Karolina Tobišková

Vražda
 Sluneční pruh dopadal na podlahu šikmo a on podle jeho pozice určil, že do soumraku
zbývají ještě asi tři hodiny. Znovu pohlédl ke dveřím. Věděl, že Werner přijde, ale dával si
načas. Poprava měla začít se setměním. Nestál příliš o to, zase se s ním sejít, ale Werner si nedá
ujít poslední příležitost pohlédnout do tváře tomu, kdo kvůli němu zabíjel.
Zabíjel. Vraždil. Byla to podivná slova a jejich význam mu stále ještě unikal. Ale bylo
jasné, že pro Ně symbolizují zlo. Nikdo, kdo vraždí, nemá sám právo žít, řekl mu Werner, když
ho po návratu na mrtvou planetu vzali na palubu a zavřeli do cely. Ještě nikdy předtím nebyl
tak sám. A to si myslel, že samotu důvěrně zná. Samotu nepochopení a odlišnosti, samotu
obav a soucitu, samotu pohrdání i závisti. Ale i v těch nejtemnějších okamžicích ve svém
vědomí cítil tichou podporu a přítomnost Sítě, kterou uvolnil a vypustil, od níž se odpoutal.
Sotva slyšitelně zasténal a odtrhl pohled od zavřených dveří. Odolával pokušení vstát a začít
přecházet po místnosti, místo toho se jen kousek posunul, aby mu do tváře mohlo dopadnout
sluneční světlo. Proč jsem to udělal? Otevřel oči do prudkého světla a nechal se oslepit. Ne,
pomyslel si. To není správná otázka. Proč mi to Werner udělal? Stále ještě si vzpomínal na
euforii, která se ho zmocnila, když se na Karii objevila cizí loď. Poprvé od smrti Lony se mohl
setkat s někým, jako byl on sám, s někým bez spojení se Sítí, v okouzlující důvěrnosti, s nádechem
tajemství, ač mu bylo dovoleno sejít se s nimi jen proto, aby jim v zastoupení němé Sítě sdělil
žádost, aby odešli a už se nevraceli. Ty dlouhé týdny, kdy se učil jejich jazyk, se pro něj staly
nekonečným potěšením. Neznat a nebýt poznatelný, dokud se sám nerozhodne odhalit něco ze
svého nitra. Takový přepych, taková krása. Dlouhé, předlouhé přátelství s Wernerem, hodiny
vyplněné rozhovorem, hrami, které v Síti neměly díky telepatii žádný význam, ale oddělené
individuality naplňovaly vzrušením. Takový život nikdy předtím nežil, zdálo se mu, že konečně
někam může patřit, aniž by zároveň musel ztratit sám sebe.
Síť ho lákala a zároveň odpuzovala. Aby v ní mohl žít, musel by se cele stát její součástí, a to
bylo velmi příjemné. Pamatoval si své soužití se Sítí jako dítě od okamžiku, kdy se narodil, až
do doby, kdy mu věčná přítomnost ostatních v jeho mysli začala působit bolest. A hrůza z toho,
jak se mezi nimi ztrácí, jak jsou stále s ním i ve chvílích, kdy chtěl být jen sám se sebou, ho
nutila, aby se od nich začal odtrhovat. Pozorovali jeho snahu a poslali za ním Lonu. Už tehdy
mu připadala velmi stará a zemřela dřív, než mu bylo patnáct. Netušil, co se s ní mohlo stát,
věděl jen, že se nepřipojila k Síti. Podobně jako on nebyla schopna sžít se s ní a natrvalo se
spojit. Tušil, že právě to Je děsí na smrti, že jejich mrtví se nespojují se Sítí, protože žádnou
Síť netvoří. Možná právě to se skrývalo za tím znepokojujícím slovem "zabít". Ukončit
předčasně něčí existenci. Ale to on přece neudělal. Jenže je zbytečné vysvětlovat něco, co Oni
odmítají vidět.
Lona ho naučila Jazyk, aby spolu mohli komunikovat jinak než v Síti. Vyprávěla, že dříve
se rodilo víc takových, jako byli oni dva. Víc takových, kteří nedokázali podřídit svou indi-
vidualitu těsným vazbám Sítě. A Síť si jich vždy velmi vážila, protože ona sama, ač uvnitř
