Na téhle mladé planetě kapkovitého tvaru, obíhajíc kolem dvou sluncí opačných energií po dráze tvaru

ležaté osmičky, na oné planetě se čtyřmi živlovými měsíci právě odžívám svůj třicátý pátý život. Už je
tomu asi čtyřicet dva tisíc let pozemského času, co jsem se záhy na tohle tenkrát ne nijak zvlášť
výjimečné místo inkarnoval poprvé. Co mě ale na tomhle světě drží tak dlouho? Proč zatím stále
nehodlám odejít jinam? Je to prostá zvědavost, zvědavost, která mě zde drží jako dítě, které je zvědavé,
jak dopadne pohádka, jež mu dospělý vypráví. Přesně takhle jsem zvědav, jak dopadne tento jeden z
nejzajímavějších experimentů, který jsem zažil za dobu, kam má paměť vůbec sahá.

Tenkrát, když jsem zde žil poprvé, jak už jsem psal, to nebylo zas až tak zvlášť zajímavé místo. Žilo zde
spoustu druhů zvířat, jednak spoustu druhů, které už vyhynuly a jednak všechna zvířata, která tu žijí dnes
i včetně otravného hmyzu, který se za tu dobu nikterak nezměnil, a tedy kromě dnes nejpočetnějších
draků, kdož jsou právě ti, jež jsou příčinou oné změny, která dělá tento svět pro mou zvídavou duši právě
tak poutavým. To, že zde někdy v minulosti přišli draci, kteří tento svět změnili započatím onoho
pozoruhodného experimentu, ví snad každý. Je pravdou, že téměř vše, co zde napíši ví naštěstí snad
každé malé dítě, ale píši to zde protože tomu tak nebude muset být navěky a třeba pokud by v budoucnu
drakem stvořený humanoid, ať už ovládá živel jakýkoliv, našel tento spis, mohlo by to vědomějším
připomenout, že zde nebyli první a že jim tato planeta díkybohu nepatří.

Nu vraťme se tedy opět k tématu, vraťme se opět k době před experimentem. Tenkrát, jak dnes stále
naštěstí každý ví, zde kromě onoho zvířectva a taktéž hojného rostlinstva, žili jen elfové a trpaslíci. Žili zde
dva druhy humanoidů přesně opačných povah.

Trpaslíci jako výškově malí a zarostlí plnovousem byli vždy sprostí, nikterak vážní, vtipní, upřímní, hluční,
v jídle nestřídmí a často smradlaví a neupravení, měli rádi konflikty, rádi se hádali a předháněli, ale zase
nic nebrali tak vážně a nic se jich skutečně nedotklo, neměli problém si sami ze sebe udělat srandu a
hlavně na rozdíl od elfů uměli odpouštět.

Kdežto vysocí krásní dlouhovlasí elfové s nestárnoucí hladkou tváří, na které žádné vousy nerostly, byli
povahy přesně opačné. Mluvili málo a potichu, nikdy neřvali, nikdy se nehněvali nahlas, problémy mezi
sebou řešili diplomaticky, kultivovaně a bez násilí, jakoukoliv křivdu však nikdy nikomu neodpustili, byli
často velmi pomstichtivý a v tichosti byli schopni cítit nemalou nenávist vůči jinému. U elfů bylo právě
problébem, že si věci nikdy neříkali narovinu a to dělalo jejich konflikty komplikovanější, zatímco jeden
vůči druhému cítil zášť, ten druhý o tom neměl ani tušení, jelikož ten první i přes svou nevraživost vůči
druhému byl schopen se k onomu druhému chovat až neuvěřitelně zdvořile.
 Elfové holt odjakživa před upřímností upřednostňovali právě slušnost a zdvořilost, nezřídka to však byla
slušnost falešná a málokdy byla bohužel jejich zdvořilost upřímná, neupřímné pochlebování bylo u elfů
běžné a docela typické. K oné zdvořilosti za každou cenu byli vedeni už od dětství a poměrně přísná
výchova si zakládala hlavně na onu kultivovanost.

Trpaslíci a elfové byli tak rozdílní, že jen stěží své odlišné nátury dokázali pochopit. Není tedy divu, že
mezi sebou často vedli války a přetrvávali mezi nimi nikdy nekončící boje.

Svůj první život zde jsem byl právě elfem a nebyl jsem nikterak jiný než ostatní, sám jsem proti
trpaslíkům bojoval, sám jsem je nenáviděl. Nesnášel jsem jejich hlučnost, jejich hlasitý smích, tendenci ze
všeho a z každého si dělat srandu, vadilo mi, že se s nimi nedá o ničem mluvit vážně, aniž by si z tebe
nevystřelili, aniž by se ti nevysmáli, že nepoznáš vtip.

Vše co jsem teď napsal jsem psal v minulém čase, jakoby tomu tak dnes už nebylo, jakoby někdy v
minulosti došlo k nějakému věčnému usmíření a trpaslíci a elfové by dnes spolu vycházeli, chápali by své
rozdílné povahy a svou odlišnost by tak respektovali. Skutečnou pravdou však bohužel zůstává, že jen
málo elfů a stejně tak jen málo trpaslíků se za tu dobu nějak změnilo a nekončící válka naneštěstí stále
přetrvává. Já však ale stále doufám, že ona nekončící válka není nekončící, ale že svůj konec má, všechno
totiž jednou skončí, to přeci každý ví, já ale doufám, že to skončí brzy a hlavně v dobrém.

Možná jsem naivní, ale i přes všechny své zkušenosti stále věřím v dobré konce a v ono světlo na konci
každého temného tunelu, stejně zase jako to zvídavé dítě, které poslouchá napínavou pohádku, kdyby
dítko nemělo naději, že pohádka bude mít šťastný konec, možná by ani tak netoužilo ten příběh slyšet až
do konce.

Kvůli válce mezi elfy a trpaslíky, tu však opět v elfím těle uprostřed lesa se skupinou moudrých přátel
nezůstávám. Tento spor mezi oněmi rasami není vůbec v ničem neobvyklý. Co však už tak běžné není je
právě ten experiment, který zde započal teprve před desetitisíci lety. Právě zde odžívám devátý život od
doby, kdy zde došlo k této razantní změně.

Přibližně jsem vám nastínil, jak to tady vypadalo v době před příchodem nové rasy, to jak to zde vypadá
nyní, asi každý vidí, avšak kdo ví, co všechno se do budoucna změní. Přenesme se tedy opět do doby
současné.
 Nejprve ale od začátku, povím vám, jak jsem já vnímal tu změnu, pravdou totiž je, že zde už není moc
bytostí, které zažily obě doby a vše z doby předchozí si plně pamatují, neznám tedy moc bytostí, které by
byly schopny onoho porovnání.

Po svém dvacátém šestém životě na téhle planetě jsem už považoval svůj inkarnační cyklus zde za
ukončený. Dvacet jedenkrát jsem zde byl elfem a dvacet jedenkrát trpaslíkem, ať už jsem byl v ženském
nebo mužském těle kterékoliv rasy, už jsem chápal obě mentality. Odžil jsem zde přeně 42 životů, což
pokud se zajímáte o vědu matematickou, tak víte, jak to magické číslo jest. Neviděl jsem sebemenší
důvod zde ještě zůstávat, ať už jsem se zde rodil jako elf nebo jako trpaslík, nemohl jsem už tu druhou
stranu nenávidět, jak bych taky mohl cítit nenávist vůči jiným bytostem, které mají jen dočasně odlišnou
mentalitu, stejně tak jako i moje mentalita byla vždy jen dočasná. Už mě nebavily nekončící spory mezi
nádhernými bytostmi, které pouze nevědomě věří své současné identitě. Usoudil jsem tenkrát tedy, že mi
tahle planeta už dala vše, co mi dát měla, usoudil jsem, že už se zde nemám, co naučit. Po dvacáté sedmé
jsem se tedy už zde inkarnovat neplánoval. Odžil jsem zde přesně 42 životů, což pokud se zajímáte o
vědu matematickou, tak víte, jak to magické číslo jest a skutečně jsem cítil, že tím něco pro mě končí,
myslil jsem, že pobyt na této planetě, to jsem se však významně mýlil.

Mýlil jsem se tehdy, když jsem si myslil, že už mi tahle planeta nemá, už co předat a to jsem zjistil velmi
brzy.

Po svém inkarnačním cyklu na planetě kapka živlů u dvou sluncí, jak se jí říká současně v tomto
multiverzu, jsem se rozhodl si dát od inkarnací delší pauzu, jak dlouhou to vlastně ani nešlo posoudit,
protože čas je právě součástí oné iluzorní hry na inkarnace, ale to jsem teď odbočil, na téma o času
bychom zde potřebovali onoho času více, vraťme se tedy opět právě k tomu důvodu, proč jsem se tehdy
rozhodl zde ještě inkarnovat.

Těsně po svém rozhodnutí, jsem se dozvěděl, že se na kapce dějí velmi zajímavé věci. Dozvěděl jsem se,
že se tam nastěhovali draci a že na něčem pracují, že mají velké plány. Má zvědavost byla silnější než mé
tehdejší rozhodnutí odejít. Z povzdálí jsem tedy sledoval, co se zde dělo. Sledoval jsem, jak pracovali na
vytvoření nového druhu. Byly tu spousty druhů draků, ale já zjistil, že hlavní roli hrají ti, kteří ovládají
jeden ze čtyř živlů, živlový draci, a že právě ti mají za úkol vytvořit čtyři rasy, z nichž každá bude náležet
právě jednomu z živlů. Ohni, vodě, vzduchu a zemi.
 Tito živlový draci se usadily na čtyřech doposud prázdných měsících, které kolem kapky obíhají, snad už
od samotného počátku této planety, různou rychlostí a každý po své dráze. Každá ze čtyř živlových ras se
usadila na právě tom měsíci, jemuž náleží tentýž živel. Ve svých teritoriích pak začaly vytvářet něco, co
mě pak naprosto pohltilo.

Byl jsem tím fascinován, chtěl jsem o tom zjistit vše, chtěl jsem o tom vědět všechno. Ptal jsem se všech
bytostí, které s tím měli, co do činění a bylo možné se jich na něco zeptat. Sledoval jsem vše, co bylo
možné sledovat. Viděl jsem různé návrhy, různé plány a různé možnosti.

Drakům pracujících na tomhle pokusu se ale moje zvědavost nelíbila a to že se kolem toho ochomýtám,
jim začalo vadit čím dál víc. Trvali na tom, že pokud se zde neplánuji inkarnovat, tak že mi do toho nic
není. Mně ale do toho něco bylo, byl jsem skutečně zvědavý chtěl jsem vědět, jak to dopadne. Nezbylo
mi tedy nic jiného než se zde opět inkarnovat.

Učinil jsem však razantní změnu. Nechtěl jsem se inkarnovat opět do elfího nebo trpasličího těla a už
vůbec jsem se nechtěl přislibovat jako budoucí zájemce o tělo ještě nevytvořené rasy, tak jak by si to
tvůrci nového druhu nejspíš přáli.

Vyřešil jsem to tak, že jsem se inkarnoval do těla právě dračího. Nejprve jsem nevěděl, jestli bude vůbec
možné, se v dračím zárodku ukotvit. Měl jsem sice značné pochybnosti, ale pokusem jsem přeci nemohl
nic zkazit, však jsem taky neměl, co ztratit.

Už tenkrát jsem si uvědomoval tu pravdu, o které jsem dnes už zcela přesvědčen, uvědomoval jsem si,
že není nic, oč bych mohl přijít, že neexistuje nic, co bych mohl ztratit, protože vše co je skutečně cenné
je věčné a hluboko uvnitř mě samotného. Všechno, co se dá získat v čase je pomíjivé a stejně tak se to dá
ztratit. Pomíjivé věci přicházejí a odcházejí, kdežto to ono věčné uvnitř každého z nás je teď a tady.
Pomíjivé věci jsou jedině v čase, proto vlastně ani nejsou skutečně skutečné. Jediné co je skutečně
skutečné je vědomí, které si může vytvářet iluzi času, čili i věcí, které se objevují a mizí. Za iluzí času je
ona věčnost a mimo čas nelze nic ztrácet, ztratit lze jen v čase a to jen věc pomíjivou. Není možné ztratit
věčné Bytí, právě protože je věčné a všudepřitomné. Je všude a vším. Je podstatou všeho. Nemohu přijít
o Boha, mohu na něj jen zapomenout...

