Motivace – individuální část

*Jen taková poznámka na úvod – líbilo se mi, když jsme si na jednom táboře mohli vymyslet pro
naši postavu jméno, proto jsem chtěla, aby se každé skupince četlo zvlášť a proto v té individuální
části jméno není... taky jsem se ptala, komu se tenhle systém na Tahunii líbil, a vypadá to, že
většině ano. Navíc to znamená čtvrtinový počet dětí, které musíš přinutit, aby tě poslouchaly :)...

1. Úvod – sobota večer

Seděla na zábradlí před školou, v rukou otevřenou knihu, a chvěla se napětím. Pro jistotu se
podívala na hodinky. Bezva, ještě může číst sedm minut, než začne odpolední vyučování. Otočila na
další stránku a znovu se zabrala do děje. Najednou se jí zmocnil podivný pocit. Jako by se otáčela a
padala někam strašně hluboko. Co ale bylo zvláštní, ač věděla, že by se měla bát, nedokázala se k
tomu přinutit.
Vrabci, který poskakoval kolem odpadkového koše kousek od zábradlí se naskytl následující
pohled: nejprve se zeleně zablesklo, potom najednou čtoucí dívka zmizela a kniha dopadla na
dláždění. Na obálce se skvěl nápis „Harry Potter“.
Ona ten záblesk viděla také. Najednou se neopírala o zábradlí, ale o zeď. Také bylo podivně
šero. Strach, který ji předtím tak zázračně opustil, se teď zase vrátil a zdálo se, že si chce pořádně
vynahradit tu chvilku, kdy byl pryč. Vzhlédla, aby zjistila, zda na tomhle podivném místě vůbec
mají Slunce, ale než se její oči dostaly tak vysoko, zarazila se u cedule nad svou hlavou. Byl na ní
nápis „Příčná ulice“. V ruce, aniž věděla, jak se tam dostala, držela obálku nadepsanou zeleným
inkoustem. Otevřela ji a četla:
Vážená slečno,
s potěšením vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích
počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.

Školní rok začíná 7. července. Očekáváme vaši sovu nejpozději 29.

června.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonagallová
Zástupkyně ředitele

Stejnokroj
Žáci prvního ročníku budou potřebovat:
1. Jeden jednobarevný pracovní hábit (černý)
2. Jednujednobarevnou špičatou čapku (černou) na každodenní nošení
3. Jeden pár ochranných rukavic (z dračí kůže nebo podobné)
4. Jeden zimní plášť (černý, se stříbrnými sponami)

Upozorňujeme, že žáci by měli mít veškeré oblečení opatřeno jmenovkou.

Předepsané knihy
Každý žák bude potřebovat tyto učebnice:
Miranda Jestřábová: Příručka kouzelných slov a zaklínadel (1. ročník)
Batylda Bagshotová: Dějiny čar a kouzel
Adalbert Waffling: Teorie kouzelnického umění
 Emeric Cvak: Úvod do přeměňování
Phyllida Výtrusová: Tisíc kouzelnických bylin a hub
Arsenius Stopečka: Kouzelnické odvary a lektvary
Mlok Scamander: Fantastická zvířata a kde je najít
Quentin Trimble: Černá magie – příručka sebeobrany

Další vybavení:
1 hůlka
1 kotlík (cínový, standartní velikost 2)
1 sada skleněných, nebo křišťálových lahviček
1 dalekohled
1 mosazné váhy

Žáci si s sebou mohou rovněž přivézt sovu NEBO kočku NEBO žábu

UPOZORŇUJEME RODIČE, ŽE ŽÁKŮM PRVNÍHO ROČNÍKU JE LETOS

VÝJMEČNĚ POVOLENO MÍT VLASTNÍ KOŠTĚ!

*Nevím, co z toho tam nechat, asi se dohodneme až na místě

Když se dostala k poslední položce seznamu, nevěřícně zavrtěla hlavou a začala číst znovu. A
znovu. A pak ještě jednou.
Pomalu se začínala smiřovat s vědomím, že není doma, neví, jak se domů dostat a tady
nikoho nezná. Jen tak ze zvyku sáhla do kapsy. Zašustilo to. Vytáhla několik podivně vyhlížejících
bankovek. Z kapsy vypadl i papírek se vzkazem: Něco málo do začátku. Neproplýtvej je.
Sevřela v ruce seznam i dopis, zhluboka se nadechla a vyrazila shánět ubytování. Umínila si,
že hned nazítří zjistí, co jsou ty podivné věci, kterých bylo na seznamu tolik. A všechny je sežene.

