Professional Documents
Culture Documents
Váš Harlequin
Heather Grahamova
NEBEZPEČNÝ RÁJ
HARLEQUIN®
Čas jen pro mě
Amsterdam • Atény • Budapešť • Hamburk Londýn • Madrid • Milán
• New York Paříž • Stockholm • Sydney Tokio • Toronto • Varšava
Název originálu: A Perilous Eden
První vydání: MIRA Books, 1990
Překlad:
Radka Edererová
Odpovědný redaktor: Růžena Skálová
© 1990 by Heather Graham Pozzessere
© For the Czech Republic edition by Arlekin - Wydawnictwo
Harlequin Enterprises Sp. z o.o., Warszawa 2006
Vydavatel: Arlekin - Wydawnictwo Harlequin
Enterprises Sp. z o.o., Warszawa
Tento titul vychází v edici Kolekce ISSN 1730-2153.
Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého
díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě.
Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises II B.V
Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se
skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná.
Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny
ochrannou známkou.
CENA 89 Kč / 112 Sk
ISBN 83-238-3460-1
PROLOG
Výletní parník Alexandrie, mezinárodní vody 15. června, 0.45
Washington, D.C.
16. června, 8.30 dopoledne
PRVNÍ KAPITOLA
„Pane?"
Teď Larkspur stál v otevřených francouzských dveřích a složku s
dokumenty držel za zády.
Byl se svým postavením navýsost spokojen. Jako vysoký
důstojník na penzi získal řízením osudu odpovědnou funkci v Bílém
domě. Byl stále ještě mladý, rozhodně o dost mladší než jeho šéf.
Prezident klečel na podlaze a skláněl se nad jednotlivými díly
skládačky. Z toho, co Teď zahlédl, šlo nejspíš o nějakou scénu z
Divokého západu.
Prezident bezmyšlenkovitě vzhlédl, a když uviděl Teda, srdečně
ho pozdravil. Pak se opět soustředil na skládačku. Teda však
neoklamal. Bylo jasné, že už vzbudil jeho pozornost.
„Co mi nesete?"
„Myslím, že mám pro vás přesně to, co jste si přál, pane."
Prezident natáhl ruku a Teď mu předal desky. Dával si při tom
pozor, aby nešlápl na skládačku. Prezident zůstal sedět na zemi a
otevřel desky.
Tmavýma očima, v jejichž koutcích se mu už zřetelně rýsovaly
vějířky vrásek, rychle přejížděl jednotlivé listy zprávy. Dlouze se
zadíval na lesklou fotografii o rozměrech osm krát deset centimetrů,
která byla přiložena ve spise.
Fotografie zachycovala pozoruhodný obličej muže, plný
protikladů. Krátce zastřižené světlé vlasy, světlé oči, jejichž přesnou
barvu nebylo možné z černobílé momentky vyčíst. Široké lícní kosti,
které však přesto neubíraly obličeji na štíhlosti. Nos, trochu nakřivo.
Plná, ale do tenké přímky sevřená ústa. Standardní fotografie, která
však přesto odkrývala něco z mužovy povahy. Ostrý pohled, bdělost,
rezervovanost, opatrnost. Jako by byl pořád ve střehu, stále na něco...
připravený.
„Fascinující," poznamenal zamyšleně prezident.
Odložil desky stranou a zvedl jeden oblý kus skládačky.
Teď Larkspur si odkašlal.
„Myslím, pane, že to patří až tam do rohu nahoru. To není tráva,
ale nebe za rozbřesku." „Máte pravdu, Tede."
S úlevou si oddechl, když zjistil, že kousek zapadá mezi ostatní
části. Pak vzhlédl a pohlédl Tedovi do očí. Teď se trochu otřásl.
„Musíme něco podniknout, Tede."
Teď mlčel. Prezident ani neočekával, že mu odpoví. Znovu se
soustředil na svou skládačku.
„Ten... Adam Tchartoff... je izraelský občan, že?"
