Rouhači a oblouzení

Povídky
Božena Benešová
Znění tohoto textu vychází z díla Rouhači a oblouzení tak, jak bylo
vydáno nakladatelstvím Melantrich v Praze v roce 1933. Pro potře-
by vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

Text díla (Božena Benešová: Rouhači a oblouzení), publikovaného

Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 6. 1. 2023.

 OBSAH

Nesplacený dluh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Jistota. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Zajatá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
6 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
Sestry. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
Prsten. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Není člověku dovoleno…. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
 Nesplacený dluh

Po smrti rodičů bydleli u bezdětného strýce. Pavla měla čtrnáct

roků, Oskar šestnáct, když je přijalo rodinné milosrdenství.
Doktor Stárek, městský radní, byl známý lidumil, pečoval o stra-
vování chudých žáků na všech školách, dobročinný spolek založil,
i o stavbě městského sirotčince přemýšlel, nebylo tedy prostě
možné, aby nechal bez domova děti po sestře, třebaže se s touto
sestrou nestýkal po léta, a švagrem, štikou nepříjemnou, opoziční-
kem rozeným, že pohrdal po celý život.
Upil se doslova tento Hanuš Chvojka, stavitel pochybné způ-
sobilosti, upil, poněvadž musel svlažovati vyschlé hrdlo po všech
štváčských řečech, které v životě vyřval. V posledních letech sice
nikdo o něj již nedbal a jeho výpadům proti všem řádům světským
i radničním bylo nasloucháno jen v krčmách bezvýznamnýma uši-
ma nevoličů, ale kdysi měl v městě jistý vliv. Byl výřečný onou směsí
bezprostředního hněvu a vzdutých frází, která všudy uchvacuje
malé lidi, zvlášť obrací‑li se proti místním bolestem; chystal se vy-
stoupiti jako kandidát, měl svou stranu. Měl ji však jen tak dlouho,
pokud neprostavěl poslední peníze ženiny. Pohřbil je neslavně ve
stavbě nové ulice k jatkám, jejíž důležitosti neuznal nikdo než on
sám, pohřbil tam i několik cizích tisíc, a třebaže soud neoznačil jeho
jednání zrovna za podvod, odvrátili se od něho i dosavadní straní-
ci. Pozbyl každého významu, dal se do pití a doživořil v kanceláři
u architekta, zpola písař, zpola polír. Jeho žena zemřela již několik
roků před ním, děti byly úplnými sirotky bez střechy.
Pavla měla zcela dětskou, uslzenou tvářičku, která volala o sou-
cit, a Oskar se zdál zcela tichým zkroušeným hochem, když ho strýc

–6–
oslovil po otcově pohřbu. Toto poznání poněkud ulehčilo doktoru
Stárkovi velkodušnost a rozněžnilo také jeho ženu. Přece však zašel
ještě do gymnázia a dal si předložiti všecka vysvědčení Oskarova,
než vyřkl slovo poslední. Vyznělo tak, že dal nově vymalovat kum-
bál za svou ordinační světnicí a určil jej Oskarovi.
„Upravil jsem ti vše tak, abys nejen nepostrádal rodiny, ale abys
pocítil i vliv domácnosti vpravdě spořádané,“ oznámil synovci, když
již s poloprázdným kufříkem svých svršků stál před ním. „A chci
ti býti strýcem a poručníkem pečlivým, dokud mne nezklameš.
Přesvědčil jsem se, žes dobrým, třeba nestálým žákem, rozhodl
jsem se tedy, ponechati tě na gymnáziu. Ze svých skromných pro-
středků městského lékaře byl bych později snad i ochoten pomáhati
ti na universitě. Třeba ti však míti stále na paměti, že jsi a budeš
studentem úplně chudým.“
Oskar byl hubený, nevysoký, hlava mu seděla trochu kose mezi
rameny a snadno se předkláněla. Byl velmi bledý, celá jeho tvář,
ba celý vzhled neměl trochy barvy, v světlých očích se nastřádalo
jen tolik šedi a modře, kolik odlišilo duhovku od rohovky, obočí
neměl vůbec, a vlasy divně sivožluté jako vydrhnuté dřevo lemovaly
sotva znatelným páskem vysoké čelo. Pohled doktora Stárka smut-
něl a smutněl, čím déle pozoroval tuto tvář: Podoba s Hanušem
Chvojkou zračila se na ní až odpudlivě.
„Dovedu býti také velmi přísný,“ pokračoval a hlas mu poněkud
zjízlivěl přes vůli k ovládání. „Vše záleží jedině na tvém prospěchu
a na tvé vděčnosti. Miloval jsem tvoji matku, dokud mi byla skutečně
sestrou; když uznala za vhodné přezírati mé bratrské rady, změnil
se ovšem i náš vztah. Nemohl jsem se s ní přece stýkat i po svatbě.
Ale de mortuis… a tak dále, jak víš, latináři…“ Skončil, přemohl se
opravdu do té míry, že mu neuklouzlo ani slůvko o nebožtíku, který
se tak bídně ztroskotal.
Oskar chvíli nepromluvil, jemná, ostrá a přece jako zduřelá tvář
nemohla mu při vrozené bělosti již zblednout, ale také se nezarděla

–7–
ani nejpřelétavějším zruměněním. Všechna změna stihla jen horní
ret: Rázem naskočila barevná skvrna v jeho obličeji, překyprý, pře-
rudý ret na něm hrozivě vyvstal.
„Mně je úplně lhostejno, jak soudíš o mém otci,“ řekl po vteřině
posměšně, ale mdle, „vždyť já vlastně svým názorem nejsem příliš
vzdálen tvého – žel pro nás všecky tři. Ale je mi také lhostejno,
miloval‑lis mou matku nebo ne, dokud tě poslouchala. Nebudeme
rozváděti této rozmluvy ani dnes, ani jindy. Že jsem zcela chud, vím
velmi dobře, nemusí tě to však příliš rmoutit, strýčku. Chtěl bych
vstoupiti do kláštera. Chtěl bych se státi trapistou.“
Doktor Stárek byl vpravdě liberální, slovo ho udeřilo.
„Odkdy nosíš v hlavě takové potřeštěné nápady, hodné chudo-
krevné holky!“ vykřikl prudce.
Oskar se naň mžouravě podíval, ret již měl zase zcela tenký.
„Nedlouho. Teprve dnes ráno mě napadlo, jak hloupé jest vlastně
každé stěhování. Odporné, toto tahání z bytu do bytu. Když již stě-
hovat, tedy definitivně, řekl jsem si, a hned jsem viděl zeď i zahradu,
celu i fortnu, která se nikdy neotvírá. A pocítil jsem velikou touhu,
nostalgii možno říci, po místě, z kterého člověk již nevykročí.“
Strýc se upokojil, smál se dokonce a povstal.
„Nedovolil bys mi tedy jíti do kláštera, strýčku a poručníku? Věř
mi, že jsem tě nechtěl rozesmát,“ zadržel ho Oskar.
„Nač potom tento hloupý vtip, který se opakováním nestává
lepším?“ zeptal se Stárek přísně, otvíraje dveře do nového pokoje.
Oskar stanul na prahu a neprojevil nejmenšího zájmu o kosatcový
vzorek.
„Nač?“ opakoval netečně. „Těžko vysvětliti, když sám neznám
důvodu. Snad z touhy po troše vzrušení. V dětství jsem rád mlsal,
teď se to už jaksi nesluší. Nudno je, strýčku. Od sextána se nic ne-
požaduje, než aby se učil. Dělej co dělej, jiným lidi nerozčilíš, než
propadneš‑li – a mně se to dosud nepodařilo. Tak tak, že se některý
semestr od vyznamenání zachráním. A to jen proto, že mne třídní

–8–
nemůže vystát. Je to nad pomysl fádní a člověk by někdy přece rád
něco jiného.“
„Imponovat jsi mi tedy chtěl? Ohromit buržousta?“ zasmál se
strýc tentokrát hlučně a zajiskřil chytrýma očima na synovce.
Oskar přivřel bledá víčka nad mdlýma očima, zdálo se, že chce
zívnout.
„Myslím, že ne. Ale ostatně, kdo ví. I sebe chce člověk někdy
ohromit,“ řekl, vstupuje konečně do kumbálu.
Strýc se mrzutě odvrátil.
„Nebudu se přece zlobit s nevychovaným klukem, který sám
neví, co chce,“ umínil si.
Dostál si v slově, ale z mnohých rozmluv s Oskarem odnesl si
ještě stejně nepříjemný zrakový i sluchový dojem jak z této první.
Pavlu měl rád. Přičiňovala se, jak dovedla, o jeho spokojenost
i tetinu. Nebyla sice veselá, ale když vypozorovala, že Stárkovi ne-
mají rádi uplakaných očí, opanovala se tak, že nezavzlykla ani večer
na lůžku. A k práci ji honit nemuseli, našla si jí za den tolik, že se
až divili. Všechny kliky se leskly, všechny utěrky byly obroubeny,
kdejakou pochůzku obstarala za paní Stárkovou.
„Ale bratra máš vskutku podivuhodného!“ říkával jí strýc často.
To byl jeho způsob chváliti neteř.
„Podivuhodného,“ opakovala pak mladým váhavým hlasem a hledě-
la se strýce na tetu, jako by vyčíst chtěla, je‑li toto slovo opravdu hanlivé.
A strýc dodal ostře:
„Jeho podivuhodnost záleží v tom, že je klukovský i přezrálý
zároveň a při obém ještě i poťouchlý.“
„Ano, nelze mu nahlédnouti do srdce,“ mínila teta a vzdychla.
„Ale mladí lidé jsou vůbec neprůzrační, na to by se mělo vždy pa-
matovat.“
Potěšila se vlastním slovem. Čítala sebe dosud k mladým lidem,
ač si již přibarvovala vlasy na skráních a za slavnostních příležitostí
i líce, a bolelo ji velice, necítil‑li muž její mladé tajemnosti.

–9–
 „Ano, zajímavý je Oskar, to chtěla tetička říci!“ přisvědčila Pavla
radostně. „Už nebožka maminka o něm říkávala, že nedovede všec-
ko projevit, co v něm je.“
Strýc se usmál nahořkle.
„Stačilo by mi, kdyby projevil alespoň trochu vděčnosti.“
Oskar opravdu nebyl přítulný. Nejen že neukazoval ani zbla vděč-
nosti, on, sotvaže se trochu ohřál u dobrého bydla, jevil dokonce
tyranské sklony. Sám si vody nepodal, jídlo kritizoval mlčky, ale po-
směšně, o dovolení k vycházce jakživ nepožádal. Nejhůř se měla Pavla.
„Uroň korunu!“ bylo jediné bratrské slovo, které od něho slýchala.
Dávala mu všechny peníze, které dostávala od tetičky, bylo jich
opravdu málo. Zašla k němu někdy do kumbálu za ordinační svět-
nicí, a byla by mu velmi ráda opakovala strýcovy stesky, ale on se
ušklíbl, sotvaže se podle toho zatvářila.
Ležel, kouřil a četl knihy, které nikdy nevypadaly po gymnáziu.
„Zameť tady popel, přišij knoflíky a nemluv, bátole!“ říkával jí
dřív, než otevřela ústa k napomenutí.
Kdysi se přece odhodlala.
„Vzpomeň si na nebožku maminku, Osko, a buď hodný,“ zaprosi-
la. „Ona vždycky říkávala, že jsi velice nadaný a velice citlivý, ale že
se o tebe bojí, protože máš zpupnou povahu.“
Oskarův horní ret naběhl.
„Bylo mi deset roků, když maminka zemřela, nevím už, jaký jsem
byl tenkrát. Měl jsem přece jakési právo vyvinout se za poslední léta.
Nebylo u nás od její smrti tak, aby se člověk nad lecčíms nezamyslil.
Ale život s tátou, má milá, byl přec jen nedostatečnou průpravou
k tomu, co nastalo zde. Tady jsem od rána do noci postaven tváří
v tvář pravovárečné ctnosti a vyvíjím se rychleji, toť vše.“
Cítila, že se posmívá, cítila i bolest, která v něm stydla.
„Proč jsi pořád tak smutný?“ zeptala se lítostivě.
„Smutný? Já?“ zasmál se tak, že mu hořící cigareta vypadla na
polštář. „Jsem někdy vzteklý svým způsobem, ale smutný nikdy, od

– 10 –
toho jsem se čistotně uchránil! Až budu se svým vnitřním vývojem
hotov, přestanu se i vztekat. Jediný postoj, hodný geniálního člově-
ka vůči psímu životu, je: dělej, co tě baví. A ještě dokonalejší: zařiď,
aby dělali jiní, co baví tebe. K tomu spěji. Dnes mne pobavilas i ty.“
Řeči s ním nebylo, Pavlu odbýval posuňky, strýci ani tetě neod-
mlouval.
„A proč mi vlastně na tyto těžké výčitky neodpovídáš?“ zeptal
se strýc kdysi po zvlášť naléhavém kázání. Spatřil tenkrát Oskara
na ulici ve společnosti špatných žáků, tovaryšů a mladých dělníků
a pohoršil se tím velice.
„Jsem povaha nejen neútočná, ale i bezbranná, mlčím tedy velice
rád,“ odpověděl Oskar nejospalejším hlasem. „A s tovaryši chodím
proto, aby o tobě nikdo nesměl říci, že nejsi demokrat. Za nic na
světě bych nechtěl ublížiti tvé vážnosti v městě.“
Doktor Stárek nikdy nevěděl, má‑li se hněvat nebo smát, usoudil
však, že je Oskar v základě spíš komický než zlý, neboť zlobil oprav-
du jen trpně. Bylo daleko nejmoudřejší nevšímat si jeho nezpůsobů,
nevšímal si jich tedy a požádal i ženu, aby ho neobtěžovala drobný-
mi, beztoho marnými žalobami.
„Dokud se ve škole učí a večer netoulá, netřeba míti vážných
obav o mladého člověka,“ doložil.
Bydleli v prvním patře, okno Oskarovy světničky vedlo do dvora,
střecha kůlny tyčila se pod ním. Dům se zamykal o desáté, Oskar již
vždycky ležel, když služka otáčela veliký klíč ve vratech.
A pouze Pavla si kteréhos dne všimla, že římsa pod bratrovým
oknem je poškozena a jedno místo lepenkové střechy že je trochu
prohnuto a okopáno.
„Co je to, Osko?“ zeptala se sklíčeně.
„Stopy po mém tělocviku,“ přiznal se ledabyle. „Mám prokletě
nepohodlně zařízeny večerní vycházky, ale lepší nepohodlí než
nuda.“
„Nechceš přece říci, že skáčeš z prvního patra?!“ zděsila se.

– 11 –
 „Jaké skoky, když je v polovici střecha?“ usmál se nakřivo. „Ne­
chtělo by se mi ani nasadit vaz pro ‚Poslední vindru‘. Ostatně i té
již nechám, není to ani zpola tak zajímavé, jak jsem doufal. Čeněk
Soják, tovaryš od Rýzů, mi líčil jakési Monaco, a zatím jsem tam zíval
hned první večer. Tedy i kdybys chtěla žalovat, má milá sestro, bylo
by to již jakési nečasové pozorování.“
„Nikdy bych na tebe nežalovala,“ ujistila ho stále ještě vystraše-
na, „ale pověz mi, pro Boha, cos dělal a v jaké ‚Poslední vindře‘?“
„I hazard je fádní, Pavlo,“ odpověděl a zatáhl ji za dlouhý cop.
„Dělej co dělej, trochy vzrušení se nedožiješ. Měli jsme všichni do-
hromady sotva stovku, to je mizerná hra. Celkem jsem nic nevyhrál
ani neprohrál. Bezmezná nuda, opakuji. Jenom romantický tovaryš
může ještě věřit, že jedenadvacítka je hra vzrušující. On musí chodit
denně na procházku s jakousi ufňukanou sestřenicí, snad proto je
tak nenáročný. Ale já jsem mu teď trochu zaimponoval svými ná-
zory na lásku i na bank.“
„V karty jste hrávali?“ pochopila konečně.
„Co na tom? Každý hrajem nějak a něco: strýček budoucího sta-
rostu, teta nepochopenou ženu, ty mou vychovatelku. Já jsem si do-
sud úlohu nenašel, ochotničím tedy, v čem se právě dá. A k ‚Poslední
vindře‘ jsem chodil snad jen proto, abych dozlobil našeho bohorov-
ného třídního, který měl jakési tušení o naší partě. Ale mne nikdy
neviděl, tak selhalo i to, a všechno bylo zbytečná námaha.“
„Nebudeš tedy již hrát v karty? Nebudeš již skákat z okna?“
„Na mou hlavu, že ne!“ slíbil bez váhání.
„A třídní tě opravdu neviděl?“
„Ne. Mám ostatně znamenitý čich a byl bych Rajnocha větřil na
půl kilometru, tak je nešikovný. Musím si vymyslit jiný způsob,
abych jím trochu otřásl. Kdyby se alespoň nějaké dívce dvořil… Ale
on sedí jen v brlohu staromládeneckém, dumá o zpustlé mládeži,
a slídí‑li po studentu, dělá to tak pitomě, že nechytne žádného, kdo
mu sám nevběhne do cesty.“

– 12 –
 Pavla se poněkud upokojila Oskarovým slibem, ale její klid ne-
trval dlouho.
Ke konci školního roku přinesl Oskar nehezké vysvědčení a strýc
se velmi rozhorlil.
Mohl neviděti naběhlého rtu, mohl neviděti rozsypaného pope-
lu, čtyři dostatečné a nižší stupeň z mravů viděti musil. Pohrozil
Oskarovi všemi časnými tresty, neboť ve věčné nevěřil.
„A co bys mi teď řekl, kdybych byl skutečně propadl?“ zeptal se
ho Oskar zdánlivě zkroušeně.
„Do učení, na řemeslo byl bys šel okamžitě!“ pohrozil strýc a po-
ručník.
Oskar si lítostivě vzdychl.
„Učněm být, to má styl, rozumí‑li tomu člověk, a já bych snad
rozuměl, kdybych směl nosit modrou zástěru,“ řekl tak směšně, že
se strýc musil odvrátit.
Pavla plakala nad jeho špatným prospěchem.
„Jemu nikdy nikdo nerozuměl,“ postěžovala si tetičce. „Tatínek
se s ním vždy jen vadil, ve škole ho sekýruje Rajnoch, protože mu
nikdy nemůže nic dokázat, a tady ho také nikdy nikdo nepochválí.“
I trpělivá tetička vytáhla obočí nevolí nad takovým dětinstvím.
„Začpak máme Oskara pochválit? Za čtyři dostatečné? Nebo
za to, že chce být někdy mnichem a jindy učněm? Zač, pověz, pro
Boha? Jsme k němu přece jen bezpříkladně laskaví. Řekni mu na
rozum, ať nepřepíná strýčkovu shovívavost, mohla by přece někdy
prasknout.“
Pavla opravdu nedovedla říci, zač má být Oskar pochválen. S oči-
ma plnýma úzkosti běžela za ním do kumbálu.
Seděl zcela netečně nad svými špatnými známkami.
Zatřásla mu hubeným ramenem.
„Osko, jsou na tebe velice rozezleni, kdoví, nač pomýšlejí, snad
tě chtějí dát z domu. A kam bys šel? Nemáš ani na večeři.“
Sepjala ruce, přitiskla uslzenou tvář k jeho bílé líci.

– 13 –
 „Má drahá, o to žádný strach,“ odpověděl. „Snad by mě opravdu
rádi vyhodili, ale nevyhodí. Vzali nás přece z příbuzenské lásky
a celé město je velebilo. Myslíš, že se takové svatozáře vzdá, kdo ji
kdy měl kolem hlavy? A já rád zkouším jejich příbuzenskou lásku,
Pavlo. Každá láska se má vyzkoušet, to je její vlastní smysl.“
Dívala se do jeho mdlých a posměšných očí.
„Nebuď takový zlý, Osko, a hlavně se uč, ať tě můžeme mít rádi,“
zaprosila v rostoucí bázni.
Odstrčil ji bolestně. Ret se mu vzdul až k chřípím.
„I tvé lásce je teploměrem mé vysvědčení, ty papoušku s rybím
srdcem!“ zavolal za ní.
V oněch prázdninách modlívala se pak Pavla za bratra. Žádné
ranní mše nevynechala a večer odříkávala růženec. Měla hrůzu ze
slova „septima“, připomínala si denně, kolikrát slyšela, že je tato
třída nesnadná, ba možno říci osudná. A kdoví, jak zase bude třídní
Rajnoch Oskara sekýrovat, a kdoví, nebude‑li dokonce špehovat
všechny jeho vycházky! Měla z Rajnocha stokrát větší strach než
všichni studenti v městě dohromady, do půlnoci neusnula, před-
stavila‑li si jeho příkrou lebku a husarský knír v brunátné tváři,
zdál se jí opravdu bytostí jen zpola lidskou, která tyje z veselosti
mladých hochů téměř tak, jak příšerné čarodějnice tyly z krásy
mladých dívek.
A hle, sesterské modlitby nebyly marné, Oskarova septima za-
čala skvěle.
Přímo ze školy chodíval domů, leckdy vzal i učebnici do ruky,
a na jeho okně se nezjevila ani jedna otlučenina.
„Ano. Vrátil jsem se k mravům prvokřesťanským,“ vzdychl si
vždycky, když Pavla chtěla o tom promluvit, a stáhl tvář co nejko-
mičtěji, aby ji rozesmál. „Nechci přece jen, aby strýc onemocněl na
žluč a ty abys tu dělala zedníka a natěrače.“
Byla to narážka na římsu, kterou Pavla dávno opravila sádrou
a školní barvičkou, ale ona si myslila:

– 14 –
 „Aha strýc! Aha moje zedničina! Vím dobře, co tě polepšilo,
Oskare! Kdybych si troufala, na kolena bych padla před Miládkou
Rýzovou a poděkovala bych jí!“
Neodvážila se však říci něco podobného hlasitě, sotvaže se ně-
kdy odhodlala vyjít v podvečer a podívati se alespoň zdaleka, jak
Oskarovi sluší procházka s nejhezčí dívkou z celého města.
Chodívali vždy ve třech, pod kaštany, vedoucími od kostela k ces-
tě křížové, alejí, které se odedávna říkalo „alej mládeže“, na rozdíl
od pravého městského korza před radnicí. Do aleje mládeže chodili
studenti a zcela mladé dívky, které se chtěly večer zasmát a zachytit
několik zamilovaných pohledů. Před radnicí chodily dívky větších
nároků a pánové s postavením. Alej mládeže byla ovšem i mnohem
demokratičtější než městská promenáda a bývalo v ní mnohem
hlučněji. Sotva člověk z náměstí odbočil, již slyšel její šumění a smích
mezi rozechvělým listím.
Pavla byla ještě příliš mladá, neměla také družky, s kterou by
se vedla, stávala tedy jen u pobočních dveří kostelních a dívala se.
Svou trojici poznala zdaleka a vždycky za sloupem zajásala.

Ve třech chodívali proto, že Milada měla přísnou macechu a velmi

dbalého otce. Čeněk Soják, jeho synovec a tovaryš, musel ji dopro-
vázet pokaždé, když on ji vyslal na procházku. A to si ještě lidé
povídali, že i tuto pochybnou zábavu otravuje jí macecha štiplavými
slovíčky, protože ji alespoň hodinu denně nemůže honit do práce.
Před svatbou byla prodavačkou v krámě Miladina otce a on se s ní
oženil i přes dceřiny prosby i přes údiv svých známých. Byl takový
odměřený a důstojný, že si nikdo v městě ani v hlavě nemohl srov-
nati pověsti, které ho spřáhaly s ryšavou prodavačkou. Jeho, Rýze,
městského radního, pekaře pekařů, který byl v prvním manželství

– 15 –
ženat s bohatou měšťankou a jemuž dorůstala dcera, která by záhy
mohla zastati celou domácnost! Pověsti však nelhaly, Rýz se oprav-
du oženil a měl teď každý rok syna, po němž v prvním manželství
marně toužil. V krámě na náměstí prodávala nyní Milada, a vědělo
se, že se tak děje z rozkazu macešina, která se přísností k pastor-
kyni snad odškodňovala za vlastní trudné mládí. Milada nesměla
vyjít z domu, kromě této jedné hodinky podvečerní, zatížené ještě
Čeňkovým průvodem, a ve chvíli, kdy neseděla v obchodě u bílých
košíků s pečivem, dělala doma chůvu i služku i otcova pomocníka.
Bývala prý často nadmíru smutna, ač se vědělo, že je nejen velmi
hezká, ale i velmi bohatá dívka. Kdo ji spatřil v otcově obchodě, měl
dojem, že by se její něžná, posmutnělá hlava se safírovýma očima
a s přísnou, jako tepanou korunkou zlatých vrkočů hodila lépe do
krámu klenotnického nad skřínky broušených drahokamu a zdob-
ných šperků než nad kupy rohlíků a housek, ale krásná byla i tam.
Prodávala bezúsměvně, téměř němě, ne však nevlídně, a mnoho
pánů chodilo si k ní pro rohlíky ráno a pro housky k přesnídávce,
ba nejeden nápadník se již pokoušel získati ji. Starý Rýz, přesný
v každém výpočtu, určil však dávno, že se jeho dcera nesmí provdati
před osmnáctým rokem, a sám odbýval předčasné ženichy břitce,
jako odbýval lidi, kteří chtěli u něho koupiti na dluh. Nebyl v ničem
přítelem dlouhých lhůt, zamilování, zásnuby i svatba splynuly mu
v jedno.
„U nás se s ničím nežertuje a nic se neodkládá,“ bylo jeho slovo
na radnici i doma. Milada neměla ani komu si postěžovat. Žádný
z jejích nových tří bratříčků neuměl ještě mluvit a macecha jako by
neuměla slyšet. Zbýval jí jediný Čeněk na trochu řeči podvečer nebo
časně ráno, když spolu počítali čerstvé pečivo.
„Nic si z toho nedělej, že se máš špatně, však si pro tebe přijde
slavný ženich co nevidět,“ těšíval ji.
„Jen přijde‑li vůbec nějaký?“ mínila starostlivě.

– 16 –
 „Sázím se, že už i leckdo přišel, ale tatínek ti neřekl, protože jsi
příliš mladá. Kdybys byla kluk, bral bych tě do naší společnosti,
a lépe by ti utekl čas do svatby. Oskar Chvojka rozveselí kdekoho.“
„Kdo je Oskar Chvojka?“
„Student, který teď bydlí u Stárků. Není ani trochu pyšný, ač by
se tak na první dojem zdálo, a pořád něco vymýšlí, čemu se člověk
musí smát. A mne má velice rád. Říkává: Čeňku, ty jsi přece kama-
rád, jak se patří! Posmívat se ti člověk může a ty mu ještě cigaretu
nabídneš. Chtěl bych mít všecky vztahy k lidem tak jasné.“
Milada nebyla však kluk, Čeněk ji nemohl bráti mezi kamarády,
nosil jí tedy alespoň knihy, které se mu zdály nejzábavnější. Dlouhé
romány o mnoha tuctech sešitů i teničké detektivky s příšernými
hlavami na obálkách, indiánské povídky o šlechetných hrdinech, his-
torie krásných nešťastných dívek, vystříhané z novin. A všechny jí je
chválil. Měl rád hrdiny i nešťastné dívky, neboť ho netěšilo pekařství.
„Knihy nejsou ani trochu veselé,“ říkávala však Milada a sotva se
jimi probrala. „Chtěla bych se někdy smát, Čeňku. Pověz mi, proč
jsou někteří lidé stále veselí a jiným je pořád do pláče?“
„Seznámím tě přece s Oskarem Chvojkou,“ slíbil jí kteréhos ve-
čera, kdy div nebyla bita od macechy proto, že si kterýsi z bratříčků
roztrhal bundu. „Povím mu, jak jsi smutna, a on tě jistě přijde pod
kaštany rozveselit.“
Nebyl si zcela jist, přijde‑li Oskar opravdu, ale z příchylnosti
k Miladě odhodlal se přec požádat ho.
„Zajdi se na ni alespoň někdy podívat, ona je velice pracovitá
a taková tesklivá jako v románě,“ usiloval po celé prázdniny.
Oskar se mu dlouho posmíval za jeho rytířské služby, vynucené
domácí kázní paní Rýzové, a netajil se nikterak, že pohrdá všemi
dvornostmi i všemi promenádami, ba dokonce i všemi nešťastnými
dívkami, ale kteréhos večera se zjevil v aleji mládeže přece.
Čeněk se div nepolekal, když spatřil Oskara znenadání čekat
pod krajním kaštanem, tak netečný byl jeho postoj a tak neroztou-

– 17 –
žený jeho úsměv na skloněné tváři. Zdvihl hlavu teprve, když šli
s Miladou těsně mimo něho.
Ale sotva ji zdvihl, podivná chvějná záře padla na Miládku z jeho
světlých očí.
A najednou se poklonil, div se kloboukem spadlého listí nedotkl.
„Vy jste tedy veselý pan Chvojka?“ zeptala se z hlubokých rozpa-
ků, neboť nikdy neviděla poklony tak hluboké.
„K službám. Dvorní šašek měšťácké ctnosti,“ řekl a vystoupil
na špičky. „A vy jste smutná krasavice, Filipina Welserová, kterou
nedovede rozveselit romantický tovaryš!“
Milada nikdy neslyšela o Filipině Welserové, ale najednou, sama
nevěděla proč, chtělo se jí smát.
A celá procházka byla veselá, Oskar pořád žertoval o krásných
dívkách.
„Myslete si třeba, že jste královnou, a já ve své úloze na vašem
dvoře. Dvorní šašek Filipiny Welserové měl patrně za úkol dát jí
zapomenout, z jakého je stavu,“ řekl Miladě při rozchodu.
A příštího dne pravil Čeňkovi s největším důrazem:
„Věděl jsem dávno, že jsi prostoduchý, ale přece jsem včera užasl.
Chceme‑li v muži vzbudit zájem o ženu, nevykládáme mu přece,
jak doma děti tahá, mouku váží a fňuká, ale jak je krásná, idiote!“
„Snad ses do Milady nezamiloval?“ polekal se Čeněk opravdu
prostoduše a zapomněl na romány. „Ta by nerostla pro tebe, Oskare,
ta bude hledět dostat se co nejdříve od macechy, a kdypak se ty
můžeš ženit!“
Oskar se podíval na kamaráda tak zvysoka, že mu další slova
uřkl.
„Nu já vím, ty jsi proti zamilování i proti ženění, ale někdy pře-
ce… člověk neví… srdce si nedá poroučet… říkají a píšou,“ zakoktal
zmateně.
„Tak zvané srdce je symbolem vší slabosti lidské,“ zamračil se
Oskar s odulým rtem. „Já bych se jím zotročit nedal.“

– 18 –
 „A co je symbolem síly?“ zeptal se Čeněk uctivě.
„Hra a smích,“ odpověděl Oskar.
Čeněk zcela pochopil, že se Oskar nemůže zamilovat a že chodí
pod kaštany jen proto, aby Miladu rozveselil, a často se až divil, jak
se mu to daří. Potřeboval pronésti cokoliv, ona se zasmála.
Řekl třeba:
„Klaním se vám, mylady Milado,“ a zašoustl kloboukem o zem,
a už její smích vytryskl jasným pramínkem. Sama se ho někdy po-
lekala a rozhlédla se na všecky strany.
„Kdyby mě tak matka slyšela,“ povzdychla si.
„Ještě vás nepřestala obtěžovat?“ ušklíbl se Oskar. „Vezměte lah­
vičku vtipného vitriolu a kápněte jí denně tři kapky do ranní kávy.
Zkrotne, nikdo nic nepozná, ale jí se již po týdnu odnechce trápit
vás. Já to u strýce dávno dělám a všecky jsem si odstavil.“
Miladě se velmi líbil Oskar Chvojka. Jeho bílá, přecitlivělá pleť,
která uchovala každé škrábnutí z dětství v nesčetných nadechnu-
tých jizvičkách a která se každou minutu měnila radostným nebo
zlobným záchvěvem, zdála se jí vrcholem jemnosti. A jeho světlé,
někdy zcela mdlé, jindy z hlubin protřpytěné oči porovnávala jen
se sivým obláčkem, letícím přes úplněk. Líbil se jí dokonce i jeho
těžký, nervózní horní ret.
„Dynastický ret,“ říkával mu Oskar. „Je dědičný v rodině. Mám
daguerrotyp pradědečkův, nos na něm již nerozeznáš, ani vlasy, ale
ret ano. A dědičný, jak vidno, je jako erb.“
A Milada si myslívala:
„Oskar Chvojka vypadá opravdu při nejmenším jako baron. A jak
dovede mluvit! Ne, nikdo na světě nedovede mluvit jako on. Pořád
aby se člověk smál, a přece je mu krásně teskno. Kdybych jenom
věděla, miluje‑li mě opravdu. Kéž by se vyjádřil!“
Chodívali spolu denně, Pavla byla velice spokojena u svých kos-
telních vrátek a neměla již vůbec hrůzy z osudné septimy a z pro-
fesora Rajnocha.

– 19 –
3

V listopadu požádal vrchní číšník z předního městského hotelu

o Miladinu ruku. Měl ji dávno vyhlédnutou, jako měl vyhlédnutý
malý hostinec, který si chtěl pronajmout, a k Rýzovi přišel s hoto-
vým rozpočtem. Radní se nenadchl pro tuto partii, ale protože dceři
právě minulo osmnáct let, řekl jí o nabídce sklepníkově.
Byl přesvědčen, že odmítne bez váhání, vždyť nápadníka ani
neznala.
Zdvihla zlatou hlavu dřív, než domluvil, a přerušila mu řeč.
„Vdávat? Já?! Ach Bože můj, to bych chtěla!“ vykřikla tak, že se
Rýz podivil tomuto hlasu u své tiché dcery.
A potom se jí safírové oči zalily slzami a tvář jí ztesknila bezrad-
ností.
„Nevím ještě, tatínku, svolím‑li k sklepníkovi. Zítra ti povím.“
„Nutit tě nebudu a zrazovat také ne,“ odpověděl rozvážně, „ale
řekneš‑li jedenkrát ano, bude platit ano, a svatba bude do adventu.
Žertíků ani průtahů nestrpím v ničem.“
Tenkrát po prvé požádala Milada Čeňka, aby ji nedoprovázel
večer do aleje. Zaprosila ho, když váhal, krabičku memphisek mu
podstrčila, když se ještě rozmýšlel.
Slíbil konečně, ale řekl varovně:
„Oskar je proti láskám, Miládko.“
„Co si myslíš! Chci po něm jenom radu,“ odpověděla pobledlá.
Alej mládeže byla onoho večera velmi živá. Vlídný listopad ji
naposled vystlal barevným šuměním.
Oskar Chvojka stál sám u krajního kaštanu a čekal již. Čekával
vždy takto nápadně a osaměle jako prvního večera, když přišel, na
žádnou dívku nepohlédl, kamarádům sotva na pozdrav poděkoval,
ba ani Miladě nešel nikdy vstříc, když ji zdaleka viděl s Čeňkem. Jen
ona cítila na mnoho kroků daleko, jaký třpyt se někdy line z jeho
měsíčních očí až k ní.

– 20 –
 A dnes, když ji spatřil kráčeti samotnu, tento třpyt zesílil a Miladě
se zdálo, že naplňuje celou alej, že stříbří rudou cestu mezi nimi, že
je ho plný svět.
Udělal, čeho dosud neučinil, popošel jí vstříc.
„Dočkal jsem se vás konečně samotné!“ řekl, zajíkaje se zcela
nezvykle, a jasnou bílou tvář sklonil k její. „Chtěl jsem vás o to dávno
poprosit, ale řekl jsem si pokaždé: snad ona sama…“
„Přišla jsem vás požádat o radu v důležité věci, pane Oskare,“
pronesla důstojně.
Třpyt v očích mu rychle zhasl.
„K službám,“ odpověděl studeně.
Zpozorovala tuto náhlou změnu, nerozuměla jí ani trochu. Vy­
ložila mu přeskakujícím a sevřeným hlasem, že vrchní z hotelu
požádal o její ruku a že neví, má‑li si ho vzíti nebo ne.
„Proč mi to sdělujete, mylady?“ zeptal se tvrdě a vlekle. „Jakápak
rada ode mne? Já, vidíte, do jisté míry znám jen sklepnice, nemohu
vám tedy říci, je‑li sklepník také člověkem.“
Jeho dynastický ret se v té chvíli chvěl nad obnaženými zuby.
Slzy jí zalily obě tváře.
„Já se mám doma velice zle, pane Oskare,“ zavzlykala, „a kdybych
se vdala, bylo by mi lépe.“
„Slečno,“ řekl jí přísně, „neplačte na veřejné promenádě, není vás
to důstojno. Jste‑li tak rozrušena, že se nedovedete opanovat, půjdu
s vámi na Chlum a můžete se vyplakat tam, nelze‑li jinak.“
Kývla mlčky, šli na Chlum pustou pěšinou. Neodvážila se již za-
plakat a on nepromluvil.
Chlum se dmul jen několik minut od živé aleje, ale bylo na něm
již tma a zcela ticho.
Stanuli u prvního obrazu křížové cesty, která vedla od úpatí ke
křížům na nízkém vrcholku.
„Život je ošklivý, Miládko,“ řekl pojednou hlasem, jaký od něho
nikdy neslyšela. Zakloktalo v něm vzlykem.

– 21 –
 „Strašný,“ potvrdila, „strašný, když má člověk doma jen dřinu
a křik. Ale vám je přece dobře. Chodíte si do školy a nemusíte se
starat o nic jiného. Proč je strašný vám?“
„Neřekl jsem strašný, řekl jsem ošklivý. Kéž by byl alespoň straš-
ný! Viděl jsem v něm buď jen hloupé vypínání, nebo hloupé přikr-
čení a jedno jediné pokrytectví. Kdybych byl viděl alespoň pořádné
hříchy a zločiny, nebylo by tak pusto! A láska? Jakápak láska a kde?
Není pro ni měřítka, jako není měřítka pro ctnosti. Kdo může míti
v lásce nějakou jistotu? Chtěl bych být stokrát raději nenáviděn než
milován tím, čemu šosáci říkají láska. V nenávisti se člověk alespoň
nezmýlí. Může býti týrán, ale nemůže býti pokořen. Eh, hnusné,
k sebevraždě hnusné nebo k plivání.“
Neviděla mu do bílé tváře, zdálo se jí však, že pláče.
„Oskare, proboha, mám si vzít vrchního?“ zeptala se zlomeným
hlasem a nahmatala jeho studenou ruku.
„Já nemohu vědět, není měřítka,“ zašeptal a sklonil se nad ni.
Zdálo se jí, že ji chce políbit, zachvěla se, ale neodklonila tváře.
Až na rtech cítila jeho dech, dech neviditelného.
Potom se napřímil bez doteku a pustil její zápěstí.
Jako pitvorný stín tyčil se naráz tři kroky před jejími roztouže-
nými ústy.
„Co se ti stalo, Oskare?“ vykřikla, a ani nevěděla, že říká ty.
Zasmál se ze tmy do tmy.

„A náhle, milá, jedna bylo dvě,

a Zarathustra prošel vedle mne –

ten verš mi již kolikrát pomohl, když jsem se chtěl přikrčit. Naprosto
vám ani pohledem nebráním, abyste si vzala sklepníka, natož abych
vám to vsugeroval políbením.“
Okamžik nato jí políbil dvorně ruku a dovedl ji k domu beze
slova, bez důvěrného pohledu.

– 22 –
 „Nepřemlouval jsem vás přece, pomohl jsem vám jen najít cestu
k hrdosti,“ řekl jí příštího dne, když mu oznámila, že odřekla ná-
padníkovi.
Čekala zase na tón, který včera na tomto místě zaslechla, ale jeho
hlas se vlekl a studil.
„Musíme vždy hledět nalézti cestu k hrdosti, toť vše,“ dodal po-
směšně.
„Pomoz mi raději nalézti cestu ke štěstí!“ zaplakalo její mladé,
zmítané srdce, ale nedovedlo vyslovit svého žalu.
Přeměřil ji očima, v kterých nebylo ani trochy měsíční záře.
„Ostatně, kdo ví, zdali byste odmítla nápadníka, kdyby byl trochu
lyričtější a třeba, dejme tomu, na příklad jen profesorem.“
Zarděla se velice. Bylo strašně trapné i strašně lichotivé, že Oskar
vypozoroval všechno, co se týkalo jí.
„Profesor Rajnoch k nám jenom sem tam zajde pro housky. Ale
já s ním nemluvím, Oskare. On mi pravda někdy nabídne bonbony,
ale já vždy odmítnu, ač je velmi ráda.“
„Uvidíme, co vše odmítnete, až půjdeme po druhé na Chlum,“
odpověděl a ret se mu zatřásl.
„Jaký je podivný a jaký je nešťastný,“ uvažovala po této příhodě
bezpočtukrát a chodila pod kaštany večer co večer.
V zimě se narodilo u Rýzů čtvrté miminko. Oskar netušil, jakou
námahou platí Milada své volné podvečery.
Choval se k ní stále dvorně s ironickou příchutí, které nerozumě-
la a která ji velmi mučila, ač cítila její zvláštní dráždivost. Nebývalo
jí s ním už do smíchu, ale nadešel‑li soumrak, ani největší plískanice
ji nezadržela od procházky s ním.
Zatykal jí někdy znenadání, řekl jí jindy něco neobyčejného
o jejích modrých očích nebo o zlatých vlasech, ale když myslila, že
roztává nejvíce, odříkal jí třeba zase divné verše nebo se odmlčel
nadobro a jen zamračeně prochodil společnou hodinu.
„Proč jsi vlastně teď pořád smutný?“ zeptala se kdysi sklíčeně.

– 23 –
 „Nejsem smutný, mylady, jsem pouze jinoch přemítavý a dumám
často o poslání gymnazistů ve vesmíru. Náš třídní usoudil, že jsou
na světě k tomu, aby měl koho špehovat, strýček myslí, že proto, aby
bylo komu kázat, slečinky se domnívají, že kvůli této aleji. Já bych
přece jen rád vymyslil něco jiného.“
„Nepropadneš přece?“ zaděsila se jeho ironického hlasu.
Ret mu naskočil.
„Nepřičiním‑li se velice, tedy ne. Propadl jsem, myslím, defini-
tivně ctnosti se šosy. Rajnoch má se mnou dřinu, aby mě alespoň
trochu zkoupal.“
„Víš přece, že znám pana profesora Rajnocha, kdyby bylo potře-
ba, promluvila bych s ním,“ nabídla ochotně.
Proti svému zvyku se rozchechtal tak, až se několik dívek za ním
ohlédlo.
„Dobře sděleno!“ řekl vztekle. „Ani na Chlum tedy nemusíme.
Nebo se šerha ještě nevyjádřil a ty mi jen označuješ, že ti už chutnají
jeho cukrátka?“
Nenadála se takového výbuchu. Neměla vlastně ani v úmyslu
mluvit s Oskarem o profesoru Rajnochovi. Naopak se všemožně sna-
žila utajiti mu, že si v poslední době chodívá pro housky již denně.
Ušklíbal se skutečně k neutišení, i ramena, zdálo se, se mu chvěla.
„On se opravdu dosud nevyjádřil,“ zašeptala, aby ho trochu ukli­dnila.
Nepromluvili již, ale v aleji zůstali až do posledka, až do nejhustší
mlhy únorové.
Němota a trýzeň se opakovala po několik večerů, studených,
jízlivých večerů, po nichž Milada pokaždé proplakala noc.
„Slečna bledne, slečna bledne,“ vykládali si již učňové v dílně, ba
dokonce otec si toho všiml.
„Nevyspí se Milada přece jen trochu málo?“ zeptal se své mladé
ženy tak obezřetně, aby ani nádech pokárání neojínil otázky.
„Málo se vyspí jen matka čtyř dětí,“ odpověděla mučednicky. „Holka
jen tenkrát, když příliš myslí na galány! Měl bys jí zakázat tahání se

– 24 –
studentem. Teď, když má v nádbě partii, je to i hloupé. Zakázala bych
jí večerní lítání sama, ale mohlo by se říci, že jsem macecha.“
A starý Rýz svým způsobem promluvil s dcerou.
„Řekli mi už loni, že chodíš s gymnazistou. Nu, myslil jsem si,
dokud nemá osmnáct let, neprovdám ji, ať si tedy chodí, s kým chce.
Ale nyní je věc zcela jiná. Odmítlas jednoho ženicha, neřekl jsem ti
ani slova. Ale odmítneš‑li ještě druhého, budu vědět proč a zařídím
další podle toho.“
„Tatínku, mně je tak neveselo,“ odvážila se říci.
„Až se vdáš, bude ti veseleji. Po svatbě přestane zbytečné po­
kňourávání, neboť nastanou vážné starosti. A mně se pan profesor
Rajnoch líbí, protože dovede být přísný.“
Smutně šla Milada pod kaštany.
Alej mládeže byla prázdná, jako by ležela míli od smíchu a hovoru.
Pršelo vzteklým předjarním deštěm do zamlžených korun.
Pod známým stromem, šlehaným větrem, až staré větve praska-
ly, stál Oskar Chvojka. Neměl deštníku a voda mu tekla ze starého
zimníku jako z jezu.
„Utekla jsem na pět minut,“ řekla mu udýchaně.
„Pročpak?“ zasípěl. „I dojít možno, netřeba utíkat, slečno.“
Dva rudé kruhy jí naskočily na tvářích.
„Oskare, patrně již mluvil Rajnoch s tatínkem, protože mi dnes
zakázal choditi s tebou.“
Ale neptala se ho po ničem.
„Neber si Rajnocha, Milado,“ řekl pojednou dutě a nehleděl ni-
kam. „Snad není horší než tvůj otec nebo můj strýc a všichni zdejší
a mimozdejší notáblové, neboť koná tak svou povinnost, jak ji
konají oni. Ale neber si ho.“
„Proč?“
„Proč. Proto, že si toho nepřeji. To je důvod nad všecky jiné dů-
vody, Milado.“
Jeho tvář až zastrašila bledostí.

