Jana Kvičerová

Z DENÍČKU SMRTKY

Milý deníčku, (propánasmrtě, to je trapný…)

píšu ti, neboť se potýkám s pocity, na které jsem od vlastní smrti
zapomněla – frustrace, hněv, ponížení… a taky proto, že mi to
nařídili „ti shora“ (prý je to skvělá forma terapie). Skončil mi
totiž výcvik na základně S.M.R.T.K.A., tedy Společenství Mrt-
vých Radikálů pro Tajnou Kolaboraci s Apokalypsou, a já byla
přemístěna do Prahy. Tolik jsem doufala v Paříž, Londýn nebo
New York! Kdyby mě vyslali aspoň do nějaké nemocnice nebo
domova důchodců, tak bych svůj První polibek už měla dávno
za sebou… Jenže v „Sherwoodu“, jak se tomuhle strašidelnému
místu říká, se nikomu umírat nechce.
Zatím.

■ ■ ■

Dny i noci plynou jako teplá krev tělním oběhem a já se svého

polibku ještě nedočkala. Volal mi Morty, že v londýnském met-
ru už políbil tři ženský. A to byl do služby Smrťáka povolán až
měsíc po mně! Dokonce i Tod, který se pohyboval v metru praž-
ském, se první hubičky smrti dočkal dřív než já.
Začínám být vážně frustrovaná. A frustrovanou Smrtkou
fakt být nechcete.
 Od chvíle, kdy mi přiřadili rajón „Vrchlického sady a Praha
hlavní nádraží“, abych zde zemřelé doprovodila do poslední
stanice života (nomen omen Konečná), mi společnost dělali jen
narkomani, turisti, pracanti a studenti. Nikdo z nich mě však
nemohl očkem zahlédnout, pokud jsem sama nechtěla.
Zpočátku jsem opravdu nechtěla. Jen jsem znechuceně (taky
trochu lítostivě) sledovala ony podivné existence, jak se po vpi-
chu dostávají z absťáku do rauše, jak jim mysl vystřeluje kamsi,
kam je i Smrtkám přístup odepřen. Trávila jsem s nimi týdny,
měsíce, poslouchala jejich nesmyslné monology i dialogy a sna-
žila se pochopit onu nepochopitelnou závislost.
V dobách největšího frmolu, kdy se „hlavák“ a okolní park
hemžily natěšenými turisty či znuděnými studenty, jsem se
aspoň trochu bavila. Konečně jsem cítila i něco jiného než che-
mický zápach nemytých těl. Ve vzduchu se mísily vůně silných
parfémů, rozjedených svačin či teplých nápojů z automatu,
a já si to užívala. Zaujatě jsem pozorovala všechny ty rozličné
tváře, snažila se uhodnout, kdo na co myslí nebo co právě cítí,
a na jedné z laviček nedočkavě čekala na Onen moment, kdy mi
zabzučí v uších.
I přes to, že jsem byla v neustálém obklopení lidí, přišla jsem
si osaměle. Příchozích zpráv ubývalo, mobil přestal vyzvánět…
Mí dva nej kámoši na mě zkrátka přestali mít čas. Zatímco Mor-
ty měl v londýnském metru celkem napilno, Ted se zamiloval
do smíchovské Smrtky. Amortýna ale byla velmi majetnická
a žárlivá a zakázala mu, aby mě navštěvoval. Jeden by si myslel,
že po smrti se submisivní chlapíci zbaví své náchylnosti k pod-
pantofláctví. Ale Ted o koule přišel zjevně už zaživa. Celé tři
měsíce jsem o něm neslyšela! Tři měsíce mi nezavolal, nenapsal
jedinou zprávu!
V létě už jsem to nevydržela. Dokonce i Smrtky si občas
potřebují s někým pokecat. A tak jsem se, z pocitu osamění
a opuštění, nakonec „živákům“ zviditelnila. Přivlastnila jsem si
jednu z laviček naproti vstupu do nádražní haly, zády k pomníku
Woodrowa Wilsona, a jala se sledovat divoký život pražského
hlaváku a okolního, nechvalně známého Sherwoodu.
Mnozí kolemjdoucí, obzvláště ti, kteří mou maličkost míjeli
pravidelně, na mě koukali jako na blázna. Každý den jsem sedala
na tu samou lavičku (druhou zleva) v tom samém černém plášti.
Nepřirozeně bledou tvář jsem skryla do stínu kapuce, zpod níž
vykukovala jen špička nosu. Zastavovali se u mě policajti, vyptá-
vali se, chtěli vidět doklady. Přinutila jsem je, aby mě nechali na
pokoji.
Mezi živáky jsem si připadala zvláštně. Živí byli až posedlí
potřebou neustále komentovat něčí vzhled či odlišnost, kdež-
to ve S.M.R.T.C.E. jsme tyhle zbytečnosti nikdy neřešili. A že
jsme fakt byli divní! Mortymu uprostřed čela zela díra po kulce,
Tedovi chyběly čtyři zuby a všechny nehty a v ubikaci se mnou
bydlela slečna, které z břicha vykukovalo pár vnitřností (neptej-
te-se-mě-jaký-to-byly, ještě teď mi z toho není dobře). Jenže tady
nahoře na mě hleděli udiveně, ťukali si na čela nebo mě častovali
přezdívkami jako „ta divná gotička“ či „smažka v černym“.

