1

Maya Banks

OPATRUJ MĚ
První část série
V ţáru bezpečí

2
 1. kapitola

Caleb Devereaux zdolal poslední serpentinu a odbočilna příjezdovou cestu vedoucí k maličké horské chatě.
Zaklel pokaţdé, kdy auto najelo na výmol. Krev se mu vařila vztekem a netrpělivostí, ale i nedočkavostí,
protoţe konečně po předlouhém pátrání našel Ramie St. Claireovou, coţ mu také po dlouhé době trochu zvedlo
náladu.
Ramie byla pro jeho sestru Tori tou poslední nadějí.
Ihned po Torině únosu začal Caleb pátrat po Ramie St. Claireové. Ta by však určitě nebyla první osobou, za
kterou by se většina lidí při hledání svých milovaných vydala. Ramie byla jasnovidka a v minulosti pomohla v
mnoha pátráních po unesených. Ačkoli by se určitě našlo mnoho skeptiků, Caleb v její schopnosti rozhodně
věřil.
I jeho sestra měla zvláštní schopnosti.
Se svými bratry Beauem a Quinnem svou sestřičku stále chránili a opatrovali. Z dobrého důvodu. Caleb stál
v čele rozsáhlého impéria. Bezpečnost pro něj byla na prvním místě. Vţdy se obávali únosu kvůli výkupnému,
ale ani v těch nejhorších představách by je nenapadlo, ţe Tori prostě zmizí z povrchu země a ocitne se vydaná
na milost šílenci.
Nikdo dosud nepoţádal o výkupné. Objevilo se jen video, na kterém byla Tori se svázanýma rukama a
nohama a v pozadí zněl šílený smích jejího únosce, který pak Calebovi vzkázal, aby se s Tori rozloučil.
Teď se Caleb modlil, aby nebylo příliš pozdě. Bože, prosím, ať není pro Tori příliš pozdě.
Rozběsnilo ho, ţe Ramie před třemi měsíci zmizela z povrchu zemského. Nebyla po ní ani stopa,
nezanechala nikde svou adresu. Neexistoval jediný důkaz, ţe vůbec ţije. Jak mohla jen tak zmizet, kdyţ byla
tak potřebná při hledání unesených a pohřešovaných? Co je to za sobce, ţe svým zmizením prakticky odmítla
komukoli pomoct?
V duchu uţ přímo pěnil vzteky, kdyţ zastavil před chatkou, která se zdála tak vetchá, ţe by nepřeţila ani
mírnou zimu. Netušil ani, jestli je tu vůbec zavedená elektřina. Sem by se nastěhoval jen člověk, který nechce,
aby ho kdokoli našel.
Vystoupil, došel ke zchátralým předním dveřím a zabušil na ně pěstí. Dveře se pod jeho údery otřásly a
zaskřípaly. Přivítalo ho však jen ticho a to mu zvedlo tlak.
„Slečno St. Claireová!“ zahulákal. „Otevřete ty zatracený dveře!“
Znovu zabouchal na dveře a zakřičel, aby se ozvala. Nejspíš vypadal a zněl stejně jako ten šílenec, který mu
unesl sestru, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Byl velice zoufalý. Stálo ho velké úsilí, aby konečně Ramie
vypátral. Ani za nic nehodlal odejít, dokud nezíská informaci, pro kterou přijel.
Pak se dveře otevřely a před ním se objevila drobná ţena s ostraţitýma šedýma očima. To ho překvapilo.
Okamţitě zmlkl a na Ramie St. Claireovou, kterou viděl poprvé v ţivotě, jen zíral.
Znal ji pouze z fotografií, které ale ani zdaleka nevystihovaly skutečnost. Měla kolem sebe zvláštní auru,
jako by se vzpamatovávala po dlouhé nemoci, ale která jí neubírala na kráse. Působila… křehce. Na vteřinu ho
bodl osten viny kvůli tomu, o co ji přišel poţádat, ale ten pocit zahnal. Za ţivot jeho sestry není ţádná cena dost
vysoká.
„Nemůţu vám pomoct.“
Její tichá slova ho pohladila v uších jako samet. To ale nic neměnilo na tom, jaký vztek v něm její
prohlášení vyvolalo. Ještě ji o nic ani nepoţádal, a ona ho uţ odmítala.
„Ani nevíte, co po vás chci,“ opáčil ledovým tónem, při kterém se většina lidí přikrčila.
„Je to docela jasné,“ opáčila unaveně. Víčka jí vysílením poklesla. „Proč byste jinak váţil takovou cestu?
Ani nechci vědět, jak jste mě našel. Jelikoţ se vám to podařilo, asi jsem svoje stopy nezakryla dost dobře.“
Caleb se zamračil. Byla nemocná? Proto zmizela – aby se uzdravila? Teď, kdyţ ji našel, na tom ale nesešlo.
Její důvody mu byly ukradené.

3
 „Máte výjimečné schopnosti, tak proč nechcete, aby vás lidé našli?“ otázal se. „Ţivot mé sestry je v
ohroţení, slečno St. Claireová. Nejenţe vás ţádám o pomoc, ale neodejdu, dokud mi nepomůţete.“
Neoblomně zavrtěla hlavou a únavu v jejích očích vystřídal strach. „To nemůţu.“
V jejích slovech znělo zoufalství, které mu prozradilo, ţe za jejím odmítnutím se skrývá víc, neţ dává na
první pohled znát. Něco bylo špatně, to ho ale přesto nedonutilo litovat, ţe ji nutil ke spolupráci. Ne, kdyţ Torin
ţivot visel na vlásku.
Sáhl do kapsy a vytáhl Torin šátek. Byla to jedna z věcí, kterou našli na místě, odkud ji unesli. Na
parkovišti supermarketu, u otevřených dveří jejího auta. Neměl ji nechávat samotnou. Zklamal ji. Nepodařilo se
mu ji ochránit. Nezajistil jí bezpečí.
Ramie okamţitě ustoupila a zoufale vykřikla. On k ní ale přistoupil, nacpal jí šátek do rukou a pak ji i s
šátkem drţel, takţe nemohla ucuknout. Zlomeně vzlykla a vzhlédla k němu, tvář náhle nepřirozeně bílou.
Rozšířily se jí zorničky a vzápětí jí rysy zastřela bolest.
„Ne,“ zašeptala. „Uţ ne. Boţe, uţ ne. Nezvládnu to.“
Kolena jí podklesla. Svezla by se na zem, on ji však podepřel a ujistil se, aby ani na vteřinu nepustila ten
šátek. Ke své hrůze sledoval, jak Ramiino tělo ochablo. Neudrţel ji, jakkoli se o to snaţil. Byla jako bez ţivota.
Jako by se z ní stala pouhá hadrová panenka. Rychle poklekl, aby neupustila ten šátek. Teď uţ na tom ale
nezáleţelo. Ramie byla mimo.
Oči měla potaţené mázdrou, tělo se jí začalo třást. Stočila se do klubíčka a křehkost, s jakou se pokoušela
ochránit, ho zasáhla. Tiše zasténala a začala plakat.
„Prosím, uţ mi znovu neubliţujte. Prosím. Prosím! Uţ to dál nesnesu. Jestli mě chcete zabít, tak to udělejte.
Přestaňte mě mučit.“
Calebovi naskočila husí kůţe, kdyţ uslyšel Ramiin hlas, který ale zněl jako Torin. Dobrý boţe, slyšel snad
skrz Ramie, co se právě děje jeho sestře?
Scéna, kterou Ramie vykreslila, byla děsivá. Nejen proto, ţe jeho sestra právě proţívala noční můru, ale
taky proto, ţe podle všeho Ramie trpěla s ní.
Zjistil si o Ramiiných schopnostech, co se dalo, ale kromě informace o jejích úspěších toho moc nebylo.
Nikde se nepsalo, jak přesně dokázala obětem pomoct, ani za jakou cenu. Bůh jim všem pomoz. Co to udělal?
Její tělo sebou škubalo a Calebovi trvalo jen chvíli, neţ si uvědomil, co se děje. Nebylo o tom pochyb.
Zvedl se mu ţaludek. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby jeho obsah nevyzvrátil na zem. Do očí se
mu vehnaly slzy, kdyţ skrze Ramie bezmocně sledoval, jak jeho sestru znásilňují.
Ramiiny vzlyky mu trhaly srdce. Zvedl si ji do náruče. Netušil, co má dělat, tak ji jen něţně kolébal.
„Tori?“ zkusil zašeptat jméno své sestry. Netušil, jestli propojení skrze Ramie takto funguje. „Slyšíš mě?
Tady Caleb. Pověz mi, kde jsi, zlatíčko. Přijdu si pro tebe. Drţ se. Prosím. Ať je to jakkoli hrozné, nevzdávej
se.“
Ramie škubla hlavou a na tváři se jí okamţitě objevil otisk ruky. To Caleba vyděsilo. Netušil, co má dělat,
kdyţ teď překročil hranici, zpoza které se uţ nedalo vrátit. Pokusil se zahnat ten pocit viny, říkal si, ţe cokoli,
co mu pomůţe získat zpět jeho sestru, za to stojí. Ale stálo za to mučit nevinnou ţenu?
Ani jí nedal na vybranou. Řekla mu ne, a on ji k tomu přesto přinutil, aniţ by tušil, co jí to způsobí.
Nevěděl, jak její schopnosti fungují, a teď mu ze sebe bylo špatně. Nebylo divu, ţe odmítla. Nebylo divu, ţe mu
řekla, ţe uţ to dál nesnese.
„Ramie! Ramie!“ oslovil ji důrazně. „Vrať se ke mně, Ramie. Vrať se. Musíš mi říct, jak ji najít.“
Ramie otevřela oči, ale pohled v nich měla tak vzdálený, ţe mu bylo jasné, ţe ho neslyší. Otisk ruky na její
tváři byl na její bledé pokoţce jasně červený. V očích měla tak rezignovaný, bezmocný pohled, ţe měl co dělat,
aby zahnal slzy.
Náhle se schoulila a otřásla se, jako by dostala ránu. Objala se kolem břicha a on si uvědomil, ţe do ní
kopli. Nebo tedy do Tori kopli. Ten pocit bezmoci byl strašný. Bylo hrozné vědět, ţe před jeho očima útočí na
dvě ţeny. A na jednu z nich kvůli němu.

4
 Pak se od něj odvalila. Leţela na studené podlaze, pohled nepřítomný, upřený do prázdna. Ztuhla a jeho
sevřela hrůza. Byla Tori mrtvá? Bože! Stal se právě svědkem vraždy své sestry?
„Ramie! Probuď se! Boţe, prosím, probuď se. Pověz mi, kde ji najít. Řekni mi, ţe ještě ţije!“
Zvedl Ramie do náruče a zaklel, protoţe byla tak hubená a křehká, neváţila skoro nic. Odnesl ji na
ošoupanou pohovku a opatrně ji na ni poloţil. Nechtěl jí ublíţit víc, neţ uţ se stalo.
Posadil se na okraj gauče, vzal její ledové ruce do svých a třel je, aby je zahřál. Netušil, co má dělat. Měl by
ji vzít do nemocnice?
O několik dlouhých vteřin později zamrkala, jako by se právě probrala z transu. Tvář se jí okamţitě stáhla
bolestí a začala tiše plakat. Kaţdá její slza ho uvnitř trhala na cáry.
„Ţije ještě?“ zeptal se úzkostně. „Víš, jak ji najít?“
„Ano,“ odpověděla Ramie otupěle.
Do srdce se mu vehnala naděje. Skoro Ramie ve svém náručí rozdrtil.
„Pověz mi, kde je,“ naléhal.
Pomalu, hlasem staţeným bolestí mu šeptem popsala to místo do toho nejmenšího detailu. Po páteři ho
zamrazilo, s jakou přesností popsala nejen místo, ale také únosce. Řekla mu dokonce i číslo poznávací značky.
Okamţitě zavolal svému bratrovi a řekl mu všechno, co se dozvěděl. Pak se na Ramie bezmocně zadíval,
plný vděčnosti a zároveň lítosti za to, co kvůli němu vytrpěla.
„Jak ti můţu pomoct?“ zeptal se tiše.
Pohled v jejích očích otupěl. „Nijak,“ odpověděla prázdným hlasem. „Odejdi.“
„Tak na to můţeš zapomenout! Nenechám tě tady!“
Napadlo ho, ţe by ji mohl vzít s sebou. Zařídil by, aby se jí dostalo péče stejně jako Tori.
„Tvoje sestra tě potřebuje. Jdi. Já budu v pořádku.“
Byla to zřejmá leţ, ale na víc se nezmohla. Byl rozpolcený. Chtěl co nejrychleji najít Tori, ale zároveň chtěl
zůstat a ujistit se, ţe je Ramie v pořádku. Jak by ale mohla být? Ten strašlivý záţitek v sobě ponesou do konce
ţivota hned dvě ţeny. Jeho milovaná sestra a ţena, kterou přinutil, aby mu pomohla, aniţ by tušil, jakou cenu
za to bude muset Ramie zaplatit.
„Prosím,“ zašeptala zlomeně. „Odejdi. Nech mě být. Máš, co jsi chtěl. Pomohla jsem ti, tak teď jdi. Alespoň
to pro mě udělej.“
Caleb vstal a neklidně si prohrábl vlasy. „Půjdu, ale vrátím se, Ramie. Napravím to.“
„Nejde to vrátit zpátky,“ zašeptala. „Nedá se napravit, co se uţ stalo. Jdi a postarej se o svou sestru.
Potřebuje tě.“
Zavřela oči. Zpod víček jí stékaly další slzy. Jak by ji teď mohl opustit? Ale jak by mohl zůstat, kdyţ musí
najít sestru a odvézt ji do bezpečí? Ještě nikdy se necítil tak rozpolcený.
„Jestli v sobě máš alespoň kousek lidskosti, odejdi a nikomu neříkej, kde jsi mě našel,“ zašeptala Ramie
chraplavě. „Prosím. Já tě prosím. Odejdi. Chce ji zítra zabít. Za úsvitu. Nemáš moc času.“
Její slova ho probrala, přinutila ho jednat. Ale napraví to. Napraví, co jí způsobil. Nějak. Jakkoli.
Srdce mu drtil pocit lítosti. Nejhorší na tom bylo, ţe i kdyţ teď věděl, co předtím netušil, nemohl říct, ţe by
jednal jinak. Ne kdyţ to znamenalo zachránit Tori před smrtí. Ale nyní uţ alespoň chápal, proč mu Ramie
odmítla pomoct. Uţ si o ní nemyslel, ţe je krutá a sobecká. Teď uţ si uvědomoval, ţe zmizela, aby se ochránila.
Netušil, jak to všechno dokázala přeţít. Jen se modlil, aby to, k čemu ji přinutil, nebylo tou poslední kapkou, z
které se uţ nevzpamatuje.
Caleb zavřel oči a pak ji něţně pohladil po tváři. „Mrzí mě to. Ani nevíš, jak moc. Moje rodina a já ti
dluţíme víc, neţ kdy budu schopen splatit. Teď půjdu. Modlím se, aby nebylo příliš pozdě. Ale vrátím se,
Ramie. S tím počítej. Napravím to, i kdyby to mělo být to poslední, co kdy udělám.“

5
 2. kapitola

Ramie se doplazila na konec pohovky, ani neměla sílu zvednout se na nohy. Caleb odjel před pár minutami.
Ne ţe by se jí vůbec představil. Ale jeho jméno slyšela v mysli Tori Devereauxové, byl její spojnicí s realitou,
zatímco se ji její věznitel stále snaţil zahnat hlouběji do krajiny šílenství.
Bylo jí to líto, a dokonce Caleba chápala. Dokázala by mu i odpustit, co udělal. Ale nikdy nezapomene. To
na tom bylo to nejhorší. Obrazy, vzpomínky, navţdy vryté do její paměti.
Po tváři jí stékaly slzy. Cítila se prázdná, otupělá. Ani si uţ nepřipadala jako člověk. Jako by dávno ztratila
svou lidskost.
Zvedla se, přinutila se prodrat skrze bolest a hrůzu, jeţ ji zaplavovaly. Protoţe spojení s Tori
Devereauxovou se nepřetrhlo, kdyţ ten šátek upustila. Ramie stále cítila totéţ co Tori. Spojení můţe trvat
hodinu, ale klidně i den. Ramie se jen modlila, aby se přetrhlo co nejdřív.
Musí zmizet. Odjet co nejdál a postarat se, aby ji tentokrát uţ opravdu nikdo nenašel. Aby ji on nenašel.
Protoţe pokud ji objevil Caleb Devereaux, mohl by ji najít i ten muţ, který ji pronásleduje. Uţ nikdy nechce
zaţít to, co právě teď. Moţná se z toho nikdy nevzpamatuje. Bylo to příliš silné, příliš brzy, příliš náhlé. Ani se
ještě neuzdravila po posledním propojení s obětí, a teď to musela proţít zas celé znovu.
Pomalu, jako stará ţena, se odšourala do maličké loţnice. Nedokázala se přinutit nenávidět Caleba za to, co
jí udělal. Chápala, ţe byl zoufalý. Sama ten pocit znala moc dobře. A copak by neudělala totéţ, kdyby ţivot
někoho, koho milovala, visel na vlásku?
Jenţe ona ţádné milované neměla. Samozřejmě měla otce a matku. Moţná. Někde. Ale opustili ji, kdyţ
byla ještě dítě, a dostala se do pěstounské péče. Pendlovala od rodiny k rodině a nikdy nepoznala, jaké je někde
zapustit kořeny.
Její schopnosti ji od mnoha pěstounů odcizily. Dívali se na ni se strachem v očích, jako by ani nebyla lidská
bytost. A v poslední pěstounské rodině zaţila jen hrůzu a násilí.
Ramie ţila v neustálém osamění. Nikdy nedokázala nikomu důvěřovat natolik, aby si ho pustila k tělu.
Samota jí nevadila. Přijala ji jako součást svého ţivota.
Jenţe… čas od času smutnila po tom, co nikdy nepoznala a nikdy nepozná. Po normálním ţivotě. Po
přátelích a rodině. Po všem, co ostatní brali jako samozřejmost. Ramie by ale takovou chybu nikdy neudělala.
Pokud se jí někdy dostane toho poţehnání a bude mít rodinu a přátele, pak si toho bude váţit a nikdy je nebude
brát jako samozřejmost. Stejně by to pro ni bylo nemoţné, protoţe byla mnohokrát svědkem smrti a
nepředstavitelného děsu.
Kam ale teď? Kde ji nikdo nenajde? Chtěla prostě zmizet.
A tentokrát nadobro. Modlila se, aby se jí nyní podařilo zahladit i ty sebemenší stopy. Aby se schovala a
nikdo ji nikdy nenašel. Protoţe kdyby ji našel muţ, jeho cílem bylo ji zničit, nepřeţila by to. A její smrt by
nebyla rychlá ani milosrdná. Zemřela by v agonii a s kaţdým nádechem by si přála, aby byl jejím posledním.

6
 3. kapitola

Caleb se hned, jak vystoupil z letadla, dozvěděl, ţe Tori našli přesně tam, kde ji podle Ramie věznili. Jeho
bratr Beau mu sdělil, v jakém je stavu, a ačkoli díky Ramie věděl, co přesně se jí stalo, stále se mu svíral
ţaludek z pomyšlení na to, co si v rukách svého věznitele vytrpěla.
O to víc ho naštvalo, ţe Torina únosce nedopadli. Kdy ji policie našla spoutanou v koupelně úplně
obyčejného domu na poklidném předměstí Houstonu, byla sama.
Ten chlap s ní jednal jako se zvířetem, dával jí jen vodu a trochu jídla, aby ji udrţel při ţivotě. Podle Beaua
hodně zhubla a trpěla dehydratací. Při popisu Torina stavu do telefonu se jeho bratr zhroutil. A to ho vyděsilo.
Beau byl pevný jako skála. Ze čtyř sourozenců Devereauxových byl on ten nejtvrdší. Nikdy neukazoval své
emoce, tvář měl vţdy jako vytesanou ze ţuly. Ale kdyţ mluvil s Calebem, rozplakal se. To dokazovalo, jak
hrozně na tom Tori byla.
Quinn, nejmladší bratr, zůstal celou dobu s Tori. Jel s ní do nemocnice, zatímco Beau čekal na Calebův
návrat.
Kdy Caleb vstoupil do Torina pokoje, Beau mu pokynul, aby zas vyšel na chodbu, aby si mohli promluvit.
Caleb zavrtěl hlavou. Nehodlal jít nikam, dokud neuvidí svou sestru. Potřeboval vidět Tori na vlastní oči, bez
ohledu na to, jak strašné to bude. Potřeboval se ujistit, ţe je naţivu a v bezpečí.
Quinn vzhlédl z křesla vedle Toriny postele, v očích se mu zračila čirá muka. Caleb k němu potichu
přistoupil. Nechtěl Tori vzbudit.
„Něco jí píchli, aby odpočívala,“ řekl Quinn tiše. „Dostala hysterický záchvat. Kdo by se jí taky divil. Boţe,
Calebe. Prošla si peklem.“ Vzlykl a pak se odmlčel. Pohlédl na jejich sestru a v očích se mu leskly slzy.
Caleb se na Tori zadíval. Pod očima měla kruhy, byla pobledlá a vyhublá. Prudce nasál vzduch, kdyţ na její
tváři spatřil otisk ruky, přesně takový, jaký se objevil na tváři Ramie, kdyţ ji přinutil dotknout se Torina šátku.
Znovu ho bodl osten viny.
Tori byla s nimi. Raněná, zničená, ale byla tady, s rodinou, která jí pomůţe. Ramie byla sama v chatě v
horách a neměla nikoho. Prošla si tím samým, čím Tori, a přesto neměla nikoho, kdo by jí pomohl se
vzpamatovat. To jen utvrdilo Calebovo odhodlání vrátit se za ní, jakmile se postarají o Tori. Nemohl odčinit, co
provedl, ale udělá, co bude v jeho silách, aby to napravil. Alespoň zařídí, aby se o ni postarali a nebyla sama.
„Jak jsi to sakra dokázal?“ zeptal se Beau tiše. „Jak jsi dokázal určit tak přesně její polohu, kdyţ jsme
předtím nenašli jedinou stopu?“
„To Ramie St. Claireová,“ odpověděl Caleb jednoduše.
Quinna tím viditelně překvapil. Od Caleba věděl, ţe zmizela a ţe nejspíš uţ nechce nikomu pomoct.
„Poţádal jsi ji o pomoc?“
„Nedal jsem jí na vybranou,“ odpověděl Caleb tiše. „Co jsem jí to provedl… Boţe, neměl jsem tušení, co to
s ní udělá. Našel jsem ji, a kdyţ mi odmítla pomoct, vrazil jsem jí do ruky Torin šátek a v tu chvíli pro ni začalo
peklo.“
Beau se najeţil vzteky. „Proč ti sakra odmítla pomoct? Co je to sakra za člověka, ţe odmítla pomoct
zachránit něčí ţivot?“
„To kvůli tomu, co to s ní dělá,“ zašeptal Caleb. „Netušil jsem to. Neměl jsem o tom ani ponětí. Jak bych
mohl? A nejhorší na tom je, ţe upřímně nemůţu říct, ţe bych se teď zachoval jinak, kdyţ uţ vím, proč řekla
ne.“
Quinn zmateně naklonil hlavou. „Nerozumím. Co to s ní dělá? Myslel jsem, ţe dokáţe najít oběti,
vysledovat je tím, ţe se dotkne něčeho, co oběti patřilo, nebo co má nějakou spojitost s místem činu.“
„Ona je dokáţe najít, protoţe se stane jejich součástí,“ odpověděl Caleb. „To já jí to způsobil. Jako by ona
sama byla obětí. Cokoli se stalo Tori, to se stalo i Ramie. Viděl jsem, jak se Ramie objevil na tváři stejný otisk
ruky, jaký má na obličeji Tori. Ramie znásilnili stejně jako Tori.“

7
 Quinn zbledl, do očí se mu vkradl údiv i nevíra. Beau sebou trhl a vztek, který z něj sálal, se zmírnil.
Nespouštěl z Caleba oči. Pak je zavřel, a kdyţ promluvil, zněl vyčerpaně.
„Ten hajzl,“ ucedil Beau. „To je prostě strašlivý.“
„Povídej mi o tom. Je mi ze mě špatně, ţe to kvůli mně vytrpěla, a ještě víc, protoţe vím, ţe bych to udělal
znovu, jen abych Tori zachránil z rukou toho vraha.“
„Jeţíši, co budeš dělat? Jak je vlastně Ramie?“ zeptal se Quinn.
To v Calebovi vzbudilo ještě silnější pocit viny. Tak zoufale chtěl najít Tori, ohlásit, kde se nachází, ţe
udělal přesně to, o co ho Ramie poţádala. Nechal ji být.
„Nevím, jak jí je,“ přiznal Caleb. „Odešel jsem od ní. Prosila mě o to. A soustředil jsem se jen na Tori. Ale
jakmile dostaneme Tori domů a zařídíme jí péči, vrátím se za Ramie a napravím to.“
„Všichni jí hodně dluţíme,“ řekl Beau a pohled stočil na jejich spící sestru.
„Ano. A hodlám ten dluh splatit,“ přísahal Caleb. „Co ti řekl doktor?“ zeptal se a změnil téma, protoţe
mluvit o Ramie St. Claireové mu nebylo příjemné. „Jak dlouho bude muset Tori zůstat v nemocnici?“
„Nejméně pár dní,“ odpověděl Quinn. „Má několik zlomených ţeber a pohmoţděniny.“ Trhl sebou, neţ se
přinutil pokračovat. „Chtějí se ujistit, ţe nemá ţádná trvalá zranění. Také potřebuje rehydratovat. Neţ ji
propustí, potřebují si být jistí, ţe jí to nijak nepřitíţí.“
Tři muţi se odmlčeli a pak z Toriných rtů vyšel tichý sten. Zamračila se, ale okamţitě se jí ve tváři objevil
výraz bolesti. Neklidně sebou škubla a po tváři jí stekla slza.
Caleb k ní okamţitě přiskočil. „Tori, sestřičko, to jsem já, Caleb. Teď uţ jsi v bezpečí. Jsou tu s námi i Beau
a Quinn.“
Pomaličku otevřela oči, hluboká modravá jezírka plná bolesti a utrpení. Jenţe v jejích očích se zračil i stud.
Caleba zasáhlo, ţe se stydí za něco, co nemohla ani ovlivnit.
„Calebe,“ zašeptala.
Dlaní jí stáhl vlasy z čela a pak ji pohladil, aby ji uklidnil. „Ano, zlatíčko, jsem to já.“
Olízla si rty a polkla. Léky ji otupily, mluvila pomalu.
„Jak jsi mě našel?“ zeptala se tiše. „Myslela jsem, ţe mě nikdo nikdy nenajde. Ţe tam umřu. Řekl mi, ţe
tam umřu. Chtěl mě zabít. Boţe, kdyby ses tam nedostal… Chtěl mě zabít a já se modlila, aby to udělal.“
Její slova přešla v pláč a Quinn zabořil svou tvář do dlaní, zatímco Caleb jejich sestru něţně objal. Beau jen
stál u postele, na tváři vraţedný výraz, oči plné zuřivosti.
„Šel jsem za někým jako ty,“ prohlásil Caleb tiše, ale uţ si nechal pro sebe, ţe mu Ramie odmítla – jakkoli
dobrý pro to měla důvod – pomoct. Nikdy Tori neřekne, ţe si Ramiinu spolupráci vynutil.
Tori se zamračila a zmateně k němu vzhlédla. „K někomu jako já?“
„No, ne tak úplně,“ řekl Caleb a jen kvůli ní se přinutil k úsměvu. „Na světě není nikdo jako ty. Šel jsem za
Ramie St.Claireovou. Pomohla najít mnoho pohřešovaných. Dal jsem jí tvůj šátek a ona zjistila, kde jsi.“
Tori vypadala překvapeně. Údivem pootevřela rty a zmateně nakrčila obočí. Pak se jí do očí vlily slzy.
„Kéţ by mi jen pomohla dřív,“ zašeptala.
Caleb polkl a vyhnul se pohledům svých bratrů. Bez ohledu na to, ţe jim právě řekl, co Ramie vytrpěla a
proč ho odmítla, měli jí za zlé, ţe jim nepomohla dřív.
„Jsem její dluţnící,“ zašeptala Tori. „Nikdy jí to nebudu moct vynahradit. Můţu jí alespoň poděkovat? Aţ
bude po všem a půjdu domů?“
Caleb polkl knedlík v krku a palcem jí setřel slzu z tváře. „Můţeme to zkusit.“
„Bojím se,“ zašeptala Tori zlomeně.
Zabořila prsty do přikrývky, Caleb ale viděl, jak se jí ruce třesou.
Něţně jí vypáčil prsty z deky a vzal její ruku do dlaní. „Čeho se bojíš, zlatíčko?“
Pevně se chytla jeho ruky a polámané nehty mu zaťala do kůţe. „Ţe si mě zas najde.“
Její slova zaplnila malý pokoj hrozivou vidinou. V očích svých bratrů spatřil Caleb vztek… a strach. Jejího
únosce nedopadli. Byl tam venku, na svobodě, nejspíš lovil další oběti. Nebo snad pátrá po Tori, protoţe ona
jediná mu uprchla?

8
 „Poslouchej mě,“ vybídl ji Caleb tiše. „Vím, ţe se bojíš. Bůh ví, ţe je to pochopitelné. Ale já, Beau a Quinn
tě ochráníme. Budeme tě hlídat, dokud toho zmetka nenajdou a nezatknou a on nezaplatí za to, co ti udělal. To
ti přísahám na svůj ţivot.“
„Nemůţete se přece kvůli mně vykašlat na svoji práci a svoje vlastní ţivoty,“ namítla Tori.
„No to tedy můţeme,“ vyštěkl Beau. „Teď jsi naše priorita, Tori. Nic není tak důleţité jako ty.“
„Nedovolíme, aby se k tobě ten hajzl přiblíţil,“ ujistil ji Quinn. „A ať to bude stát cokoli, my ho najdeme a
necháme ho zavřít na doţivotí.“
Tori nevypadala přesvědčeně, ale přikývla a pak zavřela oči. Léky ji přemohly.
Caleb ji políbil na čelo. „Odpočiň si, sestřičko. Budeme tu, aţ se probudíš. Musíš se uzdravit, abychom tě
mohli vzít domů.“

9
 4. kapitola

Caleb stál ve dveřích chaty, v níţ zanechal Ramie, a na tváři se mu usadil chmurný výraz. Chata byla
prázdná a opuštěná. Vypadala, jako by tu ani nikdo nikdy nebyl. Odešla, aniţ by po sobě nechala byť jen otisk
prstu. Nic, co by značilo její nedávnou přítomnost. Prohrábl si vlasy a frustrovaně zavřel oči. Plnil slib, který
Ramie – a sobě – dal, a vrátil se pro ni. Jenţe ona byla pryč.
Ani se jí nedivil. Neměl jí za zlé, ţe zmizela. Kdy ji našel on, kdo jí mohl zaručit, ţe ji nenajde nikdo další?
A ačkoli to od ní předtím povaţoval za sobecké, nyní chápal, proč si uţ znovu nechtěla vytrpět agonii při
pátrání po dalších pohřešovaných.
Otázkou teď bylo, zda by ji měl nechat jít a dopřát jí klid, který chtěla… nebo by ji měl znovu vyhledat, aby
odčinil, co jí způsobil?
Nebyl z těch, kteří se vzdávali snadno. Celý jeho ţivot se nesl ve znamení dosahování vytyčených cílů.
Narodil se do bohaté rodiny ropných magnátů a převzal korunní ţezlo ve velmi mladém věku.
Jeho rodiče dávali své bohatství na odiv. Chodili do společnosti, uţívali si výsad a Caleb navíc pojal
podezření, ţe minimálně jeho otec se účastnil i poněkud nekalejších aktivit. Jejich smrt byla podezřelá a vznesla
otázku, jestli šlo o náhodu, nebo o vraţdu. Dodnes na to nikdo nedokázal dát jasnou odpověď.
Od chvíle, kdy Caleb převzal vládu nad rodinou a dědictvím, pomalu, ale jistě uklízel, co se dalo. Odešel z
výsluní společnosti a soustředil se na bezpečnost. Vţdy se o ni zajímal, byla pro něj vysoce důleţitá, ale jak se
ukázalo, nestačilo to. Nyní bylo jeho jediným zájmem a cílem, aby se to, co se stalo Tori, uţ nikdy
neopakovalo. A pokud tomu bude moct zabránit, nestane se to ani Ramie.
Caleb se rozhlédl po chatě. Hledal jakákoli vodítka a stopy, které by mu naznačily, kudy se vydat dál. Na
otázku, jiţ si poloţil, uţ znal odpověď. Chtěl se o Ramie postarat. Cokoli bude odteď chtít nebo potřebovat, to
jí dá. Pokud by mělo být po jeho, Ramie uţ nikdy, do konce ţivota, nebude muset zvednout prst. Nic nebude
moc drahé, protoţe zachránila Tori za cenu velké osobní oběti.
Stejně ho nejspíš kopne do koulí, jakmile ho uvidí. Zaslouţil by si to, protoţe věděl, ţe by ji těch muk
neušetřil, ani kdyby věděl, co to s ní udělá. A to ho uţíralo. Vědomí, ţe by to provedl znovu, pokud by to mělo
stejný výsledek. Ţe Tori přeţije. Ţe bude v bezpečí.
Zkontroloval si signál na mobilu a ušklíbl se, kdyţ mu displej hlásil „ţádný signál“. Vrátil se ke svému
SUV a pomalu dojel k úpatí hory. Jakmile mu přístroj zas signál chytil, vytočil Beauovo číslo a počkal, aţ to
jeho bratr zvedne.
„Našel jsi ji?“ zeptal se místo pozdravu.
„Ne,“ odpověděl Caleb tiše. „Jak je Tori? Nevadí jí, ţe jsem odjel tak brzo?“
„Je v pořádku. S Quinnem se od ní ani na moment nehneme. Pořádně nespí a nechtěla si vzít prášky, aţ na
ni Quinn v podstatě nalehl a přinutil ji je spolknout. Takhle to s ní dál nejde. Mele z posledního, a kdyţ nebude
spát, brzy se zhroutí a moţná se ani neuzdraví.“
Caleb zavřel oři. Měl by tam být, sakra. Ale Tori u sebe měla Beaua a Quinna. Koho měla Ramie? Podle
toho, co zjistil, kdyţ převrátil kaţdý kámen na světě, aby se o ní dozvěděl první poslední, neměla ţádnou
rodinu. Ţádné přátele ani známé. Neměla… nikoho.
„Chci se pustit do toho, o čem jsme spolu mluvili,“ prohlásil Caleb. „Vrátím se domů a pak spolu ty a já
vybudujeme tu firmu od základů. Pokud do toho budu mít co mluvit, Tori uţ nikdy nebude trpět. A pomůţeme i
dalším. Tečka.“
„Pustím se do toho,“ řekl Beau. „Chci najmout jen ty nejlepší.“
„Souhlasím.“
„Takţe to s Ramie vzdáváš?“ zeptal se Beau.

10
 Caleb zaváhal, pak se ale rozhodl říct pravdu. „Ne. Chtěla, abych ji nechal být a dopřál jí klid, takţe bych to
měl udělat. Ale nemůţu to nechat plavat. Tys ji neviděl, Beau. Já ano. Nikoho nemá. Musím ji najít a postarat
se o ni. A nezastavím se, dokud ji nenajdu.“
„Rozumím. Všichni jsme její dluţníci, takţe se mnou počítej. Pomůţu ti ji najít.“
„Zaloţíme novou společnost,“ oznámil Caleb. „A od toho se odpíchneme.“

11
 5. kapitola

O ROK POZDĚJI

Nikdy nepolev v ostražitosti.

To byla vţdy její mantra, nyní ale důleţitější neţ kdyţ dřív. Strach se stal jejím souputníkem. Našel ji.
Nějak se mu povedlo ji najít a rozhodl se, ţe právě ona se stane jeho další obětí.
Posedlost.
Byl Ramie posedlý. Byla jediná, komu se ho skoro povedlo odhalit. Ale skoro nebylo úplně. Vrah těsně
unikl dopadení, ale Ramie navedla vyšetřovatele tam, kde drţel tenkrát svou oběť.
Celé dny tu mladou ţenu mučil. Nekonečné dny plné bolesti a utrpení. Hrál si s ní, sliboval jí smrt a pak ji
ţeně odepřel.
Neţ Ramie zmizela z povrchu zemského, zavolal jí. To on byl důvodem, proč utekla. Protoţe věděl, kdo a
co je a ţe právě ona je zodpovědná za to, ţe mu jeho kořist unikla. Na oplátku se teď ona stane lovnou zvěří.
A blíţil se.
Jak jen dokáţe sledovat kaţdý její pohyb?
Pohrával si s ní. Pohrával si s její myslí jen proto, ţe mohl. Došlo to tak daleko, ţe se Ramie bála i spát ze
strachu, ţe tu na ni pak bude čekat. Byla bez ustání v pohybu, nikdy se nikde nezastavila déle neţ na jednu noc.
Ale cítila, ţe se stále blíţí.
Kdy uţ ho ta hra na kočku a myš unaví a konečně něco udělá? A co udělá ona, aţ se u ní objeví?
Ramie zastavila u motelu a zaparkovala své malé SUV před pokojem číslo šest, který si pronajala, neţ si
odjela koupit něco k jídlu. A prozkoumala při tom okolí, aby zjistila, co tu je a co není bědné.
Přinutila se uklidnit své myšlenky. Potlačit paniku, aby se mohla lépe soustředit na zkoumání okolí. Vrah
sleduje kaţdý její krok, takţe musí zůstat klidná a věřit svým smyslům, aby mohla být vţdy o krok napřed před
svým pronásledovatelem.
Vzala do ruky kliku od dveří svého pokoje, pomalu a opatrně, aby nevydala sebemenší zvuk, ani nevloţila
klíč do zámku, aby na sebe neupozornila někoho, kdo by mohl čekat uvnitř. A pak rukou okamţitě ucukla, jako
by se spálila. Nohy pod ní podklesly, jak ji zaplavilo zlo, nenávist a výsměch. Zoufale se otočila, připravena
uprchnout. V tu chvíli se ale dveře otevřely, něco temného a zlověstného ji chytilo za zápěstí a trhlo s ní.
Škubala rukou, bojovala se svým věznitelem, protoţe věděla, ţe jestli ji vtáhne do toho pokoje, zabije ji –
pokud se jí dostane takového štěstí. Protoţe věděla, ţe její smrt nebude ani lehká, ani rychlá. Viděla do jeho
mysli. Věděla, co chystá. Znala všechny jeho zvrácené, úchylné představy, které přiváděl k ţivotu na svých
obětech, a na ni čekala ta ze všech nejhorší. Otevřela ústa, aby zakřičela, on jí ale násilně přitiskl ruku na pusu.
Zakousla se mu do dlaně a ani nevnímala hořkou, hnusnou chuť jeho kůţe. Zařval a okamţitě ji pustil.
„Ty čubko!“ zavrčel démonickým, zuřivým hlasem, který ji zamrazil na páteři. „Za tohle zaplatíš.“
Otočila se, vůbec poprvé se tak postavila tváří v tvář zlu, které ji pronásledovalo, a vrazila mu koleno do
rozkroku. Ohnal se po ní a její tvář explodovala bolestí. Uvolnil však své sevření natolik, ţe se jí povedlo
vykroutit se mu. Okamţitě toho vyuţila, protoţe věděla, ţe druhou šanci uţ nedostane.
Ani se nepokusila odjet. Nikdy by se nedostala do svého auta a nerozjela se dřív, neţ by ji chytil.
Tak se rozběhla.
Nechala tam všechny své věci a rozběhla se k hlavní silnici. Její bolavé tělo proti takové námaze
protestovalo.
Slyšela ho za sebou, skoro na krku cítila jeho dech. Horší však byla jeho tíţivá přítomnost v jejích
myšlenkách, cítila jed příslibů pomsty. Viděla v jeho mysli svou dlouhou bolestivou smrt a věděla, ţe to není
klam. Věděla, ţe si nedopřeje klidu, dokud nedosáhne svého cíle a nepřipraví ji o ţivot.
To jí dodalo sílu, aby se rozběhla ještě rychleji.

12
 Po bradě jí stékala teplá krev, která ve větru rychle zasychala. Vzdálenost mezi ní a jejím
pronásledovatelem se zvětšovala.
Kam půjde? Co má dělat? Neměla nic. Kabelku i s tou trochou peněz nechala tam.
Vzlykla, ale přinutila se běţet ještě rychleji. Dosáhla své hranice. Síly jí ubývaly, brzy jí nezbudou ţádné. A
pak uţ nebude mít vůbec nic. Věděla, ţe se v dalším městě bude muset zdrţet o něco déle. A riskovat, ţe ji
dostihne, protoţe tam bude muset zůstat dost dlouho na to, aby si našla práci a vydělala si peníze. Aby se pak
mohla znovu vydat na útěk. Jenţe by tím riskovala přesně to, co se stalo právě teď.
Odhalení.
Rychle se ohlédla přes rameno a zjistila, ţe to útočník vzdal. Ne, tak to nebylo. On to nikdy nevzdá. Jen se
stáhl, aby jí dal falešný pocit bezpečí, a pak znovu zaútočí, aţ to bude nejméně čekat. Vţdy ji dokázal najít,
proto ji napadlo, jestli sám není jasnovidec. Jak by jinak mohl předvídat kaţdý její krok? Ţil snad ve stínech její
mysli uţ od toho dne, kdy se s ním skrze jeho poslední oběť spojila? Propojila se s tím ţivoucím zlem? Bůh ví,
ţe ho nebyla schopná vystrnadit ze svých snů ani ze svého vědomí. Dočasnou úlevu – jakkoli krátká byla – jí
přinesl aţ Caleb Devereaux, kdyţ jí před mnoha měsíci strčil do ruky šátek své sestry, a ona tak na těch několik
málo okamţiků cítila i něco jiného neţ myšlenky muţe, který ji pronásledoval. Zaměnila však jedno peklo za
jiné.
Toho strašného dne v horách v Coloradu se stalo to, co se nikomu jinému nepovedlo. Zlomilo ji to. Kdykoli
vyuţila své schopnosti, aby dopadla nestvůry v lidské kůţi, pomalu ji to nalamovalo. Ten den však dosáhla
bodu zlomu. Z kterého se moţná nikdy neuzdraví. Některé rány zasáhnou příliš hluboko. Stalo se to příliš brzy
po jejím posledním kontaktu s krví a smrtí. Cítila, jak se uvnitř tříští, kdyţ pronikla do mysli Tori
Devereauxové a prošla si všemi hrůzami, kterým byla mladá ţena vystavena.
To byla ta poslední kapka. Ať se v ten okamţik stalo cokoli, poté co Caleb Devereaux odešel, aby našel
svou sestru a zachránil ji, Ramie uţ nebyla jako dřív. Moţná uţ nikdy nebude.
Byla by smrt opravdu tak hrozná? Měla pocit, jako by umírala pokaţdé, kdy vstoupila do mysli bezmocné
oběti. Většina lidí se postaví smrti jen jedinkrát. Ona jí čelila opakovaně. Po smrti moţná konečně dojde klidu.
Ramie však nehodlala dovolit, aby muţ, který ji pronásledoval, zvítězil. Nic ho nezastaví. Ve své zvrácené
mysli byl svému cíli zcela oddaný. Dokud se soustředí jen na ni, pak alespoň budou ostatní ţeny před jeho
sadistickými choutkami v bezpečí. A to byl pro ni dostatečný důvod, aby dál bojovala.
Byl to důvod, aby přeţila.
Zakopla, její nohy odmítly udělat další krok. Objevila se před ní benzínová stanice. Předklonila se a lapala
po dechu. V očích ji pálily slzy, protoţe si uvědomovala nevyhnutelnost pravdy. Bylo jedno, ţe nehodlala
dovolit, aby ten hajzl vyhrál.
Neměla kam jít. Neměla kam se vrátit. Nikde nebyla v bezpečí.
Hlavou jí proběhla myšlenka na Caleba Devereauxe, vybavila si jeho poslední slova. V jeho očích viděla
upřímnou lítost, kdyţ si uvědomil, jaké následky mělo to, čemu ji proti její vůli vystavil.
Vrátím se, Ramie. S tím počítej. Napravím to, i kdyby to mělo být to poslední, co kdy udělám.
Před rokem roztříštil její svět na kusy a odsoudil ji k ţivotu na útěku. Moţná je však její jedinou spásou.
Byl jejím dluţníkem. Zachránila mu sestru. Teď bylo načase, aby svůj dluh splatil.
Nechtěla se k němu ani přiblíţit. Nechtěla si pamatovat, co kvůli němu vytrpěla. Ale neměla jinou moţnost.
Byl její poslední nadějí. Nikdo jiný by to nepochopil. Kdo by jí taky věřil? Caleb byl očitým svědkem ceny,
kterou zaplatila za ţivot její sestry. Její schopnosti popřít nemůţe.
Za to, co jí provedl, k němu necítila nenávist. Moţná by měla. Ale kdyby byla na jeho místě, neudělala by
snad totéţ, aby zachránila něčí ţivot? Ne, necítila k němu nenávist. Necítila nic neţ obrovskou únavu a pocit
ztráty, jako by si z ní obrovský kus urvaly pro sebe stvůry, které pomáhala zahnat. Staly se její součástí,
pronikly do její duše. Kterou nesmazatelně poznamenaly.
Ne, nedokázala se přinutit Caleba Devereauxe nenávidět. I kdyţ věděla, ţe pokud jí odmítne pomoct, je
odsouzená k záhubě. Ale nemohla by se divit, kdyby jí nepomohl. Představovala vše, na co zcela jistě on i jeho
sestra chtěli navţdy zapomenout. Kdyby jí pomohl, jen by tak otevřel dveře, které před rokem uzavřel.

13
 Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. Musí jí pomoct. Jinou moţnost neměla. Jen se s ním musí
znovu spojit.
Nejprve musí najít bezpečné místo, odkud by si mohla zavolat. Ani netušila, jak ho zkontaktovat. Zjistila si
o něm, co se dalo, a věděla, ţe je velice bohatý. Pocházel ze starého rodu a ve vyšších kruzích byla jeho rodina
známá. Ale to jí bylo jen na obtíž, protoţe to znamenalo, ţe spojit se s ním bude o to těţší. Bude mít štěstí,
pokud se jí vůbec podaří dovolat se mu. Lidé jako on nezvedají telefon jen tak kaţdému. Na to mají lidi. A po
tom, co se stalo jeho sestře, bude o to ostraţitější.
Kontaktovat ho bude nejspíš jako zkusit se dovolat prezidentovi.
Musí však doufat v nejlepší. Musí najít úkryt, odkud si bude moct zavolat. A neţ zavolá, musí získat přístup
na internet.
Hlava ji bolela. Protřela si krví zbrocenou tvář.
Mysli, Ramie, mysli! Využij svůj mozek i k něčemu jinému než jen ke kontaktu se zlem.
Knihovna. No jistě.
Ulevilo se jí, ţe má konečně před sebou jasně vytyčený plán, takţe došla na benzínku, aby se poptala, kudy
se dostane k místní knihovně. Kdyţ jí obsluha řekla, ţe je to tři kilometry daleko, srdce jí pokleslo. Bylo to moc
daleko a bylo by pro ni příliš namáhavé se tam dostat, neţ zavřou. Nemohla si ani zavolat taxi, protoţe u sebe
neměla ani pěťák. A vydat se tam pěšky znamenalo riskovat, protoţe on byl pořád někde tam venku. Čekal.
Pozoroval. Nebyl daleko. A druhou šanci, aby mu unikla, uţ moţná nedostane. Tentokrát bude na její odpor
připravený.
Věděla však, ţe jen odkládá neodkladné, takţe si potvrdila směr a pak se vydala rychlým krokem ke
knihovně a cestou se pečlivě rozhlíţela, jestli nezahlédne jedinou stopu po útočníkovi.
Zbývalo posledních několik minut do zavírací doby, kdyţ vešla do knihovny, kde ji přivítal závan
chladného vzduchu. Neklidně se ošila pod upřeným pohledem knihovnice, pak si ale vzpomněla, ţe má na tváři
zaschlou krev a nejspíš i velkou podlitinu. Musela vypadat jako oběť domácího násilí. To by vysvětlovalo
lítost, s jakou si ji postarší ţena prohlíţela.
Moţná jí to bude ku prospěchu a knihovnice jí dovolí, aby si od nich zavolala.
Ramie se na jednom z knihovních počítačů rychle přihlásila na internet a vyhledala si Caleba Devereauxe.
Vlastnil bezpečnostní agenturu, kterou vybudoval po únosu své sestry. Netušila, jestli se jí ho podaří najít, ale
musela to zkusit. Můţe mu zkusit nechat zprávu. Jak by ji však mohl kontaktovat? Neměla telefon ani
ubytování, takţe by ji neměl jak sehnat.
Zavřela oči, kdyţ ji zachvátilo zoufalství. Bylo to všechno, nebo nic. Jediný pokus. Pokud ho neseţene, pak
netuší, co bude dál dělat. Pokud ho neseţene, čeká na ni jen smrt.
Pečlivě si zapamatovala telefonní číslo, sebrala odvahu a váhavě došla k pultu, za kterým stála knihovnice.
„Paní,“ oslovila ji Ramie tiše, „mohla bych si od vás zavolat? Nemám vůbec nic. Kabelku a všechno v ní mi
ukradli.“
„Ach, neboţátko! Co se vám stalo s obličejem? Přepadli vás?“
Ramie přikývla, protoţe ji suţovaly výčitky svědomí a neměla sílu zalhat.
Knihovnice vytáhla svůj vlastní mobilní telefon a podala jí ho.
„Co kdybyste zašla sem, tady v rohu si můţete sednout a zavolat si,“ nabídla jí knihovnice laskavě. „Za pár
minut zavíráme, ale nechám otevřeno, dokud nedomluvíte.“
„Moc vám děkuju,“ vyhrkla Ramie. „Jste moc hodná. Cením si vaší pomoci.“
Ţena se usmála a pak Ramie pokynula, aby šla.
Ramie cestou k ţidli v rohu místnosti vytočila telefonní číslo. Tělo ji bolelo a byla unavená po bezesných
nocích, takţe se sotva drţela na nohou.
Po druhém zazvonění se ozval odměřený muţský hlas.
„Bezpečností agentura Devereaux,“ ohlásil se.
„Potřebuju mluvit s Calebem Devereauxem,“ řekla Ramie. „Je to otázka ţivota a smrti.“

14
 Trhla sebou, kdyţ si uvědomila, jak klišovitě to zní. Tohle nejspíš říká kaţdý, kdo se jim dovolá. Ale
koneckonců volala do bezpečnostní agentury. Kaţdý telefonát mohl být otázkou ţivota a smrti.
„Vaše jméno?“
Muţ zněl znuděně, jako by opravdu podobné hovory přijímal kaţdý den. Ramie se sevřelo hrdlo strachem.
Boţe, prosím, hlavně ať mě ten muţ neodmítne.
„Ramie St. Claireová,“ odpověděla a třásla se tak, aţ jí drkotaly zuby. Její hlas skoro nebylo slyšet. Teď víc
neţ kdy jindy potřebovala mluvit čistě a jasně. Zatnula zuby a procedila: „Jak jsem řekla, je nutné, abych s ním
mluvila. Pokud mu řeknete moje jméno, určitě můj hovor přijme.“
„Vydrţte, prosím.“
Ze sluchátka se ozvala nějaká nudná melodie a Ramie jen čekala a doufala. Modlila se. A s kaţdou další
vteřinou v nitru pomalu umírala.
Čekala několik minut. Nervózně se ohlíţela k pultu, kde seděla knihovnice a evidentně čekala, aţ domluví.
Upřeně na ni hleděla, coţ Ramiinu nervozitu jen zvyšovalo. Ramena se jí svěsila, jako by jí na ně dopadla tíha
vědomí, ţe její hovor nejspíš nikdo nepřijme. Uţ skoro odtáhla telefon od ucha, aby zavěsila, kdyţ se ze
sluchátka ozval jiný muţský hlas.
„Ramie? Jsi to ty? Kde jsi? Jsi v pořádku?“
Jeho hlas by poznala kdykoli. Slyšela ho ve svých snech, smíšený s hlasy mnohých dalších. V jeho hlasu
našla útěchu, přestoţe k tomu neměla důvod. To kvůli němu se ocitla za hranicí příčetnosti. A přesto…
Zavřela oči. Roztřásla se úlevou, která ji zaplavila s takovou silou, aţ měla pocit, ţe omdlí. Kdyby neseděla,
nejspíš by se na místě zhroutila.
„Ano,“ zašeptala chraplavě. „Potřebuju tvoji pomoc, Calebe. Dluţíš mi to.“
Ani sebou při těch slovech netrhla. Byl jejím dluţníkem. A kdyţ jde o to, aby si zachránila ţivot, nebude se
za to omlouvat.
„Kde jsi?“ zeptal se. „Dojedu pro tebe.“
Přitiskla si ruku na čelo, snaţila se usměrnit rozvířené myšlenky. Ţaludek se jí kroutil, částečně ze strachu,
částečně z obrovské úlevy. Řekl, ţe přijede. Na nic se neptal. Nevymlouval se. Řekl jen: Dojedu pro tebe.
Není to pouhý sen? Ten, v kterém se jí Caleb Devereaux smísil s démony její minulosti? Byla odsouzená k
ţivotu na útěku před zlem s mnoha tvářemi? Caleb byl ale jiný, to jediné dobré v moři strachu a bolesti.
„Jsem v Shadow v Oklahomě,“ zašeptala nakonec. „Je tu někdo, kdo… Mám potíţe. Bojím se.“
Slova z ní vypadávala stejně chaoticky, jako jí myšlenky vířily v hlavě. Nedávala ţádný smysl, ale jako by
nedokázala přinutit svůj jazyk ke spolupráci.
„Dobře, zpomal, Ramie. Uklidni se, utřiď si myšlenky. A řekni mi přesně, kde jsi a co se děje.“
Jeho konejšivý hlas ji zahalil jako teplá přikrývka. V jeho slovech zněl příslib bezpečí a byl to ten
nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšela. Co kdyţ se k ní ale dostane příliš pozdě?
„Někdo se mě snaţí zabít,“ zašeptala. Nechtěla, aby ji knihovnice slyšela. „Sotva se mi podařilo mu
uniknout. Čekal na mě v mém motelovém pokoji, ale já se dotkla kliky a věděla, ţe tam je. Musela jsem tam
nechat svoje auto, kabelku, všechno. Prostě jsem utekla. Nemám kam jít, nemám peníze. A jsem k smrti
vyděšená.“
„Všechno bude v pořádku,“ řekl tak klidně, jak se ona zcela jistě necítila. „Najdu ti místo, kde bys mohla
dnes v bezpečí přespat, a dostanu se k tobě, jak budu moct.“
„Jenţe já nemám ţádný průkaz,“ řekla a ţaludek se jí stáhl panikou. „Nemůţu se přihlásit do hotelu, kdyţ
nemám řidičák ani kreditku. A bojím se kamkoli jít, protoţe on je tam venku a čeká na mě.“
„Ramie, poslouchej mě. Postarám se o to. Právě teď hledám to město, abych zjistil, co můţu dělat. Kde
přesně jsi?“
„Ve veřejné knihovně, ale uţ budou zavírat,“ řekla Ramie a znovu pohlédla na knihovnici.
„Dobře, takţe to uděláme takhle. Pošlu pro tebe auto a řidič tě odveze do hotelu v sousedním městě. Řidič
se jmenuje Antonio. K nikomu jinému si do auta nesedej. Zapíše tě do hotelu a tam zůstaneš, dokud nepřijedu.“
Skoro se zhroutila úlevou.

15
 „Rozumíš, Ramie?“
„Ano,“ zašeptala. „Za jak dlouho tu bude?“
„Do deseti minut.“
„Jak se ti to, prosím tě, povedlo zařídit?“ zeptala se udiveně.
„Ţivím se tím,“ opáčil úsečně. „Mám rozsáhlé zdroje. Teď zavěsím, abych zavolal svému pilotovi. Budu u
tebe, jak to jen bude moţné.“
Zavěsila a pomalu došla k pultu, aby vrátila mobil.
„Jste v pořádku, drahoušku? Zařídila jste si, co jste potřebovala?“
Ramie otupěle přikývla. „Někdo pro mě přijede.“
„Mám tu s vámi počkat, neţ sem dorazí?“
Ramie se ani nepokoušela ze zdvořilosti odmítnout. Horečně přikývla. „Moc vám děkuju. Jste ke mně tak
laskavá. A ano, cítila bych se mnohem lépe, kdybyste se mnou počkala. Řekli mi, ţe pro mě dojedou do deseti
minut.“
Knihovnice ji pohladila po ruce a usmála se. „Takţe tu počkáme, dokud si vás někdo nevyzvedne. A pak
cestou ven zamknu.“

16
 6. kapitola

Caleb se celý napjal, kdyţ se letadlo dotklo země na malém příměstském letišti jen dvacet minut od
městečka Shadow v Oklahomě. Tak jako Ramie zmizela z povrchu zemského, stejně náhle se zas vynořila. A
měla potíţe.
Nikdy se nevzdal naděje, ţe ji jednoho dne najde a nějak se mu podaří napravit, co způsobil, ale s
ubíhajícím časem rezignoval a přijal fakt, ţe se mu to nejspíš nikdy nepovede. Přesto nechával síť rozhozenou a
při jejím hledání nešetřil. Někdy, aby utišil pocit viny, si říkal, ţe Ramie nechce, aby ji někdo našel, a ţe by ji
měl nechat na pokoji, jak si to přála.
A teď k němu přišla sama.
Moţná se mu přece jen podaří splatit svůj dluh.
Vzpomněl si, jak zoufale v tom telefonu zněla. Z jejího hlasu vycítil strach stejně, jako by stála přímo před
ním. Někdo se ji snaţí zabít. Ale kdo? Byl otrávený z toho, jak málo ví, ale nechtěl riskovat její ţivot tím, ţe by
ji zdrţoval na telefonu odpovídáním na otázky, na něţ stejně brzy odpověď zjistí. Dostane se k jádru věci a
odvrátí nebezpečí, které jí hrozí, ale nejprve se k ní musí dostat a pak udělat, co bude potřeba, aby ji ochránil.
Nezklame ji, jako zklamal Tori.
Chtěl ji ochránit. Myslel jen na to, jak její křehké, drobné tělo leţelo na podlaze v horské chatě a zaţívalo
nemyslitelné. Její tiché vzlyky mu drásaly srdce.
Udělal by cokoli, aby jí zajistil bezpečí. Ţádná cena není dost vysoká, aby splatil dluh ţeně, která prošla
peklem, aby ochránila jeho sestřičku.
Za ten rok, během kterého ji hledal, získal pocit, jako by ji znal. Objevil hodně lidí, kteří podle všeho znali
ţenu, jeţ vedla osamělý ţivo v odloučení, přestoţe mnoho zpráv o ní nenašel. Jenţe vzpomínka na tu
zranitelnou, a přesto neuvěřitelně silnou ţenu ho pronásledovala kaţdý den, aţ se z ní stala jeho posedlost.
Ačkoli se mohla jevit jako křehká, a moţná ţe i byla – alespoň nyní –, musela být zároveň silná a odolná, kdyţ
mnohokrát trpěla, aby pomohla obětem strašných zločinů.
Pochopil to, kdyţ procházel sloţky případů lidí, kterým pomohla. Tentokrát si je však pročítal s jinou
perspektivou, neţ kdyţ po ní pátral, aby pomohla Tori. Protoţe nyní věděl, co ji kaţdý ten případ stál. Neměl
tušení, jak mohla přes všechnu tu bolest pomáhat dalším a dalším obětem. Bylo jen pochopitelné, proč ji to
zlomilo.
Pachatele těch zvrácených činů posílala za mříţe s téměř stoprocentní úspěšností. Jen ve dvou případech ty
zrůdy unikly. První ani ne půl roku předtím, neţ zmizela a on po ní začal zoufale pátrat. A druhý? To byl Torin
únosce, který byl stále na svobodě. Kde mohl útočit na jiné ţeny. Zhroutila se kvůli tomu prvnímu případu?
Trpěla pocitem viny, protoţe nepřivedla toho muţe před spravedlnost?