– 25 –
 Odhodlala se k otázce, která ji pálila po mnoho měsíců, odhod-
lala se ke slovům, pod kterými se svíjela její měšťácká ženskost.
„Miluješ mě, Oskare? Řekni konečně. Já tě miluji.“
Strhl ji na zimník, z kterého tekla voda.
„Miluješ?! Ty?!“
„Miluji.“
Jeho měsíčné oči až zaslunily blahem. Nikdy neviděla Milada
tolik štěstí na lidské tváři, kolik v této chvíli probíhalo, prochvívalo,
prozařovalo jeho.
Přikryl si oči jejími dlaněmi a zaštkal.
„Vždyť já, vidíš, vlastně, od matčiny smrti nic nedělám, než če-
kám na člověka, který by mě miloval. A oni všichni, otec i Pavla,
o jiných ani nemluvím, odměřovali a odměřují lásku na vysvědčení
a na pokoru. A tak jsem do této chvíle sám nevěděl, jsem‑li opravdu
vzteklý klaun nebo zbabělý buřič, jenom jsem věděl, že jsem hrozně
nešťasten. A že musím být pyšný, abych unesl svůj smutek.“
„Proto jsi mě trápil?“
„Ach, trápil. Dovedl bych ještě zcela jinak trápit, kdybych nebyl
měl od první chvíle naději, že budeš milovat mě, Oskara Chvojku,
syna nedobrého otce, studenta živého z cizí milosti, který nemá ani
tolik, aby ti koupil krabičku bonbonů.“
Odtáhla za této řeči zlatou hlavu od mokrého zimníku, vysunula
z Oskarových rukou i dlaně.
Byly dosud vlhké jeho slzami, srdce ji prudce zabolelo.
„Příteli, naše láska je beznadějná,“ zašeptala sklesle.
Podíval se na ni dětinsky udiveně. Byl v té chvíli ne o rok, ale
o deset mladší jí.
„Jak to, beznadějná? Řekla jsi přece, že mě miluješ? Řekla jsi jasně:
miluji, a já jsem ani nedýchal štěstím. Milado, přísahám ti, že nenajdeš
na světě člověka, který by tě tak miloval jako já. Bílý beránek se ze mne
stane, a nejen že jiné ženy na tom světě pro mne nebude, ani jiného
člověka kromě tebe nebude až do skonání. A ty říkáš beznadějná?!“

– 26 –
 „Kdy se budeš moci ženit, Oskare?“ zeptala se truchlivě.
Vtáhl dech do hrudi, až v ní zaskučel.
„Promiňte vlídně, nepomýšlel jsem v této chvíli na ohlášky,“ řekl
až po vteřinách jako by kousky ledu ulamoval.
Rozplakala se mnohem prudčeji než před chvílí on.
Vypravovala mu o svém životě doma, o otci, který jen dohlíží
a rozkazuje, o maceše, která nevidí nic kromě svých malých dětí,
k nimž rok co rok přibude nové, o práci od časného rána, která
nikterak nekončí, když se vrátí domů z této procházky.
Tvářil se, jako by toho všeho neslyšel.
„Domnívala jste se snad, když jste mi šla vyznat lásku, že jsem
v sedmé dietní třídě, a ne v septimě?“ přerušil ji vztekle.
„Neuvědomila jsem si, jak jste mladý a chudý, až jste mi sám
připomenul,“ zaštkala provinile.
Odstoupil od ní, poklonil se opravdu jako Kašpárek ke konci
představení.
„Povedla se nám vzájemná komedie, slečno! Má převaha je v tom,
že jsem ji od první chvíle hrál vědomě. Nedomníváte se, doufám, že
bylo jediné slovo pravdivé, které jsem dnes řekl. Jsem vždycky pro
hru, a dnes jsem po prvé v životě spokojen se svou vlastní.“
„Strašný je jeho ret,“ myslila si Milada v hrůze. „Proč se mi to ne-
zdálo nikdy dřív? Proč jsem neviděla, že má oči skoro bílé, zlobí‑li se?“
Ale odejít se neodvážila, jako by čekala ještě na poslední slovo.
Také on čekal.
Od druhého konce aleje zaznělo hvízdnutí, okamžik na to vyloupl
se Čeněk Soják z mlhy jako z plstěné houně.
„Milado, goddam, doma tě hledají a všichni zuří, že tě není! Řekl
jsem, žes šla něco koupit, a letím sem, co dechu popadám.“
Polekala se leknutím hodné dcery.
„Sbohem, pane Oskare! Vy jste strašně zlý a je snad lépe, že jste
mne nikdy neměl rád. Ano, cítím, je to tak lépe. Mívejte se dobře,
přeji vám mnoho zdaru. A s Rajnochem promluvím, bude‑li třeba.“

– 27 –
 Oskar se na ni ani nepodíval.
„Půjč mi desetikorunu, Čeňku Sojáku, bezděčný režisére konce
i začátku pimprlového představení. Splatím ti ji zcela určitě, až budu
míti zlatý límec, neboť já nezůstávám dlužen nic, nic, nic! A zatím
buď trpěliv, jak se sluší na hodného kamaráda, neptej se, nač ji chci,
a vlož ji do mé žebrácké dlaně.“
Čeněk byl vyděšen Oskarovým tónem. Jako natažený mechanic-
ký panáček jal se ohmatávati celý svůj oblek od krku ke kolenům.
„Ani haléře nemám u sebe, odpusť, jen tak ve spěchu jsem odle-
těl,“ vypískl nakonec.
„Snad bych mohla já?“ zeptala se Milada trochu nejistě.
„Ano, výtečně, slečno, vy! Znamenité! Znamenité! Znamenité!
Jenom tento bengál ještě chyběl!“ křičel Oskar, jako by výskal, a vzal
peníze z její studené dlaně.

Krátce nato vzrušily město dvě události: Milada Rýzová se zasnou-

bila s profesorem Rajnochem a Oskar Chvojka byl vyloučen z gym-
názia. Stalo se tak právě z návrhu téhož profesora, ale i nejmírnější
soudcové mladých poklesku uznali, že nemohl jednati jinak. A to
ještě podrobnosti ošklivého případu nepronikly příliš na veřejnost.
Vědělo se pouze, že kteréhos neobyčejně deštivého večera potkal
bdělý profesor svého žáka ve vykřičené uličce.
„Kampak, Chvojko?“ zeptal prý se ho starostlivě.
„Račte šlapat do mých stop i v blátě, libo‑li vědět!“ odpověděl mu
drzý hoch, ani nevzhlédnuv od mokré země.
A před očima nejpřísnějšího profesora neostýchal se otevříti
dveře nejhanebnější putyky a zmizet v ní.
Ostatní zprávy se poněkud různily. Byli lidé, kteří tvrdili, že pro-
fesor Rajnoch čekal před dveřmi, nad nimiž blikala rudá lucernička,

– 28 –
a nastydl, až dostal revma do ruky, byli také takoví, kteří chtěli vě-
dět, že v otecké starostlivosti vešel za studentem i do místnosti, ale
vyletěl z ní již po chvíli tak prudce, že narazil o veřej a poranil se
na lokti, na němž dosti dlouho nosil pak černou, vyzývavě žalující
pásku. A za ním prý zněl jakýsi k neopakování ohavný výkřik, který
rovněž musel přisouditi mladému zpustlíkovi.
Ať tak či tak, Oskarův osud byl zpečetěn naráz.
Celé město litovalo doktora Stárka. Bral si věc velmi k srdci, ří-
kalo se, že zhubeněl zármutkem a hanbou nad nevděčníkem. Pavla
vstávala den co den s uplakanýma očima. Nechápala dobře, co se
událo, cítila jen, že cosi velmi zlého. Víc než narážky lidí dospělých
trýznil ji pohled na bratra. Ach, neoklamal ji žádným předstíráním,
ať si hleděl jak chtěl zpupně, nevšímaje si ani nářku, ani pokoření,
ani vyhrůžek. Stárkovi nesedali teď s ním u jednoho stolu, obědy
i večeře mu musila sama nosit do kumbálku, a na ulici mu vůbec
nedovolili vyjíti.
Úzkostně se dívala denně na římsu i na střechu.
„Myslíš, že skáču v noci z okna? Ach ne, má milá. Doskákal jsem
onoho dramatického večera, kdy jsem měl potěšení vyskočit záro-
veň ze septimy. Proč bych ještě teď skákal? Jediný plezír je, vymyslit
si vždy něco nového a hezky to režírovat,“ upokojil ji studeně.
Mluvil jako vždy a byl celkem trpný a tichý jako vždy, ale vypa-
dal k polekání. Víčka mu zčervenala a vlasy zřídly nadobro, čelo se
zvýšilo do ostrých úhlů a ret po celé hodiny zůstával naběhlý a rudý.
Byla by mu ráda řekla, jak nesmírně ho lituje, ale před jeho po-
směvačně odmítavýma očima nedalo se vysloviti slovo soucitné.
„Jen žádné afektace a hlavně žádné sentimentality s nebožkou
maminkou a tak dále,“ odbýval ji štítivě. „Pomiluj vlastní osud, praví
můj drahý mudřec. Ostatně, jaké kvílení? Jsem svrchovaně rád, že
už nemusím do boudy.“
„Ale budoucnost?“ namítala s pláčem. „Jak se rozřeší tvá budouc-
nost, když nechceš být hodný.“

– 29 –
 „Budoucnost je nejlhostejnější věcí na světě. Dones mi raději ci-
garetu. Cigareta je vždy holdem okamžiku, a jen na okamžiku záleží.“
Nikdy se neodvážila vysloviti Miladino jméno před ním, ale lítost
v ní plakala dnem i nocí.
„Ona je vším vinna,“ usoudila dávno. „Proč neviděla, jak velice
ji miluje, když jsem to viděla já?“ Styděla se, že kdysi chtěla před
Miladou pokleknout. Teď by jí byla nejraději zastavila a řekla jí
nějaké hrozné slovo, slovo každým dnem hroznější, když ji vídala
večer co večer ne již v aleji mládeže, ale na pravém městském korzu
před radnicí, zavěšenou do člověka s husarským knírem, který nosil
jednu ruku v pásce.
Doktor Stárek zatím uvažoval. Chtěl v prvním hněvu opravdu
vyhodit Oskara na dlažbu, ale účast spoluobčanů, které se mu v této
krajně nepříjemné záležitosti dostalo, pozvolna ho obměkčovala.
Cítil, že muž, stojící takřka v čele ostatních, nesmí býti krutý, ani je‑li
zklamán. Znal o tom latinský citát, jehož neváhal nyní často užíti.
Již druhý týden po katastrofě přemýšlel, nemá‑li zvrhlého synovce
umístit u obce, řekl si však, že by tato velkodušnost mohla býti opo-
zicí vykládána jako nepotismus, a jihl stále víc vlastní ušlechtilostí.
V třetím týdnu zašel do lékárny a dlouze hovořil s lékárníkem.
Starý Kyšinský, bílý, roztřesený dědeček, proslulý úzkostlivostí a la-
kotou, nechtěl zprvu uvěřiti, že by opravdu potřeboval pomocníka,
ale po Stárkově řeči uvažoval také. Vděčnost oblíbeného lékaře
mohla jen prospěti živnosti a lékárník pojednou cítil, že je oprav-
du již příliš stár, aby se samotinký dřel od rána do noci, a trochu
oddechu a trochu procházky že ho může ještě nadlouho zachovat
rodině i městu. Byl dojat, i doktor Stárek byl dojat, když si nakonec
místo smlouvy podali ruce.
„Doporučil jsem tě svědomitému muži, je to má poslední velko-
dušnost k tobě,“ řekl pak strýc Oskarovi. „Dostaneš se pod tuhou
kázeň lékárnickou, snad tě zachrání. Ne‑li, můžeš jít písařit jako
kdysi tvůj otec. Já nepohnu pro tebe již ani prstem, ani haléřem.“

– 30 –
 Pavla líbala strýčkovi ruce a plakala na tetiččině hrudi bouřlivým
štěstím.
„Osko, viď, že jsi nesmírně rád? V lékárně budeš pracovat, Bože
můj, jaké krásné postavení!“ zajásala u bratra.
Pokrčil rameny.
„Postavení je vedlejší, hlavní je, že se mi neobyčejně líbí slovo tiro,
pulče vypočítavý,“ odpověděl tence. „Tiro, víš, je tak trochu novic
a tak trochu učeň. Myslím, že zrovna mně bude nový titul slušet.“
Slušel mu opravdu.
Sotvaže několik dní působil v starobylé lékárně, stoupla jeho
vážnost. Dívky mu opět děkovaly za pozdrav a kamarádi z gymnázia
kupovali si mnoho zbytečností i nejednu „tajnost“, jen aby spatřili,
jak zdobně dovede již čechrati papír kolem lahvičky a jak zručně
umí zabaliti krabičku.
Den ze dne mu přibývalo důstojnosti a stavovské hodnosti.
„Dovedný chlapík, dovedný!“ řekl starý Kyšinský Stárkovi již
po několika týdnech. „Naučil se hned první den uhlazovat masti
a druhý den již uměl prášky sypat. Také váš rukopis čte znamenitě,
pane doktore.“
Doktor Stárek udiveně a káravě pohlédl na roztřeseného dědeč-
ka.
„Ovšem pod mým dozorem!“ pospíšil si lékárník s vysvětlením.
„Nedomníváte se přece, že bych já, nejsvědomitější lékárník, který
kdy žil, nechal tirona pracovati samostatně! Zasvěcuji ho do svého
umění velmi soustavně, od krájení oplatků až po nejpřesnější do-
sování. Ale jak pravím, on je dovedný jako vyšívačka a chytrý jako
advokát. Ten se v našem cechu neztratí.“
„Dejž to nebe, po všem, co již natropil!“ vzdychl si doktor Stárek
upřímně.
„A copak vlastně natropil, prosím vás?“ rozčilil se lékárník. „Na
historky z gymnázia pohlíží stav lékárnický jinak než stav učitelský.
Farmacie by přišla o svůj stálý dorost, kdyby tu tam nevyloučili

– 31 –
studenta ze septimy. Až budete tak stár jako já, poznáte, že všechno
na světě má hluboký význam, i mimořádné konference. Dokud je
lékárnický pomocník na svém místě přesný jako voják na stráži,
dotud je mi naprosto lhostejno, jak o něm soudili kantoři.“
„Zachránil jsem toho kluka přece!“ myslil si Stárek s hlubokým
uspokojením.
V podvečer, když lékárník vycházel z lékárny na zdravotní pro-
cházku, byl Oskar dokonalým pánem, ale byl i dokonale na svém
místě.
Čeněk Soják ho pak navštěvoval, i Pavla k němu často zašla, a oba
se dívali tak, jak by nikdy dříve nebyli spatřili lékárny, dokud v ní
nevládl on.
Uctivě, jako v šeré svatyni, rozhlíželi se v klenuté místnosti, kde
renesanční stůl s dvěma draky místo trnože byl pultem, kde se
stěny leskly porculánovými tyglíky, kde se záhadné láhve temnily
ve velkých skříních, kde i věci zcela prosté, jako ledek a salmiak,
byly umístěny v šuplících, jež se otvíraly jako zásuvky psacího stolu,
kde váhy byly drahocenným přístrojem a kde se starobylou lžičkou
nabíraly úlomky granátové na vyvažování. A když vyšel Oskar z la-
boratoře ve svém černém, dlouhém plášti, všechen vonný nějakým
tajemným odvarem, nebo když bílýma, jemnýma rukama sypal před
nimi prášky do vyhloubených oplatků, oba se až chvěli pokorným
mrazením.
„On vypadá jako alchymista,“ šeptal Čeněk pyšně.
„Jako učenec,“ odpověděla hrdě.
Oskara chvíli bavil jejich podiv.
„A přece, moji milí, toto vše je vlastně humbuk, vyložený stavov-
ský švindl,“ řekl jim kteréhos podvečera a velmi pohrdlivě zahrnul
v jediné gesto všecky krásné tyglíky i lahvičky, jež se tu leskly.
„Zajímavost lékárny je někde jinde.“
Uvedl je do pokojíka mezi lékárnou a laboratoří. Stála v něm jeho
železná postel a mnoho bedniček prázdných i poloprázdných.

– 32 –
 „Toto je krásná zajímavost! Toto je přece magacín!“ zvolal zkla-
maný Čeněk, rozhlížeje se po střízlivě obílené místnosti. „Každý
kupec má takový, jenže je v něm více věcí.“
Oskar okamžik mlčel.
„A – co je toto?“ zeptal se pak hrobovým hlasem a ukázal na
malou skřínku poblíž dveří. Byla prostá, přepevná, jako vydlabaná
z dubového pně a zčernalá věkem; její dvířka byla okutá přísným,
starobylým kováním a ještě pevně zamčena.
„Nu, snad schránka na listiny,“ mínila Pavla a dívala se upřeně
na tuto nedobytnost.
Ale Čeněk zatušil a bylo mu, jako by tucet detektivek přečetl
jedním dechem.
„Nemáš k tomu přece klíče?“ vydechl úzkostlivě. Oskar se nit-
kovitě zasmál.
„Nemám, kamaráde nevylečitelně romantický! Klíč nosí lékárník
v tobolce a za živý svět by ho nikomu nesvěřil. Dal si k této tři sta
let staré skřínce připevniti nejmodernější americký zámek, který
by ani nejproslulejší lupič neotevřel, natož zvědavý laik.“
Čeňkova napjatá tvář změkla rozčarováním.
Oskar se usmál po druhé a ještě tenčeji.
„Ale ty bys přece jen rád věděl, co je uvnitř? Nu, ukážu ti. Celý
život je směšný a nejsměšnější ze všeho jsou tajemství. Ale nej­
směšnější na desátou jsou tajemství špatně střežená.“
Opřel se o zeď a bez námahy odtáhl starobylou skřínku. A hle,
její zadní stěnu tvořily tři nepřiléhavá prkýnka a jedna červotočivá
příčka. Nebylo třeba ani síly ani dovednosti, aby ji člověk vysunul
hladce a tiše.
Oskar to provedl ve vteřině.
Drobné hnědé i modré lahvičky vedle několika větších kbelíčků
a krabiček s divnými značkami a zkratkami objevily se před dět-
skýma očima.
„Snad to nejsou jedy?!“ zděsila se Pavla a couvla bezděčně.

– 33 –
 „Ano, hrdinko! Hic sunt leones, jak by nepochybně řekl drahý
strýc. Ti lvi snad nejsou směšní, ale směšný je hlídač, který je zavřel
do klece tak vetché.“
Potom Oskar zase upevnil příčku, přišoupl skřínku a oprášil si
rukávy, trochu zabílené vápnem.
„Bože, ty jsi přece jen neobyčejně chytrý!“ uznal Čeněk a nevěděl,
má‑li být zklamán nebo ještě víc okouzlen, že starý lékárník tak
zbytečně střeží nejpatentovanější klíček.
Od té doby dostala jeho úcta k Oskarovi i lehounký nádech bázně.
Takové lechtivé, příjemné bázně, kterou Čeněk dávno miloval a kte-
rou se naučila cenit i Pavla. Oskar se jim zdál tak mocný a tajuplný,
že mu odpouštěli všechno týrání, kterým je někdy stíhal.
Býval časem nepochopitelně mrzutý.
Mluvil s nimi třeba zcela vesele o dávných dobrodružstvích
z gymnázia, nebo o úzkostlivosti starého lékárníka, a najednou, při
nějakém slovíčku, které se nedalo ani nikdy dohádnouti ve vzpo-
mínce, všechen se roztřásl hněvem a doslova je vyhnal. A jindy býval
roztržitý k nepochopení. Větu začal, neskončil, zamyslil se nad něčím
a zahleděl do prázdna. Jen přišel‑li zákazník nějaký, vzpamatoval se
a obřadně posloužil, mlčky, v dlouhém černém hábitu, který opravdu
připomínal mnicha.
„Zdalipak ještě myslí na ni… na tu vaši sestřenici?“ zeptala se
Pavla kdysi Čeňka.
„Kdepak!“ ujistil ji horlivě. „Zamilovaný nikdy nebyl, proč by tedy
myslil na nevěstu jiného? Milada bude mít svatbu ještě před prázdni-
nami, aby mohli s panem profesorem hned odjeti na dlouhou cestu,
a těší se velice, že už nebude musit doma sloužit a v krámě prodávat.“
„A na Oskara již zcela zapomněla?“ vzdychla Pavla z hoře ses­
terského.
„Jak by nezapomněla?“ podivil se Čeněk. „Ani jedenkrát se mne
na něho nezeptala.“
„A Oskar se na ni také nikdy neptá?“ zkoumala.

– 34 –
 „Nikdy, slečno. Jednou jedinkrát jsem mu ji vzpomněl a tu se
zasmál, jak jenom on dovede. To bylo hned v prvním týdnu, když
přišel do lékárny a měl oči pořád červené. ‚Nesměj se tak,‘ povídám
mu, ‚já vím, že ty jsi zásadně proti všem láskám, ale myslil jsem, že
je mezi vámi přece jen jakési pouto.‘ A tu se přestal smát, a povídal
tak vážně, že jsem se musil rozchechtat já: ‚Pouto, ano, pouto mezi
námi bylo a je, jak víš. Jsem přec slečně Rýzové dlužen pětku.‘“
I Pavla se musila smát ještě, když slyšela Čeňka opakovat tato
slova. Ale z hlavy jí nešla a na své blízké narozeniny začala se velmi
těšit.
Dočkala se jich konečně a desetikorunu, kterou jí dala tetička,
donesla hned v podvečer do lékárny.
„Tu máš, aby ses zbavil všech závazků k té nevěrnici,“ řekla bra-
trovi záříc.
Po prvé viděla Oskarovu tvář zčervenat. Bylo tak neuvěřitelné,
že mu stoupla krev do lící, že se až polekala.
„Myslila jsem to dobře, Oskare,“ šeptala zmateně.
„Miminka nemají mysliti,“ odbyl ji a marně se snažil posměšnit
svůj hlas. „Ostatně se mnou vždy všichni lidé smýšleli dobře, to
patrně již zůstane mým osudem. Strýc, jistý profesor, snad i slečna
Rýzová. A teď tedy dokonce i tvůj vrabčí mozeček.“
Nedala se mýlit takovou křivdou, objala ho hubenou dětskou paží.
„Já vím, žes nešťasten, Osko. Čeněk tomu nevěří, ale já cítím, žes
ji měl rád hrozně. A ona tě zradila.“
„Nezradila, hráli jsme si jen,“ řekl tak tvrdě, jako by chtěl udeřit.
„A od chvíle, co pozbyla slečna Rýzová smyslu pro hru, nemáme si
co říci.“
Ale najednou natáhl ruce na krásný stůl s draky, přepadl na ně
těžkou pololysou hlavou a zaúpěl.
„Vidíš, Osko, nešťastný, vidíš, že tě to mrzí!“ zalkala nad ním. „Ale
já k ní třeba hned zajdu s tou pětkou a řeknu jí při tom, jak o ní
pláčeš.“

– 35 –
 Oskar se napřímil. Byl zase bled, jen ret se mu chvěl jako sedlá krev.
„Opovaž se míchat se do mých záležitostí! Opovaž se vůbec
připomenouti mi kdy tuto chvíli! Ty se všelijak lísáš, až by člověk
myslil, že opravdu něco cítíš, ale hned se ukážeš v pravé podobě.
Jsi ještě hloupější, než jsem si myslil, nerozumíš vůbec ničemu,
a nejmíň pýše. Peníze vrátím po Čeňkovi a se slečnou Rýzovou bych
nemluvil, ani kdyby mi stokrát vzkázala.“
„Opravdu, Oskare?“ podivila se s velikýma očima.
„Přísahám! A nešťastný nejsem ani trochu, pamatuj si to, a táhni
teď po svých.“
Po jejím odchodu strčil bankovku do prázdné obálky a zuřivě
čekal na Čeňka. Dusil se téměř tíhou, vydechnout nemohl netrpěli-
vostí. Zdálo se, že by se mu ulehčilo v nesnesitelné trýzni, kdyby se
již již zbavil těchto peněz.
Ale Čeněk nepřišel ani onoho dne, ani příštího.
Objevil se až třetího podvečera, nápadno bylo, že dvakráte prošel
mimo lékárnu, než do ní vstoupil.
„Proč obtěžuješ tolik dní zbytečně a nejdeš, když tě člověk potře-
buje?“ přivítal ho Oskar s pokřiveným úsměvem. „Dávno mám pro
tebe komisi. Tuhle obálku vezmeš a odevzdáš hned slečně Rýzové.“
„Proč to mám donést?“ zeptal se Čeněk a rozpačitě přešlapoval.
„Proč? No, povím ti třeba i proč. Protože je tam desetikoruna,
jistá pětka, Čeňku. Poslední pouto rozvazuji se slečnou!“ vykřikl
Oskar a položil obálku, jako by mu byla příliš těžká.
Čeněk stál pořád zmateněji.
„Vždyť jsem jí říkal, že je vzkazování marné,“ zakoktal konečně.
„Vím přec, jak jsi proti zamilování.“
„Jaké vzkazování?“
„Něco se asi stalo, Oskare, sám nevím co. Ale měl jsem ti vyřídit,
že tě Milada čeká na Chlumu.“
„Lžeš!“ vykřikl Oskar, až v klenuté místnosti zadunělo. Ale věděl
již, že Čeněk nelže.

– 36 –
 Shodil černý hábit, odkopl jej do kouta a hmátl po klobouku.
„Jak můžeš nyní odejíti?“ zděsil se Čeněk. „Alespoň do sedmi
musíš počkat, než se vrátí lékárník.“
„Hlídej!“ zavolal na něho Oskar již ode dveří. „Anebo také nehlí-
dej! Celé město muže krepírovat, ale ona nesmí čekat!“
Doletěl Chlumu, věděl, kam má jíti.
Za první stanicí křížové cesty spatřil dívku. Byla zakuklena
v macešin divadelní šál, šaty měla snad od služky vypůjčené, ale
on i v přestrojení ji poznal okamžitě.
„Oskare!“ vykřikla, sotva ho spatřila. „Nehněváš se na mne?“
Byl u ní skokem.
Padli si do náručí a líbali se. Líbali se a plakali dlouho beze slova.
„Nechci Rajnocha, Oskare, nechci ho!“ štkala pak v jeho náručí
zdušeným dětským lkáním. „On je docela jiný, než tys byl. Tys mě
trápil, když jsi myslil, že tě nemiluji, ale on mě trápí, když myslí, že
ho miluji. A včera jsme se kvůli tobě pohádali. Řekl, že jsi nejdrzejší
a nejšpatnější kluk, jakého kdy viděl, a vykládal mi zase všechny
ty věci o vykřičené putyce a tvém vyloučení. Ale já jsem najednou
ucítila, že jsi všechno prováděl jen z lásky, Oskare. Rajnoch by nikdy
nic neudělal z lásky. A musila jsem tě vidět, musila jsem ti to říci.“
Klekl do trávy, oddaně sklonil čelo na její koleno.
„Mám tě rád k zešílení, Milado. Před hodinou bych byl ještě řekl,
že tě k zešílení nenávidím. Každému bych to byl řekl, i sobě. Ale teď
vím: nejen větší než má nenávist je má láska, ona je i větší než má
pýcha. A to je tak strašné a tak krásné…“
Hladila mu jemnou, průhlednou tvář s měsíčnýma očima.
„Nevezmeš si tedy Rajnocha? Budeš vždycky milovat mne? Ani
si nepovšimneš, jak jsem mladý a chudý? Viď, že si nepovšimneš.
Vždyť mládí a chudoba jsou ctnosti. Nevím, jak bych ti to řekl,
Milado, ale cítím někdy, že bych byl velice dobrý, kdybych našel
někoho, kdo by tomu rozuměl. Ale kromě tebe jsem nenašel. I mé
mládí všichni bili, i mou chudobu. A tak se mi potom chtělo i staré-

– 37 –
ho zhýralce zahrát, i poťouchlého kejklíře, všechno, všechno, jenom
abych svůj žal neukázal.“
„Ale nyní máš již přece postavení, Oskare,“ řekla mu něžně a úz-
kostlivě. „Je hezké být lékárníkem, viď?“
„Nejsem lékárníkem, učněm jsem, Milado, bezplatným učněm
svého řemesla. Čeněk, vidíš, je již tovaryšem, já k tomu budu ještě
potřebovat několik roků, ale na tom přece nezáleží, když mě milu-
ješ.“
Schoulila se zimomřivě v teplý jarní večer.
„Ale to je hrozné!“ řekla najednou a zalomila rukama. A potom na
ni padl veliký strach a všechnu její odvahu přikryl černým smutkem.
Rozhlédla se, zapátrala na všechny strany, ramena se jí roztřásla
bázní.
„Doma mě asi zase hledají. My jsme se s profesorem pohádali,
ale on večer přece přijde. Chodívá vždycky v tuto dobu.“
Povstal.
„Proč jsi chodila?! Proč jsi mě volala?!“ zavzlykal chraptivě.
Polekala se jeho temného hoře.
„Bylo mi každý den teskněji po tobě, Oskare. Čím bližší je svatba,
tím víc. Pořád jsem tě viděla, jak jsi tenkrát pod kaštanem plakal
štěstím. Je to tak nad pomyšlení krásné, pláče‑li někdo štěstím kvůli
nám. On by nikdy neplakal štěstím.“
Zastoupil jí cestu v náhlém podezření.
„Přísahej, že zítra zase přijdeš. Tady u Krista přísahej, že přijdeš!
Nevěřím v nic a v nikoho, nikdo mne tomu neučil. Ale když jsi ty se
mnou a tvá láska, i Boha cítím. A před Kristem bych klekl jako před
tebou. Ne jinak než před tebou, ale tak ano.“
Zdvihla tři prsty, ne před tím, který zde na vybledlém obrázku
nastupoval poslední pouť, ale před Oskarovou horečkou.
„Zítra přijdu zase, Oskare, ale dnes mě pusť. Všechno musím
doma zařídit. Řeknu, že jsem byla s tebou, a domluvím se s profe-
sorem.“

– 38 –
 „Jeho nebudeš?!“ vykřikl a nehnul se.
„Ne,“ vydechla.
„Věřím ti,“ řekl a ustoupil z cesty.
Odešla a on poklekl před smytým obrázkem.
„Jako před ní, jenom jako před ní, před láskou, před štěstím!“
šeptal a chvěl se.
Vrátil se do zamčené lékárny. Neslyšel otázek, neslyšel výčitek.
Starý Kyšinský byl roztřesen od chvíle, kdy spatřil, že v jeho nejkrás-
nější, nejslavnější lékárně stojí v postoji strážce pekařský tovaryš.
„Jenom vaše dosavadní bezúhonnost ochrání vás od nejhoršího!“
křičel na nevnímavého tirona.
Oskar mu v sladkém bezvědomí políbil ruku.
Bylo to naprosto neslýchané.
„Co je vám vlastně?“ zděsil se lékárník.
„Jsem trochu opilý,“ odpověděl pomocník.
Uvědomil si pojednou, co učinil, ale nevztekal se sám na sebe,
smát se musil tak hlasitě a po dětsku, že bylo lékárníku najednou
stydno za celý stav.
„Vyspěte tedy opici,“ skončil ještě přísněji, než začal. „Ale svou
druhou nebudete již vyspávat pod mou střechou, za to vám ručím!“
Příštího podvečera stál Oskar již před šestou u dveří.
Černý hábit dávno shodil, ustrojil se, jak jeho chudé šatstvo do-
volovalo, a byl sváteční jako dívenka před biřmováním.
V kapse nahmatal obálku s penězi a zastyděl se jako kající rouhač.
„Bestie vzteklá, jak toto napravíš?“ myslil si a byl by nejraději
koupil nejkrásnější, nejdrahocennější prsten s kohinoorem k za-
snoubení s princeznou.
Po šesté hodině přišla do lékárny Pavla. Její dětské, vždy trochu
bázlivé oči postřehly okamžitě změnu.
„Osko, ty jsi dnes vystrojen! A krásný jsi! Ještě nikdy jsi nebyl tak
krásný… Snad nejdeš na dostaveníčko s Miládkou Rýzovou?“
Byl by rád zapřel, ale jeho blaženost neznala přetvářky.

– 39 –
 „Ať jdu, kam jdu, pulečku můj zlatý, hlídej tady to staré haraburdí
za mne! Však tě starý nevyhodí. A vyhodí‑li, co na tom? Koupím ti
všechno, nač si vzpomeneš!“
Nemohla již odpovědět, Oskar proběhl vedle jejího úžasu a byl
venku, než se dostala k nové otázce.
Stavil se jenom u cukráře. Nejkrásnější bonboniéra, která byla
na skladě, blankytně hedvábná kazetka, plná vonných měkkých
pokroutek, stála naštěstí jen deset korun.
Hodil bankovku prodavačce do klína a ubíhal s nákupem na Chlum.
Přišel ještě za slunce, nebylo divu, že děvčátko v šále nestálo
dosud před obrázkem.
Prošel celou křížovou cestou, třikrát byl na vršku mezi kříži, než
západ zrudl a utěšil na chvilku jeho bláznivou netrpělivost.
Ale o hodinu později ležel pod svým obrázkem s tváří zabořenou
do hlíny a rval zuby hořká a ostrá stébla travin.
Zešeřilo se úplně, když konečně zdvihl hlavu a obrátil ji po šustu,
který zaslechl.
Čeněk přišel a chtěl cosi vyřizovat.
„Kde máš psaní?“ zařval na něho Oskar zkrvácenými ústy, ne-
povstávaje.
„Nemám žádného psaní. Kdepak by mohla Miladka psát, když
včera tak dostala! Řekla, pravda, že byla na májové pobožnosti, ale
oni dlouho nevěřili. Nakonec všecky odprosila, i pana profesora,
a on jí dal hubičku na usmířenou.“
„A dál?“
„Dál již nemluvili, jenom hubiček bylo pořád víc, snoubenci bý-
vají vždy velmi něžní, když se smíří. Umluvili svatbu ne na konec
školního roku, ale na konec května.“
Čeněk usedl vedle Oskara. Zazdálo se mu pojednou, že přítel není
přec jen zcela proti láskám.
„Vzkazuje ti, ať se proto na ni nehněváš. Ona se nevyzná v lékár-
nictví, nevěděla, že tiro je jako učeň, snad myslila, že se můžeš ženit.

– 40 –
Nebo ani nemyslila a bylo jí jen hrozně teskno po těch večerech, kdy
se s tebou tolik nasmála.“
Oskar konečně vstal.
„A mám se také dobře podívat, zdali se moc nehněváš. Pozná prý
se ti to po očích a po rtech. Velice by byla ráda, kdybys jí vzkázal,
že se nehněváš.“
Oskar se zřejmě nehněval, jeho tvář zůstala již nehnutá.
„Vyřiď slečně, že jsem velice klidný a že jí opravdu něco vzkážu,
ale až zítra.“
Byl netečný, až to Čeňka rozčililo.
„Myslil jsem, že ji máš přece jen rád, myslil jsem, že máš alespoň
trochu srdce!“ vyčetl mu nakonec.
„A vidíš – myslil jsem tak sám,“ řekl Oskar a usmál se studeně.
„Ale byl to omyl.“
Odvrátil se, plivl na obraz, před nímž včera klečel, a nepřetrže-
ným krokem sešel po svahu.
Město bylo již tiché, když přecházel náměstím. U Rýzů tma,
u Stárků tma, v průčelí lékárny tma.
V jeho magacínovém pokoji čekal však stařeček.
„Hlídá‑li lékárnu pekařský tovaryš, je to trestuhodné. Hlídá‑li ji
slečinka, která patří ještě do školy, je to směšné. A směšnost snese
náš stav méně než kterýkoli jiný,“ vyjekl na Oskara urážkou i hněvem.
„Vašemu stavu sluší jen kejkle,“ podotkl Oskar s utkvělým úsmě-
vem. „Vážnost lékárnickou nedělají ani krásné regály, ani americké
zámky, jenom trochu hraní. Rozuměl jsem tomu dobře, měl jsem
pro to jakýsi smysl. Škoda, že mi došel.“
„Vzhledem k vašemu strýci a dobrodinci byl bych hotov, Oskare,
odpustit vám ještě i tentokrát. Musil byste se mi ovšem zaručit svou
ctí, že se případ nebude opakovat, a že svým budoucím chováním…“
„Naprosto netřeba,“ ušklíbl se Oskar na velkodušnost. „Zvykl
jsem již trochu stěhování, nehledě ani k tomu, že má čest je čímsi
velmi pochybným, jako vše, več člověk nevěří.“

– 41 –
 Potom vyslechl svou výpověď, jako by spal. Víčka mu opravdu
zapadala a hlava byla tak těžká, že mu stále přepadávala.
„Ani do prvního vás zde nestrpím, opilý mladíku!“ křičel sta-
roušek nakonec.
„Nebude třeba,“ odpověděl Oskar a natáhl se před šéfem na svou
železnou postel i v botách.
Hned zrána, sotva lékárnu otevřeli, přiběhla Pavla.
Její dětské oči byly zase jednou nevyspalé a její vyhublá tvářička
prodloužena strachem.
Za pultem s draky seděl Oskar bez černého hábitu a usmíval se
na sestru.
Usmíval se jako nikdy, všemi horními zuby se usmíval. Oblek,
včera pečlivě upravený, měl hrozně pokrčený, sem tam na něm lpěla
tráva, kolena měl zamazána od hlíny a rukávy od vápna.
„Musila jsem přijít za tebou, Oskare,“ vyčetla mu horečně, „celou
noc jsem úzkostí nespala! A ty se směješ, co je to? Jaké to máš srdce?
Pan lékárník mě včera vyhodil, abys věděl.“
„Mne také,“ odpověděl lhostejně. „Chtěl s tím šlechetně počkat do
prvního, ale nejsem přece služka. Půjdu hned, jen co ještě poslední
hezkou krabičku zabalím. Je vzácná, jako žádná jiná.“ A již čechral
ozdobný papír.
A Pavla rázem věděla, že se stalo cosi osudného, že je Oskar opět
vyloučen a hůře ještě než z gymnázia.
„Ježíši Kriste, je tím zase vinna ona?!“ vykřikla zlobně a pohrdavě.
Usmál se ještě šířeji.
„Nevíme nikdy dost dobře, co je vina a co zásluha,“ řekl, zadrhl
pečlivě stužku a zdobný balíček byl hotov. Strčil jej prudce do
Pavliny ruky.
„Vezmi to a hned dones slečně Rýzové. Bývá touto dobou dávno
v krámě. Pokloň se hezky a zašvitoř po pulcovsku: ‚Bratr se uctivě
poroučí, slečno, a něco posílá, abyste viděla, že se nehněvá.‘ A sem
už chodit nemusíš s vyřízením – jinde si na ně počkám.“

– 42 –
 Stála nerozhodná, oči plné hněvu, a v ruce nejúhlednější balíček,
jaký kdy viděla.
„Táhni přec, než tě starý zhlídne a zase vyhodí!“ vykřikl na ni až
směšně hrozivě.
Došla váhavě ke dveřím, váhavěji ještě je za sebou zavřela.
Teprve na ulici se odvážila ohmatati, co nese.
Pod měkkým papírem zašustělo hedvábí.
Vešla do nejbližšího průjezdu.
„Psaní tam jistě nejsou, co by tam tedy mohlo býti?“ uvažovala
a její patnáctiletá zvědavost byla téměř tak veliká jako její hněv na
Miladu a její strach o Oskara. Pomaličku pošoupávala tkaničku, růže
k blankytně modré hedvábné krabice se zjevil.
Odtáhla tkaničku ještě víc, obal se rozevřel. Potom pozvedla víč-
ko záhadné krabičky a před ní ležely řady nejlákavějších bonbonů:
pod zdobou papírových krajek zapestřily se pralinky, fondánky,
mandlové, kávové i likérové pokroutky. A uprostřed všech ležel
bonbon veliký jako koláček, hustě politý měkkou čokoládou, k ne-
vyslovení svůdný.
„Tam asi bude ananasový krém,“ usoudila bleskně a na jednu
vteřinku zapomněla na vše ostatní.
Ale pojednou jí dvě ohromné, dosud zadržované slzy ukáply
přímo na překrásný bonbon.
„Ó bratře, drahý, zneuznaný bratře!“
Ne, nemohla to vydržeti, musila se vrátit, děj se co děj!
Minutu nato stála již zase v lékárně.
Oči jí zářily v slzách, líce hořely.
„Osko, já tam nemohu jít! Já nejsem hodna, abych tam šla!“ za-
štkala šťastně a vrhla se mu na umačkaný kabát. „Vždyť já jsem ji
proklínala, po celou dnešní noc jsem ji proklínala, a snad bych ji byla
proklela ještě teď tváří v tvář. A ty jsi takový dobrý, žes jí odpustil
a že jí ještě takový dárek posíláš! Osko, maminka přece jen věděla,
že jsi nejšlechetnější člověk!“

– 43 –
 Ucouvl o krok zsinalý zděšením.
„Ty jsi přece… ty jsi přece ne… ne…“ zakoktal a obnažené zuby
mu cvakly.
„O ne, copak myslíš, že se neumím pranic opanovat?! Já jsem
jenom nakoukla, Osko, vedle v průjezdě jsem nakoukla, nehněvej
se! A hned jsem musila plakat a letět sem k tobě. Odprosit tě musím,
na kolenou tě musím napřed odprosit, že jsem někdy pochybovala
o tvé dobrotě! Vždyť ty máš nejlepší srdce, které kdy bilo, a my jsme
ti žádný nerozuměli. Nic si z toho nedělej, že tě lékárník vyhodil
a strýc že bude láteřit, když já teď vím, jaký jsi dobrý, Osko. A ne-
božka maminka by už také o tebe neměla strachu.“
Oskarovi cvakaly zuby stále silněji.
„Mlč!“ vykřikl.
Vytrhl krabičku ze sestřiny ruky, bonbony se zapestřily, veliký
střed lákavě svítil nejlepší čokoládou.
Sáhl po něm, byl opravdu příliš svůdný.
A již jej měl v ústech.
„Ty ostatní si vem, Pavlo, jsou koupeny za tvé peníze. A budeš‑li
přece někdy mluvit s Miladou Rýzovou, řekni jí… řekni jí…“
„Co, Osko, proboha?“
Nemohl hned odpovědět, rychle rozmělňoval měkký bonbon na
jazyku.
„Řekni jí, že jsem ji přece jen víc miloval, než nenáviděl,“ dopo-
věděl konečně.
Posadil se znova za stůl a vztáhl k Pavle ruku.
Ještě vteřinu se mu oči leskly měsíčním světlem, pak začaly tma-
vět a tmavět ohromnými zornicemi.
Neurčité, ale strašné tušení v ní vzklíčilo. Vzpomněla si rázem,
kdy už viděla bratrovy rukávy poprášeny vápnem.
„Zachránil jsi mě od vraždy, pulečku můj drahý,“ řekl ještě zře-
telně. „Dnes v noci jsem ten největší bonbon napustil jedem. Ježíši
Kriste, jaký vzteklý pes jsem byl, že jsem ji chtěl zahubit dřív než

– 44 –
sebe! A málem bych byl zahubil i tebe. Takový dobrý jsem, abys
věděla, Pavlo, a nelitovala příliš.“
Pustila jeho ruku, letěla pro lékárníka.
„Oskar se otrávil!“ vykřikla na prahu jeho bytu.
Dovazoval si právě třaslavou rukou kravatku.
Ani trochu se nepolekal.
„Nesmysl,“ řekl pouze a ukázal na svou tobolku s americkým
klíčkem.
Bezdechá letěla pro strýce.
Vstupoval právě do ordinační světnice.
„Oskar se otrávil!“ vykřikla na něho.
Neznepokojil se nikterak.
„Jakou komedií nás to chce zase ohromit!“ osopil se zhurta.
Ale když se konečně všichni tři sešli v krásné starobylé lékárně,
ležel Oskar již nehybně zhroucen za stolem.
Májové slunce svítilo na jeho smrtelně bledou tvář.
A nic již nebylo do té bílé tváře vepsáno, zločinný úmysl ne, pýcha
ne, smutek ne – jenom sedmnáct let.

