Bylo to jako sen. Žil v tom Městě od nepaměti.

Nevzpomínal si, že by do něj odněkud

přišel, prostě si jednoho dne uvědomil, že žije ve Městě. Bylo to krásné Město,
celé z Kamene. Jeho Zdi byly složeny z velkých těžkých bloků Kamene naskládaných
jeden na druhý v rovných liniích. Ty Zdi byli vnitřními hranicemi města. A Mlha.
Všudypřítomná, hustá Mlha. Mlha byla do toho místa bytostně prorostlá. Vlastně
nežil ve Městě, ale žil v Mlze. V Mlze, ze které se tu a tam před ním vynořil velký
těžký blok Kamene dělící zdi. Kámen byl studený a vlhký a i jen dotyk s ním
vyvolával Tíži. Proto se jich raději ani nedotýkal. Po čase již vycítil, že se ke
Kamení blíží podle pocitu vzrůstající Tíže a raději jej ani nenechal z Mlhy
vystoupit.

Někdy slýchával Hlasy. Hlasy jiných bytostí, které snad také žili ve Městě.
Nedokázal nikdy přesně určit odkud Hlas přchází, protože zvuk se odrážel od spleti
Zdí uvnitř Města. Mluvil s nimi. Mluvili stejným jazykem. Ale rozhovory byly
většinou krátké a převážně se týkaly Mlhy. Nevěděl o čem mluvit, a proto mluvil o
tom jediném co důvěrně znal. Nechtěl mluvit o Kamenech, protože ty v něm vyvolávaly
Tíži. A proto i když se ho někdy Hlasy na Kameny ptaly a chtěly se o nich dozvědět
více, většinou se stejně vrátil k tématu Mlhy. Tu a tam Hlasy promlouvaly o věcech
které nedokázal uchopit. Rozuměl zvukům, které Hlasy pronášeli, ale neznal význam
těch slov. Netýkaly se Mlhy a tak ho to často ani příliš nezajímalo. To se jednoho
dne změnilo.

Hlas, který uslyšel byl jiný než všechny Hlasy, které znal. Možná to bylo tím, že
toho dne se mu Mlha zdála také jiná. Jakoby světlejší a řidší, více jako mléko a né
jako hustý neproniknutelný závoj. Mluvil s hlasem o Mlze, jak jinak, ale tu se
přistihl, že již spolu mluví delší dobu a jeho rozhovor stále zajímá. Čím to bylo?
Hlas používal stejná slova, která slyšel už tisíckrát, přesto on stále rozhovor
neukončil. Ten Hlas ho přitahoval. Vábil. Přistihl se, že instinktivně hledá odkud
se Hlas ozývá. Udělal několik kroků vpřed a Hlas trochu zesílil. Zdál se mu ještě
líbeznější než před chvíli. Hlas občas pronesl slova, která neznal, ale ani
tentokrát rozhovor neukončil. Jediné co chtěl bylo hlas ještě chvíli poslouchat.
Udělal ještě několik kroků. Najednou si uvědomil Tíži. V Mlze před ním se rýsovaly
obrysy Kamene. Automaticky udělal krok zpět jako mnohokrát předtím. Hlas zeslábl.
Stále ho slyšel, ale již ne tak jasně. Jakoby se ten Hlas topil v Tíži Kamene,
jehož obrysy byly v Mlze před ním stále zřetelné. Tíže prorůstala do Mlhy a tlačila
na něj. Bojoval. Všechny jeho zkušenosti mu říkali, že musí ihned odejít než ho
Tíže úplně obklopí a zničí.

Jediný důvod proč ještě neodešel byl Hlas, který stále slyšel a který měl v sobě
cosi, s čím se dosud nesetkal. Stál a Tíže ho pomalu obklopovala. Nechal ji. Držel
se hlasu jako malé Zlaté nitky zatímco již nedokázal rozpoznat rozdíl mezi Tíží a
Mlhou. A pak udělal krok k místu, kde tušil Hlas. A ještě jeden. Mlha zde byla
ještě hustší. Nyní byla s Tíží tak prorostlá, že měl pocit, že každou chvíli musí
do Kamene narazit. Bál se, ale Zlatá nit Hlasu ho držela pevněji, než by si dokázal
před tím dnem vůbec představit. Vlastně by nejraději udělal krok zpět, ale nešlo
to. Zlatá nit ho k sobě táhla. Pomalu, ale přece. Cítil chlad Kamene, jeho vlhkost
a onu bytostnou Tíži, před kterou vždy uhýbal. Teď ale neměl na výběr. Zlatá nit ho
k sobě táhla silněji a silněji. Měl pocit, že jeho tělo je protlačováno skrz
jednotlivé Kameny Zdi.

