2

Digital Fortress

Dan Brown

3
4
 Digital Fortress
Dan Brown
For my parents…
my mentors and heroes
A debt of gratitude: to my editors at St. Martin’s Press,
Thomas Dunne and the exceptionally talented Melissa
Jacobs. To my agents in New York, George Wieser, Olga
Wieser, and Jake Elwell. To all those who read and con-
tributed to the manuscript along the way. And especially
to my wife, Blythe, for her enthusiasm and patience.
Also… a quiet thank you to the two faceless ex-NSA
cryptographers who made invaluable contributions via
anonymous remailers. Without them this book would
not have been written.
PROLOGUE
PLAZA DE ESPAÑA
SEVILLE, SPAIN
11:00 A. M.
It is said that in death, all things become clear; Ensei
Tankado now knew it was true. As he clutched his chest
and fell to the ground in pain, he realized the horror of
his mistake.
People appeared, hovering over him, trying to help.
But Tankado did not want help - it was too late for that.
Trembling, he raised his left hand and held his fingers
outward. Look at my hand! The faces around him
stared, but he could tell they did not understand.
On his finger was an engraved golden ring. For an in-
stant, the markings glimmered in the Andalusian sun.
Ensei Tankado knew it was the last light he would ever
see.
CHAPTER 1
They were in the smoky mountains at their favorite
bed-and-breakfast. David was smiling down at her.
"What do you say, gorgeous? Marry me?"
Looking up from their canopy bed, she knew he was
the one. Forever. As she stared into his deep-green
eyes, somewhere in the distance a deafening bell began
to ring. It was pulling him away. She reached for him,
but her arms clutched empty air.
It was the sound of the phone that fully awoke Susan
Fletcher from her dream. She gasped, sat up in bed,
and fumbled for the receiver. "Hello?"
"Susan, it’s David. Did I wake you?"
She smiled, rolling over in bed. "I was just dreaming of
you. Come over and play."
He laughed. "It’s still dark out."
"Mmm." She moaned sensuously. "Then definitely
come over and play. We can sleep in before we head
north."
David let out a frustrated sigh. "That’s why I’m calling.
It’s about our trip. I’ve got to postpone."
Susan was suddenly wide awake. "What!"
"I’m sorry. I’ve got to leave town. I’ll be back by to-
morrow. We can head up first thing in the morning.
We’ll still have two days."
"But I made reservations," Susan said, hurt. "I got our
Digitální pevnost
Dan Brown
Mým rodičům…
mým učitelům a vzorům
Na tomto místě děkuji svým redaktorům ze St. Martin’s
Press Thomasi Dunnovi a výjimečně talentované Melisse
Jacobsové. Dále děkuji svým newyorským agentům
Georgovi a Olze Wieserovým a Jaku Elwellovi. Můj dík
náleží i všem, kteří rukopis v průběhu práce četli a
přispívali k jeho úpravám. Zejména pak děkuji své ženě
Blythe za její nadšení a trpělivost.
Rovněž… ano, rovněž bych chtěl alespoň touto cestou
poděkovat dvěma bezejmenným bývalým kryptografům
Úřadu národní bezpečnosti (NSA), kteří mi nesmírně
přispěli prostřednictvím anonymních remailerů. Bez nich
by tato kniha vůbec nebyla napsána.
Prolog
Plaza de Espana
Sevilla, Španělsko
11:00
Říká se, že když přijde smrt, všechno je najednou
jasné. Ensei Tankado nyní věděl, že je to pravda. Když
se chytil za hruď a v bolestech se kácel k zemi, uvědomil
si, jak příšerné chyby se dopustil.
Objevili se nějací lidé, kteří se nad ním skláněli a
pokoušeli se mu pomoct. Tankado však o pomoc nestál.
Na tu už bylo příliš pozdě.
Třásl se po celém těle, když zdvihal levou ruku a roztáhl
prsty. Dívejte se mi na ruku! Viděl však jen vyjevené
obličeje s vytřeštěnýma očima, z nichž jasně vyčetl, že
nic nechápou.
Na prstě se mu skvěl rytý prsten ze zlata. Rytina na
okamžik zazářila v jasném andaluském slunci. Ensei
Tankado věděl, že je to poslední světlo, které vidí.
Kapitola 1
Byli ve Smoky Mountains ve svém oblíbeném penzionu
a David se na ni usmál. "Tak co, miláčku? Vezmeš si
mě?"
Když k němu v posteli s nebesy vzhlédla, věděla, že on
je ten pravý. Jednou provždy. A právě když se mu
upřeně zahleděla do sytě zelených očí, kdesi v dálce se
rozeznělo ohlušující vyzvánění. Začal se jí vzdalovat.
Natáhla se po něm, ale hrábla do prázdna.
Právě zvuk telefonu Susan Fletcherovou definitivně
vytrhl ze sna. Zalapala po dechu, posadila se na posteli
a hrábla po sluchátku. "Haló?"
"Susan, tady David. Vzbudil jsem tě?"
Usmála se a překulila se na posteli. "Zrovna se mi o
tobě zdálo. Přijeď, budeme si hrát."
Zasmál se. "Vždyť je ještě tma."
"Hmmm," protáhla smyslně, "tak to tím spíš přijeď a
budeme si hrát. Než vyrazíme na sever, můžeme se
vyspat dosytosti."
David podrážděně vzdychl. "Právě proto volám. Jde o
ten náš výlet. Musíme to odložit."
V tu chvíli byla Susan dokonale vzhůru. "Cože?"
"Je mi to líto, ale musím mimo město. Do zítřka budu
zpátky. Vyrazit pak můžeme hned ráno. Pořád nám ještě
zbudou dva dny."
"Ale já už jsem všechno zamluvila," namítla Susan a jen
5
old room at Stone Manor."
"I know, but…"
"Tonight was supposed to be special - to celebrate six
months. You do remember we’re engaged, don’t you?"
"Susan." He sighed. "I really can’t go into it now,
they’ve got a car waiting. I’ll call you from the plane
and explain everything."
"Plane?" she repeated. "What’s going on? Why would
the university…?"
"It’s not the university. I’ll phone and explain later. I’ve
really got to go; they’re calling for me. I’ll be in touch. I
promise."
"David!" she cried. "What’s…"
But it was too late. David had hung up.
Susan Fletcher lay awake for hours waiting for him to
call back. The phone never rang.
Later that afternoon Susan sat dejected in the tub. She
submerged herself in the soapy water and tried to for-
get Stone Manor and the Smoky Mountains. Where
could he be? she wondered. Why hasn’t he called?
Gradually the water around her went from hot to luke-
warm and finally to cold. She was about to get out when
her cordless phone buzzed to life. Susan bolted upright,
sloshing water on the floor as she grappled for the re-
ceiver she’d left on the sink.
"David?"
"It’s Strathmore," the voice replied.
Susan slumped. "Oh." She was unable to hide her dis-
appointment. "Good afternoon, Commander."
"Hoping for a younger man?" The voice chuckled.
"No, sir," Susan said, embarrassed. "It’s not how it…"
"Sure it is. " He laughed. "David Becker’s a good man.
Don’t ever lose him."
"Thank you, sir."
The commander’s voice turned suddenly stern. "Susan,
I’m calling because I need you in here. Pronto."
She tried to focus. "It’s Saturday, sir. We don’t usu-
ally…"
"I know," he said calmly. "It’s an emergency."
Susan sat up. Emergency? She had never heard the
word cross Commander Strathmore’s lips. An emer-
gency? In Crypto? She couldn’t imagine. "Y-yes, sir."
She paused. "I’ll be there as soon as I can."
"Make it sooner." Strathmore hung up.
Susan Fletcher stood wrapped in a towel and dripped
on the neatly folded clothes she’d set out the night be-
fore - hiking shorts, a sweater for the cool mountain
evenings, and the new lingerie she’d bought for the
nights. Depressed, she went to her closet for a clean
blouse and skirt. An emergency? In Crypto?
As she went downstairs, Susan wondered how the day
could get much worse.
She was about to find out.
CHAPTER 2
Thirty thousand feet above a dead-calm ocean, David
Becker stared miserably from the Learjet 60’s small,
oval window. He’d been told the phone on board was
out of order, and he’d never had a chance to call Susan.
"What am I doing here?" he grumbled to himself. But
the answer was simple - there were men to whom you
just didn’t say no.
"Mr. Becker," the loudspeaker crackled. "We’ll be arriv-
ing in half an hour."
Becker nodded gloomily to the invisible voice. Wonder-
těžko přemáhala lítost. "Povedlo se mi sehnat ten náš
pokoj ve Stone Manoru."
"Já vím, ale…"
"Dneska to mělo být výjimečné… Už je to šest měsíců…
Měli jsme to oslavit… Pamatuješ si snad, že jsme
zasnoubení, nebo ne?"
"Susan," vzdychl David, "na tohle já teď vážně nemám
čas. Čeká na mě vůz. Zavolám ti z letadla a všechno ti
vysvětlím."
"Z letadla?" zopakovala po něm nechápavě. "Co se
děje? Proč by univerzita…?"
"To nemá s univerzitou nic společného. Později se ti
ozvu a všechno ti vysvětlím. Teď už ale vážně musím.
Volají mě. Ozvu se, slibuju."
"Davide!" vykřikla. "Co…"
Pozdě. David už zavěsil.
Susan Fletcherová ležela celé hodiny beze spánku a
čekala, až zavolá. Telefon však zatvrzele mlčel.
Odpoledne se Susan naložila do vany. Ponořila se po
krk do napěněné vody a snažila se zapomenout na Stone
Manor i na Smoky Mountains. Kde jenom může být?
přemítala v duchu. Proč nevolá?
Původně horká voda byla zanedlouho vlažná a nakonec
vystydla docela. Zrovna se chystala vylézt, když zazvonil
bezdrátový telefon. Jak Susan vskočila a hmátla po
přístroji, který nechala ležet na umyvadle, vyšplíchla
voda z vany na dlaždice.
"Davide?!"
"Tady je Strathmore," ozvalo se ve sluchátku.
Susan celá zvadla. "Aha." V tu chvíli ani nedokázala
zastřít, jak hrozně je zklamaná. "Dobré odpoledne,
šéfe."
"Čekala jste mladšího?" Volající se uchechtl.
"Ne, pane," koktala Susan v rozpacích. "Není to tak, jak
si…"
"Ale jistěže je," zasmál se. "David Becker je dobrý
chlap. Držte se ho."
"Díky, pane."
Šéfův hlas náhle ztvrdl. "Susan, volám, protože vás
tady potřebuji. Okamžitě."
Snažila se rychle vzpamatovat z rozpaků a soustředit
se. "Je sobota, pane. Obvykle…"
"Já vím," odvětil klidně. "Tohle je nouzová situace."
Susan se napřímila. Nouzová situace? Tohle slovo
Strathmora ještě nikdy neslyšela vypustit z úst. Nouzová
situace? V dešifrovacím? Něco takového si ani neuměla
představit. "A-ano, pane." Na okamžik se odmlčela.
"Budu tam tak brzy, jak jen to bude možné."
"Raději dřív." A pak Strathmore zavěsil.
Susan Fletcherová stála zabalená do osušky a voda z ní
odkapávala na úhledně složené oblečení, které si
předešlého večera přichystala: turistické šortky, svetr
pro chladné zimní večery a nové prádélko, které hodlala
uplatnit za nocí. Nyní však v depresi zamířila ke skříni
pro čistou blůzu a sukni. Nouzová situace? V
dešifrovacím?
Když kráčela po schodech dolů, uvažovala nad tím, co
by jí tenhle den mohlo znepříjemnit ještě víc.
Záhy se to měla dozvědět.
Kapitola 2
David Becker civěl ve výšce devíti tisíc metrů otráveně
z malého oválného okénka Learjetu 60. Bylo mu řečeno,
že palubní telefon nefunguje, takže neměl jak Susan
zavolat.
"Co tady vlastně dělám?" bručel si pro sebe. Odpověď
však byla jasná - některým lidem se prostě neodmítá.
"Pane Beckere," zapraskalo to v reproduktoru, "za půl
hodiny budeme přistávat."
Becker jen zachmuřeně přikývl v odpověď
6
ful. He pulled the shade and tried to sleep. But he could
only think of her.
CHAPTER 3
Susan’s Volvo sedan rolled to a stop in the shadow of
the ten-foot-high, barbed Cyclone fence. A young guard
placed his hand on the roof.
"ID, please."
Susan obliged and settled in for the usual half-minute
wait. The officer ran her card through a computerized
scanner. Finally he looked up. "Thank you, Ms.
Fletcher." He gave an imperceptible sign, and the gate
swung open.
Half a mile ahead Susan repeated the entire procedure
at an equally imposing electrified fence. Come on,
guys… I’ve only been through here a million times.
As she approached the final checkpoint, a stocky sentry
with two attack dogs and a machine gun glanced down
at her license plate and waved her through. She fol-
lowed Canine Road for another 250 yards and pulled
into Employee Lot C. Unbelievable, she thought.
Twenty-six thousand employees and a twelve-billion-
dollar budget; you’d think they could make it through
the weekend without me. Susan gunned the car into her
reserved spot and killed the engine.
After crossing the landscaped terrace and entering the
main building, she cleared two more internal check-
points and finally arrived at the windowless tunnel that
led to the new wing. A voice-scan booth blocked her
entry.
NATIONAL SECURITY AGENCY (NSA)
CRYPTO FACILITY
AUTHORIZED PERSONNEL ONLY
The armed guard looked up. "Afternoon, Ms. Fletcher."
Susan smiled tiredly. "Hi, John."
"Didn’t expect you today."
"Yeah, me neither. " She leaned toward the parabolic
microphone. "Susan Fletcher," she stated clearly. The
computer instantly confirmed the frequency concentra-
tions in her voice, and the gate clicked open. She
stepped through.
The guard admired Susan as she began her walk down
the cement causeway. He noticed that her strong hazel
eyes seemed distant today, but her cheeks had a
flushed freshness, and her shoulder length, auburn hair
looked newly blown dry. Trailing her was the faint scent
of Johnson’s Baby Powder. His eyes fell the length of
her slender torso - to her white blouse with the bra
barely visible beneath, to her knee-length khaki skirt,
and finally to her legs… Susan Fletcher’s legs.
Hard to imagine they support a 170 IQ, he mused to
himself.
He stared after her a long time. Finally he shook his
head as she disappeared in the distance.
As Susan reached the end of the tunnel, a circular,
vault like door blocked her way. The enormous letters
read: crypto.
Sighing, she placed her hand inside the recessed cipher
box and entered her five-digit PIN. Seconds later the
twelve-ton slab of steel began to revolve. She tried to
focus, but her thoughts reeled back to him.
David Becker. The only man she’d ever loved. The
neviditelnému hlasu. Vynikající. Zatáhl závěs a pokoušel
se usnout. Pořád však na ni musel myslet.
Kapitola 3
Susanin sedan Volvo zvolna zastavil ve stínu
třímetrového plotu z ostnatého drátu. Mladý strážný se
opřel dlaní o střechu.
"Průkaz, prosím."
Susan mu žádané předložila a usadila se za volantem
pohodlněji v očekávání obvyklého půlminutového
zdržení. Strážný kartu protáhl digitalizovaným
skenerem. Konečně k ní vzhlédl. "Děkuji vám, slečno
Fletcherová." Sotva znatelně pokynul rukou a vrata se
otevřela.
O kilometr dál podstoupila Susan u stejného elektřinou
nabitého plotu obdobnou proceduru. Jen si poslužte,
chlapci… Vždyť jsem tu projížděla teprve asi milionkrát.
Když se přiblížila k poslednímu kontrolnímu stanovišti,
robustní strážný se dvěma ostrými psy a samopalem na
rameni jen pohlédl na poznávací značku jejího auta a
mávl, aby jela dál. Po Psí cestě jela ještě dalších dvě stě
padesát metrů a pak zahnula na oddělení C parkoviště
pro zaměstnance. K neuvěření, pomyslela si v tu chvíli.
Šestadvacet tisíc zaměstnanců, dvanáctimiliardový
rozpočet, jeden by si skoro myslel, že se takový kolos
beze mě obejde aspoň přes víkend. Ostře zatočila na
vyhrazené místo a zhasla motor.
Prošla zahradní terasou a vstoupila do hlavní budovy.
Tam musela projít dalšími dvěma kontrolními stanovišti,
než konečně vešla do tunelu bez oken, který vedl do
nově postaveného křídla. Cestu tady však blokoval pro
změnu hlasový skener a k němu přidělený strážný.
ÚŘAD NÁRODNÍ BEZPEČNOSTI
DEŠIFROVACÍ ODDĚLENÍ
NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN
Ozbrojený hlídač k ní vzhlédl. "… brý odpoledne, slečno
Fletcherová."
Susan se zmohla pouze na unavený úsměv. "Ahoj,
Johne."
"Dneska bych vás tady nečekal."
"Jo, já bych se tu taky nečekala. " Naklonila se k
parabolickému mikrofonu. "Susan Fletcherová," pronesla
zřetelně. Počítač okamžitě potvrdil totožnost kmitočtů v
jejím hlase s uloženým záznamem a dveře se s hlasitým
cvaknutím otevřely. Susan vykročila.
Zatímco dusala po betonové podlaze průchodu, strážný
se za ní obdivně díval. Všiml si, že pohled jejích sytě
oříškově hnědých očí je dnes jaksi nepřítomný, tváře
však měla svěže růžové a její kaštanové, po ramena
dlouhé vlasy vypadaly, že je má čerstvě umyté a
vyfoukané. Zůstal tu po ní lehounký závan dětského
zásypu doktora Johnsona. Přejel ji pohledem od hlavy až
k patě: její bílou blůzku, pod níž byla jen nepatně znát
podprsenka, khaki sukni po kolena i její nohy… Nohy
Susan Fletcherové.
Jeden by nevěřil, že tyhle božské končetiny nosí IQ
170, přemítal v duchu.
Civěl za ní dost dlouho. Teprve když mu zmizela v
dálce, zavrtěl mlčky hlavou.
Když Susan došla na konec tunelu, zastavila se před
obloukovitými dveřmi, které připomínaly vstup do obřího
trezoru. Na nich ohromnými písmeny stálo:
DEŠIFROVACÍ ODDĚLENÍ.
Vzdychla, položila ruku na číselnou klávesnici
zapuštěnou ve zdi a zadala svůj pětimístný osobní
identifikační kód. Po několika sekundách se
dvanáctitunová olověná deska začala otáčet. Susan se
snažila na ni soustředit, duchem však byla stále u něho.
David Becker. Jediný muž, kterého kdy milovala. Jako
7
youngest full professor at Georgetown University and a
brilliant foreign-language specialist, he was practically a
celebrity in the world of academia. Born with an eidetic
memory and a love of languages, he’d mastered six
Asian dialects as well as Spanish, French, and Italian.
His university lectures on etymology and linguistics
were standing-room only, and he invariably stayed late
to answer a barrage of questions. He spoke with author-
ity and enthusiasm, apparently oblivious to the adoring
gazes of his star-struck coeds.
Becker was dark - a rugged, youthful thirty-five with
sharp green eyes and a wit to match. His strong jaw
and taut features reminded Susan of carved marble.
Over six feet tall, Becker moved across a squash court
faster than any of his colleagues could comprehend.
After soundly beating his opponent, he would cool off by
dousing his head in a drinking fountain and soaking his
tuft of thick, black hair. Then, still dripping, he’d treat
his opponent to a fruit shake and a bagel.
As with all young professors, David’s university salary
was modest. From time to time, when he needed to
renew his squash club membership or restring his old
Dunlop with gut, he earned extra money by doing trans-
lating work for government agencies in and around
Washington. It was on one of those jobs that he’d met
Susan.
It was a crisp morning during fall break when Becker
returned from a morning jog to his three-room faculty
apartment to find his answering machine blinking. He
downed a quart of orange juice as he listened to the
playback. The message was like many he received - a
government agency requesting his translating services
for a few hours later that morning. The only strange
thing was that Becker had never heard of the organiza-
tion.
"They’re called the National Security Agency," Becker
said, calling a few of his colleagues for background.
The reply was always the same. "You mean the Na-
tional Security Council?"
Becker checked the message. "No. They said Agency.
The NSA."
"Never heard of them."
Becker checked the GAO Directory, and it showed no
listing either. Puzzled, Becker called one of his old
squash buddies, anex-political analyst turned research
clerk at the Library of Congress. David was shocked by
his friend’s explanation.
Apparently, not only did the NSA exist, but it was con-
sidered one of the most influential government organi-
zations in the world. It had been gathering global elec-
tronic intelligence data and protecting U.S. classified
information for over half a century. Only 3 percent of
Americans were even aware it existed.
"NSA," his buddy joked, "stands for ’No Such Agency.’"
With a mixture of apprehension and curiosity, Becker
accepted the mysterious agency’s offer. He drove the
thirty-seven miles to their eighty-six-acre headquarters
hidden discreetly in the wooded hills of Fort Meade,
Maryland. After passing through endless security checks
and being issued a six-hour, holographic guest pass, he
was escorted to a plush research facility where he was
told he would spend the afternoon providing "blind sup-
port" to the Cryptography Division - an elite group of
nejmladší profesor na Georgetownské univerzitě a
vynikající jazykový specialista byl v akademickém světě
jistou celebritou. Od přírody byl nadán fotografickou
pamětí a nadšením pro jazyky, takže kromě španělštiny,
francouzštiny a italštiny zvládl ještě šest asijských
dialektů. Na jeho univerzitních přednáškách z etymologie
a lingvistiky bývalo s železnou pravidelností nabito k
prasknutí, takže mnozí dokonce stáli. Becker pravidelně
zůstával dlouho po skončení a odpovídal na palbu
otázek. Z jeho vystupování a vyjadřování vyzařovala
autorita zároveň s nadšením, avšak k obdivným
pohledům zamilovaných studentek zůstával okázale
lhostejný.
Věčně rozevlátý tmavovlasý Becker s pronikavě
zelenýma očima nevypadal ani na svých pětatřicet,
chybu by však udělal každý, kdo by snad chtěl pro jeho
mladistvý vzhled podceňovat jeho důvtip. Jeho robustní,
ostře řezané a pevné rysy připomínaly Susan tesaný
mramor. I při své výšce přes metr osmdesát se Becker
dokázal po squashovém kurtu pohybovat daleko rychleji,
než jeho protivníci stačili vůbec vnímat. Pokaždé, když
soupeře s přehledem porazil, ochladil si hlavu v
umyvadle a s ještě mokrou hřívou hustých černých vlasů
soupeře dorazil nabídkou ovocného koktejlu a sušenky.
Stejně jako všichni ostatní mladí profesoři měl David na
univerzitě plat více než skromný. Čas od času, když si
potřeboval zaplatit příspěvky ve squashovém klubu nebo
dát raketu na nový výplet, si přivydělával překlady pro
vládní úřady ve Washingtonu a okolí. A právě při jednom
z takových melouchů se seznámil se Susan.
Když se Becker onoho chladného podzimního rána vrátil
po joggingu do svého třípokojového služebního bytu,
zjistil, že mu bliká kontrolka na telefonním záznamníku.
Pustil si přehrávání zpráv a hodil do sebe sklenici
pomerančové šťávy. Zpráva zněla podobně jako spousta
jiných před ní: jakýsi úřad si na několik hodin téhož dne
žádal jeho překladatelských služeb. Nezvyklé na tom
bylo jedině to, že o úřadě toho jména Becker v životě
neslyšel.
"Říkají si Úřad národní bezpečnosti," opakoval Becker
do telefonu několika kolegům, od nichž chtěl vyzvědět,
oč se jedná.
Odpověď zněla pokaždé stejně: "Chceš říct Rada
národní bezpečnosti?"
Becker mrkl na záznam zprávy. "Ne. Úřad. Říkali úřad.
National Security Agency, NSA."
"O tom jsem nikdy neslyšel."
Becker tedy začal pátrat v adresáři vládních organizací,
ani tam však odkaz na instituci s tímto názvem nenašel.
Když už nevěděl kudy kam, zavolal jednomu ze starých
kamarádů ze squashe, který kdysi pracoval jako politický
analytik a nyní působil jako výzkumný pracovník v
Kongresové knihovně. Jeho vysvětlení Davida šokovalo.
NSA prý nejenže existuje, ale dokonce je považován za
jednu nejvlivnějších vládních organizací na světě. Už
přes půl století v celosvětovém měřítku shromažďuje
zpravodajské údaje v elektronické podobě a zajišťuje
ochranu utajovaných informací Spojených států. O jeho
existenci však ví pouhá tři procenta Američanů.
"Úřad národní bezpečnosti," zažertoval tehdy Beckerův
kamarád, "by se vlastně mohl jmenovat ’Úplně
nenápadnej baráček.’"
Becker tehdy nabídku tajemného úřadu se směsicí obav
a zvědavosti přijal a rozjel se do Fort Meade ve státě
Maryland, kde byla instituce zabírající rozlohu bezmála
čtyřiceti hektarů diskrétně skryta v zalesněných kopcích.
Poté, co prošel nekonečnými bezpečnostními kontrolami
a obdržel holografickou návštěvní kartu s šestihodinovou
platností, byl eskortován do nákladně vybaveného
výzkumného zařízení. Tam mu bylo řečeno, že během
odpoledne bude poskytovat "slepou podporu"
8
mathematical brainiacs known as the code-breakers.
For the first hour, the cryptographers seemed unaware
Becker was even there. They hovered around an enor-
mous table and spoke a language Becker had never
heard. They spoke of stream ciphers, self-decimated
generators, knapsack variants, zero knowledge proto-
cols, unicity points. Becker observed, lost. They
scrawled symbols on graph paper, pored over computer
printouts, and continuously referred to the jumble of
text on the overhead projector.
JHdja3jKHDhmado/ertwtjlw+jgj328
5jhalsfnHKhhhfafOhhdfgaf/fj37we
ohi93450s9djfd2h/HHrtyFHLf89303
95jspjf2j0890Ihj98yhfi080ewrt03
jojr845h0roq+jt0eu4tqefqe//oujw
08UY0IH0934jtpwfiajer09qu4jr9gu
ivjP$duw4h95pe8rtugvjw3p4e/ikkc
mffuerhfgv0q394ikjrmg+unhvs9oer
irk/0956y7u0poikIOjp9f8760qwerqi
Eventually one of them explained what Becker had al-
ready surmised. The scrambled text was a code – a
"cipher text" - groups of numbers and letters represent-
ing encrypted words. The cryptographers’ job was to
study the code and extract from it the original message,
or "clear text." The NSA had called Becker because they
suspected the original message was written in Mandarin
Chinese; he was to translate the symbols as the cryp-
tographers decrypted them.
For two hours, Becker interpreted an endless stream of
Mandarin symbols. But each time he gave them a trans-
lation, the cryptographers shook their heads in despair.
Apparently the code was not making sense. Eager to
help, Becker pointed out that all the characters they’d
shown him had a common trait - they were also part of
the Kanji language. Instantly the bustle in the room fell
silent. The man in charge, a lanky chain-smoker named
Morante, turned to Becker in disbelief.
"You mean these symbols have multiple meanings?"
Becker nodded. He explained that Kanji was a Japa-
nese writing system based on modified Chinese charac-
ters. He’d been giving Mandarin translations because
that’s what they’d asked for.
"Jesus Christ. " Morante coughed. "Let’s try the Kanji."
Like magic, everything fell into place.
The cryptographers were duly impressed, but nonethe-
less, they still made Becker work on the characters out
of sequence. "It’s for your own safety," Morante said.
"This way, you won’t know what you’re translating."
Becker laughed. Then he noticed nobody else was
laughing.
When the code finally broke, Becker had no idea what
dark secrets he’d helped reveal, but one thing was for
certain - the NSA took code-breaking seriously; the
check in Becker’s pocket was more than an entire
month’s university salary.
On his way back out through the series of security
checkpoints in the main corridor, Becker’s exit was
blocked by a guard hanging up a phone. "Mr. Becker,
wait here, please."
"What’s the problem?" Becker had not expected the
meeting to take so long, and he was running late for his
standing Saturday afternoon squash match.
The guard shrugged. "Head of Crypto wants a word.
dešifrovacímu oddělení: elitní skupině matematických
mozků známých jako dešifranti.
V průběhu první hodiny měl Becker neodbytný pocit, že
si jeho přítomnost vůbec neuvědomují. Kmitali kolem
ohromného stolu a hovořili mezi sebou jazykem, který
Becker jaktěživ neslyšel. Mluvili o sekvenčních šifrách,
sebezničujících generátorech, sbalených variantách,
nulových informačních protokolech a sjednocovacích
bodech. Becker se jen díval a připadal si jako v jiném
světě. Čmárali na čtverečkovaný papír jakési symboly,
přemítali nad počítačovými sestavami a bez ustání se
zaobírali zmateným textem na diaprojektoru.
JHDJA3JKHDHMADO/ERTWTJLW+JGJ328
5JHALSFNHKHHHFAF0HHDFGAF/FJ37WE
OHI93450S9DJFD2H/HHRTYFHLF89303
95JSPJF2J0890IHJ98YHFI080EWRT03
JOJR845H0ROQ+JT0EU4TQEFQE//OUJW
08UY0IH0934JTPWFIAJER09QU4JR9GU
IVJP$DUW4H95PE8RTUGVJW3P4E/IKKC
MFFUERHFGV0Q394IKJRMG+UNHVS9OER
IRK/0956Y7U0POIKI0JP9F8760QWERQI
Konečně jeden z nich Beckerovi vysvětlil to, co už si
stejně začínal domýšlet. Zmatený text byl kód neboli
šifrovaný text. Skupiny číslic a písmen představovaly
zakódovaná slova. Úkolem dešifrantů bylo kód
prostudovat a získat z něj původní sdělení neboli
"čistopis" . Beckera NSA povolal, protože se zaměstnanci
úřadu domnívali, že původní sdělení bylo napsáno
mandarínskou čínštinou. Měl tudíž překládat znaky tak,
jak je oni budou dešifrovat.
Po celé následující dvě hodiny Becker překládal
nekonečný sled mandarínských znaků. Pokaždé, když
překlad dokončil, však dešifranti jen zoufale vrtěli
hlavami. Kód zjevně nedával smysl. Becker, který se
upřímně snažil jim pomoct, je upozornil, že všechny
znaky, které mu předložili, mají jedno společné - jsou
také součástí jazyka kandži. V tu chvíli veškerý šum v
místnosti utichl. Vyčouhlý chlapík jménem Morante,
který si bez ustání připaloval jednu cigaretu od druhé a
měl to celé na povel, se k Beckerovi nevěřícně otočil.
"Chcete říct, že ty znaky mají víc významů?"
Becker přikývl. Pak jim vysvětlil, že kandži je japonské
písmo založené na modifikovaných čínských znacích.
Mandarínskou čínštinu překládal, protože to po něm
chtěli.
"Pane na nebi," zasténal Morante a odkašlal si. "Tak to
zkuste s tím kandži."
Jako mávnutím kouzelného proutku všechno najednou
dávalo smysl.
Na dešifranty to sice náležitě zapůsobilo, stále však
Beckerovi předkládali znaky k překladu bez souvislosti.
"Je to v zájmu vaší bezpečnosti," sdělil mu Morante.
"Takhle nebudete vědět, co překládáte."
Becker se zasmál. Pak si ale všiml, že nikdo jiný se
nesměje.
Když se konečně podařilo kód rozluštit, Becker neměl
ani tušení, jaké temné tajemství to vlastně pomohl
odhalit. Jedno však bylo zcela jisté - NSA bral
dešifrování velice vážně, protože částka na šeku, který si
odnášel v kapse, převyšovala jeho měsíční plat na
univerzitě.
Když se vracel nesčetnými bezpečnostními kontrolami
hlavní chodbou k východu, strážný se sluchátkem u ucha
na něj zavolal: "Pane Beckere, počkejte tady, prosím."
"Co je za problém?" Becker nepočítal s tím, že se
jednání tak protáhne, a měl nejvyšší čas, aby stihl
squash, na který byl zvyklý chodit každou sobotu
odpoledne.
Strážný pokrčil rameny. "Chce si s vámi promluvit
9
She’s on her way out now."
"She?" Becker laughed. He had yet to see a female in-
side the NSA.
"Is that a problem for you?" a woman’s voice asked
from behind him.
Becker turned and immediately felt himself flush. He
eyed the ID card on the woman’s blouse. The head of
the NSA’s Cryptography Division was not only a woman,
but an attractive woman at that.
"No," Becker fumbled. "I just…"
"Susan Fletcher." The woman smiled, holding out her
slender hand.
Becker took it. "David Becker."
"Congratulations, Mr. Becker. I hear you did a fine job
today. Might I chat with you about it?"
Becker hesitated. "Actually, I’m in a bit of a rush at the
moment." He hoped spurning the world’s most powerful
intelligence agency wasn’t a foolish act, but his squash
match started in forty-five minutes, and he had a repu-
tation to uphold: David Becker was never late for
squash… class maybe, but never squash.
"I’ll be brief." Susan Fletcher smiled. "Right this way,
please."
Ten minutes later, Becker was in the NSA’s commis-
sary enjoying a popover and cranberry juice with the
NSA’s lovely head cryptographer, Susan Fletcher. It
quickly became evident to David that the thirty-eight-
year-old’s high-ranking position at the NSA was no fluke
- she was one of the brightest women he had ever met.
As they discussed codes and code-breaking, Becker
found himself struggling to keep up - a new and exciting
experience for him.
An hour later, after Becker had obviously missed his
squash match and Susan had blatantly ignored three
pages on the intercom, both of them had to laugh.
There they were, two highly analytical minds, presuma-
bly immune to irrational infatuations - but somehow,
while they sat there discussing linguistic morphology
and pseudo–random number generators, they felt like a
couple of teenagers - everything was fireworks.
Susan never did get around to the real reason she’d
wanted to speak to David Becker - to offer him a trial
post in their Asiatic Cryptography Division. It was clear
from the passion with which the young professor spoke
about teaching that he would never leave the university.
Susan decided not to ruin the mood by talking business.
She felt like a schoolgirl all over again; nothing was
going to spoil it. And nothing did.
Their courtship was slow and romantic - stolen escapes
whenever their schedules permitted, long walks through
the Georgetown campus, late-night cappuccinos at Mer-
lutti’s, occasional lectures and concerts. Susan found
herself laughing more than she’d ever thought possible.
It seemed there was nothing David couldn’t twist into a
joke. It was a welcome release from the intensity of her
post at the NSA.
One crisp, autumn afternoon they sat in the bleachers
watching Georgetown soccer get pummeled by Rutgers.
"What sport did you say you play?" Susan teased.
"Zucchini?"
Becker groaned. "It’s called squash."
She gave him a dumb look.
"It’s like zucchini," he explained, "but the court’s
smaller."
Susan pushed him.
Georgetown’s left wing sent a corner-kick sailing out of
bounds, and a boo went up from the crowd. The
vedoucí dešifrovacího. Hned se s ní seznámíte."
"S ní?" zasmál se Becker. V úřadu se za celý ten den
nesetkal s jedinou ženou.
"Dělá vám to nějaké problémy?" ozval se za jeho zády
ženský hlas.
Becker se otočil a okamžitě ucítil, jak rudne. Pohlédl na
jmenovku, kterou měla připevněnou na blůze. Vedoucí
dešifrovacího oddělení Úřadu národní bezpečnosti
nejenže byla žena, ale dokonce žena nesmírně
atraktivní.
"Ne," vykoktal ze sebe Becker. "Já jen…"
"Susan Fletcherová." Usmála se a napřáhla k němu
štíhlou ruku.
Becker ji bez váhání přijal. "David Becker."
"Blahopřeju vám, pane Beckere. Slyšela jsem, že jste
dnes odvedl vynikající práci. Mohli bychom si o tom
promluvit?"
Doufal, že dát košem zástupkyni nejmocnějšího
zpravodajského úřadu světa není příliš troufalé. Zápas
ve squashi mu začínal za pětačtyřicet minut, a on musel
dbát na svoji pověst - na squash se David Becker nikdy
neopozdil… na přednášky snad, ale nikdy na squash.
"Budu stručná," přislíbila s úsměvem Susan
Fletcherová. "Tudy, prosím."
O deset minut později už Becker seděl v jídelně NSA a
popíjel džus a chroupal sušenky s krásnou hlavní
dešifrantkou úřadu. Rychle mu došlo, že tahle
osmatřicetiletá atraktivní hnědovláska nezastává v
Úřadu národní bezpečnosti tak vysoké místo náhodou.
Byla to jedna z nejinteligentnějších žen, jaké kdy poznal.
Když probírali kódy a jejich luštění, uvědomil si Becker,
že se snaží tomu přijít na kloub a porozumět jí. Byla to
pro něj naprosto nová a vzrušující zkušenost.
Po hodině, kdy už svůj zápas dávno promeškal a Susan
okázale ignorovala tři vzkazy na pageru, se oba museli
rozesmát. Seděly tu proti sobě dva dokonalé analytické
mozky, které by měly být naprosto imunní vůči
nějakému iracionálnímu poblouznění, a přece si -
zatímco probírali jazykovou morfologii a pseudonáhodné
generátory čísel - připadali jako dva teenageři. Jiskry
mezi nimi jen sršely.
Susan se vůbec nezmínila o pravém důvodu, kvůli
němuž chtěla s Davidem Beckerem původně hovořit.
Měla v úmyslu mu nabídnout na zkušební dobu místo v
dešifrovací skupině pro Asii. Z toho, s jakým zaujetím
mladý profesor hovořil o výuce, jí však bylo naprosto
jasné, že by univerzitu nikdy neopustil. Rozhodla se, že
nebude mařit kouzlo okamžiku řečmi o práci. Zase
jednou si připadala jako studentka a nehodlala si to
nechat ničím pokazit. A také nenechala.
Chodili spolu dlouho a romanticky. Kdykoli jim to jejich
nabitý pracovní program umožnil, kradli jeden pro
druhého chvilky, aby se spolu mohli procházet
univerzitním areálem, pozdě večer vysedávali s šálky
cappuccina u Merluttiho, občas zašli na nějakou
přednášku nebo koncert… Susan by nikdy nevěřila, že je
možné se s někým tolik nasmát. Neexistovalo snad nic,
co by David nedokázal obrátit v žert. Po neustálém
stresujícím vypětí v NSA to pro ni bylo vítané uvolnění.
Jednoho chladného podzimního odpoledne spolu seděli
na tribunách fotbalového stadionu a sledovali, jak to
Rutgers nandávají Georgetownu.
"Jaký sport jsi to říkal, že děláš?" rýpla si do Davida
Susan. "Kvas?"
Becker jen zasténal. "Jmenuje se to squash."
Podívala se na něj jako naivní čtrnáctka.
"Napřed je squash, na kvas se chodí potom," vysvětlil
jí.
Susan do něj šťouchla.
Levé křídlo Georgetownu zahrálo rohovým výkopem aut
a z tribun se ozval nesouhlasný pískot. Obránci se řítili
10
defensemen hurried back downfield.
"How about you?" Becker asked. "Play any sports?"
"I’m a black belt in Stairmaster."
Becker cringed. "I prefer sports you can win."
Susan smiled.
"Overachiever, are we?"
Georgetown’s star defenseman blocked a pass, and
there was a communal cheer in the stands. Susan
leaned over and whispered in David’s ear. "Doctor."
He turned and eyed her, lost.
"Doctor," she repeated. "Say the first thing that comes
to mind."
Becker looked doubtful. "Word associations?"
"Standard NSA procedure. I need to know who I’m
with. " She eyed him sternly. "Doctor."
Becker shrugged. "Seuss."
Susan gave him a frown. "Okay, try this one… ’kitchen.
’"
He didn’t hesitate. "Bedroom."
Susan arched her eyebrows coyly. "Okay, how about
this… ’cat.’"
"Gut," Becker fired back.
"Gut?"
"Yeah. Catgut. Squash racquet string of champions."
"That’s pleasant." She groaned.
"Your diagnosis?" Becker inquired.
Susan thought a minute. "You’re a childish, sexually
frustrated squash fiend."
Becker shrugged. "Sounds about right."
It went on like that for weeks. Over dessert at all-night
diners Becker would ask endless questions.
Where had she learned mathematics?
How did she end up at the NSA?
How did she get so captivating?
Susan blushed and admitted she’d been a late
bloomer. Lanky and awkward with braces through her
late teens, Susan said her Aunt Clara had once told her
God’s apology for Susan’s plainness was to give her
brains. A premature apology, Becker thought.
Susan explained that her interest in cryptography had
started in junior high school. The president of the com-
puter club, a towering eighth grader named Frank Gut-
mann, typed her a love poem and encrypted it with a
number-substitution scheme. Susan begged to know
what it said. Frank flirtatiously refused. Susan took the
code home and stayed up all night with a flashlight un-
der her covers until she figured out the secret - every
number represented a letter. She carefully deciphered
the code and watched in wonder as the seemingly ran-
dom digits turned magically into beautiful poetry. In
that instant, she knew she’d fallen in love - codes and
cryptography would become her life.
Almost twenty years later, after getting her master’s in
mathematics from Johns Hopkins and studying number
theory on a full scholarship from MIT, she submitted her
doctoral thesis, Cryptographic Methods, Protocols, and
Algorithms for Manual Applications. Apparently her pro-
fessor was not the only one who read it; shortly after-
ward, Susan received a phone call and a plane ticket
from the NSA.
Everyone in cryptography knew about the NSA; it was
home to the best cryptographic minds on the planet.
Each spring, as the private-sector firms descended on
the brightest new minds in the workforce and offered
obscene salaries and stock options, the NSA watched
hřištěm nazpět k brance.
"A co ty?" otázal se Becker. "Ty nějaký sport
provozuješ?"
"Mám černý pás v judu."
Becker se přikrčil. "Radši mám sporty, kde se dá
vyhrávat."
Susan se pousmála.
"Panáček je ješita?"
Hvězda obrany Georgetownu odvrátila útok a tribuny se
rozburácely vítězným jásotem. Susan se k Davidovi
naklonila a pošeptala mu do ucha: "Doktor."
Otočil se k ní s vyvalenýma očima. Nechápal, co tím
myslí.
"Doktor," opakovala. "Řekni první, co tě napadne."
Becker se zatvářil značně pochybovačně. "Slovní
asociace?"
"V NSA standardní postup. Musím vědět, s kým se
stýkám. " Přísně se na něj zahleděla. "Doktor."
Becker pokrčil rameny. "Bolíto."
Susan se na něj zamračila. "Fajn, a co tohle… kuchyně."
Nezaváhal ani na okamžik. "Ložnice."
Susan stydlivě zakoulela očima. "A co třeba… raketa."
"Střevo," smečoval Becker.
"Střevo?"
"Jo. Ovčí střívka jsou nejlepší na výplet squashových
raket. I šampioni je používají."
"No prima," zasténala.
"Jak zní diagnóza?" zajímal se živě Becker.
Susan se na okamžik zamyslela. "Dětinský, sexuálně
frustrovaný squashový fanatik."
Becker pokrčil rameny. "To nezní tak špatně."
Tak to šlo celé týdny. Během společných večeří, nad
nimiž proseděli celé večery, ji Becker ostřeloval
nekonečnou palbou otázek.
Kde se naučila matematice?
Jak se dostala do NSA?
Jak je možné, že je tak přitažlivá?
Po poslední otázce se Susan začervenala a informovala
ho, že vždycky taková nebývala. Ještě jako studentka
byla ostýchavé, vyzáblé vyžle s rovnátky, a teta Clara jí
prý kdysi řekla, že když Bůh zalitoval, jaká je nicka,
nadělil jí mozek. Becker usoudil, že na lítost je vždycky
času dost.
Susan Davidovi prozradila i to, že o šifry a kódy se
začala zajímat už na základní škole. Předseda
počítačového kroužku, urostlý osmák Frank Gutmann, jí
tehdy napsal milostnou báseň a zašifroval ji do čísel.
Susan žadonila, aby jí obsah prozradil, ale Frank se bavil
tím, že odmítal. Tak si Susan vzala papír se změtí číslic
domů a s baterkou pod peřinou kód louskala celou noc,
dokud té záhadě nepřišla na kloub. Každá číslice
představovala jedno písmeno. Pečlivě kód dešifrovala a s
úžasem sledovala, jak se jako mávnutím kouzelného
proutku ze zdánlivě nesouvislého zmatku stává krásná
báseň. V tom okamžiku věděla, že našla svou lásku - a
kódy a šifrování se staly smyslem jejího života.
Téměř o dvacet let později, když už měla za sebou
studium matematiky a získala plné stipendium na MIT,
Massachusettském technickém institutu, kde se
specializovala na teorii čísel, vypracovala Susan
doktorandskou práci s názvem Šifrovací metody,
protokoly a algoritmy pro manuální aplikace. Záhy se
ukázalo, že práci nečetl pouze její konzultant, protože jí
zavolali z NSA a poslali jí letenku.
O NSA věděl každý, kdo se zajímal o šifrování. Úřad
národní bezpečnosti byl domovem těch nejvýkonnějších
dešifrantských mozků z celé planety. Každým rokem,
když soukromý sektor vybíral ty nejlepší nové talenty,
které se objevily na trhu práce, a oslovoval je s
11
carefully, selected their targets, and then simply
stepped in and doubled the best standing offer. What
the NSA wanted, the NSA bought. Trembling with an-
ticipation, Susan flew to Washington’s Dulles Interna-
tional Airport where she was met by an NSA driver, who
whisked her off to Fort Meade.
There were forty-one others who had received the
same phone call that year. At twenty-eight, Susan was
the youngest. She was also the only female. The visit
turned out to be more of a public relations bonanza and
a barrage of intelligence testing than an informational
session. In the week that followed, Susan and six others
where invited back. Although hesitant, Susan returned.
The group was immediately separated. They underwent
individual polygraph tests, background searches, hand-
writing analyses, and endless hours of interviews, in-
cluding taped inquiries into their sexual orientations and
practices. When the interviewer asked Susan if she’d
ever engaged in sex with animals, she almost walked
out, but somehow the mystery carried her through - the
prospect of working on the cutting edge of code theory,
entering "The Puzzle Palace," and becoming a member
of the most secretive club in the world - the National
Security Agency.
Becker sat riveted by her stories. "They actually asked
you if you’d had sex with animals?"
Susan shrugged. "Part of the routine background
check."
"Well…" Becker fought off a grin. "What did you say?"
She kicked him under the table. "I told them no!" Then
she added, "And until last night, it was true."
In Susan’s eyes, David was as close to perfect as she
could imagine. He only had one unfortunate quality;
every time they went out, he insisted on picking up the
check. Susan hated seeing him lay down a full day’s
salary on dinner for two, but Becker was immovable.
Susan learned not to protest, but it still bothered her. I
make more money than I know what to do with, she
thought. I should be paying.
Nonetheless, Susan decided that aside from David’s
outdated sense of chivalry, he was ideal. He was com-
passionate, smart, funny, and best of all, he had a sin-
cere interest in her work. Whether it was during trips to
the Smithsonian, bike rides, or burning spaghetti in
Susan’s kitchen, David was perpetually curious. Susan
answered what questions she could and gave David the
general, unclassified overview of the National Security
Agency. What David heard enthralled him.
Founded by President Truman at 12:01 a. m. on No-
vember 4, 1952, the NSA had been the most clandes-
tine intelligence agency in the world for almost fifty
years. The NSA’s seven-page inception doctrine laid out
a very concise agenda: to protect U. S. government
communications and to intercept the communications of
foreign powers.
The roof of the NSA’s main operations building was lit-
tered with over five hundred antennas, including two
large radomes that looked like enormous golf balls. The
building itself was mammoth - over two million square
feet, twice the size of CIA headquarters. Inside were
eight million feet of telephone wire and eighty thousand
square feet of permanently sealed windows.
Susan told David about COMINT, the agency’s global
reconnaissance division - a mind-boggling collection of
nabídkami nechutně vysokých platů a opcí na akcie, NSA
jen pozorně sledoval cvrkot, vybíral si cíle a pak se
prostě ozval s dvojnásobkem nejvyšší nabídky. Co NSA
chtěl, to si koupil. Když Susan seděla v letadle
přistávajícím na washingtonském Dullesově
mezinárodním letišti, celá se chvěla netrpělivým
očekáváním. Čekal tam na ni šofér z NSA, který ji zavezl
do Fort Meade.
Toho roku z kromě ní zatelefonovali ještě
jedenačtyřiceti dalším. Susan mezi nimi byla ve svých
osmadvaceti letech nejmladší a kromě toho jediná žena.
Z návštěvy se vyklubala spíš informační schůzka
následovaná záplavou testů inteligence než nějaké
přijímací řízení. Týden nato tam Susan ještě s šesti
ostatními pozvali znovu. Sice váhala, ale jela.
Tentokrát je okamžitě rozdělili. Jednotlivě prodělali sérii
grafických testů, psychotestů, analýzu rukopisu a pak je
čekaly nekonečné hodiny pohovorů, během nichž
nechyběly ani nahrávané dotazy ohledně jejich sexuální
orientace a praktik. Když byla Susan dotázána, jestli
někdy zkoušela sex se zvířaty, měla sto chutí se
zvednout a odejít, ale mystérium, které v jejích očích
tento "Palác hlavolamů" halilo, ji přinutilo to vydržet a
zůstat. Touha pracovat přímo u zdroje a stát se členkou
toho nejuzavřenějšího klubu na světě, jímž Úřad národní
bezpečnosti bezesporu byl, byla prostě silnější.
Becker jen seděl a civěl na ni. "Oni se tě vážně ptali,
jestlis provozovala sex se zvířaty?"
Susan pokrčila rameny. "To je jen součást běžného
prověřování minulosti."
"No…" Becker se neúspěšně pokoušel potlačit úsměv. "A
cos odpověděla?"
Pod stolem ho citelně kopla. "Řekla jsem, že ne!" A
vzápětí dodala: "A do včerejší noci to taky byla pravda."
David Becker byl podle Susan Fletcherové tak blízko
předobrazu naprosté dokonalosti, jak jen to bylo možné.
Podle jejího názoru měl pouze jedinou špatnou
vlastnost: pokaždé, když si spolu někam vyšli, trval na
tom, že o účet se postará on. Susan se nemohla dívat,
jak dává celodenní mzdu za večeři pro dva, Becker byl
však neoblomný. Naučila se neprotestovat, přesto jí to
však nesmírně vadilo. Vydělávám tolik peněz, že je ani
nestačím utrácet, myslela si. Platit bych měla já.
Až na ty své zastaralé gentlemanské názory jí však
David připadal naprosto ideální. Byl citlivý, vnímavý,
inteligentní, zábavný a - což bylo ze všeho nejlepší -
projevoval neutuchající zájem o její práci. Zvědavosti
dával průchod, ať už byli na návštěvě Smithsonova
muzea, vyjeli si na kolech nebo připravovali u Susan v
kuchyni špagety. Zvědavý byl prostě pořád. Susan mu
na všechno, nač mohla, odpovídala, a on si tak postupně
udělal o Úřadu národní bezpečnosti všeobecnou a
nikterak nezkreslenou představu. To, co se dozvídal, ho
fascinovalo.
Úřad založil prezident Truman minutu po půlnoci 4.
listopadu roku 1952 a už téměř padesát let byl
nejutajovanější zpravodajskou institucí na světě.
Sedmistránková ustavující směrnice stanovovala
program naprosto výstižně a přesně: NSA má chránit
komunikační kanály vlády USA a sledovat tok informací
cizích mocností.
Střecha hlavní provozní budovy úřadu byla poseta více
než pěti stovkami antén, mezi nimiž byly i dva obří
radarové přijímače, které vypadaly jako gigantické
golfové míčky. Samotná budova byla skutečný kolos -
její plocha činila přes dvě stě tisíc metrů čtverečních, což
byl dvojnásobek rozlohy ústředí CIA. Uvnitř se táhlo na
dva a půl tisíce kilometrů telefonních kabelů a jen
samotná trvale uzavřená okna zabírala plochu osmi tisíc
čtverečních metrů.
Susan Davidovi řekla i o oddělení globálního průzkumu
NSA, jemuž podléhala neuvěřitelná směsice
12
listening posts, satellites, spies, and wiretaps around
the globe. Thousands of communiqués and conversa-
tions were intercepted every day, and they were all sent
to the NSA’s analysts for decryption. The FBI, CIA, and
U. S. foreign policy advisors all depended on the NSA’s
intelligence to make their decisions.
Becker was mesmerized. "And code-breaking? Where
do you fit in?"
Susan explained how the intercepted transmissions of-
ten originated from dangerous governments, hostile
factions, and terrorist groups, many of whom were in-
side U. S. borders. Their communications were usually
encoded for secrecy in case they ended up in the wrong
hands - which, thanks to COMINT, they usually did.
Susan told David her job was to study the codes, break
them by hand, and furnish the NSA with the deciphered
messages. This was not entirely true.
Susan felt a pang of guilt over lying to her new love,
but she had no choice. A few years ago it would have
been accurate, but things had changed at the NSA. The
whole world of cryptography had changed. Susan’s new
duties were classified, even to many in the highest
echelons of power.
"Codes," Becker said, fascinated. "How do you know
where to start? I mean… how do you break them?"
Susan smiled. "You of all people should know. It’s like
studying a foreign language. At first the text looks like
gibberish, but as you learn the rules defining its struc-
ture, you can start to extract meaning."
Becker nodded, impressed. He wanted to know more.
With Merlutti’s napkins and concert programs as her
chalkboard, Susan set out to give her charming new
pedagogue aminicourse in cryptography. She began
with Julius Caesar’s "perfect square" cipher box.
Caesar, she explained, was the first code-writer in his-
tory. When his foot-messengers started getting am-
bushed and his secret communiqués stolen, he devised
a rudimentary way to encrypt his directives. He rear-
ranged the text of his messages such that the corre-
spondence looked senseless. Of course, it was not. Each
message always had a letter-count that was a perfect
square - sixteen, twenty-five, one hundred - depending
on how much Caesar needed to say. He secretly in-
formed his officers that when a random message ar-
rived, they should transcribe the text into a square grid.
If they did, and read top-to-bottom, a secret message
would magically appear.
Over time Caesar’s concept of rearranging text was
adopted by others and modified to become more diffi-
cult to break. The pinnacle of no computer-based en-
cryption came during World War II. The Nazis built a
baffling encryption machine named Enigma. The device
resembled an old-fashioned typewriter with brass inter-
locking rotos that revolved in intricate ways and shuf-
fled clear text into confounding arrays of seemingly
senseless character groupings. Only by having another
Enigma machine, calibrated the exact same way, could
the recipient break the code.
Becker listened, spellbound. The teacher had become
the student.
One night, at a university performance of The Nut-
cracker, Susan gave David his first basic code to break.
He sat through the entire intermission, pen in hand,
puzzling over the eleven-letter message:
HL FKZC VD LDS
odposlechových stanic, satelitů, špionů a štěnic
rozmístěných všude po zeměkouli. Každý den byly
sledovány tisíce zpráv a rozhovorů, které byly všechny
odesílány analytikům NSA k dešifrování. Rozhodování
FBI, CIA i zahraničně politických poradců vlády
Spojených států bylo na zpravodajských informacích
NSA přímo závislé.
Becker byl jako u vytržení. "A dešifrování? Co přesně s
tím máš společného ty?"
Susan mu vysvětlila, že sledované informační přenosy
často pocházejí od nespolehlivých vládních režimů nebo
nepřátelských frakcí či teroristických skupin, z nichž
mnohé sídlí přímo na území Spojených států. Jejich
informace jsou obvykle zakódované pro případ, že by se
dostaly do nesprávných rukou, což se - díky oddělení
globálního průzkumu - také většinou stává. Tak se David
dozvídal, že Susaniným úkolem je kódy studovat,
individuálně je luštit a poskytovat NSA dešifrovaná
sdělení. Celá pravda to ale nebyla.
Susan se sice vůči svému milenci cítila provinile za to,
že mu lže, neměla však na vybranou. Ještě před
několika lety by toto vysvětlení bylo přesné, mezitím se
však v NSA leccos změnilo. Změnil se vlastně celý svět
kryptografie. Susaniny nově stanovené povinnosti byly
tak přísně utajené, že se o nich nedozvěděly ani mnohé
mocenské špičky.
"Kódy," pronesl Becker fascinovaně. "Jak víš, kde začít?
Tedy… jak je vlastně luštíš?"
Susan se usmála. "To bys ty měl vědět nejlíp. Je to
stejné jako studovat cizí jazyk. Text zpočátku vypadá
jako nesrozumitelný blábol, ale jak poznáváš pravidla,
která definují jeho strukturu, dokážeš začít odhalovat
smysl."
Becker zaujatě přikývl, chtěl však vědět víc.
Susan tedy použila ubrousky od Merluttiho a koncertní
programy jako výukovou tabuli a poskytla svému
okouzlujícímu pedagogovi rychlokurz kryptografie.
Začala s Caesarovou mřížkou "dokonalých čtverců" .
Začala sdělením, že Caesar byl prvním známým
šifrantem v dějinách lidstva. Když zjistil, že jeho pěší
poslové jsou ohrožováni léčkami a okrádáni o jeho tajné
depeše, vypracoval si poměrně primitivní způsob, jak
své rozkazy zašifrovat. Přeuspořádal text svých zpráv
tak, že korespondence zdánlivě vůbec nedávala smysl.
Samozřejmě že tomu tak nebylo. Každá zpráva měla
vždycky počet písmen odpovídající jakékoli druhé
mocnině - šestnáct, pětadvacet, sto - podle toho, kolik
toho Caesar potřeboval sdělit. Své vojevůdce tajně
informoval, že pokud takovouto zmatenou zprávu obdrží,
mají ji přepsat do čtvercové mřížky. Jakmile tak učinili a
začali číst shora dolů, utajené sdělení se jim jako
zázrakem objevilo.
Postupem doby Caesarovu koncepci přeuspořádání
textu přijali i jiní, kteří ji pozměnili tak, aby bylo
obtížnější ji rozluštit. Vrchol šifrovacího umění bez
využití počítačové techniky nastal v období druhé
světové války. Nacisté vyvinuli záhadný šifrovací stroj
označovaný Enigma. Toto zařízení připomínalo
staromódní psací stroj s mosaznými, vzájemně do sebe
zapadajícími rotory, které se otáčely přesně nastaveným
způsobem a měnily čistopis v matoucí změť zdánlivě
nesmyslných uskupení znaků. Příjemce mohl příslušný
kód rozluštit pouze v případě, že měl další přístroj
Enigma nastavený naprosto stejným způsobem.
Becker jí naslouchal neschopen slova. Z učitele se
najednou stal student.
Jednou večer na univerzitním představení Louskáčka
dala Susan Davidovi rozluštit první jednoduchý kód.
Celou přestávku proseděl s perem v ruce a dumal nad
sdělením o třiadvaceti písmenech:
IRDL QZCZ YD IRLD RD ONSJZKCh
13
 Finally, just as the lights dimmed for the second half,
he got it. To encode, Susan had simply replaced each
letter of her message with the letter preceding it in the
alphabet. To decrypt the code, all Becker had to do was
shift each letter one space forward in the alphabet…"A"
became "B," "B" became "C," and so on. He quickly
shifted the remaining letters. He never imagined four
little syllables could make him so happy:
IM GLAD WE MET
He quickly scrawled his response and handed it to her:
ID SNN
Susan read it and beamed.
Becker had to laugh; he was thirty-five years-old, and
his heart was doing back flips. He'd never been so at-
tracted to a woman in his life. Her delicate European
features and soft brown eyes reminded him of an ad for
Estée Lauder. If Susan's body had been lanky and awk-
ward as a teenager, it sure wasn't now. Somewhere
along the way, she had developed a willowy grace-
slender and tall with full, firm breasts and a perfectly
flat abdomen. David often joked that she was the first
swimsuit model he'd ever met with a doctorate in ap-
plied mathematics and number theory. As the months
passed, they both started to suspect they'd found
something that could last a lifetime.
They'd been together almost two years when, out of
the blue, David proposed to her. It was on a weekend
trip to the Smoky Mountains. They were lying on a big
canopy bed at Stone Manor. He had no ring-he just
blurted it out. That's what she loved about him-he was
so spontaneous. She kissed him long and hard. He took
her in his arms and slipped off her nightgown.
"I'll take that as a yes" , he said, and they made love
all night by the warmth of the fire.
That magical evening had been six months ago-before
David’s unexpected promotion to chairman of the Mod-
ern Language Department. Their relationship had been
in a downhill slide ever since.
CHAPTER 4
The crypto door beeped once, waking Susan from her
depressing reverie. The door had rotated past its fully
open position and would be closed again in five seconds,
having made a complete360-degree rotation. Susan
gathered her thoughts and stepped through the open-
ing. A computer made note of her entry.
Although she had practically lived in Crypto since its
completion three years ago, the sight of it still amazed
her. The main room was an enormous circular chamber
that rose five stories. Its transparent, domed ceiling
towered 120 feet at its central peak. The Plexiglas cu-
pola was embedded with a polycarbonate mesh-a pro-
tective web capable of withstanding a two-megaton
blast. The screen filtered the sunlight into delicate lace-
work across the walls. Tiny particles of dust drifted up-
ward in wide unsuspecting spirals-captives of the
dome's powerful deionizing system.
The room's sloping sides arched broadly at the top and
then became almost vertical as they approached eye
level. Then they became subtly translucent and gradu-
ated to an opaque black as they reached the floor-a
Přišel na to právě, když v sále zhasínala světla před
druhým dějstvím. Při šifrování Susan jednoduše každé
písmeno své zprávy nahradila písmenem, které stojí v
abecedě před ním. Aby tedy kód rozluštil, stačilo
Beckerovi každé písmeno posunout v abecedě o jedno
místo dozadu - z "A" se stalo "B", z "B" bylo "C" a tak
dále. Rychle si zbylá písmena posunul. Nikdy by netušil,
že ho pouhých šest slůvek dokáže tolik potěšit:
JSEM RADA ZE JSME SE POTKALI
Rychle načmáral na stejný kus papíru odpověď a podal
jí ho. Stálo na něm:
IZ SZJX
Když si to Susan přečetla, celá se rozzářila.
Becker se tehdy musel smát - v pětatřiceti letech se
zamiloval jako studentík. Ještě žádná žena v jeho životě
ho nepřitahovala tolik jako ona. Její jemné, spíš
evropské rysy a měkké hnědé oči mu připomínaly
reklamu Estée Lauder. A pokud byla Susan jako
teenagerka vyzáblá a nehezká, nyní tomu tak již
rozhodně nebylo. Z její vysoké a štíhlé postavy s plnými,
pevnými prsy a dokonale plochým břichem vyzařovala
grácie víly. David si z ní často utahoval, že dokud
nepoznal ji, nevěděl, že existují ženy, které mohou
předvádět nejodvážnější modely plavek a zároveň se
pyšnit doktorátem z aplikované matematiky a teorie
čísel. A jak ubíhal měsíc za měsícem, oba začínali tušit,
že nalezli něco, co by mohlo vydržet na celý život.
Chodili spolu už skoro dva roky, když jí David
zčistajasna navrhl zasnoubení. Bylo to na víkendovém
výletě ve Smoky Mountains a právě leželi v obrovské
posteli s nebesy v penzionu Stone Manor. David
samozřejmě žádný zásnubní prsten neměl - prostě to z
něho vyletělo. Právě tu jeho spontánnost na něm tolik
zbožňovala. Dlouze a pevně jej tehdy políbila. Vzal ji do
náručí a stáhl z ní noční košili.
"Beru to jako ano," prohlásil a pak se až do rána
milovali v mihotavém světle ohně plápolajícího v krbu.
Od toho kouzelného večera uplynulo šest měsíců. To
ještě nevěděli, že David bude neočekávaně jmenován
vedoucím katedry moderních jazyků. A od té doby to s
jejich vztahem šlo od deseti k pěti.
Kapitola 4
Ve dveřích dešifrovacího oddělení to píplo. Teprve tento
zvuk Susan vytrhl z jejího neradostného rozjímání.
Dveře se začaly otáčet a ona měla pět sekund na to, aby
jimi prošla, než dokončí otočku o tři sta šedesát stupňů a
opět zaklapnou. Vzpamatovala se a vstoupila. Počítač
její vstup okamžitě zaznamenal.
Ačkoli v dešifrovacím oddělení od jeho dostavění před
třemi lety trávila podstatnou část života, pohled na tuto
úžasnou stavbu ji nepřestával ohromovat. Hlavní sál
představovala obrovská kruhová hala, která se tyčila do
výšky pětiposchoďového domu. Kupolovitý strop
dosahoval uprostřed výšky pětatřiceti metrů. Kupole z
plexiskla byla vyztužená polykarbonátovým pletivem.
Tato ochranná vrstva dokázala zadržet tlakovou vlnu
výbuchu o síle dvou megatun. Povrch filtroval sluneční
světlo a rozptyloval je do jemného krajkoví, které se
odráželo po stěnách. Drobounké částečky prachu vířily v
širokých spirálách vzhůru, kde je pohlcoval výkonný
deionizační systém ukrytý pod střechou.
Kupole přecházela směrem dolů v téměř kolmé a matně
průsvitné stěny, které v místě, kde se stýkaly s
podlahou, přecházely v opalizující čerň leštěných dlaždic.
Ty vyzařovaly tajemný třpyt a vyvolávaly neodbytný
14
shimmering expanse of polished black tile that shone
with an eerie luster, giving one the unsettling sensation
that the floor was transparent. Black ice.
Pushing through the center of the floor like the tip of a
colossal torpedo was the machine for which the dome
had been built. Its sleek black contour arched twenty-
three feet in the air before plunging back into the floor
below. Curved and smooth, it was as if an enormous
killer whale had been frozen midbreach in a frigid sea.
This was TRANSLTR, the single most expensive piece of
computing equipment in the world-a machine the NSA
swore did not exist.
Like an iceberg, the machine hid 90 percent of its mass
and power deep beneath the surface. Its secret was
locked in a ceramic silo that went six stories straight
down-a rocket like hull surrounded by a winding maze
of catwalks, cables, and hissing exhaust from the freon
cooling system. The power generators at the bottom
droned in a perpetual low-frequency hum that gave the
acoustics in Crypto a dead, ghostlike quality.
TRANSLTR, like all great technological advancements,
had been a child of necessity. During the 1980s, the
NSA witnessed a revolution in telecommunications that
would change the world of intelligence reconnaissance
forever-public access to the Internet. More specifically,
the arrival of E-mail.
Criminals, terrorists, and spies had grown tired of hav-
ing their phones tapped and immediately embraced this
new means of global communication. E-mail had the
security of conventional mail and the speed of the tele-
phone. Since the transfers traveled through under-
ground fiber-optic lines and were never transmitted into
the airwaves, they were entirely intercept-proof-at least
that was the perception.
In reality, intercepting E-mail as it zipped across the
Internet was child's play for the NSA's techno-gurus.
The Internet was not the new home computer revelation
that most believed. It had been created by the Depart-
ment of Defense three decades earlier-an enormous
network of computers designed to provide secure gov-
ernment communication in the event of nuclear war.
The eyes and ears of the NSA were old Internet pros.
People conducting illegal business via E-mail quickly
learned their secrets were not as private as they'd
thought. The FBI, DEA, IRS, and other U.S. law en-
forcement agencies-aided by the NSA's staff of wily
hackers-enjoyed a tidal wave of arrests and convictions.
Of course, when the computer users of the world found
out the U.S. government had open access to their E-
mail communications, a cry of outrage went up. Even
pen pals, using E-mail for nothing more than recrea-
tional correspondence, found the lack of privacy unset-
tling. Across the globe, entrepreneurial programmers
began working on a way to keep E-mail more secure.
They quickly found one and public-key encryption was
born.
Public-key encryption was a concept as simple as it
was brilliant. It consisted of easy-to-use, home-
computer software that scrambled personal E-mail mes-
sages in such a way that they were totally unreadable.
A user could write a letter and run it through the en-
cryption software, and the text would come out the
other side looking like random nonsense-totally illegi-
ble-a code. Anyone intercepting the transmission found
only an unreadable garble on the screen.
The only way to unscramble the message was to enter
the sender’s "pass-key" -a secret series of characters
that functioned much like a PIN number at an automatic
dojem, že je podlaha průhledná. Ze všeho nejvíc
připomínaly černý led.
Uprostřed sálu z podlahy jako obří torpédo vystupoval
klenutý vršek zařízení, kvůli němuž byla celá hala
postavena. Pozvolný oblouk horního okraje dosahoval v
nejvyšším bodě výšky sedmi metrů a pak opět
sestupoval až kamsi pod podlahu. Hladké a plynulé
kontury vyvolávaly dojem gigantické kosatky, která v
nehybném moři zpola ponořena zamrzla.
Byl to TRANSLTR - jediný exemplář nejdražší počítačové
sestavy na světě, která podle vyjádření vedení NSA
vůbec neexistovala.
Stejně jako ledovec ukrývalo i toto zařízení devadesát
procent své hmoty a síly hluboko pod povrchem. Jeho
tajemství bylo skryto v keramickém silu, jež končilo šest
pater pod podlahou. Tvarem připomínalo trup rakety
obklopený labyrintem lávek, kabelů a syčícího potrubí
freonové chladicí soustavy. Výkonné generátory
umístěné až úplně dole neustále tlumeně hučely a jejich
zvuk propůjčoval akustice dešifrovacího oddělení
pochmurnou, jakoby strašidelnou atmosféru.
TRANSLTR se stejně jako všechny velké technické
vynálezy zrodil z nutnosti. NSA byl v osmdesátých letech
svědkem převratu v telekomunikacích, který měl jednou
provždy změnit svět zpravodajského průzkumu. Onen
převrat spočíval ve zpřístupnění internetu veřejnosti a
zejména v nástupu elektronické pošty.
Zločince, teroristy a špiony už unavovaly neustálé
odposlechy jejich telefonů. Tento nový prostředek
globální komunikace proto okamžitě nadšeně uvítali. E-
mail byl stejně bezpečný jako konvenční pošta a rychlý
jako telefon. A protože přenosy dat probíhaly
podzemními optickými kabely a vůbec nevstupovaly do
éteru, byly zcela zabezpečené proti zachycení. Nebo si to
všichni alespoň mysleli.
Sledování elektronických zpráv při jejich průchodu
internetem však bylo pro technické génie v NSA ve
skutečnosti dětskou hrou. Internet nebyl žádnou
převratnou novinkou, vymyšlenou pro domácí práci na
počítači, jak se mnozí domnívali. Ministerstvo obrany ho
vytvořilo už před třemi desetiletími. Obří počítačová síť
měla vládě zajistit bezpečnou komunikaci v případě
nukleární války. A právě staří internetoví profíci se stali
očima a ušima NSA. Lidé, kteří prostřednictvím e-mailu
provozovali ilegální činnost, záhy pochopili, že jejich
tajemství nejsou zdaleka tak tajná, jak se domnívali.
FBI, úřad pro potírání drog - DEA, daňový úřad a další
státní orgány určené k ochraně zákona za pomoci kádru
mazaných hackerů z NSA zatýkaly a usvědčovaly jako na
běžícím pásu.
Samozřejmě že jakmile uživatelé počítačů zjistili, že
vláda USA má volný přístup k jejich elektronické poště,
strhl se poprask. Dokonce i těm, kteří po e-mailu jen
sem tam poslali běžnou korespondenci, připadal tento
zásah do soukromí nepřijatelný. A tak se komerční
programátoři celého světa začali usilovně snažit o
nalezení prostředků, jak elektronickou poštu lépe
zabezpečit. Našli je rychle. Tak se zrodilo veřejně
přístupné kódování.
Bylo stejně jednoduché jako důmyslné. Jeho základem
byl snadno použitelný software pro běžné osobní
počítače, který soukromé elektronické zprávy zkreslil
tak, že byly zcela nerozluštitelné. Uživateli stačilo napsat
dopis a uložit jej v kódovacím programu. Ten z textu
udělal na první pohled úplný a totálně nesrozumitelný
nesmysl - kód. Tomu, kdo přenos dat zpracovaných v
této podobě zachytil, se na monitoru objevila pouze
nečitelná změť znaků.
Zprávu bylo možné uvést do srozumitelné formy pouze
zadáním odesílatelova "klíče" - tajné série znaků, jež
fungovala obdobně jako číselná kombinace PIN. Klíče
15
teller. The pass-keys were generally quite long and
complex; they carried all the information necessary to
instruct the encryption algorithm exactly what mathe-
matical operations to follow tore-create the original
message.
A user could now send E-mail in confidence. Even if the
transmission was intercepted, only those who were
given the key could ever decipher it.
The NSA felt the crunch immediately. The codes they
were facing were no longer simple substitution ciphers
crack able with pencil and graph paper-they were com-
puter-generated hash functions that employed chaos
theory and multiple symbolic alphabets to scramble
messages into seemingly hopeless randomness.
At first, the pass-keys being used were short enough
for the NSA's computers to "guess." If a desired pass-
key had ten digits, a computer was programmed to try
every possibility between 0000000000 and
9999999999. Sooner or later the computer hit the cor-
rect sequence. This method of trial-and-error guessing
was known as "brute force attack." It was time-
consuming but mathematically guaranteed to work.
As the world got wise to the power of brute-force code-
breaking, the pass-keys started getting longer and
longer. The computer time needed to "guess" the cor-
rect key grew from weeks to months and finally to
years.
By the 1990s, pass-keys were over fifty characters
long and employed the full 256-character ASCII alpha-
bet of letters, numbers, and symbols. The number of
different possibilities was in the neighborhood of 1120-
ten with 120 zeros after it. Correctly guessing a pass-
key was as mathematically unlikely as choosing the
correct grain of sand from a three-mile beach. It was
estimated that a successful brute-force attack on a
standard sixty-four-bit key would take the NSA's fastest
computer-the top-secret Cray/Joseph son II-over nine-
teen years to break. By the time the computer guessed
the key and broke the code, the contents of the mes-
sage would be irrelevant.
Caught in a virtual intelligence blackout, the NSA
passed atop-secret directive that was endorsed by the
President of the United States. Buoyed by federal funds
and a carte blanche to do whatever was necessary to
solve the problem, the NSA set out to build the impossi-
ble: the world's first universal code-breaking machine.
Despite the opinion of many engineers that the newly
proposed code-breaking computer was impossible to
build, the NSA lived by its motto: Everything is possible.
The impossible just takes longer.
Five years, half a million man-hours, and $1. 9 billion
later, the NSA proved it once again. The last of the
three million, stamp-size processors was hand-soldered
in place, the final internal programming was finished,
and the ceramic shell was welded shut. TRANSLTR had
been born.
Although the secret internal workings of TRANSLTR
were the product of many minds and were not fully un-
derstood by any one individual, its basic principle was
simple: Many hands make light work.
Its three million processors would all work in parallel-
counting upward at blinding speed, trying every new
permutation as they went. The hope was that even
codes with unthinkably colossal passkeys would not be
safe from TRANSLTR's tenacity. This multibillion-dollar
masterpiece would use the power of parallel processing
as well as some highly classified advances in clear text
byly značně dlouhé a složité, protože musely obsahovat
veškeré informace nutné pro nastavení kódovacího
algoritmu tak, aby mohl provést jednotlivé matematické
operace pro opětovné vytvoření původního sdělení.
Nyní mohli uživatelé odesílat elektronickou poštu bez
vměšování. I kdyby byl přenos dat zachycen, rozluštit jej
mohl pouze ten, kdo měl k dispozici klíč.
NSA reagoval okamžitě. Jeho lidé nyní museli řešit
kódy, které už nespočívaly v pouhé záměně písmen a
číslic. Ta se dala dešifrovat s pomocí pouhé tužky a
čtverečkovaného papíru. Nyní proti nim stály počítačem
generované kombinační funkce využívající teorii chaosu
a znaky nejrůznějších soustav k zamíchání dat tak, aby z
nich vyšla jen zdánlivě beznadějná a náhodně
pomíchaná směsice.
Klíče byly zpočátku natolik krátké, že je počítače NSA
dokázaly jednoduše "trefit" . Jestliže měl požadovaný
klíč deset číslic, byl počítač naprogramován na
vyzkoušení všech kombinací počínaje 0000000000 a
konče 9999999999. Dříve nebo později na správnou
sekvenci narazil. Tato metoda hádání stylem pokusu a
omylu vešla ve známost jako "prolomení hrubou silou" .
Byla sice časově náročná, její úspěšnost však byla
matematicky zaručena.
Jak se ale svět o luštění kódů hrubou silou dovídal,
začaly být klíče čím dál tím delší. Čas potřebný k tomu,
aby počítač správný klíč "uhodl" , se z týdnů protáhl na
měsíce a nakonec na roky.
V devadesátých letech už byly klíče více než
padesátimístné a využívaly kompletní soustavu ASCII o
256 písmenech, číslicích a symbolech. Počet možností se
pohyboval někde kolem 10120. Uhodnutí klíče bylo
matematicky asi stejně pravděpodobné jako nalezení
toho správného zrnka písku na pláži dlouhé pět
kilometrů. Úspěšné prolomení standardního klíče o
čtyřiašedesáti bitech hrubou silou by nejrychlejšímu
počítači NSA - přísně utajovanému modelu
Cray/Josephson II - trvalo odhadem víc než devatenáct
let. V okamžiku, kdy by počítač klíč odhalil a rozluštil
kód, by na obsahu zakódovaného sdělení už ani dost
málo nezáleželo.
Úřad národní bezpečnosti, který byl v důsledku tohoto
vývoje vystaven riziku, že se ocitne ve zpravodajském
vakuu, přijal přísně tajný výnos, který potvrdil prezident
Spojených států. S neomezenými prostředky z
federálních zdrojů a s povolením udělat všechno, čeho
bude k řešení problému zapotřebí, se pak NSA začal
pokoušet o nemožné. Bylo nutné postavit první
univerzální přístroj k luštění kódů na světě.
Navzdory názoru řady technických špiček, že zamýšlený
dešifrovací počítač je nemožné zkonstruovat, se NSA
držel svého hesla: Možné je všechno. Nemožné trvá jen
o něco déle.
Naplnění tohoto hesla si vyžádalo pět let, půl milionu
normohodin a 1,9 miliardy dolarů. Poslední ze tří milionů
procesorů o velikosti poštovní známky byl ručně
připájen, byly dokončeny poslední úpravy interního
naprogramování a zavařen keramický kryt. TRANSLTR
byl na světě.
Ačkoliv utajované vnitřní procesy probíhající v sestavě
TRANSLTRu byly produktem spousty mozků a nikdo z
nich je nechápal v plném rozsahu, základní princip byl
prostý: víc hlav víc ví.
Tři miliony procesorů pracovaly současně a bleskovou
rychlostí zkoušely jednu kombinaci za druhou. NSA si
dělal naděje, že před náporem výkonné sestavy
TRANSLTRu nezůstanou v bezpečí ani nepředstavitelně
složité a dlouhé klíče. Toto mistrovské dílo, jehož vývoj,
výroba a provoz stály miliardy dolarů, využívalo ke
zjišťování klíčů a luštění kódů jak paralelní zpracovávání
16
assessment to guess pass-keys and break codes. It
would derive its power not only from its staggering
number of processors but also from new advances in
quantum computing-an emerging technology that al-
lowed information to be stored as quantum-mechanical
states rather than solely as binary data.
The moment of truth came on a blustery Thursday
morning in October. The first live test. Despite uncer-
tainty about how fast the machine would be, there was
one thing on which the engineers agreed-if the proces-
sors all functioned in parallel, TRANSLTR would be pow-
erful. The question was how powerful.
The answer came twelve minutes later. There was a
stunned silence from the handful in attendance when
the printout sprang to life and delivered the clear text-
the broken code. TRANSLTR had just located a sixty-
four-character key in a little over ten minutes, almost a
million times faster than the two decades it would have
taken the NSA's second-fastest computer.
Led by the deputy director of operations, Commander
Trevor J. Strathmore, the NSA's Office of Production had
triumphed. TRANSLTR was a success. In the interest of
keeping their success a secret, Commander Strathmore
immediately leaked information that the project had
been a complete failure. All the activity in the Crypto
wing was supposedly an attempt to salvage their $2
billion fiasco. Only the NSA elite knew the truth-
TRANSLTR was cracking hundreds of codes every day.
With word on the street that computer-encrypted
codes were entirely unbreakable-even by the all-
powerful NSA-the secrets poured in. Drug lords, terror-
ists, and embezzlers alike-weary of having their cellular
phone transmissions intercepted-were turning to the
exciting new medium of encrypted E-mail for instanta-
neous global communications. Never again would they
have to face a grand jury and hear their own voice roll-
ing off tape, proof of some long-forgotten cellular phone
conversation plucked from the air by an NSA satellite.
Intelligence gathering had never been easier. Codes
intercepted by the NSA entered TRANSLTR as totally
illegible ciphers and were spit out minutes later as per-
fectly readable clear text. No more secrets.
To make their charade of incompetence complete, the
NSA lobbied fiercely against all new computer encryp-
tion software, insisting it crippled them and made it
impossible for lawmakers to catch and prosecute the
criminals. Civil rights groups rejoiced, insisting the NSA
shouldn't be reading their mail anyway. Encryption
software kept rolling off the presses. The NSA had lost
the battle-exactly as it had planned. The entire elec-
tronic global community had been fooled… or so it
seemed.
CHAPTER 5
Where is everyone? Susan wondered as she crossed
the deserted Crypto floor. Some emergency.
Although most NSA departments were fully staffed
seven days a week, Crypto was generally quiet on Sat-
urdays. Cryptographic mathematicians were by nature
high-strung workaholics, and there existed an unwritten
rule that they take Saturdays off except in emergencies.
Code-breakers were too valuable a commodity at the
NSA to risk losing them to burnout.
As Susan traversed the floor, TRANSLTR loomed to her
right. The sound of the generators eight stories below
dat, tak některé přísně utajované objevy ve
vyhodnocování čistopisu. Výkon a moc TRANSLTRu
nespočívaly pouze v ohromujícím počtu procesorů, ale i
v dosažených pokrocích v kvantových výpočtech -
moderní a převratné technice, jež umožňovala ukládat
informace nikoli pouze jako binární data, nýbrž jako
stavy kvantové mechaniky.
Okamžik pravdy nadešel jednoho sychravého
čtvrtečního říjnového rána. Tehdy byl zahájen první test
naostro. Navzdory tomu, že nikdo neměl jistotu, jak
rychlý přístroj bude, odborníci se shodli alespoň na
jednom: Jestliže budou všechny procesory fungovat
paralelně, bude TRANSLTR výkonný. Otázkou zůstávalo,
nakolik.
Odpověď přišla po dvanácti minutách. Když se tiskárna
probrala k životu a vysypala v čistopisu rozluštěný kód,
mezi hrstkou přihlížejících se rozhostilo ohromené ticho.
TRANSLTR právě za něco málo přes deset minut odhalil
klíč o čtyřiašedesáti bitech. Byl tedy téměř milionkrát
rychlejší, než druhý nejrychlejší počítač NSA, jemuž by
tentýž úkol zabral dvě desetiletí.
Vývojová kancelář NSA pod vedením provozního
ředitele Trevora J. Strathmora triumfovala. TRANSLTR
znamenal kolosální úspěch. Aby tento pokrok zůstal
utajen, pustil Strathmore okamžitě do oběhu informaci,
že celý projekt totálně selhal a veškerá aktivita v křídle
vyhrazeném dešifrovacímu oddělení má pouze zmírnit
dvoumiliardové fiasko. Pravdu znala jen nejvyšší elita
úřadu - TRANSLTR luštil stovky kódů denně.
Fáma, že počítačem generované kódy nerozluští
dokonce ani všemocný Úřad národní bezpečnosti,
zvesela obíhala světem a jedno odhalené tajenství
stíhalo druhé. Narkobaroni, teroristé i tuneláři a
defraudanti unavení neustálými odposlechy mobilních
telefonů vděčně přijímali báječný moderní prostředek
globální komunikace: zakódovaný e-mail. Nadšení z
toho, že už nikdy nebudou muset trapně stát před
velkou porotou a z magnetofonového pásku naslouchat
vlastnímu hlasu z nějakého dávno zapomenutého
telefonátu zachyceného satelitem NSA, neznalo mezí.
Nikdy nebylo získávání informací jednodušší. Kódy
zachycené Úřadem národní bezpečnosti byly do
TRANSLTRu zadávány jako totálně nesrozumitelné
kombinace a zázračný přístroj je po několika minutách
chrlil jako dokonale čitelný čistopis. Už žádná tajemství.
Aby Úřad národní bezpečnosti venkovní fasádu vlastní
neschopnosti ještě zdokonalil, zuřivě brojil proti jakékoli
modernizaci kódovacího softwaru a upozorňoval na to,
že mu znemožňuje práci a orgánům činným v trestním
řízení brání dopadat a vyšetřovat zločince. Obhájci
občanských práv jásali a dál trvali na tom, že by jim
úřad e-maily prostě číst neměl. A kódovací software dál
zaplavoval trh. NSA boj prohrával přesně tak, jak měl v
plánu. Celou globální elektronickou komunitu se podařilo
obalamutit… nebo to tak alespoň vypadalo.
Kapitola 5
Kde jsou všichni, ptala se Susan sama sebe, když
kráčela pustým sálem dešifrovacího oddělení. Tomu tedy
říkám nouzová situace.
Ačkoli většina oddělení NSA fungovala sedm dní v
týdnu, na dešifrovacím býval v sobotu obvykle klid.
Matematici specializovaní na kryptografii patřili k
workoholikům už od přírody, a proto tu platil nepsaný
zákon, že nenastane-li mimořádná situace, bývají soboty
volné. Luštitelé kódů představovali pro NSA příliš cenné
mozky, než aby zaměstnavatel riskoval, že o ně přijde
kvůli totálnímu přepracování.
Susan dusala po černých dlaždicích sálu a zleva míjela
TRANSLTR. Hukot generátorů o osm poschodí níž jí dnes
17
sounded oddly ominous today. Susan never liked being
in Crypto during off hours. It was like being trapped
alone in a cage with some grand, futuristic beast. She
quickly made her way toward the commander’s office.
Strathmore's glass-walled workstation, nicknamed "the
fishbowl" for its appearance when the drapes were
open, stood high atop a set of catwalk stairs on the
back wall of Crypto. As Susan climbed the grated steps,
she gazed upward at Strathmore’s thick, oak door. It
bore the NSA seal-a bald eagle fiercely clutching an
ancient skeleton key. Behind that door sat one of the
greatest men she'd ever met.
Commander Strathmore, the fifty-six-year-old deputy
director of operations, was like a father to Susan. He
was the one who’d hired her, and he was the one who'd
made the NSA her home. When Susan joined the NSA
over a decade ago, Strathmore was heading the Crypto
Development Division-a training ground for new cryp-
tographers-new male cryptographers. Although Strath-
more never tolerated the hazing of anyone, he was es-
pecially protective of his sole female staff member.
When accused of favoritism, he simply replied with the
truth: Susan Fletcher was one of the brightest young
recruits he'd ever seen, and he had no intention of los-
ing her to sexual harassment. One of the cryptogra-
phers foolishly decided to test Strathmore’s resolve.
One morning during her first year, Susan dropped by
the new cryptographers' lounge to get some paperwork.
As she left, she noticed a picture of herself on the bulle-
tin board. She almost fainted in embarrassment. There
she was, reclining on a bed and wearing only panties.
As it turned out, one of the cryptographers had digi-
tally scanned a photo from a pornographic magazine
and edited Susan’s head onto someone else's body. The
effect had been quite convincing.
Unfortunately for the cryptographer responsible, Com-
mander Strathmore did not find the stunt even remotely
amusing. Two hours later, a landmark memo went out:
EMPLOYEE CARL AUSTIN TERMINATED FOR INAPPRO-
PRIATE CONDUCT.
From that day on, nobody messed with her; Susan
Fletcher was Commander Strathmore's golden girl.
But Strathmore's young cryptographers were not the
only ones who learned to respect him; early in his ca-
reer Strathmore made his presence known to his supe-
riors by proposing a number of unorthodox and highly
successful intelligence operations. As he moved up the
ranks, Trevor Strathmore became known for his cogent,
reductive analyses of highly complex situations. He
seemed to have an uncanny ability to see past the
moral perplexities surrounding the NSA's difficult deci-
sions and to act without remorse in the interest of the
common good.
There was no doubt in anyone's mind that Strathmore
loved his country. He was known to his colleagues as a
patriot and a visionary… a decent man in a world of lies.
In the years since Susan's arrival at the NSA, Strath-
more had skyrocketed from head of Crypto Develop-
ment to second-in-command of the entire NSA. Now
only one man outranked Commander Strathmore there-
Director Leland Fontaine, the mythical overlord of the
Puzzle Palace-never seen, occasionally heard, and eter-
nally feared. He and Strathmore seldom saw eye to eye,
and when they met, it was like the clash of the titans.
Fontaine was a giant among giants, but Strathmore
didn’t seem to care. He argued his ideas to the director
with all the restraint of an impassioned boxer. Not even
the President of the United States dared challenge
Fontaine the way Strathmore did. One needed political
zněl podivně zlověstně. Susan tu jen nerada zůstávala
po skončení pracovní doby. Pokaždé si tu připadala jako
zavřená v kleci s nějakou obrovskou futuristickou
obludou. Rychle zamířila k šéfově kanceláři.
Strathmorova prosklená kancelář přezdívaná mezi
zaměstnanci "akvárium" kvůli tomu, jak vypadala s
vytaženými žaluziemi, se tyčila nad změtí schodišť a
lávek u zadní stěny dešifrovacího. Když Susan stoupala
po roštech schodiště, pohlédla vzhůru k masivním
dubovým dveřím šéfovy svatyně. Skvěl se na nich znak
NSA: holohlavý orel svírající starodávný klíč. Za těmito
dveřmi sedával jeden z nejskvělejších mužů, jaké kdy
Susan poznala.
Strathmore, provozní ředitel NSA, byl pro Susan něco
jako otec. To on ji přijímal do zaměstnání a díky němu
se jí úřad stal domovem. Když před více než deseti lety
do NSA nastupovala, vedl Strathmore školicí středisko
dešifrovacího oddělení - líheň nových dešifrantů. Pánů
dešifrantů. Strathmore sice netoleroval žádnou šikanu,
avšak zvlášť bedlivě si střežil jedinou příslušnici něžného
pohlaví ve svém personálu. Když byl obviňován z
nadržování, odpovídal jednoduše a zcela pravdivě:
Susan Fletcherová patří k nejnadějnějším nováčkům, s
nimiž se kdy setkal, a on o ni nehodlá přijít kvůli
sexuálnímu obtěžování. Jeden ze starých harcovníků
dešifrantského týmu se bláhově pokusil jeho odhodlání
otestovat.
Jednou ráno, to v NSA nepracovala ještě ani rok, se
Susan zastavila v místnosti vyhrazené začínajícím
dešifrantům pro nějaké papíry. Když odcházela, všimla si
na nástěnce své fotografie. Málem omdlela hrůzou. Na
snímku se předkláněla na posteli oděná jen ve spodních
kalhotkách.
Jak se záhy ukázalo, jeden z dešifrantů si digitálně
naskenoval fotografii z pornografického časopisu a
Susaninu hlavu nasadil na cizí tělo. Výsledek vypadal
docela přesvědčivě.
Naneštěstí pro dotyčného pána to Strathmorovi
nepřipadalo ani dost málo legrační. Dvě hodiny nato už
bylo uveřejněno interní sdělení následujícího znění:
Pracovní poměr zaměstnance Carla Austina ukončen pro
nevhodné chování.
Od té doby si na ni nikdo nic nedovolil. Susan
Fletcherová byla prostě pro všechny sultánovou
favoritkou.
Strathmora si však vážili nejen noví dešifranti. Nynější
provozní ředitel NSA o sobě dal vědět už záhy po svém
nástupu řadou neortodoxních a vysoce úspěšných
zpravodajských operací. Jak Trevor Strathmore po
hierarchickém žebříčku NSA stoupal stále výš a výš,
proslul svými jednoznačnými, věcnými a stručnými
analýzami těch nejsložitějších situací. Vyznačoval se až
nepříjemně silně vyvinutou schopností prohlédnout
morální dilemata související s obtížnými rozhodnutími
NSA a bez výčitek svědomí jednat v zájmu obecného
blaha.
Nikdo sebeméně nepochyboval, že Strathmore svou
vlast miluje. Mezi svými kolegy byl znám jako patriot a
vizionář… slušný člověk ve světě lží.
Za ta léta, jež uplynula od Susanina nástupu do NSA,
udělal Strathmore raketovou kariéru. Z vedoucího
školicího střediska se vypracoval až na druhého
nejdůležitějšího muže v celém úřadě. Nad ním už stál
pouze jediný člověk: ředitel Leland Fontaine, mytický
vládce Paláce hlavolamů, kterého nikdy neviděli, občas o
něm slyšeli a pořád se ho báli. Fontaine se Strathmorem
se osobně setkávali pouze zřídkakdy a pokaždé, když k
tomu došlo, připomínalo to souboj titánů. Fontaine byl
gigant mezi giganty, ale Strathmorovi to očividně bylo
jedno. Své nápady před ředitelem obhajoval s
odhodlaností rozohněného boxera. Tak, jako se uměl
Fontainovi postavit Strathmore, si to nedovolil dokonce
18
immunity to do that-or, in Strathmore’s case, political
indifference.
Susan arrived at the top of the stairs. Before she could
knock, Strathmore’s electronic door lock buzzed. The
door swung open, and the commander waved her in.
"Thanks for coming, Susan. I owe you one."
"Not at all." She smiled as she sat opposite his desk.
Strathmore was a rangy, thick-fleshed man whose
muted features somehow disguised his hard-nosed effi-
ciency and demand for perfection. His gray eyes usually
suggested a confidence and discretion born from ex-
perience, but today they looked wild and unsettled.
"You look beat," Susan said.
"I've been better." Strathmore sighed.
I'll say, she thought.
Strathmore looked as bad as Susan had ever seen him.
His thinning gray hair was disheveled, and even in the
room’s crisp air-conditioning, his forehead was beaded
with sweat. He looked like he'd slept in his suit. He was
sitting behind a modern desk with two recessed key-
pads and a computer monitor at one end. It was strewn
with computer printouts and looked like some sort of
alien cockpit propped there in the center of his cur-
tained chamber.
"Tough week?" she inquired.
Strathmore shrugged. "The usual. The EFF's all over
me about civilian privacy rights again."
Susan chuckled. The EFF, or Electronics Frontier Foun-
dation, was a worldwide coalition of computer users
who had founded a powerful civil liberties coalition
aimed at supporting free speech on-line and educating
others to the realities and dangers of living in an elec-
tronic world. They were constantly lobbying against
what they called "the Orwellian eavesdropping capabili-
ties of government agencies" -particularly the NSA. The
EFF was a perpetual thorn in Strathmore's side.
Sounds like business as usual, she said. "So what’s this
big emergency you got me out of the tub for?"
Strathmore sat a moment, absently fingering the com-
puter trackball embedded in his desktop. After a long
silence, he caught Susan’s gaze and held it. "What's the
longest you’ve ever seen TRANSLTR take to break a
code?"
The question caught Susan entirely off guard. It
seemed meaningless. This is what he called me in for?
"Well…" She hesitated. "We hit a COMINT intercept a
few months ago that took about an hour, but it had a
ridiculously long key-ten thousand bits or something
like that."
Strathmore grunted. "An hour, huh? What about some
of the boundary probes we've run?"
Susan shrugged. "Well, if you include diagnostics, it’s
obviously longer."
"How much longer?"
Susan couldn't imagine what Strathmore was getting
at. "Well, sir, I tried an algorithm last March with a
segmented million-bit key. Illegal looping functions,
cellular automata, the works. TRANSLTR still broke it."
"How long?"
"Three hours."
Strathmore arched his eyebrows. "Three hours? That
long?"
Susan frowned, mildly offended. Her job for the last
ani prezident Spojených států. K něčemu takovému bylo
zapotřebí politické nedotknutelnosti nebo - ve
Strathmorově případě - politické lhostejnosti.
Když Susan došla po schodech až ke dveřím, bzučák
elektronického zámku se ozval dřív, než stačila zaklepat.
Dveře se okamžitě otevřely a šéf jí zevnitř pokynul, aby
šla dál.
"Díky, že jste přišla, Susan. Máte to u mě."
"Ale prosím vás," usmála se, když se sedala za stůl
naproti němu.
Strathmore byl podsaditý, robustní chlapík, jehož
poněkud nevýrazné rysy ničím neprozrazovaly
tvrdohlavost, pracovitost a perfekcionizmus. Z jeho
šedých očí obvykle vyzařovala sebedůvěra a uvážlivost
zrozená lety zkušeností, dnes však nepokojně těkaly z
místa na místo.
"Vypadáte unaveně," poznamenala Susan.
"Už jsem na tom byl i líp," připustil Strathmore s
povzdechem.
To bych řekla, pomyslela si.
Takhle zničeného Susan Strathmora ještě nikdy
neviděla. Prořídlé šedivé vlasy měl rozcuchané, a
přestože klimatizace v kanceláři běžela naplno, čelo se
mu perlilo potem. Oblek, který měl na sobě, vypadal, že
se v něm vyspal. Seděl za moderním pracovním stolem
se dvěma zapuštěnými klávesnicemi a monitorem na
jedné straně. Stůl byl posetý rozházenými počítačovými
sestavami a uprostřed kanceláře se staženými žaluziemi
připomínal kokpit kosmické lodi z neznámé galaxie.
"Těžký týden?" zeptala se účastně.
Strathmore pokrčil rameny. "Jako obvykle. EFFíci už se
do mě zase pouštějí kvůli občanským právům na
soukromí."
Susan se uchechtla. EFF, Electronics Frontier
Foundation neboli Nadace elektronických hranic byla
celosvětová organizace uživatelů počítačů, kteří se
sdružili do mocné koalice na ochranu občanských práv.
Ta byla zaměřena na podporu svobodného projevu on-
line a informovanost o realitě a nebezpečích života v
elektronizovaném světě. Bez ustání brojila proti tomu, co
nazývala "orwellovskými odposlechovými možnostmi
vládních institucí" . Obzvlášť jí pak ležel v žaludku NSA.
EFF proto nevynechala jedinou příležitost, jak
Strathmorovi šlápnout na kuří oko.
"To není nic tak neobvyklého. Tak co je to za nouzovou
situaci, kvůli níž jste mě vytáhl z vany?"
Strathmore chvilku jen mlčky seděl a jako duchem
nepřítomný si pohrával s trackballem, vestavěnou myší
svého počítače. Trvalo dost dlouho, než se upřeně
zadíval Susan do očí. "Pamatujete si nejdelší čas, jaký
kdy TRANSLTR potřeboval k rozluštění kódu?"
Ta otázka Susan zcela vyvedla z míry. Připadala jí
nesmyslná. Jen kvůli tomu si mě sem zavolal?
"No…" Na okamžik zaváhala. "Je to pár měsíců, co jsme
do něj zadali zprávu zachycenou oddělením globálního
průzkumu. Ta mu zabrala asi hodinu. Měla ale až
směšně dlouhý klíč - něco kolem deseti tisíc znaků."
Strathmore si odfrkl. "Tak hodinu? A co některé
zátěžové testy?"
Susan pokrčila rameny. "No jestli do toho počítáte i
diagnostiku, tak tam to pochopitelně trvalo i déle."
"O kolik déle?"
Susan stále nechápala, kam tím Strathmore míří. "No, v
březnu jsem zkoušela algoritmus se segmentovaným
klíčem o milionu znaků. Nekonečné funkce, celulární
automatické operátory a tak. TRANSLTR to ale stejně
zmákl."
"Jak dlouho mu to trvalo?"
"Tři hodiny."
Strathmore povytáhl obočí. "Tři hodiny? Tak dlouho?"
Susan se zamračila. Trochu ji to popudilo. Poslední tři
19
three years had been to fine-tune the most secret com-
puter in the world; most of the programming that made
TRANSLTR so fast was hers. A million-bit key was hardly
a realistic scenario.
"Okay," Strathmore said. "So even in extreme condi-
tions, the longest a code has ever survived inside
TRANSLTR is about three hours?"
Susan nodded. "Yeah. More or less."
Strathmore paused as if afraid to say something he
might regret. Finally he looked up. "TRANSLTR's hit
something…" He stopped.
Susan waited. "More than three hours?"
Strathmore nodded.
She looked unconcerned. "A new diagnostic? Some-
thing from the Sys-Sec Department?"
Strathmore shook his head. "It's an outside file."
Susan waited for the punch line, but it never came. "An
outside file? You're joking, right?"
"I wish. I queued it last night around eleven thirty. It
hasn’t broken yet."
Susan's jaw dropped. She looked at her watch and
then back at Strathmore. "It's still going? Over fifteen
hours?"
Strathmore leaned forward and rotated his monitor to-
ward Susan. The screen was black except for a small,
yellow text box blinking in the middle.
TIME ELAPSED: 15:09:33
A WAITING KEY: ________
Susan stared in amazement. It appeared TRANSLTR
had been working on one code for over fifteen hours.
She knew the computer’s processors auditioned thirty
million keys per second-one hundred billion per hour. If
TRANSLTR was still counting, that meant the key had to
be enormous-over ten billion digits long. It was absolute
insanity.
"It's impossible!" she declared. "Have you checked for
error flags? Maybe TRANSLTR hit a glitch and…"
"The run's clean."
"But the pass-key must be huge!"
Strathmore shook his head. "Standard commercial al-
gorithm. I'm guessing a sixty-four-bit key."
Mystified, Susan looked out the window at TRANSLTR
below. She knew from experience that it could locate a
sixty-four-bit key in under ten minutes. "There's got to
be some explanation."
Strathmore nodded. "There is. You're not going to like
it."
Susan looked uneasy. "Is TRANSLTR malfunctioning?"
"TRANSLTR's fine."
"Have we got a virus?"
Strathmore shook his head. "No virus. Just hear me
out."
Susan was flabbergasted. TRANSLTR had never hit a
code it couldn’t break in under an hour. Usually the
clear text was delivered to Strathmore's printout mod-
ule within minutes. She glanced at the high-speed
printer behind his desk. It was empty.
"Susan," Strathmore said quietly. "This is going to be
hard to accept at first, but just listen a minute." He
chewed his lip. "This code that TRANSLTR's working on-
it's unique. It's like nothing we've ever seen before. "
Strathmore paused, as if the words were hard for him to
say. "This code is unbreakable."
Susan stared at him and almost laughed. Unbreakable?
What was THAT supposed to mean? There was no such
thing as an unbreakable code-some took longer than
roky bylo jejím úkolem dolaďovat a udržovat v
maximální provozuschopnosti nejtajnější počítač na
světě. Většinu programovací práce, díky níž TRANSLTR
fungoval tak rychle, odvedla sama. Klíč o milionu znaků
nepatřil zrovna k realistickým scénářům.
"Dobrá," pokýval Strathmore. "Takže dokonce ani za
extrémních podmínek nevydržel žádný kód proti
TRANSLTRu vzdorovat déle než zhruba tři hodiny?"
Susan přikývla. "Přesně tak. Plus minus."
Strathmore se odmlčel, jako by se bál, že řekne něco,
čeho by později mohl litovat. Nakonec k ní vzhlédl.
"TRANSLTR dostal něco ke zpracování…" A zase zmlkl.
Susan trpělivě vyčkávala. "Víc než tři hodiny… ?" zkusila
mu pomoct.
Strathmore přikývl.
V Susanině tváři se objevil výraz znepokojení. "Nová
diagnostika? Něco od systémářů?"
Strathmore zavrtěl hlavou. "Přišlo to zvenku."
Susan čekala, že ten vtip bude mít nějakou pointu, ale
ta se jaksi nedostavovala. "Zvenku? To si děláte legraci,
ne?"
"Rád bych. Zadal jsem to někdy kolem půl dvanácté v
noci. Ještě to nerozlouskl."
Susan poklesla čelist. Pohlédla na hodinky a hned pak
zase na Strathmora. "On ještě běží? Víc než patnáct
hodin?"
Strathmore se předklonil a natočil svůj monitor k
Susan. Byl temný až na nevelké žluté textové pole
blikající uprostřed.
ČAS: 15. 09. 33
KLÍČ:________
Susan na to vytřeštila oči. Zdálo se, že TRANSLTR
skutečně pracuje na jediném kódu déle než patnáct
hodin. Věděla, že procesory počítače vyzkoušejí třicet
milionů klíčů za sekundu - sto miliard za hodinu. Jestliže
TRANSLTR dosud pracuje, znamená to, že klíč musí být
skutečně ohromný. Jeho délku odhadovala na více než
deset miliard znaků. Absolutní šílenství.
"To není možné!" prohlásila. "Kontroloval jste chybové
hlášky? TRANSLTR může mít nějakou závadu a…"
"Protokol je čistý."
"Ale ten klíč musí být obrovský!"
Strathmore zavrtěl hlavou. "Standardní komerční
algoritmus. Tipoval bych to čtyřiašedesátibitový klíč."
Susan ohromeně pohlédla z okna na TRANSLTR pod
nimi. Ze zkušenosti věděla, že čtyřiašedesátibitový klíč
dokáže lokalizovat do deseti minut. "Nějaké vysvětlení to
mít musí."
Strathmore přikývl. "To taky má. Ale líbit se vám
nebude."
Susan se znepokojeně ošila. "Nějaká chybná funkce
TRANSLTRu?"
"TRANSLTR je v pořádku."
"Tak jsme si natáhli virus?"
Strathmore zavrtěl hlavou. "Žádný virus. Nechte mě
domluvit."
Susan si připadala jako Alenka v říši divů. TRANSLTR se
ještě nesetkal s kódem, který by nedokázal rozluštit
nejpozději do hodiny. Čistopis se na Strathmorově
tiskárně obvykle objevoval během několika minut.
Pohlédla na vysokorychlostní tiskárnu za pracovním
stolem. Byla prázdná.
"Susan," ozval se tiše Strathmore, "vím, že se s tím
budete těžko smiřovat, ale teď mě chvilku poslouchejte."
Kousl se do rtu. "Ten kód, co na něm TRANSLTR pracuje,
je… unikátní. Je to něco úplně jiného, než s čím jsme se
setkávali doposud." Strathmore se odmlčel, jako by se
chystal vyslovit něco, co je i na něj příliš tvrdé. "Ten kód
je nerozluštitelný."
Susan na něj vykulila oči a měla co dělat, aby se
nerozesmála. Nerozluštitelný? Co má TOHLETO
znamenat? Nic takového jako nerozluštitelný kód přece
20
others, but every code was breakable. It was mathe-
matically guaranteed that sooner or later TRANSLTR
would guess the right key. "I beg your pardon?"
"The code's unbreakable," he repeated flatly.
Unbreakable? Susan couldn't believe the word had
been uttered by a man with twenty-seven years of code
analysis experience.
"Unbreakable, sir?" she said uneasily. "What about the
Bergofsky Principle?"
Susan had learned about the Bergofsky Principle early
in her career. It was a cornerstone of brute-force tech-
nology. It was also Strathmore’s inspiration for building
TRANSLTR. The principle clearly stated that if a com-
puter tried enough keys, it was mathematically guaran-
teed to find the right one. A code’s security was not that
its pass-key was unfindable but rather that most people
didn't have the time or equipment to try.
Strathmore shook his head. "This code’s different."
"Different?" Susan eyed him askance. An unbreakable
code is a mathematical impossibility! He knows that!
Strathmore ran a hand across his sweaty scalp. "This
code is the product of a brand-new encryption algo-
rithm-one we’ve never seen before."
Now Susan was even more doubtful. Encryption algo-
rithms were just mathematical formulas, recipes for
scrambling text into code. Mathematicians and pro-
grammers created new algorithms every day. There
were hundreds of them on the market-PGP, Diffie-
Hellman, ZIP, IDEA, El Gamal. TRANSLTR broke all of
their codes every day, no problem. To TRANSLTR all
codes looked identical, regardless of which algorithm
wrote them.
"I don't understand," she argued. "We're not talking
about reverse-engineering some complex function,
we're talking brute force. PGP, Lucifer, DSA-it doesn’t
matter. The algorithm generates a key it thinks is se-
cure, and TRANSLTR keeps guessing until it finds it."
Strathmore's reply had the controlled patience of a
good teacher. "Yes, Susan, TRANSLTR will always find
the key-even if it's huge." He paused a long moment.
"Unless…"
Susan wanted to speak, but it was clear Strathmore
was about to drop his bomb. Unless what?
"Unless the computer doesn't know when it’s broken
the code."
Susan almost fell out of her chair. "What!"
"Unless the computer guesses the correct key but just
keeps guessing because it doesn't realize it found the
right key." Strathmore looked bleak. "I think this algo-
rithm has got a rotating clear text."
Susan gaped.
The notion of a rotating clear text function was first put
forth in an obscure, 1987 paper by a Hungarian
mathematician, Josef Harne. Because brute-force com-
puters broke codes by examining clear text for identifi-
able word patterns, Harne proposed an encryption algo-
rithm that, in addition to encrypting, shifted decrypted
clear text over a time variant. In theory, the perpetual
mutation would ensure that the attacking computer
would never locate recognizable word patterns and thus
never know when it had found the proper key. The con-
cept was somewhat like the idea of colonizing Mars-
fathomable on an intellectual level, but, at present, well
beyond human ability.
"Where did you get this thing?" she demanded.
neexistuje. Některé kódy trvají déle než jiné,
rozluštitelný je ale každý. Bylo matematicky zaručeno,
že TRANSLTR dříve či později na ten správný klíč přijde.
"Prosím?"
"Ten kód je nerozluštitelný," zopakoval Strathmore
bezvýrazně.
Nerozluštitelný? Susan se ani nechtělo věřit, že tohle
slovo vypustil z úst člověk se sedmadvaceti lety
zkušeností z analýzy kódů.
"Nerozluštitelný, pane?" zopakovala stísněně. "A co
Bergofského princip?"
S Bergofského principem se Susan seznámila hned v
počátcích své kariéry. Jednalo se vlastně o základní pilíř
teorie prolamování kódů hrubou silou. Mimo jiné to byla i
tato poučka, co Strathmora inspirovalo k sestavení
TRANSLTRu. Jasně uváděla, že pokud počítač vyzkouší
dostatečný počet klíčů, je matematicky zaručeno, že
jednou musí najít ten správný. Bezpečnost kódu
nespočívala ani tak tom, že by klíč byl neodhalitelný,
jako spíš v tom, že většina lidí neměla vybavení nebo
čas, aby mohla vyzkoušet dostatek kombinací.
Strathmore zavrtěl hlavou. "Tohle je něco jiného."
"Jiného?" Susan na něj úkosem pohlédla.
Nerozluštitelný kód je matematicky nemožný a on to ví!
Strathmore si přejel dlaní propocené vlasy. "Tenhle kód
je produkt úplně nového kódovacího algoritmu.
Takového, s jakým jsme se ještě nikdy nesetkali."
To Susaniny pochybnosti jen podpořilo. Kódovací
algoritmy byly pouhé matematické vzorce, nic než
návody na zašifrování textu do podoby kódu. Nové
algoritmy vytvářeli matematikové a programátoři
každým dnem. Na trhu jich byly stovky - PGP, Diffie-
Hellman, ZIP, IDEA, El Gamal. TRANSLTR všechny jejich
kódy denně louskal bez sebemenších potíží. Pro
TRANSLTR byl jeden kód jako druhý, ať už ho vytvořil
jakýkoliv algoritmus.
"Tomu nerozumím," namítla Susan. "Nebavím se tu
přece o zpětném dovozování nějaké komplexní funkce,
ale o hrubé síle. Ať už je to PGP, Lucifer, DSA, to je
přece úplně jedno. Algoritmus vytvoří klíč, který
považuje za bezpečný, a TRANSLTR hádá tak dlouho, až
na něj přijde."
Strathmore odpověděl se sebeovládáním prozrazujícím
dobrého učitele. "Ano, Susan, TRANSLTR klíč najde
vždycky - dokonce i když je obrovský. " Dopřál si
dlouhou pauzu. "Pokud ovšem… "
Susan mu užuž chtěla skočit do řeči, ale bylo jí jasné,
že teď se Strathmore konečně odhodlal vypustit tu
bombu. Pokud co?
"Pokud ovšem počítač ví, kdy kód rozluštil."
Susan málem spadla ze židle. "Co?"
"Pokud se nestane, že počítač správný klíč sice uhodne,
ale pokračuje dál v pátrání, protože neví, že už to
našel." Strathmore se zachmuřil ještě víc. "Myslím, že
ten algoritmus má rotující čistopis."
Susan opět naprázdno otevřela ústa.
Zmínka o funkci rotujícího čistopisu byla poprvé
uveřejněna v roce 1987 ve značně pofiderním dílku
jistého maďarského matematika jménem Josef Harne.
Protože počítače založené na metodě prolamování
hrubou silou luštily kódy prověřováním čistopisu a
hledáním identifikovatelných kombinací slov, Harne
navrhoval kódovací algoritmus, který by kromě
zakódování čistopis ještě obohatil o časovou proměnnou.
Věčná mutace by tak teoreticky zajistila, že počítač
učený k luštění kódu nikdy nenarazí na rozpoznatelné
slovní kombinace a tudíž nikdy nezjistí, že správný klíč
už našel. Bylo to něco jako myšlenka kolonizace Marsu -
na intelektuální úrovni představitelné, v současnosti
však daleko za hranicí lidských možností.
"Odkud to je?" zeptala se Susan.
21
 The commander's response was slow. "A public sector
programmer wrote it."
"What?" Susan collapsed back in her chair. "We've got
the best programmers in the world downstairs! All of us
working together have never even come close to writing
a rotating clear text function. Are you trying to tell me
some punk with a PC figured out how to do it?"
Strathmore lowered his voice in an apparent effort to
calm her. "I wouldn't call this guy a punk."
Susan wasn't listening. She was convinced there had to
be some other explanation: A glitch. A virus. Anything
was more likely than an unbreakable code.
Strathmore eyed her sternly. "One of the most brilliant
cryptographic minds of all time wrote this algorithm."
Susan was more doubtful than ever; the most brilliant
cryptographic minds of all time were in her department,
and she certainly would have heard about an algorithm
like this.
"Who?" she demanded.
"I'm sure you can guess." Strathmore said. "He's not
too fond of the NSA."
"Well, that narrows it down!" she snapped sarcasti-
cally.
"He worked on the TRANSLTR project. He broke the
rules. Almost caused an intelligence nightmare. I de-
ported him."
Susan's face was blank only an instant before going
white. "Oh my God…"
Strathmore nodded. "He's been bragging all year about
his work on a brute-force-resistant algorithm."
"B-but…" Susan stammered. "I thought he was bluff-
ing. He actually did it?"
"He did. The ultimate unbreakable code-writer."
Susan was silent a long moment. "But… that means…"
Strathmore looked her dead in the eye. "Yes. Ensei
Tank ado just made TRANSLTR obsolete."
CHAPTER 6
Although Ensei Tank ado was not alive during the Sec-
ond World War, he carefully studied everything about it-
particularly about its culminating event, the blast in
which 100,000 of his countrymen where incinerated by
an atomic bomb.
Hiroshima, 8:15 a. m. August 6, 1945-a vile act of de-
struction. A senseless display of power by a country that
had already won the war. Tank ado had accepted all
that. But what he could never accept was that the bomb
had robbed him of ever knowing his mother. She had
died giving birth to him-complications brought on by the
radiation poisoning she'd suffered so many years ear-
lier.
In 1945, before Ensei was born, his mother, like many
of her friends, traveled to Hiroshima to volunteer in the
burn centers. It was there that she became one of the
hibakusha-the radiated people. Nineteen years later, at
the age of thirty-six, as she laying the delivery room
bleeding internally, she knew she was finally going to
die. What she did not know was that death would spare
her the final horror-her only child was to be born de-
formed.
Ensei's father never even saw his son. Bewildered by
the loss of his wife and shamed by the arrival of what
the nurses told him was an imperfect child who proba-
bly would not survive the night, he disappeared from
the hospital and never came back. Ensei Tank ado was
placed in a foster home.
Every night the young Tank ado stared down at the
twisted fingers holding his daruma wish-doll and swore
he'd have revenge-revenge against the country that had
Šéf si dal s odpovědí načas. "Napsal to řadový
programátor."
"Cože?" Susan se ztěžka opřela v židli. "My tady máme
ty nejlepší programátory na světě! Nikomu z nás, jak tu
pracujeme, se nikdy nepodařilo ani se přiblížit k
vytvoření funkce rotujícího čistopisu. Chcete mi naznačit,
že na to přišel nějaký dacan s domácím PC?"
Strathmore ztlumil hlas, aby ji pokud možno uklidnil.
"Já bych o něm jako o dacanovi nemluvil."
Susan ho ale nevnímala. Byla přesvědčená, že v tom
musí být nějaké jiné vysvětlení. Závada. Virus. Všechno
bylo pravděpodobnější než nerozluštitelný kód.
Strathmore se na ni upřeně zahleděl. "Ten algoritmus
vytvořil jeden z nejlepších kryptografických mozků všech
dob."
To opět jen umocnilo Susaniny pochybnosti. Nejlepší
kryptografické mozky všech dob seděly v jejím oddělení
a ona by o takovém algoritmu rozhodně musela něco
vědět.
"Kdo?"
"To určitě uhodnete," podotkl Strathmore. "Náš úřad
zrovna moc v lásce nemá."
"No, tím se ovšem výběr značně zužuje," rýpla si
sžíravě.
"Pracoval na projektu TRANSLTR. Porušil pravidla.
Málem způsobil zpravodajský kolaps. Nechal jsem ho
deportovat."
Susan se nechápavě tvářila už jen zlomek sekundy. Pak
zbledla jako stěna. "Panebože…"
Strathmore přikývl. "Celý rok se vychloubal prací na
algoritmu vzdorujícím hrubé síle."
"Ale… ale…" zakoktala Susan. "Já myslela, že blufuje.
On to opravdu udělal?"
"Udělal. Definitivně nerozluštitelný kodér."
Susan se dlouho nezmohla na slovo. "Ale to… to
znamená…"
Strathmore se jí upřeně zadíval do očí. "Ano. Díky
Enseii Tankadovi je TRANSLTR dobrý leda do šrotu."
Kapitola 6
Ačkoliv Ensei Tankado nebyl za druhé světové války
ještě na světě, velice pozorně ji studoval. Zvlášť se
zaměřil na její vyvrcholení, kdy bylo na sto tisíc jeho
krajanů zpopelněno jediným výbuchem.
Šestého srpna 1945, 8. 15, Hirošima - ohavné orgie
ničení. Zcela nesmyslná demonstrace síly, kterou si
dopřála země, jež už měla válku tak jako tak vyhranou.
To všechno by Tankado pochopil. Nikdy se však nesmířil
s tím, že ho bomba připravila o příležitost alespoň
poznat matku. Zemřela na následky komplikací
zaviněných nemocí z ozáření, jemuž byla vystavena před
mnoha lety, když ho přiváděla na svět.
V roce 1945 se jeho matka stejně jako spousta jejích
přátel přihlásila mezi dobrovolníky, kteří v Hirošimě
pracovali v lazaretech pro hibakuša - ozářené. Zbytkové
záření tak poznamenalo i ji. Když devatenáct let nato ve
svých šestatřiceti letech ležela na porodním sále s
vnitřním krvácením, věděla, že umírá. Nevěděla však, že
ji smrt ušetří poslední hrůzy, která ji ještě mohla potkat:
pohledu na dítě, které přišlo na svět znetvořené.
Enseiův otec svého syna rovněž nikdy nespatřil.
Zmožen zoufalstvím ze ztráty manželky a hanbou z
narození postiženého dítěte, jemuž sestry prorokovaly,
že nepřečká noc, utekl z nemocnice a už se neobjevil.
Ensei Tankado byl umístěn do náhradní péče.
Každý večer se Tankado díval na své pokřivené prsty
svírající talisman a přísahal pomstu zemi, která ho
okradla o matku a jeho otce zahanbila tak, že ho zavrhl.
22
stolen his mother and shamed his father into abandon-
ing him. What he didn't know was that destiny was
about to intervene.
In February of Ensei's twelfth year, a computer manu-
facturer in Tokyo called his foster family and asked if
their crippled child might take part in a test group for a
new keyboard they’d developed for handicapped chil-
dren. His family agreed.
Although Ensei Tank ado had never seen a computer, it
seemed he instinctively knew how to use it. The com-
puter opened worlds he had never imagined possible.
Before long it became his entire life. Ashe got older, he
gave classes, earned money, and eventually earned a
scholarship to Doshisha University. Soon Ensei Tank ado
was known across Tokyo as fugusha kisai-the crippled
genius.
Tank ado eventually read about Pearl Harbor and Japa-
nese war crimes. His hatred of America slowly faded. He
became a devout Buddhist. He forgot his childhood vow
of revenge; forgiveness was the only path to enlight-
enment.
By the time he was twenty, Ensei Tank ado was some-
what of an underground cult figure among program-
mers. IBM offered him a work visa and a post in Texas.
Tank ado jumped at the chance. Three years later he
had left IBM, was living in New York, and was writing
software on his own. He rode the new wave of public-
key encryption. He wrote algorithms and made a for-
tune.
Like many of the top authors of encryption algorithms,
Tank ado was courted by the NSA. The irony was not
lost on him-the opportunity to work in the heart of the
government in a country he had once vowed to hate. He
decided to go on the interview. Whatever doubts he had
disappeared when he met Commander Strathmore.
They talked frankly about Tankado's background, the
potential hostility he might feel toward the U. S. , his
plans for the future. Tank ado took a polygraph test and
underwent five weeks of rigorous psychological profiles.
He passed them all. His hatred had been replaced by his
devotion to Buddha. Four months later Ensei Tank ado
went to work in the Cryptography Department of the
National Security Agency.
Despite his large salary, Tank ado went to work on an
old Moped and ate a bag lunch alone at his desk instead
of joining the rest of the department for prime rib and
vichyssoise in the commissary. The other cryptogra-
phers revered him. He was brilliant-as creative a pro-
grammer as any of them had ever seen. He was kind
and honest, quiet, and of impeccable ethics. Moral in-
tegrity was of paramount importance to him. It was for
this reason that his dismissal from the NSA and subse-
quent deportation had been such a shock.
Tank ado, like the rest of the Crypto staff, had been
working on the TRANSLTR project with the understand-
ing that if successful, it would be used to decipher E-
mail only in cases preapproved by the Justice Depart-
ment. The NSA's use of TRANSLTR was to be regulated
in much the same way the FBI needed a federal court
order to install a wiretap. TRANSLTR was to include
programming that called for passwords held in escrow
by the Federal Reserve and the Justice Department in
order to decipher a file. This would prevent the NSA
from listening indiscriminately to the personal commu-
nications of law-abiding citizens around the globe.
Netušil, že zasáhne ruka osudu.
V únoru toho roku, kdy Ensei dovršil dvanáctý rok,
výrobce počítačů z Tokia oslovil jeho pěstounskou rodinu
se žádostí, zda by jejich postižené dítě nemohlo být
zařazeno do testovací skupiny, která bude zkoušet
novou klávesnici vyvinutou pro handicapované děti.
Rodina souhlasila.
Ačkoliv Ensei Tankado do té doby počítač nikdy neviděl,
zdálo se, že okamžitě instinktivně pochopil, jak s ním
pracovat. Počítač mu zpřístupnil světy, o jejichž existenci
neměl do té doby sebemenší tušení. Netrvalo dlouho a
stal se mu celým životem. Když byl starší, začal práci s
počítačem vyučovat. Vydělával peníze a nakonec získal
stipendium na univerzitě Došiša. Zanedlouho byl Ensei
Tankado po celém Tokiu znám jako fuguša kisai -
zmrzačený génius.
Nakonec se Tankado dočetl i o Pearl Harboru a
japonských válečných zločinech. Jeho zášť vůči Americe
zvolna ochládala. Stal se zaníceným buddhistou. Na svou
přísahu pomsty z dětství zapomněl. Jedinou cestou k
osvícení bylo přece odpuštění.
Ve dvaceti letech byl již Ensei Tankado mezi
programátory jakousi undergroundovou kultovní
osobností. Společnost IBM mu nabídla pracovní vízum a
práci v Texasu. Tankado po této šanci okamžitě skočil.
Po třech letech z IBM odešel do New Yorku, kde začal
vyvíjet software na vlastní pěst. Právě včas zachytil nový
trend veřejně přístupného kódování. Začal vytvářet
kódovací algoritmy a vydělávat jmění.
Stejně jako mnoho další špičkových tvůrců kódovacích
algoritmů i Tankada oslovil Úřad národní bezpečnosti.
Samozřejmě mu neušel paradox, jaký představovala
příležitost pracovat v samotném lůně vlády země, jíž
kdysi přísahal pomstu a nenávist až za hrob. Rozhodl se,
že na přijímací pohovor půjde. Ale ať už měl jakékoli
pochybnosti, všechny se rozplynuly, jakmile se seznámil
se Strathmorem. Hovořili spolu naprosto otevřeně o
Tankadově minulosti a zázemí, o případných
nepřátelských citech, jež by mohl vůči Spojeným státům
chovat, i o jeho plánech do budoucna. Tankado
podstoupil grafické testy, testy písma a přestál i pět
týdnů tvrdých psychologických prověrek. Všemi úspěšně
prošel. Jeho nenávist vystřídala naprostá oddanost
Buddhovu učení. Čtyři měsíce nato Ensei Tankado
nastoupil do dešifrovacího oddělení Úřadu národní
bezpečnosti.
Přesto, jak vysoký měl plat, jezdil Tankado do práce na
starém mopedu a nosil si oběd v sáčku, který pak jedl
sám u pracovního stolu, místo aby s ostatními zamířil do
luxusní jídelny úřadu. Ostatní dešifranti si ho nesmírně
vážili. Byl prostě skvělý - nejlepší programátor, s jakým
se kdokoli z nich kdy setkal. Byl to skromný, tichý a
poctivý dříč neochvějných morálních zásad. Morální
bezúhonnost mu byla nade vše. Právě proto
představovalo jeho propuštění z NSA a následná
deportace takový šok.
Tankado stejně jako ostatní zaměstnanci dešifrovacího
oddělení pracoval na projektu TRANSLTR s vědomím, že
pokud budou úspěšní, výsledek jejich práce bude k
dešifrování e-mailů používán pouze v případech předem
schválených orgány ministerstva spravedlnosti. Práce
úřadu s TRANSLTRem měla být regulována v podstatě
stejně, jako když FBI potřebovala příkaz federálního
soudu k instalaci odposlechu. TRANSLTR měl být
vybaven programovou instalací, jež by vyžadovala hesla
uložená ve smlouvě u třetích osob. Těmi mělo být
ministerstvo spravedlnosti a státní banka Federal
Reserve. Teprve na základě poskytnutí těchto hesel mělo
být možné příslušný soubor dešifrovat. Tak by bylo
Úřadu národní bezpečnosti znemožněno nepřístojně se
23

However, when the time came to enter that program-
ming, the TRANSLTR staff was told there had been a
change of plans. Because of the time pressures often
associated with the NSA's antiterrorist work, TRANSLTR
was to be a free-standing decryption device whose day-
to-day operation would be regulated solely by the NSA.
Ensei Tank ado was outraged. This meant the NSA
would, in effect, be able to open everyone's mail and
reseal it without their knowing. It was like having a bug
in every phone in the world. Strathmore attempted to
make Tank ado see TRANSLTR as a law-enforcement
device, but it was no use; Tank ado was adamant that it
constituted a gross violation of human rights. He quit on
the spot and within hours violated the NSA's code of
secrecy by trying to contact the Electronic Frontier
Foundation. Tank ado stood poised to shock the world
with his story of a secret machine capable of exposing
computer users around the world to unthinkable gov-
ernment treachery. The NSA had had no choice but to
stop him.
Tankado's capture and deportation, widely publicized
among on-line newsgroups, had been an unfortunate
public shaming. Against Strathmore’s wishes, the NSA
damage-control specialists-nervous that Tank ado would
try to convince people of TRANSLTR's existence-
generated rumors that destroyed his credibility. Ensei
Tank ado was shunned by the global computer commu-
nity-nobody trusted a cripple accused of spying, particu-
larly when he was trying to buy his freedom with absurd
allegations about a U. S. code-breaking machine.
The oddest thing of all was that Tank ado seemed to
understand; it was all part of the intelligence game. He
appeared to harbor no anger, only resolve. As security
escorted him away, Tank ado spoke his final words to
Strathmore with a chilling calm. We all have a right to
keep secrets, he'd said. "Someday I'll see to it we can."
CHAPTER 7
Susan’s mind was racing - Ensei Tank ado wrote a pro-
gram that creates unbreakable codes! She could barely
grasp the thought.
"Digital Fortress," Strathmore said. "That’s what he’s
calling it. It’s the ultimate counterintelligence weapon. If
this program hits the market, every third grader with a
modem will be able to send codes the NSA can’t break.
Our intelligence will be shot."
But Susan’s thoughts were far removed from the politi-
cal implications of Digital Fortress. She was still strug-
gling to comprehend its existence. She’d spent her life
breaking codes, firmly denying the existence of the ul-
timate code. Every code is breakable - the Bergofsky
Principle! She felt like an atheist coming face to face
with God.
"If this code gets out," she whispered, "cryptography
will become a dead science."
Strathmore nodded. "That’s the least of our problems."
"Can we pay Tank ado off? I know he hates us, but
can’t we offer him a few million dollars? Convince him
not to distribute?"
Strathmore laughed. "A few million? Do you know what
this thing is worth? Every government in the world will
bid top dollar. Can you imagine telling the President
vměšovat do soukromé komunikace zákona dbalých
obyvatel celého světa.
Když však nadešel čas na instalaci tohoto programu,
bylo obsluze TRANSLTRu řečeno, že došlo ke změně
plánu. Z důvodu časové tísně, která protiteroristické
úkoly úřadu často provázela, bude TRANSLTR
neregulovaným dekódovacím zařízením, jehož běžný
provoz bude podléhat výhradně rozhodnutím NSA.
To Enseie Tankada rozzuřilo. V konečném důsledku totiž
toto opatření znamenalo, že NSA bude mít možnost
kdykoliv nahlížet do jakékoliv elektronické pošty bez
vědomí odesílatele i adresáta. Strathmore se ho snažil
přimět, aby na TRANSLTR nahlížel jako na prostředek k
ochraně zákonů, ale nebylo to nic platné. Tankado
neochvějně trval na tom, že to znamená hrubé
porušování lidských práv. Okamžitě odešel z práce a
během několika málo hodin porušil služební tajemství
NSA tím, že se pokusil kontaktovat Nadaci
elektronických hranic. Byl odhodlán šokovat celý svět
informací o tajném zařízení schopném vystavit uživatele
počítačové sítě po celém světě nepřístojnému vměšování
ze strany úřadů. NSA neměl jinou možnost než ho
zastavit.
Tankadovo zatčení a následná deportace publikované
okamžitě on-line zapůsobily jako bomba, ovšem
poněkud nešťastně zacílená. Specialisté na eliminaci rizik
z řad zaměstnanců NSA se obávali, že se Tankado
pokusí přesvědčit veřejnost o existenci TRANSLTRu, a
proto i přes Strathmoreův nesouhlas vypustili do světa
fámy, které pošpinily Tankadovu důvěryhodnost. Tak se
Ensei Tankado stal černou ovcí globální počítačové
komunity. Nikdo už nevěřil mrzákovi obviněnému ze
špionáže, zvlášť když se pokoušel koupit si svobodu
absurdním obviňováním amerických úřadů ze zneužívání
dešifrovacího zařízení.
Nejpodivnější na tom všem ale bylo, že Tankado jako
by to chápal - prostě to patřilo ke zpravodajské hře.
Neprojevoval žádný vztek ani nenávist, jen zarputilé
odhodlání. Když ho ochranka vyváděla z budovy úřadu, s
mrazivým klidem ještě Strathmorovi oznámil: "Všichni
máme právo na tajemství. Jednou se postarám, aby
tomu tak bylo."
Kapitola 7
Susan se v hlavě honila jedna neradostná myšlenka za
druhou. Ensei Tankado vytvořil program, který sestavuje
nerozluštitelné kódy! Pořád se jí tomu nechtělo věřit.
"Digitální pevnost," pronesl náhle Strathmore. "Tak
tomu říká. Nepřekonatelná protišpionážní zbraň. Pokud
se tenhle program dostane na trh, bude si moct každý
šupák, co má doma modem, posílat po síti kódy, které
náš úřad nebude schopen rozluštit. A naše zpravodajské
systémy budou v háji."
Susan však právě teď vůbec nemyslela na politické
důsledky, jaké by mohlo působení Digitální pevnosti mít.
Pořád ještě se pokoušela pochopit samotnou její
existenci. Kódy dešifrovala skoro celý život, život tomu
také zasvětila a vždycky kategoricky popírala existenci
nerozluštitelného kódu. Každý kód je rozluštitelný - viz
Bergofského princip! Připadala si jako ateista, který
náhle stanul tváří v tvář Bohu.
"Jestli se ten kód dostane ven," zašeptala, "tak je z
kryptografie mrtvý muž."
Strathmore přikývl. "A to by bylo ještě to nejmenší."
"Nemůžeme Tankada uplatit? Já vím, že nás nenávidí,
ale mohli bychom mu přece předhodit pár milionů
dolarů, ne? Tak by se snad dal přesvědčit, aby to
nedistribuoval?"
Strathmore se zachechtal. "Pár milionů? Víte, jakou má
ta věc cenu? Všechny vlády světa mu utrhnou ruce.
Dokážete si představit, jak prezidentovi oznamujeme, že
24
that we’re still cable-snooping the Iraqis but we can’t
read the intercepts anymore? This isn’t just about the
NSA, it’s about the entire intelligence community. This
facility provides support for everyone - the FBI, CIA,
DEA; they’d all be flying blind. The drug cartels’ ship-
ments would become untraceable, major corporations
could transfer money with no paper trail and leave the
IRS out in the cold, terrorists could chat in total secrecy
- it would be chaos."
"The EFF will have field day," Susan said, pale.
"The EFF doesn’t have the first clue about what we do
here," Strathmore railed in disgust. "If they knew how
many terrorist attacks we’ve stopped because we can
decrypt codes, they’d change their tune."
Susan agreed, but she also knew the realities; the EFF
would never know how important TRANSLTR was.
TRANSLTR had helped foil dozens of attacks, but the
information was highly classified and would never be
released. The rationale behind the secrecy was simple:
The government could not afford the mass hysteria
caused by revealing the truth; no one knew how the
public would react to the news that there had been two
nuclear close calls by fundamentalist groups on U. S.
soil in the last year.
Nuclear attack, however, was not the only threat. Only
last month TRANSLTR had thwarted one of the most
ingeniously conceived terrorist attacks the NSA had
ever witnessed. An antigovernment organization had
devised a plan, code-named Sherwood Forest. It tar-
geted the New York Stock Exchange with the intention
of "redistributing the wealth." Over the course of six
days, members of the group placed twenty-seven no
explosive flux pods in the buildings surrounding the
Exchange. These devices, when detonated, create a
powerful blast of magnetism. The simultaneous dis-
charge of these carefully placed pods would create a
magnetic field so powerful that all magnetic media in
the Stock Exchange would be erased - computer hard
drives, massive ROM storage banks, tape backups, and
even floppy disks. All records of who owned what would
disintegrate permanently.
Because pinpoint timing was necessary for simultane-
ous detonation of the devices, the flux pods were inter-
connected over Internet telephone lines. During the
two-day countdown, the pods’ internal clocks ex-
changed endless streams of encrypted synchronization
data. The NSA intercepted the data-pulses as a network
anomaly but ignored them as a seemingly harmless
exchange of gibberish. But after TRANSLTR decrypted
the data streams, analysts immediately recognized the
sequence as a network synchronized countdown. The
pods were located and removed a full three hours be-
fore they were scheduled to go off.
Susan knew that without TRANSLTR the NSA was help-
less against advanced electronic terrorism. She eyed
the Run-Monitor. It still read over fifteen hours. Even if
Tankado’s file broke right now, the NSA was sunk.
Crypto would be relegated to breaking less than two
codes a day. Even at the present rate of 150 a day,
there was still a backlog of files awaiting decryption.
"Tank ado called me last month," Strathmore said, in-
terrupting Susan’s thoughts.
Susan looked up. "Tank ado called you?"
He nodded. "To warn me."
"Warn you? He hates you."
"He called to tell me he was perfecting an algorithm
that wrote unbreakable codes. I didn’t believe him."
"But why would he tell you about it?" Susan de-
Iráčanům sice pořád ještě kontrolujeme komunikaci, ale
to, co zachytíme, už nedokážeme přečíst? A nejde jen o
NSA, ale o veškeré zpravodajství. Tenhle úřad poskytuje
podporu úplně všem - FBI, CIA, DEA… A ti všichni teď
pojedou poslepu. Dodávky drogových kartelů budou po
světě putovat beze stop, nadnárodní korporace si budou
převádět peníze bez jakýchkoli papírových podkladů,
takže ministerstvo financí nebude mít o ničem ani
tušení, teroristi si spolu budou klábosit v naprostém
utajení - prostě totální chaos."
"EFF z toho bude mít druhý Vánoce," hlesla Susan bledá
jako křída.
"Ti nemají o tom, co my tady děláme, ani páru," odfrkl
si Strathmore znechuceně. "Kdyby věděli, kolik
teroristických toků už jsme odvrátili, protože můžeme a
dokážeme dešifrovat kódy, zpívali by jinak."
Susan s ním sice souhlasila, zároveň si však
uvědomovala, že v tomto případě řeší pouze akademický
problém. EFF se niky nedozví, jak důležitý TRANSLTR je.
Pomohl eliminovat desítky útoků, tyto informace však
byly přísně utajované a nikdy neměly být zveřejněny.
Důvod utajení byl prostý - vláda si nemohla dovolit
masovou hysterii vyvolanou odhalením pravdy. Nikdo
nemohl vědět, jak by veřejnost reagovala na zprávy, že
jen za poslední rok se fundamentalistické skupiny na
území USA pokusily o dva jaderné útoky.
Nukleární útoky však neznamenaly jedinou hrozbu. Jen
za poslední měsíc TRANSLTR překazil jeden z
nejdokonaleji naplánovaných teroristických útoků,
jakých byl NSA za dobu své existence svědkem. Jistá
protivládně orientovaná organizace připravila plán s
krycím názvem Sherwood. Útok byl zaměřen proti
newyorské burze s cílem "přerozdělit bohatství" .
Členové této skupiny rozmístili v průběhu šesti dnů po
budovách v okolí burzy sedmadvacet nevýbušných
indukčních vysílačů. Tato zařízení by po aktivaci vyvolala
mocnou magnetickou vlnu. Současná stimulace všech
těchto důmyslně dislokovaných přístrojů by vytvořila tak
silné magnetické pole, že by to vymazalo všechna
magnetická média burzy - pevné disky počítačů, záložní
CD-ROMy, magnetické pásky a dokonce i diskety.
Všechny záznamy o tom, komu co patří, by byly
definitivně zničeny.
Protože k současné aktivaci indukčních vysílačů bylo
zapotřebí naprosto přesného časového sladění, byla tato
zařízení vzájemně propojena prostřednictvím
internetových telefonních linek. Během dva dny
trvajícího odpočítávání si vnitřní časové spínače vysílačů
vyměňovaly nekonečný sled kódovaných
synchronizačních dat. NSA sice datové pulzy jako
anomálii na síti zachytil, ignoroval je však jako zdánlivě
neškodné bláboly. Jakmile však datové toky dekódoval
TRANSLTR, analytici v sekvenci ihned rozpoznali po síti
synchronizované odpočítávání. Indukční vysílače byly
lokalizovány a odstraněny tři hodiny předtím, než měly
být aktivovány.
Susan věděla, že proti rozvinutému elektronickému
terorizmu by byl jejich úřad bez TRANSLTRu bezmocný.
Pohlédla na monitor. Stále ukazoval čas delší než
patnáct hodin. I kdyby se Tankadův soubor podařilo
rozluštit teď hned, NSA by tak jak tak vězel v potížích až
po uši. Dešifrovací oddělení by nestihlo dešifrovat ani
dva kódy za den. V současnosti jich denně louská sto
padesát, a stejně to nestačí.
"Tankado mi minulý měsíc volal," přerušil Strathmore
tok Susanin neveselých myšlenek.
Susan k němu vzhlédla. "Vám?"
Přikývl. "Aby mě varoval."
"Varoval vás? Vždyť vás nenávidí!"
"Volal mi, aby mi oznámil, že dokončuje algoritmus,
který sestavuje nerozluštitelné kódy. Nevěřil jsem mu."
"Ale proč vám to vykládal?" nechápala Susan. "To chtěl,
25
manded. "Did he want you to buy it?"
"No. It was blackmail."
Things suddenly began falling into place for Susan. "Of
course," she said, amazed. "He wanted you to clear his
name."
"No," Strathmore frowned. "Tank ado wanted
TRANSLTR."
"TRANSLTR?"
"Yes. He ordered me to go public and tell the world we
have TRANSLTR. He said if we admitted we can read
public E-mail, he would destroy Digital Fortress."
Susan looked doubtful.
Strathmore shrugged. "Either way, it’s too late now.
He’s posted a complimentary copy of Digital Fortress at
his Internet site. Everyone in the world can download
it."
Susan went white. "He what!"
"It’s a publicity stunt. Nothing to worry about. The
copy he posted is encrypted. People can download it,
but nobody can open it. It’s ingenious, really. The
source code for Digital Fortress has been encrypted,
locked shut."
Susan looked amazed. "Of course! So everybody can
have a copy, but nobody can open it."
"Exactly. Tankado’s dangling a carrot."
"Have you seen the algorithm?"
The commander looked puzzled. "No, I told you it’s en-
crypted."
Susan looked equally puzzled. "But we’ve got
TRANSLTR; why not just decrypt it?" But when Susan
saw Strathmore’s face, she realized the rules had
changed. "Oh my God. "She gasped, suddenly under-
standing. "Digital Fortress is encrypted with itself?"
Strathmore nodded. "Bingo."
Susan was amazed. The formula for Digital Fortress
had been encrypted using Digital Fortress. Tank ado had
posted a priceless mathematical recipe, but the text of
the recipe had been scrambled. And it had used itself to
do the scrambling.
"It’s Biggleman’s Safe," Susan stammered in awe.
Strathmore nodded. Biggleman’s Safe was a hypotheti-
cal cryptography scenario in which a safe builder wrote
blueprints for an unbreakable safe. He wanted to keep
the blueprints a secret, so he built the safe and locked
the blueprints inside. Tank ado had done the same thing
with Digital Fortress. He’d protected his blueprints by
encrypting them with the formula outlined in his blue-
prints.
"And the file in TRANSLTR?" Susan asked.
"I downloaded it from Tankado’s Internet site like eve-
ryone else. The NSA is now the proud owner of the Digi-
tal Fortress algorithm; we just can’t open it."
Susan marveled at Ensei Tankado’s ingenuity. Without
revealing his algorithm, he had proven to the NSA that
it was unbreakable.
Strathmore handed her a newspaper clipping. It was a
translated blurb from the Nikkei Shim bun, the Japanese
equivalent of the Wall Street Journal, stating that the
Japanese programmer Ensei Tank ado had completed a
mathematical formula he claimed could write unbreak-
able codes. The formula was called Digital Fortress and
was available for review on the Internet. The program-
mer would be auctioning it off to the highest bidder. The
column went on to say that although there was enor-
mous interest in Japan, the few U. S. software compa-
nies who had heard about Digital Fortress deemed the
claim preposterous, akin to turning lead to gold. The
formula, they said, was a hoax and not to be taken se-
abyste to koupil?"
"Ne. Bylo to vydírání."
Najednou to Susan začalo docházet. "No jistě," řekla
užasle. "Chtěl, abyste očistil jeho jméno."
"Ne." Strathmore se zamračil. "Tankado chtěl
TRANSLTR."
"TRANSLTR?"
"Ano. Chtěl po mně, abych veřejně vystoupil s
oznámením, že ho máme. Prohlásil, že pokud přiznáme,
že dokážeme číst veškerou elektronickou poštu, Digitální
pevnost zničí."
Susan se zatvářila značně pochybovačně.
Strathmore pokrčil rameny. "Teď už je na to stejně
pozdě. Umístil Digitální pevnost jako freeware na své
webové stránky. Stáhnout si ji může kdokoli."
Susan zesinala ještě víc. "Cože?"
"Jde jen o trik pro získání publicity. Tohle nám zatím
vrásky dělat nemusí. Ta verze je zakódovaná. Lidi si ji
sice mohou stáhnout, nikdo ji ale neotevře. Geniální tah.
Zdrojový kód Digitální pevnosti byl zakódovaný tak, že
se k ní nikdo nedostane."
Susan vytřeštila oči. "No jasně! Každý ji tedy může mít,
ale nikdo ji neotevře."
"Přesně tak. Tankado prostě rozhazuje návnadu."
"Už jste ten algoritmus viděl?"
Šéf na ni zmateně pohlédl. "Ne. Přece jsem vám říkal,
že je zakódovaný."
Teď vypadala stejně zmatená i Susan. "Ale vždyť my
máme TRANSLTR, tak proč to prostě nerozšifrujeme?"
Sotva se však podívala Strathmorovi do očí, pochopila,
že pravidla jsou teď jiná. "Prokristapána. " Zalapala po
dechu. Najednou to pochopila. "Digitální pevnost je
zakódovaná sama sebou?"
Strathmore přikývl. "Uhodla jste."
Susan oněměla úžasem. Kód Digitální pevnosti byl
zašifrován právě Digitální pevností. Tankado poskytl
neocenitelný matematický vzorec, jeho text však
zakódoval. A k zakódování použil téhož vzorce.
"Bigglemanův sejf," hlesla v hrůze Susan.
Strathmore opět přikývl. Bigglemanův sejf byl
hypotetický kryptografický scénář, který by se dal
zjednodušeně interpretovat tak, že konstruktér nakreslí
plány nedobytného sejfu. Chce plány uchovat v tajnosti,
proto sejf postaví a plány do něj zamkne. Tankado učinil
s Digitální pevností totéž. Svůj návod ochránil tím, že ho
zakódoval vzorcem, který je v návodu obsažen.
"A ten soubor, co teď louská TRANSLTR?" otázala se
Susan.
"Ten jsem si stáhl z Tankadových webových stránek
jako kdokoli jiný. NSA je nyní hrdým vlastníkem
algoritmu Digitální pevnosti. Jen ho nedokážeme
otevřít."
Susan žasla nad Tankadovou prozíravostí. Aniž by svůj
algoritmus prozradil, přesvědčil NSA o jeho
nerozluštitelnosti.
Strathmore jí podal novinový výstřižek. Byl to překlad z
listu Nikkei Shimbun, japonské verze Wall Street
Journalu. V článku stálo, že japonský programátor Ensei
Tankado dokončil matematický vzorec, díky němuž je
podle jeho tvrzení možné vytvářet nerozluštitelné kódy.
Vzorec je označován jako Digitální pevnost a je volně ke
zhlédnutí na internetu. Programátor jej v aukci prodá
nejvyšší nabídce. Pisatel dále uváděl, že ačkoli je o tuto
novinku v Japonsku obrovský zájem, několik amerických
softwarových společností, které už se o Digitální
pevnosti doslechly, považuje toto tvrzení za absurdní a
přirovnává je k pokusům vyrábět z olova zlato. Vzorec je
podle nich podvod a nelze ho brát vážně.
26
riously.
Susan looked up. "An auction?"
Strathmore nodded. "Right now every software com-
pany in Japan has downloaded an encrypted copy of
Digital Fortress and is trying to crack it open. Every
second they can’t, the bidding price climbs."
"That’s absurd," Susan shot back. "All the new en-
crypted files are uncrackable unless you have
TRANSLTR. Digital Fortress could be nothing more than
a generic, public-domain algorithm, and none of these
companies could break it."
"But it’s a brilliant marketing ploy," Strathmore said.
"Think about it - all brands of bulletproof glass stop bul-
lets, but if a company dares you to put a bullet through
theirs, suddenly everybody’s trying."
"And the Japanese actually believe Digital Fortress is
different? Better than everything else on the market?"
"Tank ado may have been shunned, but everybody
know she’s a genius. He’s practically a cult icon among
hackers. If Tank ado says the algorithm’s unbreakable,
it’s unbreakable."
"But they’re all unbreakable as far as the public
knows!"
"Yes… " Strathmore mused. "For the moment."
"What’s that supposed to mean?"
Strathmore sighed. "Twenty years ago no one imag-
ined we’d be breaking twelve-bit stream ciphers. But
technology progressed. It always does. Software manu-
facturers assume at some point computers like
TRANSLTR will exist. Technology is progressing expo-
nentially, and eventually current public-key algorithms
will lose their security. Better algorithms will be needed
to stay ahead of tomorrow’s computers."
"And Digital Fortress is it?"
"Exactly. An algorithm that resists brute force will
never become obsolete, no matter how powerful code-
breaking computers get. It could become a world stan-
dard overnight."
Susan pulled in a long breath. "God help us," she whis-
pered. "Can we make a bid?"
Strathmore shook his head. "Tank ado gave us our
chance. He made that clear. It’s too risky anyway; if we
get caught, we’re basically admitting that we’re afraid of
his algorithm. We’d be making a public confession not
only that we have TRANSLTR but that Digital Fortress is
immune."
"What’s the time frame?"
Strathmore frowned. "Tank ado planned to announce
the highest bidder tomorrow at noon."
Susan felt her stomach tighten. "Then what?"
"The arrangement was that he would give the winner
the pass-key."
"The pass-key?"
"Part of the ploy. Everybody’s already got the algo-
rithm, so Tankado’s auctioning off the pass-key that
unlocks it."
Susan groaned. "Of course." It was perfect. Clean and
simple. Tank ado had encrypted Digital Fortress, and he
alone held the pass-key that unlocked it. She found it
hard to fathom that somewhere out there - probably
scrawled on a piece of paper in Tankado’s pocket - there
was a sixty-four-character pass-key that could end U. S.
intelligence gathering forever.
Susan suddenly felt ill as she imagined the scenario.
Tank ado would give his pass-key to the highest bidder,
and that company would unlock the Digital Fortress file.
Susan vzhlédla. "Aukce?"
Strathmore přikývl. "V tomto okamžiku už mají
zakódovanou verzi Digitální pevnosti staženou všechny
softwarové firmy v Japonsku a snaží se ji rozlousknout.
A s každou sekundou, po kterou se jim to nedaří, cena
roste."
"To je absurdní," odsekla Susan. "Žádný nově
zakódovaný soubor není rozluštitelný, pokud nemáte
TRANSLTR. I kdyby Digitální pevnost byla jen obyčejný
generický algoritmus, žádná z těch firem ho nerozluští."
"Ale jako marketinkový tah je to geniální," oponoval
Strathmore. "Jen se nad tím zkuste zamyslet - všechny
značky neprůstřelného skla zastavují střely, ale když se
výrobce odváží nechat vás do toho svého skla vystřelit,
najednou to začnou zkoušet všichni."
"A Japonci opravdu věří, že ta Digitální pevnost je něco
jiného? Že je lepší, než cokoli jiného volně dostupného
na trhu?"
"Z Tankada se sice stala černá ovce, nicméně všichni
vědí, že génius to je. Mezi hackery je to v podstatě
kultovní osobnost. Když Tankado říká, že je nějaký
algoritmus nerozluštitelný, pak je nerozluštitelný."
"Ale pro veřejnost jsou nerozluštitelné všechny!"
"Ano… " Strathmore se na okamžik odmlčel.
"Momentálně."
"Co má zase tohle znamenat?"
Strathmore si povzdechl. "Před dvaceti lety by nikoho
nenapadlo, že budeme luštit dvanáctibitové šifry. Ale
technický pokrok jde kupředu. Pořád kupředu. Výrobci
softwaru počítají s tím, že jednoho dne budou existovat
počítače jako je TRANSLTR. Technologie se vyvíjejí
geometrickou řadou, a dokonce i současné veřejně
přístupné kódovací algoritmy přestanou být bezpečné.
Aby se udržel náskok před počítači budoucnosti, bude
zapotřebí lepších algoritmů."
"Jako je Digitální pevnost?"
"Přesně tak. Algoritmus, který odolává prolomení
hrubou silou, nebude zastaralý nikdy, ať už budou
dekódovací počítače jakkoli výkonné. Přes noc by se z
toho mohl stát světový standard."
Susan se zhluboka nadechla. "Pánbůh s námi,"
zašeptala. "Můžeme se do té aukce zapojit s nabídkou?"
Strathmore zavrtěl hlavou. "Tankado už nám šanci dal.
Vyložil nám to jasně. A navíc je to příliš riskantní. Pokud
by se přišlo na to, že jdeme do aukce, znamenalo by to
přiznání, že z jeho algoritmu máme strach. Veřejně
bychom tak potvrdili nejen to, že máme TRANSLTR, ale i
fakt, že Digitální pevnost je nedobytná."
"A časově to vypadá jak?"
Strathmore se zamračil. "Tankado má v plánu oznámit
nejvyšší nabídku zítra v poledne."
Susan cítila, jak se jí sevřel žaludek. "A dál?"
"Vítěz aukce dostane klíč."
"Klíč?"
"To je taky součást jeho tahu. Algoritmus už mají
všichni, takže Tankado v aukci nabízí klíč, který ho
otevře."
Susan zasténala. "No jasně." Bylo to dokonalé.
Jednoduché a jasné. Tankado Digitální pevnost
zakódoval a on jediný má k dispozici klíčové heslo k
jejímu otevření. Jen stěží si dokázala představit, že
někde - nejspíš na kusu papíru v Tankadově kapse - je
napsán klíč o čtyřiašedesáti znacích, který může
Spojeným státům jednou provždy zabránit v získávání
zpravodajských informací.
Když to Susan začala domýšlet dál, najednou se jí
udělalo špatně. Tankado poskytne klíč firmě, která dá v
aukci nejvyšší nabídku, a ta otevře soubor Digitální
27
Then it probably would embed the algorithm in a tam-
per-proof chip, and within five years every computer
would come preloaded with a Digital Fortress chip. No
commercial manufacturer had ever dreamed of creating
an encryption chip because normal encryption algo-
rithms eventually become obsolete. But Digital Fortress
would never become obsolete; with a rotating clear text
function, no brute-force attack would ever find the right
key. A new digital encryption standard. From now until
forever. Every code unbreakable. Bankers, brokers,
terrorists, spies. One world - one algorithm.
Anarchy.
"What are the options?" Susan probed. She was well
aware that desperate times called for desperate meas-
ures, even at the NSA.
"We can’t remove him, if that’s what you’re asking."
It was exactly what Susan was asking. In her years
with the NSA, Susan had heard rumors of its loose af-
filiations with the most skilled assassins in the world -
hired hands brought in to do the intelligence commu-
nity’s dirty work.
Strathmore shook his head. "Tankado’s too smart to
leave us an option like that."
Susan felt oddly relieved. "He’s protected?"
"Not exactly."
"In hiding?"
Strathmore shrugged. "Tank ado left Japan. He
planned to check his bids by phone. But we know where
he is."
"And you don’t plan to make a move?"
"No. He’s got insurance. Tank ado gave a copy of his
pass-key to an anonymous third party… in case any-
thing happened."
Of course, Susan marveled. A guardian angel. "And I
suppose if anything happens to Tank ado, the mystery
man sells the key?"
"Worse. Anyone hits Tank ado, and his partner pub-
lishes."
Susan looked confused. "His partner publishes the
key?"
Strathmore nodded. "Posts it on the Internet, puts it in
newspapers, on billboards. In effect, he gives it away."
Susan’s eyes widened. "Free downloads?"
"Exactly. Tank ado figured if he was dead, he wouldn’t
need the money - why not give the world a little fare-
well gift?"
There was a long silence. Susan breathed deeply as if
to absorb the terrifying truth. Ensei Tank ado has cre-
ated an unbreakable algorithm. He’s holding us hostage.
She suddenly stood. Her voice was determined. "We
must contact Tank ado! There must be a way to con-
vince him not to release! We can offer him triple the
highest bid! We can clear his name! Anything!"
"Too late," Strathmore said. He took a deep breath.
"Ensei Tank ado was found dead this morning in Seville,
Spain."
CHAPTER 8
The twin-engine Learjet 60 touched down on the
scorching runway. Outside the window, the barren land-
scape of Spain’s lower extremadura blurred and then
slowed to a crawl.
"Mr. Becker?" a voice crackled. "We’re here."
Becker stood and stretched. After unlatching the over-
head compartment, he remembered he had no luggage.
There had been no time to pack. It didn’t matter - he’d
pevnosti. Pak s největší pravděpodobností algoritmus
uloží na čip bezpečný proti nabourání a během pěti let
bude Digitální pevnost součástí standardní výbavy všech
počítačů na světě. Žádný komerční výrobce nikdy ani
neuvažoval o vytvoření kódovacího čipu, protože by se
tím normální kódovací programy staly zbytečnými.
Digitální pevnost však nebude zbytečná nikdy. Díky
funkci rotujícího čistopisu se žádným prolamováním
hrubou silou nikdy nepodaří nalézt správný klíč. Nový
standard digitálního kódování. Od nynějška jednou
provždy. Všechny kódy nerozluštitelné. Bankéři, makléři,
tuneláři, teroristé, vyzvědači. Jeden svět - jeden
algoritmus.
Anarchie.
"Jaké jsou možnosti?" zeptala se. Velmi dobře si
uvědomovala, že zoufalé situace si žádají zoufalé činy.
Dokonce i v NSA.
"Odstranit ho nemůžeme, jestli se ptáte na tohle."
Přesně na tohle se Susan ptala. Za ta léta v NSA už se
k ní donesly fámy o občasných stycích úřadu s
nejzkušenějšími nájemnými vrahy na světě. Externí
profesionálové byli najímáni na špinavou práci
zpravodajské komunity.
Strathmore zavrtěl hlavou. "Tankado je příliš chytrý,
než aby nám tuhle možnost poskytl."
Susan kupodivu pocítila zvláštní úlevu. "Chrání se?"
"To není úplně nejpřesnější."
"Schovává se?"
Strathmore pokrčil rameny. "Tankado opustil Japonsko.
Aukci měl v plánu sledovat prostřednictvím telefonu. My
ale víme, kde je."
"A to nemáte v úmyslu jednat?"
"Ne. Pojistil se. Kopii klíče poskytl anonymní třetí
straně… pro případ, že by se cokoli stalo."
Samozřejmě, žasla v duchu Susan. Anděl strážný.
"Předpokládám, že pokud se Tankadovi něco stane, ten
tajemný neznámý klíč prodá."
"Ještě hůř. Jestliže po Tankadovi někdo vyjede, jeho
partner to zveřejní."
Teď už byla Susan zase zmatená. "On zveřejní klíč?"
Strathmore přikývl. "Umístí ho na internet, dá ho do
novin, polepí jím billboardy. Prostě ho rozdá."
Susan vykulila oči. "Volné stahování?"
"Přesně tak. Tankado usoudil, že pokud bude mrtvý,
peníze už potřebovat nebude, tak proč nedat světu
takový malý dárek na rozloučenou?"
V kanceláři nastalo dlouhé ticho. Susan zhluboka
dýchala, jak se snažila vstřebat tu děsivou pravdu. Ensei
Tankado vytvořil nerozluštitelný algoritmus. Drží nás v
šachu.
Náhle vstala a odhodlaně prohlásila: "Musíme se s ním
spojit! Musí přece existovat způsob, jak ho přesvědčit,
aby to nepouštěl ven! Můžeme mu dát trojnásobek
nejvyšší nabídky! Můžeme očistit jeho jméno, prostě
cokoli!"
"Pozdě," odvětil Strathmore a zhluboka se nadechl.
"Ensei Tankado byl dnes ráno ve Španělsku, v Seville,
nalezen mrtev."
Kapitola 8
Dvoumotorový Learjet 60 se dotkl rozpálené ranveje.
Holá pláň španělské nížiny za oknem se poznenáhlu
měnila z rozmazané šmouhy ve zpomalující se obraz
nabývající stále jasnějších kontur.
"Pane Beckere," zapraskalo to v reproduktoru, "jsme na
místě."
Becker vstal a protáhl se. Teprve když otevřel schránku
na zavazadla nad sedadlem, uvědomil si, že žádná
nemá. Na balení nebyl čas. Nijak na tom ale nezáleželo -
28
been promised the trip would be brief, in and out.
As the engines wound down, the plane eased out of the
sun and into a deserted hangar opposite the main ter-
minal. A moment later the pilot appeared and popped
the hatch. Becker tossed back the last of his cranberry
juice, put the glass on the wet bar, and scooped up his
suit coat.
The pilot pulled a thick manila envelope from his flight
suit. "I was instructed to give you this." He handed it to
Becker. On the front, scrawled in blue pen, were the
words:
KEEP THE CHANGE.
Becker thumbed through the thick stack of reddish
bills. "What the…?"
"Local currency," the pilot offered flatly.
"I know what it is," Becker stammered. "But it’s… it’s
too much. All I need is taxi fare." Becker did the con-
version in his head. "What’s in here is worth thousands
of dollars!"
"I have my orders, sir." The pilot turned and hoisted
himself back into the cabin. The door slid shut behind
him.
Becker stared up at the plane and then down at the
money in his hand. After standing a moment in the
empty hangar, he put the envelope in his breast pocket,
shouldered his suit coat, and headed out across the
runway. It was a strange beginning. Becker pushed it
from his mind. With a little luck he’d be back in time to
salvage some of his Stone Manor trip with Susan.
In and out, he told himself. In and out.
There was no way he could have known.
CHAPTER 9
Systems security technician Phil Chartrukian had only
intended to be inside Crypto a minute - just long
enough to grab some paperwork he’d forgotten the day
before. But it was not to be.
After making his way across the Crypto floor and step-
ping into the Sys-Sec lab, he immediately knew some-
thing was not right. The computer terminal that per-
petually monitored TRANSLTR’s internal workings was
unmanned and the monitor was switched off.
Chartrukian called out, "Hello?"
There was no reply. The lab was spotless - as if no one
had been there for hours.
Although Chartrukian was only twenty-three and rela-
tively new to the Sys-Sec squad, he’d been trained well,
and he knew the drill: There was always a Sys-Sec on
duty in Crypto… especially on Saturdays when no cryp-
tographers were around.
He immediately powered up the monitor and turned to
the duty board on the wall. "Who’s on watch?" he de-
manded aloud, scanning the list of names. According to
the schedule, a young rookie named Seidenberg was
supposed to have started a double shift at midnight the
night before. Chartrukian glanced around the empty lab
and frowned. "So where the hell is he?"
As he watched the monitor power up, Chartrukian
wondered if Strathmore knew the Sys-Sec lab was un-
manned. He had noticed on his way in that the curtains
of Strathmore’s workstation were closed, which meant
the boss was in - not at all uncommon for a Saturday;
Strathmore, despite requesting his cryptographers take
Saturdays off, seemed to work 365 days a year.
There was one thing Chartrukian knew for certain - if
Strathmore found out the Sys-Sec lab was unmanned, it
bylo mu řečeno, že půjde jen o krátkou cestu. Na
otočku.
Když se hukot motorů ztišil, letoun zaroloval ze sluneční
výhně do stínu prázdného hangáru naproti hlavnímu
terminálu. Vzápětí se objevil pilot a otevřel dveře.
Becker do sebe hodil zbytek džusu, postavil prázdnou
sklenici na odkládací stolek a sáhl po plášti.
Pilot vytáhl z náprsní kapsy kombinézy tlustou hnědou
obálku. "Dostal jsem pokyn vám tohle předat." Podal
obálku Beckerovi. Na líci bylo modrým inkoustem
napsáno:
DROBNÉ SI NECHTE
Becker projel prsty svazek bankovek, na nichž
převládala červená barva. "Co to…?"
"Místní měna," odvětil nevzrušeně pilot.
"Já vím, co to je," vykoktal Becker, "ale je to… je to
moc. Mně stačí jen na taxíka." Rychle v duchu
přepočítával částku v obálce na dolary. "Tady je peněz
za tisíce dolarů!"
"Mám své rozkazy, pane." Pilot se otočil, zmizel v
kabině a vzápětí za ním zapadly dveře.
Becker jen civěl vzhůru k letadlu a pak se znovu podíval
na bankovky, které mu zůstaly v ruce. Ještě chvilku
postával v prázdném hangáru, ale pak obálku zastrčil do
náprsní kapsy, hodil si plášť na rameno a vykročil přes
ranvej. Připadalo mu to jako hodně zvláštní začátek.
Rychle to ale vypudil z mysli. Bude-li mít jen trochu
štěstí, dostane se zpátky dost brzy, aby zachránil
alespoň část víkendu se Susan ve Stone Manoru.
Na otočku, zopakoval si v duchu. Na otočku.
Svatá prostoto.
Kapitola 9
Technik systémové bezpečnosti Phil Chartrukian měl v
úmyslu strávit v dešifrovacím jen minutku. Chtěl si tam
jen vyzvednout nějaké papíry, na které předchozího dne
zapomněl. Všechno ale mělo být jinak.
Jakmile přešel sál dešifrovacího a vstoupil do laboratoře
oddělení systémové bezpečnosti, bylo mu jasné, že něco
není v pořádku. Počítačový terminál, který nepřetržitě
monitoroval funkci TRANSLTRu, byl bez obsluhy a
monitor vypnutý.
"Haló!" křikl Chartrukian.
Žádná odpověď se odnikud neozvala. Laboratoř byla
vyklizená a bez poskvrnky, jako by tu nikdo nebyl už
celé hodiny.
Ačkoli bylo Chartrukianovi teprve třiadvacet a mezi
systémáři se ještě ani pořádně neohřál, byl důkladně
vyškolen a přesně znal pravidla. V dešifrovacím měl
někdo ze systémářů službu pořád… a obzvlášť o
sobotách, kdy tu nebýval nikdo z dešifrantů.
Okamžitě zapnul monitor a otočil se k nástěnce s
rozpisem služeb. "Kdopak slouží?" zeptal se nahlas sám
sebe a rychle přejel pohledem seznam jmen. Podle
rozpisu měl o půlnoci z pátku na sobotu nastupovat na
dvojitou směnu nováček Seidenberg. Chartrukian se
ještě jednou rozhlédl po pusté laboratoři a zamračil se.
"Kde sakra vězí?"
Když se díval na rozsvěcující se monitor, napadlo
Chartrukiana, jestli Strathmore ví, že je laboratoř
systémové bezpečnosti bez obsluhy. Když kráčel sálem
dešifrovacího oddělení, všiml si stažených žaluzií na
oknech akvária, což znamenalo, že šéf je uvnitř. To ale
nebylo ani sobotu nic neobvyklého. Strathmore sice po
svých lidech požadoval, aby alespoň o sobotách
odpočívali, sám ale pracoval snad tři sta pětašedesát dní
v roce.
Jedno však Chartrukian věděl se stoprocentní jistotou:
pokud Strathmore zjistí, že personál laboratoře
29
would cost the absent rookie his job. Chartrukian eyed
the phone, wondering if he should call the young techie
and bail him out; there was an unspoken rule among
Sys-Sec that they would watch each other’s backs. In
Crypto, Sys-Secs were second-class citizens, constantly
at odds with the lords of the manor. It was no secret
that the cryptographers ruled this multibillion-dollar
roost; Sys-Secs were tolerated only because they kept
the toys running smoothly.
Chartrukian made his decision. He grabbed the phone.
But the receiver never reached his ear. He stopped
short, his eyes transfixed on the monitor now coming
into focus before him. As if in slow motion, he set down
the phone and stared in open-mouthed wonder.
In eight months as a Sys-Sec, Phil Chartrukian had
never seen TRANSLTR’s Run-Monitor post anything
other than a double zero in the hour’s field. Today was
a first.
TIME ELAPSED: 15:17:21
"Fifteen hours and seventeen minutes?" he choked.
