Henri BRUNEL

Oceán v kapce rosy

Zenové příběhy
Přeložila Galina Kavanová

garamond

Copyright © Editions Calmann-Levy, 2002

Translation © Galina Kavanová, 2005
Fotografie © Národní galerie v Praze, 2005

ISBN 80-86955-05-2
 Jak zen buddhismus vstoupil do mého života…

Ta ropucha vypadá,
jako by spolkla
bublinu!
Issa (1763-1827)

Jistě neuškodí, povím-li úvodem k této knize, první ze tří sbírek

ZENOVÝCH PŘÍBĚHŮ, kdo jsem – „kdo řeční“, jak se říkávalo za
těch krásných časů v květnu osmašedesátého roku. Nechystám se
tady probírat celý svůj život, zmíním nejvýš jeden nebo dva důležité
momenty. Vynasnažím se vyprávět ve stylu zenu, jemuž je vlastní
náznak, neuchopitelnost, laskavost a hlavně humor, který nesmí
chybět, mluví-li člověk sám o sobě. Ale radši si můj příběh
vyslechněte…
Zen vstoupil do mého života… aniž jsem o něm dříve kdy
uvažoval. V pětatřiceti letech jsem měl vlasy ještě tmavé, pleť svěží,
jasný zrak a celkem mladistvý vzhled, ačkoli jsem se začínal mírně
zakulacovat. Nebyl jsem žádným velkým vyznavačem kulinářského
umění, ale nejspíš jsem si chtěl vynahradit hladová válečná léta
svého dětství – občas mě popadala neodolatelná „chuť na sladké“ a
cpal jsem se vším možným, jahodovými, čokoládovými, rumovými
dorty a zákusky. Byl jsem ženatý a měl jsem dvě roztomilé dcerky,
sedmiletou a desetiletou. Pracoval jsem jako ředitel lycea v jednom
menším městě na jihu Francie. Zkrátka šťastný muž. Psala se
šedesátá léta, Brassens zpíval v Olympii „Píseň pro Auvergnana“,
poslouchali jsme Brela, Montanda, Ferrého a Ferrata. Jezdil jsem v
autě značky Dauphine jako ostatně všichni. De Gaulle ještě žil…
Jednou takhle v březnu někdo zazvonil nikoli u hlavního vchodu
lycea, ale u dveří našeho bytu. Šel jsem otevřít. Přede mnou stál
lékárník, přítel z šachového kroužku. Tvářil se ustaraně.
„Pojďte dál! Co se děje?“
„Ach, můj nešťastný příteli!“
A z vnitřní kapsy kabátu, který si ani nerozepnul, vyndal pečlivě
složený list papíru.
 „Co mi nesete?“
„Laboratorní výsledky vaší moči!“
„Ale kvůli tomu jste se nemusel obtěžovat!“
„Víte… je to na pováženou. Pozdější testy ještě možná… zkrátka
máte cukrovku!“
Nevěděl jsem, co na to říci, až jsem ze sebe vypravil:
„V tom se moc nevyznám. Je to hodně vážná nemoc, nebo se dá
vyléčit?“
„Je nevyléčitelná!“
A rychle dodal:
„Ale za jistých okolností můžete žít dlouho…“
Poděkoval jsem mu. Zůstal jsem stát jako opařený. Tím
okamžikem se můj život změnil.
Při léčbě cukrovky se mimo léky a inzulínové injekce musí
dodržovat také přísná dieta. Když další testy potvrdily, že doopravdy
trpím cukrovkou, bylo mi slavnostně oznámeno, že musím dodržovat
„běžnou dietu“. Při té četbě by podklesla kolena i těm
nejodvážnějším: až do konce života si budu muset každý den
povinně vážit stravu: 150 gramů chleba, 200 gramů glycidů apod. a
musím navždy skoncovat s veškerými sladkostmi v jakékoli podobě.
Připadalo mi, že se vrátila válečná léta se všemi omezeními a
přídělovými lístky. Už nikdy žádné sladkosti, ani zavařenina, ani
čokoláda, na kterou jsem si potrpěl. Konec s marcipánem, lahodnými
indiánky, pistáciovou zmrzlinou, rumovými dortíky, ovocnými
košíčky, karamelovým krémem a rýžovým nákypem, které maminka
chystala na starém sporáku za veselého praskání dřeva, když jsem
byl malý. Žádné likéry (zbožňoval jsem cointreau typické pro můj
rodný kraj Anjou) ani pastis, růžová a sladká vína, jedním slovem
žádný alkohol. Buďte sbohem, dušená jídla jako ragú, kuskus, hovězí
po burgundsku, telecí a la Marengo, sbohem, milované omáčky!
Sbohem jednou provždy… vy všechna moje oblíbená jídla! Už žádné
společné stolování s přáteli a posezení u rodinného stolu, žádné
gurmánské dýchánky! Od této chvíle budu při všech oslavách oním
nudným patronem, který pije vodu a pojídá těstoviny, kazí ostatním
chuť k jídlu svou špatnou náladou a potlačovanou závistí. Takový
ten, „co mu to scházím v posteli, ale u stolu“, jak se jednou trochu
neomaleně vyjádřil můj bratranec.
Byl to pro mě tak silný a hrozný šok, že jsem pomýšlel na smrt.
Ale jen chvíli, samozřejmě. Byl jsem věřící, byť jen sporadicky,
dcery byly malé a bylo mi teprve pětatřicet. Chtěl jsem žít. Čekalo na
mě ještě tolik věcí, které jsem chtěl udělat, říci a vybudovat. Ano, žít,
jenže jak? Jakým způsobem? Mohl bych trochu šidit a nedodržovat
dietu, dát si sem tam nějakou sladkost, občas kapku alkoholu, jako to
dělají mnozí mí bratři a sestry postižení stejnou nemocí. Pomýšlel
jsem na to, ale nakonec jsem to zavrhl, zřejmě z hrdosti. Umínil jsem
si, že vlastně budu chtít to, co mi bylo vnuceno, že se budu aktivně
spolupodílet na vlastním osudu: okleštěné stravovací libůstky se
stanou jakousi výzvou, osobním dobrodružstvím a průzkumem, mým
Mount Everestem! A tak jsem do písmene dodržoval předepsanou
dietu. Během jednoho měsíce jsem zhubl o deset kilo. Přátelé, před
nimiž jsem svou nemoc tajil, nic nechápali:
„Ochutnáš aspoň tenhle výborný moučník, abys nám udělal
radost?“
„Snad se nechceš stát mnichem? Chceš mě urazit? Ty si se mnou
ani nepřipiješ?“
Ale vydržel jsem. Srdnatě jsem odolával… a dělal jsem ramena.
Dost nepřesvědčivě jsem tvrdil, že potrava je jen zbytečná zátěž,
kterou si člověk musí umět odepřít. Přátelé mě postupně jeden po
druhém opouštěli. Ve skutečnosti jsem se utápěl ve zmatku a někdy
jsem byl dočista zoufalý.
Musel jsem co nejdříve najít nějaké východisko. „Je-li žák
připraven, mistr přijde,“ zní zenové úsloví. Tehdy jsem začal
docházet na kurzy hathajógy a začal jsem se zajímat o různé
buddhistické metody a učení. Později jsem si ze všech odnoží
buddhismu vybral právě zen. Zen je holá čepel; prudký nelítostný
záblesk, který mě donutil postavit se životu tváří tvář. Časem mě
naučil být vstřícnějším, tolerantnějším a vnímavějším i vůči
křesťanství, víře mého dětství. Praktikovat zen znamená být
jasnozřivý, rozlišovat pomíjivé od trvalého; znamená radovat se z
přítomného okamžiku a jako kokosový ořech pohupující se na
vodách absolutna plynout minutu po minutě vstříc věčnosti.
 xxx
Zenový příběh očišťuje mysl od nánosů, boří vžité zásady,
narušuje obvyklý způsob uvažování, odstraňuje předsudky. „Šálek se
musí vyprázdnit, aby mohl být naplněn,“ říká čajový mistr.@2 V
zenu jde o to, abychom znovu našli svou „původní tvář“, svou
nevinnost. Nabádá nás k tomu, abychom se na vlastní pěst pokusili
propojit se s vesmírem. Odhaluje nám nekonečnost v tom, co je
konečné. Přináší nám harmonii a vyrovnanost.
K tomu zen používá udivující prostředky. Zenové příběhy se
nezaleknou ničeho; je v nich humor, absurdita, provokace, hrubost i
něha, soucit, krása, poezie i mlčení. Nesmí ovšem chybět tajemno.
Někdy jsme už „skoro“ pochopili nebo skoro „chápeme“, a přesto
nás rozuzlení nakonec zaskočí a smysl uniká. Ve všech uměleckých
oborech, v malířství, divadle nebo poezii, zen rád uplatňuje moment
překvapení a s oblibou používá nejednoznačný styl, nepřímočarou
linii, asymetrickou kresbu; ve slavných zenových zahradách s
pedantsky uhrabaným pískem bývá záměrně poházeno pár suchých
listů, jakoby nepatřičně a zbytečně. Dokonalá forma se považuje za
omezující.
Jasná definice je vražedná. Zen vždy nechává prostor, aby se
mohla uplatnit intuice, aby se zažehl plamínek.
Když jsem vybíral následující příběhy z dávné minulosti, stál jsem
před rozhodnutím: buď zvolit příběhy v syrové podobě a riskovat, že
narazím na naši moderní přecitlivělost a sdělení se stane pro naše
vnímání nečitelným, nebo zjemnit a oslabit, takříkajíc zradit a smazat
odzbrojující vyzývavost zenového příběhu, a tím ho zbavit veškeré
tajuplnosti.
Zvolil jsem střední cestu a vybral jsem ze stovek klasických
příběhů ty, jež jsou našim uším srozumitelné. To podstatné jsem
ovšem zachoval: sůl zenového myšlení, které se vysmívá našim
předsudkům, sobectví a zahleděnosti do sebe sama. Ta sůl očišťuje
naše ego od malosti a osvobozuje je z vlastních pout. Nezvyklé barvy
a prostředí zenových příběhů nám odkrývají neznámý svět. Udržují
nás ve střehu a zároveň uklidňují, zničehonic nás vyvádějí z míry a
zároveň nás okouzlují.
 Inspirací mi byla sbírka příběhů s poetickým staročínským
názvem „Zápisky od Azurové skály“,@3 jež jsou nositelem
významného duchovního poselství lidstva. Příběhy nás vedou po
cestě k osvícení a každý si v nich najde to, co hledá. Někdo objeví
jiný pohled na život, někdo si jen s radostí vyslechne kouzelné
vyprávění. Tyto příběhy jsou vhodné jak pro dospělé, tak pro děti,
záleží na jejich vnímavosti a sečtělosti. Zenové příběhy jsou nejen
branou do Čarovného světa, ale především lekcí o svobodě.
xxx
Poznámka: Všechny příběhy jsou původem z Japonska krom
několika, kde je země původu uvedena zvlášť.
 Vládce moře
Ve starém Japonsku bývalo zvykem, že potulní mniši putovali z
jedné provincie do druhé, od vesnice k vesnici, a vyprávěli poučné
příběhy z bájné Indie nebo daleké Číny. Obvykle se zbožný muž
usadil v zešeřelé místnosti, kde v ohništi žhnulo pár řeřavých uhlíků,
a vesničané se sesedli do kruhu kolem něho. Černá hodinka mohla
začít.
SLYŠTE, CO JSEM SLYŠEL:
Jistý muž, který měl ženu a děti, šel pracovat na pole, přes rameno
nesl motyku a na sobě měl prosté šaty rolníka. Cestou ho zastavila
velmi půvabná mladá žena.
„Ožeň se se mnou.“ řekla. „Chci to a nic mě od toho neodradí.“
Muž zpočátku váhal, ale žena si ho podmanila svou krásou, a tak
souhlasil. Krasavice prohlásila:
„Chci ti ukázat svůj dům a představit tě svému otci.“ Muž ji
následoval a ona ho dovedla na mořský břeh. „Vejdi do oceánu!“
přikázala. Muž polekaně couvl. Ale ona mu řekla: „Budeme se držet
za ruce, ničeho se neboj!“ Ponořili se do vodní hlubiny a urazili
velký kus cesty, až se konečně ocitli před nádherným palácem.
Krasavice představila muže svému otci. Byl to sám vládce moře.
„Tohoto muže jsem si vyvolila za manžela.“
„Od nynějška budeš tedy mým zetěm,“ souhlasil vládce. A tak se
také stalo.
Muž zdánlivě dál vedl obyčejný život se svou ženou a dětmi. Ale
když ráno odcházel s motykou přes rameno, místo aby šel pracovat
na pole, zamířil k moři a sestoupil do nádherného paláce. Tak to
trvalo nějaký čas. Až jednoho dne začala mít jeho žena podezření a
muže sledovala. Viděla, jak vstupuje do moře. Ponořila se za ním.
Doplavala až k podmořskému paláci. Tam ji zastavili strážci. Právě
se chystali předhodit ji jako potravu hladovým rybám, když zasáhl
její manžel:
„To je moje pozemská žena,“ řekl. „Matka mých dětí. Odvedu ji
domů.“
Když přišli domů, muž ženě vysvětlil:
 „Oženil jsem se s dcerou vládce moře. Náš prvorozený syn je ve
věku, kdy může zastat mou práci na poli. Pokud jde o mne, já vás teď
musím opustit, protože už nepatřím do tohoto světa.“
xxx
„Každý z nás,“ ukončil potulný mnich své vyprávění, „je ve
skutečnosti vládcem v nějakém podmořském paláci. A o tom vypráví
tento příběh. Víc už dnes neuslyšíte.“

Samuraj a divoké kachny

Kdysi dávno severovýchodně od Kjóta na březích jezera
Mimidoro, dnes nazývaného Mizoro, žil poklidně párek divokých
kachen. Kdybyste jen viděli, jak v letních měsících sameček s
oranžovými pírky kolem temně červeného zobáku a s nádherně
načepýřenými křídly poskakuje po hladině a vzlétá! Ženuška s dětmi,
skromně odění do šedého včetně nejstaršího z dětí dosud v
mladickém šatu, z něho nespouštějí zrak. A když večer kachňátka
spokojeně usnou, pan manžel dá dobrou noc své družce něžným
dotekem zobáku na půvabnou bílou tvář a celá rodina, hnízdící ve
vykotlaném stromě, se pohrouží do říše snů.
Příští rok s příchodem jara si na břehu jezera zbudoval chýši jeden
mladý samuraj. Jeho žena čekala první dítě. Byli velmi chudí.
Výbavu si však samuraj musel obstarat: širokánské kalhoty, chrániče
na stehna, kovové návleky na ruce a kyrys ze čtyř plátů. Žena mu
zhotovila válečnickou čelenku@4 a matka obětovala celoživotní
úspory, aby mu mohla koupit dva tradiční meče, jeden dlouhý a
jeden krátký. Scházela už jen děsivá maska k zastrašování nepřítele.
Doufal, že ho do svých služeb najme nějaký vznešený šlechtic. Té
noci ho žena probudila slovy:
„Manželi můj nejdražší, vím, že jsme chudí, a nechci vás příliš
obtěžovat, ale už nějakou dobu pociťuji nutkavou chuť na maso a
bojím se, aby tím netrpěl váš syn.“
Mladý samuraj vzal beze slova luk a vyšel do tmy. Stál na číhané
na břehu jezera. Shodou okolností se té noci kačer vypravil na
obhlídku. Hnízdo bylo počátkem jara ještě prázdné, ale on už myslel
na to, kolik namáhavé práce ho v létě čeká, až bude muset nakrmit
celou rodinu. Samuraj zahlédl, jak se v měsíčním svitu zaleskla jeho
kadeřavá křídla. Vystřelil šíp a skolil ho. V pytli ho odnesl domů a
připevnil na bidlo před chýší. Poté ulehl na lože a usnul.
Ze spánku ho vytrhly neobvyklé zvuky. Takové „plesk, plesk“,
jakoby mávání křídly. „Kačer je asi jen poraněný,“ pomyslel si.
„Zmítá se na bidle, kde je uvázaný.“ Vzal nůž a vyšel ven. Kačer
nehnutě visel za nohy, byl mrtvý. To jeho samička přilétla a mávala
nad ním křídly. Samuraj vytasil nůž a bleskl jím ve tmě. Ale divoká
kachna neodletěla, své místo neopustila. A tak samuraj rozdělal
oheň, že upeče oba dva, samečka i samičku. Jenže samička stále
mávala křídly bez ohledu na to, co ji čeká, a oplakávala svého druha.
V té chvíli zaplavil samuraje neznámý cit. Šel a vzbudil ženu, aby na
vlastní oči viděla ten oddaný projev manželské lásky. A žena se dala
do pláče.
„Za nic na světě bych nemohla polknout ani kousek toho masa,“
řekla.
xxx
Staré kroniky vyprávějí, že samuraj si ustřihl uzel válečníka a stal
se mnichem. Vedl příkladný život a ochraňoval všechnu zvěř včetně
nejposlednějšího broučka. Od té doby je jeho jméno velebeno. To se
nám dochovalo o věcech minulých.

Slon Renki
(Indie)
Mladý buddhistický mnich Rjóto si stěžuje, že nemůže udržet své
myšlenky v klidu. Neustále poskakují sem a tam jako kůzlata…
„Nebo jako divoký slon,“ pravil starý zenový mistr.
Když Rjóto uviděl, jak mistrovi šibalsky svítí oči, uhádl, že bude
něco vyprávět, a usadil se mu u nohou ve stínu banánovníku.
Renki byl divoký slon, kterého polapili ve věku tří let. Měl světle
šedou kůži bez poskvrnky, dlouhé, tenké a špičaté kly, uši ve tvaru
dokonalého trojúhelníku. Zkrátka byl to krásný samec a jeho pán,
obchodník se cvičenými slony, se těšil, že ho draze prodá samému
panovníkovi. Renkiho přivázali pevným provazem ke kůlu. Slůně se
začalo rázně, zuřivě zmítat, stavělo se na zadní, divoce a těžce
dupalo a troubilo, až se srdce svíralo. Ale kůl vězel hluboko v zemi a
provaz byl silný. Ani jednoho, ani druhého se Renki zbavit nemohl.
A tak se jen zoufale vztekal, lapal po dechu, zvedal chobot a žalostně
vytruboval do nebe. Vyčerpával se zbytečnou námahou a křikem.
Až jednoho rána se Renki zničehonic uklidnil, přestal tahat za
provaz, rozdupávat zem všemi čtyřmi a děsit okolí řevem. Tehdy ho
jeho pán odvázal. Od nynějška se mohl volně pohybovat. Nosil vědra
s vodou, každého zdravil a byl všem k užitku. Byl šťastný a
svobodný.
„Tvoje myšlenky jsou jako ten divoký slon,“ řekl starý mistr
žákovi. „Mají strach, zmítají se na všechny strany a pokřikují do
větru, protože tvé soustředění je svázáno provazem a ,předmět tvé
meditace’ je jako kůl zaražený do země. Zklidni své myšlenky, zkroť
je a ovládni, teprve pak poznáš tajemství skutečné svobody.“

Jeho ctihodnost
Jeho ctihodnost, pan guvernér Mušó Keišu, je na cestách.
Pomalým tempem, odměřovaným kroky nosičů, míří do Kamakury,
hlavního města šógunátu. Pan guvernér, pohodlně zabořený do
hedvábných polštářů, s rukama na kulatém bříšku poskakujícím v
rytmu nosítek, zlehka podřimuje a sní. Jeho osobní strážci, samí
urození samurajové, kráčejí vedle něho, připraveni ho chránit. Za
nimi jdou spořádaně sloužící a zvířata se zavazadly. Pan guvernér
sladce usíná s blaženým úsměvem v hlaďounké tváři.
V kopcích nad Kamakurou na poklidném místě s výhledem na
město a moře si postavil u skromné svatyně sochařský ateliér zenový
mistr Unkei. Vyřezává ze dřeva buddhy s věčným úsměvem. A také
přijímá návštěvníky nejrůznějšího postavení, kteří si k němu
přicházejí pro radu. Unkei je zamlklý muž hrubého zrna, ale pomoc
nikomu nikdy neodmítl, a proto ho všichni uctívají. Onoho rána za
ním přispěchal mladý mnich, který měl službu u brány. V ruce
nábožně držel překrásně zdobenou navštívenku. Stálo na ní:
JEHO CTIHODNOST MUŠÓ KEIŠU,
GUVERNÉR MĚSTA KJÓTO, ZVLÁŠTNÍ PORADCE
ŠÓGUNŮV.
„Tomu člověku nemám co říci,“ prohlásil suše Unkei, hodil
navštívenku na zem a pokračoval v práci. Mladý vrátný, vyvedený z
míry a celý vystrašený, běžel oznámit sluhovi jeho ctihodnosti, že
mistr odmítl jeho pána přijmout. S obavami čekal, jak na to bude
reagovat ten vysoce postavený pán, který ani neopustil nosítka.
„Mnichu, předstup před jeho ctihodnost!“
Vrátný, polomrtvý strachy, poníženě přistoupil k panu
guvernérovi, pohodlně rozvalenému na hedvábných polštářích.
„Tvůj mistr mě nechce přijmout?“ zeptal se spíše překvapeně než
rozzlobeně ctihodný pán. „Řekl ti proč?“
„Ne, pane.“
„A uvědomuje si, že mohu nařídit, aby mu zavřeli ateliér a aby ho
i s rodinou uvěznili? A jeho služebnictvo aby narazili na kůl?“
„Smilujte se, pane!“ zvolal mladý novic a padl na kolena.
Jeho ctihodnost pan guvernér nebyl v jádru zlý člověk. Chvíli
přemýšlel, opíraje se o hedvábné podušky. Samurajové byli ve střehu
a někteří již sahali po meči.
„Hm, hm,“ zabručel guvernér, „něco zkusím.“ Přeškrtal všechny
tituly a ponechal na navštívence jenom své jméno Mušó Keišu.
„Teď běž a dej mistrovi tuhle navštívenku!“
Unkei právě nanášel lak na jednu dřevěnou sochu Buddhy. Přijal
navštívenku, kterou mu podával vystrašený vrátný.
„Tohoto muže s radostí přijmu,“ pravil.
xxx

Odhodil jsem nicotnost zvanou „Já“ a opět jsem širým světem.@1

Kouzelné zrcadlo
Iriku velmi miloval svého otce. Jenže stařeček už odešel za svými
předky. Když Iriku pletával košík z bambusového proutí, často
přemýšlel:
„Kdyby má žena nechovala k mému ctihodnému otci takovou
zášť, byl by na stará kolena mnohem šťastnější. Neváhal bych
projevovat mu svou lásku a synovskou úctu. Dlouze a důvěrně
bychom si spolu povídali. Vyprávěl by mi o lidech a věcech z dávné
minulosti…“ A vždy ho zaplavila vlna stesku.
Jednou se košíkáři Irikovi podařilo prodat na trhu zásobu košíků
rychleji než obvykle. Procházel se nazdařbůh mezi stánky, když
vtom jeho pozornost upoutal čínský obchodník, který často nabízel
všelijaké podivuhodnosti.
„Přistup blíž, Iriku,“ řekl kupec. „Mám tu něco opravdu
výjimečného.“ A s tajuplným výrazem vyndal z jedné truhlice kulatý
placatý předmět zakrytý kusem hedvábí. Vložil ho Irikovi do rukou a
opatrně stáhl látku. Iriku se sklonil nad hladkým, lesklým povrchem.
Uviděl v něm obraz svého otce, takového, jak vypadal za mlada. Pln
údivu zvolal:
„Ta věc je kouzelná!“
„To ano,“ řekl kupec. „Říká se tomu zrcadlo a jeho cena je velmi
vysoká!“
„Dám ti všechno, co mám. Já to ,kouzelné zrcadlo’ chci, abych si
mohl domů odnést obrázek svého milovaného otce.“
Po dlouhém vyjednávání Iriku vyplatil obchodníkovi celý obnos,
který toho rána utržil.
Když se Iriku vrátil domů, spěchal na půdu a tam otcův obrázek
schoval do truhly. V následujících dnech se vždy nenápadně vytratil,
vylezl na půdu a z truhly vytáhl kouzelné zrcadlo. Trávil dlouhé
chvíle prohlížením zbožňované tváře a byl šťastný. Netrvalo dlouho
a žena si všimla jeho podivínského chování. Jednou odpoledne, když
odložil nedopletený košík, ho sledovala. Viděla, jak leze na půdu, jak
se přehrabuje v truhle a vyndává neznámý předmět, dlouze si ho
prohlíží a má ve tváři zvláštní blažený výraz. Poté předmět zakryl
látkou a láskyplně uložil zpět. Třesouc se zvědavostí, počkala si, až
odejde, a otevřela truhlu. Našla tam onen předmět, sundala z něho
hedvábnou látku, podívala se na něj, a co vidí: „Ženská!“ Celá
rozezlená běžela za manželem a udeřila na něho:
„Tak ty mě podvádíš! Desetkrát za den se chodíš na půdu dívat na
nějakou ženskou!“
„Vůbec ne! Nechtěl jsem ti o tom říkat, protože jsi mého otce
nikdy neměla ráda. Já se na něj chodím dívat, protože mi to přináší
útěchu.“
„Ty ubohý lháři!“ zuřila žena. „Sama jsem ji viděla! Schováváš si
na půdě ženu!“
„Ujišťuji tě…“
 Hádka právě vrcholila, když vtom se ve dveřích objevila potulná
mniška. Manželé ji požádali, aby je rozsoudila. Mniška tedy vylezla
na půdu, po chvíli slezla dolů a prohlásila:
„Je tam mniška!“

Královské slůně
(Indie)
Ten příběh patří dávné minulosti.
Jeden mahárádža vlastnil stádo slonů. Nejkrásnější z nich byla
Konia. Měla světlounce šedivou kůži, pod těžkými víčky šibalská
očka a rozkošné trojúhelníkovité uši. Velmi se spřátelila s chlapcem
jménem Šivi, který o ni pečoval. Byla to krásná podívaná, když ho
chobotem uchopila v pase a jediným pohybem si ho přesně a jemně
posadila na hřbet. Vždy když Šivi palcem u nohy lehce pobídl Koniu
za uchem, šla poslušně vpřed, a když ji na boku podrbal patami
nahoru dolů, couvala. Hbitý Šivi dvacetkrát za den sklouzl po jejím
levém uchu na zem, dvacetkrát ho Konia svým zatočeným chobotem
elegantně vysadila zpět. Pracovali spolu v tak dokonalé souhře, že
vypadali, jako by prováděli baletní figury.
Tak život pokojně plynul. Až jednou na jaře se Konia zamilovala
do nádherného sloního samce, který nosil královská nosítka. Aby
mohl být sňatek uzavřen, musel si královský úředník Drik vyžádat
svolení Jeho Veličenstva. Také se museli zeptat věštírny. Ale protože
Konia byla vznešeného původu a milé povahy, byl sňatek povolen.
O tři roky později zavládlo na královském dvoře vzrušení. Konia
měla každou chvíli slehnout. Jenže se slůnětem to nevypadalo dobře,
nemohlo se dostat ven. Mahárádža chtěl být o všem informován
minutu po minutě. Před polednem už byl venku chobot, hlava i tělo,
jen ocásek se zaklínil. Do večera se situace nezměnila. Narychlo
svolali radu a ministři, dvořané a nejvyšší komoří dávali k dobru své
názory. Co chvíli volali poháněče slonů Šiviho.
„Tak co?“ ptalo se Jeho Veličenstvo.
„Nic nového, pane. Ocásek je stále zaklíněný!“
Dohadování nebralo konce. Noc už pokročila, rádci byli rozčilení
a bezradní. Vtom nejvyšší komoří zvolal:
 „Pane, situace je příliš vážná! Navrhuji, abychom zavolali
čarodějku Maru.“
„To nepřichází v úvahu! Ta žena urazila tchyni našeho vladaře.
Nepoklonila se jí, když šla kolem! Byla od dvora vyhnána jednou
provždy!“
Mahárádža rádce přerušil:
„Ať okamžitě přijde!“
Uposlechli tedy. Kouzelnice pečlivě prohlédla nebohou rodičku a
poté vyřkla svůj ortel:
„Slůně bude vysvobozeno a jeho ocas se uvolní, pokud v
království najdete jedinou ženu, která nikdy nemilovala nikoho
jiného než svého manžela a nikdy nepomyslela na nikoho jiného.“
Rádci dlouho přemýšleli. Nakonec volba padla na Radžnu,
manželku jednoho ze vznešených dvořanů, krasavici s něžnýma
smutnýma očima, uctívanou pro svou moudrost.
„Milovala jsi někdy někoho jiného než vlastního manžela?“
„Nikoli, pane,“ odpověděla Radžna tichým plachým hlasem.
„Snila jsi někdy o jiném muži?“
„Ó nikoli, pane!“
„Přiveďte Šiviho!“ přikázal král.
„Tak co?“ nedočkavě se ptali rádci jedním dechem.
„Nic se nezměnilo,“ odpověděl Šivi zdrceně. „Ocas je stále
zaklíněný.“
V té chvíli se ozvala něžná Radžna zpoza svého závojíčku: „Teď
si vzpomínám,“ řekla přidušeným hlasem. „Když jsem šla jednou
náhodou po královském dvoře, zahlédla jsem tohoto mladíka s jeho
slonicí a on si počínal tak obratně, že…“ vzlykla Radžna, „…mé
srdce pro něj na vteřinku zahořelo.“
V tom okamžiku dolehl do velkého sálu hluk: „Sláva! Ocas se
konečně uvolnil a královské slůně je na světě!“

Z vláken átmanu tkáme den po dni koberec našeho života a každá

chybička je na něm znát. Ve všem se odráží brahma, vesmírný
duch.@7

Dotěrný duch
 Mladý manžel ztratil ženu v rozpuku mládí. Byla velmi krásná, ale
hašteřivá a hrozně žárlivá. Po půl roce, když skonala doba smutku,
pocítil mladý muž, jak se ho s přicházejícím jarem opět zmocňují
milostné touhy.
Hledal si novou ženu a brzy se zasnoubil s rozkošnou Jojohi, jejíž
jméno znělo jako cvrlikání sýkorek, jako šustot hedvábného vějíře.
Mladý vdovec se zkrátka zamiloval a byl mnohem šťastnější než se
svojí první ženou. A tehdy se poprvé objevil duch zesnulé manželky.
Když jednou v noci klidně spal na své rohoži, ucítil, jak mu chodidla
ovanul studený průvan, a probudil se. Před ním stála krásná Kyrioka,
a ačkoli její podoba byla jen mlhavá, vypadala velmi rozezleně,
neztratila nic ze své žárlivé povahy.
„Jak se opovažuješ podvádět mě s takovou hlupačkou nehezkou?“
A dodala zlomyslně: „A má ošklivé mateřské znaménko na levém
ňadru!“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se ohromeně chudák manžel.
„My totiž v říši mrtvých známe všechna tajemství a vůbec
všechno, co oči smrtelníků nevidí.“
Poté ženuška zmizela. Manžel se třásl hrůzou a té noci již neusnul.
Od té chvíle se život Heijošiho změnil v peklo. Ve dne se
procházel s něžnou Jojohi v zahradách jejího otce, sedávali spolu u
jezírka a obdivovali krásu kvetoucích lotosů. Heijoši se svou
snoubenkou něžně rozmlouval, vyměňovali si plaché úsměvy a on se
nemohl nabažit pohledu na její dokonalou šíji, na uzel vlasů černých
jako uhel, na tváře jemné jako broskvoňový květ. A v noci ho chodil
mučit duch jeho zesnulé ženy Kyrioky. Sedávala na kraji jeho
rohože, zesměšňovala všechno, co během dne dělal, a se smíchem
napodobovala jeho chování a něžné řeči. Připomínala mu, jak se
kdysi milovali, a stále opakovala:
„Vím o tobě všechno, a to tě zavazuje. Tvůj život patří mně,
jenom mně!“
Nešťastník byl u konce sil a hrozilo, že přijde o rozum. Svěřil se
tedy jednomu příteli a ten mu poradil, aby navštívil slavného
zenového mistra, který žil jako poustevník ve starém chrámu
Kennindži. Po dlouhé a strastiplné cestě konečně Heijoši spočinul u
mistrových nohou a svěřil se mu se svým trápením.
 „Tak tvoje žena se proměnila v ducha a ví o tobě všechno?“
„Ano, Mistře. To víte, bydlí v říši mrtvých a tam znají všechna
tajemství, která nám unikají. Zná minulost i budoucnost a po libosti
se šťourá v mých myšlenkách.“
„Chápu,“ řekl mistr škrábaje se bambusovou hůlkou na palci,
neboť bylo po dešti a bosé nohy si v sandálech zablátil. „Chápu…“
„Mistře, co mám dělat?“
„Heijoši, jsi ještě mladý a máš nezkušené a citlivé srdce. Není
těžké tě ovládnout. Ale já ti pomůžu.“
Mladý vdovec nestačil děkovat a prohlásil:
„Mistře, poslechnu vás na slovo, jen mi poraďte!“
„Až se objeví duch tvé ženy, přiznej pokorně svou nevědomost,
vychvaluj její zázračné znalosti, zkrátka jí polichoť a navrhni jí
obchod. Řekni, že jí položíš poslední otázku, a když ji správně
zodpoví, uznáš bez výhrad, že má nadpřirozené schopnosti, vzdáš se
té obyčejné smrtelnice Jojohi a budeš navždy jejím věrným
manželem.“
„Jenže běda!“ zvolal Heijoši. „Ona vyhraje, to vím jistě! To, co
neví, uhodne! Ví o všem, co dělám a co si myslím…!“
„Dělej, jak ti radím!“ řekl trochu popuzeně mistr. „A nechceš-li
mě poslechnout, jdi si!“
Heijoši, celý zmatený a vystrašený, souhlasil:
„Poslechnu vás, Mistře.“
„Naber do pravé ruky hrst sójových bobů, sevři je do dlaně a pak
se jí zeptej, kolik jich tam je.“
„To je všechno?“ zeptal se Heijoši.
Zenový mistr neodpověděl. Zaujal pozici zazen@8 a jal se
meditovat.
Heijoši se vrátil domů. Ještě téže noci se objevil duch jeho ženy.
„Šel jsi za zenovým mistrem,“ posmívala se. „Myslel jsi snad, že
to nevím a že mi unikneš?“
Heijoši nabral pravou rukou z hromady sóji plnou hrst a ukázal jí
sevřenou dlaň:
„Kolik je tam bobů?“ zeptal se.
Kyriočin duch se rozplynul jako pára a nikdy víc se neukázal.
xxx
 Někdy stačí docela málo – špetka zdravého rozumu, přímá otázka
nebo smích k tomu, aby člověk zahnal do úzkých falešného
duchovního učitele, gurua, který manipuluje důvěřivými lidmi nebo
citlivými a méně odolnými dušemi tím, že si hraje na tajemného a
záhadného. Stačí hrst sójových bobů, a duchové jsou titam…

Bambusové výhonky
(Čína)
Mózóovi zemřel otec, a tak žil sám s matkou, ke které choval
oddanou synovskou lásku. Pracoval u městského úřadu, kde coby
vzorný písař psal krásným kaligrafickým písmem. Každý si ho vážil
pro jeho skromnost a přičinlivost. Jakmile měl chvilku volna,
pročesával celý kraj a vyhledával zvláštní odrůdu bambusu, z jehož
velkých jemných výhonků se připravoval lahodný pokrm, který jeho
matka zbožňovala.
Až nastal den, kdy matka odmítala jakékoli jídlo, pokud v něm
nebyly čerstvé bambusové výhonky. Mózó běhal po polích a po
lesích v zimě v létě, jen aby pro matku sehnal její oblíbené
bambusové výhonky.
„Ach, synku,“ říkala, „kdybych nejedla ty bambusové výhonky,
nejspíš bych umřela hlady, vždyť od smrti tvého otce nemám na nic
jiného chuť!“
A tak Mózó dál běhal po kraji, prohledával pole, louky a háje a
přinášel matce bambusové výhonky, které měla tolik ráda.
Toho roku panovala v provincii mimořádně krutá zima. Hustě
padal sníh, půda byla úplně zmrzlá. Mózó musel usilovněji než jindy
hledat na polích a v lesích bambusové výhonky, a to i v místech, kde
by je nikdo jiný nenašel. Sbíral je všude, pod závějemi i v hloubi
lesa. Jednou se však vrátil domů s prázdnýma rukama. Matka
odmítla jíst. I v následujících dnech se vracel s nepořízenou, pln
zoufalství.
„Matko, dělám, co můžu, běhám křížem krážem, ale dokud je
sníh, bambusové výhonky, které máte tak ráda, vám stěží můžu
přinést! Snažně vás prosím, pojezte něco!“
 Ale matka zachovávala mlčení. Odmítala stravu, nejedla ani nepila
a začala chřadnout. A obloha byla stále stejně modrá, chladná a
nehybná, zem pod sněhovou pokrývkou zmrzlá. Jednoho rána se
zoufalý Mózó obrátil k nebi a postěžoval si:
„Už celá léta běhám od rána do noci z jednoho konce na druhý a
všude hledám bambusové výhonky. Nevynechal jsem jediný den a
nosil jsem matce bambusové výhonky, aby nezemřela, ale dnes se mi
nedaří žádné nalézt.“ Zdrceně lomil rukama a hleděl do zahrady u
domu na studený sníh, který byl lhostejný k jeho neštěstí.
Když tam tak klečel na kolenou a prosil nebe, náhle uviděl, jak
uprostřed bílého sněhového koberce vyrašily tři fialové výhonky. Tři
bambusové výhonky! Utrhl je a donesl matce. Matka pojedla, napila
se a byla zachráněna! Od té doby v Japonsku a v Číně nazývají tuto
odrůdu bambusu Mózó. Stala se symbolem synovské oddanosti.

