Anonymní povídky

Pavel Švanda
Znění tohoto textu vychází z díla Anonymní povídky tak, jak bylo
vydáno nakladatelstvím Blok v Brně v roce 1967.

Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

§
Text díla (Pavel Švanda: Anonymní povídky), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je

Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-
Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 16. 2. 2024.

 OBSAH

Potřásl mi pravicí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Ticho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Nedůvěra. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Příležitostný portrét. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Polský kříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
Do smíchu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Corinne Marchandová v Brně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Vidím v neděli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Akce 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
Akce 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
Akce 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Co se může stát každému. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
 Potřásl mi pravicí

Je léto. Jaké vlastně je to léto, poznávám opravdu až nyní, když žiji

v lese. Každý myslí, že ví, co je tráva a co je kůra. Ale není to docela
pravda, jak poznávám. Až na krátké večerní chvíle před usnutím
jsem jimi obklopen. Trávím den obklopen vrásčitými, ano, stařec-
kými těly kornatého lesa. V síti trávou tkané se trávím.
Žiji to, co se mohlo přihodit i před sto lety. Zde na úpatí lze
lišit čas vůbec jen podle ročních období. A prozatím nevyhnutelně
miluji léto. Totiž to slunce do černa trvanlivé. Je suchý rok.
Je třeba chápat, že jsem se probudil a tápu nyní v plném ránu.
Jež je vždycky radostné a únavné zároveň, šťastně anonymní. Pro­
to mé trvání, na první pohled vleklé a zakleté do podrobností, stojí
za vyprávění.
Nezmínil jsem se ještě ani o vodě a chlebu. Vrhl bych na sebe
těmi slovy nejistý stín kriminálu. Což by nebylo zcela neoprávně­
né. Ale raději nechat tak a nejasno pokud jde o zdroje obživy. Ne-
boť mě leká hrobařská asociační všednost. Nechci kůly nápadů.
Ostnatou fyziognomii fantazie, čtenáře.
Záleželo na Milerovi? Kdo vůbec byl ten Miler, jenž mě napadl
před Bartákovým koloniálem? Ještě někdo byl napaden Milerem?
Co by se stalo, kdybych nebýval byl napaden Milerem u Bartákova
koloniálu, nýbrž někde zcela jinde? Stalo by se vůbec něco, kdy-
bych Milera v životě nepoznal? Stalo se něco? Ano, octl jsem se
v lese.
Skončilo utkání obou mužstev, fotbalistů či hokejistů označe­ných
písmeny ZZ. Ačkoliv sport ztrácí u mne na přitažlivosti s přibýva-
jícím věkem: co s hrou na hru, s utěšeným obrázkem přehledného

–6–
dění, jež může skončit tak nebo tak? V životě je tak všemu jinak,
abych nezapomněl. Když mě Miler zastavil na rohu u bývalého Bar-
tákova koloniálu, ale později tam prodávali kamna a dnes mléčné
výrobky – mohlo mě snad osvítit náhlé poznání? Popravdě řečeno:
mohlo osvítit. Proč by nemohlo, teoreticky vzato? Nýbrž mě neosví-
tilo vůbec nic.
Miler mi pěkně potřásl pravičkou, vyptával se zejména na moje
zaměstnání a neurčitě kecal o cestách do zahraničí. Ale on není
chlubílek. Rozešli jsme se v dobrém. Krokem jsem dostihl přátele,
kteří šli se mnou od Zet zet stadionu. – Beze všeho –, odvětil jsem
na čísi náhodný dotaz, jak si ještě uvědomuji. Beze všeho.
Kolem bývalého Bartákova koloniálu chodívám často, i když už
ne tak často jako kdysi. Nosil jsem odtud mamince chleba.
Hra na hru, hra na Milera – měl jsem na vybranou? Právě že
ne. Vybrat si mohu mezi obsažnými představami. Ale bezobsažné,
a přece důležité, neboť jednou provždy neodvolatelné podrobnos-
ti – setkáníčko s Milerem jak jedna fiala – neposkytují výběr. Což
je právě k uhynutí. Je tomu asi tak: kdykoliv bych chtěl, mohu
vlastně zapřít, odvolat smysl kterékoliv věty, již jsem vyslovil.
Ale nemohu, nedokážu zničit jedinké slovo, které jsem kdykoliv
ve zlomku vteřiny a pod nápovědou nevědomí mozku kdy učinil.
Věty narafičíš, věty zapřeš.
Ale co slova, k čemu slova a čeho ke slovům užívám?
Podstata však nebyla ve sporu s kamarády. Odpovídal jsem hla-
dový a opálený sotva na půl úst. Fotbalu rozumím mnohem méně
než hokeji, jemuž také moc nehovím. Nikdy jsem nebyl dost dob-
rým divákem. Ačkoliv se pořád a rád něčím zaměstnávám, něčím
docela konkrétním a dopodrobna. Co však se spádem různobarev-
ných triček? Kdybych jim aspoň viděl do tváří?

–7–
 Na druhé straně však – jak rád bych si teď, nyní hned, zašel na
prašné hřiště. Kde bych mohl jako každý druhý po jistý čas zůstat
ve vůni dřeva a barev? Opravdu bych rád.
V době, kdy jsem Milera potkal, dařilo se mi ještě jakž takž. Měl
jsem plnou hlavu podrobností. Tak například jsem každý den
vstával z postele, není‑liž pravda? Každý den jsem musel myslet na
to, abych se vybral a přiměl k jakési účasti, a to není nic k smíchu.
Bylo by nám všem ke cti, kdybychom dokázali ovládnout své tělo
do všech podrobností. Na venkově je zdravo. Po setkání s Milerem,
poté, co jsem odešel do lesa, je mi jitro snazší. Sbírám se někdy už ve
čtyři z půlnoci, aniž by to byla újma. K tomu bych rád poznamenal,
že všechno, co tu vykládám, není docela a beze zbytku pravda.
Avšak vím, že ohánět se jakýmsi zbytkem oddělujícím nás od
pravdy je stylisticky tolik jako mávat ojí na chodníku. Musím toliko
vyslovit pochybnosti, kterých se mi dostalo od setkání s Milerem.
S oním fantastickým chlapíkem. Přestaly platit i zbytky, i oje. Ještě
že jsem se rozpomenul na to, co jsem dřív už věděl a co pak pošlo
pro nedostatek běžného výběru. Je neuvěřitelné, jak ztrácíme
běžnými dny, ale v noci také. My a naše – to je soustava plýtvání,
plkotání a umřem časem z chudoby, že nebude čím plýtvat, co slin-
tat. Miler mě odnaučil plýtvat jen tak běžně. Včera jsem už měl jen
tolik, kolik jsem docílil, a tak i dnes.
Jestli se zítra zapomene chtít, nic nebude hotovo. I to sem patří.

Oblíbeným sportovním klubem mého mládí byla Zbrojovka a do-

dnes tedy – vlastně pro nedostatek příležitostí dnes už ani ne –
jsem navštěvoval jeho důležitější zápasy. Protože bych se velice
rád vyhnul co největšímu počtu nedorozumění, poznamenávám
výslovně, že dneska své životní postavení neopisuji obrazem. Sku-

–8–
tečně celé dny brouzdám a courám po lesích. Myslete si se mnou,
že jsem se octl třeba na dovolené.
Vtip.
A ještě veselejší je, že Miler se skutečně vynořil z ranního polo­
snu, který mě strkal kolem nároží, kolem Bartáka. Než jsem si
vzpomněl na Dortmund, město skla, spěchu a nesčetných vozítek,
byl pryč. Ale pamatuje se na mne. Jak jsem se pohrdavě flákal po
Dortmundu. Co jiného mi zbývalo než se ztratit, a hodně daleko.
Je známo, že po probuzení je platnost snu značně omezená. I z jis-
toty navyklých ranních pohybů vyplynulo samozřejmě, že jsem
v Dortmundu nikdy nebyl. Jsem ostatně příliš mladý. A Miler je také
nesprávná veličina: pro můj vkus příliš vlídný, příliš dobře oblečený
pán. Nemám s ním nic společného.
Já, žiji v lese.

–9–
 Ticho

Jak je zvykem, srovnali znenadání sloupce číslic vepsané do for­

mulářů a zjistilo se, že mu chybí třiadvacet šedesát. Zkoumal svoje
počty do noci, ale nezjistil žádný omyl. Chybu neobjevil, pře­svědčil se,
že má pravdu, že může jedině trvat na svém. To mu bylo nepříjemné.
Bylo by přece mnohem jednodušší, kdyby směl ohlásit, že se přepo­
četl. Napsal by pár stránek znovu a dospěl by ke shodě s ostatními.
Šlo ovšem o peníze. Jež nikdy neviděl. Zdálo se dokonce, že je ni-
kdo nesložil, přesněji že nikomu nepatřily. Peníze, z nichž žil, které
dostával za odměnu proto, že pracoval s číslicemi, byly vypisovány
z jiných formulářů.
Situaci mu ztížilo, že jeho osobní počty byly vlastně v pořádku.
Říkali, a říkali to velmi nahlas, že z dobré práce nemůže být špatný
výsledek, a jestliže snad ano, pak je chyba někde hlouběji. Pak je
třeba postupovat rázně a provinilci neochvějně ukázat, že překro-
čil jisté meze. Přihodilo se něco znepokojivého, budiž!, obviníme
tedy člověka, když se mohou pro nic za nic dít takové věci. Když
kolony číslic ovládá zřejmý řád, kdokoliv může zasednout a po-
kračovat v zápisech. A přece je tu chyba.
Poslali ho na auto nakládat. Z počátku ho bolelo v pase a také se
bál, že vůz se srazí. Motor hlučí a deset tisíc malých kovů zvučí ve
vlastním rytmu. Jak vysedával s šoférem, vtíralo se mu znění do
sluchu. Učil se sledovat hlasy a jejich proměny a nejen to, ale na-
cházel v proměnlivosti zvukové soustavy jistou logiku. Jako člověk
postižený nespavostí se zdánlivě převaluje na místě, a přesto je

– 10 –
nesen roztodivně zabarvenými prostory, nedramatickými, avšak
obtížnými situacemi, tak vůz jen zdánlivě jednotvárně zněl pod
výbuchy motoru, v proudu větru a deště.
Vteřina se nepodobala vteřině. Čas bylo možno sledovat jen po­
mocí hodinek. Ačkoliv si vůbec netroufal řídit, pozbyl nejen strach
ze srážky, pozbyl vůbec největší část strachu, který v něm zanechalo
překvapení nad licoměrností číslic. Někdy si myslel, že teď aspoň
ví, na čem je. V dobrovolném a pevném mlčení si vymyslel několik
anekdot, jejichž hrdinou byl on sám. Všechny vrcholily prožitkem
pádu, letu a tříštivého dopadu, po němž člověk vstává jako někdo
jiný. Opřen o stěnu podobnou kulise, cítil, jak se boří pod vrch.
V okamžiku, na který se přes svoji nedočkavost pečlivě připravil,
protrhl oporu. Výše pádu byla celkem neurčitá. Zkoumal, zda není
poraněn. Hrál při tom s sebou, na místě ve voze. Opatrně vrtěl krkem,
prohnul trup a zkoušel ruce v loktech. Zážitek toho druhu jej vracel
skutečnosti, byl po něm víc schopen řeči, která leccos usnadní.
Vybavoval si i nekonečný pád, jenž pokračuje v bolesti sílící le-
tem. Což bylo namáhavější než studie dopadu, ale zato získal ji­stou
představu o radosti z letu.
Protože auto bylo na cestách každý den, nemohl si namlouvat,
že pracuje proto, aby vydělal peníze a za ně užil volného času. Co
potřeboval pro sebe, musel docílit současně a zároveň a často ve
spánku, na který se začal dívat jako na problém. Neměl sny, ale
vstával velmi unaven, pro nic za nic. Trávil‑li den v polosnu, nebylo
to nepříjemné, neboť se snáze soustředil; působil si ovšem drobné
úrazy. Takže představa nepřetržitého pádu splývala s přá­ním pev-
ného utkvění ve spánku. Silnice se však odvíjela ve své prostotě
a zdálo se, že se od cíle stále vzdaluje. Seděl nehybně a čekal, až
se začne přibližovat rychlým spádem, jaký se obejde bez výkřiků.
Aspoň sám pro sebe byl rozhodnut k té příležitosti vytrvat.

– 11 –
2

Byl velmi překvapen, když skrz zeď zaslechl řeč. Nebyl to rozhovor,
nýbrž souvislá řeč někoho, kdo měl mnoho na srdci. Stačil rozpo-
znat hořký přízvuk projevu, který byl přerušován nevyslovenými
námitkami, v němž se kupily důkazy a asi i námitky s urážkami.
Vstoupil tehdy, když se mu zdálo, že ten, kdo mluví, upadl snad
do nevolnosti, že by potřeboval pomoc. Vpadl dovnitř odhodlán
vmísit se do záležitosti, která zřejmě byla nedobrá; byl přesvědčen,
že jde o zlo, snad dávno uchystané. Že ten, kdo mluví ve zřejmém
sebezapření, je obětí, i když snad zároveň viníkem. Na první po-
hled se zdálo, že jeho rozhodnutí padlo do prázdna, protože mezi
stěnami nebyl nikdo kromě něho. Co to tedy bylo za rozepři, jež,
tak tvrdě vedena, se vytratila, sotva se chtěl vmísit? Čí vinu měl
hájit? Zlostný záměr zkazit? A proč tam stál v plném světle a tichu?
Pro nic? To se nezdálo pravděpodobné. Byl pohotový, připraven
okamžitě se obrátit proti.
Vstoupil přece ze své vůle. Umí snad kdo tak surově lákat? Jde
o nedorozumění? Jen tak zhola se ovšem nemohl sebrat a odejít.
Toužil ven. Uvažoval i o tom, že se vrátí, jen co si opatří zbraň. My-
slel na své holé ruce. Ale obrátit se ke dveřím znamenalo vydat svoje
vlastní záda a kam by také mohl zalézt, aby nebyl pronásledován?
To je nespravedlivé, nespravedlivé, řekl do ticha. Zvýšil hlas:
Nemohu být tak z ničeho nic… chci se hájit. Můžu vysvětlit. Mys-
lel jsem to dobře. Kdo je tak nesmyslně surový, že to nechápe?
Ale slova vyzněla bez ozvěny a on byl vyplašen, že by byl úpěl,
když se zvenčí ozvaly kroky; někdo se chystal vpadnout k němu.
On se tedy hleděl dostat pryč, snad i oknem, jež tam zelo, jímž
bylo vidět nebe. Bál se však, že bude padat do hloubky. Zatím co
dveře se neodvratně rozletí.

– 12 –
3

Ležel zpola opřen o pelest, zpola jako by tkvěl bez opory. Bděl nad
časem a v noci se hodina hodině nepodobá. Byl dosti unaven a zve-
čera předpokládal, že rychle usne, ale pak jako kdyby si všechno
rozmyslel, zvrátil čelo nazad a sledoval tmu s pozorností. Tušil,
že musí čekat.
Přišlo to s tlumeným praskotem skla a papíru. Naslouchal jak
spoutaný, konečně to přicházelo blíž, téměř cítil doteky. Byl to
vtíravý nepřítel, který obcházel. Pro něco si šel. Bylo marné mít
strach. Nepomohla pěst ani nehty. Ostatně kdo ví, co by se stalo,
kdyby se prsty dotkly živého?
Ležel a ještě spíše tkvěl na místě. Ležel a zapíral smysly, aby
se nebál. Měl dojem jisté důvěrnosti. Myslel na to, že jde o velmi
krásné nebezpečí, kterého je třeba užít. V krajnosti usnul.
Následující dny se probouzel dosti svěží a s pocitem, že promar-
nil čas. Překvapeně si říkal – jsem úplný blázen? K čemu je takové
neviditelné? Je pro mne. Musím je prožít a úplně, jinak k ničemu
není. Snad jsem blázen, ale kdybych byl blázen, musel bych se
s tím také nějak vyrovnat. Čekal, až zas přijde to, co nazval bez
hlubších úvah protějškem. Až bude opět dotknut. Zvykl si měřit
tím výjimečným zážitkem hodiny, dny a hlavně noci. Přirozeně
byl nespokojen, i když za nic nemohl. Teď usínal nerušeně.
Snad to mám všechno za sebou? Nic víc nečekej, to by bylo pro
mne dobré heslo, kdybych si na nějaké potrpěl. Víc nečekej, nemáš
na vybranou, to by byla dobrá věta pro toho, kdo si rád opakuje slo-
va. Takové věty činí čas přijatelnější. Ze všeho vidím, že nasta­vím‑li
dlaně tmě, je to z mé vůle, dosti prosté vůle; ani nejde o zaklínadla.
Bude to jen z mé vůle, až budu opět překvapen?
Trochu zklamán.

– 13 –
4

Ticho nebylo naprosté, protože pod okny hlučela vozidla, ale on

neposlouchal, nebylo vlastně důvodů, proč by naslouchal. Zdálo
se tedy, logicky chápáno, že jeho uši jsou zbytečné, že má uši k ni-
čemu. Chápal ovšem, že kdyby si odřízl ty kousky svalstva, dejme
tomu břitvou, změnil by sice předchozí konstatování, ale nová
formulace „nemám uši k ničemu“ nebyla lepší.
Jakákoliv věta o vlastnictví i nevlastnictví zbytečných uší byla
vlastně pravdivá. Aniž užil břitvy, nožíku.
Vzal židli a kývl jí proti zrcadlu. Slyšel třeskot a řekl si – slyšel
jsem třeskot. Vrazil nehty do svých boltců.
Právě někdo stoupal po schodišti domu, zvonil u kterýchsi dveří,
vyptával se a naslouchal odpovědi. Ale i to splývalo s nepřetržitým
hlučením okolí a nebylo to k poslouchání.
Přece se nezbavím uší proto, že chci slyšet, a nevím, co chci sly-
šet. Nejsem takový blbec!, řekl si a šel umýt svoje krví potřísněné
nehty. Šelest vody jej povzbudil, osvěžen se vrátil k úvaze.
Rozhodně je mi dáno na vybranou slyšet či neslyšet. Mohl bych
způsobit, že bych ničeho nevnímal, ale také bych mohl ulpět na
každém záchvěvu, který sem dolehne. Ať zvolím kteroukoliv mož-
nost, přitakám zákonu, který mi dovolil vybrat mezi těmi dvěma
možnostmi. Ten zákon je tedy tvrdý a já se s ním jaksi nesrovná-
vám. Musím odmítnout jakoukoliv volbu, musím odmítnout co-
koliv pro své uši i s ušima. Trápí‑li mne toto hlučné ticho, nesmím
dát nic najevo.
Přemítal, neuchystal‑li sám sobě vlčí jámu, zda jeho rozhodnutí
není pastí a jestli nakonec nejednal po zákonu malicherné volby.
Nebyl však schopen rozhodnout, zda se mýlí či nikoliv; což mu
vnukalo jistotu, že jeho úvaha nebyla rozhodováním, nýbrž pou-

– 14 –
hou hrou, jakými trávíme celý čas, že si počínal výborně. Téměř
se lekl, když uslyšel sebe sama ječet, výt.

