Enid Blytonová

PODAŘENÁ DVOJČATA

DVOJČATA MAJÍ SVOU HLAVU

Jednoho slunného odpoledne seděly čtyři dívky na trávníku u tenisového kurtu a popíjely limonádu.
Rakety měly položené vedle sebe a po kurtu se povalovalo šest bílých míčků.

Dvě z dívek byly dvojčata. Isabela a Patricie O'Sullivanovy si byly tak podobné, že jen málokdo mohl
říct, která je Pat a která Isabela. Obě měly tmavohnědé vlnité vlasy, hluboké modré oči a milý úsměv.
A irský přízvuk dodával jejich hlasu na živosti.

Dvojčata trávila dva týdny se svými kamarádkami Mary a Frances Watersovými. Dívky diskutovaly a
Pat přitom vraštila čelo. Zdvihla raketu a mrštila jí o zem.

„To je opravdu moc zlý, že nás mamka nechce posílat do stejné školy s vámi, když teď všechny v
Redroofs končíme. Kamarádíme spolu už tak dlouho - a teď budem chodit do různých škol. A přitom
se neuvidíme celé věky.“

„Je to škoda, že v Redroofs nechávaj jen do čtrnácti,“ řekla Isabela. „Mohly jsme tam zůstat a byla by
švanda. Strašně mě bavilo, když jsme byly s Pat loni kapitánky školních mužstev. Já tenisovou a Pat
zase hokejovou. To, že máme změnit školu, se mi ani trochu nelíbí, a ještě k tomu budeme
nováčkové. Místo kapitánek z nás budou bažantky.“

„Já bych si tak přála, abyste chodily do Ringmereské školy s námi!“ zvolala vášnivě Frances. „Naše
matka říká, že je to opravdu prvotřídní škola. Znáte to - jen dívky samých boháčů, narozené na
šťastné planetě. Můžete si tam najít bezva kamarádky. Budeme mít vlastní ložnici a studovnu a na
večeři budeme chodit ve večerních šatech. Jídlo je tam prý vynikající!“

„No a my máme chodit do školy St Clare, kam se dostane každý a ložnice tam mají po šesti, nebo
dokonce po osmi. Zařízení tam není o nic lepší než v pokojících pro služky u nás doma!“ prohlásila Pat
znechuceně.

„Nedovedu pochopit, proč si mamka vzala do hlavy poslat nás zrovna tam místo do Ringmere,“ řekla
Isabela. „Doufám, že ještě není docela rozhodnutá. Až zítra přijedeme domů, uděláme všechno,
všecičko, aby nám dovolila jít do Ringmere! Večer vám pak zavoláme, jak to dopadlo.“

„Když to budou dobré zprávy, budeme skákat radostí do stropu,“ těšila se Mary. „Vždyť to by bylo
strašné, začínat znovu v nějaké cizí škole, kam se vám ani trochu nechce. Zvlášť když jste byly
kapitánky v tak bezva škole jako je Redroofs. Měly jste svoje ložnice, nejlepší studovnu s nejlepším
výhledem a obdivovala vás stovka děvčat!“

„Prostě musíte udělat všechno, co je ve vašich silách, abyste donutily rodiče změnit rozhodnutí,“
nabádala je Frances. „Pojďme si dát před svačinou ještě jeden set!“

Vyskočily a rozdělily se do dvojic. Isabela byla vynikající hráčka. Vyhrála v Redroofs tenisovou ligu.
Byla na své umění opravdu pyšná. Pat byla taky dobrá, ale mnohem raději měla hokej.
„V St Clare hrají místo hokeje lakros,“ řekla Pat sklíčeně. „Hloupá hra, ten lakros, místo aby člověk
míček odpálil, snaží se ho po celou dobu udržet v síťce na holi! To jsem mamce taky říkala, že se mi
vůbec nechce hrát lakros po tom, co jsem byla hokejovým kapitánem.“

Dvojčata dávala dohromady všechny důvody, které rodičům zítra předloží. Rozebírala to ve vlaku
cestou domů.

„Já řeknu tohle a ty zas tamto,“ rozhodla Pat. „Nakonec, my musíme vědět nejlíp, která škola je pro
nás nejvhodnější! A St Clare to rozhodně není!“

Příští večer vytáhla děvčata na světlo své úvahy o škole.

Pat začala jako první, a jak bylo jejím zvykem, šla rovnou k věci.

„Mamko a taťko!“ začala, „Isabela a já jsme moc přemýšlely o škole, do které máme nastoupit. A
prosíme vás, neposílejte nás clo St Clare. Každý říká, jaká je to strašná škola!“

Matka se rozesmála a otec překvapeně odložil noviny.

„Nebuď hloupá, Pat,“ řekla paní O'Sullivanová. „Je to vynikající škola.“

„To je vaše konečné rozhodnutí?“ zeptala se Isabela.

„Ne tak docela,“ odpověděla matka. „Ale oba si s otcem myslíme, že by to teď byla pro vás ta nejlepší
škola. Myslíme si, že vás Redroofs trošku rozmazlila. Však samy víte, je to velmi drahá škola a vy byste
se teď měly naučit žít trochu jednodušeji. St Clare je opravdu velice rozumně vedená škola. Znám její
ředitelku a moc se mi líbí.“

„Rozumná škola,“ zavrčela Pat. „Jak já nenávidím rozumné věci! Vždycky to je něco hrozného,
otravného, hloupého a nepohodlného! Ach maminko, nechte nás chodit s Mary a Frances do
Ringmere.“

„To v žádném případě!“ odmítla ji prudce paní O'Sullivanová. „Ta škola je hrozně snobská a já nechci,
abyste se změnily na takové, co nad vším ohrnují nos.“

„To my nebudeme,“ slibovala Isabela a pohledem naznačovala Pat, aby na chvíli přestala odporovat.
„Mamulenko, buď zlatíčko, jenom to s námi v Ringmere zkuste najeden dva semestry a pak, když se
vám bude zdát, že se z nás stávají snobové, můžete nás vzít zpátky. Ale můžete nás to nechat aspoň
zkusit. Hrají tam hokej a my ho máme tak rády. Nechceme se učit nějakou novou hru, zrovna když
jsme tak dobré v hokeji.“

Pan O'Sullivan potáhl z dýmky na stole. „Má milá Isabelo, bude pro vás dobré začít od začátku a
naučit se něco nového! Mám takový dojem, že jste za minulý rok získaly příliš sebevědomí, na takové
holky až moc. Když při učení něčeho nového zjistíte, že nejste tak úžasné, jak jste si myslely, bude
vám to jedině k dobru. Oběma!“

Dvojčata zrudla. Ranilo je to a rozčililo. Vypadaly, že začnou každou chvíli brečet. Paní O'Sullivanové
jich bylo líto.

„Tatínek nechtěl být ošklivý. Ale má pravdu, zlatíčka moje. V Redroofs jste si užily bezva časy, všechno
šlo podle vás. Byly jste na čele, kapitánky, a žily jste si ve skutečném přepychu. Teď ale musíte ukázat,
co ve vás je, když budete začínat jako nováčkové v kolektivu, kde hrají prim dívky osmnáctileté!“

Pat se mrzutě dívala před sebe. Isabele se třásla brada, když odpovídala.
„Nebudeme šťastné, a ani to nebudeme zkoušet!“ řekla.

„Výborně! Buďte nešťastné!“ odpověděl otec přísně. „Jestli to taky patří mezi hloupé návyky, které
jste získaly v Redroofs, pak mě mrzí, že jste tam chodily tak dlouho. Už před dvěma lety jsem vás
chtěl odtud vzít, ale tolik jste naléhaly, že jsem si to rozmyslel. Teď už o tom nebudeme víc mluvit.
Ještě dneska večer napíšu osobně do St Clare a přihlásím vás do příštího semestru. Jestli chcete,
abych na vás mohl být pyšný, buďte hodné a vytrvalé, a snažte se, aby se vám v nové škole líbilo.“

Otec zabafal z dýmky a vrátil se ke čtení novin. Matka vzala zase do ruky šití. Už nebylo o čem dál
mluvit. Dvojčata společně opustila pokoj a odešla do zahrady. Našly si svoje skryté místečko za
starým tlustým tisem a tam padly do trávy. Odpolední slunce zalévalo prostor kolem nich zlatavým
světlem a jeho odlesky je nutily mrkat. V Isabeliných očích se objevily slzy.

„Nečekala jsem, že mamka s taťkou budou tak neoblomný.“

„V každém případě, bysme měly mít právo se k tomu vyjádřit,“ řekla Pat vztekle. Zvedla klacek a
prudce jím mrštila do trávy. „Nejradši bych utekla!

„Neblázni,“ mírnila ji Isabela. „Víš, že to nejde. Kromě toho, utíkat je zbabělé. Musíme holt jít do St
Clare. Ale jak já to nenávidím.“

„To jsme dvě,“ souhlasila Pat. „A ještě něco. Nedovolím jim, aby si mysleli, že jsme čtrnáctileté
dětičky, co právě přišly z nějaké hloupé základní školy. Pěkně to tam roztočíme, aby pochopili, že
jsme jako kapitánky zvyklé být v čele! Od táty to bylo sprosté, když o nás řekl, že jsme nafoukaný! To
teda nejsme. Nemůžeme přece za to, že jsme skoro ve všem jedničky. A kromě toho jsme hezké a
docela zábavné.“

„Když to takhle říkáš, zní to fakt trochu domýšlivě,“ brzdila ji Isabela. „Bude lepší o tom v St Clare moc
nemluvit.“

„Já si budu říkat, co chci, a ty mě musíš podporovat,“ pohodila Pat hlavou. „Ukážeme jim, co jsme zač
a co všechno dovedeme! Všechny učitelky budou zírat, až poznají, co v nás je! O'Sullivanova dvojčata
zas budou OPRAVDU NĚKDO! Na to, Isabelo, nesmíš zapomenout.“

Isabela přikývla tmavovlasou hlavou.

„Nezapomenu, budu ve všem s tebou. Moje slovo, že příští semestr zažije St Clare hned několik
překvapení.“

DVOJČATA PŘICHÁZEJÍ DO ST CLARE

Čas do začátku zimního semestru rychle utekl a dvojčata se chystala na cestu. Matka připravila
seznam věcí, které budou s sebou potřebovat, a dívky ho teď pečlivě pročítaly.

„Není ani tak dlouhý, jako byl ten do Redroofs,“ odfrkla si Pat. „Jé, to si s sebou budem brát tak málo
šatů!? Mary a Frances říkaly, že si můžou vzít, co chtějí. A taky si berou dlouhé večerní šaty, jako má
jejich matka! Až se příště sejdeme, budou se určitě chlubit!“
„A hele - lakrosové hole místo hokejových!“ řekla znechuceně Isabela. „Aspoň hokej by tam mohli
hrát a ne lakros! Ani jsem se na ty hole ještě nekoukla. Ty ano? A tady! Dokonce nám říkaj i co si
máme vzít na mlsání! Vezmeme si to samé, co do Redroofs.“

„Jen počkej, až se dostaneme do St Clare. Ukážeme jim, že si můžeme dělat, co chceme,“ vyhrožovala
Pat. „V kolik nám zítra jede vlak?“

„V deset hodin z Londýna,“ odpověděla Isabela. „No dobrá, prohlídneme si ty holky ze St Clare.
Vsadila se, že to bude nicneříkající dav!“

Paní O'Sullivanová jela s dvojčaty do Londýna. Na Paddingtonské nádraží dojely taxíkem. Začaly se
rozhlížet po vlaku do St Clare. Stál přistavený u nástupiště s cedulí St Clare na vagónu. Na nástupišti
postávaly skupinky dívek, které spolu vzrušeně hovořily. Děvčata se loučila s rodiči, vítala s učitelkami
a jiná si zase kupovala čokolády v jídelních vozech.

Vtom k dvojčatům přistoupila střízlivě oblečená učitelka. Poznala podle šedých kabátů, které tvořily
součást uniformy, že patří do St Clare. Usmála se na paní O'Sullivanovou a nahlédla do seznamu,
který držela v ruce.

„Vy máte být ta nová děvčata, že? Patricie a Isabela O'Sullivanovy. Jste si obě neuvěřitelně podobné.
Jmenuji se Robertsová a budu vaše třídní učitelka. Moc mě těší, že vás poznávám.“

Bylo to hezké uvítání a dvojčatům se učitelka Robertsová hned zalíbila. Byla mladá a vypadala dobře.
Vysoká a usměvavá - ale měla přísnou pusu a oběma, jak Isabele, tak Pat, bylo jasné, že ve své třídě
umí udržet pořádek!

„Váš kočár i s ostatními spolužačkami je tady,“ řekla třídní učitelka. „Rozlučte se a nastupte si. Vlak
odjíždí za dvě minuty.“

Odešla si promluvit s někým dalším a dvojčata se objala s maminkou.

„Nashledanou,“ loučila se s nimi paní O'Sullivanová. „Chovejte se, jak nejlíp dovedete. Jsem si jistá, že
se vám v nové škole bude líbit. Brzo napište.“

Dvojčata nastoupila do vagónu, kde už seděly tři nebo čtyři další holky a brebentily mezi sebou. Pat a
Isabela nic neříkaly, zato si se zájmem prohlížely skupinky děvčat, které procházely kolem jejich kupé
dál do vagónu.

V bývalé škole patřila dvojčata k nejstarším, a byla také ze všech největší, ale tady jsou mezi
nejmladšími! V Redroofs na Pat s Isabelou hleděly všechny dívky s úctou a obdivem, a teď tak ony
samy vzhlížely k jiným! Vysoké, vážné slečny z vyšších tříd procházely okolo nich a povídaly si. Jiné
dívky na sebe při hledání volných míst vesele pokřikovaly. Ty mladší zase naskakovaly do vagónu, až
když se ozval výstražný hlas výpravčího, že se vlak chystá k odjezdu.

Cesta byla docela zábavná. Kolem půl jedné všechny vybalily své svačiny a číšník z jídelního vozu začal
roznášet kolu, džus a čaj. V půl třetí zastavil vlak na malém nádraží. Mohutný nápis hlásal, že tady má
vystoupit každý, kdo míří do St Clare.

Velké školní autobusy už stály venku a polykaly všechna ta švitořící, rozesmátá děvčata. Jedna z nich
se obrátila k Pat a Isabele.

„Podívejte, támhle je naše škola! Nahoře na kopci!“

Dvojčata pohlédla tím směrem. Uviděla krásnou bílou budovu postavenou z velkých bílých kvádrů.
Měla po stranách dvě věže, které pyšně shlížely dolů do údolí na rozsáhlá hřiště a zahrady.
„Ani zdaleka není tak krásná jako naše Redroofs,“ naklonila se Pat k Isabele. „Vzpomínáš, jak sladce
dokázala vypadat v odpoledním slunci? Její červené střechy vypadaly tak teple a přívětivě. Ta studená
běloba St Clare mi připomíná spíš nemocnici než školu.“

Na pár minut se v dvojčatech zase probudila jejich touha po staré škole i bývalých kamarádkách. V
celé St Clare vůbec nikoho neznaly. Nemohly zavolat: „Ahoj, vy tam!“ jako to dělávaly na začátku
každého školního roku. Žádná z dívek se jim nezamlouvala. Všechny vypadaly hlučnější a bouřlivější
než kterákoli z Redroofs. Bylo to strašné.

„Ještěže máme jedna druhou,“ řekla Isabela Pat. „Kdybych sem měla chodit sama, zbláznila bych se.
Nezdá se, že by se s náma chtěl někdo bavit.“

Kdyby si tak dvojčata uvědomila, že je to jejich vlastní vina. Vypadala tak odměřeně, jak stačila
pošeptat jedna dívka druhé. Ostatní dívky nepociťovaly zvláštní potřebu dát se s nimi do řeči nebo se
snažit skamarádit.

Při ubytování a vybalování byly stejné zmatky jako v kterékoli jiné internátní škole. Obrovské ložnice
byly plné dívek, které se snažily uspořádat svoje oblečení a stěny kolem postelí oblepit fotografiemi a
obrázky.

V St Clare byla spousta pěkných ložnic. Pat a Isabela dostaly číslo sedm, kde bylo osm bílých postelí,
jedna jako druhá. Kolem každé byla jakási zástěna ze záclon. Ty mohly zůstat zatažené nebo
rozevřené, záleželo na přání každé dívky. Ke své velké radosti dostaly obě postele vedle sebe.

Když si děvčata vybalila, vešla do pokoje jedna z velkých dívek a zavolala:

„Je tady někdo nový?“

Pat a Isabela přikývly.

„My dvě,“ přihlásila se Pat.

„Ahoj, dvojčata,“ usmála se dívka při pohledu na sestry, které si byly tolik podobné. „Vy jste Patricie a
Isabela O'Sullivanovy? Máte jít k hospodářce.“

Pat a Isabela následovaly dívku do pěkně zařízené místnosti, kde mezi skříněmi, policemi a zásuvkami
seděla hospodářka školy. Byla to tlustá, vesele vyhlížející žena, ale v očích měla pronikavý pohled.

„Tu nejde jen tak podfouknout,“ zašeptala jejich průvodkyně. „Snažte se to mít u ní dobrý.“

Hospodářka mávla rukou a ukázala na prostěradla, prádlo a oblečení kolem sebe. „Všechny své věci si
tu musíte udržovat v pořádku samy,“ řekla.

„Panenanebi!“ vydechla Pat. „V naší bývalé škole na to byly švadleny.“

„Otřesné!“ odfrkla hospodářka vzápětí. „Jenže tady na to žádné služky mít nebudete. To znamená, že
si na své věci musíte dávat pozor. A mějte na paměti, že to vaše rodiče stojí peníze.“

„Naši si nepotřebují dělat starosti kvůli roztrhaným šatům,“ začala Pat. „Jednou v Redroofs jsem se
zamotala do ostnatého drátu a všechno, co jsem měla na sobě, bylo na cucky. Bylo to tak rozedrané,
že švadlena prohlásila, že to nemůže spravit, a…“

„Nuže, já vás naučím zašít každou díru a trhlinu,“ řekla hospodářka a v očích se jí zablýsklo. „Jedno
nesnesu, a to je nedbalost a plýtvání. A teď si zapište za… Copak, Millicent?“
Do místnosti vešla dívka s náručí utěrek a ručníků. Dvojčata další nezájem hospodářky přivítala a
rychle se z místnosti vypařila.

„Mně se ta hospodářka vůbec nelíbí, řekla Pat. „A hrozně ráda bych něco roztrhala tak, aby to už
nešlo spravit; ať má o čem přemýšlet!“

„Pojď, prohlídneme si školu,“ navrhla Isabela a vklouzla rukou Pat pod paži. „Vypadá mnohem
jednodušší a studenější než naše milovaná Redroofs.“

Sestry začaly s obhlídkou. Třídy byly stejné jako v kterékoli jiné škole a pohled z jejich oken byl
úžasný. Nahlédly do studoven. Ve staré škole měly studovnu samy pro sebe, ale zdejší žačky nic
takového, kromě těch nejstarších z pátého a šestého ročníku, neměly. Pro mladší studentky tu byla
jedna společenská místnost, kde bylo rádio, gramofon a obrovská knihovna. Podél stěn se táhly
police; tam měla každá dívka své místo a na něm úhledně složené věci.

Byla tam menší místnost pro hudební výchovu a slušný ateliér. Obrovská tělocvična sloužila zároveň i
jako slavnostní a koncertní sál. Laboratoř byla taky pěkná. Učitelky měly dvě pěkné sborovny a vlastní
ložnice; ředitelka bydlela sama v jedné z věží, kde měla ložnici a přijímací pokoj.

„Není to tak nejhorší,“ prohlásila Pat, když si všechno důkladně prohlédly. „Jsou tu pěkný hřiště. Mají
tu mnohem víc tenisových kurtů než v Redroofs, ale taky je to, samozřejmě, daleko větší škola.“

„Nemám ráda velké školy,“ prohlásila Isabela. „Líbí se mi ty menší, kde nejsi jenom kapka v moři!“

Vešly do společenské místnosti. Rádio bylo zapnuté a skupinka děvčat tančila při veselé hudbě.
Některé se otočily na Pat s Isabelou.

„Ahoj, holky!“ zavolala na ně drze vypadající dívka s vlnitými zlatými vlasy. „Která je která?“

„Já jsem Pat O‘Sullivanová a moje sestra se jmenuje Isabela.“

„Fajn, vítejte u nás v St Clare,“ řekla ta dívka. „Já jsem Hilary Wentworthová a bydlím s vámi na
pokoji. Byly jste už někdy předtím v internátní škole?“

„Jasně,“ odpověděla Pat. „Chodily jsme do Redroofs.“

„Škola pro snoby!“ pohlédla na ně černovláska. „Chodila tam moje sestřenice a pak, když přijela
domů, nebylo s ní k vydržení. Myslela si, že jí všichni padnou k nohám, a přitom si neuměla ani
pořádně přišít knoflík!“

„Zmlkni!“ okřikla ji Hilary, když si všimla, jak Pat rudne. „Vždycky moc mluvíš, Janeto. Zkrátka, Patricie
a Isabelo, tahle škola je jiná než v Redroofs. Tady makáme i hrajeme naplno a líbí se nám, že nás tu
vedou k zodpovědnosti a nezávislosti!“

„Nechtěly jsme sem chodit,“ trucovala Pat. „Chtěly jsme se svýma kamarádkama do Ringmere. Nikdo
z Redroofs nemá o St Clare valné mínění.“

„Ale, ale vážně?“ zvedla Janet obočí, až se málem ztratilo v její černé kštici. „Jenomže podstatné není
to, co si myslíte vy dvě o St Clare, nýbrž co si bude St Clare myslet o vás, moje milé dvojičky! V tom je
totiž podstatný rozdíl. Za sebe můžu říct, že by mi bylo milejší, kdybyste chodily kamkoli jinam. Mám
pocit, že sem moc nezapadnete.“

„Janeto, buď zticha,“ varovala ji Hilary. „To není správné, takhle mluvit s nováčky. Nech je, aby se tu
zabydlely. Pojďte, holky, ukážu vám pokoj naší ředitelky. Měly byste za ní zajít ještě před večeří a
představit se. Jmenuje se slečna Theobalda, ale my jí tu někdy říkáme Matka představená.“
V Pat a Isabele ještě všechno vřelo po Janetině proslovu. Hilary je vystrčila z místnosti.

„Nemusíte si z Janet nic dělat,“ řekla. „Vždycky říká přesně to, co si myslí. Je to fajn, pokud se jedná o
lichotky, ovšem v opačném případě to už tak příjemné není. Zvyknete si na ní.“

„Spíš doufám, že ne,“ odpověděla Pat škrobeně. „Mám radši slušné chování, které nás učili na naší
škole. I když o tom vy tady nemáte ani ponětí!“

„Nebuď nádiva,“ usmála se Hilary. „Koukni, už jsme tady. Nejdřív zaklepej a pak si můžeš některé z
těch vybraných způsobů vyzkoušet.“

Dvojčata zaťukala na dveře. Příjemný, hluboký hlas je vyzval, ať vstoupí. Pat otevřela dveře a vešly
dovnitř.

Slečna Theobalda seděla za stolem a psala. Zvedla hlavu a na dívky se usmála.

„Ani se nepotřebuji ptát, kdo jste,“ přivítala je. „Jste tak stejné, že musíte být O’Sullivanova
dvojčata!“

„Ano,“ odpověděly dívky dvojhlasně a zadívaly se na ženu před sebou. Byla šedovlasá a její vážnou
důstojnou tváří se občas mihl milý úsměv. Potřásla si s oběma rukou.

„Jsem moc ráda, že vás mohu přivítat v St Clare,“ řekla. „Doufám, že jednou na vás budeme hrdé.
Dělejte pro St Clare jen to nejlepší a ona udělá zase všechno pro vás.“

„Vynasnažíme se,“ slíbila Isabela a vlastní slova ji samotnou překvapila. Ve skutečnosti to tak necítila.
Pohlédla na Pat. Ta nic neříkala, jen se upřeně dívala před sebe.

„Znám se docela dobře s vaší matkou,“ řekla ředitelka. „Udělalo mi radost, když jsem se dozvěděla, že
se rozhodla poslat vás právě sem. Až jí budete psát, pozdravujte ji ode mě.“

„Ano,“ řekla Pat. Slečna Theobalda jim s úsměvem pokývla a obrátila se zpátky ke stolu.

Zvláštní děvčata, pomyslela si v duchu. Člověk by si myslel, že tu jsou proti své vůli! Možná se jen
stydí nebo se jim stýská.

Ale ony se nestyděly, ani se jim nestýskalo. Byly to jen dvě zatvrzelé holčiny, odhodlané všechno ještě
zhoršovat, protože si nemohly vybrat školu podle svého!

VŠECHNO ŠPATNÉ

Dvojčata přišla brzo na to, že v St Clare je všechno úplně jiné, než v jejich bývalé škole. Dokonce ani
postele nebyly tak pohodlné, a místo vlastních krásných pokrývek z prachového peří musely používat
stejné deky jako ostatní děvčata.

„Nesnáším být stejná jako ostatní!“ řekla Pat. „Bože! Jen kdybychom tu mohly mít všechno, co
chceme, to by zíraly!“

„Mně nejvíc vadí, že tu jsme jedny z nejmladších,“ dodala Isabela sklíčeně. „Nesnáším, když se mnou
ty z pátého ročníku jednají, jako by mi bylo šest. To je samé: „Hele, ty, uhni mi z cesty! No, ty! Dones
mi z knihovny knížku!‘ To je k zbláznění.“
Úroveň výuky byla v St Clare mnohem vyšší než ve většině ostatních škol, a třebaže dvojčata měla
chytré hlavy, zjistila, že v mnohém jsou daleko za ostatními ze třídy. To je vážně otravovalo.
Představovaly si, jak ostatní ve všem předčí, a zatím to vypadalo přesně naopak!

Brzy znaly všechny dívky ze třídy. Byla mezi nimi Hilary Wentworthová i prostořeká Janet Robinsová.
Také Vera Johnsová s vlasy jako hřebíky a poněkud namyšlená Sheila Naylorová, která se chovala
hrozně zpupně. Dvojčata ji vůbec neměla ráda.

„Nevím, na co je tak nafoukaná!“ stěžovala si Pat Isabele. „Je sice fakt, že mají krásný dům, viděla
jsem ho na fotce na jejím nočním stolku, ale vždyť ona někdy mluví jako naše pokojská. Pak, jako by si
to uvědomila, se nafoukne a chová se jako nějaký hlupák.“

Další spolužačka byla Kathleen Gregoryová, vyplašená patnáctiletá dívenka, která se jako jediná
pokusila s dvojčaty skamarádit hned první týden. Většina ostatních si jich nevšímala, kromě toho, že
se k nim chovaly slušně a projevily ochotu ukázat jim, jak to ve škole chodí. Všechny si o Pat a Isabele
myslely, že jsou příliš nafoukané.

„Kathleen je zvláštní,“ prohlásila Isabela. „Vypadá, že touží se s námi seznámit, půjčovat nám knihy a
dělit se o dobroty. V St Clare je už rok, a přitom tu ještě nemá žádnou kamarádku. Vždycky když
jdeme ven, chce, abych šla s ní, přestože jí pokaždé říkám, že to není možné, protože jdu s tebou.“

„Je mi jí líto,“ řekla Pat. „Připomíná mi ztraceného psa, který se snaží najít nového pána!“

Isabela se zasmála.

„Ano, to je přesné! Myslím, že všechny holky mají nejradši Hilary. Je taková přirozená a veselá, prostě
sportovní typ.“

Dvojčata měla starší dívky ve skutečné úctě. Připadaly jim tak dospělé. Zvláště ty z nejvyššího ročníku
vypadaly stejně dospěle a úctyhodně jako učitelky! První týden s nimi prohodila pár slov Winifred
Jamesová, které přezdívaly Atamanka, protože byla také takovou náčelnicí všech studentek. Bylo to
vysoké, inteligentní děvče se světle modrýma očima a jemnými krásnými vlasy. St Clare na ni bylo
pyšné. Všechny obtížné zkoušky složila bez ztráty bodu.

„Vy jste tu nové, že?“ zeptala se. „Zvyknete si tady. Kdybyste měly nějaké problémy, přijďte za mnou.
Ráda vám se vším pomůžu.“

„Děkujeme,“ řekla dvojčata potěšená jejím zájmem a ještě chvíli za ní hleděla, jak se se svými
přítelkyněmi vzdaluje.

„Je opravdu milá,“ prohlásila Isabela. „Vlastně si myslím, že většina z nich je milá. Jsou takové vážné a
uhlazené.“

Svoji třídní učitelku Robertsovou měly také rády, třebaže se s ní Pat začala někdy dohadovat a říkala:

„Ale takhle mě to učili v bývalé škole!“

Na to jí slečna Robertsová odpovídala:

„Skutečně? Tak si to klidně udělej podle svého - ale tady se s tím daleko nedostaneš! Pamatuj si, že,
co je dobré pro jednu školu, nemusí být stejně dobré pro jinou. Ovšem, chceš-li se chovat neústupně,
je to tvoje věc!“

Nato si Pat skousla spodní ret, Isabela zrudla, a zbytek třídy se jen tak usmíval. Tyhle ,domýšlivky’
potřebují lekci!
Učitelka na výtvarnou výchovu Walkerová byla mladá a veselá a ve svém oboru moc dobrá. Potěšilo
ji, že dvojčata tak pěkně malují. Obě zbožňovaly její hodiny. Mohly se v nich projevit daleko víc podle
svého než ve staré škole. Při práci se smály a žertovaly, takže hodina bývala často velice hlučná.

S francouzštinářkou Mant‘zelle to už tak snadné nebylo. Byla mohutná, starší, přísná, svědomitá a
výbušná. Na nose nosila skřipec, který jí neustále padal. Měla hrubý hlas, který dvojčatům zpočátku
připadal odporný. Ale Mant‘zelle měla taky úžasný smysl pro humor, a když ji něco rozesmálo,
dokázala se řehtat, až strhla celou třídu.

Ze začátku s ní dvojčata moc nevycházela, spíš naopak, protože francouzsky mluvila natolik dobře, že
se nikdy příliš neobtěžovala s gramatikou a pravidly. Jenomže Mant‘zelle přikládala největší význam
právě tomu!

„Vy dvě, Patricie a Isabelo!“ ječela na ně. „To nestačí, mým jazykem jenom mluvit! Píšete ohavně!
Podívejte se na ten sloh - je přímo odporný!“

Slovo odporný patřilo k jejím nejoblíbenějším výrazům. Používala je pro všechno - počasí, zlomenou
tužku, studentky, i svoje vlastní brýle, když jí sjely z obrovského nosu! Pat s Isabelou jí mezi sebou
říkaly Odporná Mam‘zelle a z veliké Francouzky měly v skrytu víc než jenom malý strach.

Dějepis na škole vyučovala učitelka Kennedyová. Chodila neupravená a ve svých hodinách nedokázala
udržet pozornost ani pět minut. Byla nervní a vážná, neustále přehnaně zdvořilá. Vyslechla každý, byť
sebehloupější dotaz a obšírně ho zodpověděla. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že si z ní dívky
většinou tropí žerty.

„Před Kenny jsme měly její přítelkyni, učitelku Lewisovou,“ vykládala Hilary dvojčatům. „Byla úžasná.
V polovině loňského školního roku onemocněla a požádala ředitelku, jestli by místo ní, do té doby,
než se bude moct vrátit, nepřijala její kamarádku slečnu Kennedyovou. Kenny se tváří jako boží
umučení a myslí si, že je chytřejší než ředitelka. Ale podle mého je to pěkná káča!“

Krůček po krůčku dvojčata poznávala všechny studentky i učitelky, zvykala si na způsob výuky i
zaběhnutý řád a zabydlovala se. Ale stejně si během těch uplynulých dvou týdnů nedokázaly
zvyknout na to, že tady nic neznamenají, jak se vyjádřila Pat.

Jedna věc jim ale opravdu vadila. V St Clare totiž platilo, že mladší studentky musely posluhovat
dívkám z nejvyšších dvou ročníků. Páťačky a šesťačky měly studovny vždy jen dvě pro sebe.

Mohly si je zařídit podle svého, ovšem velmi jednoduše, a za chladného počasí si tam mohly zatopit a
vypít spolu čaj, místo ve společenské místnosti s ostatními.

Jednou přišla do společenské místnosti, kde si dvojčata právě četla, dívka a zavolala na Janet:

„Hej, Janet, Kay Longdenová se po tobě shání. Máš jít zatopit a připravit jí nějaké sendviče.“

Janet se beze slova zvedla a odešla. Pat s Isabelou za ní zíraly v naprostém úžasu.

„Ježíši! Kde se v Kay bere ta drzost?! Takhle si pro Janet poslat! Mě by ani nepadlo jít někomu
zatápět!“ vybuchla Pat.

„Ani mě!“ prohlásila rezolutně Isabela. „Ať to udělá některá posluhovačka, nebo Kay sama!“

Hilary zvedla hlavu od vyšívání. „Příště je řada na vás!“ upozornila je. „Příští týden budou posílat se
vzkazy za váma, dvojčata. Když něco z nejvyšších tříd potřebují, očekávají, že my to uděláme. To je
zdejší zvyk. A nám to nijak neublíží! My si budeme taky moct posílat vzkazy, až budeme ve vyšších
ročnících!“
„V životě jsem nic podobného neslyšela!“ vřískala Pat vztekle. „Rozhodně nic takového dělat nebudu.
Rodiče mě sem neposlali sloužit lenoškám z vyšších tříd. Ať si samy zatápí a dělají sendviče! Isabela
ani já nic takového dělat nebudeme! K tomu nás nikdo nemůže nutit!“

„Třeskyplesky!“ odsekla Hilary. „Jseš nějaká rozpálená. Radši jdi ode mě dál, ať se nepřipálím!“

Pat sklapla knížku a s Isabelou v patách opustila pokoj. Všechna ostatní děvčata se smála.

„Pitomý holky!“ ulevila si Hilary. „Co si vlastně o sobě myslí? Copak ztratily všechnu soudnost? Ani by
nemusely být tak špatné, kdyby tolik nezvedaly nosy nahoru. Navrhuju, abychom jim trošku přistřihly
křidýlka, jinak s nimi za chvíli nebude k vydržení!“

„Príma,“ souhlasila Vera. „Já jsem pro. Umím si představit, jak je šokovala představa, že budou muset
taky dělat poskoky. Doufám, že na ně vyjde Belinda Towersová: měla jsem ji na krku loni, a můžete se
spolehnout, že mě okounět nenechala! Tím věčným poskakováním kolem ní jsem zhubla alespoň o
sedm kilo za týden. Vzala si totiž do hlavy, že jsem hrozně líná.“

Dívky se rozesmály. Sheila Naylorová prohlásila povýšeně:

„Nejhorší jsou právě takový, co si o sobě myslí, že jsou něco víc než ostatní. Doma bych se s
takovýma, jako je Pat a Isabela, nezahazovala.“

„Ale, no tak, Sheilo,“ mírnila ji Hilary. „Vždyť ony nejsou zas tak špatný. Každopádně je to vyvedlo z
míry, a to nejlepší je teprve čeká.“

A potíže na sebe opravdu nenechaly dlouho čekat, netrvalo to ani týden.