Buddha je stejně v bambusovém výhonku jako v nedozírném nebi:

Jak jste svěží,
to se zapomenout nedá!
Ach, vy bambusy letošní!@9

Gobuki a drak
Ve všech zemích a kulturách se vypráví v různých obměnách týž
příběh o hrdinovi a drakovi. Je to bájný příběh o zápase mezi dobrem
a zlem, o statečném mladíkovi, který přemohl strašného netvora, o
spravedlivém rytíři, který zabil zlého draka. Také zen převzal tento
tisíce let starý námět, ovšem pojal ho po svém.
xxx
Byl jednou jeden chudý, urostlý mládenec, vyhlášený nebojsa. V
těch dobách žil v horách obludný lidožravý divous. Pocestní se před
ním třásli strachy a neodvažovali se vkročit do hor. Vesničané si při
černých hodinkách vyprávěli o jeho strašných skutcích. Nikdo neznal
jeho podobu, neboť z hor se nikdo živý nevrátil. Ale Gobuki
prohlásil, že se s obludou utká. Pokoušeli se ho odradit všemožným
způsobem. Dívka, kterou miloval, se mu vrhla kolem krku, nic však
jeho rozhodnutí a odvahu nezviklalo. Prozíraví vesničané ho
vyzbrojili holí a vidlemi, místní velmož přidal kopí a meč a jakýsi
voják píku. Takto zaopatřen, vydal se Gobuki do hor. Šel tři dny, až
čtvrtého dne zrána dorazil ke vchodu do sluje, ve které netvor
přebýval. Netrvalo dlouho a divous vylezl ven. Řval a plival oheň.
Hrůza na něho pohledět! Ale Gobuki zůstal stát a necouvl ani o píď.
Chvíli na sebe hleděli a vzájemně se pozorovali. Ve vzduchu viselo
napětí, že se už už něco strhne. Nakonec divous zvolal:
„Proč neutíkáš jako ostatní?“
„Protože se vás nebojím!“ opáčil Gobuki.
„Já tě sežeru!“ zařval divous.
„Jak chcete, klidně tu před vámi složím svou zbroj, hůl, vidle,
kopí, meč i píku. Vím, že se mě ani nedotknete.“
„Jak to, že ze mne nemáš strach?“ zeptal se netvor překvapeně.
„Já jsem totiž brahma, vesmírná podstata, jsem to. Jestli mě chcete
sežrat, jste bláhový, protože sežerete sám sebe. Jsme jeden. Ale
chcete-li tak učinit, poslužte si, jsem vám k službám.“
Obludný divous, vyvedený z míry, zvolal: „Nerozumím ani za
mák tomu, co tu vykládáš. S tebou je všechno nějak zamotané.
Ostatní se dají s křikem na útěk, já je honím, pak je zabiju a sežeru.
Je to prosté. Ale teď nevím, co mám dělat. To raději budu o hladu,
nejspíš bych stejně nestrávil takové podivné sousto, jako jsi ty. Buď
tak laskav, vezmi si ty svoje zbraně a jdi pryč!“
A znechucený, rozmrzelý netvor zalezl zpátky do jeskyně.

Překrásná Ošókun
(Čína)
Juan, jeden z posledních císařů vznešené dynastie Chan,@10 měl
tolik žen, že sám neznal jejich přesný počet. Tradice vyžadovala, aby
mu každý rok vysocí dvorští hodnostáři přivedli nejkrásnější ze
svých dcer. A tak každoročně do ženských komnat, kde tiše zurčel
vodotrysk, šustilo hedvábí a za vějíři se šuškaly důvěrnosti, přibývaly
další manželky. Tou dobou ke dvoru dorazili vyslanci ze země Hunů.
Válka mezi barbarskou zemí a císařstvím se neustále protahovala.
Císař Juan byl rozumný a přál si vyjednat mír. Barbary přijal
zdvořile se všemi náležitostmi a rozhodl se, že jim nabídne nějaký
dar, který je uchlácholí.
 Ale jaký? Vždyť ti neotesanci nedokáží ocenit ani křehký
porcelán, ani lakované skříňky nebo nefrit, natož hedvábné látky
jemných odstínů!
„Můj pane,“ ozval se nejvyšší ministr, „mohu přednést svůj
návrh?“
Císař přikývl.
„Nabídněme králi barbarů jednu z vašich žen!“
„No tohle!“ zvolali dvořané pohoršené.
„Pane, to je jediný dar, který navždy zpečetí mír mezi našimi
zeměmi!“
„Budiž,“ pravil císař.
„Vaše Veličenstvo bude nepochybně chtít vybrat ženu nejméně
půvabnou. I tak to bude příliš velká pocta pro ty barbary!“
„Ať je po vašem,“ řekl císař. „Nechť dvorští malíři namalují
portréty všech mých žen a já sám určím, která z nich se odebere do
dalekých končin.“
Zpráva prolétla ženskými komnatami jako blesk. Dvorští malíři
mají namalovat portréty všech žen a ta nejméně půvabná, nejméně
přitažlivá půjde do vyhnanství do vzdálených krajů! Žádné z žen se
nechtělo odejít někam do divočiny a stát se hračkou barbarského
krále. Všechny se snažily naklonit si dvorské malíře a dělaly všechno
možné, jen aby vypadaly co nejlépe. Donekonečna si zkrášlovaly
obličej, nešetřily mastmi ani líčidly, česaly si vlasy a zdobily se
šperky. Předháněly se před dvorskými malíři v lichotkách, úsměvech
a roztomilostech. Všechny si napudrovaly tváře zlatým pudrem.
Všechny až na jednu. Ošókun byla krásná krásou tak zjevnou a
zářivou, že krása ostatních žen vedle té její skomírala jako světlo
lucerny při rozbřesku. Když na ni přišla řada, předstoupila před
malíře nenalíčená, bez příkras a bez šperků a nijak se nesnažila je
oblouznit. Malíři se její lhostejností cítili dotčeni a přimalovali jí
některé nehezké rysy, které její skvostnou tvář zošklivěly.
Ukázali portréty císaři. Byly jeden jako druhý, avšak pouze jeden
jediný byl obzvlášť prostý a bez příkras. A tak císař vybral Ošókun a
svou volbu oznámil cizím vyslancům. Přikázal, ať jeho „daru“
Ošókun sdělí, že se má přichystat na cestu do země barbarů. Večer
před usnutím se mu však znovu vybavila ta zvláštní tvář a zmocnily
se ho pochybnosti. Umínil si, že na ni přestane myslet. Říkal si:
„Barbarskému králi musím dar nabídnout tak jako tak, a jelikož mám
obětovat jednu ze svých žen, ať je to tedy ta nejméně nazdobená,
když ji očividně dvorské způsoby nezajímají.“ Nicméně nazítří
dopoledne náhle přikázal nejvyššímu komořímu, ať přivede Ošókun,
kterou nikdy předtím neviděl, že se na ni chce podívat, než ji předá
hunským vyslancům. Když Ošókun vstoupila do trůnního sálu, jako
by před jeho okouzleným zrakem rozkvetla třešeň, jako by ho ovanul
jarní vánek. Ošókun se držela zpříma a hrdě a byla tak nevýslovně
krásná, že ho zasáhla hluboko do srdce. Hlavu měla sklopenou,
slůvka nepronesla. A on se do ní zamiloval. A když se Ošókun
konečně odvážila pohlédnout na mladého císaře, který seděl na trůnu
zcela ohromen, její mladičké vroucí panenské srdce se zachvělo a
také poznalo lásku.
Císař už dal své slovo, o jeho volbě věděli dvorští hodnostáři a cizí
vyslanci se chystali na zpáteční cestu do své země. Osud nešlo
změnit. A tak oba žili až do konce svých dnů v teskném odloučení,
překrásná Ošókun… a její milovaný císař. Tak bylo řečeno o věcech
dávných.

Kdy je čas zemřít?

„Jako záblesk jiskry je úděl člověka.“ Louis Aragon, Elsa

Básník Rjókan, který žil v 18. století a promlouval s květinami,

hmyzem a ptactvem, proslul po celém Japonsku moudrostí a také
tím, jak účinné byly jeho obřady kito.@11 Z celé země za ním
přicházeli lidé pro radu a také s žádostí, aby se za ně přimluvil u
bohů.
Jednoho rána přišel k jeho chýši z větví ctihodný mnich, hubený a
seschlý věkem.
„Jsem poctěn tvojí návštěvou, zbožný mnichu,“ řekl Rjókan.
„Zprávy o tvých dobrých skutcích se donesly až ke mně. Jaké máš
přání?“
„Chtěl bych kito,“ řekl muž a hladil si svůj krátký bílý vous.
„S radostí,“ řekl Rjókan. „A co žádáš?“
„Chtěl bych dlouho žít…“
 „Kolik je ti let?“
„Když kvetly naposledy třešně, bylo mi osmdesát.“
„A o co mám bohy požádat? Do kdy bys chtěl svůj život
prodloužit?“
„Do sta let! Sto let se mi zdá být dobrý věk. Ano, sto let, to by
šlo.“
„Divím se, že tvoje žádost je tak skromná,“ řekl Rjókan. „Přišel jsi
z velké dálky, abys mě požádal o kito, tak proč se spokojit se sto
lety?“
Návštěvník si povzdychl:
„Pravda je, že neustále šířím moudrost a dobrodiní. A co všechno
bych mohl ještě dokázat, kdybych žil sto let! Nebo řekněme sto
dvacet, sto třicet? Zaokrouhleme to rovnou na sto padesát! Je to
možné?“
„Samozřejmě,“ pravil Rjókan. „Jsme tedy dohodnuti na sto
padesáti. Jelikož sestavuji kito vždy velmi pečlivě, bude to tvé přesně
na sto padesát let. Ale rozmyslel sis to dobře? Je ti osmdesát, takže
získáš ještě sedmdesát let života, což je méně, než jsi dosud prožil.
Ale je to tvé přání a ty jsi rozvážný a skromný muž.“
„Počkej chvilku,“ na to ten osmdesátník. „Pravda je, že sedmdesát
let není mnoho. Moje první osmdesátka uplynula jako voda. Připadá
mi, že to bylo teprve včera, kdy jsme si se sourozenci hráli v naší
zahradě.“
Rjókan poznamenal:
„Druhá část života je jako odvrácená strana kopce, člověk po ní
seběhne mnohem rychleji, nežli vystoupal po té první.“
„Budiž, uznávám tvé argumenty, moudrý Rjókane, udělej pro mne
kito… řekněme na tři sta let!“
Rjókan se drbe na hlavě a nehýbe se.
„Copak je, na co čekáš?“ ptá se netrpělivý návštěvník. „Nebo snad
žádám příliš?“ dodá znepokojeně.
„Ne, kdepak. Jen jsem přemýšlel,“ řekne Rjókan. „Proč zůstávat u
nějakých tří set let? Říká se, že některé želvy nebo jeřábi se dožívají
až tisíce let… tak proč jenom tři sta?“
„Tisíc let? To je určitě lákavá vyhlídka. Mám před sebou tolik
blahých skutků a za tisíc let bych mohl vykonat tolik dobra!“
 Rjókan se stále nehýbe a vypadá rozpačitě.
„Zvažuji tvá slova, zbožný mnichu, a když vidím, jak je tvůj život
vzácný, nejlepším řešením by asi bylo, kdybys nezemřel vůbec.“
„A ty bys mi mohl udělat kito, které by mě ušetřilo smrti?“
„Ano, ale je to velmi, velmi drahé a velmi složité!“
„Jsem připraven zaplatit požadovanou cenu a podrobit se i
nejtvrdším cvičením. Přesvědčil jsi mě, ctihodný Rjókane! Snažně tě
prosím, udělám všechno, co budeš chtít, jen mi udělej kito, které mi
zaručí nesmrtelnost!“
Od tohoto dne starý mnich, který přišel odněkud ze severu, bydlel
s Rjókanem v jeho nuzné chýši z větví. Řezali spolu dříví, chodili
pro vodu k řece, svorně spali na udusané hliněné podlaze, modlili se
a meditovali celé dlouhé hodiny. Společně jedli z misky rýži a smáli
se neohrabanému letu sojky. Na jaře Rjókan složil několik básní:
Tento svět
je pouhý
třešňový květ.@12
Nebo:
Slavík ze sna
probudil mne.
Ráno miska rýže.
Loďka s rýží
pluje k srpku luny.@13
A také:
Uběhla zima, jaro a léto.
Jednou koncem léta seděli oba před chýší a pozorovali, jak odlétají
první divoké husy, když vtom Rjókan prohlásil:
„Zítra vykonám obřad kito, který tě učiní nesmrtelným, jak jsme
se dohodli.“
„Já vůbec nechápu,“ pronesl osmdesátiletý muž zamyšleně a
pohladil si tou dobou už dlouhý vous, „proč jsem vlastně po tobě to
kito chtěl.“
xxx

Konečné je nekonečné a nekonečno je konečné. Přítomnost je

věčnost.
 Cesta
(Tibet)
Dva mniši putují krajem. Za poslední tři dny potkali jen stařenku,
která jim nabídla campu,@ ale ten skromný pokrm ze včerejška už
dávno vytrávili. Jsou hladoví a promrzlí. A ke všemu se spustil déšť!
Mladší mnich se před ním snaží chránit cípem svého roucha a starší
mnich si mlčky vykračuje dál. Stmívá se a na obzoru ani stopy po
nějakém přístřešku, svatyni, poustevně nebo skromné chýšce. Stezka,
po které se ubírají, se ztrácí v nedohlednu mezi horami. Mladý
učedník je u konce sil. A přitom ani nezná cíl jejich nekonečného
putování. „Klášter nemůže být daleko,“ pomyslí si, „snad už jsme
blízko Kamakury. Jenže máme tam vůbec namířeno?“ Nedbaje
přísného příkazu mlčení, odváží se zeptat představeného, který kráčí
vpřed rovnoměrným krokem:
„Mistře, kam jdeme?“
„Už tam jsme,“ odpoví mistr.
„Chcete říci, že se blížíme k cíli?“ naléhá mladý mnich.
„Už tam jsme. Tady a teď.“
Zmatený žák hledí na kamenitou stezku, která se ztrácí v mlze.
Vzdálené hrozivé vrcholky hor se halí do tmy. Má strach, má hlad, je
mu zima. A náhle mu svitne a on pochopí. Vzpomněl si totiž na slova
v klášteře často opakovaná: „Zen je cesta, která se před námi
rozprostírá… Každý krok, který po té cestě ujdeme, má v sobě
věčnost. Přítomnost je život, je to oáza, je to nekonečno.
Vychutnávej přítomnost, vždyť minulost je pryč a budoucnost je
pouhý sen, jedině přítomnost je.“ V jedné staré básni stojí psáno:
„Když poprvé poznáte pravdu, vaše mysl se stane zářivou a jasnou
jako měsíční paprsek.“
A mladý učedník, přemílaje všechny ty věcí, pokračuje v cestě s
klidnou myslí.
xxx

Představte si někde v horách nebo v lese opuštěnou stezku vedoucí

k místu, kde žije mudrc. Stojí tam čajový domek, jednoduchá stavba
ze dřeva a bambusu. Vždyť nejde o to vzdorovat času a dávat na odiv
zdánlivou odolnost kamene, důležité je se s časem ztotožnit. Vejdete
do prosté místnosti velké zhruba devět metrů čtverečních (velikosti
dvou a půl rohože), kde se mohou pohodlně usadit tři až čtyři přátelé.
Jediná výzdoba: svitek s kaligrafií a prostá kytice polních květů.
Ohniště s dřevěným uhlím a na něm prastará baňatá železná konvice.
Nádoba na vodu, bambusová naběračka, bělostné bílé prostírání,
nádobky na čaj, tradiční prosté čajové misky. Pohyby čajového
mistra při obřadu jsou účelné, rozvážné, přesné a láskyplné. Hovor se
odvíjí v poklidu. Hovoří se o poezii, historii, architektuře. Tlumené
hlasy zlehka odeznívají a hosté si v tichosti prohlížejí důvěrně známé
čajové misky a naslouchají vzdálenému ptačímu zpěvu. Čas se
zastavil, panuje zde sounáležitost a mír.
Během staletí se čajový obřad stal složitějším a ustálila se mnohá
pravidla týkající se úpravy květin, způsobu nalévání čaje a podobně,
ale nejslavnější čajový mistr Rikjú přesto říkával, že při čajovém
obřadu stačí, když:
Uvaříte vodu,
čaj zalijete
a vypijete ho…
Nic víc vědět nepotřebujete.

Vítr a praporek
Cesta zenu je přímá: žádné vysvětlování, stačí podněty. Všeobecně
známý je příběh žáka, který se vyptává mistra:
„Jaká je pravá podstata Buddhy?“
„Cypřiš ve dvoře.“
Zen spojuje viditelné s neviditelným, každodenní život s
nejvyšším jsoucnem, relativní s absolutnem. „Cypřiš ve dvoře“,
květina, kterou vidíme, kamínek, na němž právě stojíme, to je cesta
vedoucí nás odtud tam, za povrch věcí, od vnějšího ke skrytému.
xxx
Jednoho krásného jarního odpoledne se zenový mistr vrací z
procházky. Počasí je příjemné, ani teplo, ani zima, ze všeho vyzařuje
harmonie a půvab, jemuž se mimoděk přizpůsobuje duševní
rozpoložení. Pofukuje lehký větřík. Když mistr dojde k bráně
kláštera, všimne si, jak ve větru povlává praporek s Buddhovým
znakem. Před ním stojí dva novicové.
„Pohybuje se praporek!“
„Ne, jen vítr!“
„Podle správného učení je důležité to, co právě vidíme. To
praporek se hýbe!“
„Vůbec ne! Tvé vidění je chybné, protože třepetání praporku je
způsobeno větrem. Vítr je prvotní příčinou a skutečnou podstatou
toho, co je zdánlivé.“
„Ale existence větru je pouhou domněnkou!“
„Praporek se nehýbe jen tak samovolně, kdyby vítr neexistoval,
nemohl by se hýbat!“
„Čirá spekulace!“
„Očividný fakt!“
„Ale kdepak!“
„Ale ano!“
Oba mniši se postupně rozpalují a to, co byl zpočátku přátelský
rozhovor, se mění v hádku a spor. Nechybělo mnoho a pustili by se
do sebe. Vtom však zahlédnou mistra, jak je nevzrušeně pozoruje. V
mírných rozpacích se ho zeptají:
„Mistře, co se pohybuje? Praporek, nebo vítr?“
„Ani praporek, ani vítr, to vaše mysl je v pohybu.“
xxx

„Zen je záhadný. Jakmile se ho dotkne nějaká myšlenka,

zmizí.“@13

I láska pomine
Jeden chudý mladík jménem Iruka z celého srdce vášnivě miloval
bohatou a k tomu krásnou dívku. Iruka byl vzdělaný, a tak každičký
den po tři roky psal své vyvolené milostné dopisy a nevynechal ani
jedinkrát. Teprve třetím rokem se odvážil jí navrhnout, aby mu
během svátku o-bon@16 dala nějaké znamení. Ale jeho milovaná mu
neodpověděla, nevěnovala mu jediný pohled a nikdy o něho
neprojevila sebemenší zájem. Irukovo srdce se nakonec unavilo.
Zatoužil stát se mnichem, a to také opravdu učinil. A čas plynul…
 Jednoho jarního rána šel Iruka pro vodu ke studni nedaleko
poustevny a tam se poprvé a naposledy v životě setkal se Šujó. Vrhla
se mu k nohám a zvolala:
„Iruko, dlouhé měsíce jsem putovala, než jsem tě našla. Konečně
tě tedy vidím, nejskvělejší Iruko! Tvá láska, o níž svědčí tisíc tvých
dopisů, zasáhla mé srdce!“
Při těch slovech odhalila tvář, kterou dosud skrývala za
závojíčkem, a její krása byla tak nesmírná, že zastínila ranní svítání.
„Jsem tvá, Iruko, dnes tě miluji stejně, jako jsi kdysi ty miloval
mě.“
Iruka odpověděl:
„Je příliš pozdě, Šújó. S podobnými city jsem dávno skoncoval.
Nyní jsem mnich.“
A vzdálil se, aniž na ni pohlédl.
Dívka se ze zoufalství vrhla do řeky a utonula.
Když se o tom Iruka dozvěděl, složil tuto báseň:
Květ třešňový
na stromě uvadá,
léta se nedočká.
Ten příběh patří minulosti. Vše, co se zrodí, umírá. Vše, co
přichází, odejde. Zůstává jen věčné brahma.

Svérázná mniška
Ten příběh měl velmi rád jeden starý zenový mistr.
„Jednou, až se vydáte na cestu moudrosti, přijde vám tento příběh
vhod…“ řekl a při těch slovech se potutelně usmál na mladé novice.
„Kdybyste jen viděli, jak se tehdy skvělo město Nara! Samá zeleň
a voňavý květ, klenot ostrova Honšú, duchovní centrum země. V
jeho zdech žily stovky mnichů a mnišek. Bylo tam bezpočet
vzkvétajících svatyní, modliteben, několikapatrových pagod a
slavných klášterů a chrámů. Nejznámější z nich byl nádherný chrám
Tódaidži. Při velkých buddhistických svátcích se obřadů účastnil i
sám císař. Toho dne jásalo celé město. Ohromný dav se tísnil v
uličkách poblíž chrámu. Kejklíři, loutkáři, mimové a akrobaté se
předháněli v dovednostech a bavili obecenstvo svými kousky.
 Náhle se ze všech stran ozvalo volání: ,Císař, císař!’ Vojáci
vyzbrojení těžkými kopími zatlačují dav, průvod se blíží. Císaře v
bohatém zlatém šatě nesou v nosítkách, podél nich kráčí roj dvořanů,
ministrů, komořích a kněží. Císařský průvod, kolem něhož se ve
vzduchu vznáší vůně kadidla a zpěv doprovázený rajskou hudbou,
pomalu postupuje k mohutné bráně chrámu, kde je umístěn skvostný
Buddha, jehož lesklý povrch září tisíci světly.
To bývaly nádherné oslavy!“ povzdychl mistr zasněně.
„Vyprávějte, Mistře! Vyprávějte!“ žadonili mladí novici.
Mistr se usmál: „Vždyť popis místa a doby patří k vyprávění.
Musíte umět naslouchat! Neboť nedočkavcům zůstane moudrost
skryta.“
xxx

Za oněch časů se přihodilo, že jeden mnich se po uši zamiloval do

jeptišky. Rjónen byla krásná krásou nápadnou i záhadnou zároveň.
Její tělesné půvaby, pleť, držení hlavy i chůze byly oslňující, a
protože byla navíc nadána mimořádnou inteligencí, pevným
charakterem, velkorysostí a soucitem k bližním, vyzařovalo z ní silné
vnitřní světlo. Rjónen by dokázala pobláznit nejednoho rozvážného
muže, natož mnicha… Hašino ji miloval bláznivou, pošetilou láskou.
Nejedl a nespal, při posvátných obřadech byl roztržitý; byl jí tak
posedlý, že všude viděl jen ji, žil jenom pro ni… a řítil se do záhuby.
Jedné noci překročil všechny meze a spáchal nejvyšší zločin: vnikl
do její komůrky a snažně ji prosil, aby se s ním pomilovala.
V té chvíli byl Hašinův osud v jejích rukou. Bylo by stačilo, aby
zakřičela a přivolala ostatní sestry, a došlo by k nejhoršímu. Ale ona
se nijak nebránila, ničemu se nedivila. Touhou rozpálenému
mladému mnichovi jen řekla:
„Oddám se ti, ale až zítra.“
Následující den byl dnem velkých oslav výročí Buddhova osvícení
a obřadů se zúčastnil i císař. V ten den, ve svatyni chrámu Tódaidži,
předstoupila Rjónen před Hašina zcela nahá a řekla:
„Vezmi si mne, hned teď!“
A v tom okamžiku Hašino prožil satori, osvícení. Podobně jako
když náhle vidíme z jiného úhlu tvar či pozadí na nějaké kresbě,
prohlédl Hašino skutečnost, která mu zůstávala skryta. Poznal, že
jeho láska byla vyumělkovaná a smyšlená, že jeho šílená touha byla
jako odraz měsíce na vodní hladině. Závoj iluze byl stržen. Poznal
prapodstatu vlastního já, pravdu a mír.

Nechtěl bys být císařem?

V těch dobách bylo Heiankjó, „hlavní město míru a pokoje“,
kouzelným místem, v němž sídlil dvůr Jeho Veličenstva císaře.
Urození páni v rudém šatě, v tunice barvy třešní a šarlatových
kalhotách, a urozené dámy v oslnivých toaletách překvapivých
nových odstínů soupeřili v milostném klání a duchaplných hrách. V
palácích a domech vyzdobených nádhernými sochami se pořádaly
honosné slavnosti. Hudebníci hráli milencům procházejícím se za
svitu měsíce po březích jezera Osmi ctností. Chrámy byly zbudovány
ze vzácného dřeva zdobeného perletí a vykládaného drahými
kameny. Náboženské obřady byly tak okázalé, že jim v celém
císařství nebylo rovno.
xxx

Císař Saga byl už starší a věčné radovánky ho už znavily. Sžíral

ho tajný žal, neměl totiž syna. Často opouštěl císařský palác v
doprovodu hrstky věrných, důvěryhodných služebníků a navštěvoval
zenového mistra, který žil jako poustevník v chýši z haluzí u
polorozbořené pagody poblíž hlavního města. Saga sedával na kmeni
stromu a pozoroval mnicha, jak se modlí a medituje nebo jak štípe
dříví sekerou, blýskající se na slunci v rytmu úderů.
„Už několik let sleduji, Rjóbene, jak žiješ. Jsi činorodý, energický,
velkorysý a moudrý. Já stárnu a nemám syna. Nechtěl bys být mým
nástupcem? Nechtěl bys být císařem?“
Mnich na tu ohromující otázku neodpověděl.
„Představ si, Rjóbene, všechny ty radovánky, bohatství,
neomezenou moc, právo na život a na smrt nad vším, co dýchá v této
zemi. Mohl bys dát postavit třeba palác nebo chrám se stovkou
pagod, šířit učení zenu a jeho vliv. Neláká tě to?“
Rjóben odložil sekeru, upravil si roucho a řekl:
„Teď půjdu k řece umýt si uši pošpiněné vašimi řečmi.“
 Odebral se k řece, kde potkal venkovana, který tam vodíval svoji
krávu, aby se napojila.
„Ty si myješ uši v tuhle denní dobu?“
„Ano, protože je mám zašpiněné od císařových řečí. Navrhl mi,
abych se stal jeho nástupcem a usedl na trůn.“
„Tak to chápu, proč se myješ!“ řekl venkovan. „Ale v tom případě
nedovolím své krávě, aby se té špinavé vody napila.“
xxx

Provokace, vyzývavost, osvobozující smích – takový je zen.

Mnich nazírá stejně na panovníka jako na chudáka, na lva jako na
červíka. Nikomu nezávidět, nic nevlastnit, to je dokonalá svoboda, to
je zen.

Který Rádžje pravý?

(Indie)
Jeden vážený Ind jménem Rádž byl lakomec a držgrešle. Jsou dva
druhy hamižníků: chamtivec, který hromadí jen tak pro radost, aby se
mohl „pokochat milovanými penízky“, a skrblík, který svoji rodinu i
všechny kolem drží zkrátka jen proto, že si chce svoje jmění užívat
sám. A právě takovým nehorázným sobcem byl Rádž.
Jednoho krásného letního odpoledne se vypravil do lesa jen s
oslem nesoucím náklad jídla. Vyhlédl si klidné místo, rozložil
zásoby, pohodlně se uvelebil a pustil se do opulentní hostiny. Cpal se
masem, rýží s kari a sladkostmi, hlavně sladkými nákypy, které
zbožňoval. Proléval hrdlo vzácnými a opojnými nápoji. Když se
nasytil, spokojeně hlásal nebesům, ptákům a lesní zvěři:
„Já, Rádž, se dnes dobře pobavím! Víno proudem poteče, svou
dušičku potěším. Jsem nejlepší a nikdo se mi nevyrovná, ani Indra,
pán božstev, na mě nemá!“
Jenže tentokrát ho Indra,@20 sám velký jedlík, zaslechl. Cítil se
uražen neomaleností a vychloubačností toho člověka a rozhodl se ho
potrestat.
Vládce bohů, který vládne dvaatřiceti říším, na sebe vzal Rádžovu
podobu a odebral se do jeho domu. Sotva vešel, nařídil, aby otevřeli
sýpky a štědře podělili zrnem chudáky v deseti okresech. Když už
nic nezbylo, vyprázdnil truhly a rozdělil zlato. Na každého se
dostalo, i na toho nejposlednějšího sluhu nebo kuchtíka. Nakonec dal
otevřít sudy a víno teklo proudem. Radost nebrala konce. Hodovali,
smáli se a zpívali. Vtom někdo zhurta zabouchal na vrata:
„Hej, čeládko líná! Copak mi nikdo neotevře?“
Pravý Rádž se vrátil z lesa.
Starý vrátný přebral vína, takže k vratům sotva dovrávoral:
„Kdo jste, pa-pane?“ vypravil ze sebe ztěžka.
„Starý hlupáku! To jsem přece já, Rádž, tvůj pán!“
„To není mo-možné, můj pán je do-doma!“ vykoktal sluha a
důstojně se vzdálil.
Rádž zlostí bez sebe bušil do vrat, křičel a dělal takový rámus, až
domácí lidé konečně přiběhli a vpustili ho dovnitř. Oba Rádžové se
ocitli tváří v tvář. Který z nich je ten pravý? Oba měli stejné tmavé
lišácké oči, dvojitou bradu a kulaté panděro. Všichni se začali
dohadovat. Služebnictvo se přiklánělo na stranu vládce nebes a také
děti na něho nadšeně ukazovaly. Manželka ovšem váhala. Byla by si
raději vybrala toho milého a štědrého Rádže, jenže ten druhý jí šeptal
do ouška o jistém mateřském znaménku na levém ňadru, a to ji
zmátlo. Správce byl opatrný muž, a tak prohlásil, že se zatím nemůže
vyslovit a že počká, až se zjistí, odkud vítr vane. Zdálo se, že ten
zmatek nikdy neskončí, až teprve paní domu rozhodla slovy:
„Zeptejme se Buddhy. Jedině on zná tajemství skrytá v lidském srdci
za vnějším zdáním. On nás osvítí.“
Buddha přijal oba Rádže ve svém nebeském obydlí. „Pravý Rádž
je ten, který se ubírá po cestě, je spravedlivý a projevuje átman
soucitem se vším živoucím.“ Tu teprve Rádž, sobecký požitkář a
lakomec, pochopil, že jeho dosavadní chamtivost a pohrdání
ostatními bylo pouhé nedopatření a zkaženost, maska, pod níž se
skrývala jeho pravá tvář. V té chvíli Rádž splynul s podstatou
Buddhy, v tom spočívala jeho opravdovost. V tom samém okamžiku
změnil Indra podobu a opět se stal vládcem bohů, takže druhý Rádž
se mohl vrátit domů, přinášeje s sebou klid a jas.
xxx
 Zen takové situace zná. Nabádá proto každého, aby se naučil v
různorodé směsici zdánlivého rozeznávat vlastní přirozenou tvář, od
všeho oproštěnou a prostou. Tak pravili staří mudrci.

„I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil

jej.“
(Genesis, I, 27, Bible kralická)

Stříbrné lano
Jednoho jasného rána se Buddha procházel v nebeské říši po
březích jezera Lotosového květu a rozjímal pod vlahým dotekem
slunečních paprsků. Sklonil se nad vodní hladinu a tu spatřil, jak se
ve vířících hlubinách pekelné říše někdo zoufale zmítá a volá o
pomoc. Vtom Buddha toho muže poznal. Jmenoval se Kantuka, byl
to zloděj, zhýralec a nebezpečný vrah. Potkal ho na své pozemské
pouti. Buddha je pln nevyčerpatelného soucitu. Vzpomněl si, že
jedinkrát ve svém životě se onen Kantuka projevil jako dobrák:
nezašlápl velikého pavouka, který se mu usadil na sandálu, nechal ho
být a pokračoval v cestě.
„Pomohu mu,“ pomyslel si Buddha, „odměnou za jeho soucitný
čin. Kdo ví, možná v tom nešťastníkovi dřímá plamínek
velkodušnosti.“ Uchopil tedy pavoučí nit a spustil ji do jezera až ke
Kantukovi. Nit se proměnila ve stříbrné lano. Ničema se ho pevně
chytil a dal se do šplhání. Šlo to ztěžka a Kantuka se snažil ze všech
sil. Přitahoval se rukama nohama, potil se a funěl. Po chvíli zahlédl
nad hlavou kousíček modrého nebe. Jal se šplhat ještě úporněji a
přitom pohlédl hluboko dolů pod sebe. Jaká to hrůza! Asi deset jeho
bývalých kumpánů se chytilo stříbrného lana a snažilo se po něm
vyšplhat.
„To lano nás nemůže všechny unést,“ řekl si Kantuka. A
vzpomněl si, že má v tajné kapse schovaný svůj loupežnický nůž. „Já
to lano přeříznu,“ pomyslel si, „a zbavím se jich.“ Sotva mu ta
myšlenka bleskla hlavou, stříbrné lano se těsně nad ním přetrhlo a on
se navěky propadl do pekel.

Zářící roucho
 Byl jednou jeden chudý rybář jménem Hakjú. Úlovky byly
nevalné, sotva se uživil. Jelikož nebyl sdostatek majetný, aby se
mohl oženit, žil sám v nuzné chýši na kraji překrásného borového
háje na úpatí hory Fudži, jejíž vrcholek je pokryt věčným sněhem.
Před prahem jeho chýše se táhl dlouhý pruh bílého písku. Hledíval na
oslnivě modrý oceán ztrácející se kdesi na obzoru. Hakjú měl tu
čarovnou krajinu rád. Často snil, a to mu usnadňovalo život.
Když jednoho jarního rána kráčel borovým hájem, všiml si, že na
větvi borovice visí nádherné roucho z lehounkých zlatých a
stříbrných pírek, jehož látka jako by byla utkána z tisíce světélek.
Hakjú zůstal jako omámený. Pokušení mu nedalo, jen na vteřinku
zaváhal, pak se rychle rozhlédl kolem. Nikde ani živáčka. Popadl
roucho, odnesl je domů a schoval pod hromadu dřeva. Večer před
usnutím ležel na své rohoži a přemítal, jaký zisk mu ten lup přinese.
„Zítra půjdu na trh a šaty výhodně prodám. Koupím si nové sítě a
možná i loďku, nalovím spoustu ryb, stanu se zámožným a ožením
se.“ S těmi lákavými vyhlídkami usnul.
V noci se mu zdál sen. Zjevila se mu krásná dívka a řekla: „Jsem
anděl a sestoupila jsem z nebe, abych se podívala na zem. Ale vy jste
mi vzal šaty a já se bez nich nemohu na nebe vrátit. Snažně vás
prosím, vraťte mi je!“
Hakjú ji přerušil:
„Nerozumím ničemu z toho, co říkáte. Já jsem nevzal vaše šaty,
nikdy jsem je neviděl. Ale když už jste v tuhle noční hodinu v mém
domě, pojďte si ke mně lehnout!“ A v návalu touhy ji objal a chtěl ji
políbit. Vtom se probudil. Ten sen mu zanechal hořkou pachuť v
ústech. Zastyděl se a pomyslel si: „Jakže! Ukradnu krásné šaty a
potom lžu dívce, které patří, a dokonce ji nutím, aby se mnou sdílela
lože!“ Vzpomněl si na starého zenového mistra, u něhož se v mládí
učil. „Nikdy nenajdeš klid a štěstí, nebudeš-li konat spravedlivě,
vzdálíš-li se pravdy a nepocítíš-li soucit.“ A tak se Hakjú rozhodl, že
se vydá hledat onu dívku a neoddychne si dříve, dokud jí nevrátí její
zářivé roucho.
Nazítří časně zrána šel k moři a pozorně hleděl k obzoru, leč
marně. Šel tedy do borového háje a tam pod stromem spatřil dívku ze
svého snu, jak pláče. Vrátil jí její šaty. Radostně a vřele mu
děkovala. A když si oblékla své světélkující roucho, proměnila se v
anděla a zvolna stoupala k nebi tančíc s neobyčejnou ladností.
Takový tanec anděla se často předvádí v divadle a je to ta
nejúžasnější podívaná, jakou si lze představit. Hakjú ho viděl jako
první a byl z něho jako omámený. Když se vrátil domů, v
následujících dnech ulovil tolik ryb, že se mu sotva vešly do sítě.
Oženil se, měl mnoho dětí a všichni žili šťastně ještě dlouho,
předlouho.
xxx

Je to zenový příběh nebo pohádka? Naučení z něho plynoucí je

zcela prosté: „Upřímnost, spravedlivost a soucit jsou ctnosti
zasluhující odměnu. Krást se nemá.“ Příběh však hovoří ještě o jedné
věci, jejímž symbolem je právě světélkující roucho – jedině pomocí
světla stoupáme do nebeských výšin a tím se naše každodennost
stává krásnější. Nechť každý zachová mlčení a řídí se svou intuicí.
xxx

„Mistře, ten bledý a poklidný měsíc svítí tak vysoko na nebi!“

„Ano, je daleko, předaleko.“
„Mistře, pomozte mi pozvednout se až k němu!“
„A proč? Nesestupuje snad on k tobě?“

Luna ve starém vědru

Satori, probuzení k vědomí Buddhy, osvícení – podle jednotlivých
zenových odnoží – může nastat při nějaké nenadálé nebo náhodné
události či příležitosti, pokud je ovšem naše mysl připravena. Jako
zloděj v „prázdném domě“, duše oproštěná od svého „ega“.
xxx

Jedna řeholnice studovala zen den za dnem po celých třiatřicet let.

Vstoupila do kláštera jako novicka v sedmnácti letech a nyní jí bylo
padesát. Věk plodnosti pro ni skončil, ale ona necítila žádnou
hořkost. Trpělivě a pokorně se věnovala všedním povinnostem.
Připravovala rýži nebo pražený ječmen, ráno a večer chodila pro
vodu ke studni asi sto metrů vzdálené. A když na ni někdy dolehl stín
smutku, zaplašila ho. Pravidelně prováděla zazen, meditovala a
studovala spisy slavných starých mistrů. Ale nikdy nepoznala satori,
ten neuvěřitelný klid, který znenadání zaplaví naši překvapenou duši,
nepoznala osvobozující smích při probuzení.
Jednou navečer, už se stmívalo, se vracela od studně.
Bezmyšlenkovitě pozorovala, jak se měsíc odráží na hladině vody ve
vědru. Bylo to staré vědro, jehož dno vyspravila spleteným
bambusem. Náhle se dno protrhlo, voda vytekla a s vodou z toho
starého vědra zmizela i luna. Právě v té chvíli prožila satori.
Osvobodila se.

Urozený samuraj
Jednoho krásného letního dne urozený samuraj – snadno
rozpoznatelný podle vlasů spletených na temeni do uzlu válečníka a
také podle kovových chráničů na rukou, čtyřdílného kyrysu a dvou
mečů – vchází rozhodným, ale klidným krokem do skromné
venkovské krčmy. Jsme ve 14. století v jedné vísce na velkém
ostrově Honšú. V rozpáleném vzduchu bzučí hejno much.
Urozený samuraj usedne a objedná si rýži. Uvolní vrchní část
krunýře a opatrně a s úctou odloží oba meče. Je jediným hostem.
Když nese tyčinkami jídlo do úst, jsou jeho pohyby přesné a ladné.
Vtom zvenku zahalasí zvučné hlasy. Dovnitř vtrhnou tři potulní
róninové,@22 ve skutečnosti spíše lapkové než samurajové. Hrubě
se oboří na krčmáře a dožadují se saké.@22 Když si sedají, neobejde
se to bez šťouchanců a blýskání mečů. Tu si jeden z nich všimne
zamlklého samuraje zahloubaného do jídla, a hlavně jeho nádherných
mečů ležících vedle něho. Ihned upozorní své kumpány. Róninové si
vymění pohledy a tlumeným hlasem se dohadují: samuraj je sám a
nic netuší, krčmář není žádný bojovník, takže s ním netřeba počítat, a
oni jsou tři. Položí ruku na jílce svých mečů a jsou připraveni k
výpadu. V té chvíli urozený samuraj lehce pozvedne hůlku, kterou
drží v pravé ruce, a jediným čistým bleskurychlým máchnutím –
plesk, plesk, plesk – zabije tři mouchy, které mu bzučí u ucha. Poté
klidně pokračuje v jídle, aniž zvedne hlavu od misky.
Tři róninové položí na stůl tři měďáky a v tichosti se vytratí z
krčmy.
xxx
 Když se moudrý muž, vyznavač zenu, zbaví svých tužeb, pýchy a
strachu, když jeho já vyvane a nitro se povznese k nekonečnému
brahma, tehdy může zvítězit i bez meče a souboje.