1. Setkání s panem Nguyen Van Hao

Toho léta se jen hrstka živáků odvážila si ke mně přisednout

a jen dva si troufli mě oslovit. První z nich byl pán ve středním
věku, Nguyen Van Hao. Poněkud obezřetně se optal, zda mi není
v té černé horko. Slunce pražilo, turisti i Pražáci chodili v tílkách
a šortkách a já tam seděla v tmavém plášti.
Zavrtěla jsem hlavou. Podivil se, dál se neptal. Přisedl si
a v tichosti sledoval holuby, jak se motají lidem mezi kotníky
a kálí, kam se jim zlíbí. Ticho jsem prolomila já. Při zvuku mého
hlasu, na mladé děvče dost chraplavého, sebou škubl, ale slušně
mi odpovídal na otázky. Jak jsem správně odhadla, pocházel
z Vietnamu. V Praze žil víc jak dvacet let, díky čemuž ovládal
češtinu celkem zdařile. Táhlo mu na čtyřicet a měl dvě zdravé
děti.
Pan Hao po nějaké chvíli překonal nedůvěru v mé oblečení
a nepřirozený chraplák a začal mi nadšeně ukazovat fotky svých
dcer.
Jakožto Smrtka jsem při zapnutí vnitřního senzoru doká-
zala uvidět datum smrti. (Jeden čas jsem na náhodné chodce
vykřikovala, kdy přesně zemřou, a strašně se u toho bavila.
Sledovala jsem je až na okraj rajónu. Tam jsem se zviditelnila,
zařvala jim do ucha „Třetího října umřeš!“ a zase zmizela. Byla
to zábava jen do jisté doby. Svůj vtípek jsem na jednu živačku
zkusila třikrát; při posledním pokusu mě silně praštila loktem
do zubů. Pak už mi to tak vtipné nepřipadalo…) Život přátel-
ského Vietnamce mě zajímal, proto jsem svůj SDS, tedy Senzor
Data Smrti, netaktně užila i na něj a jeho dcery. Hao se měl dožít
krásných šestaosmdesáti a mladší Loan oslaví sedmdesátku,
ovšem starší Hang se nedožije ani dvacítky. Zbývaly jí pouhé
čtyři roky života.
Když jsem onu smutnou skutečnost svěřila panu Haovi,
naštval se. Prudce vyskočil na nohy a začal mi nadávat ve viet-
namštině. Poté se ke mně otočil zády a kvapně odkráčel pryč.
„Ještě mi poděkujete!“ křikla jsem rozhořčeně, zatímco se
jeho záda ztrácela v davu. Docela mě nakrknul. Kdo by nechtěl
vědět, kolik času zbývá jeho nejbližším? Ty zbývající roky se
přece daly využít k něčemu smysluplnému! Například je mohli
strávit společným cestováním, poznáváním odlišných kultur,
plavbou napříč oceány, co já vím. Na druhou stranu dozvědět
se to takhle, od nějaké cizačky z hlaváku… Uznávám. Empatie
nepatří mezi mé silné stránky.
 2. Dark-intra-dead-net