V ústech měl chuť žluči. Chtěl vařit silnou kávu, po níž by se mu

vyjasnilo, chtěl otevřít okno, aby měl kolem chlad. Měl jít napravo,
nebo měl jít nalevo, nebo usnout na místě, aby dočkal jasného rána?
Poplašil se nápadem, že je mu možná skutečně zle. Že nejde o záži-
tek, který něčemu předchází či po něčem následuje, ale že mu jde
o krk. Nemohl přece vyloučit eventualitu, že vyšlape sám sobě na
koberci hrobeček! Mdlá naděje z názoru, že dodýchá, že tentokrát
hořkost už nepředchází ničemu, že je krajní hořkostí, znamenala
úlevu. Byl klidnější nad sebou i nad těmi, o nichž přemýšlel. Pro-
tože přítomnost už byla vlastně minulostí a nic budoucího se právě
nedalo dost dobře předpokládat.
Takže pro jistý okamžik nenamítal vůbec nic proti tomu, co se
dělo. Trápila ho jen žízeň, která od minuty k minutě sílila. Kdyby
byl vytrval na místě, byl by se patrně dočkal rána bez dalších udá-
lostí. Kdyby nebyl přesvědčil sám sebe, že musí k vodovodu, kdyby
nebyl nutil sebe sama bez opory ještě krok a dva. Ještě několik
kroků, přesně tolik, aby se dostal na místo, kde došlo k pádu čelem
nazad a na ústa.

– 15 –
 Nedůvěra

Zdá se, že prostředky, které máme k dennímu životu, jsou různo-

rodé a bohaté. Čas od času, a to v krajní situaci, poznáváme, že na-
opak žijeme v chudobě, připomínající nouzi vyvlastněného, který
se vlastní prací dosud uživit neumí. Zdá se, že v tomto střídmém
tápání je jedinou evidentní hodnotou naše vlastní dno. A abychom
je nalezli v tomto nedorozuměním prodchnutém čase, jsou dost
dobré i sladce banální zážitky, i jará telecí mladistvost. Nemusím
se tedy za své trápení snad omlouvat.
Tímto příběhem se zabývám tak dlouho, že pro mne ztratil
mno­ho ze své přirozené přitažlivosti. Také jsem se domníval, že
je pro mne už mrtvý. Uvědomuji si však, že to není pravda, že jsem
minulý děj pouze pustil ze zřetele, že dosud platí a má své nároky.
Tak jako dříve, když mě ještě často zaměstnával, podrobně, až vy­
čerpávajícím způsobem.
Snovou intenzitou i závazností se podobá dětskému prožitku.
Nemusím se nutit, abych v něj uvěřil, jak se mi někdy stává vůči
případnostem běžného dne, vzpomínám‑li na ně před usnutím
jen poněkud kriticky. Asi jsem tehdy před lety získal víc, než v ko-
lik jsem doufal. Nepráchniví to, jako nepráchniví ani pohádky.
Uvědomuji si, že všechno, co jsem o Věře letmo zaslechl, než jsem
ji poznal osobně, mě mělo k pozornosti. Nevěděl jsem, že jméno
Věra Hejtmánková považuji za svoji příležitost. Ale pamatoval jsem
na ni, pamatoval jsem si, co jsem kdy o ní slyšel vyprávět. V pod-
statě každá lidská vztažnost začíná dříve, než ji rozpoznáme: snad
proto jsme vždy znovu a znovu zaskočeni a zdá se nám, že cit nás

– 16 –
napadá zvnějšku a rázem, ale tento dojem vzniká spíš nedostatkem
pozornosti z naší strany.
Na počátku mi nabídla některé běžné potraviny, jaké bývají po
ruce večer. Jedl jsem chléb a pozoroval jsem ji. Nepříliš půvabnou,
spíš roztěkanou nervózní mladou ženu. Ale krása je dnes velmi
často jednou z předností zmatku, nikoliv výslednicí dokonalého
úhrnu, jak se předpokládá. Věra mi připadala krásná a měl jsem
svoje právo na takový dojem.
Ptala se mě, proč jsem vlastně pomáhal jejímu otci k zaměst-
nání. Skutečně jsem se o to pokoušel. Zdálo se mi, když jsem se
s podplukovníkem seznámil – on se tehdy právě vrátil z trestu – že
k tomu mám jakési možnosti. Ale nic z toho nebylo. Věru nezají-
maly ani tak mé pohnutky, jako moje vytáčky. Myslím, že mě brzy
prokoukla, že pochopila, že jsem vlastně moralista.
Připadlo mi tehdy dosti věcné vysvětlení, jež jsem se snažil plný­
mi ústy sdělit. Mluvil jsem o tom, že její otec si získává sympatie
svým ironickým a pořád ještě neotřelým vztahem ke světu. Že mi
připadá jako pozůstatek starých časů, které přes všechny bolesti,
rozpory obsahovaly něco přirozeného, zřejmého a věcného ve své
nezávazné podstatě. Pamatuji si, že jsem zašel ve své chvále tak
daleko, že jakoby na okraj jsem tvrdil, že vůči věcnosti a osobní
nenáročnosti starého pána si připadám jako barbar před zlomky
sesuté, zničené, avšak imponující prastaré kultury. Abych zdůraz-
nil své barbarství, vrtal jsem se v zubech zápalkou a hleděl na Věru
nezdvořile utkvělým pohledem. Hrál jsem pro ni komedii. Bylo to
jedno z prvních gest pro ni, která mi později přicházela tak trapně
často.
Smála se tomu, co jsem říkal, a jistě se smála i mně, ale získal
jsem její zájem, protože poznávala, že mám sympatie k jejímu
otci.

– 17 –
 Snažil jsem se ji získat a doufal jsem, že to nebude těžké; ostat-
ně měla pověst poloviční prostitutky, což jsem jí neměl za zlé. Jsem
moralista a každý moralista je romantik a žádný romantik neod-
soudí kurtizánu, spíše naopak.
Ten večer jsem si chtěl ovšem spíš ověřit, že je to pravda, že mě
skutečně poutá, a snažil jsem se, abych ji zaujal slovy, vyprávěním.
Až jsem si povšiml podezřelé jasnosti a snadnosti, s jakou se před
ní vyjadřuji o sobě, začalo mi svítat, ale nedělal jsem si starosti a ra-
ději jsem se k ní v nočním odmlčení vztáhl a byl jsem přijat a byl
jsem překvapen. Dotud se mi spíš nedařilo než dařilo a fyzického
styku jsem měl vždy poměrně dost, což jsem považoval za svůj
nedostatek. Vůbec jsem trávil mnoho času tím, že jsem se snažil
vyhnout vlastním trapným myšlenkám. S Věrou jsem však nabýval
sebevědomí a k ránu jsem doufal, že se probudím šťastný. Usnul
jsem s odvráceným obličejem, plný živé přítomnosti a jasného ticha.
Tehdy jsem byl zvyklý žít z příležitostí. Probudil jsem se v plochém
pokoji s velikými okny. Přes noc se místnost zřejmě proměnila.
Neboť předešlého večera jsem vstoupil do vysokého a hranatého
prostoru s úzkými otvory ve zdech, přeplněného starším těžkopád-
ným nábytkem.
Věra byla oblečena a na odchodu. Na první loučení se nepama­
tuji. Vlastně jsme se tehdy ani později neloučili. Podstupovali
jsme přestávku, přerušení, jež jsme cítili napřed jako bezpečnou
prázdnotu a která se pak jednoho dne pro mne proměnila v trá-
pení pustotou.
Tehdy jsem opouštěl teprve já ji, alespoň zdánlivě, protože jsem
odjížděl vlakem. Byl jsem ve výhodě. Bylo mi velmi příjemně. Říkal
jsem si, že Věra je konec konců hysterka, milý a milostný blázen.
Teprve po další noci, po následujícím probuzení mě zchvátilo ne-
bezpečné a lítostivé vzpomínání. Zdálo se mi, že to, co se přihodilo,

– 18 –
bylo mou zásluhou, že mám plné právo, ba nárok na mnohem větší
díl z toho milostného překvapení, okouzlení. Myslel jsem na ni
jako tupý boháč v pohádce na svůj poklad.
Co vlastně následovalo? Hojná korespondence, kvapné cesty
vlakem, opilé večery, kdy jsme byli jeden vůči druhému zbytečně
nekritičtí, pomilování po nekonečných rozhovorech. Z čehož ne-
mohu vybrat nic, co by mi napovědělo, jak rozvinout tuto úvahu.
Po letech je mi většina podrobností lhostejná. Místo pocitů mě
vede spíš ctižádost dovršit správně tuto úvahu až k poslednímu
slovu. Přes soukromé city a tak trochu navzdory.
Myslím, že mezi mnou a Věrou především vzklíčila nedůvěra,
nezadržitelně a přirozeně. Nebyla to nedůvěra vůči tomu druhému,
spíš nedůvěra vůči vlastním životním možnostem. S touto nedůvě-
rou, s potřebou větší soběstačnosti jsem se snad už narodil. A pře-
kvapivé milostné setkání právě zničilo moji iluzi, že jsem soběstač-
ný, vyvolalo akutní onemocnění nedůvěřivostí vůči sobě, vůči Věře,
vůči mému vlastnímu světu. Tato nedůvěra bohužel daleko přežila
moji letmou lásku a je předmětem mých úvah dodnes.

Vzpomínám na poslední cestu za Věrou, která mi dnes připadá ni-

koliv jako pohyb, ale spíš jako obraz. Cestování je podivná aktivita,
protože spočívá v tom, že setrváváme a necháme se unášet a po tu
dobu nerušeně přemýšlíme a přemýšlíme vášnivě. Zkuste jet ve
vlaku a nemyslet vůbec na nic. Nejde to. Nevzpomínám však na to,
nač jsem myslel, když jsem jel naposled za Věrou, nýbrž na cestu
samu, na obraz mého významného cestování.
Krátce po půlnoci jsem se vydal vpřed. Takže základní ladění
bude tmavé s převládajícími tmavohnědými a tmavomodrými tóny.
V protikladu k pohybu vagónu po kolejích bych chtěl polo­žit těžiště
rovnováhy do samého středu plátna. Červený svetr chlap­ce, který

– 19 –
jel se svými lyžemi na hory, by zastoupila dužnatá hmota rozvrže-
ná porůznu po prostoru. Musí obsáhnout i ostatní spolucestující,
například hlučné venkovany od Hradce Králové, inženýra z Brna
a svým způsobem i strojvůdce a vlakvedoucí. Sám jsem přítomen
spíš podmíněně než v jakémkoliv tvaru. Spíš jako rozhodnutí, je-
muž jsem podlehl krátce před půlnocí, když jsem sebral do aktovky
prádlo a rozběhl se do kopce k nádraží.
Všechno pomažu sazemi, mourem rozbředlým ve sněhu vodna­
telné zimy. Chtěl bych vyvést tvary v hroty, nenápadné ostny
pohlaví a uklidňující prázdnoty farmaceutických prostředků.
Domníval jsem se sice, že jsem statečný, že jedu, abych poznal prav-
du, příčinu prázdnoty, jíž mě zahrnula Věra, ale vpravdě jsem byl
odvážný jen cestou. Než jsem nastoupil, třásl jsem se a pak v Praze
jsem už byl nedůvěřivý. Tudíž v obraze cestování by mohla odvaha
být zastoupena jen podmíněně, jako tušená nezbytnost. Právě ta
studená nezbytnost, kterou jsem zpozoroval ve Věřiných očích po
naší první noci, když jsem se probudil a ona, připravená k odchodu,
se ke mně skláněla s rozpačitým výrazem a snad chtěla něco říct
a dost dobře nemohla a mně připadlo, že kdyby se nebála, na místě
by mě udeřila do tváře, aby ponížila sebe samu. Ale tehdy naše
nedůvěra nebyla ještě dosti zřejmá. Nebo nechtěla ztropit hluk,
když její otec podplukovník spal v sousedním pokoji neklidně, jako
všichni alkoholici po ránu. Už tenkrát jsme oba asi vypadali, jako
kdybychom se neuměli rozhodnout. Ten obraz by neobsáhl víc než
rozdíl mezi nocí, v níž jsem si ještě předstíral různé záminky, ne-
závadné příčiny, pro něž ta ženská mlčí, a jitrem, které bylo jasné
a utkvělé, kdy jsem nevěřil už ničemu a podezíral jsem vše, i sebe
sama, a kdy jsem na Věru ani tak nemyslel, spíše na různá trápení,
která mě zřejmě čekala, a měl jsem strach.

– 20 –
 Jistě by bylo velmi těžké vypracovat to všechno v barvách na
plátně. Nedokážu asi nikdy vytvořit nikdy nic tak dobrého, tak
prokazatelnou plochu rozkládající se mezi nadějí a beznadějí.
Takový vzácný prostor, kam bych se chtěl jednou přestěhovat,
protože tam bych nemohl nikdy ztratit žádnou Věru.
Při soudním přelíčení je třeba naplnit jisté předpoklady, bez
nichž je soudní výrok neplatný. Právě tak v průběhu jakékoliv vý-
povědi. Prakticky je třeba zužitkovat jistý počet zcela určitých slov
tak, aby vstoupila v platnost. Rozdíl mezi soudním přelíčením a pí-
semným líčením je ovšem v mnoha ohledech; v jediném je spřízně-
ní: oba výroky podléhají měřítku našeho svědomí. Odvyk­li‑li jsme
brát svědomí za měřítko, je to proto, že jsme uvykli brát v úvahu
spíš naše představy o skutečnosti než skutečnost samu. Půjdeme‑li
o krok dál, a ten krok je třeba vykonat, poznáme ovšem, že naše
představy jsou rovněž objektivní skutečností, alespoň ve formě
písemného líčení. Skutečnost písemného líčení lze posoudit svě-
domím. Proto se nenamáhám vyprávět příběh, který by ostatně ve
své falešně srdečné jednoznačnosti mohl toliko zmást. Snažím se
věnovat tomu, co se stalo, nejlepší pozornost s nadějí, že vytvořím
skutečnost slov, která by se dotkla svědomí, přirozeně především
mého svědomí.
Teď zkoumám zkušenosti rána. Za noc se octnete velmi daleko
od předchozího večera. Někdy se i dny podobají proudu nocí,
vymykají se z evidence, jsou ošklivě telecí. Proto na konci noci
a na začátku dne mi ani tak nezáleží na tom, co ze sebe vydám.
Nezáleží ani tak na mých citech a myšlenkách jako na ostří času,
jež překonám. Únava jitra do jisté míry zbystří vnímání a osvobo­
zuje od běžných návyků. Náš denní způsob života zřejmě vyžaduje
pozornost namířenou proti sobě samému. Nechci‑li, aby mě hlídali
druzí, musím střežit sám sebe, své projevy. Takže večer opět a opět

– 21 –
stojím nad zlomky vlastních myšlenek. Tento způsob tříštění času
známe všichni, všichni, jeden přes druhého. Potřebovali bychom
možná malíře. Který by maloval docela živě, aby postihl právě po-
drobnosti. Jako na obrazech gotiky, které jsou úplně kolorované
a složené z podrobností.
Většinou pouze dbáme, aby nás v čase ovládla některá představa,
a ke svému povzbuzení užíváme také v podstatě stále týchž před-
stav. Takže mě každé jitro znovu a znovu zaskočí a dnem stoupám
jako schodištěm narušeným drobounkými trhlinkami, a když pak
večer zamknu tmu, je prostora noci tak prázdná, že to opět pro-
bouzí vážná podezření. Po ránu znovu hledám rovnováhu, dbám
pozorně o své pohyby.
Tak jsem stál ve dveřích a Hejtmánek proti mně. Věděl jsem,
tušil jsem, že se s ním setkám. Bylo jasné, že zazvoním‑li brzy
ráno u dveří, otevře mi otec podplukovník a nikoliv mladá žena
v pyžamu. Dokonce jsem doufal, že mě Hejtmánek uvede se svou
lehkomyslnou zdvořilostí k Věře. Po noční cestě a po těch týdnech
osamění, v nichž se moje láska už dosti zřetelně měnila v hluboké
podezření – Věra mi nepsala, totiž napsala, že už nenapíše – necítil
jsem se schopen předstoupit před ni se svými nároky jen tak zhola.
Věděl jsem, že je trochu pokrytecká a v rozpacích násilnická. Dou-
fal jsem, že budu‑li ji mimovolně šetřit předběžným ohlášením,
bude šetrná ke mně. Asi jsem se jí trochu bál.
Podplukovník ve výslužbě udělal to, s čím jsem právě nepočítal.
Gesto tkvělo v jeho sympatickém sklonu k cynismu, jeho pohyb se
nesl elegancí zcestovalého alkoholika. Zajisté se mi vysmíval. Byl
jsem pro něj zelenáč a ušák a také – a na to nesmíme zapomenout –
intimním stykem s jeho dcerou jsem se stal jedním z nejbližších
svědků jeho ponížení, jak se na stará kolena musel vzdát všeho,
čemu se naučil věřit, jen proto, aby se uživil. Na jeho zlobě se jistě

– 22 –
podílelo zklamání, kterého se „dočkal“ na Věře. Tehdy už jistě chá­
pal podivnou věrnost, kterou mu jeho dcera údajně zachovávala.
Přes výslovný nedostatek talentu ve věcech citu a svědomí musel
zpozorovat, že Věra se úmyslně vyhýbá nutnosti zachovat životní
věrnost věkově přiměřenému partnerovi. Pro bývalého podplu-
kovníka nebylo lehké nosit bedny a železo po fabrickém dvoře
a jíst a spávat poblíž zkažené, příliš poddajné mladé ženě. Chtěl‑li
se mstít, v mé zmoklé ubohosti viděl dobrou příležitost. Pokynul
mi neotcovsky elegantně a stručně a vybízivě.
Oba čumáky, které se ke mně pozvedly z Věřiny postele, vyhlí­
žely unaveně. Později jsem mnohokrát uvažoval o tom, jestli,
vzhledem k tomu, že ten neznámý skřet se dosti lišil od těch, kteří
s Věrou obvykle sympatizovali, nebyl návštěvníkem prostitutky
v plném smyslu. Mohlo mě to utěšit? Mělo mě snad utěšit, že jsem
se miloval s děvkou bez úplaty?

Je nutno vycházet se sebou samým, po dobrém či po zlém, bez

ohledu na to, že se zřejmě liším od iluzí, které jsem o sobě měl.
Napřed jsem dlouho a zdravě spal. Unaven cestou a předcháze­
jícími týdny. Byl jsem ochablý, slabší než moje bolestná zloba.
Do­konce jsem si uvědomoval spíš příjemnější stránky své nové
situace. Například jsem si tvrdil, že jsem vyvázl poměrně lacino.
Dříve nebo později bych já musel Věře říct – dost, dál už ne, a při
tom by mi možná uvízla na jazyku… známe se… lecjaká výčitka.
Kdežto uražen a ponížen jsem vlastně volný, a ještě k tomu nevinný.
Samozřejmě jsem trochu posmrkoval po probdělé noci, hladový
a zpocený, zklamaný, ponořen v docela pochopitelné míře sebelí-
tosti, utišujícího prostředku. Pak jsem se najedl, vykoupal a znovu
zdravě usnul a spal jsem dlouho a téměř šťastně.