Zloděj a mnich
(Čína)
Byl jednou jeden obzvláště prohnaný a bezcitný zloděj. Staré spisy
neříkají, jak se jmenoval. Ví se jen, že žil za vlády císaře Gosandžó v
11. století. Jeho příběh připomíná příběh Jeana Valjeana, hrdiny
románu Bídníci Victora Huga.
Zajisté si vzpomínáte na příhodu, kdy laskavý monsignor Myriel,
biskup z Digne, poskytl nocleh uprchlému galejníkovi Jeanu
Valjeanovi. Nazítří ráno mu však Jean Valjean ukradl stříbrný
podnos a dva svícny a utekl. Když ho četníci lapili a předvedli před
biskupa, uslyšel užaslý Valjean tato slova:
„Tento člověk nic neukradl, podnos i svícny jsem mu daroval.
Nechte ho v klidu odejít…“ V té chvíli se v otrlé galejníkově duši
zažehlo světýlko a to světýlko zásadním způsobem změnilo jeho
život.
V zenovém příběhu je zlodějem protřelý lapka, který na rozdíl od
Jeana Valjeana měl na svědomí tučnější úlovky. Ale oba příběhy jsou
si podobné jako vejce vejci.
xxx

V těch časech žil v jedné svatyni uprostřed lesa poblíž Heiankjó

mnich jménem Šičiri Kódžun, proslulý svou moudrostí. Onoho
večera byl sám a u nohou Buddhovy sochy odříkával sútry.@24
Vtom se dveře svatyně rozlétnou dokořán a do modlitebny vtrhne
nějaký otrhanec s divým výrazem. Přiloží Šičirimu k hrdlu dlouhý
ostrý meč a zařve:
„Mnichu! Dej mi peníze z milodarů, nebo ti useknu hlavu a ta se
dokutálí až k oltáři!“
Šičiri, meditující v dokonalém soustředění v pozici siddhasána, dál
nehybně sedí a nehne ani brvou. Řekne pouze:
„Vezmi si peníze z nádoby na milodary a neruš mě při meditaci!“
 A pokračuje v rozjímání.
Zloděj si to tedy namíří k nádobě. Jak si ve spěchu cpe mince do
kapsy, ozývá se cinkot a občas i zaklení, když mu nějaká mince
spadne na zem. Navíc mu překáží meč.
Po chvíli mnich pronese, aniž otočí hlavu:
„Všechny peníze si neber, musím zítra ráno zaplatit poplatek za
svatyni.“
Mnichův pevný hlas a neochvějný klid na zloděje zapůsobil, a tak
s láteřením nechá na dně nádoby pár mincí.
Už byl se svým lupem na odchodu, když mnich poznamená:
„Když někdo něco dostane, obvykle poděkuje! Poděkuj!“
Zloděj poslušně zamručí něco jako poděkování a zmizí.
Rok nato zloděje chytili. Kromě jiných prohřešků se přiznal i ke
krádeži ve svatyni a takový zločin se tehdy trestal smrtí. Jaký byl
jeho údiv, když při konfrontaci slyšel mnicha, jak říká:
„Já, Šičiri, prohlašuji, že tento muž svatyni nezneuctil. Dal jsem
mu větší část peněz z milodarů a on mi za to poděkoval. Všechno je
v pořádku.“
Zloděj byl odsouzen jen k pěti letům vězení. Když ho propustili,
vyhledal Šičiriho v opuštěné lesní svatyni a stal se jeho žákem. Ještě
dlouho potom ho věřící a poutníci uctívali pro jeho zbožnost. Tak o
tom vyprávějí staré pověsti.

Císařův démant
Toto je příběh z dávné minulosti. Byl jednou jeden císař, tak
bohatý a mocný, že vládl čtyřiaosmdesáti tisícům králů. Měl harém
čítající tři tisíce manželek, které mu porodily čtyři sta synů a mnoho
dcer. Koní, služebnictva a paláců měl nepočítaně. V mládí býval jeho
druhem při mladických hrách dvorský malíř, jehož úkolem bylo
vyzdobit malbami paravány a stěny v „Pavilonu čistoty a svěžesti“.
Mocný císař na svého přítele malíře vzpomínal s něhou v srdci.
Císař se rád procházel v převleku ulicemi svého hlavního města
Heiankjó, dnešního Kjóta. Jednoho rána, když takto bloumal po
tržišti mezi stánky prodavačů ryb, zakopl o muže ležícího v
odpadcích. Sklonil se a poznal svého přítele z mládí, malíře Tošibu.
Šaty měl rozedrané a byl samá veš. Bylo zřejmé, že žije ve velké
bídě. Císaři se ho zželelo. Vsunul do Tošibovy kapsy velký démant,
který nosil v pravém uchu. Pomyslel si: „Až se můj nešťastný přítel
probere, najde drahokam, prodá ho, a to mu pomůže zařídit si
důstojný život.“ A odešel spokojen, že bohy potěšil dobrým skutkem
a přítele z mládí zachránil před bídou.
Přesýpací hodiny neúprosně odměřovaly rok za rokem. Velký
císař zplodil dalších padesát synů. Poslední z nich, kterého mu
porodila jeho nejmilejší první manželka, byl chlapec s nazlátlou pletí
a uhlově černými, lesklými, nádhernými vlásky. Na dlaních měl
znamení kola o tisíci loukotích, na levém chodidle otisk podkovy a
na pravém sloní tlapy. Podle těchto znamení císař poznal, že jeho
dny jsou sečteny a že tento novorozený syn je předurčen stát se jeho
následníkem. A tak, dříve než „se osvobodí od všech strastí“, jak se
praví ve starých spisech, a podrobí se zákonu pomíjivosti, rozhodl se,
že se nepoznán naposledy projde ulicemi hlavního města. Když
procházel tržištěm, málem se srazil s nějakým žebrákem. Byl to
Tošibu, stále stejně zbídačelý.
„Ty dosud žiješ v bídě?“ podivil se mocný císař.
„Víš dobře,“ odpověděl Tošibu, „že jsem nikdy neuměl vydělávat
peníze, a od té doby, kdy mě tvůj ctihodný otec vyhnal ode dvora,
protože jsem namaloval lovecký výjev, který se nelíbil jeho třetí
manželce, vedu politováníhodný život.“
„Ale jak to“ zeptal se cisař, „že jsi nenašel ten velký démant, který
jsem ti kdysi dal do kapsy?“
Tošibu se na něj vyjeveně podíval a řekl:
„Vidím, že se mi vysmíváš! Jsem pouhý nuzák a v mojí kapse se
nikdy žádný drahokam objevit nemůže!“
S těmi slovy se otočil a odešel žebrat jinam.
xxx

Dříve než „se osvobodíš od všech strastí“, jak se píše ve starých

spisech, než uposlechneš zákona pomíjivosti jako každý smrtelník,
podívej se na poklady, které máš před očima, ale nedokázal jsi je
vidět. Tak praví moudrost zenu.

Osel v Číně
 (Čína)
Žil jednou kdesi v daleké zemi jeden mírumilovný oslík, který se
shodou okolností ocitl na širém moři. S dalšími třiceti soukmenovci,
osmdesáti kravami s telátky a mnoha ovcemi, slepicemi a kohouty ho
naložili na loď, jenže ta v Tichém oceánu ztroskotala. Mořský proud
nakonec polomrtvého osla vyvrhl na pobřeží Číny. Tam jakž takž
přežíval podle toho, kde rostla tráva a kudy se kroutily říční zátočiny.
Rok po té strašné události se jednou klidně popásal v hloubi lesa u
Ťi-anu.
Tamní obyvatelé lesa, opice, liška ani Jeho Veličenstvo tygr,
nikdy před tím takové zvíře neviděli. Jako první ho z větve vysokého
stromu zahlédla opice:
„Podobá se koni,“ hlásila svým druhům, „jen je menší a má delší
srst. Má dlouhé uši a tenkou oháňku s chomáčkem na konci.“
„A co dělá?“
„Pořád se jen pase.“
„A nemá nějaké bojovné úmysly?“ vyptávala se vždy ostražitá
liška.
„To já se trávožroutů nebojím,“ prohlásil milostpán tygr, pokrčil
pohrdlivě rameny a opět ulehl.
„Jenže…“ řekla opice váhavě, „když jsem se k tomu zvířeti
přiblížila a sledovala ho zpoza hustých větví kafrovníku, najednou
zaklonilo hlavu a spustilo příšerný, ohlušující, hrůzostrašný řev!
Uháněla jsem pryč co nejrychleji… až sem,“ dodala vyčerpaně.
„Hmmm,“ řekla liška, „proplížím se travou až k němu a omrknu
ho zblízka. Půjdete se mnou, Vaše Milosti?“ zeptala se zdvořile
tygra.
„Pchá,“ ušklíbl se tygr, prohlížeje si své hrozivé drápy.
Liška se připlížila až k místu, kde se pan Osel Oslovatý nerušeně
pásl. Když zaslechl podezřelý šramot, zvedl hlavu a zničehonic
pronikavě zahýkal. Takovou ohlušující kanonádu slyšela liška
poprvé v životě a celá vyděšená pelášila pryč.
Podala o tom hlášení Jeho Milosti tygrovi.
„Tak vida,“ prohlásila ta dravá šelma, „budu se na to muset
podívat osobně!“ Tygr se zvedl jen nerad, protože den předtím
povečeřel tučnou antilopu. Zamířil k pastvině, kde nic netušící osel
spokojeně přežvykoval a pochutnával si na travičce, která lahodila
jeho jazýčku, a sem tam uškubl místo voňavých bylinek i pichlavý
bodlák.
Tygr se k němu opatrně plížil. Když byl už hodně blízko, ucítil
osel mezi těmi laskominami pach vetřelce a výstražně zahýkal. Když
tygr ten hlučný ryk uslyšel, o krok ucouvl, ale hned se vzpamatoval.
„Jsem přece tygr a vládnu tady,“ povzbuzoval se a opatrnými kroky
postupoval stále blíž. V tom se osel pořádně nadechl, zvedl hlavu k
nebi, nozdry rozšířené, ohon napřímený, uši vztyčené, a třikrát
hromově, nádherně zahýkal, až to bylo slyšet na míle daleko: „Iííááá!
Iííááá! Iííááá!“
Tentokrát měl tygr opravdu nahnáno. „Vždyť mě sežere!“ napadlo
ho a trochu zahanbeně si to namířil zpátky.
Byl už téměř doma, když ho náhle popíchl zbytek hrdosti: „Já se té
nestvůře postavím,“ bručel si pod vousy. „Je to moje povinnost vůči
mým slavným předkům a i kdybych měl zahynout, svou čest ztratit
nehodlám!“ Pln odvahy, vrátil se udatný tygr na pastvinu, kde se
poklidně pásl osel přivandrovalec. Dravá šelma se schovala na kraji
lesa a vyčkávala. Podivné zvíře pokračovalo v pastvě. Čas od času,
buď že ucítil něčí přítomnost, nebo jen pro zábavu, anebo aby si
pročistil hrdlo, vysílal osel k nebi zvučné zahýkání. Tygr si pomalu
zvykal na ten prapodivný zvuk, po němž nic dalšího nenásledovalo.
Den ubíhal. Osel se pásl a tygr číhal. Byla už skoro tma, když se pán
džungle odvážil přiblížit. Osel zahýkal tak rozhorleně, že vylekal
všechnu zvěř v lese. Tygr couvl, ale pak znovu popošel. Osel dal
najevo svou nespokojenost pořádným zahýkáním, ale tygra tím
nezastrašil. To se několikrát opakovalo. Tygr se plížil blíž, osel
naprázdno hýkal. „Tak vida,“ řekl si tygr, který znovu získal
sebedůvěru, „to divné zvíře není nebezpečné. V hrdle má sice hlas
jako hrom, ale to je všechno, co umí!“ A strach byl tentam.
xxx

Zen nás učí vidět skutečnost takovou, jaká je – žádné a priori,

žádné překrucování, žádné promítání vlastních strašáků. Skutečnost
je třeba přijmout takovou, jaká je. To je cesta k osvícení.
xxx
 Želva a dva jeřábi popeloví
(Čína)
V provincii Hu-nan na jihovýchodě Číny žili kdysi mírumilovně
na březích poklidného jezera tři přátelé. Dva velcí šedobílí ptáci se
silným zobákem, s křídly širokými jako plachta a dlouhým pružným
krkem – dva jeřábi popelaví jménem Čching a Čchang, a s nimi stará
želva paní Pi-Huan. Želva měla sice svéráznou povahu, byla
hašteřivá, urážlivá a mrzoutská, ale střežila příbytek, zatímco oba
ušlechtilí ptáci odlétali daleko za úlovkem. A když se vrátili, nalezli
ji vždy na stejném místě… Měli rádi její mohutnou hlavu, pruhovaná
záda i to, jak pokaždé s hartusením zalézala do krunýře. Měli ji rádi
jako důvěrně známou krajinu, jako záchytný bod uprostřed
rozbouřených vod nebo plujících oblaků.
Jednoho večera, když paní Pi-Huan připravovala jídlo, s hlavou
vtaženou téměř do krunýře, jak mívala ve zvyku, prohlásil Čching
uvelebený na větvi, kde si rovnal peří:
„Mám takový dojem, že hladina našeho jezera Klidu povážlivě
klesá.“
„Jako každé léto,“ zabručela Pi-Huan.
„Čím méně je vody, tím lépe se loví,“ dodal Čchang a bezstarostně
se zasmál: „Kríííík, krííík, kríííík!“
„Hm,“ řekl Čchang, „ale já si doopravdy dělám starosti…“
Paní želva pokrčila tlustými rameny a Čchang si dál probíral peří
pod křídly dosud růžovým zobákem.
A čínské nebe do oranžova zbarvené zahalila noc. S posledními
odlesky červánků se všichni tři pohroužili do spánku.
Léto ubíhalo, nespadla jediná kapka deště. Nastalo strašné sucho.
Voda mizela z řek a bavlníková a rýžová pole nemohla být
zavlažována. Také poklidné jezírko obnažilo bahnité dno. Hrozil
hladomor. Jednoho večera se tři přátelé sešli k poradě.
„Musíme se přemístit na sever,“ prohlásil Čching, „celý kraj až ke
Kantonu je postižen suchem. Musíme odtud odletět už zítra!“
„Leťme za novými obzory!“ zvolal Čchang zvesela a zasmál se:
„Kríííík!“
Úsečný hlas ho přerušil.
 „A co já?“ ozvala se Pi-Huan dotčeně. „Jak se odtud dostanu já?
Jsem už stará, můj krunýř je těžký a nemám křídla jako vy! Snad mě
tady nehodláte nechat?“
Oba ptáci se na sebe zkormouceně podívali. To je pravda, řekli si,
nemůžeme tady nechat naši starou družku, určitě by zahynula. Ale
jak to zařídit?
„Musíme najít nějaké řešení,“ řekl Čching.
A všichni tři v odlesku čínského nebe zbarveného do oranžova
ulehli ke spánku s hlavou plnou černých myšlenek.
Nazitří hned za svítání měli opět poradu. Čching postával na pravé
noze, Čchang na levé a paní Pi-Huan zlobně a znepokojeně
vykukovala ze svého krunýře.
„Nepřipadá v úvahu, že tady zůstanu sama a umřu žízní,“ hřímala.
„Stará dobrá přítelkyně, souhlasím s vámi, ale jak vás máme
přemístit? Je to dlouhá cesta!“ povzdychl si Čching.
„A jste těžká, paní Pi-Huan!“ zavtipkoval Čchang. „Když si
vzpomenu, jak jste mi vloni šlápla na nohu! Ouvej…“
„Byla to vaše chyba!“
„Vůbec ne!“
„Možná že jsem na něco přišel,“ přerušil je Čching. „Ulomíme
pevnou větev, já s Čchangem ji budeme držet každý za jeden konec a
Pi-Houan se zakousne uprostřed…“
„Výborně!“ řekl Čchang. „To je skvělý nápad. Aspoň nás paní Pi-
Huan nebude otravovat svým klábosením!“ A srdečně se zasmál:
„Krííík!“ Želva, poněkud lépe naladěna, měla naštěstí tolik rozumu,
že se jen usmála a nic neřekla.
„Paní Pi-Huan,“ řekl Čching důrazně, „hlavně neotvírejte pusu,
protože poletíme ve velké výšce. Máte sice krunýř, ale vaz byste si
zlámala stejně!“
O hodinu později všichni tři vzlétli. Start byl trochu krkolomný,
protože jeřábi nebyli zvyklí na takovou zátěž, ale po chvilce našli
správný rytmus a stejnoměrně mávali mohutnými křídly. Pod nimi se
rozprostírala zničená krajina. Zpustošená bavlníková pole, opuštěná
rýžová pole, zdechliny zvířat. Okolo poledního, jak se přátelé blížili
k severu, se krajina zazelenala a ožila. Odpoledne si podivného
spřežení všimli rolníci, kteří pracovali na poli:
 „Podívejte se, jaká je to chytrá želva!“ volali. „Nechá se nosit
dvěma jeřáby!“
Pi-Huan si dala dobrý pozor, aby jim neodpověděla, ještě pevněji
se zakousla do větve a vychutnávala si pochvaly. Nyní letěli nad
městem s mnoha chrámy, zahradami a pagodami se zlatými
střechami. Doléhalo k nim další pochvalné volání, jímž se paní Pi-
Houan opájela jako vůní kadidla: „To je snad želví královna! Vidíte
ty vzduchoplavce? To je ale důmyslný způsob cestování!“
Oba jeřábi pokračovali v letu v pravidelném rytmu, ale začínali
cítit únavu v křídlech. Nemohli se dočkat, až najdou nějakou řeku
nebo klidné jezero, kde by mohli dosednout na zem.
Právě letěli nad pastvinami a malí pasáčci si na ně ukazovali
prstem. Paní Pi-Houan, která se pochval nemohla nabažit, napínala
uši:
„Podívejte se na ty dva jeřáby popelavé!“ zvolal jeden z chlapců.
„Nesou si vypasenou želvu, aby si na ní pochutnali k večeři. Ti jsou
ale chytří!“
„Hlupáci, ničemu nerozumíte!“ hodlala Pi-Huan zavolat na
pasáčky. Jakmile však otevřela pusu, pustila se větve a zřítila se na
zem. Krunýř se rozbil na padrť. Jeřábi slétli dolů klouzavým
pohybem a na znamení smutku si každý vytrhl z křídla jedno bílé a
jedno šedivé pírko. Chvíli kroužili nad nebohou mrtvou přítelkyní a
potom zmizeli v dáli.
xxx

Moudrý člověk, říká zenový mistr, umí se stejnými pocity přijímat

chválu i hanu. Podobá se plameni svíčky, který hoří rovně a jasně a
nemihotá se při sebemenším závanu. Nic se nás nemůže dotknout bez
našeho souhlasu, sami otevíráme stavidla smutku. Želva se neměla
nechat vyprovokovat urážkou, měla si hledět svého. Urážka,
opovržení nebo kletba vypovídají o smýšlení toho, kdo je pronáší,
jsou jeho problémem a nikoli naším. Nicméně se stává, že výtka je
oprávněná, a my ji musíme přijmout. Kdo z nás je dokonalý? Ovšem
výtka může být též pomýlená, zaujatá nebo nespravedlivá, a proto ji
nechme v ústech toho, kdo ji pronesl. Náš klid a náš osud je v našich
rukou. „V našich zubech,“ nevrle by podotkl duch paní želvy.
 Lev a bílý králíček
(Čína)
Tento příběh je z dávné minulosti. V těch dobách žil v provincii
Heian-Lung-Čian v severovýchodní Číně bílý králíček, jehož nora
sousedila s doupětem lva. Ping-Pang byl roztomilý ušáček, rád
dováděl v orosené trávě a nebylo těžké ho rozesmát a pobavit. Měl
ženu a sedm dětí. Jeho soused Čong-Čang byl naopak starý, nerudný,
namyšlený a samotářský lev…
Onoho rána starý lev právě zvolal: „Sedm dětí! A to je letos už
třetí vrh! Můj milý Ping-Pangu, vy jste vážně nezodpovědný!“
„Ale pane,“ hájil se bílý králíček, „vždyť my nikdy ani tlapkou
nevkročíme na vaše území! O tom jsem děti důrazně poučil!“
„Dost možná. Ale už sama vaše existence je na obtíž, je zcela
absurdní!“
„Ale…“
„Já jsem krásný a ušlechtilý, hlavu mi zdobí hrdá hříva, srst se mi
na slunci jen leskne, můj královský pohled a řev vzbuzují úctu…
kdežto vy jste jen směšní a zbyteční živočichové!“
Ping-Pang se moudře zdržel odpovědi a dál skotačil na slunci. Ale
právě když předvedl tři krásné přemety před lvím doupětem, lev se
strašlivě rozlítil.
„To by stačilo!“ zařval. „Nebudu už déle snášet vaše drzé
způsoby. Dávám vám osmačtyřicet hodin, abyste si našli nějaký jiný
pelech. Jestli odsud ta vaše všivá rodinka nevypadne do dvou dnů,
všechny do jednoho vás rozdrtím tlapou.“
„Ale pane,“ ohradil se poplašený králíček, „jak máme tak rychle
najít vhodnou písčitou, pěkně prosluněnou půdu, abychom si mohli
vyhrabat novou noru? Mějte smilování, pane, vždyť moji maličcí
nemají ani kožíšek a jsou ještě slepí. Snažně vás prosím, pane, dejte
nám čas…“
„Dva dny, ani o vteřinu déle!“ zařval Čong-Čang.
Bílý králíček zamyšleně odhopkal domů. Přemýšlel až do večera.
A pak se mu vrátila dobrá nálada.
„Náš problém jsem vyřešil,“ svěřil se ženě. „Už se ničeho nemusíš
obávat.“
 S klidnou myslí ulehl a všichni v pelíšku spokojeně usnuli.
Nazítří, sotva nastal růžový rozbřesk, vypravil se Ping-Pang k
doupěti svého hrozivého souseda.
„Ach, velký a mocný Čong-Čangu!“ řekl s hlubokou úklonou,
„včera jsem na váš rozkaz, urozený pane, hledal místo pro naše nové
obydlí…“
Lev s mručením přikyvoval.
„… a přitom jsem na druhé straně hor potkal zvíře, které tvrdilo,
že je nejsilnějším a nejmocnějším vládcem tohoto údolí a celého
kraje kolem dokola! A pak příšerně zařvalo. Vypadalo tak děsivě, až
mi ztuhla krev a ještě teď se třesu!“
„Ty hloupá bílá koule, ty ubohý králíku jeden divoký! Proč jsi
tomu nafoukanému zvířeti neřekl, že nejsilnější a nejmocnější jsem
JÁ, že tady nade vším vládnu JÁ?“
„Však jsem mu to říkal, pane! Smál se a odpověděl, že by vás
uzemnil jedním plácnutím tlapy, že by vás rozmázl jako mouchu!“
„Uuuáááá!“ vybuchl starý lev. „Ten náfuka, ten šašek si myslí, že
mě rozdrtí máchnutím pracky? Doveď mě k němu a já z něho
nadělám fašírku!“
„Ale…“ zapochyboval Ping-Pang.
„Snad se nebojíš?“ posmíval se lev a zařval: „Jde se, hned teď!“
„Ano, pane,“ řekl králíček pokorně.
A zatvářil se tak poníženě a kajícně, tak poslušně, že kdokoli jiný
nežli lev by se měl na pozoru.
Cesta byla dlouhá, protože Ping-Pang běžel různými oklikami,
zatímco jeho společník se nepřestával zbytečně rozčilovat: „Cože!“
mumlal si. „On se odváží vyzývat MĚ, Čong-Čanga! To je ale
drzost! Však já toho hejska a vejtahu naučím! Zbude z něho jen
kostra pro hyeny, zdechlina pro supy!“
A jak se cesta protahovala, rozpaloval se starý lev čím dál víc.
Byla téměř tma, když se Ping-Pang zastavil:
„Pane lve,“ řekl a udělal pukrle, „ten, který tvrdí, že vás
rozmáčkne jedním máchnutím tlapy, je na dně téhle studně.“
Čang-Čong se ihned vrhl k obrubni studně a naklonil nad ni svou
rozzlobenou tvář. Spatřil strašlivé zvíře, jehož vyceněné pysky
odkrývaly ostré tesáky. Čong-Čang se zachvěl, ale vzpamatoval se.
Jeho tvář se zkroutila vztekem a odpověděl mu příšerný škleb. Ať se
vztekal sebevíc, to zvíře mu odpovídalo stejným způsobem. Čong-
Čang metal blesky, jeho sok dštil oheň a síru a jejich řvaní se spojilo
v jeden hrozný ryk:
„Vrrrrruuuuuáááá!“
Ozvěna zvolna doznívala, když Čong-Čang uslyšel pobavený
smích. Pár kroků od něj panáčkoval králíček na zadních a smál se mu
do očí. V té chvíli starý lev pocítil náhlou únavu z dlouhé cesty, tíhu
svého věku a smutek z osamění. Pochopil, že se zlobil na svou
vlastní podobu, která se odrážela na hladině studny. A zastyděl se.
Rozhodl se, že se do svého doupěte už nevrátí a zbytek svých dnů
dožije na této straně hor.
Ping-Pang si uhladil vousy a klidně se vrátil domů.
xxx

„Co je cesta?“ zeptal se žák.

„Schopnost jasně vnímat, jak se věci mají,“ odpověděl zenový
mistr.

O dívce Rjónen
Rjónen, jejíž jméno znamená „snadné porozumění“, byla dívka
obdařená všemi půvaby. Měla bělostnou perleťovou pleť, na křehké
šíji těžký uzel hustých vlasů, oči hluboké jako jezero. Byla útlá, její
pohyby byly ladné a elegantní. Rjónen pocházela z urozené
válečnické rodiny samurajů, měla velký hudební talent, malířské
nadání a smysl pro poezii. Sama císařovna si jí všimla mezi všemi
dvorními dámami a přizvala ji do kruhu svých nejbližších. Rjónen
bylo tehdy sedmnáct let. Příběh se odehrál někdy kolem roku 1700, v
období Edo, za panování šóguna Tokugawy Jošimuneho, jehož
moudrá vláda zajistila Japonsku dlouhé období prosperity a míru.
Rjónen nejenže byla nesmírně krásná, navíc se u ní nadání ducha
družilo s dobrotou srdce, a proto ji všichni milovali, od
nejvznešenějších dam po nejposlednější služku. Jaký tedy zavládl
všeobecný údiv, když oznámila, že si přeje odejít do ústraní kláštera
a tam se věnovat studiu zenu. Vyplašená rodina se proti tomu
jednoznačně postavila. Rjónen se nedala. Nakonec byl sjednán
kompromis: nejprve se musí vdát a mít tři děti, z toho jednoho
chlapce, aby zajistila pokračování rodu, a teprve potom, pokud by si
to stále přála, si bude moci oholit hlavu a chodit po žebrotě s miskou
v ruce anebo skrýt svou krásu v klášteře. Rjónen ctila rodinu i
předky, a tak se podvolila. Život se vrátil do normálních kolejí a
rodina se domnívala, že na svůj vrtoch dočista zapomněla. Vždyť se
provdala v devatenácti letech s náležitou okázalostí za urozeného
šlechtice a povila mu dvě děvčátka, která, jak se zdálo, vyrostou ve
stejné krasavice jako jejích matka, a také statného a klidného hošíka,
malého Ošibu.
A tu jednoho rána oznámila Rjónen užaslé rodině, že je musí
opustit, aby naplnila svůj osud. Přála si odejít do zenového kláštera a
stát se mniškou. A protože se nikomu, ani rodičům, ani manželovi,
ba ani dětem nepodařilo ji od jejího úmyslu odradit, odešla. V
šestadvaceti letech byla Rjónen v rozpuku krásy a mateřství jí na
kráse ještě přidalo. Když přišla do kláštera v Edu a požádala
zenového mistra Tetsugjú, aby ji přijal za svou žačku, dlouze se na ni
zadíval a řekl:
„Rjónen, jsi příliš krásná, tvé vlasy jsou příliš husté a lesklé a v
tvých očích, hlubokých jako jezero, se skrývají různé čáry. Způsobila
bys v našem společenství mnoho zmatku a neklidu. Nemohu tě
přijmout.“
Rjónen si tedy oholila hlavu, zbavila se všech šperků včetně
náramku, který od nejútlejšího dětství nosila na kotníku, oblékla si
nuzné šaty a předstoupila před zenového mistra Hakua v zastrčeném
klášteře daleko od hlavního města. Mistr se na ni dlouze zadíval a
řekl:
„Rjónen, vidím, že máš oholenou hlavu a na sobě ošuntělé šaty, a
podle tvých slov usuzuji, jak moudré je tvé srdce a jak jsi ctnostná,
ale jsi příliš krásná a tvoje perleťová pleť by popletla hlavu nejen
mým mladým žákům, ale dost možná, že by rušila pří meditaci i
starší mnichy. Nemohu tě přijmout.“
Rjónen tedy odešla a jak tak putovala, stále přemítala. Jednou
zrána, když šla kolem prodavače smažených placek, popadla
rozpálenou pánev, přitiskla si ji na pravou tvář a držela ji tam tak
dlouho, až si způsobila šerednou ránu. Za pár okamžiků se její
výjimečná krása navždy rozplynula.
xxx

Posečte ječmen před okny!

Ať zase vidím
na vzdálené hory.
BusonTaniguči (1715-1783)26
xxx

Zen učí, že jsme sice z tohoto světa, ale nesmíme se v něm nechat
zavřít a překážky máme odstraňovat. Neboť bydlíme v otevřeném
domě, v němž sotva znatelný „vánek“ otvírá postupně jedny dveře za
druhými až k nekonečnu, až ke „vzdáleným horám“.

O volavce popelové
(Indie)
Tento příběh patří minulosti. Žil jednou jeden manželský pár
chudých rolníků a ti měli jediného syna Korata. Byl to hodný a
poctivý mládenec. Obdělával rodinné políčko a v lese řezal dříví,
které chodil prodávat do města na trh. A protože byl šetrný a
pracovitý, mohli se na něho staří rodiče spolehnout. Korato byl
spravedlivý člověk, nad nímž bděli bohové… .
Když jednoho rána pracoval v lese, zaslechl z vrcholku borovice
tlumený zvuk.
Nastražil uši… a nic. Sotva však na chvíli odložil sekyru, zdálo se
mu, že znovu slyší volání: „Kri, kri, kri…“
„Je tam někdo?“ zeptal se a zpytavě hleděl do koruny stromu.
„Pane, prosím vás, pomozte mi! Jsem zraněná,“ ozval se
libozvučný hlásek.
Korato vyšplhal na strom, a když dosáhl koruny, objevil tam ve
větvích schovanou volavku popelavou s poraněným, schlíple visícím
křídlem. Bylo to překrásné stvoření. Urostlá volavka stála zpříma na
dlouhých štíhlých nohách, ačkoli byla poraněná. Rozkošně působilo i
dlouhé peří na ocase, protáhlý krk a skvrnka na hlavě typická pro
tento druh ptáků… a také popelavé peří všech odstínů břidice, celá
škála šedých, jemně sladěných tónů házela v ranním slunci stříbřité
odlesky. Korato byl okouzlen. A jelikož nedokázal volavku odnést,
sehnal jí vodu a potravu a takto o ni pečoval po několik týdnů.
Rozprávěli spolu. A ona mu vyprávěla svůj příběh.
„Před dávnými časy,“ pravila, „jsem byla princeznou na dvoře
velkého panovníka Mahájány, který vládl tisícům králů. Ten mocný
vladař měl tři syny: nejstaršího Mahánadu, prostředního Mahádévu a
nejmladšího. Provdat jsem se měla za nejstaršího, ale milovala jsem
nejmladšího, něžného a mírného Mahásattvu, a utekla jsem s ním.
Chytili nás a mne usmrtili. Od té doby jsem připoutána ke kolu
života a podstupuji koloběh znovuzrození.“
„Korato,“ řekla jednoho večera, „připomínáš mi Mahásattvu,
nejmladšího syna panovníka Mahájány, protože jsi mírný a dobrý
jako on.“
Když Korato nazítří vyšplhal do koruny borovice, volavka
popelavá tam už nebyla. Uzdravila se a odletěla. Mladík posmutněl.
Mlčky pracoval, nejedl. Rodiče si o něho dělali starosti. Jeho matka,
tvrdá a praktická žena, bědovala:
„Co s námi bude, jestli náš syn zemře? Stěží se mi podařilo
našetřit do džbánku pár měďáků. Brzy budou pryč…“
A lomila zoufale rukama.
Za několik dní zaklepal někdo jednou zrána na dveře chýše.
Korato už odešel do lesa, takže otevřela matka. Na prahu stála krásná
dívka s vakem v ruce.
„Hledám jistého Korata,“ řekla.
„A co mu chcete?“ zeptala se matka nedůvěřivě.
A dodala nevlídně:
„Není tady, vrátí se až za tmy.“
„To nevadí, počkám na něj,“ řekla dívka mírným hlasem a usadila
se před domem vedle svého vaku.
Zůstala tam celý den. Když rodiče procházeli kolem ní a zvědavě
po ní pokukovali, odpovídala jim plachým úsměvem. Konečně se
Korato vrátil domů. Byl unavený a smutný jako ostatně každý den od
chvíle, kdy odletěla volavka popelavá, která si podmanila jeho srdce.
„Dobrý večer,“ pozdravila ho krásná dívka.
„Kdo jste?“ zeptal se Korato.
„Musím vám něco důležitého říci…“ řekla s úsměvem.
 „Tak pojďte dál,“ odpověděl Korato unaveně.
Ale když se na prahu setkal s jejím pohledem, zahlédl v očích
záhadné dívky šedavý odlesk nekonečného nebe a jeho srdce se
rozbušilo.
„Pane Korato,“ řekla krásná poutnice, „jmenuji se Skromná Osaku
a umím šít, tkát, vařit a rozdělávat oheň. Žádné práce se neštítím.
Chtěla bych se za vás provdat.“
Korato na krasavici ohromeně zíral.
„A budete také uklízet chýši, zametat před prahem a starat se o
nemocného otce?“ vyptávala se matka.
„Budu poslušná snacha a budu vám k službám, matko,“
odpověděla Skromná Osaku se sklopenýma očima a lehce se uklonila
na znamení úcty.
„Ožeň se s ní tedy!“ rozhodla matka.
A tak se také stalo.
Poté co se Korato se Skromnou Osaku oženil, poznal nejen její
krásu, ale i její dobré srdce, skromnost, odvahu a pracovitost.
Vykonávala veškeré práce, aniž si kdy postěžovala. Matka byla
spokojená. A do mladíkova srdce se pomalu vracelo štěstí.
Čas plynul. Matka, která teď neměla téměř nic na práci, měla čas
na přemýšlení. Jednoho dne řekla snaše:
„Skromná Osaku, náhodou jsem se podívala do vašeho vaku, který
jste schovala do kouta ve skříni, a našla jsem v něm kus skvostné
látky. To vy jste ji utkala?“
„Ano, matko.“
„Nuže, dcero, proč se nepustíte do práce? Opatříme vám
tkalcovský stav a vy nám můžete utkat látku! Mohli bychom ji prodat
ve městě!“
„Matko,“ odvětila plaše Skromná Osaku, „jsme sice chudí, ale nic
nám neschází. Ta práce skrývá určité nebezpečí…“
Ale matka jí nedopřála sluchu, její nitro bylo zmítáno nejedním
nesplněným přáním. A začala usilovně naléhat na syna. Až nakonec
jednoho večera řekl Korato ženě:
„Má milá, proč nechcete utkat tu nádhernou látku, kterou matka
viděla ve vašem vaku? Utržili bychom za ni spoustu zlaťáků. Matka
by místo měďáků mohla uložit do truhlice zlaté mince. Konečně
bychom zbohatli!“
Skromná Osaku se podvolila, ale muže varovala:
„Abych utkala tu látku, musím se na měsíc zavřít na půdu a nikdo
mě nesmí rušit!“
Uběhly čtyři dlouhé týdny. Když se Skromná Osaku znovu
objevila, byla bledá, pohublá a vyčerpaná, téměř na pokraji smrti, ale
v rukou držela vzácnou látku zářivých barev, hřejivou a chladivou
zároveň, na dotek jemnou jako hedvábí, lehkou jako chmýří, zkrátka
látku, jakou jaktěživ nikdo nespatřil. Korato ji šel prodat do
sousedního města a jeden velmož mu za ni zaplatil deset tisíc
zlatých. Korato se vrátil domů celý blažený. Rodičům koupil krásný
dům. Stal se váženým obchodníkem s dřevem. Skromná Osaku
zůstala stranou všeobecného nadšení, vždyť se jen stěží zotavovala
po vyčerpávající práci. Její kdysi tak důvěřivý pohled velmi
zesmutněl. Nicméně její křehké zdraví se časem upevnilo. Nikdo z
rodiny tomu však nevěnoval valnou pozornost. Sám Korato se
zaobíral důležitějšími a pro něho novými záležitostmi…
Matka si zvykla na přepych, jako by v něm žila odjakživa. Žila na
vysoké noze, pořizovala si drahé oděvy a dopřála si dokonce i
nosítka. Snažila se vyrovnat nejurozenějším ženám ve městě.
Jednoho dne si všimla, že pomalu ubývá zlaťáků v truhle, odkud si je
zvykla brát po libosti. Zbývalo jich tam povážlivě málo. Tehdy si
vzpomněla na snachu.
„Dcero,“ řekla neomaleně, „pustíte se znovu do práce a utkáte
látku, aby ji syn mohl prodat v hlavním městě a možná i u dvora…“
Snila už o hromadě zlaťáků a jak si jimi naplní truhlu.
„Matko!“ poznamenal chabě Korato, „víte přece, že to tkaní je
velmi vyčerpávající a že moje žena potom dlouho churavěla…“
„Hlouposti!“ přerušila ho matka. „Mladí si dnes stěžují pro nic za
nic!“
Chodila za synem se svou žádostí každý den a nedopřála mu
chvilku oddechu. Střídavě naléhala, přikazovala, lichotila nebo si
hořce stěžovala:
„Ty odmítáš splnit poslední přání staré matce, která se ti tak
obětovala?“
 Korato nakonec podlehl.
„Udělej, co po tobě matka žádá!“ přikázal Skromné Osaku.
Jeho něžná žena na něho vrhla dlouhý pohled, v němž se mísilo
zoufalství i pokora:
„Tentokrát,“ pronesla pouze, „budu muset na půdě zůstat tři
měsíce.“
„A ne abyste tam lenošila, snacho!“ křikla za ní matka, když
Skromná Osaku odcházela na půdu.
První měsíc se netrpělivá matka ovládla. Ale hlodalo v ní
podezření: „Co tam asi snacha provádí, místo aby pracovala?“
domýšlela se. „Do práce se jí příliš nechtělo!“ A matku při
pomyšlení, jak se zlaťáky blýskají v přítmí truhly, zalila vlna
chamtivosti. Jednoho rána druhého měsíce neměla matka stání a
nedbajíc zákazu, vylezla na půdu. Přitiskla ucho na dveře místnosti.
Nevycházel odtamtud žádný zvuk, jen sotva znatelný tichý a
pravidelný tlukot tkalcovského stavu. Matka, sžíraná zvědavostí,
zlehýnka pootevřela dveře, aby aspoň koutkem oka škvírou nahlédla
dovnitř. Naskytl se jí pohled, při němž se neubránila zděšenému
výkřiku. U velkého tkalcovského stavu stála volavka popelavá a z
křídel si vytrhávala peří, z něhož tkala nádhernou látku. Volavka
byla samá krev a hlava jí téměř bezvládně visela. Matka zůstala stát
na prahu jako opařená. Volavka sebrala poslední síly a vylétla
oknem.
Navečer ji Korato našel na kraji lesa, neboť s poškozenými křídly
dále nedoletěla. A tak krásná volavka popelavá skonala poblíž
borovice, kde ji Korato kdysi objevil. Paprsky zapadajícího slunce
naposledy rozehrály břidlicové barvy stříbřitých odstínů na jejím
prořídlém peří.