No chtěl jsem tím říct, že i přesto že život draka, teda aspoň toho druhu, který jsem si vybral, k tomu se
ale teprve dostaneme, trvá deset tisíc let, tak ani čas není to, co bych mohl ztratit, jelikož právě ten
skutečný není. Není žádný čas, o který bych mohl přijít, času máme věčnost.

Odbočil jsem, třeba ale právě tyhle slova oněch odboček z tématu zrovna někomu pomohou, právě
proto se jim nebráním a hodlám je zde nechat. Svým myšlenkovým pochodům nevzdoruji, naopak píši to,
co mi v dané chvíli samo přijde, takže se omlouvám čtenářům, kterým vadí chybějící řád v mých textech,
já ale nepůjdu proti proudu, nebudu se na sílu držet řádu, chci vám pouze předat své poznání, které jsem
chtěl nějakým způsobem předat už dlouho, ale k tomu se taky teprve dostaneme, teď se vraťme opět k
tématu.

Ukotvit se v dračím embryu se mi povedlo bez sebemenších potíží. Upřímně ani se tomu nedivím, po
rozhodnutí odejít z onoho inkarnačního cyklu, jsem byl téměř nikdo, tudíž bylo jedno, jaké byly mé
poslední inkarnace. Nezáleželo na tom, protože jsem se s žádnou z předchozích osobností už nijak
neztotožňoval. Navíc abych řekl pravdu, po období sledování draků, když jsem žádné tělo nepoužíval mi
draci docela přirostli k srdci.

Inkarnoval jsem se tedy do dračího těla a aby toho nebylo málo šel jsem rovnou do draka živlového,
snad abych se pohyboval, co nejblíže dění ohledně experimentu, který mě tak zajímal. Má duše měla
tenkrát nejblíže k vodnímu živlu, našel jsem si tedy sympatickou vodní dračici, které jsem se pak vyklubal
z vajíčka, které snesla, jako malé vodní dráče.

Jaký byl život mezi draky vám vyprávět nebudu, to bych si rád nechal pro sebe. Chci vám totiž sdělovat
jen ty informace, které si myslím, že vám budou k užitku. Všechno holt vědět nemusíte. S touhle realitou
jsem se musel smířit už dávno i já, taky jsem chtěl vědět všechno, ale zjistil jsem, že je potřeba přijímout
onen stav nevědění, je potřeba přijímout, že prostě nevíme. Už v dlouhém dračím životě, kdy jsem se
naučil a poznal více věcí než za všechny mé dosavadní životy na téhle planetě, jsem začal zjišťovat, kolik
věcí stále nevím a po čase jsem si uvědomil, že jediné co vím, je že jistojistě vlastně nic nevím.

A to není vše přátelé, kromě přijímutí nevědění je potřeba přijímout i to, že ve světě forem a slov nic
jako objektivní pravda neexistuje, vše je jen o úhlu pohledu, tedy jakékoliv vaše i moje pravdy jsou pouze
pravdy subjektivní, takže i kdybych vám tady vyprávěl o životě draků, jedná se pouze o mou zkušenost,
jde pouze o můj úhel pohledu, čili mou subjektivní pravdu, která pro vás nic znamená a vy ji znát
nemusíte. Vraťme se tedy opět k tématu a k věcem, které vám sdělit chci, k věcem které už nepovažuji za
tak zbytečné, jako pro vás jsou mé osobní zkušenosti v dračím těle.
 V dračím těle jsem měl k informacím přístup více než snadný. Už jako malé dráče jsem mohl práci
dospělých draků sledovat a už jako mládě jsem byl do onoho experimentu zasvěcován. Každá živlová
komunita draků pracovala na vývinu “své” humanoidní rasy na svém měsíci, jelikož přeci jenom rozumí
onomu principu živlu nejvíce. Poté se všichni živlový draci scházeli na Kapce a své návrhy porovnávali,
pak se domlouvali na nějakém společném funkčním systému všech živlových ras, na vytvoření nového
funkčního druhu, dělícího se na právě čtyři rasy. Na základě oněch domluv, pak draci pracovali zase se
svou živlovou komunitou, opět na svých měsících, na rase onoho živlu.

Já jakožto drak s principem vodním, jsem byl samozřejmě pouze u práce draků taktéž s vodním
principem. U oněch draků probíhala spolupráce harmonicky a klidně, jestli to ale bylo u ostatních
komunit trochu jinak, ani bych se nedivil. Povahy všech čtyř skupin draků jsou totiž stejně tak rozdílné
jako povahy čtyř ras, které vytvořili. Překvapivě ale na schůzkách na Kapce se všichni dokázali beze sporů
domlouvat a vzájemně kooperovat a nakonec společnou spoluprácí vytvořit druh, na kterém se všichni
shodli.

Asi vás zajímá, jak se živlový draci přemisťovali z měsíce na kapku a z kapky na měsíc. Vězte, že nelétali,
tam a zpět, jak si stále někteří primitivnější jedinci myslí. Je pravdou, že draci si nepřejí, aby kterýkoliv
druh žijící na kapce o jejich tajemství věděl, je to nejspíš ale proto, že nikdy humanoidem na kapce
nebyli, myslí si, že by jejich techniku mohl kdokoliv zneužít, to ale netuší, jak je zde technika přemístění
pro běžné humanoidy náročná a že ji zde svedou jen trénovaní mágové. Jelikož si myslím, že tahle
informace nikomu neuškodí, rozhodl jsem se, že vám způsob schůzek draků rád nastíním, už jenom
proto, aby se přestalo věřilt tomu, že draci dokážou dýchat mimo atmosféru.

Jak už jsem se zmínil, draci používají běžnou techniku přemístění, jakou se zde učí každý výrazně
pokročilý zasvěcenec. Každý mág ví, že existují dvě techniky přemístění, tou běžnější je přemístění
extrémní silou vůle s bezchybným ovládnutí vizualizace, kdy se naše tělo zcela rozplyne a poté
zmaterializuje na plánovaném místě, což se začátečníkovi teda běžně nestane.

Kromě špatného místa, jsou i jiné chyby při přemístění zcela běžné a nezřídka se stává, že se zasvěcenec
sice na správné místo přemístí ale bez nějaké části svého těla nebo v lepším případě bez nějakého
oblečení, tím si pak zažije naštěstí jen trapnou situaci, pokud se přemístil na místo, které obývají
humanoidi. Pokud se nevěnujete magii, tak vás ztáta části těla pravděpodobně vyděsilka a zaskočila,
pravdou ale je, že hlava, trup a břichu drží díkybohu pohromadě vždy, nejhorší, coi se může zasvěcenci
stát je ztráta končetiny, ale i to se stává naštěstí jen zřídka, ztráta prstu nebo ušního boltce už je ale
běžnější.
 Další, sice už skutečně výjimečnou chybou, ale za to tou nejproblematičtější je, že se zasvěcenec kromě
v prostoru přemístí i v čase nebo místo prostoru jenom v čase a pak cestuje časem a nemůže se do
původního času vrátit. To je jeden z důkazu pro ty, kteří nevěří, neboť prozatimně zapomněli, že čas je
tvárný a není, tak skutečný, jak se nám zde zdá.

Tím druhým, mnohem vzácnějším a méně častým způsobem je vytvoření brány, takzvaného portálu.
Projít portálem může více bytostí najednou včetně těch bytostí, které magii neovládají žádným
způsobem. Tohle pouhé prostoupení branou je dokonce i bezpečnější, dokáže ho však vytvořit pouze
mág vskutku mistrovské úrovně, který disponuje ohromnou silou. Pokud byl portál vytvořen silným
mágem, s čistou duší a dobrým záměrem, nikomu se nemůže nic stát, pokud byl však vytvořen někým,
kdo se věnuje černé magii, projití branou může být značně nebezpečné, čeho jsou schopni někteří temní
mágové vám zde prozatím popisovat nebudu, mohu vám jen poradit ať k přemístění nepoužíváte žádné
portály, v případě že zatím nemáte schopnost poznat černou magii od té světlé a vězte, že černého mága
od toho dobrého na první pohled nikterak nerozeznáte.

Právě tento typ přemístění živlový draci používají. Myslím, že to že jim portály vyhovují více není nijak
udivující, pro skupinu je mnohem praktičtější, když může projit branou najednou a objevit se se všemi
členy současně na jednom místě.

Právě ony porady, schůzky živlovových draků, byly jedny z nejzajímavějších věcí, které jsem v onom
dračím životě zažil, ale to bych si také rád nechal pro sebe, jelikož některá tajemství, jež patří těmto
drakům, ať jim též zůstanou.

***

Pokud by na samotném vrchu kapky tenkrát byl nějaký pozorovatel, pokud by stál na věčném ledovci ve
smrtelné vánici pod čtyřmi mohutnými skalními štíty, jenž téměř až do vesmírného prostoru sahají,
spatřil by ze spodu v jeden okamžik na každém z vrcholu silný záblesk, záři, která by ho v tu chvíli oslepila,
možná by ale i stihl rozpoznat barvy čtyř záblesků, červenou, modrou, žlutou a bílou, možná ale taky ne,
protože dřív než by si vůbec stihl uvědomit, že něco spatřil, zablesknutí by bylo fuč a místo něj by pak
viděl na každém štítu nějakou skupinu, čeho to jest skupina by ten někdo nezpozoroval, přišlo by mu, že
se dívá na hemžící se mravence, výška to je větší než se na první pohled zdá, zrak zde klame a šálí. Oni
mravenci by pak ale začaly vydávat takové zvuky, že by ani nebylo možné vnímat cokoliv jiného, byť jen
nějakou myšlenku, pokud by měl onen svědek mysl, nebylo by ani možné se udržet na nohou, pokud by
je ten někdo měl. Bylo by téměř nepravděpodobné aby tělo přítomného zůstalo pohromadě, pokud by
dotyčný fyzické tělo měl. Slyšel by mocné hřmění, které se ozývá ze všech směrů, ze všech stran,
připadalo by mu, že ho slyší jakoby až z nekonečné dálky, ale zároveň i uvnitř sebe. Pokud by měl onen
svědek uši a fyzický sluch, ohluchl by okamžitě, zvuk by ale slyšel dál.

Pokud by byl pozoroval výše a vznášel by se ve vzduchu až na úrovni vrcholkú čtyř skal, podívaná by
byla poněkud jiná, viděl by že na každém vrcholu je plošina, viděl by jak skutečně jsou tyhle skály
mohutné a věděl by, že není možné, aby se zde smrtelník dostal a pak v jeden okamžik by spatřil, jak se z
ničeho nic na každé plošině objevila brána, z které by vzápětí vycházeli mohutní draci, z jedné brány by
vycházeli obrovští červení draci s mohutným a svalnatým tělem, z další brány na protější plošině by
vycházeli o něco menší modří draci, kteří by při projití bránou schovali ploutvovité blány mezi prsty všech
čtyř končetin, napřímili by se, složili by svá obrovské křídla a ihned by se přízpůsobili tvrdé zemi, svůj
mohutný ocas ke konci rozdvojený, podobající se tomu delfínímu, by si klidně ovinuli kolem svého těla,
stáli by pokojně a jen by čekali, co se bude dít. Z leva od nich by z jiné brány vycházeli mnohem menší
draci, bílé barvy, s docela velkými křídly a většíma dračíma ušima, ano živlový draci uši mají. Na opačné
plošině by pak od nich vycházeli žlutí až hnědí draci s mohutným, těžkým a silným tělem, pevným jako
skála, ale oproti tělu zas s né až tak moc velkými křídly.