Auto uţ na něj čekalo a on rychle nastoupil a úsečně udal adresu hotelu, který domluvil pro Ramie. Ta
netušila, ţe by ji jen tak nenechal vysadit před hotelem, aniţ by jí zajistil ochranu. Před jejím pokojem a v
hotelové hale hlídali Antonio a dva další muţi, takţe kdyby se k ní někdo pokusil dostat, narazil by na odpor.
Dokud mu Ramie neřekne, čemu budou čelit, nehodlal dávat její ţivot v sázku.
Dvacet minut nato auto uţ zastavilo před hotelem. Caleb vystoupil a vydal se ke vchodu. Tam se s ním
setkal Antonio, který mu oznámil, ţe od chvíle, kdy se Ramie zapsala, panuje všude klid a nic se neděje.
Caleb si zkontroloval hodinky a zjistil, ţe je krátce po druhé ráno. Proklínal se za to, ţe ji musí vzbudit, na
druhou stranu pochyboval, ţe vůbec spí. V telefonu zněla příliš vyděšeně. Nepřekvapilo by ho, kdyby nespala
celé dny, jestli ne týdny.
„Drţ pozici. Oběma muţům nařiď totéţ,“ přikázal Caleb, kdyţ mířili k výtahu. „Dokud ji odsud neodvedu,
chci, aby byla pod neustálým dohledem.“

17
 „Ano, pane,“ odpověděl Antonio. „Budeme hlídat, dokud nám nepřikáţete opak.“
„Cením si toho, ţe jste přijel tak rychle,“ řekl Caleb.
Antoniova tvář potemněla. „Ať je ten hajzl kdokoli, řekl bych, ţe se k němu dostala aţ moc blízko. Tvář má
samou modřinu. Překvapuje mě, ţe mu unikla, natoţ ţe se jí povedlo zavolat o pomoc.“
Caleb se okamţitě zachmuřil. Ramie se zmínila o tom, ţe musela tomu parchantovi utéct, ale nenapadlo ho,
ţe mu unikla tak těsně. Potřásl hlavou, stále nedokázal pochopit, jak by mohl jakýkoli muţ ublíţit tak drobné a
křehké ţeně.
Kdyţ ji spatřil poprvé ten den, kdy se potkali tváří v tvář, měla propadlé tváře. Jako by se potýkala s
nějakou nemocí. Teď ale věděl, ţe to, čemu čelila, ji vysávalo psychicky i fyzicky mnohem víc neţ jakákoli
nemoc.
Tíţilo ho, ţe jí sám ublíţil, ţe kvůli němu musela nést na svých bedrech další hrůzy a ţít s nimi kaţdý den,
ve spánku mučená blízkostí zla, se kterým se opakovaně střetávala… Vina – a upřímná lítost – ho sţíraly kaţdý
den, kdy ji nenašel.
V nejtemnějších hodinách přemýšlel, jestli je stále naţivu. Tolik zoufalství a bolesti, které spatřil v jejích
očích, a pak i rezignace a přijetí nevyhnutelného, jeţ vyčetl z její tváře, ji mohly dohnat k činům, které by jí
konečně přinesly klid.
Její smrt.
Pokud riskuje – pokud je neopatrná – a jednoduše jí nezáleţí
na tom, zda bude ţít, nebo zemře, pak se moţná uţ nebojí. Smrt pro ni můţe být posledním moţným
únikem od kaţdodenního pekla její reality.
Jak by jí mohl pomoct uzdravit se? Pokud se tedy může uzdravit. Viděl, co ty rok staré události způsobily –
a stále působí – jeho sestře, a to trpěla pouze jedinkrát. Jednou bylo víc neţ dost. Ale Ramie? Neproţila tu
hrůzu jednou či dvakrát. Ale mnohokrát a opakovaně. Neměl tušení, jak s ní jednat, aniţ by její duši rozbil na
milion kousků.
Ale moţná se tak uţ stalo. Moţná se její duše neuzdravila. Moţná nebude moct udělat vůbec nic a jen
bezmocně sledovat, jak si ty strašlivé vzpomínky ukrajují další kousky její duše, aţ z té ţeny, kterou kdysi
bývala, zbude jen prázdná schránka.
Bylo jí jen dvacet pět. Ještě ani nedosáhla vrcholu ţivota. A přesto, kdyţ se jí zadíval do těch otupělých,
mrtvých očí, vypadala mnohem starší. Vyčerpanější. Tíţilo ji vše, co by vystačilo na sto ţivotů. A ta tíţe ji
dusila a vysávala z ní sílu.
Obětem pomáhala uţ od dětství, kdy by jedinými starostmi dívek jejího věku měly být dobré známky,
kamarádky a kluci. Rozhodně by neměly nést odpovědnost za ţivoty unesených obětí, jejichţ osud se náhle
ocitl v rukách někoho tak mladého a zranitelného.
Bylo mu jasné, ţe neproţila ţádné dětství, protoţe byla nucena dospět a přijmout zodpovědnost uţ jako
velmi mladá.
Srdce ho bolelo pro dívku, kterou byla, a pro ţenu, kterou moţná nenapravitelně zlomil zoufalou snahou
zachránit svou milovanou sestru. Měla Ramie někoho, kdo by ji miloval? Z toho, co zjistil, se zdálo, ţe nikdy
neměla rodinu, nikdy nepoznala bezpodmínečnou lásku rodičů a nepoznala snad ani ţivot bez dusivé
zodpovědnosti, kterou musela přijmout uţ ve velmi raném věku.
Ten pocit viny se vrátil s plnou silou, protoţe ve svém srdci věděl, ţe by to klidně udělal znovu. Nejednal
by jinak. Kdyby neobjevil Ramie přesně v tu chvíli, kdy ji našel, jeho sestra by další den uţ neţila. To vědomí
mu ale nepomáhalo tu hořkou pilulku spolknout. A neoslabilo to jeho odhodlání zajistit, aby znovu uţ trpět
nemusela.
„Máte klíč od jejího pokoje?“ zeptal se Caleb netrpělivě. Spěchal, aby zjistil, jak moc jí ublíţil.
Antonio zavrtěl hlavou. „Nechtěla mi ho dát. Byla vyděšená skoro k nepříčetnosti a bylo zřejmé, ţe mi
nevěří. Nedivím se jí. Zabarikádovala se v pokoji. Překvapilo by mě, kdyby vůbec otevřela dveře. Odnesl bych
ji do jejího pokoje, protoţe se sotva drţela na nohou, ale nechtěla, abych se jí dotkl. Drţela se ode mě na dva
kroky, a jakmile vešla dovnitř, zamkla za sebou.“

18
 „Sakra,“ ulevil si Caleb. „Pokoj je napsaný na ni i na mě. Vyzvednu na recepci klíč.“
„To vám nepomůţe, jestli zamkla na závoru. Na jejím místě bych udělal totéţ. Kdyţ jste bez sebe strachem,
ţe vás někdo najde a udělá vám kdovíco, pak neuděláte takovou hloupou chybu, jako ţe necháte dveře od
hotelového pokoje bez zajištění. Dovnitř se dostanete, jen pokud vám to ona dovolí.“

19
 7. kapitola

Ramie se prudce zvedla z postele, náhle zachvácená strachem. V ţilách jí bouřil adrenalin. Uslyšela, jak
někdo klepe na dveře. Dlouho jen seděla v posteli, přikrývku vytaţenou aţ k bradě, a zírala na dveře, jako by se
měly kaţdou chvíli rozletět. Co kdyţ ji našel on?
V ústech jí vyschlo, nedokázala polknout knedlík, který se jí objevil v krku.
Další okamţik trvalo, neţ si vzpomněla, kde je a ţe Caleb slíbil, ţe přijede co nejdřív. Ţe by to byl on?
Nebo to byl muţ, kterému před několika hodinami sotva unikla?
Ruce se jí třásly tak, aţ se i její pokrývka nadouvala jako vlny v oceánu. Přes hučení v uších nedokázala ani
přemýšlet. Nechtěla ty dveře otevřít, kdyţ netušila, co na ni čeká za nimi.
Kukátko. Přece nemusí odemknout, aby zjistila, kdo tam stojí.
Vyhrabala se z postele, zrovna kdyţ se ozvalo další zaklepání. A pak uslyšela jeho hlas.
„Ramie? Ramie, to jsem já, Caleb Devereaux. Otevři. Teď uţ jsi v bezpečí.“
Logika jí říkala, ţe ví, kdo to je, a poznala i jeho hlas, ale jeho ujištění, ţe je v bezpečí, nijak její nervy
neutišilo, protoţe věděla, ţe v bezpečí není. Moţná uţ nikdy nebude v bezpečí. I kdyţ poznala jeho hlas, ke
dveřím se blíţila pomalu a opatrně a pak nakoukla do kukátka.
Na chodbě spatřila stát Caleba, na tváři váţný výraz, vlasy rozcuchané, jako by zrovna vstal z postele, neţ
zamířil za ní, stovky mil daleko. Ohlédla se na budík na nočním stolku a uvědomila si, ţe nejspíš nespal vůbec.
Bylo brzy ráno a ona mu zavolala sotva před několika hodinami. Musel se za ní vydat hned, jak poloţila
telefon.
Zamračila se a svraštila obočí. Proč by všeho nechal, jen aby se k ní dostal? Ano, řekla, ţe je jejím
dluţníkem. Řekla by cokoli, jen aby jí pomohl. Ale to neznamenalo, aby udělal přesně to, co po něm chtěla.
Nebo spíš o co zoufale ţadonila.
A přesto tu byl. Stál hned za dveřmi. Čekal, aţ mu otevře. Kéţ by se jen dokázala vzdát té jediné věci, která
jí dává byť jen zdánlivý pocit bezpečí. Pevné dveře zamčené na závoru. Kdokoli, kdo by se chtěl dostat dovnitř,
by s nimi měl hodně těţké pořízení.
Chvíli jí trvalo, neţ začaly její ruce spolupracovat. Třásly se, kdyţ chtěla odemknout závoru. Několik
okamţiků jen chřestila klíčem, neschopna s ním správně pootočit.
Ruce se jí potily. I kolena se jí třásla. Věděla, co ty symptomy znamenají. Panické záchvaty pro ní nebyly
novinkou, poprvé se u ní objevily před osmnácti měsíci, kdy policii unikl vrah, který pak svůj ţivot zasvětil
tomu, ţe se ji snaţil ulovit.
Neţ se jí konečně podařilo otevřít dveře, dýchala tak rychle, aţ měla pocit, ţe jí plíce vybuchnou. Hruď se jí
bolestivě svírala, jak se snaţila nasát vzduch, ale jako by mu v cestě bránila nějaká překáţka, kvůli níţ kyslík
nedošel do jejích plic.
Váhavě ustoupila, kdyţ Caleb vkročil do dveří. Couvala, viděla rozmlţeně a ruce se jí divoce třásly.
Calebovi na ni stačilo krátce pohlédnout a dlouze zaklel. Natáhl se za sebe, aby zavřel dveře, pak na ni ale
upřel svou plnou pozornost. Cítila, jak jí nohy vypovídají poslušnost, a za vteřinu se uţ zkroutila na zem jako
prasklý balónek.
Rukama máchala kolem sebe, bez hlesu se snaţila zachytit se čehokoli, co by zabránilo jejímu pádu. Caleb
byl do vteřiny u ní a podepřel ji v podpaţí. Zvedl ji, a neţ ji stihl ovládnout další panický záchvat z jeho
blízkosti, něţně ji uloţil na okraj postele, pevně ji však drţel za rameno, aby zas nespadla.
„Dýchej, Ramie,“ uklidňoval ji konejšivým tónem. „Dýchej, neţ tu omdlíš.“
Zavřela oči, pod víčky ji pálily slzy. Nenáviděla bezmoc, která ji svírala stále silněji. Cenila si sebeovládání,
potřebovala ho, aby si udrţela zdravý rozum. Posledních několik měsíců ale bylo nad její síly. Kaţdý den cítila,
jak jí mizí další kousek sebe samé. Kdy to skončí? A skončí to vůbec někdy? Lákal ji klid a mír. Přála si proţít

20
jedinou noc, kdy by se mohla vyspat beze strachu ze stvůr, které pomáhala dostat za mříţe, a z muk, které jí
působily… a stále působí.
„Ramie, podívej se na mě.“
Při jeho příkrém rozkazu a napjatém hlasu sebou trhla. Otevřela víčka a zvedla k němu zamlţený zrak. Pak
před ní poklekl na koleno, aby si nenamáhala krk, jak k němu vzhlíţela. Vzal její ruce do svých a nevšímal si
toho, jak sebou trhla.
Obrnila se proti emocím, které ji měly kaţdou chvíli zahltit. Proti temnotě, kterou jistě ukrýval před
zbytkem světa. Její dar byl zvrácenou hříčkou osudu. Jako by si s ní osud krutě pohrával a pak se jejímu utrpení
smál. Protoţe v lidech dokázala vycítit jen to špatné. Skryté zlo. Zlomyslnost nebo zlé úmysly. Nikdy necítila
nic dobrého. Štěstí, radost, veselí. Nic z toho z nich nevycítila. Jen to, co se snaţili ukrýt. Jen to, o čem se
ostatní nesměli dozvědět.
Dokázala v lidech vyčíst jejich nejhlubší, nejtemnější tajemství, jako by snad měla být soudcem a porotou
jejich svědomí. Ten dar nechtěla. Nikdy o něj ani neţádala. Nechtěla lidi soudit. Chtěla jen přeţít. Chtěla žít.
Uţívat si něčeho tak jednoduchého jako obyčejného dne, aniţ by ji tíţilo zlo ukryté v lidech. Copak toho ţádala
příliš? Občas měla pocit, jako by Ramie St. Claireová uţ ani neexistovala. Ţe se stala zlem, které se tolik
pokoušela zničit.
Jenţe kdyţ vzal Caleb její ruce do svých, necítila nic neţ neochvějné odhodlání. Jeho duši neposkvrnila
ţádná temnota, ţádné zlo. Nebylo to ani tím, ţe by se na ten dojem odhodlání soustředila. Bylo vidět i v jeho
očích, ve výrazu jeho tváře. Kdokoli na něm mohl poznat, ţe se jen tak nedá odradit. Sama o tom byla
přesvědčená od první chvíle. Koneckonců ji vypátral a nemilosrdně ji přinutil, aby pomohla zachránit jeho
sestru.
Měla by zuřit. Měla by na něj za tu zradu začít ječet. Vrátil ji do horoucích pekel. A přesto cítila jen
otupující prázdnotu, která si ji podrobovala s kaţdým dnem víc a víc, jak se blíţila její vlastní smrt. Protoţe ten
muţ, který po ní šel, ji najde. Nebylo otázkou jestli, ale kdy. Oddalovala nevyhnutelné. Bojovala o kaţdý další
den a doufala, ţe nebude její poslední. A to, co ţila, ani nebyl ţivot. Znala jen strach. A… rezignaci. Měla by se
nenávidět za to, ţe přijala nevyhnutelnost své smrti. Dělalo to z ní slabocha. Jako by se vzdala. Kdyby se však
ale doopravdy vzdala veškerých nadějí, pak by ve svém zoufalství nikdy nezavolala Calebovi. Nikdy by
nepoţádala o pomoc a ochranu.
Co kdyţ… Co kdyţ by ji dokázal ochránit? Co kdyby zabránil tomu, aby se k ní ten šílenec dostal? Bála se
doufat, natoţ se ukonejšit falešným pocitem bezpečí. A přesto nedokázala zabránit jemnému mravenčení
naděje, které se probouzelo hluboko v její duši.
„Podívej se na mě. Dívej se na mě. Zhluboka dýchej. Nadechni se nosem, vydechni ústy. Dokáţeš to.“
Pod kůţí jí divoce bušil tep. Bezmocně na něj zírala a po tváři jí stékala osamělá slza, tak teplá v porovnání
s mrazením, které se jí rozlézalo po kůţi.
„Neplakej, Ramie,“ utěšoval ji něţně. „Teď uţ jsi v bezpečí. To přísahám. Ale musíš dýchat. Takhle.“
Dívala se, jak se několikrát zhluboka nadechl. Nosní dírky se mu zachvěly, pak vydechl a na bradě ji
polechtal jeho teplý dech. Ta strašlivá panika, která ji ovládala, začala ustupovat. Pomalu, roztřeseně se
nadechla. Okamţitě se rozechvěla, jak z ní opadla dusivá úzkost.
„Hezky pomalu,“ uklidňoval ji. „Nesmíš to uspěchat.“ Shlédl na své ruce, na prsty, v nichţ svíral její
zápěstí. „Máš příliš rychlý tep.“
Neřekla mu zatím ani slovo. Mluvil jen on. A teď, kdyţ začala panika ustupovat, netušila, co mu má vůbec
povědět. Byl tu. Přišel. Zareagoval na její prosbu o pomoc. Co mu má říct? Věřil by jí?
Jeho tvář potemněla, v očích se zablýskl vztek. Instinktivně se odtáhla, kdyţ zvedl ruku k její tváři.
Zamračil se ještě víc.
„Já ti neublíţím, Ramie,“ ujistil ji.
Dotkl se koutku jejích rtů, modřiny a zaschlé krve, kterou stále nesmyla. Jeho dotek byl něţný a ji znovu
udivilo, proč její mysl ani tentokrát nezahltil příval zla, jako tomu bylo pokaţdé, kdy se jí lidé dotkli.

21
 Ano, vycítila vztek. Hlubokou, spalující zuřivost. Věděla však, ţe je namířená na muţe, který ji udeřil. Na
muţe, který ji chtěl zabít. Necítila z něj však nic jiného, coţ znamenalo, ţe nemá ţádná temná tajemství. Ţádné
násilné úmysly. Cítil jen nenávist vůči muţi, který jí ublíţil.
„Tak. Teď mi pověz, co víš,“ řekl Caleb bez sebemenšího náznaku netrpělivosti v hlasu. „Řekla jsi, ţe se tě
někdo snaţí zabít. Potřebuju vědět všechno do posledního detailu, abych tě mohl ochránit.“
To, jak řekl ochránit, ji zasáhlo. Neřekl pomoct. Řekl ochránit, jako by mu na ní záleţelo. To ji uklidnilo.
Vůbec poprvé za poslední rok si mohla vychutnat krátký okamţik útěchy… a klidu. Klidu, po němţ tak zoufale
touţila.
Mlčky seděli, Calebovy prsty ji hladily po tváři, kdyţ si uvědomila, ţe stále čeká na její odpověď. Na to, ţe
mu něco řekne a nebude na něj jen tupě zírat jako idiot bez mozku.
Boţe, kde jen má začít?
Byla unavená. Vyčerpání na ni doléhalo jako příboj na skalnaté pobřeţí. Cítila se ztrhaná a domlácená na
srdci i na duši víc, neţ jak jí před několika hodinami ublíţil její pronásledovatel.
„Nevím, kde začít,“ zašeptala. „Je to tak… šílené. Kdyby mi to vyprávěl kdokoli jiný, nevěřila bych mu.“
Spustil ruku z její tváře a vzal její prsty do svých, palcem ji hladil po hřbetě ruky, aby ji uklidnil a utišil.
Pak propletl jejich prsty a jemně je stiskl.
„Začni, kde chceš. Poslouchám. A uvěřím ti.“
Zhluboka se nadechla, pak vydechla a ramena jí poklesla.
„Před rokem a půl jsem pomáhala najít oběť únosu. Chudák holka si prošla strašlivými hrůzami.“
Jen při těch slovech se zachvěla. Bez ohledu na to, jak úpěnlivě se snaţila na to nemyslet, před očima se jí
opět objevila vzpomínka na krev, bolest a blíţící se smrt. Bylo to stejně ţivé, jako by se to stalo včera, a ne před
osmnácti měsíci.
„A ty sis prošla tím samým,“ zašeptal.
V jeho očích spatřila lítost. V rysech jeho tváře byly vepsané upřímné výčitky svědomí.
„Ano,“ odpověděla tiše. „Proţila jsem to samé.“
„Pokračuj,“ vyzval ji Caleb.
„Toho zabijáka nikdy nedopadli. A říkám zabijáka, protoţe i kdyţ nezabil oběť, kterou jsem lokalizovala,
jiné takové štěstí neměly. Bylo jich tolik. Taková spousta. Zachránila jsem jen tu jednu.“
Zavřela oči, kdyţ se na povrch prodral zármutek hrozící, ţe ji zcela pohltí. Pak oči znovu otevřela a
pohlédla na Caleba.
„To on se mě snaţí zabít. Celé měsíce po mně jde. To kvůli němu jsem se pokusila ukrýt, aby mě nikdo
nenašel. A jemu se to přesto daří, ať jdu kamkoli. Vţdycky tam je. Myslím…“
Odmlčela se a sklopila zrak, protoţe co se chystala říct, bylo šílené. Caleb si moţná také pomyslí, ţe přišla
o poslední zbytky příčetnosti.
„Myslíš si co?“ zeptal se tiše.
„Myslím, ţe sám má zvláštní schopnosti. Myslím, ţe právě proto je mnou tak posedlý. Proto se mě pořád
snaţí najít. Proto se musím pořád dívat přes rameno. Někdy mám pocit, jako by mi doslova dýchal za krk.
Dneska čekal v mém motelovém pokoji. Poznala jsem to. Dotkla jsem se kliky a věděla, ţe je uvnitř, ale neţ
jsem stihla utéct, rozrazil dveře a popadl mě.“
Calebovy oči potemněly.
„Takţe jsi na útěku uţ rok a půl?“ zeptal se.
Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Vyčkával. Zrovna kdyţ jsem si myslela, ţe uţ je po všem a ţe uţ jsem se
smířila s utrpením z toho, ţe jsem našla jeho oběť, ozval se. Zavolal mi. A přitom ani nevím, jak zjistil moje
číslo. V tu dobu jsem měla byt, ale neměla jsem pevnou linku. Jen mobilní telefon. A on mi začal vyhroţovat.
Říkal, co mi udělá a ţe moje smrt nebude rychlá. Ţe nakonec ho budu prosit, aby mě zabil a ukončil moji bolest
a trápení.“
„Ten hajzl!“ zaklel Caleb.

22
 Zvedl se na nohy a začal přecházet podél postele. Pak se zastavil a otočil se k ní. Prohrábl si rukou vlasy,
pak se zoufale chytil za zátylek.
„To kvůli mně jsi opustila svůj úkryt,“ řekl váţně. „Odešla jsi kvůli mně. Protoţe ses bála, ţe kdyţ jsem tě
našel já, najdou tě i jiní.“
Ramie nechtěla lhát, ani proto, aby se cítil lépe. V jejím hlasu nebyl znát vztek ani nenávist. Tón měla
prostý a věcný. „To bylo nejdéle, co jsem zůstala na jednom místě. Uţ to bylo dlouho, co se neozval, ani se
neukázal. Ale jestli se nemýlím a on je jasnovidec, pak by to brzy zjistil tak jako tak. Líbí se mu lovit. Je to pro
něj jako droga. Sbírá trofeje. Víš, jako lovci nebo rybáři, kteří mají knihy rekordů, a kdyţ některý z nich rekord
překoná, slaví, radují se. Zvedne jim to adrenalin. A on ţije proto, aby mě trápil. Rád mě nechává věřit, ţe jsem
mu unikla, ale kdyţ to nejméně čekám, objeví se. Chce, abych trpěla. Jsem jeho trofej,“ zašeptala. „Ta trofej, co
si ji lovci pověsí na zeď hned nad krbem.“
Poklekl před ní a vzal její ruce do svých. Pak se jí zadíval do očí a ona v těch jeho spatřila lítost a pocit
viny.
„Mrzí mě to,“ zašeptal ochraptěle. „Boţe, tak moc mě to mrzí, Ramie. Nevěděl jsem to. Měl jsem si zjistit,
co ti to dělá. Měl jsem vědět, ţe tě tím pošlu do rukou toho vraha.“
„Můţeš mi upřímně říct, ţe kdybys to věděl, neudělal bys to?“
Její hlas zněl, jako kdyţ se po zimní vichřici láme led, ačkoli to tady na jihu moc k vidění nebývalo, a jako
skřípání větví, které uţ tíhu sněhu nedokáţou dál nést. Nechtěl, aby se od něj odtáhla, aby mu unikla jako voda
mezi prsty. Pevně uchopil její ruce, jako by tomu chtěl zabránit.
Zavřel oči a sklonil hlavu. „Ne. Bůh mi odpusť, ale ne, udělal bych to znovu, abych zachránil svou sestru.
Vím, ţe mě nenávidíš. Máš na to právo. Ale jak jsi řekla, jsem tvým dluţníkem a jsem připraven splatit svůj
dluh.“
„To není pravda, ţe tě nenávidím,“ zašeptala. „Ani ti to nedávám za vinu. Na tvém místě bych pro své
milované udělala to samé.“
„Jak ke mně můţeš necítit nenávist, kdyţ jsi kvůli mně málem zemřela? Kdyţ jsi kvůli mně vytrpěla z
rukou toho psychopata taková muka? Moţná ke mně necítíš nenávist, Ramie, ale já se za to, co jsem udělal,
nenávidím.“
Zvedla ruku, pohladila ho po tváři a pak ji vzala do dlaně. Viditelně sebou škubl a zatajil dech. Znehybněl
tak, ţe ani nepoznala, jestli vůbec dýchá.
Rukou a dál do paţe se jí šířilo teplo, aţ jí naplnilo hruď. Okamţitě ruku odtáhla, jako by ji vylekalo, jak
intimně se ho dotkla. On ji ale za tu ruku chytil a přitiskl si ji zpátky na tvář. Drţel její ruku ve své, aby ji
tentokrát odtáhnout nemohla.
„V zoufalství děláme nemyslitelné. Jak se můţeš nenávidět za to, ţes chtěl zachránit svou sestru? Jak by tvé
sestře pomohlo, kdyby ses nenáviděl? Nikdy jí nedej najevo, ţe svého činu lituješ, protoţe to, cos udělal, ji
zachránilo před jistou smrtí. Určitě ti za to bude po zbytek ţivota vděčná.“
„Je vděčná tobě,“ opáčil Caleb. „To tobě dluţí za svůj ţivot.“
„Tvá pomoc a útočiště je dostatečnou splátkou, pokud si tedy stále myslíš, ţe jsi mým dluţníkem.“
„S tím počítej,“ odpřisáhl. „Půjdeš se mnou domů, Ramie. Po Torině únosu jsem se svými bratry zaloţil
bezpečnostní agenturu. Slíbil jsem si, ţe uţ nikdy nebudu mít holé ruce, pokud bude potřeba zajistit své rodině
bezpečí. Najali jsme jen ty nejlepší lidi.“
„A já ty nejlepší teď potřebuju,“ prohlásila rozhodně. „Protoţe on je jen o malý krok za mnou. Je jedno,
kam půjdu. Je jedno, co udělám. Dokud ho nedopadneme, ţeny, které zabije, budu mít na svědomí já. A s
takovým pocitem viny uţ dál ţít nemůţu.“
Caleb potlačil zaklení, kdyţ jí zvedl bradu. Upřeně se jí zadíval
do očí.
„Já tě ochráním, Ramie. Neslibuju něco, co nemůţu splnit.“

23
 8. kapitola

Caleb sledoval, jak Ramiinýma kouřovýma očima probleskla celá myriáda emocí. Zorničky se jí rozšířily,
takţe její oči působily nad jemnými lícními kostmi jejího obličeje ještě větší. Byla hubená. Moţná aţ příliš,
protoţe ve tvářích neměla ani gram masa navíc, ramena úzká, vystouplé klíční kosti a kůţi mezi nimi a rameny
měla propadlou.
Její zápěstí by mohl obejmout palcem a ukazovákem, tak hubené ruce měla. Jako kdyby se mohla zlomit v
pouhém závanu větru. A přesto byla překrásná. Nebyla ten typ ţeny, který ho obvykle přitahoval, ale uvědomil
si, ţe ona ho přesto přitahuje. Přivádělo ho k zuřivosti pouhé pomyšlení na to, ţe jí nějaký muţ ublíţil. Ţádné
ţeny by se muţ nikdy neměl takhle dotknout.
Vědomí, ţe si dává za vinu, ţe je pořád tam někde venku a vybírá si nové oběti… Jen bůh ví, ţe jí pomůţe,
aby se zbavila zbytečného pocitu viny za to, ţe jediný z desítek násilníků unikl spravedlnosti.
Na vteřinu se zarazil a svraštil obočí, kdyţ si připomněl svou přísahu. Ano, dal jí svůj slib, a ano, zajistí jí
bezpečí, aby se jí uţ nikdy nikdo nedotkl. Ale tak náročný úkol jako zbavit ji pocitu viny?
Z jeho strany to byl jen domýšlivý předpoklad, ţe by jí mohl přinést i něco jiného neţ jen bolest a další
lítost. Ale pokud by jí mohl dát i jen prchavý pocit klidu a míru, pokud by jí mohl pomoct, aby uţ neproţívala
to peklo, pak by pohnul celým světem, jen aby toho dosáhl.
Znovu se zamračil, kdyţ pohlédl na zaschlou krev a na modřinu na její bradě a v koutku úst. Pustil její ruce,
pomalu jí je uloţil do klína a pak vstal. Zvedl k ní jeden prst.
„Ani se nehni. Budu hned zpátky.“
V jejích očích se okamţitě objevil strach, který v něm znovu
probudil vztek na toho grázla, kvůli němuţ proţívala poslední rok a půl učiněné peklo.
„Nepůjdu pryč z pokoje,“ ujistil ji tiše. „Jen zajdu do koupelny pro ţínku, abych ti setřel krev a podíval se,
jak ošklivá je ta modřina.“
Okamţitě zvedla ruku, v očích zmatený pohled, jako by na své zranění úplně zapomněla. Trhla sebou, kdyţ
modřinu stiskla příliš tvrdě, a on jí její ruku rychle odtáhl, aby se té rány dál nedotýkala a nepůsobila si tak další
bolest.
Došel do koupelny, otočil kohoutek a v horké vodě namočil malý ručník. Ramie se viditelně ulevilo, kdyţ
se k ní vrátil, jako by někde v hloubi nitra věřila, ţe by ji opustil. Proklínal strach, který viděl v jejích očích.
Přál si, aby ho mohl vymazat stejně jako tu zaschlou krev z její tváře. Věděl však, ţe bez ohledu na to, kolikrát
a jak naléhavě ji bude uklidňovat, stejně nějakou dobu potrvá, neţ mu začne věřit. Najednou však pro něj nic
nebylo důleţitější, neţ aby mu důvěřovala. Proč? Tím si nebyl jistý.
Moţná za to mohlo jeho přesvědčení, ţe dluhy by se měly platit za kaţdou cenu. A Ramie kvůli tomu, co
před rokem udělal, vytrpěla dost. Nikdy jí to nebude schopen splatit, ale udělá cokoli, aby alespoň částečně
vynahradil bolest, kterou kvůli němu a jeho rodině vytrpěla.
To ale nebyl jediný důvod, proč byl tady, stovky kilometrů od své rodiny. Od své sestry, která pořád zoufale
potřebovala jeho podporu. Tori byla stále velmi křehká, jen stínem svého bývalého já. Stínem té ţivé,
sebevědomé ţeny plné ţivota. Ten hajzl jí to všechno vzal a Caleb se bál, ţe to Tori nikdy nezíská zpět. Jen za
to by ho Caleb nejradši zabil, nemluvě o těch dvou ţenách, které v jeho rukou vytrpěly peklo.
Stejně jako při hledání Ramie se ani tady nevzdá, dokud nebude únosce jeho sestry nalezen a předán
spravedlnosti. Caleb by ho ale nejradši zabil vlastníma rukama. Neštítil se toho. Jenţe smrt by byla příliš mírný
trest. Caleb chtěl, aby ten hajzl ţil po zbytek svého ţivota v pekle. Za mříţemi.
Caleb znovu poklekl před Ramie, která se za tu krátkou chvíli, kdy byl v koupelně, nepohnula ani o
centimetr. Jemně jí začal stírat krustu zaschlé krve z tváře a tiše zaklel, kdyţ sebou trhla.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublíţit.“
Zavrtěla hlavou. „To nic. Neublíţil jsi mi.“

24
 Byla to leţ, ale nepřel se s ní. Viděl, jak jí v očích probleskla bolest. Avšak dal si uţ pozor a krev jí z tváře
odstraňoval mnohem jemněji.
Kdyţ skončil, odtáhl se a vzal ji za bradu a nadzvedl jí tvář ke světlu, aby si prohlédl zranění.
„Není to tak zlé,“ řekl. „Kdybys měla zlomenou čelist, měla bys ji mnohem nateklejší. Přesto buď opatrná a
dej mi vědět, jestli tě to bude dál bolet, abychom tě vzali na rentgen.“
Tváře jí zčervenaly a s rozpaky v očích se odvrátila.
„Nemůţu si rentgen dovolit,“ přiznala tiše. „Nemám pojištění a od… od toho incidentu s ním jsem
nepracovala. Všechno mi vzal. Můj domov, práci. Klid. Nebylo mi dobře od toho dne, co jsem se s ním
propojila. Vzal mi… všechno,“ zašeptala. „Zbývalo mi posledních pár dolarů, ale ani ty uţ teď nemám.
Peněţenku s doklady a se vším jsem nechala v tom motelu, kdyţ jsem před ním musela utéct. A teď nemám nic.
Bez dokladů neexistuju. Jako by uţ teď dosáhl toho, po čem tak baţí. Mojí smrti.“
Caleb se zachmuřil. Ne. Otřásala jím zuřivost. Nejen kvůli tomu, co se jí doteď stalo – ten parchant ji
pronásledoval, honil jako zvíře a mučil ji vidinou její vlastní smrti – ale taky kvůli tomu, co se jí stalo předtím.
„Uţ nikdy se nebudeš muset starat o peníze… a ani o pojištění.“
Samotného ho překvapilo, ţe byl schopen ta slova skrze zaťaté zuby pronést a ţe se v nich vůbec neodráţela
zuřivost, jeţ jím zmítala.
Zvedla k němu poplašený pohled a tváře jí okamţitě zrudly. „Nepotřebuju charitu, Calebe. Nic mi nedluţíš.
Zvládnu to. Vţdycky jsem to zvládla.“
Vybuchl dřív, neţ se stihl zastavit. „Nejsi ţádný zatracený případ pro charitu! Uvědomuješ si, kolik by sis
za to, co dokáţeš, mohla nechat platit? Ţe rodiny těch unesených by zaplatily cokoli, jen aby ty pohřešované
našly?“
Zděšeně vytřeštila oči. „To bych nemohla udělat! Vţdyť to hraničí s vydíráním! Hele, najdu ti dítě,
manţelku, matku, kohokoli, ale, jen tak mimochodem, za svoje schopnosti si nechávám draze zaplatit.
Uvědomuješ si, ţe by to ze mě udělalo… žoldáka? Nemohla bych si to odpustit, kdybych si nechávala peníze
pošpiněné násilím a smrtí. Jen pomyšlení na to je mi odporné!“
„A tak jen mlčky trpíš. Sama. Bez někoho, kdo by tě utěšil, zatímco oběti jsou obklopené rodinou a láskou.
A koho máš ty, Ramie? Kdo ti pomůţe, kdyţ se pak zhroutíš? Vím, ţe peníze nejsou všechno, ale s nimi se ţije
zatraceně líp, a cokoli je lepší neţ se dřít pro nic a být věčně na útěku před nějakým magorem, který tě chce
zlomit a kterému se to kousek po kousku daří, aţ z tebe nic nezbude a nebudeš mít uţ kam utéct.“
Mlčky na něj zírala a beze slov mu říkala, ţe uhodil hřebík na hlavičku. Měl chuť se kopnout za to, ţe jí to
vyjevil tak na rovinu. Svými slovy jí musel ublíţit. A to mu připomnělo, v jak zoufalé situaci se ocitla. V jejích
očích viděl něco, co v něm probouzelo chuť prorazit pěstí zeď.
Rezignaci.
Vzdala to a přijala bezvýchodnost své situace. Zatraceně, ale to přece nechtěl. Jen chtěl, aby věděla, ţe uţ
není sama. Ţe uţ má na koho se obrátit. Rezignace znamenala konec naděje, ale tu teď potřebovala víc neţ kdy
dřív. Chtěl, aby u něj našla bezpečný přístav.
Co to řekla? Ţe potřebuje útočiště. A on věděl, ţe jí dá cokoli, co bude chtít. A pokud jde o to, ţe nechce
ţádnou „charitu“? Tak s tím se holt bude muset smířit, protoţe on ji ani za nic nehodlal nechat bez ochrany. A
chtěl jí poskytnout i finanční podporu, kterou potřebovala. Ať se jí to bude líbit, nebo ne, teď ji má na starosti, a
to ve všech ohledech. Takţe se postará o všechny její potřeby, nejen fyzické.
A chtěl, aby mu důvěřovala. Aby věřila, ţe splní sliby, které jí dal, protoţe kdykoli se k něčemu zavázal,
splnil to. Moţná jí chvíli potrvá, neţ mu uvěří a neţ mu začne důvěřovat, ţe ji nezklame. Věděl, ţe se to
nestane dneska. Ani přes noc. Ale byl odhodlaný pomalu, ale jistě získat něco tak vzácného a křehkého, jako je
její víra a důvěra v něj.
Chtěl být tím, na koho by se mohla spolehnout, nebo být moţná tím vůbec prvním, kdo ji za její krátký
ţivot nezradí. Ať se propadne do pekel, pokud by se stal jen dalším jménem na seznamu těch, kdo ji zklamali a
jen zneuţili její důvěry vůči jiné lidské bytosti.
Tohle se brzy změní. Počínaje dneškem.

25
 Svému pilotovi nařídil, aby byl v plné pohotovosti. Neměl v úmyslu nechat Ramie tady, kde jí kaţdou
vteřinou hrozí útok. Ale to, ţe byl odhodlaný jí pomoct, neznamenalo, ţe jí neřekne, jaký má plán. Jistě,
nehodlal brát ne jako odpověď, ale respektoval ji a nechtěl, aby musela tápat v domněnkách.
Protoţe se bála neznámého a on věděl, ţe pořád přemýšlí, jestli mu můţe důvěřovat, ţe ji ochrání.
Nevěděla, ţe má v úmyslu vyuţít veškerých svých zdrojů – bez ohledu na to, kolik ho to bude stát – aby jí
zajistil bezpečí.
„Co všechno máš teď k dispozici?“ zeptal se opatrně, protoţe věděl, jak hrdá je a jak trapná jí její situace
připadá.
A přesto se jí do tváří vlila červeň a šedé oči jí potemněly rozpaky aţ na barvu bouřkových mraků.
„Nic,“ zašeptala. „Všechno, co mám, zůstalo v tom motelovém pokoji. Kabelku jsem zahodila na útěku,
protoţe jsem nechtěla, aby mě cokoli brzdilo v běhu.“
„To bylo chytré,“ uznal upřímně. „Udělala jsi to správně. Nic není důleţitější neţ tvůj ţivot.“
Zamrkala, jeho prohlášení ji viditelně překvapilo, a on měl zas chuť zaklít, ale udrţel se. Působilo to na něj,
jako by nečekala, ţe by jejímu ţivotu někdo přikládal nějakou cenu.
Dali jí vůbec někdy ti, kterým pomohla, najevo svou vděčnost? Nebo neměli, jako on, tušení, jakou cenu
platí pokaţdé, kdy se ponoří do zvrácené mysli vraha? Jak ji vůbec mohlo napadnout, ţe její ţivot nemá ţádnou
cenu?
„Jelikoţ nemáš nic, co by bylo potřeba sbalit, můţeme rovnou vyrazit,“ prohlásil věcně.
Znovu se zmateně zamračila. „Kam jedeme?“
„Domů, Ramie. Beru tě domů.“
Do očí jí vstoupil smutek a rezignace. „Já nemám domov.“
„Teď uţ ano. Beru tě k sobě domů – odteď budeš doma tam.
Můj dům je od Torina únosu velmi kvalitně zabezpečen. Ještě před tím únosem jsem uvaţoval, ţe by bylo
potřeba zvýšit zabezpečení, ale jak je teď uţ jasné, naprosto jsem v tomhle směru selhal. Moje firma nicméně
zaměstnává ty nejlepší lidi. Nemají sice ten nejmenší plat, ale dokud dokáţou zajistit mé rodině – a tobě –
bezpečí, pak stojí za kaţdý cent.“
Zírala na něj, zcela konsternovaná. „Kdyţ jsem ti volala o pomoc, tohle jsem nečekala, Calebe. Vůbec mě
nenapadlo, ţe by sis mě nastěhoval k sobě domů. Jen jsem myslela, ţe bys mi mohl zařídit nějakou ochranku.“
„A přesně to mám také v úmyslu,“ uklidnil ji. „U mě doma budeš pod neustálým dohledem ochranky.
Nikde jinde nebudeš v takovém bezpečí. Můj dům má moţná i lepší zabezpečení neţ Fort Knox.“
Pousmál se, doufal, ţe jí tím zvedne náladu a smutek, nebo alespoň jeho část, z jejích očí po jeho přehánění
zmizí. Tedy, přeháněl jen trochu, protoţe normální člověk by zabezpečení jeho domu jistojistě považoval za
přehnané. On by se ale radši na místě propadl, neţ aby dovolil, aby kdokoli cizí pronikl do jeho domu a k jeho
rodině. Znovu se to uţ nestane.
Odměnou mu byl slabý úsměv a drobný dolíček v jedné její tváři. Ještě nikdy ji neviděl se usmívat. I jen ten
náznak úsměvu její tvář úplně proměnil. Částečně odplavil vyčerpání, které měla vyryté do rysů obličeje, a
najednou vypadala i mnohem mladší, neţ jak ji znal.
Na druhou stranu měla za ten rok a půl vůbec důvod k úsměvu? A i předtím, od svých šestnácti, znala jen
zlo. Byla jako dospívající dívka stejně odměřená jako dospělá ţena? Bylo nejspíš těţké přestat myslet na své
problémy natolik, aby se člověk alespoň usmál, kdyţ kaţdou vteřinu kaţdého dne přemýšlela, jestli v
následující hodině nezemře.
Přidal to na stále rostoucí seznam věcí, které se zavázal pro Ramie udělat. Chtěl znovu vidět její úsměv.
Chtěl, aby byla schopná se opět smát a uţívat si ţivota, namísto pouhého přeţívání. Ţivot má být plný pozitiv i
negativ, ten její však byl naplněn zlými událostmi bez dobrých, které by je vyváţily. To by mnoho lidí jistě
dlouho nevydrţelo, on však za tu krátkou dobu, kterou s ní strávil, věděl jistě jedno – ona umí přeţít. Byla
mnohem odolnější, neţ za jakou se povaţovala. Normální člověk by se pod tlakem, jakému čelila ona, uţ dávno
zhroutil. Nebo by to jednoduše vzdal a usnadnil tomu vrahovi pátrání, vydal by se mu a přijal nevyhnutelnost
své smrti. Jenţe ať uţ Ramie řekla nebo si myslela cokoli, Caleb věděl, ţe by se nikdy nevzdala.

26
 Pak ale její úsměv povadl a na jeho místo nastoupil opět ten ustaraný výraz. „Nemůţu s tebou zůstat
napořád. Nemůţu se navěky skrývat. Tak svůj ţivot proţít nechci. Smrt je pro mě přijatelnější neţ se kaţdé
ráno probouzet s myšlenkou, jestli je tenhle úsvit můj poslední. To není ţivot.“
Z kaţdého jejího slova čišel zármutek. Její bolest byla stejně zjevná, jako by před sebou drţela ceduli, která
to oznamovala. Chtěl si ji přitáhnout do náruče a drţet ji. Utěšit ji. Ona se však nechtěla nikoho dotýkat a on
nechtěl udělat něco, co by jí nebylo příjemné.
Chtěl však, aby se ho nebála. Ničilo by ho, kdyby se bála, ţe by jí ublíţil.
„Ramie, proč se mě bojíš dotknout?“ zeptal se něţně.
Mluvil vědomě váţně a spíš zvědavě. Nechtěl, aby si myslela, ţe se na ni zlobí, protoţe pak by se ho mohla
bát. Bůh ví, ţe si vytrpěla dost, aby se začala muţů bát. Nahlédla do myslí těch nejhorších zástupců muţského
pohlaví.
Úsečně pokrčila ramenem. „Nemám ráda, kdyţ se mě kdokoli dotýká. Jsem zvyklá vyhýbat se kontaktu s
jinými. Protoţe kdyţ se mě někdo dotkne, poznám jejich nejhorší tajemství. Vidím a cítím zlo, které se v nich
ukrývá. Nikdy dobro. Jen zlo. Kdybych mohla vycítit radost, lásku nebo štěstí nebo cokoli pozitivního, alespoň
by to vyváţilo to zlo a moţná bych se pak dokázala lépe vyrovnat s temnotou, která poskvrňuje lidské duše. Ale
můj dar je spíš kletbou, protoţe jsem schopná vycítit jenom zlo, které lidé ukrývají.“
Caleb se zamračil a na zátylku ho zamrazilo. „A kdyţ jsem se tě dotkl? Co jsi cítila?“
Věděl, ţe zní ustaraně, a to navzdory svému předchozímu odhodlání tomu tónu zabránit, ale vědomí, ţe by
v něm někdo dokázal vyčíst to, co nikdo jiný, ho zneklidňovalo. Nechtěl, aby znala jeho myšlenky. Pokud šlo o
bezpečí jeho rodiny, byl nemilosrdný. Byl nemilosrdný, i pokud šlo o obchod. A kdyby to Ramie poznala, pak
by v jejích očích jistě klesl.
„Neumím číst myšlenky,“ řekla vyčerpaně, jako by navzdory svým slovům věděla přesně, na co myslí. „Je
to těţké vysvětlit. Ne ţe bych vnímala samotné myšlenky. Spíš dokáţu něco vycítit, ale nic přesného nevím.
Něco vídám. Události. Činy. Ale neumím číst lidem myšlenky. Cítím emoce – ty negativní – nikdy ne ty dobré.
Moţná bych to zvládala lépe, kdybych dokázala vycítit v lidech i dobro. Moţná bych nebyla ohledně lidské
povahy tak cynická. Moţná bych si pak nemyslela, ţe jsou všichni jen špatní. Moţná bych v lidech viděla i
odstíny šedi namísto černé. Jestli ti to pomůţe, nebo mě alespoň nebudeš tolik soudit, pak ti musím říct, ţe jsem
nevycítila nic zlého. Ani špatného. Jen… odhodlání. A to není špatná vlastnost. Alespoň podle mých měřítek.
Na druhou stranu na mém názoru zas tak nezáleţí. Nejsem pro tebe nikdo důleţitý a na tom, co si myslím, ti
sejít nemusí.“
Caleb stiskl rty, protoţe na jejím názoru mu naopak záleţelo. A moţná by nemělo. Jenţe pro něj bylo
důleţité, aby ho povaţovala za dobrého člověka, navzdory jeho myšlenkám. Protoţe pak by mu jednoho dne
mohla začít věřit.
„Tvůj dar tedy není neomylný. Nejsem dobrý člověk, Ramie. Pokud by někdo vyhroţoval těm, co mám rád,
bez váhání bych ho zabil nebo mu ublíţil.“
„Copak to nechápeš?“ zeptala se tiše. „Být ochotný ochránit někoho před zlem není zlé. Nedělá to z tebe
špatného člověka, kdyţ chceš potrestat ty, kdo jsou pro tvou rodinu reálnou hrozbou. Z tebe jsem cítila jen
neochvějné odhodlání, ale na to jsem nepotřebovala vlézt ti do hlavy, aby mi to bylo jasné. Máš to vepsané ve
tváři a v očích. Nikdo nepotřebuje můj dar – nebo spíš prokletí – aby mu bylo jasné, jak odhodlaný jsi člověk.“
„Ale ty jsi řekla, ţe jsi schopná vycítit v lidech sklony k násilí. A moje myšlenky bezesporu byly násilné.“
Usmála se. Byla to jen vteřina, on to však bral jako dar, který mu vzal dech, protoţe tak nakrátko spatřil,
jaká Ramie musela být, neţ ji její prokletí vyslalo na cestu, z které nebylo návratu.
„Vycítím v lidech jejich skutečnou povahu. Moţná tě občas napadne nějaká násilná myšlenka – na pomstu,
na odplatu, moţná i na vraţdu – ale to není skutečný odraz toho, kým a čím jsi. Asi by se dalo říct, ţe můj dar
odhaluje, co člověk ukrývá ve svém srdci. Někteří lidé jsou uţ od základů zlí. Jiní jsou v základu dobří bez
ohledu na to, jestli se za určitých okolností od dobra odkloní. Já ale vidím za masku aţ do hloubi duše, a jakkoli
můţou naše činy a slova říkat něco jiného, duše zůstává stejná. Neměnná. Někteří jsou schopní odolat své pravé
povaze, zatímco jiní se temnotě ve svých srdcích poddají. Přijmou ji.“

27
 Fascinovalo ho, ţe dokáţe o tak neuvěřitelném daru mluvit stejně poklidně, jako by jiní probírali počasí. Ne
ţe by jí nevěřil nebo jejímu daru nedůvěřoval. Jen si neuvědomil, jak rozsáhlé má schopnosti. Předpokládal
prostě, ţe se dotkne něčeho, co patří oběti, a je schopná toho člověka najít. Nikdy ho ani na vteřinu nenapadlo,
ţe její schopnosti jdou do mnohem větší hloubky – aţ do téměř spirituální roviny. Protoţe jen bůh ví, co se
skrývá v srdcích a duších lidí. Jen bůh je můţe soudit.
Caleb teď uţ chápal, proč se rozhodla pro ţivot v ústraní. Pro samotu bez lidí. Jak by se jen dokázala
ochránit? Kdyby lidé znali rozsah jejího daru, ocitla by se v neustálém nebezpečí. Lidé by zabíjeli, aby umlčeli
toho, kdo zná pravdu o jejich nitru. Nebylo divu, ţe i to málo, co o ní zjistil, byly jen útrţky.
Kdysi si o ní myslel, ţe je jen sobecká. To bylo tehdy, kdy se ji snaţil najít, aby pomohla Tori. Povaţoval ji
za sobce, který schválně zmizel z očí veřejnosti a odmítl pomoct zoufalcům pátrajícím po svých bliţních.
Boţe, co za pitomce to tehdy byl. Nyní věděl, jakou cenu platila pokaţdé, kdy se napojila na oběť.
Nedokázal pochopit, ţe to vydrţela tak dlouho.
Teď, kdy uţ ale věděl, ţe jí jeho dotek nijak neublíţí, si ji přitáhl do náruče. Byl však celou dobu opatrný a
dával si pozor, zda nezahlédne jakoukoli známku prozrazující, ţe dělá něco, co by nechtěla. Nesetkal se však s
praţádným odporem. Přivinula se do jeho náruče, dokonce zabořila tvář do jeho hrudi a sloţila si hlavu pod
jeho bradu.
Dýchala trhavě, cítil, jak se jí hruď zvedá. Rychle ji od sebe odtáhl. Bál se, ţe jí způsobil další záchvat
paniky, ale to, co spatřil, ho naplnilo větším zděšením, neţ kdyby se jí panika opravdu zmocnila.
Plakala. Škytala a srdceryvně vzlykala. Slzy se jí valily po tvářích a zanechávaly za sebou vlhké cestičky.
Jako by se zbortilo poslední stavidlo a něco tak prostého jako útěcha ji zcela přemohlo.
„Ani uţ nevím, jestli jsem vůbec při smyslech. Cítím se… zlomená,“ řekla hlasem zastřeným slzami, které
jako by při jejích slovech kanuly stále rychleji. „Nevím, jestli mi vůbec někdo dokáţe pomoct, nebo jestli by
vůbec měl. Ten člověk, co po mně jde, je naprostý sociopat. Není pro něj ţádnou překáţkou zabít kohokoli, kdo
by se v jeho očích postavil mezi něj a jeho cíl. Kdokoli v mé blízkosti je v nebezpečí. A nemůţu dovolit, aby
tvoje sestra znovu prošla takovým peklem. Ne kvůli mně.“
„Zapomněla jsi snad, ţe právě díky tobě peklu unikla?“ připomněl jí tiše.
Odmlčela se. Na jeho otázku neodpověděla, avšak pravdivost jeho slov popřít nemohla.
„A co je jeho cílem, Ramie? Řekla jsi, ţe by zabil kohokoli, kdo se mu postaví.“ Ačkoli měl Caleb docela
jasnou představu, chtěl, aby mu to Ramie potvrdila. Přestoţe to věděl. A byla to hloupá otázka.
„Já,“ zašeptala. „Jeho cíl jsem já. A dokud mě nedostane, pak bude mnoho jiných ţen nevýslovně trpět kvůli
mně. Jak bych se mohla zachránit, kdyţ bych věděla, ţe jiné ţeny musejí zemřít, jen aby se ode mě drţel dál?
Jak bych mohla s takovým vědomím ţít? Jak bych mohla ţít, kdybych věděla, ţe bude mučit a zabíjet, dokud
nedosáhne svého cíle? Dokud se nedostane ke mně.“

28
 9. kapitola

Caleb na Ramie upíral zrak se směsicí šoku a naprosté nevěřícnosti. „Snad si opravdu nemyslíš, ţe smrt
jeho předchozích nebo budoucích obětí je tvoje vina? Nejsi hloupá, Ramie. Musíš přece vědět, jak hloupý
takový předpoklad je.“
Vypadala, ţe ho jeho prohlášení naštvalo. Tváře jí zrudly, v očích se jí mihla netrpělivost, jako by
jednoduše odmítal pochopit, o co jí jde. Ale ano, on to věděl. A nedávalo mu to zatraceně ţádný smysl.
Sevřela ruce v pěst. Jednu ruku si poloţila na stehno a pohyb opakovala.
„Kdyby se na mě tolik nesoustředil a kdyby pro něj nebylo tak obtíţné mě dostat, pak by tolik netouţil po
další oběti. Čím déle mu vzdoruju, tím netrpělivější je. Najde si za mě náhradu a vybije si to na ní. Jsem jediná
ţena, která mu dokázala tak dlouho unikat. Ne ţe bych snad byla chytřejší neţ on nebo ţe bych ho dokázala
přelstít. Jen jsem měla štěstí. Ale štěstí mi nevydrţí navěky. A začínám si přát, aby mě chytil, protoţe vím
přesně, s čím mám tu čest, a jestli bych měla umřít, pak udělám, co bude potřeba, abych ho stáhla s sebou.“
„To sakra nedává ţádný smysl,“ opáčil a vyslovil tak nahlas své myšlenky. „Nejradši bych s tebou teď
zatřásl. Tohle je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel. Nejsi zodpovědná za rozhodnutí, která ten šílenec
udělá. Nejsi zodpovědná za to, ţe mučil, týral a nakonec zabil svoje oběti. Opravdu si myslíš, ţe by toho
nechal, kdyby tě dostal? Krucinál, povaţoval by se za neporazitelného, kdyby se mu povedlo dostat jedinou
ţenu, která dosud pro něj byla tou největší výzvou. A vsadil bych poslední pěťák na to, ţe právě proto je tebou
tak posedlý. Protoţe s ostatními to měl moc snadné. Nebyly pro něj ţádnou výzvou. Líbí se mu lov a to, ţe
ulovit tě je očividně těţké. Kdyby uspěl a zabil by tě, bylo by to jen pohlazením pro jeho ego. Uvěřil by, ţe je
neporazitelný. Bůh svého vlastního zvráceného vesmíru. Protoţe kdyby dostal tebe, jak by pak mohl neuspět při
další oběti? Je tebou posedlý, protoţe ses stala jeho svatým grálem.“
Poznal, ţe jeho logický argument zabral. Ramie se zamračila a bylo zjevné, ţe se nad tím zamyslela. Její
ruka znehybněla, pěst zabořila do stehna. Kousla se do spodního rtu. Dlouze vydechla a pak zavřela oči, čelo se
jí zvrásnilo vyčerpáním a stresem.
„Asi jsem se ještě nikdy nezamyslela nad tím, co bude, aţ mě
chytí.“
Pomalu přikývla a pak, s očima upřenýma za něj, dodala:
„Ale máš pravdu. Myslím, ţe to pak bude z jeho strany ještě horší. Bude sebevědomější a arogantnější,
jestli se mě dokáţe nadobro zbavit. Jsem pro něj trn v patě. Nikomu kromě mě se ho nepodařilo téměř chytit,
ani nezjistili, kdo je, a jeho oběti nespojuje zdánlivě vůbec nic. Nejsou si podobné, ani vzhledem, ani povahou.
Ničím. Jen tím, ţe si kvůli jeho ţízni po mučení a krvi pak samy přejí umřít.“
„Znáš jeho jméno? Něco, cokoli, co by napovědělo, kdo to je?“
Střelila po něm netrpělivým pohledem. „Nemyslíš, ţe kdybych věděla, jak ho najít, uţ bych to dávno
neudělala? Sama bych ho zabila a kašlala na důsledky, hlavně aby uţ zmizel z povrchu zemského. Klidně bych
strávila zbytek ţivota ve vězení, kdyby to znamenalo, ţe uţ další ţeny nebudou trpět při mučení, kterému své
oběti tak rád podrobuje.“
Zamračil se. Ne kvůli přesvědčení, jeţ slyšel z jejího hlasu, ale protoţe tomu nerozuměl.
„Ale místo, kde drţel moji sestru, jsi dokázala najít s naprostou přesností, přestoţe on unikl. Bohuţel
načasování nebylo zrovna nejšťastnější, protoţe policie vpadla do jeho úkrytu krátce poté, co na chvíli odešel, a
pak uţ bylo v okolí příliš mnoho policejních posil, takţe je musel při návratu spatřit a radši uprchl.“
„On není jako ostatní,“ opáčila unaveně. „Uţ jsem ti to řekla. Moţná má sám jasnovidecké schopnosti…
Ale asi si myslíš, ţe jsem blázen.“
Caleb zvedl ruku. „Nemyslím, ţe jsi blázen. Věřil jsem ve tvé schopnosti ještě předtím, neţ jsem tě potkal.“
Zaváhal, neţ pokračoval, protoţe o schopnostech jeho sestry věděla jen nejuţší rodina. Ale cítil, ţe pokud by o
nich řekl Ramie, pak by mu třeba začala důvěřovat. Kdyby jí sám ukázal, ţe jí důvěřuje.