Byli jednou tři jezdci. Ten první byl celý zlatem pokrytý a zářil
jako slunce. Druhý jiskřil v šatu bělostném a stříbrném. A třetí vězel
od hlavy až k patě v matné šedi bronzu. Tři jezdci strašili v hustém
lese poblíž Osaky. Chudí dřevorubci je vídali za studených zimních
nocí a občas zahlédli, jak se v měsíčním svitu lesknou jejich meče. K
smrti vyděšení spěchali domů.
 Jednou o novoroční noci se chudý Gohei třásl zimou ve své
chatrči. Rozhodl se, že vytrhne pár prken z podlahy, aby si mohl
rozdělat oheň. Nezvedl ještě ani tři prkýnka, když vtom se před ním
objevil malinký stařeček, jehož skrýš pod podlahou odhalil.
„Kdo jsi a co děláš pod mojí podlahou?“ zeptal se Gohei.
„Jsem bůžek chudých a u tebe jsem se zabydlel, protože tu chci v
klidu přezimovat,“ odpověděl nezvaný host.
Gohei byl dobrák od kosti, a tak ho pozval k ohni a podělil se s
ním o skromné jídlo. Když bůžek vyprázdnil misku do dna, pohladil
si spokojeně bříško a prohlásil:
„A teď bych si dal pohárek saké!“
„Jenže já žádné saké nemám,“ přiznal se Gohei.
„Cože! Ty nemáš ani kapku alkoholu na oslavu Nového roku?“
„Nabídl jsem ti všechno, co jsem měl,“ řekl Gohei. „Ale vůbec
toho nelituji,“ dodal, „protože jsme si přátelsky popovídali a takový
krásný Nový rok jsem už dlouho nezažil!“
„Jsi správný hoch,“ řekl bůžek chudých, „jenže jsi opravdu příliš
chudý, dokonce i pro mě, proto se z tvé chýše odstěhuji. Ale nejdřív
ti svěřím tajemství, které tě učiní bohatým, budeš-li chtít.“
„A co mám udělat?“ vyptával se Gohei a oči mu svítily.
„Až tudy příště pojedou tři jezdci, chyť jednoho z koní za uzdu a
zastav ho, ať se děje, co se děje!“
Následující noci čekal vystrašený Gohei na jezdce uprostřed cesty,
po které jezdívali. Odbila půlnoc. Přiřítili se jako uragán. První
jezdec měl na sobě dlouhou zlatou halenu a tvář mu zakrývala tak
hrůzostrašná maska, že Gohei ucouvl. A už přicválal ten druhý,
stříbrobílý, který výhružně tasil meč a prohnal se kolem. Posledního,
matně šedavého jezdce ve tmě téměř nebylo vidět. Gohei se na něho
vrhl, chytil uzdu, ale kůň se vzepjal a vytrhl se mu. Tlumený dusot tří
jezdců se ztratil v dáli. Zoufalý Gohei se vrátil domů. Tam našel
bůžka chudých.
„Ach Gohei, Gohei….!“ řekl bůžek a zakroutil hlavou, „ty se
nechceš z téhle bídy vyhrabat? Poslyš, dám ti poslední šanci. Dnes v
noci se zase postav na cestu a pokus se jednoho z těch tří jezdců
zastavit. Jestli se ti to nepodaří, budeš nuzákem do konce života.
Chybí ti jen ODVAHA! Tvůj osud je v tvých rukou,“ naléhal bůžek.
A zmizel.
Zanechal po sobě jen obláček dýmu.
Na druhý den mráz povolil a všude bylo blátivo. Gohei sice
nacvičoval nejméně stokrát každičký pohyb, ale stejně se bál, že
uklouzne. O půlnoci čekal na cestě, pevně rozkročený, smysly
napjaté. Vtom zaslechl v dáli dupot koní. Už je tu první z nich, je
obrovský, zlatý a hrozivý, blyští se v měsíčním svitu. Gohei roztáhl
paže, ale jezdec ho přeskočil mohutným skokem a ujel. A je tu ten
druhý. Gohei se vrhl na otěže, ale ty se jen stříbřitě zaleskly a
vyklouzly mu. Gohei se rozhodl raději zemřít, než by nechal ujet
posledního, bronzového jezdce. Popadl ho za uzdu, pověsil se na ni,
držel se jí zuby nehty a svíral ji ze všech sil. Když jezdec pozdvihl
svůj meč, nešťastný Gohei zavřel oči, ale uzdu nepustil. Smýkalo to s
ním a házelo jako s pytlem rýže, ale on se nepustil. Grošák pomalu
zvolňoval a Gohei otevřel oči. Jezdec byl pryč a místo něho držel
mošnu po okraj naplněnou měďáky.
Gohei nikdy nevlastnil jedinou zlatou nebo stříbrnou minci, nikdy
nebyl bohatý. A teď měl tolik měďáků, že mohl slušně žít. Oženil se
se skromnou, moudrou dívkou, měli spolu kopu dětí a žili šťastně
ještě dlouho, předlouho.
xxx

Symbolem odvahy par excellence jsou hrdinové. Ale i zločinci

mívají odvahu. Odvaha je zvláštní ctnost, která je spojována se zlem
i dobrem. Bez odvahy by byly pouhým tlachem i ty nejkrásnější
ctnosti… samotné ctnosti nejsou ničím.
„Bez odvahy,“ prohlásil mistr při zenovém seššinu,@27 „by zen
byl pouhým snem o zenu.“
xxx

Jamamba
Zen nás učí zbavovat se obvyklého způsobu myšlení. Promlouvá
nikoli prázdnými pojmy, ale pravdivými slovy, která míří přímo do
našich srdcí.
xxx
 Žili jednou… dva mniši, kteří měli namířeno
do kláštera v Edu. Na cestě je zdržel
manželský pár, který je požádal, aby požehnali
jejich novorozenému synovi, domu a stádu. Ze
slušnosti a ohleduplnosti vypili mniši jeden
dva pohárky saké. Teprve stáli na kraji lesa,
když už se stmívalo.
Jeden z mnichů byl slepý a jeho druh mu sloužil jako průvodce.
„Ničeho se neboj, Džiró!“ řekl mnich, který šel jako první.
„Musíme projít lesem, ve kterém jsou prý strašidla a čarodějnice, ale
budu mít oči na stopkách a ochráním tě před vším zlým.“
A dodal poněkud silnějším hlasem:
„Drž se mě za ruku a s odvahou vpřed!“
Když se oba mniši ocitli uprostřed lesa, z houští se pojednou
vyřítila ježibaba. Byla to Jamamba, stará bezzubá čarodějnice,
strašná vládkyně lesa. Byla obrovská, měla ohavný nos s velkými
nozdrami a krví podlité oči, v nichž jako by se otáčela ohnivá kola. Z
huby až do pasu jí visel šarlatově rudý jazyk. Okolo hlavy jí vlály
špinavé šedivé vrkoče. Měla dlouhé vyzáblé ruce s úděsnými drápy a
chlupaté nohy, jimiž vztekle podupávala. Mnich kráčející v čele se
rozklepal jako osika.
„Co je ti, bratře? Neslyším tvůj hlas a cítím, že se potácíš skoro
jako já! Prosím tě, ozvi se!“
Vidoucí mnich byl tak ochromený strachem, že ze sebe nevydal
ani hlásku. Děsivá Jamamba už byla na dosah a napřahovala k oběma
mnichům ostré drápy. Měla krhavé oči a ústa se zkroutila v příšerný
škleb.
„Cítím, že ti není dobře,“ řekl slepec. „Nevím sice proč, ale dovol
mi, abych tě teď podpíral a vedl tě já. Opři se o mne!“ Slepec pevně
sevřel svého druha a táhl ho směrem k Jamambě, kterou neviděl.
Ohromená ježibaba viděla, jak si to oba mniši míří rovnou k ní.
Zdálo se, že se jí nebojí a na její děsivý zjev nedbají! Jamamba
vyplázla dlouhý, rudý a slizký jazyk až k chlupatým nohám. Zpražila
je svým žhnoucím pohledem. Pohrozila jim zahnutými drápy.
Zbytečná námaha! Slepý mnich vedl oba rozhodným krokem stále
vpřed.
Zhrzená Jamamba se rozplynula ve vzduchu a zmizela.
 xxx

Tento příběh nutí k zamyšlení: kdo z těch dvou byl vlastně

postižený?

Dešťový drak
(Čína)
V zemi zvané Čína vykonávají draci velmi důležité funkce.
Například když Rudý drak, zvaný též Ohňový, otevře oči, nastane
jitro, a když je zavře, padne tma. To je velká zodpovědnost! Drak
hromů a blesků má na starosti bouře. Také náročné zaměstnání!
Nebo Mračný drak, ten musí stejně jako pasáček ovečky nahánět
mraky dohromady. A není nic hravějšího a mazanějšího než mráčci!
Schovávají se, mění se ve lva, žraloka nebo žirafu, trhají se a mizí…
je s nimi těžké pořízení! Anebo draci, kteří mají za úkol létat za
sluncem nebo měsícem a kousat je do pozadí, aby někde nelelkovali,
ti jsou nejméně oblíbení a přitom vykonávají tak těžkou práci! A co
teprve Dešťový drak! Musí vodou z kouzelného džbánu polévat hory,
lesy a rýžová pole, ani málo, ani moc, zkrátka je to vyčerpávající
lopota, na kterou je třeba se plně soustředit. Představte si, že by z
roztržitosti pokropil třeba poušť Gobi!
Je tudíž pochopitelné, že draci si čas od času potřebují odpočinout
a povyrazit se. K tomu mají nejlepší příležitost při oslavě narozenin
císaře všech draků. V nebeském paláci se pořádají velkolepé hody,
jídlo a pití zdarma, samý smích a zpěv. Onoho roku trvala bujná
hostina už tři dny. Všude v sálech a po chodbách se povalovali
hodovníci. Dešťový drak vyspával kocovinu a mohutně chrápal. Ale
jak známo, pro draky znamená jeden den to, co pro lidi jeden rok. A
zatím na Zemi, na velké čínské planině, byla situace na pováženou.
Za poslední tři roky ani kapka deště! Obyvatelé se vypravili s
prosbou za malým Zlatým drakem, který létá jako posel mezi lidmi a
draky.
„Pane draku, zachraň nás! Ani kapka vody! Kostry zvířat se válejí
po planině, všichni umřeme hlady!“
„Pokusím se,“ řekl soucitně Zlatý drak a odletěl do nebeského
paláce.
 Když dorazil k císařskému dvoru, naskytl se mu neutěšený pohled.
Všude rozvalená těla, na kobercích, po chodbách. Konečně našel
Mistra dešťů a pořádně jím zacloumal. Nedostal z něho víc než
mručení:
„Nechte mě spááát!“
„Ale pane, na zemi umírají lidé. Hrozí jim, že vypukne strašný
hladomor. Okamžitě potřebují vodu!“
„Nechte mě spááát!“
Na chodbě potkal malý Zlatý drak jakžtakž střízlivého Mistra
hromů. Vysvětlil mu, co se děje. Lehce vrávorající Drak hromů a
blesků spojil síly s malým Zlatým drakem a znovu zacloumali
Mistrem dešťů.
„Probuďte se! Rostliny, rýžová pole a chudáci obyvatelé velké
čínské planiny potřebují vodu!“
„Vždyť se oslaaavuje!“ vykoktal Dešťový drak. „Nepodniknu nic,
dokud mi to nepřikáže sám císař!“ stál na svém s opileckou
umíněností.
Prosili ho, ale marně.
Byla to bezvýchodná situace. A tak se malý Zlatý drak rozhodl, že
půjde a vyruší císaře. Ale před soukromými komnatami Jeho
Veličenstva ho zadrželi dva urostlí draci vyzbrojení halapartnami a
dovnitř ho nepustili: „Tam nesmí nikdo vstoupit pod trestem smrti!“
Dráček se tedy vzdálil a ze zoufalství si kousal drápy. Myslel na
nešťastné lidské bytosti na Zemi, které tam umíraly, a nejvíce myslel
na ty, které se naučil mít rád. Co si počne, aby je zachránil? Odhodlal
se k činu, který je mezi draky považován za nejhorší možný: bez
povolení použít posvátné císařské slovo. Přistoupil k Mistru dešťů a
zatroubil mu do ucha:
„Jeho Veličenstvo ti přikazuje, abys spustil déšť na velkou čínskou
planinu!“
Napůl spící Dešťový drak popadl kouzelný džbán, vylil vodu na
velkou čínskou planinu a zase usnul.
Malý Zlatý drak se vrátil na Zem, a jaká byla jeho radost, když
viděl, že se pole opět zazelenala! Jeho přátelé lidé byli zachráněni.
O týden později byl Zlatý drak povolán do nebeského paláce a
předveden před císaře.
 „Jak ses mohl opovážit zneužít mé posvátné slovo a udělovat
rozkazy místo mne? Tento zločin je trestán smrtí a já tě mohu
okamžitě nechat upálit zaživa!“
„Já vím, pane,“ řekl dráček se sklopeným zrakem.
„Zdá se, že ,správný’ čin občas vyžaduje porušit pravidla a
neuposlechnout,“ pravil císař zamyšleně a dodal:
„Soucit je cesta ke svobodě.“
A s téměř otcovským gestem dráčka propustil.
xxx
„Mistře, poučení z tohohle příběhu je jasné!“
„A jaké je to poučení, Tošibu?“ zeptal se zenový mistr.
„Soucit, který malý Zlatý drak projevil vůči lidem, je ta
nejkrásnější ctnost.“
„Jsi si tím jist, Tošibu? Já si myslím, že poučení je úplně jiné…“
A po chvíli ticha dodal:
„Potkáš-li Buddhu, zabij Buddhu!“
Žáci seděli kolem mistra v přítmí soumraku. Nejeden z nich té
noci dlouho přemýšlel o záhadných mistrových slovech.

Černé havraní peří

Stalo se to velmi, velmi dávno, v dobách, kdy ptactvo umělo
mluvit a kdy havran míval šedé peří. Byl to elegán a na svém
zevnějšku si dával záležet. Jednoho dne se vypravil za sovou, která,
jak známo, měla barvířskou živnost.
„Milá sovo, moje šedé peří je příliš fádní, rád bych je vyměnil za
nějaké veselejší a nápadnější!“
„Nemám času nazbyt!“ hartusila sova. „Řekněte mi přesně, co
chcete! Mám tu ještě jiné zákazníky, které musím dneska obarvit!“
„Nuže,“ zamyslel se havran, „docela by se mi líbilo peří, jako má
žluna: krásně lesklá zelená záda, na bříšku světlejší zelenou, pak
světlešedou, jinak mandlově zelený odstín, červenou čepičku a
samozřejmě černý knírek. A málem bych zapomněl: uprostřed knírku
červenou skvrnku…“
„To je mi nějak složité, húúú….húúú, „ hučela sova.
A dala se do práce. Vařila a míchala barvy v ohromných kádích.
Ale byl to těžký úkol a začalo se stmívat.
 „Chtěl jsem vespod jemnější barvu, světle zelenou!“ namítal
havran. „A čepičku chci purpurově červenou, kdežto ta vaše barva je
do fialova! To není ono!“
Sova mlčky pokyvovala šešulkou, urputně míchala barvy a potila
se.
„Jak vidno,“ prohlásil zklamaně havran, „jaktěživ se vám to
nepovede! Nejjednodušší bude, když vyzkoušíme něco jiného.
Přemýšlel jsem a myslím, že nejvíc se mi líbí ledňáčkovy barvy:
svítivě modrozelená, na zádech kovová, trochu zrzavé a hnědé
vespod, bílý krk a bude to raz dva!“
„Vy jste mě celou popletl!“ rozzlobila se sova. „Už ani nevím,
kam chcete tu zelenou a kam modrou, kam hnědou, červenou a bílou!
Jestli chcete vypadat jako žluna nebo jako ledňáček!“
A v návalu zlosti kádě převrhla a havrana obarvila… na černo!

O „větrné perle“
(Čína)
Tento příběh patří dávné minulosti. Před mnoha staletími žil v
maličkém království král a ten měl jediného syna. Ha-Tsin byl
pohledný, urostlý hoch, odvážný, vstřícný, milé povahy. Ale měl
jednu vadu: byl pomalý, málo zvídavý a nerozhodný. Byl tudíž
pokaždé na posledním místě v běhu, v zápase, při turnajích nebo
dvorských hrách. A když nejvyšší komoří, otec dívky, kterou princ
Ha-Tsin miloval, pořádal každoroční dožínkové oslavy, všichni
sokové prince předstihli. A tak půvabná Lin-Fang s vlasy černými
jako uhel, s mléčnou šíjí a s očima plnýma hvězd protancovala noc s
někým jiným.
Ha-Tsina to časem začalo velmi trápit, a proto se rozhodl, že se
vypraví za vládcem hor, aby ho požádal o radu. Jel na koni a cesta
byla dlouhá. Překonal tisíce nástrah a překročil osmadevadesát hor.
Konečně dorazil k devětadevadesáté hoře, jejíž svahy byly tak příkré,
že musel sestoupit z koně, vzít ho za uzdu a vydrápat se nahoru.
Když dorazil na vrcholek, spatřil tam pod vysokou borovicí stařenu,
jak tká.
„Co zde pohledáváš, cizince?“ zeptala se ho.
 „Přicházím zdaleka, ctěná matičko,“ řekl zdvořile, jak měl ve
zvyku. „Chci se poradit s vládcem hor a požádat ho o pomoc.“
„Jdi k vodopádu, třikrát zavolej jméno Juta a vládce se ti zjeví!“
Ha-tsin poslechl, postavil se před vodopád a třikrát zvolal:
„Juto, Juto, Juto!“
„Co mi chceš?“ zahřímal silný hlas a v okamžení před ním stál
mohutný stařec. Jeho lebka se dotýkala mraků a bílý vous mu padal
až na dno údolí. Když ho Ha-Tsin spatřil, zachvěl se strachy, ale řekl
odhodlaně:
„Ach, urozený Juto, mám jeden velký nedostatek. Jsem pomalý,
nerozhodný a málo zvídavý. Každý rok mě na dožínkovém plese
předběhnou všichni mí sokové. Má milovaná, nedostižná Lin-Fang s
vlasy černými jako uhel, s mléčnou šíjí a s očima plnýma hvězd tančí
pokaždé s jinými, jen ne se mnou.“
„Princi Ha-Tsine,“ řekl vládce hor, „vidím, že máš upřímné srdce,
a já ti poskytnu, co ode mne žádáš, ale měj se na pozoru, abys s tím
správně naložil.“
S těmi slovy vyndal ze šatů zrníčko velké sotva jako zrnko rýže.
„Toto je ,větrná perla’. Jakmile jí vložíš do úst, poběžíš rychleji
než vítr!“
A vládce hor se rozplynul jako dým.
Princ Ha-Tsin se vrátil do svého království s nadějí v srdci.
Úzkostlivě svíral na hrudi váček s „větrnou perlou“. Konečně přišel
podzim a s ním i dožínkový ples. Princ byl ve střehu, a jakmile
zazněly první tóny, vložil si do úst „větrnou perlu“ a vrhl se k pódiu,
kde vedle svého otce stála půvabná Lin-Fang. A běžel rychle, až
příliš rychle… takže je minul a zastavil se někde uprostřed polí
daleko ode všech. Vrátil se touž cestou zpátky, ale půvabná Lin-Fang
už tančila s jedním z jeho soupeřů. A hned příští jaro se za něho
provdala. Ha-Tsin se velmi rmoutil, už neměl proč žít.
A tak se jednoho dne pln zoufalství vypravil hledat útočiště u
zenového mnicha, který žil v jeskyni nedaleko paláce.
„Ach, mnichu,“ řekl, „nemohl jsem se přiblížit ke své milované,
protože jsem byl příliš nerozhodný a pomalý a byl jsem ve všem
poslední. Vykonal jsem nebezpečnou cestu, zdolal jsem
devětadevadesát hor, setkal jsem se s vládcem Jutou. Ten mi
daroval ,větrnou perlu’, takže jsem byl rychlejší než vítr, ale stejně se
mi nepodařilo přiblížit se k milované Lin-Fang s vlasy černými jako
uhel, s mléčnou pletí a s očima plnýma hvězd.“
Při těch slovech se dědic královského trůnu rozplakal.
„Urozený princi,“ řekl poustevník, „zen nás učí, že se má jíst do
polosyta, pít do polopita, spát ani moc, ani málo. Po celý náš život
musíme na vše hledat SPRÁVNOU odpověď, všechno ostatní je
pouhá iluze.“
Princ Ha-Tsin nastoupil na trůn a vládl dlouho, předlouho. Byl
nejmoudřejším panovníkem, jaký v království vládl za poslední
stovky let. Staré legendy v srdci tajemné Číny o něm vyprávějí
dodnes.

Ledová žena
Byl jednou jeden… osamělý mládenec. Žil v nuzné chatrči a
neměl ani přátele, ani příbuzné. Jednoho zimního rána pozoroval
rampouchy visící ze střechy, které se jako křišťálové kapky třpytily
na slunci. Zvolal:
„Přál bych si, aby mi nebe seslalo ženu, která by byla také tak
bělostná, duhově jiskřivá a nádherná jako led!“
Večer, když se chystal ulehnout, zaklepal někdo na dveře.
„Kdo tam?“
„Já jsem ta dívka, o kterou jste dnes ráno prosil nebe. Přicházím za
vámi, abych se stala vaší ženou.“
Mládenci to nedalo a otevřel. Na prahu stála překrásná dívka. Její
opálové ruce a perleťové tváře zářily v měsíčním svitu.
„Vstupte,“ řekl okouzlený mládenec.
Když se dívka usadila v kuchyni, vyptával se jí:
„Opravdu si mne chcete vzít? Jsem velmi chudý, své služby
nabízím komukoli, kdo má zájem si mě najmout. Já nejsem vhodná
partie a vy jste tak krásná!“
Odpověděla, že o tom ví, a jestli ji chce, zůstane u něho.
Vzali se a celý rok žili v dokonalé shodě. Jednou je pozval na
oslavu narozenin jejich soused, pohostinný a úslužný člověk. Nabídl
jim, že při té příležitosti si mohou u něho dát horkou lázeň, neboť si
nedávno pořídil dřevěnou káď a byl na ni velmi pyšný. Žena odmítla
pod záminkou, že se horké vody bojí jako smrti. Ale její muž na ni
naléhal:
„Nemůžeme přece urazit našeho hostitele, takového hodného
souseda!“
Souhlasila tedy.
Když se večer žena dlouho nevracela z lázně, začal o ni mít
manžel strach. Vydal se ji hledat. Místo ní však našel jen dvě modré
stužky a hřeben plovoucí po vodě.
Ledová žena roztála.
xxx

Zenové příběhy jsou často velmi záhadné. Z našeho příběhu o

„ledové ženě“ plyne zdánlivě jasné ponaučení. Mladý muž z
nevědomosti nebo hlouposti pošle svou ženu na jistou smrt. Závěr je
jednoduchý: „Nejprve mysli, potom jednej!“ To je sice pravda, ale
zenové pojetí je jiné, hlubší.
Co je, to je. Mladý muž nechce vidět skutečnost, jaká je, a tím, že
si věci nepřipouští, například to, že jeho žena je z ledu, uzavírá si
cestu k vysvobození, onu „vznešenou osmi-dílnou stezku“
spočívající v osmi zásadách: správný názor, správné myšlení,
správná řeč, správné jednání, správný způsob života, správné
snažení, správné uvědomění, správné soustředění.
V každém okamžiku našeho žití, je-li správné, je špetka věčnosti.

Lékař, liška a krajta

(Indie)
Před dávnými a dávnými věky, kam ani paměť nedosáhne… žil ve
státě Džambdivida jeden neobyčejně nadaný mladý lékař, který z
nešťastné lásky opustil svůj kraj. Putoval dlouho napříč Indií, až
přišel do vzdálené provincie a rozhodl se, že se tam usadí. Byl to
dobrý člověk – soucítil se všemi živými tvory, neboť dodržoval
„čtyři přísahy“@29 a řídil se pravidly deseti ctností.
Jednoho letního rána, když se ubíral po venkovské cestě, udeřila
silná bouře a spustil se prudký liják. Zakrátko se řeka vylila z břehů a
její rozbouřené vody zaplavily cesty, pole i lesy. Lékař už myslel, že
nastala jeho poslední hodinka. V té chvíli plul kolem trám, nejspíš
kus vyvrácených chrámových dveří. Zachytil se a vydrápal se na něj.
Posloužil mu jako dočasné útočiště. Proud kalné vody smýkal
trámem sem a tam. Lékař usazený na trámu obhlížel okolní spoušť,
když vtom opodál zahlédl topící se zrzavou lišku s vyhaslým zrakem
a schlíplým ocasem. Vyklonil se ze svého provizorního plavidla, co
nejdál to šlo, a snažil se lišku zachránit. Bylo to nebezpečné a lékař
málem ztratil rovnováhu, ale nakonec se mu podařilo vytáhnout lišku
z vody.
Jakmile se liška vzpamatovala z nepříjemného zážitku, oklepala se
a osušila, vrátila se jí chuť do života.
„Pane,“ řekla, „jsem velmi vážená osoba a mám vyhlášenou noru
tamhle v tom lese nad námi. Až voda opadne, pozvu vás na
návštěvu.“
A spokojená se svým proslovem, protahovala se na sluníčku,
vrtěla vztyčeným ohonem a zabrala sama pro sebe skoro dvě třetiny
volného místa. Lékař neřekl ani slovo a dál pozoroval kalnou
bahnitou vodu, která unášela změť všeho možného: kusy dřeva,
mrtvoly zvířat… Byla to smutná podívaná a mladému muži se nad
tím svíralo srdce. Pojednou zahlédl krajtu, jak se marně snaží udržet
nad hladinou. Bez rozmýšlení natáhl ruku, aby jí pomohl, ale liška
zvedla čenich a zvolala:
„Drahý pane, ztratil jste snad rozum? Jen toho hrozného hada
nechte, ať se utopí! Tady není místo pro tři!“ Ale lékař se nedal
odradit a podařilo se mu hada vytáhnout. Když se krajta ocitla na
trámu, rozkošnicky se uvelebila svému zachránci na klíně a lékař jí
přátelsky položil ruku na teplou, skvrnkami posetou kůži, hebkou
jako hedvábí. Krajta mihotala hbitým jazýčkem, natahovala
trojúhelníkovitou hlavu k lékaři a žádala o další laskání.
„Pozor!“ zavrčela liška. „Když se bude takhle kroutit, ještě se
kvůli ní převrhneme!“
„Nebojte se, bude mi klidně spát na klíně.“
Liška pokrčila rameny a znovu se uvelebila na slunci. K
polednímu začala voda klesat a do večera opadla úplně. Liška si
vzpomněla na dvorné způsoby a dlouze lékaři děkovala. Mladé
krajtě, které se tak příjemně odpočívalo, se příliš od nového přítele
nechtělo. Ale nakonec se podivná skupinka rozloučila a každý se
vrátil ke svým záležitostem a svému životu.
Přesýpací hodiny odměřily tři roky. Mladému lékaři se dařilo nad
očekávání dobře. Držel nad ním ochrannou ruku jeden urozený pán,
jemuž úspěšně vyléčil bolestivý otok na noze, a to mu zajistilo
zámožnou klientelu. Ale zůstal dobrým, soucitným člověkem a
pečoval i o chudé, které léčil bez nároku na odměnu. Všichni si ho
vážili a měli ho rádi. Všichni až na jednoho kolegu, který si dlouho
dělal naděje, že se bude těšit přízni onoho urozeného pána, jenže
neuspěl, a proto ho sžírala závist. Jednoho rána vyhledal správce
města.
„Milostivý pane,“ řekl, „musím vás upozornit na jednoho lékaře,
který přišel do našeho města před třemi roky v den povodně. Připlul s
liškou a krajtou, a co je krajně znepokojivé, zachránili se před velkou
vodou na chrámových vratech! Podmanil si jednoho z našich
urozených pánů a nikdo neví jak. V tom budou nějaké čáry. Kdyby
náš dobrotivý princ, jehož občas vídám,“ dodal se skromným
úsměvem, „… mohl být zpraven o tom, že tento chráněnec je zcela
jistě čaroděj…“
Guvernér byl opatrný muž. Dal mladého lékaře zatknout a
uvrhnout do hladomorny. Brzy se na něho zapomnělo – zpráva o
jeho uvěznění nezpůsobila žádný rozruch a onen urozený pán se
tehdy těšil výbornému zdraví a měl jiné starosti. Ale za několik
týdnů se o neštěstí, které potkalo mladého lékaře, doslechli v lese.
Jako první se to dozvěděla liška a hned běžela za krajtou. Z té vyrostl
pořádný had. Měřila tehdy bez osmi centimetrů čtyři metry a vážila
třiapadesát kilogramů. Zvolala odhodlaně:
„Paní liško, my ho zachráníme! I kdybych měla ve svém sevření
zardousit polovinu města!“
„Vymyslíme nějakou lest,“ řekla liška. „Moje sestřička bude brzy
rodit a šikovný doktor se hodí,“ mumlala si pro sebe. „Zkrátka,“
řekla nahlas, „jestli máte čas, rovnou se vypravíme do města!“ Krajta
bleskurychle rozmotala své dlouhé tělo a plazila se tak rychle, že
udýchaná liška volala:
„Pomalu, milá přítelkyně! Stejně nemůžeme nic podniknout,
dokud se nesetmí!“
 Krajta s liškou se ukryly v křoví a vyčkávaly, až se ulice a domy
zahalí tmou. Číhaly poblíž guvernérova sídla, a jakmile se setmělo,
vplížila se krajta do domu, vklouzla do guvernérovy ložnice, kousla
ho do levé nohy a v tichosti se vytratila. Do rána guvernérova noha
děsivě opuchla a působila mu nesnesitelnou bolest. Povolal k sobě
nejlepší lékaře z města, ale ti mu nedokázali pomoci.
„Milosti,“ řekl nejstarší z nich, „jde o nějaký zvláštní jev, měli
bychom se obrátit na astrology…“
„Před tou neznámou nemocí jsme úplně bezmocní…“ povzdechl
si další. Mezi shromážděnými zavládlo tíživé ticho. Vtom jeden
lékař, zahalený do širokého pláště s kapuci, zastřeným hlasem
navrhl:
„Slyšel jsem, že mladý lékař, který do našeho města přišel v den
povodně, zná lék na tento neduh, v jeho kraji prý zcela běžný.“
Šli tedy do vězení pro mladého lékaře.
Jeho přátelé mu tajně pověděli, jaká je příčina nemoci, a tak
guvernéra snadno vyléčil. Ten mu vrátil jeho čest a majetek. Všude
hledali léčitele v plášti s kapucí, aby mu poděkovali. Ale to už liška i
krajta byly dávno zpátky v lese.

Kurtizána Šoei-Jun
(Čína)
Vlasy černé jako uhel dovedně vyčesané do vysokého, složitého
uzlu, tváře jako z porcelánu a drobné nožky… Šoei-Jun bylo patnáct
let a byla tak křehké postavy, až se člověk bál, že ji i mírný větřík
odvane. Byla tou nejžádanější kurtizánou v Modrém pavilonu.
Hodinka strávená v její milé společnosti stála třináct zlaťáků. Matka
ji žárlivě střežila. Pravda je, že zpívala jako slavíček, dotek jejích
prstů byl jemný jako rosa a pohled jejích černých očí bylo pohlazení
samo. Do malého městečka Ju-Hang přicházeli zdaleka, aby se jí
mohli obdivovat. Podávala čaj, hrála na citeru a s těmi, kdož měli
prázdný měšec, hrávala šachy. Pouze zámožní obchodníci nebo
nějaký mandarín na cestách měli přístup do jejích soukromých
pokojů.
Mezi jejími ctiteli byl i hezký mladý muž, chudý umělec, který na
ni zpovzdálí zamilovaně hleděl. Po čase nastřádal nějaké peníze a
mohl Šoei-Jun nabídnout skromný dárek. Když se prodíral mezi
ostatními nápadníky, jejich pohledy se na okamžik setkaly a oba
pocítili, jak jim neznámá něha zaplavuje srdce. Huo držel v ruce
svitek s básní. Podal jej dívce. Mlčky jej od něj přijala. Nazítří přišel
znova, ale neměl dost peněz na nový dárek, a tak se k ní nemohl
přiblížit. Ta hrozná macecha ji dobře hlídala! Až konečně se Huovi
podařilo prodat obraz, mohl koupit honosnější dar a bylo mu
dovoleno popít čaj ve společnosti jeho milované. Prohodili spolu jen
pár slov, přesně jak vyžadovaly předpisy, neboť byli všem na očích.
Ale když se Šoei-Jun s úsměvem uklonila na znamení, že schůzka je
u konce, podstrčila mladíkovi psaníčko. Jakmile byl z dohledu všech,
přečetl Huo s tlukoucím srdcem, co v něm stálo:
Podzim plný deště, větru.
A stesku.
Přítel můj se objevil a mé srdce vyléčil.
O několik řádek níže našel další báseň, která ho dojala k slzám:
Lodníci na pocestné halekají,
někdo popluje, já nikoli.
Někdo popluje… nikoli já.
Bylo tam všechno – láska, naděje, příslib. O dva dny později se
mu podařilo doručit Šoei-Jun odpověď:
Zima mrazivá,
pole zavátá.
Budete-li něžnou družkou mou, ruku v ruce půjdem cestou
necestou.
xxx
Když přišel Huo do Modrého pavilonu, přistoupila k němu
služebná a řekla: „Pojďte za mnou.“
Protlačili se davem. Šoei-Jun je očekávala na svém obvyklém
místě.
„Uděluji tomuto mladíkovi soukromé slyšení,“ oznámila ostatním,
„odměnou za tajný dar.“
Přítomní muži to s úklonou vzali na vědomí. Vyzvala Hua, aby se
posadil vedle ní.
„Chcete se mnou strávit noc?“ zeptala se. „Abychom si mohli
popovídat a blíže se poznat.“
 „Bohužel!“ vzdychl Huo. „Vyčerpal jsem své ubohé zdroje, vždyť
jsem jen chudý umělec. Setrvat s vámi v důvěrné blízkosti je pro mne
nádherný, leč neuskutečnitelný sen.“
Odmlčeli se a smutně seděli vedle sebe. Brzy je vyrušila macecha.
Naznačila Šoei-Jun, že si ji žádá jeden bohatý obchodník. Museli se
rozloučit. Hua to zdrtilo a rozhodl se, že už nikdy do Modrého
pavilonu nevkročí. Své milované napsal poslední báseň:
Dokud budeme jíst zrnka rýže
na tomto světě,
zůstaneme odloučeni.
Až do hrobu ulehneme,
teprve spolu spávat budeme.@30
Týden nato Huo opustil město. Uplynuly dlouhé měsíce.
Jednoho zimního večera hustě padal sníh a všude se rozhostilo
ticho. V Modrém pavilonu bylo jen pár hostů, když tu se ohlásil
nějaký cizinec v cizokrajném oděvu. Na pravé ruce měl prsten s
drakem se žlutýma očima. Byl to boháč, a tak mohl bez průtahů
posedět s Šoei-Jun, tou perlou mezi kurtizánami. Začala hrát na
citeru zádumčivou melodii a zpívala svým libozvučným hlasem.
Návštěvník ji přívětivě sledoval. Náhle vztyčil prst, dotkl se jím
dívčina čela a dvakrát pronesl tato slova:
Běda, přeběda!
A odešel stejně záhadně, jako přišel. Když se večer Šoei-Jun
chystala ulehnout, uviděla v zrcadle, že tam, kde se jí cizinec dotkl,
má na čele černou skvrnu. Marně se pokoušela skvrnu vydrhnout. V
následujících dnech se jí začala šířit po celém obličeji a za pár týdnů
měla Šoei-Jun tvář černou a zbrázděnou jako nějaký zlý duch. Její
krása byla ta tam. Hostům se již nechtělo platit za to, aby ji mohli
spatřit nebo slyšet zpívat. Teď naopak všechny děsila. Macecha ji
vymáchala v kádi, nadávala jí a bila. Ale nic nepomohlo. Přidělili jí
tedy ty nejhorší práce. Stala se z ní ušmudlaná děvečka, z níž si
tropily žerty i ty nejobyčejnější služky. Spát musela stranou od
ostatních na hromadě špinavých hadrů.
Huo se jednoho dne doslechl z úst jakéhosi poutníka o nešťastném
osudu kurtizány z městečka Ju-Hang. Vyptával se na její jméno, a
když se dozvěděl, v jakém ponížení žije jeho milá přítelkyně, prodal
všechen svůj majetek včetně pole, které zdědil. Ohlásil se v Modrém
pavilonu a nabídl maceše, že její dceru vykoupí. Ta souhlasila,
štěstím bez sebe, že se šeredy zbaví. Odešli bez velkých řečí, Šoei-
Jun s tváří zahalenou cípem pláště.
Žili spolu šťastně, ale Šoei-Jun špatně snášela, že se její milovaný
musí dívat na tvář připomínající démona: „Ach, můj manželi, můj
pane, slunce moje!“ říkávala. „Jak ráda bych vám ukázala trochu
snesitelnější tvář!“
Huo ji uklidňoval, ale trápilo ho, že někdy musí ženu schovávat. A
všude si šuškali, že šeredností ji bohové jistě potrestali za nějaký
hrozný čin. Každý měsíc chodili do velkého města prodávat obrazy,
které Huo namaloval. Jednoho dne potkal Huo podivného muže,
který měl na ukazováku pravé ruky prsten s drakem se žlutýma
očima.
„Proč malujete ženy bez obličeje?“ zeptal se přátelsky cizinec.
Huo toho měl mnoho na srdci a svěřil se mu.
„Jsem lékař,“ řekl muž. „Mohu v případě vaší ženy použít recept,
který znám jenom já?“
Huo souhlasil pod podmínkou, že Šoei neodhalí svou zčernalou
tvář. Muž vstoupil do domu a přikázal, aby přinesli vědro plné vody,
a ukazováčkem v něm načmáral záhadná znamení.
„Ať se vaše žena v té vodě umyje,“ řekl. „Pak bude mít tvář jako
dřív.“
Šoei-Jun učinila, jak řekl, a stala se znovu tak krásnou, že svit
slunce bledl v jasu jejích perleťových tváří. Manželé v rozpacích
děkovali svému dobrodinci. Ten zmizel a oni pochopili, že to byl
jeden z nesmrtelných.@31

Lože na východ, lože na západ

(Čína)
Tento příběh patří dávné minulosti. V provincii Šen-Si poblíž
města Šoanu žil tehdy muž, který ve svém srdci choval sžíravou
nenávist vůči urozenému pánovi jménem Jang Ju-Wei. Proč a zač
známo není, jisté je jen to, že Jang Ju-Wei měl být sprovozen ze
světa. V té době se právě oženil s krásnou, milou a upřímnou ženou.
 Když byl jednou Jang Ju-Wei na cestách, vplížil se onen záštiplný
muž ráno do domu, zmocnil se jeho tchána, svázal ho, přiložil mu
nůž na krk a přikázal:
„První manželko, ihned mi řekni, kde je tvůj muž, jinak starci
podříznu hrdlo!“
„Řeknu ti to,“ odpověděla šlechetná žena, zachovávajíc si
chladnou hlavu, „ale mého otce nech být! Přijď dnes v noci do naší
manželské ložnice. Já mám lůžko na západní straně a můj choť na
východní. Snadno ho zabiješ.“
Zlosyn starce pustil a zmizel.
Během dne se Pao-Tai věnovala svým záležitostem jako obvykle.
Byla možná o něco vážnější a zadumanější, ale klidná a vyrovnaná
jako vždy. Pozvala mladou konkubínu Tšu, s níž ji pojilo přátelství.
Držely se za rukávy a dlouho si šeptem povídaly. Když se manžel
vrátil, Pao-Tai mu o návštěvě jeho nepřítele nic neřekla. Jang byl
celý den na cestě a měl za sebou náročný den. Ulehl tedy brzy na
lože, na východní stranu lůžka. Neuběhla ani čtvrtina noci a Pao-Tai
vstala:
„Co je ti?“ zeptal se Jang.
„Nic vážného,“ odpověděla skromně Pao-Tai.
Když se vrátila, řekla:
„Můj drahý choti, není mi dobře. Nevadilo by vám, kdybychom si
vyměnili lože? Lehnu si na východní stranu, a kdybych musela zase
vstávat, nebudu vás obtěžovat.“
Rozespalý Jang s mručením souhlasil.
Před svítáním vládla hluboká tma. Vetřelec se vplížil do domu. V
ruce třímal dlouhý bojový meč. Šel rovnou do manželské ložnice a
jediným máchnutím uťal hlavu spočívající na východní straně lože.
Sklonil se, aby se zblízka podíval na konečně mrtvého Janga, ale
místo něho uviděl bledou tvář Pao-Tai s rozpuštěnými vlasy.
Pochopil, že žena si s manželem vyměnila místo, a jeho duše
poznala, co je to výčitka a soucit.
Rázem z něho vyprchala všechna nenávist, která v něm po mnoho
let dřímala. Přísahal, že ukončí dlouho trvající krvavý spor, který
sužoval obě rodiny. A Jang jako by byl od té doby stejné krve jako
on: Jangova manželka bez váhání, ve vší skromnosti a bez
zbytečných slov obětovala vlastní život pro svého muže a svým
činem dokázala změnit nenávist v lásku a boj v usmíření. Takové
ženy jsou vzácné, a proto je Pao-Tai uctívána a známa po celé Číně a
možná i jinde…
To se vypráví.