"Impossible!"
He rebooted the screen, praying it hadn’t refreshed
properly. But when the monitor came back to life, it
looked the same.
Chartrukian felt a chill. Crypto’s Sys-Secs had only one
responsibility: Keep TRANSLTR "clean" - virus free.
Chartrukian knew that a fifteen-hour run could only
mean one thing - infection. An impure file had gotten
inside TRANSLTR and was corrupting the programming.
Instantly his training kicked in; it no longer mattered
that the Sys-Sec lab had been unmanned or the moni-
tors switched off. He focused on the matter at hand -
TRANSLTR. He immediately called up a log of all the
files that had entered TRANSLTR in the last forty-eight
hours. He began scanning the list.
Did an infected file get through? he wondered. Could
the security filters have missed something?
As a precaution, every file entering TRANSLTR had to
pass through what was known as Gauntlet - a series of
powerful circuit-level gateways, packet filters, and disin-
fectant programs that scanned inbound files for com-
puter viruses and potentially dangerous subroutines.
Files containing programming "unknown" to Gauntlet
were immediately rejected. They had to be checked by
hand. Occasionally Gauntlet rejected entirely harmless
files on the basis that they contained programming the
filters had never seen before. In that case, the Sys-Secs
did a scrupulous manual inspection, and only then, on
confirmation that the file was clean, did they bypass
Gauntlet’s filters and send the file into TRANSLTR.
Computer viruses were as varied as bacterial viruses.
Like their physiological counterparts, computer viruses
had one goal - to attach themselves to a host system
and replicate. In this case, the host was TRANSLTR.
Chartrukian was amazed the NSA hadn’t had problems
with viruses before. Gauntlet was a potent sentry, but
still, the NSA was a bottom feeder, sucking in massive
amounts of digital information from systems all over the
world. Snooping data was a lot like having indiscrimi-
nate sex - protection or no protection, sooner or later
you caught something.
Chartrukian finished examining the file list before him.
He was now more puzzled than before. Every file
systémové bezpečnosti není na svém místě, bude to
toho bažanta stát flek. Chartrukianův pohled zabloudil k
telefonu. Napadlo ho, jestli by neměl kolegovi zavolat a
zachránit ho tak před vyhazovem. Mezi systémáři platil
nepsaný zákon, že tady jeden druhému kryje záda. V
dešifrovacím byli považování za něco druhořadého; mezi
nimi a pány dešifranty panovalo neustálé napětí. Nebylo
žádným tajemstvím, že v tomhle multimiliardovém
pelechu vládnou dešifranti. Systémáři byli tolerováni jen
proto, že se starali, aby jejich hračky bez problémů
fungovaly.
Chartrukian se už rozhodl. Sáhl po sluchátku. K uchu už
je ale nedonesl. Strnul v půli pohybu s pohledem
upřeným na monitor, který se konečně úplně rozzářil.
Jako ve zpomaleném filmu sluchátko zase položil a v
němém úžasu otevřel ústa.
Za osm měsíců v oddělení systémové bezpečnosti Phil
Chartrukian na monitoru pro sledování funkce
TRANSLTRu v textovém poli pro hodiny nikdy neviděl nic
jiného než dvě nuly. Dnes tomu poprvé bylo jinak.
ČAS: 15. 17. 21
"Patnáct hodin a sedmnáct minut?" zasípal Chartrukian.
"Nesmysl!"
Vypnul a znovu zapnul monitor a modlil se, aby
nenaskočil. Když se ale obrazovka opět rozzářila,
vypadalo to pořád stejně.
Chartrukianovi přeběhl mráz po zádech. Systémáři na
dešifrovacím oddělení měli jednu jedinou starost -
udržovat TRANSLTR "čistý" , tedy bez virů.
A Chartrukian věděl, že pokud TRANSLTR běží už více
než patnáct hodin nepřetržitě, znamená to jediné: virus.
Do TRANSLTRu se dostal napadený soubor a ten teď
narušuje programové vybavení. Okamžitě se v něm
probraly instinkty nacvičené v průběhu školení. Teď už
vůbec nezáleželo na tom, že je laboratoř bez obsluhy a
monitory že byly vypnuté. Teď se musel soustředit na
jediné - na TRANSLTR. Okamžitě si na monitor vyvolal
přehled všech souborů zadaných do TRANSLTRu během
uplynulých osmačtyřiceti hodin a začal seznam
procházet.
Mohl se tam dostat napadený soubor, uvažoval
horečně. Že by bezpečnostním filtrům něco uniklo?
Z bezpečnostních a preventivních důvodů musel každý
soubor zadávaný do TRANSLTRu projít systémem
označovaným jako Ulička. Jednalo se o celou sérii
vstupních testů, komplexních filtrů a antivirových
programů, které v příchozích souborech hledaly
počítačové viry a potenciálně nebezpečné podprogramy.
Souborům obsahujícím programové součásti, jež Ulička
neznala, byl okamžitě zamítnut přístup a musely být
prověřovány manuálně. Čas od času Ulička zamítla i
naprosto neškodné soubory, protože obsahovaly
programy, s nimiž se filtry dosud nesetkaly. V takovém
případě provedli technici oddělení systémové
bezpečnosti důkladnou individuální kontrolu, a teprve
když se potvrdilo, že je soubor čistý, dovolili mu obejít
filtry Uličky a odeslali do TRANSLTRu.
Počítačové viry jsou stejně variabilní jako viry
roznášející infekční choroby. A stejně jako jejich
fyziologické protějšky i ony mají jediný cíl - uchytit se v
hostitelském systému a začít se množit. A hostitelským
systémem byl v tomto případě TRANSLTR.
Chartrukian žasl nad tím, že NSA nikdy v minulosti
neměl s viry problémy. Ulička sice fungovala jako
spolehlivá obrana, jenže úřad byl jako sací bagr, který
sbírá všechno, nač přijde - ze systémů celého světa do
něj denně proudilo ohromné množství digitálních
informací. A čmuchání v datech se dost podobalo
promiskuitnímu sexu - ať se chráníte jak chcete, dříve
nebo později něco chytnete tak jak tak.
Chartrukian dokončil kontrolu seznamu příchozích
souborů. Po ní si však připadal ještě zmatenější než
30
checked out. Gauntlet had seen nothing out of the ordi-
nary, which meant the file in TRANSLTR was totally
clean.
"So what the hell’s taking so long?" he demanded of
the empty room. Chartrukian felt himself break a sweat.
He wondered if he should go disturb Strathmore with
the news.
"A virus probe," Chartrukian said firmly, trying to calm
himself down. "I should run a virus probe."
Chartrukian knew that a virus probe would be the first
thing Strathmore would request anyway. Glancing out
at the deserted Crypto floor, Chartrukian made his deci-
sion. He loaded the viral probe software and launched
it. The run would take about fifteen minutes.
"Come back clean," he whispered. "Squeaky clean. Tell
Daddy it’s nothing."
But Chartrukian sensed it was not "nothing" . Instinct
told him something very unusual was going on inside
the great decoding beast.
CHAPTER 10
"Ensei Tank ado is dead?" Susan felt a wave of nausea.
"You killed him? I thought you said…"
"We didn’t touch him," Strathmore assured her. "He
died of a heart attack. COMINT phoned early this morn-
ing. Their computer flagged Tankado’s name in a Seville
police log through Interpol."
"Heart attack?" Susan looked doubtful. "He was thirty
years old."
"Thirty-two," Strathmore corrected. "He had a congeni-
tal heart defect."
"I’d never heard that."
"Turned up in his NSA physical. Not something he
bragged about."
Susan was having trouble accepting the serendipity of
the timing. "A defective heart could kill him - just like
that?" It seemed too convenient.
Strathmore shrugged. "Weak heart… combine it with
the heat of Spain. Throw in the stress of blackmailing
the NSA…"
Susan was silent a moment. Even considering the con-
ditions, she felt a pang of loss at the passing of such a
brilliant fellow cryptographer. Strathmore’s gravelly
voice interrupted her thoughts.
"The only silver lining on this whole fiasco is that Tank
ado was traveling alone. Chances are good his partner
doesn’t know yet he’s dead. The Spanish authorities
said they’d contain the information for as long as possi-
ble. We only got the call because COMINT was on the
ball. " Strathmore eyed Susan closely. "I’ve got to find
the partner before he finds out Tankado’s dead. That’s
why I called you in. I need your help."
Susan was confused. It seemed to her that Ensei
Tankado’s timely demise had solved their entire prob-
lem. "Commander," she argued, "if the authorities are
saying he died of a heart attack, we’re off the hook; his
partner will know the NSA is not responsible."
"Not responsible?" Strathmore’s eyes widened in disbe-
lief. "Somebody blackmails the NSA and turns up dead a
few days later - and we’re not responsible? I’d bet big
money Tankado’s mystery friend won’t see it that way.
Whatever happened, we look guilty as hell. It could eas-
ily have been poison, a rigged autopsy, any number of
things." Strathmore paused. "What was your first reac-
tion when I told you Tank ado was dead?"
She frowned. "I thought the NSA had killed him."
"Exactly. If the NSA can put five Rhyolite satellites in
předtím. Všechny soubory byly prověřeny a schváleny.
Ulička nezaznamenala nic neobvyklého, což znamenalo,
že soubor v TRANSLTRu je naprosto čistý.
"Tak co mu může tak dlouho trvat, ksakru?" zeptal se
prázdné laboratoře. Cítil, že mu na čele vyráží studený
pot. Horečně uvažoval, jestli má s touto zprávou
obtěžovat Strathmora.
"Virový test," pronesl pevně ve snaze uklidnit se. "Měl
bych spustit virový test."
Chartrukian věděl, že právě virový test bude
Strathmore vyžadovat ze všeho nejdřív. Rozhlédl se po
prázdném sále dešifrovacího oddělení a rychle
zauvažoval. Pak se rozhodl. Aktivoval příslušný program
a spustil ho. Test obvykle trval zhruba patnáct minut.
"Řekni mi, že je to čistý," zašeptal Chartrukian. "Čistý
jak slovo Boží. Prosím řekni taťkovi, že tam nic není."
Podvědomě však cítil, že nic nebude to pravé slovo.
Instinkt mu napovídal, že uvnitř té obrovské dekódovací
nestvůry se děje cosi velmi neobvyklého.
Kapitola 10
"Ensei Tankado je mrtvý?" Susan cítila, jak se jí zvedá
žaludek. "Vy jste ho zabili? Říkal jste přece…"
"Ani jsme se ho nedotkli," ubezpečil ji Strathmore.
"Zemřel na srdeční příhodu. Dnes ráno mi to volali z
globálního průzkumu. Jejich počítač zachytil Tankadovo
jméno v záznamech sevillské policie pro Interpol."
"Srdeční záchvat?" zapochybovala Susan. "Bylo mu
třicet."
"Dvaatřicet," opravil ji Strathmore. "A měl vrozenou
srdeční vadu."
"O tom jsem nikdy neslyšela."
"Ukázalo se to při našich vstupních prohlídkách.
Nečekáte přece, že by se tím chlubil."
Susan se ale přece jen nechtělo té neočekávané shodě
náhod uvěřit. "A to ho to jeho nemocné srdce zabilo tak
najednou?" Připadalo jí to až příliš snadné.
Strathmore pokrčil rameny. "Slabé srdce… k tomu to
španělské slunce… přidejte si ještě stres z vydírání
NSA…"
Susan hned nereagovala. Dokonce i za této situace ji
ztráta tak skvělého kolegy matematika zabolela. Tok
jejích trudných myšlenek přerval až Strathmoreův
skřípavý hlas.
"Na tomhle fiasku nás může utěšovat jedině to, že
cestoval sám. Je značná šance, že jeho partner dosud
neví, že je Tankado mrtev. Španělské úřady nám
oznámily, že si tuto informaci ponechají pro sebe tak
dlouho, jak bude třeba. My jsme tu zprávu obdrželi jen
proto, že oddělení globálního průzkumu se k tomu
náhodou nachomýtlo. " Strathmore se na Susan upřeně
zahleděl. "Musím toho druhého najít dřív, než se o
Tankadově smrti dozví. Proto jsem vás také zavolal.
Potřebuji vaši pomoc."
To Susan opět zmátlo. Domnívala se, že Ensei Tankado
zemřel právě včas, aby se celý problém vyřešil jednou
provždy. "Šéfe," namítla, "pokud je úředně potvrzeno,
že zemřel na srdeční příhodu, jsme přece z obliga. Jeho
společník bude vědět, že za nic nemůžeme."
"Že za nic nemůžeme?" Strathmore na ni nevěřícně
vyvalil oči. "Někdo, kdo vydírá NSA, je pár dní nato
zničehonic po smrti, a my za nic nemůžeme? Vsadím
všechno, co mám, že Tankadův tajemný společník se na
to bude dívat docela jinak. Ať už to bylo jakkoli, vinu
bude dávat nám. Mohl to přece být jed, zfalšované
výsledky pitvy, prostě cokoli." Strathmore se odmlčel.
"Jak jste zareagovala vy, když jsem vám řekl, že je
Tankado mrtvý?"
Zamračila se. "Myslela jsem si, že jsme si jeho smrt
objednali."
"No tak vidíte. Když NSA dokáže umístit na orbitální
31
geosynchronous orbit over the Mideast, I think it’s safe
to assume we have the resources to pay off a few Span-
ish policemen." The commander had made his point.
Susan exhaled. Ensei Tank ado is dead. The NSA will
be blamed. "Can we find his partner in time?"
"I think so. We’ve got a good lead. Tank ado made
numerous public announcements that he was working
with a partner. I think he hoped it would discourage
software firms from doing him any harm or trying to
steal his key. He threatened that if there was any foul
play, his partner would publish the key, and all firms
would suddenly find themselves in competition with free
software."
"Clever." Susan nodded.
Strathmore went on. "A few times, in public, Tank ado
referred to his partner by name. He called him North
Dakota."
"North Dakota? Obviously an alias of some sort."
"Yes, but as a precaution I ran an Internet inquiry us-
ing North Dakota as a search string. I didn’t think I’d
find anything, but I turned up an E-mail account. "
Strathmore paused. "Of course I assumed it wasn’t the
North Dakota we were looking for, but I searched the
account just to be sure. Imagine my shock when I
found the account was full of E-mail from Ensei Tank
ado. " Strathmore raised his eyebrows. "And the mes-
sages were full of references to Digital Fortress and
Tankado’s plans to blackmail the NSA."
Susan gave Strathmore a skeptical look. She was
amazed the commander was letting himself be played
with so easily. "Commander," she argued, "Tank ado
knows full well the NSA can snoop E-mail from the
Internet; he would never use E-mail to send secret in-
formation. It’s a trap. Ensei Tank ado gave you North
Dakota. He knew you’d run a search. Whatever informa-
tion he’s sending, he wanted you to find - it’s a false
trail."
"Good instinct," Strathmore fired back, "except for a
couple of things. I couldn’t find anything under North
Dakota, so I tweaked the search string. The account I
found was under a variation - NDAKOTA."
Susan shook her head. "Running permutations is stan-
dard procedure. Tank ado knew you’d try variations
until you hit something. NDAKOTA’s far too easy an
alteration."
"Perhaps," Strathmore said, scribbling words on apiece
of paper and handing it to Susan. "But look at this."
Susan read the paper. She suddenly understood the
Commander’s thinking. On the paper was North Da-
kota’s E-mail address.
NDAKOTA@ara. anon. org
It was the letters ARA in the address that had caught
Susan’s eye. ARA stood for American Remailers Anony-
mous, a well-known anonymous server.
Anonymous servers were popular among Internet users
who wanted to keep their identities secret. For a fee,
these companies protected an E-mailer’s privacy by
acting as a middleman for electronic mail. It was like
having a numbered post off icebox - a user could send
and receive mail without ever revealing his true address
or name. The company received E-mail addressed to
aliases and then forwarded it to the client’s real ac-
count. The remailing company was bound by contract
never to reveal the identity or location of its real users.
"It’s not proof," Strathmore said. "But it’s pretty suspi-
dráhu nad Střední východ pět špionážních satelitů
synchronizovaných s pohybem Země, dá se asi docela
spolehlivě předpokládat, že má i prostředky na
podplacení několika španělských policajtů." Pro Susan se
vyjádřil naprosto jasně.
Pomalu vydechla. Ensei Tankado je po smrti. Vina bude
přičítána NSA. "Dokážeme toho jeho společníka najít
včas?"
"Myslím, že by to šlo. Stopu máme vcelku dobrou.
Tankado mnohokrát veřejně oznámil, že s někým
spolupracuje. Řekl bych, že se tak chtěl pojistit proti
tomu, aby mu softwarové firmy nějak ublížily nebo se
pokusily mu jeho klíč ukrást. Vyhrožoval, že pokud dojde
k nějakému podrazu, jeho partner klíč zveřejní a všichni
budou mít najednou proti sobě konkurenci v podobě
freeware."
"Chytré," pokývla Susan.
Strathmore pokračoval. "Tankado svého partnera
dokonce několikrát veřejně jmenoval. Říkal mu North
Dakota."
"North Dakota? To musí být nějaká přezdívka nebo tak
něco."
"Ano, ale pro jistotu jsem zkusil zadat heslo North
Dakota do vyhledávače na internetu. Nečekal jsem, že
na něco upotřebitelného narazím, ale objevil jsem e-
mailovou adresu. " Strathmore se na okamžik odmlčel.
"Pochopitelně jsem nepředpokládal, že je to ta osoba, o
kterou nám jde, ale pro všechny případy jsem si tu
adresu projel. Dovedete si představit ten šok, když jsem
zjistil, že je to samý e-mail od Enseie Tankada?"
Strathmore povytáhl obočí. "A všechny ty zprávy byly
plné zmínek o Digitální pevnosti a Tankadových plánech
na vydírání NSA."
Susan si Strathmora skepticky změřila. Nechtělo se jí
věřit, že by se její představený nechal tak snadno
napálit. "Šéfe," namítla proto, "Tankado dobře věděl, že
NSA může elektronickou poštu kontrolovat. Nikdy by ji
proto nepoužil k posílání tajných informací. Je to léčka.
Ensei Tankado vám toho North Dakotu předhodil. On
věděl, že budete pátrat tímhle směrem. Ať už posílal
jakékoliv informace, chtěl, abyste je našel. Tohle je
falešná stopa."
"Instinkt máte dobrý," opáčil Strathmore, "ale něco tu
nesedí. Pod heslem North Dakota jsem opravdu nic
nenašel, tak jsem vyhledávací řetězec pozměnil. Tu
adresu jsem objevil pod heslem NDAKOTA."
Susan zavrtěla hlavou. "Testování kombinací je
standardní postup. Tankado věděl, že budete zkoušet
nejrůznější varianty, dokud na něco nenarazíte. A
NDAKOTA není zrovna nejnáročnější obměna."
"Možná," odvětil Strathmore a načmáral cosi na kus
papíru. Podal ho Susan se slovy: "Podívejte se na tohle."
Susan si jeho čmáranici přečetla a najednou pochopila,
jak šéf uvažuje. Na papíru stála celá e-mailová adresa.
NDAKOTA@ara. anon. org
Susaninu pozornost upoutala právě písmena ARA v
adrese. Byla to zkratka proslulého anonymního serveru
American Remailers Anonymous.
Anonymní servery byly oblíbené u těch uživatelů
internetu, kteří chtěli uchovat v tajnosti svoji totožnost.
Společnosti poskytující tyto služby za určitý poplatek
fungovaly v elektronické poště jako prostředníci a
zajišťovaly tak účastníkovi e-manilového styku soukromí.
Bylo to v podstatě stejné jako pronájem poštovní
přihrádky - uživatel mohl posílat a přijímat e-maily, aniž
by odhalil svoji pravou adresu nebo jméno. Firma
obdržela e-mail adresovaný klientovi a přepískala ho na
skutečnou adresu. Tyto takzvané emailové společnosti
byly smluvně zavázány nikdy neprozradit totožnost ani
místo pobytu skutečných uživatelů.
"Důkaz to sice není," mínil Strathmore, "ale je to hodně
32
cious."
Susan nodded, suddenly more convinced. "So you’re
saying Tank ado didn’t care if anybody searched for
North Dakota because his identity and location are pro-
tected by ARA."
"Exactly."
Susan schemed for a moment. "ARA services mainly U.
S. accounts. You think North Dakota might be over here
somewhere?"
Strathmore shrugged. "Could be. With an American
partner, Tank ado could keep the two pass-keys sepa-
rated geographically. Might be a smart move."
Susan considered it. She doubted Tank ado would have
shared his pass-key with anyone except a very close
friend, and as she recalled, Ensei Tank ado didn’t have
many friends in the States.
"North Dakota," she mused, her crypto logical mind
mulling over the possible meanings of the alias. "What
does his E-mail to Tank ado sound like?"
"No idea. COMINT only caught Tankado’s outbound. At
this point all we have on North Dakota is an anonymous
address."
Susan thought a minute. "Any chance it’s a decoy?"
Strathmore raised an eyebrow. "How so?"
"Tank ado could be sending bogus E-mail to a dead ac-
count in hopes we’d snoop it. We’d think he’s protected,
and he’d never have to risk sharing his pass-key. He
could be working alone."
Strathmore chuckled, impressed. "Tricky idea, except
for one thing. He’s not using any of his usual home or
business Internet accounts. He’s been dropping by
Doshisha University and logging on to their mainframe.
Apparently he’s got an account there that he’s managed
to keep secret. It’s a very well-hidden account, and I
found it only by chance. " Strathmore paused. "So… if
Tank ado wanted us to snoop his mail, why would he
use a secret account?"
Susan contemplated the question. "Maybe he used a
secret account so you wouldn’t suspect a ploy? Maybe
Tank ado hid the account just deep enough that you’d
stumble on to it and think you got lucky. It gives his E-
mail credibility."
Strathmore chuckled. "You should have been a field
agent. The idea’s a good one. Unfortunately, every let-
ter Tank ado sends gets a response. Tank ado writes,
his partner responds."
Susan frowned. "Fair enough. So, you’re saying North
Dakota’s for real."
"Afraid so. And we’ve got to find him. And quietly. If he
catches wind that we’re onto him, it’s all over."
Susan now knew exactly why Strathmore had called
her in. "Let me guess," she said. "You want me to snoop
ARA’s secure database and find North Dakota’s real
identity?"
Strathmore gave her a tight smile. "Ms. Fletcher, you
read my mind."
When it came to discreet Internet searches, Susan
Fletcher was the woman for the job. A year ago, a sen-
ior White House official had been receiving E-mail
threats from someone with an anonymous Email ad-
dress. The NSA had been asked to locate the individual.
Although the NSA had the clout to demand the remail-
ing company reveal the user’s identity, it opted for a
more subtle method - a "tracer."
Susan had created, in effect, a directional beacon dis-
guised as a piece of E-mail. She could send it to the
user’s phony address, and the remailing company, per-
forming the duty for which it had been contracted,
podezřelé."
Susan přikývla. Tohle už ji přece jen poněkud zviklalo.
"Takže podle vás bylo Tankadovi jedno, jestli bude North
Dakotu někdo po internetu hledat, protože jeho
totožnost a úkryt chrání ARA."
"Přesně tak."
Susan se na okamžik zamyslela. "ARA spravuje hlavně
adresy uživatelů z USA. Myslíte si, že North Dakota je
někdo odsud?"
Strathmore pokrčil rameny. "Může být. Pokud by měl
partnera v Americe, mohl by Tankado oba klíče oddělit i
geograficky. Nebyl by to špatný tah."
Susan opět zauvažovala. Měla vážné pohybnosti, že by
Tankado svěřil klíč někomu jinému než velmi blízkému
příteli, a pokud jí bylo známo, ve Státech zrovna moc
přátel neměl.
"North Dakota," přemítala nahlas a její šifrantský
mozek už probíral jeden možný význam té přezdívky za
druhým. "A jak vypadaly jeho e-maily Tankadovi?"
"Nemám ponětí. Zachytit se podařilo jen ty, které
odeslal Tankado jemu. Pokud jde o North Dakotu,
momentálně nemáme nic než tu anonymní adresu."
Susan se znovu zamyslela. "Nemůže to být jen klamný
manévr?"
Strathmore povytáhl obočí. "Jak to myslíte?"
"Tankado mohl odesílat falešné e-maily na mrtvou
schránku v naději, že ji vyčmucháme. Chtěl v nás
vyvolat přesvědčení, že se pojistil, aby vůbec nemusel
riskovat a někomu ten klíč doopravdy svěřovat. Mohl
prostě pracovat sám."
Strathmore se uchechtl. Ta hypotéza na něj zjevně
udělala dojem. "Chytré, ale má to háček. Nepoužíval
žádnou ze svých domácích ani pracovních internetových
adres. Vždycky se jen zastavil na univerzitě Došiša a
připojoval se od nich. Podle všeho tam má adresu,
kterou se mu podařilo uchovat v tajnosti. To utajení je
vážně dobré. Přišel jsem na to čistě náhodou. "
Strathmore se odmlčel. "Takže… pokud by Tankado
chtěl, abychom mu čmuchali v poště, proč by používal
tajnou adresu?"
Susan si odpověď chvíli rozmýšlela. "Třeba proto,
abyste ho nepodezíral z klamného manévru? Možná tu
adresu utajil jen natolik, abyste na ni nakonec přece jen
narazil a myslel si, jaké jste měl štěstí. Tímhle dodal
svým e-mailům na důvěryhodnosti."
Strathmore se opět ušklíbl. "Vy jste měla dělat agenta v
terénu. Tohle není špatně vymyšlené. Bohužel ale na
každou Tankadovu zprávu přišla odpověď. Tankado
napsal, partner odpověděl."
Susan se zamračila. "No dobře. Takže podle vás je ten
North Dakota skutečný."
"Obávám se, že ano. A my ho musíme vypátrat. V
tichosti. Jestli zvětří, že po něm jdeme, je po všem."
Teď už bylo Susan úplně jasné, proč ji šéf zavolal.
"Budu hádat," ozvala se. "Chcete, abych prolezla tajnou
databázi ARA a zjistila skutečnou identitu toho North
Dakoty?"
Strathmore se křečovitě usmál. "Vy mi čtete myšlenky,
slečno Fletcherová."
Pokud šlo o diskrétní prohledávání internetu, byla
Susan Fletcherová osobou na svém místě. Byl tomu
zhruba rok, co jistý vysoce postavený činitel Bílého
domu dostával elektronickou poštou výhrůžné dopisy od
někoho s anonymní e-mailovou adresou. Národní
bezpečnostní úřad byl požádán, aby zjistil totožnost
pachatele. Ačkoli mohl NSA využít svého vlivu a
remailovou společnost o tuto informaci prostě požádat,
zvolil diskrétnější metodu… "stopaře".
Susan totiž vytvořila navigační program maskovaný
jako zpráva elektronické pošty. Stačilo jej poslat na krycí
uživatelovu adresu a remailová společnost udělala to,
zač byla placena - přeposlala zprávu na adresu
33
would forward it to the user’s real address. Once there,
the program would record its Internet location and send
word back to the NSA. Then the program would disinte-
grate without a trace. From that day on, as far as the
NSA was concerned, anonymous remailers were nothing
more than a minor annoyance.
"Can you find him?" Strathmore asked.
"Sure. Why did you wait so long to call me?"
"Actually" - he frowned…"I hadn’t planned on calling
you at all. I didn’t want anyone else in the loop. I tried
to send a copy of your tracer myself, but you wrote the
damn thing in one of those new hybrid languages; I
couldn’t get it to work. It kept returning nonsensical
data. I finally had to bite the bullet and bring you in."
Susan chuckled. Strathmore was a brilliant crypto-
graphic programmer, but his repertoire was limited pri-
marily to algorithmic work; the nuts and bolts of less
lofty "secular" programming often escaped him. What
was more, Susan had written her tracer in a new,
crossbreed programming language called LIMBO; it was
understandable that Strathmore had encountered prob-
lems. "I’ll take care of it." She smiled, turning to leave.
"I’ll be at my terminal."
"Any idea on a time frame?"
Susan paused. "Well… it depends on how efficiently
ARA forwards their mail. If he’s here in the States and
uses something like AOL or CompuServe, I’ll snoop his
credit card and get a billing address within the hour. If
he’s with a university or corporation, it’ll take a little
longer." She smiled uneasily. "After that, the rest is up
to you."
Susan knew that "the rest" would be an NSA strike
team, cutting power to the guy’s house and crashing
through his windows with stun guns. The team would
probably think it was on a drug bust. Strathmore would
undoubtedly stride through the rubble himself and lo-
cate the sixty-four-character pass-key. Then he would
destroy it. Digital Fortress would languish forever on the
Internet, locked for all eternity.
"Send the tracer carefully," Strathmore urged. "If
North Dakota sees we’re onto him, he’ll panic, and I’ll
never get a team there before he disappears with the
key."
"Hit and run," she assured. "The moment this thing
finds his account, it’ll dissolve. He’ll never know we
were there."
The commander nodded tiredly. "Thanks."
Susan gave him a soft smile. She was always amazed
how even in the face of disaster Strathmore could mus-
ter a quiet calm. She was convinced it was this ability
that had defined his career and lifted him to the upper
echelons of power.
As Susan headed for the door, she took a long look
down at TRANSLTR. The existence of an unbreakable
algorithm was a concept she was still struggling to
grasp. She prayed they’d find North Dakota in time.
"Make it quick," Strathmore called, "and you’ll be in the
Smoky Mountains by nightfall."
Susan froze in her tracks. She knew she had never
mentioned her trip to Strathmore. She wheeled. Is the
NSA tapping my phone?
Strathmore smiled guiltily. "David told me about your
trip this morning. He said you’d be pretty ticked about
postponing it."
Susan was lost. "You talked to David this morning?"
"Of course." Strathmore seemed puzzled by Susan’s
reaction. "I had to brief him."
"Brief him?" she demanded. "For what?"
skutečnou. Jakmile tam program maskovaný jako zpráva
dorazil, zaznamenal svou lokalizaci a odeslal hlášku do
NSA. Pak se beze stopy vymazal. Od té doby pro ně
anonymní remaileři neznamenali nic než nepatrný a
snadno řešitelný problém.
"Dokážete ho najít?" otázal se Strathmore.
"Jistě. A proč jste mě vůbec nezavolal dřív?"
"No, vlastně…" Strathmore se zamračil. "Neměl jsem v
plánu volat vás vůbec. Nechtěl jsem do toho zaplétat
nikoho dalšího. Pokoušel jsem se toho vašeho stopaře
odeslat sám, ale vy jste to napsala v některém z těch
nových hybridních jazyků. Vůbec jsem to nepřiměl ke
spolupráci. Pořád mi chodila naprosto nesmyslná data.
Nakonec jsem to musel překousnout a zavolat vám."
Susan se zasmála. Strathmore byl sice v
kryptografickém programování mistr, ale jeho repertoár
se omezoval především na algoritmy. Novější,
"neortodoxní" programovací postupy už mu poněkud
unikaly. Susan navíc svůj program napsala v novém
hybridním programovacím jazyce zvaném LIMBO. Bylo
tedy vcelku pochopitelné, že Strathmore narazil na
problémy. "Já se o to postarám." Usmála se a už se
zvedala k odchodu. "Budu u svého terminálu."
"Máte nějakou představu, jak dlouho to může trvat?"
Susan se zamyslela. "No… přijde na to, jak pohotově
ARA e-maily přeposílá. Pokud je dotyčný tady ve Státech
a používá nějaký komerční server jako třeba AOL nebo
Compuserve, vyslídím jeho kreditku a do hodiny mám
adresu klienta. Jestli má ale adresu na nějaké univerzitě
nebo ve firmě, potrvá to o něco déle." Stísněně se
usmála. "To ostatní už potom bude na vás."
Susan věděla, že "to ostatní" bude úderný tým NSA,
který dům podezřelého obklíčí a vletí tam okny s
narkotizačním plynem. Komando si bude nejspíš myslet,
že jde o zátah proti drogám. Strathmore se pak s
největší pravděpodobností sám prohrabe troskami a ten
klíč o čtyřiašedesáti znacích najde. A pak ho zničí.
Digitální pevnost zůstane na internetu viset navždycky,
jednou provždy zakódovaná a nepřístupná na věky věků.
"Stopaře pošlete opatrně," naléhal Strathmore. "Pokud
North Dakota zjistí, že jsme mu na stopě, zpanikaří, a
než se tam úderné komando dostane, vypaří se nám i s
klíčem."
"Stopař mizí, jakmile odvede svoji práci," ujistila ho
Susan. "Hned, jak najde tu adresu, vymaže se. Dotyčný
se vůbec nedozví, že jsem ho navštívila."
Šéf unaveně přikývl. "Díky."
Susan se na něj měkce usmála. Vždycky žasla nad tím,
jak Strathmore dokáže, dokonce i tváří v tvář katastrofě,
zachovat rozvahu a klid. Byla přesvědčená o tom, že
právě díky této schopnosti udělal takovou kariéru a
dostal se až na vrchol mocenského žebříčku.
Když mířila ke dveřím, dlouze se zahleděla dolů na
TRANSLTR. Pořád ještě se pokoušela pochopit existenci
nerozluštitelného algoritmu. V duchu se modlila, aby
North Dakotu našli včas.
"Pospěšte si," zavolal za ní Strathmore, "ať můžete být
do setmění ve Smoky Mountains."
Susan strnula v půli kroku. Dobře věděla, že o tomhle
výletu se před Strathmorem nikdy slovem nezmínila.
Otočila se na podpatku. To mi NSA odposlouchává
telefon?
Strathmore se provinile usmál. "O tom výletu mi dnes
ráno řekl David. Povídal, že se kvůli tomu zpoždění
pořádně nakrknete."
Susan stále nic nechápala. "Vy jste dnes ráno mluvil s
Davidem?"
"Samozřejmě." Teď se zase zatvářil zmateně
Strathmore, jako by Susaninu reakci nechápal. "Musel
jsem ho přece předtím instruovat."
"Instruovat?" zopakovala po něm. "Před čím?"
34
"For his trip. I sent David to Spain."
CHAPTER 11
Spain. I sent David to Spain. The commander’s words
stung.
"David’s in Spain?" Susan was incredulous. "You sent
him to Spain?" Her tone turned angry. "Why?"
Strathmore looked dumbfounded. He was apparently
not accustomed to being yelled at, even by his head
cryptographer. He gave Susan a confused look. She was
flexed like a mother tiger defending her cub.
"Susan," he said. "You spoke to him, didn’t you? David
did explain?"
She was too shocked to speak. Spain? That’s why
David postponed our Stone Manor trip?
"I sent a car for him this morning. He said he was go-
ing to call you before he left. I’m sorry. I thought…"
"Why would you send David to Spain?"
Strathmore paused and gave her an obvious look. "To
get the other pass-key."
"What other pass-key?"
"Tankado’s copy."
Susan was lost. "What are you talking about?"
Strathmore sighed. "Tank ado surely would have had a
copy of the pass-key on him when he died. I sure as
hell didn’t want it floating around the Seville morgue."
"So you sent David Becker?" Susan was beyond shock.
Nothing was making sense. "David doesn’t even work
for you!"
Strathmore looked startled. No one ever spoke to the
deputy director of the NSA that way. "Susan," he said,
keeping his cool, "that’s the point. I needed…"
The tiger lashed out. "You’ve got twenty thousand em-
ployees at your command! What gives you the right to
send my fiancé?"
"I needed a civilian courier, someone totally removed
from government. If I went through regular channels
and someone caught wind…"
"And David Becker is the only civilian you know?"
"No! David Becker is not the only civilian I know! But at
six this morning, things were happening quickly! David
speaks the language, he’s smart, I trust him, and I
thought I’d do him a favor!"
"A favor?" Susan sputtered. "Sending him to Spanish a
favor?"
"Yes! I’m paying him ten thousand for one day’s work.
He’ll pick up Tankado’s belongings, and he’ll fly home.
That’s a favor!"
Susan fell silent. She understood. It was all about
money.
Her thoughts wheeled back five months to the night
the president of Georgetown University had offered
David a promotion to the language department chair.
The president had warned him that his teaching hours
would be cut back and that there would be increased
paperwork, but there was also a substantial raise in
salary. Susan had wanted to cry out David, don’t do it!
You’ll be miserable. We have plenty of money - who
cares which one of us earns it? But it was not her place.
In the end, she stood by his decision to accept. As they
fell asleep that night, Susan tried to be happy for him,
but something inside kept telling her it would be a dis-
aster. She’d been right - but she’d never counted on
"Před cestou samozřejmě. Poslal jsem Davida do
Španělska."
Kapitola 11
Do Španělska. Poslal jsem Davida do Španělska. Tahle
šéfova slova ji totálně ohromila.
"David je ve Španělsku?" Susan tomu pořád ještě
nemohla uvěřit. "Vy jste ho poslal do Španělska?" Pak se
do jejího hlasu vloudila zlost. "Proč?"
Strathmore vypadal značně zaskočeně. Zjevně nebyl
zvyklý, aby na něj někdo řval, i kdyby to měla být jeho
nejlepší dešifrantka. Zmateně se na Susan podíval.
Nahrbila se před ním jako tygřice bránící své mládě.
"Susan," ozval se potom, "vy jste spolu nemluvili?
David vám to snad vysvětlil, nebo ne?"
Byla příliš v šoku, než aby mu hned dokázala
odpovědět. Španělsko? Tak kvůli tomu David odložil
výlet do Stone Manoru?
"Dnes ráno jsem pro něj poslal auto. Říkal, že než
odejede, chce vám ještě zavolat. Mrzí mě to. Myslel
jsem…"
"Proč byste Davida posílal do Španělska?"
Strathmore tázavě zvedl obočí a nechápavě se na ni
podíval. "Přece pro druhý klíč."
"Pro jaký druhý klíč?"
"Pro Tankadovu kopii."
To Susan poněkud zmátlo. "O čem to mluvíte?"
Strathmore si povzdychl. "Když Tankado zemřel,
stoprocentně u sebe měl kopii klíče. Nestojím o to, aby
se to povalovalo někde v sevillské márnici."
"Takže jste tam poslal Davida Beckera?" Teď už Susan
nechápala vůbec nic. Nic tu nedávalo smysl. "David pro
vás přece vůbec nepracuje!"
Strathmore najednou vypadal skutečně zaraženě.
Tímhle způsobem s provozním ředitelem NSA nejspíš
ještě nikdo nemluvil. "Susan," ozval se tedy znovu a
snažil se zachovat klid, "o to právě jde. Potřeboval
jsem…"
Vtom se v ní tygřice probudila naplno. Přešla do útoku.
"Máte pod sebou dvacet tisíc lidí! Kdo vám dal právo
posílat tam mého snoubence?"
"Potřeboval jsem nenápadného kurýra. Obyčejného
občana. Někoho, kdo nemá s vládou nic společného.
Kdybych šel standardní služební cestou a někdo
zavětřil…"
"A David Becker je jediný řadový občan, kterého
znáte?"
"Ne! Není! Jenže ono se to dneska v šest ráno seběhlo
dost narychlo, víte? David zná jazyk, je inteligentní,
důvěřuju mu a kromě toho jsem si myslel, že mu
pomůžu!"
"Pomůžete?" vyprskla Susan. "Tím, že ho pošlete do
Španělska, jste mu chtěl pomoct?"
"Ano! Za jeden den práce deset tisíc, to není pomoc? A
to po něm nechci nic jiného, než aby tam zaletěl,
vyzvedl si Tankadovy věci a zase se vrátil!"
Susan zmlkla. Konečně pochopila. Zase jen ty peníze.
V myšlenkách se vrátila o pět měsíců zpátky k tomu
večeru, kdy rektor Georgetownnské univerzity Davidovi
nabídl postup na místo vedoucího katedry jazyků.
Upozornil ho, že už by zdaleka tolik neučil a o to víc že
by si užil papírování, ale s nabídnutou funkcí souviselo
podstatné zvýšení platu. Když se to Susan dozvěděla,
chtělo se jí vykřiknout: Nedělej to, Davide! Budeš z toho
nešťastný! Máme spoustu peněz a co záleží na tom, kdo
z nás dvou je vydělává? Ale rozhodnout se musel on
sám. Přetrpěla tedy i jeho rozhodnutí nabízenou pozici
přijmout. Když toho večera usínali, snažila se mít radost
spolu s ním, přestože hodně hluboko v ní jí něco
našeptávalo, že to bude katastrofa. Měla pravdu. Nikdy
35
being so right.
"You paid him ten thousand dollars?" she demanded.
"That’s a dirty trick!"
Strathmore was fuming now. "Trick? It wasn’t any
goddamn trick! I didn’t even tell him about the money. I
asked him as a personal favor. He agreed to go."
"Of course he agreed! You’re my boss! You’re the dep-
uty director of the NSA! He couldn’t say no!"
"You’re right," Strathmore snapped. "Which is why I
called him. I didn’t have the luxury of…"
"Does the director know you sent a civilian?"
"Susan," Strathmore said, his patience obviously wear-
ing thin, "the director is not involved. He knows nothing
about this."
Susan stared at Strathmore in disbelief. It was as if
she no longer knew the man she was talking to. He had
sent her fiancé - a teacher - on an NSA mission and
then failed to notify the director about the biggest crisis
in the history of the organization.
"Leland Fontaine hasn’t been notified?"
Strathmore had reached the end of his rope. He ex-
ploded. "Susan, now listen here! I called you in here
because I need an ally, not an inquiry! I’ve had one hell
of morning. I downloaded Tankado’s file last night and
sat here by the output printer for hours praying
TRANSLTR could break it. At dawn I swallowed my pride
and dialed the director - and let me tell you, that was a
conversation I was really looking forward to. Good
morning, sir. I’m sorry to wake you. Why am I calling? I
just found out TRANSLTR is obsolete. It’s because of an
algorithm my entire top-dollar Crypto team couldn’t
come close to writing!" Strathmore slammed his fist on
the desk.
Susan stood frozen. She didn’t make a sound. In ten
years, she had seen Strathmore lose his cool only a
handful of times, and never once with her.
Ten seconds later neither one of them had spoken. Fi-
nally Strathmore sat back down, and Susan could hear
his breathing slowing to normal. When he finally spoke,
his voice was eerily calm and controlled.
"Unfortunately," Strathmore said quietly, "it turns out
the director is in South America meeting with the Presi-
dent of Colombia. Because there’s absolutely nothing he
could do from down there, I had two options - request
he cut his meeting short and return, or handle this my-
self. "There was along silence. Strathmore finally looked
up, and his tired eyes met Susan’s. His expression sof-
tened immediately. "Susan, I’m sorry. I’m exhausted.
This is a nightmare come true. I know you’re upset
about David. I didn’t mean for you to find out this way.
I thought you knew."
Susan felt a wave of guilt. "I overreacted. I’m sorry.
David is a good choice."
Strathmore nodded absently. "He’ll be back tonight."
Susan thought about everything the commander was
going through - the pressure of overseeing TRANSLTR,
the endless hours and meetings. It was rumored his
wife of thirty years was leaving him. Then on top of it,
there was Digital Fortress - the biggest intelligence
threat in the history of the NSA, and the poor guy was
flying solo. No wonder he looked about to crack.
"Considering the circumstances," Susan said, "I think
you should probably call the director."
Strathmore shook his head, a bead of sweat dripping
on his desk. "I’m not about to compromise the director’s
safety or risk a leak by contacting him about a major
by ji ale nenapadlo, že až takovouhle.
"Deset tisíc dolarů?" zeptala se. "To je špinavý trik!"
Teď se ovšem rozohnil prozměnu Strathmore. "Trik?
Jaký trik, ksakru? Já jsem ho na peníze nelákal! Požádal
jsem ho o laskavost a on souhlasil."
"Pochopitelně že souhlasil! Jste můj šéf! Jste provozní
ředitel NSA? Nemohl odmítnout!"
"Máte pravdu," vyštěkl Strathmore. "proto jsem taky
zavolal jemu. Nemohl jsem si dovolit…"
"Ředitel ví, že jste poslal civila?"
"Susan," začal znovu a klidně Strathmore, bylo na něm
ale znát, že trpělivost už mu dlouho nevydrží. "Ředitele
do toho nepleťte. Ten o tom nic neví."
Susan na šéfa nevěřícně vytřeštila oči. Měla pocit, že
toho člověka, se kterým hovoří, až do dneška vůbec
neznala. Napřed jejího snoubence - obyčejného učitele -
pověří misí úřadu a pak před ředitelem utají největší
krizi v historii organizace.
"Leland Fontaine o tom neví?"
To už bylo na Strathmora moc. "Susan, teď mě dobře
poslouchejte!" vybuchl vzápětí. "Pozval jsem vás sem,
protože potřebuju spojence, ne inkvizitora! Mně tenhle
den taky nezačal zrovna nejlíp! Včera večer jsem si
stáhnul ten Tankadův soubor a pak jsem celé hodiny
dřepěl u tiskárny a modlil se, aby to TRANSLTR
rozlouskl. Když už svítalo, spolknul jsem hrdost a
rozhodl se zavolat řediteli. Věřte mi, že na tenhle
rozhovor jsem se moc těšil. Dobré ráno, pane, nezlobte
se, že vás budím. Proč volám? Ale jen jsem zrovna
zjistil, že můžeme TRANSLTR hodit do šrotu kvůli
algoritmu, na který celý můj zlatem vyvažovaný
kryptografický tým nedokázal přijít ani náhodou!"
Strathmore vztekle praštil pěstí do stolu.
Susan mlčela jako zařezaná. Nedokázala ze sebe
vypravit ani hlásku, protože za těch deset let viděla
Strathmora vyletět jen několikrát a příčinou nikdy nebyla
ona.
Nějakých deset vteřin oba mlčeli. Nakonec se
Strathmore opřel v křesle a Susan si uvědomila, že se
jeho dech začíná vracet k normálu. Když konečně
promluvil, zněl jeho hlas kupodivu klidně a vyrovnaně.
"Bohužel jsem zjistil, že ředitel je v Jižní Americe,"
pokračoval už zase tiše. "Schůzka s kolumbijským
prezidentem. Odtamtud nemohl dělat nic, takže jsem
měl dvě možnosti - buďto ho požádat, aby okamžitě
ukončil jednání a vrátil se, nebo to tu vyřešit sám.
"Následovala dlouhá pauza. Pak Strathmore vzhlédl a
upřel na Susan pohled unavených očí. Náhle mu tvrdé
rysy v obličeji povolily. "Omlouvám se, Susan. Jsem
vyčerpaný. Tohle je horší než noční můra. Je to
skutečnost. Já vím, že se na mě kvůli Davidovi zlobíte.
Nechtěl jsem, abyste se o tom dozvěděla takhle. Myslel
jsem, že to víte."
Susan bylo najednou líto, že tak vyletěla. Náhle si i ona
připadala provinile. "Reagovala jsem zbytečně ostře.
Omlouvám se. S Davidem to byl dobrý nápad."
Strathmore jako duchem nepřítomný přikývl. "Večer
bude zpátky."
Susan si v duchu probírala všechno, co musí její šéf
snášet. Stres související s dozorem nad provozem
TRANSLTRu, nekonečné hodiny práce a jednání. Povídalo
se, že ho jeho podstatně mladší žena opouští. A jako
bonbonek navrch teď ta Digitální pevnost - největší
zpravodajské ohrožení v historii úřadu. A to všechno má
ten chudák na hrbu sám. Najednou už se vůbec nedivila,
že je na zhroucení.
"Když uvážím okolnosti," podotkla, "myslím, že byste
řediteli zavolat měl."
Strathmore zavrtěl hlavou, až mu na desku stolu
odkápla krůpěj potu. "Nehodlám ohrožovat jeho
bezpečnost ani riskovat únik informací jen proto, abych
36
crisis he can do nothing about."
Susan knew he was right. Even in moments like these,
Strathmore was clear-headed. "Have you considered
calling the President?"
Strathmore nodded. "Yes. I’ve decided against it."
Susan had figured as much. Senior NSA officials had
the right to handle verifiable intelligence emergencies
without executive knowledge. The NSA was the only U.
S. intelligence organization that enjoyed total immunity
from federal accountability of any sort. Strathmore of-
ten availed himself of this right; he preferred to work
his magic in isolation.
"Commander," she argued, "this is too big to be han-
dled alone. You’ve got to let somebody else in on it."
"Susan, the existence of Digital Fortress has major im-
plications for the future of this organization. I have no
intention of informing the President behind the direc-
tor’s back. We have a crisis, and I’m handling it." He
eyed her thoughtfully. "I am the deputy director of op-
erations." A weary smile crept across his face. "And
besides, I’m not alone. I’ve got Susan Fletcher on my
team."
In that instant, Susan realized what she respected so
much about Trevor Strathmore. For ten years, through
thick and thin, he had always led the way for her.
Steadfast. Unwavering. It was his dedication that
amazed her - his unshakable allegiance to his principles,
his country, and his ideals. Come what may, Com-
mander Trevor Strathmore was a guiding light in a
world of impossible decisions.
"You are on my team, aren’t you?" he asked.
Susan smiled. "Yes, sir, I am. One hundred percent."
"Good. Now can we get back to work?"
CHAPTER 12
David Becker had been to funerals and seen dead bod-
ies before, but there was something particularly unnerv-
ing about this one. It was not an immaculately groomed
corpse resting in a silk-lined coffin. This body had been
stripped naked and dumped unceremoniously on an
aluminum table. The eyes had not yet found their va-
cant, lifeless gaze. Instead they were twisted upward
toward the ceiling in an eerie freeze-frame of terror and
regret.
"¿Dónde están sus efectos?" Becker asked in fluent
Castillian Spanish. "Where are his belongings?"
"Allí," replied the yellow-toothed lieutenant. He pointed
to a counter of clothing and other personal items.
"¿Es todo? Is that all?"
"Sí."
Becker asked for a cardboard box. The lieutenant hur-
ried off to find one.
It was Saturday evening, and the Seville morgue was
technically closed. The young lieutenant had let Becker
in under direct orders from the head of the Seville
Guardia - it seemed the visiting American had powerful
friends.
Becker eyed the pile of clothes. There was a passport,
wallet, and glasses stuffed in one of the shoes. There
was also a small duffel the Guardia had taken from the
man’s hotel. Becker’s directions were clear: Touch noth-
ing. Read nothing. Just bring it all back. Everything.
Don’t miss anything.
Becker surveyed the pile and frowned. What could the
NSA possible want with this junk?
The lieutenant returned with a small box, and Becker
began putting the clothes inside.
mu řekl o krizi, se kterou stejně nic nenadělá."
Susan věděla, že má pravdu. Strathmore dokázal
dokonce i v takto vypjatých okamžicích uvažovat s
chladnou hlavou. "Co zavolat prezidentovi?"
Strathmore opět zavrtěl hlavou. "Ne. I o tom jsem
přemýšlel, ale nakonec jsem to zavrhl."
Tomu se Susan vůbec nedivila. Nejvyšší představitelé
Úřadu národní bezpečnosti byli oprávněni řešit zjištěná
zpravodajská rizika, aniž by o tom vyrozuměli výkonnou
moc. NSA byl jedinou zpravodajskou organizací ve
Spojených státech, která se federální vládě nemusela z
ničeho zpovídat. Strathmore této výsady často využíval.
Raději si svá kouzla nechával pro sebe.
"Šéfe," namítla ale přece jen Susan, "tohle je moc velké
sousto, než aby je mohl zvládnout jediný člověk. Někoho
o tom budete muset informovat."
"Susan, existence Digitální pevnosti má dalekosáhlý vliv
na budoucnost téhle organizace. Nebudu obcházet
ředitele a referovat prezidentovi. Máme tady krizi a já ji
řeším. "Zamyšleně se na ni zahleděl. "Já jsem provozní
ředitel." Po tváři mu přelétl unavený úsměv. "A kromě
toho přece nejsem sám. Mám na své straně Susan
Fletcherovou."
V tu chvíli Susan pochopila, proč si Trevora Strathmora
váží především. Po celých těch deset let, ať se dělo
cokoli, jí vždycky ukazoval cestu. Nikdy neuhýbal.
Nenechal se zastrašit. Právě to odhodlání na ni dělalo
největší dojem - to jeho neotřesitelné lpění na zásadách,
na věrnosti vlasti a ideálům. Ať se dělo cokoli, Trevor
Strathmore byl jako maják v moři problémů a ožehavých
rozhodnutí.
"Jste na mé straně, ne?" ujišťoval se.
Susan se usmála. "Ano, pane, jsem. Na sto procent."
"Fajn. Tak že bychom se vrátili k práci?"
Kapitola 12
David Becker byl sice na pohřby zvyklý, a pár mrtvých
tedy za svůj život také viděl, ale tohle bylo přece jen
něco jiného. Všichni ti mrtví na pohřbech byli upravení a
leželi v honosných rakvích potažených smutečním
flórem. Tohle tělo však bylo nahé, jako když přišlo na
svět, a leželo na kovovém stole. Oči mrtvého dosud
nenabyly onoho prázdného, skelného výrazu. Upřeně
civěly do stropu a zračila se v nich děsivá směsice
strachu a lítosti.
"Dónde están sus efectos?" zeptal se Becker plynnou
kastilskou španělštinou. "Kde jsou jeho věci?"
"Allí," odvětil stručně poručík se zažloutlým chrupem.
Ukázal na pult, kde bylo složeno oblečení a další osobní
věci.
"Es todo? To je všechno?"
"Sí."
Becker požádal o krabici a poručík odkvačil, aby
nějakou sehnal.
Sevillská márnice byla v sobotu večer pro kohokoli
jiného uzavřená. Beckera sem mladý poručík pustil na
přímý rozkaz vrchního velení místní policie. Vypadalo to,
že ten Američan má známé hodně vysoko.
Becker si pozorně prohlédl hromádku šatstva. V jedné
botě objevil zastrčený pas, peněženku a brýle. Ležela tu
i menší sportovní taška, kterou policie vyzvedla v hotelu,
kde mrtvý bydlel. Becker obdržel naprosto jasný pokyn -
ničeho se nedotýkat, nic nečíst, prostě jen všechno
přivézt. Všechno. Na nic nezapomenout.
Becker si tu nuznou hromádku znovu pohlédl a
zamyšleně se zamračil. Co chce NSA s touhle veteší
dělat?
Poručík přispěchal s nevelkou krabicí a Becker do ní
začal skládat oblečení.
37
 The officer poked at the cadaver’s leg. "¿Quienes? Who
is he?"
"No idea."
"Looks Chinese."
Japanese, Becker thought.
"Poor bastard. Heart attack, huh?"
Becker nodded absently. "That’s what they told me."
The lieutenant sighed and shook his head sympatheti-
cally. "The Seville sun can be cruel. Be careful out there
tomorrow."
"Thanks," Becker said. "But I’m headed home."
The officer looked shocked. "You just got here!"
"I know, but the guy paying my airfare is waiting for
these items."
The lieutenant looked offended in the way only a Span-
iard can be offended. "You mean you’re not going to
experience Seville?"
"I was here years ago. Beautiful city. I’d love to stay."
"So you’ve seen La Giralda?"
Becker nodded. He’d never actually climbed the ancient
Moorish tower, but he’d seen it.
"How about the Alcazar?"
Becker nodded again, remembering the night he’d
heard Pacode Lucia play guitar in the courtyard - Fla-
menco under the stars in a fifteenth-century fortress.
He wished he’d known Susan back then.
"And of course there’s Christopher Columbus." The offi-
cer beamed. "He’s buried in our cathedral."
Becker looked up. "Really? I thought Columbus was
buried in the Dominican Republic."
"Hell no! Who starts these rumors? Columbus’s body is
here in Spain! I thought you said you went to college."
Becker shrugged. "I must have missed that day."
"The Spanish church is very proud to own his relics."
The Spanish church. Becker knew here was only one
church in Spain - the Roman Catholic church. Catholi-
cism was bigger here than in Vatican City.
"We don’t, of course, have his entire body," the lieu-
tenant added. "Solo el escroto."
Becker stopped packing and stared at the lieutenant.
Solo elescroto? He fought off a grin. "Just his scrotum?"
The officer nodded proudly. "Yes. When the church ob-
tains the remains of a great man, they saint him and
spread the relics to different cathedrals so everyone can
enjoy their splendor."
"And you got the…" Becker stifled a laugh.
"Oye! It’s a pretty important part!" the officer de-
fended. "It’s not like we got a rib or a knuckle like those
churches in Galicia! You should really stay and see it."
Becker nodded politely. "Maybe I’ll drop in on my way
out of town."
"Mala suerte." The officer sighed. "Bad luck. The ca-
thedral’s closed till sunrise mass."
"Another time then." Becker smiled, hoisting the box.
"I should probably get going. My flight’s waiting." He
made a final glance around the room.
"You want a ride to the airport?" the officer asked.
"I’ve got a MotoGuzzi out front."
"No thanks. I’ll catch a cab." Becker had driven a mo-
torcycle once in college and nearly killed himself on it.
He had no intention of getting on one again, regardless
of who was driving.
"Whatever you say," the officer said, heading for the
door. "I’ll get the lights."
Becker tucked the box under his arm. Have I got eve-
rything? He took a last look at the body on the table.
Policista šťouchl mrtvolu do nohy. "Quien es? Kdo je
to?"
"Nemám ponětí."
"Vypadá jako Číňan."
Japonec, pomyslel si Becker.
"Chudák chlap. Infarkt, co?"
Becker v zamyšlení přikývl. "Tak mi to řekli."
Poručík si povzdechl a soucitně potřásl hlavou.
"Sevillský slunce dovede být krutý. Dejte si na ně zítra
pozor."
"Díky," odvětil Becker, "ale já se vracím domů."
Policista vytřeštil oči. "Vždyť jste teprve přijel!"
"Já vím, ale ti, co mi platí cestu, čekají na tyhle věci."
Vypadalo to, že se poručík urazil tak, jak to dovede jen
pravý Španěl. "Chcete říct, že se ani neseznámíte se
Sevillou?"
"Před pár lety jsem tu byl. Krásné město. Pobyl bych
moc rád."
"Takže La Giraldu jste viděl?"
Becker přikývl. Na starobylou maurskou věž sice nikdy
nevylezl, ale s čistým svědomím mohl říct, že ji viděl.
"A co Alcazar?"
Becker opět přikývl a zavzpomínal na večer, kdy slyšel
Paka de Luciu hrát na kytaru flamenco pod hvězdnatým
nebem na nádvoří pevnosti z patnáctého století. Mrzelo
ho, že už se tehdy neznali se Susan.
"A pak je tu taky Kryštof Kolumbus," rozzářil se
poručík. "Je pohřbený tady v katedrále."
Becker vzhlédl. "Vážně? Myslel jsem, že je pochovaný v
Dominikánské republice."
"Ani náhodou! Kdo šíří tyhle fámy? Kolumbovo tělo je
tady ve Španělsku. Neříkal jste, že jste chodil na
vysokou?"
Becker pokrčil rameny. "Tak to jsem asi chyběl, když se
tohle probíralo."
"Španělská církev je na jeho ostatky nesmírně hrdá."
Španělská církev. Becker dobře věděl, že tady ve
Španělsku je církev jen jedna: římskokatolická.
Katolicizmus tu znamenal víc než ve Vatikánu.
"Nemáme samozřejmě celé jeho tělo," dodal náhle
poručík. "Solo el escroto."
Becker přestal balit a vytřeštil na policistu zrak. Solo el
escroto? S vypětím všech sil potlačil úsměv. "Jen
šourek?"
Poručík pyšně přikývl. "Ano. Když církev získá ostatky
slavného člověka, posvětí je a jednotlivé relikvie rozmístí
do různých katedrál, aby je mohli obdivovat všichni."
"A vy jste dostali…" Becker měl co dělat, aby se
nerozchechtal nahlas.
"No jistě! To je hodně důležitá partie!" hájil poručík
národní poklad. "Žádné žebro nebo prst jako v těch
kostelích v Galicii! Vážně byste měl zůstat a prohlédnout
si to."
Becker zdvořile přikývl. "Možná se tam zastavím cestou
z města."
"Mala suerte." Policista vzdychl. "Smůla. Katedrála je až
do jitřní mše zavřená."
"Tak třeba jindy." Becker se usmál a zdvihl krabici. "Už
bych měl raději jít. Čeká na mě letadlo." Ještě se
naposledy rozhlédl po místnosti.
"Chcete hodit na letiště?" nabídl se policista. "Mám
venku motorku."
"Ne, díky. Chytím si taxíka." Becker jel na motocyklu
jen jednou, ještě na vysoké škole, a málem se zabil.
Víckrát na to nehodlal sednout bez ohledu na to, kdo
bude řídit.
"Jak chcete," pokrčil rameny poručík a vykročil ke
dveřím. "Jdu zhasnout."
Becker si strčil krabici pod paži. Mám všechno?
Naposledy se podíval na tělo na stole. Nebožtík byl úplně
38
The figure was stark naked, face up under fluorescent
lights, clearly hiding nothing. Becker found his eyes
drawn again to the strangely deformed hands. He gazed
a minute, focusing more intently.
The officer killed the lights, and the room went dark.
"Hold on," Becker said. "Turn those back on."
The lights flickered back on.
Becker set his box on the floor walked over to the
corpse. He leaned down and squinted at the man’s left
hand.
The officer followed Becker’s gaze. "Pretty ugly, huh?"
But the deformity was not what had caught Becker’s
eye. He’d seen something else. He turned to the officer.
"You’re sure everything’s in this box?"
The officer nodded. "Yeah. That’s it."
Becker stood for moment with his hands on his hips.
Then he picked up the box, carried it back over to the
counter, and dumped it out. Carefully, piece by piece,
he shook out the clothing. Then he emptied the shoes
and tapped them as if trying to remove a pebble. After
going over everything a second time, he stepped back
and frowned.
"Problem?" asked the lieutenant.
"Yeah," Becker said. "We’re missing something."
CHAPTER 13
Tokugen Numataka stood in his plush, penthouse office
and gazed out at the Tokyo skyline. His employees and
competitors knew him asakuta same - the deadly shark.
For three decades he’d outguessed, outbid, and out
advertised all the Japanese competition; now he was on
the brink of becoming a giant in the world market as
well.
He was about to close the biggest deal of his life - a
deal that would make his Numatech Corp. the Microsoft
of the future. His blood was alive with the cool rush of
adrenaline. Business was war - and war was exciting.
Although Tokugen Numataka had been suspicious
when the call had come three days ago, he now knew
the truth. He was blessed with myouri - good fortune.
The gods had chosen him.
"I have a copy of the Digital Fortress pass-key," the
American accent had said. "Would you like to buy it?"
Numataka had almost laughed aloud. He knew it was a
ploy. Numatech Corp. had bid generously for Ensei
Tankado’s new algorithm, and now one of Numatech’s
competitors was playing games, trying to find out the
amount of the bid.
"You have the pass-key?" Numataka feigned interest.
"I do. My name is North Dakota."
Numataka stifled a laugh. Everyone knew about North
Dakota. Tank ado had told the press about his secret
partner. It had been a wise move on Tankado’s part to
have a partner; even in Japan, business practices had
become dishonorable. Ensei Tank ado was not safe. But
one false move by an overeager firm, and the pass-key
would be published; every software firm on the market
would suffer.
Numataka took a long pull on his Umami cigar and
played along with the caller’s pathetic charade. "So
you’re selling your pass-key? Interesting. How does
Ensei Tank ado feel about this?"
"I have no allegiance to Mr. Tank ado. Mr. Tank ado
was foolish to trust me. The pass-key is worth hundreds
of times whether is paying me to handle it for him."
"I’m sorry," Numataka said. "Your pass-key alone is
worth nothing to me. When Tank ado finds out what
you’ve done, he will simply publish his copy, and the
market will be flooded."
nahý a ležel na zádech ozářen mrtvolným jasem zářivek
tak, že snad nebylo možné nic přehlédnout. Becker si
uvědomil, že ho pořád podivně přitahují ty zvláštně
znetvořené ruce. Znovu se na mrtvého upřeně a
tentokrát pozorněji zahleděl.
Policista zhasnul světla a místnost zahalila tma.
"Moment," ozval se Becker. "Rozsviťte mi tady ještě."
Zářivky se opět rozblikaly.
Becker postavil krabici na podlahu a vrátil se ke stolu.
Sehnul se a s přimhouřenýma očima si prohlížel
nebožtíkovu levou ruku.
Policista si všiml, kam se Becker dívá. "Hnusný, co?"
Beckerovu pozornost však neupoutala deformace. Všiml
si něčeho jiného. Obrátil se k poručíkovi. "Jste si jistý, že
je v té krabici všechno?"
Policista přikývl. "Jo. Všechno."
Becker chvilku stál s rukama založenýma v bok. Pak
krabici zvedl, odnesl ji nazpátek k pultu a obsah na něj
vysypal. Potom začal oblečení opatrně kus po kuse
protřepávat. Nakonec vyklopil i věci z bot a začal jimi
poťukávat, jako by z nich chtěl vyklepat kamínek. Když
to celé ještě zopakoval, poodstoupil a zamračil se.
"Problém?" zeptal se stručně poručík.
"Jo," odpověděl Becker. "Něco tu chybí."
Kapitola 13
Tokugen Numataka stál ve své luxusní střešní kanceláři
a shlížel na panorama Tokia. Mezi svými zaměstnanci i
konkurenty měl přezdívku akuta same - žralok lidožrout.
Za tři desetiletí se mu podařilo přechytračit, přeplatit
nebo reklamou předhonit veškerou konkurenci v
Japonsku. Nyní mu scházelo už jen pár krůčků k tomu,
aby se stal gigantem i na světovém trhu.
Měl před sebou největší obchod svého života - obchod,
díky němuž se jeho společnost Numatech Corp. stane
Microsoftem budoucnosti. Cítil, jak mu stoupá hladina
adrenalinu v krvi. Byznys je válka - a válka je vzrušující.
Ačkoli v něm ten telefonát před třemi dny zpočátku
vzbudil podezření, nyní už znal pravdu. Dostalo se mu
požehnání v podobě miuri - šťastné náhody. Bohové si
ho vyvolili.
"Mám klíč k Digitální pevnosti," řekl hlas s americkým
přízvukem. "Chcete ho koupit?"
Numataka měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas.
Věděl, že je to léčka. Numatech Corp. nabídla v aukci za
nový algoritmus Enseie Tankada velkorysou sumu a
někdo z konkurentů se teď průhlednou fintou pokouší
zjistit, kolik nabídka činila.
"Vy máte klíč?" předstíral Numataka zájem.
"Mám. Jmenuju se North Dakota."
Numataka opět potlačil zachechtání. Tohle jméno už
znal v branži každý. Tankado se o svém utajovaném
společníkovi zmínil médiím. Bylo od něj rozumné zajistit
si partnera. Nepoctivost a podrazy v obchodních vztazích
už pronikly i do Japonska. Ensei Tankado nebyl právě v
bezpečí. Stačil však jediný podtrh ze strany obchodní
společnosti, která by po jeho tajemství prahla až příliš, a
klíč by byl zveřejněn, takže by to postihlo všechny
softwarové firmy bez rozdílu.
Numataka zhluboka potáhl z doutníku umami a rozhodl
se ještě chvilku si s volajícím pohrát. "Takže vy
prodáváte ten klíč? Zajímavé. A co na to Ensei
Tankado?"
"Panu Tankadovi nejsem nijak zavázán. Udělal chybu,
že mi důvěřoval. Ten klíč má stokrát větší cenu, než
kolik mi platí za to, že mu ho hlídám."
"Je mi líto," odvětil Numataka. "Váš klíč sám o sobě pro
mě nemá žádnou cenu. Až Tankado zjistí, co jste udělal,
prostě svou kopii zveřejní a zaplaví trh."
39
 "You will receive both pass-keys," the voice said. "Mr.
Tankado’s and mine."
Numataka covered the receiver and laughed aloud. He
couldn’t help asking. "How much are you asking for
both keys?"
"Twenty million U. S. dollars."
Twenty million was almost exactly what Numataka had
bid. "Twenty million?" He gasped in mock horror.
"That’s outrageous!"
"I’ve seen the algorithm. I assure you it’s well worth
it."
No shit, thought Numataka. It’s worth ten times that.
"Unfortunately," he said, tiring of the game, "we both
know Mr. Tank ado would never stand for this. Think of
the legal repercussions."
The caller paused ominously. "What if Mr. Tank ado
were no longer a factor?"
Numataka wanted to laugh, but he noted an odd de-
termination in the voice. "If Tank ado were no longer a
factor?" Numataka considered it. "Then you and I would
have a deal."
"I’ll be in touch," the voice said. The line went dead.
CHAPTER 14
Becker gazed down at the cadaver. Even hours after
death, the Asian’s face radiated with a pinkish glow of a
recent sunburn. The rest of him was a pale yellow - all
except the small area of purplish bruising directly over
his heart.
Probably from the CPR, Becker mused. Too bad it
didn’t work.
He went back to studying the cadaver’s hands. They
were like nothing Becker had ever seen. Each hand had
only three digits, and they were twisted and askew. The
disfigurement, however, was not what Becker was look-
ing at.
"Well, I’ll be." The lieutenant grunted from across the
room. "He’s Japanese, not Chinese."
Becker looked up. The officer was thumbing through
the dead man’s passport. "I’d rather you didn’t look at
that," Becker requested. Touch nothing. Read nothing.
"Ensei Tank ado… born January…"
"Please," Becker said politely. "Put it back."
The officer stared at the passport a moment longer and
then tossed it back on the pile. "This guy’s got a class-
3visa. He could have stayed here for years."
Becker poked at the victim’s hand with a pen. "Maybe
he lived here."
"Nope. Date of entry was last week."
"Maybe he was moving here," Becker offered curtly.
"Yeah, maybe. Crummy first week. Sunstroke and a
heart attack. Poor bastard."
Becker ignored the officer and studied the hand.
"You’re positive he wasn’t wearing any jewelry when he
died?"
The officer looked up, startled. "Jewelry?"
"Yeah. Take a look at this."
The officer crossed the room.
The skin on Tankado’s left hand showed traces of sun-
burn, everywhere except a narrow band of flesh around
the smallest finger.
Becker pointed to the strip of pale flesh. "See how this
isn’t sunburned here? Looks like he was wearing a ring."
The officer seemed surprised. "A ring?" His voice
sounded suddenly perplexed. He studied the corpse’s
finger. Then he flushed sheepishly. "My God." He chuck-
"Dostanete oba klíče," prohlásil neznámý. "Tankadův a
můj."
Numataka zakryl mluvítko dlaní a konečně se hlasitě
rozesmál. Nedokázal si však odpustit otázku: "A kolik za
oba ty klíče chcete?"
"Dvacet milionů amerických dolarů."
Požadovaná částka téměř nachlup odpovídala
Numatakově nabídce do aukce. "Dvacet milionů?" V
předstíraném zděšení zalapal po dechu. "To je šílenství!"
"Já jsem ten algoritmus viděl. Ujišťuji vás, že tu cenu
má."
To nepochybně, pomyslel si Numataka. Má desetkrát
větší. "Bohužel," prohlásil pak, protože už ho ta hra
začínala unavovat. "My oba víme, že by si to pan
Tankado nenechal líbit. Jen si představte ty právní
tahanice."
Volající se na chvilku zlověstně odmlčel. "A co kdyby
pan Tankado vypadl ze hry?"
Numataka už se chtěl znovu zasmát, ale zarazil jej
podivně odhodlaný tón na druhém konci linky. "Kdyby
Tankado vypadl ze hry?" Zamyslel se. "V tom případě
bychom se dohodli."
"Ozvu se," řekl neznámý a zavěsil.
Kapitola 14
Becker upřeně hleděl na mrtvolu. Dokonce i po
dlouhých hodinách, jež uplynuly od mužovy smrti,
prozrazovalo narůžovělé zbarvení Asiatova obličeje
nedávné spálení sluncem. Jinak byla kůže mrtvého
světle zažloutlá - až na malinkou zarudlou podlitinku
přímo nad srdcem.
Nejspíš od masáže srdce, přemítal Becker v duchu.
Škoda - nebyla už k ničemu.
Znovu se zadíval na nebožtíkovy ruce. Něco takového
nikdy v životě neviděl. Každá ruka měla jen tři podivně
zkřivené a pokroucené prsty. Beckera však deformace
nezajímala.
"Hele, spletl jsem se," zabručel poručík na opačné
straně místnosti. "Byl to Japonec, ne Číňan."
Becker vzhlédl. Policista listoval v nebožtíkově pase.
"Byl bych raději, kdybyste si to neprohlížel," ozval se
zdvořile Becker. Ničeho se nedotýkat. Nic nečíst.
"Ensei Tankado… narozen v lednu…"
"Prosím," požádal Becker stále ještě zdvořile. "Dejte to
zpátky."
Policista se ještě jednou podíval do pasu a pak ho hodil
nazpátek na hromadu. "Ten chlap měl vízum třetí
kategorie. Mohl tu být celé roky."
Becker šťouchl propiskou do nebožtíkovy ruky. "Třeba
tady bydlel."
"Omyl. Podle záznamu v pase přicestoval minulý
týden."
"Tak se sem možná chtěl přistěhovat," zkusil to Becker
už poněkud podrážděně.
"Jo, možná. To mu ten první týden zrovna nevyšel.
Napřed se spálí a pak ho složí infarkt. Smolař."
Becker policistu ignoroval a dál si soustředěně prohlížel
ruku mrtvého. "Jste si jistý, že když zemřel, neměl
žádné šperky?"
Poručík sebou trhl a podíval se na něho. "Šperky?"
"Jo. Pojďte se na to kouknout."
Poručík k němu přistoupil.
Kůže na Tankadově levé ruce byla celá spálená od
slunce - až na úzký proužek kolem nejmenšího prstu.
Becker ukázal na světlejší kroužek. "Vidíte? Tady to
není spálené. Vypadá to, že měl prsten."
Policista se zatvářil překvapeně. "Prsten?" V jeho hlase
zazněl úžas a pochopení zároveň. Zahleděl se na
nebožtíkův prst a pak se ostýchavě začervenal.
40
led. "The story was true?"
Becker had a sudden sinking feeling. "I beg your par-
don?"
The officer shook his head in disbelief. "I would have
mentioned it before… but I thought the guy was nuts."
Becker was not smiling. "What guy?"
"The guy who phoned in the emergency. Some Cana-
dian tourist. Kept talking about a ring. Babbling in the
worst damn Spanish I ever heard."
"He said Mr. Tank ado was wearing a ring?"
The officer nodded. He pulled out a Ducado cigarette,
eyed the no fumar sign, and lit up anyway. "Guess I
should have said something, but the guy sounded to-
tally loco."
Becker frowned. Strathmore’s words echoed in his
ears. I want everything Ensei Tank ado had with him.
Everything. Leave nothing. Not even a tiny scrap of pa-
per.
"Where is the ring now?" Becker asked.
The officer took a puff. "Long story."
Something told Becker this was not good news. "Tell
me anyway."
CHAPTER 15
Susan Fletcher sat at her computer terminal inside
Node 3. Node3 was the cryptographers’ private, sound-
proofed chamber just off the main floor. A two-inch
sheet of curved one-way glass gave the cryptographers
a panorama of the Crypto floor while prohibiting anyone
else from seeing inside.
At the back of the expansive Node 3 chamber, twelve
terminals sat in a perfect circle. The annular arrange-
ment was intended to encourage intellectual exchange
between cryptographers, to remind them they were part
of a larger team - something like a code-breaker’s
Knights of the Round Table. Ironically, secrets were
frowned on inside Node 3.
"Nicknamed" the Playpen, Node 3 had none of the ster-
ile feel of the rest of Crypto. It was designed to feel like
home - plush carpets, high-tech sound system, fully
stocked fridge, kitchenette, a Nerf basketball hoop. The
NSA had a philosophy about Crypto: Don’t drop a cou-
ple billion bucks into a code-breaking computer without
enticing the best of the best to stick around and use it.
Susan slipped out of her Salvatore Ferragamo flats and
dug her stockinged toes into the thick pile carpet. Well-
paid government employees were encouraged to refrain
from lavish displays of personal wealth. It was usually
no problem for Susan - she was perfectly happy with
her modest duplex, Volvo sedan, and conservative
wardrobe. But shoes were another matter. Even when
Susan was in college, she’d budgeted for the best.
You can’t jump for the stars if your feet hurt, her aunt
had once told her. And when you get where you’re go-
ing, you darn well better look great!
Susan allowed herself a luxurious stretch and then set-
tled down to business. She pulled up her tracer and
prepared to configure it. She glanced at the E-mail ad-
dress Strathmore had given her.
NDAKOTA@ara. anon. org
"Panebože," uchechtl se. "Takže to byla pravda?"
Becker měl najednou pocit, že tápe. "Prosím?"
Policista nevěřícně zavrtěl hlavou. "Řek bych vám o tom
dřív… ale myslel jsem, že to byl jenom nějaký cvok."
Pokud čekal, že se Becker chápavě usměje, nedočkal
se. "Kdo jako?"
"Nějaký chlap telefonoval na tísňovou linku. Nějaký
kanadský turista. Pořád žvanil něco o prstenu. V životě
jsem nikoho neslyšel mluvit tak mizerně španělsky."
"On řekl, že Tankado měl prsten?"
Policista přikývl. Vytáhl krabičku cigaret Ducado, ohlédl
se po nápisu ZÁKAZ KOUŘENÍ, ale nakonec si stejně
zapálil. "Asi jsem vám to měl říct, ale ten chlap mi vážně
připadal jako totální magor."
Becker se zamračil. V mysli mu zněla ozvěna
Strathmorových slov. Chci všechno, co měl Ensei
Tankado u sebe. Všechno. Nic tam nenechávejte. Ani
sebemenší útržek papíru.
"Kde je ten prsten teď?" zeptal se Becker.
Policista vyfoukl mocný oblak modravého kouře. "To je
na delší povídání."
Becker začínal tušit, že tohle nebude dobré. "Jen
povídejte."
Kapitola 15
Susan Fletcherová seděla u svého počítačového
terminálu v Uzlu 3. Uzel 3 byla zvukotěsná místnost
vyhrazená pouze dešifrantům a umístěná těsně nad
úrovní hlavní haly dešifrovacího oddělení.
Pěticentimetrová zakřivená stěna z jednosměrného skla
umožňovala dešifrantům přehlédnout celou halu, ale
dovnitř neviděl nikdo.
V zadní části Uzlu 3 bylo do kruhu rozmístěno dvanáct
terminálů. Kruhové uspořádání bylo zvoleno za účelem
posílení vzájemné spolupráce dešifrantů. Mělo jim
připomínat, že jsou všichni v jednom velkém týmu -
něco jako rytíři kulatého stolu. Tady se ale tajemství
nevytvářela, ba právě naopak.
Uzel 3 přezdívaný "Jesličky" neměl nic společného s
naprostou sterilitou ostatních prostor dešifrovacího
oddělení. Všechno se tu podřizovalo snaze, aby se tady
dešifranti cítili co nejlépe, pokud možno jako doma.
Tomu napomáhaly jak hebké koberce, tak hudba z
dokonalé aparatury stejně jako bezvadně zásobená
chladnička a kuchyňka a dokonce i basketbalový koš.
Vedení NSA zastávalo ohledně dešifrovacího oddělení
naprosto jasnou filozofii: nemá smysl vyhodit dvě
miliardy dolarů za dešifrovací počítač, když k němu
nepřilákáte také ty nejlepší mozky.
Susan vyklouzla z lodiček od Salvatora Ferragama a
prsty v hedvábných punčochách zabořila do koberce s
vysokým vlasem. Dobře placeným vládním
zaměstnancům bylo doporučováno, aby nedávali svoji
zámožnost nijak okázale najevo. Susan to žádné
problémy nedělalo - byla naprosto spokojená v poměrně
skromně zařízeném dvoupodlažním bytě, stačil jí sedan
Volvo a konzervativně vybavený šatník. Ovšem boty -
boty, to bylo něco docela jiného. Už jako studentka si
dokázala sestavit chudičký rozpočet tak, aby se mohla
obouvat do toho nejlepšího.
Nemůžeš doskočit ke hvězdám, když tě bolí nohy, řekla
jí kdysi teta. A až se dostaneš, kam chceš, musíš teprve
dobře vypadat!
Susan se rozkošnicky protáhla a dala se do práce.
Přepnula si terminál na svého "stopaře" a začala chystat
spuštění tohoto navigačního programu. Ještě jednou
mrkla na e-mailovou adresu, kterou dostala od
Strathmora.
NDAKOTA@ara. anon. org
41
 The man calling himself North Dakota had an anony-
mous account, but Susan knew it would not remain
anonymous for long. The tracer would pass through
ARA, get forwarded to North Dakota, and then send
information back containing the man’s real Internet
address.
If all went well, it would locate North Dakota soon, and
Strathmore could confiscate the pass-key. That would
leave only David. When he found Tankado’s copy, both
pass-keys could be destroyed; Tankado’s little time
bomb would be harmless, a deadly explosive without a
detonator.
Susan double-checked the address on the sheet in
front of her and entered the information in the correct
data field. She chuckled that Strathmore had encoun-
tered difficulty sending the tracer himself. Apparently
he’d sent it twice, both times receiving Tankado’s ad-
dress back rather than North Dakota’s. It was a simple
mistake, Susan thought; Strathmore had probably in-
terchanged the data fields, and the tracer had searched
for the wrong account.
Susan finished configuring her tracer and queued it for
release. Then she hit return. The computer beeped
once.
TRACER SENT.
Now came the waiting game.
Susan exhaled. She felt guilty for having been hard on
the commander. If there was anyone qualified to handle
this threat single-handed, it was Trevor Strathmore. He
had an uncanny way of getting the best of all those who
challenged him.
Six months ago, when the EFF broke a story that an
NSA submarine was snooping underwater telephone
cables, Strathmore calmly leaked a conflicting story that
the submarine was actually illegally burying toxic waste.
The EFF and the oceanic environmentalists spent so
much time bickering over which version was true, the
media eventually tired of the story and moved on.
Every move Strathmore made was meticulously
planned. He depended heavily on his computer when
devising and revising his plans. Like many NSA employ-
ees, Strathmore used NSA-developed software called
BrainStorm - a risk-free way to carry out "what-if" sce-
narios in the safety of a computer.
BrainStorm was an artificial intelligence experiment
described by its developers as a Cause & Effect Simula-
tor. It originally had been intended for use in political
campaigns as a way to create real-time models of a
given "political environment." Fed by enormous
amounts of data, the program created a relationary web
- a hypothesized model of interaction between political
variables, including current prominent figures, their
staffs, their personal ties to each other, hot issues, indi-
viduals’ motivations weighted by variables like sex, eth-
nicity, money, and power. The user could then enter
any hypothetical event and BrainStorm would predict
the event’s effect on "the environment."
Commander Strathmore worked religiously with Brain-
Storm - not for political purposes, but as a TFM device;
Time-Line, Flowchart, & Mapping software was a power-
ful tool for outlining complex strategies and predicting
weaknesses. Susan suspected there were schemes hid-
den in Strathmore’s computer that someday would
change the world.
Yes, Susan thought, I was too hard on him.
Člověk, který si říkal North Dakota, měl anonymní e-
mailovou adresu. Susan si však byla jistá, že dlouho
anonymní nezůstane. Stopař projde přes systém ARA,
bude přesměrován na adresu North Dakoty a odešle
nazpět informaci obsahující pravou internetovou adresu
tajemného neznámého.
Jestli půjde všechno dobře, bude North Dakota rychle
lokalizován a Strathmore získá klíč. Pak už to bude jen
na Davidovi. Pokud najde Tankadovu kopii, budou moct
být oba klíče zničeny. Tankadova časovaná bomba tak
bude zneškodněna, protože smrtelně nebezpečná
třaskavina se ocitne bez rozbušky.
Susan se ještě jednou podívala na adresu, kterou měla
napsanou na listu kancelářského papíru na stole před
sebou. Pak tuto informaci zadala do příslušného
datového pole. Zasmála se při představě, jak se
Strathmore neúspěšně sám potýká s aktivací stopaře.
Podle všeho ho odeslal dvakrát a pokaždé dostal zpátky
nikoli adresu North Dakoty, nýbrž Tankadovu.
Jednoduchá chybička, pomyslela si Susan. Strathmore
pravděpodobně zaměnil datová pole, takže stopař pátral
po nesprávné adrese.
Susan dokončila zadávání dat a aktivovala program k
odeslání. Vzápětí učinila ještě jedním kliknutím poslední
krok.
STOPAŘ ODESLÁN.
Teď už bylo zapotřebí pouze čekat.
Susan zhluboka vydechla. Mrzelo ji, jak na šéfa vyjela.
Pokud je tuto hrozivou situaci vůbec někdo schopen
zvládnout sám, pak je to Trevor Strathmore. Nevěděla
sice, jak to dělá, ze zkušenosti jí však bylo známo, že
zbraně nepřátel dokázal ten chlap snad pokaždé obrátit
proti nim samým.
Když EFF, Nadace elektronických hranic, zhruba před
půl rokem začala vykřikovat, že NSA prostřednictvím
ponorky sleduje datové přenosy v podmořských
telefonních kabelech, vypustil Strathmore bez
nejmenšího vzrušování do světa zdánlivě uniknuvší
informaci, že ponorka ve skutečnosti v oceánu ukládala
toxický odpad. EFF se spolu s ochránci životního
prostředí tak dlouho dohadovala, která verze je
pravdivá, až to média nakonec unavilo a přestala se o
celou záležitost zajímat úplně.
Strathmore každý svůj krok dopodrobna plánoval. Při
sestavování i hodnocení svých plánů se plně spoléhal na
počítač. Stejně jako mnoho jiných zaměstnanců úřadu,
používal i on jejich vlastní softwarový produkt zvaný
BrainStorm jako bezrizikový způsob, jak si v bezpečí
počítače prověřit jednotlivé situace "co by kdyby" .
BrainStorm byl experimentem v oblasti umělé
inteligence. Jeho tvůrci jej pracovně označovali za
simulátor příčin a následků. Původně byl vyvinut pro
politické kampaně jako prostředek k vytváření modelů
daného "politického prostředí" v reálném čase. Pokud byl
program "nakrmen" dostatečným množstvím údajů,
vytvořil vztahovou síť - hypotetický model vztahů mezi
jednotlivými politickými proměnnými, mezi něž patřili
stávající prominenti, jejich personál, vzájemné osobní
kontakty a vztahy, choulostivé problémy a individuální
motivace s různou statistickou vahou jako sex, etnické
vztahy, peníze a moc. Pak mohl uživatel zadat
hypotetickou situaci a BrainStorm předpověděl, jaký by
měla vliv na "prostředí".
Strathmore s programem BrainStorm pracoval naprosto
důsledně. Nikoli však z politických důvodů. Pro něj to
byla výhradně součást plánovacího softwaru - soustavy
nesmírně výkonných nástrojů pro sestavování
komplexních strategií a předvídání slabých stránek.
Susan měla nejasné tušení, že někde ve Strathmorově
počítači jsou ukryty plány, které jednoho dne změní
svět.
Ano, pomyslela si. Byla jsem k němu příliš tvrdá.
42
 Her thoughts were jarred by the hiss of the Node 3
doors.
Strathmore burst in. "Susan," he said. "David just
called. There’s been a setback."
CHAPTER 16
"A ring?" Susan looked doubtful. "Tankado’s missing a
ring?"
"Yes. We’re lucky David caught it. It was a real heads-
up play."
"But you’re after a pass-key, not jewelry."
"I know," Strathmore said, "but I think they might be
one and the same."
Susan looked lost.
"It’s a long story."
She motioned to the tracer on her screen. "I’m not go-
ing anywhere."
Strathmore sighed heavily and began pacing. "Appar-
ently, there were witnesses to Tankado’s death. Accord-
ing to the officer at the morgue, a Canadian tourist
called the Guardia this morning in a panic - he said a
Japanese man was having a heart attack in the park.
When the officer arrived, he found Tank ado dead and
the Canadian there with him, so he radioed the para-
medics. While the paramedics took Tankado’s body to
the morgue, the officer tried to get the Canadian to tell
him what happened. All the old guy did was babble
about some ring Tank ado had given away right before
he died."
Susan eyed him skeptically. "Tank ado gave away a
ring?"
"Yeah. Apparently he forced it in this old guy’s face -
like he was begging him to take it. Sounds like the old
guy got a close look at it." Strathmore stopped pacing
and turned. "He said the ring was engraved - with some
sort of lettering."
"Lettering?"
"Yes, and according to him, it wasn’t English." Strath-
more raised his eyebrows expectantly.
"Japanese?"
Strathmore shook his head. "My first thought too. But
get this - the Canadian complained that the letters
didn’t spell anything. Japanese characters could never
be confused with our Roman lettering. He said the en-
graving looked like a cat had gotten loose on a type-
writer."
Susan laughed. "Commander, you don’t really think…"
Strathmore cut her off. "Susan, it’s crystal clear. Tank
ado engraved the Digital Fortress pass-key on his ring.
Gold is durable. Whether he’s sleeping, showering, eat-
ing - the pass-key would always be with him, ready at a
moment’s notice for instant publication."
Susan looked dubious. "On his finger? In the open like
that?"
"Why not? Spain isn’t exactly the encryption capital of
the world. Nobody would have any idea what the letters
meant. Besides, if the key is a standard sixty-four-bit -
even in road daylight, nobody could possibly read and
memorize all sixty-four characters."
Susan looked perplexed. "And Tank ado gave this ring
to a total stranger moments before he died? Why?"
Strathmore’s gaze narrowed. "Why do you think?"
It took Susan only a moment before it clicked. Her
eyes widened.
Strathmore nodded. "Tank ado was trying to get rid of
it. He thought we’d killed him. He felt himself dying and
logically assumed we were responsible. The timing was
too coincidental. He figured we’d gotten to him, poison
or something, a slow-acting cardiac arrestor. He knew
the only way we’d dare kill him is if we’d found North
Její úvahy přerušilo zasyčení otevírajících se dveří Uzlu
3.
Vzápětí dovnitř vrazil Strathmore. "Susan," vyhrkl bez
úvodu, "zrovna volal David. Máme problém."
Kapitola 16
"Prsten?" Susan se zatvářila pochybovačně. "Tankadovi
chybí prsten?"
"Ano. Máme štěstí, že na to David přišel. Pozorovací
talent tedy má, to se mu musí nechat."
"Ale vám přece jde o klíč, ne o klenoty."
"To ano," odvětil Strathmore, "ale já si myslím, že by to
mohlo být jedno a totéž."
Susan se podívala poněkud nechápavě.
"To je dlouhá historie."
Pokynula k monitoru s běžícím navigačním programem.
"Já nikam nepospíchám."
Strathmore si zhluboka vzdychl a začal přecházet po
místnosti. "Tankadova smrt se neobešla beze svědků.
Podle zjištěných informací tam dnes ráno volal na policii
nějaký zpanikařený kanadský turista, že prý v parku
dostal jakýsi Japonec záchvat. Když tam dotyčný
policista dorazil, našel mrtvého Tankada a u něj toho
Kanaďana. Zavolal tedy záchranku. Když odvážela
Tankadovo tělo do márnice, pokusil se policista od
Kanaďana vyzvědět, co se vlastně stalo. Ale ten stařík
prý blábolil pořád něco o nějakém prstenu, který mu
Tankado dal, než zemřel."
Susan se po šéfovi skepticky podívala. "Tankado mu dal
prsten?"
"Jo. Podle toho, co víme, ho strkal tomu staříkovi pod
nos, jako by ho prosil, aby si ho vzal. Vypadá to, že ten
turista měl dost času důkladně si ho prohlédnout."
Strathmore přerušil rázování po místnosti a otočil se.
"Na tom prstenu prý byla rytina - nějaký nápis."
"Nápis?"
"Ano, a angličtina to podle něj nebyla." Strathmore
významně povytáhl obočí.
"Japonština?"
Strathmore zavrtěl hlavou. "To mě taky nejdřív
napadlo. Zajímavé je, že podle toho Kanaďana byl ten
nápis naprosto nesrozumitelný. Japonské znaky by si s
latinkou určitě nespletl. Říkal, že ta písmena byla tak
zmateně zpřeházená, jako když se po klávesnici
rozběhne kočka."
Susan se zasmála. "Šéfe, snad si vážně nemyslíte…"
Strathmore ji utnul v půli věty. "Susan, je to úplně
jasné. Tankado vyryl klíč k Digitální pevnosti do toho
prstenu. Zlato je trvanlivé a ať spal, jedl nebo se třeba
sprchoval, měl klíč pořád u sebe. Kdykoli ho mohl
zveřejnit."
Susan zapochybovala. "Na prstě? Takhle všem na
očích?"
"A proč ne? Španělsko není zrovna rájem dešifrantů.
Nikdo nemohl mít ponětí, co ta písmena znamenají. A
kromě toho, jestli je to standardní čtyřiašedesátibitový
klíč, nikdo nemohl stihnout přečíst a zapamatovat si
všech čtyřiašedesát znaků, i kdyby ten prsten nakrásně
viděl za plného světla."
To už byla Susan zmatená úplně. "A Tankado, než
zemřel, dal ten prsten úplně cizímu člověku? Proč?"
Strathmore přimhouřil oči. "Proč byste myslela?"
Susan trvalo jen chvilku, než jí to došlo. V tu chvíli
vykulila oči.
Strathmore přikývl. "Tankado se ho chtěl zbavit. Myslel
si, že jsme ho zabili my. Cítil, že umírá, a logicky
předpokládal, že je to naše práce. Ta časová shoda byla
až příliš podezřelá, než aby to mohl považovat za
náhodu. Usoudil, že jsme ho dostali nějakým jedem
nebo co já vím, prostě nějakým prostředkem, který
43
Dakota."
Susan felt a chill. "Of course," she whispered. "Tank
ado thought that we neutralized his insurance policy so
we could remove him too."
It was all coming clear to Susan. The timing of the
heart attack was so fortunate for the NSA that Tank ado
had assumed the NSA was responsible. His final instinct
was revenge. Ensei gave away his ring as a last-ditch
effort to publish the pass-key. Now, incredibly, some
unsuspecting Canadian tourist held the key to the most
powerful encryption algorithm in history.
Susan sucked in a deep breath and asked the inevita-
ble question. "So where is the Canadian now?"
Strathmore frowned. "That’s the problem."
"The officer doesn’t know where he is?"
"No. The Canadian’s story was so absurd that the offi-
cer figured he was either in shock or senile. So he put
the old guy on the back of his motorcycle to take him
back to his hotel. But the Canadian didn’t know enough
to hang on; he fell off before they’d gone three feet -
cracked his head and broke his wrist."
"What!" Susan choked.
"The officer wanted to take him to a hospital, but the
Canadian was furious - said he’d walk back to Canada
before he’d get on the motorcycle again. So all the offi-
cer could do was walk him to a small public clinic near
the park. He left him there to get checked out."
Susan frowned. "I assume there’s no need to ask
where David is headed."
CHAPTER 17
David Becker stepped out onto the scorching tile con-
course of Plaza de España. Before him, El Ayuntamiento
- the ancient city council building - rose from the trees
on a three-acre bed of blue and white azulejo tiles. Its
Arabic spires and carved facade gave the impression it
had been intended more as a palace than a public of-
fice. Despite its history of military coups, fires, and pub-
lic hangings, most tourists visited because the local bro-
chures plugged it as the English military headquarters in
the film Lawrence of Arabia. It had been far cheaper for
Columbia Pictures to film in Spain than in Egypt, and
the Moorish influence on Seville’s architecture was
enough to convince moviegoers they were looking at
Cairo.
Becker reset his Seiko for local time: 9:10 p. m. - still
afternoon by local standards; a proper Spaniard never
ate dinner before sunset, and the lazy Andalusian sun
seldom surrendered the skies before ten.
Even in the early-evening heat, Becker found himself
walking across the park at a brisk clip. Strathmore’s
tone had sounded a lot more urgent this time than it
had that morning. His new orders left no room for mis-
interpretation: Find the Canadian, get the ring. Do
whatever is necessary, just get that ring.
Becker wondered what could possibly be so important
about a ring with lettering all over it. Strathmore hadn’t
offered, and Becker hadn’t asked. NSA, he thought.
Never Say Anything.
On the other side of Avenida Isabela Católica, the clinic
was clearly visible - the universal symbol of a red cross
in a white circle painted on the roof. The Guardia officer
had dropped the Canadian off hours ago. Broken wrist,
postupně ochromuje srdeční činnost. Věděl, že bychom
se ho odvážili zabít jen v případě, kdybychom našli North
Dakotu."
Susan přeběhl mráz po zádech. "No jasně," zašeptala.
"Tankado si myslel, že jsme vyřadili jeho pojistku, a
proto že jsme mohli odstranit i jeho."
Najednou to všechno do sebe naprosto dokonale
zapadalo. Ten srdeční záchvat přišel pro NSA právě včas,
takže Tankado usoudil, že je za něj úřad také
zodpovědný. A to poslední, nač ještě stačil pomyslet,
byla pomsta. Těsně před smrtí se pokusil klíč zveřejnit
tím, že prsten někomu předal. A jakkoli to je
neuvěřitelné, teď má klíč k nejdokonalejšímu
kódovacímu algoritmu všech dob nějaký nic netušící
kanadský turista.
Susan se zhluboka nadechla a odhodlala se k
nevyhnutelné otázce: "A kde je ten Kanaďan teď?"
Strathmore se zamračil. "To je právě ten problém."
"Ten policista to neví?"
"Ne. Ta historka zněla natolik absurdně, že usoudil, že
ten chlapík je buď v šoku, nebo senilní. Posadil si ho
proto za sebe na motorku, že ho odveze do hotelu.
Jenže ten dědouš se ani neuměl držet. Spadl, ještě
neujeli snad ani metr, rozbil si hlavu a zlomil zápěstí."
"Cože?" zalapala Susan po dechu.
"Ten polda ho chtěl odvézt do nemocnice, ale děda se
prý rozvzteklil a řekl mu, že než by ještě jednou sedl na
motorku, půjde radši do Kanady po svých. Tomu
policistovi nezbylo nic jiného, než dědu doprovodit na
zdravotní středisko poblíž parku, kde se to všechno
sběhlo. Tam ho nechal na ošetření a na kontrolu."
Susan se zamračila. "Předpokládám, že se ani nemusím
ptát, kam má teď namířeno David."
Kapitola 17
David Becker vykročil po rozpáleném dláždění náměstí
Plaza de Espana. Před ním se mezi stromy oživujícími
více než hektarovou plochu pokrytou modro-bílými
dlažebními kostkami tyčila starobylá městská radnice El
Ayuntamiento. Podle maurských věží a zdobené fasády
by se na první pohled mohlo zdát, že byla stavěna spíš
jako honosná rezidence než jako veřejná budova.
Navzdory historii plné vojenských převratů, požárů a
veřejných poprav ji většina turistů navštěvovala kvůli
reklamním brožurám, které uváděly, že právě zde se
natáčely scény z britského vojenského velitelství pro film
Lawrence z Arábie. Pro společnost Columbia Pictures
bylo daleko levnější točit ve Španělsku než v Egyptě a
maurský vliv na sevillskou architekturu dostačoval k
tomu, aby návštěvníci kin věřili, že se dívají na záběry z
Káhiry.
Becker si na svých hodinkách značky Seiko nastavil
místní čas. Bylo 21. 10, podle zdejších měřítek tedy
pořád ještě odpoledne. Správný Španěl nikdy nevečeří
před soumrakem a líné andaluské slunce jen zřídkakdy
opouští oblohu před desátou.
Přestože slunce i v nadcházejícím večeru připalovalo,
Becker kráčel parkem svižným krokem. Tentokrát zněl
Strathmorův hlas daleko naléhavěji než ráno. Jeho nové
pokyny byly naprosto jasné - najít toho Kanaďana a
zajistit prsten. Udělat, co bude třeba, ale ten prsten
přivézt.
Becker si lámal hlavu, co na tom prstenu s bůhvíjakým
nápisem může být tak důležitého. Strathmore se o tom
nezmínil a on se neptal. Úřad národní bezpečnosti,
pomyslel si. Úplně němí bastardi.
Zdravotní středisko na protější straně Avenida Isabela
Católica bylo vidět už z dálky. K orientaci mu dokonale
posloužil obvyklý znak červeného kříže v bílém poli
umístěný na střeše. Policista tam toho Kanaďana dovedl
44
bumped head - no doubt the patient had been treated
and discharged by now. Becker just hoped the clinic had
discharge information - a local hotel or phone number
where the man could be reached. With a little luck,
Becker figured he could find the Canadian, get the ring,
and be on his way home without any more complica-
tions.
Strathmore had told Becker, "Use the ten thousand
cash to buy the ring if you have to. I’ll reimburse you."
"That’s not necessary," Becker had replied. He’d in-
tended to return the money anyway. He hadn’t gone to
Spain for money, he’d gone for Susan. Commander
Trevor Strathmore was Susan’s mentor and guardian.
Susan owed him a lot; a one-day errand was the least
Becker could do.
Unfortunately, things this morning hadn’t gone quite as
Becker had planned. He’d hoped to call Susan from the
plane and explain everything. He considered having the
pilot radio Strathmore so he could pass along a mes-
sage but was hesitant to involve the deputy director in
his romantic problems.
Three times Becker had tried to call Susan himself -
first from a defunct cellular on board the jet, next from
a pay phone at the airport, then again from the morgue.
Susan was not in. David wondered where she could be.
He’d gotten her answering machine but had not left a
message; what he wanted to say was not a message for
an answering machine.
As he approached the road, he spotted a phone booth
near the park entrance. He jogged over, snatched up
the receiver, and used his phone card to place the call.
There was a long pause as the number connected. Fi-
nally it began to ring.
Come on. Be there.
After five rings the call connected.
"Hi. This is Susan Fletcher. Sorry I’m not in right now,
but if you leave your name…"
Becker listened to the message. Where is she? By now
Susan would be panicked. He wondered if maybe she’d
gone to Stone Manor without him. There was a beep.
"Hi. It’s David." He paused, unsure what to say. One of
the things he hated about answering machines was that
if you stopped to think, they cut you off. "Sorry I didn’t
call," he blurted just in time. He wondered if he should
tell her what was going on. He thought better of it. "Call
Commander Strathmore. He’ll explain everything. "
Becker’s heart was pounding. This is absurd, he
thought. "I love you," he added quickly and hung up.
Becker waited for some traffic to pass on Avenida Bor-
bolla. Hethought about how Susan undoubtedly would
have assumed the worst; it was unlike him not to call
when he’d promised to.
Becker stepped out onto the four-lane boulevard. "In
and out," he whispered to himself. "In and out." He was
too preoccupied to see the man in wire-rim glasses
watching from across the street.
CHAPTER 18
Standing before the huge plate-glass window in his To-
kyo sky rise, Numataka took a long pull on his cigar and
smiled to himself. He could scarcely believe his good
fortune. He had spoken to the American again, and if all
was going according to the timetable, Ensei Tank ado
had been eliminated by now, and his copy of the pass-
key had been confiscated.
It was ironic, Numataka thought, that he himself would
end up with Ensei Tankado's pass-key. Tokugen Numa-
před bůhvíkolika hodinami. Zlomené zápěstí a potlučená
hlava - pacient už byl nepochybně dávno ošetřen a
propuštěn. Becker jen doufal, že na středisku budou
ochotni sdělovat informace. Stačil by mu název hotelu
nebo telefonní číslo, na kterém by byl ten člověk k
zastižení. Když bude mít jen trochu štěstí, Kanaďana
vypátrá, dostane od něj prsten a bez dalších komplikací
se vrátí domů.
Strathmore Beckerovi sdělil: "Pokud to bude nutné,
zaplaťte za prsten těch deset tisíc. Pak se vyrovnáme."
"To nutné nebude," odvětil Becker. Stejně měl v úmyslu
ty peníze vrátit. Neletěl do Španělska kvůli penězům,
nýbrž kvůli Susan. Trevor Strathmore byl její učitel a
ochránce. Byla jeho velkou dlužnicí. Věnovat mu jeden
den tudíž Becker považoval za to nejmenší, co pro něj
může udělat.
Ráno se však věci bohužel nevyvíjely tak, jak si
představoval. Měl v úmyslu Susan zatelefonovat z
letadla a všechno jí vysvětlit. Napadlo ho, že by mohl
požádat pilota, aby pro ni rádiem předal Strathmorovi
vzkaz, ale nechtělo se mu zatěžovat provozního ředitele
NSA svými milostnými problémy.
Třikrát se jí pokusil dovolat - poprvé z nefunkčního
telefonu na palubě letadla, podruhé z budky na letišti a
nakonec z márnice. Susan to nebrala. David si lámal
hlavu, kde jen může být. Ozval se mu sice záznamník,
ale na něm žádnou zprávu nezanechal. To, co jí chtěl
říct, potřeboval vysvětlit osobně.
Nedaleko vchodu do parku zahlédl telefonní budku.
Rozběhl se k ní, sejmul sluchátko a vložil do přístroje
telefonní kartu. Když naťukal číslo, bylo dlouho ticho.
Konečně to na druhé straně začalo vyzvánět.
Tak dělej. Zvedni to.
Po pěti zazvoněních se ozvalo klapnutí.
"Ahoj, tady Susan Fletcherová. Bohužel nejsem
momentálně doma, ale pokud nadiktujete své jméno…"
Becker netrpělivě naslouchal hlasu z pásku. Kde je? Teď
už o něj má určitě strach. Napadlo ho, jestli snad do
Stone Manoru neodjela bez něj. Vtom se ve sluchátku
ozvalo pípnutí.
"Ahoj, tady David."Odmlčel se. Náhle nevěděl, co říct.
Záznamníky nesnášel mimo jiné také proto, že když se
člověk odmlčí, aby přemýšlel, vypnou se. "Promiň, že
jsem se neozval," vybrebtl právě včas. Horečně si lámal
hlavu, jestli jí má prozradit, oč jde. Pak si to raději
rozmyslel. "Zavolej Strathmorovi. On ti všechno vysvětlí.
" Beckerovi bušilo srdce jako o závod. Je to všechno
nesmysl, pomyslel si. "Miluju tě," dodal ještě chvatně a
zavěsil.
Počkal, až se v hustém podvečerním provozu na
Avenida Borbolla najde mezera. Myslel na to, že Susan
už se určitě bojí nejhoršího. Nebývalo jeho zvykem, aby
nezavolal, když to slíbil.
Vstoupil do čtyřproudové jízdní dráhy širokého bulváru.
"Na otočku," zašeptal si pro sebe. "Na otočku." Byl příliš
zaměstnán vlastními starostmi, než aby si všiml muže se
skly v drátěných obroučkách, který ho sledoval z protější
strany ulice.
Kapitola 18
Numataka stál u obrovského okna své kanceláře v
mrakodrapu tyčícím se vysoko nad Tokiem. Zhluboka
potáhl z doutníku a usmál se. Ani se mu nechtělo věřit,
jaké má štěstí. S Američanem mluvil znovu, a pokud jde
všechno podle plánu, měl by už teď Ensei Tankado být
mimo hru a jeho kopie klíče by měla být zabavena.
Numataku napadlo, jaký je to paradox, že klíč Enseie
Tankada skončí u zrovna něho. Před mnoha lety se s
45
taka had met Tank ado once many years ago. The
young programmer had come to Numatech Corp. fresh
out of college, searching for a job. Numataka had de-
nied him. There was no question that Tank ado was
brilliant, but at the time there were other considera-
tions. Although Japan was changing, Numataka had
been trained in the old school; he lived by the code of
menboko-honor and face. Imperfection was not to be
tolerated. If he hired a cripple, he would bring shame on
his company. He had disposed of Tankado's résumé
without a glance.
Numataka checked his watch again. The American,
North Dakota, should have called by now. Numataka felt
a tinge of nervousness. He hoped nothing was wrong.
If the pass-keys were as good as promised, they would
unlock the most sought-after product of the computer
age-a totally invulnerable digital encryption algorithm.
Numataka could embed the algorithm in tamper-proof,
spray-sealed VSLI chips and mass market them to world
computer manufacturers, governments, industries, and
perhaps, even the darker markets… the black market of
world terrorists.
Numataka smiled. It appeared, as usual, that he had
found favor with the shichigosan-the seven deities of
good luck. Numatech Corp. was about to control the
only copy of Digital Fortress that would ever exist.
Twenty million dollars was a lot of money-but consider-
ing the product, it was the steal of the century.
CHAPTER 19
"What if someone else is looking for the ring?" Susan
asked, suddenly nervous. "Could David be in danger?"
Strathmore shook his head. "Nobody else knows the
ring exists. That’s why I sent David. I wanted to keep it
that way. Curious spooks don’t usually tail Spanish
teachers."
"He’s a professor," Susan corrected, immediately re-
gretting the clarification. Every now and again Susan
got the feeling David wasn’t good enough for the com-
mander, that he thought somehow she could do better
than a schoolteacher.
"Commander," she said, moving on, "if you briefed
David by car phone this morning, someone could have
intercepted the…"
"One-in-a-million shot," Strathmore interrupted, his
tone reassuring. "Any eavesdropper had to be in the
immediate vicinity and know exactly what to listen for."
He put his hand on her shoulder. "I would never have
sent David if I thought it was dangerous. "He smiled.
"Trust me. Any sign of trouble, and I’ll send in the
pros."
Strathmore’s words were punctuated by the sudden
sound of someone pounding on the Node 3 glass. Susan
and Strathmore turned.
Sys-Sec Phil Chartrukian had his face pressed against
the pane and was pounding fiercely, straining to see
through. Whatever he was excitedly mouthing was not
audible through the soundproofed glass. He looked like
he’d seen a ghost.
"What the hell is Chartrukian doing here?" Strathmore
growled. "He’s not on duty today."
"Looks like trouble," Susan said. "He probably saw the
Run-Monitor."
"Goddamn it!" the commander hissed. "I specifically
called the scheduled Sys-Sec last night and told him not
to come in!"
Susan was not surprised. Canceling a Sys-Sec duty
was irregular, but Strathmore undoubtedly had wanted
Tankadem jednou setkal. Mladý programátor se tehdy
přišel do Numatech Corp. rovnou po škole ucházet o
místo. Numataka jej odmítl. Nebylo sice pochyb, že
Tankado je odborně mimořádně na výši, tenkrát ale byly
ve hře i jiné faktory. Japonsko už se sice měnilo,
Numataka byl však ze staré školy. Žil podle starobylého
kodexu menboko - kodexu cti a důstojnosti. Ten
netoleroval nedokonalost. Pokud by přijal mrzáka, uvrhl
by svou společnost do hanby. Proto Tankadovu žádost
bez mrknutí oka zamítl.
Numataka znovu pohlédl na hodinky. Ten Američan, co
si říká North Dakota, už by měl volat. Numataka si
uvědomil, že podléhá nervozitě. Doufal jen, že je
všechno v pořádku.
Pokud jsou ty klíče skutečně tak dobré, jak se říká,
měly by znamenat přístup k nejžádanějšímu produktu
počítačového věku - k naprosto neprůstřelnému
digitálnímu kódovacímu algoritmu. Numataka by ho
mohl uložit do zablokovaných a zapečetěných
počítačových čipů a ty masově dodávat výrobcům
počítačů, vládám, institucím a možná i na poněkud
neprůhlednější trhy - třeba na černý trh teroristů celého
světa.
Numataka se usmál. Zdá se, že mu šičigosan - sedm
božstev štěstí - opět přeje. Numatech Corp. už brzy
bude mít k dispozici jedinou existující kopii Digitální
pevnosti. Dvacet milionů dolarů je sice hodně peněz, ale
vzhledem k protihodnotě je to kšeft století.
Kapitola 19
"A co když po tom prstenu pátrá ještě někdo jiný?"
zeptala se Susan a najednou ji přepadla nervozita.
"Nehrozí Davidovi nebezpečí?"
Strathmore zavrtěl hlavou. "Nikdo jiný neví, že ten
prsten existuje. Proto jsem tam také poslal Davida. Chtěl
jsem to všechno udržet pod pokličkou. Učitelům
španělštiny se zvědaví špioni obvykle na paty nevěší."
"On je profesor," opravila ho Susan a vzápětí zalitovala
toho, jak se nechala vyprovokovat. Pořád se nemohla
zbavit dojmu, že šéfovi pro ni David nepřipadá dost
dobrý. Jako by si myslel, že má na víc než jen na
obyčejného kantora.
"Šéfe," pokračovala raději dál v pracovní debatě, "jestli
jste dnes ráno Davidovi telefonoval do auta, mohl to
někdo odposlouchávat…"
"To je pravděpodobnost jedna ku milionu," přerušil ji
Strathmore konejšivým tónem. "Ty zvědavé uši by
musely být v bezprostřední blízkosti a musely by vědět,
co mají poslouchat." Položil jí ruku na rameno. "Kdybych
si myslel, že je to nebezpečné, nikdy bych tam Davida
neposlal. "Usmál se. "Věřte mi. Sebemenší náznak
problémů a šli by profíci."
Tečku za Strathmorovými slovy udělalo náhlé zabušení
na prosklenou stěnu Uzlu 3. Susan i Strathmore se
otočili.
Technik oddělení systémové bezpečnosti Phil
Chartrukian tiskl obličej na sklo, divoce do něj mlátil a
snažil se nahlédnout dovnitř. Jeho ústa se sice
pohybovala, přes zvukotěsné sklo však nemohli slyšet
ani pípnutí. Vypadal ale, jako by právě spatřil strašidlo.
"Co tady ksakru dělá Chartrukian?" zavrčel Strathmore.
"Dneska nemá službu."
"Vypadá to na nějaký problém," poznamenala Susan.
"Nejspíš si všiml, jak dlouho už běží testování."
"Krucinál!" zasyčel Strathmore. "Zvlášť jsem v noci
volal technikovi, co měl mít službu, aby sem nechodil!"
To Susan nijak nepřekvapilo. Zrušit službu systémové
bezpečnosti bylo sice proti pravidlům, Strathmore si tak
46
privacy in the dome. The last thing he needed was some
paranoid Sys-Sec blowing the lid off Digital Fortress.
"We better abort TRANSLTR," Susan said. "We can re-
set the Run-Monitor and tell Phil he was seeing things."
Strathmore appeared to consider it, then shook his
head. "Not yet. TRANSLTR is fifteen hours into this at-
tack. I want to run it a full twenty-four - just to be
sure."
This made sense to Susan. Digital Fortress was the first
ever use of a rotating clear text function. Maybe Tank
ado had overlooked something; maybe TRANSLTR
would break it after twenty-four hours. Somehow Susan
doubted it.
"TRANSLTR keeps running," Strathmore resolved. "I
need to know for sure this algorithm is untouchable."
Chartrukian continued pounding on the pane.
"Here goes nothing. " Strathmore groaned. "Back me
up."
The commander took a deep breath and then strode to
the sliding glass doors. The pressure plate on the floor
activated, and the doors hissed open.
Chartrukian practically fell into the room. "Commander,
sir. I… I’m sorry to bother you, but the Run-Monitor… I
ran a virus probe and…"
"Phil, Phil, Phil," the commander gushed pleasantly as
he put a reassuring hand on Chartrukian’s shoulder.
"Slowdown. What seems to be the problem?"
From the easygoing tone in Strathmore’s voice, nobody
would ever have guessed his world was falling in around
him. He stepped aside and ushered Chartrukian into the
sacred walls of Node 3. The Sys-Sec stepped over the
threshold hesitantly, like a well-trained dog that knew
better.
From the puzzled look on Chartrukian’s face, it was ob-
vious he’d never seen the inside of this place. Whatever
had been the source of his panic was momentarily for-
gotten. He surveyed the plush interior, the line of pri-
vate terminals, the couches, the bookshelves, the soft
lighting. When his gaze fell on the reigning queen of
Crypto, Susan Fletcher, he quickly looked away. Susan
intimidated the hell out of him. Her mind worked on a
different plane. She was unsettlingly beautiful, and his
words always seemed to get jumbled around her.
Susan’s unassuming air made it even worse.
"What seems to be the problem, Phil?" Strathmore
said, opening the refrigerator. "Drink?"
"No, ah - no, thank you, sir. " He seemed tongue-tied,
not sure he was truly welcome. "Sir… I think there’s a
problem with TRANSLTR."
Strathmore closed the refrigerator and looked at Char-
trukian casually. "You mean the Run-Monitor?"
Chartrukian looked shocked. "You mean you’ve seen
it?"
"Sure. It’s running at about sixteen hours, if I’m not
mistaken."
Chartrukian seemed puzzled. "Yes, sir, sixteen hours.
But that’s not all, sir. I ran a virus probe, and it’s turn-
ing up some pretty strange stuff."
"Really?" Strathmore seemed unconcerned. "What kind
of stuff?"
Susan watched, impressed with the commander’s per-
formance.
Chartrukian stumbled on. "TRANSLTR’s processing
something very advanced. The filters have never seen
anything like it. I’m afraid TRANSLTR may have some
sort of virus."
"A virus?" Strathmore chuckled with just a hint of con-
ovšem zajistil v hale klid, o nějž mu nepochybně šlo. To
poslední, co potřeboval, byl nějaký paranoik od
bezpečáků, který by vyžvanil zvěst o Digitální pevnosti.
"Raději bychom měli testování vypnout," navrhla
Susan. "Stačí je pak znovu spustit a Phila přesvědčíme,
že se mu něco zdálo."
Vypadalo to, že o tom Strathmore vážně uvažuje.
Nakonec zavrtěl hlavou. "Ještě ne. TRANSLTR si s tím
zatím hraje přes patnáct hodin. Chci ho to nechat
louskat celých čtyřiadvacet hodin - pro jistotu."
I tohle Susan chápala. Digitální pevnost byla vůbec
prvním případem využití rotujícího čistopisu. Třeba
Tankado něco přehlédl. Třeba to TRANSLTR po
čtyřiadvaceti hodinách rozluští. Susan se však
nedokázala ubránit pochybnostem.
"TRANSLTR poběží dál," rozhodl Strathmore. "Potřebuju
s naprostou jistotou vědět, že ten algoritmus je
neprůstřelný."
Chartrukian dál bušil do skla jako zběsilý.
"Tohle nemá cenu," zasténal Strathmore. "Neshoďte
to."
Zhluboka se nadechl a rázně vykročil k posuvným
skleněným dveřím. Aktivoval dotykové čidlo na podlaze
a dveře se s tlumeným sykotem otevřely.
Chartrukian dovnitř doslova vpadl. "Pane… já…
omlouvám se, že obtěžuju, ale testovací program…
spustil jsem virový test a…"
"Phile, Phile, Phile," pronesl klidně Strathmore a položil
Chartrukianovi ruku na rameno, aby ho zklidnil.
"Pomalu. Co máte za problém?"
Z uvolněného tónu Strathmorova hlasu by nikdo
nepoznal, že se kolem něj bortí svět. Provozní ředitel
Úřadu národní bezpečnosti ustoupil stranou a pokynul
Chartrukianovi, aby vešel do svatyně Uzlu 3. Technik
váhavě překročil práh jako dobře vychovaný pes, který
ví, že do bytu nesmí.
Ze zmateného výrazu jeho obličeje bylo zřejmé, že
interiér Uzlu 3 nikdy neviděl. Ať už bylo příčinou jeho
panikaření cokoli, pro tuto chvíli na to zapomněl.
Pozorně si prohlížel luxusně vybavené středisko, kruh
terminálů, pohovky, knihovny a tlumené osvětlení. Sotva
však jeho pohled zabloudil k vládkyni dešifrovacího
oddělení Susan Fletcherové, bleskově odvrátil zrak.
Pohled na ni ho vždycky naprosto vyvedl z míry. Jako by
přicházela odněkud z jiné planety. Byla až znepokojivě
krásná, a on míval v její přítomnosti pocit, že ze sebe
nedokáže vypravit jedinou souvislou větu. A ten její
bezelstný výraz to všechno dělal ještě horší.
"Tak copak máte za problém, Phile?" zopakoval
Strathmore a otevřel chladničku. "Dáte si něco k pití?"
"Ne, já… ne, děkuju, pane. " Měl pocit, že mu najednou
zdřevěněl jazyk. Rozhodně si nebyl jistý, jestli je tu
skutečně vítán. "Pane… myslím, že je tu problém s
TRANSLTRem."
Strathmore ledničku zase zavřel a klidně se na
Chartrukiana podíval. "Myslíte testovací program?"
Chartrukian byl v šoku. "Chcete říct, že jste to viděl?"
"Jistě. Běží už zhruba šestnáct hodin, pokud se
nemýlím."
Chartrukian se zatvářil zmateně. "Ano, pane, šestnáct
hodin. Ale to není všechno. Spustil jsem antivirový
program a přišel jsem na něco hodně divného."
"Vážně?" Nezdálo se však, že by to Strathmora ve
skutečnosti doopravdy zajímalo. "A na co?"
Susan jen přihlížela a žasla, jaké divadlo dokáže její šéf
sehrát.
Chartrukian zakoktal: "TRANSLTR zpracovává něco
hrozně náročného. Filtry se s něčím takovým ještě
nesetkaly. Obávám se, že je v TRANSLTRu nějaký virus."
"Virus?" Strathmore se pouze žoviálně pousmál. "Phile,
47
descension. "Phil, I appreciate your concern, I really do.
But Ms. Fletcher and I are running a new diagnostic,
some very advanced stuff. I would have alerted you to
it, but I wasn’t aware you were on duty today."
The Sys-Sec did his best to cover gracefully. "I
switched with the new guy. I took his weekend shift."
Strathmore’s eyes narrowed. "That’s odd. I spoke to
him last night. I told him not to come in. He said noth-
ing about switching shifts."
Chartrukian felt a knot rise in his throat. There was a
tense silence.
"Well. " Strathmore finally sighed. "Sounds like an un-
fortunate mix-up. " He put a hand on the Sys-Sec’s
shoulder and led him toward the door. "The good news
is you don’t have to stay. Ms. Fletcher and I will be here
all day. We’ll hold the fort. You just enjoy your week-
end."
Chartrukian was hesitant. "Commander, I really think
we should check the…"
"Phil," Strathmore repeated a little more sternly,
"TRANSLTR is fine. If your probe saw something
strange, it’s because we put it there. Now if you don’t
mind…" Strathmore trailed off, and the Sys-Secunder
stood. His time was up.
"A diagnostic, my ass!" Chartrukian muttered as he
fumed back into the Sys-Sec lab. "What kind of looping
function keeps three million processors busy for sixteen
hours?"
Chartrukian wondered if he should call the Sys-Sec su-
pervisor. Goddamn cryptographers, he thought. They
just don’t understand security!
The oath Chartrukian had taken when he joined Sys-
Sec began running through his head. He had sworn to
use his expertise, training, and instinct to protect the
NSA’s multibillion-dollar investment.
"Instinct," he said defiantly. It doesn’t take a psychic to
know this isn’t any goddamn diagnostic!
Defiantly, Chartrukian strode over to the terminal and
fired up TRANSLTR’s complete array of system assess-
ment software.
"Your baby’s in trouble, Commander," he grumbled.
"You don’t trust instinct? I’ll get you proof!"
CHAPTER 20
La Clínica de Salud Pública was actually a converted
elementary school and didn’t much resemble a hospital
at all. It was a long, one-story brick building with huge
windows and a rusted swing set out back. Becker
headed up the crumbling steps.
Inside, it was dark and noisy. The waiting room was a
line of folding metal chairs that ran the entire length of
a long narrow corridor. A cardboard sign on a sawhorse
read OFICINA with an arrow pointing down the hall.
Becker walked the dimly lit corridor. It was like some
sort of eerie set conjured up for a Hollywood horror
flick. The air smelled of urine. The lights at the far end
were blown out, and the last forty or fifty feet revealed
nothing but muted silhouettes. A bleeding woman… a
young couple crying… a little girl praying… Becker
reached the end of the darkened hall. The door to his
left was slightly ajar, and he pushed it open. It was en-
tirely empty except for an old, withered woman naked
on a cot struggling with her bedpan.
já si skutečně vážím vašeho zájmu. My se slečnou
Fletcherovou ale provádíme nový diagnostický test.
Zkoušíme velice složitý kód. Byl bych vás na to
upozornil, ale nevěděl jsem, že máte dnes službu."
Technik se snažil nějak z toho se ctí vycouvat. "Vyměnil
jsem si směnu s jedním nováčkem. Vzal jsem za něj
víkendovou službu."
Strathmore náhle přimhouřil oči. "To je zvláštní. S tím
jsem večer mluvil. Říkal jsem mu, aby sem nechodil. O
žádné výměně služeb nemluvil."
Chartrukian cítil, jak mu v krku roste knedlík. Ve
středisku se rozhostilo napjaté ticho.
"No," povzdechl si nakonec Strathmore, "nejspíš to
všechno bude jen nějaké nedorozumění a z toho vznikl
ten zmatek. " Stiskl mladému technikovi rameno a
vykročil po jeho boku ke dveřím. "Dobrá zpráva je, že
můžete jít domů. My tu se slečnou Fletcherovou budeme
celý den. Vezmeme si to tu na starost. Vy si užijte
víkend."
Chartrukian zaváhal. "Šéfe, ale já si opravdu myslím, že
bychom měli zkontrolovat…"
"Phile," ozval se Strathmore tentokrát již o odstín
přísnějším tónem, "TRANSLTR je v pořádku. Jestli váš
test přišel na něco nezvyklého, je to tím, že jsme to tam
pustili my. A teď, když dovolíte…" Strathmore nedokončil
větu, ale Chartrukian pochopil. Audience byla u konce.
"Diagnostika, to zrovna!" brumlal si pro sebe
Chartrukian, když vrazil zpátky do laboratoře oddělení
systémové bezpečnosti. "Která lineární funkce by
dokázala na šestnáct hodin zaměstnat tři miliony
procesorů?"
Napadlo ho, jestli by neměl zavolat šéfa systémové
bezpečnosti. Šifranti pitomí, pomyslel si. O bezpečnosti
nevědí vůbec nic!
Hlavou mu běžela přísaha, kterou skládal, když do
oddělení systémové bezpečnosti nastupoval. Přísahal
tehdy, že nasadí své znalosti, schopnosti i instinkt k
ochraně miliardových hodnot, které NSA
obhospodařoval.
"Instinkt," zahučel si pro sebe vzdorovitě. Jeden nemusí
být jasnovidec, aby poznal, že tohle žádná podělaná
diagnostika není!
Odbojně přistoupil k terminálu a spustil kompletní
softwarovou soustavu prověřování systému TRANSLTRu.
"Tvoje děťátko je v průseru, starouši," brblal přitom.
"Když nevěříš instinktům, dostaneš důkaz!"
Kapitola 20
Zdravotní středisko La Clínica de Salud Pública sídlilo v
budově někdejší základní školy. Dnešní klinika tedy
nemocniční zařízení příliš nepřipomínala. Byla to dlouhá
jednoposchoďová cihlová budova s obrovskými okny a
zrezivělou, léta zjevně nepoužívanou houpačkou. Becker
zamířil po drolících se schodech vzhůru.
Uvnitř bylo šero a hlučno. Čekárnu tvořila vlastně jen
řada kovových skládacích židlí, která lemovala celou
dlouhou chodbu. Ve stojanu tu byla umístěna lepenková
tabule s nápisem OFICINA a šipkou ukazující kamsi dál
do chodby.
Becker vykročil mizerně osvětlenou chodbou
naznačeným směrem. Připadal si jako v nějakých
filmových dekoracích pro natáčení děsivého
hollywoodského hororu. Všude to tu páchlo močí. Na
druhém konci chodby bylo zhasnuto a posledních deset
nebo možná patnáct metrů už nerozeznával nic než
nejasné siluety. Krvácející žena… mladý plačící pár…
modlící se dívka… Konečně dotápal na konec potemnělé
chodby. Dveře po levé straně byly nepatrně pootevřené.
Strčil do nich a otevřel je úplně. Za nimi však uviděl jen
scvrklou stařenku. Seděla nahá na lůžku a potýkala se s
48

Lovely. Becker groaned. He closed the door. Where the
hell is the office?
Around a small dog-leg in the hall, Becker heard
voices. He followed the sound and arrived at a translu-
cent glass door that sounded as if a brawl were going
on behind it. Reluctantly, Becker pushed the door open.
The office. Mayhem. Just as he’d feared.
The line was about ten people deep, everyone pushing
and shouting. Spain was not known for its efficiency,
and Becker knew he could be there all night waiting for
discharge info on the Canadian. There was only one
secretary behind the desk, and she was fending off dis-
gruntled patients. Becker stood in the doorway a mo-
ment and pondered his options. There was a better
way.
"Con permiso!" an orderly shouted. A fast-rolling gur-
ney sailed by.
Becker spun out of the way and called after the or-
derly: "¿Dónde está el teléfono?"
Without breaking stride, the man pointed to a set of
double doors and disappeared around the corner.
Becker walked over to the doors and pushed his way
through.
The room before him was enormous - an old gymna-
sium. The floor was a pale green and seemed to swim in
and out of focus under the hum of the fluorescent
lights. On the wall, a basketball hoop hung limply from
its backboard. Scattered across the floor were a few
dozen patients on low cots. In the far corner, just be-
neath a burned-out scoreboard, was an old pay phone.
Becker hoped it worked.
As he strode across the floor, he fumbled in his pocket
for a coin. He found 75 pesetas in cinco-duros coins,
change from the taxi - just enough for two local calls.
He smiled politely to an exiting nurse and made his way
to the phone. Scooping up the receiver, Becker dialed
Directory Assistance. Thirty seconds later he had the
number for the clinic’s main office.
Regardless of the country, it seemed there was one
universal truth when it came to offices: Nobody could
stand the sound of an unanswered phone. It didn’t mat-
ter how many customers were waiting to be helped, the
secretary would always drop what she was doing to pick
up the phone.
Becker punched the six-digit exchange. In a moment
he’d have the clinic’s office. There would undoubtedly
be only one Canadian admitted today with a broken
wrist and a concussion; his file would be easy to find.
Becker knew the office would be hesitant to give out the
man’s name and discharge address to a total stranger,
but he had a plan.
The phone began to ring. Becker guessed five rings
was all it would take. It took nineteen.
"Clínica de Salud Pública," barked the frantic secretary.
Becker spoke in Spanish with a thick Franco-American
accent. "This is David Becker. I’m with the Canadian
Embassy. One of our citizens was treated by you today.
I’d like his information such that the embassy can ar-
range to pay his fees."
"Fine," the woman said. "I’ll send it to the embassy on
Monday."
"Actually," Becker pressed, "it’s important I get it im-
mediately."
"Impossible," the woman snapped. "We’re very busy."
Becker sounded as official as possible. "It is an urgent
matter. The man had a broken wrist and a head injury.
mísou.
No nádhera. Becker hlasitě zasténal. Pak dveře zase
zavřel. Tak kde je ksakru ta jejich kancelář?
Potom k němu od úzkého schodiště dolehly nějaké
hlasy. Vykročil za hlukem a narazil na dveře z mléčného
skla, za nimiž se podle toho kraválu musela odehrávat
hromadná rvačka. Becker do dveří nejistě strčil.
Kancelář. Narvaná k prasknutí. Přesně jak se obával.
Ve frontě tu stálo asi deset lidí, kteří se mezi sebou
strkali a překřikovali jeden druhého. Beckerovi bylo
známo, že čas ve Španělsku nepatří zrovna k nejvýše
ceněným hodnotám. Věděl, že by tu na informace o
ošetřeném a propuštěném Kanaďanovi mohl čekat taky
celou noc. Za pultem seděla jediná sekretářka, která
měla co dělat s odrážením výpadů nevrlých pacientů.
Becker se na okamžik zastavil ve dveřích a zvažoval své
možnosti. Rychle si spočítal, co bude nejlepší.
"Con permiso!" vykřikl za ním sanitář. Vzápětí se kolem
něj protlačil s vozíkem.
Becker mu uskočil z cesty a křikl za ním: "Dónde está el
teléfono?"
Muž, aniž by zmírnil tempo, ukázal na lítací dveře a
zmizel za rohem. Becker přistoupil k lítačkám a proklouzl
dovnitř.
Prostor za nimi byl přímo obrovský. Becker okamžitě
pochopil, že když v téhle budově ještě fungovala škola,
sál sloužil jako tělocvična. Podlaha byla hráškově zelená
a ve světle slabě hučících zářivek jako by mu ubíhala
pod nohama kamsi do daleka. Na stěně visel z držáku
vyrvaný basketbalový koš. Po podlaze bylo halabala
rozestaveno pár desítek nízkých lůžek obsazených
pacienty. V protilehlém rohu hned pod vyhaslou
výsledkovou tabulí objevil Becker starý telefonní
automat. V duchu se modlil, aby fungoval.
Když rázoval k telefonu, zašátral v kapsách po
drobných. Našel pětasedmdesát peset v pětipesetových
mincích - drobné, co mu vrátil taxikář. Na dva místní
hovory tak akorát. Zdvořile se usmál na odcházející
sestru a přistoupil k automatu. Vzal sluchátko a vytočil
číslo informací. Po půlminutě už znal číslo hlavní
kanceláře kliniky.
Becker počítal s univerzálním pravidlem kanceláří
celého světa - nikde nevydrží nevzít telefon. Ať už na
obsloužení čeká kolik chce zákazníků či žadatelů,
příslušná úřednice pokaždé nechá všeho, co právě dělá,
jen aby mohla okamžitě zvednout telefon.
Becker vyťukal šestimístné číslo. Za okamžik se mu
ozve kancelář kliniky. Víc Kanaďanů se zlomeným
zápěstím a otřesem mozku tady určitě během dneška
neošetřovali. Nebude tudíž těžké najít jeho záznam.
Becker sice tušil, že pro něj jako pro úplně cizího člověka
nebude jednoduché z nich jméno a adresu pacienta
vymámit, svůj plán však už měl v hlavě.
Ozval se vyzváněcí tón. Becker tipoval, že bude
zapotřebí takových pěti zazvonění. Bylo jich devatenáct.
"Clínica de Salud Pública," vyštěkla na druhé straně
uštvaná sekretářka.
Becker promluvil španělsky s výrazným
frankoamerickým přízvukem: "Tady David Becker z
kanadského velvyslanectví. Dnes u vás ošetřovali
jednoho našeho občana. Potřebuji nějaké informace,
abychom mohli zajistit úhradu léčebných výloh."
"V pořádku," odvětila žena v kanceláři. "V pondělí to
pošlu na ambasádu."
"Víte," nedal se odbýt Becker, "dost záleží na tom,
abych ty informace dostal ihned."
"Nepřipadá v úvahu," vyštěkla úřednice. "Máme moc
práce."
Becker se snažil působit tak komisně, jak jen to šlo.
"Jde o naléhavou záležitost. Ten muž měl zlomené
49
He was treated sometime this morning. His file should
be right on top."
Becker thickened the accent in his Spanish - just clear
enough to convey his needs, just confusing enough to
be exasperating. People had a way of bending the rules
when they were exasperated.
Instead of bending the rules, however, the woman
cursed self-important North Americans and slammed
down the phone.
Becker frowned and hung up. Strikeout. The thought of
waiting hours in line didn’t thrill him; the clock was tick-
ing - the old Canadian could be anywhere by now.
Maybe he had decided to go back to Canada. Maybe he
would sell the ring. Becker didn’t have hours to wait in
line. With renewed determination, Becker snatched up
the receiver and redialed. He pressed the phone to his
ear and leaned back against the wall. It began to ring.
Becker gazed out into the room. One ring… two rings…
three...
A sudden surge of adrenaline coursed through his
body.
Becker wheeled and slammed the receiver back down
into its cradle. Then he turned and stared back into the
room in stunned silence. There on a cot, directly in front
of him, propped up on a pile of old pillows, lay an eld-
erly man with a clean white cast on his right wrist.
CHAPTER 21
The American on Tokugen Numataka’s private line
sounded anxious.
"Mr. Numataka - I only have a moment."
"Fine. I trust you have both pass-keys."
"There will be a small delay," the American answered.
"Unacceptable," Numataka hissed. "You said I would
have them by the end of today!"
"There is one loose end."
"Is Tank ado dead?"
"Yes," the voice said. "My man killed Mr. Tank ado, but
he failed to get the pass-key. Tank ado gave it away
before he died. To a tourist."
"Outrageous!" Numataka bellowed. "Then how can you
promise me exclusive…"
"Relax," the American soothed. "You will have exclu-
sive rights. That is my guarantee. As soon as the miss-
ing pass-key is found, Digital Fortress will be yours."
"But the pass-key could be copied!"
"Anyone who has seen the key will be eliminated."
There was a long silence. Finally Numataka spoke.
"Where is the key now?"
"All you need to know is that it will be found."
"How can you be so certain?"
"Because I am not the only one looking for it. American
Intelligence has caught wind of the missing key. For
obvious reasons they would like to prevent the release
of Digital Fortress. They have sent a man to locate the
key. His name is David Becker."
"How do you know this?"
"That is irrelevant."
Numataka paused. "And if Mr. Becker locates the key?"
"My man will take it from him."
"And after that?"
"You needn’t be concerned," the American said coldly.
"When Mr. Becker finds the key, he will be properly re-
warded."
CHAPTER 22
David Becker strode over and stared down at the old
man asleep on the cot. The man’s right wrist was
wrapped in a cast. He was between sixty and seventy
zápěstí a úraz hlavy. Byl ošetřen někdy během
dopoledne. Jeho složka by měla být hned nahoře."
Ještě zvýraznil přízvuk. Teď už byla jeho španělština
srozumitelná jen potud, aby to stačilo na vysvětlení jeho
požadavků, jinak si dával záležet, aby její zkomolenost
co nejvíc dráždila. Podráždění lidé si vždycky najdou
cestu, jak obejít pravidla.
Jenže ta osoba na druhém konci linky pravidla
neobešla. Zavrčela jen cosi o nafoukaných
Severoameričanech a práskla mu s telefonem.
Becker se zamračil a zavěsil. Takže tentokrát fiasko.
Představa mnohahodinového čekání ve frontě ho nijak
nelákala. Čas běží a ten kanadský dědouš už může být
kdekoliv. Třeba se rozhodl k návratu do Kanady. Třeba
ten prsten prodá. Becker si zkrátka nemohl dovolit čekat
bůhvíjak dlouho ve frontě. S novým odhodláním
sluchátko zase zdvihl a začal opět volit číslo. Přitiskl si
telefon k uchu a opřel se o stěnu. Na druhé straně to
začalo vyzvánět. Becker bloumal pohledem po sále.
Jedno zazvonění… druhé… třetí…
Náhle mu krví proletěl prudký příval adrenalinu.
Prudce se otočil a praštil sluchátkem do vidlice. Pak se
otočil zase nazpátek do sálu a neschopen slova upřeně
zíral na lůžko přímo proti sobě. Podložen hromadou
zašlých polštářů tam ležel postarší muž s čistě bílou
sádrou na pravém zápěstí.
Kapitola 21
Američanův hlas zněl přes soukromou linku Tokugena
Numataky značně úzkostlivě.
"Pane Numatako… mám jen chviličku."
"V pořádku. Předpokládám, že máte oba klíče."
"Dojde k menšímu zpoždění," odpověděl Američan.
"Nepřipadá v úvahu," zasyčel Numataka. "Řekl jste, že
je budu mít ještě dnes!"
"Zbývá mi ještě jedna věc."
"Tankado je mrtvý?"
"Ano," odpověděl ten hlas. "Můj člověk Tankada zabil,
ale nepřinesl mi klíč. Tankado ho, než zemřel, předal
jistému turistovi."
"To je neslýchané!" zaburácel Numataka. "Jak mi tedy
můžete slíbit výhradní…"
"Jen klid," chlácholil ho Američan. "Výhradní práva mít
budete, to vám zaručuji. Jakmile se najde chybějící klíč,
Digitální pevnost bude vaše."
"Ale ten klíč může někdo okopírovat!"
"Kdokoli klíč uvidí, bude zlikvidován."
Nastalo dlouhé ticho. Nakonec se ozval Numataka: "Kde
je ten klíč teď?"
"Vám stačí vědět, že bude nalezen."
"Jak si můžete být tak jistý?"
"Protože nejsem jediný, kdo ho hledá. O chybějícím klíči
se už dozvěděli i američtí zpravodajci. Z pochopitelných
důvodů by rozšíření Digitální pevnosti rádi zabránili.
Poslali proto pro klíč svého člověka. Jmenuje se David
Becker."
"Odkud máte zase tohle?"
"Na tom nezáleží."
Numataka se na chvilku odmlčel. "A co když ten Becker
klíč najde?"
"Můj člověk mu ho zase vezme."
"A potom?"
"O to si nemusíte dělat starosti," pronesl Američan
chladně. "Jestliže pan Becker klíč najde, bude po zásluze
odměněn."
Kapitola 22
David Becker přistoupil blíž a zadíval se na starce, který
spal na lůžku. Pravé zápěstí měl v sádře. Mohlo mu být
zhruba mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Sněhobílé vlasy
50
years old. His snow-white hair was parted neatly to the
side, and in the center of his forehead was a deep pur-
ple welt that spread down into his right eye.
A little bump? he thought, recalling the lieutenant’s
words. Becker checked the man’s fingers. There was no
gold ring anywhere. Becker reached down and touched
the man’s arm. "Sir?" He shook him lightly. "Excuse
me… sir?"
The man didn’t move.
Becker tried again, a little louder. "Sir?"
The man stirred. "Qu’est-ce… quelle heureest…" He
slowly opened his eyes and focused on Becker. He
scowled at having been disturbed. "Qu’est-ce-que vous-
voulez?"
Yes, Becker thought, a French Canadian! Becker smiled
down at him. "Do you have a moment?"
Although Becker’s French was perfect, he spoke in
what he hoped would be the man’s weaker language,
English. Convincing a total stranger to hand over a gold
ring might be a little tricky; Becker figured he could use
any edge he could get.
There was a long silence as the man got his bearings.
He surveyed his surroundings and lifted a long finger to
smooth his limp white mustache. Finally he spoke.
"What do you want?" His English carried a thin, nasal
accent.
"Sir," Becker said, over pronouncing his words as if
speaking to a deaf person, "I need to ask you a few
questions."
The man glared up at him with a strange look on his
face. "Do you have some sort of problem?"
Becker frowned; the man’s English was impeccable. He
immediately lost the condescending tone. "I’m sorry to
bother you, sir, but were you by any chance at the
Plaza de España today?"
The old man’s eyes narrowed. "Are you from the City
Council?"
"No, actually I’m…"
"Bureau of Tourism?"
"No, I’m…"
"Look, I know why you’re here!" The old man struggled
to sit up. "I’m not going to be intimidated! If I’ve said it
once, I’ve said it a thousand times - Pierre Cloucharde
writes the world the way he lives the world. Some of
your corporate guidebooks might sweep this under the
table for a free night on the town, but the Montreal
Times is not for hire! I refuse!"
"I’m sorry, sir. I don’t think you under…"
"Merde alors! I understand perfectly!" He wagged a
bony finger at Becker, and his voice echoed through the
gymnasium. "You’re not the first! They tried the same
thing at the Moulin Rouge, Brown’s Palace, and the
Golfigno in Lagos! But what went to press? The truth!
The worst Wellington I’ve ever eaten! The filthiest tub
I’ve ever seen! And the rockiest beach I’ve ever walked!
My readers expect no less!"
Patients on nearby cots began sitting up to see what
was going on. Becker looked around nervously for a
nurse. The last thing he needed was to get kicked out.
Cloucharde was raging. "That miserable excuse for a
police officer works for your city! He made me get on
his motor cycle! Look at me!" He tried to lift his wrist.
"Now who’s going to write my column?"
"Sir, I…"
"I’ve never been so uncomfortable in my forty-three
years of travel! Look at this place! You know, my col-
umn is syndicated in over…"
"Sir!" Becker held up both hands urgently signaling
měl hladce sčesané ke straně a středem čela se mu
táhla sytě fialová podlitina, jež končila až u pravého oka.
Menší boule? Becker si maně vzpomněl na poručíkova
slova. Pak se zadíval na staříkovy prsty. Po nějakém
zlatém prstenu nikde ani stopy. Sklonil se a dotkl se
starcovy paže. "Pane?" Zlehka jím zatřásl. "Promiňte…
pane?"
Muž se ani nepohnul.
Becker to zkusil znovu a tentokrát jej oslovil poněkud
hlasitěji. "Pane?"
Muž se zavrtěl. "Qu’est-ce… quelle heure est…" Teprve
nyní zvolna otevřel oči a zaostřil na Beckera. Tím, že ho
vzbudil, mu zjevně velkou radost neudělal. "Qu’est-ce-
que vous voulez?"
No ano, pomyslel si Becker. Kanaďan z francouzské
části! Usmál se na staříka. "Měl byste chvilku?"
Ačkoli byla Beckerova francouzština dokonalá, rozhodl
se hovořit raději anglicky. Doufal, že v angličtině bude
stařík slabší. Přesvědčit úplně cizího člověka, aby mu
dobrovolně vydal zlatý prsten, by mělo být poměrně
náročné, a Becker se proto rozhodl využít všech svých
výhod.
Dlouho bylo ticho. Staříkovi chvíli trvalo, než se
zorientoval. Rozhlédl se kolem a hubeným prstem si
uhladil zplihlý bílý knír. Konečně se zeptal: "Co chcete?"
V jeho angličtině zněl slabý nosový přízvuk.
"Pane," začal Becker s přehnanou artikulací, jako by
hovořil s hluchým, "potřebuji se vás zeptat na pár věcí."
Muž na něj upřel zrak. V jeho tváři se objevil číhavý
výraz. "Máte nějaký problém?"
Becker se zamračil. Staříkova angličtina byla bezvadná.
Okamžitě zavrhl blahosklonný tón. "Omlouvám se, že
vás obtěžuji, pane, ale nebyl jste dnes náhodou na Plaza
de Espana?"
Stařec přimhouřil oči. "Vy jste z městské rady?"
"Ne, já jsem…"
"Z ministerstva zahraničí?"
"Ne, já…"
"Tak podívejte se, já vím, proč jste tady!" Stařec se s
vypětím všech sil pokusil posadit. "Nehodlám se nechat
zastrašovat! Řekl jsme to jednou a klidně to řeknu třeba
tisíckrát - Pierre Cloucharde píše tak, jak žije. Tady u
vás zřejmě stačí autora cestovního průvodce zadarmo
provést nočním městem, aby napsal, co potřebujete, ale
Montreal Times nejsou nájemný plátek! Odmítám!"
"Promiňte, pane, ale vy asi nechápe…"
"Merde alors! Chápu naprosto dokonale!" Ukázal na
Beckera kostnatým prstem a jeho hlas se rozlehl celou
tělocvičnou. "Nejste první! Totéž zkoušeli v Moulin
Rouge, v Brown’s Palace a v Golfignu v Lagosu! Ale co
vyšlo tiskem? Pravda! Nejhorší řízek, jaký jsem kdy jedl!
Nejšpinavější vana, jakou jsem kdy viděl! Nejkamenitější
pláž, po jaké jsem kdy šlapal! Mí čtenáři očekávají
pravdu!"
Pacienti na nejbližších lůžkách si začínali sedat, aby
lépe viděli na to, co se tu děje. Becker se nervózně
rozhlédl, jestli není nablízku sestra. To poslední, oč stál,
bylo nechat se odtud vyhodit.
Cloucharde běsnil dál. "Ta ubohá výmluva toho policisty
je pro vaše město typická! Jen vám to vyhovuje! To on
mě přinutil, abych si na tu jeho motorku sedl! Jen se na
mě podívejte!" Pokusil se zdvihnout zápěstí. "Kdo teď
napíše můj článek?"
"Pane, já…"
"Za těch třiačtyřicet let, co cestuju, jsem ještě nezažil
větší nepohodlí! Jen se tady rozhlédněte! Abyste věděl,
můj článek půjde přes agentury do více než…"
"Pane!" Becker zdvihl obě paže na znamení příměří.
51
truce. "I’m not interested in your column; I’m from the
Canadian Consulate. I’m here to make sure you’re
okay!"
Suddenly there was a dead quiet in the gymnasium.
The old man looked up from his bed and eyed the in-
truder suspiciously.
Becker ventured on in almost a whisper. "I’m here to
see if there’s anything I can do to help." Like bring you
a couple of Valium.
After a long pause, the Canadian spoke. "The consu-
late?" His tone softened considerably.
Becker nodded.
"So, you’re not here about my column?"
"No, sir."
It was as if a giant bubble had burst for Pierre
Cloucharde. He settled slowly back down onto his
mound of pillows. He looked heartbroken. "I thought
you were from the city… trying to get me to…" He faded
off and then looked up. "If it’s not about my column,
then why are you here?"
It was a good question, Becker thought, picturing the
Smoky Mountains. "Just an informal diplomatic cour-
tesy," he lied.
The man looked surprised. "A diplomatic courtesy?"
"Yes, sir. As I’m sure a man of your stature is well
aware, the Canadian government works hard to protect
its countrymen from the indignities suffered in these, er
- shall we say - less refined countries."
Cloucharde’s thin lips parted in a knowing smile. "But
of course… how pleasant."
"You are a Canadian citizen, aren’t you?"
"Yes, of course. How silly of me. Please forgive me.
Someone in my position is often approached with…
well… you understand."
"Yes, Mr. Cloucharde, I certainly do. The price one pays
for celebrity."
"Indeed." Cloucharde let out a tragic sigh. He was an
unwilling martyr tolerating the masses. "Can you be-
lieve this hideous place?" He rolled his eyes at the bi-
zarre surroundings. "It’s a mockery. And they’ve de-
cided to keep me overnight."
Becker looked around. "I know. It’s terrible. I’m sorry
it took me so long to get here."
Cloucharde looked confused. "I wasn’t even aware you
were coming."
Becker changed the subject. "Looks like a nasty bump
on your head. Does it hurt?"
"No, not really. I took a spill this morning - the price
one pays for being a good Samaritan. The wrist is the
thing that’s hurting me. Stupid Guardia. I mean, really!
Putting a man of my age on a motorcycle. It’s repre-
hensible."
"Is there anything I can get for you?"
Cloucharde thought a moment, enjoying the attention.
"Well, actually…" He stretched his neck and tilted his
head left and right. "I could use another pillow if it’s not
too much trouble."
"Not at all." Becker grabbed a pillow off a nearby cot
and helped Cloucharde get comfortable.
The old man sighed contentedly. "Much better… thank
you."
"Pas du tout," Becker replied.
"Ah!" The man smiled warmly. "So you do speak the
language of the civilized world."
"That’s about the extent of it," Becker said sheepishly.
"Not a problem," Cloucharde declared proudly. "My
column is syndicated in the U. S.; my English is first
rate."
"So I’ve heard." Becker smiled. He sat down on the
edge of Cloucharde’s cot. "Now, if you don’t mind my
"Mně nejde o váš článek. Jsem z kanadského konzulátu.
Jsem tady, abych se přesvědčil, že jste v pořádku!"
V tělocvičně se náhle rozhostilo hrobové ticho. Stařec z
postele vzhlédl a podezíravě si vetřelce prohlížel.
Becker pokračoval téměř šeptem. "Přišel jsem zjistit,
jestli bych vám nemohl nějak pomoct." Třeba do tebe
narvat koňskou dávku valia.
Kanaďan promluvil teprve po dlouhé pauze. "Z
konzulátu?" zeptal se podstatně klidnějším tónem.
Becker přikývl.
"Takže vy tu nejste kvůli mému článku?"
"Ne, pane."
Pierre Cloucharde náhle vypadal jako dítě, kterému
uletěl pouťový balonek. Pomalu se zase složil na
hromadu polštářů. Zdálo se, že ztratil smysl života.
"Myslel jsem, že jste od města… že se mě budete snažit
přesvědčit…" Zmlkl a opět vzhlédl. "Jestli to není kvůli
mému článku, tak proč jste tady?"
Dobrá otázka, napadlo Beckera, když si vybavil Smoky
Mountains. "Jen neformální diplomatická návštěva,"
zalhal.
Muž se zatvářil značně překvapeně. "Diplomatická
návštěva?"
"Ano, pane. Jak muž ve vašem postavení zajisté ví,
kanadská vláda se usilovně snaží ochránit své občany
před nedůstojným zacházením typickým pro… ehm…
řekněme… méně kultivované země."
Clouchardovy tenké rty se mírně roztáhly v zasvěceném
úsměvu. "Ale samozřejmě… to je milé."
"Jste přece kanadský občan, ne?"
"Ano, jistě. Bylo to ode mne pošetilé. Odpusťte, prosím.
Na člověka v mém postavení se často obracejí… jak bych
to řekl… no, však vy mi rozumíte."
"Ano, pane Cloucharde, samozřejmě vám rozumím. Je
to cena, kterou člověk platí za proslulost."
"Bohužel ano." Cloucharde si tragicky povzdychl. Zjevně
se vžil do role mučedníka proti své vůli, který se musí
podřizovat masám. "Věřil byste tady té špíně?" Zakoulel
očima po skutečně poněkud bizarním okolí. "To je
výsměch. A to si mě tu chtějí nechat přes noc."
Becker se okázale rozhlédl. "Já vím, je to tu příšerné.
Moc mě mrzí, že mi to trvalo tak dlouho."
Cloucharde se zatvářil poněkud zmateně. "Vůbec jsem
nevěděl, že máte přijít."
Becker rychle změnil téma. "Ta podlitina vypadá hodně
ošklivě. Bolí to?"
"Ale vlastně ani ne. Dal jsem si dnes ráno co proto. To
má člověk za to, že se snaží pomáhat druhým. Zato
zápěstí, to opravdu bolí. Ten pitomý policista! Představte
si, že člověka v mém věku posadí na motocykl!
Trestuhodné!"
"Mohu pro vás něco zařídit?"
Cloucharde se na okamžik zamyslel. Ta pozornost mu
dělala očividně dobře. "No, vlastně…" Natáhl krk a ohlédl
se doleva i doprava. "Mohl by se mi hodit další polštář,
kdyby to šlo."
"Ale samozřejmě." Becker bez okolků sebral polštář z
nejbližšího lůžka a pomohl Clouchardovi udělat si
pohodlí.
Stařec spokojeně vzdychl. "Takhle je to mnohem lepší…
děkuji vám."
"Pas du tout," odvětil Becker.
"Aha!" Stařec se přímo rozzářil. "Vidím, že vy také
mluvíte jazykem civilizovaného světa."
"Není to nijak valné," připustil Becker ostýchavě.
"Žádný problém," prohlásil pyšně Cloucharde. "Mou
rubriku přebírají agentury ve Spojených státech. Moje
angličtina je tedy prvotřídní."
"To slyším." Becker se usmál. Pak si přisedl na okraj
starcova lůžka. "Když dovolíte, pane Cloucharde, jak se
52
asking, Mr. Cloucharde, why would a man such as your-
self come to a place like this? There are far better hos-
pitals in Seville."
Cloucharde looked angry. "That police officer… he
bucked me off his motorcycle and then left me bleeding
in the street like a stuck pig. I had to walk over here."
"He didn’t offer to take you to a better facility?"
"On that god awful bike of his? No thanks!"
"What exactly happened this morning?"
"I told it all to the lieutenant."
"I’ve spoken to the officer and…"
"I hope you reprimanded him!" Cloucharde interrupted.
Becker nodded. "In the severest terms. My office will
be following up."
"I should hope so."
"Monsieur Cloucharde." Becker smiled, pulling a pen
out of his jacket pocket. "I’d like to make a formal com-
plaint to the city. Would you help? A man of your repu-
tation would be a valuable witness."
Cloucharde looked buoyed by the prospect of being
quoted. He sat up. "Why, yes… of course. It would be
my pleasure."
Becker took out a small note pad and looked up.
"Okay, let’s start with this morning. Tell me about the
accident."
The old man sighed. "It was sad really. The poor Asian
fellow just collapsed. I tried to help him - but it was no
use."
"You gave him CPR?"
Cloucharde looked ashamed. "I’m afraid I don’t know
how. I called an ambulance."
Becker remembered the bluish bruises on Tankado’s
chest. "Did the paramedics administer CPR?"
"Heavens, no!" Cloucharde laughed. "No reason to
whip a dead horse - the fellow was long gone by the
time the ambulance got there. They checked his pulse
and carted him off, leaving me with that horrific police-
man."
That’s strange, Becker thought, wondering where the
bruise had come from. He pushed it from his mind and
got to the matter at hand. "What about the ring?" he
said as nonchalantly as possible.
Cloucharde looked surprised. "The lieutenant told you
about the ring?"
"Yes, he did."
Cloucharde seemed amazed. "Really? I didn’t think he
believed my story. He was so rude - as if he thought I
were lying. But my story was accurate, of course. I
pride myself on accuracy."
"Where is the ring?" Becker pressed.
Cloucharde didn’t seem to hear. He was glassy-eyed,
staring into space. "Strange piece really, all those let-
ters - looked like no language I’d ever seen."
"Japanese, maybe?" Becker offered.
"Definitely not."
"So you got a good look at it?"
"Heavens, yes! When I knelt down to help, the man
kept pushing his fingers in my face. He wanted to give
me the ring. It was most bizarre, horrible really - his
hands were quite dreadful."
"And that’s when you took the ring?"
Cloucharde went wide-eyed. "That’s what the officer
told you! That I took the ring?"
Becker shifted uneasily.
člověk jako vy může ocitnout na takovémhle místě? V
Seville jsou přece daleko lepší nemocnice."
Cloucharde zbrunátněl v obličeji vzteky. "To ten
policajt… shodil mě z motorky a nechal mě na ulici
krvácet jako zapíchnuté podsvinče. Nezbylo mi, než si
sem dojít po svých."
"To vám nenabídl odvoz do lepšího zdravotnického
zařízení?"
"Na tom jeho pekelném vehiklu? Děkuji, nechci!"
"A co se tedy vlastně toho rána stalo?"
"Říkal jsem to už tomu poručíkovi."
"Já jsem s ním mluvil a…"
"Doufám, že jste mu náležitě vynadal!" přerušil ho
Cloucharde.
Becker rezolutně přikývl. "Velice ostře. Dál to budeme
řešit úřední cestou."
"To doufám."
"Pane Cloucharde," usmál se Becker a vytáhl z náprsní
kapsy saka pero. "Chci podat městu oficiální stížnost.
Pomohl byste mi? Člověk vašeho jména by byl cenným
svědkem."
Zdálo se, že představa, že bude citován, Cloucharda
přímo rozjařila. Napřímil se v polštářích a prohlásil: "Proč
ne, zajisté… samozřejmě. Bude mi potěšením."
Becker vylovil nevelký notes a s nadějí v očích na
Cloucharda pohlédl. "Fajn, tak začneme dnešním ránem.
Povězte mi o té nehodě."
Stařec vzdychl. "To bylo opravdu smutné. Ten ubohý
Asiat prostě zkolaboval. Já jsem se mu snažil pomoct,
ale nebylo to nic platné."
"Dělal jste mu masáž srdce?"
Cloucharde se zatvářil poněkud zahanbeně. "Je mi líto,
ale to neumím. Zavolal jsem záchranku."
Becker si vzpomněl na modravou podlitinu na
Tankadovu hrudníku. "A záchranáři oživovací pokusy
dělali?"
"Ale proboha, samozřejmě že ne!" zasmál se
Cloucharde. "Proč bičovat mrtvého koně? Ten chlapík byl
v pánu dávno předtím, než dorazili. Zkusili mu jen
nahmatat pulz a pak ho odvezli a mě tam nechali s tím
příšerným policistou."
To je zvláštní, zauvažoval Becker, jemuž nešlo do
hlavy, odkud se tedy za podlitina vzala. Nakonec
zanechal jalových úvah a vrátil se k aktuálnímu tématu.
"A co ten prsten?" zeptal se tak nenuceně, jak jen to
dokázal.
Cloucharde na něj překvapeně vykulil oči. "Ten poručík
vám o něm řekl?"
"Ano, jistě."
To Cloucharda zjevně ohromilo. "Vážně? Nezdálo se mi,
že by mému svědectví věřil. Byl velmi hrubý, skoro to
vypadalo, že si myslí, že lžu. Mé svědectví ale bylo
přesné. Naprosto přesné. Na přesnost já si totiž
potrpím."
"A kde je ten prsten?" zeptal se Becker.
Nezdálo se však, že by ho Cloucharde vnímal.
Nepřítomným pohledem civěl kamsi do prázdna a
mumlal: "Byl opravdu zvláštní. Ten nápis…
nepřipomínalo to žádnou řeč, s jakou jsem se kdy
setkal."
"Nemohla to být japonština?" zkusil to Becker.
"To rozhodně ne."
"Takže jste měl možnost dobře si ho prohlédnout?"
"No samozřejmě! Když jsem si klekl, abych mu pomohl,
ten člověk mi strkal ruku pod nos. Chtěl mi ten prsten
dát. Bylo to opravdu hrozné - ty jeho ruce obzvlášť. Ty
byly přímo příšerné."
"Takže jste si ten prsten vzal?"
Cloucharde na něj vyvalil oči. "To vám ten policista
řekl? Že jsem si ten prsten vzal já?"
Becker se neklidně zavrtěl.
53
 Cloucharde exploded. "I knew he wasn’t listening!
That’s how rumors get started! I told him the Jap fellow
gave away the ring - but not to me! There’s no way I
would take anything from a dying man! My heavens!
The thought of it!"
Becker sensed trouble. "So you don’t have the ring?"
"Heavens, no!"
A dull ache crept through the pit of his stomach. "Then
who has it?"
Cloucharde glared at Becker indignantly. "The German!
The German has it!"
Becker felt like the floor had been pulled out from un-
der him. "German? What German?"
"The German in the park! I told the officer about him! I
refused the ring but the fascist swine accepted it!"
Becker set down his pen and paper. The charade was
over. This was trouble. "So a German has the ring?"
"Indeed."
"Where did he go?"
"No idea. I ran to call the police. When I got back, he
was gone."
"Do you know who he was?"
"Some tourist."
"Are you sure?"
"My life is tourists," Cloucharde snapped. "I know one
when I see one. He and his lady friend were out stroll-
ing the park."
Becker was more and more confused every moment.
"Lady friend? There was somebody with the German?"
Cloucharde nodded. "An escort. Gorgeous redhead.
Mon Dieu! Beautiful."
"An escort?" Becker was stunned. "As in… a prosti-
tute?"
Cloucharde grimaced. "Yes, if you must use the vulgar
term."
"But… the officer said nothing about…"
"Of course not! I never mentioned the escort."
Cloucharde dismissed Becker with a patronizing wave of
his good hand. "They aren’t criminals - it’s absurd that
they’re harassed like common thieves."
Becker was still in a mild state of shock. "Was there
anyone else there?"
"No, just the three of us. It was hot."
"And you’re positive the woman was a prostitute?"
"Absolutely. No woman that beautiful would be with a
manlike that unless she were well paid! Mon Dieu! He
was fat, fat, fat! A loudmouthed, overweight, obnoxious
German!" Cloucharde winced momentarily as he shifted
his weight, but he ignored the pain and plowed on. "This
man was a beast - three hundred pounds at least. He
locked onto that poor dear like she was about to run
away - not that I’d blame her. I mean really! Hands all
over her. Bragged that he had her all weekend for three
hundred dollars! He’s the one who should have dropped
dead, not that poor Asian fellow." Cloucharde came up
for air, and Becker jumped in.
"Did you get his name?"
Cloucharde thought for a moment and then shook his
head. "No idea." He winced in pain again and settled
slowly back into his pillows.
Becker sighed. The ring had just evaporated before his
eyes. Commander Strathmore was not going to be
happy.
Cloucharde dabbed at his forehead. His burst of enthu-
siasm had taken its toll. He suddenly looked ill.
Becker tried another approach. "Mr. Cloucharde, I’d
like to get a statement from the German and his escort
Cloucharde explodoval. "Já jsem věděl, že mě
neposlouchá! Takhle vznikají pomluvy a fámy! Říkal
jsem mu, že ten Japonec předal prsten, ale ne mně! Já
bych si od umírajícího člověka nic nevzal! Panebože! To
je hrůza!"
Becker cítil, že ho čekají další problémy. "Takže vy ten
prsten nemáte?"
"Proboha ne!"
Beckerovi se úzkostí sevřel žaludek, až to zabolelo.
"Tak kdo ho má?"
Cloucharde ho sjel rozhořčeným pohledem. "Přece ten
Němec! Ten Němec ho má!"
Becker měl pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.
"Němec? Jaký Němec?"
"Ten Němec z parku! Říkal jsem o něm tomu
policajtovi! Já jsem ten prsten odmítl, to ta fašistická
svině si ho vzala!"
Becker odložil pero a papír. Představení skončilo. Tohle
bude opravdu problém. "Takže ten prsten má nějaký
Němec?"
"No jistě."
"A kam zmizel?"
"Nemám ponětí. Šel jsem volat policii. Když jsem se
vrátil, byl už pryč."
"Víte, kdo to byl?"
"Nějaký turista."
"Jste si tím jistý?"
"Turisté jsou můj život," odsekl Cloucharde. "Když
nějakého uvidím, poznám ho. Byl se svou dámou na
procházce v parku."
Becker byl z toho žvanění čím dál zmatenější. "S
dámou? Takže s tím Němcem byl ještě někdo?"
Cloucharde přikývl. "Společnice. Překrásná rusovláska.
Mon Dieu! Krasavice."
"Společnice?" To Beckera ohromilo. "To jako…
prostitutka?"
Cloucharde se ušklíbl. "Nu ano, když už musíte používat
takové vulgární termíny."
"Ale… ten policista nic neříkal…"
"Samozřejmě že ne! O té společnici jsem se nezmínil."
Cloucharde nad Beckerovým údivem pohrdlivě mávl
zdravou rukou. "Nejsou to přece žádné kriminální živly -
je absurdní, že se s nimi zachází jako s obyčejnými
zlodějkami."
Becker byl pořád ještě mírně v šoku. "Byl tam ještě
někdo další?"
"Ne, jen my tři. Bylo vedro."
"A jste si jistý, že ta žena byla prostitutka?"
"Stoprocentně. Tak krásná žena by nikdy nebyla s
takovým mužem, kdyby za to nebyla dobře placená. Mon
Dieu! Byl tak tlustý, tlustý, tlustý! Velkohubý, přežraný,
nechutný Němčour!" Cloucharde přimhouřil oči, když se
na lůžku obrátil, ale ignoroval bolest a pokračoval dál.
"Ten chlap byl učiněná stvůra. Musel vážit alespoň
takových sto čtyřicet kilo. Držel se té ubohé chudinky,
jako by mu měla utéct - ačkoli bych se jí vůbec nedivil.
To myslím vážně! Měl ruce úplně všude. Vysloveně se
vychloubal, že mu za tři sta dolarů patří na celý víkend!
To on tam měl padnout mrtvý, ne ten chudák Asiat."
Clouchard se konečně odmlčel, aby se nadechl, a Becker
mu skočil do řeči.
"Víte, jak se jmenuje?"
Cloucharde se na okamžik zamyslel a pak zavrtěl
hlavou. "Nemám tušení." Opět přivřel oči bolestí a
pomalu se uložil nazpátek do polštářů.
Becker vzdychl. Vidina prstenu se mu právě rozplynula
před očima. To Strathmora zrovna nepotěší.
Cloucharde si přejel prsty po čele. Výbuch emocí si
vybral svoji daň. Najednou vypadal opravdu špatně.
Becker se rozhodl zkusit to jinak. "Pane Cloucharde, rád
bych získal i vyjádření toho Němce a jeho společnice.
54
as well. Do you have any idea where they’re staying?"
Cloucharde closed his eyes, his strength fading. His
breathing grew shallow.
"Anything at all?" Becker pressed. "The escort’s
name?"
There was a long silence.
Cloucharde rubbed his right temple. He was suddenly
looking pale. "Well… ah… no. I don’t believe…" His voice
was shaky.
Becker leaned toward him. "Are you all right?"
Cloucharde nodded lightly. "Yes, fine… just a little… the
excitement maybe…" He trailed off.
"Think, Mr. Cloucharde." Becker urged quietly. "It’s im-
portant."
Cloucharde winced. "I don’t know… the woman… the
man kept calling her…" He closed his eyes and groaned.