– 23 –
 Moje sebelítost mi byla záminkou, abych přetáhl peřinu přes
hla­vu, obrazně i fakticky. Zdálo se mi, že jsem zakusil něco význam­
ného a že mám právo na malé soukromé prázdniny. To se mi líbilo.
Chvilku trvalo, než jsem pochopil, že jsem v pasti.
Jednou jsem se díval po ránu do zrcadla, tupě a zimomřivě. Když
jsem si holil vousy. A uviděl jsem něco, co se mne dotklo, co mnou
pohnulo.
Opláchl jsem si tváře a vyšel do mrazu podmračen a nedovedl
jsem si vysvětlit proč a odmítal jsem své rozladění s tím, že každé
únorové jitro – únor, úmor – je kalné. Byla to taková vzduchoplav-
ba prázdnem. Nesl jsem se chodbami a dvory, postál jsem poznovu
u okna s nevyhnutelnou cigaretou a jistě bych se byl už s nejlepším
svědomím věnoval dennímu počínání, kdybych opět nezachytil
svůj výraz v okenním skle, opět se zřetelným bolestným pohnu-
tím.
Protože mě napadlo, jestli jsem nespatřil nějakou varovnou
změnu rysů, jaká předchází horečku, nemoc, vypravil jsem se od
umývárny k zrcadlu. Svědomitě jsem si tam ve studené vlhkosti
prohlížel oči, jazyk, chrup i pleť – svoji soukromou divadelní spo-
lečnost – a bezvýsledně. Spolehlivou známkou tělesného vychý-
lení ovšem je nechutná cigareta, a tak jsem si ještě jednou zapálil,
abych rozlišil své chuťové zážitky. Zrcadlo napovědělo pohybem
paží a prstů a výrazem soustředěného znechucení v kouři a při-
pomnělo mi Věru a poznal jsem se. Taková černá pohádka může
po ránu být. Podobal jsem se Hejtmánkové, svým životním rysem.
Kromě toho mi ovšem také bylo nanic od žaludku.
Poté jsem nevzpomínal na minulá setkání s Věrou, nýbrž na ni
samu jako na osobu zbavenou náhodných souvislostí. Za nejběž­
nějších okolností, za psacím stolem, na ulici nebo vytržen ze spán-
ku jsem pocítil a poznával její přítomnost. Oddával jsem se těm

– 24 –
nejsoukromějším zážitkům s mnohem větší důvěrou a povolností
než jí samé; snad s výjimkou naší první noci v Praze.
Tento téměř záhrobní erotický poměr mi připadal jako důkaz
její vlastní chtivosti. Byl jsem přesvědčen, že ze mne dosud zlobně
těží, podezíral jsem ji, že mi úmyslně ubližuje.
Oddán běžným představám, předpokládal jsem, že každé du-
ševní obohacení, byť bolestivé, mě sbližuje s lidmi v mém okolí.
Dotklo se mne tedy i poznání, že mé vnější projevy jsou ponejvíce
podobny projevům blázna, že si osvojuji tajnůstkářské zlozvyky,
zbytečný smích, zálibu v odmítání soukromějších rozhovorů, oká-
zalou zálibu v odmítání. Dílo zkázy dokončila prostá roztržitost.
Pracně jsem vyrovnával malicherná nedorozumění, jimž jsem se
dříve jen smál.
Týral jsem tak trochu své okolí. Zato jsem měl své představy,
kte­ré se časem smísily s podivnými a zneklidňujícími předtuchami.
Měnily se den ze dne a občas za sebou nechávaly tříštivý dojem vy-
svobození, krásný, nedopovězený dojem, mystifikující jako lidské
stopy na břehu řeky. Byla to zvláštní směs oddané zlovůle a zma-
tené radostnosti, za niž jsem činil zodpovědnou rovněž Věru.
Po jistou dobu, a poměrně dlouho, jsem ještě čekal dopis, který
by změnil situaci. Něco podobného prožil skoro každý. Ráno se
probudíte v neklidu. Nedokážete se vybrat ze svého zahloubaného
mlčení. Promluví‑li na vás někdo, tedy jen proto, aby vás rozptýlil
z významné trýzně do povrchního a nespořádaného komentová-
ní světa. I to počasí je nepříjemné, že ano. Kolem desáté hodiny,
skloněn nad papír pokreslený magickými znaky napjaté nudy,
po­chopíte, na co je už pozdě: na naději, že toho dne přijde dopis,
pár slov, která si můžete ve své zprahlosti vždycky vyložit tak, jak
právě potřebujete, jak doufáte. Na smíšenou beznaději je pozdě,
nyní je třeba se rozhodnout.

– 25 –
 Octnete se tedy v pokušení. Můžete trvat na svém, věřit v dopis,
v jeho upřímnou významnost, prostě věřit, že ta slova potřebujete,
že jsou přece jen na cestě. Toto stanovisko ovšem předpokládá, že
zároveň věříte, že když dopis přijde, budete vědět, co s ním počít.
Z opačného, a přece téhož hlediska lze předpokládat, že ten
dopis není napsán, že ani napsán a odeslán nebude. Že je konec,
částečný, ale úlevný konec s vaší sebeláskou. Že ranní trýzeň se
přihodila ze ztráty, jíž jsme všichni podrobeni, že je to významné
utrpení: jitřím‑li je, dotýkám se nehtem sám sebe a kdoví čeho ješ-
tě. Pak pochopíte po kratším či delším přemítání citovou pustotu
jako přirozenou eventualitu, podezíravost jako běžný úděl. Což
je stanovisko praktické, ale právě příliš a pouze praktické, přes
zevně přepychové filozofické závěry, jež si vynucuje. Je konečně
velmi pohodlné prodlévat v nahotě na dešti, otužím‑li se, ale přes-
to proto pršet nepřestane. A nemohu přestat brát v úvahu fakt, že
prší.
Za třetí však mohu prostě setrvat a vyspět k vědomí, že celá zále­
žitost s dopisem byla pouhou, a ještě více méně náhodnou, záminkou
k soustředění, za něž bych měl být vděčný, protože když v poledne
vstávám od svého psacího stolu, jsem už trochu někdo jiný než ten,
kdo se ráno probudil do útrpného snu o dopisu.
Něco na tom je. Je třeba stvořit sebe samého jako kus netečné
hmoty. A pak teprve, zdá se, lze vynést na světlo takový nebo ona-
ký zisk. Proto nechci vyvolávat duchy minulosti, proto tvrdím, že
tento příběh se vlastně nikdy nestal, tento příběh se děje právě teď,
vlastně se neděje nic, vůbec nic, jen sem tam slovo.
Ta slova si nosím ve své žluté aktovce. Mám poměrně málo pří-
ležitostí, abych se v klidu posadil k psacímu stroji. A akt záznamu
slov je jen jedním z mnoha komických úkolů, jimž musím denně

– 26 –
dostát. Abych se přitom nemusel vzdát svých slov, sem tam slov,
nosím si je s sebou.
Před několika dny jsem byl zas jednou u holiče. Pokud předpo-
kládáte, že teď popíši ztrátu aktovky i s rukopisem, máte pravdu.
Kdo je zlomyslný, může hlasitě vyslovit potěšení nad tím, že tak
krátce skončila záležitost, která beztoho mohla skončit lépe a jas-
něji: vždyť v ní pro samá slova nebylo místo pro pořádný děj. O to
však nejde. Hlavní je, že nemám rád holiče. Když mi tak ohmatáva-
jí hlavu, je mi, jako by se mne dotýkali na nejintimnějších místech
těla. Pochopitelně už vůbec nesnáším mladistvé kadeřnice, které
se objevují stále častěji i v pánských salonech. Snad je chyba na
mé straně, ale obsluhuje‑li mě děvče, podléhám vzrušení a lehce
se ocitám v sedmém pekle studu.
Tentokrát jsem byl obsluhován provokativně, vláčně, a podlehl
jsem, tuším, drobným dotekům na šíji a za ušima. Pohrávala si se
mnou se zájmem a pod záminkou podrobných úkonů na temeni
lebky přivinula si mě tváří k hrudníku. Rozkrokem se opřela
o můj loket. Byli jsme v provozovně sami. Hráli jsme výsměšnou
a záměrnou hru na neukojení. Byla to, pokud to koho zajímá,
brunetka, asi osmnáctiletá, přisprostle půvabně rostlá.
Mně připomněla Hejtmánkovou. Obě měly zřejmé nadání k hy­
sterii a provokacím. Protože v přímém doteku s tou neznámou
dívčinkou pro mne převládal stud a protože se mi zároveň připo-
mnělo minulé, to, čeho se týkala slova uzavřená v mé žluté aktov-
ce, napadlo mě, že snad v tomto stydkém navoněném komunále
poznávám svoji starou zkušenost. Která je dosud tak silná, že stačí
pomyslet a zpřítomní se zahaleným klínem mladistvé holky, se vší
pachutí podezření. Co jsem o tom napsal, můj rukopis, ten tu byl
se mnou. Jenže kde vlastně byl?

– 27 –
 Skláněla se mi k obličeji, totiž hmatal jsem jí prsty po boku
a chtěl jsem dlaní pod její bílý plášť, a když se mi to podařilo, její
vlasy a rameno mi zakryly výhled do zrcadla a už jsem neviděl na
aktovku, kterou jsem položil u protější stěny.
Neodříkal jsem se a vztáhl jsem po děvčeti i druhou ruku, abych
mu způsobil rozkoš, přiměl je k mimovolnému vzepětí. Aby se mi
tak odkryl pohled do zrcadla, v němž jsem chtěl hlídat svoji ak-
tovku. Ale kdo ví, co by se vlastně přihodilo, kdyby nebyl dovnitř
vrazil nový, dychtivý a zarostlý zákazníček? Kadeřnice se bavila
aspoň tím, že mě obstřikovala voňavkou. Mám na ni promluvit?
Co by mě to asi stálo? Uvážil jsem, že nemá smysl odpírat děvčeti
zpropitné, všechno mi přišlo k smíchu, ale ten mě zas přešel, když
jsem se obrátil po aktovce a neviděl jsem ji. Říkám, že jsem ji nevi-
děl, ne že nebyla na svém místě. Ale neviděl jsem ji a připadla mi
trapná myšlenka: upadl jsi do lotrovské peleše… co tě ta Carmen
muchlala, byls neslyšně okraden… vše předem promyšleno… ten
zarostlý je rovněž členem gangu a potvrdí, že nebyla řeč o žádné
aktovce a že jsi vůbec chuligán a přezrálý k tomu, protože tě viděl,
jak se snažíš o nepěkné věci s mladistvou zaměstnankyní, na níž
se chceš asi mstít, že není svolná.
Nezbude než se obrátit na bezpečnostní orgán… který bude bez­
pochyby vyžadovat, abys k identifikaci majetku přesně popsal ob-
sah… a bude se chtít přesvědčit, čemu vlastně říkáš rukopis, přečte
si sem tam slovo, ejhle!, čtenář…
„– – – ale ten pán,“ pravila moje Zuzana, „vám pověsil plášť na
vaši aktovku, že?“
Gangster se omlouval.
„Nic se nestalo,“ na to já.
Uchopil jsem svoje a odešel jsem. S vědomím, že nikdy nevím,
kdy se potkám se svou vlastní minulou ješitností. A později jsem

– 28 –
si řekl, že vše, co si mohu přát, jest, že jednoho krásného dne na-
vštívím opět Zuzaninu provozovnu a radostně požádám o všechny
složité úkony, které jsou zapsány v ceníku, včetně barvení vlasů,
a budu se poddávat jejím dotekům klidně a rád. Bojím se však, že
budu muset na takovou chvilku čekat velmi dlouho a třeba mi
mezitím vlasy vypadají. A ze Zuzany bude stará rafika.

I Věra stárne a tím spíš, že nevede dobrou životosprávu. Mezi lidmi

se o ní mluví dosti spoře, obvykle v souvislosti s jejím otcem. Zdá se,
že je to dosud nerozlučná dvojice. Ostatně o Věře se vykládají divné
věci, které mi vadí. Jsem moralista. Možná, že právě to jí na mně
vadilo. Být moralistou je nepříjemné proto, že to znamená začasté
se odříci humoru. Vtip je vlastní spíš malému tlustému, jenž se
pokojně klátí na oslíku zprahlou cestou a nepřipouští si závěry. Ten
statečný vychrtlý, bez iluzí pancíře a přilbice, jež jen stroze a jen
proto, aby byl ve shodě s konvencí, naznačil tím, co měl právě po
ruce, ten bral kdeco krutě trpělivě a vážně. Proto byl, myslím, blíže
pravé povaze skutečnosti, jenže byl zato pln podezření. Snad pro
podezření, proto, že se bál, věřil v hmotnou skutečnost holičské
misky, přilbice nad jiné pevné.
Pokud mi ovšem můj holičský zážitek připomněl Věru, byla to
vzpomínka humorná, netrpělivě vzdorná. Moje zkušenost s Věři-
ným tělem byla přece vážnější, morálnější.
Vztáhli jsme se k sobě s oddaností, nikoliv příležitostně a po­
drážděně. V chladivé podzimní noci a v osamělosti prastarého vel-
koměsta jsme byli velmi šťastni a bylo to ovšem štěstí jak z hráze
do rybníka, to jsme si uvědomovali oba, proto nebylo pomyšlení
na spánek, ale usínali jsme mlčky zas, a když jsme mluvili, tedy
každý sám za sebe. Jako kdybychom jeden druhého dotekem zpro-
šťovali něčeho tíživého a jako kdyby se čas právě převracel spolu

– 29 –
s kamením v zemi a jako by ona pro tu chvilku byla matkou a já
otcem, ve významné hodině uprostřed obecné ospalosti. Bylo nám,
že se odvážíme pomyslet skoro na všechno, a tak jsme prožili noc
hodinu od hodiny s pozorností a v radostné péči o čas. Usnuli jsme
v přijatelné bílé tmě, se sladkostí na rtech.
Pokud si vzpomínám. A pokud myslím na budoucnost, chystám
se, že až budu úplně starý a úplně zchytralý a docela zapomenut
a utopen v moralistickém zdání, že nemám na vybranou než úmr-
tí, budu si listovat touto úvahou.

– 30 –
 Příležitostný portrét

Bydlí sám a sám si vaří snídani. Domovnice mu někdy opatří mlé­ko.

Když má ráno dost času. Nebo se živí v mléčné, příjemně osamo-
cen v hluku veřejnosti. Má rád sýr rozetřený na housce. Někdy ze
spěchu pije jen vodu, ale ne příliš často, aby se mu nedělaly žluté
stíny na rukou. V neděli zůstává ležet v posteli tak dlouho, dokud
to jde. Duchem nepřítomný, až ho zdlouhavé zvonění u sousedních
dveří zneklidní, že vstává, aby se podíval průzorem. S povšechný-
mi tělesnými pocity.
Snadno se mu stává, že se stravuje sebou samým. Skrz sebe
a vlastní vinou. Říká, že dobrým prostředkem proti tomu je dovo-
lená. Nebo pravidelně si měřit teplotu. Když cítí v hlavě souvislý
praskot, radí mu zdravý rozum, aby se dal k vojsku a snažil se
o hodnost četaře, desátníka. Pokouší se vést deníkové zápisky, jako
výpočet času. Jistěže jen o tom důležitějším, ne o jídle, o kapustě.
Úmyslně věnuje péči ušlechtilé úpravě slov. Výsledným dojmem
je však jistá zvrácená osobitost duše. Pravděpodobně.
Občas se ho někdo nevlídně zeptá, kde se zdržuje. Že prý má
jednat účelněji, soustavněji. Jaký dušezpyt! Vytýkají mu, že o ži-
votním slohu nalezence, o alkoholu a malování po zdech, o svěží
prostořekosti prodavačky a kvalitě sýrů – nelze dost dobře uvažo­
vat. On však chápe především, že není z mladistvé menšiny, která
přese všechno splétá poměry pohlaví. Zejména ráno, když svítí
sluníčko, cítí se starší. Něco očekává. Jakési vzkříšení, nebo pro-
buzení, nebo jakkoliv, nebo čerty z bajek. Přesto, že se z cizích úst
dozví málo zajímavého, je přívětivý, ochotný ke slibům a zdvoři-
lým poklonám, v podstatě ochotný čekat do té smrti nejdelší. Jak

– 31 –
při divadelním představení. Jde mu při tom, myslím, tak trochu
o půvaby hada.
Tváře v bezprostředním okolí se mu zdají většinou poněkud
unavené samým vzájemným ujišťováním o životě. Nelíbí se mu,
když se tvrdí, že je to všechno z archy náhody a trápení, že udržet
se na jisté úrovni je technický problém, třeba jako udržet vodu
v rezervoáru.
Snaží se, aby neztratil kontakt s novinkami. Že syn sousedky
dostal spálu. Neboť takové podrobnosti leccos osvětlí, třeba roz-
ruch v domě.
Je to vážný člověk. Žiji vážně, říká si za nočních rozjímání ni-
čeho, když poslouchá tichý praskot, podobný nebezpečí. Ale on ví,
že není žádného nebezpečí, že jde jen o jeho vlastní strach. Neboť
ozvěny noci jsou vždycky ozvěnou našich obav. Také se o něj stará
doktor. Proklepe mu hrudní koš. Strávil určitý čas na lůžku, jako
pokojný vyšetřovanec ve vazbě kliniky. Tvrdí, že mu tam všechno
připomínalo trojúhelník. Čas, horečky, potrava a nemohoucnost.
Ačkoliv jeví mnoho dobré vůle. Ovšem elektrika, jíž denně jezdí,
tluče o železo v zemi a ten rovnostářský rytmus ho stísňuje. Vídá
před očima bělobu. Chápe průměr člověka a podle toho se ob­
léká.
Bezprostřední mlčení, soustředění nad knížkou se mu líbí. Čí­
tává právě v elektrice. Nechce se nijak zvlášť poučovat – třeba jak
pěstovat tulipány podle přírodovědy, – ale myslí si, že je lepší číst
než si všelijak plést hlavu, poslouchat nepříjemné hlasy, jak to ně-
kdo vydrží. Má čtenářskou legitimaci do veřejné knihovny a sleduje
knižní novinky. Nebo si vymýšlí libovolné vysoké verše, s kterými
ovšem nelze vystupovat.
Neboť jemu slova spíš ztěžují, než usnadňují společenský styk.
Věnuje se smyšleným monologům, jež ze sebe střásá s neklidem.

– 32 –
Jednou dokonce napsal pohádku o orchestru, v němž vedle sebe
seděli křeček, sysel a potkan a jezevec dirigoval bambusovou holí.
Hráli s diskrétním břeskem.
Podniká příležitostné procházky v ulicích, a protože má dobré
oči, hodně vidí. Povozy, dítka, zboží, jídlo. Též jak prší a počasí
vůbec. Nebo oheň. Stíhavé blesky. Domácí oheň. Bez hasičů a po-
licie. Bezúčelný požár benzínu. Prostořekost u žářiště. Cizí kre-
matorium, cigarety v trávě. Nebo jak od kotviště po Dunaji plují
nákladní lodi plné vzácné horniny. Nudí se. Bez souvislosti a bez
míry. Zvířatům nevěří.
Potřebuje ovšem peníze, až po uši by je potřeboval. Ale nechce
o nich mluvit. Ví, že i když byt je pokryt plísní svěžích módních
barev, i když si může dovolit vyšší spotřebu elektřiny, přivést plyn
až do pokoje, mít užitek z upraveného rákosu, vodit si domů přá-
tele, pořád něco zlepšovat… musí střídat krok, trošku chytračit za
svými zády jak ten sedlák. Vždycky se kolem může zahnízdit něco,
co přináší následky, kluzké následky. Vylučující volbu, připouš-
tějící výhradně soustavné a vyčerpávající úsilí, a náhle je člověk
zplihlý a cizí.
Žije prostě od příležitosti k příležitosti. Takže častěji ztrácí než
získává. Je také rád, když může jíst z lepšího nádobí nebo hovořit
s hezkou a chytrou mladou ženou, ale jeho štěstí prostě chybí
souvislosti. Příliš kouří. Z tabáku má katar průdušek a jiné potíže.
Zejména ráno. Dřív si nelámal hlavu, jak zvládne bleskurychlý čas
veřejných let.

– 33 –
 Polský kříž

– Ludvík je tady. Říkal, že na tebe ráno čekal, ale žes moc spěchal… pře-
ce strejda Ludvík, copak se nepamatuješ? – povídala maminka.
– Ne. – Chtěl jsem si umýt ruce, než se pustím do jídla.
– Vždyť jsi ho tak dlouho neviděl. Je v kuchyni. –
– – – Já tě dobře viděl, – řekl mi Ludvík. Měl obličej jako slepec,
ale neřekl jsem nic. Přece jsem nemohl jen tak: – – – vždyť ti chybí
oči, strejdo.
Maminka dodala: – Všechno si povíte. Teď se najezte. –
– Já nic nebudu, – řekl Ludvík.
Býval prý uzenářem, vedlo se mu i nevedlo, býval velmi klidný,
až příliš tichý do obchodu. Aspoň to vykládala maminka, že svého
bratra dobře pamatovala. Ještě za války k nám chodíval na návště-
vu. Ještě jsem sám byl dítě.
– Nechceš kávu? –
Jak jsem seděl proti oknu a on po straně, vrtěl jsem se, abych se
podíval na jeho odraz ve skle. – Tys rozsvítil? –
Přes hlavu mi padal stín. Ale jako by ho nebylo a mezitím si
maminka jen jen vzdychla.
– Bude u nás spát? –
– Večer si popovídáme. Vidíš… –
Ludvík postával na dvorku. Sklopil jsem hlavu, abych nemusel
hledat jeho oči skrz sklo. Vypadal, jako kdyby přemýšlel. – Máte
tam… –
Vidíš, on se nepamatuje, patří do ústavu, všichni si mysleli, žes
umřel, od třiačtyřicátého tě nikdo neviděl, ale možná byls někde
v nemocnici, nebo jsi tedy umřel?