Stříbrný zvonek
V oněch dobách žil na venkově poblíž Eda, dnešního Tokia, starý,
velmi moudrý mnich, který byl znám i v nejvzdálenějších končinách
Císařství vycházejícího slunce pro svou zbožnost a stále dobrou
náladu. Tošibu se usmíval na všechny a na všechno. Nástrahy života
přijímal vždy s dokonale vyrovnanou myslí. Jednou se ho jeden
horlivý žák odvážil zeptat:
„Mistře, jak to, že jste stále veselý a nic vás nevyvede z míry, ani
zima, ani horko, ani žízeň, ani hlad, a dokonce ani lidská zloba?“
„Svěřím ti své tajemství,“ řekl Tošibu. „Pokaždé, když se rozezní
stříbrný zvonek, který mi visí nade dveřmi, musím se ovládat, abych
nezačal tancovat, takové mi působí potěšení a radost…“
Tento žák sice dával okázale najevo hlubokou zbožnost, ale měl
zlé srdce. Byl závistivý a žárlil na štěstí bližních. Usmyslil si, že
stříbrný zvonek ukradne, aby také mohl prožívat neustálou radost.
Jedné noci se zmocnil zvonku mistra Tošibua, schoval si jej pod
plášť a utíkal domů. Hned nazítří ho pověsil nade dveře a těšil se, jak
bude vychutnávat nehynoucí štěstí. Čekal, ale nedočkal se. Zvonek
zacinkal desetkrát za den pokaždé, když zafoukal vítr nebo vešel
nějaký host. A NIC. Nic se nedělo a žák neprožíval žádnou radost.
Dokonce ho to cinkání, na které stále číhal, začalo popouzet. I v noci
se mu zdálo, že je slyší. Nechutnalo mu jíst ani pít a stal se
popudlivým. Bylo to tak zlé, že se rozhodí vrhnout se mistrovi k
nohám, poprosit ho o odpuštění a stříbrný zvonek mu vrátit.
A tak jednoho rána zvonek mistrovi přinesl a rozeštkal se
kajícným pláčem. Mistr nevzrušeně připevnil zvonek zpátky nade
dveře a žákovi odpustil. Když si byl žák jist, že vše je doopravdy
odpuštěno, zeptal se mistra:
„Mistře, rád bych porozuměl tomu, proč zvonek, který vám přináší
tolik radosti, pro mne byl zdrojem utrpení?“
 „Cypřiš ve dvoře,“ odpověděl Tošibu.
Připomněl mu tak známý zenový kóan, který znají všichni studenti
zenu:
„Co je to zen?“ ptá se žák.
„Cypřiš ve dvoře,“ zní mistrova odpověď.
xxx

Zen je skutečně „cypřiš ve dvoře“, „žebrácká hůl“, „miska rýže“

nebo… stříbrný zvonek. Zen je tím vším a zároveň tím není. Je tady
a tam, a přitom není ani tady, ani tam. Zen je to, co je prosté, zjevné
a bezprostřední, a přitom zůstává neproniknutelnou záhadou.

Skřivánek a slunce
Jasný a průzračný trylek – skřivánek opojený světlem letí jako
šipka ke slunci, zašpičatělá křidélka, hnědočerné skvrnky na zádech,
vespod světlehnědý a bělavý, to je skřivan polní.
„Poslední uhlíky na obloze, první zažehnutí dne,“ napsal René
Char.
S prvním rozbřeskem okouzluje podmanivým trylkováním,
usilovným a umíněném voláním. Podle jedné japonské legendy kdysi
skřivan neopatrně půjčil slunci peníze, jenže ono mu je nechce vrátit!
Od té doby skřivan každý den od časného rána trylkuje:
„Sluníčko, vrať mi moje úspory, moje živobytí, moje penízky!“
Někdy se hněvá: „Vrátíš mi je už konečně, ty skrblíku, ty lakomče
a hamižníku?!“
A jindy žadoní: „Sluníčko, vrať mi moje semínka, má měsíční
zrnka, mé penízky!“
xxx

Ach, ta tvrdohlavost! Jedna moje teta odmítala uvěřit, že její syn

během druhé světové války zahynul v koncentračním táboře. Celých
pětatřicet let chodila každý den na Východní nádraží a vyhlížela
vlaky přijíždějící z Německa. Domáhala se, aby jí někdo vrátil syna
Pierra – výpravčí, celičký svět, nebesa, Bůh. Podobně i argentinské
matky, „ty šílené ženy z Květnového náměstí“, které pětadvacet let
každý čtvrtek neúnavně obcházejí s transparenty náměstí v Buenos
Aires proti směru hodinových ručiček a marně žádají, aby jim vláda,
spravedlnost, slunce, Bůh vrátila děti!
xxx

Skřivan, zpěváček s malou chocholkou, hnědavými bíle

lemovanými křídly a protáhlým zobáčkem neustále trylkuje; ten
drobný polní ptáček neúnavně a neochvějně zpívá – o naději.
xxx

„Jak dosáhnout probuzení?“ ptá se žák.

„K tomu jsou zapotřebí tři věci,“ zní mistrova odpověď.
„Každodenní cvičení, každodenní cvičení a každodenní cvičení.“

Princ Tu-Ťi a draci

(Čína)
Princ Tu-Ťi byl už od dětství přímo posedlý draky. Hračky nebo
obrázky, na kterých nebyli znázorněni draci, ho nezajímaly. Milující
rodiče mu proto zaplnili pokojíček nejrozmanitějšími draky –
žlutými, červenými, bílými. Nikdy se mu neomrzeli, jeho největším
důvěrníkem byl hadrový drak s rádoby strašidelnou tlamou, kterého
neustále choval v náručí i v srdci. Když dospěl v muže a po smrti
rodičů spravoval majetek, utrácel své jmění za nejrůznější draky.
Povolal si domů nejvýznamnější malíře a nařídil jim, aby pomalovali
podlahy, stěny, dveře i stropy přesně podle jeho přání.
„Kamkoli pohlédnu, tam chci vidět draky,“ řekl jim.
A tak se stalo. Ale Tu-Ťi stále nebyl spokojen. Povolal proto
sochaře, kteří kdysi zhotovili dva zlaté draky pro císařský palác.
„Chci mít kopii těch dvou draků,“ řekl. „A potom vyřežete podobu
draků na všech sloupech a pilířích v domě. Nezáleží na tom, jak
dlouho to bude trvat a kolik to bude stát, jen když budou vypadat
jako opravdoví!“
Umělci a řemeslníci s pomocníky se pustili do díla. Ještě nikdy
nikdo neviděl v žádném domě takové dračí hemžení! Draci
vykukovali z každého kouta a každého výklenku. Byli jako živí, jen
promluvit. Ale princi Tu-Ťimu to stále nestačilo. Povolal k sobě
nejlepšího tkalce z celého království a objednal si u něho sedm
hedvábných závěsů a sedm vlněných koberců s různobarevnými
draky: žlutými, červenými, černými i těmi vzácně modrými…
Zakázka byla splněna. Tu-Ťi mohl být spokojen, ale stejně tajně
bědoval. „Ach….“ povzdychl si. „Co bych za to dal vidět
opravdického draka!“
Právě v té době putoval provincií Velký drak, který má sídlo v
temných hvozdech na severu Číny. Zaslechl, jak Tu-Ťi vzdychá.
„Tenhle princ,“ pomyslel si drak, „má nás draky doopravdy rád.
Jsme všude kolem něj ve všech myslitelných podobách a náš
živočišný druh dokonce uctívá jako nějaké božstvo. Chtěl bych se
mu nějak odvděčit. Ukážu mu svou ušlechtilou tvář!“ Drak se
přiblížil k domu, v němž bydlel Tu-Ťi, a nahlédl oknem do salonu.
Milovník draků, rozvalený na poduškách vyzdobených roztomilými
žlutými, červenými a bílými dráčky, právě zasněně obdivoval
krásného modrého draka na stropě, když jeho zrak zabloudil k oknu a
spatřil úděsnou podívanou: ohavně se na něj pitvořila šeredná tvář se
dvěma tesáky v bezzubé tlamě. A k dovršení všech hrůz se na něj ta
obluda usmívala!
Když princ Tu-Ťi toho nefalšovaného draka uviděl, vyděsil se a
utekl.

Slečna krtková
Ke krtkům jsme nespravedliví! Sice špatně vidí, ale v podzemí se
orientují dobře. A jejich tmavý, lesklý noblesní kožíšek je vzorem
elegance! A co teprve jejich tlapky ve tvaru lopatičky, tak roztomilé i
užitečné zároveň? V našem příběhu bude totiž řeč o jedné krtčí
slečince, o klenotu, výkvětu, přímo zázraku krtčí populace. Její
rodiče, právem hrdí na svou ratolest, byli celkem zámožní, vždyť jen
v nemovitostech vlastnili několik výborně situovaných labyrintů
chodeb! Nyní se chystali provdat své jediné dítě za někoho
výjimečného.
Kdo by to měl být? Na radu jednoho staršího pana krtka, který v
mládí hodně cestoval, pomýšleli nejprve na slunce. Ačkoli mezi
krtky nebylo příliš známé, jejich příbuzní seshora si ho považovali a
velmi ho vychvalovali. Ale jen tak lehkomyslně se zavázat by nebylo
dobré, v sázce je budoucnost milovaného dítěte. Rodiče se proto
obrátili na zkušeného detektiva, aby jim obstaral podrobnější
informace. Po několikatýdenním šetření jim bylo sděleno:
„Ta osoba přímo září!“
„Ach!“ vydechli obdivně rodiče.
„Ale jedna drobnost mi dělá starosti,“ řekl slídil. „Stačí jediný
mrak a ztrácí lesk, zatemní se nebo dokonce zmizí!“
„Jestliže jsou mračna mocnější než slunce, chceme, aby byl naším
zetěm mrak. Běžte a najděte pro naše drahé dítě nějaký vysoce
postavený obláček!“
Detektiv se tedy vydal na průzkum nebeské klenby. Hledal
dlouho. Obešel a prozkoumal všechny druhy oblaků: vysoké, střední
i nízké, vrstevnaté i kupovité… až objevil hezkého mladého mráčka,
dobře stavěného, velmi šarmantního v bílém obleku s šedivým
lemováním. Chystal se, že mu sdělí lichotivý návrh dívčiných rodičů,
když vtom zadul vítr a rozpůlil elegána vedví, rozfoukal ho na
kousíčky, až se ztratil úplně. Do krtčí nory se detektiv vrátil ve
sklíčené náladě.
„Dobrá,“ připustili rodiče, „nechali jsme se zmást zdáním.
Správným zetěm bude vítr!“
Takže vítr, ale jaký? Mistrál, scirocco, loňský vítr? Nebo
harmattan, chinook, zefír, samúm z náhorních planin Alžírska nebo
bóra z teplých ostrovů či jihozápadní vítr s dešti, severák či jarní fén?
Detektivovi z toho šla hlava kolem. Vtom si všiml krásného, svěžího
východního větříku, který zprudka dorážel na vysokou hromadu
hlíny, a zvědavě ho pozoroval, jak se nevzdává a fouká, až málem
ztrácí dech, a fouká a fouká.
„Jen to zkoušej!“ posmívala se mu hromada hlíny. „Se mnou
nehneš, jsem silnější než ty!“
„To je neuvěřitelné!“ pomyslel si detektiv. „Ta hromada hlíny
odolá i větru, který se jen marně namáhá! Musím přehodnotit svůj
názor. Vítr není ze všech nejsilnější. Zbytečně bych se vracel do
krtince, vím předem, co mi rodiče řeknou: vyjednávejte s tou
neohroženou hromadou, která se nezalekne ani slunce, ani mraků, ani
větru.“
Začalo slibné jednání, ale pojednou detektiv vidí, že se hromada
začíná před jeho očima rozpadat. Opadávaly z ní celé hroudy, drolila
se, až se nakonec rozpadla docela. Podemlela ji totiž obrovitá krtčí
velestavba.
A co myslíte, že se stalo potom?
Slečna krtková se provdala za… krtčího mládence.
xxx

„Nač se plahočit světem?“ řekl zenový mistr. „To, co tak zaníceně

a usilovně hledáte, je zde. Podstata Buddhy je ve vás.“

Kouzelné zednické kladívko

(Čína)
Zenový příběh říká vždy víc, než o čem vypráví, hraje na strunu
naší vnímavosti a otvírá cestu věčnému brahma.
Huo-Han záhy ztratil otce. Ve svých třinácti letech byl považován
za zázračné dítě. Matka ho zbožňovala a všichni mu předpovídali
skvělou budoucnost. Podle rodinné tradice se měl stát významným
mandarínem a váženým učencem. Sám guvernér mu předem vyhradil
čestné místo po svém boku. Když šel Huo-Han jednou ráno jako
obvykle do školy, potkal na ulici velmi krásnou dívku jménem
Ts’ing-ngo. Rázem se do ní zamiloval a jeho dosavadní život se
zakymácel jako loď, kterou znenadání zastihne bouře, loď změní
směr plavby a uvízne u neznámého břehu.
Na Huo-Hanovo úporné naléhání podnikla matka nezbytné kroky
u dívčiných rodičů. Ts’ing-ngo byla z vážené rodiny. Její otec,
bývalý správce chrámu, se uchýlil do hor, ale před odchodem vydal
příkaz: dcera se stane zbožnou mniškou a nesmí se vdát. Když se to
Huo dozvěděl, propadl zoufalství. Jeho bolest byla tak prudká a silná,
že se matka strachovala o jeho život. Jednou ráno však Huo,
zahloubaný do svých myšlenek, vyšel z domu a srazil se se zbožným
mnichem. Huo se omluvil a svatý muž mu odpověděl úsměvem. V
ruce držel zednické kladívko a pohrával si s ním. Huo se ho
bezmyšlenkovitě zeptal:
„Nač máte v ruce to kladívko?“
„Je to zázračný nástroj,“ řekl zbožný muž, „umožňuje mi
vytloukat do zdí díry a sbírat léčivé byliny.“
„To kladívko dokáže proděravět zeď?“
 „Ano,“ přitakal zbožný muž a hned mu to na jedné zdi předvedl.
Zednické kladivo zajelo do omítky jako do hroudy másla. Opakoval
to ještě několikrát na jiných místech a pokaždé to šlo stejně hladce.
Huo na chvíli zapomněl na své trápení a užasle ho pozoroval.
„Jestli se vám kladívko líbí, věnuji vám je,“ řekl zbožný muž. Huo
za ně chtěl slušně zaplatit, ale svatý muž odmítl, naposledy se na něj
usmál a vzdálil se.
V následujících dnech zkoušel Huo dovednost kouzelného
zednického kladívka na všem, co mu přišlo do cesty. Proděravěl
zástěny, otloukl zdi a tolik tomu propadl, že dokonce dělal díry do
kamení na cestách. Jednou k večeru se ocitl před domem své
milované. Proč zrovna tam? Neměl žádný konkrétní záměr, přivedla
ho tam nějaká neznámá síla. Prokopal se první hradbou, potom zdmi
a příčkami, až se dostal do pokoje, kde spatřil Tsing, jak provádí
svou večerní toaletu. Poté dívka ulehla do postele. Huo s tlukoucím
srdcem nesměle vyčkával, a když konečně Tsing usnula, vklouzl k
ní, přikryl se vyšívanou pokrývkou a ukolébán jejím voňavým
dechem usnul také.
Ráno přišla vzbudit svou paní služebná a objevila obě děti, jak
cudně spí bok po boku. Vyděšeně vykřikla a v mžiku se seběhli
služky a sluhové s holemi. Obstoupili vetřelce a hned ho poznali – to
je přece ten učený student Huo! Bylo rozhodnuto, že mu bude
odpuštěno pod podmínkou, že se to nebude opakovat a že už nikdy
dívku nespatří. Jenže Tsing propadla zádumčivosti, neboť mladík
zasáhl její srdce. A tak navzdory zbožnému otci žijícímu v horách,
navzdory matce bez sebemenšího porozumění, a třebaže se Huova
maminka propadala kvůli synově prohřešku hanbou, díky
guvernérově laskavé přímluvě se zanedlouho konala svatba.
Není známo, zda byli mladí novomanželé šťastni, protože krátce
po svatbě Tsing zemřela. O několik měsíců později Huo zmizel.
Šušká se, že si s sebou vzal kouzelné zednické kladívko a že svou
milovanou vysvobodil z kamenné hrobky. Zůstali navěky spolu v
podmořském paláci… nesmrtelných.

Malý opičák
 Byl jednou jeden… malý opičák s dlouhým ocasem, šibalskýma
očkama a chomáčkem chlupů na špičce uší, podobný kosmanovi. Ale
jak došlo k tomu, že se jednoho dne ocitl v dódžó u Jagjú Tadžimy,
slavného mistra meče? To nikdo neví. Jisté je, že opičák nechyběl při
žádném cvičení, motal se mezi žáky a snažil se je napodobit.
Jednoho rána přišel ke vchodu do dódžó mistra Jagjúa Tadžimy
jakýsi rónin a požádal o čest studovat u něho umění meče. Aby
ukázal, co umí, navrhl, že se utká s jakýmkoli protivníkem. Mistr se
usmál a řekl:
„Přijmu tě za žáka, utkáš-li se s mým opičákem.“ Rónina to
překvapilo, ale byl si jist sám sebou, a tak souhlasil. Dostali cvičné
dřevěné meče a mistr dal povel k souboji. Malý opičák se několikrát
bleskurychle otočil, udělal nebezpečný přemet, přistál na zádech
svého soka a vyrazil mu meč z ruky, než se stačil vzpamatovat.
Zmatený a dotčený rónin opustil dódžó.
Zaníceně se pustil do studia umění meče zvaného ken-jitsu. Ve své
osamělé poustevně se v něm zdokonaloval dnem i nocí. Také
meditoval vsedě, v zazenu. A tak pomalu, měsíc za měsícem, kráčel
vpřed po cestě. Postupně se zbavoval svých falešných představ,
pochybností a špatností. Osvobodil se od vlastní pýchy, touhy a
strachu, jeho ego se vytratilo, a když překonal své myšlenky, dosáhl
stavu klidné vyrovnanosti s vesmírem. Uplynulo několik let. Jednoho
rána rónin usoudil, že je připraven. Znovu se ohlásil u dveří dódžó
mistra Jagjúa Tadžimy.
„Přišel jsem se utkat s opičákem,“ řekl skromně.
Přivedli tedy malého opičáka a dali mu dřevěný meč. Obratný a
chytrý opičák udělal pár kroků, ale jakmile spatřil bývalého rónina,
nyní zbožného poustevníka, pronikavě vykřikl, zahodil zbraň a vzal
nohy na ramena.
„Vejdi,“ řekl mistr, „a buď vítán mezi mými žáky.“
xxx

„Je-li žák připraven, mistr přijde.“ říká zenové úsloví. A že je žák

připraven, poznal i malý opičák….

Svatba dračího krále

 (Čína)
Láska kvete v každém věku, i když přijdou neveselá léta, plamen v
očích pohasíná, drápy se věkem otupí, křídla vypelichají a dlouhý
hadovitý ocas zbělá. A tak se stalo, že se stařičký dračí král v
pokročilém věku zamiloval do mladé šestnáctileté dračí slečny.
A byla svatba. Mladá paní měla svěží žhnoucí zrak, drápy ostré
jako lvice, krásně skvrnité tělo jakoby pokropené jarní rosou.
Svatební radovánky však skončily a všichni se vrátili domů včetně
ryb, nejvěrnějších poddaných dračího krále. Mladá novomanželka se
začala tak nudit, až se z toho roznemohla. Její starý choť, šílený
strachy, povolal k jejímu lůžku nejproslulejší lékaře. Jejich diagnóza
nevěštila nic dobrého: nemoc se bude neúprosně zhoršovat a
královna zemře, pokud nebude vyhověno tajnému přání, které ji
sžírá.
Dračí král naléhal na svou ženu:
„Moje milovaná choti, perlo mých očí, písni mého života, řekněte
mi, čeho si žádáte, a ať je to cokoli, slavnostně přísahám, že vám to
opatřím!“
Po mnoha slzách a mnohém přemlouvání svěřila se mladá
královna se svým tajným přáním:
„Chtěla bych…“ pravila vzlykajíc, „játra z živé opice! Cítím, že
jakmile je pozřu, vrátí se mi zdraví.“
„Játra z živé opice!“ zvolal její muž. „Má drahá, na to ani
nepomýšlejte! Já nad obyvateli lesa nemám žádnou moc a válka v
této chvíli…“
„Ach, pane!“ naříkala novomanželka. „Vy mne nemilujete!
Poprvé vás žádám o laskavost a vy mi ji odmítáte splnit…“
A nebohá královna z toho hrozného zklamání omdlela. Ležela na
písečném břehu a její mladé šupinaté tělo působilo tak dojemně, že
starý král podlehl a rozhodl se jí vyhovět stůj co stůj.
Jelikož válka nepřipadala v úvahu, zvolil diplomatickou cestu.
Nechal povolat medúzu, urozenou dvorní dámu, věrnou, oddanou,
ale nepříliš důvtipnou. V těch dobách byly medúzy ještě obyčejnými
rybami a měly oči, žábry i ocas, a dokonce krátké nožičky, které jím
umožňovaly pohybovat se po pevné zemi.
 „Vysílám vás jako zplnomocněnou velvyslankyni do země lesního
lidu,“ prohlásil dračí král.
Medúza, naplněna pýchou, se uklonila.
„K vašim službám, pane!“
„Musíte přesvědčit nějakou opici, aby přišla do naší země.
Nezáleží na tom, jaké prostředky použijete. Naslibujte jí lahodné
ovoce, banány, kokosové ořechy… Řekněte jí, že s ní bude
nakládáno jako s princeznou, že v našem kraji máme věčné léto…
zkrátka co vás napadne. Až se jí zmocníme, odebereme jí játra a
královna bude zachráněna!“
„Jsem vaší služebnicí!“ řekla medúza, vycouvala a vysekla tři
poklony, jak je zvykem na dračím dvoře.
Po třech dnech cesty dorazila medúza do země opic. Oslovila
první opicí, kterou zahlédla. Houpala se na větvi vysoko v korunách
stromů.
„Velectěná opice!“ řekla medúza. „Přicházím ze země dračího
krále, který vládne nad mořem a okolními břehy. Můj pán vás zve na
svůj dvůr. Budete tam přijata jako princezna a dostanete spoustu
lahodného ovoce: kokosové ořechy, oříšky muškátové a betelové i
kešu, čerstvé nebo sušené, dobře uskladněné v našich zásobárnách. V
našem království je stále krásné počasí a obyvatelé jsou velmi milí.
Rozhodně tam nenarazíte na odpornou lidskou rasu!“
Celá zadýchaná se odmlčela.
Opice ze své větve pobaveně medúzu pozorovala. Po pravdě
řečeno trochu váhala… ale ta rybí slečna vypadala tak počestně a
bezelstně! Koneckonců proč nezažít nějaké dobrodružství?
Opice seskočila na zem.
„Tak pojďme!“ řekla. „Ráda se podívám do vaší země a ráda se
seznámím s vaším panovníkem dračím králem.“
„Musíte mi vylézt na záda,“ vysvětlovala medúza ochotně,
„vezmeme to zkratkou přes moře.“
Po několika hodinách cesty už opice litovala svého unáhleného
rozhodnutí. To nekonečné moře… a medúza jen mlčky plavala.
Opice se zmocnilo neblahé tušení. Pokusila se navázat hovor:
„Řekněte mi, drahá přítelkyně,“ prohlásila a přitom se zasmála,
„proč jste si vybrala právě mě?“
 „Naše královna stůně,“ řekla důvěřivá medúza, „a potřebuje játra z
jakékoli živé opice, aby se uzdravila.“
„Chápu,“ řekla opice.
Žaludek se jí přitom sevřel strachy. A kolem dokola samé moře,
žádná pevnina na dohled… Musí vymyslet nějakou válečnou lest,
aby si zachránila život!
„Chápu,“ opakovala a dodala: „Je to pro mne velká čest, že mohu
přispět k uzdravení vaší královny!“
Prostomyslná medúza přikyvovala.
„Král z nás bude mít radost!“ pomyslela si.
Nejméně hodinu nikdo nepromluvil. Medúza plavala a opice
přemýšlela. Vtom zvolala:
„Teď jsem si vzpomněla! Dnes ráno, těsně před vaším příchodem,
jsem si játra pověsila na větev. Chtěla jsem si hrát s kokosovými
ořechy, a jelikož játra jsou vzácná věc, uložila jsem je do bezpečí. To
je mrzuté! Je mi to opravdu líto!“
„Co budeme dělat?“ zeptala se medúza. „Můj pán by mi nikdy
neodpustil, kdybych přivedla ke dvoru opici bez jater!“
„Nejrozumnější bude, když se pro ně vrátíme,“ radila opice a
medúza jí dala za pravdu. Zpátky se vracely stejnou cestou. Sotva
dorazily na místo, lidoop vyskočil na nejvyšší větev.
„Nikde tu svá játra nevidím,“ zvolala opice. „Nejspíš mi je nějaký
vtipálek schoval! Má milá přítelkyně, vraťte se ke svému králi, a než
zas přijdete, určitě je najdu!“
Opice jí zvesela, rozpustile zamávala a zmizela v lese.
Když medúza předstoupila před dračího krále, strašlivě se rozlítil.
„Jste nemožně hloupá!“ zařval a zavolal pochopy, ať jí pořádně
nařežou. Sluhové poslechli na slovo, takže v medúze nezůstala jediná
kůstka celá. Dnes má medúza rosolovité tělo s žahavými vlákny,
která způsobují nepříjemné popáleniny. Dává tím zřejmě najevo svůj
odpor k opičí rase.
Dá se dokonce říci, že má spadeno na všechny druhy podobných
živočichů…
A dračí královna? Opičí játra, po kterých tolik toužila, stejně
nedostala.
Brzy na ně přestala myslet a uzdravila se tak jako tak.
 Mnich a piniová borovice
V prvních stoletích křesťanství žili v Orientu mniši poustevníci,
tzv. stylité, kteří budovali svá obydlí na vrcholku kamenných nebo
dřevěných sloupů polorozpadlých budov. Nejznámějším z nich je
svatý Šimon Starší (okolo r. 390-459). Podle legendy si podobně
počínal i jeden zenový mnich. Buď nenašel vhodný sloup, nebo rád
řešil věci jednoduchým způsobem, zkrátka usadil se v koruně piniové
borovice. Tento elegantní strom, který běžně roste na horských
kamenitých svazích ostrova Honšú, má stupňovité větve s krásně
tmavozeleným jehličím, které tvoří zploštělou korunu ve tvaru
deštníku. Tato zvláštnost umožňuje, že v nezbytném případě v ní lze
zbudovat vratký, trochu nebezpečný přístřešek.
Mnich jménem Dori si od místních obyvatel vysloužil přezdívku
Mistr z ptačího hnízda. Jeden slavný básník se rozhodl, že ho
navštíví. Když přišel pod strom, mnich právě meditoval v zazenu, v
„pozici osvícení“ s nohama zkříženýma v lotosovém sedu, se
vzpřímenými zády, očima napůl zavřenýma a pohledem upřeným asi
dva metry před sebe, s rukama na břiše dlaněmi vzhůru, s levou
rukou vloženou do pravé,@31 palce se lehce dotýkají v malém
obloučku. Dech je pravidelný, hluboký a klidný, ústa zavřená, ale ne
křečovitě, špička jazyka opřená o horní patro za zuby. Pozornost je
soustředěna na fiktivní bod hara asi čtyři centimetry nad pupíkem.
Mysl je prostoupena tichem, zenové ticho však neznamená
bezhlučnost, ale schopnost dotknout se samotné podstaty, kde se věci
života a smrti stávají důvěrně blízkými, náš obyčejný vezdejší život
se přibližuje vesmírnému jsoucnu a otvírá nám tajná dvířka na cestě
k absolutnu.
Básník, žijící ve světě plném nadějí, tužeb a obav, hluku, shonu a
nicotností, oslovil zenového mistra:
„Dávejte pozor,“ řekl. „Mohl byste z toho stromu spadnout, sedíte
v nebezpečné pozici!“
Žádná odpověď.
Básník, lehce rozmrzelý, se chystal odejít, když zbožný muž
pronesl tato slova:
 „Milý příteli, jste básník a zmítají vámi city a vášně. Vaše mysl je
v neustálém pohybu a já cítím, že je naplněna úzkostí a neklidem. To
vy jste v nebezpečí!“
A jelikož zen se šíří od jedné mysli k druhé, od jedné bytosti k
druhé, také onen básník poznal v té chvíli, že je jen sluhou a vězněm
vlastního ega. Zatoužil se od něho osvobodit.
„Mistře, co mám dělat?“ zeptal se pokorně.
„Konejte dobro a hledejte svou původní podobu,“ řekl mistr.
Po těch slovech se znovu pohroužil do mlčení.
Tak se o tom vypráví.

Slavíkův penízek
Tento příběh je z dob minulých. Byl jednou jeden mládenec a ten
žil se svou matkou v nuzné chatrči. Rozhodl se, že půjde hledat práci
do velkého města. Cestou ho na vrcholku hory zastihla bouře. Už se
stmívalo. V dáli zahlédl světýlko a zamířil k němu. Když klepal na
dveře, byl už promoklý na kost. Otevřela mu usměvavá, velmi krásná
mladá žena. Měla melodický hlas, takové průzračné crescendo, jasné
a tenké, rozezpívávalo každičké její slovo. Dala mu najíst, a zatímco
se mladík posilňoval, vyptávala se ho.
„Vidím,“ pravila, „že si chceš najít práci ve velkém městě Edu. Já
tu žiju sama, nechtěl bys pracovat u mne?“
A mladík její nabídku přijal.
Řezal dříví, dělal nejrůznější každodenní práce, obdělával pole.
Byl srdnatý a čestný a mladá žena si ho pochvalovala. Jednoho dne
mu řekla:
„Musím se na pár dní vzdálit. Víš dobře, že za domem jsou tři
špižírny. Důrazně tě žádám, abys za žádnou cenu nevkročil nebo
nenahlížel do té třetí.“
Mladík ji do písmene uposlechl. Do špižírny nevkročil, ani
letmým pohledem o ni nezavadil.
Uplynul rok. Jednoho podzimního rána mladík řekl ženě:
„Rád bych se podíval za svou matkou, mohla bys mne propustit ze
služby?“
 Žena mu předala jakýsi předmět zabalený do překrásného
hedvábného papíru. „Zde je tvoje odměna,“ řekla. „Myslím, že s ní
budeš spokojen.“
Mladík se vrátil domů, a když rozbalil hedvábný papír, našel
jemně tepanou minci. Nevěděl, co si s ní počít, a tak ji šel ukázat
starostovi vesnice. Ten zvolal:
„Je to velmi vzácná mince, které se říká ,slavíkův penízek’,
protože tomu ušlechtilému ptáčkovi trvá celou věčnost, než ji
zhotoví. Jsem ochoten ti za ni dát tisíc dukátů.“
Mladík souhlasil. Stal se z něho boháč, oženil se a šťastně žil.
Jenže jeho soused mu záviděl. Umíral touhou vlastnit také takový
„slavíkův penízek“. Zeptal se tedy mladíka, jak k němu přišel, a ten
mu to ochotně vyprávěl. Chamtivý soused odešel do hor a tam potkal
mladou ženu, která žila sama. Nabídl jí své služby a ona ho přijala.
Usilovně pracoval, protože věděl, že po roce bude bohatě odměněn.
Jednoho rána žena řekla:
„Několik dní zde nebudu. Za domem jsou tři špižírny. Ta třetí je
tajná a zavřená. Za žádných okolností do ní nesmíš vstoupit, ba ani
na ni pohlédnout.“
Chamtivý soused si pomyslel: „Tam tedy žena skrývá svůj poklad!
Zítra vezmu velký pytel, naplním ho krásnými mincemi a stanu se
nejbohatším mužem na světě.“
Nazítří, když si byl jist, že horalka odešla, vstoupil do třetí
špižírny.
V prázdné místnosti spatřil rozkvetlou švestkovou větvičku, na ní
seděl slavík a zpíval. Jakmile ho ptáček uviděl, uletěl. Dům zmizel a
chamtivý soused dřepěl na hromadě chrastí. Sám uprostřed hor.
Tak to chodívá.

Zlatý prst
(Čína)
Kdysi dávno ve staré Číně navštívil jednou poustevníka, který znal
různá kouzla, jeho přítel z mládí jménem Siang-ju. Ten zbožný
mnich žil už dlouhá léta sám vysoko v horách, a tak přítele přivítal
srdečně a vřele. Nabídl mu jídlo a nocleh. Nazítří mu řekl:
„Siang-ju, chci ti dát dárek na památku našich mladých let.“
 A prstem se dotkl velkého kamene, který se proměnil v kus ryzího
zlata. Místo aby se jeho přítel radoval, tvářil se mrzutě. Ani
nepoděkoval.
„Mnichu Wei,“ řekl. „Vážil jsem dlouhou cestu, abych tě mohl
navštívit. A měl bych se spokojit s hroudou ryzího zlata?“
Poustevník chtěl příteli z mládí udělat radost, a tak se prstem dotkl
ohromného balvanu a také ho proměnil v ryzí zlato.
„Doufám, že jsi spokojený,“ řekl se smíchem. „Snad ho tvůj osel
uveze!“
Ale Siang-ju se nesmál a stále se tvářil nakvašeně.
„A co bys tedy chtěl?“ zeptal se mnich.
Vtom Siang-ju, ten přítel z mládí, vytáhl dlouhý nůž, který nosil
za pasem.
„Chci tvůj prst,“ řekl.