"What was her name?"
"I really don’t recall…" Cloucharde was fading fast.
"Think." Becker prodded. "It’s important that the con-
sular file be as complete as possible. I’ll need to support
your story with statements from the other witnesses.
Any information you can give me to help locate them…"
But Cloucharde was not listening. He was dabbing his
forehead with the sheet. "I’m sorry… perhaps tomor-
row…" He looked nauseated.
"Mr. Cloucharde, it’s important you remember this
now." Becker suddenly realized he was speaking too
loudly. People on nearby cots were still sitting up watch-
ing what was going on. On the far side of the room a
nurse appeared through the double doors and strode
briskly toward them.
"Anything at all," Becker pressed urgently.
"The German called the woman…"
Becker lightly shook Cloucharde, trying to bring him
back.
Cloucharde’s eyes flickered momentarily. "Her name…"
Stay with me, old fell a…
"Dew…" Cloucharde’s eyes closed again. The nurse was
closing in. She looked furious.
"Dew?" Becker shook Cloucharde’s arm.
The old man groaned. "He called her…" Cloucharde was
mumbling now, barely audible.
The nurse was less than ten feet away yelling at
Becker in angry Spanish. Becker heard nothing. His
eyes were fixed on the old man’s lips. He shook
Cloucharde one last time as the nurse bore down on
him.
The nurse grabbed David Becker’s shoulder. She pulled
him to his feet just as Cloucharde’s lips parted. The sin-
gle word leaving the old man’s mouth was not actually
spoken. It was softly sighed - like a distant sensual re-
membrance. "Dewdrop…"
The scolding grasp yanked Becker away.
Dewdrop? Becker wondered. What the hell kind of
name is Dewdrop? He spun away from the nurse and
turned one last time to Cloucharde. "Dewdrop? Are you
sure?"
But Pierre Cloucharde was fast asleep.
CHAPTER 23
Susan sat alone in the plush surroundings of Node 3.
She nursed a lemon mist herb tea and awaited the re-
turn of her tracer.
As senior cryptographer, Susan enjoyed the terminal
with the best view. It was on the back side of the ring of
computers and faced the Crypto floor. From this spot,
Susan could oversee all of Node 3. She could also see,
on the other side of the one-way glass, TRANSLTR
standing dead-center of the Crypto floor.
Nemáte ponětí, kde by mohli bydlet?"
Cloucharde zavřel oči. Síly jej viditelně opouštěly.
Začínal dýchat přerývaně a povrchně.
"Nebo něco jiného?" naléhal dál Becker. "Co třeba
jméno té ženy?"
Dlouho bylo ticho.
Cloucharde si promnul pravý spánek. Najednou byl v
obličeji bledý jako stěna. "No… tedy… ne. Asi…" Hlas se
mu třásl, že mu bylo sotva rozumět.
Becker se k němu naklonil. "Jste v pořádku?"
Clouchard mírně pokývl hlavou. "Ano, úplně… jen
trochu… asi to vzrušení…" Hlas mu selhal.
"Přemýšlejte, pane Cloucharde," naléhal na něj tiše
Becker. "Je to důležité."
Cloucharde přimhouřil oči. "Já nevím… ta žena… on jí
pořád říkal…" Zavřel oči a zasténal.
"Jak se jmenovala?"
"Opravdu si nevzpomínám." Cloucharde rychle ztrácel
vědomí.
"Přemýšlejte," nedal se odbýt Becker. "Je důležité, aby
byly záznamy konzulátu pokud možno co nejúplnější.
Potřebuji vaše svědectví podpořit i výpověďmi dalších
svědků. Hodí se mi jakákoliv informace, která by mi je
pomohla najít…"
Cloucharde už ho ale neposlouchal. Otíral si právě čelo
cípem prostěradla. "Promiňte… snad zítra…" Vypadal, že
se každou chvíli pozvrací.
"Pane Cloucharde, je důležité, abyste si vzpomněl teď."
Beckerovi najednou došlo, že mluví příliš nahlas. Pacienti
na okolních lůžkách stále seděli a sledovali, co se děje.
Na protější straně sálu už se v lítačkách objevila sestra a
rázně zamířila rovnou k nim.
"Cokoli, nač si vzpomenete," pokusil se ještě Becker.
"Ten Němec jí říkal…"
Becker Clouchardem mírně zatřásl, aby ho ještě
alespoň na chvilku probral.
Cloucharde zamrkal. "To jméno…"
Vydrž ještě, starouši…
"Dew…" Cloucharde opět zavřel oči. Sestra se blížila a
přátelsky se rozhodně netvářila.
"Dew?" Becker ho popadl za paži a zatřásl s ním.
Stařec zasténal. "Říkal jí…" Teď už jen sotva slyšitelně
mumlal.
To už k nim sestra měla slabé tři metry. Začala na
Beckera rozčileně španělsky ječet. Becker ji však
nevnímal. Upíral zrak na starcovy rty jako v hypnóze.
Ještě stačil Clouchardem naposledy zatřást, a pak už se
k němu sestra vrhla.
Popadla Davida Beckera za rameno. Zrovna, když se
Clouchardovy rty pootevřely, trhnutím ho postavila na
nohy. To jediné slovo, které stařec vypustil z úst, snad
ani nebylo vysloveno. Byl to spíš výdech připomínající
závan vzdálené vzpomínky z minulosti. "Dewdrop…"
Rozzuřená sestra vlekla Beckera pryč.
Dewdrop? Becker nevěděl, co si o tom má myslet.
Dewdrop? Co je to sakra za jméno? Vyškubl se sestře a
ještě naposledy se obrátil ke Clouchardovi. "Dewdrop?
Jste si jistý?"
Ale Pierre Cloucharde už tvrdě spal.
Kapitola 23
Susan seděla sama v pohodlí Uzlu 3. Zvolna upíjela
bylinkový čaj s citronem a očekávala odezvu navigačního
programu - návrat stopaře.
Jako hlavní dešifrantka dostala Susan terminál s
nejlepším výhledem. Byl umístěn v zadní části kruhu
počítačů a Susan od něj přehlédla prakticky celou halu
dešifrovacího oddělení a celý Uzel 3. Na opačné straně
jednosměrného skla měla jako na dlani TRANSLTR
trůnící uprostřed haly.
55
 Susan checked the clock. She had been waiting almost
an hour. American Remailers Anonymous was appar-
ently taking their time forwarding North Dakota’s mail.
She sighed heavily. Despite her efforts to forget her
morning conversation with David, the words played over
and over in her head. She knew she’d been hard on
him. She prayed he was okay in Spain.
Her thoughts were jarred by the loud hiss of the glass
doors. She looked up and groaned. Cryptographer Greg
Hale stood in the opening.
Greg Hale was tall and muscular with thick blond hair
and a deep cleft chin. He was loud, thick-fleshed, and
perpetually overdressed. His fellow cryptographers had
nicknamed him "Halite" - after the mineral. Hale had
always assumed it referred to some rare gem - parallel-
ing his unrivaled intellect and rock-hard physique. Had
his ego permitted him to consult an encyclopedia, he
would have discovered it was nothing more than the
salty residue left behind when oceans dried up.
Like all NSA cryptographers, Hale made a solid salary.
However, he had a hard time keeping that fact to him-
self. He drove a white Lotus with a moon roof and a
deafening subwoofer system. He was a gadget junkie,
and his car was his showpiece; he’d installed a global
positioning computer system, voice-activated door
locks, a five-point radar jammer, and a cellular
fax/phone so he’d never be out of touch with his mes-
sage services. His vanity plate read megabyte and was
framed in violet neon.
Greg Hale had been rescued from a childhood of petty
crime by the U. S. Marine Corps. It was there that he’d
learned about computers. He was one of the best pro-
grammers the Marines had ever seen, well on his way
to a distinguished military career. But two days before
the completion of his third tour of duty, his future sud-
denly changed. Hale accidentally killed a fellow Marine
in a drunken brawl. The Korean art of self-defense,
Taekwondo, proved more deadly than defensive. He
was promptly relieved of his duty.
After serving a brief prison term, Halite began looking
for work in the private sector as a programmer. He was
always up front about the incident in the marines, and
he courted prospective employers by offering a month’s
work without pay to prove his worth. He had no short-
age of takers, and once they found out what he could
do with a computer, they never wanted to let him go.
As his computer expertise grew, Hale began making
Internet connections all over the world. He was one of
the new breed of cyber freaks with E-mail friends in
every nation, moving in and out of seedy electronic bul-
letin boards and European chat groups. He’d been fired
by two different employers for using their business ac-
counts to upload pornographic photos to some of his
friends.
"What are you doing here?" Hale demanded, stopping
in the doorway and staring at Susan. He’d obviously
expected to have Node 3 to himself today.
Susan forced herself to stay cool. "It’s Saturday, Greg.
I could ask you the same question." But Susan knew
what Hale was doing there. He was the consummate
computer addict. Despite the Saturday rule, he often
slipped into Crypto on weekends to use the NSA’s unri-
valled computing power to run new programs he was
working on.
"Just wanted to ret weak a few lines and check my E-
Mrkla na hodiny. Čekala už skoro hodinu. Server
American Remailers Anonymous si s přeposláním e-
mailu na pravou adresu North Dakoty dával zjevně
načas. Zhluboka si povzdechla. Přestože se usilovně
snažila zapomenout na ranní telefonát s Davidem,
neustále si svá slova omílala v hlavě. Věděla, že k němu
byla nespravedlivá a v duchu se modlila, aby to ve
Španělsku dopadlo dobře.
Myšlenky jí přervalo hlasité zasyčení, jak se odsunuly
prosklené dveře. Když vzhlédla, tlumeně zasténala. Na
prahu stál dešifrant Greg Hale.
Greg byl vysoký, svalnatý blonďák s ostře řezanou,
výraznou bradou. Byl to hřmotný chlapík, který se rád
nápadně oblékal. Kolegové dešifranti mu dali přezdívku
"Halit" podle jistého minerálu. Hale byl skálopevně
přesvědčen, že se přezdívka vztahuje k jeho
bezkonkurenčnímu intelektu a dokonalému vzhledu a že
se tudíž musí jednat o nějaký vzácný drahokam. Kdyby
mu jeho ješitnost dovolila nahlédnou do nějaké
encyklopedie, zjistil by, že pod názvem halit se neskrývá
nic víc než krystalky kamenné soli - pozůstatky po
vyschlých oceánech.
Stejně jako všichni ostatní dešifranti NSA, i Hale měl
velice solidní příjem. Na rozdíl od ostatních si to však
prostě neuměl nechat pro sebe. Jezdil v bílém
sportovním voze značky Lotus se stahovací střechou a
přímo ohlušující hudební aparaturou. Jako správný
milovník nejmodernějších technických vymožeností si
nejrůznějšími vynálezy vyšperkoval i auto. Instaloval si
do něj globální lokalizační počítačový systém, hlasově
aktivované zámky, špičkovou radarovou rušičku a
mobilní fax s telefonem, aby se náhodou nestalo, že by
byl mimo dosah. Poznávací značku si vyzdobil nápisem
MEGABYTE a olemoval ji řvavým neonem.
Greg Hale měl už jako výrostek za sebou slušnou řádku
přestupků a drobných trestných činů. Změnu v jeho
životě způsobil až nástup k námořní pěchotě. Právě tam
se naučil pracovat s počítači. Stal se jedním z nejlepších
programátorů, jací kdy námořní pěchotou prošli, a byl na
nejlepší cestě k velmi slušné kariéře v ozbrojených
složkách. Dva dny před dokončením třetího služebního
turnusu však v opilecké rvačce zabil svého kolegu. Jak
se ukázalo, starobylé korejské umění sebeobrany
takewondo poslouží nejen k obraně, ale i k smrtícímu
útoku. Hale byl okamžitě zproštěn služby.
Když si odseděl krátký trest, začal se Halit poohlížet po
práci programátora v soukromém sektoru. Protože se s
ním táhl škraloup v podobě incidentu z námořní pěchoty,
získával si oslovené zaměstnavatele nabídkou, že u nich
bude měsíc pracovat bez nároku na plat, aby ukázal, co
dovede. Tento trik se mu osvědčoval. Všude, kde to s
ním zkusili, už ho nechtěli pustit, když zjistili, co všechno
s počítačem dokáže.
Jak jeho zkušenosti z práce s počítači rostly, začal si
Hale dělat přes internet známé po celém světě. Stal se
jedním z těch novodobých počítačových maniaků, kteří si
elektronickou poštou dopisují s lidmi z druhého konce
planety a brouzdají z jednoho internetového diskuzního
fóra do druhého. Dvakrát přišel o zaměstnání, protože
používal firemní internetové připojení k posílání
pornografických snímků svým známým.
"Co ty tady děláš?" zeptal se Hale, když strnul ve
dveřích a vytřeštil na Susan oči. Zjevně předpokládal, že
dnes bude mít celý Uzel 3 jen pro sebe.
Susan se s vypětím všech sil ovládla. "Je sobota, Gregu.
Stejnou otázku bych mohla položit já tobě." Ona však
věděla, co tu Hale dělá. Byl už prostě na počítačích
docela normálně závislý. Navzdory pravidlu volných
sobot často do dešifrovacího oddělení zapadl i o víkendu,
aby si na nejdokonalejším počítačovém vybavení NSA
vyzkoušel nové programy, na nichž pracoval.
"Jen si chci projet pár věcí a zkontrolovat si poštu,"
56
mail," Hale said. He eyed her curiously. "What was it
you said you’re doing here?"
"I didn’t," Susan replied.
Hale arched a surprised eyebrow. "No reason to be
coy. We have no secrets here in Node 3, remember? All
for one and one for all."
Susan sipped her lemon mist and ignored him. Hale
shrugged and strode toward the Node 3 pantry. The
pantry was always his first stop. As Hale crossed the
room, he sighed heavily and made a point of ogling
Susan’s legs stretched out beneath her terminal. Susan,
without looking up, retracted her legs and kept working.
Hale smirked.
Susan had gotten used to Hale hitting on her. His fa-
vorite line was something about interfacing to check the
compatibility of their hardware. It turned Susan’s stom-
ach. She was proud to complain to Strathmore about
Hale; it was far easier just to ignore him.
Hale approached the Node 3 pantry and pulled open
the lattice doors like a bull. He slid a Tupperware con-
tainer of tofu out of the fridge and popped a few pieces
of the gelatinous white substance in his mouth. Then he
leaned on the stove and smoothed his gray Bellvienne
slacks and well-starched shirt. "You gonna be here
long?"
"All night," Susan said flatly.
"Hmm…" Halite cooed with his mouth full. "A cozy Sat-
urday in the Playpen, just the two of us."
"Just the three of us," Susan interjected. "Commander
Strathmore’s upstairs. You might want to disappear
before he sees you."
Hale shrugged. "He doesn’t seem to mind you here. He
must really enjoy your company."
Susan forced herself to keep silent.
Hale chuckled to himself and put away his tofu. Then
he grabbed a quart of virgin olive oil and took a few
swigs. He was a health fiend and claimed olive oil
cleaned out his lower intestine. When he wasn’t pushing
carrot juice on the rest of the staff, he was preaching
the virtues of high colonics.
Hale replaced the olive oil and went to down his com-
puter directly opposite Susan. Even across the wide ring
of terminals, Susan could smell his cologne. She crin-
kled her nose.
"Nice cologne, Greg. Use the entire bottle?"
Hale flicked on his terminal. "Only for you, dear."
As he sat there waiting for his terminal to warm up,
Susan had a sudden unsettling thought. What if Hale
accessed TRANSLTR’s Run-Monitor? There was no logi-
cal reason why he would, but nonetheless Susan knew
he would never fall for some half-baked story about a
diagnostic that stumped TRANSLTR for sixteen hours.
Hale would demand to know the truth. The truth was
something Susan had no intention of telling him. She
did not trust Greg Hale. He was not NSA material.
Susan had been against hiring him in the first place, but
the NSA had had no choice. Hale had been the product
of damage control.
The Skipjack fiasco.
Four years ago, in an effort to create a single, public-
key encryption standard, Congress charged the nation’s
best mathematicians, those at the NSA, to write a new
super algorithm. The plan was for Congress to pass leg-
islation that made the new algorithm the nation’s stan-
dard, thus alleviating the incompatibilities now suffered
by corporations that used different algorithms.
Of course, asking the NSA to lend a hand in improving
public-key encryption was somewhat akin to asking a
pokrčil rameny Hale a zvědavě se na Susan zadíval. "Cos
říkala, že tu děláš ty?"
"Nic jsem neříkala," odvětila Susan.
Hale překvapeně povytáhl obočí. "Proč ta zdrženlivost?
Tady v Uzlu 3 před sebou přece nemáme žádné tajnosti,
pamatuješ? Jeden za všechny, všichni za jednoho."
Susan usrkla čaje a raději ho ignorovala. Hale pokrčil
rameny a rázně vykročil k ledničce. K té vedly jeho
kroky ihned po příchodu do zaměstnání pokaždé. Když
přecházel místnost, zhluboka vzdychl a sjel mlsným
pohledem po Susaniných nohou natažených zpod
terminálu. Susan ani nevzhlédla, jen nohy stáhla pod
stůl a pracovala dál. Hale se ušklíbl.
Susan už si na jeho narážky zvykla. S oblibou jí
předhazoval, že by měli zkusit svoje rozhraní, aby zjistili
kompatibilitu svého vybavení. Susan se z něj obracel
žaludek, byla však příliš hrdá, než aby si na něj šla
stěžovat Strathmorovi. Daleko jednodušší bylo si ho
prostě nevšímat.
Hale přistoupil k ledničce a otevřel ji s razancí
vyhladovělého pitbulla. Z mrazničky vytáhl krabici tofu a
kus si ho rovnou nacpal do úst. Pak se opřel o
mikrovlnnou troubu a uhladil si šedé kalhoty Bellvienne a
sněhobílou košili. "Zdržíš se dlouho?"
"Celou noc," odpověděla Susan suše.
"Hmmm…" zamumlal Hale slastně s plnými ústy.
"Rozkošná sobota v Jesličkách - jen my dva."
"Jen my tři," přerušila ho Susan. "Strathmore je u sebe.
Možná bys měl zmizet, než tě tu uvidí."
Hale pokrčil rameny. "Nezdá se, že ty bys mu tady
vadila. Nejspíš mu tvoje společnost dělá fakt dobře."
Susan se měla co přemáhat, aby nevyletěla.
Hale se tlumeně uchechtl a schoval tofu zpátky do
mrazáku. Namísto něj z chladničky vylovil lahvičku
nejkvalitnějšího olivového oleje a dal si pár loků. Byl
posedlý péčí o kondici a zdraví a při každé příležitosti
prohlašoval, že si olivovým olejem čistí střeva. Když
zrovna kolegům nevnucoval mrkvovou šťávu, šířil
moudra o prevenci rakoviny konečníku.
Když za olivovým olejem zaklapla dvířka chladničky,
Hale zamířil ke svému terminálu přímo naproti Susan. Ta
i přes celou šířku kruhu počítačů ucítila jeho kolínskou.
Nedalo jí to a pokrčila nos.
"Prima kolínská, Gregu. Tos na sebe vylil celou flašku?"
Hale spustil terminál. "Extra kvůli tobě, zlato."
Jak tam tak seděl a čekal, až proběhne spouštěcí proces
terminálu, přepadly Susan znepokojivé myšlenky. Co
když se Hale napojí na monitorovací program
TRANSLTRu? Neměl k tomu sice žádný logický důvod,
Susan však bylo jasné, že ten by jí žádnou narychlo
splácanou historku o testovacím programu, který
TRANSLTR zaměstnal na šestnáct hodin, nespolkl. Hale
by se nedal odbýt, dokud by se nedozvěděl pravdu. Tu
mu však Susan rozhodně neměla v úmyslu prozradit.
Ona Gregu Halovi nevěřila. Nebyl to podle ní pro NSA
vhodný typ. Od začátku byla proti tomu, aby ho vzali,
úřad však neměl na vybranou. Halovo přijetí bylo něco
jako prevence - menší zlo.
Skokanovo fiasko.
Ve snaze vytvořit jednoduchý standard veřejně
přístupného kódování Kongres před čtyřmi lety pověřil
nejlepší matematiky země, tedy Úřad národní
bezpečnosti, vypracováním nového superalgoritmu. Plán
byl jasný - Kongres nový algoritmus uzákoní jako
standardní pro celou zemi a zabrání tak problémům,
jimiž trpí velké podniky a instituce používající ke
kódování různé algoritmy.
Samozřejmě že chtít po NSA pomoc při vylepšování
veřejně přístupného kódování bylo totéž jako chtít po
57
condemned man to build his own coffin. TRANSLTR had
not yet been conceived, and an encryption standard
would only help to proliferate the use of code-writing
and make the NSA’s already difficult job that much
harder.
The EFF understood this conflict of interest and lobbied
vehemently that the NSA might create an algorithm of
poor quality - something it could break. To appease
these fears, Congress announced that when the NSA’s
algorithm was finished, the formula would be published
for examination by the world’s mathematicians to en-
sure its quality.
Reluctantly, the NSA’s Crypto team, led by Commander
Strathmore, created an algorithm they christened Skip-
jack. Skipjack was presented to Congress for their ap-
proval. Mathematicians from all over the world tested
Skipjack and were unanimously impressed. They re-
ported that it was a strong, untainted algorithm and
would make a superb encryption standard. But three
days before Congress was to vote their certain approval
of Skipjack, a young programmer from Bell Laborato-
ries, Greg Hale, shocked the world by announcing he’d
found a back door hidden in the algorithm.
The back door consisted of a few lines of cunning pro-
gramming that Commander Strathmore had inserted
into the algorithm. It had been added in so shrewd a
way that nobody, except Greg Hale, had seen it.
Strathmore’s covert addition, in effect, meant that any
code written by Skipjack could be decrypted via a secret
password known only to the NSA. Strathmore had come
within inches of turning the nation’s proposed encryp-
tion standard into the biggest intelligence coup the NSA
had ever seen; the NSA would have held the master key
to every code written in America.
The computer-savvy public was outraged. The EFF de-
scended on the scandal like vultures, ripping Congress
to shreds for their naiveté and proclaiming the NSA the
biggest threat to the free world since Hitler. The encryp-
tion standard was dead.
It had come as little surprise when the NSA hired Greg
Hale two days later. Strathmore felt it was better to
have him on the inside working for the NSA than on the
outside working against it.
Strathmore faced the Skipjack scandal head-on. He
defended his actions vehemently to Congress. He ar-
gued that the public’s craving for privacy would come
back to haunt them. He insisted the public needed
someone to watch over them; the public needed the
NSA to break codes in order to keep the peace. Groups
like the EFF felt differently. And they’d been fighting him
ever since.
CHAPTER 24
David Becker stood in a phone booth across the street
from La Clínica de Salud Pública; he’d just been ejected
for harassing patient number 104, Monsieur Cloucharde.
Things were suddenly more complicated than he’d an-
ticipated. His little favor to Strathmore - picking up
some personal belongings - had turned into a scavenger
hunt for some bizarre ring.
He’d just called Strathmore and told him about the
German tourist. The news had not been received well.
After demanding the specifics, Strathmore had fallen
odsouzenci, aby si vyrobil vlastní rakev. TRANSLTR byl
tehdy ještě hudbou budoucnosti a společný kódovací
standard by jen podpořil šíření kódované komunikace a
ztížil by úřadu jeho už tak dost obtížnou práci.
Nadace elektronických hranic tento střet zájmů
okamžitě pochopila a vehementně brojila proti pověření
Úřadu národní bezpečnosti s odůvodněním, že může
vytvořit algoritmus nedostatečné kvality, aby ho mohl
rozluštit. Aby tyto obavy utišil, oznámil Kongres, že až
NSA algoritmus dokončí, bude jeho dílo zveřejněno a
matematici celého světa budou moct prověřit jeho
kvalitu.
Kryptografický tým NSA pod vedením Trevora
Strathmora nakonec, ač neochotně, vypracoval
algoritmus, který dostal jméno Skokan. Pod tímto
názvem byl také předložen Kongresu ke schválení.
Skokana testovali matematici ze všech koutů světa a na
všechny bez rozdílu udělal dojem. Označovali ho za
spolehlivý a bezchybný algoritmus, velmi vhodný jako
standardní nástroj veřejně přístupného kódování
komunikace. Tři dny předtím, než měl Kongres Skokana
hlasováním schválit, což bylo víceméně jisté, však mladý
programátor ze společnosti Bellových laboratoří šokoval
svět oznámením, že v algoritmu nalezl skrytá zadní
vrátka.
Ta byla tvořena několikařádkovým podprogramem,
který do algoritmu vložil sám Strathmore. Zakomponoval
ho tam tak dokonale, že si toho kromě Grega Hala nikdo
nepovšiml. Strathmorův tajný dodatek k algoritmu v
podstatě znamenal, že jakýkoli kód napsaný v programu
Skokan bude možné rozluštit díky tajnému heslu
známému pouze pracovníkům NSA. Strathmore se tak
ocitl krůček od obrovského úspěchu. Z navrženého
národního kódovacího standardu se mohla stát jedna z
největších zpravodajských bomb v historii NSA. Úřad
mohl mít k dispozici univerzální klíč ke všem kódům
napsaným v Americe.
Počítačová veřejnost šílela vzteky. Nadace
elektronických hranic se na skandál vrhla jako hejno
supů a pustila se do Kongresu pro jeho naivitu.
Prohlašovala tehdy dokonce, že NSA znamená od
Hitlerových dob největší hrozbu pro svobodný svět. A
bylo po kódovacím standardu.
Nebylo tudíž žádným velkým překvapením, že dva dny
poté Greg Hale nastoupil do Úřadu národní bezpečnosti.
Strathmore usoudil, že bude lepší, když ho bude mít u
sebe a Hale bude pracovat pro úřad, než aby zůstal
mimo a pracoval proti němu.
Strathmore se skandálu se Skokanem postavil čelem.
Před Kongresem své kroky razantně hájil. Namítal, že
touha veřejnosti po soukromí by se jí jednou mohla
vymstít. Trval na tom, že na veřejnost musí někdo
dohlížet a že je nutné, aby NSA měl možnost luštit kódy,
jinak že nedokáže uhájit mír. Zájmové skupiny typu
Nadace elektronických hranic to však viděly jinak a od té
doby mu nepřestávaly jít po krku.
Kapitola 24
David Becker stál v telefonní budce naproti La Clínica de
Salud Pública. Odtamtud ho právě vyhodili pro
obtěžování pacienta číslo 104, monsieur Cloucharda.
Situace se oproti jeho očekávání najednou značně
zkomplikovala. Z obyčejné laskavosti, kterou chtěl
Strathmorovi prokázat tím, že pro něj vyzvedne pár
nebožtíkových osobních věcí, se vyklubala honba za
nějakým prapodivným prstenem, při níž si připadal tak
trochu jako hyena.
Právě volal Strathmorovi a řekl mu o tom německém
turistovi. Ta zpráva nebyla přijata zrovna s nadšením.
Poté, co se jej Strathmore vyptal na podrobnosti,
58
silent for a long time. "David," he had finally said very
gravely, "finding that ring is a matter of national secu-
rity. I’m leaving it in your hands. Don’t fail me." The
phone had gone dead.
David stood in the phone booth and sighed. He picked
up the tattered Guía Telefónica and began scanning the
yellow pages. "Here goes nothing," he muttered to him-
self.
There were only three listings for Escort Services in the
directory, and he didn’t have much to go on. All he
knew was that the German’s date had red hair, which
conveniently was rare in Spain. The delirious Cloucharde
had recalled the escort’s name as Dewdrop. Becker
cringed - Dewdrop? It sounded more like a cow than a
beautiful girl. Not a good Catholic name at all;
Cloucharde must have been mistaken.
Becker dialed the first number.
"Servicio Social de Sevilla," a pleasant female voice
answered.
Becker affected his Spanish with a thick German ac-
cent. "Hola, ¿hablas Aleman?"
"No. But I speak English" came the reply.
Becker continued in broken English. "Thank you. I
wondering if you to help me?"
"How can we be of service?" The woman spoke slowly
in an effort to aid her potential client. "Perhaps you
would like an escort?"
"Yes, please. Today my brother, Klaus, he has girl,
very beautiful. Red hair. I want same. For tomorrow,
please."
"Your brother Klaus comes here?" The voice was sud-
denly effervescent, like they were old friends.
"Yes. He very fat. You remember him, no?"
"He was here today, you say?"
Becker could hear her checking the books. There would
be no Klaus listed, but Becker figured clients seldom
used their real names.
"Hmm, I’m sorry," she apologized. "I don’t see him
here. What was the girl’s name your brother was with?"
"Had red hair," Becker said, avoiding the question.
"Red hair?" she repeated. There was a pause. "This is
Servicio Social de Sevilla. Are you sure your brother
comes here?"
"Sure, yes."
"Señor, we have no red heads. We have only pure An-
dalusian beauties."
"Red hair," Becker repeated, feeling stupid.
"I’m sorry, we have no redheads at all, but if you…"
"Name is Dewdrop," Becker blurted, feeling even stu-
pider.
The ridiculous name apparently meant nothing to the
woman. She apologized, suggested Becker was confus-
ing her with another agency, and politely hung up.
Strike one.
Becker frowned and dialed the next number. It con-
nected immediately.
"Buenas noches, Mujeres España. May I help you?"
Becker launched into his same spiel, a German tourist
who was willing to pay top dollar for the red-haired girl
who was out with his brother today.
This time the response was in polite German, but again
no red heads. "Keine Rotköpfe, I’m sorry." The woman
hung up.
Strike two.
Becker looked down at the phone book. There was only
rozhostilo se na drátě dlouhé mrtvé ticho. "Davide,"
pronesl pak Strathmore hrobovým hlasem, "nalezení
toho prstenu je věcí národní bezpečnosti. Nechávám to
na vás. Nezklamte mě." Pak linka oněměla.
David zůstal stát v budce a hlasitě si povzdechl. Pak
sáhl po otrhaném telefonním seznamu s nápisem Guía
Telefónica a začal listovat ve žlutých stránkách. "Tohle
nebude k ničemu," zamumlal si pro sebe.
V seznamu našel jen tři odkazy na zprostředkování
placených společnic a navíc se v podstatě ani neměl
čeho chytit. Jediné, co věděl, bylo, že společnice toho
Němce byla rusovláska, což nebylo ve Španělsku zrovna
obvyklé. Když už Cloucharde blouznil, vzpomněl si, že se
měla jmenovat Dewdrop. Becker se zamračil. Dewdrop?
To jméno mu sedělo spíš ke krávě než k půvabné dívce.
Rozhodně mu to neznělo jako běžné křestní jméno.
Cloucharde se musel zmýlit.
Vytočil první číslo.
"Servicio Social de Sevilla," ozval se příjemný ženský
hlas.
Becker svoji španělštinu ozvláštnil výrazným německým
přízvukem. "Hola, hablas Aleman?"
"Ne, ale mluvím anglicky," ozvala se odpověď.
Becker tedy pokračoval lámanou angličtinou. "Děkuji
vám. Napadlo mě, jestli vy mi pomoct."
"Čím vám můžeme posloužit?" Ta žena zjevně hovořila
úmyslně pomalu, aby jí potenciální klient rozuměl.
"Potřebujete společnici?"
"Ano, prosím. Můj bratr Klaus, on dnes dívku, moc
krásná. Rezavé vlasy. Chci já tu samou. Na zítra,
prosím."
"Váš bratr Klaus byl tady u nás?" Najednou byl ten hlas
o poznání vřelejší, jako by byli staří přátelé.
"Ano. On hodně tlustý. Pamatujete ho, ne?"
"Říkáte, že tu byl dneska?"
Becker slyšel, jak žena na druhém konci linky listuje v
nějakých papírech. Možná, že tam žádného Klause
uvedeného mít nebude, předpokládal však, že klienti
těchto služeb jen zřídka udávají skutečná jména.
"Hm… omlouvám se," ozvalo se po chvilce, "ale nikde
ho tu nevidím. Jak se jmenovala ta dívka, se kterou byl
váš bratr?"
"Měla rezavý vlasy," prohlásil Becker ve snaze vyhnout
se odpovědi.
"Rezavé vlasy?" zopakovala po něm. "Tady je Servicio
Social de Sevilla. Jste si jistý, že váš bratr byl u nás?"
"Jistě, ano."
"Senor, my žádné zrzky nemáme. Máme jen
čistokrevné andaluské krasavice."
"Rezavý vlasy," opakoval Becker a připadal si přitom
jako idiot.
"Je mi líto, žádné rudovlásky opravdu nemáme, ale
pokud byste chtěl…"
"Jméno Dewdrop," vybrebtl Becker a připadal si čím dál
tím trapněji.
Ani to jméno ženě na opačném konci linky nic neřeklo.
Omluvila se, doporučila Beckerovi zkusit jinou agenturu
a zdvořile se rozloučila.
První pokus v háji.
Becker se zamračil a vytočil další číslo. Na druhém
konci to zvedli okamžitě.
"Buenas noches, Mujeres Espana. Jak vám mohu
pomoci?"
Becker rozjel opět tutéž fintu. Znovu sehrál německého
turistu ochotného klopit dolary za zrzku, se kterou dnes
strávil den jeho bratr.
Tentokrát se mu dostalo zdvořilé odpovědi v němčině,
výsledek však byl tentýž. "Keine Rotköpfe, lituji." Pak ta
žena zavěsila.
Druhý pokus na nic.
Becker mrkl do seznamu. Zbývalo mu poslední číslo.
59
one number left. The end of the rope already.
He dialed.
"Escortes Belén," a man answered in a very slick tone.
Again Becker told his story.
"Sí, sí, señor. My name is Señor Roldán. I would be
pleased to help. We have two redheads. Lovely girls."
Becker’s heart leapt. "Very beautiful?" he repeated in
his German accent. "Red hair?"
"Yes, what is your brother’s name? I will tell you who
was his escort today. And we can send her to you to-
morrow."
"Klaus Schmidt." Becker blurted a name recalled from
an old textbook.
A long pause. "Well, sir… I don’t see a Klaus Schmidt
on our registry, but perhaps your brother chose to be
discreet - perhaps a wife at home?" He laughed inap-
propriately.
"Yes, Klaus married. But he very fat. His wife no lie
with him. " Becker rolled his eyes at himself reflected in
the booth. If Susan could hear me now, he thought. "I
fat and lonely too. I want lie with her. Pay lots of
money."
Becker was giving an impressive performance, but he’d
gone too far. Prostitution was illegal in Spain, and Señor
Roldán was a careful man. He’d been burned before by
Guardia officials posing as eager tourists. I want lie with
her. Roldán knew it was a setup. If he said yes, he
would be heavily fined and, as always, forced to provide
one of his most talented escorts to the police commis-
sioner free of charge for an entire weekend.
When Roldán spoke, his voice not quite as friendly.
"Sir, this is Escortes Belén. May I ask who’s calling?"
"Aah…Sigmund Schmidt," Becker invented weakly.
"Where did you get our number?"
"La Guía Telefónica - yellow pages."
"Yes, sir, that’s because we are an escort service."
"Yes. I want escort." Becker sensed something was
wrong.
"Sir, Escortes Belén is a service providing escorts to
businessmen for luncheons and dinners. This is why we
are listed in the phone book. What we do is legal. What
you are looking for is a prostitute." The word slid off his
tongue like a vile disease.
"But my brother…"
"Sir, if your brother spent the day kissing a girl in the
park, she was not one of ours. We have strict regula-
tions about client-escort contact."
"But…"
"You have us confused with someone else. We only
have two redheads, Inmaculada and Rocío, and neither
would allow a man to sleep with them for money. That
is called prostitution, and it is illegal in Spain. Good
night, sir."
"But…"
CLICK.
Becker swore under his breath and dropped the phone
back into its cradle. Strike three. He was certain
Cloucharde had said the German had hired the girl for
the entire weekend.
Becker stepped out of the phone booth at the intersec-
tion of Calle Salado and Avenida Asunción. Despite the
traffic, the sweet scent of Seville oranges hung all
around him. It was twilight - the most romantic hour.
He thought of Susan. Strathmore’s words invaded his
mind: Find the ring. Becker flopped miserably on a
bench and pondered his next move.
Poslední šance.
Začal vytáčet.
"Escortes Belén," ozval se úlisný mužský hlas.
A Becker znovu vyklopil naučenou báchorku.
"Sí, sí, senor. Jmenuji se senor Roldán. Bude mi
potěšením vám pomoci. Máme dvě rusovlásky.
Překrásná děvčata."
Beckerovi poskočilo srdce v hrudi. "Překrásná?"
zopakoval se silným německým přízvukem. "Rezavé
vlasy?"
"Ano. Jak se jmenuje váš bratr? Řeknu vám, která jej
dnes doprovázela, a zítra vám ji můžeme poslat."
"Klaus Schmidt," vyletělo z Beckera jméno, které mu
uvízlo v paměti ještě z nějaké staré učebnice němčiny.
Následovala dlouhá pauza. "No… Klause Schmidta v
našem registru nevidím, ale možná že chtěl váš pan
bratr zachovat diskrétnost… že by dáma?" Ozvalo se
poněkud nemístné zasmání.
"Ano, Klaus ženatý. Ale on moc tlustý. Jeho žena
neležet s ním. " Becker se podíval na odraz svého
obličeje ve skle telefonní budky a obrátil oči v sloup.
Ještě že mě neslyší Susan, pomyslel si. "Já tlustý a
osamělý taky. Chci ležet s ní. Zaplatím spoustu peněz."
Becker to sice hrál výborně, zašel však příliš daleko.
Prostituce byla ve Španělsku ilegální a senor Roldán byl
opatrný muž. Nebylo by to poprvé, co by se ho policisté
vystupující jako nadržení turisté pokusili napálit. Chci
ležet s ní. Roldán pochopil, že je to léčka. Pokud řekne
ano, čeká ho pořádná pokuta, a navíc bude jako vždycky
nucen poskytnout policejnímu komisaři jednu ze svých
nejlepších pracovnic na celý víkend zdarma.
Když Roldán znovu promluvil, jeho hlas už nezněl ani
zdaleka tak přátelsky jako předtím. "Pane, tady je
Escortes Belén. Smím se zeptat, kdo volá?"
"No…Sigmund Schmidt," vybrebtl Becker první křestní
jméno, které jej napadlo.
"Odkud máte naše číslo?"
"La Guía Telefónica - žluté stránky."
"No vidíte, pane, a tam jsme uvedeni jako
zprostředkování společnic."
"Ano. Chci společnici." Becker už tušil, že se něco
pokazilo.
"Pane, Escortes Belén je společnost zajišťující dámský
doprovod pro podnikatele na obědy, večeře a
společenské akce. Proto jsme uvedeni v telefonním
seznamu. To, co děláme, je legální. To, co hledáte vy,
není společnice, ale prostitutka." Vyslovil to, jako by
hovořil o nějaké nechutné chorobě.
"Ale můj bratr…"
"Pane, pokud váš bratr strávil den líbáním dívky v
parku, pak nebyla od nás. My máme přísně vymezena
pravidla kontaktu doprovodu s klientem."
"Ale…"
"S někým jste si nás spletl. Máme jen dvě rusovlásky,
Inmaculadu a Rocío, a ani jedna by se s mužem
nevyspala za peníze. Tomu se říká prostituce a ta je ve
Španělsku nezákonná. Dobrou noc, pane."
"Ale…"
CVAK.
Becker potichu zaklel a hodil sluchátko do vidlice. Takže
to nevyšlo ani na třetí pokus. Byl si jist, že Cloucharde
říkal, že ten Němec měl dívku najatou na celý víkend.
Becker vyšel z telefonní budky na křižovatce Calle
Salado a Avenida Asunción. Navzdory hustému
večernímu provozu byl vzduch kolem něj prosycen
sladkou vůní sevillských pomerančů. Na město se snášel
romantický soumrak. Myslel na Susan. Pak si opět
vybavil Strathmorova slova. Najděte ten prsten.
Nešťastně se svezl na lavičku a uvažoval, jak dál.
60
What move?
CHAPTER 25
Inside the Clínica de Salud Pública, visiting hours were
over. The gymnasium lights had been turned out. Pierre
Cloucharde was fast asleep. He did not see the figure
hunched over him. The needle of a stolen syringe
glinted in the dark. Then it disappeared into the IV tube
just above Cloucharde’s wrist. The hypodermic con-
tained 30 cc of cleaning fluid stolen from a janitor’s
cart. With great force, a strong thumb rammed the
plunger down and forced the bluish liquid into the old
man’s veins.
Cloucharde was awake only for a few seconds. He
might have screamed in pain had a strong hand not
been clamped across his mouth. He lay trapped on his
cot, pinned beneath a seemingly immovable weight. He
could feel the pocket of fire searing its way up his arm.
There was an excruciating pain traveling through his
armpit, his chest, and then, like a million shattering
pieces of glass, it hit his brain. Cloucharde saw a bril-
liant flash of light… and then nothing.
The visitor released his grip and peered through the
darkness at the name on the medical chart. Then he
slipped silently out.
On the street, the man in wire-rim glasses reached to a
tiny device attached to his belt. The rectangular pack
was about the size of a credit card. It was a prototype
of the new Monocle computer. Developed by the U. S.
Navy to help technicians record battery voltages in
cramped quarters on submarines, the miniature com-
puter packed a cellular modem and the newest ad-
vances in micro technology. Its visual monitor was a
transparent liquid crystal display, mounted in the left
lens of a pair of eyeglasses. The Monocle reflected a
whole new age in personal computing; the user could
now look through his data and still interact with the
world around him.
The Monocle’s real coup, though, was not its miniature
display but rather its data entry system. A user entered
information via tiny contacts fixed to his fingertips;
touching the contacts together in sequence mimicked a
shorthand similar to court stenography. The computer
would then translate the shorthand into English.
The killer pressed a tiny switch, and his glasses flick-
ered to life. His hands inconspicuously at his sides, he
began touching different fingertips together in rapid
succession. A message appeared before his eyes.
SUBJECT: P. CLOUCHARDE - TERMINATED
He smiled. Transmitting notification of kills was part of
his assignment. But including victim’s names… that, to
the man in the wire-rim glasses, was elegance. His fin-
gers flashed again, and his cellular modem activated.
MESSAGE SENT
CHAPTER 26
Sitting on the bench across from the public clinic,
Becker wondered what he was supposed to do now. His
calls to the escort agencies had turned up nothing. The
commander, uneasy about communication over unse-
cured public phones, had asked David not to call again
until he had the ring. Becker considered going to the
local police for help - maybe they had a record of a red-
headed hooker - but Strathmore had given strict orders
about that too. You are invisible. No one is to know this
ring exists.
Becker wondered if he was supposed to wander the
drugged-out district of Triana in search of this mystery
woman. Or maybe he was supposed to check all the
Jak dál?
Kapitola 25
Návštěvní hodiny na Clínica de Salud Pública skončily.
Světla v bývalé tělocvičně zhasla. Pierre Cloucharde spal
jako dřevo. Nemohl proto vidět postavu, která se nad
ním sklonila. Ve tmě se zaleskla jehla na ukradené
injekční stříkačce. Vzápětí se zabodla do intravenózní
hadičky těsně nad Clouchardovým zápěstím. Stříkačka
obsahovala třicet kubíků saponátu ukradeného z vozíku
pro uklízečky. Palec vší sílou přitlačil na píst stříkačky a
nahnal všechnu namodralou tekutinu starci do žil.
Cloucharde se probudil jen na pouhých několik sekund.
Nebýt dlaně, která se mu mocnou silou přitiskla na ústa,
byl by řval bolestí. Takhle však jen ležel v pasti
nemocničního lůžka pod čísi vahou, proti níž neměl
sebemenší šanci. Cítil, jak mu paží postupuje bolest jako
plamen výtahovou šachtou. Vzápětí ucítil příšerné pálení
v podpaží, pak v prsou a nakonec se mu to jako milion
skleněných střepů zarylo do mozku. Cloucharde spatřil
oslepující záblesk… a pak už nic.
Návštěvník uvolnil sevření a ve tmě zamžoural na
jméno pacienta na tabulce nad postelí. Potom tiše
vyklouzl ven.
Na ulici muž v brýlích s drátěnými obroučkami nahmatal
nepatrný přístroj na opasku. Obdélníková krabička
nebyla větší než kreditní karta. Ve skutečnosti to byl
prototyp nového počítače Monocle. Miniaturní počítač
vyvinulo americké válečné námořnictvo pro potřeby
techniků, kteří s jeho pomocí snímali ve stísněných
prostorách ponorek napětí baterií. Byl vybaven
satelitním modemem a dalšími nejnovějšími
miniaturizovanými vymoženostmi počítačové techniky.
Jeho monitor byl ve formě průhledného displeje z
tekutých krystalů zamontován do levého skla brýlí.
Monocle znamenal naprostý převrat ve vývoji osobních
počítačů - uživatel se nyní mohl dívat skrze svá data, a
přitom stále být v kontaktu se světem kolem sebe.
Největším zázrakem však na Monoclu nebyl miniaturní
displej, nýbrž systém zadávání dat. Uživatel je zadával
přes nepatrné kontakty, které měl upevněny na špičkách
prstů. Jednotlivé sekvence vzájemných doteků kontaktů
fungovaly podobně jako těsnopis používaný soudními
stenografy. Počítač "těsnopis" vzápětí přeložil do
angličtiny.
Zabiják stiskl drobounký spínač a jeho brýle jakoby
ožily. S rukama volně spuštěnýma podél těla začal v
rychlém sledu pohybovat prsty. Před očima mu nabíhala
zpráva, kterou psal.
SUBJEKT: P. CLOUCHARDE - ODSTRANĚN
Usmál se. Odesílat vyrozumění o likvidaci patřilo k jeho
úkolům běžně. Ale včetně jmen obětí… Tomu muž s
drátěnými obroučkami říkal pokrok. Opět zakmital prsty
a aktivoval satelitní modem.
ZPRÁVA ODESLÁNA
Kapitola 26
Becker stále ještě seděl na lavičce naproti státní klinice
a lámal si hlavu, co dál. Telefonáty do agentur
poskytujících služby společnic a průvodkyň nebyly k
ničemu. Strathmore jej požádal, aby znovu zavolal,
teprve až bude mít ten prsten, protože nechtěl příliš
často hovořit prostřednictvím veřejných telefonních
linek. Becker měl v úmyslu obrátit se o pomoc na místní
polici. Třeba by mohla mít o té rezavé šlapce záznam.
Jenže to mu Strathmore také zatrhl. Jste neviditelný.
Nikdo nesmí vědět, že ten prsten existuje.
Beckera napadlo, jestli třeba podle něj nemá prolézt
celou feťáckou čtvrť Trianu, jen aby tu tajemnou
ženskou našel. Nebo snad má procházet jednu restauraci
61
restaurants for an obese German. Everything seemed
like a waste of time.
Strathmore’s words kept coming back: It’s a matter of
national security… you must find that ring.
A voice in the back of Becker’s head told him he’d
missed something - something crucial - but for the life
of him, he couldn’t think what it would be. I’m a
teacher, not a damned secret agent! He was beginning
to wonder why Strathmore hadn’t sent a professional.
Becker stood up and walked aimlessly down Calle
Delicias pondering his options. The cobblestone sidewalk
blurred beneath his gaze. Night was falling fast.
Dewdrop.
There was something about that absurd name that
nagged at the back of his mind. Dewdrop. The slick
voice of Señor Roldán at Escortes Belén was on endless
loop in his head. "We only have two redheads… Two
redheads, Inmaculadaand Rocío… Rocío… Rocío…"
Becker stopped short. He suddenly knew. And I call
myself a language specialist? He couldn’t believe he’d
missed it.
Rocío was one of the most popular girl’s names in
Spain. It carried all the right implications for a young
Catholic girl - purity, virginity, natural beauty. The con-
notations of purity all stemmed from the name’s literal
meaning - Drop of Dew!
The old Canadian’s voice rang in Becker’s ears. Dew-
drop. Rocío had translated her name to the only lan-
guage she and her client had in common - English. Ex-
cited, Becker hurried off to find a phone.
Across the street, a man in wire-rim glasses followed
just out of sight.
CHAPTER 27
On the Crypto floor, the shadows were growing long
and faint. Overhead, the automatic lighting gradually
increased to compensate. Susan was still at her termi-
nal silently awaiting news from her tracer. It was taking
longer than expected.
Her mind had been wandering - missing David and will-
ing Greg Hale to go home. Although Hale hadn’t
budged, thankfully he’d been silent, engrossed in what-
ever he was doing at his terminal. Susan couldn’t care
less what Hale was doing, as long as he didn’t access
the Run-Monitor. He obviously hadn’t - sixteen hours
would have brought an audible yelp of disbelief.
Susan was sipping her third cup of tea when it finally
happened - her terminal beeped once. Her pulse quick-
ened. A flashing envelope icon appeared on her monitor
announcing the arrival of E-mail. Susan shot a quick
glance toward Hale. He was absorbed in his work. She
held her breath and double-clicked the envelope.
"North Dakota," she whispered to herself. "Let’s see
who you are."
When the E-mail opened, it was a single line. Susan
read it. And then she read it again.
DINNER AT ALFREDO’S? 8 PM?
Across the room, Hale muffled a chuckle. Susan
checked the message header.
FROM: GHALE@crypto.nsa.gov
Susan felt a surge of anger but fought it off. She de-
leted the message. "Very mature, Greg."
"They make a great carpaccio. " Hale smiled. "What do
you say? Afterward we could…"
"Forget it."
"Snob." Hale sighed and turned back to his terminal.
po druhé a hledat obézního Němce? To všechno mu
připadalo jako ztráta času.
Znovu si vybavil Strathmorova slova. Je to věc národní
bezpečnosti… musíte ten prsten najít.
Cosi Beckerovi napovídalo, že mu něco uniklo. Něco
zásadního. Za živého boha však nedokázal přijít na to,
co by to mohlo být. Jsem učitel, ne nějaký pitomý tajný
agent! Začínalo mu být divné, proč sem Strathmore
neposlal profesionála.
Becker vstal a zvolna, bez jakéhokoliv určitého cíle
vykročil po Calle Delicias. V duchu zvažoval své
možnosti. Dláždění chodníku mu temnělo před očima. Na
město se rychle snášela noc.
Dewdrop.
To absurdní jméno mu nešlo z mysli. Dewdrop. Slizký
hlas senora Roldána z agentury Escortes Belén slyšel v
duchu pořád dokola. "Máme jen dvě rusovlásky… Dvě
rusovlásky, Inmaculadu a Rocío… Rocío… Rocío…"
Becker náhle strnul na místě. Najednou mu to došlo. A
já si říkám jazykový specialista? Nechtělo se mu věřit, že
mu zrovna tohle mohlo ujít.
Rocío je jedno z nejoblíbenějších španělských dívčích
jmen. Nese v sobě všechny správné vlastnosti dobré
katolické dívky - čistotu, nezkaženost, přirozenou krásu.
Z jejího doslovného významu "kapka rosy" , anglicky
drop of dew, čistota přímo vyzařuje!
Beckerovi najednou zazněl v uších hlas starého
Kanaďana. Dewdrop. Rocío si své jméno přeložila do
jediného jazyka, který měla se svým klientem společný -
do angličtiny. Beckera se náhle zmocnilo vzrušení. Rázně
vykročil ulicí v naději, že narazí na telefonní budku.
Po protějším chodníku se stejným směrem, jen s
dostatečným odstupem, vydal muž s brýlemi v
drátěných obroučkách.
Kapitola 27
Stíny dopadající na podlahu dešifrovacího oddělení
začínaly být čím dál tím delší a rozmazanější. Systém
automaticky regulovaného osvětlení postupně zvyšoval
intenzitu světla. Susan stále ještě seděla za terminálem
a očekávala odezvu stopaře. Trvalo to déle, než čekala.
Po Davidovi se jí stýskalo a Greg Hale jí tu lezl na
nervy. Byla by nejspokojenější, kdyby už vypadl domů.
Sice se nehýbal z místa, naštěstí byl však alespoň zticha,
pohroužen do práce za terminálem. Susan bylo úplně
jedno, co dělá, jen když se nepodívá na monitoring
TRANSLTRu. To zatím podle všeho neudělal, protože
těch šestnáct hodin by ho muselo šokovat tak, že by to
Susan těžko přeslechla.
Susan usrkávala z třetího šálku čaje, když to konečně
přišlo - terminál jednou pípnul. Pulz se jí okamžitě
zrychlil. Na monitoru se objevila blikající ikonka ve tvaru
obálky ohlašující došlý e-mail. Susan střelila pohledem
po Halovi. Ten byl ale plně pohlcen svou prací. Zatajila
dech a dvakrát rychle za sebou klikla na obálku.
"Tak, North Dakoto," zašeptala si pro sebe, "teď
uvidíme, co jsi zač."
Když si otevřela příchozí zprávu, stála tam jen jediná
řádka. Susan si ji přečetla. Pak ještě jednou.
CO VEČEŘE U ALFREDA? VE 20. 00?
Hale na protější straně kruhu terminálů se tlumeně
uchechtl. Susan mrkla na kolonku odesílatele.
FROM: GHALE@crypto.nsa.gov
Cítila, jak se v ní vzdouvá vlna zběsilého vzteku,
dokázala ji však s vypětím všech sil potlačit. Smazala
zprávu. "Velmi nápadité, Gregu."
"Dělají tam bezva carpaccio. " Hale se usmál. "Co ty na
to? A pak bychom mohli…"
"Na to zapomeň."
"Náfuko." Hale vzdychl a obrátil se zase k terminálu. To
62
That was strike eighty-nine with Susan Fletcher. The
brilliant female cryptographer was a constant frustration
to him. Hale had often fantasized about having sex with
her - pinning her against TRANSLTR’s curved hull and
taking her right there against the warm black tile. But
Susan would have nothing to do with him. In Hale’s
mind, what made things worse was that she was in love
with some university teacher who slaved for hours on
end for peanuts. It would be a pity for Susan to dilute
her superior gene pool procreating with some geek -
particularly when she could have Greg. We’d have per-
fect children, he thought.
"What are you working on?" Hale asked, trying a dif-
ferent approach.
Susan said nothing.
"Some team player you are. Sure I can’t have a peek?"
Hale stood and started moving around the circle of ter-
minals toward her.
Susan sensed that Hale’s curiosity had the potential to
cause some serious problems today. She made a snap
decision. "It’s a diagnostic," she offered, falling back on
the commander’s lie.
Hale stopped in his tracks. "Diagnostic?" He sounded
doubtful. "You’re spending Saturday running a diagnos-
tic instead of playing with the prof?"
"His name is David."
"Whatever."
Susan glared at him. "Haven’t you got anything better
to do?"
"Are you trying to get rid of me?" Hale pouted.
"Actually, yes."
"Gee, Sue, I’m hurt."
Susan Fletcher’s eyes narrowed. She hated being
called Sue. She had nothing against the nickname, but
Hale was the only one who’d ever used it.
"Why don’t I help you?" Hale offered. He was suddenly
circling toward her again. "I’m great with diagnostics.
Besides, I’m dying to see what diagnostic could make
the mighty Susan Fletcher come to work on a Satur-
day."
Susan felt a surge of adrenaline. She glanced down at
the tracer on her screen. She knew she couldn’t let Hale
see it - he’d have too many questions. "I’ve got it cov-
ered, Greg," she said.
But Hale kept coming. As he circled toward her termi-
nal, Susan knew she had to act fast. Hale was only a
few yards away when she made her move. She stood to
meet his towering frame, blocking his way. His cologne
was overpowering.
She looked him straight in the eye. "I said no."
Hale cocked his head, apparently intrigued by her odd
display of secrecy. He playfully stepped closer. Greg
Hale was not ready for what happened next.
With unwavering cool, Susan pressed a single index
finger against his rock-hard chest, stopping his forward
motion.
Hale halted and stepped back in shock. Apparently
Susan Fletcher was serious; she had never touched him
before, ever. It wasn’t quite what Hale had had in mind
for their first contact, but it was a start. He gave her a
long puzzled look and slowly returned to his terminal.
As he sat back down, one thing became perfectly clear:
The lovely Susan Fletcher was working on something
important, and it sure as hell wasn’t any diagnostic.
CHAPTER 28
Señor Roldán was sitting behind his desk at Escortes
Belén congratulating himself for deftly sidestepping the
Guardia’s newest pathetic attempt to trap him. Having
an officer fake a German accent and request a girl for
byl devětaosmdesátý pokus dostat Susan Fletcherovou.
Ta nádherná holka s úžasným mozkem ho doháněla k
šílenství. Hale si často představoval, jak by si to s ní užil.
Opřel by ji o klenutý trup TRANSLTRu a vzal by si ji
rovnou na jeho horkých černých dlaždicích. Jenže Susan
s ním nechtěla nic mít. Pro Hala to bylo o to horší, že
byla zamilovaná do nějakého univerzitního kantůrka,
který někde nekonečné hodiny šaškuje za pár šupů. Bylo
by přece škoda, kdyby zrovna Susan promrhala svůj
dokonalý genetický potenciál s nějakým školometem -
zvlášť když může mít Grega. Měli bychom perfektní děti,
myslel si.
Rozhodl se zkusit jiný přístup. "Na čem děláš?" zeptal
se.
Susan mlčela.
"Tedy ty jsi vážně týmový hráč. Podívat se ale snad
můžu, ne?" Hale vstal a vykročil kolem kruhu terminálů
směrem k ní.
Susan cítila, že dnes by Halova zvědavost mohla
působit nepříjemné potíže. Bleskově se rozhodla držet se
šéfovy lži. "Jen diagnostiku," broukla.
Hale zůstal stát. "Diagnostiku?" neznělo to dvakrát
přesvědčeně. "Ty trávíš sobotu rutinním testováním,
místo abys laškovala s tím svým prófou?"
"Jmenuje se David."
"Mně je to jedno."
Susan ho sjela ostrým pohledem. "To nemáš nic lepšího
na práci?"
"Snažíš se mě zbavit?" zeptal se uraženě.
"Jo."
"Teda Sue, to mě ranilo."
Susan Fletcherová přimhouřila oči. Nesnášela, když jí
říkal Sue. Nic proti té zdrobnělině neměla, ale jediný,
kdo ji tak oslovoval, byl právě Hale.
"Co kdybych ti pomohl?" nabídl se Hale. Náhle opět
vykročil směrem k ní. "V diagnostice se mi nikdo
nevyrovná. A kromě toho umírám touhou zjistit, co je to
za diagnostiku, že kvůli ní sama mocná Susan
Fletcherová chodí do práce v sobotu."
Susan cítila, jak jí v krvi stoupá adrenalin. Pohlédla na
monitor se spuštěným stopařem. Věděla, že nemůže
připustit, aby to Hale viděl - měl by příliš mnoho otázek.
"Mám to pod kontrolou, Gregu," prohlásila.
Ale Hale se nedal odbýt. Jak se blížil k jejímu terminálu,
bylo Susan čím dál jasnější, že musí jednat rychle. Byl
od ní už pouhých pár metrů. Vstala právě včas, aby
zastoupila tomu kolohnátovi cestu. Z jeho kolínské se jí
rázem udělalo mdlo.
Podívala se mu zpříma do očí. "Řekla jsem ne."
Hale naklonil hlavu ke straně. Její podivné tajnůstkaření
ho očividně zaujalo. Provokativně vykročil kupředu. Na
to, co se stalo pak, ale nebyl Greg Hale rozhodně
připraven.
Susan mu bez mrknutí oka zapíchla ukazovák do
rozložité hrudi a na místě ho zastavila.
Hale se zarazil a v šoku ucouvl o krok nazpět. Pochopil,
že to Susan Fletcherová myslí vážně. Ještě nikdy se ho
nedotkla. Dnes poprvé. Takhle si Hale sice jejich první
kontakt nepředstavoval, ale začátek to byl. Dlouze na ni
upřel zmatený pohled a pomalu se vrátil ke svému
terminálu. Když se posadil, měl naprosto jasno alespoň v
jednom - úžasná Susan Fletcherová pracuje na něčem
důležitém a diagnostika to není ani náhodou.
Kapitola 28
Senor Roldán seděl v kanceláři agentury Escortes Belén
za stolem a v duchu si gratuloval, jak obratně se vyhnul
nejnovějšímu zoufalému pokusu policie dostat ho do
pasti. Aby policista předstíral německý přízvuk a
63
the night - it was entrapment; what would they think of
next?
The phone on his desk buzzed loudly. Señor Roldán
scooped up the receiver with a confident flair. "Buenas
noches, Escortes Belén."
"Buenas noches," a man’s voice said in lightning-fast
Spanish. He sounded nasal, like he had a slight cold. "Is
this a hotel?"
"No, sir. What number are you dialing?" Señor Roldán
was not going to fall for any more tricks this evening.
"34-62-10," the voice said.
Roldán frowned. The voice sounded vaguely familiar.
He tried to place the accent - Burgos, maybe? "You’ve
dialed the correct number," Roldán offered cautiously,"
but this is an escort service."
There was a pause on the line. "Oh… I see. I’m sorry.
Somebody wrote down this number; I thought it was a
hotel. I’m visiting here, from Burgos. My apologies for
disturbing you. Good nigh…"
"Espére! Wait!" Señor Roldán couldn’t help himself; he
was a salesman at heart. Was this a referral? A new
client from up north? He wasn’t going to let a little
paranoia blow a potential sale.
"My friend," Roldán gushed into the phone. "I thought I
recognized a bit of a Burgos accent on you. I myself am
from Valencia. What brings you to Seville?"
"I sell jewelry. Majórica pearls."
"Majóricas, reeaally! You must travel quite a bit."
The voice coughed sickly. "Well, yes, I do."
"In Seville on business?" Roldán pressed. There was no
way in hell this guy was Guardia; he was a customer
with a capital C. "Let me guess - a friend gave you our
number? He told you to give us a call. Am I right?"
The voice was obviously embarrassed. "Well, no, actu-
ally, it’s nothing like that."
"Don’t be shy, señor. We are an escort service, nothing
to be ashamed of. Lovely girls, dinner dates, that is all.
Who gave you our number? Perhaps he is a regular. I
can give you a special rate."
The voice became flustered. "Ah… nobody actually
gave me this number. I found it with a passport. I’m
trying to find the owner."
Roldán’s heart sank. This man was not a customer af-
ter all. "You found the number, you say?"
"Yes, I found a man’s passport in the park today. Your
number was on a scrap of paper inside. I thought per-
haps it was the man’s hotel; I was hoping to return his
passport to him. My mistake. I’ll just drop it off at a
police station on my way out of…"
"Perdón," Roldán interrupted nervously. "Might I sug-
gest a better idea?" Roldán prided himself on discretion,
and visits to the Guardia had a way of making his cus-
tomers ex-customers. "Consider this," he offered. "Be-
cause the man with the passport had our number, he is
most likely a client here. Perhaps I could save you a trip
to the police."
The voice hesitated. "I don’t know. I should probably
just…"
"Do not be too hasty, my friend. I’m ashamed to admit
that the police here in Seville are not always as efficient
as the police up north. It could be days before this
man’s passport is returned to him. If you tell me his
name, I could see that he gets his passport immedi-
ately."
"Yes, well… I suppose there’s no harm… " Some paper
rustled, and the voice returned. "It’s a German name. I
can’t quite pronounce it… Gusta… Gustafson?"
Roldán didn’t recognize the name, but he had clients
požadoval děvče na noc, to tu tedy ještě nebylo. Takové
okaté navádění - co si vymyslí příště?
Telefon na stole se hlasitě rozezvonil. Senor Roldán
naučeným ladným pohybem hrábl po sluchátku. "Buenas
noches, Escortes Belén."
"Buenas noches," ozval se mužský hlas kulometnou
španělštinou. Znělo to poněkud nosově, jako by byl
nastydlý. "To je hotel?"
"Ne, pane. Jaké číslo voláte?" Dnes večer už senor
Roldán nehodlal skočit na nějaký další trik.
"34-62-10," odpověděl ten člověk.
Roldán se zamračil. Ten hlas mu byl nějak matně
povědomý. Snažil se zařadit někam ten akcent. Že by
Burgos? "Číslo máte správné," zkusil to opatrně, "ale
tady je zprostředkování společnic."
Ve sluchátku bylo chvilku ticho. "Aha… rozumím.
Omlouvám se. Našel jsem to číslo napsané. Myslel jsem,
že je to hotel. Nejsem zdejší, jsem z Burgosu. Moc se
omlouvám, že jsem obtěžoval. Dobrou…"
"Espére! Počkejte!" Senor Roldán si nemohl pomoct. Byl
obchodník tělem i duší. Že by nějaké doporučení? Nový
klient ze severu? Přece se kvůli paranoidním obavám
nepřipraví o kšeft!
"Příteli," zašveholil do telefonu, "hned se mi zdálo, že
slyším burgoský přízvuk. Já jsem z Valencie. Co vás
přivádí do Sevilly?"
"Prodávám klenoty. Perly. Majórica."
"Vážně? To asi hodně cestujete, že?"
Na druhém konci linky se ozvalo chraplavé zakašlání.
"No, dalo by se to tak říct."
"A v Seville jste obchodně?" nedal se Roldán odbýt.
Tohle nemůže být v žádném případě policista; tohle je
zákazník s velkým Z. "Nechte mě hádat - naše číslo jste
dostal od přítele? Řekl vám, abyste k nám zavolal. Mám
pravdu?"
Do hlasu volajícího se vloudily zjevné rozpaky. "No,
tedy… vlastně je to úplně jinak."
"Nemusíte se ostýchat, senore. Jsme slušný servis, nic,
zač by bylo třeba se stydět. Půvabné dívky, doprovod do
společnosti, nic víc. Kdo vám dal naše číslo? Třeba je to
náš pravidelný zákazník. Mohl bych vám poskytnout
zvláštní slevu."
To už neznámý poněkud znervózněl. "Ale… mně tohle
číslo vlastně nedal nikdo. Našel jsem je založené v pasu.
Teď se snažím najít majitele."
Roldánovo nadšení rázem ochladlo. Tak přece jenom to
není zákazník. "Říkáte, že jste to číslo našel?"
"Ano, našel jsem dnes v parku pas. Vaše číslo bylo
uvnitř na kousku papíru. Myslel jsem si, že je to třeba
telefon do hotelu, kde ten člověk bydlel. Chtěl jsem mu
tam ten pas vrátit. Je to moje chyba. Prostě ho nechám
na policii, až pojedu…"
"Perdón," přerušil ho nervózně Roldán. "Mohl bych vám
navrhnout lepší řešení?" Roldán se vždycky pyšnil
diskrétností a návštěvy na policii z jeho zákazníků
většinou dělaly zákazníky bývalé. "Podívejte se," začal,
"protože měl ten člověk v pase naše číslo, s největší
pravděpodobností byl naším klientem. Možná bych vám
mohl ušetřit cestu na policii."
Volající znatelně zaváhal. "No, já nevím. Nejspíš bych
měl prostě…"
"Nepospíchejte tolik, příteli. Ač nerad, musím přiznat,
že policie tady v Seville není vždycky tak výkonná jako
nahoře na severu. Mohlo by trvat celé dny, než by ten
člověk dostal svůj pas zpátky. Když mi řeknete jeho
jméno, mohu zařídit, aby ho dostal okamžitě."
"Ano, dobrá… Myslím, že na tom není nic špatného… "
Na opačném konci linky zašustily papíry a pak se hlas
ozval znovu: "Je to nějaké německé jméno. Ani to
neumím pořádně vyslovit… Gusta… Gustafson?"
Roldánovi to jméno sice nic neříkalo, ale měl už tu
64
from all over the world. They never left their real
names. "What does he look like - in his photo? Perhaps
I will recognize him."
"Well… " the voice said. "His face is very, very fat."
Roldán immediately knew. He remembered the obese
face well. It was the man with Rocío. It was odd, he
thought, to have two calls about the German in one
night.
"Mr. Gustafson?" Roldán forced a chuckle. "Of course! I
know him well. If you bring me his passport, I’ll see he
gets it."
"I’m downtown without a car," the voice interrupted.
"Maybe you could come to me?"
"Actually," Roldán hedged, "I can’t leave the phone.
But it’s really not that far if you…"
"I’m sorry, it’s late to be out wandering about. There’s
a Guardia precinct nearby. I’ll drop it there, and when
you see Mr. Gustafson, you can tell him where it is."
"No, wait!" Roldán cried. "The police really needn’t be
involved. You said you’re downtown, right? Do you
know the Alfonso XIII Hotel? It’s one of the city’s fin-
est."
"Yes," the voice said. "I know the Alfonso XIII. It’s
nearby."
"Wonderful! Mr. Gustafson is a guest there tonight.
He’s probably there now."
The voice hesitated. "I see. Well, then… I suppose it
would be no trouble."
"Superb! He’s having dinner with one of our escorts in
the hotel restaurant. " Roldán knew they were probably
in bed by now, but he needed to be careful not to offend
the caller’s refined sensibilities. "Just leave the passport
with the concierge, his name is Manuel. Tell him I sent
you. Ask him to give it to Rocío. Rocío is Mr. Gustafson’s
date for the evening. She will see that the passport is
returned. You might slip your name and address inside -
perhaps Mr. Gustafson will send you a little thank you."
"A fine idea. The Alfonso XIII. Very well, I’ll take it over
right now. Thank you for your help."
David Becker hung up the phone. "Alfonso XIII. " He
chuckled. "Just have to know how to ask."
Moments later a silent figure followed Becker up Calle
Delicias into the softly settling Andalusian night.
CHAPTER 29
Still unnerved from her encounter with Hale, Susan
gazed out through the one-way glass of Node 3. The
Crypto floor was empty. Hale was silent again, en-
grossed. She wished he would leave.
She wondered if she should call Strathmore; the com-
mander could simply kick Hale out - after all, it was
Saturday. Susan knew, however, that if Hale got kicked
out, he would immediately become suspicious. Once
dismissed, he probably would start calling other cryp-
tographers asking what they thought was going on.
Susan decided it was better just to let Hale be. He
would leave on his own soon enough.
An unbreakable algorithm. She sighed, her thoughts
returning to Digital Fortress. It amazed her that an al-
gorithm like that could really be created - then again,
the proof was right there in front of her; TRANSLTR
appeared useless against it.
Susan thought of Strathmore, nobly bearing the weight
of this ordeal on his shoulders, doing what was neces-
sary, staying cool in the face of disaster.
klienty z celého světa. Nikdy neudávali pravá jména.
"Jak vypadá - myslím na té fotografii? Třeba poznám, o
koho jde."
"No… " ozvalo se ve sluchátku. "V obličeji je nesmírně
tlustý."
Roldán si vzpomněl okamžitě. Tu obézní tvář si velmi
dobře pamatoval. Byl to ten muž, co dostal Rocío.
Zvláštní, napadlo ho, za jeden večer dva telefonáty kvůli
jednomu Němci.
"Pan Gustafson?" uchechtl se neupřímně Roldán. "No
samozřejmě že ho znám. Velmi dobře ho znám! Pokud
mi jeho pas přinesete, postarám se, aby ho dostal."
"Jsem v centru bez auta," přerušil ho volající. "Nemohl
byste přijet za mnou?"
"Víte," začal uhýbat Roldán, "nemohu se hnout od
telefonu. Ale není to vůbec daleko, jestli…"
"Nezlobte se, ale na procházku už je moc pozdě. Tady
kousek je policejní stanice. Nechám to tam, a když pana
Gustafsona uvidíte, můžete mu vyřídit, kde to má."
"Ne, počkejte!" vykřikl Roldán. "Policii do toho opravdu
není nutné zatahovat. Říkal jste, že v centru? Znáte
hotel Alfons XIII. ? Je to jeden z nejlepších ve městě."
"Ano," připustil neznámý. "Ten hotel znám. Je to odsud
kousek."
"Výborně! Pan Gustafson tam má na dnešek
rezervované ubytování. Měl by tam nejspíš už být."
V hlase volajícího se opět ozvalo zřetelné zaváhání.
"Rozumím. No, tak… to by snad šlo."
"Skvělé! Má v hotelové restauraci smluvenou večeři s
jednou z našich společnic. " Roldán věděl, že teď už
budou nejspíš v posteli, ale musel být opatrný, aby se
volajícího nějak nedotkl. "Pas prostě nechte u
recepčního. Jmenuje se Manuel. Řekněte mu, že vás
posílám. Požádejte ho, aby to dal Rocío. Rocío je
společnice pana Gustafsona pro dnešní večer. Ta už se
postará, aby pan Gustafson svůj pas dostal nazpátek.
Můžete do něj vložit lístek se svým jménem a adresou -
třeba vám bude pan Gustafson chtít nějak vyjádřit svůj
dík."
"Výborný nápad. Takže Alfons XIII. Dobrá. Vezmu to
tam hned teď. A děkuji vám za ochotu."
David Becker zavěsil a uchechtl se. "Alfons XIII. ,"
broukl si spokojeně. "Jenom se člověk musí umět
zeptat."
Za okamžik už kráčel po Calle Delicias do zvolna
houstnoucí andaluské noci následován nenápadným
stínem.
Kapitola 29
Susan, stále ještě rozrušená ze střetu s Halem, upřeně
civěla jednosměrným sklem z Uzlu 3 do pusté haly
dešifrovacího oddělení. Hale už byl zase zticha a nad
čímsi hloubal za svým terminálem. Susan se v duchu
modlila, aby už zmizel.
Napadlo ji, jestli by neměla zavolat Strathmora. Ten by
ho mohl prostě vyhodit - je přece sobota. Susan však
bylo jasné, že pokud by to byl vskutku udělal, Hale by
okamžitě pojal podezření. Jakmile by odešel, začal by
obtelefonovávat ostatní dešifranty a vyptávat se jich, co
se podle jejich názoru děje. Susan proto usoudila, že
bude lepší si Hala zkrátka nevšímat. Stejně musí brzy
vypadnout.
Nerozluštitelný algoritmus. Vzdychla si a znovu se
soustředila na Digitální pevnost. Ohromovalo ji, že je
vůbec možné takový algoritmus vytvořit. Důkaz však
měla přímo před sebou, protože TRANSLTR se s ním dál
bezvýsledně potýkal.
Pak v myšlenkách zabloudila ke Strathmorovi. Myslela
na to, jak hrdinně nese na svých bedrech to strašlivé
břemeno, dělá všechno, co je třeba, a zachovává
65

Susan sometimes saw David in Strathmore. They had
many of the same qualities - tenacity, dedication, intel-
ligence. Sometimes Susan thought Strathmore would be
lost without her; the purity of her love for cryptography
seemed to be an emotional lifeline to Strathmore, lifting
him from the sea of churning politics and reminding him
of his early days as a code-breaker.
Susan relied on Strathmore too; he was her shelter in
a world of power-hungry men, nurturing her career,
protecting her, and, as he often joked, making all her
dreams come true. There was some truth to that, she
thought. As unintentional as it may have been, the
commander was the one who’d made the call that
brought David Becker to the NSA that fateful afternoon.
Her mind reeled back to him, and her eyes fell instinc-
tively to the pull-slide beside her keyboard. There was a
small fax taped there.
The fax had been there for seven months. It was the
only code Susan Fletcher had yet to break. It was from
David. She read it for the five-hundredth time.
He’d sent it to her after a minor tiff. She’d begged him
for months to tell her what it meant, but he had re-
fused. Without wax. It was David’s revenge. Susan had
taught David a lot about code-breaking, and to keep
him on his toes, she had taken to encoding all of her
messages to him with some simple encryption scheme.
Shopping lists, love notes - they were all encrypted. It
was a game, and David had become quite a good cryp-
tographer. Then he’d decided to return the favor. He’d
started signing all his letters "Without wax, David."
Susan had over two dozen notes from David. They were
all signed the same way. Without wax. Susan begged to
know the hidden meaning, but David wasn’t talking.
Whenever she asked, he simply smiled and said, "You’re
the code-breaker."
The NSA’s head cryptographer had tried everything -
substitutions, cipher boxes, even anagrams. She’d run
the letters "without wax" through her computer and
asked for rearrangements of the letters into new
phrases. All she’d gotten back was: taxi hut wow. It
appeared Ensei Tankado was not the only one who
could write unbreakable codes.
Her thoughts were interrupted by the sound of the
pneumatic doors hissing open. Strathmore strode in.
"Susan, any word yet?" Strathmore saw Greg Hale and
stopped short. "Well, good evening, Mr. Hale. "He
frowned, his eyes narrowing. "On a Saturday, no less.
To what do we owe the honor?"
Hale smiled innocently. "Just making sure I pull my
weight."
"I see. " Strathmore grunted, apparently weighing his
options. After a moment, it seemed he too decided not
to rock Hale’s boat. He turned coolly to Susan. "Ms.
Fletcher, could I speak to you for a moment? Outside?"
Susan hesitated. "Ah… yes, sir." She shot an uneasy
glance at her monitor and then across the room at Greg
Hale. "Just a minute."
With a few quick keystrokes, she pulled up a program
called Screen Lock. It was a privacy utility. Every termi-
nal in Node 3 was equipped with it. Because the termi-
nals stayed on around the clock, ScreenLock enabled
cryptographers to leave their stations and know that
nobody would tamper with their files. Susan entered her
five-character privacy code, and her screen went black.
It would remain that way until she returned and typed
the proper sequence.
Then she slipped on her shoes and followed the com-
mander out.
"What the hell is he doing here?" Strathmore de-
manded as soon as he and Susan were outside Node 3.
chladnou hlavu i tváří v tvář katastrofě.
Někdy jí Strathmore tak trochu připomínal Davida. Měli
řadu společných vlastností - mimo jiné vytrvalost,
zarputilost a inteligenci. Občas se Susan zdálo, že bez ní
by byl Strathmore ztracen. Její ryzí láska ke kryptografii
jako by mu poskytovala citové pouto, které ho drželo
nad rozbouřenou hladinou politického oceánu a
připomínalo mu jeho vlastní dešifrantské začátky.
Právě tak byla ovšem Susan závislá na Strathmorovi.
Znamenal pro ni bezpečné útočiště ve světě lidí bažících
po moci, podporoval její kariéru, chránil ji a - jak často v
žertu říkávala - staral se, aby se jí plnily všechny sny.
Něco na tom bylo. Dosáhl toho sice neúmyslně, byl to
však on, kdo Davida Beckera toho osudného dne povolal
do NSA. Sotva si na Davida znovu vzpomněla, její
pohled zabloudil k plexisklu na stole, pod nímž ležel list z
faxu.
Ten fax tam měla už sedm měsíců. Byla to jediná šifra,
kterou se jí zatím nepodařilo rozluštit. Stvořil ji David a
četla ji snad už tisíckrát.
Poslal jí to po jedné menší roztržce. Celé měsíce ho
přemlouvala, aby jí prozradil, co to znamená, ale David
odmítal. Takhle se jí odvděčil. Susan ho o kódování a
luštění kódů hodně naučila, a aby nevyšel ze cviku,
každou zprávu nebo vzkaz mu jednoduchým kódem
zašifrovala. Seznamy věcí na nákup, milostné vzkazy -
všechno bylo zakódované. Byla to zajímavá hra a z
Davida se vyklubal docela schopný dešifrant. Pak se
rozhodl jí to oplatit. Všechny své dopisy začal
podepisovat nejen svým jménem, ale i šifrou. Susan
měla takových vzkazů víc než dvacet a všechny končily
stejnou šifrou, s níž si bezvýsledně lámala hlavu. Bez
ustání škemrala, aby jí prozradil skrytý význam, David
však byl neoblomný. Kdykoli se ho vyptávala, s
úsměvem odpovídal: "Ty jsi dešifrant."
Nejlepší dešifranti úřadu vyzkoušeli úplně všechno:
substituce, číselné mřížky, dokonce i přesmyčky. Susan
si slova šifry nechala projet počítačem, aby písmena
uspořádal do jiných významů. Dostala z něj však jen
naprosté nesmysly. Zdálo se, že nejen Ensei Tankado
umí sestavovat nerozluštitelné kódy.
Její myšlenky opět přerušilo zasyčení hydrauliky
otevírajících se dveří. Do Uzlu 3 rázně vešel Strathmore.
"Susan, už máte nějakou odezvu?" Vtom si všiml Grega
Hala a strnul v půli kroku. "No, dobrý večer, pane Hale.
"Zamračil se a s přimhouřenýma očima se zeptal: "Co vy
tady v sobotu? Čemu vděčíme za tu čest?"
Hale se usmál jako nevinnost sama. "Jen se snažím
přiložit ruku k dílu."
"Aha. " Strathmore si odfrkl a zjevně zvažoval své
možnosti. Po chvilce se evidentně právě tak jako Susan
rozhodl Hala zbytečně nedráždit a chladně se obrátil k
Susan. "Slečno Fletcherová, mohl bych s vámi na chvíli
mluvit? Venku?"
Susan zaváhala. "No… ano, pane." Stísněně mrkla na
monitor a pak se podívala na Grega Hala na druhé
straně místnosti. "Okamžik."
Stiskem několika kláves spustila program ScreenLock.
Ten fungoval jako spolehlivá ochrana soukromí
jednotlivých operátorů. Byl jím vybaven každý terminál
Uzlu 3. Protože terminály běžely nepřetržitě, ScreenLock
dešifrantům umožňoval opouštět svá pracoviště bez
obav, že si někdo bude hrát s jejich daty. Susan zadala
pětimístný kód a monitor potemněl. Černý zůstane,
dokud se nevrátí a nezadá správnou kombinaci.
Pak si Susan nazula boty a vyšla za šéfem ze dveří.
"Co tenhle tady ksakru pohledává?" zeptal se útočně
Strathmore, jakmile za Susan zapadly dveře Uzlu 3. "To,
66
"His usual," Susan replied. "Nothing."
Strathmore looked concerned. "Has he said anything
about TRANSLTR?"
"No. But if he accesses the Run-Monitor and sees it
registering seventeen hours, he’ll have something to
say all right."
Strathmore considered it. "There’s no reason he’d ac-
cess it."
Susan eyed the commander. "You want to send him
home?"
"No. We’ll let him be. " Strathmore glanced over at the
Sys-Sec office. "Has Chartrukian left yet?"
"I don’t know. I haven’t seen him."
"Jesus." Strathmore groaned. "This is a circus." He ran
a hand across the beard stubble that had darkened his
face over the past thirty-six hours. "Any word yet on
the tracer? I feel like I’m sitting on my hands up there."
"Not yet. Any word from David?"
Strathmore shook his head. "I asked him not to call me
until he has the ring."
Susan looked surprised. "Why not? What if he needs
help?"
Strathmore shrugged. "I can’t help him from here -
he’s on his own. Besides, I’d rather not talk on unse-
cured lines just in case someone’s listening."
Susan’s eyes widened in concern. "What’s that sup-
posed to mean?"
Strathmore immediately looked apologetic. He gave
her a reassuring smile. "David’s fine. I’m just being
careful."
Thirty feet away from their conversation, hidden be-
hind the one-way glass of Node 3, Greg Hale stood at
Susan’s terminal. Her screen was black. Hale glanced
out at the commander and Susan. Then he reached for
his wallet. He extracted a small index card and read it.
Double-checking that Strathmore and Susan were still
talking, Hale carefully typed five keystrokes on Susan’s
keyboard. A second later her monitor sprang to life.
"Bingo." He chuckled.
Stealing the Node 3 privacy codes had been simple. In
Node 3, every terminal had an identical detachable key-
board. Hale had simply taken his keyboard home one
night and installed a chip that kept a record of every
keystroke made on it. Then he had come in early,
swapped his modified keyboard for someone else’s, and
waited. At the end of the day, he switched back and
viewed the data recorded by the chip. Even though
there were millions of keystrokes to sort through, find-
ing the access code was simple; the first thing a cryp-
tographer did every morning was type the privacy code
that unlocked his terminal. This, of course, made Hale’s
job effortless - the privacy code always appeared as the
first five characters on the list.
It was ironic, Hale thought as he gazed at Susan’s
monitor. He’d stolen the privacy codes just for kicks. He
was happy now he’d done it; the program on Susan’s
screen looked significant.
Hale puzzled over it for a moment. It was written in
LIMBO - not one of his specialties. Just by looking at it,
though, Hale could tell one thing for certain - this was
not a diagnostic. He could make sense of only two
words. But they were enough.
TRACER SEARCHING…
"Tracer?" he said aloud. "Searching for what?" Hale felt
suddenly uneasy. He sat a moment studying Susan’s
screen. Then he made his decision.
co obyčejně,"odvětila Susan. "Nic."
Strathmorův obličej se svraštil obavami. "Říkal něco o
TRANSLTRu?"
"Ne, ale jestli si spustí monitoring a zjistí, že už běží
sedmnáct hodin, určitě k tomu bude mít co říct."
Strathmore se nad tím zamyslel. "Nemá důvod ho
spouštět."
Susan se na šéfa upřeně zahleděla. "Chcete ho poslat
domů?"
"Ne. Necháme ho na pokoji. " Strathmore zabloudil
pohledem ke kanceláři oddělení systémové bezpečnosti.
"Chartrukian už odešel?"
"Nevím, neviděla jsem ho."
"Ježíši," zasténal Strathmore, "tohle je ale cirkus. "
Přejel si dlaní po strništi, jímž mu za uplynulých
šestatřicet hodin potemněly tváře. "Už máte nějakou
odezvu od stopaře? Mám pocit, že tam jen dřepím s
rukama v klíně. "
"Zatím nic. David už se vám ozval?"
Strathmore zavrtěl hlavou. "Požádal jsem ho, aby mi
nevolal, dokud ten prsten nenajde."
To Susan překvapilo. "Proč? Co když potřebuje pomoc?"
Strathmore pokrčil rameny. "Odsud mu stejně pomáhat
nemohu. Je to na něm. A kromě toho nerad mluvím přes
nezabezpečené linky. Jeden nikdy neví, kdo ho
poslouchá."
Susan starostlivě svraštila obočí. "Jak mám rozumět
zase tomuhle?"
Strathmore si okamžitě uvědomil, že přestřelil.
Konejšivě se na ni usmál a omluvným tónem rychle
dodal: "David je v pohodě. Jsem prostě opatrný."
Sotva deset metrů od nich, skryt za jednosměrným
sklem Uzlu 3, stál u Susanina terminálu Greg Hale.
Monitor byl černý jako noc. Hale se ohlédl po šéfovi a
Susan. Pak sáhl po peněžence, vylovil z ní nevelkou
kartičku a mrkl na ni.
Ještě jednou se ujistil, že Strathmore a Susan jsou stále
zabráni do rozhovoru, a teprve pak stiskl na Susanině
klávesnici pět kláves. Vzápětí se monitor probral z
letargie.
"Bingo," vyhrkl Hale a zachechtal se.
Krást privátní kódy pracovníků Uzlu 3 bylo docela
jednoduché. Každý terminál tu měl naprosto stejnou
demontovatelnou klávesnici. Hale si proto tu svou
jednoho večera tajně odnesl domů a nainstaloval do ní
čip, který registroval každý stisk klávesy. Druhý den
stačilo přijít do práce dřív než ostatní, svoji upravenou
klávesnici umístit k terminálu některého z kolegů a pak
už jen čekat. Po skončení směny klávesnice opět vyměnil
a projel si data zaznamenaná čipem. Za směnu to sice
byly miliony úhozů, ale nalézt mezi nimi přístupový kód
k odemčení monitoru bylo prosté - kód byl to první, co
každý dešifrant po příchodu do práce na klávesnici
zadával. Hale se proto nemusel nijak zvlášť namáhat -
přístupový kód tvořilo prvních pět znaků na seznamu.
Je to paradox, pomyslel si Hale, když civěl na Susanin
monitor. Soukromé přístupové kódy ukradl jen tak pro
povyražení, ale teď byl rád, že to udělal. Nezdálo se, že
by si tu Susan hrála jen s nějakou bezvýznamnou
diagnostikou.
Hale se chvilku snažil rozluštit, s čím má tu čest.
Program byl napsán v jazyce LIMBO, který nebyl zrovna
jeho specialitou. Stačilo mu však jenom se podívat, aby
mu bylo jasné, že tohle tedy žádná diagnostika není.
Smysl mu sice dávala pouze dvě slova, ale i to bohatě
stačilo.
STOPAŘ HLEDÁ…
"Stopař?" pronesl Hale nahlas. "A hledá co?" Náhle
znejistěl. Chvilku tam jen seděl a upřeně civěl na
monitor Susanina terminálu. Pak se rozhodl.
67
 Hale understood enough about the LIMBO program-
ming language to know that it borrowed heavily from
two other languages - C and Pascal - both of which he
knew cold. Glancing up to check that Strathmore and
Susan were still talking outside, Hale improvised. He
entered a few modified Pascal commands and hit return.
The tracer’s status window responded exactly as he had
hoped.
TRACER ABORT?
He quickly typed: YES
ARE YOU SURE?
Again he typed: YES
After a moment the computer beeped.
TRACER ABORTED
Hale smiled. The terminal had just sent a message tell-
ing Susan’s tracer to self-destruct prematurely. What-
ever she was looking for would have to wait.
Mindful to leave no evidence, Hale expertly navigated
his way into her system activity log and deleted all the
commands he’d just typed. Then he reentered Susan’s
privacy code.
The monitor went black.
When Susan Fletcher returned to Node 3, Greg Hale
was seated quietly at his terminal.
CHAPTER 30
Alfonso XIII was a small four-star hotel set back from
the Puerta de Jerez and surrounded by a thick wrought-
iron fence and lilacs. David made his way up the marble
stairs. As he reached for the door, it magically opened,
and a bellhop ushered him inside.
"Baggage, señor? May I help you?"
"No, thanks. I need to see the concierge."
The bellhop looked hurt, as if something in their two-
second encounter had not been satisfactory. "Por aquí,
señor." He led Becker into the lobby, pointed to the
concierge, and hurried off.
The lobby was exquisite, small and elegantly ap-
pointed. Spain’s Golden Age had long since passed, but
for a while in the mid-1600s, this small nation had ruled
the world. The room was a proud reminder of that era -
suits of armor, military etchings, and a display case of
gold ingots from the New World.
Hovering behind the counter marked CONSERJE was a
trim, well-groomed man smiling so eagerly that it ap-
peared he’d waited his entire life to be of assistance.
"En qué puedoservirle, señor? How may I serve you?"
He spoke with an affected lisp and ran his eyes up and
down Becker’s body.
Becker responded in Spanish. "I need to speak to
Manuel."
The man’s well-tanned face smiled even wider. "Sí, sí,
señor. I am Manuel. What is it you desire?"
"Señor Roldán at Escortes Belén told me you would…"
The concierge silenced Becker with a wave and glanced
nervously around the lobby. "Why don’t you step over
here?" Heled Becker to the end of the counter. "Now,"
he continued, practically in a whisper. "How may I help
you?"
Becker began again, lowering his voice. "I need to
speak to one of his escorts whom I believe is dining
here. Her name is Rocío."
The concierge let out his breath as though over-
whelmed. "Aaah, Rocío - a beautiful creature."
"I need to see her immediately."
"But, señor, she is with a client."
Becker nodded apologetically. "It’s important." A mat-
ter of national security.
O programovacím jazyce LIMBO věděl dost na to, aby
mu bylo známo, že při jeho vývoji bylo do značné míry
využito starších jazyků C a Pascal. Oba znal do
nejmenších podrobností. Rychle se proto ubezpečil, že
Susan a Strathmore spolu venku stále ještě hovoří, a
pak začal improvizovat. Zadal pár pozměněných příkazů
v jazyce Pascal a stiskl klávesu RETURN. Stavový řádek
stopaře zareagoval přesně, jak čekal.
STOPAŘ UKONČIT?
Na dotaz, zda běh navigačního programu - stopaře -
uzavřít, Hale rychle naťukal odpověď: ANO
OPRAVDU SI PŘEJETE PROGRAM UKONČIT?
Opět vyťukal totéž: ANO
Vzápětí se v počítači ozvalo pípnutí.
STOPAŘ UKONČEN
Hale se usmál. Terminál právě odeslal Susaninu stopaři
pokyn, aby se předčasně vymazal. Ať už holčička hledala
cokoli, bude to muset počkat.
Aby po sobě nezanechal žádné stopy, Hale si bez
problémů otevřel soubor s historií práce na Susanině
terminálu a vymazal v něm všechny příkazy, které zadal.
Pak opět vyťukal Susanin privátní kód.
Monitor vzápětí zčernal.
Když se Susan vrátila do Uzlu 3, seděl Greg Hale jako
pěna za svým terminálem.
Kapitola 30
Alfons XIII. byl nevelký čtyřhvězdičkový hotel nedaleko
náměstí Puerta de Jerez, obklopený mohutným plotem z
tepaných železných mříží lemovaných šeříky. David
vyšel po mramorovém schodišti nahoru, a než se stačil
dotknout dveří, jako zázrakem se před ním otevřely a
portýr mu uctivě pokynul, aby vstoupil.
"Zavazadla, senor? Mohu vám pomoci?"
"Ne, díky. Potřebuju recepčního."
Portýr se zatvářil dotčeně, jako by ho jejich kratičký
rozhovor tak docela neuspokojil. "Por aquí, senor."
Zavedl Beckera do haly, ukázal na recepci a odkvačil
zpět na své místo u dveří.
Nevelká hala byla zařízena honosně, přepychově, a
přece s elegancí a vkusem. Zlatý věk španělského
impéria byl už sice dávno pryč, v 17. století však tato
země vládla světu a tato místnost toho byla pyšnou
připomínkou. V rozích byla rozestavena rytířská brnění,
stěny zdobily šlechtické erby a v prosklené vitríně se
skvěly zlaté pruty z Nového světa.
Nad recepčním pultem s nápisem CONSERJE se tyčil
štíhlý, elegantní muž, který se usmíval tak natěšeně,
jako by celý život dychtil jen po tom, aby mohl někomu
posloužit. "En qué puedo servirle, senor? Čím posloužím,
pane?" Hovořil s afektovaným šišláním a Beckerovi
neušlo, jak si ho přeměřil od hlavy až k patě.
Becker odpověděl španělsky: "Potřeboval bych mluvit s
Manuelem."
Opálený obličej recepčního se rozzářil ještě širším
úsměvem. "Sí, sí, senor, já jsem Manuel. Co si přejete?"
"Senor Roldán z Escortes Belén mi řekl, že byste…"
Recepční Beckera mávnutím ruky umlčel a nervózně se
rozhlédl po hale. "Račte, prosím, blíž," vybídl Beckera a
pokynul mu až na konec pultu. "Tak," pokračoval, nyní
již téměř šeptem, "jak vám mohu pomoci?"
Becker začal znovu a rovněž ztlumil hlas. "Potřebuju
mluvit s jednou z jeho hostesek, která by tu měla být na
večeři. Jmenuje se Rocío."
Recepční vydechl, jako by ho Beckerova slova ohromila.
"Ach, Rocío… půvabné stvoření."
"Musím se s ní okamžitě sejít."
"Ale ona je právě s klientem, senor."
Becker omluvně přikývl. "Je to důležité." Jde o národní
bezpečnost.
68
 The concierge shook his head. "Impossible. Perhaps if
you left a…"
"It will only take a moment. Is she in the dining room?"
The concierge shook his head. "Our dining room closed
half an hour ago. I’m afraid Rocío and her guest have
retired for the evening. If you’d like to leave me a mes-
sage, I can give it to her in the morning." He motioned
to the bank of numbered message boxes behind him.
"If I could just call her room and…"
"I’m sorry," the concierge said, his politeness evapo-
rating. "The Alfonso XIII has strict policies regarding
client privacy."
Becker had no intention of waiting ten hours for a fat
man and a prostitute to wander down for breakfast.
"I understand," Becker said. "Sorry to bother you." He
turned and walked back into the lobby. He strode di-
rectly to a cherry roll-top desk that had caught his eye
on his way in. It held a generous supply of Alfonso XIII
postcards and stationery as well as pens and envelopes.
Becker sealed a blank piece of paper in an envelope and
wrote one word on the envelope.
ROCÍO.
Then he went back to the concierge.
"I’m sorry to trouble you again," Becker said approach-
ing sheepishly. "I’m being a bit of a fool, I know. I was
hoping to tell Rocío personally how much I enjoyed our
time together the other day. But I’m leaving town to-
night. Perhaps I’ll just leave her a note after all." Becker
laid the envelope on the counter.
The concierge looked down at the envelope and
clucked sadly to himself. Another lovesick heterosexual,
he thought. What a waste. He looked up and smiled.
"But of course, Mr.…?"
"Buisán," Becker said. "Miguel Buisán."
"Of course. I’ll be sure Rocío gets this in the morning."
"Thank you." Becker smiled and turned to go.
The concierge, after discreetly checking out Becker’s
backside, scooped up the envelope off the counter and
turned to the bank of numbered slots on the wall behind
him. Just as the man slipped the envelope into one of
the slots, Becker spun with one final inquiry.
"Where might I call a taxi?"
The concierge turned from the wall of cubbyholes and
answered. But Becker did not hear his response. The
timing had been perfect. The concierge’s hand was just
emerging from a box marked Suite 301.
Becker thanked the concierge and slowly wandered off
looking for the elevator.
In and out, he repeated to himself.
CHAPTER 31
Susan returned to Node 3. Her conversation with
Strathmore had made her increasingly anxious about
David’s safety. Her imagination was running wild.
"So," Hale spouted from his terminal. "What did
Strathmore want? A romantic evening alone with his
head cryptographer?"
Susan ignored the comment and settled in at her ter-
minal. She typed her privacy code and the screen came
to life. The tracer program came into view; it still had
not returned any information on North Dakota.
Damn, Susan thought. What’s taking so long?
"You seem uptight," Hale said innocently. "Having
trouble with your diagnostic?"
"Nothing serious," she replied. But Susan wasn’t so
sure. The tracer was overdue. She wondered if maybe
she’d made a mistake while writing it. She began scan-
ning the long lines of LIMBO programming on her
screen, searching for anything that could be holding
Recepční rezolutně zavrtěl hlavou. "Nepřichází v úvahu.
Snad kdybyste nechal…"
"Bude to jen chvilička. Je v jídelně?"
Recepční znovu zavrtěl hlavou. "Jídelna je už půl hodiny
zavřená. Obávám se, že Rocío a její host už se dnes
večer neobjeví. Kdybyste u mne nechal vzkaz, mohu jí
ho hned ráno předat." Ukázal na řadu číslovaných
schránek na vzkazy za svými zády.
"Stačilo by mi zavolat jí na pokoj a…"
"Lituji," prohlásil recepční a jeho zdvořilost začínala
ochabovat. "Hotel Alfons XIII. přísně dbá na soukromí
hostů."
Becker rozhodně neměl v úmyslu čekat deset hodin, až
ten tlusťoch s prostitutkou sejdou dolů na snídani.
"Chápu," pokýval. "Promiňte, že jsem vás obtěžoval."
Otočil se a vykročil zpátky do haly. Zamířil ke stolku z
třešňového dřeva, který upoutal jeho pozornost, už když
sem vešel. Byla na něm rozložena nepřeberná nabídka
pohlednic s motivy hotelu a kolekce dopisních papírů,
per a obálek. Becker si vzal obyčejný list papíru, a aniž
by na něj cokoli napsal, zalepil ho do obálky. Na tu pak
načmáral jediné slovo.
ROCÍO.
Potom se vrátil k recepci.
"Omlouvám se, že znovu obtěžuju,"prohodil, když plaše
přistoupil k pultu. "Asi se chovám trochu nevhodně.
Chtěl jsem Rocío osobně sdělit, jak mi s ní bylo dobře.
Dnes v noci ale odjíždím, tak bych jí snad přece jen
nechal vzkaz." Položil obálku na pult.
Recepční na ni mrkl a smutně sešpulil rty. Další
zamilovaný heterosexuál, pomyslel si. Škoda. Vzhlédl
však s úsměvem. "Ale ovšem, pane…?"
"Buisán," vyhrkl chvatně Becker. "Miguel Buisán."
"Zajisté. Postarám se, aby to Rocío dostala hned ráno."
"Děkuju vám." Becker se usmál a obrátil se k odchodu.
Poté, co recepční nenápadně zhodnotil Beckerovo
pozadí, sebral z pultu obálku a otočil se k řadě
očíslovaných schránek na stěně za recepcí. Právě když
obálku vkládal do jedné z nich, obrátil se Becker na
podpatku s posledním dotazem.
"Odkud bych si mohl zavolat taxi?"
Recepční se odvrátil od schránek a odpověděl. Becker
ho však už nevnímal. Načasovat se mu to podařilo
dokonale. Manuelova ruka se právě vynořila ze schránky
nadepsané Apartmá 301.
Becker mu poděkoval a pomalu odcházel. Pozorně se
přitom rozhlížel, aby nepřehlédl výtah.
Na otočku, zopakoval si znovu v duchu.
Kapitola 31
Když se Susan vrátila do Uzlu 3, trápily ji po rozhovoru
ze Strathmorem ještě větší obavy o Davida. Její
představivost se rozběhla na plné obrátky.
"Tak povídej," vyhrkl zpoza svého terminálu Hale.
"Copak chtěl Strathmore? Že by romantický večer ve
dvou se svou vedoucí dešifrantkou?"
Susan jeho poznámku ignorovala a usadila se za
terminál. Zadala privátní přístupový kód a monitor se
rozsvítil. Naskočil na něm navigační program. Žádnou
informaci o adrese tajemného neznámého, který si říkal
North Dakota, zatím neodeslal.
Sakra, pomyslela si Susan, proč mu to trvá tak dlouho?
"Vypadáš nějak zkroušeně," poznamenal Hale jakoby
nic. "Nějaké problémy s tou diagnostikou?"
"Nic vážného," odvětila, ale jistá si nebyla. Stopaři to
nějak podezřele trvalo. Napadlo ji, jestli při jeho
zadávání neudělala sama nějakou chybu. Začala proto
kontrolovat sáhodlouhé řádky v programovacím jazyce
LIMBO ve snaze najít něco, co chod programu tak
69
things up.
Hale observed her smugly. "Hey, I meant to ask you,"
he ventured. "What do you make of that unbreakable
algorithm Ensei Tankado said he was writing?"
Susan’s stomach did a flip. She looked up. "Unbreak-
able algorithm?" She caught herself. "Oh, yeah… I think
I read something about that."
"Pretty incredible claim."
"Yeah," Susan replied, wondering why Hale had sud-
denly brought it up. "I don’t buy it, though. Everyone
knows an unbreakable algorithm is a mathematical im-
possibility."
Hale smiled. "Oh, yeah… the Bergofsky Principle."
"And common sense," she snapped.
"Who knows…" Hale sighed dramatically. "There are
more things in heaven and earth than are dreamt of in
your philosophy."
"I beg your pardon?"
"Shakespeare," Hale offered. "Hamlet."
"Read a lot while you were in jail?"
Hale chuckled. "Seriously, Susan, did you ever think
that maybe it is possible, that maybe Tankado really did
write an unbreakable algorithm?"
This conversation was making Susan uneasy. "Well, we
couldn’t do it."
"Maybe Tankado’s better than we are."
"Maybe." Susan shrugged, feigning disinterest.
"We corresponded for a while," Hale offered casually.
"Tankado and me. Did you know that?"
Susan looked up, attempting to hide her shock.
"Really?"
"Yeah. After I uncovered the Skipjack algorithm, he
wrote me - said we were brothers in the global fight for
digital privacy."
Susan could barely contain her disbelief. Hale knows
Tankado personally! She did her best to look uninter-
ested.
Hale went on. "He congratulated me for proving that
Skipjack had a back door - called it a coup for privacy
rights of civilians all over the world. You gotta admit,
Susan, the backdoor in Skipjack was an underhanded
play. Reading the world’s E-mail? If you ask me,
Strathmore deserved to get caught."
"Greg," Susan snapped, fighting her anger, "that back
door was so the NSA could decode E-mail that threat-
ened this nation’s security."
"Oh, really?" Hale sighed innocently. "And snooping the
average citizen was just a lucky by-product?"
"We don’t snoop average citizens, and you know it. The
FBI can tap telephones, but that doesn’t mean they
listen to every call that’s ever made."
"If they had the manpower, they would."
Susan ignored the remark. "Governments should have
the right to gather information that threatens the com-
mon good."
"Jesus Christ" - Hale sighed…"you sound like you’ve
been brainwashed by Strathmore. You know damn well
the FBI can’t listen in whenever they want - they’ve got
to get a warrant. A spiked encryption standard would
mean the NSA could listen in to anyone, anytime, any-
where."
"You’re right - as we should be able to!" Susan’s voice
was suddenly harsh. "If you hadn’t uncovered the back
door in Skipjack, we’d have access to every code we
need to break, instead of just what TRANSLTR can han-
dle."
zdržuje.
Hale si ji úkosem prohlížel a pak zkusmo vypálil: "Hele,
chtěl jsem se zeptat… co si myslíš o tom
nerozluštitelném algoritmu, co prý píše Ensei Tankado?"
Susan cítila, jak se jí srdce v hrudi na okamžik
zastavilo. Přesto se přinutila vzhlédnout od terminálu.
"Nerozluštitelný algoritmus?" Konečně se ovládla. "Jo…
myslím, že jsem o tom někde něco četla."
"To je hodně odvážný tvrzení, co?"
"Jo," odvětila Susan a lámala si hlavu, proč o tom Hale
tak najednou začal. "Já tomu ale nevěřím. Každý přece
ví, že matematicky není něco takového možné."
Hale se pousmál. "No jo… Bergofského princip."
"A zdravý rozum," odsekla.
"Kdo ví…" Hale si teatrálně povzdychl. "Jsou věci mezi
nebem a zemí…"
"Prosím?"
"Shakespeare," napověděl jí Hale. "Hamlet."
"Četl jsi ve vězení hodně?"
Hale se uchechtl. "Ale vážně, Susan, nenapadlo tě
někdy, že to třeba je možné a že Tankado možná ten
nerozluštitelný algoritmus doopravdy napsal?"
Ten rozhovor už jí začínal jít na nervy. "No, my bychom
to nezvládli."
"Třeba je Tankado lepší než my."
"Třeba," odtušila Susan a pokrčila rameny ve snaze
předstírat nezájem.
"Chvilku jsme si psali," nadhodil lhostejně Hale.
"Tankado a já. Vědělas to?"
Když Susan opět vzhlédla, musela se hodně snažit, aby
na sobě nedala znát, jak ji to šokovalo. "Vážně?"
"Jo. Když jsem rozkryl algoritmus Skokana, napsal mi -
prý jsme bratři v globálním boji za soukromí na síti."
Susan měla co dělat, aby utajila úžas. Hale se osobně
zná s Tankadem! Přece jen se jí však podařilo poměrně
zdařile předstírat, že ji jeho vychloubání nijak zvlášť
nezajímá.
A Hale pokračoval. "Blahopřál mi k tomu, že jsem
odhalil zadní vrátka Skokana. Podle něj to prý je bod ve
prospěch práva civilistů z celého světa na soukromí.
Musíš uznat, Susan, že ta pojistka ve Skokanu byla
obyčejná podpásovka. Číst e-maily celému světu? Jestli
tě zajímá můj názor, tak Strathmore si zasloužil, aby ho
při tom někdo přistihl."
"Gregu," vyjela Susan a jen s největším úsilím
potlačovala vztek, "ta pojistka tam byla proto, aby NSA
mohl dekódovat e-maily, které by ohrožovaly bezpečnost
téhle země."
"Vážně?" Hale nevěřícně zakroutil hlavou a zatvářil se
jako neviňátko. "A šmírování řadových občánků by byl
jen příjemný vedlejšák?"
"My řadové občany nešmírujeme a ty to dobře víš. FBI
může taky napíchnout telefon, ale to ještě neznamená,
že odposlouchává každý uskutečněný hovor."
"Kdyby měla dost lidí, dělala by to."
Susan tu poznámku ignorovala. "Vláda by měla mít
právo zachytávat informace, které ohrožují obecné
blaho."
"Kristepane," vzdychl Hale, "ty mluvíš, jako by ti už
Strathmore úplně vypláchnul mozek. Přece až moc dobře
víš, že FBI nemůže odposlouchávat, co chce, protože k
tomu potřebuje soudní příkaz. Napíchnutý veřejný
kódovací systém by ale znamenal, že NSA bude mít
možnost šmírovat kohokoli, kdykoli a kdekoli. "
"Máš pravdu - protože tu možnost bychom měli mít!"
vyjela Susan a hlas jí náhle zdrsněl. "Kdybys tu pojistku
ve Skokanu neodhalil, měli bychom přístup ke každému
kódu, který potřebujeme rozluštit, a ne jen k těm, které
vyřeší TRANSLTR."
70
 "If I hadn’t found the back door," Hale argued, "some-
one else would have. I saved your asses by uncovering
it when I did. Can you imagine the fallout if Skipjack
had been in circulation when the news broke?"
"Either way," Susan shot back, "now we’ve got a para-
noid EFF who think we put back doors in all our algo-
rithms."
Hale asked smugly, "Well, don’t we?"
Susan eyed him coldly.
"Hey," he said, backing off, "the point is moot now
anyway. You built TRANSLTR. You’ve got your instant
information source. You can read what you want, when
you want - no questions asked. You win."
"Don’t you mean we win? Last I heard, you worked for
the NSA."
"Not for long," Hale chirped.
"Don’t make promises."
"I’m serious. Someday I’m getting out of here."
"I’ll be crushed."
In that moment, Susan found herself wanting to curse
Hale for everything that wasn’t going right. She wanted
to curse him for Digital Fortress, for her troubles with
David, for the fact that she wasn’t in the Smokys - but
none of it was his fault. Hale’s only fault was that he
was obnoxious. Susan needed to be the bigger person.
It was her responsibility as head cryptographer to keep
the peace, to educate. Hale was young and naive.
Susan looked over at him. It was frustrating, she
thought, that Hale had the talent to be an asset in
Crypto, but he still hadn’t grasped the importance of
what the NSA did.
"Greg, " Susan said, her voice quiet and controlled,
"I’m under a lot of pressure today. I just get upset
when you talk about the NSA like we’re some kind of
high-Tec peeping Tom. This organization was founded
for one purpose - to protect the security of this nation.
That may involve shaking a few trees and looking for
the bad apples from time to time. I think most citizens
would gladly sacrifice some privacy to know that the
bad guys can’t maneuver unchecked."
Hale said nothing.
"Sooner or later, " Susan argued, "the people of this
nation need to put their trust somewhere. There’s a lot
of good out there - but there’s also a lot of bad mixed
in. Someone has to have access to all of it and separate
the right from wrong. That’s our job. That’s our duty.
Whether we like it or not, there is a frail gate separating
democracy from anarchy. The NSA guards that gate."
Hale nodded thoughtfully. "Quis custodiet ipsoscusto-
des?"
Susan looked puzzled.
"It’s Latin, " Hale said. "From Satires of Juvenal. It
means ’Who will guard the guards?’"
"I don’t get it, " Susan said. " ’Who will guard the
guards?’"
"Yeah. If we’re the guards of society, then who will
watch us and make sure that we’re not dangerous?"
Susan nodded, unsure how to respond.
Hale smiled. "It’s how Tankado signed all his letters to
me. It was his favorite saying."
CHAPTER 32
David Becker stood in the hallway outside suite 301.
He knew that somewhere behind the ornately carved
door was the ring. A matter of national security.
Becker could hear movement inside the room. Faint
"Kdybych na ni nepřišel já," namítl Hale, "přišel by na ni
někdo jiný. Když jsem to zveřejnil, zachránil jsem vám
kůži. Dovedeš si představit ty následky, kdyby už byl
Skokan v oběhu, až by se ta zpráva dostala ven?"
"Každopádně nám teď ale jdou po krku paranoidní
ochránci elektronických hranic, kteří si myslí, že máme
takováhle zadní vrátka ve všech svých algoritmech,"
kontrovala Susan.
"A nemáme?" rýpl si jedovatě Hale.
Susan ho sjela ledovým pohledem.
"Hele," snažil se Hale vycouvat, "teď už je to stejně
jedno. Postavili jste TRANSLTR. Máte bezprostřední zdroj
informací. Můžete si číst, co chcete, kdy chcete, a nikdo
se na nic neptá. Vyhráli jste."
"Nechtěl jsi snad říct vyhráli jsme? Pokud vím, pracuješ
v NSA, nebo se snad něco změnilo?"
"Dočkáš se," broukl Hale.
"Neslibuj, abych se nezačala radovat."
"Myslím to vážně. Jednoho dne odsud vypadnu."
"To mě zlomí."
V tu chvíli si Susan uvědomila, že se do Hala s takovou
chutí obouvá, protože by na něj nejraději svalila vinu za
všechno, co jí nevychází. S chutí by mu vynadala za
Digitální pevnost, za problémy s Davidem i za to, že teď
není ve Smoky Mountains. Nic z toho ale není jeho vina.
Halovou jedinou chybou je jeho vlezlost. Ona ale musí
zůstat nad věcí. Jako hlavní dešifrantka je povinna
udržet na oddělení klid zbraní a lidi vést a učit, nikoli
rozdělovat. Hale je prostě mladý a naivní.
Susan se na něj podívala. Napadlo ji, jaká je škoda, že
Hale má talent na to, aby se stal pro její oddělení
přínosem, ale přitom pořád ještě nepochopil význam
toho, co NSA vlastně dělá.
"Gregu," pronesla už zase vyrovnaným a sebejistým
hlasem, "jsem dneska pod dost velkým tlakem, tak se
nediv, že mě nakrkne, když o nás mluvíš, jako bychom
byli nějací internetoví šmíráci. Tahle organizace byla
založena s jediným cílem - chránit bezpečnost téhle
země. To samozřejmě znamená, že musíme čas od času
zatřást nějakým tím stromem a podívat se, jestli z něho
nepadají shnilotiny. Podle mě většina občanů část
soukromí docela ráda obětuje, když budou vědět, že ti
špatní nemohou nekontrolovaně řádit. "
Hale mlčel.
"Dřív nebo později," pokračovala Susan v argumentaci,
"se každý člověk v téhle zemi někomu s něčím svěří. Po
síti běhá spousta dobrých věcí, ale mezi nimi je
zamíchaná taky spousta těch druhých. Někdo musí mít
možnost to sledovat a oddělovat dobré od špatného. A
to je naše práce. Naše povinnost. Ať se nám to líbí nebo
ne, demokracii od anarchie odděluje jen hodně křehká
brána a tu střeží Úřad národní bezpečnosti."
Hale zamyšleně přikývl. "Quis custodiet ipsos
custodes?"
Susan se zatvářila poněkud nechápavě.
"To je latinsky," informoval ji Hale. "Znamená to něco
jako, kdo bude hlídat hlídače?"
"Nechápu," prohlásila Susan. "’Kdo bude hlídat
hlídače?’"
"Jo. Jestli jsme my hlídači společnosti, tak kdo bude
dohlížet na nás? Kdo zajistí, abychom my nebyli
nebezpeční?"
Susan přikývla, ale nevěděla hned jak odpovědět.
Hale se usmál. "Takhle Tankado končil všechny svoje
dopisy. Bylo to jeho oblíbené úsloví."
Kapitola 32
David Becker stál na chodbě před apartmá 301. Věděl,
že tam někde za těmi ozdobně vyřezávanými dveřmi je
ten prsten. Věc národní bezpečnosti.
Zevnitř na chodbu dolehly jakési zvuky. Rozeznal
71
talking. He knocked. A deep German accent called out.
"Ja?"
Becker remained silent.
"Ja?"
The door opened a crack, and a rotund Germanic face
gazed down at him.
Becker smiled politely. He did not know the man’s
name. "Deutscher, ja?" he asked. "German, right?"
The man nodded, uncertain.
Becker continued in perfect German. "May I speak to
you a moment?"
The man looked uneasy. "Was willst du? What do you
want?"
Becker realized he should have rehearsed this before
brazenly knocking on a stranger’s door. He searched for
the right words. "You have something I need."
These were apparently not the right words. The Ger-
man’s eyes narrowed.
"Ein ring," Becker said. "Du hast einen Ring. You have
a ring."
"Go away," the German growled. He started to close
the door. Without thinking, Becker slid his foot into the
crack and jammed the door open. He immediately re-
gretted the action.
The German’s eyes went wide. "Was tust du?" he de-
manded. "What are you doing?"
Becker knew he was in over his head. He glanced
nervously up and down the hall. He’d already been
thrown out of the clinic; he had no intention of going
two for two.
"Nimm deinen Fuß weg!" the German bellowed. "Re-
move your foot!"
Becker scanned the man’s pudgy fingers for a ring.
Nothing. I’m so close, he thought. "Ein Ring!" Becker
repeated as the door slammed shut.
David Becker stood a long moment in the well-
furnished hallway. A replica of a Salvador Dali hung
nearby. "Fitting." Becker groaned. Surrealism. I’m
trapped in an absurd dream. He’d woken up that morn-
ing in his own bed but had somehow ended up in Spain
breaking into a stranger’s hotel room on a quest for
some magical ring.
Strathmore’s stern voice pulled him back to reality:
You must find that ring.
Becker took a deep breath and blocked out the words.
He wanted to go home. He looked back to the door
marked 301. His ticket home was just on the other side
- a gold ring. All he had to do was get it. He exhaled
purposefully. Then he strode back to suite 301 and
knocked loudly on the door. It was time to play hard-
ball.
The German yanked open the door and was about to
protest, but Becker cut him off. He flashed his Maryland
squash club ID and barked, "Polizei!" Then Becker
pushed his way into the room and threw on the lights.
Wheeling, the German squinted in shock. "Was-
machst…"
"Silence!" Becker switched to English. "Do you have a
prostitute in this room?" Becker peered around the
room. It was as plush as any hotel room he’d ever seen.
Roses, champagne, a huge canopy bed. Rocío was no-
where to be seen. The bathroom door was closed.
"Prostituiert?" The German glanced uneasily at the
closed bathroom door. He was larger than Becker had
imagined. His hairy chest began right under his triple
chin and sloped outward to his colossal gut. The draw-
string of his white terry-cloth Alfonso XIII bathrobe
barely reached around his waist.
Becker stared up at the giant with his most intimidat-
tlumený hovor. Pak zaklepal.
"Ja?" ozvalo se z pokoje.
Becker mlčel.
"Ja?"
Dveře se na škvírku pootevřely a Becker spatřil kulatý
otylý mužský obličej.
Zdvořile se usmál. Protože neznal mužovo jméno, zkusil
to jinak. "Deutscher, ja?" zeptal se. "Němec, že?"
Muž nejistě přikývl.
Becker tedy pokračoval dokonalou plynnou němčinou.
"Mohl bych s vámi na chvilku mluvit?"
Muž se zatvářil poněkud stísněně. "Co chcete?"
Becker si uvědomil, že tohle si měl promyslet a nacvičit
dřív, než drze zaklepal na dveře cizincova apartmá.
Narychlo teď hledal vhodná slova. "Máte něco, co
potřebuju."
Tak tohle tedy rozhodně vhodná slova nebyla. Němec
přimhouřil oči.
"Ein Ring," upřesnil Becker. "Prsten. Máte prsten."
"Zmizte," zavrčel Němec a chystal se zavřít dveře.
Becker do škvíry bez dlouhého přemýšlení vsunul nohu.
Vzápětí toho zalitoval.
Němec vyvalil oči. "Co to děláte?" vyjel na Beckera.
Becker věděl, že je v tom až po uši. Nervózně se
rozhlédl po chodbě. Už ho vyhodili z kliniky a o další
podobný zážitek nestál.
"Dejte tu nohu pryč!" zaburácel Němec.
Becker se mu rychle podíval na těstovité ruce. Po
prstenu ani stopy. Jsem už tak blízko, pomyslel si. "Ein
Ring!" zopakoval, ale to už se mu dveře přibouchly před
nosem.
David Becker na honosně zařízené hotelové chodbě
dlouhou dobu jen bezradně postával. Nedaleko visela
replika díla Salvatora Dalího. "To sedí," zasténal.
Surrealismus. Vězím v nějakém absurdním snu. Ráno se
vzbudil ve své posteli, stejně ale skončil ve Španělsku,
kde se dobývá do cizího hotelového pokoje a pátrá po
nějakém magickém prstenu.
Do reality ho vrátila vzpomínka na Strathmorova příkrá
a nesmlouvavá slova: Musíte ten prsten najít.
Becker se zhluboka nadechl a vytěsnil ta slova z mysli.
Chce jet domů. Ohlédl se zpátky po dveřích s číslem
301. Tam, za nimi je jeho zpáteční jízdenka - zlatý
prsten. Stačí ho dostat, a je to. Zvolna a soustředěně
vydechl a rázně vykročil k apartmá 301. Tam razantně
zaklepal na dveře. Nejvyšší čas přitvrdit.
Němec prudce otevřel a už se nadechoval k hlasitému
protestu, ale Becker ho předešel. Zamával mu před
očima členskou kartou svého squashového klubu a
vyštěkl: "Polizei!" Pak se kolem něj protlačil do pokoje a
rozsvítil.
Němec šokovaně přivřel oči. "Was…"
"Ticho!" přešel Becker do angličtiny. "Máte tady
prostitutku?" Rozhlédl se po pokoji. Tak luxusně zařízené
apartmá ještě neviděl. Růže, šampaňské, obrovská
postel s nebesy… Ale Rocío nikde. Dveře do koupelny
byly zavřené.
"Prostituiert?" Němec se nejistě ohlédl po dveřích do
koupelny. Byl ještě mohutnější, než si ho Becker
představoval. Chlupatý hrudník mu začínal hned pod
trojitou bradou a plynule přecházel v obrovskou klenbu
gigantického břicha. Pásek bílého froté županu se
znakem hotelu Alfons XIII. mu kolem pasu sotva stačil.
Becker se podíval obrovi do očí tak vyzývavě a drze, jak
72
ing look. "What is your name?"
A look of panic rippled across the German’s corpulent
face. "Was willst du? What do you want?"
"I am with the tourist relations branch of the Spanish
Guardia here in Seville. Do you have a prostitute in this
room?"
The German glanced nervously at the bathroom door.
He hesitated. "Ja," he finally admitted.
"Do you know this is illegal in Spain?"
"Nein," the German lied. "I did not know. I’ll send her
home right now."
"I’m afraid it’s too late for that," Becker said with au-
thority. He strolled casually into the room.
"I have a proposition for you."
"Ein Vorschlag?" The German gasped. "A proposition?"
"Yes. I can take you to headquarters right now…"
Becker paused dramatically and cracked his knuckles.
"Or what?" the German asked, his eyes widening in
fear.
"Or we make a deal."
"What kind of deal?" The German had heard stories
about the corruption in the Spanish Guardia Civil.
"You have something I want," Becker said.
"Yes, of course!" the German effused, forcing a smile.
He went immediately to the wallet on his dresser. "How
much?"
Becker let his jaw drop in mock indignation. "Are you
trying to bribe an officer of the law?" he bellowed.
"No! Of course not! I just thought…" The obese man
quickly set down his wallet. "I… I…" He was totally flus-
tered. He collapsed on the corner of the bed and wrung
his hands. The bed groaned under his weight. "I’m
sorry."
Becker pulled a rose from the vase in the center of the
room and casually smelled it before letting it fall to the
floor. He spun suddenly. "What can you tell me about
the murder?"
The German went white. "Mord? Murder?"
"Yes. The Asian man this morning? In the park? It was
an assassination - Ermordung." Becker loved the Ger-
man word for assassination. Ermordung. It was so chill-
ing.
"Ermordung? He… he was…?"
"Yes."
"But… but that’s impossible, " the German choked. "I
was there. He had a heart attack. I saw it. No blood. No
bullets."
Becker shook his head condescendingly. "Things are
not always as they seem."
The German went whiter still.
Becker gave an inward smile. The lie had served its
purpose. The poor German was sweating profusely.
"Wh-wh-at do you want?" he stammered. "I know-
nothings."
Becker began pacing. "The murdered man was wearing
a gold ring. I need it."
"I-I don’t have it."
Becker sighed patronizingly and motioned to the bath-
room door. "And Rocío? Dewdrop?"
The man went from white to purple. "You know Dew-
drop?" He wiped the sweat from his fleshy forehead and
drenched his terry-cloth sleeve. He was about to speak
when the bathroom door swung open.
Both men looked up.
Rocío Eva Granada stood in the doorway. A vision.
Long flowing red hair, perfect Iberian skin, deep-brown
eyes, a high smooth forehead. She wore a white terry-
cloth robe that matched the German’s. The tie was
jen to dokázal. "Jak se jmenujete?"
Němec začal očividně ztrácet půdu pod nohama. "Co
chcete?"
"Jsem z cizineckého oddělení policie v Seville. Máte tady
na pokoji prostitutku?"
Němec znovu nervózně pohlédl na zavřené dveře do
koupelny. Zjevně váhal. "Ja," přiznal nakonec.
"Víte, že je to ve Španělsku nezákonné?"
"Nein," lhal Němec, jako když tiskne. "To jsem nevěděl.
Hned ji pošlu pryč."
"Obávám se, že na to už je pozdě," prohlásil Becker
autoritativně. Beze všeho se začal promenovat po
pokoji.
"Mám pro vás návrh."
"Ein Vorschlag?" Němec zalapal po dechu. "Návrh?"
"Ano. Buďto vás okamžitě odvedu na komisařství…"
Becker si dopřál dramatickou pauzu a protáhl si prsty na
rukou, až mu v kloubech zapraskalo.
"Nebo co?" zeptal se Němec s očima vykulenýma
strachem.
"Nebo uděláme obchod."
"Jaký obchod?" Němec už o úplatnosti a
zkorumpovanosti španělské Guardia Civil slyšel hotové
zkazky.
"Máte něco, co chci," pokračoval Becker.
"Ale jistě, samozřejmě!" začal se Němec s vynuceným
úsměvem na tváři přímo rozplývat. Namířil si to rovnou
k peněžence odložené na prádelníku. "Kolik?"
Becker nechal poklesnout čelist, aby byl výraz
předstíraného rozhořčení dokonalý. "Vy se pokoušíte
uplatit představitele zákona ve službě?" zahřměl.
"Ne! Jistěže ne! Jen jsem si myslel…" Tlusťoch
peněženku zas rychle odložil. "Já… já… "Očividně už byl
úplně zmatený. Ztěžka dosedl na roh postele a sepjal
ruce. Lůžko pod jeho vahou jen zasténalo. "Omlouvám
se."
Becker vytáhl z vázy uprostřed pokoje růži, lhostejně k
ní přivoněl a nechal ji vypadnout z prstů na podlahu.
Náhle se k Němci prudce otočil. "Co mi můžete říct k té
vraždě?"
Němec zbělel jako křída. "Mord? Vražda?"
"Ano. Co ten Asiat dnes ráno v parku? To byla vražda.
Ermordung." S německým výrazem pro vraždu se
Becker přímo mazlil. Ermordung. Znělo to tak hrozivě…
"Ermordung? On… on byl…?"
"Ano."
"Ale… ale to není možné," lapal Němec po dechu. "Byl
jsem u toho. Dostal srdeční záchvat. Viděl jsem to.
Žádná krev. Žádné střílení."
Becker pohrdlivě zavrtěl hlavou. "Vždycky to není tak,
jak to na první pohled vypadá."
Němec byl čím dál tím sinalejší.
Becker se musel v duchu smát. Lež se osvědčila.
Chudák Němec se koupal ve vlastním potu.
"C-c-co chcete?" vykoktal. "Já nic nevím."
Becker začal rázovat po pokoji. "Ten zavražděný měl
zlatý prsten. Potřebuju ho."
"Já… já ho nemám."
Becker trpitelsky vzdychl a vědoucně ukázal na dveře
do koupelny. "A co Rocío? Dewdrop?"
Muž změnil barvu z bílé na nachovou. "Vy znáte
Dewdrop?" Otřel si z masitého rudého čela pot, až si
zmáčel rukáv froté županu. Už už se chystal promluvit,
když se dveře do koupelny prudce otevřely.
Oba muži vzhlédli.
Na prahu stála Rocío Eva Granadová. Připomínala
zjevení. Dlouhé splývající rezavé vlasy, dokonalá snědá
pleť, hluboké tmavohnědé oči a vysoké hladké čelo. Měla
na sobě sněhobílý froté župan stejně jako Němec.
73
drawn snugly over her wide hips, and the neck fell
loosely open to reveal her tanned cleavage. She
stepped into the bedroom, the picture of confidence.
"May I help you?" she asked in throaty English.
Becker gazed across the room at the stunning woman
before him and did not blink. "I need the ring," he said
coldly.
"Who are you?" she demanded.
Becker switched to Spanish with a dead-on Andalusian
accent. "Guardia Civil."
She laughed. "Impossible," she replied in Spanish.
Becker felt a knot rise in his throat. Rocío was clearly a
little tougher than her client. "Impossible?" he repeated,
keeping his cool. "Shall I take you downtown to prove
it?"
Rocío smirked. "I will not embarrass you by accepting
your offer. Now, who are you?"
Becker stuck to his story. "I am with the Seville
Guardia."
Rocío stepped menacingly toward him. "I know every
police officer on the force. They are my best clients."
Becker felt her stare cutting right through him. He re-
grouped. "I am with a special tourist task force. Give
me the ring, or I’ll have to take you down to the pre-
cinct and…"
"And what?" she demanded, raising her eyebrows in
mock anticipation.
Becker fell silent. He was in over his head. The plan
was backfiring. Why isn’t she buying this?
Rocío came closer. "I don’t know who you are or what
you want, but if you don’t get out of this suite right
now, I will call hotel security, and the real Guardia will
arrest you for impersonating a police officer."
Becker knew that Strathmore could have him out of jail
in five minutes, but it had been made very clear to him
that this matter was supposed to be handled discreetly.
Getting arrested was not part of the plan.
Rocío had stopped a few feet in front of Becker and
was glaring at him.
"Okay. " Becker sighed, accentuating the defeat in his
voice. He let his Spanish accent slip. "I am not with the
Seville police. A U. S. government organization sent me
to locate the ring. That’s all I can reveal. I’ve been au-
thorized to pay you for it."
There was a long silence.
Rocío let his statement hang in the air a moment be-
fore parting her lips in a sly smile. "Now that wasn’t so
hard, was it?" She sat down on a chair and crossed her
legs. "How much can you pay?"
Becker muffled his sigh of relief. He wasted no time
getting down to business. "I can pay you 750, 000 pe-
setas. Five thousand American dollars." It was half what
he had on him but probably ten times what the ring was
actually worth.
Rocío raised her eyebrows. "That’s a lot of money."
"Yes it is. Do we have a deal?"
Rocío shook her head. "I wish I could say yes."
"A million pesetas?" Becker blurted. "It’s all I have."
"My, my." She smiled. "You Americans don’t bargain
very well. You wouldn’t last a day in our markets."
"Cash, right now," Becker said, reaching for the enve-
lope in his jacket. I just want to go home.
Rocío shook her head. "I can’t."
Becker bristled angrily. "Why not?"
"I no longer have the ring, " she said apologetically.
"I’ve already sold it."
Páskem ho měla pevně utažený přes boky a u krku se jí
volně rozvíral, takže odhaloval opálené poprsí. Do
pokoje vstoupila jako sebevědomí samo.
"Mohu vám nějak pomoci?" zeptala se hrdelní
angličtinou.
Becker se na tu úchvatnou krásku upřeně zadíval a bez
mrknutí oka chladně prohlásil: "Potřebuji ten prsten."
"Kdo jste?" zeptala se.
Becker přešel do španělštiny s dokonalým andaluským
přízvukem. "Guardia Civil."
Zasmála se. "Nesmysl," odvětila rovněž španělsky.
Becker se nemohl zbavit dojmu, že se něco zadrhlo.
Rocío bude zjevně poněkud tvrdší oříšek než její klient.
"Nesmysl?" zopakoval po ní a snažil se zachovat
chladnou hlavu a nevypadnout z role. "Mám vás vzít s
sebou, abych vám to dokázal?"
Rocio se ušklíbla. "Nerada bych vás ztrapnila přijetím té
nabídky. Tak co jste zač?"
Becker se dál držel své legendy. "Jsem od sevillské
policie."
Rocío k němu výhrůžně přistoupila. "Já znám každého
policajta, co tu slouží. Jsou to mí nejlepší zákazníci."
Becker cítil, jak ho tím plamenným pohledem propaluje
skrz naskrz. Rozhodl se proto k výpadu. "Patřím ke
zvláštní cizinecké skupině. Dejte mi ten prsten, nebo vás
budu muset vzít na okrsek a…"
"A co?" zeptala se a v předstíraném očekávání
povytáhla obočí.
Becker zmlkl. Tohle už začínalo být nad jeho síly. Plán
se obrátil proti němu. Proč to nespolkla?
Rocío k němu přistoupila ještě blíž. "Nevím sice, kdo
jste ani co chcete, ale jestli odsud okamžitě
nevypadnete, zavolám hotelovou ochranku a opravdová
Guardia vás sebere za neoprávněné vystupování
jménem policie."
Becker sice věděl, že by ho Strathmore dostal z vězení
do pěti minut, bylo mu však velmi jasně naznačeno, že
tato záležitost má být vyřízena diskrétně. Nechat se
zatknout určitě nebylo součástí plánu.
Rocío se zastavila pár kroků před Beckerem a
hypnotizovala ho zlostným pohledem.
"Tak fajn," vzdychl Becker a dal si záležet, aby jeho
hlas zněl skutečně poraženecky. Přestal i s předstíráním
místního akcentu. "Nejsem od sevillské policie. Jistá
americká vládní organizace mě poslala, abych našel ten
prsten. Víc vám prozradit nemohu. Jsem ale
zplnomocněn vám za něj zaplatit. "
V pokoji se rozhostilo ticho.
Rocío nechala jeho slova doznít, a teprve pak se
mazaně usmála. "A ani to nebolelo, co?" zeptala se,
sedla si do křesla a přehodila nohu přes nohu. "Kolik?"
Becker s námahou potlačil úlevný povzdech. Takže
nebude muset dál ztrácet čas. Konečně se jde rovnou k
věci. "Mohu vám zaplatit sedm set padesát tisíc peset.
Pět tisíc amerických dolarů." Byla to polovina peněz,
které měl u sebe, ten prsten však nejspíš stál sotva
desetinu.
Rocío povytáhla obočí. "To je spousta peněz."
"Ano, to je. Dohodneme se?"
Rocío zavrtěla hlavou. "Kéž bych mohla říci ano."
"Milion peset?" vyhrkl Becker. "To je všechno, co mám."
"No tak, no tak," usmála se. "Vy Američani zrovna moc
smlouvat neumíte. U nás byste s tím dlouho nevydrželi."
"Hotově, hned teď," kul Becker železo, dokud bylo
žhavé, a sáhl po obálce v saku. Prostě už chci domů.
Rocío zavrtěla hlavou. "Nemůžu."
Becker se vztekle nasupil. "Proč ne?"
"Protože už ten prsten nemám," vysvětlila mu omluvně
kráska. "Prodala jsem ho. "
74
 CHAPTER 33
Tokugen Numataka stared out his window and paced
like a caged animal. He had not yet heard from his con-
tact, North Dakota. Damn Americans! No sense of punc-
tuality!
He would have called North Dakota himself, but he
didn’t have a phone number for him. Numataka hated
doing business this way - with someone else in control.
The thought had crossed Numataka’s mind from the
beginning that the calls from North Dakota could be a
hoax - a Japanese competitor playing him for the fool.
Now the old doubts were coming back. Numataka de-
cided he needed more information.
He burst from his office and took a left down Nu-
matech’s main hallway. His employees bowed reverently
as he stormed past. Numataka knew better than to be-
lieve they actually loved him - bowing was a courtesy
Japanese employees offered even the most ruthless of
bosses.
Numataka went directly to the company’s main
switchboard. All calls were handled by a single operator
on a Corenco 2000, twelve-line switchboard terminal.
The woman was busy but stood and bowed as Numa-
taka entered.
"Sit down," he snapped.
She obeyed.
"I received a call at four forty-five on my personal line
today. Can you tell me where it came from?" Numataka
kicked himself for not having done this earlier.
The operator swallowed nervously. "We don’t have
caller identification on this machine, sir. But I can con-
tact the phone company. I’m sure they can help."
Numataka had no doubt the phone company could
help. In this digital age, privacy had become a thing of
the past; there was are cord of everything. Phone com-
panies could tell you exactly who had called you and
how long you’d spoken.
"Do it, " he commanded. "Let me know what you find
out."
CHAPTER 34
Susan sat alone in Node 3, waiting for her tracer. Hale
had decided to step outside and get some air - a deci-
sion for which she was grateful. Oddly, however, the
solitude in Node 3 provided little asylum. Susan found
herself struggling with the new connection between
Tankado and Hale.
"Who will guard the guards?" she said to herself. Quis
custodiet ipsos custodes. The words kept circling in her
head. Susan forced them from her mind.
Her thoughts turned to David, hoping he was all right.
She still found it hard to believe he was in Spain. The
sooner they found the pass-keys and ended this, the
better.
Susan had lost track of how long she’d been sitting
there waiting for her tracer. Two hours? Three? She
gazed out at the deserted Crypto floor and wished her
terminal would beep. There was only silence. The late-
summer sun had set. Overhead, the automatic fluores-
cents had kicked on. Susan sensed time was running
out.
She looked down at her tracer and frowned. "Come on,
"she grumbled. "You’ve had plenty of time. " She
palmed her mouse and clicked her way into her tracer’s
status window. "How long have you been running, any-
way?"
Susan opened the tracer’s status window - a digital
clock much like the one on TRANSLTR; it displayed the
hours and minutes her tracer had been running. Susan
Kapitola 33
Tokugen Numataka hleděl z okna a přecházel po
kanceláři jako šelma v kleci. North Dakota se mu stále
ještě neozval. Zatracení Američani! Nemají vůbec smysl
pro dochvilnost!
Zavolal by North Dakotovi sám, ale neměl jeho
telefonní číslo. Byznys, při němž třímal v ruce taktovku
někdo jiný, se Numatakovi z duše protivil.
Už na začátku ho napadlo, že by ty Dakotovy telefonáty
mohly být podvod některého z jeho japonských
konkurentů, kteří se ho snaží přechytračit. Nyní se ty
prvotní pochyby opět vynořily v plné síle. Numataka
usoudil, že bude potřebovat víc informací.
Vyrazil z kanceláře a vydal se hlavní chodbou
Numatechu doleva. Zaměstnanci, kolem nichž rázoval,
se uctivě ukláněli. Numataka nebyl tak naivní, aby si
myslel, že ho mají doopravdy rádi. Úklonou japonští
zaměstnanci tradičně zdravili i ty nejkrutější šéfy.
Numataka vrazil rovnou do hlavní telefonní ústředny
společnosti. Všechny hovory přepojovala na
dvanáctikanálovém spojovacím terminálu Corenco 2000
jediná operátorka. Měla sice plné ruce práce, ale když
Numataka vešel, vyskočila a uklonila se.
"Sedněte si," vyštěkl.
Poslechla.
"Dnes v šestnáct čtyřicet pět jsem měl na soukromé
lince hovor. Můžete mi zjistit, odkud se volalo?"
Numataka by si byl v tu chvíli s chutí nakopal, že tohle
nezkusil dřív.
Operátorka nervózně polkla. "Na tomhle terminálu
nemáme identifikaci volajícího, pane. Ale mohu se spojit
s telefonní společností. Určitě nám pomohou."
O tom, že by telefonní společnost pomoci vskutku
mohla, neměl Numataka nejmenší pochybnosti. V tomto
digitálním věku se soukromí stalo přežitkem minulosti.
Záznamy existují prakticky o všem. Telefonní společnosti
dokážou přesně zjistit, kdo volal a jak dlouho hovořil.
"Tak to udělejte," přikázal Numataka. "A dejte mi
vědět, co jste zjistila. "
Kapitola 34
Susan seděla o samotě v Uzlu 3 a čekala na odezvu
stopaře. Hale se rozhodl vyjít ven trochu se provětrat.
Susan mu za to rozhodnutí byla nesmírně vděčná. Ani v
momentální samotě se jí však nedařilo utéci
nepříjemným myšlenkám. Uvědomila si, že se jí honí
hlavou ta nová souvislost. Tankado a Hale.
"Kdo bude hlídat hlídače?" opakovala si pro sebe. Quis
custodiet ipsos custodes? Ta slova jí bez ustání vířila
hlavou. Konečně ty myšlenky násilím zaplašila.
Vrátila se ve svých úvahách k Davidovi. Doufala, že je v
pořádku. Pořád jaksi nemohla uvěřit, že je ve Španělsku.
Čím dřív najdou klíče k tomu algoritmu a všechno to
skončí, tím lépe.
Ztratila pojem o čase. Už si ani neuvědomovala, jak
dlouho tu sedí a čeká na odezvu stopaře. Dvě hodiny?
Tři? Vyhlédla prosklenou stěnou do pusté haly
dešifrovacího oddělení a v duchu se modlila, aby už
terminál pípnul. Ticho však nenarušil sebemenší zvuk.
Slunce už zapadlo a zářivky ovládané automatickým
osvětlovacím systémem se jí rozsvítily nad hlavou.
Susan začínala mít pocit stále větší časové tísně.
Pohlédla na monitor a zamračila se. "Tak dělej,"
broukla, "času jsi měl dost. " Položila dlaň na myš a
proklikala se do stavového řádku programu. "Jak dlouho
už vlastně jedeš?"
Otevřela si okno stavového řádku, kde nechyběly ani
digitální hodiny podobně jako v monitoringu TRANSLTRu.
Ukazovaly čas uplynuvší od spuštění stopaře. Susan se
75
gazed at the monitor expecting to see a readout of
hours and minutes. But she saw something else en-
tirely. What she saw stopped the blood in her veins.
TRACER ABORTED
"Tracer aborted!" she choked aloud. "Why?"
In a sudden panic, Susan scrolled wildly through the
data, searching the programming for any commands
that might have told the tracer to abort. But her search
went in vain. It appeared her tracer had stopped all by
itself. Susan knew this could mean only one thing - her
tracer had developed a bug.
Susan considered "bugs" the most maddening asset of
computer programming. Because computers followed a
scrupulously precise order of operations, the most min-
uscule programming errors often had crippling effects.
Simple syntactical errors - such as a programmer mis-
takenly inserting a comma instead of a period - could
bring entire systems to their knees. Susan had always
thought the term "bug" had an amusing origin:
It came from the world’s first computer - the Mark 1 -
a room-size maze of electromechanical circuits built in
1944 in a lab at Harvard University. The computer de-
veloped a glitch one day, and no one was able to locate
the cause. After hours of searching, a lab assistant fi-
nally spotted the problem. It seemed a moth had landed
on one of the computer’s circuit boards and shorted it
out. From that moment on, computer glitches were re-
ferred to as bugs.
"I don’t have time for this," Susan cursed.
Finding a bug in a program was a process that could
take days. Thousands of lines of programming needed
to be searched to find a tiny error - it was like inspect-
ing an encyclopedia for a single typo.
Susan knew she had only one choice - to send her
tracer again. She also knew the tracer was almost guar-
anteed to hit the same bug and abort all over again.
Debugging the tracer would take time, time she and the
commander didn’t have.
But as Susan stared at her tracer, wondering what er-
ror she’d made, she realized something didn’t make
sense. She had used this exact same tracer last month
with no problems at all. Why would it develop a glitch
all of a sudden?
As she puzzled, a comment Strathmore made earlier
echoed in her mind. Susan, I tried to send the tracer
myself, but the data it returned was nonsensical.
Susan heard the words again. The data it returned…
She cocked her head. Was it possible? The data it re-
turned?
If Strathmore had received data back from the tracer,
then it obviously was working. His data was nonsensi-
cal, Susan assumed, because he had entered the wrong
search strings - but nonetheless, the tracer was work-
ing.
Susan immediately realized that there was one other
possible explanation for why her tracer aborted. Inter-
nal programming flaws were not the only reasons pro-
grams glitched; sometimes there were external forces -
power surges, dust particles on circuit boards, faulty
cabling. Because the hardware in Node 3 was so well
tuned, she hadn’t even considered it.
Susan stood and strode quickly across Node 3 to a
large bookshelf of technical manuals. She grabbed a
spiral binder marked SYS-OP and thumbed through. She
found what she was looking for, carried the manual
back to her terminal, and typed a few commands. Then
she waited while the computer raced through a list of
commands executed in the past three hours. She hoped
na monitor upřeně zahleděla a čekala, že uvidí záznam
hodin a minut, které už uběhly. Spatřila však něco úplně
jiného a ztuhla jí z toho krev v žilách.
STOPAŘ UKONČEN
"Ukončen?" zasípala. "Proč?"
V náhlém návalu paniky začala zuřivě prohledávat
všechna data ve snaze najít v programu povely, které by
pro stopaře znamenaly pokyn k ukončení. Její pátrání
však vyznělo naprázdno. Vypadalo to, že se stopař
zastavil sám od sebe. Susan věděla, že to může
znamenat jediné - stopař má mouchy.
"Mouchy" Susan považovala za to nejstrašnější na
celém programování. Jelikož se počítače řídí naprosto
přesným sledem operací, mají na jejich chod často
zhoubný vliv i zdánlivě naprosto bezvýznamné
programovací chybičky. Obyčejná syntaktická chyba -
stačilo dát místo pomlčky tečku - dokázala srazit do
kolen celé počítačové systémy. Susan často myslela na
to, jak legračně tenhle termín vznikl.
Bylo to v době, kdy v laboratořích Harvardu fungoval
první počítač na světě - Mark 1, obrovská změť
elektromechanických okruhů vybudovaná v roce 1944,
která zabrala celý sál. Jednoho dne se počítač porouchal
a nikdo nebyl schopen odhalit příčinu. Po hodinách
pátrání konečně jeden z operátorů laboratoře na
problém přišel - na jednu z nesčetných obvodových
sběrnic si sedla můra a zkratovala ji. Od té doby se
nevysvětlitelným závadám počítačů začalo říkat mouchy.
"Tak na tohle nemám čas," zasyčela Susan.
Najít v programu mouchu byl proces, který mohl trvat i
několik dní. Bylo zapotřebí projít tisíce řádků programu,
než se našla jediná drobounká chybička. Bylo to totéž
jako pročítat celou encyklopedii kvůli jedinému chybně
vytištěnému písmenku.
Susan věděla, že má jedinou možnost - spustit stopaře
znovu. Zrovna tak ale věděla, že program s téměř
stoprocentní jistotou narazí zase na tutéž závadu a opět
se sám ukončí. A odstranění závady z programu bude
vyžadovat čas - čas, kterého se jí a Strathmorovi tak
zoufale nedostává.
Jak ale civěla na monitor a lámala si hlavu, kde udělala
chybu, uvědomila si, že tu něco nedává smysl. Tentýž
program přece použila bez jakýchkoli problémů minulý
měsíc. Proč by se v něm tedy měla tak najednou objevit
závada?
A jak nad tím tak hloubala, znovu se jí vybavila
Strathmorova slova. Pokoušel jsem se toho vašeho
stopaře odeslat sám, ale pořád mi chodila naprosto
nesmyslná data.
Ta slova jí zněla v uších jako zaseknutá deska. Pořád mi
chodila naprosto nesmyslná data. Pořád mi chodila…
Naklonila hlavu ke straně. Je to možné? Mohla mu
chodit data?
Pokud Strathmore ze stopaře dostával nějaká data, pak
musel fungovat. Nesmyslná byla podle Susan jen proto,
že Strathmore zadal nesprávné vyhledávací řetězce, ale
stopař jako takový fungoval.
Okamžitě jí došlo, že zbývá jediné vysvětlení, proč se
stopař sám zastavil. Interní chyby programu nebývaly
jedinou příčinou závad; někdy se projevovaly i vlivy
vnější - energetické rázy, prachové částice na tištěných
spojích, vadné kabelové spoje… Dosud ji ani nenapadlo
brát to v úvahu, protože hardware byl v Uzlu 3 vždy v
dokonalém stavu.
Vstala a rychle zamířila přes celý Uzel 3 k veliké
knihovně plné technických příruček. Popadla složku ve
spirálové vazbě s označením SYS-OP a začala v ní
listovat. Když našla, co hledala, odnesla si manuál k
terminálu, posadila se a zadala několik povelů. Pak
vyčkávala, až počítač projede seznam pokynů zadaných
v průběhu uplynulých tří hodin. Doufala, že průzkum
76
the search would turn up some sort of external interrupt
- an abort command generated by a faulty power supply
or defective chip.
Moments later Susan’s terminal beeped. Her pulse
quickened. She held her breath and studied the screen.
ERROR CODE 22
Susan felt a surge of hope. It was good news. The fact
that the inquiry had found an error code meant her
tracer was fine. The trace had apparently aborted due
to an external anomaly that was unlikely to repeat it-
self.
ERROR CODE 22. Susan racked her memory trying to
remember what code 22 stood for. Hardware failures
were so rare in Node 3 that she couldn’t remember the
numerical codings.
Susan flipped through the SYS-OP manual, scanning
the list of error codes.
19: CORRUPT HARD PARTITION
20: DC SPIKE
21: MEDIA FAILURE
When she reached number 22, she stopped and stared
a long moment. Baffled, she double-checked her moni-
tor.
ERROR CODE 22
Susan frowned and returned to the SYS-OP manual.
What she saw made no sense. The explanation simply
read:
22: MANUAL ABORT
CHAPTER 35
Becker stared in shock at Rocío. "You sold the ring?"
The woman nodded, her silky red hair falling around
her shoulders.
Becker willed it not to be true. "Pero… but…"
She shrugged and said in Spanish, "A girl near the
park."
Becker felt his legs go weak. This can’t be!
Rocío smiled coyly and motioned to the German. "Él
quería que lo guardara. He wanted to keep it, but I told
him no. I’ve got Gitana blood in me, Gypsy blood; we
Gitanas, in addition to having red hair, are very super-
stitious. A ring offered by a dying man is not a good
sign."
"Did you know the girl?" Becker interrogated.
Rocío arched her eyebrows. "Vaya. You really want this
ring, don’t you?"
Becker nodded sternly. "Who did you sell it to?"
The enormous German sat bewildered on the bed. His
romantic evening was being ruined, and he apparently
had no idea why. "Was passiert?" he asked nervously.
"What’s happening?"
Becker ignored him.
"I didn’t actually sell it, " Rocío said. "I tried to, but she
was just a kid and had no money. I ended up giving it
to her. Had I known about your generous offer, I would
have saved it for you."
"Why did you leave the park?" Becker demanded.
"Somebody had died. Why didn’t you wait for the po-
lice? And give them the ring?"
odhalí nějaké narušení zvenčí - příkaz k zastavení
vyvolaný výkyvem v přívodu energie nebo defektním
čipem.
Za okamžik už to v terminálu píplo. Susan cítila, jak se
jí zrychlil pulz. Se zatajeným dechem se zahleděla na
monitor.
CHYBA KÓD 22
To v Susan znovu roznítilo jiskřičku naděje. Byla to
svým způsobem skutečně dobrá zpráva. Když se při
vyhledávání našel chybový kód, znamenalo to, že je
stopař v pořádku. Jeho chod byl zřejmě ukončen vlivem
externí anomálie, která už se s největší
pravděpodobností nebude opakovat.
CHYBA KÓD 22 Susan pátrala v paměti a pokoušela se
vybavit si, co vlastně kód 22 označuje. Selhání techniky
byla v Uzlu 3 natolik vzácná, že si číselné kódování
jednotlivých typů poruch ani nepamatovala.
Zalistovala v manuálu a našla si seznam chybových
kódů.
19: VADNÁ PEVNÁ SOUČÁST
20: RÁZ STEJNOSMĚRNÉHO PROUDU
21: SELHÁNÍ MÉDIA
Když došla k číslo 22, zarazila se a dlouze se na stránku
zahleděla. Pak se zmateně podívala na monitor. Potom
ještě jednou.
CHYBA KÓD 22
Susan se zamračila a vrátila se k operačnímu manuálu.
To, co tam našla, jí nedávalo smysl. Vysvětlení bylo
prosté:
22: MANUÁLNÍ UKONČENÍ
Kapitola 35
Becker na Rocío šokovaně civěl. "Vy jste ten prsten
prodala?"
Když prostitutka přikývla, rozvlnily se jí hedvábně
hebké ryšavé vlasy po ramenou.
Becker se snažil namluvit sám sobě, že to všechno není
pravda. "Ale… vždyť…"
Pokrčila rameny a španělsky dodala: "Jedné dívce
kousek od parku."
Becker cítil, jak se mu podlamují nohy. To přece
nemůže být pravda!
Rocío se omluvně usmála a ukázala na Němce. "Él
quería que lo guardara. On si ho chtěl nechat, ale já
jsem odmítla. Mám v sobě krev gitanas, cikánů. My
gitanas, kromě toho že máme rezavé vlasy, jsme velice
pověrčiví. A prsten od umírajícího, to není dobré
znamení."
"Znáte tu dívku?" pustil se do ní Becker.
Rocío povytáhla obočí. "Koukám, že vy ten prsten
doopravdy chcete, co?"
Becker suše přikývl. "Tak komu jste ho prodala?"
Obrovitý Němec seděl jako hromádka - nebo spíš
hromada - neštěstí na posteli. Jeho romantický večer byl
v troskách a on nechápal proč. "Was passiert?" zeptal se
nervózně. "Co se děje?"
Becker mu vůbec nevěnoval pozornost.
"Vlastně jsem ho ani neprodala," pokrčila rameny Rocío.
"Zkusila jsem to, ale to děcko nemělo žádné peníze. Tak
jsem jí ho nakonec dala. Vědět, s jak velkorysou
nabídkou přijdete, schovala bych si ho pro vás. "
"Proč jste z toho parku odešli?" pokračoval ve vyptávání
Becker. "Zemřel tam člověk. Proč jste nepočkali na
policii a nedali ten prsten jí?"
77
 "I solicit many things, Mr. Becker, but trouble is not
one of them. Besides, that old man seemed to have
things under control."
"The Canadian?"
"Yes, he called the ambulance. We decided to leave. I
saw no reason to involve my date or myself with the
police."
Becker nodded absently. He was still trying to accept
this cruel twist of fate. She gave the damn thing away!
"I tried to help the dying man," Rocío explained." But
he didn’t seem to want it. He started with the ring -
kept pushing it in our faces. He had these three crippled
fingers sticking up. He kept pushing his hand at us - like
we were supposed to take the ring. I didn’t want to, but
my friend here finally did. Then the guy died."
"And you tried CPR?" Becker guessed.
"No. We didn’t touch him. My friend got scared. He’s
big, but he’s a wimp." She smiled seductively at Becker.
"Don’t worry - he can’t speak a word of Spanish."
Becker frowned. He was wondering again about the
bruises on Tankado’s chest. "Did the paramedics give
CPR?"
"I have no idea. As I told you, we left before they ar-
rived."
"You mean after you stole the ring." Becker scowled.
Rocío glared at him. "We did not steal the ring. The
man was dying. His intentions were clear. We gave him
his last wish."
Becker softened. Rocío was right; he probably would
have done the same damn thing. "But then you gave
the ring to some girl?"
"I told you. The ring made me nervous. The girl had
lots of jewelry on. I thought she might like it."
"And she didn’t think it was strange? That you’d just
give her a ring?"
"No. I told her I found it in the park. I thought she
might offer to pay me for it, but she didn’t. I didn’t care.
I just wanted to get rid of it."
"When did you give it to her?"
Rocío shrugged. "This afternoon. About an hour after I
got it."
Becker checked his watch: 11:48 p. m. The trail was
eight hours old. What the hell am I doing here?
I’m supposed to be in the Smokys. He sighed and
asked the only question he could think of. "What did the
girl look like?"
"Era un punki," Rocío replied.
Becker looked up, puzzled. "Un punki?"
"Sí. Punki."
"A punk?"
"Yes, a punk, " she said in rough English, and then
immediately switched back to Spanish. "Mucha joyería.
Lots of jewelry. A weird pendant in one ear. A skull, I
think."
"There are punk rockers in Seville?"
Rocío smiled. "Todo bajo el sol. Everything under the
sun." It was the motto of Seville’s Tourism Bureau.
"Did she give you her name?"
"No."
"Did she say where she was going?"
"No. Her Spanish was poor."
"She wasn’t Spanish?" Becker asked.
"No. She was English, I think. She had wild hair - red,
white, and blue."
Becker winced at the bizarre image. "Maybe she was
American," he offered.
"Nabízím řadu služeb, pane Beckere, ale trable mezi ně
nepatří. A kromě toho to vypadalo, že to tam má pod
kontrolou ten starý pán."
"Kanaďan?"
"Ano. To on zavolal sanitku. Rozhodli jsme se zmizet.
Neviděla jsem důvod, proč by měl mít můj klient nebo já
opletačky s policií."
Becker jako duchem nepřítomný přikývl. Pořád ještě se
snažil smířit s tím krutým osudovým zvratem. Tak ona
ten šmuk prostě dala pryč!
"Já jsem se tomu umírajícímu pokoušela pomoct,"
vysvětlovala Rocío. "Ale vypadal, že o to ani nestojí.
Začalo to tím prstenem - pořád nám ho strkal pod nos.
Měl takové tři zmrzačené, pokroucené prsty. Pořád k
nám vztahoval ruce, jako bychom si ten prsten měli vzít.
Já jsem ho nechtěla, ale tady můj přítel ho nakonec vzal.
A pak ten člověk umřel. "
"A zkoušeli jste masáž srdce?" otázal se Becker.
"Ne. Ani jsme se ho nedotkli. Mého přítele to vyděsilo.
Je sice silný, ale poseroutka. " Svůdně se na Beckera
usmála. "Nemusíte se bát - španělsky neumí ani slovo. "
Becker se zamračil. Pořád mu nešly do hlavy ty
podlitiny na Tankadově hrudníku. "A záchranáři mu
masáž dělali?"
"Nemám ponětí. Řekla jsem vám přece, že jsme odešli
dřív, než přijeli."
"Chcete říct potom, co jste ukradli ten prsten," zavrčel
Becker.
Rocío ho sjela zlobným pohledem. "My jsme ho
neukradli. Ten člověk umíral a bylo jasné, že nám ho
dává. Splnili jsme jen jeho poslední přání."
Becker si uvědomil, že na ni byl zbytečně tvrdý. Rocío
měla pravdu. O sám by nejspíš udělal tutéž pitomost.
"Ale pak jste ten prsten dala nějaké dívce."
"Jak jsem vám řekla. Ten prsten mi naháněl strach. To
děvče bylo samý šperk, a tak jsem si myslela, že by jí
mohl udělat radost."
"A jí nepřipadalo divné, že jste jí jen tak darovala
prsten?"
"Ne. Řekla jsem jí, že jsem ho našla v parku. Myslela
jsem, že mi za něj nabídne nějaké peníze, ale nedočkala
jsem se. Bylo mi to jedno. Prostě jsem se ho chtěla
zbavit."
"Kdy jste jí ho dala?"
Rocío pokrčila rameny. "Dnes odpoledne. Asi tak hodinu
po tom, co jsem ho dostala."
Becker se podíval na hodinky. Bylo 23. 48. Stopa byla
osm hodin stará. Co tady ksakru dělám?
Měl jsem být ve Smoky Mountains. Vzdychl si a položil
Rocío jedinou otázku, která ho napadla. "Jak ta dívka
vypadala?"
"Era un punki," odpověděla Rocío.
Becker se na ni nejistě podíval. "Un punki?"
"Sí. Punki."
"Jako punkerka?"
"Ano, punk," řekla anglicky se silným přízvukem a
rychle zase přešla do španělštiny. "Mucha joyería. Samá
cetka. A v uchu měla takový divný přívěsek. Myslím, že
to byla lebka."
"V Seville jsou punkeři?"
Rocío se usmála. "Todo bajo el sol. Všechno, co najdete
pod sluncem." Bylo to heslo sevillských úřadů
pověřených podporou cestovního ruchu.
"Řekla vám, jak se jmenuje?"
"Ne."
"A říkala, kam má namířeno?"
"Ne. Španělsky mluvila mizerně."
"To nebyla Španělka?" zeptal se Becker.
"Ne. Podle mě Angličanka. A měla hodně divokou barvu
vlasů - červenou, bílou a modrou."
Becker si zkusil to bizarní stvoření představit a
přimhouřil oči. "Třeba to byla Američanka," namítl.
78
 "I don’t think so, " Rocío said. "She was wearing a T-
shirt that looked like the British flag."
Becker nodded dumbly. "Okay. Red, white, and blue
hair, a British flag T-shirt, a skull pendant in her ear.
What else?"
"Nothing. Just your average punk."
Average punk? Becker was from a world of collegiate
sweatshirts and conservative haircuts - he couldn’t even
picture what the woman was talking about. "Can you
think of anything else at all?" he pressed.
Rocío thought a moment. "No. That’s it."
Just then the bed creaked loudly. Rocío’s client shifted
his weight uncomfortably. Becker turned to him and
spoke influent German. "Noch etwas? Anything else?
Anything to help me find the punk rocker with the ring?"
There was a long silence. It was as if the giant man
had something he wanted to say, but he wasn’t sure
how to say it. His lower lip quivered momentarily, there
was a pause, and then he spoke. The four words that
came out were definitely English, but they were barely
intelligible beneath his thick German accent. "Fock off
und die."
Becker gaped in shock. "I beg your pardon?"
"Fock off und die," the man repeated, patting his left
palm against his fleshy right forearm - a crude ap-
proximation of the Italian gesture for "fuck you."
Becker was too drained to be offended. Fuck off and
die? What happened to Das Wimp? He turned back to
Rocío and spoke in Spanish. "Sounds like I’ve over-
stayed my welcome."
"Don’t worry about him." She laughed. "He’s just a lit-
tle frustrated. He’ll get what’s coming to him." She
tossed her hair and winked.
"Is there anything else?" Becker asked. "Anything you
can tell me that might help?"
Rocío shook her head. "That’s all. But you’ll never find
her. Seville is a big city - it can be very deceptive."
"I’ll do the best I can." It’s a matter of national secu-
rity…
"If you have no luck," Rocío said, eyeing the bulging
envelope in Becker’s pocket, "please stop back. My
friend will be sleeping, no doubt. Knock quietly. I’ll find
us an extra room. You’ll see a side of Spain you’ll never
forget." She pouted lusciously.
Becker forced a polite smile. "I should be going." He
apologized to the German for interrupting his evening.
The giant smiled timidly. "Keine Ursache."
Becker headed out the door. No problem? Whatever
happened to "Fuck off and die" ?
CHAPTER 36
"Manual abort?" Susan stared at her screen, mystified.
She knew she hadn’t typed any manual abort com-
mand - at least not intentionally. She wondered if
maybe she’d hit the wrong sequence of keys by mis-
take.
"Impossible," she muttered. According to the headers,
the abort command had been sent less than twenty
minutes ago. Susan knew the only thing she’d typed in
the last twenty minutes washer privacy code when she’d
stepped out to talk to the commander. It was absurd to
think the privacy code could have been misinterpreted
as an abort command.
Knowing it was a waste of time, Susan pulled up her
Screen Lock log and double-checked that her privacy
code had been entered properly. Sure enough, it had.
"To bych neřekla," odvětila Rocío. "Měla na sobě tričko,
co vypadalo jako britská vlajka. "
Becker otupěle přikývl. "Fajn. Červeno-bílo-modré
vlasy, tričko s britskou vlajkou, lebka v uchu. Co dál?"
"Nic. Prostě normální punkerka."
Normální punkerka? Becker pocházel ze světa triček s
univerzitními emblémy a velice konzervativních účesů.
Dívku, kterou mu Rocío popisovala, si ani nedokázal
představit. "Nevzpomenete si ještě na něco?" naléhal.
Rocío se na okamžik zamyslela. "Ne," zavrtěla pak
hlavou. "To je všechno."
Přesně v tu chvíli hlasitě zavrzala postel, jak se na ní
Rocíin klient nervózně zavrtěl. Becker se k němu otočil a
oslovil ho plynnou němčinou: "Ještě něco, podle čeho
bych tu punkerku s prstenem mohl najít?"
Nastala dlouhá pauza. Vypadalo to, že obr má něco na
srdci, jen neví, jak do toho. Spodní ret se mu na
okamžik zachvěl, pak opět znehybněl, a teprve pak
Němec promluvil. Tři slova, která ze sebe vypravil, byla
určitě anglicky, jen byla kvůli příšernému německému
akcentu sotva srozumitelná. "Vypadni a chcípni."
Becker v šoku zapomněl zavřít ústa. "Prosím?"
"Vypadni a chcípni," opakoval tlusťoch a pokusil se
napodobit italský posuněk plesknutím masité levé dlaně
o stejně tučné pravé předloktí.
Becker toho měl ten den za sebou příliš, než aby ho to
urazilo. Vypadni a chcípni? Co se to stalo s panem
poseroutkou? Otočil se zpátky k Rocío a španělsky
poznamenal: "Vypadá to, že jsem návštěvu poněkud
přetáhl."
"Z toho si nic nedělejte,"zasmála se. "Obyčejná
frustrace. Dostane, co potřebuje." Pohodila hřívou
rezavých vlasů a mrkla.
"Opravdu už vás nenapadá nic, co by mi mohlo nějak
pomoct?" zkusil to ještě naposledy.
Rocío zavrtěla hlavou. "To je všechno. Nikdy ji
nenajdete. Sevilla je velké město. A umí být zrádná."
"Udělám, co bude v mých silách." Je to věc národní
bezpečnosti…
"Kdyby se vám nedařilo," ozvala se Rocío s pohledem
upřeným na kapsu Beckerova saka, z níž se drala naditá
obálka, "zastavte se. Můj přítel bude spát, můžete být
klidný. Stačí potichu zaklepat, já seženu jiný pokoj a
poznáte Španělsko tak, že na to do smrti
nezapomenete."Svůdně našpulila rty.
Becker se přinutil k zdvořilému úsměvu. "Už bych měl
jít." Ještě se Němci omluvil, že mu kazil večer.
Obr se plaše pousmál. "Keine Ursache."
Becker vykročil ke dveřím. Bez problémů? A co to
"vypadni a chcípni" ?
Kapitola 36
"Manuální ukončení?" Susan civěla na monitor jako
hypnotizovaná.
Věděla, že žádný povel k manuálnímu ukončení
nezadala. Rozhodně ne úmyslně. Napadlo ji, jestli snad
nešťastnou náhodou nestiskla nesprávnou sérii kláves.
"To není možné," zamumlala. Podle záznamu byl příkaz
k manuálnímu ukončení zadán před necelými dvaceti
minutami. Susan věděla, že to jediné, co v uplynulých
dvaceti minutách zadávala, byl její privátní kód, než
odešla ven promluvit si se šéfem. Představa, že by
počítač přijal kód jako povel k ukončení programu, byla
naprosto absurdní.
Ačkoli si byla jistá, že je to ztráta času, vyvolala si na
monitoru záznam funkcí programu ScreenLock, aby se
ujistila, že byl privátní kód zadán správně. Samozřejmě
byl.
79
 "Then where," she demanded angrily, "where did it get
a manual abort?"
Susan scowled and closed the Screen Lock window.
Unexpectedly, however, in the split second as the win-
dow blipped away, something caught her eye. She re-
opened the window and studied the data. It made no
sense. There was a proper "locking" entry when she’d
left Node 3, but the timing of the subsequent "unlock"
entry seemed strange. The two entries were less than
one minute apart. Susan was certain she’d been outside
with the commander for more than one minute.
Susan scrolled down the page. What she saw left her
aghast. Registering three minutes later, a second set of
lock-unlock entries appeared. According to the log,
someone had unlocked her terminal while she was
gone.
"Not possible!" she choked. The only candidate was
Greg Hale, and Susan was quite certain she’d never
given Hale her privacy code. Following good crypto-
graphic procedure, Susan had chosen her code at ran-
dom and never written it down; Hale’s guessing the
correct five-character alphanumeric was out of the
question - it was thirty-six to the fifth power, over sixty
million possibilities.
But the Screen Lock entries were as clear as day.
Susan stared at them in wonder. Hale had somehow
been on her terminal while she was gone. He had sent
her tracer a manual abort command.