– 34 –
 – Máte tam… bílé králíky, – řekl. Ne snad, že by mu jeho otupě-
lost vadila.
– Copak dělá Anna? – vykřikla maminka.
– Ale ne, – odpověděl vážně. – Já zas raději půjdu. –
– A kde děláš? – zeptal jsem se.
– On má jistě penzi, viď Ludvo. –
– Tohle je nadělení, – vyložil jsem večer Vlastě. – Jestli bude u nás
spát, tak budu mít strach. Kdo ví, co má v hlavě? – Vlasta se vyptá-
vala, proč ho zavřeli. Jestli dal někomu salám bez lístků. – A kvůli
tomu? – A jestli to byl Žid, nebo parašutista… – Teta Anna za něj
dostala v šestačtyřicátém vyznamenání. –
– A proč? –
– Vždyť ho zabili. Ten salám. Dostala – – – virtuti militari, což
dávají Poláci. –
– Tvůj strýc je Polák? –
– Pomohl nějakému Polákovi! My to máme doma, protože teta
už umřela. Poláci sem pak vozili salám a dávali ho za boty. –
– A toho Poláka nechytili? –
– Prosím tě, já o tom nic nevím, my máme jen ten kříž. –
Když jsem se vrátil domů, maminka seděla v kuchyni sama.
– Mami, on už je mrtvý. –
– Vždyť ti to povídám. A tys k němu byl takový nafouklý. –
– A co budeme dělat s mrtvolou? –
– Aby tě Bůh nepotrestal! –
Pil jsem slivovici. Stejně jsem nezhasl světlo. Ráno jsem viděl,
že maminka také moc nespala. Jestli se Ludvík nevrátí, bude mít
o něj strach.
– V noci se po něm jeden ptal… – řekla tiše.
– Kdo ví, že? A proč? –
– Přijeli autem. Ale nebyl Čech. –

– 35 –
 – To byl Polák! –
– Copak to poznám? –
– Copaks neviděla Poláka? Ukaž mi ten kříž, co dostala teta, kvů­li
strejdovi. –
– Kdepak je? – stěžovala si, ale přinesla mi věcičku ze špatného
poválečného kovu, se zřetelným písmem i letopočtem.
– Víš, co on chce? Že by u nás zůstávali s Annou. –
– Mami, to přece nejde. –
– Já jsem to povídala. Uvidíš, že ji přivede. –
– Řekni mu, že u nás nebude místo. Že se budu ženit. –
– Prosím tě, to by za chvilku poznal, že ho tady nechceme. –
– Ale já se můžu, prosím tě, oženit. Třeba hned. U Prchálků by­dlet
nemůžeme. –
– Ty si chceš brát tu Prchálkovou? –
Proč bych se nemohl oženit jako každý druhý? Třeba bychom
měli pokoj. V pověstech se vždycky praví, že svatba zahání zna-
mení a mrtvé můry.
Někdo klepal na okno. Hlučně, spěšně. Stiskli mi ruce a kři-
čeli: – Je tady! Nelži! Je tady? – Stiskli mi dlaň do krve. Ruka pálí,
kroutím se jako na jevišti. Kokrhají kohouti, kohouti kokrhají,
padá mi tma na víčka.
Rozevřel jsem bolavou pravičku a zahodil křížek na podlahu.
– Tak ji přiveď, – řekla maminka na rozloučenou ve dveřích.
– Dobře, ale ona je dost hloupá. –
– Jen když ty jsi dobrák. –
Ale když jsem Vlastu přivedl, bylo to, jako kdybychom zamkli
všechny dveře. Ona na mne byla poslední dobou pichlavá, dotírala.
Maminka vykládala napřed, jak umřel tatínek. Všichni mrtví patří
do rodiny. Pak řekla: – Nemusíte mít strach, já Ludvíkovi už řeknu,
že chcete být sami. –

– 36 –
 – Víš, on se chce k nám stěhovat… – vysvětloval jsem.
Vlasta vypadala starší, než byla, protože se zlobila. Na koho?
Řekl jsem jí: – Mám tě rád. – Objal jsem ji tak, aby mi už nevyklouz­
la.
– Tam je… – ukázala, kde ležel polský kříž, matná věcička. – Vy-
hoď to! – poručila mi.
Pak už jsme ho nikdy neviděli. Třeba si ho vzal. Třeba v tu chvil­
ku. Ale my jsme s Vlastou dělali, že nevíme o ničem, jenom jeden
o druhém, jak jsme spolu leželi. Tu opilou noc.

– 37 –
 Do smíchu

Všiml jsem si, že náročnější zkušenosti často berou počátek v noci

a k noci patří. Aspoň den zbývá pro víru jasných a omezených po-
citů, bez nichž, zdá se, nemůžeme se obejít. Noc je příležitost pro
krajnosti; už dítěti je tma buď hrůzná, nebo úplné bezpečí, a jak
stárneme, poznáváme, co stojí mezi námi a časem, mezi světlem
a tmou. A noc má svůj smysl i tehdy, když se nám zdá, že naše denní
konání smysl postrádá. V noci poznáváme buď trýzeň, buď úlevu,
co je právě zhruba třeba, abychom pamatovali sami na sebe.
Trochu se mi chtělo zvracet, ačkoliv přes den jsem skoro nejedl.
V místnosti se mnou leželi ještě tři dosti nešťastní lidé.
Byl jsem nováček, o kterém se předpokládá, že neruší zábavu
usedlíků na pokoji. Byl jsem proto celkem rád. Někdy mi stačí k ra-
dosti, že mám dovoleno mlčet, ukrýval jsem se v polosnu, ale stačilo
pootevřít oči, abych pozoroval světelný kuželík padající strážným
průzorem ve dveřích k nám. Neboť na chodbě zářilo tvrdošíjné
osvětlení. Když přešel ošetřovatel, přeťal světélkování pod okenní
mříží, jakoby na znamení.
– Kdo usne první, řekne. –
– No tak dobře. –
Šmátral jsem opatrně po kapesníku, aby mě nikdo neuslyšel.
Věřil jsem trnutí ve své čelisti; už předposlední noc jsem měl sluš-
né bolesti. Myslel jsem, že z nachlazení. Z rýmy mě vlastně také
bolela hlava. Potmě však jako by mi sahal do úst prst.
Nevadilo mi, že neusínám, protože výslovně řekli, že je dovo­
leno spát i ve dne, že je to pochopitelně vítáno, neboť kdo spí, ne­
tropí potíže.

– 38 –
 Dočkal jsem se, že bolest skutečně přišla a rytmus jejích návalů
se shodoval s rytmem mé krve. Pochopil jsem to, protože vtisknuv
skráně do polštářů, poslouchal jsem tep svých spánků.
Až mě tedy opět sevře špinavý krunýř denního svitu, budu
o sobě nade všechny pochybnosti vědět, že se cosi děje, že už nejsem
ztracen v prosté neměnnosti času. Zánětlivé hnízdečko v tváři mi
připomene, že se musím přestat bát, že právě prohlášen za blázna,
musím předstoupit bez krčení rameny před některé zbrusu nové
skutečnosti, jsa střežen bolestí v zubu.
Když jsem byl děcko, viděl jsem v Rakovníku jednu pravou
bláznici, vyšperkovanou a mdlou, která chodila čekat k vlakům.
My jsme jeli trhat chmel. Hovorní Češi nás poučili, když jsme se
rozběhli hledat po okolí pitnou vodu, že té ženštině kdosi ujel,
ovšem už dávno, a od té doby se na to pamatovala a na nic jiného.
Náš vlak se zas brzy pohnul. Byla to pravá bláznice a druhý den už
jistě nevěděla, že místo všeho, místo celé pochybné laskavosti ná-
dražíčka se jí vysmála děcka. Jenže o málo let později jsem chodil
sám kolem nádraží, přesvědčen, že Kazi se přece jen musí vrátit,
že je velmi pravděpodobné, že se vrátí některou neděli večerním
vlakem. Že ji zase získám.
Potloukal jsem se prachem ve svých svátečních šatech, protože
jsem také neuměl zapomenout. Děcka po mně zrovna nekřičela,
zato mi Kazi poslala z Prahy pozdrav, ale nikdy jsem si nemyslel,
že se dostanu do blázince.
Při přesnídávce, když jsem se napil teplého čaje, mě teprve zub
pořádně rozbolel. Snažil jsem se utišit čelist polštářem. Myslel jsem
na to, abych ležel tiše a moc nepoulil oči. Aby mě neměli za zuřivce.
Tak jako dříve se mi zdálo, že trvám stále na témže místě, asi vydán
jakémusi záření, jež odnímá sílu. A tak přede mnou vířil čas v bílé

– 39 –
nemocniční barvě, až jsem zas zaslechl, že se právě po mém jménu
vyptávají a hlasy ochotně odpovídají, že ležím na pokoji.
– Tak co je s vámi? Máte pohovor, pan doktor na vás čeká. Učešte
se aspoň, člověče! –
Jsou takové rozhovory, před nimiž nejsi nikdy bezpečný, nená­
ročné a prostě logické, odehrávají se v bílé barvě, která ani tak
neznačí nevinnost jako spíš úzkost, a na těch vyslovených názo-
rech a na té úzkosti záleží náš způsob života víc, než si myslíme.
Když se tě však vyptávají, proč vlastně jsi se octl právě tam, kde
sám sebe s překvapením nacházíš, když projeví účast, musíš se
mít trojnásob na pozoru. Žijeme z nedůvěřivých rozhovorů.
Mlčet jsem nemohl, ne že bych neměl soucit s dr. Primátorem,
i když byl nafoukanec, ale zejména a hlavně tím, že stržen do po­
hybu slov, nejsem nezávislý. Kdo mi zaručí, že mlčenlivým odpo-
rem bych nezvrátil matné odlesky mínění, z nichž právě žijeme.
Nevím, kde bych ustrnul, kdybych zamezil běžnému průběhu věcí,
slov a nedůvěry, z noci na den. A proč vlastně?
Ale ano, jako dítě jsem měl nejrůznější nemoci, dokonce i vážné,
ale nepamatuji se, že bych byl zvlášť unaven. To až později, až
se mne chytla jedna zatracená chřipka, která mi vskutku seděla
v hlavě, a viděl jsem celé dny přes ulici do oken Keramoprojektu,
jak ženské telefonují a krmí se. Pak jsem nesnášel několik týdnů
cigarety, kouřil jsem lehčí doutníky. Jestli jsem samotář, nevím.
Myslím, že ano.
– A proč jste tedy vyskočil z okna? –
– Já jsem myslel, že slezu po kandelábru, ale spadl jsem, víte…
Trochu jsme pili. –
Pravda je, že jsem nechtěl zůstat mezi stěnami, protože jsem
dostal živý strach. Jestli ví doktor, co je to živý strach, nebo ne?
Zub mě pořád ještě bolel. Ale aspoň jsem se měl nač soustředit.

– 40 –
 – A bolela vás někdy hlava? –
– Bolela… –
– Je vám nepříjemné, že se vás vyptávám? –
– Bolí mě trochu zub. Mohl bych si zakouřit? –
– A máte šťastné manželství? –
Stál jsem v pozadí přeplněné síně, ramenem jsem otíral ze zdi
omítku. Kazi Kontušová přišla pozdě a postavila se vedle mne,
pro­tože jsem se po ní díval. Po přestávce jsem jí přenechal svoje
místo, aby se mohla také opřít.
Je pravda, že to, co nám četli na radnici, mohli říkat s menšími
úpravami při otevírání výstavky současné grafiky či drůbežárny.
Teprve až jsem vzal do prstů klíč od domu, až jsem odemkl, až
jsem rozsvítil světlo stisknutím knoflíčku, na který bylo třeba
řádně přitlačit, ale ne příliš prudce, jinak odskočil od podložky
a odkutálel se ke sklepu a chodili jsme po tmě, všichni nájemníci,
kteří se vraceli pozdě domů, a tomu se ve městě nikdo nevyhne,
než domovník koupil nový knoflík, a někdy to trvalo dost dlouho
a nepřinutili jsme ho, aby si koupil aspoň půl tuctu do zásoby, když
už tvrdil, že ta vada patřila mezi ty, které právě nikdo nespraví,
protože to nestojí za to, dokud si někdo nepoláme nohy, až jsem
vystoupil ke dveřím Kontušova bytu, už jsem se tam cítil skoro jako
doma, protože jsme měli půl roku po svatbě, pochopil jsem, že na
mne cosi čeká, a byla to prázdnota a ticho pokoje, v němž nikdo
neseděl, plocha zelené pohovky, na níž nikdo neležel, prostor bez
lidského těla, jako kdyby ztratil nárok na kyslík, a dýchalo se mi
velmi špatně, musel jsem si hned zapálit cigaretu, protože výtah
už zas nejezdil.
Skoro se mi ulehčilo, ale nevěděl jsem od čeho. Myslel jsem si,
že ten večer nebude ode mne aspoň nikdo nic chtít. Když jsem se
šel napít vody do kuchyně, našel jsem tam paní Kontušovou, viděl

– 41 –
jsem, že plakala, ale nic neříkala. Profesor nebyl doma. Navštívil
mě však ráno, ještě jsem ležel v posteli, protože byla neděle, a ho-
nem chtěl vědět, jestli pojedu za Kazi.
– Bylo by správné, kdybys jel ihned! –
Měl nepochybně morální převahu nad dcerkou, která tak snad­no
opustila rodiče i manžela, ale kupodivu měl také morální převahu
nade mnou, díval se mi „do očí“ a chtěl vědět, co podniknu – kdo-
ví, komu podala ruku! – a považoval za samozřejmé, že se vydám
zachraňovat.
A když jsem vlastně neříkal vůbec nic, znepokojil se. Bylo mi ho
líto a ještě víc paní, která jistě měla za sebou bezesnou noc, plnou
horších přeludů. Zůstal jsem v posteli skoro do oběda.
Zapnul jsem rádio a zachytil jsem intenzívní zvuk jakési rušící
vysílačky. Proud divého znění mě skoro okouzlil, snažil jsem se
vmyslet do prostoru, který byl rozrušen, vlastně jsem poslouchal
rozbité, zraněné ticho, změť, v níž lidská řeč znepřítomněla, i když
někdo jistě mluvil a to co říkal, bylo někomu nepřípustné, jakýsi
vážný odcizený konflikt způsobil, že jsem poslouchal porušené
ticho a věděl jsem, že nezbývá než čekat, až se z napětí vybaví
myšlenka. Ale postrádal jsem jakékoliv jasnější soustředění ještě
po několik neděl a chodil jsem po prázdných nástupištích. Čekal
jsem tak vytrvale, že se lidé skoro po mně otáčeli.
Až se Kazi vrátila, seděli jsme proti sobě a mluvili o tom, jestli
se mám vystěhovat, a leželi jsme spolu i nadále, s lítostí i s rozkoší,
trapně a naprosto bez nenávisti.
Mluvil jsem ke Kazi hlavně v noci, až mi přišlo zatěžko brblat
stále táž slovíčka, střežit svůj nepokoj naprosto bez ozvěny a má-
lem jsem usínal, když mě zas vytrhlo ticho, že nic neřekla.
Profesor Kontuš mi denně tiskl ruku, hlavičku ukláněl k rame-
ni, ale nebyl to plachý přírodopisec. Z počátku jsem ho poslouchal,

– 42 –
když chtěl mluvit. Přednášíval mi o původu člověka, a to s jistým
půvabným zaujetím, s hlavou skloněnou k rameni, jako kdyby se
snažil přesně reprodukovat zjevení, jemuž se propůjčil. Hleděl
jsem zaujatě, ačkoliv mi představy o původu člověka nebyly nijak
blízké, raději bych byl šel ke Kazi, která mezitím kouřila v posteli,
když jsem otevřel dveře, odložila cigaretu a hned jsem ji začal ne-
trpělivě hledat, jako kdybychom měli málo času. Tchyně se měsíc
co měsíc ptala, jestli ještě nic, a divila se a právem, protože skrz
stěnu slyšela každé hnutí každý večer. Bylo to šťastné manželství?
Říká se tomu manželství?
Vzpomínám si ještě, že v té době se ve městě vyskytl větší počet
malých snědých jihozemců. Většinou nosili knírek a večer brousili
po ulicích, jako orientální zlodějíčkové rozkoše.
– A měřil jste se dnes? – ptal se doktor Primátor mimochodem.
– Ne. –
– A proč ne? –
– Neměl jsem teploměr. –

Díval jsem se z kuřárny, jak prší, když pro mne přišli. Pokrčil jsem
rameny. Byl jsem stísněn, protože mě pozorovali jaksi mimořád-
ně kriticky. Nevěděl jsem, čím jsem si zasloužil takovou skepsi.
Všichni jsme byli více méně chudáci, zavření právem i neprávem.
Choval jsem se celé dni tiše, doufám bezvýrazně, moc řečí jsem
nenadělal, to je pravda.
– Můžeš jít na vrátnici. Ale nevyvedeš nám něco? Nemusíme
chodit s tebou. Je tam tvoje manželka. My tě pustíme. Ale nepro-
vedeš nám něco? –
– Musíš se hned vrátit! Nebo mám jít s tebou? –
Kýval jsem hlavou. Proč bych koho klamal? Doposud jsem se
vždycky snažil plnit očekávání okolí. Usmál jsem se.

– 43 –
 Loyálně mi otevřeli dveře na schodiště. Zasmál jsem se.
Vzpomněl jsem si, jak jsem se s Kazi poprvé vyspal. Bylo to
dopoledne. Měla trochu rýmu a anginu a chodila sama po prázd-
ném bytě. Zaskočil jsem k ní jen na chviličku. Taky tenkrát pršelo,
chvěli jsme se spolu chladem, protože brzy na podzim topení ještě
nehřálo. – Přál jsem si, abych mohl věřit, že ke mně zas patří, že
se sluší, abychom spolu spávali.
– Jak dlouho máš čas? –
– Myslím do večeře. –
– Mohl bys mi někdy napsat. –
– Já bych chtěl. –
Moje osamělost před tou hezkou holkou – to byla prostě ostu-
da. Proto jsem si vždycky vedle ní připadal vykřičený. Ani jsme
nemuseli sedět zrovna na vrátnici blázince.
– Nazývej věci pravými jmény, – řekla mi jednou.
– Copak věci, věci mají jména? – odsekl jsem jí.
Primátor snad mínil, že některé cíle jsou neuskutečnitelné, a pro-
to nerozumné, a že myslet na ně se konec konců rovná duševní po-
ruše. Ale já už dříve, dávno dřív, než jsem ho poznal, vyslechl mnoho
dobrých rad, a přesto jsem trval na tom, že neuvěřitelné myšlenky
jsou nejskutečnější, neboť se jimi řídím bez ohledu na jejich naplně-
ní, bez výminek. Jsou ryzí; třebas jako živý strach. Podrobný strach.
Poznáte ho.

Zub mě trápil, než jsem přesvědčil sestřičku Anču, že moc bolí.