Ctihodný pan Han

(Čína)
Vysoce postavený mandarín, ctihodný pan Han, si užíval
zaslouženého odpočinku na své venkovské usedlosti. Měl rád
společnost, a proto často zval svého souseda, příjemného společníka
pana Siu. Toho dne spolu rozprávěli ve stínu stromů, pili čaj a
přikusovali rýžové zákusky, když vtom k nim z kuchyně dolehly
zvuky hádky. Pan Han žádal vysvětlení a dozvěděl se, že nějaký
žebravý mnich se dožaduje, aby ho přijal sám pán domu!
„Drze trvá na svém!“ vysvětloval správce.
„Přiveďte ho!“ řekl pan Han.
Zenový mnich v obnošených děravých šatech nepůsobil sice
zvláštním dojmem, ale pan Han se ho laskavě vyptával.
„Nedávno jsem dorazil do vašeho městečka,“ vyprávěl nuzný
mnich. „Přebývám v polorozpadlé svatyni na východní straně.
Vyprávěli mi o vaší štědrosti, a tak jsem se za vámi vypravil.“
Během hovoru si ten otrhaný mnich bez zábran bral jídlo
rozložené na stole. Obzvláště mu chutnaly slané a sladké rýžové
pamlsky. Uždiboval po libosti z porcelánových misek a přitom
žvýkal semínka, tu dýňová, tu slunečnicová. Neopovrhl ani
masovými kuličkami, okořeněnými sezamovými a lotosovými
semínky – ty polykal hned po třech. Mezi jednotlivými sousty
uzobával mandle a sušené ovoce, a aby vše dobře spláchl, vyzunkl
několik šálků čaje.
Nejméně dvacet, spočítal v duchu pan Siu, hluboce pobouřený
neomaleností té osoby.
Mnich si navykl docházet do domu pana Hana pravidelně, vždy v
době svačiny. Pozval se ke stolu, bohatě pojedl a pořádně se napil.
Pan Han ho pozoroval se shovívavým úsměvem. Zato pan Siu ho
snášel čím dál hůř. Jednou odpoledne, zrovna když mnich
vyprazdňoval dvanáctý šálek čaje a nestydatě se zakousl do chutného
rýžového zákusku, oslovil ho pan Siu s lehkou ironií v hlase:
„Svatý muži, můj přítel pan Han i já jsme velice poctěni, že ráčíte
tak vytrvale s námi sdílet naše skromné občerstvení. Ale snad byste
nás mohl pozvat jednou i vy?“
Mnich nevzrušeně odpověděl:
„Přijďte kdykoli, ale jak jistě víte, žiji ve zřícenině a nemohu vám
nabídnout nic víc než šálek čisté vody!“
A dal se do smíchu.
Když pan Han s panem Siu přišli k troskám starého chrámu, kde si
mnich zbudoval příbytek, byli velmi překvapeni. Bylo patrné, že na
tom místě byly provedeny četné úpravy. Hlavní budova zářila
novotou. Vešli do nádherného sálu, kde pro ně byl prostřen dlouhý
stůl pokrytý vyšívaným ubrusem. Okouzleným zrakem zírali na
nepřeberné množství rozmanitých pokrmů. Zaujali místa na
lehátkách. Ochotně je obsluhovalo šestnáct krásných mladíků ve
skvostných šatech a s rudými sandály na nohou a snažili se vyhovět
každému jejich přání. Nabízeli jim neznámé chutné ovoce na
křišťálových a nefritových tácech. Sám hostitel ve zlatém
brokátovém šatě jim do ohromných pohárů zvíci jedné pídě naléval
opojné víno, jakým by nepohrdli ani nesmrtelní.
Pojednou mnich zatleskal:
„Nechť předstoupí sestry Še!“
Sluha odběhl a vrátil se v doprovodu dvou půvabných dívek,
jejichž postavy byly pružné jako vrbový proutek. Starší dívka hrála
na flétnu, mladší zpívala jemným jasným hláskem. Poté se daly do
tance. Jejich dlouhé šaty poletovaly nad zemí a kolem nich se
vznášela dráždivá vůně. Pan Han i pan Siu cítili, jak se jim „srdce
rozpíná a duše vznáší“. V té chvíli vyzval mnich mladší tanečnici,
aby ulehla k němu na lůžko, zatímco starší se nad nimi skláněla a
ovívala je. Pan Han i pan Siu, lehce opojení skvělým vínem, které
vypili, ten výjev užasle sledovali. Pan Siu zareagoval jako první:
„Tenhle mnich je vážně příliš nestoudný a nestydatý!“ Zvedl se,
ale když se vrávoravým krokem přiblížil, mnich byl ten tam.
„Pane Hane!“ zvolal pan Siu. „Pojďte, děvčata čekají!“ A pan Siu
si lehl vedle mladší dívky na lůžko, které mnich opustil. Pan Han
objal druhou dívku, ohebnou jako proutek, a ulehl vedle ní. V té
chvíli se rozednilo. Opilecký sen se rozplynul. Pan Han i pan Siu
drželi v náručí chladné kusy kamene. Leželi v sutinách opuštěných
budov uprostřed pobořených místností. To se vypráví.
xxx

Vše na tomto světě je klam, vše na tomto světě je pomíjivé.

Dětství je pryč, dospívání jakbysmet a co zbude z dospělosti, až
přijde stáří?
Vše se mění, vše pomine. Ale ty, ať jsi kdokoli, nejsi jen uzlíčkem
tajných tužeb, strachu a vzdoru, kterému říkáš „já“ – jsi nesmrtelné
jsoucno, jsi to, jež neumírá, jsi absolutno, jsi nekonečno.
Všechno se mění, mizí a umírá, jedině brahma přetrvává.

Snacha Anši
Žila jednou jedna… zlá tchyně, o jakých se vypráví v pohádkách.
Byla nespravedlivá, mrzoutská a krutá. S velkou nelibostí snášela
manželku, kterou si její syn vybral. A přitom byla Anši krásná, jenže
podle macechy až příliš. Byla dcerou dvorského šlechtice, který se
znelíbil císaři a upadl u něho v nemilost, takže se urozená dívka
musela provdat za chudého úředníka.
Z předešlé nádhery si uchovala mnohé: vybrané způsoby,
půvabnou postavu a eleganci, dlouhé vlasy, perleťovou pleť. Na to
však nepřejícná tchyně nedbala a ukládala snaše nejrůznější domácí
práce. Musela vařit, prát, zametat. Nešťastnice pracovala bez
oddechu celý den a za odměnu slyšela jen zraňující slova:
 „Tady nejsi u dvora!“ prskala ta saň. „Můžeš být ráda, že si tě můj
syn vzal, ty namyšlené budižkničemu, ty nestoudnice jedna!“
Anši mlčela. V období Heian totiž japonský zákoník v kapitole
„Domácí řád“ uvádí hned několik důvodů, které manžela
opravňovaly zapudit manželku, což pro ni znamenalo ztrátu cti, a tím
pádem společenskou smrt. První dva důvody: neplodnost a
cizoložství. A třetí, který nás zajímá: nedostatek poslušnosti vůči
manželovým rodičům. Tato klauzule ve skutečnosti znamenala, že
novomanželka byla vydána na milost a nemilost manželově rodině,
zvláště jeho matce. Připomeňme si některé další záminky k zapuzení
ženy, které nutí k zamyšlení.
Žárlivost: je třeba si uvědomit, že muž měl kromě první manželky
podle zámožnosti a postavení několik dalších manželek a libovolný
počet konkubín, což nevylučovalo jeho pravidelné návštěvy u
kurtizán. Proč by měla jeho manželka žárlit?
Upovídanost (nepřiměřená): jak známo, muž hovoří, vysvětluje
nebo diskutuje, kdežto žena žvaní, klevetí a tlachá…
A také nemoc: k čemu je dobrá nemocná žena? Proč se jí tedy
rovnou nezbavit?
Jednoho dne, když krásná a nešťastná Anši vařila rýži, tchyně se
na ní bezdůvodně rozhněvala. Snacha si zdánlivě jejích krutých slov
nevšímala, ale najednou vytáhla z ohně hořící poleno a prudce jím
mrštila z okna. Poleno náhodou dopadlo na kolemjdoucí ovci a její
rouno se vzňalo. Vyděšené zvíře pádilo pryč a skočilo do kupky
slámy, která začala hořet. Jelikož toho dne vál silný vítr, oheň se
rychle rozšířil a zachvátil stáje a chlévy. Dobytek a koně se splašili a
ve zmatku rozdupali dům sousedovi, pomstychtivému člověku, který
se pustil do sváru s majitelem dobytka. A tak to šlo dál, od jednoho
ke druhému, od vesnice k vesnici; z jedné provincie do druhé se
rozšířila válka jako oheň v křoví, až zpustošila celou zem. To
všechno může způsobit zloba jediné tchyně!
Tak praví dávný příběh.
xxx

Karma je v buddhismu totéž, co zákon o příčině a následcích.

Karma je souhrnem našich činů a myšlenek a jejich plodem.
 „Třepotání motýlích křídel mění dráhu hvězd,“ praví zenové rčení.

Pověst o kukačce
Francouzský kohout kokrhá po francouzsku „cocorico“, německý
po němečku „Kire-kiki“, anglický samozřejmě po anglicku „cook-e-
doodle-do“a český po česku „kykyryký“. Mluví kohouti jazykem své
země, anebo si lidé ten neškodný křik ptáků kurovitých vysvětlují po
svém? Je to úsměvná otázka, ale existuje jeden zvuk, který si
rozhodně nemůžeme libovolně přizpůsobovat – kukání kukačky!
Měnit dvakrát opakované, zřetelné kuku, kuku ani nelze! Ten, kdo
jednou zaslechl zvučný hlas tohoto jarního virtuosa, dobře ví, že
kukačka jedině a pouze „kuká“ . Nicméně v Zemi vycházejícího
slunce lidé tvrdí, že kukačka nevolá „kuku“, ale „kakkó, kakkó“, a
mají k tomu prý pádné důvody.
xxx

Je tomu už velmi, velmi dávno, kdy požádal pan Kukačka svou

dceru, aby ho podrbala na zádech, což se jemu samotnému nedařilo,
ačkoli si mohl zobák vykroutit. Slečna ovšem právě prožívala
pohnutá léta dospívání. Odmítla pod záminkou, že tatínek nesnáší
jistého kukaččího mladíčka, protože se naparuje v nevkusném
hnědorezavém obleku a vypadá v něm jako nějaká poštolka.
„Je to směšné!“ rozčiloval se taťka. „Kukačky jsou šedivé, tak
mají chodit v šedivém!“
„Ty tomu nerozumíš! To se teď nosí!“ odsekla dcera.
Zkrátka a dobře, ať už byl důvod jakýkoli, dcera otci tu službu
odmítla. Jelikož ho záda nesnesitelně svědila, drbal se o špičatou
skálu. Při tom se zranil, rána se zanítila a on zemřel. Politováníhodný
příběh! Kukaččí slečnu to natolik zkormoutilo, že od té doby opakuje
stále dokola: „Kakkó, kakkó!“ To znamená: „Podrbu, podrbu…“ Nu
ano, podrbu tatínka na zádech!
Bohužel, příliš pozdě!
xxx

Výčitka je jako otevřená rána. Má zhoubný vliv nejen na trpící

osobu, ale i na ostatní. Jak praví mudrc, je třeba uvědomit si vlastní
omyly, snažit se je napravit a jít dál.
 Na jaře květy, na podzim luna, v létě svěží vánek, v zimě sníh.
Zbav mysl zbytečných myšlenek a každé roční období ti přinese
radost.
Mumon (1183-1260), čchanový mnich a básník

Čao-ču
(Čína)
Jednou spadl Čao-ču do sněhu a volal: „Pomoc! Pomoc!“ Přišel
mnich a lehl si vedle něho. Čao-ču se zvedl a odešel.
„A to je celý příběh?“ zeptal se žák.
„Ano,“ odpověděl mistr.
„Vždyť ten příběh nedává smysl! Ústřední postava zapadne do
sněhu a nemůže se zvednout. Proč? Je to nějaké dítě, stařec nebo
mrzák? Udělalo se mu nevolno nebo byl na cestě výmol? Objeví se
mnich, a místo aby mu pomohl, aby mu podal pomocnou ruku, lehne
si vedle něho. To je ale nepochopitelné, pošetilé, podivné chování!
Nemyslíte, Mistře?“
„Přemýšlej,“ řekl mistr. „Tento příběh je kóan a může ti pomoci
na cestě k osvícení.“
Žák se pustil do úvah. Dny plynou, ale on stále nemůže přijít věci
na kloub. „Například kdyby byl Čao-ču zraněný, jak by ho mohl
vyléčit samotný fakt, že si mnich lehl vedle něho? Byl ten mnich
nějaký kouzelník? Předpokládejme,“ uvažoval žák, „že Čao-ču
zahlédl nějaký přízrak, třeba draka, byl ochromený strachy a pouhá
přítomnost zbožného mnicha mu vrátila odvahu, a to mu pomohlo
vyhrabat se ze sněhu. Proč ale svému zachránci nepoděkoval?
Lhostejně si odejde, jako kdyby mnich neexistoval!“
Několik let se žák usilovně snažil a neustále problém přemílal v
hlavě. Ptal se sám sebe, proč se mnich osoby ležící ve sněhu na nic
nevyptával? Zcela logicky se přece měl zeptat: „Jste zraněný?“ Místo
toho si také lehne, nijak se nesnaží pomoci, což je opravdu
nepatřičné. A Čao-ču se zvedne, vyléčený jako zázrakem! Jako by
byly ty dvě osoby zavěšené na kladce, každá na jednom konci. Když
si jedna lehne, druhá se zvedne. Dvě loutky v němé, nikdy
neobjasněné scénce.
 Jednou zrána, když žák opět přemítal nad kóanem, měl vidinu.
Spatřil Šákjamuniho Buddhu sedícího na nebeském trůnu, jak v ruce
drží lotosový květ a zlehka si s ním pohrává. Pohlédne s úsměvem na
žáka, kolem něhož krouží otázky, a nepřestává mezi prsty otáčet
lotosovým květem. V té chvíli prošel žák „branou bez brány“ a
pochopil kóan, jehož smysl mu po dlouhá léta unikal. Dosáhl
osvícení. Poznal pravdu ukrytou v jádru věcí. Kóan je zeď, o kterou
se všechny intelektuální úvahy rozbíjejí. Jak si kupříkladu vysvětlit
chuť sladkého či slaného?
Totéž platí i o nepostižitelné podstatě Buddhy, věčného brahma.

Kouzelný bubínek
Mám nadpřirozené, výjimečné schopnosti?
Chodím pro vodu a řežu dříví.
Pang Jun (740-811)

Žil jednou jeden chlapec jménem Zengoró. Takový tulák, povaleč

a vagabund, který se všelijak protloukal světem. Neměl matku, otce
ani domov. Když se jednoho letního rána probudil kdesi na břehu
řeky, našel v houští kouzelný bubínek, který tam nejspíš zapomněl
Pán vodstva. Takový nález se každý den nepoštěstí, a tak popadl
bubínek, připevnil si ho k pasu a hned chtěl vyzkoušet, jakou má
moc.
„Ať můj nos vyroste, ať vyroste!“ řekl a zabubnoval. A jeho nos
rostl a rostl. Čím víc bubnoval, tím víc se nos prodlužoval. Jako had
se táhl až na druhý břeh, kde se vyšplhal do koruny stromů, což
Zengora nadmíru pobavilo.
„Ať se můj nos zmenší, ať se zmenší!“ volal a bubnoval a nos se
vrátil do původní podoby.
Byla to zábavná hra a šprýmař Zengoró by v ní rád pokračoval.
Ale cestou o všem uvažoval a řekl si, že kdyby bubínek správně
využil, získal by slávu a peníze. Právě šel kolem domu jakéhosi
velmože, který prý měl dceru na vdávání, krásnou jako den. Zengoró
s kouzelným bubínkem u pasu obcházel kolem, až konečně našel díru
v živém plotě, protáhl se tudy, a když přeběhl několik dvoran, ocitl
se u dámského pavilonu. Tam seděla u jezírka dívka krásná jako sen
a pozorovala lotosový květ na hladině. Zengoró se připlížil a
zašeptal, bubnuje přitom: „Ať se nos té dívky zmenší, ať se zmenší!“
A dívčin nos se zmenšoval a zmenšoval, až zmizel docela. Když
velmož spatřil svou dceru, zděšeně vykřikl. Neměla vůbec žádný nos
a její obličej byl placatý jako oblázek. „Proboha,“ zvolal nešťastný
otec, „jak teď naše dítě provdáme, kdo si vezme zrůdu? Musíme
okamžitě vyhledat lékaře, aby jí vrátil ztracený nos.“
A tak se ve vznešeném domě střídali nejen nejvěhlasnější lékaři z
celé země, ale také léčitelé, zaklínači, a dokonce i šarlatáni; nikdo
nebyl odmítnut. Tolik doufali, že se stane zázrak!
A právě tehdy se ohlásil Zengoró. Sloužící by ho nejraději
vyhnali, vždyť to byl učiněný trhan, ale museli uposlechnout příkazů,
a tak ho přece jen dovedli do dívčiny komnaty. Dívka se skrývala za
zástěnou. Zengoró se usadil, potichu bubnoval na kouzelný bubínek a
hlasitě volal:
„Ať se nos té dívky zvětší, ať se zvětší!“
Jaký zázrak! Zatímco zaříkával a bubnoval, nos znovu narostl a po
chvíli vypadal jako dřív. Velmož, štěstím bez sebe, zahrnul Zengora
dary. Na jeho počest uspořádal velkou hostinu. Dal mu nové šaty,
veškeré zařízení, nosítka a služebnictvo. A také dům a přilehlé
pozemky. Po nějakou dobu vedl Zengoró rozmařilý život, a kdyby
chtěl, bylo jeho štěstí zajištěno. Ale po čase se začal nudit. Jednoho
rána poděkoval velmoži za jeho štědrost a znovu se vydal na cestu.
Dal přednost chudobě a nevázané svobodě před bohatstvím a
poctami.

„Mistře, ukažte mi cestu k osvobození!“

„On tě někdo spoutal?“ zeptal se mistr. „Řekni, kdo?“
„Nikdo,“ odpověděl žák.
„Tak proč se chceš osvobozovat?“

Ropucha zelená
Byla to teprve mladá žabka v pubertě, sotva dvouletá. Co ví mládí
o životě? Malá obojživelnice byla milounce světlezelená s hezky
hrbolkovatou pokožkou…
 „Bradavičnatou!“ zabručel ropuší tatínek. „Vyprošuji si
přesnost…“
„Dcerunko,“ prohlásila však maminka důrazně, „věřte mi, jste
moc hezká, jste ta nejmilejší a nejšikovnější ze všech ropušek, jste
učiněná žabka královna! Nedoskočíte sice tak daleko jako vaše
sestřenice žába skokanka, zato na zahrádce jste mnohem užitečnější a
já jsem na vás velmi pyšná!“
Mladá ropucha, plná sebedůvěry, vylezla jednoho letního večera
zpoza rodinného kamene a vyšla si na procházku. Placatou hlavu
hrdě vztyčenou, těžká víčka zeširoka rozevřená, rozhlížela se po
neznámém světě. Bylo teplo, takový vlahý krásný večer. Na cestičce
ji potkala roztomilá holčička a vykřikla:
„Fuj, ropucha!“
„Proboha, ta je ale šeredná!“ prohlásila její matka.
A odstrčila ropuchu nohou. Ropuška instinktivně vypustila po
celém těle ochranný jedovatý výměšek.
„To je vážně odporný živočich!“ řekla matka.
A znechuceně odkráčely.

Stačí změnit úhel pohledu

Jeden malíř, u císařského dvora velmi vážený, měl dvě kočky.

Jednoho obrovského zrzavého kocoura, největšího rváče ze všech,
učiněnou příšeru s vyhřezlým okem a zjizvenýma ušima, s
dlouhatánskými drápy zahnutými jako šavle, i když je měl zatažené.
Jedna hrůza! A krémově zbarvenou kočičku se špičatým, tmavě
lemovaným čumáčkem, s modrýma nevinnýma očima a hezkým
ocáskem jako veverka.
Toho rána navštívil malíře přítel. Nejprve obdivoval jeho
nejnovější díla a také jednu starší malbu, horu Fudžijamu se
zasněženým vrcholkem, kterou si pokaždé prohlížel s velkým
potěšením. Přitom si zcela náhodně všiml, že ve dveřích ateliéru jsou
v dolní části dva otvory, jeden malý a jeden velký.
„K čemu ti slouží ty dva podivné větrací otvory?“ zeptal se
žertem.
 „Mám totiž dvě kočky,“ řekl malíř a ochotně příteli popsal povahu
a zvyky svých domácích miláčků.
A na závěr dodal:
„Ta velká díra je pro zrzouna a ta malá pro siamskou kočičku.“
„A nemyslíš,“ smál se přítel, „že by i ta malá kočička mohla
chodit velkou dírou?“
„Máš pravdu!“ zvolal malíř. „To mě vůbec nenapadlo!“

@@Císařův nejvyšší ministr

Byl jednou jeden císař a ten chtěl do funkce nejvyššího ministra
dosadit nejmoudřejšího a nejchytřejšího muže ze všech svých
poddaných. Po celé řadě náročných zkoušek zůstali ve hře tři
soupeři.
„Před vámi stojí poslední překážka, nejzazší výzva,“ řekl císař.
„Budete v zavřené místnosti. Dveře budou opatřeny pevným a
složitým zámkem. Jmenován bude ten, kdo se první dostane ven!“
Dva kandidáti, oba velmi učení, se ihned pustili do složitých
propočtů. Psali dlouhé sloupce čísel, kreslili nesrozumitelné náčrtky
a sestavovali nesrozumitelné grafy. Občas se zvedli, zamyšleně si
prohlíželi zavřené dveře a opět se s povzdychem vraceli ke své práci.
Ten třetí seděl a nedělal nic. Jen přemýšlel. Náhle se zvedl, šel ke
dveřím, vzal za kliku, dveře se otevřely a on odešel.

Mladý mnich
(Indie)
Byl jednou jeden mladý mnich. Chodil po cestách v mnišském
rouše a v sandálech naboso. S miskou v ruce prosil o rýži. Byl to
dobrý a snaživý mnich. Jednou, když se večer vrátil do kláštera,
běžel celý rozčilený za mistrem.
„Mistře, sužuje mě taková ponižující touha. Poraďte mi a pomozte
mi!“
„Mluv!“ vyzval ho mistr soucitně.
„Každý den, když chodím po žebrotě, procházím kolem prodavače
s rasgullami a tolik toužím je ochutnat! Nemyslím už na nic jiného!“
dodal mnich se sklopenou hlavou.
 „Tak dobrá,“ řekl klidně mistr a podal mu jednu rupii. „Jdi a kup
si ty sladkosti! Sněz je na mou počest!“
Ohromený žák si vzal minci a odešel. Uplynulo několik dní.
Jednou večer si mistr žáka zavolal.
„Tak co, Džahande, už sis pochutnal?“
„Víte, Mistře… myslím, že ano.“
„Co znamená to ,myslím’? Nepotěšilo tě snad, že jsi jedl to, po
čem jsi tak dlouho toužil?“
„Totiž, Mistře… trochu jsem se styděl. Mnich a mlsal by, to se
nesluší, ne?“
Mistr pochopil, že touha, která jeho žáka trápila, nebyla dostatečně
uspokojena. Uhnízdila se mu hluboko v duši a byla překážkou na
jeho duchovní cestě.
Podal žákovi ještě jednu rupii.
„Chci,“ řekl, „abys jedl rasgully s tváří obrácenou k nebi. Aby sis
je pořádně vychutnal. Abys poznal, jak jsou výtečné. Chci, abys je
jedl na počest našeho kláštera a k poctě Buddhově, jako posvátný
akt!“
A tak se stalo. Touha, dokonale naplněná, z mladého mnicha
spadla jako kůže z hada. Tím se osvobodil a cesta k osvícení byla
volná.

Pověst o Šdriputrovi
(Indie)
Před dávnými a dávnými časy žil na jižní straně Himaláje, v
dnešním Nepálu, mladý a věrný Buddhův žák jménem Šáriputra.
Jednoho krásného jarního dne se učedník vypravil jen v mnišském
rouše a sandálech k řece. „Bude se mi lépe meditovat v přírodě,“
uvažoval. „Když je tak krásný den, nemám chuť sedět mezi čtyřmi
stěnami v nevlídném klášteře.“
Mladík se usadil mezi květinami v příjemném stínu vrby. Zkřížil
nohy do lotosového sedu, narovnal záda, přimhouřil oči, vložil
pravou dlaň do levé, srovnal dech a pustil se do meditování. Ale po
chvíli ho začal rušit zpěv ptáků a ryby, které občas zpoza
přimhouřených očí zahlédl v čisté vodě. „To je k nevydržení,“ řekl
si, „v takových podmínkách nemohu rozjímat!“ A tak se rozhodl, že
odstraní všechno, co ho ruší. „Já sedím v dokonalé meditační pozici a
ti hloupí živočichové mi nedají pokoj!“ A hnán spravedlivým
hněvem, pobil ptáky i ryby. A aby se jich zbavil jednou provždy,
uvařil si je k obědu. Znovu zaujal meditační pozici, ale sotva zavřel
oči, aby se soustředil, cítil, jak mu škrundá v žaludku a kroutí se mu
vnitřnosti. Přejedl se. Z meditování nebylo nic.
Moudrost zenu říká, že naši mysl neruší ani ptáci, ani ryby, nýbrž
způsob, jakým je přijímáme.

Buddha a květina
(Indie)
V té době, roku 586 př. n. l., dovršil Siddhártha, zvaný též
Gautama, Šákjamuni, Osvícený neboli Buddha, věk osmdesáti let.
Od jeho první promluvy v Gazelím háji v Sarnáthu poblíž Váránasí
až do tohoto dne, kdy spočinul ve stínu fíkovníku, stromu věčného
návratu, uplynuly desítky let. Stal se z něho moudrý kmet.
Kolik nekonečných dnů putoval Buddha v zimě v létě po prašných
a blátivých cestách! Celé dny neúnavně učil, kázal, trpělivě
odpovídal na dotazy žáků… stále znova a znova. Ale oné noci sedí
Buddha pod fíkovníkem v důvěrně známém lotosovém sedu a neříká
nic. Všichni v tom početném davu cítí, že přichází významná chvíle.
Vznešený již brzy opustí svou tělesnou schránku, Vznešený opustí
své věrné.
Povstane jeho oblíbený žák Ánanda a praví:
„Mistře, už pětačtyřicet let k nám promlouváš a vedeš nás.
Vysvětli nám, jaký je smysl tvého učení? Svěř nám své tajemství!“
Buddha nehnutě sedí ve svitu měsíce a neodpovídá. Vládne
napjaté ticho, přítomný dav zadržuje dech. Buddha pomalým
pohybem utrhne prostou květinu. Jemně ji uchopí a otáčí mezi prsty.
Usmívá se. A všichni muži a ženy shromáždění kolem něho
vzdychnou. Osvícený, Buddha, je na konci cyklu svých
znovuzrození. Ubírá se do klidu věčného brahma.
Aničča, pomíjivost, netrvalost. Vše se rozpouští, prchá a mizí.
Všechny formy se rozplynou a vyblednou jako světlo žárovky při
východu slunce. Hrajme hru života, ale nezaměňujme promítací
plátno s filmem, věčné s pomíjivým. To je žít „život v milosti“.
 Jak se loví měsíc?
Býval kdysi jeden krásný hluboký les, v němž žil v míru opičí
národ. Té noci se kulatý a jasný měsíc v úplňku odrážel na hladině
jezera uprostřed lesa. Byl letní večer, pofukoval vlahý větřík a ve
vzduchu se vznášela omamná vůně divokých květů.
Vtom jeden velký opičák seskočil z větve a začal svolávat ostatní:
„Bratříčci, sestřičky, stalo se hrozné neštěstí!“
Seběhlo se sedm nebo osm vyděšených opic.
„Co se stalo, starší bratře?“
„Pojďte se mnou!“ zavelel statný opičák.
Opičky běžely za ním se srdcem sevřeným strachy. Všichni
dorazili na břeh velkého jezera uprostřed lesa. Shromáždili se ve
větvích stromu a velký opičák zvolal:
„Bratři a sestry, postihla nás pohroma! Jak vidíte, měsíc spadl do
vody! Určitě se utopí!“
„Bohužel,“ řekl jeden opičák, velmi snaživý dvořan, „bohužel, od
nynějška bude na zemi panovat tma!“
„Až budu večer hledat maminku, v té tmě ji nenajdu!“ bědovala
nejmladší opička.
Velký opičák si vzal slovo:
„Milí moji! Pomyslete na zajíce a králíky, na vydry, lasičky a
ondatry, na všechny obyvatele lesa, kteří se napříště nebudou moci
řídit měsíčním svitem! Povinnost a dobré srdce nám velí, abychom
jim pomohli!“
„Co je třeba udělat?“ zeptala se opička, která se tolik bála, že ve
tmě nenajde svou maminku.
„Měsíc vylovíme!“
Prohlášení se setkalo s uctivým tichem.
„Budeme postupovat následovně,“ velel velký opičák. „Já se
pověsím tady za tu větev a svěsím ocas, další z vás se za něj chytí a
tak dále, a až se poslední z vás dotkne vody, měsíc vyloví!“
Všichni poslechli. Ve chvíli, kdy se opička, která se bála, že ve
tmě nenajde maminku, měla zavěsit jako poslední, zvolala:
„Starší bratře! Větev, za kterou se držíš, začíná praskat! Bojím se,
že se ulomí!“
 „Babské řeči! Zbabělče!“ rozčiloval se velký opičák. „Zaujmi své
místo a zbytečně se nevymlouvej!“
Opice, které již visely v řadě za sebou a nacházely se tudíž ve
značně nepohodlné pozici, se sborově přidaly:
„Poseroutko, strašpytle! Ihned jdi na své místo a nevykrucuj se!“
Jejich povykování opičku nakonec přinutilo, že se spustila dolů, a
když se přiblížila k hladině, natáhla pracku a už už měsíc držela,
větev se zlomila. Ozvalo se mocné šplouchnutí. Všechny opice
spadly do jezera a utopily se.
xxx

Sebeobětování, ušlechtilost, trpělivost, dobré srdce a touha sloužit

ostatním bez zbytečného rozumování a mudrování, to jsou cenné
vlastnosti pro „život v milosti“. Někdy však stačí jasnozřivě přijmout
skutečnost a vnímat čistou průzračnost okamžiku.

Býk a sto vozů s nákladem kamenů

(Indie)
Podle legendy se Šákjamuni Buddha v jednom ze svých minulých
životů narodil jako telátko. A jelikož se jeho pán, urozený bráhman,
o svého býčka staral pečlivě a s láskou, vyrostl z něho zdatný býk
mírné povahy. Chtěl se zbožnému muži nějak odvděčit, a tak se mu
zjevil ve snu.
„Můj pane,“ řekl uctivě, „jdi za sousedem, tím bohatým
obchodníkem, a navrhni mu sázku. Řekni, že utáhnu sto vozů
naplněných kameny, a vsaď se s ním o tisíc zlatých!“
Urozený bráhman na sny věřil. Šel tedy za bohatým obchodníkem
a navrhl mu sázku. Soused usoudil, že zbožný muž je buď prosťáček,
nebo blázen. Byl to chamtivý a bezohledný člověk, proto sázku
přijal, ale v skrytu duše se poškleboval bráhmanově prostoduchosti.
Ve stanovený den nechal bráhman naložit sto vozů kamením.
Zapřáhl býka a chopil se otěží. Svíral ho velký strach, vždyť v sázce
bylo celé jeho jmění.
„Hyjé! Pořádně zaber, i kdybys měl námahou pojít! Vsadil jsem
tisíc zlaťáků, nejsem žádný boháč! Hyjé! Pohni sebou!“ zařval a
nelítostně udeřil dobytče bičem.
 Býk napínal mohutné tělo, ale zůstal stát jako přikovaný. Vozy se
ani nehnuly.
„Zatracené budižkničemu! Dám tě podříznout a tvoji mršinu
předhodím supům!“
Nic nepomohlo. Sto vozů nepopojelo ani o píď a bráhman sázku
prohrál. Vyplatil tedy tisíc zlatých obchodníkovi a ten se mu jen
nepokrytě vysmál. Bráhman se vrátil domů bez peněz a s hanbou. Pln
smutku usnul.
Té noci se mu znovu zjevil býk a pravil:
„Laskavost, dobré srdce a vlídné slovo zmohou víc než nadávky a
bití. Musíš vzkřísit soucit skrytý v hloubi tvé duše a sázku vyhraješ!
Uzavři se sousedem novou sázku, tentokrát o dva tisíce zlatých!“
Když se druhý den bráhman probudil, vzpomněl si na sen, ale byl
na vážkách. „Asi budu vypadat směšně,“ říkal si, „jenže jsem úplně
na dně a nemám co ztratit. Koneckonců, proč nezkusit štěstí…“
Obchodník nevěřil svým uším. „Tenhle světec je doopravdy hrozně
hloupý,“ pomyslel si. „Tím hůř pro něj! Získat další dva tisíce není
marné.“
A sázku přijal.
V určený den naložili těžké kameny na stovku vozů a obchodník
se sám přesvědčil, že jsou plné až po okraj. Býk byl v dobrém
rozmaru. Okolo krku mu visel květinový věnec, ráno ho nakrmili
voňavou rýží. Když dali povel ke startu, bráhman mu zašeptal do
ucha:
„Ach, milý býčku, příteli můj! Nejdražší Nido Visalo! Od toho
požehnaného dne, kdy jsi přišel na svět, jsem se o tebe dobře staral!
Krupičkou jsem tě krmil, pečoval o tebe a chránil tě, když jsi byl
ještě telátko a sotva ses na nohou udržel. Mám tě moc rád a mé srdce
překypuje láskou a soucitem ke všem tvým bratřím…“
Když bráhman domluvil, vylezl na první vůz a jemně mlaskl
jazykem. Býk napjal všechny síly… a všech sto vozů se pohnulo!
Býk s nimi o dvanáct metrů popojel!

Soucit, přívětivost, schopnost sdílet útrapy bližních je tou nejvyšší

ctností. Jsou jí obdařeny „zázračné povahy“, jak praví dalajláma.
Dítě ochuzené o „mléko lidské něhy“ může dokonce zemřít.
Výchova dětí nepřináší ovoce, pokud v ní chybí porozumění,
trpělivost a láska. Rovněž umírající člověk potřebuje, aby ho někdo
držel za ruku. Jsme společenské bytosti, jsme na sobě navzájem
závislí a lásku a přátelství ostatních lidí potřebujeme. Když
procházím naší vesnicí a potkám někoho, kdo se tváří nepřátelsky
nebo lhostejně, mám zkažený celý den. Proto se na všechny usmívám
a dávám tak i beze slov najevo svou náklonnost, dokonce i vůči těm,
kdo se ke mně obracejí zády. Soucítění je ctnost, která nezůstává bez
odezvy, protože každý dobrý skutek se nám stokrát vrátí. Soucit je
podle učení zenu nejkratší cestou ke štěstí. Ale raději slyšte tento
příběh…

Staří manželé a veverky

Žili byli kdysi staří bezdětní manželé. Bydleli v lese. Muž pletl
sandály a žena sbírala dříví. Byli chudí a opuštění a často jim bývalo
smutno. Jednou zrána uviděla žena před chýší lasičku, jak nese v
tlamě vyděšenou veverku. Zahnala lasičku holí, ujala se veverky a
ošetřila jí rány. A protože veverka se prozatím do lesa vrátit
nemohla, žena jí nosila šišky, žaludy, bukvice a někdy i oříšky.
Jak dny ubíhaly, staříci si veveřičku zamilovali. Byla to ve
skutečnosti slečna veveřice, milá, že by ji člověk samou láskou snědl.
Měla drobnou roztomilou hlavičku, špičatá ouška a černá šibalská
očka. Co na tom, že byla zraněná! Ani minutku neposeděla. Když
vylupovala semínka, šišky se jí mezi tlapkami jen míhaly a její
rezavý ohon vztyčený jako korouhev poletoval po nuzné chýšce sem
a tam jako plamínek. Jakmile se veveřička uzdravila, uháněla do lesa.
Na své dobrodince ale nezapomněla a příští jaro jim přišla předvést
svoje potomstvo, čtyři malinké slepé kuličky vážící sotva dvanáct
gramů, ovšem s pěknými fousky. Následující rok se to opakovalo.
Veveří rodinka byla v chýši vždy vítána a bylo tam pro všechny
přichystáno sdostatek šišek, žaludů, bukvic, oříšků, a dokonce i
houby jako vzácná pochoutka. Tak uběhlo několik let. Deset generací
veverek se tam vystřídalo! Dovádění plné veselého výskotu,
skotačení a rej dění zrzavých ocásků nebralo konce.
Až jednou žena onemocněla a přestala chodit do lesa. Také
staříkovi ubývalo sil, ani sandály už nepletl. Nastala bída.
Bezstarostné veverky přišly o své bukvice, žaludy a oříšky a tak se
časem z chýšky odstěhovaly. Ten tam byl všechen hlahol, přemety a
rozpustilé šplhání. Staří manželé osiřeli. Toho rána se smutně dívali z
okna na sněhovou peřinu, která pokryla všechno kol dokola. Neměli
co do úst a pomalu se vzdávali veškeré naděje. Vtom zahlédli dlouhé
procesí rezavých ohonů. To veverky se vracely! Složily staříkům k
nohám rýžová zrníčka, zlaté obilné klasy a také dva nebo tři
ženšenové kořeny. Z bylinek, jejichž léčivé účinky veverky dobře
znají, uvařila stařenka posilňující čaj. Staří manželé byli zachráněni.
xxx

Soucit se řídí prostou pravdou: všechny bytosti mají právo na

štěstí. Štěstí jedněch je přímo závislé na štěstí druhých. To bezesporu
platí i v oblasti ekologie. Zamořuje-li se ovzduší naší planety v
Brazílii, v Americe nebo na Sibiři, pociťujeme to všichni. Myslet jen
na sebe, žít jen pro své blaho vede k záhubě. Něhu nutně potřebují
nejen děti a staří lidé, ale i dospělí, dokonce v mnohem větší míře,
než si připouštějí. Soucítění neznamená milovat přátele a nepřátele
odvrhnout do temného kouta, znamená to naopak zahrnout všechny
bytosti stejnou dávkou citu, lásky a zázračně léčivé něhy. Teprve pak
„nastane den, do oranžova zbarvený den,“ jak praví básník. Teprve
pak se objeví někdo jako veverky z našeho příběhu a pomůže nám od
bídy a utrpení.