The questions of how quickly gave way to questions of
why? Hale had no motive to break into her terminal. He
didn’t even know Susan was running a tracer. Even if he
did know, Susan thought, why would he object to her
tracking some guy named North Dakota?
The unanswered questions seemed to be multiplying in
her head. "First things first," she said aloud. She would
deal with Hale in a moment. Focusing on the matter at
hand, Susan reloaded her tracer and hit the enter key.
Her terminal beeped once.
TRACER SENT
Susan knew the tracer would take hours to return. She
cursed Hale, wondering how in the world he’d gotten
her privacy code, wondering what interest he had in her
tracer.
Susan stood up and strode immediately for Hale’s ter-
minal. The screen was black, but she could tell it was
not locked - the monitor was glowing faintly around the
edges. Cryptographers seldom locked their terminals
except when they left Node 3 for the night. Instead,
they simply dimmed the brightness on their monitors -
a universal, honor-code indication that no one should
disturb the terminal.
Susan reached for Hale’s terminal. "Screw the honor
code, " she said. "What the hell are you up to?"
Throwing a quick glance out at the deserted Crypto
floor, Susan turned up Hale’s brightness controls. The
monitor came into focus, but the screen was entirely
empty. Susan frowned at the blank screen. Uncertain
how to proceed, she called up a search engine and
typed: SEARCH FOR: "TRACER"
It was a long shot, but if there were any references to
Susan’s tracer in Hale’s computer, this search would
find them. It might shed some light on why Hale had
manually aborted her program. Seconds later the
screen refreshed.
NO MATCHES FOUND
Susan sat a moment, unsure what she was even look-
ing for. She tried again.
SEARCH FOR: "SCREEN LOCK"
The monitor refreshed and provided a handful of in-
nocuous references - no hint that Hale had any copies
"Tak odkud přišlo to manuální ukončení?" vyjela
zlostně.
Zamračila se a zavřela okno programu ScreenLock.
Zlomek sekundy předtím, než okno zmizelo, si však
něčeho všimla. Znovu okno otevřela a začala studovat
jednotlivá data. Nedávalo to smysl. Byl tu záznam o
"zamčení" monitoru, když opouštěla Uzel 3, čas
následujícího "odemčení" jí však připadal nesmyslný.
Mezi oběma záznamy byl rozestup necelé minuty. Susan
přitom s naprostou jistotou věděla, že se šéfem strávila
venku delší dobu.
Přejela pohledem celé okno. To, co spatřila, ji šokovalo.
S odstupem tří minut tu byl záznam dalšího zamčení a
odemčení. Podle záznamového protokolu tedy někdo její
terminál odblokoval, zatímco byla pryč.
"To není možné!" zasípala znovu. V úvahu připadal
jedině Greg Hale a Susan si byla stoprocentně jistá, že
jemu svůj přístupový kód nikdy neprozradila. V souladu
s osvědčeným šifrovacím pravidlem si kód zvolila
náhodně a nikdy si ho nikam nezapsala. Bylo zhola
nemožné, aby Hale správnou kombinaci pěti znaků uhodl
z více než šedesáti milionů možností.
Záznamový protokol programu ScreenLock však hovořil
naprosto jasně. Susan na něj užasle civěla. Zatímco byla
pryč, Hale se jí nějak dostal do terminálu a ručně zadal
povel k ukončení navigačního programu.
Otázka jak rychle ustoupila do pozadí a vystřídalo ji
naléhavé proč. Hale neměl žádný motiv k proniknutí do
jejího terminálu. Vůbec přece nevěděl, že pracuje se
stopařem. A i kdyby to věděl, namítla v duchu Susan,
proč by mu mělo vadit, že se snažím vypátrat někoho,
kdo si říká North Dakota?
Nezodpovězené otázky jí v hlavě vířily jedna přes
druhou. "Pěkně popořadě," řekla si nahlas. S Halem se
vypořádá až potom. Nyní se soustředila na to, co bylo
nutné zajistit především. Znovu aktivovala stopaře a
stiskla klávesu ENTER. Z terminálu se ozvalo krátké
pípnutí.
STOPAŘ ODESLÁN
Susan bylo jasné, že potrvá celé hodiny, než se od
stopaře dočká nějaké odezvy. V duchu Hala proklínala a
lámala si hlavu, jak se mohl dostat k jejímu
přístupovému kódu a proč se tak zajímá o stopaře.
Vstala a rázně vykročila k Halovu terminálu. Monitor byl
černý, poznala však okamžitě, že není zablokovaný,
protože po okrajích vydával slabé záření. Dešifranti si
terminály obvykle blokovali, jen když z Uzlu 3 večer
odcházeli. Jinak jen ztlumili jas monitoru, což tu platilo
jako nepsaný zákon, že k počítači nemá nikdo
přistupovat.
Susan se naklonila nad Halův terminál. "Kašlu na
nepsané zákony," prohlásila. "Oč ti jde, sakra?"
Rychle přejela pohledem pustou halu dešifrovacího
oddělení a rozsvítila monitor. Jakmile se rozzářil, zjistila,
že obrazovka je prázdná. Zamračila se, a protože
nevěděla, jak dál, aktivovala vyhledávač a zadala heslo
"STOPAŘ" .
Byla to sice střelba naslepo, pokud by se však v Halově
počítači nacházel nějaký odkaz na její navigační
program, vyhledávač by ho našel. Snad by to vneslo
alespoň trochu světla do záhady, proč Hale stopaře
ručně zastavil. Monitor vzápětí ožil.
ŽÁDNÝ ODKAZ NENALEZEN
Takže žádný záznam. Susan chvilku jen seděla a
přemýšlela, co má vlastně hledat. Pak to zkusila znovu.
HLEDAT: "SCREENLOCK"
Monitor blikl a objevila se na něm celá série
bezvýznamných informací. Nikde žádný náznak, že by
80
of Susan’s privacy code on his computer.
Susan sighed loudly. So what programs has he been
using today? She went to Hale’s "recent applications"
menu to find the last program he had used. It was his
E-mail server. Susan searched his hard drive and even-
tually found his E-mail folder hidden discreetly inside
some other directories.
She opened the folder, and additional folders ap-
peared; it seemed Hale had numerous E-mail identities
and accounts. One of them, Susan noticed with little
surprise, was an anonymous account. She opened the
folder, clicked one of the old, inbound messages, and
readit.
She instantly stopped breathing. The message read:
TO: NDAKOTA@ARA. ANON. ORG
FROM: ET@DOSHISHA. EDU
GREAT PROGRESS! DIGITAL FORTRESS IS ALMOST
DONE.
THIS THING WILL SET THE NSA BACK DECADES!
As if in a dream, Susan read the message over and
over. Then, trembling, she opened another.
TO: NDAKOTA@ARA. ANON. ORG
FROM: ET@DOSHISHA. EDU
ROTATING CLEAR TEXT WORKS! MUTATION STRINGS
ARE THE TRICK!
It was unthinkable, and yet there it was. E-mail from
Ensei Tankado. He had been writing to Greg Hale. They
were working together. Susan went numb as the impos-
sible truth stared up at her from the terminal.
Greg Hale is NDAKOTA?
Susan’s eyes locked on the screen. Her mind searched
desperately for some other explanation, but there was
none. It was proof - sudden and inescapable: Tankado
had used mutation strings to create a rotating clear text
function, and Hale had conspired with him to bring
down the NSA.
"It’s…" Susan stammered. "It’s… not possible."
As if to disagree, Hale’s voice echoed from the past:
Tankado wrote me a few times… Strathmore took a
gamble hiring me… I’m getting out of here someday.
Still, Susan could not accept what she was seeing.
True, Greg Hale was obnoxious and arrogant - but he
wasn’t a traitor. He knew what Digital Fortress would do
to the NSA; there was no way he was involved in a plot
to release it!
And yet, Susan realized, there was nothing to stop him
- nothing except honor and decency. She thought of the
Skipjack algorithm. Greg Hale had ruined the NSA’s
plans once before. What would prevent him from trying
again?
"But Tankado…" Susan puzzled. Why would someone
as paranoid as Tankado trust someone as unreliable as
Hale?
She knew that none of it mattered now. All that mat-
tered was getting to Strathmore. By some ironic stroke
of fate, Tankado’s partner was right there under their
noses. She wondered if Hale knew yet that Ensei
Tankado was dead.
She quickly began closing Hale’s E-mail files in order to
leave the terminal exactly as she had found it. Hale
could suspect nothing - not yet. The Digital Fortress
pass-key, she realized in amazement, was probably
hidden somewhere inside that very computer.
But as Susan closed the last of the files, a shadow
passed outside the Node 3 window. Her gaze shot up,
and she saw Greg Hale approaching. Her adrenaline
surged. He was almost to the doors.
měl Hale v počítači kopie Susanina přístupového kódu.
Susan hlasitě vzdychla. Tak jaképak programy dnes
používal? Přepnula v hlavní nabídce do volby "Recent
Applications" pro zjištění posledního používaného
programu. Byl to Halův e-mailový server.
Susan prohledala adresáře pevného disku a nakonec
složku s elektronickou poštou našla diskrétně skrytou v
jiném adresáři. Když ji otevřela, objevily se další složky -
vypadalo to, že Hale má řadu e-mailových adres. Susan
si s údivem všimla, že jedna z nich je anonymní.
Otevřela složku, klikla na jednu starší příchozí zprávu a
přečetla si ji.
Okamžitě zatajila dech. Ve zprávě stálo:
KOMU: NDAKOTA@ARA. ANON. ORG
OD: ET@DOSHISHA. EDU
OBROVSKÝ POKROK! DIGITÁLNÍ PEVNOST JE SKORO
HOTOVA, TOHLE POSUNE NSA O CELÁ DESETILETÍ
NAZPÁTEK!
Susan tu zprávu jako ve snách četla znovu a znovu.
Když si otevírala další, uvědomila si, že se jí třesou ruce.
KOMU: NDAKOTA@ARA. ANON. ORG
OD: ET@DOSHISHA. EDU
ROTUJÍCÍ ČISTOPIS FUNGUJE! JE TO V MUTAČNÍCH
ŘETĚZCÍCH!
Sice to znělo nepředstavitelně, ale bylo to tak. Byl to e-
mail od Enseie Tankada. Psal Gregu Halovi. Pracovali
společně. Neúprosná pravda, která na Susan z terminálu
přímo řvala, ji úplně ochromila.
Greg Hale je North Dakota?
Susan nedokázala odtrhnout zrak od monitoru. Stále se
zoufale snažila přijít na jiné vysvětlení, ale žádné
neexistovalo. Tohle byl důkaz - jasný a nevyvratitelný.
Tankado použil k vytvoření funkce rotujícího čistopisu
mutačních řetězců a Hale se s ním spolčil, aby srazil NSA
na kolena.
"To…" vykoktala Susan. "To… to není možné."
Vzápětí se jí však vybavila Halova slova: Tankado a já…
chvilku jsme si psali… Strathmore riskoval, když mě sem
vzal… Jednoho dne odsud vypadnu.
Susan však stále ještě nebyla ochotna uvěřit tomu, co
viděla na vlastní oči. Ano, Greg Hale je vlezlý a
arogantní, ale není přece zrádce! Ví, co by Digitální
pevnost pro NSA znamenala. Přece by se nezapojil do
spiknutí, které ji mělo uvést do oběhu!
Jenže, uvědomila si vzápětí, pokud mu v tom nezabrání
takové věci jako slušnost a čest, potom už nic.
Vzpomněla si na případ s algoritmem přezdívaným
Skokan. Greg Hale překazil úřadu plány už jednou. Proč
by to nezkusil i podruhé?
"Ale Tankado přece…" Susan byla zmatená na nejvyšší
míru. Jak by mohl takový paranoik jako Tankado
důvěřovat člověku tak nespolehlivému, jako je Hale?
Věděla však, že na ničem z toho teď sebeméně
nezáleží. Teď bylo třeba okamžitě vyrazit za
Strathmorem a oznámit mu, že jakousi ironickou hrou
osudu mají Tankadova partnera rovnou pod nosem.
Zajímalo by ji, jestli už Hale ví, že je Ensei Tankado po
smrti.
Rychle začala Halovy e-mailové soubory zavírat tak,
aby terminál zanechala v naprosto stejném stavu, jako
když k němu usedla. Hale nesmí mít sebemenší
podezření. Teď ještě ne. S úžasem jí došlo, že klíč k
Digitální pevnosti bude nejspíš skryt přímo tady, v tomto
počítači.
Když však zavírala poslední soubory, mihl se kolem
prosklené stěny Uzlu 3 stín. Rychle vzhlédla a uviděla
přicházet Grega Hala. Srdce se jí rozbušilo jako zběsilé.
Byl už skoro u dveří.
81
 "Damn!" she cursed, eyeing the distance back to her
seat. She knew she’d never make it. Hale was almost
there.
She wheeled desperately, searching Node 3 for op-
tions. The doors behind her clicked. Then they engaged.
Susan felt instinct takeover. Digging her shoes into the
carpet, she accelerated in long, reaching strides toward
the pantry. As the doors hissed open, Susan slid to a
stop in front of the refrigerator and yanked open the
door. A glass pitcher on top tipped precariously and
then rocked to a stop.
"Hungry?" Hale asked, entering Node 3 and walking
toward her. His voice was calm and flirtatious. "Want to
share some tofu?"
Susan exhaled and turned to face him. "No thanks, "
she offered. "I think I’ll just…" But the words got caught
in her throat. She went white.
Hale eyed her oddly. "What’s wrong?"
Susan bit her lip and locked eyes with him. "Nothing,"
she managed. But it was a lie. Across the room, Hale’s
terminal glowed brightly. She’d forgotten to dim it.
CHAPTER 37
Downstairs at the Alfonso XIII, Becker wandered
tiredly over to the bar. A dwarf-like bartender lay a
napkin in front of him. "Qué bebe Usted? What are you
drinking?"
"Nothing, thanks, " Becker replied. "I need to know if
there are any clubs in town for punk rockers?"
The bartender eyed him strangely. "Clubs? For punks?"
"Yeah. Is there anyplace in town where they all hang-
out?"
"No lo sé, señor. I don’t now. But certainly not here!"
He smiled. "How about a drink?"
Becker felt like shaking the guy. Nothing was going
quite the way he’d planned.
"¿Quiere Vd. algo?" The bartender repeated. "¿Fino?
¿Jerez?"
Faint strains of classical music were being piped in
overhead. Brandenburg Concertos, Becker thought.
Number four. He and Susan had seen the Academy of
St. Martin in the Fields play the Brandenburgs at the
university last year. He suddenly wished she were with
him now. The breeze from an overhead air-conditioning
vent reminded Becker what it was like outside. He pic-
tured himself walking the sweaty, drugged-out streets
of Triana looking for some punk in a British flag T-shirt.
He thought of Susan again. "Zumo de arándano," he
heard himself say. "Cranberry juice."
The bartender looked baffled. "Solo?" Cranberry juice
was a popular drink in Spain, but drinking it alone was
unheard of.
"Sí." Becker said. "Solo."
"¿Echo un poco de Smirnoff?" The bartender pressed.
"A splash of vodka?"
"No, gracias."
"¿Gratis?" he coaxed. "On the house?"
Through the pounding in his head, Becker pictured the
filthy streets of Triana, the stifling heat, and the long
night ahead of him. What the hell. He nodded. "Sí,
échame unpoco de vodka."
The bartender seemed much relieved and hustled off to
make the drink.
Becker glanced around the ornate bar and wondered if
he was dreaming. Anything would make more sense
than the truth. I’m a university teacher, he thought, on
"Ksakru!" zaklela a změřila pohledem vzdálenost, která
dělila Halův terminál od jejího. Věděla, že to nemůže
stihnout. Hale už byl téměř na prahu.
Zoufale se rozhlédla po Uzlu 3 a zvažovala své
možnosti. Za jejími zády se ozvalo cvaknutí aktivované
dveřní západky. Ten zvuk v Susan probudil dávno zasuté
instinkty. Odrazila se nohama v luxusních lodičkách, až
se zabořily do nadýchaného koberce, a několika
dlouhými skoky se ocitla u chladničky. Když se dveře
Uzlu 3 s tlumeným sykotem otevřely, Susan právě
zastavila před chladničkou tak prudce, až málem
uklouzla. Trhnutím otevřela dveře. Skleněný džbánek v
horní polici se povážlivě zakolébal, ale naštěstí to ustál.
"Vyhládlo?" zeptal se Hale, sotva vkročil do místnosti, a
zamířil k ní. Jeho hlas zněl klidně a frivolně jako obvykle.
"Nedáš si se mnou tofu?"
Susan vydechla, a teprve pak se k němu otočila. "Ne,
díky," zamítla jeho nabídku. "Já asi… " Slova jí však
uvázla v hrdle. Najednou zbledla jako stěna.
Hale se po ní znepokojeně podíval. "Co se stalo?"
Susan se kousla do rtu a upřeně se mu podívala do očí.
"Nic," vypravila ze sebe, ale byla to lež. Halův terminál
na protější straně místnosti jasně svítil. Zapomněla ho
ztlumit.
Kapitola 37
V přízemí hotelu Alfons XIII. zamířil Becker unaveným
krokem k baru. Trpaslík na druhé straně pultu před něj
rozložil ubrousek. "Qué bebe usted? Co budete pít?"
"Nic, díky," odvětil Becker. "Potřeboval bych vědět,
jestli jsou tady ve městě nějaké kluby pro punk rockery.
"
Barman si ho nechápavě změřil. "Kluby? Pro punkery?"
"Jo. Scházejí se tu někde?"
"No lo sé, senor. Nevím. Určitě ne tady!" Barman se
usmál a zkusil to znovu. "Co takhle drink?"
Becker měl sto chutí chytit ho pod krkem. Nic nešlo tak,
jak by mělo.
Vtom rozeznal tlumenou hudbu v reproduktorech
umístěných pod stropem. Brandenburský koncert,
uvědomil si. Číslo čtyři. Loni se Susan u nich na
univerzitě navštívili vystoupení proslulého orchestru,
který hrál právě tuto skladbu. Náhle prudce zatoužil po
její přítomnosti. Závan vzduchu od stropního ventilátoru
mu připomněl, jak je venku. Představil si sám sebe, jak
se za chvíli zase bude ploužit rozpálenými ulicemi Triany
zamořenými drogami a hledat nějakou punkerku v tričku
s britskou vlajkou. Znovu si vzpomněl na Susan. A pak
uslyšel sám sebe říkat: "Zumo de arándano. Brusinkový
džus. "
Barman znejistěl. "Solo?" Brusinkový džus je sice ve
Španělsku oblíbené pití, ale pít ho samotný, s tím se
barman zjevně ještě nesetkal.
"Sí," odvětil Becker. "Solo."
"Echo un poco de Smirnoff?" zkusil to ještě barman s
nabídkou vodky.
"No, gracias."
"Gratis," lákal ho barman dál. "Na účet podniku."
Beckerovi začínala třeštit hlava. Představil si ty špinavé
ulice Triany, dusivé vedro a dlouhou noc, kterou má před
sebou. A vlastně proč ne. Přikývl. "Sí. Échame un poco
de vodka."
Barmanovi se očividně ulevilo. Otočil se na podpatku a
pospíchal namíchat drink.
Becker se rozhlížel po naleštěném baru a ptal se sám
sebe, jestli se mu to všechno jen nezdá. Všechno by bylo
věrohodnější než skutečnost. Jsem univerzitní učitel,
82
a secret mission.
The bartender returned with a flourish and presented
Becker’s beverage. "A su gusto, señor. Cranberry with a
splash of vodka."
Becker thanked him. He took a sip and gagged. That’s
a splash?
CHAPTER 38
Hale stopped halfway to the Node 3 pantry and stared
at Susan. "What’s wrong, Sue? You look terrible."
Susan fought her rising fear. Ten feet away, Hale’s
monitor glowed brightly. "I’m… I’m okay," she man-
aged, her heart pounding.
Hale eyed her with a puzzled look on his face. "You
want some water?"
Susan could not answer. She cursed herself. How could
I forget to dim his damn monitor? Susan knew the mo-
ment Hale suspected her of searching his terminal, he’d
suspect she knew his real identity, North Dakota. She
feared Hale would do anything to keep that information
inside Node 3.
Susan wondered if she should make a dash for the
door. But she never got the chance. Suddenly there was
a pounding at the glass wall. Both Hale and Susan
jumped. It was Chartrukian. He was banging his sweaty
fists against the glass again. He looked like he’d seen
Armageddon.
Hale scowled at the crazed Sys-Sec outside the win-
dow, then turned back to Susan. "I’ll be right back. Get
yourself a drink. You look pale." Hale turned and went
outside.
Susan steadied herself and moved quickly to Hale’s
terminal. She reached down and adjusted the bright-
ness controls. The monitor went black.
Her head was pounding. She turned and eyed the con-
versation now taking place on the Crypto floor. Appar-
ently, Chartrukian had not gone home, after all. The
young Sys-Sec was now in a panic, spilling his guts to
Greg Hale. Susan knew it didn’t matter - Hale knew
everything there was to know.
I’ve got to get to Strathmore, she thought. And fast.
CHAPTER 39
Room 301. Rocío Eva Granada stood naked in front of
the bathroom mirror. This was the moment she’d been
dreading all day. The German was on the bed waiting
for her. He was the biggest man she’d ever been with.
Reluctantly, she took an ice cube from the water
bucket and rubbed it across her nipples. They quickly
hardened. This was her gift - to make men feel wanted.
It’s what kept them coming back. She ran her hands
across her supple, well-tanned body and hoped it would
survive another four or five more years until she had
enough to retire. Señor Roldán took most of her pay,
but without him she knew she’d be with the rest of the
hookers picking up drunks in Triana. These men at least
had money. They never beat her, and they were easy to
satisfy. She slipped into her lingerie, took a deep
breath, and opened the bathroom door.
As Rocío stepped into the room, the German’s eyes
bulged. She was wearing a black negligee. Her chestnut
skin radiated in the soft light, and her nipples stood at
attention beneath the lacy fabric.
"Komm doch hier her," he said eagerly, shedding his
robe and rolling onto his back.
Rocío forced a smile and approached the bed. She
pomyslel si, s tajným posláním.
To už se barman opět přitočil k pultu a s rozmáchlým
gestem před Beckera postavil drink. "A su gusto, senor.
Brusinky s kapkou vodky."
Becker mu poděkoval a zdvihl sklenici ke rtům. Usrkl a
vzápětí se otřásl. Tak tomuhle tady říkají kapka?
Kapitola 38
Hale se zastavil na polovině cesty ode dveří k
chladničce a vytřeštil na Susan oči. "Co se děje, Sue?
Vypadáš hrozně."
Susan se zoufale snažila potlačit narůstající strach. Tři
metry od nich jasně zářil Halův monitor. "Jsem… jsem v
pohodě," vypravila ze sebe, ale přes tlukot rozbušeného
srdce sotva slyšela vlastní hlas.
Hale na ni civěl s nechápavým výrazem ve tváři.
"Nechceš trochu vody?"
Susan nebyla schopna odpovědi. V duchu se proklínala.
Jak jsem jen mohla zapomenout ztlumit ten pitomý
monitor? Věděla, že v okamžiku, kdy se Hale dovtípí, že
se mu hrabala v počítači, pochopí rovněž, že už přišla na
to, kdo je North Dakota. Přepadl ji strach, že Hale udělá
cokoli, jen aby tato informace neopustila stěny Uzlu 3.
Dokonce už ji napadlo i dát se na útěk ke dveřím, ale
realisticky usoudila, že nemá šanci. Náhle se ozvalo
zabušení na prosklenou stěnu. Oba se lekli, až
nadskočili. Byl to Chartrukian. Upocenou pěstí znovu
zabušil do jednosměrného skla. Vypadal, jako by se
právě potkal se strašidlem.
Hale se na vykuleného technika za sklem zaškaredil a
otočil se k Susan. "Hned jsem zpátky. Dej si něco k pití,
jsi zelená jak sedma." Obrátil se a vyšel ven.
Susan se rychle uklidnila a bleskově se přesunula k
Halovu terminálu. Jediným rychlým pohybem ztlumila
jas a monitor rázem ztmavl.
Hlava jí třeštila. Otočila se a jako němohru sledovala
rozhovor odehrávající se v hlavní hale dešifrovacího
oddělení. Chartrukian tedy nakonec domů neodešel.
Mladý technik systémové bezpečnosti zjevně propadl
panice a teď na Grega Hala páté přes deváté chrlil, co
věděl. Susan bylo jasné, že je to úplně jedno, protože
Hale stejně ví všechno.
Musím za Strathmorem, pomyslela si. A rychle.
Kapitola 39
V apartmá číslo 301 stála Rocío Eva Granadová nahá
před zrcadlem v koupelně. Nadešla chvíle, jíž se obávala
celý den. Němec už ležel v posteli a čekal na ni. Většího
chlapa Rocío v životě neviděla.
Zdráhavě vyňala z kbelíku na šampaňské kostku ledu a
potřela si jí bradavky. Ztvrdly okamžitě. Přesvědčit
muže, že po nich touží, to dovedla vždycky skvěle. Právě
proto se k ní tak rádi vraceli. Přejela si dlaněmi dokonale
opálené tělo kyprých tvarů a v hloubi duše zadoufala, že
jí vydrží ještě alespoň čtyři nebo pět let, než bude mít
našetřeno dost, aby toho mohla nechat. Většinu
inkasovaného honoráře si nechával senor Roldán, Rocío
však věděla, že nebýt jeho, skončila by stejně jako
ostatní šlapky, které v ulicích Triany shánějí opilce. Tihle
chlapi mají alespoň peníze, nikdy ji nebijí a není obtížné
je uspokojit. Vklouzla do prádélka, zhluboka se nadechla
a otevřela dveře do pokoje.
Když vyšla z koupelny, Němec vypoulil oči jako tlustý
žabák. Rocío na sobě měla jen černé negližé. Její
kaštanově snědá kůže se v měkkém světle slabě leskla a
pod tenounkou látkou se ostře rýsovaly vztyčené
bradavky.
"Komm doch hierehr," zachrochtal Němec, shodil ze
sebe župan a svalil se na záda.
Rocío se přinutila k úsměvu a přistoupila k posteli.
83
gazed down at the enormous German. She chuckled in
relief. The organ between his legs was tiny.
He grabbed at her and impatiently ripped off her negli-
gee. His fat fingers groped at every inch of her body.
She fell on top of him and moaned and writhed in false
ecstasy. As he rolled her over and climbed on top of
her, she thought she would be crushed. She gasped and
choked against his puttylike neck. She prayed he would
be quick.
"Sí! Sí!" she gasped in between thrusts. She dug her
fingernails into his backside to encourage him.
Random thoughts cascaded through her mind - faces of
the countless men she’d satisfied, ceilings she’d stared
at for hours in the dark, dreams of having children…
Suddenly, without warning, the German’s body arched,
stiffened, and almost immediately collapsed on top of
her. That’s all? She thought, surprised and relieved.
She tried to slide out from under him. "Darling," she
whispered huskily. "Let me get on top." But the man did
not move.
She reached up and pushed at his massive shoulders.
"Darling, I… I can’t breathe!" She began feeling faint.
She felt her ribs cracking. "¡Despiértate!" Her fingers
instinctively started pulling at his matted hair. Wake up!
It was then that she felt the warm sticky liquid. It was
matted in his hair - flowing onto her cheeks, into her
mouth. It was salty. She twisted wildly beneath him.
Above her, a strange shaft of light illuminated the Ger-
man’s contorted face. The bullet hole in his temple was
gushing blood all over her. She tried to scream, but
there was no air left in her lungs. He was crushing her.
Delirious, she clawed toward the shaft of light coming
from the doorway. She saw a hand. A gun with a si-
lencer. A flash of light. And then nothing.
CHAPTER 40
Outside Node 3, Chartrukian looked desperate. He was
trying to convince Hale that TRANSLTR was in trouble.
Susan raced by them with only one thought in mind - to
find Strathmore.
The panicked Sys-Sec grabbed Susan’s arm as she
passed. "Ms. Fletcher! We have a virus! I’m positive!
You have to…"
Susan shook herself free and glared ferociously. "I
thought the commander told you to go home."
"But the Run-Monitor! It’s registering eighteen…"
"Commander Strathmore told you to go home!"
"FUCK STRATHMORE!" Chartrukian screamed, the
words resounding throughout the dome.
A deep voice boomed from above. "Mr. Chartrukian?"
The three Crypto employees froze.
High above them, Strathmore stood at the railing out-
side his office.
For a moment, the only sound inside the dome was the
uneven hum of the generators below. Susan tried des-
perately to catch Strathmore’s eye. Commander! Hale is
North Dakota!
But Strathmore was fixated on the young Sys-Sec. He
descended the stairs without so much as a blink, keep-
ing his eyes trained on Chartrukian the whole way
down. He made his way across the Crypto floor and
stopped six inches in front of the trembling technician.
"What did you say?"
"Sir," Chartrukian choked, "TRANSLTR’s in trouble."
Pohlédla na obrovitého Němce a vydechla úlevou.
Zároveň měla co dělat, aby se nerozesmála. Nástroj
mezi jeho nohama velikostí ani dost málo neodpovídal
ostatním mužovým rozměrům.
Hrábl po ní a netrpělivě z ní serval prádlo. Jeho tučné
prsty postupně prohmataly každý čtvereční centimetr
jejího těla. Svezla se na něj a začala se v předstírané
extázi svíjet a sténat. Když ji převalil a lehl si na ni,
začala se bát, že ji rozdrtí. S obličejem opřeným o jeho
sudovitý krk sípavě lapala po dechu. Jen se v duchu
modlila, aby mu to netrvalo moc dlouho.
"Sí! Sí!" hekla mezi dvěma přírazy. Zaryla mu nehty do
zad, aby ho povzbudila.
Hlavou jí přitom nazdařbůh táhly myšlenky, jedna za
druhou. Viděla obličeje té spousty mužů, které
uspokojila, i všechny ty stropy, do nichž hodiny civěla ve
tmě, vzpomínala na sny o tom, že jednou bude mít děti…
Náhle se Němec bez jakéhokoli přechodu prohnul v
kříži, ztuhl a téměř okamžitě se na ni zhroutil. To je
všechno? Ani nevěděla, jestli je víc překvapená nebo
spokojená.
Pokusila se zpod něj vyklouznout. "Drahoušku,"
zašeptala chraptivě, "pusť mě nahoru." Ale muž se ani
nehnul.
Zdvihla paže a opřela se o jeho masitá ramena. "Zlato,
já… já nemůžu dýchat!" Začaly se o ni pokoušet
mrákoty. Cítila, že jí každou chvíli začnou praskat žebra.
Prsty mu vjela do zpocených vlasů přilepených k lebce.
"Prober se!"
A právě v tu chvíli ucítila tu teplou lepkavou tekutinu.
Měl jí slepené vlasy a jí to stékalo na tváře i do úst. Bylo
to slané. Divoce se pod Němcem začala zmítat. Náhle
tmou probleskl pruh světla, který ozářil jeho znetvořený
obličej. Z díry po kulce ve spánku prýštila Rocío po
celém těle krev. Chtěla začít vřískat, ale pod tím
strašlivým závažím se jí nedostávalo dechu. Drtil ji čím
dál víc. Z posledních sil zatápala po pruhu světla, který
sem dopadal pootevřenými dveřmi. Zahlédla ruku.
Potom pistoli s tlumičem a záblesk. A pak už nic.
Kapitola 40
Chartrukian se před Uzlem 3 se zoufalým výrazem ve
tváři pokoušel Hala přesvědčit, že TRANSLTR má
problémy. Susan je míjela s jedinou myšlenkou - najít
Strathmora.
Vyděšený technik systémové bezpečnosti ji popadl za
paži dřív, než se kolem nich stihla protáhnout. "Slečno
Fletcherová! Máme virus! Je to jisté! Musíte…"
Susan se mu vyškubla ze sevření a sjela ho zlostným
pohledem. "Neříkal vám šéf, abyste šel domů?"
"Ale co ten monitoring? Už osmnáct…"
"Pan Strathmore vám nařídil jít domů!"
"SERU NA STRATHMORA!" zavřeštěl Chartrukian tak, že
se to klenutou halou dešifrovacího oddělení ozvěnou
neslo ještě hezky dlouho.
Vtom shora zaduněl hluboký has. "Pane Chartrukiane?"
Všichni tři ztuhli jako přimražení.
Vysoko nad nimi se za zábradlím před svou kanceláří
tyčil Strathmore.
Najednou byl v celé hale slyšet jen kolísavý hukot
generátorů kdesi hluboko pod podlahou. Susan se
zoufale snažila upřeným pohledem Strathmora
zhypnotizovat, aby se na ni podíval. Šéfe! North Dakota
je Hale!
Strathmore však nespouštěl zrak z mladého
bezpečnostního technika. Sešel ze schodů, aniž by
mrknul okem, a po celou cestu na Chartrukiana upíral
spalující pohled. Přešel halu a zastavil se až těsně před
třesoucím se mladíkem. "Co jste říkal?"
"Pane," zasípěl Chartrukian, "TRANSLTR má problém."
84
 "Commander?" Susan interjected. "If I could…"
Strathmore waved her off. His eyes never left the Sys-
Sec.
Phil blurted, "We have an infected file, sir. I’m sure of
it!"
Strathmore’s complexion turned a deep red. "Mr. Char-
trukian, we’ve been through this. There is no file infect-
ing TRANSLTR!"
"Yes, there is!" he cried. "And if it makes its way to the
main databank…"
"Where the hell is this infected file?" Strathmore bel-
lowed. "Show it to me!"
Chartrukian hesitated. "I can’t."
"Of course you can’t! It doesn’t exist!"
Susan said, "Commander, I must…"
Again Strathmore silenced her with an angry wave.
Susan eyed Hale nervously. He seemed smug and de-
tached. It makes perfect sense, she thought. Hale
wouldn’t be worried about a virus; he knows what’s
really going on inside TRANSLTR.
Chartrukian was insistent. "The infected file exists, sir.
But Gauntlet never picked it up."
"If Gauntlet never picked it up, " Strathmore fumed,
"then how the hell do you know it exists?"
Chartrukian suddenly sounded more confident. "Muta-
tion strings, sir. I ran a full analysis, and the probe
turned up mutation strings!"
Susan now understood why the Sys-Sec was so con-
cerned. Mutation strings, she mused. She knew muta-
tion strings were programming sequences that cor-
rupted data in extremely complex ways. They were very
common in computer viruses, particularly viruses that
altered large blocks of data. Of course, Susan also knew
from Tankado’s E-mail that the mutation strings Char-
trukian had seen were harmless - simply part of Digital
Fortress.
The Sys-Sec went on. "When I first saw the strings, sir,
I thought Gauntlet’s filters had failed. But then I ran
some tests and found out…" He paused, looking sud-
denly uneasy. "I found out that somebody manually
bypassed Gauntlet."
The statement met with a sudden hush. Strathmore’s
face turned an even deeper shade of crimson. There
was no doubt whom Chartrukian was accusing; Strath-
more’s terminal was the only one in Crypto with clear-
ance to bypass Gauntlet’s filters.
When Strathmore spoke, his voice was like ice. "Mr.
Chartrukian, not that it is any concern of yours, but I
bypassed Gauntlet. " He went on, his temper hovering
near the boiling point. "As I told you earlier, I’m running
a very advanced diagnostic. The mutation strings you
see in TRANSLTR are part of that diagnostic; they are
there because I put them there. Gauntlet refused to let
me load the file, so I bypassed its filters. " Strathmore’s
eyes narrowed sharply at Chartrukian. "Now, will there
be anything else before you go?"
In a flash, it all clicked for Susan. When Strathmore
had downloaded the encrypted Digital Fortress algo-
rithm from the Internet and tried to run it through
TRANSLTR, the mutation strings had tripped Gauntlet’s
filters. Desperate to know whether Digital Fortress was
breakable, Strathmore decided to bypass the filters.
Normally, bypassing Gauntlet was unthinkable. In this
situation, however, there was no danger in sending
Digital Fortress directly into TRANSLTR; the commander
knew exactly what the file was and where it came from.
"With all due respect, sir, " Chartrukian pressed, "I’ve
"Šéfe?" pokusila se do toho vložit Susan. "Jestli mohu…"
Strathmore ji umlčel pouhým mávnutím ruky. Ani na
okamžik nespustil oči z Chartrukiana.
Phil vybrebtl: "Máme tam napadený soubor, pane. Jsem
si tím jistý!"
Strathmore zrudl jako podrážděný krocan. "Pane
Chartrukiane, tohle už jsme spolu probrali. TRANSLTR
není napaden žádným virem!"
"Ale ano, je!" vykřikl Chartrukian. "A jestli se to dostane
do hlavní databáze…"
"Kde je sakra ten váš napadený soubor?" zaburácel
Strathmore. "Ukažte mi to!"
Chartrukian zrozpačitěl. "To nemůžu."
"Pochopitelně! Protože neexistuje!"
Susan to zkusila znovu: "Šéfe, musím…"
Strathmore ji však i tentokrát umlčel vzteklým
mávnutím ruky.
Susan si úkosem prohlédla Hala. Působil naprosto
uvolněným a klidným dojmem. Pochopitelně, pomyslela
si. Přece se nebude rozčilovat kvůli nějakému
neexistujícímu viru, když ví, co v TRANSLTRu ve
skutečnosti probíhá.
Chartrukian se zjevně nehodlal nechat odbýt. "Ten
napadený soubor existuje, pane. Ale Ulička ho vůbec
nedokázala lokalizovat."
"Když ho Ulička nelokalizovala," soptil Strathmore, "tak
jak ksakru víte, že existuje?"
Teď jako by se Chartrukian najednou cítil silnější v
kramflecích. "Mutační řetězce, pane. Spustil jsem
kompletní analýzu a test objevil mutační řetězce!"
Teď už bylo Susan jasné, proč je technik tak vyděšený.
Mutační řetězce, přemítala v duchu. Věděla, že mutační
řetězce jsou programovací sekvence, které působí
mimořádně rozsáhlá poškození dat. V počítačových
virech byly velice časté, zvláště pak v těch, které
ovlivňovaly velké datové soubory. Susan však také z
Tankadova mailu věděla, že mutační řetězce, na které
Chartrukian narazil, jsou neškodné. Šlo pouze o součást
Digitální pevnosti.
Technik pokračoval v přesvědčování: "Když jsem ty
řetězce uviděl prvně, pane, myslel jsem si, že selhaly
filtry Uličky. Pak jsem si ale projel pár testů a zjistil
jsem…" Mladík se odmlčel a stísněně se rozhlédl kolem
sebe. "Zjistil jsem, že Uličku někdo manuálně přeskočil."
Po jeho slovech se v hale opět rozhostilo ticho.
Strathmorův obličej zrudl o další odstín. Bylo naprosto
jasné, koho Chartrukian obviňuje, protože oprávnění k
přeskočení filtrů Uličky měl v celém dešifrovacím
oddělení pouze Strathmorův terminál.
Když Strathmore znovu promluvil, měl hlas jako led.
"Pane Chartrukiane, ne že by to byla vaše starost, ale
Uličku jsem přeskočil já. " Jak pokračoval, postupně se
dostával do varu. "Jak už jsem vám řekl, testuji velice
náročnou diagnostiku. Mutační řetězce, které jste v
TRANSLTRu objevil, jsou její součástí. Jsou tam proto, že
jsem je tam nasadil já. Ulička odmítala natažení
souboru, takže jsem její filtry přeskočil. " Strathmore
Chartrukiana propaloval pohledem. "Ještě něco, než
půjdete?"
Teprve teď to Susan došlo všechno najednou. Když si
Strathmore z internetu stáhl zakódovaný algoritmus
Digitální pevnosti a pokusil se ho nechat projet přes
TRANSLTR, mutační řetězce narazily na filtry Uličky.
Protože Strathmore zoufale potřeboval zjistit, jestli je
Digitální pevnost rozluštitelná, rozhodl se filtry
deaktivovat.
Za normálních okolností by bylo vynechání Uličky
naprosto nemyslitelné. V této situaci však odeslání
Digitální pevnosti přímo do TRANSLTRu neznamenalo
žádné nebezpečí, protože Strathmore přesně věděl, co je
soubor zač a odkud pochází.
"Při vší úctě, pane," nedal se odbýt Chartrukian, "nikdy
85
never heard of a diagnostic that employs mutation…"
"Commander, " Susan interjected, not able to wait an-
other moment. "I really need to…"
This time her words were cut short by the sharp ring of
Strathmore’s cellular phone. The commander snatched
up the receiver. "What is it!" he barked. Then he fell
silent and listened to the caller.
Susan forgot about Hale for an instant. She prayed the
caller was David. Tell me he’s okay, she thought. Tell
me he found the ring! But Strathmore caught her eye
and he gave her a frown. It was not David.
Susan felt her breath grow short. All she wanted to
know was that the man she loved was safe. Strathmore,
Susan knew, was impatient for other reasons; if David
took much longer, the commander would have to send
backup - NSA field agents. It was a gamble he had
hoped to avoid.
"Commander?" Chartrukian urged. "I really think we
should check…"
"Hold on, " Strathmore said, apologizing to his caller.
He covered his mouthpiece and leveled a fiery stare at
his young Sys-Sec. "Mr. Chartrukian, " he growled, "this
discussion is over. You are to leave Crypto. Now. That’s
an order."
Chartrukian stood stunned. "But, sir, mutationstr…"
"NOW!" Strathmore bellowed.
Chartrukian stared a moment, speechless. Then he
stormed off toward the Sys-Sec lab.
Strathmore turned and eyed Hale with a puzzled look.
Susan understood the commander’s mystification. Hale
had been quiet - too quiet. Hale knew very well there
was no such thing as a diagnostic that used mutation
strings, much less one that could keep TRANSLTR busy
eighteen hours. And yet Hale hadn’t said a word. He
appeared indifferent to the entire commotion. Strath-
more was obviously wondering why. Susan had the an-
swer.
"Commander, " she said insistently, "if I could just
speak…"
"In a minute," he interjected, still eyeing Hale quizzi-
cally. "I need to take this call." With that, Strathmore
turned on his heel and headed for his office.
Susan opened her mouth, but the words stalled on the
tip of her tongue. Hale is North Dakota! She stood rigid,
unable to breathe. She felt Hale staring at her. Susan
turned. Hale stepped aside and swung his arm gra-
ciously toward the Node 3 door. "After you, Sue."
CHAPTER 41
In a linen closet on the third floor of the Alfonso XIII, a
maid lay unconscious on the floor. The man with wire-
rim glasses was replacing a hotel master key in her
pocket. He had not sensed her scream when he struck
her, but he had no way of knowing for sure - he had
been deaf since he was twelve.
He reached to the battery pack on his belt with a cer-
tain kind of reverence; a gift from a client, the machine
had given him new life. He could now receive his con-
tracts anywhere in the world. All communications ar-
rived instantaneously and untraceably.
He was eager as he touched the switch. His glasses
flickered to life. Once again his fingers carved into the
empty air and began clicking together. As always, he
had recorded the names of his victims - a simple matter
of searching a wallet or purse. The contacts on his fin-
gers connected, and the letters appeared in the lens of
his glasses like ghosts in the air.
jsem neslyšel o diagnostice, která by využívala
mutační… "
"Šéfe," vložila se do toho znovu Susan, která už
nedokázala dál čekat, "opravdu potřebuju… "
Tentokrát byla její slova vzápětí přerušena zacvrlikáním
Strathmorova mobilního telefonu. Provozní ředitel NSA
po něm chňapl a vyštěkl: "Co je?" Potom však zmlkl a
bez hlesu naslouchal volajícímu.
Susan na okamžik zapomněla na TRANSLTR i na Hala. V
duchu se modlila, aby to byl David. Řekni mi, že je v
pořádku, myslela si vroucně. Řekni mi, že našel ten
prsten! Strathmore však její pohled zachytil a zamračil
se. Takže David to není.
Susan si uvědomila, jak se jí zrychluje dech. Zoufale
potřebovala vědět, jestli je muž, jehož miluje, v bezpečí.
Zároveň věděla, že Strathmore je netrpělivý z jiného
důvodu. Pokud by to Davidovi trvalo moc dlouho, musel
by tam šéf poslat posily - terénní agenty úřadu. Tohoto
riskantního tahu se však Strathmore chtěl vyvarovat.
"Šéfe," naléhal Chartrukian dál, "opravdu si myslím, že
bychom měli zkontrolovat…"
"Okamžik," omluvil se Strathmore volajícímu. Zakryl
dlaní mikrofon a upřel na mladíka vzteklý pohled. "Pane
Chartrukiane," zavrčel výhrůžně, "tahle diskuze končí.
Opusťte oddělení. Okamžitě. Je rozkaz."
Chartrukian zůstal ohromeně stát. "Ale pane, ty
mutační ře…"
"OKAMŽITĚ!" zařval Strathmore.
Chartrukian na něj vytřeštil oči. Nebyl schopen slova.
Pak se otočil na podpatku a rozběhl se k laboratoři
oddělení systémové bezpečnosti.
Strathmore se otočil a nechápavě se zadíval na Hala.
Susan bylo jasné, co ho mate. Hale byl pořád zticha - až
příliš zticha. Dobře věděl, že žádná diagnostika
využívající mutačních řetězců neexistuje, a už vůbec ne
taková, která by dokázala TRANSLTR zaměstnat na
osmnáct hodin. A přece neřekl ani slovo. Zdálo se, že je
ke všemu tomu zmatku naprosto lhostejný. Strathmore
s zjevně lámal hlavu proč. A Susan znala odpověď.
"Šéfe," pronesla naléhavě, "kdybych s vámi mohla…"
"Za chvilku,"přerušil ji, aniž by z Hala spustil nechápavý
pohled. "Musím dokončit ten hovor." Pak se otočil a
zamířil do své kanceláře.
Susan otevřela ústa, ale slova jí zamrzla na rtech. Hale
je North Dakota! Stála jako solný sloup a zapomněla i
dýchat. Cítila na sobě upřený Halův pohled. Otočila se.
Hale ustoupil stranou a dvorně jí pokynul směrem k Uzlu
3. "Až po tobě, Sue."
Kapitola 41
Na podlaze kumbálu na povlečení ve třetím patře hotelu
Alfons XIII. ležela v bezvědomí pokojská. Muž s brýlemi
v drátěných obroučkách jí právě vracel do kapsy
univerzální klíč od pokojů. Když ji omráčil, nezdálo se
mu, že by vykřikla, ale s jistotou to nevěděl - od
dvanácti let byl hluchý.
S jakousi nábožnou úctou se dotkl schránky s bateriemi
na opasku. Tento dárek od klienta pro něj znamenal
začátek nového života. Nyní mohl přijímat objednávky,
ať byl kdekoli. Veškerá komunikace byla okamžitá a
nevystopovatelná.
Dychtivě se dotkl spínače. Brýle vzápětí ožily. I
tentokrát začal kmitat a vzájemně se dotýkat prsty. Jako
obvykle zaznamenal jména obětí. Stačilo prohledat tu
náprsní tašku, tu zase kabelku. Kontakty na špičkách
prstů byly propojeny a v brýlích mu jako přízraky
naskakovala písmena.
86
 SUBJECT: ROCIO EVA GRANADA - TERMINATED
SUBJECT: HANS HUBER - TERMINATED
Three stories below David Becker paid his tab and
wandered across the lobby, his half-finished drink in
hand. He headed toward the hotel’s open terrace for
some fresh air. In and out, he mused. Things hadn’t
panned out quite as he expected. He had a decision to
make. Should he just give up and go back to the air-
port? A matter of national security. He swore under his
breath. So why the hell had they sent a schoolteacher?
Becker moved out of sight of the bartender and
dumped the remaining drink in a potted jasmine. The
vodka had made him light-headed. Cheapest drunk in
history, Susan often called him. After refilling the heavy
crystal glass from a water fountain, Becker took a long
swallow.
He stretched a few times trying to shake off the light
haze that had settled over him. Then he set down his
glass and walked across the lobby.
As he passed the elevator, the doors slid opened.
There was a man inside. All Becker saw were thick wire-
rim glasses. The man raised a handkerchief to blow his
nose. Becker smiled politely and moved on… out into
the stifling Sevillian night.
CHAPTER 42
Inside Node 3, Susan caught herself pacing frantically.
She wished she’d exposed Hale when she’d had the
chance.
Hale sat at his terminal. "Stress is a killer, Sue. Some-
thing you want to get off your chest?"
Susan forced herself to sit. She had thought Strath-
more would be off the phone by now and return to
speak to her, but he was nowhere to be seen. Susan
tried to keep calm. She gazed at her computer screen.
The tracer was still running - for the second time. It was
immaterial now. Susan knew whose address it would
return:GHALE@crypto. nsa. gov.
Susan gazed up toward Strathmore’s workstation and
knew she couldn’t wait any longer. It was time to inter-
rupt the commander’s phone call. She stood and headed
for the door.
Hale seemed suddenly uneasy, apparently noticing
Susan’s odd behavior. He strode quickly across the
room and beat her to the door. He folded his arms and
blocked her exit.
"Tell me what’s going on," he demanded. "There’s
something going on here today. What is it?"
"Let me out," Susan said as evenly as possible, feeling
a sudden twinge of danger.
"Come on, " Hale pressed. "Strathmore practically fired
Chartrukian for doing his job. What’s going on inside
TRANSLTR? We don’t have any diagnostics that run
eighteen hours. That’s bullshit, and you know it. Tell me
what’s going on."
Susan’s eyes narrowed. You know damn well what’s
going on! "Back off, Greg, " she demanded. "Ineed to
use the bathroom."
Hale smirked. He waited a long moment and then
stepped a side. "Sorry Sue. Just flirting."
Susan pushed by him and left Node 3. As she passed
the glass wall, she sensed Hale’s eyes boring into her
from the other side.
Reluctantly, she circled toward the bathrooms. She
would have to make a detour before visiting the Com-
mander. Greg Hale could suspect nothing.
CHAPTER 43
A jaunty forty-five, Chad Brinkerhoff was well-pressed,
well-groomed, and well-informed. His summer-weight
SUBJEKT: ROCÍO EVA GRANADOVÁ - ODSTRANĚN
SUBJEKT: HANS HUBER - ODSTRANĚN
O tři poschodí níž zaplatil David Becker účet a s
nedopitou sklenicí v ruce vykročil zvolna halou k
otevřené hotelové terase, aby se trochu nadýchal
čerstvého vzduchu. Na otočku, přemítal. Situace se
nevyvíjela ani zdaleka tak, jak očekával. Bude se muset
rozhodnout. Má to prostě vzdát a vyrazit na letiště? Věc
národní bezpečnosti. Tlumeně zaklel. Tak proč sakra
posílali učitele?
Becker se vzdálil z barmanova dohledu a zbytek ze
sklenice vylil do květináče s jasmínem. Z vodky se mu
začínala točit hlava. Nikdo nemá tak lacinou opici jako
ty, říkala mu vždycky Susan. Když si do těžké křišťálové
sklenice nabral vodu z fontánky, zhluboka se napil.
Několikrát se protáhl ve snaze setřást lehké alkoholické
opojení, které se ho zmocnilo. Pak odložil sklenici a
vykročil přes halu.
Když míjel výtah, dveře se právě otevřely. Uvnitř stál
muž, z něhož si Becker stačil všimnout jen brýlí s
drátěnými obroučkami. Pak si muž zdvihl k obličeji
kapesník a vysmrkal se. Becker se pouze zdvořile
pousmál a kráčel dál… ven do dusivé sevillské noci.
Kapitola 42
Susan nedokázala vydržet na jednom místě. Bez ustání
přecházela po Uzlu 3 a vyčítala si, že Hala neodhalila,
když k tomu měla příležitost.
Teď už zas klidně seděl za svým terminálem. "Stres je
zabiják, Sue. Potřebuješ ze sebe něco vypumpovat?"
Susan se přece jen přinutila usednout. Napadlo ji, že
teď už by Strathmore mohl mít ten hovor vyřízený a
mohl by přijít, aby si s ní promluvil. Pořád se však
neobjevoval. Susan se marně snažila zachovat klid.
Upřeně se zahleděla na monitor svého počítače. Stopař -
už podruhé - stále běžel. Teď už na tom ale nezáleželo.
Susan stejně věděla, jakou adresu jí stopař oznámí:
GHALE@crypto. nsa. gov.
Susan opět vzhlédla k Strathmorově kanceláři a věděla,
že déle už čekat nevydrží. Nejvyšší čas přerušit šéfovi
telefonát. Vstala a zamířila ke dveřím.
Hale náhle podivně zneklidněl. Očividně si všiml
Susanina neobvykle nervózního chování. Rázně vykročil
ke dveřím, předhonil ji a s rukama založenýma na prsou
jí zastoupil cestu.
"Řekni mi, co se děje," požádal ji. "Dneska tu něco není
v pořádku. Oč jde?"
"Nech mě projít," pronesla Susan tak klidně, jak jen to
dokázala, ale musela usilovně přemáhat kypící vztek.
"Nech toho," nedal se odbýt Hale. "Strathmore
Chartrukiana v podstatě vyrazil za to, že dělal svoji
práci. Co chroustá TRANSLTR? Žádnou diagnostiku,
která by trvala osmnáct hodin, nemáme. Jsou to kecy a
ty to dobře víš. Tak povídej - co se děje?"
Susan přimhouřila oči. Ty víš až moc dobře, co se děje!
"Ustup, Gregu," požádala ho znovu. "Musím na toaletu. "
Hale se ušklíbl. Dal si ještě načas, ale nakonec ukročil
stranou. "Promiň, Sue. Jen jsem to zkoušel."
Susan se kolem něj protáhla a vyšla z Uzlu 3. Když
míjela prosklenou stěnu, cítila, jak ji Hale zevnitř
provrtává pohledem.
Jen nerada zahnula k toaletám. Než navštíví šéfa, bude
muset tuhle okliku udělat, protože Greg Hale nesmí mít
nejmenší podezření.
Kapitola 43
Chad Brinkerhoff, elegantní pětačtyřicátník, vypadal
vždycky jako ze žurnálu - nažehlený, učesaný,
87
suit, like his tan skin, showed not a wrinkle or hint of
wear. His hair was thick, sandy blond, and most impor-
tantly - all his own. His eyes were a brilliant blue - sub-
tly enhanced by the miracle of tinted contact lenses.
He surveyed the wood-paneled office around him and
knew he had risen as far as he would rise in the NSA.
He was on the ninth floor - Mahogany Row. Office
9A197. The Directorial Suite.
It was a Saturday night, and Mahogany Row was all
but deserted, its executives long gone - off enjoying
whatever pastimes influential men enjoyed in their lei-
sure. Although Brinkerhoff had always dreamed of a
"real" post with the agency, he had somehow ended up
as a "personal aide" - the officialcul de sac of the politi-
cal rat race. The fact that he worked side by side with
the single most powerful man in American intelligence
was little consolation. Brinkerhoff had graduated with
honors from Andover and Williams, and yet here he
was, middle-aged, with no real power - no real stake.
He spent his days arranging someone else’s calendar.
There were definite benefits to being the director’s per-
sonal aide - Brinkerhoff had a plush office in the directo-
rial suite, full access to all the NSA departments, and a
certain level of distinction that came from the company
he kept. Heran errands for the highest echelons of
power. Deep down Brinkerhoff knew he was born to be
a PA - smart enough to take notes, handsome enough
to give press conferences, and lazy enough to be con-
tent with it.
The sticky-sweet chime of his mantel clock accented
the end of another day of his pathetic existence. Shit,
he thought. Five o’clock on a Saturday. What the hell
am I doing here?
"Chad?" A woman appeared in his doorway.
Brinkerhoff looked up. It was Midge Milken, Fontaine’s
internal security analyst. She was sixty, slightly heavy,
and, much to the puzzlement of Brinkerhoff, quite ap-
pealing. A consummate flirt and an ex-wife three times
over, Midge prowled the six-room directorial suite with a
saucy authority. She was sharp, intuitive, worked un-
godly hours, and was rumored to know more about the
NSA’s inner workings than God himself.
Damn, Brinkerhoff thought, eyeing her in her gray
cashmere-dress. Either I’m getting older, or she’s look-
ing younger.
"Weekly reports. " She smiled, waving a fanfold of pa-
per. "You need to check the figures."
Brinkerhoff eyed her body. "Figures look good from
here."
"Really Chad, " she laughed. "I’m old enough to be
your mother."
Don’t remind me, he thought.
Midge strode in and sidled up to his desk. "I’m on my
way out, but the director wants these compiled by the
time he gets back from South America. That’s Monday,
bright and early." She dropped the printouts in front of
him.
"What am I, an accountant?"
"No, hon, you’re a cruise director. Thought you knew
that."
"So what am I doing crunching numbers?"
She ruffled his hair. "You wanted more responsibility.
Here it is."
He looked up at her sadly. "Midge… I have no life."
She tapped her finger on the paper. "This is your life,
Chad Brinkerhoff. " She looked down at him and sof-
tened. "Anything I can get you before I go?"
upravený… a dokonale informovaný. Na jeho letním
obleku nebylo ani stopy po zmačkání nebo obnošení.
Pískově plavé vlasy měl husté - a především vlastní.
Modrou barvu očí ještě umocňovaly stejně zbarvené
kontaktní čočky.
Rozhlédl se po dřevem obložené kanceláři a věděl, že v
Úřadu národní bezpečnosti došel tak vysoko, jak jen to
šlo. Je v devátém poschodí přezdívaném "mahagonová
ulička" . Kancelář 9A197. Ředitelství.
V sobotu večer byla mahagonová ulička vylidněná.
Všichni šéfové si užívali volného času tak, jak si to vlivní
mužové mohou dovolit. Brinkerhoff sice vždycky toužil
dosáhnout v úřadě "opravdového" postavení, osud tomu
však chtěl, aby skončil jako "osobní tajemník", což v
honbě za politickou kariérou znamenalo v podstatě
slepou kolej. Fakt, že pracuje po boku nejmocnějšího
muže amerických zpravodajských služeb, mu byl
skutečně chabou útěchou. Brinkerhoff absolvoval
Andover i Williams s vyznamenáním, a přesto ani teď, ve
středním věku, nemá žádnou opravdovou moc. Nic ve
skutečnosti neznamená. Celý život jen organizoval
program někomu jinému.
Dělat řediteli osobního tajemníka ale mělo i něco do
sebe - k funkci patřila luxusně zařízená kancelář na
ředitelství, neomezený přístup do všech oddělení NSA a
jistý odlesk výjimečnosti člověka, v jehož blízkosti se
pohyboval. Dělal poskoka nejmocnějšímu z mocných. Ve
skrytu duše Brinkerhoff věděl, že se pro funkci osobního
tajemníka narodil - je dost chytrý, aby si vedl
spolehlivou evidenci, dost pohledný, aby mohl vést
tiskové konference, a dostatečně líný, aby mu to stačilo.
Sladkobolná zvonkohra stojacích hodin mu připomněla
konec dalšího dne jeho trapně nicotné existence. Do
prdele, pomyslel si. Sobota, pět odpoledne. Co tady
ksakru dělám?
"Chade?" Ve dveřích se objevila ženská postava.
Brinkerhoff vzhlédl. Byla to Midge Milkenová,
Fontainova analytička vnitřní bezpečnosti. Přes
šedesátku na krku a nějaké to kilo navíc byla - což
Brinkerhoffa nepřestávalo udivovat - pořád poměrně
přitažlivá. Když tato sebejistá, třikrát rozvedená koketa
do komplexu šesti místností ředitelských kanceláří vešla,
šířila kolem sebe ducha nesmlouvavé autority, kterou
dokázala uplatnit s jedovatostí sobě vlastní. Byla
mimořádně inteligentní, intuice jí rovněž nechyběla,
pracovala bez ohledu na čas a šuškalo se o ní, že toho o
zákulisí NSA ví víc, než samotný pánbůh.
Sakra, pomyslel si Brinkerhoff, když si ji v těch šedých
kašmírových šatech přeměřil. Buďto já stárnu, nebo ona
vypadá mladší.
"Týdenní hlášení," oznámila mu s úsměvem a zamávala
vějířem papírů. "Musíte zkontrolovat, jestli to sedí. "
Brinkerhoff ji přejel nestydatým pohledem. "Jak tak
koukám, tak to sedí docela dobře."
"Podívejte, Chade," zachechtala se, "jsem tak stará, že
bych vám mohla dělat matku. "
To mi ani nepřipomínej, pomyslel si.
Midge vešla dovnitř a přitočila se k jeho stolu. "Jsem na
odchodu, ale ředitel to chce mít pohromadě, až se vrátí z
Jižní Ameriky, to znamená v pondělí hned ráno."
Pohodila před něj výstupy z počítače.
"A já jsem snad účetní?"
"Kdepak, zlato, vy jste tu ten hlavní. Já myslela, že to
víte."
"Tak proč mám zrovna já louskat nějaká čísla?"
Potřepala ho po vlasech. "Chtěl jste větší pravomoci.
Tady jsou."
Smutně k ní vzhlédl. "Midge… co já mám za život?"
Poklepala prstem na papíry. "Tohle je váš život, Chade
Brinkerhoffe. " Pohlédla na něj, a přece jen trochu
změkla. "Ještě něco, než vypadnu?"
88
 He eyed her pleadingly and rolled his aching neck. "My
shoulders are tight."
Midge didn’t bite. "Take an aspirin."
He pouted. "No back rub?"
She shook her head. "Cosmopolitan says two-thirds of
backrubs end in sex."
Brinkerhoff looked indignant. "Ours never do!"
"Precisely. " She winked. "That’s the problem."
"Midge…"
"Night, Chad." She headed for the door.
"You’re leaving?"
"You know I’d stay, " Midge said, pausing in the door-
way, "but I do have some pride. I just can’t see playing
second fiddle - particularly to a teenager."
"My wife’s not a teenager, " Brinkerhoff defended. "She
just acts like one."
Midge gave him a surprised look. "I wasn’t talking
about your wife. " She battered her eyes innocently. "I
was talking about Carmen. " She spoke the name with a
thick Puerto Rican accent.
Brinkerhoff’s voice cracked slightly. "Who?"
"Carmen? In food services?"
Brinkerhoff felt himself flush. Carmen Huerta was a
twenty-seven-year-old pastry chef who worked in the
NSA commissary. Brinkerhoff had enjoyed a number of
presumably secret after-hours flings with her in the
stockroom.
She gave him a wicked wink. "Remember, Chad… Big
Brother knows all."
Big Brother? Brinkerhoff gulped in disbelief. Big Brother
watches the STOCKROOMS too?
Big Brother, or "Brother" as Midge often called it, was a
Centrex 333 that sat in a small closet like space off the
suite’s central room. Brother was Midge’s whole world.
It received data from 148 closed circuit video cameras,
399 electronic doors, 377 phones taps, and 212 free-
standing bugs in the NSA complex.
The directors of the NSA had learned the hard way that
26,000 employees were not only a great asset but a
great liability. Every major security breach in the NSA’s
history had come from within. It was Midge’s job as
internal security analyst, to watch everything that went
on within the walls of the NSA…. including, apparently,
the commissary stockroom.
Brinkerhoff stood to defend himself, but Midge was al-
ready on her way out.
"Hands above the desk, " she called over her shoulder.
"No funny stuff after I go. The walls have eyes."
Brinkerhoff sat and listened to the sound of her heels
fading down the corridor. At least he knew Midge would
never tell. She was not without her weaknesses. Midge
had indulged in a few indiscretions of her own - mostly
wandering back rubs with Brinkerhoff.
His thoughts turned back to Carmen. He pictured her
lissome body, those dark thighs, that AM radio she
played full blast - hot San Juan salsa. He smiled. Maybe
I’ll drop by for a snack when I’m done.
He opened the first printout.
CRYPTO - PRODUCTION/EXPENDITURE
His mood immediately lightened. Midge had given him
a freebie; the Crypto report was always a piece of cake.
Technically he was supposed to compile the whole
thing, but the only figure the director ever asked for
was the MCD - the mean cost per decryption. The MCD
represented the estimated amount it cost TRANSLTR to
break a single code. As long as the figure was below
Žádostivě si ji prohlédl a zakroutil bolavým krkem.
"Mám ztuhlá ramena."
Midge mu na to ale neskočila. "Vemte si aspirin."
Našpulil zarmouceně ústa. "Žádná masáž zad?"
Zavrtěla hlavou. "Podle Cosmopolitanu masáž zad ve
dvou třetinách případů končí sexem."
Brinkerhoff se zatvářil jako neviňátko. "To u nás nikdy!"
"Přesně," mrkla na něj Midge. "To je právě ten problém.
"
"Midge…"
"Dobrou, Chade." Vykročila ke dveřím.
"Vy odcházíte?"
"Víte, já bych zůstala," nadhodila Midge, když se ještě
zastavila na prahu, "ale mám alespoň nějakou hrdost.
Nesnesla bych hrát druhé housle. A už vůbec ne po
nějaké puberťačce. "
"Moje žena není puberťačka," bránil se Brinkerhoff. "Jen
se tak chová. "
Midge se na něj překvapeně podívala. "Já nemluvím o
vaší ženě. " Nevinně zakoulela očima. "Mluvím o
Carmen. " To jméno vyslovila s důrazem na
portorikánský přízvuk.
Brinkerhoffovi nepatrně přeskočil hlas. "O kom?"
"O Carmen z kantýny."
Brinkerhoff cítil, že se červená jako školák. Carmen
Huertová byla sedmadvacetiletá cukrářka z jídelny
úřadu. Brinkerhoff s ní nejednou trávil po pracovní době
slušné přesčasy ve skladu. Byl však dodnes
přesvědčený, že to zůstalo tajemstvím.
Midge na něj lišácky mrkla. "Nezapomeňte, Chade…
Velký bratr ví všechno."
Velký bratr? Brinkerhoff jen nevěřícně polkl. Velký bratr
sleduje taky SKLADIŠTĚ?
Velký bratr nebo, jak ho Midge často zkráceně
nazývala, "Bratříček" , nesl strohé technické označení
Centrex 333. Zařízení bylo ukryto v nevelkém
uzavřeném výklenku prostřední místnosti ředitelského
apartmá. Bratříček pro Midge znamenal celý svět.
Snímal data ze 148 uzavřených televizních okruhů, 399
elektronicky ovládaných dveří, 377 telefonních
odposlechů a 212 volně rozmístěných štěnic z celého
komplexu budov NSA.
Vedení úřadu už se dávno tvrdě poučilo, že těch 26 000
zaměstnanců pro NSA neznamená jen velký přínos, ale
zároveň i velký problém. Kdykoli došlo v historii úřadu k
významnějšímu ohrožení bezpečnosti, stalo se tak
zevnitř. Midge jako analytička vnitřní bezpečnosti měla
tudíž za úkol sledovat všechno, co se ve zdech úřadu
dělo… a tedy i ve skladišti jídelny.
Brinkerhoff vstal, aby se obhájil, ale Midge už byla na
odchodu.
"A ruce na stůl," zavolala na něj ještě přes rameno.
"Žádné legrácky, až odejdu. Stěny tu mají oči."
Brinkerhoff se posadil a naslouchal zvuku klapajících
podpatků, který se zvolna vytrácel chodbou. Když nic
jiného, tak alespoň ví, že to na něj Midge nepráskne.
Dokonce i ona má své slabé stránky. Sama si však
dovolila jen tu a tam nějaký ten prohřešek - většinou to
byly masáže s Brinkerhoffem.
Vrátil se v myšlenkách ke Carmen. Vybavil si její pružné
tělo, snědá stehna, rádio, které jim k tomu hrálo
naplno… Usmál se. Třeba se zastavím na zákusek, až
tady skončím.
Rozbalil první výstup.
DEŠIFROVACÍ ODDĚLENÍ - PRODUKCE/VÝDAJE
Najednou měl hned lepší náladu. Midge mu to
naservírovala na stříbrném podnosu. Zpráva z
dešifrovacího byla vždycky třešničkou na dortu.
Teoreticky by měl kompletně shrnout celý přehled,
ředitel se však vždycky ptal jen na jedno jediné číslo -
PND. Průměrné náklady na dešifrování. Pod tímto
termínem se skrýval odhad částky, které bylo zapotřebí,
89
$1,000 per code, Fontaine didn’t flinch. A grand a pop.
Brinkerhoff chuckled. Our tax dollars at work.
As he began plowing through the document and check-
ing the daily MCDs, images of Carmen Huerta smearing
herself with honey and confectioner’s sugar began play-
ing in his head. Thirty seconds later he was almost
done. The Crypto data was perfect - as always.
But just before moving on to the next report, some-
thing caught his eye. At the bottom of the sheet, the
last MCD was off. The figure was so large that it had
carried over into the next column and made a mess of
the page. Brinkerhoff stared at the figure in shock.
999, 999, 999? He gasped. A billion dollars? The im-
ages of Carmen vanished. A billion-dollar code?
Brinkerhoff sat there a minute, paralyzed. Then in a
burst of panic, he raced out into the hallway. "Midge!
Comeback!"
CHAPTER 44
Phil Chartrukian stood fuming in the Sys-Sec lab.
Strathmore’s words echoed in his head: Leave now!
That’s an order! He kicked the trash can and swore in
the empty lab.
"Diagnostic, my ass! Since when does the deputy di-
rector bypass Gauntlet’s filters!?"
The Sys-Secs were well paid to protect the computer
systems at the NSA, and Chartrukian had learned that
there were only two job requirements: be utterly bril-
liant and exhaustively paranoid.
Hell, he cursed, this isn’t paranoia! The fucking Run-
Monitor’s reading eighteen hours!
It was a virus. Chartrukian could feel it. There was little
doubt in his mind what was going on: Strathmore had
made a mistake by bypassing Gauntlet’s filters, and
now he was trying to cover it up with some half-baked
story about a diagnostic.
Chartrukian wouldn’t have been quite so edgy had
TRANSLTR been the only concern. But it wasn’t. Despite
its appearance, the great decoding beast was by no
means an island. Although the cryptographers believed
Gauntlet was constructed for the sole purpose of pro-
tecting their code-breaking masterpiece, the Sys-Secs
understood the truth. The Gauntlet filters served a
much higher god. The NSA’s main databank.
The history behind the databank’s construction had al-
ways fascinated Chartrukian. Despite the efforts of the
Department of Defense to keep the Internet to them-
selves in the late 1970s, it was too useful a tool not to
attract the public-sector. Eventually universities pried
their way on. Shortly after that came the commercial
servers. The floodgates opened, and the public poured
in. By the early 90’s, the government’s once-secure
"Internet" was a congested wasteland of public E-mail
andcyberporn.
Following a number of unpublicized, yet highly damag-
ing computer infiltrations at the Office of Naval Intelli-
gence, it became increasingly clear that government
secrets were no longer safe on computers connected to
the burgeoning Internet. The President, in conjunction
with the Department of Defense, passed a classified
decree that would fund a new, totally secure govern-
ment network to replace the tainted Internet and func-
tion as a link between U. S. intelligence agencies. To
aby TRANSLTR rozluštil jeden kód. Dokud se toto číslo
drželo pod tisícem dolarů, zůstával Fontaine v klidu. Talíř
za rozluštění. Brinkerhoff se pro sebe uchichtl. Peníze
daňových poplatníků v akci.
Sotva se začetl do dokumentu a dal se do kontroly
denních nákladů, začaly se mu do mysli opět vkrádat
smyslné představy. Viděl Carmen Huertovou, jak se
potírá medem a krystalovým cukrem… Za půl minuty už
byl skoro hotov. Data z dešifrovacího byla perfektní -
jako ostatně vždycky.
Těsně předtím, než se pustil do dalšího hlášení, však
cosi upoutalo jeho pozornost. Až úplně dole byl poslední
číselný údaj posunutý. To číslo bylo tak velké, že
přeskočilo do dalšího sloupce a rozhodilo celou stránku.
Brinkerhoff na ně šokovaně vytřeštil zrak.
999 999 999? Brinkerhoff zalapal po dechu. Miliarda
dolarů? Carmen mu z mysli zmizela jako mávnutím
kouzelného proutku. Kód za miliardu dolarů?
Brinkerhoff snad celou minutu jen dřepěl neschopen
pohybu. Pak se jej náhle zmocnila panika. Vyřítil se na
chodbu. "Midge! Vraťte se!"
Kapitola 44
Phil Chartrukian stál uprostřed laboratoře oddělení
systémové bezpečnosti a soptil vzteky. V mysli mu
dosud zněla Strathmorova slova. Opusťte oddělení.
Okamžitě. Je to rozkaz! Zuřivě kopl do koše na odpadky
a nahlas zaklel, až se to prázdnou laboratoří rozlehlo.
"Diagnostika, kristepane! To určitě! Odkdy provozní
ředitel přeskakuje filtry?"
Technici systémové bezpečnosti byli za ochranu
počítačových systémů NSA dobře placeni a Chartrukian
záhy pochopil, že jsou na něj kladeny dva základní
pracovní požadavky - být mimořádně bystrý a naprosto
paranoidní.
Ksakru, zaklel znovu, tohle přece není paranoia! Ten
zasranej monitoring TRANSLTRu už jede osmnáct hodin!
Chartrukian byl skálopevně přesvědčen, že je to virus.
Právě tak neměl pochybnosti ohledně toho, co se podle
jeho názoru sběhlo - Strathmore přeskočil filtry Uličky,
což byla jen a jen jeho chyba, a teď se to snaží
zakamuflovat nějakou nedokvašenou historkou o
diagnostice.
Chartrukian by nebyl ani zdaleka tolik podrážděný,
kdyby šlo pouze o TRANSLTR. Jenže nešlo. Obrovské
dešifrovací monstrum tak sice vypadalo, ale rozhodně to
nebyl žádný izolovaný ostrov. Ačkoli byli dešifranti
přesvědčeni, že Ulička byla zkonstruována jen pro
ochranu jejich dešifrovacího zázraku, technici systémové
bezpečnosti věděli své. Filtry Uličky sloužily ještě daleko
většímu božstvu - hlavní databance NSA.
Historie vybudování této databanky Chartrukiana
vždycky fascinovala. Navzdory tomu, že ministerstvo
obrany dělalo ke konci sedmdesátých let, co bylo v jeho
silách, aby si internet ponechalo pro sebe, byl to nástroj
příliš užitečný, aby nepřilákal pozornost veřejného
sektoru. Jako první se do něj vetřely univerzity. Krátce
po nich přišly komerční servery. Stavidla byla otevřena a
veřejnost se drala na internet jako velká voda. Na
počátku devadesátých let byla z kdysi bezpečné vládní
sítě jen zahlcená divočina veřejných e-mailů a
virtuálního porna.
V důsledku řady sice nezveřejněných, nicméně značně
nebezpečných infiltrací do počítačů Úřadu námořního
zpravodajství, začínalo být čím dál tím zřejmější, že v
počítačích napojených na stále rušnější internet už
nejsou státní tajemství v bezpečí. Prezident proto po
dohodě s ministerstvem obrany vydal tajný výnos o
založení nové, dokonale utajené vládní informační sítě,
která měla nahradit zaneřáděný internet a fungovat jako
spojení mezi americkými zpravodajskými službami. Aby
90
prevent further computer pilfering of government se-
crets, all sensitive data was relocated to one, highly
secure location - the newly constructed NSA databank -
the Fort Knox of U. S. intelligence data.
Literally millions of the country’s most classified pho-
tos, tapes, documents, and videos were digitized and
transferred to the immense storage facility and then the
hard copies were destroyed. The databank was pro-
tected by a triple-layer power relay and a tiered digital
backup system. It was also 214 feet underground to
shield it from magnetic fields and possible explosions.
Activities within the control room were designated Top
Secret Umbra… the country’s highest level of security.
The secrets of the country had never been safer. This
impregnable databank now housed blueprints for ad-
vanced weaponry, witness protection lists, aliases of
field agents, detailed analyses and proposals for covert
operations. The list was endless. There would be no
more black-bag jobs damaging U. S. intelligence.
Of course, the officers of the NSA realized that stored
data had value only if it was accessible. The real coup of
the databank was not getting the classified data off the
streets, it was making it accessible only to the correct
people. All stored information had a security rating and,
depending on the level of secrecy, was accessible to
government officials on a compartmentalized basis. A
submarine commander could dial in and check the
NSA’s most recent satellite photos of Russian ports, but
he would not have access to the plans for an antidrug
mission in South America. CIA analysts could access
histories of known assassins but could not access launch
codes reserved for the President.
Sys-Secs, of course, had no clearance for the informa-
tion in the databank, but they were responsible for its
safety. Like all large databanks - from insurance com-
panies to universities - the NSA facility was constantly
under attack by computer hackers trying to sneak a
peek at the secrets waiting inside. But the NSA security
programmers were the best in the world. No one had
ever come close to infiltrating the NSA databank - and
the NSA had no reason to think anybody ever would.
Inside the Sys-Sec lab, Chartrukian broke into a sweat
trying to decide whether to leave. Trouble in TRANSLTR
meant trouble in the databank too. Strathmore’s lack of
concern was bewildering.
Everyone knew that TRANSLTR and the NSA main da-
tabank were inextricably linked. Each new code, once
broken, was fired from Crypto through 450 yards of
fiber-optic cable to the NSA databank for safe keeping.
The sacred storage facility had limited points of entry -
and TRANSLTR was one of them. Gauntlet was sup-
posed to be the impregnable threshold guardian. And
Strathmore had bypass edit.
Chartrukian could hear his own heart pounding.
TRANSLTR’s been stuck eighteen hours! The thought of
a computer virus entering TRANSLTR and then running
wild in the basement of the NSA proved too much. "I’ve
got to report this," he blurted aloud.
In a situation like this, Chartrukian knew there was
only one person to call: the NSA’s senior Sys-Sec offi-
cer, the short-fused, 400-pound computer guru who
had built Gauntlet. His nickname was Jabba. He was a
demigod at the NSA - roaming the halls, putting out
se zabránilo dalšímu počítačovému vykrádání státních
tajemství, byla všechna choulostivá data přemístěna na
jediné, důkladně zabezpečené místo - do nově
vybudované databanky Úřadu národní bezpečnosti, která
měla být Fort Knoxem zpravodajských dat USA.
Miliony nejtajnějších snímků, nahrávek, dokumentů a
videozáznamů byly digitalizovány a přemístěny do
obrovské databanky. Pevné nosiče pak byly zničeny.
Databanka byla chráněna třístupňovým relé a
několikastupňovým digitálním záložním systémem. Aby
byla zabezpečena před působením magnetických polí a
případných explozí, nacházela se pětašedesát metrů pod
zemí. Činnosti probíhající v řídicím sále spadaly pod
nejvyšší vládní stupeň utajení: přísně tajné neboli
umbra, podle nejtemnějšího místa sluneční skvrny…
Státní tajemství nebyla nikdy lépe zabezpečena.
Nedobytná databanka obsahovala záznamy výkresů
nejmodernějších zbraňových systémů, seznamy
programu ochrany svědků, identifikace tajných agentů,
detailní analýzy a plány tajných operací… výčet by mohl
pokračovat donekonečna. Zpravodajské služby
Spojených států již nikdy nemělo ohrožovat žádné
vměšování zvenčí.
Samozřejmě, že vedení NSA pochopilo, že uložená data
mají hodnotu jen tehdy, jsou-li přístupná. Skutečným
smyslem a výhodou databanky nebylo stáhnout data
tak, aby nebyla nikomu na očích, nýbrž zpřístupnit je
pouze těm správným lidem. Každá uložená informace
měla bezpečnostní klasifikaci a podle stupně utajení byla
přístupná státním zaměstnancům podle rezortní
příslušnosti. Kapitán ponorky se mohl připojit a
zkontrolovat si nejnovější satelitní snímky ruských
přístavů pořízené satelity NSA, neměl však přístup
například k plánům protidrogových operací na území
Jižní Ameriky. Analytici CIA měli přístup k záznamům o
známých atentátnících, nemohli se však napojit na data
o odpalovacích kódech přístupná pouze prezidentovi.
Technici oddělení systémové bezpečnosti neměli
pochopitelně přístup k žádným informacím v databance,
byli však zodpovědní za jejich zabezpečení. Stejně jako
kterákoli jiná databáze počínaje pojišťovnami a konče
univerzitami, byla i databanka NSA neustále vystavena
útokům počítačových pirátů - hackerů - snažících se
proniknout do tajemství skrytých uvnitř. Bezpečnostní
programátoři úřadu však byli ti nejlepší na světě. Nikdy
se nikomu nepodařilo databanku NSA infiltrovat - a úřad
neměl důvod obávat se, že by se na tom mělo něco
změnit.
Chartrukian stál v laboratoři oddělení systémové
bezpečnosti a potil se po celém těle. Nedokázal se
rozhodnout, zda má skutečně odejít. Problémy v
TRANSLTRu znamenaly problémy v databance.
Strathmorova lhostejnost jej děsila.
Všichni věděli, že TRANSLTR je s hlavní databankou
NSA složitě a mnohonásobně propojen. Každý nový kód,
jakmile byl rozluštěn, byl z dešifrovacího oddělení čtyřmi
sty padesáti metry kabelů z optických vláken přenesen
do databanky, kde byl bezpečně uložen. Tato svatyně
informací měla jen omezený počet vstupů a TRANSLTR
byl jedním z nich. Ulička měla fungovat jako spolehlivý
strážce. A Strathmore ji obešel.
Chartrukian slyšel tlukot vlastního srdce. TRANSLTR už
jede osmnáct hodin! Představa počítačového viru
pronikajícího do TRANSLTRu a pak nekontrolovaně
postupujícího do nejtajnějších informací NSA byla na
Chartrukiana příliš. "Tohle musím hlásit," vybrebtl
nahlas.
Chartrukian věděl, že v podobných situacích má volat
jen jednomu jedinému člověku - šéfovi oddělení
systémové bezpečnosti, prchlivému dvoumetrákovému
počítačovému guruovi, který Uličku vytvořil. Přezdívali
mu Jabba. V úřadu byl něco jako polobůh, který si směl
91
virtual fires, and cursing the feeblemindedness of the
inept and the ignorant. Chartrukian knew that as soon
as Jabba heard Strathmore had bypassed Gauntlet’s
filters, all hell would break loose. Too bad, he thought,
I’ve got a job to do. He grabbed the phone and dialed
Jabba’s twenty-four-hour cellular.
CHAPTER 45
David Becker wandered aimlessly down Avenida del Cid
and tried to collect his thoughts. Muted shadows played
on the cobblestones beneath his feet. The vodka was
still with him. Nothing about his life seemed in focus at
the moment. His mind drifted back to Susan, wondering
if she’d gotten his phone message yet.
Up ahead, a Seville Transit Bus screeched to a halt in
front of a bus stop. Becker looked up. The bus’s doors
cranked open, but no one disembarked. The diesel en-
gine roared back to life, but just as the bus was pulling
out, three teenagers appeared out of a bar up the street
and ran after it, yelling and waving. The engines wound
down again, and the kids hurried to catch up.
Thirty yards behind them, Becker stared in utter incre-
dulity. His vision was suddenly focused, but he knew
what he was seeing was impossible. It was a one-in-a-
million chance.
I’m hallucinating.
But as the bus doors opened, the kids crowded around
to board. Becker saw it again. This time he was certain.
Clearly illuminated in the haze of the corner streetlight,
he’d seen her.
The passengers climbed on, and the bus’s engines
revved up again. Becker suddenly found himself at a full
sprint, the bizarre image fixed in his mind - black lip-
stick, wild eye shadow, and that hair… spiked straight
up in three distinctive spires. Red, white, and blue.
As the bus started to move, Becker dashed up the
street into awake of carbon monoxide.
"Espera!" he called, running behind the bus.
Becker’s cordovan loafers skimmed the pavement. His
usual squash agility was not with him, though; he felt
off balance. His brain was having trouble keeping track
of his feet. He cursed the bartender and his jet lag.
The bus was one of Seville’s older diesels, and fortu-
nately for Becker, first gear was a long, arduous climb.
Becker felt the gap closing. He knew he had to reach
the bus before it downshifted.
The twin tailpipes choked out a cloud of thick smoke as
the driver prepared to drop the bus into second gear.
Becker strained for more speed. As he surged even with
the rear bumper, Becker moved right, racing up beside
the bus. He could see the rear doors - and as on all
Seville buses, it was propped wide open: cheap air-
conditioning.
Becker fixed his sights on the opening and ignored the
burning sensation in his legs. The tires were beside him,
shoulder high, humming at a higher and higher pitch
every second. He surged toward the door, missing the
handle and almost losing his balance. He pushed
harder. Underneath the bus, the clutch clicked as the
driver prepared to change gears.
téměř ke každému dovolit skoro všechno. S oblibou
lidem hlasitě spílal do slaboduchých a neschopných
ignorantů. Chartrukian věděl, že až se Jabba dozví, že
Strathmore obešel filtry Uličky, rozpoutá se hotové
peklo. Je mi líto, pomyslel si. Je to moje povinnost.
Hrábl po telefonu a začal vytáčet číslo Jabbova mobilního
telefonu pro nepřetržitý kontakt.
Kapitola 45
David Becker bezcílně bloumal po dláždění Avenida del
Cid a pokoušel se utřídit si myšlenky. Po kočičích
hlavách mu pod nohama tančily rozmazané stíny. Pořád
ještě na sobě cítil vypitou vodku. Měl pocit, jako by měl
rozostřené nejen vidění, ale i myšlenky. Vrátil se ve
vzpomínkách k Susan a napadlo ho, jestli si vyzvedla
jeho telefonický vzkaz.
Kus před ním se ozvalo zaskřípění brzd a na zastávce
zabrzdil autobus městské hromadné dopravy. Becker se
k němu zadíval. Dveře se otevřely, nikdo však
nevystupoval. Hlučný diesel se znovu rozburácel, ale
právě když se autobus dával do pohybu, vyběhli z
nedalekého baru tři výrostci a za hlasitého křiku a
mávání se rozběhli na zastávku. Otáčky motoru opět
klesly a řidič počkal, až ho doběhnou.
Becker zůstal stát nějakých třicet metrů od nich a jen
nevěřícně třeštil oči. Najednou měl zrak dokonale
zaostřený, ale zároveň mu bylo jasné, že to co vidí, je
nemožné. Šance, že se tohle stane, nemohla být větší
než jedna k milionu.
Mám halucinace.
Jakmile se však dveře autobusu otevřely, mládež se u
nich shlukla a začala nastupovat. A tehdy to Becker
uviděl znovu. Tentokrát už si byl jistý. Pod světlem
pouliční lampy ji zahlédl naprosto zřetelně.
Cestující nastoupili a motor autobusu se znovu rozeřval.
Teprve nyní se Becker vzpamatoval a rozběhl se jako o
život. Ten bizarní zjev mu nešel z hlavy: černá rtěnka,
divoké oční stíny a ty vlasy… trčely jí ve třech
natužených pramenech. Jeden byl červený, druhý bílý a
třetí modrý.
Autobus už se odlepoval od chodníku, když se Becker
ještě hnal vylidněnou ulicí, nad níž se vznášel oblak
výfukových zplodin.
"Espera!" zavolal, aniž by zpomalil.
Mokasíny z jemné kůže mu klouzaly po dláždění. Jeho
obvyklá sportovní pohyblivost a trénovanost jako by ho
najednou opustily. Neustále mu dělalo problémy udržet
rovnováhu. Mozek nějak nestačil pohybu nohou. Becker
v duchu proklínal barmana a únavu zaviněnou rozdílem
časových pásem.
Autobus nepatřil zrovna k posledním výkřikům techniky
a naštěstí pro Beckera mu trvalo hodně dlouho, než
první převodový stupeň zabral na plné obrátky. Becker
viděl, jak se vzdálenost mezi nimi zkracuje, a bylo mu
jasné, že musí autobus dohnat dřív, než řidič přeřadí na
dvojku.
Z dvojitého výfuku se vyvalil oblak hustého kouře, jak
se řidič chystal na přeřazení. Becker zmobilizoval
všechny síly a rozběhl se ještě rychleji. Když doběhl na
úroveň zadního nárazníku, uhnul vpravo a běžel zároveň
s autobusem. Už viděl zadní dveře, které byly jako u
všech sevillských autobusů otevřené dokořán. Jako
klimatizace to bylo úplně nejlevnější řešení.
Becker se maximálně soustředil na otevřené dveře a
snažil se ignorovat pálení v nohou. Zadní pneumatiky
nabíraly stále větší otáčky provázené sykotem a
hvízdáním těsně za jeho zády. Znovu o něco zkrátil
vzdálenost, která ho dělila ode dveří. Vrhl se vpřed, ale
minul madlo a málem ztratil rovnováhu. Vyrazil znovu,
ještě usilovněji. Kdesi pod podvozkem se ozval rachot
týrané spojky. Dvojka tam bude co nevidět, uvědomil si
92

He’s shifting! I won’t make it!
But as the engine cogs disengaged to align the larger
gears, the bus let up ever so slightly. Becker lunged.
The engine reengaged just as his fingertips curled
around the door handle. Becker’s shoulder almost
ripped from its socket as the engine dug in, catapulting
him up onto the landing.
David Becker lay collapsed just inside the vehicle’s
doorway. The pavement raced by only inches away. He
was now sober. His legs and shoulder ached. Wavering,
he stood, steadied himself, and climbed into the dark-
ened bus. In the crowd of silhouettes, only a few seats
away, were the three distinctive spikes of hair.
Red, white, and blue! I made it!
Becker’s mind filled with images of the ring, the waiting
Learjet 60, and at the end of it all, Susan.
As Becker came even with the girl’s seat wondering
what to say to her, the bus passed beneath a street-
light. The punk’s face was momentarily illuminated.
Becker stared in horror. The makeup on her face was
smeared across a thick stubble. She was not a girl at
all, but a young man. He wore a silver stud in his upper
lip, a black leather jacket, and no shirt.
"What the fuck do you want?" the hoarse voice asked.
His accent was New York.
With the disorientated nausea of a slow-motion free
fall, Becker gazed at the busload of passengers staring
back at him. They were all punks. At least half of them
had red, white, and blue hair.
"Siéntate!" the driver yelled.
Becker was too dazed to hear.
"Siéntate!" The driver screamed. "Sit down!"
Becker turned vaguely to the angry face in the rear-
view mirror. But he had waited too long.
Annoyed, the driver slammed down hard on the
brakes. Becker felt his weight shift. He reached for a
seat back but missed. For an instant, David Becker was
airborne. Then he landed hard on the gritty floor.
On Avenida del Cid, a figure stepped from the shad-
ows. He adjusted his wire-rim glasses and peered after
the departing bus. David Becker had escaped, but it
would not be for long. Of all the buses in Seville, Mr.
Becker had just boarded the infamous number 27.
Bus 27 had only one destination.
CHAPTER 46
Phil Chartrukian slammed down his receiver. Jabba’s
line was busy; Jabba spurned call-waiting as an intru-
sive gimmick that was introduced by AT&T to increase
profits by connecting every call; the simple phrase "I’m
on the other line, I’ll call you back" made phone compa-
nies millions annually. Jabba’s refusal of call-waiting
was his own brand of silent objection to the NSA’s re-
quirement that he carry an emergency cellular at all
times.
Chartrukian turned and looked out at the deserted
Crypto floor. The hum of the generators below sounded
louder every minute. He sensed that time was running
out. He knew he was supposed to leave, but from out of
the rumble beneath Crypto, the Sys-Sec mantra began
playing in his head: Act first, explain later.
Becker.
Už řadí! Nestihnu to!
V okamžiku, kdy řidič před zařazením druhého stupně
na okamžik přeřadil na neutrál, však autobus nepatrně
zvolnil. Becker toho využil a v posledním zoufalém
výpadu se vrhl vpřed. Pak motor opět zabral. Becker se
na poslední chvíli zachytil madla u dveří. Jak autobus
vyrazil, měl pocit, že mu vyrve paži z ramenního kloubu.
Naštěstí jej to však katapultovalo rovnou na schůdky.
David Becker ležel zhroucený jako hromádka neštěstí
na schůdcích autobusu. Dláždění ubíhalo jen pár
centimetrů pod ním. Teď už byl dokonale střízliv. Nohy a
ramena ho bolely jako čert. Vrávoravě se s
podlamujícími se koleny postavil a vešel do přítmí
autobusu. Ve shluku siluet jen pár sedadel od sebe
rozeznal ty tři trčící prameny vlasů.
Červená, bílá a modrá! Dokázal jsem to!
Becker nevěděl, jestli má dřív myslet na prsten, na
Learjet 60 připravený ke startu nebo na Susan, která
čeká na druhé straně oceánu.
Když přistoupil k dívčinu sedadlu a zrovna si lámal
hlavu s tím, jak ji osloví, projížděl autobus pod pouliční
lampou. Záblesk světla na okamžik jasně ozářil tvář
sedící postavy.
Becker zděšeně vytřeštil oči. Tlustá vrstva líčidla v
obličeji byla rozmazaná přes rozježené strniště. Nebyla
to dívka, nýbrž mladý muž. V horním rtu měl stříbrný
kroužek a na sobě černou koženou bundu bez trička na
holém těle.
"Co ty kurva chceš?" zeptal se chraptivě. Podle přízvuku
Newyorčan.
Becker měl pocit, že vidí sám sebe jako ve zpomaleném
filmu padat kamsi do propasti. Začal se mu zvedat
žaludek. Nechápavě civěl na autobus plný cestujících,
kteří jeho upřený pohled opětovali. Všechno to byli
punkeři a dobrá polovina měla červené, modré a bílé
vlasy.
"Siéntate!" zahulákal řidič.
Becker byl příliš ochromený, než aby ho vnímal.
"Siéntate!" zařval znovu muž za volantem. "Sednout!"
Becker se zvolna otočil k zlostnému obličeji
odrážejícímu se ve zpětném zrcátku. Dával si však příliš
načas.
Řidič podrážděně dupl na brzdu. Becker cítil, jak ho
setrvačnost žene kupředu. Na poslední chvíli hrábl po
opěradle za sebou, ale minul. Vzápětí proletěl vzduchem
a natvrdo přistál na špinavé drsné podlaze.
Na Avenida del Cid se ze stínu vynořila postava s
brýlemi v drátěných obroučkách. Muž si je posunul na
nose a upřeně se zahleděl za odjíždějícím autobusem.
David Becker sice unikl, rozhodně však ne na dlouho. Ze
všech sevillských autobusů si vybral právě nechvalně
proslulou linku číslo 27.
Ta měla jen jedinou stanici.
Kapitola 46
Phil Chartrukian vztekle vrazil telefon do kapsy. Jabba
měl obsazeno a hlasovou schránku dávno vypnul,
protože ji považoval ze vlezlost mobilního operátora
určenou jen k tomu, aby se povedlo spojit skutečně
každý hovor. Prostá fráze "právě hovořím, zavolám vám
zpátky" vynášela telefonním společnostem miliony
ročně. Jabbovo odmítání hlasové schránky bylo jeho
osobitou formou němého vzdoru vůči požadavku NSA,
aby byl neustále na telefonu.
Chartrukian se otočil a vyhlédl do pusté haly
dešifrovacího oddělení. Hukot generátorů jako by byl
minutu od minuty hlasitější. Cítil, že už mu moc času
nezbývá. Věděl, že by měl odejít, na pozadí hukotu
zaznívajícího zpod podlahy haly se mu však jasně
ozývala základní poučka systémové bezpečnosti: Napřed
93

In the high-stakes world of computer security, minutes
often meant the difference between saving a system or
losing it. There was seldom time to justify a defensive
procedure before taking it. Sys-Secs were paid for their
technical expertise… and their instinct.
Act first, explain later. Chartrukian knew what he had
to do. He also knew that when the dust settled, he
would be either an NSA hero or in the unemployment
line.
The great decoding computer had a virus - of that, the
Sys-Sec was certain. There was one responsible course
of action. Shut it down.
Chartrukian knew there were only two ways to shut
down TRANSLTR. One was the commander’s private
terminal, which was locked in his office - out of the
question. The other was the manualkillswitch located on
one of the sublevels beneath the Crypto floor.
Chartrukian swallowed hard. He hated the sublevels.
He’d only been there once, during training. It was like
something out of an alien world with its long mazes of
catwalks, freon ducts, and a dizzy 136foot drop to the
rumbling power supplies below…
It was the last place he felt like going, and Strathmore
was the last person he felt like crossing, but duty was
duty. They’ll thank me tomorrow, he thought, wonder-
ing if he was right.
Taking a deep breath, Chartrukian opened the senior
Sys-Sec’s metal locker. On a shelf of disassembled
computer parts, hidden behind a media concentrator
and LAN tester, was a Stanford alumni mug. Without
touching the rim, he reached inside and lifted out a sin-
gle Medeco key.
"It’s amazing," he grumbled, "what System-Security
officers don’t know about security."
CHAPTER 47
"A billion-dollar code?" Midge snickered, accompanying
Brinkerhoff back up the hallway. "That’s a good one."
"I swear it," he said.
She eyed him askance. "This better not be some ploy
to get me out of this dress."
"Midge, I would never…" he said self-righteously.
"I know, Chad. Don’t remind me."
Thirty seconds later, Midge was sitting in Brinkerhoff’s
chair and studying the Crypto report.
"See?" he said, leaning over her and pointing to the
figure in question. "This MCD? A billion dollars!"
Midge chuckled. "It does appear to be a touch on the
high side, doesn’t it?"
"Yeah. " He groaned. "Just a touch."
"Looks like a divide-by-zero."
"A who?"
"A divide-by-zero," she said, scanning the rest of the
data. "The MCD’s calculated as a fraction - total ex-
pense divided by number of decryptions."
"Of course." Brinkerhoff nodded blankly and tried not
to peer down the front of her dress.
"When the denominator’s zero, " Midge explained, "the
quotient goes to infinity. Computers hate infinity, so
they type all nines. " She pointed to a different column.
"See this?"
"Yeah." Brinkerhoff refocused on the paper.
"It’s today’s raw production data. Take a look at the
jednat, potom vysvětlovat.
Ve světě počítačové bezpečnosti, kde šlo mnohdy o
obrovské hodnoty, o tom, jestli se systém podaří
zachránit, často rozhodovaly minuty. Jen zřídkakdy byl
čas nejdříve vysvětlovat nebo ospravedlňovat nápravné
postupy, a teprve pak je realizovat. Technici systémové
bezpečnosti byli placení za své technické znalosti - a za
instinkt.
Napřed jednat, potom vysvětlovat. Chartrukian věděl,
co musí udělat. Zrovna tak ovšem věděl, že až tohle
skončí, buď se stane hrdinou NSA, nebo rozmnoží řady
nezaměstnaných.
Obrovský dekódovací počítač byl napaden virem, o tom
mladý technik sebeméně nepochyboval. Existovalo tudíž
jediné zodpovědné řešení: vypnout ho.
Chartrukian věděl, že existují jen dva způsoby, jak
TRANSLTR vypnout. Šlo to z šéfova terminálu, který byl
ovšem zamčený v jeho kanceláři, takže to nepřipadalo v
úvahu. Druhou možnost představoval manuální spínač
umístěný v suterénu pod podlahou dešifrovacího
oddělení.
Chartrukian ztěžka polkl. Suterén nesnášel. Byl tam jen
jednou během zaškolování. V tom sáhodlouhém
labyrintu železných lávek, můstků a potrubí si připadal
jako v jiném, nepřátelském světě, v němž se ozývá jen
rachot generátorů vycházející odkudsi z hloubi
čtyřicetimetrové šachty…
Suterén bylo opravdu to poslední místo, kam by se mu
chtělo, a Strathmore byl ten poslední, koho měl chuť
pokoušet, ale povinnost je povinnost. Zítra mi poděkují,
uzavřel nakonec své úvahy o tom, jestli koná správně.
Zhluboka se nadechl a otevřel kovovou skříňku šéfa
oddělení systémové bezpečnosti. Na polici stál za
hromadou rozebraných počítačových součástek šálek s
logem Stanfordu. Aniž by se dotkl okraje, Chartrukian
sáhl dovnitř a vylovil klíč.
"Jeden žasne," zahučel si pro sebe, "co všechno o
bezpečnosti nevědí lidi, kteří ji mají na starost."
Kapitola 47
"Kód za miliardu dolarů?" uchechtla se Midge, když se s
Brinkerhoffem vracela chodbou zpátky. "To je dost dobrý
vtip."
"Přísahám, že to tam je," opakoval Brinkerhoff.
Úkosem si ho změřila. "Ve vašem vlastním zájmu
doufám, že to není nějaký trik, jak mě svlíknout."
"Midge, já bych si nikdy…" začal pokrytecky.
"Já vím, Chade. Nemusíte mi to připomínat."
Půl minuty nato už Midge seděla v Brinkerhoffově křesle
a pročítala hlášení z dešifrovacího oddělení.
"Vidíte?" zeptal se Chad, nahnul se nad ni a ukázal na
číslo, které ho tolik zaujalo. "Tady tahleta nákladová
položka. Miliarda dolarů!"
Midge se ušklíbla. "To opravdu vypadá, že kapánek
přetáhli, co?"
"Jo," zasténal Brinkerhoff. "Ale vážně jen kapánek. "
"Bude to nejspíš dělení nulou."
"Co prosím?"
"Dělení nulou," zopakovala Midge a dál si prohlížela
číselné údaje na počítačovém výstupu. "Průměrné
náklady na dešifrování se vypočítávají jako zlomek -
náklady celkem děleno počtem dekódování."
"Jasně." Brinkerhoff nepřítomně přikývl a snažil se
necivět jí skrze šaty moc nápadně.
"Pokud je jmenovatel nula," pokračovala Midge ve
vysvětlování, "vychází podíl jako nekonečno. A protože
počítače nemají nekonečno rády, píšou samé devítky. "
Ukázala na další sloupec. "Vidíte?"
"Jo." Brinkerhoff konečně zaostřil na papír.
"Tohle jsou dnešní data o hrubé produkci. Všimněte si
94
number of decryptions."
Brinkerhoff dutifully followed her finger down the col-
umn.
NUMBER OF DECRYPTIONS = 0
Midge tapped on the figure. "It’s just as I suspected.
Divide-by-zero."
Brinkerhoff arched his eyebrows. "So everything’s
okay?"
She shrugged. "Just means we haven’t broken any
codes today. TRANSLTR must be taking a break."
"A break?" Brinkerhoff looked doubtful. He’d been with
the director long enough to know that "breaks" were not
part of his preferred modus operandi - particularly with
respect to TRANSLTR. Fontaine had paid $2 billion for
the code-breaking behemoth, and he wanted his
money’s worth. Every second TRANSLTR sat idle was
money down the toilet.
"Ah… Midge?" Brinkerhoff said. "TRANSLTR doesn’t
take any breaks. It runs day and night. You know that."
She shrugged. "Maybe Strathmore didn’t feel like
hanging out last night to prepare the weekend run. He
probably knew Fontaine was away and ducked out early
to go fishing."
"Come on, Midge. " Brinkerhoff gave her disgusted
look. "Give the guy a break."
It was no secret Midge Milken didn’t like Trevor
Strathmore. Strathmore had attempted a cunning ma-
neuver rewriting Skipjack, but he’d been caught. De-
spite Strathmore’s bold intentions, the NSA had paid
dearly. The EFF had gained strength, Fontaine had lost
credibility with Congress, and worst of all, the agency
had lost a lot of its anonymity. There were suddenly
housewives in Minnesota complaining to America Online
and Prodigy that the NSA might be reading their E-mail
- like the NSA gave a damn about a secret recipe for
candied yams.
Strathmore’s blunder had cost the NSA, and Midge felt
responsible - not that she could have anticipated the
commander’s stunt, but the bottom line was that an
unauthorized action had taken place behind Director
Fontaine’s back, a back Midge was paid to cover.
Fontaine’s hands-off attitude made him susceptible; and
it made Midge nervous. But the director had learned
long ago to stand back and let smart people do their
jobs; that’s exactly how he handled Trevor Strathmore.
"Midge, you know damn well Strathmore’s not slacking,
" Brinkerhoff argued. "He runs TRANSLTR like a fiend."
Midge nodded. Deep down, she knew that accusing
Strathmore of shirking was absurd. The commander
was as dedicated as they came - dedicated to a fault.
He bore the evils of the world as his own personal cross.
The NSA’s Skipjack plan had been Strathmore’s brain-
child - a bold attempt to change the world. Unfortu-
nately, like so many divine quests, this crusade ended
in crucifixion.
"Okay, " she admitted, "so I’m being a little harsh."
"A little?" Brinkerhoff eyes narrowed. "Strathmore’s got
a backlog of files a mile long. He’s not about to let
TRANSLTR sit idle for a whole weekend."
"Okay, okay." Midge sighed. "My mistake." She fur-
rowed her brow and puzzled why TRANSLTR hadn’t bro-
ken any codes all day. "Let me double-check some-
thing," she said, and began flipping through the report.
She located what she was looking for and scanned the
figures. After a moment she nodded. "You’re right,
Chad. TRANSLTR’s been running full force. Raw con-
sumables are even a little on the high side; we’re at
over half a million kilowatt-hours since midnight last
počtu dekódování."
Brinkerhoff poslušně sledoval pohyb jejího ukazováku
po sloupci.
POČET DEKÓDOVÁNÍ = 0
Midge významně poklepala prstem na papír. "Je to tak,
jak jsem si myslela. Dělení nulou."
Brinkerhoff povytáhl obočí. "Takže všechno je v
pořádku?"
Pokrčila rameny. "Prostě to znamená, že jsme dneska
nerozlouskli jediný kód. TRANSLTR musí mít odstávku."
"Odstávku?" Tomu se Brinkerhoffovi zrovna moc věřit
nechtělo. Pracoval na ředitelství už dost dlouho na to,
aby věděl, že "odstávky" nepatří k ředitelovu oblíbenému
stylu práce, a už vůbec ne, pokud jde o TRANSLTR.
Fontaine za toho dekódovacího mamuta zaplatil dvě
miliardy dolarů a očekával, že se ty peníze vrátí. Každá
sekunda, kterou TRANSLTR nečinně prostál, znamenala
splachování peněz do záchodu.
"Ehm… Midge?" ozval se Brinkerhoff. "TRANSLTR žádné
odstávky nemívá. Běží ve dne v noci. A vy to víte."
Midge pokrčila rameny. "Třeba se včera Strathmorovi
nechtělo zdržovat se tu do večera jen kvůli přípravě
sobotního provozu. Nejspíš věděl, že je Fontaine mimo,
a zmizel dřív, aby stihl odjet včas na ryby."
"Ale no tak, Midge," zavrčel Brinkerhoff a otráveně se
na ni podíval. "Nechte toho chudáka chvilku na pokoji."
Nebylo žádným tajemstvím, že Midge Milkenová nemá
Trevora Strathmora v lásce. Strathmore zkusil mazanou
kličkou přepsat program Skokan, byl však přistižen.
Navzdory jeho odvážným záměrům to přišlo NSA draho.
Nadaci elektronických hranic to jen posílilo, Fontaine
ztratil důvěru Kongresu, a co bylo ze všeho nejhorší,
anonymita úřadu byla z valné části v háji. Najednou si
stěžovaly i hospodyňky z Minnesoty, že jim NSA může
číst jejich maily. Jako by někoho z úařdu zajímaly tajné
recepty na zapékané brambory.
Strathmorova blamáž úřad poškodila a Midge se za to
cítila odpovědná. Ne že by snad mohla Strathmorovo
klopýtnutí předvídat, ale jeho neoprávněný krok se
odehrál za zády ředitele Fontaina a Midge byla placená
právě za to, aby mu záda kryla. Fontaine byl zranitelný
kvůli tomu, že od všeho dával ruce pryč, což Midge
značně znervózňovalo. Ředitel se však už dávno naučil
držet se zpátky a nechat kompetentní osoby dělat jejich
práci. Přesně tak přistupoval i k povinnostem Trevora
Strathmora.
"Midge, vy sakra dobře víte, že Strathmore se nefláká,"
namítl Brinkerhoff. "TRANSLTR si hlídá jako oko v hlavě.
"
Midge přikývla. V hloubi duše sama nejlépe věděla, že
obviňovat Strathmora z nedbalosti je absurdní nesmysl.
Trevor Strathmore byl svou prací až posedlý. Jako by si
předsevzal vymýtit všechno zlo světa. Projekt Skokan
byl jeho dítě. Byl to odvážný pokus jak změnit svět. Jako
tolik svatých předsevzetí předtím však i toto křižácké
tažení skončilo ukřižováním.
"No dobrá," připustila, "tak jsem byla trochu tvrdší. "
"Trochu?" Brinkerhoff přimhouřil oči. "Strathmorův
seznam souborů, které čekají na dekódování, je na
kilometry dlouhý. Strathmore by TRANSLTR nenechal jen
tak nečinně stát celý víkend."
"Dobrá, dobrá," vzdychla Midge. "Přestřelila jsem."
Svraštila obočí a zamyslela se nad tím, proč TRANSLTR
za celý den nerozlouskl jediný kód. "Počkejte, ještě si
něco ověřím," broukla a začala listovat v hlášení. Když
našla, co hledala, zahloubala se do čísel. Za okamžik
přikývla. "Měl jste pravdu, Chade. TRANSLTR jel naplno.
Spotřeba je dokonce mírně nad průměrem. Od dnešní
půlnoci to dělá přes půl milionu kilowatthodin."
95
night."
"So where does that leave us?"
Midge was puzzled. "I’m not sure. It’s odd."
"You want to rerun the data?"
She gave him a disapproving stare. There were two
things one never questioned about Midge Milken.
One of them was her data. Brinkerhoff waited while
Midge studied the figures.
"Huh. " She finally grunted. "Yesterday’s stats look
fine: 237 codes broken. MCD, $874. Average time per-
code, a little over six minutes. Raw consumables, aver-
age. Last code entering TRANSLTR…" She stopped.
"What is it?"
"That’s funny, " she said. "Last file on yesterday’s
queue log ran at 11:37 p. m."
"So?"
"So, TRANSLTR breaks codes every six minutes or so.
The last file of the day usually runs closer to midnight.
It sure doesn’t look like…" Midge suddenly stopped short
and gasped.
Brinkerhoff jumped. "What!"
Midge was staring at the readout in disbelief. "This file?
The one that entered TRANSLTR last night?"
"Yeah?"
"It hasn’t broken yet. It’s queue time was 23:37:08 -
but it lists no decrypt time. " Midge fumbled with the
sheets. "Yesterday or today!"
Brinkerhoff shrugged. "Maybe those guys are running a
tough diagnostic."
Midge shook her head. "Eighteen hours tough? " She
paused. "Not likely. Besides, the queue data says it’s an
outside file. We should call Strathmore."
"At home?" Brinkerhoff swallowed. "On a Saturday
night?"
"No," Midge said. "If I know Strathmore, he’s on top of
this. I’ll bet good money he’s here. Just a hunch."
Midge’s hunches were the other thing one never ques-
tioned. "Come on," she said, standing up. "Let’s see if
I’m right."
Brinkerhoff followed Midge to her office, where she sat
down and began to work Big Brother’s keypads like a
virtuoso pipe organist.
Brinkerhoff gazed up at the array of closed-caption
video monitors on her wall, their screens all freeze
frames of the NSA seal. "You’re gonna snoop Crypto?"
he asked nervously.
"Nope, " Midge replied. "Wish I could, but Crypto’s a
sealed deal. It’s got no video. No sound. No nothing.
Strathmore’s orders. All I’ve got is approach stats and
basic TRANSLTR stuff. We’re lucky we’ve even got that.
Strathmore wanted total isolation, but Fontaineinsisted
on the basics."
Brinkerhoff looked puzzled. "Crypto hasn’t got video?"
"Why?" she asked, without turning from her monitor.
"You and Carmen looking for a little more privacy?"
Brinkerhoff grumbled something inaudible.
Midge typed some more keys. "I’m pulling Strath-
more’s elevator log. " She studied her monitor a mo-
ment and then rapped her knuckle on the desk. "He’s
here," she said matter-of-factly. "He’s in Crypto right
now. Look at this. Talk about long hours - he went in
yesterday morning bright and early, and his elevator
hasn’t budged since. I’m showing no magno-card use
for him on the main door. So he’s definitely in there."
Brinkerhoff breathed a slight sigh of relief. "So, if
"Tak kde nám co uniklo?"
Midge to nechápala. "Nevím. Je to divné."
"Chcete ta data sjet znovu?"
Nesouhlasně se na něj podívala. U Midge Milkenové se
nedalo pochybovat o dvou věcech.
Jednou z nich byla data, která předkládala. Brinkerhoff
čekal, dokud Midge neskončí s kontrolou hlášení.
"No jo," broukla nakonec. "Včerejší statistika vypadá
normálně. Dvě stě třicet sedm rozluštěných kódů.
Náklady osm set čtyřiasedmdesát dolarů. Průměrný čas
na jeden kód něco málo přes šest minut. Hrubá spotřeba
průměrná. Poslední kód zadaný do TRANSLTRu… "
Najednou se zarazila.
"Co je?"
"To je zvláštní," prohlásila Midge. "Poslední včera
zadaný soubor byl spuštěn ve 23. 37. "
"No a?"
"No a TRANSLTR luští kódy zhruba po šesti minutách.
Poslední soubor dne se obvykle zadává před půlnocí. A
tohle tedy nevypadá…" Najednou Midge opět zmlkla a
zalapala po dechu.
Brinkerhoff na ni nedočkavě civěl. "No co?"
Midge na nevěřícně zírala počítačový výstup. "Tenhle
soubor? Ten, co byl zadaný do TRANSLTRu včera v
noci?"
"Co je s ním?"
"Ještě není rozluštěný. Čas zadání je 23. 37. 08, ale
chybí čas dekódování. " Midge začala divoce listovat v
papírech. "Včera i dneska!"
Brinkerhoff lhostejně pokrčil rmeny. "Třeba sjíždějí
nějakou náročnou diagnostiku."
Midge zavrtěla hlavou. "Osmnáct hodin? Tak
náročnou?" Odmlčela se. "To se mi nezdá. Kromě toho je
to podle dat zadání soubor zvenčí. Měli bychom zavolat
Strathmorovi. "
"Domů?" Brinkerhoff polkl. "V sobotu večer?"
"Ne,"odvětila Midge. "Jak znám Strathmora, tak na tom
dělá. Vsadím svou výplatu, že je tady. Předtucha, no."
Předtuchy byly druhou věcí, o níž se u Midge Milkenové
nedalo pochybovat. "Tak pojďte,"prohlásila a vstala.
"Zjistíme, jestli mám pravdu."
Brinkerhoff následoval Midge do její kanceláře. Posadila
se a prsty se jí po klávesnici Velkého bratra rozběhly s
obratností klavírního virtuosa.
Brinkerhoff vzhlédl k soustavě monitorů uzavřených
televizních okruhů na zdi. Jednotlivé obrazovky snímaly
prostor areálu NSA. "Vy budete špehovat v
dešifrovacím?" zeptal se nervózně.
"Ani omylem," odvětila Midge. "Kéž bych mohla, ale
dešifrovací je jako zakletý zámek. Není tam žádné video,
žádné nahrávání zvuku, prostě vůbec nic. Strathmorův
rozkaz. Jediné, co odtamtud dostávám, jsou výkazy o
vstupech a základní statistika TRANSLTRu. A to můžeme
být rádi, že máme alespoň tohle. Strathmore chtěl
totální izolaci, Fontaine ale trval přinejmenším na
základních informacích."
Brinkerhoff se zatvářil zmateně. "Dešifrovací nemá
video?"
"Proč se ptáte?" broukla, aniž by odvrátila zrak od
monitoru. "Hledáte s Carmen trochu soukromí?"
Brinkerhoff cosi nesrozumitelného zamumlal.
Midge stiskla pár dalších kláves. "Vyjedu si
Strathmorovy vstupy do výtahu. " Na okamžik se
zahleděla na monitor a pak zabubnovala prsty po stole.
"Je tady," pronesla suše. "Teď zrovna v dešifrovacím.
Jen se podívejte. Na čas tedy nehledí. Přišel včera brzy
ráno a od té doby nevlezl do výtahu. Jeho magnetickou
kartou se od jeho příchodu hlavní vchod neotvíral. Takže
tam musí být. "
Brinkerhoff si sotva slyšitelně povzdechl úlevou. "Takže
96
Strathmore’s in there, everything’s okay, right?"
Midge thought a moment. "Maybe," she finally decided.
"Maybe?"
"We should call him and double-check."
Brinkerhoff groaned. "Midge, he’s the deputy director.
I’m sure he has everything under control. Let’s not sec-
ond-guess…"
"Oh, come on, Chad - don’t be such a child. We’re just
doing our job. We’ve got a snag in the stats, and we’re
following up. Besides," she added, "I’d like to remind
Strathmore that Big Brother’s watching. Make him think
twice before planning any more of his hare-brained
stunts to save the world." Midge picked up the phone
and began dialing.
Brinkerhoff looked uneasy. "You really think you should
bother him?"
"I’m not bothering him, " Midge said, tossing him the
receiver. "You are."
CHAPTER 48
"What?" Midge sputtered in disbelief. "Strathmore
claims our data is wrong?"
Brinkerhoff nodded and hung up the phone.
"Strathmore denied that TRANSLTR’s been stuck on
one file for eighteen hours?"
"He was quite pleasant about the whole thing. "
Brinkerhoff beamed, pleased with himself for surviving
the phone call. "He assured me TRANSLTR was working
fine. Said it was breaking codes every six minutes even
as we speak. Thanked me for checking up on him."
"He’s lying, " Midge snapped. "I’ve been running these
Crypto stats for two years. The data is never wrong."
"First time for everything," he said casually.
She shot him a disapproving look. "I run all data
twice."
"Well… you know what they say about computers.
When they screw up, at least they’re consistent about
it."
Midge spun and faced him. "This isn’t funny, Chad! The
DDO just told a blatant lie to the director’s office. I want
to know why!"
Brinkerhoff suddenly wished he hadn’t called her back
in. Strathmore’s phone call had set her off. Ever since
Skipjack, whenever Midge had a sense that something
suspicious was going on, she made an eerie transition
from flirt to fiend. There was no stopping her until she
sorted it out.
"Midge, it is possible our data is off, " Brinkerhoff said
firmly. "I mean, think about it - a file that ties up
TRANSLTR for eighteen hours? It’s unheard of. Go
home. It’s late."
She gave him a haughty look and tossed the report on
the counter. "I trust the data. Instinct says it’s right."
Brinkerhoff frowned. Not even the director questioned
Midge Milken’s instincts anymore - she had an uncanny
habit of always being right.
"Something’s up, " she declared. "And I intend to find
out what it is."
CHAPTER 49
Becker dragged himself off the floor of the bus and col-
lapsed in an empty seat.
"Nice move, dips hit." The kid with the three spikes
sneered. Becker squinted in the stark lighting. It was
the kid he’d chased onto the bus. He glumly surveyed
když je tam Strathmore, bude nejspíš všechno v
pořádku, ne?"
Midge se na chvilku zamyslela. "Snad," připustila
nakonec.
"Snad?"
"Měli bychom mu zavolat a ověřit si to."
Brinkerhoff zasténal. "Midge, je to provozní ředitel.
Určitě má všechno pod kontrolou. Přece ho nebudeme
hlídat…"
"Ale prosím vás, Chade - nebuďte dětina. Jen děláme
svou práci. Máme zádrhel ve statistice a ověřujeme si
ho. A kromě toho," dodala vzápětí, "Strathmorovi ráda
připomenu, že Velký bratr se dívá. To jen pro případ, že
by zase plánoval nějaké ztřeštěnosti, aby zachránil
svět." Midge zvedla telefon a začala vyťukávat číslo.
Brinkerhoff se netvářil zrovna nadšeně. "Opravdu si
myslíte, že bychom ho měli otravovat?"
"Já ho otravovat nebudu," prohlásila Midge a hodila mu
sluchátko. "To vy. "
Kapitola 48
"Cože?" vyprskla nevěřícně Midge. "Tak podle
Strathmora máme chybná data?"
Brinkerhoff mlčky přikývl a zavěsil.
"On popřel, že TRANSLTR chroustá jeden jediný kód
přes osmnáct hodin?"
"Byl kupodivu docela příjemný," prohlásil Brinkerhoff a
zářil jako sluníčko. Byl šťastný, že ten telefonát přečkal
bez úhony. "Ujistil mě, že TRANSLTR funguje normálně.
Zatímco prý spolu mluvíme, luští dál každých šest minut
jeden kód. A poděkoval mi za zájem."
"Lže!" vyštěkla Midge. "Já tyhle statistiky z
dešifrovacího dělám dva roky. Nikdy nebyla chyba v
datech. "
"Všechno je jednou poprvé," poznamenal nenuceně
Brinkerhoff.
Střelila po něm nesouhlasným pohledem. "Já všechna
data projíždím dvakrát."
"No… vždyť víte, co se říká o počítačích. Když něco
podělají, alespoň to podělají pokaždé stejně."
Midge se prudce otočila a podívala se mu přímo do očí.
"Tohle není legrace, Chade! Provozní ředitel právě
generálnímu ředitelství nestydatě zalhal a já chci vědět
proč!"
Brinkerhoff náhle zalitoval, že ji vůbec volal zpátky. Ten
telefonát se Strathmorem ji rozhodil. Od fiaska projektu
Skokan stačilo, aby Midge vycítila sebemenší podezření,
že něco není v pořádku, a z kokety se stala zapřisáhlá
fanatička. Nebylo možné ji zastavit, dokud nepřišla věci
na kloub.
"Midge, je možné, že máme chybu v datech," prohlásil
Brinkerhoff pevně. "Vždyť se nad tím zamyslete -
soubor, který by TRANSLTR zaměstnal na osmnáct
hodin? To je něco neslýchaného. Jděte domů, je pozdě. "
Pohrdavě se na něj podívala a hodila hlášení na stůl. "Já
těm datům věřím. Instinkt mi říká, že jsou správná."
Brinkerhoff se zamračil. Instinkty Midge Milkenové
nikdy nezpochybňoval dokonce ani generální ředitel.
Měla totiž jeden nepříjemný zvyk - vždycky měla
pravdu.
"Něco visí ve vzduchu," prohlásila, "a já zjistím, co to
je. "
Kapitola 49
Becker se s námahou posbíral z podlahy autobusu a
zhroutil se na prázdné sedadlo.
"Pěknej skok, hošane," zavrčel mladík s třemi
natuženými prameny vlasů. Becker zamžoural do přítmí
autobusu. Byl to ten kluk, za kterým se tak hnal. Přejel
97
the sea of red, white, and blue coif-fures.
"What’s with the hair?" Becker moaned, motioning to
the others. "It’s all…"
"Red, white, and blue?" the kid offered.
Becker nodded, trying not to stare at the infected per-
foration in the kid’s upper lip.
"Judas Taboo," the kid said matter-of-factly.
Becker looked bewildered.
The punk spit in the aisle, obviously disgusted with
Becker’s ignorance. "Judas Taboo? Greatest punk since
Sid Vicious? Blew his head off here a year ago today.
It’s his anniversary."
Becker nodded vaguely, obviously missing the connec-
tion.
"Taboo did his hair this way the day he signed off." The
kid spit again. "Every fan worth his weight in piss has
got red, white, and blue hair today."
For a long moment, Becker said nothing. Slowly, as if
he had been shot with a tranquilizer, he turned and
faced front. Becker surveyed the group on the bus.
Every last one was a punk. Most were staring at him.
Every fan has red, white, and blue hair today.
Becker reached up and pulled the driver-alert cord on
the wall. It was time to get off. He pulled again.
Nothing happened. He pulled a third time, more fran-
tically. Nothing.
"They disconnect ’em on bus 27. " The kid spat again.
"So we don’t fuck with ’em."
Becker turned. "You mean, I can’t get off?"
The kid laughed. "Not till the end of the line."
Five minutes later, the bus was barreling along an unlit
Spanish country road. Becker turned to the kid behind
him. "Is this thing ever going to stop?"
The kid nodded. "Few more miles."
"Where are we going?"
He broke into a sudden wide grin. "You mean you don’t
know?"
Becker shrugged.
The kid started laughing hysterically. "Oh, shit. You’re
gonna love it."
CHAPTER 50
Only yards from TRANSLTR’s hull, Phil Chartrukian
stood over a patch of white lettering on the Crypto
floor.
CRYPTO SUBLEVELS
AUTHORIZED PERSONNEL ONLY
He knew he was definitely not authorized personnel.
He shot a quick glance up at Strathmore’s office. The
curtains were still pulled. Chartrukian had seen Susan
Fletcher go into the bathrooms, so he knew she wasn’t
a problem. The only other question was Hale. He
glanced toward Node 3, wondering if the cryptographer
were watching.
"Fuck it," he grumbled.
Below his feet the outline of a recessed trapdoor was
barely visible in the floor. Chartrukian palmed the key
he’d just taken from the Sys-Sec lab.
He knelt down, inserted the key in the floor, and
turned. The bolt beneath clicked. Then he unscrewed
the large external butterfly latch and freed the door.
Checking once again over his shoulder, he squatted
down and pulled. The panel was small, only three feet
by three feet, but it was heavy. When it finally opened,
the Sys-Sec stumbled back.
A blast of hot air hit him in the face. It carried with it
the sharp bite of freon gas. Billows of steam swirled out
zachmuřeným pohledem záplavu červených, bílých a
modrých účesů.
"Co to máte s vlasy?" zasténal a ukázal na ostatní. "Jak
to, že jste všichni…"
"Červeno-modro-bílí?" doplnil mladík.
Becker přikývl a snažil se nezírat na zanícený vpich v
punkerovu horním rtu.
"Judas Taboo," prohlásil kluk suše.
Becker se na něj nechápavě podíval.
Punker si odplivl do uličky. Beckerova trestuhodná
neinformovanost ho očividně znechutila. "Judas Taboo!
Největší pankáč od dob Sida Viciouse! Přesně před
rokem šel ke všem čertům. Má výročí."
Becker tupě přikývl, ale pořád ještě mu jaksi
nedocházely souvislosti.
"Taboo si takhle udělal vlasy ten den, co šel do kytek. "
Mladík si znovu odplivl. "Každej fanoušek, co za něco
stojí, má dneska červeno-modro-bílou palici. "
Becker nebyl dlouho schopen slova. Pak se pomalu jako
omámený otočil a podíval se dopředu. Když si prohlédl
osazenstvo autobusu jednoho po druhém, uvědomil si,
že jsou to samí punkeři. A většina na něj upřeně civěla.
Každej fanoušek má dneska červen-omodro-bílou palici.
Becker zdvihl ruku a zatáhl za madlo zvonku pro
nouzové zastavení. Čekal, že řidič okamžitě zabrzdí.
Nejvyšší čas odsud vypadnout. Zatáhl znovu.
Nic se nedělo. Zatáhl potřetí a důrazněji. Zase nic.
"V sedmadvacítce to odpojili," upozornil ho mladík a
znovu si odplivl. "Takhle je aspoň nesereme. "
Becker se k němu otočil. "Chcete říct, že nemůžu
vystoupit?"
Kluk se zachechtal. "Až na konečný."
Pět minut nato už autobus uháněl po neosvětlené
okresní silnici. Becker se otočil k mladíkovi za sebou.
"Zastaví ten vehikl někdy?"
Kluk přikývl. "Ještě pár kiláků."
"Kam jedeme?"
Mladík se náhle široce zašklebil. "Chceš říct, že to
nevíš?"
Becker pokrčil rameny.
Punker se hystericky rozchechtal. "A do prdele! Tak to
se ti bude líbit."
Kapitola 50
Pár metrů od mohutného klenutého trupu TRANSLTRu
stál Phil Chartrukian nad bílým nápisem na podlaze haly
dešifrovacího oddělení.
SUTERÉN DEŠIFROVACÍHO ODDĚLENÍ
NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN
Dobře věděl, že on povolaný není. Rychle střelil
pohledem po Strathmorově kanceláři. Žaluzie byly stále
ještě zatažené. Susan Fletcherovou viděl Chartrukian
zacházet na toalety, takže s tou problém nebude.
Otázkou zůstávalo, jak se zachová Hale. Podíval se k
Uzlu 3 a zauvažoval, jestli ho dešifrant nesleduje.
"Seru na to," zavrčel potom.
Obrys zapuštěného poklopu byl pod jeho nohama v
podlaze sotva znatelný. Chartrukian stiskl v dlani klíč,
který si přinesl z laboratoře oddělení systémové
bezpečnosti.
Poklekl, vsunul klíč do otvoru v podlaze a otočil jím.
Západka cvakla a odskočila. Pak povolil velkou venkovní
zástrčku a poklop uvolnil. Ještě jednou se ohlédl přes
rameno, přidřepl a zabral. Panel sice nebyl větší než
metr čtvereční, ale těžký byl pořádně. Když ho
Chartrukian konečně otevřel, zavrávoral.
Do obličeje ho okamžitě udeřil závan horkého vzduchu.
Přinesl s sebou ostrý pach freonů z chladicího systému.
98
of the opening, illuminated by the red utility lighting
below. The distant hum of the generators became a
rumble. Chartrukian stood up and peered into the open-
ing. It looked more like the gateway to hell than a ser-
vice entrance for a computer. A narrow ladder led to a
platform under the floor. Beyond that, there were stairs,
but all he could see was swirling red mist.
Greg Hale stood behind the one-way glass of Node 3.
He watched as Phil Chartrukian eased himself down the
ladder toward the sublevels. From where Hale was
standing, the Sys-Sec’s head appeared to have been
severed from his body and left out on the Crypto floor.
Then, slowly, it sank into the swirling mist.
"Gutsy move," Hale muttered. He knew where Char-
trukian was headed. An emergency manual abort of
TRANSLTR was a logical action if he thought the com-
puter had a virus. Unfortunately, it was also a sure way
to have Crypto crawling with Sys-Secs in about ten
minutes. Emergency actions raised alert flags at the
main switchboard. A Sys-Sec investigation of Crypto
was something Hale could not afford. Hale left Node 3
and headed for the trapdoor. Chartrukian had to be
stopped.
CHAPTER 51
Jabba resembled a giant tadpole. Like the cinematic
creature for whom he was nicknamed, the man was a
hairless spheroid. As resident guardian angel of all NSA
computer systems, Jabba marched from department to
department, tweaking, soldering, and reaffirming his
credo that prevention was the best medicine. No NSA
computer had ever been infected under Jabba’s reign;
he intended to keep it that way.
Jabba’s home base was a raised workstation overlook-
ing the NSA’s underground, ultra-secret databank. It
was there that a virus would do the most damage and
there that he spent the majority of his time. At the
moment, however, Jabba was taking a break and enjoy-
ing pepperoni calzones in the NSA’s all-night commis-
sary. He was about to dig into his third when his cellular
phone rang.
"Go," he said, coughing as he swallowed a mouthful.
"Jabba, " a woman’s voice cooed. "It’s Midge."
"Data Queen!" the huge man gushed. He’d always had
a soft spot for Midge Milken. She was sharp, and she
was also the only woman Jabba had ever met who
flirted with him. "How the hell are you?"
"No complaints."
Jabba wiped his mouth. "You on site?"
"Yup."
"Care to join me for a calzone?"
"Love to Jabba, but I’m watching these hips."
"Really?" He snickered. "Mind if I join you?"
"You’re bad."
"You have no idea…"
"Glad I caught you in, " she said. "I need some ad-
vice."
He took a long swallow of Dr Pepper. "Shoot."
"It might be nothing, " Midge said, "but my Crypto
stats turned up something odd. I was hoping you could
shed some light."
"What ya got?" He took another sip.
"I’ve got a report saying TRANSLTR’s been running the
same file for eighteen hours and hasn’t cracked it."
Jabba sprayed Dr Pepper all over his calzone. "You
what?"
"Any ideas?"
He dabbed at his calzone with a napkin. "What report is
Z otvoru ozářeného červeným nouzovým osvětlením se
vyvalil oblak páry. Tlumený hukot generátorů se rázem
změnil v rachot. Chartrukian se napřímil a nahlédl do
otvoru. Vypadal spíš jako brána do pekla než služební
vchod k obsluze počítače. Na plošinu pod úrovní podlahy
vedl úzký žebřík. Pod plošinou byly schody, Chartrukian
však viděl pouze vířící narudlou mlhu.
Greg Hale stál v Uzlu 3 a stěnou z jednosměrného skla
sledoval, jak se Phil Chartrukian spouští po žebříku do
suterénu. Z místa, ke Hale stál, to vypadalo, že se
mladíkova hlava oddělila od trupu a zůstala ležet na
podlaze haly dešifrovacího oddělení. Pak se zvolna
ponořila do vířící mlhy.
"Kuráž ti tedy nechybí," zamumlal Hale. Věděl, kam má
Chartrukian namířeno. Nouzové ruční vypnutí
TRANSLTRu bylo v případě podezření na virus logickým
krokem. Právě tak to však byl nejjistější způsob, jak sem
do deseti minut přivolat celou armádu systémových
techniků. Nouzové operace automaticky aktivovaly
poplach v hlavní ústředně. A Hale nemohl potřebovat,
aby se tu zrovna teď začali ve všem šťourat bezpečáci.
Vyšel proto z Uzlu 3 a vykročil k poklopu. Chartrukiana
je třeba zastavit.
Kapitola 51
Jabba svým zjevem připomínal obřího pulce. Stejně
jako filmová postavička, podle níž dostal přezdívku, i on
vypadal jako válec bez chlupů a vlasů. Tento nejvyšší
strážný anděl všech počítačových systémů NSA
pochodoval z jednoho oddělení do druhého, opravoval,
poučoval, kontroloval a neustále prosazoval své krédo,
že nejlepším lékem je prevence. Žádný z počítačů úřadu
nebyl za Jabbova působení napaden virem a Jabba se
hodlal postarat, aby to tak i zůstalo.
Jabbovou domovskou základnou byl vyvýšený terminál
s výhledem na podzemní ultratajnou databanku NSA.
Právě zde by virus napáchal největší škody a právě tady
také Jabba trávil většinu času. Momentálně si však
dopřával pauzu a vychutnával si v jídelně s celonočním
provozem pořádnou dávku italských těstovin. Právě se
hodlal pustit do třetí porce, když mu zazvonil mobilní
telefon.
"Poslouchám," ohlásil a rozkašlal se, jak mu zaskočilo
sousto.
"Jabbo," zavrněl v telefonu ženský hlas, "tady Midge. "
"Královna dat!" zašveholil obr. Pro Midge Milkenovou
měl tajnou slabost. Byla inteligentní a kromě toho to
byla jediná žena, která s ním kdy flirtovala. "Jak se
máte, ksakru?"
"Nestěžuju si."
Jabba si otřel ústa. "Jste u sebe?"
"No jo."
"A nechcete si se mnou dát gáblík?"
"To bych moc ráda, Jabbo, ale musím si hlídat tajli."
"Vážně?" Jabba se ušklíbl. "Tak co kdybych ji hlídal s
váma?"
"Vy jste ale zloduch."
"A to ještě nevíte všechno…"
"Jsem ráda, že jsem vás zastihla," skočila mu Midge do
řeči. "Potřebuju poradit. "
Jabba se zhluboka napil limonády. "Tak do toho."
"Třeba to nic nebude," začala Midge, "ale ve statistice z
dešifrovacího jsem narazila na něco podivného. Napadlo
mě, že byste mi to mohl vysvětlit. "
"A co jste našla?" zeptal se a znovu si lokl.
"Mám tu výstup, podle kterého TRANSLTR projížděl
jeden soubor osmnáct hodin a nerozluštil ho."
Jabba si limonádou polil celý talíř. "Co?"
"Napadá vás něco?"
Osušil si těstoviny papírovým ubrouskem a zeptal se:
99
this?"
"Production report. Basic cost analysis stuff." Midge
quickly explained what she and Brinkerhoff had found.
"Have you called Strathmore?"
"Yes. He said everything’s fine in Crypto. Said
TRANSLTR’s running full speed ahead. Said our data’s
wrong."
Jabba furrowed his bulbous forehead. "So what’s the
problem? Your report glitched. " Midge did not respond.
Jabba caught her drift. He frowned. "You don’t think
your report glitched?"
"Correct."
"So you think Strathmore’s lying?"
"It’s not that, " Midge said diplomatically, knowing she
was on fragile ground. "It’s just that my stats have
never been wrong in the past. I thought I’d get a sec-
ond opinion."
"Well," Jabba said, "I hate to be the one to break it to
you, but your data’s fried."
"You think so?"
"I’d bet my job on it." Jabba took a big bite of soggy
calzone and spoke with his mouth full. "Longest a file
has ever lasted inside TRANSLTR is three hours. That
includes diagnostics, boundary probes, everything. Only
thing that could lock it down for eighteen hours would
have to be viral. Nothing else could do it."
"Viral?"
"Yeah, some kind of redundant cycle. Something that
got into the processors, created a loop, and basically
gummed up the works."
"Well," she ventured, "Strathmore’s been in Crypto for
about thirty-six hours straight. Any chance he’s fighting
a virus?"
Jabba laughed. "Strathmore’s been in there for thirty-
six hours? Poor bastard. His wife probably said he can’t
come home. I hear she’s bagging his ass."
Midge thought a moment. She’d heard that too. She
wondered if maybe she was being paranoid.
"Midge." Jabba wheezed and took another long drink.
"If Strathmore’s toy had a virus, he would have called
me. Strathmore’s sharp, but he doesn’t know shit about
viruses. TRANSLTR’s all he’s got. First sign of trouble,
he would have pressed the panic button - and around
here, that means me." Jabba sucked in a long strand of
mozzarella. "Besides, there’s no way in hell TRANSLTR
has a virus. Gauntlet’s the best set of package filters
I’ve ever written. Nothing gets through."
After a long silence, Midge sighed. "Any other
thoughts?"
"Yup. Your data’s fried."
"You already said that."
"Exactly."
She frowned. "You haven’t caught wind of anything?
Anything at all?"
Jabba laughed harshly. "Midge… listen up. Skipjack
sucked. Strathmore blew it. But move on - it’s over."
There was a long silence on the line, and Jabba realized
he’d gone too far. "Sorry, Midge. I know you took heat
over that whole mess. Strathmore was wrong. I know
how you feel about him."
"This has nothing to do with Skipjack," she said firmly.
Yeah, sure, Jabba thought. "Listen, Midge, I don’t have
feelings for Strathmore one way or another. I mean, the
guy’s a cryptographer. They’re basically all self-centered
assholes. They need their data yesterday. Every damn
file is the one that could save the world."
"So what are you saying?"
Jabba sighed. "I’m saying Strathmore’s a psycho like
"Co je to za výstup?"
"Hlášení produkce. Taková základní analýza nákladů."
Midge Jabbovi v krátkosti vysvětlila, nač s Brinkerhoffem
narazili.
"Volali jste Strathmorovi?"
"Ano. Řekl, že v dešifrovacím je všechno v pořádku.
TRANSLTR prý jede na plné obrátky a naše data jsou
chybná."
Jabba svraštil masité čelo. "Tak v čem je problém? Ten
výstup vám prostě ujel. " Midge mlčela. Jabba pochopil a
zamračil se. "Nebo si myslíte, že neujel?"
"Přesně tak."
"Takže podle vás Strathmore lže?"
"To jsem neřekla," odvětila Midge diplomaticky, protože
jí bylo jasné, že se pohybuje na tenkém ledě. "V mých
statistikách ale ještě nikdy nebyla chyba, a tak jsem
chtěla znát názor někoho dalšího. "
"No," pronesl rozvážně Jabba, "nerad jsem poslem
špatných zpráv, ale někde se vám prostě kously data."
"Myslíte?"
"Vsadím na to svůj flek," prohlásil Jabba a naložil si
plná ústa promáčených těstovin. "TRANSLTR nikdy
nelouskal žádný soubor dýl než tři hodiny, a to včetně
diagnostik, mezních testů a tak. Jediné, co by ho mohlo
zablokovat na osmnáct hodin, je virus. Nic jinýho."
"Virus?"
"Jo, nějaký redundantní cyklus. Prostě něco, co se
dostalo do procesorů, vytvořilo tam smyčku a nakonec
zasvinilo všechno kolem."
"No," snažila se Midge dál, "Strathmore je v
dešifrovacím nepřetržitě už asi šestatřicet hodin. Je
možné, že by tam zápasil s virem?"
Jabba se zasmál. "On už je tam šestatřicet hodin?
Chudák chlap. Stará ho nejspíš nechce pustit domů.
Slyšel jsem, že mu dělá nohy."
Midge se na okamžik zamyslela. Tohle se doneslo i jí.
Napadlo ji, jestli nezačíná být paranoidní.
"Midge," ozval se Jabba a znovu se zhluboka napil.
"Kdyby Strathmorova hračka chytila virus, volal by mi.
Strathmore je hlava, ale o virech ví kulový. A TRANSLTR
je všechno, co má, takže by při prvních náznacích potíží
začal bít na poplach - a přes poplachy jsem tady já. "
Jabba vsrkl dlouhý copánek mozzarelly. "A kromě toho -
TRANSLTR nemůže chytit virus ani náhodou. Ulička je ta
nejlepší soustava komplexních filtrů, jakou jsem kdy
vytvořil. Skrz tu se nedostane ani myš. "
Midge byla dlouho zticha a pak si vzdychla. "Napadá
vás ještě něco?"
"Jo. Ten výstup vám ujel."
"To už jste říkal."
"Přesně."
Zamračila se. "Nic se vám nezdá divné? Opravdu nic?"
Jabba se chraptivě zasmál. "Midge… poslechněte,
Skokan šel do hajzlu a podělal to Strathmore, ale
přeneste se přes to - už je to pryč. " Na druhé straně
bylo dlouho ticho a Jabba si uvědomil, že poněkud
přestřelil. "Sorry, Midge. Já vím, že jste všechny ty
sračky odskákala vy. Zvoral to Strathmore. Vím, jak se
na něj díváte. "
"Tohle nemá se Skokanem nic společného," prohlásila
Midge pevně.
No jasně, pomyslel si Jabba. "Podívejte, Midge, já
nemám Strathmora rád ani nerad. Pro mě je to prostě
dešifrant. To jsou všechno stejně arogantní a sobečtí
parchanti. Vždycky všechna data potřebují honem
honem, včera bylo pozdě. Každý podělaný soubor jako
by mohl spasit svět."
"Co tím chcete říct?"
Jabba vzdychl. "Tím chci říct, že Strathmore je stejný
100
the rest of them. But I’m also saying he loves
TRANSLTR more than his own goddamn wife. If there
were a problem, he would have called me."
Midge was quiet a long time. Finally she let out a reluc-
tant sigh. "So you’re saying my data’s fried?"
Jabba chuckled. "Is there an echo in here?"
She laughed.
"Look, Midge. Drop me a work order. I’ll be up on Mon-
day to double-check your machine. In the meantime,
get the hell out of here. It’s Saturday night. Go get
yourself laid or something."
She sighed. "I’m trying, Jabba. Believe me, I’m trying."
CHAPTER 52
Club Embrujo… "Warlock" in English - was situated in
the suburbs at the end of the number 27 bus line. Look-
ing more like a fortification than a dance club, it was
surrounded on all sides by high stucco walls into which
were embedded shards of shattered beer bottles - a
crude security system preventing anyone from entering
illegally without leaving behind a good portion of flesh.
During the ride, Becker had resolved himself to the fact
that he’d failed. It was time to call Strathmore with the
bad news - the search was hopeless. He had done the
best he could; now it was time to go home.
But now, gazing out at the mob of patrons pushing
their way through the club’s entrance, Becker was not
so sure his conscience would allow him to give up the
search. He was staring at the biggest crowd of punks
he’d ever seen; there were coiffures of red, white, and
blue everywhere.
Becker sighed, weighing his options. He scanned the
crowd and shrugged. Where else would she be on a
Saturday night? Cursing his good fortune, Becker
climbed off the bus.
The access to Club Embrujo was a narrow stone corri-
dor. As Becker entered he immediately felt himself
caught up in the inward surge of eager patrons.
"Outta my way, faggot!" A human pincushion pawed
past him, giving Becker an elbow in the side.
"Nice tie." Someone gave Becker’s necktie a hard yank.
"Wanna fuck?" A teenage girl stared up at him looking
like something out of Dawn of the Dead.
The darkness of the corridor spilled out into a huge
cement chamber that wreaked of alcohol and body odor.
The scene was surreal - a deep mountain grotto in
which hundreds of bodies moved as one. They surged
up and down, hands pressed firmly to their sides, heads
bobbing like lifeless bulbs on top of rigid spines. Crazed
souls took running dives off a stage and landed on a sea
of human limbs. Bodies were passed back and forth like
human beach balls. Overhead, the pulsating strobes
gave the whole thing the look of an old, silent movie.
On the far wall, speakers the size of minivans shook so
deeply that not even the most dedicated dancers could
get closer than thirty feet from the pounding woofers.
Becker plugged his ears and searched the crowd. Eve-
rywhere he looked was another red, white, and blue
head. The bodies were packed so closely together that
he couldn’t see what they were wearing. He saw no hint
of a British flag anywhere. It was obvious he’d never be
able to enter the crowd without getting trampled.
Someone nearby started vomiting.
Lovely. Becker groaned. He moved off down a spray-
psychopat jako ti ostatní. Taky tím ale chci říct, že
TRANSLTR zbožňuje víc než tu svou zatracenou starou, a
kdyby byl nějaký problém, volal by mi."
Midge opět dlouho mlčela. Nakonec si rozmrzele
povzdechla. "Takže podle vás mi ten výstup ujel?"
Jabba se uchechtl. "Vy tam máte ozvěnu?"
Zasmála se.
"Koukněte se, Midge, pošlete mi zadání a já se u vás v
pondělí stavím a projedu vám počítač. Teď odsud ale
zmizte. Je sobota večer. Někam si zajděte a nechte se
přefiknout nebo tak něco."
Midge vzdychla. "Já se snažím, Jabbo. Ani nevíte, jak
moc se snažím."
Kapitola 52
Klub Embrujo neboli "Čaroděj" byl až na periferii na
konečné stanici autobusové linky číslo 27. Spíš než
taneční klub ale připomínal pevnost, protože vysoké
štukované zdi, které ho ze všech stran obklopovaly, byly
posety kusy rozbitých pivních lahví. Tento primitivní, ale
účinný bezpečností systém zaručoval, že se dovnitř
nedostane žádný nezvaný host, pokud nebude ochoten
nechat hezkých pár kusů masa na zdi.
Becker se cestou smířil s myšlenkou, že neuspěl. Dospěl
k závěru, že je nejvyšší čas oznámit Strathmorovi
špatnou zprávu - pátrání je beznadějné. Dělal, co mohl.
Teď je načase vrátit se domů.
Když si však teď prohlížel ty davy nejpodivnějších
týpků, kteří se drali do útrob klubu, nebyl si jistý, zda
mu svědomí dovolí pátrání vzdát. Civěl na největší
zástup punkerů, jaký kdy viděl, a všude kolem něj se
míhaly červeno-modro-bílé účesy.
Vzdychl a začal zvažovat možnosti. Ještě jednou přejel
pohledem pestrý dav a pokrčil rameny. Kde jinde by v
sobotu večer měla být? Proklel zlomyslnou náhodu a
vystoupil z autobusu.
Do klubu Embrujo se vcházelo úzkou kamennou
chodbou. Sotva se v ní Becker ocitl, ucítil, jak ho pohltila
vlna nedočkavých hostů.
"Uhni z cesty, sráči!" vyjel na něj chodící jehelníček,
protlačil se kolem něj a vrazil mu loktem do boku.
"Bohovská šlajfka," ozval se kdosi v šeru a důkladně
Beckera zatahal za kravatu.
"Chceš si zapíchat?" Děvče, které k němu vzhlíželo,
bylo nejspíš ještě pod zákonem a navíc vypadalo na
hlavní roli v Noci oživlých mrtvol.
Temná chodba náhle končila v obrovském
vybetonovaném sále, kde to páchlo alkoholem a
tělesnými výpary. Scéna to byla jako ze surrealistického
obrazu. Klub vypadal spíš jako hluboká horská jeskyně,
v níž se stovky těl pohybovaly jako jedno. Všechny
postavy se vlnily nahoru a dolů s rukama přitisknutýma
k bokům a pokyvovaly hlavami v jednolitém rytmu. Ti
největší šílenci se rozbíhali z pódia a vrhal se do moře
lidských údů, v němž přistávali, jak se to právě povedlo.
Těly se pohazovalo sem a tam jako živé volejbalové
míče. Mihotavá světla od stropu té scéně propůjčovala
ráz zvláštního němého filmu.
Reproduktory velikosti menší dodávky na protější zdi
duněly natolik zběsile, že se ani ti nejnadšenější
tanečníci neodvážili k vibrujícím zesilovačům blíž než na
deset metrů.
Becker si zacpal uši a zapátral v davu. Kamkoli se
podíval, uviděl vždycky další červeno-modro-bílou hlavu.
Těla na sobě byla namačkaná tak těsně, že ani
nerozeznal, co kdo má na sobě. Nikde ani stopy po
nějaké britské vlajce. Bylo mu jasné, že pokud se vmísí
do davu, ušlapou ho. Nedaleko od něj začal někdo
zvracet.
Báječné. Becker nahlas zasténal a stáhl se zpátky do
101
painted hallway.
The hall turned into a narrow mirrored tunnel, which
opened to an outdoor patio scattered with tables and
chairs. The patio was crowded with punk rockers, but to
Becker it was like the gateway to Shangri-La - the
summer sky opened up above him and the music faded
away.
Ignoring the curious stares, Becker walked out into the
crowd. He loosened his tie and collapsed into a chair at
the nearest unoccupied table. It seemed like a lifetime
since Strathmore’s early-morning call.
After clearing the empty beer bottles from his table,
Becker laid his head in his hands. Just for a few min-
utes, he thought.
Five miles away, the man in wire-rim glasses sat in the
back of a Fiat taxi as it raced headlong down a country
road.
"Embrujo," he grunted, reminding the driver of their
destination.
The driver nodded, eyeing his curious new fare in the
rearview mirror. "Embrujo, " he grumbled to himself.
"Weirder crowd every night."
CHAPTER 53
Tokugen Numataka lay naked on the massage table in
his penthouse office. His personal masseuse worked out
the kinks in his neck. She ground her palms into the
fleshy pockets surrounding his shoulder blades, slowly
working her way down to the towel covering his back-
side. Her hands slipped lower… beneath his towel. Nu-
mataka barely noticed. His mind was elsewhere. He had
been waiting for his private line to ring. It had not.
There was a knock at the door.
"Enter," Numataka grunted.
The masseuse quickly pulled her hands from beneath
the towel.
The switchboard operator entered and bowed. "Hon-
ored chairman?"
"Speak."
The operator bowed a second time. "I spoke to the
phone exchange. The call originated from country code
1 - the United States."
Numataka nodded. This was good news. The call came
from the States. He smiled. It was genuine.
"Where in the U. S. ?" he demanded.
"They’re working on it, sir."
"Very well. Tell me when you have more."
The operator bowed again and left.
Numataka felt his muscles relax. Country code 1. Good
news indeed.
CHAPTER 54
Susan Fletcher paced impatiently in the Crypto bath-
room and counted slowly to fifty. Her head was throb-
bing. Just a little longer, she told herself. Hale is North
Dakota!
Susan wondered what Hale’s plans were. Would he an-
nounce the pass-key? Would he be greedy and try to
sell the algorithm? Susan couldn’t bear to wait any
longer. It was time. She had to get to Strathmore.
Cautiously she cracked the door and peered out at the
reflective wall on the far side of Crypto. There was no
way to know if Hale was still watching. She’d have to
move quickly to Strathmore’s office. Not too quickly, of
course - she could not let Hale suspect she was on to
him. She reached for the door and was about to pull it
open when she heard something. Voices. Men’s voices.
The voices were coming through the ventilation shaft
near the floor. She released the door and moved toward
the vent. The words were muffled by the dull hum of
sprejem postříkané chodby.
Ta zatáčela do úzkého tunelu se zrcadlovými stěnami,
který vedl na nekrytý dvůr posetý halabala
rozestavenými stolky a židlemi. I tady to sice bylo samý
punker, Becker si však najednou připadal jako v rajské
zahradě. Nad ním se rozevřela letní obloha a běsnící
rachot z reproduktorů ochabl.
Ignoroval zvědavé pohledy a vmísil se od davu. Povolil
si kravatu a zhroutil se na židli u prvního neobsazeného
stolku. Zdálo se mu, že od Strathmorova ranního
telefonátu uplynul celý život.
Shrnul ze stolu prázdné pivní lahve a složil hlavu do
dlaní. Jen na pár minut, pomyslel si.
Deset kilometrů odsud seděl v taxíku značky Fiat řítícím
se temnou periferní silnicí muž s brýlemi v drátěných
obroučkách.
"Embrujo," chrochtl, aby řidiči připomněl cíl cesty.
Řidič přikývl a pozorně si kuriózního zákazníka prohlédl
ve zpětném zrcátku. "Embrujo," broukl si pro sebe.
"Každou noc čím dál tím lepší týpkové. "
Kapitola 53
Tokugen Numataka ležel nahý na masážním stole ve
své kanceláři s výhledem na celé Tokio. Jeho osobní
masérka právě pracovala na ztuhlém krku. Postupně
posouvala dlaně níž, až se dostala na ochablé svalstvo v
okolí lopatek a zvolna pokračovala až k ručníku, který
měl přehozený přes zadek. Dlaně sjely ještě níž… až pod
ručník. Numataka si toho sotva všiml. Duchem byl někde
úplně jinde. Pořád čekal, kdy zazvoní telefon na jeho
privátní lince, a stále se nic nedělo.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Vstupte," zavrčel Numataka.
Masérka bleskově vytáhla ruce zpod ručníku.
Vešla pracovnice telefonní ústředny. Po nezbytné
úkloně šéfa oslovila: "Pane řediteli?"
"Mluvte."
Spojovatelka se uklonila podruhé. "Hovořila jsem s
operátorem. Mezinárodní telefonní spojení mělo kód 1 -
Spojené státy."
Numataka přikývl. To byla dobrá zpráva. Takže hovor
byl ze Států. Usmál se. Není to podvod.
"Odkud ze Států?" zeptal se.
"Pracují na tom, pane."
"Výborně. Dejte mi zprávu, až budete vědět víc."
Telefonistka se opět uklonila a zmizela.
Numataka cítil, jak se mu ztuhlé svalstvo uvolňuje.
Mezinárodní telefonní kód 1. Opravdu dobrá zpráva.
Kapitola 54
Susan Fletcherová netrpělivě přecházela po toaletách
dešifrovacího oddělení a pomalu počítala do padesáti.
Hlava jí třeštila. Ještě chviličku, přemlouvala sama sebe.
Hale je North Dakota!
Přemítala o tom, jaké měl Hale asi plány. Zveřejnil by
klíč? Nebo by podlehl chamtivosti a pokusil by se
algoritmus prodat? Susan už to čekání nedokázala snést
ani o chvíli déle. Musí se dostat ke Strathmorovi.
Opatrně na škvírku pootevřela dveře a vyhlédla k
prosklené stěně na protější straně haly. Neměla jak
zjistit, jestli se Hale pořád ještě dívá. Bude se muset
rychle přesunout do Strathmorovy kanceláře. Ne ovšem
zas až moc rychle, protože Hale nesmí mít podezření, že
je mu na stopě. Sáhla po dveřích a už se je chystala
otevřít, když cosi zaslechla. Hlasy. Mužské hlasy.
Vycházely z ventilační šachty nedaleko podlahy. Susan
dveře zase zavřela a přistoupila k ventilátoru. Slova
zkresloval tlumený hukot generátorů v suterénu. Hovor
102
the generators below. The conversation sounded like it
was coming up from the sublevel catwalks. One voice
was shrill, angry. It sounded like Phil Chartrukian.
"You don’t believe me?"
The sound of more arguing rose.
"We have a virus!"
Then the sound of harsh yelling.
"We need to call Jabba!"
Then there were sounds of a struggle.
"Let me go!"
The noise that followed was barely human. It was a
long wailing cry of horror, like a tortured animal about
to die. Susan froze beside the vent. The noise ended as
abruptly as it had begun. Then there was a silence.
An instant later, as if choreographed for some cheap
horror matinee, the lights in the bathroom slowly
dimmed. Then they flickered and went out. Susan
Fletcher found herself standing in total blackness.
CHAPTER 55
"You’re in my seat, asshole."
Becker lifted his head off his arms. Doesn’t anyone
speak Spanish in this damn country?
Glaring down at him was a short, pimple-faced teen-
ager with a shaved head. Half of his scalp was red and
half was purple. He looked like an Easter egg. "I said
you’re in my seat, asshole."
"I heard you the first time," Becker said, standing up.
He was in no mood for a fight. It was time to go.
"Where’d you put my bottles?" the kid snarled. There
was a safety pin in his nose.
Becker pointed to the beer bottles he’d set on the
ground. "They were empty."
"They were my fuckin’ empties!"
"My apologies," Becker said, and turned to go.
The punk blocked his way. "Pick ’em up!"
Becker blinked, not amused. "You’re kidding, right?" He
was a full foot taller and outweighed the kid by about
fifty pounds.
"Do I fuckin’ look like I’m kidding?"
Becker said nothing.
"Pick ’em up!" The kid’s voice cracked.
Becker attempted to step around him, but the teenager
blocked his way. "I said, fuckin’ pick ’em up!"
Stoned punks at nearby tables began turning to watch
the excitement.
"You don’t want to do this, kid," Becker said quietly.
"I’m warning you!" The kid seethed. "This is my table!
I come here every night. Now pick ’emup!"
Becker’s patience ran out. Wasn’t he supposed to be in
the Smokys with Susan? What was he doing in Spain
arguing with a psychotic adolescent?
Without warning, Becker caught the kid under the
armpits, lifted him up, and slammed his rear end down
on the table. "Look, you runny-nosed little runt. You’re
going to back off right now, or I’m going to rip that
safety pin out of your nose and pin your mouth shut."
The kid’s face went pale.
Becker held him a moment, then he released his grip.
Without taking his eyes off the frightened kid, Becker
stooped down, picked up the bottles, and returned them
to the table. "What do you say?" he asked.
The kid was speechless.
"You’re welcome," Becker snapped. This kid’s a walking
billboard for birth control.
"Go to hell!" the kid yelled, now aware of his peers
laughing at him. "Ass-wipe!"
Becker didn’t move. Something the kid had said sud-
denly registered. I come here every night. Becker won-
zněl, jako by vycházel rovněž odtamtud. Jeden hlas byl
roztřesený a zlostný. Připadalo jí, že slyší Phila
Chartrukiana.
"Vy mi nevěříte?"
Odpovědi sice nerozuměla, ale znělo to jako drsné
odseknutí.
"Máme virus!"
Tentokrát se ozvalo chraptivé zařvání.
"Musíme zavolat Jabbu!"
A potom k ní dolehl hluk zápasu.
"Pusťte mě!"
Zvuk, který se ozval vzápětí, nezněl ani trochu lidsky.
Byl to táhlý, kvílivý výkřik hrůzy připomínající mučené
zvíře těsně před smrtí. Susan u ventilátoru ztuhla jako
přimražená. Zvuk ustal stejně náhle, jako začal. Pak
bylo jen ticho.
Okamžik nato, jako ve scénáři nějakého mizerného
hororu, se světla na toaletách pomalu ztlumila. Pak
zablikala a zhasla. Susan Fletcherová najednou stála v
naprosté tmě.
Kapitola 55
"Sedíš na mým místě, sráči."
Becker zdvihl hlavu ze složených paží. Copak v téhle
zatracené zemi nikdo nemluví normální španělštinou?
Nad stolem stál sporý výrostek s poďobaným obličejem
a holou hlavou, jejíž jednu polovinu měl červenou a
druhou fialovou. Vypadal jako nasupená velikonoční
kraslice. "Povídám, že sedíš na mým místě, sráči."
"Já jsem tě slyšel," podotkl Becker a vstal. Rozhodně
neměl náladu se prát. Nejvyšší čas jít.
"Kam jsi mi dal flašky?" zeptal se kluk. Teprve nyní si
Becker všiml spínacího špendlíku v nose.
Ukázal na lahve od piva, které přemístil na zem. "Byly
prázdné."
"Prázdný, ale moje, kurva!"
"Omlouvám se," řekl Becker a obrátil se k odchodu.
Punker mu zastoupil cestu. "Posbírej je!"
Becker zamrkal, ale na vtipkování se necítil ani trochu.
"To si děláš srandu, ne?" Byl o dobrých třicet centimetrů
vyšší a vážil nejméně o dvacet kilo víc než ten mladíček.
"Vypadám snad na to, kurva?"
Becker mlčel.
"Seber je!" Mladíkovi začal přeskakovat hlas.
Becker se ho pokusil obejít, ale výrostek si mu opět
stoupl do cesty. "Řek jsem, abys je sebral, kurva!"
Namol zpití punkeři u okolních stolů se začali otáčet,
aby náhodou nepřišli o nějakou zábavu.
"Na to zapomeň, hošíku," pronesl Becker potichu.
"Já tě varuju!" vřískal kluk. "Tohle je můj stůl! Chodím
sem každej den. Tak je koukej sebrat!"
Beckerovi docházela trpělivost. Neměl snad být se
Susan ve Smoky Mountains? Zatím se ale ve Španělsku
dohaduje s pubertálním psychopatem.
Bez výstrahy mládenečka popadl v podpaží, zvedl ho do
vzduchu a zvysoka ho tvrdě posadil na stůl. "Tak koukni,
ty parchante usmrkanej, teď si dáš hezky odchod, nebo
ti vyrvu ten spínák z frňáku a sešiju ti s ním hubu."
Mladík zbledl jako stěna.
Becker ho ještě chvilku držel a pak povolil sevření. Aniž
by odtrhl od vyděšeného kluka zrak, sehnul se, posbíral
lahve a vrátil je na stůl. "Cos povídla?" zeptal se.
Mladík nebyl schopen slova.
"Nemáš zač!" vyštěkl Becker. Tenhle kluk je živá
reklama na antikoncepci.
"Táhni!" vyjekl punker, když si konečně uvědomil, že se
mu jeho vrstevníci řehní. "Sračko!"
Becker se nehýbal z místa. Najednou se mu znovu
vybavilo, co ten kluk řekl. Chodím sem každej den.
103
dered if maybe the kid could help him. "I’m sorry, "
Becker said, "I didn’t catch your name."
"Two-Tone," he hissed, as if he were giving a death
sentence.
"Two-Tone?" Becker mused. "Let me guess… because
of your hair?"
"No shit, Sherlock."
"Catchy name. Make that up yourself?"
"Damn straight, " he said proudly. "I’m gonna patent
it."
Becker scowled. "You mean trademark it?"
The kid looked confused.
"You’d need a trademark for a name, " Becker said.
"Not a patent."
"Whatever!" the punk screamed in frustration.
The motley assortment of drunken and drugged-out
kids at the nearby tables were now in hysterics.
Two-Tone stood up and sneered at Becker. "What the
fuck do you want from me?"
Becker thought a moment. I want you to wash your
hair, cleanup your language, and get a job.
Becker figured it was too much to ask on a first meet-
ing. "I need some information," he said.
"Fuck you."
"I’m looking for someone."
"I ain’t seen him."
"Haven’t seen him," Becker corrected as he flagged a
passing waitress. He bought two Águila beers and
handed one to Two-Tone. The boy looked shocked. He
took a swig of beer and eyed Becker warily.
"You hitting on me, mister?"
Becker smiled. "I’m looking for a girl."
Two-Tone let out a shrill laugh. "You sure as hell ain’t
gonna get any action dressed like that!"
Becker frowned. "I’m not looking for action. I just need
to talk to her. Maybe you could help me find her."
Two-Tone set down his beer. "You a cop?"
Becker shook his head.
The kid’s eyes narrowed. "You look like a cop."
"Kid, I’m from Maryland. If I were a cop, I’d be a little
out of my jurisdiction, don’t you think?"
The question seemed to stump him.
"My name’s David Becker." Becker smiled and offered
his hand across the table.
The punk recoiled in disgust. "Back off, fag boy."
Becker retracted the hand.
The kid sneered. "I’ll help you, but it’ll cost you."
Becker played along. "How much?"
"A hundred bucks."
Becker frowned. "I’ve only got pesetas."
"Whatever! Make it a hundred pesetas."
Foreign currency exchange was obviously not one of
Two-Tone’s fortes; a hundred pesetas was about eighty-
seven cents. "Deal," Becker said, rapping his bottle on
the table.
The kid smiled for the first time. "Deal."
"Okay, " Becker continued in his hushed tone. "I figure
the girl I’m looking for might hang out here. She’s got
red, white, and blue hair."
Two-Tone snorted. "It’s Judas Taboo’s anniversary.
Everybody’s got…"
"She’s also wearing a British flag T-shirt and has a
skull pendant in one ear."
A faint look of recognition crossed Two-Tone’s face.
Becker saw it and felt a surge of hope. But a moment
later Two-Tone’s expression turned stern. He slammed
his bottle down and grabbed Becker’s shirt.
"She’s Eduardo’s, you asshole! I’d watch it! You touch
her, and he’ll kill you!"
Beckera náhle napadlo, jestli by mu nemohl pomoct.
"Promiň," ozval se, "přeslechl jsem tvoje jméno. "
"Dvoubarevka," zasyčel kluk, jako by vynášel rozsudek
smrti.
"Dvoubarevka?" zapřemítal Becker nahlas. "Nech mě
hádat - to kvůli těm vlasům?"
"Hotovej Sherlock."
"Zajímavé jméno. To sis vymyslel sám?"
"To si piš," prohlásil kluk pyšně. "Nechám si ho
patentovat. "
Becker se zamračil. "Chceš říct, že si je přihlásíš, ne?"
Kluk se zatvářil značně zmateně.
"Na jméno potřebuješ mít přihlášenou obchodní
známku," upozornil ho Becker, "ne patent. "
"No a co!" rozhodl se mladík přejít pro jistotu do útoku.
Pestrá směsice opilých a zfetovaných mladíků u
okolních stolů už se válela smíchy.
Dvoubarevka vstal a sjel Beckera nenávistným
pohledem. "Co vode mě kurva chceš?"
Becker se na okamžik zamyslel. Aby sis umyl hlavu,
zmírnil si slovník a našel si práci.
Pak ale usoudil, že při prvním setkání by toho chtěl až
příliš. "Potřebuju informaci," odpověděl tedy.
"Jdi do prdele."
"Někoho hledám."
"Žádnýho sem neviděl."
"Nikoho jsem neviděl," opravil ho Becker a mávl na
servírku. Nechal si přinést dvě piva Águila a jedno podal
mládenci. Toho tím vysloveně šokoval. Dvoubarevka si
lokl piva a ostražitě se na Beckera zadíval.
"Zkoušíš to na mě, strejdo?"
Becker se usmál. "Hledám dívku."
Dvoubarevka se pronikavě zachechtal. "Tak v tomhle
vohozu si matraci nenajdeš, to si teda piš!"
Becker se zamračil. "Nehledám žádnou matraci. Prostě
s ní jen potřebuju mluvit. Možná bys mi mohl pomoct ji
najít."
Dvoubarevka postavil pivo na stůl. "Ty seš polda?"
Becker zavrtěl hlavou.
Mladík přimhouřil oči. "Vypadáš jako poliš."
"Hele, kámo, jsem z Marylandu. Kdybych byl polda, byl
bych tak trochu mimo rajón, nezdá se ti?"
Ta otázka mládence zjevně vyvedla z míry.
"Jmenuju se David Becker." Becker se usmál a natáhl
pravici přes stůl.
Punker se znechuceně odtáhl. "Dej si pohov, strejdo."
Becker stáhl ruku nazpátek.
Kluk se ušklíbl. "Pomůžu ti, ale zadarmo to nebude."
Becker se rozhodl přistoupit na jeho hru. "Kolik?"
"Sto doláčů."
Becker se zamračil. "Mám jen pesety."
"Mně je to jedno! Tak sto peset."