Na několik následujících dní jsem se před živáky skryla. Cíti-

la jsem se uraženě i zahanbeně a slíbila si, že SDS již víckrát
neužiju. Raději jsem vytáhla milovaný deathbook, velký černý
tablet s hranatou obrazovkou, který jsme používali ke komu-
nikaci, prohlížení novinek či k práci a zábavě na Dark-intra-
-dead-netu (DIDN); síti, jež spojovala všechny Smrtky z celého
světa.
Je to smrťácky skvělé! DIDN funguje na stejném principu
jako lidský internet, akorát se sem vkládají novinky, drby či
vlogy ze „života po smrti“. Máme dokonce vlastní DeadTube
a super rychlý vyhledávač SearcherOf TheEnd! I říši mrtvých
technologický pokrok citelně poznamenal…
Připojila jsem se tedy k DIDN a zběžně prohlédla Žebříček
polibků (Kisses Chart). Vedl nějaký Mort-a-Lity1 ze Spojených
států (čítal bezmála milion Posledních polibků!). Na paty mu
šlapala DeadRose212. Čísla jejich „obětí“ neustále naskakovala
(jak to, propánasmrtě, dělají?!). Protočila jsem oči. Lidi se nikdy
nezmění, dokonce ani po smrti.
Poněkud rozladěně jsem klikla na ikonku černé obálky
s rudě blikajícími písmeny DN a přečetla si pár novinek z Dead-
News. Pobavila mě historka, kdy jedna z britských Smrtek omy-
lem políbila namísto staré ženy její kočku; teď ta mourovatá
potvora všude cestuje s drápy zaťatými v jejích zádech, mňou-
ká a prská a zase mňouká… Zvířata má na starosti jiný oddíl
Smrťáků (Animáci). Ti prostřednictvím DIDN hledají někoho,
kdo se mrtvé kočky ujme, jelikož kvůli Smrtčině pochybení
zůstala viset mezi životem a smrtí, její reinkarnační duše se
tedy nemohla přemístit dál.
Jinak se ve světě Smrtek nic moc nedělo. Stále probíhalo
řízení s Nealem Shustermanem, který údajně přinutil nejme-
novaného svědka, aby mu vyzradil, jak náš systém Po smrti
funguje. Tudíž všude svítily titulky jako „Shusterman: Podvod-
ník, nebo skvělý fantasta?“ nebo „Buďte u toho s námi: Shuster-
man tvrdí, že podobnosti v jeho příbězích jsou jen čistě náhod-
né“. Řešily se taky nepokoje ve Svazijsku, neboť se zdejší Smrtky
bouřily kvůli přesčasům, a v Jordánsku, kde si naopak stěžovaly,
že mají příliš mnoho volného času.
Zhlédla jsem několik videí od oblíbené DeadTuberky Bloody-
MaryLovesDeadBooks. Má fakt super kanál o knihách, které živáci
v minulosti označili za „Libri prohibiti“ nebo je pálili pro jejich
kontroverznost. Poslechla jsem si pár songů od My Chemical
Romance (jejich Welcome to the Black Parade si i po letech drží prv-
ní místo nejhranějších písniček na SpotiDie) a nakonec odepsala
Mortymu. Naše chatování probíhalo zhruba takto:

■ _Morty_: U Smrtě, nazdar, Al! Konečně jsi online! Myslel

jsem, že se tě už nedočkám. Co tě přivádí na DeadChat?

■ All-Death-a: (píše)... (maže)... Ahoj, Morty. :) Nuda v Praze.

Co ty?

■ _Morty_: Mám chvíli čas, tak chilluju. V Londýně je to hustý,

už jich mám asi 8. :D U tebe pořád nic?

■ All-Death-a: Ne. –_–

■ _Morty_: Weird. Snad se to brzy zlepší. Už abys měla První

polibek za sebou, kočko. ;)

■ All-Death-a: Díky, taky bych už ráda zaskórovala. :)

■ _Morty_: Věřím. Hele, musím jít, bzučí mi v uších! Že by 9.???

;) Bye! :-*
 ■ All-Death-a: No… tak teda čau.

*Uživatel ■ _Morty_ se odhlásil.*

Toť celá naše konverzace. Po sto letech přátelství! Povzdech-

la jsem si nad tou nespravedlností a podívala se, s kým by bylo
možné hodit řeč. Á, Ted je online! Klikla jsem na jeho avatara
a pozdravila ho. Přečteno. Čekala jsem zhruba deset minut,
než napíše, ovšem žádná odpověď. Sketa. Podpantoflák. Submi-
sivní otrok!
Odhlásila jsem se z DeadChatu a klikla na Databázi polibků.
Po staletích zdlouhavého papírování i S.M.R.T.K.A. propad-
la kouzlu digitalizace a začala veškeré záznamy vést online.
Poněkud roztřeseně jsem vyhledala své jméno. Oddychla jsem
si; ani zdaleka jsem nebyla poslední. 321. z 845. Takže nějakých
524 nepolíbených Smrtek za mnou. Uf.