– 45 –
 Jistota

„Jak příjemně utekla i cesta do Studničky za takového svěžího, jaré-

ho dne!“ pomyslila si Vilma Medunová s překvapením a odvrátila oči
od krajiny. To již hájek i řeka přijímaly brunátný lesk nachýleného
slunce a zřícenina Dubence černě pněla k nebi. Ještě malinká zatáč-
ka kolem ní – a kostelní a radniční věž vyskočí na obzoru i s dvěma
vysokými továrními komíny!
Vilmy se zmocnila příjemná nervóza posledních minut ve vlaku,
kdy člověk potěžkává svou cestovní brašnu, ač dávno ví, že by ji bez
námahy unesl, i kdyby nebylo dostavníku a cesta k synovu bytu
třikrát delší, než je. Postavila tu svou na sedadlo, upravila na ní
řemínky i povlak, uchystala hedvábný deštník a zbývající chvilky
věnovala ruční kabelce se zrcátkem a pudřenkou.
„Za takového svěžího, jarého dne!“ myslila si znovu, lehounce
přetírajíc tváře, a trochu se zarděla pod vrstvou vonného poprašku.
Neboť jisto bylo, že neobyčejně milovala slova svěží a jarý, která se
jí často vracela nejen na mysl, ale i do hovorů, ač věru dávala pozor,
aby ne.
Zrcátko, až ku podivu veliké na kabelku tak malou, ukazovalo jí teď
tvář v nejlepším podvečerním osvětlení, tvář jemnou a ne unavenou,
hladkou uvnitřní vyrovnaností, příjemnou onou nenápadnou růžo-
vostí, která jen maličko potemňuje na lících a jen nepatrně pohledá
na čele, dodávajíc obličeji stálého výrazu zdraví, klidu a souladu.
Padesátiletou tvář bez vrásek a smutku. Tvář, jíž se nikdy nedotklo
líčidlo, tato ošemetná věc, která předstírajíc mládí ničí je, nedotklo
tak, jako se jejího srdce nikdy nedotkla vášeň, která sice také před-
stírá lásku, ale stravuje nejen ji, leč i veškerou teplotu srdce…
Tyto myšlenky netáhly Vilminou hlavou jen proto, že příliš pro-
nikly celou její bytostí, kolovaly jí krví a slabým, ale nepřetržitým

– 46 –
proudem napínaly její nervy. Byly prostě jí, Vilmou Medunovou,
ženou tak mladistvou, poklidnou, půvabnou, jak nikdy dříve nebý-
valy matky třicetiletých synů a babičky vnuček málem šestiletých.
„Přece jen… přece jen daleko nejvíce se těším na dítě!“ myslila
si teď, kdy se vlak otřásal na výhybkách před nádražím a ona již
stála na chodbičce. „Jaké rozzářené oči má, vidí‑li někoho milého
neočekávaně! A jakými radostnými a přece neuspěchanými kroky
k němu přistupuje!“
A v proudění příjemných vzpomínek slyšela jen jediné slovo:
babička! a viděla krvavě napjaté dětské rtíky blížit se k svým čeka-
jícím ústům.
Její život nebyl chud na radosti všech odstínu, ani na drobné
příhody, jež plní ženské srdce tichou hrdostí, ale Vilma si byla jista,
že se žádné z jejích četných potěšení a tichých plesů nerovná vědo-
mí, že její podoba, její způsob, celá její bytost nemůže být zničena.
I kdyby někdy přece na ni sáhla ta vzdálená, neuvěřitelná, nepřed-
stavitelná: vezme jen ji, zničí jen ji, ale ona bude dále žíti kusem
svého já v synovi a celým v jeho dítěti, které jest jejím obrazem
podle těla i podle duše. A sláva Bohu, jen někdy podobné prudkému
tátovi a nikdy přemoudřelé mámě!
Učitelka vznosná! Mojmíra okřídlená! A k tomu, hle, neúhledná,
neelegantní holka, která má ctižádost reformovat život a soudit
věci, jimž nemůže rozumět. A její oblouzený syn se odvrátí od všech
možných dobrých partií a vezme si tuto povídavou chudinku jen
proto, že s ní může do nekonečna rozkládat o mravních základech
a ctnostech nového člověka! Z počátku to bylo jejímu zralému ro-
zumu jen směšné, ale brzy jí úsměv ztuhl. Ó, to nebyl dobrý půlrok
v její útulné vdoví domácnosti, kdy po prvé za života cítila, že nemá
dosti moci odvrátit Vilyho od nehorázné pošetilosti. Kariéru si za-
šlápl, jako kluk zašlapává brouka, v tramtárii vzal první místo, které
se vyskytlo, a sotva z dobrovolnické uniformy vyvázl, hned se ženil,
ač mu bylo teprve čtyřiadvacet let…! Ó, Mojmíro!

– 47 –
 Ale třebaže myšlenky na snachu‑uzurpátorku byly nejprudší, na
jaké se kdy zmohla Vilma Medunová, každý bystrý pozorovatel byl
by i při nich postřehl na její tváři potěšení, ba sobělibé okouzlení.
Ta trocha tchyňovské drsnosti a ironie ji ještě zkrášlila laškovným,
téměř koketním poloúsměvem. Tkvěl na ní ještě, když již seděla
v dostavníku, jediný pasažér, který za tohoto červnového večera jel
ze studničského nádraží až k zastávce před cukrovarem.
Svěžest! Jarost! Jak je necítit v tomto nádherném létě, kdy z ma-
loměstských zahrádek vykukují zvědavé pivoňky velké jako dětské
hlavičky a kdy drncající venkovský omnibus nepáchne kůží, ale voní
růžemi. Každým otočením kol rozproudila se Vilmina krev radost-
něji a potěšení z překvapení, které připravila svým milým ještě před
odjezdem do lázní, rozněžňovalo jí mysl.
„Konečně, konečně začínám věřit v jejich štěstí,“ říkala si, „ko-
nečně vím, že i Mojmíra může být pořádnou ženou, a Vilymu jsem
odpustila! Pochoval si kariéru kvůli ní a zahrabal se do zapadlé díry,
protože jeho vzletná snoubenka věřila pouze v štěstí venkovské,
a já jsem plakala, ale plakala jsem snad přece zbytečně. Kéž se o tom
přesvědčím definitivně?“
Vpravdě neplakala Vilma nikdy, protože dávno před synovým
sňatkem nabyla přesvědčení, že pláč je hubitelem sličnosti i klidu,
ale ve vzpomínkách na onu dobu, kdy se Vily ženil, byla pevně pře-
svědčena, že proplakala tenkrát mnoho hodin denně. A také tato
představa jí dnes lahodila zároveň s vědomím, že svou povolností
a velkodušností založila štěstí synovo. Ještě dnes by ti mladí poše-
tilci neměli ani skvělého zařízení, ani elegantních šatů, ani služky,
kdyby měsíc co měsíc neposílala poukázky a balíčky. A jak zdvojná-
sobila svou štědrost od chvíle, kdy poznala, komu je podoben ten
jejich drobeček…
Dostavník zastavil naposled a pak se už událo všechno tak, jak si
představovala. Starému vrátnému, dobrému známému, odkynula
hlasité přivítání hned ze stupátka a letní idyla cukrovarního dvora

– 48 –
neprozradila její přítomnosti, až když již stála v předsíni a maličká
služka vypískla překvapením a nevěděla, má‑li letět napřed pro
pána nebo pro paní. Ale již se otevřely dveře a snacha vykřikla své
udivené: „Ale, maminko, ty stále tak mladistvě miluješ překvapení!“
a brala jí z ruky zavazadlo a kabelku a snímala klobouk a vedla do
pokoje. A tam hned zaznělo jméno, pro které si sem přijela, a opá-
lené nožky v sandálkách k ní přicupitaly a opálené, ale heboučké
ručky se jí složily kolem krku a lahodný hlásek zvolal: „Ach, to jsi
ty, opravdu jsi to ty, babičko?!“ zrovna takovým spádem a takovým
tónem, jakým před dávnými lety volávala ona, když ji něco potěšilo.
A pak tedy přišel ze zahrady Vily, její opálený, neposedný syn,
s kolmou vráskou na čele a s trochu neevropsky odulými rty. „Něco
mezi cikánským primášem a mladým Tolstým, když jej posedávala
reformátorská vášeň,“ pomyslila si Vilma bezděčně, jako pokaždé,
když spatřila svého jedináčka, který dovedl kdysi tak okouzlit a po-
tom tak zklamat její mateřské srdce!
Ale i osmahlý primáš zrůžověl radostí a usmíval se blaženě svý-
mi negerskými ústy, když tak neočekávaně spatřil maminku.
Světlo v rodinné jídelně, slavnostně rozsvícená stojací lampa
s ohromným stínítkem u dvou křesel, a zákusky po večeři a hovor,
který pozbývá první nesoustředěnosti a stává se vypravováním –
jaká radost!
„Hele, maminko,“ pravil Vily, „i ty tedy již vidíš, že ve Studničce
může být krásně, ač jsi o tom pochybovala tolik let! Tyto růže stříha-
la dnes ráno Mojmíra pod našimi okny a tyto jahody trhala Vilutka
na svých vlastních záhoncích.“
„Pouze rok jsem pochybovala,“ řekla na to Vilma s půvabným
úsměvem, „a to o jiných věcech než o krásách Studničky. Ale na
všechny hořkosti jsem zapomněla hned v onen den, kdy jsem dosta-
la telegram. Jenom najevo jsem vám to nemohla hned dát, zpychli
byste příliš, jako zpychávají mladí lidé, když již neuznávají rozumu
matčina a nedospěli ještě k vlastnímu.“

– 49 –
 „To byl ten telegram, ve kterém stálo, že jsem se narodila,“ odha-
dla Vilutka a dívala se na babičku zkoumavě jako jejíma vlastníma
pozornýma očima.
„Jestlipak mě teď opraví a řekne, že jí telegrafovali, že mě přinesl
čáp?“ myslila si přitom a její modré, krásně ořasené oči sledovaly
zezdola dvě nepatrné vrásky u babiččiných rtů, patrné jen tenkrát,
když byly osvětleny ze strany.
Babička se sklonila, zdvihla kulatou bradičku a usmála se le-
hounce:
„Vilutko – Filutko, že vím, co si teď myslíš?! Mně říkávala moje
maminka, tvá prababička, že mě přinesla vrána, já jsem tvému
tatínkovi vykládala, že mi ho naložil svatý Mikuláš, neboť on se
narodil 6. prosince, ale tobě již rodiče říkají, že tě jim dal osud proto,
že se měli velice rádi a že je u vás tak hezky a oni že nechtěli, aby
všechna ta krása byla jen pro ně. Viď, maličká?“
Mojmíra pravdomluvná udiveně pohlédla na svou tchyni. Bylo
velmi milé, co tu vykládala, a odpovídalo tak asi jejím rozmluvám
s dceruškou, ale přesto byla nespokojena: měla nepřiznanou před-
stavu, babičkám že sluší vykládat o čápu, ne o lásce.
Ale Tolstoj‑primáš vyskočil z křesla, odhrnul poněkud hedvábné
stinítko a jeho cikánské oči blýskly nadšením.
„Jak jsi svěží a jak jsi jará, maminko!“ vykřikl a tu se rozesmáli
všichni a Vilma řekla dojatě: „Žádné komplimenty, děti, jsem oprav-
du ve věku, kdy žena po nich již netouží.“ A z toho veselého smíchu
všichni upadli v lehké zadumání.
Mojmíra zamyšlená, rozvážná a jako vždy ochotná postřehnout
ve všem zákony, pronesla po chvíli s důrazem, který upozorňuje:
„Tvá generace, maminko, snášela dospívání dětí asi s menší ner­
vózou než naše. To proto, že měla větší snahu šálit svět o svých
nejistotách. To je jen zdánlivý rozpor, a chceš‑li, vysvětlím ti jej…“
A nepochybovala, že vzbudila zájem, a uzavírala již rozptýlené my-
šlenky v přesné věty.

– 50 –
 „Jak to: snahu šálit svět?“ zeptala se však Vilma a zamžourala na
Mojmíru stejně dobrácky potutelně jako před chvilkou na její dce-
rušku. „Nikdo nešálil. Moje maminka, sotva se vdala, nosila klobouk
uvázaný pod bradou bledě fialovou stuhou a ohromnou tuniku
podkasanou na gumě nejen proto, že taková byla tenkrát móda,
ale proto, že nechtěla klamat svět o svém stáří a že v sedmdesátých
letech minulého století byly všechny vdané ženy staré a ustarané.
Ale my po nich jsme si hranici mladosti již prodloužily, ne z touhy
někoho balamutit, ale proto, že naše srdce zůstávalo (Bože, snad
teď neřeknu: jaré a svěží – ne, neřeknu!) neokoralé a přístupné
všem dojmům. Že jsme rozuměly lépe svým dětem, než naši rodiče
rozuměli nám. O tom by přece právě tvůj muž a právě tobě mohl
leccos vyložit, má milá Mojmíro. A já za sebe ti mohu jen říci, že se
nyní snažíme rozuměti ještě i svým vnučkám.“
„Nemluvila jsem přece o stáří, které celkem vzato je čímsi zcela
zevním, myslila jsem na vnitřní jistotu,“ odpověděla Mojmíra vlídně,
ale poklamaně.
Ano, její tchyně byla stále touž příjemnou paní, které život uběhl
a ubíhá jako po másle a která nikdy nemá proč se zamyslit. U té
maminky s tunikou měla jen blahobyt a klid, po svatbě měla jen
blahobyt a klid a v mysli onu měšťáckou pohodlnost, která má
tak blízko k otylosti. Snad by i Vily přes všechnu vůli k lepšímu
životu byl propadl těmto neblahým rodinným sklonům, kdyby mu
ona nestála po boku. Tato matka by ho byla sotva dovedla k životu
činnému a nesobeckému…
Pohlédla na svého muže zkoumavě a uznale. Seděl již opět pře-
spokojeně v křesle a zahradnicky upracovanýma rukama ukazoval
teď malé Filutce na hodiny, na nichž se ručička šinula k deváté.
„Pokaždé, když je devět, já si zívnu,“ oznámila holčička babičce
a nespustila oči s číselníku. A hle, sotva velká ručička dospěla k své-
mu vrcholu, dětská ústa se rozevřela tak naivně a tak upřímně, že
bylo vzadu vidět i dva ještě rostoucí zoubky. Teprve pak řekla ma-

– 51 –
ličká: pardon! rozevřela pusu znova, tentokrát úmyslně, a přikryla ji
drobnou opálenou dlaní. A babičce tryskl smích opravdu mladistvě
a opravdu zase jednou ucítila tu velikou podobu, a Mojmířiny ab-
straktní řeči přestaly ji zajímat nadobro.
„Všichni půjdeme spat,“ prohlásil Vily, „ty jsi po dlouhé cestě,
maminko, a dítě touží po pelíšku. A já mám zítra dvě vážné kon-
ference s ředitelem, potom musím opravit besídku, aby nám do ní
příště zase nepršelo, a večer máme poradu v Sokole. Já se letos také
chystám na slet.“
Opravdu vstali všichni od zeleného stinítka a Mojmíra ovinula
ruku kolem mužovy šíje.
„Zítra mi pomůžeš vyložit mamince, čemu my dva říkáme jistota.“
Vily trochu rozpačitě, neboť nesnášel něžnosti v přítomnosti
nikoho, odsunul laskající ženinu ruku. A kolmá, myslitelská vráska
na snědém čele se mu prohloubila.
„Zítra, proč zítra a proč výklady? Maminka porozumí i bez nich,
jen co si u nás pobude, že jistota je stát na svém místě a my že stojí-
me. Je to místo, které jsme si sami zvolili, máme je rádi a budujeme
na něm své štěstí i Vilutčino. Kdysi bývaly náboženské jistoty, teď
již nejsou. Mravní jistoty však zůstaly, a není draka, který by je mohl
ohrozit… Sbohem, maminko, dobrou noc, a šťastný pobyt u nás! My
stojíme pevně na svém skromném místečku, opevňujeme je, jak
můžeme – ale že je zpříjemňuješ a zkrášluješ ty, to víme všichni tři.“
Usmál se vděčně, políbil matce ruku a sám ji dovedl do pokoje
pro hosty, kde již čekalo lůžko s prachovými polštáři a hedvábnou
pokrývkou a kam otevřeným oknem voněla letní zahrada a prou-
dilo veliké ticho venkovského večera.
„Jistota. Nevím, proč hned taková slova. Ale je tu příjemno!“
pomyslila si Vilma Medunová, pocítila teprve teď únavu cestovní
a svlékala se s blahým pocitem, že milý jest pobyt u mladých milu-
jících se lidí, kterým matka pomohla k štěstí.

– 52 –
Opravdu svěží byly letní dni v studničském cukrovaru. Vily nemusil
do laboratoře, jen na lidi dohlížel, kteří šmejdili po veliké budově,
uklízeli a opravovali, jako by si hráli s krásnými stroji a mocnými
řemeny a leštili je před velikou slavností.
„Až začne být v zahradě brzy tma, bude v cukrovaru tolik světýlek
jako na nebi hvězdiček,“ vykládala Vilutka babičce. „Lidé z města cho-
dí pak až na Dubenec, aby se večer dívali, jak se u nás svítí. A ve dne
stojí na silnici tolik vozů s řepou, že ani vrabeček mezi nimi nepro-
lítne. A tatínek má potom tolik práce, že někdy ani doma neobědvá,
jenom v laboratoři sedí a zkouší, kolik která řepa má v sobě cukru.“
S velkým výrazem vyslovovala slovo laboratoř. Byla vůbec po-
učena o veškeré práci tady a ráda poučovala jiné. A jak by babička,
která žije v Praze, mohla vědět, jak vypadá cukrovar v kampani.
„Vrabeček neprolítne, ale já se mezi těmi vozy propletu, protože
já budu po prázdninách chodit už do školy. Teprve v zimě mi bude
šest roků, ale mluvila jsem jen jedenkrát s paní ředitelkou a ona
hned řekla mamince, že jsem vyspělá holčička.“
Babička si vzpomněla, jaké to bylo kdysi doma, než začala do ško-
ly chodit ona, zašla ke kupci, přinesla tabulku, kamínek, houbičku,
všechno, čeho třeba k vážné průpravě, a dopoledne co dopoledne
seděly teď s Vilutkou a učily se dělat čárky a kroužky a učily se psát
jedničku a počítat do desíti lesklými oblázky a zase odčítat.
„Nemám ráda předčasné vyučování dětí,“ pravila však Mojmíra
tchyni, „vím přece z vlastní zkušenosti, jak neulehčuje učiteli práci.“
Babička se rozesmála tím mladým smíchem, který naráz ukazo-
val celý téměř bezvadný chrup.
„Vždyť já nemám touhu ulehčit nějaké učitelce práci, já mám
touhu být s dítětem a radovat se s ním. Vilutka dnes chce, ať si s ní
hraji také s panenkami, a to ty teprve nemáš ráda, viď, Mojmíro?“
„Nemám,“ usmála se snacha rezignovaně, „ale copak zmohu proti
tobě?“
Nerozuměly si s tchyní v lecčems, ale den ode dne se měly raději.

– 53 –
 „Jak je pošetilá,“ pomyslila si teď Mojmíra, „opravdu je z genera-
ce žen, kterých se nikdy nedotkla ani starost o existenci, ani vážnost
životní.“
A Vilma Medunová si myslila:
„Jak je bláhová, i z dětského hraní udělá problém, a když nám
vaří oběd, div si k tomu nevezme chemickou příručku!“
„Ne, nemám ráda hry s loutkami,“ pokračovala Mojmíra v roz-
mluvě, „a to nejen proto, že se mi zdají bláhové, ale proto, že od-
dalují dítě od vlastního života. Co může zvědět o živém člověku,
když hledí na malovaný porculán nebo na gumové pitvory? Hleď,
maminko, když nejsi u nás a já se jen při úklidu zadívám na tvou
podobiznu v saloně, také nevím, jaká jsi. Člověk člověka pozná jen
ze živého slova a z pohledu a ze smíchu. Když ti však hledím do
očí, vidím vše v tobě, i to vidím, jak je ti Vilutka podobna, usměji se
důvěřivě – a nepletu se do vašich tajností v besídce.“
Tajností besídky totiž nebyla jen břidlicová tabulka s kamínkem,
ale také bednička od droždí, zašoupnutá pod lavičku a pečlivě za-
strčená za veliké kameny. Ó, tu maminka teprve neměla zhlídnout!
Byla v ní dřevitá vlna, pokrytá starými novinami, a na ní ležely dvě
panenky, které Vilutka milovala tím víc, čím méně se k nim směla
hlásit. Manička a Vanička. Manička vznikla tím, že starému med-
vídkovi, kterého dostala od babičky hned na své první narozeniny,
byly ustřiženy dlouhánské uši a hlava obalena hadříkem. Vanička
byla stvořena z kolíku zastrčeného do prázdné makovice a bachratě
omotaného kdejakým odstřižkem.
Babičku až srdce zabolelo, když po chvíli spatřila, s čím si hraje
její jemná vnučka.
„Vyhoď to!“ poručila. „K večeru půjdu zase na procházku a přine-
su ti z města opravdové loutky, hezké, s pravými vlásky a s očima,
která se zavírají, když děťátko leží. A někde i trochu peří seženem
a ušijem jim peřinky a na Ježíška ti pak pro ně pošlu kočárek na
pérách a ty si je můžeš vozit tady po cestičkách.“

– 54 –
 A již již sahala po Maničce i Vaničce a dívala se při tom hrozivě
na hromadu kompostu.
„Babičko, proboha, to by přece bylo jako vražda!“ vykřikla
Vilutka pronikavěji než onehdy, když šlápla na sklo, a roztáhla nad
dvěma nestvůrkami paže jako strážný anděl nad hodnými dítka-
mi. „Co tě to napadlo?! Vražda je přece nejhroznější věc na světě,
a vyvrhelem je každý, kdo někoho zahubí, říká tatínek. Nikdy bych
nikomu nedala Maničku a Vaničku a ty bys mi je chtěla vyhodit?
Rodiče přece nikdy nesmějí opustit své děti! Není oběti, které by
tatínek nepřinesl, aby jeho dítě bylo šťastné, a není námahy, kterou
by maminka nevzala na sebe, aby se mu dařilo dobře. Moje mamin-
ka byla přece učitelkou a mohla být třebas i ředitelkou, ale když se
zamilovala do tatínka a chtěla mít mne, poznala, že to nemůže mít
všecko, a žije teď jenom pro nás.“
A za této rozhorlené řeči, z níž jen čišela Mojmířina moudrost
a Vilyho tolstojovština, usedla Vilutka na lavičku, uložila si na klín
Maničku i Vaničku a vášnivě hladila medvídkovu srst i drsnou
chocholku makovice. Potom znovu upřela vystrašené oči na babič-
ku.
„A protože se máme tak rádi a děláme každému jen dobro, vládne
u nás jistota!“ ukončila s takovým důrazem, jako když vyslovovala
slovo laboratoř, a očka jí svítila modřeji a modřeji.
Babičku to trochu dojalo, ale smát se musila přece.
Jistota! Nikdy ji nenapadlo uvažovat o takových pojmech. Jistota
je přece cosi, co vyplývá z postavení, z rodinného života, z chytré
hlavy a z teplého srdce současně, co dává směr pohledu do minula
i do budoucna, ale co nemusí být rozvažováno! Jaké ti dva mladí
bláhovci cpou přemoudřelé modernosti do takové líbezné dětské
hlavičky!
Umínila si, že přemůže svou nechuť k rozkladům a promluví
přece o Vilutčině výchově se synem i s jeho ženou. Ale místo roz-
kladů usmířila raději Vilutku a vymyslila hezkou hru, jak Manička

– 55 –
jde s Vaničkou do školy a jak Manička umí dělat jenom kroužek
a Vanička jenom čárku – ale když se ty kroužky a ty čárky dají do-
hromady, vznikají z nich panenky, zvířátka, květinky.
Ohromně to Vilutku bavilo, nemluvila již přezrale, Manička
s Vaničkou teď pořád kreslily: tatínka i maminku, lahvičky v labo-
ratoři, ba i velikého kocoura, který se neobyčejně rád díval z plotu,
jaká krásná hra to je.

K rozmluvě o jistotách však u Medunových opravdu došlo, ale za

jiných okolností, než si babička představovala.
A to proto, že cukrovarnickému vrátnému utekla žena, říkali
napřed, že za milencem‑komediantem. Studnička nebyla bohata na
události romantické a útěk od manžela působil zde opravdu sen-
začně. Vrátný a hlídač byl padesátník s dvěma odrostlými dětmi,
který si přes všechno varování loni vzal mladou ženu. Jako putička
vypadala, jako putička se chovala, starého pěkně držela, pořádně mu
vařila, v oknech měla plno něžných fuchsií, na vyhrazeném kousku
dvorku slepice a králíky, všechno v nejlepším pořádku, „všechno na
knoflík,“ jak říkával Vavruška, hledě až nestoudně zamilovaně na
svou bledou Márinku – a teď takový obrat! S komedianty ten její
svůdník sice nechodil, ale řemeslo měl potulné, krajánkem nebo ně-
čím takovým byl. Nikdo ho tu valně neznal, nikdo o něm nic bližšího
nevěděl, na cukrovarském dvoře se nikdy neukázal, a nebýt babek-
‑čističek, snad by ani nikomu nepřišlo hádat, za jakým osudem šla
Márinka Vavruškova.
Mojmíra byla onoho dne, kdy se tato věc provalila, vyšinuta
z rovnováhy. Zapomněla zalít kaktusy, zapomněla dokonce dát do
omáčky správně kopr. Ale víc než z takových celkem snadně napra-
vitelných nehůdek poznali všichni její vzrušení po očích zvážnělých
do přísnosti tak odmítavé, jakou nemívaly ani v dívčích letech.
Vily se rozčiloval hlasitě. Ano, jeho temperament a jeho vůle
účinně poučovat lidi dávno neměly možnosti zabouřit si takto.

– 56 –
 Byl přísným vyznavačem jednoženství, tak důsledným, že loni
i Vavruškovi, vdovci opuštěnému, zazlíval jeho druhý sňatek, a to
dříve, než spatřil bledou Márinku a poznal, že je o třicet let mladší
manžela. Když je po prvé viděl pospolu, nemohl rozhorlením najíti
ani slov dosti přiléhavých, nalézal jen silácká. A Mojmíře to tenkrát
bylo vítaným podnětem k úvahám o mužském poživačství a ženské
vypočítavosti. A oba, ač udržovali v továrně s dělníky i sezonní-
mi nádeníky styky téměř přátelské, zanevřeli na starousedlého
Vavrušku tak, že mu po celý rok jen se sebezapřením děkovali za
pozdrav a mladá žena se od nich nedočkala přímého oslovení.
Den Márinčina skandálu mohl tedy býti dnem jejich triumfu, ale
spravedlivé zadostiučinění zatím nevybuchlo z ohledu k dítěti.
Jenže Vilutka vycítila hned při obědě, že se něco změnilo v do-
mácím ovzduší, ba v ovzduší celé továrny. Dávej pozor na slova, jak
chceš, dětské uši jsou bystré a nápovědem rozumí šestiletý důmysl
lépe než dospělá chytrost. Odpoledne, když babička s maminkou na
zahradě spravovaly její punčochy a právě se chystaly k podrobné-
mu hovoru o nemravných ženách, Vilutka k nim přisedla jakoby nic:
„Paní Vavruškovou jsem já tady ze všech lidí měla nejradši. Ona
mi nosila na šatičky pro Vaničku. A Maničce zrovna začala háčko-
vat pokrývku z růžové vlny… Kdyby sem již nikdy nepřišla, já bych
velice plakala, ale naše Žofka se starou Kvapilkou si povídaly, že se
vrátí, až jí mladý bude mít dost. A ona že se ho také přejí.“
Mojmířin počáteční nepokoj se proměnil v úžas a rozčilení.
Pochopila, že nelze Vilutce vykládat dosah Márinčina provinění,
ale nechat takové rouhavé věty bez odpovědi vůbec a tvářit se, že
ani nevnímá, jaké nebezpečné věci pronáší její dítě?
„Nevěděla jsem, že mám tak neposlušnou holčičku,“ pronesla
tedy tápavě a odložila práci. „Nenařizoval ti tatínek i já bezpoč-
tukrát, že se nemáš dávat s nikým do řeči, nejsme‑li při tom my,
a nejméně s lidmi z továrny? Ne, pamatuj si, pro jakýsi společenský
rozdíl, ale proto, že dítě, dokud není obeznámeno s rozvrstvením

– 57 –
společnosti, nedovede posoudit slovník jiné třídy než té, v které se
narodilo. Z toho pak vznikají základní neporozumění. Pamatuj si to
provždy, říkám to dnes naposled a velmi přísně.“
Ano, velmi vážně a velmi přísně mluvila, jenže sama cítila, jak po
ničem zní taková vážnost těm růžovým drobným ouškám. A Vilutka
měla opravdu teď výraz, který často mívala při planých hovorech:
bylo v něm trochu netrpělivosti, trochu povýšenosti i trochu pohr-
dání.
Za takový výraz v očích i kolem pusy stála již nejednou v koutě.
Vzpomněla si na ten koutek, objala však rychle babiččina kolena
a cítila se v bezpečí. A pozorujíc zezdola dvě vrásky kolem babiččina
rtu, pochopila leccos a pokračovala v hovoru, který ji vážně zajímal.
„Ale myslím, babičko, že se jí ten krajánek nepřejí nebo jak se to
má říci, protože je tak mladý. Ona, když mluvila o Vavruškovi, vždyc-
ky říkala: můj dědek milej – a do dědka se přece nikdo nezamiluje.
To babičko, je tak, jako kdyby se někdo zamiloval do tebe.“
Bylo to první slovo z vnuččiných úst, které babičku neoblažilo.
„Mohla jsem se i po tvém narození ještě několikrát vdát, taková
jsem před pěti lety byla mladá – a ještě teď jsem jará a svěží,“ byla
by málem řekla, kdyby Mojmíra nebyla hleděla stále urputněji.
Nezbývalo než přisvědčiti s úsměvem.
„Ne, Vilutko, máš docela pravdu, do dědoušků a babiček se nikdo
nezamiluje, a kdyby to byl starý Vavruška uvážil, nebyl by se vůbec
ženil, nebo by si byl vzal ženu také starou.“
„Manželství bez lásky je nejtěžším hříchem, jaký lidé mohou
spáchat sami na sobě,“ rozhovořila se Mojmíra konečně, šťastna, že
nejhorší úskalí zmizelo. „Je z těch, jejichž důsledky jsou nedozírné
a jeví se na dětech i vnucích. Až budeš dospělá, všechno ti to vy-
světlím, dnes raději nemysli na věci, které jsou docela nedostupny
tvému chápání. Dnes si jen pamatuj, že lidský život má jediný pevný
základ, a to jest vůle k dobru, k lásce a k činnosti. A že tuto jistotu
vytvořili tvoji rodiče pro sebe i pro tebe.“

– 58 –
 Vilutka tentokráte nepřikývla, protože již chvíli neposlouchala
maminčinu řeč. Vycítila, že ji ani ona ani babička nehodlá blíže po­
učit o zajímavé události u Vavruškových, vklouzla si tedy do besídky
a hup! K Maničce i k Vaničce a tabulku před sebe a kamínek do ruky.
Babička však poslouchala a tentokráte se přece jen zamyslila.
„U vás stále panuje slovo jistota, i dítě se jím už ohání. Když jsem
k vám jezdila první léta po svatbě, nezdálo se mi, že byste toto slovo
měli pořád na jazyku. Ale teď slyším ve všech hovorech: jistota,
jistota, jistota. Čemu tak vlastně říkáte, Mojmíro?“
„Tomu, maminko, co jsme za ta celá léta vybudovali. Máš zcela
pravdu, v prvních letech manželství toto nejkrásnější z lidských
slov u nás neznělo, protože ani Vily ani já jsme neměli odvahy uží-
vat ho, dokud jsme nestáli tak bezpečně, jako stojíme dnes. Láska
ještě není jistota, opravdovská láska je jen touha po ní. Stvořena
může být teprve manželstvím, když se dva odpovědní lidé nikdy
neopouštějí a berou na sebe veškerou tíhu společných starostí
a nesou ji lehce s vědomím, že tvoří šťastnou budoucnost pro sebe
i pro své dítě.“
„Nesou lehce s máminými balíky a poukázkami,“ pomyslila si
Vilma Medunová pyšně a smavě. „Základ jejich jistoty se jmenuje
babiččiny akcie.“
Několik dní bylo napětí z romantické události cítit v celé továrně.
Babky šuškaly, dělníci se zřejmým úmyslem poškádlit i politovat,
zastavovali se u Vavrušky. U Medunových se projevovalo zvýšenou
pracovitostí a vážností obou manželů. Vily si nevzal čas ani k po-
řádnému posezení u rodinného stolu, pracoval na záhonech, ruce
měl jako nádeník, a večer, nebylo‑li zrovna předsletové cvičení nebo
schůze, opakoval si angličtinu ze starých středoškolských učebnic.
A Mojmíru nejen, že nerozlaďovala mužova oddálenost, ona ji zřej-
mě schvalovala a byla na ni hrdá.
„Jsou opravdu jakési generační rozdíly, Mojmíro,“ řekla babička
za kteréhosi zvlášť tichého večera. „Mne by bylo mrzelo, kdyby

– 59 –
můj muž nebyl doma ani jediný večer. A kdyby projevoval tak málo
zájmu o to, co dělám já.“
Mojmíra se usmála vlídně povýšeně:
„Naše manželství, maminko, zůstane ušetřeno té šeredné věci,
které se říká omrzení. Tvá generace se pořád bála jakési všednosti.
Básně se o tom psaly a články, potřebuješ vzít do ruky kteroukoliv
knihu ze začátku století, všude je toho plno. My se žádné všednosti
nebojíme, protože jsme objevili krásu pracovního dne. Není činnos-
ti, kterou by Vily odmítl, uzná‑li ji prospěšnou: hřebíky zatlouká,
půdu uklidí, dřevo naštípe. A není věci v naší domácnosti, o kterou
bych já nepečovala ze všech sil, od Vilutčina zdraví až po hubení
molů – a nikdy mě to neomrzí, maminko. Vzpomínáš‑li na rozmluvu,
kterou jsme začaly první večer po tvém příjezdu o tom, jak člověk
nesmí šálit sebe ani jiné, můžeme ji právě teď doplnit co nejlépe.“
Babička se nedostala k odpovědi, neboť na velikých hodinách
dospěly ručičky zase k deváté a Vilutčino zívnutí bylo opět tak dů-
kladné jako za onoho zmíněného večera.
„Půjdu také, má milá,“ pronesla babička povstávajíc zároveň s dí-
tětem, „mám rozečteného jednoho Maupassanta, kterého jsem sice
čtla již před dvaceti lety, ale který mě právě proto zajímá ještě víc.
Mluví se tam mnoho o zevšednění lásky manželstvím, a v člověku
se rozehrávají nervy, jako by byl opravdu mlád.“
Mojmíra znervózněla. Její vleklá pře s babičkou zůstávala stále
nerozřešena, třebaže zde stará paní byla již třetí týden.
I Vilutka se jí trochu odcizila za tu dobu, nezahrnovala ji již ti-
sícerými otázkami, na všechno, co ji teď zajímalo, chodila si pro
odpověď k babičce, která jí asi vykládá tisíc staromódností mezi
pitvornými hrami v besídce a předčasným vyučováním.
„Ale je naveskrz hodná a já ji přece přesvědčím o své pravdě přes
všechny generační předsudky, přes všechny romantiky z Maupas­
santa!“ myslila si a její klidná tvář se prozářila vnitřním uspokoje-
ním.

– 60 –
„Tak Vavruška už ví, kde má ženu. V Jesenickém mlýně, dvě hodiny
odtud,“ hlásil Vily při obědě a oči mu blýskaly až jedovatě. „Měla
dost nestoudnosti, že si dnes dopoledne poslala nějakého výrost-
ka pro své věci. Její věci, to znamená: dvě košile, jedny šaty a klec
s hrdličkou. Všecko kluk odnesl v jedné ruce, ale dopis, který mu
přinesl, ten Vavruška div udržel v obou. A musel usednout, když to
říkání přečetl. Pokládal jsem za svou povinnost zajít k němu. Plakal.
Je vůbec smutné vidět plakat starého člověka. Ale když poctivý sta-
řec pláče pro couru, je to víc než smutné, je to pobuřující. Četl jsem
ty klikyháky také.“
„Co mu napsala?“ nezdržela se babička otázky a Vilutčiny oči se
násilně upřely na rýži s malinovou šťávou, aby velcí nemyslili, že
naslouchá.
„Napsala mu, ať ji nikdy už nečeká, že miluje jen toho světoběžní-
ka a že radši do náhonu skočí, než by se vrátila sem… To má ovšem
příčinu, ovšem…“ A Vilymu zasršely oči, schýlil se, pošeptal něco
Mojmíře, pošeptal něco babičce.
„A nestyděla se napsat mu i to!“ dokončil přímo výkřikem.
Kolem babiččiných úst se kmitly shovívavé rozpaky, ale Mojmíra
zbledla znatelně. A šestiletá Vilutka, nesouc růžové sousto k jazy-
ku, učinila jedno z nejhlubších poznání svého dosavadního života,
ačkoliv její tvářičkou neproběhl ani jediný viditelný záchvěv.
„Láska je přec jenom cosi divného,“ myslila si a rozkousávala rýži
tvrdě, jako by louskala oříšky. „Hned říkají, že je s ní všecko krásné,
a hned si div neodplivnou. A maminka, když se mluví o lásce, se
někdy celá rozzáří a někdy udělá obličej, jako když ropucha sedí
před besídkou. Zeptám se na to babičky.“
A sotvaže vešla do besídky, vytáhla přeněžně Maničku i Vaničku
a hledíc zpod sklopených brv na babičku zeptala se ledabyle:
„Viď, když mají dva lidé lásku, dostanou také děťátko?“
„Ano, Vilutko.“
„A tomu se říká manželství?“

– 61 –
 „Nu ano, ty Filutko. Ale teď si budeme kreslit.“
„Ale když nemají manželství a dostanou děťátko, tak se té ma-
mince říká coura, viď, babičko?“
„Přestaň!“ znervózněla babička, ale zmohla se přece na půvabný,
oddalující úsměv.
Vilutka již nehleděla zpod brv, oči jí zpřísněly.
„Ani s tebou se již nedomluvím!“ stálo v nich se zřetelnou vý-
čitkou.
A tu se babička odhodlala k odpovědi za generace všech žen,
které poznala, ba i za generaci tohoto všetečného drobečka:
„Manželství bez lásky je zlem, ale láska bez manželství také, ty
mudrci. Ta mívá vždycky rychlý konec, jak tenkrát povídala Žofka
s Kvapilkou. Až budeš veliká, leccos prožiješ, protože z tebe bude
asi hezká a chytrá dívenka, ale do té doby nepřemýšlej o takových
záhadách a buď ráda, že je u vás pokoj, bezpečí a jistota.“
A v té chvíli byla až hrda, že také dovede mluvit Mojmířiným
spádem a přesvědčením.
A tu teprve Vilutčin pohled zazářil a ústa se jí rozšířila blaženým
úsměvem.
„U nás tedy nemůže být nikdy zlo a nikdy konec?“ zašeptala
blaženě.
A babička bohata zkušeností a jará srdcem, ucítila překrásné
slzy.
„Nikdy, Vilutko! Sama jsem kdysi… ale to ti nemohu rozkládat,
nu, sama jsem kdysi měla jakési pochyby! Ale teď, když je tatínek
s maminkou rok od roku šťastnější a když je jejich život okrášlen
takovou líbeznou holčičkou, jako jsi ty, a když nad ním drží ochran-
nou ruku taková hodná babička, jako jsem já – nu, Vilutko, teď již
směle řekneme, že se u vás nikdy nemůže stát nic zlého.“
A Vilutka‑Filutka políbila napřed babiččinu zvlhlou tvář, potom
Maničku, potom Vaničku a nakonec si ještě vesele mlaskla, jako by
líbala sebe.

– 62 –
Minul týden od těchto radostných slz babiččiných a od Vilutčina
spokojeného zamlasknutí. Teplý červnový týden, za jehož dlouhých
dní se neozval v rodině ani nejmenší skrytý nesoulad a v jehož
sladkých večerech nebylo už ani náběhu k debatám. I Vavruškova
nepěkná aféra je přestala zajímat, růžovou pokrývku pro Maničku
háčkovala teď babička, i modré pomněnky byla by na ni vyšila, kdy-
by se den jejího odjezdu tak neblížil. Měla však od prvního července
zamluven svůj pokoj v lázních, na prodloužení návštěvy nebylo tedy
pomyšlení.
„Maminko, přiznávám se ti, že jsem se v onen večer, kdy jsi nás
tak překvapila, ani nenadála, jak krásným dnům jdeme vstříc!
Myslila jsem bláhová, že bude třeba mnoha dohovorů, než si
porozumíme úplně, ale nebylo třeba žádného,“ řekla Mojmíra,
když v lahodný sváteční podvečer pomáhala babičce skládat věci.
Pospíchaly s ukládáním, aby večer byl zcela nerušen, večer dne,
který Vily prožil na sletu. Jak se těšily na jeho výklad! Mojmíra
měla co chvíle oči na silnici a Vilutka uši napjaté, nezní‑li již někde
tatínkovy kroky. Tak tak, že vnímala, co jí teď babička povídá, tak
tak, že se dala obejmout.
„Ty maličká, ty mi tedy teď slib, že až se vrátím z lázní, a to bude
za tři neděle, počítám, že právě na svatou Annu, padneš mamince
kolem krku a nepustíš se jí tak dlouho, až řekne: ano. A zrovna tak,
jako teď balíme mé věci, zabalíte pak vy své, sednete si napřed do
dostavníku a potom do vlaku a přijedete ke mně. Vždyť ty ještě
ani nevíš, jaký hezký domeček má tvá babička kousíček za Prahou.
Budeme tam spolu chodit po procházkách, dovedu tě na hřiště mezi
holčičky, a když se ti to omrzí, zajedeme si do Prahy i s maminkou.
Když jste byly u mne naposledy, tos byla skoro ještě batole, které se
ani neumělo dívat na všechny krásy, ale teď ti ukáži věci, že ani v po-
hádkových knížkách o takových není psáno. A až po prázdninách
začneš chodit tady do školy, můžeš vykládat všem spolužačkám,
jaké to bylo u pražské babičky.“

– 63 –
 Vilutka přestala čekat na tatínkovy kroky a zamyslila se. Bylo jí
upřímně líto, že babička zítra ráno odjede, ale velcí lidé nevědí, že
dětská lítost je zároveň příjemným potěšením a podobá se trochu
lechtání na patičce. A slibům rozvleklým na tři neděle nedůvě-
řovala vůbec. Vykládat spolužačkám bude mít věru co, k tomu jí
není třeba babiččina domečku a cest do Prahy! Upřímnou, třeba
ne zcela bezpečnou radost cítila jen z toho, že se babička s ní tak
těžce loučí. A byl to vlastně soucit s babičkou, který ji blažil nejvíce,
a tato soucitná radost nepřemáhala ji jen proto zcela, že se do ní
každou vteřinku ozývala představa, jak pěkně bude zítra v besídce
hospodařit sama a vykládat svým dvěma děťátkům, co jí všechno
dnes poví tatínek.
Mojmíra dovřela babiččinu cestovní tašku, pečlivě na ní upravila
obal i řemínky, střežíc se pohledu na svou tchyni. Teprve když byla
s prací hotova úplně, přistoupila k staré paní a políbila jí ruku zcela
proti svým zvykům. Ale ač to byl pocel uctivý a téměř něžný, kolem
Mojmířiných rtů se objevil onen ostrý a patetický rys, kterým kdysi
rozesmávala i pohoršovala matku svého snoubence.
„Maminko, nežádej, abych kdy nechala Vilyho samotného! Za
všechno ti děkuji, co jsi pro nás učinila a snad ještě učiníš, ve všem
uznávám dnes již tvou převahu, ale v této jediné věci mi neodporuj!
Jsi z generace, v níž ženy vymyslily bláhovou sentenci, že manželům
neškodí býti chvilku od sebe. Ale právě to, co jsem pochopila za
sedm let svého manželství, je ten úžasný pocit srůstu, který spojí
dva lidi tak, že je jim nemožno rozloučit se. To, babičko, ovšem
nestojí v žádném Maupassantově románu, ale…“
Mojmíra ustala uprostřed věty. Co to? Že by se Vily již vracel?
Že by to chvatné, nervózní dupání po schodech bylo skutečně jeho
pružným, rázným krokem? Nemožno.
Dveře se prudce otevřely, Vily stál opravdu v nich. Červená košile
hořela.