DVOJČATA V NESNÁZÍCH

Jednou takhle v půl páté odpoledne, zrovna když dvojčata psala dopis domů, strčila do dveří hlavu
jedna ze čvrťáku.

„Hej, vy tady!“ zavolala. „Kde jsou O‘Sullivanova dvojčata? Belinda Towersová mě pro jednu z nich
posílá.“

Pat s Isabelou zdvihly hlavy. Pat zrudla. „Co po nás chce?“ zeptala se.

Jak to mám vědět?“ odpověděla vyslankyně. „Dneska odpoledne byla venku na hřišti, tak chce třeba
vyčistit boty. Každopádně tam skočte, nebo si to odnesete!“

Nato zmizela. Dvojčata zůstala bez hnutí sedět. Hilary na ně pohlédla.

„Mazejte, vy trdla,“ řekla. Jedna z vás se musí jít zeptat, co Belinda chce. Raděj ji nenechávejte čekat.
Má stejně výbušnou povahu jako ty, Pat.“

Já půjdu,“ nabídla se Isabela a vstala. Ale Pat jí stáhla zpátky.

„Ne! Nikam nepůjdeš! Já ničí boty čistit nebudu. A ty samozřejmě taky ne!“

„Podívej, Pat, nebuď hloupá,“ přesvědčovala ji Janet. „Možná vám chce Belinda jenom něco říct.
Třeba se vás chce jenom zeptat, jestli si půjdete zahrát. Ona je kapitánka, to přece víte.“
„Hm,“ řekla Pat. „Nemyslím si, že by to byl ten pravý důvod, protože Isabela ani já jsme nikdy předtím
lakros nehrály a včera odpoledne to byla úplná hrůza.“

„Sakra, jděte už!“ okřikla je Hilary. „Nakonec stejně půjdete, tak proč ne hned?“

Další dívka znovu strčila hlavu mezi dveře. „Hele, Belinda má pěnu u pusy! Kde jsou ta O‘Sullivanova
dvojčata?“ Jestli tam jedna z nich hned nebude, tak to pěkně schytaj!“

„Pojď,“ vyzvala Pat Isabelu. Jdeme se podívat, co chce. Ale rozhodně nemíním nikomu dělat čističe
bot ani podpalovače krbu. A ty taky ne!“

Když opustily místnost, začala se ostatní děvčata hihňat.

„Kéž bych mohla být u toho,“ přála si Janet. „Strašně ráda bych viděla Belindu v ráži.“

Když Pat otevřela dveře, byla ve studovně Belinda Towersová společně s Pamelou Harrisonovou.

„Neumíš zaklepat?!“ zařvala Belinda. „Přivalíš se jak velká voda! Moc by mě zajímalo, kdes byla
takovou dobu. Je to už celá věčnost, co jsem pro tebe poslala.“

Pat z toho byla celá zaražená a Isabela se neodvážila ani muknout.

„No? Copak vám vyřízli jazyky?“ zeptala se Belinda pohrdavě. „Panebože, Pam, užs někdy viděla
takovejhle párek trdel? Když už jste tady obě, můžete taky obě přiložit ruku k dílu. Potřebujeme s
Pamelou vyčistit boty. Vodu určitě najít dokážete. Pojď Pam, připravíme si mezitím učení, než se nám
začne vařit voda na čaj.“

Obě větší dívky vyrazily ke dveřím. Pat, celá rudá a zlostí bez sebe, se jim postavila do cesty.

„Nepřišla jsem do St Clare dělat posluhovačku starším spolužačkám,“ vyhrkla. „Ani moje sestra.
Nebudeme vám čistit boty, ani stavět vodu na čaj, a ani zatápět.“

Belinda se zarazila, jako by ji někdo praštil palicí. Zírala na Pat, jako kdyby šlo o nějakého obzvlášť
odporného brouka. Nato se otočila k Pam.

„Slyšelas to?“ zeptala se nevěřícně. „Taková drznost! Jak chcete, holubičky - žádné vycházky do
města. Zapište si to za uši!“

Sestry vytřeštily na Belindu oči, jako by měly každou chvíli omdlít. Stclareské studentky měly
dovoleno chodit ve dvojicích dolů do města, aby se tam mohly porozhlédnout po obchodech a něco
si koupit, nebo si zajít do kina, pokud měly svolení. Belinda přece nemůže mít tu moc jim to zakázat!?

„Nemyslím, že bys měla právo o tom rozhodovat,“ řekla Pat. „Půjdu to říct Winifred Jamesové a
zeptám se jí na to.“

„Jen si posluž!“ odfrkla Belinda a pohodila hlavou, až se zdálo, že z jejích rudých vlasů šlehají
plameny. „Jen utíkej za Winifred a pěkně si postěžuj. Uvidíš, co se stane.“

Pat s Isabelou opustily studovnu. Zatímco Pat byla pořádně vzteklá, rozrušená Isabela by se nejraději
vrátila a udělala, co po ní Belinda chce. Ale Pat ji čapla za ruku a vlekla za Winifred. Atamanka měla
studovnu jen sama pro sebe. Pat si nedovolila vstoupit bez klepání a potichu zaťukala.

„Vstupte!“ uslyšely Winifredin hlas. Dvojčata uposlechla a našla Atamanku za pracovním stolem. „Co
se děje?“ zeptala se jich. „Já mám vážně moc práce.“
„Prosím tě, Winifred,“ spustila Pat, „Belinda Towersová nás nutí, abychom jí čistily boty, rozdělávaly
oheň a připravovaly čaj. A když jsme se proti tomu vzbouřily, pohrozila nám, že nepůjdeme do města.
Tak jsme se tě na to přišly zeptat.“

„Jo tak,“ řekla Winifred. „To je prostě takový zdejší zvyk, že mladší posluhují starším. Nic jim to
neudělá. Prostě jiný kraj, jiný mrav, to je jasné.“

„Ale my nechtěly do St Clare, tak ani nebudeme dodržovat tyhle hloupé zvyky!“ trvala na svém Pat
tvrdohlavě. „Je to tak, Isabelo?“

Isabela potřásla hlavou. Nechápala, jak si Pat může dovolit s Winifred takhle mluvit. Kolena se pod ní
celá rozklepala, jak tam tak stála. Nikdy neměla odvahu jako Pat. Bála se, že to špatně dopadne.

„No, myslím, že bych trochu přemýšlela, než bych naše zvyklosti nazvala hloupými,“ usmála se
Winifred. „A teď poslyšte, copak vy neumíte vyčistit boty? Nedokážete rozdělat oheň a postavit
konvičku s vodou na kamna?“

„V Redroofs jsme nikdy nic podobného dělat nemusely,“ trvala na svém Pat. „Ani doma ne.“

„Já nevím, jak se zablácené boty čistí,“ prohlásila Isabela v naději, že je pak Winifred nechá jít.

„Nebesa!“ vykřikla Winifred znechuceně. „Když si pomyslím, že je vám skoro patnáct a ještě nevíte,
jak se čistí boty! To je hrůza! Další důvod k tomu, abyste se to co nejdřív naučily. Vraťte se za
Belindou a zkuste udělat, co po vás chce. Já vím, že má prudkou povahu a trošku to přehání, ale ruku
na srdce, vy si to zasloužíte. Tak se trochu snažte a uvidíte, že to půjde.“

Winifred se otočila zpátky ke knihám. Dvojčata, ve tváři pěkně rudá, vyšla z pokoje a tiše za sebou
zavřela dveře. Venku pak pohlédly jedna na druhou.

„Nebudu ničí zabahněný boty čistit, ani kdybych kvůli tomu celý školní rok neměla vytáhnout paty ze
dvora,“ vybuchla Pat vztekle.

„Ale Pat, chtěla jsem si koupit novou soupravu vlasových spon, a taky čokoládu,“ řekla Isabela
nešťastně. „Pojď, radši to uděláme. Ostatní si o nás myslí, že jsme strašně hloupý, když kolem sebe
jenom kopem. Už se nám pořádně smějou.“

„Dobrá, tak si dělej, co chceš, ale mě z toho vynech!“ odešla Pat se zdviženým nosem a Isabelu tam
nechala stát samotnou.

Isabela se na chvilku zamyslela.

Dejme tomu, že půjdu a udělám, co Belinda chce, myslela si. To znamená, že pokud budu chtít, budu
moct jít dolů do města. A protože je mi Pat tolik podobná, bude moct jít taky; stačí, když tam
půjdeme každá jindy a s někým jiným. Nikdo to nezjistí! A Belindu krásně převezeme.“

Isabela vešla k Belindě do pokoje. Byl prázdný. Na zemi ležely dva páry pořádně zašpiněných bot.
Majitelky musely projít pěkně rozbahněným polem. Isabela boty zdvihla a pak je zase bezradně
položila na zem.

Dobrý bože, jak může vůbec někdo tyhle boty vyčistit? Slyšela, že někdo vešel do dveří. Uviděla
Kathleen Gregoryovou a zavolala na ni.

„Kathleen! Podívej se na ty odporný boty! Jak je mám vyčistit?“

Kathleen se zastavila a překvapeně na Isabelu pohlédla. Potěšilo ji, že ji žádá o pomoc.

„Nejdřív je musíš oškrábat a zbavit bahna,“ poradila jí. „Ukaž, pomůžu ti.“

Brzo společnými silami boty vyčistily. Kathleen celou dobu klábosila. Vykládala, jak ji matka doma
rozmazluje, kolik dárků jí rodiče posílají a kolik peněz k narozeninám dostala.

Isabela Kathleen trpělivě naslouchala, vděčná za její pomoc, ale v duchu si říkala, že je přece jenom
hloupá. Konečně, každý dostává k narozeninám dárky a rodiče ještě posílají peníze.

Když byly boty čisté, uložila je do botníku a rozdělala oheň. Kathleen jí ukázala, kde se plní kotlík na
vodu a pomohla jí ho dát hřát. Vtom přišly Belinda a Pam zpátky.

„Hm, tak ses nakonec přece umoudřila, jak vidím. Kde je tvoje sestra? Pomáhala ti?“

„Ne,“ odpověděla Isabela.

„Dobrá, vyřiď jí, že do města nepůjde, dokud si taky neodpracuje svůj díl,“ řekla Belinda a klesla do
židle. „Nehodlám jí takové chování trpět. Už se vaří voda? Panenkonanebi, vždyť je studená! Jak
dlouho už se hřeje?“

„Právě jsem ji tam dala, Belindo,“ odpověděla Isabela.

„A to tě ani nenapadlo, abys nejdřív rozdělala oheň a dala vařit vodu, než jsi začla čistit boty?“ zeptala
se sarkasticky Belinda. „Myslíš, že by se něco stalo, kdyby se voda hřála celou tu dobu? Já nevím, co
vy mladé máte v hlavě. Když já byla ve vašem věku, tak jsem nad vším víc přemýšlela. Zmiz odtud. A
příště ať přijdeš včas, když pro tebe pošlu!“

Isabela odešla z pokoje. Ještě za dveřmi slyšela, jak za ní Belinda křičí: „A nezapomeň svojí vzpurné
sestřičce vyřídit můj vzkaz. Kdyby ji napadlo neuposlechnout, nahlásím ji ředitelce.“

Isabela prchala pryč. Cítila se hrozně. Proč, proč nedala nejdřív hřát tu vodu? Není divu, že ji má
Belinda za hlupáka.

Isabela vyprávěla Pat, co se stalo.

„A vzkazuje ti, že nepůjdeš do města dřív, než si svoje odpracuješ,“ řekla. „Ale klidně můžeš jít. Stejně
nikdo nepozná, která z nás dvou to je! Myslím, že ještě nejsou schopné nás rozeznat.“

„Dobrá,“ odsekla Pat. „Ale o tom, cos udělala, Isabelo, si myslím svoje. Když si představím, žes čistila
ty špinavý boty!“

„Hm, nebylo to tak hrozné,“ řekla Isabela. „Kathleen mi pomohla. Nejdřív jsme…“

„Ježíšmarjá, zmlkni,“ vyštěkla na ni Pat. „Běž a napiš slohový cvičení, jak čistit boty a vařit vodu.
Jenom mi tu nedělej kázání!“

Isabely se to dotklo. Ale Pat se na svoje dvojče nikdy nedokázala hněvat příliš dlouho. Ani ne za
hodinu už se spolu procházely ruku v ruce.

„Promiň, ségra,“ omlouvala, se, „já se ve skutečnosti nezlobila na tebe. Měla jsem vztek na Belindu a
vylila jsem si ho na tobě. Nevadí! Převezu Belindu a budu předstírat, že jsem ty, takže si půjdu do
města, kdy se mi zachce.“

Od slov k činům neměla Pat nikdy daleko! Pokaždé když si zaskočila do města s některou
spolužačkou, předstírala, že je Isabela a nikdo na nic nepřišel. Jak se tomu pak společně se sestrou
smály!
A pak se něco stalo. Pat s Kathleen odešly po čaji do města a ve společenské místnosti se objevila
dívka, kterou Belinda vyslala se vzkazem. Isabela natahovala gramofon a když zaslechla Patino jméno,
vyskočila.

„Patricie O‘Sullivanová, shání se po tobě Belinda!“

No, musím dělat, že jsem Pat, pomyslela si Isabela. Ale proč chce zrovna Pat? Já dělám všechny práce
a ne Pat, to ona ví.

Brzy se dozvěděla, co Belinda chce. Sportovní kapitánka sestavovala seznam a vzhlédla, když Isabela
vešla.

„Pat O‘Sullivanová, včera ti šel lakros dobře, dívala jsem se,“ prohlásila. „Jseš zatvrzelá hlupačka, ale
to nehodlám zatahovat do sportu. Zařadila jsem tě do družstva na sobotní zápas.“

Isabela na ni zůstala jen překvapeně koukat. Jak to Pat potěší! Zamumlala díky a pospíchala pryč, celá
nedočkavá, až tu novinku sdělí sestře.

Když to Pat uslyšela, zůstala stát a nezmohla se ani na slovo.

„Konečně zápas!“ zařvala, když se vzpamatovala. „To je od Belindy moc slušné! Kdyby byla mstivá,
vyřadí mě na několik měsíců.“

Potom zmlkla a stáhla se do sebe. Isabela moc dobře věděla, nad čím její sestra přemýšlí, protože jí
samotnou napadaly stejné myšlenky.

Za chvíli Pat šla a chytila sestru podpaží.

„Připadám si teď jako nějaká bestie,“ přiznala se. „Nechala jsem tě dělat všechnu práci samotnou a
do města jsme si chodily obě dvě, jak se nám zachtělo, a všechno kvůli mojí zášti vůči Belindě.
Myslela jsem si, bůhvíjak nejsme chytré, že jsme to tak zaonačily. Jenže teď už si to nemyslím.“

„Ani já,“ řekla Isabela. „Akorát se cítím podle a nečestně. Od Belindy bylo hezké, že tě postavila do
družstva, i když na tebe musí mít vztek, ale od nás to pěkné nebylo. Víš, Pat, mně fakt nevadí, když
udělám něco pro holky z vyšších ročníků. Jsou fajn a dobré sportovkyně k tomu. Koneckonců, proč by
mělo někomu vadit, že dá vařit vodu nebo udělá topinku? Belinda se teď se mnou baví víc a já ji mám
docela ráda, i když mě trochu děsí ta její výbušná povaha.“

Pat se mračila a mnula si nos mezi prsty. Dělala to vždycky, když nebyla ve své kůži. Najednou
vyskočila a šla ke dveřím.

„Půjdu Belindě říct, že jsem na ni hrála habaďůru,“ oznámila. „Nemůžu v sobotu hrát s vědomím, že
jsem podváděla.“

Zaklepala na dveře Belindiny studovny. „Dál,“ zavolala Belinda zevnitř. Když uviděla Pat, vypadala
překvapeně.

„Ahoj, Isabelo!“ řekla. „Já pro tebe neposílala.“

„Já nejsem Isabela, ale Pat. Přišla jsem kvůli sobotnímu zápasu.“

„Ale všechno jsem ti už před chvilkou řekla.“

„To je právě to. Tys mi před chvilkou neříkala nic - to byla totiž moje sestra Isabela,“ přiznala se Pat.
„Já byla dole ve městě. Vím, žes mi zakázala tam chodit, ale jsme si tak podobné, že na to nikdo
nemohl přijít.“
„No to je ale hnusný trik,“ zatvářila se Belinda opovržlivě.

„Já vím,“ přikývla Pat nešťastně. „Je mi to fakt líto. Přišla jsem ti poděkovat za ten sobotní zápas, ale
je mi jasný, že teď nemůžu hrát. Nezasloužím si, že ses ke mně zachovala tak hezky, zatímco já se tě
snažila podvést. A taky teď budu dělat práci i za Isabelu. Byla jsem předtím hloupá. To je všechno.“

„Ne, ještě ne,“ pronesla Belinda neočekávaně tichým hlasem. „Musím říct, že ses zachovala opravdu
hnusně, ale bylas i dost silná to napravit. Nebudeme o tom víc mluvit - a v sobotu ten zápas
odehraješ!“

Pat se celou cestu za Isabelou vznášela a srdce jí poskakovalo samou radostí.

Jaká je ta Belinda šlechetná! Jak si vůbec o ní mohla někdy myslet takové strašné věci? Budu jí hřát
vodu a čistit boty a vydrhnu jí podlahu. Třeba hned teď! pomyslela si. A dávám slovo, že v sobotu
nastřílím tucet gólů!

Nenastřílela. Ale podařilo se jí dát jeden z opravdu těžké pozice. A jak ji, panečku, potěšilo, když je
obě, Isabelu i Belindu, slyšela křičet: „Bravo, Pat! To byl gól! Výborně!“

BITVA S MAM‘ZELLE

Každý týden byla třída hodnocena z různých předmětů. Pat s Isabelou byly z Redroofs zvyklé být na
špičce, a proto je děsilo i zostouzelo, že tady v St Clare jsou jedny z posledních.

Hilary si všimla, jak jsou kvůli tomu nešťastné a rozhodla se s nimi promluvit.

„Měly byste si uvědomit, že jste v naší třídě jediní nováčkové,“ řekla. „My ostatní už tu jsme třetí
semestr, a proto jsme na zdejší způsob výuky zvyklé. Vzmužte se!“

Byla to vlastně Odporná Mam’zelle, kdo je doopravdy otravoval. Nebrala na ně žádné ohledy, a když
odevzdaly špatně napsanou slohovou úlohu, zuřila.

Před sebou na stole měla vyrovnané komínky školních sešitů a každý byl nadepsaný jako „Tres bon“,
„Bon“ nebo „ Excellent“. Jedině sešity dvojčat byly pokaždé nadepsané stejně: Horrible -strašné.

„Toto se nebude dělat!“ křičela Mam’zelle a tloukla velkou rukou do sešitů. „C‘est abominable! Vy
budete psáti dnes odpoledne celý sloh opět, a vy mi ho přinesete po večeři.“

„Nemůžeme to dnes opsat, Mam’zelle,“ říkala jí Isabela zdvořile. „Máme odpoledne výtvarnou
výchovu, a po svačině máme dovoleno jít spolu do kina. Nebudeme mít čas to přepsat. Mohly
bychom to udělat zítra?“

„Oh, que vous etes nesnesitelné!“ vztekala se dál Mam’zelle, podupávala nohama a pohazovala
sešity. „Jak vy si dovolujete takto se mnou mluviti! Obdařily jste mne šokujícími, ano, šokujícími
slohy, a pak vy mluvíte o kinu. Vy nepůjdete! Vy zůstanete zde a budete pro mne psáti úlohu. A jestli
bude tam více nežli jedna chyba, vy to budete celé psáti znovu. To je jisté!“

„Ale… my už máme lístky,“ bránila se Isabela, „Rezervovaly jsme si místa. My...“

„Nezajímají mne místa, nezajímá mne rezervace!“ vyrážela ze sebe učitelka. „Všechno, co mne
zajímá, je, abyste se naučily dobře francouzsky, proto tady jsem. Přinesete mi své slohy dnes večer.“

Isabela neměla daleko k pláči. Pat nasadila vzpurný výraz a kousala se do spodního rtu. Ostatním se
hádka zamlouvala a některé v skrytu duše potěšilo, že vidí dvojčata v takové situaci. Hodina
pokračovala naprosto hladce, neboť nikdo by si teď nedovolil žádnou nepozornost, kromě zatvrzelé
Pat, která jí věnovala tu nejmenší možnou pozornost.

Po hodině spolu sestry prohodily pár slov.

„Já jdu do kina,“ prohlásila Pat.

„Ne, Pat!“ prosila Isabela. „To nemůžeme udělat. Pořádně bysme si zavařily. Nejlepší bude tady
zůstat a přepsat to. Pro rány boží, Pat, pochop to!“

„Já jdu do kina!“ trvala Pat tvrdohlavě na svém. „Já už si s tou zatracenou úlohou nějak poradím a ty
snad taky. Napíšeme ji hned po obědě. Je mi jedno, jak bude vypadat.“

Ale po obědě se musely zúčastnit schůze třídy, kde se plánoval výlet do přírody, takže na sloh jim
nezbyl čas. Umění jim zabralo celý zbytek odpoledne a Isabela z toho měla plnou hlavu starostí.
Copak bude Pat opravdu trvat na kinu, i když úkol nesplní? Ani si nedovedla představit, co na to
Mam‘zelle řekne.

„Vynecháme tedy svačinu,“ navrhla Isabela, když po hodině sbíhaly dolů ze schodů. „Můžeme místo
toho psát slohy.“

„Vynechat svačinu? Nikdy!“ prohlásila Pat. Mám pořádný hlad. Nevím, proč dostávám z umění
vždycky takový hlad, ale už je to tak. Janet dostala z domova obrovskou sklenici povidel, kterou
otevře právě při svačině - nemíním o svůj díl přijít.“

Isabela měla taky hlad. Věděla, že jestli mají přijít do kina včas, musí vyrazit hned po svačině, a tak jim
nezbyde ani chvilka na úlohy!

Já vážně do toho kina nepůjdu, pomyslela si. To si přece nemůžeme dovolit. Umím si představit, jak
by Odporná Mam’zelle prskala, kdybychom provedly něco podobného.

Jenomže po svačině Pat Isabelu odtáhla do ložnice pro čepici a kabát.

„My vážně nemůžeme nikam jít, Pat!“ ječela Isabela.

„Ale klidně!“ řekla Pat a kousala si spodní ret. „Pojďme.“

„Ale Pat, jsme na nejlepší cestě dostat se do pořádného průšvihu! Nestojí to za to. Co když nám za to
Mam‘zelle napaří denně hodiny navíc, nebo co já vím. Janet mi vyprávěla, jak jednou musela za trest
celý týden po svačině opisovat francouzská slovíčka, protože byla na Mam‘zelle trošinku drzá. A
můžeš vzít jed na to, že tohle Mam‘zelle nebude připadat jako maličkost.“

„Nebuď srab, Isabelo,“ prohlásila Pat. „Já mám plán. Nařídila nám přinést slohy po večeři, ale neřekla,
v kolik hodin to má být! Je to tak? Takže až budeme mít jistotu, že ostatní holky usnuly, vezmeme si
župany a půjdeme do společenské místnosti ty slohy přepsat. No, a potom je doneseme Mam‘zelle!“

„Ty ses snad zbláznila,“ křičela ubohá Isabela. „To za ní chceš jít v noci a v županech?“
„No jasně, to Mam‘zelle mě dohání k šílenství,“ řekla Pat umíněně. „Mimochodem, mně je srdečně
jedno, co se stane. Víš dobře, že jsme sem chodit nechtěly, a když se k nám chovají tímhle způsobem,
nepotřebuju tady zůstávat. Nechám se klidně vyloučit! Mně je to fuk!“

„Nemáš právo takhle mluvit!“ polekala se Isabela. „Vzpomeň si, co by na to řekli mamka s taťkou!“

„Je to jejich chyba, že nás sem poslali,“ prohlásila Pat opravdu v ráži.

„Možná, ale představ si tu ostudu, až se v Redroofs rozkřikne, že nás ze St Clare vyhodili,“ naléhala
Isabela potichu.

Pat se zalily oči slzami. Na něco takového nechtěla ani pomyslet. „Nebudu měnit svoje rozhodnutí,“
řekla příkře. Jestli chceš jít se mnou, tak pojď. Když ne, zůstaň si tu sama, ty zbabělce!“

Ale Isabela tam sama zůstat nechtěla. Oblékla si kabát a nasadila čepici. Zrovna když odcházely, vešla
do pokoje Janet.

„A hele! Takže jste se nakonec přece jen rozhodly jít do kina! Kdy chcete psát úkol?“

„My nic psát nebudeme,“ usmála se Pat. Janet dlouze hvízdla a překvapeně se na dvojčata zadívala.

„Nechtěla bych být ve vaší kůži, až to zítra budete říkat Mam‘zelle!“ pronesla. „Jste vážně párek
hlupáků. Nechápu, proč si samy přiděláváte problémy.“

Dvojčata neodpověděla. Seběhla ze schodů a za chvíli už byla ve městě. Ale ani jedna se doopravdy
nebavila, třebaže to byl opravdu hezký film. Musely odejít chvilku před koncem, aby stihly večeři. Po
ní byla plánovaná diskuse, které by se nejraději vyhnuly. Ale organizovala ji Winifred Jamesová, a ani
dvojčata by si nedovolila zeptat se, jestli mohou odejít.

Večerka pro jejich třídu a dva vyšší ročníky byla v devět hodin. Rozesmátá děvčata se odebrala o
patro výš, kde byly pokoje. Obvykle se učitelky přišly přesvědčit, že všechny dívky leží v postelích, a
zhasly jim světla, ale tentokrát oznámila Hilary, že to dostala za úkol ona.

„Pospěšte si,“ volala, za pět minut zhasínáme a kdo nebude hotov, musí to dokončit potmě!“

Jakmile se Joan a Doris dozvěděly, že třídní nepřijde, zahájily spolu polštářovou bitvu. Smály se,
pokaždé když jim polštář přistál na hlavě. Ale míň legrační bylo, když se jeden polštář roztrhl a po celé
místnosti začaly poletovat péřové vločky.

„Jémine!“ vykvikla Joan. „Koukněte na můj polštář!“ Proboha, Hilary, nezhasínej. Musím to tu
posbírat!“

„Lituju,“ řekla Hilary. „Budeš to muset udělat ráno. Zhasínáme! Robertsová sem zaskočí, aby se
přesvědčila, že je všechno v pořádku. Doufám, že si nevšimne toho peří. Vypadá to, jakoby tu kočky
honily slepice!“

Místnost zalila tma. Všechna děvčata byla v posteli, kromě Joan a Doris, které se snažily posbírat
pírka. Musely se převléknout a vyčistit si zuby ve tmě. Joan převrhla kelímek na zuby a Doris se
uhodila do kotníku o malířský stojan a zavyla. Janet se rozhihňala a Kathleen Gregoryová dostala ze
smíchu křeč.

„Zmlkni, Kathleen!“ nařizovala Hilary. „Škytáš určitě schválně, já tě znám!“

„To není pravda!“ bránila se Kathleen rozhořčeně a škytla, až se s ní postel roztřásla. Janet se
nepřestávala hihňat. Pokaždé když chtěla přestat se smát, Kathleen znovu škytla a Janet to ještě víc
rozesmálo.

Ani dvojčata, která se nemohla dočkat, až všechny usnou, se nemohla ubránit smíchu. Hilary ztratila
trpělivost a posadila se na posteli.

„To je od vás sprostý!“ křičela. „Jestli někdo půjde kolem a uslyší povyk, který tu tropíte, slíznu si to
já, protože jsem dneska zodpovědná za pořádek na pokoji. Proboha, Janet, zmlkni už konečně! A ty se
jdi napít vody, Kathleen. Jak si myslíš, že usneme, když tu takhle škytáš?“

„Promiň. Hilary,“ omlouvala se Kathleen a zase škytla. „Už jdu.“

„Joan a Doris, vlezte do postele,“ přikázala Hilary a lehla si. „Nezajímá mě, že si teď chcete čistit zuby
a kartáčovat vlasy. MAŽTE DO POSTELE!“

V pěti minutách se v ložnici rozhostilo ticho, nepočítáme-li občasné Kathleenino škytnutí a následné
Janetino zahihňání.

Dvojčata ležela s otevřenýma očima a čekala, až ostatní holky usnou. Měla obavy, protože asi za
hodinu přijde třídní Robertsová. Nemohou čekat celou hodinu, než sejdou dolů do společenské
místnosti. Mimoto, Mam‘zelle by mohla jít spát, dřív než úlohy dokončí!

„Isabelo!“ zašeptala Pat. „Isabelo! Myslím, že už všechny usnuly. Vstaň a obleč si župan.“

„Ale ještě tu nebyla Robertsová,“ odpověděla Isabela.

„Dáme podhlavníky pod peřiny, tak aby to vypadalo, že ležíme v posteli,“ řekla Pat. „Pojďme už!“

Tichounce se zvedly a vklouzly do županů. S podhlavníky to udělaly přesně, jak řekla Pat, a jenom
doufaly, že si učitelka ničeho nevšimne. Vykradly se z ložnice a pospíchaly po zšeřelém schodišti dolů.
Společenská místnost byla naštěstí přesně pod jejich ložnicí.

Pat zavřela dveře a rozsvítila. Dvě dívky se usadily a vytáhly sešity na francouzštinu. Mam‘zelle pečlivě
zaškrtla každou chybičku a ony teď začaly sloh pozorně opisovat.

„No, předtím jsem měla patnáct chyb, tak doufám, že teď jich nebude víc než pět!“ zívla Isabela. „Jdi
se vycpat, odporná Mam‘zelle! Jsem už tak ospalá. Pat, myslíš, že si teď můžeme dovolit jít za
Mam‘zelle? Mně už se předem klepou kolena.“

„Éé, nebuď pitomá. Co nám může říct? Měly jsme ty slohy předělat, a řekla, ať jí je přineseme po
večeři - a přesně to uděláme, nebo snad ne?“

Úlohy byly hotové. Teď jenom zbývalo Mam‘zelle najít. Kde by mohla být? V jedné ze sboroven, nebo
v ložnici anebo jinde?

„Tak pojď,“ rozhodla nakonec Pat. „Musíme ji najít. Vzmuž se, Isabelo!“

Sestry vyšly z pokoje a zamířily k první společenské místnosti. Ta byla ponořena do tmy. Nikdo v ní
nebyl. Na cestě do té druhé zaslechly v jedné ze tříd Mam‘zellin hlas! Jaké štěstí!

„Je v hořejší třetí třídě,“ zašeptala Pat. „Nevím sice, kdo tam je s ní, ale co na tom. Myslím, že to bude
Walkerová, ty dvě spolu kamarádí.“

Zaklepaly. Překvapený hlas zvolal: „Dále! Kdo je?“

Pat otevřela a dvojčata vešla dovnitř. A - ach bože, s Mam’zelle tam studovala velkou námořní mapu
zrovna slečna Theobalda!

Dvojčata byla tak vyvedena z míry, že zůstala stát beze slov s očima široce rozevřenýma. Mam‘zelle
spustila hlubokým a vzteklým hlasem: „Tiens!“ Slečna Theobalda neřekla vůbec nic.

První se vzpamatovala Mam‘zelle.

„Co se děje?“ zavrčela. „Jste nemocné, mes petites?“

„Ne,“ odpověděla Pat rádoby pevným hlasem. „Nejsme nemocné. Přinesly jsme vám naše přepsané
slohy. Řekla jste, že vám je máme donést po večeři, tak tady jsou.“

„Ale proč je nesete tak pozdě?“ zeptala se slečna Theobalda, svým hlubokým vážným hlasem.
„Musely jste vědět, že Mam‘zelle chtěla, abyste je donesly před večerkou.“

„Neměly jsme dřív čas je přepsat,“ řekla Pat a připadala si strašně hloupě. „Vstaly jsme z postele a šly
to udělat až teď.“

„Ach! Neposlušné děti! Nakonec šly přece jen do kina, místo aby předělávaly cvičení!“ ječela
Mam‘zelle. „Ach, slečno Theobaldo, kvůli těmhle dvojčatům zešedivím! Co ta vyvádějí! Není snad ani
možné, že už předtím do nějaké školy vůbec chodila! Jejich výsledky jsou odporné.“

„My jsme do školy chodily, a byla bezvadná!“ zvolala Pat neuctivě. „Mnohem lepší než St Clare!“

V místnosti se najednou rozhostilo ticho. Slečna Theobalda vypadala zamyšleně. Mam‘zelle oněměla.

„Myslím, že teď v noci to nevyřešíme,“ řekla konečně slečna Theobalda. „Je příliš pozdě. Běžte do
postele a zítra v deset hodin za mnou přijďte. Požádejte slečnu Robertsovou, aby vás na patnáct
minut uvolnila.“

Do postele se dvojčata vracela krotká a vystrašená. Jaká smůla, že musely narazit zrovna na ředitelku!
Co se jim teď stane? Nechtělo se jim ani pomyslet na zítřejší desátou hodinu.

CHUDÁK UČITELKA KENNEDYOVÁ!

Když se vrátily na pokoj, seděla Hilary na posteli a začala je hned vyslýchat, kde byly.

„Třídní sem přišla, rozsvítila a mě to probudilo,“ vyprávěla Hilary. „Hned jsem si všimla, že jste místo
sebe daly do postele podhlavníky, ale ona naštěstí ne. Co jste kde dělaly?“

„Pat jí to řekla. Hilary poslouchala celá užaslá.

„Co se chystáte provést příště?“ zeptala se. „Fakticky, myslím, že nejste normální. Teda jak vy jste
mohly být na té vaší škole kapitánky? Vždyť se chováte jako mimina!“

Dvojčata její slova otrávila, protože si musela v skrytu duše přiznat, že Hilary má pravdu. Přemýšlely o
tom ještě v posteli. Bylo moc hezké hrát si na vzdorné a opovážlivé, ale ona to ve skutečnosti zase
taková legrace nebyla!
Druhý den v deset požádaly třídní o uvolnění. Musela o tom už něco vědět, protože přikývla, aniž by
se na cokoli vyptávala. Sestry společně odešly na kobereček.

Ředitelka zrovna připravovala rozvrhy hodin a požádala je, aby se na minutku posadily. To čekání bylo
příšerné. Obě dívky se cítily mnohem nervóznější, než očekávaly. Pat uvažovala, jestli o tom učitelka
napíše domů rodičům. Přestože nechtěla, aby je poslali do St Clare, vůbec teď netoužila po tom, aby
se dozvěděli o jejich nevhodném chování.

Konečně byla slečna Theobalda hotová. Otočila se i se židlí ke dvojčatům a pohlédla na ně. Vypadala
velmi vážně, ale rozzlobená nebyla.