3. Jakub

Zhruba týden jsem seděla na DIDN, pročítala články, sledovala

videa, občas s někým na chatu prohodila pár slov. Za tu dobu
žádné bzučení v uších. Při pohledu na neustálý pokles v Data-
bázi se mi chtělo brečet.
Z frustrace a pocitu vlastní bezvýznamnosti jsem deathbook
uklidila zpět pod plášť a zviditelnila se v naději, že si bude chtít
zas někdo povídat. I kdyby to měli být policajti.
Asi po dvou dnech lelkování si ke mně přisedl kluk. Vzhledo-
vě byl mladý, špinavý, kdysi pohledný obličej měl posetý podiv-
nými fleky a páchnul. Obdaroval mě úsměvem, v němž chybělo
pár zubů, a pohlédl na mě vytřeštěnýma očima. „Co tu tak sedíš
sama, roštěnko?“ zakmital obočím. Vypadal, že je v rauši. Muse-
la jsem odehnat dotěrnou mouchu, která zjevně pronásledovala
jeho podivný zápach. Přesto jsem, ve stavu nemálo podobnému
živáčské depce, byla vděčná i za takovou společnost.
„Čekám,“ pokrčila jsem rameny.
„Na smrt?“ zubil se při pohledu na můj černý outfit.
„Ano,“ odpověděla jsem popravdě. „Co ty tady děláš? Neujede
ti vlak?“
„Né,“ zavrtěl hlavou, kývaje se dopředu, dozadu. „Jsem tu
s kámoši,“ ukázal k paloučku, na němž se povalovala trojice
omladiny s panenkami tak rozšířenými, že se v nich odráže-
la snad celá nádražní budova. Všichni tři vypadali zuboženě.
Byli ušmudlaní a v lesknoucích se tvářích jim svítily boláky.
Jeden z chlapců si pořád cosi mumlal pod vousy a prokládal to
náhodným vykřikováním nesmyslů. Druhý, dle tváře kdysi velmi
pohledný, si divoce škrábal zjizvené ruce a slečna se slepenými
vlasy se oddávala bezmyšlenkovitému rozčesávání polorozpad-
lým hřebenem.
„Aha,“ odtušila jsem. Při pohledu na ně se mi sevřelo mrtvé
srdce. Byla to hrůzná podívaná. Dokonce i pro Smrtku.
„Můžeš se k nám přidat, jestli chceš,“ nabídl. „Vypadáš tu
tak osaměle…“
„Ne, děkuji.“
„A to jako proč?!“ vyštěkl náhle. „Štítíš se nás snad?“
Ano. „Ne!“ bránila jsem se nahlas, snažíc se odehnat neod-
bytný hmyz.
„Myslíš si, že v těch svejch nóbl hadrech seš víc než my?!“
křičel, zorničky zcela rozšířené, propadlé tváře se zvrásnily
v grimasu vzteku.
„Nic takového jsem přece…“
Skvělé. Naštvala jsem dalšího živáka, pomyslela jsem si, když se
mladík vztekle zvedl a, házeje rukama do všech stran, odkráčel
postěžovat si svým kumpánům. Raději jsem se zneviditelnila.
Čtveřice narkomanů, příliš mladých na to, aby mi jich neby-
lo svým způsobem líto, se v Sherwoodu začala scházet téměř
denně. Jakub, jak se mi nakonec onen dopálený mladík předsta-
vil, si nic ze svého předchozího výlevu nepamatoval.
Většinu času byl Jakub milý, dost energický a sdílný, rád si
povídal. Občas však míval velmi zvláštní stavy. Jednou ke mně
přiběhl, divoce se rozhlížel kolem sebe a snažil se skrýt pod
lavičkou.
„Co tam děláš?“ sklonila jsem se k němu.
„Někdo mě pronásleduje!“ dýchal přerývavě, zorničky roz-
šířené, ruce křečovitě složené na hrudi. „Běžel jsem od baráku,
někdo po mně jde! Chce mě zabít!“
„Nikdo tě nechce zabít,“ namítla jsem a pro jistotu se roz-
hlédla kolem. V parku se však nikdo podezřelý, kdo nevypadal
jako pospíchající Pražák, kochající se turista nebo feťák, kterého
nezajímalo nic jiného než vlastní halušky, nepohyboval.
„Musím se schovat!“ Třásl se a bezradně si skryl hlavu do
dlaní. „Nesmí mě najít!“
Jindy mě zas vůbec nezaregistroval. Stál uprostřed palouku
a podivně se kroutil. Házel rukama, škubal nohama, poskako-
val kolem sjetých kamarádů a při nesmyslném vyprávění křivil
ústa.
V takových momentech mi bylo obzvlášť smutno. Ani v době,
kdy jsem byla živá, jsem se necítila tak zasmušile jako při pohle-
du na kdysi zjevně pohledného kluka, který doslova chřadnul
před očima. Tváře mu propadávaly hlouběji a hlouběji, špinavé
a mnohdy i dny neměněné oblečení na něm viselo. Jeho širo-
ký úsměv postrádal stále více zubů a realitu rozpoznával čím
dál tím méně. Chemický zápach se nesl až ke mně a ty otravné
mouchy, co ho doprovázely snad na každém kroku, mi u ucha
bzučely téměř nepřetržitě. Jak se mohl někdo tak mladý dostat do
takového stavu?
 4. Otravné mouchy!