2. Vlak

Jako už mnohokrát předtím, i teď děkovala nebesům za svou výřečnost a za nápad zeptat se,
jak se vlastně do školy dostane. Dostalo se jí velmi obsáhlé a podrobné odpovědi a ona jen doufala,
že si všechno zapamatovala správně.
Veškeré nakoupené pomůcky byly naložené na vozík, který před sebou trochu nervózně
tlačila směrem k přepážce mezi nástupišti 9 a 10. Připadala si jako hlupák, když pár metrů před ní
zastavila, zavřela oči, v duchu napočítala do deseti a v očekávání nárazu se rozeběhla.
Když ale náraz dlouho nepřicházel, otevřela oči a honem rychle zabrzdila, aby nevrazila do
rodičů, kteří se loučili se svým synem. Srdce se jí sevřelo, když pomyslela na bratra a rodiče, kteří
zůstali doma. Co si asi myslí, že se s ní děje? Najednou měla slzy na krajíčku.
Co nejrychleji naložila do vlaku kufry. Očima přelétla zářivě červenou lokomotivu a
¾
číslovku 9 , nastoupila do vlaku a našla si volné kupé. Vlaky milovala a obyčejně by se nad
nádhernou starou parní lokomotivou pozastavila a nějakou dobu by ji obdivovala, než by vůbec
naložila zavazadla, ale teď jí hlavou běžely úplně jiné myšlenky. Neznám to tu. Neznám nikiho z
dětí, které jsou tu se mnou. Když už jsem u toho, nevím ani, kde vlastně přesně jsem. Jedu do školy,
o které vůbec nic nevím. A nepamatuju si, jak se jmenuje půlka věcí, které mám v kufru. Abych to
shrnula, nevím, co se děje, ani proč se to děje. To byl dost deprimující závěr. Ta myšlenka ne a ne
odejít, dorážela na ni jako hejno komárů. Když tu se přidala myšlenka nová: „A kde jinde by ti asi
tak měli říct, co se děje, než v magické škole, co? A máš celkem štěstí, protože právě tam jedeš.“
Trochu se uvolnila a začala pozorněji sledovat krajinu míhající se za oknem. Pomalu se
začínala skoro i těšit.
3. Zařazování
Když vlak dobržďoval, rychle vstala a stáhla okno dolů, aby se mohla podívat. I z dalších
oken se vykláněli studenti, všichni vypadali tak moudře a dospěle. A byli nadšení. V celém vlaku to
vřelo dobrou náladou.
Popadla odhodlaně svůj kufr, vyšla do chodbičky a vystoupila na nástupiště.
„Prváci! Všichni prváci sem ke mě!“ rozlehl se nad malým nádražím hluboký hlas. Když se
rozhlédla, zjistila, že se už skupinka prváků shromáždila okolo vysokého a rozložitého muže. Byl
skoro jako obr, trochu ji děsil jeho neupravený a stašidelný zevnějšek, ale strach ji přešel, když se
na ni přívětivě usmál.
„Tak teď poďte se mnou!“ zavelel a všichni vykročili po úzké lesní cestě a na cestu jim svítily
jenom hvězdy na čistě jasné noční obloze. Nešli ani tři minuty, když náhle les skončil a jim se
otevřel překrásný výhled.
Ten hrad musí mít stovky oken, pomyslela si a na okamžik se okouzleně zastavila. Pak si ale
pospíšila, aby dohnala všechny ostatní ke břehu jezera.
„Do každýho člunu jen čtyři,“ nabádal je dobrosrdečně obr a sám si zabral jednu z lodiček kotvících
u břehu pro sebe.
Když dorazili do vstupní síně hradu, převzala si je vysoká profesorka s přisně urtaženým
drdolem. Pomyslela si, že bude asi přísná. Světlovláska vedle ní jí jenom stihla pošeptat, že to je
profesorka McGonagallová a už vstoupili do Velké síně.
Všechno tam vypadalo, jako v nějakém neuvěřitelném snu. U stropu, který věrně kopíroval
noční nebe se volně ve vzduchu vznášely tisíce svíček a jasně osvětlovaly celou velkou síň. U čtyř
kolejních stolů seděli studenti, všichni v barvách své koleje.
Ale to už si hlasitě odkašlala profesorka McGonagallová.
„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk, sednete si na stoličku a počkáte, než vás zařadí.“