– 64 –
 „Stalo se ti něco?!“ vykřikla babička první, neboť na odulých
rtech jejího syna tkvěl neznámý výraz zarytého uspokojení, zatímco
v jeho primášských očích doutnalo cosi jako hrůza.
Zůstal stát na prahu, Vilutce se nikdy nezdál tak vysoký a tak
cizí jako v této podvečerní chvíli, na níž nezapomněla po celý život.
„Mně?“ zasmál se škrceně. „Ne, mně se zatím nestalo nic, ale nesu
vám podivnou zprávu: dnes ráno zavraždili v Sarajevě dva srbští
mládenci následníka trůnu a jeho ženu.“
Oběma ženám odtrnulo leknutí, byl to tak náhlý zvrat, že se
musily rozesmát.
„Co je nám po tom?“ vykřikly obě současně, zatímco si Vilutka
s vyjevenýma očima po prvé uvědomovala, jak zmatený může být
tatínkův výklad.
„Snad… snad opravdu nic,“ řekl Vily drsně, prudce se sklonil, vy-
zdvihl udivené dítě a vášnivě je přitiskl na prsa. „Ale snad i ohromně
mnoho – jsem přece voják.“

– 65 –
 Zajatá

U Polanských v jídelně visela veliká podobizna. Malý František ji

znal velice dobře, neboť byla z věcí, které mu na světě ukazovali
nejčastěji. Maminka měla na ní podivně dlouhý, teninký šátek a dr-
žela za obě ruce nějakého černého pána s brýlemi. Často zdvihla
babička Františka až ke sklu, a on musel políbiti zrovna ono místo,
kde měl pán hlavu, a říci při tom: tata.
Za každou takovou pusinku dostal pak od babičky kousek cukru
nebo sušenou švestku. Proto měl rád velikou podobiznu v jídelně.
Jinak se o celý byt nestaral, jenom večer co večer ho tam dovedli
od babičky a řekli mu, že je doma.
Uložili ho pak do velikého lůžka a maminka ulehla zároveň s ním,
ale on věděl, že nespí, i má‑li oči zavřeny. Někdy v noci ji slyšel vstáti,
jindy neslyšel, ale i když neslyšel, poznal ráno, že byla vzhůru. Když
se mu chtělo nejvíce dovádět, tenkrát, když byly spuštěné rolety již
celé zlaté ranním sluncem, tenkrát se jí chtělo vždy nejvíce spát.
Musel ji zalechtat pod bradou, musel ji někdy i do ruky štípnout,
ba někdy musel dokonce svícen shodit, než se opravdu probrala.
A jak pomalu otvírala pak oči a kolikrát je ještě přivřela, než zůstaly
celé šedé! A potom trvalo ještě chvíli, než mu řekla několik slov
a pohladila mu při nich krátké černé vlasy.
„Ach, ty jsi válečné dítě, Františku,“ pravila pokaždé.
Slyšel tato dvě slova bezpočtukrát dříve ještě, než je dovedl opako-
vat, a věděl mnohem dříve, že je válečným dítětem, než pochopil, že
se jmenuje František Polanský a tatínka že má kdesi daleko, daleko.
A často i slýchal, že tenkrát, když se narodil, nikdo nevěděl, kde
vlastně ten tatínek je, ba ani ne, zda vůbec ještě žije. Než mu mohli

– 66 –
oznámiti, že má synáčka, nezavinovali malého Františka již ani do
peřinek, a než přišla odpověď na tuto zprávu, uměl už sám stát
u stolu, rukama tleskat a volat na babiččiny slepice. A tenkrát ro-
zuměl také již lecčemu z řečí velkých lidí a věděl, že řekne‑li někdo
„válečné dítě“, je míněn on, malý František. A protože ho pokaždé
při tom někdo pohladil, naučil se sklánět hlavu, sotva tato dvě slova
uslyšel, a vsouvat ji pod hladící ruku.
Z maminčiných úst slýchával je však nejméně rád. Ani ždibínek
cukru, ani jediné švestky od ní nedostal, a kdyby nebyl strčil vlasy
zrovna pod její dlaň, snad by ho nebyla ani pohladila. Dívala se jen
na něho, dlouho, dlouho se dívala, neřekla třeba vůbec nic, a sotva-
že měl na sobě šatičky s pásem, už ho posílala k babičce do přízemí.
A doběhl‑li si někdy pro něco do bytu, kterému říkal „doma“,
seděla maminka obyčejně na koberci, kolena objata rukama a hlavu
na nich. A bývala ještě zamlklejší než ráno. Koníka směl polámat,
panáčkovi ruce vytrhnout a všechny kostky rozházet, ona jako by
ani neviděla, ani neslyšela.
„Maminka už zase pláče,“ oznámil potom babičce, a babička
nechala uklízení i vaření a šla se s maminkou vyvadit.
„Jsi líná, proto jsi tak nesnesitelně ufňukaná,“ začala pokaždé.
„Kdybych se o tebe a o tvého synka nestarala já, umřeli byste oba
hlady a chodili byste roztrhaní. Omluvy pro to není. Co bys dělala,
nevděčnice, kdyby byl muž ještě v ustavičném nebezpečí?! Místo,
abys nebi děkovala, že ho ochránilo nejhoršího, a starala se, aby
Františka našel zdravého a dobře vychovaného a tebe čilou a hez-
kou, nedbáš o nic, složíš všechno na má stará bedra a schneš!“
Babiččiny řeči začaly pokaždé přísně, stupňovaly se do tvrdosti
a končily tichým vzdechem.
„Chudáčku, jaké to máš smutné mládí!“
A sotva vzdychla, vzala Františka za ruku a vyvedla ho zase z pokoje.
„Maminka je pořád skleslejší,“ řekla pak, ač věděla, že jí malý
František nemůže rozumět, „ale kdo by se divil, že se jí nechce mou-

– 67 –
ku shánět a tvé bundičky přešívat? Přes tři roky již neviděla tatínka
a jen Bůh ví, kdy ho zase uvidí. Ty jsi ubohé válečné dítě, ale ona je
ještě větší chudák než ty! Potěšit ji nemůžeme, necháme se ji tedy
alespoň v tichosti vyplakat.“
Ale Milena Polanská již dávno neplakala, ač měla hlavu do dla-
ní zabořenu a nezdvihla ji mnohdy po celé hodiny. Sama a sama
sedávala ve svém novém, vesele zařízeném bytě a otravovala se
hořkostí, které nechtěla dlouho pojmenovat.
Když se před lety loučila s mužem, Bože, jaká čistotná, téměř
lahodná bolest byla to proti té, která přišla později!
Plakala tenkrát, plakala, slzy tekly, ale naděje hořela. Vždyť ho
za několik týdnů zase uvidí, svého vážného, trochu úzkostlivého
muže, který se najednou z usedlého soudce proměnil v břitkého,
mladého lajtnanta! Uniforma mu slušela zcela jinak než všechny
nudné obleky občanské i než důstojný talár, v kterém jí byl vlastně
vždy trochu směšný. Ať je tedy na chvilku lajtnantem!
A jako by se světlým kabátem oblékl i světlejší mysl, tak jasně,
ba vesele se loučil se všemi. V nebezpečí nevěřil vůbec. Snad potká
několik mladých vojáčků, snad i několik důstojníků z povolání,
jeho, usedlého muže v císařských službách, nepotká jistě! Bude jen
trochu změny a trochu ruchu, kancelářský pach z něho konečně
vyvětrá, chvála Bohu, neměl beztoho nikdy ctižádosti slouti byro-
kratem, ač k tomu spěl! Až se o Vánocích vrátí, žena ho ani nepozná,
tak bude svěží a otužilý. Nechá na vojně své mrzutosti a své náběhy
k revmatismům a ona teprve uvidí, jakého křepkého jinocha vlastně
má! A až se z jara narodí jejich syn, Bože! ten musí hned, ale hned
ucítit, že měl tátu na vojně. Takové písničky mu bude zpívat a tak
ho bude houpat, jak dnes ani již žádný táta neumí koníka dělat!
A potom odjel a týdny hrozného strachu se vlekly hned za vese-
lým loučením.
Od chvíle, kdy se v poslední měšťanské pohádala s katechetou
a dostala za to druhý stupeň z mravů, od oné chvíle se nemodlila.

– 68 –
Ale když přicházely první mužovy lístky z bojiště, nemyslila na
pátera Bláhu, zapomněla na potupné vysvědčení a modlila se ve
dne v noci. Ale mezi její vášnivé Otčenáše docházely již jen neurčité
a zmatené zvěsti o ztracených bitvách, o zničených plucích, o straš-
ném krveprolití.
A potom přestal nově jmenovaný nadporučík psát vůbec a Milena
o něm nezvěděla po celé měsíce.
Když se narodil František, ležela dlouho a nemohla se vůbec
zotaviti, ona, silná, dvaadvacetiletá žena, která vůbec dosud ne-
zastonala! Ukazovali jí červené miminko jako zázračnou sošku,
která dá sílu každému, kdo se na ni zbožně zadívá, a když konečně
povstala k životu, kladli bílého hošíka na její slabé paže a žádali po
ní statečnost a zdraví v jeho jménu.
A když po delších měsících přišla konečně první určitá zpráva
od muže a ona zvěděla, že jest nejen živ, ale i zdráv, tu po ní žádali
dokonce i radost!
Malému Františkovi oznámila babička v šťastných a slavnostních
slzách, že není sirotkem a jeho tatínek že se jistě vrátí, protože je to
pán prozíravý a chytrý, který ví, jak zdrávo je za větrem. A tvrdila
dokonce, že tenkrát, když ohlašovala vnoučkovi tuto blahozvěst,
spatřila první vědomý úsměv na jeho bezzubých ústkách a že usly-
šela z nich první lidským slovům podobné zvuky, které, kdoví?,
snad opravdu zněly jako: ta‑ta.
Byla tak dojata tímto hlasem krve, že si ani hned nepovšimla
dcery. Snad by byla po prvé spatřila na její tváři onu hořkost, které
neznala jména ani ona, ani Milena.
Milena volala na pomoc proti ní všechny vzpomínky z minula,
všechny zprávy z přítomnosti.
Přečtla si nesčíslněkrát mužův první list, třemi cenzurami prošlé
psaní, v kterém oznamoval „své předrahé ženě i všem příbuzným,
přátelům a kolegům“, jak ho nepochopitelným zázrakem minuly v pěti
bitvách všechny střely, jak ho v lítém boji muže proti muži nezasáhla

– 69 –
ani jedenkrát kozácká zbraň, a jak, když nebylo vyhnutí a jeho obklí-
čený hlouček se musel vzdáti přesile, snesl s humorem hlad i námahu
dlouhé cesty na východ. A jak teď obývá v zajateckém táboře malého
města těsný barák, jak tam vzpomíná a doufá v brzký návrat.
Čtla si to vše zas a zas a čtla i to, co napsáno nebylo: jakou radost
má František, že je, kde je, jak milé je mu bezpečí a jak má dost vše-
ho ruchu i vší změny. Na celý život dost! Po celý měsíc chodili jí pak
blahopřáti mužovi kolegové z úřadu, známé paničky i kamarádky
z dívčích let a všichni ji ujistili, že chápou její nesmírnou radost,
a ona potvrdila všem, že ji opravdu má.
A všichni tenkrát tak přátelsky vzpomínali na Františka Polanského,
kterého prý už potajmu oplakali, maminčiny známé opakovaly po sté,
jaký je solidní a obezřetný muž, a kamarádky z dívčích let vzpomínaly
na všechny podrobnosti Mileniny známosti s ním.
Celé mládí od měšťanky až po svatbu zašumělo jejich hovory:
„Tvůj temperament, tvůj temperament ho uchvátil,“ opakovaly
Mileně a ona se snažila smáti se s nimi všem těm milým zapadlým
historkám.
Vždycky, když se smála, prosvětlily se jí tmavošedé oči takovou
září, až do nich naskočily drobné hvězdy, a její smích, ne hlasitý,
ale klokotavý a přece zvučný, strhoval od malička všechny družky
tak, že věřily o každé její větě, že je zvlášť vtipná a že je rozesmály
i nepatrné pohyby víček a prstů.
Vzpomínaly si na hry s chlapci, kdy Milena vystupovala jako
přestrojený vůdce Apačů a rozbila kdysi hlavu Láďovi Sobotkovi,
vzpomínaly na událost s katechetou a i na druhý stupeň z mravů.
Pamatovaly také zcela dobře, jak se patnáctiletá Milena zamilovala
do kočujícího herce a posílala mu tajně každý den růžičku, ale když se
na ni po prvé usmál s jeviště, jak zasyčela a zvolala: „Toto nepatří do
tragédie!“ tak hlasitě, že pohoršila obecenstvo. A věděly o belhavém
majoru‑penzistovi i o studentu Kyprém, o všech ctitelích Mileniných
věděly a o všech jejích bujnostech. Jak tančívala valčík na hrbolatém

– 70 –
náměstí, sotvaže flašinetář klikou zatočil, jak sáňkovala ze všech
nejdivočeji a kolik panáčků do sněhu udělala, třeba i na korzu nebo
před kostelem.
„A tvůj muž byl přece vždycky tak důstojný,“ mínily nakonec zase,
„vlastně div divoucí, že ho tvůj temperament nepohoršil, ale uchvá-
til. Vy jste se přece seznámili tenkrát, když ti ujely sáňky z kopečku
až na silnici.“
Milena přisvědčila, ale střežila se pověděti jim plnou pravdu o za-
čátku své známosti s Františkem Polanským. Sotva však osaměla,
vzpomínky na ni ohlásily se zase tak jitřivě a tak nepochopitelně hořce.
Vídala Františka napřed dlouho jen zdaleka vycházeti denně
ze dveří, nad nimiž visel dvouhlavý orlíček, ale pokaždé, když ho
viděla, líbil se jí lépe a lépe. Líbil se jí tak, že ji ani neodpuzovala
chvála, kterou strýc rada pronášel o jeho úřední vážnosti. Měl ta-
kové milé, teplé oči i pod důstojnými brýlemi, že jim ani strýcovo
uznání nemohlo ubrati krásy, a tak smutně jimi někdy pohlédl, jako
by ani nevěděl, že jsou na světě neteře, které dovedou rozesmáti.
Ale nevšímal si žádné dívky, ten důstojný pan soudce, nevšímal
si ani Mileny.
Známost začala tím, že ho povalila rohačkami.
Bylo jí opravdu již nějak nesnesitelně teskno po těch vážných
očích pod brýlemi, když tenkrát tak vesele sáňkovali z kopečka za
městem s dívkami a se studenty. Zarejdovala jen o poznání napravo,
a poslušné sáňky se nejen vyhouply přes příkop, ale sjely na silnici
zrovna v okamžik, když František Polanský šel se strýcem‑poruční-
kem na pokancelářskou procházku a když oba vyhlíželi tak úředně
vážně v brýlích a v dlouhých kožiších.
Polanský se octl v závěji, strýc rada pouze klopýtl, ale oba se
polekali stejně.
„Mileno,“ vykřikl poručník, sotvaže ji poznal. „Jaká neodpustitel-
ná neopatrnost! Stydím se za tebe před panem kolegou! Tak se za
tebe stydím jako kdysi v třetí měšťanské!“

– 71 –
 „Pro živého Boha, odpusťte mi oba,“ zahořekovala násilně, za-
tímco si pánové oklepávali již kožichy. Strýc se mračil, ale František
Polanský řekl bez hněvu a ukvapení:
„Každému se muže státi nehoda, slečno. Ostatně nám se nesta-
la, všichni tři jsme vyvázli ze srážky bez úrazu. Nermuťte se tedy,
nemám opravdu, co bych vám odpouštěl. Vždyť vy za to nemůžete.“
Mluvil velmi klidně a smetal poslední vločky se strýcových zad.
„Mohu. Já jsem vás povalila schválně,“ přiznala se do jeho ucha,
vzala sáňky za řemínek a ubíhala domů, že by jí ani koně nestačili.
Příštího dne k večeru stála před kostelem, odkud bylo dobře vi-
dět na dům s orlíčkem. Polanský vyšel tentokrát na pokancelářskou
procházku sám a na rohu Kostelní ulice se potkali.
Byl zamyšlen, ale oči pod brýlemi měl zvlášť milé.
„Proč jste se včera tak pomluvila, slečno?“ zeptal se bez úvodu.
„Nic jste neudělala schválně, viděl jsem zcela dobře, že jste se pole-
kala více než my. Vaše oči byly v té chvíli zcela tmavé a tak ustrašeně
jste se dívala jako malý králík.“
„Byla jsem velice ustrašena – ale udělala jsem to přece schválně!“
řekla a cítila, jak hoří. „Ve mně jsou již takové rozpory, sama jim
nerozumím.“
Podíval se na ni jinak než dosud, ale ještě mileji.
„Pročpak přímo neřeknete, že jsou ve vás temné víry a záhady?“
zasmál se.
„Tedy temné víry a záhady,“ připustila ochotně a zarděla se zase,
tentokrát potěšením.
Zimní slunce vyskočilo z mraku a zajiskřilo na sněhu. Jako by
mezi ospalé oči udeřil.
Slzy vyhrkly zpod víček, ale veselo bylo přece, Bože, jak veselo!
Rázem zmizely víry i záhady.
Od oné chvíle kamarádili s Polanským. Říkával často, že cítí, jak
se mu kancelářský bacil rozplemeňuje v krvi. Je prý to horší one-
mocnění než malárií, záchvaty častější, vyléčení pravdě nepodob-

– 72 –
nější. Dělej co dělej, sám si od choroby nepomůžeš. Jenom smíchu
se zlý host bojí a milé dojmy mu někdy překazí vzrůst na měsíce
a měsíce. A Milena se smála.
V masopustě nato tančili výhradně již jen spolu a hned po Veli­
konocích měli svatbu.
„Krásné oči máš a veselo je mi s tebou,“ řekl František bezpoč-
tukrát své nevěstě i své mladé ženě. Vzpomínku na poslušné sáňky
nazval nejkrásnější vzpomínkou svého života, a jak tenkrát před
kostelem najednou zajiskřilo prosincové slunce, nezapomněl již
nikdy, nikdy.
Manželství od dubna do srpna bylo nejšťastnějším manželstvím.
Ani jedenkrát se nevplížila starost nebo mrzutost k nim do světlé-
ho bytu s veselými záclonami a s tmavými měkkými koberci. Ani
jedenkrát se Milena nepodívala na svého chotě méně něžně a méně
oddaně než na veliké podobizně svatební, ani jedenkrát ji nemusil
pokárat za nějaký příliš bujný dívčí nezpůsob.
Měla uznání pro jeho vážnost, snažila se nabýt i úcty k budově
s orlíčkem, ba i k dlouhému úřednímu kabátu. A on, jak se sluší, zají-
mal se o správné vedení domácnosti, neskrblil chválou nad dobrou
kuchyní, poděkoval se za každou pozornost, radil při rozpočtech,
všiml si každé nové halenky.
„Jsme šťastni,“ říkávala mu den co den. A třebaže jí při tom
nemohlo již býti do tance a do panáčkování, cítila přece, jak se jí
rozzařují oči a okouzlují Františka hvězdnatým úsměvem.
„Jsme více než šťastni,“ odpovídal pak. „Štěstí je jakýsi přeléta-
vý okamžik, trochu rozmar, trochu náhoda, ale náš život je pevný
a v našem šťastném osudu není nic vratkého.“
A skutečně, všechno v ní a kolem ní, všechno na Františkovi
a všechno v bytě bylo tak bezpečné, tak solidní a nezvratné, pořízené
jako na celý život.
A potom najednou byl František pryč a nic nebylo, nic, jen děsný
strach a vášnivé Otčenáše.

– 73 –
 Celé město ztichlo. Čas od času bylo třeba vyvěsit prapory, které
se pak sveřepě nadouvaly nad prázdnými ulicemi. Někdy si lidé
šeptali, že by měly býti celé černé na znamení smutku. A byli prý
i takoví, kteří potajmu plakali, když věšeli poločerný cár na svůj
dům, ale vyvěsili jej přece.
„Lepší prapor na střeše než oprátka na krku.“
Ale byli zamlklejší a zamlklejší, ulice pustly, město se dusilo,
každým týdnem zamlženější a chmurnější.
Zato na kopečku, tam, kde kdysi sáňkovali mladí lidé, bylo prý
ruchu a halasu dost. Jenomže nikdo z města dobře nevěděl jakého.
Nastavěli tam plno bud ze dřeva a z papíru a obehnali je ohradou,
která je převyšovala všechny a za kterou nikdo nesměl.
A někdy časně zrána nebo pozdě večer táhl městem průvod
vychrtlých, zděšených němých lidí a zmizel za vysokou ohradou.
„Uprchlíci. Zase noví,“ říkali pak lidé, „nu, snad jim přece bude
lépe tam než na jejich spáleništích.“
A politovali a byli rádi, že jejich vlastní domy dosud stojí.
Ani trochu nezajímali Milenu uprchlíci, jen svůj stesk cítila, ne-
pochopitelnou křivdu, kterou osud spáchal na jejím mládí, na jejím
štěstí, na její svěží radosti.
Zeď chmurnější než ohrada stála kolem ní. Slunce již nikdy ne-
jiskřilo a hrůza šla z myšlenky na každý zítřek.
Ani když přišla ta dobrá zvěst o Františkově zajetí, nezajásala.
Hrůza zmizela, ale osiřelé srdce se nerozbušilo šílenou radostí.
Válečné zprávy přestaly ji nadobro zajímat a její dny se vlekly
bezvlnným tokem.
Na každý stolek krásného bytu postavila jí soucitná matka něja-
kou podobiznu Fratiškovu, a Milena vodila někdy synáčka od jedné
k druhé a vypravovala mu o něm. Připadalo jí to pak jako křížová
cesta plná zastávek, ale z jejího sevřeného srdce nevytryskl již ani
jeden vášnivý Otčenáš a František nebyl o nic pohnutější touto výsta-
vou podobizen, než když mu ukazovala obrázky v „Hodných dítkách“.

– 74 –
 Zato rád poslouchal o tichém domku, zasypaném sněhem, kde
u ohniště sedí tatínek a vzpomíná na synáčka, kterého nikdy nevi-
děl, kde jsou kolem dokola vlčí stopy a kde kozák v huňaté čepici
vaří zajatcům medvědí šunky.
Milena si to vše představovala s usilovnou živostí. Viděla bezpeč-
ný domek, viděla pláně sněhové, viděla i vlčí stopy. Jenom Františka,
muže svého, si již představiti nedovedla.
Byl už mdlým obrazem, procházel pamětí blednoucím stínem,
srdce nebouřilo při žádné vzpomínce na něho.
A kteréhosi večera, když si znova připomněla všechno, od svých
plaše roztoužených pohledu na dům s orlíčkem až po závratnou
smělost na rohačkách, od prvního objetí v tomto krásném bytě až
po poslední políbení na nádraží – a její srdce přece ani jedenkráte
nezabouřilo dávným tepem, vztyčila hnědou mladou hlavu a stu-
deným tvrdým hlasem řekla všem podobiznám a všem památkám,
kolik jich bylo nahromaděno v jejím prostydlém bytě:
„Marno dmýchat oheň, který dodoutnal. František Polanský se
uchýlil do bezpečného zátiší. Ať mu jde k duhu. Přeji mu všeho
dobra, ale jeho ‚dobro‘ již nesouvisí s mým štěstím.“

Celá Milenina bytost se schoulila zamrazením.

„Je vůbec možno žíti po takovém rozčarování?“ ptávala se sama
sebe. „Ale já dýchám, spím, jím, jako bych se ani nebyla prohlédla.
Jsem zvrhlá, vždycky bylo ve mně cosi zvrhlého! Zpráskat by mě
měli, ne plakat nade mnou.“
A historie o katechetovi, o vypískaném herci, o belhavém majoru,
ba i o valčíku tančeném na náměstí, všechno nabylo v její představě
hříšné a odporné příchuti, všechno bylo předzvěstí její zkaženosti,
všechno ukazovatelem k poznání, které přišlo nyní.

– 75 –
 Ano, hledět zářícíma očima na Františka Polanského a pozorovat
s rozkoší, jak se taví jeho důstojný stavovský klid, mít radost, když
jeho polibky začaly pálit a jeho slova třeštit, nebo jít s ním v nej-
hezčích šatech korzem a vrátit se domů k dobré předválečné večeři
a prožvástat vesele večer – takové lásky byla schopna.
A nanejvýš byla ještě schopna trochy strachu, dokud byl v ne-
bezpečí, a několika Otčenášů, které měly polichotit Bohu, v něhož
vlastně nevěřila od třetí měšťanské!
Jiného ne… leda ještě lenosti a přetvářky.
Nejhroznější ze všeho bylo, že všichni lidé na ni hleděli, jako by
její hoře a její vadnutí pramenilo z přílišné lásky. Pohledy lhostej-
ných chodců laskaly ji na ulici soucitným porozuměním, maminka,
ať mluvila sebedrsněji o aprovizaci a nepřešitých bundičkách, spí-
nala nad ní potají ruce, strýc rada jí donesl podrobný zeměpis ruské
říše a doporučil vážnou četbu jako jediný lék proti neuhasínající
tesknotě.
A ona neměla odvahy vysmáti se jim do očí a říci:
„Ano, truchlím a schnu zármutkem. Ale ne proto, že příliš tesk-
ním po svém muži, jenom proto, že po něm neteskním vůbec.“
A schla a bledla každým měsícem chorobněji.
Maminka ji proto přinutila k denním procházkám.
František vyhlížel rozkošně v světlém pláštíku, který mu ušila
z její plesové peleríny, vlasy mu zpod bílé čepice vylézaly černými
kučerami a drobné nožky v obitých dřevácích vyšlapovaly již pevně
i po kluzkých chodnících.
Zastavil‑li ho někdo známý, odpovídal dříve, než byl tázán:
„Já se jmenuji František. Můj tatínek se také jmenuje František.
Ale já jsem ho ještě neviděl, protože on byl dříve v zajetí než já na
světě.“
Nastavil líčko a věděl, že bude pohlazen.
Milena však velice nerada potkávala známé lidi.
Chodívala se synáčkem vždycky jen za město.

– 76 –
 Dlouhou ulicí prošli, nádraží minuli a dali se cestou podle vysoké
ohrady na známém svahu.
„Před čtyřmi lety nebylo tady ani plotu, ani baráku, Františku.
Jezdívali jsme tu na sáňkách a já jsem se smála,“ vykládala pak jako
jemu, ve skutečnosti však jen sobě.
V ohyzdné ohradě kolem dřevěných bud byla branka a voják
s nasazeným bodlem stál vždy výhružně před ní. František ho měl
rád, zasalutoval mu pokaždé a voják se na něho někdy usmál.
Jinak nepotkávali nikoho na těchto dlouhých šerých procház-
kách, jenom vrány zatřepaly někdy černými křídly nízko nad nimi,
nebo z brány barákové vyjel vůz s nenatřenou podlouhlou bednou
a voják u brány jí vzdal takovou poctu jako František bodlu a pušce.
Jinak ho tu nebavilo nic.
Nejsmutnější pro něho však bylo, že se procházky s maminkou
denně prodlužovaly. Marně ji tahal za rukáv, marně naříkal, že ho
bolí nohy.
„Doporučují mi léčit se procházkami,“ odpověděla pokaždé ne-
úprosně a vlekla zimními cestami denně dále svůj smutek i svého
synka.
Kteréhosi soumraku zašli dokonce až za baráky. František oprav-
du nemohl z místa.
Kde se vzal, tu se vzal, vítr přiletěl od kopců, zatočil jím div ne
do kolečka a sníh se začal sypat, jako by chtěl do večera zadusit
celý svět.
Milena musela vzíti chlapce na ruku, ale on naříkal, i když měl
líčko přitisknuté k jejímu.
„Neplač!“ poručila mu přísně. „Nějak dojdeme, jsme přece oba
zdraví, já i ty. Každý měsíc to oznamujeme tatínkovi, musí to tedy
býti pravda.“
Vítr hučel stále hrozivěji a sníh pálil.
Ohavně se šlo proti větru, nohy div nepoklesly a chlapcův nářek
nebyl veselou hudbou pochodovou.

– 77 –
 Naštěstí první městská lucerna u nádraží mžikala již v dálce.
Třásla se dnes jako na drátě a její světlo se trochu podobalo Fran­
tiškovu trhanému pláči.
„Alespoň o ten sloup se na minutu opřu,“ myslila si poklesávajíc,
ale zdálo se jí, že již ani k němu nedojde.
A tu se najednou od osvětleného kruhu oddělila temná postava
a šla jí vstříc.
„Milostpaní, kdybyste dovolila, nesl bych toho chlapečka zase
chvíli já,“ řekl někdo a postavil se jí do cesty.
„Ach ano!“ dovolila přeradostně a v prvním okamžiku ji ani ne-
zajímalo, kdo pronáší tuto blahozvěst.
Položila břímě ochotně na dvě cizí ruce a její vlastní poklesly
jako omámeny rozkoší.
Teprve pod lucernou měla pohled pro tvář nenadálého pomoc-
níka.
„Proboha, Láďo, to jsi přece ty!“ vykřikla.
„Milostpaní, jsem hrozně rád, že jste mě poznala. Bál jsem se
opravdu, že nepoznáte,“ odpověděl muž v beranici a zasmál se celou
nápadně červenou tváří.
„Poslyš,“ přerušila ho přísně, „je naprosto zbytečné, abys mi říkal
milostpaní, když já ti říkám Láďo! Jmenuji se Milena, jak snad ještě
víš, a muže ti být opravdu lhostejné, zda Kotvová nebo Polanská.
A poznala bych tě jistě, máš, myslím, na čele ještě jizvu po mé apač-
ské zbrani.“
„No…“ řekl Láďa velice pomalu v odpověď na to vše. „Jenom aby
maličký chlapeček už neplakal. Snad mi usne na rameni.“
Šli chvíli mlčky.
Ani v ulici nehovořilo se snadně, ale Milena byla příliš potěšena,
aby mohla mlčeti dlouho.
„Láďo, tušení nemáš, jak blahořečím náhodě, která mi tě přivedla
do cesty, nebyla bych snad vůbec došla domů! Jsem dnes ubitější než
po všech lupičských výpravách. Ruce mám jako po mučení a každou

– 78 –
nohu musím zdvíhat jako těžkou činku. Ani ty jsi taková břemena
nezdvíhal, dokud jsi byl ještě nejsilnějším chlapcem ze všech.“
„V kvartě,“ řekl Láďa. „To tys chodila do třetí měšťanky a my jsme
se opravdu důkladně prali, ač se to už vlastně neslušelo. V kvintě
jsem potom onemocněl a volal jsem pořád jen tebe. Ale tos už byla
slečnou a nemohlas mne denně navštěvovat. S maminkou jsi však
přece byla dvakrát u mne. Po prvé jste mi donesly čokoládu, po
druhé Radúze a Mahulenu.“
„A tys byl takový vzletný jinoch, že tě Zeyer víc potěšil než bon-
bony,“ rozesmála se Milena.
Stanula na rohu, podívala se Láďovi po prvé pozorně do tváře
a laškovně povytáhla obočí.
„Krátce řečeno, tys byl idealistou. Zůstalo ti to?“
Řekla to velmi žertovně, každou kamarádku byla by rozesmála.
Láďa se také chtěl zasmát, ale najednou mu rty vběhly dovnitř
úst a smích ani nevyzněl.
„Zůstalo mi po té nemoci leccos,“ odpověděl drsně. „Trochu chro-
má levice a mizerné srdce. Tak špatné, že mne ani na vojně nechtěli,
a to je co říci.“
Milena si rázem vzpomněla na celou Láďovu nemoc. Ležel oprav-
du dlouho jako lazar s ohromnými bolestmi ve všech kloubech,
a když povstal, vlekl se o holi a rukou prý nemohl vůbec pohnouti.
To bylo tenkrát, když ona tančívala na náměstí valčík. Snad ještě
i tenkrát, když tak vesele jezdívala na sáňkách.
Bůh ví, že si ani jedenkrát nevzpomněla na Láďu, vytratil se
nenápadně z jejího života, a kdyby mu nebyla kdysi rozbila hlavu,
snad by už ani nevěděla, že je na světě.
„A co děláš teď?“ zeptala se soucitně.
„Ó, mnoho práce mám,“ odpověděl, a tentokrát se přece usmál.
„Ráno stávám za maminku ve frontách, od osmi ráno do osmi večer
písařím na obci a potom čtu noviny. Všechny, které mohu sehnat.
A mezitím jsou pořád chlapci.“

– 79 –
 „Jací chlapci?“ podivila se. Nikdy neslyšela, že by se byl Láďa oženil,
a že neměl mladších bratrů, pamatovala dobře ještě z dob apačských.
„Dva. Jednoho tady v barácích nechali italští uprchlíci a druhý je
po naší bývalé posluhovačce. Máma mrtva, táta na vojně, a v okres-
ním sirotčinci mají zrovna osmdesát dětí nad rozpočet. Jsou oba
milí, ti kluci, ale maminka přece někdy vzdychá.“
Milena pochopila.
„Zůstalo ti to, Láďo,“ řekla, ale tentokrát nevytáhla laškovně obočí.
Stáli už na náměstí pod elektrickou svítilnou, Láďův ruměnec
se nedal zapříti.
„Musím přece také něco dělat, když nejsem vojákem,“ povídal
a byl rozpačit, že se na něho Milena dívá upřeněji a upřeněji.
Drobný byl Láďa, štíhlejší snad, než když mu bylo šestnáct roků,
ramena měl i v zimníku úzká, a zpod čepice hleděly mu jen tmavé
oči a ostrá červeň na tvářích.
„Ty jsi pořád ještě milý chlapec, Láďo,“ povídala mu po prohlídce.
„Kde jsi, proboha, vězel po celá léta, že jsem tě neviděla?“
„Tady ne mnoho,“ odpověděl. „Různá místa jsem měl, než mě
rodná obec přijala do služeb. Jsme teď vzácní, my v zázemí, a práce
tu pro mne mají dost. Vedu jim seznamy raněných a padlých, píši
výkazy o úsporách potravin a v barácích počítám pro obec světlo
a vodu a pro sebe pohřby. Pestrá statistika, viď? Ale máma je tak
ráda, že jsem zase tady, že mi i chlapce povolila.“
„A dávno jsi už doma?“
„Dávno.“
„A to ses nemohl přihlásit dříve? Musela mi tě přivést do cesty
náhoda? Ty opravdu nemáš smyslu pro vzpomínky z mládí!“
Neodpověděl, umístil jen dřímající hlavičku lépe na rameně.
Teprve když již stáli před domem a Milena brala Františka z jeho
rukou, řekl jaksi příliš ve spěchu:
„Nač bych ti lhal, Mileno? O náhodě není řeči. Já mám často práci
v barácích a tebe jsem před nimi viděl již nejednou s tímto hezkým

– 80 –
chlapečkem. A jsem velice rád, že nebyl vždycky tak příliš hodný
a jednou i zaplakal. Měl jsem vůbec hned zrána dobré tušení, že
dnes bude ohavně a že ti budu moci v něčem pomoci.“
Mileně bylo naráz čtrnáct roků.
„Jak jsi milý, tak jsi hloupý, Láďo!“ povídala mu místo díku, vzala
si hošíka a odběhla domu hbitě, jako když za zahradou unikala
pronásledovateli.
Příští dni byly trochu vzrušenější.
Láďa již nečekal na metelici a Milena nechodila již nikdy příliš
daleko za město.
„Konečně flirtík!“ řekla si.
Láďa byl každým dnem hovornější. Ukázalo se, že si pamatoval
nejen všechny podrobnosti z her za zahradou, ale že i z Milenina
pozdějšího života zná velice mnoho. Jako by ani nikdy od rodného
města očí a uší neodvrátil, tolik toho věděl.
I Františka Polanského znal z nějakých spolků a měl ho zřejmě rád.
„Ptal jsem se po tobě velice často, Mileno,“ přiznal se se svým
kvartánským úsměvem, „všech známých jsem se vyptával, a to víš,
mladí lidé nemlčívají. Dověděl jsem se o všech tvých ctitelích, ale
ať to byl ten či onen, vždycky jsem si řekl: nic pro ni. Když jsem
však slyšel, že chodíš s Františkem Polanským, věděl jsem hned, že
budeš jeho. Neboť on má všechny mužné ctnosti, kterých potřebuje
žena k trvalému štěstí, a ty jsi jako stvořena pro vzorné manželství,
pro věrnost a stálost.“
„Ó – Láďo!“ řekla Milena zdušeně.
Podíval se na ni s takovou vážností, že se neodhodlala přerušiti
jeho chvalořeči po druhé.
„Tys byla vždy tak charakterní, Mileno! Hned tenkrát, když sis tak
poctivě odtrpěla katechetu, imponovalas mi velice. A jako nepřítel
v bitvách teprve! Žádná leč, žádná klička, vždycky přímá rána, třeba
do hlavy. Mne nikdy neoslňovala Šárka, věř mi. Mně se i to velice líbi-
lo, žes vysyčela herce, když se nemístně usmál, třeba na tebe. A žes

– 81 –
při všem byla vždy veselá, je nejkrásnější vůbec. To ukazuje, jak vše
tryskalo přímo z poctivé bytosti. Jak šťastný musil být František!“
A zarděl se ještě hlouběji než obyčejně.
Jeho ruměnec byl zvláštní, takový, jako by člověk na planý mák
světlemodrým sklem hleděl, a neslušel mu ani trochu. Nebýt temně
zářících očí, jeho tvář by se zdála přímo škaredá.
„Bůh uchovej, abych byl nediskrétní, Mileno!“ řekl nyní a červené
tváře i černé oči prosily současně za prominutí. „Chtěl jsem pouze
říci, že zcela chápu, proč se právě tvé manželství tak vydařilo. A nikdy
nedovedu vyložiti, jak mi bylo líto, že právě vás dva rozdělila válka!
Hleď, kolik mužů muselo táhnout do světa jenom od nás a kolik žen
tu osiřelo! A co dělají? Snad ani jedné není mezi nimi, která by zapo-
mněla, že je mladá a sličná a chodila jen s malým synáčkem někam
za město, kde nikoho nepotká kromě vran a barákových pohřbů.
Ó, Mileno, ještě když jsme spolu zbraně křížili, věděl jsem, že jsi nade
všechny ženy, ale teprve tato zkouška zkoušek mi ukázala, jak jsi ryzí!“
Láďova chvála se po mnoho dní opakovala a drala Mileně nervy.
Na flirt nebylo ani pomyšlení.
„Proč s tím písaříkem vlastně denně chodívám?“ ptala se sama
sebe. „Věru, bez něho mi bylo volněji, alespoň hledět jsem mohla,
jak se mi zalíbilo, a před ním aby člověk na každé zdvihnutí řas dával
pozor. Co z toho mám, že mi každý den odpěje hymnu? Jeho oči jsou
tak nadšené, že neumějí ani zamilovaně pohlédnouti. A tři chlapci
chodí vždycky s námi a každý z nich má právo skočit Láďovi do řeči,
když mluví o mně, a zeptat se třeba, viděl‑li už živého indiána.“
Tři chlapci bylo opravdu trochu mnoho na tyto nevinné procházky.
Láďa však se téměř nehnul bez svých sirotků a ona, ovšem, mu-
sela pokaždé vzíti Františka, aby se nejevila přímo krkavčí matkou.
A tak František, Toník a Beppo chodili vždycky několik kroku před
nimi a zdálo se, že se považují za nejdůležitější při všech hovorech.
Beppo byl do olivova opálená, ohavná stvůrka. Milenu ani trochu
nedojala povídka jeho života, při níž Láďovi div netremoloval hlas.

– 82 –
Přibyl prý s uprchlíky do baráků a nevěděl ani dobře, jak se jmenu-
je. Ukázalo se jenom, že nepatří k lidem, mezi jejichž děcky a svršky
se octl v kterési hrůzné noci. Do vlaku ho hodili jako zmuchlanou
peřinu a z něho vyhodili jako bezcenný balík. A když se uprchlíci
po roce do své rozbité dědiny zase směli vrátit, nevěděl nikdo, co
s Beppem. Po celý čas se o něho nikdo nehlásil a přibrati ho nechtěl
také nikdo.
„Jistě by ho byli opustili na nejbližší stanici,“ ujišťoval Láďa. „A co
by si tam začal? V úplné cizině? Tady znal alespoň již mne.“
A Toník, jehož otec vojákoval již čtvrtý rok, neměl ani zajímavé
historie, měl jenom mrtvou mámu, omrzlé nohy a hrozně směšný
kabát, záplatovaný starým Láďovým trikotem.
Láďa však hleděl na tyto dva otrhánky skoro tak pohnutě jako
na Milenu, a rozmluvil‑li se o jejich neštěstí, ani k chvalořečem o ní
nedospěl.
„A co s nimi bude, jestli se jeden táta nikdy nevrátí a druhý nikdy
nepřihlásí?“ zeptala se kdysi zostra.
„Nemohu vědět. A také to již není mou věcí,“ odpověděl smutně.
„Není mi jaksi souzeno starati se na léta napřed.“
Pochopila. Jeho ruměnec byl opravdu příliš fialový a ramena příliš
suchá.
„Snad nemyslíš na smrt, Láďo?“ vyjela ještě drsněji strachem ze
sentimentalit.
Neodpověděl hned.
„Na smrt…? Ano, někdy se jí dokonce bojím,“ řekl pak tiše. „Ale
říkám si: osmatřicet tvých zdejších vrstevníku již padlo. Všichni
byli silni a zdrávi. Proč by váhala ta s kosou před neduživcem v zá-
polí? A vidím ji mávat tou nabroušenou zrovna před očima. A mám
strach. Podivný strach někoho, kdo podle statistiky měl býti již
mrtev, kdyby deset roků stále neumíral.“
„Ustaň, ustaň,“ zaprosila netrpělivě, „máme každý vlastního trá­
pení dost.“

– 83 –
 Zapomněl trochu na sebe a podíval se na ni až nesnesitelně sou­
citně.
„Vím,“ přisvědčil ještě tišeji. „Ach, kdybys tušila, kolik žalu jsem
viděl, a zvlášť v těch příšerných barácích! A také tam trpěly ženy
vždy nejvíce. Kdyby důstojník, který tam vládne, neměl nervy jako
lana, byl by raději šel do nejnebezpečnějšího úseku, než zůstal tady.
Proč tu jen vězí? ptám se někdy sám sebe. Ale neměl bych odvahy,
zeptati se jeho, s ním není naše řeč možná.“
„A ty nechápeš, pošetilče! Protože v takovém baráku je stejně
bezpečno jako v zajateckém táboře. Ulitý důstojník sedí tak hezky
v teple jako zajatec!“
„Oho!“ vykřikl zcela neočekávaně.
A potom udělal své nejdětinštější oči, zrudl i na čele a zazářil. Ale
již okamžik nato došel mu dech a všechen posmutněl tak nápadně,
že se zarazila.
„Co je ti?“
Sípal, musel stanout a opřít se o nejbližší roh.
„A ty se ještě dnes domníváš, že naši lidé, kteří byli zajati, jsou
všichni v bezpečí?!“ křičel a lapal vzduch. „Copak nečteš noviny?
Copak nerozumíš zprávám? Ach, Mileno, Mileno! Já hltám zvěsti ze
světa a leccos vím. A víc ještě tuším a cítím. Podle tepu vlastního
srdce poznávám, co dělají naši zajatci za hranicemi. Kdybych já tam
byl, bezpečno by mi nebylo, ale smrti bych se nebál. I sílu bych měl
i statečnost a vůbec všechny ctnosti, které si teď jen představuji ve
svých probdělých nocích. Naši zajatci bojují, Mileno.“
„Proboha, vykládej své romantiky tišeji!“ napomenula a rozhléd­la se.
Zasmál se hořce.
„Máš pravdu. Smutná situace mluvit o hrdinství na ulici a při
tom se držet rohu, abys nespadl. Jsem si vědom, jsem si vědom. Ale
chápeš již, proč nevěřím v bezpečnost zajatců?“
„Ó, Láďo, idealisto!“ vykřikla posměšně.
Nerozuměl tomu, musel chvilku přemýšlet.