Deathbook zavrněl. Vytáhla jsem ho zpod pláště a mrkla, kdo

píše. Třeštila mně hlava. Jakub a jeho kámoši, Tomáš, Dejv
a Peťa, už Sherwood téměř neopouštěli. Mnohdy tu přečka-
li i noc a já tak byla odsouzena (kromě krátkých pauz, kdy si
odběhli shánět matroš) k celodennímu otravování protivným
hmyzem.
Že to nebyl hmyz, mi došlo později.
Psal Tod. No nekecej! Po týdnech mlčení mi odpověděl na
pozdrav. Ahoj, stálo ve zprávě. Chvíli jsem na to slovo nevěřícně
civěla, než přišla omluva!

■ TeddyTod12: Al, moc mě mrzí, že jsem se ti vyhýbal… Chy-

bíš mi!

■ All-Death-a: Copak, dostals kopačky?

■ TeddyTod12: (píše)… (maže)… Jo.

■ All-Death-a: To mě mrzí… Vlastně ne, kecám. :D

■ TeddyTodd12: Pořád ji miluju! Nechápu, co jsem udělal

špatně! :cry:

■ All-Death-a: …

■ TeddyTod12: Chápu, nezajímá tě to. Jak se vůbec máš?

Můžu tě někdy navštívit. :)

■ All-Death-a: Nic moc. Polibek v nedohlednu, v Databázi

pořád propadám… Navíc mě neskutečně bolí hlava. Poblíž
se usídlila parta narkomanů. Už páchnou natolik, že celej
 den neslyším nic jinýho než ty mouchy, co kolem nich furt
poletujou!

■ TeddyTod12: Bzučí ti v uších?!

■ All-Death-a: Neskutečně.

■ TeddyTod12: Al, zlato, to nejsou mouchy…

■ All-Death-a: …

*Uživatel ■ All-Death-a se odhlásil.*

Vyschlo mi v krku. Pohlédla jsem směrem k čtveřici mladých

feťáků vyhřívající se na slunci. Zhluboka jsem se nadechla a po
dlouhé době zapnula svůj SDS (Senzor Data Smrti). Petě sice
moc času nezbývalo, ale její číslo ještě nesvítilo červeně. Tomáš
a Dejv se mohli radovat. Oba se dožijí víc jak šedesáti. Oproti
nim Jakub…
Zbývaly mu pouhé hodiny.
Při pohledu na blikající číslice ono podivné bzučení, kte-
ré jsem po celé ty týdny považovala za obyčejné mouchy, zesíli-
lo. Jakub se měl za osm hodin, třicet pět minut a dvacet sedm
sekund stát mým Prvním polibkem.
Polilo mě horko. Pocítila jsem vzrušení a zároveň smutek.
Takhle jsem si to nepředstavovala. Bylo mu sotva čtyřiadvacet!
Mohl by se ze své závislosti dostat, stihnout se oženit, zplodit
děti… přála bych mu, aby zemřel ve stáří jako jeho kámoši.
Jenže takhle to nefunguje. Někdo se svého konce dočká bez
vlastního přičinění. Zemře na letitost, na nemoc, v důsledku
nehody. A pak tu jsou tací jako Jakub: ti si svůj osud zpečetili
sami.
 5. Došlo matro