„Prohlížela jsem si hodnocení z vaší bývalé školy, která mi poslal váš otec,“ začala. „Jsou moc dobrá a
vypadá to, že jste tam patřily mezi zodpovědné a svědomité studentky. Nedovedu si představit, že
byste se mohly během pár týdnů tak dokonale změnit, takže s vámi nebudu jednat jako s nějakými
zlobivými a nezodpovědnými dětmi. Tuším, že za vaším včerejším hloupým chováním se musí skrývat
něco závažnějšího. Způsobily jste nám s Mam’zelle opravdu šok, když jste se přihrnuly do třídy v těch
vašich modrých županech.“

Ředitelka se usmála. Sestry pocítily skoro úlevu a Pat se rozpovídala o tom, k čemu včera při hodině
francouzštiny došlo.

„Francouzština tu není stejná jako v Redroofs. A všechno, co uděláme, je špatně. To není naše vina.
Mam’zelle byla včera na nás jednoduše rozčílená, a…“

Slečna Theobalda vyslechla Pat trpělivě až do konce.

„Vaše problémy s francouzštinou lze vyřešit celkem jednoduše,“ řekla. „Mluvila jsem s Mam’zelle.
Říkala, že mluvíte i rozumíte celkem dobře, až na to vaše psaní! Nabídla se, že by vám mohla dávat
denně půl hodiny navíc, dokud nedoženete ostatní. To je od ní moc laskavé, protože je velice
zaneprázdněná. Celý váš problém je jen v tom, že jste v gramatice trochu pozadu. Pokud budete mít
snahu dát všechno do pořádku a budete na sobě tvrdě pracovat, nevidím nejmenší důvod, proč se k
celé věci ještě někdy vracet.“

Sestry na slečnu Theobaldu zíraly se smíšenými pocity. Strašně se jim ulevilo, když slyšely, že se o tom
víc nebude mluvit. Ale, proboha, denně francouzština navíc! Hrůza! Na druhou stranu je to od
Odporné Mam’zelle velice slušné, že jim chce pomoct!

„Děkujeme, slečno Theobaldo,“ vypravila ze sebe nakonec Pat. „Budeme se snažit. Až se nám podaří
dohnat ostatní, nebudeme muset dál snášet ostudu a ponížení před celou třídou.“

„No ovšem, když Mam’zelle uvidí, že máte snahu, nebude už k ničemu podobnému docházet,“
přikývla učitelka. „Teď za ní zajděte a domluvte si hodiny navíc. A víckrát ať se nepromenádujete v
nočních úborech po večerce na chodbě!“

„Nebudeme, slečno Theobaldo,“ slíbila dvojčata s úsměvem.

Vypadalo to, že se situace začíná vyjasňovat. Hloupost, kterou provedly, nebude mít, jak se zdá,
žádné následky - snad kromě studu, který v nich ještě přetrvával. Vyšly z pokoje a zamířily dolů do
společenské místnosti. Mam’zelle tam seděla za stolem, opravovala slohové sešity a přitom si pro
sebe bručela.

„Tres bon, ma petite Hilary! Oh, ta strašná Joan! Á… pojďte dál!“

Děvčata vešla do pokoje. Mam’zelle se na ně usmála a poklepala je po ramenou. Přes svou vznětlivou
povahu byla jinak laskavá a dobrosrdečná.

„Vy uvidíte, že vám to dohánění půjde. Budeme spolu pracovat každý den a stanou se z nás dobří
přátelé, n‘est-ce pas?“

„Děkujeme, Mam’zelle,“ řekla Pat. „Včera jsme se zachovaly opravdu hloupě. Už to víckrát
neuděláme!“

„A děkujeme vám za ochotu věnovat se nám každý den,“ dodala Isabela.

Od té doby probíhaly hodiny francouzštiny mnohem příjemněji. Učitelka s nimi měla trpělivost a ony
se na oplátku snažily.

Ale nikdo se ani trochu nesnažil při hodinách chudinky slečny Kennedyové! Janet měla škádlení a
zlobení v krvi a působila jí samé trápení. Měla úžasnou sbírku triků a všechny je na ubohé učitelce s
úspěchem vyzkoušela.

Jednu tužku rozebrala tak, že se celá rozpadla, jen ji Kenny vzala do ruky. U jiné zase zalezl hrot
dovnitř, sotva na ni přitlačila, že něco napíše. Děvčata vždycky dychtivě čekala, až se Kennedyová
zase napálí.

Jindy Janet vyrobila tužku, která neudělala ani čárku, třebaže na první pohled vypadala naprosto
normálně. Potom učitelku pozorovaly, jak na tužku bezvýsledně tlačí a marně se snaží napsat „velmi
dobře“. Celá třída se začala pochechtávat.

„Dívky, dívky! Prosím vás, uklidněte se!“ říkala učitelka Kennedyová. „Najděte si v dějepisech stranu
osmdesát sedm. Dnes si budeme povídat o životě v sedmnáctém století.“

Děvčata začala horečnatě listovat v učebnicích, až to vydávalo zvuky, jako listí stromů ve větru.
Probíraly se stránkami a přitom si neustále mumlaly: „osmdesát sedm, osmdesát sedm“.

„Jaké číslo jste to povídala, prosím?“ zeptala se Kathleen nevinně, ačkoli to moc dobře věděla.

„Osmdesát sedm,“ opakovala učitelka laskavě. Vždycky byla laskavá, nikdy vzteklá jako Mam‘zelle,
nebo kousavá jako třídní.

„Á, osmdesát sedm!“ zvolaly dívky sborem a okamžitě začaly znovu obracet stránky, zcela zabrány do
své činnosti, dokud se Janet nezahihňala a nerozesmála tím celou třídu. Slečna Kennedyová bouchla
do stolu.

„Prosím, prosím, žádala jsem vás o klid, abychom mohly pokračovat v hodině.“

„Prosím vás, slečno Kennedyová, nosili lidé v sedmnáctém století oděv nebo kůže?“ zeptala se Janet
nevinně.

Učitelka na ni překvapeně pohlédla.

„Musíte přece vědět, že chodili oblečení,“ řekla. „Mám tu nějaké obrázky, jaké šaty nosili. Měla bys,
Janet, vědět, že nechodili v kůži.“

„Ani ve své vlastní?“ zeptala se Janet. Tohle vážně nebylo nijak směšné, ale dívky byly ve stavu, kdy se
smály sebemenší hlouposti.

„Třeba vylítli z kůže, tak nemohli žádnou mít,“ prohlásila Hilary a její slova zanikla v dalším výbuchu
smíchu, takže je docela dobře možné, že polovina třídy ani nezaslechla, co vlastně povídala.
„Dívky, tohle vám nemohu trpět, to vážně nejde,“ říkala učitelka. „Nahlásím vás.“

„Ach, prosím, prosím, PROSÍM!“ žadonila celá třída sborově, a některým se dokonce povedlo
vzlyknout!

Tohle se Kennedyové stávalo opravdu často. Dívky snad ani nechtěly být kruté nebo protivné, ale
tolik milovaly legraci, že přitom zapomněly i na slušné chování. O učitelce Kennedyové si myslely, že
je hloupá a potíže sama přivolává.

Jednou ráno, když byla hodina obzvlášť bouřlivá, zarazila Janet všechny svým pohledem. Kathleen se
uchichtala, protože dopředu věděla, co se bude dít. Až dá Janet znamení, každá upustí svou učebnici
dějepisu na zem. Janet pokývla a všechny se zachovaly podle plánu.

Buch! Slečna Kennedyová leknutím vyskočila… a v příštím okamžiku se otevřely dveře a do nich vešla
třídní! Měla hodinu ve vedlejší třídě, a když slyšela ránu způsobenou pádem dvaceti knih a
připomínající výstřel z pistole, rozhodla se, že je nejvyšší čas zakročit.

„Kolegyně Kennedyová, chcete mi nahlásit nějaká jména?“ zeptala se ledově. „Byla bych ráda,
kdybyste tak učinila po skončení dopoledního vyučování. Jsem si jistá, že vám to dá stejnou námahu,
jako mně zjistit původ hluku.“

Třídní upřela na třídu svůj pohled. Dívky seděly bez hlesu a polovina jich zrudla. Kennedyová zrudla
taky.

„S tím rámusem mě to mrzí,“ řekla. „Víte ...“

Ale učitelka Robertsová odešla a práskla za sebou dveřmi.

„Kenny nikoho hlásit nebude,“ šeptala Janet Isabele. „Musela by rovnou nahlásit celou třídu, a to by
pro ni byla pěkná ostuda.“

Opravdu nikoho nenahlásila, ale v noci se převalovala v posteli a ne a ne usnout. Trápilo ji, že
zklamala důvěru své přítelkyně, učitelky Lewisové. - Přišla do St Clare na její doporučení, když
onemocněla. Teď byla slečna Kennedyová přesvědčena, že ji shodila, protože se jí kázeň v hodinách
vymkla z rukou. Pochybovala, že ta děvčata vůbec něčemu z dějepisu naučí. A kolegyně Robertsová
se k ní chovala tak strašně chladně, ve sborovně s ní mluvila tak odměřeně. Jestlipak to poví slečně
Theobaldě? Je hrozné, když se člověk cítí neschopný a Kennedyová neměla ani ponětí, jak tuto
skutečnost změnit.

To protože mám z těch holek strach! pomyslela si. A nenahlásila jsem je proto, že vím, jak by mě
potom nenáviděly, a hodiny by byly ještě horší než předtím.

V ložnici zatím Janet plánovala další legrácky na účet ubohé učitelky. Měla dva bratry, pěkné lumpy, a
ti ji naučili různé triky, které měli vyzkoušené ve své škole.

„Pat! Isabelo! Už spíte?“ šeptala Janet. „Povídám, bráchové mi posílají bouchací kuličky! Už jste
někdy nějaké měly?“

„Ne!“

„Když se hodí do ohně, bezvadně práskají a čoudí,“ pokračovala šeptem Janet. „Mám lavici hned u
krbu - jen počkejte příští dějepis na tu legraci! Čekám, že mi zítra přijde balíček.“

Dvojčata se zahihňala. Co tomu asi řekne Kenny, až kuličky začnou bouchat, prskat a čadit?
Představily si vyplašenou Kennedyovou.
„Janet,“ šeptala Pat. „Pojďme...“

Ale Hilary, která byla hlavou ložnice, udělala šeptání konec.

„Ticho!“ okřikla je. „Znáte řád, ne? Tak už konečně spěte!“

JANET SE TO VYMYKÁ Z RUKY

Balíček s bouchacími kuličkami došel v pořádku. Janet se musela usmívat, když ho předváděla
dvojčatům.

„Prohlídnem si je po snídani v ložnici,“ řekla. „Musíte se nějak vymluvit a ještě před začátkem
vyučování vyběhnout nahoru.“

Jak se domluvily, sešly se všechny tři po snídani na pokoji. Otevřely krabičku a zkoumaly její obsah.
Kuličky byly červené a žluté, docela malé a vypadaly naprosto nevinně.

„A opravdu způsobí tolik hluku?“ vyzvídala Pat a vzala jednu mezi prsty. „Neumím si představit, že by
dokázaly víc než trochu puknout.“

„Neměj strach! Až přijde čas, hodím jich do ohně celou hrst!“ řekla Janet. „Bude to pěkná řacha, to
vám slibuju. Jé, to si užijeme!“

Rozesmáté dívky sbíhaly po schodech, zrovna když zvon svolával k ranní motlitbě. Stěží se mohly
dočkat hodiny dějepisu. Byla po velké dopolední přestávce. Janet řekla ještě některým dalším dívkám,
co chce provést, a celá třída byla ve velkém očekávání. Dokonce i třídní Robertsová si všimla, že něco
visí ve vzduchu - podle toho, jak se všechny dívky snažily. Ke konci matematiky, těsně před velkou
přestávkou, pronesla ke třídě suše pár slov.

„Po přestávce máte jako obvykle dějepis. Očekávám, že budete v hodině kolegyně Kennedyové
pracovat stejně dobře jako v mé. Pokud ne, budeme si spolu muset vážně promluvit. Nepřeji si dnes
žádné vylomeniny. SLYŠÍŠ MĚ JANET?“

Janet nadskočila. Proč si Robertsová vybrala zrovna ji? Netušila, že se tváří tak provinile!

„Ano,“ odpověděla poslušně.

Kruci! Pomyslela si, že teď ani nebude schopná tu rošťárnu provést.

Ale o přestávce se zbylé dívky kolem ní shlukly a přesvědčily ji, aby na slib zapomněla. Nedokázaly se
smířit s tím, že by přišly o pohled na poskakující Kennedyovou s vytřeštěnýma očima.

„Tak dobrá,“ řekla nakonec Janet. „Ale, ne že to pak na mě řeknete Robertsový, jestli něco zaslechne.
A slibte, že se nebudete moc řehtat. Vážně, jestli se o tom třídní dozví, budeme z toho mít pěkný
průšvih. Nezapomeňte, že má hodinu hned vedle.“

„Ne, nebude tady,“ odporovala Kathleen. „Slyšela jsem, jak říká, že má něco se šesťačkama. A ty mají
učebnu na druhém konci budovy, jak víte. Nic neuslyší!“

„Bezva,“ cítila se Janet hned o něco lip. „Těšte se! Užijeme si pěkný rány, to vám můžu slíbit!“
Když přišla učitelka Kennedyová na svou obvyklou hodinu dějepisu, byly všechny dívky jako myšky.
Byla ještě nervóznější než obvykle a pořád musela myslet na to, jak příšerně se minule tahle třída
chovala. Trochu se jí ulevilo, když viděla, že všechny sedí klidně na svých místech.

„Dobrý den, děvčata,“ pozdravila třídu a posadila se za stůl.

„Dobrý den, slečno Kennedyová,“ dostalo se jí sborové odpovědi a vzápětí nato se všechny hlavy
otočily k Janet. Už je to tady!

Janet měla lavici přímo u krbu. Krabička s kuličkami ležela před ní na stole. Opatrně nadzdvihla víčko
a vyndala jich asi tucet. Hodila je přímo doprostřed ohně.

Všech se zmocnilo napětí. Chvilku se vůbec nic nedělo, jenom plameny vyšlehly o něco výš.

A v tom to vypuklo!

Křach! Bum! Prásk! Polovina bouchacích kuliček vybuchla najednou a z krbu vylétaly jiskry a dopadaly
na podlahu.

Křach! Sssssssssss! Všechny oči byly upřené na chudáka učitelku Kennedyovou, která už ani
překvapeněji a vylekaněji vypadat nemohla.

„Slečno, Kennedyová! Ach slečno Kennedyová! Co se to děje?“ křičela Pat předstírajíc strach.

„To nic není, Pat. Zřejmě je v nějakém kousku uhlí jenom moc plynu,“ utěšovala ji učitelka. „Už je po
všem - ale že mě to vylekalo.“

Bum! Řach! Další kuličky bouchly a jiskry vylétly. Janet vyskočila, popadla houbu na tabuli a se
zbytečným halasem a přehnanou vervou začala jiskry utloukat.

„Janet! Janet! Přestaň!“ volala učitelka ve strachu, aby ve vedlejší učebně nebyl slyšet hluk.

Celá třída se začala natřásat smíchy v marné snaze ten největší výbuch veselí zakrýt. Když kuličky
bouchly ještě po třetí, rozlehl se učebnou hurónský řev, podporovaný samotnou Janet, která se znovu
jakoby snažila utloukat šířící se požár a přitom dělala co největší rámus.

Slečna Kennedyová zbledla. Začalo jí docházet, že se jedná o taškařici, jenom nevěděla jakou. Stála
před třídou, nečekaně důstojně, a podél obličeje jí zplihle visely pramínky rovných vlasů.

„Dívky!“ zvolala. „Žádná hodina dějepisu dnes už nebude! Odmítám učit tak nevychovanou třídu, jako
je ta vaše!“

Potom vyšla z učebny - celá bílá a oči jí plavaly v slzách.

Měla by zajít za ředitelkou a dát výpověď. Nemůže přece brát plat za to, že si s ní děvčata pohrávají
jako kočka s myší. Ale nebylo by dobré situaci řešit, když je takhle rozrušená. Počká, až skončí
dopolední vyučování a potom za ní zajde. Spěšně napsala vzkaz pro kolegyni Robertsovou a poslala
ho po uklízečce.

„Obávám se, že se mi udělalo nevolno a musím vaši třídu na chvilku opustit,“ stálo na lístku.

Učitelku Robertsovou vzkaz překvapil. Nemohla se rozhodnout, jestli má nechat první ročník bez
dozoru. - Kolegyně Kennedyová jim jistě zadala nějakou práci, než odešla. - Nebo jestli naopak má
opustit svěřenkyně ze šestého ročníku a jít do prvního. Rozhodla se zadat šesťačkám úkoly a opustit
je. Ty už si dokážou poradit samy, ale nebyla si tím tak docela jista u své vlastní třídy!
Začala tedy psát otázky na tabuli a přitom přemýšlela, co se asi přihodilo v prvním ročníku.

Po odchodu učitelky Kennedyové byla třída zaražená a některé dívky se cítily provinile. Ovšem jenom
do chvíle, než kuličky začaly zase vyvádět a děvčata to opět rozesmálo. Nejdřív se začaly pohihňávat
Doris, Kathleen a Joan, až se k nim nakonec přidaly i ostatní.

„Viděly jste Kenny, když se ozvala první rána?“ řvala Joan. „Myslela jsem, že se udusím smíchy. Až mě
z toho začlo píchat v boku!“

„Janet, ty kuličky jsou prostě úžasný!“ křičela Hilary. „Přidej tam ještě nějaký! Kenny se stejně nevrátí.
Doufám, že neběžela za slečnou Theobaldou.“

„Kdepak, ta se k jejímu pokoji ani nepřiblíží,“ smála se Janet. „Poběží úplně na opačnou stranu.
Dobrá, já tam tedy dám další. Koukejte se na to!“

Janet rozevřela krabičku nad ohněm a chtěla jich tam pár vysypat - jenomže kuličky se vysypaly do
ohně všechny! Janet se rozesmála.

„Jejda! Spadlo mi to tam všechno. To bude legrace!“

U dveří hlídala Doris, pro případ, že by přišla některá z učitelek. Najednou vykřikla.

„Pozor! Jde sem Robertsová! Všechny na místa, rychle!“

Dívky se vrhly do lavic. Rozevřely si učebnice dějepisu, takže třídní je našla v tichosti s hlavami
skloněnými. Překvapilo ji to, protože obvykle k ní všechny vzhlédly, když vešla do třídy!

„Vypadáte velice zaneprázdněné,“ pronesla kousavě. „Zadala vám kolegyně Kennedyová nějakou
práci, než odešla?“

Žádná odpověď. Janet vrhla na plameny pohled plný strachu. Ty bouchací kuličky! Jak si přála, aby
jich tam nehodila tolik! Plameny vyšlehly o něco výš. Učitelka ostře promluvila.

„Dokáže mi někdo odpovědět? Dala sleč...“

Ale svou otázku už nedokončila, protože dvacet kuliček bouchlo naráz - a to byl, panečku, rachot!
Jiskry se rozlétly po podlaze a plameny šlehaly až do komína.

„Dobrý bože!“ vykřikla třídní. „Co se to tu děje?“

Opět nikdo nepromluvil. Neozývalo se ani žádné hihňáni, žádné pošklebky. Všechny se tvářily
vyděšeně.

Křach! Ssssssssss! Bum! Některé kuličky se dostaly až do komína a tam teď vybuchly. Současně se do
místnosti vyvalily z komína saze. Rozletěly se po celé třídě. Janet a další dívky, sedící nejblíž krbu,
začaly kašlat a kuckat.

„Běž pryč od toho ohně, Janet,“ nařídila třídní. „Ty jiskry ti propálí sukni.“

Další dávka sazí vyletěla z komína a černý povlak se začal usazovat na knihách, papírech, stolech i
hlavách. Učitelka měla rty stažené do tenké čárky. Obhlížela celou třídu.

„Někdo dal do ohně bouchací kuličky,“ řekla. „Já teď půjdu do první sborovny a očekávám, že ta,
která ten hloupý a nebezpečný žertík vymyslela, za mnou přijde a sama se přizná.“

Opustila třídu. Všechny se dívaly polekaně před sebe. Dokud šlo jen o hloupou Kenny, byla to bžunda,
ale třídní, to je něco jiného! Ta už dokáže přijít na způsob, jak je potrestat.
„Kruciš! Jsem v tom až po uši!“ řekla Janet sklíčeně. „Bude lepší, když půjdu a udělám tomu konec.“

Vykročila ke dveřím. Dvojčata se dívala za ní. Pat se rozeběhla ke dveřím také.

„Janet, počkej! Já jdu s tebou. Jsem v tom namočená stejně jako ty, protože jsem tě naváděla. Kdybys
tam ty kuličky nehodila ty, tak jsem to určitě udělala sama.“

„A já jdu s vámi!“ prohlásila Isabela.

„Oh, to je od vás moc hezké!“ děkovala Janet a chytila se obou za paže.

Pak promluvila i Hilary.

„Dobrá, já půjdu taky. Když se to tak veme, můžeme za to všechny. Je fakt, že kuličky jsi přinesla ty a
do ohně jsi je taky hodila sama, ale my ostatní z toho měly pořádnou legraci a nebylo by teď fér,
nechat tě v tom samotnou.“

Nakonec to dopadlo tak, že se za slečnou Robertsovou vydala celá třída. Třídní učitelka vzhlédla a v
očích se jí zračilo překvapení.

„Co je zas tohle?“ zeptala se odměřeně.

„Slečno Robertsová, můžu vám něco říct?“ promluvila Hilary. „Jsem jejich mluvčí.“

„Já chci tu, která si to celé vymyslela,“ řekla učitelka. „Kdo to byl?“

„Já,“ přiznala se Janet celá bledá. Nedokázala přitom odlepit oči od podlahy a kolena se jí klepala. Za
nic na světě by teď nepohlédla třídní do oříškově hnědých očí metajících blesky.

„Ale můžeme za to všechny,“ vmísila se Hilary. „Chtěly jsme, aby to Janet udělala a přemluvily jsme
ji.“

„A smím se zeptat, jestli jste ten ubohý žertík vyzkoušely i na kolegyni Kennedyové?“ zeptale se třídní
tím nejkousavějším tónem.

„Ano,“ odpověděla Janet potichu.

„Aha, tak tady máme vysvětlení,“ řekla učitelka a měla přitom na mysli vzkaz, který dostala. „Dobrá,
složíte se a zaplatíte za vyčištění komína, potom si každá odpracujete dvě hodiny při úklidu. To
znamená při mytí lavic a podlahy a oškrábání nečistoty ze zdí. Takže utvoříte skupiny po pěti a
věnujete dvě hodiny ze svého volného času.

„Ano, slečno Robertsová,“ odpověděly dívky truchlivě.

„Také se samozřejmě omluvíte slečně Kennedyové,“ dodala třídní. „A musím přiznat, že je mi za vás
hanba, když si pomyslím, že si tímto způsobem dokazujete svoji převahu nad někým, kdo si s vámi
neumí poradit tak, jako já!“ Třída odtáhla pryč. Učitelku Kennedyovou nemálo překvapilo, když za ní
přišly kající se dívky a omlouvaly se za své nemožné chování. Neřekly jí, k čemu došlo, takže netušila,
že jejich třídní zažila to co ona - ovšem dokázala se s tím vypořádat rozhodně lip. Nicméně omluvy
děvčat zapůsobily a slečna Kennedyová se cítila opravdu šťastná.

Nakonec není potřeba, abych dávala výpověď, pomyslela si v duchu. Jinak bych musela udat důvod a
tím bych je přivedla do těžkostí. To by mě potom, co se tak hezky omluvily, vážně mrzelo.“

A tak nakonec, místo aby si zahrály lakros nebo šly na koncert, čistily a škrábaly dívky celý večer
špínu.
Jedno plus to ale přece mělo, a to, že třída začala mít dvojčata přece jen mnohem raději.

„Od Pat a Isabely bylo moc hezké, že se rozhodly Janet podpořit,“ řekla Hilary. „To je fakt!“

VELKÁ PŮLNOČNÍ SLAVNOST

Příští týden nebo dva je třídní držela pěkně zkrátka a mluvila s nimi hodně odměřeně. Pat s Isabelou
strašně vadilo, když s nimi takhle někdo jednal, ale netroufly si něco namítat.

„Je to prostě děsný, když s tebou jednají, jako bys ještě patřila do mateřský školky. Zvlášť když jsme v
Redroofs šéfovaly všem holkám,“ zlobila se Isabela. „Nikdy si na to nezvyknu!“

„Mně to je taky proti srsti,“ souhlasila s ní Pat. „Ale přesto mám naši třídní ráda, však víš. Hrozně si jí
vážím, a to je potom těžké nemít ji ráda.“

„No jo, já bych si jen přála, aby si nás taky začala vážit,“ řekla Isabela sklíčeně. „Třeba by to pak bylo
všechno jednodušší. Například, když jsem si dnes ráno zapomněla sešit z matematiky, vypadalo to, že
zavolá policii a nechá mě zavřít!“

„Nebuď blbá,“ zasmála se Pat. „Jo, a nezapomeň si vzít půl libry na dárek pro slečnu Theobaldu. Já už
jsem peníze dala.“

„Ach jo!“ zakňourala Isabela. „Myslela jsem, že mi něco zůstane! Musela jsem dát půl libry na
kominíka, a libru jsem zaplatila posluhovačce za vyčištění sukně - a minulý týden jsme přispívaly na
dětskou ozdravovnu. Jsem úplně dutá!“

Šla do společného pokoje a ze svého šuplíku vytáhla peněženku. Byla prázdná!

„Kruciš!“ zvolala poplašeně. „Jsem si jistá, že jsem tam měla ještě půl libry. Nevzala sis to, Pat?“

„Ne! To bych ti přece řekla. Musíš to mít v kapse u kabátu, ty hloupá.“

Ale peníze se nikde nenašly. Isabela si řekla, že je musela někde ztratit a vypůjčila si od Pat, aby
mohla dát na dárek pro slečnu Theobaldu.

Potom měla Janet narozeniny a všechny dívky se vypravily do města, aby jí koupily nějaký ten
dáreček - všechny, kromě Hilary, která ke svému zděšení zjistila, že pětilibrová bankovka, kterou jí
poslala babička, zmizela z peněženky!

„Celých pět liber!“ kvílela Hilary. „Co všechno jsem si za ně mohla koupit. Potřebuju nové tkaničky do
bot a taky opravit lakrosovou hůl. Kam se poděly?“

Joan jí na dárek půjčila půl libry. Janet byla nadšením celá bez sebe, když viděla, kolik dárků se jí
sešlo. Přes tu svou prostořekost byla velice oblíbená. Nejdražší dar dostala od Kathleen Gregoryové,
která jí dala zlatou jehlici se jménem vyrytým na zadní straně.

„Ale to přec nejde!“ bránila se užaslá Janet. „To tě muselo stát celý majlant, Kathleen! Vážně to
nemůžu přijmout. Je to moc drahý dárek!“

„Ale ty si ji musíš vzít, protože je na ní vyryto tvoje jméno,“ řekla Kathleen. „Pro nikoho jiného by
neměla význam!“
Všechny malou brož obdivovaly a četly si jméno na zadní straně. Kathleen se až zalykala radostí, když
viděla, jakou pozornost její dar vyvolal. A když jí Janet znovu děkovala a pak jí vzala pod paží,
potěšením celá zrudla.

„Od Kathleen to bylo vážně šlechetné,“ řekla pak dvojčatům, když šly do třídy. „Ale nemůžu pochopit,
proč zrovna já! Obvykle nestojí její dárky za řeč. Buďto nedá nic, nebo jen nějakou prkotinu! A přitom
mě zas tolik nemiluje. Občas si z ní utahuju, protože je takové trdlo!“

Janet přišel k narozeninám obrovský balík a společně s dvojčaty a Hilary ho nedočkavě rozbalily.

„Samé dobroty!“ zvolala Janet. „Velký čokoládový dort! Moje oblíbené sušenky! Sardinky v tomatě! A
podívejte na ty pepermintové bonbónky! Ty se samy rozplývají v puse!“

„Uděláme půlnoční slavnost!“ vyhrkla Pat. „Jednou jsme takovou měly v Redroofs, ještě než jsme se
staly kapitánkami. Nevím, proč má o půlnoci všechno lepší chuť než ve dne, ale je to tak! Ach Janet,
nemyslíš, že to bude senzace?“

„Mohlo by to být docela fajn,“ řekla Janet. „Ale pro všechny toho nebude dost. Každá musí ještě něco
přinést. Jednu věc, třeba koláč, limonádu nebo čokoládu… Kdy to uděláme?“

„Zítra v noci,“ uchichtla se Isabela. „Třídní jde na koncert. Slyšela jsem ji, když to povídala. Bude na
noc u přítelkyně a vrátí se teprve k ranní motlitbě.“

„Bezva! Tak zítra v noci!“ rozhodla Janet. „Musíme to všem říct!“

Tak se celá třída za chvilku dověděla o velké slavnosti a každá slíbila něco přinést. Pat donesla
nadýchanou buchtu s marmeládou. Isabela, která si na to zase musela vypůjčit od Pat, donesla
čokoládové bonbóny. Joan donesla svíčky, protože jakmile byla světla jednou zhasnuta, nemohly je
dívky už rozsvěcet, s výjimkou závažných případů, jako je onemocnění některé z nich.

Největší příspěvek pocházel od Kathleen! Donesla úžasný dort, zdobený kolem dokola mandlemi, s
růžovými a žlutými růžičkami na vrcholku.

„Týjo, Kathleen! Vyhrálas v loterii, nebo co?“ zvolala Janet. „Ten dort tě musel stát celé kapesné do
konce školního roku! Je báječný!“

„Nejkrásnější dort, jaký jsem kdy viděla,“ prohlásila Hilary. „Vážně je to od tebe moc hezký,
Kathleen.“

Kathleen se potěšené začervenala. Rozhlédla se kolem sebe a vychutnávala rozruch, který se svým
dortem vyvolala.

„Škoda že jsem nepřinesla něco lepšího než jen čokoládové bonbóny,“ posteskla si Isabela. „Ale i na
ně jsem si musela půjčit od Pat.“

„A já mohla donést jen pár sušenek, které mi ještě zůstaly z balíčku od maminky, co mi poslala před
čtyřmi dny,“ přidala se Hilary. ,Jsem úplně švorc od té doby, co se mi ztratilo těch pět liber.“

„Každopádně máme všeho dost,“ řekla Janet zcela zaměstnaná tím, jak se snažila všechno nacpat do
kredence přede dveřmi ložnice. „Jenom doufám, že si nikdo nevezme do hlavy vyčistit tuhle kredenc!
Ty by asi koukali! Jů, kdo donesl tyhle vepřové pirohy? To je úžasné!“

Po celý den byla všechna děvčata jako na trní. Je to prostě fantazie, mít nějaké tajemství, o kterém
nikdo v ostatních třídách neví. Hilary věděla, že ve třeťáku už takový večírek taky měly. Byla ovšem
přesvědčená, že ten jejich bude nepřekonatelný!
Třídní Robertsová nemohla přijít na to, proč je její třída dneska tak neklidná. Na Mam’zelle se jejich
vzrušení přeneslo.

„Ah, mes petites, co to dnes s vámi je?“ zuřila, když jedna po druhé kazily překlad. „Co to máte v
hlavách? Vy něco chystáte, že je to tak? Řekněte mi, oč se jedná.“

„Ale Mam‘zelle, co vás vede,“ usmála se na ni Janet. „Co bychom tak mohly chystat?“

„Jak to mám vědět?“ řekla Mam‘zelle. „Jenom jsem si všimla, že nedáváte pozor. A teď, ještě jedna
další chyba a pošlu vás do postele o hodinu dřív!“

Mam‘zelle to samozřejmě nemyslela vážně, ale jenom tím studentky popíchla. Už se beztak nemohly
dočkat, až bude čas jít spát. Janet se zahihňala a málem si vykoledovala, že ji učitelka pošle za dveře.

Konečně tu byla večerka. Všechny se převlékly do nočních úborů.

„Kdo půjde pro lahůdky do kredence?“ zeptala se Pat.

„Ty, já, Hilary a Isabela,“ rozhodla Janet. „A, holky, ne abyste něco upustily na zem! Kdyby vám spadlo
to vepřové, zůstane podlaha pěkně mastná.“

Všechny se tomu smály. Hověly si pěkně v postelích. Každá sice chtěla vydržet vzhůru, ale raději se
dohodly, že vždycky jedna bude sedět, aby neusnula, a budou se po půlhodinách střídat až do
půlnoci, kdy hlídka vzbudí ostatní děvčata a večírek začne.

První půlhodinku držela Janet, houpala nohama přes okraj postele a přemýšlela nad všemi dobrotami
tam venku na chodbě. Nebyla ani docela málo ospalá. Rozsvítila baterku, aby se podívala na hodinky.
Půlhodina právě uběhla. Nahnula se ke druhé posteli a vzbudila Hilary. O půlnoci všechna děvčata
spala, kromě Pat, která měla právě službu. Jakmile zaslechla velké hodiny na západní věži odbíjet
půlnoc, vyskočila z postele. Obcházela jednu po druhé, s každou zatřásla a šeptala jí do ucha.

„Hilary! Už je čas! Vzbuď se! Isabelo! Je půlnoc! Joan! Večírek začíná! Kathleen! Kathleen! Vstávej! Je
půlnoc!“

Za všeobecného pochichtávání si oblékly župany a nazuly pantofličky.

Celá budova byla ponořena do tmy. Pat zapálila dvě svíčky a postavila je na stolek uprostřed pokoje.
Poslala Isabelu, ať vzbudí zbytek třídy ve druhé ložnici. Po chvíli se sem za všeobecného pošťuchování
vplížily. Rozsadily se po postelích co nejblíž ke svíčkám a čekaly, až Pat s ostatními donesou pamlsky.

Pat svítila baterkou do kredence, zatímco ostatní odtud vyndávaly věci. Plechovka s kondenzovaným
mlékem spadla s křachnutím na zem. Dívky nadskočily a zatajily dech. Zaposlouchaly se do ticha
chodby, ale žádný další zvuk se už neozval. Nikdo se naštěstí neprobudil.

„Pitomče!“ šeptala Janet na Isabelinu adresu. „Proboha jen neupusť ten čokoládový dort! Kam se,
kruci, zakutálela ta plechovka? Jo, tady je.“

Konečně byly všechny dobroty v bezpečí v ložnici. Děvčata si tu nadílku se zájmem prohlížela.
Všechny dostaly najednou ukrutný hlad.

„Vepřový piroh a čokoládový dort, sardinky v tomatě a kondenzované mléko, čokoláda a

peprmintové bonbóny, ananasový kompot a limonáda!“ oznámila Janet jako nějaká konferenciérka.
„To je panečku večírek! Tak se do toho dáme! Já nakrájím dort.“
Za chvilku se všechny cpaly a každá by klidně přísahala, že v životě nic lepšího nejedla. Janet otevřela
láhev s limonádou. Naplnila skleničku, ale ta vypěnila a zmáčela postel. Vyvolalo to jen další tlumený
výbuch smíchu, který se rozlehl tichou ložnicí docela zřetelně.