– 84 –
 „Jsem bídák, že jsem porušil tvou představu o Františkově klidu,“
zasípal pak kajícně.
„Jak to, porušil?“ vyjela, když porozuměla. „Toto již není idealism,
to je blbost! Jak jsi mohl kdy říci, že znáš soudce Polanského? Mluvíš
dnes samé zmaty! On, můj milý, není ani trochu pošetilý. Má velmi
vyspělé talárovské názory a ví vždy, kam patří.“
Odvrátil oči.
„Ano, má opravdu všechno, co v člověku nítí lásku k životu: po-
stavení, vážnost u lidí a především tebe a synáčka. Ovšem, že on je
v bezpečí a vrátí se. Mír s Ruskem je beztak již jen otázkou nejbližších
týdnů. Přijede brzy a vaše štěstí rozkvete krásněji než v líbánkách.
Odpusť mi, odpusť, že jsem tě znepokojil.“
„Z nervozity jsem na tebe tak vykřikla, Láďo. Jsme všichni ner-
vózní slaboši. Chtěla bych znáti alespoň jednoho člověka, kterému
sedí hlava tam, kde mu seděla před čtyřmi roky, a kterému zůstalo
trochu zdravého úsudku. Tobě nezůstalo.“
Láďa měl smutné oči plné slz, které rychle setřel ošoupaným
ru­kávem.
„Dobře jsem ti to řekla!“ myslila si a všechno jeho trápení ji dráž-
dilo. Přímo odporný jí byl těmi nadšenými slzami a tím písařským
rukávem.
Šli chvíli mlčky a nebylo mezi nimi nic než prosincový chlad
a hradby dvojího žalu.
„O kom jsi to povídal, že má nervy jako lana?“ zeptala se pojed-
nou lačně.
„Ale ten z baráku. Nadporučík. Vajda se jmenuje. Teď již hlídá
jen poslední neduživce a chodí tedy někdy i do města. On jediný ze
všech mužských tady má vždy co kouřit. Podle toho jej zná kdekdo,
ty přece také!“
„Neznám!“
„Ale on zná tebe. Viděl tě již nejednou. A od té doby, co nechodíš
s Františkem k ohradě, ptal se mne již dvakrát, nejsi‑li nemocna.“

– 85 –
 „Proč mi to povídáš?! Snad si nemyslíš, že je mi něco po nějakém
drzém oficíru!“ vykřikla ještě podrážděněji než před chvílí.
„Dnes tě týrám vším, ať mluvím, co mluvím,“ vzdychl poklesle.
„A já tebe zřejmě také. Ječíme jako dva hašteřiví dědci. Pověz,
Láďo, je to pravda, že jsme byli oba kdysi mladí?“
„Je mi pětadvacet let a tobě ještě méně,“ odpověděl utrápen.
„Myslím, že tomu není tak příliš dávno, co jsme byli opravdu mladí.“
„Velice milé, že myslíš,“ ušklíbla se.
„Ovšem, všichni jsme neobyčejně zestárli za poslední tři roky. Na
mně leží jako tři desítiletí a na tobě jistě též. A proto mluvíme jako
hašteřiví dědci. A nejen mluvíme, ale i žijeme. Zbytečný život je to.
Ale ty máš alespoň vlastního synáčka.“
Podívala se na něho upřímně nepřátelsky.
„Staré předsudky, Láďo, že děti utěšují smutné matky. Když se
František narodil, všichni lidé kolem mne začali žvástat, že mě utě-
ší. Budou mu z jara tři roky. Neutěšil mne dosud ani na chvilku, ale
lidé kolem mne žvástat nepřestávají.“
„Ubohá, ubohá Mileno!“ politoval jak na pohřbu.
Měla toho zrovna na vrchovato. Oči jí blýskly.
„Něco ti povím, Láďo: strašno je nechat se litovat, ale horší ještě,
muset se k tomu tvářit mučednicky. Mně se to nadobro znechutilo.
Myslím, že bude dobře, když svých procházek zatím necháme.“
Odešla od něho rychle a neohlédla se ani, ač měla chuť podívat
se, neutírá‑li si opět oči rukávem.

Milenin byt se ještě skvěl, jako by byl zřízen včera, ale ji omrzel tak,
že se bez zívání nemohla na nic v něm již ani podívat.
U mužových podobizen postávala s nedobrým zamračením.

– 86 –
 „Jaképak bylo vlastně naše manželství?“ myslila si drásavě. „Byl
mi patrně vždycky cizí, tento hodný Fridolín, který mě pojímal
shovívavě, protože se nudil bez mého smíchu. Pan c. k. soudce,
stejně rozvážný, když líbal, jako když jedl! I kdyby nebyl odešel do
války, byla bych dnes patrně tam, kde jsem. Mladá krev by ve mně
bouřila a on by tloustl ve vyšší hodnostní třídě. Teď tedy tloustne
v zajetí.“
Rozesmála se jenom pokaždé, když si vzpomněla na Láďovy řeči
o zajatcích. Představit si tak Františka s očima, jaké dělá Láďa, mlu-
ví‑li romanticky!
„Jeho poušť jako má poušť,“ říkala si. „A vůbec všechno je poušť
s vysokou ohradou kolem dokola. Naše město jako by také leželo
kdesi za světem. A kdo ví, jestli kolem něho také nepobíhají vlci…“
A kteréhosi podvečera vyčkala, až se nadporučík Vajda ukáže na
městské promenádě.
Byl by na ní vynikl, i kdyby byla oživena jako kdysi před válkou,
dokud po ní podvečer co podvečer proudili velicí studenti a úřed-
níci ze všech kanceláří; nyní, kdy se jí kmitl sotva nějaký sextán
nebo nějaký vyreklamovaný starousedlík, mohl býti jejím středem.
Jenomže on si nevšímal ani pohledu, ani pozorností a kráčel tak,
jako by nechodil vedle vidoucích lidí.
„Neukazuje se rád ve světle, takový silák! Cítí sám, že patří jinam
než do baráku. Je ostatně záhadné, co v nich dělá nyní, kdy není již
žádných uprchlíků,“ říkali pak lidé za jeho zády.
Nehleděli na něho vůbec vlídně, ale on měl nepochybně dosti
času zvyknout podobným poznámkám. Snad i jeho trochu přezí­
ravý úsměv ztuhl a tkvěl na rtech tak nehybně jen proto, že již
příliš mnoho nepřívětivých pohledů a uštěpačných slov bylo mu
pře­usmívati.
Mileny si zdánlivě ani nevšiml, ona se však nemohla zbaviti po-
citu, že ji zná dávno. Divný pocit to byl, téměř hrozný: měla mučivé
vědomí, že nahlédl příliš hluboko do jejího pustnoucího srdce.

– 87 –
 „Vídal mě, když jsem chodila s Františkem za město. Vídal mou
tvář, jak ji neviděl nikdo,“ myslila si, a nemohla zabrániti, aby jí krev
nestoupla do tváří a rty se nezachvěly, když se teď znova míjeli.
On však ani nepozdravil, prošel vedle ní jako vedle kterékoliv
jiné ženy a nezdál se ani vědět, že je to ona, která nosila zlý žal do
večerních metelic.
„Láďa se tedy mýlil, ten člověk mne nikdy neviděl. I Láďa se vů-
bec mýlí ve všem, je to jeho métier,“ myslila si, ale místo uspokojení
její zmatek ještě zesílil.
A příštího večera šla po dlouhé době zase za město.
Sama, Františka poslala k Láďovým sirotkům.
Předjarně táhl vítr od dalekých kopců a šero nebylo již tak ne-
propustné jako před měsícem.
„Měla jsem vyjít o chvilku později,“ napadlo ji.
Když míjela branku s vojákem, zdálo se jí, že rozeznává jeho tvář
zřetelněji než kdy předtím. Ustaraná, nemladá tvář to byla a Mileně
se rázem jevila výhružná a pohrdavá.
„Co si proboha myslí, že mě sem vede?“ zeptala se náhle před
tímto vychrtlým, roztrhaným vojákem.
Obrátila se k městu a zatěšila se na okamžik prudce, že cestou
potká Láďu se všemi chlapci. Srdce jí kypělo vlídností ke všem.
„Nikdy, nikdy sem již nepůjdu!“ umínila si v prudkém zamrazení.
„Jediná spása spočívá v tom, že se ještě dnes vyznám Láďovi ze
svých spádů…“
A jak tak myslila na své veliké pokání, uslyšela kroky z bílé mlhy
za sebou, a ač zrychlila chůzi, věděla již, že ji dohoní ten, kdo kráčí
za ní. A věděla až příliš dobře kdo!
A pojednou stál po jejím boku a oslovil ji jakousi frází o šťastné
náhodě a společné cestě.
„Stačilo by přece říci: Táhněte! A všemu by byl naráz konec,“ my-
slila si, ale nevzmohla se ani na pohled.

– 88 –
 „Znám vás velmi dávno,“ mluvil teď Vajda, a nečekaje na svolení
šel vedle ní, všechen pružný a přesný jako jeho chůze. „Jak bych
neznal civilizovaných lidí, kteří zabloudí do pustiny, v které žiji již
tak dlouho! Zpočátku sem chodívaly alespoň zvědavé slečinky a mi-
losrdné báby, pak už ani těch nebylo. Měl jsem po tři roky dojem, že
lidé vymřeli a zbyla jen chátra a několik invalidů, kteří ji střeží, aby
nezaplavila celý svět. A nakonec již ani uprchlické sebranky nebylo,
jen poslední její odpadky, které slabostí nemohou do svých brlohů
zpátky. Je nás sotva třicet, kde nás bylo třicet set.“
„Tam že vás bylo třicet set!“ zděsila se Milena a vzpomněla na
několik dřevěných buď a šaland, obehnaných ohradou a dráty jako
kurníky v šeredném těsném dvoře.
„Za zajímavějších dob i více. Tři tisíce zdravých lidí ještě jak tak
umístíte v peleších. Onemocní‑li z nich polovice, je problém tro-
chu příliš složitý i pro klidného člověka. A pak děti tolik překážely!
Nikdo by nevěřil, kolik každý uprchlík s sebou přivlékl dětí! Téměř
tolik jako různých bacilů. A napočítal jsem, že jsme tu měli dvacet
nakažlivých nemocí.“
Milena si představila, jak by jí asi o těchto věcech vypravoval
Láďa.
„Nejste přecitlivělý, pane nadporučíku,“ řekla tiše.
Měl v tmavé tváři rozkřídlené obočí a bílé, tesákům podobné
zuby, a usmál se jaksi obojím současně tuhým velitelským úsmě-
vem.
„Bavil jsem se přese vše asi lépe než vy, milostpaní z mrtvého
města. Hledět na lidské hemžení není nikdy fádní, má‑li člověk
otužilý čich. Viděl jsem na svých několika čtverečních metrech více
zajímavostí než kamarádi na všech čtyřech bojištích dohromady.
O civilistech a dámách ani nemluvím. Vše záleží jen na zorném úhlu.
Ženy si jen zřídkakdy najdou pravý na nepříjemné situace.“
„Ale toužíte zajisté nesmírně, aby byl co nejrychleji konec všemu
a vy zase doma,“ řekla na to vysokým, vyumělkovaným hlasem.

– 89 –
Přeskočil tímto posledním pokusem vnésti do rozmluvy konvenční
tón.
„Doma?“ protáhl. „Doma přestalo býti pojmem ve čtvrtém roce
světové války. Skládalo se stejně vždycky jen ze sentimentalit, a ty
dávno vyprchaly za tolik a tolik měsíců. Zvuk zbyl, představa zmize-
la. Dříve i staří vojáci plakali, řekl‑li někdo ‚doma‘, dnes už nikdo ani
neví, co toto slovo značilo. Existuje už jen ve slovníku mezi archais-
my. Moje ‚doma‘ tvořil ostatně vždy jen pustý kumbál v kasárnách
a nablblé večery v kasině. Netoužím po takových fadesách ani dost
málo.“
Milena ucítila, že nadporučík Vajda mluví o hrůzách, jako by mu
lahodily.
„Nepůjdu s ním po ulici za nic na světě,“ myslila si. „Jakmile při-
jdeme k rozcestí, řeknu: ‚Pryč ode mne!‘ a bude navždy konec…
bude, bude, bude…“
Mlhou rýsovala se již lucerna, u níž kdysi čekal Láďa, a Milena
ladila hlas, ať tentokrát zazní opravdu velitelsky.
„Vrátím se nyní,“ řekl však on několik kroků před osvětleným
kruhem, jako by byl sledoval všechny její myšlenky. „Nemám nej-
menší chuti vydati naše slibné setkání maloměstským klepařkám.
Ale zítra vás budu čekati již tady.“
Mileně přišlo na mysl, že by bylo dobře, pomodliti se zase jednou
Otčenáš.
„Nedomníváte se přece, že sem zítra přijdu!“ vykřikla místo toho.
Její hlas nezněl však velitelsky.
Vajdův úsměv tkvěl na tváři jako vtesaný.
„Přijdete.“
„Jste drzý,“ procedila sevřenými rty.
Usmál se u samé její tváře.
„Dokud jste chodívala se synáčkem, nebylo vám třeba jiné spo-
lečnosti než toho obecního polomrzáka. Nyní je. To se pozná. Na
shledanou zítra!“

– 90 –
 „Musím zítra býti doma,“ vydechla.
Políbil ji na temně hořící oči.
„Jaké je vaše doma? Méně než vojáci vědí dnes ženy zajatců, co je
doma. Některá uctívá prázdný zvuk trochu trpělivěji než jiná, to je
celý rozdíl. Ale konečně je hlas života mocnější než každý fantom.“
„Ne, ne,“ opakovala a chvěla se bezslzným vzlykem. „Šla jsem sem
dnes jako bez vůle, bez vědomí téměř. A nepřijdu již nikdy.“
Nedržel ji, ale ona neodcházela, ujišťovala jen, že nepřijde nikdy,
nikdy již.
Zamlkl jí ústa dlouhým políbením.
„Proč mluvíte tak zbytečně?“ zeptal se posměšně a melancho-
licky. „Čekal jsem na vás dlouho, ale i vy jste dávno čekala na mne.
Jaké řeči tedy?“
„Nemiluji vás přece!“ vykřikla a na rtech jí hořel polibek, zatímco
se tělo chvělo mrazem a pohrdáním.
„Nebudu po vás nikdy chtít nemožností,“ řekl ještě krutěji a smut-
něji než před chvilkou. „Sám nemám talentu k zbytečným frázím.
A čemu se kdysi říkalo láska – co to bylo než zbytečné fráze? My,
kteří jsme prožili válku, odvykli jsme jim.“
A úsměv zcela zmizel z jeho tvrdé tváře.
„Jedno jest krátké a jasné slovo mezi námi. Opakujte je: na shle-
danou zítra.“
A ona opakovala ze žalu a křivdy ubitých let, hořící i zmražena:
„Na shledanou zítra.“

Schůzky s Vajdou neztrácely ničeho z temné, dusné sveřeposti, ač

se opakovaly denně.
„Přijdeš zítra zase,“ řekl pokaždé, když se loučili, a jí se pokaždé
chtělo vykřiknouti do jeho smutné, pánovité tváře:

– 91 –
 „Nepřijdu! Kterak si smíš myslit, že jsem se ještě neosvobodila
z tohoto hanebného zajetí!“
Mlčela však, cítila příliš jasně, že by lhala.
Ani se nesnažila nalézti omluvy pro svou špatnost. Když hřích,
tedy hřích bez retuší, když podlost, tedy podlost pojmenovaná
pravým jménem, když záhuba, tedy taková, z níž není návratu ani
záchrany!
„Ne, nemiluji Vajdu a on nemiluje mne. Je příliš poctivý nebo
příliš cynický, aby mi to nalhával. Myslím, že ani neví, jak se jmenuji,
a já neznám jeho křestního jména.“
Ale když ticho jako tmavý balvan padalo na mrtvé ulice, šla pokaž­
dé za neodolatelným pokušením. Osamělá cesta k barákům nesla
denně její chvatné, jisté kroky, ani invalidy u vchodu nemusila se již
báti. Vajda jí dávno ukázal, jak třeba obejíti ohradu z protější strany,
aby se zjevila nestřežená branka v její zdánlivé neprostupnosti.
U ní čekával teď on, a jakmile zapadla za nimi, celý dosavadní život
zapadl také.
Z pustého, šerého prostranství zela jen špína, kalně světélkující
i tmou, holé dřevěné baráky, rozhlodané vlhkem až k cárovitým
lepenkovým střechám, vysílaly prázdnotu a pach černými děrami
rozbitých oken do prázdnoty a pachu okolního. Pouze jeden býval
osvětlen a děrami oken zalepenými papírem lilo se skomíravé svět-
lo a s ním vzdechy a skuhrání.
„Kdysi se tak ozývaly všechny naše boudy,“ vysvětlil jí Vajda. „V té
úzké na rohu ječeli po dva roky polští židé, směstnalo se jich do
ní šest set, jak, nevím již sám, protože všechny své svršky vlekli
s sebou. A kterési noci, když přišel nový transport, zašlapali si tam
sami osm dětí. Nedovedeš si představit, co se o ně potom nakvíleli!
Zakázal jsem jim to ovšem, ale ovšem marně. Po celý měsíc neslyšeli
slušní lidé vlastního slova. A naproti, v té čtyřhranné díře, bydleli
před časem Taliáni. Měli opravdu štěstí, že se tam museli uložit jako
slanečci do sudu, byla tenkrát mizerná zima a všichni by byli jinak

– 92 –
zmrzli. Tak jsme měli velice mírné procento, právě mezi nimi. Zato
na skvrnitý tyf naproti u Rusínů zemřelo přes padesát ze sta…“
„Přestaň!“ prosila.
On však nepřestával, věděl opravdu všechno o své těsné temné říši.
Neustával v řeči, ani když došli do jeho pokoje v krajním, nejmen-
ším baráku, do pokoje bez předsíně, holého jako dehtem napuštěná
prázdná bouda trhovníkova.
„Prožil jsem zde leccos a nebylo tu vždycky tolik místa jako teď,
mačkali se tu se mnou ještě dva lékaři, dokud bylo koho ošetřovat,
a nekonečné měsíce jsme se nesměli hnout z proklaté ohrady a jít se
nalapat jiného vzduchu! Jeden doktor se nakazil cholerou a zemřel
tady v koutě pod oknem, dřív, než ho mohli odvézti do nemocnice,
druhý je již rok v sanatoriu pro nervové nemoci. Pouze já jsem vydržel
všechno. Ale chápeš, že jsem ani já neměl vojnu zrovna selankovou?“
„Proč jsi raději nešel do zákopu?“ zeptala se jektajíc zuby. Ani
u sálavých železných kamínek nemohla se zahřáti.
Zasmál se těžce.
„Proč? Zkusil jsem je také na chvilku, a zde přece jen bylo bez-
pečněji než tam. Ostatně, kdo ví? Tak či jinak dáváme všichni život
v sázku, není tomu vyhnutí. A jak se v nitru všichni, kdo ještě dý-
cháme, divíme, že nám dosud zůstal! Všechno je hořké v takovém
údivu, jenom rozkoš v něm chutná proklatě sladce.“
Poznala všechen dráždivý děs takových objetí bez lásky a bez
iluzí v tomto ovzduší, z něhož hrůza a smrt dosud nevyvály.
„Až odvezou poslední zbytky neduživců v holé bedně na hřbitov,
zničí se baráky, neboť, nespadnou‑li do té chvíle samy, budou za-
páleny. A za rok, za dva založí tu město park a dívky tu budou míti
dostaveníčka mezi růžemi a kalinami,“ řekl kdysi, když ji doprovázel
lepkavou tmou k němé brance.
„A kde budeš ty?“ zeptala se tvrdě.
„Nevím ani, kde budu za týden, jak mohu vědět, kde budu za rok?
Zavolají mě a půjdu, patrně přece jen tam, kam mě tolik dobromysl-

– 93 –
ných bližních posílá. Nevěřím žvástům o brzkém konci války, třebas
je Rusko na hromadě. Dávno jsou ulity kulky i pro takové výhybkáře,
jako jsem já. Kdo ví, kdy si v této tmě dáme sbohem naposledy.“
Mrazivá lahoda prodrala se pokaždé jejím děsem, vzpomněl‑li
nějak smrti.
„Zahynem oba, ale já dříve než ty!“ myslila si na každé cestě k do-
movu. „Celý prohnilý svět zhyne, a to jediné je dobré, to jediné…“
A co takto myslila, spřádala již v představách všechny zítřejší
vytáčky a úskoky, kterými si platila chvíle s ním.
Bylo třeba denně balamutit maminku, bylo třeba vymýšleti zá-
bavy Františkovi, aby ji nezdržoval.
A všichni zase tak kupodivu prostoduše uvěřili jejím lžím, jako
uvěřili, že hyne a bledne z přílišné touhy po zajatém manželu.
„Získala jsem si pověst bezúhonné ženy, teď z ní těžím jako
válečný lichvář z nastřádaných zásob,“ myslívala si denně hořčeji
a posměšněji.
Láďu neviděla po celou dobu.
Kteréhosi vlahého, mlhou těžkého večera potkala ho však přece
daleko za městem, až u lucerny, kde již kdysi čekal na ni, když šla
s Františkem. Nebylo pochyb, že čeká opět.
„Stalo se něco?“ vykřikla a polekala se tak, že se musela zachytit
jeho slabé ruky jako opory.
„Doma? V městě? Ne, nic se nestalo, co by tě mohlo znepokojit,
tebe, Mileno,“ odpověděl chvatně. „Pouze mně je tak nesnesitelně,
že jsem tě šel hledat. A věděl jsem dobře, kde tě najdu.“
„Jak jsi mohl vědět?“ vydechla úzkostlivě.
„Chodívalas přece vždycky touto cestou, když ti bylo nejsmutněji.
Tenkrát ve vánicích, když duněla mrazem. Dnes k večeru byla tak
březnově zjihlá, že člověk maně skláněl hlavu, nekvete‑li už někde
první fialka. Po které cestě bys nosila svou jarní naději, ne‑li po té,
která viděla tolik tvého žalu?“
Leknutí z ní spadlo, pohrdání k vlastní špatnosti vzrostlo lavinou.

– 94 –
 „Jarní naději?“ rozesmála se nepochopitelně harašivě. „Ale když
už ‚jarní naději‘, ty můj staromódní poeto, proč je tak trudno tobě?“
Neodpověděl dlouho, ale vypadal opravdu jako nejskleslejší z lidí.
„Zajatci se vracejí z Ruska, Mileno,“ zašeptal, „a též mnoho Čechů
je mezi nimi. Na haličských hranicích stojí již první transporty. Jistě
je František Polanský také již na cestě domů.“
Šli a cítili jaro váti z brázd a smutek ze srdcí.
„Měl jsi v životě nějakou lásku, Láďo?“ zeptala se pojednou drsně.
„Měl,“ odpověděl tiše.
„Měl opravdu? Myslila jsem si zrovna teď, žes ty asi v životě mi-
loval jen sirotky. Tedy jsi měl přece lásku?“ zvídala dravě.
„Ano. K sirotkům je cesta dlouhá a ne jarní, Mileno. Ale to je
již dávno, kdy jsem měl lásku a kdy jsem ji oželel. A máš‑li mě jen
trochu ráda, nemluv se mnou o ní,“ poprosil, červený a sípající.
„Pověz alespoň, co se s ní stalo,“ pokračovala nemilosrdně.
„Vdala se, ovšem, nemohla ani tušiti, že ji miluji. A kdyby i byla
tušila, ničeho bych nebyl získal. Nejsem stvořen k tomu, aby mě
milovala,“ odpověděl a zajíkal se každým slovem.
„A jaká byla, Láďo?“
„Milá a poctivá a veselá. Oči měla hvězdnaté.“
Stanula před ním a zadívala se na něho chmurně a tmavě.
„A jaká myslíš, že je nyní?“
„Milá a poctivá a smutná,“ vydechl.
Vložila mu ruce na úzká, hubená ramena.
„Nyní je jen bídná, Láďo. Nechoď za ní opravdu nikdy, nikdy již
a nemluv s ní o jarních nadějích.“

Dni se dloužily, lidé děkovali nebi, že jim dalo přežíti zase jednu
zimu, a tváře žen, které se pod prvním sluncem potkávaly v smut-

– 95 –
ných ulicích, usmívaly se někdy plachým úsměvem. A s novinami
a mapami chodily teď i takové, o nichž by člověk ani nebyl věřil, že
je umějí čísti, a chlapci na ulicích nehráli si již na vojáky při útoku,
ale znali jakousi novou, ještě nepojmenovanou hru. Vždycky držel
jeden, který stál, druhého, který klečel, za ramena a tiskl ho k zemi.
Ale přiběhl třetí, vrazil prvnímu do boku, a ten, který klečel, pádil,
co mu nohy stačily, křičel: domů ze zajetí, domů! a dohonit ho ne-
mohl ani ten, který držel, ani ten, který osvobodil.
A den ze dne rostla v celém městě naděje v návrat těch, již se
ztratili v nedozírných ruských končinách.
Pro Milenu neneslo jaro pozdravu, ani úsvitu.
Schůzky v barácích skončily. Bez domluvy, jako by se propadly
v temných soumracích, přestaly s první travou, s rozjasněným ne-
bem. Slunce zapadalo den ze dne později a slunce ji přece nesmělo
viděti na cestě k hříchu.
Strýc rada chodíval k ní teď každého podvečera a věděl již všech-
no, co přinesou nejbližší týdny.
„Ani dne po návratu nebude František vojákovat, hned bude
vyreklamován,“ tvrdil a zářil uspokojením rodinným i stavovským.
„A pak mu nastane tolik dřiny, že zapomene na vše, co ho potkalo
ve světě. Byl vždy vzorným úředníkem, a známá milá práce je nej-
lepším lékem proti minulým strastem a nejlepším mostem k šťastné
budoucnosti. A ty se zase rozdovádíš, všechny nás budeš bavit a tvůj
muž ani neuvěří, jak jsi bývala smutná a bledá. Každý den čekej jeho
telegram z cesty domu…“
Telegram Františka Polanského však nepřicházel a nepřicházel.
Několik zajatců přibylo už do města a jejich jména procházela
všemi ústy a jejich příběhy se poslouchaly jako novověké pohádky
o tisícerých zkušenostech a vykládaly přece jen o jediné: o lidské
bezmoci proti osudu.
Každý se vrátil z jiné gubernie a nevěděl nic o těch, kteří se ne-
vrátili zároveň s ním, a snad žádného z nich ani nezajímaly ztracené

– 96 –
stopy těch, kteří dosud nepřišli. Jak mohli vědět, kde prožili svá
vyhnanecká léta, jak mohli jen tušiti, co se s nimi stalo ve zmatku
posledních měsíců?
„Soudce Polanský je příliš obezřetný, aby se zbytečně omeškal
o jediný den,“ říkali však všichni známí, a Milena si to říkala též.
Čekala tedy celá rodina, byt byl svátečně vyšperkován, hošíka
naučili krásnému vítání a družky z dívčích let i matčiny přítelkyně
zase chodily k Mileně a jejich ústa přetékala účastí na radosti, která
se vznášela nad jejím domem.
Mezi návštěvami byl kteréhosi dne i Láďa Sobotka.
Nadála se ho nejméně ze všech, bylo podivné, že k ní přišel právě
on, nesmělý člověk, který si kdysi ani netroufal osloviti ji na ulici.
A že přišel po poslední rozmluvě, která už nikdy neměla míti po-
kračování, bylo ještě podivnější.
Stál v jídelně, ani klobouku nepoložil a velice roztržitě se tvářil.
Svého namodralého ruměnce pozbyl, ale tak byl útlý a vychrtlý, že
v něm div kostra nechrastila.
„Jsi snad nemocen, Láďo?“ zeptala se mdle.
„Nebyl jsem už deset roku zdráv. Je to nepříjemný stav, nehledíc
ani k možným koncům, ale mluví sám, ptát se po něm netřeba,“ řekl
a schoulil se.
„Teď na teplém slunci ti bude lépe,“ mínila zase tak mdle.
„Slunce nemá mnoho zájmu o můj stav, vypozoroval jsem. Míval
jsem často mizerné noci, teď mívám už i mizerné dni. Myslím, že
se nebudu dlouho vídat ani se sluncem, ani s hvězdami, ale tím
lépe, proč bych měl žít a pro koho…? Trochu je mi jen líto těch
dvou chlapců, kterým jsem se vpletl do osudu,“ mluvil jako k lustru
a pořád těkal očima po stropě.
„Máš přece také matku, Láďo,“ odpověděla a nemyslila příliš na
to, co povídá.
„Mám také, ovšem. Ale ona se snad za těch deset roků, co mé
srdce vypovídá, smířila poněkud s myšlenkou, že kdysi vypoví na-

– 97 –
dobro. Ví také, že bych byl pravděpodobně dávno mrtev, kdybych
byl zůstal silákem a musel na vojnu. A že bych se teď nevrátil ani
ze zajetí, ví též. Doba naučila i matky oplakávat syny jaksi časově.
Přes to se obávám, že nebude schopna starati se o mou živou po-
zůstalost.“
Bylo mu asi velmi špatně, oči se mu propadávaly do ostré lebky
a dech v prsou sípěl jako pára v přetopeném kotlíku.
„Povím ti tedy, proč jsem k tobě přišel, dokud mohu vůbec chodit
a mluvit: starej se o ty dva sirotky po mé smrti ty.“
Odvrátil oči od stropu a upřel je na velikou svatební podobiznu.
Soustředil pohled, ani vteřiny jej již neodvrátil.
„Nějaký oběd a trochu prádla snad jim naši poskytnou,“ odpově-
děla a zadívala se také na černého pána s brýlemi.
„Myslím si: František Polanský se vrátí, radost a mír bude v jeho
domě. Byl uznalým člověkem, když odjížděl, bude uznalým člově-
kem, až přijede, a spravedlivým především.“
„To nepochybně bude, Láďo.“
„A nepochybně také pochopí, co dluhují lidstvu ti, kteří se vrá-
tí domů k mladým ženám a k obutým synáčkům do milovaného
bezpečí. A ty budeš nakonec také ráda, když si budeš moci říci, žes
vykonala šlechetnost. Slýchal jsem vždycky, že je ušlechtilost dobrá
proti nepříjemným vzpomínkám, a do jisté míry jsem to i zkusil.
Slib mi, že se postaráte o ty dvě válečné děti, kterým se nevrátí
tatíci. Moje noci nebudou pak tak mizerné. A poslední bude snad
i pokojná.“
Dívala se také stále strnuleji.
„Za sebe ti nebudu pranic slibovat, Láďo. Ostatně, kdo žil se zlou
nemocí deset roků, i dalších deset může žíti. Jsou akutnější smrti
než tvá.“
Mluvila ještě vlekleji než on a zase již nemyslila na to, co povídá.
S Láďou jí bylo dnes docela tak, jako by byla sama. A když byla sama,
neměla už myšlenek, měla jenom představu. Jedinou, nemizející

– 98 –
představu: Úzký chodník viděla, vrbové větve šlehaly člověka po
obou lících, šel‑li po něm. A potom ještě viděla podemletý, srázný
břeh, u kterého končil chodník i vrboví.
„Všechno se nějak uspořádá, Láďo,“ řekla a bylo jí, jako by jí do
tváře již vál pach nehybné vody. „Ušlechtilost byla mi vždy protivná,
abych ti řekla pravdu. A ještě více lidé, kteří si jí příštipkují porou-
chaný život. Nemám k takovým správkám chuti, to jediné mi zbylo
z mé poctivé mladosti. Ani můj vlastní synek mi ji nedodá, natož
dva cizí. A teď jsem ti už napověděla vše, cos chtěl i nechtěl vědět,
a mohl bys mě to nechat domyslit o samotě.“
Ale poslušný Láďa neodcházel, seděl jako očima připoután k sva-
tební podobizně.
„Změnila jsem se od té doby, viď?“ zeptala se posměšně do jeho
zarytého mlčení.
„To není příliš důležité,“ zasmál se ostře. „Důležité je, že se ne-
změnil manžel. Přijede opravdu takový, jako odešel, má to napsáno
v brýlích… Patrně je stejně nemožno býti hrdinou, nosí‑li člověk
brýle, jako má‑li porouchané srdce. Byl jsem opravdu jaksi tajuplně
spjat s tímto mužem, cítili jsme to oba, ač jsme si to nikdy neřekli
a již asi nepovíme. Ale můžeš mu vyřídit, že mu už nezávidím nic,
nic, a nejméně návrat k peci a k paragrafům! Ale že ho chápu, ovšem.
Největší bída na světě je, že člověk koneckonců pochopí všechno…
Ať tedy rozšafný pán také dělá charité…“
Zmodral, nepodal Mileně ruky a bouchl dveřmi, sotvaže poslední
slova dosípal.
Zapomněla na ně dříve, než dveře dopadly, zapomněla i na Láďovu
návštěvu a dni se dále spínaly ve rdousící řetěz.
Nemohla již slyšeti kroků v předsíni, aby se nezachytila opory.
A vrbové proutí na úzké pěšině zašustělo jí pokaždé do uší, ozval‑li
se zvonek u dveří.
„Jakým blahem bylo by jíti tam již dnes,“ myslila si. „Jenomže
by to bylo příliš malým trestem, odejíti takto. Všichni mi vždycky

– 99 –
příliš důvěřovali, a důvěřovali by mi i po smrti. Uvěřili by nešťastné
náhodě, pomatení z radosti, Bůh ví, čemu všemu by uvěřili! Ale
já neodejdu jako oplakávaný zbabělec a lhář. Vyznám se ze všeho
první den, kdy se muž vrátí… A teprve potom…“
Tu kteréhos dne dostala dopis neznámého písma, a dříve než jej
otevřela, věděla, že je od Vajdy. Byl třířádkový a prosil o shledání co
nejdříve, o maličkou útěchu odjíždějícímu.
„Přijdu,“ napsala. „A řeknu mu na rozloučenou, jak pohrdám jím
i sebou,“ dodala v myšlenkách.
Sotva malý František usnul tvrdým spánkem klučíka unavené-
ho jarním dováděním, vyšla do temných ulic, zahalena a tichá jako
zloděj.
Stíny domů ležely černými koberci na němém dláždění, vedle
jediného světla bylo jí projíti za celou cestu. Svítilo zastřenou žlutí
z nízkého domku, v kterém bydlil Láďa s matkou, a ona se plíživým
chvatem protáhla v jeho chvění.
„Má nepochybně zase špatnou noc,“ pomyslila si zimomřivě a od­
dechla si, když poslední kmit zmizel jí z očí.
A potom již přestaly i nízké domky, nehybné stromy čněly podle
cesty a ani vítr nečíhal na chodce.
Vajda čekal u známé lucerny, tmavý a nehybný jako její podsta-
vec.
Mileniny kroky se těžce dovlekly až k němu.
„Jsem rád, žes přece přišla,“ řekl a políbil jí ruku.
Nikdy toho ještě neučinil. I hlas měl cizí, i pohyb, jakým jí nabídl
rámě.
„Proč jsi mi psal?“ zeptala se. „Bylo by stylovější, kdybys ani
nevěděl, jak se jmenuji.“
Neodpověděl, beze slova ji vedl k brance.
Mlčela také a nechala se vésti.
Celý chmurný dvůr byl jediným slitým hřbitovem, ani hlas, ani
vzdech nevycházel z černých bud.

– 100 –
 Vajda stanul u prahu srubu.
„Vejdi ještě naposledy,“ řekl zase tak cize, „aspoň čaje se mnou
ještě jedenkrát popij. Co záleží na číšce čaje? Ještě méně než na
objetí. A zítra tady již nebudu.“
„Myslila jsem, žes dávno pryč,“ odpověděla tvrdě.
Usmál se svým vrytým úsměvem.
„Nu, nezajímala ses již o mne, chápu. Ale teprve nyní rozpustili
zdejší barabiznu nadobro. Ráno přijde komise a zjistí, že se hodí
už jen na palivo. A já odjedu zároveň s ní, odstavený vladař bez
poddaných.“
Rozevřený kufr stál na zemi, poházené věci tarasily celý těsný
prostor.
Křivý samovar zasyčel do ticha hadím smíchem.
„Ti dva lékaři, kteří tu kdysi bydlili s tebou, nevařili si čaj u plných
kufrů, když odcházeli,“ řekla posměšně.
„Ne. Takový byl rozdíl mezi námi. Podoba je v tom, že oni také
nevěděli, kam je vezou.“
„Ty nevíš, co s tebou bude dál?“
„Naprosto ne. Takového bezpečného místa už nenajdu, i kdybych
měl sebe více štěstí. Toto krylo tři roky, jiná vypovídají po několika
měsících. Ale hledat budu, ovšem nečeká‑li na mne rozkaz, že mu-
sím přímo do pole. Znamením doby není krev a strach a hlad, jak
se domnívají lidé, znamením doby je nejistota. Rád bych znal člo-
věka, který by dnes mohl říci, jaký bude zítra a co udělá. Vratké jest
všechno. Kdyby alespoň smrt byla jistá, člověk by se jí tak nebál.“
Samovar dávno překypěl, chuti na čaj neměl žádný.
„Nějak příliš se bojíš smrti. Myslila jsem, žes jí tu viděl tolik, až
ti zevšedněla, ale ty nemáš mnoho chuti k hrdinství,“ řekla dutě.
„Hrdinství?“ ušklíbl se. „Snad jsem i hrdinou byl, kdo ví? Není
jich málo, takových hrdinů ze strachu před smrtí. A jsou snad pořád
ještě lepší než hrdinové z přinucení. Ti, kteří zemřeli z cizí vůle, ne-
jsou přece statečnější nás, kteří jsme se ochránili z vlastní. Ostatně,

– 101 –
nechce se mi myslit na takové věci, všechno je vratké, jak jsem již
řekl. Vždyť ty to také víš.“
Sklonil se k ní pomalu, jako by se rozmýšlel, má‑li ji políbiti nebo ne.
Odklonila se prudce.
„Jenom poděkovat jsem ti chtěl,“ řekl a sáhl zase jen po její ruce.
„Zač poděkovat?“ zeptala se a štítivě ji vymkla.
Nepokoušel se zachytiti ji po druhé.
„Zač poděkovat? Ani sám nevím. Divná je sentimentalita vojáko-
va. V lásce o ni nestojí, ale při loučení ano. Lépe se mu odjíždí, když
krásné oči pláčí. Je mi přece trochu líto, že odjíždím bez této útěchy.“
Hleděl na ni stále nejistěji. Pánovité, rozkřídlené obočí měl méně
příkré než jindy.
„Nikdy jsem tě neměla ráda,“ řekla nelítostně. „Nedám ti žádnou
útěchu na cestu, ať jedeš kamkoli. Nemám věru z čeho rozdávat.“
Povstala a rozhlédla se po celém bídném kumbálu. Až v kostech
cítila chlad a cizotu.
„K čemu to všechno bylo?“ zeptala se do prázdna.
„Sama jsi za mnou přišla,“ řekl a sklopil čelo, div ne provinile.
„Sama.“
„Proč?“
„Nevím. Ptej se člověka ve tmě, kam zajde, také neví. Černé zdi
vyrostly kolem mne a nějaký východ hledá každý, kdo se nechce
udusit. Ale tomu nemůžeš rozumět, vždyť jsi mne neznal a nevíš,
jaká jsem byla, dokud mě osud neošidil a bolest nezajala.“
Stáhla si šál až na oči a vyšla do noci.
Naposledy kráčeli spolu úzkými cestami mezi baráky. Ani smrt
neměla již koho hledat v jejich tichu.
„Bylo zde tak nesnesitelně pusto jako ve mně. To jediné mi laho-
dilo. Víc nevím,“ pronesla, rozhlížejíc se naposledy.
„A přece tu bude kdysi park, jak jsem prorokoval,“ řekl Vajda, když
došli černé branky. „Děti si budou hrát na trávnících a po pěšinkách
budou chodit milenci. Ještě štěstí, že duchové těch ušlapaných žíďať

– 102 –
nepřijdou strašit mláďata, narozená v lepších dobách. Štěstí vůbec,
že lidstvo nevěří v duchy.“
Mlčela, jako by neslyšela jediného slova.
„A kolik je takových míst na světě, kde by se mohli zjevovati
duchové!“ mluvil dál tím cizím hlasem. „Od moře k moři se trousí,
do set bys jich napočítala: uprchlické baráky, zajatecké baráky, kon-
centrační baráky, karanténní baráky – různá jména mají, ale tábor
ubitých by mohl povstat z každého a armády utvořiti na věčnosti.
Hroznějších míst neměla země snad ani na bojištích. Slyšeli jsme už
mnoho, mnoho ještě uslyšíme. Nu, sláva všem, kteří šťastně vyvázli!
A pokoj mrtvým, ať nechodí strašit…“
Chtěla vyklouznouti vedle jeho stínu.
Nepropustil ji u branky.
„Kdy psal tvůj muž naposledy?“ zeptal se docela nečekaně.
V jejích očích se zjevila hrůza.
„Proč o něm mluvíš? Jakým právem? Nikdy jsi ho nevzpomněl,
proč ho vzpomínáš v poslední chvíli?“ roztřásla se.
„Ne. Nikdy jsem ho nevzpomněl, ty také ne. Ale právě v poslední
chvíli mi pověz: víš o něm něco?“
„Můj muž je na cestě domů. Čekáme ho denně.“
„A ty?!“
Zasmála se mrazivě.
Pásmo nehybné tmy leželo mezi nimi, ale před jejíma očima se
zaleskl odraz posledních červánků na zčeřené vodě.
„Myslíš, že se krčím před smrtí jako ty?!“ vykřikla mu vztekle do
tváře a chtěla odběhnouti.
Zastoupil jí cestu úplně. Jeho kdysi tak silné a drzé ruce zachytily
ji bratrsky a ulekaně.
„O čí smrti mluvíš, bláhovče? O své přece ne?“ zablekotal.
Pokoušela se střásti jeho ruce, marně však.
„O své smrti mluvím, ano. Myslíš, že dovedu unésti tolik pohr-
dání, kolik ho cítím sama k sobě? Koho najde můj muž, až se vrátí?

– 103 –
Nevěrnou ženu s pustým srdcem. Mazlila se se svou nicotou tak
dlouho, až se octla u tebe. Ale ví aspoň, jak se smývá hanba a hřích…“
Mluvila nesouvisle, vysoký hlas se jí lámal a řezal jako skleněné
střepy.
„Hanba? Hřích? Nu, snad… Málo tomu rozumím, nikdy jsem ne-
měl rodiny… Ale pověz mi: byl tvůj muž nerozvážný, nespolehlivý,
romantický?“
„Myslíš jako já?“ rozchechtala se zase. „Ne, můj milý, on je vzo-
rem rozvahy a rodinných ctností. Snad by mi dokonce odpustil, ale
já neodpustím sobě. Týž den, kdy se vrátí, přiznám se mu ke všemu
a zabiju se. Z jeho shovívavosti živořit nebudu a zbabělá jako ty
nejsem.“
„Pověz mi teď okamžitě, kdy ti psal naposledy?“ zeptal se ještě
naléhavěji.
Měl rázem tolik moci v pohledu, že ji ucítila i v temnotě.
Řekla datum. Nikdy ještě se jí nezdálo tak vzdálené jako v této
chvíli. Ne po loňském létě, po celém desítiletí jako by znělo.
Položil jí ruce na obě ramena, zasmál se přidušeně.
„Ty tedy o něm nemáš jiných zpráv než lístek mnoho měsíců
starý? A to mluvíš o jeho návratu a o svém hříchu? – Kdybys byla
svobodna, necítila bys žádného hříchu, viď?“ ptal se a zdůrazňoval
otázku po otázce.
„Nevím,“ vydechla a on pokračoval s jakýmsi truchlivým vítěz-
stvím.
„Ráda jsi mne neměla, vzpomínat na mne nebudeš, ale nesmíš
alespoň říci, že jsem byl dotěrný od té doby, kdy jsem si musel říci,
že se z ruského zajetí vrátili již všichni, kdo se vrátiti chtěli a mohli.
Chápeš? Nejen sentimentalita vojákova je podivná, i jeho zákoník
je zvláštní. Proč by sám nezajal ženu zajatcovu, která dojde po osa-
mělých procházkách až k němu? Kdo ví, s kým si krátí zlé chvíle její
vzdálený manžel? – Ale za vdovou po vojáku ulívák nechodí.“
„Víš něco jistého?!“ vykřikla.

– 104 –
 „Jistého nic, vratké je dnes všechno. Slyšel jsem však o zajatec-
kých plucích, které zdecimoval hlad, o zajateckých nemocnicích,
které vyhořely, o zajateckých táborech, které vymřely na všech
dvacet nakažlivých nemocí, jež jsme měli také zde. Znám tyto
věci příliš zblízka, abych jim nevěřil. I tys je snad trochu poznala.
Nezastírej si tedy očí a doznej, žes byla pravděpodobně již vdovou,
když jsme tuto branku odmykali po prvé. Ani nejpřísnější paragraf
nejpřísnějšího soudce tě neodsoudí. Klidně můžeš žít.“
Poklonil se a propustil ji.