Hodinu před Prvním polibkem jsem se na Kubu pověsila a bed-

livě pozorovala každý jeho krok. Vytáhla jsem deathbook a vše
si začala pečlivě zapisovat do apky KissNote.
Předchozí týden vypadal obzvlášť zbědovaně. Třásl se,
mumlal, zběsile těkal očima. Sedával na trávě, zjizvenými
pažemi si objímal kostnatá kolena a realitu absolutně nevní-
mal. Chřadnul před očima, odhadovala jsem mu sotva pade-
sát kilo. Píchal si častěji než kdy dřív, po dávkách dost blouz-
nil. Trhal sebou při každém zašustění, často se utíkal někam
skrýt, neboť byl přesvědčený, že ho někdo pronásleduje. Kři-
čel na své kamarády, upadal do depresí. Zvracel a držel se na
hrudníku.
Ubýval mu čas, aniž bych si toho všimla. Mohla bych s tím ale
něco udělat? Byla bych schopna s tím vůbec něco provést?...
„Došlo matro. Máme prachy? Kde ho seženem?“ ptala se
Peťa, škrábajíc si poďobané holeně. Oči, orámované tmavými
kruhy, jí zběsile těkaly ze strany na stranu.
„Hej, vole, dej mi prachy,“ prskl Tomáš a silně drcnul do
klimbajícího Jakuba. „Psal Pítrs, sehnal nám matroš.“
„Džejkob má slušnej dojezd. Se ani nedivim, ráno měl pěk-
nou stíhu,“ zasípala Peťa posměšně.
„Dělej, vole!“ Tomáš začal být netrpělivý. „Za chvíli je tady!“
„Co?“ houkl Jakub a znaveně vzhlédl.
„Prachy!“ Tomáš už řval.
„No jo. V kapse.“
Tomáš, celý rozzuřený, si vzal z Kubových kalhot veškerou
hotovost a kamsi se vytratil. Vrátil se zhruba po hodině, oči mu
svítily na kilometry. Ruce se mu natěšeně třásly, když si sedal
k nádražnímu davu zády, vytáhnul nádobíčko a začal krysta-
lickou drogu rozdělávat. Čas, levitující nad Jakubovou hlavou,
se neúprosně krátil.
 „Nemíchej to tou jehlou, blbečku!“ vyštěkla rozlícená Peťa,
když Tomáš konečně vložil hrot stříkačky na lžíci. „Dyť ji úplně
ztupíš!“
„Dej mi to!“ vřískl náhle Jakub. S knedlíkem v krku jsem se
postavila. Takhle jsem si to vážně nepředstavovala. Deathbook
zběsile pípal, chodily zprávy. V uších mi silně bzučelo, když se
Kuba vrhnul na svého kamaráda a natáhl do stříkačky všechnu
rozmíchanou látku.
Jakmile vtlačil jehlu pod kůži, zavřela jsem oči. Po tváři se mi
skutálela slza. Ach, Kubo…

6. První polibek

Když jsem je opět otevřela, ležel na zemi. Hleděl přímo na mě.

„Znám tě,“ zašeptal.
„Ano, znáš,“ poklekla jsem do trávy, přímo k jeho hlavě,
a pohladila ho po oroseném čele. Cítila jsem, jak se Jakubova
duše odpoutává od tělesné schránky.
„Bude to bolet?“ zeptal se. Už tušil, kdo jsem. Tušil, že svůj
život odevzdává mým rtům. Nebál se. Přijal to…
Z povzdáli k nám doléhaly hlasy. Kámo, jsi v pohodě? Hej, Jaku-
be… No tak, nedělej si z nás prdel… Jakube. JAKUBE!!!
Nevím, co jeho kámoši viděli. Ani jsem to vědět nechtěla.
Netoužila jsem po pohledu na perníkáře dusícího se vlastními
zvratky, zběsile kmitající oči, tělo v křeči či upadání do mdlob.
Já chtěla vidět jen jeho – skutečného Jakuba, jeho pravou pod-
statu, duši.
„Nebude,“ usmála jsem se a konejšivě mu přitiskla dlaň na
tvář. Sklonila jsem se k němu blíž. „Přísahám.“
„Věřím ti,“ vydechl.
A já, já ho políbila. Věnovala jsem mu svůj První polibek…
 7. Přepravna duší