„Nebojte se! To nikdo neslyšel,“ uklidňovala Janet sebe i ostatní. „Tady, Pat, otevři sardinky. Vybalím
chleba a máslo a uděláme si chlebíčky.“

Chleba i máslo měly zabalené v papíru. Janet je přinesla z jídelny. Každá dívka totiž schovala o svačině
svou porci a pak je daly dohromady.

„Hele, ukousněte si chlebíčku, k tomu vepřový piroh a navrch mlíko,“ navrhovala Pat. „Chutná to
báječně!“

Čokoládu schovaly na konec. Děvčata byla už beztak přejedená a nedostala by do sebe víc než nějaký
ten bobón a čokoládu. Seděly v kruhu a hihňaly se i tomu nejhloupějšímu vtipu.

„Nejlepší ze všeho byl Kathleenin dort,“ říkala právě Hilary. „Ta mandlová poleva byla úžasná!“

„Jo. A já měla jednu z cukrových růží,“ řekla Joan. „Bezva! Ale těch peněz, co tě musel stát, Kathleen!
Stejně to je od tebe moc hezké.“

„Ále, to nic není,“ bránila se Kathleen. „Jsem strašně ráda, že vám tak chutnal.“

Vypadala opravdu šťastně. Nebylo ho dost pro všechny, a tak Kathleen ani neochutnala, ale zdálo se,
že jí to vůbec nevadí. Seděla a spokojeně pozorovala ostatní, jak se baví.

Potom začaly dívky přemlouvat Doris, aby předvedla klaunovský tanec. Byl to jeden z těch, které se
naučila o prázdninách ve speciálních kursech, a byl opravdu směšný. Doris měla velký smysl pro
humor a lehko všechny rozesmála. Klaunovský tanec byl ze všech nejsměšnější, protože Doris
předstírala, že se neudrží na nohou a svoje pády doprovázela vzlyky a chroptěním, což v ostatních
vyvolávalo ještě větší veselí.

„No tak, nesmějte se tak hlasitě. Víte, kolik je hodin?“ varovala je Doris a vstávala ze země. Posledně
jste ve společenské místnosti dělaly takový rámus, že přišla Belinda Towersová a vyškrtla mě ze
zápasu, že dělám blbosti.“

Nasadila slavnostní výraz a dala se opět do tance. Zakopla o nohu postele - samozřejmě úmyslně - a
se sténáním se svalila na zem. Děvčata se začala hihňat a pusu si zakrývala rukama.

Doris moc ráda rozesmívala druhé. Rozkývala se a dělala při tom směšné grimasy, pak si zamotala
nohy do sebe a upadla. Ještě se zaúpěním vztáhla ruku, jakoby se chtěla v poslední křeči zachytit Pat.

Ta padla se smíchem rovnou na ni a vrazila přitom do stolu, který se povážlivě zakýval a všechno, co
na něm bylo, spadlo na zem! Kartáče, hřebeny, fotografie v rámečcích, zubní pasty, láhve od
limonády. Bože, to byl rachot!

Dívky hrůzou celé ztuhly. Ten zvuk byl prostě příšerný!

„Rychle! Všechno uklidit a spát!“ šeptem nařizovala Janet. „Jémine! Za chvíli je tu polovina učitelek!“

Děvčata z druhé ložnice zmizela než bys řekla švec. Zbylé dívky rychle uklízely, ale brzo zaslechly zvuk
rozsvěceného světla na chodbě.
„Do postele!“ sykla Hilary a všechny vklouzly pod přikrývky. Zabořily se do polštářů a vyčkávaly. Hilary
si vzpomněla, že nechaly uprostřed podlahy ležet dvě láhve od limonády, a neměly čas uklidit zbytky
po vepřových pirohách. Všude po nich zůstaly drobečky.

Dveře se otevřely a proti světlu z chodby se ve dveřích rýsovala něčí silueta. Pat viděla, kdo to je -
Kenny! To je smůla! Jestli na něco přijde, určitě bude žalovat... za to, jak ošklivě se k ní zachovaly. Ale
třeba nerozsvítí.

Učitelka Kennedyová stála a poslouchala. Jedna z dívek jemně zachrápala, aby to vypadalo, že tvrdě
spí. Ale to už bylo na Hilary, která měla nervy napnuté k prasknutí, opravdu moc. Vyprskla smíchy a
dějepisářka ji uslyšela. Rozsvítila.

První, co uviděla, byly láhve od limonády na podlaze a pak zbytky pirohů. Viděla taky papír od
čokolády a to jí stačilo.

Tváří jí přelétl úsměv. Jsou to ale potvůrky! Vzpomněla si, jak ony dělaly podobný večírek a přitom je
nachytali a potrestali. Oslovila hlubokým hlasem Hilary jako vedoucí ložnice.

„Hilary! Jsi vzhůru?“

Hilary si nedovolila zapírat, ale ozvala se ospalým hlasem:

„Á, slečna Kennedyová. Stalo se něco?“

„Měla jsem dojem, že z tohoto pokoje slyším nějaký hluk,“ usmála se učitelka. „Mám dneska službu
místo kolegyně Robertsové, která je pryč. Ale možná jsem se zmýlila.“

Hilary se na posteli posadila a uviděla láhve na podlaze. Pohlédla na dějepisářku a zahlédla ohníčky v
jejích očích.

„Asi jste se opravdu zmýlila, slečno Kennedyová,“ přikývla. „Možná… možná… to byly myši nebo něco
takového.“

„Pravděpodobně to tak bude,“ souhlasila učitelka. „Nevidím tu nic, co bych musela kolegyni
Robertsové hlásit. Ale jako vedoucí ložnice, Hilary, by ses měla postarat o ten nepořádek tady… dřív
než půjde ředitelka ráno na obchůzku. Dobrou noc.“

Zhasla, zavřela dveře a vracela se do svého pokoje. Všechny dívky se najednou posadily a začaly si
šeptat.

„Panebože! Ta Kenny je správná!“

„Teda, ona ty flašky na zemi musela moc dobře vidět! A těžko si mohla myslet, že ten randál dělaly
myši.“

„Dala to jasně najevo, když nám připomněla, abychom to tu uklidily. A slíbila, že Robertsový nic
nepoví!“

„Ale Robertsová je taky správná… zase jinak,“ hájila třídní Doris.

„Jo, ale teď nás má na černý listině, a tohle by jenom přililo oleje do ohně,“ řekla Isabela. „Stará
dobrá Kenny!“
LAKROSOVÝ ZÁPAS A ZÁHADNÉ KRÁDEŽE

Půlnoční večírek se však bez následků tak docela neobešel. Isabela, Doris a Vera se příštího dne
necítily dobře a třídní učitelka si toho okamžitě všimla.

„Co jste včera jedly?“ zeptala se.

„To, co ostatní,“ odpověděla Doris podle pravdy.

„Dobrá, běžte za hospodářkou a ona vám dá sirup,“ řekla třídní. Tři dívky se odebraly k hospodářce,
která jim nabídla opravdu nechutný lektvar. Pečlivě dohlídla, aby pěkně spolkly plnou lžíci.

Později se udělalo špatně Joan a Kathleen a šly tam taky.

„Tyhle příznaky moc dobře znám,“ povídala hospodářka. „To je po večírku z minulé noci! Aha!
Nemusíte mi nic vykládat. Když se o půlnoci cpete vepřovými pirohy, sardinkami a limonádou s
čokoládou, dá se čekat, že si ke mně druhý den přiběhnete pro medicínu.“

Dívky na ni zděšeně vytřeštily oči. Jak to ví?

„Kdo vám to řekl?“ zeptala se Joan v domnění, že to byla slečna Kennedyová.

„Nikdo,“ odpověděla jim a zarazila korkový špunt zpátky do obrovské láhve. „Ale nemohla bych
pětadvacet let dělat hospodářku dívčí školy, kdybych nevěděla určité věci! Kdysi jsem stejně léčila
tvoji maminku, Joan a tetu taky. Nedokázaly strávit půlnoční jídlo o nic líp než ty. Běžte už a nezírejte
tak na mě. Nebudu to nikde povídat… stejně si myslím, že následná nevolnost dívky pokaždé vytrestá
dost a není třeba jim za to ukládal další tresty!“

Za dveřmi se Joan podívala po Kathleen. „Víš, jak mám ráda sardinky i pirohy,“ pronesla zasmušile,
„ale řeknu ti, že dneska se mi při pouhém pomyšlení na ně dělá zle. Nevěřím, že budu ještě někdy v
životě jíst sardinky.“

Ale brzo na nevolnost všechny zapomněly a večírek zapadl mezi ostatní historky, o nichž se na škole
mluvilo. Doslechla se o tom i Belinda Towersová a nejvíc ji rozesmála představa, jak nakonec všechno
ze stolu popadalo.

Byla to Kathleen, kdo to Belindě vyprávěl. Bylo až neuvěřitelné, jak se za posledních pár týdnů
změnila. Už nebyla nervózní a ke každému podlízavá, ale smála se a radovala spolu s ostatními.
Dokonce dokázala mluvit s Belindou jako se sobě rovnou! Tento týden posluhovala Belindě a tvářila
se přitom docela spokojeně a nebrumlala, ani když si pro ni poslala uprostřed nácviku na koncert.

Kathleen byla vybrána, aby tento týden hrála důležitý lakrosový zápas. A spolu s Isabelou byly z
prvního ročníku jediné - jinak hrály samé druhačky. Nejdřív byla Pat mnohem lepší než ty dvě, ale
postupně se Isabela naučila, jak nejjednodušeji chytat a vrhat míček a svoje dvojče předstihla. Za
soupeře měly druhý ročník z blízké denní školy a chtěly vyhrát za každou cenu.

„Kathleen bude v bráně,“ řekla Pat Isabele. „Povídala o dneska Belinda. Že se Kathleen změnila? Mám
ji teď docela ráda.“

„Jo, a je taková štědrá!“ chválila ji Isabela. „Koupila včera nějaké sladkosti a všechny je rozdala, na ni
nic nezbylo. Veře koupila chryzantémy… musely stát spoustu peněz!“
Vera se na nemocničním pokoji zotavovala po ošklivé chřipce. Byla Kathleeninou pozorností nesmírně
překvapena a šest žlutých chryzantém ji dojmulo. Tahle nová Kathleen se té staré vůbec nepodobala.

Kathleen nacvičovala s Isabelinou pomocí chytání míčků do síťky a zanedlouho v tom byla ještě lepší.
Byla velice rychlá. Pak se s Isabelou cvičily v chytání, házení a běhu s míčkem a v kličkování kolem
soupeře.

„Jen kdybych v sobotu střelila aspoň dva tři góly,“ opakovala Isabela několikrát denně. Hilary se
rozesmála a Isabela se jí zeptala proč.

„Směju se tobě,“ říkala Hilary. „Kdo ještě před pár týdny ohrnoval nad lakrosem nos? Přece ty! Kdo
tvrdil, že nezná horší hru než lakros? Zase ty! Kdo se nafoukl a prohlásil, že v životě nehne prstem,
aby v lakrosu něco dokázal? TY! Proto se směju. Teď mám klidně celé dny poslouchat tvoje
chvalozpěvy na lakros. Tomu se prostě musím smát!“

Isabela se rozesmála taky, ale navíc trochu zrudla.

„Musela jsem vážně vypadat jako pitomec,“ přiznala se bez okolků.

„Bylas ale kus trdla,“ přiložila si polínko Janet. „Říkaly jsme vám Nadutá dvojčata!“

„Ach,“ bylo vše, nač se Isabela ve svém studu zmohla. Rozhodla se, že v sobotu bude hrát tak, aby na
ni byla celá třída pyšná. Nadutá dvojčata! To je příšerné! Musí s Pat udělat všechno pro to, aby na to
spolužačky zapomněly.

Ze soboty se vyklubal nádherný zimní den. Studentky prvního ročníku byly rozjařené. Hostily dívky z
denní školy, které přišly na oběd. Byly párky s kaší a pudink se sirupem - nejoblíbenější jídlo.

„Hele, holky, nemůžete se cpát jako nezavřené,“ varovala Kathleen a Isabelu Hilary. „Chceme, abyste
hrály, jak nejlíp povedete. Jste jediné z prvního ročníku, ostatní jsou všechny ze druhého. Ty z denní
školy ať se cpou po libosti - přecpeme je tak, že nebudou schopné chytit balón!“

„Ach jo! To si nemůžu vzít dva párky?“ zeptala se Isabela zklamaně. „Vždycky si dávám dvě porce
pudinku.“

„No tak si ho dneska nedáš!“ řekla Janet pevně. „Ale jestli budeš hrát dobře a my vyhrajeme, každá ti
schováme od svačiny vlastní smetanový koláček. Platí?“

Isabela se vzmužila a druhý pudink si odepřela. Byl to moc příjemný oběd. Návštěvnice byly veselé a
přátelské, a jak se smály, když slyšely o Velkém večírku!

„My si takovou legraci neužijeme,“ posmutněla jedna z nich. „Každý den po škole odcházíme domů. A
jaké je vaše lakrosové družstvo? Stojí za něco? Co si pamatuju, zatím jsme vám to vždycky pěkně
naklepaly.“

„A dneska vyhrajeme zas,“ zvolala jejich kapitánka, vysoká dívka se zářivě rudými vlasy.

„Máš u nás smetanové koláčky, Kathleen, jestli dokážeš pochytat jejich góly!“ volala Janet a všechny
se rozesmály.

Sledovat zápas přišly všechny dívky z prvního, druhého i třetího ročníku. Čtvrtý ročník hrál sám zápas
někde jinde a pro studentky ze šestého ročníku bylo příliš nudné sledovat juniorky. Pár děvčat z
pátého ročníku se taky přišlo podívat - hlavně Belinda Towersová, která sestavovala týmy na všechna
utkání, protože byla lakrosovou kapitánkou a toužila po tom, aby St Clare vyhrálo co největší počet
zápasů.
Hráčky zaujaly svá místa. Isabela se třásla nedočkavostí. Kathleen stála klidně v brance. Zápas začal.

Soupeřky měly silné družstvo a byly vynikající běžkyně. Rychle se dostaly k míči a šikovně si ho
předávaly. Ale Isabela vyskočila hodně vysoko a podařilo se jí míč zachytit!

Při doskoku se přetočila a než se soupeřce, která na ni dorážela, povedlo zasáhnout, předala míč
spoluhráčce. Přeběhla a opět míč zachytila do síťky, než jí ho mohla některá přebrat.

Ale protihráčka stojící za ní byla příliš rychlá a chytila míč, který Isabela odhodila. Zakličkovala a
předala ho druhé a ta zase třetí, která vystřelila na branku stráženou Kathleen. Kathleen sklopila
bleskově hůl a chytila míč do síťky; polom ho přehodila Isabele číhající opodál.

„Výborně, Kathleen,“ ječely stclareské dívky a Kathleen samou radostí zrudla.

V polovině zápasu se děvčata osvěžila citrónovou šťávou. Panečku, takový studený kyselý džus není
vůbec k zahození!

„Skóre je 3:1,“ volala hlavní rozhodčí. „Tři body pro St Christopher a jeden pro St Clare.“

„Dejte se do toho, St Clare!“ řvala Belinda „Do toho. Isabelo, prosím tě, dej góla!“

Druhá polovina zápasu začala. Hráčky už byly unavené a hra ztratila na rychlosti. Ale vzrušení všech
dostoupilo vrcholu, když St Clare dalo dva góly rychle po sobě - jeden z nich Isabela.

Kathleen se ulevilo, když se hráčky přesunuly na druhou stranu. Zachránila už sedm gólů. Na druhé
straně hřiště si přehazovaly míč. Kathleen vyčkávala, připravená zasáhnout až zase zaútočí.

Míček se objevil znenadání a prudce. Snažila se ho zachytit, ale skončil v rohu sítě. Gól! 4:3. A
pouhých pět minut do konce zápasu!

V příštích dvou minutách se hráčkám ze St Clare podařilo naprosto nečekaně dát branku a tím bylo
skóre vyrovnané.

„Ještě minutu a půl!“ plácla Isabela spoluhráčku po rameni. „Pane bože! Ať dáme ještě jeden gól a
vyhrajeme!“

Dostala se k míčku. Velká, hřmotná soupeřka na ni zaútočila. Isabela udělala kličku, míček stále ve své
síťce. Přehodila ho spoluhráčce a ta jí ho rychle vrátila. Isabela zamířila na branku. Byl to vítězný hod!

Míč přiletěl prudce spodem. Brankářka stála připravená, ale míček se její síťce nějak vyhnul a
proklouzl do branky zároveň s hvizdem oznamujícím konec zápasu. Stclareské studentky řvaly
nadšením! Pat poskakovala jako jojo, Belinda ječela až do ochraptění, a Hilary s Janet si vzájemně
daly herdu do zad, ačkoliv ani pořádně nevěděly proč.

„Ať žije Isabela! Zachránila zápas na poslední chvíli!“ řvala Pat. „Smetanové koláčky pro ní!“

Rozpálené, unavené a šťastné dívky opustily hřiště, aby se ještě před svačinou umyly a upravily. Janet
utíkala pro peníze, aby na kole zajela koupit smetanové koláčky.

Ale v peněžence leželo jen několik pencí! Jak je to možné?! Janet si byla naprosto jistá, že ještě ráno
tam měla tři libry. A určitě nic neutratila.

„Jé! Moje peníze jsou pryč!“ pronesla zničeně. „Nemůžu ty koláčky koupit. Sakra! Kam se poděly?“

„Zvláštní,“ řekla Isabela. „Mně se ztratily nedávno a Hilary zrovna tak. Teď zas tobě.“
„No, nebudeme to teď probírat,“ řekla Joan. „Musíme se starat o hosty ze St Christopheru. Ale je to
škoda, kvůli těm koláčkům.“

„Já je koupím!“ řekla Kathleen. „Dám ti na ně peníze, Janet.“

„Ach, to ne!“ bránila se Janet. „Chtěly jsme je koupit pro tebe a Isabelu, za to, jak krásně jste hrály.
Nemůžeme připustit, aby sis je kupovala sama.“

„Prosím, dovolte mi to,“ žadonila Kathleen a vyndala peníze z kapsy. „Tady máte, a kupte pro
všechny.“

„Dobrá. Je to od tebe moc hezké,“ usmála se Janet a peníze přijala. „Díky.“ Vyskočila na kolo a ostatní
šly na svačinu.

„Dobrá hra, mládeži,“ řekla Belinda, která se potloukala kolem. „Pochytalas, co se dalo, Kathleen. A
ty, Isabelo, jsi zachránila zápas. A vůbec, všechny jste se snažily.“

Chvála kapitánky dělala všem dívkám dobře. Usadily se ke stolkům se svačinou a za chvilku v nich
obrovské chleby s máslem a marmeládou, rybízové koláčky a čokoládový dort zmizely jako mávnutím
kouzelného proutku. Janet se zanedlouho vrátila s množstvím lahodně vyhlížejících smetanových
koláčků. Děvčata ji uvítala pochvalným vřískotem.

„Díky, Kathleen. Jseš naše opora!“ křičela jedna přes druhou a Kathleen se hrdě vypnula.

„Dnešní den se mi strašně líbil,“ řekla Isabela Pat, když vyprovodily dívky z denní školy. „Prostě
báječný! Každá chvilka.“

„Úplně každá zase ne,“ oponovala jí Pat vážně. „A co Janetiny peníze? Někdo jí je musel vzít, Isabelo.
A to je pěkně hnusný. Kdo to jen moh být?“

„Já si to ani nedovedu představit,“ řekla Isabela.

Nedokázala to ani žádná jiná, když se o tom spolu bavily a přemýšlely, kdo byl blízko Janetina kabátu.
Měla ho pověšený v šatně sportovního pavilónu a tamtudy prošly všechny dívky z prvního i druhého
ročníku. Ale žádná, žádná ze St Clare by nebyla ničeho podobného schopna!

„Je to zlodějna. Docela obyčejná zlodějna,“ řekla Hilary. „A bude to za čas zase pokračovat. Vím, že
kromě nás se ztratily peníze ještě dalším. Belinda přišla o pět liber. Udělala kvůli tomu hrozný povyk,
ale nic se nenašlo.“

„Nemohla by to být některá z posluhovaček?“ zeptala se Joan.

„To si nemyslím,“ řekla Hilary. „Jsou tu celá léta. No, musíme si dávat na svoje peníze pozor. A když se
nám nepodaří zlodějku chytit, musíme jí v tom zabránit jinak!“

ŠLECHETNÁ ZLODĚJKA

Asi týden po zápase si jednou odpoledne poslala Rita Georgeová, jedna ze starších dívek pro
Kathleen, aby jí dala instrukce ohledně chystaného výletu do přírody. Kathleen měla přípravu výletu
ve své třídě na starosti. Požádala Pat, aby za ní domotala vlnu, kterou jí držela Isabela, a odběhla.
„Nebudu tam dlouho,“ řekla a zmizela. Pat motala klubíčka a házela je do Kathleenina pracovního
košíčku. Pohlédla na hodinky.

„Doufám, že se Kath brzo vrátí. Za pět minut máme tělák. Raděj půjdu a připomenu jí to. Jdeš, se
mnou, Isabelo?“

Dvojčata si to namířila k Ritině studovně v domnění, že je Kathleen ještě vevnitř. Ale přede dveřmi
zůstaly vyděšeně stát.

Někdo uvnitř štkal a naříkal! Slyšely, jak říká: „Ach, prosím tě, promiň mi to! Neříkej to nikomu!
Prosím, prosím, ne!“

„Ježišmarjá! To snad není Kathleen, nebo ano?“ polekala se Pat. „Co se stalo?“

Nedovolily si vstoupit dovnitř. Čekaly a slyšely další nářek, srdceryvné štkaní a kvílení a do toho všeho
se ozýval Ritin přísný hlas. Nerozumněly tomu, co říká.

Potom se dveře rozevřely a vyběhla z nich Kathleen, oči zarudlé pláčem a tváře zmáčené slzami.
Popotahovala mezi vzlyky a dvojčata neviděla. Spěchala ke schodišti vedoucímu k jejich ložnici.

Pat s Isabelou za ní užasle zíraly.

„Zapomněla na tělocvik,“ řekla Pat. „Nerada bych za ní chodila zrovna teď, kdy určitě nechce, aby jí
někdo viděl brečet.“

„Ne, pojďme ji utěšit,“ navrhla Isabela. „Dostaneme se sice do potíží, když nepřijdem včas na hodinu,
ale nechat druhého, aby se takhle trápil, a nesnažit se mu pomoct je sobecké.“

Vyběhly po schodech do ložnice. Kathleen ležela na posteli s obličejem zabořeným do polštáře a

vzlykala.

„Kathleen! Co se stalo?“ zeptala se Isabela a položila jí ruku kolem ramen. Kathleen ji setřásla.

„Běžte pryč!“ vybuchla. „Jděte pryč. Co chodíte okukovat a čmuchat?“

„Ale to není pravda,“ řekla Pat jemně. „Co se stalo? Jsme přece tvoje kamarádky, vždyť to víš.“

„Až vám řeknu, co se stalo, tak už nebudete,“ štkala dál Kathleen. „Ach, jděte pryč. Zabalím si věci a
odjedu ze St Clare! Udělám to ještě dnes v noci.“

„Kathleen, musíš nám říct, co se stalo!“ zvolala Isabela. „Rita ti kvůli něčemu nadávala? Nedělej si pro
to starosti.“

„Není to kvůli nadávkám, ale kvůli tomu, čím jsem si vysloužila opovržení,“ řekla Kathleen. Seděla tam
jako hromádka neštěstí, oči napuchlé a rudé. „Dobrá, povím vám to, a vy pak můžete jít a roznést to
po celé škole, jestli chcete. A každý se mi bude posmívat a pošklebovat, ale já už tu nebudu!“

Znovu se rozbrečela. Pat s Isabelou z toho byly pěkně zmatené. Isabela chytila plačící děvče kolem
ramen.

„Tak fajn, řekni nám to. My tě nezavrhneme, to slibuju.“

„Ale ano, ale ano! To, co jsem udělala, je tak špatné!“ vzlykala Kathleen. „Nebudete tomu věřit. Já
sama tomu nemůžu uvěřit. Já jsem… já jsem… já jsem zlodějka!“

„Kathleen! Co tím chceš říct?“ zeptala se Pat úplně šokovaná. Kathleen na ni jenom zírala. Když si
utírala oči, ruka se jí chvěla.
„Všechny ty ztracené peníze jsem vzala já!“ řekla. „Docela všechny - dokonce i tvojí libru, Isabelo.
Nemohla jsem snést, že nemám žádné peníze, kterými bych mohla druhým udělat radost; půjčit jim,
když potřebují, koupit krásný dárek k narozeninám; a místo toho mě považují za sobce a lakomce.
Tolik jsem chtěla být ke každému štědrá a mít kamarádky. Přála jsem si rozdávat a dělat ostatním
radost.“

Dvojčata na ni zděšeně zírala. Jen těžko mohla uvěřit tomu, co slyšela. Kathleen jim mezi vzlyky
odhalovala pravé důvody svého trápení.

„Nemám matku, která by mi posílala peníze, jako posílají rodiče vám a ostatním. Otec je v cizině a já
mám jen skoupou starou tetu, která mi dá tak pět pencí na týden! Bylo mi protivné, že nemám žádné
peníze… pak, jednoho dne, jsem našla libru a někomu jsem za ní něco koupila. Měl z toho velkou
radost a já byla tak šťastná. Nedokážu vám vylíčit, jak hrozný je pocit, když chcete být k druhým
štědré a nemůžete!“

„Ubohá Kathleen,“ poklepala jí Isabela po rameni. „Nikomu by to nevadilo, kdybys řekla, že nemáš
peníze. Mohly jsme se s tebou rozdělit.“

„Na to jsem byla příliš hrdá,“ řekla Kathleen. „Ale nakonec mi hrdost nezabránila krást. Ach, nevím,
jak jsem to mohla dělat! Vzala jsem peníze Janet... a Hilary... a Belindě. Bylo to tak snadné. A dneska
odpoledne já... já... já...“

Začala plakat tak srdceryvně, až sestry vyděsila.

„Jestli nechceš, tak o tom nemluv,“ řekla Pat.

„Když už jsem začla, tak vám povím všechno!“ povzdechla si. „Je to fakticky úleva svěřit se někomu.
Dneska odpoledne, když jsem přišla do studovny, Rita tam nebyla, ale viděla jsem tam viset její kabát
a z kapsy vykukovala peněženka. Šla jsem tam - a, ach, bože, Rita se objevila jako duch a načapala
mě! A šla kvůli tomu za slečnou Theobaldou. Teď se to o mně doví celá škola, že jsem zlodějka, a
vyloučí mě a…“

Zase se rozbrečela a dvojčata po sobě bezmocně pokukovala. Vzpomněly si na její nečekanou

štědrost - na dary, na báječný dort s cukrovými růžemi, chryzantémy pro Veru - a taky na radost,
která Kathleen zářila z očí, když viděla, že je těmi věcmi potěšila.

„Víš co? Běž si umýt obličej a přijď dolů do tělocvičny,“ řekla nakonec Pat.

„Ne, já tam nepůjdu,“ odporovala dívka. „Zůstanu tady a budu balit. Nechci už nikoho vidět. Vy dvě
jste ke mně slušné, ale vím, že v hloubi srdce mnou opovrhujete!“

„Ne, to není pravda,“ zarazila ji Isabela. „Je nám tě strašně moc líto. A chápeme, proč jsi to udělala.
Tolik jsi chtěla být štědrá, a dělalas špatné věci s dobrým úmyslem! Ale nic dobrého z toho nevzešlo!“

„Prosím vás, odejděte a nechte mě tu samotnou,“ řekla Kathleen. „Prosím, jděte.“

Sestry opustily pokoj. V půli cesty k tělocvičně se Isabela zarazila a chytila Pat za ruku.

„Pat! Pojďme najít Ritu. Zkusíme pro Kathleen udělat, co se dá.“

„Dobrá,“ souhlasila Pat. Vešly k Ritě do studovny, ale ta byla prázdná. „Sakra!“ ulevila si Pat. „Bojím
se, že už šla za slečnou Theobaldou.“

„Dobrá, pojďme to zjistit,“ navrhla Isabela. Ale jen vystrčily hlavu ze dveří, uviděly ještě pořádně
rozčilenou Ritu Georgeovou!
„Co tam vy dvě děláte?“ zeptala se a pokračovala v cestě, aniž by čekala na odpověď. Pat se podívala
po Isabele.

„Už to slečně Theobaldě řekla. Dobrá, zkusíme si promluvit s říďou? Já si vážně nemyslím, že by
Kathleen byla nepolepšitelná zlodějka. Ale jestli ji tak budou brát a pošlou ji pryč, může se z ní
doopravdy stát, a bude ztracená navždycky. Pojď, jdeme.“

Ředitelka je na jejich zaklepání vyzvala, aby vstoupily. Vypadala překvapeně, že je vidí.

„Nuže, dvojčata,“ řekla. „Copak se děje? Vypadáte dost vážně.“

Pat nejdřív nevěděla, jak začít. Pak se jí ale slova začala sama drát na jazyk a celou historii vypověděla
jedním dechem. Řekla, jak Kathleen kradla peníze a proč.

„Ale, víte, slečno Theobaldo, Kathleen nebrala ty peníze pro sebe. Kupovala za ně věci ostatním.
Jistěže je vzala nám, ale dostaly jsme je zpátky v různých dárcích a tak. Není to obyčejný
opovrženíhodný zloděj. Ona je strašně moc rozrušená. Třeba byste s tím mohla něco udělat -
neposílat ji pryč, a zařídit, aby se to nedozvěděla celá škola. Jsme si naprosto jisté, že se vynasnaží
splatit každou penny. A my s Isabelou uděláme všechno pro to, aby se nic podobného neopakovalo.“

„Víte, k tomu všemu došlo, protože Kathleen nemá vůbec žádné kapesné a je příliš hrdá, než aby to
přiznala. Ale přitom nechtěla, aby si o ní ostatní myslely, že je lakomá, protože v jádru je opravdu
dobrosrdečná,“ přidala se Isabela.

Slečna Theobalda se na ně usmála, byl to moc hezký úsměv.

„Vaše vyprávění se tolik liší od toho, co mi řekla Rita. Jsem moc ráda, že jste přišly. Rita vidí v
Kathleen obyčejného zloděje, což je přirozené. Ale vy ji vidíte takovou, jaká doopravdy je - ubohé,
zmatené dítě, které chtělo být k druhým štědré a vybralo si k tomu snadnou, ale špatnou cestu. Jsem
si jistá, že nebýt vás, nepřijala bych od Kathleen žádné vysvětlení a požádala bych její tetu, ať si ji
odtud vezme. Teď teprve vidím, jak jsem jí mohla ublížit. Ubohé, citlivé dítě!“

„Ach, slečno Theobaldo! Chcete tím říct, že tady může Kathleen zůstat?“ zvolala Pat.

„Jistě. Musím si s ní nejdřív promluvit, aby mě to celé sama vysvětlila. Já už si s ní poradím, nemusíte
se bát. Kde je?“

„Balí v ložnici,“ odpověděla Pat.

Slečna Theobalda vstala. „Jdu za ní,“ prohlásila cestou ke dveřím. „Vy běžte na hodinu, kde jste měly
být, a omluvte se, že jste byly u mne. A ještě něco bych vám chtěla říct. Jsem na vás na obě pyšná!
Protože jste laskavé a máte pochopení pro druhé - to je velmi důležité.“

Červené radostí a překvapením otevřely sestry dveře a vyšly na chodbu. Tam se po sobě nadšeně
podívaly.

„No není ona bezva?“ řekla Pat. „Jsem tak šťastná, že jsme se odhodlaly za ní zajít a vysvětlit to.
Věřím, že se teď Kathina situace srovná.“

Seběhly do tělocvičny a omluvily se za pozdní příchod. Nemohly se dočkat, až si o tom s Kathleen

popovídají. Došlo k tomu po svačině, když Kathleen, s očima stále ještě zarudlýma, přišla za nimi.

„Neodcházím,“ řekla. „Zůstanu tady a dokážu slečně Theobaldě, že jsem stejně důvěryhodná jako
kdokoli jiný. Napíše tetě a požádá ji, aby mi posílala kapesné. Tak budu moct všechno vrátit a začít
znovu. A i když nebudu moct být tak štědrá, jako jsem byla po kratičkou dobu, budu trpělivě čekat, až
to zase půjde.“

„Přesně tak. A nedělej si starosti, když na něco nebudeš mít peníze,“ usmála se na ni Pat. „Ve
skutečnosti to nikomu nevadí. Je to jen falešná hrdost, když se bojíš přiznat, že si to nemůžeš dovolit.
Kath, jsem tak ráda, že nemusíš pryč. Moc jsme si tě s Isabelou oblíbily.“

„Jste príma kamarádky,“ zasmála se konečně Kathleen a chytila se jich pod paží. „Jestli budu mít
někdy příležitost vrátit vám vaši laskavost, budu moc ráda. Že mi budete zase věřit? To by bylo pro
mě strašné, kdyby mi ostatní nevěřily. To bych nesnesla.“

„Samozřejmě že ti věříme,“ ujistila ji Pat. „Jestli potřebuješ důkaz, vyzvednu z banky sto liber a dám si
je k tobě do opatrování! Nebuď hlupáček!“

UČITELKA KENNEDYOVÁ PODRUHÉ

Dvojčata se v St Clare doopravdy začala zabydlovat. Zvykla si, že místo na špičce jsou teď až na konci,
a nikdo jim víc neříkal nadutá dvojčata. Mam’zelle jim hodně pomohla ve francouzštině, takže
dohnaly ostatní. Učitelka Robertsová zjistila, že dovedou používat mozek, a její občasné pochvaly jim
udělaly moc dobře.

Kathleen se stala jejich nejlepší přítelkyní. Byla to skutečně moc dobrosrdečná dívka, a třebaže už
neměla peníze na utrácení, rozdávala aspoň dobré skutky: Pat opravila punčochy, pomohla slepit
Mam‘zellinu rozbitou vázu, a s Doris a Hilary strávila spoustu času na ošetřovně, když měly chřipku.
Věděla, že už nikdy nebude jednat nečestně. Snažila se se vztyčenou hlavou zapomenout na
hlouposti, které prováděla.

Učitelce Kennedyové nastaly trochu lepší časy díky tomu, jak hezky se zachovala při nočním večírku.
Třída jí to teď oplácela dobrým chováním. Ale ve druhém ročníku už to tak jednoduché nebylo.
Druhačky zjistily, že má panickou hrůzu z koček, a od té doby se začaly zrovna při jejích hodinách
záhadně objevovat ve třídě kočky.