Komunikovali by pak univerzálním dračím jazykem. Nejprve by však pozorovatel viděl, jak draci hned po
zmizení bran vyčarovali mezi čtyřmi oddělenými vrcholy společnou magickou plošinu, na které by bylo
možné fyzicky chodit a na které by se pak všichni sešli, utvořili by společný kruh a kromě komunikace
mezi nimi by možná mohl spatřit a pocítit hodně magie, magie všech čtyř živlů, pokud by měl tu možnost
vidět do středu kruhu, viděl by tam neznámé humanoidy, viděl by tam zmařené, ale i velmi povedené
pokusy, ale ani ty by nebyly zatím dokonalé, viděl by třeba šupinaté holohlavé reptiliány se svalnatým
tělem, poznal by, jak draci poukazují na nedokonalosti a své nesouhlasy dávají najevo. Postavy uprostřed
kruhu by se pak měnily, ale vždy by jich bylo uprostřed osm, byly by tam čtyři odlišné rasy a z každé rasy
dva zástupci, žena a muž.

***

Než jsme byli s výsledkem zcela spokojeni, trvalo pár schůzek, ale na konečném závěru jsme se pak
shodli všichni a výsledek byl takový, jaký dnes každý z vás dobře zná, humanoidi až po krk šupinatí a od
krku nahoru s hladkou kůží, na hlavě s ochlupením zvaným vlasy a muži i s vousy na tváři, s velkýma
očima se svislýma zorničkama, s klasickýma schopnýma rukama o pěti prstech a na konci s plochými
nehty, nikoliv s drápy. S drobnýma ušima, tvaru jako jsou ty trpasličí a s nosy podobným spíš těm krásným
elfím.

No co bych dodal, ještě že neskončily jako plešatí a místo nosu s pouhými štěrbinami a že ženy tohoto
druhu mohou být krásné.

Toť jsou společné vlastnosti druhu homo elementus. Čtyři rasy se pak liší nejen barvou ale i vlastnostmi
a hlavně temperamentem.

Těm s červenýmimi až rudými odstíny šupin i kůže náleží živel ohně, jejich temperament je cholerický,
jsou nespoutaní a nepředvídatelní, jsou cílevědomí, většinou otevření, soustředěni na výsledky. Nikdo
nemá silnější vůli než tito homo ignis. Nemají meze, o sobě nepochybují, strach neznají. Nespoutanost,
nepředvídatelnost, rozpínavost, konání, akce, síla a divokost, toť jsou slova, jenž je vystihují.

Ženy jsou nespoutané a plné vášně, není jejich zvykem někoho poslouchat, jedinými pravidly, kterými
se řídí, jsou ty jejich vlastní, jsou odvážné, respektované a neuchopitelné.

Tito rudí neohrožení žijí většinou v kmenech, které se stěhují a dobývají, někdy stavějí i města, ale jen
vyjímky zůstávají dlouho na jednom místě. Ostatní se jich často bojí, je pravda, že z nich někdy jde strach,
ale zase já osobně neznám nikoho čestnějšího, upřímnějšího a taky poctivějšího. Tito nespoutanci vám
nikdy nebudou bezdůvodně klamat a pokud něco slíbí, vězte, že to dodrží.

Protikladem těchto ohnivých národů, oněch homo ignis, jsou bytosti, jimž náleží živel vodní, živel klidu,
pochopení, přijímutí a empatie, tato rasa je zvaná homo aqua. Jsou to mírumilovné bytosti modré barvy.
Jsou tolerantní a přizpůsobivý, na rozdíl od červených se vždy přizpůsobí a přijímou jakoukoliv situaci bez
výhrad, jediné na čem jim záleží, je klid a mír, nepotřebujuí ničeho dosahovat nebo něco někam
dotahovat, však co by kam tahali, jsou spokojeni tady a teď s tím, co jim onen okamžik nabízí. Většinou
všem ustupují, nikdy se nehádájí a konfliktům se vyhýbají, před každým raději couvnou nežli by se bránili,
jenže, zdá být sice v rozporu, ale právě tím že vše přijímají jsou vlastně nezranitelní, to co mají uvnitř jim
totiž nikdo nikdy nevezme. Tyhle bytosti nikoho neodsuzují a chtěně nikomu nikdy neubližují, jsou to
láskyplné bytosti a co vím, tak málokdo má v sobě tolik empatie jako žena oné rasy, málokdo je schopen
tak hluboce se všemi soucítit.

Tito pokojní muži a empatické ženy žijí, ať už jde o vesnici nebo město, většinou pohromadě jako jedna
velká rodina, mezi sebe přijímají ale i jiné rasy a jiné druhy, u těchto modrých má otevřeno skutečně
každý, takže jde většinou o smíšené městečko, sídliště či osadu. Sami od sebe se nikam nestěhují, lae jak
už se dá vydedukovat, jiné národy někdy využívají jejich žádné obrany a vodní mírumilovní stále jen
ustupují.

Další živlouvou rasou, je rasa vzduchu. Tato rasa zvaná homo air je v podstatě něčím mezi těma dvěma
předchozíma, něčím mezi ohněm a vodou, zároveň je ale ve výsledku něčím úplně jiným. Element
vzduchu je živý a energetický, čímž je podoben právě živlu ohnivému, ale je také přizpůsobivý a na
vztazích mu záleží víc než na výsledcích, stejně jako elementu vodnímu.

Tyto bytosti, bytosti vzduchu, mají barvu bílou, jsou spontánní a nepředvídatelní.
 ***

Byl jarní den. Brzké ráno. Chladné ráno zahřívané teplem zářicího slunce. Ranní slunce příjemně hřálo a
probouzelo vše živé. Jeho záře prosvicovala mezi listmi stromů, hladiny vod se třpytily a ptáci začínali
zpívat. Většina humanidů se právě probouzela nebo ještě spala, akorát žluté zemské bytosti už dávno
obdělávali půdu nebo pracovali na jiných povinnostech. Červeným bytostem, jenž náleží živel ohně, už
taky začínal jejich výcvik. Modré bytosti vody nikam nespěchaly a u bílých vzdušných bytostí to bylo
různé, někdo ještě spal někdo a někdo třeba bděl celou noc a teprve se chystal ke spánku.

Při onom ránu procházela přes rozkvetlou louku mladá zelenomodrá žena. Na sobě měla volné,
obyčejné šaty bílé barvy. Bosýma nohama došlapovala na měkký travní koberec. S otevřeným srdcem a
plnou důvěrou mířila k mocnému lesu, který už však dávno věděl, že tam má namířeno a jen očekával její
příchod. Do onoho lesa chodívala žena pravidelně, nebyl den, který by dobrovolně vynechala.
 Žena vstoupila do lesa s pocitem uspokojivé blaženosti, který cítívá pokaždé, když do lesa vstoupí.
Tohle ji nikdy neomrzí. Na tváři měla blažený úsměv. Tady se cítí nejvíc doma. Každý strom ji už tu zná a i
ona zde již ví o každém stromu v téhle části lesa, s každým stromem zde už aspoň jednou někdy
komunikovala.

Tentokrát však byl její cíl jasný, měla namířeno tam, kde také chodívá nejčastěji, šla svou obvyklou
cestou kolem břízového háje, přes potok po kamenech k moudrému dubu. Za tímto dubem chodívala
velmi často, protože jí vždy nejlépe poradí, je to nejstarší strom v tomhle lese, který toho opravdu hodně
ví. Zatím nebylo nic, s čím by jí nedokázal poradit a zatím nenarazila na žádnou věc, kterou by tento starý
dub nevěděl. Často za ním chodívala si ale jen tak popovídat, přesto se vždycky něco nového dozvěděla.
Nemusela studovat žádné knihy, přesto toho věděla víc než většina vrstevníků a vrstevnic, její knihovnou,
hlavním zdrojem informací a jejího vzdělání byl onen dub. Dnes za ním taktéž nejde s konkrétní otázkou
ani problémem, chce si zase jen popovídat, přesto ale tuší, že se něco dozví. Těší se na něj, má ho ráda,
ale má z něj i respekt, cítí k němu velkou úctu a obdivuje ho. Strom ji mnohonásobně převyšuje, přesto s
ní ale vždy komunikuje jako se sobě rovnou, tento dub nikdy nevyžadoval aby ho kdokoliv uctíval, vlastně
tohle nebylo vůbec u stromů běžné, většině stromů je tohle cizí, sami nerozumí téhle vlastnosti u
některých humanidů a draků.

Žena už byla za potokem a před sebou již mohla vidět onen dub, už cítila jeho sílu. Dub už o ní
samozřejmě věděl dávno, proto nebyl ani nikterak překvapen jejím příchodem. Ho nikdy žádná návštěva
nepřekvapí, tohohle Duba vlastně ani není možné něčím překvapit.

„Vítám tě Andělko“, přivítal ženu Dub svým hlubokým a mocným hlasem. „Taky tě zdravím moudrý Dube,
je mi velkým potěšením s tebou opět hovořit “, odpověděla Anděla úplně upřímně a před Dub si s
pokorou poklekla.

„Je něco, co bych měla vědět?“, zeptala se žena.

„Ano je a je to naléhavé“, odpověděl hned vzápětí velkolepý strom.

Tahle odpověď Andělu trochu zaskočila, čekala totiž že strom bude odpověď opět protahovat jako
obvykle a jen tak hned ji nic nepoví, většinou totiž mluví v hádankách, nechává ji se více dotazovat a
samotnou přemýšlet, nic ji běžně nedá jen tak zadarmo. Překvapila ji tahle odpověď a než stihla vůbec
něco odpovědět, Dub už začal k ještě většímu údivu vyprávět sám:
 „Území bukového háje u Špičatých skal je v nebezpečí, stromy už z dálky volají o pomoc, něco se tam
děje, nebudu ti říkat přesně co, nebudu tě zdržovat podrobnostma, lepší by bylo, kdybys ses tam sama co
nejrychleji vydala, myslím, že ty bys byla schopná tu situaci ještě zachránit. “, vychrlil Dub na zmatenou
Andělu.

„Cože stromy jsou v ohrožení? To snad ne! A co dryády, ty snad území neochrání?“, zeptala se trochu
šokovaná Anděla.

„Dryády momentálně vyjednávají se Zubobrovci, nejsou na daném území“, odpověděl stručně Dub.

„No dobře, ale o co tedy jde? Proč mi to nepovíš? Jsem z toho nervózní, mám strach Dube.“

Dub již neodpovídal. Z toho Anděla poznala, že už se dál o ničem nechce bavit a že ji nic dalšího nepoví,
sama už pocítila, že to je asi opravdu naléhavé.

„Promiň, tak už běžím“, zastyděla se a vzápětí už s odvahou a s odhodláním sprintem mířila na dané
místo.

„Hodně štěstí!“, popřál ještě Dub Anděle, ale ta už to v tom adrenalinu nebyla schopna slyšet.

Utíkala, co jí nohy stačily. Teď už věděla, že se nemůže zdržovat. V tu chvíli by ji nic nezastavilo.
Nenechala se brzdit strachem a ani obavami, všechny své emoce ignorovala, zapomněla na strach o sebe,
všechny její pocity přebíjela obava o stromy a její odhodlanost pomoci. Běžela rychleji než by si sama
mohla myslet, že někdy dokáže. Za chvíli byla na místě. Před sebou viděla světle červeného vysokého
muže se zrzavým plnovousem, jak se napřahuje s obrovskou sekerou a poráží tak už druhý strom.
Rozběhla se přímo jemu naproti:

„Proč to proboha děláte?!“

 Muž vypadal zaskočeně.

„Co je vám do toho“, odvětil překvapený muž a vzápětí sekl do skoro poraženého zdravého buku, ten se
pak však převrátil opačným směrem než původně měl a než stihl šokovaný muž jakkoliv zareagovat, ležel
v bezvědomí zavalený pod poraženým bukem.