 Před zařazováním by to možná chtělo udělat místo lodiček nějaký rituál, třeba provést
všechny se zavázanýma očima táborem, nebo něco se svíčkama, nebo tak...
 Nevím, jak přinutit moudrý klobouk zpívat 

Vážně etapovky...
1. Ach, ta škola... - hra Paměťový běh by Jity
Bylo ráno prvního školního dne. …........ zaspala. Netušila, jak se jí to povedlo, protože
večer se jí podařilo usnout poměrně brzo. Její spolubydlící Marianne, se kterou se předchozího dne
celkem spřátelily, už se oblékala. Marianne měla jemný, oválný obličej a husté světlehnědé vlasy,
které nosila stažené do culíku. Na svět se dívala přes zelenkavé obroučky svých brýlí a její smysl
pro humor bral ….......... dech, a to doslova. Smála se tak dlouho, že jí tekly z očí slzy a nemohla
dýchat.
Marianne se k …........... obrátila se slovy: „Nechci nic říkat, ale měla bys sebou hodit. Jinak
nestihneme snídani a to by byla věčná škoda. První den je prý nejlepší.“ Marianne měla dva starší
bratry – kouzelníky, kteří jí tuto informaci pravděpodobně předali. …........... se rychle oblékla a
upravila a za pár minut už s Marianne scházely po schodech z pokoje.
Snídani nakonec nestihly, protože se jim nepodařilo najít Velkou síň, ale asi tak pět minut
před začátkem hodiny narazili na učebnu, ve které měly mít první hodinu, a i s tímto částečným
úspěchem byly celkem spokojené.
Po cestě …......... sebrala odvahu a zeptala se Marianne na Harryho Pottera. Když ještě kdysi
kdesi četla jistou knihu, vždycky si přála ho potkat.
„Kohože?“ vykulila oči Marianne. „O někom s tak hloupým jménem jsem v životě
neslyšela,“ prohlásila. „Kdes to, prosím tě, sebrala?“
„Jen mě to tak napadlo...“ zabručela …......... A v tu chvíli zazvonilo na hodinu.
Noční etapa
Uprostřed noci vypukl zmatek. Komusi se podařilo narušit štít ochranných kouzel kolem
školy. Nejbezpečnějším místem se tedy paradoxně stalo to obyčejně nejnebezpečnější – Zapovězený
les. Všechny koleje byly nuceny se tam přesunout.
Studenti, rozespalí a zčásti dokonce v pyžamech, po hloučcích přecházeli školní pozemky a
mířili k lesu. Pokyny si vyslechli před pár minutami. Nedaleko v lese jsou rozmístěny očarované
louče, pro každou kolej jedna. Máte-li světlo, jste v bezpečí. Nemáte-li ho... pokoj vaší duši.
po hře
Přišlo ráno. Nikomu se nestalo nic horšího než odřené koleno a také se podařilo odhalit
příčinu nočního poplachu.
Na kopuli, která se pod jeho dotykem zhmotnila, našli profesoři reálsnožrouta, červovitého
tvorečka, který se živil samotnou materií reality. Kdysi, když ještě byli hojní, způsobovali zánik
celých vesmírů. Když spořádali jejich realitu. A ty vesmíry nejen že zanikly, ony ani nikdy
neexistovaly. Proto lidé začali reálsnožrouty lovit. V současnosti jich zbývalo posledních třicet.
Drželi je velmi daleko od sebe, aby nemohli počty zvýšit. Díky malému počtu nedokázali nic
horšího než vymazat do nebytí mušku nebo stéblo trávy. Nikdo ale nevěděl, odkud se vzal tenhle.