Druhačky vyšťouraly kdejakou kočku ve svém okolí a tajně ji dopravily do třídy, kde ji před hodinou
dějepisu schovaly.

K tomu se jim perfektně hodila velká skříň, kterou tam původně měly k úplně jiným účelům.

Jednou ráno nebylo třídní moc dobře. Byla si jistá, že na ni leze nějaká chřipka, tak raději zůstala v
posteli a doufala, že ji co nejdřív vyleží. Tím se stalo, že chudák slečna Kennedyová měla první ročník
spojený s druhým. Všechny dívky se nacpaly do učebny druhého ročníku, která byla přece jen větší.

Prvačky vešly dovnitř v uspořádaném zástupu. Byla tam učitelka Jenksová, třídní druhého ročníku, a
přidělila jim místa. „Seďte tu klidně, než kolegyně Kennedyová přijde,“ řekla a odešla za svými
povinnostmi do jiné třídy.

Hned po jejím odchodu se strhla pořádná mela a k naprostému zděšení všech prvaček se na scéně
objevil obrovský černý kocour, kterého do té doby Tessie z druhého ročníku schovávala ve skříni.
Byl to moc přítulný kocourek. Vyhrbil hřbet a předl s ocasem zvednutým do výšky. Dvojčata na to
překvapeně zírala.

„Proč kočka?“ zeptala se Pat. „Je to snad talismam vaší třídy?“

„Ha ha! To je dobrej vtip,“ řekla Pam a drbala zvíře za ušima. „Ne, Pat. Chceme jen trochu překvapit
starou Kenny, to je všechno! Vy nevíte, že se bojí koček? Zavřeme starouše Blackieho do skříně a
Tessie, která sedí nejblíž, ho v příhodnou dobu vypustí. A náš milej macek Blackie si to namíří rovnou
ke Kenny, jen počkejte!“

Děvčata z prváku se začala hihňat. Tohle je ještě lepší než bouchací kuličky!

„Pšt! Už jde!“ ozvalo se ode dveří, kde jedna stála na stráži. „Na místa! Tessie, strč kocoura do skříně.
Rychle!“

Kočce se takové zacházení moc nelíbilo. A Kathleen, která si dělala o zvířata vždycky starost, projevila
svou účast i tentokrát.

„Heleďte… může tam vůbec dýchat? Neměly bysme...“

„Zmlkni!“ sykla Tessie právě ve chvíli, kdy učitelka Kennedyová vcházela do dveří s balíkem sešitů pod
paží. Usmála se na studentky a posadila se. Znervózňovalo ji, že má obě třídy spojené. Ve vzduchu
cítila nějakou kulišárnu a nelíbilo se jí ani uchichtnutí, které se ozvalo odněkud zezadu. Sedla si na
bobek, aby posbírala sešity, které jí vypadly, a přitom se jí rozepl pásek a sklouzl taky na zem.

Na tom nebylo vážně nic k smíchu, ale dívkám v předních lavicích to připadalo zábavné dost a ve
snaze nedat najevo své pobavení, skryly obličeje za učebnicemi. Slečně Kennedyové došlo, že se jí
smějí a rozhodla se protentokrát tvářit přísně.

„Ta, která bude vyrušovat nebo se smát, bude stát celou hodinu,“ prohlásila jak nejpevněji dovedla.
Děvčata její přísnost překvapila a vystrašila, takže se na chvíli zklidnila a hodina probíhala hladce.

Tessie se rozhodla, že nadešel čas vypustit kocoura ze skříně, ale ten na to měl jiný názor. Lehl si mezi
pomůcky na ruční práce a kolem nohou se mu omotaly barevné útržky hadříků. Snažil se je setřást
dolů, ale nešlo to.

Oklepal se a začal se točit kolem dokola. Jenomže, čím víc se točil, tím víc se zamotával, až z toho byl
nakonec celý vyděšený.

Skákal mezi policemi a ze skříně se začaly ozývat podivné zvuky. Slečna Kennedyová nejdřív
nechápala, odkud ty zvuky přicházejí. Dívky naopak moc dobře věděly, co se ve skříni děje, a
schovávaly hlavy za učebnice, aby nevybuchly smíchy.

Kocour už byl pěkně rozzuřený. Divoce kolem sebe škrábal a zuřivě kousal do protivných hadrů.

„Co je v té skříni?“ řekla nakonec učitelka.

„Věci na pracovní vyučování, slečno Kennedyová,“ odpověděla Tessie.

„To vím,“ odsekla dějepisářka netrpělivě. „Ale ty nemohou vydávat zvuky. Co to asi všechno
znamená? To musí být myš.“

Samozřejmě to myš nebyla. Byl to jen chudák Blackie, který už pomalu začínal šílet. Mlátil sebou mezi
policemi ve snaze setřást nepohodlné hadříky a dívky se bez úspěchu pokoušely potlačit výbuch
smíchu.
„To už je příliš!“ rozčilila se slečna Kennedyová. Chvatně přistoupila ke skříni a rozevřela dveře
dokořán. Vyděšený kocour vyletěl ven s pořádným řevem. Učitelka při pohledu na veliké černé zvíře
zaječela taky a rozeběhla se ke dveřím. Blackie utíkal za ní v domnění, že ho chce odtud vyvést ven.
Třel se jí přitom o kotníky až celá hrůzou zbledla, protože se koček vážně strašně bála.

Blackie a slečna Kennedyová vyběhli ze dveří společně a pak se rozdělili a utíkali každý na opačnou
stranu. Děvčata si položila hlavy na desky stolů a nezadržitelně se rozesmála. Kathleen tekly slzy a
dvojčata se musela držet jedna druhé, aby nespadla ze židle.

Tessie raději zavřela dveře, pro případ, že by kolem šla nějaká učitelka. Nakonec se přestaly ovládat
docela a řvaly smíchy naprosto bez zábran. Jakmile na chvíli přestaly, některá něco plácla a začalo to
nanovo.

„Ach, viděly jste Blackieho, když vyletěl ze skříně?“ zavyla Tessie a všechny se zase rozesmály.

„Pšt!“ křikla Tessie. „Někdo nás uslyší. Teda, zajímalo by mě, jestli se Kenny vrátí. Zmizela jak pára.
Myslíte, že dokončí hodinu?“

Ale učitelka Kennedyová se neukázala. Seděla v jedné ze sboroven, měla v ruce sklenici s vodou a byla
hrozně bledá. Bála se koček, stejně jako se někteří lidé bojí pavouků nebo myší. Ale to nebyl jediný
důvod nevolnosti. Bylo to také pomyšlení, že dívky si s ní tak ošklivě zahrávají, protože jsou si příliš
dobře vědomy, jak snadno ji uvedou do rozpaků.

Já vážně nedokážu učit, pomyslela si a odložila sklenku stranou. Všechno bylo v pořádku, když jsem
dávala hodiny dvěma nebo třem dívkám najednou, ale tohle je na mě příliš. Přitom bych teď, když je
maminka nemocná, tolik potřebovala peníze. Ale takhle by to dál nešlo. Musím to vzdát.

Rozhodla se zajít dolů do města a dát si s přítelkyní čaj. Všechno jí povypráví a až se vrátí, oznámí
svoje rozhodnutí slečně Theobaldě. Vysvětlí jí, že nemůže učit, když si neumí ve třídě udržet pořádek.

Domluvila se tedy se svojí kamarádkou slečnou Roperovou, že se ve čtyři hodiny sejdou v čajovně.

Do stejného podniku zašla i dvojčata s Kathleen. Byl to pro ně opravdový požitek! Místnost byla
rozdělena červenými závěsy na menší části a dívky v jedné z nich seděly a pojídaly briošky s krémem.

Kennedyová se svou přítelkyní se usadily hned ve vedlejším boxu. Dívky je nemohly vidět, ale zato
docela dobře slyšely jejich hlasy. Vtom rozeznaly, že ten jeden patří dějepisářce!

„Poslouchejte! To je přece Kenny! Vsadím se, že bude vyprávět o černém kocourovi!“ uchichtla se
Kathleen. Děvčata neměla ve zvyku odposlouchávat cizí rozhovory, ale tady jim nic jiného nezbývalo.
Učitelka začala mluvit o ranní události, přesně jak předpokládaly.

Ale taky mluvila o dalších věcech - o své nemocné matce; o tom, jak peníze, které získá učením, nutně
potřebuje na její léčení; o účtech, které musí platit. Smutně vyprávěla, že nedokáže děvčata při
hodině zaujmout.

„Jsem podvodnice,“ vykládala dál. „Beru ve škole peníze za něco, co ve skutečnosti nedělám, protože
je nedokážu zvládnout, a ony se mi celou dobu jen posmívají. Nemyslíš, že o tom musím říct ředitelce,
Kláro? Nebylo by ode mne čestné takhle dál pokračovat. Nemůžu přece třídu opustit, pokaždé když si
ze mě vystřelí. Učitelka Lewisová se nemůže vrátit před koncem příštího semestru, ale já nevím, jak
bych do té doby mohla zastávat její místo se ctí.“

„Ale zrovna teď potřebuješ tolik peníze, když je tvoje matka nemocná,“ řekla slečna Roperová. „Je to
smůla, má drahá. Ty dívky musí být učiněné ďáblice.“
Dívky, poslouchaly, a ani nedutaly. Poděsilo je to. Co se jim zdálo jenom jako chvilkové povyražení,
znamenalo pro druhého nepřekonatelnou překážku v práci, a navíc to ohrožovalo učitelčinu těžce
nemocnou matku.

„Pojďme,“ zamumlala Pat potichu. „Tohle nebylo určeno našim uším.“

Vytratily se potichu pryč, aby je dějepisářka nezahlédla. Zaplatily účet a vrátily se zpátky do školy.
Cítily se nešťastné. Nemohly dopustit, aby slečna Kennedyová dala výpověď. V mnoha směrech byla
opravdu hloupá, ale taky byla laskavá a správná. To ony byly skutečně ničemné!

„Zpropadeně, připadám si hrozně,“ řekla Kathleen, když pak seděly ve společenské místnosti.
„Nenávidím teď sama sebe. Dneska ráno se mi ten žert líbil, ale vtip přestává být vtipem, když je kvůli
němu někdo opravdu nešťastný.“

„Nemůžeme Kenny nechat jít za slečnou Theobaldou,“ prohlásila Pat znenadání. „To by bylo hrozné.
Musíme něco udělat. Něco pořádného!“

Isabela vzhlédla.

„Můžeme udělat jenom jedno,“ řekla. „Měly bychom dát obě třídy dohromady a sestavit dopis, ve
kterém se Kenny omluvíme a slíbíme, že už se nic podobného nebude opakovat. A musíme jí ho
předat.“

„To není tak špatný nápad,“ souhlasila Pat. „Kathleen, ty zajdi do druháku a stručně jim vylič situaci.
Já napíšu dopis, a každá z nás ho musí osobně podepsat!“

Kathleen odběhla. Pat vzala pero a ze zápisníku vytrhla papír a společně s Isabelou napsaly následující
dopis:

Milá slečno Kennedyová,

za svoje dnešní chování se všechny moc stydíme a prosíme vás, abyste přijala naši upřímnou omluvu.
Nečekaly jsme, ze na vás kočka vyskočí. Prosíme, promiňte nám, to. Jestli nám odpustíte, slibujeme,
ze se už nikdy nic podobného nebude opakovat.

Budeme se chovat mnohem lépe a taky se budeme víc snažit. Zachovala jste se k nám moc pěkné,
když jste na nás nežalovala - však vy víte, oč jde.

S úctou Vaše

a za tím následovaly vlastnoruční podpisy všech dívek.

Přišly i dívky z druhého ročníku, aby připojily svoje podpisy. „Co znamená to však vy víte, oč jde?“
zeptala se zvědavě Tessie.

„To byla naše velká půlnoční slavnost,“ odpověděla jí Pat. „Věděla o tom a nic neřekla. Už se všechny
podepsaly? Ještě ty, Lorno. Napiš své jméno na konec.“

Všem dívkám bylo pořádně stydno, když jim Kathleen vyprávěla, jak se věci mají.

„Neměly jste poslouchat,“ kárala je Hilary. „Je neslušné poslouchat, co si povídají druzí.“
„Já vím,“ řekla Pat. „Ale nemohly jsme si pomoct, Hilary. A každopádně jsem ráda, že jsme to udělaly.
Můžeme Kenny přesvědčit, aby nedávala výpověď.“

A opravdu to Kenny odvrátilo od úmyslu zajít za slečnou Theobaldou, když se večer vrátila. Uviděla
dopis na stole a otevřela ho. Když četla, stékaly jí po tvářích slzy.

Takový hezký dopis! pomyslela si. Ty dívky přece jen nejsou takové ďáblice, jak jsem si namlouvala!
Jen aby svůj slib dodržely! Pak bych je učila moc ráda!

Následující ráno oběma třídám poděkovala a ujistila je, že na všechno zapomněla. A poprvé v tomto
semestru proběhly její hodiny stejně hladce jako hodiny ostatních učitelek. Žádná z dívek neprojevila
snahu narušovat vyučování.

Sem tam se některá uchechtla, nebo vzduchem proletěl papírek, ale nebyla to žádná organizovaná
rošťárna. Kenny byla šťastná. Učení jí teď, když nemusela bojovat proti žádným zlomyslnostem, šlo
dobře a studentky jí věnovaly náležitou pozornost a úctu.

„Jsem ráda, že jsme to takhle urovnaly,“ řekla Pat druhý den. „Ptala jsem se Kenny, jak se daří její
mamince, a ona říkala, že mnohem líp, že zítra ji prý pustí z nemocničního ošetření domů. Bylo by
hrozné, kdyby zemřela jen proto, že Kenny kvůli nám odešla ze zaměstnání a neměla na matčino
léčení peníze.“

„Příšerné!“ souhlasila Isabela. A celá třída byla stejného názoru.

ROZBITÉ OKNO

Jednou ráno přiběhla Hilary do společenské místnosti s očima navrch hlavy.

„Holky! Víte o tom, že do města přijel cirkus? Je to tak! Viděla jsem plakát.“

Jéje! Doufám, že nám dovolí tam jít!“ zvolala Pat, která cirkusy milovala.

„Je to cirkus Galliano,“ řekla Hilary a vytáhla z kapsy leták. „Podívejte. Klauni, akrobati, tančící koně a
cvičený psi, zkrátka všechno možné. Jen jestli nám slečna Theobalda dovolí tam jít!“

Dovolila. Každý den odpoledne mohly jít dvě třídy v doprovodu svých učitelek. Dívky z prvního
ročníku jásaly. Pat, Isabela, Kathleen a Janet se vydaly do města okouknout barevné plakáty, které
visely na každém rohu.

Nabízely úžasnou podívanou. Pak se dívky zašly podívat na obrovský stan na pole za město. Přiblížily
se k bráně a pozorovaly vyšňořené koně pobíhající v kruzích, legračně se kymácející medvědy i jejich
cvičitele. Zvědavě se dívaly na velikého šimpanze, který se vedl za ruku s chlapcem, a za patami jim
poskakoval teriér.

„Panečku! Podívejte se na tu velkou opici!“ volala Isabela.

„Sammy není opice,“ řekl chlapec se smíchem. „Je to šimpanz. Podej ruku, Sammy!“

Velký šimpanz podal děvčatům slavnostně ruku. Isabela a Kathleen se příliš bály, ale Pat mu ji bez
váhání stiskla. Sammy jí potřásl nahoru a dolů.
„Přijdete se podívat na naše představení?“ zeptal se chlapec.

„Moc rády!“ řekla Pat. „Patříš k cirkusu? Co tam děláš?“

„Já jsem Jimmy Brown a vystupuju se svým proslaveným psem Luckym. Tady to je on. Zná písmenka a
umí počítat!“

„Ach, ne! Tohle psi nedovedou!“ nevěřila mu Isabela.

Jimmy se rozesmál.

„Jak myslíte. Přijďte a uvidíte. Podívejte na tu holku na černým koni, to je Lotta. Uvidíte ji taky v
manéži. Dokáže rajtovat nejdivočejší koně na světě!“

Dívky se zahleděly na Lottu. Cválala v kruhu na překrásném černém koni. Když přijela blíž, vyskočila
najednou koni na hřbet a před užaslými děvčaty udělala přemet.

„No není báječná?!“ zvolala Pat. „Já bych tak chtěla taky umět jezdit! To nikdy nespadne?“

„Ovšemže ne,“ řekl Jimmy. „No, už musím jít. Pojď, Sammy. Rozhlédneme se po tvých nových čtyřech
kamarádkách při představení.“

Chlapec se psem a šimpanzem se vzdálili. Dívky se také vydaly zpátky ke škole. Nemohly se dočkat
chvíle, až budou moci spolu s druhým ročníkem vyrazit do cirkusu.

„Jsou dvě večerní představení,“ řekla Pat. „První od půl sedmé do půl deváté a druhé od tři čtvrtě na
devět do tři čtvrtě na jedenáct. Chtěla bych jít až na to druhé. Bylo by správné vracet se do školy až v
jedenáct hodin!“

„Takové štěstí mít nebudeme,“ řekla Isabela. „Pospěšte si, ať nepřijdeme pozdě na čaj.“

Ale příští ráno se nad jejich třídou stáhla mračna. Přišly do učebny ve veselé náladě jako obvykle a s
hrůzou si všimly rozbité okenní tabule. Učitelka Robertsová seděla za stolem a měřila si je chladným
pohledem.

„Panebože! Kdo to udělal?“ zvolala Janet překvapeně.

„Přesně to se chci zeptat já vás!“ opáčila třídní. „Když jsem byla ve sborovně, zaslechla jsem rámus a
šla jsem se podívat, co se stalo. Slyšela jsem, jak někdo utíká za roh. A když jsem vešla do učebny,
našla jsem rozbité okno!“

„Kdo to udělal?“ zeptala se Pat.

„To nevím,“ odpověděla třídní učitelka. „Ale udělal to tímhle.“ Zvedla oblýskaný lakrosový míček.
„Našla jsem ho na podlaze. Ještě se kutálel. Někdo si s ním musel hrát ve třídě, a přitom rozbil okno.
Je proti řádu odnášet lakrosové hole ze skříněk u tělocvičny, pokud nejdete hrát na hřiště. To přece
víte.“

Kolem se rozhostilo ticho. Všechny měly aspoň malý pocit viny, protože žádná tohle pravidlo
nedodržovala a sem tam si vzala hůl a míček a o přestávce si s ním pohazovala.

„Takže,“ pokračovala třídní, „očekávám, že ta, která okno rozbila, se teď sama přizná, nebo za mnou
přijde o přestávce. Samozřejmě že tu měla zůstat hned, jak se to stalo, ale chápu, že se v té chvíli
lekla a utekla.“
Nikdo nepromluvil. Všechny seděly naprosto nehybně ve svých lavicích a na sebe se ani nepodívaly.
Učitelka Robertsová se zkoumavě rozhlížela po třídě a hledala provinilou tvář.

Ale tak se tvářila polovina dívek, takže to neměla vůbec jednoduché. Nasazovaly provinilý výraz
pokaždé, když některá něco provedla.

„Dobrá,“ řekla třídní nakonec, „zdá se, že se teď nikdo nepřizná. Tak za mnou musí přijít o přestávce.
Všechny máte, jak vím, smysl pro čest a nejste zbabělci. Jsem si naprosto jistá, že viník najde dost
odvahy za mnou přijít. Budu ve sborovně sama.“

Stále nikdo nepromluvil ani slovo. Jedna nebo dvě se rozhlédly kolem a všechny přemýšlely, kdo to
udělal. Pat s Isabelou se na sebe nervózně usmály. Byly společně na snídani, tak měly jistotu, že to
nebyla ani jedna z nich.

První hodina začala. Byla to matematika. Třídní měla špatnou náladu, a žádná si nedovolila vyrušoval.
Všechny měly hlavy skloněné nad knihami a modlily se, aby nevyvolala zrovna je. Byly si moc dobře
vědomé, jak nebezpečné by bylo rozčilit třídní učitelku, když je v ráži.

Po matematice byla francouzština. Mam‘zelle vešla do třídy a vykřikla, když viděla rozbité okno.

„Tiens!“ Okno je rozbité! Jak k tomu došlo?“

„My nevíme, Mam‘zelle,“ řekla Hilary. „Nikdo se ještě nepřiznal.“

„To je odporné!“ hartusila Mam’zelle a rozhlížela se po třídě velkýma tmavýma očima. „To je
zbabělost!“

Třída na to nic neřekla. Pomyšlení, že mají ve třídě zbabělce, nebylo pro nikoho příjemné. Možná že
se viník přizná o přestávce. Kdo to jen mohl být?

Pat a Isabela si tím lámaly hlavy. Nemohla to být Janet ani Hilary, protože obě byly dost odvážné na
to, aby se ke všemu hned přiznaly. Nemohla to být ani Kathleen, protože byla s nimi. Mohla to být
Vera, nebo Sheila, nebo Joan, nebo Doris. Ne, zcela určitě to nebyla ani jedna z nich! Nebyly přece
zbabělé.

O přestávce daly hlavy dohromady a začaly to rozebírat. „My jsme to nebyly,“ hlásila Pat. „Isabela a já
jsme byly celou dobu spolu až do chvíle, kdy jsme vstoupily do třídy. A Kathleen byla s námi taky.“

„Dobrá. Já to taky nebyla. Dělala jsem něco pro Ritu,“ připojila se Hilary.

„Ani já to nebyla,“ volala Janet. „Čistila jsem krmítko pro ptáky a Doris mi s tím pomáhala.“

Jedna po druhé řekly všechny dívky, kde byly a co dělaly po snídani. Zřetelně ani jedna z nich neměla
příležitost okno rozbít - jedině že by některá nemluvila pravdu!

Po přestávce se posadila každá na své místo. Učitelka Robertsová vešla do dveří, ústa stažená do úzké
čárky a ve světlehnědých očích měla chlad. Rozhlédla se po třídě.

„Je mi líto, že musím konstatovat, že se žádná nepřišla přiznat,“ oznámila. „Musela jsem to nahlásit
slečně Theobaldě. Souhlasila se mnou, že opravu zaplatíte společně, protože pravý viník není znám.
Okno je z drahého skla a oprava bude stát dost peněz. Slečna Theobalda rozhodla, že to zaplatí z
částky určené na lístky do cirkusu.“

To byla pro všechny opravdová rána. Nepůjdou do cirkusu! To je hrozné. Zlostně se rozhlédly jedna
po druhé. Proč má celá třída trpět kvůli špatnosti jedné z nich? To není spravedlivé.
„Jsem si jistá, že ta, která okno rozbila, nebude chtít, aby za ni trpěla celá třída, a přijde za mnou ještě
včas, abyste mohly jít do cirkusu. Víte, že je na nás řada ve čtvrtek,“ řekla třídní. „Věřím, že pokud
některá tušíte, která z vás to udělala, přesvědčíte ji, co je její povinností.“

„Ale slečno Robertsová, za předpokladu, že se nikdo nepřizná,“ začala Hilary, „nemohly bysme dát na
opravu každá ze svého a přece jen jít do cirkusu?“

„Ne,“ zamítla to třídní. „O tom je zbytečné diskutovat, Hilary. Co jsem řekla, platí. Otevřete si knihy
na straně osmdesát dva, prosím.“

Po skončení dopoledního vyučování se strhla pěkná vřava. Dívky byly pořádně rozčilené.

„Je to ostuda!“ křičela Janet. „Já to neudělala, ani vy, Pat a Isabelo, a moc dobře to víme. Tak proč za
to máme být potrestané?“

„No, to je takový zvyk na školách, že v podobných případech to odnesou všichni za jednoho,“ řekla
Hilary. „Ve škole u mého bratra to dělají taky tak, i když ne často. Já v tom žádný smysl nevidím, ale je
to tak. Jen kdybych věděla, která to byla! Čapla bych jí pod krkem a pořádně s ní zatřásla!“

„Heleďte…, co kdyby se jedna z nás přiznala, aby zbytek mohl jít do cirkusu?“ navrhla zničehonic
Kathleen. „Mně by to nevadilo a vy byste mohly jít.“

„Neblbni,“ chytila ji Pat pod paži. „Jak bysme tě mohly nechat něco takového udělat!“

„Doufám, žes to neudělala, Kathleen?“ řekla Sheila napůl žertem.

„Ovšemže ne!“ křičela Isabela. „Byla celou dobu se mnou a s Pat. Je od ní strašně hezké, že pro nás
chtěla něco takového udělat, ale já to nepřipustím. Jestli se dozvím, že zachraňuje naše kůže, půjdu
rovnou za Robertsovou a řeknu jí, že Kathleen to prostě být nemohla!“

„Tak dobře,“ ustoupila Kathleen. „Když na to máš takovýhle názor, já nic neřeknu. Kdybysme jenom
věděly, která z nás to byla!“

Uběhlo celé úterý a potom i středa. Zatím se nikdo nepřiznal. Ve čtvrtek oznámila učitelka Robertsová
třídě, že druhý ročník jde do cirkusu, ale první zůstává doma. Ozvalo se mručení a vzdechy.

„Je mi opravdu líto,“ řekla třídní učitelka. „Je to velká smůla. Jenom doufám, že viník se teď cítí taky
špatně. A teď dost vzdychání. Dejme se do zeměpisu.“

ČTYŘI ZÁŠKOLAČKY

Toho odpoledne po čaji uspořádaly čtyři dívky tajnou schůzku v jednom z menších hudebních
salonků. Byla tam dvojčata, Kathleen a Janet. Byly zlostí bez sebe, protože měly zakázanou návštěvu
cirkusového představení.

„Víte co, pojďme tam samy!“ navrhovala Janet. „Můžeme se ztratit po čtvrt na devět a do města
dojedeme na kolech po pěšince kolem lakrosového hřiště, aniž by si nás někdo všiml. A zpátky se
dostaneme ve tmě docela dobře.“

„Ale dveře do budovy se zavírají v deset,“ namítla Kathleen.

„To já vím, hlupáku!“ odsekla Janet. „A k čemu jsou žebříky? Jeden leží podél zdi skleníku. Po něm se
dostaneme do ložnice celkem snadno.“

„To jo, ale druhý den ráno si někdo žebříku určitě všimne!“ řekla Isabela.

„Páni! Používáš ty taky někdy mozek?“ vrhla na ni Janet opovržlivý pohled. „Jedna z nás vyleze po
žebříku nahoru a otevře ostatním boční dveře. A my ho zatím uklidíme zpátky na místo. Už je ti
všechno jasný, nebo to musím vysvětlovat ještě jednou?“

Všechny se tomu zasmály. Janet byla ve své netrpělivosti legrační.

„No dobře,“ zamyslela se Pat. „Ale, co když nás chytí? Ani nechci domyslet, co by se stalo.“

„Dobrá, tak nad tím nepřemýšlej,“ poradila jí Janet, „protože nás nikdo nechytí. Robertsová nikdy
nerozsvěcí, když přijde po večerce na kontrolu do ložnice. Dopadne to dobře. Předpokládám, že o
tom budeme muset říct Hilary. Ona s námi nepůjde, protože jako naše předsedkyně dodržuje řád, ale
určitě nám v tom nebude bránit.“

Nebránila.

„Dobrá,“ komentovala jejich rozhodnutí. „Riskujte si, když se vám chce. Já vás přemlouvat nebudu.
Ale, pro rány boží, nenechte se chytit!“

Druhý ročník šel do cirkusu se svou třídní Jenksovou. Prvačky se za nimi dívaly, mrzuté a naštvané.
Jenom ty čtyři, které se rozhodly jít do cirkusu na vlastní pěst, se tvářily naprosto spokojeně. Většina
děvčat věděla, co mají v plánu, ale žádná další se k podobnému dobrodružství neodvážila.

„Dovedu si představit, co se stane, jestli vás chytí,“ varovala je Doris.

„Nestane se vůbec nic, protože se nenecháme chytit,“ odpověděla Janet pevně.

Když přišel čas, nasadily si všechny čtyři čepice, oblékly kabáty a plížily se k bočnímu vchodu. Venku
byla tma, ale noc byla jasná. Při návratu jim bude na cestu svítit měsíc. Opatrně se blížily ke kůlně s
koly.

„Jejda! Ty kola ale nadělaj rámusu!“ šeptala Janet, když vytahovaly svá kola ven. „A teď na cestičku ke
hřišti. Rychle!“

Lampičky spoře osvětlovaly cestu před nimi. Když se přiblížily k cirkusu, viděly dav lidí proudící z
brány ven. Byli to ti, kteří šli na představení od půl sedmé.

„Schovejte se za křoví, než budou všichni pryč!“ nařizovala Janet. „Nepotřebujeme vběhnout
Jenksový rovnou do náručí.“

Vyčkaly v úkrytu, dokud nebyly v bezpečí. Kola ukryly za křoví a vydaly se k bráně, kterou už zase
vcházeli lidé dovnitř. Dívky zaplatily a zamířily k obrovskému stanu. Brzo našly svá místa - pěkně
vzadu, pro případ, že by je někdo zahlédl a ony musely rychle zmizet.

Cirkus byl nádherný. Viděly Lottu v blýskavých zářících šatech, jak jezdila na koni kolem manéže.
Chvilku přetočená dozadu, a najednou stála koni na hřbetě; pak zase klečela, vyskakovala a po celý
čas kolem sebe rozdávala úsměvy. Viděly Jimmyho i se psem Luckym, a nedovedly si vysvětlit, jak se
mu podařilo zvíře tak vycvičit. Smály se legračním klaunům a obdivovaly šikovné akrobaty. Moc se jim
zamlouval velký pan Galliano se svým práskajícím bičem a mohutnými kníry. Byla to báječná podívaná
a děvčata se celou dobu úžasně bavila.
„Bude lepší odejít pár minut před koncem,“ navrhla Janet a pozorovala velkého šimpanze, který se
právě důstojně snažil obléknout do pyžama.

„Jů! Není to sranda? Podívejte, on si chce lehnout do postele!“

Těsně před koncem se dívky potichu vytratily. Všechny oči byly upřené na pět medvědů, kteří zrovna
hráli kolo, kolo mlýnské se svým trenérem.

„Lehnout!“ poručil krotitel v okamžiku, kdy děvčata opouštěla stan.

„Bylo to senzační!“ řekla Janet cestou ke kolům. „Kde mám kolo? Jo, tady je.“

Naskočily na kola a vyjely. Měsíc jasně osvětloval cestu před nimi. Ve škole byly za chvilku. Uložily
kola zpátky do kůlny, jak nejtišeji dovedly, a potom se s tlukoucím srdcem plížily ke skleníku.

Byly rozčilené a nervózní. Kdyby je tak chytili! To by bylo strašné. Ale nikdo nebyl v dohledu. Z okna
východního křídla, kde byly ložnice učitelek, se linulo slabé světlo. Bylo jedenáct a všechny dívky i
většina učitelek už spaly.

Hledaly žebřík. Byly tam dva, jeden krátký a druhý dlouhý. Janet vzala ten kratší.

„Myslím, že tenhle bude stačit,“ řekla. Společnými silami přistavily žebřík k oknům své ložnice
osvětlovaným měsíčním světlem. Držely se ve stínu a chovaly se, jak nejtišeji dovedly.

Přiložily žebřík ke zdi a snažily se nezpůsobit žádný hluk. Ale ouvej, žebřík nedosáhl až k oknům.

„Sakra!“ zaklela Janet potichu. „Tak se na to podívejte! Bylo by příliš nebezpečné natahovat se do
okna z poslední příčky. Je to přece jen pořádný kus. No, co se dá dělat, musíme dojít pro ten druhý.
Ten je dlouhý dost, aby dosáhl až na střechu!“

Odnesly krátký žebřík na místo a potichu ho položily na zem. Ale potom zjistily, že velký žebřík prostě
neuzdvihnou! Byl příliš těžký a dva tři zahradníci s ním měli co dělat. Čtyřem dívkám se sotva podařilo
s ním pohnout, natož aby ho dokázaly opřít o zeď.

Stály v měsíční světle a vyděšeně se po sobě dívaly. „A co teď?“ zeptala se Isabela rozechvělým
hlasem. „Nemůžeme přece stát celou noc venku.“

„To víš, že ne, ty hloupá,“ ušklíbla se Janet. „Zkusíme všechny dveře, třeba budou některé odemčené.
Pohyb!“

Tak se plížily kolem budovy a zkoušely dveře. Zbytečně. Uklízečky dělaly svou práci dobře!

Kathleen se rozbrečela. Nechtěla být chycena při porušování řádu, protože se moc snažila, aby byla u
slečny Theobaldy zapsaná co nejlíp, dokud se úplně nezapomene na její poklesek. A potloukat se
venku, zatímco ostatní spí, patřilo rozhodně k tomu nejhoršímu.

„Ráno nás tu můžou najít,“ šeptala. „A určitě smrtelně nastydneme, jestli tu zůstanem.“

„Zmlkni a nechovej se jako mimino,“ vyštěkla Janet.

„Já vím, co uděláme! Budeme házet malé kamínky na okno ložnice!“ navrhla Pat. „Uvnitř to bude
slyšet a třeba se některá z děvčat vzbudí. Mohla by seběhnout dolů a odemknout jedny dveře.“

„To je dobrý nápad!“ řekla Janet. „Jdeme sbírat kamínky, honem!“

Měly jich za chvíli plné hrsti a házely je do oken. Jenomže Kathleen se to nějak vymklo z ruky a trefila
špatné okno - byla to zrovna Mam‘zellina ložnice. A ta se samozřejmě vzbudila!
„Rychle! Zpátky do stínu!“ sykla Janet naléhavě. „Pitomče, hodilas to Mam‘zelle do okna!“

Z okna se vyklonila velká, tmavá Mam‘zellina hlava. Zaslechly, jak si něco pro sebe mumlá. Schovaly
se za roh a málem ani nedýchaly hrůzou, že je Mam‘zelle zahlédla. Ale neviděla nic. Zmateně se
vrátila do postele. Dívky stály ještě pět minut bez pohnutí a pak začaly šeptat.

„To je strašný! Vážně hrozný! Co budeme dělat?“

„Kéž bysme do žádného cirkusu vůbec nechodily!“

„Je mi taková zima, že cvakám zubama.“

Najednou zmáčkla Pat Isabele ruku a naléhavě zašeptala: „Podívejte, podívejte, nekouká někdo z
našeho okna?“

Všechny vzhlédly a byly si jisté, že se v okně objevila něčí hlava. Pat vyklouzla ze stínu a postavila se
do měsíčního světla. Shora k ní dolehl Hilaryin šepot.

„Pat? Kde jste tak dlouho? Kde máš ostatní?“

„Tady,“ zašeptala Pat. „Máme problémy se žebříkama. Otevři nám boční vchod a pusť nás rychle
dovnitř, Hilary. Je nám hrozná zima.“

Hilary přikývla a zmizela. O minutku později už dívky slyšely klíč v zámku dveří a Hilary otevřela.
Vklouzly dovnitř a Hilary zase dobře pozamykala.