Pak mě odvedla do ambulance. Cizí blondýna se mi škrábala za rty
s nedůvěřivým výrazem. Ani zubařka mi nechtěla věřit po dobrém.
Až jehla zachytila bolest na nervu a s úlevou jsem zavyl na souhlas;
pokyvovala nade mnou hlavou.

– 44 –
 Také k nám přivezli velmi populárního komika, hluboko v noci
ze soboty na neděli. Křičel na samotce, až se vyblinkal do mísy
a usnul. Zdržel se ještě dva dny, ale jedl sám, nebo s personálem,
požíral prý velice hltavě. Není divu, byl to vyzáblý človíček. Jako
učitel Liška.
Později mi skutečně bylo všeho líto. Sliboval jsem si, že až mě
vypustí, budu hledět, abych vyskákal branou do světa svěží. Abych
vyskákal do smíchu. Aby se mi to líbilo. Ale jak utíkaly dny – čerst-
vý vzduch mi chyběl čím dál tím víc – poznával jsem, že jsem stejný,
jaký jsem býval, a Kazi taky a celý svět taky.
Leda bych se moc hluboce uklonil se zdvořilým úsměvem, se
svými zkaženými zuby.

– 45 –
 Corinne Marchandová v Brně

Podívám se, jestli ji ještě někdy potkám, do vzduchu. Můj nejistý

pohled by mě opět prozradil. Úplně stačí, že jsem se prozradil už
jednou. Stydím se. Nic solidnějšího a věrojatnějšího než stud bych
jí nemohl nabídnout. Jsem citový člověk, to víte, ale citu stejně asi
jako peněz mám sotva tolik, kolik spotřebuje moje rodina, a vlast-
ně ještě poněkud méně.
Ostatně ona je jistě zvyklá na to, že poutá pozornost. Spatřil
jsem ji v poslední chvíli, přišla totiž pozdě. Hudebníci na podiu se
už pohroužili do soustředění, před samým začátkem.
Jednou z nepříjemných vlastností, jimiž jsem obtížen, je ne-
schopnost pořádně se obléci. Tmavomodrý oblek, který nosím na
koncerty a obdobné radovánky, vůbec nebyl levný. Přesto je však
zřejmě ušit z nekvalitní mačkavé látky a také se mi zdá, že je tro-
chu výstředně střižen. Necítím se v něm dobře a také mi bylo zima.
A když jsem už riskoval rýmu, myslel jsem, že by nebylo správné,
kdybych nakonec na koncert nešel, kdybych jen zkusil nepohodlí
a nebyl za ně vůbec odměněn. Když mi tedy Eva telefonovala, že
večer nemůže přijít, zatvrdil jsem se. Rozhodl jsem se, že půjdu
sám, jednak proto, že velice rád poslouchám Hudební obětinu,
jednak abych se odškodnil za dosti protivný den.
Od rána jsem byl oblečen ve svátečních šatech. Před polednem
si mě volal ředitel. Je to mladý, schopný člověk, o němž můžu říct,
že dělá, co může, a větší uznání neznám. Ale právě svými schop-
nostmi je někdy protivný. Když chce vědět, co si myslím o tom či
o onom, o čemkoliv. Co je komu po mém názoru? Opravdu se nerad
prozrazuji. Copak jsou názory na prodej? Jsou, já vím, že jsou, ale co

– 46 –
když žádný názor nemám? Někdo mi věnuje důvěru a já jemu svůj
názor… Jako dva zápisy do památníku, že? Z důvěrných rozhovorů
je mi vždycky trochu špatně a bylo mi špatně i toho dne dopoledne.
Nevěděl jsem ještě, že téhož dne doplatím opět na důvěrnost, jenže
poněkud jiným způsobem.
Do poslední chvíle jsem se procházel u vchodu. Vyhlížel jsem
do studené tmy, nepřijde‑li přece jen Eva. Ačkoliv telefonovala,
že Míša kašle, že asi včas neusne; řekla mi, abych šel na koncert
sám, ačkoliv to řekla trochu chladně, protože to pro ni znamenalo
další osamělý večer. Proto jsem vklouzl do sálu na poslední chvíli.
Našel jsem si místo hned u dveří, na třetí židli od okraje řady.
Hudební obětina je považována za poněkud zvláštní kus vymy-
kající se jaksi hudebním zvyklostem. Snad mohu říci, že ji poslou-
chám velmi rád. Považuji ji za praktickou hudbu do života. Budí ve
mně opravdu zájem, neunavuje, jako unavuje řada velmi slavných
a slavnostních muzikálních kusů, jež porůznu vyslechnu.
Zato Dům umění, šedý sklobetonový bunkr v parku, mě tísní.
Interiéry jsou funkční, většinou slušně vytopené a ctihodně čisté,
pokud je to možné, ale přesto je to obyčejně mrtvá kaplička. Co
počít s výstavami, které jsou pořádány ve jménu barev a barviček,
napodobivé pýchy a rámů z přírodního dřeva? Co je mi po nich?
Hudební obětinu J. S. Bacha považuji za dost praktickou hudbu,
abych se pro ni odvážil i do Domu umění. Stejně jsem si vyhlédl
místo poblíž dveří, na kraji řady tupě žlutých židlí.
Už mi moc nevadilo, že Eva nepřišla. Byl jsem prochladlý, otupělý
a chtěl jsem poslouchat a nemyslet na nic jiného. Soustředěný a pát-
ravý pohled mladé ženy, kterou jsem si později pojmenoval podle jis-
té francouzské herečky Corinne, mě spíš vyrušil než zaujal. Jistěže
byla skutečně půvabná, možná ještě půvabnější než Marchan­dová.
Její tvář především nebyla vývěsním kůlem roztržitosti, rozpaků

– 47 –
z denních drobných trestů. Nedovedu lépe vysvětlit svoji strnulost
pod jejím pohledem, proč jsem se do ní málem na místě zamiloval,
nebo dejme tomu, že skutečně zamiloval, než když řeknu, že její
tvář byla jedinou a neustálou proměnou při slušivé, až levně slu-
šivé nehybnosti výrazu. Při utkvělé pozornosti a soustředění vůči
praktické hudbě, kterou jsme měli v očekávání. Společně. Jak jsme
oba, tuším, okamžitě pochopili. Usedla na kraj řady, oddělena ode
mne prázdnou židlí.
Posléze se přihodilo, že mě tlusťoučká bruneta žádala, nepře-
sedl‑li bych si vedle Corinny. Bruneta asi chtěla pečovat o svého
dědečka, nebo čím byl ten tlustý stařec, strádající po mé levici.
Seděl jsem tedy vedle Corinny a chvílemi jsme se dotýkali rameny,
což je všechno, co mohu bez rozpaků říct na náš účet i účet nedob­
rovolné kuplířky, vnučky pokročilé postavy. Kromě toho, že šlo
také o jasno, zahanbující i příliš schopného ředitele, které­ho mám
svým způsobem rád, chlad dne, strach z důvěrností, půvab mladé
ženy a také o to, že jsem z toho všeho vlastně nic neměl, o osamě-
lost mé ženy, doteky Corinnina ramene, o kánon v protipohybu,
nekonečný kánon, hádankový dvouhlasý kánon, šestihlasý ricer-
car, amen.

Vstala o zlomek vteřiny dřív a její program, bílá a vkusně potištěná

záminka k prvnímu slovu, sklouzl k zemi. Ale já jsem trochu divně
odkloněn na opačnou stranu vyšel ze dveří a spěchal k šatně, kde
jsem se cpal a strkal mladistvě neslušně, rozhodnut, že neřeknu
ani slovo, ani nápad. Spíš jsem myslel na své pomačkané šaty a že
vlastně spěchám domů. Že to nic neznamená. A že jestli to snad
náhodou něco znamená, že pak počkám, až se to vysvětlí samo od
sebe a bez ohledu na mne. Bez lstivých slovíček.

– 48 –
 Eva ještě nespala. Díval jsem se na ni, prakticky, pod vlivem hud-
by. Ještě jsem si říkal, že znamení jsou sice bezohledná, ale všed­nost
že je skutečně většinou laskavá. Byl jsem sebejistý.
A přece chybělo jen docela málo, aby se naše ruce dotkly, prsty
na okamžik a mimochodem propletly v račí kánon. Její ruce slože-
né v klíně mi připadaly jako částečka přírody, nebo jako nejasná
rituelní zvyklost. Můj dech byl posléze zřetelně zrychlený. Tiskl
jsem ramena k sobě. Ona setrvávala tak klidně, že jsem měl dojem,
že moje vzrušení je nejen nepatřičné, ale dokonce mylné; dokonce
jsem se ohlížel, nepramení‑li z nějakého jiného zdroje. Hudba je
však jistě nevyvolala, ačkoliv jsem poslouchal všemi smysly, je‑li
to možné, a zdá se, že někdy ano. Hudba mě spíš prakticky roz-
ptylovala, a tak jsem vnímal přesněji než obvykle. Zcela neprav­
děpodobné ovšem bylo, že by se mé vzrušení týkalo pohodlné
čty­řicátnice po mé levici.
Uvědomuji si, že si nevzpomínám na barvu Corinniných šatů.
Důležitější vzpomínky mi vesměs připadají černobílé.
Poodsedla, a dokonce si tiše odsunula židli. Asi proto, že můj
pravý loket se octl na její levé kyčli. Snad si myslela, že jsem svoji
kost položil na její bok úmyslně. Plný studu jsem se snažil setrvat
vzpřímen. Brzy jsem se zas slabošsky nakláněl, jako bych se k ní
chtěl přiblížit. Ačkoliv jsem odvracel zrak k opačné zdi.
Nejšťastnější jsme spolu byli na konci přestávky, když lidé
vracející se mezi židle nás nutili otáčet trupy, zdvořile, pohotově,
šťastně, ona ke mně a já k ní. Díval jsem se jí do obličeje, na ústa,
na oči. Měl jsem radost.
Když jsem se pak doma pomiloval s Evou, napadlo mě samozřej­
mě, zda jsem se vlastně nevzepjal vzrušením, jež patřilo jiné ženě,
děvčeti, které vedle mne sedělo na koncertě. Styděl jsem se. Ale
byla by to na rozdíl od mnoha jiných omylů šťastná chyba. Protože

– 49 –
bych se asi vůbec s nikým nedokázal pomilovat, kdybych kolem
sebe nezažil nic než příliš strádající dědečky, příliš a všeho schop-
né ředitele, nic víc než běžné denní rozpaky, tresty. Stydím se,
protože jsem zvyklý se stydět. Ale příliš na tom nezáleží.

– 50 –
 Vidím v neděli

Vidím, ano, ale je to skutečné vidění, lze hovořit o vidění! Když to,
co vidím, čas a svět, se proměňuje v několika krocích, v pohybu
několika lidí, o nichž se domnívám, že je dobře znám? Domnívám
se, že znám průvodní okolnosti jejich spěchu ke mně, za mnou.
Vidím však, pokud ovšem lze hovořit o vidění, že chci‑li být spra-
vedlivý – a kdo by si nepřál být spravedlivý –, že průvodní okolnosti
znamenají málo, průvodní slova ještě méně. Ze všeho nejméně
znamenají mé letmé pocity, úplné nic.
Ale v chladu, ne v podzimní sychravosti náhlého mžení, jež
nás přepadlo, nýbrž ve studenosti obsáhajícího vidění je přece jen
smysl pohybu, pohledu, slova. Na jedinečném pohybu záleží. Jsme
právě v jedinečnosti, jak vidím.
Od rána jsem se ptal, kdy bude tomuto dni konec. Ale on teprve
začínal. Tentokrát. Součet jednotlivostí. A už jich přece bylo dost.
Předpokládám, že jich bylo dost. Těch jednotlivostí, jež jsem sčítal
jen s obtíží. Tíži, již jsem sčítal.
Byl to tedy součet obtíží a už jich bylo dost. Už bylo dost různých
předpokladů i obtíží, které jsem sčítal jednotlivě. Bylo dost.
Náhodou myslím, co chci.
A půjdu jim vstříc.

Ráno vidím toliko shluk atomů a molekul a světlo, naši iluzi.

V kuchyni zakřičel Míša a já si uvědomil, že má svátek. Volal po
jakémsi autíčku a pak práskl dveřmi. Zřejmě se zlobil na dědečka
nebo na babičku. Můj syn je dosti zlostné dítě. Zapálil jsem si
cigaretu. Ano, je to mrzutost a já samozřejmě nevidím rád, když

– 51 –
tříleté dítě křičí sakra! Ale nemohu ho pohlavkovat na potkání.
Když má svátek. Myslel jsem tupě. Teprve cigareta mi pozvolna
vyjasňovala hlavu, kouř napínal mozkové blanky.
V koupelně jsem se díval do proudu vody, třel vlastní tváře, tem-
ně uvažoval, kdy jsem naposled měnil žiletku, omýval umývadlo,
studenou lasturku. Váhal jsem, mám‑li odhodit oharek cigarety
do odtoku. Pak jsem ho tam upustil a díval se za ním.
Na něco jsem se celkem těšil. V žaludku mě tížil hlad. Žízeň. A my-
slel jsem si, že je neděle a že Míša má svátek a dostane velké zelené
dřevěné auto se zelenou plátěnou střechou. Snad po poledni. Ale jistě
dříve, než přijde návštěva. Než přijdou rodiče. Uvidím se s tátou.
Zapálil jsem si další cigaretu, držel jsem ji v prstech levé ruky
a pravičkou jsem si mydlil tváře k holení. Díval jsem se do zrcadla,
do vlastních očí. Kývl jsem si, pokrčil rameny, ale už to bylo tu, už
jsem byl zas tady.
Konečně probuzen zahodil jsem zmydlený a páchnoucí smotek
tabáku do odtoku umývadla. Mávl jsem dlaní. Byla neděle ráno na
podzim. Na něco jsem se těšil. Ano, byl jsem to já. Poznával jsem se
podle roztržitosti ve výraze, o níž stále ještě nevím, kde se vzala
a není‑li neoprávněným nedorozuměním. Můj obličej jako by se
dosud nerozhodl, a proto vypadám na svých osmadvacet mladi­
stvě a lidé jsou v pokušení oslovovat mě jako chlapce zdrobnělinou
křestního jména. Přistihuji při tomto zlozvyku, který přecházím
mlčky, neboť nevím, co namítnout, i rty nejbližších přátel.
Ačkoliv zárodky odulosti kolem lícních kostí nasvědčují, že
moje tvář by za jistých okolností mohla být i tváří rozmazleného
lumpa, který, zahnán do úzkých, odpovídá ranou.
Kdybych nosil hezké brýle, podobal bych se intelektuálovi
znalému dvou tří jazyků. Lituji tedy, že jsem se nenaučil anglicky.
Avšak od té doby, co jsem si zvykl platit za ostříhání a umytí hlavy

– 52 –
v provozovně, která má v sobě cosi výjimečného, patnáct korun,
ztratil jsem lupy a vlasy mi přestaly padat. Zato jsem nebyl už
dlouho u zubaře.
Přesto jsem byl letmo rád, že je neděle ráno. Ačkoliv nechodím
do kostela ani na velké svátky. I když jsem věděl, že Blanka leží
nemocná už druhý den. Bez jisté věcnosti to všechno nejde.
Rozhlédl jsem se. My si celkem libujeme v tiskovinách a každý
týden se obklopujeme novými. Chvílemi do nich roztržitě nahlí-
žím. Abych se rozptýlil. Ale jak dokáží tiskoviny posvinit lidské
obydlí!
Noviny, z nichž se při nejlepší vůli nemohu dozvědět, než co vím,
a časopisy, které popisují jen to, co více méně dobře znám. Člověk
by skoro uvěřil, že svět se skládá stále z týchž slov. Jež se měsíc
po měsíci nezvládnutelně plevelí, měsíc po měsíci, po stolech,
knihovnách i po koberci, po pěti po deseti, po pěti tisíci slovech.
V tomto bujení je zvláštní mohutnost. S potěšením pálím staré
noviny, ničím v dlani, trhám, mačkám.
Mimochodem, několik tisíc šťastných slov mi dělá radost. Za-
tímco však panovačné tiskoviny plevelí můj dům. V mžiku, sotva
nedám pozor.
Chodil jsem a uklízel potištěný papír. Nic se neuklízí tak špatně,
tak nevěcně.
A bez jisté věcnosti nic nejde.
Blanka se usmívala s mírným napětím, jako ten, kdo chce po
ránu dát najevo, že všechny podrobnosti jsou v pořádku. I když snad
mladá žena nenamalovaná a nenapudrovaná leží v peřinách.
Přisedl jsem k ní čistý, hladový, mlčenlivý.
Odpověděl jsem, že by měla ležet aspoň do oběda. Sledoval jsem
její pohled. Počasí za sklem. Zatoužil jsem po čerstvém vzduchu.
Zeptal jsem se, kde je Míša, jestli ji už nebolí v krku.

– 53 –
 Pomalu jsme se domlouvali na počátku dne. Odkud začneme.
Také jsme před sebou viděli některé drobné potíže. Ani Blance, ani
mně ještě nepřipadlo nic nového, nic pozoruhodného či naplně-
ného, co bychom si mohli slovem, pohybem nabídnout. Jen jsme
se pokoušeli jeden druhého nenápadně dotknout. Poněkud jako
slepí a nepřející. Byla neděle.
Blančiny oči už byly výrazně jasnější. Myslel jsem si, že si snad
příliš neublíží, vstane‑li před polednem, abychom pokoj připravili
pro návštěvu.
Řekla: K obědu vstanu.
Dobře, jak budeš chtít.
Nedělo se nic zvláštního. Šel jsem se nasnídat.
Jistě nemá smysl brát si manželství úpěnlivě vážně. Ale je
také holý nesmysl vydávat společný život na pospas roztržitosti,
nepřesnosti, která drobí nejlepší úmysly jednoho člověka vůči
druhému. Zbytečná slova a ještě zbytečnější pohyby.
Pokud není zvlášť dobře, a to není nikdy v neděli ráno, je ze
všeho nejlepší jeden druhého tak trochu opomíjet. Do okamžiku,
kdy případnosti dne vystaví malý úzký most mezi vámi a vašimi
bližními. Z pocitů a gest, jimiž dospějete k další noci, k milostnosti
společné noci.
Pozoroval jsem sytě kropenatou, uklidňující oblohu. Asi bylo
chladno, což se mě zprvu netýkalo. Z kuchyně se vysunula Míšova
hlavička. Mávl jsem rukou, zatřepal prsty. Šklebil se, zachovával
radostné mlčení. Jako malé přívětivé strašidlo.
Jeho autíčka byla roztroušena po dvorku, po kropenatém dláž-
dění, podobném zrcadlovému odrazu oblohy. Nesmyslné kousky
plechu, dřeva, oddané nepřízni počasí i Michalově zvůli. Až bude
zima, dítě si už nebude hrát venku. Až se ještě víc ochladí, připo-

– 54 –
dobní se dítě k nám dospělým, kteří trávíme celé dny v uzavřených
domech. Což je mi na podzim trochu líto.
Jsem rád, že nebydlím ve městě, v suchých pokojích, v nichž
není do čeho kousnout, ale prakticky na venkově. Na nejzazším
předměstí plném hlíny, trávy, sněhu, kropenaté oblohy.
Potud běžné rozpaky. Raději bych žil do svého soudného dne
ve městě. Jenže venku den snáze začíná i končí. Nehledě na chlad,
jenž mě začínal drobit.
Jenže když stará třešeň, jejíž kmen s větvovím stíní skoro polo­
vinu zahrádky, nese nedobré vodové plody, musíme ji odstranit.
S tím je dost práce. Větve ořežeme pilkou. Okoralé kusy odpadnou.
Snad nepoškodí sousedův drátěný plot? Pahýl se dobývá. Kořeny
obnažíme rýčem. Což je pracné, neboť trvá několik hodin, než se­
kerou dokážeme kořeny rozervat, než pustý kornatý špalek klesne.
Ještě se musí přeřezat pilou na části, které rozrazíme klíny. Po
chvilkách. Pro toho, kdo není zvyklý námaze, je to únavné. A já
bych rozhodně nedokázal vlastníma rukama vystavět věž, v níž
bych mohl bydlet s rodinou, jak to udělal jeden básník u Tichého
oceánu. Ale mohu s dědečkem porazit třešeň.
Ačkoliv kvůli mně ten peň mohl klidně strmět ještě dalších
třicet let.
Dřevo řežeme po částech a po chvilkách. Zejména v neděli ráno.
Kmen leží napříč cestičky. Když chce babička vytít ze záhonu tře-
ba křen, musí balancovat. Opravdu není možné, aby třešeň shnila
v zapomenutí. I když bych si to snad přál, měl tu trpělivost.
Tak dnes je svátek, řekl jsem v kuchyni.
Ale dědeček už odešel ke Kocourovi.
Míša se na mne věšel.
Tak si dones boty, Míšo…