Polibek č. 1
Zápis ze dne: 17. 8. 2018
Os. údaje políbeného: Jakub Jesenský, dat. nar. 4. 5. 1994,
čas 18:10 (věk 24); dat. úmrtí 17. 8. 2018, čas 21:12
Jméno doprovázející Smrtky: Aldeatha Smrtikolská
Rajón: Vrchlického sady a Praha hlavní nádraží (CZ)
Elevátor č. 24876

Když dorazila záchranka, Jakub už byl mrtvý. V tichosti jsme

sledovali, jak se ho snaží oživit, snaha však byla marná. Vdechla
jsem jeho duši do sebe, abych ho mohla doprovodit na poslední
zastávku, a vydechla ji na Druhé straně.
„Jsi smutný?“ zeptala jsem se mladíka stojícího po mém
boku. Vypadal jinak, mnohem lépe. Z obličeje mu vymizely
veškeré boláky, vlasy zhoustly, z pootevřených úst vykukovaly
zdravé zuby. Špinavé oblečení nahradil zářivě bílý úbor, che-
mický zápach vystřídala příjemná vůně santalového dřeva.
Stejná chuť mi utkvěla i na rtech. Tak takhle chutná smrt? Nebo
jen ta první?
Jakub na své mrtvé tělo hleděl zamyšleně. „Tohle jsem byl
fakt já?“ otázal se namísto odpovědi.
„Ano.“
„V tom případě ne, nejsem smutný,“ věnoval mi úsměv plný
klidu a přijetí. Pak se ke své fyzické schránce otočil zády. Ani se
nerozloučil, nezaplakal. Vypadal, že je rád, že zemřel. „Kde…
kde to vůbec jsme?“
„Vítej v Přepravně duší.“
Přepravnu duší jsem nikdy neměla tu čest navštívit. Na
základně S.M.R.T.K.Y. jsme sice měli trenažér, na němž jsme se
učili, jak zemřelého dopravit až do stanice Konečná, ale nebylo
to ono. Až skutečná Přepravna stála opravdu za vidění!
 Před námi se rozprostíral ohromný bílý prostor bez stěn,
podlah a stropů, v podstatě jsme se „vznášeli v nicotě“. S úžasem
jsme hleděli na tisíce obdélníkových těles, která v pravoúhle se
stáčejících trasách mířila vzhůru i dolů a ztrácela se z dohledu
jakožto miniaturní tečky. Přívětivé ticho protínaly svištivé zvu-
ky, jak se jednotlivé elevátory pohybovaly tou podivnou prázd-
notou.
Kochala jsem se jen krátký okamžik, pak stočila zrak
k deathbooku a přihlásila se do aplikace Agent S.M.R.T.K.A.:
Transport duše. Posléze jsem zadala příslušné údaje a apka nám
přiřadila Elevátor č. 24876. Stiskla jsem zelené tlačítko.
Stříbrný výtah se přiřítil okamžitě. Skřípavě před námi zasta-
vil, dveře se s cinknutím otevřely. „Vítejte v transportním eleváto-
ru do stanice Konečná,“ přivítal nás automatický hlas. „Prosím,
nastupte si a řiďte se podle pokynů ve vašem deathbooku.“
„Kdybych tušil, že smrt je takhle super, asi bych umřel už dáv-
no,“ zahvízdal Jakub, když jsme vstoupili do prostorné kabiny.
Zatímco zvenčí se příliš nelišila od obyčejného výtahu ve světě
živáků, pohled zevnitř mě překvapil: viděli jsme úplně všechno,
jako by byla vyrobena ze skla. „Mrkej na to, vždyť tu v prázdnotě
lítaj výtahy. Hustý!“
„Podle DIDN je taková reakce velmi častá,“ prohlásila jsem,
když přístroj zaznamenal Jakubova slova a vyhledal je v ILCD
(The International Language Corpus of the Dead, tedy Mezi-
národní jazykový korpus mrtvých). „Teď se chyť tohoto madla,
trochu to trhne.“
Trochu bylo nadnesené slovo: trhlo to s námi mocně, až jsem
se svalila na zem. Válíš, Smrtikolská. Skvělý první dojem… Jakub mi,
s vážným pohledem, pomohl zpět na nohy. Elevátor s námi šku-
bal krátce doprava, dlouze doleva, rychle vzhůru a tuto trajektorii
udržoval ve stejném vzorci.
„Kam nás ten výtah veze?“ zeptal se. „Skončím… skončím
v pekle?“
 „Do stanice Konečná, čeká tam na tebe vlak,“ byla má odpo-
věď. Pak jsem se pousmála, jak jen mi to neustálé škubání dovo-
lovalo. Tohle budu muset vychytat. „A ne, nemyslím si, že skončíš
v pekle. Myslím, že něco jako nebe a peklo neexistuje.“
„Myslíš?! Ty… ty to nevíš jistě? Vždyť jsi samotná Smrt, nebo
ne?“
„Jsem jen obyčejná Smrtka,“ zavrtěla jsem hlavou. „Pouhý
průvodce, doprovod na Konečnou. Netuším, kam pojede tvůj
vlak. Ale nevěřím, že tě čeká něco jako věčný oheň.“
„A v co tedy věříš?“
„Věřím, že tě čeká další život, lepší, než kterým jsi teď pro-
šel. Konečná v tomto případě nemusí znamenat konec všeho.
Možná… možná to značí jen konec jedné cesty a začátek nové.
Kdo ví? Není přesně tohle na životě to krásné? Nevědět, kam nás
cesty zavedou?“
„Nejsem si jistý.“ Jakub vzhlédl vzhůru. Napodobila jsem
ho. Blížila se dlouhá plošina, u níž některé elevátory zastavo-
valy, zatímco jiné se plnou rychlostí stále řítily vzhůru i dolů.
V tichosti jsme nechali výtah zastavit před nádražní budovou
hlásající „Stanice Konečná“. Cink, dveře se otevřely. Vystoupili
jsme.