Anděla vyjekla. Najednou před sebou měla tři mrtvoly, dva poražené stromy a jednoho zavaleného
muže. Tak teď budu muset místo území zachraňovat cizího muže, pomyslela si Anděla. Území je
pravděpodobně už v bezpečí a těmto dvěma bukům už bohužel nepomůžu, přemýšlela v duchu. Měla
strach o život tohoto muže, doufala, že ho dokáže vyléčit, jinak by ho měla na svědomí. Doufala, že je ten
muž naživu. Klekla si k němu, když se jeho zavaleného těla dotkla svými dlaněmi, poznala, že je naživu,
ani náznak dechu však nepocítila. Pokusila se odvalit strom, nepovedlo se to. Kdybych toho muže tak
nevylekala třeba by se nic nestalo, vyčítala si Anděla. Byla pro ni hrozná představa, že by něčí smrt
zavinila ona. Zatlačila ještě do spadlého buku, ale místo aby s ním pohnula, vyšlo z ní jen vzdechnutí.
Cítila se slabá. Tekly jí slzy. Se soucitem se dívala na světle červeného skoro až růžového muže, jenž je v
bezvědomí, jenž nedýchá, jenž nedává najevo známky života, ona však cítila, že stále žije, věděla to. Opět
vší silou zatlačila do spadlého buku, pokus byl zase bez výsledku. Brečela zoufalstvím. Přes své slzy viděla
ležícího chlapa se svalnatým tělem, se zrzavými zpocenými vlasy dlouhými až po ramena a se stejně tak
zrzavým hustým plnovousem. Najednou viděla toho muže, muže který jí ještě před chvíli připadal jako
bezcitný idiot, v úplně jiném světle, líbil se jí. Cítila, že mu musí pomoct za každou cenu. Vší silou a celou
vahou zatlačila do mohutného povaleného stromu až u toho zařvala. Buk se pohnul jen o malý kousek,
ale když zatlačila ještě trochu sám už se svalil z bezvládného těla muže. Zaradovala se, když v tom ale
zaznamenala, že pravděpodobně její řev někdo slyšel a někdo tu o ní ví. Otočila se. Kolem hlavy jí
prosvištěl šíp. Postavila se a zvedla ruce:

„Stop! To je nedorozumění.“, zařvala Anděla, která teď byla plná strachu.

Nevěděla totiž, jestli ji dryády dříve nezabijí než si nechají něco vysvětlit a navíc se ani nechtěla zdržovat
vysvětlováním.

„Kdo se opovážil!“, zařvala jedna dryáda.

Ze křoví pak vylezli čtyři dryády, které na ni mířili svými luky.

 „Já jsem přeci Anděla a poslal mě tu moudrý dub“, řekla opatrně Anděla.

Dvě dryády daly luky dolů. Byly to dvojčata Ester a Astrid, se kterýma se už dobře znala.

„Co se tu stalo? Proč jsou tu dva poražené buky?“, zeptala se skoro se slzami v očích Ester. Astrid luk
odložila úplně, přišla a poklekla si před dva poražené buky a se slzami v očích bědovala nad jejich ztrátou,
zraněného muže úplně ignorovala, pak se otočila na Andělu, jenž právě zaklonila mužovu hlavu a
zkoušela, jestli dýchá, nedýchal.

„Já ti věřím Andělo, věřím, že ty neneseš vinu za tuhle hroznou ztrátu.“, ufňukla Astrid a otočila se se
zaslzenýma očima k bukům, pak vrátila pohled opět na Andělu, která právě dýchala ze svých úst do
mužových a spolu se vzduchem mu posílala léčivou energii.

„Povyprávěj nám prosím, co se tu stalo a proč tě tu moudrý dub poslal“, řekla aniž by reagovala na to,
co Anděla právě dělá.

Anděla, své okolí moc nevnímala. Myslela si, že už jí nic nehrozí. Odpojila svá ústa od mužových rtů.
Muž zalapal po dechu.

„Andělo reaguj na mé otázky, jinak ti přestanu věřit stejně jako moje dvě kamarádky, které na tebe stále
lukem míří a ty ani nedáváš najevo, že by tě to nějak ohrožovalo! A kdo je k sakru ten muž!?“, rozkřikla se
Astrid, jenž už se nezvládla déle ovládat.

Muž už dýchal, byl však v hlubokém bezvědomí, na nic nereagoval, Anděla se ho ani nesnažila budit
fackami nebo hlukem, tak jak se to často dělává, věděla totiž, že by ho teď nevzbudilo absolutně nic,
poznala totiž, že v jeho mozku jsou silně poškozeny všechny neurony, které by ho měly udržovat při
bdělosti, přesto mu teď ale radši posílala energii do srdce a do dýchacích cest, neboť nechtěla aby došlo
opět zástavě dechu nebo ještě hůře k zástavě srce, jeho mozek by teď stejně nedokázala přivést do
bdělosti, to bude práce na delší dobu.
 Anděla se plně věnovala vysílání energie do oblasti mužové hrudi, ze své hrudi to světlo posílala přes
své ruce, dlaněmi a přímo do něj. Byla to hřejivá léčivá energie, kterou Anděla vnímala jako zlatou. To co
se dělo kolem ní, ale nevnímala, nevnímala to, že dryády se právě hádají a že jedna dryáda ji chce bez
vyslechnutí zabít a že Anděle známé dryády dvojčata se Anděly zastávají a přejí si aby jí daly šanci vše
vysvětlit a obhájit. Léčitelka byla tak plně ponořená do procesu, že dokonce zapomněla na to, že někdo
je kolem ní. Z jejího soustředění ji vytrhlo až když najednou ucítila ve svém ušním boltci pronikavou
bolest. Zařvala. Šokovaná si vzápětí rukou na ucho šáhla. Dlaň má teď celou od krve. Bolí to, kurevsky to
bolí, mysl má zatemněnou. Otáčí se. Rozhlíží se kolem sebe.

„Andělo prosím tě, pověz už nám to, co se zde stalo“, řekla skoro zoufalá Ester, „my ti věříme, ale tady
tahle“, ukázala na dryádu, která na ni právě mířila napnutým lukem, „tahle ti nedůvěřuje a nejraději by s
tebou skoncovala hned.“

Anděla byla chvíli zmatená, ale vzápětí se jí všechno vybavilo a držíc si bolavé ucho začala vyprávět:

„Moudrý dub mi pověděl, že zde...“

„Je na místě činu u dvou poražených buků, tady není co vyprávět!“, rozkřikla se právě ta dryáda, jenž na
ni stále mířila s napnutým lukem a tím jí skočila do řeči. Dryáda stále míříc lukem pokročila směrem k
Anděle, dívala se jí přímo do očí. Její pohled byl plný nenávisti.

Anděla z ní dostala strach, mlčela, nechtěla bez možnosti se bránit cokoliv riskovat, pak pomyslela na
mužovu sekeru, hned to zavrhla.

„Alyohtë, vždyť mluvila s moudrým dubem, moudrý dub by s nikým se špatným záměrem nemluvil“,
přiměla se za Andělu Ester.

„My Andělu známe, stromům by v životě neublížila.“, přidala se k Ester Astrid.

Anděla si všimla, že dryáda, jejíž jméno stále nezná, na ni už sice lukem nemíří, ale stále se na ni dívá
velmi nedůvěřivě, nijak se ale k ní zatím nevyjadřovala, mlčela stejně jako Anděla, která se už teď bohužel
nemohla dostat ke slovu.

„Určitě lže! Nemáme důkaz, že mluvila s dubem a i před vámi se mohla tehdy přetvařovat.“, ozvala se
opět Alyohtë. „Tady máme jasný důkaz před sebou, kácela stromy a pak zabila i muže, který se jí v tom
snažil zabránit.“

V tom Anděle vyhrkly slzy.

„Proboha Alyohtë, vždyť toho chlapa léčila, uvažuj někdy“, bránila léčitelku Astrid.

„To ještě nic neznamená, buď měla výčitky svědomí nebo se jen před náma snaží vypadat jako někdo,
kdo pomáhá a neškodí“, hulákala Alyohtë. „Já se řídím logickým pravidlem: živý mezi mrtvýma je vždy
vinnen.“, řekla povýšeně. „Proč už ji doprdele nezabijem, nebudem tu přece ztrácet čas!“, zuřila dále
Alyohtë.

„Protože nás zajíma, co se tady odehrálo Alyohtë a tebe pravděpodobně taky, protože jinak už bys po
dávno ní vystřelila, jestli nám tahle dívčina bude lhát přeci poznáme a pak ji můžeme třeba zabít, nejprve
bych si ji ale vyslechla“, ozvala se velmi hlubokým hlasem, se založenýma rukama čtvrtá dryáda, která
doposud svůj názor nedávala najevo.

„Souhlasím s Failë“, řekla jednoznačně Astrid.

„Jsme tři proti jedné, máme jasnou převahu Alyohtë“, postavila se na nohy Ester.

Alyohtë se už rozhodla vystřelit, nechtěla se nechat ponižovat, přesně v tu chvíli se ale před
zelenomodrou ženu postavila Ester, jenž netušila o jejím záměru, Alyohtë už ale tětivu bohužel pustila a
nemohla to vrátit zpátky.

„Neee!“, zařvala Astrid.

 Ester se vzápětí s výkřikem skácela k zemi.

To hned postavilo na nohy Andělu. Bez váhání se skokem přemístila k Ester. S úlevou zjistila, že ji šíp
zasáhl jen do pravého ramene a že ji omyl neohrozil na životě. Nechtěla mít na svědomí další zranění,
dost dobře si byla vědoma, že ten šíp měl patřit jí. Tušila, že Ester pravděpodobně opustila tělo, aby
nemusela snášet tuhle bolest. Vyhovovalo jí to, protože se hůře léčí, když pacient sténá. Šíp jí opatrně
vyndala ze zkrvaveného ramene a hned se dala do léčení. Léčivým dotekem přejížděla po zraněném
místě, byla maximálně soustředěná, se zavřenýma očima se plně věnovala pouze vysílání léčivé energie
do indisponovaného ramene dryády, na nic jiného se nesoustředila, ničemu jinému nevěnovala
pozornost, vnímala pouze proces léčení, nevnímala, co se kolem ní děje.

Nevnímala ani to, jak hlasitě brečí Astrid, která sedí hned za ní a v duchu se jen modlí, ať je její sestřička
v pořádku. Failë soucitně dřepěla u Astrid objímajíc ji kolem ramen, pokoušela se ji tichými slovy marně
uklidnit, ale pak sama uznala za vhodnější mlčet.

Všechny tři dryády pozorovali Andělu při práci, dokonce i Alyohtë už neměla potřebu Andělu zabít, když
teď byla nadějí pro záchranu dryády z jejího kmene, kterou sama byť omylem ohrozila na životě. V duchu
však k Anděle cítila hlubokou nenávist, nebýt ní, vůbec by se nic takového nestalo, sobě si nic vyčítat
nechtěla, sama sebe tímto přesvědčovala, že ona za nic nemůže. I přesto že to podle ní byla vina pouze
Anděly, teď taky byla Anděla jedinou nadějí a možností, jak nejrychleji danou situaci vyřešit. Však ať
napraví to, co sama způsobila, přemítala Alyohtë.

Po chvíli Anděla sundala ruce z Esterčina ramene, které již bylo úplně zaceléné a uzdravené, pouze bylo
zašpiněné od krve, stejně jako dlaně Anděly a vzápětí i její bílé šaty, jelikož si ruce hned po dokončení
práce položila do klína, toho si ale teď ani nevšimla, bylo to totiž v tuhle chvíli něco úplně nepodstatné.

„Zvládlas to?“, zeptala se Astrid s obavami skoro vyčerpané léčitelky.

Anděle se zvedly koutky úst, když si všimla, že se ležící dryáda usmívá. Pak dokonce otevřela oči a smála
se už i nahlas. V tu chvíli ji Astrid zezadu obejmula.
„Jak jen se ti odvděčím!?“, řekla se slzami štěstí v očích.

Anděla mlčela.

„Myslím, že od této chvíle bude minimálně patřit mezi naše přátelé“, řekla klidným tónem s mírným
úsměvem Failë.

Ester se dokonce potom úplně posadila a podívala se Anděle přímo do očí:

„Děkuji ti Andělo“, řekla teď už zcela vážně a beze smíchu.

Astrid chtěla svou sestru hned obejmout, ale pak uznala za vhodnější počkat, až si to ty dvě spolu vyříkají.

Anděla sklonila hlavu:

„Tady není za co děkovat, já jinak ani nemohla“, odpověděla skromně.

„Jsi nadaná léčitelka, sledovala jsem tě celou dobu zvrchu, tělo jsem jako srab hned opustila, opravdu to
totiž zabolelo a teď to je jako bych se vrátila do úplně nového těla, proto jsem se musela smát“, řekla
Ester hledíc Anděle stále do očí.

„Ja jsem si to myslela“, zasmála se Anděla.