A přišla Bolest. Vzpomněl si na ni. Bolest byla přeci způsobená Tíží. Ano, znal
Bolest, ale instinktivně se jí vždy vyhýbal. Něco se však nyní změnilo. Přicházeli
mu vzpomínky, které se netýkaly Mlhy a o kterých pochyboval, že jsou vůbec jeho.
Stavba Zdi. Kámen, mnoho Kamene a jeho Tíže, která způsobovala onu Bolest. Bolest
tak silnou, že po čase již jen pocit Tíže začal být Bolestivý. Odkud se vzal Kámen?
Kdo stavěl onu Zeď? A co bylo za ní? A proč Tíže Kamene způsoboval Bolest?

Mlha. Chtěl zpátky do Mlhy. Zlatá nit Hlasu již nebyla vábivá jako před chvíli.
Cítil jak se mu zařezává do Těla. Zpátky do Mlhy. Do známé husté vše obklopující
Mlhy. Jak po ní toužil. Ale nedokázal již udělat krok zpět. Zlatá nit ho měla ve
své moci. Cítil ji již nejen kolem svého Těla, ale i uvnitř. Tam Mlha nikdy
nevkročila. Byla konejšivá a objímala ho. A nyní byla pryč a Zlatá nit pomalu
vypalovala svou stopu do jeho Těla. Zlatá nit a Bolest. Nedokázal je již rozlišit.
Celé jeho Tělo bylo touto Zlatou nití Bolesti prostoupeno. Zlatá nit byla Bolest.
Zemře. Věděl to. Nevěděl co to znamená, ale věděl že umírá. Hlasy o Smrti mluvili,
ale bylo to jen slovo, jehož pravý význam neznal. Přesto to slovo způsobovalo
Bolest. Zlatá nit, Bolest a Smrt byly jedno. A plně ho prostoupily. Vnitřně se
rozloučil s Mlhou.

Uvědomil si, že žije. Je to jen sen? Bylo to předtím jen sen? A kde je Mlha? Byl
stále ve Městě, to věděl, ale nepoznával ho. Vše bylo jiné. Hledal slova, kterými
by vyjádřil co prožíval, ale většinu slov, která znal se týkala Mlhy. A ta byla
pryč. Místo toho tu bylo prostě jen Město. Krásné Město z Kamene. Popošel k
nejbližší zdi a dotkl se Kamene. Ano, byla tu známá Tíže, ale neodpuzovala ho jako
jindy. Dotýkal se Kamenů a vnímal jejich Tíži. Nemohla mu nic udělat, protože Tíže
ho mohla obestoupit jen skrze Mlhu. A ta byla pryč. Tíže byla krásná. A svou krásu
propůjčovala Kamenům a potažmo i celému Městu. Jakto, že to předtím neviděl? Proč
před ní couval? Nemohl se od Kamenů odtrhnout. A pak se přeci jen otočil. A slova
ho opustila úplně.

Stál na kopci a Město viděl pod sebou. Všude kam se podíval bylo Město. Nebylo to
Město z Kamene. Bylo to Zářivé Město a pulzovalo Životem. Vše bylo v pohybu. Tvary,
které nedokázal pojmenovat, barvy, které ho oslepovaly, to vše v obrovském
nekonečném propletenci Života kam jen dohlédl. Stál na kopci a Město viděl pod
sebou. Krásné a Zářící a celé ponořené v blaženém Tichu. Stál na kopci mnoho dní.
Ticho zahalovalo Město jako jemný Zářivý opar. Uvědomil si, že Ticho bylo onou
dřívě tak důvěrně známou Mlhou. Ale nebylo těžké a husté jako dřív, bylo jemné a
zářivé. Kam se podíval, tam z Ticha vystupovalo Město. Město bylo z toho Ticha
utkané. On byl tím Tichem. Věděl to. A pak začal zpívat. Nerozuměl slovům, která
zpívá, prostě zpíval. A pomalu začal scházet z kopce dolů do Města.