2. S úderem kotlů – hra Famfrpál by Poe

Život šel dál. …........... se sice občas zastesklo po domově, ale Marianniny vtípky jí vždycky
zvedly náladu. Pomalu si zvykala na to, že magie je jednou z nejobyčejnějších věcí na světě.
Uchvátilo ji kouzelnické fotografování. Večery, kdy se nemusela učit, pravidelně trávila ve
školní černé komoře, kde si studenti vyvolávali fotografie. Milovala ten okamžik, kdy fotografie
ožívaly. Když je ponořila do roztoku, nejprve začaly na některých místech pozvolna tmavnout.
Potom se barvy rozlišovaly, až byl obraz úplný. A pak – zničehonic – se obrázek pohnul. Lidé se
usmívali, listy se pohupovaly ve větru, vlaky vyjížděly ze stanice.
Další věcí, kterou ve svém novém životě zbožňovala, byl kouzelnický sport, famfrpál. Když
ještě byla doma (pořád ještě si nezvykla uvažovat o tomhle světě jako o „doma“), sport ji moc
nezajímal. Pro …............. to prostě znamenalo, že když se hrál nějaký důležitý zápas, přijel na
návštěvu její strýc, vzali si s otcem pivo a zavřeli se v obýváku, odkud se občas ozval výkřik.
Famfrpálbyl ale úplně jiný. Zaprvé, bylo to naživo, zadruhé, všichni byli tak nadšení, že
nešlo odolat, a zatřetí, to musela …............. uznat, to byla vážně zábava. V současné době právě
vrcholilo předzápasové napětí. Příští týden se totiž mělo konat utkání ….............................. s
…................................ .
Velmi rychle se utvořil kolejní fanklub, skládaly se oslavné písně, vyráběly transparenty.
Všichni byli tak nadšení, že se …............. nedokázala nezapojit.

3. Labyrinthum veritatis – hra Bludiště by Poe

…..........., ještě rozespalá, dorazila na snídani do Velké síně. Už se ve škole poměrně
vyznala, a tak s cestou neměla problém. U stolu už na ni čekala Marianne.
„Jdeš pozdě,“ kárala ji. „Prošvihla jsi poštu.“
„No a? Mně přece nikdy nic nechodí,“ odpověděla ….............. . Ani nemůže, pomyslela si
trpce.
„Jenže dneska jo,“ zamávala Marianne obálkou. „No tak, přečti si to!“
„No jo, vždyť už čtu...“
Kdo by mi asi tak mohl psát, uvažovala. Ještě před pár týdny tu nikoho neznala a nikdo
neznal ji. Všichni přátelé a známí, které tu měla, právě seděli v téže místnosti. Proč by jí kdokoli z
nich psal? Otevřela obálku.
Uvnitř byl kousek pergamenu se vzkazem:
Musím Ti sdělit něco opravdu důležitého, odpovědět na část toho, co tě
trápí. Přijď prosím po vyučování do druhého patra k hrbaté soše s
čelenkou.
Přítel
 …............, napjatá k prasknutí, nějak přežila vyučování. Neustále přemýšlela o tajemném
pisateli. Byla tak neklidná a nesoustředěná, že jí profesor(ka) …................ dal(a) domácí úkol navíc.
Konečně vyučování skončilo a …........ se skoro rozeběhla do druhého patra. Udýchaná se
zastavila u sochy a čekala. Nic se nedělo.
Po deseti minutách si říkala, že si z ní někdo vystřelil. Pak si pořádně prohlédla sochu.
Nevypadala nějak jinak? Obvykle i přes svůj hrb působila důstojně, ale tentokrát si v podivném
gestu ukazovala na nos. ….......... se ho dotkla.
Socha se odsunula stranou a odhalila temný otvor. …......... do něj vstoupila. Socha se
najednou vrátila zpět na své místo. Náhlá tma …........ zaskočila a trochu i vyděsila. Rozsvítila
hůlku a čekala, až se jí zklidní tep. Stála před masivní kamennou branou. Do jejího oblouku byl
bytesán nápis Labyrinthum veritatis. Znala z latiny dost na to, aby věděla, co ta slova znamenají.
Labyrint pravdy.
Zhluboka se nadechla a vykročila.