Dva mniši a žena

Mladý a starý mnich, oba v mnišském rouchu, s oholenými
hlavami a v sandálech na bosých nohou, se vracejí jednoho krásného
letního večera do kláštera.
„Máme za sebou dlouhý a úmorný den, bratře Uši,“ praví ten
mladší, „ale pilně jsme chválili Buddhu a vysloužili jsme si sdostatek
rýže a měďáků. Náš mistr nás jistě pochválí!“
„To ano…“ utrousí roztržitě starší mnich. „Nemusíte se bát, bratře
Tošibu, mistr dobře ví, jak jste přičinlivý.“
Mniši mlčky kráčejí dál, když tu za jedním ohybem se přes cestu
valí řeka. Na nízkém břehu sedí na velkém kameni mladá svůdná
žena v přepychovém šatě a zdá se, že vyhlíží pomoc. Avšak žádná
loďka ani převozník nejsou v dohledu.
Starší mnich bez okolků vezme ženu do náruče a přenese ji přes
řeku, aniž si omočí střevíčky. Půvabná osůbka mu poděkuje
úsměvem a vzdálí se. Oba mniši pokračují v cestě. Dlouho mlčí, až
to nakonec mladší mnich nevydrží a zničehonic zvolá:
„Bratře Uši! Copak vy nevíte, že pravidla nám přísně zakazují
jakýkoli styk a obcování se ženami?“
Starý mnich neodpoví a kráčí dál.
„Bratře Uši!“ řekne mladý mnich, tentokrát už velmi rozhořčeně.
„Jak jste jen mohl vzít do náruče krásnou a navoněnou ženu a nést ji
přes řeku?“
„Bratře Tošibu!“ odvětí starý mnich. „Vás snad dosud tíží váha té
ženy! Vždyť je to už drahná chvíle, co jsme ji nechali za sebou!“

O mnichu, který chtěl zemřít vestoje

(Čína)
Pověst vypráví, že kdysi dávno žil jeden mnich jménem Ten-jin-
feng a ten, když měl jako všichni smrtelníci odejít „ze světa klamů“,
se takto dotazoval žáků:
„Víme o mniších, kteří zemřeli vleže, ale zemřeli někteří i
vestoje?“
„Ano,“ odpověděli žáci.
A jmenovali třetího patriarchu Seng-tsana, který v roce 606 zemřel
vestoje s rukama zkříženýma na břiše, a dále Šil-šena z Huanše, který
skonal v roce 906. Ušel sedm kroků a zemřel za chůze…
„Velmi správně,“ řekl Ten-jin-feng. „A víte o nějakém mnichovi,
který zemřel s hlavou dolů?“
„Nikoli,“ odvětili překvapeně žáci. „Nevíme o žádném mudrci,
který by takto zemřel.“
„Nuže!“ vydechl Ten-jin-feng.
Postavil se na hlavu a zemřel.
Nastala chvíle, kdy měl být mistr přepraven na pohřební hranici,
ale nikdo si nevěděl rady s jeho tělem v nezvyklé pozici. Když
mladší Tengova sestra, mniška, která se též zúčastnila pohřebního
obřadu, viděla, v jakých jsou mniši rozpacích, obořila se na mrtvého
bratra:
„Byl jsi dozajista velmi zbožný muž,“ zvolala, „ale všechny
přítomné teď obtěžuješ svým výstředním chováním!“
A strčila do mrtvého bratra tak silně, až se svalil. Poté mohli
zesnulého bez obtíží odnést na pohřebiště.

Drvoštép ministrem
Žili jednou chudí manželé, drvoštěp se ženou. Muž chodil každý
den do hor na dříví. Toho večera se vracel s těžkým nákladem na
zádech, když na úzké cestě potkal významnou osobnost, vysokého
státního úředníka. Cestoval na nosítkách, které nesli čtyři nosiči.
Sloužící v čele průvodu drvoštěpa prudce odstrčili:
„Místo pro guvernéra!“
Drvoštěp, sehnutý pod břemenem, upadl do bláta.
V té chvíli odhrnul úředník záclonku a uviděl drvoštěpa ležícího
na zemi.
Zasmál se a prohlásil opovržlivě:
„Viděli jste už někdy takového nekňubu?“
Mladého drvoštěpa, který zhola nic nevěděl o zlobě světa, se to
hluboce dotklo. „Cože?“ říkal si v duchu, „celý den pracuji, jsem
počestný muž, ale pro toho úředníka znamenám méně než bláto u
cesty!“ Několik týdnů svou zlost potlačoval, až jednoho dne se
konečně vypravil za vesnickým starostou a vylíčil mu nepříjemnou
příhodu.
„To je přece běžná věc!“ opáčil starosta. „Neumíš číst ani psát.
Pro královského úředníka nic neznamenáš, pro něho jsi méně než
dobytče!“
„Co mám dělat, aby si mě vážili jako člověka?“ zeptal se
prostoduše mladý drvoštěp.
„Staň se úředníkem!“ řekl starosta a pokrčil rameny.
„A jak to mám provést?“ nevzdával se drvoštěp.
„Jdi do hlavního města, poflakuj se po ulicích kolem paláce a oni
tě nakonec jmenují třeba mandarínem!“ posmíval se mu starosta.
Nebohý drvoštěp neměl ani potuchy o tom, jak to ve světě chodí,
asi jako telátko, které dosud saje mateřské mléko. Věřil tomu, co
říkal starosta. Rozloučil se se ženou, sbalil si věci a pěšky se vydal
do hlavního města. Našel si dočasný příbytek u městské brány a dělal
do písmene to, co mu poradili: celé dny se vláčel blátem v uličkách
poblíž královského paláce.
„Co je to za blázna?“ ptali se lidé.
„Tvrdí, že prý takhle získá úřednické místo,“ vysvětlovala nějaká
stařena. „Je to prosťáček a hlupák.“
Ať lilo, fičel vítr nebo sněžilo, drvoštěp se vláčel po ulicích. Brzy
se stal městskou atrakcí. Ve dnech trhů se kolem něho sbíhali lidé.
Děti se mu posmívaly a házely po něm kamení.
„Ale proč se válí po zemi, vždyť má obě nohy zdravé!“ divili se
rozvážní občané.
„Myslí si, že ho jmenují úředníkem! Takového hňupa svět
neviděl!“
„Ha, ha, ha…!“
Pamfletisté složili popěvek, který si děti prozpěvovaly pod
hradbami paláce:
Jen se válej v bahně, ať máš boulí drahně!
Co na tom záleží, vladař tě brzy odmění!
Vyprávění o pomatenci, který si usmyslel, že když se bude válet v
blátě, nasadí mu jednou úřednický čepec, se doneslo až k
panovníkovi.
„Je to nejspíš jen prostoduchý hlupáček,“ řekl vladař, „ale jeho
odvaha a vytrvalost se mi líbí.“
Nazítří, jak měl občas ve zvyku, si oblékl prosté šaty a proklouzl z
paláce ven. Vmísil se nepoznán do davu. Přistoupil k nešťastníkovi,
který ležel v louži.
„Prý se válíš v blátě, aby ses mohl stát úředníkem?“
„To je pravda,“ odpověděl drvoštěp, „a také se jím stanu…“
„Ach tak!“ poznamenal vladař. „A jakou funkci by sis přál?“
„Funkci? To nevím…“
„Na funkci ti nezáleží?“ vyptával se vladař.
„Musí být vyšší než funkce guvernéra provincie,“ odpověděl
drvoštěp.
A vyprávěl tomu milému zvědavému muži svůj příběh.
 „Dobrá,“ řekl vladař. „Myslím že funkce ministra by ti mohla
vyhovovat.“
„Když ministr, tak ministr,“ řekl drvoštěp. „Je mi to jedno!“
„Možná že bys dokonce chtěl zaujmout místo vladaře?“
„To ne!“ zvolal drvoštěp. „Vladař je posvátná osoba, bohy
vyvolená! Mně stačí místo, které by ze mne udělalo člověka!“
Vladař pokýval hlavou a v zamyšlení se vzdálil.
Po nějaké době vladař přikázal, aby k němu přivedli drvoštěpa,
který se válí v blátě u královských hradeb. V přítomnosti dvořanů mu
slavnostně nasadil na hlavu plstěný čepec na znamení, že se stal
vladařovým úředníkem. Z trůnu k němu laskavě promluvil:
„Milý příteli, od této chvíle jsi mým vysokým úředníkem a jsi
roven všem guvernérům provincie. Máš ještě nějaké přání?“
„Chtěl bych se vrátit do lesa a v ruce zase držet sekeru. Tak jsem
nejšťastnější. Už mě nic nebude trápit, protože sám vladař ve mně
vidí člověka!“
xxx

Jak se urozený muž stal poustevníkem

(Indie)
Byl jednou jeden urozený muž a ten měl ženu a děti. Byl oddaným
vyznavačem Buddhova učení. Jednou odcestoval, aby u příležitosti
výročí narozenin Vznešeného splnil své náboženské povinnosti a
položil květinové věnce na oltář. Jeho manželku, která zůstala doma,
mezitím navštívila její matka.
„Tak co, dcero, jsi stále šťastná se svým chotěm? Jak se k tobě
chová?“
„Nemohu si stěžovat. Můj manžel je muž velmi laskavý, moudrý a
ctnostný jako nějaký poustevník!“
Ta dobrá žena byla trochu nahluchlá a zaslechla jen poslední slovo
„poustevník“. Vzápětí spustila nářek a křik.
„Jakže!“ kvílela. „Co je to za manžela, když opustí mladou ženu,
dítě a další dítě na cestě? To je strašné! Stát se poustevníkem, když
mám ženu a děti!“
A stařena se před očima sousedů dala do pláče, drásala si obličej,
rvala si vlasy a sypala popel na hlavu.
„POUSTEVNÍK! To je neštěstí!“
 „Ale vůbec ne, maminko!“ zvolala poděšená manželka. „Můj muž
není žádný poustevník!“
„POUSTEVNÍK! Ó hrůzo!“ málem si vykřičela plíce hluchá
matka. „To je nadělení! Co si počne chudák dcera s dětmi? Takový
nevděk, takové trápení!“
A běžela do vesnice, aby tu novinu všem oznámila.
Když se Kalijána vrátil z cest, vítali ho všichni, jako by se byl stal
poustevníkem. Udivilo ho to, ale zároveň v tom viděl boží znamení.
Urovnal všechny svoje záležitosti, rozloučil se se ženou a dětmi a
vrátil se do kláštera, v němž pobýval během pobožností. Později se
skutečně stal poustevníkem. Brzy se proslavil svou zbožností, a když
zemřel, vstoupil do Brahmova nebeského království.
xxx

Jediné slovo může změnit něčí osud.

Žádné slovo není zcela nevinné. Správná řeč je úsporná. Nač
zvětšovat utrpení tohoto světa? Je třeba, je-li to možné, vztahy mezi
lidmi zlepšovat – nelhat, neosočovat a nepomlouvat. Mluvit o někom
není moudré. Mluvíme-li o třetí osobě ve zlém, můžeme jí uškodit,
ale když ji příliš vychvalujeme, nevážíme si sdostatek osoby, s níž
hovoříme. Měli bychom naopak povzbuzovat, utěšovat, správně
uvažovat, zklidňovat a hlavně se usmívat. Snažit se probouzet touhu
po duchovních věcech. Podle buddhistického učení vnáší správná řeč
do tohoto světa o něco víc míru, moudrosti a štěstí.

Mladá královna nemiluje krále…

(Indie)
V malém království na severu Indie na všechny lidi – na
vesničany, dvořany, ba i na zvěř – dolehl smutek jako černý mrak.
Královna totiž nemilovala krále. Proč? Ach, lze vůbec takové věci
vysvětlit? Možná rozdílná sudba, možná nějaká maličkost, příliš
mdlé nebo příliš černé oči, nějaké gesto, kdo ví? Královna zkrátka
krále nemilovala. Jednoho dne potkal královnu ve slavnostním šatě
syn dvorního intendanta, hezký přitažlivý mladík. Oslnila ho.
Zamiloval se do ní a královna se zamilovala do něj. Co si počít?
Mladík se sžíral láskou a chřadl. Královna se trápila a potají ronila
slzy. I na krále bylo trpno pohledět. Bylo třeba učinit nějaké
rozhodnutí. Panovník byl spravedlivý a laskavý muž, povolal tedy k
sobě intendantova syna.
„Mladý muži,“ řekl, „vím, že jsi upřímný a věrný. Vím o tvé lásce.
Navrhuji toto: propůjčím ti královnu na sedm dní, milujte se a přesně
za týden mi ji vrátíš vyléčenou a šťastnou!“
Mladík s královnou se odebrali na tajné místo a tam se podle
královského rozkazu sedm dní milovali. Jejich vášeň však nepohasla,
naopak vzplála s nesnesitelnou prudkostí. Osmého dne ti dva spolu
uprchli. Zle podvedený král byl nejnešťastnějším mužem na světě.
Chvílemi se chystal vyhlásit válku sousednímu království a násilím
přivést neposlušné milence zpět, chvílemi se mu
chtělo zemřít. Trpěl tak strašně, že ze střev
cedil krev. Požádal o radu bódhisattvu, který
žil u jeho dvora.
„Ach, moudrý muži, ty znáš moje trápení. Co mám dělat?“
Bódhisattva přemýšlel několik dní a potom takto promluvil:
„Mocný králi, kdyby se mezi tvými poddanými našel člověk, který
by dokázal polknout ostrý meč, dal bys mu nějakou zvláštní
odměnu?“
„Zřejmě ano…“ řekl král.
„Mocný králi, kdyby se v tvém království našel muž, který by
dokázal polknout dobře naostřený meč, dal bys mu za odměnu
královnino srdce?“
„Jestliže takový muž existuje, je nejspíš pod ochranou bohů a já
bych mu královnino srdce dal.“
„Věnoval bys tento vzácný dar beze zlosti, bez hořkosti a bez
výčitek?“
„Ano, jistě,“ řekl král.
„A kdyby existoval muž, který nejen že by polkl dobře naostřený
meč, ale podařil by se mu kousek ještě neskutečnější, totiž že by
dokázal pohnout královniným srdcem?“
„Kdyby existoval muž,“ řekl král, „který by dokázal, aby ho
milovala královna, o níž vím, že je chladná a necitelná, dal bych mu
ji!“
 „Tak tedy,“ řekl bódhisattva, „intendantovu synovi se ta
neuvěřitelná věc povedla!“
Král přemýšlel o jeho slovech. Poté beze zloby, hořkosti a výčitek
souhlasil s tím, že královnino srdce věnuje darem. Netrvalo dlouho a
z jeho střev přestala unikat krev. Poznal, co je vnitřní mír. Dosáhl
„druhého břehu“.

Obchodník s hedvábím
(Čína)
Byl jednou jeden prodavač hedvábí. Právě se v parném poledni
plahočil přes hory v zemi zvané Korea, kde se to jen hemžilo
loupežníky. Aby si dodal odvahy, prozpěvoval si:
Nesu jemné hedvábí, z daleké Číny pochází. Látky mám pěkně
složené, ve své nůši dřevěné. Podaruji otce, matku, synáčka i dcerku.
Hedvábíčko bílé, zlaté, zelené, neváhejte, dám je také zlevněné!
Kupujte, jen kupujte, z hedvábí se radujte! Tralala, tralala…
Jak čas ubíhal, vedro se stupňovalo. Kupec se rozhodl, že si
zdřímne pod stromem. Vybral si poklidné, stinné místo poblíž
náhrobku, který střežila tradiční soška vytesaná ze žuly, zvaná
mangdusok. Když se probudil, rozhlédl se kolem a vykřikl. Nůše
byla prázdná! Zatímco podřimoval, nějaký zloděj mu ukradl všechny
štůčky hedvábí! Zoufalý kupec pospíchal do nejbližšího města.
Vyžádal si audienci u správce provincie, aby se domohl
spravedlnosti.
Guvernér ho přijal hned příštího rána. Pozorně kupce vyslechl a
vyptával se ho:
„Než jsi usnul, viděl jsi v okolí někoho?“
„Ne, pane, jenom sochu mangdusok, která střežila hrob svým
kamenným pohledem.“
„Aha, aha!“ řekl guvernér. „Tak socha mangdusok tam hlídala…
Budu o tvé záležitosti přemýšlet. Přijď zítra, řeknu ti, jak jsem
rozhodl.“
Zítřejší den byl dnem, kdy guvernér soudcoval před
shromážděním lidu. Když přišla na řadu záležitost obchodníka s
hedvábím, nařídil strážím:
 „Jděte a přineste sochu mangdusok, která hlídá hrobku. Je to
jediný svědek, který zloděje viděl.“
Strážní se divili, ale protože byli zvyklí poslouchat příkazy, vydali
se do hor. Přinesli těžkou žulovou sochu a postavili ji před soudce.
Ten přikázal, aby ji přivázali ke kůlu.
„Vyplaťte jí dvacet ran bičem, ať nám řekne, kdo je zloděj!“
Socha nevydala hlásku. Guvernér se rozkřikl:
„Dejte jí sto ran bičem! Uvidíme, jestli bude i pak zarytě mlčet!“
V prvních řadách se ozval nesouhlasný šum.
„Náš guvernér se zbláznil!“ říkali lidé a ozval se smích.
Socha stále mlčela. Ani se nezachvěla, ani nemrkla kamenným
okem. Guvernér, rudý vzteky, zařval:
„Dejte jí sto ran holí!“
Bič svištěl vzduchem, údery hole sílily, ale výsledek žádný, jen
mlčení. Několik opovážlivců si dovolilo osočovat jeho milost pana
guvernéra.
„Pomátl se na rozumu!“
„Může ji tlouct jak chce, myslí si, že socha promluví?“
„Fuj! Guvernér je nepříčetný, je opilý!“
xxx
A lidé propukli v smích.
Jeho milost guvernér se přísně zadíval do davu.
„Hej, stráže!“ řekl. „Chopte se těch posměváčků, drzounů a
reptalů, kteří se opovažují vysmívat se svému pánovi! Zavřete je do
hladomorny!“
Poté se obrátil na obchodníka s hedvábím a ujistil ho:
„Neboj se, příteli, své zboží dostaneš zpět.“
Nazítří sudí přikázal, aby těch deset opovážlivců pustili z vězení a
přivedli je k němu. Provinilci měli mezitím čas přemýšlet o svém
osudu a předstoupili před soudce celí rozklepaní strachy.
„Zasluhujete smrt,“ řekl guvernér. „Narušili jste klidný průběh
soudního jednání a uráželi jste svého pána!“
Všech deset vězňů se vrhlo na zem a prosilo o smilování.
„Rád vám udělím milost,“ řekl guvernér, „ale pod jednou
podmínkou.“
„Uděláme, cokoli přikážete,“ prohlásili jednohlasně.
 „Dostavíte se sem za tři dny každý se štůčkem pěkného hedvábí!“
Ve stanovený den si guvernér nechal zavolat kupce.
„Poznáš hedvábí, které ti bylo ukradeno?“
„Ano, pane!“
„Nechť vstoupí těch deset výtečníků!“ přikázal guvernér.
Předstoupili před něj se sklopenou hlavou a každý třímal jako
nějakou obětinu štůček krásného bílého, zeleného, zlatého hedvábí…
„To je moje zboží! Moje hedvábí!“ zvolal kupec.
Vyšetřování ukázalo, že jistý Tšu, bohatý obchodník z vedlejšího
města, nakázal svému sluhovi, aby hedvábí ukradl. Potom je bez
výčitek prodal těm deseti měšťanům, které nechal guvernér zavřít.
Byl za svůj zločin potrestán podle zákona.
Guvernér se dívá, jak kupec s nůší plnou hedvábí mizí za
zatáčkou. Ještě dlouho mu zní v uších jeho prozpěvování:
Nesu jemné hedvábí, z daleké Číny pochází. Látky mám pěkné
složené, ve své nůši dřevěné. Podaruji otce, matku, synáčka i dcerku.
Hedvábíčko bílé, zlaté, zelené, neváhejte, dám je také zlevněné!
Kupujte, jen kupujte, z hedvábí se radujte! Tralala, tralala…

Campa
(Tibet)
Pokrm zvaný campa je tradičním jídlem Tibeťanů: mouka umletá
z praženého ječmene se uhněte se slaným čajem a ochutí jačím
máslem. Campa je k mání vždy a všude. Také potulní mniši ji jedí z
dřevěné misky. Podobně jako Gargantua, který „se česal hřebenem
prstovým, čili čtyřmi prsty včetně palce“, používají mniši ztracení
uprostřed zasněžených hor ruku místo lžíce.
Poznámka dobrá pro zasmání a pro větší požitek z následujícího
příběhu.
xxx

Žili jednou chudí lidé, jejichž chatrč sousedila s krásným domem

boháče. Toho roku byla krutá zima. Agabunda už nevěděl, čím
nakrmí svou rodinu. A sousedova sýpka přetékala ječmenem.
Doprošovat se ho, prosit o soucit? Zbytečná námaha! Soused dával
jen těm, kteří mu to mohli vrátit. Chudákovi by nedal nic. Jednoho
večera dostal zoufalý Agabunda nápad. Večer zapálil na dvoře
mohutný oheň, který zářil do tmy. Bohatý soused se zvědavě
vyptával:
„Ty, Agabundo, promiň mi mou všetečnost, copak to pálíš?“
„Jeden můj bratranec,“ odvětil ledabyle Agabunda, „se vrátil z
hlavního města a říkal, že kvůli velké zimě se za campu platí
neuvěřitelně vysoké ceny. Vypražím pár kilo ječmene a půjdu ho
prodat do Lhasy.“
Boháč se zamyšleně vrátil domů. Rozhodl se, že upraží velkou
dávku ječmene a pěkně na tom vydělá.
Za několik dní se Agabunda a jeho soused vypravili do hlavního
města. Dohodli se, že pojedou společně. „Kdyby nás cestou
přepadli,“ říkal si v duchu boháč, „vpředu jede Agabunda a schytá to
první.“ Agabunda naložil na svého osla tři pytle napěchované
suchým listím. Boháčův jak nesl na zádech tři ohromné pytle
naplněné pěknou moukou z praženého ječmene.
Padla noc. Nocovali v opuštěném zuboženém chrámku, kde
nebylo nic, jen v koutě dřevěná soška Buddhy s ulomeným nosem.
Před úsvitem Agabunda tiše vstal. Vyndal ze svých pytlů listí a dal je
sežrat oslovi. Potom do svých pytlů přesypal mouku svého
společníka a jeho prázdné pytle pověsil Buddhovi na ruce a pečlivě
mu moukou poprášil ústa a obličej.
Když se ráno boháč probudil, spatřil tu spoušť. Dal se do hrozného
křiku:
„Zloděj! Chyťte zloděje! Moje campa.“
Aniž hnul brvou, ukázal Agabunda prstem na Buddhu s pusou od
mouky.
„Šákjamuni Buddha měl asi hlad,“ prohlásil přesvědčivě, „a v noci
spořádal všechnu vaši campu. Nescházelo mnoho a snědl i tu mou!
Ale já vás v tom nenechám a rozdělím se s vámi!“
A věnoval jeden a půl pytle mouky boháčovi, který ji přijal s
nuceným úsměvem a po zbytek cesty nepromluvil.

Bohatý člověk by se měl mít na pozoru, praví mudrc, protože

odmítne-li potřebnému dát hrstku campy, Buddha mu ji vezme a
všechnu sní.
 Princezna a žebrák
(Tibet)
Bývalo kdysi v srdci Tibetu jedno maličké království. Král
Tensing měl manželku jemnou jako hedvábí a tři dcery krásné jako
jasný den. Každý den chodila jedna z princezen pro vodu ke
Stříbrnému prameni nedaleko paláce.
Toho rána si nejstarší princezna Zlatý kvítek oblékla dlouhé šaty
utkané ze zlata a k tomu diamantový náhrdelník. Na zádech nesla
zlatou putnu a v ruce zlatý naběrák. Když přišla k prameni, uviděla
tam otrhaného žebráka s černým špinavým obličejem, jak leží u
studánky. Rozkřikla se:
„Jak se opovažuješ, ty ubožáku, špinit posvátný pramen svou
přítomností?“
„Ach, překrásná dívko zářící jako zlato! Přešel jsem
devětadevadesát hor, dlouho jsem se brodil sněhem a trpěl mrazem i
žárem pouště, abych se setkal se třemi nejkrásnějšími princeznami na
světě. Jsem zde správně v tom království?“
„Špinavý drbané! Je ti snad dáno sbírat hvězdy z nebe?“ odsekla
princezna. „Zmiz, nebo tě nechám odehnat strážemi!“
Žebrák se vzdálil s hlavou smutně sklopenou.
Nazítří si druhá princezna Nefritový kvítek oblékla dlouhé
modravé hedvábné šaty a na krk navlékla tyrkysový náhrdelník. Na
zádech nesla putnu z nefritu a k pasu si zavěsila nefritový naběrák.
Takto vystrojena vypravila se k prameni pro vodu. Také ona se
setkala se žebrákem, který ležel na kameni u křišťálově čisté vody.
„Ach!“ vykřikla a její hezký nosík se zachvěl odporem a
opovržením. „Co tady pohledává ten zavšivený nuzák?“
„Smilování, překrásná dívko! Slyšel jsem vyprávět o království
Nawabodeng, ve kterém žijí tři princezny krásné jako jasný den.
Přišel jsem ze vzdálené země s nadějí, že je spatřím! Přešel jsem
devětadevadesát hor, dlouho jsem se brodil sněhem a trpěl mrazem i
žárem pouště, abych…“
„Jak se vůbec opovažuješ na mne promluvit, ty chudáku!“ zprudka
ho přerušila princezna. „Je ti snad dáno ušít šaty z mraků či vylovit
měsíc z vody, aby ti posloužil jako zrcadlo? Zmiz, nebo zavolám
stráže svého otce a nechám tě zavřít do vězení!“
Nešťastník odešel se svěšenou hlavou.
Třetího dne se oblékla na cestu k prameni nejmladší princezna
Perleťový kvítek. Vzala si dlouhé bílé šaty a šňůru perel. Na zádech
nesla putnu z říčních mušlí a v ruce naběrák ze škebliček. Když
uviděla žebráka s černou tváří v rozedraných šatech, jak leží u
studánky, zašeptala:
„Mladý muži nuzně oděný, jste snad nemocný nebo jste zápasil s
nějakým netvorem? Nejste zraněný? Mohu vám nějak pomoci?“
Žebrák při těch slovech ucítil, jak se mu do srdce vlévá nová míza.
Pohlédl na dívku. Podobala se pohádkové víle. Oči jí zářily jako
démanty, postavu měla pružnou jako bambusový proutek, černé
vlasy jí stékaly po ramenou jako tok řeky Ziku uprostřed úrodné
pláně a její tvář čistá jako lotosový květ prozrazovala upřímné srdce.
„Urozená paní.“ řekl, „pocházím z království Sewacang, rodiče
jsem ztratil jako dítě a věštba mi přikázala, abych vyhledal
království, v němž žijí tři princezny krásné jako jasný den. Urazil
jsem hodný kus cesty a podstoupil mnohá nebezpečenství. Jsem
úplně zmožený, chodidla mám ledová a nohy mne tíží jako kámen.
Nenašlo by se pro mne v domě vašeho otce místo podkoního?“
Princezna Perleťový kvítek byla mladíkovým dvorným
vystupováním dojata. Svěřila se mu, že je nejmladší ze tří princezen,
a slíbila, že se za něj u otce přimluví.
„Milá dcero,“ řekl vladař, „mám už tři tisíce čeledínů, nač by mi
podle vás byl nějaký neznámý umouněnec, nějaký otrhaný žebrák?“
Něžná nejmladší princezna se vrhla králi k nohám, třikrát udeřila
čelem o zem a žadonila:
„Ctěný otče, je mi už patnáct let a nikdy jsem po vás nic nežádala.
Snažně vás prosím, přijměte toho opuštěného mladíka!“
V té chvíli zasáhla královna Jiki Tsaiksin, povahy jemné jako
hedvábí, a mírně pravila:
„Ach, můj vznešený choti, Perleťový kvítek je z našich tří dcer ta
nejposlušnější. Vyhovte jejímu přání z lásky ke mně!“
A tak se žebrák s černou tváří stal královským podkoním.
 Čas plynul. Nový podkoní své úkoly plnil obdivuhodně dobře.
Podařilo se mu hrou na flétnu zkrotit černého hřebce, kterého se
všichni báli. Jindy, když zuřila v horách bouře, zachránil stádo
divokých koní a ti za ním pak cválali poslušně jako proud řeky Jarlug
Zanbo. Princezna Perleťový kvítek ho často navštěvovala. Nosila mu
koláčky z ječné mouky a pili spolu čaj. Zrodilo se mezi nimi hluboké
přátelství.
Princezny Zlatý kvítek a Nefritový kvítek si všimly sestřina
počínání. Byly pobouřeny:
„Přátelí se s podkoním s černou tváří a zostuzuje tak celou naši
rodinu!“ prohlásila princezna Zlatý kvítek.
„Naše sestra byla odjakživa neotesaná, takže s chudáky a
služebnictvem má mnoho společného!“ přitakala princezna Nefritový
kvítek. „Pojďme za otcem, ať s tou nehorázností skoncuje!“
Když se král Tensing dozvěděl o nepatřičném chování své
nejmladší dcery, rozhněval se:
„Budiž, máš ráda žebráka s černou tváří, nechám tě tedy zavřít
mezi čeládku! Věz, že provdat se za toho nuzáka ti dovolím, jedině
až narostou koni rohy a slepici zuby!“
„Otče,“ řekla princezna Perleťový kvítek pevným hlasem, „od
počátku světa teče vodopád odshora dolů, hrášek zraje v lusku a páv
má modrá péra, aniž mu je někdo nabarvil. Miluji žebráka, přestože
nás nikdo dohromady nesvázal.“
A jelikož její královský otec zůstal neoblomný, něžná princezna
odložila své dlouhé šaty z bílého hedvábí, hedvábný pás i šňůru perel
a oblékla si obnošenou halenu, opásala se páskem z jačí kůže a vzala
si růženec z kostěných kuliček. Odebrala se do stájí k palácové
čeledi.
Královna Jiki Tsaiksin, jemná jako hedvábí, se nemohla postavit
proti manželovu rozhodnutí, ale srdce jí potají krvácelo. Jednou
večer se tajně vypravila do stájí. Přinesla svou šperkovnici a
věnovala ji mladé dvojici.
„Drahé děti,“ řekla. „Nemám, co bych vám nabídla, jedině tento
stříbrný prstýnek a šňůru perel. Vezměte si je!“
A dodala, obracejíc se na žebráka s černou tváří:
 „Odveďte mou dceru do svého království, ožeňte se s ní a buďte
vždy svorni. Máte mé požehnání!“
Žebrák se vrhl ke královniným nohám a slíbil jí, že bude
princeznu Perleťový kvítek ochraňovat. Ještě téže noci se milenci
vydali na cestu.
Putovali třicet dní a třicet nocí, přespávali v jeskyních a prosili
cestou o jídlo. Konečně dorazili do království Sewacang. Princezna
nebyla na takový drsný způsob života zvyklá a umdlévala únavou.
Žebrák s černou tváří řekl:
„Má milovaná, půjdu napřed a zpravím o našem příchodu sestru.
Sledujte cestu, kterou vám označím holí!“
„Můj milovaný, mám na světě jenom vás. Neopouštějte mne!“
„Jste mi dražší než mé zřítelnice a nežli tolik zlata, kolik sám
vážím. Důvěřujte mi a vydejte se po cestě, kterou označím svou
holí!“
Princezna tedy putovala sama. Vyptávala se vesničanů a pastevců:
„Neviděli jste žebráka s černou tváří s holí v ruce?“
Všichni jí ochotně a zdvořile odpovídali. Jakýsi stařec jí nabídl
víno v poháru se stříbrným okrajem a řekl:
„Tamhle v údolí, kde teče řeka Ziku, je naše hlavní město s
královským palácem na obzoru. Náš princ, který odešel před třemi
lety na cesty, se vrátil a všichni jásají!“
„Žebrák s černou tváří šel tímto směrem?“
„Ano,“ odpověděl stařec. „Včera jsme ho viděli tudy jít.“
Královský palác Sewacangu, tyčící se mezi horami a řekou, byla
nádhera sama. Přetékal zlatem a drahými kameny od střechy až k
úpatí hradeb. Poblíž se radostně popásaly krávy, ovce a koně. I
modraví pávi, drozdi a kukačky zvesela vyzpěvovali a bujaře
poletovali. Princezna se tomu velmi podivovala.
„Náš šlechetný princ se vrátil! Celé království se raduje,“
odpovídali jí lidé.
Princezna pokračovala v cestě označené holí, až došla k bráně
paláce a zabouchala na ni.
„Co si přejete?“ zeptali se strážní.
„Žebráka s černou tváří. Dovedla mne sem cesta značená jeho
holí.“
 „Vstupte, princezno Perleťový kvítku!“ odpověděli strážci s
úklonou.
Nesmělou princeznu takové přijetí překvapilo. Vešla do královské
dvorany.
Tam ji očekávalo osm sloužících v bílém lněném oděvu a vedli ji
chodbami až do velkého slunného sálu, kde ji očekávala žena
nesmírné krásy.
„Jsem princezna Gisangwangumu a vládnu tomuto království.
Buď vítána, drahá sestro Perleťový kvítku! Toto je můj bratr princ
Gangsondundan.“
Princezna Perleťový kvítek vykřikla. Zpoza závěsu se vynořil
žebrák s černou tváří. Přistoupil blíž a třikrát si omyl obličej ve
stříbrné nádobě naplněné mlékem. Jeho obličej zazářil jako slunce.
Byl tak krásný a skvostný, že princezna Perleťový kvítek byla jako
ochromená úžasem, okouzlením a láskou.
Vzali se, měli mnoho dětí a byli spolu dlouho, předlouho šťastni.
xxx

Naše vnímání lidí a věcí klouže po povrchu. Hrajeme v jakési

pantomimě s hlavou odvrácenou, jen abychom neviděli smrt kroužící
kolem, číhající v přítmí. Nic nás však před ní neochrání, ani naše
hračky pro dospělé, ani nic z toho, čím se neustále zabýváme, plni
marného očekávání, jež vkládáme do chvilkové zábavy a směšných
požitků.
Ale jednoho dne…
Naše naděje tkví v tom, že vlastní nicotný život můžeme přetavit
ve skutečný život, vstoupit do země absoluna uskutečnit úžasný skok
a objevit v sobě nesmrtelnost. Prostřednictvím zenu můžeme
proniknout do niterného jsoucna. Právě zen nám pomáhá vidět
„skrytého Boha“, o němž hovoří Písmo, nekonečno v našem nitru.
Zen dokáže skryté světlo vidět ve všem. Stejně jako půvabná tibetská
princezna z našeho příběhu, která pod vrstvou černé špíny
rozpoznala milující tvář a pod žebráckým šatem skrytého
pohádkového prince.

Pokorný mnich
 Lotosová sútra@40 vypráví o jednom pokorném mnichovi. Ten
mnich neměl žádné zvláštní vlohy nebo půvab, ale byl snaživý a
svědomitý, a když odříkával sútry, jedinou nevynechal. Nebyl příliš
bystrý a nijak nevynikal při tradičních disputacích, při nichž jeho
bratři s takovou vervou diskutovali o kóanech. Držel se vždy stranou,
vykonával každodenní práce, zametal, sekal dříví, snažil se být
užitečný. Všichni ho měli rádi. Měl však jeden nepříjemný zvyk.
Pokaždé když někoho potkal, zdravil ho pozdravem gaššó –
sepjatýma rukama ve výši obličeje na znamení nejhlubší úcty.
Zdravit takto zenového mistra, opata kláštera nebo starší, všemi
uctívané bratry bylo běžné, jenže on takto zdravil novice, sloužící,
vesničany, děti, žebráky a tuláky, zkrátka kohokoli, div ne i
klášterního osla!
Jednou ho vyslali, aby vyřídil nějaké záležitosti. Cestou ho
přepadli lupiči.
„Mnichu! Dej nám svůj měšec, nebo ti podřízneme hrdlo!“
„Pane,“ odpověděl pokorný mnich, „mám u sebe jenom dopis,
který mám odevzdat v klášteře v Edu!“ a s pozdravem gaššó se
poklonil až k zemi.
„Proč nás takto zdravíš?“ zvolal vůdce lupičů. „Tropíš si z nás
šašky?“
„Ó nikoli, pane!“ řekl mnich přesvědčivě. „Jste přece
buddhové…“
Pobudové ho ztloukli holí a křičeli:
„Tumáš, tumáš! To tě odnaučí posmívat se lidem!“ Ale nechali ho
naživu. Pokorný mnich utíkal pryč a stále opakoval:
„Musím vás přece uctívat, vždyť se jednou můžete stát osvícenými
buddhy!“
xxx

V každém člověku je nekonečno. V každé kapce vody je obsažen

celý oceán.

Velká bitva
(Indie)
 Král Judhišthira s modrým démantem na čele přehlíží svá vojska.
Sluha přidržuje nad vladařem bílý slunečník. Je tam sedm regimentů
– každý čítá sto tisíc pěšáků, sedmdesát pět tisíc jezdců, dvacet tisíc
vozů a dvacet tisíc slonů pokrytých chrániči s bodci.
Sedm regimentů se na pláni rozvíjí do rojnic. V zázemí v
příjemném stínu háječku vztyčili skvostné stany určené pro krále a
jeho čtyři bratry a také pro svatyni, oltáře a božstva. V polních
stanech jsou uloženy zásoby jídla. Rýže pro muže a píce pro zvířata.
Opodál je v dalších stanech složena zbroj, brnění, kroužkové haleny,
tisíce šípů, které až vyletí, zatemní oblohu, a též luky a toulce. Poblíž
jsou ubytováni zruční řemeslníci, kteří udržují celý ten arzenál v
chodu. Lékaři jsou rozmístěni po skupinkách a jsou připraveni
ošetřovat, obvazovat, sešívat rány a uřezávat roztrhané údy.
Na protilehlé straně hlubokého příkopu stojí nepřátelské vojsko. V
ranním slunci se blyští zbroj, kopí a válečné sekery. Devět
regimentů, čítajících každý sto tisíc pěšáků, sedmdesát tisíc jezdců,
třicet tisíc vozů a třicet tisíc slonů s kovovými pancíři. Tomuto
skvělému vojsku velí vojevůdce Bhíšma, ten starý, nepřekonatelný
Bhíšma, tolik obávaný po celé zemi, neboť díky své odvaze a
válečnickému umu zvítězil v nesčetných bitvách.
Na tu podívanou shlížejí bohové. Vřava tisíců hlasů, křik a dusot
zvířat doléhá až k nim. Vidí též, jak se leskne zbroj a zablýskne se
kopí, když narazí do štítu. Vědí, že se schyluje k největší bitvě všech
dob. Padne na ně tíseň, avšak žádný z nich už nemůže zastavit běh
událostí. Tato bitva rozhodne o budoucím osudu země. Ve chvíli,
kdy slunce stoupá nad obzor, se rázem rozhostí po rozlehlé pláni
hrobové ticho.
Král Judhišthira pozdvihl svou korouhev a pod bílým slunečníkem
kráčí vpřed, následován čtyřmi bratry. Co Pándúovci zamýšlejí?@42
Nikdo ani nedutá. Skupinka se blíží k nepřátelskému vojsku
Kuruovců. Vojevůdce Bhíšma jim jde vstříc. Domlouvají se spolu
prostřednictvím vyjednávačů, kteří mezi nimi přebíhají sem a zase
zpátky. Nabízí snad král mír? A udatný vojevůdce ho s opovržením
odmítl? Obě mohutná vojska sledují každičký jejich pohyb. Možná i
koně přestali ržát, sloni troubit a ptáci v oblacích zpívat.
 Podle starého zvyku přijal v dětství osiřelého Judhišthiru a jeho
bratry na svůj dvůr slepý král Dhrtaráštra, jehož je nyní Bhíšma
vojevůdcem. Jak by mohli bratři zapomenout na svá učednická léta a
na učitele, které milovali?
„Ó vojevůdče,“ řekne mladý král, „dříve než vypukne boj, chceme
s úctou pozdravit ty, kdož bděli nad naším dětstvím a ukázali nám
cestu dhjány.“@41
„Jsou-li vaše úmysly čisté, složte zbraně, zanechte zde své
válečníky a vozy a sami pojďte navštívit své bývalé učitele v jejich
stanu!“
„Nedbej, králi, té urážlivé nabídky!“ rozhorlí se nejmladší princ.
„Bojujme!“
„Můj královský bratře,“ naléhá nejstarší z princů, „nemůžeme se
jen tak vydat do jejich rukou. Bitvu bychom prohráli dříve, než
začala!“
Ale král Judhišthira se Bhíšmovi ukloní.
„Nechť se stane, jak jsi řekl,“ prohlásí. „Důvěřujeme tvému
čestnému slovu válečníka.“
A tak pět bratrů Pánduovců vchází do stanu moudrých mužů, kteří
je naučili vše, co věděli o bozích a lidech. Se sepjatýma rukama ve
výši obličeje se před nimi hluboce sklánějí, v samém srdci
nepřátelského vojska, bez stráží a sloužících, bez kopí a štítů.
„Králi Judhišthiro,“ praví nejstarší z učitelů a přátelským gestem
pomáhá bývalému žáku vstát, „vážíme si počínání tvého i tvých
bratří. Víme, jak ušlechtilá jsou vaše srdce, a jsme upřímně dojati
vaším šlechetným činem. Neučili jsme vás tedy nadarmo.“
Žádný z pěti bratrů neodpovídá. Před očima jim vytanou
vzpomínky na dětská léta, na to, jak hluboce milovali tyto úctyhodné
starce.
„Za chvíli,“ pokračoval nejstarší z učitelů, „propukne boj a my se
budeme bít ze všech sil proti vám. Vy si budete počínat stejně. Vězte
však, že ani potom si vás nepřestaneme hluboce vážit a milovat vás.“

Starší bratr
(Indie)
 Tentokrát se Bódhisattva, budoucí Buddha, narodil v rodině
bohatého kupce. Měl staršího bratra, který spravoval rodinné jmění a
o všem rozhodoval. Jednoho dne se starší bratr vážně roznemohl a
zemřel. Manželky, konkubíny, rodiče, děti, sluhové a služebné,
všichni propukli v náramný pláč a hořekovali:
„Taková pohroma! Taková hrozná nespravedlnost! Náš manžel,
otec a pán zemřel, když byl na vrcholu sil! Takové neštěstí, to si
nikdo nedokáže představit…“
Jediný Bódhisattva neuronil ani slzičku a zachovával klid.
Jedna z konkubín pohoršeně zvolala:
„Náš milovaný manžel a pán je mrtev a jeho vlastní bratr ho ani
neoplakává! Nejspíš se už těší, že zdědí velké jmění a bude s ním
nakládat po svém!“
Bódhisattva pravil:
„Vy jste snad nevěděla, že všechny bytosti jsou smrtelné?
Čtyřnozí živočichové, ptactvo, plazi, lidé, a dokonce i andělé. Vše,
co je živé, umírá. To je zákon přírody. Nikde na tomto světě
nenajdete jistotu ani stálost. Pouze dhjána dává všem věcem příchuť
věčnosti.“
Všichni o jeho slovech přemýšleli a našli v nich útěchu. Přestali
plakat a naříkat.
Tak se o tom vypráví.

