Dominik Dán

NEVINNÝM SE
NEODPOUŠTÍ
 Text © Dominik Dán 2014
Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o.
Translation © Jan Hanzlík 2020
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2020

ISBN 978-80-7529-400-5

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
 1
SRPEN 2001

Dovolené jsou od toho, aby si je lidé užívali. Lajdáci jsou

na dovolené celý rok, těžce pracující si ji mohou užít jen těž-
ko, největší dříči vůbec – taková je finanční spravedlnost.
Ale i dříči makající v nejvyšším tempu pracují s vizí, že se
to jednou zlomí, někdo je vystřídá a oni se také dostanou
k vodě. Stačí jen vydržet, časem nás k vodě pustí všechny.
Detektiv Krauz zuřil, neboť v polovině srpna patřil k té
poslední skupině – pracoval bez přestávky už několik mě-
síců a voda byla v nedohlednu. Všichni v kanceláři už se
na dovolených vystřídali, jenom on pořád nic – stále slou-
žil. Mohl si za to sám, dobře to věděl, ale stejně zuřil, ne-
boť největší zlost má člověk sám na sebe. Hloupá bezmoc-
ná zuřivost.
Jediný, kdo s ním držel basu, byl jeho parťák Chosé – do-
konce si kvůli němu přeložil dovolenou na září, ale ani to
nepomohlo. Krauz zatínal zuby, očima kolem sebe metal
blesky, nebyla s ním rozumná řeč.
Chosé věděl proč, ostatní jen něco zaslechli na chodbě.
Hloupé kuloárové řeči.
„Já bych ženu samotnou na dovolenou nikdy nepustil,“
pokusil se navázat rozumnou řeč Kuky. Byl to už alespoň
desátý chabý pokus vymámit z Krauze pravdu.
Chosé rozvalený v křesle se přestal ovívat novinami
a výstražně se na prcka zamračil, ale už bylo pozdě.
„Poslouchej, ty Palečku, trpajzlíku, nicko, sráči o hla-
vu vyšší než kýbl plnej hoven! Kdybych chtěl radu, tak
se zeptám starších a ne tebe, takže si ty svoje blbý odbor-
ný názory na samotný ženský na dovolený nech laskavě

9
pro sebe! Kromě toho žádnou ženskou nemáš, ty ženitby
neschopnej skřete. Sklapni, Rákosníčku, nebo co seš zač!“
vyštěkl Krauz jako kulomet na adresu nejnižšího detekti-
va na oddělení.
Burger odložil noviny, pozorně je poskládal do malého
obdélníku, chvíli zvažoval, zda je odložit na stůl nebo ne,
ale rozmyslel si to a našel pro ně lepší využití. Začal se le-
nivě ovívat a vyčítavě mrkl na Krauze.
„Co to slyšim o Palečkovi, nicce, trpajzlíkovi! Někdo tu
asi čte Němcovou – anebo se jen vytočil? Jen ten kýbl ho-
ven mi tam nepasuje, jinak…“
„Edo!“ zavrčel výstražně Krauz, ale z úcty ke staršímu
kolegovi nechal větu nedokončenou.
„V pořádku,“ pokračoval mírumilovně Burger, neboť
v tomto vražedném vedru se mu opravdu nechtělo hádat,
„jestli mu chceš vynadat, řekni mu prostě, že je debil, je to
rychlejší, jednodušší a…“
„… výstižnější,“ pomohl mu Chosé z křesla a podle vzo-
ru staršího kolegy pokračoval v ovívání.
„… taky výstižnější,“ zopakoval Burger a kývnutím
hlavy a laskavým úsměvem od ucha k uchu poděkoval
do rohu kanceláře za pomoc. „K čemu ty příšery ze starejch
pohádek? Ríšo, vzpamatuj se, co je s tebou?“
„Je toho na něj moc,“ přiléval olej do ohně Kuky a če-
kal na Krauzovu reakci. Strašně toužil znát jeho tajemství.
Skoro se třásl nedočkavostí, jen aby zjistil, zda se kuloáro-
vé řeči zakládají na pravdě, anebo si z jejich kanceláře zase
někdo vystřelil.
Krauz přestal psát, odložil tužku, odstrčil sešit, opřel se
v židli a zhluboka si povzdechl. Uvolnil se a vychladl. Po-
chopil, že dál to odkládat nemůže. Jednou jim musí říct
pravdu, tak proč ne právě teď.
Koukl do rohu kanceláře a zhrouceně rozvalený ovívající
se muž v křesle mu nenápadně přikývl. Tím měl rozhodnu-
tí o pravdivém vysvětlení schváleno. Konečně se odhodlal.
„Tak dobře, vy bando ignorantů…“
„Ne, počkej, takhle ne,“ skočil mu do řeči Burger a za-
stavil ho vztyčenou dlaní. „Mně…“ zaváhal, „vlastně
nám,“ rozhlédl se po kanceláři a všechny pohledy mu daly

10
za pravdu, že nám je výstižnější, „je jasný, že si na dovole-
ný nebyl už…“
„Od ledna,“ přiznal Krauz.
„… od ledna, takže makáš v kuse osum měsíců a musí
ti z toho kapat na karbid, to je víc než jistý.“
„Děkuju,“ Krauz poděkoval za projev soucitu.
„Ale takhle ne, Ríšo. Buď nám svoje tajemství řekneš
sám a dobrovolně, nebo si ho nech pro sebe, ale do igno-
rantů nám nadávat nebudeš. My nejsme ignoranti, my tě
ani trochu neignorujeme, naopak, my tě velice pozorně sle-
dujeme, a už pořádnou chvíli.“
„No, dyť právě to mě vytáčí,“ zavrčel si Krauz pod nos.
„A bylo by ti milejší, kdybychom to nepozorovali, ale je-
nom rejpali jako celý oddělení?“
„Asi.“
„Dyť to před chvílí zkusil chudák Kuky – a jak si ho se-
třel!“
„No…“
Krauz vzdychl. Burger měl pravdu. Všichni mají prav-
du. Dobře to věděl. Rozhodl se zmírnit tón a už nekousat.
Kuky s Váňou se z dovolené vrátili teprve včera, Burger
před čtyřmi dny, Hanzel měl ještě týden, ale všichni vědě-
li, že Krauz jede v kuse celé prázdniny, neboť jeho žena se
trhla. A jestli se trhla, asi nebylo všechno v pořádku. A jest-
li nebylo všechno v pořádku, parta ze sto čtyřicet jedničky
by o tom měla něco vědět. Když už kvůli ničemu jinému,
tak proto, aby kamarádovi pomohli, neboť v jejich kance-
láři to bylo normální. Ale němému děcku ani vlastní mat-
ka nerozumí, takže když se němé děcko rozhodlo konečně
promluvit, všichni zastříhali ušima.
„Dobře, uznávám, takže žádný ignoranti, stačí jen ban-
da?“ zkusil to mírněji Krauz.
„Pro začátek celkem slušný,“ připustil Burger.
„V pořádku,“ přijal nabídku Krauz. „Poslouchejte, vy ban-
do…“
Burger si pohodlně natáhl nohy na stůl, Chosé se pře-
stal ovívat novinami, Kuky odložil sazenici kiwi na para-
pet a Váňa už nemazal rohlík domácí játrovou paštikou.
Neklamný důkaz, že se chystá něco důležitého, neboť měl

11
před sebou kromě oblíbené tlačenky a vajec natvrdo i husí
játra. Když přestal s něčím takovým, znamenalo to, že ho
debata mimořádně zaujala. Až doteď bylo ticho, dovole-
nou Krauzovy manželky považovali za jeho soukromou
záležitost, ale když už se naskytla příležitost vyslechnout
si pikantní podrobnosti ze života hmyzu, zbystřil pozor-
nost i on a už nemazal.
„Poslouchejte,“ začal Krauz a zhluboka si povzdechl,
„pustil sem jí samotnou na dovolenou, protože si to zaslou-
ží. Slyšel sem už spoustu drbů, když ste tu nebyli. I Šaňo si
mě zavolal na kobereček, ale všechno sme si vysvětlili, sou
to jen blbosti. Fakt jenom drby.“
Krauz je přejel pohledem jednoho po druhém, ale v je-
jich očích četl všechno možné, jen ne pochopení. Dokonce
ani Chosé, jeho nejlepší kamarád, mu to nijak neusnadnil.
Chápal ho, znal i pozadí, ale nechal ho v tom namočeného
až po uši. Krauzovi bylo jasné, že musí pokračovat a musí
se spolehnout jenom sám na sebe.
„Všechno je jinak. Není to tak, jak řikaj kluci po odděle-
ní. Nerozvádíme se, nezažíváme krizi po sedmi nebo koli-
ka letech, nikoho si nenašla a ani já nemám jinou ženskou.
Všechno je to blbost. Prostě sem udělal něco… něco… jak
bych to,“ zaváhal, aby našel správný výraz, „nestandardní-
ho, co se vymyká běžnýmu policejnímu chápání. Zkrátka,
na dovolenou jely čtyři spolužačky z vejšky, nejlepší kama-
rádky, a jely samy. Bože, to je toho! Jedna z nich se provda-
la do Itálie a má tam barák. Sylvie nebude bydlet v hote-
lu ani nebude sama, bude bydlet u nich na privátě a bude
tam manžel tý holky. Kromě toho maj dva syny. Normální
kompletní rodina. Manžel slíbil, že se o ně postará, poje-
dou i na vejlet do Říma, pak po okolí, po památkách a po-
dobně. Všichni čtyři sou vdaný, nejen moje, a všichni man-
želé souhlasili, nejen já, tak co? Koukněte…“
Krauz zalovil pod deskou stolu a vytáhl pohlednici.
Za poslední týden ji vytáhl asi tisíckrát, nemohl se splést,
našel ji okamžitě.
„Bacioni dalla Calabria! Pusy z Kalábrie! Koukněte, tady
maj dům – a druhej maj v Římě. Dobře se vdala, potvora.“
Krauz se naklonil k Burgerovi a nechal pohlednici ko-
lovat.