– 55 –
 Hledal jsem Rudé právo. Na skříni nebylo, babička mi ho mlčky
podala. A někde v mračnech se zřejmě protrhla skulina, protože
sklo okna se krátce rozsvítilo. V koutě syčely dva plynové hořáky.
Mlčky. Michal však měl zřejmě právo na svoji nedělní procházku
k nádraží.
Chvílemi se leskly kolejnice, ačkoliv nic nemělo stín. Bylo třeba
vyhýbat se kalužinám.
Na polích postávaly skupinky vojáků brigádníků. Zažehli bílé
chuchvalcovité ohně z natě. Takže to skutečně připomínalo pano-
ráma historické bitvy. Michal prskal.
Samozřejmě i já byl nedávno na bramborové brigádě. Pak mě
bolelo břicho. Byl jsem nesvůj. Díval jsem se po Michalovi, jak se
rozhlíží svým ptačím způsobem, který zřejmě zdědil po Blance.
Usmál jsem se na něj a on na mě.
Minul nás traktor s vlečkou plnou brambor. Vojáci ve špinavě
modrých uniformách se neohroženě dívali, jak se tlačíme k okraji
příkopu. Nejvíc ze všeho vonělo bláto.
Dávej pozor na kaluže, řekl jsem. Ty prase, podívej se na botič-
ku. Přemýšlel po svém, netečně. Skoro jsem mu záviděl. Zatřepal
jsem s ním. Ty jsi prase, řekl mi. Černý trup, ostatky velké rostliny,
zůstane ležet v zahradě. Protože dědeček šel ke Kocourovi na pivo.
Patrně nebude dotčen dalších šest dní.
Zdálo se mi, že v této podrobnosti je něco groteskního. Den se mi
kalil. Ještě než začal. Jaksi jsem nedokázal postoupit ani o krok.
Dobře, ale neprožiji tedy nic víc než jakési němé loutkové di-
vadlo? Jsem dnes stvořen k tomu, abych se dopouštěl nerovných
podrobností? Občas se snad píchnu do prstu, olíznu kapičku krve
a všechno bude v pořádku. A nikomu by to nemělo příliš vadit.
Byl jsem roztržitý? Nebo nespokojený?

– 56 –
 Zabočili jsme na nástupiště. Kolejiště před našima očima bylo ti-
ché a lesklé. Půda byla temná jako na každém nádraží. Zato pumpa
na nepitnou vodu se zelenala. U zdi byly opřeny terče, slepé terče
na těžkých železných bodcích. Živé duše nebylo. Oči světelných
semaforů ovšem nadále strměly a hlídaly. Postrádám semafory
s rameny, která se vznášela a klesala na znamení, na neviditelný
nervní popud. Jako chlapec jsem se na ně díval upřeně. Na chvi-
ličku. Nezvednou‑li se. Pro Michala jsou snad stejně pozoruhodné
tři mrtvé oči na žerdi, nebo prostě množství očí v ústí kolejiště.
A když přijede vlak, tak co?, ptal se.
Když přijede vlak, tak z něj vystoupí lidi.
Dědeček?
To ne.
Máma?
Ale proč? Maminka je doma.
A co tam dělá?
Vaří oběd.
Ty máš hlad?
Ty nemáš?
Já nemám hlad.
Vzal jsem ho za ruku. Vraceli jsme se kolem jednopatrových vi-
lek, které vypadaly na to, že je v nich hodně roztržitosti a že jsou
přeplněny bezcennými předměty. V neděli v poledne. Ale o tako-
vých věcech nemá smysl uvažovat. Nejde přece o nějaký skrytý
obsah věcí, spíš o všeobecnou mnohoznačnost, která někdy tíží.
Snad jsem příliš pozdě vstal a začátek dne mne minul, než jsem
jej mohl pochopit. Budu tedy neodvratně patřit drobným povin-
ným pohybům a obvyklým úslovím. Jimiž tmelíme právě takový
prchavý čas. Mé ranní odhodlání bylo tedy nerozvážnost. Nedě-
le nebude lepší než jiné, spíš poněkud úpornější. Chtěl bych si

– 57 –
promluvit se svým otcem. Nikdy přesně nevím, o čem bych s ním
chtěl mluvit. Odpoledne, až budeme všichni na jedné hromadě,
nebudu mít po ruce ani dost jasných slov.
Zdá se, že dnes vzejde převážně býlí. Zatnu tedy zuby.
Pravda, napadlo‑li mne dříve, třeba kolem mých jednadvacá-
tých narozenin, že bych existoval kancelářsky, ludračil se od pon-
dělka do soboty evidencí a v neděli odpoledne byl stísňován rojem
příbuzenstva, cítil jsem zavilou útěchu v myšlence, že v takové
situaci, když už do ní člověk upadne, je třeba najít východisko za
každou cenu. Že v ní východisko musí už být obsaženo, a stačí jen
důsledně zkoumat podstatu toho, co se děje, aby se ozřejmilo.
Je však dokázáno, že drobní správní úředníci bývají se svým
údělem nespokojeni právě v neděli dopoledne. A sám sebe pode-
zřívám, že vím, jak mi sluší nepokoj smíšený s lehkou melancholií.
Inu drobní úředníci bývají marniví. Nejsem vlastně už důsledný?
Nesměřuji k jakési ludrácké nespokojenosti? Povznesen nad drob-
né potíže? Ano, úředníci bývají zkaženi jistým druhem velikášství.
Celkem by to souhlasilo, že ano, Míšo?
Jak důsledné bude hned pondělí? Důkladná změť sama pro sebe.
Myslíte však, že se topím v cifrách? Ale kdepak! Stojí za zazname-
nání, že mě málokdy dojde jasné sdělení ve slovech či výpočtech.
Spíš předu grafikon setkání, schůzí, plánů, pomluv. Kdybych byl
byrokrat, byl bych pánem svého rozumu, neboť bych čelil určitý-
mi metodami určitým nebezpečím. Nýbrž pletu síť nezřejmých
vztažností, proměnných a vlivných. Ani neznám mnoho lidí podle
jména.
Kdo to ovšem bere příliš vážně, nemá ani čas zajít k zubaři.
Zavedl jsem Michala do kuchyně. Svlékl jsem z ramen tíži svrch­
níku, shodil boty a zapálil jsem si cigaretu. Pro věcnost, bez níž nelze

– 58 –
čelit tomu, čemu se na druhé straně nelze vyhnout. Jak pohledem
zrcadlu.
Chtěl bych se sebrat, abych věděl, na čem jsem. Jestli se musím
činit, hovořit, kácet strom, nebo psát oficiózní dopis naše značka,
vaše značka, okolnosti jsou tu a já pouze zkoumám, jak bych jim
vyhověl, nejlépe odpověděl. Ale v neděli, když mám plné ruce času,
musím ten čas stvořit, sám, osamocený, měl bych učinit z molekul
svět, který pro mne bez mého vlastního gesta znamená toliko tíži.
Neužitý čas působí negativní horečku: tolik mé soukromé zdra-
vovědy…

Jedli jsme už spěšně. Blanka se starala o Michala, aby se nepolil

omáčkou. Díval jsem se na ni. I když jsme měli špatnou náladu.
Kdy se zas skutečně učiníme a stvoříme? Ne v kalné marnivosti
probuzení těla ze spánku, nýbrž ve dne? A když si Michálek hrál
s novou hračkou, lesklou dřevěnou kopií vétřiesky, díval se po nás,
po rodičích popíjejících kávu, držících v prstech cigarety. Mně se
zdálo, že tedy musíme čekat. Ale nač?
Podíval jsem se oknem.
Rodiče, sestra Markétka šli po pískem sypané cestičce k naše-
mu domku. Díval jsem se na ně záclonou a sklem. Oni naprosto
za nic nemohli. Neboť i když si odmyslíme naprosto konvenční
a věcný charakter jejich návštěvy, neboť můj syn a jejich vnuk měl
toho dne, vlastně tedy dnes, svátek, pohyb, v němž jsem je spatřil,
byl naprosto obvyklý. A dalo by se říct, že to těm třem slušelo.
Mohu však snad já za to, že stojím za sklem a dívám se na ně?
Kde je zdroj?
Můj pohled je zdrojem světla, jež připadá v úměrném zatížení na
jejich tváře? Jsem zdrojem tíže, která jednou skloní jejich těla?
Za co vlastně mohu já?

– 59 –
 Kdybych zavřel oči, třeba by se něco změnilo. Ačkoliv by se nic
měnit nemělo, za hloupou vteřinku, již bych setrval v ohnivé tmě
za víčky.
Ale nezavřu oči. A setrvám celkem klidně za sklem.
Co tím vlastně splňuji, nevím. K příchozím však přistoupím
sou­měřitelnější, klidnější.
Myslím snad, co chci?

– 60 –
 Akce 1

Tíseň – poznamenává moje jednání tak hluboce, že stěží může být

výsledkem jakékoliv osvobození. Proto je důvodná obava, že písem-
ně nedokážu víc, než něco málo běsíků polapit a připravit je o jejich
zlomyslné půvaby ve prospěch slovního tvaru. Domnívám se, že
nejlepší, co můžu dokázat, je postižení našeho času, do nesčetných
slov poraněného, v jeho evidovatelné formě, ve slovech a jejich
autentických gestech.
Sám sebe mám v mnoha ohledech v podezření a zkoumám své
počínání jak z hlediska obecně uznávaných pravd, tak pod vlivem
okamžitých postřehů. Pak chápu čas jen jako příležitost k přemá-
hání tíživých stavů pramenících z vědomí nedostatečnosti a úmrtí
je mi závěr a vyústění mého úsilí.
Zhruba nejsem schopen ničeho lepšího než být zastřelen v noci,
když sněží, náhodou a vlastní vinou. Že vložím prsty do vlastní
ranky, doufám, ale možná to projde, aniž bych si blíž všiml.
Běžné poznání skrz nehybnost tělesných ostatků však svádí
k mylnému předpokladu, že zkušenosti úmrtí je nejbližší zkuše­
nost nehybnosti, klidu, což je neprůkazné, poněkud fakirské po-
jetí. Spíše… spád, třeskutý lomoz, do něhož upadáme, jakmile je
přerušena funkce smyslů, která je blízká, obrazně, funkci speciel-
ních filtrů, jež propouštějí k lidskému vědomí jen tlumený obraz
skutečnosti. Zažil jsem snad mocnou zkušenost dění, spádu – Leda
při souloži, zahlušen vzruchem.
Snad podceňuji, dost dlouho jsem podceňoval myšlenky z rodu
obecných pravd, jež se mi v mozku převalují zásadně bezvýsledně.
Možná právě proto, že podceňuji jejich přitažlivost, nejsem scho-
pen změnit ve svém okolí něco k lepšímu.

– 61 –
 Takové zdůvodnění mi připadlo ploché a výstřední.
Například mi k tomu připadlo: všichni, těch několik, které máš
velmi rád, všichni umřou, dřív nebo později. Zkusil jsem vypočítat
osoby, jichž by se to týkalo.
Bezprostředně následovala velmi špatná noc, naplněná před-
stavami, jejichž původ třeba hledat v letech mých archeologických
studií. Snil jsem o vázách výšky drobného člověka, jež se promě-
ňovaly – přirozeně – v lidské tváře, studené hlavy.
Ráno jsem se cítil dotčen, nervózní přes slušnou míru.
… trapné důsledky revolty podvědomí – tísnivá obrazná sché-
mata.
… pocit banálnosti pohledu citového egoisty, infantility, jíž jsem
propadl jediným nápadem.
Kdybych rozebral tuto náladu jako strukturu, zjistil bych asi,
jak jsem marnivý a že jsem, asi už od začátku, beznadějně zaměnil
hodnotu, a tak si znemožnil jasnější postoj.
Myslím, že bych se podobal tomu starému Němci, který se roz-
hodl, že – stůj co stůj – ujde šedesát tisíc kilometrů. Vzal si klobouk
a šel a užíval výhradně Bundesstrassen, aby byl kontrolovatelný.
Myslím, že měl při tom nejasný pocit křivdy, aniž věděl, kdo ji na
něm spáchal a proč.
Já ale téměř neznám přesné záměry a myslím, že by bylo mar-
né, kdybych se pokoušel nějaký konstruovat. Záměr je zúžený
předpoklad, který přivádím v bezprostřední souvislost se svými
schopnostmi, se svými předpokládanými potřebami.
Čím víc se však uplatním před očima svého protějšku, čím víc se
snažím dodat svým gestům výraznosti, tím víc se pro něj stávám
fiktivní osobností, nejasným souhrnem omezení jeho vlastních
předpokladů.

– 62 –
 Totéž se děje mně samému, jakmile se zabývám sebou. Jsem k ně­
kterým situacím lhostejný a naopak mě jiné silně přitahují, ale to je
vše, co vím sám o sobě. Obdivuji užitečnou přesnost rozborů sub-
jektu ve starší literatuře. Jsem prozatím ve své stísněnosti schopen
spíš objektivační intenzity než přesnosti.
Hledám východisko v určité střídmosti smýšlení. Také v řá-
dovém písemném projevu, přirozeně nikoliv opisech vizuálních
či psychologických údajů, ale jen ve slovech jako materiálu, pro
který se snažím najít nejlepší možnosti uplatnění.
Kdybych se pokusil uvést subjekt, který se odcizil sobě samému,
v tradiční souvislosti. Kdybych měl pravdu v tom, že závazné okol-
nosti našeho života jsou vytvářeny společně uznávanou soustavou
gest z nadějí a averzí a že ten, kdo se vymkne podobným gestům,
propadá, mohl bych nanejvýš vyžadovat, abych byl, snad za novo-
luní, nelítostně položen lopatkami na kámen, aby mi přítel vyřízl
to srdce, ale myslím, že bych právě v tom okamžiku byl naplněn
pochybnostmi ještě víc než kdykoliv předtím. Násilí mě vždycky za-
jímalo. Protože jsem nadán jistým vkusem a vkus, souhrn určitých
předpokladů, je matoucí vlastnost, znervózňovala mě tíseň způso-
bená veřejnou mocí víc než soukromé násilnosti, jež mi při­padaly
spíš nechutné, neomluvitelné. Zabýval jsem se teorií teroru a slovo
teror mi neznamená důsledné ukrutnictví, spíš sled bolestných
omylů. Uniknout násilí, násilnictví je jistě obtížné, ale všeobecně
je to považováno za možné a záslužné. Uvažuji spíš o tom, jak se
vymknout ze soustavy omylů, nesprávných zřetězení gest: k tomu
mě vede postřeh, že teror je spíš pochybení.
Ale kdybych se měl co nejstřízlivěji vrátit k úvaze o nevyhnutel-
nosti úmrtí všech osob, jež miluji, nedokázal bych víc než zpřesnit,
že někteří mě přežijí a leckoho už nebudu mít rád, přestane mě
poutat do té doby, než zemřu.

– 63 –
 Akce 2

Přes neděli jsem topil, kolik se mi chtělo, bez ohledu na to, že jsem
měl málo uhlí. Když jsem v pondělí vstával, dýchal jsem těžký, ale
zteplalý vzduch. Uvařil jsem hodně čaje a pil jsem vestoje u okna.
Můj protějšek, holý strom, mi připadal skoro něžný, jak jsem stál
na začátku zimního týdne.
Moc nefilozofuj, nebyls zřejmě stvořen, abys udával tón. Mizer­né
uhlí sice prohřeje nedělní odpůldne, ale teď už tady zase stojíš, srkáš
čaj jako Velkorus a konec konců i myšlenky jsou trochu ruské, v na-
prostém tichu polí tušených za poslední prkennou ohradou. Zřejmě
jsi pouze k tomu, abys udržoval nepravidelnou korespondenci, zhlí-
žel se v oknech různých městských domovních prostředků a topil
kaloricky chudým uhlím. Tedy jsi k nepostižitelné statečnosti,
k nerozeznání smíšené s bázní, ne ovšem bázní o sebe.
Jsem očekáván, nikoliv zvlášť netrpělivě, ale kdybych nepřišel,
vzbudilo by to jistou pozornost, pro mne za mne nepřiměřenou.
Obtížnou pozornost, která by mi nebyla k ničemu. Takovou cha-
padlovitou bedlivost, která se neprojeví, ani když uděláš chybu,
ale až někdo jiný bude mít chuť na časové ztráty.
Předstírám, že moje starosti jsou právě ty starosti, které trápí
bedlivé pozorovatele. Tvářím se jako součást okolností. Snažím
se, abych vyhlížel nediskrétně, jako charakter, který topí nevý-
živným uhlím. Každý začátek týdne je těžký. Až se najím, bude
mi líp. Ne snad že bych nemíval vyšší ambice. Věřím ještě v pokus
se slovy. Zanikají v ranním mrazu, v tom, který zbyl po celé noci.
A moje nediskrétnost se mi protiví.

– 64 –
 Elektrika, pochopil jsem posléze, uháněla strnule, brzy míjela
drobnější zastávky a neuvěřitelně dlouho zůstávala na křižovat-
kách, což nemá v pondělí být. Neslyšně jsem popiskoval, schouleně.
Věř nevěř, ať je to shoda okolností, nebo pohyb k cíli, spotřebuješ
stejně všechnu trpělivost, aby ses dostal až na konec. Po kapsách
jsem měl, vzpomínám si, dost papírových peněz.

Jsem někdy sám před sebou v tak intenzívním nechápání, tak omrá­
čen, jako kdybych zíral na zázrak. Třeba v mrtvé poledne, když zní
signál ve sluchátku telefonu, systemizovaná synkopa, nejlepší defi-
nice samoty, jakou znám. Čekám, jak ke mně právě vtrhne vedoucí,
nevysoký nestarý člověk s hedvábným liščím výrazem. Když mi
tyká, je mi, jako kdyby mi sahali do úst.
Vůbec si často připadám, jako kdybych ještě nevyšel ze školy. Ře-
ditel je právě s nejvyšší třídou v Krkonoších a na chodbách vládne
libovůle jednotlivých učitelů. Pálím si prsty o cigaretu, zbytečně,
kdybych měl vypsat jak, potřeboval bych vlasové pero a černý in-
koust. Chuchvalce tiskovin se už nečítají.

Řeknu si tedy, že musím. Že nevyhnutelně například – je podivné

a užitečné spojit představu nevyhnutelnosti s libovůlí příkladu –,
že tedy pořídím okno do zdi, nebo cihly do okna. Začnu jednat.
Buď navštívím zedníky a sklenáře a promluvím s nimi o té věci,
nebo čekám tak dlouho, že žádné okno nepotřebuji. Trávím jistý
čas v zaujetí. Používám sám sebe jako služebného nástroje pro
stvoření času a k témuž slouží zeď, okno, sklenáři, zima i teplo.
Stvořím si svůj čas. Také stačí, když někdo jiný, ale v tom smys-
lu je každý jiný prostě já, když se rozhodne pro okno nebo zdi a já
projevím nevyhnutelně například nesouhlas. Odporuji, nenavští-
vím ani zedníky, ani sklenáře a vyhýbám se tomu, kdo by chtěl

– 65 –
vidět, jak se starám. Soustřeďuji se na své vlastní povědomí času.
Toto soustředění je právě tak gesto biologické jako duševní. Nemá
smysl, abych rozlišoval, když pojmové napětí pro mne znamená
šťastně prázdný mozek a citlivou páteř, nejméně tato dvě těžiště
času.
Nejde o blaživé idiotství zdlouhavých rozkladů, ale o výkon
vlastního času, jenž není nic samozřejmého.