Po schodech nahoru šly jako myšky. V pokoji klesly na Janetinu postel a úlevou se začaly hihňat, celé
šťastné, že jsou bezpečně zpátky.

Vyprávěly Hilary, co všechno se seběhlo. Doris se vzbudila a přidala se k nim. Čtyři záškolačky se teď
cítily mnohem líp a začaly se chlubit, jak všechno provedly.

„Slyšelas kamínky, co jsme házely do okna?“ zeptala se Janet Hilary. „Proč jsi vykoukla ven? Člověče,
byla jsem tak ráda, že slyším tvůj hlas.“

„Vaše kamínky spadly na zem!“ řekla Hilary se smíchem, „Okno bylo pootevřené. Nechala jsem to tak
kvůli vám, až polezete dovnitř. Když začaly kamínky padat na podlahu, vzbudilo mě to. Nejdřív jsem
nevěděla, odkud ten zvuk pochází, ale pak jsem si všimla, že sem něco lítá oknem. Zítra ráno to
musíme zamést.“

Janet zívla.

„Jsem tak unavená. Ten cirkus byl báječný. Je mi líto, žes to neviděla, Hilary.“

„Mně taky,“ řekla Hilary. „Propána, převlékněte se už. A hlavně nedělejte rámus! Nezapomínejte, že
Mam’zelle má pokoj přímo nad náma.

„To my dobře víme!“ uchechtla se Pat a vzpomněla si na Mam’zelinu tmavou hlavu v okně. „Kde
mám noční košili? Sakra, kam se poděla?“

„V mojí posteli ji nenajdeš, ty hloupá,“ smála se Isabela, která už byla převlečená a měla na sobě
župan. „Máš to popletený. Tvoje postel je támhle a košili máš pod polštářem.“

„No jo,“ zívla Pat. „Nejradši bych spala v šatech.“

Za chvíli se v ložnici rozhostilo ticho a všechny dívky usnuly. Čtyři záškolačky klidně oddechovaly a
netušily, co je čeká zítra.
VELKÉ ZKLAMÁNÍ

Ráno byly ty čtyři pořádně ospalé, a když se ozval budíček, ani jedné se nechtělo z postele.

„Hej, Janet! Kathleen! Nechtěly byste se hýbat?“ křičela Hilary. „Přijdete pozdě. Podívejte se na ty
líný dvojčata, ještě ani neotevřely oči!“

„Jen ještě pět minutek,“ zaprosila rozespale Pat.

Ale pět minut se protáhlo na deset a ty čtyři pořád nevstávaly. Hilary mrkla na Doris, přiblížily se
nenápadně k jejich postelím a prudce z nich stáhly přikrývky a odhodily je na zem.

„Ááááách!“ úpěly záškolačky, neboť bylo opravdu chladné ráno. „Vy protivy!“

„Tak honem, vstávat, nebo se dostanete do nepříjemností,“ varovala je Hilary. A tak vylezly z postele
a začaly se hodně pomalu oblékat, od samého zívání si přitom div neroztrhly pusu. Trochu je
vzpružilo, když se ostatní začaly vyptávat, co se minulou noc dělo. Připadaly si jako hrdinky, když
vyprávěly o svém dobrodružství.

„Nevím, jak přežiju dnešní vyučování,“ kňourala Janet. „Ach bože, Robertsová mě určitě vytáhne z
algebry! Jsem na ní tupá i normálně, a nedovedu si představit, jak to zvládnu dneska. Snad bude mít
aspoň dobrou náladu.

Studentky odešly do třídy a sedly si na svá místa. Janet vytáhla učebnici algebry a rychle přejížděla
očima poslední kapitolu, ze které měla být zkoušená. Připadalo jí, že úplně všechno zapomněla. Ale
bylo to hlavně proto, že tak málo spala.

„Už jde!“ sykla Doris, která hlídala u dveří. Dívky vstaly. Učitelka Robertsová vešla. Panečku, jak je
tohle možné! Vypadala potěšené, a oči jí tak zářily, že byla hned krásnější.

„Posaďte se, dívky,“ a studentky ji poslechly a jenom se divily, z čeho asi má takovou radost. To se jim
tolik povedla písemka, nebo co?

„Děvčata,“ řekla třídní, „dnes ráno mi něco moc vylepšilo náladu. Zjistila jsem, že okno nerozbila
žádná z vás!“

Dívky na ni jen užasle hleděly. Třídní učitelka rozdávala úsměvy na všechny strany.

„Byla to jedna z druhého ročníku. Míček jí vyklouzl, a když za ním běžela ve snaze zachytit ho, odrazil
se a rozbil okno.“

„Ale proč se nepřiznala?“ křičela rozhněvaně Hilary. „To od ní bylo děsně podlé! Přišly jsme kvůli ní
včera o cirkus.“

„Počkej,“ mírnila ji učitelka. „Tou dívkou je Queenie Hobartová, která, jak jistě všechny víte, je s
ošklivou chřipkou na marodce. Když se to stalo, byla opravdu vyděšená, ale po skončení dopoledního
vyučování se chtěla přiznat. Během dopoledne se jí však udělalo nevolno a musela hned na marodku,
a taky byla opravdu několik dní dost nemocná. Dnes už je jí lépe a slečna Jenksová ji šla navštívit.“

„A pak se přiznala?“ zeptala se Janet.

„Kolegyně Jenksová jí vyprávěla, jak byly s druhým ročníkem včera v cirkuse, a první ročník že to měl
zakázáno. A Queenie se jí zeptala proč. Když slyšela, že jste byly kvůli ní všechny potrestané, strašně ji
to rozrušilo a začala plakat. Ovšemže slečně Jenksové všechno řekla a ta to zase šla rychle říct mně.’

„Já jsem tak ráda, že to nebyl nikdo z naší třídy,“ zvolala procítěně Hilary. „Nemohla jsem snést
pomyšlení, že by některá z nás byla takový zbabělec.“

„Ani já jsem tomu nemohla uvěřit,“ přiznala se učitelka. „Myslím, že vás znám dost dobře. A třebaže
jste někdy pořádně hloupé, občas budíte pohoršení a tropíte neplechu, nedovedu si představit, že by
některá z vás byla zbabělá.“

Po celou dobu se třídní usmívala a třída spolu s ní taky. Strašně se jim všem ulevilo.

„Mohly bysme teď přece jen jít do cirkusu?“ zeptala se Hilary. „Ještě pořád tu je, až do zítřka.“

„Samozřejmě,“ souhlasila hned učitelka. „Slečna Theobalda říkala, že můžete jít zítra. A jako
odškodnění za podezření vás nejdřív ve městě vezmu na opravdu dobrý čaj! Co vy na to?“

Děvčatům se nápad okamžitě zalíbil. Volaly „Ach“ a „Óch!“ a chytaly se za ruce a vypadaly nadšeně.
Nejdřív čaj - vážně skvělý, a potom cirkus! Co víc si můžou přát? Mají štěstí, že se Queenie přiznala
ještě včas.

Ale čtyři z nich se moc dobře necítily. Byla to dvojčata, Kathleen a Janet. Zahrály si na záškoláky a
představení už viděly! Dívaly se provinile po sobě. Proč jenom nepočkaly?

Později kvůli tomu zašly za Hilary.

„Hilary, cítíme se strašně. Myslíš, že bychom zítra měly jít taky?“ zeptala se Pat.

„No, a když ne, jakou výmluvu si vymyslíte?“ zaskočila je Hilary svou otázkou. „Já bych řekla, abyste
nikam nechodily. Už jste se pobavily, i když za cenu porušení řádu. Ovšem ten porušujeme občas
každá, a já vás za to odsuzovat nemůžu. Ale pravda je, že by nebylo spravedlivé, abyste si užily
dvakrát. To je jenom můj názor a všechno záleží na vás. Ale když půjdete za Robertsovou a řeknete jí,
proč nechcete jít, dostanete se do prvotřídního průšvihu.“

„Mohly bysme říct, že nám není dobře,“ navrhovala Isabela. „Já se dneska doopravdy nějak necítím.
Taky proto, že jsme tak málo spaly.“

„Dobrá, řekni to tak zítra,“ souhlasila Hilary. „Ale povím vám, že to je smůla. Připravíte se o báječný
čaj, a každý ví, že sobotní představení bývá nejlepší ze všech.“

„Kéž bysme nebyly tak netrpělivé,“ posteskla si Kathleen. „Tak ráda bych zítra šla.“

Všechny čtyři posmutněly. Už zase to spolu probíraly. „Ale co, půjdem na to znovu!“ řekla Janet. A
pak zase změnila názor. „Ne, to nejde. Připadala bych si nečestně. A ostatní by si to o nás myslely
taky.“

„Jenom doufám, že nás Robertsová nepošle pro tu odpornou medicínu k hospodářce, až jí řekneme,
že nám je špatně,“ bála se už dopředu Kathleen. Jen zaslechla slovo medicína, stal se z ní dokonalý
zbabělec.

Ale druhý den už bylo docela zbytečné přemýšlet, nač by se vymluvily, protože všechny čtyři dostaly
pořádnou rýmu! Určitě jí chytily v noci, jak postávaly tak dlouho pod oknem - a teď pěkně kýchaly a
kašlaly!
Učitelka Robertsová si toho okamžitě všimla. „Pro vás bude lepší strávit den v posteli,“ navrhovala.
„Vypadá to na chřipku. Běžte požádat paní hospodářku o teploměry. Všechny čtyři a okamžitě! Kde
jste jen mohly tak nastydnout?“

Na tuhle otázku žádnou odpověď nedostala. Vydaly se za hospodářkou plné smutku a lítosti. Kathleen
měla teplotu, a protože si hospodářka nebyla jistá, že se z toho všeho nevyklube chřipka, poslala je
pěkně do postele. Dala každé pořádnou dávku ze své obrovské láhve a nechala je na ošetřovně.

„Aáá… hepčík,“ kýchla Kathleen. „Jejda, my jsme přece husy, takhle se nastudit. Nesnáším chřipku.“

„A přijdeme o čaj,“ udělala Pat smutný kukuč. „Hilary říkala, že slečna Robertsová slibovala, jak si dají
k čaji ty čokoládové zákusky, co tak milujeme.“

„Nářky nám teď nepomůžou!“ přerušila jejich lkaní Isabela realisticky. „Zavinily jsme si to samy. A teď
zmlkněte, chci si číst!“

V pět hodin vyrazil první ročník společně se svou třídní na báječný čaj. Učitelka Robertsová nechala
čtyři ty vynikající koláčky zabalit pro dívky na marodce.

„Myslím, že z toho musí být celé pryč,“ řekla potom učitelka Hilary. „A přitom si ani trochu
nepostěžovaly!“

Na to Hilary nic neříkala. Kdyby slečna Robertsová tušila pravou příčinu jejich nachlazení, tak ji to
porazí! Ovšem Hilary je tou poslední, která by něco takového vykládala.

Bylo to nejkrásnější představení ze všech - a ještě k tomu směly jít dívky za manéž a vidět tak
účinkující za oponou. Šimpanz Sammy měl ohromnou radost, když si s ním potřásaly rukama.
Velikánský slon Jumbo foukl Hilary na krk, až jí vlály lokny jako ve větru! Lota každé z nich dovolila,
aby si pohladila jejího překrásného koně. Zkrátka všechno bylo úžasné, dívky se vrátily unavené, ale
šťastné a upovídané.

Třídní učitelka zaskočila za čtyřmi záškolačkami na marodku, podívat se, jestli už spí. Hospodářka jim
právě přišla zhasnout.

„Už je jim mnohem líp,“ oznámila jí. „Kathleen klesla teplota. Mají jen silnou rýmu, to je všechno. A
protože je zítra neděle, necháme je ještě celý den v posteli.“

„Přinesla jsme jim čokoládové zákusky, které jsme si daly k čaji,“ řekla třídní. „Myslím, že by si je měly
nechat na ráno.“

„Ale jen ať si je dají, jestli na ně mají chuť. To jim břicho neprovrtá,“ usmála se hospodářka.

„Všechny čtyři na ně dostaly samozřejmě v tu ránu chuť a posadily se. Pomyslely si, jak je od slečny
Robertsové hezké, že na ně nezapomněla. Cpaly se zákusky a poslouchaly její vyprávění, co se dělo v
cirkuse.

„Nemyslíte, že šimpanz Sammy byl rozkošný, když se sám převlékl do pyžama a lehl si do postele?“
vypadlo z Kathleen. Ani si neuvědomila, co to na sebe prozrazuje. Třídní na ni překvapeně vykulila oči.

„Kathleen to viděla ve městě na plakátech,“ zachraňovala Pat, co se dalo, a zakoulela na Kathleen

zlostně očima.

„Myslím, že je nejvyšší čas, aby se děvčata uložila ke spánku, slečno Robertsová,“ řekla hospodářka,
která přišla v pravou chvíli. Třídní popřála dívkám dobrou noc a odešla. Dívky si lehly, hospodářka
rychle prošla pokoj a zhasla.
„Bože, ty jsi blbá, Kathleen!“ vyhrkla Janet. „Málem jsi nás prozradila.“

„Promiňte,“ zamumlala Kathleen ospale. „Úplně jsem zapomněla.“

„Už přestaňte s tím povídáním,“ strčila hospodářka hlavu do dveří. „Ještě slovo a dám každé sklenku
té nejodpornější medicíny!“

Tak po tomhle už bylo opravdu ticho!

HÁDKA

Týdny utíkaly jeden za druhým a za chvíli byla polovina semestru pryč. Za dvojčaty přijela maminka a
vzala je na celodenní vyjížďku autem. Byla moc ráda, že je vidí spokojené.

„Nu, jakpak jste se zabydlely?“ ptala se jich, když se přivítaly. „Myslím, že vám St Clare nakonec
nepřipadá tak špatná, jak jste si myslely!“

Sestry se začervenaly. „Není to tak zlé,“ řekla Pat.

„Docela to ujde,“ přidala se Isabela. Matka se pro sebe usmála. Znala svoje dvojčata dobře. Věděla,
že těmi několika slovy jí sdělily, že se jim v St Clare líbí a jsou šťastné.

Každý týden tu mají lakrosový zápas. Někdy si v těch důležitějších taky zahrají, jindy se dostanou jen
do slabšího týmu. Zvykly si chodit na všechny zápasy vyšších ročníků a s potěšením je sledovaly.
Belindu Towersovou považovaly za bezva hráčku. Byla rychlá jako vítr a dovedla úžasně chytat.

„Vzpomínáš, jak jsme k ní na začátku byly drzé?“ zeptala se Pat. „Ani nevím, jak jsme si to mohly
dovolit!“

„Byly jsme pěkné hlupačky,“ přizvukovala Isabela. „Fakt, já nevím, jak to s náma mohly ostatní
vydržet!“

„No, ale jednu osobu nemůžu vystát já!“ přiznala se Pat. „A to je Sheila Naylorová. Co to s ní je? Je tak
strašně zpupná a domýšlivá - a dokáže mluvit jenom o jejich nádherném domě se spoustou
služebnictva a svých koních, a taky o tom, že mají tři auťáky. Neustále se dere do popředí a vnucuje
druhým svoje názory, které stejně nemají cenu zlámané grešle!“

Každopádně připadala Sheila všem příliš přepjatá. Dělala všechno možné, aby ovlivnila ostatní, hlavně
aby ji považovaly za jedinečnou. Přitom to byla obyčejná, spíš jednoduchá dívka, s nepříliš vybranými
způsoby, a ani její vyjadřování nebylo z nejlepších. Měla pěkné oblečení a pokud se jí zachtělo koupit
si něco nového, příliš dlouho to neodkládala. Ovšem vlasy si pořádně vykartáčovat nedokázala, a
jestliže měla příležitost zapomenout si umýt krk, můžete vzít jed na to, že to moc ráda udělala!

Nejméně trpělivosti ze všech s ní měla Janet. Nesnášela domýšlivost a ješitnost a k tomu ji Sheila
provokovala svýma řečma. Janet ji prostě nemohla vystát. Sheila to cítila a klidila se jí z cesty.

Jednou odpoledne, zrovna před čajem, se první ročník bavil ve společenské místnosti. Pat
obsluhovala gramofon a právě tam strkala jednu desku už počtvrté. Janet koukala do prázdna.
„Prokristapána! Snažíš se to naučit nazpamět, Pat? Vyndej jí a zahoď do koše! Jestli to uslyším ještě
jednou, začnu řvát!

„Neměla by jsi takhle mluvit,“ začala Sheila afektovaně roztomilým hlasem, a Janet vztekle praštila
knihou o zem.

„Poslechněte si Sheilu! ,Neměla by jsi!’“ parodovala její výslovnost. „Hele, Sheilo, kam na to chodíš?
To ses ještě doteďka nenaučila, že inteligentní lidi neříkaj ,Nemělo by jse’! Můj bože, vykládáš o
služebnictvu a vašich rolls-roycech, o všech těch koních, co máte, a taky o jezeře a bůhví o čem ještě -
a přitom mluvíš jako dcera metaře!“

Sheila strašné zbledla. Pat tam rychle dala jinou desku. Janet zvedla knihu, ještě pořád v ráži, ale
trochu se už styděla. Kdyby na to Sheila nereagovala, mohlo to tak zůstal. Ale po chvíli se jí vrátil hlas
a pronesla na Janetinu adresu:

„Jsem si jistá, kdyby naši věděli, že budu pod jednou střechou s takovýma, jako jseš ty, nikdy by mě
do St Clare neposlali,“ začala. „Nemáš vůbec žádné způsoby, ty… „

„Způsoby! Ty mluvíš o způsobech!“ vzteklala se Janet a opět praštila knihou o zem. „Dobré nebe! A co
tvoje způsoby, to by mě teda zajímalo! Kritizovat druhé budeš moct, až se naučíš mýt si krk a česat si
vlasy, a taky slušně jíst vidličkou a nožem! A to si dovoluješ povyšovat se nad ostatní. Fuj!“

Janet vypochodovala z pokoje. Sheila seděla bez hnutí a byla čím dál bledší. Dvojčata na ni pohlédla a
Pat vložila do gramofonu další desku. To byla ale ošklivá hádka!

Po chvilce Sheila odešla. Pat vypnula gramofon. „Nezdá se ti, že vypadala zle?“ zeptala se Isabely.
„Kéž by to Janet raději neříkala. Je to sice pravda a mezi sebou si to říkáme už dávno, ale takhle to na
ní vychrlit, to je přece jen moc.“

„No jo, ale částečně si za to může Sheila sama,“ řekla Hilary. „Kdyby se nechovala tak nemožně a
nedělala ze sebe něco víc, než je, přehlédly bychom ty hlouposti, které říká a dělá. Tím chci říct, že
když někdo vypráví o miliónu různých koupelen - růžové, modré, zelené, žluté a lila, a přitom ho
nezajímá, jestli má umytý krk, tak to ostatním připadá divné, ne?“

„To jo. Je s těma svýma koupelnama směšná!“ přikývla Isabela. „Ona je vůbec směšná. Je to jediná
dívka ze třídy, ve které se opravdu nevyznám. To znamená, že nevím, jestli je šlechetná nebo podlá,
laskavá nebo nepříjemná, čestná nebo ne; pravdomluvná nebo prolhaná, veselá nebo vážná - protože
ona vždycky něco předstírá, dokonce i sama sobě. Dělá se zkrátka jiná, než ve skutečnosti je. Chce se
každému zavděčit.“

„To si nemyslím,“ odporovala Hilary, která už byla tím vším unavená. „Já jsem vážně přesvědčená, že
je praštěná.“

Sheila se neukázala ani u odpoledního čaje, ale nikomu nechyběla. Když potom nepřišla do třídy ani k
přípravě na druhý den, poslala učitelka Robertsová Pat, aby ji našla. Pat obešla všechny místnosti a
nakonec ji našla v malém hudebním salónku.

„Sheilo! Co tady, prosím tě, děláš?“ zeptala se Pal. „Copak jsi zapomněla, že je příprava?“

Sheila seděla nehybně a neodpovídala. Pat se na ni zadívala zblízka. Vypadala nemocně.

„Je ti špatně?“ zeptala se jí. „Půjdu s tebou za hospodářkou, jestli chceš. Co je s tebou?“

„Nic.“
„Tak proč tady sedíš sama a v takové zimě? Nebuď hloupá. Jestli ti nic není, tak pojď na přípravu.
Robertsová má o tebe starost,“

„Nikam nepůjdu. Po tom, co řekla Janet, se nikomu nemůžu podívat do očí.“

„Hele, vážně! Klidně se na Janet vykašli! Vždyť víš, jak má nabroušený jazyk a říká kolikrát věci, které
tak ani nemyslí. Teď už o tom určitě neví. Pojď!“

„Neříká nic, co by si nemyslela. To je to.“ Sheila byla pořád nepřirozeně klidná. „Říká to, co si mysli!
Ach, jak já ji nenávidím!“

„Ale to přece nemůžeš! Janet je sice hrozně horkokrevná a netrpělivá, ale na druhou stranu je taky
laskavá. Nechtěla ti doopravdy ublížit. Hele, mně se zdá, že ti není dobře. Pojď se mnou za
hospodářkou, třeba máš teplotu.“

„Nech mě samotnou!“ trvala na svém Sheila. Tak Pat bezmocně odešla, ale měla přitom o Sheilu
obavy. Je to smůla, že si Janet pustila pusu na špacír a povídala ty hrozné věci. Pat si dovedla
představit, jak by se cítila ona, kdyby se do ní někdo takhle obul před ostatními. Nevěděla, co má
dělat. Co řekne slečně Robertsové?

Na cestě do třídy míjela Atamančinu studovnu. Dveře byly pootevřené a Pat zahlédla hlavu Winifred
Jamesové skloněnou nad učebnicí. Váhala chvilku přede dveřmi, než se rozhodla.

Nemůže třídní říct o té hádce. Ale mohla by to svěřit Winifred? Něco pro Sheilu musí udělat, ale neví
co. Zaklepala na dveře.

„Dál,“ ozvala se Winifred a pozdvihla vážnou tvář, aby se podívala, kdo to přichází.

„Ahoj. Děje se něco?“ zeptala se. „Nemělas být na přípravě?“

„Ano, měla,“ řekla Pat. „Ale slečna Robertsová mě poslala, abych někoho našla. A já si teď o to děvče
dělám starosti, Winifred. Jenomže to nemůžu jen tak jednoduše říct učitelce. Mohla bych se ti
svěřit?“

„Samozřejmě,“ řekla Winifred. „Ovšem, pokud to nebudou báchorky, Patricie.“

„Jistěže ne!“ spěchala ji ujistit Pat. „To nemám ve zvyku. Ale vzpomněla jsem si, že jste ze stejného
města, takže mě napadlo, že bys mohla trochu pomoct.“

„To zní opravdu záhadně. Oč jde?“

Potom jí Pat všechno vyprávěla.

„A Sheila teď vypadá nějak divně, jako by byla nemocná. Bojím se, že to bere hůř než jen jako
hloupou hádku.“ Winifred ji pozorně vyslechla.

„Jsem ráda, žes přišla za mnou,“ řekla posléze. „Myslím, že jí budu moct trochu pomoct, protože
znám Sheilinu minulost. Ty jsi citlivá osoba, Pat, proto ti něco z toho povím. A třeba pak spolu
přijdeme na to, jak bychom jí pomohly.“

„To doufám. Nemám ji ráda, Winifred - vlastně ji ani neznám, protože se neustále schovává za tu svoji
masku, jestli chápeš, co tím chci říct. Ale je strašně nešťastná, a já se na to nemůžu dívat.“

„Sheilini rodiče byli dřív velmi chudí,“ řekla Winifred. „Její matka je dcerou našeho zahradníka. Její
otec si pořídil takový venkovský krámek. Měl obrovské štěstí a nadělal velké peníze, takže se
najednou vyšvihli nahoru. Teď mají nádherný dům - spíš sídlo, pánbůhví kolik služebnictva a aut, a
Sheilu posílají do těch nejlepších škol, protože z ní chtějí mít dámu.“

„Ach, tak je to tedy,“ vydechla Pat a mnoho věcí jí začalo být jasnějších. „Tak proto chudák Sheila
neustále něco předstírá! Je nafoukaná a arogantní, a předvádí se, protože se bojí, že by pro nás
nebyla dost dobrá kamarádka. Má strach, že bychom nad ní ohrnovaly nos.“

„Ano. Její hloupé vytahování je jenom takový druh kouřové clony,“ přitakala Winifred. „A teď vidíš, co
z toho vzešlo. Janet odfoukla dým a vytáhla na světlo přesně to, co se Sheila snaží tak pečlivě skrývat -
způsoby a vyjadřování, kterým se naučila ještě jako dítě.“

„Ale to předstírání bylo od Sheily strašně hloupé!“ zvolala Pat „Kdyby nám na rovinu řekla, že její
rodiče přišli k balíku peněz a ona že je ráda, když může chodit do St Clare a tak, měly bychom ji za to
určitě rády. Ale ta komedie a přetvářka! Čestně, Winifred, to je hrozné.“

„Když někdo cítí, že není tak chytrý nebo tak dobrý anebo nemá tak dobrý původ jako ostatní,
obvykle se chová přesně takhle a skutečné pocity ukrývá ve svém nitru,“ snažila se Winifred vysvětlit
to Pat co nejlépe. „Nám nezbývá než je politovat a snažit se jim pomoct.“

„Dobrá, a jak já můžu pomoct Sheile? Já vážně nevím jak.“ „Zajdu za ní sama,“ zvedla se Winifred.
„Jediné, co chci od tebe a Isabely je, abyste se k ní v příštích týdnech chovaly mile a neposmívaly se jí
a tak. Když teď Janet strhla zeď, kterou kolem sebe Sheila na obranu vybudovala, bude potřebovat
trochu přátelství a pochopení. Jestli v sobě má špetku zdravého selského rozumu, tak chytí druhý
dech. A vy budete mít příležitost poznat ji takovou, jaká ve skutečnosti je. Ale dejte jí, prosím vás, tu
šanci.“

„Na mě se můžeš spolehnout. Moc ti děkuju, Winifred. Vrátím se teď zpátky na přípravu.“

Co Winifred Sheile řekla, se dvojčata nikdy nedověděla. Jisté je, že se jí podařilo vyvést děvče ze
stresu. Sheila ještě téhož večera přišla do společenské místnosti, celá bledá a nervózní, a pohledem
se vyhýbala ostatním. Ale Pat se na ni hned obrátila.

„Sheilo, prosím tě, ukaž mi, kde tady při pletení dělám chybu. Tobě to tak jde, a já jsem taková
motalka. Podívej, spletla jsem to až tady, nebo to bylo tohle?“

Sheila se s povděkem připojila k Pat a hned našla místo, kde udělala chybu. Nato ji zavolala Isabela.

„Hej, Sheilo, půjčila bys mi barvy? Já nevím, kam jsem ty svoje dala.“

„Jo, jasně.“ Souhlasila ochotně Sheila a vydala se pro ně.

Hned jak odešla z místnosti, zvedla Janet hlavu.

„K čemu ten nenadálý projev přátelství naší nafoukané Sheile?“

„Musíme trochu vyžehlit, cos provedla,“ podívala se na ni Pat. „Dej jí šanci, Janet. Dotkla ses jejího
nejbolavějšího místa.“

„Dobře jí tak,“ odsekla Janet. „Však si to zasloužila.“

„Tak už se stalo,“ řekla Pat smířlivě. „A teď jí dej příležitost. Nebuď zlá, Janet.“

„To nejsem. Já svých slov lituju, i když o tom nevíte. Tak dobrá, pokusím se něco udělat. Ale
nečekejte, že se omluvím. Kdybych to udělala, bude zase na koni a všechno by začlo nanovo. Ale
můžu jí naznačit, že mě to mrzí.“
„Lepší něco než nic,“ pokrčila rameny Isabela. „Pozor, už jde!“

Sheila přinesla barvy.

„Díky,“ řekla Isabela. „Jé, to je krásná krabička!“

Jindy by se Sheila začala hned chlubit a všem by oznámila, co to stálo, ale dneska nic takového
neudělala. Janet na ni vrhla rychlý pohled a všimla si, že je pořád ještě hodně bledá. Janet byla v jádru
dobrák, navzdory ostrému jazyku i horkokrevné povaze. Sundala z police balíček s karamelami a
nechala je kolovat. Sheila čekala, že ji vynechá a raději se dívala vedle.

„Vem si taky, Sheilo,“ nabídla jí Janet příjemným, jasným hlasem. Sheila se na ni podívala a zaváhala.
Ještě pořád se na ni zlobila. Ale Janetiny hnědé oči byly mírné a přátelské, a Sheila si uvědomila, že ji
tím žádá o mír. Překonala své pocity a vztáhla ruku po karamele.

„Díky, Janet,“ řekla, ještě pořád rozechvělým hlasem. A pak se mezi děvčaty rozpoutala diskuse o hře,
kterou připravují na vánoce. Sheile se přitom podařilo zapomenout na nepříjemnou hádku. Cucala
karamelu a cítila se o něco šťastnější.

Později, když už ležela v posteli, o všem do hloubky přemýšlela. Neměla se vytahovat, ale dělala to
jedině proto, že si před ostatními připadala méněcenná a chtěla to co nejlépe zakrýt. A spolužačky to
po celou dobu věděly a tajně se jí posmívaly. Ale kdyby jí teď aspoň nedaly nic najevo a chovaly se
přátelsky, ráda na všechno zapomene. Nebyla bůhvíjak statečná ani citlivá, ale této noci se jí obojího
dostávalo v dost velké míře, aby si uvědomila že peníze, auťáky ani služebnictvo nejsou v životě to
nejdůležitější. Důležité bylo její vlastní já.

A teď udělám to, co mi radila Winifred - ukážu holkám, jaká ve skutečnosti jsem, pomyslela si ubohá
Sheila a otočila se na druhý bok. Ne že bych byla o tolik jiná, ale každopádně budu o něco lepší, než
jak jsem se tu ten rok předváděla.

A tím byl konec se Sheilinou nafoukaností a nepříjemnými způsoby. Ostatní dívky následovaly
příkladu, který jim dala dvojčata a Janet, a daly Sheile šanci. Chopila se nové příležitosti a třebaže v
sobě měla ještě obavu, že není taková, jak by si sama přála, vyklubala se z ní rozhodně příjemnější
dívka, než byla ta předešlá. Postupem času se stala zase sama sebou a děvčata s ní začala kamarádit.

„Odteďka dám druhým vždycky příležitost,“ oznámila Pat Isabele. „Podívej na Kathleen, jaká je to
bezva holka! A Sheila už je taky jiná, než byla předtím.“

„No, no,“ řekla Janet, která je poslouchala. „Mám takový dojem, že vy jste od nás taky dostaly šanci!
Je jen správné, abyste ji teď poskytly taky druhým! Pane bože, když si vzpomenu, jak jste byly
protivné, to vám teda povím! Ale teď nejste nejhorší. Ve skutečnosti jste vlastně docela snesitelné.“

Pat s Isabelou popadly polštáře a vrhly se na prostořekou Janet. S výskotem a hihňáním se pokoušela
utéct, ale mslitelky byly nemilosrdné.

„Jenom tobě žádnou šanci nedáme, ty skřítku!“ chichotala se Isabela. „Ty si žádnou ani nezasloužíš!
Au, přestaň štípat, surovče.“

„Dobrá, ale slezte z mojí postele,“ lapala Janet po dechu. „Počkejte, až já se chopím zbraně!“

Ale na to nečekaly. Rozeběhly se do tělocvičny s Janet v patách a narážely přitom do dívek, které jim
stály v cestě.

„Tyhle prvačky!“ ohrnula Tessie pohoršené nos. „No fakt, podle toho, jak se chovaj, by patřily do
jeslí!“
ŠANCE PRO SHEILU

Do konce zimního semestru už zbývaly pouhé čtyři týdny. Děvčata byla zaneprázdněná nacvičováním
her, písní a scének, které připravovala na konec semestru. První ročník měl hrát pod vedením slečny
Kennedyové historické drama a moc se jim to zamlouvalo.

Hru učitelka Kennedyová napsala s pomocí děvčat a vůbec pomáhala, jak se dalo. Učitelka šití
Rossová pomohla dívkám s kostýmy. Byla to vážně legrace.

„Víte, že ta Kenny je vlastně správná?“ prohlásila Pat, která se šprtala svoji úlohu. „Je to zvláštní, ale
teď už nemám v jejích hodinách na legrácky ani pomyšlení. Bude to asi proto, že jsme všechny tak
zaujaté tím divadlem.“

„Oj, kéž by mě taky tak zajímala hra zvaná francouzština!“ vzdychala Doris, jejíž francouzská
výslovnost doháněla Mam‘zelle k šílenství. „Já prostě nedokážu ráčkovat tak, jako většina z vás. R-r-r-
r-r!“

Všechny rozesmála její snaha vyslovit er jako Francouzka, Doris neměla sluch ani pro muziku, ani pro
jazyky a z toho byla zoufalá nejenom Mam’zelle, ale i učitelka hudby. Ale zato byla vynikající
tanečnice a se svým smyslem pro humor obšťastňovala třídu několikrát denně.

Příprava na vánoční vystoupení byla zkrátka bezva. Každá třída si chystala něco jiného, a nastával
mezi nimi boj o tělocvičnu, kde všechno nacvičovaly. Učitelka tělocviku Thomasová sténala, že ji
využívají ke všemu jinému, jenom ne k tomu, k čemu je určena.

Samozřejmě že i nadále probíhalo vyučování jako obvykle a třídní Robertsová nepřipustila žádné
změny. Moc se na Pat rozzlobila, když ji nachytala, jak se tajně učí svoji roli, místo aby věnovala
pozornost probírané gramatice.

Pat si úlohu pečlivě vypsala do gramatické knížky. Měla dobrou roli a snažila se, aby si na odpolední
zkoušce neudělala ostudu.

Mám takový dojem, Pat, že máš knihu otevřenou na špatné stránce,“ ozvala se nečekaně učitelka.
„Přines mi ji.“

Pat zrudla. Když vstávala, upustila knihu na zem, aby se zavřela a doufala, že si třídní ničeho
nevšimne. Ale to se zmýlila, samozřejmě. Její bystré oči nic nepřehlédly!

„No, to jsem si mohla myslet,“ říkala třídní suše a poklepávala prstem na text. „Kdypak máte
zkoušku?“

„Dnes odpoledne, slečno Robertsová,“ odpověděla Pat.

„Takže místo toho se budeš učit pravidla pravopisu,“ rozhodla učitelka. „Připadá mi to absolutně
spravedlivé a doufám, že tobě také, uvážíme-li, že ses při hodině gramatiky věnovala učení role.“

Pat na ni zdrceně pohlédla.

„Ach slečno Robertsová! Prosím vás, ne! Mám důležitou roli, vždyť víte.“

„Ovšem. A příští rok bude tato třída skládat důležité zkoušky,“ řekla třídní. „Dobrá, dám ti ještě
příležitost, Pat. Ale víckrát ať se to neopakuje! Naučíš se tato pravidla a po skončení dopoledního
vyučování mi je přijdeš přeříkat. Jestli je budeš umět, nechám tě jít na zkoušku. Vrať se na místo!“

Samozřejmě že Pat na tu zkoušku šla. Chtít oklamat třídní nikdy nepřineslo nic dobrého. A tak se Pat
o přestávkách učila gramatiku.