12
 „To v červenym kroužku je jejich dům,“ vysvětloval.
„Tam je moje žena, pod dozorem.“
Pohlednice kolovala. Detektivové z oddělení vražd si
ji prohlíželi s kamennou tváří. S tou samou mu ji i vrátili.
Nastalo ticho. Dlouhé.
„Dobře, vy debilové,“ rezignoval Krauz a schoval si po-
hlednici do zásuvky pod stolem. „Já vim, o co vám de.“
„Tak pokračuj,“ popohnal ho Burger a nepřestával se
ovívat.
„Moje žena je samostatná, má svojí práci, svoje auto, má
svůj volnej čas a má i svoje peníze. Kdyby mi chtěla bejt
nevěrná, tak to v pohodě udělá tady, u nás doma, nemusí
kvůli tomu cestovat do Itálie. Prostě se večer vydá ven, mně
řekne, že de za pacientem nebo na aerobik nebo na nákup
anebo co já vim co, za dvě hodiny se vrátí – a je to! Bůh ví,
kde by ve skutečnosti byla, a já nemusim vědět vůbec nic.
Ale není to tak, protože…“ Krauz zaváhal. Chvíli si hrál
s tužkou, zvažoval, jak jim co nejpochopitelněji vysvětlit,
co bylo vysvětleno jemu. Nakonec našel řešení. „Protože!“
Zakončil.
„To chápeme,“ nechápal Burger.
„To chápete?“ nevěřil mu Krauz. „Tak pochopte i to, že
já svojí ženě věřim. Čtyři spolužačky z vejšky se dohodly,
že jedou na dámskou jízdu na dovolenou do Itálie za další
spolužačkou – a ta jim poskytla ubytování, stravu i dopro-
vod manžela spojenej s ochranou a…“
Odkašlal si a promyslel si další postup.
„… a se všim, co s tim souvisí. Tak z toho přestaňte dě-
lat vědu, moje manželka prostě jela sama na dovolenou,
a proto sem já tu svojí zrušil, vyberu si jí až v zimě. A teď
budu sloužit celý léto, protože tak sme se dohodli se Ša-
něm. Punktum, tečka. Fajfka zhasla. Co chcete eště vědět?“
Mládenci v kanceláři chvíli váhali. Čekali, kdo sebere
odvahu.
„A seš si jistej, že je mezi váma všechno v pořádku? Je to
v richtiku, Ríšo?“ sebral odvahu Burger.
„Je. Když s tim přišla, neměl sem s jejím návrhem žádnej
problém, od začátku sem jí držel palce a byl sem rád, že se
holky konečně odhodlaly a vyrazily za kamarádkou do ci-
ziny. Považoval sem za úplně normální, že chce jet s hol-

13
kama na dámskou jízdu. Opakuju, neměl sem s tim žádnej
problém, od začátku sem byl pro!“
Zase mu všichni věřili, ale stejně se na něj dívali pode-
zřívavě.

„Ty nejsi normální!“ zařval Krauz na manželku. „Já sem

zásadně proti!“
Mohl řvát, jak chtěl, byl ve vlastním obýváku – a ve svém
obýváku si detektiv může řvát i dělat, co chce.
„Proč? Protože chci jet sama na dovolenou? Sama bez
tebe? Na dámskou jízdu? Co proti tomu máš?“
„Já…“
Krauz byl vytočený do vývrtky, až mu selhával hlas, ne-
dokázal odpovědět, jenom svíral lahev piva, až mu zbělely
klouby, a bezmocně zatínal čelisti.
„Ty…“ zasyčel, ale dál to nešlo. Stále ještě byl z jejího
návrhu v šoku.
„Hlavně klid, miláčku, něco ti vysvětlim,“ zašvitoři-
la Sylvie nacvičeným, hypnoticky uklidňujícím hlasem.
„Kdybych ti chtěla bejt nevěrná, tak to v pohodě udělám
tady u nás doma a nemusim kvůli tomu cestovat do Itá-
lie. Prostě se večer vydám ven, tobě řeknu, že du za paci-
entem nebo na aerobik nebo na nákup anebo co já vim co,
a za dvě hodiny se vrátim – a je to! Bůh ví, kde ve skuteč-
nosti budu, a ty nemusíš vědět vůbec nic. Ale není to tak,
protože…“ Sylvie zaváhala.
Na rozdíl od svého manžela dokázala monolog dovést
až do logického konce.
„Protože tě mám ráda, ty blázínku, a nemusim si odbí-
hat do Itálie, abych si vrzla, můžu tam jet v klidu a ve vší
počestnosti s holkama kouknout se na Koloseum a navští-
vit spolužačku. Chápeš?“
Krauz se napil z lahve. Chtěl pohotově odpovědět, ale
sotva otevřel ústa, odpověď mu osvěžilo šťavnaté říhnutí
a začal škytat.
„Vidiš!“
„Krk… škyt… promiň! Ale… škyt… počkej!“ Krauz si
přitiskl hřbet dlaně na ústa, zhluboka se nadechl a zadržel
dech. Hřbet dlaně ještě více přitlačil. Přestal dýchat, zrudl,
stále nedýchal, zrudl ještě víc.

14
 Sylvie trpělivě čekala.
„Fuuu…“ vydechl do dlaně. „Já moc dobře vim, že si
to můžeš užít i tady, kdybys chtěla, ale uznej sama, jak to
bude vypadat na oddělení, až se o tom dozvědí kluci.“
Sylvie si přisedla k manželovi a objala ho.
„Na kluky se vykašlat nemůžeš, to uznávám a chápu to.
Něco jim říct musíš, to je jasný. Zkusíme se nad tim zamys-
let. Problém mojí dovolený v Itálii nespočívá ve financích…“
„Dyť sem dostal dvoje odměny za dvě jarní vraždy,“
skočil jí do řeči Krauz.
„A já jednu za projekt, takže o peníze fakt nejde, spíš de
o tvoje ego samce, hlavy rodiny, skupiny, o dominanci.“
„Prosim tě, přestaň s těma psycho-zoologickejma ana-
lýzama!“
„Ale já sem to vystudovala a něco o tom vim. Vim, že kole-
gové budou reagovat přesně takhle. Možná ztratíš pozici…“
„Nemám tam pozici, sme jen dobrý kamarádi – kolegové.“
„A já ti můžu poradit, jak to udělat, aby to tak dál zůsta-
lo,“ přivinula se blíž.
„Na to sem fakt zvědavej,“ zapochyboval Krauz. Padl
na opěradlo sedačky a rozpažil ruce.
Sylvie se přivinula ještě blíž, jakkoli se bránil a odvracel
hlavu, aby ho rty netrefila na tváře.
Chvíli zaváhala, nedokázala odhadnout, zda to myslí
doopravdy vážně. Posléze pokračovala, neboť bylo přede-
vším v jejím zájmu, aby se dohodli.
„No, poslouchám!“
„Nejde o peníze, Richarde, de o kluky, přiznej si to. Ne-
chceš před nima vypadat jako ťulpas. Řekni jim přesně to,
co sem ti teď řekla já, řekni jim doslova, že kdybych ti chtě-
la bejt nevěrná, tak to udělám tady a s kym chci, ale nechci
a nemusim kvůli tomu cestovat. A eště jedno jim řekni – to
je nejdůležitější, řekni jim, že je to otázka důvěry, a vyrazíš
všem pochybovačům a posměváčkům zbraň z ruky. Pou-
žij jen jedno jediný slovo – důvěra. A uvidíš, jak to zabere.“
Krauz vzdychl.
„Použij jen jedno jediný slovo.“
Krauz se nechal od psycholožky políbit i pohladit po tvá-
ři, ruce nechal rozpažené na sedačce a zadíval se na lahev
piva na konferenčním stolku. Když si představil ksichty ko-

15
legů v kanceláři, přešla ho chuť i na nedopité pivo. Jenom
si povzdechl, neboť dobře věděl, že jednoho pěkného let-
ního dne se konfrontaci nevyhne.

„A eště jedno vám řeknu, ale pochybuju, že to s vaší inte-

ligencí pochopíte. Poslouchejte a divte se. Celá dovolená
mojí ženy je jen věcí důvěry. To čumíte, co? De o vzájem-
nou důvěru – a tim je řečeno všechno!“
Krauz si je jednoho po druhém změřil pohledem. Syl-
vie měla pravdu, vyrazil jim nejen zbraň z ruky, ale i dech.
„Dej to sem,“ natáhl se k Burgerovi a vzal mu noviny
na ovívání. Zpod stolu vytáhl roli toaletního papíru a non-
šalantně zamířil ke dveřím. Než sáhl na kliku, ještě zavr-
těl zadkem.
„A už držte huby. Můžete mi akorát tak políbit prdel.“
Otevřel dveře a vyšel ven, ale než se zavřely, ještě do nich
strčil hlavu. „Ale ne nejbližších deset minut.“
Pak se dveře zabouchly.
Chosé se dál beze slova ovíval, Váňa si dál mazal paštiku.
Burger si na stůl natáhl i druhou nohu a Kuky si vzal z pa-
rapetu květináč. Bylo horko, nikomu nebylo do řeči. Chví-
li bylo v kanceláři slyšet jen monotónní vrčení ventilátoru.
„Víte, co je tohle?“ začal Kuky a obrátil list. „Menuje se
to kiwi a je to ovoce novýho tisíciletí. Vitamíny A, B, C, D,
potom P, R, S, možná i další, minerály a tamty… všechno,
co to má mít. Vysadíme je s bráchou vzadu za tátovym ba-
rákem a budeme je pěstovat ve velkym. Má to jednu nevý-
hodu – prej je k tomu potřeba samec i samice. Nevim, jak
šukaj rostliny, ale kdyby to měl bejt jedinej zádrhel, tak sem
ochotnej zřídit pro ně i bordel, jen aby to sypalo. Obchody
s ovocem a zeleninou po tom budou šílet, odbyt je zaru-
čenej. Kdyby se chtěl někdo přidat, můžete složit po pěti-
kilu základní vklad a beru vás do firmy jako společníky.“
Kuky počkal, jaký bude mít jeho nabídka ohlas, ale ak-
cionáři se nehrnuli. Počkal ještě chvíli, pak odložil květi-
náč zpátky na parapet. Na podnikání bylo opravdu hor-
ko, uznal sám.
„A eště jedno vám řeknu,“ osmělil se, když si nikdo ne-
troufal dotáhnout debatu o Krauzovi do konce, „ty dva se
brzy rozvedou. Ženská, která si jede sama na dovolenou