„Ano, pane."
„Ale byl to Američan?"
„Ano, pane. Všechno je v té složce..."
„Ano, z těch dokumentů jsem leccos pochopil. Zbytek mi
vysvětlíte vy. Už jste se s ním sešel?" „Jen krátce. Nebyli jsme si
oficiálně představeni." „Ale viděl jste ho, Tede."
Prezident zaklepal částí skládačky na hnědé desky.
„Nenechte se napálit, Tede. Tyhle papíry, to je jen škvár, byť
sebelíp uspořádaný. Člověka nikdy nepoznáte, dokud ho neuvidíte na
vlastní oči."
„Ano, pane," přikývl Teď.
„Takže..."
Prezident začal vstávat a Teď přiskočil, aby mu pomohl.
Prezident ho ale odbyl mávnutím ruky.
„Ještě se dokážu zvednout sám, chlapče."
Přešel ke křeslu a posadil se. Ruce si sepjal na břiše a hlavu si
opřel o vysoké opěradlo. Zamyšleně zíral na strop.
„Proč se asi vzdal amerického občanství, Tede?"
„Tak to vážně nevím, pane."
Prezident se v křesle zavrtěl a začal tužkou ťukat o leštěnou
mahagonovou desku stolu.
„Narodil se v roce 1950 v rakouském Linci jako syn běloruského
uprchlíka a polské židovky. Jenže Rakušané v té době nedávali
dětem uprchlíků své občanství."
Teda překvapilo, co všechno prezident za těch pár minut z
dokumentů vyčetl.
„Správně, pane. Jeho rodiče se v roce 1954 vystěhovali do
Spojených států. On získal občanství o několik let později. Otec mu
zemřel v roce 1967 a on se později odstěhoval s matkou do Izraele."
„Ale občanství si hned nezměnil," řekl prezident. „Předtím ještě
stihl nastoupit do americké armády."
Teď přikývl.
Prezident pokračoval: „Odsloužil si své ve Vietnamu a pak se stal
izraelským státním příslušníkem. Co si o tom myslíte, Tede?"
„Pro muže, který sloužil ve zvláštních jednotkách, není pak moc
příležitostí k uplatnění, když se vrátí domů," pokrčil rameny Teď.
„Tedy, když strávíte týdne, měsíce a roky výcvikem, který z vás má
udělat toho nejlepšího zabijáka..." Zarazil se.
Prezident se suše usmál.
„Ano. Chápu, kam tím směřujete. Pak je těžké přijet domů a
chodit v obleku a s kravatou na Wall Street jakoby nic."
Bubnoval prsty o stůl.
„Ale nebyl to žádný násilník. Byl to účetní."
„Několik let, pane. Pak ho vláda požádala o spolupráci... asi před
pěti lety. Potřebovali tehdy experta v jisté... řekněme dost ožehavé
záležitosti."
Prezident se na Teda ostře podíval.
„Tehdy začal používat své krycí jméno?"
„Ano."
„Kdy zahynula jeho žena a dítě?"
„Před dvěma roky. Bomba v autě. Vybuchla, když byli na
prázdninách u moře. Jeho jméno začalo být známé. Žena a dítě byli
uvnitř, on si jen odskočil koupit balíček cigaret."
„To je smůla. Doopravdy."
„Ano, to je."
Prezident vydechl a bezmyšlenkovitě zíral na svou skládačku.
„Ale teď... pro naše záměry... jste si jistý, Tede, že ho nikdo
nepozná?"
„Vždycky pracoval pod krytím. Od té tragédie s bombou ho
nikdo nezná. Pro většinu světa je to naprosto bezúhonný a neškodný
úředník. Na druhé straně, v jistých kruzích je jeho pseudonym Mi-
chael Adams téměř legendární. Jeho pověst mu umožnila, aby se bez
jakýchkoli potíží infiltroval do Brigády smrti. Jeho spojení s
Izraelem je naprosto neznámé..."