Ale Robertsovou měly všechny rády. Byla vždycky přímá, dokázala si udržet patřičný odstup, a někdy
byla pořádně kousavá. Ale za všech okolností byla spravedlivá a pokaždé dodržela své slovo.
Mam’zelle vždy tak spravedlivá nebyla, ale měla natolik dobré srdce, že jen málokterá studentka ji
neměla skutečně ráda.

Díky veškeré práci s přípravou na zkoušky ke konci semestru a také na představení, neměly dívky
žádný čas samy na sebe, ale vůbec jim to nevadilo. Doris měla zatančit kreaci, kterou si sama
připravila. Vera zase měla hrát na klavír a byla vážně vynikající. Pět dívek vystupovalo ve francouzské
hře a ostatní v historickém dramatu. Každá měla něco na starosti.

S jedinou výjimkou! Sheila nedělala nic! Došlo k tomu nedopatřením. Nejprve chtěla Mam’zelle, aby
hrála Monsieura Toc-Toca ve francouzské hře, a tak ji učitelka Kennedyová neobsadila do
historického dramatu. Ale pak Mam’zelle najednou změnila názor a dala tu roli Joan. Tak se dostala
Sheila mimo, a protože neuměla hrát na piano nebo na housle, nedovedla ani recitovat, ani tančit,
cítila se hrozně odstrčená.

Nic neříkala. Nejdřív si nikdo ani nevšiml, že vlastně není do toho všeho dění zapojená. Pak ji uviděla
Isabela, jak na ně smutně kouká, a zeptala se jí proč.

„Co je? Dostalas špatné zprávy z domova nebo tak něco?“

„Ne, ne,“ usmála se honem Sheila. „Všechno je v pořádku.“

Isabela nic víc neříkala, ale několik dní potom Sheilu pozorovala. Brzo si všimla, že ona v ničem
nehraje.

„Tak je to tedy! Jsem si jistá, že jseš tak smutná, protože nevystupuješ na představení!“ řekla Isabela.
„Myslela jsem, že máš roli ve francouzské hře.“

„Měla jsem,“ odpověděla Sheila plačtivě. „Ale pak to Mam‘zelle změnila. Nejsem v ničem a každý si
toho všimne. Hrozně mi to vadí.“

„Ale to přece nebylo úmyslné, ty hloupá,“ těšila ji Isabela s úměvem.

„Ale mně to připadá, jako by bylo. Já vím, že v ničem moc nevynikám, ale mohly mi dát aspoň
příležitost.“

„Hele, nepřeháněj to,“ usmála se Isabela, ale Sheila se dál tvářila zatvrzele. Dokázala být, jako většina
slabochů, pořádně tvrdohlavá.

„No tak jsem naštvaná, no! A nikam na žádnou zkoušku nepůjdu. Zůstanu sama.“

„Vždyť by ses mohla zajímat aspoň o to, co dělají ostatní, když už sama nemáš žádnou roli!“ vykřikla
Isabela popuzeně. „To, co děláš, je hloupý!“

„Tak teda budu hloupá,“ zalily se Sheile oči slzami. Obrátila se a utíkala pryč.
Isabela všechno vyprávěla Pat.

„No tohle!“ zamračila se Pat. „Zrovna když se nám povedlo trochu ji změnit. Nebudeme se o ni starat!
Když bude sama chtít, přijde - a když ne, tak ji necháme, ať si dělá, co chce!“

Připojila se k nim Janet a všecho vyslechla. Poslední dobou se k Sheile chovala moc hezky, protože se
cítila provinile za to, jak se na ni utrhla. Teď vypadala zamyšleně.

„Ne, neměly bychom to nechávat jen tak,“ zapojila se do debaty. „Na něco určitě přijdeme. Vím, jak
jsem se jednou cítila já, když mě vyřadili ze zápasu, který jsem měla původně hrát. A i když nejsem tak
hloupá, jako Sheila, bylo mi opravdu mizerně. Vzpomínám si, že jsem podezírala všechny kolem, jak si
za mými zády šuškají, co teď budu dělat!“

Dvojčata se rozesmála. Janet je tak rozumná a veselá, že si nedovedou představit, jak se trápí kvůli
podobné hlouposti.

„Vám se to směje,“ řekla Janet. „Vy jste dvojčata a vždycky jedna druhou podržíte, takže se takovým
situacím můžete smát. Ale kdybyste byly tak osamělé, jako je Sheila… Každá drobnost potom naroste
do obřích rozměrů.“

„Ty se najednou Sheily nějak zastáváš,“ podivila se Pat.

„Ne, to ne. Já chci jenom říct, že je škoda pokazit to, co se nám podařilo,“ odpověděla Janet
netrpělivě.

„No dobrá, ty nad tím přemýšlíš z téhle stránky,“ řekla Isabela. „Ale já nemůžu!“

Dvojčata odešla pryč. Janet se posadila a zamyslela se. Byla netrpělivá a impulzivní, ale když se
jednou do něčeho pustila, už toho nenechala. Sheila opět potřebuje pomoc a ona jí pomůže.

„No jasně, už to mám!“ vyskočila najednou. „Uděláme z ní nápovědu! To je ono! Všechny

potřebujeme někoho s knížkou v ruce, kdo by nám pomohl, když zapomeneme svoji roli. A, proboha,
já teď zapomněla svoje slova doopravdy! Půjdu za Sheilou a požádám ji, jestli by nebyla ochotná
pomoct mi s tím při dnešní zkoušce, a potom při představení taky.“

Vydala se Sheilu hledat. Chvíli jí trvalo než ji našla ve výtvarné učebně, jak rovná lavice.

„Hele, Sheilo! Udělala bys pro nás něco?“ volala Janet. „Nemohla bys dělat nápovědu? Když se
snažíme napovídat jedna druhé, vznikají z toho jen samé zmatky. Je to strašná úleva, když máš
někoho, kdo celý text sleduje s knížkou v ruce a v pravou chvíli pomůže.“

„Já bych to nezvládla,“ vymlouvala se Sheila ještě pořád zasmušile.

„Ale co to povídáš, ty hloupá! Vždyť to nic není!“ povzbuzovala ji Janet. „Moc bys nám pomohla,
vážně. Prosím tě. Všechny jsme nervózní při pomyšlení na vánoční představení. Bylo by tak pěkné
vědět, že tam máme někoho, kdo nám pomůže, když nějaké to slovíčko zapomeneme.“

„Tak dobrá,“ přikývla Sheila. Znělo to ale dost nevlídně. Nejraději by jim s ničím nepomáhala, když
nemůže taky vystupovat. Ale to by bylo podlé a nízké, a ona se snažila taková nebýt.

A tak se z ní stala nápověda a byla u všech zkoušek s knížkou v ruce. Brzo se jí to zalíbilo. Postávala
nebo seděla a doplňovala účinkujícím mezery v jejich paměti. Dvojčata si pomyslela, že se teď chová
mnohem lépe.

„To byl od Janet dobrý nápad,“ usmála se Pat.

„To jo. Myslela si, že to Sheila odmítne,“ řekla Isabela, „Já si nejsem tak jistá, jestli bych to přijala,
kdyby šlo o mě!“

„Ani bych ti to nedovolila!“ zvolala Pat.

Dva týdny před koncem zimního semestru došlo k nehodě. Vera, takové tiché děvče z prvního
ročníku, upadla v hodině tělocviku a zlomila si ruku v zápěstí. Musela do nemocnice na rentgen. Ruku
jí dali do sádry, a protože to bylo téměř na konci semestru, vzali si ji už rodiče na zbývající dva týdny
domů.

„Stejně by nemohla psát, když to má na pravé ruce,“ řekla její matka slečně Theobaldě. „Bude pro ni
lepší, když bude v klidu doma.“

Tak se chudák Vera rozloučila a odjela domů. Slíbila, že na začátku příštího semestru přijede už s
rukou vyléčenou. Najednou nastalo ve třídě zděšení, protože Vera měla ve hře důležitou roli!

„Kruciš, co teď budeme dělat?“ ptala se Pat zničeně.

„Nikdo jiný se v tak krátké době tu roli nenaučí. Vera toho měla hodně.“

Všem koukala z očí beznaděj. Ty, co nehrály, si byly stoprocentně jisté, že se to v tak krátké době
nenaučí. A pak promluvila Janet.

„Máme tu někoho, kdo zná všechna slova! Sheila! Celou dobu nám napovídá a zná všechny role! Je
jediná, kdo to může zvládnout. Sheilo, co říkáš, nechtěla bys vzít Veřinu roli?“

Sheila zrudla. Všechny dívky ji s napětím sledovaly.

„No tak, řekni, že jo,“ povzbuzovala ji Pat. „Dokážeš to stejně dobře jako Vera!“

„Moc ráda,“ usmála se Sheila šťastně. „Jsem si jistá, že mi to půjde. Znám všechna slova. Znám
všechny jednotlivé role, ale ta Veřina se mi líbí nejvíc. Budu se snažit.“

„Bezva!“ křičela Pat. „A máme to! Teď jenom musíme sehnat jinou nápovědu.“

A tak už při příští zkoušce Sheila nedělala nápovědu, ale měla jednu z nejdůležitějších rolí. Slova znala
výborně, a protože tak často pozorovala Veru, dokázala to i dobře zahrát.

Všechny dívky byly spokojené. Věděly, jak se Sheily dotklo, když ji Mam’zelle vyřadila, a obdivovaly se
jí, že se odhodlala dělat nápovědu. A teď má, zcela neočekávaně, příležitost ukázat, co umí.

Ale nikdo z toho nemohl mít větší radost než Sheila sama. Odrazilo se to i na jejím vzhledu. Rozdávala
úsměvy na všechny strany a byla tak veselá, že jen těžko mohly uvěřit, že je to pořád jedna a ta samá
dívka.

Ale Sheila nezapomněla napsat Veře, jak ji mrzí, že měla úraz, a doufá v její brzké uzdravení. I ve své
velké radosti dokázala myslet na zklamání toho druhého. Ano, Sheila byla na nejlepší cestě stát se
někým úplně novým!

KATHLEEN MÁ TAJEMSTVÍ
Jednou odpoledne, když se Pat, Isabela a Kathleen vracely přes pole z města, zaslechly z křoví
kňučení.

„To je pes!“ vyhrkla Kathleen a utíkala se tam podívat. Ostatní pelášily za ní - a tam, v příkopu, uviděly
nevelkého teriéra, kterému tekla na hlavě krev.

„Je postřelený!“ vykřikla Kathleen pohoršené. „Podívejte na ty broky v nohou. Chudinka! To byl ten
odporný sedlák nahoře na kopci. Vždycky prohlašoval, že zastřelí každého psa, kterého nachytá na
svých polích.“

„Ale proč?“ zeptala se Pat překvapeně. „Psi přece vždycky běhají po polích.“

„Ano, ale teď tam jsou ovce a ty budou mít brzo jehňata,“ vysvětlovala Kathleen. „Psi je honí, jak víte,
a děsí je.“

„Ale tohle ubohé zvíře je postřelené,“ řekla Pat. „Co s ním provedeme?“

„Vezmu ho s sebou do školy a postarám se o něj,“ rozhodla se Kathleen. Byla do zvířat celá blázen.
Dvojčata na ni zděšeně zírala.

„To nezvládneš,“ odporovala Pat. „A každopádně bys měla zavolat policii a oznámit jim to. Třeba se
po něm jeho majitel už shání.“

„Dobře, zavolám tam a zeptám se, jestli ho někdo nehledá,“ souhlasila Kathleen. „Ale jestli si myslíte,
že tu nechám toho psa vykrvácet, tak se pořádně mýlíte!“

„Dobrá, dobrá,“ uklidňovala ji Isabela. „Ale jak ho chceš doslat domů? Celou tě umaže od krve.“

„Jako by na tom záleželo!“ řekla Kathleen a vzala zvíře jemně do náruče. Pes znovu zakňučel a přitulil
se k dívce do náručí, protože moc dobře vycítil, že mu přišly pomoct.

Vracely se do školy se psem a uvažovaly, kam ho umístí. Ve škole nebylo dovoleno mít zvířata, a
pokud psa někdo najde, bude muset pryč. A Kathleen byla pevně rozhodnuta starat se o něj, dokud
nebude úplně zdráv.

„Nemohly bychom ho mít v kůlně s koly?“ zeptala se Pat.

„To ne. Tam je moc velká zima!“ odporovala Kathleen. Stály se psem mezi křovím a přemýšlely, jak jej
propašovat do školy, aniž by si jich někdo všiml. „Počkejte chvilku, něco vymyslíme.“

Všechny tři se zamyslely.

„Už to mám!“ zvolala Pat. „Co ta malá místnůstka vedle nádrže s teplou vodou nahoře v podkroví?
Bude mu tam teplo a přitom bude každému z očí. Nikdo tam nechodí.“

„A my tam taky nemáme co dělat!“ řekla Isabela. „Kruci! Vždycky se do něčeho zapleteme.“

„Ale kvůli tomuhle psovi jsem ochotná udělat cokoli,“ zvolala Kathleen. „Chudinka malinkej! Nekňuč
tolik. Slibuju, že brzo ti už bude líp.

Zpoza rohu vyšla Janet a uviděla je stát mezi křovím, „Čaul“ zavolala na ně. „Co se děje? Co jste to
přinesly? Psa! Proboha, co mu je?“

„Postřelili ho,“ řekla Kathleen. „Odneseme ho nahoru do podkroví, než se z toho vzpamatuje. Jdeš
dolů do města, Janet? Prosím tě, buď tak hodná a zeptej se na policejní stanici, jestli ho někdo
neshání. Kdyby jo, tak zjisti jeho jméno a adresu a já bych jim dala vědět, že je v pořádku.“
„Dobrá,“ slíbila Janet. „Ale bacha, ať nedělá rámus, nebo budeš mít potíže. Ty jseš taková zvířecí
máma, Kathleen, co?“

Janet si šla pro kolo a Kathleen se otočila ke dvojčatům. „Běžte se podívat, jestli je čistý vzduch,“
požádala je. „A taky pro něj musíme sehnat něco na spaní.“

„Zahradník má v kůlně starou dřevěnou krabici,“ napadlo Isabelu. „Ta bude dobrá. Dojdu pro ni.“

Rozeběhla se pryč. Pat vykročila k domu zjistit, jestli může Kathleen pronést psa dovnitř bez
nebezpečí. Potichu hvízdla a Kathleen vyrazila z křoví se psem v náručí. Oběma se podařilo vyběhnout
po schodech nahoru, aniž by někoho potkaly, ale za rohem slyšely Mam‘zelle něco povídat učitelce
Jenksové.

„Karamba!“ zakvílela Kathleen a otočila se, že seběhne zase dolu ze schodů, jenomže někdo šel právě
nahoru. Pat otevřela velkou skříň, která stála na chodbě a Kathleen i se psem strčila dovnitř. Zavřela
dveře a čapla si na bobek předstírajíc, že si zavazuje tkaničku u boty. Právě v okamžiku, kdy kolem
procházely obě učitelky, pes zakňučel. Mam’zelle se zmateně rozhlížela.

„Tiens! Proč kňučíš jako pes?“ zeptala se Pat a pokračovala dál v domnění, že si dívka dělá legraci. Pat
se zahihňala a otevřela dveře, hned jak učitelky zmizely z dohledu.

„Slyšelas, co říkala Mam’zelle?“ ptala se. „Pojď, už je všechno v pořádku. Za okamžik jsme tam.“

Vyšly až nahoru do podkroví. Komůrky měly zvláštní tvar. Byly malinké, se střešními trámy a nebylo
možné se tam ani postavit. Schovávaly se tam kufry a další zavazadla, která by dívkám na pokojích
překážela. Chodilo se do nich jen dvakrát za semestr - jednou, když tam zavazadla ukládaly, a potom,
když si pro ně přišly, aby si sbalily věci domů.

Za chvíli přišla také Isabela s krabicí a starou pokrývkou, kterou objevila ve skříňce dole v tělocvičně.
Dívky vybraly komůrku hned vedle nádrže na teplou vodu. Bylo v ní teplo a útulno. Umístily krabici do
rohu a vystlaly ji pokrývkou. Připravily tak opravdu pohodlný pelíšek.

Potom začala Kathleen psovi omývat rány a on přitom ležel docela klidně a olizoval jí ruce.

„Teda ty to se zvířaty ale umíš,“ řekla Pat. „Určitě tě má moc rád!“

„Chtěla bych být veterinářkou,“ svěřila se Kathleen. „Tak a je to, ty můj krasavče. Už to bude v
pořádku. A neolizuj si tu mastičku, nebo ti nepomůže! Pěkně lež, já se brzo vrátím. Přinesu ti vodu a
něco k jídlu.“

Ozval se zvonek ohlašující odpolední přípravu. Děvčata za sebou pečlivě zavřela dveře a pospíchala
po schodišti dolů. Přede dveřmi do třídy se setkaly s Janet.

„Ptala jsem se na policejní stanici,“ šeptala Janet. „Ale řekli mi, že nikdo ztrátu psa nehlásil. Musela
jsem jim říct, co se stalo, a oni chtěli tvoje jméno a adresu.“

„Bože! Ty jsi ale pitomec!“ šeptala Kathleen. „Co tomu řekne slečna Theobalda, až policie obklíčí
školu a bude se po mně ptát! Vážně, Janet!“ „

„Ale já jim to musela říct!“ zamračila se Janet. „Copak to můžeš policii odmítnout? Každopádně si
nemyslím, že se někdo přihlásí, tak si nedělej starosti.“

Ale Kathleen si je stejně dělala. Když večer zazvonil telefon, byla si naprosto jistá, že volá policie.
Nebylo to tak. Dívky si oddechly, když slyšely, že někdo jenom shání učitelku Robertsovou.
Pes dostal vodu i jídlo. Ležel ve svém pelíšku docela klidně a byl moc hodný.

„Než půjdeme spát, musíme ho vyvenčit, řekla Kathleen úzkostlivě. „Jak si s tím poradíme?“

„Zabalíme ho do divadelních kostýmů, a když někoho potkáme, bude si myslet, že je neseme do

tělocvičny na zkoušku,“ navrhla Pat. „Já nějaké přinesu!“

Pět minut před večerkou stoupala děvčata po schodišti do podkroví s náručí plnou šatů.
Překvapeného psa do toho zabalily a jenom nos mu nechaly koukat, aby mohl dýchat.

Kathleen mu potom celou cestu dolů něco šeptala, aby ležel v klidu. Vůbec neměl chuť chovat se
klidně a násilím se dral ven. Naštěstí dívky potkaly jenom ředitelku a ta si jich ve spěchu ani
nepovšimla.

„Jestli si nepospíšíte, nebudete včas v posteli!“ zavolala na ně. Děvčata se zahihňala a postraním
vchodem vběhla do zahrady. Vypustily psa na mrňavý dvorek, kde zahradník obvykle štípal dříví. Pak
ho opět zabaleného do šatů nesly dovnitř.

Tentokrát už tolik štěstí neměly. Potkaly Belindu Towersovou a ta je zastavila a prohlížela si je!

„Nevíte, že už máte po večerce? Co to tu vyvádíte. A co to, proboha, máte v těch hadrech?“

Pes se sápal ven, až mu vykoukla hlava.

„Tak moc jsme se snažily, aby ho nikdo neviděl!“ měla Kathleen pláč na krajíčku. „Belindo, on je
postřelený, on…“

„Nic mi neříkej, já nic neviděla,“ prohlásila Belinda, která taky milovala zvířata. „Běžte. Ukliďte tu
hromadu šatů a honem do ložnice!“

„Zlatá Belinda!“ řekla Pat, když běžely po schodech nahoru. „Není bezva? Dělala, že ho nevidí! Pospěš
si, Kath! Vážně se dostaneme do průšvihu, jestli tu budeme moc dlouho okounět!“

Uložily psa zpátky do pelíšku. Olízal jim ruce a vyrazil slaboučké zaštěknutí.

„Že je chytrý?“ volala šťastně Kathleen. „Dokonce ví, že nesmí štěkat nahlas.“

„No bylo to takové šeptavé štěknutí,“ přikývla Pat. „Pojďte už. Doufám, že Hilary nic neřekne. Poprvé
přijdeme pozdě. Snad ten pes nezboří štěkotem barák!“

„Ovšemže ne!“ ohradila se Kathleen a opatrně za sebou zavírala dveře od komůrky. „Bude spát celou
noc - a brzo ráno ho vezmeme zase proběhnout.“

Sešly do ložnice, kde už na ně čekala rozhořčená Hilary

„Kde jste byly?“ vyzvídala. „Víte, že zodpovídám za to, aby byly v devět všechny v posteli. To je od vás
moc ošklivé.“

„Byly jsme uložit psa do postele,“ šeptala Kathleen a Hilary na ni zůstala překvapeně zírat.

„Cos to říkala?“ zeptala se, jakoby nevěřila vlastním uším. „Co že jste dávaly do postele?“

„Můžu jí to říct?“ otočila se Kathleen na dvojčata. Přikývly. Je nádherné mít nějaké tajemství, ale ještě
lepší je vidět úžas, když to povíte ostatním!

A tak Kathleen vyprávěla o zraněném psu a všechny jí užasle naslouchaly.

„To je nápad, vzít psa do podkroví!“ kroutila Doris hlavou, „Já bych si to nikdy nedovolila! Představte
si, že by ředitelka přišla nahoru! Ta by ho tam brzo objevila!“

„Ale vždyť tam bude jenom den dva, než mu bude lip,“ uklidňovala ji Kathleen. Pak se
porozhlédneme, komu patří, a můžeme ho vrátit zpátky.“

Ale ve skutečnosti to nebylo vůbec jednoduché!

UŽ JE TO TADY

Pes byl celou noc potichu. Kathleen vstala hodně brzy a hned utíkala do komůrky, aby ho vyvedla na
vzduch. Když ho chtěla zabalit, jako předešlý večer, bránil se jako pominutý, takže mu kolem krku
uvázala šňůrku a vedla ho po schodech. Nadělali přitom trochu hluku, ale nikdo se neobjevil.

Bylo až s podivem, jak se mu zranění přes noc zlepšilo. Kathleen byla samozřejmě moc ráda. Na
dvorku kolem ní pes poskakoval a snažil se vyskočit a olíznout jí ruku. Byla přesvědčena, že je to ten
nejbáječnější pes na světě, a proti vší logice doufala, že nikomu nepatří.

Kdybych ho tak mohla schovat do konce semestru a pak si ho odvézt domů! pomyslela si. Nebylo by
to nádherné?

Odvedla psa zpátky nahoru. Tentokrát nechtěl, aby odešla, a když už byla v ložnici, byla si jistá, že za
chvíli uslyší, jak škrábe na dveře a kňučí.

Jejich třída byla zrovna pod komůrkami. Ta, ve které byl pes, nebyla sice přímo nad nimi, ale o kousek
doprava. Kathleen vyplašeně poslouchala, jestli zaslechne shora nějaký zvuk. Její bystré uši po chvíli
rozeznaly lehounké klapání tlapek a slabé kníkání, ale učitelka Robertsová zřejmě nic nezaslechla.

Když přišla do hodiny Mam’zelle, uslyšela psa docela zřetelně! Měla velice vyvinutý sluch. Když se
poprvé ozvalo zakňučení, překvapeně vzhlédla ke stropu.

„Co to může být za zvuk?“ přemýšlela nahlas.

„Jaký zvuk, Mam’zelle?“ zeptala se Isabela s nevinnou tváří.

„Psí zvuk!“ odbyla ji Mam’zelle netrpělivě, „Kňučení, poštěkávání! Je možné, abys to neslyšela,
Isabelo?“

Celá třída předstírala, že poslouchá. Potom dívky potřásly hlavami.

„Musela jste se zmýlit, Mam’zelle,“ řekla Doris vážně.

„Tady ve škole určitě žádný pes není,“ řekla Joan. „Jenom kočky v kuchyni.“

Mam’zelle si nedovedla vysvětlit, jak to, že ona jediná slyšela ty divné zvuky.

„Oh, to tedy musím mít něco s ušima,“ řekla a energicky potřásla svou velkou hlavou. „Požádám
lékaře, aby mi je prohlédl. Nepotřebuji mít v hlavě psí štěkot a kňučení.“

Celé třídě se ulevilo, že se nebezpečí změnilo skoro v legraci a sem tam se ozval chichot. Mam’zelle
bouchla do stolu.
„Dost! Já si nedělám legraci! Připravte si dictée, prosím.“

Třída se vrátila ke své práci. Pes mezitím pečlivě prozkoumával komůrku a přitom se ozývaly i různé
zvuky, jako třeba škrábáni na dveře a na zdi. Mam’zelle z toho byla celá zmatená a dívala se po
děvčatech, jestli dají najevo, že také něco zaslechly, ale všechny se zcela soustředily na svou práci a
předstíraly, že neslyší vůbec nic. To už Mam’zelle polekalo natolik, že se rozhodla navštívit lékaře
ještě téhož dne.

Kathleen s dvojčaty trávila nejvíc volného času v podkroví u psa. Byl pokaždé šťastný, že je zase vidí a
jejich láska k němu také neustále rostla. Jediná nepříjemnost na tom všem byla, že pokaždé, když
odešly, štěkal a kňučel a snažil se podhrabat pode dveřmi. Bály se, že to někdo uslyší.

Ale dva dny uběhly, aniž by ho někdo objevil.

Děvčata psa krmila, dávala mu vodu a opatrně ho brala ven, aby se proběhl. Kathleen si zvířátko
skutečně zamilovala. Pejsek byl opravdu chytrý a učenlivý.

„Když se jeho pán nepřihlásí, mohla bych si ho nechat, co myslíte?“ ptala se Kathleen úzkostlivě, když
zase jednou trávily s dvojčaty volnou půlhodinu v podkrovní komůrce. „Mám ho tak ráda. Je to prostě
miláček. Nedovedu si představit, že bych ho měla odvést na policejní stanici a nechat ho tam. Kdyby
se o něj nikdo nehlásil, nechali by jej uspat.“

„Tak si ho nech,“ řekla Pat. „Do konce semestru už nezbývá moc času. Ale budeš ho muset odtud
přestěhovat, až přijdou posluhovačky pro naše zavazadla. To už bude brzy. Nevím, co si počneš,
vážně!“

V každém případě si s tím nemusely dlouho lámat hlavinky, protože pes vyřešil věci po svém.

Jednou ráno, asi o čtyři dny později, se vyvaloval ve slunečních paprscích, které sem dopadaly
střešním okénkem. To v něm zřejmě vyvolalo nepokoj, protože začal poskakovat kolem dokola a
čmuchat pode dveřmi. Nakonec začal skákat na kliku.

Po chvilce námahy se mu podařilo dveře otevřít. To ho přímo nadchlo. Čumákem rozevřel dveře
dokořán a vydal se po schodech dolů.

Nemuselo se nic stát, kdyby se mu do cesty nepřipletla jedna z koček, která se vyhřívala pod
radiátorem na chodbě. Pes zavětřil a radostí poskočil. Cože?! Kočka! A co víc, spící kočka!

S hlubokým zavrčením na ni hravě skočil. Bylo to vlastně ještě štěně a určitě by jí neublížilo, ale kočku
vyděsilo k smrti. S šíleným jekotem vyrazila po chodbě a ocas jí trčel ke stropu jako anténa. Pes ji
začal okamžitě pronásledovat a legračně se přitom klátil na štěněcích nohou! A tehdy se s ním slečna
Theobalda seznámila poprvé.

Měla zrovna namířeno do jedné ze tříd, když se jí kolem nohou mihla nejdříve kočka a hned nato pes.
Udiveně se za nimi ohlédla. Že jsou ve škole kočky - kvůli myším - to věděla, ale kde se tu,
propánajána, vzal ten pes?

Kočka vyskočila oknem. Pes se zaraženě zastavil a nestačil se divit, kam mohla tak najednou zmizet.
Pak se rozhodl, že půjde hledat Kathleen. Vzpomněl si, že po cestě zachytil její pach. Rozběhl se tedy
zpátky a brzo první třídu našel. Postavil se přede dveře a začal na ně skákat a přitom kňučel.

Hodinu měla opět Mam’zelle a celá třída byla zaneprázdněna opravou písemek a vypisováním chyb.
Když pes skočil na dveře a ještě přitom zakňučel, Mam’zelle vylítla ze židle.
„Tiens! Tentokrát to nejsou mé uši! Je to skutečný pes!“ přistoupila ke dveřím a otevřela je. Dovnitř
vběhl pes, kroutil přitom ocasem, jako by na tom závisel jeho život a zamířil přímo ke Kathleen.
Panečku, to celá třída koukala!

V patách za psem vešla slečna Theobalda, pevně rozhodnutá psí záhadu rozřešit! Přehlédla třídu a
uviděla Mam’zelle poskakující sem tam a Kathleen, která se ze všech sil snažila uklidnit
rozdováděného psa.

„Co to všechno znamená?“ zeptala se svým klidným, vážným hlasem. Mam’zelle se k ní otočila a
začala mávat rukama, jako by si je měla každou chvíli vykloubit, a vykládala přitom, jak před několika
dny slyšela nějakého psa škrábat a kňučet.

„Myslím, že Kathleen by o tom mohla vědět víc než ostatní.“ řekla slečna Theobalda, které neušlo, že
se k té dívce má pes víc než k ostatním a ona ho hladí a škrábe za ušima. „Kathleen, pojď se mnou.
Třeba mi to budeš moct nějak vysvětlit.“

Kathleen zbledla a postavila se. Se psem v patách následovala ředitelku do její pracovny.

„Nechtěla jsem udělat nic špatného,“ bránila se Kathleen, sotva dosedla na nabídnutou židli. „Ale byl
zraněný, slečno Theobaldo, a já tak miluju psy, a nikdy jsem žádného domácího mazlíčka neměla, a…“

„Začni pěkně od začátku,“ napomenula ji ředitelka mírně.

A tak jí Kathleen postupně vypověděla celou historii, zatímco slečna Theobalda bedlivě poslouchala.
Nakonec sáhla po telefonním sluchátku. Požádala slečnu v centrále, aby ji spojila s policejní stanicí.
Kathleen se zastavilo srdce! Co chce vrchní udělat?

Slečna Theobalda se zajímala, jestli někdo hlásil ztrátu psa. Zdálo se, že nikdo. Potom se zeptala, co
by se stalo, kdyby si ponechaly psa, kterého našly zraněného. „Nemá žádný obojek,“ vysvětlovala.

Po chvilce položila sluchátko a otočila se na Kathleen, která po celou dobu chovala psa na klíně.

„Nedovedu si představit, jaks tady toho psa celý čas schovávala,“ začala, „a nehodlám to zjišťovat.
Vím, že miluješ zvířata. Nu, zdá se, že není důvod, aby sis toho psa nemohla nechat, pokud se o něj
do určité doby nepřihlásí jeho majitel. Můžeš ho tu zatím mít, dokud nepojedeš na prázdniny domů.
A když ti teta dovolí, aby sis ho ponechala, můžeš si ho vzít s sebou. Ale musí být v chlévě, Kathleen.
Pro jednou poruším školní řád, který zakazuje mít zvířata ve škole, a dovolím ti, aby tu ten krátký čas
zůstal.“

Kdyby Kathleen ke své ředitelce nechovala takovou úctu, skočila by jí kolem krku a dala pusu na obě
tváře! Najednou měla v krku knedlík, který jí bránil, aby patřičně vypověděla svoji vděčnost. Ale i tak
byla její radost dostatečně patrná. Pes, ovšem, před slečnou Theobaldou žádnou bázeň necítil, a tak k
ní přiběhl a slavnostně jí olízl ruku, jakoby rozuměl, o čem tady byla řeč!

„Odveď ho hned teď do chléva a požádej některého z mužů, aby pro něj našel vhodné místo,“ řekla
slečna Theobalda. „A příště, až budeš zase chtít provést něco výstředního, přijď se nejdřív poradit se
mnou, nebo se slečnou Robertsovou. Jinak by ses mohla dostat do nepříjemností!“

Kathleen s rozzářenýma očima spěchala pryč. Pes poskakoval za ní. Ještě než šla do chléva, zastavila
se ve třídě a honem jim tu novinu oznámila. Tváře jí přitom jen hořely a oči svítily.

„Poslouchejte!“ křičela. „Mohu si psa nechat. Vezmu ho s sebou domů, jestli teta...“

„Kathleen! Nedovolím nikomu, aby takovým skandálním způsobem přerušoval můj výklad!“ zařvala
Mam’zelle a bouchla pěstí do stolu. Kathleen stačil jediný pohled a už mizela. Odešla do chléva a
vyhledala jednoho ze zahradníků. Ten našel hned psovi místečko a Kathleen spokojeně odcházela.
Věděla, že teď může kdykoli přijít a vzít ho s sebou na procházku.

Na zpáteční cestě do třídy potkala Belindu Towersovou, která cvičila na lakrosovém hřišti. „Belindo!“
volala na ni. „Pes utekl a přiběhl za mnou do třídy! Cestou prohnal kočku a slečna Theobalda všechno
viděla a dovolila mi, si ho nechat!“

„To máš štěstí!“ řekla Belinda. „Ale teď padej zpátky do třídy. Vy z prvního ročníku si vždycky
vymyslíte nějakou šílenost!“

Kathleen odběhla. Do hodiny se vrátila velice, velice mírně a hned se posadila na své místo.
Mam’zelle měla pořád co vykládat, ale Kathleen ji sotva poslouchala. Slova jí v hlavě splývala jako
voda kačeně za ocasem. Snila s otevřenýma očima o pejskovi, který teď už byl opravdu jen její.

„A jestli nebudeš dávat větší pozor, nechám ti napsat na tři strany slohové cvičení o psech ve
francouzštině!“ slyšela najednou Mam’zelle a napadlo ji, že asi mluví k ní. Celá třída se na ni šklebila.
Mam’zelle si ji prohlížela napůl rozzlobeně a napůl pobaveně.

Kathleen neměla zájem psát třístránkový sloh. Pěkně děkuju! Nemohla by si vyrazit s pejskem na
procházku. A tak raději zbylých dvacet minut pracovala soustředěněji než ostatní a Mam’zelle už nic
neříkala.

Během půlhodiny mezi dopoledním vyučováním a obědem obklopily čtyři dívky rozradostněného psa
a přemítaly, jaké by mu měly dát jméno!

„Já jsem jeho majitelka, a tak si pro něj taky vyberu jméno!“ trvala na svém Kathleen. „Bude se
jmenovat Binks. Nevím proč, ale to jméno se k němu hodí.“

A tak z něho udělaly Binkse a staraly se o něj až do poslední chvíle, než přišel čas odjet domů na
prázdniny. Ten se, panečku, měl - pořád obklopený studentkami, které mu nosily pamlsky, takže
nakonec byl jako soudek, a braly ho často na procházky. Dokonce i učitelky si ho zamilovaly.