29
 „Tori je sama jasnovidka. Proto jsem bez váhání uvěřil tvému daru. Ačkoli i kdybych v něj nevěřil, je tu ten
nepopiratelný fakt, ţe jsi měla v případech, na kterých jsi pracovala, stoprocentní úspěšnost.“
Ramie povytáhla obočí. „Tvoje sestra je jasnovidka?“
„Pokud se to tak dá říct, ano. Ale vraťme se k tomu, proč si myslíš, ţe ten chlap, co tě pronásleduje, má
určité schopnosti.“
Ramie vstala z postele, jako by uţ dál nedokázala zůstat sedět. Dělala to, co před chvílí on – začala
přecházet po pokoji a její úsečné pohyby naznačovaly, ţe se plně soustřeďuje.
„Jiné logické vysvětlení není.“ Suše se zasmála, ale v jejím smíchu nebylo po pobavení ani stopy. „Je jedna
věc, kterou na mých schopnostech nechápeš. Tedy, jedna z mnoha věcí, které jsi nevěděl nebo nevíš. Mé
propojení s obětí a jejím útočníkem nezmizí okamţitě.“
Caleb zbledl, jak se mu krev odplavila z obličeje. „Co to přesně znamená?“
„Znamená to, ţe zůstávám propojená s obětí i zabijákem. Někdy na několik hodin. Někdy na několik dní.
Nebo, jak je tomu v případě toho mého pronásledovatele, spojení není nikdy přerušeno.“
„Boţe,“ vydechl, „takţe cítíš muka dlouho po samotném činu. Jak jsi to pro všechno na světě mohla tak
dlouho přeţít?“
Pokrčila rameny, jako by o nic nešlo, Caleb ale znal pravdu. Věděl, jak dlouho Tori trvalo, neţ se z ní stala
zas ta stará Tori, jakou znával, a přesto se s důsledky té hrozné události vypořádávala ještě rok poté. A Ramie
to nevytrpěla jednou jako oběti, kterým pomáhala. Procházela si tím opakovaně a nyní mu říkala, ţe propojení
nebylo přerušeno ve chvíli, kdy se přestala dotýkat věci, která ji navedla na místo, kde se nacházela oběť.
Nedokázal to pochopit. Jak jen mohla přeţít tak dlouho, aniţ by se zhroutila? Jenţe podle všeho se to stalo
právě před těmi osmnácti měsíci. A pak, jen krátce poté, se objevil Caleb a navrátil ji zpátky do toho pekla, z
kterého se tak zoufale snaţila uniknout.
A pak pochopil, co mu neříkala, nebo spíš čemu aţ doteď neporozuměl. Vytřeštil oči, protoţe ta myšlenka
ho šokovala.
„Pořád jsi na něj napojená.“
Zavřela oči a pomalu přikývla. „Asi bych spíš měla říct, ţe to on je napojený na mě, protoţe nedokáţu určit
jeho polohu. Bůh ví, ţe jsem se o to snaţila. Ale nějak se mi dostal do hlavy. Právě proto si myslím, ţe je
jasnovidec nebo má nějaké podobné schopnosti. Jak jinak by se dalo vysvětlit, ţe pokaţdé pozná, jaký bude
můj další krok? A ty sny…“
Potřásla hlavou a odmlčela se.
„Jaké sny?“ zeptal se.
„Zdá se mi o něm. Ale nemyslím, ţe to jsou opravdové sny. Myslím, ţe jsou odrazem skutečnosti. Jeho
skutečnosti. Takhle si se mnou pohrává. Nikdy mě nenechá zapomenout, uzdravit se a jít dál. Z těch nočních
můr se probouzím zpocená a srdce mi buší snad stokrát za minutu. Proto taky trpím tak častými záchvaty
paniky. To on mi je způsobuje. Tím jsem si jistá.“
Ušklíbla se, kdyţ se na něj pátravě zadívala. Myslela si snad, ţe její intuici zlehčí? Nebo ţe zpochybní její
zdravý rozum? Nic z toho. Naprosto jí věřil.
„Ţije ve stínech mojí mysli. Je tam, a zároveň tam není. Necítím ho celou dobu. Jen kdyţ se zaměří na
novou oběť a chce, abych viděla, co jí udělá. V takové chvíli se cítí nepřemoţitelný. Říká mi tak, ţe je
nezastavitelný a ţe ho nikdy nedostanu. Chce, abych trpěla. A to se mu daří,“ dodala bolestivě staţeným hlasem
a Calebovi se chtělo plakat kvůli tomu, co si vytrpěla – a kvůli tomu, jak stále trpěla.
Ten grázl byl stále tam venku na lovu, aby zabíjel, a byl Ramie na stopě. Sdílel s ní bolest jeho obětí, jejich
utrpení a věděl, ţe to Ramie pocítí stejně, jako by se to dělo jí. Čím víc toho Caleb věděl o jejích schopnostech
a o zvrácené, úchylné mysli muţe, který ji pronásledoval, tím víc se mu z toho zvedal ţaludek. A tím větší
strach měl o ni i o to, zda se mu podaří dodrţet slovo a zajistit jí bezpečí.
„Jak jsi tedy věděla, ţe je v tvém pokoji v tom motelu?“ zeptal se zvědavě. „Pokud nejsi napojená ty na něj,
ale on na tebe, neměl by se k tobě dostat nepozorovaně? Nemůţe sám určit, co o něm zjistíš?“

30
 Přikývla. „Dalo by se říct, ţe ano. Dneska se ke mně dostal nejblíţ, jak se mu to kdy povedlo. Nebo mě
vţdycky jen pozoroval. Pohrával si se mnou. A pak dneska… kdyţ jsem se dotkla kliky od svého pokoje,
vycítila jsem z ní jeho otisk. Cítila jsem, jak mě zahltila černá vlna nenávisti a násilí. Otřáslo to mnou, vyděsilo
mě to tak, ţe neţ jsem stihla utéct, otevřel dveře a popadl mě. Dokázala jsem se mu vytrhnout a unikla mu, ale
nejdřív mi udělal tohle,“ řekla a otřela si pohmoţděnou bradu.
Caleb se zamračil, ale pokusil se svou reakci ovládnout, aby pokračovala. Potřeboval se přesně dozvědět,
proti čemu stojí, aniţ by vybuchl a vyděsil ji.
„Ty si o mně nemyslíš, ţe jsem blázen, kdyţ říkám, ţe se mnou mluví ve snech? Nemyslíš si, ţe se do mého
podvědomí jen odráţejí moje nejhorší obavy?“ zeptala se nevěřícně.
„Ramie, posté ti říkám, ţe si nemyslím, ţe jsi blázen. Bylo by to ode mě nanejvýš pokrytecké vzhledem k
tomu, ţe moje vlastní sestra má podobné schopnosti a ţe je máš i ty sama. Takţe nebudu přehánět, kdyţ řeknu,
ţe je docela moţné – a pravděpodobné – ţe tam venku jsou další, kdo mají zvláštní schopnosti.“
Na krátkou chvíli zaváhala, pak si olízla rty, jako by se chtěla připravit na to, co se chystá říct. „Jaké
schopnosti má tvoje sestra?“
Sotva jí to mohl odepřít – svou důvěru – kdyţ po ní chtěl, aby mu věřila a o své situaci mu všechno řekla. I
kdyby tím měl porušit svatou přísahu, kterou dal svým bratrům a své sestře Tori.
„Má vidiny. O budoucnosti. O tom, co se má teprve stát. Ty vidiny nemají vţdycky jasný význam. Někdy
sama netuší, co znamenají, dokud se to, co viděla, nestane. Rozrušuje ji to, protoţe věří, ţe by mohla zabránit
spoustě hrozných věcí.“
„To musí být frustrující,“ řekla účastně. V očích se jí zračila bolest, šedé oči jí ztmavly, jako by se za nimi
ukrývaly stíny minulosti.
„Alespoň netrpí bolestí jiných. V tomhle směru má štěstí. Na rozdíl od tebe – ty trpíš spolu s kaţdou obětí,
které pomáháš. Všechno vidíš. Všechno cítíš.“
Vydechla a pak se posadila na okraj postele a rezignovaně svěsila ramena. „Co můţeme dělat?“ zašeptala.
„Nikdy jsem tě neměla ţádat o pomoc. Kvůli mně jsi ty i tvoje rodina v nebezpečí. Protoţe on mě chce dostat a
nic ho nezastaví. Ţivot pro něj nic neznamená. Překoná kaţdou překáţku, která ho dělí od jeho cíle. Kaţdý, kdo
se mu postaví do cesty, je pro něj jen jako otravná moucha, kterou stejně snadno zabije.“
„Ale ano, udělala jsi dobře, ţe jsi mě poţádala o pomoc,“ oponoval jí. „A já ti pomůţu, Ramie. Ochráním
tě. Teď uţ nejde jen o ten dluh, který vůči tobě já a moje rodina máme. Nedovolím, aby nevinná ţena – jakákoli
nevinná ţena – trpěla osudem horším neţ smrt.“
V bouřkově šedých očích se jí mihl záblesk naděje. Vzhlíţela k němu, jako by se bála věřit v nemoţné.
„Můţeš mi věřit,“ řekl. „Dotkla ses mě, vycítila jsi mé úmysly. Víš, ţe nejsem… zlý. Takţe víš, ţe bych ti
nikdy neublíţil.“
„Vím,“ zašeptala.
„Pak navrhuju, abychom odtud rychle zmizeli. Není tak daleko, a jestli je s tebou opravdu propojen, pak
pozná, ţe jsi stále blízko. Čím déle tu zůstaneme, tím je pravděpodobnější, ţe tě najde.“ Zachvěla se strachem a
panikou, ramena a ruce se jí třásly. Pak ale jednoduše přikývla na znamení souhlasu.
Caleb zvedl mobilní telefon a zavolal několika lidem. Nejprve svému pilotovi, aby natankoval letadlo a
připravil se k odletu. Pak zavolal Antoniovi a řekl mu, aby počkal před Ramiiným pokojem. Spolu ji na té
krátké cestě z hotelu k autu čekajícímu venku před budovou ochrání.
Kdyţ skončil, nabídl Ramie ruku a naznačil, ţe je čas jít. Zhluboka se nadechla, vloţila ruku do jeho dlaně a
dovolila mu, aby jí pomohl na nohy.
„Připravena?“ zeptal se.
Odhodlaně narovnala ramena a pak přikývla. „Připravena.“
„Pak jdeme na to,“ prohlásil.

31
 10. kapitola

Ramie sledovala Caleba ze své sedačky v letadle. Zdál se jí napjatý a neklidný. Na druhou stranu se
nedivila, vţdyť byla ţivoucí připomínkou toho, co před rokem postihlo jeho rodinu. Z toho jí bylo mizerně.
Jenţe se opravdu bála. Věděla, ţe jí dochází čas a ţe její pronásledovatel brzy změní pravidla hry. Protoţe byl
připravený začít psát poslední kapitolu svého snu o její smrti.
Ne, neviděla ho jasně, ale kdyţ se jí vloudil do mysli, vycítila frustraci. Netrpělivost. Právě proto věděla, ţe
se na ni napojil… a ţe to nedokáţe ovládat. Zůstal tam, ukrytý v temných stínech nejhlubších zákoutí jejího
podvědomí. Ţil, aby udělal z jejího ţivota peklo. Aby se bála kaţdé vteřiny kaţdého dne, ať uţ ve snech, nebo
při vědomí.
Ještě nikdy nestála proti něčemu takovému. Pátrala po zlu, cítila ho – a bolest jeho obětí. Ale ještě nikdy se
tak urputně nedrţel její mysli. Ještě nikdy nezaţila takový pocit bezmoci – a rezignace – jaký cítila nyní.
Ovládal ji. Ne fyzicky. Psychicky.
Od toho dne, kdy pomohla najít jeho oběť, kdy pronikla do jeho mysli a mysli jeho oběti, ji uţ nepustil.
Role se obrátily, protoţe obvykle to byla ona, kdo pronikal do něčí mysli. Ne naopak.
Jaké měl zvláštní schopnosti? Ţe by právě díky nim dokázal v minulosti ovládat své oběti? Dokázal je k
sobě přilákat právě díky nim? Díky tomu, ţe ovládl jejich mysli? Ţe by snad právě kvůli tomu ho ona tak
frustrovala, protoţe ji nedokázal ovládnout jako své předchozí oběti? Ţe by právě kvůli tomu v ní viděl svou
největší výzvu? Své nejdůleţitější vítězství?
A pak ji napadlo něco strašného. Dokázal ji vysledovat tak, jako ona dokázala vysledovat jiné. Co kdyţ
půjde po Calebově sestře, která si uţ proţila nepopsatelnou hrůzu? Co kdyţ půjde po Calebovi nebo jeho
bratrech? Co kdyţ je všechny ohrozila?
„Na co myslíš?“ otázal se Caleb.
Zvedla k němu zrak a spatřila, ţe ji upřeně pozoruje a mračí se.
„Jako by tě něco vyděsilo k smrti.“
„Co kdyţ do tvého domu, tvé rodině a lidem, které miluješ, přinesu jen bolest a smrt?“ zašeptala. „Riskuješ
ţivot své sestry, svých bratrů i svůj, jen abys mi pomohl. Jsem připomínkou všeho, co tvoje sestra vytrpěla. Je
na to připravená? Neexistuje jiné místo, kde bych byla v bezpečí, ale daleko od tebe a tvé rodiny?“
Bylo zřejmé, ţe se mu nezamlouvá, co říká, ale ţádný z nich se nechtěl postavit čelem realitě. Byla ráda, ţe
odpověděl tak rychle a ţe udělal patřičné kroky, aby ji ochránil. Ale pomoct jí neznamenalo, ţe se musí zapojit
i osobně.
Naklonila se k němu, ve tváři naléhavý výraz: „Zamysli se, Calebe. Nemáš tušení, čeho je schopný. Neviděl
jsi, ani necítil, co udělal svým obětem. Já ano. Ţiju s tím kaţdý den a vím, ţe pro mě přichystal něco ještě
mnohem horšího. Nikdy bych si neodpustila, kdyby při honu na mě udělal něco tobě nebo tvé rodině. Nebo
kdyby zjistil, ţe kdyby ublíţil tobě, ublíţil by tím i mně.“
Caleb se natáhl a vzal ji za ruku. Do paţe se jí rozšířilo teplo, naplnilo ji nepopiratelným ţárem. Vyškubla
se mu, šokovaná tím, ţe pocítila… touhu. Totéţ cítila uţ předtím v hotelovém pokoji, ale nerozpoznala, co to
je. Nyní, kdyţ pominula panika, uvědomila si, ţe totéţ cítila od okamţiku, kdy vstoupil do dveří jejího pokoje.
Soudě podle jeho vlastní reakce si byl vědom stejně dobře jako ona, ţe mezi nimi něco zajiskřilo. Zamračil
se, kdyţ se odtáhla, ale ustoupil a poloţil si ruku do klína.
„Musíš mi věřit, Ramie. A chápu, ţe v tvé situaci je těţké věřit komukoli. Protoţe vidíš v lidech jen to
špatné. Ale dotkla ses mě a víš, ţe v sobě nemám zlo. Takţe doufám, ţe ti to pomůţe věřit mi. Nejbezpečnější
je to teď pro tebe u mě doma. Můj dům je zabezpečený tak, ţe si o tom vládní zařízení můţou nechat jen zdát.“
Kdyţ se na něj jen pochybovačně zadívala, povzdechl si. „Mimoto tě chci mít u sebe. Za poslední rok
nebylo dne, kdy bych na tebe nepomyslel. A nejen kvůli pocitu viny. Nebo kvůli výčitkám za to, co jsem ti

32
způsobil. Něco mezi námi je, víc neţ jen pouhá známost. Cítila jsi to. Já to také cítil. A budu rád, kdyţ mi budeš
důvěřovat a společně zjistíme, co se mezi námi vyvine.“
Překvapením pootevřela ústa. On tu opravdu mluvil o moţném vztahu? Ne, přece to nemohl myslet váţně.
Za prvé, ona nedokázala mít s někým vztah. Bylo to pro ni nemoţné, protoţe v lidech vycítila vţdy jen to
nejhorší, nikdy ne to dobré.
A pak tu byl i ten fakt, ţe se vůbec neznali. Poznali se jen skrze krev a násilí – sdíleli pouto, které nechtěla,
ale byla nucena přijmout. To nebyl nejlepší základ pro jakýkoli vztah, natoţ pro její vztah.
A přesto měl v nejméně jedné věci pravdu. Dotkla se ho. Nahlédla mu do srdce a věděla, ţe není zlý.
Znamenalo to však, ţe mu můţe důvěřovat? Ţe by mohla polevit v ostraţitosti a dovolit mu, aby ji poznal?
Mohla by ho pustit za zdi, které tak pečlivě vybudovala kolem svého srdce a duše?
Občas mívala pocit, ţe uţ dávno ztratila sebe samu. Nebo ţe snad ani nikdy doopravdy neexistovala.
Nebyla schopná navázat vztah. Byla příliš zničená, a kdo by ji vůbec mohl milovat, kdyţ její duši tíţilo tolik
proţitého zla? Do toho by šel jen pravý masochista.
„Nejsem schopná navázat vztah,“ řekla tiše, rozpačitě. „Na to mám příliš mnoho problémů. Takových, na
které většina muţů opravdu nestojí fronty.“
Netrpělivě se na ni zadíval, v očích lehké podráţdění.
„Já nejsem většina muţů, Ramie. Do háje, sám nevím, kam tohle povede. Nemám odpověď na všechno.
Vím jen, ţe kdyţ jsem se na tebe podíval, kdyţ jsem se tě dotkl, něco se se mnou stalo. Něco ve mně secvaklo a
já najednou chtěl být jenom s tebou. Nedokáţu to vysvětlit. Nemáš tušení, co to se mnou udělalo, kdyţ jsem si
uvědomil, k čemu jsem tě přinutil… Kdyţ jsi kvůli mně cítila všechno, co se stalo mé sestře. Boţe. Tíţilo mě to
celý rok. To vědomí, ţe abych zachránil sestru, ublíţil jsem nevinné ţeně. Tomu poslednímu člověku, který by
si zaslouţil to, co jsem ti udělal.“
Odvrátila se, v očích ji pálily slzy. Proč jen nemůţe být jako ostatní? O svůj dar – nebo spíš kletbu – nikdy
neţádala. Občas si přála, aby kaţdý případ byl její poslední, aby to byla pro její duši ta poslední kapka, aby ji to
zlomilo a zbavilo navěky schopnosti vycítit zlo.
Byla sobec. Copak jí to přece sám Caleb hned na začátku neřekl? Ţe je sobecká, protoţe nechce pomoct
najít jeho sestru? Jenţe navěky to takhle nepůjde. Ne kdyţ se jí kaţdá oběť vpálila do mysli a ona věděla, ţe se
těch děsivých vzpomínek uţ nikdy nezbaví.
A ty sny. Boţe, ty sny. Nejenţe ji ten šílenec pronásledoval ve snech. Ve snech vídala i ostatní, zalité krví,
bolestí, smrtí. Kdy to skončí? A skončí to vůbec někdy?
Bezmocně vzhlédla ke Calebovi. Netušila, co mu má říct, jak na jeho netrpělivé prohlášení odpovědět.
Nebo snad jen potřeboval rozhřešení za to, co povaţoval za prohřešek vůči ní? Vedl jeho slova jen pocit viny?
„Nebudu tě do ničeho tlačit, Ramie,“ pokračoval Caleb tiše. „Jen ti chci dokázat, ţe mezi námi můţe být
něco, co stojí za to vyzkoušet. Sice jsme se nepoznali za těch nejlepších okolností, to ale neznamená, ţe naše
společná budoucnost nebude taková, jakou si ji uděláme.“
„Jsem zničená,“ zašeptala. „Uvnitř. Roztříštěná na kusy. Ani nevím, jestli jsem schopná cítit lásku nebo
alespoň něco podobného. Nevím, co partneři dělají. Jak fungují. Znám jen bolest a smrt. Těm rozumím. Ale
cokoli jiného? Normální ţivot? Normální vztah? To ti dát nemůţu. A ne ţe bych nechtěla. Boţe, dala bych
cokoli, abych mohla cítit radost, jakou jiní povaţují za samozřejmou. Štěstí, lásku, vztah, schůzky, boţe. Nevím,
jak ve společenských nebo intimních situacích reagovat. Proč by ses do toho se mnou chtěl proboha pouštět?“
Poklekl před ní a zadíval se jí do očí. Pak ji beze slova vzal za zátylek, přitáhl si ji k sobě a políbil.
Jako by jí projel elektrický proud. Naplnil ji touhou, chtíčem, vším, co ještě nikdy nepocítila. Fascinovalo ji
to. Neměla tušení, jak zareagovat.
Ukázalo se, ţe to vědět nepotřebuje. Caleb vše udělal za ni. Špičkou jazyka jí olízl rty, ponoukal ji, aby je
rozevřela. A kdyţ se tak stalo, pronikl mezi ně jazykem.
Hladově se krmil z jejích úst, prohluboval polibek tak, ţe skoro nemohla dýchat. Poloţila ruce na jeho hruď.
Chtěla ho odstrčit, ale nakonec je tam jen nechala.

33
 Cítila na rukách horko, na těch samých rukách, kterými pronikala do mysli jiných. Nyní z něj ale cítila jen
touhu – a odhodlání – a neodstrčila ho. Přitiskla ruce silněji na tu pevnou hradbu jeho těla. Ještě nikdy necítila
takovou radost z něčeho tak prostého, jako je dotek jiného člověka.
Špičkami prstů ho hladila po hrudi. Napjal se, mlčky jí tak říkal, jak moc se mu její dotek líbí – stejně jako
jí.
Měla by ho odstrčit. Byl pro ni nebezpečný. To věděla od první chvíle. Ţe má moc připoutat ji k sobě tak
jako nikdo jiný. Otázkou bylo, jestli to tak sama chtěla? Chtěla vyuţít šance na něco normálního? Na věci, po
nichţ prahla? Na touhu, sex, flirtování. Intimitu. Zábavu.
Avšak bez ohledu na to, co jí její mysl říkala, její srdce na ni volalo něco úplně jiného. Místo aby Caleba
odstrčila a zpřetrhala to sílící pouto mezi nimi, naklonila se k němu a váhavě odpověděla na dotek jeho jazyka.
Kdyţ se od ní odtáhl, oči měl přivřené a zářící touhou. Okamţitě se jí po jeho doteku zastesklo. Po teple,
které ji v jeho objetí zaplavovalo a které nyní zmizelo, nahrazeno chladem osamění. Chladem, který do této
chvíle ani nevnímala. Celý ţivot proţila a přeţila v osamění. A teď díky Calebovi začala vůbec poprvé
uvaţovat, jestli je moţné, aby zaţila i něco jiného.
Něţně vzal její tvář do dlaně a upřel na ni pohled. V jeho očích spatřila upřímnost, pravdu a teplo.
„Co kdybys nechala na mně, jestli se do toho chci pustit,“ prohlásil odhodlaně. „Jsem uţ velký kluk. Jak jde
o něco, co chci, nic mě nezastaví.“
Pozorovala ho a na jeho důrazné prohlášení nijak nezareagovala. Měla pocit, jako by balancovala na laně
nad propastí a jediný chybný krok by znamenal dlouhý a bolestivý pád. Aţ se jí z toho pomyšlení zamotala
hlava. Zhluboka se nadechla a věděla, ţe teď musí našlapovat opatrně.
„A co přesně chceš?“ zašeptala.
„Tebe, Ramie. Chci tebe.“

34
 11. kapitola

Ramie nebyla zvyklá na teplé podnebí. Udivovalo ji, ţe bylo v Oklahomě i v říjnu stále tak horko. Vţdy si
vybírala chladnější, sušší oblasti. Vyhovovalo jí Colorado, i kdyţ věděla, ţe přes zimu by v té polorozpadlé
chatě, kde ji Caleb našel, určitě nevydrţela.
Takţe kdyţ na předměstí Houstonu v Texasu vystupovala s Calebem z letadla, na takovou vlhkost vzduchu
připravená nebyla. Bylo to pro ni jako náraz do zdi, obtíţně se jí dýchalo.
Kdyţ se zarazila a snaţila se nadechnout, Caleb se také zastavil a uchopil ji za paţi. Ustaraně na ni pohlédl.
„Co se děje?“ zeptal se.
Zesláble se pousmála. „Je říjen.“
Zmateně se zamračil a v jeho modrých očích narostly obavy. Nejspíš si pomyslel, ţe právě definitivně
zešílela.
„Mělo by tu být chladněji,“ pokračovala, stále trochu omámená z vysoké vlhkosti vzduchu. „Těţko se tu
dýchá.“
„Měli bychom nastoupit do auta,“ řekl a jejích komentářů na téma počasí si nevšímal. „Tady jsi všem na
očích.“
Vybídl ji, aby pokračovala, a jakmile nastoupila do auta, ovanul ji, díkybohu, mnohem chladnější, sušší
vzduch. Klimatizace jela naplno a Ramie si hlasitě povzdechla úlevou.
Caleb usedl vedle ní, a hned jak se za ním zavřely dveře, přikázal řidiči, aby vyrazil. Ramie se dívala z
okénka, ale město za ním neviděla. Poslouchala, jak Caleb vyřídil několik telefonátů, z toho jeden se svým
bratrem, ovšem ani jeho slova moc nevnímala.
Nikdy by ji nenapadlo, ţe by něco takového bylo moţné, ale nejspíš usnula, protoţe náhle s ní Caleb třásl a
říkal, aby se vzbudila.
„Ramie, jsme doma,“ oznámil.
Ospale se narovnala, zmateně zamrkala a rozhlédla se. Nevěděla, co čekat, ale okolí vypadalo… normálně.
Vystoupili do slunce a Caleb jí pokynul ke dveřím. Jejich auto stálo na kruhovém objezdu přímo před
vstupními dveřmi do domu, který spíš připomínal palác. Byl to obrovský dům, dvoupatrový a rozlehlý.
Kolem dokola nebylo nic neţ les. Ţádné další domy. Měli tu soukromí, ale Ramie myslela jen na to, jak
snadno by se tu mohl ukrýt vetřelec. Jak by mohli vědět, jestli v okolí někdo není?
Zneklidněla a přemítala, jestli od ní nebylo hloupé věřit Calebu Devereauxovi. Jednala v záchvatu paniky.
Nic jiného dělat nemohla. Ale nyní, kdyţ panika ustoupila, se bála, jestli neudělala velkou chybu.
„Ramie?“
Uvědomila si, ţe se zastavila. Vzdorovala jeho snaze odvést ji do svého domu. Zabořila paty do země a
vytrhla mu ruku. Ovládla ji panika, neklamné znamení blíţícího se záchvatu úzkosti.
„Není tu bezpečně,“ zašeptala spíš pro sebe. „Je to tu příliš odlehlé. Daleko od lidí. Jak poznáš, jestli se
někdo v tom lese neschovává?“
Vidění se jí zamlţilo. Tiše zaklela. Uţ dost bylo pláče! Vţdyť není ţádný uplakánek. A přesto od chvíle,
kdy Caleb vpadl do jejího ţivota, jen plakala. To poslední, co však potřebovala, bylo zhroutit se. Potřebovala si
udrţet ten zbytek zdravého rozumu, který jí ještě zůstal.
K jejímu překvapení Caleb neodporoval. Nesnaţil se ji k ničemu přemluvit. Mlčky ji zvedl do náruče a
odhodlaně s ní vykročil ke dveřím. Ty se otevřely, kdyţ od nich byli jen na pár kroků, a Caleb vešel dovnitř,
kolem muţe, který musel být jeho bratr.
„Calebe, stůj,“ zalapala po dechu. „Postav mě na zem. Prosím.“
Nevšímal si jí a odnesl ji do prostorného obývacího pokoje s dvěma dlouhými pohovkami, jednou
dvousedačkou a dvěma křesly. Posadil ji na sedačku, pak ji pevně uchopil za ramena a zadíval se jí do očí.
„Dýchej, Ramie.“

35
 Nebyl tak něţný jako dřív. Ne tak chápavý. Vypadal… naštvaně. Netrpělivě. Vyčerpaně z nedostatku
spánku. Zastyděla se. Uvědomila si, ţe působí nevděčně. A podezíravě.
„Seber se!“ přikázal jí ostře. „Teď se nezhroutíš. Jsi v bezpečí. Dýchej, sakra.“
Jeho slova zapůsobila jako bič, okamţitě se vzpamatovala a soustředila se. Uklidnila se a hlasité hučení v
jejích uších ustalo. Podal jí do roztřesených rukou vlhkou ţínku a ona do ni zabořila tvář a zhluboka se
nadechla.
Kdyţ odtáhla látku od obličeje, spatřila vedle Caleba stát dva muţe s nečitelnými výrazy ve tváři.
Skvělé. První seznámení s jeho rodinou a ona tu sedí napůl zhroucená.
„Uţ je ti lépe?“ zeptal se Caleb, tentokrát mnohem jemnějším
tónem.
Přikývla a studem zavřela oči.
„Ramie, přestaň!“ okřikl ji tiše. „Nemáš se za co stydět.“
„Co ta tu dělá?“
Ramie zvedla pohled ke dveřím, odkud přicházel zaraţený ţenský hlas, a spatřila tam stát mladou ţenu,
která Ramie pozorovala s hrůzou v očích. Její hlas zněl pisklavě, skoro na pokraji hysterie.
Ramie nepotřebovala představit, aby pochopila, kdo to je. Poznala ji v první vteřině. Tori Devereauxová.
Calebova sestra. Ţena, do jejíţ mysli Ramie pronikla. Ţena, s níţ Ramie trpěla.
„Řekl jsi, ţe jí jedeš pomoct, ne ţe ji sem přitáhneš,“ obořila se na bratra Tori. „Co tu dělá? Tady být
nemůţe. Ať odejde.“
Po Torině tváři stékaly slzy, zatímco zírala na Ramie, a v očích se jí zračil stud. Ramie zavřela oči, uţ
nebyla schopna déle snášet její pohled.
Bylo zřejmé, ţe Torini bratři nebyli na sestřin výbuch připraveni. A neţ stihli zareagovat, Tori se otočila a
vyběhla z místnosti.
Caleb vypadal, jako by ho někdo uhodil. Oba jeho bratři byli šokovaní úplně stejně.
„Půjdu za ní,“ nabídl se jeden z bratrů tiše.
Odešel z pokoje, v kterém zůstala Ramie jen s Calebem a druhým bratrem. Ramie znala jména jeho
příbuzných, ale nevěděla, kdo je kdo. Caleb byl nejstarší, měl mladší bratry Beaua a Quinna
a Tori byla nejmladší sourozenec.
Tipovala, ţe se za Tori vydal Quinn a ţe Beau, druhý nejstarší Devereaux, tu zůstal s nimi. Po Torině
výbuchu propaloval Ramie nevlídným pohledem. Díval se na ni, jako by tu byla nevítaný vetřelec. Nedivila se
mu.
„Omlouvám se,“ prohlásil Caleb, viditelně vyvedený z konceptu.
Ramie zavrtěla hlavou. „To nemusíš. Její reakce je pochopitelná.“
Beau se zamračil. „Proč to říkáš? Ty jsi snad něco takového čekala?“
Ramie se na něj upřeně zadívala a klidně prohlásila: „Protoţe já to vím, všechno jsem viděla. A jsem jediná,
kdo kromě ní a jejího únosce ví, čím přesně si prošla. Ty a tví bratři jste to neviděli. Víte jen to, co vám řekla.
Co vám byla ochotná říct. Stydí se a je jí trapně, protoţe jsem ji viděla v nejhorších okamţicích jejího ţivota a
proţila jsem to s ní. Těţko čekat, ţe mě tu přivítá s fanfárami. Protoţe dokud tu jsem, jsem i neutuchající
připomínkou všeho, na co se tak usilovně snaţila zapomenout. A nemůţe se utěšovat tím, ţe nevím všechno,
jako je tomu u jejích bratrů.“
„Jeţíši,“ vydechl Caleb a prohrábl si vlasy. „To mě nikdy nenapadlo…“
„Měla bych jít,“ řekla Ramie a zvedla se ze sedačky. „Tady nejsem k ničemu. Jen jí ublíţím. Neměla jsem ti
volat. Omlouvám se.“
„Nesouhlasím,“ ozval se Beau a naprosto tím jediným slovem Ramie překvapil. Vzhledem k tomu, jak se na
ni po Torině výbuchu díval, by spíš čekala, ţe ji odtud vynese v zubech. „Myslím, ţe tě tu Tori potřebuje. Máš
pravdu. Nevíme, čím si prošla. Nemůţeme jí porozumět. Ale ty můţeš. A ne, nebude se jí to líbit, ale my jsme
ji poslední rok rozmazlovali a chodili kolem ní po špičkách a myslím, ţe to byla velká chyba, přestoţe jsme
mysleli, ţe je to pro ni to nejlepší. Kdyţ ji budeme ochraňovat a utěšovat. Moţná je načase sundat rukavičky.“

36
 „Tahle rodina uţ Ramie vyuţila víc neţ dost,“ opáčil Caleb chladně. „Znovu se to uţ nestane. Nechci, aby
si z ní Tori udělala berličku. Nechci, aby ji kdokoli vyuţil. Slíbil jsem jí, ţe jí zajistím ochranu a bezpečí, takţe
ano, zůstane tu. Ale nejen proto, aby pomohla Tori uzdravit se.“
Důraznost Calebových slov Beaua viditelně zaskočila. Přimhouřenýma očima těkal pohledem mezi
Calebem a Ramie.
„Bude mě nenávidět,“ pronesla Ramie tiše. „Nebude schopná být se mnou v jedné místnosti. Protoţe
kdykoli se na mě podívá, připomene jí to, ţe já to vím. Ţe znám věci, na které se snaţí zapomenout. Věci, které
ti neřekla… které nikomu neřekla. A bude mě nenávidět.“
„Dobře,“ opáčil Beau, „tak alespoň konečně bude připomínat člověka. V tuhle chvíli bych od ní bral
jakoukoli známku emocí. Klidně i nenávist nebo vztek. Cokoli, jen ne tu lhostejnou apatii, která před rokem
převzala vládu nad duší mojí sestry. Nezaslouţíš si její hněv, Ramie. Ale tohle je poprvé, kdy jsem v ní viděl
alespoň záblesk ţivota. Poslední rok ţila jako v mlhách a já i mí bratři jsme jen bezmocně sledovali, jak se od
nás kaţdý den vzdaluje stále víc. Pokud to, ţe tu budeš, znamená, ţe něco pocítí, pak nechci, abys odešla.“
Caleb vrtěl hlavou, vzduch v místnosti ztěţkl napětím a jeho frustrací. „Proto jsem ji sem nepřivedl. Jsme
jejími dluţníky. Tam venku je maniak, který ji uţ rok a půl sleduje. Včera ji málem dostal. Není tu od toho, aby
dělala Tori fackovacího panáka, sakra. Dluţíme jí za spoustu věcí. Takţe ty a Quinn budete Tori drţet od
Ramie co nejdál.“
Beau se odmlčel a zatnul čelist. Caleb vzal Ramie za rameno a jemně ji usadil zpátky na pohovku. Pak se
otočil na Beaua.
„Ramie se domnívá, ţe tu není v bezpečí. Dělá jí starosti odlehlost domu. Les. Bojí se, ţe nevíme, jestli tam
venku někdo není.“
Ramie viděla, jak Calebova slova Beauem otřásla. Beau pak pohlédl na Ramie, jako by chtěl, aby Calebova
slova potvrdila.
„Takţe neţ Ramie odvedu do jejího pokoje, kde si bude moct odpočinout,“ pokračoval Caleb, „ukáţeme jí,
proč se nemusí ničeho bát.“

37
 12. kapitola

Ramie odpočívala na polštáři, víčka zavřená. Měla pocit, jako by ji postel pohltila, objala svým pohodlím, a
Ramie se nechala jejím teplem hýčkat a vytěsnila vše krom pocitu bezpečí.
Protoţe kdyby si dovolila myslet na cokoli jiného, otěţe její příčetnosti by jí vypadly z rukou.
Caleb a Beau ji vzali do místnosti v přízemí domu, kde jí ukázali všemoţnou elektroniku a televizní
obrazovky. Na všech byl zaznamenáván kaţdý kout domu v reálném čase. Po celém pozemku byla rozmístěna
senzorová čidla, která by spustila poplach v okamţiku, kdy by se k domu přiblíţil jakýkoli vetřelec. Proto by
ihned věděli, kdyby se v lese kolem domu kdokoli pohyboval.
V přízemí byla také zbudována zabezpečená místnost. Ohnivzdorná, neproniknutelná, zásobená dostatkem
potravin a vody, aby její obyvatelé přečkali jakoukoli přírodní katastrofu. Nebo zombie apokalypsu.
Skoro se rozesmála. Na její situaci jistě nebylo nic směšného, a ani na jejích domněnkách, zda by přeţila
zombie apokalypsu.
To nejdůleţitější na celém domě bylo to, ţe byl neprůstřelný. A ţe by se dovnitř nedostal ani ţádný šílený
vraţdící maniak. Do lesů kolem domu se nedostane nikdo, aniţ by o tom Caleb a jeho bratři věděli. To mělo její
obavy zmírnit, ale přesto tu leţela na té nejpohodlnější posteli, na které kdy měla moţnost spát, a nedokázala se
ke spánku přinutit. Jednoduše nedokázala ignorovat strach, bez ohledu na to, jak úpěnlivě jí její srdce říkalo, ţe
je v bezpečí.
Její srdce a mysl si protiřečily, proto v ní sílil pocit, ţe přichází čím dál víc o rozum.
Co hůř, kdyţ ji Caleb vedl do jejího pokoje, procházeli kolem
Toriny loţnice, odkud slyšeli pláč, z kterého Ramie bolelo u srdce, protoţe věděla, ţe té mladé ţeně
způsobila svou přítomností muka. Nedivila se, ţe Tori na přítomnost někoho, kdo jí připomínal, co ji potkalo,
zareagovala právě takto. Ani to nepopírala. Kaţdý má svůj způsob, jak se vyrovnává s krizemi. Bůh ví, ţe
Ramie se během let stala mistryní v tom svém. Nejspíš nebylo nejzdravější vrstvit jednu tragédii za druhou, ale
pro její přeţití bylo nutné, aby se noční můry, jeţ ji trápily, neopakovaly stále dokola.
Jednoho dne se zdi kolem ní zbortí a vše, co odsunula do koutku své duše, vybuchne jako gejzír rozţhavené
lávy, ale do té doby bude vše… potlačovat. Přesně jako Tori… Nebo nebude. Nebylo jejím úkolem – nebo
povinností – aby Calebovu sestru uzdravila. I kdyby se do toho úkolu pustila, stejně netušila, kde začít.
Poloţila si dlaň na čelo, oči stále zavřené, a unaveně si ho mnula ve snaze ulevit tomu strašlivému napětí a
bolesti ve spáncích. Kdy uţ přestane utíkat? A přestane vůbec někdy? Bude schopná ţít normální, nudný ţivot,
po němţ aţ zoufale prahla?
Jestli si myslíš, že přede mnou jsi v bezpečí – že přede mnou vůbec někdy budeš v bezpečí – pak jsi hloupá.
Na světě není místo, kde by ses přede mnou dokázala skrýt. Najdu tě, a až se tak stane, budeš trpět. Budeš mě
prosit o smrt a možná, pokud budeš hodná, budu milosrdný a zabiju tě rychle.
Ramie vylétla z postele, její výkřik protnul ticho, které místnost zaplavovalo. Divoce se rozhlíţela po
potemnělém pokoji, zorničky se rychle přizpůsobovaly tmě. Čekala, ţe ho spatří stát vedle postele. Jak se nad
ní sklání.
Chtěla utéct, ale měla pocit, jako by byla paralyzovaná, neschopná pohybu… nebo nádechu. Svírala ji hrůza
a bolest, jako by ji někdo drţel kolem krku.
Kdyţ se dveře do loţnice rozrazily, znovu vykřikla a převalila se na druhou stranu postele. Přistála na zemi
a bouchla se přitom do hlavy, která ji ihned rozbolela. Zapřela se dlaněmi do podlahy a zvedla se, připravena
bojovat o holý ţivot.
Věděla, ţe tu nebude v bezpečí. Byla pitomá, pitomá, pitomá!
Jako divé zvíře se napjala a rychle uvaţovala, kudy uniknout. Objevil se ve dveřích a pak najednou pokoj
zaplavilo světlo a na vteřinu ji oslepilo.

38
 Zdálky uslyšela svoje jméno a trhavě se rozhlédla po jasně ozářeném pokoji, hledala, odkud ten zvuk přišel.
Pak ji za paţe chytily silné ruce a ona se sevření vysmekla. Snaţila se zachránit. Nebyla připravená umřít.
„Calebe, co se to tu sakra děje?“
Ramie zírala na otevřené dveře, kde spatřila stát Beaua Devereauxe. Na sobě měl jen trenýrky a nic víc. Pak
ho odstrčil Quinn, který zmateně a ustaraně nakoukl do pokoje.
„Jeţíši, tohle Tori nepomůţe,“ poznamenal Quinn.
Ramie vzhlédla, opar hrůzy pomalu ustupoval. Na krok od ní klečel Caleb, vlasy rozcuchané, oči podlité
krví. Stejně jako Beau měl na sobě jen boxerky a i na něm bylo vidět, ţe ho její křik probudil ze spánku.
Zavřela oči. Strach předal vládu nad ní zděšení.
„Vraťte se do postele,“ přikázal Caleb bratrům. „Já se o to postarám. Zajděte se podívat, jak je na tom
Tori.“
Ramie zatajila dech, zatímco Calebovi bratři se zamračením odešli. Neskrývali své podráţdění a výrazy
jejich tváří měly
do přívětivých daleko. Bez ohledu na to, co jí Beau řekl prve, nyní
evidentně svých slov litoval.
Dveře se za nimi tiše zavřely a Calebovi bratři zmizeli z dohledu. Náhle si byla aţ příliš dobře vědoma toho,
ţe svírá její paţe tak silně, aţ jí jistě zůstanou modřiny. Jen silou vůle uvolnila ruce a zavřela oči. Nechtěla se
na Caleba podívat a vidět v jeho tváři to, co spatřila v obličejích Beaua a Quinna.
„Nejsem blázen,“ zašeptala. „Nejsem.“
Ani si neuvědomovala, ţe se buší pěstí do stehna. Necítila ani slzy, jeţ jí v tichosti stékaly po tvářích. Tiše
vzlykla a ten zvuk byl tak strašlivý, ţe doufala, ţe ho uţ nikdy znovu nevydá. Protoţe zněl příliš jako poráţka.
Jako by ten grázl uţ vyhrál.
„Nejsem blázen,“ řekla znovu a upřeně se zadívala na Caleba, pohledem ho varovala, aby se ji neopováţil
soudit nebo jí odporovat.
Caleb pomalu vstal ze země. Pak ji, stále mlčky, zvedl ho náruče a poloţil zpátky na postel. Pak si lehl
vedle ní a přivinul si ji do náruče.
Nadechla se, jeho vůně opanovala její smysly. Nadechla se… jeho. A najednou jako by se začaly, kousek
po kousku, propojovat jednotlivé dílky skládačky.
„Nemyslím si, ţe jsi blázen,“ zašeptal jí do ucha. „Ale rád bych věděl, co se stalo. Tebe jen tak něco
nevystraší, Ramie. Vykřikla jsi opravdu hlasitě, takţe tě něco muselo vyděsit k smrti.“
Vytřeštila oči a pootevřela ústa, zírala na něj, jako by přišel o rozum.
„Mě ţe jen tak něco nevyděsí? To sis teď vymyslel, abys mě utěšil, mohl poplácat po hlavě a říct, ţe jsem
hodná holka?“
„Hm… Nevím, jaká by na tuhle otázku měla být správná
odpověď, takţe jen zopakuju, ţe tebe jen tak něco nevyděsí.“
Ramie si odfrkla a pak si otřela mokré tváře do měkkého polštáře, na němţ by stále odpočívala, nebýt toho
šílence, který ji pronásledoval a terorizoval.
„Jsem vyděšená,“ prohlásila Ramie. Řekla to tak věcně a prostě, jak by oznámila jakákoli jiná fakta. Jako ţe
nebe je modré kromě dní, kdy je šedavé a občas černé, a ţe je také někdy měkce bílé.
Zněl rozčíleně, přestoţe si ji dál pevně tiskl ke svému tělu. Vinula se k němu, jeho tělo ji hřálo a dávalo jí
pocit bezpečí. Věděla, co to cítí. Blahodárnou úlevu. Protoţe dokud ji bude Caleb drţet, věděla, ţe jí nic a
nikdo neublíţí.
„Čeho se bojíš, Ramie?“ zeptal se tiše. „Ukázali jsme ti zabezpečení. Strýčku Samovi jsme ukradli několik
nejlepších armádních mozků. Jsou to muţi, vedle kterých by jakýkoli chlap z ulice, stejně jako ten grázl, co tě
pronásleduje, vypadal jako předškolák, a já se vsadím, ţe by mu ty holčičky ve školce dokázaly dát co proto.
Viděla jsi uţ někdy holčičky ve školkách? Jsou zatraceně děsivé, to ti povím. Klaním se všem, kdo dobrovolně
tráví celé dny s tolika pěti- a šestiletými chlapci a děvčaty.“

39
 Poloţil jí tolik otázek, ale nedal jí šanci odpovědět. Dál mluvil a odváděl její myšlenky od strachu, který ji
ovládal, a přidával další a další příběhy o dětech ze školek.
Dával jí čas. Aby mu vše pověděla sama, místo aby to od ní vyţadoval a tahal to z ní násilím. Vţdyť se sám
vlastně docela nedávno musel naučit trpělivosti. Kvůli Tori. Její bratry muselo přivádět k zoufalství, ţe přestala
komunikovat, protoţe chtěli znát odpovědi. Na všechno. A kdo ví, co by se stalo, kdyby z Toriných snů vyčetli
jakékoli informace.
Ramie zívla. Najednou byl Caleb ještě blíţ, načechrával polštáře pod jejich hlavami. Pak si ji přitáhl zpátky
do náruče a svým teplem ji utišil.
Ve chvíli, kdy jí večer Caleb otevřel dveře do „pokoje pro hosty“, který byl na opačném konci chodby od
pokojů sourozenců Devereauxových a měl vlastní koupelnu, pocítila chlad. Nelíbilo se jí tam. Ten pokoj byl…
studený. Sterilní. Děsilo ji to.
Caleb ji políbil do vlasů. „Co se stalo, Ramie? Měla jsi ošklivý sen?“
„Nejspíš si pomyslíš, ţe jsem blázen. Uvěříš tomu. Uvěříš tomu, jako tomu začínám věřit já,“ zašeptala.
Přestoţe zatím jen chodila kolem horké kaše, v pokoji jako by se ochladilo. Ramie se zachvěla, zuby jí
drkotaly, coţ jí na atraktivitě určitě nepřidávalo, ale v tuhle chvíli jí bylo jedno, jak vypadá. Touţila se jen
zahřát.
„Vţdyť mrzneš,“ vydechl Caleb nevěřícně. „Jsi nemocná? Proč jsi sakra něco neřekla? Mohl jsem zavolat
doktora, aby tě prohlédl.“
Ramie mávla rukou. „Nejsem nemocná. Nejsem ani šílená. Tyhle dvě jediné věci vím právě teď s naprostou
jistotou.“
„O čem byl ten sen?“ zeptal se a dal jasně najevo, ţe se chce dostat k jádru věci.
„Nebyl to ţádný sen,“ zašeptala. „Ještě jsem nespala. Byla jsem unavená a myslela jsem na to, ţe leţím v té
nejpohodlnější posteli, v jaké jsem za poslední měsíce leţela. Za posledních mnoho měsíců, upřesním. Leţela
jsem na posteli a dívala se do stropu a snaţila jsem se přesvědčit mozek, aby se vypnul. Trochu mi bušilo ve
spáncích, tak jsem si mnula hlavu a snaţila se uvolnit. A pak…“
„A pak co, Ramie?“
Zaváhala, přemýšlela, kolik toho můţe Calebovi říct. Nakolik mu můţe důvěřovat. Co kdyţ to na ni hrál?
Co kdyţ domluvil nějaký obchod, v kterém by Ramie vydal, úhledně zabalenou a s mašlí kolem krku, výměnou
za Tori a její bezpečí? Moţná se ji chystá hodit vlkům, aby se do celé záleţitosti jeho rodina ani trochu
nenamočila a aby nebyli zodpovědní za to, ţe se ten muţ dostane před soud.
Díval se na ni těma ledově modrýma očima, které se jí občas zdály tak chladné. Jako by dokázal jediným
pohledem proměnit někoho v kus ledu. Zamrazilo ji. Jako by jí uţ tak nebyla dost velká zima.
Jako by vycítil její chlad, nebo si spíš uvědomil, ţe se kvůli ní třese snad celá postel, přetáhl přes ně
přikrývky a pevně Ramie zavinul do svého náručí, aby mezi nimi nebyl ani kousek místa.
Pokoţka jí zahořela jeho teplem, zahříval ji zevnitř. V duchu se proklínala, ţe má na sobě tričko, protoţe
tvořilo zbytečnou bariéru mezi jejím a jeho tělem. Přejela mu dlaněmi po hrudi a ignorovala, jak sebou pod
chladným dotykem jejích rukou cukl. Nakonec se oba uvolnili, protoţe se její tělo konečně zahřálo.
Jeho rty byly tak vábivě blízko jejím. Jejich dech se promísil. V pokoji vládlo takové ticho, ţe slyšela
bušení jeho srdce. Cítila ho pod svými prsty.
„Polib mě,“ vybídla ho tiše. „Ať zapomenu.“
Jejich rty se něţně dotkly, jemný závan jeho dechu zanesl teplo aţ do hlubin jejího srdce.
„Ať zapomeneš na co, Ramie? Musíš se mnou mluvit. Pokud tě mám ochránit, nemůţeš mě nechat tápat ve
tmě.“
Kouzlo se zlomilo, chlad se vrátil. Po páteři jí přeběhl mráz. Převalila se na záda a zastrčila si přikrývku aţ
pod bradu. Dívala se do stropu, zatímco Caleb leţel vedle ní a jeho tělo se dotýkalo jejího boku.
„Mluvil ke mně,“ pronesla tiše. „Nejsem blázen. Nevychází to z mého podvědomí, neprojektuju si svůj
strach, ani nemám paranoidní představy. Je se mnou propojený. Právě tak se mu pokaţdé podaří mě najít. Právě
proto ví, kde teď jsem.“

40
 Caleb vedle ní zneklidněl. Pohlédla na něj koutkem oka a viděla, ţe tvář má napjatou stejně jako celé tělo.
Co však neviděla, byla nedůvěra.
Ulevilo se jí. Téměř tak, ţe se jí skoro zamotala hlava, jako by jí někdo píchl do ţil alkohol nebo drogu.
„Ty mi věříš,“ vydechla překvapeně. „Ty mi opravdu věříš.“
Pohladil ji po břiše, roztáhl prsty a pak jí dlaní vyjel po těle aţ k bradě a pootočil jí tvář, aby na něj musela
pohlédnout.
Díval se na ni váţně, pronikavě. Modré oči zářily ţivotem a byly temnější, ne tak ledově modré jako
obvykle. Jeho pohled byl… vřelý. Takhle by se na cizího člověka nedíval. Ani na někoho, koho by povaţoval
za hrozbu nebo jen dalšího známého. Byl to intimní pohled a upřímnost měl vepsanou do kaţdého rysu tváře.
„Věřím ti, Ramie.“
Zavřela oči, tentokrát aby vzdorovala slzám, které jí však uţ stékaly po tvářích. On jí věřil.
„Co ti řekl?“ zeptal se Caleb napjatě.
Zuřivost v jeho hlasu ji probrala. Rychle si setřela slzy a pak se k němu pomalu pootočila.
„Ví, kde jsem. Nebo minimálně ví, jak to tu vypadá. Řekl mi, ţe pokud věřím, ţe mě před ním vaše
zabezpečení ochrání, pak jsem hloupá. Řekl, ţe na světě není místo, kde bych se před ním dokázala skrýt, a ţe
moje smrt nebude rychlá ani milosrdná, ale ţe kdyţ budu ho-hodná holka, pak zváţí, ţe mě za-zabije rychle.“
Sotva ta slova dokázala vyřknout. Měla pocit, jako by ji na hrudi tíţila tuna cihel.
„Nejsem připravená umřít, Calebe,“ zašeptala. „Myslela jsem, ţe ano. Vzdala jsem to. Stydím se to přiznat,
ale musím k tobě být upřímná. Rezignovala jsem a přijala svou smrt. Dokonce jsem si i myslela, ţe ji chci, ţe
jsem moţná konečně našla klid. Ale pak, kdyţ na mě čekal v mém motelovém pokoji, jsem se dívala své smrti
do tváře a bojovala s ní. Utekla jsem. Nevzdala jsem to. A zavolala ti. Protoţe jsem věděla, ţe jsi má jediná
naděje. Ţe nemám nikoho jiného. Nikoho, komu by na mně záleţelo. Uvědomila jsem si, ţe nejsem připravená
umřít. Bez ohledu na to, ţe jsem si to snad někdy i myslela. A ţe nezáleţí na tom, ţe nemám nic a nikoho, pro
koho ţít. Nejsem připravená umřít.“
Caleb ji pohladil po tváři, vjel jí rukou do vlasů a přitáhl si ji k sobě, aby ji políbil. Jejich nosy do sebe
narazily, jak se snaţil najít nejlepší úhel, pod kterým by ji políbil, a pak uţ si jeho jazyk našel její ústa.
Vychutnával si ji.
Jejich dech zněl v tichu pokoje hlasitě. Jedinými zvuky byly závany vzduchu, jejich ústa tisknoucí se k sobě
a roztřesený dech, kdyţ nasávali vzduch do plic.
Jeho ruka vyklouzla z jejích vlasů, přejela jí po krku aţ k rameni a pak pod její paţí, aţ spočinula na jejích
ţebrech. Palcem ji pohladil po ňadru a vzápětí jí povytáhl látku trička.
Kdyţ se dotkl holé pokoţky, tiše zasténala a prolomila ticho. Okamţitě se napjala, vyděšená, ţe snad opět
porušila kouzlo, on ji však chytil ještě pevněji.
Jeho dlaň jí přejela po pasu aţ na záda. Převalil ji pod sebe, aniţ by od ní jen na vteřinu odtrhl ústa. Jeho
váha ji tíţila, jeho tělo bylo tak horké, tak tvrdé, pohybovalo se v rytmu jejího srdce. Zavřela oči a poddala se
magické přitaţlivosti, propojení, jeţ se mezi nimi objevilo na samém počátku.
Její ruce přejíţděly po jeho svalnatých zádech, po jeho ramenou a dolů, k jeho úzkému pasu. Svaly se mu v
reakci na její dotek stáhly, na rtech cítila jeho roztřesený dech.
Mezi stehny ucítila jeho erekci, třela se o ni přes tenkou látku kalhotek a laskala jí klitoris aţ na samou
hranici orgasmu.
Odtrhl od sebe její ruce, propletl s ní prsty a pak jí je uloţil nad hlavu. Přejel jí rty přes čelist aţ na krk a pak
jí zašeptal do ucha:
„Ty máš, pro koho ţít, Ramie. Máš mě.“

41
 13. kapitola

Kdyţ se Ramie příštího dne probudila, okamţitě se natáhla za sebe. Pátrala po Calebovi, potřebovala jistotu,
ţe tu je. Kdyţ však nahmatala jen prázdné místo, zamračila se a ohlédla se přes rameno.
Byl pryč, a jak to vypadalo, byl pryč uţ nějakou dobu. Na posteli ani na polštáři nebyl ţádný důlek. Vrátil
se snad do svého pokoje, jakmile usnula?
Trhla sebou, kdyţ se pootočila a skrz lišty ţaluzií ji ozářilo světlo. Slunce bylo vysoko, coţ bylo znamení,
ţe je uţ nejspíš dopoledne, a kdyţ pohlédla na budík u postele, bylo jisté, ţe zaspala.
Přesto zůstala ještě chvíli leţet a vzpomínala na uplynulou noc. Na Caleba v její posteli. Na jeho paţe, které
ji objímaly a přinášely jí útěchu. Na intimitu, která je oba pohltila. Na to, jak se víc neţ kdy dřív cítila
nenaplněná.
Neměla tušení, co se to mezi ní a Calebem stalo, nebo zda vůbec chtěla, aby se to stalo. Sblíţit se s jiným
člověkem – zvláště pak s muţem – bylo pro ni nové. Ale líbilo se jí to. Hodně.
Strhla ze sebe přikrývku a přehodila nohy přes okraj postele, pak se ale zarazila. Co to dělá? Nikde ji
nečekají a nemohla procházet Calebovým domem, jako by jí to tu patřilo.
Měla by zůstat ve svém pokoji? Nebo můţe vyjít ven?
Kručení v ţaludku za ni to dilema vyřešilo. Měla hlad.
Vydala se do koupelny a pustila sprchu. Nastavila si studenou vodu, aby ji probudila. Kdyţ pak strčila hlavu
pod proud vody, zalapala po dechu. Teplota vyburcovala její smysly, a jak doufala, opar zamlţující její mysl a
otupující její smysly zmizel v proudu ledové vody.
Rychle si omyla vlasy i tělo, nechtěla zůstat ve sprše příliš dlouho. Jedním ručníkem si obalila vlasy,
druhým tělo a vrátila se do loţnice.
Okamţitě do ní udeřil chlad. Ještě větší zima, neţ jaká na ni čekala ve sprše. Proč je tu takové chladno? Ve
zbytku domu taková zima nebyla.
Jsem tady.
Zapomněla dýchat. Ztuhla a po celém těle jí naskočila husí kůţe. Potřásla hlavou. Ne. Nesmí mu dovolit,
aby ji zneklidňoval.
Přesto se rychle oblékla a osušila si vlhké vlasy. Odhodila ručník na podlahu a z loţnice téměř vyletěla.
Jakmile vešla do chodby, obklopilo ji teplo. Prudce se nadechla, nasála do plic teplý vzduch. Chodbou
kráčela co nejrychleji, chtěla být od toho hrozného pokoje co nejdál. Zpomalila aţ v půlce schodiště, silou vůle
se přiměla zpomalit, aby alespoň budila zdání klidu, přestoţe uvnitř z ní zbyla jen hromádka rozjitřených nervů.
Předchozího večera nevěnovala přízemí přílišnou pozornost. Jasně si pamatovala jen pokoj se všemi těmi
monitory bezpečnostních kamer. Ty si pamatovala do nejmenšího detailu.
Věděla, ţe obývací pokoj je napravo, takţe pod schody zamířila doleva a vydala se chodbou kolem
místnosti s kamerami, zabezpečeného pokoje a pak konečně dorazila do kuchyně. Kdyţ ve dveřích zaváhala,
Tori sedící u kuchyňského ostrůvku zvedla hlavu. V jejích očích okamţitě vzplanul vztek.
Beze slova se zvedla, převrhla sklenici a odešla. V kuchyni nechala Caleba, který měl tvář ztrhanou a v
očích uštvaný pohled.
„Nechce mě tu,“ prohlásila Ramie zbytečně.
Caleb se otočil, ani se na ni nepodíval. „Ne,“ odpověděl tiše. „Nechce.“
„Ty ses s ní kvůli mně pohádal. Kvůli tomu, abych tu zůstala.“
Opět byla její slova zbytečná. Přesto je vyřkla nahlas, aby si Caleb uvědomil, jaké důsledky má její
přítomnost. Nemohla tu zůstat. Nemohl jí dát přednost před svou rodinou. Nikdo by neměl nikdy stanout před
takovou volbou.
Jen přikývl a potvrdil tak její slova.
„Takţe půjdu,“ prohlásila Ramie.