16
do Itálie, nemůže bejt svýmu muži věrná. Podle mě je to
konec. Anebo aspoň začátek konce.“
Znovu počkal, zda se někdo zapojí, ale nikdo nic, každý
pokračoval ve své oblíbené činnosti.
„Ste úplně mimo, nebo co je to dneska s vámi? Dyť já se
mu snažim pomoct, tak mluvte,“ zaprosil Kuky.
Váňa si konečně naložil na chleba, co potřeboval, a s chu-
tí si ukousl.
„To bude stravou,“ zamumlal s plnými ústy. „Kdyby mu
vařila a podstrojovala jako ta moje, mohlo bejt všechno ji-
nak. Věřte mi, starýmu harcovníkovi. Láska prochází ža-
ludkem, vážení,“ dokončil mumlavě a už jen přežvykoval.
„Váňo, ale jestli láska prochází žaludkem, je na místě
otázka, co z ní na konci zůstane,“ zafilozofoval si v kou-
tě rozvalený Chosé.
Burger se zamyslel, smutně pokýval hlavou. Za všechny.
Nakonec to rozhodl sám, protože se k tomu nikdo neměl.
„Necháme ho na pokoji, kluci. Je to až moc citlivá a osob-
ní věc, než abychom si z něj dělali srandu. Jestli jí pustil sa-
motnou, tak jí pustil, asi ví, co dělá. Doma si to určitě vyřeší
sám a v práci dře jako hovado, nemůžeme mu nic vyčítat.
Sám se rozhod’.“ Podrbal se na zátylku a nebyl z toho o nic
moudřejší než předtím.
„Možná se rozhodla ona,“ špičkoval nadále Kuky. Ko-
legovo vysvětlení se mu zdálo nedostatečné. „I za něj…“
„Drž už hubu, prcku!“ obořil se na něj Burger.
„To můžu, ale myslel sem si, že sme parta. Doufal sem,
že držíme spolu. Jestli o nic nejde, v pořádku, sem ticho, ale
jestli potřebuje pomoc, sem tady. Vlastně sme tady, nebo ne?“
Burger musel uznat, že prcek má pravdu. Všichni uzna-
li, že má pravdu.
„Dobře, máš pravdu, sme tu, držíme spolu,“ pokračoval
neochotně nejstarší, neboť debatu o Krauzovi už považo-
val za uzavřenou. Ale nebyla. „Jestli chcete slyšet můj ná-
zor, prosim, řeknu vám ho. Já si myslim, že není nic lepší-
ho než vypadnout v létě na dovolenou s prověřenou starou
partou. Ne sám, nebo sama, ale s partou. Je to záruka dob-
rý zábavy, příjemnýho odpočinku, společnýho vyžití i vzá-
jemný ochrany, kdyby k něčemu došlo. Není nad to, když
si pár prověřenejch dvojic vyrazí do přírody. Nemusí to

17
bejt zrovna do Itálie, i v Plaveckym Štvrtku je prima jeze-
ro. My tam jezdíme s manželkou a s partou už roky a ni-
kdy se nikomu nic nestalo – všichni byli vždycky spokoje-
ný. Jestli mi rozumíte.“
Rozuměli. Počkal, zda někdo něco neřekne, a když ni-
kdo nic, přestal se drbat na zátylku a naštvaně vyštěkl:
„Dobře, samotnou bych jí do Itálie taky nepustil! Taky bych
se bál, že mi jí tam někdo vohne. Tohle ste chtěli slyšet?“
„To sme chtěli slyšet, stařešino,“ ozval se konečně Váňa
a polkl.
Váňa měl pravdu, přesně to chtěli slyšet, neboť všichni
policajti přemýšlejí stejně.
Na stole zazvonil telefon. Nejblíže byl Váňa, ale měl prá-
vě plné ruce práce.
 2
ČERVENEC 2001

Do Chorvatska jezdili už roky. Gojkův dům je přivítal jako

každý rok přes balkon převislými muškáty a rozpálenou
zámkovou dlažbou před garáží. Vystoupit z auta bosou no-
hou znamenalo koledovat si o popáleniny druhého stupně.
Dům našli ve stejném neutěšeném stavu, v jakém ho opus-
tili minulý rok. Gojka taky.
„Majku pičku, dobro došli! Petar! Roman! Lusija! Kako
rad vas vidim!“ přivítal je starý Gojko, dal jim klíče, ukázal
jim, kde je demižon s rakijí, a už se chtěl poroučet. V kuchy-
ni se zarazil a s vážnou tváří ukázal na cedulku přilepenou
na dveřích ledničky nenápadným magnetem.
„Kdyby hořelo, voláte tohle číslo – hasiči,“ ukázal
na první řádek na cedulce. „Kdyby vás vykradli, voláte
tohle číslo, když si zlomíte nohu, voláte tohle číslo, a kdy-
by vás znásilňovaly ženský,“ ušklíbl se na ženskou část re-
kreantů, „voláte mně. Taky si chci přes prázdniny užít. Tak
šťastnou a nerušenou dovolenou, Slovačiska moji milí,“
rozloučil se a nechal je rekreovat.
Peter Lipan si už dávno zvykl, že v Chorvatsku je z něho
Petar, jen když mu chtěli zkomolit příjmení na Lipanič,
ohradil se. Jeho mladá přítelkyně Lucie se neohrazovala ani
proti komolení jména na Lusija, ani proti chlípným dovo-
lenkovým pohledům, dokonce se nebránila ani chlípným
diskotékovým dotykům, za což si od Petera, ale i od celé
party nejednou vysloužila ostrou kritiku. Ale kritika při-
šla vždy až ráno a v rámci střízlivění s lahví ledového piva
se dala vydržet.

19
 Když už toho bylo moc, odbyla je: „No, co je vám!? Co
jako? Sme na dovolený, ne? To vás na mě zase poštvala
Soňa? Nebo ste taky zestárli? Chci se bavit, to je toho…“
Bylo toho – a Peter její výstřelky na prázdninových dis-
kotékách zoufale snášel, jakkoli to nebyl zoufalec. Jenom
se nechtěl na dovolené hádat, tak ji nechal, ať se vybláz-
ní. Vzal si na dovolenou o devět let mladší holku – v třice-
ti pěti je takový věkový rozdíl ještě stále výrazný. Možná
je po šedesátce jedno, zda je muži šedesát devět a ženě še-
desát, už vysílají na stejné vlně, ale v pětatřiceti nikoli. Še-
stadvacetiletá holka si chce užívat. I na dovolené. Vlastně
hlavně na dovolené, s tím musí každý pětatřicetiletý sta-
rý kořen počítat.
Peter otevřel kufr auta a vyndal zavazadla. Byl první,
ostatní ještě courali po domě a kochali se, jako by ho vidě-
li poprvé. Viděli ho už popáté, už pátý rok po sobě, neboť
v inzerátech ani v cestovkách neobjevili nic lepšího, nic
levnějšího než Lucie. Lucie měla při výběru největší štěstí,
byla z nich nejmladší, nejakčnější, rtuťovitá.
„Luci, poď mi pomoct, vybalíme se!“
„Už du, počkej, jenom si loknu z tý jeho blijatice!“ za-
křičela z balkonu.
„Je to rakije,“ zamumlal si pod nos Peter a nadále vy-
kládal.
Peter byl s vykládáním zavazadel hotový první, protože
byl nejrychlejší, nejpohotovější a zvyklý, vycvičený na pře-
suny v plné polní. Peter Lipan byl policajt, ne ledasjaký po-
licajt – byl detektivem z oddělení loupeží a kancelář měl
jen o osm dveří dál od sto čtyřicet jedničky.
Jenom kousek od Krauze, Chosého, Burgera, Váni… je-
nom kousek od mordparty. Občas toužil stát se jejím čle-
nem, občas byl spokojený s tím, co měl. Stačilo mu, že se
s nimi zná a že si tykají jako kamarádi. Mít kámoše na od-
dělení vražd se možná někdy bude hodit.
 3
Bylo mu zle, sotva se potácel. Motal se nočním městem a cí-
til, že zhasíná.
Absťák začal už ráno, vzbudil se a přemohla ho klepav-
ka, i když venku byly prázdniny a pod širákem se dalo spát
v každém parku. Nemusel spát v parku, zatím ne, ještě ho
nevyhodila, ale vyhrožovala tím každý den.
Chápal ji, šlo jí o děti, jako každé matce jí šlo především
o děti – a on, otec, by se měl připojit, ale už nemohl. Už za-
šel příliš daleko. Nikoli na konec, neboť si ještě uvědomo-
val, že příliš daleko není konec, ale už nebyl od konce da-
leko. Konec byl na dohled a pár nepoškozených závitů, co
mu ještě zbylo, stále signalizovalo, že už svítí červená. Ale
nedělal nic, co by ho zachránilo a vrátilo zpátky, naopak,
stále se přibližoval ke konci, krok za krokem, vpich za vpi-
chem, fet za fetem, cigaretu za cigaretou… Stále se blížil
k hraně a bezmocně čekal, kdy přes ni přepadne.
Už mu nevadilo, když mu ráno místo miláčku řekla sla-
bochu, vypadni, ztroskotanče, kde si zase byl celou noc,
děti viděly, v jakým stavu si přišel…
Ještě před třemi lety by jí za takové oslovení jednu vy-
ťal… Před třemi lety by si to vlastně ani nedovolila, neboť
neměla důvod, ještě budil respekt a oba věděli proč. Sám
byl na vině, sám se o něj připravil. V průběhu tří let nabral
jeho život prudký spád.
„Bronko, přestaň už a vrať se do reality. Vrať se k nám.
Zkus to, eště není pozdě, prosím,“ prosívala na začátku
kvůli dětem.
Zkusil vydržet, ale po čtyřech dnech se mu udělalo tak
zle, že musel zajít za Davidem a koupit si psaníčko.
„Zkus to eště, vezmu tě do nemocnice, pomůžou ti…“

21
 Nemocnici odmítl, zkusil vydržet sám, ale po dvou
dnech se mu udělalo tak zle, že musel zajít za Davidem
a koupit si psaníčko.
Pořád dokola ta samá písnička.
„Zkus to eště jednou, já… my ti pomůžeme, najdu ně-
koho.“
Zkusil vydržet, ale po třech dnech se mu udělalo tak zle,
že musel zajít za Davidem a koupit si psaníčko.
Pořád dokola ta samá písnička.
A pořád dokola ta samá… jak to u nemocných bývá.
Už nebylo pomoci. Zašel příliš daleko, ještě ne na konec,
ale příliš daleko. Ani manželka, ani dva krásní synové, ani
otec ho nedokázali vrátit zpátky, protože bílý prášek je sil-
ný a dokáže zabít i zabijáka.