„Nejsem si úplně jistý, že vám rozumím."
„Jeho totožnost se budovala dlouho a postupně. A taky s největší
obezřetností. Všechny ty události, atentáty... Jak jistě víte, Brigáda
smrti je podivný spletenec. Nespokojení Američané ze Střední a Jižní
Ameriky, tvrdé jádro z několika arabských států. Výcvikové tábory
mají v severní Africe, to víme. Kódy jsou obvykle ve španělštině,
někdy taky v arabštině. Jakmile se Adam pod jménem Michael
Adams pokusil mezi ně proniknout, vrhli se na něj jako supi."
„Povězte mi o něm víc, Tede."
„Poprvé přijel do Izraele, aby navštívil matku. Pak zůstal kvůli
své manželce."
Teď zaváhal a pak tiše dodal: „A pak zůstal, podle mého soudu,
kvůli pomstě."
Prezident zíral na stůl. Prsty si nepřestával bubnovat jakýsi
rytmus, který znal jen on sám.
„Takže se pořád zlobí..."
„Strašně. Ztráta tohoto druhu nikdy nepřebolí." Bubnování ustalo
a prezident se podíval na leda.
„Myslím, že je dokonalý. Můžete mi s ním sjednat schůzku?
Pochopitelně ne v Bílém domě. Vláda Spojených států se do ničeho
podobného nesmí zaplést... Jistě mi rozumíte."
„Naprosto, pane. Nic z toho se neocitne nikde na papíře. Budou
do toho zasvěceni jen ti, co se na akci budou přímo podílet. A i ti
budou vědět jen to nejnutnější."
„Chci naše lidi zpátky. Chci, aby tahle banda hrdlořezů byla
rozdrcena napadrť. Nechci, aby tihle nájemní teroristé diktovali své
podmínky této zemi a také nechci, aby se beze stopy ztratili někde v
cizině."
„Zajisté, pane," přikyvoval Teď. Na okamžik zaváhal.
„Je teď ve Washingtonu. Volal jsem mu kvůli setkání jeho bývalé
jednotky. Měl dorazit asi tak..." mrkl na své náramkové hodinky,
„před hodinou."
Prezident se na Teda překvapeně, ale zároveň uznale podíval. Pak
se usmál.
„Vy jste vždycky o krok napřed, Tede."
„Snažím se, pane."
„Kdy se koná ta oslava?"
„Zítra ve dvě."
„Doufám, že nemám plný program, takže bych se tam mohl
zastavit."
„Ano. Mohl byste si Tchartoffa obhlédnout ještě dřív, než se s
ním sejdete osobně."
Prezident spokojeně přikývl.
„Doufejme, že je ještě rozzlobený natolik, že skočí na naši
návnadu. Ví o naší nejčerstvější informaci?"
„Že Brigáda smrti nese odpovědnost za smrt jeho ženy a dítěte?"
„Ano."
„To nevím. Může mít ale jisté podezření." „My však máme
nezvratný důkaz."
Prezident se pohodlně rozvalil v křesle.
„Těším se na setkání s panem Tchartoffem," řekl a znovu se
spokojeně usmál. „Slyšel jsem, že dnes má do Washingtonu přijet
ještě někdo jiný..."
Teď se zašklebil.
„Ano."
Znovu mrkl na své hodinky. „Ráno měla přiletět Amber. Chce si
projít muzeum Smithsonian a pak spolu zajdeme na oběd."
„Rád bych ji viděl. Myslíte, Tede, že byste mohli přijít na
večeři?"
„Amber bude nadšená."
„Tak dobře. Jsme domluveni."
DRUHÁ KAPITOLA
TŘETÍ KAPITOLA
New York
20. května, 11.30 večer
ČTVRTÁ KAPITOLA
PÁTÁ KAPITOLA
ŠESTÁ KAPITOLA
OSMÁ KAPITOLA
16. června
DESATA KAPITOLA
Washington, D. C. 4. Července
EPILOG