42
 „Ne!“ vykřikl Caleb a jeho tvář potemněla ještě víc. „Nikam nepůjdeš. To nepřichází v úvahu.“
Zamrkala, naléhavost jeho slov ji překvapila. „Měla jsem hlad,“ přiznala tiše a pokusila se tak změnit téma.
„Ale jistě. Omlouvám se. Měl jsem ti tu něco připravit. Pak bys nemusela sejít dolů a zaţít… tohle,“ řekl a
poukázal směrem, kudy odešla jeho sestra.
Smutek v jeho očích téměř nesnesla. Přikročila k němu a vzala jeho ruce do svých. Zadívala se mu do očí.
„Není to tvoje chyba, Calebe. Nemůţeš si to dávat za vinu. Ani za ni, ani za mě, za nic z toho. A neměl by
sis volit mezi cizinkou a svou sestrou.“
Oči se mu zamlţily, její mysl naplnil jeho vztek. Byl to tak spalující pocit, ţe okamţitě pustila jeho ruce,
aby přerušila jejich spojení.
„Ty nejsi cizí,“ prohlásil důrazně. „Nejsi nikdo, Ramie. Jsi důleţitá. Pro mě. Jsi důleţitá. Tak mi přestaň
říkat, co můţu a nemůţu. Přestaň mi říkat, co mám cítit.“
„Já ne… Omlouvám se,“ zašeptala.
Odvrátila se. Srdce jí v hrudi bušilo tak rychle, aţ jí jeho dunění zaléhalo uši. Nevěděla, co na to říct, jak by
měla odpovědět na to, co řekl.
„Coţe?“ otázal se. „Omlouváš se… za co, Ramie? Za co přesně se omlouváš? Za to, ţe mi na tobě záleţí?
Za to, ţe nejsi mrtvá? Za co se omlouváš? Víš to vůbec?“
Otočila se k němu, stále tak nehybná, ruku na barové stoličce. „Nevím,“ přiznala. „Na ţádnou z těch otázek
neznám odpověď. Nesnaţím se tě naštvat, Calebe. Bůh ví, ţe jsem vděčná –“
Zvedl ruku, aby její slova zarazil. „Já sakra nestojím o tvůj vděk. Nech si ho. Ani nechci, aby ses věčně za
něco omlouvala.“
„Tak co chceš?“ vyhrkla. „Co chceš? Protoţe já to nevím a neumím číst myšlenky, ani nemám sílu se
hádat.“
Najednou stál před ní, z jeho těla sálalo horko. Zatínal čelist, tvář tvrdou jako kámen. Zuřil.
„Ty to nechápeš, co?“
„Coţe? Co nechápu?“ vykřikla. „Co mám chápat? Protoţe já to nevím! Vím jen, ţe působím jen další
bolest a utrpení rodině, která si toho zaţila aţ příliš!“
Vzlykla. Pláč jí sevřel hrdlo a pak uţ se mu poddala. Ramena jí poklesla, ukryla si tvář do dlaní.
Caleb si povzdechl a vzápětí se ocitla v jeho náručí. Zabořila tvář do jeho hrudi, objala ho kolem pasu a
drţela se, jako by byl jedinou kotvou v bouři.
„Co nechápu?“ zašeptala do jeho košile. „Protoţe mám pocit, ţe přesně vím, v jaké situaci jsem se ocitla.“
Vzal ji za ramena a odtáhl ji, aby se mu musela podívat do očí.
„Ţe chci tebe.“
Mlčky na něj zírala, zatímco si jeho slova klestila cestu skrze oponu zoufalství a osamělosti. Ztuhla, kdyţ si
uvědomila, ţe tají dech, a okamţitě dlouze vydechla.
„Co nechápeš, je, ţe tě chci,“ opakoval Caleb. „Co nechápeš, je, ţe mě děsí představa, ţe by ses ocitla na
milost té zrůdě. Co nechápeš, je, ţe jsi pro mě důleţitá a ţe bez ohledu na to, jak moc se mé sestře nelíbí, ţe tu
jsi, ti nedovolím odejít. A nemá to nic společného s tím, ţe jsem já či moje rodina tvými dluţníky. Nebo ţe
mám k tobě určitý závazek kvůli tomu, co se stalo před rokem. Nemá to nic společného s tím, ţe jsi zachránila
Tori. Nenechám tě odejít, protoţe chci, abys se mnou zůstala. Uvědomuju si, ţe jsi nikdy neměla nikoho, kdo
by za tebe bojoval, Ramie. Ale teď uţ máš. Máš mě.“
„Nikdo mě nikdy nechtěl,“ zašeptala. „Chtěli jen to, co dokáţu, chtěli jen vyuţívat moje schopnosti, ale mě
samotnou nikdy nikdo nechtěl. Víš, jaké to je?“
Calebův výraz zněţněl, jeho oči potemněly, ale ne lítostí, protoţe to by jí jen přitíţilo. V jeho očích spatřila
pochopení.
„Nejsme tak rozdílní, jak si myslíš,“ řekl tiše. „Jsem Devereaux. A lidé – ţeny – chtějí to, co s sebou to
jméno nese. Peníze, moc, prestiţ. Ale mě uţ nechtějí. Nechtějí Caleba. Chtějí Caleba Devereauxe.“

43
 Okamţitě pochopila a tváře jí zahořely studem. Byla tak zahleděná do sebe, tak pohrouţená do sebelítosti,
ţe nic jiného nevnímala. Caleb jí kdysi, kdyţ ještě nevěděl, jakou cenu si ţádají její schopnosti, řekl, ţe je
sobecká. Nemýlil se. Byla sobec. A to nebylo příjemné zjištění.
Za svůj ţivot poznala jen to nejhorší, připravovala se jen na to nejhorší. Nikdy se ani nesnaţila získat něco
víc. Nikdy ani nečekala něco víc. Jak by jen mohla doufat, ţe by získala něco víc, kdyţ to ani nikdy nechtěla?
Tolik času přemítala nad nespravedlností ţivota a nad tím, jaká je nemilovaná chudinka. Dovolila, aby
odhalili její nejhlubší nitro. To jí však neudělal nikdo jiný. Mohla si za to sama. Protoţe nebyla dost silná.
Protoţe ji nikdy ani nenapadlo, ţe by mohla chtít víc, neţ co jí kdy kdo dal. Nebo si jít za štěstím, místo aby
čekala, ţe se před ní nějakým zázrakem objeví. A tak se po dekádu svého ţivota jen utápěla v mizérii.
Teď a tady, přímo před ní, však stál někdo, komu na ní záleţelo. Ne na jejích schopnostech. Nic po ní
nechtěl. Nebyla blázen, aby teď odešla, přestoţe to znamenalo, ţe ho tím vystaví nebezpečí – včetně celé jeho
rodiny. Spolu však moţná mohou bojovat.
„Já tě chci,“ pronesla tiše. „Já, Calebe. Já tě chci. A je mi jedno, jaké máš příjmení.“

44
 14. kapitola

Caleb upíral zrak na Ramie, na strach a zranitelnost v jejích očích, a přemýšlel, jak těţké pro ni muselo být
se mu otevřít. V jejím obličeji spatřil pochyby a znepokojení. To nebyla reakce, jakou by si muţ přál vidět ve
tváři ţeny, se kterou se chtěl intimně sblíţit, ale Ramie nebyla jako ostatní. Jiné ţeny neviděly svět Ramiinýma
očima.
Vzal ji za ruce, které ho před chvílí pustily, a věděl, proč zpřetrhala pouto mezi nimi. Teď byl ale klidnější a
chtěl, aby pochopila – aby věděla – ţe se ho nemusí bát.
Zachvěla se, kdyţ si ji přitáhl do náruče, a přivinula se k jeho pevnému tělu. Vlasy měla stále vlhké. Voněly
po medu.
Chtěl ji vzít do postele. Hned teď. Chtěl celý den strávit jen milováním. Chtěl jí mlčky ukázat, jak pevné
pouto mezi nimi je.
Namísto toho ji pohladil po vlasech, dával jí čas, aby si zvykla na cizí dotek. Na muţe. Na muţe, který jí
neměl v úmyslu ublíţit. Napadlo ho, ţe vlastně jedinou zkušenost se sexem měla pouze skrze ty strašlivé
zločiny, které byly spáchány na ţenách, jimţ Ramie pomáhala.
A pokud to tak bylo, pak s ní musí jednat velice opatrně. Nesměl na ni spěchat. Ano, chtěl, aby mu věřila.
Aby byla ochotná mu důvěřovat. Ale nechtěl být pro ni pouhou berličkou. Nechtěl, aby pro ni byl jen
nástrojem, jak se s tím vším vypořádat, kdyţ přitom chtěl mnohem víc.
Políbil ji na temeno a dál ji hladil po zádech a po zátylku, pohrával si s prameny jejích vlasů. A vychutnával
si ten pocit, ţe ji má v náručí. Ţe je v jeho domě a ţe je v bezpečí. Ţe není tam venku. Sama. Ţe se nebojí, jestli
její další nádech nebude poslední. To by nebyl dobrý ţivot. A jistě to nebyl ani dobrý způsob, jak zemřít.
Díky bohu, ţe mu zavolala. Jinak by ji ještě pořád hledal. Nebo hůř, mohla se dávno ocitnout v rukách
svého pronásledovatele a trpět nepopsatelnými muky.
Zavřel při té představě oči a zhluboka se nadechl, aby ho opět neovládla zuřivost.
V tomto domě se ukrývalo příliš vzteku a nevraţivosti. Caleba přitom nikdy ani nenapadlo, ţe by se Tori
tak silně vzpírala proti Ramiině přítomnosti. Aţ kdyţ mu to Ramie vysvětlila, pochopil.
Ani za nic se mu nezamlouvalo, jak bezmocně se cítil. Pokud by ustoupil sestře, pak by Ramie trpěla.
Mohla by zemřít. Zemřela by. Pokud by si dupl, jak to uţ udělal, pak by to mezi ním a Tori mohlo otevřít
propast, kterou by moţná nikdy nepřekonal.
„Chci, abys bojovala o své právo tu zůstat,“ zašeptal.
Ztuhla a odtáhla se. Vzhlédla k němu těma neklidnýma šedýma očima, které se v její tváři zdály tak
obrovské. Očima, které viděly příliš bolesti a násilí.
„Vím, ţe to, o co ţádám, nebude snadné,“ pokračoval. „Nezaslouţíš si Torin odpor a nezaslouţíš si, aby se
na tebe mí bratři dívali s takovým nepřátelstvím. Ale ţádám tě, abys tu zůstala. Kvůli mně. Nic mi nedluţíš.
Bůh ví, ţe to já jsem tvým dlužníkem. Přesto tě o to ţádám.“
„Co přesně ţádáš, abych byla?“ zeptala se chraplavě. „Tvoje kamarádka? Milenka?“
„Ano a ano,“ odpověděl tiše. „A víc. Mnohem víc. Ale k tomu se časem dostaneme. Prozatím ano. Chci,
aby se z nás stali přátelé. Případně milenci. A poté? To uţ je na tobě. Na tom, co budeš potřebovat. A já
doufám, ţe ti to budu moct dát.“
„A co potřebuješ ty?“
Chvíli na ni mlčky hleděl, vyveden z rovnováhy její otázkou. Co potřebuje? Potřeboval spoustu věcí. Věcí,
nad nimiţ neměl nejmenší kontrolu. Byl zvyklý ovládat kaţdý aspekt svého ţivota, a náhle to tak nebylo a to
mu působilo obavy. Byl slabý, a to zrovna v době, kdy jeho rodina potřebovala jeho sílu víc neţ kdy jindy.
„Potřebuju… tebe,“ řekl nakonec. „Potřebuju, aby se Tori mohla v noci klidně vyspat. Potřebuju, aby se
bratři přestali obviňovat za to, co se jí stalo. Potřebuju, aby ta monstra, která ublíţila tobě i Tori, byla chycena a

45
potrestána. Potřebuju hodně věcí, ale jediné, co z toho můţu ovlivnit, je to, ţe tě budu mít při sobě. Alespoň to
mi dopřej. Pokud nic jiného, tak alespoň tohle.“
„Dobře,“ zašeptala téměř neslyšně. „Zůstanu. Zkusím to. Utíkala jsem tak dlouho, ţe skoro nic jiného ani
neznám, Calebe. Nevím, jak být normální. Nedovol, abych znovu utekla. Potřebuju, abys ve mě věřil, přestoţe
sama sobě nevěřím.“
Stiskl jí ruku a pak vyjel dlaní po její paţi a sevřel jí rameno a ji zalilo jeho odhodlání a síla jeho vůle.
Potom se sklonil, políbil ji na čelo a nasál do sebe její vůni.
„Nedovolím ti utéct, Ramie. Uţ ne. Chci, abys tu se mnou zůstala, a pokud utečeš, pak si pro tebe přijdu.
Kdykoli.“
Sledoval, jak si pomalu uvědomuje, co jeho slova znamenají, a poté v jejích očích spatřil šok, ale také
neochvějnou naději. Moţná konečně opravdu prolamuje její zdi. Boţe, doufal v to.
„A teď ti najdeme něco k jídlu,“ řekl. „A aţ se najíš, sedneme si s mým týmem vyšetřovatelů a probereme,
proti čemu to vlastně stojíme.“

46
 15. kapitola

Pro lovené bylo vţdy děsivé, kdyţ se z nich měli stát lovci. Ramie strávila všechen svůj čas na útěku,
snaţila se vyhnout tomu, aby ji někdo chytil, a přesto se právě teď měla postavit do útoku. Chystala se jít po
muţi, který si ţádal její smrt. Bylo šílené, ţe se rozhodla zůstat delší dobu na jednom místě? Neměla by spíš být
neustále v pohybu, vţdy alespoň jeden krok před svým pronásledovatelem?
Mnula si stehna, látka jejích dţín uţ byla celá vyšisovaná, s dírami, za které by u nových kalhot lidé
zaplatili těţké peníze. U Ramie to bylo jen důsledkem toho, ţe neměla, jak si koupit nové oblečení.
„Ramie?“
Calebův hlas ji probral z myšlenek. Provinile se na něj otočila. Cítila napětí, nechvalné znamení blíţícího se
záchvatu paniky, byla však odhodlaná se mu nepoddat a nevyděsit se před všemi těmi lidmi, jeţ Caleb najal,
aby našli muţe, který ji pronásledoval.
„Omlouvám se. Mohl bys zopakovat otázku?“
Caleb si povzdechl, naštvaně však nevypadal. Naopak působil, ţe ji chápe. A pak, jako by si uvědomil, jak
blízko k zhroucení se ocitla, se posadil vedle ní na pohovku a propletl s ní prsty. Moţná proto, aby se s ní mohl
podělit o svou rozhodnost a odhodlání. Transfuze těchto dvou vlastností by jí určitě neuškodila.
„Mohla bys popsat muţe, který tě napadl?“ zeptal se Caleb.
Nenapadalo ji vůbec nic. Svraštila čelo, pokoţka kolem očí se jí napjala, jak se soustředila na to, aby se jí ze
zlomků vzpomínek vybavila podoba jejího pronásledovatele.
„Pomohlo by nám, kdybychom ho mohli nakreslit,“ navrhla jemně ţena, která se jí představila jako Eliza.
„Pokud bychom jeho podobiznu zveřejnili, dřív nebo později bychom ho vylákali z úkrytu.“
Ramie polkla, v ústech měla náhle sucho. Byl právě tam někde venku a nahlíţel do její mysli, viděl, co
viděla ona, slyšel, co slyšela ona? Mělo by vůbec nějaký účinek naplánovat pro něj různé pasti, kdyby se o nich
stejně dozvěděl, protoţe neustále nahlíţel do její mysli?
Právě to byl důvod, proč to nechtěla vědět.
Jakmile si to uvědomila, vyskočila z gauče. Otočila se, aby to Calebovi vysvětlila, on ji uţ ale se zmateným
výrazem ve tváři chytil za ruku.
„Nesmím to vědět,“ vyhrkla. „Protoţe kdyţ to budu vědět, bude to vědět i on. Takţe mě z toho musíte
vynechat. Nesmím nic vidět ani o ničem vědět.“
„Počkat, zpomal,“ ozval se Dane Elliot, jeden z Calebových bezpečnostních specialistů, a zvedl ruce.
Chtěl, aby se uklidnila. Myslel, ţe dostala hysterický záchvat. Ţe je cvok. Ne, jen konečně začala přemýšlet.
„Je tady,“ prohlásila a rychle pohlédla na všechny v místnosti. „Je na mě psychicky napojený. Jako by vám
někdo neustále seděl na rameni. Má ničím nezastřené vidění, vidí všechno, co vidím a dělám. Takţe vám musí
být jasné, ţe by nebylo k ničemu, kdybychom spolu něco naplánovali, protoţe on by věděl přesně, co děláme.“
Caleb zaklel a ostatní si začali šeptat. Nejspíš si mysleli, ţe přišla o rozum. Neměla tušení, co všechno jim o
ní Caleb řekl. Jestli vůbec vědí o tom, ţe jsou do případu zapleteny zvláštní schopnosti.
„Nemůţu tu být. Mrzí mě to,“ zašeptala.
Otočila se a vyšla z pokoje. Jako by jí krk svírala neviditelná ruka, dusila ji, bránila kyslíku, aby vstoupil do
jejích plic. Na hrudi ji zlo tíţilo s takovou silou, aţ měla pocit, ţe jí rozdrtí ţebra.
Odklopýtala do koupelny a rychle pustila vodu z kohoutku. Opláchla si obličej a pak se opřela o lokty a tvář
ukryla v dlaních, zatímco voda dál proudila do umyvadla.
Sevřela si krk ve snaze uvolnit to neviditelné sevření. Neviditelné, přesto bolavé, jako by ji opravdu někdo
dusil.
„Ramie? Jsi v pořádku? Co se to sakra děje?“ zeptal se Caleb.
Natáhl se přes ni a vypnul vodu, pak ji vzal za ramena a jemně s ní zatřásl. Zvedla ruku, aby ho zastavila.
Nedokázala přes dusivý pocit najít slova.

47
 „Musím se naučit ho porazit,“ zaskřehotala. „Musím se před ním uzavřít. Musím se naučit poznat, ţe tu je, a
musím být schopná ho nevnímat. Moţná je tu ale se mnou po celou dobu. Nevím. Proč to nevím?“
„Je… tu… právě teď?“ zeptal se Caleb a propaloval ji pohledem.
Jako by v jejích očích hledal jejího pronásledovatele. V jejích očích, v jejím výrazu. Nebo jako by si snad
vybudovala rozdvojenou osobnost, přičemţ jedna její polovina si myslí, ţe právě ona je ta zvrácená stvůra
lovící nevinné ţeny. Nebo si moţná myslel, ţe ji posedl ďábel. To, co mu sama řekla, se sotva dalo povaţovat
za dostačující vysvětlení.
Nedokázala snést znechucení nebo obavy, které viděla v jeho očích.
„Ty si myslíš, ţe jsem šílená,“ zašeptala. „Moţná ţe opravdu
jsem.“
„Zatraceně, to ne. Nemyslím, ţe jsi šílená,“ oponoval Caleb frustrovaně. „Jen chci vědět, s kým to sakra
mluvím – jestli jsi to ty, nebo ten hajzl, co se tě snaţí zabít.“
„On je jen pasivní pozorovatel,“ vysvětlila Ramie. Nebo se spíš o to pokusila. Protoţe jak by se dalo
vysvětlit nevysvětlitelné? „Jako by nějakým portálem nahlíţel do mého mozku. Vidí, co vidím já, slyší, co
slyším já. Ví, co vím já. Proto mi včera v noci řekl, ţe tu nejsem v bezpečí. Protoţe tvoje bezpečnostní opatření
ho nezastaví. Ví všechno.“
„Jak se to stalo?“ zeptal se Caleb. „Stalo se to uţ někdy předtím? Dokázala jsi ho vyblokovat?“
„Boţe, nemyslíš, ţe jsem se o to pokoušela? Ţe ho snad chci mít ve své hlavě? Jsem kaţdou hodinu
kaţdého dne vystavena nebezpečí, protoţe vidí všechno, co vidím já.“
„Ale jistě,“ uklidňoval ji Caleb. „Jenţe musí existovat způsob, jak mu v tom zabránit. Musíme zapracovat
na tom, abys dokázala ovládnout svoje myšlenky. Abys dokázala vypnout mysl. Tori to dělávala. Je to jedna z
mnoha věcí, které jsme vyzkoušeli, aby se jí ty představy nevracely. Myslím však, ţe na tvoji situaci se to hodí
víc neţ na Torinu.“
Tep jí bušil ve spáncích. Měla pocit, jako by jí měla kaţdou vteřinou hlava vybuchnout. Nejspíš se jí zvedl
krevní tlak.
Promnula si čelo, jako by chtěla ovládnout roztříštěné myšlenky. Jeho vysvětlení mělo logiku. Ale jak to
převést do praxe? Nebyla připravená vzdorovat mentálnímu útoku. Nikdy ji něco takového ani nenapadlo. To
ona vţdy pronikala do myslí lidí. Jenţe nikdy neměla kontrolu nad tím, jak dlouho na ně zůstane napojena.
Moţná právě tohle její pronásledovatel dělal. Nedokázal se na ni napojovat, kdy se mu hodilo. Proto našel
způsob, jak spojení nikdy nepřerušit. Její napojení na oběť nebo jejího únosce se po nějakém čase, po pár
hodinách či dnech, nakonec přerušilo. Toto spojení zůstalo. Jako z příběhu o Jeníčkovi a Mařence a jejich
cestičce z chleba. Od toho prvního spojení před rokem a půl za sebou nechávala cestičku všude, kam šla.
„Ramie?“
Ramie vyplašeně zvedla hlavu, kdyţ se ve dveřích objevila
Eliza.
Ta vzhlédla ke Calebovi. „Mohla bych si s Ramie na chvíli promluvit?“
Caleb se zamračil a tázavě se na Ramie zadíval. Ramie přikývla a Caleb vyšel z místnosti.
„Budu hned za dveřmi,“ ujistil ji tiše.
Ramie ztěţka polkla, kdyţ Caleb zmizel z dohledu. Nelíbilo se jí, jak je na něm závislá. Ani to, ţe se cítila v
bezpečí, jen kdyţ byl v dohledu.
„Musíš nám pomoct toho chlapa chytit,“ prohlásila Eliza odhodlaně.
Ramie zavrtěla hlavou. „Ty to nechápeš. Kvůli mně jste v nebezpečí. Vy všichni. Caleb. Jeho rodina. Tori.“
Eliza se na ni upřeně zadívala. „Chápu, ţe tam někde venku je monstrum, které loví ţeny, a ty jsi jediná,
kdo by ho dokázal chytit.“
Ramie zavřela oči, aby Elizu uţ nevnímala. Uzavřela se před ní a snaţila se vyčistit svou mysl, aby zbyla
jen velká černá zející jáma.
Tak to dřív dělávala.
„Unesl další ţenu,“ prohlásila Eliza tiše.

48
 Ramie okamţitě otevřela oči. „Coţe?“
„Myslíme si to,“ poopravila se Eliza. „Důkazy tomu nasvědčují. Buď to, nebo tu máme napodobitele.“
Ramie začalo prudce bušit srdce, jeho dunění ji ohlušovalo. Ne. Boţe, to ne.
Neuvědomila si, ţe to vyslovila nahlas, dokud jí její zmučený hlas nedolehl k uším. Zvedla pohled k Elize a
uvědomila si, ţe má jedinou moţnost.
Strach a zoufalství vytlačilo odhodlání. Nedovolí, aby vyhrál. Nedovolí mu ovládat její ţivot.
Eliza měla pravdu. Ramie byla jediná, kdo by ho dokázal chytit. Jediná, kdo by dokázal ukončit bolest a
trápení více ţen, neţ by se dalo spočítat. Bylo načase přestat být obětí a začít bojovat.
Nebylo jak potlačit vzpomínky a bolest, jiţ ona a ty ţeny vytrpěly. Ale udělá, co bude potřeba, aby uţ ţádné
ţeny nic podobného nevytrpěly.
Nastoupil klid. Naplnil ji, sladký a pokojný. Zatnula čelist a zadívala se na Elizu a viděla, jak se jí rozšířily
oči, protoţe si právě uvědomila, co Ramie hodlá udělat.
„Mohla bys sehnat něco, co patřilo oběti?“ zeptala se Ramie.

49
 16. kapitola

Ramiina slova dolehla ke Calebovi, který stál v hale a svíral ho strach. Zakymácel se. „Ne!“ vybuchl.
Vřítil se zpátky do koupelny, kde stály Ramie a Eliza, a vrtěl divoce hlavou, zatímco propaloval Ramie
pohledem.
„Ani za nic,“ vyštěkl. „Na to ani nemysli. Elizo, jestli se o to jen pokusíš, máš padáka. Tvojí prací je
ochraňovat Ramie, ne ji vystavovat další bolesti.“
Eliza zatnula zuby, ale zůstala zticha. Namísto toho se otočila na Ramie a zadívala se na ni, jako by jí říkala,
aby Caleba uklidnila.
Ramie měla v očích uštvaný pohled. Rty se jí třásly. Vypadala jako kořist pronásledovaná dravcem. Jako by
věděla, ţe na ni kaţdou chvíli zaútočí.
„Já musím, Calebe,“ prohlásila Ramie prázdným hlasem, z nějţ zněla rezignace a únava.
„Ne,“ opáčil Caleb důrazně. „Nemusíš. Proč by ses znovu vystavovala takovým mukám?“
Po tváři jí stekla slza. Vzhlédla k němu otupělýma očima.
„Musím to udělat,“ zopakovala Ramie. „Ty víš, ţe musím, Calebe. Jinak to nejde. Eliza má pravdu. Jsem
jediná, kdo ho dokáţe najít a chytit.“
Caleb vybuchl, svůj hněv namířil na Elizu. „Nic takového jsi jí neměla říkat! Proto jsem tě nenajal! Stahuju
tě z případu. Tebe i Danea. Vypadni z mého domu.“
Ramie viděla, jak Eliza podráţděně napjala ústa. Kousla se
do rtu, jako by zoufale touţila něco říct, ale udrţela se. Ramie něco na ní zaujalo. Nezískala však dojem, ţe
je Eliza drsňačka, které je jedno všechno kromě její práce. Tak na ni Eliza vůbec nepůsobila.
„Klidně to řekni, Elizo,“ vybídla ji Ramie. „Pokud tě chce stejně vyhodit, tak co můţeš ztratit tím, ţe řekneš
svůj názor? A ať Dane řekne svůj, aby se nepotopil s tebou.“
Daneovi se Ramiina slova nezamlouvala, na druhou stranu bylo zřejmé, ţe hlídá Elize záda. Stál za ní jako
její opora. Oba, on i Eliza, upírali oči na Ramie, pak ale Dane potřásl hlavou.
„Ramie nemusíme přesvědčovat, Lizzie,“ pronesl tiše a láskyplně. „Drţí s námi. To Caleb chce naše hlavy.“
Jednu věc se o Elize naučila Ramie velice rychle: ţe to není ţena, která by jen tak sklopila hlavu a
ustoupila. Ne kdyţ věděla, ţe její způsob řešení věcí bude mít mnohem větší účinek.
Eliza přistoupila ke Calebovi a Dane se pohnul s ní, Ramie však nabyla dojmu, ţe se k ní nepřidal proto,
aby ji podpořil, jako spíš aby ochránil Caleba před jejím hněvem.
Eliza zamávala Calebovi před nosem ukazovákem. Ustoupil, aţ narazil do zdi.
„Neopovaţuj se nám tu dělat přednášku o tom, ţe nemáme nutit lidi dělat něco proti jejich vůli. Nebo jsi
snad uţ zapomněl, ţe tu všichni víme o tvojí nečekané návštěvě u Ramie St. Claireové, kdy jsi nebral ne jako
odpověď a poslal jsi ji přímo do pekla? Do Torina pekla. Takţe dvě ţeny trpěly při tom samém útoku jednoho
útočníka a ve stejné chvíli.
Ano, najdeme toho, kdo Tori ublíţil. Máme důkazy, stopy DNA. Neuteče nám. Je to jen otázka času. Ale s
tím, co udělal Ramie, nic nezmůţeme,“ pokračovala Eliza temně. „Nic s tím nenaděláme. Vůbec nic.“
„Na tom nezáleţí,“ vloţila se do toho Ramie. „Pokud bude potrestán, pak nezáleţí na tom, kvůli komu a
čemu.“
„A ty bys s tím mohla ţít, Ramie?“ zeptal se Dane tiše. „S vědomím, ţe za to, co se ti stalo, nebude nikdo
postaven před spravedlnost? Za to, co jsi vytrpěla?“
„S tím vědomím ţiju celý svůj ţivot. Nic se na tom nezměnilo. Nikdo doopravdy neví, jak rozsáhlé mám
schopnosti. Vţdycky odejdou s tím, ţe mají naději. Nikdy nechápou, co po nich zůstane, takţe netuší, ţe trpěla i
další ţena.“

50
 „Já to vím,“ zaburácel Caleb. „Vím přesně, co se jí stalo, a nedovolím, aby si tím prošla znovu. Je to
poniţující. Pokořující. Ţádná ţena by nikdy neměla trpět tím, ţe si na ní bude nějaký zvrácený magor ukájet
svoje šílené představy, proti její vůli, bez jejího souhlasu nebo vědomí!“
Ramie neústupně zavrtěla hlavou, vůbec poprvé v jejích očích zahořela jiskra ţivota. „Jenţe tentokrát s tím
souhlasím, Calebe. Zvolila jsem si, ţe budu bojovat. A měla jsem to dělat i v těch posledních měsících, kdy
jsem se jen skrývala, vyděšená, ţe bych mu na prvním rohu vlétla do náruče. Takhle se ţít nedá. Takhle uţ ani
ţít nemůţu.“
Z kaţdého jejího slova vyzařovalo zoufalství. V tom nestřeţeném okamţiku pochopil, jak ţalostná je její
obrana. Její pohár téměř přetekl. Tím, ţe ji sem dovedl, jen oddálil nevyhnutelné. Její smrt. A konečný mír.
„Musí být i jiný způsob,“ opáčil Caleb tvrdohlavě. „Nějaký, který tě nepošle zpátky do toho pekla. Pomysli
na to, co ti to způsobí, Ramie. Budeš zesláblá, bezbranná a projdeš si dalším nepředstavitelným traumatem. A
právě v tu chvíli udeří. Aţ na tom budeš nejhůř. Aţ budeš zranitelná. A neschopná se bránit.“
„Jenţe já nemůţu a nehodlám tu jen tak stát se zaloţenýma rukama a tvářit se, ţe nevím, ţe tam někde je
nějaká ţena, která strašlivě trpí… a kvůli mně. Ty by ses s tím moţná dokázal smířit. Ale já ne. Nejsem taková.
Uţ před lety jsem věděla dobře, do čeho se pouštím, kdyţ jsem začala pomáhat policii s hledáním obětí. A to
jsem byla jen mladá holka, která se zoufale snaţila najít své místo v ţivotě.
Jedinou ‚rodinou‘, kterou jsem kdy měla, byli pěstouni, a věř mi, ţe je holka, která dokázala vysledovat
vrahy a zabijáky, nezajímala. Děsila jsem je. Ale přijali mě kvůli penězům. Kvůli rentě, kterou dostávali za to,
ţe si mě vzali pod svou střechu. Dali mi jen to nejnutnější. Dvoje kalhoty. Kabát, kdyţ přituhlo. Ţabky v létě a
kozačky s ponoţkami na zimu. Nic z toho mi nesedělo, protoţe mi pěstouni věci nakupovali u Armády spásy.
Svým dětem by ale snesli modré z nebe. Nic pro ně nebylo dost dobré. Nikdy nezapomenu na jednu jejich
dceru,“ řekla bolestně. „Becky. Byla moc hodná. Byla o několik let mladší a nechápala, ţe k nim nepatřím, ţe
nejsem rodina. Vztekala se, ţe nedostávám dárky jako ostatní. Nechápala, proč nedostávám stejné dárky.“
„Jeţíši,“ povzdechl si Caleb. „Já to nechci slyšet. Uţ mlč, zlato. Nemuč se. Na tom nesejde.“
„Já to chci slyšet,“ vloţila se do hovoru Eliza a nevšímala si Calebova vzteklého funění.
Ramie tedy pokračovala naprosto věcným, bezbarvým hlasem, jako by vyprávěla historku, která se jí
osobně netýkala.
„Moje pěstounka dávala jasně najevo, ţe nejsem její skutečná dcera. Ţe pro její děti nejsem skutečná sestra.
Její manţel k tomu nikdy nic neřekl, protoţe pro něj jsem jednoduše neexistovala. Mluvil o mně, ne ke mně,
zdůrazňuju, jenom kdyţ se peníze od sociálky opozdily. To pak řval na celý dům, jaká jsem přítěţ, jen další
hladový krk. Přitom jeho děti dostávaly všechno moţné. Ne tulačka, která vykládala policii lţi, aby si získala
jejich náklonnost.“
„Zatraceně,“ zaklel Caleb. Pohlédl na Danea a Elizu, bez sebe vzteky, ţe ji k tomu přinutili. Bylo to jako
strhnout si náplast a bezmocně sledovat, jak se krev znovu spustila.
Ramie byla pohrouţená do své minulosti, vzpomínala na staré bolesti a zklamání. Oči měla upřené do
prázdna, světlo v nich pomalu umíralo.
„Cestou domů ze školy Becky zmizela. Občas jsme šly spolu, přestoţe to měla zakázané. To mě vţdycky
vzala za ruku a usmála se na mě. Byla jsem mnohem starší neţ ona, a přesto se o mě chtěla starat. Fascinovalo
mě, ţe z takových zlých lidí mohl vzejít tak hodný člověk. Becky byla úţasná. Vůbec se nepodobala mým
pěstounům ani svým sourozencům. Toho dne byla zima, tak jsem šla rychle, přestoţe jsem neměla proč domů
spěchat. Jakmile jsem vešla dovnitř, otec mě popadl za ramena a stiskl tak, ţe mi způsobil modřiny. Byla jsem
na svůj věk malá.“
Calebův i Elizin výraz potemněl. Dane potřásl hlavou a jen bůh ví, co si mumlal pod vousy. Vypadal stejně
rozčilený jako lidé, s nimiţ pracoval.
„Poznala jsem, ţe to hraje, ale nevěděla jsem, co udělal a proč. Začal mě obviňovat. Řekl policii, ţe jsem
Becky vyhroţovala, a oni mu uvěřili. Jasně ţe mu uvěřili.“
Odmlčela se a na dlouhou chvíli zůstala zticha, přemítala nad jedním z démonů své minulosti.

51
 „Nevěřil mým schopnostem. Kdyby jim věřil, pak by se snaţil zamaskovat své myšlenky. Bylo to odporné.
Byla jsem v šoku. A pak jsem se vyděsila. Věděla jsem, ţe bez ohledu na to, co se stalo, musím utéct a dostat se
od zla v tom domě tak daleko, jak jen budu moct.“
„Ublíţil ti?“ zeptal se Caleb hrozivě.
Ramie k němu zvedla zrak, ve tváři se jí zračilo překvapení. „Na tom teď uţ nesejde, Calebe. Stalo se to
před deseti lety. A já uţ nejsem vyděšená puberťačka.“
„Ne, jsi vyděšená dospělá ţena,“ poznamenala Eliza jemně.
Ramie ztěţka polkla, ale Elizina slova nepopřela. Ztuhla, ruce se jí viditelně třásly.
„Ramie?“ oslovil ji Caleb tiše. „Co se stalo pak? Co se stalo Becky?“
„Dotkl se mě,“ vydechla přiškrceně Ramie. „Ne sexuálně. Ale popadl mě za ramena. Jen to hrál na policii,
předstíral, ţe je vyděšený rodič, který se bojí, ţe jeho dceři ublíţila bláznivá puberťačka, kterou vzal pod svou
střechu. A já viděla, co chce, kaţdou zvrácenou představu, kterou se ukájel. Neměl tušení, ţe v okamţiku, kdy
se mě dotkl, jsem jasně cítila vše, co mi chtěl udělat. Bylo to, jako by mi to doopravdy udělal. Cítila jsem se tak
zneuctěná, jako by se to skutečně stalo.“
„Zabiju ho,“ prohlásil Caleb tak zuřivě, aţ měla Ramie pocit, jako by vzduch kolem nich vzplál.
„Co se stalo Becky?“ chtěla vědět Eliza a pohledem Ramie vybízela, aby pokračovala.
Hlas měla ostrý jako nůţ, nutil Ramie uposlechnout. To Caleba rozzuřilo. Zvedl ruku, aby to celé zastavil,
Dane však potřásl hlavou.
„Počkej,“ ozval se Dane tiše.
Ramie stála jako socha, tvář ztuhlou na kámen. Caleb ji vzal za ruku, při tom doteku však sebou škubla.
Prsty měla ledové, na paţi měla husí kůţi, kaţdý chloupek na pokoţce jí stál. Vytrhla se mu, jako by ji popálil.
Chytla si ruku do druhé a třela je, jako by ji poranil.
„Byl tam jeden policista, který jako jediný vypadal, ţe mě neodsuzuje a nepovaţuje mě okamţitě za vinnou.
Mlčel a pozoroval otce. A mě. Myslím, ţe to věděl nebo měl podezření. Vzal si mě stranou, pěstounům
pověděl, ţe mě potřebuje vyslechnout. Kdyţ jsme byli sami, řekl mi, ţe si o mně vyhledal informace. A ţe si
myslí, ţe bych jim mohla pomoct Becky najít. Řekl, ţe pokud ji pomůţu najít, zařídí, aby mě přemístili do jiné
rodiny – do dobré rodiny.“
„On tě vydíral,“ vydechla překvapeně Eliza.
„Souhlasila jsi,“ pochopil Caleb.
Ţaludek se mu obrátil, kdyţ si vyměnil pohled s Elizou a Danem, a z jejich tváří vyčetl, kam celý příběh
směřuje. Dělalo se mu z toho špatně. Udělal by cokoli, aby tu dávnou Ramie mohl ochránit, ale teď uţ s tím nic
dělat nemohl. Škoda byla napáchána. A ona se z toho moţná uţ nikdy nevzpamatuje.
Ramie pomalu přikývla. „Ano. Souhlasila jsem. Samozřejmě ţe jsem souhlasila. Musela jsem dokázat, ţe s
jejím zmizením nemám nic společného.“
Zavřela oči, obočí se jí bolestivě svraštilo. Naklonila se a Caleb ji chytil nad loktem, aby ji podepřel.
Tentokrát se mu nevytrhla, protoţe uţ byl klidnější. Bude si muset dávat pozor na své myšlenky, aby jí svými
pocity neublíţil.
„Beckyin otec řekl, ţe našel její batoh na ulici, kudy se vracela ze školy, ţe ho objevil, kdyţ se nevrátila
domů a on začal mít starost. V moje schopnosti doopravdy nevěřil, jinak by mi ten batoh nedal. Řekl, ţe jsem
podvodnice. Ţe jen vyuţívám vyděšené rodiče, kteří se snaţí najít své děti. Ţe vykořisťuju ty, kdo zoufale touţí
najít své blízké. Ani jsem se nemusela dotknout toho batohu, abych poznala, ţe udělal něco hrozného. Ten
policista to také věděl. A přesto jsem nebyla připravená na to, co jsem viděla. Zvedla jsem batoh a okamţitě se
předklonila a pozvracela se. A pořád jsem zvracela. Myslela jsem, ţe nikdy nepřestanu.“
Ramie se odmlčela, v očích uštvaný pohled, a pořád polykala, jako by se snaţila nepozvracet.
„Co jsi viděla?“ zeptala se Eliza tiše.
Ramie si olízla rty. Obličej měla bledý jako stěna a třásla se stále víc. Eliza rychle namočila ţínku v proudu
studené vody a přitiskla ji Ramie na tvář. Poloţila Ramie ruku na rameno, jako by matka uklidňovala své dítě,
přestoţe mezi nimi nebyl příliš velký věkový rozdíl.

52
 Chvíli trvalo, neţ se Ramie vzpamatovala. Několikrát se zhluboka nadechla, hruď se jí zvedla a pak
roztřeseně poklesla, jako by se stále snaţila potlačit nevolnost. Pak se posadila na komodu a oběma dlaněmi si
promnula tvář.
„Bála jsem se na něj ukázat. Děsila jsem se toho, co by mohl udělat. Ten policista to ale věděl. Kdyţ nás
pak otec nemohl slyšet, tiše na mě promluvil a jediné, na co se zeptal, bylo: ‚Kde?‘
Řekla jsem mu, kde moji nevlastní sestru najde, ale to uţ jsem věděla, ţe přijdou pozdě. Nechal ji tam umřít
a já nepřišla včas, abych ji zachránila. Občas přemýšlím, jestli zůstala naţivu tak dlouho, aby věděla, ţe se
někdo dozvěděl, co jí udělal. Byla tak malá, tak hodná. Jak jen mohla vzejít z takového zla?“
Caleb zabořil ruku Ramie do vlasů a pak před ní poklekl. Políbil ji na temeno a bylo mu lhostejné, ţe je
Eliza a Dane vidí.
„Moc mě to mrzí, zlato.“
Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu. Naklonil se k ní, přitiskl čelo na její a pak ji pevně objal.
„Já to musím udělat, Calebe,“ zašeptala. „Ne kvůli sobě, ale kvůli tobě. Kvůli Tori. Kvůli té ţeně, která trpí,
zatímco se tu dohadujeme o jejím osudu. Musím to udělat. Nikdy bych si neodpustila, kdyby zemřela a já se ji
alespoň nepokusila zachránit.“
Zavřel oči. Věděl, ţe má pravdu, ale ani trochu se mu to nezamlouvalo. Otočil se, aby vzhlédl k Elize a
Daneovi, kteří stáli ve dveřích.
„Zařiďte to,“ přikázal úsečně.
„Takţe to vypadá, ţe padáka nemáme,“ prohlásila Eliza, kdyţ prošla kolem Danea a zmizela v chodbě.

53
 17. kapitola

Ramie seděla na okraji gauče, oči upřené před sebe. Mnula si dlaně o stehna, pak se objala a zabořila prsty
do svých boků.
Ani si neuvědomovala, ţe se kolébá sem a tam a bolest z ní přímo sálá. Caleb se cítil bezmocný, neschopen
ochránit ji před tím, co se chystala udělat.
Rty měla napjaté, v očích otázku. Pohlédla na Elizu.
„Jak víš, ţe unesl další ţenu?“
Caleb se zamračil, kdyţ viděl, jak Eliza střelila pohledem na Danea a oba se zamračili.
„To je moc dobrá otázka,“ prohlásil Caleb tiše. „Myslím, ţe jste zapomněli, kdo podepisuje vaše výplatní
šeky.“
„Pohrává si s námi,“ vyhrkla Eliza. „Ohlásil to on sám. Chtěl, abys to věděla, abys ho našla. Oběť je jeho
vzkaz.“
Calebovi se rozbušilo srdce. „Ona to neudělá. Zešílela jsi? On to na ni hraje. Ramie, nemusíš to dělat.“
„Kdy to ohlásil?“ zeptala se Ramie. „Jak to nahlásil? Jak víte, ţe to byl on?“
Dane se zamračil. „Dnes ráno. Zavolal na policii v Houstonu.
Nechal tam pro tebe vzkaz.“
Ramie zůstala na Danea šokovaně zírat.
„Proto jsem chtěla, abys našemu kreslíři popsala jeho obličej,“ vysvětlila Eliza. „Dostali bychom ho do
tisku. Na internet. Lidé by
po něm začali pátrat. Houston je velké město. Ani nevíme, jestli tam je. Jen zavolal na centrální okrsek a
řekl, aby dali vědět Ramie St. Claireové, ţe se před ním nemůţe skrývat napořád, ţe na ni čeká a ţe si zatím
našel někoho, kdo ho zabaví.“
„Detektiv Ramirez chtěl, abychom mu Ramie přivedli,“ dodal Dane. „Řekli jsme mu, ţe jsme s tebou a ţe
se tě jen snaţí vylákat ven.“
„Musíš ho porazit v jeho vlastní hře, Ramie,“ prohlásila Eliza a pronikavě se na ni zadívala.
Ramie pomalu zvedla hlavu ke Calebovi, v očích tázavý pohled. Neptala se ho mlčky, zda to má, nebo
nemá udělat. Ptala se ho, jestli má jeho podporu. Jestli tu pro ni bude.
Posadil se vedle ní a vzal ji za ruku. Propletl s ní prsty a stiskl ji, aby ji ujistil, ţe s ním má počítat, přestoţe
se mu celá záleţitost pranic nezamlouvá.
Takový strach necítil od chvíle, kdy byla unesena Tori. Ani se od té doby necítil tak bezmocně. Nebyl
zvyklý, ţe nemá vše pod kontrolou. Byl to on, kdo vţdy velel, ale za poslední rok poznal jen bezmoc.
„Budu tu, Ramie,“ zašeptal. „Nikam nejdu. Ale potřebuju, abys mi něco slíbila.“
„Co?“ zeptala se a nespustila pohled z jeho tváře.
„Nevím, jak to říct, protoţe vlastně ani nechápu, jak tvé schopnosti fungují, ale pokud to bude hrozné, slib
mi, ţe toho necháš. Nezůstávej s ním. Vrať se ke mně.“
Prudce se nadechla. „Pokusím se.“
Nezamlouvalo se mu, jak váhavě to znělo. Tak nejistě. A vystrašeně. Hlas se jí třásl, rty chvěly. Nervózně
se kousla do jemné tkáně spodního rtu.
Vysvobodil její ret a zarudlou pokoţku jí pohladil. Pak se k ní naklonil a políbil ji na ústa.
„Po celou dobu tam budu s tebou.“
Ramie zavřela oči, tvář jí zaplavila úleva. Naklonila se k němu a opřela se čelem o jeho. Vzal její obličej do
dlaní a políbil ji znovu,
tentokrát na obočí.
Chvíli tak jen seděli a jejich dech se mísil. Hladil ji po vlasech, uklidňoval ji, ale moţná také sebe.
„Co se to tu sakra děje?“

54
 Caleb se otočil a uviděl ve dveřích do obývacího pokoje stát Quinna a za ním přicházet Beaua. Oba se
mračili a Beau těkal pohledem mezi Calebem a Ramie. Pak se zamračil ještě víc, jako by vycítil napětí, které tu
panovalo.
„Calebe?“ otázal se Beau. „Právě jsem odešel od Tori. Je rozrušená. Měl bys za ní jít a promluvit s ní.“
Caleb ucítil, jak vedle něj Ramie ztuhla, a v duchu zaklel. Ani jeden z jeho bratrů tu Ramie nechtěl. Ne
kdyţ to Tori tak rozrušovalo. Jenţe on ji tu nehodlal nechat, aby břemeno celé situace nesla sama. Zvláště kdyţ
se chystala vrátit do mysli oběti a jejího únosce.
Eliza vstala, zaloţila si paţe a postavila se mezi Ramie a Calebovy bratry, jako by ji chtěla chránit před
jejich nesouhlasem.
„Houstonská policie je na cestě,“ oznámil Dane, kdyţ vzhlédl od svého telefonu. „Někdo je bude muset
pustit dovnitř.“
Ramie jako by se vedle Caleba schoulila ještě víc.
„Co tu sakra má co dělat policie?“ zeptal se Quinn. „Tady jsme za hranicemi města.“
„Ramie jim pomáhá,“ vysvětlil Caleb. „Pusť je dovnitř.“
Beau přimhouřil oči a chvíli mlčky Ramie pozoroval, pak pohled stočil na Caleba. „Jestli je to pro ni tak
zatraceně těţký, proč souhlasila, ţe to udělá znovu?“
Caleb koutkem oka viděl, jak se Ramie prudce nadechla. Sevřela ruce v pěst a zadívala se do země. Byla tak
tichá, ţe snad ani nedýchala.
Pak zvedla hlavu a Eliza ustoupila, aby Ramie na oba bratry
viděla.
„Takţe odteď budeš ty soudit, jak těţké to pro mě je,“ prohlásila.
„Půjdu otevřít,“ nabídl se Quinn a ustoupil.
„Dej si pohov, Beau. Vy oba. Ty i Quinn,“ přikázal Caleb se sotva potlačovaným vztekem. „Tori není
jediná oběť.“
„To je zvláštní. Vím docela jistě, ţe Ramie nebyla nikde poblíţ místa, kde Tori věznili. Moţná jsi zapomněl
na své priority, ale já a Quinn ne,“ oponoval Beau neméně zuřivě.
„Přestaňte! Oba dva!“ okřikla je Eliza. „Ona není ţádný kus masa, o který byste se měli porvat jako dva psi.
Beau, Tori není jediná, kdo trpěl. Tam venku je mnoho jiných ţen a Ramie pro ně chce jen spravedlnost. Tvou
sestru nevyjímaje.“
Ramie se na Elizu vděčně zahleděla. Zatínala zuby a odmítala se na Caleba podívat. Zatraceně. Neţ Caleb
stihl odpovědět nebo Ramie uklidnit, Quinn se vrátil do obývacího pokoje, v patách dva muţe.
Ramie zbledla a zavřela oči. Ruce se jí třásly. Caleb vzal jednu její ruku do dlaně.
„Tentokrát nejsi sama, Ramie,“ ujistil ji.

55
 18. kapitola

Ramie měla vlhké dlaně, nad horním rtem se jí perlil pot. Nadechla se, hruď se jí stáhla, vzduch v plicích ji
pálil jako oheň.
Nemohla uvěřit, ţe to hodlá opět podstoupit, kdyţ si přitom přísahala, ţe uţ to neudělá. Cítila se jako zrůda
v cirkusu, vystavená na odiv, od které se čeká, ţe předvede, co umí.
Alespoň ţe bude po jejím. Nikdo jiný jí do toho nebude mluvit.
Zatnula čelist tak, aţ jí zaskřípaly zuby. Sotva zvládla přikývnout, kdyţ se jí oba policisté představovali.
Caleb byl netrpělivý a neměl náladu na jakékoli další oddalování. Prohrábl si vlasy a chytil se za vaz, zatímco
poslouchal, jak oba muţi mluvili o telefonátu, který obdrţeli od muţe, jenţ Ramie pronásledoval.
Naladila se na jejich hlasy. V duchu uslyšela zlomyslný smích, nevěděla však, jestli si ho představuje, nebo
zda se vysmívá jí.
Kdyţ si uvědomila, ţe všichni očekávají, ţe se s tím zabijákem spojí tady přede všemi, v obývacím pokoji,
zavrtěla hlavou. Jeden z detektivů jí podal malou tašku a čekal, aţ si ji převezme. Odmítla, dívala se na ni, jako
by se v ní skrýval had. Věděla, ţe v okamţiku, kdy se jí dotkne, se propadne do temnoty, a tentokrát netušila,
zda se někdy navrátí.
„Ramie?“ oslovila ji Eliza tiše. „Pověz mi, jak to chceš udělat.
Je to na tobě.“
V ústech měla sucho, bolestně polkla. Přikývla, ale nepohnula se a nepřijala od detektiva tu tašku. Byla na
ní špína.
A krev.
Upírala pohled na tu kabelku a ţaludek a hruď se jí stahovaly
děsem.
Caleb ji objal, otočil se zády do místnosti a ochránil ji tak před pohledy ostatních. Políbil ji do vlasů. Jeho
paţe byly silné. Neochvějné.
Mlčky stála, nasávala do sebe jeho sílu, připravovala se na příval hrůzy, jenţ ji čekal. Zatvrdila se,
odstoupila od Caleba a pak se otočila na oba policisty.
„Tady ne,“ prohlásila tiše. „Dejte to Calebovi. Udělám to nahoře.“
Detektiv Ramirez si se svým kolegou vyměnil pohled a pak si odkašlal. „Tohle je důkazní materiál. Raději
bych ho neztratil z dohledu.“
„Chcete ji najít?“ opáčila Ramie na rovinu.
Beau a Quinn si vyměnili stejně znechucené pohledy, ona ale nedovolila, aby se jí to dotklo. Musí být silná.
Neoblomná. Nebo to nikdy nezvládne.
„Všichni ven,“ přikázal Caleb ostře.
Eliza zaváhala a pohlédla na něj. „Chceš, abych zůstala?“
„Ne,“ odpověděla Ramie tiše. „Chci tu jen Caleba. Uţ mě při tom viděl. Ví, jaké to je.“
Caleb sebou trhl, v temných očích se mu zaleskla lítost. „Jděte,“ přikázal tiše. „Já se o ni postarám.“
„Rád bych to nahrál,“ ozval se detektiv Briggs.
„Rozhodně ne,“ zamítl to Caleb dřív, neţ stihla zaprotestovat sama Ramie. Ten nápad ji vyděsil. To
poslední, co by chtěla, by bylo, aby se záznam okamţiku, kdy je nejzranitelnější, vysílal všude moţně. Stačilo
by jediné přehrání ve zpravodajské relaci a video by se rychlostí světla rozšířilo na Youtube i Facebooku.
Zamrazilo ji, stejně jako předtím nahoře v loţnici, kam se neměla chuť vracet. Zatnula zuby, aby jí
nedrkotaly. Všichni, co tu byli, si mysleli, ţe je šílená nebo nemocná. Venku muselo být kolem třiceti stupňů. V
říjnu. Jak tu mohl kdokoli snášet tak dlouho takové horko?
Caleb si její reakce všiml. Pohlédl na její paţi, kde jí naskočila husí kůţe. Zamračil se a pokynul všem, aby
uposlechli jeho rozkaz a opustili místnost.

56
 „Jsi v pořádku?“ zeptal se pak. „Moţná bys to dělat neměla.“
„Chci to mít za sebou,“ ucedila.
Hlava ji začínala bolet. Ţaludek se jí uţ zvedal, a to se ještě s nikým ani nepropojila.
„Pospěš si, prosím,“ zašeptala.
Caleb vyštěkl další příkaz na ostatní v místnosti. Ramie se od něj odtáhla a posadila se na pohovku a
zadívala se do země. Pak na ramenou a na vazu pocítila jeho ruce. Prohrábl jí vlasy, potom ji po nich pohladil.
Zvedla k němu zrak, spatřila, ţe stále drţí tu kabelku. Dívala se na ni a se zatajeným dechem přemítala, jaké
hrůzy ukrývá.
Caleb před ní poklekl na jedno koleno, ale kabelku jí nenabídl.
Třela si dlaně o stehna, pod prsty cítila obnošenou látku kalhot.
Nadechla se, váhavě se natáhla po kabelce… a v tu chvíli ji pohltila temnota. Točila se ve víru, slyšela
vřískot tak hlasitý, aţ ji ohlušoval.
Pach krve byl všudypřítomný. Kovový a štiplavý. Pálil ji v nosu, útočil na její smysly. Okamţitě věděla, ţe
pro oběť je uţ pozdě. Ani nedostala šanci.
Ramie něco vycítila. Oběť si myslela, ţe uţ zemřela a ţe ten náhlý příval tepla v její mysli je anděl. Ramie
ji nehodlala vyvést z omylu. Namísto toho se pokusila umírající ţenu utěšit tak, jak mohla.
„Nedovolím, aby mu to prošlo,“ zašeptala oběti. „Spravedlnost bude nastolena.“
„Děkuji,“ zašeptala ţena.
Ramie explodovala hlava, obstoupila ji temnota. Zlo tak silné, tak mocné, aţ měla pocit, jako by se utápěla
v černé díře.
„Čekal jsem na tebe,“ ozval se. „Snaţil jsem se zabavit, dokud nepřijdeš. A teď, kdyţ jsi tady…“
„Ne!“ vykřikla Ramie, ale to uţ se oči té ţeny potáhly mázdrou
smrti.
V její zmučené mysli se ozval jeho smích. Kde se ocitla? Proč se nevrátila? Oběť byla mrtvá, spojení s
Ramie se mělo přerušit.
„Budu si je dál brát,“ šeptal něţným hlasem. „Nezastavíš mě. Ale můţeš se mi vzdát. Vyměnit sebe za ně.
Ty mě zabavíš, Ramie. To ony nedokáţou. Jsou příliš slabé. Příliš snadno se vzdávají.“
„Zabiju tě,“ přísahala krveţíznivým šepotem.
Znovu se zasmál a v tu chvíli pocítila na kůţi jeho prsty. S odporem se pokusila vyškubnout, pokusila se
přerušit to propojení, jímţ ji k sobě poutal. Krev jí duněla v hlavě, pulzovala jí v hrdle. Bojovala.
Ucítila prudkou bolest. Nemohla dýchat. Krev. Tolik krve. Všude. Na jejích rukou, na jejích šatech.
Pohlédla na ţenu, na všechnu tu krev, která unikala z mrtvého, stále ještě teplého těla.
„Ramie! Ramie! Zatraceně, vrať se ke mně!“
Tak daleko. Někdo volal její jméno. To ji vybudilo, uvědomila si, ţe přestala bojovat. Ţe se nechává unášet
stále dál od Caleba a umírá.
Něco jí otřáslo. Caleb na ni volal, aby neodcházela. Zima. Byla jí taková zima.
Vznášela se. Bylo tu tolik veselí, tolik světla. Oči se jí otevřely a ona před sebou spařila tvář smrti. Byl to
krásný muţ, ani vzdáleně podobný démonu, jakého si vţdy představovala. Zdál se jí laskavý, jeho tvář byla
jako umělecké dílo.
Pousmál se. Zuby měl dokonale rovné a jasně bílé. Takový muţ by se v davu neztratil. Přitahoval by
pozornost, kamkoli by se hnul. Jak jen mohl tak dlouho unikat dopadení?
„Lidé vidí, co vidět chtějí, Ramie,“ prohlásil tiše. Na tváři ucítila jeho dech. Sklonil hlavu na stranu a
špičkou prstu ji pohladil po tváři. Úsměv měl něţný, jako pohlazení. Ucítila uspokojení… vítězství. Zamrkala a
pak zavřela oči. Hledala v sobě sílu k odporu.
Pak oči znovu otevřela a zadívala se na něj, stále fascinovaná, jak jasně modré studánky na ni hledí.
„Táhni k čertu,“ prohlásila chladně.
Tvář mu zkřivil vztek. Ustoupil. Náhle byla volná, dusivá tíţe zmizela. Jako by ji něco stáhlo pod vodu a
pak najednou pustilo. Vystřelila k hladině, proplouvala zpět do vědomí. Ke Calebovi.

57
 Otevřela oči a před sebou spatřila Calebovu tvář. V rukou drţel její obličej a křičel na ni, aby se vrátila a
nedovolila, aby ten bastard vyhrál.
„Ramie?“
Hlasitě vydechla. Ochabla, vykroutila se z jeho sevření a spadla na zem. Leţela tam, lapala po dechu,
zesláblá a zranitelná, sbalená do klubíčka a třásla se.
Do místnosti okamţitě vpadli ostatní, podlaha pod jejich kroky vibrovala, jak k ní běţeli. Caleb se sklonil,
oči zavřené, z celého jeho těla sálala úleva.
„Boţe můj, Ramie. Myslel jsem, ţe jsem tě ztratil,“ zašeptal.
„Tohle jsi jí udělal?“
Ten šokovaný výkřik Ramie probral. Vzhlédla a před sebou spatřila Tori. Stála mezi svými bratry a
vypadala vyděšeně a konsternovaně, v očích měla lítost.
„Tohle jsi jí udělal, aby ti řekla, kde mě najdeš?“ zeptala se znovu Tori.
Caleb pohladil Ramie po ramenou roztřesenýma rukama a zvedl ji ze země do náruče. Přitiskl si její obličej
k hrudi a namáhavě dýchal. Prsty zabořil do jejích vlasů, pak jí prameny uhladil a políbil ji na temeno.
„Ano, tohle jsem jí udělal,“ přikývl Caleb vyčerpaně. „Bůh mi pomáhej, udělal jsem to.“
Ramie se k němu tiskla. Ani neměla sílu se posadit. Nedokázala se přimět, aby alespoň otevřela oči. Po
tvářích jí stékaly slzy. Tiše vzlykla, ten zvuk však utlumila jeho hruď.
„Víte, kde je?“ zeptal se detektiv Briggs. „Dokázala byste určit místo, kde se nachází?“
„Neplač, Ramie,“ šeptal Caleb. „Prosím, neplač. Mám tě. Jsi v bezpečí.“
„Je mrtvá,“ vzlykla Ramie. „Zabil ji, jakmile jsem se na ni napojila. Čekal na mě.“
Detektiv Ramirez zaklel. Eliza poklekla vedle Ramie a Caleba, ve tváři vepsanou účast.
„Kde je, Ramie? Mohla bys nám povědět, kde je? Nedovol, aby zemřela zbytečně. Kdyţ nám povíš, kde ji
najdeme, moţná ho dopadneme.“
Ramie jim otupěle, monotónně sdělila, kde tělo najdou, měla však pocit, jako by z ní odešel ţivot stejně
jako z té oběti.
Beau pohlédl na Ramie, v jeho očích se zračilo něco podobné výčitkám svědomí. Quinn objal Tori, která se
třásla a plakala. I Ramie tiše plakala. Obě ţeny na sebe pohlédly. Okamţik porozumění však pominul a Tori
odvrátila usouţený pohled. Vyběhla z pokoje a Quinn zaklel.
„Jak jsi jí to mohl udělat?“ obořil se na Caleba. „Tohle je to poslední, co Tori v tomhle domě potřebuje.“
Ramie sklopila hlavu a odvrátila se od Calebových bratrů. Byla vyčerpaná a dobrovolně se ponořila zpět do
té temné prázdnoty. Její ticho přinášelo mír. A po něm Ramie touţila, pohrouţila se do jeho vřelého objetí. Byla
unavená a proţila příliš mnoho bolesti, neţ aby to dál snášela.
Tak se tomu jednoduše poddala a dovolila, aby ji temnota pohltila.
Caleb ucítil, jak Ramie ochabla. Sevřel ho strach.
„Zaslouţí si od vás mnohem lepší jednání,“ ucedil. „Je mi jedno, co si myslíte, ţe snad spáchala. Nezaslouţí
si vaše odsuzování. Poslal jsem ji do samotného pekla, jen abych zachránil Tori. A to teď mezi námi bude uţ
navţdy stát. A teď se tam do těch hrůz vrátila, protoţe je jediná, kdo dokáţe to chladnokrevné monstrum
zastavit. Co je to s vámi, ţe s ní jednáte, jako kdyby spáchala něco strašného? Jediné, čím se provinila, byla
snaha udělat, co bylo potřeba, aby si zachovala zdravý rozum!“
Quinn vykulil oči nad důrazností jeho slov. Beau se zamračil, ve tváři se mu zračil pocit viny.
„Je… naţivu?“ zeptal se Beau nejistě.
Oba detektivové poplašeně zvedli hlavu a okamţitě na Ramie pohlédli. Caleb ji objal, aby ji uchránil před
zkoumavými pohledy.
„Co se sakra stalo?“ chtěl vědět detektiv Briggs.
„Skoro jsem ji ztratil. To se sakra stalo,“ odpověděl Caleb. „Jděte. Najděte oběť. Nahlaste to. Najděte ho, ať
uţ je před ním v bezpečí. Nedovolte, aby to všechno vytrpěla pro nic za nic.“
Detektiv Ramirez uţ telefonoval a udílel rozkazy.
„Dovol, ať se na ni podívám, Calebe,“ navrhl Dane opatrně. „Dýchá?“

58
 Calebova ruka se sevřela kolem jejích vlasů. Přitiskl jí rty na spánek, aby na krku ucítil její dech.
„Ţije,“ odpověděl Caleb odměřeně. „Vezmu ji nahoru.“
Caleb se pomalu zvedl na nohy, dával si pozor, aby ji neupustil. Nadhodil si ji v náruči a vydal se ke
schodišti, bledou tvář přitisknutou ke své hrudi. Srdce mu bušilo, strach ho sţíral.
Po většinu svého ţivota strach ani nepoznal. Avšak uplynulý rok mu otevřel oči. Uvědomil si, co to
znamená bát se kaţdou minutu kaţdého dne. Nenáviděl strach. Paralyzoval ho a nic mu nedával. A přesto
dovolit, aby mu na někom záleţelo, znamenalo bát se o něj aţ do konce ţivota, protoţe některé věci se prostě
ovládnout nedají.
Odnesl Ramie do své loţnice a poloţil ji na postel. Ruce a nohy měla jako kus ledu, pokoţku tak studenou,
aţ získala namodralý nádech. Odtáhl přikrývky a vklouzl do postele vedle ní. Přitáhl si ji k sobě, aby ji zahřál.
Ani se nepohnula. Dýchala tak mělce, ţe se kaţdou chvíli ujišťoval, jestli vůbec ještě dýchá.
Co má sakra dělat? Ještě nikdy v ţivotě se necítil tak bezmocný. Tenhle problém nevyřeší ţádné peníze.
Peníze uţ pro něj dávno ztratily svou hodnotu. Byly prostě nástrojem, díky němuţ byl ţivot pohodlnější. Ale
neřešily ţádné skutečné problémy, ani ho nedokázaly ochránit před utrpením a bolestí.
Nadechl se vůně jejích vlasů, zavřel oči a přemítal, co má udělat, aby od ní bolest odehnal.
Něco zamumlala a přivinula se k němu ještě blíţ. To drobné gesto ho potěšilo. Uvolnil se a dovolil si
alespoň na okamţik zaradovat se, ţe ji drţí ve své náruči.
Bude tu pro ni, aţ se vzbudí, aby nebyla sama a nebála se. Bez ohledu na to, jak dlouho bude spát, on tu pro
ni bude, aţ se probudí.