Bylo mu zle, sotva se potácel. Motal se nočním městem a cí-

til, že zhasíná. Dnes v noci mu bylo obzvlášť zle, měl pocit,
že končí, že konec se konečně blíží. Dopotácel se do parku
a zhroutil se na lavičku. Funěl, třásl se, byla mu zima upro-
střed prázdnin. Potil se, límec kožené bundy si tiskl ke krku.
Potřeboval psaníčko, ale nedala mu peníze. Ani najíst
– od rána nejedl. Našla ho ležet na chodbě, spal tam, kde
padl, jenom otevřela vchodové dveře a vytáhla ho za nohy
k výtahu.
Přes den se jakž takž protloukl, motal se po městě, na-
vštívil dva nejlepší kamarády, ale už nebyli nejlepší, ne-
půjčili, naopak chtěli, aby jim vrátil, tak se raději zdekoval
dřív, než jim dojde trpělivost.
Poslední možnost byl David. Jediný ho neopustil. Po-
slední dávky mu dal na dluh, ale ani jeho dnes nemohl na-
jít. Asi se před ním už taky skrýval. Všichni se ho štítili. Po-
třeboval psaníčko, opravdu ho potřeboval…
Na konci parku spatřil v šeru postavu. Ne příliš vysoká
– žena, možná nižší muž, chlapec – postava nesměle vykro-
čila, blížila se k němu. Vstal z lavičky a zapotácel se. Roz-
kročil se, nadechl se a přestal se potácet. Byl to chlapec, už
rozeznal jeho tvář. Vyzkouší ho, debila, nemá co lozit po-
tmě do parku.
 4
Zazvonil telefon. Váňa byl nejblíže, ale měl plné ruce prá-
ce a nehodlal odložit ani chléb, ani okurku.
„Já tu nejsem,“ upozornil Kuky. „Pro nikoho.“
Chosé byl daleko v rohu, musel se obtěžovat ten nejstarší.
„Burger, oddělení vražd, prosim…“
„To vám to musí vždycky tak dlouho trvat?“
„Vždycky ne, jenom dneska. Kuky si koupil novou se-
kačku na trávu a zkoušeli sme jí. Je rozbitá, uletěla vrtule
a všem zlámala nohy, nemá to kdo zvednout.“
„A ty?“
„Já sem je měl natažený na stole.“
„Edo, vám na vraždách by měli dávat extra příplatky
za blbost.“
„Řeknu to Šaňovi, není to špatnej nápad.“
„A teď mi dej Krauze. Nebo má taky zlámaný nohy?“
„Ne, seje.“
„Nejdřív sekačka, teď setba… vy ste se tam na kriminál-
ce dali na kolchozničení – anebo blbě slyšim?“
„Ne, promiň, neseje, přeskočilo mi r, chtěl sem říct, že…“
„Aha, tak když se vydělá a nevypadnou mu oči, ať mi
zavolá, něco pro něj mám. Má dneska výjezd, ne? Podle
rozpisu by měl bejt dneska v dosahu.“
„Je v dosahu, vzkážu mu to, určitě ti zavolá, bude mít
radost.“
„To si umim představit. Ať zavolá co nejdřív, hoří to, zdar.“
Burger zavěsil. Vrátil se do původní polohy na židli, ne-
zlámané nohy si znovu natáhl na stůl.
„No?“ nevydržel Kuky. „Co je?“
„Nic,“ Burger si založil ruce za hlavu. „Operační důstoj-
ník. Krauz má asi případ. Neměl se hlásit do výjezdu, debil.“

23
 Váňa polkl, odkašlal si.
„Je mi ho líto, ale já mu dneska nepomůžu, musim jet…
musim jet… nutně se služebním vozidlem do opravny. Teče
mi olej,“ vzpomněl si.
„A já du vyšetřit tu svědkyni z benzínový pumpy, tu, co
nepřišla na výslech už tři tejdny,“ přidal se rychle Kuky.
„A já vás mám na háku všechny i bez výmluv, je mi ve-
dro,“ přiznal Burger a ani si nevymýšlel, pouze dal všem
najevo, že dnes nemá na práci chuť. A ještě se i pohodlně
zavrtěl na židli a napravil si krční páteř. „Krom toho tu eště
nemám parťáka a samotnýmu mi je nějak smutno.“
„Pěkný svině,“ povzdechl si z křesla Chosé, neboť tušil,
že dnes se na pivo jen tak nedostane. Když měl parťák vý-
jezd a volal operační důstojník, mohl na příjemný pohodo-
vý letní pracovní den strávený pod slunečníkem zahradní
restaurace zapomenout.
Všichni mohli zdrhnout, ale on nikoli.
Alespoň se ovíval. Burger se s nataženýma nohama za-
kláněl na židli a vytrvale si napravoval krční páteř.
Váňa do sebe lačně cpal poslední kousky tlačenky a Kuky
se balil, aby mohli co nejdřív vypadnout. Jediný Hanzel nic
nesimuloval, byl opravdu po krk namočený v bazénu, ale
ten mohl, měl ještě týden dovolené a byl na kilometry da-
leko od kanceláře.
Čekali na Krauze.
Vrátil se a už ve dveřích se usmíval jako někdo, komu
se podařila veliká věc. Než stihl úsměv rozšířit od ucha
k uchu, zchladil ho vlastní parťák.
„Máš volat operačnímu.“
„Debilní fóry si nech na zejtra, Chosé.“
„Vzal to Eda, tak ať ti to řekne on.“
„Máš volat operačnímu,“ potvrdil bez váhání Burger.
„Děte do prdele.“
„To můžeme, ale moc ti to nepomůže, fakt tě shání.“
Krauz vrátil smradlavé noviny majiteli, potom roli toa-
letního papíru pod stůl, a jak byl v předklonu, nenápadně
je zkontroloval pátravým pohledem. Ani na jednom nespat-
řil náznak úskoku. Byli to výborní herci, dokonce nejlepší,
jaké znal, a našli by uplatnění i na prknech Národního diva-
dla, ale teď nehráli, to by poznal. Asi opravdu někdo volal.

24
 Znechuceně mrštil rolí pod stůl, sedl si, připravil si tuž-
ku a sešit a vyťukal dvacet jedna – pět set padesát.

„Operační.“
„Krauz.“
„Čau.“
„Čau. Tak sme si pokecali a já asi zavěsim…“
„Ty možná, ale já si tě stejně najdu.“
„Tak dobře, nezavěsim, spusť.“
„Máš vraždu a máš výjezd.“
„Řikal kdo?“
„Mám tu před sebou rozpis vašich služeb podepsanej
Mayorem, tak sem si myslel…“
„O výjezdu nepochybuju. Kdo řikal, že mám vraždu?“
„Kluci za čtyřky.“
„Kluci ze čtyřky nerozeznaj infarkt od prostřelený kebu-
le, tak co mě zbytečně sereš!“ rozčílil se Krauz.
„Právě proto volali, aby se neopakoval trapas z minulý-
ho tejdne. Zase něco maj a chtěj tebe, aby ses na to mrknul.“
Krauz chvíli dýchal do sluchátka a rychle přemýšlel. Ven
do tepla se mu nechtělo, ale na druhé straně ani netoužil
podcenit další případ, takže se musel rozhodnout.
„Dobře, kde to je a o co vlastně de?“
„Rodinnej dům, Drozdí ulice číslo osum, muž v bytě. Je
to čerstvý.“
Krauz si začal psát poznámky.
„Čerstvý,“ bručel si pod nos.
„No, nesmrdí,“ upřesnil operační, „ale v tomhle vedru…
Jestli sebou nehodíte, za nic neručim.“
„Hodíme, hodíme,“ drmolil Krauz a psal si adresu.
„Po každym něco hodíme, neboj, na tebe taky dojde…“
„Seš normální, Ríšo? Zase chlastáte už od rána!“
„A s kym, prosim tě?“ rozčílil se Krauz, neboť první řá-
dek poznámek už dopsal. „Dyť je celý oddělení na dovo-
lený, já jedinej tu makám jak barevnej! Nevšim sis, že mám
každej tejden aspoň dva výjezdy!?“
„No jo, teď, když to řikáš – už minulej tejden sem se tě
chtěl zeptat, jestli na vraždách děláš jenom ty, dyť seš v jed-
nom kuse v práci! Proč nejedeš na dovolenou?“
Krauz si odkašlal.

25
 „Ehm, víš co, ty už mě taky neser! Radši se vraťme
k tomu případu. Střelba? Krev? Koho si mám vzít s sebou?“
„Žádná krev, žádná střelba, je v pracovně – rozvalenej
za stolem.“
„Byl tam doktor?“
„Byl. Erzetpéčko, žádný stopy vnějšího násilí nenašli.
Nezjistili bezprostřední příčinu smrti.“
„Oni ani nemusej, to není jejich práce. Byl tam soudní
lékař?“
„Eště ne, teprve začali s ohledáním, ale…“
„Tak co ty čtyřkaři buzerujou!?“
„Řikám ti, že teprve začali a nechtěj to pohnojit jako po-
sledně, tak tě tam volaj i s Lengyelem. Prej pro jistotu.“
Krauz se nadechl.
„Poslouchej, ty jistoto, já sem na důležitý poradě u šéfa…“
„Burger mi řek, že sereš,“ přerušil mu nit výmluv operační.
Krauz svěsil ramena a zaškaredil se na Burgera.
„Ty bonzáku,“ zašeptal kolegovi.
Nejstarší detektiv jen pokrčil rameny a nadále se drbal
na zátylku. Nohy ze stolu nesundal, celkem pohodlně si
užíval krásný letní den.
„Dobře, je to pravda, stih’ sem i to, ale v duchu sem už
byl na poradě u šéfa, a to je skoro to samý.“
„Říšo, hele, mně je to jedno. Chápu, že se ti do toho ve-
dra nechce, ale neměl ses hlásit do výjezdu. Teď se nevy-
mlouvej.“
„Nevymlouvám, ale dokud nemaj potvrzený, že je to
vražda, k čemu bych tam lez?“
„Nemaj nic potvrzenýho, je to prej nějaký divný. Proto
chtěj tebe a doktora, abyste se na to jenom mrknuli. Abys-
te jim zase nenadávali jako minulej tejden, to je všechno.“
Krauz vzdychl.
„Já vim. Tak dobře. Zavolej jim, že už jedu.“
Než položil sluchátko, ještě stihl říct nasrat na všechno,
ale to jen tak, aby i operační důstojník věděl, s jakým nad-
šením se přes prázdniny na kriminálce pracuje.
Operační to věděl i bez jeho nadávek.
Krauz třískl sluchátkem a začal se balit. Do aktovky si
dal plechovku piva – zmraženou, až se skoro smrskla – se-
šit, pistoli…