Přepočet měnových kurzů zjevně nebyl jeho silnou
stránkou. Sto peset odpovídalo zhruba sedmaosmdesáti
centům. "Dohodnuto," prohlásil Becker a bouchl lahví o
stůl.
Kluk se poprvé usmál. "Dohodnutý."
"Tak fajn," pokračoval Becker tlumeným hlasem. "Mám
dojem, že dívka, kterou hledám, by mohla chodit sem.
Má červené, modré a bílé vlasy. "
Dvoubarevka si odfrkl. "Judas Taboo má výročí. Všichni
maj…"
"Kromě toho má tričko s britskou vlajkou a v jednom
uchu lebku."
Mladíkovi slabě svitlo v očích, jako by si už vzpomínal.
Beckerovi to neušlo a okamžitě pocítil, jak v něm opět
klíčí naděje. Pak ale mládencův výraz opět ztvrdl. Prudce
postavil láhev na stůl a popadl Beckera za košili.
"Ta je Eduardova, ty sračko! Na tu bych si dal majzla!
Šáhneš na ni a von tě voddělá!"
104
 CHAPTER 56
Midge Milken prowled angrily into the conference room
across from her office. In addition to the thirty-two foot
mahogany table with the NSA seal inlaid in black cherry
and walnut, the conference room contained three
Marion Pike watercolors, a Boston fern, a marble wet
bar, and of course, the requisite Sparklett’s water
cooler. Midge helped herself to a glass of water, hoping
it might calm her nerves.
As she sipped at the liquid, she gazed across at the
window. The moonlight was filtering through the open
venetian blind and playing on the grain of the table.
She’d always thought this would make a nicer director’s
office than Fontaine’s current location on the front of
the building. Rather than looking out over the NSA
parking lot, the conference room looked out over an
impressive array of NSA outbuildings - including the
Crypto dome, a high-tech island floating separate from
the main building on three wooded acres. Purposefully
situated behind the natural cover of a grove of maples,
Crypto was difficult to see from most windows in the
NSA complex, but the view from the directorial suite
was perfect.
To Midge the conference room seemed the perfect van-
tage point for a king to survey his domain. She had
suggested once that Fontaine move his office, but the
director had simply replied, "Not on the rear." Fontaine
was not a man to be found on the back end of anything.
Midge pulled apart the blinds. She stared out at the
hills. Sighing ruefully, she let her eyes fall toward the
spot where Crypto stood. Midge had always felt com-
forted by the sight of the Crypto dome - a glowing bea-
con regardless of the hour. But tonight, as she gazed
out, there was no comfort. Instead she found herself
staring into a void. As she pressed her face to the glass,
she was gripped by a wild, girlish panic. Below her there
was nothing but blackness. Crypto had disappeared!
CHAPTER 57
The Crypto bathrooms had no windows, and the dark-
ness surrounding Susan Fletcher was absolute. She
stood dead still for a moment trying to get her bearings,
acutely aware of the growing sense of panic gripping
her body. The horrible cry from the ventilation shaft
seemed to hang all around her. Despite her effort to
fight off a rising sense of dread, fear swept across her
flesh and took control.
In a flurry of involuntary motion, Susan found herself
groping wildly across stall doors and sinks. Disoriented,
she spun through the blackness with her hands out in
front of her and tried to picture the room. She knocked
over a garbage can and found herself against a tiled
wall. Following the wall with her hand, she scrambled
toward the exit and fumbled for the door handle. She
pulled it open and stumbled out onto the Crypto floor.
There she froze for a second time.
The Crypto floor looked nothing like it had just mo-
ments ago. TRANSLTR was a gray silhouette against the
faint twilight coming in through the dome. All of the
overhead lighting was dead. Not even the electronic
keypads on the doors were glowing.
As Susan’s eyes became accustomed to the dark, she
saw that the only light in Crypto was coming through
the open trapdoor - a faint red glow from the utility
lighting below. She moved toward it. There was the
faint smell of ozone in the air.
When she made it to the trapdoor, she peered into the
hole. The freon vents were still belching swirling mist
through the redness, and from the higher-pitched drone
Kapitola 56
Midge Milkenová vztekle vrazila do zasedací místnosti
naproti své kanceláři. Kromě mahagonového stolu
dlouhého deset metrů s emblémem NSA vykládaným
třešňovým a ořechovým dřevem tu byly tři akvarely
Marion Pikeové, kapradina v obrovském květináči,
mramorový bar a samozřejmě nepostradatelný automat
na vodu. Midge si nalila sklenici, aby si alespoň trochu
zklidnila pocuchané nervy.
Zatímco upíjela, podívala se k oknu. Měsíční světlo
procházelo roztaženými žaluziemi a tančilo po desce
stolu. Midge si vždycky myslela, že tohle by byla hezčí
ředitelská kancelář než Fontainovo současné doupě v
průčelí budovy. Odsud nebyl výhled na parkoviště úřadu,
nýbrž na působivou záplavu přístaveb včetně kupole haly
dešifrovacího oddělení, která se jako ostrov špičkové
techniky distancovala od hlavní budovy více než
hektarovou zalesněnou plochou. Z většiny oken
komplexu NSA nebylo dešifrovací oddělení pořádně
vidět, protože bylo záměrně umístěno za přírodním
krytem javorového háje, výhled z ředitelského patra
však byl dokonalý.
Podle Midge byla právě zasedací místnost vynikající
pozorovatelnou, odkud by vládce mohl obhlížet své
panství. Jednou Fontainovi navrhla, aby si kancelář
přestěhoval, ale ředitel odpověděl prostě: "Dozadu ne."
Fontaine nepatřil k lidem, kteří by byli ochotni být v
čemkoli vzadu.
Midge roztáhla žaluzie ještě víc a pohlédla k pahorkům
na obzoru. Pak lítostivě vzdychla a sjela pohledem do
míst, kde stála hala dešifrovacího oddělení. Pohled na tu
kupoli ji vždycky uklidňoval - maják zářící do dálky v
kteroukoli denní či noční dobu. Když se tam však
podívala nyní, žádnou úlevu nepocítila. Místo toho si
uvědomila, že civí do prázdna. Když přitiskla obličej na
sklo, sevřel jí srdce ledový spár divoké paniky. Tam dole
nebylo nic než tma. Dešifrovací zmizelo!
Kapitola 57
Toalety dešifrovacího oddělení byly bez oken, takže
temnota, která Susan Fletcherovou zahalila, byla
absolutní. Chvilku nehybně stála a snažila se
zorientovat. Až příliš ostře si přitom uvědomovala sílící
paniku, která ji zachvacovala. Strašlivý výkřik z
ventilační šachty jako by se stále ještě vznášel všude
kolem ní. Navzdory veškerému úsilí potlačit narůstající
strach cítila, že nad ní hrůza nabývá stále větší moci.
Náhle sebou proti své vůli škubla a přistihla se, že
nekoordinovaně tápe po dveřích jednotlivých boxů a po
umyvadlech. Dezorientovaně se ve tmě otáčela s
rukama nataženýma před sebou jako náměsíčná a
pokoušela se vybavit si místnost, v níž se nacházela.
Zakopla o odpadkový koš a vzápětí se rukama dotkla
stěny obložené dlaždicemi. Po ní doručkovala k východu
a nahmatala madlo dveří. Prudce je otevřela a
vyklopýtala do hlavní haly dešifrovacího oddělení.
Tam ztuhla podruhé.
Podlaha haly vypadala docela jinak než ještě před chvílí.
TRANSLTR Susan rozeznávala pouze jako šedivou siluetu
na pozadí mdlého přísvitu dopadajícího sem kupolí. Ze
stropních světel nesvítilo ani jediné. Nesvětélkovaly
dokonce ani elektronické ovládací panely u dveří.
Když Susan poněkud přivykla na tmu, všimla si, že
jediné světlo v hale vychází z otevřeného poklopu. Byla
to slabá načervenalá záře z nouzového osvětlení
suterénních prostor. Vykročila tím směrem a vzápětí
ucítila slabý pach ozónu.
Když se k poklopu dostala, nahlédla do zejícího otvoru.
Freonové potrubí stále ještě vydechovalo vířící oblaka
par, kterým červené zářivky propůjčovaly zlověstně
105
of the generators, Susan knew Crypto was running on
backup power. Through the mist she could make out
Strathmore standing on the platform below. He was
leaning over the railing and staring into the depths of
TRANSLTR’s rumblingshaft.
"Commander!"
There was no response.
Susan eased onto the ladder. The hot air from below
rushed in under her skirt. The rungs were slippery with
condensation. She set herself down on the grated land-
ing.
"Commander?"
Strathmore did not turn. He continued staring down
with a blank look of shock, as if in a trance. Susan fol-
lowed his gaze over the banister. For a moment she
could see nothing except wisps of steam. Then suddenly
she saw it. A figure. Six stories below. It appeared
briefly in the billows of steam. There it was again. A
tangled mass of twisted limbs. Lying ninety feet below
them, Phil Chartrukian was sprawled across the sharp
iron fins of the main generator. His body was darkened
and burned. His fall had shorted out Crypto’s main
power supply.
But the most chilling image of all was not of Char-
trukian but of someone else, another body, halfway
down the long staircase, crouched, hiding in the shad-
ows. The muscular frame was unmistakable. It was
Greg Hale.
CHAPTER 58
The punk screamed at Becker, "Megan belongs to my
friend Eduardo! You stay away from her!"
"Where is she?" Becker’s heart was racing out of con-
trol.
"Fuck you!"
"It’s an emergency!" Becker snapped. He grabbed the
kid’s sleeve. "She’s got a ring that belongs tome. I’ll pay
her for it! A lot!"
Two-Tone stopped dead and burst into hysterics. "You
mean that ugly, gold piece of shit is yours?"
Becker’s eyes widened. "You’ve seen it?"
Two-Tone nodded coyly.
"Where is it?" Becker demanded.
"No clue." Two-Tone chuckled. "Megan was up here
trying to hock it."
"She was trying to sell it?"
"Don’t worry, man, she didn’t have any luck. You’ve
got shitty taste in jewelry."
"Are you sure nobody bought it?"
"Are you shitting me? For four hundred bucks? I told
her I’d give her fifty, but she wanted more. She was
trying to buy a plane ticket - standby."
Becker felt the blood drain from his face. "Whereto?"
"Fuckin’ Connecticut, " Two-tone snapped. "Eddie’s
bummin."
"Connecticut?"
"Shit, yeah. Going back to Mommy and Daddy’s man-
sion in the burbs. Hated her Spanish home stay family.
Three Spic brothers always hitting on her. No fucking
hot water."
Becker felt a knot rise in his throat. "When is she leav-
ing?"
Two-Tone looked up. "When?" He laughed. "She’s long
gone by now. Went to the airport hours ago. Best spot
to hock the ring - rich tourists and shit. Once she got
the cash, she was flying out."
A dull nausea swept through Becker’s gut. This is some
kind of sick joke, isn’t it? He stood a long moment.
narudlý odstín. Podle vyššího tónu hukotu generátorů
Susan poznala, že dešifrovací jede na záložní zdroj. V
mlze rozeznávala Strathmora, který stál dole na plošině.
Opíral se o zábradlí a civěl do hlubiny rachotící šachty
TRANSLTRu.
"Šéfe!"
Žádná odpověď.
Susan se spustila na žebřík. Horký vzduch zespodu jí
foukl pod sukni. Příčky žebříku byly kluzké
kondenzovanými parami. Přesto se Susan bez úhony
dostala na mřížovou podlahu plošiny.
"Šéfe?"
Strathmore se k ní ani neotočil. Dál jakoby v tranzu s
výrazem naprostého šoku ve tváři hleděl dolů. Susan
sledovala směr jeho pohledu do hloubky pod zábradlím.
Chvíli neviděla nic než oblaka páry. Pak to však náhle
zahlédla. Byl to člověk. O šest pater níž. Postava se
objevila jen na okamžik, když se rozestoupilo mračno
zvířených par. A pak znovu. Propletená hromádka
pokroucených končetin. Phil Chartrukian ležel
sedmadvacet metrů pod nimi rozbitý o ostré železné
hrany hlavního generátoru. Jeho tělo bylo zčernalé a
spálené. Po dopadu zkratoval hlavní elektrický zdroj
dešifrovacího oddělení.
Ještě děsivější podívanou než mrtvola Phila
Chartrukiana však skýtalo jiné tělo, které leželo v
polovině dlouhého schodiště skrčené a skryté ve stínu.
Tu robustní, dokonale osvalenou kostru si nemohla s
nikým splést. Byl to Greg Hale.
Kapitola 58
Punker se na Beckera rozeřval: "Megan patří mýmu
kámošovi Eduardovi! Drž se od ní dál!"
"Kde je?" Becker cítil, jak mu horečně buší srdce.
"Jdi do prdele!"
"Je to naléhavé!" vyštěkl Becker. Popadl kluka za rukáv.
"Má prsten, který patří mně. Zaplatím jí za něj! Dostane
balík!"
Dvoubarevka strnul a pak se hystericky rozchechtal.
"Chceš říct, že ten hnusnej zlatej šmuk je tvůj?"
Becker vyvalil oči. "Tys ho viděl?"
Dvoubarevka lišácky přikývl.
"Kde je?" naléhavě se ho zeptal Becker.
"Nemám páru." Kluk se uchechtl. "Megan se ho snažila
střelit."
"Jako prodat?"
"Nedělej si starosti, kámo, nedařilo se jí. Na šmuky
teda fakticky vkus nemáš."
"Jseš si jistý, že ho nikdo nekoupil?"
"Děláš si prdel? Za čtyři sta babek? Povídal jsem jí, že jí
dám pade, ale chtěla víc. Sháněla prachy na letenku -
last minute."
Becker měl v tu chvíli srdce až v krku. "Kam?"
"Do zasranýho Connecticutu," odsekl Dvoubarevka.
"Eddie z toho nebyl zrovna dvakrát na větvi. "
"Do Connecticutu?"
"No jo, do prdele. Chtěla se vrátit k matince a papínkovi
hezky do útulnýho domečku na předměstí. Tu místní
rodinku, co u ní bydlela, nesnášela. V jednom kuse tam
po ní vyjížděli tři bráškové Španěláci. A ani prej neměli
teplou vodu, kurva."
Becker cítil, jak mu roste knedlík v krku. "Kdy odjíždí?"
Dvoubarevka k němu udiveně vzhlédl. "Kdy?"
zachechtal se. "Ta už je přeci dávno v tahu. Na letiště
jela, to už je hezkejch pár hodin. Tam se dá takovej
krám prodat nejlíp - plno prachatejch turistů a tak.
Chtěla odletět hned, jak sežene prachy."
Becker se s vypětím všech sil bránil návalu dávení,
který se mu začínal ozývat v hloubi útrob. Tohle snad
106
"What’s her last name?"
Two-Tone pondered the question and shrugged.
"What flight was she taking?"
"She said something about the Roach Coach."
"Roach Coach?"
"Yeah. Weekend red-eye - Seville, Madrid, La Guardia.
That’s what they call it. College kids take it ’cause it’s
cheap. Guess they sit in back and smoke roaches."
Great. Becker groaned, running a hand through his
hair. "What time did it leave?"
"Two a. m. sharp, every Saturday night. She’s some-
where over the Atlantic by now."
Becker checked his watch. It read 1:45 p. m. He
turned to Two-Tone, confused. "You said it’s a two a. m.
flight?"
The punk nodded, laughing. "Looks like you’re fucked,
ol’ man."
Becker pointed angrily to his watch. "But it’s only quar-
ter to two!"
Two-Tone eyed the watch, apparently puzzled. "Well,
I’ll be damned. " he laughed. "I’m usually not this
buzzed till four a. m. !"
"What’s the fastest way to the airport?" Becker
snapped.
"Taxi stand out front."
Becker grabbed a 1,000-peseta note from his pocket
and stuffed it in Two-Tone’s hand.
"Hey, man, thanks!" the punk called after him. "If you
see Megan, tell her I said hi!" But Becker was already
gone.
Two-Tone sighed and staggered back toward the dance
floor. He was too drunk to notice the man in wire-rim
glasses following him.
Outside, Becker scanned the parking lot for a taxi.
There was none. He ran over to a stocky bouncer.
"Taxi!"
The bouncer shook his head. "Demas ado temprano.
Too early."
Too early? Becker swore. It’s two o’clock in the morn-
ing!
"Pídame uno! Call me one!"
The man pulled out a walkie-talkie. He said a few
words and then signed off. "Veinte minutos," he offered.
"Twenty minutes?!" Becker demanded. "Y elautobus?"
The bouncer shrugged. "Forty-five minutos."
Becker threw up his hands. Perfect!
The sound of a small engine turned Becker’s head. It
sounded like a chainsaw. A big kid and his chain-clad
date pulled into the parking lot on an old Vespa 250
motorcycle. The girl’s skirt had blown high on her
thighs. She didn’t seem to notice. Becker dashed over. I
can’t believe I’m doing this, he thought. I hate motorcy-
cles. He yelled to the driver. "I’ll pay you ten thousand
pesetas to take me to the airport!"
The kid ignored him and killed the engine.
"Twenty thousand!" Becker blurted. "I need to get to
the airport!"
The kid looked up. "Scusi?" He was Italian.
"Aeropórto! Per favore. Sulla Vespa! Venti millepe-
sete!"
The Italian eyed his crummy, little bike and laughed.
"Venti mille pesete? La Vespa?"
"Cinquanta mille! Fifty thousand!" Becker offered. It
musí být nějaký pitomý vtip, ne? Dlouho jen mlčky stál,
než se zeptal: "Jak se jmenuje příjmením?"
Dvoubarevka se nad tou otázkou zamyslel, ale pak jen
pokrčil rameny.
"Jak měla letět?"
"Povídala něco o feťáckým dostavníku."
"Feťácký dostavník?"
"No jo. Víkendovej let. Takovej courák - Sevilla, Madrid,
La Guardia. Takhle se tomu říká. Lítaj s tím študáci,
protože je to laciný. Nejspíš se tam dá i sjet nějakej ten
joint."
No skvělé. Becker tlumeně zasténal a hrábl si do vlasů.
"Kdy to letí?"
"Přesně ve dvě ráno vždycky ze soboty na neděli. Teď
bude někde nad Atlantikem."
Becker se podíval na hodinky. Ukazovaly 1. 45. Nejistě
se otočil k mladíkovi. "Říkal jsi, že to letí ve dvě?"
Punker přikývl a zachechtal se. "Vypadá to, že seš v
hajzlu, kámo."
Becker vztekle ukázal na hodinky. "Je teprve tři čtvrtě!"
Dvoubarevka vytřeštil oči na hodinky. Zjevně ho to
zmátlo. "No to mě poser," vyprskl smíchy. "Obyčejně
nebejvám takhle nadrátovanej dřív jak ve čtyry ráno!"
"Jak se nejrychleji dostanu na letiště?" zeptal se ho
Becker.
"Taxíky stojej hned venku."
Becker vylovil z kapsy tisícipesetovou bankovku a vrazil
ji mladíkovi do ruky.
"Tak dík!" křikl za ním punker. "A jestli uvidíš Megan,
tak ji pozdravuj!" Ale Becker už byl pryč.
Dvoubarevka si povzdechl a vrávoravě vykročil k
tanečnímu parketu. Byl příliš opilý, než aby si všiml
muže s brýlemi v drátěných obroučkách, který z něj
nespouštěl oči.
Becker venku přejel pátravým pohledem parkoviště
taxíků. Žádný však nikde nestál. Rozběhl se proto k
statnému vyhazovači.
"Taxi!"
Vyhazovač zavrtěl hlavou. "Demasiado temprano. Moc
brzo."
Moc brzo? Becker v duchu zaklel jako pohan. Jsou dvě
hodiny ráno!
"Pídame uno! Zavolejte mi je!"
Muž odkudsi vylovil malou přenosnou vysílačku, pronesl
do ní pár slov a zase ji schoval. "Veinte minutos,"
prohlásil.
"Dvacet minut?" kácel se Becker v mdlobách. "Y el
autobus?"
Vyhazovač pokrčil svalnatými rameny. "Pětačtyřicet
minutos."
Becker zoufale rozhodil rukama. Skvělé!
Zvuk slabého motoru jej donutil otočit hlavu. Znělo to
jako motorová pila. Na parkoviště se vřítila stará
motorka Vespa 250. Řídil ji vyčouhlý mládenec, jemuž se
k zádům tiskla dívka omotaná řetězy. Sukni měla
vyhrnutou až nad stehna, ale nezdálo se, že by jí to
dělalo starosti. Becker se k nim rozběhl. To snad ani
není možné, co já dělám, pomyslel si. Nesnáším
motorky. Zařval na řidiče: "Zaplatím ti deset tisíc peset,
když mě hodíš na letiště!"
Kluk ho ignoroval a zhasl motor.
"Dvacet tisíc!" vybrebtl zoufale Becker. "Musím se
dostat na letiště!"
Mladík se po něm ohlédl. "Scusi?" Ital.
"Aeropórto! Per favore. Sulla vespa! Venti mille pesete!"
Ital se podíval na rozvrzanou malou motorku a zasmál
se. "Venti mille pesete? La Vespa?"
"Cinquanta mille! Padesát tisíc!" licitoval Becker dál. To
107
was about four hundred dollars.
The Italian laughed doubtfully. "Dov’é la plata? Where’s
the cash?"
Becker pulled five 10, 000-peseta notes from his
pocket and held them out. The Italian looked at the
money and then at his girlfriend. The girl grabbed the
cash and stuffed it in her blouse.
"Grazie!" the Italian beamed. He tossed Becker the
keys to his Vespa. Then he grabbed his girlfriend’s
hand, and they ran off laughing into the building.
"Aspetta!" Becker yelled. "Wait! I wanted a ride!"
CHAPTER 59
Susan reached for Commander Strathmore’s hand as
he helped her up the ladder onto the Crypto floor. The
image of Phil Chartrukian lying broken on the genera-
tors was burned into her mind. The thought of Hale hid-
ing in the bowels of Crypto had left her dizzy. The truth
was inescapable - Hale had pushed Chartrukian.
Susan stumbled past the shadow of TRANSLTR back
toward Crypto’s main exit - the door she’d come
through hours earlier. Her frantic punching on the unlit
keypad did nothing to move the huge portal. She was
trapped; Crypto was a prison. The dome sat like a satel-
lite, 109 yards away from the main NSA structure, ac-
cessible only through the main portal. Since Crypto
made its own power, the switchboard probably didn’t
even know they were in trouble.
"The main power’s out, " Strathmore said, arriving be-
hind her. "We’re on aux."
The backup power supply in Crypto was designed so
that TRANSLTR and its cooling systems took precedence
over all other systems, including lights and doorways.
That way an untimely power outage would not interrupt
TRANSLTR during an important run. It also meant
TRANSLTR would never run without its freon cooling
system; in anuncooled enclosure, the heat generated by
three million processors would rise to treacherous levels
- perhaps even igniting the silicon chips and resulting in
a fiery meltdown. It was an image no one dared con-
sider.
Susan fought to get her bearings. Her thoughts were
consumed by the single image of the Sys-Sec on the
generators. She stabbed at the keypad again. Still no
response. "Abort the run!" she demanded. Telling
TRANSLTR to stop searching for the Digital Fortress
pass-key would shut down its circuits and free up
enough backup power to get the doors working again.
"Easy, Susan," Strathmore said, putting a steadying
hand on her shoulder.
The commander’s reassuring touch lifted Susan from
her daze. She suddenly remembered why she had been
going to get him. She wheeled, "Commander! Greg Hale
is North Dakota!"
There was a seemingly endless beat of silence in the
dark. Finally Strathmore replied. His voice sounded
more confused than shocked. "What are you talking
about?"
"Hale…" Susan whispered. "He’s North Dakota."
There was more silence as Strathmore pondered
Susan’s words. "The tracer?" He seemed confused. "It
fingered Hale?"
"The tracer isn’t back yet. Hale aborted it!"
už bylo skoro čtyři sta dolarů.
Ital se pochybovačně uchechtl. "Dov’é la plata? Kde
jsou prachy?"
Becker vytáhl z kapsy pět desetitisícových bankovek a
přidržel je mladíkovi před obličejem. Ital se ohlédl po své
partnerce. Ta po penězích hrábla a strčila si je za blůzu.
"Grazie!" Ital se rozzářil a hodil Beckerovi klíčky od
Vespy. Pak popadl dívku za ruku a oba se se smíchem
rozběhli dovnitř.
"Aspetta!" zahulákal za nimi Becker. "Počkejte! Chtěl
jsem jenom svézt!"
Kapitola 59
Susan sáhla po Strathmorově ruce a nechala si pomoct
po žebříku nahoru do hlavní haly dešifrovacího oddělení.
Rozbité tělo Phila Chartrukiana ležící na generátoru měla
stále ještě před očima. Z představy, že se tu někde
schovává Hale, se jí zatočila hlava. Nezbývalo než si to
přiznat: Chartrukiana tam shodil on.
Susan proklopýtala kolem temné siluety TRANSLTRu
zpátky k hlavnímu východu z haly, kterým sem před
bůhvíkolika hodinami vešla. Na neosvětleném
elektronickém panelu zoufale vyťukala svůj kód, ale
těžké dveře se ani nehnuly. Byla v pasti a z
dešifrovacího oddělení se stalo dokonalé vězení. Kupole
byla v areálu NSA jako satelit - byla umístěna sto devět
metrů od hlavního komplexu budov a přístup do ní byl
možný pouze hlavním vchodem. A protože dešifrovací
oddělení mělo svůj vlastní zdroj energie, hlavní ústředna
pravděpodobně ani žádný problém nezaznamenala.
"Hlavní zdroj vypadl," ozval se za ní Strathmore.
"Jedeme na záložní. "
Přívod energie ze záložního zdroje byl v dešifrovacím
oddělení nastaven tak, aby měl TRANSLTR a jeho
chladicí systém přednost před vším ostatním včetně
osvětlení a ovládání dveří. Díky tomu nehrozilo
nebezpečí, že nečekaný výpadek proudu přeruší chod
TRANSLTRu, právě když bude zpracovávat důležité
informace. Zároveň to znamenalo, že TRANSLTR nikdy
nepoběží bez freonového chladicího systému. V
uzavřeném prostoru bez chlazení by teplo uvolňované
třemi miliony procesorů dosáhlo velice záhy
nebezpečných hodnot a mohlo by dojít dokonce i ke
vznícení silikonových čipů, což by způsobilo tavení spojů.
O důsledcích něčeho takového si tu nikdo nedovolil ani
uvažovat.
Susan se zoufale snažila se zorientovat. Stále
nedokázala vypudit z mysli představu mladého technika
oddělení systémové bezpečnosti ležícího na generátoru
tam dole. Znovu začala zběsile mačkat tlačítka na
bezpečnostním elektronickém panelu dveří. Opět žádná
odezva. "Přerušte provoz!" vykřikla do tmy. Pokyn, aby
TRANSLTR ukončil vyhledávání klíče k Digitální pevnosti,
by měl vypnout jeho okruhy a uvolnit dostatek energie k
tomu, aby dveře začaly opět fungovat.
"Klid, Susan," ozval se Strathmore a položil jí dlaň na
rameno, aby ji upokojil.
Jeho utišující dotek Susan konečně probral z omámení.
Teprve nyní si náhle vzpomněla, proč za ním vlastně
běžela. Prudce se k němu otočila. "Šéfe! Greg Hale je
North Dakota!"
Ve tmě se rozhostilo zdánlivě nekonečné ticho. Když se
Strathmore konečně ozval, zněl jeho hlas spíš zmateně
než šokovaně. "O čem to mluvíte?"
"Hale…" zašeptala Susan. "To on je North Dakota."
Znovu nastalo ticho, jak Strathmore o Susaniných
slovech uvažoval. "To stopař?" zeptal se potom nejistě.
"To on Hala objevil?"
"Stopař ještě nezareagoval. Hale mi ho stopnul!"
108
 Susan went on to explain how Hale had stopped her
tracer and how she’d found E-mail from Tankado in
Hale’s account. Another long moment of silence fol-
lowed. Strathmore shook his headin disbelief.
"There’s no way Greg Hale is Tankado’s insurance! It’s
absurd! Tankado would never trust Hale."
"Commander, " she said, "Hale sank us once before -
Skipjack. Tankado trusted him."
Strathmore could not seem to find words.
"Abort TRANSLTR, " Susan begged him. "We’ve got
North Dakota. Call building security. Let’s get out of
here."
Strathmore held up his hand requesting a moment to
think.
Susan looked nervously in the direction of the trap-
door. The opening was just out of sight behind
TRANSLTR, but the reddish glow spilled out over the
black tile like fire on ice. Come on, call Security, Com-
mander! Abort TRANSLTR! Get us out of here!
Suddenly Strathmore sprang to action. "Follow me," he
said. He strode toward the trapdoor.
"Commander! Hale is dangerous! He…"
But Strathmore disappeared into the dark. Susan hur-
ried to follow his silhouette. The commander circled
around TRANSLTR and arrived over the opening in the
floor. He peered into the swirling, steaming pit. Silently
he looked around the darkened Crypto floor. Then he
bent down and heaved the heavy trapdoor. It swung in
a low arc. When he let go, it slammed shut with a dead-
ening thud. Crypto was once again a silent, blackened
cave. It appeared North Dakota was trapped.
Strathmore knelt down. He turned the heavy butterfly
lock. It spun into place. The sublevels were sealed.
Neither he nor Susan heard the faint steps in the direc-
tion of Node 3.
CHAPTER 60
Two-tone headed through the mirrored corridor that
led from the outside patio to the dance floor. As he
turned to check his safety pin in the reflection, he
sensed a figure looming up behind him. He spun, but it
was too late. A pair of rocklike arms pinned his body
face-first against the glass.
The punk tried to twist around. "Eduardo? Hey, man, is
that you?" Two-Tone felt a hand brush over his wallet
before the figure leaned firmly into his back. "Eddie!"
the punk cried. "Quit fooling around! Some guy was
looking’ for Megan."
The figure held him firmly.
"Hey, Eddie, man, cut it out!" But when Two-Tone
looked up into the mirror, he saw the figure pinning him
was no this friend at all.
The face was pockmarked and scarred. Two lifeless
eyes stared out like coal from behind wire-rim glasses.
The man leaned forward, placing his mouth against
Two-Tone’s ear. A strange, voice choked, "Adónde fué?
Where’d hego?" The words sounded somehow mis-
shapen.
The punk froze, paralyzed with fear.
"Adónde fué?" the voice repeated. "El Americano."
"The… the airport. Aeropuerto," Two-Tone stammered.
"Aeropuerto?" the man repeated, his dark eyes watch-
ing Two-Tone’s lips in the mirror.
The punk nodded.
"Tenía el anillo? Did he have the ring?"
Terrified, Two-Tone shook his head. "No."
"Viste el anillo? Did you see the ring?"
Susan pak Strathmorovi kvapně vysvětlila, jak Hale
zastavil spuštěný navigační program a jak ona v jeho
elektronické poště našla zprávu od Tankada. A opět bylo
dlouho ticho. Strathmore jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
"Nepřipadá v úvahu, že by Tankadovou pojistkou mohl
být Greg Hale! To je absurdní! Jemu by Tankado
nevěřil."
"Šéfe," ozvala se Susan naléhavě, "Hale nás potopil už
jednou - se Skokanem. Tankado mu důvěřoval. "
Zdálo se, že Strathmore nenachází slov.
"Zastavte TRANSLTR," naléhala na něj Susan. "North
Dakotu máme. Zavolejte ochranku a pojďme odsud
vpadnout. "
Strathmore vztáhl ruku, aby ji na chvilku umlčel a získal
čas na přemýšlení.
Susan se nervózně ohlédla k poklopu. Průlez v podlaze
nebyl přes TRANSLTR vidět, ale po černých dlaždicích se
jako oheň po ledě rozlévala narudlá záře. Tak dělejte,
šéfe, zavolejte ochranku! Zastavte TRANSLTR!
Vypadneme odsud!
Strathmore jako by najednou ožil. "Pojďte se mnou,"
prohlásil a vykročil rázně směrem k poklopu.
"Šéfe! Hale je nebezpečný! On…"
Strathmore už ale zmizel v temnotě. Susan si musela
pospíšit, aby se jí jeho silueta neztratila docela. Provozní
ředitel NSA obešel TRANSLTR a zamířil rovnou k otvoru
zejícímu v podlaze. Nahlédl do pekelné brány, z níž
stoupala rozvířená narudlá mlha. Mlčky se rozhlédl po
ztemnělé hale dešifrovacího oddělení. Pak se sehnul a s
námahou se chopit těžkého otevřeného poklopu. Šlo to
pomalu. Na vrcholu oblouku konečně začala přitažlivost
pracovat žádoucím směrem a Strathmore víko pustil.
Dopadlo s ohlušujícím zaduněním. Z haly dešifrovacího
oddělení se rázem stala ztichlá temná jeskyně. Vypadalo
to, že North Dakota je v pasti.
Strathmore poklekl a otočil mohutnou západkou zámku,
která okamžitě zaskočila. Suterén byl zamčený.
Ani on, ani Susan však nezaslechli tlumený zvuk kroků
směřujících k Uzlu 3.
Kapitola 60
Dvoubarevka zamířil zrcadlovou chodbou, která
spojovala dvorek s tanečním sálem. Když se otočil, aby v
zrcadle na zdi zkontroloval, jak mu sedí spínací špendlík
v nose, všiml si postavy rýsující se v šeru za jeho zády.
Otočil se sice rychle, ale pozdě. Pár paží tvrdých jako
skála ho přirazil tváří na zeď pokrytou zrcadly.
Punker se pokusil vykroutit z železného sevření.
"Eduardo? Hele, seš to ty?" Cítil, jak mu muž šátrá po
peněžence. Pak se mu důrazně opřel o záda. "Eddie!"
zaječel punker. "Přestaň blbnout! Nějakej chlap se tu
vyptával na Megan!"
Muž ho dál pevně svíral.
"Hele, Eddie, nech už toho, vole!" Když však
Dvoubarevka pohlédl do zrcadla před sebou, zjistil, že
ten, kdo ho tiskne na zeď, není vůbec jeho přítel.
Obličej měl poďobaný a zjizvený. Mrtvé oči civěly jako
dva uhlíky zpoza brýlí v drátěných obroučkách. Pak se
muž předklonil, až měl ústa těsně u mladíkova ucha.
Podivným přiškrceným hlasem zasípal: "Adónde fué?
Kam šel?" Znělo to poněkud zkomoleně.
Punker ochromený strachem ztuhl jako kus ledu.
"Adónde fué?" zopakoval ten hlas. "El Americano."
"Na… na letiště. Aeropuerto," vybrebtl Dvoubarevka.
"Aeropuerto?" opakoval po něm muž a tmavýma očima
přitom sledoval mladíkovy rty v zrcadle.
Punker přikývl.
"Tenía el anillo? Má ten prsten?"
Vyděšený kluk zavrtěl hlavou. "Nemá."
"Viste el anillo? Tys ten prsten viděl?"
109
Two-Tone paused. What was the right answer?
"Viste el anillo?" the muffled voice demanded.
Two-Tone nodded affirmatively, hoping honesty would
pay. It did not. Seconds later he slid to the floor, his
neck broken.
CHAPTER 61
Jabba lay on his back lodged halfway inside a disman-
tled mainframe computer. There was a penlight in his
mouth, a soldering iron in his hand, and a large sche-
matic blueprint propped on his belly. He had just fin-
ished attaching a new set of attenuators to a faulty
motherboard when his cellular phone sprang to life.
"Shit," he swore, groping for the receiver through apile
of cables. "Jabba here."
"Jabba, it’s Midge."
He brightened. "Twice in one night? People are gonna
starttalking."
"Crypto’s got problems." Her voice was tense.
Jabba frowned. "We been through this already. Re-
member?"
"It’s a power problem."
"I’m not an electrician. Call Engineering."
"The dome’s dark."
"You’re seeing things. Go home." He turned back to his
schematic.
"Pitch black!" she yelled.
Jabba sighed and set down his penlight. "Midge, first of
all, we’ve got aux power in there. It would never be
pitch black. Second, Strathmore’s got a slightly better
view of Crypto than I do right now. Why don’t you call
him?"
"Because this has to do with him. He’s hiding some-
thing."
Jabba rolled his eyes. "Midge sweetie, I’m up to my
armpits in serial cable here. If you need a date, I’ll cut
loose. Otherwise, call Engineering."
"Jabba, this is serious. I can feel it."
She can feel it? It was official, Jabba thought, Midge
was in one of her moods. "If Strathmore’s not worried,
I’m not worried."
"Crypto’s pitch black, dammit!"
"So maybe Strathmore’s stargazing."
"Jabba! I’m not kidding around here!"
"Okay, okay," he grumbled, propping himself up on an
elbow. "Maybe a generator shorted out. As soon as I’m
done here, I’ll stop by Crypto and…"
"What about aux power!" Midge demanded. "If a gen-
erator blew, why is there no aux power?"
"I don’t know. Maybe Strathmore’s got TRANSLTR run-
ning and aux power is tapped out."
"So why doesn’t he abort? Maybe it’s a virus. You said
something earlier about a virus."
"Damn it, Midge!" Jabba exploded. "I told you, there’s
no virus in Crypto! Stop being so damned paranoid!"
There was a long silence on the line.
"Aw, shit, Midge," Jabba apologized. "Let me explain."
His voice was tight. "First of all, we’ve got Gauntlet – no
virus could possibly get through. Second, if there’s a
power failure, it’s hardware-related – viruses don’t kill
power, they attack software and data. Whatever’s going
on in Crypto, it’s not a virus."
Silence.
"Midge? You there?"
Midge’s response was icy. "Jabba, I have a job to do. I
don’t expect to be yelled at for doing it. When I call to
Dvoubarevka zaváhal. Jaká odpověď bude
nejvhodnější?
"Tak viděl jsi ho?" zeptal se znovu neznámý
přiškrceným hlasem.
Dvoubarevka přikývl na souhlas a doufal, že se
pravdomluvnost vyplatí. Zmýlil se. Pár vteřin nato se
složil na podlahu se zlomeným vazem.
Kapitola 61
Jabba ležel na zádech zpola zasunutý do útrob
rozebraného serveru. V ústech svíral tužkovou svítilnu, v
ruce měl pájku a na břiše rozložený obrovský výkres.
Právě skončil s upevňováním nové sady děličů napětí na
porouchanou základní desku, když mu zacvrlikal mobilní
telefon.
"Do prdele," zaklel a zatápal změtí kabelů po telefonu.
"Jabba," ohlásil se vzápětí.
"Jabbo, tady Midge."
Jabba se rozzářil. "Dvakrát za noc? Přijdeme do řečí."
"Dešifrovací má problémy," prohlásila ostře.
Jabba se zamračil. "Tohle už jsme probrali, vzpomínáte
si?"
"Problém s energií."
"Já nejsem elektrikář. Zavolejte údržbu."
"V kupoli je tma."
"Už máte halucinace. Jděte domů." Znovu se zahloubal
do výkresu.
"Tma jako v pytli!" vyjekla Midge.
Jabba vzdychl a odložil baterku. "Tak za prvé, Midge,
máme tam záložní zdroj, takže tam nikdy nemůže být
tma jako v pytli. A za druhé - Strathmore má
momentálně na dešifrovací o něco lepší výhled než já,
takže co kdybyste zavolala jemu?"
"Protože s ním to souvisí. On něco tají."
Jabba obrátil oči v sloup. "Midge, zlato, jsem až po uši
zamotaný do kabelů. Jestli sháníte společnost, vystříhám
se z nich, ale jinak si zavolejte na údržbu."
"Jabbo, tohle je vážné. Já to cítím."
Cítí to? Takže je to pravda, pomyslel si Jabba. Midge
má zas jednou tu svoji náladu. "Jestli si nedělá starosti
Strathmore, já si je nedělám taky."
"V dešifrovacím je tma jako v pytli, ksakru!"
"Třeba Strathmore kouká na hvězdičky."
"Jabbo! Já si nedělám legraci!"
"No jo, tak dobře," zabručel a opřel se o loket. "Možná
tam zkratoval generátor. Hned jak tady budu hotov,
zastavím se na dešifrovacím a…"
"A co záložní zdroj?" skočila mu Midge do řeči. "Jestli
vypadl generátor, proč nefunguje napájení ze záložního
zdroje?"
"Já nevím. Třeba Strathmore pracuje s TRANSLTRem a
ten všechnu záložní energii spotřebovává."
"Tak proč to nepřeruší? Třeba je to virus. Předtím jste o
viru něco povídal."
"Krucinál, Midge!" vybuchl Jabba. "Už jsem vám řekl, že
v dešifrovacím žádný virus není! Přestaňte být tak
zoufale paranoidní!"
Na druhém konci bylo dlouho ticho.
"Do prdele, Midge," zabručel pak Jabba omluvně,
"nechte si to vysvětlit." Hlas měl poněkud přiškrcený.
"Tak za prvé - máme Uličku. Skrz tu se žádný virus
nedostane. A za druhé - jestli jde o výpadek energie, je
to hardwarový problém. Viry nelikvidují elektřinu,
napadají software a data. Ať už se v dešifrovacím děje
cokoli, virus to není."
Zase ticho.
"Midge? Jste tam ještě?"
Když se dočkal odpovědi, bylo to jako ledová sprcha.
"Jabbo, dělám svou práci a nenechám kvůli tomu na
110
ask why a multi billion-dollar facility is in the dark, I
expect a professional response."
"Yes, ma’am."
"A simple yes or no will suffice. Is it possible the prob-
lem in Crypto is virus-related?"
"Midge… I told you…"
"Yes or no. Could TRANSLTR have a virus?"
Jabba sighed. "No, Midge. It’s totally impossible."
"Thank you."
He forced a chuckle and tried to lighten the mood.
"Unless you think Strathmore wrote one himself and
bypassed my filters."
There was a stunned silence. When Midge spoke, her
voice had an eerie edge. "Strathmore can bypass
Gauntlet?"
Jabba sighed. "It was a joke, Midge." But he knew it
was too late.
CHAPTER 62
The Commander and Susan stood beside the closed
trapdoor and debated what to do next.
"We’ve got Phil Chartrukian dead down there," Strath-
more argued. "If we call for help, Crypto will turn into a
circus."
"So what do you propose we do?" Susan demanded,
wanting only to leave.
Strathmore thought a moment. "Don’t ask me how it
happened," he said, glancing down at the locked trap-
door, "but it looks like we’ve inadvertently located and
neutralized North Dakota. " He shook his head in disbe-
lief. "Damn lucky break if you ask me. " He still seemed
stunned by the idea that Hale was involved in Tankado’s
plan. "My guess is that Hale’s got the pass-key hidden
in his terminal somewhere – maybe he’s got a copy at
home. Either way, he’s trapped."
"So why not call building security and let them cart him
away?"
"Not yet," Strathmore said, "if the Sys-Secsuncover
stats of this endless TRANSLTR run, we’ve got a whole
new set of problems. I want all traces of Digital Fortress
deleted before we open the doors."
Susan nodded reluctantly. It was a good plan. When
Security finally pulled Hale from the sublevels and
charged him with Chartrukian’s death, he probably
would threaten to tell the world about Digital Fortress.
But the proof would be erased – Strathmore could play
dumb. An endless run? An unbreakable algorithm? But
that’s absurd! Hasn’t Haleheard of the Bergofsky Princi-
ple?
"Here’s what we need to do. " Strathmore coolly out-
lined his plan. "We erase all of Hale’s correspondence
with Tankado. We erase all records of my bypassing
Gauntlet, all of Chartrukian’s Sys-Sec analysis, the Run-
Monitor records, everything. Digital Fortress disappears.
It was never here. We bury Hale’s key and pray to God
David finds Tankado’s copy."
David, Susan thought. She forced him from her mind.
She needed to stay focused on the matter at hand.
"I’ll handle the Sys-Sec lab," Strathmore said."Run-
Monitor stats, mutation activity stats, the works. You
handle Node 3. Delete all of Hale’s E-mail. Any records
of correspondence with Tankado, anything that men-
tions Digital Fortress."
"Okay," Susan replied, focusing. "I’ll erase Hale’s whole
sebe řvát. Když vám zavolám a zeptám se, proč je
zařízení za miliardy dolarů bez proudu, očekávám
profesionální reakci."
"Ano, madam."
"Stačí jen ano nebo ne. Je možné, že by problém v
dešifrovacím měl co dělat s viry?"
"Midge… už jsem vám řekl…"
"Ano nebo ne? Může být v TRANSLTRu virus?"
Jabba vzdychl. "Ne, Midge. Je to zhola nemožné."
"Děkuji vám."
Vynuceně se uchechtl a pokusil se zlehčit situaci.
"Pokud si nemyslíte, že si ho Strathmore vytvořil sám a
obešel mé filtry."
Na druhém konci se rozhostilo ohromené ticho. Když
Midge promluvila, zněl její hlas zlověstně napjatě.
"Strathmore může Uličku obejít?"
Jabba vzdychl. "To byl vtip, Midge." Věděl ale, že už je
pozdě.
Kapitola 62
Strathmore a Susan stáli nad zavřeným poklopem a
dohadovali se, co dál.
"Tam dole máme mrtvého Phila Chartrukiana," namítal
Strathmore. "Jestli zavoláme pomoc, strhne se v celém
dešifrovacím hotový cirkus."
"Tak co navrhujete?" otázala se Susan, která
momentálně netoužila po ničem jiném, než aby už odsud
byla pryč.
Strathmore se na okamžik zamyslel. "Neptejte se mě,
jak se to stalo," vzdychl nakonec a pohlédl k
uzamčenému poklopu, "a le vypadá to, že se nám docela
náhodou povedlo najít a neutralizovat North Dakotu. "
Nevěřícně zavrtěl hlavou. "Podle mě jsme tedy měli
ohromné štěstí. " Zdálo se, že je stále ještě ohromen
skutečností, že do Tankadova plánu je zapojen Hale.
"Podle mého odhadu má Hale klíč ve svém terminálu a
kopii může mít doma. Každopádně je v pasti. "
"Tak co zavolat ochranku a nechat ho odtransportovat?"
"Ještě ne," odmítl Strathmore. "Pokud by technici ze
systémové bezpečnosti narazili na záznam toho
nekonečného luštění, měli bychom problémy nanovo, jen
trochu jiného rázu. Než otevřeme dveře, musí být po
Digitální pevnosti zametené všechny stopy."
Susan zdráhavě přikývla. Plán to byl dobrý. Až
ochranka Hala nakonec vytáhne ze suterénu a obviní jej
z Chartrukianovy smrti, bude Hale nejspíš vyhrožovat,
že do světa vykřičí pravdu o Digitální pevnosti. Jenže
důkazy už budou vymazané a Strathmore bude
předstírat, že o ničem takovém jakživ neslyšel.
Nekonečné luštění? Nerozluštitelný algoritmus? Ale to je
absurdní! Copak pan Hale nikdy neslyšel o Bergofského
principu?
"Uděláme to takhle," načrtl jí Strathmore chladně a
soustředěně svůj plán. "Vymažeme veškerou Halovu
korespondenci s Tankadem. Smažeme všechny záznamy
o obejití Uličky, všechny Chartrukianovy bezpečnostní
analýzy, záznamy monitoringu TRANSLTRu, prostě
všechno. Digitální pevnost neexistuje. Nikdy
neexistovala. Halův klíč sprovodíme ze světa a budeme
se modlit, aby David našel Tankadovu kopii. "
David, pomyslela si Susan. Rychle se však přinutila
nemyslet na něho. Teď se musí soustředit na tohle.
"Já si vezmu na starost laboratoř oddělení systémové
bezpečnosti," prohlásil Strathmore. "Statistiky o
monitoringu TRANSLTRu, záznamy mutačních aktivit a
tak. Vy se postarejte o Uzel 3. Smažte všechno, co
najdete v Halově elektronické poště. Veškeré záznamy o
korespondenci s Tankadem a cokoli, kde je jakákoliv
zmínka o Digitální pevnosti. "
"Fajn," odvětila Susan a začala uvažovat nahlas.
111
drive. Reformat everything."
"No!" Strathmore’s response was stern. "Don’t do that.
Hale most likely has a copy of the pass-key in there. I
want it."
Susan gaped in shock. "You want the pass-key? I
thought the whole point was to destroy the passkeys!"
"It is. But I want a copy. I want to crack open this
damn file and have a look at Tankado’s program."
Susan shared Strathmore’s curiosity, but instinct told
her unlocking the Digital Fortress algorithm was not
wise, regardless of how interesting it would be. Right
now, the deadly program was locked safely in its en-
crypted vault – totally harmless. As soon as he de-
crypted it… "Commander, wouldn’t we be better off just
to…"
"I want the key," he replied.
Susan had to admit, ever since hearing about Digital
Fortress, she’d felt a certain academic curiosity to know
how Tankado had managed to write it. Its mere exis-
tence contradicted the most fundamental rules of cryp-
tography. Susan eyed the commander. "You’ll delete the
algorithm immediately after we see it?"
"Without a trace."
Susan frowned. She knew that finding Hale’s key would
not happen instantly. Locating a random passkey on
one of the Node 3 hard drives was somewhat like trying
to find a single sock in a bedroom the size of Texas.
Computer searches only worked when you knew what
you were looking for; this passkey was random. Fortu-
nately, however, because Crypto dealt with so much
random material, Susan and some others had devel-
oped a complex process known as a nonconformity
search. The search essentially asked the computer to
study every string of characters on its hard drive, com-
pare each string against an enormous dictionary, and
flag any strings that seemed nonsensical or random. It
was tricky work to refine the parameters continually,
but it was possible.
Susan knew she was the logical choice to find the pass-
key. She sighed, hoping she wouldn’t regret it. "If all
goes well, it will take me about half an hour."
"Then let’s get to work," Strathmore said, putting a
hand on her shoulder and leading her through the dark-
ness toward Node 3.
Above them, a star-filled sky had stretched itself
across the dome. Susan wondered if David could see
the same stars from Seville.
As they approached the heavy glass doors of Node 3,
Strathmore swore under his breath. The Node 3 keypad
was unlit, and the doors were dead.
"Damn it," he said. "No power. I forgot."
Strathmore studied the sliding doors. He placed his
palms flat against the glass. Then he leaned sideways
trying to slide them open. His hands were sweaty and
slipped. He wiped them on his pantsand tried again.
This time the doors slid open a tiny crack.
Susan, sensing progress, got in behind Strathmore and
they both pushed together. The doors slid open about
an inch. They held it a moment, but the pressure was
too great. The doors sprang shut again.
"Hold on," Susan said, repositioning herself in front of
Strathmore. "Okay, now try."
They heaved. Again the door opened only about an
inch. A faint ray of blue light appeared from inside Node
3; the terminals were still on; they were considered
critical to TRANSLTR and were receiving aux power.
Susan dug the toe of her Ferragamo’s into the floor
"Vymažu celý jeho disk a všechno přeformátuju."
"Ne!" odsekl příkře Strathmore. "To nedělejte. Hale tam
má s největší pravděpodobností ukrytý klíč a ten já
chci."
Susan překvapením zapomněla zavřít ústa. "Vy chcete
klíč? Myslela jsem, že jde hlavně o to klíče zničit!"
"To je. Ale kopii chci mít. Chci ten zatracený soubor
rozlousknout a podívat se na ten Tankadův program."
Susan byla sice stejně zvědavá jako její šéf, instinkt jí
však napovídal, že dekódovat Digitální pevnost by
nebylo rozumné bez ohledu na to, jak zajímavá se jeví.
Momentálně je ten nesmírně nebezpečný program
bezpečně uzavřen v trezoru svého kódu, a tudíž zcela
neškodný. Jakmile však bude dekódován… "Šéfe, nebylo
by lepší prostě jen…"
"Chci ten klíč," přerušil ji Strathmore nevzrušeně.
Susan si chtě nechtě musela přiznat, že od chvíle, kdy
se o Digitální pevnosti dozvěděla, ji neopustila
profesionální zvědavost a touha dozvědět se, jak se to
Tankadovi podařilo. Již samotnou svou existencí popíral
tento algoritmus základní pravidla kryptografie. Pozorně
se na Strathmora zahleděla. "Smažete ten algoritmus
hned, jak si ho prohlédneme?"
"Beze stopy."
Susan svraštila obočí. Věděla, že Halův klíč se jen tak
najít nepodaří. Lokalizovat náhodný klíč na některém z
pevných disků Uzlu 3 bylo něco podobného jako hledat
jednu ponožku v ložnici o rozloze Texasu. Počítačové
vyhledávání funguje, pouze pokud člověk ví, co hledá.
Tohle však bude pátrání nazdařbůh. Protože však
dešifrovací oddělení s podobným pátráním naslepo
pracovalo až příliš často, Susan s několika dalšími kolegy
naštěstí vypracovala složitý proces nazývaný hledání
nekonformit. Vyhledávací sekvence přikazovala počítači
prostudovat každý řetězec znaků na pevném disku,
porovnat jej s ohromným databázovým adresářem a
upozornit na všechny řetězce, které vypadají nelogicky
nebo nahodile. Bylo náročné průběžně upřesňovat
parametry, ale fungovalo to.
Susan věděla, že je naprosto logické, aby klíč hledala
ona. Vzdychla si a doufala jen, že toho nebude litovat.
"Když půjde všechno dobře, bude mi to trvat asi tak půl
hodiny."
"Tak se dáme do práce," rozhodl Strathmore, položil jí
ruku na rameno a vykročil temnotou k Uzlu 3.
Nad nimi se nad průhlednou kupolí mihotala hvězdná
obloha. Susan napadlo, jestli David v Seville vidí tytéž
hvězdy.
Když došli k těžkým proskleným dveřím Uzlu 3,
Strathmore tlumeně zaklel. Elektronický ovládací panel
nesvítil. Dveře byly mimo provoz.
"Ksakru," zavrčel, "jsme bez proudu. Úplně jsem na to
zapomněl."
Upřeně se na posuvné dveře zadíval, opřel se o ně
dlaněmi a pokusil se je odsunout. Zpocené ruce mu však
po skle sklouzly. Otřel si je o kalhoty a zkusil to znovu.
Tentokrát se dveře na škvírku odsunuly.
Když Susan viděla, že Strathmorovo snažení má naději
na úspěch, přiskočila k němu a opřela se do dveří také.
Dveře se odsunuly o dalších pár centimetrů. Na okamžik
je udrželi pootevřené, ale tlak byl příliš silný a dveře se
opět zaklaply.
"Moment," broukla Susan a přešla na druhou stranu.
"Fajn, teď to zkusíme znovu."
Zabrali ze všech sil. I tentokrát se dveře o pár
centimetrů odsunuly. Zevnitř vyrazil paprsek modravého
světla. Terminály Uzlu 3 pořád běžely. Protože byly
považovány za nepostradatelné pro chod TRANSLTRu,
byly i ony napájeny ze záložního zdroje.
Susan se zapřela nohama v lodičkách Ferragamo do
112
and pushed harder. The door started to move. Strath-
more moved to get a better angle. Centering his palms
on the left slider, he pushed straight back. Susan
pushed the right slider in the opposite direction. Slowly,
arduously, the doors began to separate. They were now
almost a foot apart.
"Don’t let go," Strathmore said, panting as they pushed
harder. "Just a little farther."
Susan repositioned herself with her shoulder in the
crack. She pushed again, this time with a better angle.
The doors fought back against her.
Before Strathmore could stop her, Susan squeezed her
slender body into the opening. Strathmore protested,
but she was intent. She wanted out of Crypto, and she
knew Strathmore well enough to know she wasn’t going
anywhere until Hale’s pass-key was found.
She centered herself in the opening and pushed with
all her strength. The doors seemed to push back. Sud-
denly Susan lost her grip. The doors sprang toward her.
Strathmore fought to hold them off, but it was too
much. Just as the doors slammed shut, Susan squeezed
through and collapsed on the other side.
The commander fought to reopen the door a tiny sliver.
He put his face to the narrow crack. "Jesus, Susan – are
you okay?"
Susan stood up and brushed herself off. "Fine."
She looked around. Node 3 was deserted, lit only by
the computer monitors. The bluish shadows gave the
place a ghostly ambiance. She turned to Strathmore in
the crack of the door. His face looked pallid and sickly in
the blue light.
"Susan," he said. " Give me twenty minutes to delete
the files in Sys-Sec. When all traces are gone, I’ll goup
to my terminal and abort TRANSLTR."
"You better," Susan said, eyeing the heavy glass doors.
She knew that until TRANSLTR stopped hoarding aux
power, she was a prisoner in Node 3.
Strathmore let go of the doors, and they snapped shut.
Susan watched through the glass as the commander
disappeared into the Crypto darkness.
CHAPTER 63
Becker’s newly purchased Vespa motorcycle struggled
up the entry road to Aeropuerto de Sevilla.
His knuckles had been white the whole way. His watch
read just after 2:00 a. m. local time. As he approached
the main terminal, he rode up on the sidewalk and
jumped off the bike while it was still moving. It clattered
to the pavement and sputtered to a stop. Becker
dashed on rubbery legs through the revolving door.
Never again, he swore to himself.
The terminal was sterile and starkly lit. Except for a
janitor buffing the floor, the place was deserted. Across
the concourse, a ticket agent was closing down the
Iberia Airlines counter. Becker took it as a bad sign.
He ran over. "El vuelo a los Estados Unidos?"
The attractive Andalusian woman behind the counter
looked up and smiled apologetically. "Acaba de salir.
You just missed it." Her words hung in the air for a long
moment.
I missed it. Becker’s shoulders slumped. "Was there
standby room on the flight?"
"Plenty," the woman smiled. "Almost empty. But to-
morrow’s eight a. m. also has…"
"I need to know if a friend of mine made that flight.
podlahy a zatlačila ze všech sil. Dveře se daly do
pohybu. Strathmore se posunul, aby získal lepší oporu.
Opřel se oběma dlaněmi o levou polovinu dveří a zuřivě
zabral. Susan tlačila pravé křídlo opačným směrem.
Dveře se začaly pomalu, neochotně otevírat. Teď už byla
mezera široká zhruba čtvrt metru.
"Vydržte," hekl Strathmore a zatlačil znovu. "Ještě
kousek."
Susan se posunula ramenem do mezery a zatlačila
nanovo, tentokrát z lepšího úhlu. Dveře vzdorovaly.
Než ji mohl Strathmore zastavit, štíhlá Susan se do
otvoru vsunula celá. Strathmore zaprotestoval, ale
nedala si říct. Chtěla už být z dešifrovacího pryč, a jak
znala Strathmora, bylo jí jasné, že se odsud nedostane,
dokud nebude Halův klíč objevený.
Zapřela se v mezeře a zabrala vší silou. Zdálo se jí, že
dveře tlačí proti ní. Náhle jí ujely nohy a dveře ji začaly
drtit. Strathmore se je pokoušel udržet otevřené, ale
sám na to nestačil. Těsně předtím, než se obě křídla
znovu s hlasitým žuchnutím přibouchla, Susan se
procpala na druhou stranu a zhroutila se na koberec.
Strathmorovi se podařilo dveře znovu na nepatrnou
škvírku pootevřít. Přitiskl k mezírce obličej. "Kristepane,
Susan, jste v pořádku?"
Vstala a oprášila se. "V pohodě."
Rozhlédla se kolem sebe. Uzel 3 byl opuštěný a
osvětlený pouze počítačovými monitory. Namodralé stíny
dodávaly místnosti strašidelný nádech. Susan se otočila
ke Strathmorovi, který stále tiskl obličej ke škvíře mezi
dveřmi. V modravém přísvitu vypadal nezdravě, skoro
mrtvolně bledý.
"Susan," ozval se, "dejte mi dvacet minut. Smažu
soubory v laboratoři systémové bezpečnosti. Až
zahladím všechny stopy, zastavím ze svého terminálu
TRANSLTR."
"Hoďte sebou," řekla Susan s pohledem upřeným na
těžké prosklené dveře. Dobře věděla, že dokud bude
TRANSLTR odebírat proud ze záložního zdroje, bude ona
zajatkyní Uzlu 3.
Strathmore dveře pustil a ty se okamžitě zaklaply.
Susan se za ním přes jednosměrné sklo dívala, jak mizí
v temnotě haly.
Kapitola 63
Beckerův nově zakoupený motocykl Vespa se hnal po
příjezdové silnici k sevillskému letišti. Becker celou cestu
svíral řidítka takovou silou, až mu zbělely klouby na
rukou. Na hodinkách měl 2. 00 místního času.
Když dorazil k hlavnímu terminálu, vjel na chodník a
seskočil z motorky za jízdy. Kus ještě popojela a s
rachotem skončila na asfaltu. Motor zakašlal a zhasl.
Becker se na roztřesených nohou vrhl k otáčivým
dveřím. Už nikdy, zapřisáhl se v duchu.
Terminál byl sterilně čistý a dokonale osvětlený. Až na
uklízeče, který právě uklízecím strojem vytíral podlahu,
tu však bylo pusto. Na protější straně haly právě
operátorka letecké společnosti Iberia Airlines zavírala
přepážku. To Becker nepovažoval za dobré znamení.
Rozběhl se k ní. "El vuelo a los Estados Unidos?"
Půvabná Andalusanka za přepážkou k němu s
omluvným úsměvem vzhlédla. "Acaba de salir. Právě
jste ho zmeškal." Její slova jako by k Beckerovu sluchu
ještě dlouho potom doléhala ozvěnou.
Zmeškal jsem ho. Becker celý zplihl. "Byla na palubě
nějaká volná místa pro letenky last minute?"
"Spousta," odvětila operátorka. "letadlo bylo skoro
prázdné. Ale i zítra v osm ráno…"
"Potřebuju vědět, jestli tím letadlem odletěla má
113
She was flying standby."
The woman frowned. "I’m sorry, sir. There were sev-
eral standby passengers tonight, but our privacy clause
states…"
"It’s very important," Becker urged. "I just need to
know if she made the flight. That’s all."
The woman gave a sympathetic nod. "Lovers’ quarrel?"
Becker thought a moment. Then he gave her a sheep-
ish grin. "It’s that obvious?"
She gave him a wink. "What’s her name?"
"Megan," he replied sadly.
The agent smiled. "Does your lady friend have a last
name?"
Becker exhaled slowly. Yes, but I don’t know it! "Actu-
ally, it’s kind of a complicated situation. You said the
plane was almost empty. Maybe you could…"
"Without a last name I really can’t…"
"Actually," Becker interrupted, having another idea.
"Have you been on all night?"
The woman nodded. "Seven to seven."
"Then maybe you saw her. She’s a young girl. Maybe
fifteen or sixteen? Her hair was…" Before the words left
his mouth, Becker realized his mistake.
The agent’s eyes narrowed. "Your lover is fifteen years
old?"
"No!" Becker gasped. "I mean…" Shit. "If you could just
help me, it’s very important."
"I’m sorry," the woman said coldly.
"It’s not the way it sounds. If you could just…"
"Good night, sir." The woman yanked the metal grate
down over the counter and disappeared into a back
room.
Becker groaned and stared skyward. Smooth, David.
Very smooth. He scanned the open concourse.
Nothing. She must have sold the ring and made the
flight. He headed for the custodian. "Has visto a una
niña?" he called over the sound of the tile buffer. "Have
you seen a girl?"
The old man reached down and killed the machine.
"Eh?"
"Una niña?" Becker repeated. "Pelo rojo, azul, y blanco.
Red white and blue hair."
The custodian laughed. "Qué fea. Sounds ugly." He
shook his head and went back to work.
David Becker stood in the middle of the deserted air-
port concourse and wondered what to do next. The eve-
ning had been a comedy of errors. Strathmore’s words
pounded in his head: Don’t call until you have the ring.
A profound exhaustion settled over him. If Megan sold
the ring and made the flight, there was no telling who
had the ring now.
Becker closed his eyes and tried to focus. What’s my
next move? He decided to consider it in a moment.
First, heneeded to make a long-overdue trip to a rest
room.
CHAPTER 64
Susan stood alone in the dimly lit silence of Node 3.
The task at hand was simple: Access Hale’s terminal,
locate his key, and then delete all of his communication
with Tankado. There could be no hint of Digital Fortress
anywhere.
Susan’s initial fears of saving the key and unlocking
Digital Fortress were nagging at her again. She felt un-
easy tempting fate; they’d been lucky so far. North Da-
kota had miraculously appeared right under their noses
and been trapped. The only remaining question was
David; he had to find the other pass-key. Susan hoped
přítelkyně. Letěla na letenku last minute."
Žena se zamračila. "Lituji, pane. Pasažérů na last
minute dnes letělo několik, ale směrnice nám
nedovolují…"
"Je to velice důležité," naléhal Becker. "Prostě jen
potřebuju vědět, jestli to letadlo stihla, nic víc."
Žena účastně přikývla. "Hádka?"
Becker se na okamžik zamyslel a pak nasadil ostýchavý
úsměv. "To je to tak vidět?"
Mrkla na něj. "Jak se jmenuje?"
"Megan," odvětil smutně.
Operátorka se usmála. "A má vaše přítelkyně také
nějaké příjmení?"
Becker zvolna vydechl. Má, jen kdybych je znal! "Víte,
ono je to trochu složitější. Říkala jste, že letadlo bylo
skoro prázdné. Třeba byste mohla…"
"Bez příjmení skutečně nemohu…"
"Víte co," přerušil ji Becker, protože ho konečně něco
napadlo, "měla jste službu celou noc?"
Žena přikývla. "Od sedmi do sedmi."
"Tak jste si jí možná všimla. Je to mladá dívka, může jí
být tak patnáct nebo šestnáct. Vlasy má…" Než to však
stačil dopovědět, uvědomil si Becker, jakou udělal
chybu.
Operátorka přimhouřila podezíravě oči. "Vaší přítelkyni
je patnáct let?"
"Ne!" Becker zalapal po dechu. "Myslel jsem… " Do
prdele. "Kdybyste mi mohla pomoct… je to hrozně
důležité. "
"Lituji," odsekla operátorka chladně.
"Není to tak, jak si myslíte. Kdybyste jen…"
"Dobrou noc, pane." Žena prudce stáhla kovovou roletu
nad přepážkou a zmizela v zadní místnosti.
Becker zasténal a obrátil oči v sloup. Vynikající, Davide.
Vážně vynikající. Rozhlédl se po hale.
Nikde nikdo. Musela ten prsten prodat a odletět. Zamířil
k uklízeči. "Has visto a una nina?" zavolal na něj.
"Neviděl jste tu dívku?"
Stařík se sehnul a vypnul stroj. "Eh?"
"Una nina?" zopakoval Becker. "Pelo rojo, azul, y
blanco. Červené, bílé a modré vlasy."
Uklízeč se zasmál. "Qué fea. Ta teda musí vypadat."
Zavrtěl hlavou a dal se znovu do práce.
David Becker stál uprostřed opuštěné letištní haly a
lámal si hlavu, co dál. Celý večer byl jen přehlídkou
chyb. V duchu stále slyšel Strathmorova slova. Nevolat,
dokud nebude mít prsten. Byl vyčerpaný, že sotva stál
na nohou. Pokud Megan ten prsten prodala a odletěla,
nemá jak zjistit, u koho teď prsten je.
Becker zavřel oči a snažil se soustředit. Co dál? Rozhodl
se, že si dopřeje chvilku času na rozmyšlenou. Ze všeho
nejdřív bude ale muset podniknout až příliš dlouho
odkládanou návštěvu toalet.
Kapitola 64
Susan stála o samotě v matně osvětleném a ztichlém
Uzlu 3. Úkol, který měla před sebou, byl jednoduchý a
jasný - dostat se do Halova terminálu, najít klíč a pak
smazat všechny záznamy jeho komunikace s Tankadem.
Po Digitální pevnosti nesmí nikde zůstat ani stopa, ani
sebemenší náznak.
Znovu se ozvaly obavy ze zajištění klíče a dekódování
Digitální pevnosti. Měla dojem, že až příliš pokoušejí
osud. Dosud jim přálo štěstí. North Dakota se jim jako
zázrakem objevil přímo před nosem a byl dopaden. Teď
už jde jenom o Davida. Ten musí najít druhý klíč. Susan
doufala, že se mu daří.
114
he was making progress.
As she made her way deeper into Node 3, Susan tried
to clear her mind. It was odd that she felt uneasy in
such a familiar space. Everything in Node 3 seemed
foreign in the dark. But there was something else.
Susan felt a momentary hesitation and glanced back at
the inoperable doors. There was no escape. Twenty
minutes, she thought.
As she turned toward Hale’s terminal, she noticed a
strange, musky odor – it was definitely not a Node 3
smell. She wondered if maybe the deionizer was mal-
functioning. The smell was vaguely familiar, and with it
came an unsettling chill. She pictured Hale locked below
in his enormous steaming cell. Did he set something on
fire? She looked up at the vents and sniffed. But the
odor seemed to be coming from nearby.
Susan glanced toward the latticed doors of the kitch-
enette. And in an instant she recognized the smell. It
was cologne… and sweat.
She recoiled instinctively, not prepared for what she
saw. From behind the lattice slats of the kitchenette,
two eyes stared out at her. It only took an instant for
the horrifying truth to hit her. Greg Hale was not locked
on the sublevels – he was in Node 3! He’d slipped up-
stairs before Strathmore closed the trapdoor. He’d been
strong enough to open the doors all by himself.
Susan had once heard that raw terror was paralyzing –
she now knew that was a myth. In the same instant her
brain grasped what was happening, she was in motion –
stumbling backward through the dark with a single
thought in mind: escape.
The crash behind her was instantaneous. Hale had
been sitting silently on the stove and extended his legs
like two battering rams. The doors exploded off their
hinges. Hale launched himself into the room and thun-
dered after her with powerful strides.
Susan knocked over a lamp behind her, attempting to
trip Hale as he moved toward her. She sensed him vault
it effortlessly. Hale was gaining quickly.
When his right arm circled her waist from behind, it felt
likes he’d hit a steel bar. She gasped in pain as the wind
went out of her. His biceps flexed against her rib cage.
Susan resisted and began twisting wildly. Somehow
her elbow struck cartilage. Hale released his grip, his
hands clutching his nose. He fell to his knees, hands
cupped over his face.
"Son of a…" He screamed in pain.
Susan dashed onto the door’s pressure plates saying a
fruitless prayer that Strathmore would in that instant
restore power and the doors would spring open. In-
stead, she found herself pounding against the glass.
Hale lumbered toward her, his nose covered with
blood. In an instant, his hands were around her again –
one of them clamped firmly on her left breast and the
other on her midsection. He yanked her away from the
door.
She screamed, her hand outstretched in futile attempt
to stop him.
He pulled her backward, his belt buckle digging into
her spine. Susan couldn’t believe his strength. He
dragged her back across the carpet, and her shoes
came off. In one fluid motion, Hale lifted her and
dumped her on the floor next to his terminal.
Susan was suddenly on her back, her skirt bunched
high on her hips. The top button of her blouse had re-
leased, and her chest was heaving in the bluish light.
She stared up in terror as Hale straddled her, pinning
her down. She couldn’t decipher the look in his eyes. It
looked like fear. Or was it anger? His eyes bore into her
body. She felt a new wave of panic.
Když pomalu kráčela potemnělým Uzlem 3, snažila se
urovnat si myšlenky. Připadalo jí zvláštní, jak nejistě se
může cítit v tak důvěrně známém prostředí. Ve tmě jí tu
všechno připadalo cizí. Nebylo to však jenom tou tmou.
Susan na okamžik zaváhala a pak se ohlédla k
nefunkčním dveřím. Nebylo úniku. Dvacet minut,
pomyslela si.
Když zahnula k Halovu terminálu, uvědomila si ten
nezvyklý slabý pach pižma. Rozhodně to nebyl typický
odér Uzlu 3. Napadlo ji, jestli se neporouchalo
deionizační zařízení. Ten pach jí byl nejasně povědomý.
Po zádech jí přeběhl mráz. Vybavila si Hala zamčeného v
suterénu jako v obrovské cele plné par. Nezapálil tam
něco? Vzhlédla k ventilátorům a vtáhla nosem vzduch.
Zdálo se jí však, že ten odér přichází odkudsi z
bezprostředního okolí.
Ohlédla se po žaluziemi krytých dveřích kuchyňského
koutu a najednou jí došlo, co je to za pach: kolínská - a
pot!
Instinktivně ucouvla, protože na to, co spatřila,
rozhodně nebyla připravená. Mezerou mezi žaluziemi na
ni civěl pár očí. Trvalo jí jen zlomek vteřiny, než jí děsivá
pravda došla naplno. Greg Hale není zamčený v suterénu
- je v Uzlu 3! Vyklouzl nahoru dřív, než Strathmore
poklop zavřel. Je dost silný na to, aby posuvné dveře
Uzlu 3 otevřel sám.
Susan kdysi slyšela, že čirá hrůza ochromuje. Teď
poznala, že je to mýtus. V tom okamžiku, kdy si v
mozku srovnala, co se stalo, už byla v pohybu. Tápala
ztemnělou místností ke dveřím a dokázala myslet jen na
jediné: utéct.
Vzápětí se za jejími zády rozlehla ohlušující rána. Hale,
který až dosud klidně seděl na mikrovlnné troubě, nyní
vyrazil oběma nohama kupředu jako beranidly. Dveře
vyletěly ze závěsů. Hale se vrhl do místnosti a mocnými
skoky Susan doháněl.
Susan za sebou převrhla lampu ve snaze zpomalit
Halův postup. Téměř zároveň však uslyšela, jak ji bez
valného úsilí přeskočil. Rychle se přibližoval.
Když jí zezadu ovinul pravou paži kolem pasu, měla
pocit, že narazila na železnou závoru. Jak jí vytlačil
vzduch z plic, zalapala bolestí po dechu. Napjatý biceps
jí sevřel hrudní koš a začal ji dusit.
Susan se začala zuřivě bránit a zmítat. Nějakým
zázrakem se jí podařilo zasáhnout ho loktem naplno do
nosní chrupavky. Hale povolil sevření a chytil se oběma
rukama za nos. Klesl na kolena s obličejem v dlaních.
"Ty…" zavřískal bolestí.
Susan přiskočila k dotekovému čidlu dveří a zoufale a
zbytečně se modlila, aby Strathmore právě v tomto
okamžiku obnovil dodávku proudu a dveře se otevřely.
Namísto toho však jen marně bušila do skla.
Hale k ní dovrávoral. Z nosu mu prýštila krev proudem.
Vzápětí ji opět sevřel. Jednou rukou ji pevně popadl za
levý prs a druhou za pas. Rázně ji odtrhl ode dveří.
Zavřískala a začala kolem sebe mávat pažemi v marné
snaze zastavit ho.
Vlekl ji dozadu a přezka jeho opasku se jí zarývala do
zad. Susan jen žasla, jak strašlivou má sílu. Táhl ji po
koberci tak rychle, že ztratila boty. Hale ji jediným
plynulým pohybem zdvihl a hodil na podlahu vedle svého
terminálu.
Susan se ocitla na zádech a sukně se jí vyhrnula až na
boky. Horní knoflík blůzy povolil a v modravém světle
monitorů se jí prudce dmula prsa. V hrůze se dívala, jak
si na ni Hale obkročmo sedá a tiskne ji k podlaze. Výraz
v jeho očích se jí nedařilo rozluštit. Připadal jí jako
strach. Anebo to byl vztek? Pohledem ji celou
propaloval. Susan ucítila, jak se jí znovu a ještě silněji
115

Hale sat firmly on her midsection, staring down at her
with an icy glare. Everything Susan had ever learned
about self-defense was suddenly racing through her
mind. She tried to fight, but her body did not respond.
She was numb. She closed her eyes.
Oh, please, God. No!
CHAPTER 65
Brinkerhoff paced Midge’s office. "Nobody bypasses
Gauntlet. It’s impossible!"
"Wrong," she fired back. "I just talked to Jabba. He
said he installed a bypass switch last year."
The PA looked doubtful. "I never heard that."
"Nobody did. It was hush-hush."
"Midge," Brinkerhoff argued, "Jabba’s compulsive about
security! He would never put in a switch to bypass…"
"Strathmore made him do it," she interrupted.
Brinkerhoff could almost hear her mind clicking.
"Remember last year," she asked, "when Strathmore
was working on that anti-Semitic terrorist ring in Cali-
fornia?"
Brinkerhoff nodded. It had been one of Strathmore’s
major coups last year. Using TRANSLTR to decrypt an
intercepted code, he had uncovered a plot to bomb a
Hebrew school in Los Angeles.
He decrypted the terrorist’s message only twelve min-
utes before the bomb went off, and using some fast
phone work, he saved three hundred schoolchildren.
"Get this," Midge said, lowering her voice unnecessar-
ily. "Jabba said Strathmore intercepted that terrorist
code six hours before that bomb went off."
Brinkerhoff’s jaw dropped. "But… then why did he
wait…"
"Because he couldn’t get TRANSLTR to decrypt the file.
He tried, but Gauntlet kept rejecting it. It was encrypted
with some new public key algorithm that the filters
hadn’t seen yet. It took Jabba almost six hours to adjust
them."
Brinkerhoff looked stunned.
"Strathmore was furious. He made Jabba install a by-
pass switch in Gauntlet in case it ever happened again."
"Jesus. " Brinkerhoff whistled. "I had no idea. " Then
his eyes narrowed. "So what’s your point?"
"I think Strathmore used the switch today… to process
a file that Gauntlet rejected."
"So? That’s what the switch is for, right?"
Midge shook her head. "Not if the file in question is a
virus."
Brinkerhoff jumped. "A virus? Who said anything about
a virus!"
"It’s the only explanation," she said. "Jabba said a vi-
rus is the only thing that could keep TRANSLTR running
this long, so…"
"Wait a minute!" Brinkerhoff flashed her the time-out
sign. "Strathmore said everything’s fine!"
"He’s lying."
Brinkerhoff was lost. "You’re saying Strathmore inten-
tionally let a virus into TRANSLTR?"
"No," she snapped. "I don’t think he knew it was a vi-
rus. I think he was tricked."
Brinkerhoff was speechless. Midge Milken was definitely
losing it.
"It explains a lot," she insisted. "It explains what he’s
been doing in there all night."
zmocňuje děs.
Hale jí celou vahou dosedl na podbřišek a upřel na ni
nenávistný pohled. Susan během jediného okamžiku
prolétlo myslí všechno, co věděla o sebeobraně. Pokusila
se vzepřít, ale tělo ji neposlechlo. Byla jako ochrnutá.
Zavřela oči.
Panebože, prosím, ne!
Kapitola 65
Brinkerhoff rázoval po kanceláři Midge Milkenové.
"Uličku neobejde nikdo. To je nemožné!"
"Omyl," opáčila Midge. "Zrovna jsem mluvila s Jabbou a
dozvěděla jsem se, že loni instaloval volbu pro její
obejití."
Ředitelův asistent se zatvářil nedůvěřivě. "O tom jsem
nikdy neslyšel."
"To nikdo. Bylo to tajné."
"Midge," namítl Brinkerhoff, "Jabba je bezpečností
přímo posedlý! Nikdy by nenainstaloval volbu, která by
umožňovala obejít…"
"Bylo to na Strathmorův pokyn," skočila mu Midge do
řeči.
Brinkerhoff přímo cítil, jak jí to v hlavě pracuje na plné
obrátky.
"Vzpomínáte si," zeptala se ho, "jak loni Strathmore
pracoval na tom antisemitském teroristickém spiknutí v
Kalifornii?"
Brinkerhoff přikývl. V loňském roce to byl jeden z
největších Strathmorových úspěchů. Poté, co TRANSLTR
rozluštil zachycený kód, odhalil Strathmore plán
pumového útoku na židovskou školu v Los Angeles.
Zprávu teroristů dekódoval pouhých dvanáct minut
před výbuchem a jen díky telefonátu na poslední chvíli
se mu podařilo zachránit tři sta dětí.
"Jabba mi taky řekl," pokračovala Midge a zcela
zbytečně ztišila hlas, "že Strathmore ten teroristický kód
zachytil šest hodin před výbuchem té bomby."
Brinkerhoffovi spadla překvapením čelist. "Ale… tak
proč čekal…"
"Protože nemohl TRANSLTR přimět, aby tu zprávu
dekódoval. Snažil se, ale Ulička ji odmítala. Bylo to
zakódované nějakým novým komerčním algoritmem,
který filtry dosud neznaly. Jabbovi trvalo skoro šest
hodin, než je upravil."
Brinkerhoff na Midge jen omráčeně civěl.
"Strathmore zuřil a přinutil Jabbu nainstalovat do Uličky
volbu pro obejití pro případ, že by se to opakovalo."
"Ježíši," hvízdl Brinkerhoff. "O tom jsem neměl ponětí. "
Zpod přivřených víček se upřeně zadíval na Midge. "A
váš názor?"
"Myslím, že dneska Strathmore tu volbu využil… aby
zpracoval soubor, který Ulička odmítla."
"No a? K tomu ta volba přece je, nebo není?"
Midge zavrtěla hlavou. "Ne, pokud je tím problémovým
souborem virus."
Brinkerhoff až nadskočil. "Virus? Kdo tady něco povídal
o viru?"
"Je to jediné vysvětlení," odvětila Midge. "Jabba tvrdí,
že na tak dlouhou dobu by mohl TRANSLTR zaměstnat
jedině virus, takže…"
"Moment!" zarazil ji Brinkerhoff jednoznačným gestem.
"Strathmore říkal, že je všechno v pořádku!"
"Lže."
Brinkerhoff byl zmaten. "Chcete naznačit, že
Strathmore do TRANSLTRu záměrně natáhl virus?"
"Ne," odsekla Midge. "Nemyslím si, že věděl, že je to
virus. Podle mě naletěl."
Brinkerhoff nebyl schopen slova. Midge se do toho
podle jeho názoru začínala nebezpečně zaplétat.
"Mnohé to vysvětluje," trvala na svém. "Mimo jiné i to,
co tu pohledával celou noc."
116
 "Planting viruses in his own computer?"
"No," she said, annoyed. "Trying to cover up his mis-
take! And now he can’t abort TRANSLTR and get aux
power back because the virus has the processors locked
down!"
Brinkerhoff rolled his eyes. Midge had gone nuts in the
past, but never like this. He tried to calm her.
"Jabba doesn’t seem to be too worried."
"Jabba’s a fool," she hissed.
Brinkerhoff looked surprised. Nobody had ever called
Jabba a fool – a pig maybe, but never a fool.
"You’re trusting feminine intuition over Jabba’s ad-
vanced degrees in anti-invasive programming?"
She eyed him harshly.
Brinkerhoff held up his hands in surrender. "Never
mind. I take it back. " He didn’t need to be reminded of
Midge’s uncanny ability to sense disaster. "Midge, "he
begged. "I know you hate Strathmore, but…"
"This has nothing to do with Strathmore!" Midge was in
overdrive. "The first thing we need to do is confirm
Strathmore bypassed Gauntlet. Then we call the direc-
tor."
"Great. " Brinkerhoff moaned. "I’ll call Strathmore and
ask him to send us a signed statement."
"No," she replied, ignoring his sarcasm. "Strathmore’s
lied to us once already today." She glanced up, her eyes
probing his. "Do you have keys to Fontaine’s office?"
"Of course. I’m his PA."
"I need them."
Brinkerhoff stared in disbelief. "Midge, there’s no way
in hell I’m letting you into Fontaine’s office."
"You have to!" she demanded. Midge turned and
started typing on Big Brother’s keyboard. "I’m request-
ing a TRANSLTR queue list. If Strathmore manually by-
passed Gauntlet, it’ll show up on the printout."
"What does that have to do with Fontaine’s office?"
She spun and glared at him. "The queue list only prints
to Fontaine’s printer. You know that!"
"That’s because it’s classified, Midge!"
"This is an emergency. I need to see that list."
Brinkerhoff put his hands on her shoulders. "Midge,
please settle down. You know I can’t…"
She huffed loudly and spun back to her keyboard. "I’m
printing a queue list. I’m going to walk in, pick it up,
and walk out. Now give me the key."
"Midge…"
She finished typing and spun back to him. "Chad, the
report prints in thirty seconds. Here’s the deal. You give
me the key. If Strathmore bypassed, we call security. If
I’m wrong, I leave, and you can go smear marmalade
all over Carmen Huerta." She gave him a malicious
glare and held out her hands for the keys. "I’m waiting."
Brinkerhoff groaned, regretting that he had called her
back to check the Crypto report. He eyed her out-
stretched hand. "You’re talking about classified informa-
tion inside the director’s private quarters. Do you have
any idea what would happen if we got caught?"
"The director is in South America."
"I’m sorry. I just can’t." Brinkerhoff crossed his arms
and walked out.
Midge stared after him, her gray eyes smoldering. "Oh,
yes you can," she whispered. Then she turned back to
Big Brother and called up the video archives.
Midge’ll get over it, Brinkerhoff told himself as he set-
tled in at his desk and started going over the rest of his
"Rozséval viry po svém vlastním počítači?"
"Ne," odsekla Midge otráveně. "Snažil se zamaskovat
svoji chybu! Teď nemůže TRANSLTR zastavit a získat
záložní proud, protože virus zablokoval procesory!"
Brinkerhoff obrátil oči v sloup. Midge už v minulosti
panikařila víckrát, ale nikdy takhle. Pokusil se ji uklidnit.
"Nevypadá to, že by si s tím Jabba dělal velké starosti."
"Jabba je cvok," zasyčela.
Brinkerhoff měl co dělat, aby na sobě pokud možno
nedal znát překvapení. Že je cvok, to o Jabbovi ještě
nikdo neřekl. Prase snad, ale cvok nikdy.
"Takže vy dáváte ženské intuici přednost před
Jabbovým špičkovým vzděláním a zkušenostmi s
bezpečnostním softwarem?"
Sjela ho příkrým pohledem.
Brinkerhoff zdvihl ruce na znamení kapitulace. "Nic
jsem neřekl. Beru zpět. " Nepotřeboval, aby mu zase
připomínala svou nepříjemnou schopnost vycítit blížící se
katastrofu. "Midge," oslovil ji naléhavě, "já vím, že
Strathmora nenávidíte, ale…"
"To nemá se Strathmorem co dělat!" Midge se nedala
zastavit. "Ze všeho nejdřív si potřebujeme ověřit, že
Strathmore obešel Uličku. Pak zavoláme řediteli."
"Výborně," zasténal Brinkerhoff. "Tak já Strathmorovi
zavolám a řeknu mu, aby nám poslal podepsané
doznání. "
"Ne,"odvětila a naprosto ignorovala jeho sarkazmus.
"Strathmore už nám dneska jednou zalhal." Vzhlédla a
upřeně se mu zadívala do očí. "Máte klíče od Fontainovy
kanceláře?"
"Pochopitelně. Jsem jeho osobní asistent."
"Potřebuju je."
Brinkerhoff na ni nevěřícně vytřeštil zrak. "Midge, do
Fontainovy kanceláře vás nepustím ani náhodou."
"Musíte!" nedala se Midge odbýt. Otočila se a začala
cosi vyťukávat na klávesnici Velkého bratra. "Nechám si
vyjet sled operací TRANSLTRu. Pokud Strathmore
manuálně vynechal Uličku, objeví se to na výstupu."
"A jak to souvisí s Fontainovou kanceláří?"
Prudce se k němu otočila a sjela jej hněvivým
pohledem. "Sled operací vyjede jen na Fontainově
tiskárně a vy to dobře víte!"
"To proto, že je důvěrný, Midge!"
"Tohle je nouzová situace. Potřebuju ten výpis vidět."
Brinkerhoff jí položil dlaně na ramena. "Midge, prosím
vás, uklidněte se. Víte přece, že nemohu…"
Hlasitě zafuněla a otočila se ke klávesnici. "Tisknu sled
operací. Jen tam vejdu, vezmu si ho a odejdu. A teď mi
dejte ten klíč."
"Midge…"
Dopsala a obrátila se zase k němu. "Chade, za třicet
sekund to bude vytisknuté. Nabízím vám dohodu. Vy mi
dáte ten klíč. Jestli to Strathmore obešel, zavoláme
bezpečáky. Pokud se mýlím, odejdu a vy si můžete
Carmen Huertovou třeba celou pomazat marmeládou. "
Zle se na něj zadívala a natáhla ruku. "Čekám. "
Brinkerhoff zasténal. Už delší dobu litoval, že ji volal
zpátky, aby překontrolovala statistiku z dešifrovacího.
Civěl na její nataženou ruku. "Chcete po mně utajovanou
informaci z prostor vyhrazených výlučně řediteli. Máte
představu, co by se strhlo, kdyby se na to přišlo?"
"Ředitel je v Jižní Americe."
"Je mi líto. Prostě nemohu." Brinkerhoff si založil ruce
za záda a vyšel ven.
Midge se za ním dívala a oči jí plály jako žhavé uhlíky.
"Ale to víš, že můžeš," zašeptala. Pak se otočila k
Velkému bratru a aktivovala archivované obrazové
záznamy.
Ono ji to přejde, pomyslel si Brinkerhoff, když se usadil
za svůj stůl a dal se do kontroly zbylých hlášení. Nikdo
117
reports. He couldn’t be expected to hand out the direc-
tor’s keys whenever Midge got paranoid.
He had just begun checking the COMSEC breakdowns
when his thoughts were interrupted by the sound of
voices coming from the other room. He set down his
work and walked to his doorway.
The main suite was dark – all except a dim shaft of
grayish light from Midge’s half-open door. He listened.
The voices continued. They sounded excited. "Midge?"
No response.
He strode through the darkness to her workspace. The
voices were vaguely familiar. He pushed the door open.
The room was empty. Midge’s chair was empty. The
sound was coming from overhead. Brinkerhoff looked up
at the video monitors and instantly felt ill. The same
image was playing on each one of the twelve screens –
a kind of perversely choreographed ballet. Brinkerhoff
steadied himself on the back of Midge’s chair and
watched in horror.
"Chad?" The voice was behind him.
He spun and squinted into the darkness. Midge was
standing kitty-corner across the main suite’s reception
area in front of the director’s double doors. Her palm
was outstretched. "The key, Chad."
Brinkerhoff flushed. He turned back to the monitors.
He tried to block out the images overhead, but it was no
use. He was everywhere, groaning with pleasure and
eagerly fondling Carmen Huerta’s small, honey-covered
breasts.
CHAPTER 66
Becker crossed the concourse toward the rest room
doors only to find the door marked CABALLEROS
blocked by an orange pylon and a cleaning cart filled
with detergent and mops. He eyed the other door.
DAMAS. He strode over and rapped loudly.
"Hola?" he called, pushing the ladies’ room door open
an inch. "Con permiso?"
Silence.
He went in.
The rest room was typical, Spanish institutional – per-
fectly square, white tile, one incandescent bulb over-
head. As usual, there was one stall and one urinal.
Whether the urinals were ever used in the women’s
bathrooms was immaterial – adding them saved the
contractors the expense of having to build the extra
stall.
Becker peered into the rest room in disgust. It was
filthy. The sink was clogged with murky brown water.
Dirty paper towels were strewn everywhere. The floor
was soaked. The old electric hand blower on the wall
was smeared with greenish fingerprints.
Becker stepped in front of the mirror and sighed. The
eyes that usually stared back with fierce clarity were not
so clear tonight. How long have I been running around
over here? he wondered. The math escaped him. Out of
professorial habit, he shimmied his necktie’s Windsor
knot up on his collar. Then he turned to the urinal be-
hind him.
As he stood there, he found himself wondering if Susan
was home yet. Where could she have gone? To Stone
Manor without me?
"Hey!" a female voice behind him said angrily.
Becker jumped. "I-I’m…" he stammered, hurrying to
zip up. "I’m sorry… I…"
Becker turned to face the girl who had just entered.
od něj přece nemůže čekat, že vydá klíče od ředitelovy
kanceláře pokaždé, když Midge popadne ten její
stihomam.
Právě začínal s kontrolou statistik z bezpečnostního,
když jeho myšlenky přerušily hlasy z vedlejší místnosti.
Odložil práci a vykročil ke dveřím.
V hlavní kanceláři byla tma až na tlumený pruh
našedlého světla vycházející z pootevřených dveří, za
nimiž seděla Midge. Brinkerhoff se zaposlouchal. Hlasy
se ozývaly dál a zněly značně vzrušeně. "Midge?"
Žádná odpověď.
Prošel ztemnělou kanceláří k protějším dveřím. Ty hlasy
mu byly jaksi nejasně povědomé. Strčil do dveří a
otevřel je. Místnost byla prázdná. Prázdná byla i Midgina
židle. Ty zvuky přicházely shora. Když Brinkerhoff
vzhlédl k monitorům průmyslové televize, udělalo se mu
špatně. Na všech dvanácti obrazovkách běžela jedna a
tatáž scéna jako balet perverzního choreografa.
Brinkerhoff se přidržel opěradla Midginy židle a v němé
hrůze civěl vzhůru.
"Chade?" Tento hlas se ozval za jeho zády.
Otočil se a zamžoural do tmy. Midge stála až u
dvojitých dveří do ředitelovy kanceláře s nataženou
rukou. "Ten klíč, Chade."
Brinkerhoff zrudl jako rak. Obrátil se znovu k
monitorům. Pokusil se zastavit přehrávání, ale nedařilo
se mu. Byl všude. Sténal slastí a dychtivě hnětl drobné,
medem pomazané prsy Carmen Huertové.
Kapitola 66
Becker přešel halu směrem k toaletám, ale zjistil, že
dveře s nápisem CABALLEROS jsou zablokované
oranžovým stojanem a úklidovým vozíkem plným
čisticích prostředků a smetáků. Pohlédl ke druhým
dveřím označeným nápisem DAMAS. Rázně k nim
přistoupil a hlasitě zaklepal.
"Hola?" zavolal a na škvírku dveře na dámské toalety
pootevřel. "Con permiso?"
Ticho.
Vešel dovnitř.
Toalety byly stejné jako po celém Španělsku - dokonale
pravidelné rozměry, bílé dlaždice, jedna stropní zářivka.
Jako obvykle i tady byla jedna kabinka a jedna mušle.
Na tom, jestli bude mušle na dámských záchodech
vůbec kdy využita, nijak nezáleželo - dodavatelům to
prostě ušetřilo náklady na budování další kabinky.
Becker znechuceně nahlédl dovnitř. Čistotou to tu
rozhodně neoplývalo. Umyvadlo bylo ucpané a plné
špinavě hnědé vody. Všude byly poházené ušpiněné
papírové ručníky. Podlaha byla pocákaná a starý
elektrický vysoušeč rukou na stěně umazaný zelenavými
otisky prstů.
Postavil se před zrcadlo a vzdychl. Oči, které se vždy
dívaly na svět tak pronikavě a jasně, dnes zdaleka
nepůsobily tak svěžím dojmem jako jindy. Jak dlouho už
se tady vlastně motám? Nějak začínal ztrácet přehled.
Jako správný profesor si ze zvyku urovnal uzel na
kravatě, a teprve pak se otočil k mušli za svými zády.
Jak tam tak stál, přistihl se, že myslí na to, jestli je
Susan ještě doma. Kam by jezdila? Do Stone Manor beze
mě?
"Hej!" ozval se za ním zlostný ženský hlas.
Becker se lekl, až nadskočil. "Já… já jsem jen… "
zakoktal a snažil se co nejrychleji zapnout poklopec.
"Omlouvám se… Já… "
Otočil se a spatřil dívku, která právě vešla. Vypadala,
118
She was a young sophisticate, right off the pages of
Seventeen Magazine. She wore conservative plaid pants
and a white sleeveless blouse. In her hand was a red L.
L. Bean duffel. Her blond hair was perfectly blow-dried.
"I’m sorry." Becker fumbled, buckling his belt. "The
men’s room was… anyway… I’m leaving."
"Fuckin’ weirdo!"
Becker did a double-take. The profanity seemed inap-
propriate coming from her lips – like sewage flowing
from a polished decanter. But as Becker studied her, he
saw that she was not as polished as he’d first thought.
Her eyes were puffy and bloodshot, and her left forearm
was swollen. Underneath the reddish irritation on her
arm, the flesh was blue.
Jesus, Becker thought. Intravenous drugs. Who would
have guessed?
"Get out!" she yelled. "Just get out!"
Becker momentarily forgot all about the ring, the NSA,
all of it. His heart went out to the young girl.
Her parents had probably sent her over here with some
prep school study program and a VISAcard – and she’d
ended up all alone in a bathroom in the middle of the
night doing drugs.
"Are you okay?" he asked, backing toward the door.
"I’m fine. " Her voice was haughty. "You can leave
now!"
Becker turned to go. He shot her forearm a last sad
glance. There’s nothing you can do, David. Leave it
alone.
"Now!" she hollered.
Becker nodded. As he left he gave her a sad smile. "Be
careful."
CHAPTER 67
"Susan?" Hale panted, his face in hers.
He was sitting, one leg on either side of her, his full
weight on her midsection. His tailbone ground painfully
into her pubis through the thin fabric of her skirt. His
nose was dripping blood all over her. She tasted vomit
in the back of her throat. His hands were at her chest.
She felt nothing. Is he touching me? It took a moment
for Susan to realize Hale was buttoning her top button
and covering her up.
"Susan. " Hale gasped, breathless. "You’ve got to get
me out of here."
Susan was in a daze. Nothing made sense.
"Susan, you’ve got to help me! Strathmore killed Char-
trukian! I saw it!"
It took a moment for the words to register. Strathmore
killed Chartrukian? Hale obviously had no idea Susan
had seen him downstairs.
"Strathmore knows I saw him!" Hale spat. "He’ll kill me
too!"
Had Susan not been breathless with fear, she would
have laughed in his face. She recognized the divide-
and-conquer mentality of anex-Marine. Invent lies – pit
your enemies against each other.
"It’s true!" he yelled. "We’ve got to call for help! I think
we’re both in danger!"
She did not believe a word he said.
Hale’s muscular legs were cramping, and he rolled up
on his haunches to shift his weight slightly. He opened
his mouth to speak, but he never got the chance.
As Hale’s body rose, Susan felt the circulation surge
back into her legs. Before she knew what had hap-
pened, a reflex instinct jerked her left leg back hard into
Hale’s crotch. She felt her kneecap crush the soft sac of
jako by právě sestoupila z obálky časopisu Seventeen
Magazine - mladá, pěstěná, elegantní… Měla na sobě
konzervativní kostkované kalhoty a bílou blůzu bez
rukávů. V ruce svírala červenou sportovní tašku. Blond
vlasy měla dokonale vyfoukané.
"Omlouvám se," zopakoval Becker a zoufale zápolil s
opaskem. "Na pánském bylo… to je jedno… Už jdu. "
"Úchyle zasranej!"
Beckerovi to docházelo jen velmi pomalu. Ta hrubost z
jejích úst mu zněla jaksi nepatřičně - jako kdyby se díval
na naleštěnou karafu přetékající splašky. Když se na ni
ale pozorně zahleděl, všiml si, že není zas tak prudce
elegantní a upravená, jak se mu na první pohled zdálo.
Oči měla opuchlé a podlité krví a levé předloktí oteklé.
Pod zarudlou podrážděnou kůží uviděl namodralou
podlitinu.
Ježíši, pomyslel si. Drogy do žíly. Koho by to napadlo?
"Vypadni!" zaječela dívka. "Koukej zmizet!"
Becker na okamžik zapomněl na prsten, Úřad národní
bezpečnosti a na všechno, co s tím souviselo. Zkusil se
vcítit do situace té dívky.
Rodiče ji sem pravděpodobně poslali v rámci studijního
programu nějaké lepší školy, vybavili ji VISA kartou - a
ona tady skončila uprostřed noci sama na záchodcích
pod drogami.
"Jste v pořádku?" zeptal se, zatímco couval ke dveřím.
"Jsem v pohodě," prohlásila povýšeně. "Vypadneš už?"
Becker se otočil k odchodu. Ještě naposledy si smutným
pohledem změřil její předloktí. Nemůžeš dělat vůbec nic,
pomyslel si. Nech to plavat.
"Bude to?" zavřeštěla dívka.
Becker přikývl. Když odcházel, posmutněle se na ni
usmál. "Buďte opatrná."
Kapitola 67
"Susan?" hekl Hale s obličejem přitisknutým na její.
Obkročmo na ní seděl a svíral ji nohama. Celou vahou
spočíval na jejím podbřišku, do něhož se jí přes tenkou
látku sukně bolestivě zarýval pánví. Z nosu mu
odkapávala krev, která ji už stihla celou zaneřádit. Kdesi
vzadu na kořeni jazyka cítila Susan pachuť zvratků.
Rukama se jí Hale opíral o prsa.
Necítila nic. Dotýká se mě? Chvíli jí trvalo, než si
uvědomila, že jí Hale zapíná horní knoflík a upravuje
blůzu.
"Susan," vyhekl Hale znovu a sotva popadal dech.
"Musíš mě odsud dostat. "
Susan si připadala jako omámená. Nic nedávalo smysl.
"Susan, musíš mi pomoct! Strathmore zabil
Chartrukiana! Já jsem to viděl!"
Chvíli trvalo, než jí došlo, co vlastně řekl. Strathmore
zabil Chartrukiana? Hale zjevně neměl ponětí, že ho
Susan tam dole viděla.
"Strathmore ví, že jsem ho viděl!" vyhrkl Hale. "Oddělá
mě taky!"
Kdyby Susan neměla hrdlo sevřené hrůzou, vysmála by
se mu do obličeje. Už pochopila mentalitu bývalého
mariňáka - rozděl a panuj. Vymysli si lži a postav své
nepřátele jednoho proti druhému.
"Je to pravda!" zařval. "Musíme zavolat pomoc! Myslím,
že jsme v nebezpečí oba!"
Nevěřila mu ani slovo.
Hala začínala brát do svalnatých nohou křeč, takže se
na zadku zavrtěl, aby mírně přesunul váhu. Otevřel ústa,
aby něco řekl, ale už k tomu nedostal možnost.
Když se jeho tělo nadzvedlo, ucítila Susan, jak jí do
nohou opět začíná proudit krev. Než si uvědomila, co se
stalo, reflex ji přiměl škubnout levou nohou a tvrdě
vykopnout vzhůru rovnou do rozkroku. Cítila, jak se
119
tissue between his legs.
Hale whimpered in agony and instantly went limp. He
rolled onto his side, clutching himself. Susan twisted out
from under his deadweight. She staggered toward the
door, knowing she’d never be strong enough to get out.
Making a split-second decision, Susan positioned her-
self behind the long maple meeting table and dug her
feet into the carpet. Mercifully the table had casters.
She strode with all her might toward the arched glass
wall, pushing the table before her. The casters were
good, and the table rolled well. Halfway across Node3,
she was at a full sprint.
Five feet from the glass wall, Susan heaved and let go.
She leapt to one side and covered her eyes. After a
sickening crack, the wall exploded in a shower of glass.
The sounds of Crypto rushed into Node 3 for the first
time since its construction.
Susan looked up. Through the jagged hole, she could
see the table. It was still rolling. It spun wide circles out
across the Crypto floor and eventually disappeared into
the darkness.
Susan rammed her mangled Ferragamo’s back on her
feet, shot a last glance at the still-writhing Greg Hale,
and dashed across the sea of broken glass out onto the
Crypto floor.
CHAPTER 68
"Now wasn’t that easy?" Midge said with a sneer as
Brinkerhoff handed over the key to Fontaine’s office.
Brinkerhoff looked beaten.
"I’ll erase it before I go," Midge promised. "Unless you
and your wife want it for your private collection."
"Just get the damned printout," he snapped. "And then
get out!"
"Sí, señor," Midge cackled in a thick Puerto Rican ac-
cent. She winked and headed across the suite to
Fontaine’s double doors.
Leland Fontaine’s private office looked nothing like the
rest of the directorial suite. There were no paintings, no
overstuffed chairs, no ficus plants, no antique clocks.
His space was streamlined for efficiency. His glass-
topped desk and black leather chair sat directly in front
of his enormous picture window. Three file cabinets
stood in the corner next to a small table with a French
press coffeepot. The moon had risen high over Fort
Meade, and the soft light filtering through the window
accentuated the starkness of the director’s furnishings.
What the hell am I doing? Brinkerhoff wondered.
Midge strode to the printer and scooped up the queue
list. She squinted in the darkness. "I can’t read the
data, " she complained. "Turn on the lights."
"You’re reading it outside. Now come on."
But Midge was apparently having too much fun. She
toyed with Brinkerhoff, walking to the window and an-
gling the readout for a better view.
"Midge…"
She kept reading.
Brinkerhoff shifted anxiously in the doorway. "Midge…
come on. These are the director’s private quarters."
"It’s here somewhere," she muttered, studying the
printout. "Strathmore bypassed Gauntlet, I know it."
She moved closer to the window.
Brinkerhoff began to sweat. Midge kept reading.
After a few moments, she gasped. "I knew it! Strath-
more did it! He really did! The idiot!" She held up the
paper and shook it. "He bypassed Gauntlet! Have a
look!"
kolenem surově zabořila do měkkého šourku mezi
Halovýma nohama.
Hale zakňučel bolestí a okamžitě povolil. Převalil se na
bok a oběma rukama se držel za bolavé místo. Susan se
zpod jeho bezvládného těla vykroutila jako ještěrka a
vrávoravě se rozběhla ke dveřím. Bylo jí jasné, že v
sobě nesebere tolik síly, aby se dostala ven.
Rozhodla se během zlomku vteřiny. Postavila se za
dlouhý konferenční stůl z javorového dřeva a zapřela se
nohama do koberce. Stůl měl naštěstí kolečka. Vší silou
jej postrčila směrem k vyklenuté prosklené stěně.
Zabrala tak, že ji až zabolelo v břiše. Kolečka byla dobře
promazaná a stůl se pohyboval bez problémů. V půli
cesty přes Uzel 3 už nabrala plnou rychlost.
Půldruhého metru od prosklené stěny Susan naposledy
naplno zabrala a stůl pustila. Uskočila stranou a zakryla
si oči. Ozvalo se ohlušující třesknutí a stěna explodovala
jako gejzír střepů. Do Uzlu 3 se poprvé od doby, kdy byl
postaven, vedraly zvuky dešifrovacího oddělení.
Susan vzhlédla. Rozšklebeným otvorem zahlédla stůl,
který stále ještě ujížděl. Stáčel se v širokém oblouku do
haly dešifrovacího oddělení, až jí nakonec zmizel z očí v
temnotě.
Nazula si znovu své sešlapané lodičky Ferragamo,
naposledy střelila pohledem po Gregu Halovi, který se
stále ještě svíjel na podlaze, a přes hromadu střepů se
vyřítila do haly.
Kapitola 68
"No vidíte, jak to bylo snadné," rýpla si Midge jízlivě,
když jí Brinkerhoff podával klíč od Fontainovy kanceláře.
Brinkerhoff nasadil zničený výraz.
"Než odejdu, vymažu to," slíbila mu Midge. "Tedy pokud
to s ženuškou nechcete do soukromé sbírky."
"Vezměte si tam ten zatracený výstup," vyštěkl
Brinkerhoff, "a pak vypadněte!"
"Sí, senor," zašveholila Midge s výrazným
portorikánským přízvukem. Mrkla na něj a zamířila ke
dvojitým dveřím Fontainovy kanceláře.
Soukromá kancelář Lelanda Fontaina neměla na první
pohled nic společného s ostatními místnostmi
ředitelského poschodí. Nikde žádné obrazy, žádná
polstrovaná křesla, fíkusy ani starožitné hodiny. Jeho
pracoviště bylo striktně podřízeno strohé účelnosti. Stůl
se skleněnou deskou a černé kožené křeslo stály přímo
proti obrovskému oknu. V rohu vedle nevelkého stolku s
francouzskou varnou konvicí byly umístěny tři skříně s
pořadači. Nad Fort Meade vyšel měsíc a jeho měkké
světlo dopadající sem oknem jen zvýrazňovalo strohost
ředitelova pracoviště.
Co to ksakru dělám, ptal se Brinkerhoff v duchu sám
sebe.
Midge rázně přistoupila k tiskárně a hrábla po výjezdu,
na němž byl vytištěný sled operací. Zamžourala do tmy.
"Nepřečtu to," namítla vzápětí. "Rozsviťte. "
"Přečtete si to venku. A teď pojďte."
Midge se však zjevně velice dobře bavila. Hrála si s
Brinkerhoffem jako kočka s myší. Přistoupila k oknu a
naklonila papír tak, aby na něj lépe viděla.
"Midge…"
Četla dál.
Brinkerhoff se ve dveřích nervózně ošil. "Midge…
pojďte. Nechte toho. Tohle je ředitelova kancelář."
"Někde to tu je," zamumlala Midge, jako by ho vůbec
nevnímala, a dál sled operací studovala. "Strathmore
Uličku obešel, já to vím." Přikročila ještě blíž k oknu.
Brinkerhoff se začal potit. Midge si četla dál.
Po chvilce zalapala po dechu. "Věděla jsem to! Udělal
to! On to vážně udělal! Ten idiot!" Zdvihla ruku s
papírem a zatřásla jím. "On opravdu obešel Uličku!
Koukněte na to!"
120
 Brinkerhoff stared dumbfounded a moment and then
raced across the director’s office. He crowded in next to
Midge in front of the window. She pointed to the end of
the readout.
Brinkerhoff read in disbelief. "What the…?"
The printout contained a list of the last thirty-six files
that had entered TRANSLTR. After each file was a four-
digit Gauntlet clearance code. However, the last file on
the sheet had no clearance code – it simply read: man-
ual bypass.
Jesus, Brinkerhoff thought. Midge strikes again.
"The idiot!" Midge sputtered, seething. "Look at this!
Gauntlet rejected the file twice! Mutation strings! And
he still bypassed! What the hell was he thinking?"
Brinkerhoff felt weak-kneed. He wondered why Midge
was always right. Neither of them noticed the reflection
that had appeared in the window beside them. A mas-
sive figure was standing in Fontaine’s open doorway.
"Jeez," Brinkerhoff choked. "You think we have a vi-
rus?"
Midge sighed. "Nothing else it could be."
"Could be none of your damn business!" the deep voice
boomed from behind them.
Midge knocked her head against the window. Brinker-
hoff tipped over the director’s chair and wheeled toward
the voice. He immediately knew the silhouette.
"Director!" Brinkerhoff gasped. He strode over and ex-
tended his hand. "Welcome home, sir."
The huge man ignored it.
"I-I thought," Brinkerhoff stammered, retracting his
hand, "I thought you were in South America."
Leland Fontaine glared down at his aide with eyes like
bullets. "Yes… and now I’m back."
CHAPTER 69
"Hey, mister!"
Becker had been walking across the concourse toward
a bank of pay phones. He stopped and turned.
Coming up behind him was the girl he’d just surprised
in the bathroom. She waved for him to wait.
"Mister, wait!"
Now what? Becker groaned. She wants to press inva-
sion-of-privacy charges?
The girl dragged her duffel toward him. When she ar-
rived, she was now wearing a huge smile. "Sorry to yell
at you back there. You just kind of startled me."
"No problem," Becker assured, somewhat puzzled. "I
was in the wrong place."
"This will sound crazy," she said, batting her bloodshot
eyes. "But you wouldn’t happen to have some money
you can lend me, would you?"
Becker stared at her in disbelief. "Money for what?" he
demanded. I’m not funding your drug habit if that’s
what you’re asking.
"I’m trying to get back home," the blonde said. "Can
you help?"
"Miss your flight?"
She nodded. "Lost my ticket. They wouldn’t let me get
on. Airlines can be such assholes. I don’t have the cash
to buy another."
"Where are your parents?" Becker asked.
"States."
"Can you reach them?"
"Nope. Already tried. I think they’re weekending on
somebody’s yacht."
Becker scanned the girl’s expensive clothing. "You
Brinkerhoff na ni chvíli civěl jako omráčený a pak se
rozběhl přes celou kancelář. Stoupl si vedle Midge k
oknu. Ukázala mu na konec počítačového výstupu.
Brinkerhoff se podíval na papír a nevěřil svým očím. "Co
to… ?"
Výstup obsahoval seznam posledních šestatřiceti
souborů, které byly do TRANSLTRu zadány. Za každým
souborem byl čtyřčíselný kód vyznačující, že Ulička
soubor vpustila do počítače. U posledního souboru však
žádný přístupový kód nebyl. Stálo tam jen prosté:
MANUAL BYPASS.
Ježíši, pomyslel si Brinkerhoff. Ona se zase trefila.
"Ten blbec!" vyprskla vzteky soptící Midge. "Jen se na
to podívejte! Ulička ten soubor dvakrát zamítla! Mutační
řetězce! A on ji stejně obešel! Co si ksakru myslel?"
Brinkerhoff měl pocit, že se pod ním podlamují kolena.
Zajímalo by ho, proč ta zatracená Midge musí mít
vždycky pravdu. Vůbec si nevšimli odrazu v okně, u
něhož stáli. V otevřených dveřích Fontainovy kanceláře
se objevila rozložitá postava.
"Kristepane," zasípal Brinkerhoff. "Myslíte, že je to
virus?"
Midge vzdychla. "Nic jiného to být nemůže."
"Hlavně vám do toho nic není!" zahřměl za nimi hluboký
hlas.
Midge sebou cukla, až uhodila hlavou o okno.
Brinkerhoff zakopl o ředitelské křeslo a otočil se po
hlase. Tu siluetu poznal okamžitě.
"Řediteli!" zalapal po dechu. Vykročil kupředu s
nataženou pravicí. "Vítejte doma, pane."
Obr ve dveřích jeho ruku ignoroval.
"Já… já jsem si myslel," koktal Brinkerhoff a stáhl
pravici zpět, "já myslel, že jste v Jižní Americe."
Leland Fontaine svého asistenta provrtával pohledem
ostrým jako dýka. "Ano… a teď jsem tady."
Kapitola 69
"Hej, pane!"
Becker právě kráčel halou k řadě telefonních automatů.
Nyní se zastavil a otočil se po hlase.
Blížila se k němu dívka, která ho překvapila na
toaletách. Mávala na něj, aby počkal.
"Pane, počkejte!"
Tak co to bude teď? zasténal v duchu. Obvinění z
narušování soukromí? Nebo snad rovnou sexuální
obtěžování?
Dívka k němu táhla sportovní tašku. Když došla blíž,
překvapilo Beckera, že se široce usmívá. "Omlouvám se,
že jsem tam na vás tak ječela. Prostě jste mě trochu
vyděsil."
"V pořádku," ujistil ji zmatený Becker. "Byl jsem na
nepravém místě."
"Bude to znít dost hloupě," vzdychla a přejela si dlaní
zarudlé oči, "a le vy byste mi asi nemohl půjčit nějaký
peníze, že ne?"
Becker na ni nevěřícně vytřeštil oči. "Peníze na co?"
otázal se pak. Jestli si myslíš, že budu podporovat tvoje
fetování, tak na to zapomeň.
"Snažím se dostat zpátky domů," odpověděla
blondýnka. "Můžete mi pomoct?"
"Uletělo vám letadlo?"
Přikývla. "Ztratila jsem letenku. Nepustili mě tam.
Aerolinky dovedou být někdy pěkní hajzlíci. Na další už
nemám."
"Kde máte rodiče?" zeptal se Becker.
"Ve Státech."
"Můžete se s nimi nějak spojit?"
"Ani náhodou. Už jsem to zkoušela. Nejspíš jsou na
víkend u někoho na jachtě."
Becker si prohlédl její drahé oblečení. "Vy nemáte
121
don’t have a credit card?"
"Yeah, but my dad canceled it. He thinks I’m on
drugs."
"Are you on drugs?" Becker asked, deadpan, eyeing
her swollen forearm.
The girl glared, indignant. "Of course not!" She gave
Becker an innocent huff, and he suddenly got the feel-
ing he was being played.
"Come on," she said. "You look like a rich guy. Can’t
you spot me some cash to get home? I could send it to
you later."
Becker figured any cash he gave this girl would end up
in the hands of some drug dealer in Triana.
"First of all," he said, "I’m not a rich guy – I’m a
teacher. But I’ll tell you what I’ll do… " I’ll call your
bluff, that’s what I’ll do. "Why don’t I charge the ticket
for you?"
The blonde stared at him in utter shock. "You’d do
that?" she stammered, eyes wide with hope.
"You’d buy me a ticket home? Oh, God, thank you!"
Becker was speechless. He had apparently misjudged
the moment.
The girl threw her arms around him. "It’s been a shitty
summer," she choked, almost bursting into tears. "Oh,
thank you! I’ve got to get out of here!"
Becker returned her embrace halfheartedly. The girl let
go of him, and he eyed her forearm again.
She followed his gaze to the bluish rash. "Gross, huh?"
Becker nodded. "I thought you said you weren’t on
drugs."
The girl laughed. "It’s Magic Marker! I took off half my
skin trying to scrub it off. The ink smeared."
Becker looked closer. In the fluorescent light, he could
see, blurred beneath the reddish swelling on her arm,
the faint outline of writing – words scrawled on flesh.
"But… but your eyes," Becker said, feeling dumb.
"They’re all red."
She laughed. "I was crying. I told you, I missed my
flight."
Becker looked back at the words on her arm.
She frowned, embarrassed. "Oops, you can still kind of
read it, can’t you?"
Becker leaned closer. He could read it all right. The
message was crystal clear. As he read the four faint
words, the last twelve hours flashed before his eyes.
David Becker found himself back in the Alfonso XIII
hotel room. The obese German was touching his own
forearm and speaking broken English: Fock off und die.
"You okay?" the girl asked, eyeing the dazed Becker.
Becker did not look up from her arm. He was dizzy.
The four words smeared across the girl’s flesh carried a
very simple message: FUCK OFF AND DIE.
The blonde looked down at it, embarrassed. "This
friend of mine wrote it… pretty stupid, huh?"
Becker couldn’t speak. Fock off und die. He couldn’t
believe it. The German hadn’t been insulting him, he’d
been trying to help. Becker lifted his gaze to the girl’s
face. In the fluorescent light of the concourse, he could
see faint traces of red and blue in the girl’s blond hair.
"Y-you… " Becker stammered, staring at herunpierced
ears. "You wouldn’t happen to wear earrings, would
you?"
kreditku?"
"Jo, ale táta mi ji zablokoval. Myslí si, že jsem na
drogách."
"A nejste?" zeptal se neomaleně Becker s pohledem
upřeným na její oteklé předloktí.
Dívka se na něj uraženě podívala. "Samozřejmě že ne!"
Upřela na něj tak nevinný pohled, až se ho najednou
zmocnil pocit, že to na něj hraje.
"No tak," ozvala se znovu, "vypadáte na pracháče. To
mi nemůžete pohodit pár drobnejch, abych se dostala
domů? Pozdějc bych vám to mohla poslat."
Becker usoudil, že ať by jí pohodil kolik chtěl, ty peníze
by stejně skončily v rukou některého z drogových
dealerů v Trianě.
"Tak za prvé," začal, "nejsem žádný pracháč. Jsem
učitel. Ale povím vám, co udělám… " Prokouknu tu tvoji
boudu, děvenko, to uvidíš. "Co kdybych vám tu letenku
koupil?"
Blondýnka na něj v naprostém šoku vytřeštila oči. "Vy
byste to vážně udělal?" vyhrkla a oči se jí zaleskly
nadějí.
"Vy byste mi koupil letenku domů? Panebože, díky!"
Becker nebyl schopen slova. Zjevně mylně odhadl
situaci.
Dívka se mu vrhla kolem krku. "Bylo to svinský léto,"
zaštkala a málem se rozplakala naplno. "Bože, díky!
Musím se odsud dostat!"
Becker ji plaše objal. Dívka se od něj odtáhla a on si
znovu prohlédl její předloktí.
Sledovala směr jeho pohledu až k promodralé podlitině.
"Bezva, co?"
Becker přikývl. "Neříkala jste náhodou, že nic
neberete?"
Dívka se zasmála. "To je fix! Málem jsem si sedřela
kůži, jak jsem se snažila to setřít, a inkoust se
rozmazal."
Becker se podíval pozorněji. Ve světle stropních zářivek
uviděl pod zarudlou podlitinou na paži rozmazaný a
nejasný obrys jakéhosi nápisu. Slova byla vyrytá skoro
až do masa.
"Ale… ale vaše oči," hlesl Becker a připadal si jako idiot.
"Jsou úplně červené."
Zasmála se. "Brečela jsem. Už jsem vám přece řekla,
že mi uletělo letadlo."
Becker se zahleděl na nápis na její paži.
Zamračila se a bylo vidět, že jí je to trapné. "Aha, ono
to pořád ještě jde přečíst, co?"
Becker se naklonil blíž. Přečíst to šlo docela snadno a
bylo to naprosto srozumitelné. Když si přečetl ta tři
rozmazaná slova, proběhlo mu znovu před očima
uplynulých dvanáct hodin.
David Becker znovu viděl sám sebe v pokoji hotelu
Alfons XIII. Otylý Němec si před jeho očima sahal na
předloktí a lámanou angličtinou mu říkal: Vypadni a
chcípni.
"Jste v pořádku?" zeptala se dívka a starostlivě si
omámeného Beckera prohlížela.
Becker nedokázal odtrhnout zrak od její paže. Zatočila
se mu hlava. Tři slova rozmazaně vepsaná do kůže na
dívčině předloktí zněla velice prostě: VYPADNI A
CHCÍPNI.
Blondýnka rozpačitě sklopila zrak k ruce. "To mi tam
napsal přítel… pitomost, co?"
Becker ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Vypadni a
chcípni. Ani se mu nechtělo tomu věřit. Ten Němec ho
neurážel - on se mu pokoušel pomoct! Odtrhl zrak od
dívčina předloktí a pozorně se jí zahleděl do obličeje. Ve
světle zářivek letištní haly rozeznával v blond vlasech
slabé stopy po červené a modré barvě.
"V… vy… " vykoktal a civěl jí na nepropíchnuté uši. "Vy
asi nenosíte náušnice, že ne?"
122
 The girl eyed him strangely. She fished a tiny object
from her pocket and held it out. Becker gazed at the
skull pendant dangling in her hand.
"A clip-on?" he stammered.
"Hell, yes," the girl replied. "I’m scared hitless of nee-
dles."
CHAPTER 70
David Becker stood in the deserted concourse and felt
his legs go weak. He eyed the girl before him and knew
his search was over. She had washed her hair and
changed clothes – maybe in hopes of having better luck
selling the ring – but she’d never boarded for New York.
Becker fought to keep his cool. His wild journey was
about to end. He scanned her fingers. They were bare.
He gazed down at her duffel. It’s in there, he thought.
It’s got to be!
He smiled, barely containing his excitement. "This is
going to sound crazy," he said, "but I think you’ve got
something I need."
"Oh?" Megan seemed suddenly uncertain.
Becker reached for his wallet. "Of course I’d be happy
to pay you." He looked down and started sorting
through the cash in his billfold.
As Megan watched him count out his money, she drew
a startled gasp, apparently misunderstanding his inten-
tions. She shot a frightened glance toward the revolving
door… measuring the distance. It was fifty yards.
"I can give you enough to buy your ticket home if…"
"Don’t say it," Megan blurted, offering a forced smile.
"I think I know exactly what you need." She bent down
and started rifling through her duffel.
Becker felt a surge of hope. She’s got it! He told him-
self. She’s got the ring! He didn’t know how the hell she
knew what it was he wanted, but he was too tired to
care. Every muscle in his body relaxed. He pictured
himself handing the ring to the beaming deputy director
of the NSA. Then he and Susan would lie in the big can-
opy bed at Stone Manor and make up for lost time.
The girl finally found what she was looking for – her
Pepper Guard – the environmentally safe alternative to
mace, made from a potent blend of cayenne and chili
peppers. In one swift motion, she swung around and
fired a direct stream into Becker’s eyes. She grabbed
her duffel and dashed for the door. When she looked
back, David Becker was on the floor, holding his face,
writhing in agony.
CHAPTER 71
Tokugen Numataka lit his fourth cigar and kept pacing.
He snatched up his phone and buzzed the main
switchboard.
"Any word yet on that phone number?" he demanded
before the operator could speak.
"Nothing yet, sir. It’s taking a bit longer than expected
– it came from a cellular."
A cellular, Numataka mused. Figures. Fortunately for
the Japanese economy, the Americans had an insatiable
appetite for electronic gadgets.
"The boosting station," the operator added, "isin the
202 area code. But we have no number yet."
"202? Where’s that?" Where in the vast American ex-
panse is this mysterious North Dakota hiding?
"Somewhere near Washington, D. C. , sir."
Dívka si ho dlouze změřila. Pak vylovila z kapsy titěrný
předmět a natáhla k němu ruku. Becker vytřeštil oči na
přívěsek ve tvaru lebky, který se jí pohupoval mezi
prsty.
"Klips?" vybrebtl.
"No jo," odvětilo děvče. "Z jehel já mám strach k
podělání."
Kapitola 70
David Becker stál uprostřed pusté letištní haly a cítil,
jak se pod ním podlamují kolena. Pozoroval dívku před
sebou a věděl, že jeho pátrání je u konce. Umyla si vlasy
a změnila oblečení - možná v naději, že tak lépe prodá
prsten. Na palubu letadla směřujícího do New Yorku však
už nenastoupila.
Becker se musel hodně ovládat, aby zachoval chladnou
hlavu. Jeho putování nazdařbůh končí. Prohlédl si její
prsty. Po prstenu ani stopa. Ohlédl se po sportovní
tašce. Je tam, pomyslel si. Musí tam být!
Usmál se a stěží držel na uzdě své vzrušení. "Bude to
znít nesmyslně," prohlásil, "a le myslím, že máte něco,
co potřebuju."
"Prosím?" Megan náhle poněkud znejistěla.
Becker sáhl pro peněženku. "Pochopitelně vám za to
rád zaplatím." Otevřel peněženku a začal se probírat
svazkem bankovek.
Megan ho sledovala, jak odpočítává peníze, a vyděšeně
otevřela ústa. Zjevně si jeho úmysly vyložila jinak.
Střelila vystrašeným pohledem k otáčivým dveřím… a
odhadovala vzdálenost. Bylo to nějakých padesát metrů.
"Dám vám dost, abyste si mohla koupit letenku domů,
když…"
"Neříkejte to," vyhrkla Megan a donutila se k
neupřímnému úsměvu. "Myslím, že vím docela přesně,
co potřebujete." Sehnula se a začala se hrabat v tašce.
Becker cítil, jak v něm opět nezadržitelně sílí naděje.
Má ho, řekl si v duchu. Má ten prsten! Sice mu nebylo
jasné, jak mohla přijít na to, co chce, ale byl příliš
unavený, aby se o to staral. Všechny svaly v napjatém
těle se mu konečně uvolnily. Už se viděl, jak prsten
předává rozzářenému provoznímu řediteli NSA. A pak
budou se Susan ležet v obrovské posteli s nebesy a
dohánět, co zmeškali.
Dívka konečně našla, co hledala - pepřový sprej. Byla
to ekologicky šetrnější alternativa dávivého plynu proti
demonstrantům vyrobená z účinné koncentrované směsi
cayenského pepře a chilli papriček. Jediným svižným
pohybem se Megan otočila a vpálila Beckerovi plnou
dávku přímo do očí. Pak popadla tašku a rozběhla se ke
dveřím. Když se ohlédla, ležel David Becker na podlaze s
dlaněmi přitisknutými na obličej a svíjel se v bolestné
agonii.
Kapitola 71
Tokugen Numataka si zapálil už čtvrtý doutník a dál
rázoval po místnosti. Popadl telefon a vytočil hlavní
ústřednu.
"Už něco víte o tom telefonním čísle?" zeptal se dřív,
než operátorka stačila otevřít ústa.
"Zatím ne, pane. Trvá to déle, než jsme předpokládali -
ten hovor přišel z mobilního telefonu."
Tak z mobilního telefonu, zapřemítal Numataka. To
souhlasí. Naštěstí pro japonskou ekonomiku jsou
Američané posedlí neukojitelnou touhou po
elektronických hračkách.
"Zesilovač, přes nějž se volalo," pokračovala
operátorka, "je v oblasti s předvolbou 202. Číslo ale
zatím nemáme."
"202? Kde to je?" Kde se v té obrovské Americe skrývá
náš tajemný North Dakota?
"Někde poblíž Washingtonu, pane."
123
 Numataka arched his eyebrows. "Call me as soon as
you have a number."
CHAPTER 72
Susan Fletcher stumbled across the darkened Crypto
floor toward Strathmore’s catwalk. The commander’s
office was as far from Hale as Susan could get inside
the locked complex.
When Susan reached the top of the catwalk stairs, she
found the commander’s door hanging loosely, the elec-
tronic lock rendered ineffective by the power outage.
She barged in.
"Commander?" The only light inside was the glow of
Strathmore’s computer monitors. "Commander!" she
called once again. "Commander!"
Susan suddenly remembered that the commander was
in the Sys-Seclab. She turned circles in his empty office,
the panic of her ordeal with Hale still in her blood. She
had to get out of Crypto. Digital Fortress or no Digital
Fortress, it was time toast – time to abort the
TRANSLTR run and escape. She eyed Strathmore’s
glowing monitors then dashed to his desk. She fumbled
with his keypad. Abort TRANSLTR! The task was simple
now that she was on an authorized terminal. Susan
called up the proper command window and typed:
ABORT RUN
Her finger hovered momentarily over the ENTER key.
"Susan!" a voice barked from the doorway. Susan
wheeled scared, fearing it was Hale. But it was not, it
was Strathmore. He stood, pale and eerie in the elec-
tronic glow, his chest heaving. "What the hell’s going
on!"
"Com… mander!" Susan gasped. "Hale’s in Node 3! He
just attacked me!"
"What? Impossible! Hale’s locked down in…"
"No, he’s not! He’s loose! We need security inhere now!
I’m aborting TRANSLTR!" Susan reached for the keypad.
"DON’T TOUCH THAT!" Strathmore lunged for the ter-
minal and pulled Susan’s hands away.
Susan recoiled, stunned. She stared at the commander
and for the second time that day did not recognize him.
Susan felt suddenly alone.
Strathmore saw the blood on Susan’s shirt and imme-
diately regretted his outburst. "Jesus, Susan. Are you
okay?"
She didn’t respond.
He wished he hadn’t jumped on her unnecessarily. His
nerves were frayed. He was juggling too much. There
were things on his mind – things Susan Fletcher did not
know about – things he had not told her and prayed
he’d never have to.
"I’m sorry," he said softly. "Tell me what happened."
She turned away. "It doesn’t matter. The blood’s not
mine. Just get me out of here."
"Are you hurt?" Strathmore put a hand on her shoul-
der. Susan recoiled. He dropped his hand and looked
away. When he looked back at Susan’s face, she
seemed to be staring over his shoulder at something on
the wall.
There, in the darkness, a small keypad glowed full
force. Strathmore followed her gaze and frowned. He’d
hoped Susan wouldn’t notice the glowing control panel.
The illuminated keypad controlled his private elevator.
Strathmore and his high-powered guests used it to
come and go from Crypto without advertising the fact to
the rest of the staff. The personal lift dropped down fifty
feet below the Crypto dome and then moved laterally
Numataka povytáhl obočí. "Zavolejte mi hned, jak to
číslo budete mít."
Kapitola 72
Susan Fletcherová klopýtala ztemnělou hlavní halou
dešifrovacího oddělení směrem ke Strathmorově
kanceláři. Dál od Hala se v uzavřeném komplexu stejně
dostat nemohla.
Když se vydrápala po železných schůdcích až nahoru,
všimla si, že dveře do šéfovy kanceláře jsou dokořán.
Elektronický zámek byl po výpadku proudu mimo
provoz. Vrazila dovnitř.
"Šéfe?" V celé místnosti svítily pouze monitory
Strathmorova počítače. "Šéfe!" zkusila to znovu. "Šéfe!"
Susan si náhle vzpomněla, že šéf je v laboratoři
oddělení systémové bezpečnosti. Začala po pusté
kanceláři přecházet dokola. Stále ještě se neuklidnila po
té hrůze, kterou zažila s Halem. Potřebovala se dostat z
dešifrovacího. Digitální pevnost sem, Digitální pevnost
tam, je nejvyšší čas jednat - ukončit operaci probíhající
v TRANSLTRu a utéct. Zahleděla se na zářící
Strathmorovy monitory a pak vyrazila k jeho stolu.
Sáhla po klávesnici. Zastavit TRANSLTR! Teď, když byla
u autorizovaného terminálu, to byl docela jednoduchý
úkol. Otevřela si příslušné povelové okno a na klávesnici
vyťukala pokyn:
ZASTAVIT OPERACI
Nad klávesou ENTER se jí prst na okamžik zarazil.
"Susan!" vyštěkl od dveří mužský hlas. Otočila se jako
na obrtlíku vyděšená obavou, že je to Hale. Byl to však
Strathmore. Stál tam bledý, v elektronickém přísvitu
monitorů zlověstný a hruď se mu dmula. "Co se děje,
sakra?"
"Še-šéfe!" zalapala Susan po dechu. "Hale je v Uzlu 3!
Zrovna mě napadl!"
"Cože? Nesmysl! Hale je přece zamčený v…"
"Ne, není! Je volný! Potřebujeme tu ochranku!
Okamžitě! Přerušuju chod TRANSLTRu!" Susan znovu
sáhla po klávesnici.
"NESAHEJTE NA TO!" Strathmore se vrhl k terminálu,
popadl Susan za ruce odtáhl ji od něho.
Susan ohromeně couvla. Vytřeštila na svého
nadřízeného oči. Dnes už podruhé ho nepoznávala.
Najednou si připadala zoufale sama.
Strathmore si všiml krve na Susanině blůze a okamžitě
svého výbuchu zalitoval. "Ježíši, Susan, jste v pořádku?"
Neodpověděla.
Zamrzelo ho, že se na ni zbytečně tak vrhl. Nervy měl
nadranc. Až příliš riskoval. Hlavou mu táhly myšlenky na
věci, o nichž Susan Fletcherová neměla ani tušení. Věci,
o kterých jí nikdy neřekl, a jen doufal, že na to nikdy
nebude muset dojít.
"Omlouvám se," pronesl měkce. "Povězte mi, co se
stalo."
Odvrátila se. "Na tom nezáleží. Ta krev není moje.
Prostě mě dostaňte odsud."
"Jste zraněná?" Položil jí dlaň na rameno. Susan ucukla.
Spustil paži a odvrátil zrak. Když se jí znovu podíval do
očí, zdálo se mu, že civí kamsi přes jeho rameno na
stěnu.
Ve tmě tam naplno svítil nevelký tlačítkový panel.
Strathmore sledoval směr Susanina pohledu a zamračil
se. Doufal, že si Susan rozsvíceného ovládacího panelu
nevšimne. Sloužil k ovládání jeho soukromého výtahu.
Ten Strathmore a jeho vysoce postavení návštěvníci
užívali k příchodům do dešifrovacího oddělení i k
odchodům z něho, aniž by na sebe upozorňovali celý
úřad. Soukromý výtah se spouštěl do hloubky patnácti
124
109 yards through a reinforced underground tunnel to
the sublevels of the main NSA complex. The elevator
connecting Crypto to the NSA was powered from the
main complex; it was on-line despite Crypto’s power
outage.
Strathmore had known all along it was on-line, but
even as Susan had been pounding on the main exit
downstairs, he hadn’t mentioned it. He could not afford
to let Susan out – not yet. He wondered how much he’d
have to tell her to make her want to stay.
Susan pushed past Strathmore and raced to the back
wall. She jabbed furiously at the illuminated buttons.
"Please," she begged. But the door did not open.
"Susan," Strathmore said quietly. "The lift takes a
password."
"A password?" she repeated angrily. She glared at the
controls. Below the main keypad was a second keypad –
a smaller one, with tiny buttons. Each button was
marked with a letter of the alphabet. Susan wheeled to
him. "What is the password!" she demanded.
Strathmore thought a moment and sighed heavily.
"Susan, have a seat."
Susan looked as if she could hardly believe her ears.
"Have a seat," the commander repeated, his voice
firm.
"Let me out!" Susan shot an uneasy glance toward the
commander’s open office door.
Strathmore eyed the panicked Susan Fletcher. Calmly
he moved to his office door. He stepped out onto the
landing and peered into the darkness. Hale was no-
where to be seen. The commander stepped back inside
and pulled the door shut. Then he propped a chair in
front to keep it closed, went to his desk, and removed
something from a drawer. In the pale glow of the moni-
tors Susan saw what he was holding. Her face went
pale. It was a gun.
Strathmore pulled two chairs into the middle of the
room. He rotated them to face the closed office door.
Then he sat. He lifted the glittering Beretta semi-
automatic and aimed steadily at the slightly open door.
After a moment he laid the gun back in his lap.
He spoke solemnly. "Susan, we’re safe here. We need
to talk. If Greg Hale comes through that door…" He let it
hang.
Susan was speechless.
Strathmore gazed at her in the dim light of his office.
He patted the seat beside him. "Susan, sit. I have
something to tell you. " She did not move. "When I’m
done, "he said, "I’ll give you the password to the eleva-
tor. You can decide whether to leave or not."
There was a long silence. In a daze, Susan moved
across the office and sat next to Strathmore.
"Susan," he began, "I haven’t been entirely honest
with you."
CHAPTER 73
David Becker felt as if his face had been doused in tur-
pentine and ignited. He rolled over on the floor and
squinted through bleary tunnel vision at the girl halfway
to the revolving doors. She was running in short, terri-
fied bursts, dragging her duffel behind her across the
tile. Becker tried to pull himself to his feet, but he could
not. He was blinded by red-hot fire. She can’t get away!
He tried to call out, but there was no air in his lungs,
only a sickening pain. "No!" He coughed. The sound
barely left his lips.
Becker knew the second she went through the door,
she would disappear forever. He tried to call out again,
metrů pod kupoli dešifrovacího oddělení a pak se
posouval sto devět vodorovně vyztuženým podzemním
tunelem ústícím do suterénu hlavního komplexu budov
NSA. Výtah, který spojoval dešifrovací s budovou úřadu,
byl napájen proudem z hlavního areálu, takže byl
navzdory výpadku proudu v kupoli plně provozuschopný.
Strathmore o tom věděl po celou dobu, ale Susan to
neprozradil, dokonce ani když bušila do dveří hlavního
východu. Nemohl si dovolit pustit ji ven - teď ještě ne.
Napadlo ho, kolik jí toho asi bude muset prozradit, aby
se dobrovolně rozhodla tu zůstat.
Susan se kolem Strathmora protlačila a rozběhla se k
zadní stěně. Divoce začala mačkat podsvícená tlačítka.
"Prosím," zažadonila nahlas, ale dveře se ani nehnuly.
"Susan," ozval se potichu Strathmore, "ten výtah bude
chtít heslo."
"Heslo?" zopakovala po něm vztekle. Zlostně se
zadívala na tlačítka. Pod hlavním panelem byl druhý,
menší, s drobounkými tlačítky. Každé bylo označeno
jedním písmenem abecedy. Susan se prudce obrátila k
Strathmorovi. "Co je to za heslo?" zeptala se rázně.
Strathmore chvilku přemýšlel a pak ztěžka vzdychl.
"Susan, posaďte se."
Podívala se na něj, jako by nevěřila svým uším.
"Posaďte se," zopakoval Strathmore pevně.
"Pusťte mě ven!" Susan se neklidně ohlédla po
otevřených dveřích z kanceláře.
Strathmore se na zpanikařenou Susan Fletcherovou
upřeně zadíval. Pak klidně přistoupil ke dveřím z
kanceláře. Vyšel na plošinu před nimi a vyhlédl do tmy.
Hala nebylo nikde vidět. Strathmore se vrátil dovnitř a
přibouchl za sebou dveře. Pak k nim přirazil židli, aby
zůstaly zavřené, přistoupil ke stolu a vytáhl cosi ze
zásuvky. Susan v bledém svitu monitorů téměř okamžitě
poznala, co to drží v ruce. Zbledla jako stěna. Byla to
pistole.
Strathmore si přitáhl doprostřed kanceláře dvě židle a
natočil je směrem k zavřeným dveřím. Potom se posadil.
Zdvihl lesknoucí se berettu a s jistotou zamířil na
nepatrně pootevřené dveře. Za okamžik zbraň zase
sklonil a položil si ji na klín.
Vážným tónem pronesl: "Susan, tady jsme v bezpečí.
Musíme si promluvit. Jestli Greg Hale těmi dveřmi
projde…" Nechal to viset ve vzduchu.
Susan nebyla schopna slova.
Strathmore na ni v tlumeném přísvitu monitorů upřeně
hleděl. Pak pleskl dlaní na židli vedle sebe. "Sedněte si,
Susan. Musím vám něco říct. " Ani se nepohnula. "Až
skončím," pokračoval Strathmore, "dám vám heslo k
výtahu a sama se budete moct rozhodnout, jestli
odejdete nebo ne. "
Dlouho bylo ticho. Pak Susan jako omámená přešla
kancelář a sedla si vedle něho.
"Susan," začal šéf, "nebyl jsem k vám tak docela
upřímný."
Kapitola 73
David Becker měl pocit, že mu někdo polil obličej
terpentýnem a zapálil. Převalil se na podlaze a
zamžoural. Viděl jen jakýmsi rozmazaným tunelem,
stačilo to však, aby uviděl dívku, která už byla na půli
cesty k otáčivým dveřím. Prchala krátkými vyděšenými
skoky a sportovní tašku táhla po dlaždicích za sebou.
Becker se pokusil vydrápat na nohy, ale nešlo to. Pálícím
ohněm v očích byl prakticky oslepený. Nesmí utéct!
Pokusil se na ni zavolat, ale neměl v plicích žádný
vzduch, jen příšernou bolest. "Ne!" Zakašlal. Ze rtů se
mu stěží vydral nějaký zvuk.
Beckerovi bylo jasné, že v okamžiku, kdy proběhne
těmi dveřmi, mu zmizí navždycky. Podruhé se na ni
125
but his throat was searing.
The girl had almost reached the revolving door. Becker
staggered to his feet, gasping for breath. He stumbled
after her. The girl dashed into the first compartment of
the revolving door, dragging her duffel behind her.
Twenty yards back, Becker was staggering blindly to-
ward the door.
"Wait!" He gasped. "Wait!"
The girl pushed furiously on the inside of the door. The
door began to rotate, but then it jammed. The blonde
wheeled in terror and saw her duffel snagged in the
opening. She knelt and pulled furiously to free it.
Becker fixed his bleary vision on the fabric protruding
through the door. As he dove, the red corner of nylon
protruding from the crack was all he could see. He flew
toward it, arms outstretched.
As David Becker fell toward the door, his hands only
inches away, the fabric slipped into the crack and dis-
appeared. His fingers clutched empty air as the door
lurched into motion. The girl and the duffel tumbled into
the street outside.
"Megan!" Becker wailed as hit the floor. White-hot nee-
dles shot through the back of his eye sockets. His vision
tunneled to nothing, and a new wave of nausea rolled
in. His own voice echoed in the blackness. Megan!
David Becker wasn’t sure how long he’d been lying
there before he became aware of the hum of fluorescent
bulbs overhead. Everything else was still. Through the
silence came a voice. Someone was calling. He tried to
lift his head off the floor. The world was cockeyed, wa-
tery. Again the voice. He squinted down the concourse
and saw a figure twenty yards away.
"Mister?"
Becker recognized the voice. It was the girl. She was
standing at another entrance farther down the con-
course, clutching her duffel to her chest. She looked
more frightened now than she had before.
"Mister?" she asked, her voice trembling. "In ever told
you my name. How come you know my name?"
CHAPTER 74
Director Leland Fontaine was a mountain of a man,
sixty-three years old, with a close-cropped military hair-
cut and a rigid demeanor. His jet-black eyes were like
coal when he was irritated, which was almost always.
He’d risen through the ranks of the NSA through hard
work, good planning, and the well-earned respect of his
predecessors. He was the first African American director
of the National Security Agency, but nobody ever men-
tioned the distinction; Fontaine’s politics were decidedly
color-blind, and his staff wisely followed suit.
Fontaine had kept Midge and Brinkerhoff standing as
he went through the silent ritual of making himself a
mug of Guatemalan java. Then he’d settled at his desk,
left them standing, and questioned them like schoolchil-
dren in the principal’s office.
Midge did the talking – explaining the unusual series of
events that led them to violate the sanctity of Fontaine’s
office.
"A virus?" the director asked coldly. "You two think
we’ve got a virus?"
Brinkerhoff winced.
"Yes, sir," Midge snapped.
"Because Strathmore bypassed Gauntlet?" Fontaine
eyed the printout in front of him.
"Yes," she said. "And there’s a file that hasn’t broken in
over twenty hours!"
pokusil zavolat, ale ve vyschlém krku ho pálilo jako na
poušti.
Dívka už dobíhala k otáčivým dveřím. Becker se
vrávoravě zvedl na nohy a zalapal po dechu. Potácivě se
pustil za ní. Dívka skočila do otáčivých dveří a tašku
vlekla za sebou. Oslepený Becker se potácel dvacet
metrů za ní.
"Počkejte!" sípěl. "Počkejte!"
Dívka se zuřivě opřela o dveře a zatlačila. Dveře se
začaly otáčet, ale pak se zablokovaly. Blondýnka se s
hrůzou v očích otočila a uviděla svou vlastní tašku, která
uvízla mezi jednou přepážkou otočných dveří a rámem.
Klekla si a divoce za ni začala cloumat, aby ji uvolnila.
Becker soustředil své rozmazané vidění na látku
čouhající ze dveří. Když se tam hnal, červený cíp nylonu
vykukující ze škvíry byl to jediné, co viděl. Letěl k němu
s napřaženými pažemi.
Právě když David Becker padal na dveře a prsty měl
pouhých pár centimetrů od nich, vklouzla červená látka
do otvoru a zmizela. Jeho prsty hrábly do prázdna a
dveře se znovu trhavě daly do pohybu. Dívka se
sportovní taškou vyběhla do ulice na opačné straně.
"Megan!" zavyl Becker, když dopadl na podlahu. V
očních důlcích jako by mu explodovaly roje bělostných,
oslepujících žhavých jehliček. Před očima měl mlhu a
musel se vší silou bránit dalšímu návalu dávení. V mlze
slyšel jako ozvěnou svůj vlastní hlas. Megan!
David Becker nevěděl, jak dlouho tam ležel, než si začal
uvědomovat šum zářivek u stropu. Jinak se neozývalo
nic. A pak to ticho proťal hlas. Někdo na něj volal.
Pokusil se zdvihnout hlavu z podlahy. Svět byl celý
našišato a rozmazaný. Zase ten hlas. Zamžoural do haly
a asi dvacet metrů od sebe zahlédl postavu.
"Pane?"
Becker poznal ten hlas. Byla to ona. Stála v jiném,
vzdálenějším vchodu do haly, sportovní tašku svírala v
náručí a tiskla ji k prsům. Teď vypadala ještě
vystrašenější než předtím.
"Pane?" ozvala se znovu roztřeseným hlasem. "Neřekla
jsem vám svoje jméno. Odkud víte, jak se jmenuju?"
Kapitola 74
Ředitel Leland Fontaine byl chlap jako hora a i ve svých
třiašedesáti letech nosil vlasy nakrátko po vojensku
zastřižené. Také svým strohým vystupováním připomínal
vojáka. Jeho úplně černé oči vypadaly vždycky, když byl
podrážděný, jako žhavé uhlíky. A podrážděný byl skoro
pořád. Po žebříčku NSA se vyšplhal díky usilovné práci,
promyšlenému plánování a tvrdě zaslouženému respektu
svých předchůdců. Byl prvním černošským ředitelem
Úřadu národní bezpečnosti, ale nikdo se o tom nikdy
nezmínil. Fontainova politika byla zásadně barvoslepá a
jeho lidé se tomu moudře podřizovali.
Fontaine nechal Midge a Brinkerhoffa stát a odbyl si
svůj obvyklý mlčenlivý rituál přípravy šálku guatemalské
kávy. Pak se usadil za stolem, ani teď je nevyzval, aby
se posadili, a začal je vyslýchat jako ředitel nezvedené
žáčky.
Slovo si vzala Midge. Pokusila se Fontainovi vysvětlit
neobvyklý sled událostí, který je přiměl znesvětit
ředitelovu kancelář.
"Virus?" otázal se Fontaine chladně. "Tak vy dva si
myslíte, že máme virus?"
Brinkerhoff přivřel oči.
"Ano, pane," vypálila Midge.
"Protože Strathmore obešel Uličku?" Upřeně se zadíval
na počítačový výstup před sebou.
"Ano," prohlásila Midge. "A je tam soubor, který se ani
za víc než dvacet hodin nepodařilo dekódovat!"
126
 Fontaine frowned. "Or so your data says."
Midge was about to protest, but she held her tongue.
Instead she went for the throat. "There’s a blackout in
Crypto."
Fontaine looked up, apparently surprised.
Midge confirmed with a curt nod. "All power’s down.
Jabba thought maybe…"
"You called Jabba?"
"Yes, sir, I…"
"Jabba?" Fontaine stood up, furious. "Why the hell
didn’t you call Strathmore?"
"We did!" Midge defended. "He said everything was
fine."
Fontaine stood, his chest heaving. "Then we have no
reason to doubt him." There was closure in his voice. He
took a sip of coffee. "Now if you’ll excuse me, I have
work to do."
Midge’s jaw dropped. "I beg your pardon?"
Brinkerhoff was already headed for the door, but Midge
was cemented in place.
"I said good night, Ms. Milken," Fontaine repeated.
"You are excused."
"But – but sir," she stammered, "I… I have to protest. I
think…"
"You protest?" the director demanded. He set down his
coffee. "I protest! I protest to your presence in my of-
fice. I protest to your insinuations that the deputy direc-
tor of this agency is lying. I protest…"
"We have a virus, sir! My instincts tell me…"
"Well, your instincts are wrong, Ms. Milken! For once,
they’re wrong!"
Midge stood fast. "But, sir! Commander Strathmore
bypassed Gauntlet!"
Fontaine strode toward her, barely controlling his an-
ger. "That is his prerogative! I pay you to watch ana-
lysts and service employees – not spy on the deputy
director! If it weren’t for him we’d still be breaking
codes with pencil and paper! Now leave me!" He turned
to Brinkerhoff, who stood in the doorway colorless and
trembling. "Both of you."
"With all due respect, sir," Midge said. "I’d like to rec-
ommend we send a Sys-Sec team to Crypto just to en-
sure…"
"We will do no such thing!"
After a tense beat, Midge nodded. "Very well. Good-
night." She turned and left. As she passed, Brinkerhoff
could see in her eyes that she had no intention of letting
this rest – not until her intuition was satisfied.
Brinkerhoff gazed across the room at his boss, massive
and seething behind his desk. This was not the director
he knew. The director he knew was a stickler for detail,
for neatly tied packages. He always encouraged his staff
to examine and clarify any inconsistencies in daily pro-
cedure, no matter how minute. And yet here he was,
asking them to turn their backs on a very bizarre series
of coincidences.
The director was obviously hiding something, but
Brinkerhoff was paid to assist, not to question. Fontaine
had proven over and over that he had everyone’s best
interests at heart; if assisting him now meant turning a
blind eye, then so be it. Unfortunately, Midge was paid
to question, and Brinkerhoff feared she was headed for
Crypto to do just that.
Time to get out the résumés, Brinkerhoff thought as he
turned to the door.
"Chad!" Fontaine barked, from behind him. Fontaine
had seen the look in Midge’s eyes when she left. "Don’t
Fontaine se zamračil. "Nebo to alespoň tvrdí vaše data."
Midge se užuž nadechovala k protestu, ale pak ho raději
spolkla a místo toho to zkusila jinak. "V dešifrovacím
došlo k výpadku proudu."
Fontaine vzhlédl. Tato informace jej zjevně překvapila.
Midge mu krátkým pokývnutím potvrdila, že slyšel
dobře. "Jsou úplně bez proudu. Jabba si myslel, že
snad…"
"Vy jste volali Jabbovi?"
"Ano, pane, já…"
"Jabbovi?" Fontaine se vztekle vztyčil za stolem. "Proč
jste ksakru nezavolali Strathmorovi?"
"Volali jme mu!" bránila se Midge. "Řekl nám, že je
všechno v pořádku."
Fontaine stál jako socha a hruď se mu dmula. "V tom
případě nemáme důvod o jeho slovech pochybovat. "
Znělo to jako nesmlouvavý rozkaz. Usrkl kávy. "A teď,
když dovolíte, mám nějakou práci. "
Midge překvapením spadla čelist. "Prosím?"
Brinkerhoff už měl namířeno ke dveřím, Midge se však
nehýbala z místa.
"Řekl jsem dobrou noc, slečno Milkenová," odvětil
Fontaine. "Můžete jít."
"Ale… ale pane," vykoktala Midge, "já… já musím
protestovat. Myslím…"
"Vy protestujete?" zeptal se ostře ředitel. Postavil šálek
na stůl. "Já protestuji! Protestuji proti vaší přítomnosti v
mé kanceláři. Protestuji proti vašim narážkám, že
provozní ředitel tohoto úřadu lže. Protestuji…"
"Máme virus, pane! Instinkt mi říká, že…"
"No tak to se váš instinkt mýlí, slečno Milkenová!
Projednou se zmýlil!"
Midge se napřímila. "Ale pane! Provozní ředitel
Strathmore obešel Uličku!"
Fontaine k ní rázně přistoupil a bylo na něm vidět, že se
musí hodně přemáhat, aby ukrotil svůj hněv. "Je to jeho
právo! Platím vás za kontrolu analytiků a servisních
zaměstnanců, ne za špehování provozního ředitele!
Nebýt jeho, dodnes jsme luštili kódy s tužkou na papíře!
A teď jděte!" Otočil se k Brinkerhoffovi, který stál ve
dveřích, třásl se jako osika a bledý byl jako křída. "Oba!"
"Při vší úctě, pane," ozvala se znovu Midge, "bych ráda
navrhla, aby se do dešifrovacího poslal tým techniků
oddělení systémové bezpečnosti. Jen pro jistotu…"
"Nic takového!"
V kanceláři na okamžik zavládlo napjaté ticho. Pak
Midge křečovitě přikývla. "Rozumím, pane. Dobrou noc."
Otočila se na podpatku a odešla. Když jej míjela, poznal
jí Brinkerhoff na očích, že vůbec nemá v úmyslu nechat
to plavat. Rozhodně ne do té doby, než se potvrdí její
intuice.
Brinkerhoff na svého šéfa, který se jako hora svalů tyčil
nad stolem a soptil vztekem, jen nechápavě civěl. Tohle
nebyl ten ředitel, jakého znal. Ten vždycky lpěl na
detailech. Všechno muselo být do puntíku přesně,
správně a podle předpisů. Vždycky svým lidem
připomínal, že musejí prověřit a objasnit jakýkoli
nesoulad v pracovních postupech bez ohledu na to,
nakolik nepodstatný se může zdát. A teď po nich
najednou chce, aby zavřeli oči před tak okatou sérií
podezřelých náhod.
Ředitel něco očividně tají, ale Brinkerhoff byl jako
asistent placen za asistenci, nikoli za vyptávání. Fontaine
už mnohokrát dokázal, že nejlépe ví, co dělá a co je v
zájmu všech. Pokud nyní asistence znamená dělat
slepého, budiž. Midge byla bohužel placena za vyptávání
a Brinkerhoff se obával, že právě za tímto účelem má
namířeno rovnou do dešifrovacího.
Nejvyšší čas začít něco dělat, pomyslel si Brinkerhoff,
když se obrátil ke dveřím.
"Chade!" vyštěkl za ním Fontaine. I on si všiml výrazu v
Midginých očích, když odcházela. "Nenechte ji odejít."
127
let her out of this suite."
Brinkerhoff nodded and hustled after Midge.
Fontaine sighed and put his head in his hands. His sa-
ble eyes were heavy. It had been a long, unexpected
trip home. The past month had been one of great an-
ticipation for Leland Fontaine. There were things hap-
pening right now at the NSA that would change history,
and ironically, Director Fontaine had found out about
them only by chance.
Three months ago, Fontaine had gotten news that
Commander Strathmore’s wife was leaving him. He’d
also heard reports that Strathmore was working absurd
hours and seemed about to crack under the pressure.
Despite differences of opinion with Strathmore on many
issues, Fontaine had always held his deputy director in
the highest esteem; Strathmore was a brilliant man,
maybe the best the NSA had. At the same time, ever
since the Skipjack fiasco, Strathmore had been under
tremendous stress. It made Fontaine uneasy; the com-
mander held a lot of keys around the NSA – and
Fontaine had an agency to protect.
Fontaine needed someone to keep tabs on the waver-
ing Strathmore and make sure he was 100 percent –
but it was not that simple. Strathmore was a proud and
powerful man; Fontaine needed a way to check up on
the commander without undermining his confidence or
authority.
Fontaine decided, out of respect for Strathmore, to do
the job himself. He had an invisible tap installed on
Commander Strathmore’s Crypto account – his E-mail,
his interoffice correspondence, his brainstorms, all of it.
If Strathmore was going to crack, the director would see
warning signs in his work. But instead of signs of a
breakdown, Fontaine uncovered the groundwork for one
of the most incredible intelligence schemes he’d ever
encountered. It was no wonder Strathmore was busting
his ass; if he could pull this plan off, it would make up
for the Skipjack fiasco a hundred times over.
Fontaine had concluded Strathmore was fine, working
at 110percent – as sly, smart, and patriotic as ever. The
best thing the director could do would be to stand clear
and watch the commander work his magic. Strathmore
had devised a plan… a plan Fontaine had no intention of
interrupting.
CHAPTER 75
Strathmore fingered the Berretta in his lap. Even with
the rage boiling in his blood, he was programmed to
think clearly. The fact that Greg Hale had dared lay a
finger on Susan Fletcher sickened him, but the fact that
it was his own fault made him even sicker; Susan going
into Node 3 had been his idea. Strathmore knew enough
to compartmentalize his emotion – it could in no way
affect his handling of Digital Fortress. He was the dep-
uty director of the National Security Agency. And today
his job was more critical than it had ever been.
Strathmore slowed his breathing. "Susan. " His voice
was efficient and unclouded. "Did you delete Hale’s E-
mail?"
"No," she said, confused.
"Do you have the pass-key?"
She shook her head.
Strathmore frowned, chewing his lip. His mind was rac-
ing. He had a dilemma. He could easily enter his eleva-
tor password, and Susan would be gone. But he needed
her there. He needed her help to find Hale’s pass-key.
Strathmore hadn’t told her yet, but finding that pass-
key was far more than a matter of academic interest –
Brinkerhoff přikývl a pospíchal za Midge.
Fontaine vzdychl a složil hlavu do dlaní. Pod očima
černýma jako uhel mu visely těžké váčky. Zpáteční cesta
byla dlouhá a nečekaná. Uplynulý měsíc proběhl pro
Lelanda Fontaina ve znamení napjatého očekávání. V
NSA se dějí věci, které změní historii, a on jako ředitel
se o nich paradoxně dozvídá jen náhodou.
Před třemi měsíci se mu doneslo, že Strathmora opouští
manželka. Rovněž zaslechl zvěsti, že provozní ředitel dře
do úmoru, tráví všechen čas v práci a vypadá, že se pod
tím tlakem co nevidět zhroutí. Leland Fontaine se se
Strathmorem sice v mnohém neshodl, vždy si však
svého provozního ředitele nesmírně cenil. Strathmore
byl skvělý člověk, možná nejlepší, jakého NSA kdy měl.
Zároveň však Fontaine věděl, že už od fiaska programu
Skokan je Strathmore v příšerném stresu. To Fontainovi
rozhodně na klidu nepřidávalo. Provozní ředitel měl v
NSA přístup k lecčemu a Fontaine musel úřad chránit.
Potřeboval proto, aby někdo ohroženého Strathmora
hlídal a zajistil, že nezakolísá. Nebylo to ale tak
jednoduché. Strathmore byl hrdý a mocný muž, a
Fontaine musel nalézt způsob, jak provozního ředitele
kontrolovat, aniž by podkopal jeho sebedůvěru nebo
autoritu.
S ohledem na Strathmora se Fontaine rozhodl vzít ten
úkol na sebe. Napíchl Strathmorovi počítač a sledoval
veškerou jeho elektronickou poštu, korespondenci v
rámci dešifrovacího oddělení, mailové konference i
porady, prostě všechno. Pokud by hrozilo, že se
Strathmore zhroutí, Fontaine by v jeho práci včas
vysledoval varovné příznaky. Místo projevů blížícího se
zhroucení však Fontaine odhalil základy jedné z
nejneuvěřitelnějších zpravodajských operací, s jakou se
kdy setkal. Už se nedivil, že Strathmore dře jako kůň.
Pokud by mu totiž jeho plán vyšel, stokrát by to
vynahradilo fiasko se Skokanem.
Fontaine dospěl k závěru, že Strathmore je v pořádku,
je inteligentní a prozíravý jako vždy a pracuje na sto
deset procent. To nejlepší, co mohl ředitel v nastalé
situaci dělat, bylo držet se stranou a sledovat
Strathmorova nevídaná kouzla. Strathmore vymyslel
plán… plán, který Fontaine rozhodně nehodlal narušovat.
Kapitola 75
Strathmore si pohrával s berettou v klíně. Ačkoli mu
krev kypěla vzteky, dokázal se přimět k jasnému
uvažování. Fakt, že si Greg Hale dovolil dotknout se
Susan Fletcherové, ho doháněl k šílenství. Ještě víc ho
však pobuřovalo, že to byla jeho vlastní chyba. Poslat
Susan do Uzlu 3 byl jeho nápad. Strathmore však byl
natolik zkušený a zodpovědný, aby se v případě potřeby
dokázal od svých emocí oprostit. V žádném případě jej
nesměly ovlivňovat při řešení problému s Digitální
pevností. Je provozním ředitelem Úřadu národní
bezpečnosti a dnes je jeho práce ještě důležitější než
kdykoli jindy.
Záměrně a kontrolovaně zpomalil dech. "Susan. " Jeho
hlas zněl odhodlaně a zřetelně. "Vymazala jste Halovi e-
mail?"
"Ne," řekla zmateně.
"Máte ten klíč?"
Zavrtěla hlavou.
Strathmore se zamračil a kousl se do rtu. Myšlenky se
mu hlavou hnaly jako o závod. Musí vyřešit dilema. Mohl
by snadno zadat heslo pro ovládání výtahu a Susan by
odešla. On ji však potřeboval zde. Potřeboval, aby mu
pomohla najít Halův klíč. Strathmore jí to sice zatím
neřekl, ale nalezení toho klíče nebylo jen otázkou
128
it was an absolute necessity. Strathmore suspected he
could run Susan’s nonconformity search and find the
pass-key himself, but he’d already encountered prob-
lems running her tracer. He was not about to risk it
again.
"Susan. " He sighed resolutely. "I’d like you to help me
find Hale’s pass-key."
"What!" Susan stood up, her eyes wild.
Strathmore fought off the urge to stand along with her.
He knew a lot about negotiating – the position of power
was always seated. He hoped she would follow suit. She
did not.
"Susan, sit down."
She ignored him.
"Sit down." It was an order.
Susan remained standing. "Commander, if you’ve still
got some burning desire to check out Tankado’s algo-
rithm, you can do it alone. I want out."
Strathmore hung his head and took a deep breath. It
was clear she would need an explanation. She deserves
one, he thought. Strathmore made his decision – Susan
Fletcher would hear it all. He prayed he wasn’t making a
mistake.
"Susan," he began, "it wasn’t supposed to come to
this." He ran his hand across his scalp. "There are some
things I haven’t told you. Sometimes a man in my posi-
tion…" The commander wavered as if making a painful
confession. "Sometimes a man in my position is forced
to lie to the people he loves. Today was one of those
days." He eyed her sadly. "What I’m about to tell you, I
never planned to have to say… to you… or to anyone."
Susan felt a chill. The commander had a deadly serious
look on his face. There was obviously some aspect of his
agenda to which she was not privy. Susan sat down.
There was a long pause as Strathmore stared at the
ceiling, gathering his thoughts. "Susan," he finally said,
his voice frail. "I have no family." He returned his gaze
to her. "I have no marriage to speak of. My life has
been my love for this country. My life has been my work
here at the NSA."
Susan listened in silence.
"As you may have guessed," he continued, "I planned
to retire soon. But I wanted to retire with pride. I
wanted to retire knowing that I’d truly made a differ-
ence."
"But you have made a difference," Susan heard herself
say. "You built TRANSLTR."
Strathmore didn’t seem to hear. "Over the past few
years, our work here at the NSA has gotten harder and
harder. We’ve faced enemies I never imagined would
challenge us. I’m talking about our own citizens. The
lawyers, the civil rights fanatics, the EFF – they’ve all
played a part, but it’s more than that. It’s the people.
They’ve lost faith. They’ve become paranoid. They sud-
denly see us as the enemy. People like you and me,
people who truly have the nation’s best interests at
heart, we find ourselves having to fight for our right to
serve our country. We’re no longer peacekeepers. We’re
eavesdroppers, peeping Toms, violators of people’s
rights." Strathmore heaved a sigh. "Unfortunately, there
are naive people in the world, people who can’t imagine
the horrors they’d face if we didn’t intervene. I truly
believe it’s up to us to save them from their own igno-
rance."
Susan waited for his point.
The commander stared wearily at the floor and then
looked up. "Susan, hear me out," he said, smiling ten-
derly at her. "You’ll want to stop me, but hear me out.
I’ve been decrypting Tankado’s E-mail for about two
months now. As you can imagine, I was shocked when I
first read his messages to North Dakota about an un-
profesionálního zájmu. Bylo to absolutně nezbytné.
Domníval se, že by mohl spustit Susanin test hledání
nekonformit a klíč najít sám, jenže s problémy se setkal
už při spouštění jejího navigačního programu. Nehodlal
je proto riskovat znovu.
"Susan," vzdychl nakonec. "Byl bych rád, kdybyste mi
pomohla najít Halův klíč. "
"Co?" Susan s vykulenýma očima vstala.
Strathmore potlačil nutkání vyskočit s ní. O vyjednávání
toho věděl opravdu hodně. Sílu a moc vyjadřuje pozice
vsedě. Doufal, že mu Susan půjde na ruku. Nestalo se.
"Susan, posaďte se."
Nevšímala si ho.
"Sedněte si." Tentokrát to znělo jako rozkaz.
Susan zůstala stát. "Šéfe, jestli vás pořád žere touha
prohlédnout si ten Tankadův algoritmus, udělejte si to
sám. Já chci odtud."
Strathmore svěsil hlavu a zhluboka se nadechl. Bylo mu
jasné, že Susan bude potřebovat vysvětlení. Zaslouží si
je, pomyslel si. Nakonec se tedy rozhodl - Susan
Fletcherová si to vyslechne všechno. Jen z celého srdce
doufal, že nedělá chybu.
"Susan,"začal, "takhle daleko to nemělo dojít." Přejel si
dlaní po vlasech. "Některé věci jsem vám neřekl. Člověk
v mém postavení někdy…" Strathmore mávl rukou, jako
by se chystal k nepříjemnému doznání. "Člověk v mém
postavení je někdy nucen lhát i lidem, které má rád.
Dnešek byl jedním z takových dnů." Smutně se na ni
zadíval. "To, co vám řeknu, jsem nikdy neměl v úmyslu
říct… ani vám… ani nikomu jinému. "
Susan zamrazilo v zádech. Strathmore se tvářil
smrtelně vážně. Pochopila, že o některých součástech
jeho pracovní náplně nejspíš až dodnes neměla tušení.
Posadila se.
Nastala dlouhá pauza. Strathmore civěl do stropu a
urovnával si myšlenky. "Susan," pronesl nakonec chabě,
"já nemám rodinu." Podíval se na ni. "Ani moje
manželství nestojí za nic. Celý můj život je láska k téhle
zemi. A práce tady - v úřadu."
Susan mlčky naslouchala.
"Jak jste možná vytušila," pokračoval Strathmore,
"chtěl jsem jít brzy do penze. Ale přál jsem si jsem
odejít se ctí a s vědomím, že tu po mně něco doopravdy
zůstalo."