Astrid to pak už nevydržela a obejmula Ester.

„Já, když jsem tě viděla ležíc beze slov na zemi, tak jsem nemohla ani myslet“, zasmála se trochu stydící
se Astrid na níž bylo očividné, že ji opravdu spadl kámen ze srdce.
 Zatímco ostatní byly dojaté a dávno usmířené Alyohtë cítila, že by se měla všem nebo aspoň Ester
omluvit. Seděla opodál a nedokázala říct ani slovo, cítila se odstrčená a poražená. Nedokázala omluvu
vyslovit, nevěděla vlastně ani za co by se měla omlouvat. Najednou se cítila opět jako malá holka, která
ať udělá cokoliv, tak je to špatně. Cítila se jako slabá holčička, jenž je bezmocná a nepochopená, jenž
nikdo nebere vážně. Vrátilo ji to do doby, kdy si myslela, že ji nikdo nevidí, kdy žila v tom, že každý na její
existenci zapomněl, jako by byla pouze vzduch, kterého si někdo všimne až když něco zkazí. Nevěděla
odkud má tuhle vzpomínku, byla zmatená, ten pocit byl tak intenzivní, ale netušila o jeho původu, věděla
jen, že tohle dost dobře zná. K jejímu překvapení si všimla, že jí po tváři stéká slza.

Mezitím, co byla Alyohtë ponořená v neznámých vzpomínkách a zaplavena svými emocemi, Anděla
stihla stručně povyprávět to, co se stalo předtím a co ji dovedlo o této situace. „Tak myslím, že to stačí
takhle, nemůžeme totiž už ztrácet čas, jen ať jste aspoň v obraze.“, dopověděla Anděla a přitom se její
pohled střetl s Alyohtë, ta si uvědomila, že Anděla teď povyprávěla celý příběh a ona neví lautr nic, není
tedy v obraze vůbec.

„Co si myslela tím, že nemůžeme ztrácet čas?“ zeptala se podezíravě Failë, „My třeba nikam
nespěcháme.“

„No...“

„Andělo, můžu se tě na něco zeptat?“, opovážila se jemně Astrid.

„Ano?“

„Proč jsi vlastně chtěla zachránit toho muže, když kácel stromy?“ Vyzvídala opatrně.

Tahle otázka Andělu skutečně zaskočila. Chtěla na ni zařvat, ale ovládla se a zatím neříkala nic.
Nevěděla, co by na to měla jako říct. Nechápala jak se někdo může tak hloupě ptát. Pomalu už začínala
ztrácet naději, kterou doposud měla. Hněv se proměnil ve smutek.
 Sklonila pak hlavu: „Víte, já ho tu nemohu nechat,“ začala, „Ať už je to nepřítel nebo ne, já bych si
nedokázala odpustit, že jsem mu aspoň nezkusila pomoct “, vyřkla se slzami v očích Anděla, hlavu
nezvedala, nechtěla, aby viděli její slabost.

„Když zachraníš tohoto muže, jenž kdykoliv pak může zopakovat svůj čin, tak ublížíš lesu, to si
neuvědomuješ léčitelko?“, vyřkla syčivě zkrz zaťaté zuby Failë.

Anděla pak sebejistě zvedla hlavu podívala se Failë přímo do očí a řekla:

„Na moudrost Moudrého duba slibuji, že pokud toho muže zachráním, tak mu stejně tak i sama
zabráním, aby ještě někdy zopakovat tenhle hřích“, slíbila Anděla zcela jistě, přestože zatím nevěděla, jak
to udělá.

Krátké ticho.

„Tak jak chceš, však si mu pomož, mi ti stejně nemáme právo v tom bránit“, řekla nakonec Failë, jenž
byla z jejího slibu sama překvapena. „Tohle jsou opravdu velká slova, jenž se nedají nebrat vážně, ale
nezapomeň, že tenhle slib beru jako přísahu a nedodržíš-li ho, naše přátelství definitivně končí, zradíš tím
nás i les, na to nezapomeň.“ Zdůraznila Failë.

„Nezapomenu.“

„Se mnou ale asi nepočítej, nechci s tím mít nic společného, promiň“, dodala ještě Failë, jenž byla
najednou i k překvapení Anděly ta nejupovídanější a k údivu všech ta nejtišší teď byla Alyohtë, jenž od
vystřeleného šípu neřekla ani slovo, role se přehodily.

„Taky s tím nechci mít nic společného, odpusť Andělo, pro mě ale nepřítelem nikdy nebudeš, toho se u
mě bát nemusíš, zachránilas moji sestru a pro mě už zůstáváš přítelkyní navždy“, řekla Astrid, jenž Andělu
tímhle hodně zklamala a ani tím dovětkem si to nenapravila.
 Na tyhle věci Anděla nic neodpovídala a ani na to nedokázala nic říct, už ztrácela naději, jelikož mu
sama hned pomoct nedokáže, musí ho přenést k sobě domů a to sama nezvládne, počítala, že jí s touhle
drobností pomohou, neví jak zavolat jinou pomoc aniž by se odtud hla.

Alyohtë se stále k ničemu nevyjadřovala.

„Ale se mnou určitě počítat můžeš Andělo“, ozvala se k Andělinému potěšení Ester.

Anděla s nadšením zvedla hlavu směrem k Ester. Naděje se jí vrátila.

„Opravdu?“

„Vyléčila jsi mi rameno a já teď ani jinak nemohu, nedokázala bych si odpustit, kdybych ti nepomohla,
jestliže si to přeješ. Úplně teď rozumím tomu, jak jsi říkala, že prostě nemůžeš jinak, já ti teď nemohu
nepomoct a abys věděla, kdykoliv něco budeš potřebovat, jsem tu pro tebe, přátelé si mají pomáhat.“

Anděla s nadšením obejmula Ester:

„Děkuji, děkuji kamarádko!“

„Tady není za co, jelikož tohle je moje poděkování a za to se znovu neděkuje “, usmála se Ester a pak od
sebe lehce poodstrčila Andělu, „nezdržujme se s tím, sama si vypadala, že s tím nechceš otálet, jak určitě
víš, my dryády se také věnujeme léčení a hlavně se vyznáme ve veškerých bylinách, jak ti tedy mohu být
já teď nápomocná?“, zeptala se ochotně mladá dryáda.

„V prvé řadě potřebuji toho muže odnést ke mně domů, bude to vícedenní léčba, bohužel to nezvládnu
tak snadno jako tvé rameno, jeho mozek je nárazem tak poškozen, že indisponovaný bude
pravděpodobně ještě nějakou dobu ve stavu kóma a léčení jeho neuronů nebude bohužel otázkou krátké
doby, avšak sama ještě nemám odhad za jak dlouho něco takového budu schopna vyléčit, bude to
premiéra“, pousmála se Anděla se chvíli zamyslela. „No, myslím, že i ve dvou to bude tedy pořádná fuška,
ale společně to dokážeme, sama bych neměla vůbec šanci.“

„Neboj, to zvládneme bez problému, taky vám pomohu“, řekla upejpavě Astrid, která se teď styděla za
své tehdejší rozhodnutí.

„Najednou jo?“, zasmála se poťouchle už uvolněná léčitelka, „Co tě k tomu přimělo? Žes naraz tak
obrátila“, vrtla si přátelsky Anděla, jenž však uvnitř měla opravdu radost a byla jí upřímně vděčná.

„Pomohla jsi mojí sestře“, začala Astrid se zcela vážnou tváří, „a já jsem se tě pak s úlevou, radostí a
vděčností ptala, čím se ti mám za to odvděčit, jasná odpověď mi nepřišla, ale teď vidím, že přeci jenom je
něco, co bys chtěla a čím se ti mohu odvděčit tady a teď“, dopověděla dryáda a pak se nečekaně šibalsky
pousmála a všechna vážnost se z její tváře už vytratila. „Pokud samozřejmě nemáš jiné přání paní, jsem
tvůj džin a jsem ti k službám“, pokusila se o vážnost Astrid, jenž se při těch slovech dala do strnulého
pozoru, pak ale omylem vyprskla smíchy.

Anděla s Ester se přidaly a dokonce i Failë nedokázala zadržet svůj letmý úsměv.

Jediná Alyohtë se nemohla ani pousmát, protože zde už ani nebyla. Nenápadně se vytratila, aniž by si
toho někdo všimnul. Jako první si toho povšimla Failë, která si zrovna myslela, že zůstane právě jenom s
ní, když ostatní budou přenášet nějakého chlapa. Ale vlastně z toho ani nebyla nikterak překvapená.

„Tak jestli chcete můžete už jít, já se zatím pokusím najít Alyohtë“, řekla s klidem Failë.

Ostatní ta zpráva zaskočila poněkud víc než Failë, avšak bylo to spíš tím, že na její přítomnost jaksi
zapomněli. Ester a Astrid se zastyděly, ale žádná z nich nedala najevo, že by je to nějak překvapilo,
vlastně se tvářily jako by o tom věděli. Dryády nikdy nelžou, pokud chtějí ale něco zatajit, tak mlčí nebo
své emoce právě jako v tomhle případě najevo nedají.

„Já si ani nevšimla, že odsud zmizla“, zasmála se Anděla, jenž jako jediná zareagovala upřímně a dala
svou nepozornost všem najevo. Na rozdíl od jejich sesterských kamarádek se nijak za to nestyděla, ani ji
to nenapadlo, neměla proč. „Je dobrá, že se zvládla takhle nenápadně vytratit“, uznala Anděla obdiv k
někomu ke komu už po prvním poznání moc sympatie necítila, to se však snažila nedávat najevo, neboť si
nechtěla znepřátelit i své přátelé.

Žádná odpověď.

„No, co takhle už vyrazit děvčata!“ Vyřkla Anděla se snahou ostatní, co nejvíc povzbudit.

„Jasný, nač furt čekat!“ pokusila se Astrid o nadšení a podívala se na už dávno připravenou Ester, ta jen
beze slov přikývla a jako první už byla u ležícího muže.

Léčitelka a dvě dryády se tedy daly do práce a společně s bezvládným mužem vyrazily na cestu, Failë se
zase vydala hledat nezvěstnou Alyohtë, jejich cesty se tedy rozešly a skupina se rozdělila.

***

AndělAnděla, Ester a Astrid se pokoušeli společnými silami přenášet muže přes les, vždy dvě mu dělaly
nosítka z rukou a ta třetí ho přidržovala a jistila aby nespadl, samozřejmě se střídaly a samozřejmě se
několikrát zastavovali, přestávku měly každou chvilku, i přesto že jejich výkon byl úchvatný, po nějaké
době usoudily, že to takhle nepůjde.

***
 „Týjo“, povzdychla si Anděla při jedné přestávce, „nikdy mi tahle cesta nepřišla tak dlouhá a
nekonečná“, zestěžovala si vyčerpaná léčitelka, která se teď cítila spíš jako nějaký mužný nosič než citlivá
medicinmanka.

„Holky dnes jsem vlastně tuhle cestu zažila v obou extrémech“, uvědomila si, „když jsem sprintovala k
bukovému háji, tak mi ani nepřipadalo, že bych překonávala vůbec nějakou vzdálenost, byl to jen
okamžik“, zasmála se.

***

Ester, Astrid a Anděla se proto rozhodly, že to musí vyřešit jiným způsobem. Léčitelka se tedy
předsevzala, že zaběhne do vesnice a od někoho si vypůjčí koně, vlastního už totiž nějakou dobu neměla,
jinak by to tímto způsobem určitě vyřešily hned, stejně si ale vyčítaly, že je to nenapadlo hned.