59
 19. kapitola

Byly skoro dvě ráno, kdyţ se Ramie poprvé pohnula. Caleb vedle ní leţel celé odpoledne a celý večer, bál
se, proč je mimo tak dlouho. Kdyţ se konečně pohnula, napjal se a pohlédl na budík vedle postele. Sotva před
chvílí usnul.
Tiše, bolestivě vzlykla. Okamţitě ji pohladil po tváři a sklonil hlavu, aby ji políbil na rty. Ztuhla. Skoro
slyšel, jak uvaţuje, co se děje. Jak vzpomíná na muka, která vytrpěla, a náhle si uvědomuje, kde právě je.
Celé její tělo se roztřáslo vzlyky. Zlomilo mu srdce, kdyţ slyšel, jak bezmocně a poraţeně pláče.
„Nejsi sama, Ramie,“ zašeptal jí do ucha.
„On ji zabil. Boţe, Calebe, zabil ji. Vyuţil ji jako návnadu, aby mě k sobě vylákal.“
„Šššš, zlato. Není to tvoje vina.“
Sevřela ruce v pěst a zapřela je do jeho hrudi, rty mu přejela po hrdle. Cítil vlhkost jejích tváří a slíbal jednu
slzavou cestičku.
„Pomoz mi zapomenout,“ zašeptala zlomeně. „Prosím. Uţ to dál nesnesu. Vidím jenom ji. A myslím jenom
na to, ţe jsem ji zklamala.“
Caleb s ní jemně zatřásl, shlédl na ni a zadíval se jí upřeně do očí. „Nezklamala jsi ji, Ramie. Pokud chceš
někoho obviňovat, tak obviňuj toho, kdo za to opravdu můţe. Toho zvráceného bastarda, který tě
pronásleduje.“
Hladil ji po zádech, vklouzl rukou pod lem jejího trička, nahoru po páteři aţ ke krku. Pohladil ji po břiše a
pak vzal její ňadro do dlaně.
Přitiskl rty na její, polkl její vzlyk, její dech a horký jí ho navrátil. Palcem ji polaskal po bradavce, pohrával
si s ní, mučil ji, aţ ztuhla. Jednou rukou ho objala kolem pasu, vyklenula se k němu. Roztáhla dlaň na jeho
zádech. Převalil ji pod sebe a pravačkou jí vytáhl tričko.
Kůţi měl jako v jednom ohni. Touţil po jejím doteku, po ní, chtěl ji pohladit. Ještě nikdy nebyl tak trpělivý
a něţný. Nevěděl, jestli vůbec tuší, co po něm ţádá, a nechtěl ji vyuţít. Dal jí čas, aby ho zastavila a změnila
názor, a přemýšlel, jestli by jí měl říct ne, protoţe nechtěl, aby ho nenáviděla za to, ţe se s ní pomiloval.
„Ramie, zlato.“
Na krku pocítil lehounký dotek jejích rtů. Jemně ho kousla do lalůčku, aţ ho zamrazilo.
„Řekni, ţe to chceš,“ zašeptal. „Ale musíš si být jistá. Uţ jsem ti toho způsobil víc neţ dost, abys mě
nenáviděla.“
„Necítím k tobě nenávist,“ odpověděla stejně tiše. „Chápu to. Nemusíš se mi pořád omlouvat, Calebe. Je mi
zima. Zahřej mě.“
Kolenem rozevřel její stehna, otřel se o tenkou látku jejích kalhotek. Zachvěla se, kdyţ vklouzl rukou
dovnitř a pak níţ, mezi její nohy. Byla vlhká, ale zatím ne dost, aby ho přijala.
Přetáhl jí triko přes hlavu, pak zápasil se svým. Ruce se mu zamotaly do látky, snaţily se ze sebe ten kus
oblečení strhnout. Něco ho nutilo si pospíšit, přestoţe se snaţil zpomalit. Nechtěl to uspěchat. Nechtěl ji nutit k
něčemu, čeho by později litovala. Ale zároveň po ní touţil tak zoufale jako nikdy po ţádné jiné.
Bylo pro něj těţké se ovládnout. Nikdy si nic neodpíral. Nemusel.
Ramie však byla výjimečná. Křehká. Dotýkal se jí, jako by byla z porcelánu, rty přejíţděl po její sametové
pokoţce. Na jazyku pocítil její sladkou chuť. Olízl jí bradavky a pak ty tvrdé vrcholky vsál do úst. Zalapala po
dechu, vyklenula se proti jeho doteku.
„Prosím, Calebe,“ ţadonila.
Ani za nic nehodlal dovolit, aby musela ţádat o cokoli, co jí mohl dát.
„Musíš si být jistá, Ramie. Neţ do tebe vstoupím. Musíš si být jistá, ţe to chceš. Teď ještě můţu přestat.
Stačí, kdyţ řekneš ne.“
Sevřela rukama jeho boky, zcela pod ním znehybněla.

60
 „Potřebuju tě.“
Za prostými slovy se skrývala zranitelnost. Byl aţ bolestně tvrdý, a přesto by se zastavil, aby ji ochránil.
Ublíţil jí uţ víc neţ dost. Tak, ţe by to vystačilo na dva ţivoty. Věděl, ţe na to nikdy nezapomene, i kdyby ona
ano.
Prolíbal si cestu přes její hruď, dlaněmi jí sjel po bocích aţ k lemu kalhotek. Vyklenula se, nadzvedla se z
postele, aby jí mohl stáhnout prádlo z nohou. Její stehna se sama rozevřela. Nasál do plic její vůni a jeho tělo ho
rozbolelo touhou.
Touţil ji ochutnat. Olízl ji mezi nohama, od vstupu do jejího těla po klitoris. Jeho tělo se napjalo, kdyţ
zasténala rozkoší. Zabořila prsty do jeho vlasů. Přidrţovala ho, zatímco ji sál a olizoval, vychutnával si ji.
Musel ji mít. Byl příliš blízko vrcholu, a to do ní ještě ani nevstoupil. Jeho penis byl připravený, na špičce
se leskla kapka. Vstoupil do ní jen na okraj, čekal, aţ se mu její tělo přizpůsobí.
Měl jí dát víc času. Víc ji připravit, a přesto se nedokázal zastavit, aby do ní nepronikl. Zalapala po dechu
do jeho úst.
Ten zvuk, který vydala, náhlý příval vlhkosti, jenţ pocítil na svém penisu, ho skoro dohnal na vrchol.
Zatnul zuby a přinutil se ustoupit.
„Teď,“ zašeptala. „Teď, Calebe, prosím.“
Přirazil, pronikl do ní, tvrdě a hluboko. Vykřikla a on její výkřik pohltil polibkem. Zůstal v ní, nehybný,
zatímco se celá chvěla. Vlhká a horká jako samet. Svírala ho v sobě, ponoukala ho, aby pronikl ještě hlouběji.
Poddal se tomu. Slyšel, jak se mu vaří krev. Zavřel oči, kdyţ barvy kolem něj zjasněly a vybuchly, celé tělo
se mu napjalo. Začal přiráţet, tvrdě a rychle. Přinášelo mu to takovou rozkoš, aţ zasténal skrze zaťaté zuby.
Její tělo se mu přizpůsobilo. Zasténala mu do rtů, zalapala po dechu. Zabořila prsty do jeho ramen a
vyklenula se, vykřikla do ticha.
Zatahal ji za vlasy, zvrátil jí hlavu a vzal si její ústa. Hltal ji, jako alkoholik hltá svou denní dávku.
Stravovala ho touha, bouřila mu v páteři a v ţilách jako droga.
Přirazil, pronikl hluboko do ní a uţ zůstal. Tiskl se boky k jejím, odmítl se od ní vzdálit. Jen matně si
uvědomil, ţe si nevzal kondom. Ţe ho to ani nenapadlo, ale teď uţ bylo pozdě. Orgasmus v něm vzplál jako
poţár, strhl ho jako zuřivá bouře, proti níţ byl bezmocný.
Zabořila tvář do jeho krku, pevně ho drţela a celá se chvěla, jak i ona vystoupila na vrchol.
Nikdy v ţivotě necítil nic tak překrásného. Nikdy ani ve své náruči nedrţel nic tak drahocenného. Znovu a
znovu šeptal její jméno, fascinován tím, ţe vrcholu dosáhli zároveň.
Zpomalil, převaloval se přes ni jako vlny oceánu. Nemohl se jí nabaţit. Navzdory orgasmu byl stále tvrdý a
vzrušený. Vzal ji do náruče a převalil se, aby leţela na něm.
Její vlasy ho zakryly jako přikrývka. Vzal její tvář do dlaně a políbil ji. Jejich jazyky se propletly stejně jako
jejich těla, vlhké, horoucí.
Pomalu poloţila hlavu na jeho hruď, vlasy na jejím temeni ho polechtaly po tváři. Stále byl zabořen
hluboko do jejího těla. Cítil, jak kolem něj pulzuje, rytmicky se stahuje, nasává do sebe poslední kapky jeho
semene.
Ještě nikdy v ţivotě se necítil tak úplný, netušil však, jak se cítí ona.
Nabral prameny jejích vlasů do ruky, pak je pustil a po hebkých kadeřích ji pohladil. Hruď se jí zvedala,
leţela na něm jako osuška. Byla měkká a teplá, tak ţenská a lahodná. Nedokázal odolat, musel se jí dotýkat.
Hladil ji po bledé pokoţce.
Kdekoli se jí dotkl, naskočila jí husí kůţe. Chloupky se jí na těch drobných hrbolcích zvedaly. Políbil ji na
krk, polaskal ji rty.
„Ublíţil jsem ti?“ zeptal se tiše.
Něco zamručela, pak zavrtěla hlavou a maličko ho šťouchla do brady. „Netušila jsem, ţe by to mohlo být
takové,“ vydechla překvapeně. Hlas se jí zlomil, kdyţ zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí.
Sjel jí dlaněmi po těle a chytil ji za zadeček. Měla ho osedlaného, pulzovala kolem něj a on měl pocit, jako
by jeho tělem

61
 probíjela elektřina.
S rukama na jejím zadečku znehybněl. „Nevzal jsem si kondom. Omlouvám se. Ještě nikdy mě to nestrhlo
tak, ţe bych si zapomněl vzít ochranu.“
Zachvěla se, ale neodpověděla okamţitě. Sevřela se kolem něj a on cítil, jak znovu tvrdne. Poprvé si
kondom nevzal, ale ať táhne do pekel, jestli tu chybu udělá podruhé.
Jemně ji pootočil a převalil ji na bok. Přivinula se k němu, a kdyţ z jejího tekutého tepla vystoupil, zavřela
oči. Okamţitě se mu po tom teple zastesklo. Cítil se prázdný.
„Musíš mít hlad,“ řekl. „Od snídaně jsi nic nejedla.“
Pokrčila rameny. „Myslím, ţe i kdybych měla hlad, nic bych nesnědla.“
„Nemůţeš si dovolit nejíst,“ poznamenal. „Musíš se o sebe začít lépe starat, Ramie. Pokud to ale dělat
nehodláš, udělám to já.“
„Našli ji?“ zeptala se Ramie tiše. „Chytili ho?“
Caleb se napjal, ochranitelsky ji objal paţí. „Našli ji. A ne, nedopadli ho.“
Prudce, roztřeseně vydechla.
„Bude dál vraţdit,“ zašeptala bolestně. „Chce mě. Kdybych se mu vzdala, uţ by ţádné ţeně neublíţil.“
„Ne!“ vykřikl Caleb. Hrdlo mu sevřel strach. „Ať tě to ani nenapadne. Nevzdáš se mu. Tečka. Nebudeš
vyjednávat s šílencem. Zůstaneš se mnou. Tady tě můţu ochránit a zajistit ti bezpečí.“
„Nemůţu se ukrývat navěky,“ namítla.
„Ţe ne?“ opáčil vyzývavě. „Mám konexe, jaké si nedovedeš představit. Můţu se postarat o to, aby tě nikdy
nenašel.“
„Ale za jakou cenu? Kolik ţen bude muset zemřít, protoţe je mnou posedlý? Moţná bychom mohli policii
navrhnout výměnu. Dáme mu, co chce.“
Hruď mu sevřela panika. Nedokázal se nadechnout. Objímal ji tak pevně, ţe jí jistě zůstanou modřiny.
Přinutil se uvolnit sevření, třásl se však potlačovanou zuřivostí, která mu svírala dutiny.
„K ţádné výměně nedojde,“ zopakoval úsečně.
„O tom ty nerozhoduješ.“
„Na to zapomeň! Alespoň jeden z nás musí uvaţovat chytře, a ty to očividně nejsi. Uţ na to nejsi sama,
Ramie. A nedovolím, aby ses nabídla jako obětní beránek tomu vraţdícímu psychopatovi, který tě chce zabít.
Nehodlám se o tom dál bavit. Pokud tě budu muset přivázat k posteli a sednout si na tebe, pak věř, ţe to bez
váhání udělám.“
„Tak co uděláme?“ otázala se zoufale. „Já takhle ţít nemůţu, Calebe. Pořád cítím pach krve, cítím ji na
svých rukách, vzpomínám si na to, jak ji zabil. Pro něj je to jen hra, jako šachy. Je chladnokrevný a vypočítavý
a zabíjení si uţívá. Ve svém vlastním světě se povaţuje za boha a nedá se nijak zastavit.“
Políbil ji na svraštělé obočí, snaţil se zmírnit její obavy. „Tvoje smrt nikoho nezachrání.“ Prudce se
nadechla, on však pokračoval. „Opravdu upřímně věříš, ţe se po tobě zastaví? Vţdycky bude touţit po tom
adrenalinu. Po větší výzvě.“
Ţalostně zasténala. „Právě teď je nejspíš tam někde venku a číhá na další oběť. Bude si se mnou pohrávat,
dokud nedostane, co chce.“
„Mně je u prdele, co chce!“ vybuchl Caleb a sevřel ji ještě pevněji. „Nedovolím, aby na tebe vztáhl ruku, a
ani ti nedovolím, abys dělala návnadu v pasti, do které se můţe, ale taky nemusí chytit. Najdeme jiný způsob.“
„Ţádný jiný není,“ hlesla. „Ty to víš i já to vím. Eliza a Dane to vědí. Policie to ví. Jak dlouho myslíš, ţe
vydrţí sledovat, jak ten maniak zabíjí jednu ţenu za druhou, neţ mu mě předhodí?“
„Jestli tě budu muset usnést ze země, pak to udělám,“ přísahal Caleb skrze zaťaté zuby. „A o tom nebudu
debatovat, Ramie.“
Uloţila se vedle něj a unaveně si povzdechla. „To udělat nemůţeme, Calebe. Je to šílené.“
Zamračil se, z hrdla se mu vydralo frustrované zavrčení. „To uţ jsme probrali. Poţádal jsem tě, ať tu
zůstaneš. Ať bojuješ o své právo tu zůstat. Se mnou. Kvůli mně. Pokud jsem ochoten učinit oběti, neměla bys
být ochotná to udělat i ty?“

62
 Ramie se zvedla na lokti a přitáhla si přikrývku přes prsa. „Kdykoli jindy bych řekla ano. Kdybychom se
poznali… předtím… moţná bychom měli šanci. Ale tohle nám v ničem nepomůţe. Co za ţivot bys se mnou
měl, kdybychom se museli po zbytek ţivota ukrývat před tím zabijákem? Kdyţ bych ti přitom celou dobu
připomínala tvou rodinu a to, co se stalo Tori.“
„Mlč uţ,“ okřikl ji. „Neřekl jsem, ţe znám odpověď na všechno. Ale jedno vím. Budu za tebe bojovat.
Nevzdám se tě.“
„Boţe, Calebe. Nemysli si, ţe tě snad nechci, nebo ţe o tebe – o nás – nechci bojovat. Jen chci, aby sis
uvědomil, co za ţivot bys měl. Nejen ty, ale i tvoje rodina. Já se nemůţu příštích padesát let jen schovávat.“
„Nechápu, proč sakra ne,“ vyštěkl Caleb.
Poloţila si hlavu na jeho hruď, zapřela se čelem do jeho pokoţky. Povzdechl si a zabořil jí ruku do vlasů,
hladil ji po zátylku.
„Cítím k tobě něco, co jsem k jiné nikdy necítil. A chci zjistit, co to je. Zjistit, kam nás to zavede. Vím jen
to, ţe se tě nemůţu – a nechci – vzdát. Ani kvůli Tori, ani kvůli bratrům a uţ vůbec ne kvůli tomu vraţdícímu
maniakovi. Jak jsem řekl, neznám odpověď na všechno… zatím ne. Ale to neznamená, ţe se tě vzdám a pošlu
mu tě jako nějakou panenskou obětinu.“
Mlčky k němu vzhlíţela. Vstřebávala jeho slova, na tváři vepsanou nejistotu.
„Tak uţ se s tím smiř,“ vybídl ji Caleb. „Nerozmluvíš mi to. Nebudeš mi říkat, co k tobě mám a nemám
cítit. A také se smiř s tím, ţe mám svoji hlavu a neustoupím, ať se ti to líbí, nebo ne. Teď půjdu dolů a
připravím nám něco k jídlu. Pak se vrátíme do postele a ráno si sedneme s Danem a Elizou a vymyslíme, co dál.
A ještě jedna věc, Ramie,“ dodal a jemně ji zatahal za vlasy, aby se na něj podívala. „Zvykni si na to, ţe spíš v
mojí posteli, protoţe tady odteď budeš spát kaţdou noc.“

63
 20. kapitola

Tori se probudila, zalapala po dechu a prudce se na posteli posadila. Srdce jí v hrudi divoce bušilo, pulz
měla tak rychlý, aţ se jí z toho točila hlava. Vyhrabala se z postele, před očima stále jasně viděla tu scénu.
Slyšela výstřel, cítila krev a viděla tvář svého trýznitele, který na ni mířil zbraní.
Doběhla do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou. Pak ke svému odrazu v zrcadle zvedla uštvané
oči a trhla sebou, kdyţ spatřila, jak je bledá a ztrhaná.
Uplynul uţ rok. Byl čas nechat to za sebou. Čas přestat se bát vlastního stínu. Začít ţít.
Byl ten sen vizí nebo pouhou noční můrou? Byl moc skutečný, příliš reálný a ţivý, neţ aby to byl jenom
sen. Sny obvykle nedávaly moc smysl, byly to jen obrázky náhodně poskládané dohromady.
Na okamţik ztuhla a zamračila se soustředěním. Nepoznávala místo, kde k té střelbě došlo. Nebylo to tady,
ani jinde, kde by to znala.
Moţná šlo o vizi. Nikdy neopouštěla dům. Příliš se bála vyjít ven, ať s někým, nebo sama. Zvláště pak
sama.
Co se z jejího ţivota stalo? Co se z ní stalo? Tu dívku v zrcadle uţ nepoznávala. Byla prázdná, bez ţivota.
Vyděšená, plachá. Úplně jiná neţ před rokem, neţ se ocitla v tom pekle.
Jak to jen Ramie dokázala? Jak to mohla snášet, znovu a znovu? Tori sebou trhla při pomyšlení, jak byla na
Ramie zlá a nepříjemná. Představa, ţe někdo ví, čím přesně si prošla, ji však uváděla do rozpaků. Nedokázala
to snést. Nebylo to k Ramie St. Claireové spravedlivé, Tori však v sobě nedokázala najít tolik empatie, aby se k
té křehké ţeně chovala přívětivěji.
Dlouho v koupelně jen stála, neţ se konečně odebrala zpátky do postele. Uloţila se pod přikrývku a přitáhla
si ji k bradě. Leţela tam, třásla se a ţaludek se jí svíral.
O hodinu později to vzdala. Rozhodla se, ţe si udělá noční výlet do kuchyně. Bratrům by to nikdy
nepřiznala, ale mezi hlídkami jich nebo jejich muţů, kteří pravidelně obcházeli dům i okolí, si Tori procházela
svou vlastní trasu, na níţ přesouvala různé předměty tak, aby poznala, jestli se jich někdo nedotkl. Její bratři by
si pomysleli, ţe se zbláznila, ţe zešílela, kdyby tušili, jak posedlá je strachem, ţe se někdo vkrade do domu a
znovu ji unese. Před svými bratry toho mnoho tajila. Tohle byla jen jedna z poloţek na dlouhém seznamu věcí,
o nichţ nepotřebovali nic vědět, protoţe by se o ni báli ještě víc neţ dosud.
Spánku se uţ dnes v noci nedočká. Stejně jako po mnoho předchozích nocí za poslední rok bude i nyní leţet
v posteli, zírat do stropu a snaţit se zapomenout na věci, které by si radši nepamatovala.
Kafe a něco k snědku jí poskytovalo dobrou výmluvu, proč se v noci procházet po domě.
Touţila nechat svou minulost za sebou a jen se schoulit v koutku. Samotu však nenáviděla. Ovšem nechtěla,
aby ji lidé probírali a analyzovali. Aby jí říkali, co potřebuje nebo chce. Nic netušili.
Chtěla být normální. Chtěla se zabývat tím, čím jiné ţeny. Ty uvaţovaly, kam půjdou po vysoké. Měly
pocit, ţe můţou změnit svět. Měly vlastní byt a činily vlastní rozhodnutí.
Aţ na Tori, která se ve třiadvaceti letech ničím takovým nezabývala. To ale neznamenalo, ţe na to jednou
za čas nepomyslela.

64
 21. kapitola

Ramie líně otevřela oči a povzdechla si, pak se protáhla jako kočka. Mysl měla prázdnou. Bylo to
osvěţující. Nebylo v ní ani stopy po násilí nebo smrti. Jen poţehnaný klid. Moţná by za to měla Calebovi
poděkovat. Řekla mu, aby jí pomohl zapomenout, ale vlastně doopravdy nevěřila, ţe by mohl kdokoli ukončit
její trápení.
„Dobré ráno,“ zamumlal Caleb a políbil ji na čelo.
Objal ji jednou paţí a přitáhl si ji k sobě. Přejela mu rukou po pevném břiše, vzhůru po vypracované hrudi,
aţ spočinula dlaní na jeho srdci. Jeho pravidelné dunění ji uklidňovalo.
„Dobré ránko,“ oplatila mu pozdrav.
„Mám pár hodin, neţ budu muset odejít,“ prohlásil omluvně. „Potřebuju se postarat o několik věcí. Mám
schůzku s právníkem, musím podepsat pár dokumentů. Vrátím se, jakmile budu moct.“
„Nesmíš kvůli mně odsunout svůj ţivot na druhou kolej,“ řekla neústupně. „Nechci, abys ohrozil svou firmu
tím, ţe bys na mě musel celé dny dohlíţet.“
„Nerad ti kazím iluze, zlato, ale můj ţivot uţ je kvůli tobě na druhé koleji.“
Přestoţe ji to prohlášení udivilo, jeho sebejistota ji zahřála. Zavřela oči a dovolila si snít o tom, co by
kdyby. Věděla, ţe je od ní hloupé – a nebezpečné – aby doufala v normální ţivot. Její ţivot nebude nikdy
normální. To však neznamenalo, ţe by si to nepřála.
„Kdyţ budeš pryč, budu s kreslířem pracovat na podobizně,“ oznámila Ramie tiše.
Bylo k smíchu, ţe se bála přenést jeho podobu na papír, přesto ji to děsilo.
Caleb si ji k sobě přitáhl. „Pokud bys počkala, aţ se vrátím, budu při tom s tebou, aţ budeš mluvit s
kreslířem.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Potřebuju, aby to bylo hotové co nejdříve. Uţ jsme to dávno měli mít. Moţná
kdybych tak zbytečně nezbláznila, mohli jsme tu poslední ţenu zachránit.“
„Přestaň,“ okřikl ji Caleb. „Tohle neříkej, Ramie. Není to tvoje vina a já nedovolím, aby sis myslela opak.“
Jenţe bez ohledu na to, jak o tom byl Caleb přesvědčen, Ramie si to nemyslela. Nelíbilo se jí, ţe je tak
bezmocná. Nelíbilo se jí, ţe mu nemůţe zabránit vybrat si další oběť. Jen bůh ví, kolik ţen uţ zabil.
Nechtěla se však hádat, nechtěla Calebovi odporovat, zvlášť kdyţ byl přesvědčený, ţe to její vina není.
Caleb ji vzal do náruče a sklonil se, aby ji políbil. „Půjdu si dát sprchu. Vyrazím co nejdřív, abych se taky
mohl co nejdřív vrátit. Eliza a Dane tu budou s tebou, dokud se nevrátím. O Tori nebo moje bratry se starat
nemusíš. Dane má instrukce, aby tě od nich drţel dál.“
Kousla se do rtu, aby se zarazila a něco na jeho slova neodpověděla. Nechtěl jí jimi ublíţit, ale jaký dopad
asi měla mít, kdyţ lidé, kteří pro něj byli nejdůleţitější ze všech, ji tu nechtěli?
Otřela si rty o jeho hruď a pevně ho objala. „Vrať se brzy,“ poţádala ho. „Uţ teď mi chybíš.“
To byla pravda. Vědomí, ţe tu nebude a neochrání ji, přikládalo do ohně její úzkosti. Musela se ale sebrat,
aby pomohla dostat toho psychopata za mříţe.
Převalila se a vzala s sebou i přikrývku. Kdyţ vstala, obalila ji kolem svého těla, náhle si příliš
uvědomovala, ţe je nahá – stejně jako on. Caleb vstal a ona spatřila jeho erekci, která neměla nic společného s
tím, ţe je ráno.
Svírala látku na prsou, zatímco Caleb obešel postel a postavil se před ni. Pak vztáhl ruku a zatahal za látku,
dokud ji nepustila a ona jí nespadla k nohám. Pak uţ na sobě cítila jeho ţhavý pohled.
Chytil ji za ramena a přitáhl si ji do náruče. Teplo jeho těla zapůsobilo na její ledovou pokoţku jako šok.
Masíroval jí půlky, majetnicky je svíral.
„Myslela jsem, ţe musíš jít,“ zašeptala.
„Musím. Ale oba se potřebujeme osprchovat, tak proč nezabít dvě mouchy jednou ranou?“

65
 Zachvěla se, srdce se jí rozbušilo. Jeho horké rty nalezly její. Zapletl ruce do jejích vlasů a zvrátil jí hlavu,
aby měl ještě lepší přístup k jejím rtům.
Vedl je do koupelny, aniţ by byť na okamţik rozpojil jejich rty. Kdyţ vstoupili dovnitř, nahmatal vypínač a
pak ji zvedl, nadhodil si ji a posadil ji na desku mezi dvěma umyvadly.
Penis uţ měl tvrdý a připravený, kdyţ pustil sprchu. Poté se k Ramie otočil a jeho erekce se jí přitiskla k
bříšku. Znovu ji zvedl do náruče.
Povzdechla si a poloţila si hlavu na jeho rameno. Polaskal ji rty na krku a pak vzal do úst její lalůček.
Objala ho nohama kolem pasu, aby mu pomohla nést její váhu. Podepřel ji jednou rukou, druhou zkontroloval
teplotu vody.
Viditelně spokojený s výsledkem vstoupil pod sprchu a postavil Ramie na nohy. Přesto ji však nepustil a dál
ji objímal paţí kolem pasu, zatímco druhou rukou se natahoval po sprchovém gelu.
Namydlil ji od hlavy po paty, hladil ji a laskal, aţ byla bez sebe touhou. Byla vzrušená na nejvyšší míru,
touţila po něm, chtěla ho. Kolem nich se zvedala pára a usazovala se jim na kůţi. Naznačil jí, aby vstoupila pod
proud vody, aby ji mohl opláchnout.
Pět minut nato otočil Caleb kohoutkem, aby sprchu vypnul, a pak vystoupil ze sprchového koutu, zvedl ji na
skříňku a jediným pohybem pronikl mezi její stehna.
Ponořil se do ní, tvrdě, hluboko. Vlna za vlnou jí zmítala touha, stravovala ji vášní. Zvrátila hlavu a narazila
přitom do zrcadla za sebou. Vlhké vlasy jí lnuly k hlavě, kdyţ se vyklenula a nabídla mu tak svá ňadra.
Chytila se pevně za okraj skříňky, zapřela se prsty, aby neupadla, zatímco do ní dál přiráţel. Pak z ní však s
tichým zaklením vystoupil. Tvář měl napjatou. Na spáncích mu tepaly ţíly, roztřeseně dýchal, hruď se mu
namáhavě zvedala.
„Nepřestávej!“ zalapala po dechu. „Boţe, Calebe, teď nesmíš přestat!“
„Zas jsem zapomněl na ten zatracený kondom!“ zavrčel. „Dej mi chvíli.“
Zdálo se jí to jako celá věčnost, neţ otevřel zásuvku a roztrhl jeden balíček. Rychle se vrátil mezi její stehna
a znovu je doširoka rozevřel.
Pronikl do ní a oba zasténali. Pevně ho objala kolem krku, přitáhla si ho k polibku. Poznala za svůj ţivot
muţe jako Caleb? Ještě nikdy nepocítila tak divokou, spalující touhu.
„Boţe, co mi to děláš, Ramie,“ ucedil skrze zaťaté zuby. „Kvůli tobě zapomínám na všechno ostatní. Chci
být v tobě a uţ nikdy tě neopustit.“
Sklouzla rty na jeho čelist, přejela mu po hrdle, aţ se rozechvěl. Zhluboka se nadechla, nasála do plic
kombinaci jeho muţné vůně a mýdla, která jí omamovala smysly.
Sjel rukama pod její zadeček a nadzvedl ji, zabořil prsty do jejího masa a označil si ji. Její tělo se sevřelo
kolem jeho erekce, svíralo ho v sobě, pohlcovala ho do sebe.
„Já také zapomínám na vše ostatní,“ zašeptala.
Nehty ho poškrábala po zádech a on rozkoší zavrčel. Tvrdě do ní přiráţel, tvrdě a tak rychle, aţ jediným
zvukem v místnosti bylo pleskání masa o maso.
Zrcadlo se zamlţilo horkou parou ze sprchy a jejich zrychleným dechem. Zvrátila hlavu, opřela se o chladné
sklo. Sevřela mu paţe, kdyţ pocítila, jak se v ní zvedá orgasmus a svírá kaţdý sval jejího těla.
Její vyvrcholení bylo tak divoké, aţ se jí rozpilo vidění a ona měla pocit, jako by se ocitla mimo své tělo.
Zasténala jeho jméno, šeptala ho znovu a znovu, zatímco i on dosáhl vrcholu.
Třásl se, svíral ji tak pevně, aţ jí téměř způsobil modřiny, a přesto ji to uklidňovalo. Věděla, ţe v jeho
náruči je v bezpečí.
Rty se mu zachvěly výdechem, tělo mu ztěţklo, oba se snaţili popadnout dech.
Shrnul jí vlhké vlasy z čela a pak ji na ten odhalený kousek kůţe políbil.
„Vím, ţe to nejspíš ještě nejsi připravená slyšet, Ramie, ale chci, abys věděla, ţe uţ nehrozí, abych se do
tebe zamiloval. Já tě totiţ uţ miluju.“

66
 Ztuhla. Zatajila dech, kdyţ se odtáhl, aby se jí mohl podívat do očí. Ovládla ji panika, nedokázala přinutit
svůj jazyk ke spolupráci. Bude se na ni zlobit, protoţe mu zatím nemohla říct totéţ? Protoţe ji představa lásky a
zamilovanosti děsí?
Bylo to její prokletí. Nemohla si dovolit ţádný vztah, protoţe by to dopadlo smutně. Nechtěla, aby ji Caleb
miloval, protoţe pak by mu ublíţilo, kdyby se jí něco stalo.
„Calebe…“
Víc neţ jeho jméno ze sebe vydat nedokázala. Něţně jí přitiskl prst na rty.
„Nic neříkej,“ řekl. „To nevadí, Ramie. Počkám, aţ budeš připravená. Jen chci, abys věděla, ţe jsi milována
a ţe nejsi sama. To prozatím stačí.“

67
 22. kapitola

Konečně byla jeho kořist na dohled. Pomalu a spokojeně se usmál, zatímco pozoroval Caleba Devereauxe,
jak vchází do budovy, v níţ sídlily všechny jeho firmy. Obzvláště ho pobavila jeho nejnovější společnost,
bezpečnostní agentura. To si Devereaux opravdu myslel, ţe se mu jeho bezpečnostní odborníci vyrovnají?
Uchechtl se, potřásl hlavou a podřepl, aby počkal, aţ Devereaux vyjde z budovy. Byl trpělivý a trpělivost se
vţdy vyplácí. Vţdy. Trpělivost je podle bible ta největší ctnost.
„Jdu si pro tebe, Ramie,“ pronesl tiše, zpěvavě.
Před očima se mu objevily představy, jak Ramie St. Claireovou potrestá za to, ţe se mu postavila do cesty.
Byla to jeho povinnost zbavit svět slabochů a hříšníků. A pak na něj Ramie poštvala vyšetřovatele. Kvůli ní
ztratil drahocenný čas. Musel se stáhnout a drţet se zpátky, aby všechny ukonejšil falešným pocitem bezpečí.
Mysleli si, ţe s čistkami skoncoval, on si však jen vzal studijní volno.
Znovu se zasmál. Studijní volno. To zní.
Ramie St. Claireová nebyla jeho jediný cíl. Byl schopný věnovat se více věcem najednou, zvláště kdyţ bylo
potřeba dodat novou krev. Čekala na něj. Olízl si rty v očekávání věcí budoucích a promnul si ruce.
Jakmile tu dodělá svou práci, postará se o svůj poslední úlovek. Ramie bude bez pochyb potěšena, ţe si
našel další oběť, protoţe to znamená, ţe mu ještě nepatří. Brzy však bude. Velmi brzy zapadnou všechny dílky
skládačky dohromady a Ramie bude potrestána za své hříchy.
Zpozorněl. Přimhouřil oči, jak se soustředil na Caleba Devereauxe, který právě opouštěl budovu. Klopýtavě
se za ním vydal, na sobě špinavé a otrhané oblečení. Jeho současný zjev vůbec neodpovídal jeho identitě. Byl
opatrný a věděl, ţe je chytřejší neţ ostatní. Nikdy ho nenajdou.
Zrychlil se mu tep, v ţilách mu hořela euforie, jak se blíţil ke Calebu Devereauxovi. Caleb ho neviděl.
Muţi jako on nikdy nevidí ty, jimţ štěstí nepřálo. Přehlíţí je, jako by v jeho světě privilegií ani neexistovali.
Jeho krátkozrakost ho ale vyjde draho.
Podle plánu zakopl a spadl Devereauxovi přímo do cesty. Vyhodil ruce do vzduchu, jako by se snaţil chytit.
Chytil Devereauxe za paţi a dopadl na jedno koleno.
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se Devereaux ustaraně.
Devereauxova reakce ho překvapila. Zamrkal a přinutil se soustředit na svůj úkol.
Chytil se Devereauxe, který mu pomáhal na nohy, za zápěstí.
„Potřebujete ošetřit?“ zeptal se zamračeně Devereaux.
Zavrtěl hlavou a zachraptěl: „Ne. Děkuju, pane. Jste hodný. Jsem ale v pořádku. Jen jsem zakopl.
Omlouvám se, ţe jsem obtěţoval.“
„Vůbec jste neobtěţoval,“ opáčil Devereaux mírně.
Pak k jeho překvapení sáhl Devereaux do peněţenky a vytáhl několik dvacetidolarovek. Jak mu je podával,
skoro mu je vnutil do ruky.
Ještě lepší. Teď měl něco, co Devereauxovi patřilo a neslo na sobě jeho otisky.
„Přeju vám dobrý den,“ řekl Devereauxovi chraplavým hlasem, který zněl tak staře, jak vypadal. Vzápětí se
otočil a odšoural se pryč, dával si přitom pozor, aby působil jako starý vetchý bezdomovec. Na rtech mu však
pohrával úsměv a v ţilách mu bouřil adrenalin. Měl obrovskou radost, jiţ by předčilo jen to, ţe by měl Ramie
St. Claireovou konečně ve své moci.

68
 23. kapitola

„Ty oči jsou špatně,“ prohlásila Ramie a ve spáncích jí bušilo frustrací.

Promnula si tvář a na vteřinu zavřela oči. Pokusila se soustředit, uvolnit se a připomenout si rysy svého
pronásledovatele. Pokaţdé však jeho obličej spatřila jako velkou rozmazanou šmouhu.
Hlava ji bolela. Čím víc se snaţila si ho vybavit, tím víc ji hlava bolela. Měla pocit, jako by jí měla kaţdým
okamţikem prasknout cévka v mozku.
„Chceš si dát přestávku?“ zeptal se Dane.
V jeho pohledu, kterým si ji měřil, se zračily obavy. Soudě podle jeho reakce musela vypadat opravdu
hrozně. Jestli vypadala jen z poloviny tak strašně, jak se cítila, byl jeho pohled pochopitelný.
„Můţeme si dát na pár minut pauzu,“ navrhla Eliza. „Moţná by ses mohla jít nadýchat čerstvého vzduchu.
Chceš donést něco k pití?“
„Moje hlava,“ zasténala. Jen při těch dvou slovech do ní bolest znovu udeřila plnou silou. Stiskla si hlavu v
dlaních, prsty si masírovala tepající spánky.
„Jsi v pořádku?“ otázal se Dane. „Co máš s hlavou?“
„Migréna.“ Nic víc ze sebe nedokázala, ani nechtěla dostat. Její hlas jí zněl v uších moc hlasitě. Měla pocit,
jako by ta tři slova, jeţ sotva zašeptala, spíš přímo zařvala.
Eliza ustaraně pohlédla na Danea.
„Máš s sebou nějaké léky?“ zeptal se Dane. „Nebo chceš, abychom ti zavolali doktora?“
Ramie nakrčila obočí. Jedno její víčko sebou divoce cukalo, jeden z mnoha příznaků počínající migrény.
Slunce nebo prudké světlo to cukání ještě zhorší.
„Doktoři nejezdí na zavolání, a pokud bychom jeli na pohotovost, musela bych čekat několik hodin, a tak
dlouho si jeho tvář vybavovat nebudu. Chystá se na další oběť, musíme tedy vyuţít kaţdou minutu.“
Dane pokrčil rameny. „Kdyţ jsi Caleb Devereaux, doktor přijede na zavolání.“
„No samozřejmě,“ poznamenala Ramie a krouţivými pohyby si masírovala spánky. „A nemám ţádné léky,
ale stejně jsem je nikdy moc nebrala. Nemám ţádného praktického lékaře a nemůţu jen tak vejít na pohotovost
nebo do nemocnice a poţadovat léky na migrénu. Přišla jsem o ně, stejně jako o všechno ostatní, kdyţ jsem v
Oklahomě utíkala před tím pronásledovatelem.“
„Zeptám se Tori, jestli nemá nějaké prášky,“ navrhl Dane s laskavým výrazem ve tváři a neméně něţným
hlasem.
Uvaţovala, jak hrozně asi vypadá a její hlas zní, ţe kolem ní Dane s Elizou chodí po špičkách. Kdyţ si však
uvědomila, co řekl, zamračila se a potřásla hlavou. To poslední, co chtěla, bylo zatáhnout do toho Tori. Bylo by
pro všechny lepší, kdyby Tori zůstala v blaţené nevědomosti za zdmi své loţnice.
„Její lékař jí po těch událostech před rokem předepsal silné léky. Při vizích nebo poté, co se jí zdály sny,
mívala bolesti hlavy. Mohly by tě trochu otupit, ale určitě by ti nepřitíţily,“ vysvětlil Dane. „Věřím, ţe bys
ocenila pořádný spánek. Mám pocit, ţe sotva stojíš na nohou.“
S posledními slovy vstal z pohovky a pokynul kreslíři, který trpělivě črtal a poupravoval kresbu podle
Ramiiných připomínek.
„Dáme si pět minut přestávku. Dojdu ti pro něco na bolest hlavy. Nemá smysl, aby ses přepínala. Pár minut
uţ nebude takový rozdíl, pokud si uţ vyhlédl další oběť.“
V Ramiině mysli se ozval posměšný smích. Zavřela oči, ruce se jí v klíně zatřásly. Nedovolí mu, aby ji
vyvedl z rovnováhy. Není tu s ní.
Bolest hlavy zesílila. Tlak stoupal, jako by se něco uvnitř ní mělo rozpadnout na milion kousků. Jako by se
jí někdo snaţil provrtat hlavou.
Příliš pozdě…

69
 Ta myšlenka jí probleskla hlavou a ona uvaţovala, jestli se tím projevily její nejhorší obavy, nebo zda k ní
ten zabiják promlouval skrze jejich pouto.
Samozřejmě ţe si to nepředstavovala. Nebyla blázen a z toho, co jí předchozí noci řekl, jí bylo nad slunce
jasnější, ţe před ním není v bezpečí. Nebyla od přírody hysterka, ačkoli těm, kdo by ji viděli v tuto chvíli, by
musela připadat jako blázen.
Dane nečekal na její souhlas ani na to, aţ jeho nabídku odmítne. Jednoduše odešel.
Kdyţ se do několika minut nevrátil, Eliza se zamračila a zkontrolovala hodinky. Netrpělivě poklepávala
nohou a omluvně pohlédla na Ramie.
„Vím, ţe to pro tebe musí být těţké, Ramie. Nebo moţná nevím. Ušetřím tě nucené shovívavosti a neřeknu
ti, ţe vím, čím si procházíš. Nesnaţím se tím naznačit, ţe jsem snad proţila něco podobného. Ale dokáţu si
představit, jak jsi nejspíš vyděšená, a také vím, ţe bych na tvém místě rozhodně neměla tolik odvahy jako vy.“
Ramie se zasmála. Ten zvuk byl ostrý, nepříjemný, jako by ji po pokoţce škrábala drátěnka.
„Vyděšená? To rozhodně jsem. Odváţná? Ani zdaleka. Kdyby nebylo Caleba, ještě teď bych se skrývala,
snaţila se zakrýt své stopy a modlila se, aby kaţdý den nebyl můj poslední. Kdybych byla odváţná nebo…“
Odmlčela se a ztěţka polkla. Pak se na Elizu upřeně zadívala.
„Kdybych měla opravdu kuráţ, tak by všechny ty ţeny, které zabil, aby se ke mně dostal, byly v tuhle chvíli
stále naţivu. Kdybych byla odváţná, postavila bych se mu mnohem dřív. Jenţe já se místo toho chovala jako
vyděšené děcko a schovávala jsem hlavu v písku.“
Zvedla ruku, protoţe Eliza se uţ uţ nadechovala, aby protestovala.
„Šetři dech,“ zastavila ji Ramie vyčerpaně. „Neříkám to, abys mě litovala nebo abys mi odporovala a říkala,
ţe to není moje vina. Nečekám a ani nechci, abys mi moje slova potvrdila. Racionálně vím, ţe nejsem
zodpovědná za činy druhých. Zároveň si ale říkám, ţe kdybych se mu pokusila postavit, místo abych celý
poslední rok utíkala a neustále se ohlíţela přes rameno, moţná by uţ seděl za mříţemi. Nebo byl mrtvý. A
všechny ty ţeny, které zabil, by byly naţivu a se svými rodinami, dětmi…“
„Nebo bys byla mrtvá a on by pronásledoval někoho jiného a stále zabíjel nevinné, protoţe by ho nikdo
nedokázal zastavit. To je příliš mnoho moţná, Ramie. Příliš mnoho co by kdyby a dohadů. Zapomínáš, ţe jsi
zachránila mnoho obětí. Zachránila jsi před jistou smrtí i Tori. Osvobodili ji jen pár hodin předtím, neţ se ji
chystal zabít. A pomohla jsi mnoha dalším. Ti všichni by byli mrtví, kdybys tomu nezabránila. Mysli na ty
ţivoty, které jsi zachránila. Ne na ty, které se zachránit nepodařilo.“
V tu chvíli se vrátil Dane, v jedné ruce láhev vody a čelist zaťatou. Oči mu ţhnuly vztekem. Ramie viděla,
jak Eliza povytáhla obočí. Evidentně vycítila totéţ, co Ramie. Ta se ho ani nepotřebovala dotknout, aby
poznala, ţe je naštvaný.
„Co se děje?“ zeptala se Ramie tiše.
Dane neodpověděl, jen jí mlčky podal léky. Ramie se na ně nejistě zadívala. Věděla, ţe po nich bude
minimálně hodinu mimo. Byla citlivá na léky, které ovlivňovaly schopnost vnímat, i na ty nejslabší.
Kdykoli si vzala léky, byla zranitelná. Nedokázala ovládat myšlenky a nedokázala naplno vztyčit ochranné
bariéry. Z předchozích zkušeností věděla, ţe pak na ni zaútočí vzpomínky na předchozí oběti a ona je nedokáţe
ovládnout. Zachvěla se. Naskočila jí husí kůţe.
„Vezmi si je, Ramie,“ vybídl ji Dane.
Přestoţe věděla, ţe pro ni neznamená hrozbu a ţe potlačuje svůj vztek, aby ji nevystrašil, vycítila z něj, ţe
by ji klidně donutil tu tabletku spolknout. S povzdechem mu dovolila, aby jí ji poloţil do dlaně, kdyţ si však od
něj vzala láhev vody, zarazila se.
Zaplavily ji pocity. Trhla sebou překvapením z toho, jak silné emoce se dokázaly vtisknout do tak maličké
tabletky. Jenţe Tori –a Dane – se jí dotkli, takţe Ramie teď vnímala zbytky jejich krátké hádky.
Dane ji pozoroval ostříţíma očima, sledoval její reakci. Napjal rty, kdyţ si uvědomil, co se stalo, a bylo
poznat, ţe se mu to vůbec nezamlouvá. Slyšela, jak si tiše zaklel pod vousy.
„Neţ se naštveš, musíš pochopit, ţe uţ bylo načase, aby se kolem ní přestalo chodit po špičkách. Musí se
vrátit do ţivota, do skutečného světa, kde se všechno netočí kolem jediného člověka,“ prohlásil Dane.

70
 Bylo zřejmé, ţe se s Tori ohledně něčeho pohádali. To kvůli ní? To kvůli léku, který by jí dopřál úlevu od
migrény a tolika duší, které po ní nepřestávaly vyţadovat spravedlnost za to, co je postihlo?
Tíha toho vědomí pro ni byla popudem, aby se postavila úkolu, jenţ ji čekal. Pokud si všichni mysleli, ţe
Tori jedná nerozumně a vzpurně, co si asi mysleli o ní? Tori měla víc důvodů se zlobit neţ Ramie. Koneckonců
sice Ramie potkal stejný osud, nebylo to ovšem totéţ jako to poznat na vlastní kůţi a vytrpět z první ruky,
neschopna to zastavit. Ramie bylo také mnohem obtíţnější najít. A byla také neústupná. Informace Calebovi
předala aţ poté, co ji k tomu donutil.
Spolkla pilulku a zaškaredila se, kdyţ jí klouzala krkem. Tabletky se jí nikdy nepolykaly snadno. I jako
dospělá si často léky drtila na prášek a míchala je s malým mnoţstvím vody.
Musela se několikrát napít, neţ se jí podařilo lék spolknout. Pak se opřela a soustředila se na kresbu. Za
hodinu uţ si moţná nebude pamatovat vše do detailů, takţe to musela udělat teď. Kaţdou minutu, kdy byl ten
zabiják na svobodě, trpěla jeho oběť nepředstavitelnými muky.
Ale i jen polknout ten prášek zesílilo bolest v její hlavě. Ţaludek se jí zvedl, musela se několikrát rychle
nadechnout nosem, aby potlačila nával nevolnosti. Měla pocit, jako by jí praskala lebka a pod vlasy se
rozrůstaly pavučinky puklin.
Zapotácela se a ţaludek se jí znovu zhoupl. Rychle polykala, nutila se spolknout ten prášek a nepozvracet se
při tom.
Dane zaklel. „To teď prozatím stačí. Nezvládne to. Není to pro ni dobré a Caleb by mě odtud vynesl v
zubech, kdybychom v tom v jejím stavu pokračovali.“
Kreslíř vypadal na vteřinu překvapeně, ale pak pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno, a to Ramie jen
rozčílilo. Bylo to iracionální. Věděla to. Ale nešťastný kreslíř pouze přikládal do ohně jejího vzteku, který uţ
tak mohl kaţdou chvíli vybuchnout.
Vztek byl pro ni mnohem přijatelnější pocit neţ strach. Vztek z ní nedělal slabocha.
Kreslířova lhostejnost ji přiváděla do varu. Měla kvůli němu pocit, jako by nikomu na těch unesených
ţenách nezáleţelo. Nebo na tom, ţe si sama prošla peklem, aby kaţdou do jedné našla. To v ní budilo dojem, ţe
na ní samotné nikomu nesejde. Ţe na ni lze zapomenout stejně jako na všechny ostatní. Ţe je jen číslo ve
smutné statistice těch, které se jiţ nikdy neprobudí.
„Opravdu chcete mít na svědomí jeho další oběť?“ zeptala se chladně a přimhouřenýma očima si umělce
měřila. Upírala na něj ledový pohled, dokud se nezačal ošívat. Alespoň měl tu slušnost se tvářit zahanbeně,
avšak odmítl se na ni podívat. Znechuceně pohlédla na Danea. „Skončíme, aţ to doděláme, a ani o minutu
dřív.“
Eliza vzala Ramie za ruku a stiskla ji, aby Ramie věděla, ţe v ní má podporu. Ramie sebou okamţitě cukla
a připravila se na nevyhnutelný nápor negativních emocí. Eliza na ni šokovaně vytřeštila oči a rychle ruku
odtáhla, jako by na vteřinu zapomněla na Ramiiny schopnosti vyčíst o lidech vše z jediného dotyku. Chtěla, aby
její tajemství zůstala pohřbená.
Ramie silou vůle ovládla svou reakci, přinutila se nedat najevo, jak moc ji překvapilo, kolik vroucího
vzteku se skrývá pod Elizinou chladnou maskou. Zuřivost. Nafukující se jako obrovský černý mrak, neklamné
znamení blíţící se bouře.
To Ramiiny smysly vybudilo. Zorničky se jí zúţily a po několika zamrkáních rozšířily. Měla pocit, jako by
ji strhla lavina a ona věděla, ţe před ní není úniku. Jen čekala, aţ ji ta bílá smršť pohltí.
„Nedotýkej se jí,“ přikázala Eliza ostře.
Ramie se jen domnívala, ţe mluvila na Danea a ţe se po ní asi Dane natahoval, aby ji podepřel.
„Ne,“ zašeptala Ramie. „Nedotýkej se mě, prosím.“
Schoulila se do klubíčka, snaţila se ovládnout omamující změť střípků emocí a dostat se od epicentra té
bouře tak daleko, jak jen to šlo. Zavřela oči, přitáhla si kolena k bradě a pohupovala se ve snaze uhladit hrany
rozjitřených emocí.

71
 Několik okamţiků se jen kývala, čelem se opírala o kolena, paţemi pevně objímala nohy, jako by se jimi
chránila před ostatními v místnosti. Bylo to gesto sebezáchovy, ne ţe by jí to někdy pomohlo, protoţe před
psychickým náporem, který právě překonala, se nedalo nijak ochránit.
Několikrát dlouze vydechla, odhodlaná své myšlenky ovládnout. Nechtěla, aby tohle bylo to první, co Caleb
uvidí, aţ se do pokoje vrátí. Nemohl jí pomáhat navěky. Musí se sama naučit, jak se s takovými věcmi
vyrovnat. Dříve se chránila tím, ţe utekla. To teď uţ nebylo moţné.
Příliš toho věděla. Znala aţ moc dobře důsledky toho, ţe tak dlouho zavírala oči a uzavírala se před fakty.
Protoţe to mělo své následky. Zemřelo mnoho ţen. Mnoho rodin bylo rozvráceno. Mnoho dětí čekal ţivot bez
matky.
„Ty oči jsou špatně,“ zašeptala Ramie po chvíli. „Kořen nosu by měl být plošší a širší, oči dál od sebe a
koutky očí víc dokulata.“
V Daneových očích se zableskl respekt. Cítila jeho uznání, sálalo z něj, zatímco tu mlčky stál a pozoroval ji.
I Eliza se uţ uvolnila a obrátila svou pozornost zpátky na kreslíře.
Ramie se soustředěním celá mračila, kdyţ kreslíř upravoval náčrtek. Pozorovala tu tvář, hledala v ní
jakýkoli náznak zla. On však vypadal… normální. Docela obyčejný. Stejně jako předtím se mu zadívala do očí
a překvapilo ji, jak pohledně a sympaticky působí. Navenek nic nenaznačovalo, jaké zlo se za tou tváří skrývá.
„To je on,“ zachraptěla.

72
 24. kapitola

Kdyţ Caleb vešel do obývacího pokoje, okamţitě se zarazil. Koţený kufřík mu vypadl z ruky a s tupým
zaduněním dopadl na zem. Jediný další zvuk v místnosti vydávala Ramie. Snaţila se ovládnout, uklidnit se, to
však vše jen zhoršovalo, protoţe bojovala předem prohranou bitvu. Vydávala tiché zvuky připomínající raněné
zvíře. Nohy měla přitaţené k hrudi, hlavu svěsila ke kolenům. Kolébala se, klouby měla bílé, prsty zatínala do
paţí. Bylo jasné, ţe jí zůstanou modřiny.
Caleb se rozhlédl a spatřil, jak zachmuřeně se tváří Dane s Elizou. Kreslíř vypadal zmateně.
„Co se tu děje?“ zajímal se.
Na odpověď nečekal. Přešel místnost a poklekl před Ramie, která seděla na pohovce a kolébala se.
„Ramie?“ oslovil ji tiše.
Vypadala křehce, kdyţ se tak objímala a chránila. Hlavu nezvedla. Neviděl jí do tváře. Vlasy měla
rozcuchané, kolena jí zakrývala oči, tvář měla ukrytou za stehny.
Caleb se otočil na Danea a Elizu. Oba ho pozorovali s obavami v očích.
Tiše zavrčel, ten zvuk se mu sám vydral z hrudi. „Co jste jí provedli?“
„Identifikovala pachatele,“ oznámila Eliza tiše. „Kreslíř má jeho podobu, takţe ji můţeme zveřejnit v
médiích a doufat, ţe ho někdo někde pozná.“
Caleb stočil pohled na kresbu na konferenčním stolku před kreslířem a zamračil se. Při pohledu na tvář toho
zabijáka přimhouřil oči.
Působil jako ten poslední, kdo by spáchal takové hrůzné činy, na druhou stranu, nebylo to tak u většiny
sériových vrahů? Vzpomněl si na několik nejznámějších případů, jejichţ pachatelé nevystupovali z davu. Jeho
obličej nenaznačoval brutalitu jeho zločinů.
„Dal jsem jí jeden z Toriných prášků proti bolesti,“ přiznal Dane. „Dostala silnou migrénu a já se bál, ţe se
jí z toho zvedne ţaludek. Jestli jí brzy nebude líp, dám jí další prášek. Protrpěla si hodně bolesti a potřebuje
ulevit.“
Caleb prudce vydechl a otočil se zpátky na Ramie. Nemohl ji vzít do nemocnice ani na soukromou kliniku.
Nemohl ji vzít mezi lidi. Dokud zůstane tady, za neprostupnými zdmi této pevnosti, kterou se svými bratry
vystavěl, bude v bezpečí.
„Pokud se jí brzy neuleví, zavolám doktora.“
Dane přikývl. „To jsem jí také řekl. Nejspíš mi nevěřila. Ţiješ ve světě, který je pro ni cizí. Ona přeţívala
jen s tím nejnutnějším, jiný ţivot nezná. Ty ţiješ v bohatství a luxusu, tvoje konexe a moc si nedovede
představit. Je otázkou, zda si vůbec uvědomuje, jak rozsáhlé moţnosti tvůj svět nabízí.“
Caleb vzal Ramie za ruku a jemně jí mnul studené prsty.
„Teď je to i tvůj svět, Ramie. Dřív moţná nebyl, ale nyní je.“
Zvedla k němu svůj usouţený zrak a on sebou trhl při pohledu na to, jak ztrhaně vypadala. Jeho slova
nevyvrátila, ani je však nepotvrdila. Jen se na něj dívala, jako by se snaţila pochopit, jaký význam mají.
K jeho naprostému překvapení ho objala kolem krku a sklouzla k němu na zem. Přitiskla tvář na jeho hruď
a on cítil, jak se třese.
Hladil ji po vlasech a nic neříkal. Vycítil, ţe potřebuje jen ticho… a útěchu.
„Byl tady,“ zašeptala tak, aby to slyšel jen Caleb. A ten i tak musel napínat uši, aby zachytil kaţdé její
slovíčko. Kdyţ mu došel význam toho, co říká, ztuhla mu krev v ţilách.
Něţně ji od sebe odtáhl a vzal ji za bradu, aby se jí mohl podívatdo očí.
„Co tím myslíš, Ramie?“
„Slyšela jsem ho.“
V jejím hlasu byla slyšet frustrace a netrpělivost. Věděla, ţe se její pronásledovatel nikdy nevzdá. Byl
trpělivý, jeho plány byly vţdy dlouhodobé a pohrával si s ní, jako by byla pouhá loutka a on její vodič.