Hned oné noci odjel z města, zmizel z Milenina života.

Všechno přes onu noc zmizelo z jejího života. I hřích i strach
i myšlenku na příšernou vodu zaplavila nehybná bolest.
Strýc, také již znepokojen, vzal si za úkol dopátrati se zpráv
o Františku Polanském, ale na jeho dotazy za hranice nepřicházely
odpovědi, a ty, které dostával z vlasti, nezjevily mu ničeho. Novinami
procházely však stále podrobnější zprávy o veliké úmrtnosti v někte-
rých zajateckých táborech a lidé přestali malému Františkovi říkati
válečné dítě, říkali mu sirotku a Milenu jmenovali vdovou. Ale protože
nebylo dokumentů příslušných, vyslovovali ta slova jen v myšlenkách.
Všichni je litovali, želeli jejich osudu, ale i soucit s nimi byl jaksi
na výpověď, vždyť nebyla vyloučena možnost, že se pan soudce kte-
réhos dne přece vrátí a bude znovu úřadovat v budově s orlíčkem
a chodit korzem se svou mladou hezkou ženou a zářit pýchou nad
synáčkem, kterého dosud neviděl.
Ale ať tak či tak, říkání na uvítanou tatínkovi František pomalu
zapomínal a nikdo ho z něho nezkoušel. Nikdo na něho ani nedo-
zíral v této podivné době, celé dni si směl hrát s kamarády a honit
se ulicemi.

– 105 –
 „Ten hodný pán, který mě loni nesl, když mě bolely nohy, už sám
nemůže ani stát. Chlapci povídali, že pořád mluví o jakýchsi cestách,
a já myslím, že už brzo umře,“ hlásil kteréhos dne mamince a poulil
velice důležitě oči.
„Víš vůbec, co je umřít?“ zeptala se blednouc.
„Vím. Odejít a nevrátit se je umřít. Toníkův tatínek umřel a nikdy
již nepřišel. A Pepkův tatínek zrovna tak. Ale já jsem jim povídal:
nechvalte se, kluci, mně tatínek už taky nikdy nepřijde!“
František byl velmi hrdý na své poznání, docela se sblížil
s Láďovými chlapci od chvíle, kdy pochopil, že tatínek nepřijede.
Nikdo mu to neřekl, ale on věděl, co věděl, on rozuměl vůbec mno-
hému, o čem doma neměli ani zdání, že ví.
„Když se velkému člověku řekne, že někdo brzo umře, buď se
chytne za hlavu a řekne: ‚proklatá vojna!‘ nebo začne plakat,“ myslil
si teď a pozorně se díval na maminku. Aspoň pozná, jak to dooprav-
dy stojí s hodným pánem!
Ale nepoznal. Nechytla se za hlavu a nezaplakala.
„Byli bychom docela opuštěni, Františku, kdyby také umřel,“ řek-
la tiše, a to mu bylo trochu divné i trochu směšné. Město je přece
plné chlapců a hrát si mohou a lítat celý den. Jaká opuštěnost tedy?
A odhopkoval zase za nimi.
Milena koupila kytici bílých růží a nesla ji Láďovi. Mnoho milých
slov si pro něho uchystala a mnoho kajících za všechnu netečnost.
V síni nízkého domku seděla schýlena šedivá paní.
„Vojna ho přece zničila, Láďu, mého syna!“ naříkala tiše a zdálo
se, že nevidí ani Mileny, tím méně její růže. „Už mi nebudou matky
závidět, že ho mám doma. Vždyť snad ani ti na bojišti neumírají tak
smutně jako on.“
„Promluvila bych s ním velice ráda,“ přerušila ji Milena.
Tu se schýlená paní rázem napřímila a vztáhla ruce téměř hrozivě.
„Dveře by se u nás netrhly, kdybych vpustila všechny, kteří ještě
chtějí vidět Láďu! Dokud chodil, nikdo jako by ani neviděl, jakým je

– 106 –
člověkem, ještě posměch dostával za nadšení a za dobrotu. A všich-
ni opatrní lidé se mu vyhýbali, ani vy jste s ním nechtěla chodit po
ulici. A teď jako by všichni prohlédli: nejvyšší páni z obce přicházejí,
i chudé ženy, kterým ve frontách místo chránil, i vojáci, když přijdou
na chvilku domů. Ale on mluví jen s těmi, nic jiného ho již nezajímá,
o žádné jiné lidi již nestojí. Vojna ho podťala, vojna ho dobije, již mu
jen oči hoří a srdce bouří jako divé. Jenom když uslyší o někom, kdo
se vrátil ze zajetí, zasměje se hrozně: ‚Bídní jsme a bídní zůstane-
me!‘ zasípá a leží pak celé hodiny jako bezduchý.“
Milena upustila bílé růže a vyšla z domku.
Letní slunce pražilo na rodné město.
Šla pod kvetoucími akáty, vůně z nich padala těžká jako olovo
a dláždění sténalo pod jejími kroky. V rohu náměstí se tyčil šerý
dům s dvouhlavým orlíčkem v průčelí, musela rychle odvrátit oči.
Šla podle kostela, křížek na rozsedlé báni se zatřpytil jako ryzí stří-
bro a na stupních ležel sluneční žeh jako bělostný sníh.
„Všechno, všechno skončilo, jenom já žiji, zničená,“ myslila si
a kráčela pod letní září jako pod černým flórem. Nebylo nikoho, na
koho by mohla vložit tíhu svého smutku, nebylo ani slz pro úlevu.
Ani myslit na sebevraždu nebylo již proč. Její viny byly rozřešeny
bez soudu a bez trestu.
„A to jsou ty, které pálí nadosmrti,“ ucítila. „Kéž bych se jenom
byla poctivě vyznala alespoň Láďovi, dokud byl čas! Ale i jemu jsem
do poslední možnosti hrála jakousi komedii efektních nápovědí. Jak
má pravdu, že mne nechce nikdy již vidět…“
Ale ještě téhož dne pozdě večer zazněl zvonek u jejích dveří.
Nelekala se ho již. Jakou zvěst mohl ještě ohlašovat? Otevřela bez
váhání, dva bosí chlapci stáli na prahu.
„Pan Láďa vzkazuje, abyste k němu hned přišla,“ vyřizoval větší
a poklonil se tak směšně jako Láďa, když chtěl býti zvlášť zdvořilý.
Mladší chlapec, tmavý, jako by v dýmu očadl, nemohl ani vydržeti
v síni a podupával nohama.

– 107 –
 „A posílá nás sem hrát si s Františkem. I přes noc tu smíme zů-
stat, povídal.“
„Ale měli jsme napřed říci, že je mu dobře, ať se milostpaní ne-
lekne,“ pospíšil si starší dopověděti svědomitě.
Letním večerem kráčela zase k nízkému domku.
Schýlená paní vyšla jí tentokrát vstříc až na práh.
„A přece ho uvidíte,“ pravila a všechno se na ní chvělo bezslzným
vzlykem, „chce vás, musela jsem pro vás poslat, ač od něho sotva
odešla jedna návštěva. Snažila jsem se mu to vymluvit, ale i doktor
povídal: ‚On smí již dělat, co chce, a mluvit, koliko může.‘“
Otevřela dveře, které dopoledne tak pečlivě střežila, a zhroutila
se před nimi na nejsmutnější stráži.
„Sláva!“ zvolal Láďa, sotvaže Milena vstoupila.
Podivila se jeho zvučnému hlasu, podivila se ještě více, když
přistoupila k jeho jasnému úsměvu.
Mladší vypadal ve světle zastřené lampy, než když mu bylo šest-
náct roků, vlasy mu narostly v nemoci, jaksi rozpustile mu padaly
do čela a v očích měl tolik záře, jako by se radovalo dítě.
„Ano, tolik, jako když malý hošík na betlém hledí,“ myslila si
a slzy jí vstoupily do očí.
Držel ruku pod pokrývkou a váhal chvilečku, než ji vztáhl na při-
vítanou.
„Myslilas, že jdeš k bubákovi, a teď se divíš, jaký jsem pašák?!“
řekl a usmál se zcela po chlapecku.
„Byla jsem už jednou u tebe, Láďo, ale nepustili mne. Myslila
jsem ovšem, že o mne nestojíš, a teď jsem nesmírně ráda, že sis
přece na mne vzpomněl.“
„Nechtěl jsem se ti opravdu již ukázat, Mileno. Bože můj, vždyť
víš, jak jsem se ti chtěl vždy líbit, a byl jsem asi i nad svůj průměr
ošklivý, když jsem tu tak ležel a lál životu i smrti.“
„Uzdravíš se, Láďo, nikdy jsem tě neviděla veselejšího!“ zvolala
a nemohla již zabrániti vzlyku, jenž se prodíral každým slovem.

– 108 –
 „I maminku jsem už naučil mluvit se mnou upřímně, a ty bys mi
lhala, ty poctivá? Ne, umru, vím zcela dobře, že mě první záchvat
dorazí. Ale jsem s tím již smířen. Ještě dnes ráno jsem si připomínal
celý marný život a bídu a nejistotu všeho, co vidím kolem sebe,
a dovzdychával jsem pod strašnou tíhou. Ale teď již vím, že smrt
není hrozná, Mileno. Děti to vědí a šťastní lidé…“
Neopanovala se již, poklekla u lůžka a zaplakala tavícími, tak
dlouho neprolitými slzami.
„A spravedliví lidé, Láďo! Jak jsi statečný a dobrý, jak tě mám
ráda! Jak jsem poznala, že tě mám ráda!“ zaštkala vášnivě.
Usmíval se stále zářivěji.
„Máš mě ráda, staromódního poetu, zbytečného idealistu, které-
ho jsi tolikrát odbyla? Vždyť já věřím, že máš! A víš proč? Pamatuješ
si, jak jsem ti kdysi pravil, že jsem tajemně spjat s Františkem
Polanským? I ty to dnes cítíš, že?“
„V lásce i ve smrti,“ pomyslila si s bolestí.
A on mluvil vzrušeněji a vzrušeněji.
„Vždycky jsem mu měl co závidět, šťastlivci: lásku i zdraví, zajetí
i tebe, ba i tvůj velký žal o něho.“
„Nemuč mne, Láďo!“ přerušila ho vášnivě. „Měla jsem žal, ano, ale
tak bídně sobecký žal, jaký bys ty ani nepochopil. O své mládí jsem
truchlila, o své přervané štěstíčko, o klid, o dobré bydlo. A v tom
bědném žalu nebyl můj život k ničemu, tmavý a pustý byl jako žalář.
Ó, Láďo, chci ti říci, kam jsem došla, když jsem z něho chtěla utéci…“
Položil jí průsvitnou ruku na rameno. Bylo mu třeba sebrati síly,
než mohl znova promluviti.
„Ti, kteří se dívají na smrt, chápou život i beze slov,“ pronesl tiše.
„Zcela nový vztah k němu mají. Jejich poznání je jiné, jejich hrdost
i jejich pokora. A jak rozumějí bludům těch, kteří ještě neprohlédli!
Nemusíš nic říkat, Mileno, ani mně, ani Františkovi, kdyby se ti vrátil.“
„Nevrátí se,“ zavzlykla. „Kdyby mohl, byl by přece již tady. Vy
všichni máte ještě jakousi naději, já ji míti nemohu. Viděla jsem

– 109 –
docela zblízka místa, v kterých hynou lidé po tisících. Z boje možno
vyváznouti snad štěstím, snad odvahou, z takových moren jenom
zázrakem. Ach, jak zpupně mi bylo, dokud jsem si mohla představo-
vat Františka v zasněženém táboře mezi vlky! A jeho slzy o domov
a jeho lkaní o teplý byt a úřední talár… Ani jsem ho nelitovala, tak
bezpečný se mi zdál jeho život, zatímco můj se celý rozkolísal.
Kdyby se byl vrátil, byla bych se mu vyznala ze všeho, a potom se
zabila, abych nemusela hledět na jeho rozvážnou shovívavost. Ale
od chvíle, kdy jsem pochopila, že je mrtev, ještě více lituji všeho, co
se stalo, ó, tak nesmyslně stalo! Jsem tak bídná, že by ani můj ortel
neměl již smyslu.“
„Nehodil by se ti do tragédie?“ usmál se Láďa ještě veseleji, než
když ji vítal. „A ty stále ještě: hlavu dolů! Jako když jsme si hráli za
zahradou, jenže tentokráte kvůli změně zase sobě?“
„Neposmívej se, Láďo! Chtěla jsem alespoň statečně zemřít, když
jsem zbaběle žila,“ zvolala žalně.
„A František by dále idylicky chodil do kanceláře a ty bys byla
jakousi romantickou hrdinkou? Mileno, dušinko moje, téměř se mi
zdá, že jsi ještě hloupější, než jsem byl já.“
Hlas mu vypovídal, tišeji a tišeji šeptal.
„Vždyť já jsem také stále viděl Františka Polanského, jak vzpíná
ruce po selance… Jakýmsi symbolem českého člověka se mi stal. Byl
bych se s ním rval a přece jsem ho tak chápal! A byl bych se ještě
raději rval sám se sebou, protože jsem chápal, jak touží po úřadu,
jak touží po synovi, jak se ptá, co asi dělá jeho mladá, pošetilá žena.
Chápal a klel… Jenže, Mileno, František je jiný než ty a než já.“
Byla náhle bledší než Láďova ruka.
„Je živ?“ vydralo se jí z hrdla plamennou radostí.
Sáhl pod polštář, zmuchlaný papírový cár vytáhl a podal jí jej…
„Těšil jsem se nesmírně, že ti toto psaní přečtu já. Ale snad bys
již nerozuměla všemu, co sípám. Čti raději ty nahlas, co napsal
František nám oběma,“ poprosil a přivřel oči.

– 110 –
 Vzala mu list, čtla u zastřené lampy známé písmo svého muže.

„Milý příteli! Nikdy v domovině jsem Vám neříkal příteli, ale

dnes, kdy vzpomínám všech, jimž bych mohl psát, jste to Vy,
který se mi první vynořil z paměti. Podle tepu vlastního srdce
poznáme, co dělají praví přátelé ve vlasti. Cítím, že byste dnes
stál vedle mne, kdybyste mohl, a proto píši Vám. Snad se podaří
návratci doručit Vám list tajně, a Vy již naleznete způsob, jak
o něm zpraviti mou ženu, aby nezvěděli ničeho ti, kdož zatím
věděti nesmějí, uznáte‑li vůbec za dobré, zpraviti ji o mně.
Řeknete ji, že jsem na ni věrně vzpomínal a první léta myslil
jen na domov, na ni, na syna, snad i na kancelář. Ale nejvíce
přece na ni. A kdyby mi tenkrát byli řekli: jeď domů, smíš – snad
bych se nebyl zastavil, nebyl bych jedl, nebyl spal, jenom abych
tam byl co nejdříve. A když kolem mne umírali kamarádi, věřil
jsem, že mne ušetřila smrt jen proto, abych se zachoval rodině
a povolání, dobrý občan, dobrý manžel. A hle, přišel den, kdy
mi opravdu řekli: jeď domů, smíš – a já jsem nemohl, jako tisíce
jiných nemohlo. Láďo, bratře, sdělte Mileně, že jde o jiné věci
než o bezstarostné štěstí, o ženinu věrnost, o péči o synky. Je vás
ve vlasti dost k starání i k milosrdenství. Řekněte Mileně, že je
svobodna, nechce‑li býti ženou bojovníkovou. Ale miluje‑li přece
muže, který mohl mít bezpečí a nechtěl je, řekněte jí, že je smrt
všudy stejně blízká, ale ne všudy stejně hrozná. A vrátím‑li se,
že nás čeká větší štěstí, než k jakému jsme spěli. Nevrátím‑li se
však a doroste‑li můj syn, řekněte mu, že…“

List neměl konce, neměl data ani podpisu.

„Rozkaz k odjezdu přišel dříve, než mohl dopsati. Voják ti to vy-
loží, Mileno. Ale ty už víš, co vzkazuje synovi, a řekneš mu to, viď,
i když to tam nestojí? Já se k tomu již nedostanu.“
Vzali se za ruce, nepromluvili dlouho.

– 111 –
 „Jak bych mu záviděl, kdybych ho neměl tak rád! Vyřiď mu to,
Mileno, ale řekni mu také, že jsem umíral s myšlenkou na něho
šťastný a klidný. Co zlého se může státi národu, v kterém procitli
k hrdinství Františkové Polanští? A jak je musí milovat jejich ženy
a jak jejich synové! A co všechno přejímají touto láskou do budouc-
nosti, chápeš? Obcování živých i mrtvých jsem poznal, když jsem
četl Františkův list, jak bych se mohl báti smrti a jak ty života?“
„Dvojí odkaz do něho ponesu, tvůj i jeho,“ řekla tiše a jejím srd-
cem proudila živá láska ke všem: k tomu, jenž nepřišel, i k tomu, jenž
odcházel, aby se nevrátil, k malým, veselým hošíkům, kteří si bezsta-
rostně hrají, k starým matkám, které oplakávají syny, i k zbloudilým
mladým ženám.
„Dvojí odkaz neseš, ano. Ale pamatuj si, Mileno, že poslední
moudrostí všech živých i všech umírajících není odkaz, ale naděje,“
došeptal ještě Láďa.
A potom vešla jeho matka a doopatrovala s Milenou blažený
skon utišeného srdce.

– 112 –
 Sestry

Škola, v níž se narodily sestry Pálkovy, stála na úpatí modré hory

poblíž místa, kde do silnice vbíhaly dvě horské cesty. Jedna ovíjela
bílými serpentinami modrý kopec, druhá k němu přicházela od
vysokých, málo schůdných hor západních.
V létě sem chodívali turisté, prohlíželi si školu i zahrádku před
ní, podivovali se jasmínu i růžím, které v ní voněly, podivovali se
nejvíce samotě, jež tu proudila čistým a chladným tokem. A našli se
i takoví, kteří neodolali, vstoupili až do zahrádky a požádali o tro-
chu vody neb o dovolení, odpočinouti si zde chvíli.
Rád s nimi pobesedoval mírný, bělohlavý učitel s tváří, z níž
svítila láska k lidem, šťasten, že ji může projeviti pohostinstvím.
Občerstvení přinášela jeho žena, kdysi proslulá krasavice z nejbliž-
šího města, která šla za láskou do této samoty. Její krása kvetla zde
dlouho zároveň s jejím milováním, ale ani šediny, které po dvaceti
letech ležely na jejích rusých vlasech jako jinovatka, neumrazily
šťastného manželství. Proslulo široko daleko a rodinní známí stejně
jako letmí hosté vzpomínali domácího štěstí u Pálků zároveň s krá-
sou zapadlé školy. Sdružili si tyto představy, srostly jim v paměti,
a mnohý smutný, zklamaný člověk si odpovídal na otázku, je‑li
možné šťastné manželství, sladce zladěnou vzpomínkou na horské
úpatí: „Ano, ano, ale jen tam někde, daleko od lidí, daleko od světa…“
Tři dcery vyrostly v tiché škole. Nejstarší, hnědá a štíhlá Marie,
s vroucím pohledem matčiným a s její tichou chůzí, dívka půvabná
vzhledem i hovorem, a o rok mladší Alžběta, růžová, usměvavá
a přece vážná, s očima otevřenýma pro skrytou krásu, líbezná by-
tost, pilná a zpěvná.
Nejmladší ze sester se jmenovala Soňa a nepodobala se ani Marii,
ani Alžbětě. Přerostla je záhy, její předčasně rozvinutá postava nesla

– 113 –
temnou hlavu vážných rysu a rtů těžce se rozevírajících. Její slova byla
skoupá, její úsměv ještě vzácnější. Nebylo v ní ani dívčího půvabu, ani
přítulné líbeznosti, jen přísné slovo krása mohlo vyjádřiti její bytost.
Sestry Pálkovy se vášnivě milovaly. Neopustily nikdy domov,
neměly přítelkyň, nezatoužily po nich.
„Chtěly byste žít jinde?“ tázala se časem Alžběta a obě sestry jí
odpovídaly ne slovy, ale pohledem tak výmluvným, jakým odpoví-
dají děti na nesmyslné vyptávání. Matka se usmála každé takové
otázce a ztesknila po každé takové němé odpovědi. Věděla dobře,
že nadejde kdysi loučení, a jako každá matka dospělých dcer cítila
jeho slast i jeho smutek již v předtuše.
„Vždyť se vdáte,“ řekla kdysi svým dcerám veselým a přece bo-
lestně zbarveným hlasem, „a snad již brzy. Marii je devatenáct let.
Alžbětě osmnáct, nebudou již dlouho doma. Jenom se Soničkou se
budu těšit ještě několik roků.“
Soňa pohlédla na matku černýma zasmušilýma očima, neodpo-
věděla ani slovem, ale týž večer v dívčím pokojíku s vyhlídkou na
horskou cestu, ozářenou měsícem a tichou jako dno hluboké řeky,
prohlásila svým sestrám:
„Ani dne bych tu nezůstala, kdybyste odešly vy.“
Marie ji polaskala jako v dětství.
„Soničko, vždyť maminka mluví bláhově,“ řekla při tom. „My
se asi nikdy nevdáme, vždyť sotva víme, jak vypadají mladí muži.
A když sem i opravdu některý zabloudí, nenapadne ho, aby si vzal
dceru chudého učitele.“
Řekla to zdánlivě vesele, ale stesk jí prošel srdcem a hlas se za-
chvěl.
Alžběta se však smála.
„Pro nás přijdou tři slavní ženichové,“ prohlásila, objímajíc ses-
try. „Na dívky z lesa vždycky čeká štěstí, je psáno v pohádkách. Můj
bohatýr bude černooký, silný a dobrý, že ho svět neviděl. Hrdina,
povídám vám. Snad bude myslivcem, snad jenom hajným, na tom

– 114 –
nezáleží, teď musí bohatýři chodit světem inkognito. A Marie si
vezme nějakého zbožného rytíře, ten bude myslím učitelem jako
tatínek a zrovna takový anděl jak on. A bude Marii zbožňovat jako
svatý obrázek.“
„Zbožňují snad andělé svaté obrázky?“ zeptala se Marie již ve-
seleji.
„Svaté obrázky ne, ale světice jistě,“ odpověděla Alžběta a zrůžo-
věla ještě víc potěšením, že sestru rozveselila, „a sestoupí‑li některý
nedopatřením na zem, musí si vyvolit zrovna takovou ženu, jako jsi
ty. Ty, i když punčochy spravuješ nebo kuřatům sypeš, myslíš jen na
vznešené věci: na spásu své duše a na radost všech lidí.“
Marii vstoupily do očí slzy.
„Nesmějte se mi,“ zaprosila, „chtěla bych být zbožná, chtěla bych
být laskavá, ale nemohu dosud. Cítím často, že dobrá žena musí míti
dobrého muže vedle sebe, má‑li vždy bezpečně jíti dobrou cestou…
A najdu ho opravdu zde?“
A jako ze strachu, že prozradila příliš mnoho ze světských tužeb,
zasmála se teď:
„Prorocká Alžběto, pokračuj. Já učitele, ty lesníka, ale kohopak
si vezme Soňa?“
Soňa již ležela, černou hlavu ozářenu mdlým světlem, které zvy­
šovalo její velkorysou krásu i divně lhostejný výraz jejích mandlo-
vých, zpola přivřených očí, a nezdála se naslouchat.
A sestry řadily možnost k možnosti, zavrhly všecky, vzlétly nad
ně, budujíce budoucnost sestry nejkrásnější a nejmilovanější.
Snad se vdá Soňa do města za některého bohatého továrníka?
Snad si vezme syna sousedního velkostatkáře? Snad nějakého vy-
sokého úředníka vévodského, kteří tu jeho jménem ovládají všech-
ny hory a lesy? A potom obraznost bouřila víc a víc. Nebylo snad
slýcháno, že by si i vévodové brali chudé, krásné dívky?! Pohádek
k tomu netřeba, v pouhých střízlivých novinách dočteš se lecčeho,
nad čím se až dech zatají.

– 115 –
 Hlasitý hovor utichl, šeptaly již, vypravovaly o budoucnosti, jako
by si svěřovaly tajemnou pověst z dávnominula.
„Líbí se ti to, Soňo?“ zeptala se konečně Marie a přistoupila
k černé hlavě, aby ji trochu vyburcovala z nevčasné dřímoty. A Soňa
opravdu otevřela oči, usedla a řekla s určitostí, která neměla do sebe
nic pohádkového:
„Je mi opravdu lhostejno, koho si vezmu. Opakuji vám jen, že zde
nezůstanu ani den, odejdete‑li vy. Nevydržela bych to tu. Rodiče
by stárli ještě rychleji, hory by na mne padaly a z lesů by i v létě
fičel severák. Nemyslete si, že mě tu smíte nechat proto, že jsem
nejmladší.“
Soně nebylo tenkrát ještě šestnáct let, a sestry se smály jejímu
vážnému dětinství tak milému v záři měsíce, který vyplul nad němé
lesy a svítil do dívčího pokojíku, kam nikdy nepadl zážeh lampy
z ulice, ani ohlas kroků z chodníku.

V zimě nato pořádali úředníci vévodského panství ples. Byl obvyklý,

tradiční v dalekém okolí, ale tentokrát byl pořádán zvlášť okázale.
Vévoda si nevzal Soňu Pálkovou, oženil se s německou princeznou
z panujícího rodu, bylo třeba oslaviti skvělou událost. Mladí man-
želé nepřijeli sice k této holdovací slavnosti, ale vévoda dovolil, aby
se ples konal v rokokovém sále jeho vlastního zámku, krášleném
jeho vlastním zahradníkem, obmyslil i bufet plesový, nezapomněl
ani vyptati se na podrobnosti hudby a tanečního pořadu.
„Příliš mnoho mladých mužů, příliš málo dívek,“ řekl prý, pro-
pouštěje deputaci, „vím, že v tom tkví kaz všech vašich zábav, pá-
nové. Musíte zváti tentokrát méně vybíravě. Mnohá krasavice roste
i otci, který není v mých službách. Neváhejte, pánové, manželství
jest nejkrásnější svátost, věřte mé zkušenosti!“
Toto mimořádné blahosklonné slovo stalo se heslem pořadate-
lů, kteří je bezpočtukrát opakovali, snažíce se napodobit i šťastný
úsměv mladého vznešeného chotě.

– 116 –
 Nikdy dosud nebylo rozesláno tolik pozvání na panský ples,
nikdy se o něm nemluvilo více, nikdy si od něho neslibovaly tolik
matky i dcery.
Pozvání zalétlo i do školy pod modrým kopcem, a Marie i Alžběta
věděly, že bude přijato. Zatěšily se, rozzářily, umlouvaly podrobně,
jak zajedou s matkou do města a pořídí si celý plesový úbor. Den
nato stály sáně na silnici, kovově lesklé lehounkým a hustým sně-
hem, a otec již u nich čekal, aby pečlivě upravil kožišiny kolem ženy
a dívek na této důležité výpravě, když z bílé zimní zahrádky vyšly
jeho tři dcery, místo dvou.
„Vezmete mě přece také s sebou,“ řekla Soňa svým hlubokým
hlasem, který zněl vždy přísně, nezněl‑li lhostejně. „Jak jste si jen
mohli myslit, že bych zůstala doma? Jistě, jistě jste si to vážně ani
nemyslili!“
Nebylo času k dlouhým výkladům. Soňa jela opravdu do města
s matkou i se sestrami, a ve škole chystali pak plesové šaty troje.
Proč by se neměla mladičká Soňa bavit hudbou a tancem trochu
dřív, než stanovili kdysi rodiče? Všem bylo rázem jasno, že není pro
to důvodů, ba ovšem bylo ještě veseleji, když pochopili, že jich není.
A v slavnostní večer vstoupila do rokokového sálu celá Pálkova
rodina, otec ve svatební čamaře, matka v černém hedvábí, uchrá-
něném léta pro velikou chvíli, kdy povede dcery do světa, a tři
mladinké dívky úplně stejně oblečené v šatech z růžového krepu,
čechraného do obláčku kolem šíjí a do záhybů kolem boků, jak
předpisovala tehdejší móda.
A snad proto, že vstoupily tři, zdánlivě tak stejné, lákající přímo,
aby byly odlišeny znaleckými pohledy mužů, snad proto, že byly
dosud neznámy v této společnosti, která se dávno prohlédla až do
nudy, nebo proto, že se zdálo, jako by blahovolné slovo vévodovo
o krasavicích, jež dorůstají též otcům nestojícím v jeho službách,
bylo raženo přímo na tuto šťastnou rodinu, Pálkovy dcery soustře-
dily rychle pozornost mladých tanečníků i mužů, kteří přišli jen

– 117 –
nehybnou důstojností ozdobiti ples. Všechny tři uchvátil okamžitě
světlý proud, pohyb a hudba. Oči se jim rozzářily na společnost ni-
kdy nevídanou, a radost, která proudila z hudby, spojila je se všemi
v náhlé důvěře.
Ale záhy poznala Marie, jaký rozdíl je mezi tanečníkem a taneční-
kem. Poznala tenkrát, když s ní po prvé šel do kola tichý, modrooký
hoch, který po celou první hodinu netančil vůbec, stál jen u dveří
a pohlížel v šum pohledem, který se zdál Marii divně povědomý.
Snad se sama někdy tak dívala, myslíc na daleký záhadný svět. Když
se jejich oči potkaly, usmál se tichý hoch jaksi bezděčně, rty se mu
prohnuly v měkkou trpkost, a Marii se zdálo, že dávno zná i tento
úsměv. A když konečně pro ni přišel a promluvil s ní, nic cizího
nebylo pro ni v jeho slovech, jen blaženost, kterou rázem pocítila
v jeho blízkosti, ta jí byla dosud neznámá. Řekl, že se jmenuje Jan
Klimeš a že je úředníkem v hutích, sotva hodinu vzdálených od
školy jejího otce, a že miluje hory i lesy, které jsou stále tajemnější,
čím déle je člověk zná, nikdy že by jich nechtěl opustiti. A potom
ještě dodal, že rád hraje na housle, že jsou mu největší útěchou
v samotě, která přece někdy tížívá i člověka, jenž ji vášnivě miluje.
„Ano, ano,“ svědčila mu krátce, ale její úsměv byl stále chápavější
a pohled vznícenější. A blaženost, kterou pocítila v blízkosti Jana
Klimeše, zvroucněla tak, že se jí záhy nechtělo ani tance s ním, ale
důvěrného hovoru a pohledů, kterých by neviděly žádné jiné oči.
Alžběta užívala plesu jako žádná jiná dívka. Našel se tanečník,
který poznal, kolik půvabu jest v každém jejím kroku, jak hudebně
jest uchvácena celá její bytost. Alžběta viděla zpočátku jen, že je ta-
nečníkem ze všech nejlepším, že je pružnější a hbitější než ostatní,
že mu černé oči blýskají nápadněji a naléhavěji. Potom zvěděla, že
se jmenuje Dušan Burský a že je účetním v pile vévodské, postavené
v hlubokém údolí na druhé straně modrého kopce, kde ústily ser-
pentiny, začínající se u školy. Utančil Alžbětu do lehounké závrati,
ne do únavy, utančil i sebe do veselé unylosti. A v přestávce, která

– 118 –
následovala po kvapíku třikrát opakovaném, rozhovořil se o sobě.
Vypravoval, s jakou radostnou netrpělivostí nastoupil svou zdejší
službu, s opravdovou nedočkavostí, ale i s trochou trpkosti, jaké
se neubrání žádný Slovák na české půdě. A jak rychle mizela tato
hořkost v proudu práce, která jej ustavičně svádí se zdejším lidem,
stejně chudým, křesťansky moudrým a světské rady potřebným,
jaký žije v jeho tatranské dědině. Svit jeho tmavých očí se prohlou-
bil, zvážněl a určitěji zněl jeho hlas. Alžbětě se zdálo, že by dovedla
hodiny a hodiny naslouchati tomuto hovoru, který vybavoval všech-
ny její představy o radostném a nesobeckém životě.
„Ani večer se vám nikdy nestýská?“ zeptala se.
„Nestýská,“ odpověděl. „Ve všední den bývám unaven jako každý
poctivý dělník a v neděli si zajdu k příteli. Můj přítel je přemilý
hoch, který jen z lásky ke mně přišel dnes i na ples, jinak téměř
z lesů nevychází. Pravil, že nebude tančit, ale nestál si v slově, viděl
jsem ho v kole již kolikrát.“
Usmál se a ukázal Alžbětě pár mladých tanečníků, jenž právě šel
mimo ně.
Alžběta pohlédla na sestru, jejich rychle se dorozumívající zraky
promluvily, setkaly se i šťastné a rozpačité úsměvy jejich společníků
a vlna nevyslovitelného štěstí rozlila se mezi všemi čtyřmi.
„Lhal jsem poněkud,“ řekl Dušan Burský Alžbětě, když nastu-
povali ke čtverylce, majíce protějškem Jana Klimeše s Marií, „mně
přece jen bývá někdy teskno, a velmi. Přítel je mnoho, práce je víc,
ale dobrá žena nad každý lék a nad každého pomocníka. Ale já ji
najdu. Cítím, že ji najdu. Vím, že ji najdu.“
Odpověděla mu pohledem pokorným i pevným a věděla, že jí
rozuměl, jako ona rozuměla jemu.
Nevzpomněly si sestry na Soňu při této památné čtverylce, vidě-
ly ji sotva několikrát za večer mihnouti se v tanci, který se ji nezdál
těšit. Tvář alespoň jí nezrůžověla, tmavé oči se nerozhořely, a přece
bylo zřejmo, že též její krása nezůstala nepovšimnuta. V mnohých

– 119 –
loktech proletěla za večer bílým sálem, nejeden pohled se snažil
promluvit i k ní. Ale Soňa neodpovídala na výmluvné pohledy, ne-
boť jí neměly co říci a každé osobnější slovo odnímala tanečníkům
svou strnulou lhostejností. Nepovšimla si nikoho zvlášť, ani bledé-
ho studenta, který ji stále o cosi prosil vlhkýma očima, ani staršího
elegantního pána, který se jí dal představit kterýmsi z pořadatelů.
Přeslechla jeho jméno i jeho titul, tím méně si uvědomila, že jest
jedinou z tanečnic, které se dostává tohoto vyznamenání. Elegantní
pán ji požádal o čtverylku. Nepodívala se na něho, ale uklonila se,
jak předepsáno.
Až při tanci si uvědomila, jakým jsou nerovným párem. Elegantní
pán s brilianty v náprsence byl trochu plešatý, trochu neohebný
a velmi řečný. Vyptával se na celý život v horské škole, na rodiče i na
sestry a Soniny jednoslabičné odpovědi ho nemátly, ani nezarážely.
„Sestry jsou hezké zdejší dívky, ale vy jste orientální krasavice,“
opakoval několikrát a při každém holdování lehounce zašilhal, „ni-
kdy bych nebyl doufal, že se v našich končinách vyskytne podobná
marka!“ Soňa nechápala dobře, co jí říká, bavilo ji jen trochu, jak
směšně zdvíhá ruku, když jí podává konečky prstu, a s jakou důle-
žitostí šoupá lehkými střevíčky, když se ubírají vpřed. Teprve však
v tuře poslední, kdy se sálem rozvlnil ruch, který jen velmi dovedný
pořadatel mohl ovládnouti, pochopila, že její neznámý tanečník není
člověkem malého významu. Do střední skupiny s proslulým ředite-
lem, s vrchním lesním inspektorem, se všemi hodnostáři vévodskými
dostala se Soňa. Mezi těžkými brokáty důstojných dám, mezi fraky,
šitými v hlavním městě, zasvítil růžový krep jejích prostých šatů.
A k posledu, když se všecky páry ubíraly k svým původním místům
a jedině střední skupině bylo projíti pod festonem z čerstvých růží,
usmála se poprvé za celý večer. Její tanečník dotkl se totiž holou lebí
jednoho vonného úponku a květ ho zašimral, až poskočil.
Zpozoroval její úsměv, splatil jí ho, jako by ho považoval za li-
chotku, sáhl po růži, která již zase visela nad ním, směle ji utrhl

– 120 –
a podal Soni, šeptaje způsobně a sebevědomě, jako by pronášel
poklonu prvně vyšlou z lidských úst:
„Královnu – královně.“
„Milý stařík,“ pomyslila si, „neurazí se, když se mu člověk trochu
posmívá, a přece je zde patrně důležitý, když tady smí jen tak trhat
růže.“ A umínila si, že vyloží sestrám ještě dnes, jak je milé a směš-
né, dotkne‑li se lysé temeno živých květů.
Po oné čtverylce ubylo Soně tanečníků. Její poklonkový stařík
netančil kolových tanců a mladým mužům jako by se již nedostá-
valo chuti nebo odvahy vyzývati ji, když se jim odcizila při tanci
nejvýznamnějším.
Ve velké přestávce půlnoční, kdy si vážné dámy sdělovaly pozo-
rování i soudy a kdy usedlí pánové oceňovali teprve na výsost veš-
kerou štědrost vévodova skvělého bufetu, seděli Pálkovi u jednoho
z rodinných stolků ve vedlejším sále. Tři nápadně sličné růžové
dívky s dvěma mladými hochy, neznámými ještě včera, drahými
dnes v den osudný, který proměnil život. A jako by všichni cítili,
že je zvláštní milostí prožíti den osudný v bílém sále při krásné
hudbě, usmívali se svátečně a nenapadlo je ani zastírati štěstí,
které přišlo.
Soňa neměla po boku nikoho, nikdo s ní nepřipil vévodským
vínem na šťastnou budoucnost. Několikrát se pátravě zadívala na
Klimeše i na Burského, chvění však, které pokaždé lehounce pro-
běhlo její mramorovou pletí, nepozoroval nikdo z nich.
Půlnoční přestávka se protáhla k žalu všech tancechtivých
lidí. Zavinil to nějaký nevhodný řečník předlouhým toastem na
nepřítomného pána. Toast na těchto plesích byl obvyklý, tradiční,
nebylo však pamětníka, že by trval někdy tak dlouho jako tentokrát.
Nudily se dívky, nudili se hudci, nudily se i květinové festony. Jen
sbor vyvolených, těch, v jejichž středu se octla Soňa v poslední tuře
čtverylkové, obklopoval slavnostně vážně řečníka.
„Kdo to žvástá tak vytrvale?“ vzdychla si Alžběta bezděčně.

– 121 –
 „Mluví patrně Pechar, hlavní důchodní,“ odpověděl její společník,
„je tím proslulý ve všech schůzích, ten repetivý a podivínský stařík.
Ale nikdo si mu netroufá nic říci, jde z něho strach, píše úředníkům
tajné kvalifikace a mívá u vévody mimořádné audience.“
„Jenom my dva se ho nebojíme,“ dodal Klimeš s úsměvem. „Kdo
nešplhá, tomu je lhostejná tajná kvalifikace, ba i vévodská nemilost.“
Soňa se podívala na řečníka. Skončil právě, sklenice kolem něho
narazily o sebe přesně odměřeným zvukem, kruh se uvolnil a ona
ne bez úžasu poznala v důchodním Pecharovi svého tanečníka.
Spatřil ji okamžitě, usmál se špoulivě a vykročil z vážného kruhu.
„Pane Bože, snad si nesedne k nám!“ zděsily se obě dívky, ale
Soňa, která již věděla, že opravdu sedne, nejevila zmatku ani rozpa-
ků. Představil se obřadně rodičům, přisedl vedle Pálky ani dovolení
nevyčkav a zalil ho, jeho ženu i dcery svou hbitou a předpotopní
hovorností. Jen Klimeše a Burského si ani nepovšiml a byl by snad
uhasil slavnostní radost, která tu před chvílí plála, kdyby hudba
nebyla zazněla. Marie a Alžběta vstaly osvobozeně po boku svých
tanečníků, ani pohledu neměly již pro vlivného řečníka.
Soňa již netančila oné noci a dámy v brokátech mnoho o tom
hovořily. Ba dlouho po plesu bylo Sonino jméno v ústech všech, jimž
není ples jen zábavou, ale především významným shromážděním,
v němž se křižují lidské osudy. Nebylo konečně nic divného, že se
dva mladí podřízení úředníci zamilovali do dvou prostých dívek
a chodili teď s nimi, ale na úžas bylo, že muž tak usedlý a přece vy-
bíravý jako důchodní Pechar byl několikrát viděn ve svém lehkém
kočárku, ujíždějícím směrem k horám. „Mlsný stařík na šestnácti-
letou se ulakotil,“ říkali jedni, a „jaká partie, žába má neuvěřitelné
štěstí,“ říkali druzí – ale k Soni nedolétly žádné řeči.
Z jara se zasnoubila Marie i Alžběta. Jejich štěstí horoucnělo
každým týdnem, který minul od panského plesu. Věděly obě, že
jsou milovány muži, nad něž nemohly najíti milejších a vhodnějších,
a protože vyrostly rodičům šťastným a skromným, věřily v posvát-

– 122 –
nost manželství i v jeho živou krásu, věřily v ni a cítily, že ji také
dovedou dát.
„Soňo, děvuško němá, raduj se s námi!“ prosívaly sestru. „Vždyť
nikdy ještě nebylo krásnější slavnosti v našich horách, než jaká
bude patnáctého května! Víš, my jen čekáme, až budou buky celé
zlatem poseté a až všecky jedle budou mít nové vršky, potom
budeme mít svatbu. Ty nám oběma budeš družičkou, ty jediná.
A postaráme se ti o hezkého družbu, abys měla lepší potěšení než
tenkrát na plese.“
Soňa se nerozradovala žádnou řečí. Ztichla nyní ještě do hlub-
šího mlčení, a přišli‑li v podvečer ženichové jejích sester, vytratila
se z domu, nepostrádána žádným z milenců, ani rodiči, kteří cítili
všemi vzpomínkami štěstí kolem sebe.
Kteréhos dne ke konci dubna, když zlato na bucích zářilo již
v nové jehličí a přípravy k svatbě děly se u Pálků s horečnou rychlos-
tí, vyžádala si Soňa zvláštní rozmluvu s rodiči. Neobvyklá obřadnost
je zprvu rozesmála, po chvíli zmátla, nakonec rozčílila až k výstupu,
jakého nepamatoval jejich dům.
„Rozhodla jsem se včera,“ řekla jim nejmladší dcera klidně, jako
by umlouvala návštěvu u přítelkyně, „chci se také vdát patnáctého
května. Pan důchodní Pechar přijde ještě dnes požádati o mou ruku.
Zasnoubila jsem se s ním včera a vyžádala jsem si na něm, abychom
měli svatbu zároveň se sestrami. On ovšem svolil, on svolí ke všemu,
čeho si přeji.“
Rozčilení rodičů vzrostlo v dlouhou výbušnou řeč o nemrav-
nosti, ba nesmyslnosti takového sňatku s člověkem, který je starší
Sonina otce a známý svým podivínstvím, ale o Sonin umíněný klid
roztříštily se všechny námitky v zmatené protesty bez důrazu.
Přišly i sestry, mluvily o lásce, která musí býti úhelným kamenem
každého svazku, ale Soňa jim odpověděla, její srdce že patrně není
stvořeno pro takovou, o jaké ony mluví, jí že se Pechar líbí, protože
je velmi galantní a pozorný, a že se jí také líbí vše, co jí slibuje do

– 123 –
budoucnosti. Vilu má úplně zařízenu, rodičům se tedy netřeba sta-
rat o nic, jen o její šaty svatební.
„Říkala jsem vám přece vždycky, že zde nezůstanu ani den, vdá-
te‑li se vy,“ skončila svou řeč a po prvé se trochu rozjařila. „Vdám se
s vámi zároveň, půjdeme k oltáři všecky tři a zase tak docela stejné
jako tenkrát na ples. Jenže tentokrát celé bílé.“
A stalo se přes všecky námitky. Dlouhý svatební průvod vyjel
patnáctného května ze školy do města, tři líbezné nevěsty vezl,
sněhobílé v dlouhých závojích a myrtových korunkách. V městském
kostele nebylo dosud svatby tak senzační a nebylo v něm nikdy více
zvědavců a závistníků, než ji přišlo kritizovat tenkrát. A potom od-
vezl Jan Klimeš svou ženu do západního údolí, a přes modrý kopec
šla Alžběta se svým mužem do domku u pily. Soňa zůstala v městě.

