útěk. Oddechový čas. Ale před
čím vlastně? Před velkými ambicemi, které Ljubodrag tak nesnášel
na dědovi? Před tím, co mohlo být, nebylo a nebude? Před dopisy
a starými fotkami, které si mě tady stejně našly?
Když skončila kovbojská šichta, sedávala jsem v pokoji v Ljubo­
dragově dřevěném domě natřeném na žluto. Zatáhla jsem závěsy
a pila pomalu kávu. Natáhla jsem si nohy ve špičatých botách a vy-

– 264 –
táhla háčkování nebo vyšívání. Steh za stehem, očko za očkem, řadu
za řadou jsem si uvědomovala, že to, co jsem nejdřív považovala
za plnění Ljubodragova přání nebo za útěk, je vlastně můj život.
Lurdinha stojí opřená v koutě a já jsem spokojená. Když se začalo
stmívat, roztáhla jsem závěsy a vydala se k řece. Bylo období sucha,
leden se lámal v únor a řeka byla vyschlá, uprostřed se udělal ka-
menný chodník z kulatých šedých oblázků. Mohla jsem dojít až na
místo, kam Ljubodrag přijel s paraguayskými indiány, aby prosekali
první mýtinu. Vidím ho na té loďce. Má na hlavě slamák, hnědou ha-
lenu a plátěné kalhoty. Mhouří oči do slunce, protože sluneční brýle
nikdy nenosí. Flintu drží připravenou. Rozhlíží se po hladině a hlídá
každé podezřelé šplouchnutí, aby se vyhnul anakondám. Pak loďku
pevně přiváže hrubým lanem k obrovskému eukalyptu. Kmen je
tak široký, že ho musí obejít. Všichni vytáhnou mačety. A dají se do
toho. Krok za krokem s pevným úmyslem v hlavě. Vymýtit první
mýtinu. Zelená pevná hradba stromů a šlahounů, úskočných větví
před nimi. Prales sténá, zuří a brání se. Posílá na ně hady, moskyty,
mravence, larvy much, jedovaté komáry, horečku dengue, malárii,
žlutou zimnici, tyfus a v noci jaguáři vrčení. Rozdělají ale vysoký
oheň, opečou si maso z pásovce a po celodenní dřině usnou. Lju-
bodrag si ustele v loďce. Přetáhne přes ni moskytiéru a veslo si dá
pod hlavu. Spokojeně kouří.
Dojdu k tomu místu. Po chodníku z kamení mi to trvá asi půl
hodiny. Vyzuju si boty a opatrně našlapuju. Lurdinhu jsem nechala
doma. Stmívá se a nebe zčernalo nejen blížícím se večerem. Kromě
něj přichází i bouřka. A bude velká. Dojdu k eukalyptu, loupe se
z něj šedá a hnědá kůra a pronikavě voní. Bouřka funguje jako spo-
lehlivý zesilovač všech pachů, přes řeku na mě zeleně zírá prales.
Po nebi krouží bílé volavky. Sednu si na chodník uprostřed řeky
a čekám. Pozoruju barvy na nebi. Modrá končí. Přichází šedá s fia-
lovou a nakonec rudá a zlatá. Bouřka ale barvami zamíchá a začne
do palety vztekle šplíchat černou. Nebe křižují vzdálené blesky

– 265 –
a hrom na sebe nenechá dlouho čekat. Sedím tam, nohy zkřížené
v tureckém sedu. Vím, že jsem teď snadný terč pro blesky. Nevadí
mi to. Sedím a čekám. Nevím přesně na co. Snad na svůj život. Snad
na další cesty do Evropy. Do Zlína. Domů. Ať je to, kde chce. Snad
na další soudy a na další a další krabice s minulostí. Nepřipadám
si malá ani nicotná. Nepřipadám si ale ani velká a silná. Nemám
ani elán, ani odhodlání. Nemám klid v duši ani v srdci. Prostě tady
sedím. Vysedávám uprostřed řeky a čekám na bouřku. Čekám, že
přijde a naplní dešťovou vodou řeku. Vyplaví mi z hlavy všechno,
co tam nechci mít. Déšť bude teplý a neosvěží vzduch. Jen omyje
listí, které už šedne prachem a žloutne horkem. A až přestane pršet,
bude horko ještě mnohem větší. Tak to v džungli chodí. S tím nic
nezmohl ani děda a jeho systém.
Cítím kroky. Poznám ho podle nich. Jeho velké rozložité kroky.
Sedne si vedle mě. Rozepne si košili a motýlka strčí do kapsy kalhot.
Pozorujeme letící volavky. A podle pachu kořalky poznám i pana
Laďu. Laďa Pinga se taky přišel podívat na bouřku. Nabízí mi láhev.
Táta zase svou poslední cigaretu. V dálce zní klavírní etuda. Nese
se nad řekou. Pastviny unaveně vzdychají vedrem, krávy pomalu
putují k žlabům a tam usnou. Jaguáři oči se na ně dívají. Řeka hrbí
svůj vyschlý hřbet. Džungle se vlní a natřásá. Supí životem. Ví, že
nad ní nikdo nezvítězil, že ani nemohl. Jen o krůček ustoupila. Past­
vinám, našemu nadšení. Jako když při tanci uděláte úkrok před
otočkou. „Tož, děvčico, já du, včil je to na tobě,“ říká děda. Co, to
už neřekne. Laďa Pinga se zasměje a svalí se do vody. Ljubodrag
zavrtí nesouhlasně hlavou. Klavír přestane hrát. Nebem sjede blesk.
Stejně nevypočitatelný, divoký, krutý a krásný jako napůl zkrocená
džungle všude kolem.