26
 „Co to bylo minulej tejden?“ zajímal se Kuky jen tak a prs-
tem se snažil zjistit, zda je zemina okolo kiwi dost vlhká.
„Proč? Chceš si ten případ vzít, prcku?“
„Ne, ale zajímá mě.“
„Tak si trhni!“
„No ták,“ zasáhl Burger.
Krauz si povzdechl. Balil se, ale zároveň si uvědomoval,
že oni za jeho situaci nemůžou.
Přestal se balit.
„Minulej tejden v úterý našli ve čtvrtým obvodě v zahradě
ležet chlapa. Zahrádkářská kolonie Dubravisko, je to nahoře
nad sídlištěm. Našel ho soused, zahlíd’ ho přes plot, zavolal
sanitku a policii. Nic podezřelýho nenašli, soudního lékaře ne-
volali, ani kriminálku, a tak ho beze všeho převezli na patoš-
ku. Je léto, sou prázdniny, nikomu se nechce zbytečně oxido-
vat, strčili ho do lednice a otevřeli až ve čtvrtek. Během pitvy
mu v hlavě našli kulku – dvacet dvojku. Přerušili pitvu a za-
volali nás. Hádejte, kdo měl minulej tejden ve čtvrtek výjezd.“
Krauz se rozhlédl po kanceláři, zda se najde hadač a zda
uhádne. Nikoho ani nenapadlo hádat.
„Co sem měl dělat, zajel sem na pitvu,“ pokračoval znu-
děně Krauz, „odpitvali sme ho a zašili. Kulka ho trefila
do zátylku a zůstala těsně před čelní kostí. Ani kapka krve,
měl tak hustý vlasy, že se kulka našla až po otevření leb-
ky, jinak po vstřele nezanechala žádný stopy. Ale doktor
z rychlý by měl střelný poranění najít… Kdyby zavolali
Lengyela, ten by ho určitě našel, ale vykašlali se na to. Pitva
proběhla po dvou dnech, takže místo činu nám bylo na dvě
věci. Nikdo nic nefotil, nikdo nic neohledával, nikdo nevy-
slýchal sousedy ani svědky, neznáme ani polohu těla, ani
úhel výstřelu, ani možnou pozici střelce, vlastně nic. Máme
jen palici prostřelenou malorážkou – a to je asi všechno.“
Krauz zmlkl, ruce si natáhl na sbalenou aktovku na sto-
le a čekal, zda se někdo zapojí a projeví zájem.
„Kdo to vyfasoval?“ zajímal se Burger.
„Šaňo to dal Petře a Kissovi.“
„Paráda!“
„A komu to měl dát, Edo? Všichni ste byli na dovolený,
my, co sme zůstali, sme se akorát tak stíhali střídat ve služ-
bách, tak co paráduješ?“

27
 „A co ty vyskakuješ? Jen sem řek paráda. A na dovolený
jezděj v létě všichni, i policajti, tak co se čertíš? Taky sme
jeli – a co? Máš s tim nějakej osobní problém?“
Měl, ale než stačil vybuchnout, z křesla vstal Chosé
a protáhl se.
„Tak to by snad stačilo, pánové,“ napomenul je ospalým
hlasem. „Nezapomínejte na důstojnost, kolegové. Jak sem
vyrozuměl z vaší debaty, je potřeba vyrazit ven. Jede ně-
kdo s Krauzem dobrovolně?“
Kuky kontroloval vlhkost substrátu v květináči a tvářil
se mimořádně vědecky.
Váňa dojídal snídani a podle množství jídla rozloženého
na stole se chystal i na svačinu.
Burger stále ještě nesundal nohy ze stolu.
Hanzel byl příliš daleko.
„Děkuju za vřelý projevy kolegiality,“ uklonil se Chosé
a ukázal všem vztyčený prostředníček. „Tak deme, parťáku,
ne?“ kývl bradou ke Krauzovi. „Proč se s nima vůbec zaha-
zuješ?“
Krauz vstal, vzal si aktovku a přede dveřmi objal Cho-
sého kolem ramen.
„A abys věděl, parťáku můj milovanej, po smrti ti odká-
žu všechno, co vydělám u policie, protože jen na tebe jedi-
nýho se můžu v těžkejch chvílích spolehnout!“
Odešli, ani se nerozloučili, jen práskli dveřmi.
Kuky chvíli počkal, potom se zeptal: „Co myslíte, kolik
může do smrti vydělat u policie?“
 5
Peter s Lucií si vybalili první. Jeli celou noc a nebýt neplá-
nované přestávky na dálnici za Záhřebem, byli by u moře
už v deset. Ale Soně se udělalo zle, zvracela, potom chodi-
la po parkovišti, rozdýchávala se a zdržela je skoro dvě ho-
diny. V deset by se vybalovali v pohodě, ale teď bylo pole-
dne a sluníčko už neúprosně pálilo. Peter chtěl mít tahání
kufrů a vybalování co nejdřív za sebou – i když byl na noč-
ní směny zvyklý, teď už by si nejraději lehl a prospal se.
„Hej, co děláte, počkejte, dyť my už taky deme!“ zařval
z balkonu Roman, Sonin manžel. Odhrnul muškáty a skrz
džungli zelených listů jim pokynul na pozdrav sklenicí rakije.
„Tak si pohněte, už to fakt peče,“ popohnal je Peter. Ob-
těžkán kufry poskakoval po rozpálené dlažbě jako srnec
v jeteli, neboť ho to skrz tenké šlapky zespodu pálilo.
Roman pustil muškáty a zmizel v domě.
S Peterem se srazili na schodišti.
„Náš je ten zadní za koupelnou,“ připomněl mu pach-
tící se Peter.
„Jako dycky,“ usmál se Roman a přitiskl se ke stěně, aby
kamarádovi uvolnil cestu k jeho oblíbenému pokoji. Minu-
li se jen taktak, otřeli se pupky.
„A nepočítej s tim, že ti pomůžu!“ zafuněl udýchaný Peter.
„Sem na dovolený, nepočítám s ničim,“ usmál se profe-
sor matematiky Roman Suchoň.
„No proto,“ přitakal mu policajt Peter. „Já nebudu nic
vyšetřovat a ty s ničim nepočítej, sme na dovolený, pane
profesore!“
Vynosili kufry a čtyři manželské páry se zašily do svých
pokojů, neboť na popáté už pokoje považovaly za svoje.
Nikoho ani nenapadlo cpát se do cizího a navrhovat změ-

29
ny v sestavě. Zavřeli za sebou dveře, nastavili klimatiza-
ci a s chutí se zašili do postelí. Jednak byli po cestě unave-
ní, jednak bylo venku takové horko, že by na pláži zažívali
utrpení a nikoli odpočinek. Léto zuřilo v návalech vedra
– přes poledne se ve stínu sklepů ukrývali i domácí, natož
pak hosté ze severu.
Večer se sešli v kuchyni. Gojkova kuchyně byla spoje-
ná s obývákem, takže zabírala celé přízemí, a když otevře-
li posuvné dveře na terasu s travičkou, dalo se i tancovat.
Kuchyňo-obýváku dominoval pevný stůl pro deset z ma-
sivu. Jich bylo osm, takže každý měl místa dost.
První večeři jim jako vždy připravila Gojkova manželka,
pak už se museli postarat sami. Soňa ohřála pečené ryby
a vařené brambory se zeleninou, holky nakrájely chleba,
kluci rozdali skleničky a otevřeli lahve.
„Kdo chce víno? Romčo, víno? Ne?“
„Pivo.“
„Kdo si eště dá víno?“ nabízel Peter.
„Já, nalej mi jednu,“ souhlasil Michal.
„Takže víno jeden, dva, tři… pivo Roman a Sonička…“
Peter naléval s radostí, nebral to jako obsluhování.
Nikdo za stolem nebral nalévání jako obsluhování – udě-
lat něco pro partu bylo běžné a nikdo za to neočekával ova-
ce, ani se nikomu neposmívali, na hromadné dovolené byla
slušnost normální. Jedli, pili, hodovali, bavili se. Konečně
byli na vytouženém místě u moře.
Po večeři se rozvalili na židlích, popíjeli kávu, kouřili,
komentovali cestu a spřádali plány na noc.
Ženské chtěly jít na diskotéku.
„Zase se vinout k nadrženejm Chorvatům, co? A Němcům!
Můžete se stydět, vdaný ženský a maj v hlavě jenom sex!“
„Co nemá ženská doma, musí hledat na dovolený, ne,
holky?“
„No dovol, copak můj ten je tento…?“
„Ne, ale jenom manželé si myslej, že i s malym kašpár-
kem se dá zahrát velký divadlo.“
„No, ono ani tak nezáleží na kašpárkovi jako na velikos-
ti divadla…“
Překřikovali se a řehtali se jeden přes druhého, víno a ra-
kije už začínaly účinkovat.