Všechny až na Mam‘zelle, která byla přesvědčená, že pes do školy nepatří. „Je odporný!“
prohlašovala pokaždé, když ho jen zahlídla. „Ten pes! A jak mi narušil hodinu!“ Ale záblesk v očích ji
pokaždé prozradil, takže děvčata ji moc vážně nebrala!

PŘEKVAPENÍ PRO ISABELU

Zkoušky začaly. Dvojčata se snažila, aby je všechny udělala co nejlépe a aspoň v něčem byla první.
Docela dobře se jim podařilo třídu dohnat, ale ostatní tu byly přece jen o něco déle. Třídní
Robertsová je upozornila, aby nečekaly, že se hned ocitnou mezi prvními v ročníku.

Nejdřív vypukly zkoušky z matematiky. Nebyla to žádná legrace. Učitelka Robertsová je toho přes
semestr naučila spoustu a teď očekávala jen ty nejlepší výsledky. Pat s Isabelou nad tím vzdychaly, ale
dělaly, co mohly.

„Určitě jsem otázky 3, 4 a 5 zkazila,“ řekla Isabela, když si porovnávaly svoje výkony. „Jsem si jistá, že
jsem je řešila dobře, ale příliš dlouho a nestihla jsem to dodělat.“
„Vsadím se, že budu poslední,“ zakřenila se Pat nešťastně. Ještě pořád občas nelibě nesla, že je
,nikdo’, navzdory tomu, že se hned na začátku rozhodla, jak všem ukáže.

Francouzština nedopadla špatně. Hlavně díky Mam‘zelle, která si vzala dvojčata na starost a pomohla
jim dohnat třídu ve psaní. Chudák Doris na tom byla mnohem hůř. Při ústní zkoušce koktala a zajíkala
se a přiváděla tím Mam’zelle skoro k šílenství.

„Chceš říct, že tě učím tři semestry, a ty mluvíš pořád jako čtyřleté dítě z mateřské školky?“ bouřila
učitelka. „Zopakuj mi teď jednu z básní, které jsme se učily.“

Čím víc se Mam’zelle vztekala, tím byla chudinka Doris zmatenější. Rozhlížela se beznadějně po třídě
a mrkla na dvojčata.

„Ha! Tys mrkla! Brzo budeš mít důvod mrkat i druhým okem!“ křičela Mam‘zelle. „Ústní zkoušku jsi
neudělala.“

Doris tím zase tolik překvapena nebyla, protože tak jako tak čekala, že nedopadne nejlíp. Jako další
přišla na řadu Joan a ta byla ve francouzštině dobrá, takže poněkud zlepšila Mam’zelle náladu.

Zkoušky probíhaly jedna za druhou, až už měly před sebou jenom zeměpis. Dvojčata každý den
zkoumala seznam a trápilo je, že v žádném předmětu nejsou první. Dokonce ani druhé! Pat byla na
třetím místě v přírodopise a Isabela na pátém v dějepise - ale to bylo nejvíc, co dokázaly.

„Panejo! Naše známky na vysvědčení nevypadají nejlíp,“ zklamaně konstatovala Pat. „V Redroofs
jsme byly jedničky ve většině předmětů dávno předtím, než jsme se staly kapitánkami. Mamka s
taťkou z nás nebudou mít radost, až zjistí, že tady nevynikáme ani v jediném předmětu.“

„Budou si myslet, že jsme to udělaly naschvál, jak jsme slibovaly,“ obávala se Isabela. „Ach jo! A my
se tak snažily. Jaká smůla, že jsme říkaly takové věci. Už vidím, jak si taťka bude myslet, že jsme celý
semestr prolenošily. Byl zvyklý na výsledky, podle kterých jsme byly na špičce skoro ve všem.“

„No, už zbývá jedině zkouška ze zeměpisu,“ řekla Pat. „Mohly bychom se blýsknout v něm, ale
pochybuju o tom. Nezdá se mi, že bych toho o Africe věděla nějak moc. A to jsme ji probíraly celý
semestr. Nikdy si nedokážu vzpomenout, kde žijí Zuluové.“

„Ale stejně bych chtěla být první,“ prohlásila Isabela rozhodně, vytáhla učebnici zeměpisu a začala v
ní listovat. „Pat! Budeme se dřít celý večer, a to by bylo, abychom něco nedokázaly! Co ty na to?“

Za chvilku už se jejich hlavy skláněly nad knížkami. Studovaly mapky, které si nakreslily, a
překreslovaly je potom i několikrát zpaměti, dokud si nebyly jisté, že je perfektně ovládají. Vypsaly si
všechna důležitá města a přístavy a vzájemně se z nich zkoušely. Opakovaly si řeky i údaje o
obyvatelstvu, zvěři a surovinách.

„No, teď mám pocit, že o tom opravdu něco vím,“ usmála se Isabela se zábleskem v očích. „Zvlášť
dobře umím řeky a plodiny.“

„A já zas vím všechno o podnebí,“ řekla Pat. „Ale vsaďme se, že zrovna tyhle otázky nedostaneme!
Obvykle člověka zkouší z toho, co mu uniklo, protože byl zrovna nemocný, nebo si to nestačil
zopakovat, anebo to jednoduše zapomněl!“

„Jenomže já už toho dneska víc nezvládnu,“ vzdychla Isabela unaveně. „Chtěla bych ještě dokončit
rukáv u blůzičky, kterou mám rozpletenou. Chybí mi jenom pár řad. Nevíš, kam jsem dala návod na
pletení?“
„Nemám představu, odpověděla Pat. „Vždycky ho někde zapomeneš! Myslím, že sis ho dnes
odpoledne brala do třídy.“

„No jo, to máš pravdu.“

Zvedla se a zamířila ke dveřím. Úplně zapomněla, že dnes večer nemají chodit do své třídy, protože
tam budou zkušební papíry. Přiloudala se do třídy, přešla ke své lavici, odklopila desku a nahlédla
dovnitř.

No ano, brožurka s návody na pletení tam samozřejmě ležela. Bezva! Isabela ji vzala a pak zvedla ze
země tužku slečny Robertsové. Přešla ke katedře a zasunula ji do kelímku k ostatním perům.

A tam, přímo ze stolu, na ní koukaly zkušební papíry na zítřek! Seznam s otázkami na zeměpis ležel až
nahoře. Isabela na něj zírala s tlukoucím srdcem.

Kdyby tak věděla, jaké otázky budou, mohla by se je naučit a všechno by bylo perfektní. Bez
uvažování začala přejíždět papír očima shora dolů. „Co víte o podnebí v jižní Africe? Co víte o
Pygmejích? Co víte...“

Isabela přečetla otázky od začátku až do konce a vyšla ze třídy. Tváře jí pálily a srdce divoce tlouklo.

„Všechny ty otázky jsme se dnes odpoledne poctivě učily,“ říkala si sama pro sebe. „Není v tom tedy
žádný rozdíl, jestli jsem seznam viděla nebo ne. Stejně už na ně znám odpovědi.“

Když se vrátila do společenské místnosti, Pat vzhlédla. „Našlas tu knížku s návody?“

Isabela pohlédla na své prázdné ruce. Ne - nakonec ji tam nechala.

„Nenašlas ji?“ naléhala Pat překvapeně.

„Ale ano. Ale nakonec jsem ji tam zase nechala.“

„No a neměla by ses pro ni vrátit?“ byla Pat čím dál překvapenější. Isabela zaváhala. Nemůže se tam
vrátit!

„Co se děje, Isabelo?“ ptala se Pat netrpělivě. „Nejseš nějaká divná? Co je?“

„Pat, na katedře ležel seznam zeměpisných otázek a já si ho přečetla,“ přiznala se Isabela.

„Proboha! Co tě to napadlo?“

„Nepřemýšlela jsem nad tím, že je to podvod,“ řekla Isabela nešťastně. „Ale je to v pořádku, Pat - jsou
to všechno otázky, které jsme se stejně dneska večer učily. Tak to nevadí.“

Pat na ni zírala. Isabela se neodvážila pohlédnout sestře do očí.

„Isabelo, nevím, jak chceš zítra skládat zkoušku ze zeměpisu, když jsi všechny otázky už viděla,“
promluvila konečně Pat. „Jsem přesvědčená, že by sis s tím věděla rady i bez toho hloupého
nakouknutí. Ale jestli se o tom někdo doví, bude tě považovat za podvodnici. A to ty přece nejseš.
Bylas vždycky přímá a čestná. Já ti prostě nerozumím.“

„Udělala jsem to všechno bez rozmýšlení,“ bránila se Isabela.

„No, bylo by lepší, kdybys to třídní řekla,“ mínila Pat.

„Ach, to ne!“ zvolala vystrašeně Isabela. „Víš, jak je přísná. To nemůžu.“

„Tak teda musíš na všechny otázky odpovědět tak špatně, že Robertsovou rozlobíš a pak jí vysvětlíš,
proč jsi to udělala,“ rozhodla Pat. „Když uvidí, žes toho nezneužila, uvěří ti, že nejsi žádná
podvodnice. Musíš se přiznat tak jako tak. Běž raděj hned!“

„Dobře, přiznám se až potom,“ souhlasila Isabela. „Budu odpovídat tak, abych skončila jako poslední.
Když se mě na to bude třídní ptát, řeknu jí pravdu. Ach jo! Proč jsem byla tak hloupá? Udělala jsem,
to ve spěchu. Mohla jsem být první, však víš. Všechny ty otázky opravdu umím.“

„Neříkej mi, který to jsou,“ varovala ji Pat. „Nechci to vědět. Jinak by mi bylo trapné na ně odpovídat.
Hlavu vzhůru, Isabelo! Já vím, žes nechtěla podvádět. Každý někdy udělá hloupost!“

Tu noc se Isabela necítila moc dobře. Pokašlávala a převracela se na posteli, ale hlavně si přála, aby
neviděla ty otázky. Mohla je tak lehce zodpovědět a dostat dobrou známku. Proč byla tak strašně
hloupá!

Zkoušky ze zeměpisu zařadila hned na první místo ve svých ranních motlitbách.

V devět hodin zaujaly všechny svá místa. Isabela si všimla, že otázky ještě pořád leží na svém místě na
katedře. Pat je, samozřejmě, uviděla také.

Třídní učitelka vešla do třídy.

„Dobré ráno, děvčata!“ pozdravila.

„Dobré ráno, slečno Robertsová!“ odpověděly dívky sborem a posadily se.

„Dnes máme písemku ze zeměpisu,“ oznámila třídní živě. „Joan, pojď sem a rozdej otázky!“

Isabela pozorovala Joan, jak bere papíry do ruky. Cítila se mizerně. Není nic pěkného na tom, když
víte, že máte úmyslně zkazit písemku. Ale nic se nedalo dělat.

Právě když chtěla Joan začít papíry rozdávat, zarazilo ji zvolání:

„Počkej! To nejsou ty správné papíry! Ne, určitě ne! To je ale hloupé. Tohle jsou otázky pro druhý
ročník, který dělá Afriku také. Běž za slečnou Jenksovou a požádej, aby mi poslala moje papíry, které
jsem nechala na jejím stole. Vysvětli jí, že jsem tam nechala otázky pro první ročník a tyto patří jim.“

Joan popadla papíry a zmizela z místnosti. Isabela pohlédla na Pat. Ta se na ni usmála. Když se třídní
otočila k tabuli, naklonila se Pat k Isabele a pošeptala jí do ucha: „To je ale štěstí! Teď můžeš ukázat,
co umíš! Vidělas špatné otázky. Hurá!“

Isabela přikývla. Moc se jí ulevilo. Vypadalo to až neskutečně. Třídní se rozhlédla.

„Žádné povídání! Jestli některou chytím, jak povídá, snížím jí známku. Slyšíš mě, Pat?“

„Ano, slečno Robertsová,“ odpověděla Pat krotce.

Joan se vrátila se správnými papíry a rozdala je po třídě. Isabela ten svůj rychle přelétla očima. Ano,
otázky jsou úplně, ale úplně jiné než ty, které si přečetla. To je nádhera! Teď může s klidným srdcem
pracovat, jak nejlépe dovede. Už nikdy neprovede takovou hloupost! Bylo hrozné připadat si jako
podvodnice, i když to tak nemyslela.

Ale chudinka Isabela byla pořád ještě nervózní a neodvedla svou práci tak dobře, jako Pat. Ruka se jí
třásla, když kreslila mapku, a nadělala hloupé chyby. A tak nakonec nebyla zdaleka první, ale až na
šestém místě. Zato Pat byla nejlepší! Isabela měla takovou radost, když uviděla Patino jméno docela
nahoře, jako by to byl její vlastní úspěch. Pevně stiskla Pat ruku.
„Blahopřeju, Pat! Jsem moc ráda, že aspoň jedna z nás to dokázala!“

Pat zářila radostí. Bylo úžasné vidět své jméno nad ostatními. Přišla za ní slečna Robertsová a
poklepala jí po rameni.

„Písemka se ti vydařila, Patricie,“ řekla. „Osmdesát tři procent je vynikající výsledek. Ale překvapilo
mě, že Isabela nebyla lepší. Co to s ní je?“

Ale Isabela na to nic neřekla a třídní šla s úsměvem dál svou cestou. Dějí se překvapivé věci. Možná že
už v příštím semestru budou ta O’Sullivanova dvojčata jedny z nejlepších.

BESÍDKA

A teď už byl konec semestru opravdu na dosah. Slečna Theobalda byla spolu s ostatními učitelkami
zaneprázdněná psaním vysvědčení, sestavováním seznamů a také přípravou na vánoční besídku.
Dívky samy byly neklidné a těšily se na prázdniny. Svou nepozorností přiváděly Mam’zelle téměř k
šílenství.

Třídní Robertsová byla shovívavější, ale i tak se jí nelíbilo, když Isabela prohlásila, že do libry je čtrnáct
uncí.

„Chápu, že se už nemůžete dočkat konce semestru,“ řekla, „ale má trpělivost má také své meze.
Isabelo, kdyby byl zde na škole ještě nějaký nižší ročník, na zbytek dopoledne bych tě tam poslala!“‘

Poslední dva týdny byla vážně samá legrace. Všechny skříně se musely vyklidit, umýt, vytřít a
uspořádat. V Redroofs dvojčata nikdy nic podobného dělat nemusela a ze začátku měla sklon
ohrnovat nad takovou prací nos. Ale když pak viděly, jak si ostatní uvazují šátky kolem hlavy a na sebe
si berou zástěry, usoudily, že je to vlastně legrace, i když úklid je třeba provádět ve volném čase.

„No tak, dvojčata, pojďte! Nestůjte tu s nosem nahoru, jak to dokážete!“ křičela na ně Janet, která
ihned vycítila, že ještě nikdy nic podobného nedělaly. „Umažete se přitom, ale vždycky se zase
můžete vykoupat a umýt si vlasy! Pohněte kostrou Vaše Výsosti!“

Tohle oslovení se jim rozhodně nezamlouvalo, tak raději vrátily nosy do původní výšky, našly si velké
šátky a oblékly se do zástěr. Potom se přidaly k ostatním. Jejich vedoucí byla Hilary.

Vážně to bylo zábavné. Ze skříní bylo potřeba všechno vyndat ven, a když se tak znovu objevily na
světle věci, které považovaly všechny za ztracené, ozývaly se vzdechy a výkřiky úžasu.

„Jé! Myslela jsem, že ten zavírací nožík víckrát neuvidím!“ kvičela Doris a obdivné hladila jeho
perleťovou střenku. „Kdepaks celý ten čas byl?“

„Jejda! Tady je plnicí pero slečny Robertsové!“ volala o chvilku později Hilary. „Koukněte, bylo
zamotané tady v těch hadrech. Já už vím, jak se tam dostalo! Pamatuješ, Janet, jaks to celé jednou při
pracovním vyučování položila Robertsový na stůl a ona ti řekla, ať to odneseš? Vsadím se, žes
popadla pero omylem i s hadry a nacpalas to celé zpátky do skříně. Teda řeknu vám, co se tu všechno
ještě nenajde?“
„Propánajána, jenom jí neříkejte, že za to můžu já!“ prosila Janet. „Víš co, Isabelo, odnes jí to pero a
řekni, že jsme ho objevily ve skříni. Dneska u ní nejsi zrovna nejlíp zapsaná, tak si třeba vysloužíš
nečekaný úsměv.“

Isabela to tak udělala. Učitelka měla radost, že má pero zpátky, a obdařila ji zářivým úsměvem.
Isabela si pomyslela, jestli má třídní dost dobrou náladu na to, aby ji o něco požádala. Zkusila to.

„Slečno Robertsová! Moc mě mrzí, že jsem dneska v matice plácla takovou hloupost. Když vám slíbím,
že se zítra budu moc snažit, nemusím to všechno znovu opisovat? Mám dnes tolik práce.“

Ale učitelku Robertsovou nikdo jen tak nenachytá!

„Moje milá Isabelo!“ řekla, „jsem opravdu ráda, žes mi přinesla zpět mé pero. Ale myslím, že se mnou
budeš souhlasit, když řeknu, že to není pádný důvod pro to, abych ti odpustila tak neuvěřitelně
špatnou práci v hodině. A i kdybys mi přinesla zpátky můj nejoblíbenější klobouk, který mi uletěl
minulou neděli a nenávratně zmizel někde v polích, trvala bych na tom, že musíš všechno předělat!“

Spolužačky se pochichtávaly. Třídní dokáže být pěkně upjatá, když chce. Isabela se usmívala taky a
vracela se zpátky k uklízení.

„Kéž bych jí ten klobouk našla!“ řekla. „Je tak přísná, ale na druhou stranu je zase spravedlivá.“

Vzrušení se zvyšovalo úměrně s tím, jak se blížil večer, kdy měla být besídka. Poslední dny už měly
dívky všechno nacvičené a nemohly se dočkat. Každá třída si připravila něco a besídka měla být
poslední tři hodiny s krátkou přestávkou na občerstvení.

Mam’zelle měla ve všech třídách na starosti francouzské hry a písně a nepřetržitě dívky peskovala,
jenom aby odvedly co nejlepší výkon. Šestý ročník měl připravenu krátkou řeckou hru. Pátý předváděl
směšnou scénku, kterou si napsaly samy studentky a nazvaly ji ‚Slečna Jenkinsová platí účty‘.
Vypůjčily si na to klobouky a kabáty ode všech učitelek, ba dokonce i od kuchaře!

Čtvrtý ročník dal dohromady hudební skupinu, a hrály nádherně, třebaže Mam‘zelle předtím
prohlašovala, že to jejich ratatata je slyšet z hudební třídy v každou možnou i nemožnou hodinu. Třetí
ročník hrál Shakespeara a dívky z druhého a prvního měly připravené hry a drobnosti, jako byl Dorisin
sólový tanec a Tessiina recitace.

Sheila se nedočkavostí celá třásla. Věděla, že kdyby hned na začátku dostala roli v historické hře,
nebyla by tak významná, jako ta, kterou má nyní díky Veřině nehodě. Pravidelně cvičila a všechny
udivovala, jak jí to jde.

„Je fakt dobrá!“ šeptala Janet Pat. „Začínám jí mít opravdu ráda. Kdo by řekl, že se v jejím nitru skrývá
taková zajímavá a pracovitá osobnost!“

Pat s Isabelou se taky snažily, jak nejlíp dovedly. Dostaví se všechny učitelky včetně ostatního
personálu a všichni budou sledovat program se zaujetím. Žádná z vystupujících nesmí zapomenout
slova nebo udělat nějakou hloupost. Každou třídu drží její vlastní čest!

Konečně nastal ten velký okamžik! Celý den se ozýval chichot a šepot. Vyučování za moc nestálo, s
výjimkou Mam’zelliných hodin francouzštiny. Ta by zřejmě nedovolila ani zemětřesení, aby narušilo
její hodiny! Není divu, že dívky v posledních ročnících uměly francouzsky téměř dokonale.

Učitelka na ruční práce pracovala do poslední chvilky, aby všechny kostýmy byly hotové včas.
Hospodářka dodala zcela nečekaně na představení opravdové jídlo místo toho, které naaranžovala
Hilary.
„Není to od ní pozorné?“ volala Hilary s pohledem upřeným na sklenice citrónové limonády a kouřící
pirohy, které jim hospodářka donesla. „Teď se mi moje role zamlouvá ještě víc!“

„Jen aby sis nenacpala pusu tak, že nebudeš moct mluvit,“ smála se jí Janet. „Hele, co kdybysme
navrhly Mam’zelle, že ve francouzské hře potřebujeme taky nějaké jídlo?“

Ale nikdo nenašel odvahu jít s podobným nápadem zrovna za Mam’zelle.

Besídka začala přesně v šest hodin. Tělocvična praskala ve švech. Pódium mělo oponu i osvětlení,
židle byly připravené už dopředu. Po stranách stály květiny ze skleníku slečny Theobaldy. Vypadalo to
moc hezky.

Učitelky seděly v prvních třech řadách a za nimi ostatní zaměstnanci školy. Dívky měly místa vzadu.

Všichni měli v ruce programy, které si navrhovaly a vyráběly dívky samy. Pat byla strašně pyšná, když
si všimla, že slečna Theobalda drží v ruce ten, který dělala zrovna ona. Ředitelka si pečlivě prohlížela
obálku a Pat doufala, že si v rohu povšimne jejího jména.

Každá třída věděla, kdy začíná jejich představení; a děvčata spořádaně včas odcházela do šatny se
převléknout. První byly na řadě dívky z pátého ročníku. Jen se rozevřela opona, publikum propuklo v
smích. Školní kuchař zaječel:

„Ale to je můj starý klobouk! Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že ho uvidím na jevišti!“

Scénka byla opravdu směšná a publikum bylo nadšené. Potom následovala řecká hra v podání
šestého ročníku. Byl to vážný, těžký kus. Prvačky hru uctivě sledovaly a po skončení mohutně tleskaly,
ale ve skrytu si myslely, že pátý ročník to měl neporovnatelně lepší.

Jako další se na jevišti objevily čtvrťačky se svou jazzovou kapelou a okamžitě si získaly publikum. Bicí
byly úžasné a Mam’zelle nějak rychle zapomněla, jak jí šlo bubnování na nervy. Hrály moderní
písničky a ostatní zpívaly refrén s nimi. Potlesk nebral konce. Ale nakonec musely koncert taky
skončit, protože byl čas na občerstvení.

Dívky přišly do jídelny a byly uneseny množstvím jídla, které tam bylo připraveno.

„Jéje! To nikdy nemůžeme sníst!“ křičela Pat.

„Patricie O’Sullivanová, ty nevíš, co říkáš!“ smála se Janet a nesla si do pusy chřestový chlebíček.
„Mluv sama za sebe! Vem si taky jeden nebo dva, dokud tu ještě jsou.“

A brzo se ukázalo, že Janet měla pravdu, protože za dvacet minut nezůstal na stolech ani drobeček.
Stoly byly vymetené, až na pár kousků, které prvačky schovaly pro věčně hladového Binkse.

Kathleen ho potajmu přivedla a schovala pod stolem, přes který byl ubrus sahající až na zem.
Přivázala ho k noze od stolu, a on jako by vycítil, že nesmí tropit žádné hlouposti. Věděla o tom jen
Kathleen s Isabelou, která byla nejdřív zděšená z množství párků, které Kathleen snědla. Pak jí
najednou došlo, co se děje.

„Ty jsi pěkný číslo Kath! Máš tu určitě Binkse.“

„Pšt!“ řekla Kathleen. „Neříkej nic. Nevidím důvod, proč by o to měl přijít. Je přece hodný, no ne?“

Od té chvíle se měl Binks ještě lip, protože ho krmily dvě namísto jedné!

Po půlhodinové přestávce představení pokračovalo. Děvčata z prvního ročníku předvedla své dvě hry
a Sheila byla ve své roli opravdu úžasná, takže publikum vyvolávalo její jméno tak dlouho, dokud se
nepřišla znovu poděkovat. Byla to ta nejšťastnější chvíle v jejím životě. Jak tam stála na pódiu, celá
rozjařená a nadšená, byla krásnější než jindy. Winifred se přes celý sál usmívala na Pat, protože
věděla, jak to všechno se Sheilou bylo.

Francouzská hra se taky vydařila a Mam’zelle zářily oči, když slyšela všechen ten potlesk. „Ty děcka z
prvního ročníku nejsou nejhorší,“ slyšela Isabela říkat Belindu Towersovou a pomyslela si, že to musí
potom říct ostatním.

Doris se její tanec opravdu vydařil. Musela přidat další a oblékla se na to jako klaun. Tančila to samé,
jako onehdy v noci, když si udělaly na pokoji večírek. Sklidila obrovský potlesk. Zrovna když končila,
objevil se na scéně Binks!

Překousal provaz a přišel potěšit paničku. Kathleen byla na jedné straně za oponou, odkud sledovala
tančící Doris. Binks vyskočil radostně na pódium a poskakoval společně s Doris, jako by chtěl taky
tančit!

Doris utekla, hned jak hudba ztichla. To bylo panečku smíchu! Binks se vrátil, růžový jazyk se mu kýval
do stran a radostně přitom mrskal ocáskem. Pak teprve utíkal za Kathleen, která ho celá vyděšená
rychle odvedla do chléva.

Ale nikdo jí nic nevyčítal. Dokonce ani Mam’zelle, která jinak nikdy neopomněla poznamenat, že je
„odporné“ a „nepřijatelné“ držet „toho psa“ ve škole!

Besídku zakončili sborovým zpěvem školní hymny, kterou dvojčata slyšela poprvé. Byly jediné, které ji
neznaly.

„Příště už jí zazpíváme taky!“ šeptala Pat Isabele. „Ach, Isabelo! To je ale krásný večer! Kam se hrabe
Redroofs, co myslíš?“

Zívaly, div že si pusy neroztrhly, protože, už bylo pozdě. Při převlékání do nočních košil štěbetaly a
vesele se smály. Dnes večer je to naposledy, a zítra si sbalí své věci a pojedou domů!

POSLEDNÍ DEN

Příštího dne byla všechna zavazadla snesena z podkroví dolů. Na každém bylo bílou barvou napsané
jméno majitelky. Sbaleno měly za chvilku. Hospodářka osobně dohlížela, aby měly vše úhledně
vyrovnané. Doris musela všechno vyndat a začít znovu.

„Ale paní hospodářko, já to nestihnu!“ bránila se Doris a nevinně se na ni usmívala.

„Když tu zůstaneš do příštího týdne, budeš na to mít času dost,“ odpověděla jí hospodářka žertem.
„Tvá matka, Doris Elwardová, a tvé dvě tety sem před lety chodily také. Nikdy se nenaučily balit - ale
ty to budeš umět! Není správné házet věci do kufru jako do odpadkového koše a na své nejlepší šaty
si položit boty a holínky. Začni znovu!“

„Kath! Dej mi svou adresu,“ volala Pat. „Říkalas, že mi ji napíšeš, a zapomněla jsi na to. Chci ti napsat
k vánocům.“
Kathleen zrudla radostí. Předtím se nikdo neobtěžoval zeptat na její adresu. Hned jí Pat napsala. Pak
nastala velká výměna adres, slibovaly si, že si zavolají, a vzájemně se zvaly na návštěvy po štědrém
dnu.

Škola už víc nepřipomínala školu. Všude se ozývalo samé hihňání, štěbetání a breptání, které
neutichlo, ani když se objevila některá z učitelek. Učitelky byly taky plné nadšení a vesele se mezi
sebou bavily.

„Ty moje mi udělaly radost,“ říkala slečna Robertsová a pozorovala přitom Sheilu, jak něco hází Pat.
„Dvě tři se zlepšily víc, než bych byla čekala.“

„Co ta O’Sullivanova dvojčata?“ zeptala se slečna Jenksová. „Bála jsem se, že s nimi budou potíže,
když přišly. Říkaly jim nadutá dvojčata, však víš, a na jejich nespokojené tváře jsem se nemohla ani
podívat.

„Ale teď už je všechno v pořádku,“ řekla rychle učitelka Robertsová. „Zvykly si tu rychle. Mají v sobě
dobré jádro. Jednoho, dne na ně bude St Clare pyšná, vzpomeň si na má slova! Někdy jsou to ale
pěkné opičky. Však uvidíš sama, až je budeš mít za rok ve své třídě.“

„Ále, po jednom dvou semestrech pod tvým přísným dohledem s nimi už žádné potíže nebudou!“
smála se slečna Jenksová. „Nikdy nemám problémy s žádnou studentkou, která přijde ze tvé třídy.
Stává se to jedině u těch, které přestoupí z jiné školy rovnou do mého ročníku.“

Mam’zelle si pokaždé zapisovala adresy všech dívek do malého černého notýsku, aby jim pak mohla
napsat k vánocům.

„Stará dobrá Odporná Mam’zelle!“ šeptala Pat, když přešla kolem. Mam‘zelliny bystré uši to
zaslechly.

„Jakže mi to říkáte?“ dožadovala se vysvětlení.

„Ach, nijak, Mam‘zelle,“ drmolila Pat ztuhlá hrůzou, že ji učitelka mohla slyšet. Ostatní dělaly jakoby
nic, a přitom se na sebe šklebily. Všechny věděly, jak jí dvojčata říkají.

„Jen mi to, prosím, řekni. Trvám na tom!“ naléhala Mam‘zelle a z očí jí sršely blesky.

„No,“ řekla Pat neochotně, „já jenom… Odporná Mam’zelle, protože ze začátku jste mně a Isabele tak
často říkala, že naše práce jsou odporné. Prosím vás, nezlobte se na mě!“

Ale ona se vůbec nezlobila. Protože měla smysl pro humor, dokonce se jí to zalíbilo. Zaklonila hlavu a
rozesmála se na celé kolo.

„Ha ha! Odporná Mam’zelle. To je pěkné jméno pro učitelku francouzštiny. A příští semestr budete
všechno umět tak dobře, že zase budu říkat, to je magnifique! a vy mě pojmenujete Mam’zelle
Magnifique, n’est-ce pas?“

Konečně měly všechno sbaleno. Každá studentka se šla uctivě rozloučit se slečnou Theobaldou. Když
za ní přišla dvojčata, pohlédla na ně nejdřív vážně a potom se neobvykle mile usmála.

„Myslím, že se vám do St Clare nechtělo, je to tak?“ zeptala se. „Ale teď už jste svůj názor změnily,
ne?“

„Ano, změnily!“ řekla Pat. Nikdy jí nedělalo potíže přiznat, že její názor nebyl správný. „Vůbec se nám
sem nechtělo. Byly jsme hrozné. Ale St Clare je príma.“
„A jsme rády, že se sem příští semestr vrátíme,“ dodala Isabela upřímně. „Musí se tu víc pracovat a
spousta věcí je tu jinak než v Redroofs, ale už jsme si zvykly.“

„Jednoho dne budete třeba první, jako je teď Winifred,“ usmála se vrchní.

Ale to bylo pro dvojčata ještě příliš daleko.

„To ne,“ zavrtěla Pat hlavou. „My nikdy nebudeme jako ona!“

Ale slečna Theobalda se v skrytu jenom usmála. Ví toho o studentkách mnohem víc než ony samy o
sobě a tušila, že má pravdu. Tahle problematická dvojčata se změnila na správné dívky a ona si počká,
jestli splní její očekávání.

„Tady jsou vaše vysvědčení,“ řekla a podávala každé jedno. „Vyřiďte můj pozdrav mamince a řekněte
jí, že jsme vás ještě nevyloučily!“

„Doufám, že jsou ta vysvědčení dobrá,“ řekla Pat. „Slíbily jsme tatínkovi, že se nebudeme ani trochu
snažit - a on by si mohl myslet, že jsme to udělaly naschvál.“

„Nu, to uvidíte doma!“ řekla slečna Theobalda s úsměvem.

„Ale na vašem místě bych se moc nestrachovala. Na shledanou!“

Dvojčata se se všemi rozloučila a dostala ulepený polibek na obě tváře od Mam‘zelle, která byla ten
den na všechny nevysvětlitelně milá. Třídní jim potřásla rukou a varovala je, aby se necpaly
švestkovým pudinkem. Učitelka Kennedyová se zdála při loučení doopravdy smutná, protože její
přítelkyně slečna Lewisová už je v pořádku a od příštího semestru se opět ujme svých povinností.

„Už vás neuvidím,“ říkala Kenny dvojčatům při loučení. „Budete mi všechny moc chybět.“

„Na shledanou, Kenny,“ řekla Pat. „Chovaly jsme se k vám ze začátku moc ošklivě, ale vy nám to jistě
prominete. Slibuju, že vám napíšu.“

„I já,“ přidala se Isabela a pak Janet i Hilary, a nakonec ji obstoupila všechna děvčata a slečně
Kennedyové vyhrkly slzy do očí. Jak je dobře, že neutekla!

Binks byl ten den celý divoký. Každou chvíli mu někdo podstrčil čokoládu a on jim na oplátku olizoval
ruce, a když se někdo sehnul, tak i obličej. Ani učitelky neměly to srdce jej okřikovat, a tak měl zlaté
časy.

„Až se vrátím do školy, bude beze mě nešťastný!“ řekla Kathleen a hladila ho po střapaté hlavě. „Ale
teď máme před sebou celý měsíc. Slečna Theobalda napsala tetě a ta odepsala, že doufá, že se umí
chovat.“

„Ovšemže se umí chovat!“ volala Janet. „Ale myslím, že je po tobě, Kathleen - někdy se chová dobře,
a jindy ne!“

Kathleen se rozesmála a naoko Janet plácla. Bydlely s dvojčaty blízko sebe a domluvily se, že se
přijdou navštívit. Byla opravdu šťastná.

Zvonek oznámil, že první autobus je připraven odvést dívky na nádraží. Byl to právě první ročník.
Poslední sbohem učitelkám, a už všechny pádily ze schodů k velikému autobusu. Je to zvláštní, jet
zase domů. Budou nakupovat dárky k vánocům, rozesílat vánoční blahopřání a dělat všechno, co k
vánocům neodmyslitelně patří.
Pat s Isabelou nastoupily do vlaku a pak čekaly, až autobus doveze i ostatní. Konečně se ozval táhlý
hvizd a kola zaskřípěla. Vlak se rozjel.

Dvojčata vyklonila hlavy z okna, aby naposledy pohlédla na bílou budovu školy.

„Na shledanou!“ zvolala Pat. „Nenáviděly jsme tě, když jsme tě poprvé uviděly, St Clare! Ale teď tě
milujeme!“

„A rádi tě zase uvidíme,“ šeptala Isabela. „Ach Pat, není to nádherné, že se sem za čtyři týdny
můžeme vrátit zpátky? Stará dobrá St Clare!“

A pak jim škola zmizela z dohledu a koleje, po nichž vlak ujížděl, zpívaly svoji písničku, která jakoby
opakovala pořád dokola: Jsi rády, že se zas vrátíme do St Clare!“

Divná písnička, ale pravdivá! Pomyslela si dvojčata.

Konec 1. knihy