Čajová miska
(Vietnam)
Byla jednou jedna velmi urozená a velmi krásná dívka. Její
ovdovělý otec ji vychovával způsobem odpovídajícím jejímu
postavení. Nikdy neopouštěla palácové zahrady, studovala kresbu,
malbu, poezii, umění vázat květiny a obzvláště vynikala v hudbě. Její
srdce bylo neposkvrněné a citlivé. Často v zamyšlení stávala u okna
a pozorovala řeku, jak se tam dole vine podél jejich panství.
Jednoho letního večera, když se Nuong opírala o vysoké okno,
zaslechla nádherný zpěv; plný, silný mužský hlas bez falešné noty,
tak melodický, že ji zasáhl přímo do srdce. Zahlédla v dálce rybáře
na loďce, jak dlouhou tyčí s hákem loví ryby. Dolehl k ní zpěv tak
neslýchaně čistý, libozvučný a neobvyklý, až se zachvěla do morku
kostí. Zvykla si den co den za soumraku naslouchat rybářovu zpěvu.
Zcela si ji podmanil. Přišel podzim a rybář se odmlčel. Nuong ulehla.
Pohubla a její krása povadla. Skomírala jako svíce. Zoufalý otec
povolal k jejímu lůžku nejvěhlasnější lékaře království. Leč marně.
Krásná princezna pozvolna umírala. Až jednoho večera počátkem
zimy se hlas znovu rozezněl. Dívka se z posledních sil dovlekla k
oknu. Rybář plul po řece a sbíral sítě. Nuong ho okouzleně
poslouchala. Zdraví se jí postupně vracelo. Jenže koncem zimy zpěv
opět utichl. Rybář odešel do jiných krajů.
Nuong znovu ochořela. Odmítala potravu. Už se nezajímala o
malbu, poezii nebo vázání květin, a dokonce ani o hudbu, v níž
vynikala. Po úporném naléhání a prosbách se otci nakonec podařilo
vymámit z ní její tajemství. Jelikož ten urozený muž své jediné dítě
miloval, zaplašil veškeré předsudky a přikázal, aby rybáře s
kouzelným hlasem hledali po celém království. A našli ho. Muž se
jmenoval Truong, byl starý a šeredný. Ruce měl poznamenané tvrdou
prací, záda ohnutá a ohavnou tvář, zbrázděnou vráskami a spálenou
sluncem. Když ho Nuong spatřila, zděsila se. Její láska zhasla jako
plamen svíčky a jeho zpěv jí už vůbec nepřipadal okouzlující. Vrátila
se do života, sice jednotvárného, ale klidného a vyrovnaného. Za
krátký čas rybář zemřel. Krátce poté našli vesničané v řece kus
kulatého nefritu, který nádherně zněl, když jste ho drželi v dlaních.
Přinesli ho urozenému pánovi a on z něho nechal vydlabat misku na
čaj. Daroval ji dceři k jejím osmnáctým narozeninám. Jednou
odpoledne pila princezna Nuong ze své misky čaj a její romantická
duše se vznášela za hradbami paláce. Pojednou měla pocit, že na dně
misky vidí loďku s rybářem. Zdálo se jí, že slyší nádherný zpěv;
plný, silný mužský hlas bez falešné noty, tak melodický, že ji zasáhl
přímo do srdce. V té chvíli pochopila, že milovala nikoli rybáře, ale
své nekonečné snění. Vše se zdá být hudbou, když ji chce slyšet
srdce.

Vyprávění o mistru Rjókanovi

Zmínil jsem se již o Jamamotovi Eizó, přezdívaném Rjókan, což
znamená dobrý, šlechetný. Tohoto zenového mistra, který v mnohém
připomíná svatého Františka z Assisi, mám obzvláště rád – prostá
nevinná duše, vytáhlá, hubená postava s bledou pletí, byl mírné a
průzračné povahy, s rozvážným, výmluvným a nenuceným
chováním. Když odříkává sútry, jeho hlas zní tak jistě a jasně, že
pronikne až k „vnitřnímu sluchu“ posluchače. Z jeho tváře vyzařuje
nekonečná laskavost a trpělivost. Usmívá se při každé příležitosti. Je
svobodný a stále dobře naladěný… jako ostatně všichni světci. Žije v
prosté chýši z větví. Skládá básně. Podělí se s hostem o svou
každodenní krmi, mouku smíchanou s teplou vodou. Rád si hraje s
dětmi, občas zajde na vesnickou tancovačku. Mohl by být skvělým
kazatelem, ale mlčí a vydává se za hlupáka. Nicméně sama jeho
existence je pro svět velkým přínosem – probouzí „Buddhovu
podstatu“, dřímající v každém z nás.

Vyprávění první
Jednoho krásného letního večera kráčí Rjókan krajinou s hlavou
obrácenou ke hvězdám. Zastaví se v poli, aby se dosytosti vynadíval
na kulatý měsíc. Jeho nevinná čistá mysl sídlí ve „čtyřech božských
příbytcích“, jimiž jsou podle buddhistické tradice: velkodušnost,
soucit, veselá mysl a duševní vyrovnanost.
V zamyšlení se nevědomky usadí v bramborovém poli. V té chvíli
jde kolem majitel pole, vznětlivý a pomstychtivý muž, kterému již
několikrát pole vyplenili. V přítmí zahlédne nějakou postavu v
podřepu. Vzteky bez sebe se k ní vrhne s napřaženou holí.
„Teď jsem tě načapal, ty holomku zlodějská! Tentokrát mi
neutečeš!“
xxx

Zde udělám malou vsuvku. Jednou, je to už dávno, když jsem se

teprve učil hathajógu,@44 jsem se za krásného letního večera
procházel krajinou v okolí Toulouse. Zastavil jsem se na jedné louce,
už se stmívalo, nikde nikdo. Začal jsem provádět cvik „pozdrav
slunci“, který jsem se týž den naučil. Zabral jsem se do cvičení. V
tomto jógovém cviku, pro začátečníka trochu obtížném, je jedna část,
kdy stojíte s napjatými pažemi a pomalu se předkláníte, až se
dotknete země. Vtom se na mě řítí funící traktor. V matném
měsíčním svitu jsem za volantem zahlédl typického vesničana s
placatou čepicí, svraštělým čelem a ježatým obočím. Obořil se na
mě:
„Co tady pohledáváš?“
„Totiž…“ řekl jsem zmateně, „ já tady cvičím…“
„Tak ty cvičíš…“ opakoval nedůvěřivě.
„Vlastně… ne tak docela… provádím hathajógu.“
„Děláš si ze mě blázny?“
„Vůbec ne!“ ujišťoval jsem ho trochu nejistě, protože jsem
nevěděl, jak z toho ven.
Podíval se na mě z výšky svého mohutného a hrozivého stroje.
Najednou se mu rozsvítilo a zavrčel:
„Vím moc dobře, co tu děláš!“
„Co dělám?“ zeptal jsem se celý vyvedený z míry absurditou
našeho rozhovoru.
„No jistě! Ty chceš uhranout moje krávy!“
Přerušil jsem naši rozmluvu a pádil jsem k autu, abych nakonec
neskončil na hranici jako nějaká čarodějnice…
Ale vraťme se k Rjókanovi, kterého jsme zanechali na
bramborovém poli tváří v tvář prchlivému hospodáři.
xxx

„Však ty poznáš, co moje hůl dokáže, zloději jeden!“

A začne chudáka Rjókana tlouct. Ten se jen diví, ale neřekne
slovo, nevydá hlásku. V té chvíli přispěchá udýchaný soused.
„Nechte toho, člověče nešťastná! Vždyť bijete mistra Rjókana!“
Hospodář o mistru Rjókanovi slyšel a je celý zaražený. Pokorně se
omlouvá. Rjókan se usměje. Podle pověsti složil za měsíčního svitu
tuto báseň:
Někteří bijí,
jiní jsou biti.
Podobají se navzájem.
Jsou to kapky rosy,
které se rázem vypaří
na slunci věčnosti.

Vyprávění druhé
 Tou dobou se Rjókan zdržoval v kraji Tosa na ostrově Šikoku, kde
se nachází slavný chrám Entsu. Zbožný muž spolu s ostatními
mnichy zrovna sázel rýžové sazenice.
Jeden z mnichů na Rjókana žárlil.
„Jsem velký zenový mistr,“ tvrdil o sobě. „Jmenuji se Šikai a ještě
o mně uslyšíte! Zatímco támhleten,“ ukázal s opovržením na
Rjókana, „je jen ubohý hlupák, který se všemu směje a sám neví
čemu!“
A znechuceně ohrnul nos.
Všichni ho dobře znali, a tak mlčeli. Den ubíhal. Bylo nesnesitelné
vedro. Šikai poťouchle usrkával víno z měchu a stával se čím dál
vznětlivějším. Znenadání se vrhl na Rjókana a zprudka ho uhodil
páskem. Když se mniši vzpamatovali z prvního leknutí, opilce
usměrnili. Poté odvedli Rjókana do stinného kláštera. Venku se
rozpoutala bouře, která byla na spadnutí celý den, a spustil se silný
liják. Mistru Rjókanovi oznámili, že toho poťouchlého mnicha
vykázali z kláštera. Rjókan mlčel. Všichni uctivě čekali, co řekne. Až
konečně mírným hlasem zašeptal:
„Doufám, že měl aspoň plášť do deště!“
Mezi písemnostmi – poznámkami a básněmi –, které se našly po
Rjókanově smrti, objevili i tuto poznámku, která se možná vztahuje
ke zmíněné události:
„… nechá si od lidí líbit ústrky. Nechá lidi, ať jím opovrhují a
posmívají se mu. Nic z toho se jeho nitra nedotkne.“

Vyprávění třetí
Jistý Mandžó se setkal s mnichem Rjókanem někdy kolem roku
1810.
„Putoval jsem tehdy krajem Tosa. Jednou navečer mne zaskočil
déšť a hledal jsem nějaké útočiště. Všiml jsem si nuzné poustevny,
do níž jsem vstoupil s jistým přemáháním. Tam jsem spatřil asi
padesátiletého mnicha, vysokého a hubeného, s bledou tváří.
Upozornil mě, že k snědku toho moc nemá a že vítr fičí dovnitř ze
všech stran. Neměl jsem na vybranou a ulehl jsem k ohništi
vyhloubenému v podlaze. Ráno jsem viděl, že v poustevně, prosté
chýši z větví s doškovou střechou, není žádný kus nábytku, žádný
předmět. Jen dřevěná soška Buddhy. Můj hostitel neseděl v zazenu
ani neodříkával sútry. Pořád se usmíval. Usoudil jsem, že je
slabomyslný. Během dopoledne mi nabídl mouku s teplou vodou.
Nepřetržitě pršelo. Požádal jsem ho, zda bych u něho nemohl ještě
den zůstat, a on souhlasil. Nemluvil, stále psal a usmíval se. Viděl
jsem, že píše jakési básně. Písmo měl překrásné. Večer mi opět
nabídl mouku smíchanou s teplou vodou. I druhou noc jsme spali u
ohniště. Nazítří krásně svítilo slunce. Jako projev díků jsem chtěl
hostiteli věnovat pár mincí, ale odmítl je. Přijal pouze několik
tanazaku.45 Tak proběhlo moje setkání v dobách mého mládí se
slavným básníkem a zenovým mnichem Rjókanem.“
Přebývám v poustevně s doškovou střechou, nosím oděv z
hrubého sukna,
sedím v zazenu a mlčím. Ať si mě nazývají bláznem a hlupákem!
Komu já přednesu tuto báseň?
Kterému člověku, ubírajícímu se
po cestě Buddhově?@46

Vyprávění čtvrté
Jednoho rána, když Rjókan s miskou v ruce prosil o jídlo, zavedla
ho náhoda do domu, kde panovala váda a svár. Pán domu nepřetržitě
plísnil služebnictvo a to na oplátku proti němu reptalo. Neustále se
hádal se ženou. Děti zlobily rodiče a ti je vzápětí trestali. Zkrátka
samá zatrpklost a zášť. Rjókan porušil své zvyky a požádal, zda by
mu neposkytli přístřešek, a oni mu dovolili spát v koutě na zemi.
Zdržel se u nich několik dní.
Nekázal okázale, ani se nemodlil a nemeditoval. Staral se o
ohniště a prováděl drobné domácí práce. Prostě tam byl, usmíval se a
zachovával klid. Vedl si jako vždy, byl laskavý, mírný a láskyplný. A
poznenáhlu se atmosféra v domě začala měnit. Pán domu byl vůči
sloužícím spravedlivější a se ženou se udobřil. Děti si hráli bez
zlobení. Hořkost a zloba se všem vytratila ze srdce, aniž by kdo
dokázal říci jak. A tento nový stav přetrval ještě dlouho po odchodu
zbožného mnicha.
xxx
 Takový byl Rjókan. Pouhá jeho přítomnost byla zdrojem lásky a
radosti. „Sršely z něho jiskřičky míru,“ jak se vyjádřil jeden jeho
současník. Tento světec, když dosáhl posledního stupně cesty
osvícení jako pravý Bódhisattva, předával Buddhovu „lampu
zákona“ ostatním a pomáhal svým lidským bratrům. Vedl je po
„cestě světla“ ke štěstí skrytému v zenu.

Plešatý Gong-jing
(Čína)
V těch dávných dobách trpěl správce provincie jménem Gong-jing
jistou vadou na kráse, která ho přímo mučila. Byl totiž plešatý. Na
hlavě neměl ani vlásek. Lysá lebka se mu leskla „jako démant“, jak
se výstižně říká v Tibetu.
Jednoho krásného letního odpoledne seděl Gong-jing na stinné
terase a osvěžoval se dobrým vínem, když vtom zahlédl na ulici
mistra lazebníka Agabundu, kterého znal z doslechu. Měl velmi
naspěch a o guvernéra pohledem nezavadil.
„Jak se opovažuješ, ty křupane!“ zvolal Gong-jing. „Jedeš kolem,
tvůj kůň si vyzvání rolničkami a ty ani nepozdravíš!“
„Promiňte, pane,“ odvětil Agabunda, „ale spěchám. Očekává mě
starosta města. Dnes mu budu vsazovat nové vlasy!“
„Cože? Vsazovat vlasy?“
„Správně, pane! Copak vy nevíte,“ řekl Agabunda s mírnou
netrpělivostí v hlase, „že vlasy se sázejí stejně jako řepa? Je to moc
dobře placená práce, už mne čekají a já bych nerad…“
„Počkat, počkat!“ řekl Gong-jing. „Já jsem guvernér a musím být
obsloužen jako první! Pojď na terasu, nasázíš mi vlasy!“
„Ale pane!“ hlesl Agabunda. „Co by tomu řekl urozený Ožida?
Nechá mě spráskat bičem…“
„Přestaň se dohadovat a okamžitě sem pojď, nebo budeš mít co do
činění s mými strážemi!“
Agabunda se zatvářil odevzdaně, slezl z vozu, přivázal koně a
zamířil na terasu s těžkým vakem na zádech. Uklonil se, usadil se na
nízké stoličce a na klíně si rozložil hladkou ovčí kůži. Poté uchopil
šídlo, přesvědčil se, zda je dostatečně špičaté, a nabral do hrsti
chomáč jačích chlupů. Gong-jing sledoval přípravy s obavami.
 „Dej si pozor! Koukej mi vlasy řádně zasadit, nebo…“ pohrozil
mu pro jistotu guvernér.
„Jsem ve svém oboru odborníkem.“ uklidňoval ho Agabunda.
„Nedělejte si starosti! A teď, prosím, položte hlavu na ovčí kůži!“
Gong-jing poslechl.
Agabunda popadl šídlo a provrtal kůži na správcově lysé hlavě.
„Au! Co to děláš?“ zařval správce.
„Seďte klidně, pane!“ pravil Agabunda. „Neříkal jsem vám snad,
že když se sází řepa, musí se nejdřív udělat do země díra?“
Vzal velký chomáč jačích chlupů a pečlivě je nastrkal do díry,
kterou v hlavě vyhloubil. Chvíli je rovnal se zalíbením umělce. Když
byl konečně spokojen, znovu uchopil sídlo a pokračoval v práci.
„Au… au… au…!“ ječel Gong-jing.
„Přestaňte se vrtět!“ huboval ho Agabunda. „Jak mám v takových
podmínkách pracovat?“
Správce malounko nadzvedl hlavu a nesměle se zeptal:
„Řekni, Agabundo! Kolik děr mi ještě musíš udělat, aby z toho byl
pěkný účes?“
„Hm, nevím přesně, máte takovou velkou hlavu… řekněme… asi
stovku!“
„Stovku!“ vykřikl Gong-jing zděšeně. „To není možné! To
nepřežiju!“
„No tak, pane!“ prohlásil Agabunda přísně. „Rád bych věděl, co
vlastně chcete. Chováte se jako rozmazlené dítě! Z těch, které jsem
obsluhoval, nejméně čtvrtina přežila… Byl to ten a ten…“ počítal
Agabunda na prstech, „… je to tak! Když ovšem započítám i
prodavače ryb, který ohluchl a oslepl. Ale to bylo jen malé
nedopatření…“
„To by stačilo!“ ohradil se Gong-jing a prudce se zvedl. „Život je
mi přednější než vlasy!“
„Jak si přejete, pane,“ řekl Agabunda s hlubokým úklonem.
A vzdálil se.
xxx

„Mistře, proč nám ten příběh vyprávíte?“ zeptal se nejsmělejší z

žáků.
 „Všichni se mě neustále vyptáváte, jestli dosáhnete probuzení,
jestli spatříte světlo Buddhy! Ale chcete se vůbec vydat po cestě?
Doopravdy chcete, abych zasadil do vašich lehkověrných hlav zen?“
pravil mistr hrozivým hlasem.
Žáci se odmlčeli.
xxx

Opravdová duchovnost si žádá, abychom nechali odumřít své Já.

Zenové učení, či spíše naplno prožité zenové štěstí, je určeno pouze
těm, kteří se zbaví ctižádosti a hmotných statků, jako to učinil
kupříkladu mnich Rjókan.

Mistr Nan-ta
(Čína)
Ve starých čínských textech se o cestě k osvícení, té dlouhé cestě
k probuzení, hovoří jako o „cestě ptáků“. Je to krásný, výstižný
obraz. A vskutku, dosáhnout osvícení znamená ubírat se po
nevyšlapaných stezkách, zde nezůstávají stopy stejně jako po letu
vlaštovky na obloze – jako bychom se vraceli do hnízda, vstříc naší
původní přirozenosti.
xxx

Zde je pravdivý příběh čchanového mistra jménem Nan-ta-kuang-

jun, který žil v Číně v letech 850-938.
Mladý Nan-ta byl vysvěcen na kněze svým mistrem, mudrcem
Jang-Šanem. Poté se rozhodl, že půjde do učení k věhlasnému
mistrovi Lin-Tsi.@47 Putoval několik dlouhých let, cestou prosil o
jídlo, modlil se a meditoval. Až jednoho dne se vrátil. Jeho mistr byl
zvědav, zda dosáhl osvícení, zda překročil práh „brány bez brány“,
zda se zbavil formálnosti a zda dokáže „nevěda nic“ odpovědět na
všechny otázky… Takto se ho vyptával:
„Proč přicházíš?“
„Přicházím vás pozdravit a vyjádřit vám úctu, mistře.“
„Vidíš mě?“
„Nepřišel jsem za ta léta o zrak, mistře. Vidím vás!“
„Řekni mi tedy, zda se podobám oslu?“
„Myslím, že se nepodobáte Buddhovi.“
 „A proč bych se nemohl podobat Buddhovi?“
„I kdybyste se Buddhovi podobal, jaký je v tom rozdíl? Podobat se
oslu nebo Buddhovi?“
Když starý mistr uslyšel tuto odpověď, sevřel svého žáka do
náruče. Nan-ta dosáhl nejzazsího jsoucna, kde vše jedna podoba jest
– překročil práh zdánlivého. Od nynějška žil v ničím nerušeném míru
a trvalém štěstí, protože poznal osvícení – když totiž putoval křížem
krážem a žebral o jídlo, ubíral se „cestou ptáků“.

Tokusan
Zenový mistr Tokusan (781-867) byl vyhlášeným vzdělancem.
Přečetl stovky súter a uměl je odříkat zpaměti. Žádná duchovní
překážka ho neodradila. Při tradičních vzrušených disputacích,
zvaných mondo, neměl mezi mnichy sobě rovného. Přesto nikdy
nepoznal nejvyšší blaho – satori, osvícení.
Jednoho dne slyšel vyprávět o zenovém mistru jménem Rjútan,
který se těšil natolik výjimečné pověsti a byl obdařen takovým
osobním kouzlem, že mu jeho žáci přezdívali Drak z jezera. Tokusan
si umínil, že se s ním musí setkat a změřit s ním své síly. Vydal se na
dlouhou cestu na druhý konec země. Mistr Rjútan ho přijal vlažně a
přidělil mu podřadné práce. Proslulý učenec Tokusan musel zametat
chrámový dvůr, mýt chodby, nanosit vodu, řezat dříví. Tak míjely
dny. Tokusana to hnětlo. „Jakže!“ prohlašoval, „jsem všemi
uznávaný zenový mistr a vykonávám práce jako nějaký učedník!
Myslel jsem, že zde potkám Draka z jezera! Jezero tu možná je, ale
kde je ten drak?“ Rjútanovi se to doneslo přičiněním jednoho žáčka.
Konečně Rjútan Tokusanovi oznámil, že se s ním rád utká v
disputaci.
V určený den za přítomnosti nejvýznamnějších členů komunity
klání začalo.
Propukla několikahodinová výměna vybroušených otázek a
odpovědí. Když jeden z nich pronesl aforismus, druhý mu ho
obratem vrátil. Oba předváděli svou intelektuální obratnost, používali
nečekané argumenty a citáty se jen hrnuly…
„Co jsou myriády světů, jež tvoří vesmír?“ zeptal se Tokusan.
 „V Buddhových očích jsou to pouhé ovocné pecky.“ odvětil mistr
Rjútan.
„A velké jezero v Indii?“ ptal se učený Tokusan.
„Pouhá olejová skvrna! Můžete mi říci, co je Buddhova posvátná
cesta?“ zeptal se na oplátku Rjútan.
„Odlesk květů v očích toho, kdo se na ně dívá!“ odpověděl
vítězoslavně Tokusan.
A tak se otázky a odpovědi střídaly, aniž bylo možné oba muže
rozsoudit. Setmělo se a bylo rozhodnuto, že v disputaci se bude
pokračovat nazítří. Tokusan vycházel z místnosti jako poslední, a
jelikož byla tmavá noc, Rjútan měl pro něj připravenou lucernu, ale
když mu ji na prahu podával, úmyslně sfoukl plamen. V té chvíli
poznal učený Tokusan neskonalé štěstí, onen náhlý záblesk osvícení,
v nějž celý život doufal a všude ho marně hledal.

Kapka vody
(Čína)
Osvícení v nitru zazáří jako dosud utajené světlo. Vyprávění o
osvícení prostřednictvím „kapky vody“ je poučné, neboť je nádherně
průzračné.
xxx

Mnich Ťien-tai-te-čao, který se narodil v Číně roku 891, byl v roce

948 mužem zralého věku. Setkal se již s mnoha čchanovými mistry
(podle legendy se čtyřiapadesáti). Účastnil se již tolika učených
disputací, že na hru otázek a odpovědí přestal věřit a více si od ní
nesliboval. Toho dne dorazil k mistru Fa-jen-wenovi. Vmísil se mezi
ostatní. Fa-jen-wen seděl na vyvýšeném stupínku a vyučoval. Po
velmi živé výměně názorů se jeden mnich zeptal:
„Ó Mistře, řekněte nám, co je kapka vody z pramene Tsao-či?“
„Je to kapka vody z pramene Tsao-či,“ odpověděl mistr.
V té chvíli vším znuděný Ťien-tai ucítil, jak mu jihne srdce, a
rozplakal se. Poznal osvícení. Celý ohromený a jako vyměněný se
svěřil Fa-jen-wenovi. Ten potvrdil opravdovost osvícení. Ťien-tai,
kterému bylo tehdy sedmapadesát let, byl jmenován ctihodným
mistrem na dvoře mladého císaře Čung-han-huanga. Na jeho dvoře
setrval až do své smrti v roce 972, kdy mu bylo jednaosmdesát let.
Ťien-tai byl nejen světlem, byl zdrojem světla.

Na cestě
Na cestě vedoucí do Eda se potkají dva zenoví mniši. Oba mají
oholené hlavy, mnišské šaty, na nohou sandály, v jedné ruce misku,
ve druhé hůl.
„Tošibu, jsi to ty?“
„Bratře Ušimo!“
Mniši se políbí, objímají se a hledí na sebe pohledem plným
přátelství a dojetí.
„Vzpomínáš na naše učňovská léta?“
„Na ten seššin před dvaceti lety? Jak jsme dumali nad kóanem:
,Co je podstata Buddhy? – Cypřiš ve dvoře!’“
„No bodejť! Jak jsme si nad tou větou donekonečna lámali
hlavu…“
„Vymýšleli jsme nejrůznější odpovědi a utápěli se v učených
úvahách!“
„Někdy až do bílého rána…“
„A teď se nám ten kóan zdá tak jasný…“
„Tak jasný, že se smějeme, když na něj jen pomyslíme!“
Za deštivého podvečera na cestě vedoucí do Eda stojí dva mniši
úctyhodného věku a smějí se z plna hrdla: „Chachacha,
chachacha…“

Nic jsem neřekl

(Vietnam)
Ta tam je světluška.
Jen vítr v dlani
mám.
Issa (1763-1827)

Učený mistr Vo Ngong Thong@44 umíral. Jeho žáci ho prosili:

„Sdělte nám, jak dosáhnout největšího štěstí – osvícení!“
Jenže slova jsou častým zdrojem omylů a hrozí nebezpečí, že vše
se změní v doktrínu, že tím nejdůležitějším se stane pouhá formulka.
Slovní sdělení by mělo být předáváno tak, aby nebylo ani přijímáno,
ani odmítáno, ani vyslyšeno, ale způsobem vše přesahujícím; něco
říci, a přitom to neříci. Tak, aby žák naslouchal a zároveň nechal
slova odplynout, stejně jako vítr vysouší ranní rosu, tak aby každý z
nás poznal svou vlastní přirozenost… O tom všem přemítal Vo
Ngong Thong na prahu smrti.
Žáci naléhali:
„Mistře, v čem spočívá štěstí zenu?“
„Už se mě na nic neptejte! Nemám, co bych řekl!“
A dodal:
„Nic jsem neřekl!“

Na rozloučenou
Zenový mistr se chystal, že promluví na vesnickém tržišti. Pečlivě
si svůj proslov připravil a právě se ho chystal přečíst, když vtom
prudký závan větru odnesl listy papíru do větví citroníku. Zaskočený
mistr ztratil nit, a tak prohlásil:
„Přátelé, zde je v kostce to, co jsem vám chtěl říci: ,Když mám
hlad, jím, a když jsem unavený, spím.’“
„Ale Mistře, nedělají snad všichni lidé to, co vy?“ ozval se někdo
z davu.
„Ne, nedělají to samé!“
„Jak to, Mistře?“
„Protože lidé, když jedí, myslí na tisíce jiných věcí, a když usnou,
myslí zase na své problémy. Proto nedělají to samé co já!“
Mnich se vmísil do davu, přijal dary a těm, kteří se ho ještě
vyptávali, odpovídal: „Pokud chcete nějaké podrobnosti, jsou ve
větvích citroníku…“
 Poznámky
1/ Issa, Haiku, Fáta Morgana, 1996. Překlad G. K.
2/ Viz str. 43, „při čajovém obřadu stačí, když …“
3/ Zápisky od Azurové skály z doby dynastie Sung, nejznámější
antologie kóanů, což jsou otázky nebo příběhy, které mistr předkládá
žákovi při zenové meditaci, aby ho přivedl k uvědomění. Další
známé sbírky kóanů: Kniha vyrovnané mysli, Kniha o předání
lampy, Mumonkan: Brána bez brány. Viz pozn. 35 (pozn. překl.).
4/ „Čelenka rozhodnutí“ je součástí výzbroje samuraje
připraveného k boji a je symbolem jeho odhodlanosti. Válečník si
tímto pruhem látky omotává hlavu také proto, aby mu lépe držela
helmice.
5/ Soseki (19. století). Překlad G. K.
6/ Áttnan (duše, TY), pravé já a pravý základ jedince,
nehmatatelný, nezničitelný, nemůže trpět ani zemřít, je nesmrtelný ve
smrtelném těle, vymyká se lidskému rozumu.
7/ Brahma (nejvyšší božství, TO), neproměnlivé, neprojevené a
nehynoucí jsoucno. Hinduistický bůh Brahma Stvořitel bývá
zobrazen se čtyřmi tvářemi obrácenými do čtyř světových stran
(pozn. překl.).
8/ Zazen, meditace vsedě zaměřená na ne-myš!ení. Meditující sedí
na tichém místě ve volném oděvu v lotosové pozici se vzpřímenými
zády, s pohledem upřeným před sebe, pravou ruku vloženou do levé
(nebo naopak, viz pozn. 33), s dotýkajícími se palci, klidně ovládá
svůj dech.
9/ Rjókan. Překlad G. K.
10/ Juan z dynastie Chan vládl v letech 48-33 př. n. l.
11 / Kito, obřad určený k vyslyšení zbožných přání.
12/ Rjókan, Pays natal (Rodná země), Moundarren, 1994. Překlad
G. K.
13/ Překlad G. K.
14/ Campa, tradiční tibetský pokrm z mouky z praženého ječmene
uhnětené se slaným čajem, omaštěným jačím máslem.
15/ Isabelle Coursin, Le Gout du Zen (Jak chutná zen), Gallimard,
edice Le Promeneur, 1993.
 16/ O-bon, svátek zemřelých, při němž se provádějí obřady za
očištění zesnulých předků: jsou omývány náhrobní kameny a k nim
kladeny pokrmy a nápoje, zapalují se lucerny a ohníčky (někde pálí
slaměné koně), aby zesnulí snáze našli cestu do říše věčnosti.
Mauríce Coyaud, Tanka, haiku, Tenga – k Triangle magique (Tanka,
haiku, renga – magický trojúhelník), Les Belles Lettres, 1996.
17/ Honšú, největší japonský ostrov, na němž leží dnešní Tokio,
bývalé Edo.
18/ Satori, probuzení ze stavu nevědomosti, do něhož je
pohroužen prostý člověk.
19/ Heiankjó, dnešní Kjóto. „Hlavním městem míru a pokoje“
bylo nazváno při slavnostní inauguraci města v roce 794. Heiankjó
začalo být označováno názvem Kjóto, „císařské hlavní město“, až
koncem 11. století.
20/ Indra, hinduistický bůh (v japonštině zvaný Taišaku), vládce
všech bohů sídlící ve středu vesmíru na bájné hoře Méru.
Neporazitelný válečník, štědrý dárce bohatství a nejvyššího
dobrodiní.
21/ No, tradiční japonské divadlo (14. století) s maskami, spojující
tanec, recitaci, zpěv a hudbu, v němž ženské role představují muži
(pozn. překl.).
22/ Róninové, potulní samurajové, kteří přišli např. ve válce o
svého pána daimjó, k němuž je vázala přísaha.
23/ Saké, japonské rýžové víno (pozn. překl.).
24/ Sútry (doslova „šňůra, na níž jsou navlečeny drahé kameny“),
posvátné buddhistické texty, obsahující dialogy a kázání připisované
Šákjamunimu Buddhovi (pozn. překl.).
25/ Siddhasána, jedna z klíčových pozic hathajógy (viz pozn. 44)
– lotosová pozice s rukama volně položenýma na kolenou (pozn.
překl.).
26/ Busonova haiku, cit. dílo viz pozn. 1. Překlad G. K.
27/ Seššin, několikadenní intenzivní meditační soustředění, během
něhož se praktikuje zazen.
28/ Edo, „Brána řeky“, bývalý název Tokia, užívaný v letech
1180-1868.
 29/ Čtyři přísahy neboli „čtyři veliké závazky“ buddhistického
učení: „Cítících bytostí je bezpočet. Zavazuji se je ochraňovat. Naše
vášně jsou nevyčerpatelné. Zavazuji se je přemáhat. Svaté zákony
(dharma) jsou nezměrné. Zavazuji se jimi řídit. Cesta Buddhy je
dokonalá, zavazuji se jí dosáhnout.“
30/ Čtyři básně z čínské lidové tvorby (12.-7. století př. n. l.).
Překlad G. K.
31/ Nesmrtelní jsou bájné postavy neobyčejných vlastností a
zásluh, obdařené schopností vyhánět démony, sídlící údajně ve
zlatém paláci ve Východním moři.
32/ Dódió, místo výuky, meditační místnost (pozn. překl.).
33/ V Indii je pravá ruka kladena na ruku levou, která je
považována za nečistou. V Číně a Japonsku je tomu naopak. V těchto
dvou zemích představuje levá ruka ženský princip Jin: vyrovnanost,
harmonii. Pravá ruka představuje mužský princip Jang: dynamičnost,
energii. Při zazenu převládá klid, tudíž levá ruka spočívá na pravé.
34/ Období Heian (794-1185), doba velkého rozkvětu japonského
výtvarného umění a literatury.
35/ Viz pozn. 3. Studium kóanů při zenové meditaci probíhá bez
uplatnění intelektuálního uvažování a žák je vyzván, aby reagoval
spontánně a šel přímo k jádru otázky. Intenzivní studium kóanů
pomáhá žáku poznat podstatu zenového učení a vybrušuje jeho
moudrost (pozn. překl.).
36/ Rasgulla (severoindická cukrovinka), smažená tvarohová
kulička máčená v cukrovém sirupu (pozn. překl.).
37/ Tándzin Gjamccho, Jeho Svatost 14. dalajláma, La Puissance
de la Compassion (Síla soucitu), Presses de la Renaissance, 1995.
38/ Bódhisattva je ten, kdo odmítá vstoupit do úplné nirvány,
dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. Pomáhá trpícím
bytostem ubírajícím se po cestě osvícení. Bývá označován jako
„probuzená bytost“. Ačkoli překročil „bránu bez brány“, ze soucitu
zůstává mezi lidmi.
39/ Frangois Rabelais, Gargantua a Pantagruel, kapitola XXI,
Oeuvres com-plétes, Gallimard, edice Bibliotheque de la Pléiade,
1978.
 40/ Lotosová sútra, na Dálném východě jeden z nejpopulárnějších
buddhistických spisů, učí, že vykoupení je dostupné všem lidem. V
5.-6. století byla přeložena ze sanskrtu do čínštiny a později byla
čínskými a korejskými misionáři přinesena do Japonska. Viz pozn.
24. (pozn. překl.).
41/ Krunýře válečných slonů z tisíců kovových destiček
propojených kroužky a poté našitých na tkaninu, vážící kolem 150
kg.
42/ Pándúovci – Judhišthira, Bhíma, Ardžuna, Nakula a Sahadéva
– pět nevlastních synů krále Pándua, syna bájného staroindického
mudrce a filozofa Vjásy, považovaného za autora véd, púrán a eposu
Mahábhárata, jehož dějovou osnovou je soupeření dvou klanů:
Pánduovců a jejich závistivých bratranců Kuruovců v čele s
Durjódhanou, nejstarším ze stovky synů krále Dhrtaráštry, starším
synem Vjásovým. Součástí Mahábháraty je Bhagavadgíta, v níž před
rozhodující bitvou rozmlouvá bůh Kršna s princem Ardžunou o
smyslu života (pozn. překl.).
43/ Dhjdna, hluboká meditace, zahloubání. Čínským ekvivalentem
tohoto sanskrtského pojmu je čchan, odtud v japonštině zen.
44/ Hathajóga, pozice či cviky (ásany) pomáhající ovládat smysly
(pozn. překl.).
45/ Tanazaku, podlouhlý barevný nebo bílý list papíru, na který se
píše kaligrafickým písmem.
46/ Úryvky z Rjókanových básní. Překlad G. K.
47/ Lin-Tsi, jeden z nejoblíbenějších a nejuznávanějších
tchánových mistrů. Zemřel v roce 866.
48/ Vo Ngong Thong (9. století), zakladatel stejnojmenného směru
ve Vietnamu –jeho jméno znamená „komunikace beze slov“.
Překladatelka děkuje za odbornou spolupráci PhDr. Heleně
Honcoopové.