30
 „Co se pořád drbeš v rozkroku, seš nechutnej!“
„Nech mě aspoň na dovolený! To je toho, že se škrábu,
nahmatal sem si na vejcích bulku… Nalejte mi eště jednu,
člověk nikdy neví, kdy pije tu poslední…“
„No, vejce fakt nejsou nejlepší místo na bulku.“
„A je vůbec nějaký?“
„Jasně, sousedovy vejce…“
A zase se řehtali, až jim tekly slzy.
„Ty debile, já sem ti skoro uvěřila! Ty seš ale vůl, takhle
nás vyděsit hned první den!“ A žena za stolem vyťala své-
mu sousedovi jednu za ucho, až to plesklo, přitom to vů-
bec nebyl její muž. Nikomu to nevadilo, už se smáli všemu.
Večer pokročil a bylo jim spolu tak dobře, že holky zapo-
mněly i na diskotéku a kluci na noční bar, seděli, popíjeli,
blbli a užívali si jeden druhého, neboť setkání s opravdo-
vými přáteli by si měl člověk vychutnat až do dna – jedno
z nich může být poslední. A nikdo neví které.
Peter Lipan si zapálil cigaretu a pohodlně se opřel o vy-
soké opěradlo kuchyňské židle. Ztichl, protože poslední
vtip řekl právě on a ostatní se ještě smáli, takže měl na chví-
li odpracováno. Potáhl si, pomalu vypouštěl nosem kouř,
přejížděl pohledem z jednoho na druhého a omámený al-
koholem se přihlouple usmíval. Byl šťastný, že je s nimi.
Na chvíli je přestal poslouchat, na chvíli jako by pro něj
ztichli a jenom němě otevírali ústa. Zamyslel se.
Jak dlouho se vlastně znají? Odkdy jsou parta? Koho
prvního napadlo jet společně na dovolenou? Kam…?
Otázek bylo. Zadíval se na opačný konec stolu, matema-
tik Roman se právě pokoušel políbit na tvář svoji soused-
ku, ale nedařilo se mu to, neboť kamarád z druhé strany
ho odtahoval a snažil se mu v tom zabránit – byla to totiž
jeho manželka. Roman se kýval ze strany na stranu podle
toho, kdo ho silněji zatáhl za rukáv, protože žena tu pusu
chtěla. Roman se nebránil ani jednomu, kýval se a smál se
z plných plic. Tvář mu už hořela, neboť po večeři přešel
z piva na rakiji.
Roman Suchoň…
Peter si vzpomněl, jak mu základce vyhrožoval tělocvi-
kář, že když nepřeskočí kozu na šíř, nikdy z něho nic po-
řádného nebude. Roman kozu nikdy v životě na šíř nepře-

31
skočil – a hle! Dnes přednáší na vysoké škole matematiku.
Kdyby si vzal starého tělocvikáře do parády, klidně by mu
mohl kontrovat: „Milej zlatej, jestli do deseti minut nevypo-
čítáš integrál sinus x na druhou lomeno kosinus x na dru-
hou rovná se x, tak z tebe nikdy… leda obyčejnej tělocvi-
kář na základce,“ dodal by s opovržením.
Ale Roman takový nebyl a ke starému tělocvikáři by si
něco takového nedovolil. Nikdy nebyl zákeřný a pomsty-
chtivý, naopak, byl průzračný jako křišťál, proto si ho Peter
všiml a navrhl mu, aby se kamarádili. Roman byl rád a po-
dávanou ruku ochotně přijal, neboť Ivan už ho podruhé
protáhl školní chodbou a hrozilo, že zítra bude pokračovat.

Byli ve druhé třídě základní školy, Ivan Dobrotka seděl

v lavici za Romanem a o lavici před nimi seděla zrzavá Mi-
riam. Ivan se nahnul dopředu, do flusačky vyrobené z roz-
šroubované verzatilky nabil plastelínu a vystřelil. Kulička
se zamotala do zrzavých vlnek. Miriam se obrátila, pro-
mnula si zátylek a svraštila čelo.
„Přestaň!“ osopila se na Romana.
„Já to nebyl,“ zavrtěl hlavou.
„To určitě!“
Miriam si vyndala lepivou kuličku z vlasů, položila ji
na lavici k penálu a vrátila se k psaní velkých písmen. Ivan
se nahnul přes Romanovo rameno a znovu vystřelil.
„Au!“ zasténala Miriam, protože teď to i zabolelo.
„Co je to tam?“ zahulákala učitelka od katedry. „Miri-
am, proč nepíšeš?“
„Souško učitelko, prosím, Roman mi pořád fluše do vla-
sů modelínu.“
Učitelka vstala a svižným krokem během chvíle překo-
nala vzdálenost od tabule ke třetí lavici uprostřed.
„Co prosím?“
„Hele,“ Miriam ukázala dvě plastelínové kuličky u pe-
nálu a bylo jí do pláče.
„Romane Suchoni!“ zavrčela učitelka. Její pohled by pro-
pálil i svářečskou kuklu.
„Ale já…“
„Můžeš mi vysvětlit, proč vyrušuješ? Proč nepíšeš jako
ostatní žáci!?“

32
 „Já…“ Roman se nenápadně ohlédl přes rameno. Ivan
zvedl horní ret a ukázal mu čerstvě narostlé, ještě neza-
žloutlé přední zuby. Sekl jimi, jako by mu chtěl přehryz-
nout krční tepnu, a Roman pochopil.
„No, já…“ zakoktal.
„Dej mi žákovskou knížku, Romane Suchoni! Dostaneš
poznámku! Ať si to s tebou vaši doma vyřídí, jak chtějí, ale
na hodinách slovenštiny nikdo flusat nebude!“
Roman naklusal ke katedře i se žákovskou knížkou, do-
stal poznámku a zkormouceně se vrátil na místo. Vzal si
plnicí pero, nahrbil se nad lavici a pokračoval v psaní. Celá
věc měla být poznámkou vyřízená, ale nebyla, neboť o tři
lavice za nimi seděl Peter Lipan a všechno viděl.
O velké přestávce šel na záchod. Přede dveřmi na lino-
leu ležel mrňavý Roman a Ivan jím vytíral podlahu. Peter
neváhal a zasáhl – popadl milého Ivana pod krkem a stis-
kl, až mu vylezly oči, jenom otvíral ústa jako kapr a lapal
po dechu.
„Proč tě mlátí?“ Peter přitlačil Ivana ke stěně a s otázkou
se obrátil na vstávajícího Romana.
„Řikal, že pro jistotu, aby mě nenapadlo bonzovat.“
„Ty seš ale hrdina,“ promluvil na modrajícího Iva-
na. „Roman to vzal na sebe a ty ho eště biješ? Nemysli si,
všechno sem viděl a měl bys mu poděkovat, a ne ho mlá-
tit. Eště jednou – a zbiju já tebe, rozumíš?“ Peter povolil se-
vření, aby Ivan mohl dýchat.
„Jo,“ zachrčel a zvadl.
Peter ho pustil.
„Zmiz!“
Počkal, až uteče, a pomohl Romanovi oprášit si záda.

Sedmiletí kluci ještě nemají svaly, ruce a nohy mají útlé, ale
genetika stejně sehrála svou roli. Peterův otec byl zápas-
ník, přes den pracoval v loděnici se železem, večer trénoval
na žíněnce. Peter zdědil kostru a přirozenou sílu po otci.
Když byli v létě na kolotočích v Petržke u Starého mostu,
dva cikáni dělali do Peterovy mámy. Byla opřená o ohra-
du u housenkové dráhy, protože oba její kluci stáli frontu
na cukrovou vatu. Cikáni si mysleli, že je tam sama, a její
perfektní postava v průsvitných letních šatech nemohla ujít

33
jejich pozornosti. Nejdřív si jen chtěli povídat, potom uči-
nili rychlý neslušný návrh, a když je upozornila, že si za-
hrávají, udělal jeden osudovou chybu a chytil ji za rame-
na. Zápasník zrovna v tu chvíli zaplatil dvě koruny za dvě
cukrové vaty a otočil se.
Oba dostali strašně namláceno, třetí, co jim přišel na po-
moc, jen trochu – měl zlomenou jen jednu ruku – a čtvrtý
si to rozmyslel a souhlasil, že je posbírá a odklidí. Peter vi-
děl svého tátu v akci poprvé v životě.
„Pane,“ oslovil Peterova otce muž ze střelnice, „tyhle ci-
káni nejsou naši, jezděj sem z Jaroviec, sou to bráchové, va-
gabundi, dělaj jen zlo. Nemoh’ byste sem přijít každou ne-
děli? Složili bychom se vám na padesátikorunu…“
Doma si otec posadil Péťu na koleno.
„Péťo, poslouchej mě, něco ti povim – a dobře si to zapa-
matuj. Pánbůh dal našemu rodu velkou sílu. Tvůj praděda
byla kovář, nejlepší široko daleko, tvůj děda byl kovář, já
sem začínal jako kovář, ale znárodnili mi kovárnu a musel
sem jít do fabriky. To pochopíš, až vyrosteš, ale to, co ti řek-
nu, bys moh’ pochopit už teď. Si eště malej, ale i tak si nej-
silnější ve třídě. Nikdy nesmíš svojí sílu zneužít proti slabší-
mu, nikdy nesmíš nikoho zesměšňovat, ponižovat ani týrat.
Vždycky se musíš zastat slabšího, pomáhat ženě, ochraňo-
vat dítě, zabraňovat násilí. Zapamatuj si to. Buď dobrej a po-
máhej slabším. Lipanovci to tak dělali vždycky, chápeš?“
Tehdy ne, tehdy ještě nechápal, ale aby udělal tátovi ra-
dost, přikývl. Později se stal detektivem.

Peter počkal, až Ivan uteče, a pomohl Romanovi oprášit

si záda.
„Dostal si poznámku. Proč si neřek, že si neflusal?“
„Já nebonzuju.“
„Za poznámku to schytáš.“
„Určitě, jako dycky.“
„Věděl si, že dostaneš, a stejně si to vzal na sebe?“
„Jo.“
„Romane, co kdybychom se my dva kamarádili?“
„Dobře, nemám problém.“
Mohutný plavovlasý Peter objal mrňavého černovlasé-
ho Romana a stali se z nich kamarádi.