8. Stanice Konečná

I přes to, že jsme viděli, jak na nástupišti zastavují i jiné výtahy,

stanice zela prázdnotou. Byli jsme tam sami, a přece nebyli:
cítila jsem ostatní duše, jak na nás dýchají z jiných sfér. Z míst,
kde se rozhodovaly o konci své cesty.
„Co se stane, když nenastoupím?“ zajímal se Jakub při pohle-
du na dlouhý stříbrný vlak. Z mašiny se valila oblaka husté mlhy,
která zakrývala veškeré okolí. Krom nádražní budovy a několika
prázdných vagonů jsme neviděli nic.
 Pokrčila jsem rameny. „Buď se staneš jedním z nás, tedy
Smrťákem, nebo budeš věčně bloudit mezi životem a smrtí
a nikdy nezjistíš, jak mohla tvá cesta pokračovat.“
„Takže jsi taky byla živá?“
„Kdysi, ano.“
„A pamatuješ si na svůj život?“
„Pamatuji si jen svůj Poslední polibek. A tebe, Jakube,“ věno-
vala jsem mu zářivý úsměv, „si taky budu pamatovat navždy. Byl
jsi totiž můj První.“
„První co?“
„První polibek smrti.“
„Nastoupím,“ odpověděl po krátkém zamyšlení. „Nechci
bloudit mezi světy jako duch. Tak jsem bloudil celý život. Chci
svou cestu dokončit, ať mě na jejím konci čeká cokoliv.“
„Nezbývá tedy nic jiného než se rozloučit.“
Jakub se ke mně otočil a popadl mě za ruce. „Pojeď se mnou,“
zašeptal. „I ty můžeš dokončit svou cestu.“
Tiše jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. „Děkuji za nabídku,
Jakube. Ale já už svůj osud našla.“
Nenaléhal, pochopil.
Vlak zatroubil. Pustil mé dlaně a vydal se směrem k druhé-
mu vagonu. Naposledy se otočil. Zamával. Můj První polibek…

◼ ◼ ◼

JANA KVIČEROVÁ (nar. 5. 12. 1992 v Litoměřicích) si

maturitu získanou na litoměřickém gymnáziu obo-
hatila o bakalářský titul na hradecké univerzitě
v oboru jazyková a literární kultura. Díky této zku-
šenosti se prohloubila její láska ke knížkám a psaní,
kterému se věnuje již od dětství. Prozatím jí vyšlo
jen několik výherních povídek – jedna v této antolo-
gii a dále v loňském i letošním sborníku adventních
povídek (Nakladatelství Brk). Přesto stále doufá, že
jednou se dočká i vlastní vydané knihy.