Fakta, která zjistí na stanovištích během hry (musí jít ve správném pořadí, jinak to nebude dávat
smysl, ale to je i požadavek hry).
1. Celá realita, ve které žiješ, pochází z tvého snu.
2. Je snadné ji zničit.
3. Reálsnožrouti slabost cítí, proto jsou schopni se sem dostat.
4. Brzo jichu budou tisíce.
5. Existuje způsob, jak tomu zabránit.
6. A to pomocí přístroje zvaného realitátor.
7. Realitátor zesiluje realitu.
8. Návod na jeho sestavení se dá získat i na pozemcích školy.
9. Přístup k první části návodu se otvírá pouze kvečeru.
10. Tajemství stráží šotci ze Zapovězeného lesa.

4. Lesní lest – hra Pašeráci by Hygi, ovšem s tou alternativou, že není cílem vynést co nejvíc
vlastních papírků, ale donést co nejvíc cizích
…........ se rozhodla, že o svém zážitku raději nikomu nepoví. Byla ale vážná a zamlklá a to
Marianne neuniklo. Nakonec jí ….............. řekla vše, co se během průchodu bludištěm dozvěděla.
Marianne je poslouchala celou dobu, aniž by ji přerušila, takže se ….............. začínala bát,
jestli třeba neupadá do šoku. Mlčení bylo u Marianne nanejvýš nezvyklé.
Marianne se tvářila tolik ustaraně, že ji tak …......... ještě nikdy neviděla.
„Co se děje?“ zeptala se.
Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych nikdy neexistovala. Nebo mí bratři a rodiče,“
vypravila ze sebe. „Tohle se nesmí stát. Nestane se to! Musíme nějakým způsobem sestavit ten
realitotento-“ „Realitátor,“ přerušila ji …............... . „Ano, přesně ten,“ plynule navázala Marianne.
„Já bych totiž nepřežila nikdy nebýt. Takže teď půjdeme do lesa za těmi šotky, ano? Co myslíš, že
po nás budou chtít, abychom udělaly?“
„Já si myslím,“ odvětila …........., že se od nás čeká, že na to přijdeme samy. Ty jsi odsud,
nevíš, čím jsou šotci známí?“
„Vím,“ odpověděla Marianne. „Svými kouzelnými knihami. Věří v nezničitelnost písmen a
v to, že si pamatují, co z nich kdy bylo poskládáno. Dokážou tak rekonstruovat i velmi staré nebo
ztracené svitky. Nikdy svá písmena nikomu nedávají dobrovolně, ale jejich zákon říká, že když je
obelstíš, už si od tebe nesmí nic vzít zpátky nebo se jim mstít, protože písmen nejsou hodni.“
„Tak v tom případě je to myslím jasné,“ povzdechla si …..................

 budou sbírat písmena, za x písmen (domluvíme později) cizích barev dostanou jedno,
které můžou použít pro složení názvu (např. součástky realitátoru), zbylá písmena
spočítáme, komu zbyde víc, vyhrál
5. Kamenná logika – hra Logik s čísly by Bubu
…........ seděla na posteli, bradu podepřenou rukama, a přemýšlela. Měly první část
skládačky a nevěděly, kam dál. Bylo ještě brzo, do snídaně zbývala ještě skoro hodina. Věděla, že
by už neusnula.
Vklouzla do županu a aniž věděla proč, zamířila k hrbaté soše. Postavila se před ni a začala
si ji prohlížet. Její pozornost upoutal obrázek na zdi vedle sochy. Byla na něm socha, vedle které
stála, a potom další tři sochy, jejichž siluety také poznávala. U každé bylo vyryto pět svislých čar.
….............. se znovu obrátila k soše. Na jejím boku zelo pět prázdných polí. Zvedla prst a do
toho prostředního napsala dvojku. Ta zčernala a zmizela.
Zkusila totéž s devítkou. Tentokrát číslo bliklo a rozzářilo se nabělalým svitem. …............. se
otočila na podpatku a honem běžela s čerstvými nivinkami za Marianne.

* zbytek příběhu je asi na tobě... chtěla bych jen požádat o stupňovaný konec... :)