34
 Navečer zazvonil u Suchoňů zvonek. Otevřít přišla
máma.
„Dobrý večer, menuju se Peter Lipan a sem Romanův
spolužák. Bydlím naproti přes ulici v druhým patře. Je Ro-
man doma?“
„Je.“
„A už dostal vejprask?“
„Vejpr… Prosim?“
„Jestli už dostal vejprask za poznámku.“
„Dostal.“
„Škoda, zdržel sem se s mladší sestrou, musel sem hlí-
dat, než příde máma z práce. Moh’ bych si promluvit s pa-
nem… s panem, no s Romanovým tátou?“
Překvapená paní Suchoňová odstoupila ode dveří a upo-
vídaného spolužáka pustila dovnitř. Chvíli stála v obývá-
ku, potom si překvapením musela sednout, neboť něco ta-
kového ještě nezažila. Malý kluk jim vysvětlil, jak to bylo
s flusáním plastelíny, a dal jim přednášku o spravedlnosti
a trestech. Řečnil jako za kecpultem.
„Zbil ste ho úplně zbytečně,“ zakončil přednášku řečník.
„Roman nic neproved, zachoval se jako hrdina, vzal všech-
no na sebe a nebonzoval. Stali se z nás kamarádi. Mrzí mě
jen to, že sem přišel pozdě. Teto, může jít Roman ven?“
Starý Suchoň si suše odkašlal. Odpověděla teta, ale až
po chvíli, když konečně našla řeč.
„Už je pozdě, kluci, co kdybyste si radši šli hrát s vláč-
kama? Přinesu vám sušenky a limonádu.“
„Ty máš vláčky?!“ žasl Peter.
Když se za nimi zavřely dveře dětského pokoje, Peter
poplácal Romana po zádech.
„Přišel sem tě zachránit.“
„Pozdě,“ Roman se poplácal po zadku.
„Čim tě bijou?“
„Páskem.“
„Mě táta rukou. Ale jenom když si to zasloužim.“
„Radši bych dostával rukou.“
„Od mýho táty asi ne.“
„Tvůj je silnější než můj?“
„Je.“
„Tak to máme na hovno oba dva.“

35
 „Nevadí, dyť jednou vyrosteme a strčíme je do domo-
va důchodců.“
„Platí.“
„Tak už vybal ty vláčky! Co máš? Tétéčka nebo něco
většího?“

Roman s Peťou si přesedli a od druhé třídy seděli pořád

spolu – až do devítky. Chodili spolu na obědy do družiny,
hráli si spolu, spolu opisovali, spolu si o přestávce narych-
lo dopisovali úkoly.
Uběhlo pár týdnů a přistihli Ivana, jak za školou tahá
Miriam za vlasy. Miriam plakala.
Peter si vzpomněl na tátova slova a Ivana zbil. Dokonce
mu z nosu tekla krev, ale nic z toho nebylo – Ivan nežalo-
val. Roman se nepral, jenom přihlížel. Když se pral Peter,
byla to za oba, Romanovi stačilo, když přihlížel.
Peter vyprovodil Ivana kopancem, pak se ujali uplaka-
né Miriam. Pomohli jí vstát, oprášili kolena, dali jí tašku
na záda, a když dvakrát poskočila a upravila si popruhy,
nesměle poděkovala.
„Miriam, nechceš bejt naše kamarádka? My s Romanem
už kamarádi sme,“ navrhl jí Peter.
„No… ráda.“
„Tak budeme kamarádi,“ zaradoval se Roman. „Bude-
me tě chránit a budeme všude chodit spolu.“
Peťo byl Romanovou nabídkou trochu překvapený, pro-
tože ho předběhl. Také on chtěl Miriam navrhnout něco po-
dobného, možná i víc, a najednou byl druhý vzadu. Kama-
rád ho předběhl, ale nechal to být, vždyť už byli jedna parta.
Měděné vlasy jejich nové chráněnky přitahovaly pozor-
nost kluků jako magnet, i když tehdy ještě netušili proč –
tehdy se jim jenom líbily, protože byly zvláštní.

O pár týdnů později si na ně počkal Ivan na lavičce za škol-

ním plotem. Sám, tašku měl hozenou pod lavičkou. Vypa-
dal odhodlaně. Roman zadržel Miriam, postavil se před ni,
aby ji chránil vlastním tělem, a nechal Petera, aby postou-
pil o krok vpřed.
„Co je, co je?“
„Chci vám něco říct. I Miriam.“

36
 „No!“
„Já sem jí flusal plastelínu do vlasů, protože sem s ní
chtěl kamarádit, ale nevěděl sem, jak jí to mám říct.“
„Tak si na ní flusal?“
„Taky sem jí tahal za vlasy. Mrzí mě, že Roman dostal
místo mě poznámku, nechtěl sem, já takovej nejsem. Já sem
s ní jenom chtěl kamarádit, i s váma, ale nevěděl sem jak.
S váma, protože ste fajn kamarádi a já bych byl taky, uvi-
díte. A s Miriam proto, protože se mi líbí. Chtěl bych, aby
to byla moje holka.“
Peter zaťal pěsti, Roman se nadechl a roztáhl ruce, aby
se Miriam měla za co schovat, ale situace se vyvinula úpl-
ně jinak.
Miriam vystoupila zpoza Romana a usmála se na Ivana.
„Já bych s tebou taky chtěla kamarádit, kvůli tomu si mě
nemusel tahat za vlasy a mlátit. Už mě nebudeš mlátit?“
„Když budeme kamarádi, tak ti slibuju, že už tě nikdy
nebudu mlátit, nikdy v životě!“
Miriam k němu došla a podala mu ruku. K tomu se
na něj usmála. Peter ještě silněji sevřel pěsti a Roman k roz-
paženým rukám přidal i otevřená ústa.
„A kluci?“ chtěl si být jistý Ivan.
„Kluci, že se můžeme kamarádit všichni čtyři?“ zaprosi-
la Miriam a odhodlaně se postavila vedle Ivana.
Roman připažil, zavřel ústa, Peter pokrčil rameny.
„Nevim, asi jo, ne?“ nerozhodně pohlédl na kamaráda.
Roman chvíli váhal, potom souhlasil, i když měl vyschlo
v ústech a trochu se mu rozbušilo srdce. Najednou se mu udě-
lala nějak teskno. Chudáci kluci! O hormonech ještě nevědě-
li nic, a tak volky nevolky přijali do party i Ivana Dobrotku.

Miriam měla najednou o jednoho ochránce víc. Už byli tři,

ale aby naplnili skutečný počet tří mušketýrů, chyběl jim
ještě jeden. Přidal se sám, ani nevěděli jak.
Byli ročník 1966 a na sídlišti jich bylo jako psů. Zaplni-
li novostavby základních škol na novostavbě sídliště až
po okraj. První, druhé a třetí třídy měly tehdy i po čtyřice-
ti žácích a byly i čtyři: áčka, béčka, céčka, déčka.
Nové sídliště osídlili skoro stejně staré, vlastně mladé
rodiny se stejně starými, vlastně mladými dětmi, a když

37
skončilo vyučování, děti mrskly tašky do dětského poko-
je a běžely ven. Doma je nemělo co držet – počítače neby-
ly a televize vysílala až navečer, a stejně s hvězdičkou, což
znamenalo mládeži nepřístupné. Na dvoře mezi dvěma
účky se jich občas sešlo i sto a ve vedlejším účku to bylo
stejné, a za rohem taky, v opačném koutě zase děti a v kou-
tě naproti taky, kout za koutem stále to samé, samé děti,
dětí jako smetí.
Paneláky stavěné stále z těch samých panelů vytváře-
ly jeden kout za druhým, asi proto se sídliště jmenovalo
Koutky.
Roman si ho všiml první. Hráli hokej s tenisovým míč-
kem na zmenšené brány – kluk seděl na lavičce, pozoro-
val je a čmáral si do velkého sešitu. Roman si hned všiml,
že je to zvláštní sešit, neboť v něm nelistoval zprava do-
leva, ale zdola nahoru a použité listy zakládal pod sebe
na zadní straně.
Když se zadýchali, dali si přestávku a posedali si na la-
vičky kolem hřiště. Teď mohli na plac nastoupit usmrkanci
a chvíli si zahrát, ale jenom chvíli, dokud se nepostaví star-
ší a nezačne druhá třetina. Miriam jim přinesla čaj v lahvi
od vína – otec byl moc rád, že má kamarády a ochránce,
a staral se, aby se kluci po hokeji měli čeho napít. V zimě,
když hráli na ledě, jim vařil čaj do termosky, teď na pod-
zim stačila i prázdná lahev od vína.
Byli už osmáci – čtrnáctiletí puberťáci, myslí ještě kluci,
ale tělem muži. Chlupy jim už rostly nejen v podpaží a za-
čínali smrdět.
Roman se zvedl z lavičky a došel k němu, k lavičce
v rohu hřiště. Šťouchl ho čepelí hokejky do tenisky.
„Čau.“
„Ahoj.“
„Co si zač, co tu děláš? Ty nás sleduješ? Chceš přes
hubu… Od kámoše,“ dodal rychle.
„Ne, nesleduju, kreslim.“
„Kreslíš? Ukaž.“
Ukázal. Roman se zarazil. Okamžitě poznal sám sebe
v bráně, i Petera, jak padá na zem po faulu, i Ivana v osob-
ním souboji se soupeřovým obráncem.
„Ukaž to.“

38
 Roman si přisedl a prolistoval si umělcův sešit. Žasl.
„Já sem tu novej, přistěhovali sme se v létě. Menuju se
Norbert – řikaj mi Noro.“
Roman mávl na kluky: „Poďte sem!“
„Dyť tě nemlátí,“ vydýchával se Peter. Dokud rozhodčí
neodpíská začátek druhé třetiny, nechtělo se mu ani hnout.
Nejrobustnější hokejový útočník si přece musí během
přestávky alespoň chvíli odpočinout.
„Poďte sem, debilové, poďte se na něco kouknout.“
Neochotně vstali a šli se kouknout. Také oni valili oči.
„Co si zač?“ obořil se na něj Peťo a vrátil mu sešit.
„Norbert Simon.“
„Simon, nebo Norbert?“
„Norbert, to druhý je přímení.“
„Divný přímení…“ promnul si Peťo bradu.
„Můj táta je akademickej sochař, známej akademickej
sochař Norbert Simon. Dělal plastiku přes celou stěnu
na hlavním nádraží. Já zkoušim malovat, chtěl bych to jít
studovat. Vadí vám, že vás dělám jenom uhlem? Omlou-
vám se, ale pohyb je pro mě magickej, je v něm tolik síly,
dynamiky a skrytý energie, že je škoda nezachytit jí ve ski-
cách a momentkách a…“
„Je normální?“ Zeptal se hokejista ze zadní řady. „Vraž-
te mu jí někdo.“
Peter zaváhal. Záviselo to na něm, musí se rozhodnout.
„Je,“ zamumlal. „Dejte mu pokoj.“
Bylo rozhodnuto.
„Jestli chceš malovat hokej, tak přiď, kdy chceš, nikdo ti
nebude bránit. Rozuměli všichni?“
Rozuměli všichni.
Všichni se vrátili na hřiště a rozehráli druhou třetinu.