73
 A čekal na den, kdy Ramie udělá zásadní chybu.
„Já v tom nemůţu takhle pokračovat. Takhle ţít nechci. Věčně na útěku. Chci to, co všichni ostatní. Rodinu.
Přátele. Po celý ţivot jsem byla sama, ale nechci být sama aţ do konce ţivota.“
Caleb vzal její obličej do dlaní a odhrnul jí vlasy za ucho.
„Nebudeš sama, zlato. Máš mě. Máš mou rodinu.“
Při zmínce o jeho rodině sebou trhla. Jeho rodina nikdy nebude její. Na to mezi nimi stálo příliš mnoho
bolesti a odporu. Navţdy bude připomínkou toho, co se stalo Tori. Nedalo se to smazat, ani se to nikdy
nezahojí. Tori – a Ramie – budou těmi hrůzami navěky poznamenané.
„Ramie, podívej se na mě,“ přikázal.
Automaticky ho uposlechla, aniţ se nad tím stihla zamyslet nebo odmítnout. Jejich pohledy se střetly. Díval
se na ni s naprostou upřímností v očích. S úpěnlivou prosbou. S ţádostí, aby ho pochopila. Byl rozpolcený. Na
jedné straně stála jeho rodina, na straně druhé jeho přísaha, ţe bude Ramie vţdy ochraňovat.
„Moje rodina je i tvojí rodinou. Se všemi klady i zápory. Nejsou to bezcitní lidé. Stále se vzpamatovávají z
Torina únosu. A mě pořád ještě děsí, k čemu jsem tě přinutil. Oni jen potřebují čas, a jakkoli to není vůči tobě
fér, protoţe ty jsi neudělala nic, čím by sis jejich nevraţivost zaslouţila, za čas svůj názor změní. Mé bratry
však ovládá pocit viny, protoţe si myslí, ţe Tori zklamali. Vybíjejí si na tobě svůj vztek, a to není správné.
Začínám váţně uvaţovat, ţe tě poţádám, abys jim dala šanci a přesvědčila se o mých slovech.“
Srdce se jí sevřelo, dech zrychlil. Tep jí poskočil, kdyţ na sobě pocítila jeho pronikavý modrý pohled,
lehounký jako peříčko.
„A ještě jednu věc si zapamatuj,“ pokračoval, aniţ by čekal na její odpověď, kterou moţná ani nechtěl
slyšet. „Nechci, aby ses ho snaţila najít. Je to pro tebe příliš velké riziko a já tě nechci ztratit.“
Zvedla k němu prst. Poloţila mu ho na rty a pak ho po nich pohladila.
„Přestoţe se můţe opak zdát pravdou, on se se mnou nedokáţe spojit. Ne telepaticky. Připomínám si to
pokaţdé, kdy mě dostihne záchvat paniky. Vyuţívá to spojení, aby mě zastrašil a vyděsil. Chce, abych udělala
chybu. Ale to já nedovolím. Trvalo dlouho, neţ jsem to pochopila a začala nejdřív přemýšlet, neţ zareaguju, ale
kdyby mi mohl ublíţit psychicky, uţ by to dávno udělal. Svými uspěchanými rozhodnutími jsem mu nepřímo
pomáhala mě najít.“
Caleb se nezdál jejími slovy příliš nadšený. Vůbec poprvé zněla přesvědčivě, jako rozumná mladá ţena. Byl
to rozdíl oproti té zhroucené panence, kterou bývala předtím. Znepokojeně si prohrábl
krátké vlasy.
Neţ stihl cokoli namítnout, vzala ho za ruku a stiskla. Bylo to poprvé, co ona utěšovala jeho. Stále ji
udivovalo, ţe se ho můţe dotýkat, přestoţe nikoho jiného se nebyla schopná dotknout, aniţ by cítila
nepopsatelnou bolest. Musela být silná a odolná, a ne ubohá náhraţka člověka. Důvod neznala, ale Bůh jí dal
výjimečný… dar? Tak daleko zacházet nechtěla, ale měla určitou schopnost a teď bylo načase, aby ji vyuţila ke
svému prospěchu.
„Dneska jsem v hlavě slyšela jeho šepot. Říkal, ţe je příliš pozdě. Jako by tím reagoval na Daneova slova,
ţe pár minut nebude takový rozdíl, pokud si uţ vyhlédl další oběť.“
Caleb vytřeštil oči a pak zatěkal pohledem mezi Danem a Elizou.
„Uţ si další oběť našel,“ pokračovala Ramie tiše. „Nebo si ji tedy minimálně vyhlédl. Předpokládám, ţe teď
je tam někde venku a pronásleduje nějakou ţenu, která o něm nemá sebemenší ponětí, a moţná uţ i podnikl
první kroky svého plánu. Pokud se drţí svého vzorce, pak to sám nahlásí. Bude chtít, abych o tom věděla. A
bude mě trestat tím, ţe bude unášet další a další ţeny, dokud mě nezlomí.“
Caleb potřásl hlavou, rty pevně stisknuté.
„Nezlomí tě,“ prohlásil přesvědčeně. „Právě v tom udělal chybu a doufám, ţe ji udělá znovu tím, ţe si pro
tebe přijde.“
V koutcích rtů se jí objevil náznak úsměvu.
„Kéţ bych mohla stejně sebevědomě tvrdit, ţe se nezhroutím.“

74
 „Nedovolím ti to,“ přislíbil tiše a stiskl jí ruku, aby věděla, ţe má jeho podporu. „Uţ nikdy si nebudeš muset
říkat, ţe tě nikdo nemiluje. A pokud do toho budu mít co mluvit, pak uţ nikdy nebudeš sama.“
Odhodlání v jeho hlasu, láska, teplo a obavy, které se mu zračily v očích, jí dodaly odvahu.
Přitiskl rty na její a bylo mu jedno, ţe v místnosti nejsou sami. Polibek byl něţný. Tak jemný a sladký, jako
by byla ten nejcennější poklad. Povzdechla si a on její povzdech přijal do svých úst. Uslyšeli diskrétní
odkašlání a Caleb ztuhl. Otočil se a propálil kreslíře pohledem.
„Můţete jít,“ vybídl ho Caleb. „Pokud je kresba hotová, pak vás Dane půjde vyprovodit. O zbytek se
postaráme.“
Kreslíř vstal, jako by se nemohl dočkat, aţ bude od Calebova domu co nejdál. Uloţil si blok a tuţky do
tašky a rychlým krokem se vydal ke dveřím. Na Danea ani nečekal.
Caleb se obrátil zpátky na Ramie. Pohladil ji palcem po tváři. Jeho teplý dotek zapůsobil na její rozjitřené
nervy jako hojivý balzám.
„On to nahlásí. Stejně jako u té poslední ţeny,“ řekla Ramie. „Tentokrát to čekáme, takţe naše reakce by
měla být rychlejší. Moţná budeme mít víc času ho najít, neţ bude pozdě.“
Caleb zaklel. Její ruka vyklouzla z jeho, kdyţ vstal a začal přecházet po obývacím pokoji mezi ní a Elizou.
„Tady na ni nemůţe,“ řekla Eliza. „Tady bude v největším bezpečí, pokud se má na toho zabijáka opět
napojit.“ Zaváhala a na vteřinu na Ramie pohlédla. „Něco jsem si o jasnovideckých schopnostech zjistila.
Většina z toho jsou hypotézy, protoţe neexistuje ţádný zdokumentovaný případ telepatie nebo jiné psychické
schopnosti, ale jeden vědec nabídl hypotézu, ţe je pro člověka moţné napojit se na mysl někoho jiného a trvale
obě mysli propojit. Coţ je, jak jistě oba souhlasíte, přesně to, co náš vrah udělal s Ramie.“
„Na co naráţíš?“ zeptal se Caleb.
Ramie mlčela a uvaţovala nad tím, co Eliza řekla. Měla určitou představu, kam tím druhá ţena míří, a byla
na sebe naštvaná, ţe na to nepřišla sama uţ dávno. Ale analyzovat své schopnosti znamenalo také smířit se s
nimi, a Ramie nebyla připravena je plně přijmout. Celý ţivot bojovala se svými démony, kteří ji přitom nyní
mohou spasit.
„Jelikoţ je s ním Ramie napojena a on je schopen vidět do její mysli a získat tak informace… navrhuju, aby
ona udělala totéţ jemu.“ Eliza upřeně pozorovala Caleba, bezpochyby se obávala jeho reakce. Namísto
výbuchu zuřivého odporu se však zvědavě otočil na Ramie.
„Dokázala bys to?“ zeptal se skepticky.
„Nevím,“ přiznala upřímně. „Nikdy jsem to nezkusila. Nikdy jsem to ani zkusit nechtěla. Jsem schopná
proniknout do mysli oběti tím, ţe se dotknu něčeho, co jí patří, takţe je docela moţné, ţe stejně tak bych se
dokázala napojit i na něj.“
Caleb prudce vydechl a zavrtěl hlavou. „A v tom je ten háček. Nemůţeš ho vystopovat, protoţe nemáme
nic, co by mu patřilo.“
„Ne tak rychle,“ ozvala se Eliza.
Caleb prudce zvedl hlavu a na Elizu se zamračil.
Eliza si pohrávala s tuţkou, kterou tu zapomněl kreslíř, a pak si k sobě přitáhla kresbu a upřeně se na ni
zadívala.
„Nevím, jaký důsledek to na ni bude mít,“ promluvila po chvíli váhání. „Nebyl na to proveden ţádný
výzkum, ani nevíme jistě, zda se to uţ někomu povedlo. Máme jen domněnky a spekulace, zda lidé opravdu
můţou mít zvláštní schopnosti. My uţ víme, ţe můţou, přestoţe vědecký důkaz neexistuje. Co kdyby zašla na
místo činu? Pokud se bude drţet svého modu operandi, pak na místě činu zanechal něco, co patřilo oběti, jako
svou vizitku nebo vzkaz pro Ramie. Coţ by zároveň bylo něco, čeho se dotkl. Nikdo není tak opatrný, aby za
sebou nezanechal sebemenší stopu. A Ramie nepotřebuje nijak velký předmět. Získává informace dotykem
něčeho nebo někoho, kdo byl v kontaktu s daným člověkem.“
„Nebudu riskovat ţivot Ramie tím, ţe ji vezmu tam, kde by se mohl ten vrah vyskytovat,“ opáčil Caleb a
vrtěl hlavou. „Nejen to, ale pomysli na to, co by s ní udělalo, kdyby se napojila na vraha i jeho oběť! Vytrpěla

75
by si totéţ, co oběť, a zároveň by vše, bolest, muka i smrt, vnímala očima toho vraha, jako by oběť zabila ona
sama. To jí nemůţeme udělat. Mohlo by ji to zlomit.“
S takovým klidem tu debatovali o její příčetnosti, nebo spíš o jejím nedostatku. Věděla, ţe Caleb má na
mysli její nejlepší zájmy – její ochranu a bezpečí – ale také věděla, ţe by to pro ně mohla být jediná šance, jak
toho šílence dostat.
Namísto strachu se jí tak v ţilách rozproudila nedočkavost… a nadšení pro věc.
Kdyţ promluvila, zněl její hlas silně a přesvědčivě. Vůbec poprvé za celou věčnost v sobě pocítila jiskru
ţivota. Hnala ji naděje, kterou si dosud jen odpírala.
„Calebe, mohlo by to fungovat.“
Caleb se na ni překvapeně zadíval. Trhla sebou, kdyţ spatřila, jak ho překvapilo, ţe se rozhodla pro boj, a
ne pro útěk jako v posledním roce a půl. Kdyţ teď viděla, jak nevěřícně na ni hledí, dokazovalo to, jak byla
zbabělá.
„Ne,“ prohlásil po chvíli. „Ani na to nemysli, Ramie. Mohlo by se při tom zvrtnout milion různých věcí.
Nechci to riskovat. Nebudu riskovat tvůj ţivot, ani ho nevyměním za jiný.“
„Je to dobrý nápad a ty to víš,“ dohadovala se s ním. „Kdyby to byl kdokoli jiný, kdyby tvoje bezpečnostní
agentura byla najata, aby ochraňovala někoho jako já, nezaváhal bys, protoţe bys věděl, ţe ho dokáţeš ochránit.
Slyšel jsi uţ někdy o tom, ţe nejlepší obranou je promyšlený útok? Je načase, abych přestala utíkat a vydala se
na lov tak, jako on celé ty měsíce lovil mě. Nebude to čekat. Určitě předpokládá, ţe zareaguju tak jako
vţdycky. A pokud on udělá to, co dělal vţdycky, pak budeme mít navrch.“
„To je šílené,“ vykřikl Caleb.
„Myslím, ţe bude lepší, kdyţ nebudeš naznačovat, ţe jsem blázen,“ opáčila suše.
Caleb sebou trhl a okamţitě se omluvně stáhl.
„Nebude sama ani bez ochrany,“ ozval se ode dveří obývacího pokoje Dane. Došel k nim a zastavil se u
Caleba. „Ten vrah by byl blázen, kdyby se vrátil na místo činu. Mimoto nemá jak zjistit, ţe tam budeme.“
Caleb potřásl hlavou, z očí mu sršely jiskry. „Ale má. Má přístup do Ramiiny mysli a vidí, co vidí ona,
takţe bude vědět, kde právě je a co dělá. To uţ jí můţeme rovnou na čelo namalovat terč a přivázat ji ke
stromu.“
„A tady do toho vstoupíme my,“ ozvala se Eliza klidně. „Vezmeme naše nejlepší lidi. Zajistíme, aby byla
oblast pod naší naprostou kontrolou. Ramie tam půjde, zjistí, jestli z toho něco vyčte, a pak hned zmizíme a
budeme doufat, ţe ho dostaneme dřív, neţ zavraţdí další nevinnou ţenu.“
„Souhlasím,“ prohlásila Ramie odhodlaně.
Vstala z pohovky, ale zastavila se, protoţe zavrávorala. Frustrovaně zaklela, jelikoţ se pokoj kolem ní na
vteřinu roztočil. Byl to účinek léků, které jí dal Dane. Motala se jí hlava, ale údery kladivem, jeţ jí bušilo
zevnitř na lebku, zjemněly na tupé tepání.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Caleb úzkostně.
„Jsem, Calebe,“ ujistila ho. „Myslím, ţe léky právě zabraly.“
Obavy v Calebově tváři to nijak nezmírnilo. „Myslím, ţe by sis měla jít na chvíli lehnout. Bůh ví, ţe budeš
potřebovat sílu, jestli tě máme nechat jít po tom monstru.“
Došla k němu, aniţ by z něj spustila pohled. Vzala ho za ruku a stiskla mu ji, aby ho uklidnila.
Ve vlnách z něj sálalo napětí. V hlavě mu vířil chaotický sled myšlenek a obav. Vycítila, jak moc se bojí, ţe
se něco pokazí a ţe za to ona zaplatí tu nejvyšší daň.
„Já to musím udělat, Calebe, a ty to víš. Nijak se netěším na všechnu tu bolest, strach, krev a násilí, ale
pokud ho nezastavím já, tak kdo? Policie nám akorát řekne, ţe on jednoho dne udělá chybu, ale tenhle člověk
ţádné chyby nedělá. Na to je moc dobrý. Je to ten nejnebezpečnější vrah ze všech. Chladnokrevný, vypočítavý,
trpělivý a metodický. I kdyby to mělo trvat pět let nebo deset, on si počká, aţ udělám chybu a slevím z
ostraţitosti. A já nechci ţít příštích pět deset let ve strachu. Nechci se věčně ohlíţet přes rameno a nechci, aby
mě strach ovládal. Stydím se, ţe mi trvalo tak dlouho, neţ jsem si to uvědomila. Mnoho ţen muselo zemřít,
abych to pochopila, a to je něco, s čím budu muset ţít po zbytek dní. Dostat ho mi pomůţe mé břemeno nést.“

76
 Caleb zjihl, z jeho očí se vytratila ostrost. „Zlato, nemůţeš všechny zachránit.“
Pohladil ji po vlasech, pak vzal její obličej do dlaní. Jeho oči měly tak sytý odstín modré, aţ měla pocit, ţe
se dívá do hlubin oceánu.
Spatřila v nich lásku, ale také stopu strachu. O ni. Ţe ji ztratí.
„Já se také bojím, ţe tě ztratím,“ zašeptala. „Copak to nechápeš? Bojíš se o mě a toho, co se stane, kdybych
skončila v jeho spárech, ale i já se bojím. Ţe ty, Tori nebo některý z tvých bratrů nebo Dane či Eliza zaplatí za
mou ochranu tu nejvyšší cenu. Je bezohledný a lhostejný vůči všem. Vraţdění a smrt ho baví. Je přesvědčený o
své nadřazenosti, a právě proto je mnou tak posedlý. Protoţe mě nedostal, zato já jsem aţ příliš blízko tomu,
abych dostala jeho. Povaţuje to za tu nejhrubší uráţku.“
„Neuvěřitelné,“ vydechla Eliza nevěřícně. „Dokonale jsi ho přečetla. Právě jsi slovo od slova řekla, co stojí
v jeho profilu, který vypracovala FBI.“
„Musíme poslat tu podobiznu policii a do médií,“ prohlásil Dane. „Čím dřív budeme varovat veřejnost a
oznámíme, ţe v Houstonu řádí sériový vrah, tím dřív ho dostaneme před spravedlnost. A kdyţ budeme mít
štěstí, moţná ho dopadneme dřív, neţ si vybere další oběť.“
„Tak do toho,“ vybídl je Caleb. „Já zatím vezmu Ramie nahoru, aby si odpočinula, dokud ta bolest hlavy
nepoleví.“

77
 25. kapitola

„Je tohle jedna z těch situací, kdy mám říct: Promiň, zlato, ale bolí mě hlava?“ zašeptala Ramie malátně.
Pak zívla tak zeširoka, aţ jí prasklo v kloubu, a poloţila si hlavu zpátky na Calebovu holou hruď, ospale se
mu zavrtala do náruče. Tiše se zasmál a pohladil ji přitom po štíhlém těle.
Pokoţku měla jemnou jako hedvábí. Líbilo se mu se jí dotýkat, mít ji v náruči a ve své posteli. Pootočil
hlavu, aby ji mohl políbit na čelo těsně pod vlasy.
„Tentokrát ti to odpustím. Ale jen tentokrát,“ odpověděl pobaveně.
Najednou si uvědomil, ţe zavládlo naprosté ticho. Pokoj a klid. Ze světa za okny se neozývaly ţádné zvuky.
Byli tu jen oni dva, v něţném objetí ticha a míru.
„Co tvoje hlava?“ zeptal se, kdyţ se dotkl několika pramenů jejích vlasů, jeţ jí spadaly na ramena. „Je to
lepší?“
Znovu zívla a přikývla, tváří se otřela o jeho hruď.
Líbilo se mu mít ji v náruči, teplou, sladkou, spokojenou. Patřila sem, ať uţ si to uvědomovala, nebo ne.
Pokud mu o něco šlo, dokázal být nadmíru trpělivý, a Ramiino srdce a důvěra stály za to, aby vyzkoušel hranice
své trpělivosti, protoţe nechtěl jejich nově vznikající vztah ohrozit.
„Určitě to chceš udělat, Ramie?“ zeptal se tiše.
Celá ztuhla. Snad ani nedýchala. Dál ji hladil po těle, aby ulevil náhlému napětí.
„Ano. Ne…“ Odmlčela se a pak dlouze vydechla. „Ano, zatraceně. Teda, to není tak docela pravda. Nejsem
pitomá. Nechci to udělat, ale nemám na vybranou. Musím to udělat. V tom je ten rozdíl.“
„Jsi odváţná, obětavá ţena,“ poznamenal. A myslel to váţně.
Znechuceně si odfrkla. „Co ţe o mně najednou kaţdý tvrdí, ţe jsem odváţná? Dneska mi ten samý vtip
řekla Eliza. Vypadám snad jako někdo, kdo se nebojí? Jsem úplně vyděšená!“ přiznala a o oktávu zvedla hlas.
Chtěl ji uklidnit, hladil ji po oblých křivkách, ji ale jeho slova příliš rozčílila.
„Nejsem odváţná, kuráţná ani nijak výjimečná,“ vyhrkla.
Prohlásila to zcela věcným tónem, nechtěla, aby jí to vymlouval. Byl to prostě fakt, kterému věřila. On si
jen přál, aby v sobě spatřila to, co v ní viděl on.
Nebyla to touha, vášeň ani láska, kvůli nimţ by ji viděl přes růţové brýle. Věděl, ţe k sobě patří, věděl, co k
ní cítí, a také si uvědomoval, ţe její činy neodporují tomu, co o ní tvrdí.
„Celý svůj ţivot jsem byla sama a bála se,“ pokračovala. V jejím hlasu slyšel bolest. „Věčně na útěku.
Ukrývala jsem se. Před tím, kdo a co jsem. Mám uţ takového ţivota dost, Calebe. A neţ mi začneš odporovat a
říkat mi, jestli to mám, nebo nemám udělat, uvědom si, ţe to ty jsi důvod, proč uţ nechci být ta slabá, prázdná
schránka jako doposud. To ty jsi důvod, proč chci být… lepší. Zaslouţíš si to. I já si to zaslouţím. Nebudeme
mít ani sebemenší šanci na společnou budoucnost, pokud se nestanu paní svého vlastního ţivota. Sice to zní
hezky, ţe mě chceš ochránit a postarat se o mě, ale jak dlouho si myslíš, ţe by trvalo, neţ by sis uvědomil, ţe to
dá sakra práci? A ţe to, co mezi námi je, se ani zdaleka nepodobá vztahu, protoţe bych z tebe vysávala ţivot?
Snad si nemyslíš, ţe bys byl s takovou ţenou šťastný. Na to jsi moc silný. Příliš silný, neţ abys měl za
partnerku takového slabocha. Náš vztah by nebyl vztahem dvou rovnocenných partnerů, ale spíš jako mezi
rodičem a jeho dítětem. Tak moc bych na tobě byla závislá.“
Z jejích slov sálalo takové znechucení a odpor k sobě, aţ sebou nad důrazem a neochvějností těch slov trhl.
Chvěla se zuřivostí, celá se třásla. Ruku poloţenou na jeho hrudi sevřela v pěst tak pevně, aţ jí zbělely klouby.
Jakkoli si přál udělat přesně to, co právě řekla, uvědomil si, ţe by to vůči ní nebylo fér. Jako by se vysmál
její inteligenci a odhodlání.
Bylo pro něj přirozené postavit se do čela, převzít kontrolu a ji odsunout do bezpečí. Ale takhle ţít nemohla.
Bylo načase, aby začal chápat její frustraci a to, ţe všemu chtěla učinit přítrţ.

78
 Měl silný ochranitelský pud. Nejen vůči Ramie, ale i vůči své rodině. Představa, ţe bude jen sedět se
zaloţenýma rukama a nebude mít jejich bezpečí pevně v rukou, byla v rozporu s tím, kým a čím byl. Pokud se
to však brzy nenaučí, pak Ramie s velkou pravděpodobností ztratí.
Moţná ne hned, ale jednoho dne by měla jeho panovačnosti
dost.
„Rozumím,“ zašeptal. „Chápu to, Ramie. Opravdu. Ale v tom, ţe nejsi silná ani odváţná, se neshodneme.
Nehodlám to znovu probírat. Neznám nikoho jiného, muţe, ţenu ani dítě, kdo by tak klidně přešel všechno, co
jsi za posledních deset let vytrpěla.“
Zvedla hlavu. V kouřových očích se zračila syrová bolest.
„Ale o to jde, Calebe. Já to nepřecházela. Boţe, kéţ bych to dokázala. Jenţe na to toho příliš mnoho cítím.
Moc toho do sebe nasávám. Zničilo mě to víckrát, neţ bych dokázala spočítat. A právě kdyţ dosáhnu do bodu,
kdy uţ si říkám, ţe třeba konečně budu mít trochu normální ţivot, znovu mě něco vtáhne do světa bolesti, smrti
a utrpení.“
Prohrábl si vlasy, pak ji pohladil po hlavě, aby ji utišil.
„Šššš, já tomu rozumím, zlato. Přestaň se kvůli tomu trápit. K ničemu to není. Raději bych si teď promluvil
o tom, ţe podle tvých slov jsem důvodem, proč chceš víc… Proč chceš být lepší,“ upřesnil.
„Chci. A jsi,“ zašeptala. „Ale bojím se doufat. Bojím se snít. Nikdy se mi nezdály hezké sny, Calebe. Jen ty
zlé. Alespoň jednou chci proţít něco dobrého a krásného.“
Objal ji paţí kolem pasu a přitáhl si ji pod sebe. Horlivě zaútočil na její rty, jazykem si pohrával s jejím,
ochutnával její ústa.
Zvedl hlavu. Jejich rty se rozpojily, jejich pohledy se však do sebe zaklesly.
„Se mnou se ti budou zdát krásné sny, Ramie. A při těch ošklivých tě budu drţet v náruči. Spolu se nám
budou zdát sny o dobru.“
Upřeně na něj pohlédla, pátrala v jeho očích po pravdivosti jeho slov.
A pak se pousmála. Temnota z jejích očí ustoupila, bouřkové mraky vystřídalo jasné slunce.
„Sny o dobru,“ zašeptala. „To se mi líbí.“
Sklonil se, aby si opět vzal její ústa. Políbil ji a zároveň vklouzl rukou pod její tričko, roztáhl dlaň na jejím
bříšku a pak do ní vzal ňadro. Palcem pohladil bradavku, která okamţitě ztuhla.
Něţně ji zbavil zbylého oblečení, totéţ udělal se svým a pak zakryl její tělo svým.
„Dnes v noci se ti bude zdát jen o mně,“ šeptal mezi polibky. „A usneš s pocitem, ţe jsi milovaná a v
bezpečí. Protoţe tě miluju
a ochráním tě, zlato.“
Vyklenula se, touţila po jeho teple a doteku. Chytila se ho za ramena a oplatila mu polibek, prohloubila ho,
vášnivě se mu poddala.
„Tolik tě potřebuju, Calebe,“ šeptala touţebně.
„Já tě také potřebuju. Věř tomu, Ramie. I kdybys neměla věřit ničemu jinému.“
„Věřím ti,“ šeptala hlasem sevřeným emocemi. „Miluj se se mnou. Ukaţ mi, co ke mně cítíš.“
Líbal ji stále vášnivěji. Jeho tělo se nad ní pohybovalo, kolenem jí rozevřel stehna. Sklonil tmavovlasou
hlavu k jejím prsům, laskal je jazykem, aţ jí po celém těle naskočila husí kůţe.
Líbal ji na krk, vsál do úst lalůček jejího ucha, rozechvíval ji. Nenechal na jejím těle jediný centimetr
nedotčený. Dával si na čas, chtěl, aby věděla, jak moc ji zboţňuje.
Potom ji k jejímu překvapení obrátil na záda, políbil ji na týl a pak si prolíbal cestičku po její páteři.
Neovladatelně se rozechvěla. Jemně ji kousl do zadečku, políbil do prohlubně zad a vsál do úst místečko, které
předtím olízl.
Zvedl polštář a vsunul jí ho pod pánev, nadzvedl ji, aby měl lepší přístup k její kundičce.
Pohrával si s ní, prsty ji přiváděl k šílenství. Dráţdil vlhkou pokoţku, něţně laskal pulzující klitoris. Pronikl
do ní prstem.
Byla bez sebe rozkoší, zatínala prsty do prostěradel, drţela se jich jako kotvy, zatímco s ní zmítala bouře.

79
 Zalapala po dechu, kdyţ ji nadzvedl, přitiskl mezi její nohy penis a pomalu, se zboţnou úctou, do ní zezadu
vstoupil. Zdál se jí mnohem větší, zabralo mu několik pokusů, neţ do ní zcela pronikl.
Zasténala, cítila se tak plná, její tělo se však jeho šíři přizpůsobilo. Jakmile byl v ní, znehybněl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se napjatě.
„Ano, boţe, ano! Prosím, nepřestávej.“
„To nemám v úmyslu,“ zavrčel.
Vystoupil z ní a pak znovu přirazil a ona zase zasténala. Potřebovala to. Víc. Mnohem víc. Nechtěla, aby k
ní byl něţný. Chtěla vše, co jí mohl dát. Nechtěla, aby s ní jednal jako s křehkou panenkou.
Vyklenula se, snaţila se mu svým tělem říct, po čem touţí… co potřebuje.
Odpověděl na její mlčenlivou prosbu a přirazil do ní, tvrději, hlouběji, aţ byla bez sebe zoufalou touhou.
Zabořil prsty do jejích boků, nadzvedl ji, aby mohla opětovat jeho přírazy. Pohyboval se rychle, zběsile,
přiváděl je oba na pokraj šílenství.
„Chci, aby ses udělala se mnou, Ramie.“
„Já také!“ zalapala po dechu. „Prosím, Calebe, nenech mě čekat. Uţ budu!“
Jeho slova ho vybudila, začal přiráţet čím dál rychleji, aţ se celé její tělo třáslo pod náporem jeho pohybů.
Neovladatelně se chvěla a vykřikla, kdyţ se přes ni převalila vlna orgasmu silou, jakou nikdy nezaţila.
Naposledy přirazil a zakryl ji svým tělem, teplem a silou. Oba pak leţeli vyčerpaně na posteli a lapali po dechu.
Nakonec se z ní svalil, vyhodil kondom a opět si ji přitáhl do náruče. Hladil ji po celém těle a společně si
vychutnávali dozvuky vyvrcholení.
Políbil ji na čelo, na oči, na nos i tváře a nakonec na ústa. Ty si vychutnával, prozkoumával je jazykem. Byl
něţnější neţ před pouhými několika okamţiky.
„Tolik tě miluji,“ zašeptal zlomeně. „Doufám, ţe jednoho dne mě budeš také milovat, Ramie. Jsem ale
ochoten čekat, jak dlouho bude potřeba, a nikdy se tě nevzdám. Budu čekat klidně celou věčnost, pokud to bude
potřeba.“
Přivinula se do jeho objetí, zabořila mu tvář do hrudi a v duchu si přála, aby mu mohla ta slova oplatit.
Nedokázala je však vyslovit. Ne, dokud si nebude jistá. Chtěla mu je říct, aţ se mu bude moct celá oddat. Aţ se
uzdraví. Aţ mu bude moct oplatit vše, co jí dal sám.

V pokoji byla tma a Tori vycítila, ţe není sama, neměla však tušení, kde je. Byla příliš vyděšená, neţ aby
vydala zvuk. Schoulila se do klubíčka a modlila se, aby ji nebylo slyšet ani vidět.
Do nosu ji udeřil kovový pach krve, rozjitřil jí smysly. Dávila se, ten pach byl nesnesitelný. Znala ho aţ
příliš dobře. Obzvláště pach vlastní krve.
Ţaludek se jí zvedl a ona si přitiskla ruku na ústa. Tiše se dávila. Zavřela oči a snaţila se nával nevolnosti
rozdýchat.
A pak se ten zvuk ozval blíţ. Přinutila se otevřít oči a pomalu se kolem sebe rozhlédnout. Zamračila se,
kdyţ si uvědomila, ţe to tu nepoznává. Zamrkala, snaţila se prohlédnout stíny kolem sebe, snaţila se zjistit, kdo
nebo co je v tom pokoji s ní.
Stín se přiblíţil. Dech se jí zadrhl, kdyţ si uvědomila, ţe to je její bratr. Okamţitě se jí ulevilo. Boţe, jak se
bála. Teď uţ tu má ale Caleba. Je s ní a nedovolí, aby jí kdokoli ublíţil.
Přistoupil o krok blíţ, stín kolem něj se rozplynul. Srdce jí v hrudi bušilo, otevřela ústa v němém výkřiku a
křičela a křičela a nemohla odtrhnout zrak od té hrůzy před sebou.
Caleb byl pokrytý krví. Měl ji na rukou, na hrudi, na břiše. Oči měl prázdné a duté, zbyly z něj bezduchá
ledová jezera.
Tori křičela, znovu a znovu, tělo sevřené čirým zoufalstvím. Zavřela oči v ubohém pokusu zapomenout na
Caleba zalitého krví, avšak ta představa jako by se jí vypálila do mozku, protoţe i se zavřenýma očima ho
viděla stejně jasně, jako by se na něj dívala.
Hlava se jí zmítala, uvědomila si, ţe s ní někdo třese a volá její jméno.

80
 „Tori! Tori, probuď se, zatraceně!“
Máchla po tom člověku, strčila do něj tak prudce, aţ sama dopadla zpátky na matraci. Praštila se o čelo
postele a před očima jí vybuchl ohňostroj barev. Bolest ji však probrala a Tori nemarnila čas, vyletěla z postele,
připravena bojovat o holý ţivot.
Nikdo ji nedostane. Uţ ne. To by radši zemřela.
Kdyţ ji chytily silné paţe, ohnala se pěstí. Uslyšela tichou kletbu. Bolest v kloubech jí napověděla, ţe
zasadila útočníkovi ránu do čelisti.
„Zatraceně, Tori, probuď se uţ, sakra. To jsem já, Dane, proboha!“
Kolena jí podklesla. S tichým dutým zvukem se zhroutila na podlahu. Znovu zaslechla několik kleteb,
tentokrát ji však ruce svíraly něţně, jemně. Dlouhé prsty jí shrnuly vlasy z tváře, uhladily je za ucho, pak jí
teplé bříško palce setřelo slzy, jeţ jí stékaly po tvářích.
Trhla sebou a zamručela, kdyţ se pokusila zvednout se z dřevěné podlahy. Jako by byla zvíře zahnané do
kouta. Odhrnula si zbylé vlasy z tváře, aby alespoň něco viděla.
„Ne-nedotý-kej se mě.“
Okamţitě ji pustil a zvedl ruce tak, aby na ně viděla. Upírala na něj pohled, mysl jí stále halila mlhavá
vzpomínka na ten strašlivý sen. Slyšela ve spáncích burácení vlastní krve, rychle mrkala, aby viděla co
nejostřeji.
„Já teď rozsvítím, ano, Tori?“
Uklidňující tón jeho hlasu ji utišil. Rudý opar se rozplynul, a kdyţ otevřela oči, Calebovo zkrvavené tělo uţ
neviděla.
„Dane?“
Hlas se jí třásl. Zněla spíš jako vyděšená holčička, a ne jako dospělá ţena, která poznala, jak drsný dokáţe
být svět za hranicemi privilegií, s nimiţ ţila jiţ dvacet tři let.
„Ano, Tori, to jsem já, Dane. Uţ jsi v pořádku?“
Do očí jí vhrkly slzy, vzlykla a úlevou se celá zhroutila.
„Boţe můj, Dane. Musíš zkontrolovat Caleba. Myslím, ţe je mrtvý.“
Dane trhl hlavou a přimhouřil oči. Ve tváři se mu objevily hluboké vrásky, kvůli kterým vypadal děsivější
neţ obvykle.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se ostře. „Mluv se mnou, Tori. Měla jsi vizi?“
Nevěřícně, v šoku vytřeštila oči a zírala na něj. „O čem to mluvíš?“ zašeptala.
„Já to vím,“ přiznal. „A Eliza taky. Ale nikdo jiný. Ani ostatní bezpečnostní specialisté tvých bratrů, ani
najatá ochranka. A teď mi pověz, co se stalo, Tori. Je Caleb v nebezpečí?“
Promnula si tvář, oči ji pálily, jako by si do nich nasypala sůl.
„Já nevím,“ vydechla nešťastně. „Uţ od… té události… nevím, co je vize a co obyčejná noční můra, kterou
vyvolalo to, co se mi stalo. Boţe můj, myslela jsem, ţe jsem to uţ překonala. Myslela jsem, ţe uţ budu v
pořádku, ale naopak mám pocit, jako bych přicházela o zdravý rozum. Onehdy se mi zdálo, ţe mě někdo střelil.
A teď se mi zdálo o Calebovi, jak je celý od krve.“
Dane si ji opatrně přitáhl do náruče a pomalu si ji k sobě přitiskl, jako by se bál, ţe se mu vytrhne.
„Šššš, Tori. Nepřicházíš o rozum. Proţila jsi psychické i fyzické trauma. S tím se člověk nevyrovná za
týden ani za měsíc nebo za rok. Trvá to mnohem déle, ale jednoho dne se ti to podaří.“
„Ty věříš v moje schopnosti?“ vyhrkla a úkosem na něj pohlédla.
Vůči Daneovi byla vţdy opatrná. Kdyby měla být upřímná, děsil ji k smrti. Měl ostré rysy, kvůli kterým
vypadal velice nebezpečně. A nikdy mu neušel ani ten sebemenší detail.
Nikdy s ní nejednal, jako by byla rozbitá porcelánová panenka, na rozdíl od ostatních. Ne ţe by se jim
divila, protoţe přesně tak chtěla působit. Bylo to tak jednodušší. Pokud se bude zdát, ţe by se kaţdou chvíli
mohla zhroutit, pak na ni nikdo nebude s ničím tlačit. Nikdo ji nebude nutit k ničemu, co sama nechce.
Jenţe Daneovi nezáleţelo na tom, jestli ji rozčílí, nebo ne. Chladnokrevně jí řekl, aby se přestala chovat
jako rozmazlený fracek a nejednala s Ramie, jako by byla její nepřítel. A Ramie nebyla nepřítel. Patřila však k

81
Torině minulosti. Byla jediným člověkem, který věděl, jak blízko tehdy Tori měla k tomu, aby navţdy přišla o
svou duši.
Srdce jí tíţil stud. Trhla sebou, kdyţ se jí ty strašné dny zjevily ve vzpomínkách.
„Prosím, jdi se podívat, jestli je Caleb v pořádku,“ naléhala.
„Nic mu není,“ uklidňoval ji Dane.
„Jak to víš?“ opáčila. Zármutek jako by lusknutím prstu nahradil vztek.
„Protoţe šel s Ramie před několika hodinami spát,“ vysvětlil Dane. „A v celém domě je klid. Nikdo se sem
nedostane, aniţ bychom o tom věděli. Věř mi, kdyţ říkám, ţe je v pořádku.“
„Co kdyţ to byla vize?“ zašeptala a vyslovila tak svou nejhorší obavu. „Co kdyţ to obě byly vize? Co kdyţ
Caleb i já zemřeme? Já nechci umřít, Dane. Moţná jsem to kdysi chtěla, ale teď uţ ne. Děsím se, ţe bych
zemřela dřív, neţ bych se svým ţivotem něco udělala. Nikdy jsem nic dělat nemusela ani nechtěla. A nikdy mi
to ani nevadilo, dokud mě moji bratři nezačali tak chránit. Víš, jak hrozné je, ţe nemůţu jít ani do kina nebo do
restaurace, aniţ by se mnou jel celý kontingent ochránců? Jak takhle někdo můţe ţít?“
„Já jen vím, ţe minimálně dnes v noci se nikomu z vás nic nestane,“ opáčil Dane věcně.
Kdovíproč ji uklidnilo, ţe jí jen slepě neodpapouškoval, ţe se jim nikdy nic nestane. Řekl jen, ţe to nebude
dnes v noci. Pokud by jí tvrdil něco jiného, pak by věděla, ţe se ji pouze snaţí uklidnit a říká
nesmysly.
Byl vlastně tím jediným, kdo s ní nejednal jako s dítětem. Všichni ostatní byli posedlí tím, aby ji
ochraňovali před jakýmkoli výkyvem nálad, jako by byla duševně tak křehká, ţe by ji jakýkoli, i jen mírný stres
zlomil.
Moţná však byla na pokraji zhroucení.
Jak to Ramie dokázala tolikrát přeţít? I jednou bylo víc neţ dost. Tori si zachránila ţivot, přestoţe ztratila
část své duše. Ale vystavovat se tomu znovu a znovu? Jak můţe být někdo aţ takhle obětavý? Tori taková
rozhodně nebyla.
Věděla, ţe se nechovala vůči Ramie fér. Věděla to moc dobře. Nedokázala se však přinutit, aby přijala fakt,
ţe tu s nimi přebývá. Ramie navíc byla zářivou připomínkou všech těch bolestí a hrůz, na které chtěla Tori
zapomenout.
Zamrkala a vytrhla se z víru myšlenek. Uvědomila si, ţe s Danem sedí na zemi vedle postele, přikrývky i
prostěradlo zmuchlané a visící přes okraj matrace.
Cítila se zranitelná, obnaţená a ten pocit nenáviděla víc neţ co jiného. Nechtěla však ani Danea vyděsit a
prozradit mu, na jak tenkém vlásku visí její příčetnost.
„Omlouvám se,“ zašeptala. „Nechtěla jsem tě vzbudit. Ta vize – nebo sen, to je jedno – mě vyděsila. Bylo
to tak… skutečné.“
„Nemusíš se omlouvat.“
Jejich noční setkání bylo u konce. Dane vstal a nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Předstírala, ţe ji nevidí, a
otočila se, aby kolem sebe omotala prostěradlo a zakryla se tak před jeho pohledem.
„Budeš v pořádku, nebo chceš, abych tu s tebou zůstal? Můţeme jít do obývacího pokoje, pokud bys chtěla
víc světla.“
Zamračila se a zavrtěla hlavou. „Ne. Jsem v pořádku. Opravdu. Měl by ses vrátit do postele. Zítra tě určitě
čeká náročný den. Děkuju.“
„Nemáš zač,“ řekl po chvíli.
Připadalo jí, jako by nad něčím uvaţoval, tak upřeně ji pozoroval. Nejspíš přemýšlel, nakolik jsou její slova
pravdivá. Zdálo se, ţe je s jejím ujištěním, ţe bude v pořádku, spokojený, protoţe zamířil ke dveřím.
S rukou na klice se otočil.
„Dobře se vyspi, Tori. Snaţ se nikoho ve svých snech nezabít.“
Překvapeně otevřela ústa, kdyţ spatřila v jeho očích jasný třpyt a v jeho hlasu sarkastický podtón.
Dane měl smysl pro humor. Kdo by to kdy tušil?

82
 Otevřel oči a zadíval se do stropu. Beze slova se zvedl z postele a toporně došel ke skříni. Precizními,
přesně odměřenými pohyby z ní vytáhl dţíny a jednu úhledně sloţenou polokošili a mlčky se potmě oblékl.
Poplašený pocit se nedal ignorovat, přesto ho potlačil a otočil se zpátky k posteli, v níţ spala Ramie.
Zadíval se na ni a na vteřinu zaváhal, pak se k ní vydal. Bodavá bolest v hlavě ho překvapila. Zatnul zuby, v
tváři mu zacukalo.
Váhavě, jako by bojoval sám se sebou, zda z pokoje odejít, či ne – nechtěl Ramie opustit – vyšel do chodby.
Dveřmi prošel trhavě, čím dál se ale od Ramie vzdaloval, tím méně ho to k ní táhlo, aţ konečně kráčel bez
klopýtání.
Sešel schody, u paty schodiště zaváhal a nenápadně se rozhlédl nalevo a napravo.
V domě panovalo skoro nadpozemské ticho. Zamířil k audiovizuální stanici vedle zabezpečené místnosti, k
pokoji plnému monitorů napojených na bezpečnostní kamery.
Do panelu vedle dveří zadal číselný kód, aby mohl vejít. Uvnitř se vydal přímo k monitorům nalevo ode
dveří.
Těkal pohledem, dokud nenašel obrazovku, kterou hledal.
Bezděčně se usmál, avšak rty se mu zkroutily tak, ţe úsměv spíš připomínal škleb.
Mám tě…
Ta tichá slova se mu ozvala v hlavě, následovaná vzdáleným triumfálním smíchem.
Ţaludek se mu sevřel, ovládl ho pocit, ţe je něco špatně. Svaly na krku mu škubaly. Víčka se mu zavřela a
pak do nich dostal tik.
To není správné. Není to správné. A přesto byl bezmocný. Mohl jen uposlechnout to prapodivné nutkání.
Jeho mysl mu už nepatřila.
Ocitl se uprostřed bitvy vůlí. Na jedné straně stála jeho mysl, pohřbená pod tímhle… stvořením, které
nepoznával a o němţ ani netušil, ţe existuje, na straně druhé bojovaly ledově chladné prsty, jeţ mu svíraly
srdce. Nad obočím se mu perlil pot, srdce mu bušilo aţ v krku. Zuřila v něm tichá válka o jeho vlastní vědomí.
Táhlo ho to dvěma protichůdnými směry. Srdce mu bušilo,
dýchal zrychleně, kůţi měl lepkavou potem, od nějţ se odráţela záře monitorů.
Hruď se mu sevřela bolestí, kdyţ se odvrátil od škody, kterou napáchal. Bezpečnostní místnost opustil
stejně tiše, jako do ní vstoupil.
O chvíli později se tiše svlékl a uklidil oblečení přesně tam, odkud ho vzal. Pak ulehl do postele vedle
Ramie a pečlivě je oba přikryl.
Zděšení svádělo bitvu s tou částí jeho podvědomí, která ho nutila radovat se z vítězství a usnout.
Zaťal čelist tak, aţ to bolelo, tep mu bušil pod kůţí na krku a pod spánky, víčka sebou cukala a nakonec se
zavřela. V dáli se znovu ozval ten smích, po chvíli však utichl, kdyţ se Caleb propadl do neklidného spánku.

83
 26. kapitola

Caleb vypadal, jako by předchozí noci nespal. Od chvíle, kdy s Ramie vstali, byl tichý a odtaţitý. V
kuchyni vládlo napětí, ticho je oddělovalo jako propast.
Celá tahle situace všechny vyčerpávala. Dane a Eliza vypadali unaveně, Tori seděla u malého stolku tichá a
malátná. Beau a Quinn seděli vedle ní, mlčky jedli a nikoho si nevšímali.
Ramie si povzdechla. Sotva se jídla dotkla, do míchaných vajíček jen šťouchala vidličkou. Ţaludek se jí
zvedal jen při pomyšlení, ţe by měla něco sníst, tak jen seděla u stolku, příbor v ruce, a čekala, aţ to nepříjemné
ticho skončí.
Vidlička jí s hlasitým zařinčením vypadla z rukou, kdyţ Daneovi zazvonil telefon. Zvedla k němu oči a
hrdlo se jí stáhlo. To, ţe mu zazvonil telefon, přece neznamenalo, ţe se stalo něco hrozného. V jednom kuse mu
někdo volal. Byl šéfem Calebovy ochranky, jeho úkolem bylo zajistit, aby vše probíhalo, jak má. On jediný se
zodpovídal Calebovi, zatímco jemu se zodpovídali ostatní.
Dane se napjal, kdyţ spatřil, kdo mu volá. Pokusil se nedat na sobě nic znát, Ramie ale neuniklo, jak zaťal
čelist. Okamţitě pocítila, jak z něj sálá frustrace a visí ve vzduchu mezi nimi.
Roztřásla se. Vstala ze ţidle a automaticky přistoupila ke Calebovi, hledala u něj útěchu a ochranu.
Prozrazoval ji jen třas. Poslepu nahmatala jeho ruku a v duchu se připravovala na nejhorší.
„To je on,“ vydechla s pohledem upřeným na Caleba. Mlčky ho vybízela, aby jí řekl, ţe se mýlí, ona ale
pravdu znala. Viděla ji v Calebových očích.
Zvedl se jí ţaludek, ţilami se jí šířila nevolnost. V ústech jí vyschlo, ztěţka polkla. Její noční můra se znovu
přihlásila o slovo.
„Chce oznámit další oběť, je to tak?“
Caleb ji jednou paţí objal, do druhé ruky vzal její a společně tak čekali, co jim Dane řekne. Ramie se celá
třásla a chvěla. Z tváří jí zmizela barva, celá zbledla. Oči se zdály v jejím obličeji obrovské.
Jak jí jen můţe dovolit, aby opustila bezpečí jeho domova a odjela na místo činu, kdyţ přitom nikdo nemohl
tušit, co tam na ně číhá? Pokud tedy nějaké místo činu opravdu existuje.
Dane mluvil tiše, ve tváři měl vepsané soustředění. Zaklel a Caleb objal Ramie ještě pevněji. Pokud nebude
opatrný, způsobí jí modřiny. Přinutil se uvolnit, avšak Ramie se k němu okamţitě přitiskla.
Uţ se neodtáhl, byl rád, ţe ji má po svém boku.
Dane odloţil telefon, v očích se mu zračila odevzdanost.
„Je stále drzejší,“ prohlásil pochmurně. „Znovu to nahlásil. Tentokrát dal policii i jméno té ţeny a adresu a
řekl jim, aby od něj nechali pozdravovat Ramie St. Claireovou a ţe pokud by chtěla domluvit výměnu, je
ochoten prokázat své nejnovější oběti milost.“
Ramie úplně ztuhla. Jen krátké, sotva znatelné nádechy značily, ţe je v jejím těle ještě nějaký ţivot. Pak
pomalu zvedla hlavu a zadívala se mu do očí.
„Měli bychom vyrazit,“ zašeptala. „Dokud hra ještě nezačala. Neţ stihne dát svůj plán do pohybu.“
Caleb se ještě nikdy v ţivotě necítil tak nejistý. Bylo jasné, ţe je jediný, kdo chce Ramie rozmluvit, aby se
pokusila navázat s tím zabijákem spojení.
Těkal pohledem mezi Danem a Elizou a svou otázku namířil
na ně.
„Koho jste na to nasadili?“
Ramie vypadala zmateně, obočí se jí nad šedavýma očima svraštilo. To si opravdu myslela, ţe by ji vyslal
do neznáma, aniţ by ji jistila taková palebná síla, která by dokázala ovládnout menší zemi?
„Mám šestičlenný tým. Pokud jich chceš víc, zavolám je. Ale v tomhle případě je méně více. Nechceme
přitáhnout pozornost. Pokud bychom s sebou vzali tucet ochránců, k tomu Eliza a já plus ty a Ramie, pak si nás
někdo všimne,“ prohlásil Dane.

84
 Caleb chvíli mlčel, zvaţoval jejich situaci. Daneovu a stejně tak Elizině úsudku věřil. Aţ doteď mohl říct,
ţe měl v jejich schopnosti naprostou důvěru.
Dosud však ţádný úkol nespadal do soukromé roviny. Jen ohledně Tori přibral další lidi, nestaral se o ni
sám s Quinnem a Beauem, a i tehdy věřil jen Daneovi a Elize. Tori však ven nevycházela, takţe nikdy
nepotřebovala víc neţ jen minimální ochranu. Zamračil se. Aţ nyní si uvědomil, jak málo Tori za poslední rok
od jejího únosu a znásilnění vycházela ven.
Otázka za milion byla, zda věřil, ţe Ramie za všech okolností ochrání jeho tým bezpečnostních odborníků
za miliony dolarů, nebo jeden osobní stráţce.
Všemi těmi dohady přiváděl sám sebe k šílenství. Zadíval se na Elizu, která mu klidně opětovala pohled,
naprosto nevyvedená z míry jeho očividným váháním.
K sakru. Dal si záleţet, aby se svými bratry najal jen ty nejlepší lidi. Většinu měl na starosti Beau, ačkoli
nedělal ţádná rozhodnutí, aniţ by je neodsouhlasili i Caleb a Quinn.
„Akci povedete vy dva, Dane, Elizo,“ řekl jim. Elizu respektoval, nikdy by nad ni Danea nepovyšoval. Byla
stejně tak schopná jako Dane a ve vypjatých situacích si stejně jako on zachovávala chladnou hlavu. Spolu
tvořili bezvadný tým a oba byli rozenými vůdci.
„Věřím vám, ţe nedovolíte, aby Ramie kdokoli ublíţil,“ prohlásil tiše. „Vezměte si, co budete potřebovat.
Proto také dávám svým zaměstnancům plat a nenajímám je jen na jednotlivé úkoly. Nechci, aby mí lidé brali
zakázky bokem. Chci, aby byli věrni jen a pouze mně a aby tu byli, kdykoli je budu potřebovat.“
„Bude v bezpečí,“ ujistil ho Dane.
Ačkoli svá slova mířil na Caleba, celou dobu se díval na Ramie, jako by se ji snaţil uklidnit stejně jako
Caleba.
Ramie na něj kývla, ztěţka však polkla a Caleb cítil, ţe se nepřestává třást.
„Kdy?“ zeptal se Caleb.
„Teď hned,“ odpověděl Dane. „Detektiv Briggs chce, abychom tam za ním a detektivem Ramirezem
dorazili co nejdřív. Dává nám tím trochu času. Moc ne, ale bude to stačit. Nikdo na oddělení není nadšený z
toho, ţe jim bude po nezdokumentovaném místě činu chodit civilista, ale v tuhle chvíli uţ jsou v koncích,
protoţe vyčerpali všechny ostatní moţnosti.“
Co neřekl, bylo, ţe nejspíš stejně pochybovali o Ramiiných schopnostech, přestoţe dva detektivové, kteří
přišli ke Calebovi domů, se stali svědky toho, jakým způsobem dokázala lokalizovat tělo oběti.
Detektivové Briggs a Ramirez v Ramiiny schopnosti moţná věřili, ale byli to jen dva detektivové z oddělení
plného skeptiků. A tihle dva detektivové nejspíš nenahlásili, ţe právě oni mají co do činění s tím, ţe se Ramie
chystá na nezajištěné místo činu.
Caleb silou vůle mírnil rostoucí naději. Kolikrát měla policie k dispozici neporušené místo činu, které
příbuzní oběti nebo náhodní kolemjdoucí nepoškodili dřív, neţ si uvědomili, co se tu stalo, a zavolali o pomoc?
„Kdo tu zůstane s Tori?“ zeptal se Quinn. „Rozhodně není dobrý nápad vzít s sebou tolik lidí a tenhle dům
nechat bez ochrany, Calebe.“
„Dane se o to postará,“ ujistil ho Caleb klidně.
Pak se otočil na Ramie, zatímco se všichni ostatní začali připravovat k odchodu. Přitáhl si ji do náruče, a
kdyţ si ji k sobě otočil, dal si záleţet, aby bylo poznat, jak moc svá slova myslí váţně. Vzal její obličej do
dlaní, palci ji pohladil po lících.
„Něco mi slib, Ramie. Slib mi, ţe po celou dobu budeš dělat přesně to, co ti nakáţeme, a nic víc. Nesnaţ se
hrát si na hrdinku, jasné?“
Smutně se pousmála. „Myslím, ţe jsme uţ probrali, ţe nejsem ani statečná, ani hrdinka. Takţe ti povím
jedno. Moţná nejsem ani jedno z toho, ale nejsem hloupá. Nemám v úmyslu udělat cokoli, co by ohrozilo mě
nebo tebe.“
„Tak jdeme na to,“ ozval se Dane.

85
 27. kapitola

Ramie se zachvěla, kdyţ zastavili u malého zarostlého karavanu, který vypadal, ţe se kaţdou chvíli
rozpadne. Byli na sever od Houstonu, na předměstí, kde domy stály daleko od sebe a jejich obyvatelé na
širokých lánech země farmařili a chovali dobytek.
Trvalo skoro hodinu, neţ se sem dostali, ačkoli to vzdušnou čarou nebylo moc daleko. Trvalo jim dlouho,
neţ projeli oblastí Woodlands, a Ramie napadlo, ţe to ten vrah udělal nejspíš schválně.
Nic, co dělal, nebyla náhoda. Vţdycky všechno naplánoval do posledního detailu a přemýšlel i nad všemi
moţnostmi.
Proč se tedy obtěţovala vůbec přijít? Věděla, ţe pro oběť uţ bude pozdě. Ţe si s ní ten zabiják pohrává ve
snaze dohnat ji aţ na pokraj jejích sil. Ţeny, které unášel, pro něj byly jen nástroji k tomu, aby ji mučil. Nic víc.
Jejich jediným zločinem bylo, ţe byly náhodou poblíţ.
Ten zabiják by si nikdy nevybral nikoho, kdo by pro něj byl výzvou. Protoţe ony nebyly tím, po kom šel.
Potřeboval snadné cíle, aby mohl jednat rychle a aby policie následně povolala Ramie.
Jednoduše řečeno ona, Caleb, jeho ochranka, město i okresní policie byli jen jeho loutkami, které on vedl
svými činy. Nedokázala si představit, kolik zdrojů bylo vyčerpáno, aby dostali tohoto šílence, nebo daň, kterou
si hon vyţádal, ať finanční, nebo psychickou.
Oba detektivové vypadali ztrhaně, jako by nespali několik dní. Dane a jeho muţi měli ve tvářích vepsané
odhodlání a soustředění. Nad skupinkou lidí, kteří stáli na trávníku před karavanem, se vznášel opar
netrpělivosti, a ona si uvědomila, ţe plni očekávání hledí… na ni.
Tlak, pod kterým se ocitla, očekávání a úkol, který jí byl svěřen, tíţil její srdce i duši. Nohy měla jako z
olova, kdyţ kráčela k rozviklaným schůdkům.
„Mám jít rovnou dovnitř?“ zeptala se Ramie, udivena tím, ţe na ni tolik lidí hledí.
Jejich pohledy na ní zanechávaly svou stopu. Ošila se. Zadívala se na Caleba, mlčky ho prosila o pomoc.
Čekali snad, ţe jim předvede číslo jak vycvičená opice v cirkusu? Měla pocit, jako by se ocitla na hrůzyplném
večírku, kde měla všechny pobavit tím, ţe vyšetří strašlivý zločin.
„Detektive Briggsi?“ ozval se Caleb a zvedl hlas, aby ho bylo slyšet. „Pokud chcete, aby Ramie vešla
dovnitř, pak byste měl ustoupit a dát jí prostor. Uţ jste ten karavan prohledali? Je to tam pro ni bezpečné?“
Zatímco mluvil, zvedl ruku před Ramie, jako by ji chtěl chránit před tím, co je uvnitř.
Detektiv Briggs krátce přikývl. „Je mi jasné, ţe vás nemůţeme poţádat, abyste se ničeho nedotýkala,
protoţe vaše schopnost je zaloţená na tom, ţe se budete věcí dotýkat, ale měla byste to omezit jen na to
nejnutnější. Abychom mohli získat otisky prstů nebo stopy DNA.“
Ramie věděla, ţe je ošidné doufat v nejlepší. Zabiják byl s kaţdou další vraţdou stále chytřejší a opatrnější.
Většina vrahů, jak se stále více přesvědčovali o své neporazitelnosti, se přestávala ovládat. Tento však ne. A
Ramie si uvědomila, ţe právě to ji na něm děsí nejvíc. Co mohlo být horšího neţ člověk, kterého nelze najít a
dopadnout? Mohl by to být soused, mohl chodit do stejného kostela, mohl to být učitel, nebo dokonce pastor.
Moţností bylo nekonečně a Ramie uţ věděla, ţe ten zabiják vypadá… obyčejně. Docela dobře. Byl čistě
oblečený a upravený. Jeho pohyby byly precizní a oblečení pečlivě vybrané.
Většina ţen by ho podle zjevu povaţovala za neškodného a v jeho společnosti by se cítila dobře. Byl
bezpochyby okouzlující a milý.
Co jen to je za svět, jehoţ vody brázdí taková monstra?
„Vezmu ji dovnitř,“ nabídl Dane. „S námi pak půjde jeden z našich muţů a jeden z oddělení okresního
šerifa. Dotýkej se jen toho nejnutnějšího, Ramie. Chceme toho chlapa dostat co nejdřív.“
Ramie přikývla, brada se jí chvěla soustředěním.
„Beze mě nikam nepůjde,“ vyštěkl Caleb.

86
 Ramie se otočila, jednou rukou se chytila za zápěstí. „Bude lepší, kdyţ tam nepůjdeš. Potřebuju se
soustředit. Vypadá to… hodně ošklivě.“ Trhla sebou a zvedla k němu zrak. „Nebude se ti to líbit. Mohl bys
vyrušovat nebo mě přímo přerušit.“
„To máš sakra pravdu,“ přisvědčil důrazně. „Jakmile se něco pokazí, odtáhnu tě odtud.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Tentokrát ho musíme chytit. Musím proniknout hlouběji pod povrch. Musím vidět
víc, neţ co mi sám dovolí, a všimnout si toho, co on nevidí. Je to naše jediná šance, jak ho dopadnout. Je příliš
chytrý, neţ aby udělal chybu.“
Neţ mohl začít protestovat, a protoţe on by začal protestovat, otočila se a vkročila na rozviklané dřevěné
schůdky, které vedly na malou čtvercovou verandu.
První schod zaskřípěl, kdyţ na něm stanula, a musela se chytnout zábradlí, aby nespadla. Dane ji chytil za
druhou ruku.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Uslyšela řev, jako by se sto nákladních vlaků řítilo rychlostí sto deseti kilometrů za hodinu. Zavrávorala,
pak padla na kolena. Paţe se jí napjala, protoţe se ani na vteřinu nepustila zábradlí. Klouby měla úplně bílé.
V mysli jí vířil příval obrázků, chaotický, zmatený, rychle se jí míhaly před očima. Byly zmatené,
neuspořádané, bez ladu a skladu.
Sevřel ji strach. Ne její strach. Strach oběti.
Bolest. Také oběti.
Pocit vítězství. Vrahův.
Nepopsatelná radost a uspokojení. Také vrahovo.
Soustředila se na toho zabijáka, s lítostí odsunula v myšlenkách výkřiky oběti i její prosby o pomoc a
spravedlnost. Věděla, stejně jako to věděla ta předchozí ţena, ţe je uţ příliš pozdě. Nemělo cenu vyčerpávat se
myšlenkami na ně, kdyţ se potřebovala probrat vrstvami ochrany, které si kolem sebe vystavěl ten maniak.
Velmi inteligentní, protřelý psychopat.
Kaţdý náhodný obrázek představoval jeden dílek skládačky celého toho strašlivého zločinu. Sledovala je,
probírala se jimi stejně, jako by listovala albem plným vzpomínek. Toto však nebyly vzpomínky, jaké by si
člověk chtěl uchovat a pamatovat.
Pod tenkým hávem ukrývajícím kaţdý krok, který zabiják učinil se svou obětí, byl rozmazaný obrázek, jenţ
Ramie nedokázala rozpoznat. Soustředila se ještě víc, snaţila se ho vidět jasněji.
Kdykoli se zdálo, ţe se dostala za pečlivě vystavěnou hradbu, hlava ji rozbolela a ţaludek se jí zvedl.
Byla to kamufláţ. Navzdory bolesti a nevolnosti se v ní zaţehla jiskra nadšení. A toto nadšení nepatřilo
vrahovi.
Předtím by ji dotek smrti, krve a utrpení udolal. Nyní se obrnila a přinutila se tím projít. Zametal za sebou
stopy po… jedné své myšlence? Co nechtěl, aby viděla?
Pocítila vítězství, dodalo jí sílu, jakou si předtím ani nedokázala představit.
V hlavně jí bušilo tak silně, aţ se bála, ţe jí praskne ţíla. Ukryla obličej v dlaních, tápala, snaţila se
soustředit na tu rozmazanou vzpomínku, která se schovávala pod obrázky zakrvácené oběti s očima
potaţenýma mázdrou vědomí, ţe je pro ni příliš pozdě.
A pak ucítila krev. Jako by jí stékala po rukách. Zamračila se, protoţe nic z toho v hlavě neviděla. Chvíli jí
trvalo, neţ si uvědomila, ţe to je ona, kdo krvácí. Z nosu jí kapala krev.
Tlak v hlavě narůstal. Bolest byla nepředstavitelná. Přesto se znovu soustředila. Nehodlala to vzdát. Ne,
kdyţ byla tak blízko… něčemu. Jen netušila čemu.
V tiché bitvě vůlí byla Ramie pevně rozhodnutá, ţe tentokrát neprohraje. Tentokrát nezklame.
Zatraceně, co nechtěl, aby viděla?
A pak se obrázky zakrývající jeho tajemství roztříštily a vyslaly do její lebky další bolest, ostrou jako nůţ. Z
nosu jí stékala teplá krev, ona si jí ale nevšímala, protoţe věděla, co to tajil.