společenstvím s účinnou a nezkreslující komunikací, navenek zůstávala němá, neschopná
naučit se mluvený nebo znakový jazyk. Takový jedinci jako Lona, kteří se uměli připojit k Síti
a zároveň mohli mluvit i jiným způsobem, zůstávali jedinou nadějí na rozhovory s návštěvníky
z temných propastí.
Sluneční pruh se zase posunul mimo jeho tvář a on zavřel rozbolavělé oči. Před nimi na
pozadí víček vyvstávaly ohnivé obrazce. Uslyšel kroky, a tak se lehce nadzvedl, ale
procházející jeho celu minul a pokračoval dál. Jak má člověk strávit poslední hodiny života?
Má je utrácet čekáním, nebo utápět ve vzpomínkách? Vždyť je to jedno. Proč jsi mi to udělal,
Wernere? Proč jste museli přijít, proč jste museli být tak milí, proč jste způsobili, že jsem chtěl s
vámi odejít, protože jsem získal pocit, že můj domov je mezi vámi a ne na Karii?
Požádal Síť, aby mohl odletět. Odpověď zněla ne. Neměl na to právo, dlužil jim život, a kdyby
odešel, vzal by jim něco podstatného - možnost vnějších kontaktů. Snad kdyby jich bylo víc,
snad až se narodí další jako on, ale ten dlouhý čas a nejistota ho děsily. Šel za Wernerem a
vysvětlil mu svou situaci a poprosil ho, aby ho odvezl i přes odpor Sítě. A Werner odmítl.
"Co by si bez tebe počali? Ztratili by spojení s okolím. Vzít tě s sebou by byl zločin, který
nechci spáchat. Copak s nimi nemáš trochu soucitu?"
A má někdo soucit se mnou, chtěl se zeptat. Má někdo soucit s mou samotou, s mými
děsivými sny, ve kterých mě pohlcuje Síť, s mou odlišností na této planetě, kde všichni sdílejí
způsobem, kterým já nikdy nebudu moci. Ale mlčel a Werner odletěl. Nechal mu jen jeden z
Jejich přístrojů a slíbil, že se s ním jeho prostřednictvím spojí.
Dlouho plakal a přemýšlel, dlouho se snažil přijmout fakt, že nemůže být se svými, ale musí
zůstat jako služebník Sítě. A pak ten fakt nepřijal.
Řešení bylo tak prosté. Werner by ho s sebou vzal, kdyby ho Síť nepotřebovala. A Síť ho
nebude potřebovat, až nikdo nebude vědět o její existenci, až se odpoutá od těl, která ji
svazovala s planetou, tak jako se od svých těl odpoutávají mrtví, když těla zemřou. Už dávno
bylo v Síti mnohonásobně víc těch, kteří žádná těla neměli, než těch, kterým sloužila.
Naposledy se rozhlédl po živoucí a dýchající Karii, pak šel do střediska a zaměřil
planetární obranu na povrch planety. Bylo to směšně snadné. Stačilo se odříznout od Sítě a bez
potíží před nimi ukryl své myšlenky. Nikde se nic nehýbalo, protože obyvatel planety byl jen
jeden, ať už se to jevilo, jak chtělo, a to Síť. Úkryt fungoval dobře. Přežil a na jeho volání se
Werner vrátil. Ale místo radosti ze shledání na jeho tváři uviděl jen hrůzu z mrtvého zjizveného
povrchu planety.
A pak zůstal úplně sám, skutečně a opravdově. Společnost kterou si vybral, ho odvrhla a Síť
ho opustila poté, co ji osvobodil, a on ztratil její tichý a uklidňující dotyk, na který byl celý
život zvyklý.
V zámku zarachotil klíč. Rychle se zvedl do sedu, aby Werner mohl jako první věc spatřit
jeho tvář, ale muž byl cizí.
"Je čas," řekl.
A on si uvědomil, že sluneční světlo z cely zmizelo a že Werner nepřijde.

Karolina Tobišková

Narodila se v roce 1974 v Liberci a letos konci studia na Právnické fakultě UK, Kromě toho ji
nejvíce zajímá četba a filmy. Psaní se intenzivněji věnuje od gymnázia, jde zejména o sci-fi.
Literárních soutěží se nezúčastňuje. Dosud nepublikovala.