Myslím na zpřítomnění, nebo vědomé zpřítomnění sebe sama sko­ro

jako na jedinou možnost. Mohu vyvinout přece zřejmé úsilí, abych
se stal z fantómu, jímž jsem skrz mysl svých protějšků, reálným
tvorem, abych žil nikoliv jako oběť nezřetelnosti. Zdá se však, že
jsem provedl něco špatného, co brání mému zpřítomnění, co mě
nutí hrát roli zástupné iluze, fikce, záminky, jakéhosi důvodu pro
mé okolí. Nevím, co jsem udělal, ani kdy se to přihodilo, ale je jasné
už delší dobu, že se událo cosi, co mě zkreslilo v přelud. Všiml jsem
si totiž, že moje jednání, nejčastěji moje slova, jsou leckomu ospra-
vedlněním jeho vlastních averzí a nadějí ve smyslu nejběžnějších
případností dne. Nemám však útěchu v názvosloví své doby, protože
jakýpak zákonný nárok má asi iluze. Jakápak ekonomika pro zámin-
ku. Můžete namítnout – až nebudeš mít než krutý hlad, poznáš…
Nevím, co poznám, až upadnu do hladu, ale to je právě to, čeho
se bojím, nač myslím. Představu lze snadno zavřít za dráty o hla-
du a chladnu, ano to je to, čeho se bojím. Také proto jednám jaksi
opatrně. Přemýšlím o zpřítomnění prostě kvůli sebezáchově, ne
pro své místní plány, jimiž je beztoho každý mozek posetý jako peň
prašivinou hub a hmyzů. Ne z výtržnictví, zdokonalování, sper-
matických břeskností. Kdyby mě tedy zavřeli na Špilberk, což je
stejně nepravděpodobné, kde bych zbledl jako stalaktit, měl bych
zpřítomnění stejně zapotřebí jako teďka.

– 66 –
 Jasně vím, já mám svůj vlastní život silně zapotřebí, abych se
stal přítomností, obávám se, že svoji potřebnost nepřekonám ani
v hodince úmrtí, ať už násilného, či za postelových okolností od-
vozeného a slovy zdůrazňovaného stáří.
Přece však pochybuji, a to takto: mám – říkají – pět smyslů, ji­
miž poznávám. Ale kterým se poznám sám? Jestli těmi… smysly,
tedy poznám sebe toliko jako cokoliv jiného a mohu si poplést sebe
sama s čímkoliv. Takže mé možné zpřítomnění mi rovněž nové
a neznámé. Jako neznámá mi vlastně fikce, tak mi bude kterákoliv
jiná skutečnost. Já si možná ani nevšimnu rozdílů, třeba z nepo-
zornosti. Tak nebudu zas vědět víc a všechno, co mám, kromě
oněch populárních pěti, je naděje.
Ale co jsem provedl? A kdy se mi to přihodilo?
Vyhledával jsem jistě drobné spory, mistrován hašteřivými moc-
nostmi – já, Evropan. Už v Chocni, kam jsem léta jezdil na prázd­
niny, pronášel předseda podivné řeči, významné, do městských
ampliónů. Uličky kolem plovárny byly, zdálo se, přeplněny slovy
jako jízdními koly s jemným pletivem. My kluci kouřili v koruně
smuteční vrby anglické cigarety.
Právě se to všechno organizovalo, všechno kolem. Úhrn, jaký-
koliv úhrn předpokládá vědomou organizaci pohybů paží a nohou
a obličejového svalstva. A slova. Která ovšem rovněž stárnou, pro-
dloužit život slovu, to je jako ho prodloužit člověku. Výsledkem
prý bývá, jak nás úsporně informují pohádky, v obou případech
stísněnost.
To, co říkám, je reklamace štěstí, jež bylo dodáno v nepůvod-
ním balení a silně poškozeno, a kdoví číma rukama jsem už prošel,
jako lehká ženská. Skoro věznicí. Nevysoko, sotva šest metrů nad
dlažbou, visely tříštivé schránky na zelené světlo. Bludná značka
pro auta směřující k bludištím venkova. Šedý zákal oblohy a moje

– 67 –
akutní slepota se zdravě doplňovaly. Spíš jsem si však vážil pří-
tomnosti, příjemně se vymknuvší zásadám zdravotnické osvěty
a nezřízeného hospodaření kovy a hlínou a elektrickými svítidly.
V noci jsem chodíval po náměstí, jsa následován stádem mezků.

Z nočních snů si pamatuju jenom jeden, připomíná se mi jako běžná

zkušenost. Zdál se mi hned ve dvou variantách, asi před osmi lety.
Byl jsem oslepen měsíčním světlem, na polích, v měsíční krajině,
která byla v podstatě pode mnou, snad pod mýma nohama. Čekal
jsem s rukama v kapsách. V prostoru, jenž, a to vím dodnes, neob-
sahoval nic živějšího nade mne, jsem měl to něco velmi líbezného.
V druhé variantě jsem pozoroval své oči z tenkrát. Obojí se mi zdálo
v rozmezí dvou tří nocí.
Ten sen, zřejmě podvojný, ale nedvojsmyslný, mi stál za pama-
tování hlavně po několika letech, kdy jsem byl odkázán na jednu
mladou ženu, která mě vlastně mohla volat telefonicky v kterou-
koliv hodinu, a tak jsem vysedával v kanceláři někdy až do noci.
V tichu trochu sbitém z úderů v dřevo jsem si připomínal důvěru
z noci. Telefon se pořád neozýval a neozval, pořád ovšem zůstával
na dosah ruky.
Ještě později jsem strávil noc a ráno na jižní Moravě, v původně
vysídlené oblasti, kam přešli Češi z Volyně. Pořádali tancovačku
a já byl jeden z delegátů města. Autobus mi jel zpět až ráno a v čer-
veném svítání jsem chodil po humnech, ústa zprahlá nesčetným
kuřivem a bledým vínem a kávou, mezi krsými větrolamy, kohouti
na tebe křičeli z různých stavení.
Věděl jsem, že jsem osleplý, jak jsem tak močil. Spíš se mi však
chtělo spát. Spěchal jsem zpět, k poště na náměstíčku, ovocným
stromořadím, nepochopitelně štědrým.

– 68 –
To vše je zřejmo z podrobné úvahy o zkušenostech, jež na první
pohled vyhlížejí nepřehledně až zbytečně. Zdá se však, že přítom-
nost poznávám právě v bludných a hluchých chvilkách. V rozporu
a podivení se ohlížím po sobě a také se mi často zdá, že žiju v ne-
úměrných potížích, ale to není tak důležité.

Vzrušující konfrontace se sebou samým jako neurvalým, nevtip-

ným, slabošským anebo jakýmkoliv jiným. Tíživý pocit všednosti
současně z toho, že sám na sebe jsem pohlížel neustále jako na
předmět zájmu, příliš svéprávného jedince, jenž zapomíná v roz-
tržitosti na kde co, ale nikdy na sebe. Zbýval jen jednotvárný slovní
výběr pro vyjádření únavné nepozornosti, s níž míjím své okolí.
Nebylo mi třeba mimořádných válečných okolností k přesvědče-
ní, že bez ohledu na své dobré či špatné vlastnosti víc podléhám
času než svým přáním. Jaké z toho vyplyne jednou poučení? Skoro
žádné. Sem tam mě rozptýlil oživující zážitek, abych se vzápětí
styděl, že jsem se zapomněl. Až sám sobě zevšedním tolik, že budu
nucen se obrátit k šedým půvabům fotografických obrázků, objek-
tů, s nimiž nebudu mít nic společného, což je pro mne činí velmi
přitažlivé.
Posléze jsem se naučil podílet na sobě samém. Nemohu se vy-
mknout slovům ani tomu, kdo se na mne obrátí, ale přece je jedna
možnost, která mi po léta unikala, a poučil jsem se o ní v bolavém
výkyvu. Sebevědomě a neúchylně nahlížím sebe sama jako objekt.
Podílím se na vlastních ztrátách a připadám si ve své neúchylné
pozornosti zdárně. Až je mi do smíchu.
Skřípne to jak sklo na betonu a důvěra se na vás opravdu sná-
ší, jak je tomu na zachovalých iluminacích nebo v obrázkových
magazínech.

– 69 –
 Vždycky jsem si přál být s někým účasten na denních ztrátách.
Abych se naučil líp rozumět, s nadějí, že se zároveň zbavím zby-
tečné citlivosti, pro kterou mi připadala většina soukromých si-
tuací nepřiléhavá. K jistému datu jsem si mohl říct, že se mi něco
takového vskutku podařilo a s předpokládanými výsledky. Také
moje dnešní výpověď je vědomě zdárná, i když – přirozeně chápu –
bude leckomu připadat jako vrchol ničemnosti.
Napřed jsem si způsobil úraz, spadl jsem z okna na betonovou
verandu. Trochu jsem se pohmoždil a podrápal o sklo. Pak mě od-
vedli domů, tuším s pláčem. Stalo se o Velikonocích, na předchozí
měsíce myslím dneska nerad.
V lednu a únoru a na počátku března (Velikonoce byly v březnu)
jsem nosil postarší zimník, zbytečně dlouhý, poněkud kaftanovitý
kus, v němž jsem vyhlížel vychrtleji. Pořád jsem měl jaksi málo
vzduchu, mlžnatého, jarního.
Tohle předjaří jsem zmařil. Ve svém zimníku jsem se potil, chtěl
jsem být protivný. Později jsem kvůli nachlazení špatně spával.
Když jsem večer odkládal šaty na židli, myslel jsem si, že by bylo
příjemné, kdybych mohl ještě s někým, ještě hodinu dvě mluvit.
Práce se mi vlekla celé dni a nedokázal jsem nic ukončit dřív, než
rýma a kašel opadly. Chodil jsem do přírody, po procházkách. Ni-
komu bych nedoporučoval, aby se v obecné avitaminóze lhostej-
ně spouštěl s podrobnou a uspokojivou fantazií. Spíš bych radil
k mírnému tělocviku.

Pochybuji tedy a vylučuji jednu možnost za druhou a teprve toho,

co zbývá jako nevyhnutelnost, si vážím. V lidském styku nejsem
zdaleka ukázněný a někdy propadám sentimentalitě. Málokdy se
cítím dost volně, kromě případů výjimečné shody – pěti sedmi lidí,
mezi které patří i můj syn.

– 70 –
 Akce 3

Co vlastně dělají celý život ryby? Na dně akvária, v němž jinak lze
prý pozorovat ten pravý bezdechý život u vytržení. Ryba je přesný
symbol pro vyjádření deziluze. Ryba je však rovněž iluze. Báječná
iluze – ryba.
Přímo vidím, jak Božena Němcová přeskakuje potůček plný
ryb. Její muž je financ a potůček teče přímo po hranicích rybího
království. V pozadí je horizont, nízký slavnostní, krajní horizont
nad vodami podezření.
Tyto podezřelé pořádky také musí být zkoumány. S přiměřenou
dávkou vychytralosti. Máme k použití životopisné okamžiky v po-
drobných řádcích. Co nejpodrobnější výkon zdá se být cílem.

Naše požadavky na sebe berou vážnou a podivnou tvář. Ale jsou

to právě jímavě všední podrobnosti, bývají to dokonce stále tytéž
podrobnosti, jež určují tvářnost znamení, jež utvrzují v důvěře.
Kdyby těch nebylo, propadl bych jistě povšechné podezíravosti.

Začnete si sám se sebou jakýsi milenecký poměr, k němuž vám chtě

nechtě někdo poslouží jako protějšek. Vyjedete si třeba s podnikem
na výlet. Mrákotín – značka kvality kamene. Je to krátká zastávka.
Účastníci spustí nerozumný, ale mírný pokřik u paty kuželu a zase
se střídají ulice, vesnice. Poklusem vyběhnete na nějaký ten kopec,
to už je večer a západ. Býval tam prý opočlověk, dobrodružný zjev,
významný, není‑li pravda.
Pak jste zmítán jako neplavec proudem, ale vlastní tíží. Příle-
žitost se vždycky na výletě najde. Zručnost v objetí získáte. Jenže

– 71 –
útlost ústrojí nebrání početí. Docela jste dojat, rozhodnut i nadále
jednat od případu k případu. Poněkud sice ohlušen, doufáte dál,
současně však máte podezření.
Mně osobně, ale to je patrně velmi individuální dojem, připadá
toto podezření jako něco podobného mírnému krvácení, pravidel-
nému, jaké působí nádorek, jenž přináší okamžité ulehčení.
Přihlížeje k vlastnímu zisku, vidím, že každé podrobné líčení
nepřístojností je jen jistým způsobem ovládnuté mlčení. Nepočí-
tám s ničím víc. Postihnu‑li teror, neřád, práchnivění času, uvidím
sám sebe trošku zblízka. A nic víc.
Mám sice příležitost k vytčení souvislostí, ale obávám se, co to
vejde ve známost.
Můj osobní neklid je však zřejmě bezvýznamný, takže se dále
věnuji svému zastřenému vidění. Pokud postihuji svoji použitel­
nost, jsem spíš poučen než nadaný, někdy stísněn a vždy sám se­
bou poněkud ukvapeně zatracovaný.
Postupně se osamostatníte od života svých rodičů, jak jste jej
po léta sdíleli. Váš osobní názor na lidi a věci v okolí je však stále
ještě dětsky zabarven touhou. Poměrně časná ztráta citových mě-
řítek, která pak následuje, ztíží začátky. Intelektuální zkoumání
okolností ani tak neobohacuje, jako učiní člověka pružným. Na
obecné otázky jsou po ruce už jen obecné odpovědi.
Můj pohled vyhlížel podle mých zkušeností. Byl to až graficky
podrobný názor na možnosti člověka. Například zahrnoval vědomí,
že lež lze právě tak užít jako kteroukoliv jinou věc. Zrovna tohle
jsem si ujasnil poměrně brzy. Jakési morální východisko, jsem
spatřoval v osobní nenáročnosti. Teď musím vzít v úvahu, že jsem
nejen neustále oklamán, ale zároveň i klamající.
Snad to není tak nebezpečný stav, jak se zdá, když ho popíšu.

– 72 –
 Snáším poměrně lehce a jednoduše současné lidské odcizení, jež
mě rovněž postihlo. Mnohem snáze, než když se mi někdo sna­žil
splnit některé z mých přání, než různé sladké chvilky.
Než se schýlí přátelství ke konci, začínají se v rozhovorech vy-
jevovat psychologické úvahy. Zrovna jsem pozoroval, jak se můj
nynější přítel ode mne liší, že mne svými slovy všelijak označuje
a jak se plete.
Tělesně jsme rovněž unaveni těsným soužitím. Vrací se nám
paměť, něco, co vadí.
V poslední době jsem se k němu ovšem uchyloval již ze zvyku.
Byly chvilky, kdy mi vadila jeho záliba ve vyčkávání, nekonečných
kombinacích.
Bavilo mě, jak se pečlivě chránil před nemocemi. Považoval tělo
tak trošku za svůj majetek. Někdy ze strachu, aby nebyl všelijak
označován, pletl své okolí útěšlivými výroky, o tom, jak není třeba
pochybovat. Že běžné zvyklosti přemáhají běžná odcizení, to že je
třeba mít každou chvilku na paměti.

K běžnému naplnění se opět uchyluji k sobě samému. Zvykl jsem

si vyčkávat. Svému tělu poskytnu porozumění. Stejně od něj oče-
kávám leccos nedobrého. Útěchu mi poskytuje manželské soužití.
Odcizení přemáhám úsilovnou souloží. Pokud mám důvody k po-
chybnostem, opiji se a zas čekám v té slabé chvilce na znovunabytí
paměti.

– 73 –
 Co se může stát každému

Večer přijdete domů, po dosti, avšak nijak výjimečně namáhavém

dni. Protože od rána bude vaše počínání celkem úspěšné, čilé, bu-
dete sice unaven, ale ne zneklidněn. Poněkud větší únava způsobí,
že pocítíte menší chuť k jídlu než obvykle.
Budete přirozeně velmi rád, že jste už konečně doma. Letmo
se zmíníte o něčem z toho, co vás za celý den potkalo. Pohodlně
se posadíte s krajícem chleba s máslem a salámem, nebo s něčím
jiným, podle toho, co budete mít připraveno k večeři. S roztržitou
spokojeností budete poslouchat manželčino vykládání. Rozpovídá
se o tom, co sama dělala celý den, o lidech, kterými bývá obklope-
na v zaměstnání, a co si myslela, když se vrátila domů, a co řeklo
dítě a co řekla ona sama a co dítě udělalo. Budete prožívat běžnou
večerní chvilku, která ve své střízlivé nudnosti přináší skoro tolik
odpočinku jako lehký spánek.
Jistě si nebudete myslet, že jste právě obzvláště šťastný. Na to
budete přece jen příliš unaven vleklým a trochu přeplněným dnem.
Konečně nezapomínejte na to, že se to všechno pravděpodobně
přihodí ve vlhkém jaru, nebo v šedém podzimu, nebo konečně
v let­ních vedrech či únavných zimních plískanicích. Nebude vám
do skoku. Ale pravděpodobně nad vámi nebude viset žádná větší
starost a o své nejbližší budoucnosti budete mít poměrně určitou
představu. Ledaže, a to je také docela pravděpodobné, se kolem
vás bude potloukat a povalovat a k vám se vtírat nějaká menší mr-
zutost, něco méně pohodlného. Třeba bude mít vaše žena rýmu.
Ale hlavně si budete myslet, že ráno půjdete zase tam, odkud jste
přišel, a že tam navážete na svoji bohatou a úspěšnou činnost. Ráno

– 74 –
sice bude dosti blízké, protože přece jen přijdete domů později než
obvykle, ale budete mít pro sebe ještě celou noc.
Budete pomalu žvýkat připravené krajíce, jistě sníte jeden dva,
než pocítíte chuť přerušit jídlo a zapálit si cigaretu, jednu z mnoha
cigaret onoho dne. Vůbec nepomyslíte na to, co dělají vaše ruce,
a zapálíte si docela automaticky. Budete sedět u načaté večeře
a povídat si se ženou, která bude také kouřit, ačkoliv z toho pro
rýmu nebude skoro nic mít.
Co vás bude ještě ten večer podle vašich nevyslovených předpo-
kladů očekávat? Celkem už nic. Dokouříte cigaretu, dojíte večeři,
pošlete spát ženu, která přece jen bude mít rýmu, nebo jí bude
bolet zub?, zapálíte si ještě jednu nebo dvě cigarety a najdete si
nějakou knížku, do níž byste se chtěl podívat. Jestli ten den pro
vás bude skutečně namáhavější, než jste zvyklý, nebudete se jistě
zatěžovat tak zvanou lehkou četbou, která sice neunaví, ale zato
moří mozek nepořádkem. Sáhnete spíš pro knížku, která vám po-
skytne určité a jasné informace, pokud možno takové informace,
které nebudou mít nic společného s tím, čím jste se zabýval po
celý den sám.
Ještě je ovšem jedna možnost, a ta je snad ještě pravděpodob-
nější. Když přijdete domů, vaše žena, pokud dala spát dítě, což se
předpokládá v obou případech, bude sedět před televizorem. Pak
i vy byste se díval po zbytek večera na černobílé obrázky. Ale na
tom příliš nezáleží, protože v ten večer, kdy se to stane, budete
unaven víc než kdy jindy a na televizní vkus či nevkus nebudete
mít náladu. Nejlepší by ještě tak asi bylo vzít si barvitou novelu
o životě na cizích planetách, o tom, jak kosmonauté překonávají
tak barvité překážky, jaké vy ani nezahlédnete. Nad knížkou se
můžete libovolně zastavit, přerušit své myšlenky.