87
 Ztuhla. Odmítla se i jen nadechnout, zatímco čekala, aţ se dílky skládačky propojí. A tak se stalo. Před
jejíma očima dostávala ta představa pevné obrysy, jeden dílek skládačky zapadával do druhého, aţ se před ní
vyjevil jasný obraz.
Jako by před ní někdo rozhrnul oponu a ukázal nemyslitelné.
Dobrý boţe!
„Ne!“ zavřeštěla. „Všichni pryč! Pryč! Je tu bomba!“

88
 28. kapitola

Caleb ztuhl, kdyţ Ramiin výkřik prořízl ticho. Na vteřinu všichni ztuhli, ve tvářích naprosto nechápavý
výraz.
Pak se všichni rozprchli, utíkali se schovat. Ke Calebově hrůze Ramie na chatrných schodech přívěsu
zakopla. Čas se zpomalil, ochraptěle vykřikl její jméno, kdyţ se po ní vrhl v zoufalé snaze ji chytit.
Popadl ji za zápěstí, strhl ji k sobě, otočil a pak s ní utíkal za hummera, v němţ na místo činu přijeli. A pak
se zem pod nimi otřásla explozí.
Kolem nich vybuchla oranţová záře, na kůţi pocítili nesnesitelnou horkost. Sám vzduch jako by se ocitl v
jednom ohni, pach kouře Caleba dusil, nemohl dýchat.
Z nebe pršely trosky a kusy zeminy, dopadaly na vozy i na ně samotné jako déšť z bouřkových mraků.
„Ramie!“ křičel.
Výbuch je rozdělil. Kouř byl tak hustý, ţe ji nikde neviděl. Hmatal po zemi kolem sebe, před sebou, vedle
sebe i za zády. Před výbuchem ji strhl pod sebe, exploze ho pak ale odhodila několik metrů daleko.
Slyšel kašlání, netušil však, kdo to je.
„Calebe!“ řval Dane.
„Jsem tady!“ zavolal na něj. „Nemůţu najít Ramie!“
„Já jsem tady!“ ozvala se chraplavě Ramie.
Následoval zvuk jejího hlasu, plazil se po čtyřech, dokud ji nenašel. Skoro o ni zakopl a spadl na ni. Byl bez
sebe zuřivostí, kdyţ viděl, ţe ji do zad zasáhl kus hořícího dřeva. Odhodil ho a pak se nad ni sklonil.
„Ramie, díkybohu. Jsi celá? Zatraceně, nic nevidím!“
„Jsem v pořádku,“ řekla zesláble. „Nebo alespoň myslím. Vůbec nic teď necítím.“
Dělalo mu starosti, jak omámeně mluvila. Mával si rukou před obličejem, aby se dým rozplynul, pak jí
poloţil ruku na čelo a sklonil se, aby na ni lépe viděl.
„Nehýbej se,“ přikázal jí naléhavě. „Nevíme, jak moc jsi zraněná.“
Zatraceně, neměl na ni tak skočit, ale zoufale se snaţil zajistit, aby přeţila. Aby zůstala naživu.
Jak se dým začal rozplývat, Caleb viděl kolem sebe a s hrůzou hleděl na prázdné prostranství, kde ještě před
chvílí stál karavan. Jedno z aut, které zastavilo hned u něj, teď leţelo převrácené na boku. Ve všech směrech od
místa se ze země zvedali policisté. Vypadalo to tu jako po náletu.
Stromy v okolí hořely. Vysoká tráva kolem zničeného karavanu byla po výbuchu ohořelá. Okna aut se
roztříštila a SUV se prohýbalo pod spadlým stromem.
„Pomoc!“ zaslechli křik Elizy. „Mám tu raněného!“
„Pomoz jí!“ přikázal Caleb Daneovi. „Já se postarám o Ramie!“
Kde sakra všichni jsou? Všude kolem leţeli lidé, bylo nemoţné říct, kdo z nich je v pořádku a kdo ne.
Odevšad se ozývalo sténání, hlasy, kletby, jak se lidé pomalu zvedali na nohy. Pak ke své úlevě uslyšel
detektiva Ramireze, jak ţádá o posily a ambulanci a hlásí jejich přesnou polohu.
Ke Calebovi, který se stále skláněl nad Ramie, se připlazil detektiv Briggs. Z rány na čele mu stékala krev,
na bradě se mu začínala vybarvovat modřina.
Odplivl chuchvalec krve a pak se zeptal: „Je v pořádku?“
Caleb přimhouřil oči. „Řekl bych, ţe je na tom mnohem lépe neţ vy. Měl byste zůstat leţet. Plivete krev a i
já vím, ţe to není dobré znamení.“
„Jen jsem se kousl do rtu,“ vysvětlil Briggs znechuceně. „Tohohle zmetka musíme dostat. To má teď v
plánu zbavit se celého policejního sboru?“
Caleb souhlasně zamručel. Pak pohlédl na Ramie a ruce se mu začaly třást. Dotkl se její tváře, pak ji
pohladil po těle. Chtěl zkontrolovat, zda nemá krvácející rány, které by vyţadovaly okamţitou péči.

89
 Boţe, moc nescházelo a ztratil by ji. Kdyby se bývala nedotkla toho zábradlí… Zavřel oči. Nechtěl na to
myslet.
Nebyla by jediná, kdo by zemřel. Díky ní se teď však zdálo, ţe se všichni můţou stále hýbat.
Vedle Caleba poklekl Dane a pohledem zhodnotil Ramiin stav.
„Je v šoku,“ shrnul to. „Půjdu pomoct Lizzie s raněnými. Aţ přijede záchranka, postarají se v první řadě o
ty, kdo na tom jsou nejhůř.“
Caleb přikývl. Sám byl v šoku. Nedokázal ovládnout třas svých končetin. Kdykoli se jí pokusil dotknout,
aby sám sebe ujistil, ţe je stále naţivu, musel se zase stáhnout, jinak by riskoval, ţe by jí třesoucíma se a
cukajícíma rukama ublíţil.
Kdyţ Dane zmizel, Ramie pohnula očima a pak otočila hlavou, aby vyhledala jeho pohled.
„Jdi pomoct ostatním, Calebe,“ zašeptala. „Jsem v pořádku. Přísahám. Uţ mě ani nic nebolí.“
„Myslím, ţe jsi raněná víc, neţ si myslíš,“ opáčil zachmuřeně. „Na obličeji máš krev, ale rána není vidět.“
Překvapeně zamrkala, pak zvedla ruku a přejela si s ní přes nos a ústa. Kdyţ to udělala, spatřil, ţe má krev i
na rukou.
„Jeţíši,“ zaklel. „A dost. Odjíţdíš s první záchrankou.“
Zavrtěla hlavou a on znovu zaklel. Okamţitě vzal její tvář do dlaní, aby uţ nehýbala krkem.
„Nehýbej se, Ramie,“ přikázal ostře. „Nevíme, jestli nemáš poraněnou páteř.“
„To nemám od toho výbuchu,“ řekla, tentokrát hlasitěji, silněji.
Zmateně svraštil obočí. „Co nemáš od výbuchu?“
„Tu krev,“ vysvětlila trpělivě. „To mi nezpůsobil ten výbuch.“
„Tak odkud ti sakra teče?“
„Z nosu,“ objasnila. „Ta bolest byla strašná.“ Trhla sebou, kdyţ to říkala, jako by jí to připomnělo, jak
nesnesitelná ta bolest byla. „Dělala jsem, co se dalo, abych nahlédla za obrazy, které chtěl, abych viděla. Bála
jsem se, ţe dostanu mrtvici nebo aneuryzma nebo ţe se mi hlava jednoduše rozskočí z toho tlaku. Ještě nikdy
mě hlava tak moc nebolela. Z nosu jsem silně krvácela. Nejspíš jsem k tobě stála zády, jinak by ti to neušlo. A
pak, zrovna kdyţ uţ začala být bolest nesnesitelná, jsem jeho očima viděla tu bombu.“
Caleb zuřivě zaklel. „A dost. Končíš. Nedovolím, abys riskovala svoje zdraví. Je mi fuk, jestli to znamená,
ţe se budeš muset po zbytek ţivota ukrývat. Alespoň budeš ţít. Takhle to dát nepůjde, Ramie. To snad musí být
jasné i tobě.“
„Byla jsem vyděšená, Calebe,“ pokračovala omráčeně a on pochopil, ţe jeho prohlášení vůbec
neregistrovala. „Boţe, myslela jsem, ţe všichni zemřete.“
A to ho rozzuřilo ještě víc. Pěnil vztekem a ruce balil do pěstí, protoţe nechtěl riskovat, ţe by jí svým
dotykem ublíţil.
Neřekla, ţe se bála, ţe by zemřela. Ne, obávala se jen o ţivoty ostatních. To on panikařil za ně za oba, ale,
sakra, pokud v ní nedokázal probudit zájem o svůj ţivot, jak jen ji má donutit, aby o sebe začala pečovat?
Z dáli k nim dolehly sirény, ozývaly se čím dál blíţ, aţ měl Caleb pocit, jako by mu houkaly přímo u uší.
Zůstal klečet, jen se rozhlíţel a zkoumal škody a zjišťoval, jestli jsou všichni naţivu.
Oba detektivové se před výbuchem chystali jako první vejít do karavanu, zatímco Calebovi muţi zůstávali
za Ramie. Ke své úlevě teď Caleb spatřil detektiva Ramireze, jak se sklání nad jedním z policistů. Pak mu ale
ztuhla krev v ţilách, kdyţ si uvědomil, ţe muţ, u kterého Ramirez klečí, se nehýbá.
„Ramirezi!“ křikl Caleb. „Jak je na tom?“
„Dýchá,“ odpověděl Ramirez zuřivým hlasem. „Je v bezvědomí a krvácí jak podsvinče. Zasáhly ho
úlomky.“
Caleb zaklel, jeho vztek kaţdou vteřinu sílil. Mezi lidi se rozběhli záchranáři, kousek od nich zastavilo
několik policejních aut.
„Calebe, jak je na tom?“ chtěla vědět Eliza, kdyţ poklekla vedle něj a Ramie.
„Jsem v pořádku,“ ujistila ji Ramie zesláble. „Jen hlava mi třeští.“
Eliza se ustaraně zamračila. „Zasáhlo tě něco? Nebo ses uhodila při pádu?“

90
 „Nic ji nezasáhlo,“ ucedil Caleb skrze zuby. „Skoro si uhnala mrtvici, kdyţ pod vizemi, které na ni ten
parchant nastražil, hledala tu bombu.“
„Tak takhle jsi to poznala,“ zamumlala Eliza. „Viděla jsem, jak ti začalo krvácet z nosu, ale nevěděla jsem,
jestli je to normální, nebo ne.“
„Nebývalo,“ odpověděla Ramie ospale.
„Lásko, zůstaň vzhůru,“ přikázal jí Caleb poplašeně.
Vyměnil si ustaraný pohled s Elizou, která si uţ Ramie zkoumavě přeměřovala. Začala vypadat příliš
znepokojeně. Ramie potřebovala okamţitou lékařskou péči, přestoţe si to nemyslela.
„Jenţe oni si budou myslet, ţe jsem blázen, aţ mě k nim vezmete a vysvětlíte, proč mi teče krev z nosu a
bolí mě hlava,“ opáčila suše.
„Tak o tohle tu jde,“ vydechla Eliza.
„Nehodlám jí nezajistit ošetření jen proto, ţe bude muset vysvětlovat, proč ji bolí hlava,“ odsekl Caleb.
„Nemusejí přece vědět, ţe jí to nespustila ta exploze. Jak víme, ţe to tak nebylo?“
Eliza zvedla ruce. „Já se nepřu. To je mezi vámi dvěma. Určitě by ale neškodilo, kdyby jí předepsali silné
prášky proti bolesti, jako si vzala předtím.“
Cítil se hrozně za to, ţe vůbec trpěla. A představa, ţe dosud neměla nikoho, kdo by se o ni v takových
chvílích postaral, byla horší, neţ dokázal snést.
„Není běţné, aby bolest hlavy spouštěla krvácení z nosu,“ opáčil úsečně. „Co kdyţ si poranila mozek?
Vzhledem k bolesti, jakou nám tu popsala, a psychickému vypětí, kterému byla vystavena, to nemůţeme
vyloučit.“
Eliza pokrčila rameny, vstala a mávla na záchranáře.
„Nejlepší tedy bude, kdyţ ji vezmeme do nemocnice, kde jí tu hlavu vyšetří,“ prohlásila Eliza.
„Zrádkyně,“ zamumlala Ramie.
To jediné slovo stačilo, aby Caleb přišel o poslední zbytek sil. Moţná to bylo tím, ţe zlehčovala vypjatou a
závaţnou situaci. Netušil. Ale nohy pod ním podklesly a on dosedl na paty, veškerá síla ho náhle opustila.
Adrenalin, který mu dodával nadlidskou sílu a soustředění, byl náhle ten tam. Cítil se moc starý a
vyčerpaný, neţ aby se alespoň zvedl na nohy.
I poté co Ramie uloţili na nosítka a zvedli ji na pojízdné lehátko, zůstal na místě a ruce se mu třásly.
„Pojď, pomůţu ti,“ nabídla se tiše Eliza. „Musíš jet do nemocnice s Ramie.“
Caleb zvedl k Elize zrak. Ţaludek se mu svíral, aţ se bál, ţe se pozvrací.
„Málem zemřela,“ zašeptal.
„Všichni jsme tu málem zemřeli,“ opravila ho Eliza. „To se ale nestalo. Ramie nás stačila varovat.“
„Calebe? Kde jsi?“
Ramiin ustaraný hlas ho vybudil. Dovolil Elize, aby mu pomohla vstát, a on tak nemusel čelit poníţení z
toho, ţe by skončil na zadku. Pak došel k lehátku a sklonil se, aby Ramie políbil na čelo.
„Jsem hned tady, zlato. Pojedu s tebou do nemocnice. Chci si být jistý, ţe jsi skutečně v pořádku.“

91
 29. kapitola

Kdyţ Ramie po sérii vyšetření, která měla zjistit, zda nemá ţádná váţnější poranění, a po CT hlavy, jeţ
podstoupila na Calebovo naléhání, konečně propustili z nemocnice, byla vyčerpaná a stále cítila dozvuky
výbuchu bomby.
Po něm jí zůstaly jen pohmoţděniny a pocit, jako by do ní narazil vlak. Byla bolavá a ztuhlá, kaţdý sval
jejího těla protestoval proti tomu sebemenšímu pohybu.
Bylo uţ nad ránem, takţe se Caleb musel zastavit v nonstop lékárně, aby vyzvedl léky na předpis. Ramie
napadlo, ţe příchodem do lékárny musel zřejmě vyděsit lékárníka k smrti, protoţe objednávku vyřídil za pár
minut.
„Nejspíš si myslel, ţe jsi drogově závislý,“ poznamenala Ramie pobaveně, kdyţ odjíţděli.
Pohlédl na ni. Mračil se a to ji pobavilo. Po jejím uchechtnutí se zamračil ještě víc.
„Jsem moc rád, ţe se bavíš,“ poznamenal. „Zapomínáš, ţe tě dneska – tedy včera, to je jedno – mohli
zabít?“
„Ale nezabili,“ opáčila tiše. „A ty jsi taky mohl umřít a já ti tu nevyčítám, ţe ses vrhl po hlavě do
nebezpečí. Nemusel jsi tam jet, víš? Já tam být musela, ale ty ne.“
„Mlč uţ,“ vyštěkl. Náladu měl stejně pochmurnou jako výraz v obličeji. „Přísahám bohu, jestli se ještě
jednou zmíníš o tom, ţe jsem tě tam měl nechat tvému osudu a vykašlat se na to, kam jdeš, nebo na nebezpečí,
v jakém ses ocitla, zaškrtím tě.“
„Jen poukazuju na to, jak je pokrytecké, ţe jsi na mě naštvaný kvůli tomu, ţe mě málem zabili, kdyţ tobě se
přihodilo totéţ,“ prohlásila suše.
„Já nejsem naštvaný… No dobře, moţná jsem naštvaný,“ zamumlal. „Necháme toho. Jen jsem se bál,
jasné?“
„Já také,“ řekla a natáhla se po jeho ruce. „Máš ponětí, jak jsem zpanikařila, kdyţ jsem si uvědomila, ţe je
uvnitř bomba, a netušila jsem, jestli dokáţu všechny varovat včas?“
Povzdechl si, zvedl si její ruku k ústům a něţně ji políbil do dlaně. „Já vím, zlato. Omlouvám se. Moc dobře
nenesu, kdyţ jsem bezmocný, a teď se tak cítím. Nejsem zvyklý na to, ţe má někdo jiný v rukách mé štěstí
nebo řídí mou náladu nebo rozhodnutí. Ale ty máš.“
„Já mám co?“ otázala se.
„Ty máš v rukách mé štěstí a řídíš mou náladu i mé rozhodování,“ oznámil jí.
„Hm, ten kontrolou posedlý šílenec v tobě z toho asi moc nadšený není, co?“
Střelil po ní pohledem. „Byl bych rád, kdybys to tak nezlehčovala. Ničemu tím nepomáháš.“
Usmála se a jeho zamračení si nevšímala. „Alespoň jeden z nás musí atmosféru občas odlehčit. Jinak
bychom se zbláznili.“
Projel bránou na konci klikatící se příjezdové cesty a Ramie viděla, ţe se v domě svítí.
„Vypadá to, ţe na nás počkali,“ poznamenala Ramie.
„Nestává se kaţdý den, ţe by jejich bratr přeţil výbuch bomby,“ opáčil Caleb suše. „Myslela sis snad, ţe si
půjdou lehnout a promluví si se mnou aţ ráno?“
„Naděje umírá poslední,“ zašeptala.
To poslední, co chtěla, bylo čelit jejich vzteku a zavrţení za to, ţe kvůli ní Caleb málem přišel o ţivot.
Caleb zaparkoval v garáţi a zadíval se popraskaným čelním sklem ven a zavrtěl hlavou. Výbuch poškodil
všechny vozy na místě činu. Jedno z SUV Calebovy společnosti skončilo pod převráceným stromem. Kvůli
tomu výbuchu značně prořídla flotila vozidel jeho společnosti.
Ramie zasténala, kdyţ se zvedala ze sedadla spolujezdce.
„Ani se nehni,“ přikázal Caleb.

92
 „Víš, měl by ses naučit ovládat, Calebe,“ postěţovala si. „Zabilo by tě poţádat mě, místo abys štěkal
rozkazy?“
Najednou se objevil za ní, zvedl si ji do náruče a zamířil s ní k domu.
„Rozkazování mě víc uspokojuje.“
Odfrkla si. „Opravdu? Těţko pochopit, proč jsi stále nezadaný.“
Zastavil se v domě hned za dveřmi a zamračeně na ni shlédl. „Nejsem nezadaný,“ zavrčel. „A ani ty sakra
nejsi.“
Povytáhla obočí, to uţ se ale vydal do obývacího pokoje. „Ţe nejsem? A ty taky ne?“
„Uţ mlč, Ramie,“ řekl vyčerpaně.
Povzdechla si a uvolnila se. Rty jí cukaly, jak se snaţila nesmát, ale za prvé by ho tím ještě víc naštvala, a
za druhé by přemýšlel, co to s ní je, ţe se dokáţe v takových chvílích smát.
Co jiného ale měla dělat? Poslední rok a půl byl její ţivot sérií katastrof a útěků. Mohla se tomu jen smát,
protoţe kdyby se rozplakala, uţ nikdy by plakat nepřestala. Caleba moţná zlobil její smích, ale zešílel by,
kdyby se před ním zhroutila a rozplakala.
Naštvat ho tedy bylo menší zlo, a, no, dobírat si ho ji bavilo, protoţe ten chlap neměl v těle ani špetku
smyslu pro humor. Nikdy ji nenapadlo, ţe by sama dokázala ţertovat, jak jinak však vysvětlit, ţe ji pobavilo, ţe
málem zemřela při výbuchu bomby?
Posadil ji na pohovku a v tu chvíli spatřila jeho sourozence – všechny tři – jak stojí na protější straně
pokoje, celí ustaraní. V Torině tváři zahleděla výraz naprosté úlevy. A v tu chvíli prohrála Ramie svůj boj a
začala se smát.
„Co to má znamenat?“ otázal se Beau.
„To si myslíš, ţe je to k smíchu?“ zeptal se Quinn nevěřícně.
Caleb si podráţděně povzdechl, při pohledu na ni však vztek ovládl.
„Sakra,“ ulevil si.
„Co je s ní?“ zeptala se Tori ostře. „Je v pořádku?“
„Ne,“ odpověděl Caleb tiše. „Není.“
„Nezlob se, Calebe,“ řekla podivně dutým hlasem. Znělo to, jako by naprázdno polykala, byl to hodně
zvláštní zvuk. „Buď se budu smát, nebo budu brečet.“
„Zlato, ty ale uţ pláčeš,“ upozornil ji něţně.
„Já pláču?“
Zvedla ruku ke své tváři a udiveně zjistila, ţe ji má vlhkou. Soustředila se na zvuky, které vycházely z její
hrudi a hrdla, a uvědomila si, co to je. Vzlyky.
„Dostala hysterický záchvat,“ poznamenal Beau zbytečně.
„Podle čeho jsi to poznal?“ odsekl Caleb.
„Mě-měl by ses na-naučit o-ovládat, Calebe,“ napomenula ho mezi vzlyky.
Hruď se jí svírala, aţ ji to téměř bolelo. Točila se jí hlava, před očima se jí dělaly mţitky.
„Doneste jí někdo vodu,“ štěkl Caleb na sourozence.
Tori vyběhla z pokoje a Caleb poklekl před Ramie.
„Ach, zlato,“ vydechl. Vztek a mrzutost byly okamţitě ty tam. „Jsem v pořádku,“ řekl, protoţe mu došlo,
proč dostala ten záchvat. „Kéţ by tě stejně tak zajímalo, jak jsi na tom ty sama. Ale co se domluvit? Ty se
postaráš o mě a já se postarám o tebe.“
„Do-domluveno,“ ucedila skrze drkotající zuby.
Tori se vrátila se sklenicí vody, kterou okamţitě podala Calebovi. Ustaraně pohlédla na Ramie.
Caleb roztrhl sáček z lékárny a vytáhl jednu lahvičku. Neměla tušení, co jí to doktor na pohotovosti
předepsal. To Caleb s ním mluvil, protoţe ona se během toho zdánlivě nekonečného pobytu na pohotovosti
nedokázala na nic soustředit.
„Mohla bys to spolknout?“ zeptal se Caleb a podal jí jednu broskvově zbarvenou pilulku.
„Co je to?“

93
 „Něco, co tě uklidní a pomůţe ti usnout. Vezmi si ji,“ přikázal
pevně.
Rozevřel jí rty a opatrně jí vloţil tabletku pod jazyk. Okamţitě se ušklíbla, protoţe pilulka chutnala hořce.
„Vezmu ji nahoru,“ prohodil Caleb přes rameno. „Ráno si promluvíme. Nemám tušení, co bude dál, ale
nechci, aby do toho byla Ramie dále zapojená. Dneska mohla umřít.“
„To ty taky,“ připomněl Beau tiše.
Caleb pohlédl na Tori, která byla bílá jako smrt, oči vytřeštěné strachem. Pak se ohlédl na Ramie.
„Dej mi vteřinu, lásko.“
Vstal, pak rozevřel náruč a Tori mu do ní vlétla. Zabořila tvář do jeho krku a on ji pevně objal.
„Jsem v pořádku, Tori,“ uklidňoval ji. „Jen si všichni potřebujeme odpočinout a ráno se rozhodneme, co
dál.“
Ramie náhle pocítila neklid. Jeho slova zněla tak zlověstně. Jako by se chystal se svými bratry a sestrou
probrat něco radikálního.
„Kde jsou Dane a Eliza?“ zeptal se Quinn ostře. „Je někdo z našich váţně zraněn?“
„Nic jim není,“ odpověděl Caleb. „Pomáhají s úklidem a sbírají důkazy. Nevěřím, ţe by se s námi policie
podělila o jakékoli zásadní informace, takţe jsem poslal svoje lidi, aby zůstali na místě činu.“
Pustil Tori, stiskl jí ruku a pak ji nechal vyklouznout ze svého sevření. Potom pomalu pomohl Ramie na
nohy, jako by byla z křehkého porcelánu. Soudě podle výrazů ve tvářích jeho sourozenců bylo zřejmě pozdě na
to, aby se z toho šoku vzpamatovala, Caleb tak asi zůstal jediný, kdo ještě dokázal rozumně uvaţovat.
Přesto si Ramie nemohla pomoct a chtěla se omluvit. Ohlédla se na oba Calebovy bratry, pak stočila pohled
na Tori.
„Opravdu moc se vám omlouvám,“ pronesla tiše. Cítila, jak jí po tvářích stékají nekonečné slzy. „Kdybych
to věděla, kdybych tušila, do jakého nebezpečí Caleba – a vás – uvrhnu, nikdy bych mu nezavolala.“
Caleb se otřásl vztekem. Kůţe na čelisti se mu napínala, jak drtil zuby.
Beau se na ni dlouze zadíval, po její omluvě pookřál.
„Jsem rád, ţe jsi to udělala, Ramie. Věřím, ţe můj bratr tě potřebuje stejně, jako ty očividně potřebuješ jeho.
Nikdo ti nemůţe dávat za vinu, co udělal ten chladnokrevný vrah.“
Ramie se na něj slabě pousmála, přestoţe ho skrze oponu slz viděla rozmazaně. Kéţ by jen dokázala přestat
plakat, prokrista.
„Děkuju,“ řekla upřímně.
„Řekl bych, ţe ti dluţíme omluvu,“ dodal Beau a zadíval se na svého bratra a sestru. „Ale dostane se ti jí, aţ
ti bude lépe.“

94
 30. kapitola

Caleb objal Ramie kolem pasu a pomalu s ní vyrazil do schodů. Jakmile došli na vrchol, zvedl ji do náruče a
zbytek cesty do loţnice ji nesl.
Sklonil se nad postelí, poloţil ji a pak se posadil na okraj matrace a setřel jí slzy, jeţ jí stékaly po tvářích.
„Jsme to ale pár, co?“ zeptal se s povzdechem.
„Nevím, proč ne-nedokáţu pře-přestat plakat,“ řekla skrze drkotající zuby.
Brada se jí zachvěla a po spáncích jí stékaly do vlasů další slzy. Sklonil se a nejněţněji, jak mohl, ji políbil
do kadeří.
Beze slova ji začal svlékat, přestoţe byla jako kus ledu a po těle měla husí kůţi.
„Zima,“ sténala.
„Já vím, zlato. Dej mi vteřinu, hned tě zahřeju.“
Odmlčela se a jen škytala, jak se snaţila potlačit další vzlyky.
Kdyţ ji konečně svlékl, sám se rychle zbavil oblečení, ulehl do postele vedle ní a přitáhl si ji k sobě, aby ji
zahřál teplem svého těla.
Unaveně si povzdechla, pak zeširoka zívla a přivinula se k jeho hrudi. Doufal, ţe její léky brzy zaberou a
ona usne.
„Calebe?“ zašeptala.
„Copak, zlato?“
„Něco jsem si dneska uvědomila.“
„Ano? Copak?“
Na vteřinu zaváhala. Leţela tváří na jeho holé hrudi, na pokoţce cítil její jemný dech.
„Ţe tě miluju.“
Srdce se mu sevřelo a pak začalo divoce tlouct.
Hruď mu zaplavil nový příval jejích slz.
„Ramie? Zlato, proč tě to tak rozrušuje? Hej,“ řekl a nadzvedl prsty její tvář. Oči měla lesklé slzami. To
nebylo zrovna to, v co doufal, ţe při jejím vyznání spatří. „Co se děje? Proč tě to tak rozrušuje? Víš přece, ţe
jsem rád, ţe mě miluješ. Vůbec by se mi nezamlouvalo, kdybych v tom byl sám.“
„Protoţe mě to děsí,“ vysvětlila prostě. „Kdyţ nikoho nemiluješ, pak tě nikdo ani nemůţe ranit. Pokud by
se ti něco stalo, nezvládla bych to, Calebe. Ještě nikdy jsem nikoho nemilovala a musím ti říct, je to pěkně na
prd.“
Její truchlivý tón ho rozesmál. Objal ji paţemi a pevně ji k sobě přitiskl. Políbil ji do vlasů a usmál se.
„Souhlasím. Je to pěkně na prd,“ přitakal se širokým úsměvem.
„Kdyby mě všechno nebolelo, teď bych na tebe skočila. Takhle ti můţu říct jen to, co jsem ti řekla včera
večer. Promiň, zlato, dneska ne, bolí mě hlava.“
„Myslím, ţe ti to odpustím. Ale jen pro tentokrát.“
„Calebe?“
„Ano, zlato?“
„Já tě opravdu miluju.“
Znovu ji stiskl, nedokázal si pomoct, potřeboval ji svírat tak pevně, jak jen mohl.
„Já tě také miluju, Ramie.“
„Calebe?“
Uchechtl se. „Copak, maličká?“
„Ty léky, co jsi mi dal… Jsem po nich jako praštěná.“
„To vidím,“ poznamenal suše. „Snaţ se usnout, zlato. Budu tu, aţ se probudíš. Slibuju.“
„Bojím se zavřít oči,“ zašeptala.

95
 „Pročpak?“ otázal se.
„Co kdyţ se probudím a ty tu nebudeš, protoţe to byl celé jen
sen?“
Znovu jí zvedl bradu a pak s ní spojil rty v hlubokém polibku. Po několik dlouhých okamţiků ji jen líbal.
Nebylo v tom nic sexuálního, a to se mu na tom líbilo. Byl to jen sladký, nevinný polibek mezi dvěma milenci,
kteří se potřebovali navzájem utěšit.
„Ještě pořád máš pocit, jako by to byl jen sen?“ zašeptal jí do úst.
„Pokud je, pak se z něj nikdy nechci probudit.“
„Ani já ne, zlato. Ani já.“
Mlčky ji objímal a bezmyšlenkovitě ji hladil po úzkých zádech. Spokojeně si povzdechla a ochabla. Dál ji
pomalu hladil, dokud si nebyl jistý, ţe usnula.
Dlouho poté, co upadla do hlubokého, bezesného spánku, leţel Caleb v posteli, úplně vzhůru, Ramie v
náruči, její měkké tělo přitisknuté ke svému.
„Ať jsou lidé, které mám rád, v bezpečí,“ zašeptal. „O nic víc neţádám.“

96
 31. kapitola

Domem otřásl výbuch a probudil Caleba z hlubokého spánku. Okamţitě se posadil a na hrdle a na zápěstích
mu tepal pulz.
„Co se kurva děje?“
Setřásl poslední opary spánku, přesvědčený, ţe má noční můru o tom, jak při výbuchu ztratí Ramie. Ale ne.
Tohle bylo moc hlasité. Příliš skutečné.
V páteři ho zamrazila panika. Zoufale se natáhl po Ramie, snaţil se ji vzbudit ze spánku podpořeného
silnými léky.
Dveře do jeho loţnice se rozlétly a dovnitř vpadl Beau. „Vstávejte!“ řval. „Musíme odtud vypadnout. Dům
hoří.“
Caleb vylétl z postele, Ramiino nehybné tělo vzal s sebou.
„No tak, zlato. Musíš se vzbudit. No tak, Ramie. Vstávej! Kde jsou Quinn a Tori?“ křikl na Beaua. „Co se
to kurva děje, Beau?“
„Na otázky není čas,“ řval Beau. „Musíme odtud vypadnout! O Tori se postará Quinn.“
Caleb si přehodil Ramie přes rameno a vyrazil do chodby, kde viděl, jak Quinn s Tori míří ke schodišti.
Quinn je spatřil, otočil Tori za sebe a pak ji pobídl směrem ke Calebově loţnici, která se nacházela na konci
chodby.
„Na schodiště a zabezpečenou místnost zapomeňte!“ křičel Quinn. „Musíme ven oknem.“
„Vţdyť jsme do hajzlu v druhém patře,“ odsekl Beau.
Caleb nemarnil čas přemýšlením, co dělat. Viděl, jak schodiště poţírají plameny. K jeho hrůze se přímo
před jeho očima zbortil strop na opačném konci chodby, kde se nacházely loţnice Quinna a Tori, a otvorem ve
střeše se vyvalil kouř.
„Do prdele,“ zaklel Caleb. „Všichni do mého pokoje. Hned!“
Beau pobídl svého mladšího bratra a sestru do Calebovy loţnice. Tori byla viditelně v šoku, oči vytřeštěné a
ztrápené.
„K oknu, Quinne,“ přikázal Beau. „Caleb má plné ruce. Uděláme, co se dá, a doufejme, ţe si při tom
nezlámeme vaz.“
„Půjdu první,“ nabídl Quinn tiše. „Aţ budou skákat Tori a Ramie, můţu jejich pád ztlumit.“
„Ne, počkat,“ ozval se Caleb. „Zpomalte a zamyslete se, neţ se všichni zabijeme. Oknem z mého pokoje se
můţeme dostat na střechu a odtamtud dolů po střeše garáţe. Pak uţ je to jen jedno patro, kratší pád.“
„Tak do toho,“ vyštěkl Beau. „Nemáme moc času, neţ to tu celé vylétne do povětří.“
Quinn otevřel okno a vylezl ven, drţel se okapu a posouval se ke střeše.
Beau pomohl do okna Tori a Quinn jí podal ruku, aby zabránil jejímu případnému pádu.
„Teď ty,“ vybídl Caleb Beaua. „Budu ti muset podat Ramie. Je mimo.“
Beau vylezl ven za Tori, a kdyţ se ujistil, ţe je bezpečně na střeše, natáhl se a opatrně podepřel Ramie pod
paţí. Caleb jí vytáhl nohy ven, aby ji Beau mohl odtáhnout ke střeše.
Caleb cítil ţár ohně. Přízemí pod nimi uţ musel stravovat poţár. Nepotrvá dlouho, neţ se propadne i
střecha, na které stojí.
„Quinne, vezmi Tori,“ nakázal Caleb. „Beau a já se postaráme o Ramie.“
Posouvali se po střeše tak rychle, jak si troufali. Na Calebově čele se perlil pot. Strach o rodinu svíral jeho
ţaludek ochromující silou. Sotva před hodinou se modlil, aby byli jeho nejbliţší v bezpečí, a teď se ocitli v
ohroţení ţivota.
A pak ho napadlo něco, co ho strachy paralyzovalo.
„Nikdo ani hnout,“ přikázal Caleb.
„Co tím sakra myslíš, Calebe?“ ozval se Quinn.

97
 „Nevíme, jestli není ten parchant na pozemku ani, jak se mu do prdele podařilo nastraţit tu bombu. Klidně
můţe čekat, aţ slezeme ze střechy, aby nás zastřelil.“
Tori vzlykla, ale Caleb si nemohl dovolit ušetřit ji před strašlivou pravdou.
„Musím se vrátit, v nočním stolku mám pistoli,“ oznámil Caleb. „Nikdo se ani nehněte, dokud se nevrátím.“
„Rychle,“ pobídl ho Beau.
„Kdyby se mi něco stalo,“ řekl Caleb váţným tónem, „dostaňte Tori a Ramie do bezpečí a na mě se
neohlíţejte.“
„Sklapni a hni kostrou,“ sykl Quinn.
Caleb se rozběhl po střeše tak rychle, jak si jen troufal, přehoupl se přes římsu a posouval se k oknu,
přidrţoval se přitom okapu. Pokoj uţ byl plný kouře. Nepotrvá dlouho a oheň stráví celý dům, včetně všech na
střeše.
Prudce otevřel zásuvku stolku, popadl pistoli i plný zásobník, nasadil ho do zbraně a natáhl kohoutek. Pak
se vrátil na střechu a rozběhl se k ostatním.
Společně kráčeli k okraji střechy. První seskočil na garáţ Quinn, pak Beau pomohl Tori přes okraj a drţel ji
za ruce, zatímco ji spouštěl ke Quinnovi.
„Pusť ji,“ zavolal Quinn. „Drţím ji.“
Tori zavřela oči a pak uţ přistála do Quinnových rukou.
„Podej mi jednu její ruku,“ řekl Beau. „Pomůţu ti ji spustit
dolů.“
Posunuli Ramie mezi sebe, oba ji drţeli za zápěstí a navedli ji do Quinnovy čekající náruče. Beau a Caleb
se svěsili přes okraj, podrţeli se okapu, pak se pustili a dopadli na garáţ vedle svých sourozenců.
Caleb zapřemýšlel nad jejich moţnostmi. Nejlépe se dostanou na zem po levé straně. Na pravé straně garáţe
se táhl betonový pruh a chodník, takţe seskok z té strany by byl nebezpečnější.
Quinn šel opět první. Caleb poloţil Ramie a modlil se, aby se neprobudila, nezpanikařila a nespadla ze
střechy, pak pomohl Beauovi spustit Tori přes okraj nízké budovy.
Jakmile byla Tori bezpečně na zemi, Caleb a Beau vzali Ramie za ruce, opatrně přehodili její nohy přes
okraj a spustili ji pomalu k zemi, aby je její váha nepřeváţila.
A právě v okamţiku, kdy visela metr nad Quinnem, se probudila.
Zavřeštěla a začala se zmítat, máchala nohama a točila se ve vzduchu.
„Ramie! Ramie!“ křičel Caleb. „Přestaň! Musíš přestat! Jsem tu s tebou. Jsi v bezpečí. Přestaň s námi
bojovat.“
Ztuhla, jen přes rozechvělé rty vydala tichý vzlyk. „Calebe?“ zachraptěla. „Tohle je sen, ţe je to tak? Pověz
mi, ţe je to jenom sen.“
„Je to jen sen, zlato,“ uklidňoval ji. „Jenom noční můra. Zavři oči, brzy bude po všem.“
Ochabla a uvolnila se, uposlechla ho. Caleb s Beauem ji pustili, ona dopadla do Quinnovy náruče a oba se
svalili na zem.
Jakmile byl Beau na zemi, Caleb mu hodil pistoli. Potom přehodil nohy přes okraj garáţe, chytil se za okap,
pak se pustil a při dopadu se překulil, aby absorboval náraz. Na okamţik si vyrazil dech a poté se několikrát
zhluboka nadechl.
Okamţitě se převalil k Ramie a Quinnovi, kteří leţeli na zemi ve spleti rukou a nohou.
„Quinne, jsi v pohodě?“ zeptal se Caleb.
„Jo, jen jsem si vyrazil dech. Jak je na tom ona?“
„Můţu uţ otevřít oči?“ zeptala se Ramie tiše.
„Ano, zlato. Otevři oči. Musíme jít.“
„Co se děje, Calebe?“
Její roztřesený hlas ho chytil za srdce. To poslední, co chtěl, bylo říct jí, co se stalo.
„Dům hoří. Museli jsme utéct oknem mojí loţnice,“ vysvětlil Caleb jemně.

98
 „Co ostatní?“ zeptala se a vyhrabala se na nohy. Několikrát potřásla hlavou, jako by potřebovala očistit
mysl od účinku léků.
„Tori, Beau i Quinn tu jsou s námi. Všichni jsou v pořádku.“
„A Eliza a Dane?“ zeptala se úzkostně.
„Na noc tu nezůstali. Naši lidé se měli ráno vrátit, abychom probrali další kroky. Jsme tu jen my a měli
bychom odtud hodně rychle vypadnout.“
„Je tady?“ zašeptala Ramie.
Caleb věděl, na koho se ptá.
„To nevíme,“ ozval se Beau. „Ale nebudeme to riskovat.
Musíme tebe a Tori dostat do bezpečí.“
„A vás taky,“ poukázala Ramie.
„Ano, nás taky,“ souhlasil Caleb.
„Nemůţeme si vzít auto,“ prohlásil Beau. „Nevíme, jestli v něm taky nenastraţil bombu.“
„Jak se mu sakra podařilo propašovat do domu bombu?“ ucedil Caleb.
„Nevíme, ţe to udělal,“ připomněl Quinn tiše. „Nevíme, co se tu do hajzlu vlastně stalo. Mohl na dům
vypálit z raketometu. Vím jen, ţe se ozval výbuch a ţe dům je teď v plamenech. Nevíme, kde teď je, takţe
navrhuju, abychom odtud vypadli, jak nejrychleji to bude moţné.“
„S tím souhlasím,“ řekl Beau.
Caleb přimhouřil oči, kdyţ pohlédl na Tori, která se třásla jako osika. Ramie ji vzala něţně za ruku a stiskla
ji. Ke Calebově překvapení na ni Tori vděčně pohlédla a její ruku nepustila.
Vydali se do lesů obklopujících jejich dům.

99
 32. kapitola

„Tohle uţ trvá moc dlouho,“ prohlásil Caleb chladně. „Chci toho parchanta dostat, a je mi jedno, jestli
legálně, nebo ne.“
Dane stál v Elizině kuchyni a naléval kávu deseti muţům, kteří se shromáţdili v Elizině domě. Kromě
Caleba, jeho bratrů, Elizy a Danea tu byl i jeden ze dvou šestičlenných týmů, které Caleb se svými bratry
zaměstnával. Najímali jen ty nejlepší lidi a bylo načase, aby dělali to, co uměli nejlépe. Aby dostali toho
zabijáka.
Neţ někdo mohl na Calebovo prohlášení zareagovat, do kuchyně vešla Eliza a Caleb na ni okamţitě
soustředil svou pozornost.
„Jak jsou na tom?“ zeptal se tiše.
Tori a Ramie za sebou měly hrozné chvíle. Uprostřed noci šly hustým lesem a Ramie se bála, ţe je někdo
sleduje. Ţe je někdo loví. Znervózňoval je kaţdý zvuk. Nervy měly tak vyšponované, ţe neţ dorazili na místo,
odkud mohl Caleb zavolat Daneovi, aby pro ně přijel, byli uţ všichni naprosto vyčerpaní.
Caleb se vůbec necítil provinile za to, ţe podal Ramie léky, aby zaplašil blíţící se záchvat paniky. Kdyţ
Dane dorazil, uţ hyperventilovala. Tori byla stejně vynervovaná a úzkostně na Ramie hleděla, bylo zřejmé, ţe
má o druhou ţenu obavy.
„Ramie konečně souhlasila, ţe si půjde lehnout a odpočine si,“ oznámila Eliza. „A souhlasila s tím jen
proto, ţe Tori nechtěla být sama a poţádala ji, aby ji neopouštěla.“
Caleb vztekle vydechl. Kdy přestanou jeho nejbliţší trpět? Kdy budou v bezpečí a budou vůbec někdy v
bezpečí? Frustrovaně si prohrábl vlasy.
„Děkuju, Elizo.“
„Děkovat nemusíš. Tak, co je teď v plánu?“ zeptala se přímo.
„Domlouvám pro ně bezpečný dům, kde by mohli pro dnešek zůstat,“ informoval ji Dane. „Odpoledne uţ
budu mít domluvený dohled a veškeré bezpečnostní zařízení. Do té doby myslím, ţe by měli zůstat tady, aby
nebyli na očích.“
Eliza přikývla.
„Rozdělíme se do týmů po třech a vezmeme si dvanáctihodinové směny,“ pokračoval Dane. „První tým
bude mít hlídku od sedmi večer do sedmi zítra ráno. Druhý tým bude hlídat od sedmi ráno do sedmi večer.“
Caleb se nedokázal smířit s myšlenkou, ţe má sedět na zadku a nechat své lidi, aby se starali o jejich
bezpečí, zatímco sám nebude dělat vůbec nic. To ho štvalo, chtěl toho bastarda roztrhnout holýma rukama. A
soudě podle krveţíznivé zuřivosti v očích na tom byli jeho bratři stejně jako on.
K čertu s pravidly a k čertu se zákonem. Pokud ho dostane Caleb do rukou, je z něj mrtvý muţ.
„Proberu to s policií a domluvím, kdy bys mohl podat výpověď,“ řekl Dane Calebovi. „Prozatím nechci,
aby policie věděla, kde jsi.“
„Skrývání nijak nepomůţe, pokud je ten zabiják stále napojen na Ramie,“ poukázala Eliza. „Neustále přece
ví, kde přesně je, ne?“
„Moţná bys ji měl nadrogovat, dokud toho hajzla nedostaneme,“ navrhl Beau.
„Proboha, nehodlám ji nacpat prášky jen proto, aby nevyzradila náš úkryt,“ řekl Caleb znechuceně.
„Ne,“ pronesla Eliza zamyšleně. „Ale mohl bys to zařídit tak, aby ani sama netušila, kde jste.“
Dane ukázal na Elizu. „To je dobrý nápad. Nevím, proč mě to samotného nenapadlo uţ dřív.“
„Protoţe ţeny jsou chytřejší?“ mrkla na něj Eliza.
„Vychytralejší,“ zamumlal Dane.
„Co navrhuješ?“ zeptal se Caleb netrpělivě.
„Zavaţ jí oči,“ navrhla Eliza prostě. „Hlavně ať před ní nikdo nemluví. Ať nic nevidí a neslyší, pak nic
neuvidí a neuslyší ani on. Ramie sotva můţe vyzradit něco, co sama neví.“

100
 „Máš pravdu,“ přikývl pomalu Caleb. „Rychlost, s jakou ten zabiják postupuje, mě utvrzuje v tom, ţe tu
nemůţeme zůstat déle, neţ je nezbytně nutné. Uţ víme, ţe dokáţe jednat hodně rychle. Pokud nebude Ramie
nic tušit, pak není důvod, proč bychom se nemohli přestěhovat do zabezpečeného domu, zatímco vy tu dořešíte
bezpečnostní opatření.“
„Přesně tak,“ potvrdil jeho slova Dane.
„Tak bychom se do toho měli pustit hned teď, dokud je mimo,“ řekl Caleb. „Kdyţ ji rychle přesuneme, ten
zabiják uvidí jen interiér pokoje, do kterého ji v tom domě uloţíme.“
„Jestli se máme přesunout hned teď, pak tým, který bude mít sluţbu od zítřka od sedmi ráno do sedmi
večer, bude do sedmi večer dnešního večera hlídkovat u zabezpečeného domu,“ poznamenala Eliza.
„Postaráme se o to,“ odpověděl Eric Beckett, člen jejich
ochranky.
„Najdu něco, čím Ramie zaváţeme oči,“ oznámila Eliza. „Hlavně, aţ se probudí, jí vysvětli, ţe je nutné, aby
pokud moţno na nic nemyslela. Čím míň pachatel ví, v o to větším bezpečí jste.“
„Já uţ ji zaměstnám,“ slíbil Caleb.
Eliza potlačila úsměv – tedy skoro. Caleb zasténal, kdyţ si uvědomil, co právě řekl.
„Jsi zvrhlá,“ zamumlal.

Ramie se zamračila. Nezamlouvalo se jí, ţe s ní pohazují jako s pytlem brambor. Pak si uvědomila, ţe
navzdory tomu, ţe otevřela oči, stále nic nevidí.
Prsty se jí zabořily do teplého masa a pohazování najednou
ustalo.
„Ramie, potřebuju, abys mi věřila.“
Calebův hlas ji okamţitě uklidnil, utišil její obavy.
„Co se děje, Calebe?“ zašeptala.
„Věř mi, zlato, ano? Potřebuju, aby ses teď nehýbala a vůbec na nic nemyslela. Mohla bys to pro mě
udělat?“
Zmateně se zamračila. Co to pro všechno na světě dělá? Navzdory jeho ujištění si Ramie nemohla pomoct a
napjala se. Nesl ji, ale netušila kam. Zavázal jí oči. Ani nevěděla proč.
Ve světle šílených událostí posledních několika dní se tohle však nezdálo zas tak bláznivé.
Rozhodla se tím dál nezabývat. Poloţila si tvář na jeho rameno a pokusila se uvolnit. Pak začala přemítat,
zda vůbec někdy důvěřovala jiné lidské bytosti.
Milovat někoho však znamenalo mu také důvěřovat, nebo ne?
A to si kdysi myslela, ţe nikdy nebude schopná Calebu Devereauxovi zapomenout, co jí udělal. Bylo
vtipné, jak se ţivot občas převrátí naruby. Kdyby jí někdo před šesti měsíci řekl, ţe se s někým zaplete, natoţ ţe
se do něj zamiluje, smála by se, aţ by se za břicho popadala.
„Uţ tam skoro jsme,“ zašeptal jí Caleb do vlasů.
Ozval se zvuk otevíraných dveří, pak uslyšela, jak se dveře za nimi zavřely. Potom ji Caleb poloţil na
postel. O vteřinu později jí sundal látku z očí a ona na něj okamţitě pohlédla.
Vypadal unaveně. Pohladila ho po tváři, palcem přejela po tmavém kruhu pod jeho okem.
„Povíš mi, co se děje?“ otázala se.
Usmál se. „Napadlo nás, ţe pokud nebudeš vědět, kde jsi a jak ses sem dostala, ani ten útočník nebude tušit,
kde jsi.“
Udiveně zamrkala. „To mě nikdy nenapadlo. Je to… geniální!“
„Jakkoli by se mi líbilo nechat si za to připsat zásluhy, napadlo to Elizu.“
„Je to chytrá holka,“ poznamenala Ramie s úsměvem. Pak ale rychle vystřízlivěla, kdyţ si náhle vzpomněla
na události předchozího dne. „Calebe, co tvůj dům?“
Posadil se na postel vedle ní a propletl s ní prsty.

101
 „Je to jenom dům,“ řekl. „Domy se dají postavit znovu. Ale lidé se nahradit nedají. Jsem vděčný, ţe jsme
odtamtud vyvázli ţiví. Celá tahle situace se nám vymyká z rukou. Musíme ho dostat co nejdřív, protoţe
nevíme, co udělá příště. Je stále drzejší, a to poslední, co by si kdokoli přál, je extrémně inteligentní a
nezastavitelný sériový vrah.“
„Tvůj dům se mi stejně moc nelíbil,“ přiznala upřímně.
Uchechtl se. „Jen do toho, nemusíš mě šetřit.“
„Byl tak studený a strohý,“ řekla a kousla se do rtu. Po chvíli dodala: „Necítila jsem z něj ţádné… teplo.“
„No, co bys řekla na to, ţe další dům postavíme a zařídíme, jak se bude líbit tobě? A pak z toho vytvoříš
domov.“
Předstírala, ţe si to rozmýšlí. „Moţná tu nabídku přijmu.“
S úsměvem se k ní naklonil a políbil ji. „Máš hlad? Mohl bych ti připravit něco k jídlu a přinést ti to sem,
abys tu nebyla celou dobu sama.“
„Mohla bych se osprchovat a převléknout?“
„Zajisté. Jen nevystrkuj hlavu z pokoje. Tohle je jediný pokoj v domě, který nemá okna. Kdybys vyhlédla
ven, mohla bys vyzradit naši polohu.“
„Takhle to vypadá, jako bych to snad udělala schválně,“ zamumlala.
Znovu ji políbil. „To ne. Ale ať uţ bys to udělala schválně, nebo ne, výsledek by byl stejný. Nechci riskovat
naše bezpečí.“
Kdyţ Caleb vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře, Ramie se opřela o čelo postele a zadívala se do stropu.
Pak zavřela oči a vyprázdnila svou mysl.
A pak zalapala po dechu, kdyţ ji v hlavě bodlo bolestí. Uslyšela vzdálený smích, přemýšlela, jestli si ho jen
nepředstavovala.
To sis myslela, že se přede mnou můžeš schovat?
„Calebe!“
Během pár vteřin rozrazil Caleb dveře a vpadl dovnitř. Kdyţ ji uviděl sedět na posteli, kde ji zanechal,
zmateně se zamračil.
Celá se třásla a objímala se.
„Ramie, co se děje?“ zajímal se Caleb.
„Smál se,“ řekla a bylo jí jedno, jak šíleně to zní. „Leţela jsem tu, dívala se do stropu a snaţila se nemyslet
vůbec na nic, jak jsi mi řekl, a on se zasmál a řekl: ‚To sis myslela, ţe se přede mnou můţeš schovat?‘“
Caleb se posadil vedle ní a přitáhl si ji k sobě.
„Neuvidí nic, co neuvidíš ty,“ prohlásil věcně. „Nezjistí, co sama nevíš. Takţe ano, řekl bych, ţe se před
ním můţeme ukrýt. Alespoň dokud nevymyslíme plán, jak ho dostat. Do té doby zůstaneš tady pod zámkem,
abys nic netušila.“
„Dobře,“ hlesla chraplavě. „Přestanu vyšilovat. Slibuju.“
Zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „Mít v hlavě cizího člověka ti dává právo vyšilovat.“
„Nemusíš mě uklidňovat. Uţ se nebudu tak plašit. Teď mi, prosím, dones něco k jídlu a nech mě tu s mým
imaginárním kamarádem. Nebo spíš s ne tak imaginárním zabijákem,“ řekla a protáhla obličej. „Boţe, nemůţu
uvěřit, ţe o tom vtipkuju. Opravdu uţ začínám šílet, ţe?“
Vzal ji za bradu a pohladil ji palcem po tváři. „Jsem rád, ţe tu nejsem jediný, kdo má trochu nevhodný
smysl pro humor.“

102
 33. kapitola

Byla to hračka. Ani zdaleka hodná někoho s jeho schopnostmi. Jeho otec vţdycky říkával: „Charlie, ranní
ptáče dál doskáče a najde víc červů. Na ostatní čekají jen zbytky. To si pamatuj a v ţivotě to dotáhneš daleko.“
On se ale kurva jmenoval Charles! Ne Charlie. Charlie je jméno pro dítě, ne pro muţe.
Potlačil příval vzteku, uzamkl ho, aby se mohl soustředit na úkol, který měl před sebou.
Zklidnil dech a vyšel ze stínů stromů. Uklidnil se. Jediný sval v jeho těle se nepohnul. Byl disciplinovaný a
trpělivý. Vlastnosti, které se cení.
Pod příkrovem tmy došel k zaparkovanému autu. Kdyţ byl tak blízko, ţe by ho mohli vidět ve zpětném
nebo bočním zrcátku, poloţil se na břicho a zbytek cesty ke dveřím na straně řidiče se plazil.
Byla to dlouhá bolestivá práce vhodná jen pro ty, kteří oplývají nekonečnou trpělivostí a smyslem pro
detail. Jediný špatný pohyb, jediná chybička, a byl by z něj mrtvý muţ. Místo aby ho to vyděsilo, se mu
představa, ţe má na čele terč, zalíbila, opájela ho víc neţ cokoli jiného. Snad jen zabíjení mu přinášelo ještě
větší vzrušení.
Opatrně se zvedl, v ruce přitom drţel zbraň s tlumičem. Ten takzvaný bezpečnostní specialista, který seděl
v autě a hlídal dům a jeho obyvatele, je uţ mrtvý muţ.
Kdyţ se postavil, musel se při pohledu na překvapený výraz svého protivníka usmát. Nedal své oběti šanci
zareagovat. Sklo se prohnulo, kulka na něm vytvořila pavučinu prasklin. Na protějším okně se objevila skvrna
ze směsice krve a mozku.
Potěšen úspěchem se rozběhl k domu, v němţ se svítilo, a ke své další oběti.
Kdo vůbec potřeboval vidět skrze oči Ramie St. Claireové? Tohle mu přinášelo mnohem větší uspokojení.
Nemohl se nabaţit reakce Caleba Devereauxe, kdyţ si uvědomil, ţe se stal nástrojem Ramiiny poráţky. Tolik
radosti bylo téměř nesnesitelné.
Prošel kolem domu, zbraň namířenou a připravenou k výstřelu. Nikdo nemůţe dopředu vědět, jak budou jiní
reagovat. Vyplatilo se být neustále ve střehu.
Kdyţ rychle nakoukl za roh, spatřil svůj cíl stát u zadních dveří. Charles se skoro uchechtl, ale včas se
zarazil a opanoval se, neţ stihl udělat takovou hloupou chybu.
Nebyl důvod se dál schovávat. Mrtví vám nemůţou stát v cestě. Vyšel zpoza rohu, paţi napřaţenou, levou
podpíral rukojeť pistole. Měl přesnou mušku, nikdy neminul o víc neţ centimetr. Stráţce se tiše sesul k zemi,
mrtvý ještě před dopadem.
Charles překročil padlého, otevřel dveře a vešel dovnitř. Podle informací, které získal skrze Caleba
Devereauxe, věděl, ţe poslední stráţný je v chodbě přede dveřmi do Ramiina pokoje.
Sotva dokázal potlačit nadšení. Bude však lepší, kdyţ s oslavami počká. Na ně bude čas později. S Ramie!
Charles věděl, ţe kdyţ se vynoří zpoza rohu chodby, bude mít jen zlomek vteřiny, aby namířil a zasáhl svůj
cíl, jinak bude hrozit prozrazení. Byl tak blízko svému cíli, ţe se mu třásla ruka a hlaveň pistole skoro
poskakovala.
Vztekle potlačil svou reakci, přinutil se uklidnit několika hlubokými nádechy. Zavřel oči, nadechl se a pak v
duchu odpočítal raz… dva… tři!
Otočil se, zapřel se nohou a rychle vpadl do chodby. Měl namířeno skoro dvacet centimetrů mimo svůj cíl.
Rychle pozvedl o kousek paţi a bleskově stiskl kohoutek. Kulka zasáhla stráţného doprostřed čela. Zhroutil se
jako domeček z karet.
Ano!
Stálo ho to veškeré úsilí, aby nevpadl do loţnice, nevypálil Devereauxovi díru do hlavy a neskoncoval to.
Tím by však všechno pokazil. Charles si vše naplánoval do posledního detailu. Tehdy v noci se napojil na
Caleba jen na zkoušku, byl však velice potěšen výsledkem.

103
 Roztřesenýma rukama vylovil z kapsy mobilní telefon. Jestli má to video nahrát, pak musí pracovat rychle.
Nebude to pro Caleba velké překvapení, aţ se na tu nahrávku podívá? Usmál se a zavřel oči, aby se na
Devereauxe napojil.

Caleb se na posteli posadil, přikrývka mu sklouzla do klína. Slyšel v hlavě hlasy, našeptávaly mu, aby začal
jednat. Pomalu vstal a odměřenými kroky došel ke dveřím. Tiše! Nechceš přece vzbudit
Ramie.
Došel do kuchyně, otevřel zásuvku a zas ji zavřel. Pak otevřel další, a kdyţ tentokrát natáhl ruku dovnitř,
jeho prsty se obtočily kolem rukojeti velice ostrého porcovacího noţe.
Jak příhodné, ţe našel porcovací nůţ, kdyţ měl v plánu naporcovat Ramie jako vánočního krocana. Bude z
ní ten nejlepší vánoční a narozeninový dárek v jednom.
Pevně sevřel rukojeť noţe, vrátil se k loţnici, tiše otevřel dveře a vstoupil do místnosti, kde Ramie spala
hlubokým spánkem. Dlouho nad ní jen stál a opájel se pohledem na ţenu, po níţ pásl posledních osmnáct
měsíců. Na Calebových rtech hrál úsměv. „Tady tě nikdo neuslyší,“ zašeptal.
Přesto jednu ruku přitiskl na její ústa. Přiloţil ostří na měkkou kůţi jejího podbřišku a rozřízl ho po celé
šířce tak, aby kopíroval křivku jejího břicha.
Tlumeně zavřeštěla a on se rychle posadil na její zmítající se tělo. Vyklenula se, snaţila se ho ze sebe
shodit, on na ni však nalehl a pak provedl další řez směrem dolů mezi jejími ňadry.
Vytryskla jí krev a stékala po jejím těle v rudých pramíncích. Zmítala se, skoro aţ hystericky, a přesto si
zatím neuvědomovala, kdo jí to doopravdy dělá. Nemohl se dočkat, aţ uvidí její výraz. Charles se skoro
rozesmál.
A pak na něj pohlédla a její tvář sevřela hrůza. Zvedl ruku z jejích úst, protoţe tohle byla příliš skvělá
příleţitost, neţ aby si ji nechal utéct. Skoro v koutě místnosti zatleskal, ale kdyby to udělal, znehodnotilo by to
záběry videa, které nahrával. A on chtěl, aby Devereaux viděl kaţdý řez, který jejímu tělu způsobil.
„Calebe!“ zakřičela. „Calebe, přestaň! Boţe, co to děláš?“
Rychle ji dvakrát řízl. Oči se jí šokem zamlţily, její slova zněla vinou ztráty krve a hrůzy nesrozumitelně.
Pokoušela se s ním bojovat, Calebově síle se ale vyrovnat nemohla. Bylo ironické, ţe proti Charlesovi by šanci
měla. Caleb byl mnohem větší a silnější. Uţívat si zabíjení očima někoho jiného bylo návykové. Teď, kdyţ
věděl, jaké to je, si to touţil brzy zopakovat.
Po Ramiině tváři se valily slzy. Po všem tom křiku skoro přišla o hlas. Kdyţ ji řízl znovu, tentokrát do
boku, jen ošklivě zachroptěla.
„Prosím, nedělej to,“ ţadonila a hruď jí pod náporem bolesti poklesla. „Myslela jsem, ţe mě miluješ,“
zašeptala. „Slíbil jsi…“ Hlas
se jí vytratil, tělo jí na matraci pokleslo. Konečně omdlela. To jí Charles musel nechat. Nebylo moc lidí,
kteří by dokázali vydrţet tak dlouho v takovém stavu.
Charles se zamračil. Caleb zatěkal očima. V jeho tváři se zračila bolest a muka. Charles věděl, ţe by odtud
měl Ramie okamţitě dostat pryč, neţ se Caleb osvobodí z jeho moci, ale cítil se jako dítě, kterému sebrali
oblíbenou hračku.
Caleb se pohyboval trhavě, skoro křečovitě, kdyţ se sklonil a zvedl Ramie do náruče. S úsměvem na rtech
se za ním Charles vydal a ani na vteřinu nepřestal natáčet. Ramiina krev stékala na zem, to byl hezký detail.
Přidával tomu na autentičnosti, Charles si však dával pozor, aby do krvavé cestičky nešlápl.
Nahrál také, jak Caleb ukládá Ramie na zadní sedačku svého SUV. Aţ policie uvidí to video, nebude mít
sebemenší pochyby o tom, kdo Ramie St. Claireovou zabil. K jeho odsouzení ani nebude potřebovat tělo!