"Ale to už máte splněno," slyšela se Susan říkat.
"Postavil jste TRANSLTR."
Nezdálo se, že by ji Strathmore slyšel. "V posledních
několika letech byla naše práce v NSA pořád těžší a
těžší. Ocitli jsme se tváří v tvář nepřátelům, se kterými
jsem nikdy nepočítal. Mluvím o našich vlastních
spoluobčanech. Právníci, fanatičtí bojovníci za občanská
práva, Nadace elektronických hranic, ti všichni se na tom
podílejí, ale to ještě není všechno. Je to v národě. Lidi
ztratili víru. Stali se z nich paranoici. Najednou považují
za nepřítele nás. Lidé jako vy a já, kterým opravdu leží
na srdci blaho země, najednou musejí bojovat za své
právo sloužit vlasti. Už nejsme obránci míru. Teď jsme
šmíráci, co pošlapávají lidská práva. " Strathmore ztěžka
vzdychl. "Na světě je bohužel spousta naivních lidí, kteří
si vůbec neumějí představit, co by je čekalo za hrůzy,
kdybychom tady nebyli. Opravdu jsem přesvědčen, že je
na nás, abychom je zachránili před jejich vlastní
ignorancí. "
Susan čekala na pointu.
Strathmore unaveně civěl do podlahy a trvalo dlouho,
než vzhlédl. "Susan, vyslechněte mě," požádal nakonec
a jemně se na ni usmál. "Budete mě chtít přerušit, ale
vyslechněte mě, prosím. Tankadovu elektronickou poštu
jsem dešifroval už asi před dvěma měsíci. Nejspíš
snadno pochopíte, že jsem byl v šoku, když jsem poprvé
129
breakable algorithm called Digital Fortress. I didn’t be-
lieve it was possible. But every time I intercepted anew
message, Tankado sounded more and more convincing.
When I read that he’d used mutation strings to write a
rotating key-code, I realized he was light-years ahead
of us; it was an approach no one here had never tried."
"Why would we?" Susan asked. "It barely makes
sense."
Strathmore stood up and started pacing, keeping one
eye on the door. "A few weeks ago, when I heard about
the Digital Fortress auction, I finally accepted the fact
that Tankado was serious. I knew if he sold his algo-
rithm to a Japanese software company, we were sunk,
so I tried to think of any way I could stop him. I consid-
ered having him killed, but with all the publicity sur-
rounding the algorithm and all his recent claims about
TRANSLTR, we would be prime suspects. That’s when it
dawned on me." He turned to Susan. "I realized that
Digital Fortress should not be stopped."
Susan stared at him, apparently lost.
Strathmore went on. "I suddenly saw Digital Fortress
as the opportunity of a lifetime. It hit me that with a
few changes, Digital Fortress could work for us instead
of against us."
Susan had never heard anything so absurd. Digital For-
tress was an unbreakable algorithm; it would destroy
them.
"If," Strathmore continued, "if I could just make a
small modification in the algorithm… before it was re-
leased…" He gave her a cunning glint of the eye.
It took only an instant.
Strathmore saw the amazement register in Susan’s
eyes. He excitedly explained his plan. "If I could get the
pass-key, I could unlock our copy of Digital Fortress and
insert a modification."
"A back door," Susan said, forgetting the Commander
had ever lied to her. She felt a surge of anticipation.
"Just like Skipjack."
Strathmore nodded. "Then we could replace Tankado’s
give-away file on the Internet with our altered version.
Because Digital Fortress is a Japanese algorithm, no one
will ever suspect the NSA had any part in it. All we have
to do is make the switch."
Susan realized the plan was beyond ingenious. It was
pure… Strathmore. He planned to facilitate the release
of an algorithm the NSA could break!
"Full access," Strathmore said. "Digital Fortress will be-
come the encryption standard overnight."
"Overnight?" Susan said. "How do you figure that?
Even if Digital Fortress becomes available everywhere
for free, most computer users will stick with their old
algorithms for convenience. Why would they switch to
Digital Fortress?"
Strathmore smiled. "Simple. We have a security leak.
The whole world finds out about TRANSLTR."
Susan’s jaw dropped.
"Quite simply, Susan, we let the truth hit the street.
We tell the world that the NSA has a computer that can
break every algorithm except Digital Fortress."
Susan was amazed. "So everyone jumps ship to Digital
Fortress… not knowing we can break it!"
Strathmore nodded. "Exactly." There was a long si-
lence. "I’m sorry I lied to you. Trying to rewrite Digital
Fortress is a pretty big play, I didn’t want you involved."
"I… understand," she replied slowly, still reeling from
the brilliance of it all. "You’re not a bad liar."
četl jeho zprávy North Dakotovi o nerozluštitelném
algoritmu s názvem Digitální pevnost. Nevěřil jsem, že
něco takového je možné. S každou novou zachycenou
zprávou však byl Tankado přesvědčivější. Když jsem si
přečetl, že použil mutační řetězce k vytvoření rotačního
kódu, uvědomil jsem si, že má před námi obrovský
náskok. Takový přístup tady nikdo z nás nikdy nezkusil."
"Proč bychom taky měli?" namítla Susan. "Vždyť to ani
nedává smysl."
Strathmore vstal a začal rázovat po místnosti. Poočku
však dál sledoval dveře. "Když jsem se před několika
týdny dozvěděl o dražbě Digitální pevnosti, smířil jsem
se konečně s faktem, že to Tankado myslí vážně. Věděl
jsem, že jestli ten svůj algoritmus prodá nějaké
japonské softwarové společnosti, jsme v háji, takže jsem
se pokusil vymyslet, jak se ten člověk dal zastavit.
Napadlo mě objednat jeho vraždu, ale při vší té publicitě
kolem algoritmu a po těch jeho nedávných požadavcích
ohledně TRANSLTRu bychom byli hlavní podezřelí. A
tehdy mi to došlo. " Otočil se k Susan. "Uvědomil jsem
si, že Digitální pevnosti by se naopak neměly klást
překážky. "
Susan na něj vytřeštila oči. Zjevně nechápala, kam tím
míří.
A Strathmore pokračoval. "Najednou jsem pochopil, že
Digitální pevnost je životní příležitost. Došlo mi, že s
několika změnami by mohla pracovat pro nás a ne proti
nám."
Susan nikdy neslyšela něco tak absurdního. Digitální
pevnost je přece nerozluštitelný algoritmus! Mohla by je
zničit!
"Kdybych v tom algoritmu mohl udělat jen nepatrnou
úpravu,"vykládal dál Strathmore, "ještě než bude
zveřejněn…" Významně na Susan mrkl.
Trvalo jí to jen zlomek sekundy.
Strathmorovi neušlo užaslé zablýsknutí Susaniných očí.
Vzrušeně pokračoval ve vysvětlování svého plánu.
"Kdybych dostal ten klíč, mohl bych dekódovat naši kopii
Digitální pevnosti a zadat do ní změnu."
"Zadní vrátka," dodala Susan a v tu chvíli byla ochotna
zapomenout, že jí šéf kdy lhal. Cítila, jak se jí zmocňuje
vzrušení. "Stejně jako u Skokana."
Strathmore přikývl. "Pak bychom mohli kopii, kterou dal
Tankado volně k dispozici na internet, nahradit naší
upravenou verzí. Protože Digitální pevnost je japonský
algoritmus, nikoho by ani nenapadlo, že v tom má prsty
náš úřad. Stačí jen provést tu záměnu."
Susan si uvědomila, že ten plán je víc než geniální. Celý
Strathmore! Chce vypustit do světa algoritmus, který
NSA bude umět dekódovat!
"Neomezená dostupnost," prohlásil Strathmore. "Z
Digitální pevnosti se přes noc stane standardní kódovací
nástroj."
"Přes noc?" zopakovala po něm Susan. "Jak s tímhle
můžete počítat? I kdyby byla Digitální pevnost všude k
dispozici zdarma, většina uživatelů počítačů z
pohodlnosti zůstane u svých starých algoritmů. Proč by
měli přecházet na Digitální pevnost?"
Strathmore se pousmál. "To je jednoduché. Únik
informací. Celý svět se dozví o TRANSLTRu."
Susan spadla čelist.
"Je to docela prosté, Susan. Vypustíme pravdu do ulic.
Povíme světu, že NSA má počítač, který dokáže rozluštit
každý algoritmus s výjimkou Digitální pevnosti."
Susan žasla. "Takže po Digitální pevnosti skočí každý…
aniž by tušil, že dokážeme rozluštit i tu!"
Strathmore přikývl. "Přesně tak." Pak nastala dlouhá
pauza. "Omlouvám se, že jsem vám lhal. Pokoušet se
přepsat Digitální pevnost je dost vysoká hra. Nechtěl
jsem vás do ní zatahovat."
"Já… chápu," odvětila pomalu, protože byla stále ještě
ohromena genialitou celého plánu. "Nejste špatný lhář."
130
 Strathmore chuckled. "Years of practice. Lying was the
only way to keep you out of the loop."
Susan nodded. "And how big a loop is it?"
"You’re looking at it."
Susan smiled for the first time in an hour. "I was afraid
you’d say that."
He shrugged. "Once Digital Fortress is in place, I’ll brief
the director."
Susan was impressed. Strathmore’s plan was a global
intelligence coup the magnitude of which had never
before been imagined. And he’d attempted it single-
handedly. It looked like he might pull it off too. The
pass-key was downstairs. Tankado was dead. Tankado’s
partner had been located.
Susan paused.
Tankado is dead. That seemed very convenient. She
thought of all the lies that Strathmore had told her and
felt a sudden chill. She looked uneasily at the com-
mander. "Did you kill Ensei Tankado?"
Strathmore looked surprised. He shook his head. "Of
course not. There was no need to kill Tankado. In fact,
I’d prefer he were alive. His death could cast suspicion
on Digital Fortress. I wanted this switch to go as
smoothly and inconspicuously as possible. The original
plan was to make the switch and let Tankado sell his
key."
Susan had to admit it made sense. Tankado would
have no reason to suspect the algorithm on the Internet
was not the original. Nobody had access to it except
himself and North Dakota. Unless Tankado went back
and studied the programming after it was released, he’d
never know about the back door. He’d slaved over Digi-
tal Fortress for long enough that he’d probably never
want to see the programming again.
Susan let it all soak in. She suddenly understood the
commander’s need for privacy in Crypto. The task at
hand was time-consuming and delicate – writing a con-
cealed back door in a complex algorithm and making an
undetected Internet switch. Concealment was of para-
mount importance. The simple suggestion that Digital
Fortress was tainted could ruin the commander’s plan.
Only now did she fully grasp why he had decided to let
TRANSLTR keep running. If Digital Fortress is going to
be the NSA’s new baby, Strathmore wanted to be sure it
was unbreakable!
"Still want out?" he asked.
Susan looked up. Somehow sitting there in the dark
with the great Trevor Strathmore, her fears were swept
away. Rewriting Digital Fortress was a chance to make
history – a chance to do incredible good – and Strath-
more could use her help. Susan forced a reluctant
smile. "What’s our next move?"
Strathmore beamed. He reached over and put a hand
on her shoulder. "Thanks. " He smiled and then got
down to business. "We’ll go downstairs together." He
held up his Berretta. "You’ll search Hale’s terminal. I’ll
cover you."
Susan bristled at the thought of going downstairs.
"Can’t we wait for David to call with Tankado’s copy?"
Strathmore shook his head. "The sooner we make the
switch, the better. We have no guarantees that David
will even find the other copy. If by some fluke the ring
falls into the wrong hands over there, I’d prefer we’d
already made the algorithm switch. That way, whoever
ends up with the key will download our version of the
algorithm." Strathmore fingered his gun and stood. "We
need to go for Hale’s key."
Susan fell silent. The commander had a point. They
needed Hale’s pass-key. And they needed it now.
When Susan stood, her legs were jittery. She wished
Strathmore se uchechtl. "Léta praxe. Lež byla jediný
prostředek, jak vás udržet z kola venku."
Susan přikývla. "A kolik nás teď v tom kole je?"
"Jen my dva."
Susan se poprvé po hrozně dlouhé době usmála. "Bála
jsem se, že to řeknete."
Pokrčil rameny. "Jakmile bude Digitální pevnost tam,
kde má být, uvědomím ředitele."
Susan žasla. Strathmorův plán by znamenal
celosvětový zpravodajský tah, o jehož dosahu se nikomu
ani nesnilo. Pokoušel se o to úplně sám a vypadalo to,
že by se mu to mohlo i povést. Klíč je tady dole.
Tankado je po smrti. A Tankadův partner odhalený.
Susan mlčela.
Tankado je po smrti. Jako náhoda to vypadalo až příliš
ideálně. Vybavila si všechny ty lži, které jí Strathmore
navykládal, a náhle ji zamrazilo. Stísněně se na šéfa
podívala. "Zabil jste Enseie Tankada?"
Strathmore se zatvářil překvapeně. Pak zavrtěl hlavou.
"Samozřejmě že ne. Tankada nebylo třeba zabíjet.
Vlastně bych byl raději, kdyby byl naživu. Jeho smrt by
na Digitální pevnost mohla vrhnout stín podezření. Chtěl
jsem, aby ta výměna proběhla pokud možno hladce a
nenápadně. Původně bylo v plánu provést záměnu a
nechat Tankada prodat klíč."
Susan musela uznat, že to dává smysl. Tankado by
neměl žádný důvod domnívat se, že algoritmus na
internetu není originál. Nikdo kromě něj a North Dakoty
k němu neměl přístup. Pokud by Tankado program
nezačal po uveřejnění znovu kontrolovat, nikdy by se o
zadních vrátkách nedozvěděl. A protože se s Digitální
pevností dřel takovou dobu, pravděpodobně už by ji
nikdy nechtěl ani vidět.
Susan začínalo svítat. Náhle už chápala, proč šéf tolik
potřeboval soukromí uzavřeného dešifrovacího oddělení.
Úkol, který měl před sebou, byl choulostivý a časově
náročný. Bylo třeba vytvořit utajená zadní vrátka
složitého algoritmu a provést nikým nezjištěnou záměnu
na internetu. Na utajení záleželo především. Pouhý
náznak, že je Digitální pevnost napíchnutá, by
Strathmorův plán mohl zničit.
Teprve teď naplno pochopila, proč se Strathmore
rozhodl nechat TRANSLTR pracovat. Pokud má být
Digitální pevnost dítětem NSA, pak chce mít jistotu, že
je skutečně nerozluštitelná!
"Pořád chcete pryč?" zeptal se nyní.
Susan vzhlédla. Jak tam tak seděla potmě s velikým
Trevorem Strathmorem, její strach jako by se najednou
vytratil. Přepsání Digitální pevnosti znamenalo šanci
utvářet historii - šanci prokázat světu obrovské dobrodiní
- a Strathmorovi by se její pomoc mohla hodit. Přiměla
se ke zdráhavému úsměvu. "Tak co dál?"
Strathmore se rozzářil. Natáhl se k ní a položil jí dlaň na
rameno. "Díky. " Usmál se, ale hned zase zvážněl a
vrátil se k práci. "Půjdeme dolů společně. " Zdvihl
berettu z klína. "Vy prohledáte Halův terminál a já vás
budu krýt. "
Susan se při představě, že by měla sejít ze schodů dolů
do haly, celá naježila. "To nemůžeme počkat, až David
zavolá, že už tu Tankadovu kopii získal?"
Strathmore zavrtěl hlavou. "Čím dřív tu záměnu
provedeme, tím lépe. Nemáme žádnou záruku, že David
tu druhou kopii vůbec najde. Pokud by se ten prsten
nějakou nešťastnou náhodou ocitl v nesprávných rukou,
byl bych raději, kdybychom už tu záměnu algoritmu měli
hotovou. V takovém případě by si ten, kdo se klíče
zmocní, stáhl už naši verzi. " Strathmore zatočil pistolí v
prstech a vstal. "Musíme si dojít pro Halův klíč. "
Susan zmlkla. Pochopila, že šéf má pravdu. Potřebují
Halův klíč. A potřebují ho hned.
Když vstala, třásly se pod ní nohy. Mrzelo ji, že Hala
131
she’d hit Hale harder. She eyed Strathmore’s weapon
and suddenly felt queasy. "You’d actually shoot Greg
Hale?"
"No." Strathmore frowned, striding to the door. "But
let’s hope he doesn’t know that."
CHAPTER 76
Outside the Seville airport terminal, a taxi sat idle, the
meter running. The passenger in the wire-rim glasses
gazed through the plate-glass windows of the well-lit
terminal. He knew he’d arrived in time.
He could see a blond girl. She was helping David
Becker to a chair. Becker was apparently in pain. He
does not yet know pain, the passenger thought. The girl
pulled a small object from her pocket and held it out.
Becker held it up and studied it in the light. Then he
slipped it on his finger. He pulled a stack of bills from
his pocket and paid the girl. They talked a few minutes
longer, and then the girl hugged him. She waved,
shouldered her duffel, and headed off across the con-
course.
At last, the man in the taxi thought. At last.
CHAPTER 77
Strathmore stepped out of his office onto the landing
with his gun leveled. Susan trailed close behind, won-
dering if Hale was still in Node 3.
The light from Strathmore’s monitor behind them
threw eerie shadows of their bodies out across the
grated platform. Susan inched closer to the commander.
As they moved away from the door, the light faded,
and they were plunged into darkness. The only light on
the Crypto floor came from the stars above and the
faint haze from behind the shattered Node 3window.
Strathmore inched forward, looking for the place where
the narrow staircase began. Switching the Berretta to
his left hand, he groped for the banister with his right.
He figured he was probably just as bad a shot with his
left, and he needed his right for support. Falling down
this particular set of stairs could cripple someone for
life, and Strathmore’s dreams for his retirement did not
involve a wheelchair.
Susan, blinded by the blackness of the Crypto dome,
descended with a hand on Strathmore’s shoulder. Even
at the distance of two feet, she could not see the com-
mander’s outline. As she stepped onto each metal
tread, she shuffled her toes forward looking for the
edge.
Susan began having second thoughts about risking a
visit to Node3 to get Hale’s pass-key. The commander
insisted Hale wouldn’t have the guts to touch them, but
Susan wasn’t so sure. Hale was desperate. He had two
options: Escape Crypto or go to jail.
A voice kept telling Susan they should wait for David’s
call and use his pass-key, but she knew there was no
guarantee he would even find it. She wondered what
was taking David so long. Susan swallowed her appre-
hension and kept going.
Strathmore descended silently. There was no need to
alert Hale they were coming. As they neared the bot-
tom, Strathmore slowed, feeling for the final step. When
he found it, the heel of his loafer clicked on hard black
tile. Susan felt his shoulder tense. They’d entered the
danger zone. Hale could be anywhere.
In the distance, now hidden behind TRANSLTR, was
their destination – Node 3. Susan prayed Hale was still
nepraštila ještě víc. Podívala se na Strathmorovu zbraň a
najednou se jí zvedl žaludek. "Vy byste na Grega Hala
doopravdy vystřelil?"
"Ne." Strathmore se zamračil a rázně vykročil ke
dveřím. "Ale doufejme, že on to neví."
Kapitola 76
Před terminálem sevillského letiště stálo taxi. Motor
běžel na volnoběh a zapnutý byl i taxametr. Zákazník s
brýlemi v drátěných obroučkách civěl do oken dokonale
osvětleného terminálu ze zrcadlového skla. Věděl, že
přijel včas.
Viděl dívku s blond vlasy. Právě pomáhala Davidu
Beckerovi do křesla. Becker měl zjevně bolesti. Zatím
ještě opravdovou bolest nepoznal, pomyslel si pasažér.
Dívka vylovila z kapsy drobný předmět a podala mu ho.
Becker si ho vzal a chvíli ho studoval proti světlu. Pak si
ho navlékl na prst. Nyní sáhl do kapsy on, vytáhl svazek
bankovek a dívce zaplatil. Ještě pár minut spolu hovořili
a pak jej děvče objalo, zamávalo mu, hodilo si sportovní
tašku přes rameno a vykročilo halou pryč.
Konečně, pomyslel si muž v taxíku. Konečně.
Kapitola 77
Strathmore vyšel ze své kanceláře na plošinu přede
dveřmi s pistolí pozdviženou k pasu. Susan ho
následovala v těsném závěsu a přemýšlela, jestli je Hale
ještě v Uzlu 3.
Světlo Strathmorova monitoru za jejich zády vrhalo po
železné plošině strašidelné stíny. Susan přistoupila k
šéfovi ještě blíž.
Když se od dveří vzdálili, světlo zesláblo a záhy se
ponořili do naprosté temnoty. Na podlahu haly
dešifrovacího oddělení nyní vrhaly světlo pouze hvězdy
mihotající se nad kupolí a slabý přísvit vycházející zpoza
rozbité prosklené stěny Uzlu 3.
Strathmore udělal další krok kupředu a snažil se najít
ve tmě místo, kde začínalo úzké schodiště. Berettu si
přehodil do levé ruky a pravou začal tápat po zábradlí.
Usoudil, že levou rukou by střílel právě tak špatně jako
pravou, která mu ovšem daleko lépe poslouží jako
opora. Pád z tohoto schodiště by mohl znamenat
doživotní zmrzačení a Strathmore ve svých plánech na
penzi s invalidním vozíkem nepočítal.
Susan oslepená naprostou temnotou kupole
dešifrovacího oddělení sestupovala s rukou na
Strathmorově rameni. Dokonce ani ze vzdálenosti
pouhého půl metru nerozeznávala obrys šéfovy postavy.
Pokaždé, když sestoupila na další kovový stupeň, začala
ho podrážkou ohmatávat, aby zjistila, kde je hrana.
Riziko návštěvy Uzlu 3 kvůli získání Halova klíče jí
začínalo připadat neúnosné. Šéf sice prohlašoval, že se
Hale neodváží na ně zaútočit, ale Susan si tím už tak
jistá nebyla. Věděla, že Hale je v zoufalé situaci a má
pouze dvě možnosti: uniknout z dešifrovacího nebo jít do
vězení.
Jakýsi vnitřní hlas Susan pořád našeptával, že by měli
počkat, až se ozve David, a použít jeho klíč, věděla však,
že nemají žádnou záruku, že ho vůbec najde. Zajímalo
by ji jen, proč to Davidovi trvá tak dlouho. Raději však
zaplašila obavy a sestoupila o další schod.
Strathmore postupoval mlčky. Nebylo třeba Hala
předem upozorňovat, že přicházejí. Jak se blížili k úrovni
podlahy, Strathmore začal zpomalovat a tápat po
posledním schodu. Když ho našel, podpatek jeho
mokasínu cvakl o černou lesklou dlaždici. Susan ucítila,
jak se mu svaly v ramenou napjaly. Ocitli se v
nebezpečném pásmu. Hale mohl být kdekoli.
Jejich cíl - Uzel 3 - byl ještě daleko. Nyní byl skryt za
TRANSLTRem. Susan se v duchu modlila, aby tam Hale
132
there, lying on the floor, whimpering in pain like the dog
he was.
Strathmore let go of the railing and switched the gun
back to his right hand. Without a word, he moved out
into the darkness. Susan held tight to his shoulder. If
she lost him, the only way she’d find him again was to
speak. Hale might hear them. As they moved away from
the safety of the stairs, Susan recalled late-night games
of tag as a kid – she’d left home base, she was in the
open. She was vulnerable.
TRANSLTR was the only island in the vast black sea.
Every few steps Strathmore stopped, gun poised, and
listened. The only sound was the faint hum from below.
Susan wanted to pull him back, back to safety, back to
home base. There seemed to be faces in the dark all
around her.
Halfway to TRANSLTR, the silence of Crypto was bro-
ken. Somewhere in the darkness, seemingly right on
top of them, a high-pitched beeping pierced the night.
Strathmore spun, and Susan lost him. Fearful, Susan
shot her arm out, groping for him. But the commander
was gone. The space where his shoulder had been was
now just empty air. She staggered forward into the
emptiness.
The beeping noise continued. It was nearby. Susan
wheeled in the darkness. There was a rustle of clothing,
and suddenly the beeping stopped. Susan froze. An
instant later, as if from one of her worst childhood
nightmares, a vision appeared. A face materialized di-
rectly in front of her. It was ghostly and green. It was
the face of a demon, sharp shadows jutting upward
across deformed features. She jumped back. She turned
to run, but it grabbed her arm.
"Don’t move!" it commanded.
For an instant, she thought she saw Hale in those two
burning eyes. But the voice was not Hale’s. And the
touch was too soft. It was Strathmore. He was lit from
beneath by a glowing object that he’d just pulled from
his pocket. Her body sagged with relief. She felt herself
start breathing again. The object in Strathmore’s hand
had some sort of electronic LED that was giving off a
greenish glow.
"Damn," Strathmore cursed under his breath. "My new
pager." He stared in disgust at the SkyPager in his
palm. He’d forgotten to engage the silent-ring feature.
Ironically, he’d gone to a local electronics store to buy
the device. He’d paid cash to keep it anonymous; no-
body knew better than Strathmore how closely the NSA
watched their own – and the digital messages sent and
received from this pager were something Strathmore
definitely needed to keep private.
Susan looked around uneasily. If Hale hadn’t known
they were coming, he knew now.
Strathmore pressed a few buttons and read the incom-
ing message. He groaned quietly. It was more bad news
from Spain – not from David Becker, but from the other
party Strathmore had sent to Seville.
Three thousand miles away, a mobile surveillance van
sped along the darkened Seville streets. It had been
commissioned by the NSA under "Umbra" secrecy from
a military base in Rota. The two men inside were tense.
It was not the first time they’d received emergency or-
ders from Fort Meade, but the orders didn’t usually
come from so high up.
The agent at the wheel called over his shoulder. "Any
sign of our man?"
The eyes of his partner never left the feed from the
wide-angle video monitor on the roof. "No. Keep driv-
ing."
pořád ještě byl a aby ležel na podlaze a kňučel bolestí
jako spráskaný pes. Tak ho viděla naposledy.
Strathmore se pustil zábradlí a přehodil si zbraň znovu
do pravé ruky. Beze slova vykročil hlouběji do tmy.
Susan se jeho ramene držela jako klíště. Pokud by ho
ztratila, dokázali by se najít jedině po hlase a Hale by je
mohl uslyšet. Jak se vzdalovali z bezpečí schodiště,
vzpomněla si Susan, jak si jako děti hrávali po večerech
na babu. Teď právě opustila úkryt, vydala se do volného
prostoru a byla vystavená útokům protivníka.
TRANSLTR se tyčil jako osamocený obrovitý ostrov v
rozlehlém černém moři. Strathmore se vždy po několika
krocích zastavil a s namířenou zbraní naslouchal.
Jediným zvukem, který se tu ozýval, však byl tlumený
hukot zdola. Susan by ho byla nejraději odtáhla zpátky
do bezpečí. Měla pocit, že všude kolem se na ni ze tmy
šklebí nepřátelské tváře.
Když byli asi v půli cesty k TRANSLTRu, ticho panující v
hale se náhle přerušilo. Kdesi ve tmě, zdánlivě přímo
nad nimi, prořízlo noc pronikavé pípání. Strathmore se
prudce otočil a Susan ho ztratila. Vyděšeně natáhla paži
a zatápala po něm. Strathmore však zmizel. Prostor, kde
bylo ještě před chvilkou jeho rameno, byl teď prázdný.
Susan vrávoravě vykročila vpřed do pusté temnoty.
Pípání pokračovalo. Ozývalo se kdesi blízko. Susan se
ve tmě prudce otočila. Ozvalo se zašustění šatstva a
pípání najednou ustalo. Susan ztuhla. Před ní se jako v
té nejhorší noční můře z dětství objevil přízrak. Přímo
před očima se jí zhmotnil příšerný zelený obličej. Byla to
tvář démona, v níž pokřivené rysy překrývaly ostré
stíny. Uskočila dozadu a pokusila se utéct, ale popadlo ji
to za paži.
"Nehýbejte se!" zavelelo to.
Na okamžik ji napadlo, že ty planoucí oči patří Halovi.
Ten hlas však nebyl Halův a dotek byl příliš jemný.
Strathmore! Zespoda mu svítil do tváře jakýsi předmět,
který právě vytáhl z kapsy. Susan cítila, jak se pod ní po
přestálém šoku podlamují kolena. Konečně ale mohla
zase volně dýchat. Předmět v Strathmorově ruce
obsahoval jakousi LED diodu, která vydávala nazelenalou
záři.
"Ksakru,"zaklel tlumeně Strathmore. "Můj nový pager."
Znechuceně se podíval na SkyPager v dlani. Zapomněl
přepnout na vibrační vyzvánění. Ironií osudu bylo, že si
tenhle přístroj šel sám koupit za hotové do běžného
obchodu, aby zůstal v anonymitě. On sám věděl nejlépe,
jak pozorně NSA sleduje své lidi, a rozhodně nemohl
potřebovat, aby digitální zprávy přijímané a odesílané
jeho pagerem četl ještě někdo jiný.
Susan se stísněně rozhlédla. Pokud Hale předtím
nevěděl, že se blíží, tak teď se mu ohlásili víc než
dostatečně.
Strathmore stiskl několik tlačítek a přečetl si příchozí
zprávu. Vzápětí tlumeně zasténal. Zase jedna špatná
zpráva ze Španělska - tentokrát nikoli od Davida
Beckera, nýbrž od další osoby, kterou do Sevilly vyslal.
Pět tisíc kilometrů odsud ujížděl sevillskými ulicemi
sledovací vůz. Úřad národní bezpečnosti si jej pod
nejpřísnějším stupněm utajení, umbra, vyžádal z
vojenské základny Rota. Dva muži ve voze byli napjatí
jako struny. Nebylo to sice poprvé, co dostali
pohotovostní rozkazy z Fort Meade, nikdy však nepřišly z
tak vysokých míst.
Agent za volantem se bez ohlížení zeptal: "Máš něco?"
Jeho kolega ani na okamžik neodtrhl zrak od displeje z
širokozáběrového videomonitoru na střeše. "Ne. Jeď
dál."
133
 CHAPTER 78
Underneath the twisting mass of cables, Jabba was
sweating. He was still on his back with a penlight
clenched in his teeth. He’d gotten used to working late
on weekends; the less hectic NSA hours were often the
only times he could perform hardware maintenance. As
he maneuvered the red-hot soldering iron through the
maze of wires above him, he moved with exceptional
care; singeing any of the dangling sheathes would be
disaster.
Just another few inches, he thought. The job was tak-
ing far longer than he’d imagined.
Just as he brought the tip of the iron against the final
thread of raw solder, his cellular phone rang sharply.
Jabba startled, his arm twitched, and a large glob of
sizzling, liquefied lead fell on his arm.
"Shit!" He dropped the iron and practically swallowed
his penlight. "Shit! Shit! Shit!"
He scrubbed furiously at the drop of cooling solder. It
rolled off, leaving an impressive welt. The chip he was
trying to solder in place fell out and hit him in the head.
"Goddamn it!"
Jabba’s phone summoned him again. He ignored it.
"Midge," he cursed under his breath. Damn you!
Crypto’s fine! The phone rang on. Jabba went back to
work reseating the new chip. A minute later the chip
was in place, but his phone was still ringing.
For Christ’s sake, Midge! Give it up!
The phone rang another fifteen seconds and finally
stopped. Jabba breathed a sigh of relief.
Sixty seconds later the intercom overhead crackled.
"Would the chief Sys-Sec please contact the main
switchboard for a message."
Jabba rolled his eyes in disbelief. She just doesn’t give
up, does she? He ignored the page.
CHAPTER 79
Strathmore replaced his Sky pager in his pocket and
peered through the darkness toward Node 3.
He reached for Susan’s hand. "Come on."
But their fingers never touched.
There was a long guttural cry from out of the darkness.
A thundering figure loomed – a Mack truck bearing
down with no headlights. An instant later, there was a
collision and Strathmore was skidding across the floor.
It was Hale. The pager had given them away.
Susan heard the Berretta fall. For a moment she was
planted in place, unsure where to run, what to do. Her
instincts told her to escape, but she didn’t have the ele-
vator code. Her heart told her to help Strathmore, but
how? As she spun in desperation, she expected to hear
the sounds of a life-and-death struggle on the floor, but
there was nothing. Everything was suddenly silent – as
if Hale had hit the commander and then disappeared
back into the night.
Susan waited, straining her eyes into the darkness,
hoping Strathmore wasn’t hurt. After what seemed like
an eternity, she whispered, "Commander?"
Even as she said it, she realized her mistake. An in-
stant later Hale’s odor welled up behind her. She turned
too late. Without warning, she was twisting, gasping for
air. She found herself crushed in a familiar headlock,
her face against Hale’s chest.
"My balls are killing me." Hale panted in her ear.
Susan’s knees buckled. The stars in the dome began to
Kapitola 78
Jabba se pod zkroucenou změtí kabelů potil čím dál víc.
Stále ještě ležel na zádech a tužkovou baterku svíral v
zubech. Byl zvyklý pracovat o víkendových večerech,
protože v tu dobu byl v budovách NSA nejmenší provoz.
Údržba počítačů se mnohdy ani v jiný čas provést
nedala. Když s rozžhavenou pájkou manévroval ve spleti
drátů nad sebou, pohyboval se s mimořádnou
opatrností. Přepálení kteréhokoli z visících kabelů by
znamenalo katastrofu.
Už jen pár centimetrů, pomyslel si. Práce mu trvala
podstatně déle, než předpokládal.
Právě když přikládal pájku k poslednímu čipu, nečekaně
mu zazvonil mobilní telefon. Jabba se lekl, škubl rukou a
na paži mu skanula velká kapka prskajícího tekutého
kovu.
Do prdele! Upustil pájku a baterku málem spolkl. "Do
prdele! Do prdele! Do prdele!"
Zuřivě si začal drbat postižené místo, kde chladla kapka
rozžhaveného kovu. Ta se nyní skulila dolů a zanechala
po sobě spáleninu zvíci slušného jelita. Čip, který chtěl
Jabba připájet, vypadl a trefil ho do hlavy.
"Do hajzlu s tím!"
Znovu se mu rozezvonil telefon. Nevšímal si toho.
"Midge," zavrčel tlumeně. K čertu s tebou! V
dešifrovacím se nic neděje! Telefon vyzváněl dál. Jabba
se dal do práce a konečně nový čip připájel. Za minutu
byl na svém místě, mobil však zvonil dál. Prokristapána,
Midge, nech už toho!
Prokristapána, Midge, nech už toho!
Telefon zvonil ještě asi čtvrt minuty a pak konečně
zmlkl. Jabba si vydechl úlevou.
Přesně po minutě to zapraskalo v reproduktoru
interkomu. "Prosíme vedoucího oddělení systémové
bezpečnosti, aby kontaktoval hlavní ústřednu a vyzvedl
si vzkaz."
Jabba nevěřícně obrátil oči v sloup. Takže ona to prostě
nevzdá! Ani hlášení však nevzal na vědomí.
Kapitola 79
Strathmore schoval pager zpátky do kapsy a zahleděl
se tmou k Uzlu 3.
Pak se natáhl po Susanině ruce. "Pojďte."
Jejich prsty se však spojit nestačily.
Ze tmy se ozval táhlý hrdelní řev. Pak se z černoty
vyloupl obrys mohutné postavy, která ze všeho nejvíc
připomínala náklaďák ženoucí se tmou bez reflektorů.
Okamžik nato došlo ke srážce a Strathmore sklouzl po
podlaze.
Byl to Hale. Pager je prozradil.
Susan uslyšela, jak beretta dopadla na dlaždice. Na
okamžik ztuhla na místě jako přibitá a přemýšlela, kudy
se rozběhnout a co dělat. Instinkt jí napovídal, aby
utekla, neměla však kód k výtahu. Srdce jí říkalo, že by
měla pomoct Strathmorovi - jenže jak? Začala se zoufale
otáčet na místě a čekala, že odněkud uslyší zvuk zápasu
dvou mužů na život a na smrt odehrávajícího se na
podlaze. Jenže nic neslyšela. Všechno náhle ztichlo -
jako by Hale Strathmora srazil a pak zmizel zpátky do
tmy.
Susan vyčkávala a upírala zrak do temnoty. Doufala, že
se Strathmorovi nic nestalo. Když už se jí zdálo, že čeká
celou věčnost, zašeptala: "Šéfe?"
Ještě to ani nedořekla a už si uvědomila, jakou udělala
chybu. Zlomek sekundy nato se kolem ní rozvířil Halův
odér. Otočila se příliš pozdě. Bez jakékoli výstrahy ji
obrátil a sevřel tak, že zalapala po dechu. To už ji drtil
ve stejném chvatu, v jakém ji té noci mučil už jednou.
Obličej měla najednou zabořený do jeho hrudi.
"Nějak mi cuká v koulích," hekl jí Hale do ucha.
Susan se podlomila kolena. Hvězdy v kupoli se nad ní
134
spin above her.
CHAPTER 80
Hale clamped down on Susan’s neck and yelled into the
darkness. "Commander, I’ve got your sweetheart. I
want out!"
His demands were met with silence.
Hale’s grip tightened. "I’ll break her neck!"
A gun cocked directly behind them. Strathmore’s voice
was calm and even. "Let her go."
Susan winced in pain. "Commander!"
Hale spun Susan’s body toward the sound. "You shoot
and you’ll hit your precious Susan. You ready to take
that chance?"
Strathmore’s voice moved closer. "Let her go."
"No way. You’ll kill me."
"I’m not going to kill anyone."
"Oh, yeah? Tell that to Chartrukian!"
Strathmore moved closer. "Chartrukian’s dead."
"No shit. You killed him. I saw it!"
"Give it up, Greg," Strathmore said calmly.
Hale clutched at Susan and whispered in her ear,
"Strathmore pushed Chartrukian – I swear it!"
"She’s not going to fall for your divide-and-conquer
technique," Strathmore said, moving closer. "Let her
go."
Hale hissed into the darkness, "Chartrukian was just a
kid, for Christ’s sake! Why’d you do it? To protect your
little secret?"
Strathmore stayed cool. "And what little secret is
that?"
"You know damn-fucking-well what secret that is! Digi-
tal Fortress!"
"My, my," Strathmore muttered condescendingly, his
voice like an iceberg. "So you do know about Digital
Fortress. I was starting to think you’d deny that too."
"Fuck you."
"A witty defense."
"You’re a fool," Hale spat. "For your information,
TRANSLTR is overheating."
"Really?" Strathmore chuckled. "Let me guess – I
should open the doors and call in the Sys-Secs?"
"Exactly," Hale fired back. "You’d be an idiot not to."
This time Strathmore laughed out loud. "That’s your
big play? TRANSLTR’s overheating, so open the doors
and let us out?"
"It’s true, dammit! I’ve been down to the sublevels!
The aux power isn’t pulling enough freon!"
"Thanks for the tip," Strathmore said. "But TRANSLTR’s
got automatic shutdown; if it’s overheating, Digital For-
tress will quit all by itself."
Hale sneered. "You’re insane. What the fuck do I care if
TRANSLTR blows? The damn machine should be out-
lawed anyway."
Strathmore sighed. "Child psychology only works on
children, Greg. Let her go."
"So you can shoot me?"
"I won’t shoot you. I just want the pass-key."
"What pass-key?"
Strathmore sighed again. "The one Tankado sent you."
"I have no idea what you’re talking about."
"Liar!" Susan managed. "I saw Tankado’s mail in your
account!"
Hale went rigid. He spun Susan around. "You went in
my account?"
"And you aborted my tracer," she snapped.
Hale felt his blood pressure skyrocket. He thought he’d
začaly otáčet.
Kapitola 80
Hale popadl Susan za krk a zařval do tmy: "Šéfe, mám
vaše zlatíčko a chci ven!"
Odpovědí na jeho požadavek však bylo pouze ticho.
Halovo sevření zesílilo. "Zlámu jí vaz!"
Přímo za nimi se ozvalo cvaknutí natahované pistole.
Vzápětí zazněl Strathmorův klidný a vyrovnaný hlas.
"Pusťte ji."
Susan přivřela oči bolestí. "Šéfe!"
Hale ji otočil do směru, odkud se Strathmore ozval.
"Vystřelte a trefíte svoji nenahraditelnou Susan. Chcete
to riskovat?"
Strathmorův hlas se rozlehl ještě blíž. "Pusťte ji."
"Ani náhodou. Budete mě muset zabít."
"Nikoho zabíjet nebudu."
"Že ne? To vykládejte Chartrukianovi!"
Strathmore se znovu přisunul blíž. "Chartrukian je
mrtvý."
"Nepovídejte! Bodejť by nebyl, když jste ho zavraždil!
Viděl jsem to!"
"Vzdejte to, Gregu," vyzval ho Strathmore klidně.
Hale sevřel Susan pevněji a pošeptal jí do ucha:
"Strathmore Chartrukiana strčil - přísahám!"
"Ona vám na to vaše rozděl a panuj neskočí," ozval se
Strathmore. Zase byl o kousek blíž. "Nechte ji být."
Hale zasyčel do tmy: "Chartrukian byl ještě kluk,
prokristapána! Proč jste to udělal? Jen abyste ochránil to
svý tajemství?"
Strathmore zachoval naprostý klid. "Jaké tajemství
myslíte?"
"To vy kurva dobře víte! Digitální pevnost!"
"Ale ale," zahučel Strathmore pohrdlivě hlasem jako kus
ledu. "Takže vy o Digitální pevnosti opravdu víte. Už
jsem si začínal myslet, že tohle popřete také."
"Jděte do prdele."
"Tomu říkám obhajoba."
"Jste cvok!" vyprskl Hale. "A jen pro vaši informaci -
TRANSLTR se přehřívá."
"Vážně?" uchechtl se Strathmore. "Nechte mě hádat -
mám otevřít dveře a zavolat sem bezpečáky?"
"Přesně tak," odsekl Hale. "Jste idiot, jestli to
neuděláte."
Tentokrát se Strathmore rozesmál nahlas. "Lepší fintu si
vymyslet nedovedete? TRANSLTR se přehřívá, tak otevři
dveře a pusť nás ven?"
"Je to pravda, ksakru! Byl jsem v suterénu! Záložní
proud netahá dost freonu!"
"Díky za radu," zavrčel Strathmore, "a le TRANSLTR má
automatické vypínání. Jestli se přehřívá, skončí s
Digitální pevností sám od sebe."
Hale zasyčel: "Jste šílenec. Proč se kurva vlastně
starám, jestli TRANSLTR vyhoří? Ten krám už měli dávno
zakázat."
Strathmore vzdychl. "Dětská psychologie funguje jen na
děti, Gregu. Pusťte ji."
"Abyste mě mohl odstřelit?"
"Neodstřelím vás. Chci jenom ten klíč."
"Jaký klíč?"
"Ten, co vám poslal Tankado."
"Nemám páru, o čem to mluvíte."
"Lháři!" vypravila ze sebe s námahou Susan. "Viděla
jsem u tebe v počítači Tankadův mail!"
Hale ztuhl. Pak k sobě Susan prudce otočil. "Tys mi
vlezla do pošty?"
"A tys mi zrušil stopaře," odsekla.
Hale cítil, jak mu rapidně stoupá krevní tlak. Domníval
135
covered his tracks; he had no idea Susan knew what
he’d done. It was no wonder she wasn’t buying a word
he said. Hale felt the walls start to close in. He knew he
could never talk his way out of that one – not in time.
He whispered to her in desperation, "Susan… Strath-
more killed Chartrukian!"
"Let her go," the commander said evenly. "She doesn’t
believe you."
"Why should she?" Hale fired back. "You lying bastard!
You’ve got her brainwashed! You only tell her what suits
your needs! Does she know what you really plan to do
with Digital Fortress?"
"And what’s that?" Strathmore taunted.
Hale knew what he was about to say would either be
his ticket to freedom or his death warrant. He took a
deep breath and went for broke. "You plan to write a
back door in Digital Fortress."
The words met with a bewildered silence from the
darkness. Hale knew he had hit a bull’s-eye.
Apparently Strathmore’s unflappable cool was being
put to the test. "Who told you that?" he demanded, his
voice rough around the edges.
"I read it," Hale said smugly, trying to capitalize on the
change of momentum. "In one of your brainstorms."
"Impossible. I never print my brainstorms."
"I know. I read it directly off your account."
Strathmore seemed doubtful. "You got into my office?"
"No. I snooped you from Node 3." Hale forced a self-
assured chuckle. He knew he’d need all the negotiating
skills he’d learned in the marines to get out of Crypto
alive.
Strathmore edged closer, the Berretta leveled in the
darkness. "How do you know about my back door?"
"I told you, I snooped your account."
"Impossible."
Hale forced a cocky sneer. "One of the problems of hir-
ing the best, Commander – sometimes they’re better
than you."
"Young man," Strathmore seethed, "I don’t know
where you get your information, but you’re in way over
your head. You will let Ms. Fletcher go right now or I’ll
call in Security and have you thrown in jail for life."
"You won’t do it," Hale stated matter-of-factly. "Calling
Security ruins your plans. I’ll tell them everything." Hale
paused. "But let me out clean, and I’ll never say a word
about Digital Fortress."
"No deal," Strathmore fired back. "I want the pass-
key."
"I don’t have any fucking pass-key!"
"Enough lies!" Strathmore bellowed. "Where is it?"
Hale clamped down on Susan’s neck. "Let me out, or
she dies!"
Trevor Strathmore had done enough high-stakes bar-
gaining in his life to know that Hale was in a very dan-
gerous state of mind. The young cryptographer had
painted himself into a corner, and a cornered opponent
was always the most dangerous kind – desperate and
unpredictable. Strathmore knew his next move was a
critic alone. Susan’s life depended on it – and so did the
future of Digital Fortress.
Strathmore knew the first thing he had to do was re-
lease the tension of the situation. After a long moment,
he sighed reluctantly. "Okay, Greg. You win. What do
you want me to do?"
Silence. Hale seemed momentarily unsure how to han-
dle the commander’s cooperative tone. He let up a bit
on Susan’s neck.
se, že po sobě zahladil všechny stopy. Neměl ani tušení,
že Susan ví, co udělal. Teď už se nedivil, že mu nevěřila
ani slovo. Měl pocit, jako by se kolem něj začínaly svírat
stěny. Teď už věděl, že řečmi si odsud cestu nedobude.
Nebo rozhodně ne včas. Zoufale Susan zašeptal do
ucha: "Susan… Chartrukiana opravdu zabil Strathmore!"
"Pusťte ji," zopakoval Strathmore chladně. "Ona vám
nevěří."
"Proč by taky měla?" vypálil Hale. "Parchante prolhanej!
Vymyl jste jí mozek! Říkáte jí jen to, co se vám hodí do
krámu! Ví taky, co máte s Digitální pevností doopravdy v
plánu?"
"A co jako?" rýpl si Strathmore.
Hale věděl, že to, co se chystá říct, pro něj bude buďto
jízdenkou na svobodu, nebo rozsudkem smrti. Zhluboka
se nadechl a rozhodl se to zkusit. "Chcete do ní vepsat
zadní vrátka."
Po jeho slovech se ve tmě rozhostilo omráčené ticho.
Hale věděl, že se trefil do černého.
Strathmorův zdánlivě neotřesitelný klid zjevně
procházel zatěžkávací zkouškou. "Kdo vám to řekl?"
zeptal se Strathmore. Hlas mu najednou zdrsněl a
málem přeskočil.
"Přečetl jsem si to," odvětil mazaně Hale a snažil se ze
zvratu situace vytěžit co nejvíc. "V jednom vašem
brainstormingu, v tom seznamu vašich bláznivých
nápadů."
"Nesmysl. Své brainstormingy nikdy netisknu."
"Já vím. Přečetl jsem si to přímo ve vašem počítači."
Ve Strathmorově hlase zazněly výrazné pochybnosti.
"Vy jste se dostal ke mně do kanceláře?"
"Ne. Šmíroval jsem vás z Uzlu 3." Hale ze sebe vypravil
vynucené zachechtání. Bylo mu jasné, že aby se z
dešifrovacího dostal živý, bude muset vynaložit veškeré
vyjednavačské zkušenosti, které získal u námořní
pěchoty.
Strathmore se přisunul blíž s berettou namířenou od
pasu. "Odkud víte o mých zadních vrátkách?"
"Už jsem vám to řekl - prošmejdil jsem vám počítač."
"Nesmysl."
Hale se mazaně ušklíbl. "Jo, šéfe, když zaměstnáváte ty
nejlepší, občas s tím bývají problémy. Například někdy
můžou být lepší než vy sám."
"Mladý muži," soptil Strathmore, "já sice nevím, kde
berete ty informace, ale zacházíte příliš daleko. Buďto
okamžitě pustíte slečnu Fletcherovou, nebo zavolám
ochranku a vy skončíte na doživotí ve vězení."
"To neuděláte," prohlásil suše Hale. "Ochranka by se
vám nehodila do krámu. Všechno bych jí totiž vyklopil."
Odmlčel se. "Když mě ale pustíte, nikdy o Digitální
pevnosti neřeknu ani popel."
"Na to nehraju!" vyštěkl Strathmore. "Chci ten klíč!"
"Já žádnej klíč kurva nemám!"
"Tak dost keců!" zahřměl Strathmore. "Kde je?"
Hale sevřel Susanin krk jako v kleštích. "Pusťte mě ven,
nebo je po ní!"
Trevor Strathmore už zažil dost náročných vyjednávání,
aby poznal, že Hale je ve velmi nebezpečném duševním
rozpoložení. Mladý dešifrant zahnal sám sebe do úzkých
a protivník přitlačený ke zdi bývá vždycky ten
nejnebezpečnější - je totiž zoufalý a nevypočitatelný.
Strathmorovi bylo jasné, že jeho další krok je nesmírně
důležitý. Závisí na něm Susanin život i osud Digitální
pevnosti.
Věděl, že ze všeho nejdřív musí zmírnit napětí situace.
Dal si načas a nakonec zdráhavě vzdychl. "Tak dobře,
Gregu. Vyhrál jste. Co chcete, abych udělal?"
Ticho. Zdálo se, že Hale momentálně neví, jak si
Strathmorův vstřícný tón vyložit. Poněkud povolil sevření
Susanina krku.
136
 "W-well…" he stammered, his voice wavering suddenly.
"First thing you do is give me your gun. You’re both
coming with me."
"Hostages?" Strathmore laughed coldly. "Greg, you’ll
have to do better than that. There are about a dozen
armed guards between here and the parking lot."
"I’m not a fool," Hale snapped. "I’m taking your eleva-
tor. Susan comes with me! You stay!"
"I hate to tell you this," Strathmore replied, "but
there’s no power to the elevator."
"Bullshit!" Hale snapped. "The lift runs on power from
the main building! I’ve seen the schematics!"
"We tried it already," Susan choked, trying to help.
"It’s dead."
"You’re both so full of shit, it’s incredible. " Hale tight-
ened his grip. "If the elevator’s dead, I’ll abort
TRANSLTR and restore power."
"The elevator takes a password," Susan managed-
feistily.
"Big deal. " Hale laughed. "I’m sure the commander
will share. Won’t you, Commander?"
"No chance," Strathmore hissed.
Hale boiled over. "Now you listen to me, old man –
here’s the deal! You let Susan and me out through your
elevator, we drive a few hours, and then I let her go."
Strathmore felt the stakes rising. He’d gotten Susan
into this, and he needed to get her out. His voice stayed
steady as a rock. "What about my plans for Digital For-
tress?"
Hale laughed. "You can write your back door – I won’t
say a word. " Then his voice turned ominous. "But the
day I think you’re tracking me, I go to the press with
the whole story. I tell them Digital Fortress is tainted,
and I sink this whole fucking organization!"
Strathmore considered Hale’s offer. It was clean and
simple. Susan lived, and Digital Fortress got its back
door. As long as Strathmore didn’t chase Hale, the back
door stayed a secret. Strathmore knew Hale couldn’t
keep his mouth shut for long. But still… the knowledge
of Digital Fortress was Hale’s only insurance – maybe
he’d be smart. Whatever happened, Strathmore knew
Hale could be removed later if necessary.
"Make up your mind, old man!" Hale taunted. "Are we
leaving or not?" Hale’s arms tightened around Susan
like a vice.
Strathmore knew that if he picked up the phone right
now and called Security, Susan would live. He’d bet his
life on it. He could see the scenario clearly. The call
would take Hale completely by surprise. He would panic,
and in the end, faced with a small army, Hale would be
unable to act. After a brief standoff, he would give in.
But if I call Security, Strathmore thought, my plan is
ruined.
Hale clamped down again. Susan cried out in pain.
"What’s it gonna be?" Hale yelled. "Do I kill her?"
Strathmore considered his options. If he let Hale take
Susan out of Crypto, there were no guarantees. Hale
might drive for a while, park in the woods. He’d have a
gun…. Strathmore’s stomach turned. There was no tell-
ing what would happen before Hale set Susan free… if
he set her free. I’ve got to call Security, Strathmore
decided. What else can I do? He pictured Hale in court,
spilling his guts about Digital Fortress. My plan will be
ruined. There must be some other way.
"Decide!" Hale yelled, dragging Susan toward the stair-
case.
Strathmore wasn’t listening. If saving Susan meant his
"N-no," vykoktal a hlas se mu náhle zachvěl. "Ze všeho
nejdřív mi dáte zbraň. Oba půjdete se mnou."
"Rukojmí?" Strathmore se chladně zasmál. "Gregu,
budete to muset vymyslet lépe. Jen odsud na parkoviště
budete muset projít přes zhruba deset ozbrojených
strážných."
"Já nejsem cvok!" vyštěkl Hale. "Pojedu vaším
výtahem. Susan jde se mnou! Vy tady zůstanete!"
"Říkám vám to moc nerad," odvětil Strathmore, "a le
výtah je bez proudu."
"Kecy!" odsekl Hale. "Výtah jezdí na proud z hlavní
budovy! Viděl jsem plány!"
"Už jsme to zkoušeli," zasípala zpola udušená Susan ve
snaze nějak Strathmorovi pomoci. "Ani se nehne."
"Vy jste teda fakt smolaři," prohlásil Hale a zesílil
sevření. "No, jestli výtah nejezdí, tak zastavím
TRANSLTR a obnovím dodávku proudu. "
"Výtah jezdí na heslo," zasyčela Susan jedovatě.
"No výborně!" zasmál se Hale. "Šéf mi je určitě rád
svěří, nemám pravdu?"
"Ani náhodou," zavrčel Strathmore.
Hale vzkypěl vzteky. "Tak teď mě poslouchej, starouši,
my se snadno domluvíme - necháš mě se Susan vyjet
tvým výtahem a já ji po pár hodinách vysadím z auta."
Strathmore cítil, že jde do tuhého. Susan do toho
namočil, a tak jí z toho musí také pomoct ven. Hlasem
pevným jako skála se zeptal: "A co mé plány s Digitální
pevností?"
Hale se zachechtal. "Klidně si ty svý zadní vrátka
přimaluj, já nikomu nic nevykecám. " Pak se do jeho
hlasu vloudil zlověstný tón. "Ale jestli se mi někdy začne
zdát, že mě sleduješ, všechno to vyklopím novinářům.
Řeknu jim, že Digitální pevnost je cinknutá, a celej
tenhle svinskej humbuk potopím!"
Strathmore zvažoval Halovu nabídku. Byla jasná a
jednoduchá. Susan bude žít a Digitální pevnost bude mít
svá zadní vrátka. Pokud nebude Hala pronásledovat,
zůstane úprava algoritmu tajemstvím. Strathmore sice
věděl, že Hale dlouho jazyk za zuby neudrží, ale stejně…
informace o Digitální pevnosti byla jeho jedinou
pojistkou - třeba bude mít rozum. Ostatně, Strathmore
věděl, že ať se stane cokoli, může ho později v případě
potřeby nechat kdykoli odstranit.
"Tak mysli, starouši," rýpl si Hale. "Mizíme, nebo ne?"
Jeho paže se sevřely Susan kolem krku jako svěrák.
Strathmore věděl, že když teď sáhne po telefonu a
zavolá ochranku, Susan bude žít. Vsadil by na to svůj
vlastní život. Jasně to před sebou viděl. Ten telefonát by
Hala dokonale vyvedl z míry. Zpanikařil by a nebyl by -
tváří v tvář malé armádě - schopen okamžitě jednat. Po
chvilce nerozhodnosti by se vzdal. Jestli ale zavolám
ochranku, pomyslel si Strathmore, je můj plán v
troskách.
Hale opět přidal na síle svého stisku. Susan vykřikla
bolestí.
"Tak co bude?" rozkřikl se Hale. "Mám ji zabít?"
Strathmore zvažoval své možnosti. Pokud mu dovolí,
aby Susan odvedl z dešifrovacího, nebude mít žádné
záruky. Hale ji může někam zavézt a zajet do lesa. Bude
mít zbraň… Strathmorovi se sevřel žaludek zlou
předtuchou. Nedalo se předvídat, co se stane, než Hale
Susan propustí… pokud ji propustí. Musím zavolat
ochranku, rozhodl se Strathmore. Co jiného mi zbývá?
Představil si, jak Hale před soudem klopí všechno, co ví
o Digitální pevnosti. Celý můj plán bude v háji. MUSÍ
existovat jiné řešení.
"Rozmysli se!" zahulákal Hale a vlekl Susan ke
schodišti.
Strathmore ho neposlouchal. Pokud Susanina záchrana
137
plans were ruined, then so be it – nothing was worth
losing her. Susan Fletcher was a price Trevor Strath-
more refused to pay.
Hale had Susan’s arm twisted behind her back and her
neck bent to one side. "This is your last chance, old
man! Give me the gun!"
Strathmore’s mind continued to race, searching for an-
other option. There are always other options! Finally he
spoke – quietly, almost sadly. "No, Greg, I’m sorry. I
just can’t let you go."
Hale choked in apparent shock. "What!"
"I’m calling Security."
Susan gasped. "Commander! No!"
Hale tightened his grip. "You call Security, and she
dies!"
Strathmore pulled the cellular off his belt and flicked it
on. "Greg, you’re bluffing."
"You’ll never do it!" Hale yelled. "I’ll talk! I’ll ruin your
plan! You’re only hours away from your dream! Control-
ling all the data in the world! No more TRANSLTR. No
more limits – just free information. It’s a chance of a
lifetime! You won’t let it slip by!"
Strathmore voice was like steel. "Watch me."
"But – but what about Susan?" Hale stammered. "You
make that call, and she dies!"
Strathmore held firm. "That’s a chance I’m ready to
take."
"Bullshit! You’ve got a bigger hard-on for her than you
do for Digital Fortress! I know you! You won’t risk it!"
Susan began to make an angry rebuttal, but Strath-
more beat her to it. "Young man! You don’t know me! I
take risks for a living. If you’re looking to play hardball,
let’s play!" He started punching keys on his phone. "You
misjudged me, son! Nobody threatens the lives of my
employees and walks out!" He raised the phone and
barked into the receiver, "Switchboard! Get me Secu-
rity!"
Hale began to torque Susan’s neck. "I-I’ll kill her. I
swear it!"
"You’ll do no such thing!" Strathmore proclaimed. "Kill-
ing Susan will just make things wor…" He broke off and
rammed the phone against his mouth. "Security! This is
Commander Trevor Strathmore. We’ve got a hostage
situation in Crypto! Get some men in here! Yes, now,
goddamn it! We also have a generator failure. I want
power routed from all available external sources. I want
all systems on-line in five minutes! Greg Hale killed one
of my junior Sys-Secs. He’s holding my senior cryptog-
rapher hostage. You’re cleared to use tear gas on all of
us if necessary! If Mr. Hale doesn’t cooperate, have
snipers shoot him dead. I’ll take full responsibility. Do it
now!"
Hale stood motionless – apparently limp in disbelief.
His grip on Susan eased. Strathmore snapped his phone
shut and shoved it back onto his belt. "Your move,
Greg."
CHAPTER 81
Becker stood bleary-eyed beside the telephone booth
on the terminal concourse. Despite his burning face and
a vague nausea, his spirits were soaring. It was over.
Truly over. He was on his way home. The ring on his
finger was the grail he’d been seeking. He held his hand
up in the light and squinted at the gold band. He
couldn’t focus well enough to read, but the inscription
didn’t appear to be in English. The first symbol was ei-
ther a Q, an O, or a zero, his eyes hurt too much to tell.
Becker studied the first few characters. They made no
znamená zničení jeho plánů, budiž. Nic nestojí za její
ztrátu. Susan Fletcherová byla cena, jakou Trevor
Strathmore nebyl ochoten zaplatit.
Hale zkroutil Susan paži za záda a krk jí ohnul ke
straně. "Máš poslední šanci, dědku! Dej mi tu
bouchačku!"
Strathmore dál horečně uvažoval a snažil se přijít na
nějaké jiné řešení. Vždycky je ještě jiná možnost!
Nakonec promluvil. Znělo to tiše, téměř smutně. "Ne,
Gregu, je mi líto, ale prostě vás nemohu nechat odejít."
Hale v šoku zasípal: "Cože?"
"Volám ochranku."
Susan zalapala po dechu: "Šéfe! Ne!"
Hale ji sevřel ještě pevněji. "Jestli zavoláš ochranku,
zemře!"
Strathmore vytáhl z pouzdra na opasku mobilní telefon
a odklopil kryt. "Vy jenom blufujete, Gregu."
"To neuděláš!" zařval Hale. "Budu mluvit! Zničím tvůj
plán! Schází ti už jen hodiny, aby se ti splnil tvůj sen -
mít pod palcem všechna data světa! Už žádnej
TRANSLTR, žádný omezení - jen volně dostupný
informace. Životní šance! Nikdy si ji nenecháš ujít!"
Jenže Strathmore hlasem jako z ocele odvětil: "Dívejte
se."
"Ale… ale co Susan?" vyhrkl Hale. "Zavolej, a je po ní!"
Strathmore pokračoval v tvrdé hře. "Jsem připraven to
risknout."
"Kecy! Seš z ní podělanej víc než z celý svý Digitální
pevnosti! Já tě znám! Neriskneš to!"
Susan se užuž nadechovala, aby Strathmora
povzbudila, ale šéf ji předběhl. "Mladý muži, vy mě ani
dost málo neznáte! Riziko je moje živobytí. Pokud chcete
hrát tvrdě, prosím!" Začal mačkat tlačítka mobilního
telefonu. "Špatně jste mě odhadl, hochu! Nikdo si
nemůže dovolit ohrožovat životy mých zaměstnanců a
pak odejít!" Zdvihl telefon a vyštěkl: "Ústředna? Dejte
mi ochranku!"
Hale začal Susan kroutit krkem. "Já… já ji oddělám!
Přísahám, že ji zabiju!"
"Nic takového neuděláte!" prohlásil Strathmore
sebejistě. "Tím, že byste Susan zabil, byste si jenom
zhoršil situ…" Zmlkl a přitiskl si telefon k ústům.
"Ochranka? Tady Trevor Strathmore. Hlásím vydírání a
únos rukojmí v dešifrovacím oddělení! Pošlete sem svoje
lidi! Ano, okamžitě, krucifix! Taky tu máme výpadek
generátorů. Přesměrovat proud ze všech dostupných
externích zdrojů. Všechny systémy ať jsou do pěti minut
v provozu! Greg Hale zabil jednoho z mých techniků
oddělení systémové bezpečnosti. Drží moji hlavní
dešifrantku jako rukojmí. V případě nutnosti máte
povoleno použít slzný plyn proti nám všem! Pokud
nebude pan Hale spolupracovat, ať se o něj postarají
ostřelovači. Přebírám plnou zodpovědnost za celou akci.
Začnete okamžitě!"
Hale stál jako socha. Nevěřil svým uším. Zapomněl
dokonce držet Susan. Strathmore zaklapl kryt telefonu a
zastrčil si ho do pouzdra na opasku. "Jste na tahu,
Gregu."
Kapitola 81
Becker stál s uslzenýma očima u telefonní budky v hale
letištního terminálu. Přestože ho pálil celý obličej a
žaludek se mu zvedal, bylo mu blaze u srdce. Je po
všem. Konečně doopravdy po všem. Jede domů. Prsten,
který má na prstě, je oním svatým grálem, za nímž se
hnal. Natáhl ruku proti světlu a zamžoural na zlatý
kroužek. Nedokázal natolik zaostřit, aby mohl číst, ale
nezdálo se mu, že by nápis byl v angličtině. První znak
bylo buďto Q, O nebo nula, ale oči ho příliš bolely, než
aby byl schopen to rozpoznat. Prostudoval si prvních pár
138
sense. This was a matter of national security?
Becker stepped into the phone booth and dialed
Strathmore. Before he had finished the international
prefix, he got a recording. "Todos los circuitos están
ocupados," the voice said. "Please hang up and try your
call later. " Becker frowned and hung up. He’d forgot-
ten: Getting an international connection from Spain was
like roulette, all a matter of timing and luck. He’d have
to try again in a few minutes.
Becker fought to ignore the waning sting of the pepper
in his eyes. Megan had told him rubbing his eyes would
only make them worse; he couldn’t imagine. Impatient,
he tried the phone again. Still no circuits. Becker
couldn’t wait any longer – his eyes were on fire; he had
to flush them with water. Strathmore would have to
wait a minute or two. Half blind, Becker made his way
toward the bathrooms.
The blurry image of the cleaning cart was still in front
of the men’s room, so Becker turned again toward the
door marked damas. He thought he heard sounds in-
side. He knocked. "Hola?"
Silence.
Probably Megan, he thought. She had five hours to kill
before her flight and had said she was going to scrub
her arm till it was clean.
"Megan?" he called. He knocked again. There was no
reply. Becker pushed the door open. "Hello?" He went
in. The bathroom appeared empty. He shrugged and
walked to the sink.
The sink was still filthy, but the water was cold. Becker
felt his pores tighten as he splashed the water in his
eyes. The pain began to ease, and the fog gradually
lifted. Becker eyed himself in the mirror. He looked like
he’d been crying for days.
He dried his face on the sleeve of his jacket, and then
it suddenly occurred to him. In all the excitement, he’d
forgotten where he was. He was at the airport! Some-
where out thereon the tarmac, in one of the Seville air-
port’s three private hangars, there was a Learjet 60
waiting to take him home.
The pilot had stated very clearly, I have orders to stay
here until you return.
It was hard to believe, Becker thought, that after all
this, he had ended up right back where he’d started.
What am I waiting for? he laughed. I’m sure the pilot
can radio a message to Strathmore!
Chuckling to himself, Becker glanced in the mirror and
straightened his tie. He was about to go when the re-
flection of something behind him caught his eye. He
turned. It appeared to be one end of Megan’s duffel,
protruding from under a partially open stall door.
"Megan?" he called. There was no reply. "Megan?"
Becker walked over. He rapped loudly on the side of
the stall. No answer. He gently pushed the door. It
swung open.
Becker fought back a cry of horror. Megan was on the
toilet, her eyes rolled skyward. Dead center of her fore-
head, a bullet hole oozed bloody liquid down her face.
"Oh, Jesus!" Becker cried in shock.
"Está muerta," a barely human voice croaked behind
him. "She’s dead."
It was like a dream. Becker turned.
"Señor Becker?" the eerie voice asked.
Dazed, Becker studied the man stepping into the rest
room. He looked oddly familiar.
znaků. Nedávaly žádný smysl. Tohle že je věc národní
bezpečnosti?
Vstoupil do budky a začal vytáčet Strathmorovo číslo.
Ještě než dokončil mezinárodní předvolbu, ozvala se
hlasová služba: "Todos los circuitos están ocupados. "
Pak následovalo anglické: "Prosím zavěste a opakujte
volání později. " Becker se zamračil, ale poslechl a
zavěsil. Zapomněl už, že dostat ze Španělska spojení do
zahraničí je něco jako ruleta - všechno záleží na
načasování a šťastné náhodě. Bude to tedy muset zkusit
za pár minut znovu.
Zoufale se snažil ignorovat neustávající pálení
pepřového spreje v očích. Megan mu řekla, že když si je
bude mnout, bude to ještě horší. To už si ani nedokázal
představit. Netrpělivě znovu zkusil zatelefonovat. Stále
však nebyl volný jediný okruh. Becker už nemohl čekat.
Oči měl v jednom ohni. Potřeboval si je vypláchnout
vodou. Počkat tedy bude muset Strathmore. Minutku
nebo dvě to snad ještě vydrží. Zpola slepý začal tápat
směrem k toaletám.
Před pánskými záchodky uviděl - ač rozmazaně - stát
zase ten uklízecí vozík. Otočil se proto opět ke dveřím s
nápisem DAMAS. Zdálo se mu, že zevnitř zaslechl nějaké
zvuky. Zaklepal. "Hola?"
Ticho.
Nejspíš Megan, pomyslel si. Do odletu jí zbývalo pět
hodin a prohlásila, že si tu ruku bude drhnout tak
dlouho, dokud nebude úplně čistá.
"Megan?" zavolal. Pak znovu zaklepal. Opět se neozvala
žádná odpověď. Becker strčil do dveří. "Haló?" Vešel
dovnitř. Nikde nikdo. Pokrčil tedy rameny a zamířil k
umyvadlu.
Bylo sice stále stejně špinavé, ale voda byla příjemně
studená. Když si ji nacákal do očí, cítil, jak se mu stahují
kožní póry. Bolest začala ustupovat a mlha před očima
se mu postupně rozplývala. Podíval se na sebe do
zrcadla. Vypadal, jako kdyby několik dní proplakal.
Osušil si obličej rukávem saka, a teprve pak mu to
najednou došlo. Při všem tom vzrušení zapomněl, kde
je. Je přece na letišti! Někde tam před halou stojí v
některém ze tří soukromých hangárů Learjet 60 a čeká
na něj, aby ho odvezl domů.
Pilot to přece řekl naprosto jasně: Mám rozkaz zůstat
tady, dokud se nevrátíte.
Těžko věřit, pomyslel si Becker, že po tom všem to
končí přesně tam, kde to začalo. Tak na co čekám?
Musel se zasmát. Pilot to přece může Strathmorovi určitě
sdělit rádiem!
Zatímco se potichu pochechtával, podíval se do zrcadla
a urovnal si kravatu. Už se chystal odejít, když jeho
pozornost upoutal odraz v zrcadle, jehož si všiml na
poslední chvíli. Otočil se. Zpod pootevřených dveří
záchodové kabinky vyčuhovalo něco, co mu ze všeho
nejvíc připomínalo cíp Meganiny sportovní tašky.
"Megan?" zavolal tedy. Odpovědi se však nedočkal.
"Megan?"
Přistoupil blíž. Hlasitě do kóje z boku zabušil. Opět
žádná odpověď. Strčil tedy mírně do dveří a ty se
otevřely.
Na poslední chvíli potlačil výkřik hrůzy. Uviděl Megan s
očima obrácenýma v sloup. Přímo uprostřed čela měla
díru po kulce, z níž jí po obličeji stékala krev.
"Ježíšikriste!" vypravil ze sebe nakonec šokovaný
Becker.
"Está muerta," zaskřípal za ním hlas, který mu ani
nepřipadal lidský. "Je mrtvá."
Jako ve snách se otočil.
"Senor Becker?" zeptal se ten zlověstný hlas.
Ohromený Becker si začal muže, který na toalety právě
vešel, pozorně prohlížet. Byl mu nějak podivně
povědomý.
139
 "Soy Hulohot," the killer said. "I am Hulohot." The mis-
shapen words seemed to emerge from the depths of his
stomach. Hulohot held out his hand. "El anillo. Thering."
Becker stared blankly.
The man reached in his pocket and produced a gun. He
raised the weapon and trained it on Becker’s head.
"Elanillo."
In an instant of clarity, Becker felt a sensation he had
never known. As if cued by some subconscious survival
instinct, every muscle in his body tensed simultane-
ously. He flew through the airas the shot spat out.
Becker crashed down on top of Megan. A bullet ex-
ploded against the wall behind him.
"Mierda!" Hulohot seethed. Somehow, at the last pos-
sible instant, David Becker had dived out of the way.
The assassin advanced.
Becker pulled himself off the lifeless teenager. There
were approaching footsteps. Breathing. The cock of a
weapon.
"Adiós," the man whispered as he lunged like a pan-
ther, swinging his weapon into the stall.
The gun went off. There was a flash of red. But it was
not blood. It was something else. An object had materi-
alized as if out of nowhere, sailing out of the stall and
hitting the killer in the chest, causing his gun to fire a
split second early. It was Megan’s duffel.
Becker exploded from the stall. He buried his shoulder
in the man’s chest and drove him back into the sink.
There was a bone-crushing crash. A mirror shattered.
The gun fell free. The two men collapsed to the floor.
Becker tore himself away and dashed for the exit. Hulo-
hot scrambled for his weapon, spun, and fired. The bul-
let ripped into the slamming bathroom door.
The empty expanse of the airport concourse loomed
before Becker like an uncross able desert. His legs
surged beneath him faster than he’d ever known they
could move.
As he skidded into the revolving door, a shot rang out
behind him. The glass panel in front of him exploded in
a shower of glass. Becker pushed his shoulder into the
frame and the door rotated forward. A moment later he
stumbled onto the pavement outside.
A taxi stood waiting.
"Déjame entrar!" Becker screamed, pounding on the
locked door. "Let me in!" The driver refused; his fare
with the wire-rim glasses had asked him to wait. Becker
turned and saw Hulohot streaking across he concourse,
gun in hand. Becker eyed his little Vespa on the side-
walk. I’m dead.
Hulohot blasted through the revolving doors just in
time to see Becker trying in vain to kick start his Vespa.
Hulohot smiled and raised his weapon.
The choke! Becker fumbled with the levers under the
gas tank. He jumped on the starter again. It coughed
and died.
"El anillo. The ring." The voice was close.
Becker looked up. He saw the barrel of a gun. The
chamber was rotating. He rammed his foot on the
starter once again.
Hulohot’s shot just missed Becker’s head as the little
bike sprang to life and lurched forward. Becker hung on
for his life as the motorcycle bounced down a grassy
embankment and wobbled around the corner of the
building onto the runway.
Enraged, Hulohot raced toward his waiting taxi. Sec-
onds later, the driver lay stunned on the curb watching
his taxi peel out in a cloud of dust.
"Soy Hulohot," pronesl zabiják španělsky. "Jsem
Hulohot." Zkomolená slova jako by pronášel
břichomluvec. Pak Hulohot natáhl ruku. "El anillo. Ten
prsten."
Becker na něj jen nepřítomně civěl prázdnýma očima.
Muž sáhl do kapsy a vylovil revolver. Zdvihl jej a namířil
Beckerovi na hlavu. "El anillo."
V náhlé jasné chvilce se Beckera zmocnil pocit, jaký
nikdy předtím nepoznal. Jako by se v něm probral
nějaký podvědomý pud sebezáchovy a napjal v těle
každý sval. Proletěl vzduchem, právě když zbraň třeskla.
Dopadl na Megan a kulka odštípla kus zdi hned za ním.
"Mierda!" zasyčel vztekle Hulohot. David Becker mu
nějakým zázrakem na poslední chvíli uhnul. Zabiják
vykročil k němu.
Becker rychle vstal z nehybného dívčina těla. Už slyšel
blížící se kroky a dech. Pak křísnutí kovu o kov, jak ten
člověk znovu natáhl kohout.
"Adiós," zašeptal muž, když se vrhl vpřed jako panter a
namířil zbraň do kabinky.
Zbraň spustila okamžitě. Rudý záblesk před
Hulohotovýma očima však nebyla krev. Bylo to něco
úplně jiného. Ten předmět jako by se zhmotnil z
prázdnoty. Vyletěl z kóje a uhodil vraha do prsou, takže
stiskl spoušť o zlomek sekundy dříve. Byla to Meganina
sportovní taška.
Pak se Becker vyřítil z kabinky. Ramenem vrazil muži
do hrudi a odhodil ho na umyvadlo. Ozval se praskot a
zrcadlo se vysypalo z rámu. Zbraň třeskla o podlahu.
Oba muži se svalili kus od ní. Becker se rychle osvobodil
a rozběhl se k východu. Hulohot hrábl po zbrani, otočil
se a vypálil. Střela se zaryla do právě zabouchnutých
dveří.
Rozlehlá a pustá hala letištního terminálu se před
Beckerem otevřela jako nedozírná poušť. Nikdy by si byl
nepomyslel, jak rychle umí utíkat.
Když smykem po hladkých dlaždicích přistál na
otáčivých dveřích, práskl za ním výstřel. Skleněná výplň
před ním se rozprskla v záplavě střepů. Becker se opřel
ramenem do rámu a dveře se začaly otáčet. Za okamžik
se vypotácel na chodník před terminálem.
Stál tam taxík.
"Déjame entrar!" zaječel Becker a zabušil na zamčené
dveře. "Pusťte mě dovnitř!" Řidič jen zavrtěl hlavou.
Jeho obrýlený pasažér ho požádal, aby na něj čekal.
Becker se otočil a uviděl Hulohota, jak se k němu žene
halou s napřaženou zbraní. Pak se podíval na svoji vespu
na obrubníku. Jsem mrtvý.
Hulohot proběhl otáčivými dveřmi právě včas, aby
uviděl, jak se Becker marně pokouší nastartovat
motocykl. S úsměvem zdvihl zbraň.
Sytič! Becker zatápal prsty po páčkách pod nádrží.
Znovu začal týrat startér. Motor zakašlal a zhasl.
"El anillo. Ten prsten." Tentokrát to znělo nebezpečně
blízko.
Becker vzhlédl. Spatřil hlaveň revolveru. Komora za ní
se pomalu otáčela. Znovu zuřivě dupl na startovací
páku.
Hulohotův výstřel minul Beckerovu hlavu skutečně jen o
vlásek. Malý motocykl konečně ožil a vyrazil kupředu.
Becker se předklonil a držel se jako klíště, když motorka
přeletěla obrubník, přeskočila trávník a řítila se za roh
budovy na ranvej.
Rozzuřený Hulohot se rozběhl ke svému taxíku. Pár
vteřin nato už řidič ležel zpola omráčený na chodníku a
díval se, jak se jeho vůz v mračnu zvířeného prachu
žene pryč.
140
 CHAPTER 82
As the implications of the Commander’s phone call to
Security began to settle on the dazed Greg Hale, he
found himself weakened by a wave of panic. Security is
coming! Susan began to slip away. Hale recovered,
clutching at her midsection, pulling her back.
"Let me go!" she cried, her voice echoing though the
dome.
Hale’s mind was in overdrive. The commander’s call
had taken him totally by surprise. Strathmore phoned
Security! He’s sacrificing his plans for Digital Fortress!
Not in a million years had Hale imagined the com-
mander would let Digital Fortress slip by. This back door
was the chance of a lifetime.
As the panic rushed in, Hale’s mind seemed to play
tricks on him. He saw the barrel of Strathmore’s Ber-
retta everywhere he looked. He began to spin, holding
Susan close, trying to deny the commander a shot.
Driven by fear, Hale dragged Susan blindly toward the
stairs. In five minutes the lights would come on, the
doors would open, and a SWAT team would pour in.
"You’re hurting me!" Susan choked. She gasped for
breath as she stumbled through Hale’s desperate pirou-
ettes.
Hale considered letting her go and making a mad dash
for Strathmore’s elevator, but it was suicide. He had no
password. Besides, once outside the NSA without a hos-
tage, Hale knew he was as good as dead. Not even his
Lotus could outrun a fleet of NSA helicopters. Susan is
the only thing that will keep Strathmore from blowing
me off the road!
"Susan," Hale blurted, dragging her toward the stairs.
"Come with me! I swear I won’t hurt you!"
As Susan fought him, Hale realized he had new prob-
lems. Even if he somehow managed to get Strathmore’s
elevator open and take Susan with him, she would un-
doubtedly fight him all the way out of the building. Hale
knew full well that Strathmore’s elevator made only one
stop: "the Underground Highway," a restricted labyrinth
of underground access tunnels through which NSA pow-
erbrokers moved in secrecy. Hale had no intention of
ending up lost in the basement corridors of the NSA
with a struggling hostage. It was a death trap. Even if
he got out, he realized, he had no gun. How would he
get Susan across the parking lot? How would he drive?
It was the voice of one of Hale’s marine, military-
strategy professors that gave him his answer:
Force a hand, the voice warned, and it will fight you.
But convince a mind to think as you want it to think,
and you have an ally.
"Susan," Hale heard himself saying, "Strathmore’s a
killer! You’re in danger here!"
Susan didn’t seem to hear. Hale knew it was an absurd
angle anyway; Strathmore would never hurt Susan, and
she knew it.
Hale strained his eyes into the darkness, wondering
where the commander was hidden. Strathmore had
fallen silent suddenly, which made Hale even more pan-
icky. He sensed his time was up. Security would arrive
at any moment.
With a surge of strength, Hale wrapped his arms
around Susan’s waist and pulled her hard up the stairs.
She hooked her heels on the first step and pulled back.
It was no use, Hale overpowered her.
Carefully, Hale backed up the stairs with Susan in tow.
Pushing her up might have been easier, but the landing
at the top was illuminated from Strathmore’s computer
Kapitola 82
Když Gregu Halovi začaly naplno docházet důsledky,
které šéfův telefonát ochrance přinese, podlomila se pod
ním na okamžik v návalu paniky kolena. Ochranka už
jde! Susan mu začala vyklouzávat ze sevření. Hale se
vzpamatoval, popadl ji kolem pasu a přitáhl zpátky.
"Pusť mě!" zaječela, až se to kupolí rozlehlo ozvěnou.
Hale horečně uvažoval. Šéfův telefonát jej dokonale
zaskočil. Zavolal ochranku! On obětoval celý svůj plán!
Hale by nikdy nebyl ochoten uvěřit, že si Strathmore
nechá Digitální pevnost proklouznout mezi prsty. Ta
zadní vrátka v algoritmu znamenala opravdovou životní
šanci.
Jak se ho začínala zmocňovat panika, přišly i děsivé
vidiny. Najednou kolem sebe viděl ústí hlavně
Strathmorovy beretty všude, kam se podíval. Začal se
otáčet, Susan stále před sebou jako štít, aby
Strathmorovi znemožnil vystřelit. Poháněn strachem,
vlekl ji naslepo ke schodišti. Za pět minut se rozsvítí
světla, otevřou se dveře a dovnitř vtrhne speciální
jednotka SWAT.
"To bolí!" zasípala Susan. Lapala po dechu a snažila se
vrávoravě udržet krok s Halovými zoufalými piruetami.
Hala napadlo, že by ji mohl pustit a rozběhnout se ze
všech sil k Strathmorovu výtahu, ale pak usoudil, že by
to byla sebevražda. Nemá heslo, a jakmile se ocitne
mimo komplex NSA bez rukojmí, je z něj živá mrtvola.
To věděl až moc dobře. Dokonce ani jeho lotus neujede
letce vrtulníků. Jedině Susan může Strathmorovi
zabránit, aby mě zametl z cesty! pomyslel si.
"Susan," vybrebtl, když ji táhl ke schodům, "pojď se
mnou! Přísahám, že ti neublížím!"
Zatímco se mu Susan vzpouzela, Halovi došlo, že má
ještě další problémy. I kdyby se mu nějak podařilo
Strathmorův výtah otevřít a odvést Susan s sebou, bude
se s ním nepochybně celou cestu ven z budovy rvát.
Velmi dobře věděl, že Strathmorův výtah má jen jednu
jedinou zastávku… "podzemní dálnici" , uzavřený labyrint
suterénnních přístupových tunelů, jimiž se v naprostém
utajení pohybovaly mocenské špičky NSA. Hale neměl v
úmyslu zabloudit se vzpouzejícím se rukojmím v
pozemních chodbách úřadu. Z takové pasti by
nevyklouzl živý. A i kdyby snad dokázal vyjít ven, nemá
zbraň. Jak dostane Susan přes parkoviště? A jak bude
řídit?
Náhle v duchu uslyšel hlas jednoho ze svých učitelů
vojenské strategie u námořní pěchoty. Rázem měl
řešení.
Fyzickým násilím si naděláš jen nepřátele, vzpomněl si
na učitelova slova, ale když je přiměješ uvažovat tak,
jak chceš ty, máš hned spojence.
"Susan," uslyšel Hale sám sebe, "Strathmore je vrah!
Tady jsi v nebezpečí!"
Nezdálo se, že by ho vůbec slyšela. Stejně věděl, že je
to tak jako tak absurdní pokus. Strathmore by Susan
nikdy neublížil a ona to ví.
Hale upíral zrak do temnoty a zoufale uvažoval, kde
může být Strathmore ukrytý. Náhle totiž zmlkl, což Hala
děsilo ještě víc. Cítil, že už mu moc času nezbývá.
Ochranka tu bude každou chvíli.
Napjal všechny svaly, popadl Susan kolem pasu a vlekl
ji po schodech nahoru. Zahákla se botami pod první
schod a zabrala opačným směrem. Nepomohlo to. Hale
měl mnohem větší sílu.
Opatrně couval vzhůru po schodech a Susan táhl za
sebou. Strkat ji před sebou by asi bylo snazší, ale
plošina nahoře nad schodištěm byla osvětlená
141
monitors. If Susan went first, Strathmore would have a
clear shot at Hale’s back. Pulling Susan behind him,
Hale had a human shield between himself and the
Crypto floor.
About a third of the way up, Hale sensed movement at
the bottom of the stairs. Strathmore’s making his move!
"Don’t try it, Commander," he hissed. "You’ll only get
her killed."
Hale waited. But there was only silence. He listened
closely. Nothing. The bottom of the stairs was still. Was
he imagining things? It didn’t matter. Strathmore would
never risk a shot with Susan in the way.
But as Hale backed up the stairs dragging Susan be-
hind him, something unexpected happened. There was
a faint thud on the landing behind him. Hale stopped,
adrenaline surging. Had Strathmore slipped upstairs?
Instinct told him Strathmore was at the bottom of the
stairs. But then, suddenly, it happened again – louder
this time. A distinct step on the upper landing!
In terror, Hale realized his mistake. Strathmore’s on
the landing behind me! He has a clear shot of my back!
In desperation, he spun Susan back to his uphill side
and started retreating backwards down the steps.
As he reached the bottom step, he stared wildly up at
the landing and yelled, "Back off, Commander! Back off,
or I’ll break her…"
The butt of a Berretta came slicing through the air at
the foot of the stairs and crashed down into Hale’s skull.
As Susan tore free of the slumping Hale, she wheeled
in confusion. Strathmore grabbed her and reeled her in,
cradling her shaking body. "Shhh," he soothed. "It’s me.
You’re okay."
Susan was trembling. "Com… mander. " She gasped,
disoriented. "I thought… I thought you were upstairs… I
heard…"
"Easy now," he whispered. "You heard me toss my
loafers up onto the landing."
Susan found herself laughing and crying at the same
time. The commander had just saved her life.
Standing there in the darkness, Susan felt an over-
whelming sense of relief. It was not, however, without
guilt; Security was coming. She had foolishly let Hale
grab her, and he had used her against Strathmore.
Susan knew the commander had paid a huge price to
save her. "I’m sorry," she said.
"What for?"
"Your plans for Digital Fortress… they’re ruined."
Strathmore shook his head. "Not at all."
"But… but what about Security? They’ll be here any
minute. We won’t have time to…"
"Security’s not coming, Susan. We’ve got all the time
in the world."
Susan was lost. Not coming? "But you phoned…"
Strathmore chuckled. "Oldest trick in the book. I faked
the call."
CHAPTER 83
Becker’s Vespa was no doubt the smallest vehicle ever
to tear down the Seville runway. Its top speed, a whin-
ing 50 mph, sounded more like a chainsaw than a mo-
torcycle and was unfortunately well below the necessary
power to become airborne.
In his side mirror, Becker saw the taxi swing out onto
the darkened runway about four hundred yards back. It
immediately started gaining. Becker faced front. In the
distance, the contour of the airplane hangars stood
framed against the night sky about a half mile out.
Becker wondered if the taxi would overtake him in that
distance. He knew Susan could do the math in two sec-
počítačovými monitory ze Strathmorovy kanceláře.
Pokud by šla Susan jako první, Hale by šéfovi nastavil
záda jako dokonalý terč. Jestliže ji ale táhl za sebou, měl
mezi sebou a halou dešifrovacího oddělení lidský štít.
Když byli asi ve třetině schodiště, vycítil Hale pod
schody pohyb. Strathmore! "Nezkoušejte to, šéfe,"
zasyčel. "Jinak ji máte na svědomí. "
Vyčkával. Zdola však nebylo slyšet vůbec nic. Pozorně
se zaposlouchal. Nic. Pod schody se nehnula ani myš. Že
by si to jen vsugeroval? No nic. Strathmore střílet
nebude, aby náhodou nezasáhl Susan.
Když ji však vlekl dál, stalo se něco naprosto
nečekaného. Na plošině za jeho zády se ozvalo tlumené
klepnutí. Hale se zarazil a napjal každý sval. Že by
Strathmore nějak proklouzl nahoru? Instinkt mu
napovídal, že musí být pod schodištěm. Pak se to ale
náhle ozvalo znovu - a tentokrát hlasitěji. Po horní
plošině někdo chodil!
Hale si zděšeně uvědomil svoji chybu. Strathmore je na
plošině za mnou! Má moje záda dokonale na mušce!
Zoufale Susan obrátil nahoru a začal couvat po schodišti
zas dolů.
Když došel na nejspodnější schod, upřeně se zadíval na
plošinu a zařval: "Zpátky, šéfe! Zpátky, nebo jí zlámu…"
Pažba beretty prořízla vzduch nad schodištěm a praštila
Hala do lebky.
Když se Susan vyprostila zpod jeho zhrouceného těla,
zmateně se začala točit ve tmě. Strathmore ji chytil do
náruče a přitáhl si ji k sobě. Pohladil ji po roztřesených
ramenou. "Ššš," konejšil ji jako malé dítě. "To jsem já.
Všechno je v pořádku."
Susan se třásla jako osikový list. "Š-šéfe," zalapala po
dechu a zmatně k němu vzhlédla. "Myslela… myslela
jsem, že jste nahoře… Slyšela jsem… "
"Jen klid," zašeptal. "Slyšela jste mě házet na plošinu
boty."
Susan si uvědomila, že se směje a pláče zároveň.
Strathmore jí právě zachránil život.
Jak tam stála ve tmě, pocítila Susan obrovskou vlnu
úlevy. Zároveň si však připadala provinile. Přichází
ochranka. Nechala se docela zbytečně chytit a Hale ji
využil proti Strathmorovi. Susan věděla, že šéf za její
záchranu zaplatil vysokou cenu. "Je mi to líto," vzlykla.
"A co jako?"
"Ty vaše plány s Digitální pevností… je to v háji."
Strathmore zavrtěl hlavou. "Ale není."
"No ale… ale co ochranka? Budou tady každou chvilku.
Nebudeme mít čas…"
"Žádná ochranka nepřijde, Susan. Máme tolik času,
kolik se nám jen zachce."
To Susan zmátlo. Nepřijde? "Vždyť jste volal…"
Strathmore se krátce zasmál. "Trik starý jako
telefonování samo. Jen jsem to zahrál."
Kapitola 83
Vzletovou a přistávací dráhu sevillského letiště
bezpochyby ještě nikdy nebrázdilo nic menšího než
Beckerova vespa. Při maximální rychlosti devadesáti
kilometrů v hodině kvílel motor jako pila, ale pořád to
rozhodně nestačilo na vzlétnutí.
Becker v postranním zrcátku uviděl, jak se zpoza rohu
asi čtyři sta metrů za ním vylouplo taxi a okamžitě ho
začalo dohánět. Podíval se před sebe. Obrysy leteckých
hangárů se proti noční obloze rýsovaly ve vzdálenosti
zhruba jednoho kilometru. Beckera napadlo, jestli ho
taxík může na tuto vzdálenost dojet. Věděl, že Susan by
to měla spočítané během několik sekund a hned by mu
142
onds and calculate his odds. Becker suddenly felt fear
like he had never known.
He lowered his head and twisted the throttle as far as
it would go. The Vespa was definitely topped out.
Becker guessed the taxi behind him was doing almost
ninety, twice his speed. He set his sights on the three
structures looming in the distance. The middle one.
That’s where the Learjet is. A shot rang out.
The bullet buried itself in the runway yards behind him.
Becker looked back. The assassin was hanging out the
window taking aim. Becker swerved and his side mirror
exploded in a shower of glass. He could feel the impact
of the bullet all the way up the handlebars. He lay his
body flat on the bike. God help me, I’m not going to
make it!
The tarmac in front of Becker’s Vespa was growing
brighter now. The taxi was closing, the headlights
throwing ghostly shadows down the runway. A shot
fired. The bullet ricocheted off the hull of the bike.
Becker struggled to keep from going into a swerve. I’ve
got to make the hangar! He wondered if the Learjet
pilot could see them coming. Does he have a weapon?
Will he open the cabin doors in time? But as Becker
approached the lit expanse of the open hangars, he
realized the question was moot. The Learjet was no-
where to be seen. He squinted through blurred vision
and prayed he was hallucinating. He was not. The han-
gar was bare. Oh my God! Where’s the plane!
As the two vehicles rocketed into the empty hangar,
Becker desperately searched for an escape. There was
none. The building’s rear wall, an expansive sheet of
corrugated metal, had no doors or windows. The taxi
roared up beside him, and Becker looked left to see
Hulohot raising his gun.
Reflex took over. Becker slammed down on his brakes.
He barely slowed. The hangar floor was slick with oil.
The Vespa went into a headlong skid.
Beside him there was a deafening squeal as the taxi’s
brakes locked and the balding tires hydroplaned on the
slippery surface. The car spun around in a cloud of
smoke and burning rubber only inches to the left of
Becker’s skidding Vespa.
Now side by side, the two vehicles skimmed out of con-
trol on a collision course with the rear of the hangar.
Becker desperately pumped his brakes, but there was
no traction; it was like driving on ice. In front of him,
the metal wall loomed. It was coming fast. As the taxi
spiraled wildly beside him, Becker faced the wall and
braced for the impact.
There was an earsplitting crash of steel and corrugated
metal. But there was no pain. Becker found himself
suddenly in the open air, still on his Vespa, bouncing
across a grassy field. It was as if the hangar’s back wall
had vanished before him. The taxi was still beside him,
careening across the field. An enormous sheet of corru-
gated metal from the hangar’s back wall billowed off the
taxi’s hood and sailed over Becker’s head.
Heart racing, Becker gunned the Vespa and took off
into the night.
CHAPTER 84
Jabba let out a contented sigh as he finished the last of
his solder points. He switched off the iron, put down his
penlight, and lay a moment in the darkness of the
mainframe computer. He was beat. His neck hurt. In-
ternal work was always cramped, especially for a man
of his size.
And they just keep building them smaller, he mused.
As he closed his eyes for a well-deserved moment of
relaxation, someone outside began pulling on his boots.
taky vykalkulovala pravděpodobné šance. Náhle se ho
zmocnil takový strach, jaký v životě nepoznal.
Sklonil hlavu a přidal plyn na maximum. Vespa dělala
co mohla. Rychlost taxíku Becker odhadl na nějakých sto
osmdesát kilometrů za hodinu. Dvakrát tolik, než
vyždímal ze svého motocyklu. Soustředil se na tři siluety
tyčící se v dálce před ním. Ten prostřední. Tam čeká
learjet. Vtom za ním práskl výstřel.
Kulka se zaryla do ranveje pár metrů za ním. Becker se
ohlédl. Zabiják se vykláněl z okna a znovu mířil. Becker
strhl motorku do strany a boční zrcátko se rozletělo na
spršku střepů. Náraz střely rozvibroval řidítka. Položil se
na nádrž. Bože pomoz mi, sám to nezvládnu!
Asfalt před Beckerovou vespou byl teď najednou jaksi
světlejší. Taxi se blížilo a jeho dálková světla vrhala na
ranvej strašidelné stíny. Ozval se další výstřel. Kulka se
s jekotem odrazila od rámu motocyklu.
Becker se zoufale snažil motorku udržet, aby nešla do
smyku. Musím se dostat do hangáru! Napadlo ho, jestli
pilot jeho learjetu sleduje, jak se přibližují. Má zbraň?
Otevře kabinu včas? Jak se však blížil k osvětleným
otevřeným hangárům, uvědomil si, že řeší naprosto
akademický problém. Po žádném learjetu nebylo nikde
ani stopy. Zamžoural, aby rozehnal mžitky před očima, a
modlil se, aby to byly jen halucinace. Nebyly. Hangár byl
prázdný. Prokristapána, kde je ten letoun?
Když obě vozidla vletěla do prázdného hangáru, Becker
začal zoufale hledat únikovou cestu. Žádnou však
neviděl. Zadní stěna hangáru z rezavého plechu byla bez
oken i dveří. Taxi se s řevem řítilo za ním. Když se
Becker ohlédl doleva, uviděl Hulohota, jak opět míří.
Reflexy zapracovaly automaticky. Becker zabral za obě
brzdy najednou. Vlastně ani nezpomalil. Podlaha
hangáru byla umaštěná od oleje a vespa šla okamžitě do
smyku.
Vedle něj se ozval ohlušující skřípot, jak se taxíku
zablokovaly brzdy a sjeté pneumatiky začaly klouzat po
betonu. Auto se v oblaku výfukových plynů a kouře ze
spálené gumy otočilo a smykem se sunulo pouhých pár
centimetrů vlevo od Beckerovy klouzající vespy.
Obě neovladatelná vozidla se nyní řítila přímo proti
zadní stěně hangáru. Becker zoufale dřel za brzdy, ale
kola neměla žádnou přilnavost. Bylo to jako řídit na ledě.
Před ním už se tyčila jen kovová stěna. Blížila se
nepříjemně rychle. Vedle něj se divoce točilo taxi.
Becker se obrátil proti stěně a napjal všechny svaly v
očekávání nárazu.
Ozval se ohlušující praskot zrezivělého plechu. Žádnou
bolest však Becker nepocítil. Uvědomil si, že se náhle
ocitl ve volném prostoru. Stále seděl v sedle svého
motocyklu a hopsal po travnaté ploše. Jako by se před
ním zadní stěna hangáru rozestoupila. Taxi bylo pořád
vedle něj a nadskakovalo po louce. Z jeho střechy
sklouzl obrovský plát zrezivělého plechu, který Beckerovi
přeletěl těsně nad hlavou.
S rozbušeným srdcem Becker opět přidal plyn na
maximum a vyrazil na své vespě do noci.
Kapitola 84
Jabba si spokojeně oddechl, když konečně připájel i
poslední spoj. Vypnul pájku, zhasl baterku a na chvilku
zůstal ležet ve tmě serveru. Byl k smrti unavený a bolelo
ho za krkem. Práce ve stísněných prostorách
technických zařízení byla vždycky obtížná, zvláště pak
pro člověka jeho rozměrů.
A stejně je pořád dělají menší a menší, pomyslel si.
Zrovna když zavřel oči, aby si dopřál zaslouženou
chvilku relaxace, kdosi ho zvenku zatahal za boty.
143
 "Jabba! Get out here!" a woman’s voice yelled.
Midge found me. He groaned.
"Jabba! Get out here!"
Reluctantly he slithered out. "For the love of God,
Midge! I told you…" But it was not Midge. Jabba looked
up, surprised. "Soshi?"
Soshi Kuta was a ninety-pound live wire. She was
Jabba’s right hand assistant, a razor-sharp Sys-Sec te-
chie from MIT. She often worked late with Jabba and
was the one member of his staff who seemed unintimi-
dated by him. She glared at him and demanded, "Why
the hell didn’t you answer your phone? Or my page?"
"Your page," Jabba repeated. "I thought it was…"
"Never mind. There’s something strange going on in
the main databank."
Jabba checked his watch. "Strange?" Now he was
growing concerned. "Can you be any more specific?"
Two minutes later Jabba was dashing down the hall
toward the databank.
CHAPTER 85
Greg Hale lay curled on the Node 3 floor. Strathmore
and Susan had just dragged him across Crypto and
bound his hands and feet with twelve-gauge printer
cable from the Node 3 laser-printers.
Susan couldn’t get over the artful maneuver the com-
mander had just executed. He faked the call! Somehow
Strathmore had captured Hale, saved Susan, and
bought himself the time needed to rewrite Digital For-
tress.
Susan eyed the bound cryptographer uneasily. Hale
was breathing heavily. Strathmore sat on the couch
with the Berretta propped awkwardly in his lap. Susan
returned her attention to Hale’s terminal and continued
her random-string search.
Her fourth string search ran its course and came up
empty. "Still no luck. " She sighed. "We may need to
wait for David to find Tankado’s copy."
Strathmore gave her a disapproving look. "If David
fails, and Tankado’s key falls into the wrong hands…"
Strathmore didn’t need to finish. Susan understood.
Until the Digital Fortress file on the Internet had been
replaced with Strathmore’s modified version, Tankado’s
pass-key was dangerous.
"After we make the switch," Strathmore added, "I don’t
care how many pass-keys are floating around; the more
the merrier." He motioned for her to continue searching.
"But until then, we’re playing beat-the-clock."
Susan opened her mouth to acknowledge, but her
words were drowned out by a sudden deafening blare.
The silence of Crypto was shattered by a warning horn
from the sublevels. Susan and Strathmore exchanged
startled looks.
"What’s that?" Susan yelled, timing her question be-
tween the intermittent bursts.
"TRANSLTR!" Strathmore called back, looking troubled.
"It’s too hot! Maybe Hale was right about the aux power
not pulling enough freon."
"What about the auto-abort?"
Strathmore thought a moment, then yelled, "Some-
thing must have shorted." A yellow siren light spun
above the Crypto floor and swept a pulsating glare
across his face.
"You better abort!" Susan called.
Strathmore nodded. There was no telling what would
"Jabbo! Vylezte!" zaječel ženský hlas.
Midge mě našla. Jabba tlumeně zasténal.
"Jabbo! Koukejte vylézt!"
Neochotně se vysoukal na světlo. "Prokristapána,
Midge! Přece jsem vám říkal…" Ale nebyla to Midge.
Jabba překvapeně vzhlédl. "Soši?"
Soši Kutová vypadala při svých pětačtyřiceti
kilogramech jako zagroškudla, ale kdo by ji podcenil,
udělal by velkou chybu. Byla to Jabbova pravá ruka.
Tato absolventka techniky na MIT se tady v úřadu
vypracovala na pozici první asistentky vedoucího
oddělení systémové bezpečnosti. Často s Jabbou
pracovala dlouho přes čas a jako jediná nedávala
najevo, že by z něj měla strach. Sjela jej zlostným
pohledem a podrážděně se otázala: "Proč mi ksakru
neberete telefon? A na moje vzkazy taky kašlete, co?"
"Vaše vzkazy?" opakoval po ní Jabba. "Myslel jsem, že
to byla…"
"No nic. V hlavní databance je něco v nepořádku."
Jabba se podíval na hodinky. "Jak v nepořádku?" Teď už
mu to začínalo dělat starosti. "Můžete být konkrétnější?"
Dvě minuty nato už se Jabba řítil chodbou k databance.
Kapitola 85
Greg Hale ležel zkroucený na podlaze Uzlu 3.
Strathmore a Susan ho právě přetáhli přes halu
dešifrovacího oddělení a spoutali mu ruce i nohy
kabelem od laserové tiskárny.
Susan stále ještě musela myslet na ten dokonalý
Strathmorův tah. Předstíral, že telefonuje! Podařilo se
mu tak zpacifikovat Hala, zachránit ji, a ještě získat čas
potřebný na úpravu Digitální pevnosti.
Susan se stísněně ohlédla po svázaném kolegovi. Hale
ztěžka dýchal. Strathmore seděl na pohovce s berettou
položenou v klíně, jako by se za ni styděl. Susan se
raději znovu soustředila na Halův terminál a pokračovala
ve vyhledávání náhodných řetězců.
I čtvrté vyhledávání skončilo bezvýsledně. "Pořád nic,"
povzdychla si. "Možná budeme muset počkat, až David
najde Tankadovu kopii. "
Strathmore se po ní nesouhlasně podíval. "A pokud
David neuspěje a Tankadův klíč padne do nesprávných
rukou… ?"
Ani to nebylo třeba dopovědět. Susan pochopila. Dokud
nebude soubor Digitální pevnosti na internetu nahrazen
Strathmorovou upravenou verzí, je Tankadův klíč
nebezpečný.
"Až to bude vyměněné," dodal Strathmore, "může si po
světě poletovat klíčů kolik chce. Čím víc se jich vyrojí,
tím to bude veselejší." Pokynul jí, aby pokračovala ve
vyhledávání. "Do té doby ale závodíme s časem."
Susan už se nadechovala, aby přisvědčila, ale její slova
zanikla v nečekaném ohlušujícím řevu. Ticho
dešifrovacího oddělení přervala výstražná siréna ze
suterénu. Susan se Strathmorem se na sebe polekaně
podívali.
"Co je zase tohle?" vyjekla Susan v krátké přestávce
mezi jednotlivými poryvy zvuku.
"TRANSLTR!" vykřikl Strathmore. Vypadal vyděšeně.
"Přehřívá se! Možná že Hale měl nakonec pravdu s tím,
že na záložní proud nejde do potrubí dost freonu."
"Co automatické vypnutí?"
Strathmore se na okamžik zamyslel a potom křikl:
"Někde muselo dojít ke zkratu!" Žluté světlo výstražného
majáku přejelo po podlaze haly a na okamžik ozářilo
jeho tvář.
"Raději byste ho měl zastavit!" zakřičela Susan.
Strathmore přikývl. Nedalo se předvídat, co by se stalo,
144
happen if three million silicon processors overheated
and decided to ignite. Strathmore needed to get up-
stairs to his terminal and abort the Digital Fortress run
– particularly before anyone outside of Crypto noticed
the trouble and decided to send in the cavalry.
Strathmore shot a glance at the still-unconscious Hale.
He laid the Berretta on a table near Susan and yelled
over the sirens, "Be right back!" As he disappeared
through the hole in the Node 3 wall, Strathmore called
over his shoulder, "And find me that pass-key!"
Susan eyed the results of her unproductive pass-key
search and hoped Strathmore would hurry up and
abort. The noise and lights in Crypto felt like a missile
launch. On the floor, Hale began to stir. With each blast
of the horn, he winced. Susan surprised herself by
grabbing the Berretta. Hale opened his eyes to Susan
Fletcher standing over him with the gun leveled at his
crotch.
"Where’s the pass-key?" Susan demanded.
Hale was having trouble getting his bearings. "Wh-
what happened?"
"You blew it, that’s what happened. Now, where’s the
passkey?"
Hale tried to move his arms but realized he was tied.
His face became taut with panic. "Let me go!"
"I need the pass-key," Susan repeated.
"I don’t have it! Let me go!" Hale tried to getup. He
could barely roll over.
Susan yelled between blasts of the horn. "You’re North
Dakota, and Ensei Tankado gave you a copy of his key.
I need it now!"
"You’re crazy!" Hale gasped. "I’m not North Dakota!"
He struggled unsuccessfully to free himself.
Susan charged angrily. "Don’t lie to me. Why the hell is
all of North Dakota’s mail in your account?"
"I told you before!" Hale pleaded as the horns blared
on. "I snooped Strathmore! That E-mail in my account
was mail I copied out of Strathmore’s account – E-mail
COMINT stole from Tankado!"
"Bull! You could never snoop the commander’s ac-
count!"
"You don’t understand!" Hale yelled. "There was al-
ready a tap on Strathmore’s account!" Hale delivered
his words in short bursts between the sirens. "Someone
else put the tap there. I think it was Director Fontaine! I
just piggybacked! You’ve got to believe me! That’s how
I found out about his plan to rewrite Digital Fortress!
I’ve been reading Strathmore’s brainstorms!"
Brain Storms? Susan paused. Strathmore had un-
doubtedly outlined his plans for Digital Fortress using
his Brain Storm software. If anyone had snooped the
commander’s account, all the information would have
been available…
"Rewriting Digital Fortress is sick!" Hale cried. "You
know damn well what it implies – total NSA access!"
The sirens blasted, drowning him out, but Hale was
possessed. "You think we’re ready for that responsibil-
ity? You think anyone is? It’s fucking shortsighted! You
say our government has the people’s best interests at
heart? Great! But what happens when some future gov-
ernment doesn’t have our best interests at heart! This
technology is forever!"
Susan could barely hear him; the noise in Crypto was
deafening.
Hale struggled to get free. He looked Susan in the eye
and kept yelling. "How the hell do civilians defend
themselves against a police state when the guy at the
top has access to all their lines of communication? How
pokud by se tři miliony silikonových procesorů přehřály a
začaly hořet. Potřeboval se dostat nahoru ke svému
terminálu a přerušit testování Digitální pevnosti dřív, než
si problému všimne někdo mimo dešifrovací oddělení a
spustí poplach.
Strathmore letmo pohlédl na Hala, který se dosud
neprobral z bezvědomí. Pak položil berettu na stůl na
dosah Susaniny ruky a pokusil se překřičet sirénu:
"Hned jsem zpátky!" Když procházel dírou v stěně Uzlu
3, ještě přes rameno houkl: "A najděte mi ten klíč!"
Susan sledovala bezvýsledně běžící vyhledávací
sekvence. Klíč se jí stále nedařilo nalézt. Jen doufala, že
si Strathmore s tím přerušením provozu TRANSLTRu
pospíší. V hale bylo hluku a světel, jako by se tu právě
odpalovala raketa. Hale se na podlaze začal vrtět. S
každým zatroubením sirény sebou škubl. Susan
překvapila sama sebe, jak pohotově hmátla po pistoli.
Když Hale otevřel oči, už nad ním stála Susan
Fletcherová rozkročená a zbraní mu mířila rovnou mezi
nohy.
"Kde je ten klíč?" zeptala se.
Hale měl problémy vzpomenout si, kde vůbec je. "C-co
se stalo?"
"Podělals to, to je všechno. Tak kde je ten klíč?"
Hale se pokusil pohnout rukama, a teprve teď zjistil, že
je spoutaný. Tvář se mu zkrabatila strachem. "Pusť mě!"
"Potřebuju ten klíč," trvala na svém Susan.
"Já ho nemám! Pusť mě!" Hale se pokusil vstát, ale
dokázal se stěží převalit.
Susan na něj mezi jednotlivými zatroubeními poplašné
sirény zaječela: "Jsi North Dakota a Ensei Tankado ti dal
kopii svého klíče. Já ji potřebuju! Okamžitě!"
"Ty jsi zešílela!" zalapal Hale po dechu. "Já nejsem
žádný North Dakota!" Začal bezvýsledně zápasit s pouty,
aby se osvobodil.
Susan na něho vztekle vyjela: "Nelži! Proč máš tedy ve
své poště samé maily pro North Dakotu?"
"Vždyť už jsem to říkal!" zasténal Hale, zatímco siréna
řvala dál. "Šmíroval jsem Strathmora! Ty maily v mým
počítači jsou zkopírovaný od Strathmora - je to mail,
který globální průzkum vyfoukl Tankadovi!"
"Kecy! Šéfovi by ses do e-mailu nikdy nedostal!"
"Ty mi nerozumíš!" zařval Hale. "Strathmore už poštu
napíchnutou měl!" Vykřikoval to v krátkých pauzách, kdy
siréna nabírala dech. "Napíchnul mu ji někdo jiný, podle
mě Fontaine! Já jsem se jenom svezl! Musíš mi věřit!
Takhle jsem přišel na ten plán s Digitální pevností! Četl
jsem Strathmorovy brainstormingy!"
Brainstormingy? Susan se zamyslela. Strathmore své
plány na využití Digitální pevnosti určitě ladil s využitím
softwaru BrainStorm. Pokud mu někdo napíchl počítač,
pak by opravdu měl k dispozici všechny informace…
"Přepsat Digitální pevnost je zvrácenost!" vykřikl Hale.
"Ty víš zatraceně dobře, co to znamená - totální
dostupnost všech dat pro Úřad národní bezpečnosti!"
Siréna řvala, ale Hale ječel jako posedlý. "Myslíš si, že
jsme na takovou zodpovědnost připravení? Myslíš, že je
na ni vůbec někdo připravený? Je to ubohá, pitomá
krátkozrakost! Ty tvrdíš, že naší vládě leží na srdci
zájem lidí? Fajn! A co když náhodou nějaká příští vláda
zájmy lidí na srdci mít nebude? Tahle technologie je
napořád!"
Susan ho sotva slyšela; hluk v dešifrovacím byl přímo
uširvoucí.
Hale se zoufale snažil osvobodit. Podíval se Susan do
očí a pokračoval ve řvaní: "Jak se ksakru budou lidi
bránit proti policejnímu státu, kde ten nahoře bude mít
přístup k veškeré jejich komunikaci? Jak naplánujou
145
do they plan a revolt?"
Susan had heard this argument many times. The fu-
ture-governments argument was a stock EFF complaint.
"Strathmore had to be stopped!" Hale screamed as the
sirens blasted. "I swore I’d do it. That’s what I’ve been
doing here all day – watching his account, waiting for
him to make his move so I could record the switch in
progress. I needed proof – evidence that he’d written in
a back door. That’s why I copied all his E-mail into my
account. It was evidence that he’d been watching Digital
Fortress. I planned to go to the press with the informa-
tion."
Susan’s heart skipped. Had she heard correctly? Sud-
denly this did sound like Greg Hale. Was it possible? If
Hale had known about Strathmore’s plan to release a
tainted version of Digital Fortress, he could wait until
the whole world was using it and then drop his bomb-
shell – complete with proof!
Susan imagined the headlines: cryptographer greg hale
unveils secret u. s. plan to control global information!
Was it Skipjack all over? Uncovering an NSA back door
again would make Greg Hale famous beyond his wildest
dreams. It would also sink the NSA. She suddenly found
herself wondering if maybe Hale was telling the truth.
No! she decided. Of course not!
Hale continued to plead. "I aborted your tracer because
I thought you were looking for me! I thought you sus-
pected Strathmore was being snooped! I didn’t want
you to find the leak and trace it back to me!"
It was plausible but unlikely. "Then why’d you kill
Chartrukian?" Susan snapped. "I didn’t!" Hale screamed
over the noise. "Strathmore was the one who pushed
him! I saw the whole thing from downstairs! Char-
trukian was about to call the Sys-Secs and ruin Strath-
more’s plans for the back door!"
Hale’s good, Susan thought. He’s got an angle for eve-
rything.
"Let me go!" Hale begged. "I didn’t do anything!"
"Didn’t do anything?" Susan shouted, wondering what
was taking Strathmore so long. "You and Tankado were
holding the NSA hostage. At least until you double-
crossed him. Tell me," she pressed, "did Tankado really
die of a heart attack, or did you have one of your bud-
dies take him out?"
"You’re so blind!" Hale yelled. "Can’t you see I’m not
involved? Untie me! Before Security gets here!"
"Security’s not coming," she snapped flatly.
Hale turned white. "What?"
"Strathmore faked the phone call."
Hale’s eyes went wide. He seemed momentarily para-
lyzed. Then he began writhing fiercely.
"Strathmore’ll kill me! I know he will! I know too
much!"
"Easy, Greg."
The sirens blared as Hale yelled out, "But I’m inno-
cent!"
"You’re lying! And I have proof!" Susan strode around
the ring of terminals. "Remember that tracer you
aborted?" she asked, arriving at her own terminal. "I
sent it again! Shall we see if it’s back yet?"
Sure enough, on Susan’s screen, a blinking icon alerted
her that her tracer had returned. She palmed her
mouse and opened the message. This data will seal
Hale’s fate, she thought. Hale is North Dakota. The data
box opened. Hale is…
Susan stopped. The tracer materialized, and Susan
vzpouru?"
Tenhle argument slyšela Susan už nesčetněkrát.
Argumentace rizikem budoucích vlád patřila k základním
bičům, jimiž nad nimi Nadace elektronických hranic
nepřestávala práskat.
"Strathmora musí někdo zastavit!" hulákal Hale,
zatímco siréna dál ječela. "Přísahal jsem, že to udělám.
Co myslíš, že jsem tu celý den dělal? Sledoval jsem mu
poštu a čekal, až něco podnikne, abych zjistil, jestli
pracuje na záměně. Potřeboval jsem důkaz. Důkaz, že
doplnil ty zadní vrátka. To proto jsem si všechnu jeho
poštu zkopíroval k sobě do počítače. Byl to důkaz, že o
Digitální pevnosti věděl. Chtěl jsem to předhodit tisku."
Susan měla najednou srdce až v hrdle. Slyšela dobře?
Tohle by bylo Gregu Halovi podobné. Je to vůbec
možné? Pokud Hale o Strathmorovu plánu vypustit do
světa upravenou verzi Digitální pevnosti věděl, mohl by
si počkat, dokud ji nebude používat celý svět, a pak
vypustit bombu včetně důkazů!
Susan už viděla ty titulky: DEŠIFRANT GREG HALE
ODHALUJE TAJNÝ PLÁN USA NA OVLÁDNUTÍ SVĚTOVÉ
INFORMAČNÍ SÍTĚ!
Cožpak Skokan nestačil? Opětovné odhalení pokusu
NSA o sledování veškeré komunikace by Gregu Halovi
zajistilo větší slávu, než o jaké kdy snil. Kromě toho by
to potopilo NSA. Susan se najednou přistihla, že se sama
sebe ptá, jestli Hale náhodou nemluví pravdu. Ne,
přesvědčovala sama sebe. Samozřejmě že ne!
Hale se snažil dál. "Toho stopaře jsem ti zrušil, protože
jsem si myslel, že hledáš mě! Myslel jsem, žes přišla na
to, že má Strathmore napíchnutý počítač, a nechtěl
jsem, abys to vystopovala až ke mně!"
Možné, ale nepravděpodobné. "Tak proč jsi zabil
Chartrukiana?" vyštěkla na něho. "To jsem neudělal já!"
zavřeštěl Hale tak, že ho bylo slyšet i přes hluk sirény.
"Strčil do něj Strathmore! Všechno jsem to viděl
zezdola! Chartrukian chtěl zavolat bezpečáky! To by byla
pro Strathmora čára přes rozpočet v těch jeho plánech
na zadní vrátka v Digitální pevnosti!"
Je dobrý, pomyslela si Susan. Odpověď má vážně na
všechno.
"Pusť mě!" žadonil Hale. "Nic jsem neudělal!"
"Jo tak tys nic neudělal?" rozkřikla se Susan a v duchu
si říkala, co Strathmora mohlo tak zdržet. "Ty a Tankado
jste měli NSA jako rukojmí. Alespoň do té doby, než jsi
začal hrát proti němu. Řekni mi," vyjela najednou,
"umřel Tankado opravdu na srdeční záchvat, nebo ho
oddělal nějaký tvůj kámoš?"
"Ty jsi normálně slepá!" zařval Hale. "Copak nechápeš,
že v tom nejedu? Rozvaž mě, než sem vletí ochranka!"
"Žádná nepřijde!" odsekla Susan nevzrušeně.
Hale zbělel jako křída. "Cože?"
"Strathmore ten telefonát fingoval."
Hale vyvalil oči. Zdálo se, že to sdělení jej na okamžik
úplně ochromilo. Pak sebou začal divoce zmítat.
"On mě zabije! Já to vím, že mě zabije! Vím toho sakra
moc!"
"Uklidni se, Gregu."
Sirény řvaly a Hale vřískal: "Ale já jsem nevinný!"
"Lžeš a já to můžu dokázat!" Susan rázně obešla kruh
počítačů. "Pamatuješ si na toho stopaře, cos mi
zastavil?" zeptala se a přistoupila ke svému terminálu.
"Spustila jsem ho znovu! Nepodíváme se, jestli už se
ozval?"
Samozřejmě že ikonka signalizující odezvu od stopaře
už na monitoru blikala. Susan položila dlaň na myš a
otevřela zprávu. Tohle zpečetí Halův osud, pomyslela si.
Hale je North Dakota. Schránka se otevřela. Hale je…
Strnula ohromením. Najednou nebyla schopna slova ani
146
stood in stunned silence. There had to be some mis-
take; the tracer had fingered someone else – a most
unlikely person.
Susan steadied herself on the terminal and reread the
data box before her. It was the same information
Strathmore said he’d received when he ran the tracer!
Susan had figured Strathmore had made a mistake, but
she knew she’d configured the tracer perfectly.
And yet the information on the screen was unthink-
able:
NDAKOTA = ET@DOSHISHA. EDU
"ET?" Susan demanded, her head swimming. "Ensei
Tankado is North Dakota?"
It was inconceivable. If the data was correct, Tankado
and his partner were the same person. Susan’s
thoughts were suddenly disconnected. She wished the
blaring horn would stop. Why doesn’t Strathmore turn
that damn thing off?
Hale twisted on the floor, straining to see Susan. "What
does it say? Tell me!"
Susan blocked out Hale and the chaos around her. En-
sei Tankado is North Dakota…
She reshuffled the pieces trying to make them fit. If
Tankado was North Dakota, then he was sending E-mail
to himself… which meant North Dakota didn’t exist.
Tankado’s partner was a hoax.
North Dakota is a ghost, she said to herself. Smoke
and mirrors.
The ploy was a brilliant one. Apparently Strathmore
had been watching only one side of a tennis match.
Since the ball kept coming back, he assumed there was
someone on the other side of the net. But Tankado had
been playing against a wall. He had been proclaiming
the virtues of Digital Fortress in E-mail he’d sent to
himself. He had written letters, sent them to an anony-
mous remailer, and a few hours later, the remailer had
sent them right back to him.
Now, Susan realized, it was all so obvious. Tankado
had wanted the commander to snoop him… he’d wanted
him to read the E-mail. Ensei Tankado had created an
imaginary insurance policy without ever having to trust
another soul with his pass-key. Of course, to make the
whole farce seem authentic, Tankado had used a secret
account… just secret enough to allay any suspicions that
the whole thing was a setup. Tankado was his own
partner. North Dakota did not exist. Ensei Tankado was
a one-man show.
A one-man show.
A terrifying thought gripped Susan. Tankado could
have used his fake correspondence to convince Strath-
more of just about anything.
She remembered her first reaction when Strathmore
told her about the unbreakable algorithm. She’d sworn
it was impossible. The unsettling potential of the situa-
tion settled hard in Susan’s stomach. What proof did
they actually have that Tankado had really created Digi-
tal Fortress? Only a lot of hype in his E-mail. And of
course… TRANSLTR. The computer had been locked in
an endless loop for almost twenty hours. Susan knew,
however, that there were other programs that could
keep TRANSLTR busy that long, programs far easier to
create than an unbreakable algorithm.
Viruses.
The chill swept across her body.
But how could a virus get into TRANSLTR?
Like a voice from the grave, Phil Chartrukian gave the
answer. Strathmore bypassed Gauntlet!
In a sickening revelation, Susan grasped the truth.
Strathmore had downloaded Tankado’s Digital Fortress
file and tried to send it into TRANSLTR to break it. But
pohybu. Stopař se skutečně ozval, ale někde muselo
dojít k chybě. Objevil totiž někoho jiného. Někoho, kdo
vůbec nepřicházel v úvahu.
Susan se plně soustředila na monitor a znovu si
přečetla data v otevřené schránce. Byla to tatáž
informace, jakou, alespoň podle jeho slov, obdržel
Strathmore, když stopaře spouštěl on! Domnívala se, že
udělal nějakou chybu, věděla však, že ona sama stopaře
nakonfigurovala naprosto správně.
A přece jí informace na monitoru připadala nesmyslná:
NDAKOTA=ET@DOSHISHA. EDU
"E. T. ?" pronesla Susan nahlas. Zatočila se jí hlava.
"North Dakota je Ensei Tankado?"
To bylo něco nepředstavitelného. Pokud jsou data
správná, pak jsou Tankado a jeho společník jedna
osoba. Susan náhle nebyla schopna soustředěně
uvažovat. Zoufale si přála, aby už ta protivná siréna
zmlkla. Proč Strathmore ten mizerný krám nevypne?
Hale se na podlaze zkroutil, aby na Susan viděl. "Co
tam stojí? Pověz mi to!"
Susan vytěsnila ze svého vědomí jak Hala, tak okolní
chaos. North Dakota je Ensei Tankado…
V duchu si pohrávala s dílky skládačky, aby jí zapadly
do sebe. Pokud byl Tankado North Dakota, pak e-maily
posílal sám sobě… což znamená, že žádný North Dakota
ve skutečnosti nikdy neexistoval. Tankadův partner byl
jen podvod.
North Dakota je duch, pomyslela si Susan. Džin z láhve.
Finta to ale byla dokonalá. Susan to připadalo jako
tenisový turnaj, v němž Strathmore podle všeho sledoval
jen jednu stranu. Protože se míč vracel, předpokládal, že
na druhé straně sítě někdo je. Jenže Tankado hrál proti
zdi. Vychvaloval ctnosti Digitální pevnosti v e-mailu,
který poslal sám sobě. Psal dopisy a posílal je
anonymnímu remailerovi, aby po několika hodinách
přicházely přes remailera jemu samotnému.
Přitom je to najednou úplně jasné, uvažovala Susan.
Tankado chtěl, aby ho Strathmore sledoval… chtěl, aby
mu četl elektronickou poštu. Ensei Tankado si vytvořil
imaginární pojistku, aniž by musel svůj klíč svěřovat
někomu dalšímu. Samozřejmě že použil tajnou e-
mailovou adresu, aby celý podvod vypadal věrohodně.
Adresa byla ovšem utajená jen natolik, aby potlačila
podezření, že to celé je léčka. Tankado byl partnerem
sám sobě. North Dakota nikdy neexistoval. Ensei
Tankado - one-man show.
Představení jednoho herce.
Náhle Susan napadla děsivá myšlenka. Tankado mohl
svoji falešnou korespondenci použít k tomu, aby
Strathmora přesvědčil prakticky o čemkoli.
Vybavila si, jak poprvé zareagovala, když jí Strathmore
řekl o nerozluštitelném algoritmu. Byla by přísahala, že
něco takového je nemožné. Najednou se jí žaludek
sevřel úzkostí. Když začala domýšlet… Jaký vlastně mají
důkaz, že Tankado opravdu Digitální pevnost vytvořil?
Jen spoustu žvástů v jeho vlastním e-mailu. A
samozřejmě… TRANSLTR. Počítač běží po nekonečné
smyčce už téměř dvacet hodin. Susan však věděla, že
existují i jiné programy, které by TRANSLTR dokázaly na
tak dlouho zaměstnat a které by se daly vytvořit
mnohem snáz než nerozluštitelný algoritmus.
Viry.
Náhle ji zamrazilo v zádech.
Jak by se ale do TRANSLTRu dostal virus?
Vtom v duchu uslyšela jako ze záhrobí hlas Phila
Chartrukiana: Strathmore obešel Uličku!
Když to Susan došlo, udělalo se jí špatně od žaludku.
Strathmore si stáhl Tankadův soubor s názvem Digitální
pevnost a pokusil se ho zadat do TRANSLTRu k
147
Gauntlet had rejected the file because it contained dan-
gerous mutation strings. Normally Strathmore would
have been concerned, but he had seen Tankado’s E-mail
– Mutation strings are the trick! Convinced Digital For-
tress was safe to load, Strathmore bypassed Gauntlet’s
filters and sent the file into TRANSLTR.
Susan could barely speak. "There is no Digital For-
tress," she choked as the sirens blared on. Slowly,
weakly, she leaned against her terminal. Tankado had
gone fishing for fools… and the NSA had taken the bait.
Then, from upstairs, came a long cry of anguish. It was
Strathmore.
CHAPTER 86
Trevor Strathmore was hunched at his desk when
Susan arrived breathless at his door. His head was
down, his sweaty head glistening in the light of his
monitor. The horns on the sublevels blared.
Susan raced over to his desk. "Commander?"
Strathmore didn’t move.
"Commander! We’ve got to shut down TRANSLTR!
We’ve got a…"
"He got us," Strathmore said without looking up.
"Tankado fooled us all…"
She could tell by the tone of his voice he understood.
All of Tankado’s hype about the unbreakable algorithm…
auctioning off the pass-key – it was all an act, a cha-
rade. Tankado had tricked the NSA into snooping his
mail, tricked them into believing he had a partner, and
tricked them into downloading a very dangerous file.
"The mutation strings…" Strathmore faltered.
"I know."
The commander looked up slowly. "The file I
downloaded off the Internet… it was a…"
Susan tried to stay calm. All the pieces in the game
had shifted. There had never been any unbreakable
algorithm – never any Digital Fortress. The file Tankado
had posted on the Internet was an encrypted virus,
probably sealed with some generic, mass-market en-
cryption algorithm, strong enough to keep everyone out
of harm’s way – everyone except the NSA. TRANSLTR
had cracked the protective seal and released the virus.
"The mutation strings," the commander croaked.
"Tankado said they were just part of the algorithm."
Strathmore collapsed back onto his desk.
Susan understood the commander’s pain. He had been
completely taken in. Tankado had never intended to let
any computer company buy his algorithm. There was no
algorithm. The whole thing was a charade. Digital For-
tress was a ghost, a farce, a piece of bait created to
tempt the NSA. Every move Strathmore had made,
Tankado had been behind the scenes, pulling the
strings.
"I bypassed Gauntlet. " The commander groaned. "You
didn’t know."
Strathmore pounded his fist on his desk. "I should
have known! His screen name, for Christ’s sake! NDA-
KOTA! Look at it!"
"What do you mean?"
"He’s laughing at us! It’s a goddamnanagram!"
Susan puzzled a moment. NDAKOTA is an anagram?
She pictured the letters and began reshuffling them in
her mind. Ndakota… Kado-tan… Oktadan… Tandoka…
Herknees went weak.
Strathmore was right. It was as plain as day. How
could they have missed it? North Dakota wasn’t a refer-
ence to the U. S. state at all – it was Tankado rubbing
salt in the wound! He’d even sent the NSA a warning, a
blatant clue that he himself was NDAKOTA. The letters
dekódování. Ale Ulička soubor zamítla, protože
obsahoval nebezpečné mutační řetězce. Za normálních
okolností by Strathmore dostal strach, ale četl Tankadův
mail: Je to v mutačních řetězcích! V přesvědčení, že
stažením Digitální pevnosti nic neriskuje, obešel filtry
Uličky a poslal soubor do TRANSLTRu.
Susan málem nebyla schopna slova. "Žádná Digitální
pevnost neexistuje," zasípala, zatímco siréna vyla dál.
Pomalu, ochable se opřela o terminál. Tankado zkusil
zalovit mezi prosťáčky… a návnadu spolkl NSA.
Vtom se shora rozezněl táhlý, úzkostný výkřik.
Strathmore!
Kapitola 86
Když Susan bez dechu doběhla do dveří jeho kanceláře,
Trevor Strathmore se hrbil nad stolem s hlavou
skloněnou a zpocenou tak, že se ve světle monitoru
leskla. Sirény ze suterénu ječely ostošest.
Susan přiskočila ke stolu. "Šéfe?"
Strathmore se ani nehnul.
"Šéfe! Musíme vypnout TRANSLTR! Musíme…"
"Dostal nás," hlesl Strathmore, aniž by vzhlédl.
"Tankado nás oblafnul všechny."
Z tónu jeho hlasu jí bylo jasné, že už chápe. Všechny ty
Tankadovy žvásty o nerozluštitelném algoritmu… dražba
klíče… všechno to bylo jen divadýlko, šaráda. Tankado
přiměl NSA, aby mu sledoval poštu, přesvědčil je, že má
partnera, a dosáhl toho, že si vlastnoručně stáhli
smrtelně nebezpečný soubor.
"Mutační řetězce…" Strathmorovi selhal hlas.
"Já vím."
Strathmore pomalu vzhlédl. "Ten soubor, co jsem stáhl
z internetu… to byl…"
Susan se snažila zachovat klid. Všechny dílky skládanky
byly najednou jinak. Žádný nerozluštitelný algoritmus
nikdy neexistoval - žádná Digitální pevnost nikdy nebyla.
Soubor, který Tankado umístil na internet, byl
zakódovaný virus zamaskovaný pravděpodobně nějakým
generickým, masově rozšířeným algoritmem. Ten musel
být dostatečně spolehlivý, aby ho nikdo nerozluštil.
Nikdo kromě NSA. TRANSLTR ochranný algoritmus
rozlouskl a vypustil virus.
"Mutační řetězce,"zachraptěl Strathmore. "Tankado
tvrdil, že jsou jen součástí algoritmu." Znovu se zhroutil
na stůl.
Susan chápala, co Strathmora tak bolí. Nechal se
nadobro zhloupnout. Tankado nikdy neměl v úmyslu
prodat nějaké počítačové společnosti svůj algoritmus.
Žádný totiž neexistoval. Všechno to byla jen šaráda.
Digitální pevnost byla výmyslem, podvodem, vějičkou
vytvořenou k pokoušení NSA. Ať Strathmore udělal
cokoli, stál za tím Tankado, který ze zákulisí tahal za
nitky.
"Obešel jsem Uličku," zasténal Strathmore. "Nemohl
jste to tušit. "
Strathmore udeřil pěstí do stolu. "Mělo mě to
napadnout! Ta jeho adresa, prokristapána! NDAKOTA!
Jen se na to podívejte!"
"Jak to myslíte?"
"Vždyť se nám vysmíval! Je to obyčejná tuctová
přesmyčka!"
Susan to na okamžik zmátlo. NDAKOTA je přesmyčka?
Představila si ta písmena a začala je v duchu přesouvat.
Ndakota… Kadotan… Oktadan… Tandoka… Podlomila se
pod ní kolena.
Strathmore měl pravdu. Bylo to nad slunce jasnější. Jak
jim to mohlo uniknout? North Dakota není žádná
narážka na jeden ze států! Tankado jim tu porážku jen
ještě víc osladil! Poslal NSA dokonce výstrahu! Okatý
náznak, že NDAKOTA je on sám. Vždyť z těch písmen šlo
148
spelled TANKADO. But the best code-breakers in the
world had missed it, just as he had planned.
"Tankado was mocking us," Strathmore said.
"You’ve got to abort TRANSLTR," Susan declared.
Strathmore stared blankly at the wall.
"Commander. Shut it down! God only knows what’s
going on in there!"
"I tried," Strathmore whispered, sounding as faint as
she’d ever heard him.
"What do you mean you tried?"
Strathmore rotated his screen toward her. His monitor
had dimmed to a strange shade of maroon. At the bot-
tom, the dialogue box showed numerous attempts to
shut down TRANSLTR. They were all followed by the
same response:
SORRY. UNABLE TO ABORT
SORRY. UNABLE TO ABORT
SORRY. UNABLE TO ABORT
SORRY. UNABLE TO ABORT. Susan felt a chill. Unable
to abort? But why? She feared she already knew the
answer. So this is Tankado’s revenge? Destroying
TRANSLTR! For years Ensei Tankado had wanted the
world to know about TRANSLTR, but no one had be-
lieved him. So he’d decided to destroy the great beast
himself. He’d fought to the death for what he believed –
the individual’s right to privacy.
Downstairs the sirens blared.
"We’ve got to kill all power," Susan demanded. "Now!"
Susan knew that if they hurried, they could save the
great parallel processing machine. Every computer in
the world – from Radio Shack PCs to NASA’s satellite
control systems – had a built-in fail-safe for situations
like this. It wasn’t a glamorous fix, but it always
worked. It was known as "pulling the plug."
By shutting off the remaining power in Crypto, they
could force TRANSLTR to shut down. They could remove
the virus later. It would be a simple matter of reformat-
ting TRANSLTR’s hard drives. Reformatting would com-
pletely erase the computer’s memory – data, program-
ming, virus, everything. In most cases, reformatting
resulted in the loss of thousands of files, sometimes
years of work. But TRANSLTR was different – it could be
reformatted with virtually no loss at all. Parallel process-
ing machines were designed to think, not to remember.
Nothing was actually stored inside TRANSLTR. Once it
broke a code, it sent the results to the NSA’s main da-
tabank in order to –
Susan froze. In a stark instant of realization, she
brought her hand to her mouth and muffled a scream.
"The main databank!"
Strathmore stared into the darkness, his voice disem-
bodied. He’d apparently already made this realization.
"Yes, Susan. The main databank…"
Susan nodded blankly. Tankado used TRANSLTR to put
a virus in our main databank.
Strathmore motioned sickly to his monitor. Susan re-
turned her gaze to the screen in front of her and looked
beneath the dialogue box. Across the bottom of the
screen were the words:
TELL THE WORLD ABOUT TRANSLTR
ONLY THE TRUTH WILL SAVE YOU NOW…
Susan felt cold. The nation’s most classified informa-
tion was stored at the NSA: military communication
protocols, SIGINT confirmation codes, identities of for-
eign spies, blueprints for advanced weaponry, digitized
documents, and trade agreements – the list was unend-
ing.
"Tankado wouldn’t dare!" she declared. "Corrupting a
složit jeho jméno: TANKADO. A nejlepší dešifranti na
světě na to nepřišli. Přesně, jak to měl v plánu.
"Tankado se nám jen posmíval," vzdychl Strathmore.
"Musíte zastavit TRANSLTR," prohlásila Susan.
Strathmore jen dál tupě civěl do zdi.
"Šéfe, vypněte to! Jen Bůh ví, co se tam děje!"
"Zkoušel jsem to," zašeptal Strathmore tak slabě, jak to
od něj Susan nikdy neslyšela.
"Jak to myslíte, že jste to zkoušel?"
Strathmore k ní natočil monitor. Obrazovka potemněla
do zvláštního kaštanového odstínu. Dialogové okno dole
vykazovalo četné pokusy vypnout TRANSLTR. Na
všechny odpovídal počítač s monotónní umíněností:
BOHUŽEL NELZE UKONČIT
BOHUŽEL NELZE UKONČIT
BOHUŽEL NELZE UKONČIT
Susan naskočila husí kůže. Nelze ukončit? Ale proč?
Bála se, že odpověď už zná. Tak tohle je tedy Tankadova
pomsta? Zničení TRANSLTRu? Ensei Tankado si po celá
léta přál, aby se svět dozvěděl o TRANSLTRu, ale nikdo
mu nevěřil. Rozhodl se proto tu obrovskou nestvůru
zničit sám. Do smrti bojoval za to, v co věřil - za právo
jednotlivce na soukromí.
Sirény dole kvílely dál.
"Musíme kompletně odpojit proud!" naléhala Susan.
"Okamžitě!"
Susan věděla, že pokud si pospíší, mohou obrovský a
veledůležitý počítač ještě zachránit. Každý počítač na
světě počínaje obyčejnými PC pirátských rádií a konče
satelitními řídicími systémy NASA má vestavěný
neselhávající pojistný systém pro takovéhle situace.
Nebyl to sice žádný geniální vynález, ale vždycky to
fungovalo. Říkalo se tomu "vytáhnout špunt" .
Odpojením zbývajícího přívodu proudu do dešifrovacího
oddělení by mohli způsobit zastavení TRANSLTRu. Virus
mohou odstranit později. Šlo by o obyčejné
přeformátování pevných disků TRANSLTRu.
Přeformátováním by se zcela vymazala paměť počítače -
data, programy, viry, prostě všechno. Ve většině případů
končilo přeformátování ztrátou tisíců souborů, což někdy
znamenalo léta práce. U TRANSLTRu to však bylo něco
jiného - ten bylo možné přeformátovat prakticky bez
jakýchkoli ztrát. Počítače pro paralelní zpracování dat
jsou konstruovány k myšlení, nikoli k pamatování. V
TRANSLTRu se neukládalo nic. Jakmile počítač kód
rozluštil, odeslal výsledky do hlavní databanky NSA,
aby…
Susan ztuhla. Najednou jí to došlo. Přitiskla si dlaň na
ústa právě včas, aby potlačila výkřik. "Hlavní
databanka!"
Strathmore civěl do tmy a jeho hlas zněl, jako by ani
nepatřil k jeho tělu. Zjevně mu to došlo dřív než jí. "Ano,
Susan. Hlavní databanka…"
Susan otupěle přikývla. Tankado TRANSLTR využil, aby
propašoval virus do naší hlavní databanky.
Strathmore znechuceně ukázal na monitor. Susan se
znovu podívala na obrazovku a pohlédla na dialogové
okno. Na spodní liště monitoru stála slova:
ŘEKNĚTE SVĚTU O TRANSLTRU
TEĎ VÁS ZACHRÁNÍ JEN PRAVDA…
Susan cítila, jak jí běhá mráz po zádech. V NSA byly
uloženy nejpřísněji utajované informace země: důležité
vojenské rozkazy a záznamy komunikací, kódy pro
aktivaci jaderných zbraní, identifikace zahraničních
vyzvědačů, plány nejmodernějších zbraní, digitalizované
dokumenty, obchodní dohody… výčet by mohl být
nekonečný.
"To by si Tankado nedovolil!" prohlásila. "Zničit tajné
149
country’s classified records?" Susan couldn’t believe
even Ensei Tankado would dare attack the NSA data-
bank. She stared at his message.
ONLY THE TRUTH WILL SAVE YOU NOW
"The truth?" she asked. "The truth about what?"
Strathmore was breathing heavily. "TRANSLTR," he
croaked. "The truth about TRANSLTR."
Susan nodded. It made perfect sense. Tankado was
forcing the NSA to tell the world about TRANSLTR. It
was blackmail after all. He was giving the NSA a choice
– either tell the world about TRANSLTR or lose your
databank. She stared in awe at the text before her. At
the bottom of the screen, a single line was blinked
menacingly.
ENTER PASS-KEY
Staring at the pulsating words, Susan understood – the
virus, the pass-key, Tankado’s ring, the ingenious
blackmail plot. The pass-key had nothing to do with
unlocking an algorithm; it was an antidote. The pass-
key stopped the virus. Susan had read a lot about vi-
ruses like this – deadly programs that included a built-in
cure, a secret key that could be used to deactivate
them. Tankado never planned to destroy the NSA data-
bank – he just wanted us go public with TRANSLTR!
Then he would give us the pass-key, so we could stop
the virus!
It was now clear to Susan that Tankado’s plan had
gone terribly wrong. He had not planned on dying. He’d
planned on sitting in a Spanish bar and listening to the
CNN press conference about America’s top-secret code-
breaking computer. Then he’d planned on calling
Strathmore, reading the pass-key off the ring, and sav-
ing the databank in the nick of time. After a good laugh,
he’d disappear into oblivion, an EFF hero.
Susan pounded her fist on the desk. "We need that
ring! It’s the only pass-key!" She now understood –
there was no North Dakota, no second pass-key. Even if
the NSA went public with TRANSLTR, Tankado was no
longer around to save the day.
Strathmore was silent.
The situation was more serious than Susan had ever
imagined. The most shocking thing of all was that
Tankado had allowed it to go this far. He had obviously
known what would happen if the NSA didn’t get the ring
– and yet, in his final seconds of life, he’d given the ring
away. He had deliberately tried to keep it from them.
Then again, Susan realized, what could she expect
Tankado to do – save the ring for them, when he
thought the NSA had killed him?
Still, Susan couldn’t believe that Tankado would have
allowed this to happen. He was a pacifist. He didn’t
want to wreak destruction; all he wanted was to set the
record straight. This was about TRANSLTR. This was
about everyone’s right to keep a secret. This was about
letting the world know that the NSA was listening. De-
leting the NSA’s databank was an act of aggression
Susan could not imagine Ensei Tankado committing.
The sirens pulled her back to reality. Susan eyed the
debilitated commander and knew what he was thinking.
Not only were his plans for a back door in Digital For-
tress shot, but his carelessness had put the NSA on the
brink of what could turn out to be the worst security
disaster in U. S. history.
"Commander, this is not your fault!" she insisted over
the blare of the horns. "If Tankado hadn’t died, we’d
have bargaining power – we’d have options!"
But Commander Strathmore heard nothing. His life was
over. He’d spent thirty years serving his country. This
was supposed to be his moment of glory, his pièce de
záznamy celé země?" Dokonce ani Ensei Tankado by se
podle Susan neodvážil napadnout databanku NSA. Civěla
na jeho zprávu.
TEĎ VÁS ZACHRÁNÍ JEN PRAVDA…
"Pravda?" zeptala se. "Pravda o čem?"
Strathmore ztěžka dýchal. "O TRANSLTRu," zachraptěl.
"Pravda o TRANSLTRu."
Susan přikývla. To dávalo smysl. Tankado nutí NSA,
aby světu řekl o TRANSLTRu. Takže nakonec přece jen
vydírání. Dává úřadu na vybranou - buďto zveřejní
všechno o TRANSLTRu, nebo přijdou o celou databanku.
V hrůze civěla na text před sebou. Na spodní liště
zlověstně kmitala jediná věta.
ZADEJTE HESLO
Teprve nyní, když Susan uviděla pokyn k zadání klíče,
pochopila. Virus, klíč, Tankadův prsten, geniální
vyděračské spiknutí… Ten klíč nemá nic společného s
dešifrováním algoritmu - ve skutečnosti je to protijed.
Klíč virus zastaví. Susan už o takových virech hodně
četla. Jde o nebezpečné programy, které obsahují i
pojistku - tajný klíč, který lze využít k jejich
deaktivování. Tankado neměl v plánu databanku NSA
zničit - on prostě chtěl, abychom vyšli na světlo světa s
TRANSLTRem! Pak nám poskytne klíč, abychom mohli
virus zastavit.
Nyní už bylo Susan jasné, že se Tankadův plán strašlivě
zvrtl. Svou vlastní smrt do něj určitě nezahrnul. Zřejmě
mínil sedět v nějakém španělském baru a v televizi
sledovat tiskovou konferenci CNN o přísně tajném
americkém dekódovacím počítači. Pak chtěl
Strathmorovi zavolat, přečíst mu z prstenu klíč a na
poslední chvíli tak databanku zachránit. Až by se dosyta
vysmál, zmizel by v zapomnění jako hrdina Nadace
elektronických hranic.
Susan uhodila pěstí do stolu. "Potřebujeme ten prsten!
Je to jediný klíč!" Nyní už pochopila - žádný North
Dakota není, a není ani žádný druhý klíč. Dokonce i
kdyby existenci TRANSLTRu nakrásně zveřejnili, není tu
už ani žádný Tankado, aby jim na poslední chvíli podal
pomocnou ruku.
Strathmore mlčel.
Situace byla vážnější, než si Susan dosud dokázala
představit. Ze všeho nejvíc ji šokovalo, že Tankado
vůbec dopustil, aby to zašlo tak daleko. Musel přece
vědět, co se stane, pokud NSA prsten nezíská. A přece
se ho v posledních vteřinách svého života vzdal.
Záměrně se snažil znemožnit jim, aby se k němu dostali.
Ale, napadlo vzápětí Susan, co jsme od něj mohli čekat?
Že pro nás ten prsten pěkně schová, když musel být
přesvědčený, že právě NSA ho dal zabít?
Přesto však Susan nemohla uvěřit, že by Tankado
připustil, aby se právě tohle stalo. Byl přece pacifista.
Nechtěl rozpoutat dílo zkázy; jediné, co chtěl, byla
pravda a vyrovnání účtů. Šlo o TRANSLTR. Šlo o právo
každého člověka na soukromí. Šlo o to, prozradit světu,
že NSA poslouchá. Vymazání databanky byl nepokrytý
akt agrese a Susan si nedokázala představit, že by se ho
dopustil právě Ensei Tankado.
Siréna ji vrátila zpátky do reality. Podívala se na
zničeného Strathmora a pochopila, o čem asi přemýšlí.
Nejenže se zhroutily všechny jeho plány na
zakomponování zadních vrátek do Digitální pevnosti, ale
vinou jeho nedbalosti se NSA ocitl na pokraji neštěstí,
které by mohlo přerůst v největší bezpečnostní
katastrofu v dějinách Spojených států.
"Šéfe, tohle není vaše vina!" snažila se překřiknout
sirénu. "Kdyby Tankado nezemřel, měli bychom možnost
vyjednávat - měli bychom na vybranou!"
Ale Trevor Strathmore ji nevnímal. Jeho život byl v
troskách. Třicet let sloužil své zemi. Ta zadní vrátka v
celosvětovém kódovacím standardu měla být jeho
150
résistance – aback door in the world encryption stan-
dard. But instead, he had sent a virus into the main
databank of the National Security Agency. There was no
way to stop it – not without killing power and erasing
every last one of the billions of bytes of irretrievable
data. Only the ring could save them, and if David hadn’t
found the ring by now…
"I need to shut down TRANSLTR!" Susan took control.
"I’m going down to the sublevels to throw the circuit
breaker."
Strathmore turned slowly to face her. He was a broken
man. "I’ll do it," he croaked. He stood up, stumbling
ashe tried to slide out from behind his desk.
Susan sat him back down. "No," she barked. "I’m go-
ing." Her tone left no room for debate.
Strathmore put his face in his hands. "Okay. Bottom
floor. Beside the freon pumps."
Susan spun and headed for the door. Halfway there,
she turned and looked back. "Commander," she yelled.
"This is not over. We’re not beaten yet. If David finds
the ring in time, we can save the databank!"
Strathmore said nothing.
"Call the databank!" Susan ordered. "Warn them about
the virus! You’re the deputy director of the NSA. You’re
a survivor!"
In slow motion, Strathmore looked up. Like a man
making the decision of a lifetime, he gave her a tragic
nod.
Determined, Susan tore into the darkness.
CHAPTER 87
The Vespa lurched into the slow lane of the Carretera
de Huelva. It was almost dawn, but there was plenty of
traffic – young Sevillians returning from their all-night
beach verbenas. A van of teenagers laid on its horn and
flew by. Becker’s motorcycle felt like a toy out there on
the freeway.
A quarter of a mile back, a demolished taxi swerved
out onto the freeway in a shower of sparks. As it accel-
erated, it sideswiped a Peugeot 504 and sent it careen-
ing onto the grassy median.
Becker passed a freeway marker: SEVILLA CENTRO – 2
KM. If he could just reach the cover of downtown, he
knew he might have a chance. His speedometer read 60
kilometers per hour. Two minutes to the exit. He knew
he didn’t have that long. Somewhere behind him, the
taxi was gaining. Becker gazed out at the nearing lights
of downtown Seville and prayed he would reach them
alive.
He was only halfway to the exit when the sound of
scraping metal loomed up behind him. He hunched on
his bike, wrenching the throttle as far as it would go.
There was a muffled gunshot, and a bullet sailed by.
Becker cut left, weaving back and forth across the lanes
in hopes of buying more time. It was no use. The exit
ramp was still three hundred yards when the taxi roared
to within a few car lengths behind him. Becker knew
that in a matter of second she would be either shot or
run down. He scanned ahead for any possible escape,
but the highway was bounded on both sides by steep
gravel slopes. Another shot rang out. Becker made his
decision.
In a scream of rubber and sparks, he leaned violently
to his right and swerved off the road. The bike’s tires hit
the bottom of the embankment. Becker strained to keep
his balance as the Vespa threw up a cloud of gravel and
began fish-tailing its way up the slope. The wheels spun
wildly, clawing at the loose earth. The little engine
whimpered pathetically as it tried to dig in. Becker
momentem slávy. Tím, co po něm zůstane natrvalo.
Místo toho však poslal virus do hlavní databanky Úřadu
národní bezpečnosti. Nedalo se to zastavit jinak než
vypnutím proudu a vymazáním miliard bytů
nenahraditelných dat. Zachránit je může jedině ten
prsten, a pokud ho David ještě nenašel…
"Musím vypnout TRANSLTR!" Susan se rozhodla převzít
vedení. "Jdu do suterénu vyhodit jistič."
Strathmore se k ní pomalu otočil a pohlédl jí do očí. Byl
to pohled zlomeného člověka. "Já to udělám,"
zachraptěl. Vstal, a když se pokoušel vymotat se zpoza
stolu, klopýtl.
Susan ho zase posadila. "Ne!" vyštěkla, "jdu tam já."
Tón jejího hlasu nepřipouštěl žádnou diskuzi.
Strathmore složil hlavu do dlaní. "Tak dobře. Je to až
dole vedle freonových čerpadel."
Susan se otočila jako na obrtlíku a zamířila ke dveřím.
V polovině cesty se ještě obrátila a ohlédla se. "Šéfe!"
křikla. "Ještě to neskončilo. Zatím jsme ještě neprohráli.
Pokud David ten prsten najde včas, můžeme databanku
zachránit!"
Strathmore mlčel.
"Zavolejte databanku!" nařídila Susan. "Upozorněte je
na ten virus! Jste provozní ředitel NSA! Vy jste to přežil!
Je to na vás!"
Strathmore vzhlédl jako ve zpomaleném filmu. Pak,
jako by činil rozhodnutí o životě a smrti, s tragickým
výrazem ve tváři kývl.
Susan se odhodlaně vrhla do tmy.
Kapitola 87
Vespa vklouzla do pomalého pruhu na Carretera de
Huelva. Už téměř svítalo, ale doprava nijak zvlášť
neprořídla. Mladí Sevillané se teprve vraceli z
celonočních radovánek na plážích. Řidič mikrobusu
plného výrostků zuřivě zatroubil a proletěl kolem.
Beckerův motocykl na dálnici vypadal jako hračka.
Půl kilometru za ním se na dálnici vřítilo potlučené taxi,
až se mu od podvozku zajiskřilo. Sotva vůz nabral
rychlost, vletěl myškou před Peugeot 504. Řidiči nezbylo
než uhnout na travnatý dělicí pás.
Becker právě minul návěstí s nápisem SEVILLA CENTRO
- 2 KM. Věděl, že pokud se mu podaří dostat se pod
ochranná křídla městského centra, má šanci. Tachometr
ukazoval rychlost 60 kilometrů v hodině. Dvě minuty k
výjezdu. Věděl, že tolik času mu dopřáno nebude. Někde
za jeho zády ho dotahuje taxík. Becker hypnotizoval
blížící se světla centra Sevilly a modlil se, aby se tam
dostal živý.
Měl za sebou teprve asi polovinu cesty k výjezdu, když
zezadu zaslechl skřípot kovu o kov. Skrčil se nad řidítky
a přidal plyn na maximum. Ozval se tlumený hluk
výstřelu a kolem hvízdla kulka. Becker uhnul prudce
doleva a začal přejíždět z pruhu do pruhu ve snaze
získat čas. Nebylo to ale k ničemu. Výjezd z dálnice byl
pořád ještě vzdálen zhruba tři sta metrů, zatímco řvoucí
taxík už se k němu dostal na pouhých několik
automobilových délek. Becker věděl, že je otázkou
několika sekund, než ho řidič buďto zastřelí, nebo
přejede. Zoufale zapátral po jakékoli možnosti úniku,
dálnice však byla z obou stran lemována strmým
štěrkovým úvozem. Práskl další výstřel. To rozhodlo.
Naklonil stroj prudce vpravo a uhnul z dálnice, až
pneumatiky zaječely a od rámu se zajiskřilo. Kola
zachrastila po sypké krajnici. Becker se snažil udržet
rovnováhu, když jeho vespa zvířila oblak písku a štěrku
a začala se drápat svahem nahoru. Zadek se jí smýkal
ze strany na stranu. Kola se protáčela jako zběsilá a
zakusovala se do sypkého materiálu. Slabý motor
151
urged it on, hoping it wouldn’t stall. He didn’t dare look
behind him, certain at any moment the taxi would be
skidding to a stop, bullets flying.
The bullets never came.
Becker’s bike broke over the crest of the hill, and he
saw it – the centro. The downtown lights spread out
before him like a star-filled sky. He gunned his way
through some underbrush and out over the curb. His
Vespa suddenly felt faster. The Avenue Luis Montoto
seemed to race beneath his tires. The soccer stadium
zipped past on the left. He was in the clear.
It was then that Becker heard the familiar screech of
metal on concrete. He looked up. A hundred yards
ahead of him, the taxi came roaring up the exit ramp. It
skidded out onto Luis Montoto and accelerated directly
toward him.
Becker knew he should have felt a surge of panic. But
he did not. He knew exactly where he was going. He
swerved left on Menendez Pelayo and opened the throt-
tle. The bike lurched across a small park and into the
cobble stoned corridor of Mateus Gago – the narrow
one-way street that led to the portal of Barrio Santa
Cruz.
Just a little farther, he thought.
The taxi followed, thundering closer. It trailed Becker
through the gateway of Santa Cruz, ripping off its side
mirror on the narrow archway. Becker knew he had
won. Santa Cruz was the oldest section of Seville. It had
no roads between the buildings, only mazes of narrow
walkways built in Roman times. They were only wide
enough for pedestrians and the occasional Moped.
Becker had once been lost for hours in the narrow cav-
erns.
As Becker accelerated down the final stretch of Mateus
Gago, Seville’s eleventh-century Gothic cathedral rose
like a mountain before him. Directly beside it, the Gi-
ralda tower shot 419feet skyward into the breaking
dawn. This was Santa Cruz, home to the second largest
cathedral in the world as well as Seville’s oldest, most
pious Catholic families.
Becker sped across the stone square. There was a sin-
gle shot, but it was too late. Becker and his motorcycle
disappeared down a tiny passageway – Callita de la
Virgen.
CHAPTER 88
The headlight of Becker’s Vespa threw stark shadows
on the walls of the narrow passageways. He struggled
with the gear shift and roared between the whitewashed
buildings, giving the inhabitants of Santa Cruz an early
wake-up call this Sunday morning.
It had been less than thirty minutes since Becker’s es-
cape from the airport. He’d been on the run ever since,
his mind grappling with endless questions: Who’s trying
to kill me? What’s so special about this ring? Where is
the NSA jet? He thought of Megan dead in the stall, and
the nausea crept back.
Becker had hoped to cut directly across the barrio and
exit on the other side, but Santa Cruz was a bewildering
labyrinth of alleyways. It was peppered with false starts
and dead ends. Becker quickly became disoriented. He
looked up for the tower of the Giralda to get his bear-
ings, but the surrounding walls were so high he could
see nothing except a thin slit of breaking dawn above
him.
Becker wondered where the man in wire-rim glasses
was; he knew better than to think the assailant had
zoufale skučel, jak se snažil udržet výkon. Becker
nepovoloval a jen doufal, že se motorka nezastaví. Ani
se neodvažoval ohlédnout, protože byl přesvědčený, že
taxi za ním musí každou chvíli smykem zastavit a řidič
po něm začne pálit ránu za ranou.
Žádné výstřely se však neozvaly.
Becker na motocyklu přeletěl horní hranu svahu a pak
se jeho očím naskytla báječná podívaná - centrum. Jeho
světla se před ním rozkládala jako hvězdná obloha.
Prohnal se nějakým křovím, přeskočil obrubník a na
asfaltu ulice jako by se vespa hned cítila lépe. Avenue
Luis Montoto pod koly ubíhala docela sama. Po
Beckerově levici mizel v dáli fotbalový stadion. Byl v
bezpečí.
A právě, když tomu začínal věřit, zaslechl ten
nepříjemně povědomý skřípot plechu o beton. Vzhlédl od
řidítek a zhruba sto metrů před sebou spatřil taxi, které
se s řevem hnalo z dálničního výjezdu. Smykem vletělo
na Avenue Luis Montoto a za stálého zrychlování se mu
hnalo vstříc.
Becker věděl, že by se ho měla zmocnit panika, ale
kupodivu necítil nic. Naprosto přesně věděl, kam jede.
Strhl stroj doleva na Menendez Pelayo a přidal plyn.
Motorka se prohnala nevelkým parkem a vletěla do
dlážděné úzké jednosměrky Mateus Gago, která vedla do
brány Barrio Santa Cruz.
Už jenom kousek, pomyslel si Becker.
Taxi jej pronásledovalo dál. Prohnalo se za Beckerem
bránou a řidič v úzkém klenutém průjezdu urval boční
zrcátko. To už Becker věděl, že vyhrál. Santa Cruz je
nejstarší čtvrť Sevilly. Tady nejsou mezi budovami žádné
ulice, jen labyrint úzkých cest vybudovaný ještě za
starých Římanů. Cesty jsou právě tak široké, aby jimi
mohli procházet chodci a tu a tam projel moped. Becker
tady v těch úzkých myších chodbičkách jednou na
hezkých pár hodin zabloudil.
Když se řítil posledním úsekem Mateus Gago, objevila
se sevillská gotická katedrála z jedenáctého století, která
se před ním tyčila jako hora. Přímo vedle ní se drala k
obloze prozářené ranním úsvitem sto pětadvacet metrů
vysoká věž Giralda. To byl Santa Cruz - sídlo druhé
největší katedrály na světě a domov nejstarších a
nejzbožnějších katolických rodin v Seville.
Becker se řítil přes kamenné náměstí. Za ním se ozval
jediný výstřel, ale už bylo pozdě. Zmizel i se svým
motocyklem v uzounkém průjezdu - Callita de la Virgen.
Kapitola 88
Reflektor Beckerovy vespy přejížděl po zdech úzkých
průjezdů a uliček, ve kterých tančily ostré stíny. Becker
zápasil s řazením a motor mezi bíle omítnutými domy
řval jako o život a dělal obyvatelům Santa Cruz v
časném nedělním ránu nepříjemný a brzký budíček.
Od Beckerova úniku z letiště ještě neutekla ani
půlhodina. Od té doby byl stále na útěku a jeho mysl
trápily donekonečna omílané otázky: Kdo se mě to
pokouší zabít? Co je na tom prstenu tak zvláštního? Kde
je letadlo NSA? Vzpomněl si na mrtvou Megan na
záchodě a znovu se mu zvedl žaludek.
Doufal, že projede čtvrtí nejkratší cestou a vyjede na
opačné straně, Santa Cruz byl však pravým labyrintem
průjezdů. Všechno ještě ztěžovala spousta slepých uliček
a odboček, z nichž se nakonec vyklubaly vjezdy do
dvorků. Becker se v nich rychle zamotal. Vzhlédl, aby se
zorientoval podle polohy věže Giralda, ale okolní zdi byly
tak vysoké, že kromě úzkého pruhu prosvítající oblohy
nad sebou neviděl nic.
Přemýšlel, kde teď asi může být ten člověk s brýlemi v
drátěných obroučkách. Nebyl natolik naivní, aby se
152
given up. The killer probably was after him on foot.
Becker struggled to maneuver his Vespa around tight
corners. The sputtering of the engine echoed up and
down the alleys. Becker knew he was an easy target in
the silence of Santa Cruz. At this point, all he had in his
favor was speed. Got to get to the other side!
After a long series of turns and straight-aways, Becker
skidded into a three-way intersection marked Esquina
de los Reyes. He knew he was in trouble – he had been
there already. As he stood straddling the idling bike,
trying to decide which way to turn, the engine sputtered
to a stop. The gas gauge read vacio. As if on cue, a
shadow appeared down an alley on his left.
The human mind is the fastest computer in existence.
In the next fraction of a second, Becker’s mind regis-
tered the shape of the man’s glasses, searched his
memory for a match, found one, registered danger, and
requested a decision. He got one. He dropped the use-
less bike and took off at a full sprint.
Unfortunately for Becker, Hulohot was now on solid
ground rather than in a lurching taxi. He calmly raised
his weapon and fired.
The bullet caught Becker in the side just as he stum-
bled around the corner out of range. He took five or six
strides before the sensation began to register. At first it
felt like a muscle pull, just above the hip. Then it turned
to a warm tingling. When Becker saw the blood, he
knew. There was no pain, no pain anywhere, just a
headlong race through the winding maze of Santa Cruz.
Hulohot dashed after his quarry. He had been tempted
to hit Becker in the head, but he was a professional; he
played the odds. Becker was a moving target, and aim-
ing at his midsection provided the greatest margin of
error both vertically and horizontally. The odds had paid
off. Becker had shifted at the last instant, and rather
than missing his head, Hulohot had caught a piece of
his side. Although he knew the bullet had barely grazed
Becker and would do no lasting damage, the shot had
served its purpose. Contact had been made. The prey
had been touched by death. It was a whole new game.
Becker raced forward blindly. Turning. Winding. Stay-
ing out of the straight-aways. The footsteps behind him
seemed relentless. Becker’s mind was blank. Blank to
everything – where he was, who was chasing him – all
that was left was instinct, self preservation, no pain,
only fear, and raw energy.
A shot exploded against the azulejo tile behind him.
Shards of glass sprayed across the back of his neck. He
stumbled left, into another alley. He heard himself call
for help, but except for the sound of footsteps and
strained breathing, the morning air remained deathly
still.
Becker’s side was burning now. He feared he was leav-
ing a crimson trail on the whitewashed walks. He
searched everywhere for an open door, an open gate,
any escape from the suffocating canyons. Nothing. The
walkway narrowed.
"Socorro!" Becker’s voice was barely audible. "Help!"
The walls grew closer on each side. The walkway
curved. Becker searched for an intersection, a tributary,
any way out. The passageway narrowed. Locked doors.
Narrowing. Locked gates.
The footsteps were closing. He was in a straightaway,
and suddenly the alley began to slope upward. Steeper.
domníval, že to zabiják vzdal. Nejspíš ho dál
pronásleduje po svých. Becker se pokoušel co
nejopatrněji projíždět kolem rohů, kde byly uličky
obzvlášť úzké. Prskající motor ozvěnou šířil hluk uličkami
a Beckerovi bylo jasné, že v ranním tichu čtvrti Santa
Cruz je snadným terčem. Momentálně má na své straně
jedině rychlost. Musí se dostat na druhou stranu!
Po dlouhé sérii zatáček i rovných úseků Becker smykem
zastavil na trojsměrné křižovatce Esquina de los Reyes.
Věděl, že má problém - tady už totiž ednou byl. A jak se
tam tak opíral o motocykl, jehož motor běžel na
volnoběh, a snažil se vymyslet, kudy by se měl dát,
motor zakašlal a zhasl. Na displeji palivoměru se objevil
nápis VACIO. A jako by na to čekal, vynořil se z uličky
po Beckerově levici stín.
Lidská mysl je ten nejrychlejší počítač, jaký kdy
existoval. Během následujícího zlomku sekundy
Beckerův mozek zaregistroval tvar mužových brýlí,
zapátral v paměti po odpovídající vzpomínce, našel ji,
zareagoval na nebezpečí a vyžádal si rozhodnutí. Bylo
okamžité. Becker zahodil nyní již nepotřebný motocykl a
sprintem se rozběhl pryč.
Naneštěstí pro něj si však byl Hulohot na pevné zemi
daleko jistější než v rozhoupaném taxíku. Klidně zdvihl
zbraň a vypálil.
Střela zasáhla Beckera do boku, právě když mu zbýval
poslední skok a mohl zmizet za roh mimo dostřel. Udělal
ještě nějakých pět nebo šest kroků, než to pocítil.
Nejprve to bylo jen cukání ve svalu těsně nad kyčlí. Pak
se to změnilo v pálivé svědění. Když spatřil krev,
pochopil. Najednou žádnou bolest necítil. Nebyl na ni
čas. Tryskem vyrazil klikatícím se labyrintem Santa
Cruz.
Hulohot se hnal za svou kořistí. Byl v pokušení
zasáhnout Beckera do hlavy, ale protože byl profesionál,
hrál na jistotu. Becker byl pohyblivý terč a mířením na
střed těla získával Hulohot výhodu největší přípustné
odchylky zásahu jak vertikálně, tak horizontálně. A hra
na jistotu se vyplatila. Becker na poslední chvíli uhnul.
Mířit na hlavu, Hulohot by byl úplně minul. Takhle
Beckera zasáhl alespoň do boku. Věděl sice, že ho kulka
sotva škrábla a že žádné vážné škody nenapáchala,
svému účelu však zásah posloužil. Došlo ke kontaktu.
Kořisti se dotkla smrt. Teď už je to úplně jiná hra.
Becker se hnal slepě vpřed. Zahýbal, kličkoval, vyhýbal
se rovným úsekům… Kroky za ním jako by neznaly
únavu. Beckerova mysl byla úplně prázdná.
Nezatěžovala se absolutně ničím - kde je, kdo ho
pronásleduje… jediné, co zůstalo, byl instinkt. Pud
sebezáchovy. Žádná bolest, jen strach a syrová energie.
Za jeho zády opět práskl výstřel. Kulka roztříštila
dlaždici na zdi a rozprskla kolem změť střepů, které mu
pokropily zátylek. Uskočil doleva do další uličky. Slyšel
sám sebe volat o pomoc, ale čtvrť byla nad ránem jako
po vymření. Zněl tu jen jeho křik, kroky a přerývaný
dech.