Pecharova vila byla posledním stavením v kterés dlouhé ulici a od

cesty oddělena zdí, porostlou břečťanem. Vypadala velmi vlídně,
a pan důchodní uvedl svou ženu s nesčetnými poklonkami přes její
práh. Provedl ji všemi pokoji a upozornil ji na každý hřebík, který ve
svém domě nově zarazil k její poctě, ukázal jí květiny, kterými dal
vyzdobiti ložnici, a pojmenoval je všecky latinskými jmény. Potom
seznámil Soňu se svými dvěma psy, s nahrbenou dogou a malinkým
jezevčíkem, a vyslovil přesvědčení, že jí snesl k nohám vše, co mi-
lující manžel může snésti zbožňované choti.
„Pětadvacet roku na mne líčily všecky holky,“ pravil na této po­
chůzce, „ty nevíš, má turecká bohyně, do kolika léček jsem měl
upadnout! Ale já jsem byl vždy ostražitý, našinec přece může míti
každou zábavu a každé pohodlí, aniž by se vázal. Ale jak jsem spatřil
tebe, pomátl se mi rozum, snad jsi mi učarovala, není jinak mož-
no. Tvé chudoby jsem nedbal, ani tvé prosté rodiny ne, vedle otce
v čamaře jsem si sedl na vévodském plesu a s dvěma podřízenými
úředníky jsem šel zároveň k oltáři – teď je na tobě, aby ses mi od-
měnila za všechny tyto veliké oběti.“

– 124 –
 „Chci býti hodnou ženou,“ řekla šestnáctiletá Soňa poslušně.
„Budeme žít jenom pro sebe,“ pokračoval důchodní libě, „do spo-
lečnosti tě nepovedu, tam jsou samí závistiví hlupáci a namlouvační
hejskové. A všechny návštěvy si čistotně zakážeme. Scházelo by
tak, aby se tu uhnízdili Klimšovi nebo Burští a chodili mi sem pro
protekci nebo pro půjčku. Sem kromě mne a tebe nevkročí nikdo!“
Soňa zmlkla, její mladá tvář téměř zkameněla.
„Tak, tak se mi líbíš nejlépe!“ vykřikl Pechar nadšeně. „Nenávidím
žen, které se stále čemusi usmívají a pořád mají o čem mluvit, to
jsou všechno záletnice. Ale ty jsi opravdová Orientálka, hodna mé
přízně.“
A dovlekl ji mezi květiny s botanickými jmény.
Jen málo lidí v městě vidělo paní Pecharovou na ulici, a to jen
v prvním roce jejího manželství. Zkazky o nesmírné žárlivosti sta-
rého důchodního množily se měsíc od měsíce. Zpočátku si vypra-
vovali lidé, že nedovolí své mladé ženě vyjíti jinak než pod hustým
závojem, kryjícím nejen tvář, ale i šíji, později vypozorovali, že do
jeho bytu nesmí vůbec vstoupiti mužská noha. Práce v zahradě mu
konaly jen ženy, mlékař i pekař museli skládat své dodávky u za-
hradní zdi, schránku pro listonoše pořídil si první v městě, i svého
osvědčeného kočího propustil a nahradil znetvořeným starcem,
jemuž vykázal obydlí mimo dům.
Proslulou stala se také jeho odpověď řediteli, který se ho kdysi
všetečně zeptal, nenudí‑li se jeho mladá, takto vězněná žena.
„Proč by se nudila?“ odpověděl prý udiven. „Bavit se může se
mnou, a když jsem v kanceláři, má dva vzácné psíky. Není přece tak
náročná, aby jí to nestačilo.“
Jako anekdotu opakovali si lidé tato slova, jako na vtip na ně
vzpomínali, šli‑li podle uzavřené vily Pecharovy.
Ale měsíce míjely, léta rostla z nich, a lidé se přestali zajímati
o toto neočekávané manželství, přestali se i bavit, když na ně přišla
řeč.

– 125 –
 O Marii neb o Alžbětě nemluvili vůbec nikdy, o těch nebylo co
říci. Neboť méně ještě než lidské neštěstí zajímalo město lidské
štěstí, nevzbuzovalo‑li právě závisti. A závidět nebylo věru co. Zvlášť
u Klimešů vytvářel se život, jaký neláká nikoho: měli tam dítě rok
co rok, měli tam starosti den co den. Jan Klimeš byl několikrát až
nápadně pominut při postupu a příjmů mu nepřibývalo, jen práce.
Netrudil se tím ani on, ani Marie. Přilnuli k sobě jen pevněji naroze-
ním každého dítěte a starost o chléb je sbližovala nastokrát denně
v myšlenkách i v hovorech. I každému neúspěchu, který stihl Jana
v úředním postupu, naučili se rychle usmívat, neboť nic jim nebylo
vzdálenější než snaha po pohodlí a bezstarostné sytosti. Toužili
snad po tom, aby kdy opustili svůj lesní svět? Aby musili v městě po-
klonkovat a oblékat dětem svěrací kazajky? Jan hrával dosud večer
co večer na housle, sdělil Marii všechnu vděčnost a úctu laskavého
muže k hodné ženě v těchto chvílích svého nejvyššího rozletu, a ona
po něm nežádala lichotných slov. Ale nebylo snad večera, kdy by jí
nebyla vstoupila na mysl Alžbětina slova o andělu a svatém obrázku
a nebyla rozesmála její oddané srdce.
U Burských neměli dětí a Alžběta se tím zpočátku trápila až k trud-
nomyslnosti. Melancholie neměla však trvání, nebylo možná oddati se
jí vedle Dušana Burského. Jeho prostá, stálá činnost ještě vzrostla od
svatby. Stal se opravdu rádcem i pomocníkem lidí na míle daleko. Nic
zvláštního nedělal, žádné násilnosti, nápadné vlídnosti nebo zvídavé
starostlivosti nebylo v jeho styku s lidmi, a přece nebylo zanedlouho
dělníka, ani dřevorubce, ani pasekáře, který by k němu nezašel pro
slovo přátelské, ať šlo o styk s vrchností nebo o záležitost rodinnou,
nebo o radu v nemoci. Kypěla v něm samozřejmá laskavost a touha
pomoci vyzařovala z něho jako zdraví. A Alžběta, aniž věděla jak,
přestala toužiti po dítěti, pochopila, že láska, vložená v srdce lidská,
není vázána žádným svazkem, ale že se prohlubuje, čím širší oblast
zabírá. Naučila se milovat lidi, cítit jejich radost za svou, sloužit jim
bez váhání, ba bez uvědomování, stejně jako její muž.

– 126 –
 Neděli co neděli scházívali se v rodné škole s Klimešovými a jejich
dětmi, rozveselili se vzájemně vzpomínkami na mladost, roz­veselili
i stárnoucí rodiče proudem nového života.
Při zvlášť významných příležitostech přijížděli i Pecharovi pod
modrý kopec. Klimešovi hoši vytratili se pak pokaždé, sotvaže na
silnici zaznělo hrčení kočáru, a jejich dvě malé holčičky pokukovaly
na sebe zpola ustrašeně, zpola lítostivě, že den, který tolik sliboval,
skončí nudně a hloupě. Neboť holčičky neměly pranic rády strýce
důchodního a bály se trochu tety Soni. Mluvila jen velice málo a oči
měla takové veliké a smutné, jaké podle jejich mínění příslušely jen
zakletým princeznám.
Ani dospělým nebylo však se Soňou volně, všichni cítili tlak, kte-
rým na ně působila její kdysi tak drahá blízkost, ba hůř, všichni cítili
vůči ní provinění, jemuž neznali jména. O podivínství a žárlivosti
jejího muže slyšeli všichni, ale nikdo neznal podrobnosti z jejího
života, nikomu si neposteskla. Osaměla‑li s ní přece některá sestra,
vzala její temnou hlavu do dlaní a šeptala jen tichounce: „Ty nejsi
šťastna, Soňo, viď?“ A Soňa odpověděla pokaždé: „Šťastna? Muž
říká, že je štěstím pohodlný a bezstarostný život, ostatní že je všech-
no buď fráze, nebo hloupost. A bezstarostný život mám.“ Mluvila
tato slova bez hořkosti, téměř strojově, ale sestry při nich pokaždé
zamrazilo víc, než kdyby byly vyslechly zoufalý nářek. Méně a méně
toužily po tom, aby promluvily se Soňou o samotě.
Návštěvy Pecharových řídly ostatně ustavičně, mnohdy uplynuly
měsíce, než jejich šeredný kočí zastavil u školy. U Pálků nikdo nevy-
slovil hlasitě důvodu, ale vytušili jej všichni, pochopili, že se Pechar
rozžárlil i na oba své švagry, jimiž tolik pohrdal. Dráždili jej oba svou
lhostejností k jeho mimořádnému významu již dávno, a on nebyl
člověk, jenž se dal beztrestně přezírati. Kdo nesmekal před tajnou
kvalifikací, byl ve psí, na koho se Soňa vlídně podívala, byl ztracen.
A tak jeho odpor „k dvěma podřízeným“ rostl každým setkáním a jeho
žárlivost se podbarvila žlučovitou jízlivostí. Počítal slova i pohledy,

– 127 –
které jeho žena vyměnila s Burským, a kolik jich bylo, tolik neděl
nesměla jeti domů. Jana Klimeše nenáviděl neméně, neboť se mu
zdálo, že žena příliš ráda naslouchá jeho houslím. Její krásná strnulá
tvář oživovala za hry, mladistvé vzrušení vzpružilo pak její pohyby.
A při kterési z posledních návštěv spatřil starý Pálka, jak krutě drtí
Pechar zápěstí Sonino a šeptá jí zuřivě: „Vzal jsem si tě jen proto, žes
vypadala jako krasavice z harému, ale když slyšíš toho šumaře, vy-
padáš jako vesnická holka, která čeká na rekruty. Na jednoho koukáš
a druhému nasloucháš…“ a surovou nadávkou udeřil nakonec.
Starý Pálka nemluvil s nikým o tomto výstupu, ale nežádal si již
návštěv dceřiných, a ony konečně ustaly nadobro.

Roky míjely, nezasáhly těchto základních rysů rodinných, zdálo se,

že jim není již změny na tomto světě. Ale nadešlo léto, které zmátlo
všechny výpočty o budoucnosti, zjevilo marnost všech plánů, vrat-
kost každého snažení o zítřek.
V stejný letní den loučili se Klimeš a Burský se svými rodinami,
aby nastoupili službu u svých pluků. Byl to den, o němž se bude
ještě po staletích mluvit v horském údolí, kde osamělo rázem tolik
žen a tolik dětí, jež všechny s nesmírným údivem nad událostmi
neznámého světa opakovaly jediné slovo, staré jako lidstvo samo
a vždy znova nepochopitelné: válka.
Marie a Alžběta doprovodily své muže na nádraží. Vzlyk, jakého
hory ještě neslyšely, vzlyk ohromného pluku bezbranných, zesílil
ještě jejich pláčem. A potom se vrátily s ostatními, aby žily týdny
a týdny v rozechvění a napětí nikdy netušeném. Obě se přestěho-
valy k rodičům a Mariiných pět dětí pomáhalo jim vyplnit hodiny,
aby příliš netížily prázdnotou. Utěšovaly se vzájemně, probíhaly
minulostí, vyvolávaly své dívčí doby. Ale nekonečně dražší všech
vzpomínek byla jim myšlenka na poslední léta, vědomí, že život
každé z nich jest již odpoután ode všeho, co znamená neurčitou
touhu a zjitřené čekání. Nyní toužily horoucněji a čekaly napjatěji,

– 128 –
ale i tato trýzeň dávala jim jistotu, že život, který vedly, byl dobrý
a radostný a že v něm zakotvily celou bytostí.
Od svých mužů dostávaly časté, byť i trochu opožděné zprá-
vy, Marii neminul téměř den bez růžového lístku. Bývala na nich
jen krátká sdělení, že je Jan živ a zdráv kdesi na srbském bojišti,
a prosby k ženě, aby zůstala statečná a doufala v Boha, jako v něj
doufá a věří on. Dušan psával listy z kterési uherské nemocnice,
jejíž správě byl přidělen, a nejednou pokáral ženu, že se o něho
strachuje, když osud sám byl k němu milostiv. Psal, že jest stejně
svěží, jako býval doma, snad proto, že je blízko rodné vsi, snad
proto, že odpovědná práce, kterou jest mu denně konati, potlačuje
úvahy, které jej zpočátku tak tížily. Připomínal jí v každém listu řadu
společných známých a společných zájmů o ně a pokaždé skončil
povzbuzením, že život jest a bude radostný, dokud je na světě jediný
člověk, k němuž možno přilnouti bratrskou láskou.
Každou zprávou od vojáků rozzářila se celá škola a listonoš stal
se v ní domácím světcem, jemuž vycházely sestry vstříc na kilome-
try daleko, hovoříce o tom, jak láska roste lety a jak se prohlubuje
vším: vzpomínkami i strachem, nadějemi i hořem. Též o Soni nyní
často mluvívaly plaše a lítostivě. Proč se jim tak odcizila, že nejede
za nimi ani teď, kdy ví, jak velice potřebují útěchy? A kdy zde není
ani Jan, ani Dušan, aby nítili Pecharovu nepříčetnou žárlivost?
Psaly jí obě, pozvaly ji naléhavě domů, prosily alespoň o odpověď.
Ale Soňa nepřicházela, slovíčkem neodpověděla. A kteréhos dne
za prvního říjnového šera vyšly obě téměř bez úmluvy, čtouce si
vzájemně z očí neurčitý strach, aby ji vyhledaly a dohovořily se s ní.
Umínily si, že přemluví sestru, aby se s nimi vrátila domů ales-
poň na několik dní, a po celou dlouhou cestu do města vymýšlela
Alžběta do všech podrobností, jakými prosbami obměkčí mrzutého
švagra, aby svolil, a jak potom promluví k Soně.
Nepochybovaly, že naleznou sestru doma, s podivením bylo jim
pouze, že těžká brána Pecharovy zahrady byla otevřena, ba že jim

– 129 –
bylo možno vejíti až do předpokoje, aniž musely zvoniti u jediných
dveří.
Teprve v saloně vyšla jim Soňa vstříc. Byla v rozhaleném župa-
nu a prostovlasá, jak se nikdy nesměla ukázat žádnému člověku.
Zároveň s ní vystoupila z ložnice ostrá vůně léků a desinfekčních
prostředků.
Ohromné černé oči jí hořely a v její nehybné tváři orientální
krásky kmital se nebývalý úsměv splněného čekání.
„Stůně, on stůně,“ zašeptala, a než se sestry dostaly k první otázce,
objala každou jednou rukou a zlíbala je s živostí, jaké na ní neznaly
ani v dětství.
„On stůně, a je‑li jaký Bůh, tedy zemře!“ šeptala překotně a hruď
se jí viditelně zvedala potlačeným zavýsknutím. „Vy jste snad o tom
slyšely a jdete mi pomoct ošetřovat?! Ó, já vás k němu nepustím!
Svou největší radost smí si každý prožíti sám! Dnes nebo zítra oče-
kává lékař krizi. Ale lékař se mýlí! Já vím docela dobře, že jest již
po ní, a vím také, jak se nemoc obrátila. Když jsem mu před chvílí
podávala lék, ani přes modré rty nešel. Snad již dnes v noci –“
Nedořekla, ale zatleskala rukama jako dítě při hře a zatočila se
několikrát jako v tanci.
„Vždyť já jsem netančila od onoho plesu, kdy jsme byly všecky
tři po prvé ve světě, všecky stejně růžové, pamatujete? A žít jsem
přestala od onoho dne, kdy jsme jely do kostela, všecky tři stejně
bílé, pamatujete? Když odešel do kanceláře, zamkl pokoj i dům
a mně tu nechal dva psy, stejně staré a ohavné, jako je sám. A když
byl doma, promluvit jsem nesměla a usmát se teprve ne. Raději mě
týral a všem lidem, které jsem měla ráda, ubližoval, aby se mne
radost nedotkla ani zdaleka. Budete se divit, sestry, ani poslouchat
nestačíte, až vám všecko vypovím. Jakmile dochroptí, hned přijdu
k vám! Na pohřeb mu nepůjdu, a z vás ať také žádný nechodí. Ani
tatínek, ani maminka, ani vy, ani žádné z dětí…“

– 130 –
 Marně se sestry namáhaly ukonejšit Soňu, její náhlá sdílnost jako
by jen rostla jejich zděšením. Nabízely jí své služby, ale nepřijala
žádných a každou domluvou stupňovala se její živost k horečné
veselosti.
„Proč mu nepůjdu na pohřeb já, to vím,“ sdělovala jim dále, jako
by ani neslyšela konejšivých slov, „a proč nesmíte vy, to vám povím:
tajná kvalifikace, tajná kvalifikace! Vévoda vyreklamoval své lidi,
Pecharovy lidi – rozumíte?! Ale ne ty, kterým napsal on na cár papí-
ru, že jsou mu podezřelí. – Nu, máte ještě chuť ulehčit mu poslední
hodinku a jít v černých šatech za jeho rakví?!“
Chroptění člověka lapajícího vzduch zaznělo z ložnice a Soniny
ohromné oči dravě zajiskřily.
„Sbohem, sestry, na shledanou!“ zvolala hlasitě, a než jí odpově-
děly, zmizela v ložnici, zamykajíc za sebou i za nemocným na dva
západy.
S úzkostí a žalem vrátily se sestry domů, odhodlány poslati
k Soni matku na útěchu i pomoc. Nepromluvily spolu na zpáteční
cestě; hrůza, kterou se bály pojmenovat, rdousila jim každé slovo.
„Jak strašný musí být člověk, který zatvrdí srdce druhého do té
míry jako on,“ řekla Alžběta teprve na prahu domácím.
„A jak strašná jeho smrt,“ dodala Marie a zachvěla se.
Porozuměly si, objaly se pevně, vzpomínajíce svých mužů.

K návštěvě paní Pálkové u umírajícího zetě nedošlo; zvěsti, nad

něž smutnějších nemohlo býti, jí zabránily. První byla suchá úřední
zpráva, že již před týdnem padl na srbském bojišti Jan Klimeš, zasa-
žen střelou do srdce. Druhá, telegram lékaře z uherské nemocnice,
oznamovala, že tam zemřel Dušan Burský nakažlivou nemocí, která
ničí do osmačtyřiceti hodin.
Jsou bolesti, které se dají unésti jen tím, že srdce, na něž dolehly,
doufá, že každý tep, kterým ještě odpovídá nesnesitelné tíži, jest
jeho tepem posledním, po němž přijde nepaměť a strnutí.

– 131 –
 Tak žily Marie i Alžběta první dny, neschopny myšlenky, vzpo-
mínky, ani pláče. Ale zoufalosti nebylo u Pálků a nesmírná bolest
nevyvolala tam kleteb.
Smutek nikdy nevymizel z horské školy, ale jeho nesnesitelná tíže
polevovala zvolna modlitbou a tichou prací, životem lidí kol a kol, ži-
votem, který neustal ani na vteřinu proto, že se kdesi v dálce vraždili
bezmocní lidé. A bylo mu třeba odpovídat tisíckrát za den jako dříve,
bylo třeba splynouti s ním a podrobiti se mu krotce a vážně jako kdy
jindy. Mariiny děti žádaly matčiny lásky stejně jako za života otcova
a ona jim ji nemohla nedati. Neučil ji milovaný manžel celým životem,
jak malicherné jsou světské starosti a jak vášnivě je třeba starati se
o dětská srdce, aby šla do života ozbrojena statečností proti lidské
zlobě a ranám zevním? Nenahradily jí ovšem muže, neutěšily ji nad
jeho ztrátou, ale kde je psáno, že třeba náhrady a útěchy? Mariino
srdce jí ani nechtělo, střežilo svou bolest jako obětní plamen, který
nesmí vyhasnout, naučilo se milovat tuto bolest, jež ji nerozlučně
a ustavičně spojovala s nebožtíkem. A jako tón jeho drahých houslí
nikdy nedozněl v její paměti, tak z jejího srdce nikdy nevyprchala
touha po něm. Věřila pevnou vírou, že svazek jejich není přerušen,
jen proměněn, že láska, největší síla lidská, neztrácí se v záhrobí,
poněvadž ústí v Bohu, z něhož vyšla. Utěšovala i sestru svou hlubo-
kou vírou, pomáhala přes dobu nejtemnější jí, které nezůstaly děti,
lačné něhy a starosti. Alžběta se v slzách usmívala.
„Ach, neboj se o mne, Marie,“ řekla jí na první vycházce, které se
odvážily, „až se má tělesná síla vrátí, ožiji též já. Dušan nebyl člověk,
o nějž se truchlí bezradným hořem. A jakou bych byla jeho ženou,
kdybych nerozuměla nejvlastnějšímu smyslu jeho života? A ten je
prostý, jako každé pravé přikázání: služ druhému, ne sobě. Byl mu
věren do posledního dechu a já bych na ně mohla někdy zapome-
nout? Nezní tak vznešeně jako vyznání tvé víry, ale je myslím s ním
zajedno a je v něm stejně pevné pouto s tím, jehož úkol přejímáš.“
A Marie odpověděla tiše:

– 132 –
 „Nesmírný zármutek potkal mne i tebe, ale často, ba stále si
myslívám, že nejnešťastnější z nás je Soňa. Neboť může být horší
žal než čekat na smrt manželovu jako na spasení? Oplakávat ji není
jistě tak kruté jako modliti se za ni.“
Ve vdovských šatech a v černých závojích kráčely listopadovou
mlhou za tohoto hovoru, smutného jako šepot posledního listí s po-
vadlou travou, a stejně mírného. Večer se nížil, obrysy známých hor
proměňovaly se před jejich zraky v ohromná šedá mračna splývající
až k zemi. Les se potopil v mlžném moři, i bílá silnice zmizela v této
záplavě.
A tak se stalo, že nespatřily Soňu, dokud nestála před nimi, a když
ji uzřely, hleděly na ni jako na zjevení, které se vynořilo z tajemných
mlh a může se v nich rozplynout každým okamžikem.
Byla celá černě oděna jako její sestry a dlouhý vdovský závoj
vlekl se za ní až po vlhké zemi.
Několik vteřin stály si nehybně tváří v tvář.
„Je tedy mrtev?!“ zvolala Alžběta, když pochopila, že nestojí před
přízrakem.
A Soňa odpověděla tvrdým, suchým hlasem:
„Uzdravil se.“
Nedala se obejmout.
„Nedotýkejte se mne!“ vykřikla a její tvář byla prázdná a zděšená.
„Vy máte srdce a já ne, vy máte duši a já ne, on ji zahubil dřív, než se
probudila! To jsem vám přišla říci dnes, abyste netruchlily o hadr,
jako jsem já. A potom s vámi nebudu mluvit už nikdy, už nikdy,
neboť musíte vědět, že jsem přestala žíti. Když on se uzdravoval,
poslední život ze mne mizel, cítila jsem, jak přechází do jeho mumie.
Užíval prudký jed. Kdyby se mi byla včas ruka zatřásla, mohlo být
konec všemu. Ale nezatřásla se má ruka bezděčně, nezatřásla se
ani vědomě, prokletá! A tenkrát jsem pochopila, že ze mne zmizel
poslední život. Jenom s vámi jsem se přišla ještě rozloučit, sestry
kdysi tak milované, dnes cizí a mrtvé jako celý svět…“

– 133 –
 Násilím dovedly Soňu domů k rodičům a střežili ji všichni večer
i v noci. Ale kdo zabrání vůli člověka, jehož mozek mrazí jediná
myšlenka? Vypila ráno osudný jed, donesený od lože rekonvales-
centova, téměř před očima všech jej vypila, ve chvíli, kdy doufali,
že ji konečně poněkud utišili.
A její poslední slova, šeptaná v hasnoucím vědomí, byla nenávist-
ná a plna pohrdání ke všemu:
„Zahrabejte mě třeba do nesvěcené půdy, člověka bez víry a bez
lásky, ale ve vdovských šatech, jaké máte vy, o to jediné prosím.“
A Marie i Alžběta pochopily teprve nyní, že byl Bůh k nim milostiv
po celý život, i tenkráte, když je navštívil ranou nejkrutější. Neboť
živá láska hořela jim v srdci navždy, a soucit ke všem zbloudilým
a bezradným, kteří pro ně nabyli jediné podoby: podoby nešťastné
sestry.

– 134 –
 Prsten

K svátečnímu čaji u Kosinů přišel Jindřich Stach poslední. Stál

u dveří a hleděl na společnost, na známou měšťáckou společnost
rodného města, pokud se tu sešla oslavit jakési rodinné výročí
u Kosinů. Viděl mladé dívky u klavíru, několik mladých mužů ko-
lem nich, pak domácí paní u karetního stolku v kroužku paniček,
viděl, jak se tu nudí starší páni, viděl i služku Mary roznášeti čaj
a zákusky, svěží a smavou jako vždy, mohla‑li si opásati vyšívanou
zástěrku a ukláněti se hostům.
Potom ucítil zřejměji, než spatřil, že jsou v saloně ještě jiní lidé.
Nohy se mu zaryly do prahu a zuby do rtu.
Mary ho první oslovila.
„Tak tedy,“ povídala mu důvěrně, kráčejíc s tácem ke dveřím, „vy
jste přece přišel! Milostivá se již po vás ptala, i pan Kulík se ptal. Pan
Šebesta ne, ten zde má jinou zábavu než vaše šachy! Vždyť i naše
slečna Ada je dnes po prvé zase ve společnosti.“
Jindřich Stach konečně postoupil o několik kroků a ukláněl se,
jak dovedl. Bylo mu nevolno i v páteři, když ji skláněl, i v očích, když
jimi teď nechtěl vidět.
Paní Kosinová čekala, až poslední karta její partie dopadne, ale
potom oslovila domácího učitele velmi vlídně. Měla dosti taktu,
že mu před hosty neřekla jako obvykle „pane Jindro“, či dokonce
„Jindráčku“. Neptala se ani, proč se omeškal.
Jindřich tomu byl rád, znal své náhlé zloby a věděl, co by odpo-
věděl.
„Košili jsem si přece musil vyprat!“ byl by řekl, a divně by se za-
tvářily paničky nad hlášeným mariášem.
Mary mu podala šálek čaje a pomohla mu z tísně. Též Kulík
k němu přistoupil a živě jako vždy se mu jal vykládati, jak ho včera

– 135 –
postrádali v šachovním klubu. Jejich klub sídlil v mládeneckém po-
koji Kulíkově, scházel se jednou za týden a měl čtyři členy. Nepřišel‑li
některý z nich, celá schůzka pozbyla zajímavosti, nepřišel‑li dokonce
Stach, pozbyla i smyslu, neboť Stach byl jediný, který uměl opravdu
hrát, nejen figurky pošoupávat. Vyloučit ho nemohli, lichotili mu
tedy po svém.
„A ty, nevychovanče, víš, že bez tebe zíváme, a přece děláš dra-
hoty!“ vyčítal mu teď Kulík zuřivě. „Šebesta i dostaveníčko nechal
plavat, ale ty zmeškáš z pouhé zlomyslnosti! Známe tě, kujone.“
„Nemohl jsem včera přijít,“ odpověděl Stach urputně, „spravoval
jsem si boty, abych dnes mohl na ulici. Buď tak laskav a nehleď na
ně příliš nápadně, nevydařily se mi tak, aby stály za zbohatlíkovu
pozornost.“
Kulík se shovívavě usmál, jako vždy, prohodil‑li Stach cosi po-
dobného. Cítil nepřístojnost takových poznámek, cítil jejich bez-
ohlednost – neboť ohledy má slušný člověk především k sobě –,
ale co s Jindrou, podivínem, který se chlubí chudobou a tím, že
se od malička protlouká bez cizí pomoci, a který je při tom stejně
nedůtklivý jako hulvátský?
„Odpustím ti včerejšek,“ pokračoval tedy klidněji, „ale tady si za
to dáme partii. Co bychom také dělali? Nejsem Šebesta, aby mě
bavily dívky, tolik přece víš. Naše městské dcerky jsou hezké do
šestnácti let, dokud na nich leží pel milé hlouposti, ale jakmile hlou-
post uzraje, buď zkyselí nebo přesládne a jde z ní nuda. Pojď hrát!“
„Nebudu,“ odpověděl Stach nevlídně. „Mám v poslední době
smysl jen pro problémy a pro koncové partie, a k těm nepotřebuji
nikoho.“
„Proč jsi tedy přišel, míníš‑li se tu jen mračit?“
„Protože chlebodárkyně chtěla.“
Kulíkovi zakroužilo podezření kolem úst, ale v nejbližší vteřině
se mu usmál sám. Stach měl dvaadvacet roků a paní Kosinová byla
již rok babičkou.

– 136 –
 „Ty tedy posloucháš starou Kosinku, jako ji poslouchá celý dům
a celé příbuzenstvo?“ zeptal se pouze jízlivě.
„Poslouchám. Je přece mým mecenášem, možno říci. Přidala mi
onehdy korunu na hodině a zvýšila tím můj měsíční příjem o dvacet
korun. Zvýší‑li na rok zase o tolik, budu mít na knoflíky jen z jejích
přídavků.“
„Jindra je stále nevkusnější,“ pomyslil si Kulík a přistoupil přece
jen k dívkám u klavíru.
Stach zůstal státi s prázdným šálkem, ale choval se přece tak,
jako by měl stále z čeho upíjet. Pohledy jsou nenápadnější, jsou‑li
ruce zaměstnány.
Šebesta, druhý jeho kamarád ze šachového klubu, seděl v protěj-
ším koutě u kamen. Měl talent, dar boží říkával mu sám, že si za všech
okolností dovedl vybrat místo nejpohodlnější, obrazně mluveno
i prostě. A tímto talentem objevil asi okamžitě i dědovské křeslo před
zástěnou a uvelebil se do něho svým nejvypočítavějším způsobem.
Póza byla nepochybně myšlena velmi hezky, Václav Šebesta měl
ostrý, jako ražený profil, který znamenitě vynikl na rudém pozadí
zástěny. K svému římskému profilu nosil však unylé polodlouhé
kučery, a ty se zase vyjímaly neobyčejně hezky v dědovské lenošce.
Ale najednou se obrázek porušil. Od skupinky u klavíru odstoupi-
la dívka, popošla s viditelným odhodláním ke křeslu a zkazila rázem
dokonalý portrét. Šebesta sice nepovstal, byl však nucen obrátiti
hlavu mnohem nevýhodněji, odsunout dekorativní ruku z opěradla
a naklonit dokonce ucho, neboť dívka mluvila co nejtišeji.
Byla mladá, bledá. Chrpové oči se pořád po čemsi ptaly a chvíle-
mi zamžikly, jako by chtěly skrýti svou otázku.
Jindrovo zorné pole bylo rázem vyplněno dvěma modrými chr-
pami a jednou maličkou modrou tečkou, a jeho prázdný šálek cvakl
o talířek.
„Láska,“ pomyslil si, „láska patří k majetku řádného jinocha asi
tak jako bílé rukavice. Nemá‑li jich, také jaksi život unese, ale je

– 137 –
mnoho příležitostí, kdy se mu hodí… A na každou sezonu si může
opatřit nové, má‑li ovšem ostatní garderobu podle toho…“
Nebyl sice zcela spokojen se svým vtipem, ale šklíbil se mu přece,
šklíbil se mu tím více, čím neochotněji nachyloval Šebesta kadeřa-
vou hlavu k dívce, která šeptala a mžikala.
„A hle – již nenosí smutek,“ uvědomil si pojednou, a teprve teď
mu bylo jasno, proč se mu Ada Brožová zdála tak změněna, že ho
až oči bolely. Téměř rok ji vídal po černu, a dnes: bílé šaty, korálový
řetízek, vůbec veliká proměna. Jenom ten malý tyrkysový prstýnek
má na prstě dnes jako tenkrát, když se jí krepový závoj vlekl až po
zemi… Ostatně by se mohlo zdáti, že mladá dívka, odloží‑li černé
šaty, veselejšího zjevu nabude, zrumění trochu, nezastřeněji se
směje. Ale Ada byla dnes bezbarvější než pod smutečním klobou-
kem. A její oči, veliké a jako uprášené, byly snad teď ještě bolest-
nější. Nemohl toho dobře rozeznati, ač opravdu chtěl. Jen tyrkysový
prstýnek viděl stále zřetelněji.
„Někdo nás pozoruje,“ řekla v té chvíli modrooká dívka do schýle-
ného Šebestova ucha a byla by se rozhlédla, kdyby se nebyla styděla.
„Ano, má milá,“ odpověděl, „pozoruje nás nejnepříjemnější chla-
pík, kterého znám, a já se dívám již čtvrt hodiny na jeho vzteklou
tvář. Promiň, že ne na tvou, ale naznačil jsem ti již několikráte, že
mívám chvíle, kdy nevnímám dost vděčně tvou tichou krásu. Dívám
se tedy na Jindřicha Stacha, který, jak víš, je z nejošklivějších lidí,
které Bůh stvořil, a pozoruji, jak hladově se ušklíbá. On je totiž tak
šťasten, že je vždy při chuti – na jídlo i na dívky.“
„Jindra Stach je opravdu zlý, ale tak mne přece nikdy nemučil
jako ty,“ pravila dívka blednouc ještě více. Neboť bylo rozhodnuto
od chvíle, kdy Václav promluvil. Dokud mlčel, bylo přece možno
doufat, že je pouze mrzut.
A on zcela dobře věděl, že zraňuje do krve, když pokračoval:
„Kývnu na něho, přijde, sázím se. On nejen ve zlomyslnosti a ve
dření je umíněný, ale i v lásce. Chceš, abych kývl? Vždyť ho můžeš

– 138 –
po několika dnech zase odbýt, jako loni, kdy se domníval, že dívka
tvého vkusu by mohla míti zájem o jeho žebráckou nadutost. Ale
pro začátek ti s ním bude přece jen veseleji než samotné.“
Pak již ani nečekal na Adinu odpověď a zavolal Jindru jedním
z posunků, kterých si zvykli poslechnouti všichni, kdož neměli
talentů Václava Šebesty.
A Jindra opravdu přišel i s prázdným šálkem, který, zdálo se mu,
neví, kam postavit, i s pohledem, který byl také prázdný a jako vylitý
na něco, co jej vsálo do posledního paprsku.
„Vy se přece dávno znáte, bavte se tedy,“ usmál se Šebesta nevin-
ně, povstal a šel k dívkám u klavíru.
A Ada hned viděla, jak se Josefa Rudová zardívá i na nahých lok­
tech, když se k ní blížily jeho unylé kučery.
Měla však smutnou schopnost všech dobře vychovaných dívek,
uměla promluvit třeba o počasí, když Václav Šebesta šel k jiné.
Nedívala se na Stacha a řekla jen strojeně:
„Nebyla bych ještě odložila smutku, nebýt tetičky Kosinové. Ona
však uznala, že je čas uvésti mě opět do společnosti. Toto je můj
první krok od maminčiny smrti.“
„A můj vůbec,“ ušklíbl se Jindra. „A také já jsem poslechl paní
Kosinovou, ač není mou tetičkou. Mohl jsem ovšem také neposlech-
nout. Její syn letos nepropadne, a to mi dodává vůči ní jistého sebe-
vědomí. Nešel jsem však za jeho jasným hlasem, za jakýmsi tušením
jsem šel. Já totiž velice miluji koncové partie a dnes se chci dívat na
jednu tuze zajímavou.“
Jindra byl nucen umlknouti. Mnoho káravých očí šlehlo hned
začátek jeho řeči a nedalo mu vůbec skončiti.
Josefa Rudová usedla totiž ke klavíru a hrála. Hrála tak dobře, že
i karty přestaly dopadat.
„Krásný je Chopin,“ zašeptal Jindra opět, a opět nedovoleně hla-
sitě. „Jako by žáby kvákaly nad utopencem. Nad utopencem s tyrky-
sovým prstýnkem.“ A otřásl se opravdu.

– 139 –
 A i doktor Ruda zdvihl hlavu od skleničky a zakázal své dceři
hráti takové věci.
„Dívky se přece neučí na klavír proto, aby společnost otravovaly,
nýbrž proto, aby ji bavily,“ pronesl přísně.
Josefa poslechla tatínka. Nechala Chopina a stejně zběhle začala
tango z módní operety.
„Slečno, nehrejte to, nehrejte vůbec nic k tanci,“ zaprosila paní
Kosinová úpěnlivě až k pokoře, „vždyť by to byla hrozná výčitka
mému salonu, že není větší.“
Dozvučelo tedy i tango, dříve než rozohnilo mladé nohy. A potom
si všichni přáli zpěvu a od první chvíle bylo zřejmo, o čí hlas prosí.
Ada Brožová se již nenamáhala o hovor, ba přestala nyní ovlá-
dat i tvář. Seděla teď v lenošce, z které Václav nedávno vstal, ale
její držení nebylo dekorativní. Opírala se rameny, hlava jí trochu
nejapně poklesávala a tenká ruka s tyrkysovým prstýnkem ležela
na opěradle, jako by tuhla.
Šebesta rozestíral hlas, jako páv rozestírá chvost. Měl barvy, svět-
la, odstíny i temna jako proslulý a ovládaný baryton. Chtěl: modré
nebe v něm zajiskřilo jarními sliby, chtěl: ostří zabodlo z ruky, která
právě hladila.
Vyzpíval celý svůj slovácký repertoár do zbožného ticha a nako-
nec bez uprošování přidal ještě píseň. Dívky nepamatovaly takové
štědrosti.
Píseň měla jenom jednu větu, ale ta se zdála nekonečná, jako
mladý žal. A právě tak urputná a právě tak krutá:

„Bola láska, už jí není,

schovala sa pod kamení,
pod kamení, pod široké,
už ju žádný nevykope,
nevykope, nevyoře,
už jí žádný nepomože.“

– 140 –
 Adina ruka na opěradle sebou škubla. I prstýnek jako by zaštkal,
když poslední tóny doznívaly.
„Ze všeho na světě nenávidím nejvíc prsteny,“ řekl pojednou
Jindra, a koutky úst se mu roztřásly víc než Adiny prsty. „Jsou hlou-
pějším přepychem než bílé rukavice. Rukavice zahodíš aspoň bez
sentimentality. Ale co se symbolem, který pozbyl významu?“
Nezdála se toho slyšeti.
Ušklíbl se a pokračoval tedy v přerušeném hovoru o tetičce
a tušení.
„Nevedlo mne sem tušení, lhal jsem před chvílí, slečno. Nevěřím
vůbec v tušení. Není slýcháno, že by kdy jaké tušení mluvilo o stavu
cizích srdcí, naprosto ne. Vidím‑li šťastné milence, uvěřím zrakům
svým, neboť dobré oči neklamou, ale nevidím‑li oněch milenců
mnoho dní, nemůže se přece můj poznatek rozplynouti v něco,
čemu z nedostatku lepšího slova říkáme dosud předtucha. Tak ře-
čená předtucha může býti nanejvýš jen polozapomenutým přáním,
jež se vydralo z kteréhosi záhybu paměti a zbarvilo naši okamžitou
náladu. Naprosto jsem nemohl tedy tušiti, že zde spatřím to, co
jsem spatřil, neboť naposledy jsem vás potkal před čtrnácti dny
se Šebestou, a vy jste mi samým štěstím zapomněla poděkovat na
pozdrav.“
„Nemluvte o mně,“ zaprosila úzkostlivě.
„Ne o vás, o sobě mluvím,“ odpověděl jako velmi udiven. „Tedy
z pouhé zištnosti jsem poslechl dobrou paní Kosinovou, ze žádné-
ho tušení. Myslil jsem si: ušetříš večeři, posvačíš‑li svátečně u ní.
A můj život jest již tak podivuhodně ustrojen, že ušetřená koruna
osvobozuje ve mně kus myšlení i citu. My, kteří se rveme s ko-
runami, stáváme se totiž velmi uvědomělými materialisty. Bohatí
jinochové si uchovají velmi dlouho všechny ideály. Idealismus, jak
známo, sedává v lenoškách, chodí v bílých rukavicích a má smysl
pro symboly.“
„Mlčte!“ křikla zmučeně, ale jen bledýma očima.

– 141 –
 „Václav Šebesta na příklad jest opravdovým idealistou,“ pokra-
čoval, nedbaje modrého výkřiku. „Je především dokonale čistotný,
což je přední podmínkou. Žádného starého prachu na sobě nestrpí
a smyje rychle vše, co by mu mohlo nějak zhyzdit čistotu vzhledu.
Umývá věčně i zrcadlo, v němž se shlíží. A zakalí‑li se zrcadlo přece,
nemá k němu skrblického vztahu bezkrejcarových hmotařů. Bác! se
špinavým střepem na smetiště. A kam jinam, prosím, patří?“
Jindřich mluvil velice rychle a nakonec již dobře nevěděl co. Cítil,
že blábolí, ale ať! Ještě hodinu by mohl takto chrlit a blaze by mu
bylo!
Ada Brožová se však zase na něho podívala.
Její oči byly naráz zděšené i dětinské.
„Přece jste horší než on,“ řekla zřetelněji, než očekával.
A tu zbledl hlouběji než ona.
„Jsem si vědom, ovšem, že se k vám nechovám jako spanilomy-
slný mladík,“ zablebtal a musil si olíznouti rty, jak je měl najednou
suché.
A ona se pořád tak dívala.
„Domníval jsem se jednu chvíli, když jsem dopíjel ze šálku tam
u dveří, že zde dnes dohraji koncovou partii. Umím to, Václav vám
snad říkal. Ale nějak jsem se teď spletl, slečno, a jste‑li jen trochu
mazaná, odtáhnu velmi blamován.“
Ada Brožová nebyla však ani dost málo mazaná.
„Snad jste tak zlý proto, že jste ještě nešťastný kvůli loňsku,“
řekla provinile a sklopila víčka.
Jindrovi zaškubaly několikráte rty, než mohl vůbec promluviti.
„Nezajímá mne ani mé štěstí, ani mé neštěstí,“ zachraptěl pak.
„Něco podivnějšího se přihodilo. Když jsem stál u dveří a díval
se na vás, věřil jsem ještě, že vás nenávidím za loňské odmítnutí
a Šebestou že pohrdám jako každým panákem ze společnosti. Proto
jsem sem mohl jíti, když na mne kývl jako na lokaje, že mi byl tak
nicotný a vy tak nenáviděna s tím jeho prokletým prstenem! Ale

– 142 –
jak tu stojím a urážím vás, cítím toto: miluji vás víc než kdy jindy
a nenávidím jeho. Ještě jsem nikdy necítil nenávisti, která křiví
prsty tak, že by chtěly rdousit… Dosud to byla jen teorie…“
Ada povstala. Dětinské zděšení měla teď nejen v očích, ale v celé
tváři, v celém těle.
„Strašní jsou muži,“ zašeptala.
„Zvláště když milují,“ odpověděl okoralými rty. „Poznala jste lás-
ku Václava Šebesty. Byla nepochybně sladká a skončila hořce. Moje
bude jako blín od samého začátku.“
„Nechci ji,“ vydralo se jí z úst.
Ušklíbl se jen.
„Už kdysi jste ji nechtěla a nepomohlo mi to pranic, jak vidíte.
Že ji nechcete, není ostatně pravda. Snad ji neopětujete, ale chcete
ji, abyste před ním nestála příliš pokořena, aby se Josefa Rudová
neusmívala vaší opuštěnosti, aby tetička Kosinová nezatušila, komu
patřila přidaná píseň. Chcete ji, chcete ji, viďte, vy měšťácká čekan-
ko?“
Neodpovídala a on pokračoval:
„Chcete, a trpkost a hořkost, o jaké se vám nezdálo, vejde s ní do
vašeho života. Neboť já nejsem floutek jako Šebesta a vy nebudete
zrcadlem mé ješitnosti, ale mé tvrdosti a hrdosti. Život se se mnou
nemazlil a měkkého srdce jsem nikdy nebyl. Kdybyste loni byla vy-
volila mne místo něho, slast by se v něm asi také nebyla rozhostila,
ale snad přece trochu měkkosti k vám i k sobě samému. Vy však
jste šla za kučeravou podlostí, a já jsem se našel v onen den, kdy
jsem po prvé na vašem prstě uviděl tento prstýnek. Zjevoval se mi
i v noci a nedal mi zeslábnout v sentimentalitách. Mám dnes odvahu
mít srdce, jaké patří lidem mého rodu: poctivé a kruté. A běda ženě,
která v takovém vzbudí lásku a neopětuje ji a neobětuje se jí zcela.
Běda vám, Ado Brožová!“
Jindra se vmluvil do třeštění, cítil, jak mu i vlasy probíhá mlnný
proud vzteku a ničivosti.