Norbert se tehdy ještě nestal členem spolku ochránců zrza-

vé Miriam, akorát nedostal namláceno a přijali ho jako ne-
škodného blázna. Trvalo rok, než se jeho postavení změnilo.
Už jim bylo patnáct a skončili devítku. Byli dospělí, před
nedávnem dostali občanské průkazy – velké nepraktické
rudé knížečky. Rozloučili se s učitelkami, všechny holky
plakaly, a když s vysvědčením v podpaží vypadli školní
branou, začaly poslední prázdniny na základce.

39
 Skoro všichni už kouřili, pár kluků přineslo na lavičky
pod fontánou i víno. Nejprve seděli na lavičkách, popíje-
li a hráli na kytaru – když se setmělo, většina musela jít
domů. Zůstalo jen tvrdé jádro.
„Tak kam?“ zeptal se Peter.
„Poďme někam,“ navrhla Miriam, a ještě těsněji se při-
vinula k Ivanovi.
„Poďme ke mně, mám prázdnej kvartýr,“ navrhl Noro.
Všichni ožili. Sebrali nedopité lahve, přemluvili ještě pár
holek, které už chtěly jít domů, ale ještě nebyly úplně roz-
hodnuté, a večírek mohl začít.
Akademický sochař Norbert Simon nebydlel v panelá-
kovém bytě, ale v rodinném domě pod lesem na kraji síd-
liště. Všichni téhle části říkali Mrzačka.
Chodili z pokoje do pokoje a otevírali pusy. Většina
z nich v takovém domě nikdy nebyla, něco podobného vi-
děli jenom ve filmu, a to musel být alespoň francouzský,
když ne rovnou z Ameriky. Kožená sedačka, všude sochy,
starožitný nábytek, matné podsvícení místo klasického pa-
nelákového lustru.
„Tam ne, tam nesmí nikdo.“ Norbert zastavil dvojici, co
se zatoulala až k zadním dvoukřídlým dveřím. „Jinak mů-
žete všude, ale tam ne! Tam má táta ateliér.“
Nebylo třeba otevírat i třináctou komnatu, ve zbývají-
cích dvanácti měli místa až až. Zábava byla vynikající, vy-
pili, co mohli, dokonce i ze zásob pana sochaře, hudbu si
pouštěli na věži z říše snů – bedny velké jako jejich hoke-
jové branky. Zatancovali si a po půlnoci se začali rozchá-
zet, protože nikdo z nich neměl od rodičů povoleno déle.
„Perfektní,“ pochválil Nora Peter a uznale ho poklepal
po rameni. „Něco takovýho sem eště neviděl, fakt zážitek.
Odteď opravdoví kámoši.“
„Sem rád, že ste nic nerozbili. Až naši zase někam vy-
padnou, ste vítaný.“ Vyprovodil je až na kraj sídliště.
Norbert Simon se stal čtvrtým členem party a Miriam
mohla klidně růst do krásy, neboť počet ochránců se utě-
šeně rozrůstal. A taky rostla.
 6
Bronko vstal z lavičky, zapotácel se. Rozkročil se, nadechl
se, přestal se potácet. Zkonsolidoval síly. Už rozeznal po-
stavu na konci parku – byl to jen kluk, už viděl jeho tvář.
Vyzkouší ho, debila, nemá co lozit potmě do parku.
Počkal, až dojde blíž.
„Hej, počkej.“
„Seru na tebe.“
„Počkej, ti řikám!“
„Vyser se na mě, nebo začnu křičet!“
Než odezněly čtyři věty, situace se změnila. Procházející
kluk se zastavil, drze odpověděl a couvl. Bronko spatřil, že
chce utéct. Vykročil k němu, nejrychleji, jak dokázal. Kluk
byl mladý, rychlý…
„Di do prdele!“ nedal se.
Kluk se naklonil dozadu, ale Bronko byl rychlejší, popa-
dl ho za límec košile.
„Nevyváděj! Chci jenom prachy. Naval, co máš!“
„Hovno!“
„Potřebuju prachy, ty debile! Naval!“
Kluk sebou začal zmítat, chytil Bronka za ruku, která mu
svírala košili, a snažil se ji odtrhnout. Ani po třetím trhnutí
se mu to nepodařilo, tak spustil ruce dolů.
„Naval prachy a můžeš jít. Neblbni!“
Kluk zvedl pravou ruku a před Bronkovýma očima se
zaleskla čepel nože. Obránce zamával zbraní, ale neměl
s noži zkušenosti, jenom ve filmu viděl, že se v takových
případech dá použít, naživo to nikdy nezkoušel. Jenom
máchl čepelí, ani ji nedokázal nasměrovat.
„Kurva – nůž! Debile…!“ zasténal Bronko a rychlým
hmatem ho chytil za zápěstí. „Ty čuráku, tohle nikdy ne-
používej, když to neu…“

41
 Zápas Bronka vyčerpal mnohem rychleji, než předpoklá-
dal. Ani nedokázal domluvit, už byl zadýchaný, zmáhala ho
únava. Vlastně se zápasem ani nepočítal, jinak by se do kon-
fliktu vůbec nepouštěl, očekával hladký průběh akce.
„Pusť to!“ zavyl a snažil se vykroutit ruku s nožem.
Kluk byl houževnatější, než by se na první pohled zdá-
lo. Bronko měl smůlu – spletl se při tipování. Došly mu síly
a zeslábly mu nohy. Kácel se na kluka. Podlomila se mu ko-
lena, ztratil rovnováhu a začal padat.
Kluk byl vyděšený, ale mnohem víc překvapený. Lupič
byl podstatně slabší než oběť, ani nedokázal stát na nohou
– váhu útočníka už neunesl, podlomila se mu kolena a spa-
dl dozadu na záda. Útočník na něj.
„Au… kur… a…“ zasténal kluk a ztichl.
Bronko se skutálel z kluka, praštil se hlavou o zem. Je-
nom chvíli se plazil, pak se převalil na bok, potom na záda.
Lapal po dechu.
„Hej, ty…“ vzepřel se na loktech a zvedl hlavu. „Ty…
hovado… seš v pořádku?“ funěl.
Kluk neodpovídal. Bronko se zvedl ještě výš. To, co uvi-
děl, ho ujistilo, že kluk není v pořádku, z břicha mu trčela
jen rukojeť. V šoku dýchal mocnými nádechy, rukojeť po-
skakovala nahoru dolů jako zatoulaná bárka na rozbouře-
ném moři.
„Hej… ty… kluku špatná!“ Bronko se snažil doplazit
ke zraněnému chlapci.
Zpoza křovisek vyšel děda, kráčel přímo k nim.
„Vifinko, poď sem, kde si? Vifinko… miláčku, netoulej
se, poď k noze. Vifinko… ty tulačko zablešená…“ drmolil
děda a blížil se. Jednou rukou točil vodítko, ve druhé mu
zůstalo ještě pár keksů.
„Na, ty potvůrko, dej si. Už to dodělej a deme domů. Vi-
finko, miláč…“
Zastavil a nevěřícně vykulil oči. Chvíli hodnotil situaci,
ale zvednutá ruka, krvavá košile a rukojeť trčící z břicha ho
ani na okamžik nenechaly na pochybách, že vidí, co vidí.
„Bože,“ zašeptal, ale hned se vzpamatoval a uvědomil
si, že šeptání tu nepomůže. „Bože!“ zařval, ale ani s tím ne-
byl spokojený. „Vraždááá!“ zařval z plných plic, a až teď si
byl jistý, že vystihl situaci.

42
 Na konci parku zahlédl skupinku mladých lidí v nála-
dě. Řvali, překřikovali se, poskakovali, zpívali… Jeden měl
i kytaru.
Za jiných okolností by se jim obloukem vyhnul, teď se
k nim rozběhl.
Bronko se sebral, nejprve si klekl, potom dřepl, pak se
postavil. Poslední záchvěvy zdravých mozkových buněk
mu přikazovaly utíkat, dostat se co nejhlouběji mezi stro-
my, využít terénu a schovat se, potom pokračovat v útěku,
vyhnout se nerovnému boji s přesilou, neskákat do řeky,
pokud není možnost ohřát se a vysušit si šaty anebo ukrad-
nout jiné, nezanechat za sebou stopy, které by pomohly
pronásledovatelům, aby ho stopovali… V mysli mu pro-
běhla spousta dobrých rad z výcviku, ale ani mozek, ani
tělo je nebyly schopny realizovat.
Rozběhl se do parku, ale po pár krocích vysílený padl.
Ležel v trávě na zádech, s doširoka roztaženýma rukama
a nohama.
V mezeře mezi korunami stromů spatřil hvězdy. Blikaly,
pomrkávaly, některé zhasínaly, jiné se jako zázrakem roz-
zářily – jako nikdy nekončící ohňostroj.
Z dálky zaslechl lomoz dupajících nohou – spousty nohou.
Neomylně se blížily přímo k němu.
„Tady je, hajzl jeden…“ zaslechl nad hlavou.
Mladíci ho obestoupili.
„Dorazíme ho!“
„Ne, už jedou fízlové…“
„Jasně, dědek už volal fízly!“
„Srát na fízly, byli sme tu první!“
„Řekneme, že na nás zaútočil.“
„Že byl agresivní, to maj fízlové rádi, taky si praštěj.“
„Ne, to nám nesežerou, byl by z toho akorát průser.“
„Hovno průser, je to vrah, viděl si ten nůž v břichu?“
„Já nevim…“
Jeden se odvážil a nahnul se blíž.
„Eště žije, mrká očima, čurák jeden.“
„Hovado s nožem, hnusnej vrah!“
Bronko jim chtěl vysvětlit, že není vrah, že to byla ne-
šťastná náhoda, ale v ústech měl vyprahlo, nedokázal vy-
dat hlásku. Jenom pootočil hlavu. V trávě spatřil vysoké

43
černé vojenské kanady. Vedle další – spousta těžkých vo-
jenských bot vylepšených stříbrnými cvočky a řetězy.
Nebezpečně se přiblížily.
„Kluci, já si aspoň kopnu do hlavy…“
Nad Bronkem zhasly hvězdy.