Když Anděla mířila se střídáním klusu a chůze do rodné vesnice, přemýšlela od koho si klisnu či oře
vypůjčí. Otce s tím rozhodně teď zatěžovat nechci, ten má hodně práce a svého vraníka často potřebuje,
zamítla Anděla rovnou tuhle možnost. Babička má sice statnou, mladou a silnou samici albína, to jest bílá
pohledná klisna jménem Ella, ale babču s tím taky teď otravovat nechci, přemítala Anděla. Věděla totiž,
že babička Jarmila by chtěla určitě všechno vědět a než by jí babča Ellu půjčila, musela by ji všechno
dopodrobna vysvětlit, s tím se však teď nemohla zdržovat, nechtěla nechat dryády dlouho čekat, třeba by
to ještě vzdaly, pomyslela si. Strejda Vláďa se svými dvěma vraníky a jednou klisničkou bydlí kousek dále
a nevím, jestli je teď doma, zbytečně by se mi tam běžet nechtělo, usoudila v duchu léčitelka, jenž pak při
klusu ponořená v myšlenkách klopýtla o vystouplý kořen stromu. Zaklela. Vstala. Oprášila se a
pokračovala dále, už jen ale rychlou chůzí, však už byla u konce lesa a blížila se tak k louce. Udržovala si
své tempo a dále přemýšlela.

Strejda Jarda by mi sice hned půjčil cokoliv, ale ten má zase teď starou herku, která už jen dožívá, nevím
zda by to vůbec zvládla, pomyslela si. pak si představila slabého grošáka strejdy, jak cválá na rozpáleném
slunci s nákladem na hřbetě a hned tu možnost taktéž vyloučila. Všechny z rodiny tak zamítla. Rozhodla
se tedy, že požádá kohokoliv jiného z vesnice, kdo bude doma a má možnost ji nějakého vraníka vypůjčit,
však přece tam každého zná a každý snad zná i ji a i ona jakožto ne zrovna společenský typ, tam má pár
přátel a vždyť přeci ví, že skoro každý v její vesnici by měl být ochoten pomoci a tak tomu taky že bylo.

***
 Ester a Astrid už nějakou dobu čekaly na Andělu. Nevadilo jim to. Však byly rády, že již sedí a že už se
nemusí beze smyslu tahat s mrtvolou. Vlastně jim to ani nepřipadlo jako nějaké čekání, byly totiž spolu
poslední dobou rády a ono když jsme s někým koho máme rádi a na místě, které máme rádi, tak se
většinou cítíme dobře, pokud tedy samozřejmě zrovna na tom místě nejsou nějaké velmi nevyhovující
podmínky, jenž jsou právě nejčastěji způsobené jinými bytostmi, ale to už zase nejsme zrovna jen s
oněma milovanýma.

To teď ale naštěstí u Ester a Astrid neplatilo. Sestry se spolu u křišťálového potůčku cítily právě tak
dobře, že neměly důvod si ani stěžovat, bavily se o různých tématech, bavily se třeba o nové bylině, která
byla včera v jeskyni objevena jednou mladou dryádou. Bylina prý dokáže dát jakékoliv bytosti ohromnou
sílu, když pozře byť jen lístek, avšak prý mu to musí ta rostlina povolit, jinak bude ta ohromná síla použita
právě proti němu.

Dále se bavily o dohodě s bobrovci, byly rády, že se povedl sjednat aspoň nějaký kompromis, aniž by
porušily to, co slíbily Dubovi. Pak hovořily také o Anděle, obdivovaly její léčitelské schopnosti, né proto že
by nedokázaly samy vyléčit to co ona, ale byly velmi zaskočené z toho, že po léčení dvou lidí, zvládala
námahu, jenž dala i jim zabrat. Rozebíraly spoustu věcí a bylo to velmi příjemné.

Bylo to příjemné tedy do té doby, než přišlo na téma ohledně Alyohtë. Nikdy ji neviděly takhle
zamlklou, znaly ji pouze jako ráznou, hlučnou, impulzivní, tvrdohlavou a jako tu, jež musí mít vždy slovo
poslední. Neměly rády tuhle její povahu, a právě kvůli této povaze ji nikdy nijak zvlášť nemusely, ale
samozřejmě ji uznávaly a její temperament plně respektovaly, však ono každý je nějaký. Už od doby, co se
stala dobrovolně dryádou její nátura byla zrovna taková a přesně na právě takovou Alyohtë si už zvykly.
Nikdy se nestalo, že by byla delší dobu beze slova, když ostatní něco řeší. Zrovna tak se nikdy nestalo, že
by Alyohtë zmizela, aniž by o tom všem nedala vědět. Zajímalo je, kde šla, měly o ní trochu obavy, rády
by věděly, kde právě teď je a co zrovna dělá nebo nedělá.

Nu kdyby dryády nebyly Andělou po cestě tak zaměstnány, možná by si i všimly, že u moudrého dubu
vysedává právě Alyohtë, třeba by se něco dozvěděly a třeba by si teď nemuseli klást otázky a zbytečně se
teď bavit o Alyohtë, netušíc, že Alyohtë je kousek od nich.

***
 Než se Ester a Astrid začaly nudit, už zdálky slyšely hlasy.

„Není to Anděla?“, otočila se Ester na Astrid s nadějí v hlase.

„Samozřejmě, že je a jak slyšíš, tak nejde sama“, odvětila protahujíc se Astrid.

„Jasně že slyším, hluchá nejsem, vždyť Anděla je zrovna ta která z těch hlasů jde slyšet nejmíň“, zasmála
se Ester, která už se taky začala protahovat a rozhýbávat si zatuhlé končetiny.

„Vypadá to, že má velké posily, naše pomoc už možná bude prd platná.“

Ester chtěla Astrid ještě něco odpovědět, ale dříve než se stihla nadechnout, všimla si přijíždějící
skupinky, zdroje jediného hluku, který jasně v tichém lese vyniká a není jej možné jen tak přeslechnout.
Tři koně nosíc tři modré bytosti mířily přímo k nim. Na prostředním hnědákovi seděla Anděla a vedle ní
se na zleva na vraníkovi a zprava na o něco tmavším hnědákovi, než byl hnědák Anděly, vezli dva mladíci.
Na vraníkovi seděl vzrůstově malý, ale zato ramenatý zrzek. Obě dryády sj všimly, že zrzkův vraník má na
sobě postroj a za sebou něco táhne. Na hnědákovi byl usazen mladík, jenž byl pro změnu vysoký, nebyl
sice obtloustlý jako zrzek, ale zase ani svaly moc neměl, byl víc než štíhlý, spíše skoro až pohublý, hnědé
vlasy mu spadaly po ramena. Nejhlasitější z nich byl ten svalnatý zrzek, který se pravděpodobně snažil
ostatní bavit, Anděla se pořád smála a dlouhán, který nebyl tolik hlučný, vypadal, že se ostatní snaží
poučovat. Teď už ale mohly dokonce docela znatelně rozumět vyřknutým slovům této trojice.

„Víte proč ryby nerostou na stromech?“, vykřikl zrzek.

„Proč Lišáku?“ Zeptala se Anděla.

Dryády při vyslovení jeho jména obě naráz vybuchly smíchy, tím ale bohužel přeslechly Lišákovu
odpověď, viděly pak jen jak Anděla vybuchla smíchy. Viděly i jak vysoký mladík jen převrátil oči. Viděli i
tento detail, protože trojice na koních už byla u nich.

„Ták jsme tady bando“, řekla Anděla, která teď na sobě místo bílých zkrvavených šatů měla pánské
kalhoty z pytloviny a pánskou bílou tuniku utáhnutou hnědým páskem. Jako první slezla z koně. Astrid si
všimla, že už není bosa ale na nohou má pánské dřeváky.

Hned po Anděle z vraníka hbitě seskočil svalnatý zrzek, který rovnou zamířil k ležícímu rudému muži.
Ester se na něj nemohla vynadívat.

„To je ten raněný?“, zeptal se a pohlédl na Andělu, která se právě omlouvala za zpoždění a děkovala
sestrám dryádám, zrovna objímala Astrid.

„Jasně Lišáku, to je přesně on“, řekla léčitelka, aniž by na kamaráda pohlédla.

Zato Ester na zrzka hleděla pořád. Svalouš právě úplně sám mohutného muže zvedl a docela snadno si
ho přehodil přes rameno.

„Ester “, zatřásla s ní léčitelka. „Je ti něco, slyšelas mě vůbec?“

Ester zmateně potřásla hlavou a trochu se zastyděla.

„Říkala jsem, že vám oběma moc děkuji za pomoc a za počkání, ale že teď už to s chalanama zvládnu“,
shrnula to stručně Anděla, která v duchu zadoufala, že ji její kamarádka pouze nevnímala, protože je z
důvodu únavy mimo, nikoliv že se jí něco stalo v mozku, co zhoršuje její pozornost a vnímání okolí.

Ester se vzpamatovala a bez prodlévání obejmula Andělu.

„To bylo pro nás samozřejmostí kamarádko“, řekla Ester objímajíc Andělu a myslela to zcela upřímně,
dryády vlastně všechno co říkají, myslí upřímně, faleš neznají, nerozumí jí, pokud však upřímnost není na
místě, tak mlčí.

„Kdyby si kdykoliv potřebovala ještě pomoc, jsem ti k dispozici, šťastnou cestu léčitelko“, přerušila
obejmutí Ester, jež byla už připravená k odchodu.

„Vám také samozřejmě“, řekla Anděla s úsměvem. „Jen bych vás přeci jenom ještě mohla seznámit s
mými přátely“, dodala a otočila se na dva rozličné bratry.

Zrzek už rudého muže naložil na povozné lehátko připnuté k postroji jeho vraného koně, jenž byl svému
majiteli pravděpodobně podobný nadprůměrnou silou. Stál a držel vraníka za uzdu.

Dlouhán ztuhnutě seděl na koni, stále ze svého hnědáka ani neslezl, byl zmaten, jeho pohled směřoval
na starší dryádu, když si ale všiml, že pohledy děvčat, včetně Astrid směřují i na něj, pohled okamžitě
odvrátil.

Anděla pohlédla na dryády, pak na mladíky a pak opět na dryády.

„Tak tedy tohle jsou mí přátelé z vesnice“, začala a ukázala na mladé bratry. Oba už stáli před nimi, i
dlouhán už slezl ze svého koně. „Jsou to bratři“, pokračovala. „Tohle je Lišák“, ukázala Anděla na zrzka.

Dívky měly, co dělat, aby se znovu nezasmály, ještě že to jméno už slyšely, pomyslely si.

„Jen se zasmějte“, řekl uvolněně zrzek se šibalským úsměvem, který hned poznal v dryádiných tvářích
pobavení, i přesto, že se jejich koutky úst ani nezvedly. „Taky mi přijde moje jméno vtipné, jen se
zasmějte, nemá cenu smích zadržovat, neboť až se dozvíte jméno mého bratra stejně se neovládnete“,
řekl šibalsky Lišák a pohlédl na staršího bratra.

Měl samozřejmě pravdu. Dívky se pak tedy pousmály a se zvědavostí pohlédly na vysokého mladíka a
když jim ten pak řekl, že se jmenuje Vlašák, smích už opravdu nezadržely.
 Smáli se pak všichni, dokonce i Vlašák se trochu pousmíval.

„No máte fakt vtipná jména, obzvlášť dohromady vám to ladí, Vlašák a Lišák to je dvojka“, řekla Ester
ještě stále s pobavením ve tváři a i v hlase.

„Neberte to jako posměch, fakt to zní dobře“, přidala se usmívající se Astrid a myslela to zase upřímně.

„My víme, děkujem“, řekl Lišák neskromně. „Jak se ale vůbec jmenujete vy? Stále neznám vaše jména
děvčata, to se ale asi tak nepobavíme co?“ Zeptal se poťouchle Lišák a pohlédl na Astrid.

Astrid se nedechla, ale Ester byl rychlejší:

„No třeba by se našel někdo koho bychom mohly pobavit, ale ve srovnání s vámi je všechno nudné,
takže máš pravdu, našim obyčejným jménům se asi nezasmějete. Já jsem Ester a tohle je moje starší
sestra Astrid.“

„Astrid Astrid je statrší sesterka, ta mladší je pak Esterka“, řekl Lišák vzápětí s úsměvem.

Obě se zasmály.

„Však vám to taky dobře zní, Ester a Astrid jsou krásná jména“, uznal Lišák upřímně a na chvíli se mu
dokonce z tváře vytratil jeho běžný poťouchlý úsměv, který teď nahradil úsměv srdečný.

Když to řekl, Ester se objevil na tváři ruměnec.

„Děkujeme“, odpověděla Astrid.

 Chvíli bylo ticho, všichni si pak všimly, že Anděla mezitím, co se tu seznamovali odešla a teď klečí nad
mužem na lehátku.