Teď už ho začínalo nepříjemně pálit v boku. Obával se,
že za sebou na sluncem vybělených chodnících
zanechává karmínově rudou stopu. Jako štvaný králík se
rozhlížel po nějakých otevřených dveřích, vratech nebo
jakékoli jiné únikové cestě z úzkých uliček, kde číhala
smrt. Nikde nic. A ulička se zužovala.
"Socorro!" Beckerův hlas bylo však sotva slyšet.
"Pomoc!"
Zdi se z obou stran přibližovaly. Ulička se stáčela.
Becker čekal, že doběhne na nějakou křižovatku,
odbočku, nebo že se mu naskytne jiná možnost kamkoli
uhnout. Ulička byla čím dál tím užší a všude jen
zamčené dveře. A další. A ulička se zužovala dál.
Zamčená vrata.
Kroky se blížily. Ocitl se na rovném úseku a pak ulička
začala náhle stoupat. A byla čím dál tím strmější. Becker
153
Becker felt his legs straining. He was slowing.
And then he was there.
Like a freeway that had run out of funding, the alley
just stopped. There was a high wall, a wooden bench,
and nothing else. No escape. Becker looked up three
stories to the top of the building and then spun and
started back down the long alley, but he had only taken
a few steps before he stopped short.
At the foot of the inclined straightaway, a figure ap-
peared. The man moved toward Becker with a meas-
ured determination. In his hand, a gun glinted in the
early morning sun.
Becker felt a sudden lucidity as he backed up toward
the wall. The pain in his side suddenly registered. He
touched the spot and looked down. There was blood
smeared across his fingers and across Ensei Tankado’s
golden ring. He felt dizzy. He stared at the engraved
band, puzzled. He’d forgotten he was wearing it. He’d
forgotten why he had come to Seville. He looked up at
the figure approaching. He looked down at the ring.
Was this why Megan had died? Was this why he would
die?
The shadow advanced up the inclined passageway.
Becker saw walls on all sides – a dead end behind him.
A few gated entryways between them, but it was too
late to call for help.
Becker pressed his back against the dead end. Sud-
denly he could feel every piece of grit beneath the soles
of his shoes, every bump in the stucco wall behind him.
His mind was reeling backward, his childhood, his par-
ents… Susan.
Oh, God… Susan.
For the first time since he was a kid, Becker prayed. He
did not pray for deliverance from death; he did not be-
lieve in miracles. Instead he prayed that the woman he
left behind would find strength, that she would know
without a doubt that she had been loved. He closed his
eyes. The memories came like a torrent. They were not
memories of department meetings, university business,
and the things that made up 90 percent of his life; they
were memories of her. Simple memories: teaching her
to use chopsticks, sailing on Cape Cod. I love you, he
thought. Know that… forever.
It was as if every defense, every facade, every inse-
cure exaggeration of his life had been stripped away. He
was standing naked – flesh and bones before God. I am
a man, he thought. And in a moment of irony he
thought, A man without wax. He stood, eyes closed, as
the man in wire-rim glasses drew nearer. Somewhere
nearby, a bell began to toll. Becker waited in darkness,
for the sound that would end his life.
CHAPTER 89
The morning sun was just breaking over the Seville
rooftops and shining down into the canyons below. The
bells atop the Giralda cried out for sunrise mass. This
was the moment inhabitants had all been waiting for.
Everywhere in the ancient barrio, gates opened and
families poured into the alleyways. Like lifeblood
through the veins of old Santa Cruz, they coursed to-
ward the heart of their pueblo, toward the core of their
history, toward their God, their shrine, their cathedral.
Somewhere in Becker’s mind, a bell was tolling. Am I
dead? Almost reluctantly, he opened his eyes and
squinted into the first rays of sunlight. He knew exactly
where he was. He leveled his gaze and searched the
alley for his assailant. But the man in wire-rims was not
there. Instead, there were others. Spanish families, in
their finest clothes, stepping from their gated portals
into the alleyways, talking, laughing.
At the bottom of the alley, hidden from Becker’s view,
cítil, jak ho do nohou bere křeč. Začal zpomalovat.
A najednou to bylo tady.
Jako dálnice, při jejíž stavbě došly peníze, ulička
najednou zničehonic končila. Byla tam jen vysoká zeď,
dřevěná lavička - a víc nic. Nebylo úniku. Becker vzhlédl
do výše tří pater ke střeše budovy a pak se otočil a
rozběhl se dlouhou uličkou zase zpátky dolů. Uběhl však
jen pár kroků a strnul na místě.
Na úpatí svažující se uličky se objevila postava. Ten
muž se k Beckerovi blížil se sebejistým odhodláním.
Zbraň v jeho ruce se v prvních paprscích vycházejícího
slunce matně zaleskla.
Jak Becker couval nazpátek ke zdi, najednou začal
uvažovat naprosto jasně. Nyní už cítil i bolest v boku.
Dotkl se zasaženého místa a podíval se. Prst a zlatý
prsten Enseie Tankada potřísnila krev. Cítil závrať.
Zmateně civěl na rytý zlatý kroužek. Úplně už zapomněl,
že ho má na ruce. Zapomněl také, proč přijel do Sevilly.
Vzhlédl k přibližující se postavě. Pak se podíval na
prsten. To proto Megan zemřela? To kvůli němu zemře i
on?
Stín postupoval svažující se uličkou. Becker viděl zdi po
obou stranách - a za ním cesta končila. Mezi nimi bylo
několik průchodů se zavřenými vraty, bylo však již
pozdě volat o pomoc.
Becker se přitiskl zády ke zdi za sebou. Najednou cítil
každé zrnko štěrku pod podrážkami bot a každý hrbolek
na omítce zdi za svými zády. Myšlenky se mu rozběhly
do minulosti - do jeho dětství, k rodičům… a k Susan.
Panebože… Susan.
Naposledy se Becker modlil, když byl ještě kluk. Nyní se
nemodlil za záchranu před smrtí. Natolik naivní nebyl a
na zázraky nevěřil. Modlil se, aby žena, kterou tu
nechává, našla sílu a bez jakýchkoli pochybností věděla,
že byla milována. Zavřel oči. Vzpomínky se valily jako
horská bystřina. Nebyly to však vzpomínky na schůze
katedry, na práci na univerzitě a vůbec na věci, které
mu zabíraly devadesát procent života; byly to vzpomínky
na ni. Prosté vzpomínky - jak ji učil jíst hůlkami nebo
plachtit na Cape Codu. Miluju tě, pomyslel si. Pamatuj si
to… navždycky.
Jako by najednou odhodil všechny obranné
mechanizmy, veškerou fasádu a přetvářku z nejistoty.
Jako by tu stál nahý - jen maso a kosti před samotným
Bohem. Jsem člověk, napadlo ho. A pak už jen stál se
zavřenýma očima a cítil, jak se muž s brýlemi v
drátěných obroučkách nezadržitelně blíží. Kdesi nedaleko
začal vyzvánět zvon. Becker ve tmě čekal, až se ozve
zvuk, který ukončí jeho život.
Kapitola 89
Nad Sevillou právě vycházelo ranní slunce, které svými
paprsky zalévalo střechy a svítilo do uliček pod nimi.
Zvony na věži Giralda začaly svolávat věřící na jitřní mši.
Na tento okamžik všichni místní obyvatelé čekali. Ve
všech koutech starobylé čtvrti se začaly otevírat dveře a
vrata a rodiny se hrnuly do uliček. Jako životodárná
tekutina cévami, valily se davy lidí ulicemi starého Santa
Cruz k srdci své čtvrti a své historie, ke svému Bohu,
svatyni a katedrále.
Beckerovi začalo zvonit v uších. Jsem už mrtvý? Téměř
neochotně otevřel oči a zamžoural do prvních slunečních
paprsků. Přesně věděl, kde je. Odtrhl zrak od oblohy a
zapátral v uličce po svém vrahovi. Ale muž s brýlemi
tam nebyl. Místo něho tam byli jiní. Španělské rodiny
vyparáděné do nejlepších šatů sestupovaly ze schodišť a
vycházely ze vrat do uliček, a všichni jeden přes druhého
hovořili a smáli se.
Na spodním konci uličky, skryt před Beckerovými zraky,
154
Hulohot cursed in frustration. At first there had been
only a single couple separating him from his quarry.
Hulohot had been certain they would leave. But the
sound of the bells kept reverberating down the alley,
drawing others from their homes. A second couple, with
children. They greeted each another. Talking, laughing,
kissing three times on the cheek. Another group ap-
peared, and Hulohot could no longer see his prey. Now,
in a boiling rage, he raced into the quickly growing
crowd. He had to get to David Becker!
The killer fought his way toward the end of the alley.
He found himself momentarily lost in a sea of bodies –
coats and ties, black dresses, lace mantles over
hunched women. They all seemed oblivious to Hulohot’s
presence; they strolled casually, all in black, shuffling,
moving as one, blocking his way. Hulohot dug his way
through the crowd and dashed up the alley into the
dead end, his weapon raised. Then he let out a muted,
inhuman scream. David Becker was gone.
Becker stumbled and sidestepped his way through the
crowd. Follow the crowd, he thought. They know the
way out. He cut right at the intersection and the alley
widened. Everywhere gates were opening and people
were pouring out. The pealing of the bells grew louder.
Becker’s side was still burning, but he sensed the
bleeding had stopped. He raced on. Somewhere behind
him, closing fast, was a man with a gun.
Becker ducked in and out of the groups of churchgoers
and tried to keep his head down. It was not much far-
ther. He could sense it. The crowd had thickened. The
alley had widened. They were no longer in a little tribu-
tary, this was the main river. As he rounded a bend,
Becker suddenly saw it, rising before them – the cathe-
dral and Giralda tower.
The bells were deafening, the reverberations trapped in
the high-walled plaza. The crowds converged, everyone
in black, pushing across the square toward the gaping
doors of the Seville Cathedral. Becker tried to break
away toward Mateus Gago, but he was trapped. He was
shoulder to shoulder, heel to toe with the shoving
throngs. The Spaniards had always had a different idea
of closeness than the rest of the world. Becker was
wedged between two heavyset women, both with their
eyes closed, letting the crowd carry them. They mum-
bled prayers to themselves and clutched rosary beads in
their fingers.
As the crowd closed on the enormous stone structure,
Becker tried to cut left again, but the current was
stronger now. The anticipation, the pushing and shov-
ing, the blind, mumbled prayers. He turned into the
crowd, trying to fight backward against the eager
throngs. It was impossible, like swimming upstream in a
mile-deep river. He turned. The cathedral doors loomed
before him – like the opening to some dark carnival ride
he wished he hadn’t taken. David Becker suddenly real-
ized he was going to church.
CHAPTER 90
The Crypto sirens were blaring. Strathmore had no
idea how long Susan had been gone. He sat alone in the
shadows, the drone of TRANSLTR calling to him. You’re
a survivor… you’re a survivor… .
Yes, he thought. I’m a survivor – but survivalis nothing
without honor. I’d rather die than live in the shadow of
disgrace.
And disgrace was what was waiting for him. He had
kept information from the director. He had sent a virus
into the nation’s most secure computer. There was no
zuřivě klel Hulohot. Nejdřív se mezi něj a jeho kořist
připletl jen jediný pár. Hulohot si byl jistý, že tihle dva
mu půjdou z cesty. Zvuk zvonu však dál rozechvíval
celou uličku a vytahoval z domovů další a další lidi.
Objevil se druhý pár, tentokrát i s dětmi. Vzájemně se
zdravili, povídali si, smáli se a každý s každým se musel
třikrát políbit na tvář. Když se vynořila třetí skupinka,
Hulohot už na svůj terč neviděl. Teď už jen překypoval
vztekem a hnal se rychle houstnoucím davem. Musí se
dostat k Davidu Beckerovi!
Zabiják se dral na konec uličky. Na okamžik se až ztratil
v moři lidských těl - samá saka a kravaty, černé šaty a
krajkové šály shrbených žen. Nikdo jako by si jeho
přítomnosti ani nepovšiml. Všichni klidně kráčeli stejným
směrem, všichni byli v černém a šourali se jako jeden
muž. Blokovali mu však cestu. Když se Hulohot konečně
prodral davem a doběhl na slepý konec uličky, pozdvihl
ruku se zbraní. Vzápětí se však z jeho úst vydral
přidušený, nelidský výkřik. David Becker byl pryč.
Becker se potácel a kličkoval spolu s davem. Drž se
davu, říkal si v duchu. Oni vědí, kudy ven. Mířili rovnou
ke křižovatce. Ulička se rozšiřovala. Vrata byla všude
otevřená a chrlila ven spousty lidí. Zvony zněly čím dál
tím hlasitěji.
Beckera stále ještě pálilo v boku, cítil však, že krvácení
již ustalo. Dral se pořád dál. Někde tam za ním je muž
se zbraní a rychle se přibližuje.
Becker se nořil do jednotlivých hloučků věřících, zase je
opouštěl a snažil se přitom pořád kráčet se sklopenou
hlavou. Už to nemohlo být daleko, to cítil. Dav houstl a
ulička se rozšiřovala. To už nebyl žádný titěrný přítok,
nýbrž hlavní řečiště. A když zahnuli za roh, Becker
najednou spatřil, jak se před nimi tyčí katedrála a věž
Giralda.
Vyzvánění zvonů až ohlušovalo, protože jejich vibrace
zůstávaly uzavřené na náměstí ohraničeném vysokými
zdmi. Davy z jednotlivých ulic splývaly a všichni ti lidé v
černém se hrnuli přes náměstí k dokořán otevřeným
vratům sevillské katedrály. Becker se pokusil od nich
oddělit a vydat se směrem k Mateus Gago, ale dav ho
opět uchvátil. Teď už to bylo tělo na tělo. Cítil, jak mu
lidé kolem šlapou na špičky i na paty, cizí lokty ho
dloubaly do boků a právě tak musel on sám tísnit
kolemjdoucí. Jenže Španělé měli na fyzickou blízkost
vždycky jiný názor než zbytek světa. Becker se vklínil
mezi dvě robustní ženy. Obě měly zavřené oči a
nechávaly se unášet davem. Mumlaly si modlitby a v
prstech svíraly růžence.
Když se dav přiblížil k ohromné kamenné stavbě,
Becker se opět pokusil o úhybný manévr vlevo, ale i
tentokrát byl proud silnější než on. Všude jen rozechvělé
očekávání, strkání a tlačenice a donekonečna mumlané
modlitby. Otočil se do davu a snažil se vzdorovat nátlaku
a šťouchání. Bylo to ale k ničemu, asi jako pokoušet se
plavat proti proudu kilometr hluboké řeky. Obrátil se.
Před ním už se tyčila vrata katedrály jako brána k nějaké
pochmurné karnevalové vyjížďce, kterou by byl nejraději
vůbec nepodnikal. Náhle si David Becker uvědomil, že
vchází do kostela.
Kapitola 90
Sirény v dešifrovacím oddělení ječely ostošest.
Strathmore neměl ani ponětí, jak dlouho je Susan pryč.
Seděl o samotě ve stínu a vnímal pouze tlumený hukot
TRANSLTRu. Vy jste to přežil… vy jste to přežil…
Ano, pomyslel si. Já jsem to přežil, ale je to přežití beze
cti. Raději bych zemřel, než žil v nemilosti.
A právě nemilost byla tím, co ho čekalo. Tajil informace
před ředitelem. Poslal virus do nejtajnějšího a nejlépe
zajištěného počítače v zemi. Ani na okamžik
155
doubt he would be hung out to dry. His intentions had
been patriotic, but nothing had gone as he’d planned.
There had been death and treachery. There would be
trials, accusations, public outrage. He had served his
country with honor and integrity for so many years, he
couldn’t allow it to end this way.
I’m a survivor, he thought.
You’re a liar, his own thoughts replied.
It was true. He was a liar. There were people he hadn’t
been honest with. Susan Fletcher was one of them.
There were so many things he hadn’t told her – things
he was now desperately ashamed of. For years she’d
been his illusion, his living fantasy. He dreamed of her
at night; he cried out for her in his sleep. He couldn’t
help it. She was as brilliant and as beautiful as any
woman he could imagine. His wife had tried to be pa-
tient, but when she finally met Susan, she immediately
lost hope. Bev Strathmore never blamed her husband
for his feelings. She tried to endure the pain as long as
possible, but recently it had become too much. She’d
told him their marriage was ending; another woman’s
shadow was no place to spend the rest of her life.
Gradually the sirens lifted Strathmore from his daze.
His analytical powers searched for any way out. His
mind reluctantly confirmed what his heart had sus-
pected. There was only one true escape, only one solu-
tion.
Strathmore gazed down at the keyboard and began
typing. He didn’t bother to turn the monitor so he could
see it. His fingers pecked out the words slowly and deci-
sively.
Dearest friends, I am taking my life today…
This way, no one would ever wonder. There would be
no questions. There would be no accusations. He would
spell out for the world what had happened. Many had
died… but there was still one life to take.
CHAPTER 91
In a cathedral, it is always night. The warmth of the
day turns to damp coolness. The traffic is silenced be-
hind thick granite walls. No number of candelabras can
illuminate the vast darkness overhead. Shadows fall
everywhere. There’s only the stained glass, high above,
filtering the ugliness of the outside world into rays of
muted reds and blues.
The Seville Cathedral, like all great cathedrals of
Europe, is laid out in the shape of a cross. The sanctu-
ary and altar are located just above the midpoint and
open downward onto the main sanctuary. Wooden pews
fill the vertical axis, a staggering 113 yards from the
altar to the base of the cross. To the left and right of
the altar, the transept of the cross houses confession-
als, sacred tombs, and additional seating.
Becker found himself wedged in the middle of a long
pew about halfway back. Overhead, in the dizzying
empty space, a silver censer the size of a refrigerator
swung enormous arcs on a frayed rope, leaving a trail
of frankincense. The bells of the Giralda kept ringing,
sending low rumbling shock waves through the stone.
Becker lowered his gaze to the gilded wall behind the
altar. He had a lot to be thankful for. He was breathing.
He was alive. It was a miracle.
As the priest prepared to give the opening prayer,
Becker checked his side. There was a red stain on his
shirt, but the bleeding had stopped. The wound was
small, more of a laceration than a puncture. Becker
tucked his shirt back in and craned his neck. Behind
him, the doors were cranking shut. He knew if he’d
been followed, he was now trapped. The Seville Cathe-
nezapochyboval, že mu to bude všechno sečteno. Jeho
úmysly byly sice ryze vlastenecké, nic však nevyšlo tak,
jak si plánoval. Nevyhnula se mu ani smrt a zrada.
Budou ho soudit, obviňovat, veřejnost bude chtít vidět
padat hlavy. Tolik let své zemi sloužil věrně a se ctí…
nemůže připustit, aby to skončilo takhle.
Já jsem to přežil, pomyslel si znovu.
Jsi lhář, odpověděl mu jeho vlastní vnitřní hlas.
Byla to pravda. Byl lhář. K některým lidem skutečně
nebyl upřímný. Susan Fletcherová byla jednou z nich.
Neřekl jí toho tolik… tolik věcí, za něž se nyní zoufale
styděl. Po léta byla jeho modlou, jeho živoucí fantazií. Za
nocí se mu o ní zdávalo a volal ji ze spaní. Nemohl si
pomoct. Byla tak inteligentní a krásná, jak jenom žena
může být. Jeho manželka se snažila být trpělivá, ale
když se se Susan nakonec seznámila, okamžitě ztratila
veškerou naději. Bev Strathmoreová svému muži jeho
city nikdy nevyčítala. Snažila se tu bolest snášet co
možná nejdéle, ale nedávno pohár hořkosti přetekl.
Oznámila mu, že jejich manželství končí a že nehodlá
strávit zbytek života ve stínu jiné ženy.
Sirény začaly Strathmora postupně probírat z obluzení.
Jeho analytický mozek potřeboval pracovat. Jeho mysl si
- ač neochotně - připouštěla to, co v srdci tušil už delší
dobu. Je jen jediná možnost úniku - jediné řešení.
Sklopil zrak ke klávesnici a začal psát. Ani se
nenamáhal otočit si monitor tak, aby na něj viděl. Jeho
prsty pomalu a rozhodně vyťukávaly jednotlivá slova.
Moji nejdražší přátelé, dnes si beru život…
Takhle se nikdo nebude ničemu divit. Nebudou žádné
otázky. Žádná obvinění. Vysvětlí světu, co se stalo.
Mnoho lidí už zemřelo… ale jeden život to ještě stát
bude.
Kapitola 91
V katedrále je pořád noc. Teplo venkovního dne se tu
mění ve vlhký chlad. Tlusté žulové zdi tlumí hluk
dopravy zvenčí. Žádné lucerny neprosvětlí nekonečnou
temnotu nad hlavami věřících. Stíny jsou úplně všude.
Jen mozaikové sklo vysoko nad nimi filtruje ošklivost
vnějšího světa do podoby paprsků matně červené a
modré barvy.
Sevillská katedrála je stejně jako všechny velké
katedrály v Evropě vystavěna do tvaru kříže. Presbytář a
oltář jsou umístěny hned nad průsečíkem ramen a
otevřené směrem do hlavní svatyně. Vertikální osu kříže
vyplňují dřevěné kostelní lavice v délce ohromujících sto
třinácti metrů. Jejich řada se táhne od oltáře až k
základně pomyslného kříže. Nalevo a napravo od oltáře
se v příčné lodi baziliky nachází zpovědnice, posvátné
hrobky a další sedadla.
Becker se ocitl uprostřed dlouhé lavice zhruba v
polovině hlavní lodi. Nad jeho hlavou se pod klenutým
stropem katedrály, tak vysoko, až se mu z toho zatočila
hlava, pohupovala na prodřeném provaze v rozmáchlých
obloucích stříbrná kadidelnice velikosti ledničky.
Vystupoval z ní vonný kouř. Zvony z věže Giralda
vyzváněly dál a po každém úderu srdcí zvonů proběhly
kamennými zdmi chrámu mohutné rázové vlny. Becker
sklopil zrak ke zlatem vykládané zdi za oltářem. Měl
hodně za co děkovat. Dýchal a žil. Zázrak.
Když se kněz začal chystat k zahajovací modlitbě,
Becker si zkontroloval bok. Na košili měl rudou skvrnu,
krvácení však již ustalo. Rána nebyla velká - spíš
škrábnutí než průstřel. Zastrčil si košili zpátky a otočil
hlavu dozadu, div si nevykroutil krk. Vrata za ním se se
skřípotem zavírala. Věděl, že pokud ho ten člověk
sledoval, je v pasti. Sevillská katedrála má jediný
156
dral had a single functional entrance, a design popular-
ized in the days when churches were used as fortresses,
a safe haven against Moorish invasion. With a single
entrance, there was only one door to barricade. Now the
single entrance had another function – it ensured all
tourists entering the cathedral had purchased a ticket.
The twenty-two-foot-high, gilded doors slammed with
a decisive crash. Becker was sealed in the house of
God. He closed his eyes and slid low in his pew. He was
the only one in the building not dressed in black.
Somewhere voices began to chant.
Toward the back of the church, a figure moved slowly
up the side aisle, keeping to the shadows. He had
slipped in just before the doors closed. He smiled to
himself. The hunt was getting interesting. Becker is
here… I can feel it. He moved methodically, one row at
a time. Overhead the frankincense decanter swung its
long, lazy arcs. A fine place to die, Hulohot thought. I
hope I do as well.
Becker knelt on the cold cathedral floor and ducked his
head out of sight. The man seated next to him glared
down – it was most irregular behavior in the house of
God.
"Enfermo," Becker apologized. "Sick."
Becker knew he had to stay low. He had glimpsed a
familiar silhouette moving up the side aisle. It’s him!
He’s here!
Despite being in the middle of an enormous congrega-
tion, Becker feared he was an easy target – his khaki
blazer was like a roadside flare in the crowd of black. He
considered removing it, but the white oxford shirt un-
derneath was no better. Instead he huddled lower.
The man beside him frowned. "Turista. " He grunted.
Then he whispered, half sarcastically, "Llamo un
médico? Shall I call a doctor?"
Becker looked up at the old man’s mole-ridden face.
"No, gracias. Estoy bien."
The man gave him an angry look. "Pues siéntate! Then
sit down!" There were scattered shushes around them,
and the old man bit his tongue and faced front.
Becker closed his eyes and huddled lower, wondering
how long the service would last. Becker, raised Protes-
tant, had always had the impression Catholics were
long-winded. He prayed it was true – as soon as the
service ended, he would be forced to stand and let the
others out. In khaki he was dead.
Becker knew he had no choice at the moment. He sim-
ply knelt there on the cold stone floor of the great ca-
thedral. Eventually, the old man lost interest. The con-
gregation was standing now, singing a hymn. Becker
stayed down. His legs were starting to cramp. There
was no room to stretch them. Patience, he thought.
Patience. He closed his eyes and took a deep breath.
It felt like only minutes later that Becker felt someone
kicking him. He looked up. The mole-faced man was
standing to his right, waiting impatiently to leave the
pew.
Becker panicked. He wants to leave already? I’ll have
to stand up! Becker motioned for the man to step over
him. The man could barely control his anger. He
grabbed the tails of his black blazer, pulled them down
in a huff, and leaned back to reveal the entire row of
people waiting to leave. Becker looked left and saw that
the woman who had been seated there was gone. The
length of pew to his left was empty all the way to the
center aisle.
The service can’t be over! It’s impossible! We just got
here!
But when Becker saw the altar boy at the end of the
row and the two single-file lines moving up the center
funkční vchod. Tato konstrukce se osvědčila v dobách,
kdy se kostely využívaly také jako pevnosti a bezpečná
útočiště před maurskými vpády. Protože měly jediný
vchod, bylo třeba zabarikádovat jen jedny dveře. Nyní
měl jediný vchod novou funkci - zajišťoval, že si každý
turista vstupující do katedrály koupí lístek.
Téměř sedm metrů vysoká zlacená vrata se s razantním
třesknutím zavřela. Becker byl uvězněný v svatostánku
Božím. Zavřel oči a poněkud se v lavici přikrčil. Byl v
celém chrámu jediný, kdo neměl černé oblečení. Odkudsi
k němu dolehl zpěv.
V zadním traktu kostela se postranní uličkou zvolna
pohybovala postava, která se neustále držela ve stínu.
Muž sem vklouzl těsně předtím, než se vrata přibouchla.
Nepatrně se pousmál. Hon začínal být zajímavý. Becker
je tady… cítím to. Postupoval metodicky - po
jednotlivých řadách. Kadidelnice se na provaze nad jeho
hlavou zvolna pohupovala v rozmáchlých obloucích.
Dobré místo k umírání, pomyslel si Hulohot. Doufám, že
se mi to také podaří.
Becker si klekl na chladnou podlahu katedrály a sklonil
hlavu tak, aby pokud možno nebyl vidět. Muž sedící
vedle něj ho sjel nesouhlasným pohledem. V domě
Božím na něco takového zjevně nebyli zvyklí.
"Enfermo," zašeptal Becker omluvně. "Je mi zle."
Věděl, že musí zůstat neviditelný. V postranní uličce
totiž zpozoroval pohybující se povědomou siluetu. Je to
on! Je tady!
Přestože všude kolem něj byla spousta lidí, obával se,
že je snadným terčem. Jeho khaki sako tu v záplavě
černých obleků a šatů působilo jako semafor. Už ho
napadlo si je sundat, ale bílá košile pod ním by mu taky
zrovna moc nepomohla. Raději se proto skrčil ještě níž.
Muž vedle něj se zamračil. "Turista," odfrkl si. Pak zpola
sarkasticky zašeptal: "Llamo un médico? Mám zavolat
doktora?"
Becker vzhlédl k vrásčité starcově tváři. "No, gracias.
Estoy bien."
Stařec se na něj vztekle podíval. "Pues siéntate! Tak si
sedněte!" Kolem se začalo ozývat varovné syčení. Stařec
se kousl do jazyka a zahleděl se dopředu.
Becker znovu zavřel oči a schoulil se níž. Zajímalo by
ho, jak dlouho bohoslužba potrvá. Byl vychován jako
protestant a vždycky měl dojem, že katolíci jdou na
všechno moc zdlouhavě. Nyní se modlil, aby byl jeho
odhad správný, protože jakmile bohoslužba skončí, bude
muset vstát a nechat ostatní vyjít. A v tom svém khaki
saku je odsouzen k smrti.
Věděl, že momentálně nemá na vybranou. Prostě tedy
zůstal klečet na studené kamenné podlaze obrovské
katedrály. Starý muž si ho nakonec přestal všímat. Věřící
nyní stáli a zpívali nějaký chorál. Becker zůstal na zemi.
Do nohou ho začínala brát křeč. Nebylo tu však místo,
aby si je mohl protáhnout. Trpělivost, říkal si v duchu.
Trpělivost. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Zdálo se mu, že uběhlo teprve pár minut, když do něj
kdosi kopl. Vzhlédl a uviděl po své pravici stát starce s
vrásčitým obličejem, který netrpělivě čekal, až bude
moci vyjít z lavice.
Beckera se zmocnila panika. On už chce jít? To budu
muset vstát! Pokynul starci, aby ho překročil. Ten už jen
stěží krotil svou netrpělivost. Odhrnul si šosy dlouhého
černého kabátu a vztekle se naklonil stranou, aby Becker
viděl tu řadu lidí, kteří čekali za ním. Becker se ohlédl
doleva a zjistil, že žena, která tam seděla, už je pryč.
Lavice po jeho levé ruce byla prázdná až do středové
uličky.
To ještě nemůže být konec! To není možné! Vždyť jsme
sotva přišli!
Když však uviděl na konci řady ministranta a dvě fronty
lidí postupující středovou uličkou k oltáři, pochopil, co se
157
aisle toward the altar, he knew what was happening.
Communion. He groaned. The damn Spaniards do it
first!
CHAPTER 92
Susan climbed down the ladder into the sublevels.
Thick steam was now boiling up around TRANSLTR’s
hull. The catwalks were wet with condensation. She
almost fell, her flats providing very little traction. She
wondered how much longer TRANSLTR would survive.
The sirens continued their intermittent warning. The
emergency lights spun in two-second intervals. Three
stories below, the aux generators shook in a taxed
whine. Susan knew somewhere at the bottom in the
foggy dimness there was a circuit breaker. She sensed
time was running out.
Upstairs, Strathmore held the Beretta in his hand. He
reread his note and laid it on the floor of the room
where he was standing. What he was about to do was a
cowardly act, there was no doubt. I’m a survivor, he
thought. He thought of the virus in the NSA databank,
he thought of David Becker in Spain, he thought of his
plans for a back door. He had told so many lies. He was
guilty of so much. He knew this was the only way to
avoid accountability… the only way to avoid the shame.
Carefully he aimed the gun. Then he closed his eyes and
pulled the trigger.
Susan had only descended six flights when she heard
the muffled shot. It was far off, barely audible over the
generators. She had never heard a gunshot except on
television, but she had no doubt what it was.
She stopped short, the sound resounding in her ears.
In a wave of horror, she feared the worst. She pictured
the commander’s dreams – the back door in Digital For-
tress, the incredible coup it would have been. She pic-
tured the virus in the databank, his failing marriage,
that eerie nod he had given her. Her footing faltered.
She spun on the landing, grappling for the banister.
Commander! No!
Susan was momentarily frozen, her mind blank. The
echo of the gunshot seemed to drown out the chaos
around her. Her mind told her to keep on going, but her
legs refused. Commander! An instant later she found
herself stumbling back up the stairs, entirely forgetting
the danger around her.
She ran blindly, slipping on the slick metal. Above her
the humidity fell like rain. When she reached the ladder
and began climbing, she felt herself lifted from below by
a tremendous surge of steam that practically jettisoned
her through the trapdoor. She rolled onto the Crypto
floor and felt the cool air wash over her. Her white
blouse clung to her body, soaked through.
It was dark. Susan paused, trying to get her bearings.
The sound of the gunshot was on endless loop in her
head. Hot steam billowed up through the trapdoor like
gases from a volcano about to explode.
Susan cursed herself for leaving the Beretta with
Strathmore. She had left it with him, hadn’t she? Or
was it in Node 3? As her eyes adjusted to the dark, she
glanced toward the gaping hole in the Node 3 wall. The
glow from the monitors was faint, but in the distance
she could see Hale lying motionless on the floor where
she’d left him. There was no sign of Strathmore. Terri-
fied of what she’d find, she turned toward the com-
mander’s office.
But as she began to move, something registered as
strange. She backpedaled a few steps and peered into
Node 3 again. In the soft light she could see Hale’s arm.
It was not at his side. He was no longer tied like a
děje.
Přijímání. Neubránil se hlasitému zasténání. Ti zatracení
Španělé jdou napřed k přijímání!
Kapitola 92
Susan sestoupila po žebříku do suterénu. Kolem trupu
TRANSLTRu se valila mohutná oblaka páry. Lávky a
schůdky byly pokryté vlhkostí a Susan málem upadla,
protože lodičky nebyly na tenhle výlet tím
nejvhodnějším. Napadlo ji, jak dlouho to asi TRANSLTR
ještě vydrží. Sirény dál v pravidelných intervalech kvílely
a nouzové majáky vždy po dvou sekundách blikaly. O tři
poschodí níž se chvěly a rovnoměrně hučely záložní
generátory. Susan věděla, že někde tam na dně té
zamlžené temnoty je jistič. Něco jí říkalo, že moc času
už nemá.
Nahoře zatím Strathmore vzal do ruky svou berettu.
Znovu si přečetl dopis na rozloučenou a položil ho na
podlahu tam, kde stál. Že je to, co se chystá udělat,
zbabělost, o tom nepochyboval ani na okamžik. Já jsem
to přežil, pomyslel si ironicky. Myslel na virus v
databance, na Davida Beckera ve Španělsku i na své
plány s Digitální pevností. Vyslovil obrovskou spoustu lží.
Příliš moc toho zavinil. Věděl, že tohle je jediný způsob,
jak se vyhnout zodpovědnosti… a jak utéct před hanbou.
Pečlivě namířil pistoli. Pak zavřel oči a stiskl spoušť.
Susan za sebou měla teprve šest schodišť, když
uslyšela tlumený zvuk výstřelu. Ozval se z dálky a přes
hluk generátorů ho bylo sotva slyšet. Až doteď slyšela
střelbu jen v televizi, přesto však neměla nejmenší
pochybnosti. Nahoře někdo vystřelil.
Strnula na místě a v uších jí ještě doznívala ozvěna té
rány. Zmocnila se jí čirá hrůza. Obávala se nejhoršího.
Vybavila si Strathmorovy sny o zadních vrátkách
zakomponovaných do Digitální pevnosti a o obrovském
úspěchu, který by to přineslo. Představila si virus řádící
v databance, vzpomněla si na jeho nešťastné manželství
i na to zlověstné přikývnutí. Podlomila se pod ní kolena.
Otočila se na plošině a hrábla po zábradlí.
Šéfe, ne!
Na chvilku ztuhla jako přimražená a před očima se jí
udělaly mžitky. Ozvěna výstřelu jako by umlčela okolní
chaos. Rozum jí velel pokračovat v cestě, nohy však
vypovídaly službu. Šéfe! Za okamžik už klopýtala po
schodech nazpátek. Na nebezpečí kolem sebe úplně
zapomněla.
Běžela skoro poslepu a klouzala po hladkém, slizkém
kovu. Vlhkost vzduchu ji skrápěla jako déšť. Když se
dostala k žebříku a začala po něm stoupat, ucítila, jak ji
zespodu nadzdvihla obrovská vlna páry, která ji doslova
prohodila poklopem. Překulila se na podlahu haly a
ucítila, jak ji zaplavila vlna studeného vzduchu. Bílou
blůzu měla úplně promočenou a přilepenou k tělu.
Všude kolem byla tma. Susan na okamžik znehybněla a
snažila se zorientovat. V hlavě jí neustále zněl zvuk toho
výstřelu. Z poklopu se dál valila horká pára jako plyny z
jícnu sopky těsně před erupcí.
Susan si v duchu nadávala za to, že nechala
Strathmorovi tu zbraň. Nechala mu ji, nebo ne? Nebo
snad zůstala v Uzlu 3? Když si její zrak opět přivykl na
tmu, pohlédla k otvoru zejícímu v prosklené stěně Uzlu.
Svit monitorů byl sice slabý, přesto však i na tu dálku
rozeznala Hala, nehybně ležícího na podlaze tak, jak ho
tam zanechala. Po Strathmorovi nikde ani stopy. V hrůze
z toho, co najde, se otočila a vykročila k jeho kanceláři.
Sotva se však pohnula, uvědomila si, že něco je jinak.
Couvla pár kroků a znovu se upřeně zahleděla do Uzlu 3.
Ve slabém světle zahlédla Halovu paži. Neměl ji u boku.
Už nebyl svázaný jako mumie. Měl paži přehozenou přes
158
mummy. His arm was up over his head. He was
sprawled backward on the floor. Had he gotten free?
There was no movement. Hale was deathly still.
Susan gazed up at Strathmore’s workstation perched
high on the wall. "Commander?"
Silence.
Tentatively she moved toward Node 3. There was an
object in Hale’s hand. It glimmered in the light of the
monitors. Susan moved closer… closer. Suddenly she
could see what Hale was holding. It was the Beretta.
Susan gasped. Following the arch of Hale’s arm, her
eyes moved to his face. What she saw was grotesque.
Half of Greg Hale’s head was soaked in blood. The dark
stain had spread out across the carpet.
Oh my God! Susan staggered backward. It wasn’t the
commander’s shot she’d heard, it was Hale’s!
As if in a trance, Susan moved toward the body. Ap-
parently, Hale had managed to free himself. The printer
cables were piled on the floor beside him. I must have
left the gun on the couch, she thought. The blood flow-
ing through the hole in his skull looked black in the blu-
ish light.
On the floor beside Hale was a piece of paper. Susan
went over unsteadily, and picked it up. It was a letter.
Dearest friends, I am taking my life today in penance
for the following sins…
In utter disbelief, Susan stared at the suicide note in
her hand. She read slowly. It was surreal – so unlike
Hale – a laundry list of crimes. He was admitting to eve-
rything – figuring out that NDAKOTA was a hoax, hiring
a mercenary to kill Ensei Tankado and take the ring,
pushing Phil Chartrukian, planning to sell Digital For-
tress.
Susan reached the final line. She was not prepared for
what she read. The letter’s final words delivered a
numbing blow.
Above all, I’m truly sorry about David Becker. Forgive
me, I was blinded by ambition.
As Susan stood trembling over Hale’s body, the sound
of running footsteps approached behind her. In slow
motion, she turned.
Strathmore appeared in the broken window, pale and
out of breath. He stared down at Hale’s body in appar-
ent shock.
"Oh my God!" he said. "What happened?"
CHAPTER 93
Communion.
Hulohot spotted Becker immediately. The khaki blazer
was impossible to miss, particularly with the small
bloodstain on one side. The jacket was moving up the
center aisle in a sea of black. He must not know I’m
here. Hulohot smiled. He’s a dead man.
He fanned the tiny metal contacts on his fingertips, ea-
ger to tell his American contact the good news. Soon,
he thought, very soon.
Like a predator moving downwind, Hulohot moved to
the back of the church. Then he began his approach –
straight up the center aisle. Hulohot was in no mood to
track Becker through the crowds leaving the church. His
quarry was trapped, a fortunate turn of events. Hulohot
just needed a way to eliminate him quietly. His silencer,
the best money could buy, emitted no more than a tiny
spitting cough. That would be fine.
As Hulohot closed on the khaki blazer, he was unaware
of the quiet murmurs coming from those he was pass-
ing. The congregation could understand this man’s ex-
citement to receive the blessing of God, but neverthe-
less, there were strict rules of protocol – two lines, sin-
gle file.
hlavu a spočíval rozvalený na zádech. Dokázal se nějak
osvobodit? Vůbec se ale nehýbal. Ležel tam jako
mrtvola.
Susan se ohlédla ke Strathmorově vyvýšené kanceláři.
"Šéfe?"
Ticho.
Váhavě vykročila směrem k Uzlu 3. Už viděla, že Hale
má něco v ruce. Ve světle monitorů se to lesklo. Susan
šla blíž… a ještě blíž. A pak už viděla jasně, co to drží.
Berettu.
Susan spadla čelist. Její pohled klouzal po natažené
Halově paži až k obličeji. Naskytl se jí děsivý pohled.
Greg Hale měl polovinu hlavy zalitou krví. Tmavá skvrna
se šířila po koberci a vsakovala se do něho.
Panebože! Susan v hrůze ucouvla. To, co slyšela, nebyl
šéfův výstřel - to střílel Hale!
Jako v tranzu přikročila k ležícímu tělu. Hale se zjevně
dokázal dostat z pout. Kabely od tiskárny ležely na
hromádce vedle něj. Tu pistoli jsem musela nechat ležet
na pohovce, pomyslela si Susan. Krev prýštící z díry v
lebce vypadala v namodralém přísvitu úplně černá.
Na podlaze vedle Hala ležel kus papíru. Susan k němu
na nejistých nohou přistoupila a zvedla ho. Byl to dopis.
Moji nejdražší přátelé, dnes si beru život jako trest za
tyto své hříchy…
Susan nevěřícně civěla na sebevrahův dopis na
rozloučenou. Pomalu četla. Bylo to jako z jiného světa.
Rozhodně jí to právě k Halovi moc nesedělo. Kompletní
výčet všech spáchaných zločinů… Přiznával se ke všemu
- uváděl, že NDAKOTA byl podvod, že najal vraha, aby
zabil Enseie Tankada a ukradl prsten, že srazil dolů Phila
Chartrukiana a měl v úmyslu prodat Digitální pevnost.
Konečně se dostala k poslední řádce. Na to, co tam
stálo, nebyla v žádném případě připravena. Závěrečná
slova dopisu pro ni byla smrtelnou ranou.
Ze všeho nejvíc je mi líto Davida Beckera. Odpusťte mi,
byl jsem zaslepený ctižádostí.
Susan stála celá roztřesená nad Halovým mrtvým
tělem. Najednou k jejím uším dolehl hluk chvatných
kroků. Jako ve zpomaleném filmu se otočila.
V rozbitém okně se objevil Strathmore. Byl bledý jako
stěna a sotva popadal dech. Na Halovu mrtvolu vytřeštil
oči v naprostém šoku.
"Panebože!" zasípal. "Co se stalo?"
Kapitola 93
Přijímání.
Hulohot Beckera zpozoroval okamžitě. To khaki sako se
nedalo přehlédnout, zvlášť ne s tou krvavou skvrnou na
boku. Teď se pohybovalo v záplavě černých šatů
středovou uličkou. Nesmí vědět, že jsem tady. Hulohot
se usmál. Je mrtvý.
Zakmital prsty s drobnými kovovými kontakty. Už se
nemohl dočkat, až svému americkému protějšku sdělí
dobrou zprávu. Už brzy, pomyslel si. Velmi brzy.
Hulohot se jako šelma postupující po větru přesunul do
zadní části kostela. Teprve pak se začal přibližovat přímo
středovou uličkou. Neměl už náladu sledovat Beckera v
davu lidí vycházejících z katedrály. Jeho kořist vlezla
sama do pasti a téhle šťastné náhody je třeba využít.
Teď už Hulohot potřeboval jen příležitost, aby ho mohl
potichu vyřídit. Zbraň s tím nejdražším tlumičem, jaký
byl vůbec na trhu, vydávala pouze tichounké lupnutí. To
bude v pořádku.
Když se Hulohot přibližoval k zádům v khaki saku,
vůbec nevnímal tlumené mumlání těch, které míjel.
Zástup věřících sice chápal jeho nedočkavost a touhu
dosáhnout co nejdříve Božího požehnání, přesto tu však
platila striktní pravidla - jedna fronta o dvou řadách.
159
 Hulohot kept moving. He was closing quickly. He
thumbed the revolver in his jacket pocket. The moment
had arrived. David Becker had been exceptionally fortu-
nate so far; there was no need to tempt fortune any
further.
The khaki blazer was only ten people ahead, facing
front, and head down. Hulohot rehearsed the kill in his
mind. The image was clear – cutting in behind Becker,
keeping the gun low and out of sight, firing two shots
into Becker’s back, Becker slumping, Hulohot catching
him and helping him into a pew like a concerned friend.
Then Hulohot would move quickly to the back of the
church as if going for help. In the confusion, he would
disappear before anyone knew what had happened.
Five people. Four. Three.
Hulohot fingered the gun in his pocket, keeping it low.
He would fire from hip level upward into Becker’s spine.
That way the bullet would hit either the spine or a lung
before finding the heart. Even if the bullet missed the
heart, Becker would die. A punctured lung was fatal,
maybe not in more medically advanced parts of the
world, but in Spain, it was fatal.
Two people… one. And then Hulohot was there. Like a
dancer performing a well-rehearsed move, he turned to
his right. He laid his hand on the shoulder of the khaki
blazer, aimed the gun, and… fired. Two muffled spats.
Instantly the body was rigid. Then it was falling. Hulo-
hot caught his victim under the armpits. In a single mo-
tion, he swung the body into a pew before any blood-
stains spread across his back. Nearby, people turned.
Hulohot paid no heed – he would be gone in an instant.
He groped the man’s lifeless fingers for the ring. Noth-
ing. He felt again. The fingers were bare. Hulohot spun
the man around angrily. The horror was instantaneous.
The face was not David Becker’s.
Rafael de la Maza, a banker from the suburbs of
Seville, had died almost instantly. He was still clutching
the 50, 000 pesetas the strange American had paid him
for a cheap black blazer.
CHAPTER 94
Midge Milken stood fuming at the water cooler near the
entrance to the conference room. What the hell is
Fontaine doing? She crumpled her paper cup and threw
it forcefully into the trash can. There’s something hap-
pening in Crypto! I can feel it! Midge knew there was
only one way to prove herself right. She’d go check out
Crypto herself – track down Jabba if need be. She spun
on her heel and headed for the door.
Brinkerhoff appeared out of nowhere, blocking her
way. "Where are you headed?"
"Home!" Midge lied.
Brinkerhoff refused to let her pass.
Midge glared. "Fontaine told you not to let me out,
didn’t he?"
Brinkerhoff looked away.
"Chad, I’m telling you, there’s something happening in
Crypto – something big. I don’t know why Fontaine’s
playing dumb, but TRANSLTR’s in trouble. Something is
not right down there tonight!"
"Midge," he soothed, walking past her toward the cur-
tained conference room windows, "let’s let the director
handle it."
Midge’s gaze sharpened. "Do you have any idea what
happens to TRANSLTR if the cooling system fails?"
Brinkerhoff shrugged and approached the window.
"Power’s probably back on-line by now anyway." He
Hulohot postupoval dál. Rychle se blížil k svému cíli. V
kapse saka nahmátl revolver. Přišla jeho chvíle. Až
dosud měl David Becker mimořádné štěstí. Není třeba
dále pokoušet osud.
Ke khaki saku už mu zbývalo předběhnout pouhých
deset lidí. Muž, který je měl na sobě, stál zády k němu s
hlavou sklopenou. Hulohot si v duchu promítal
chystanou vraždu. Bylo to naprosto jasné - přistoupí
těsně k Beckerovi, zbraň bude držet nízko u pasu a tak,
aby nebyla vidět, pak mu vpálí do zad dvě rány. Becker
se zhroutí a on jej jako starostlivý přítel zachytí a usadí
do lavice. Potom se rychle vydá k východu, jako by
spěchal pro pomoc. V tom zmatku zmizí dřív, než
někomu dojde, co se tu vlastně stalo.
Pět lidí. Čtyři. Tři.
Hulohot sevřel zbraň v kapse pevněji. Držel ji co nejníž.
Vystřelí od boku směrem vzhůru tak, aby kulka zasáhla
buď páteř, nebo plíce, a teprve pak vnikla do srdce. A i
kdyby snad srdce minula, Becker zemře tak jako tak.
Průstřel plic je smrtelné zranění. V lékařsky
pokročilejších končinách by snad být nemusel, ale ve
Španělsku rozhodně ano…
Ještě dva lidé… jeden. Konečně byl Hulohot na místě.
Jako tanečník při dokonale nacvičené figuře se otočil
vpravo. Položil ruku na rameno v khaki saku, namířil
zbraň a… vystřelil. Ozvaly se dva dobře utlumené
výstřely.
Tělo se okamžitě celé napjalo a kleslo. Hulohot zachytil
svoji oběť v podpaží a jediným plynulým pohybem ji
zasunul do lavice dřív, než se na zádech začaly šířit
krvavé skvrny. Nejbližší kolemstojící se začali otáčet.
Hulohotovi to bylo jedno - stejně bude za chviličku pryč.
Hmátl po prstech, z nichž už vyprchal život, aby stáhl
prsten. Nikde nic. Přejel po nich znovu. Prsty byly holé
jeden jako druhý. Hulohot muže prudce obrátil.
Okamžitě ho zachvátila hrůza. Ta tvář nepatřila Davidu
Beckerovi.
Rafael de la Maza, bankéř z předměstí Sevilly, zemřel
prakticky okamžitě. V ruce stále ještě svíral padesát tisíc
peset, které mu ten podivínský Američan nabídl za jeho
laciné černé sako.
Kapitola 94
Midge Milkenová stála u chladicího automatu na pitnou
vodu poblíž vchodu do zasedací místnosti a soptila
vzteky. Co ten Fontaine ksakru dělá? Zmuchlala
papírový kelímek a zuřivě jím mrštila do koše. V
dešifrovacím se něco děje! Cítím to! Midge bylo jasné, že
existuje jen jediný způsob, jak prokázat, že má pravdu.
Bude se tam muset jít podívat sama, a pokud to bude
nutné, vypátrat Jabbu. Otočila se na podpatku a zamířila
ke dveřím.
Brinkerhoff se před ní vynořil jako duch a zastoupil jí
cestu. "Kampak máte namířeno?" zeptal se.
"Domů!" zalhala Midge.
Jenže ji nechtěl nechat projít.
Midge ho proklála pohledem. "Fontaine vám zakázal
pouštět mě ven, co?"
Brinkerhoff uhnul očima.
"Chade, povídám vám, že v dešifrovacím se něco děje -
něco velikého. Nevím, proč Fontaine hraje pitomce, ale
TRANSLTR má problémy. Tam dole není dneska v noci
něco v pořádku!"
"Midge," zasyčel Brinkerhoff a prošel kolem ní k
zataženým oknům zasedací místnosti, "nechte to na
řediteli."
Midge přimhouřila oči. "Máte vůbec představu, co se s
TRANSLTRem stane, jestli selže chladicí systém?"
Brinkerhoff pokrčil rameny a přistoupil k oknu. "Teď už
bude nejspíš dodávka proudu obnovená," odvětil, odtáhl
160
pulled apart the curtains and looked.
"Still dark?" Midge asked.
But Brinkerhoff did not reply. He was spellbound. The
scene below in the Crypto dome was unimaginable. The
entire glass cupola was filled with spinning lights, flash-
ing strobes, and swirling steam. Brinkerhoff stood trans-
fixed, teetering light-headed against the glass. Then, in
a frenzy of panic, he raced out. "Director! Director!"
CHAPTER 95
The blood of Christ… the cup of salvation…
People gathered around the slumped body in the pew.
Overhead, the frankincense swung its peaceful arcs.
Hulohot wheeled wildly in the center aisle and scanned
the church. He’s got to be here! He spun back toward
the altar.
Thirty rows ahead, holy communion was proceeding
uninterrupted. Padre Gustaphes Herrera, the head chal-
ice bearer, glanced curiously at the quiet commotion in
one of the center pews; he was not concerned. Some-
times some of the older folks were overcome by the
holy spirit and passed out. A little air usually did the
trick.
Meanwhile, Hulohot was searching frantically. Becker
was nowhere in sight. A hundred or so people were
kneeling at the long altar receiving communion. Hulohot
wondered if Becker was one of them. He scanned their
backs. He was prepared to shoot from fifty yards away
and make a dash for it.
El cuerpo de Jesus, el pan del cielo.
The young priest serving Becker communion gave him
a disapproving stare. He could understand the
stranger’s eagerness to receive communion, but it was
no excuse to cut inline.
Becker bowed his head and chewed the wafer as best
he could. He sensed something was happening behind
him, some sort of disturbance. He thought of the man
from whom he’d bought the jacket and hoped he had
listened to his warning and not taken Becker’s in ex-
change. He started to turn and look, but he feared the
wire-rim glasses would be staring back. He crouched in
hopes his black jacket was covering the back of his
khaki pants. It was not.
The chalice was coming quickly from his right. People
were already swallowing their wine, crossing them-
selves, and standing to leave. Slow down! Becker was in
no hurry to leave the altar. But with two thousand peo-
ple waiting for communion and only eight priests serv-
ing, it was considered bad form to linger over a sip of
wine.
The chalice was just to the right of Becker when Hulo-
hot spotted the mismatched khaki pants. "Estás ya
muerto," he hissed softly. "You’re already dead." Hulo-
hot moved up the center aisle. The time for subtlety had
passed. Two shots in the back, and he would grab the
ring and run. The biggest taxi stand in Seville was half a
block away on Mateus Gago. He reached for his
weapon.
Adiós, Señor Becker…
La sangre de Cristo, la copa de la salvación.
The thick scent of red wine filled Becker’s nostrils as
Padre Herrera lowered the hand-polished, silver chalice.
Little early for drinking, Becker thought as he leaned
forward. But as the silver goblet dropped past eye level,
there was a blur of movement. A figure, coming fast,
his shape warped in the reflection of the cup.
závěsy a vyhlédl ven.
"Pořád tma?" otázala se Midge.
Ale Brinkerhoff jí neodpověděl. Nebyl schopen slova. Na
halu dešifrovacího oddělení byl pohled, jaký by si
nevymyslel ani v nejdivočejším snu. Celá prosklená
kupole byla prozářená blikajícími majáky, jejichž
mihotavé záblesky prosvěcovaly hustá oblaka rozvířené
páry. Stál tam jako solný sloup. Při tom pohledu na něj
šly mrákoty. Opřel se čelem o chladivé sklo a pak, jak se
jej zmocnil záchvat paniky, se prudce otočil a vyřítil se
ven. "Řediteli! Řediteli!!!"
Kapitola 95
Krev Páně… tělo Kristovo…
Kolem zhrouceného těla v kostelní lavici se začínali
shlukovat lidé. Kadidelnice nad jejich hlavami dál
opisovala své oblouky lhostejná k lidskému utrpení tam
dole. Hulohot se divoce otáčel ve středové uličce a
pátravě se rozhlížel po kostele. Musí tu někde být!
Obrátil se zpátky k oltáři.
O třicet řad před ním dál bez přerušení probíhalo svaté
přijímání. Otec Gustaphes Herrera se zvědavě podíval do
míst, kde se to kolem středových lavic začalo hemžit
poněkud víc než obvykle, ale starosti mu to nedělalo.
Někteří starší věřící byli někdy z pobytu v příbytku Páně
natolik rozrušeni, že omdleli. Obvykle to spravil čerstvý
vzduch.
Hulohot zatím dál zuřivě pátral. Becker nebyl nikde v
dohledu. Asi tak stovka lidí klečela u dlouhého oltáře
před svatým přijímáním. Hulohota napadlo, jestli
náhodou není mezi nimi. Přejížděl pohledem po jejich
zádech. Byl připraven střílet už ze vzdálenosti padesáti
metrů a riskovat.
El cuerpo de Jesus, el pan del cielo.
Mladý kněz, který na Beckera při přijímání vyšel ve
frontě, se na něj káravě podíval. Dokázal sice pochopit
cizincovu dychtivost po přijetí svátosti oltářní, ani to
však nebyla v jeho očích dostatečná omluva pro
předbíhání v řadě.
Becker sklonil hlavu a důkladně žvýkal hostii. Cítil, že se
za ním začíná něco dít. Bylo tam poněkud rušno. Myslel
na muže, od něhož koupil sako, a doufal, že uposlechl
jeho varování, aby si za žádnou cenu neoblékal to jeho.
Začal se otáčet a rozhlížet, ale měl strach, že se střetne
s pohledem očí skrytých za brýlemi v drátěných
obroučkách, takže se raději skrčil a doufal, že černé sako
mu zakrývá i zadek v khaki kalhotách. Nezakrývalo.
Pohár k němu zprava putoval rychleji, než by si byl
přál. Jeden věřící po druhém polkl svůj doušek,
pokřižoval se, vstal a měl se k odchodu. Pomaleji!
Becker s opuštěním oltáře rozhodně nespěchal. Protože
ale na svaté přijímání čekaly dva tisíce lidí a mši sloužilo
pouhých osm kněží, nebylo by asi považováno za slušné,
kdyby s lokem vína otálel.
Pohár už se ocitl těsně před Beckerem, když si Hulohot
v davu všiml nápadných khaki kalhot. "Estás y muerto,"
zasyčel. "Už jsi po smrti." Vykročil středovou uličkou k
oltáři. Na otálení už nebyl čs. Dva výstřely do zad,
popadne prsten a uteče. Největší stanoviště taxíků v
Seville je půl bloku odsud na Mateus Gago. Sáhl po
zbrani.
Adiós, senor Becker…
La sangre de Cristo, la copa de la salvación.
Becker ucítil silnou vůni červeného vína, sotva k němu
otec Herrera sklonil leštěný stříbrný pohár. Na pití je
trochu brzy, napadlo Beckera, když se předkláněl.
Jakmile se však stříbrný naleštěný kalich ocitl v úrovni
jeho očí, zahlédl v něm Becker odraz pohybu. Zezadu se
k němu blížila postava, jejíž obrysy byly v oblém
161

Becker saw a flash of metal, a weapon being drawn.
Instantly, unconsciously, like a runner from a starting
block at the sound of a gun, Becker was vaulting for-
ward. The priest fell back in horror as the chalice sailed
through the air, and red wine rained down on white
marble. Priests and altar boys went scattering as Becker
dove over the communion rail. A silencer coughed out a
single shot. Becker landed hard, and the shot exploded
in the marble floor beside him. An instant later he was
tumbling down three granite stairs into the valle, a nar-
row passageway through which the clergy entered, al-
lowing them to rise onto the altar as if by divine grace.
At the bottom of the steps, he stumbled and dove.
Becker felt himself sliding out of control across the slick
polished stone. Adagger of pain shot though his gut as
he landed on his side. A moment later he was stumbling
through a curtained entryway and down a set of wooden
stairs.
Pain. Becker was running, through a dressing room. It
was dark. There were screams from the altar. Loud
footsteps in pursuit. Becker burst through a set of dou-
ble doors and stumbled into some sort of study. It was
dark, furnished with rich Orientals and polished mahog-
any. On the far wall was a life-size crucifix. Becker
staggered to a stop. Dead end. He was at the tip of the
cross. He could hear Hulohot closing fast. Becker stared
at the crucifix and cursed his bad luck.
"Goddamn it!" he screamed.
There was the sudden sound of breaking glass to
Becker’s left. He wheeled. A man in red robes gasped
and turned to eye Becker in horror. Like a cat caught
with a canary, the holy man wiped his mouth and tried
to hide the broken bottle of holy communion wine at his
feet.
"Salida!" Becker demanded. "Salida!" Let me out!
Cardinal Guerra reacted on instinct. A demon had en-
tered his sacred chambers screaming for deliverance
from the house of God. Guerra would grant him that
wish – immediately. The demon had entered at a most
inopportune moment.
Pale, the cardinal pointed to a curtain on the wall to his
left. Hidden behind the curtain was a door. He’d in-
stalled it three years ago. It led directly to the courtyard
outside. The cardinal had grown tired of exiting the
church through the front door like a common sinner.
CHAPTER 96
Susan was wet and shivering, huddled on the Node 3
couch. Strathmore draped his suit coat over her shoul-
ders. Hale’s body lay a few yards away. The sirens
blared. Like ice thawing on a frozen pond, TRANSLTR’s
hull let out a sharp crack.
"I’m going down to kill power," Strathmore said, laying
a reassuring hand on her shoulder. "I’ll be right back."
Susan stared absently after the commander as he
dashed across the Crypto floor. He was no longer the
catatonic man she’d seen ten minutes before. Com-
mander Trevor Strathmore was back – logical, con-
trolled, doing whatever was necessary to get the job
done.
The final words of Hale’s suicide note ran through her
mind like a train out of control: Above all, I’m truly
sorry about David Becker. Forgive me, I was blinded by
ambition.
Susan Fletcher’s nightmare had just been confirmed.
David was in danger… or worse. Maybe it was already
povrchu kalicha pokřivené málem k nepoznání.
Spatřil záblesk kovu vytahované zbraně. Podvědomě a
okamžitě - jako závodní běžec při zvuku startovního
výstřelu - okamžitě vyrazil vpřed. Kněz s děsem v očích
uskočil, když kalich vyletěl do vzduchu a červené víno
pokropilo bělostný mramor. Poté, co se Becker vrhl přes
zábradlí oddělující při přijímání kněze od věřících, se
ministranti i duchovní rozprchli jako vrabci. V tu chvíli se
ozvalo jediné zdušené zakašlání zbraně s tlumičem.
Becker dopadl natvrdo a střela roztříštila mramorovou
podlahu hned vedle něho. Okamžik nato už pádil po
třech žulových schodech do úzké chodbičky, jíž kněží
vstupovali za oltář.
Pod schody klopýtl a upadl. Cítil, jak se nekontrolovaně
řítí na podlahu z hladkého leštěného kamene. Když
přistál na boku, projela mu břichem bolest jako dýka.
Vzápětí už ale klopýtal chodbičkou zakrytou závěsem a
po dřevěném schodišti dolů.
Zase ta bolest. Proběhl šatnou. Byla tam naprostá tma.
Od oltáře se začínaly ozývat výkřiky. Po nich následovaly
hlasité kroky. Becker proběhl dvojitými dveřmi a
vevrávoral do jakési knihovny. Obložení měla z tmavého
dřeva, podlahu pokrytou orientálními koberci a nábytek
byl z mahagonu s vysokým leskem. Na protější zdi visel
obrovský krucifix. Becker strnul na místě. Dál už žádné
další dveře nevedly. Uvědomil si, že se dostal na vrchol
pomyslného kříže. Za sebou slyšel, jak se k němu rychle
blíží Hulohot. Upřeně se zahleděl na krucifix a v duchu
proklínal svoji smůlu.
"Do hajzlu!" zařval nakonec.
Po jeho levici se ozval zvuk tříštícího se skla. Becker se
prudce otočil. Spatřil muže v červeném rouchu, který na
něj třeštil oči a v úleku zapomněl zavřít ústa. Svatý muž
si jako kočka přistižená s kanárkem v tlamě rychle otíral
ústa a pokoušel se nohou zastrčit stranou rozbitou
karafu od mešního vína.
"Salida!" vykřikl naléhavě Becker. "Salida! Pusťte mě
ven!"
Kardinál Guerra zareagoval instinktivně. Do svatých
míst vstoupil démon a žádá o propuštění Božího domu.
Guerra mu to přání splní okamžitě. Démon vešel velice
nevhod.
Pobledlý hodnostář ukázal na závěs na zdi po své levici.
Závěs ukrýval dveře, které tam on sám nechal prorazit
před třemi lety. Vedly rovnou na nádvoří. Kardinála už
totiž unavovalo opouštět kostel předními vraty jako
obyčejný hříšník.
Kapitola 96
Susan schoulená v Uzlu 3 na pohovce byla celá
promočená a třásla se jako osika. Strathmore jí přehodil
přes ramena své sako. Halova mrtvola ležela na podlaze
pouhých pár metrů od nich. Sirény řvaly ostošest. Trup
TRANSLTRu ostře praskal jako tající led na rybníce.
"Jdu dolů vypnout proud," ozval se Strathmore a položil
jí konejšivě dlaň na rameno. "Hned jsem zpátky."
Susan ho jako duchem nepřítomná sledovala, jak rázuje
přes halu dešifrovacího oddělení. Teď už to nebyl
zlomený, ochromený zoufalec, jakého viděla před deseti
minutami. Byl to zase ten Trevor Strathmore, jakého
znala - logicky uvažující, rázný a dokonale se ovládající
muž na svém místě, který udělá vše, co je ke splnění
úkolu třeba.
Poslední slova Halova dopisu na rozloučenou se jí
proháněla myslí jako vlak vymknuvší se kontrole. Ze
všeho nejvíc je mi líto Davida Beckera. Odpusťte mi, byl
jsem zaslepený ctižádostí.
Noční můra Susan Fletcherové se právě stala
skutečností. David je v nebezpečí… anebo je to ještě
162
too late. I’m truly sorry about David Becker.
She stared at the note. Hale hadn’t even sign edit –
he’d just typed his name at the bottom: Greg Hale. He’d
poured out his guts, pressed print, and then shot him-
self – just like that. Hale had sworn he’d never go back
to prison; he’d kept his vow – he’d chosen death in-
stead.
"David…" She sobbed. David!
At that moment, ten feet below the Crypto floor, Com-
mander Strathmore stepped off the ladder onto the first
landing. It had been a day of fiascoes. What had started
out as a patriotic mission had swerved wildly out of con-
trol. The commander had been forced to make impossi-
ble decisions, commit horrific acts – acts he’d never
imagined himself capable of.
It was a solution! It was the only damn solution!
There was duty to think of: country and honor.
Strathmore knew there was still time. He could shut
down TRANSLTR. He could use the ring to save the
country’s most valuable databank. Yes, he thought,
there was still time.
Strathmore looked out over the disaster around him.
The overhead sprinklers were on. TRANSLTR was groan-
ing. The sirens blared. The spinning lights looked like
helicopters closing in through dense fog. With every
step, all he could see was Greg Hale – the young cryp-
tographer gazing up, his eyes pleading, and then, the
shot. Hale’s death was for country… for honor. The NSA
could not afford another scandal. Strathmore needed a
scapegoat. Besides, Greg Hale was a disaster waiting to
happen.
Strathmore’s thoughts were jarred free by the sound of
his cellular. It was barely audible over the sirens and
hissing fumes. He snatched it off his belt without break-
ing stride.
"Speak."
"Where’s my pass-key?" a familiar voice demanded.
"Who is this?" Strathmore yelled over the din.
"It’s Numataka!" the angry voice bellowed back. "You
promised me a pass-key!"
Strathmore kept moving.
"I want Digital Fortress!" Numataka hissed.
"There is no Digital Fortress!" Strathmore shot back.
"What?"
"There is no unbreakable algorithm!"
"Of course there is! I’ve seen it on the Internet! My
people have been trying to unlock it for days!"
"It’s an encrypted virus, you fool – and you’re damn
lucky you can’t open it!"
"But…"
"The deal is off!" Strathmore yelled. "I’m not North Da-
kota. There is no North Dakota! Forget I ever mentioned
it!" He clamped the cellular shut, turned off the ringer,
and rammed it back on his belt.
There would be no more interruptions.
Twelve thousand miles away, Tokugen Numataka stood
stunned at his plate-glass window. His Umami cigar
hung limply in his mouth. The deal of his lifetime had
just disintegrated before his eyes.
Strathmore kept descending. The deal is off. Numatech
Corp. would never get the unbreakable algorithm… and
the NSA would never get its back door.
Strathmore’s dream had been a long time in the plan-
ning – he’d chosen Numatech carefully. Numatech was
wealthy, a likely winner of the pass-key auction. No one
would think twice if it ended up with the key. Conven-
iently there was no company less likely to be suspected
horší. Možná už je na všechno pozdě. Nejvíc je mi líto
Davida Beckera…
Civěla na ten osudný kus papíru. Hale se ani
nepodepsal, na konci dopisu bylo jeho jméno jen
vytištěné: Greg Hale. Vylil si srdce, stiskl klávesu PRINT
a pak se zastřelil - jak jednoduché. Přísahal, že už se do
vězení nevrátí, a přísahu dodržel - raději zvolil smrt.
"Davide…" Vzlykla. Davide!
Přesně v tom okamžiku sestupoval Trevor Strathmore
tři metry pod podlahou haly dešifrovacího oddělení ze
žebříku na první plošinu. Přemýšlel o tom, že den, který
má za sebou, přinášel jedno fiasko za druhým. To, co
začalo jako vlastenecké poslání, se mu rychle a dokonale
vymklo z rukou. Byl donucen k naprosto neskutečným
rozhodnutím a strašlivým činům. Nikdy by nevěřil, že je
něčeho takového schopen.
Bylo to řešení! Bylo to jediné možné řešení, ksakru!
Nyní musel myslet na své povinnosti vůči své cti a
vlasti. Věděl, že ještě je čas. Ještě může TRANSLTR
vypnout. Pořád ještě může k záchraně nejcennější
databanky země využít ten prsten. Ano, pomyslel si.
Ještě je čas.
Rozhlédl se po díle zkázy kolem sebe. Stropní hasicí
přístroje už byly v provozu. TRANSLTR jenom sténal.
Sirény ječely. Majáky mu ze všeho nejvíc připomínaly
vrtulníky blížící se hustou mlhou. Na každém kroku však
měl stále před očima Grega Hala, mladého dešifranta,
jak na něj upírá prosebný pohled… a pak ten výstřel.
Halova smrt musela být přinesena jako oběť na oltář
vlasti… a cti. Úřad národní bezpečnosti si nemohl dovolit
další skandál. Strathmore potřeboval obětního beránka.
A kromě toho - Greg Hale byl hotová časovaná bomba.
Strathmorovy myšlenky prudce přervalo zacvrlikání
mobilního telefonu. Přes jekot sirén a syčení páry ho
bylo sotva slyšet. Aniž zpomalil krok, popadl telefon a
vytrhl ho z pouzdra na opasku.
"Prosím."
"Kde je můj klíč?" ozval se povědomý hlas.
"Kdo volá?" snažil se Strathmore přeřvat lomoz
suterénu.
"Numataka!" ozvalo se stejným tónem. "Slíbil jste mi
ten klíč!"
Strathmore kráčel dál.
"Chci Digitální pevnost!" zasyčel Numataka.
"Žádná Digitální pevnost není!" odsekl Strathmore.
"Cože?"
"Žádný nerozluštitelný algoritmus neexistuje!"
"Ale jistěže existuje! Viděl jsem ho na internetu! Moji
lidé se ho snažili rozluštit celé dny!"
"Je to zakódovaný virus, vy idiote, a můžete být jen
rád, že se vám ho nepodařilo dekódovat!"
"Ale…"
"Žádný obchod nebude!" zařval Strathmore. "Já nejsem
North Dakota. Žádný North Dakota není! Zapomeňte, že
jsme o tom kdy mluvili!" Zaklapl kryt mobilního telefonu,
vypnul zvonění a vrazil ho zpátky do pouzdra. Už žádné
vyrušování.
Už žádné vyrušování.
Dvacet tisíc kilometrů odsud stál Tokugen Numataka
ohromeně u prosklené stěny své kanceláře. Doutník
značky Umami mu ochable visel z úst. Životní obchod se
mu právě rozplýval před očima.
Strathmore sestupoval stále níž a níž. Žádný obchod
nebude. Numatech Corp. nikdy nedostane
nerozluštitelný algoritmus… a NSA nikdy nebude mít svá
zadní vrátka.
Uskutečnění svého snu Strathmore plánoval pečlivě a
dlouho. I Numatech si vybral po důkladném uvážení.
Byla to společnost nesmírně bohatá, a proto nebylo
ničím překvapivým, že se jí v dražbě klíče povedlo
zvítězit. V tom, že klíč získala právě ona, by nikdo žádný
163
of consorting with the U. S. government. Tokugen Nu-
mataka was old-world Japan – death before dishonor.
He hated Americans. He hated their food, he hated their
customs, and most of all, he hated their grip on the
world’s software market.
Strathmore’s vision had been bold – a world encryption
standard with a back door for the NSA. He’d longed to
share his dream with Susan, to carry it out with her by
his side, but he knew he could not. Even though Ensei
Tankado’s death would save thousands of lives in the
future, Susan would never have agreed; she was a paci-
fist. I’m a pacifist too, thought Strathmore, I just don’t
have the luxury of acting like one.
There had never been any doubt in the commander’s
mind who would kill Tankado. Tankado was in Spain –
and Spain meant Hulohot. The forty-two-year-old Por-
tuguese mercenary was one of the commander’s favor-
ite pros. He’d been working for the NSA for years. Born
and raised in Lisbon, Hulohot had done work for the
NSA all over Europe. Never once had his kills been
traced back to Fort Meade. The only catch was that Hu-
lohot was deaf; telephone communication was impossi-
ble. Recently Strathmore had arranged for Hulohot to
receive the NSA’s newest toy, the Monocle computer.
Strathmore bought himself a SkyPager and pro-
grammed it to the same frequency. From that moment
on, his communication with Hulohot was not only in-
stantaneous but also entirely untraceable.
The first message Strathmore had sent Hulohot left lit-
tle room for misunderstanding. They had already dis-
cussed it. Kill Ensei Tankado. Obtain pass-key.
Strathmore never asked how Hulohot worked his
magic, but somehow he had done it again. Ensei
Tankado was dead, and the authorities were convinced
it was a heart attack. A textbook kill – except for one
thing. Hulohot had misjudged the location. Apparently
Tankado dying in a public place was a necessary part of
the illusion. But unexpectedly, the public had appeared
too soon. Hulohot was forced into hiding before he could
search the body for the pass-key. When the dust set-
tled, Tankado’s body was in the hands of Seville’s coro-
ner.
Strathmore was furious. Hulohot had blown a mission
for the first time ever – and he’d picked an inauspicious
time to do it. Getting Tankado’s pass-key was critical,
but Strathmore knew that sending a deaf assassin into
the Seville morgue was a suicide mission. He had pon-
dered his other options. A second scheme began to ma-
terialize. Strathmore suddenly saw a chance to win on
two fronts – a chance to realize two dreams instead of
just one. At six-thirty that morning, he had called David
Becker.
CHAPTER 97
Fontaine burst into the conference room at a full sprint.
Brinkerhoff and Midge were close at his heels.
"Look!" Midge choked, motioning frantically to the win-
dow.
Fontaine looked out the window at the strobes in the
Crypto dome. His eyes went wide. This was definitely
not part of the plan.
Brinkerhoff sputtered. "It’s a goddamn disco down
there!"
Fontaine stared out, trying to make sense of it. In the
few years TRANSLTR had been operational, it had never
done this. It’s overheating, he thought. He wondered
why the hell Strathmore hadn’t shut it down. It took
Fontaine only an instant to make up his mind.
podvod nehledal. Právě tak se hodila okolnost, že
společnost Numatech byla rozhodně mimo podezření, že
by se snad spikla s americkou vládou. Tokugen
Numataka byl Japonec ze staré školy a raději by volil
smrt než poklonkování. Američany nenáviděl. Nesnášel
jejich jídlo, ošklivily se mu jejich zvyky a především je
nemohl vystát za to, jak ovládli celosvětový softwarový
trh.
Strathmorova vize - světový kódovací standard se
zadními vrátky pro NSA - byla skutečně smělá. Nesmírně
toužil podělit se o svůj sen se Susan a uskutečnit ho s ní
po svém boku, věděl však, že to není možné. Přestože
měla smrt Enseie Tankada v budoucnu zachránit tisíce
životů, s něčím takovým by Susan nikdy nesouhlasila. Je
pacifistka. I já jsem pacifista, uvažoval Strathmore. Jen
si nemohu dovolit ten luxus chovat se podle toho.
V rozhodování, kdo Tankada zabije, Strathmore neváhal
ani na okamžik. Tankado byl ve Španělsku - a Španělsko
znamenalo Hulohota. Tento dvaačtyřicetiletý portugalský
nájemný vrah patřil ke Strathmorovým nejoblíbenějším
profesionálům. Pro NSA pracoval už léta. Hulohot, který
se narodil a vyrostl v Lisabonu, pro ně odváděl práci po
celé Evropě. Po žádné z jeho akcí nikdo nevypátral
sebemenší stopy, které by vedly do Fort Meade.
Hulohotovým jediným nedostatkem byla jeho hluchota.
Proto se s ním nedalo mluvit po telefonu. Teprve
nedávno se Strathmore postaral, aby Hulohot dostal
nejnovější technickou hračku NSA - počítač Monocle.
Sám si koupil SkyPager a naprogramoval si ho na
stejnou frekvenci. Od té chvíle bylo spojení s Hulohotem
nejen trvalé, ale zároveň zcela nesledovatelné.
Hned první zpráva, kterou mu Strathmore poslal, zněla
naprosto srozumitelně. Probrali to spolu ostatně již
dříve. Zabít Tankada. Získat klíč.
Strathmore se Hulohota nikdy neptal na způsob, jakým
zadaný úkol splnil. Spokojil se s tím, že se mu to opět
podařilo. Ensei Tankado byl po smrti a příslušné orgány
byly přesvědčeny, že šlo o srdeční záchvat. Vražda jako
z učebnice - až na jednu věc. Hulohot špatně odhadl
místo. Samozřejmě že pro celou kamufláž bylo
nezbytné, aby Tankado zemřel na veřejném místě.
Veřejnost se však bohužel nečekaně objevila příliš brzy.
Hulohot se musel schovat dřív, než stačil umírajícího
prohledat a najít klíč. A když byl vzduch konečně čistý,
leželo už Tankadovo tělo na soudním oddělení.
Strathmore zuřil. Hulohot poprvé vybouchl a vybral si k
tomu skutečně nevhodnou chvíli. Dostat Tankadův klíč
bylo naprosto nezbytné, Strathmore však věděl, že
poslat hluchého zabijáka do sevillské márnice by
znamenalo sebevraždu. Zvažoval proto další možnosti. A
tak se začal rodit druhý plán. Strathmore najednou
uviděl šanci vyhrát hned na dvou frontách a realizovat
dva své sny místo jednoho. V půl sedmé ráno proto
zatelefonoval Davidu Beckerovi.
Kapitola 97
Fontaine vrazil do zasedací místnosti jako rozzuřený
tur. Brinkerhoff s Midge mu byli v patách.
"Podívejte!" zasípěla Midge a zoufale ukázala k oknu.
Fontaine vyhlédl z okna a spatřil rozblikanou kupoli haly
dešifrovacího oddělení. Vyvalil oči. Tak tohle v plánu
rozhodně nebylo.
Brinkerhoff vyhrkl: "Tam dole to vypadá jak na
diskotéce!"
Fontaine jen třeštil oči a snažil se přijít tomu na kloub.
Za těch pár let, co byl TRANSLTR v provozu, se nic
takového nikdy nestalo. Přehřívá se, pomyslel si.
Napadlo ho, proč ho Strathmore proboha nevypnul.
Trvalo mu jen pár sekund, než si udělal jasno.
164
 He snatched an interoffice phone off the conference
table and punched the extension for Crypto. The re-
ceiver began beeping as if the extension were out of
order.
Fontaine slammed down the receiver. "Damn it!" He
immediately picked up again and dialed Strathmore’s
private cellular line. This time the line began to ring.
Six rings went by.
Brinkerhoff and Midge watched as Fontaine paced the
length of his phone cable like a tiger on a chain. After a
full minute, Fontaine was crimson with rage.
He slammed down the receiver again. "Unbelievable!"
he bellowed. "Crypto’s about to blow, and Strathmore
won’t answer his goddamn phone!"
CHAPTER 98
Hulohot burst out of Cardinal Guerra’s chambers into
the blinding morning sun. He shielded his eyes and
cursed. He was standing outside the cathedral in a small
patio, bordered by a high stone wall, the west face of
the Giralda tower, and two wrought-iron fences. The
gate was open. Outside the gate was the square. It was
empty. The walls of Santa Cruz were in the distance.
There was no way Becker could have made it so far so
quickly. Hulohot turned and scanned the patio. He’s in
here. He must be!
The patio, Jardin de los Naranjos, was famous in
Seville for its twenty blossoming orange trees. The trees
were renowned in Seville as the birthplace of English
marmalade. An eighteenth-century English trader had
purchased three dozen bushels of oranges from the
Seville church and taken them back to London only to
find the fruit inedibly bitter. He tried to make jam from
the rinds and ended up having to add pounds of sugar
just to make it palatable. Orange marmalade had been
born.
Hulohot moved forward through the grove, gun lev-
eled. The trees were old, and the foliage had moved
high on their trunks. Their lowest branches were un-
reachable, and the thin bases provided no cover. Hulo-
hot quickly saw the patio was empty. He looked straight
up. The Giralda.
The entrance to the Giralda’s spiral staircase was cor-
doned off by a rope and small wooden sign. The rope
hung motionless. Hulohot’s eyes climbed the 419-foot
tower and immediately knew it was a ridiculous
thought. There was no way Becker would have been
that stupid. The single staircase wound straight up to a
square stone cubicle. There were narrow slits in the wall
for viewing, but there was no way out.
David Becker climbed the last of the steep stairs and
staggered breathless into a tiny stone cubicle. There
were high walls all around him and narrow slits in the
perimeter. No exit.
Fate had done Becker no favors this morning. As he’d
dashed from the cathedral into the open courtyard, his
jacket had caught on the door. The fabric had stopped
him midst ride and swung him hard left before tearing.
Becker was suddenly stumbling off balance into the
blinding sun. When he’d looked up, he was heading
straight for a staircase. He’d jumped over the rope and
dashed up. By the time he realized where it led, it was
too late.
Now he stood in the confined cell and caught his
breath. His side burned. Narrow slats of morning sun
streamed through the openings in the wall. He looked
out. The man in the wire-rim glasses was far below, his
back to Becker, staring out at the plaza. Becker shifted
Hrábl po telefonu na konferenčním stole a stiskl
předvolbu pro spojení s dešifrovacím oddělením. Ve
sluchátku to okamžitě začalo pípat, jako by na lince byla
porucha.
Fontaine praštil se sluchátkem. "Krucifix!" Okamžitě je
znovu zvedl a vyťukal číslo Strathmorova soukromého
mobilního telefonu. Tentokrát se ozval normální
vyzváněcí tón.
Zazvonilo to už šestkrát.
Brinkerhoff a Midge jen mlčky přihlíželi, jak Fontaine
rázuje, kam až mu telefonní šňůra dovolí, jako tygr na
řetěze. Když už čekal celou minutu, zrudl vzteky jako
krocan.
Znovu práskl telefonem. "Neuvěřitelné!" zaburácel.
"Dešifrovací každou chvíli bouchne a Strathmore se ani
nenamáhá zvednout telefon, sakra!"
Kapitola 98
Hulohot vyběhl ze studovny kardinála Guerry do
oslepujícího ranního slunce. Zaclonil si oči a zaklel. Stál
před katedrálou na nevelkém nádvoří obklopeném z
jedné strany vysokou kamennou zdí, ze druhé západní
stěnou věže Giralda a ze zbývajících dvou plotem z
tepaných železných mříží. Vrátka byla otevřená. Za nimi
se rozkládalo liduprázdné náměstí. V dálce byly vidět jen
zdi Santa Cruz. Tak rychle se tam Becker dostat nemohl.
Hulohot se otočil a začal si pozorně prohlížet nádvoří. Je
tady. Musí tu být!
Nádvoří Jardin de los Naranjos je v Seville proslulé
svými dvaceti nádhernými pomerančovníky. Mezi
místními obyvateli se o nich hovoří jako o prapůvodcích
anglické marmelády. Jistý anglický obchodník koupil v
osmnáctém století třicet pytlů pomerančů ze sevillského
chrámu a vyvezl je do Londýna, aby teprve tam zjistil že
jsou tak trpké, že se nedají jíst. Pokusil se tedy z kůry
nadělat džem, ale musel do něj přidat obrovskou
spoustu cukru, aby byl vůbec poživatelný. Tak se zrodila
proslulá pomerančová marmeláda.
Hulohot vykročil pomerančovníkovým hájkem se zbraní
namířenou u boku. Stromy byly staré a koruny měly
vysoko. Ani na nejnižší větve se nedalo dosáhnout a ani
tenké kmeny neskýtaly žádný úkryt. Hulohot rychle
zjistil, že nádvoří je prázdné. Vzhlédl k obloze. Giralda.
Přes vstup na točité schodiště věže Giralda byla
natažená šňůra s nevelkou dřevěnou tabulkou. Ani se
nepohnula. Hulohot přejel pohledem sto pětadvacet
metrů vysokou věž a okamžitě mu bylo jasné, že je to
směšný nápad. Becker nemůže být tak pitomý. Jediné
schodiště vedlo přímo do hranaté kamenné kobky. Ve
zdech byly úzké průzory, ale žádná úniková cesta.
David Becker vystoupal po posledních příkrých
schodech, a když vpadl do nevelké kamenné kobky,
sotva popadal dech. Rozhlédl se. Viděl jen vysoké
kamenné zdi a po jejich obvodu úzké průzory. Východ
žádný.
Osud si s ním toho rána ošklivě zahrál. Když vybíhal ze
zadního vchodu katedrály na nádvoří, sako se mu
zachytilo ve dveřích, a než látka povolila, strhla ho
prudce doleva a nasměrovala rovnou proti šňůře
natažené přes vchod do věže Giralda. Přeskočil ji a
rozběhl se vzhůru. Když si uvědomil, kam schody vedou,
bylo už pozdě.
Nyní stál ve stísněné kobce a chytal dech. V boku ho
pálilo. Úzkými průzory pronikaly dovnitř pruhy ranního
slunečního světla. Když se podíval ven, spatřil hluboko
pod sebou muže s brýlemi v drátěných obroučkách. Stál
k němu zády a upřeně hleděl k náměstí. Becker
165
his body in front of the crack for a better view. Cross
the plaza, he willed him.
The shadow of the Giralda lay across the square like a
giant felled sequoia. Hulohot stared the length of it. At
the far end, three slits of light cut through the tower’s
viewing apertures and fell in crisp rectangles on the
cobblestone below. One of those rectangles had just
been blotted out by the shadow of a man. Without so
much as a glance toward the top of the tower, Hulohot
spun and dashed toward the Giralda stairs.
CHAPTER 99
Fontaine pounded his fist into his hand. he paced the
conference room and stared out at the spinning Crypto
lights. "Abort! Goddamn it! Abort!"
Midge appeared in the doorway waving a fresh read-
out. "Director! Strathmore can’t abort!"
"What!" Brinkerhoff and Fontaine gasped in unison.
"He tried, sir!" Midge held up the report. "Four times
already! TRANSLTR’s locked in some sort of endless
loop."
Fontaine spun and stared back out the window. "Jesus
Christ!"
The conference room phone rang sharply. The director
threw up his arms. "It’s got to be Strathmore! About
goddamn time!"
Brinkerhoff scooped up the phone. "Director’s office."
Fontaine held out his hand for the receiver.
Brinkerhoff looked uneasy and turned to Midge. "It’s
Jabba. He wants you."
The director swung his gaze over to Midge, who was
already crossing the room. She activated the speaker
phone. "Go ahead, Jabba."
Jabba’s metallic voice boomed into the room. "Midge,
I’m in the main databank. We’re showing some strange
stuff down here. I was wondering if…"
"Dammit, Jabba!" Midge came unglued. "That’s what
I’ve been trying to tell you!"
"It could be nothing," Jabba hedged, "but…"
"Stop saying that! It’s not nothing! Whatever’s going
on down there, take it seriously, very seriously. My data
isn’t fried – never has been, never will. " She started to
hang up and then added, "Oh, and Jabba? Just so there
aren’t any surprises… Strathmore bypassed Gauntlet."
CHAPTER 100
Hulohot took the Giralda stairs three at a time. The
only light in the spiral passage was from small open-air
windows every 180 degrees. He’s trapped! David Becker
will die! Hulohot circled upward, gun drawn. He kept to
the outside wall in case Becker decided to attack from
above. The iron candle poles on each landing would
make good weapons if Becker decided to use one. But
by staying wide, Hulohot would be able to spot him in
time. Hulohot’s gun had a range significantly longer
than a five-foot candle pole.
Hulohot moved quickly but carefully. The stairs were
steep; tourists had died here. This was not America –
no safety signs, no handrails, no insurance disclaimers.
This was Spain. If you were stupid enough to fall, it was
your own damn fault, regardless of who built the stairs.
Hulohot paused at one of the shoulder-high openings
and glanced out. He was on the north face and, from
the looks of things, about halfway up.
přistoupil blíž k průzoru, aby lépe viděl. Jdi přes náměstí,
hypnotizoval ho.
Stín věže Giralda ležel přes náměstí jako padlá obří
sekvoj. Hulohot si ho zadumaně prohlížel. Na vzdáleném
konci byl souvislý stín narušen třemi úzkými štěrbinami
světla pronikajícího průzory. Ty ve stínu na dláždění z
kočičích hlav vytvářely ostře ohraničené obdélníky.
Jeden z nich náhle zaclonil stín lidské postavy. Hulohot
se ani nepotřeboval dívat nahoru na věž. Prudce se
otočil a rozběhl se ke schodišti.
Kapitola 99
Fontaine uhodil pěstí do dlaně. Dál rázoval po zasedací
místnosti a hleděl na rozblikanou kupoli haly
dešifrovacího oddělení. "Vypni to! Krucinál vypni to!"
Ve dveřích se objevila Midge a mávala nad hlavou právě
vytištěným počítačovým výstupem. "Řediteli! Strathmore
to nemůže vypnout!"
"Cože?" zalapali Brinkerhoff a Fontaine jednohlasně po
dechu.
"On to zkoušel, pane!" Midge podávala řediteli výjezd z
tiskárny. "Už čtyřikrát! TRANSLTR je zablokovaný v
nějaké nekonečné smyčce."
Fontaine se otočil na podpatku a podíval se znovu z
okna. "Ježíšikriste!"
Telefon na konferenčním stole se rozdrnčel. Ředitel
rozhodil rukama. "To musí být Strathmore! Nejvyšší
čas!"
Brinkerhoff hrábl po sluchátku. "Kancelář ředitele."
Fontaine natáhl ruku po telefonu.
Brinkerhoff se se stísněným výrazem ve tváři otočil k
Midge. "To je Jabba a chce vás."
Ředitel střelil pohledem po Midge, která už chvátala k
telefonu. Okamžitě zapnula hlasitý poslech, a teprve pak
se ohlásila: "Mluvte, Jabbo!"
Místností zchraptěl Jabbův kovově podbarvený hlas.
"Midge, jsem v hlavní databance. Dějou se tady hodně
divný věci. Napadlo mě, jestli…"
"Krucinál, Jabbo!" vyjela Midge bez servítků. "To jsem
se vám celou dobu snažila říct!"
"Možná že to nic není," bránil se Jabba, "a le…"
"Přestaňte už s tím! Žádné nic! Ať už se tam dole děje
cokoli, berte to vážně! Velice vážně! Já mám data v
pořádku. Vždycky jsem měla. Vždycky!" Už se chystala
položit sluchátko, ale nakonec ještě dodala: "Jo, Jabbo?
Aby vás to náhodou nepřekvapilo… Strathmore obešel
Uličku. "
Kapitola 100
Hulohot bral schody nahoru na Giraldu po třech. Točité
schodiště ozařovaly pouze úzké pruhy světla z nevelkých
větracích okének na protějších stranách schodiště. Je v
pasti! David Becker zemře! Hulohot se hnal vpřed s
napřaženou zbraní. Pro případ, že by se Becker rozhodl
zaútočit na něj shora, stoupal raději při vnější zdi.
Železný držák na svíčky, který trčel ze zdi na každém
odpočívadle, by mu mohl posloužit jako vhodná zraň.
Bude-li se však držetl dál od vnitřní zdi, má šanci
zpozorovat jej včas. A Hulohotova zbraň byla účinnější
na podstatně větší vzdálenost než železná tyč dlouhá
půldruhého metru.
Hulohot postupoval sice rychle, ale opatrně. Schodiště
bylo strmé a mělo už na kontě i pár mrtvých turistů.
Tohle nebyla Amerika - žádné výstražné tabulky, žádná
zábradlí, žádné soudy o odškodnění. Tohle bylo
Španělsko. Když byl člověk takový idiot, že spadl, byla
to jeho chyba, ať schody stavěl kdokoli.
Hulohot se zastavil u jednoho z větracích okének, která
měl přibližně ve výši ramen. Vyhlédl ven. Byl na severní
straně a podle toho, jak se mu město shora jevilo, mohl
být tak v polovině cesty.
166
 The opening to the viewing platform was visible around
the corner. The staircase to the top was empty. David
Becker had not challenged him. Hulohot realized maybe
Becker had not seen him enter the tower. That meant
the element of surprise was on Hulohot’s side as well –
not that he’d need it. Hulohot held all the cards. Even
the layout of the tower was in his favor; the staircase
met the viewing platform in the southwest corner – Hu-
lohot would have a clear line of fire to every point of the
cell with no possibility that Becker could get behind him.
And to top things off, Hulohot would be moving out of
the dark into the light. A killing box, he mused.
Hulohot measured the distance to the doorway. Seven
steps. He practiced the kill in his mind. If he stayed
right as he approached the opening, he would be able to
see the leftmost corner of the platform before he
reached it. If Becker was there, Hulohot would fire. If
not, he would shift inside and enter moving east, facing
the right corner, the only place remaining that Becker
could be. He smiled.
SUBJECT: DAVID BECKER – TERMINATED
The time had come. He checked his weapon.
With a violent surge, Hulohot dashed up. The platform
swung into view. The left corner was empty. As re-
hearsed, Hulohot shifted inside and burst through the
opening facing right. He fired into the corner. The bullet
ricocheted back off the bare wall and barely missed him.
Hulohot wheeled wildly and let out a muted scream.
There was no one there. David Becker had vanished.
Three flights below, suspended 325 feet over the Jardin
de los Naranjos, David Becker hung on the outside of
the Giralda like a man doing chin-ups on a window
ledge. As Hulohot had been racing up the staircase,
Becker had descended three flights and lowered himself
out one of the openings. He’d dropped out of sight just
in time. The killer had run right by him. He’d been into
much of a hurry to notice the white knuckles grasping
the window ledge.
Hanging outside the window, Becker thanked God that
his daily squash routine involved twenty minutes on the
Nautilus machine to develop his biceps for a harder
overhead serve. Unfortunately, despite his strong arms,
Becker was now having trouble pulling himself back in.
His shoulders burned. His side felt as if it were tearing
open. The rough-cut stone ledge provided little grip,
grating into his fingertips like broken glass.
Becker knew it was only a matter of seconds before his
assailant would come running down from above. From
the higher ground, the killer would undoubtedly see
Becker’s fingers on the ledge.
Becker closed his eyes and pulled. He knew he would
need a miracle to escape death. His fingers were losing
their leverage. He glanced down, past his dangling legs.
The drop was the length of a football field to the orange
trees below. Unsurvivable. The pain in his side was get-
ting worse. Footsteps now thundered above him, loud
leaping footsteps rushing down the stairs. Becker closed
his eyes. It was now or never. He gritted his teeth and
pulled.
The stone tore against the skin on his wrists as he
yanked himself upward. The footsteps were coming fast.
Becker grappled at the inside of the opening, trying to
secure his hold. He kicked his feet. His body felt like
lead, as if someone had a rope tied to his legs and were
pulling him down. He fought it. He surged up onto his
elbows. He was in plain view now, his head half through
the window like a man in a guillotine. He wriggled his
legs, kicking himself into the opening. He was halfway
through. His torso now hung into the stairwell. The foot-
steps were close. Becker grabbed the sides of the open-
Za rohem už viděl vchod na vyhlídkovou plošinu.
Schodiště směřující dál nahoru bylo prázdné. David
Becker na něj až dosud nezaútočil. Hulohota napadlo, že
ho nejspíš ani neviděl vcházet do věže. Moment
překvapení je tudíž na jeho straně. Ne, že by ho
potřeboval. Všechny trumfy má tak jako tak v rukou.
Dokonce i uspořádání věže mu nahrává. Schodiště se s
vyhlídkovou plošinou spojuje v jejím jihozápadním rohu,
takže Hulohot bude moct volně střílet do celé kobky,
aniž by se mu Becker mohl dostat za záda. A navíc bude
vycházet ze tmy do světla. Jako na porážce, pomyslel si.
Hulohot odměřoval očima vzdálenost ke vchodu. Sedm
schodů. V duchu si začal celou akci promýšlet. Pokud se
ke vchodu přiblíží zprava, uvidí do nejkrajnějšího levého
rohu plošiny, ještě než na ni vstoupí. Jestliže tam Becker
bude, může střílet. A pokud ne, posune se k vnitřní zdi
věže a otočí se do pravého rohu. Nikde jinde už být
nemůže. Hulohot se usmál.
SUBJEKT: DAVID BECKER - ODSTRANĚN
Nadešel jeho čas. Zkontroloval si zbraň.
Vyrazil jako panter. Plošina se před ním otevřela. Levý
roh byl prázdný. Právě jak to měl promyšlené, posunul
se Hulohot dovnitř a vrhl se vpravo. Vystřelil do rohu.
Střela se s jekotem odrazila od holé zdi a jen těsně
prolétla kolem něho. Hulohot se zuřivě otočil a z úst se
mu vydralo přidušené zasténání. Nikdo tam nebyl. David
Becker zmizel.
O tři patra níž visel David Becker sedmadevadesát
metrů nad Jardin de los Naranjos na zdi Giraldy jako
šílenec, který se rozhodl trénovat shyby na okenní
římse. Když se Hulohot hnal nahoru, sešel mu tři patra
naproti a zvenčí se pověsil na větrací okénko. Zmizel ze
schodiště právě včas. Zabiják proběhl těsně kolem něj a
měl příliš naspěch, než aby si všiml odkrvených prstů
svírajících římsu okénka.
Zatímco Becker visel z okna, v duchu si blahořečil za to,
že do svého pravidelného squashového tréninku zařadil i
dvacet minut na posilovacím stroji, aby si posílil biceps
pro razantnější podání. Navzdory síle v rukou měl ale
nyní problémy vytáhnout se zpátky nahoru. Ramena ho
pálila a bok jako by se mu trhal. Hrubě tesaná kamenná
římsa zrovna nejlepší úchop neposkytovala a kameny se
mu zarývaly do prstů jako skleněné střepy.
Becker však věděl, že je jen otázkou vteřin, než se
zabiják požene zase dolů. Shora si ale nepochybně jeho
prstů na římse všimne.
Zavřel oči a zabral. Věděl, že pokud má uniknout smrti,
bude potřebovat zázrak. Prsty už ztrácely sílu. Ohlédl se
přes své komíhající se nohy dolů. Od vrcholků
pomerančovníků tam dole jej dělila vzdálenost
odpovídající délce fotbalového stadionu. To by nepřežil.
Bolest v boku byla čím dál tím horší. Nad ním duněly
kroky. Pak je vystřídal hluk těžkých skoků po schodech
dolů. Becker zavřel oči. Teď, nebo nikdy. Zatnul zuby a
zabral.
Když se vytáhl nahoru, okraj kamenné římsy se mu
zařízl do zápěstí. Kroky se rychle blížily. Becker zatápal
uvnitř v okně ve snaze zachytit se pevněji. Pak švihl
nohama. Tělo měl jako z olova - jako by mu někdo
kolem nohou omotal provaz a táhl ho dolů. Zavzdoroval
tomu a vzepřel se na lokty. Vecpaný v okénku byl nyní
snadným terčem. Připadal si jako pod guillotinou.
Rozkomíhal nohy a vyšvihl je do otvoru. Polovinou těla
už byl uvnitř. Od pasu dolů visel nad schodištěm. Kroky
už byly blízko. Becker se zapřel za vnitřní stěny
větracího okénka a jediným rázným pohybem se vrhl
167
ing and in a single motion launched his body through.
He hit the staircase hard.
Hulohot sensed Becker’s body hit the floor just below
him. He leapt forward, gun leveled. A window spun into
view. This is it! Hulohot moved to the outside wall and
aimed down the staircase. Becker’s legs dashed out of
sight just around the curve. Hulohot fired in frustration.
The bullet ricocheted down the stairwell.
As Hulohot dashed down the stairs after his prey, he
kept to the outside wall for the widest angle view. As
the staircase revolved into view before him, it seemed
Becker was always 180 degrees ahead of him, just out
of sight. Becker had taken the inside track, cutting off
the angle and leaping four or five stairs at a time. Hulo-
hot stayed with him. It would take only a single shot.
Hulohot was gaining. He knew that even if Becker made
the bottom, there was nowhere to run; Hulohot could
shoot him in the back as he crossed the open patio. The
desperate race spiraled downward.
Hulohot moved inside to the faster track. He sensed he
was gaining. He could see Becker’s shadow every time
they passed an opening. Down. Down. Spiraling. It
seemed that Becker was always just around the corner.
Hulohot kept one eye on his shadow and one eye on the
stairs.
Suddenly it appeared to Hulohot that Becker’s shadow
had stumbled. It made an erratic lurch left and then
seemed to spin in midair and sail back toward the cen-
ter of the stairwell. Hulohot leapt forward.
I’ve got him!
On the stairs in front of Hulohot, there was a flash of
steel. It jabbed into the air from around the corner. It
thrust forward like a fencer’s foil at ankle level. Hulohot
tried to shift left, but it was too late. The object was
between his ankles. His back foot came forward, caught
it hard, and the post slammed across his shin. Hulohot’s
arms went out for support but found only empty air. He
was abruptly airborne, turning on his side. As Hulohot
sailed downward, he passed over David Becker, prone
on his stomach, arms outstretched. The candle pole in
his hands was now caught up in Hulohot’s legs as he
spun downward.
Hulohot crashed into the outside wall before he hit the
staircase. When he finally found the floor, he was tum-
bling. His gun clattered to the floor. Hulohot’s body kept
going, head over heels. He spiraled five complete 360-
degree rotations before he rolled to a stop. Twelve more
steps, and he would have tumbled out onto the patio.
CHAPTER 101
David Becker had never held a gun, but he was holding
one now. Hulohot’s body was twisted and mangled in
the darkness of the Giralda staircase. Becker pressed
the barrel of the gun against his assailant’s temple and
carefully knelt down. One twitch and Becker would fire.
But there was no twitch. Hulohot was dead.
Becker dropped the gun and collapsed on the stairs.
For the first time in ages he felt tears well up. He fought
them. He knew there would be time for emotion later;
now it was time to go home. Becker tried to stand, but
he was too tired to move. He sat a long while, ex-
hausted, on the stone staircase.
Absently, he studied the twisted body before him. The
killer’s eyes began to glaze over, gazing out at nothing
in particular. Somehow, his glasses were still intact.
dovnitř. Ztěžka dopadl na schody.
Hulohot ucítil otřes a uvědomil si, že to těsně pod ním
dopadlo na schody Beckerovo tělo. Vrhl se vpřed s
napřaženou zbraní. Vzápětí mu do oka padlo okénko.
Tak takhle je to! Hulohot přiskočil k venkovní zdi a
namířil na schodiště. Beckerovy nohy právě mizely za
jeho zákrutem. Hulohot vztekle a bez míření vypálil.
Kulka se s divokým hvízdáním odrážela od stěn
schodišťové šachty.
Když se Hulohot rozběhl za svou kořistí, řítil se při
vnější zdi, aby měl co nejširší výhled. Jak se před ním
schodiště odvíjelo, zdálo se mu, že Becker má pořád
takový náskok, aby zůstal na opačné straně věže, takže
se drží z dohledu. Becker běžel po vnitřní straně, aby mu
co nejvíce ztížil zamíření, a schody bral po čtyřech i po
pěti najednou. Hulohot s ním držel krok. Věděl, že mu
bude stačit pouze jediný výstřel. Na své straně má
všechny výhody. Bylo mu jasné, že i kdyby se Becker
nakrásně dostal až dolů, nemá kam utéct. Hulohot jej
může střelit do zad, až bude přebíhat volné prostranství
nádvoří. Po spirále točitého schodiště se divoce hnali
dolů.
Střelec se přesunul k vnitřní zdi, aby postupoval
rychleji. Pokaždé, když probíhali kolem větracího
okénka, uviděl Beckerův stín. Dolů! Dolů! Rychleji! Zdálo
se mu, že Becker je pokaždé hned za rohem. Jedním
okem sledoval jeho stín a druhým schody.
Najednou se Hulohotovi zdálo, že se Beckerův stín
zapotácel. Nečekaně sebou škubl doleva a pak jako by
se otočil ve vzduchu a zavrávoral zpět ke středu
schodišťové šachty. Hulohot se vrhl vpřed.
Dostal jsem ho!
Na schodech před ním se náhle ocelově zablesklo. Ta
věc proti němu vyrazila vzduchem zpoza rohu. V úrovni
jeho kotníků se proti němu hnala jako fleret. Hulohot se
pokusil uhnout doleva, ale už bylo pozdě. Ten předmět
měl náhle mezi kotníky. Zadní nohou šel dopředu a tvrdě
se s tou věcí srazil. Nástěnný držák na svíce ho surově
praštil přes holeň. Hulohot napřáhl paže před sebe, aby
se něčeho zachytil, ale hmátl do prázdna. Najednou letěl
vzduchem a otáčel se na bok. Jak se řítil dolů, proletěl
kolem Davida Beckera. Ten ležel s roztaženýma rukama
na břiše. Svícen sevřený oběma rukama třímal tak, aby
ho měl padající zabiják mezi nohama.
Ještě než Hulohot dopadl na schodiště, narazil do
venkovní zdi. Když pod sebou konečně ucítil podlahu,
kutálel se jako pytel brambor. Jeho zbraň třeskla o
kámen. Hulohotovo tělo letělo v kotrmelcích dál. Než se
zastavilo, opsalo pět kompletních spirál točitého
schodiště. Ještě dvanáct schodů a vykutálelo by se až na
nádvoří.
KAPITOLA 101
David Becker držel zbraň v ruce poprvé v životě.
Hulohotovo tělo leželo zkroucené a zpřerážené v
temnotě schodiště Giraldy. Becker přitiskl zabijákovi ústí
hlavně ke spánku a opatrně k němu poklekl. Stačil by
jediný pohyb a byl by střílel. Žádného pohybu se ale
nedočkal. Hulohot byl mrtev.
Becker upustil zbraň a zhroutil se na schody. Poprvé po
bůhvíjak dlouhé době zase jednou ucítil, jak se mu do
očí derou slzy. Potlačil je. Věděl, že na emoce bude ještě
dost času. Teď je nejvyšší čas dostat se domů. Pokusil
se vstát, ale byl příliš unavený, než aby se dokázal
pohnout. Dlouho na tom kamenném schodišti jen tak
vyčerpaně dřepěl.
Jako duchem nepřítomný si prohlížel pokroucené tělo
před sebou. Vrahovy oči upřené kamsi do prázdna se
začínaly potahovat matnou posmrtnou blankou. Jeho
168
They were odd glasses, Becker thought, with a wire
protruding from behind the earpiece and leading to a
pack of some sort on his belt. Becker was too exhausted
to be curious.
As he sat alone in the staircase and collected his
thoughts, Becker shifted his gaze to the ring on his fin-
ger. His vision had cleared somewhat, and he could
finally read the inscription. As he had suspected, it was
not English. He stared at the engraving along moment
and then frowned. This is worth killing for?
The morning sun was blinding when Becker finally
stepped out of the Giralda onto the patio. The pain in
his side had subsided, and his vision was returning to
normal. He stood a moment, in a daze, enjoying the
fragrance of the orange blossoms. Then he began mov-
ing slowly across the patio.
As Becker strode away from the tower, a van skidded
to a stop nearby. Two men jumped out. They were
young and dressed in military fatigues. They advanced
on Becker with the stiff precision of welltuned machines.
"David Becker?" one demanded.
Becker stopped short, amazed they knew his name.
"Who… who are you?"
"Come with us, please. Right away."
There was something unreal about the encounter –
something that made Becker’s nerve endings start to
tingle again. He found himself backing away from them.
The shorter man gave Becker an icy stare. "This way,
Mr. Becker. Right now."
Becker turned to run. But he only took one step. One
of the men drew a weapon. There was a shot.
A searing lance of pain erupted in Becker’s chest. It
rocketed to his skull. His fingers went stiff, and Becker
fell. An instant later, there was nothing but blackness.
CHAPTER 102
Strathmore reached the TRANSLTR floor and stepped
off the catwalk into an inch of water. The giant com-
puter shuddered beside him. Huge droplets of water fell
like rain through the swirling mist. The warning horns
sounded like thunder.
The commander looked across at the failed main gen-
erators. Phil Chartrukian was there, his charred remains
splayed across a set of coolant fins. The scene looked
like some sort of perverse Halloween display.
Although Strathmore regretted the man’s death, there
was no doubt it had been "a warranted casualty." Phil
Chartrukian had left Strathmore no choice. When the
Sys-Sec came racing up from the depths, screaming
about a virus, Strathmore met him on the landing and
tried to talk sense to him. But Chartrukian was beyond
reason. We’ve got a virus! I’m calling Jabba! When he
tried to push past, the commander blocked his way. The
landing was narrow. They struggled. The railing was
low. It was ironic, Strathmore thought, that Chartrukian
had been right about the virus all along.
The man’s plunge had been chilling – a momentary
howl of terror and then silence. But it was not half as
chilling as the next thing Commander Strathmore saw.
Greg Hale was staring up at him from the shadows be-
low, a look of utter horror on his face. It was then that
Strathmore knew Greg Hale would die.
TRANSLTR crackled, and Strathmore turned his atten-
tion back to the task at hand. Kill power. The circuit
breaker was on the other side of the freon pumps to the
brýle ale nějakým zázrakem nedoznaly sebemenší
úhony. Beckera najednou napadlo, že jsou nějaké divné.
Všiml si drátku vedoucího od nožiček brýlí k jakési
krabičce na opasku. Byl však příliš vyčerpaný, než aby
ho to nějak zvlášť zajímalo.
Jak tam osamocen seděl na schodišti a rovnal si
myšlenky, soustředil se na prsten na své ruce. Když se
mu poněkud rozjasnil zrak, dokázal konečně přečíst
nápis. Jak předpokládal, angličtina to nebyla. Dlouze se
na rytinu zahleděl a pak se zamračil. A kvůli tomuhle se
zabíjí?
Když Becker konečně vyšel z Giraldy na nádvoří, oslnilo
jej ranní slunce. Bolest v boku už začínala ustupovat a
vidění se mu pomalu vracelo k normálu. Na okamžik
zůstal ohromeně stát a vychutnával si omamnou vůni
pomerančovníkových květů. Pak zvolna šouravým
krokem vykročil přes nádvoří.
Nebyl ještě od věže příliš daleko, když kousek od něj
smykem zastavila dodávka. Vyskočili z ní dva mladí muži
v maskovacích uniformách. Stroze, rázně a nesmlouvavě
jako dobře naprogramovaní roboti k němu přistoupili.
"David Becker?" otázal se jeden z nich.
Becker strnul. Překvapilo ho, že znají jeho jméno.
"Kdo… kdo jste?"
"Pojďte s námi, prosím. Tudy."
V tom setkání bylo cosi surrealistického - cosi, co
způsobilo, že opět zbystřil a v těle se mu rozehrál
každičký nerv. Uvědomil si, že před nimi couvá.
Menší z mužů ho sjel ledovým pohledem. "Tudy, pane
Beckere. Ihned."
Becker se otočil a chtěl se dát na útěk. Stačil však
udělat jen jediný krok. Jeden z mužů vytáhl zbraň.
Vzápětí třeskl výstřel.
Beckerovi v prsou explodovala bolest jako sopečný
kráter. Projela mu jako bodavý plamen až do lebky.
Prsty mu ochably a padl na zem. Hned nato jej obklopila
temnota.
KAPITOLA 102
Strathmore došel do posledního patra suterénních
prostor TRANSLTRu a sestoupil z železné lávky na
podlahu. Stálo tam po kotníky vody. Po jeho boku se
otřásal obří počítač. Vířící mlhou padaly obrovské vodní
kapky jako déšť v tropickém pralese. Varovné sirény tu
zněly jako hřmění bouře.
Rozhlédl se po vypadlých hlavních generátorech. Tam
ležely seškvařené ostatky Phila Chartrukiana natažené
přes soustavu chladicích žeber. Strathmorovi ten pohled
ze všeho nejvíc připomínal nějakou perverzní ukázku z
Halloweenu.
Ačkoli Strathmore mladíkovy smrti litoval, vůbec
nepochyboval, že to byla "ospravedlnitelná oběť" . Phil
Chartrukian mu nedal na vybranou. Když se hnal z
hlubin suterénu a vykřikoval své teorie o viru,
Strathmore na něj počkal na plošině a snažil se ho
uklidnit a přimět jej, aby se choval rozumně. Chartrukian
však měl v tu chvíli k rozumnému počínání daleko.
Máme tam virus! Jdu zavolat Jabbu! Když se pokusil
protáhnout kolem, zastoupil mu Strathmore cestu.
Plošina byla úzká. Strhla se potyčka. Zábradlí nebylo
vysoké. Paradox je, pomyslel si Strathmore, že s tím
virem měl celou dobu pravdu.
Mladíkův pád byl děsivý - kratičký výkřik hrůzy a pak
hrobové ticho. Ale nebylo to ani zpola tak hrůzné jako
to, co Trevor Strathmore uviděl potom. Všiml si totiž, že
ze stínu tam dole na něj civí Greg Hale s vyděšenou
tváří. V tu chvíli Strathmore věděl, že Hale zemře.
V TRANSLTRu to zapraskalo a Strathmore se přinutil
soustředit se na úkol, kvůli němuž sem přišel: vypnout
proud. Jistič byl na druhé straně freonových čerpadel
169
left of the body. Strathmore could see it clearly. All he
had to do was pull a lever and the remaining power in
Crypto would die. Then, after a few seconds, he could
restart the main generators; all doorways and functions
would comeback online; the freon would start flowing
again, and TRANSLTR would be safe.
But as Strathmore slogged toward the breaker, he re-
alized there was one final obstacle: Chartrukian’s body
was still on the main generator’s cooling fins. Killing and
then restarting the main generator would only cause
another power failure. The body had to be moved.
Strathmore eyed the grotesque remains and made his
way over. Reaching up, he grabbed a wrist. The flesh
was like Styrofoam. The tissue had been fried. The
whole body was devoid of moisture. The commander
closed his eyes, tightened his grip around the wrist, and
pulled. The body slid an inch or two. Strathmore pulled
harder. The body slid again. The commander braced
himself and pulled with all his might. Suddenly he was
tumbling backward. He landed hard on his backside up
against a power casement. Struggling to sit up in the
rising water, Strathmore stared down in horror at the
object in his fist. It was Chartrukian’s forearm. It had
broken off at the elbow.
Upstairs, Susan continued her wait. She sat on the
Node 3 couch feeling paralyzed. Hale lay at her feet.
She couldn’t imagine what was taking the commander
so long. Minutes passed. She tried to push David from
her thoughts, but it was no use. With every blastoff the
horns, Hale’s words echoed inside her head: I’m truly
sorry about David Becker. Susan thought she would lose
her mind.
She was about to jump up and race onto the Crypto
floor when finally it happened. Strathmore had thrown
the switch and killed all power.
The silence that engulfed Crypto was instantaneous.
The horns choked off midblare, and the Node 3 moni-
tors flickered to black. Greg Hale’s corpse disappeared
into the darkness, and Susan instinctively yanked her
legs up onto the couch. She wrapped Strathmore’s suit
coat around her.
Darkness.
Silence.
She had never heard such quiet in Crypto. There’d al-
ways been the low hum of the generators. But now
there was nothing, only the great beast heaving and
sighing in relief. Crackling, hissing, slowly cooling down.
Susan closed her eyes and prayed for David. Her
prayer was a simple one – that God protect the man she
loved.
Not being a religious woman, Susan had never ex-
pected to hear a response to her prayer. But when there
was a sudden shuddering against her chest, she jolted
upright. She clutched her chest. A moment later she
understood. The vibrations she felt were not the hand of
God at all – they were coming from the commander’s
jacket pocket. He had set the vibrating silent-ring fea-
ture on his SkyPager. Someone was sending Com-
mander Strathmore a message.
Six stories below, Strathmore stood at the circuit
breaker. The sublevels of Crypto were now as dark as
the deepest night. He stood a moment enjoying the
blackness. The water poured down from above. It was a
midnight storm. Strathmore tilted his head back and let
the warm droplets wash away his guilt. I’m a survivor.
He knelt and washed the last of Chartrukian’s flesh from
his hands.
His dreams for Digital Fortress had failed. He could ac-
cept that. Susan was all that mattered now. For the first
time in decades, he truly understood that there was
nalevo od mrtvoly. Strathmore ho odsud jasně viděl.
Zbývalo mu už jen zatáhnout za páku a zbývající přívod
proudu do spotřebičů dešifrovacího oddělení by byl
vypnutý. Po několika sekundách by mohl znovu nahodit
hlavní generátory a všechny funkce by byly obnoveny.
Freon by začal proudit potrubím v plném rozsahu a
TRANSLTR by byl zachráněn.
Když se však Strathmore brodil k jističi, uvědomil si, že
je tu ještě jedna - poslední - překážka. Na chladicích
žebrech hlavního generátoru stále ještě leželo
Chartrukianovo tělo. Vypnutí a opětovné nahození
hlavního generátoru by vedlo jen k dalšímu výpadku
proudu. Mrtvolu bylo třeba odstranit.
Strathmore se podíval na žalostné ostatky a přiblížil se
k nim. Natáhl ruku a popadl mrtvolu za zápěstí.
Připadalo mu, že drží v ruce polystyren. Tkáně byly
úplně spečené a z celého těla se odpařila veškerá
tekutina. Strathmore zavřel oči, sevřel zápěstí pevněji a
zatáhl. Tělo se o pár centimetrů posunulo. Zatáhl tedy
důkladněji. Mrtvola opět popojela. Strathmore napjal
svaly a zabral ze všech sil. Náhle zavrávoral a
setrvačností přepadl dozadu. Přistál tvrdě - zády na
rozvodné skříni. Když se začal s námahou zvedat ze
stoupající vody, s hrůzou vytřeštil oči na předmět, který
držel v ruce. Bylo to Chartrukianovo předloktí. Urval mu
ruku v lokti.
Susan nahoře dál čekala. Seděla jako ochrnutá na
pohovce v Uzlu 3. Hale jí ležel u nohou. Nechápala, co
může šéfovi tak dlouho trvat. Minuty míjely jedna za
druhou. Snažila se nemyslet na Davida, ale nebylo to k
ničemu. S každým zavytím sirén jí v mysli zazněla
Halova poslední slova: Nejvíc je mi líto Davida Beckera.
Začínala se bát, aby se nezbláznila.
Užuž se chystala vyskočit a vyběhnout do haly, když se
to stalo. Strathmore shodil jistič a kompletně vypnul
proud.
Celé dešifrovací oddělení okamžitě pohltilo ticho. Ustal
nářek sirén a monitory Uzlu 3 blikly a potemněly.
Mrtvola Grega Hala zmizela ve tmě a Susan instinktivně
stáhla nohy na pohovku a zabalila se do Strathmorova
saka.
Tma.
Ticho.
Takový klid v dešifrovacím nikdy nezažila. Vždycky se
tu ozýval tlumený hukot generátorů. Teď tu ale nebylo
slyšet nic, jen ta obrovská nestvůra hekala a vzdychala
úlevou. Praskala, syčela a zvolna se ochlazovala.
Susan zavřela oči a začala se modlit za Davida. Modlitba
to byla jednoduchá - prosila Boha, aby ochránil muže,
kterého miluje.
Protože nebyla věřící, nepočítala s tím, že se dočká
nějaké odezvy na svou modlitbu. Když však ucítila náhlé
zachvění na hrudi, trhla sebou a napřímila se. Přitiskla si
dlaně na prsa. Vzápětí pochopila. Vibrace, které cítila,
nepocházely od Božího vnuknutí, nýbrž z kapsy šéfova
saka. Nastavil na SkyPageru vibrační vyzvánění. Někdo
Strathmorovi posílal zprávu.
O šest pater níž stál Strathmore u jističe. V suterénu
vládl černočerná tma jako v té nejhlubší noci. Chvilku
jen nepohnutě stál a vychutnával si temnotu. Shora dál
padaly veliké kapky vody jako půlnoční bouře.
Strathmore zaklonil hlavu a nechal ze sebe horkým
deštěm smývat vinu. Já jsem to přežil. Klekl si a umyl si
z rukou poslední zbytky Chartrukianova masa.
Jeho sny o Digitální pevnosti se rozplynuly. S tím už se
dokázal smířit. Teď už mu nezáleželo na ničem a na
nikom, jen na Susan. Poprvé za desítky let konečně
170
more to life than country and honor. I sacrificed the
best years of my life for country and honor. But what
about love? He had deprived himself for far too long.
And for what? To watch some young professor steal
away his dreams? Strathmore had nurtured Susan. He
had protected her. He had earned her. And now, at last,
he would have her. Susan would seek shelter in his
arms when there was nowhere else to turn. She would
come to him helpless, wounded by loss, and in time, he
would show her that love heals all.
Honor. Country. Love. David Becker was about to die
for all three.
CHAPTER 103
The Commander rose through the trapdoor like Lazarus
back from the dead. Despite his soggy clothes, his step
was light. He strode toward Node 3 – toward Susan.
Toward his future.
The Crypto floor was again bathed in light. Freon was
flowing downward through the smoldering TRANSLTR
like oxygenated blood. Strathmore knew it would take a
few minutes for the coolant to reach the bottom of the
hull and prevent the lowest processors from igniting,
but he was certain he’d acted in time. He exhaled in
victory, never suspecting the truth – that it was already
too late.
I’m a survivor, he thought. Ignoring the gaping hole in
the Node 3 wall, he strode to the electronic doors. They
hissed open. He stepped inside.
Susan was standing before him, damp and tousled in
his blazer. She looked like a freshman coed who’d been
caught in the rain. He felt like the senior who’d lent her
his varsity sweater. For the first time in years, he felt
young. His dream was coming true.
But as Strathmore moved closer, he felt he was staring
into the eyes of a woman he did not recognize. Her gaze
was like ice. The softness was gone. Susan Fletcher
stood rigid, like an immovable statue. The only percep-
tible motion were the tears welling in her eyes.
"Susan?"
A single tear rolled down her quivering cheek.
"What is it?" the commander pleaded.
The puddle of blood beneath Hale’s body had spread
across the carpet like an oil spill. Strathmore glanced
uneasily at the corpse, then back at Susan. Could she
possibly know? There was no way. Strathmore knew he
had covered every base.
"Susan?" he said, stepping closer. "What is it?"
Susan did not move.
"Are you worried about David?"
There was a slight quiver in her upper lip.
Strathmore stepped closer. He was going to reach for
her, but he hesitated. The sound of David’s name had
apparently cracked the dam of grief. Slowly at first – a
quiver, a tremble. And then a thundering wave of mis-
ery seemed to course through her veins. Barely able to
control her shuddering lips, Susan opened her mouth to
speak. Nothing came.
Without ever breaking the icy gaze she’d locked on
Strathmore, she took her hand from the pocket of his
blazer. In her hand was an object. She held it out,
shaking.
Strathmore half expected to look down and see the
Beretta leveled at his gut. But the gun was still on the
floor, propped safely in Hale’s hand. The object Susan
was holding was smaller. Strathmore stared down at it,
and an instant later, he understood.
As Strathmore stared, reality warped, and time slowed
to a crawl. He could hear the sound of his own heart.
The man who had triumphed over giants for so many
doopravdy pochopil, že život není jen vlast a čest. Vlasti
a cti jsem obětoval nejlepší léta života. Ale co láska? Tu
si odpíral až příliš dlouho. A proč? Aby se díval, jak ho
nějaký profesůrek okrade o sny? Strathmore Susan
vychoval, chránil ji a zasloužil se o ni. A teď ji konečně
bude mít. Až nebude mít kam jinam se obrátit, najde
Susan útočiště v jeho náruči. Přijde za ním bezmocná a
zraněná svou ztrátou a on jí v pravý čas dokáže, že
láska všechno vyléčí.
Čest. Vlast. Láska. Kvůli tomu všemu musí David
Becker zemřít.
KAPITOLA 103
Trevor Strathmore vyšel z poklopu v podlaze jako Lazar
navracející se z říše mrtvých. Navzdory promáčenému
oblečení kráčel zlehka a svižně. Zamířil rovnou do Uzlu 3
- za Susan. Vstříc budoucnosti.
Hlavní hala dešifrovacího oddělení již byla zalita
světlem. Freon proudil v doutnajícím TRANSLTRu jako
okysličená krev. Strathmore věděl, že potrvá několik
minut, než se chladicí plyn dostane až dolů a zabrání v
tavení i těch nejspodnějších procesorů, byl si však jistý,
že zasáhl včas. Spokojeně vydechl a cítil se jako vítěz. O
pravdě neměl ani tušení. Vůbec ho nenapadlo, že už je
pozdě.
Přežil jsem to, pomyslel si. Ignoroval zející otvor ve
stěně Uzlu 3 a přistoupil k elektronicky ovládaným
dveřím. S tlumeným sykotem se otevřely. Vešel dovnitř.
Susan před ním stála promočená a rozcuchaná s jeho
sakem přehozeným přes ramena. Vypadala jako
studentka, kterou zastihl déšť, a Strathmore se cítil jako
zkušený školní matador, který jí půjčil kabát. Poprvé za
celá ta léta si zase připadal mladý. Jeho sen se začíná
naplňovat.
Když však přistoupil blíž, uvědomil si, že tenhle pohled
nezná. Měla oči jako kus ledu. Jejich obvyklá jemnost
byla tatam. Susan proti němu stála ztuhle a nepohnutě
jako socha. Postřehl jediný pohyb - slzy, které se jí
hromadily v očích.
"Susan?"
Jediná slza se jí skulila po roztřesené tváři.
"Co se stalo?" zeptal se naléhavě.
Kaluž krve pod Halovým tělem se rozlila po koberci jako
ropná skvrna. Strathmore se po mrtvole stísněně podíval
a pak znovu pohlédl na Susan. Že by něco věděla?
Nemožné. Strathmore si byl jistý, že se postaral o
všechno.
"Susan?" zopakoval a přikročil k ní blíž. "Co se děje?"
Ani se nepohnula.
"Bojíte se o Davida?"
Teprve teď si všiml, jak se jí nepatrně zachvěl horní ret.
Strathmore udělal ještě krok. Už se chystal k ní
natáhnout paže, ale na poslední chvíli zaváhal. Davidovo
jméno zjevně spustilo stavidla zármutku. Zpočátku se to
projevovalo jen pomalu - nejdřív drobným chvěním, pak
třesem. Potom jako by ji přemohla mohutná vlna
smutku. Když otevřela ústa, sotva ovládala roztřesené
rty. Nevydral se z nich však ani hlásek.
Aniž by z něj spustila ten ledový pohled, vytáhla Susan
ruku z kapsy jeho saka. Držela v ní jakýsi předmět. Když
k němu ruku natáhla, všiml si, jak se chvěje.
Strathmore víceméně očekával, že uvidí berettu
namířenou na své břicho. Pistole však pořád ještě ležela
na podlaze obemknutá Halovými prsty. To, co Susan
držela, bylo menší. Strathmore se na to podíval a
vzápětí pochopil.
Zatímco na ni civěl, realita jako by se mu před očima
bizarně křivila a čas se zpomaloval. Slyšel i bušení
vlastního srdce. Muž, který tolik let triumfoval nad
171
years had been outdone in an instant. Slain by love – by
his own foolishness. In a simple act of chivalry, he had
given Susan his jacket. And with it, his SkyPager.
Now it was Strathmore who went rigid. Susan’s hand
was shaking. The pager fell at Hale’s feet. With a look of
astonishment and betrayal that Strathmore would never
forget, Susan Fletcher raced past him out of Node 3.
The commander let her go. In slow motion, he bent
and retrieved the pager. There were no new messages
– Susan had read them all. Strathmore scrolled desper-
ately through the list.
SUBJECT: ENSEI TANKADO – TERMINATED
SUBJECT: PIERRE CLOUCHARDE – TERMINATED
SUBJECT: HANS HUBER – TERMINATED
SUBJECT: ROCÍO EVA GRANADA – TERMINATED…
The list went on. Strathmore felt a wave of horror. I
can explain! She will understand! Honor! Country! But
there was one message he had not yet seen – one mes-
sage he could never explain. Trembling, he scrolled to
the final transmission.
SUBJECT: DAVID BECKER – TERMINATED
Strathmore hung his head. His dream was over.
CHAPTER 104
Susan staggered out of Node 3.
SUBJECT: DAVID BECKER – TERMINATED
As if in a dream, she moved toward Crypto’s main exit.
Greg Hale’s voice echoed in her mind: Susan, Strath-
more’s going to kill me! Susan, the commander’s in love
with you!
Susan reached the enormous circular portal and began
stabbing desperately at the keypad. The door did not
move. She tried again, but the enormous slab refused
to rotate. Susan let out a muted scream – apparently
the power outage had deleted the exit codes. She was
still trapped.
Without warning, two arms closed around her from be-
hind, grasping her half-numb body. The touch was fa-
miliar yet repulsive. It lacked the brute strength of Greg
Hale, but there was a desperate roughness to it, an
inner determination like steel.
Susan turned. The man restraining her was desolate,
frightened. It was a face she had never seen.
"Susan," Strathmore begged, holding her. "I can ex-
plain."
She tried to pull away.
The commander held fast.
Susan tried to scream, but she had no voice. She tried
to run, but strong hands restrained her, pulling her
backward.
"I love you," the voice was whispering. "I’ve loved you
forever."
Susan’s stomach turned over and over.
"Stay with me."
Susan’s mind whirled with grisly images – David’s
bright-green eyes, slowly closing for the last time; Greg
Hale’s corpse seeping blood onto the carpet; Phil Char-
trukian’s burned and broken on the generators.
"The pain will pass," the voice said. "You’ll love again."
Susan heard nothing.
"Stay with me," the voice pleaded. "I’ll heal your
wounds."
She struggled, helpless.
světovými velikány, byl poražený během okamžiku. Do
prachu ho srazila láska - a jeho vlastní pošetilost. V
náhlém záchvatu rytířskosti dal Susan své sako. A s ním
i svůj SkyPager.
Teď ztuhl pro změnu Strathmore. Susan se ruka třásla
jako osikový list. Pager dopadl k Halovým nohám. S
výrazem úžasu, zrazení a ponížení, který se
Strathmorovi navždy vryl do paměti, kolem něj Susan
Fletcherová vyběhla z Uzlu 3.
Nechal ji jít. Jako ve zpomaleném filmu se sehnul a
zdvihl pager. Nebyly v něm žádné nepřečtené zprávy -
Susan si přečetla všechno. Strathmore zoufale projel
seznam.
SUBJEKT: ENSEI TANKADO - ODSTRANĚN
SUBJEKT: PIERRE CLOUCHARDE - ODSTRANĚN
SUBJEKT: HANS HUBER - ODSTRANĚN
SUBJEKT: ROCÍO EVA GRANADOVÁ - ODSTRANĚN
A seznam pokračoval. Strathmorem projela vlna děsu.
Mohu jí to vysvětlit! Pochopí to! Čest! Vlast! Byla tam
však i zpráva, kterou ještě nečetl a kterou nemohl
vysvětlit vůbec nijak. Roztřesenými prsty namačkal čtení
poslední přijaté zprávy.
SUBJEKT: DAVID BECKER - ODSTRANĚN
Strathmore svěsil hlavu. Jeho sen byl v troskách.
KAPITOLA 104
Susan vyvrávorala z Uzlu 3.
SUBJEKT: DAVID BECKER - ODSTRANĚN
Jako ve snu se potácela k hlavnímu východu z
dešifrovacího oddělení. V duchu slyšela hlas Grega Hala:
Susan, Strathmore mě zabije! Šéfe, mám vaše zlatíčko!
Dosáhla obrovského kruhového průchodu a začala
zoufale týrat tlačítkový panel. Dveře se nehýbaly.
Zkusila to znovu, ale ohromná deska se odmítala otočit.
Ze Susaniných rtů se vydral přidušený výkřik. Výpadek
proudu nejspíš vymazal výstupní kódy. Je tedy v pasti
dál.
Vtom ji bez varování zezadu sevřely čísi paže. Obemkly
její zpola bezvládné tělo. Ten dotek jí byl sice
povědomý, ale odpuzoval. Nebyla něm ta brutální síla
Grega Hala, nýbrž zoufalá tvrdost a nezměrné vnitřní
odhodlání.
Susan se otočila. Muž, který ji držel, vypadal zuboženě
a vyděšeně. Byla to tvář, kterou u něho nikdy předtím
neviděla.
"Susan," zažadonil Strathmore, aniž ji pustil. "Mohu to
vysvětlit."
Pokusila se mu vykroutit.
Držel ji však pevně dál.
Susan chtěla vykřiknout, ale nedokázala ze sebe
vypravit ani hlásku. Pokusila se utéct, ale Strathmorovy
silné paže jí v tom zabránily a přitáhly si ji zpět.
"Miluju tě," zašeptal ten cizí hlas. "Vždycky jsem tě
miloval."
Susan se začal obracet žaludek.
"Zůstaň se mnou."
Před očima se jí začal míhat jeden pochmurný výjev za
druhým: Davidovy jasně zelené oči, jak se pomalu
naposledy zavírají, mrtvola Grega Hala, jejíž krev je
vsakovala do koberce, a Phil Chartrukian, z něhož zbyl
polámaný škvarek rozmlácený o generátory.
"Bolest přejde," pronesl ten hlas. "Zase budeš milovat."
Susan ho ani neslyšela.
"Zůstaň se mnou," zaškemral. "Všechny rány ti
zahojím."
Bezmocně se zazmítala.
172
 "I did it for us. We’re made for each other. Susan, I
love you. " The words flowed as if he had waited a dec-
ade to speak them. "I love you! I love you!"
In that instant, thirty yards away, as if rebutting
Strathmore’s vile confession, TRANSLTR let out a sav-
age, pitiless hiss. The sound was an entirely new one –
a distant, ominous sizzling that seemed to grow like a
serpent in the depths of the silo. The freon, it appeared,
had not reached its mark in time.
The commander let go of Susan and turned toward the
$2 billion computer. His eyes went wide with dread.
"No!" He grabbed his head. "No!"
The six-story rocket began to tremble. Strathmore
staggered a faltering step toward the thundering hull.
Then he fell to his knees, a sinner before an angry god.
It was no use. At the base of the silo, TRANSLTR’s tita-
nium-strontium processors had just ignited.
CHAPTER 105
A fireball racing upward through three million silicon
chips makes a unique sound. The crackling of a forest
fire, the howling of a tornado, the steaming gush of a
geyser… all trapped within a reverberant hull. It was the
devil’s breath, pouring through a sealed cavern, looking
for escape. Strathmore knelt transfixed by the horrific
noise rising toward them. The world’s most expensive
computer was about to become an eight-story inferno.
In slow motion, Strathmore turned back toward Susan.
She stood paralyzed beside the Crypto door. Strathmore
stared at her tear-streaked face. She seemed to shim-
mer in the fluorescent light. She’s an angel, he thought.
He searched her eyes for heaven, but all he could see
was death. It was the death of trust. Love and honor
were gone. The fantasy that had kept him going all
these years was dead. He would never have Susan
Fletcher. Never. The sudden emptiness that gripped him
was overwhelming.
Susan gazed vaguely toward TRANSLTR. She knew that
trapped within the ceramic shell, a fireball was racing
toward them. She sensed it rising faster and faster,
feeding on the oxygen released by the burning chips. In
moments the Crypto dome would be a blazing inferno.
Susan’s mind told her to run, but David’s dead weight
pressed down all around her. She thought she heard his
voice calling to her, telling her to escape, but there was
nowhere to go. Crypto was a sealed tomb. It didn’t mat-
ter; the thought of death did not frighten her. Death
would stop the pain. She would be with David.
The Crypto floor began to tremble, as if below it an an-
gry sea monster were rising out of the depths. David’s
voice seemed tobe calling. Run, Susan! Run!
Strathmore was moving toward her now, his face a dis-
tant memory. His cool gray eyes were lifeless. The pa-
triot who had lived in her mind a hero had died – a
murderer. His arms were suddenly around her again,
clutching desperately. He kissed her cheeks. "Forgive
me," he begged. Susan tried to pull away, but Strath-
more held on.
TRANSLTR began vibrating like a missile preparing to
launch. The Crypto floor began to shake. Strathmore
held tighter. "Hold me, Susan. I need you."
A violent surge of fury filled Susan’s limbs. David’s
voice called out again. I love you! Escape! In a sudden
burst of energy, Susan tore free. The roar from
TRANSLTR became deafening. The fire was at the silo’s
peak. TRANSLTR groaned, straining at its seams.
David’s voice seemed to lift Susan, guide her. She
"Udělal jsem to pro nás. Jsme stvoření jeden pro
druhého. Susan, miluju tě. " Ta slova z něj plynula, jako
by čekal snad deset let, než je bude moct vyslovit.
"Miluju tě! Já tě miluju!"
Vtom se z TRANSLTRu, třicet metrů od nich, ozval
divoký, nelítostný sykot, jako by i gigantická počítací
obluda chtěla odmítnout Strathmorovo ohavné vyznání.
Byl to úplně nový zvuk. Znělo to jako vzdálený,
zlověstný šum, který se z hlubin sila klubal jako nějaký
had. Jak se zdálo, freon se k cíli nedostal včas.
Trevor Strathmore pustil Susan a otočil se k počítači za
dvě miliardy dolarů. Oči se mu rozšířily hrůzou. "Ne!"
Popadl se za hlavu. "Ne!"
Šestiposchoďové podzemní silo se začalo třást.
Strathmore udělal vrávoravý krok k hřmícímu trupu. Pak
padl na kolena jako hříšník před rozhněvaným bohem.
Nebylo to ale k ničemu. V základně sila se právě vznítily
titanové a stronciové procesory TRANSLTRu.
KAPITOLA 105
Oheň ženoucí se vzhůru napříč třemi miliony
silikonových čipů vydává jedinečný zvuk. Praskot lesního
požáru, vytí tornáda, syčivý šum gejzíru… a to všechno
uvězněno ve vibrujícím doutníkovitém trupu. Byl to dech
ďáblův, proudící z dosud utěsněné jeskyně a hledající
cestu na povrch. Strathmore klečel jako hypnotizován
příšerným hlukem, který se k nim zespodu blížil. Z
nejdražšího počítače na světě se mělo za několik
okamžiků stát osmiposchoďové peklo.
Strathmore se jako ve zpomaleném filmu otočil k
Susan. Stála jako ochrnutá vedle dveří haly
dešifrovacího oddělení. Upřeně civěl na její slzami
zmáčenou tvář. Jako by se ve světle zářivek vznášela.
Ona je anděl, pomyslel si. Hledal v jejích očích nebe, ale
našel jen smrt. Zemřela tam důvěra. Láska a úcta byly
pryč. Sen, který ho držel při životě tolik let, odumřel.
Nikdy nebude mít Susan Fletcherovou. Nikdy. Nečekaná
prázdnota, která se ho nyní zmocnila, byla strašlivá.
Susan prázdnýma očima hleděla k TRANSLTRu. Věděla,
že oheň uzavřený keramickým krytem se žene rovnou
proti nim. Cítila, jak se řítí čím dál rychleji, protože ho
pohání kyslík uvolňovaný hořícími čipy. Za okamžik bude
z celé kupole dešifrovacího oddělení jediné planoucí
peklo.
Rozum jí velel utíkat, ale na místě jako by ji držela váha
Davidova mrtvého, bezvládného těla. Zdálo se jí, že slyší
jeho hlas, jak na ni volá, aby utekla, jenomže stejně
neměla kam. Hala byla jako utěsněná hrobka. Stejně jí
to bylo jedno. Myšlenka na smrt ji neděsila. Smrt
alespoň ukončí tu bolest. Zase bude s Davidem.
Podlaha haly se začala slabě chvět, jako by tam dole
vystupovala z hlubin rozzuřená mořská nestvůra.
Davidův hlas opět jako by zavolal: Utíkej, Susan! Utíkej!
Strathmore vykročil k ní. Jeho tvář pro ni nebyla ničím
víc než jen vzdálenou vzpomínkou. Studené šedé oči
byly úplně bez života. Vlastenec a hrdina, jímž pro ni
byl, zemřel, a zbyl jen vrah. Najednou ji zase obemkl
pažemi a zoufale objal. Políbil ji na tváře a zaškemral:
"Odpusť mi." Susan se snažila odtáhnout, ale Strathmore
ji držel pevně.
TRANSLTR se začal chvět jako raketa připravená k
odpálení. Podlaha haly se roztřásla. Sevřel ji ještě
pevněji. "Drž mě, Susan. Já tě potřebuju."
Susan náhle vlil sílu do svalů prudký záchvat vzteku.
Davidův hlas se ozval znovu. Miluju tě! Uteč! Příval
energie jako by zaplavil celé její nitro. Divoce se
osvobodila ze sevření. Řev z útrob TRANSLTRu začínal
ohlušovat. Oheň už dosáhl samého vrcholku sila.
TRANSLTR sténal a praskal.
Davidův hlas jako by Susan nadzvedl. Poháněl ji a vedl
173
dashed across the Crypto floor and started up Strath-
more’s catwalk stairs. Behind her, TRANSLTR let out a
deafening roar.
As the last of the silicon chips disintegrated, a tremen-
dous updraft of heat tore through the upper casing of
the silo and sent shards of ceramic thirty feet into the
air. Instantly the oxygen-rich air of Crypto rushed in to
fill the enormous vacuum.
Susan reached the upper landing and grabbed the ban-
ister when the tremendous rush of wind ripped at her
body. It spun her around in time to see the deputy di-
rector of operations, far below, staring up at her from
beside TRANSLTR. There was a storm raging all around
him, and yet there was peace in his eyes. His lips
parted, and he mouthed his final word. "Susan."
The air rushing into TRANSLTR ignited on contact. In a
brilliant flash of light, Commander Trevor Strathmore
passed from man, to silhouette, to legend.
When the blast hit Susan, it blew her back fifteen feet
into Strathmore’s office. All she remembered was a
searing heat.
CHAPTER 106
In the window of the Director’s conference room, high
above the Crypto dome, three faces appeared, breath-
less. The explosion had shaken the entire NSA complex.
Leland Fontaine, Chad Brinkerhoff, and Midge Milken all
stared out in silent horror.
Seventy feet below, the Crypto dome was blazing. The
polycarbonate roof was still intact, but beneath the
transparent shell, a fire raged. Black smoke swirled like
fog inside the dome.
The three stared down without a word. The spectacle
had an eerie grandeur to it.
Fontaine stood a long moment. He finally spoke, his
voice faint but unwavering. "Midge, get a crew down
there… now."
Across the suite, Fontaine’s phone began to ring.
It was Jabba.
CHAPTER 107
Susan had no idea how much time had passed. A burn-
ing in her throat pulled her to her senses. Disoriented,
she studied her surroundings. She was on a carpet be-
hind a desk. The only light in the room was a strange
orange flickering. The air smelled of burning plastic. The
room she was standing in was not really a room at all; it
was a devastated shell. The curtains were on fire, and
the Plexiglas walls were smoldering.
Then she remembered it all.
David.
In a rising panic, she pulled herself to her feet. The air
felt caustic in her windpipe. She stumbled to the door-
way looking for away out. As she crossed the threshold,
her leg swung out over an abyss; she grabbed the door
frame just in time. The catwalk had disappeared. Fifty
feet below was a twisted collapse of steaming metal.
Susan scanned the Crypto floor in horror. It was a sea
of fire. The melted remains of three million silicon chips
had erupted from TRANSLTR like lava. Thick, acrid
smoke billowed upward. Susan knew the smell. Silicon
smoke. Deadly poison.
Retreating into the remains of Strathmore’s office, she
began to feel faint. Her throat burned. The entire place
was filled with a fiery light. Crypto was dying. So will I,
she thought.
kupředu. Přeletěla halu a vyběhla po kovových schodech
k Strathmorově kanceláři. Z TRANSLTRu za jejími zády
se vydral ohlušující řev.
Když se rozpadl poslední silikonový čip, strašlivý
vzestup vnitřní teploty rozerval horní pouzdro sila a
rozmetal keramické střepy v okruhu deseti metrů.
Okysličený vzduch haly se okamžitě vedral dovnitř, aby
zaplnil obrovité vakuum.
Susan dosáhla horní plošiny přede dveřmi kanceláře a
chytila se za zábradlí, právě když se do jejího těla opřel
příšerný náraz vzduchu. Otočil ji právě včas, aby uviděla
provozního ředitele Úřadu národní bezpečnosti, jak
hluboko pod ní stojí vedle TRANSLTRu a zírá na ni.
Všude kolem něj zuřilo hotové peklo, on však měl přesto
v očích mír. Pohnul rty, takže mu z nich mohla odezírat
jeho poslední slovo: "Susan."
Vzduch ženoucí se do TRANSLTRu se okamžitě vzňal.
Trevor Strathmore se v jediném oslepujícím světelném
záblesku změnil z muže v siluetu, aby po něm zůstala
pouze legenda.
Když se tlaková vlna přihnala až k Susan, odmrštila ji
pět metrů pozpátku do Strathmorovy kanceláře. Pak už
si pamatovala jen spalující žár.
KAPITOLA 106
V okně ředitelské zasedací místnosti vysoko nad kupolí
haly dešifrovacího oddělení se objevily tři vyděšené
obličeje. Exploze otřásla celým komplexem NSA. Leland
Fontaine, Chad Brinkerhoff a Midge Milkenová na to jen
civěli v němé hrůze.
Jedenadvacet metrů pod nimi planula kupole haly.
Střecha z uhlíkových vláken byla dosud netknutá, ale
pod průhlednou kulatou střechou zuřil požár. Černý dým
pod ní vířil jako výpary z pekel.
Všichni tři to sledovali bez jediného slova. Ta podívaná
v sobě měla zlověstnou, děsivou přitažlivost.
Fontaine dlouho stál bez pohybu. Když konečně
promluvil, zněl jeho hlas sice slabě, ale ani se nezachvěl.
"Midge, pošlete tam dolů lidi… okamžitě."
V kanceláři na druhém konci ředitelství zazvonil
Fontainův telefon.
Volal Jabba.
KAPITOLA 107
Susan vůbec netušila, kolik času uplynulo. Probralo ji až
pálení v krku. Zmateně se kolem sebe začala rozhlížet.
Zjistila, že leží na koberci za stolem. Jediné světlo v
místnosti obstarávala zvláštní mihotavá oranžová záře.
Vzduch páchl po spálené umělé hmotě. Když se postavila
na nohy, zjistila, že místnost, v níž se nachází, není ani
tak místnost jako spíš jakási zdevastovaná skořápka.
Závěsy hořely a z plexisklových stěn se kouřilo.
A pak si najednou vzpomněla na všechno.
David.
Začala se jí zmocňovat panika. S námahou udělala pár
kroků a uvědomila si, jak jí vzduch leptá průdušky. Ve
snaze dostat se ven se dopotácela ke dveřím. Když
překročila práh, šlápla jednou nohou do prázdna a na
poslední chvíli se zachytila dveřního rámu. Schodiště
zmizelo. Patnáct metrů pod ní se válela kouřící zčernalá
kostra rozžhaveného kovu. Susan v hrůze obhlížela halu
dešifrovacího oddělení. Bylo z ní jedno ohnivé moře.
Tavící se zbytky tří milionů silikonových čipů proudily z
TRANSLTRu jako sopečná láva. Nad tím vším houstl
hutný, štiplavý dým. Susan ten pach velice dobře znala.
Silikonový kouř. Smrtící jed.
Zacouvala zpátky do pozůstatků Strathmorovy
kanceláře a uvědomila si, že slábne. Hrdlo měla v
jednom ohni a začínala se jí točit hlava. Celá hala stála v
plamenech a jejich oslepující divoký jas ji bodal do očí.
Dešifrovací umíralo. A já umřu s ním, napadlo ji.
174
 For a moment, she considered the only possible exit –
Strathmore’s elevator. But she knew it was useless; the
electronics never would have survived the blast.
But as Susan made her way through the thickening
smoke, she recalled Hale’s words. The elevator runs on
power from the main building! I’ve seen the schematics!
Susan knew that was true. She also knew the entire
shaft was encased in reinforced concrete.
The fumes swirled all around her. She stumbled
through the smoke toward the elevator door. But when
she got there, she saw that the elevator’s call button
was dark. Susan jabbed fruitlessly at the darkened
panel, then she fell to her knees and pounded on the
door.
She stopped almost instantly. Something was whirring
behind the doors. Startled, she looked up. It sounded
like the carriage was right there! Susan stabbed at the
button again. Again, a whirring behind the doors.
Suddenly she saw it.
The call button was not dead – it had just been cov-
ered with black soot. It now glowed faintly beneath her
smudged fingerprints.
There’s power!
With a surge of hope, she punched at the button. Over
and over, something behind the doors engaged. She
could hear the ventilation fan in the elevator car. The
carriage is here! Why won’t the damn doors open?
Through the smoke she spied the tiny secondary key-
pad – lettered buttons, A through Z. In a wave of de-
spair, Susan remembered. The password.
The smoke was starting to curl in through the melted
window frames. Again she banged on the elevator
doors. They refused to open. The password! she
thought. Strathmore never told me the password! Sili-
con smoke was now filling the office. Choking, Susan
fell against the elevator in defeat. The ventilation fan
was running just a few feet away. She lay there, dazed,
gulping for air.
She closed her eyes, but again David’s voice woke her.
Escape, Susan! Open the door! Escape! She opened her
eyes expecting to see his face, those wild green eyes,
that playful smile. But the letters A–Z came into focus.
The password… Susan stared at the letters on the key-
pad. She could barely keep them in focus. On the LED
below the keypad, five empty spots awaited entry. A
five-character password, she thought. She instantly
knew the odds: twenty-six to the fifth power; 11, 881,
376 possible choices. At one guess every second, it
would take nineteen weeks…
As Susan Fletcher lay choking on the floor beneath the
keypad, the commander’s pathetic voice came to her.
He was calling to her again. I love you Susan! I’ve al-
ways loved you! Susan! Susan! Susan…
She knew he was dead, and yet his voice was relent-
less. She heard her name over and over.
Susan… Susan…
Then, in a moment of chilling clarity, she knew.
Trembling weakly, she reached up to the keypad and
typed the password.
S… U… S… A… N
An instant later, the doors slid open.
CHAPTER 108
Strathmore’s elevator dropped fast. Inside the car-
riage, Susan sucked deep breaths of fresh air into her
lungs. Dazed, she steadied herself against the wall as
Na okamžik jí bleskl hlavou spásný nápad - jediná
možná úniková cesta vede Strathmorovým výtahem.
Vzápětí to ale zavrhla. Elektronika nemohla tu tlakovou
vlnu přežít.
Jak ale Susan tápala houstnoucím dýmem, vzpomněla
si na Halova slova. Výtah jezdí na proud z hlavní
budovy! Viděl jsem plány! Susan věděla, že měl pravdu.
A kromě toho věděla, že celá výtahová šachta je
obezděná železobetonem.
Kouř už se valil všude kolem ní. Dovrávorala jím až ke
dveřím výtahu. Když se tam ale dostala, zjistila, že
přivolávací tlačítko je celé zčernalé. Bezvýsledně
zabušila do zuhelnatělého panelu, pak se svezla na
kolena a začala bouchat do dveří.
Téměř okamžitě však toho zase nechala. Kdesi za
dveřmi uslyšela vrčení. Šokovaně vzhlédla. Znělo to,
jako by zdviž byla přímo za nimi! Znovu stiskla tlačítko.
A opět se ozvalo to zavrčení za dveřmi.
A vtom to uviděla.
Volací tlačítko nebylo mimo provoz. Jen bylo pokryté
černými sazemi a nyní pod jejími ušmudlanými otisky
prstů slabě světélkovalo.
Jde tam proud!
S novou nadějí tlačítko opět stiskla. Znovu a znovu se
za dveřmi cosi aktivovalo. Slyšela i šum ventilátoru v
kleci výtahu. Ten výtah je tady! Proč se ty pitomé dveře
neotevřou?
Skrze přibývající dým spatřila nevelký sekundární panel
- tlačítka označená písmeny od A až do Z. V tu chvíli se
jí zmocnilo zoufalství. Zapomněla, že musí mít heslo.
Kouř se už dovnitř valil i tavícími se okenními rámy.
Opět zabušila do výtahových dveří. Stále se však
neotevíraly. To heslo, pomyslela si nešťastně.
Strathmore mi je nikdy neprozradil! Silikonový kouř už
plnil kancelář. Susan se začala dusit a malomyslně se
opřela o výtah. Vzápětí se po dveřích svezla k podlaze. A
ventilátor běží jen dva metry od ní. Zůstala omámeně
ležet a lapala po vzduchu.
Zavřela oči, ale Davidův hlas ji zase probral. Uteč,
Susan! Dostaň se do té zdviže a uteč! Otevřela oči a
čekala, že uvidí jeho tvář s těma sytě zelenýma očima a
veselým úsměvem. Místo nich se jí však před očima
objevila zase jen písmena A-Z. Heslo… Susan civěla na
písmena na panelu. Pět volných míst čekalo na zadání.
Heslo o pěti znacích, pomyslela si. Okamžitě spočítala,
kolik je to možností - šestadvacet na pátou, tedy 11 881
376 variant. Při jednom tipnutí za sekundu by jí to trvalo
devatenáct týdnů…
Jak Susan Fletcherová ležela na podlaze vedle
ovládacího panelu výtahu a dusila se, uslyšela v duchu
znovu Strathmorův nešťastný hlas. Opět ji volal. Miluju
tě, Susan! Vždycky jsem tě miloval! Susan! Susan!
Susan…
Věděla, že je mrtvý, ale jeho hlas byl přesto neodbytný.
Své jméno slyšela znovu a znovu.
Susan… Susan…
A pak se jí najednou dokonale rozjasnilo. V tu chvíli
pochopila.
Natáhla slabě se třesoucí ruku k ovládacímu panelu a
naťukala heslo.
S… U… S… A… N
Dveře se otevřely.
KAPITOLA 108
Strathmorův výtah rychle klesal. Susan uvnitř zhluboka
vdechovala do plic první loky čerstvého vzduchu. Ještě
omámená se opřela o stěnu, aby neupadla. To už výtah
175
the car slowed to a stop. A moment later some gears
clicked, and the conveyor began moving again, this time
horizontally. Susan felt the carriage accelerate as it be-
gan rumbling toward the main NSA complex. Finally it
whirred to a stop, and the doors opened.
Coughing, Susan Fletcher stumbled into a darkened
cement corridor. She found herself in a tunnel – low-
ceilinged and narrow. A double yellow line stretched out
before her. The line disappeared into an empty, dark
hollow.
The Underground Highway…
She staggered toward the tunnel, holding the wall for
guidance. Behind her, the elevator door slid shut. Once
again Susan Fletcher was plunged into darkness.
Silence.
Nothing except a faint humming in the walls.
A humming that grew louder.
Suddenly it was as if dawn were breaking. The black-
ness thinned to a hazy gray. The walls of the tunnel
began to take shape. All at once, a small vehicle
whipped around the corner, its headlight blinding her.
Susan stumbled back against the wall and shielded her
eyes. There was a gust of air, and the transport
whipped past.
An instant later there was a deafening squeal of rubber
on cement. The hum approached once again, this time
in reverse. Seconds later the vehicle came to a stop
beside her.
"Ms. Fletcher!" an astonished voice exclaimed.
Susan gazed at a vaguely familiar shape in the driver’s
seat of an electric golf cart.
"Jesus. " The man gasped. "Are you okay? We thought
you were dead!"
Susan stared blankly.
"Chad Brinkerhoff," he sputtered, studying the shell
shocked cryptographer. "Directorial PA."
Susan could only manage a dazed whimper.
"TRANSLTR…"
Brinkerhoff nodded. "Forget it. Get on!"
The beam of the golf cart’s headlights whipped across
the cement walls.
"There’s a virus in the main databank," Brinkerhoff
blurted.
"I know" , Susan heard herself whisper.
"We need you to help us."
Susan was fighting back the tears. "Strathmore… he…"
"We know," Brinkerhoff said. "He bypassed Gauntlet."
"Yes… and… The words got stuck in her throat. He
killed David!"
Brinkerhoff put a hand on her shoulder. "Almost there,
Ms. Fletcher. Just hold on."
The high-speed Kensington golf cart rounded a corner
and skidded to a stop. Beside them, branching off per-
pendicular to the tunnel, was a hallway, dimly lit by red
floor lighting.
"Come on," Brinkerhoff said, helping her out.
He guided her into the corridor. Susan drifted behind
him in a fog. The tiled passageway sloped downward at
a steep incline. Susan grabbed the handrail and fol-
lowed Brinkerhoff down. The air began to grow cooler.
They continued their descent.
As they dropped deeper into the earth, the tunnel nar-
rowed. From somewhere behind them came the echo of
footsteps – a strong, purposeful gait. The footsteps
grew louder. Both Brinkerhoff and Susan stopped and
turned.
Striding toward them was an enormous black man.
Susan had never seen him before. As he approached,
he fixed her with a penetrating stare.
"Who’s this?" he demanded.
zpomaloval, až zastavil docela. Vzápětí zacvakaly jakési
převody a zdviž se dala opět do pohybu, tentokrát
horizontálně. Susan cítila, jak klec zrychluje a rachotí
směrem k hlavnímu komplexu NSA. Konečně se
zavrčením zastavila a dveře se odsunuly.
Za neustávajícího kašle se Susan Fletcherová
vypotácela do potemnělé betonové chodby. Zjistila, že
se ocitla v jakémsi tunelu, úzkém a s nízkým stropem.
Před ní se táhla dvojitá žlutá čára mizící v tmavé
prázdnotě.
Podzemní dálnice…
Vevrávorala do tunelu a přidržovala se zdi, aby
neupadla. Dveře výtahu se za ní zaklaply. Susan
Fletcherová byla zase jednou uvržena do tmy.
Ticho.
Nic než tlumený hukot ve zdech.
Hukot, který sílil.
Najednou jako by v tunelu začalo svítat. Čerň zřídla v
mlžnou šeď. Zdi tunelu začaly nabývat konkrétního
tvaru. A pak se najednou zpoza rohu vynořilo nevelké
vozidlo, jehož reflektory Susan oslepily. Ucouvla
vrávoravě ke zdi a zaclonila si oči. Ucítila prudký závan
vzduchu a vozítko se prohnalo kolem ní.
Okamžik nato uslyšela ohlušující skřípot gumy po
betonu. Hukot se začal opět přibližovat, tentokrát na
zpětný chod. Za okamžik vozidlo zastavilo vedle ní.
"Slečno Fletcherová!" vyhrkl kdosi užasle.
Susan vytřeštila zrak na matně povědomou postavu za
volantem elektrického golfového vozítka.
"Ježíši," zasípal ten muž. "Jste v pořádku? Myslel jsme,
že jste mrtvá!"
Susan na něj dál civěla prázdnýma očima.
"Chad Brinkerhoff," vyhrkl ten muž a upíral zrak na
totálně šokovanou dešifrantku. "Osobní asistent vrchního
ředitele."
Susan se zmohla pouze na omámené zakňourání.
"TRANSLTR…"
Brinkerhoff přikývl. "Zapomeňte na něj. Nasedejte!"
Kužel světla reflektorů golfového vozíku přejížděl po
betonových zdech.
"V hlavní databance je virus," vyhrkl Brinkerhoff.
"Já vím," slyšela Susan šeptat sama sebe.
"Potřebujeme, abyste nám pomohla."
Susan s vypětím všech sil potlačovala slzy.
"Strathmore… on…"
"My to víme," kývl Brinkerhoff. "Obešel Uličku."
"Ano… a…" Slova jí uvázla v hrdle. Zabil Davida!
Brinkerhoff jí položil ruku na rameno. "Už tam budeme,
slečno Fletcherová. Vydržte."
Vysokorychlostní golfový vozík značky Kensington minul
poslední roh a zastavil. Vedle nich na tunel kolmo
navazovala chodba osvětlená jen spoře červeným
podlahovým světlem.
"Pojďte," řekl Brinkerhoff a pomohl jí vystoupit.
Vedl ji do chodby. Susan ho následovala jako v
obluzení. Dlaždicemi obložená chodba se prudce
svažovala. Susan se chytila zábradlí a kráčela za
Brinkerhoffem. Vzduch tu byl čím dál tím chladnější.
Sestupovali stále hlouběji.
S přibývající hloubkou se tunel zužoval. Kdesi za nimi
zazněla ozvěna kroků - rázných a pravidelných. Byly čím
dál tím hlasitější. Brinkerhoff i Susan zůstali stát a otočili
se.
Blížil se k nim obrovitý černoch. Susan ho nikdy v
životě neviděla. Když k nim došel, upřel na ni pronikavý
pohled.
"Kdo je to?" zeptal se.
176
 "Susan Fletcher," Brinkerhoff replied.
The enormous man arched his eyebrows. Even sooty
and soaked, Susan Fletcher was more striking than he
had imagined. "And the commander?" he demanded.
Brinkerhoff shook his head.
The man said nothing. He stared off a moment. Then
he turned back to Susan. "Leland Fontaine," he said,
offering her his hand. "Glad you’re okay."
Susan stared. She’d always known she’d meet the di-
rector someday, but this was not the introduction she’d
envisioned.
"Come along, Ms. Fletcher," Fontaine said, leading the
way. "We’ll need all the help we can get."
Looming in the reddish haze at the bottom of the tun-
nel, a steel wall blocked their way. Fontaine approached
and typed an entry code into a recessed cipher box. He
then placed his right hand against a small glass panel. A
strobe flashed. A moment later the massive wall thun-
dered left.
There was only one NSA chamber more sacred than
Crypto, and Susan Fletcher sensed she was about to
enter it.
CHAPTER 109
The command center for the NSA’s main databank
looked like a scaled-down NASA mission control. A
dozen computer workstations faced the thirty-foot by
forty-foot video wall at the far end of the room. On the
screen, numbers and diagrams flashed in rapid succes-
sion, appearing and disappearing as if someone were
channel surfing. A handful of technicians raced wildly
from station to station trailing long sheets of printout
paper and yelling commands. It was chaos.
Susan stared at the dazzling facility. She vaguely re-
membered that 250 metric tons of earth had been ex-
cavated to create it. The chamber was located 214 feet
below ground, where it would be totally impervious to
flux bombs and nuclear blasts.
On a raised workstation in the center of the room stood
Jabba. He bellowed orders from his platform like a king
to his subjects. Illuminated on the screen directly be-
hind him was a message. The message was all too fa-
miliar to Susan. The billboard-size text hung ominously
over Jabba’s head:
ONLY THE TRUTH WILL SAVE YOU NOW
ENTER PASS-KEY
As if trapped in some surreal nightmare, Susan fol-
lowed Fontaine toward the podium. Her world was a
slow-motion blur.
Jabba saw them coming and wheeled like an enraged
bull. "I built Gauntlet for a reason!"
"Gauntlet’s gone," Fontaine replied evenly.
"Old news, Director," Jabba spat. "The shock wave
knocked me on my ass! Where’s Strathmore?"
"Commander Strathmore is dead."
"Poetic fucking justice."
"Cool it, Jabba," the director ordered. "Bring us up to
speed. How bad is this virus?"
Jabba stared at the director a long moment, and then
without warning, he burst out laughing. "A virus?" His
harsh guffaw resonated through the underground
chamber. "Is that what you think this is?"
Fontaine kept his cool. Jabba’s insolence was way out
"Susan Fletcherová," odpověděl Brinkerhoff.
Obr s černou pletí povytáhl obočí. Přestože byla
ukoptěná od sazí a promáčená, byla Susan Fletcherová
daleko přitažlivější, než čekal. "A šéf?" zeptal se.
Brinkerhoff zavrtěl hlavou.
Muž na to neřekl nic. Na chvilku jen uhnul pohledem a
pak se znovu otočil k Susan. "Leland Fontaine,"
představil se a podal jí ruku. "Jsem rád, že jste v
pořádku."
Susan na něj vytřeštila zrak. Vždycky věděla, že jednou
se s ředitelem setká, ale takhle si to seznámení
rozhodně nepředstavovala.
"Pojďte, slečno Fletcherová," vyzval ji Fontaine a
vykročil jako první. "Budeme potřebovat veškerou
možnou pomoc."
Na konci tunelu jim blokovala cestu ocelová stěna,
která se jen matně rýsovala v načervenalém přítmí.
Fontaine k ní přistoupil a na zapuštěném displeji naťukal
vstupní kód. Pak na nevelký skleněný panel přiložil
pravou dlaň. Bliklo světlo a za okamžik už se mohutná
ocelová stěna s duněním odsunula doleva.
V celém NSA bylo jen jedno oddělení utajovanější než
dešifrovací a Susan Fletcherová tušila, že právě teď do
něj vstupuje.
KAPITOLA 109
Řídicí středisko hlavní databanky NSA připomínalo
zmenšené operační centrum řízení letů NASA. Deset
počítačových pracovišť bylo umístěno před obrovským
monitorem o rozměrech devět krát dvanáct metrů, který
pokrýval celou zadní stěnu střediska. Čísla a schémata
se na něm míhala, objevovala a zase mizela v tak
rychlém sledu, jako když někdo přepíná televizní
programy. Hrstka techniků divoce pobíhala od jedné
stanice ke druhé, všichni za sebou tahali sáhodlouhé
papírové hady výstupů z tiskáren a vykřikovali jeden
pokyn za druhým. Chaos.
Susan se ohromeně rozhlížela po celém tom úžasném
zařízení. Matně si vzpomínala, že při jeho stavbě bylo
odstraněno dvě stě padesát tun zeminy. Databanka byla
umístěna pětašedesát metrů pod zemí, kde měla být
plně chráněna před magnetickými šoky a jadernými
výbuchy.
Na vyvýšeném pracovišti uprostřed místnosti stál
Jabba. Ze své plošiny vyřvával povely jako král udílející
rozkazy svým poddaným. Na monitoru za jeho zády
blikal vzkaz. Susan ho znala až příliš dobře. Nad
Jabbovou hlavou zlověstně visel text připomínající
billboard:
TEĎ VÁS ZACHRÁNÍ JEN PRAVDA
ZADEJTE HESLO
Jako v nějakém surrealistickém zlém snu následovala
Susan Fontaina na pódium. Svět kolem sebe viděla
rozmazaně a zpomaleně.
Jabba je uviděl přicházet a otočil se proti nim jako
rozzuřený býk. "Uličku jsem nevytvořil jen tak pro nic za
nic!"
"Ulička je v háji," odvětil nevzrušeně Fontaine.
"Nic nového, řediteli," odsekl Jabba. "Tlaková vlna mě
nakopala do prdele. Kde je Strathmore?"
"Provozní ředitel Strathmore je mrtev."
"Aspoň že je nějaká spravedlnost, kurva."
"Uklidněte se, Jabbo," nařídil mu ředitel. "K věci. Jak
moc zlé je to s tím virem?"
Jabba na ředitele dlouho upřeně civěl a pak bez
jakéhokoli přechodu vybuchl smíchy. "S virem?" Jeho
chraplavý řehot rezonoval celým podzemním prostorem.
"Tak podle vás je to virus?"
Fontaine zachoval ledový klid. Jabbova drzost byla sice
177
of line, but Fontaine knew this was not the time or place
to handle it. Down here, Jabba outranked God himself.
Computer problems had away of ignoring the normal
chain of command.
"It’s not a virus?" Brinkerhoff exclaimed hopefully.
Jabba snorted in disgust. "Viruses have replication
strings, pretty boy! This doesn’t!"
Susan hovered nearby, unable to focus.
"Then what’s going on?" Fontaine demanded. "I
thought we had a virus."
Jabba sucked in a long breath and lowered his voice.
"Viruses…" he said, wiping sweat from his face. "Viruses
reproduce. They create clones. They’re vain and stupid
– binary egomaniacs. They pump out babies faster than
rabbits. That’s their weakness – you can cross-breed
them into oblivion if you know what you’re doing. Unfor-
tunately, this program has no ego, no need to repro-
duce. It’s clear-headed and focused. In fact, when it’s
accomplished its objective here, it will probably commit
digital suicide." Jabba held out his arms reverently to
the projected havoc on the enormous screen. "Ladies
and gentlemen." He sighed. "Meet the kamikaze of
computer invaders… the worm."