104
 34. kapitola

Caleb otevřel oči a okamţitě je zas zavřel. To málo, co viděl, stačilo, aby měl pocit, ţe se ocitl na šíleném
kolotoči, který se točil tak rychle, aţ se mu z toho dělalo špatně. Ve spáncích mu tepalo. V hlavě mu bušilo a
bolest se nesla do vazu. V ústech měl sucho. Olízl si rty, snaţil se je navlhčit.
Začichal a okamţitě ucítil sladký pach… krve? Zahltil mu smysly. Rozhodně to byla krev.
Ţaludek se mu sevřel. Posadil se na posteli a otevřel oči. Před sebou spatřil nemyslitelné.
Prostěradla, matrace, polštáře, to všechno prosakovalo krví. Ach, boţe. Sám se v ní koupal, pokrývala mu
ruce, paţe, hruď i nohy.
Svalil se z postele a dopadl na zem, ţaludek se mu obrátil a začal dávit.
„Ramie!“ řval chraplavě. „Ramie!“ Boţe, kde jen je? Co se stalo? Proč si na nic nepamatuje? Určitě by si
pamatoval, kdyby tolik krvácela. Proč nebyla v posteli?
Zvedl se ze země a vyklopýtal do chodby, kde zakopl o tělo jednoho ze svých bezpečnostních expertů.
„Ach, Jeţíši,“ zasténal hrůzou. Tohle byla učiněná noční můra. Musela být. Jiné vysvětlení neexistovalo.
Tohle přece nemohlo být skutečné.
„Ramie!“ zakřičel a rozběhl se chodbou. Rozráţel všechny dveře, které vedly do chodby, snaţil se ji najít.
Kde jsou sakra všichni?
Krev mu ztuhla v ţilách, kdyţ viděl, ţe zadní dveře jsou pootevřené. Doběhl k nim, otevřel je a jeho zrak
padl na druhé mrtvé tělo.
Zamrazilo ho, najednou měl předtuchu tak zlou, aţ ho naprosto znehybněla. Otupěle hleděl na mrtvého
muţe. Na čele měl díru. Oči měl skelné smrtí, místo týlu měl krvavou kaši.
Předklonil se a zvracel. Ţaludek se mu svíral, nutil ho zbavit se veškerého jeho obsahu.
Musí najít Ramie. Musí zavolat o pomoc. Nemohl si vzpomenout, co se tu stalo. Neměl by to tušit? Ramie
nemohla zmizet a dva jeho muţi nemohli být zabiti, aniţ by se o tom dozvěděl, ne?
Vklopýtal zpátky do té loţnice, která jako by vypadla z nočních můr, a zadíval se na krví pokrytou postel.
Pak se natáhl po svém telefonu. Prsty se mu třásly, kdyţ vytáčel Beauovo číslo. Tori, Quinn a Beau musejí být
v pořádku. Moţná bude Beau vědět, kde Ramie je a co strašného se tu událo.
„Calebe, kde k sakru jsi?“ štěkl Beau do telefonu po prvním zazvonění.
„V zabezpečeném domě,“ řekl Caleb zesláble. „Stalo se tu něco strašného, Beau. Je Ramie s tebou?“
„Nehýbej se,“ přikázal mu Beau. „Ničeho se nedotýkej. Rozumíš? Do tří minut jsme tam.“
Caleb se zamračil, kdyţ se hovor přerušil. Něco ţivotně důleţitého mu unikalo, ale co? Proč si nevzpomínal
na nic, co se událo předchozí noci?
Dbalý příkazu svého bratra, aby se ničeho nedotýkal, došel Caleb ke vchodovým dveřím a vyšel do jasného
slunečního svitu. Zamţoural a pak si zastínil tvář dlaní. A pak uţ jen jako uhranutý zíral na zaschlou krev, která
pokrývala jeho ruku.
Před domem se skřípěním zastavila dvě auta. Z jednoho vyskočil Beau a rozběhl se, z druhého vystoupili
Dane a Eliza a řítili se k němu, tváře zachmuřené… a rozběsněné.
„K zemi!“ štěkl Dane, vytáhl zbraň a namířil ji na Caleba. „Lehnout!“
Caleb na Danea zmateně pohlédl. Myslel to váţně? Copak celý svět zešílel?
„Jeţíši, Calebe,“ vydechl Beau, ve tváři bílý jako stěna, a zadíval se na svého bratra. „Co jsi to udělal?“
„Prohledej ho, jestli není ozbrojený,“ slyšel z dáli Elizu, která na Caleba také mířila svou zbraní.
Začínalo ho to štvát.
„Můţe mi někdo povědět, co se tu sakra děje?“ vybuchl Caleb. „Kde je Ramie? A proč na mě míříte těmi
zatracenými pistolemi? Kde je Ramie?“
„Na to se chceme zeptat my tebe, Calebe,“ opáčil Dane stejně vzteklým tónem.
Caleb netrpělivě přimhouřil oči. „Zeptat na co?“

105
 „Kde je Ramie,“ vysvětlila Eliza. „Řekni nám, co jsi s ní udělal, Calebe. Řekni nám to, neţ se sem dostane
policie a my ti uţ nebudeme schopní pomoct.“
Zmateně potřásl hlavou. Pak se zadíval na své ruce, jako by si vůbec poprvé uvědomil, ţe je má celé od
krve. Začal se neovladatelně třást, vidění se mu rozpilo slzami.
„Já nevím,“ řekl a hlas se mu zlomil. „Boţe, já to nevím. Co jsem to udělal?“
Eliza kývla na Danea, který ke Calebovi rychle přikročil, zatímco Eliza zůstala stát a dál na něj mířila
zbraní.
„Na kolena,“ přikázal Dane.
Caleb otupěle poklekl.
„Ruce za hlavu.“
Caleb pomalu propletl prsty na zátylku. Trhl sebou, kdyţ na zápěstích pocítil studený kov pout a uslyšel
tiché cvaknutí jejich zámku. Zvedl pohled ke svému bratrovi, který na něj hleděl se slzami v očích.
Beau vypadal… zničeně.
„Jdeme,“ řekl Dane a zvedl Caleba na nohy. „Do auta.“
Eliza otevřela zadní dveře a Dane bez okolků strčil Caleba dovnitř, zatímco Beau se vrátil do auta, kterým
přijel. Dane a Eliza se posadili dopředu a zavřeli za sebou dveře.
Dane vyjel tak prudce, ţe se Caleb uhodil o okénko do hlavy.
„Zatraceně, Calebe. To se ani nebudeš bránit?“ obořila se na něj Eliza znechuceně.
„Co mám říct?“ zeptal se Caleb vyčerpaně, šok pomalu ustupoval. Vztek se vytratil. Byl zmatený, zároveň
ho však jímala hrůza a svírala mu vnitřnosti. „Probudil jsem se. Ramie byla pryč a postel, na které spala, byla
celá od krve. Dva muţi, kteří měli dům hlídat, jsou mrtví. Můţu jen předpokládat, ţe třetí je na tom zrovna tak.
Já to vidím tak, ţe mluvit byste tu měli vy,“ odsekl.
Eliza se k němu prudce otočila a se svraštěným obočím se na něj zadívala.
„Co si pamatuješ jako poslední předtím, neţ ses probudil?“ zeptala se.
Caleb se na vteřinu zamyslel, pokoušel se vzpomenout si na předchozí noc.
„S Ramie jsme si šli brzy lehnout. Oba jsme byli vyčerpaní. Probudil jsem se sotva před pár minutami.
Ramie byla pryč a všude byla krev.“
„Jeţíši,“ zamumlala Eliza. „Ţe by to opravdu nevěděl?“
„Moţná to vyblokoval,“ ucedil Dane skrze zuřivostí zaťatou čelist. „Já bych si teda určitě pamatoval, co
jsem provedl nevinné ţeně.“
Caleba se zmocnil tíţivý pocit. V mysli se mu objevovala jedna vzpomínka, byla tak blízko, a přesto mimo
dosah. Proč mu srdce tak strašně buší? Zdrogovali ho? „Co jsem vyblokoval?“ zajímal se Caleb. „Zatraceně,
řekněte mi to. Přestaňte mluvit v hádankách. Tohle uţ trvá moc dlouho!“
Dane dupl na brzy a vztekle se na Caleba otočil.
„Řekni mi, co se včera v noci stalo, Calebe. Řekni, proč jsi to udělal.“
Caleb shlédl na své ruce, rudé zaschlou krví. Z toho pachu se mu dělalo špatně. Chtěl ji smýt. Otřel si dlaně
o kalhoty, ale tím tu krev jen rozmazal. Tak tohle se myslelo tím, kdyţ se řeklo, ţe má někdo doslova krev na
rukou?
„Dane, kde je Ramie?“ zeptal se Caleb. Strach mu svíral ţaludek a drtil vnitřnosti.
„Tady ne,“ odpověděla Eliza tiše. „Nechceme, aby začal šílet a utekl.“
Dane dupl na plyn a zamířil po silnici z obydlené oblasti dál na venkov. Pryč z města.
Nedávalo to vůbec smysl. Proč Caleb vybuchl? Jak mohl Dane tak špatně odhadnout muţe, pro něhoţ
pracoval? Muţe, jemuţ byl naprosto oddaný. Proč ho vlastně Dane neveze na policejní stanici, aby ho mohli
vzít do vazby? V Eliziných očích spatřil smutek. Dívala se přímo před sebe, skrze čelní sklo.
Daneovi zazvonil telefon. Pohlédl na něj a na displeji spatřil telefonní číslo detektiva Ramireze.
„Do hajzlu,“ zaklel Dane. „Jsme prozrazeni. Uţ nejspíš dorazili k domu.“
„Nejspíš,“ přitakala Eliza, „ale nevědí, jestli jsme tam uţ byli. Zřejmě chce jen vědět, jestli jsme viděli
Caleba. Není moc pachatelů, kteří by zůstali na místě činu a čekali na zatčení.“

106
 „To nedává smysl,“ vyštěkl Dane. „Není hloupý. A já nemůţu uvěřit, ţe jsem se v někom takhle zmýlil. Co
by tím získal? Proč by ji zabíjel?“
„Zabíjel koho?“ zeptal se Caleb zmateně. „Chci odpovědi a chci je sakra hned.“
K Daneově úlevě se blíţili k jednomu z mnoha jeho opuštěných pozemků. Tím získají trochu času, ale,
sakra, jestli je Caleb vinen, Dane ho sám odvede na policii.
Zajel do garáţe a zaparkoval. To uţ dovnitř vjel i Beau a Dane okamţitě zavřel dveře garáţe.
Dane vystoupil a otevřel zadní dveře. „Vystup,“ nařídil. „A jdi pomalu dovnitř.“
Frustrovaný tou hloupou hrou prošel Caleb dveřmi do obývacího pokoje.
„Sednout,“ nařídil Dane a sklonil zbraň, aby Calebovi naznačil, ţe se má posadit na gauč.
S povzdechem si tedy Caleb sedl.
Přišla Eliza, hned za ní vpadl dovnitř Beau s uštvanýma očima, kterýma sjel Caleba. Neuniklo mu, kolik má
na sobě krve.
„Mohli byste se na mě všichni přestat takhle dívat a říct mi, co se sakra děje?“ zařval Caleb zoufale.
„Udělám něco lepšího,“ ucedil Beau. „Ukáţu ti to.“
Roztřesenýma rukama stiskl na telefonu několik tlačítek a pak displej otočil tak, aby na něj Caleb viděl.
„Já se na to znovu dívat nedokáţu,“ řekla Eliza a odvrátila se, Caleb si však stihl všimnout slz, jeţ se jí
třpytily v očích.
Caleb se zadíval na displej a s kaţdou uplynulou vteřinou se ho zmocňovaly stále silnější obavy.
Zamračil se, kdyţ si uvědomil, ţe ho někdo nafilmoval, jak spí s Ramie v posteli.
Okamţitě chtěl ţádat vysvětlení, pohyb na posteli ho však zarazil.
„Co to má sakra být?“ zamumlal, kdyţ sledoval sám sebe, jak vstává a vychází z loţnice. Čas plynul a on se
zamračil. Přemýšlel, kdo s nimi v té loţnici byl. Pak znovu zahlédl pohyb a naklonil se, šokovaný, kdyţ spatřil
sám sebe, jak se vrací a v ruce má hrozivě vyhlíţející nůţ.
„Co to…“
Ztuhl, kaţdý sval v těle se mu bolestivě napjal. Zvedl se mu ţaludek, kdyţ ke své hrůze spatřil na displeji
následující události. Ne. Ne. Ne. Tohle nemůţe být pravda. Ne. Snad si nemysleli…
Pohlédl na svého bratra, který se na něj díval tak znechuceně, aţ ho to zabolelo. A Dane, ten vypadal, ţe je
mu stejně špatně jako Calebovi.
Oni si opravdu mysleli…
Předklonil se a nasucho dávil, v ţaludku neměl však nic, co by mohl vyzvrátit. Ještě nikdy v ţivotě mu
nebylo takhle špatně.
„Dejte to pryč,“ zachroptěl Caleb. „Boţe, snad si nemyslíte, ţe jsem udělal něco tak strašného. Já ji miluju!“
Dane sledoval dění na displeji, tvář měl jako z kusu ledu.
„Ten záznam dokazuje, ţe jsi to udělal,“ vyštěkl Dane. „Co kdybys nám teď řekl, kam jsi ji vzal?“
„Já ji nikam nevzal, zatraceně! Proč mě neposloucháte?“
„Protoţe máme nezvratný důkaz, který tvrdí pravý opak,“ prohlásil Beau roztřeseným hlasem.
Calebovi se sevřel ţaludek. Jeho vlastní bratr byl přesvědčený o jeho vině. Vůbec poprvé se Caleb zamyslel
nad opravdovými důsledky té zatracené nahrávky. Tohle je jasný případ. Nic, co Caleb řekne nebo udělá,
nebude mít význam. Všichni, kdo tu nahrávku uvidí, ho okamţitě v duchu odsoudí – a pak ho odsoudí i v
soudní síni.
A pak, jako by ta nahrávka v jeho hlavě něco spustila, se mu před očima s oslepující rychlostí začaly míhat
vzpomínky na předchozí noc – a i na jiné noci. Hruď mu sevřela nepopsatelná bolest, v nitru krvácel.
Dusil se vzlyky, nedostávalo se mu kyslíku. Zhroutil se a padl na kolena. „Ne!“ řval ochraptěle. „Boţe, ne,
ne, ne!“
Zabořil tvář do dlaní a kolébal se. Srdce ho bolelo tak, aţ se obával, ţe se nikdy neuzdraví.
„Calebe, co je, sakra?“ ozval se Beau.
Eliza a Dane si vyměnili ustarané pohledy. Poprvé je váhavě napadlo, ţe by se moţná mohli mýlit. Důkaz
ale nelhal.

107
 Slzy se valily po Calebově tváři, vypovídaly o nekonečné řece zármutku. Boţe, jak to jen mohl udělat?
Chtělo se mu zemřít. Zaslouţil si zemřít za to, jak strašlivě zradil nevinnou ţenu.
Zabil ji. Nikdo jiný. Zemřela jeho rukou, rukou muţe, který ji miloval. A tentýţ muţ ji na příkaz šílence
pořezal.
Caleb byl zodpovědný za bombu, která zničila jeho dům a mohla zabít i jeho rodinu. Chtěl ji ochránit před
zlem, přitom to byl on, kdo se stal monstrem.
„Nechte mě zatknout,“ promluvil Caleb dutým hlasem, který ani zdaleka nepřipomínal muţe, jakým byl.
„Udělal jsem to. Předejte mě policii.“
Beau ustaraně pohlédl na Danea a Elizu.
„Uboţák,“ zamumlal Dane.
„Já si nemyslím, ţe to udělal,“ ozvala se pomalu Eliza a natáhla se po telefonu v Daneově ruce. Po telefonu,
na který se Caleb odmítl podívat.
Beau trhl hlavou a zadíval se na ni. „Coţe? Přece jsi to viděla. Proč si to pro všechno na světě myslíš?“
„Nechtěla jsem se na to dívat – přestala jsem, kdyţ to začalo,“ odpověděla Eliza, oči temné, uštvané. „Ale
teď… Boţe, je to šílené, ale nemyslím, ţe to udělal. Nebo to jen vypovídá o tom, čemu chci a nechci věřit.“
„To nedává ţádný smysl, sakra,“ zavrčel Beau. „Takţe pokud je šance, jakákoli šance, ţe to můj bratr
neudělal, musíš nám říct, co víš, neţ bude pozdě.“
Ruce se jí třásly. Vzala telefon, v očích bolest a zármutek. Stiskla tlačítko a trhla sebou, kdyţ se video opět
spustilo, a to zrovna v okamţiku, kdy Caleb máchl noţem a Ramie zakřičela.
„Ta-tady,“ zakoktala Eliza a zastavila přehrávání. Otočila přístroj a strčila ho Daneovi před obličej. „Řekni
mi, co vidíš.“
Dane se zamračil. Hleděl na záběr, jak Caleb klečí nad Ramiiným tělem. Pak se mu srdce v hrudi rozbušilo
a dlouze vydechl, jako by ho někdo udeřil.
„Teče mu krev. Boţe na nebesích,“ zvolal Dane zděšeně. „Krvácí z nosu. Ten parchant ho celou dobu
ovládal a Caleb se mu snaţil vzdorovat. Jako tehdy Ramie, kdyţ spatřila tu bombu.“
„Coţe?“ ozval se Beau nevěřícně.
„Vzdoruje ovládnutí. Bojuje sám se sebou a s tím, co dělá,“ vysvětlil Dane tiše.
„Takţe tvrdíš, ţe si Caleb neuvědomoval, co dělá?“ otázal se
Beau.
„Dane, podívej,“ sykla Eliza.
Dane i Beau se ohlédli a spatřili Caleba, jak klečí na kolenou, ve tváři čirou zuřivost, nos a ústa od krve. Byl
to hrozný pohled, ale ne tak strašlivý jako nahrávka toho, jak Ramie podřezává ruka, jeţ si nemůţe pomoct.
Caleb měl tvář proměněnou v kámen, rysy tvrdé, oči upřené do daleka.
„Myslím, ţe se právě vydal na lov,“ poznamenal Dane.

108
 35. kapitola

Caleb byl bledý a zalitý potem, ruce se mu třásly, hlava ho bolela, jak se snaţil najít jakoukoli mentální
stopu, která by ho zavedla k tomu zabijákovi.
Kdyţ mu něco došlo, ovládl ho strach. V hlavě mu bušilo, srdce měl roztříštěné na kusy.
„Boţe,“ zašeptal. „To byl on. Zatraceně! Ten zmrd mě vyuţil, aby se k ní dostal.“
„Co se sakra děje, Calebe?“ vykřikl Dane.
„Narazil do mě na ulici. Ani jsem nad tím neuvaţoval. Proč bych měl? Ani mě nenapadlo, ţe by to na mě
zkusil. On to ale na mě nastraţil. Tehdy mě chytil za ruku a propojil se se mnou. Pak mě donutil vypnout části
bezpečnostního systému, aby mohl nastraţit bombu. Vyuţil mě, aby mučil Ramie, a já mu ji předal jak na
stříbrném podnosu,“ vydechl Caleb, stravoval ho ţal.
Eliza, Dane i Beau na něj hleděli s nevýslovnou hrůzou ve tvářích. Pak k němu Eliza odhodlaně vykročila a
poklekla před ním. Vzala jeho obličej do dlaní a zatřásla s ním.
„Musíš ji najít, Calebe. Pokud se na tebe ten vrah napojil, pak jsi stejně tak napojen ty na něj. Jako Ramie.
Mohl bys nahlédnout do jeho mysli, vidět jeho očima.“
„Já nedokáţu to, co Ramie,“ zašeptal Caleb zoufale. „Nejsem jasnovidec jako ona.“
„Ty nemusíš dělat vůbec nic,“ řekla Eliza netrpělivě. „Ten vrah to všechno udělá za tebe. Jen musíš vyuţít
cesty do jeho mysli.“
„Udělej to, Calebe. Co můţeme ztratit?“ ozval se Beau. „Pokud Ramie nenajdeme, půjdeš do vězení za
vraţdu. Čas je teď náš největší nepřítel. Moţná uţ je pozdě.“
„To sakra neříkej!“ zařval Caleb. „Není pozdě. Nemůţe být pozdě.“
Zavřel oči a pokusil se všechno kolem vytěsnit. Frustrovaný z toho, ţe nedokáţe najít cestu zpět k tomu
zabijákovi, praštil pěstí do země.
Eliza mu studenou rukou stiskla rameno. „Příliš se snaţíš,“
zašeptala. „Uvolni se, pak to půjde snáz. Mysli jen na to, ţe musíš najít Ramie, a otevři svou mysl.“
Prudce vydechl a zas se nadechl, v nitru mu bouřil vztek. Z myšlenky na to, co udělal, ať dobrovolně, nebo
ne, se mu zvedal ţaludek. Tohle břemeno ponese s sebou aţ do konce ţivota. Ta noc ho bude uţ navěky
pronásledovat.
Nastal okamţik klidu, pak ho jako lavina zaplavily obrázky. Ramie, pomlácená a zakrvácená, ruce nad
hlavou, nohy roztaţené a připoutané ke sloupkům, které se zvedaly z podlahy.
Ten vrah si s ní hrál, chtěl, aby ho prosila o milost. Mlčela a upírala na něj vzpurné oči. To toho zabijáka jen
rozzuřilo, kopal do ní a bil ji, její tělo se pod tvrdými údery otřásalo.
Pak k němu zvedla zrak, v jejích očích se zračila hluboká nenávist.
„Táhni k čertu,“ sykla napuchlými rty, z kterých jí při těch slovech tekla krev.
Caleb svinul ruce v pěst a zabořil nehty do dlaní. Zlato, ne. Udělej, co bude potřeba, abys zůstala naživu, i
kdyby to znamenalo se mu vzdát. Prosím, zůstaň naživu. Jdu si pro tebe. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat,
já si tě ale najdu.
V očích ho pálily slzy, stékaly mu po tvářích.
Věděl, ţe pohled na ni by odvedl jeho pozornost od hlavního úkolu, takţe zablokoval myšlenky na ni a plně
se soustředil na jejího únosce. Obrázky se rozmazaly a chaoticky mu vířily před očima. Caleb nahlédl do mysli
toho zabijáka a věděl, ţe hledí na čiré šílenství. Naprosté pomatení smyslů. Z toho člověka ve vlnách sálalo zlo.
Hlava mu třeštila, ale pokračoval, odhodlaný nevzdat to, dokud nezjistí, kde Ramie drţí. Osvobodí ji, i
kdyby to mělo být to poslední, co udělá, a pak ji odtamtud co nejrychleji dostane. Uţ nikdy nebude muset ţít ve
strachu.
Náhle se příval obrázků zastavil a spojení mezi Calebem a Ramiiným mučitelem zaplavilo ticho. Caleb šel
dál, zkoumal, kde se maniak ukrýval. Nedočkavě se naklonil.

109
 A pak se mu podařilo proniknout do zabijákova podvědomí. Byl uvnitř.
Jako by vše, co viděl, byly jeho vlastní vzpomínky, a ne toho šílence. Bylo trochu strašidelné ocitnout se
najednou v hlavě někoho jiného a vidět svět jeho očima.
Najednou trhl hlavou, bolest ho vrátila zpátky. Zpátky k Elize, Daneovi a Beauovi, kteří stáli kolem něj.
Eliza ho uhodila do tváře, aby získala jeho pozornost.
„Seber se!“ křičela. „Vrať se tam a řekni nám, kde najdeme
Ramie.“
Jeho vědomí začalo mizet, halilo se do tmy. Na vteřinu zpanikařil, protoţe se uzavírala cesta k Ramie a on ji
tam nechtěl nechat samotnou. Musela být vyděšená, bez naděje, ţe pro ni potom, co Caleb udělal, někdo přijde.
Zavřel oči, ovládl ho zármutek. Zakolébal se, málem padl k zemi, pak otevřel oči a pohlédl na ostatní.
Zadíval se na Elizu, hruď se mu svírala tak, ţe nemohl skoro dýchat. Kdyţ se pokusil promluvit, dusil se
vlastními slovy, zvedal se mu ţaludek.
Po tvářích mu stékaly slzy. Eliza se na něj dívala se stejným zármutkem v očích.
„Ublíţil jsem jí,“ zašeptal Caleb. „To já jí to udělal. Jak bych na to někdy mohl zapomenout? Nezaslouţím
si zůstat nepotrestán. Ublíţil jsem jí. A ona si zaslouţí spravedlnost.“
„To zaslouţí,“ souhlasila Eliza tiše. „A právě proto jí musíme tu spravedlnost dopřát tím, ţe toho parchanta
najdeme a dostaneme.“
Caleb se s námahou zvedl a pak vyhrkl, kde se ten zabiják – spolu s Ramie – ukrývá. Eliza ho pomalu
usadila na jednu ze sedaček. „Moţná bude lepší, kdyţ s námi nepojedeš.“
Caleb okamţitě vyskočil na nohy. „Tak na to zapomeň! Jedu s vámi! Ramie je moje. Miluju ji. Nechci, aby
si dál myslela, ţe jsem jí to udělal já! Ţe to já ji předal do rukou toho psychopata.“
„To chápu,“ utěšovala ho Eliza. „Ale musíš se na to dívat z Ramiiny perspektivy. Pokud tam půjdeme,
zachráníme ji a ona tě spatří, nemůţeme vědět, jak zareaguje. Uţ tak si toho vytrpěla příliš. Vidět tě by ji
nejspíš nenávratně zlomilo.“
„Nemůţu tu jen tak sedět a nic nedělat,“ ucedil Caleb. „Ne kdyţ je tam někde venku a umírá strašlivou
smrtí. Kvůli mně,“ zašeptal. „Kvůli mně.“
Zvedl k Elize, Daneovi a svému bratrovi usouţený pohled. „To kvůli mně je tam, kde teď je. Přijde mi, ţe jí
jen ubliţuju. Nejprve s Toriným únoscem, kdyţ jsem ji přinutil to protrpět, abych Tori našel a zachránil, a teď
jsem ji vydal tomu šílenci, celou od krve z ran, které jsem jí sám způsobil. Jak by mi někdy mohla věřit, ţe ji
miluju? Nebo ţe bych nikdy neudělal nic tak strašného? Jak bych tomu mohl uvěřit já sám? Víte, jaké to je,
sledovat sám sebe, jak děláte něco tak nemyslitelného člověku, kterého milujete, a přitom se nejste schopní
zastavit?“
Eliza na něj soucitně pohlédla. Beauova tvář vypovídala o obrovských vnitřních mukách, kdyţ sledoval, jak
se jeho bratr hroutí.
Caleb se uţ ani nesnaţil otírat své slzy. „Já tam musím jít. Nemůţu tu zůstat. Nemůţu dovolit, aby si byť na
vteřinu pomyslela, ţe bych pro ni nepřišel.“
Eliza vypadala nerozhodně, Dane však zavrtěl hlavou. „Představ si, ţe jde o někoho, koho miluješ, Lizzie.
Také bys nezůstala jen tak nečinně sedět.“
Eliza si povzdechla. „Ne, máš pravdu. Nezůstala bych sedět.“
„Tak si pro ni pojeďme,“ vybídl je Caleb zlomeně. „Můţete poţádat policii o posily, ale já se tam potřebuju
dostat první, protoţe by mě okamţitě zatkli. A já nechci čekat, neţ tam dorazí. Tím, ţe mě vyuţil k tomu, aby
ublíţil ţeně, kterou miluju, si podepsal rozsudek smrti.“

110
 36. kapitola

Caleb se jen s vypětím všech sil zastavil, aby nevrazil do dveří polorozpadlé chaty vzdálené půl hodiny od
Houstonu. Jen vědomí, ţe by ten zabiják mohl Ramie zabít, ho zadrţelo.
Postavili se s Beauem k zadním dveřím tak, aby na ně nebylo vidět z ţádného okna. Dane a Eliza hlídali
vpředu, protoţe si Caleb byl jistý, ţe ten vrah není nikde poblíţ předních dveří. Kaţdý instinktivně čeká, ţe jimi
někdo vejde. A Caleb se chtěl k tomu parchantovi dostat první.
„Odpočítám to,“ slyšel Caleb v mobilu, který si tiskl k uchu, Daneův šepot. „Raz… Dva… Tři!“
Caleb vpadl dovnitř zadními dveřmi a ocitl se přímo v pekle. Spatřil Ramie připoutanou k šílené kovové
konstrukci visící ze stropu. Kolem kotníků měla obtočené provazy, sedřená kůţe jí krvácela a nohy měla
přivázané v podivném úhlu.
Kdykoli se napjala, provaz se jí zařízl do masa o něco hlouběji. Hlavu měla svěšenou, brada jí spočívala na
hrudi a z nosu a úst jí tekla krev.
Caleb se přinutil odtrhnout pohled od Ramie k jejímu únosci, který zíral na Caleba ve dveřích s
neskrývaným šokem ve tváři.
„Nenapadlo tě, ţe bych tě našel, co, ty arogantní, zvrácený magore,“ sykl Caleb.
Po muţově tváři přelétl náznak úsměvu. Pak se rozesmál, z toho zvuku Caleba zamrazilo. Byl to smích,
který bude Caleba pronásledovat po zbytek jeho dnů. Zabiják se smál, zatímco Caleb osvobozoval Ramie z
pout.
Přes obývací pokoj, do něhoţ vedly přední dveře, vpadl do kuchyně Dane a oba, on i Eliza, okamţitě
namířili zbraně na toho zabijáka.
Dane i Eliza to chtěli přesně podle pravidel. Chtěli ho dostat, poslat ho do vězení. Caleb však věděl, ţe
dokud bude ten muţ naţivu, Ramie nikdy nenajde klid. Navţdy k němu bude psychicky připoutaná. A Caleb by
uţ nikdy nezamhouřil oko. Navěky by ţil ve strachu, ţe by opět udělal něco nepředstavitelného.
Aţ dorazí policie, Caleba zatknou za pokus o vraţdu. Takţe stejně tak dobře můţe bojovat. Rád stráví
zbytek ţivota ve vězení, pokud to bude znamenat, ţe Ramie bude uţ navěky osvobozená od toho monstra.
Caleb nečekal, ani nezaváhal. Zvedl zbraň a nevšímal si
poplašených výkřiků Danea a Elizy, aby přestal. Kulka zasáhla toho zabijáka přímo mezi oči. Bez
jakýchkoli výčitek sledoval, jak se muţ zhroutil k zemi.
Dlouho pak na něj hleděl, v očích slzy. Truchlil po všem, co ztratil. Ramiinu důvěru. Její smích. Její lásku.
Nic z toho uţ znovu nezíská.
Odhodil zbraň a rozběhl se k Ramie, která byla stále spoutaná. Váhu nesla jen na přivázaných zápěstích.
Doslova na nich visela. Prsty měla bílé, odkrvené. Zvedl jí jednu paţi, aby ji odlehčil. Druhou rukou tahal za
provazy a potom Beau začal lana rozřezávat. Ramie mu spadla do náruče a Beau se pustil do provazů kolem
jejích kotníků.
Caleb si ji tiskl k hrudi, kolébal se s ní a po tvářích mu stékaly horké slzy. Políbil ji do vlasů a pevně ji
objímal. Uţ nikdy nedovolí, aby jí kdokoli ublíţil.
Dane poklekl před Calebem, na tváři zachmuřený výraz. „Máme problém, Calebe. To video dorazilo na
policii. Hledají tě. V zabezpečeném domě jsou tři mrtvá těla a teď přibylo tohle.“
„Řekni, ţe bys ho taky nezabil,“ ucedil Caleb. Kolébal Ramie stále víc, drţel si její hlavu u hrudi a zabořil
tvář do jejích vlasů. „Dokud by ţil, Ramie by s ním byla propojená. A já bych se uţ navěky bál, ţe by mě
vyuţil, aby jí ublíţil. Nelituju, ţe jsem ho zabil. Lituju jen toho, ţe netrpěl.“
„Má pravdu,“ ozvala se Eliza. „Smrt byla jediný způsob, jak to ukončit. Jediný způsob, jak Ramie a Caleb
můţou být volní.“
„Myslel jsem, ţe jsi to udělal,“ zasténal Beau. „Opravdu jsem věřil, ţe by to můj bratr udělal.“
Caleb k němu zvedl oči podlité krví. „Já to ale udělal,“ zašeptal.

111
 Beau zavrtěl hlavou. „Ne. Ne! Neudělal jsi to. To on. Z tebe si udělal jen nástroj pro své činy.“
Caleb si Beauova výbuchu dál nevšímal a jen se s Ramie kolébal.
„Calebe, musíme ji dopravit do nemocnice,“ připomenula mu Eliza tiše. „Ztratila hodně krve a teď omdlela.
Nedovol, aby zemřela. Pak by to celé bylo pro nic za nic.“
Caleb od sebe okamţitě poplašeně Ramie odtáhl. Hlava jí přepadla vzad. Poloţil jí dva prsty na krk a s
úlevou nahmatal slabý pulz.
Dane vstal a nahmátl podpaţní pouzdro, z kterého vytáhl jednu ze svých pistolí. Otřel ji kapesníkem, pak ji
vloţil do ruky toho zabijáka a obtočil mu prsty kolem paţby. Ukazovák umístil na kohoutek, aby tam zůstal
částečný otisk. V ruce drţel ruku toho šílence, ale zbraně se nedotkl. Namířil zbraň k zemi.
„Škoda, ţe vytáhl pistoli,“ prohlásil. „Caleb neměl jinou moţnost, neţ ho zastřelit.“ Beauovi cukl koutek
úst, pobaveně se pousmál.
„Jo, váţně velká škoda.“
„Jdeme, Calebe,“ pobídla ho tiše Eliza. „Musíme toho hodně vysvětlit, neţ se Ramie bude moct vrátit
domů.“
Caleb zavřel oči zármutkem, protoţe věděl, ţe se s ním Ramie nikdy domů nevrátí. Kdo by se jí taky mohl
divit? Někde v nejhlubších zákoutích jeho duše se ukrýval fakt, ţe by byl takových zvěrstev schopen, jinak by
jeho mysl nikdo tak snadno neovládl.

112
 37. kapitola

Pravidelné pípání srdečního monitoru Caleba ujistilo, ţe Ramiino srdce stále bije. V nejtemnějších
okamţicích se bál, ţe přišel moc pozdě a ţe zemřela na ztrátu krve z ran v místech, kde se nůţ zabořil do jejího
těla. Z ran, které jí sám způsobil. Stále se na ni nedokázal podívat, aniţ by se mu sevřel ţaludek.
Ve dnech, které následovaly po její záchraně, se stal jejím stínem. Zatím nenabyla vědomí, ale lékař řekl
Calebovi, ţe uzdravování bude dlouhé a ţe bude nejlepší, kdyţ bude spát. Byl to přirozený mechanismus těla,
ve spánku se uzdravovalo snadněji.
Jen s boţím poţehnáním neskončil Caleb ve vězení. Dva důstojníci dosvědčili Ramiiny schopnosti
návladnímu, který zastavil stíhání, dokud se Ramie neuzdraví natolik, aby mohla o celém incidentu vypovídat.
Caleb stál u její postele a hladil ji po pomlácené tváři. Dotkl se jejích kadeří, jednu si obtočil kolem prstu,
pak ji pustil a ona se zkroutila jako pruţina.
Nijak netrpělivě nečekal, neţ se probudí, protoţe aţ se tak stane, spatří v jejích očích pocit zrady. Do té
doby tu bude stát a dívat se, zatímco před ním bude mírumilovně spát.
A pak, kdyţ to nejméně čekal, se to stalo.
Prsty její pravé ruky se propletly s prsty jeho levé ruky a zůstaly leţet vedle jejích boků. Seděl na ţidli
čelem k posteli a tváří spočíval na posteli u její zvedající se hrudi.
Propadl se do spánku, do toho sladkého zapomnění, kdyţ ucítil, jak vzdychla a ztuhla. Zvedl hlavu, čekal
nejhorší, a přesto ho zabolelo, kdyţ v její tváři spatřil vepsaný strach.
Z jejích roztřesených rtů unikl vystrašený sten.
Dlouho na ni hleděl, pak ustoupil od postele a ruce drţel tak, aby na ně viděla.
„Jen jsem si chtěl být jistý, ţe jsi v pořádku,“ zašeptal a srdce se mu tříštilo na kousky. „Teď půjdu. Brzy
sem za tebou přijdou Eliza a Dane.“
Zvedl jednu její drobnou ruku a něţně ji políbil do dlaně.
„Miluju tě, Ramie. Vţdycky tě budu milovat.“
A pak se otočil, odešel a pečlivě za sebou zavřel dveře.

113
 38. kapitola

Ramie hleděla na protější zeď nemocničního pokoje a opět se pokusila zcela vyprázdnit svou mysl. Lepšila
se v tom, coţ jí dávalo naději, ţe její budoucnost nebude stejná jako minulost.
Tolik bolesti a zkázy. Tolik zničených ţivotů. Nechápala, proč se lidé jako Charles Bloomberg vůbec
narodili. Jediné, co po sobě zanechal, byla bolest a zoufalství, nejen její a Calebovo, ale i mnoha dalších obětí.
Přemohl ji smutek, s kaţdým uplynulým dnem ji tíţil stále víc. Bezmocně se propadala do prázdnoty, z
které se uţ moţná nikdy nevynoří. A nemohla se přinutit, aby jí to vůbec dělalo starosti.
Caleba neviděla od chvíle, kdy se probudila a on ji políbil na rozloučenou. A nevrátil se za ní ani poté, co
ho svým svědectvím zprostila toho strašlivého obvinění, které na něj uvalila policie.
Pod víčky ji pálily teplé slané slzy. Potlačila je, několikrát se zhluboka nadechla, aby se nerozplakala.
Znovu. Dosud kaţdý, kdo se za ní přišel podívat, ji našel v slzách.
Zvláště pak Tori, Quinn a Beau Devereauxovi. To se rozplakala tak moc, aţ od ní okamţitě ustoupili a
začali se omlouvat za to, ţe jí v jejím stavu přitěţují.
Unaveně zavřela oči a nezajímalo ji, ţe poslední dny jen spí. Lékař se jí zeptal, jestli se cítí na návrat domů,
a ona jen lhostejně pokrčila rameny. Neměla ţádný domov, takţe jí bylo jedno, jestli tu zůstane, nebo ji
propustí.
Ode dveří se ozvalo tiché zaklepání. Stejně jako ostatní její návštěvníci, ani tento nečekal na vyzvání.
Vteřinu nato dovnitř vešla Eliza, oči jasné a veselé, a její rozzářený úsměv v Ramie vzbudil chuť srazit ji k
zemi a udusit ji jejími vlastními vlasy.
Jak teď mohl mít kdokoli tak zatraceně dobrou náladu? Zvláště kdyţ Ramie bylo tak hrozně mizerně.
Zamračila se na Elizu, jenţe ta vůbec nepřipomínala tu veselou, upovídanou Elizu, která za Ramie za
poslední týden několikrát přišla. Ztratila přehled, kolik dní se uţ v nemocnici zotavovala. Stejně tak by
nespočítala, kolik stehů si její zranění vyţádala. Aţ příliš se podobala Frankensteinovu monstru.
„Musím si s tebou promluvit, Ramie,“ začala Eliza. „A jelikoţ nikam nemůţeš, vyuţiju toho, ţe mi
nemůţeš utéct.“
Ramie povytáhla obočí a dumala, co má Eliza na srdci.
„To v sobě opravdu nemůţeš najít ani špetku citu, abys Calebovi odpustila? Nebo se ho snaţila trochu
pochopit? Myslím, ţe ze všech lidí na světě víš nejlíp, jaké je být vydána někomu na milost. Proboha, Caleb ho
zabil… kvůli tobě. Aby se uţ na tebe ani na nikoho jiného nemohl napojit.“
Ramie ztuhla, v hlavě cítila splašený tep svého srdce.
„Coţe?“ vydechla ochraptěle. „Co mi to tu povídáš?“
„Je mrtvý!“ vyštěkla Eliza. Pak vytřeštila oči a překvapením otevřela ústa. „A sakra, tobě to nikdo neřekl,
co? Nejspíš se rozhodli, ţe pro tebe bude nejlepší, kdyţ kolem tebe budou chodit po špičkách a nebudou ti
ničím připomínat to strašné místo.“
„Nikdo mi neřekl co?“ otázala se Ramie netrpělivě.
„Charles Bloomberg je mrtvý,“ oznámila jí Eliza tiše. „Caleb ho zastřelil. Věděl, ţe dokud bude Charles
naţivu, budeš s ním propojená. A stejně tak nejspíš i Caleb.“
Pro Ramie bylo uţ automatické, ţe se pokusila vyhledat mentální spojení, s nímţ ţila více neţ rok. Po své
záchraně se tomu bránila, nyní však otevřela svou mysl a pátrala po zlu, které ji dostalo do nemocnice. A
pocítila… prázdno. Necítila vůbec nic. Jako by nikdy neexistoval. Takţe byl opravdu mrtvý!
Ramie zavřela oči, jak ji zaplavil pocit úlevy. Slzy, jeţ jí vstoupily do očí, byly také slzy úlevy. Nádherné,
překvapující úlevy.
Byla volná.
I Caleb byl volný.
„Jsem volná,“ zašeptala Ramie.

114
 „Ano, zlatíčko, jsi volná,“ řekla Eliza a poplácala ji po ruce. „A teď ke Calebovi.“
„Kde je?“ zeptala se Ramie. „Potřebuju ho hned teď vidět.“
Eliza vystřízlivěla, v očích se jí zračil smutek. „Je pryč.“
Ramie bodlo u srdce tak, aţ se skoro zkroutila bolestí. On ji opustil?
„Proč?“ zaskřehotala.
Eliziny oči na ni soucitně hleděly. Posadila se na postel vedle Ramie a stiskla jí ruku.
„Myslel si, ţe uţ ho tu nechceš, ani ţe ho nechceš vidět,“ vysvětlila tiše. „Potom, co se stalo… Myslí si, ţe
mu to dáváš za vinu. Není na tom dobře, Ramie. Uţírá ho, k čemu ho ten bastard přinutil.“
„Víš, kam odešel?“ zeptala se Ramie zoufale. „Musím ho najít. Potřebuju mu to vysvětlit. Necítím k němu
nenávist. Miluju ho.“
„Doufala jsem, ţe to řekneš,“ usmála se Eliza.
„Kde je?“ vyzvídala Ramie. „A kdy odtud můţu odejít?“
„Páni, ty nikam nepůjdeš ještě několik dní. Skoro jsi zemřela. Caleb počká a nejspíš sám potřebuje čas, aby
se vyrovnal s pocitem viny.“
Ramie zavřela oči, po tváři jí stekla slza. „Za to můţu já,“ řekla hlasem sevřeným bolestí. „Kdyţ jsem se
probudila, bála jsem se ho. Ničemu jsem nerozuměla. Všechno bylo zastřené a jediné, co jsem si pamatovala,
bylo, jak do mě bodá,“ zašeptala. „Snaţila jsem se ho chránit. Nevěděla jsem, ţe je ten zabiják mrtvý. Nejspíš
jsem se snaţila ochránit i samu sebe, protoţe jsem nevěděla, jestli je stále napojen na Caleba a jestli ho ovlivnil,
aby to udělal. Měla jsem mu víc věřit.“
Eliza se k ní sklonila a jemně Ramie objala, myslela přitom na její zranění.
„Tvoje reakce je naprosto pochopitelná. Ale teď uţ víš, jak to je, takţe to můţeš s Calebem urovnat. Tedy
až tě propustí z nemocnice,“ dodala neústupně.

115
 39. kapitola

V nemocnici si Ramie ponechali ještě celý následující týden, neţ ji konečně propustili s jasným
doporučením, aby se šetřila a nenamáhala se. Jejich instrukcí se neměla v plánu řídit.
K jejímu překvapení ji z nemocnice nevyzvedl Dane ani Eliza. Objevili se tam Beau, Quinn a Tori a odvezli
ji do domu, který si pronajali ve čtvrti Woodlands. Jakmile vešla dovnitř, zarazila jejich příkazy, aby si šla
ihned lehnout. Namísto toho se na ně otočila, rozhodnutá neustoupit, dokud jí neřeknou, co chtěla vědět.
„Kde je?“ zeptala se.
„Nevím, jestli je dobrý nápad, abys to věděla,“ vyhýbal se odpovědi Beau. „Dal by nám co proto, kdybys za
ním přijela. Není na tom dobře.“
„Nedávám mu za vinu to, co se stalo,“ objasnila Ramie tiše. „Miluju ho a nemůţu to s ním napravit, kdyţ
nevím, kde je.“
Beau a Quinn si vyměnili nejisté pohledy, byla to však Tori, kdo promluvil.
„Je v Coloradu. V chatě, ve které tě prvně našel. Je jako raněný medvěd. Myslím, ţe teď potřebuje nejvíc
právě tebe.“
„K sakru, Tori,“ zavrčel Beau. „To poslední, co Ramie ve svém stavu potřebuje, je dlouhé cestování. Caleb
se vrátí sám. Jen musíme být trpěliví.“
„Nemusím být vůbec nic,“ opáčila Ramie. „Nemám domov. Nemám kam jít. Caleb je jediný domov, který
mám. Jestli mě ještě chce.“
Quinn na ni vykulil oči. „Snad si nemyslíš, ţe bychom tě vyhodili na ulici. Ramie, můţeš s námi zůstat, jak
dlouho budeš chtít.“
Zavrtěla hlavou. „Cením si toho, co jste pro mě všichni čtyři udělali. Mrzí mě, čím si vaše rodina musela
kvůli mně projít. Kdybych to mohla vrátit, udělala bych to. Nikdy bych Caleba neţádala o pomoc, kdybych
měla tušení, jaké následky bude můj telefonát mít.“
„To je volovina,“ zaklel Beau. „Nejsi zodpovědná za to, co ten parchant provedl. Udělala jsi přesně to, co
jsi měla, zavolala jsi Calebovi a prosila o pomoc. Nedávno jsem ti řekl, ţe ti dluţíme omluvu, té se ti ale dosud
nedostalo. Teď se ti ale chci omluvit. Dluţíme ti mnohem víc, neţ kolik nám kdy budeš dluţná ty. Za cenu
obrovské osobní ztráty jsi zachránila naši sestru.“
„Já ti také dluţím omluvu,“ připojila se k němu Tori. „Chovala jsem se k tobě hrozně, Ramie.“
Tori vhrkly do očí slzy. „Dluţím ti za svůj ţivot, a to, jak jsem se ti odvděčila, jak jsem se k tobě chovala, je
neodpustitelné. Já však doufám, ţe ve svém srdci najdeš sílu mi – nám – odpustit za to, jak jsme se k tobě
chovali.“
„I já se omlouvám,“ přidal se ke svým sourozencům Quinn. „Caleb tě miluje a ty miluješ jeho a to je to
jediné, na čem záleţí. Byl aţ příliš dlouho sám, nesl na svých ramenou zodpovědnost za celou naši rodinu.“
„Tak mi to můţete vynahradit tím, ţe mi zamluvíte letenku do Colorada a domluvíte mi vypůjčení auta,
protoţe já pojedu, a je mi jedno, jestli s vaším poţehnáním, nebo bez něj. Ale přivedu Caleba zpátky.“
Ţádný z členů Calebovy rodiny se s ní po jejích ohnivých, odhodlaných slovech uţ dál nepřel.

Ramie jela po klikaté, hrbolaté cestě k chatě, v které sama před mnoha měsíci bydlela. Neunikla jí ironie
toho, ţe Caleb podnikl stejnou cestu, aby našel ji. Jen tentokrát to byla ona, kdo si šel za svým, a byla stejně tak
odhodlaná jako on, kdyţ za ní prve přišel a chtěl ji vidět.
Zastavila vedle jeho SUV a chvíli seděla, sbírala odvahu na nadcházející střetnutí. Co kdyţ ji Caleb nebude
chtít vidět? Co kdyţ čekala příliš dlouho a její iracionální, zoufalá touha po pocitu bezpečí vše zničila?
Zamyslela se nad svojí reakcí, kdyţ se tehdy probudila z noční můry a spatřila nad sebou muţe, který jí ty
otřesné vzpomínky způsobil, a ošila se. Odmítla ho. A chladnokrevně.

116
 Bála se víc neţ kdy dřív. Víc, neţ kdyţ se té hrozné noci probudila a spatřila nad sebou Caleba, který jí
právě nořil nůţ do kůţe. Zavřela oči, snaţila se tu nepříjemnou vzpomínku zahnat.
Ty vzpomínky sem nepatřily. Muţ, který tak strašně ublíţil tolika lidem, byl konečně mrtvý a ona a Caleb
můţou nalézt klid. Konečně.
Otřela si vlhké dlaně do dţín a opatrně vystoupila z dţípu, který jí Beau pronajal. Stále měla bolesti a
musela chodit hodně pomalu, ale odhodlaně došla ke dveřím, na které zaklepala stejně silně, jako kdyţ na ty
samé dveře zabušil před časem Caleb.
Během několika vteřin se dveře otevřely a před ní se objevil Caleb. Mračil se, v očích mu planul vztek.
„Co tu sakra děláš, kdyţ máš být v nemocnici? Zešílelas? Víš vůbec, jak málo chybělo, a zemřela bys?
Uvědomuješ si, ţe jsem se tě pokusil zabít?“ zeptal se chraplavě.
„Pustili mě přede dvěma dny,“ odpověděla zlehka.
„Tak bys měla leţet v posteli, a ne se vydat přes půl země do chaty uprostřed ničeho, sakra!“
A pak jako by si uvědomil, ţe je tady, a ne tam, kde by podle něj měla být. Zmateně svraštil obočí a napjal
se, jako by se připravoval na to, ţe mu opět ublíţí. Tak jako to nevědomky udělala uţ předtím.
Během té krátké, ale šílené doby, kterou spolu strávili, si navzájem hodně ublíţili. Bylo načase na to
zapomenout. Dívat se před sebe a nemyslet na to, co se stalo. Lpět na minulosti by pro ně nebylo k ničemu.
Pokud by jeden z nich odmítl zapomenout na minulost, jejich vztah by neměl sebemenší naději. Byl by
odsouzen k záhubě. Takţe teď ho musela přinutit, aby to uţ kvůli nim oběma nechal za sebou.
„Co tu děláš, Ramie? Copak jsem ti neublíţil uţ dost?“
„Tak pozveš mě dál, nebo mě tu necháš umrznout k smrti?“ zeptala se otevřeně.
Její slova jako by ho probrala. Rychle jí pokynul, aby šla dál, a usadil ji před krb. Dotýkal se jí tak něţně, aţ
se jí z toho svíralo srdce. Bylo zřejmé, ţe se snaţí se jí nedotýkat, a přesto jí chtěl dopřát co největší pohodlí.
Kdyţ ale ruku odtahoval, špičky jeho prstů se otřely o steh na její paţi, který vykukoval zpod trička s
dlouhým rukávem, jeţ měla na sobě.
Ve tváři se mu zračil smutek, kdyţ palcem nadzvedl rukáv a odhalil tak další část třiceticentimetrové rány
na její paţi. A pak, jako by si uvědomil, co dělá – prohlíţí si ránu, kterou jí sám způsobil – ucukl, jako by se
popálil.
„Eliza mi řekla, ţes ho zabil,“ řekla věcně, aby odvedla pozornost od jeho myšlenek na to, jak odporně se
zachoval.
V Calebových očích se objevil smutek. Odvrátil se, jako by nedokázal snést pomyšlení na to, co udělal.
„Je mrtvý,“ potvrdil. „Nelituju, ţe jsem ho zabil.“
Přemítala, zda i on slyšel, jak rezignovaně to zní. To si opravdu myslel, ţe by ho kvůli tomu zavrhla?
„Dobře,“ řekla chladnokrevně. „Uvědomuješ si, ţe jsme konečně opravdu volní?“
Nadzvedl obočí a pak ho, viditelně zmatený, svraštil. Přikývl, jako by si nedůvěřoval natolik, aby
promluvil. Nebo moţná nevěděl, co na to říct. Vypadal, jako by se bál říct cokoli, protoţe se stále snaţil přijít
na to, proč váţila takovou cestu, jen aby mu řekla to, co sám dávno věděl.
Uţ nechtěla čekat. Vytrpěli si toho víc neţ dost. Od jejich posledního střetnutí uplynuly sice jen dva týdny,
pro ni to ale bylo i tak moc dlouho.
Nabídla mu svou ruku a modlila se, aby ji neodmítl. Hleděl na ni tak dlouho, aţ měla pocit, ţe uvnitř umírá.
Začala ruku spouštět a v duchu se připravovala na jeho odmítnutí, pak však, k její neskonalé úlevě, ji vzal za tu
ruku dřív, neţ ji mohla poloţit zpátky do klína, a propletl s ní prsty.
Zoufale si ho k sobě přitahovala, chtěla ho mít u sebe, chtěla, aby se jí dotýkal. Přepadl na ni a zamračil se.
Zvedla k němu i druhou ruku a prakticky se na něj zavěsila, jak se snaţila přitáhnout si ho k sobě na gauč.
„Drţ mě,“ zašeptala. „Prosím, Calebe. Potřebuju, abys mě drţel. Zbav mě těch bolestných vzpomínek,
nahraď je novými.“
Zabolelo ji, kdyţ v jeho očích nespatřila ani stopu naděje. To mu provedla ona? Uţ předtím se toho bála,
nechtěla, aby se Caleb zas ocitl v pozici, kdy by jí musel znovu ublíţit. Ale teď byli volní. Nic jim nehrozilo.
Nikdo je uţ znovu nemohl ovládat.

117
 „Pojď sem,“ vydechla a zvedla k němu ruce.
Se zmučeným zasténáním si ji přitáhl do náruče a objal ji tak pevně, aţ skoro nemohla dýchat. Ani dýchat
nechtěla. Nechtěla se znovu nadechnout, pokud to nebude s ním.
„Tak moc mě to mrzí, Ramie,“ zašeptal Caleb zlomeně. „Moc se ti omlouvám.“
„Šššš, Calebe,“ tišila ho a přitiskla si jeho hlavu k prsům, na kterých spočíval tváří. „Uţ nikdy se
neomlouvej za to, ţe jsi toho hajzla zabil.“
„Já se ale neomlouvám za to, ţe jsem ho zabil,“ opáčil Caleb chladně. „Omlouvám se za to, co jsem ti
udělal.“
„Omlouvám se za to, co nám udělal on,“ opravila ho Ramie
něţně.
Přitáhla si ho blíţ k sobě, poloţila si tvář do jeho vlasů a pohladila ho po líci.
„Miluju tě,“ řekla něţně.
Ztuhl, chtěl se odtáhnout, ona ho však zastavila a přidrţela si ho u sebe.
Chytil ji za zápěstí a pomalu se od ní odtáhl. Oči mu jiskřily. Zatínal čelist a hleděl na ni.
„Neříkej něco, co nemyslíš váţně,“ vydechl chraplavě.
Usmála se, chtěla, aby spatřil, jakou lásku k němu cítí. Chtěla, aby to uviděl. Aby to sám pocítil.
„Nemám ve zvyku říkat chlapům, ţe je miluju,“ prohlásila sarkasticky. „A musím říct, ţe se mi to moc
nelíbí. Takţe co kdybys mi taky řekl, ţe mě miluješ. Budu se pak cítit líp.“
Zmateně ji pozoroval.
„Zapomněla jsi snad, co jsem ti udělal? Ţe jsem vzal nůţ a pořezal tě? Ţe jsem tě mohl zabít?“
V očích se mu zatřpytily slzy, ani se nesnaţil je potlačit. Pocítil, jak mu stékají po pevné hraně čelisti. V
jeho očích spatřila tolik smutku a lítosti, ţe ji napadlo, jestli se mu tak hluboká rána v jeho duši vůbec někdy
zahojí.
Ne, takhle nesmí přemýšlet. Láska dokáţe vyléčit cokoli. Musí v to věřit.
„Ty jsi mi neublíţil,“ opravila ho neústupně. „Příliš dlouho mi ale trvalo, neţ mi to došlo. Ovšem vzhledem
k tomu, ţe vím, jaké to je být ovládána někým jiným, sotva ti můţu dávat za vinu, co se mi stalo.“
Zarazil se. „Ty jsi věděla, ţe jsem svoje činy nemohl ovládnout? Před… předtím, neţ jsme se k tobě
dostali?“
Přikývla a pousmála se. Brada se jí třásla, jako by sama měla slzy na krajíčku.
„Kdyţ jsem se probrala a ta zrůda se škodolibě radovala, jak jsi mu mě vydal na milost, bylo mi okamţitě
jasné, ţe bys to vědomě nikdy neudělal. Miluješ mě,“ vysvětlila prostě.
Okamţitě ji popadl do náruče, hruď se mu zvedala a celé jeho tělo se třáslo.
„Boţe, ano, miluju tě,“ řekl. „Zoufale, beznadějně a naprosto tě miluju a budu milovat aţ do dne své smrti.“
Odtáhl se, ona však vzala jeho obličej do dlaní. Upíral na ni
pohled, jako by se snaţil přesvědčit, ţe to není jen krutý ţert.
„Ta představa se mi líbí,“ řekla láskyplně. „Ale co kdybychom si na ten ‚den své smrti‘ počkali ještě tak sto
let?“
Znovu ji objal a zabořil ruku do jejích zacuchaných vlasů, svíral ji v pevných paţích. Usmála se a stále se
nedokázala přestat udivovat nad tím, ţe s Calebem přečkali bouři, jiţ by jiné páry nepřestály.
„A ani si nemysli, ţe se tohle počítá jako právoplatná ţádost o ruku,“ zamumlala. „Očekávám pokleknutí,
prsten… všechno.“
Caleb zvrátil hlavu a rozesmál se, tak radostně a bezstarostně.
Pak vystřízlivěl a poklekl před pohovkou, na které seděla. Vzal ji za obě ruce a zadíval se na ni s takovou
láskou v očích, aţ na místě roztála.
„Vezmeš si mě, Ramie? Strávíš se mnou zbytek ţivota? Budeš mít se mnou děti a zestárneš se mnou?
Přísahám, ţe tě nikdy nebude nikdo milovat tolik jako já a ţe nikdo nebude nikdy tak milován a opatrován jako
ty.“

118
 Zvedla ruce, vzala do dlaní jeho pohlednou tvář a zadívala se mu hluboko do očí, aby věděl, ţe svá slova
myslí upřímně.
„Ano,“ vydechla. „Ano, vezmu si tě, Calebe Devereauxi. Je mi jedno, kolik máš peněz. Milovala bych tě, i
kdybys neměl vůbec nic. Miluju tě.“
Oči mu opět podezřele zvlhly. Polkl, jako by nedokázal vyslovit, co chtěl tak moc říct. Nakonec to vzdal,
přitáhl si ji do náruče a kolébal ji a ona cítila, jak se třese a chvěje.
„Myslel jsem, ţe jsem tě ztratil,“ vydechl chraplavě. „Myslel jsem, ţe jsem tě od sebe odehnal. Ţe jsem tě
zradil tím nejhorším moţným způsobem. Ani nevím, jak se mnou můţeš být ve stejné místnosti, aniţ by ses mě
po tom, co jsem udělal, bála. Ale, boţe, chci druhou šanci. Chci to víc neţ co jiného na celém světě. Nebudeš
toho litovat, Ramie. Přísahám, ţe se mnou budeš šťastná.“
„Uţ s tebou šťastná jsem,“ zašeptala.
„Postavím pro tebe dům snů. Takový, v kterém budeš spokojená. Plný tepla, lásky a smíchu a, pokud bůh
dá, i dětí, které se zrodí z naší lásky.“
„Domov je, kde jsi ty, Calebe. Je mi jedno, kde budeme ţít nebo v jakém domě budeme bydlet. Dokud jsem
s tebou, budu vţdy doma.“

119