– 75 –
 Jenže to všechno právě už nedokážete. Nenamlouvejte si, že se
vůbec ještě ten večer dostanete k televizoru nebo ke knížce. Je ne-
pravděpodobné, že vůbec dokončíte večeři, že se vrátíte ke svým
chlebům, které jste odložil, abyste si mezi jídlem zapálil cigaretu,
která vám stejně už nebude chutnat. Odložíte ji polovykouřenou
a chvilku budete tiše sedět a dívat se před sebe. Ani vás, ani koho-
koliv jiného by nenapadlo, že už je vám trošku špatně.
Tohle všechno se může stát každému a je velmi nesnadné tyto
a následující potíže předvídat. Vždyť po celý předchozí den napl-
něný poměrně úspěšnou aktivitou, což je opravdu pravděpodobné,
vás ani nenapadne, že byste mohl podlehnout jakýmkoli fyzickým
potížím. Možná vás bude z té spousty kouření brnět jazyk, ale co
z toho? Před večeří, když si budete umývat v koupelně ruce, vy-
pláchnete si ústa a to bude vše.
A předvídání podle vašeho duševního stavu?
Za prvé nebudete mít v předchozích dnech právě na žádná sou-
kromá trápeníčka čas. Kromě toho, což je snad ještě důležitější, jste
už vůbec odvykl vnímat, co si myslíte, zda se něčím trápíte. Vždyť,
přiznejte si, rozeznáváte dnes už jen fyzickou bolest na straně jed-
né a totálně špatnou náladu, v níž hraje vynikající roli sebelítost,
na straně druhé. Toho dne nebudete moci tvrdit, že se něčím trá-
píte. A kdyby vás snad náhodou opravdu něco trápilo, snažil byste
se na to zapomenout, jak považujete za přirozené. Proto odpadá
i tato možnost, jak předem rozpoznat, že je třeba obrátit pozornost
vůči něčemu méně obvyklému, vůči méně obvyklému nebezpečí.
Na tom však ani příliš nezáleží.
Na čem záleží: pokuste se v tom okamžiku, než vás obestře první
zřetelná vlna nevolnosti, rozpomenout, zda jste neprodělal v mi-
nulých dnech onu vzácnou chvilku duševního soustředění, které
vám bylo vnuceno z vnějšku. Zda se vám místo televizních obrázků

– 76 –
či science‑fiction, jimiž se zabýváte ze zvyku, z něčeho nevynořila
vaše vlastní minulost. Nemusí jít o nic velkého a nadprůměrné-
ho, vždyť vy stejně nejste žádný Mácha. Ale není vyloučeno, že si
vzpomenete, jak jste den dva před tímto večerem s překvapením
konstatoval, že jdete touto, a právě touto ulicí, ačkoliv tou druhou
souběžnou byste šel ke svému cíli přiměji, a že vás právě do této
ulice přivedlo něco, co budete odmítat s lehkým úsměvem, ale
přesto vám to nedá a podíváte se do toho místa, pro něž bude ta
ulice zajímavá, a to jen pro vás, pohlédnete do výšky na okno, za
nímž jste jedl, spával, miloval se. Bylo to vaše první manželství?
Bylo to ještě dříve? Nebyl to snad váš vedlejší poměr? Anebo vás
zaskočily vzpomínky vlekoucí se až z puberty? Také to může být
vzpomínka na byt, v němž jste žil s rodiči. Je celkem jedno, co zavi-
ní vaše překvapení. Ale kdybyste měl všech pět pohromadě, poznal
byste, že v tom okamžiku trpíte, z důvodů, které ovšem mají dale-
ko k jasnosti. Protože jste však z oněch všech pěti pohromadě už
nejméně tři prodal za běžné životní potřeby, prošel jste klidně dál
a nechal jste ustydnout samolibý pokus o úsměv v ošklivou vrásku.
Nezastavil jste se, ani byste nedokázal zastavit se, i kdybyste chtěl.
Nic si z toho nedělejte. Ono vás to prostě dostihne a kousne. Už se
to na vás chystá.
Není ovšem pravda, že to, co se na vás chystá, můžete rozpoznat
jen v pietní vzpomínce, která vás zaskočí na určitém místě. Také
z několika náhodně vytržených slov, zaslechnutých, nebo přečte-
ných, tak třeba: rycne tě! rycne tě to, blboune, utíkej, zastav se,
zastav to… skrz to, co volal opilý, co četli nahlas v rádiu, potichu
z novin, co se pomíchalo s časem a hlukem a dolehlo k vám už jen
jako slovní drť, která zasáhne nešťastnou náhodou kolemjdoucí,
skrze to můžete také rozpoznat, že se něco chystá.

– 77 –
 Stručně řečeno: dokážete‑li si uvědomit, co vás trápí, oprostit
své vlastní trápení a očistit je od ztuhlých úsměšků, jste z nejhor-
šího venku. Jenže vy to asi nedokážete a budete si jen tvrdohlavě
dokazovat, že vám vlastně nic není. Věci tedy půjdou dál svou
cestou. Vaše žena najde první příhodné a hladké slovo, řekne, že
vypadáte unaveně, odpovíte jí, že půjdete brzy spát, nebo něco
podobného, cokoliv. Řeknete to cokoliv skrz zuby, neboť budete
zažívat první lehkou vlnu nevolnosti. Budete si skutečně připadat
unaveně, náhle a překvapivě moc unaveně a bez vyhlídek. Už vás
nebude bavit vyhlídka na příští den. Bolest však přijde později.
Dotud vás nic bolet nebude. Jen budete ztrácet minutu od minuty
řeč. Začnete špatně dýchat.
Zkusíte otevřít okno.
Odpovíte ženě, že ne, že už nebudete jíst, a ona zopakuje, že
vypadáte opravdu unaveně, což vás lehce podráždí. Prozatím si
nepřipustíte strach, ale v hlavě nebudete mít právě jasno.
Tak to bude vypadat dosti dlouho, snad déle než hodinu. Poslé-
ze se budete bránit mrákotám omýváním obličeje v koupelně, pak
se položíte na pohovku. V manželčině obličeji budete rozezná­vat
narůstající neklid. Její oči otupělé rýmou či bolestí zubu, nebo
kdovíčím podobně protivným, budou ožívat obavou, a tak vyslo-
víte poprvé větu, která vás pak bude po jistou dobu provázet: mně
nic není, jsem jen unavený a musím se vyspat. Nicméně právě ve
chvíli, kdy vstanete, abyste se přichystal ke spánku, vás překvapí
zatracená bodavá bolest v prsou, poblíž srdce, jak se říká, v sr-
deční krajině, a když se ani rychle, ani pomalu posadíte zpět na
pohovku, připadne vám, že vám zdřevěněla levá ruka, která je
rovněž prolnuta tupou podrobnou bolností. V prvním nepříjem-
ném překvapení se neuhlídáte a řeknete to všechno ženě. Jistě
odpoví, že to všechno nic není, že se potřebujete jenom konečně

– 78 –
jednou pořádně vyspat, ale v obličeji poněkud zešedne, neboť tyto
příznaky zná prostě každý.
Co uděláte, až si uvědomíte, že dost dobře nemůžete vstát a že
jde do tuhého?
Předpokládejme, že je už vlastně noc a že doma nemáte telefon.
Kromě toho dobře víte, že automat v ulici zase nefunguje. To zna-
mená poslat manželku na ulici do samých potíží a kromě všeho
řádně vylekanou. Není třeba, abyste byl zvlášť ohleduplný man-
žel. Nebude se vám chtít týrat někoho pro nic za nic. Budete totiž
tvrdit sobě samému, a to tím silněji, čím silněji se ve vás bude
vzmáhat bolest, že se nic neděje.
Strach přichází později, ale přichází nevyhnutelně. Když se za-
čne nedostávat dech. Až přestanete vnímat přestávky mezi návaly
mrákot, až budete hlídat bolest s vypětím všech sil, s náma­hou, která
vás zapotí studeným potem, až se budete snažit, aby jen všivá a drá-
pavá bolest nepřervala vaše vnímání. Pak také poprosíte a vaše žena
skutečně odejde. Ani v největším rozrušení vám nezapomene před
odchodem vyměnit obklad, přehodí si přes ramena plášť, budete ji
slyšet, jak utíká jako mladé děvče plochou noční ulicí. Pokusíte se
uvažovat o tom, kam asi utíká k telefonu, do které hospody, kavárny,
kina v okolí. Samozřejmě vás napadne, že jste měl už dávno zažádat
o telefon. Konečně si také uvědomíte, že jste sám.
Samozřejmě jste byl už víckrát sám. Jistěže ano. Třeba na horách.
Chcete‑li si ovšem vzpomenout, musíte ovšem vzpomínat stejně
vážně a přitom mimovolně jako dítě. To s sebou ostatně přinese
vaše podivná situace, vaše samota.
Vybaví se vám především spousta sněhu, který tehdy napadal
a pokryl dokonce i nížiny. Bude se vám špatně dýchat, a přesto
pocítíte na jazyku kovový lesk chladných krystalů, ačkoliv se na
vás bude dotírat strach právě skrze chlad, mrtvý chlad, který bude

– 79 –
skrz horkost stoupat k vašemu zátylku. Vybavíte si zároveň vý-
hled ze zasklené verandy horské chaty, obzor rozpolcený dvěma
tvarovanými, černými a vzdálenými vrcholy, výhled, na který jste
se díval, když jste musel stát v pozoru. Neboť tehdy, v tu tuhou
zimu, jste musel stávat v pozoru, byl jste podroben lyžařskému
výcvikovému zájezdu, na němž vládl ten nejodpornější polovojen­
ský mrav, k němuž nezbytně patří chvilka strnulého pozoru před
povelem k usednutí, než se člověk může nažrat. A právě strnulá
odpornost, utajená vojenská nemravnost, která prolínala tehdy
vašimi dny a vaší hlavou, se vám lehce vybaví ve vaší nynější sa­
motě. Vzpomenete si na blažené zimní nicnedělání, že se totiž pro
mráz nemohl „výcvik“ provádět, vzpomenete si také, jak vám třeli
omrzlé ucho, na kruché vysedávání u rádia a jak postupně praska-
lo v chatě topení. Vzpomenete si na všechno, aniž budete schopen
přesnějšího srovnání. Vybavíte si však především onu bezpro-
střední podobnost vaší nynější situace s okamžikem, kdy jste po
večeři brouzdal sněhem pod veselým čistým nočním nebem, po
rozsáhlé planině. Ačkoliv bylo zakázáno vycházet a ten človíček,
který ztotožnil vlastní samolibost se zodpovědností a který vám
nešťastně „velel“, by se byl rozkřičel jak přejetý, kdyby vás byl
viděl. Ano, to jste přece jen byl o tolik let mladší. Ano, možná, že
jste se měl tehdy odvážit jako pohan v zimní měsíční noci do lesa.
Když se vám přece tehdy nemohlo nic stát. Odradila vás od toho
jen touha vyhnout se nepříjemnostem. Ta zbabělost.
Která vám právě znovu sevře srdce a zaplaví vás konečně pořád­
ným strachem. Strachem, který jste nedokázal přemoci tenkrát
v zimní krajině, strachem, který si přijde po letech opět pro vás –
a žádný polovojenský nemrav vás nespasí, takže možná dříve, než
se dokážete vrátit ze vzpomínek, přece jen na chviličku přijdete

– 80 –
o vědomí, včetně vzpomínky na krystalický horský mráz a svoji
vlastní mladistvou strnulost.
Proberete se ovšem okamžitě. Asi proto, že chvíle odpočinku
pod jakoukoliv záminkou je ještě vzdálená. Stále ještě si nedoká­
žete vymyslet nic lepšího, než že musíte klidně ležet a že se nesmí-
te rozčilovat. Budete se dívat na zeď. Možná, že naproti vám bude
viset obrázek, snad reprodukce v barvách nebo fotografie. Na vás
se bude koukat nějaká věc, která bude přilepena na stěně a která
vám bude lhostejná. Spočinete očima na kousku zdi, za níž jako
by bylo ono tolik postrádané jasno čisté zimní noci.
Mezi tím vším budete netrpělivě naslouchat, jestli se nevrací
vaše žena.
Váš osobní svět se bude stále ještě zužovat, menšit. Vzpomínky,
pocity budou spočívat na vás, budou vás tížit. Čím dál tím víc si
budete přát, aby už někdo přišel, a budete si přát, aby se vaše žena
vrátila třeba i s nepořízenou, jen aby už byla blízko.
Avšak brzy poté, zhruba tehdy, když si s nedůvěřivým roztrpče-
ním vybavíte cenu zimní nebo kterékoliv jiné důležité vzpomínky,
brzy poté přichází nové překvapení. Zjistíte, že jste si chtě nechtě
na své potíže trochu zvykl. Přirozeně také proto, že váš stav se
nebude tak rychle zhoršovat, že vaše dechové potíže sice budou
stále stejně tíživé a bolesti v srdeční krajině se neutiší, ale obojí
bude méně ničivě působit na vaše myšlenky. Z opatrnosti ovšem
nebudete ani hýbat hlavou. Bude vám lépe jen proto, abyste si
uvědomil, že tento stav nemůže trvat do nekonečna. Buď potíže
opravdu poleví, abyste se mohl vyspat, nebo aspoň napít vody.
Nebo se po chvíli obnoví sevření hrudníku, snad až k mrákotám
a snad ještě hlouběji a spolu s novým návalem rvavé bolesti, po níž
už může následovat jen to, co je nám dopředu známo.

– 81 –
 Od okamžiku tohoto uvědomění se budete hlídat, budete střežit
bolest i nepravidelnost dechu. Vaše fyzické potíže se stanou zdro-
jem strachu ze smrti. Nebudete se vidět na márách, ani nepolituje-
te své dítě co možného sirotka. Budete se toliko bránit, a to všemi
prostředky, které budete mít náhodou po ruce, vším vědomím
a svědomím se budete bránit. Nechcete přece mít nic společného
se svou vlastní smrtí. A mimochodem, vůbec vás neutěší, jestli
budete zaskočen v mdlobě, když zhasnete v mrákotě a bez trápe-
ní. Naopak si budete žádat, pokud ovšem budete samým úžasem
a děsem schopen, ještě horší, ba nejhorší bolesti, jen aby byly, spíš
aby nepřestaly být.
Pak se budete přesvědčovat, že není vůbec logické, že byste ze-
mřel pro trochu přepracování, trochu cigaret a černé kávy a šedé
úřednické ctižádostivosti. Že jste příliš mladý, než abyste pošel
na infarkt. Ale ještě nebudete uvažovat, jak a kde a kdy se budete
v budoucnu šetřit.
Samým strachem budete chvílemi souvisle myslet. Chvílemi
se ovšem budete odvracet opět ke stěně, k šedožluté rzivě zašlé
zdi, která vám bude připadat jako zeď kriminálu, do kterého jste
se dostal bez vlastní viny. Budete myslet na ulici, která je za touto
zdí, po níž jste zvečera tak jistě kráčel, po níž nyní pospíchá vaše
žena, budete myslet na to, jak je – venku. A kdo ví, jestli vám kus
nábytku, na kterém budete ležet, nepřipadne jako veteš odstavená
i s vaším živým tělem na okraj. Odsouzen k očekávání.
Nezapomeňte, že ve skutečnosti, ať budete myslet cokoliv, ne-
budete mít na vybranou. To, co budete prožívat, bude jen čekání,
přetrvávání, jež nebudete moci nijak podstatně ovlivnit. Nejdůle­
žitější bude trpělivost vašeho mozku i vašeho těla, které bude tak
horké, že vysuší chladivý obklad na prsou od teplé vlhkosti dříve,
než se vaše žena vrátí, než vám řekne, že doktor přijde hned, kaž-

– 82 –
dou chvíli. Znovu vám položí studený, vodou napitý šátek na srdce
a kapky budou stékat po vašich bedrech.
Budete moc rád, že se už vrátila, že sedí u vás, že svým pozor­
ným pohledem odnímá částečku vašeho strachu. Teď víte, že se
musíte hlídat, abyste ji nepoděsil. Abyste dal najevo, že na ni my-
slíte, řeknete, že to nic není, že jste se jen trochu přetáhl. Odpoví,
že doktor přijde každou chvilku. Uvědomíte si, že ani ona zřejmě
nevylučuje onu obecně tajenou, ale přece jen v obecném pově-
domí dobře známou eventualitu, která je svrchovaná a nad vším
řečněním, mimo slova útěchy. Třeba vás napadne, že při návratu
otevírala dveře, aniž věděla, jak to s vámi vlastně vypadá. Doká-
žete si představit, že myslela na sebe, ale bezvýsledně, neboť si
vůbec nedovedla představit, co by asi mohla udělat v okamžiku,
kdy by zjistila, že mezi tím, co telefonovala na pohotovost, stalo
se s vámi už všechno, co se vůbec mohlo stát.
Ona vás bude hlídat. Abyste neprovedl nějakou hloupost. Abyste
neumřel. Když se po ní koutkem oka podíváte, spatříte, že je velmi
vážná, že se na vás nedívá, kouká před sebe, dívá se, hledí, ani ne-
vidí. Nedívá se, ani se nestrachuje, spíš se diví, jak se mohlo stát, že
obvyklý večer tak najednou zpráchnivěl v ticho, ve kterém se může
stát něco nenapravitelného. Kouká, snad vás nevidí, zírá, kouká.
Sedí. Připadnete si najednou bdělejší než ona. Vůbec připadnete
sám sobě velmi bdělý. A dokonce pohotový. Ačkoliv se samozřejmě
nebudete moci hýbat. Pohotový ke všemu? Ale kdežpak. To, co by
se vám také mohlo přihodit, co by se s vámi mohlo stát, to by ne-
byla žádná svátost. To by nebylo nic, vůči čemu byste se měl tvářit
pohotově. To by prostě odněkud do té místnosti přišlo a prošlo by
to vámi a šlo by to dál. Ať byste byl připraven a pohotový nebo ne.
To se může stát každému a vlastně se to také nepřetržitě děje skrze
různá cizí jména.

– 83 –
 Přesto budete pomalu ve své pohotové pozornosti nabývat pře­
svědčení, že už jde pomalu o něco jiného. Že sice nejste ještě z nej-
horšího tak úplně venku, ale že jsou pro vás uchystány ještě některé
věci, které musíte vidět, a že tedy není dost dobře možné, abyste tak
úplně selhal na samém počátku.
To nejhorší se ovšem ještě jednou vrátí, a to tehdy, až se rozjede
sanitka, do které vás uloží. Třeba budete znovu omdlévat, aniž se
koho dovoláte, protože oba ošetřovatelé budou sedět u řidiče.
Budete se také cítit zaskočen těmi cizími lidmi, kteří vás vezou
pryč. Zkusíte se pomodlit. Budete‑li říkat slova dosti soustředěně,
udělá se vám zase lépe.
Budete se vrtět, budete se převalovat v otřesech vozu, rukama
se chytat kdečeho, balancovat botami nad prostěradlem nosítka.
Protože vám bude záležet na tom, abyste to prostěradlo moc ne-
ušpinil.
Už zase vám bude na něčem záležet.

– 84 –
Pavel Švanda
Anonymní povídky

Ilustrace na obálce z Pixabay.com

Korektura Lukáš Borčický
Technická redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 16. 2. 2024

ISBN 978‑80‑274‑3744‑3 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑3745‑0 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑3746‑7 (prc)