"Worm?" Brinkerhoff groaned. It seemed like a mun-
dane term to describe the insidious intruder.
"Worm. " Jabba smoldered. "No complex structures,
just instinct – eat, shit, crawl. That’s it. Simplicity.
Deadly simplicity. It does what it’s programmed to do
and then checks out."
Fontaine eyed Jabba sternly. "And what is this worm
programmed to do?"
"No clue," Jabba replied. "Right now, it’s spreading out
and attaching itself to all our classified data. After that,
it could do anything. It might decide to delete all the
files, or it might just decide to print smiley faces on
certain White House transcripts."
Fontaine’s voice remained cool and collected. "Can you
stop it?"
Jabba let out a long sigh and faced the screen. "I have
no idea. It all depends on how pissed off the author is. "
He pointed to the message on the wall. "Anybody want
to tell me what the hell that means?"
ONLY THE TRUTH WILL SAVE YOU
NOW ENTER PASS-KEY
Jabba waited for a response and got none. "Looks like
someone’s messing with us, Director. Blackmail. This is
a ransom note if I ever saw one."
Susan’s voice was a whisper, empty and hollow. "It’s…
Ensei Tankado."
Jabba turned to her. He stared a moment, wide-eyed.
"Tankado?"
Susan nodded weakly. "He wanted our confession…
about TRANSLTR… but it cost him his…"
"Confession?" Brinkerhoff interrupted, looking stunned.
"Tankado wants us to confess we have TRANSLTR? I’d
say it’s a bit late for that!"
Susan opened her mouth to speak, but Jabba took
over. "Looks like Tankado’s got a kill-code," he said,
gazing up at the message on the screen.
Everyone turned.
"Kill code?" Brinkerhoff demanded.
Jabba nodded. "Yeah. A pass-key that stops the worm.
Simply put, if we admit we have TRANSLTR, Tankado
gives us a kill-code. We type it in and save the data-
bank. Welcome to digital extortion."
Fontaine stood like rock, unwavering. "How long have
donebevolající, ale ředitel velmi dobře věděl, že tohle
není ani vhodná chvíle, ani vhodné místo na prosazování
autority. Tady dole byl Jabba víc než pánbůh. Při
počítačových problémech se prostě na normální
subordinaci tolik nekoukalo.
"Tak on to není virus?" vyhrkl s nadějí v hlase
Brinkerhoff.
Jabba si znechuceně odfrkl. "Viry mají replikační
řetězce, hošíku! Tohle je nemá!"
Susan se v oparu omámení vznášela opodál neschopna
soustředění.
"Tak co se děje?" zeptal se Fontaine. "Myslel jsem si, že
tu máme virus."
Jabba se zhluboka syčivě nadechl a ztlumil hlas. "Viry…
" vypravil ze sebe a setřel si pot z obličeje. "Viry se
reprodukují. Vytvářejí klony. Jsou tupé a marnivé -
binární sobci. Mláďata chrlí rychleji než králíci. V tom je
jejich slabost - můžete je prokřížit až do ztracena, když
víte, co děláte. Tenhle program ale bohužel žádné ego
nemá. Ani žádnou potřebu reprodukce. Je cílený a
soustředěný. A až tady dosáhne svého cíle,
pravděpodobně spáchá digitální sebevraždu. " Jabba
nábožně vztáhl paže k chaosu promítanému na
obrovském monitoru. "Dámy a pánové… " Vzdychl.
"Přichází kamikadze počítačových vetřelců… červ. "
"Červ?" zasténal Brinkerhoff. Pro zákeřného vetřelce to
byl zdánlivě poněkud přízemní termín.
"Červ." Jabba se začínal znovu rozohňovat. "Žádné
komplexní struktury, jen instinkt: žrát, srát, lézt. V tom
je to. V jednoduchosti. Smrtící jednoduchost. Udělá to,
nač je to naprogramováno, a pak to zmizí."
Fontaine si Jabbu přísně změřil. "A k čemu je
naprogramovaný tenhle červ?"
"Nemám páru," odvětil Jabba. "Momentálně se šíří a
váže se na všechna naše utajovaná data. Pak může
udělat cokoli. Může se rozhodnout všechny naše soubory
smazat anebo třeba jen vytiskne na přepisy z Bílého
domu smajlíky."
Fontaine dál hovořil chladně a vyrovnaně. "Můžete to
zastavit?"
Jabba si dlouze vzdychl a otočil se k monitoru. "Nemám
ponětí. Všechno to záleží jen na tom, jak moc byl autor
nasranej. " Ukázal na zprávu na monitoru. "Nechcete mi
někdo říct, co má ksakru znamenat tohle?"
TEĎ VÁS ZACHRÁNÍ JEN PRAVDA
ZADEJTE HESLO
Jabba čekal na odpověď, ale žádné se nedočkal.
"Vypadá to, že se do nás někdo naváží, řediteli. Vyděrač.
Ať mě hrom bací, jestli tohle není vydírání."
Susanin hlas zněl jako pouhý šepot. Šepot prázdný a
dutý. "To je… Ensei Tankado."
Jabba se k ní otočil. Chvíli na ni jen s vyvalenýma očima
civěl. "Tankado?"
Susan chabě přikývla. "Chtěl naše přiznání… o
TRANSLTRu… ale stálo ho to…"
"Přiznání?" skočil jí do řeči ohromený Brinkerhoff.
"Tankado chce, abychom přiznali, že máme TRANSLTR?
Tak na to je podle mě trochu pozdě!"
Susan už se nadechovala, aby odpověděla, ale Jabba ji
předešel. "Vypadá to, že Tankado má blokační kód,"
prohlásil a dál upřeně civěl na zprávu na monitoru.
Všichni se otočili.
"Blokační kód?" opakoval tázavě Brinkerhoff.
Jabba přikývl. "Jo. Klíčové heslo, co toho červa zastaví.
Jednoduše řečeno - pokud přiznáme, že máme
TRANSLTR, Tankado nám poskytne ten kód. Zadáme ho
a zachráníme databanku. Vítejte v epoše digitálního
vyděračství."
Fontaine stál bez hnutí jako skála. Ve tváři se mu
178
we got?"
"About an hour," Jabba said. "Just time enough to call
a press conference and spill our guts."
"Recommendation," Fontaine demanded. "What do you
propose we do?"
"A recommendation?" Jabba blurted in disbelief. "You
want a recommendation? I’ll give you a recommenda-
tion! You quit fucking around, that’s what you do!"
"Easy," the director warned.
"Director," Jabba sputtered. "Right now, Ensei Tankado
owns this databank! Give him whatever he wants. If he
wants the world to know about TRANSLTR, call CNN,
and drop your shorts. TRANSLTR’s a hole in the ground
now anyway – what the hell do you care?"
There was a silence. Fontaine seemed to be consider-
ing his options. Susan began to speak, but Jabba beat
her to it.
"What are you waiting for, Director! Get Tankado on
the phone! Tell him you’ll play ball! We need that kill-
code, or this whole place is going down!"
Nobody moved.
"Are you all insane?" Jabba screamed. "Call Tankado!
Tell him we fold! Get me that kill-code! NOW!" Jabba
whipped out his cellular phone and switched it on.
"Never mind! Get me his number! I’ll call the little prick
myself!"
"Don’t bother," Susan said in a whisper. "Tankado’s
dead."
After a moment of confused astonishment, the implica-
tions hit Jabba like a bullet to the gut. The huge Sys-
Sec looked like he was about to crumble. "Dead? But
then… that means… we can’t…"
"That means we’ll need a new plan," Fontaine said
matter-of-factly.
Jabba’s eyes were still glazed with shock when some-
one in the back of the room began shouting wildly.
"Jabba! Jabba!"
It was Soshi Kuta, his head techie. She came running
toward the podium trailing a long printout. She looked
terrified.
"Jabba!" She gasped. "The worm… I just found out
what it’s programmed to do!" Soshi thrust the paper
into Jabba’s hands. "I pulled this from the system-
activity probe! We isolated the worm’s execute com-
mands – have a look at the programming! Look what
it’s planning to do!"
Dazed, the chief Sys-Sec read the printout. Then he
grabbed the handrail for support.
"Oh, Jesus," Jabba gasped. "Tankado… you bastard!"
CHAPTER 110
Jabba stared blankly at the printout Soshi had just
handed him. Pale, he wiped his forehead on his sleeve.
"Director, we have no choice. We’ve got to kill power to
the databank."
"Unacceptable," Fontaine replied. "The results would be
devastating."
Jabba knew the director was right. There were over
three thousand ISDN connections tying into the NSA
databank from all over the world. Every day military
commanders accessed up-to-the-instant satellite photos
of enemy movement. Lockheed engineers downloaded
compartmentalized blueprints of new weaponry. Field
operatives accessed mission updates. The NSA data-
bank was the backbone of thousands of U. S. govern-
ment operations. Shutting it down without warning
would cause life-and-death intelligence blackouts all
over the globe.
nehnul ani sval. "Kolik času máme?"
"Asi tak hodinu," odvětil Jabba. "Akorát čas svolat
tiskovku a kápnout božskou."
"Očekávám návrhy," prohlásil Fontaine. "Co
doporučujete?"
"Návrhy?" vyprskl nevěřícně Jabba. "Vy očekáváte
návrhy? Tak já vám něco navrhnu! Přestaňte si honit
triko, protože nic jinýho neděláte!"
"Pomalu," pronesl varovně ředitel.
"Řediteli," vyhrkl Jabba, "Ensei Tankado tuhle
databanku momentálně vlastní! Dejte mu, co chce, ať je
to cokoli. Jestli chce, aby se svět dozvěděl o
TRANSLTRu, zavolejte CNN a vyložte karty na stůl. Z
celýho TRANSLTRu už teď stejně zbyla jen díra v zemi,
tak co se sakra zrovna vy staráte?"
Nastalo ticho. Zdálo se, že Fontaine zvažuje možnosti.
Susan se opět nadechla, aby něco řekla, ale Jabba ji
zase předběhl.
"Na co čekáte, řediteli? Zavolejte Tankadovi! Řekněte
mu, že jeho podmínky berete! Potřebujeme ten jeho
kód, jinak je to tady všechno v háji!"
Nikdo se nehýbal.
"To jste se všichni zbláznili?" zavřískal Jabba. "Zavolejte
kruci tomu Tankadovi! Řekněte mu, že se vzdáváme!
Sežeňte mi ten kód! HNED!" Jabba vytrhl z opasku
mobilní telefon a odklopil kryt. "Jak chcete! Dejte mi
jeho číslo! Já tomu kriplovi zavolám sám!"
"Neobtěžujte se," zašeptala Susan. "Tankado je mrtvý."
Jabbův výraz byl směsicí úžasu a zmatku. Vzápětí mu
to však došlo a zdálo se, že na něj ta zpráva zapůsobila
jako rána na solar. Tlustý vedoucí oddělení systémové
bezpečnosti vypadal, že se každou chvíli zhroutí. "Mrtvý?
Ale to… to znamená… že nemůžeme…"
"To znamená, že budeme potřebovat nový plán,"
pronesl Fontaine suše.
Šokovaný Jabba stále ještě upíral skelný pohled kamsi
do prázdna, když někdo vzadu začal divoce vykřikovat.
"Jabbo! Jabbo!"
Byla to jeho hlavní technička Soši Kutová. Přiběhla k
pódiu a za ní vlál dlouhý počítačový výstup. Vypadala
vystrašeně.
"Jabbo!" zasípala. "Ten červ… zrovna jsem zjistila, na co
je naprogramovaný!" Soši vrazila Jabbovi papír do
rukou. "Tohle jsem si stáhla z testu systémových aktivit!
Izolovali jsme pracovní povely červa… a podívejte se na
to naprogramování! Víte, co to udělá?"
Vedoucí oddělení systémové bezpečnosti se do výstupu
ohromeně začetl. Pak se chytil zábradlí, aby se měl o co
opřít.
"Ježíšikriste," zachraptěl. "Tankado… ty parchante!"
KAPITOLA 110
Jabba tupě civěl na počítačový výstup, který mu Soši
právě dala. Otřel si pobledlé čelo rukávem. "Řediteli,
nemáme na vybranou. Musíme v databance vypnout
proud."
"Nepřichází v úvahu," odvětil Fontaine. "To by mělo
katastrofální důsledky."
Jabba věděl, že ředitel má pravdu. Z celého světa vedly
do databanky NSA více než tři tisíce linek ISDN. Každý
den vojenští velitelé vyžadovali aktuální satelitní snímky
pohybů nepřítele. Inženýři Lockheedu si stahovali
jednotlivé výkresy nových zbraňových systémů. Terénní
operativci si stahovali aktualizace úkolů. Databanka NSA
byla páteří tisíců operací vlády Spojených států. Bez
výstrahy ji uzavřít by znamenalo zpravodajský výpadek
rozhodující o životě a smrti po celém světě.
179
 "I’m aware of the implications, sir," Jabba said, "but we
have no choice."
"Explain yourself," Fontaine ordered. He shot a quick
glance at Susan standing beside him on the podium.
She seemed miles away.
Jabba took a deep breath and wiped his brow again.
From the look on his face, it was clear to the group on
the podium that they were not going to like what he had
to say.
"This worm," Jabba began. "This worm is not an ordi-
nary degenerative cycle. It’s a selective cycle. In other
words, it’s a worm with taste."
Brinkerhoff opened his mouth to speak, but Fontaine
waved him off.
"Most destructive applications wipe a databank clean, "
Jabba continued, "but this one is more complex. It de-
letes only those files that fall within certain parame-
ters."
"You mean it won’t attack the whole databank?"
Brinkerhoff asked hopefully. "That’s good, right?"
"No!" Jabba exploded. "It’s bad! It’s very fucking bad!"
"Cool it!" Fontaine ordered. "What parameters is this
worm looking for? Military? Covert ops?"
Jabba shook his head. He eyed Susan, who was still
distant, and then Jabba’s eyes rose to meet the direc-
tor’s. "Sir, as you know, anyone who wants to tie into
this databank from the outside has to pass a series of
security gates before they’re admitted."
Fontaine nodded. The databank’s access hierarchies
were brilliantly conceived; authorized personnel could
dial in via the Internet and World Wide Web. Depending
on their authorization sequence, they were permitted
access to their own compartmentalized zones. "Because
we’re tied to the global Internet, " Jabba explained,
"hackers, foreign governments, and EFF sharks circle
this databank twenty-four hours a day and try to break
in."
"Yes," Fontaine said, "a nd twenty-four hours a day,
our security filters keep them out. What’s your point?"
Jabba gazed down at the printout. "My point is this.
Tankado’s worm is not targeting our data." He cleared
his throat. "It’s targeting our security filters."
Fontaine blanched. Apparently he understood the im-
plications – this worm was targeting the filters that kept
the NSA databank confidential. Without filters, all of the
information in the databank would become accessible to
everyone on the outside.
"We need to shut down," Jabba repeated. "In about an
hour, every third grader with a modem is going to have
top U. S. security clearance."
Fontaine stood a long moment without saying a word.
Jabba waited impatiently and finally turned to Soshi.
"Soshi! VR! NOW!"
Soshi dashed off.
Jabba relied on VR often. In most computer circles, VR
meant "virtual reality," but at the NSA it meant vis-rep
– visual representation. In a world full of technicians
and politicians all having different levels of technical
understanding, a graphic representation was often the
only way to make a point; a single plummeting graph
usually aroused ten times the reaction inspired by vol-
umes of spreadsheets. Jabba knew a VR of the current
crisis would make its point instantly.
"VR!" Soshi yelled from a terminal at the back of the
room.
A computer-generated diagram flashed to life on the
wall before them. Susan gazed up absently, detached
from the madness around her. Everyone in the room
"Těch důsledků jsem si vědom, pane," odpověděl
Jabba, "a le nemáme jinou možnost."
"Vysvětlete to," nařídil mu Fontaine. Rychle se podíval
na Susan, která stála na pódiu vedle něho. Vypadalo to,
že je duchem někde úplně jinde.
Jabba se zhluboka nadechl a znovu si otřel čelo. Z toho,
jak se tvářil, bylo ostatním na pódiu jasné, že to, co
uslyší, se jim ani trochu nebude líbit.
"Ten červ," začal Jabba, "to není obyčejný
degenerativní cyklus. Je to cyklus selektivní. Jinak
řečeno - tenhle červ má chuť."
Brinkerhoff už otevíral ústa, ale Fontaine ho mávnutím
ruky umlčel.
"Většina destruktivních aplikací databázi prostě vyčistí,"
pokračoval Jabba, "a le tahle je komplexnější. Ta
vymaže jen ty soubory, které odpovídají určitým
parametrům. "
"Myslíte jako že nenapadne celou databanku?" zeptal se
Brinkerhoff s nadějí v hlase. "Ale to je dobré, ne?"
"Ne!" vybuchl Jabba. "To je špatný! To je kurevsky
špatný!"
"Uklidněte se!" nařídil mu Fontaine. "Jaké parametry
tedy ten červ hledá? Vojenské? Tajné operace?"
Jabba zavrtěl hlavou. Podíval se na Susan, která byla
pořád duchem nepřítomná, a pak pohlédl do očí řediteli.
"Pane, jak sám víte, každý, kdo se chce zvenčí napojit
na tuhle databanku, musí překonat sérii bezpečnostních
filtrů, než projde."
Fontaine přikývl. Přístupová hierarchie databanky byla
důkladně propracovaná. Autorizované osoby se mohly
připojovat přes internet a webové stránky. Podle své
autorizační sekvence měl každý člověk povolený přístup
jen do příslušných oddělení. "Protože jsme napojení na
globální síť," vysvětloval Jabba, "krouží kolem téhle
databanky čtyřiadvacet hodin denně hackeři, agenti
cizích mocností a žraloci z EFF a snaží se nabourat se do
ní. "
"Ano," souhlasil Fontaine, "a čtyřiadvacet hodin denně
jim v tom brání naše bezpečnostní filtry. Kam tím
míříte?"
Jabba se upřeně zahleděl do výstupu z tiskárny. "Chci
tím říct, že Tankadův červ není zaměřený proti našim
datům. " Odkašlal si. "Jde proti našim bezpečnostním
filtrům. "
Fontaine znatelně zpopelavěl v obličeji. Zjevně pochopil
důsledky - červ je zaměřený na filtry, díky nimž je
databanka NSA nepřístupná a utajená. Bez nich budou
všechna data, jež obsahuje, dostupná komukoli zvenčí.
"Musíme to vypnout," trval na svém Jabba. "Jinak bude
mít asi tak za hodinu každý školák s modemem
přístupová oprávnění jako prezident Spojených států."
Fontaine dlouho jen stál a neřekl ani slovo.
Jabba netrpělivě čekal. Nakonec se otočil ke své
techničce. "Soši! V. R. ! HNED!"
Soši odkvačila.
Na V. R. Jabba spoléhal často. Ve světě počítačů to
obvykle znamená "virtuální realitu" , ale tady to
znamenalo vizuální reprezentaci. Ve světě plném
techniků a politiků, z nichž každý na tom byl s
technickým chápáním jinak, bylo grafické znázornění
často jediným možným způsobem vysvětlení. Jediný
názorný graf obvykle vyvolal desetinásobně intenzivnější
reakci, než by se to podařilo celým stohům schémat a
výkresů. Jabba věděl, že vizuální reprezentace současné
krize splní svůj účel okamžitě.
"V. R. !" křikla vzápětí Soši od terminálu v zadní části
místnosti.
Na stěně za nimi naskočilo počítačově vytvořené
schéma. Susan jen nepřítomně vzhlédla. Byla
povznesena nad všechno to šílenství, které kolem ní
180
followed Jabba’s gaze to the screen.
The diagram before them resembled a bull’s-eye. In
the center was a red circle marked data. Around the
center were five concentric circles of differing thickness
and color. The outermost circle was faded, almost
transparent.
"We’ve got a five-tier level of defense," Jabba ex-
plained. "A primary Bastion Host, two sets of packet
filters for FTP and X-eleven, a tunnel block, and finally a
PEM-based authorization window right off the Truffle
project. The outside shield that’s disappearing repre-
sents the exposed host. It’s practically gone. Within the
hour, all five shields will follow. After that, the world
pours in. Every byte of NSA data becomes public do-
main."
Fontaine studied the VR, his eyes smoldering.
Brinkerhoff let out a weak whimper. "This worm can
open our databank to the world?"
"Child’s play for Tankado," Jabba snapped. "Gauntlet
was our fail-safe. Strathmore blew it."
"It’s an act of war," Fontaine whispered, an edge in his
voice.
Jabba shook his head. "I really doubt Tankado ever
meant for it to go this far. I suspect he intended to be
around to stop it."
Fontaine gazed up at the screen and watched the first
of the five walls disappear entirely.
"Bastion Host is toast!" a technician yelled from the
back of the room. "Second shield’s exposed!"
"We’ve got to start shutting down," Jabba urged. "From
the looks of the VR, we’ve got about forty-five minutes.
Shutdown is a complex process."
It was true. The NSA databank had been constructed in
such a way as to ensure it would never lose power –
accidentally or if attacked. Multiple fail-safes for phone
and power were buried in reinforced steel canisters
deep underground, and in addition to the feeds from
within the NSA complex, there were multiple backups
off main public grids. Shutting down involved a complex
series of confirmations and protocols – significantly
more complicated than the average nuclear submarine
missile launch.
"We have time," Jabba said, "if we hurry. Manual shut-
down should take about thirty minutes."
Fontaine continued staring up at the VR, apparently
pondering his options.
"Director!" Jabba exploded. "When these firewalls fall,
every user on the planet will be issued top-security
clearance! And I’m talking upper level! Records of cov-
ert ops! Overseas agents! Names and locations of eve-
ryone in the federal witness protection program! Launch
code confirmations! We must shut down! Now!"
The director seemed unmoved. "There must be some
other way."
"Yes," Jabba spat, "there is! The kill-code! But the only
guy who knows it happens to be dead!"
"How about brute force?" Brinkerhoff blurted. "Can we
guess the kill-code?"
Jabba threw up his arms. "For Christ sake! Kill-codes
are like encryption keys – random! Impossible to guess!
If you think you can type 600 trillion entries in the next
forty-five minutes, be my guest!"
"The kill-code’s in Spain," Susan offered weakly.
Everyone on the podium turned. It was the first thing
she had said in a long time.
Susan looked up, bleary-eyed. "Tankado gave it away
when he died."
zuřilo. Všichni přítomní se s Jabbou otočili k monitoru.
Zobrazené schéma připomínalo terč. V jeho středu byl
červený kruh s označením DATA. Kolem něj bylo pět
soustředných kruhů různé tloušťky a barvy. Vnější kruh
byl vybledlý, téměř průhledný.
"Máme pětistupňovou ochranu," dal se Jabba do
vysvětlování. "Primární stupeň Bastion Host, dvě
soustavy komplexních filtrů, tunelový blok a nakonec
autorizační okno. Vnější stupeň, který na schématu mizí,
představuje napadenou úroveň. Ta už je prakticky pryč.
Během hodiny takhle skončí všech pět stupňů ochrany. A
pak tu budeme mít celý svět. Všechna data Úřadu
národní bezpečnosti budou do posledního bytu veřejná."
Fontaine upřeně hleděl planoucím zrakem na monitor.
Brinkerhoff slabě zakňoural: "Ten červ může naši
databanku otevřít světu?"
"Pro Tankada dětská hra," odsekl Jabba. "Naší pojistkou
byla Ulička a tu Strathmore odboural."
"To znamená válku," zašeptal Fontaine napjatě.
Jabba zavrtěl hlavou. "Vážně pochybuju, že to chtěl
Tankado dohnat takhle daleko. Myslím, že počítal s tím,
že bude po ruce, aby to zarazil."
Fontaine se dál upřeně díval na monitor a sledoval, jak
první z pěti ochranných stupňů mizí docela.
"Bastion Host je v tahu!" vykřikl technik ze zadní části
místnosti. "Napaden druhý stupeň!"
"Musíme hned začít s vypínáním," naléhal Jabba. "Podle
toho, jak vypadá V. R. , máme asi tak pětačtyřicet
minut. Vypínání je složitý proces."
To byla pravda. Databanka NSA byla zkonstruována
tak, aby bylo zajištěno, že nikdy nezůstane bez proudu,
ať již v důsledku nehody nebo napadení. Četné pojistky
pro telefonní linky i přívody proudu byly ukryty ve
vyztužených ocelových schránkách hluboko pod zemí a
kromě přívodů zvenčí tu byly četné záložní zdroje
nezávislé na hlavních veřejných sítích. K vypnutí bylo
zapotřebí projít celou složitou sérií potvrzení a protokolů.
Šlo o značně náročnější proceduru než před obyčejným
odpálením střely z jaderné ponorky.
"Máme čas," snažil se dál Jabba, "ovšem pokud si
pospíšíme. Manuální vypnutí by mělo zabrat asi tak půl
hodinky."
Fontaine dál hleděl na schéma na monitoru a očividně
zvažoval své možnosti.
"Řediteli!" vybuchl Jabba. "Až padne tahle ochrana,
bude mít každý uživatel sítě na zeměkouli přístup i k těm
nejtajnějším informacím! A tím myslím úplně ke všem! K
záznamům o utajovaných operacích! K identifikacím
agentů! Ke jménům a adresám všech lidí zařazených do
programu ochrany svědků! K odpalovacím kódům!
Musíme to vypnout! Fofrem!"
Nezdálo se, že by to na ředitele nějak zapůsobilo. "Musí
existovat i jiné řešení."
"Jo," vyprskl vztekle Jabba. "Takyže existuje! Blokační
kód! Jenže jedinej chlap, co ho znal, je docela náhodou
po smrti!"
"A co prolomení hrubou silou?" vyhrkl Brinkerhoff.
"Můžeme ten kód uhodnout?"
Jabba rozhodil pažemi. "Prokristapána! Blokační kódy
jsou stejný jako kódovací klíče! Náhodně! Není možný to
uhodnout! Ale jestli si myslíte, že dokážete zadat 600
trilionů variant za pětačtyřicet minut, prosím, račte
začít!"
"Ten blokační kód je ve Španělsku," ozvala se Susan
chabě.
Všichni na pódiu se k ní otočili. Bylo to za hodně
dlouhou dobu poprvé, co vůbec něco řekla.
Susan k nim zvedla uslzené oči. "Tankado ho dal pryč,
když umíral."
181
 Everyone looked lost.
"The pass-key…" Susan shivered as she spoke. "Com-
mander Strathmore sent someone to find it."
"And?" Jabba demanded. "Did Strathmore’s man find
it?"
Susan tried to fight it, but the tears began to flow.
"Yes," she choked. "I think so."
CHAPTER 111
An earsplitting yell cut through the control room.
"Sharks!" It was Soshi.
Jabba spun toward the VR. Two thin lines had ap-
peared outside the concentric circles. They looked like
sperm trying to breach a reluctant egg.
"Blood’s in the water, folks!" Jabba turned back to the
director. "I need a decision. Either we start shutting
down, or we’ll never make it. As soon as these two in-
truders see the Bastion Host is down, they’ll send up a
war cry."
Fontaine did not respond. He was deep in thought.
Susan Fletcher’s news of the pass-key in Spain seemed
promising to him. He shot a glance toward Susan in the
back of the room. She appeared to be in her own world,
collapsed in a chair, her head buried in her hands.
Fontaine was unsure exactly what had triggered the
reaction, but whatever it was, he had no time for it
now.
"I need a decision!" Jabba demanded. "Now!"
Fontaine looked up. He spoke calmly. "Okay, you’ve
got one. We are not shutting down. We’re going to
wait."
Jabba’s jaw dropped. "What? But that’s…"
"A gamble," Fontaine interrupted. "A gamble we just
might win. " He took Jabba’s cellular and punched a few
keys. "Midge," he said. "It’s Leland Fontaine. Listen
carefully…"
Chapter 112
"You better know what the hell you’re doing, Director,"
Jabba hissed. "We’re about to loseshut-down capabil-
ity."
Fontaine did not respond.
As if on cue, the door at the back of the control room
opened, and Midge came dashing in. She arrived
breathless at the podium. "Director! The switchboard is
patching it through right now!"
Fontaine turned expectantly toward the screen on the
front wall. Fifteen seconds later the screen crackled to
life.
The image on screen was snowy and stilted at first,
and gradually grew sharper. It was a QuickTime digital
transmission – only five frames per second. The image
revealed two men. One was pale with a buzz cut, the
other a blond all-American. They were seated facing the
camera like two newscasters waiting to go on the air.
"What the hell is this?" Jabba demanded.
"Sit tight," Fontaine ordered.
The men appeared to be inside a van of some sort.
Electronic cabling hung all around them. The audio con-
nection crackled to life. Suddenly there was background
noise.
"Inbound audio," a technician called from behind them.
"Five seconds till two-way."
"Who are they?" Brinkerhoff asked, uneasily.
"Eye in the sky," Fontaine replied, gazing up at the two
men he had sent to Spain. It had been a necessary pre-
caution. Fontaine had believed in almost every aspect of
Strathmore’s plan – the regrettable but necessary re-
moval of Ensei Tankado, rewriting Digital Fortress – it
Nezdálo se, že by někdo z přítomných, chápal, co říká.
"Ten klíč…" Susan se během řeči třásla jako osika.
"Strathmore pro něj někoho poslal."
"No a?" zeptal se Jabba. "Našel ho ten Strathmorův
člověk?"
Susan se pokoušela se tomu ubránit, ale slzy jí stejně
začaly téci. "Ano," zaštkala. "Myslím, že ano."
KAPITOLA 111
Řídicím střediskem projel uši drásající výkřik. "Žraloci!"
Byla to Soši.
Jabba se jako na obrtlíku otočil k názornému schématu
na monitoru. Na vnější straně soustředných kruhů se
objevily dvě tenké čáry. Připomínaly spermie snažící se
proniknout do vzdorujícího vajíčka.
"Mrchožrouti zvětřili zdechlinu, vážení!" Jabba se obrátil
k řediteli. "Potřebuju rozhodnutí. Buďto začneme s
vypínáním hned teď, nebo už to nestihneme. Jakmile
tihle dva vetřelci zjistí, že je Bastion Host v háji,
vykopou válečnou sekeru."
Fontaine mlčel. Zdálo se, že pohroužen do svých
myšlenek ani nevnímá, co mu Jabba říká. Sdělení Susan
Fletcherové o klíči ve Španělsku mu připadalo slibné.
Střelil po Susan, stojící vzadu v místnosti, pohledem.
Vypadala, že se uzavřela do svého vlastního světa.
Zhroutila se do židle a hlavu složila do dlaní. Fontaine
sice nevěděl, co tu reakci vyvolalo, ale ať už to bylo
cokoli, teď na to rozhodně neměl čas.
"Potřebuju to rozhodnutí!" opakoval Jabba. "Hned!"
Fontaine vzhlédl. Pak konečně klidně promluvil: "Fajn,
tak tady je máte. Nevypínáme. Budeme čekat."
Jabbovi klesla čelist. "Co? Ale to je…"
"Loterie,"přerušil ho Fontaine. "Loterie, ve které
bychom prostě mohli vyhrát." Vzal si Jabbův mobil a
stiskl několik kláves. "Midge,"ozval se do něho vzápětí,
"tady Leland Fontaine. Pozorně mě poslouchejte…"
KAPITOLA 112
"Doufám, že víte, co děláte, řediteli," zasyčel Jabba. "Za
chvíli ztratíme poslední šanci databanku vypnout."
Fontaine neodpověděl.
Jako na zavolanou se rozletěly dveře v zadní stěně
kontrolního střediska a dovnitř vběhla Midge. Bez dechu
se vřítila na pódium. "Řediteli! Ústředna to zrovna
spojuje!"
Fontaine se pln očekávání obrátil k monitoru na přední
stěně. Ten se po patnácti vteřinách rozsvítil.
Obraz byl zpočátku zrnitý a rozmazaný a teprve zvolna
se zaostřoval. Byl to digitální systém přenosu QuickTime
- pouhých pět snímků za sekundu. V záběru se objevili
dva muži. Jeden byl v obličeji bledý a ostříhaný na
vojenského ježka, druhý typický americký blonďák.
Seděli proti kameře jako dva reportéři čekající na
zahájení vysílání.
"Co to má ksakru být?" zeptal se Jabba.
"Nerušte," usadil ho Fontaine.
Vypadalo to, že muži sedí v nějaké dodávce. Všude
kolem nich visely kabely. Pak to v reproduktorech
zapraskalo a ožilo i zvukové spojení. Náhle se ozval hluk
na pozadí.
"Zvuk připojen," zavolal zezadu technik. "Pět sekund do
oboustranného spojení."
"Kdo je to?" zeptal se stísněně Brinkerhoff.
"Oko boží," odvětil Fontaine a dál upřeně sledoval oba
muže, které poslal do Španělska. Bylo to nezbytné
bezpečnostní opatření. Téměř ve všechny aspekty
Strathmorova plánu měl Fontaine důvěru -
politováníhodné, leč nezbytné odstranění Enseie
182
was all solid. But there was one thing that made
Fontaine nervous: the use of Hulohot. Hulohot was
skilled, but he was a mercenary. Was he trustworthy?
Would he take the pass-key for himself? Fontaine
wanted Hulohot covered, just incase, and he had taken
the requisite measures.
CHAPTER 113
"Absolutely not!" The man with the buzz cut yelled into
the camera. "We have orders! We report to Director
Leland Fontaine and Leland Fontaine only!"
Fontaine looked mildly amused. "You don’t know who I
am, do you?"
"Doesn’t matter, does it?" the blond fired hotly.
"Let me explain," Fontaine interjected. "Let me explain
something right now."
Seconds later, the two men were red-faced, spilling
their guts to the director of the National Security
Agency. "D-director," the blond stammered, "I’m Agent
Coliander. This is Agent Smith."
"Fine," Fontaine said. "Just brief us."
At the back of the room, Susan Fletcher sat and fought
the suffocating loneliness that pressed down around
her. Eyes closed, and ears ringing, she wept. Her body
had gone numb. The mayhem in the control room faded
to a dull murmur.
The gathering on the podium listened, restless, as
Agent Smith began his briefing.
"On your orders, Director," Smith began, "we’ve been
here in Seville for two days, trailing Mr. Ensei Tankado."
"Tell me about the kill," Fontaine said impatiently.
Smith nodded. "We observed from inside the van at
about fifty meters. The kill was smooth. Hulohot was
obviously a pro. But afterward his directive went awry.
Company arrived. Hulohot never got the item."
Fontaine nodded. The agents had contacted him in
South America with news that something had gone
wrong, so Fontaine had cut his trip short.
Coliander took over. "We stayed with Hulohot as you
ordered. But he never made a move for the morgue.
Instead, he picked up the trail of some other guy.
Looked private. Coat and tie."
"Private?" Fontaine mused. It sounded like a Strath-
more play – wisely keeping the NSA out of it.
"FTP filters failing!" a technician called out.
"We need the item," Fontaine pressed. "Where is Hulo-
hot now?"
Smith looked over his shoulder. "Well… he’s with us,
sir."
Fontaine exhaled. "Where?" It was the best new she’d
heard all day.
Smith reached toward the lens to make an adjustment.
The camera swept across the inside of the van to reveal
two limp bodies propped against the back wall. Both
were motionless. One was a large man with twisted
wire-rim glasses. The other was young with as hock of
dark hair and a bloody shirt.
"Hulohot’s the one on the left," Smith offered.
"Hulohot’s dead?" the director demanded.
"Yes, sir."
Fontaine knew there would be time for explanations
later. He glanced up at the thinning shields.
"Agent Smith," he said slowly and clearly. "The item. I
need it."
Smith looked sheepish. "Sir, we still have no idea what
the item is. We’re on a need-to-know."
Tankada, přepracování Digitální pevnosti, to všechno
bylo pochopitelné. Jen jedna věc ho na tom
znervózňovala: nasazení Hulohota. Hulohot byl sice
zkušený, ale pořád nájemný zabiják. Je důvěryhodný?
Nevezme si klíč sám? Fontaine ho chtěl mít pojištěného,
a proto podnikl příslušná opatření.
KAPITOLA 113
"V žádném případě!" vykřikl muž s ježkem do kamery.
"Máme své rozkazy! Podléháme pouze řediteli Lelandu
Fontainovi a nikomu jinému!"
Fontaine se zatvářil mírně pobaveně. "Vy nevíte, kdo
jsem, že?"
"Záleží na tom?" odsekl nakvašeně blonďák.
"Něco vám vysvětlím," přerušil ho Fontaine. "Dobře mě
poslouchejte."
Po několika sekundách už oba muži rudí ve tvářích jako
raci sypali z rukávu hlášení řediteli Úřadu národní
bezpečnosti. "Ř-řediteli," vykoktal ze sebe blonďák,
"jsem agent Coliander. Tohle je agent Smith."
"Fajn," odvětil Fontaine, "tak povídejte."
Susan Fletcherová v zadní části místnosti seděla a
pociťovala jen tísnivou osamělost, která na ni doléhala,
jako by ji chtěla zadusit. Když s očima zavřenýma
vzlykala, zvonilo jí v uších. Celé tělo jí ochablo a
znecitlivělo. Hluk řídicího střediska pro ni zeslábl na
monotónní šum.
Shromáždění na pódiu netrpělivě naslouchalo hlášení
agenta Smithe.
"Podle vašeho rozkazu, řediteli," začal Smith, "jsme
tady v Seville strávili dva dny sledováním Enseie
Tankada."
"Povězte mi o té likvidaci," přerušil ho netrpělivě
Fontaine.
Smith kývl. "Sledovali jsme to z dodávky na vzdálenost
zhruba padesáti metrů. Akce proběhla hladce. Bylo
vidět, že Hulohot je profesionál. Pak se mu to ale nějak
zvrtlo. Objevili se svědci. Hulohot se nedostal k cíli."
Fontaine přikývl. Agenti jej kontaktovali v Jižní Americe
s informací, že něco nevyšlo. Proto Fontaine cestu
zkrátil.
V hlášení pokračoval Coliander. "Drželi jsme se
Hulohota, jak jste nařídil. Vůbec se ale nepokusil dostat
se do márnice. Místo toho se vydal po stopě nějakého
jiného muže. Vypadal jako civil. Sako, kravata…"
"Civil?" přemítal Fontaine. To vypadalo na Strathmorův
trik - moudře z toho NSA vynechal.
"První soustava komplexních filtrů selhává!" křikl
technik.
"Potřebujeme cíl," naléhal Fontaine. "Kde je Hulohot
teď?"
Smith se ohlédl přes rameno. "No… tady u nás, pane."
Fontaine vydechl "Kde?" To byla ta nejlepší zpráva za
celý den.
Smith natáhl ruku, aby seřídil objektiv kamery. Záběr
se přesunul po vnitřku dodávky ke dvěma bezvládným
tělům opřeným o stěnu. Ani jedno se nehýbalo. Byl tam
vysoký muž s brýlemi v pokřivených drátěných
obroučkách. Ten druhý byl mladík s hřívou tmavých
vlasů a v zakrvácené košili.
"Hulohot je ten vlevo," ozval se snaživě Smith.
"On je mrtvý?" užasl ředitel.
"Ano, pane."
Fontaine věděl, že na vysvětlování bude dost času
později. Ohlédl se po řídnoucích stupních ochrany.
"Agente Smithi," pronesl pomalu a zřetelně. "Ten cíl.
Potřebuju ho. "
Smith očividně znejistěl. "Pane, pořád nemáme ponětí,
co tím cílem vlastně je. Jsme ve fázi zjišťování."
183
 CHAPTER 114
"Then look again!" Fontaine declared.
The director watched in dismay as the stilted image of
the agents searched the two limp bodies in the van for a
list of random numbers and letters.
Jabba was pale. "Oh my God, they can’t find it. We’re
dead!"
"Losing FTP filters!" a voice yelled. "Third shield’s ex-
posed!" There was a new flurry of activity.
On the front screen, the agent with the buzz cut held
out his arms in defeat. "Sir, the pass-key isn’t here.
We’ve searched both men. Pockets. Clothing. Wallets.
No sign at all. Hulohot was wearing a Monocle com-
puter, and we’ve checked that too. It doesn’t look like
he ever transmitted anything remotely resembling ran-
dom characters – only a list of kills."
"Dammit!" Fontaine seethed, suddenly losing his cool.
"It’s got to be there! Keep looking!"
Jabba had apparently seen enough – Fontaine had
gambled and lost. Jabba took over. The huge Sys-Sec
descended from his pulpit like a storm off a mountain.
He swept through his army of programmers calling out
commands. "Access auxiliary kills! Start shutting it
down! Do it now!"
"We’ll never make it!" Soshi yelled. "We need a half
hour! By the time we shut down, it will be too late!"
Jabba opened his mouth to reply, but he was cut short
by a scream of agony from the back of the room.
Everyone turned. Like an apparition, Susan Fletcher
rose from her crouched position in the rear of the
chamber. Her face was white, her eyes transfixed on
the freeze-frame of David Becker, motionless and
bloody, propped up on the floor of the van.
"You killed him!" she screamed. "You killed him!" She
stumbled toward the image and reached out. "David…"
Everyone looked up in confusion. Susan advanced, still
calling, her eyes never leaving the projection of David’s
body. "David." She gasped, staggering forward. "Oh,
David… how could they…"
Fontaine seemed lost. "You know this man?"
Susan swayed unsteadily as she passed the podium.
She stopped a few feet in front of the enormous projec-
tion and stared up, bewildered and numb, calling over
and over to the man she loved.
CHAPTER 115
The emptiness in David Becker’s mind was absolute. I
am dead. And yet there was a sound. A distant voice…
"David."
There was a dizzying burning beneath his arm. His
blood was filled with fire. My body is not my own.
And yet there was a voice, calling to him. It was thin,
distant. But it was part of him. There were other voices
too – unfamiliar, unimportant. Calling out. He fought to
block them out. There was only one voice that mat-
tered. It faded in and out.
"David… I’m sorry…"
There was a mottled light. Faint at first, a single slit of
grayness. Growing. Becker tried to move.
Pain. He tried to speak. Silence. The voice kept calling.
Someone was near him, lifting him. Becker moved to-
ward the voice. Or was he being moved? It was calling.
He gazed absently at the illuminated image. He could
see her on a small screen. It was a woman, staring up
KAPITOLA 114
"Tak hledejte dál!" nařídil Fontaine.
Napjatě pak sledoval rozmazaný záznam toho, jak oba
agenti v dodávce prohledávají bezvládná těla a hledají
nějaký záznam náhodně seřazených čísel a písmen.
Jabba byl bledý jako stěna. "Panebože, oni to nenajdou.
Je po nás!"
"Druhá soustava komplexních filtrů selhává!" křikl
technik. "Třetí stupeň ochrany napaden!" Horečná
činnost se opět rozběhla naplno.
V záběru na obřím monitoru rozhodil agent s vlasy na
ježka poraženecky rukama. "Pane, tady ten klíč není.
Oba jsme prohledali. Kapsy, oblečení, peněženky,
všechno… Nikde ani stopa. Hulohot měl u sebe počítač
Monocle. I ten jsme prověřili. Nevypadá to, že někdy
posílal cokoli, co by nějak připomínalo náhodné znaky -
jen seznam likvidací."
"Krucifix!" vzkypěl Fontaine, který už se přestával
ovládat. "Musí to tam být! Hledejte dál!"
Jabba už toho měl zjevně dost. Fontaine prostě podle
něj vsadil a prohrál. Proto se rozhodl vzít od této chvíle
situaci do svých rukou. Obrovitý počítačový mág
sestoupil ze svého vyvýšeného stanoviště jako bouře
ženoucí se z hor. Vdusal mezi svou armádu
programátorů a už vykřikoval jeden rozkaz za druhým.
"Přístup k vypínání záložních zdrojů! Začít s vypínáním.
Hned!"
"To nestihneme!" vyjekla Soši. "Potřebujeme půl
hodiny! Než to vypneme, bude už pozdě!"
Jabba už se nadechoval k odpovědi, ale dřív, než stačil
cokoli vyslovit, zaskočilo ho zoufalé zaječení.
Všichni se otočili. Susan Fletcherová se jako zjevení
vztyčila ze židle u zadní stěny, na níž byla až doposud
zhroucená. V obličeji byla bílá a jako hypnotizovaná
sledovala zastavený obraz na monitoru, kde nehybně
ležel zakrvácený David Becker opřený o stěnu dodávky.
"Vy jste ho zabili!" zavřeštěla. "Vy jste ho zavraždili!" S
napřaženou paží klopýtala k monitoru. "Davide…"
Všichni se na ni jen nechápavě dívali. Susan kráčela
dál. Nepřestávala křičet a ani na okamžik nespouštěla
zrak z obrazu Davidova těla. "Davide… " Zalapala po
dechu a vrávorala dál. "Ach, Davide… jak mohli… "
Fontaine se netvářil o nic chápavěji než ostatní. "Vy
toho člověka znáte?"
Susan se nejistě dopotácela pod pódium. Minula je,
zastavila se o pár metrů dál pod obrovským monitorem,
zírala na něj, otupělá a ohromená, a bez ustání volala
muže, jehož milovala.
KAPITOLA 115
Prázdnota v mysli Davida Beckera byla absolutní. Jsem
po smrti. A přece se ozval jakýsi zvuk. Vzdálený hlas…
"Davide."
Pod paží cítil pálivou bolest. Krev jako by měl v jednom
ohni. To není moje tělo.
Pořád ale slyšel ten hlas, který jej volal. Zněl slabě a ze
strašlivé dálky, přitom jako by však byl jeho součástí.
Byly tam i další hlasy, neznámé a bezvýznamné. I ty ho
volaly. Snažil se je nevnímat. Důležitý byl jenom ten
jeden. Kolísavě se přibližoval a zase vzdaloval.
"Davide… Je mi to tak líto…"
Pak se objevilo to zrnité světlo. Zpočátku bylo tak
slabé, že připomínalo spíš jen šedivou štěrbinu. Ta
postupně nabývala na šíři a jasu. Becker se pokusil
pohnout.
Bolelo to. Zkusil promluvit. Nic. Jen ticho. A ten hlas ho
volal dál.
Někdo mu byl nablízku a zvedal ho. Pohnul se k tomu
hlasu. Nebo ho k němu posunuli? Volání neustávalo.
Otupěle se zahleděl na nevelký osvětlený obraz. Byla to
žena. Dívala se na něj z jiného světa. Sleduje mě, jak
184
at him from another world. Is she watching me die?
"David…"
The voice was familiar. She was an angel. She had
come for him. The angel spoke. "David, I love you."
Suddenly he knew.
Susan reached out toward the screen, crying, laughing,
lost in a torrent of emotions. She wiped fiercely at her
tears. "David, I – I thought…"
Field Agent Smith eased David Becker into the seat
facing the monitor. "He’s a little woozy, ma’am. Give
him a second."
"B-but," Susan was stammering, "I saw a transmission.
It said…"
Smith nodded. "We saw it too. Hulohot counted his
chickens a little early."
"But the blood…"
"Flesh wound," Smith replied. "We slapped a gauze on
it."
Susan couldn’t speak.
Agent Coliander piped in from off camera. "We hit him
with the new J23 – long-acting stun gun. Probably hurt
like hell, but we got him off the street."
"Don’t worry, ma’am," Smith assured. "He’ll be fine."
David Becker stared at the TV monitor in front of him.
He was disoriented, light-headed. The image on the
screen was of a room – a room filled with chaos. Susan
was there. She was standing on an open patch of floor,
gazing up at him.
She was crying and laughing. "David. Thank God! I
thought I had lost you!"
He rubbed his temple. He moved in front of the screen
and pulled the gooseneck microphone toward his
mouth. "Susan?"
Susan gazed up in wonder. David’s rugged features
now filled the entire wall before her. His voice boomed.
"Susan, I need to ask you something." The resonance
and volume of Becker’s voice seemed to momentarily
suspend the action in the databank. Everyone stopped
midst ride and turned.
"Susan Fletcher," the voice resonated, "will you marry
me?"
A hush spread across the room. A clipboard clattered
to the floor along with a mug of pencils. No one bent to
pick them up. There was only the faint hum of the ter-
minal fans and the sound of David Becker’s steady
breathing in his microphone.
"D-David…" Susan stammered, unaware that thirty-
seven people stood riveted behind her. "You already
asked me, remember? Five months ago. I said yes."
"I know. " He smiled. "But this time" – he extended his
left hand into the camera and displayed a golden band
on his fourth finger… "this time I have a ring."
CHAPTER 116
"Read it, Mr. Becker!" Fontaine ordered.
Jabba sat sweating, hands poised over his keyboard.
"Yes," he said, "read the blessed inscription!"
Susan Fletcher stood with them, weak-kneed and
aglow. Everyone in the room had stopped what they
were doing and stared up at the enormous projection of
David Becker. The professor twisted the ring in his fin-
gers and studied the engraving.
"And read carefully!" Jabba commanded. "One typo,
and we’re screwed!"
Fontaine gave Jabba a harsh look. If there was one
thing the director of the NSA knew about, it was pres-
sure situations; creating additional tension was never
umírám?
"Davide…"
Ten hlas mu byl povědomý. Anděl. Přišel si pro něj. A
pak ten anděl promluvil. "Davide, miluju tě."
Najednou věděl.
Susan natahovala ruce k monitoru. Plakala, smála se a
už se vůbec nebránila víru emocí. Zoufale si utírala slzy.
"Davide, já… já jsem myslela, že…"
Agent Smith pomohl Davidu Beckerovi na sedadlo proti
objektivu. "Je trochu mimo, madam. Dejte mu
chviličku…"
"A-ale," koktala Susan, "já jsem viděla tu zprávu. Ten
člověk psal…"
Smith přikývl. "Já jsem ji viděl taky. Hulohot říkal hop
dřív, než přeskočil."
"Ale co ta krev…"
"Jen poraněný sval," odvětil Smith. "Spravila to gáza."
Susan nebyla schopna slova.
V záběru se objevila tvář agenta Coliandera. "Zasáhli
jsme ho z J23 - nové narkotizační pušky s dlouhodobou
účinností. Asi to bolí jako čert, ale je v bezpečí."
"Nedělejte si starosti, madam," ujistil ji Smith. "Bude v
pořádku."
David Becker civěl na televizní obrazovku přímo před
sebou. Byl dezorientovaný a točila se mu hlava. Na
obrazovce viděl místnost, v níž panoval neuvěřitelný
zmatek. Byla tam i Susan. Stála uprostřed a upřeně na
něj hleděla.
Smála se a plakala současně. "Davide! Díky Bohu! Bála
jsem se, že jsem tě ztratila!"
Přejel si dlaní po spánku. Pak se přisunul blíž k
obrazovce a přitáhl si k ústům mikrofon na pružném
nástavci. "Susan?"
Susan se na něj užasle dívala. Davidovy strhané rysy
teď před ní vyplňovaly celý nástěnný monitor. Jeho hlas
duněl jako hřmění hromu.
"Susan, chci se tě na něco zeptat." Rezonance a síla
Beckerova hlasu jako by náhle zarazily všechen ruch v
databance. Všichni strnuli na místě a otočili se.
"Susan Fletcherová," zaburácel hlas z nástěnného
monitoru. "Vezmeš si mě?"
V místnosti to zašumělo. Na podlahu spadla psací
podložka i s kelímkem plným tužek. Nikdo se nesehnul,
aby to posbíral. Slyšet byl jen slabý šum počítačových
ventilátorů a pravidelný dech Davida Beckera v
mikrofonu.
"D-Davide… " vykoktala Susan, aniž by si uvědomovala,
že za ní stojí s nastraženýma ušima sedmatřicet lidí. "Už
ses mě ptal, vzpomínáš? Před pěti měsíci. Řekla jsem
ano. "
"Já vím. " Usmál se. "Ale tentokrát… " Natáhl levou
ruku do kamery a ukázal zlatý kroužek na prsteníku.
"Tentokrát mám prsten!"
KAPITOLA 116
"Přečtěte to, pane Beckere!" nařídil Fontaine.
Jabba jen seděl, potil se a ruce držel těsně nad
klávesnicí,. "Jo," rozkřikl se, "přečtěte ten nápis,
doprdele!"
Susan Fletcherová stála vedle nich. Kolena se pod ní
podlamovala a tváře jí hořely. Každý v místnosti všeho
nechal a jen upřeně sledoval maximálně zvětšený obraz
Davida Beckera na nástěnném monitoru. Profesor otáčel
prstenem v ruce a studoval rytinu.
"A čtěte pozorně!" zavelel Jabba. "Jedna chyba a jsme v
hajzlu!"
Fontaine Jabbu sjel ostrým pohledem. Pokud ředitel
NSA něčemu doopravdy rozuměl, pak to bylo chování ve
stresových situacích. Věděl, že zvyšovat tlak není nikdy
185
wise. "Relax, Mr. Becker. If we make a mistake, we’ll
reenter the code till we get it right."
"Bad advice, Mr. Becker," Jabba snapped. "Get it right
the first time. Kill-codes usually have a penalty clause –
to prevent trial-and-error guessing. Make an incorrect
entry, and the cycle will probably accelerate. Make two
incorrect entries, and it will lock us out permanently.
Game over."
The director frowned and turned back to the screen.
"Mr. Becker? My mistake. Read carefully – read ex-
tremely carefully."
Becker nodded and studied the ring for a moment.
Then he calmly began reciting the inscription. "Q… U…
I… S… space… C…"
Jabba and Susan interrupted in unison. "Space?" Jabba
stopped typing. "There’s a space?"
Becker shrugged, checking the ring. "Yeah. There’s a
bunch of them."
"Am I missing something?" Fontaine demanded. "What
are we waiting for?"
"Sir," Susan said, apparently puzzled. "It’s… it’s just…"
"I agree," Jabba said. "It’s strange. Passwords never
have spaces."
Brinkerhoff swallowed hard. "So, what are you saying?"
"He’s saying," Susan interjected, "that this may not be
a kill-code."
Brinkerhoff cried out, "Of course it’s the kill-code! What
else could it be? Why else would Tankado give it away?
Who the hell inscribes a bunch of random letters on a
ring?"
Fontaine silenced Brinkerhoff with a sharp glare.
"Ah… folks?" Becker interjected, appearing hesitant to
get involved. "You keep mentioning random letters. I
think I should let you know… the letters on this ring
aren’t random."
Everyone on the podium blurted in unison. "What!"
Becker looked uneasy. "Sorry, but there are definitely
words here. I’ll admit they’re inscribed pretty close to-
gether; at first glance it appears random, but if you look
closely you’ll see the inscription is actually… well… it’s
Latin."
Jabba gaped. "You’re shitting me!"
Becker shook his head. "No. It reads, ’Quis custodiet
ipsos custodes. ’ It translates roughly to…"
"Who will guard the guards!" Susan interrupted, finish-
ing David’s sentence.
Becker did a double-take. "Susan, I didn’t know you
could…"
"It’s from Satires of Juvenal," she exclaimed. "Who will
guard the guards? Who will guard the NSA while we
guard the world? It was Tankado’s favorite saying!"
"So," Midge demanded, "is it the pass-key, or not?"
"It must be the pass-key," Brinkerhoff declared.
Fontaine stood silent, apparently processing the infor-
mation.
"I don’t know if it’s the key," Jabba said. "It seems
unlikely to me that Tankado would use a nonrandom
construction."
"Just omit the spaces," Brinkerhoff cried, "and type the
damn code!"
Fontaine turned to Susan. "What’s your take, Ms.
Fletcher?"
She thought a moment. She couldn’t quite put her fin-
ger on it, but something didn’t feel right. Susan knew
Tankado well enough to know he thrived on simplicity.
His proofs and programming were always crystalline
and absolute. The fact that the spaces needed to be
removed seemed odd. It was a minor detail, but it was
a flaw, definitely not clean – not what Susan would have
moudré. "Uklidněte se, pane Beckere. Pokud uděláme
chybu, budeme zadávat ten kód znovu, dokud to nebude
správně."
"Špatná rada, pane Beckere," vyjel Jabba. "Přečtěte to
správně napoprvé. Blokační kódy mívají pojistku proti
hádání metodou pokusu a omylu. Jedno nesprávný
zadání a cyklus se pravděpodobně urychlí. Druhý
nesprávný zadání a uzavře se natrvalo. A budeme mít po
ptákách."
Ředitel se zamračil a znovu se otočil k monitoru. "Pane
Beckere? Omlouvám se, moje chyba. Čtěte pečlivě. S
mimořádnou pečlivostí."
Becker přikývl a na okamžik se zahleděl na prsten. Pak
začal zvolna přeříkávat nápis. "Q… U… I… S… mezera…
C…"
Jabba a Susan ho unisono přerušili: "Mezera?" Jabba
zvedl ruce od klávesnice. "Tam je mezera?"
Becker pokrčil rameny a znovu se na prsten důkladně
zadíval. "Jo. Je jich tu spousta."
"Ušlo mi něco?" otázal se Fontaine. "Na co čekáme?"
"Pane," ozvala se očividně zmatená Susan. "Já jen…
že…"
"Souhlasím," skočil do jejího koktání Jabba. "Je to
zvláštní. Hesla nikdy neobsahují mezery."
Brinkerhoff ztěžka polkl. "A co to znamená?"
"To znamená," odpověděla za Jabbu Susan, "že to
nemusí být blokační kód."
Brinkerhoff vyjekl: "Samozřejmě že to je blokační kód!
Co jiného by to mohlo být? Proč by to jinak Tankado
někomu vnucoval? Kdo si ksakru napíše míchanici
náhodných znaků na prsten?"
Fontaine ho umlčel ostrým pohledem.
"Ehm… vážení…" vložil se do toho poněkud nejistě a
váhavě Becker, který se do toho zjevně nechtěl plést.
"Pořád se mluví o náhodných znacích. Myslím, že byste
měli vědět… že ta písmena na tom prstenu nejsou
náhodná."
"Cože?" vyhrkli všichni na pódiu sborově.
Becker znejistěl ještě víc. "Promiňte, ale jsou to
konkrétní slova. Uznávám, že je to napsané hodně těsně
na sobě, takže to na první pohled vypadá jako
nesouvislá směsice, ale když se na to podíváte důkladně,
uvidíte, že ten nápis je… no… je to latinsky."
Jabba zalapal po dechu. "Vy si ze mě děláte šoufky!"
Becker zavrtěl hlavou. "Ne. Stojí tu: ’Quis custodiet
ipsos custodes.’ Volně by to šlo přeložit jako…"
"Kdo bude hlídat hlídače!" dopověděla za Davida
netrpělivě Susan.
Beckerovi to očividně docházelo jen pomalu. "Susan,
nevěděl jsem, že umíš…"
"Kdo bude hlídat hlídače?" zopakovala Susan, aniž by
ho nechala domluvit. "Kdo bude hlídat NSA, když my
hlídáme svět? To bylo Tankadovo oblíbené úsloví!"
"Tak je to ten klíč nebo ne?" vložila se do toho Midge.
"Musí to být ono," prohlásil Brinkerhoff.
Fontaine jen mlčky stál. Zjevně tu informaci teprve
zpracovával.
"Já nevím, jestli je tohle klíč," ozval se Jabba. "Připadá
mi nepravděpodobné, že by Tankado použil nenáhodnou
konstrukci."
"Tak prostě vynechte mezery," vykřikl Brinkerhoff, "a
zadejte to jako kód, ksakru!"
Fontaine se obrátil k Susan. "Jaký je váš názor, slečno
Fletcherová?"
Na okamžik se zamyslela. Nedokázala to zcela jasně
definovat, ale něco jí na tom nesedělo. Susan znala
Tankada natolik dobře, aby věděla, jak těžil z
jednoduchosti. Jeho programy a postupy byly vždycky
dokonale průhledné a jednoznačné. Potřeba odstranit
mezery jí připadala neobvyklá. Byl to sice nepatrný
detail, ale zároveň představoval nedostatek. Rozhodně
186
expected as Ensei Tankado’s crowning blow.
"It doesn’t feel right," Susan finally said. "I don’t think
it’s the key."
Fontaine sucked in a long breath, his dark eyes probing
hers. "Ms. Fletcher, in your mind, if this is not the key,
why would Ensei Tankado have given it away? If he
knew we’d murdered him – don’t you assume he’d want
to punish us by making the ring disappear?"
A new voice interrupted the dialogue. "Ah… Director?"
All eyes turned to the screen. It was Agent Coliander in
Seville. He was leaning over Becker’s shoulder and
speaking into the mic. "For whatever it’s worth, I’m not
so sure Mr. Tankado knew he was being murdered."
"I beg your pardon?" Fontaine demanded.
"Hulohot was a pro, sir. We saw the kill – only fifty me-
ters away. All evidence suggests Tankado was un-
aware."
"Evidence?" Brinkerhoff demanded. "What evidence?
Tankado gave away this ring. That’s proof enough!"
"Agent Smith," Fontaine interrupted. "What makes you
think Ensei Tankado was unaware he was being killed?"
Smith cleared his throat. "Hulohot killed him with an
NTB – a noninvasive trauma bullet. It’s a rubber pod
that strikes the chest and spreads out. Silent. Very
clean. Mr. Tankado would only have felt a sharp thump
before going into cardiac arrest."
"A trauma bullet," Becker mused to himself. "That ex-
plains the bruising."
"It’s doubtful," Smith added, "that Tankado associated
the sensation with a gunman."
"And yet he gave away his ring," Fontaine stated.
"True, sir. But he never looked for his assailant. A vic-
tim always looks for his assailant when he’s been shot.
It’s instinct."
Fontaine puzzled. "And you’re saying Tankado didn’t
look for Hulohot?"
"No, sir. We have it on film if you’d like…"
"X-eleven filter’s going!" a technician yelled. "The
worm’s halfway there!"
"Forget the film," Brinkerhoff declared. "Type in the
damn kill-code and finish this!"
Jabba sighed, suddenly the cool one. "Director, if we
enter the wrong code…"
"Yes," Susan interrupted, "if Tankado didn’t suspect we
killed him, we’ve got some questions to answer."
"What’s our time frame, Jabba?" Fontaine demanded.
Jabba looked up at the VR. "About twenty minutes. I
suggest we use the time wisely."
Fontaine was silent a long moment. Then sighed heav-
ily. "All right. Run the film."
CHAPTER 117
"Transmitting video in ten seconds," Agent Smith’s
voice crackled. "We’re dropping every other frame as
well as audio – we’ll run as close to real time as possi-
ble."
Everyone on the podium stood silent, watching, wait-
ing. Jabba typed a few keys and rearranged the video
wall. Tankado’s message appeared on the far left:
ONLY THE TRUTH WILL SAVE YOU NOW
On the right of the wall was the static interior shot of
the van with Becker and the two agents huddled around
to nebylo čisté. Takhle si Susan poslední úder Enseie
Tankada nepředstavovala.
"Nesedí mi to," usoudila Susan nakonec. "Myslím, že
tohle klíč není."
Fontaine se dlouze a syčivě nadechl a pohledem svých
černých očí se vpaloval do jejích. "Slečno Fletcherová,
pokud to podle vašeho názoru není klíč, proč by se toho
Ensei Tankado zbavoval? Když věděl, že jsme ho dali
zabít… nedomníváte se, že nás chtěl zmizením toho
prstenu potrestat?"
Vtom se do rozhovoru vmísil další hlas. "Ehm…
řediteli?"
Zraky všech přítomných se opět obrátily k monitoru. Byl
to agent Coliander v Seville. Nakláněl se Beckerovi přes
rameno k mikrofonu. "Nevím, jak moc na tom záleží, ale
nejsem si tak docela jistý, že Tankado věděl, že ho
někdo dal zabít."
"Prosím?" ozval se Fontaine.
"Hulohot byl profík, pane. My jsme tu likvidaci sledovali.
Byli jsme od toho jen padesát metrů. Podle všech
důkazů se zdá, že Tankado o ničem nevěděl."
"Důkazů?" vyjel Brinkerhoff. "Jakých důkazů? Tankado
se toho prstenu zbavil. To je snad dostatečný důkaz!"
"Agente Smithi," vložil se do toho Fontaine, "co vás
vede k domněnce, že Ensei Tankado nevěděl, že jde o
vraždu?"
Smith si odkašlal. "Hulohot ho zabil NTS - neinvazivní
traumatizující střelou. Je to jen gumový projektil, který
udeří do prsou a rozplácne se. Tiché a naprosto čisté.
Tankado mohl pocítit nanejvýš ostrou bolest a pak došlo
k zástavě srdce."
"Traumatizující střela," zapřemítal Becker nahlas. "Tím
se vysvětluje ta podlitina."
"Pochybuju," pokračoval Smith, "že Tankado by si ten
pocit spojoval s vrahem."
"A přece se zbavil toho prstenu," prohlásil Fontaine.
"To je pravda, pane. Ale vůbec se nerozhlížel po
vrahovi. Oběť se vždycky dívá po útočníkovi, když na ni
někdo vystřelí. To je instinkt."
Fontaine znejistěl. "A vy tvrdíte, že Tankado se po
Hulohotovi nedíval?"
"Ne, pane. Máme to na filmu, jestli chcete…"
"Další filtr napaden!" vykřikl technik. "Červ už má půlku
cesty za sebou!"
"Na film zapomeňte!" prohlásil Brinkerhoff. "Zadejte ten
zatracený kód a skončete to!"
Jabba vzdychl. Najednou byl ledově klidný. "Řediteli,
jestli zadáme špatný kód…"
"Ano," ozvala se Susan, "pokud se Tankado
nedomníval, že jsme objednali jeho vraždu, musíme si
zodpovědět pár otázek."
"Jak jsme na tom s časem, Jabbo?" otázal se Fontaine.
Jabba vzhlédl ke schématu na monitoru. "Ještě asi
dvacet minut. S časem bych radil hospodařit velice
uvážlivě."
Fontaine se dlouze zamyslel. Pak ztěžka vzdychl.
"Dobře. Pusťte ten film."
KAPITOLA 117
"Videopřenos za deset sekund," zapraskal v
reproduktoru hlas agenta Smithe. "Každý snímek
pustíme i se zvukovým komentářem. Budeme se držet
co možná nejblíž reálnému času."
Všichni na pódiu mlčky stáli, dívali se a čekali. Jabba
stiskl několik kláves a přeuspořádal obraz na nástěnném
monitoru. Tankadova zpráva se objevila úplně vlevo.
TEĎ VÁS ZACHRÁNÍ JEN PRAVDA
Na pravé straně byl statický obraz vnitřku dodávky, kde
se kolem kamery krčili Becker s oběma agenty.
187
the camera. In the center, a fuzzy frame appeared. It
dissolved into static and then into a black and white
image of a park.
"Transmitting," Agent Smith announced.
The shot looked like an old movie. It was stilted and
jerky – a by-product of frame-dropping, a process that
halved the amount of information sent and enabled
faster transmission.
The shot panned out across an enormous concourse
enclosed on one end by a semicircular facade – the
Seville Ayuntamiento. There were trees in the fore-
ground. The park was empty.
"X-eleven’s are down!" a technician called out. "This
bad boy’s hungry!"
Smith began to narrate. His commentary had the de-
tachment of a seasoned agent. "This is shot from the
van," he said, "about fifty meters from the kill zone.
Tankado is approaching from the right. Hulohot’s in the
trees to the left."
"We’ve got a time crunch here," Fontaine pressed.
"Let’s get to the meat of it."
Agent Coliander touched a few buttons, and the frame
speed increased.
Everyone on the podium watched in anticipation as
their former associate, Ensei Tankado, came into the
frame. The accelerated video made the whole image
seem comic. Tankado shuffled jerkily out onto the con-
course, apparently taking in the scenery. He shielded
his eyes and gazed up at the spires of the huge facade.
"This is it," Smith warned. "Hulohot’s apro. He took his
first open shot."
Smith was right. There was a flash of light from behind
the trees on the left of the screen. An instant later
Tankado clutched his chest. He staggered momentarily.
The camera zoomed in on him, unstable – in and out of
focus.
As the footage rolled in high speed, Smith coldly con-
tinued his narration. "As you can see, Tankado is in-
stantly in cardiac arrest."
Susan felt ill watching the images. Tankado clutched at
his chest with crippled hands, a confused look of terror
on his face.
"You’ll notice," Smith added, "his eyes are focused
downward, at himself. Not once does he look around."
"And that’s important?" Jabba half stated, half in-
quired.
"Very," Smith said. "If Tankado suspected foul play of
any kind, he would instinctively search the area. But as
you can see, he does not."
On the screen, Tankado dropped to his knees, still
clutching his chest. He never once looked up. Ensei
Tankado was a man alone, dying a private, natural
death.
"It’s odd," Smith said, puzzled. "Trauma pods usually
won’t kill this quickly. Sometimes, if the target’s big
enough, they don’t kill at all."
"Bad heart," Fontaine said flatly.
Smith arched his eyebrows, impressed. "Fine choice of
weapon, then."
Susan watched as Tankado toppled from his knees to
his side and finally onto his back. He lay, staring up-
ward, grabbing at his chest. Suddenly the camera
wheeled away from him back toward the grove of trees.
A man appeared. He was wearing wire-rim glasses and
carrying an oversize briefcase. As he approached the
concourse and the writhing Tankado, his fingers began
tapping in a strange silent dance on a mechanism at-
tached to his hand.
"He’s working his Monocle," Smith announced. "Send-
ing a message that Tankado is terminated. "Smith
Uprostřed se objevil rozmazaný rámeček. Zamžikal,
zčernal a pak na něm naskočil záběr jakéhosi parku.
"Vysíláme," oznámil agent Smith.
Vypadalo to jako nějaký starý film. Záznam byl zrnitý a
pohyboval se trhaně. Byl to důsledek postupného
přeposílání snímků. Tento proces snižoval množství
posílaných informací na polovinu a umožňoval tak
rychlejší přenos.
Záběr přejížděl po rozlehlém prostranství uzavřeném z
jedné strany půlkruhovou fasádou - sevillskou radnicí. V
popředí byly vidět stromy. Park byl prázdný.
"Další filtr v háji!" zavolal technik. "Ten parchant je při
chuti!"
Smith začal s komentářem. Tón jeho hlasu prozrazoval
nadhled zkušeného terénního agenta. "Tohle je záběr z
dodávky," oznamoval právě. "Vzdálenost od místa
likvidace asi padesát metrů. Tankado se blíží zprava.
Hulohot je mezi stromy vlevo."
"Jsme tady v časovém presu," ozval se naléhavě
Fontaine. "Přejděte k podstatě věci."
Agent Coliander stiskl několik tlačítek a záběry se
začaly pohybovat rychleji.
Všichni na pódiu napjatě sledovali svého bývalého
spolupracovníka Enseie Tankada, který se právě objevil
v záběru. Zrychlený videozáznam dodal obrazu na
komičnosti. Tankado se trhaně došoural na rozlehlé
prostranství, kde si podle všeho vychutnával nádheru
okolí. Zaclonil si oči a vzhlédl k věžím nad fasádou
obrovské historické budovy.
"Teď to přijde," upozornil Smith. "Hulohot byl profík.
Dokázal si vyčíhat příležitost k zásahu."
Smith měl pravdu. Zpoza stromů v levé části obrazu se
zablesklo a Tankado se vzápětí chytil za prsa. Na
okamžik zavrávoral. Kamera najela na detailnější záběr.
Obraz zakolísal a chvíli se střídavě zaostřoval a matněl.
Zatímco záběr pokračoval zvýšenou rychlostí, Smith dál
nezúčastněně komentoval průběh akce. "Jak vidíte,
Tankado okamžitě utrpěl srdeční zástavu."
Susan sledovala záběry se vzrůstajícím pocitem
nevolnosti. Tankado se držel znetvořenýma rukama za
hruď a v jeho tváři se zračila směsice zmatku a strachu.
"Všimněte si," dodal Smith, "že jeho pohled směřuje
dolů, dívá se na sebe. Ani jednou se nerozhlédne."
"Co na tom záleží," ozval se Jabba. Znělo to spíš jako
konstatování než jako otázka.
"Hodně," mínil Smith. "Kdyby měl Tankado podezření
na nějaký podraz, instinktivně by kolem sebe pátral po
pachateli. Jak ale vidíte, nic takového neudělal."
Tankado na monitoru klesl na kolena. Stále se držel za
hrudník. Ani jednou nevzhlédl. Ensei Tankado umíral
sám, přirozenou smrtí.
"Je to zvláštní," poznamenal zaujatě Smith.
"Traumatizující projektily takhle rychle nezabíjejí. Někdy,
když je terč hodně velký, nezabíjejí vůbec."
"Slabé srdce," pronesl nevzrušeně Fontaine.
Smith překvapeně povytáhl obočí. "V tom případě to
byla dobře vybraná zbraň."
Susan se dívala, jak se klečící Tankado skulil na bok a
nakonec se převalil na záda. Ležel s pohledem upřeným
k obloze a svíral si hruď. Náhle od něj kamera poodjela
směrem ke skupině stromů vzadu. Objevil se tam další
muž. Měl brýle s drátěnou obroučkou a nesl poměrně
objemný kufřík. Když došel na volné prostranství do
blízkosti svíjejícího se Tankada, jeho prsty se v jakémsi
zvláštním nehlučném tanci rozběhly po mechanizmu,
který měl připevněný k ruce.
"Pracuje s Monoclem," vysvětlil Smith. "Odesílá zprávu
o Tankadově likvidaci." Smith se otočil k Beckerovi a
188
turned to Becker and chuckled." Looks like Hulohot had
a bad habit of transmitting kills before his victim actu-
ally expired."
Coliander sped the film up some more, and the camera
followed Hulohot as he began moving toward his victim.
Suddenly an elderly man rushed out of a nearby court-
yard, ran over to Tankado, and knelt beside him. Hulo-
hot slowed his approach. A moment later two more
people appeared from the courtyard – an obese man
and ared-haired woman. They also came to Tankado’s
side.
"Unfortunate choice of kill zone," Smith said. "Hulohot
thought he had the victim isolated."
On the screen, Hulohot watched for a moment and
then shrank back into the trees, apparently to wait.
"Here comes the handoff," Smith prompted. "We didn’t
notice it the first time around."
Susan gazed up at the sickening image on the screen.
Tankado was gasping for breath, apparently trying
communicate something to the Samaritans kneeling
beside him. Then, in desperation, he thrust his left hand
above him, almost hitting the old man in the face. He
held the crippled appendage outward before the old
man’s eyes. The camera tightened on Tankado’s three
deformed fingers, and on one of them, clearly glistening
in the Spanish sun, was the golden ring. Tankado thrust
it out again. The old man recoiled. Tankado turned to
the woman. He held his three deformed fingers directly
in front of her face, as if begging her to understand. The
ring glinted in the sun. The woman looked away.
Tankado, now choking, unable to make a sound, turned
to the obese man and tried one last time.
The elderly man suddenly stood and dashed off, pre-
sumably to get help. Tankado seemed to be weakening,
but he was still holding the ring in the fat man’s face.
The fat man reached out and held the dying man’s
wrist, supporting it. Tankado seemed to gaze upward at
his own fingers, at his own ring, and then to the man’s
eyes. As a final plea before death, Ensei Tankado gave
the man an almost imperceptible nod, as if to say yes.
Then Tankado fell limp.
"Jesus." Jabba moaned.
Suddenly the camera swept to where Hulohot had been
hiding. The assassin was gone. A police motorcycle ap-
peared, tearing up Avenida Firelli. The camera wheeled
back to where Tankado was lying. The woman kneeling
beside him apparently heard the police sirens; she
glanced around nervously and then began pulling at her
obese companion, begging him to leave. The two hur-
ried off.
The camera tightened on Tankado, his hands folded on
his lifeless chest. The ring on his finger was gone.
CHAPTER 118
"It’s proof," Fontaine said decidedly. "Tankado dumped
the ring. He wanted it as far from himself as possible –
so we’d never find it."
"But, Director," Susan argued, "it doesn’t make sense.
If Tankado was unaware he’d been murdered, why
would he give away the kill code?"
"I agree," Jabba said. "The kid’s a rebel, but he’s a re-
bel with a conscience. Getting us to admit to TRANSLTR
is one thing; revealing our classified databank is an-
other."
Fontaine stared, disbelieving. "You think Tankado
wanted to stop this worm? You think his dying thoughts
were for the poor NSA?"
"Tunnel-block corroding!" a technician yelled. "Full vul-
nerability in fifteen minutes, maximum!"
"I’ll tell you what," the director declared, taking con-
trol. "In fifteen minutes, every Third World country on
uchechtl se. "Vypadá to, že Hulohot trpěl zlozvykem
hlásit vyřešení případu dřív, než jeho oběti doopravdy
natáhly bačkory."
Coliander film ještě o něco zrychlil a kamera teď
sledovala Hulohota, který se začal přibližovat ke své
oběti. Náhle odkudsi z nedalekého parčíku vyběhl starý
muž. Doběhl k Tankadovi a klekl si k němu. Hulohot
zvolnil krok. Za okamžik se z parku vynořily další dvě
osoby: obtoustlý muž a žena s rezavými vlasy. Také oni
zamířili k Tankadovi.
"Nešťastný výběr místa k likvidaci," podotkl Smith.
"Hulohot se domníval, že má oběť izolovanou."
Hulohot na monitoru okamžik pozoroval situaci a pak se
stáhl zpátky mezi stromy. Nejspíš chtěl počkat.
"A teď dojde k předání," upozornil Smith. "Napoprvé
jsme si toho ani nepovšimli."
Susan sledovala nechutný výjev na monitoru. Tankado
lapal po dechu a zjevně se samaritánům, kteří klečeli
kolem něj, pokoušel cosi sdělit. Pak zoufale zvedl levou
ruku a málem přitom staříka uhodil do obličeje. Držel mu
nataženou paži přímo před očima. Kamera zaostřila na
Tankadovy tři zdeformované prsty. Na jednom z nich se
v jasném španělském slunci blyštěl zlatý prsten.
Tankado znovu pohodil rukou. Starý muž ucouvl.
Tankado se otočil k ženě. Držel jí tři znetvořené prsty
přímo před obličejem, jako by ji prosil, aby ho pochopila.
Prsten se ve slunečním světle leskl. Žena odvrátila zrak.
Tankado, který už ztěžka lapal po dechu a nedokázal ze
sebe vypravit ani hlásku, se obrátil k tlustému muži a
zkusil to naposledy.
Stařík náhle vstal a rozběhl se pryč. Nejspíš chvátal pro
pomoc. Tankado zjevně slábl, stále však držel prsten
tlusťochovi pod nosem. Ten natáhl ruku a vzal
umírajícího za zápěstí. Zatímco mu je podepíral,
Tankado se díval na své prsty, na prsten a pak otylému
muži do očí. Posledním náznakem prosby, než zemřel,
bylo sotva postřehnutelné kývnutí, jako by říkal ano.
Pak Tankadovo tělo zplihlo.
"Ježíši," zasténal Jabba.
Náhle kamera přejela tam, kde se schovával Hulohot.
Atentátník byl pryč. Zato se objevil policejní motocykl,
který se řítil po Avenida Firelli. Kamera najela zpátky
tam, kde ležel Tankado. Žena klečící vedle něj zjevně
uslyšela policejní sirény. Nervózně se kolem sebe
rozhlédla a pak začala svého obézního společníka tahat
za rukáv a vybízet jej k odchodu. Dali se chvatně na
ústup.
Kamera zaostřila na Tankada. Ležel s rukama
složenýma na prsou a prsten z jeho prstu byl pryč.
KAPITOLA 118
"Tady je důkaz," prohlásil přesvědčeně Fontaine.
"Tankado se toho prstenu zbavil. Chtěl, aby od něj byl co
nejdál a my abychom ho nikdy nenašli."
"Ale řediteli," namítla Susan, "to nedává smysl. Pokud
si Tankado nebyl vědom toho, že byl zavražděn, proč by
se zbavoval toho kódu?"
"Souhlasím," přisvědčil Jabba. "Ten kluk byl rebel, ale
rebel se svědomím. Přinutit nás přiznat TRANSLTR je
jedna věc, ale odhalit naši utajenou databanku druhá."
Fontaine na ně nevěřícně vyvalil oči. "Vy si myslíte, že
Tankado chtěl toho červa zastavit? Podle vás těsně před
smrtí myslel na náš ubohý úřad?"
"Tunelový blok je narušen!" křikl technik. "Kompletní
zranitelnost nanejvýš za patnáct minut!"
"Něco vám povím," prohlásil ředitel odhodlaně. "Za
patnáct minut se celý třetí svět dozví, jak vyrábět
189
the planet will learn how to build an intercontinental
ballistic missile. If someone in this room thinks he’s got
a better candidate for a kill code than this ring, I’m all
ears."The director waited. No one spoke. He returned
his gaze to Jabba and locked eyes. "Tankado dumped
that ring for a reason, Jabba. Whether he was trying to
bury it, or whether he thought the fat guy would run to
a pay phone and call us with the information, I really
don’t care. But I’ve made the decision. We’re entering
that quote. Now."
Jabba took a long breath. He knew Fontaine was right
– there was no better option. They were running out of
time. Jabba sat. "Okay… let’s do it." He pulled himself to
the keyboard. "Mr. Becker? The inscription, please. Nice
and easy."
David Becker read the inscription, and Jabba typed.
When they were done, they double-checked the spelling
and omitted all the spaces. On the center panel of the
view wall, near the top, were the letters:
QUISCUSTODIETIPSOSCUSTODES
"I don’t like it," Susan muttered softly. "It’s not clean."
Jabba hesitated, hovering over the ENTER key.
"Do it," Fontaine commanded.
Jabba hit the key. Seconds later the whole room knew
it was a mistake.
CHAPTER 119
"It’s accelerating!" Soshi yelled from the back of the
room. "It’s the wrong code!"
Everyone stood in silent horror.
On the screen before them was the error message:
ILLEGAL ENTRY. NUMERIC FIELD ONLY.
"Damn it!" Jabba screamed. "Numeric only! We’re look-
ing for a goddamn number! We’re fucked! This ring is
shit!"
"Worm’s at double speed!" Soshi shouted. "Penalty
round!"
On the center screen, right beneath the error message,
the VR painted a terrifying image. As the third firewall
gave way, the half-dozen or so black lines representing
marauding hackers surged forward, advancing relent-
lessly toward the core. With each passing moment, a
new line appeared. Then another.
"They’re swarming!" Soshi yelled.
"Confirming overseas tie-ins!" cried another technician.
"Word’s out!"
Susan averted her gaze from the image of the collaps-
ing firewalls and turned to the side screen. The footage
of Ensei Tankado’s kill was on endless loop. It was the
same every time – Tankado clutching his chest, falling,
and with a look of desperate panic, forcing his ring on a
group of unsuspecting tourists. It makes no sense, she
thought. If he didn’t know we’d killed him… Susan drew
a total blank. It was too late. We’ve missed something.
On the VR, the number of hackers pounding at the
gates had doubled in the last few minutes. From now
on, the number would increase exponentially. Hackers,
like hyenas, were one big family, always eager to
spread the word of a new kill.
Leland Fontaine had apparently seen enough. "Shut it
down," he declared. "Shut the damn thing down."
Jabba stared straight ahead like the captain of a sink-
ing ship. "Too late, sir. We’re going down."
CHAPTER 120
The four-hundred-pound Sys-Sec stood motionless,
mezikontinentální balistické rakety. Jestli je tu někdo,
kdo se domnívá, že má na blokační kód lepší tip, než je
ten prsten, prosím, poslouchám. " Chvíli čekal a rozhlížel
se. Nikdo se neozval. Znovu se otočil k Jabbovi a zadíval
se na něj upřeně jako kobra na svoji oběť. "Tankado se
toho prstenu nezbavil jen tak, Jabbo. Je mi úplně jedno,
jestli se ho snažil pohřbít nebo jestli si myslel, že ten
tlusťoch poběží rovnou k telefonu, aby nám zavolal. Už
jsem se rozhodl. Zadáváme ten citát. Okamžitě. "
Jabba se zhluboka nadechl. Věděl, že Fontaine má
pravdu - lepší řešení neexistovalo. Neměli času nazbyt.
Posadil se. "Fajn… tak do toho. " Přitáhl si židli ke
klávesnici. "Pane Beckere? Ten nápis, prosím. Zřetelně a
jasně. "
David Becker přečetl rytinu a Jabba ji zapsal. Když byli
hotovi, znovu si ještě jednou překontrolovali správnost
jednotlivých písmen a Jabba vymazal všechny mezery.
Na nástěnném monitoru nahoře uprostřed se objevila
písmena:
QUISCUSTODIETIPSOSCUSTODES
"Nelíbí se mi to," zamumlala Susan. "Není to čisté."
Jabba s prstem nad klávesou ENTER zaváhal.
"Udělejte to," nařídil Fontaine.
Jabba klávesu stiskl. Vteřinu poté už všichni v místnosti
věděli, že to byla chyba.
KAPITOLA 119
"Zrychluje se to!" zaječela od zadní stěny Soši. "Je to
nesprávný kód!"
Všichni jen stáli, strnulí v němé hrůze.
Na monitoru před nimi naskočila chybová hláška:
ŠPATNÉ HESLO. POUZE ČÍSELNÉ ZADÁNÍ
"Do hajzlu!" zavřeštěl Jabba. "Jen číslice! Hledáme
nějaký mizernýé číslo! Jsme v prdeli! Ten prsten je na
hovno!"
"Červ zdvojnásobil rychlost!" vykřikla Soši. "Aktivoval
pojistku!"
Ve středovém poli nástěnného monitoru hned pod
chybovou hláškou se na snímku videoreprezentace
objevil děsivý obraz. Když úplně zmizel i třetí filtr,
vyrazilo směrem ke středu terče půl tuctu černých čar
představujících snažící se hackery. Snad každou sekundu
se objevila nová čára. A další. A zase další.
"Rojí se jich čím dál tím víc!" vyjekla Soši.
"Potvrzeny kontakty ze zámoří!" vykřikl další technik.
"Už se to profláklo!"
Susan odvrátila zrak od znázornění hroutících se filtrů a
zahleděla se na vedlejší pole. Záznam vraždy Enseie
Tankada tam běžel v nekonečné smyčce. Pořád to bylo
stejné - Tankado se drží za hrudník, padá a s výrazem
zoufalé paniky nutí prsten skupince nic netušících
turistů. Nedává to smysl, pomyslela si. Pokud nevěděl,
že jsme ho zabili my… Nic ji však nenapadalo. Stejně už
bylo pozdě. Něco nám uniklo.
Na schématu se za posledních pár minut počet hackerů
útočících na zbylé filtry zdvojnásobil. Od nynějška jejich
počet poroste geometrickou řadou, protože hackeři jsou
stejně jako hyeny jedna velká smečka, kde se zvěsti o
nových obětech šíří jako stepní požár.
Lelandu Fontainovi už to zjevně stačilo. "Vypněte to,"
prohlásil. "Vypněte ten krám, zatraceně."
Jabba se díval kamsi do dálly přímo před sebe jako
kapitán potápějící se lodi. "Pozdě, pane. Jdeme ke dnu."
KAPITOLA 120
Dvoumetrákový vedoucí oddělení systémové
190
hands resting atop his head in a freeze-frame of disbe-
lief. He’d ordered a power shutdown, but it would be a
good twenty minutes too late. Sharks with high-speed
modems would be able to download staggering quanti-
ties of classified information in that window.
Jabba was awakened from his nightmare by Soshi
rushing to the podium with a new printout. "I’ve found
something, sir!" she said excitedly. "Orphans in the
source! Alpha groupings. All over the place!"
Jabba was unmoved. "We’re looking for a numeric,
dammit! Not an alpha! The kill-code is a number!"
"But we’ve got orphans! Tankado’s too good to leave
orphans – especially this many!"
The term "orphans" referred to extra lines of pro-
gramming that didn’t serve the program’s objective in
any way. They fed nothing, referred to nothing, led no-
where, and were usually removed as part of the final
debugging and compiling process.
Jabba took the printout and studied it.
Fontaine stood silent.
Susan peered over Jabba’s shoulder at the printout.
"We’re being attacked by a rough draft of Tankado’s
worm?"
"Polished or not," Jabba retorted, "it’s kicking our ass."
"I don’t buy it," Susan argued. "Tankado was a perfec-
tionist. You know that. There’s no way he left bugs in
his program."
"There are lots of them!" Soshi cried. She grabbed the
printout from Jabba and pushed it in front of Susan.
"Look!"
Susan nodded. Sure enough, after every twenty or so
lines of programming, there were four free-floating
characters. Susan scanned them.
PFEE
SESN
RETM
"Four-bit alpha groupings," she puzzled. "They’re defi-
nitely not part of the programming."
"Forget it," Jabba growled. "You’re grabbing at straws."
"Maybe not," Susan said. "A lot of encryption uses
four-bit groupings. This could be a code."
"Yeah. " Jabba groaned. "It says – ’Ha, ha. You’re
fucked. ’ " He looked up at the VR. "In about nine min-
utes."
Susan ignored Jabba and locked in on Soshi. "How
many orphans are there?"
Soshi shrugged. She commandeered Jabba’s terminal
and typed all the groupings. When she was done, she
pushed back from the terminal. The room looked up at
the screen.
PFEE SESN RETM MFHA IRWE OOIG MEEN NRMA
ENET SHAS DCNS IIAA IEER BRNK FBLE LODI
Susan was the only one smiling. "Sure looks familiar, "
she said. "Blocks of four – just like Enigma."
The director nodded. Enigma was history’s most fa-
mous code-writing machine – the Nazis’ twelve-ton en-
cryption beast. It had encrypted in blocks of four.
"Great. " He moaned. "You wouldn’t happen to have
one lying around, would you?"
"That’s not the point!" Susan said, suddenly coming to
life. This was her specialty. "The point is that this is a
code. Tankado left us a clue! He’s taunting us, daring us
to figure out the pass-key in time. He’s laying hints just
out of our reach!"
"Absurd," Jabba snapped. "Tankado gave us only one
out – revealing TRANSLTR. That was it. That was our
bezpečnosti nehybně stál s rukama složenýma na temeni
hlavy jako nic nechápající socha. Nařídil sice vypnout
proud, ale měli zpoždění dobrých dvaceti minut.
Internetoví žraloci s vysokorychlostními modemy si za tu
chvíli stačí stáhnout obrovské množství přísně
utajovaných informací.
Z té děsivé noční můry Jabbu probrala až Soši, která k
pódiu přiběhla s novým výstupem z tiskárny. "Něco jsem
našla, pane!" prohlásila vzrušeně. "Sirotci ve zdrojovém
kódu! Abecední uskupení. Všude!"
S Jabbou to ani nehnulo. "Hledáme číselný kód, ksakru,
ne abecední uskupení! Blokační kód je číslo!"
"Ale máme tam sirotky! Tankado je příliš dobrý, než
aby nechával sirotky - a už vůbec ne tolik!"
Termínem "sirotci" jsou označovány nadbytečné řádky
programu, které jeho cílům nijak neslouží. Nezadávají
data, na nic neodkazují, nikam nepřesměrovávají, nikam
nevedou a obvykle bývají odstraňovány v rámci
závěrečných úprav a kompilačního procesu.
Jabba si výjezd vzal a zahleděl se do něj.
Fontaine stál stranou a mlčel.
Susan nahlédla Jabbovi přes rameno. "To nás napadl
hrubý koncept Tankadova červa?"
"První šmírák nebo finální verze," odsekl Jabba, "to nám
to může být úplně fuk. Stejně nám to natřel na celý
čáře."
"To neberu," namítla Susan. "Tankado byl
perfekcionista a vy to víte. V žádném případě by ve
svém programu nenechal mouchy."
"Je jich tam spousta!" vykřikla Soši. Vytrhla Jabbovi
papír z ruky a přistrčila ho Susan. "Podívejte!"
Susan přikývla. Ano - po každých zhruba dvaceti
programovacích řádcích se objevovaly čtyři volné znaky.
Susan je začala studovat.
POID
MSIN
RZPP
"Čtyřznaková abecední uskupení," lámala si Susan
hlavu. "Součást programu to rozhodně není."
"Zapomeňte na to," zavrčel Jabba. "Chytáte se stébla."
"Třeba ne," namítla Susan. "V kódování se čtyřznaková
uskupení hodně používají. Mohl by to být kód."
"Jo. "Jabba zasténal. "A až ho rozluštíte, bude tam:
’Haha, jste v prdeli.’" Pohlédl na monitor. "A právě tam
budeme asi tak za devět minut. "
Susan Jabbu ignorovala a upřeně se zahleděla na Soši.
"Kolik je tam těch sirotků?"
Soši pokrčila rameny. Vecpala se k Jabbovu terminálu a
zadala všechna uskupení. Když byla hotova, zvedla se a
všichni přítomní se otočili k monitoru.
POID MSIN RZPP ITRA VDRO ZROG OÍVV AOŠA
TLKĚ KFIS NMYD AUMA ÍEZN TVĚK RZOÝ AHAI
Susan jediná se usmívala. "A já pořád, proč mi to bylo
tak povědomé," podotkla. "Bloky po čtyřech - zrovna
jako Enigma. "
Ředitel přikývl. Enigma je historicky nejproslulejší
kódovací přístroj - dvanáctitunová nacistická šifrovací
obluda. Šifrovala v blocích po čtyřech.
"No výborně," zasténal. "Nemáte tu náhodou jednu
někde na skladě?"
"O to nejde!" prohlásila Susan, do níž najednou vjel
život. Teď byla ve svém živlu. "Jde o to, že je to kód.
Tankado nám zanechal stopu! Provokuje nás a dává nám
možnost najít klíč ještě včas. Náznaky ukrývá tak,
abychom se k nim museli propracovat!"
"Nesmysl," odsekl Jabba. "Tankado nám dal jen jediný
náznak - prozradit TRANSLTR. Tak je to. Tím jsme se
191
escape. We blew it."
"I have to agree with him," Fontaine said. "I doubt
there’s any way Tankado would risk letting us off the
hook by hinting at his kill-code."
Susan nodded vaguely, but she recalled how Tankado
had given them NDAKOTA. She stared up at the letters
wondering if he were playing another one of his games.
"Tunnel block half gone!" a technician called.
On the VR, the mass of black tie-in lines surged deeper
into the two remaining shields.
David had been sitting quietly, watching the drama un-
fold on the monitor before them. "Susan?" he offered. "I
have an idea. Is that text in sixteen groupings of four?"
"Oh, for Christ’s sake," Jabba said under his breath.
"Now everyone wants to play?"
Susan ignored Jabba and counted the groupings. "Yes.
Sixteen."
"Take out the spaces," Becker said firmly.
"David," Susan replied, slightly embarrassed. "I don’t
think you understand. The groupings of four are…"
"Take out the spaces," he repeated.
Susan hesitated a moment and then nodded to Soshi.
Soshi quickly removed the spaces. The result was no
more enlightening.
PFEESENRETMMFHAIRWEOOIGMEENRMAENETSHASD-
CSIIAAUEERBRBJFBEKIDU
Jabba exploded. "ENOUGH! Playtime’s over! This
thing’s on double-speed! We’ve got about eight minutes
here! We’re looking for a number, not a bunch of half-
baked letters!"
"Four by sixteen," David said calmly. "Do the math,
Susan."
Susan eyed David’s image on the screen. Do the math?
He’s terrible at math! She knew David could memorize
verb conjugations and vocabulary like a Xerox machine,
but math?…
"Multiplication tables," Becker said.
Multiplication tables, Susan wondered. What is he talk-
ing about?
"Four by sixteen," the professor repeated. "I had to
memorize multiplication tables in fourth grade."
Susan pictured the standard grade school multiplication
table. Four by sixteen. "Sixty-four," she said blankly.
"So what?"
David leaned toward the camera. His face filled the
frame. "Sixty-four letters…"
Susan nodded. "Yes, but they’re…" Susan froze.
"Sixty-four letters," David repeated.
Susan gasped. "Oh my God! David, you’re a genius!"
CHAPTER 121
"Seven minutes!" a technician called out.
"Eight rows of eight!" Susan shouted, excited.
Soshi typed. Fontaine looked on silently. The second to
last shield was growing thin.
"Sixty-four letters!" Susan was in control. "It’s a per-
fect square!"
"Perfect square?" Jabba demanded. "So what?"
Ten seconds later Soshi had rearranged the seemingly
random letters on the screen. They were now in eight
rows of eight. Jabba studied the letters and threw up his
hands in despair. The new layout was no more revealing
than the original.
mohli zachránit. A prošvihli jsme to."
"Musím s ním souhlasit," přidal se Fontaine.
"Pochybuju, že by Tankado riskoval, že mu unikneme,
nějakými narážkami na svůj blokační kód."
Susan neurčitě kývla, ale vzpomínala na to, jak jim
Tankado předhodil NDAKOTU. Upřeně se zahleděla do
písmen a napadlo ji, jestli si tady s nimi náhodou
nezahrál další ze svých her.
"Tunelový blok je z poloviny pryč!" zavolal technik.
Změť černých napojujících se čar na monitoru se nořila
stále hlouběji do dvou zbývajících vrstev filtrů.
David až dosud jen tiše seděl a sledoval na svém
monitoru odvíjející se drama. "Susan?" ozval se teprve
teď. "Mám nápad. Je ten text v šestnácti uskupeních po
čtyřech?"
"Ale prokristapána," zavrčel si pro sebe Jabba, "to si s
tím teď budou hrát všichni?"
Susan ho nebrala na vědomí a spočítala uskupení. "Ano.
V šestnácti."
"Odstraňte mezery," prohlásil Becker pevně.
"Davide," odvětila Susan poněkud rozpačitě. "Nevím,
jestli to chápeš. Uskupení po čtyřech jsou…"
"Odstraňte mezery," zopakoval.
Susan na okamžik zaváhala a potom kývla na Soši. Ta
rychle vymazala mezery. Výsledek nebyl o nic
srozumitelnější.
POIDMSINRZPPITRAVDROZROGOÍVVAOŠATLKĚKFISNM
YDAUMAÍEZNTVĚKRZOÝAHAI
"DOST!" vybuchl Jabba. "Konec hraní! Ta bestie běží
dvakrát rychleji! Zbývá nám ještě asi tak osm minut!
Hledáme číslo, do hajzlu, a ne nějaký odpad písmen!"
"Čtyři krát šestnáct," nenechal se rušit David. "Počítej,
Susan."
Susan se zahleděla na Davidovu tvář na monitoru.
Počítej? S matematikou je na tom David mizerně!
Věděla, že si dokáže zapamatoval třeba celý slovník jako
mašina od Xeroxu, ale matematika… ?
"Velká násobilka," ozval se David.
Velká násobilka? Co tím myslí, lámala si hlavu Susan. O
čem to mluví?
"Čtyři krát šestnáct," opakoval jako za katedrou. "Tohle
jsem si musel zapamatovat už ve čtvrté třídě."
Susan nemusela dlouho přemýšlet. Čtyři krát šestnáct.
"Šedesát čtyři," odpověděla mdle. "A co?"
David se předklonil ke kameře. Jeho obličej vyplnil celé
obrazové pole. "Čtyřiašedesát písmen…"
Susan přikývla. "Ano, ale to…" V tu chvíli ztuhla.
"Čtyřiašedesát písmen," opakoval David.
Susan zalapala po dechu. "Panebože! Davide, ty jsi
génius!"
KAPITOLA 121
"Sedm minut!" houkl technik.
"Osm řádků po osmi!" vykřikla vzrušeně Susan.
Soši začala ťukat na klávesnici. Fontaine jen mlčky
přihlížel. Sekundy zbývající hackerům k poslednímu
nenarušenému filtru rychle ubývaly.
"Šedesát čtyři znaky!" Susan už měla jasno. "To je
dokonalý čtverec!"
"Dokonalý čtverec?" zopakoval po ní Jabba. "No a co
jako?"
Deset sekund nato už Soši na monitoru zdánlivě
náhodná písmena přeuspořádala. Nyní byla v osmi
řádcích po osmi. Jabba se na ně zahleděl a zoufale
rozhodil rukama. Nové rozmístění nedávalo o nic větší
smysl než původní.
192
PFEESESN
RETMPFHA
IRWEOOIG
MEENNRMA
ENETSHAS
DCNSIIAA
IEERBRNK
FBLELODI
"Clear as shit." Jabba groaned.
"Ms. Fletcher," Fontaine demanded, "explain yourself."
All eyes turned to Susan.
Susan was staring up at the block of text. Gradually
she began nodding, then broke into a wide smile.
"David, I’ll bedamned!"
Everyone on the podium exchanged baffled looks.
David winked at the tiny image of Susan Fletcher on
the screen before him. "Sixty-four letters. Julius Caesar
strikes again."
Midge looked lost. "What are you talking about?"
"Caesar box." Susan beamed. "Read top to bottom.
Tankado’s sending us a message."
CHAPTER 122
"Six minutes!" a technician called out.
Susan shouted orders. "Retype top to bottom! Read
down, not across!"
Soshi furiously moved down the columns, retyping the
text.
"Julius Caesar sent codes this way!" Susan blurted.
"His letter count was always a perfect square!"
"Done!" Soshi yelled.
Everyone looked up at the newly arranged, single line
of text on the wall-screen.
"Still garbage," Jabba scoffed in disgust. "Look at it.
It’s totally random bits of…" The words lodged in his
throat. His eyes widened to saucers. "Oh… oh my…"
Fontaine had seen it too. He arched his eyebrows, ob-
viously impressed.
Midge and Brinkerhoff both cooed in unison. "Holy…
shit."
The sixty-four letters now read:
PRIMEDIFFERENCEBETWEENELEMENTSRESPONSIBLEF
ORHIROSHIMAANDNAGASAKI
"Put in the spaces," Susan ordered. "We’ve got a puz-
zle to solve."
CHAPTER 123
An ashen technician ran to the podium. "Tunnel block’s
about to go!"
Jabba turned to the VR onscreen. The attackers surged
forward, only a whisker away from their assault on the
fifth and final wall. The databank was running out of
time.
Susan blocked out the chaos around her. She read
Tankado’s bizarre message over and over.
PRIME DIFFERENCE BETWEEN ELEMENTS RESPONSI-
BLE FORHIROSHIMA AND NAGASAKI
"It’s not even a question!" Brinkerhoff cried. "How can
it have an answer?"
"We need a number," Jabba reminded. "The kill-code is
numeric."
POIDMSIN
RZPPITRA
VDROZROG
OÍVVAOŠA
TLKĚKFIS
NMYDAUMA
ÍEZNTVĚK
RZOÝAHAI
"No, teď je mi to teprve úplně jasný," zasténal Jabba.
"Slečno Fletcherová," ozval Fontaine, "mohla byste to
vysvětlit?" Jako jeden muž se k ní obrátili.
Susan upřeně hleděla na blok písmen. Pozvolna začala
přikyvovat a nakonec se jí po tváři rozlil široký úsměv.
"Davide, to je tedy něco!"
Na pódiu se po sobě všichni jen nechápavě podívali.
David mrkl na zmenšený obraz Susan Fletcherové na
obrazovce před sebou. "Čtyřiašedesát písmen. Julius
Caesar opět udeřil."
Midge se zatvářila značně zmateně. "O čem to
mluvíte?"
"O Caesarově mřížce. "Susan zářila." Čte se to shora
dolů. Tankado nám tu nechal vzkaz."
KAPITOLA 122
"Šest minut!" křikl technik.
Susan začala vykřikovat povel za povelem: "Přepište to
shora dolů! Čtěte shora, ne zleva doprava!"
Soši začala chvatně přepisovat sloupce písmen shora
dolů.
"Takhle posílal své šifry Julius Caesar!" vyhrkla Susan.
"Počet písmen tvořil vždycky dokonalý čtverec - druhou
mocninu!"
"Hotovo!" vykřikla Soši.
Všichni vzhlédli k nástěnnému monitoru, na němž se
objevila přeuspořádaná jednolitá řádka textu.
"Pořád jsou to jen sračky," odfrkl si znechuceně
zamračený Jabba. "Jen se na to podívejte. Je to naprosto
náhodná směsice znaků… " Další slova mu uvázla v
hrdle. Vzápětí vyvalil oči jako pingpongové míčky. "To…
no tohle… "
Fontaine už si toho všiml také. Povytáhl obočí. Zjevně
to na něj udělalo dojem.
Midge a Brinkerhoff unisono vydechli. "Ale… do prdele."
Čtyřiašedesát písmen nyní vypadalo takto:
PRVOTNÍROZDÍLMEZIPRVKYZODPOVĚDNÝMIZAKATAST
ROFUVHIROŠIMĚANAGASAKI
"Dejte tam mezery," nařídila Susan. "Budeme řešit
rébus."
KAPITOLA 123
Technik s popelavou tváří přiběhl k pódiu. "Tunelový
blok padá!"
Jabba se obrátil k názornému schématu na nástěnném
monitoru. Hackeři se drali pořád dál. K napadení pátého
a posledního ochranného filtru už jim chyběl jen
kousíček. Databance moc času nezbývalo.
Susan se snažila nevnímat chaos kolem sebe a pořád
dokola si četla Tankadovu podivnou zprávu o
čtyřiašedesáti znacích.
PRVOTNÍ ROZDÍL MEZI PRVKY ZODPOVĚDNÝMI ZA
KATASTROFU V HIROŠIMĚ A NAGASAKI
"Vždyť to ani není otázka!" rozkřikl se Brinkerhoff. "Jak
by na to tedy mohla existovat odpověď?"
"Potřebujeme číslo," připomněl Jabba. "Blokační kód je
numerický."
193
 "Silence," Fontaine said evenly. He turned and ad-
dressed Susan. "Ms. Fletcher, you’ve gotten us this far.
I need your best guess."
Susan took a deep breath. "The kill-code entry field
accepts numerics only. My guess is that this is some
sort of clue as to the correct number. The text mentions
Hiroshima and Nagasaki – the two cities that were hit
by atomic bombs. Maybe the kill-code is related to the
number of casualties, the estimated dollars of dam-
age…" She paused a moment, rereading the clue. "The
word ’difference’ seems important. The prime difference
between Nagasaki and Hiroshima. Apparently Tankado
felt the two incidents differed somehow."
Fontaine’s expression did not change. Nonetheless,
hope was fading fast. It seemed the political backdrops
surrounding the two most devastating blasts in history
needed to be analyzed, compared, and translated into
some magic number… and all within the next five min-
utes.
CHAPTER 124
"Final shield under attack!"
On the VR, the PEM authorization programming was
now being consumed. Black, penetrating lines engulfed
the final protective shield and began forcing their way
toward its core.
Prowling hackers were now appearing from all over the
world. The number was doubling almost every minute.
Before long, anyone with a computer – foreign spies,
radicals, terrorists – would have access to all of the U.
S. government’s classified information.
As technicians tried vainly to sever power, the assem-
bly on the podium studied the message. Even David and
the two NSA agents were trying to crack the code from
their van in Spain.
PRIME DIFFERENCE BETWEEN ELEMENTS RESPONSI-
BLE FOR HIROSHIMA AND NAGASAKI
Soshi thought aloud. "The elements responsible for Hi-
roshima and Nagasaki… Pearl Harbor? Hirohito’s refusal
to…"
"We need a number," Jabba repeated, "not political
theories. We’re talking mathematics – not history!"
Soshi fell silent.
"How about payloads?" Brinkerhoff offered. "Casual-
ties? Dollars damage?"
"We’re looking for an exact figure," Susan reminded.
"Damage estimates vary." She stared up at the mes-
sage. "The elements responsible…"
Three thousand miles away, David Becker’s eyes flew
open. "Elements!" he declared. "We’re talking math, not
history!"
All heads turned toward the satellite screen.
"Tankado’s playing word games!" Becker spouted. "The
word ’elements’ has multiple meanings!"
"Spit it out, Mr. Becker," Fontaine snapped.
"He’s talking about chemical elements – not sociopoliti-
cal ones!"
Becker’s announcement met blank looks.
"Elements!" he prompted. "The periodic table! Chemi-
cal elements! Didn’t any of you see the movie Fat Man
and Little Boy – about the Manhattan Project? The two
atomic bombs were different. They used different fuel –
different elements!"
Soshi clapped her hands. "Yes! He’s right! I read that!
The two bombs used different fuels! One used uranium
and one used plutonium! Two different elements!"
"Ticho," vložil se do toho klidným hlasem Fontaine.
Otočil se přímo k Susan. "Slečno Fletcherová, zatím se
vám dařilo. Zajímá mě váš názor."
Susan se zhluboka nadechla. "Zadávací pole pro
blokační kód akceptuje pouze číslice. Podle mého názoru
je tohle něco jako vodítko ke správnému číslu. Text
naráží na Hirošimu a Nagasaki - dvě města zasažená
atomovými bombami. Možná, že kód nějak souvisí s
počtem obětí, s finanční výší škod… " Na okamžik se
odmlčela a znovu si hádanku přečetla. "Důležité mi
připadá slovo ’rozdíl’. Prvotní rozdíl mezi Hirošimou a
Nagasaki. Tankado byl zjevně přesvědčený, že se oba
případy něčím lišily. "
Výraz Fontainovy tváře se nezměnil, naděje ho však
rychle opouštěla. Vypadalo to, že bude třeba analyzovat,
porovnávat a přepracovat do nějakého kouzelného čísla
politické pozadí dvou nejničivějších výbuchů v historii
lidstva… a to všechno během následujících pěti minut.
KAPITOLA 124
"Poslední stupeň ochrany napaden!"
Podle grafického znázornění na nástěnném monitoru byl
právě napaden i autorizační program. Černé, vše
pronikající čáry zahlcovaly poslední stupeň ochrany a
prodíraly se k jádru.
O úspěch se pokoušeli draví hackeři z celého světa.
Jejich počet se zdvojnásoboval skoro každou minutu.
Bylo už téměř jisté, že zanedlouho každý, kdo má
počítač, ať to bude zahraničí špion, radikál nebo
terorista, získá neomezený přístup ke všem utajovaným
informacím americké vlády.
Zatímco technici se marně pokoušeli odpojit databance
proud, shromáždění na pódiu studovalo Tankadovo
sdělení. Dokonce i David a dva agenti NSA se ze své
dodávky ve Španělsku pokoušeli kód rozluštit.
PRVOTNÍ ROZDÍL MEZI PRVKY ZODPOVĚDNÝMI ZA
KATASTROFU V HIROŠIMĚ A NAGASAKI
Soši začala uvažovat nahlas: "Prvky zodpovědné za
Hirošimu a Nagasaki… Pearl Harbor? Hirohitovo
odmítnutí…"
"Potřebujeme číslo," opakoval Jabba, "ne politické
teorie. Řešíme matematiku - ne historii!"
Soši zmlkla.
"A co náklady?" namítl Brinkerhoff. "Oběti? Škody v
dolarech?"
"Hledáme přesné číslo,"připomněla Susan. "Odhady
škod se liší." Vzhlédla k nástěnnému monitoru. "Prvky
zodpovědné…"
Pět tisíc kilometrů odsud David Becker vyvalil oči.
"Prvky!" vykřikl. "Řešíme matematiku, ne historii!"
Všechny hlavy se otočily k satelitnímu monitoru.
"Tankado si hraje se slovíčky!" vyhrkl Becker. "Slovo
’prvky’ má víc významů!"
"Vyklopte to, pane Beckere!" vyštěkl Fontaine.
"On měl na mysli chemické prvky, ne společensko-
politické!"
Zdálo se, že Beckerovo tvrzení na nikoho valný dojem
neudělalo.
"Prvky!" snažil se přesto dál. "Periodická tabulka!
Chemické prvky! Copak nikdo z vás neviděl ten film o
projektu Manhattan? Ty dvě atomové bomby byly
rozdílné. Využívaly různá paliva - různé prvky!"
Soši tleskla do dlaní. "Ano! On má pravdu! Četla jsem o
tom! Ty dvě bomby využívaly různé štěpné materiály! V
jedné byl uran a ve druhé plutonium! Dva rozdílné
prvky!"
194
 A hush swept across the room.
"Uranium and plutonium!" Jabba exclaimed, suddenly
hopeful. "The clue asks for the difference between the
two elements!" He spun to his army of workers. "The
difference between uranium and plutonium! Who knows
what it is?"
Blank stares all around.
"Come on!" Jabba said. "Didn’t you kids go to college?
Somebody! Anybody! I need the difference between
plutonium and uranium!"
No response.
Susan turned to Soshi. "I need access to the Web. Is
there a browser here?"
Soshi nodded. "Netscape’s sweetest."
Susan grabbed her hand. "Come on. We’re going surf-
ing."
CHAPTER 125
"How much time?" Jabba demanded from the podium.
There was no response from the technicians in the
back. They stood riveted, staring up at the VR. The final
shield was getting dangerously thin.
Nearby, Susan and Soshi pored over the results of
their Web search. "Outlaw Labs?" Susan asked. "Who
are they?"
Soshi shrugged. "You want me to open it?"
"Damn right," she said. "Six hundred forty-seven text
references to uranium, plutonium, and atomic bombs.
Sounds like our best bet."
Soshi opened the link. A disclaimer appeared.
The information contained in this file is strictly for aca-
demic use only. Any layperson attempting to construct
any of the devices described runs the risk of radiation
poisoning and/or self-explosion.
"Self-explosion?" Soshi said. "Jesus."
"Search it," Fontaine snapped over his shoulder. "Let’s
see what we’ve got."
Soshi plowed into the document. She scrolled past a
recipe for urea nitrate, an explosive ten times more
powerful than dynamite. The information rolled by like a
recipe for butterscotch brownies.
"Plutonium and uranium," Jabba repeated. "Let’s fo-
cus."
"Go back," Susan ordered. "The document’s too big.
Find the table of contents."
Soshi scrolled backward until she found it.
I. Mechanism of an Atomic Bomb
A) Altimeter
B) Air Pressure Detonator
C) Detonating Heads
D) Explosive Charges
E) Neutron Deflector
F) Uranium & Plutonium
G) Lead Shield
H) Fuses
II. Nuclear Fission/Nuclear Fusion
A) Fission (A-Bomb) & Fusion (H-Bomb)
B) U-235, U-238, and Plutonium
III. History of the Atomic Weapons
A) Development (The Manhattan Project)
B) Detonation
1) Hiroshima
V místnosti to zašumělo.
"Uran a plutonium!" vyhrkl Jabba. I v něm to náhle
vzbudilo záchvěv naděje. "Ta hádanka se ptá na rozdíl
mezi těmi dvěma prvky!" Bleskově se otočil k zástupu
svých techniků. "Rozdíl mezi uranem a plutoniem! Kdo
ví, co to je?"
Odpovědi se ale nedočkal. Všichni na něj jen mlčky
hleděli.
"Tak honem!" pobízel je Jabba. "Copak jste nechodili na
vysokou? Alespoň někdo snad jo, nebo ne? Tak do toho!
Chci znát rozdíl mezi plutoniem a uranem!"
Znovu žádná odpověď.
Susan se otočila k Soši. "Potřebuju přístup na web. Je
tu někde prohlížeč?"
Soši kývla. "Nejnovější verze Netscape."
Susan ji chytila za ruku. "Tak honem. Zasurfujeme si."
KAPITOLA 125
"Kolik času ještě zbývá?" zeptal se Jabba z pódia.
Hlouček techniků v zadní části řídicího střediska byl
podezřele zticha. Všichni stáli jako přikovaní a jen
upřeně civěli na monitor na zdi. Poslední ochranný filtr
už byl na grafickém znázornění nebezpečně tenký.
Susan se Soši zatím prohlížely na monitoru
počítačového terminálu výsledky prohledávání internetu.
"Laboratoře Outlaw?" zeptala se Susan. "Co je to zač?"
Soši pokrčila rameny. "Mám to otevřít?"
"To si pište," prohlásila Susan. "Šest set čtyřicet sedm
textových odkazů na uran, plutonium a atomové bomby.
Vypadá to nadějně."
Soši na odkaz klikla. Objevilo se textové pole s
upozorněním:
Informace obsažené v tomto souboru jsou určeny
výhradně k akademickému využití. Jakýkoliv amatérský
pokus o konstrukci kteréhokoli ze zde popsaných
zařízení znamená nebezpečí nemoci z ozáření, případně
exploze.
"Exploze?" zapřemítala nahlas Soši. "Ježíšikriste."
"Projeďte to!" vyštěkl Fontaine přes rameno. "Zkusíme
se na to kouknout."
Soši dokument otevřela. Na monitoru se objevil návod
na výrobu nitrátu močoviny, výbušniny desetkrát
účinnější než dynamit. Informace byly uvedeny
přehledně a bez obalu jako recept na máslové sušenky.
"Plutonium a uran," opakoval Jabba. "Zkonkretizujte
vyhledávání."
"Musíme na konec," prohlásila Susan. "Ten dokument je
příliš rozsáhlý. Najděte obsah."
Soši přejela myší na závěr dokumentu. Konečně nalezla
obsah.
I. Mechanizmus atomové bomby
A) Výškoměr
B) Detonátor řízený tlakem vzduchu
C) Detonační hlavice
D) Výbušné nálože
E) Neutronový deflektor
F) Uran & Plutonium
G) Olověné odstínění
H) Roznětky
II. Nukleární štěpení/Nukleární syntéza
A) Štěpení (atomová bomba) & Syntéza (vodíková
bomba)
B) U-235, U-238, Plutonium
III. Historie atomových zbraní
A) Vývoj (Projekt Manhattan)
B) Odpálení
1) Hirošima
195
2) Nagasaki
3) By-products of Atomic Detonations
4) Blast Zones
"Section two!" Susan cried. "Uranium and plutonium!
Go!"
Everyone waited while Soshi found the right section.
"This is it," she said. "Hold on." She quickly scanned the
data. "There’s a lot of information here. A whole chart.
How do we know which difference we’re looking for?
One occurs naturally, one is man-made. Plutonium was
first discovered by…"
"A number," Jabba reminded. "We need a number."
Susan reread Tankado’s message. The prime difference
between the elements… the difference between… we
need a number… "Wait!" she said. "The word’ difference’
has multiple meanings. We need a number – so we’re
talking math. It’s another of Tankado’s word games –
’difference’ means subtraction."
"Yes!" Becker agreed from the screen overhead.
"Maybe the elements have different numbers of protons
or something? If you subtract…"
"He’s right!" Jabba said, turning to Soshi. "Are there
any numbers on that chart? Proton counts? Half-lives?
Anything we can subtract?"
"Three minutes!" a technician called.
"How about supercritical mass?" Soshi ventured. "It
says the supercritical mass for plutonium is 35. 2
pounds."
"Yes!" Jabba said. "Check uranium! What’s the super-
critical mass of uranium?"
Soshi searched. "Um… 110 pounds."
"One hundred ten?" Jabba looked suddenly hopeful.
"What’s 35. 2 from 110?"
"Seventy-four point eight," Susan snapped. "But I don’t
think…"
"Out of my way," Jabba commanded, plowing toward
the keyboard. "That’s got to be the kill-code! The differ-
ence between their critical masses! Seventy-four point
eight!"
"Hold on," Susan said, peering over Soshi’s shoulder.
"There’s more here. Atomic weights. Neutron counts.
Extraction techniques." She skimmed the chart. "Ura-
nium splits into barium and krypton; plutonium does
something else. Uranium has 92 protons and 146 neu-
trons, but…"
"We need the most obvious difference," Midge chimed
in. "The clue reads ’the primary difference between the
elements."
"Jesus Christ!" Jabba swore. "How do we know what
Tankado considered the primary difference?"
David interrupted. "Actually, the clue reads prime, not
primary."
The word hit Susan right between the eyes. "Prime!"
she exclaimed. "Prime!" She spun to Jabba. "The kill-
code is a prime number! Think about it! It makes per-
fect sense!"
Jabba instantly knew Susan was right. Ensei Tankado
had built his career on prime numbers. Primes were the
fundamental building blocks of all encryption algorithms
– unique values that had no factors other than one and
themselves. Primes worked well in code writing because
they were impossible for computers to guess using typi-
cal number-tree factoring.
Soshi jumped in. "Yes! It’s perfect! Primes are essential
to Japanese culture! Haiku uses primes. Three lines and
syllable counts of five, seven, five. All primes. The tem-
ples of Kyoto all have…"
"Enough!" Jabba said. "Even if the kill-code is a prime,
so what! There are endless possibilities!"
Susan knew Jabba was right. Because the number line
2) Nagasaki
3) Vedlejší produkty atomových výbuchů
4) Zóny účinnosti
"Sekci dvě!" vykřikla Susan. "Uran a plutonium!
Honem!"
Všichni čekali, až Soši požadovanou sekci vyhledá.
"Tady je to," vyhrkla vzápětí. "Vydržte." Rychle
projížděla data. "Je tady spousta informací. Celé
schéma. Víme ale, jaký rozdíl hledáme? Jeden prvek je
přírodní, druhý vyrobený uměle. Plutonium bylo
objeveno…"
"Číslo," připomněl jí Jabba. "Potřebujeme číslo."
Susan si znovu přečetla Tankadův vzkaz. Prvotní rozdíl
mezi prvky… rozdíl mezi… potřebujeme číslo… "Počkat!"
vyhrkla. "Slovo ’rozdíl’ má taky víc významů. My
potřebujeme číslo - takže se bavíme o matematice. To
bude další Tankadova slovní hříčka - ’rozdíl’ znamená
odčítání."
"Ano!" přizvukoval z nástěnného monitoru Becker.
"Třeba mají ty prvky rozdílná protonová čísla nebo něco
jiného! Když odečtete…"
"Má pravdu!" prohlásil Jabba a obrátil se k Soši. "Jsou v
tom schématu nějaká čísla? Protonová čísla? Poločasy
rozpadu? Cokoli, co by se dalo odečítat?"
"Tři minuty!" zavolal technik.
"Co hyperkritická hmotnost?" napadlo Soši. "Stojí tady,
že hyperkritická hmotnost plutonia je 35,2 libry."
"Ano!" řekl Jabba. "Zkontrolujte uran! Jakou ten má
hyperkritickou hmotnost?"
Soši zapátrala po monitoru. "No… sto deset liber."
"Jedno sto deset?" V Jabbově tváři se náhle objevil
záblesk naděje. "Kolik je 110 minus 35,2?"
"Sedmdesát čtyři celé osm," vypálila bleskově Susan,
"ale nemyslím…"
"Uhněte mi z cesty," zavelel Jabba a už se valil ke
klávesnici. "To musí být blokační kód! Rozdíl mezi jejich
kritickými vahami! Sedmdesát čtyři celé osm!"
"Moment,"zarazila ho Susan s pohledem upřeným Soši
přes rameno. "Je tam toho ještě víc. Atomové
hmotnosti, neutronová čísla, extrakční techniky…" Dál
prohlížela schéma. "Uran se štěpí na baryum a krypton,
plutonium se dělí jinak. Uran má 92 protonů a 146
neutronů, ale…"
"Potřebujeme nejnápadnější rozdíl," vložila se do toho
rozechvěle Midge. "V té hádance stojí ’primární rozdíl
mezi prvky’."
"Kristepane!" vyjel Jabba. "Jak máme vědět, co
Tankado považoval za primární rozdíl?"
Z nástěnného monitoru se ozval Davidův hlas. "Tedy,
přesně tam stojí prvotní, ne primární."
To slovo na Susan zapůsobilo jako rána palicí. "Prvotní!"
vykřikla. "Prvotní!" Otočila se k Jabbovi jako na obrtlíku.
"Ten blokační kód je prvočíslo! Jen se nad tím
zamyslete! Dokonale to sedí!"
Jabba okamžitě pochopil, že Susan má pravdu. Na
prvočíslech si Ensei Tankado vybudoval kariéru.
Prvočísla byla základními stavebními kameny všech
kódovacích algoritmů jakožto jedinečné hodnoty
dělitelné pouze jedničkou a sebou. Prvočísla v kódování
tak dobře fungovala proto, že je počítače nemohly
uhodnout s využitím typického dělení číselného stromu.
Soši nadskočila. "Ano! To je ono! Prvočísla jsou v
japonské kultuře nezastupitelná! Využívá je haiku. Tři
čárky a znak pro slabiku se čtou jako pět, sedm, pět.
Samá prvočísla. Chrámy v Kjótu mají všechny…"
"Dost!" prohlásil Jabba. "I kdyby ten blokační kód bylo
prvočíslo, tak co? Je nekonečný počet možností!"
Susan věděla, že Jabba má pravdu. Protože je číselná
196
was infinite, one could always look a little farther and
find another prime number. Between zero and a million,
there were over 70,000 choices. It all depended on how
large a prime Tankado decided to use. The bigger it
was, the harder it was to guess.
"It’ll be huge." Jabba groaned. "Whatever prime
Tankado chose is sure to be a monster."
A call went up from the rear of the room. "Two-minute
warning!"
Jabba gazed up at the VR in defeat. The final shield
was starting to crumble. Technicians were rushing eve-
rywhere.
Something in Susan told her they were close. "We can
do this!" she declared, taking control. "Of all the differ-
ences between uranium and plutonium, I bet only one
can be represented as a prime number! That’s our final
clue. The number we’re looking for is prime!"
Jabba eyed the uranium/plutonium chart on the moni-
tor and threw up his arms. "There must be a hundred
entries here! There’s no way we can subtract them all
and check for primes."
"A lot of the entries are nonnumeric," Susan encour-
aged. "We can ignore them. Uranium’s natural, pluto-
nium’s man-made. Uranium uses a gun barrel detona-
tor, plutonium uses implosion. They’re not numbers, so
they’re irrelevant!"
"Do it," Fontaine ordered. On the VR, the final wall was
eggshell thin.
Jabba mopped his brow. "All right, here goes nothing.
Start subtracting. I’ll take the top quarter. Susan,
you’ve got the middle. Everybody else split up the rest.
We’re looking for a prime difference."
Within seconds, it was clear they’d never make it. The
numbers were enormous, and in many cases the units
didn’t match up.
"It’s apples and goddamn oranges," Jabba said. "We’ve
got gamma rays against electromagnetic pulse. Fission-
able against unfissionable. Some is pure. Some is per-
centage. It’s a mess!"
"It’s got to be here," Susan said firmly. "We’ve got to
think. There’s some difference between plutonium and
uranium that we’re missing! Something simple!"
"Ah… guys?" Soshi said. She’d created a second docu-
ment window and was perusing the rest of the Outlaw
Labs document.
"What is it?" Fontaine demanded. "Find something?"
"Um, sort of. " She sounded uneasy. "You know how I
told you the Nagasaki bomb was a plutonium bomb?"
"Yeah," they all replied in unison.
"Well…" Soshi took a deep breath. "Looks like I made a
mistake."
"What!" Jabba choked. "We’ve been looking for the
wrong thing?"
Soshi pointed to the screen. They huddled around and
read the text:
… the common misconception that the Nagasaki bomb
was a plutonium bomb. In fact, the device employed
uranium, like its sister bomb in Hiroshima.
"But…" Susan gasped. "If both elements were uranium,
how are we supposed to find the difference between the
two?"
"Maybe Tankado made a mistake," Fontaine ventured.
"Maybe he didn’t know the bombs were the same."
"No." Susan sighed. "He was a cripple because of those
bombs. He’d know the facts cold."
CHAPTER 126
"One minute!"
Jabba eyed the VR. "PEM authorization’s going fast.
řada nekonečná, vždycky je možné najít ještě další
prvočíslo. Jen mezi nulou a milionem je přes 70 000
možností. Všechno záviselo na tom, jak velké prvočíslo
se Tankado rozhodl použít. Čím větší, tím obtížnější
bude je uhodnout.
"Bude obrovský," zasténal Jabba. "Ať už si Tankado
vybral jakékoli prvočíslo, bude to monstrum."
Ze zadní části střediska dolehlo na pódium volání:
"Pozor! Dvě minuty!"
Jabba poraženecky vzhlédl k nástěnnému monitoru.
Poslední ochranný filtr se na názorném schématu začínal
hroutit. Technici pobíhali jako splašení.
Susan něco napovídalo, že jsou blízko. "Zvládneme to!"
prohlásila a znovu převzala velení. "Vsadím se, že ze
všech těch rozdílů mezi uranem a plutoniem lze jen
jeden definovat jako prvočíslo! To je naše vodítko.
Hledáme prvočíslo!"
Jabba se zahleděl na přehled vlastností uranu a plutonia
na monitoru a rozhodil rukama. "Tady je nejméně stovka
dat! Nemůžeme je všechny odečítat a hledat prvočísla."
"Spousta dat je nenumerických," nedala se zastrašit
Susan. "Ta můžeme ignorovat. Uran je přírodní,
plutonium je uměle vyrobené. Uran využívá odpalovací
detonátor, plutonium implozi. Co není číslo, to pro nás
nemá význam!"
"Udělejte to," nařídil Fontaine. Poslední ochranný filtr na
nástěnném monitoru už byl tenký jako vaječná
skořápka.
Jabba si otřel zpocené čelo. "Tak do toho, čekání nic
nevyřeší. Začneme s odečítáním. Já si vezmu horní
čtvrtinu. Susan, vy si vezměte prostředek a všichni
ostatní si rozdělí zbytek. Hledáme rozdíl, který je
prvočíslo."
Během několika sekund bylo jasné, že to nikdy
nemohou zvládnut. Čísla byla obrovská a v mnoha
případech uvedená v nesourodých jednotkách.
"Mícháme jabka s hruškama, sakra," zavrčel Jabba.
"Máme tu gama záření proti elektromagnetickým
pulzům, štěpitelné a neštěpitelné, něco je v absolutních
číslech, něco v procentech, je v tom bordel!"
"Musí to tu být," prohlásila pevně Susan. "Přemýšlejte.
Mezi plutoniem a uranem bude ještě nějaký rozdíl, který
nám ušel! Něco jednoduchého!"
"Ehm… lidi?" ozvala se Soši. Otevřela si v dokumentu
druhé okno a prohlížela zbytek souboru Laboratoří
Outlaw.
"Co je?" zeptal se Fontaine. "Našla jste něco?"
"No, něco ano. " Znělo to poněkud nejistě. "Víte, jak
jsem říkala, že v Nagasaki to byla plutoniová bomba?"
"Jo," odvětili všichni sborem.
"No… " Soši se zhluboka nadechla. "Tak to vypadá, že
jsem se spletla. "
"Cože?" zalykal se Jabba. "To jako že jsme pátrali
špatným směrem?"
Soši mlčky ukázala na monitor. Všichni se nad ní sklonili
a začali číst text:
… obvyklá mylná domněnka, že bomba v Nagasaki byla
z plutonia. Ve skutečnosti tato zbraň využívala uran
stejně jako její dvojče v Hirošimě.
"Ale…" zasípěla Susan. "Jestli byl ten prvek v obou
případech uran, jak potom máme najít rozdíl?"
"Třeba udělal chybu Tankado," napadlo Fontaina.
"Možná nevěděl, že byly obě bomby stejné."
"Kdepak," vzdychla Susan. "Invalidní byl právě kvůli
těm bombám. Ten znal fakta dokonale."
KAPITOLA 126
"Jedna minuta!"
Jabba pohlédl na schéma na obrazovce. "Autorizační
197
Last line of defense. And there’s a crowd at the door."
"Focus!" Fontaine commanded.
Soshi sat in front of the Web browser and read aloud.
"… Nagasaki bomb did not use plutonium but rather an
artificially manufactured, neutron-saturated isotope of
uranium 238."
"Damn!" Brinkerhoff swore. "Both bombs used ura-
nium. The elements responsible for Hiroshima and Na-
gasaki were both uranium. There is no difference!"
"We’re dead," Midge moaned.
"Wait," Susan said. "Read that last part again!"
Soshi repeated the text. "…artificially manufactured,
neutron-saturated isotope of uranium 238."
"238?" Susan exclaimed. "Didn’t we just see something
that said Hiroshima’s bomb used some other isotope of
uranium?"
They all exchanged puzzled glances. Soshi frantically
scrolled backward and found the spot. "Yes! It says here
that the Hiroshima bomb used a different isotope of
uranium!"
Midge gasped in amazement. "They’re both uranium –
but they’re different kinds!"
"Both uranium?" Jabba muscled in and stared at the
terminal. "Apples and apples! Perfect!"
"How are the two isotopes different?" Fontaine de-
manded. "It’s got to be something basic"
Soshi scrolled through the document. "Hold on… look-
ing… okay…"
"Forty-five seconds!" a voice called out.
Susan looked up. The final shield was almost invisible
now.
"Here it is!" Soshi exclaimed.
"Read it!" Jabba was sweating. "What’s the difference!
There must be some difference between the two!"
"Yes!" Soshi pointed to her monitor. "Look!"
They all read the text:
… two bombs employed two different fuels… precisely
identical chemical characteristics. No ordinary chemical
extraction can separate the two isotopes. They are, with
the exception of minute differences in weight, perfectly
identical.
"Atomic weight!" Jabba said, excitedly. "That’s it! The
only difference is their weights! That’s the key! Give me
their weights! We’ll subtract them!"
"Hold on," Soshi said, scrolling ahead. "Almost there!
Yes!" Everyone scanned the text.
…difference in weight very slight…
…gaseous diffusion to separate them…
…10,032498X10ˆ134 as compared to
19,39484X10ˆ23. **
"There they are!" Jabba screamed. "That’s it! Those are
the weights!"
"Thirty seconds!"
"Go," Fontaine whispered. "Subtract them. Quickly."
Jabba palmed his calculator and started entering num-
bers.
"What’s the asterisk?" Susan demanded. "There’s an
asterisk after the figures!"
Jabba ignored her. He was already working his calcula-
tor keys furiously.
"Careful!" Soshi urged. "We need an exact figure."
"The asterisk," Susan repeated. "There’s a footnote."
Soshi clicked to the bottom of the paragraph.
Susan read the asterisked footnote. She went white.
"Oh… dear God."
Jabba looked up. "What?"
program jde rychle do háje. Poslední obranná linie. Pak
už budeme mít davy před branami."
"Soustřeďte se!" zavelel Fontaine.
Soši se posadila k monitoru se zapnutým webovým
prohlížečem a začala nahlas číst:
"… bomba v Nagasaki nevyužívala plutonia, ale uměle
vyrobeného, neutronově obohaceného izotopu uranu
238."
"Ksakru!" zaklel Brinkerhoff. "Takže v obou bombách
byl použit uran. Prvek zodpovědný za Hirošimu a
Nagasaki byl v obou případech uran. Žádný rozdíl není!"
"Jsme v háji," zasténala Midge.
"Počkat," ozvala se Susan. "Přečtěte ten konec ještě
jednou!"
Soši zopakovala text: "… uměle vyrobeného,
neutronově obohaceného izotopu uranu 238."
"Dvě stě třicet osm?" vyhrkla Susan. "Neviděli jsme
tam před chvilkou něco o tom, že hirošimská bomba
využívala nějaký jiný izotop uranu?"
Všichni se po sobě zmateně podívali. Soši začala jako
zběsilá projíždět soubor nazpátek, až konečně to místo
našla. "Ano! Stojí tu, že hirošimská bomba využívala
rozdílného izotopu uranu!"
Midge ohromeně otevřela ústa. "Takže pokaždé uran,
ale různé druhy!"
"Dvakrát uran?" vložil se do toho Jabba a upřeně se
podíval na terminál. "Jablka s jablky? Perfektní!"
"V čem jsou ty izotopy rozdílné?" otázal se Fontaine.
"Musí to být něco zásadního."
Soši opět projela dokument. "Moment… hledám… jo…"
"Pětačtyřicet sekund!" ozval se výkřik.
Susan vzhlédla. Poslední filtr už nebyl téměř ani vidět.
"Tady je to!" vyhrkla Soši.
"Čtěte!" Jabba byl čím dál zpocenější. "Co je v tom za
rozdíl? Ty dva urany se musejí nějak lišit!"
"Ano!" Soši ukázala na monitor. "Podívejte!"
Všichni se začetli do textu:
… bomby využívaly dva různé štěpné materiály… přesně
shodných chemických charakteristik. Oba izotopy nelze
separovat žádnou běžnou chemickou extrakcí. Až na
nepatrné rozdíly v hmotnosti jsou dokonale identické.
"Atomová hmotnost!" vyhrkl Jabba vzrušeně. "To je
ono! Jediný rozdíl je v jejich hmotnosti! To je ten klíč!
Dejte mi jejich váhy! Odečtem je!"
"Vydržte," řekla Soši a začala dokumentem listovat
dopředu. "Už tam skoro jsem! Ano!" Všichni se zahleděli
na terminál.
… rozdíl hmotností velmi nepatrný…
… separace plynnou difuzí…
… 10,032498 x 10134 a 19,39484 x 1023. **
"To je ono!" zařval Jabba. "Máme to! Jsou to ty váhy!"
"Třicet sekund!"
"Do toho," zašeptal Fontaine. "Odečtěte je. Rychle."
Jabba vylovil kapesní kalkulačku a začal vyťukávat čísla.
"Co ty hvězdičky?" otázala se Susan. "Za těmi čísly jsou
nějaké hvězdičky!"
Jabba ji ignoroval a jako zběsilý klepal do tlačítek
kalkulačky.
"Opatrně!" naléhala Soši. "Potřebujeme přesné číslo."
"Ty hvězdičky," nedala se odbýt Susan. "To je odkaz
pod čarou."
Soši kliknutím přejela na spodní stranu odstavce.
Susan si rychle přečetla poznámku pod čarou
vyznačenou dvěma hvězdičkami. Vzápětí zbělela. "Ale…
panebože…"
Jabba k ní vzhlédl. "Co je?"
198
 They all leaned in, and there was a communal sigh of
defeat. The tiny footnote read:
**12% margin of error. Published figures vary from lab
to lab.
CHAPTER 127
There was a sudden and reverent silence among the
group on the podium. It was as if they were watching
an eclipse or volcanic eruption – an incredible chain of
events over which they had no control. Time seemed to
slow to a crawl.
"We’re losing it!" a technician cried. "Tie-ins! All lines!"
On the far-left screen, David and Agents Smith and
Coliander stared blankly into their camera. On the VR,
the final fire wall was only a sliver. A mass of blackness
surrounded it, hundreds of lines waiting to tie in. To the
right of that was Tankado. The stilted clips of his final
moments ran by in an endless loop. The look of des-
peration – fingers stretched outward, the ring glistening
in the sun.
Susan watched the clip as it went in and out of focus.
She stared at Tankado’s eyes – they seemed filled with
regret. He never wanted it to go this far, she told her-
self. He wanted to save us. And yet, over and over,
Tankado held his fingers outward, forcing the ring in
front of people’s eyes. He was trying to speak but could
not. He just kept thrusting his fingers forward.
In Seville, Becker’s mind still turned it over and over.
He mumbled to himself, "What did they say those two
isotopes were? U238 and U…?" He sighed heavily – it
didn’t matter. He was a language teacher, not a physi-
cist.
"Incoming lines preparing to authenticate!"
"Jesus!" Jabba bellowed in frustration. "How do the
damn isotopes differ? Nobody knows how the hell
they’re different?!" There was no response. The room
full of technicians stood helplessly watching the VR.
Jabba spun back to the monitor and threw up his arms.
"Where’s a nuclear fucking physicist when you need
one!"
Susan stared up at the QuickTime clip on the wall
screen and knew it was over. In slow motion, she
watched Tankado dying over and over. He was trying to
speak, choking on his words, holding out his deformed
hand… trying to communicate something. He was trying
to save the databank, Susan told herself. But we’ll
never know how.
"Company at the door!"
Jabba stared at the screen. "Here we go!" Sweat
poured down his face.
On the center screen, the final wisp of the last firewall
had all but disappeared. The black mass of lines sur-
rounding the core was opaque and pulsating. Midge
turned away. Fontaine stood rigid, eyes front. Brinker-
hoff looked like he was about to get sick.
"Ten seconds!"
Susan’s eyes never left Tankado’s image. The despera-
tion. The regret. His hand reached out, over and over,
ring glistening, deformed fingers arched crookedly in
stranger’s faces. He’s telling them something. What is
it?
On the screen overhead, David looked deep in thought.
"Difference," he kept muttering to himself. "Difference
between U238 and U235. It’s got to be something sim-
ple."
Všichni se naklonili nad terminál a v tu chvíli společně
vzdychli. Porážka se neodvratně blížila. V poznámce
drobným písmem stálo:
** 12 % toleranční odchylka. Publikovaná čísla se liší
podle jednotlivých laboratoří.
KAPITOLA 127
Skupinu na pódiu náhle ovládlo téměř nábožné ticho.
Bylo to jako by sledovali zatmění či sopečnou erupci,
zkrátka nějaký neuvěřitelný sled událostí, nad nímž
neměli pražádné moci. Čas jako by se zpomalil na
hlemýždí tempo.
"Ztrácíme to!" vykřikl technik. "Kontakty všude!"
V obrazovém poli nástěnného monitoru úplně vlevo byl
vidět David s agenty Smithem a Colianderem.
Prázdnýma očima civěli do kamery. Z posledního
ochranného filtru zbyl už jen pouhý škraloupek, kolem
dokola obklopený záplava černých čar. Byly jich snad
stovky a všechny čekaly jen na kontakt s jádrem. V
pravém obrazovém poli pak umíral Tankado. Zrnité
záběry jeho posledních okamžiků běžely pořád dokola v
nekonečné smyčce. Z monitoru se ani na okamžik
nevytrácel jeho zoufalý výraz, roztažené prsty a prsten
lesknoucí se v paprscích slunce.
Susan ten donekonečna obíhající klip pozorně sledovala.
Dívala se Tankadovi do očí. Zdálo se jí, že se v nich zračí
lítost. Nikdy to nechtěl dohnat tak daleko, říkala si v
duchu. Chtěl nás zachránit. A přece na záznamu znovu a
znovu natahoval prsty a strkal prsten přihlížejícím pod
nos. Pokoušel se promluvit, ale nemohl. Tak prostě jen
natahoval prsty.
V Seville o tom zase neustále přemítal Becker. Tlumeně
si pro sebe mumlal: "Jakže byly ty izotopy? U238 a U…
?" Ztěžka vzdychl - nemělo to smysl. Je učitel jazyků,
žádný fyzik.
"Příchozí kontakty připravené k autorizaci!"
"Ježíši!" zařval zoufale Jabba. "V čem jsou ty zatracený
izotopy rozdílný? Copak to kruci nikdo neví?!" Žádné
odpovědi se ale nedočkal. Hlouček techniků jen
bezmocně stál a sledoval schéma na obrazovce. Jabba
se vztekle otočil zpátky k monitoru a rozhodil rukama.
"Kde jsou všichni ti zasraní jaderní fyzikové, když je
člověk potřebuje, do hajzlu?"
Susan vzhlížela ke klipu v programu QuickTime na
nástěnném monitoru a věděla, že je po všem.
Zpomaleně znovu a znovu sledovala Tankadovo umírání.
Pokoušel se promluvit, ale slova mu vázla v hrdle a jen
natahoval znetvořenou ruku… a snažil se cosi sdělit. On
se tu databanku pokoušel zachránit, říkala si Susan. My
se ale nikdy nedozvíme, jak to udělat.
"Máme návštěvu!"
Jabba vytřeštil zrak na monitor. "No a je to tady!" Pot
se mu teď po obličeji řinul proudem.
Poslední pozůstatky jediného zbývajícího ochranného
filtru se v prostředním obrazovém poli nástěnného
monitoru už docela vytratily. Masa čar obklopujících
jádro byla temná jako noc a slabě pulzovala. Midge
odvrátila zrak. Fontaine stál jako socha s pohledem
upřeným kamsi před sebe. Brinkerhoff vypadal, že se
mu každou chvíli udělá špatně.
"Deset sekund!"
Susan ani na okamžik neodtrhla zrak od Tankadova
obličeje. To zoufalství… Ta lítost… Donekonečna
natahoval ruku, na níž se blyštěl prsten a jejíž
znetvořené prsty se křivily před očima cizinců, kteří se
nad ním nakláněli. On jim něco říká. Co asi?
Podle toho, jak se David na monitoru tvářil, byl hluboce
zamyšlený. "Rozdíl," mumlal si pro sebe stále dokola.
"Rozdíl mezi U238 a U235. To musí být něco
jednoduchého."
199
 A technician began the countdown. "Five! Four! Three!"
The word made it to Spain in just under a tenth of a
second. Three… three.
It was as if David Becker had been hit by the stun gun
all over again. His world slowed to stop. Three… three…
three. 238 minus 235! The difference is three! In slow
motion, he reached for the microphone…
At that very instant, Susan was staring at Tankado’s
outstretched hand. Suddenly, she saw past the ring…
past the engraved gold to the flesh beneath… to his
fingers. Three fingers. It was not the ring at all. It was
the flesh. Tankado was not telling them, he was show-
ing them. He was telling his secret, revealing the kill-
code – begging someone to understand… praying his
secret would find its way to the NSA in time.
"Three," Susan whispered, stunned.
"Three!" Becker yelled from Spain.
But in the chaos, no one seemed to hear.
"We’re down!" a technician yelled.
The VR began flashing wildly as the core succumbed to
a deluge. Sirens erupted overhead.
"Outbound data!"
"High-speed tie-ins in all sectors!"
Susan moved as if through a dream. She spun toward
Jabba’s keyboard. As she turned, her gaze fixed on her
fiancé, David Becker. Again his voice exploded over-
head.
"Three! The difference between 235 and 238 is three!"
Everyone in the room looked up.
"Three!" Susan shouted over the deafening cacophony
of sirens and technicians. She pointed to the screen.
Alleyes followed, to Tankado’s hand, outstretched, three
fingers waving desperately in the Sevillian sun.
Jabba went rigid. "Oh my God!" He suddenly realized
the crippled genius had been giving them the answer all
the time.
"Three’s prime!" Soshi blurted. "Three’s a prime num-
ber!"
Fontaine looked dazed. "Can it be that simple?"
"Outbound data!" a technician cried. "It’s going fast!"
Everyone on the podium dove for the terminal at the
same instant – a mass of outstretched hands. But
through the crowd, Susan, like a shortstop stabbing a
line drive, connected with her target. She typed the
number 3. Everyone wheeled to the wall screen. Above
the chaos, it simply read.
ENTER PASS-KEY? 3
"Yes!" Fontaine commanded. "Do it now!"
Susan held her breath and lowered her finger on the
ENTER key. The computer beeped once.
Nobody moved.
Three agonizing seconds later, nothing had happened.
The sirens kept going. Five seconds. Six seconds.
"Outbound data!"
"No change!"
Suddenly Midge began pointing wildly to the screen
above. "Look!"
On it, a message had materialized.
KILL CODE CONFIRMED.
Kill code confirmed. !
"Upload the firewalls!" Jabba ordered.
But Soshi was a step ahead of him. She had already
sent the command.
Technik začal odpočítávat. "Pět! Čtyři! Tři!"
To slovo doletělo do Španělska za desetinu sekundy.
Tři… tři.
David Becker jako by byl v tu chvíli najednou znovu
zasažen omračujícím úderem narkotizační střely. Svět
kolem něj se začal zpomalovat, až se zastavil úplně. Tři…
tři… tři. 238 minus 235! Ten rozdíl! Tři! Jako ve
zpomaleném filmu sáhl po mikrofonu…
Susan v tom okamžiku hleděla na Tankadovu
nataženou ruku. Najednou si přestala všímat prstenu…
Přestala vnímat ten rytý zlatý kroužek a všimla si prstů…
Tankadových prstů. Tří prstů. Už vůbec nešlo o prsten.
Důležité byly ty prsty. Tankado jim nic neříkal, on jim to
ukazoval. Prozrazoval své tajemství, odhaloval blokační
kód - žadonil, aby někdo pochopil… zoufale se snažil,
aby si jeho tajemství včas našlo cestu do NSA.
"Tři," zašeptala Susan ohromeně.
"Tři!" zařval ve Španělsku Becker.
V tom chaosu však jako by ho nikdo neslyšel.
"Je konec!" zavřeštěl technik.
Grafika na nástěnném monitoru se divoce rozblikala a
jádro bylo zaplaveno černou masou spleti čar. Nad
hlavami lidí v řídicím středisku se rozječely sirény.
"Data zvenčí!"
"Vysokorychlostní připojování ve všech sektorech!"
Susan se pohybovala jako ve snu. Otočila se k Jabbově
klávesnici. Zatímco se otáčela, upřela pohled na tvář
svého snoubence Davida Beckera. Jeho hlas opět
zaburácel z reproduktoru.
"Tři! Rozdíl mezi 235 a 238 jsou tři!"
Všichni ve středisku vzhlédli.
"Tři!" vyjekla Susan tak hlasitě, že přeřvala ohlušující
kakofonii sirén a pokřikujících techniků. Ukázal na
nástěnný monitor. Pohledy všech se stočily naznačeným
směrem - k natažené Tankadově ruce se třemi prsty
třepotajícími se zoufale v sevillském slunci.
Jabba ztuhl jako socha. "Panebože!" Náhle mu došlo, že
zmrzačený génius jim odpověď nabízel po celou tu dobu.
"Trojka je prvočíslo!" vyhrkla Soši. "Tři je prvočíslo!"
Fontaine se zatvářil zmateně. "Že by to bylo tak
jednoduché?"
"Data zvenčí!" vykřikl technik. "Rychle se šíří!"
Všichni na pódiu se současně vrhli k terminálu. Ke
klávesnici se vztáhla změť natažených rukou. Susanina
ruka však z toho shluku vyletěla jako dobře mířený šíp.
Cíl byl zasažen. Ťukla na klávesu s číslicí 3. Všichni se
obrátili k nástěnnému monitoru. Nad vším tím chaosem
se objevilo jen:
ZADAT HESLO? 3
"Ano!" zavelel Fontaine. "Dělejte! Hned!"
Susan zatajila dech a ťukla prstem na klávesu ENTER.
Počítač jednou krátce pípl.
Nikdo se ani nepohnul.
Během následujících tří zoufale dlouhých sekund se
nedělo nic.
Sirény vyly dál. Pět sekund. Šest.
"Data zvenčí!"
"Beze změny!"
Náhle Midge začala divoce ukazovat na nástěnný
monitor. "Podívejte!"
Nad jejich hlavami se objevila zpráva.
BLOKAČNÍ KÓD POTVRZEN.
Blokační kód potvrzen!
"Natáhnout filtry!" zavelel Jabba.
Soši však už byla o krok před ním a povel odeslala.
200
 "Outbound interrupt!" a technician yelled.
"Tie-ins severed!"
On the VR overhead, the first of the five firewalls be-
gan reappearing. The black lines attacking the core
were instantly severed.
"Reinstating!" Jabba cried. "The damn thing’s reinstat-
ing!"
There was a moment of tentative disbelief, as if at any
instant, everything would fall apart. But then the second
firewall began reappearing… and then the third. Mo-
ments later the entire series of filters reappeared. The
databank was secure.
The room erupted. Pandemonium. Technicians hugged,
tossing computer printouts in the air in celebration. Si-
rens wound down. Brinkerhoff grabbed Midge and held
on. Soshi burst into tears.
"Jabba," Fontaine demanded. "How much did they
get?"
"Very little," Jabba said, studying his monitor. "Very
little. And nothing complete."
Fontaine nodded slowly, a wry smile forming in the
corner of his mouth. He looked around for Susan
Fletcher, but she was already walking toward the front
of the room. On the wall before her, David Becker’s face
filled the screen.
"David?"
"Hey, gorgeous." He smiled.
"Come home," she said. "Come home, right now."
"Meet you at Stone Manor?" he asked.
She nodded, the tears welling. "Deal."
"Agent Smith?" Fontaine called.
Smith appeared onscreen behind Becker. "Yes, sir?"
"It appears Mr. Becker has a date. Could you see that
he gets home immediately?"
Smith nodded. "Our jet’s in Málaga. " He patted Becker
on the back. "You’re in for a treat, Professor. Ever flown
in a Learjet 60?"
Becker chuckled. "Not since yesterday."
CHAPTER 128
When Susan awoke, the sun was shining. The soft rays
sifted through the curtains and filtered across her goose
down feather bed. She reached for David. Am I dream-
ing? Her body remained motionless, spent, still dizzy
from the night before.
"David?" She moaned.
There was no reply. She opened her eyes, her skin still
tingling. The mattress on the other side of the bed was
cold. David was gone.
I’m dreaming, Susan thought. She sat up. The room
was Victorian, all lace and antiques – Stone Manor’s
finest suite. Her overnight bag was in the middle of the
hardwood floor… her lingerie on a Queen Anne chair
beside the bed.
Had David really arrived? She had memories – his body
against hers, his waking her with soft kisses. Had she
dreamed it all? She turned to the bedside table. There
was an empty bottle of champagne, two glasses… and a
note.
Rubbing the sleep from her eyes, Susan drew the com-
forter around her naked body and read the message.
Dearest Susan, I love you.
Without wax.
David
She beamed and pulled the note to her chest. It was
"Data zvenčí přerušena!" vykřikl technik.
"Kontakty ukončeny!"
Na obrazovce nad jejich hlavami se začala znovu
objevovat vrstva prvního z ochranných filtrů. Černé čáry
napadající jádro byly okamžitě přerušeny.
"Reinstaluje se!" zahulákal Jabba. "Ten krám se
reinstaluje!"
Ve středisku na okamžik zavládla atmosféra nejistoty a
neochoty věřit tomu, že se vše v dobré obrací, jako by
se v následujícím okamžiku mohlo všechno zase zbortit.
Vzápětí se však začala objevovat i vrstva druhého filtru…
a pak třetího. Za několik okamžiků naskočila celá série
ochranných prvků. Databanka byla zabezpečena.
Ve středisku propuklo bujaré veselí. Technici se objímali
a nadšením vyhazovali do vzduchu výstupy z tiskáren.
Sirény s posledním naříkavým zakvílením zmlkly.
Brinkerhoff popadl Midge do náručí a vypadalo to, že už
ji nikdy nepustí. Soši vyhrkly slzy z očí.
"Jabbo," otázal se Fontaine, "kolik toho stáhli?"
"Maličko," odpověděl Jabba s pohledem upřeným na
monitor. "Minimální množství - a nic kompletně."
Fontaine pomalu kývl a v koutku úst se mu konečně
objevil unavený úsměv. Ohlédl se po Susan Fletcherové,
ale ta už kráčela k přední stěně střediska, kde celé jedno
obrazové pole nástěnného monitoru vyplňovala tvář
Davida Beckera.
"Davide?"
"Nazdárek, krásko," usmál se.
"Pojeď domů," řekla. "Pojeď domů. Hned teď."
"Sejdeme se ve Stone Manoru?" zeptal se jí.
Přikývla a cítila, jak se jí do očí derou slzy. "Platí."
"Agente Smithi?" zavolal Fontaine.
Na obrazovce se za Beckerem okamžitě vynořila
Smithova tvář. "Ano, pane?"
"Vypadá to, že pan Becker má schůzku. Mohl byste
zajistit, aby se okamžitě vrátil domů?"
Smith přikývl. "Tryskáč máme v Malaze. " Plácl Beckera
po zádech. "Něco zažijete, profesore. Už jste někdy letěl
Learjetem 60?"
Becker se uchechtl. "Od včerejška ještě ne."
KAPITOLA 128
Když se Susan probudila, svítilo už slunce a jeho hebké
paprsky prostupovaly závěsy a zlatily její postel
nastlanou prachovými přikrývkami. Natáhla se po
Davidovi. Sním? Zůstala nehybně ležet. Po předchozí
noci byla ještě vyčerpaná a točila se jí hlava.
"Davide?" zasténala.
Žádná odpověď se neozvala. Otevřela oči. Ucítila, jak jí
naskakuje husí kůže. Matrace na druhé straně
manželské postele byla studená. David byl pryč.
Je to sen, pomyslela si Susan. Posadila se. Pokoj byl
zařízený ve viktoriánském stylu - samá krajka a
starožitnost. Nejlepší apartmá Stone Manoru. Cestovní
tašku nechala pohozenou uprostřed pokoje na podlaze z
bytelných prken… a její prádélko bylo přehozené přes
židli z období královny Anny vedle postele.
Přijel David doopravdy? Měla v hlavě nejasnou
vzpomínku na jeho tělo na svém i na to, jak ji budil
hebkými polibky. Že by se jí to všechno zdálo? Obrátila
se k nočnímu stolku. Stála na něm prázdná láhev od
šampaňského a dvě skleničky… a ležel tam lístek.
Susan si protřela dosud ospalé oči, přitáhl si k nahému
tělu přikrývku a přečetla si vzkaz.
Nejdražší Susan, miluju Tě.
Bez vosku
Tvůj David
Rozzářila se a přitiskla si lístek na prsa. Takže tu David
201
David, all right. Without wax… it was the one code she
had yet to break.
Something stirred in the corner, and Susan looked up.
On a plush divan, basking in the morning sun, wrapped
in thick bathrobe, David Becker sat quietly watching
her. She reached out, beckoning him to come to her.
"Without wax?" she cooed, taking him in her arms.
"Without wax." He smiled.
She kissed him deeply. "Tell me what it means."
"No chance." He laughed. "A couple needs secrets – it
keeps things interesting."
Susan smiled coyly. "Any more interesting than last
night and I’ll never walk again."
David took her in his arms. He felt weightless. He had
almost died yesterday, and yet here he was, as alive as
he had ever felt in his life.
Susan lay with her head on his chest, listening to the
beat of his heart. She couldn’t believe that she had
thought he was gone forever.
"David." She sighed, eyeing the note beside the table.
"Tell me about ’without wax. ’ You know I hate codes I
can’t break."
David was silent.
"Tell me." Susan pouted. "Or you’ll never have me
again."
"Liar."
Susan hit him with a pillow. "Tell me! Now!"
But David knew he would never tell. The secret behind
"without wax" was too sweet. Its origins were ancient.
During the Renaissance, Spanish sculptors who made
mistakes while carving expensive marble often patched
their flaws with cera… "wax". A statue that had no flaws
and required no patching was hailed as a "sculpture
sincera" or a "sculpture without wax." The phrase even-
tually came to mean anything honest or true. The Eng-
lish word "sincere" evolved from the Spanish sincera…
"without wax." David’s secret code was no great mys-
tery – he was simply signing his letters "Sincerely."
Somehow he suspected Susan would not be amused.
"You’ll be pleased to know," David said, attempting to
change the subject, "that during the flight home, I
called the president of the university."
Susan looked up, hopeful. "Tell me you resigned as de-
partment chair."
David nodded. "I’ll be back in the classroom next se-
mester."
She sighed in relief. "Right where you belonged in the
first place."
David smiled softly. "Yeah, I guess Spain reminded me
what’s important."
"Back to breaking coeds’ hearts?" Susan kissed his
cheek. "Well, at least you’ll have time to help me edit
my manuscript."
"Manuscript?"
"Yes. I’ve decided to publish."
"Publish?" David looked doubtful. "Publish what?"
"Some ideas I have on variant filter protocols and
quadratic residues."
He groaned. "Sounds like a real best-seller."
She laughed. "You’d be surprised."
David fished inside the pocket of his bathrobe and
pulled out a small object. "Close your eyes. I have
something for you."
Susan closed her eyes. "Let me guess – a gaudy gold
ring with Latin all over it?"
"No." David chuckled. "I had Fontaine return that to
Ensei Tankado’s estate." He took Susan’s hand and
byl, samozřejmě. Bez vosku… Tohle je jediná šifra,
kterou ještě nerozluštila. Připojoval ji k podpisu všech
dopisů, faxů a vzkazů už hezkých pár měsíců.
V rohu se cosi pohnulo. Susan vzhlédla. Na
polstrovaném gauči zalitém ranním sluncem tam tiše
seděl David Becker zahalený do tlustého koupacího
pláště a mlčky ji pozoroval. Natáhla paži a pokynula mu,
aby šel k ní.
"Bez vosku?" zavrněla a objala ho.
"Bez vosku," usmál se.
Dlouze ho políbila. "Řekni mi, co to znamená."
"Ani náhodou," zasmál se. "V páru musejí existovat
tajemství - tak to zůstává zajímavé."
Susan se vyzývavě usmála. "Ještě o něco víc
zajímavostí než dneska v noci a nepostavím se na nohy."
David ji vzal do náruče. Připadal si jako ve stavu
beztíže. Včera málem zemřel, a přece je tady a cítí se
tak živý jako snad ještě nikdy.
Susan ležela s hlavou na jeho prsou a naslouchala
bušení srdce. Nechtělo se jí věřit, že si někdy myslela, že
o něj přišla navždy.
"Davide. " Vzdychla a znovu se podívala na vzkaz na
stolku. "Prozraď mi to svoje ’bez vosku’. Víš, že
nesnáším kódy, které nedokážu rozluštit. "
David mlčel.
"Řekni mi to," našpulila se Susan, "nebo už mě nebudeš
nikdy mít."
"Lhářko."
Mrskla po něm polštářem. "Pověz mi to! Hned!"
David však věděl, že jí to nikdy neprozradí. Tajemství
skrývající se za slovy "bez vosku" bylo až příliš sladké.
Mělo původ ve středověku. Renesanční španělští sochaři,
kteří tesali sochy z drahého mramoru a udělali tu a tam
chybu, svá pochybení často maskovali voskem,
španělsky cera. Socha, která byla bez kazů a
nevyžadovala žádné vymazávání voskem, byla
označována jako sin cera neboli "bez vosku". Postupně
začalo být tímto termínem označováno všechno poctivé
nebo pravé. I anglický výraz sincere, upřímný, se
vyvinul z onoho španělského sin cera. Davidův tajný kód
proto nebyl žádnou velkou záhadou - prostě své dopisy
podepisoval "upřímně Tvůj". Měl ale neblahé tušení, že
by to Susan zas tolik nepobavilo.
"Asi tě potěším," vyhrkl David ve snaze odvést řeč
jinam. "V letadle cestou domů jsem volal rektorovi."
Susan s nadějí v očích vzhlédla. "Řekni, žes pustil to
místo vedoucího katedry."
David přikývl. "Příští semestr už budu zase v
posluchárně."
Ulehčeně si povzdechla. "A právě tam taky patříš
především."
David se měkce pousmál. "Jo, myslím, že Španělsko mi
připomnělo, co je opravdu důležité."
"Zpátky k lámání dívčích srdcí?" Susan ho políbila na
tvář. "No, když nic jiného, budeš mít alespoň čas
pomáhat mi s rukopisem."
"S jakým rukopisem?"
"Rozhodla jsem se publikovat."
"Publikovat?" V Davidově tváři se zračily pochyby.
"Publikovat co?"
"Některé své postřehy o alternativních filtrových
protokolech a kvadratických reziduích."
David zasténal. "To vypadá na opravdový bestseller."
Zasmála se. "Budeš se divit."
David zalovil v kapse koupacího pláště a vytáhl jakousi
drobnost. "Zavři oči. Něco pro tebe mám."
Susan poslechla. "Budu hádat - kýčovitý zlatý prsten
celý popsaný latinsky?"
"Ne," zachechtal se David. "Přemluvil jsem Fontaina,
aby ho vrátil do Tankadovy pozůstalosti." Vzal ale Susan
202
slipped something onto her finger.
"Liar." Susan laughed, opening her eyes. "I knew…"
But Susan stopped short. The ring on her finger was
not Tankado’s at all. It was a platinum setting that held
a glittering diamond solitaire.
Susan gasped.
David looked her in the eye. "Will you marry me?"
Susan’s breath caught in her throat. She looked at him
and then back to the ring. Her eyes suddenly welled up.
"Oh, David… I don’t know what to say."
"Say yes."
Susan turned away and didn’t say a word.
David waited. "Susan Fletcher, I love you. Marry me."
Susan lifted her head. Her eyes were filled with tears.
"I’m sorry, David," she whispered. "I… I can’t."
David stared in shock. He searched her eyes for the
playful glimmer he’d come to expect from her. It wasn’t
there. "S-Susan," he stammered. "I – I don’t under-
stand."
"I can’t," she repeated. "I can’t marry you." She turned
away. Her shoulders started trembling. She covered her
face with her hands.
David was bewildered. "But, Susan… I thought…" He
held her trembling shoulders and turned her body to-
ward him. It was then that he understood. Susan
Fletcher was not crying at all; she was in hysterics.
"I won’t marry you!" She laughed, attacking again with
the pillow. "Not until you explain ’without wax’! You’re
driving me crazy!"
Epilogue
They say in death, all things become clear. Tokugen
Numataka now knew it was true. Standing over the cas-
ket in the Osaka customs office, he felt a bitter clarity
he had never known. His religion spoke of circles, of the
interconnectedness of life, but Numataka had never had
time for religion.
The customs officials had given him an envelope of
adoption papers and birth records. "You are this boy’s
only living relative," they had said. "We had a hard time
finding you."
Numataka’s mind reeled back thirty-two years to that
rain-soaked night, to the hospital ward where he had
deserted his deformed child and dying wife. He had
done it in the name of menboku – honor – an empty
shadow now.
There was a golden ring enclosed with the papers. It
was engraved with words Numataka did not understand.
It made no difference; words had no meaning for Nu-
mataka anymore. He had forsaken his only son. And
now, the cruelest of fates had reunited them.
za ruku, a přece jen jí cosi navlékl na prst.
"Lháři," zasmála se Susan a otevřela oči. "Věděla jsem…
"
Nedopověděla. Prsten, který měla na prstě, neměl s tím
Tankadovým nic společného. Byl to platinový kroužek s
jediným třpytivým briliantem.
Zalapala po dechu.
David se jí zahleděl do očí. "Vezmeš si mě?"
Susan se stáhlo hrdlo, že mohla sotva dýchat. Podívala
se na něj a pak zase na prsten. Najednou se jí zamlžil
zrak. "Ach Davide… nevím, co říct."
"Řekni ano."
Susan se odvrátila a mlčela.
David čekal. "Susan Fletcherová, miluju tě. Staň se
mou ženou."
Susan zvedla hlavu. Oči měla zalité slzami. "Je mi to
moc líto, Davide," zašeptala. "Já… já nemůžu."
David na ni v šoku vytřeštil zrak. Hledal v jejích očích
šibalské jiskřičky, které by mu prozradily, že si ho jenom
dobírá. Žádné tam nebyly. "S-Susan," vykoktal. "Já… já
tomu nerozumím."
"Nemůžu,"zopakovala. "Nemůžu si tě vzít." Odvrátila se
a ramena se jí roztřásla. Zakryla si obličej dlaněmi.
David se musel hodně snažit, aby ovládl svůj zmatek.
"Ale Susan… Myslel jsem…" Vzal ji za třesoucí se ramena
a otočil ji proti sobě. Teprve nyní pochopil. Susan
Fletcherová vůbec neplakala. Jen se tak trochu sesypala.
"Nevezmu si tě!" zasmála se a znovu na něj zaútočila
polštářem. "Ne, dokud mi nevysvětlíš to ’bez vosku’! Já
se z tebe zblázním!"
Epilog
Říká se, že když přijde smrt, všechno je najednou
jasné. Tokugen Numataka nyní věděl, že je to pravda.
Když stál na celnici v Ósace nad rakví, měl jasno jako
nikdy předtím a nebylo to nijak příjemné prozření. Jeho
víra hovořila o kruzích a vzájemné provázanosti života,
Numataka však neměl na víru nikdy čas.
Celní úředníci mu předali obálku s přejímacími papíry a
rodným listem. "Jste jediný jeho žijící příbuzný," řekli
mu. "Trvalo nám to, než jsme vás našli."
Numatakovy myšlenky zabloudily až do doby před
dvaatřiceti lety, do té deštěm zmáčené noci a k
nemocničnímu lůžku, kde opustil své znetvořené dítě a
umírající manželku. Udělal to ve jménu menboku - cti.
Jak prázdně to najednou znělo. Z veškeré cti zbyl jenom
stín.
Mezi papíry byl vložen zlatý prsten. Byla na něm vyryta
slova, jimž Numataka nerozuměl, ale na tom stejně
nezáleželo. Slova už pro něj neměla žádný význam.
Zřekl se svého jediného syna, a teď je ten nejkrutější z
osudů znovu svedl dohromady.
203