Nesuď knihu podle obalu

Jedné noci se po náročném pracovním dni vracel pan Janda domů. Když viděl dveře svého bytu, srdce mu radostí
jásalo. Avšak jakmile se je pokusil odemknout, zjistil, že nejsou opět zamčené. Kdokoli jiný by to začal řešit,
ale tento stařík už boj se svou zapomnětlivostí prohrál.

Celá situace se však rozjela na plné obrátky, když ráno zahlédl svou oblíbenou zásuvku pootevřenou. To se ji ihned
svými houpavými kroky vydal zkontrolovat, a jakmile v ní nenašel své zlaté hodinky, zbledl. V tu ránu začal
podezřívat své sousedy, slečnu Pechovou i nesympatického pana Součka, jehož okamžitě obvinil, i přestože neměl
žádné důkazy. Možná mu křivdil, protože to byl potetovaný mladík s odlišnou barvou pleti, nebo protože tu
zkrátka bydlel nejkratší dobu. Starší pán si celý den hrál na detektiva. Avšak když se stmívalo, najednou
vykřikl: “Aha! Musel to bejt ten slizkej chlap, Pechová je pěkná ženská, ta by takovouhle zlodějinu neprovedla.“

Rozzuřený Janda se tedy hned ráno vydal za mládencem, ale štěstí mu nepřálo, nebyl zrovna doma. Cestou zpět si
jen pořád něco naštvaně mumlal pod vousy. Když ale potkal svou sousedku, došly mu slova. Jeho milované hodinky
se totiž nacházely na její ruce, již v mžiku schovala za záda.