Ticho výjimečně nepřerušil Lišák, ale tentokrát to byla Ester, která neovládla svou zvědavost a otázala
se Lišáka:

„Lišáku, proč nerostou ryby na stromech?“ zeptala se, ale hned vzápětí svého dotazu litovala, nesmírně
se totiž zastyděla.

Lišák pohlédl na Ester a krátký okamžik byl zaražen tímhle dotazem, pak se ale zasmál a opět byl na
jeho tváři znát jeho šibalský úsměv.

„No přeci, protože by pak mohl být každý vegetarián“, vyřknul napjatý Lišák, který čekal výbuch smíchu
obou dívek.

Zasmála se však jenom Ester a smála by se mnohem více, kdyby ji samotnou stejně jako Lišáka
nezarazilo, že se nikdo jiný tomu nesměje.

„Lišáku, tohle je skutečně hloupý a né moc domyšlený vtip“, ozval se snad poprvé sám od sebe Vlašák.

„No tak mi to vysvětli ty chytrolíne, jen mi pověz dalších několik věcí o kterých nemám přehled a ve
kterých nejsem vzdělaný, tak jako ty, však jen mi pověz dalších sto důvodů, proč jsem hloupý, jen mi opět
dokaž kolikanásobně jsi chytřejší než já, velice rád si to poslechnu víš, stejně jako každý den to rád
poslouchám, abys věděl“, řekl Lišák se znatelnou ironii. V jeho hlase však šla rozpoznat i jeho
rozhořčenost a lehká dotčenost, která se mu nepovedla skrýt a nedát najevo, sám se pak zastyděl, když
domluvil a uvědomil si, jak asi zněl.

„Lišáku já jsem ti nikdy neřekl, že jsi hloupý, jen prostě často věci nedomýšlíš a ano méně vzdělaný než
já asi budeš, to že jsi ale hloupý, jsem ti nikdy neříkal a ani nemám důvod ti to říkat, v podstatě tím bych
byl sám proti sobě, jelikož jsme sourozenci a máme stejné rodiče a stejný rod, tak tím bych vlastně urážel
naše rodiče a náš rod, jelikož inteligenci ovlivňuje i genetika. No pojďme ale k věci, blbost je to za prvé
proto, že kdyby rostla zvířata na stromech, už by to nebyla zvířata, ale plody, no něco takového prostě
možné není “, pousmál se Vlašák. „A za další, pokud jsem dobře pochopil, myslel jsi to něco jako narážku
na vegetariány, že vegetariáni nechtějí způsobovat utrpení jiným, ale že přeci to jablko taktéž trpí, když se
do něj zakousneš. To je ale opět hloupost. Ano máš pravdu v tom, že fyzická strava pokaždé stojí nějaké
utrpení a pouze bytosti živící se energii, jenž se nazývá prána, svou stravou nikoho nezatěžují.
Samozřejmě je to tak že každá umírající buňka trpí, ale právě jíst plody je pravděpodobně způsob, kdy se
při fyzické stravě způsobuje to utrpení nejmenší, v podstatě téměř žádné. Obzvlášť pokud si vezmeš ten
plod až z toho stromu spadne, tak jako to dělají dryády, tak tomu stromu žádným způsobem neublížíš“,
opět se pousmál, pak pohlédl na Astrid, která ho k jeho potěšení se zájmem poslouchala, jejich pohledy
se střetly, odvrátil pohled a pokračoval:

„No prostě málo jsi to promyslel, že sis ryby představil zrovna jako plody. Třeba u kořenových zelenin,
kdy sníš vlastně celou tu rostlinu je to utrpení už větší “, pohlédl Vlašák na Lišáka. „Samozřejmě oproti
jezení zvířat je to minimální“, dodal.

Lišák přikývl, „děkuji za rozšíření mých obzorů Vlašáku“, řekl Lišák bez emocí, ve kterém byla všechna
jeho vtipalská nálada doslova umlčena.

Vlašák neodpověděl, neměl, co odpovídat.

Ester cítila soucit k Lišákovi, bylo jí ho fakt líto, bylo jí líto, jestli to má s bráchou tak pořád a litovala, že
se vůbec na tento vtip zeptala v přítomnosti jeho vážného bratra, který nemá žádný smysl pro humor.
Zatoužila ho obejmout, ale naštěstí se dokázala rychle ovládnout. Mrzelo ji, že už smácí nálada skončila,
ráda by se zase s Lišákem smála, nechtěla se s nimi rozloučit v neveselé náladě.

„Vlašák to ale řekl skvěle, má úplnou pravdu“, řekla Astrid.

Ester a Lišák se po ní otráveně podívali, zaražená Ester se na ni ale dívala zároveň i se zlostí. To snad
nemyslí vážně, pomyslela si.

Astrid však jejich pohledy ani nezaznamenala, jelikož se při oněch slovech dívala na Vlašáka, který jí teď
hrdě naslouchal.
 „Ono když se se stromy dorozumíváš, tak víš že to, že si vezmeme jejich plod jim nijak neublíží, sami
nám je přeci nabízejí“, pohlédla Astrid na Ester, čekajíc na souhlas, když si ale všimla sesterčina pohledu,
který jí skutečně zaskočil, zmlkla.

Samozřejmě měla pravdu, ale Ester neviděla důvod proč jí přikyvovat, neviděla důvod, proč to řešit,
vždyť to byl jenom pitomý vtip, proč musí být tak vážní sakra, pomyslela si. Chtěla se Lišáka nějak zastat
nebo aspoň nějak opět navrátit tehdejší dobrou náladu. Chtěla aby už se to neřešilo a zapomnělo se na
to.

Anděla ji ale předběhla.

„Však to byl vtip, proč to tak řešíte bando“, řekla pobaveně Anděla, která se k nim právě navracela od
koně s postrojem.

Všichni se na ni otočili.

„Přesně!“, vykřikla Ester, která se nedokázala ovládnout.

„Tak doufám, že už jste se všichni poseznamovali“, odvedla téma Anděla, která skutečně nechtěla, aby
mezi jejími přáteli byly nějaké rozpory.

„No jasně Andělko“, přitakál Lišák s úsměvem.

Příchodem Anděly se Lišákovi opět vrátil jeho obvyklý úsměv a jeho obvykle dobrá a šibalská nálada.
Bylo to pro něj jakoby přišlo světlo, které by všechno pochmurné prozářilo, takto to vnímal, takto vnímal
přítomnost Anděly. Usmíval se od ucha k uchu, Usmíval se na Andělu. Nebyla žádná jiná dívka, kterou by
měl tolik rád a to zrovna Lišák byl hodně na holky. Anděla se Lišákovi líbila od té doby, co si vůbec
pamatoval, že ji zná a měl pocit, že se to čím dál více stupňuje, dokonce si už i sám musel přiznat, že je do
ní zamilovaný. To byla právě jedna z mála věcí, o které Lišák nahlas nemluvil, jinak všechno všem většinou
vykvákal hned, on to totiž neuměl ani jinak, ale tuhle věc si nechával pro sebe, zatím ji nikomu říct
nechtěl. Teď už úplně zapomněl na bratrovo poučování. Jakmile měl před sebou Andělu, byl to opět ten
typický Lišák. Bezstarostný, vysmátý, vtipný a upovídaný. Teď už věděl, že si může říkat jakékoliv vtipy,
protože Anděla se zasměje pokaždé. Měl z toho vždycky radost a právě její smích ho motivoval ještě víc,
aby byl stále zábavný, vlastně aby byl sám sebou, protože zábavný byl Lišák přirozeně a odjakživa a to
samozřejmě nejen pro Andělu.

„Děkuji ti Lišáku, že jsi toho muže sám naložil“, řekla Anděla dívajíc se na Lišáka.

Ten se jen zaculil a řekl:

„Bylo mi potěšením, že zrovna já jsem měl tu možnost pomoct někomu tak božskému jako jste vy paní
a vězte že kdykoliv jsem vám opět k službám mladá velectěná dámo.“

Anděla chtěla zachovat ve tváři vážnost, ale to se jí nepovedlo, hned vyprskla a beze slova smějíc se
přistoupila k Lišákovi a vlepila mu nemalý pohlavek, který kdyby dostal od ní kdokoliv jiný, tak by určitě
zavrávoral, ale Lišák, který byl Anděle právě po její hrudník, stál pevně jako skála a tlemil se teď ještě víc.

„Bylo mi potěšením, že jsem mohla vlepit někomu tak vznešeně drzému a ušlechtile vtipnému“,
pokusila se o vážný tón Anděla.

„Bylo mi taktéž potěšením, že jsem byl poctěn tím, že jsem byl od vás majestátně pošimrán na hlavě“,
odvětil tlemící se Lišák.

Anděla se zakabonila a upřeně se na Lišáka podívala.

„Ty!“ vykřikla a culíc se na něj upřeně hleděla.

„Neprovokuj nebo si odepnu ten pánský kožený opasek, který jste mi sami půjčili“
 „Pokud se chce vážená paní zde sevléknout, bude mi potěšením“, vyřkl troufale Lišák, kterému začala
jeho modrá tvář znatelně růžovět. Tentokrát si hlavu rovnou chránil oběma rukama, protože očekával , že
Anděla přitvrdí.

Anděla však nepřitvrdila, žádná rána nepřišla.

„Myslím, že k svlékání jsou vhodnější příležitosti velectěný pane, v jiné příležtosti by mi třeba taktéž
bylo potěšením, ale momentálně tuhle nabídku zdvořile odmítám, místo toho vás i vašeho bratra uctivě
žádám, aby jste se rozloučily s mými kamarádkami, protože už pojedeme, vtipkováním už nebudeme
ztrácet čas“, zavelela Anděla, která se už tvářila vážně a to poznal i Lišák.

Lišák zareagoval jako první, obě děvčata bez váhání obejmul a byl připraven k odjezdu.

Vlašák se jako první rozloučil s Astrid a dokonce se odhodlal ji i obejmout.

„Jsem rád, že jsem tě poznal“, řekl jí do ucha.

S tou druhou se netoužil obejmout tolik jako s Astrid, ale věděl, že kdyby obejmul jenom jednu, tak by
to bylo znatelně blbé, proto obejmul i Ester, která teď byla celkově nějaká bez nálady, kdo ví, co jí tak
rozhodilo, jen stěží se jí povedlo na tváři vyloudit něco jako úsměv.

Vlašák a Lišák nasedli na své koníky a Anděla se ještě jednou sama rozloučila s dryádími kamarádkami,
byla jim nesmírně vděčná, však kromě ochoty jí pomoci jí Ester dnes vlastně zachránila život, Anděla si
byla jistá, že je může považovat za skutečné a pravé přátelé.

Pak se léčitelka už bez dalšího otálení otočila na podpadku, zamířila za vesnickými kamarády, kteří už na
ni docela netrpělivě čekali, naskočila na svého oře a beze slova se jako první rozjela. Bratři jeli hned za ní.
Tentokrát jeli cvalem a beze slova, dokonce i Lišák mlčel.
***

Starý muž vstal od ležícího pacienta, utřel si rukávem zpocené čelo a soucitně pohlédl na zlatovlasou
dívku.

„Dceruško, nevím, jestli má šanci se ještě někdy dostat do původního stavu“, řekl potichu a chraptivým
hlasem, říkal to nerad, pohledem však neuhýbal, stále se díval do hlubokých zelených očí modrozelené
dívky, stál rovně a sebejistě. Věkem byl už sice starý, ale to bylo znát pouze na jeho šedinách, postavu měl
štíhlou a vitální, nebýval nemocný, vždy byl plný energie a vždy z něj vyzařoval pokoj a mír.

Čekal, že tím dívku pobouří, čekal, že to nedokáže přijímout, čekal, že mu neodpustí jeho racionální
přístup a že ji emoce plně ovládnou. Byl na to připraven, byl s tím smířen, dívka však jen beze slova
přikývla.

„Já vím“, řekla po chvíli zlatovlasá dívka.

Už to není ta malá tvrdohlavá holka, uvědomil si, už je to docela vyspělá slečna, pomyslel si starý léčitel.