– 143 –
 Odvrátil se, na nikoho nepohlédl a vyšel ze salonu.
S Adou se nerozloučil ani pohledem, nemohl již.
„Dobře, dobře jsem mluvil!“ myslil si na ulici, snaže se vystřízlivět
z horečky, která jej roztřásala střídavými vlnami. „Láska je patrně
velmi podobna bídě. Biješ se s ní ve dne v noci, proklínáš ji, ale ona
tě neopustí. A konečně přijde hodina, kdy nad ní zvítězíš tím, že se
jí zdánlivě poddáš, abys na ni vychrlil všechen svůj hnus.“
Byl vysílen, hladov a churav. Od rohu Kosinova domu se nehnul,
ač si neurčitě připomínal všechnu práci, kterou by měl vykonati
do zítřka. Ale jeho myšlenky byly najednou zvetšelé a trhaly se mu
v hlavě jako starý kapesník v ruce. A vzpomínka na práci byla rázem
hanebně těžká, div ho nepodvrátila, ač věru nebyl slabochem a ač
mu bylo teprve dvaadvacet roků.
Zvolna se trousili chodci po chodníku. Téměř všichni hosté již
odešli od Kosinů, šustělo tu chvílemi hedvábím a klobouky se za-
pestřily z šera průjezdu.
Potom i Rudovi vyšli. Doktor se ženou se vedli jako mladí manže-
lé. Dokonce, hnusno bylo hledět na to: šedivý bradáč držel se tlusté
ženy nejen pod paží, on měl i dlaň položenou na její ruce, a ona se
na něho dívala téměř tak hloupě jako do nedávna Ada na Šebestu.
„Měšťáci si patrně vždy uvědomí milostnou něhu, když jim někdo
svádí dceru,“ řekl si Jindra a div hlasitě nevyprskl smíchem.
Václav s Josefou šli opravdu před rodiči. Pod paží se dosud ne-
vedli, za ruce se také nedrželi, ale jak on nakláněl hlavu a jak ona
zdvíhala oči – ach, momentka výborná a nápis pod ni: „Úsvit lásky,
čili navlékání nových rukavic…“
„Kdybych nyní vyrazil a zpolíčkoval ho! Chtěl jsem ho rdousit,
před chvílí… Ale i pořádná facka by byla na místě,“ myslil si Jindra.
„Ale, žel, vždyť já ho ani nezpolíčkuji. Buržoazie odsoudila souboj,
my, proletáři, jsme odsoudili již i facky. Pomoz si, mladý muži dne-
ška!“
Přímo nenávistně pohlédl na své ruce.

– 144 –
 „Řeknu mu alespoň, co si o něm myslím, pudlovi slintavému!“
umínil si, ale s místa se nehnul.
Ještě několik lidí prošlo mimo.
„A což, zůstane‑li Ada u tetičky na noc? Onemocněla‑li tam?“
napadlo ho pojednou, a jako by jej byl někdo zezadu udeřil, tak
zavrávoral.
„Nebylo by ani divu po tom, co dnes prožila s tím chlapem,“ uvě-
domoval si… „S tím chlapem… a se mnou…“
Po další půlhodině stál již u Kosinů v síni. Neměl odvahy stisknou-
ti zvonek, čekal snad, že dveře samy promluví. Dveře byly však hlad-
ké a naprosto nesdílné, nevyčetl z nich, je‑li Ada za nimi. Sestoupil
znova na ulici a prohlížel tedy průčelí. V saloně bylo již tma, v jídelně
svítili jediným hořákem. A ten povídal právě tak málo jako dveře.
„Máš‑li lampu, která tě viděla tolikrát zuby zatínat, snad sneseš,
uvidí‑li je jednou i jektat,“ řekl si s jakousi poslední rozhodností
a zamířil domů.
Bydlil na samém konci města u nádeníků v komůrce, které jen
oni říkali „pokoj pro svobodného pána“. K domku se šlo zeleninovou
zahradou a zatuchlým dvorkem. Byl‑li člověk jednou tam, ani hlasu
z města již neslyšel, ani jedné lucerny již nespatřil.
Zatoužil rázem prudce po tmě, po tichu, byl by se rád rozběhl,
ale nohy se mu vlekly po mrzácku, dlouho, dlouho.
A potom se před ním kdosi vynořil. Zcela určitě. V koutě mezi
zahradou a prázdnou uličkou stál. Když se blížil, udělal ten někdo
několik kroků kupředu a všechna tma před Jindrovýma očima byla
rázem světlemodrá.
„Vy zde přec nemůžete být…“ promluvil do ní.
„Čekám na vás,“ řekla mu Ada tiše. „Již dlouho. Když jsem vyšla
od tetičky, neviděl jste mne. Stál jste na rohu, ale divně jste stál, jako
byste byl ve vodě, ne na světě. A já jsem s vámi přece chtěla mluvit.
Musila jsem s vámi mluvit, chápete? Jsou chvíle, kdy nechceme, ale
musíme.“

– 145 –
 „Ano,“ odpověděl, „musíme. Též já jsem dnes musil, pochopte.
A vůbec. Jsem, myslím, nemocen. Kdybyste se dosud milovala se
Šebestou, byl bych se opanoval jako celý rok předtím. Když jsem
viděl, jak vás zahazuje a jak vy jste tak blbě bezbranná a pokorná,
všichni běsové ve mně zařičeli. Potom jsem byl, myslím, nepříčet-
ný, tam a chvíli ještě i venku. Neviděl jsem vás vycházet z domu,
opravdu. Ostatně jsem se domníval, že se okamžitě vrhnu na kolena,
jakmile vás spatřím, a hle, nevrhám se. Snad nejsem ani nemocen,
ale také jenom blbý. Proč na mne čekáte? Co po mně chcete?“
Zaváhala pod přímou otázkou. Dětské paže jí visely po bocích
jako přívěsky. Mlčeli chvíli. Pak její ruce ku podivu ožily a jedna jako
by druhou uštkla. Zlatý kroužek se zaleskl, když ho smekala z prstu.
„Doneste tento prsten Václavu Šebestovi, prosím vás snažně.
Odpustím vám všechno, co jste dnes mluvil, ale jděte hned. Není
mi možno nositi jej, není mi možno vrátit se s ním domů. Chtěla
jsem jej zahodit cestou, ale o tom by se Václav nedověděl… Jděte,
jděte, prosím vás, umřela bych do rána…“
Vtiskla mu kroužek do hrsti.
„A dál?“ zeptal se, svíraje studený tenký plíšek.
„Nevím. Jděte, pane Stachu, pro Boha vás prosím. Nevyřizujte mu
nic, řekněte jenom: Ada posílá. Pochopila a vrací… Ale přijďte sem pak
hned a sdělte, co vám řekne. Snad něco vzkáže. Snad vůbec… Jindřichu
Stachu, pro Boha vás prosím, nedívejte se na mne a jděte již.“
„Prokletý, do stoky patříš!“ řekl Jindřich ke kroužku, ale vložil
jej do kapsy u vesty.
Potom šel a šel.
V městě byly obchody zavřeny, i vrata mnohých domů. U Šebestů
mu řekli, že se mladý pán dosud nevrátil. Vydal se tedy na pochůz-
ku, po hostincích. Všude mu s politováním sdělili, že je pan Šebesta
dnes nenavštívil.
Jindra sahal po prstýnku každých pět minut: pronásledovala
ho představa, že vypadl, že byl ukraden nebo že se vůbec nějak

– 146 –
rozplynul, nenáviděný. A nakonec již ani prstů s něho neodtáhl, až
se mu hrany ostře zabodávaly do palce a do ukazováčku.
Václava Šebesty nebylo v celém městečku.
Zašel i ke Kulíkovi. Seděl ve svém pokoji, domníval se, že při-
šel Jindra hráti v šachy, a uvítal ho bouřlivě. Když zvěděl, že hledá
Šebestu, rozchechtal se.
„Kde by byl? Na dostaveníčku patrně! Snad již s Rudovou, snad
ještě s Brožovou, nevím. Snad dokonce s nějakou třetí, s kterou jsme
ho nikdy neviděli. Jdi se podívat k horní kapli pod lípy. To je jeho
večerní azyl. Ale až k té staré za sakristií zajdi.“
„Tam tedy,“ pomyslil si Jindra a představil si, kolikrát v posled-
ních měsících marně zběhal město, aby spatřil smuteční závoj po
Šebestově boku… „Pod starou lípou za sakristií tedy… A zrovna tam
jsem jich nikdy nehledal.“
Šel. Lípa byla ohromná, stoupl sis pod ní a stáls jako v černé,
vonné, kulaté kobce.
Když se Jindra blížil, opravdu kdosi úzkostlivě vypískl, opravdu
jakýsi hlas konejšivě zazněl.
Hlas Šebestův to však nebyl. Marná byla i tato poetická a hořká
zacházka.
Nebylo možno otáleti déle, nad městem stála málem půlnoc.
Vrátil se. Vykonal opravdu, co mohl.
„Nemám moci najíti člověka, který chce zůstat skryt,“ řekne jí.
„Snad odcestoval posledním vlakem do Monte Carla, snad ho Rudovi
pozvali k večeři, když se tak ženichovsky díval na dceru, nemohu
přece vědět…“
A potom jí vrátí nenáviděný tyrkys.
Kdosi mu náhle zezadu položil ruku na rameno. Dřív než pro-
mluvil, věděl kdo.
„Nazdar!“ zvolal Šebesta vesele. „I ty tedy někdy chodíváš kolem
dvanácté ještě na promenádu? Domníval jsem se, že si spravuješ
každý večer boty nebo že polykáš knihy o společenské spravedlnos-

– 147 –
ti. Jsem ostatně rád, že tě potkávám. Chce se mi dnes také procházky.
Vždycky se mi chce procházky a kamaráda mezi dvěma láskami.“
„Hledám tě již dlouho,“ řekl Jindra. „Byl jsem u vás, u Kulíka jsem
byl, všechny hospody jsem obešel.“
Šebesta okamžitě zvážněl.
„Má po čertech nepříjemný hlas,“ pomyslil si a hned odtáhl ruku
z Jindrova ramene. „Čert věř takovým ctižádostivým hladovcům.“
„A co po mně chceš?“ zeptal se nejistě.
Jindra vytáhl prstýnek.
„Nic nechci. Nesu. Mám ti odevzdat,“ řekl těžce a rychle jako
řeřavý uhlík vpustil mu jej do nastavené dlaně.
Šebestovi bylo pečlivě hmatat, než rozeznal, co mu bylo dáno.
I pak spíše uhodl, než poznal. Rozdal již mnoho prstýnků.
„Ach tak. Ten s tyrkysem od Ady. Nu, jak chce. Mohla ještě počkat.
Upřímně řečeno, obával jsem se, že bude otálet… Nemám lásky
konce rád, Jindro, páchnou vždy trochu hrubostí, i když je dělá tak
jemný člověk jako já. První věci jsou vždy příjemnější posledních.
Nejsem přece surový. Doufám, že se nedomníváš, že jsem surový…“
Šebesta trochu koktal. Nebyl ještě zcela upokojen, protože nevi-
děl Jindrovi do tváře.
Jindra ustoupil o krok.
„Na domněnky bych mnoho nedal, Šebesto. Jenže jsem dnes po-
chopil jakousi solidaritu surovosti, rozumíš? Obžalovaný i soudce,
oba stejní holomci. A dost. Vše ostatní je tak řečená vnitřní zále-
žitost. Nevím, co bych ti ještě řekl, jdu již. A chceš‑li, abych něco
vyřídil jí, buď stručný, spěchám opravdu.“
Z Václava Šebesty spadla všechna tíže.
„Jsi rozumnější, než jsem myslil, Jindro. Opravdu, solidarity je nám
mladým mužům třeba. A vyřídit? Vyřídit není co. Že ještě pozdravu-
ji, můžeš říci. Že jsem nikdy ničeho nesliboval, ví ona sama. Kdyby
nebyla tak protivně pokorná a něžná, snad bych si ji ještě podržel.
Ale toho raději neříkej, aby mi nepřišla s bouřlivou scénou. Neměla

– 148 –
by smyslu, dnes by jí už nepomohla. Jak pravím, pozdravuj a nějak
ji utěš, dívky se vždy dají utěšit, neponechá‑li se jim času k hloupým
myšlenkám o neštěstí. Nedávej jí toho času, zasyp ji hezkými slovíčky,
zasyp ji třeba i sociálními úvahami, zcela podle situace. Nejlépe by
ovšem bylo, kdybys ji zasypal polibky, umíš‑li to vůbec.“
Obrátil se a udělal tři kroky k městu. Ale potom se rychle vrátil
a v minutě stál zase vedle Jindry.
„Nu?“
„Jindro, vím, že jsi divous divouská a žes mě kdysi vyhodil, když
jsem ti nabízel peníze. Ale dnes jsi mi prokázal velikou službu, žes
ten konec tak urychlil. Odměnil bych se ti rád. Víš co? Vezmi si ten
prstýnek. Žádné dívce ho už nemohu nabídnout, vždyť všecky vědí,
že jej nosila Ada Brožová téměř rok. Co bych s ním tedy dělal? Ty
jej přece můžeš zastavit nebo prodat…“
„Kreténe!“ zasykl Jindra.
Šebesta se upřímně zasmál.
„Kretén zrovna nejsem, ale jsem trochu pověrčivý, abych ti prav-
du řekl, a bojím se, že mi ten kroužek přinese neštěstí. Nechceš‑li
jej, zahodím jej okamžitě. Rozmáchnu se potmě – ať doletí, kam
doletí, jenom ať je pryč.“
Opravdu. Napřáhl pěst a zamával jí do půlkruhu. Kdyby ji nyní
rozevřel, navždy by zmizel prsten s tyrkysem.
„Dej!“ vykřikl Jindra v posledním okamžiku, vyrval téměř prsten
a beze slova ubíhal k zeleninové zahradě.
„A hle – jak je v základě přece jen zištný, myslil jsem si ostatně
dávno, že je pouhým pozérem,“ řekl si Šebesta blaženě, kráčeje
k domovu. „Když ani vzteklivce jeho druhu netřeba bráti vážně,
kohopak ještě na světě? Všechno jsou zbytečné můry, čím nás teď
straší pesimisté.“
Před plotem zahradním čekala Ada opravdu, čekala jako přimražená.
Když k ní Jindra docházel, nemohla pro slzy promluvit. A když
již stál vedle ní, ještě dlouho ne.

– 149 –
 Ani on se nevzmohl na větu.
„Nevzkázal mi nic?“ zeptala se konečně.
„Nevzkázal.“
Zalomila tiše rukama.
„A prstýnek jste mu odevzdal?“
„Odevzdal.“
„A co?“
„A – nic.“
„Přijal jej opravdu?“
„Přijal.“
„Tedy je všemu konec!“ zaštkala vryvně.
Odtáhl jí polehoučku dlaně z očí.
„Mezi vámi ano, Ado. Ale já, hleďte, já… se svou láskou ještě
zbývám. Nenabízím vám ji, ó ne… Jenom tak, abyste o ní věděla, ji
připomínám… Jen tak, abyste cítila, že nejste v hoři sama.“
Nedovedl se již ovládat. Opravdu mu oči zvlhly. Nestalo se mu
to od dětství.
Bylo však tma a ona neviděla jeho slz.
„Vaše láska,“ řekla, „vaše láska! Sám jste mi pravil, jaká je. A nejen
pravil, i pocítit jste mi ji hned dal. Jděte, Jindřichu, ani domů mne
nedoprovázejte. Jsem strašně bídná. Když jsem vás k němu posílala
s prstýnkem, ještě jiskra naděje ve mně žila. Snad mu řekne, jak
trpím, a on se slituje, doufala jsem. A snad i prstýnek pošle zpátky
a nějaké milé slovo k němu přidá. Nějaké milé slovo, po němž mož-
no čekati zítřek. Ale vy nechápete pranic, protože nemilujete. Věřil
jste jenom v můj vzdor, protože jste sám pyšný jako ďábel. Špatného
posla jsem si našla pro pokornou lásku…“
„Ado,“ zaprosil konečně do jejích výčitek, „vyslechněte mě ještě
několik minut. Půjdu potom a nevkročím vám do cesty, dokud mne
sama nezavoláte. A nezavoláte‑li nikdy, ani pak nevkročím, ač ne-
jsem tak pyšný, jak si myslíte. Podívejte se, snad pochopíte.“
Rozevřel pěst. Zlatý kroužek s tyrkysem ležel na jeho dlani.

– 150 –
 „Po celý rok jsem jej tak nenáviděl, že se mi i v noci zjevoval
a vpaloval se mi přímo do srdce. A dnes, Ado? Povím vám pravdu.
On chtěl tento kroužek zahodit, ruku měl již napřaženou, rozmáv-
nutou. Zachytil jsem ji v poslední vteřině. Myslím, že bych byl omdlel
bolestí, kdyby se mi nebylo podařilo zachránit ten kousek zlata, na
který jsem nikdy nemohl mysliti bez vzteku a záští. A potom se stalo
nejpodivnější ze všeho, co se se mnou událo dnešní večer; nestyděl
jsem se vzít jej darem od Václava Šebesty.“
„Neposílá tedy ten prsten mně?“ zaplakala naposled.
„Ne, Ado, neposílá. Ale dávám vám jej já. Ach, nehněvejte se, pro
Boha, pochopte, že vám jej musím dát a vy že jej musíte nosit právě
proto, že se k vám vrátil takovým koloběhem.“
Váhala ještě.
Vzal její ruku a navlékl na ni kroužek. Měl svou rýhu na jejím
prsteníku, svou rýhu, která se zdála na něj čekat.
„Jenom proto, že jej kdysi vybíral on,“ řekla při tom Jindrovi.
„Třeba, Ado, jenom proto. Kdybych sám nějaký mohl koupit,
netroufal bych si jej navléci na váš prst. Jenže tento prsten je dnes
stokrát více můj, než byl kdy jeho, a – vy to víte.“
Usmál se do jejích přesmutných očí.
„Vy přece jen nejste docela zlý,“ užasla.

– 151 –
 Není člověku dovoleno…

Nosila oranžový jumper a sukni tak úzkou, že v ní chodila jako

trestanec v poutech. Z pokřiveného baretu kymácely se jí dva střap-
ce až na ramena a zahopkovaly při každém krůčku zároveň s tuhými
kučerami, odbarvenými „na rezedovo“.
A Gabriel s ní přece chodil!
Odpoledne co odpoledne dívala se Betyna Lindová z arkýřového
okna v saloně, jak její syn potkává hned na rohu oranžový jumper, jak
před ním smeká a jak potom jde vedle něho až k tramvajové stanici.
Dále, ó žel, nebylo možno dohlédnouti.
Kteréhosi dne, když již odkvetly křoviny u parkového plotu,
zpozorovala ještě, že má ta třepotavá osoba také rozkývaný rukáv.
Tak klátívají rukou děvčata určité vrstvy, když chtějí, aby je za ni
vzal mladý muž, kráčející po jejich levici. Patrně chytil tedy Gabriel
tu ruku hned za rohem, kam se již dohlédnout nedalo.
Od onoho dne zdál se Betyně jumper ještě křiklavější a stavěl se
jí na oči i v polosnách. A kam znenadání pohlédla, jako by hopkovaly
střapečky. Gabriela rozhodně důstojny nebyly.
Leccos byla ochotna odpustit synovi, který se vrátil z vojny bez
jediného škrábnutí, přehlížela jeho chování, přeslýchala jeho vojác-
ká slova, ale nemohla strpěti tolik nepřístojnosti, kolik představoval
oranžový jumper.
„Důstojnost, která nechrání sama sebe, nemá nároků na ochranu
společnosti,“ řekla si a věděla, co je povinna synu i vlasti.
Po prvé mluvila s ním o tom všem jako mimochodem. Vážně sice, ale
nejinak než když panská rozbila šálek nebo když řezník opět přidražil.
„Vídám tě každého dne s nějakou dívkou. Nepíše snad u vás v kan­
celáři? Není to nějaký takový hladový chřestýš od psacího stroje,
jakých je teď všude plno? Bobečci se jim tuším říká.“

– 152 –
 „Kdo?“ zeptal se Gabriel ne zcela vhodně.
Opanovala se úplně.
„Jak jsem již pravila, vídám tě. Nepochybně tě však vídají také
jiní. Od Salmínů i od Ranných mají stejnou vyhlídku jako my.
A bobečci nejsou zrovna nenápadnou známostí v době, kdy vrávorá
celý společenský řád.“
Odložil cigaretu a usmál se.
Usmíval se na ni vlastně pořád od chvíle, kdy se vrátil. Jako by
na vojně nechal všechnu vážnost, která kdysi tak zajímavě stínila
jeho jinošství, ať řekla, co řekla, všemu se usmíval a nikdy již se s ní
nepřel, natož aby se s ní o něco hádal.
„Mýlíš se,“ řekl teď docela pokojně, „ta, s kterou chodím, není bo­
bečkem. Má to horší. Prodává v ‚Perle‘ obložené chlebíčky. Chlebíčky
jsou lehké, ale chléb z nich je těžký. Každý den má službu od dvou
odpoledne do dvou v noci. A potom ještě počítá každou korunu
a každou zbylou sardinku. Před třetí se sotva kdy dostane domů.
A také mináž tam mají holky špatnou. Prodávají kaviár a humry,
ale dostávají odřezky uzeniny. Byla by velmi ráda bobečkem, aspoň
v zimě, kdy se v kancelářích topí a do ‚Perly‘ fičí.“
Rozdýmal opět cigaretu, dal dobrou noc a odešel tak lehce, jako
by matku právě byl potěšil nebo přinejmenším pobavil.
Té noci nespala. Věděla konečně, kam umístit podezřelý jumper!
V dusné místnosti, plné napodobeného mramoru a štuku, stál teď
za nízkým pažením, oblit tak prudkým světlem, že planul jedovatě
jako lucerna, zvoucí do sprostého bordelu. A kolem něho se tlačili
muži. Jedli kaviár a popíjeli likéry. Ale to jen záminkou. Vlastně se
po každém soustu, po každém doušku tlačili těsněji a nakláněli
hlouběji k řídkému šatu, oči až v nestoudném výstřihu, a šeptali,
co se v takových chvílích šeptá.
Betyna nevěděla co, ale její vdoví ložnice se tím nikdy nezaslech-
nutým šepotem naplnila jako mušle. Z nábytku, z podušek, ba i ze
stříbrného krucifixu hučelo k ní celé moře vyzývavostí a slizké

– 153 –
ochoty. Zvuky splývaly k nerozeznání, ale jejich smysl byl každou
vteřinou zřejmější, ohavnější, dráždivější.
Nevydržela ležet, šla po špičkách k synovu pokoji. Spal tak zdra-
vě, že slyšela dech jeho širokých prsou i za dveřmi.
Jinak bylo v celém bytě nejhlubší ticho, všechny krásné věci stály
jako nedotknutelné na svých místech, azalky, kvetoucí i v této sezo-
ně pod její šťastnou, pečlivou rukou se sladkoněžně třpytily v mě-
síčním svitu, ale z jídelny se temnila pokladna stroze a nedobytně.
„Jak jsem bláhová z té hrozné nervózy!“ pomyslila si. „Vždyť mi
bylo, jako by se bortil celý svět!“ A v té úlevě konečně chvilku zdřímla.
Ale příštího dne stála zase v arkýři a nevyspalé oči se naplnily
řvavou žlutí a střapečky a rozkývanou rukou, vedle níž se již jaksi
samozřejmě sunul Gabrielův anglický raglán.
„Bude třeba naléhavější rozmluvy,“ pochopila.
Celý den chodila pak od skříně ke skříni, počítala stříbro, prohlí-
žela všechny své staré krajky a šperky.
„Jak dobře je na světě synům jedináčkům!“ napadalo ji při tom
ustavičně. „Je‑li někomu vůbec ještě lépe, tedy jen jejich ženám!
Gabrielova budoucí bude mít věru proč děkovat osudu!“
Již dávno se ohlížela po snaše, která by byla hodna Gabriela, jí
a všech těchto krásných věcí.
Salmín, soused zleva, měl sice velkostatek, ale jeho žena dosud
páchla stájí z dob, kdy byla pouhou selkou, a takový puch nevyvětrá
za jedno pokolení, vnímaví lidé jej cítí ještě z dcery. Zato v domě
napravo, u Ranných, rostla nejstarší dcera pro potěšení všech očí,
které ještě dovedou rozeznat vrozenou distinkci od poválečných
padělků. Chodila sice ještě do lycea, ale otcovo slavné jméno slušelo
již teď její vznosné postavě i její hrdé tváři. A počítá‑li si Ranný za
ordinaci dvě stě korun a za návštěvu od šesti set výše, možno jistě
předpokládat, že neodbude dceru jediným milionem.
A Betyna si donesla safíry, krásný šperk své mladosti, až k oknu,
kde světlo rozehrálo všechny hrany kouzelnou modří, a usoudila, že

– 154 –
budou Magdě Ranné slušet velkolepě v oněch, jinak přesmutných
dobách, kdy Gabriel nebude již patřit pouze jejímu srdci mateřské-
mu. Zabolelo jí při tom na levé straně prsou, ale jen takovou sladce
vzrušující bolestí, jaká nejlépe odvádí myšlenky od trápení ošklivého.
Den v ní ubíhal třpytně, a když se syn k večeru vrátil z banky,
našel matku ještě u zásuvek.
Salon nebyl nikdy tak krásný jako v soumraku, kdy se západním
světlem sladily výšivky a brokáty v slavnostně brunátný tón a kdy
jen stříbrní motýli na japonských plentách a něžné květiny v arkýři
zdály se vzájemně vábit v zlatistém tichu, které nepřijalo nic z ošk-
livého života za okny.
„Gabriele,“ oznámila slavnostně, „ty víš, že již po léta ve dne
i v noci myslím jen na tebe. Ale dnes jsem myslila zvlášť naléhavě.“
„A medle pročpak?“ zeptal se, uvelebil se do křesla a natáhl nohy
jako kočí u piva.
Viděla ovšem, že nesedí příliš slušně, ale viděla také, že je
k zajásání hezký, jak si tu hoví, tvář v růžovém stínu a na čele bílý
štítek posledního světla. Bylo mu pětadvacet let, ale dovedl se tvářit
a usmívat jako hošík, který po prvé oblékl dlouhé kalhoty a nechce
již nosit knihy v řemínkách. Ramena však měl široká a nohy jako at-
let, a když se teď zase usmál, zasvítil mu celý chrup zdravím a silou.
Nedočkala se však, že se bude ptát obšírněji.
A tu se odhodlala. Chtěla alespoň jednou v životě mluviti jako
žena, která zná muže a rozumí hlubinám zla.
„Ta holka z baru je na milenku příliš ošklivá,“ řekla tedy znalecky
varovně.
„Není!“ odpověděl živě. „Má oči jako hezký hladový foxlík, zvlášť
když vykládá o těch chlebíčkách.“
„Gabriele, nežertuj! Já mluvím naprosto vážně!“ zvolala téměř
slavnostně, opřela se o krb a vztáhla ruku zažehnávajícím gestem.
Ne nadarmo říkali o ní v mladších letech, že má hlas jako Skle­
nářová‑Malá.

– 155 –
 Ale on přehodil nohu přes nohu a zavazoval si střevíc.
„Snad se ti nelíbí doopravdy?!“ vykřikla prudce.
Nepustil tkaniček, nezdvihl hlavy, ale obrátil k ní aspoň oči.
„Příliš mnoho zvědavosti není člověku dovoleno,“ ohradil se vese-
le. „Každá mladá, nešeredná žena může se synům zalíbit, ale matky
do toho nemají co mluvit. To je nemrav, který se jim nesmí trpět.“
„Mlč! Vždyť je to ohavné!“ zakvílela.
Nechtěla býti tak hlučná, nemyslila již na Sklenářovou‑Malou.
Všechny noční vidiny a mátohy, všechno necudné šuškání a tlačení
vedralo se rázem i do tohoto krásného salonu, a za generace svých
pramáteří kvílela dál:
„Ó, Gabriele, Gabriele, k jakým nestoudným myšlenkám mě nu-
tíš! Co všechno se mi vtírá do nich! Studem a lítostí bych se nejraději
propadla při těch představách!“
Gabriel hřmotně pustil nohu na zem, a jako by se polekal, ne
matčina hlasu, ale svého dupnutí, zamračil se a zřejmě zastrádal.
„Povím ti něco,“ řekl pak, vrásku mezi očima a pohled kdesi
u stropu. „Nás batalionskomandant byl chytrý chlap, dobře znal
svět a nás, březňáky, rád poučoval. A víš, co ten kdysi řekl? A věděl,
co mluví, měl doma matku, tři sestry, dvě švagrové a celý tucet tet,
samu ženskou ušlechtilost. A ten tedy se nás kdysi zeptal: víte, kluci,
co na celém světě je nejochotnější k oplzlostem? No, hádali jsme,
hádali, opravdu nás to bavilo. Ale on se jen ušklíbl: všecko mar-
né, neuhodnete, jste na to příliš zelení. Já vám to tedy prozradím:
nejochotnější k oplzlostem je fantazie počestných žen… To jsem se
velice podivil – tenkrát.“
Srdce se jí roztřáslo jako rtuť v dětské hračce, ale on pokračoval
nehledě na ni:
„Ty však se dnes divit nemusíš, mátuško, že jsem si vzpomněl
na moudrost představeného, když jsi tady tak mluvila. Pročpak tě
nutím k nestoudným představám? A proč dívka, s kterou jsi jakživa
nepromluvila slovíčka?“

– 156 –
 Povstal, přistoupil k ní a měkce vyhloubenou dlaní pohladil jí
vlasy i tváře.
Trhla sebou leknutím.
Jeho něžnosti bývaly dosud klukovské: rozehnat se, pusu vlepit
na tvrdo, při hlazení třeba škrábnout a vůbec si nevšimnout, kde
je nos a kde ústa.
Dnes jeho ruka byla jiná, cvičená.
„Pro živého Boha, ty ji dokonce miluješ!?“
Řekl ostře:
„Už je tomu asi tak. Nechodil bych s ní, kdybych ji neměl rád. To
se dělalo jen na vojně.“
Zavrávorala docela bez pózy.
„Jenom přes mou mrtvolu si vezmeš takovou…“
Chtěla vyslovit nejhroznější slovo, jaké znala, ale srdce se jí zdvi-
hlo až k hrdlu a zastavilo hlas.
Podíval se tak, jako by je skutečně byla vyřkla.
„Vezmu si, koho budu mít rád,“ řekl drsně, „a nikomu není nic po
tom, co bylo dřív. Ani mně, rozuměj dobře, ani mně ne. Naučil jsem
se nenávidět všechny komedie a přetvářky a všetečnosti. Každá
kulka, která člověku fičí kolem hlavy, je jako plivnutí na jednu kon-
venci. A kolem té mé se jich co nafičelo!“
Vyšel hřmotně a tentokrát se opravdu vrátil až dlouho, dlouho
po půlnoci.

Nastaly zlé dni a horší ještě noci.

Matka se synem mluvili o počasí, o jídle, o drahotě. Ale Betynina
ústa zprahla vždycky již po prvních slovech a dechu jí pak ani ne-
stačilo na všechny hluboké vzdechy, jimiž je chtěla nahradit.
Dusno jí bývalo jako v šeré kryptě, každá jarní větev zdála se
trčeti do jejího okna jako umrlčí hnát. A milované azalky stály
v arkýři jako připraveny ozdobit katafalk, na němž leží mrtvola
umučené matky.

– 157 –
 „Bože všemohoucí, povolej mě k sobě raději hned, než abys do-
pustil takové neštěstí! Sedmibolestná Matko Kristova, čím by bylo
tvé utrpení proti mému, kdyby si Gabriel vzal ženu, která celé noci
slouží opilým mužským!“ modlila se v tmavých nocích.
Krádeže, loupeže, vraždy páchají se v takových dusných temno-
tách – ale čím jsou takové hrůzy proti hrůze, která pojme matku
při myšlence, že se do jejího čistého, krásného domu dere špinavá
zlodějka klidu, podlá lupička srdce a hnusná vražednice základních
ženských ctností?
Vítr skučel, venku i ve světnicích se všechno třáslo, praskalo,
sténalo.
Betynino srdce nebylo již tak neklidné jako rtuť v dětské hračce,
bylo nehybným kamenem, který těžkl každou bolestnou myšlen-
kou, který drtil útroby, bránil dýchat.
„Umru, opravdu umru,“ cítila den ze dne jistěji.
A to byla jediná představa, která ji teď utěšovala, která ji někdy
dokonce opojovala. A myslila na svou smrt jako na vítězství nad
veškerým hnusem, který teď zavaluje svět.
Ale Gabriel, jako by nic zvláštního nepozoroval, chodil stále
pružně, usmíval se shovívavě a vypadal, jako by se denně osvěžoval
půvabem čehosi sprostého a sladkého.
„Však se dozví včas!“ myslívala si zarytě při pohledu na jeho
spokojenou, nechápavou tvář.
A kteréhosi dne se oblékla pečlivěji než nevěsta. Nejjemnější kraj-
kové prádlo vzala, nejelegantnější šaty, nejdražší klobouk. Krásná,
ušlechtilá tvář stárnoucí ženy, počestné ženy, nešťastné ženy, dívala
se při oblékání na ni ze zrcadla.
„Ještě dnes Gabriel zví, že mě uštval k smrti,“ řekla té krásné ženě
ve skle, a obě hlavy se při tom vztyčily.
A šla, kam dávno chodila v myšlenkách, šla slavnostně a zbož-
ně, ač profesor Ranný byl vlastně její starý známý z dob, kdy ještě
zářívala ve společnosti.

– 158 –
 V Čechách byl tento muž slavný již před válkou a za války roz-
nesli vojáci jeho jméno po všech frontách evropských. Zlé jméno
i dobré. Nikdy neuznal simulanta nemocným, žádný úskok nezmátl
jeho chytrost a jeho prozíravost, žádná sentimentalita neměla vlivu
na jeho diagnózy. Ale kde našel kaz, pověděl vždycky suše a příkře
a nezmýlil se nikdy. Byl neúprosný, ať zvěstoval život nebo smrt. Po
válce mu tato nepodplatná strohost dodala ještě více lesku a jeho
sláva byla mimo pochybu, ba i mimo závist.
„Dnes tedy vysloví můj ortel,“ myslila si Betyna, když vstupovala
do jeho ordinačního pokoje. „A já chci, aby vyslovil.“
„Mé srdce je zničeno,“ oznámila pak učenému jistým, ovládaným
hlasem, ač jí konečky prstů chladly jako předsmrtným zamrazením.
A potom slavnostně, obřadně odložila šaty.
„Jako kněžka při dostaveníčku s panovníkem,“ napadlo ji při tom.
Ale profesor nedbal slov, nedbal ledových prstů, ani ceremoniál-
ního svlékání a položil sluchátko na její hruď jako kterýkoliv dělník
svůj nástroj.
Prohlídka byla dlouhá, rozmluva po ní stručná, a když Betyna
vyšla na ulici, třásly se jí ruce i nohy, a nejeden člověk si všiml jejího
nápadného rozechvění.
Doma se zhroutila do lenošky, tak slába se cítila.
Onoho dne přišel Gabriel dříve než jindy, jako by ho opravdu
pohánělo chmurné tušení. Ale zároveň s ním vešlo do pokoje i ono
hrozné, nepojmenovatelné něco, snad hřích, snad slast, snad hrůza,
snad hnus.
„Proč dnes sedíš v ložnici?“ zeptal se násilně hlučně.
Neodpověděla, ani hlavy nezdvihla, a tu rázem uviděl její zhrou-
cení.
„Stalo se ti snad něco?“ vyrazil chvatně.
Mlčela minutu, jako by sbírala myšlenky i hlas pro ně.
„Byla jsem dnes odpoledne u profesora Ranného,“ sdělila pak tiše.
„Zlobilo tě srdce?“ zeptal se již překotně.

– 159 –
 Tentokrát minulo minut víc, jeho otázka doznívala nepochopitel-
ně dlouho. Všechno, co v posledních týdnech nevyslovili, provalilo
se z ní.
A Gabriel ustrašen, tak bledý jako ona, hleděl na matčiny rty.
Řekla pomalu, docela tiše:
„Dal mi lhůtu.“
Mladá tvář mu zdřevěněla.
„Lhůtu. – Co je to lhůta?“ zablábolil jako slabomyslný.
„Rok. Ale jen tenkrát mi jej slíbil, bude‑li klidný. Při rozčilování
a trápení lhůty nedal. Při nich i nejbližší hodina je nejistá, pravil.“
Postavil se tváří k oknu, široká ramena mu poklesla.
„Snad teď počítá, kolik má rok dní,“ napadlo ji.
„Tři sta šedesát pět,“ řekla hlasitě.
Obrátil se.
„Maminko,“ řekl nejistě, „proč hned počítáš? Tisíce nemocných
srdcí bylo již na světě a tisíce se jich uzdravilo. I prostřelená někdy.
A kromě toho – každý lékař se může zmýlit.“
„Ranný se nemýlí nikdy. Víš sám, jak jsme ho chtěli obelstít, ten-
krát před Dobrdem.“
Umlkl a hleděl na její hlavu zmaru zasvěcenou s lítostí, jaké dosud
nepocítil.
„A to tedy já – já jsem zavinil – lhůtu?“ zajektal konečně.
„Ta tvá hrozná známost, Gabriele.“
Vzlykl na sucho.
„Maminko, ach, kdybys věděla, jak tě mám rád! Všechno s ní
skončím. Mám ji také rád, no ano, mám ji rád, přilnul jsem… Ale
tebe, tebe přece jen raději… to se ucítí v takové chvíli…“
Objala ho rukama, v nichž byla zas již krev a radost.
„Ty mi tedy slibuješ, že s ní skončíš? Že s ní nikdy již nepůjdeš?
Že s ní nikdy již nepromluvíš?“
„Jenom ještě zítra – naposledy,“ řekl se sklopeným čelem.
„Dej mi na to čestné slovo, Gabriele.“

– 160 –
 „Nedám. Styděl bych se za takový blbý obřad. Je konec, řekl jsem
přece. Žij svůj poslední rok klidně, maminko!“
Příštího jitra měl oči zduřelé a ústa němá.
Ale domů z města vrátil se již před třetí hodinou.
„Mluvil jsi s ní?“ zeptala se, sotva zavřel dveře.
„Mluvil. A byl jsem velmi… velmi určitý.“
Oddechla si hlasitě.
„A co ona?“
Zaváhal. Čelo se mu lesklo potem, ale rty měl docela zprahlé.
„Nebylo to tak… tak křiklavé, jak jsem si v noci představoval.
Poslední slova mezi námi padla až u samé ‚Perly‘. Na živé ulici a v pl-
ném světle se taková vyslechnou ještě nejklidněji. A ona, na štěstí, není
hysterická. Nekřičela, ani neomdlela. Řekla docela tiše, že jsem šufťák
a komediant. Ale nakonec přece řekla, že mě měla opravdu ráda.“
Betyna se rozesmála až kvílivě.
„Ráda? Taková že tě měla ráda?! Protože máš peníze, proto tě
měla ráda! V jinou lásku nevěř! Počestná žena miluje muže teprve
deset let po svatbě, špatná vůbec nikdy. Co je láska, opravdová
láska, vědí pouze matky. Všechno, všechno udělá matka pro syna.
Všechno podstoupí pro jeho záchranu!“
Byla šťastna až k lehkému pomatení, plakala, smála se u samé
jeho tváře.
„Nerozčiluj se, lehni si, ať si neublížíš!“ zaprosil dětským hlasem,
sám ji uložil na otoman a vyšel po špičkách, když přivřela oči.
Snažila se ležet, nemohla.
Štěstí dusí stejně jako žal a je drásavější než strach.
Jakými bezkrevnými příšerami se to děsí lidé? Kdo smí říci, že se
staré řády otřásají v základech? Dokud jsou na světě matky, které
dovedou ochránit syny, dotud trvají a platí odvěké zákony o zlu
a dobru, o ctnosti i majetku!
Po prvé po dlouhých týdnech podívala se zase na pokladnu. Stála
strohá a nedobytná jako v nejklidnějších dobách a v ní bezpečně

– 161 –
ležely knížky, akcie a šperky. Safírovým svitem zmodral a zatřpytil
se Betyně celý svět.
Pružně jako dvacítiletá šla vyhledat Gabriela.
Až v saloně ho našla, a to se musela dobře rozhlédnout.
V křesle za vyšívanou plentou seděl, hlavu jako podťatou a ruce
na obličeji.
„Synáčku!“ zavolala jaře.
Ruce mu poklesly, krvavé oči se podívaly na ni jako slepé a po
lících těžce jako dvě kapky olova padaly pomaličku dvě slzy.
„Co se ti stalo?“ zděsila se.
Zalomil rukama.
„A ty se ještě ptáš? Což si nedovedeš představit, jak jsem ubohý?
Měl jsem milou a už ji nemám. Mám ovšem ještě tebe, ale jak dlouho
tě budu mít?! A všeho jsem vinen já. Horší jsem než vrah!“
Vrhl se na kolena, objal matčiny nohy a štkal a štkal, až se mu
mocná ramena třásla a vlasy poskakovaly.
Chtivě a blaženě na to hleděla, nemohla se ani nasytiti vědomí,
že se tato mladá vášnivá síla třese strachem o ni.
Byl zase jejím Gabrielem. Pouze jejím. Tak se smrtelník bojí je-
nom o bytost nejdražší, tak trpí pouze láska nejpevnější.
„Ty hlupáčku můj,“ řekla mu sladce, „upokoj se, upokoj! Budeš
mě mít ještě dlouho. Nemíním umřít, věru, že se mi teď nechce
smrti.“
„Ale Ranný?“
„Ach, co Ranný! Nemluvme teď o Ranném.“
Povstal a zazářil.
„Myslíš, že se zmýlil?“ zajásal.
Usmála se laškovně jako koketní dívka.
„Zmýlil? To ne. Takový chytrý pán, ke kterému jezdí lidé až
z Ameriky dát si proklepat srdce! Jen k člověku přistoupí a už je mu
úzko z jeho větření. Sotva mě prohlédl, hned prohlásil, že chci umřít.“
„A?“

– 162 –
 „A vysmál se mi. Nějaká nervóza nás teď všechny ohlodává,
ušklíbl se. Jedny proto, že náš svět je ještě pevný, druhá proto, že
se již viklá. Ale kdyby nebylo toho časového neklidu ve vás, dělalo
by vaše srdce čest každé dvacítileté panně. Ovšem, kdyby se nyní
ještě našla panna v těch letech a nějaká čest vůbec.“
Couvl o krok.
„Tvé srdce je tedy naprosto zdravé!?“ vykřikl.
„Chvála Bohu, Gabriele.“
„A ty jsi tedy lhala?“
Lekla se. Ani když mluvil o fantazii počestných žen, nebyla jeho
tvář cizejší.
„Chtěla jsem vědět, zda mě máš opravdu rád. Raději než tu hol-
ku z baru. Chtěla jsem tě zachránit. A zachránila jsem tě! Mám tě
a nikdy tě již neztratím,“ jásala.
Rozběhl se salonem, jako by se bál, že spadne, půjde‑li pomalu.
Teprve v arkýři se zastavil u nejkrásnější azalky.
„Není člověku dovoleno… není člověku dovoleno…“ repetil tam
strojově a strojově se jal oškubávat květy, jako by trhal peří z mrt-
vého kuřete.
Vplížila se bojácně k němu.
„Co to děláš? Proč to ničíš? Co není člověku dovoleno?“ šeptala
úzkostně jako k pomatenci.
„Prolízat živé srdce jako prolízá červ zdechlinu!“ zasípal vztekle,
drtě poslední růžovou něhu.
Potom se rozchechtal.
„Taková tedy jsi?! Lhářka jsi! Ale lhářka je málo. Komediantka
jsi! Ale komediantka je málo. Ta, která mi dnes řekla, že jsem šufťák
a baba, měla docela pravdu. Pochopitelně: jsem po matce!“
Zděsila se.
„Gabriele, uklidni se přece, snažně tě prosím. Snad jsem tě oprav-
du trochu napínala, trochu postrašila, ale cítíš přece, že jenom z nej-
větší lásky. A pak: až do včerejška jsem opravdu myslila, že umru…“

– 163 –
 „A místo, aby ses radostí modlila nebo opila, když ti řekl, že ne,
místo abys měla pak stokrát radši sebe i mne a všechny živé lidi,
místo toho sis vymyslila takový hnusný tyátr?! Ó ano, měl jsem
tě rád, nepochopitelně jsem tě měl rád, celou noc jsem se svíjel
jako Job a tady jsem dokonce brečel, že jsem ti ublížil a že tě proto
ztratím! A tys mi to tak hezky zařídila – z lásky! Už ti o ni nestojím
a sám tě už nikdy nebudu mít rád. Slyšíš dobře? Ani trochu! Neboť
kdyby ta moje milá byla opravdu děvka pro každého a nicota a šlem
zlé doby, takovou podlost by si nikdy nedovedla vymyslit, takovou,
jakou vymyslila a provedla tvá počestnost!“
„Fuj tajfl!“ odplivl si.
Světnice se zatočila. Ale to se netočila jen světnice. Tentokrát se
opravdu třásl odvěký světový řád.

– 164 –
Božena Benešová
Rouhači a oblouzení
Povídky

Ilustrace na obálce z Pixabay.com

Redakce Petra Kučerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 6. 1. 2023

ISBN 978-80-274-2972-1 (epub)

ISBN 978-80-274-2973-8 (pdf)
ISBN 978-80-274-2974-5 (prc)