– 266 –
 Poznámka autorky:
Nedělní metoda

Když jsem před deseti lety vystoupila z nočního autobusu v brazil-

ském městečku Nova Andradina, čekal na mě džíp. V džípu seděla
usměvavá žena sršící energií a představila se jako Dolores Baťová,
nejstarší vnučka Jana Antonína Bati. Na korbě náklaďáku se rozva-
lovali dva obrovští šedí mastifové. Měla jsem Dolores a další potom-
ky baťováků učit česky v deset kilometrů vzdálené Baťově Dobré
Vodě, tedy v Batayporã. Od prvního večera, kdy jsem se dozvěděla,
že Jan Antonín Baťa není ten Baťa, co zakládal továrnu ve Zlíně,
ale jeho nevlastní bratr – pokračovatel, jsem Dolores a její příběhy
o dědovi Baťovi nemohla dostat z hlavy. Chtěla jsem napsat román.
A tak jsem si začala Jana Antonína Baťu představovat. Hlavně díky
parným letním odpoledním, kdy jsme s Dolores popíjely silnou
brazilskou kávu a ona vzpomínala a někdy se i rozplakala, nebo se
zase naopak strašně smála tomu, že mluví jak děda – tedy slovácko-
-valašsko-hanácky. „Co už včil,“ zakončovala většinou naše seance.
A pak na mě, až po letech, začal Jan Antonín Baťa mluvit. Někdy
vykládal nářečím a někdy mluvil vybroušenou češtinou z projevů
a článků. Asi to bylo díky těm krabicím plným jeho dopisů, pojed-
nání o průmyslovém člověku a stavbě továren a básní, které jsem
přečetla, abych ho konečně uslyšela. To by ale nebyl Jan Antonín,
aby nechtěl vyprávět svůj příběh osobně a po svém. A tak jsem ho
nechala. Koneckonců celých padesát let se ke slovu moc nedostal.
Snažila jsem se do suchých historických faktů propašovat jeho
názory a jeho obraz, který měly v hlavě především dcery Ludmila
a Edita a vnučka Dolores.
Poslední dva roky jsem potom každé nedělní odpoledne s Dolo-
res vysedávala nad kávou a nad textem románu. Naše pracovní me-

– 267 –
toda byla jednoduchá. Já jsem četla, co už jsem napsala, a Dolores
pak začala znova vzpomínat, upřesňovat a vyprávět dál. Pak jsem
se zase týden hrabala v krabicích, které nikdo od té doby, co Jan An-
tonín umřel, neotevřel. Četla jsem deníky jeho dcery, do kterých se
Dolores bála podívat, a objevila jsem v nich křehký a dojemný vztah
k velkému českému pianistovi Rudolfu Firkušnému, ale i k jiným
mužům. Zkoušela jsem vařit podle receptů jeho ženy Maji. Listovala
jsem alby fotek ředitelů baťováckých továren, u nichž byly ručně
psané poznámky velkého Šéfa. Ťukala jsem do kláves jeho psacího
stroje a brnkala na piano jeho dcery. Obaly od starých desek s kla-
vírními koncerty se mi drolily pod prsty. A básně Jana Antonína,
které jsou spíš deníkovými záznamy než básněmi, mě celé dny
rozesmávaly a dojímaly. Někdy jsem si sepsala otázky a Dolores
na ně odpovídala. S každou odpovědí přicházely další vzpomínky,
historky, nálady, mikrosituace. Některé jsem si jen představovala,
a pak jsem se dozvěděla, že se hodně podobná věc stala. Nebo že
by se klidně mohla stát.
Tato nedělní metoda se nám líbila, ale až po dvou letech jsme si
uvědomily, že má jeden zásadní háček. Je totiž nekonečná. Mohly
bychom takhle nad kávou a nad starými dopisy a alby fotek sedávat
ještě celé roky Ale řekly jsme si, že se tou nekonečností a důležitostí
a historickou tíhou nebudeme trápit. Já i Dolores jsme prostě chtěly,
aby se Jan Antonín Baťa dostal ke slovu. Aby mohl mluvit, jak mu
zobák narostl, a aby mohl říct to, co v sobě tak dlouho dusil. Je to
jeho a naše verze příběhu. Založená na skutečnosti a na tak ošidné,
neobjektivní věci, jakou je lidská paměť.

– 268 –
Markéta Pilátová
S Baťou v džungli

Ilustrace na obálce z volných zdrojů

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 3. 9. 2021

ISBN 978-80-274-1785-8 (epub)

ISBN 978-80-274-1786-5 (pdf)
ISBN 978-80-274-1787-2 (prc)