„Vím, že se do původního stavu dostat nemusí“, pokračovala, „jsem si toho vědoma a jsem s tím už i
smířena, vím to tatínku.“

Odmlčela se.

Starý léčitel mlčel, poslouchal ji, věděl, že ještě neskončila.

„Taky ale vím, že bych si neodpustila, kdybych se ani nepokusila, kdybych se vzdala, já ale do toho dám
všechno, bude mě to stát hodně energie, hodně času a hodně úsilí, vím. Sám jsi mě přeci učil, že žádný
pokus není zmařený, žádné úsilí není zbytečné a pomoct se má každému i pokud je byť jen nepatrná
šance a věz, že tady šance je, pacient žije, dýchá a srdce mu buší, jenom to v hlavě mu teď nefunguje, jak
by mělo.“

Otec ji naslouchal, neskákal jí do řeči, mlčel a čekal až domluví. Až domluvila, chvíli na ni hleděl a radši
ještě čekal, zda skutečně domluvila, po krátkém tichu řekl:

„Máš pravdu Andělko, mluvíš velmi dobře, jsi už rozumné děvče. Věz, že jsem ti nepovídal, abys to
vzdala, jen abys věděla na čem jsi a abys pak nebyla zklamaná a něco si nevyčítala, ale ty jak vidím víš, ty
dost dobře víš na čem jsi a do čeho jdeš a já ti v tom nebráním a dokonce ti i věřím mé drahé dítě a
pokud to půjde, budu ti pomáhat, co to půjde, ale ty přeci víš, kolik jiných pacientů mám denně na
starosti, proto se nemohu vyčeropat na jednom případu, ale to ty víš, že ano?“

„Vím tatínku, vím.“

„Mám tě rád dceruško.“

„Já tebe taky.“

Obejmuli se. Mlčeli.

***

Zralá žena, vášnivá paní, matka jednoho dítěte, rázná žena, silná a drsná dáma, žena oblíbená mezi
muži, žena, jež má ráda společnost mužů a svou vášní k nim je zvlášť pověstná, právě tato žena se už pár
dní chovala jinak než je u ní obvyklé. Baculatá žena s rudou barvou kůže, mohutnými kudrnatými vlasy a
nadprůměrně objemným poprsím, které je pro muže obzvlášť přitažlivé, už pár dní s žádným z mužů
nesouložila, což byla u ní snad nejdelší doba bez sexu, pokud se nepočítá období, když byla ještě pannou,
období jejího dětství.

Této změny si nemohli nepovšimnout obzvlášť její nápadníci, muži, kteří ji pravidelně uspokojovali a
doufali, že jednou budou mít tuhle ženu jenom pro sebe, tito naivní mladíci se jí vyptávali na to, co ji
trápí, i přesto, že to sami dost dobře věděli. Každý to věděl, každý občan města věděl, že se Matylda trápí.
Matylda však nechtěla, aby se kdokoliv dozvěděl, že i ona má svou slabost, že i tato silná žena, jež má u
každého respekt, dokáže po nocích potají plakat a dokonce se modlit. I přes svoje utrpení matka mlčela a
nikomu si ani slůvkem nestěžovala. Svěřit se se svým trápením jí její hrdost nedovolila.

Pokud by dala najevo, jak moc ji ztráta syna trápí, nikdy už by z ní nešel takový respekt, nikdy už by
nebyla považována za nezranitelnou, tudíž by ji pak každý mohl ranit záměrně, teď se jí nikdo nemůže ani
dotknout, protože neví kam zasáhnout, protože si myslí, že jí nic nezraní, protože si myslí, že je
nezranitelná.

Pokud by se vydala své dítě hledat, opět by dala najevo svůj strach o něj, opět by dala najevo svou
slabost. Každý by pak věděl, jak moc jí záleží na vlastním dítěti, každý by pak věděl kam mířit, každý by
pak věděl, jak se jí za cokoliv pomstít, každý by ji pak mohl vydírat.

Pokud by se své dítě vydala hledat, už by se sem nemohla nikdy vrátit, musela by už odejít navěky, to
bylo jisté.

Byla nešťastná, toužila se zabít, toužila svůj život už ukončit, ale tím by nevyřešila vůbec nic, nepomohla
by tím ani dítěti ani sobě, syna by tím nezachránila a svou slabost by takhle dala najevo snad nejvíce,
každý by považoval za slabost nejen její trápení kvůli synovi, ale i to že měla strach právě své trápení dát
najevo, že se bála ztráty respektu, že měla strach z města odejít a že se bála, že by se ostatní dozvěděl o
její slabosti. Už by si ji zde nikdo nepamatoval jako silnou ženu každým respektovanou, její památku by
zde už nikdo nerespektoval, každý by zde na ni vzpomínal jako na selhání samo o sobě a to rozhodně
nechtěla.

Po třinácté noci bez sexu, po třinácté protrýzněné noci se rozhodla. Vybrala si odchod, vybrala si
opuštění města, opuštění svého domova. Zvolila si hlad, zimu a nejistotu.
 Po oné osudové noci si vše naplánovala. Rozhodla se, že odejde příští noc, když budou všichni spát.
Rozhodla se, že odjede v tichosti a bez svědků. Chtěla ať se to každý dozví až ráno a ať z toho není žádná
aféra.

***

Když nadešla ona noc, když ženy uložily své děti, když muži ulehli po náročném dni tvrdého výcviku,
když svůj den ukončili i ženy vyčerpaných mužů, Matylda se vydala na nevratnou cestu. Samozřejmě
úplně všichni nespali, to však ani přeci nebylo možné, aby v celém městě nikdo nebděl, ale ke štěstí ti co
zrovna teď nespali, tak vykonávali tu další věc kromě spánku, která se v posteli běžně provádí, souložili.
Nespící byli holt zaměstnáni dostatečně a Matylda tak měla možnost odejít bez toho aby se jí někdo
vyptával.

Šla rozhodně a sebejistě, beze strachu a bez pochybností, její krok byl pevný a směrodatný, nikdo ji už
nemohl zastavit. Byla zahalená pláštěm, vlasy měla schované pod špičatou kápí, na rukou měla kožené
rukavice a na nohou měla koženou kvalitní obuv, pod pláštěm měla za opaskem z pravé strany připnutý
svůj jednoruční kovaný ocelový meč a z levé strany svou dvousečnou dýku, jenž už má na svědomí
mnoho životů, né však její rukou, tedy zatím.

Když Matylda osedlávala svého koně, slyšela zvuky bolesti a slasti z více směrů, na vzrušení teď neměla
ani pomyšlení, svůj pocit mezi nohama zcela ignorovala.

Ryzák tušil, že tohle je jiná vyjížďka, než obvykle. Nechtělo se mu. Proti rozhodnutí této ženy, však
nezmohl nic, stačilo, aby se na něj Matylda přísně podívala a poslechl bez prodlévání a jakéhokoliv
vzdorování. Nevzpínal se, nemělo to cenu. Kdyby zde jako srab zůstal, stejně by jeho majitelka osedlala
někoho jiného a tento koník by se pak nemusel mít lépe, třeba by se jakožto zbytný kůň stal jídlem
zdejších mužů, byl by zabit a použit na maso stejně jako jeho starší bratr. Tohle ryzák nechtěl.

***
 Jeli v noci a v dešti nevědouc kam, ale s cílem jasným.

Pršelo, hřmělo, byla vánice. Hukot větru přehlušoval dokonce i Matyldin řev, kterým nemilosrdně
popoháněla svého koně.

„Jeď Jantareeeeeee! Jantare jeď! Jantarrrrrrrr..“, řvala Matylda tiskonoucí se k ryzákové šíji.

Jantar jel, byl téměř vyčerpán, ale běžel dále, běžel přes všechny své síly.

Jeli tryskem, jeli s odhodláním, nezastavovali se. Hřmělo. Stromy se ohýbaly. Před nimi uhodil blesk.
Kůň zaržál a zastavil se.

„Jeď Jantere nezastavuj! My se nebojíme! Nikdy se nebojíme!“, řvala burácivě rezolutní žena.

Dál běžel Jantar už jen silně proti své vůli, nejel už tryskem a nezrychloval ani na Matyldin povel.

Další blesk uhodil opět blízko nich a to do vysokého starého smrku, Jantar stihl jen tak tak zastavit před
padajícím stromem, jenž dopad přímo před nimi.

Matylda okusila v tu chvíli pocit, který moc nezná, strach o svůj život. Teď už Jantara nepopoháněla, teď
už se necítila jako neohrožená. Najednou si připadala dokonce i zranitelná, teď už se nechtěla
bezmyšlenkovitě hnát dál. Poznala že tu něco není v pořádku, pocítila to, co Jantar vnímal už dávno,
pocítila negativní síly, pocítila přítomnost temné magie, pocítila špatnou zvěst. Ne, teď nemohou běžet
dál, musí počkat do rána.
***

Schovali se do né moc prostorné jeskyně, kde se společně tak akorát vlezli, aniž by se museli nějak krčit,
Matylda měla prostor pro jakoukoliv změnu polohy, ale stojící Jantar se bohužel nijak přetočit nemohl,
pouze na místě přešlapoval a frkal. Bylo tam ale aspoň poměrně sucho a hlavně byli chráněni před
nevypočítatelnými blesky.

Nespali. Ani kůň, ani Matylda. Oba byli ve střehu a ještě plný adrenalinu. Stojíc Matylda utěšovala
přešlapujícího Jantara, objímala ho kolem krku a hlavu měla zabořenou do jeho béžovo zrzavé hřívy. Po
chvíli už ale v nohou nesouc její celé tělo pocítila únavu, sedla si tedy a opřela se o skalní zeď jeskyně.

Bouře ustávala. Pomalu začínalo svítat a Matyldě se chtělo spát, nutkání usnou ale úspěšně odolávala.
Myslela na svého jediného syna, ptala se zda je naživu odmítajíc zápornou odpověď, ptala se, kde je a co
s ním je, ptala se, kde se má vydat, ptala se, kde ho má hledat a kde ho najde. Nečekala odpověď.
Žádnou odpověď neočekávala, ptala se jen tak a proto ji překvapilo neb spíš až vyděsilo, když ve své hlavě
zaslechla cizí hlas:

“Vím kde je”, říkal hlas.

Byl to hluboký, temný a skutečně děsivý hlas, Matyldu otřáslo a projela ní vlna strašného neklidu, udělalo
se jí zle. Jantar začal téměř šílet, frkal, kopytama hrabal a hlasitě řechtal, Matylda ho ale vůbec
nevnímala.

Když už si Matylda začala myslet, že se jí to jenom zdálo hlas se ozval znovu:

“Vím, kde je tvůj syn Matyldo.“

Matylda vystřelila na nohy, vytasila meč a hlasitě zařvala:

„Kde je? Kdo jsi? Odkud znáš moje jméno? Okamžitě mi pověz, kde je můj syn!“
 Stojíc Matylda vykřikovala, pevně držela svůj meč a byla ve střehu, z pohledu šílejícího Jantara však byla
potichu, stále seděla opřená a oči měla zavřené. K smrti vyděšený Jantar vyběhl ven z jeskyně a utíkal
pryč lesem, pryč z toho místa, běžel rychleji než když ho popoháněla Matylda, teď ho popoháněl strach.

***

Je chladná noc. Magická noc. Noc, jež je neopakovatelná. Noc divů a zázraků. Noc síly a změn. Noc v níž
se může stá i to, co by se za normálních okolností stát nemohlo. Čtyři Měsíce v úplňku osvicují vesnice,
lesy, vrcholky hor i hladiny vod, které se teď třpytí. Čtyři živlové měsíce na obloze teď splývají v jeden
obrovský měsíc, který září tak jasně, že nikomu nepřipadá, že by byla noc. Jindy by v tuhle dobu každý
spal, ale dnes nikdo nespí, jednak protože je to vyjímečná noc a to nějakým způsobem teď pociťuje i ten
největší skeptik a materialista a jednak taky hlavně, protože spát nikomu dnes ani nejde. Síla a energie
dnešní magie ovlivňuje dnes nejen každou bytost, ale působí i na každé stéblo trávy, každou buňku a
každou částečku jakéhokoliv organismu. Tuhle noc se budou dít zázraky. Tuhle noc se dějí zázraky.