Jane Austenová

NORTHANGERSKÉ
OPATSTVÍ
 Translation © Kateřina Hilská, 2022
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2022
All rights reserved
 Kapitola 1

Nikdo z těch, kdo kdy viděli Catherine Morlandovou

v dětství, by se nenadál, že z ní jednou bude hrdinka. Je-
jí životní postavení, povaha jejích rodičů, její vlastní oso-
ba i sklony, to vše svědčilo proti. Otec byl kněz, ale nijak
opomíjený ani chudý, dokonce velice úctyhodný, třebaže
se jmenoval Richard, a nikdy nebyl pohledný. Vedle svých
dvou obročí měl navíc slušný nezávislý příjem, a neměl
sklon k tomu, že by svým dcerám bránil ve volném pohy-
bu. Matka se vyznačovala užitečným zdravým rozumem,
příjemnou povahou, a co je ještě pozoruhodnější, dobrou
tělesnou konstitucí. Než přivedla na svět Catherine, poro-
dila už tři syny, a místo aby s jejím příchodem zemřela,
jak by se obecně dalo čekat, žila dál – dokonce manželovi
povila ještě dalších šest dětí. Viděla je tedy všechny kolem
sebe vyrůstat a sama se nadále těšila výbornému zdraví.
Rodina s deseti dětmi bude vždy považována za krásnou,
pokud jejich počtu odpovídá rovněž počet hlav, paží i no-
hou. Morlandovi však jiné právo na toto označení neměli,
protože žádnou výjimečnou krásou neoplývali, a Cathe-
rine po mnoho let svého života právě tak. Měla hubenou
a neohrabanou postavu, nezdravě vyhlížející bledou pleť,
tmavé zplihlé vlasy a ostré rysy. Tak tedy vyhlížela tělesně
a k hrdinství nebyla o nic lépe vybavena ani její mysl. Ba-
vily ji chlapecké hry, a zejména kriketu dávala přednost
nejen před panenkami, ale i před příznačnějšími dětskými

5
zábavami hrdinek, jakými jsou krmení plchů či kanárka
nebo zalévání růžových keřů. Zahrada ji prostě nebavila,
a pokud vůbec kdy natrhala nějaké květinky, pak to bylo
asi hlavně pro potěšení z té lumpárny, což se přinejmen-
ším dalo odvodit z toho, že měla v oblibě ty, které jí trhat
zakazovali. Takové tedy byly její vlastnosti a její schopnos-
ti byly podobně nezvyklé. Nikdy se nedokázala sama ně-
čemu naučit nebo něco pochopit – někdy ani tehdy, když
jí to někdo vysvětlil, protože často nedávala pozor a občas
byla nedovtipná. Matce trvalo tři měsíce, než ji naučila as-
poň přeříkat Žebrákovu prosbu, a po všem tom vynalože-
ném úsilí to její sestra Sally dokázala líp. Ne že by se Cathe-
rine jevila hloupě vždycky, to rozhodně ne. Například
bajku O zajíci a jeho kamarádech zvládla tak rychle jako
každá jiná dívenka v Anglii. Matka si přála, aby se učila
hrát na hudební nástroj, a Catherine si byla jistá, že se jí
to bude líbit, protože brnkat na klávesy starého opuštěné-
ho spinetu ji moc bavilo. V osmi letech tedy začala s uče-
ním, ale po roce už to nemohla vystát. Paní Morlandová
nechtěla své dcery nutit, aby se v něčem vzdělávaly, po-
kud jim to nešlo nebo do toho neměly chuť, a tak svolila,
aby hraní nechala. Den, kdy byl propuštěn její učitel hud-
by, patřil k nejšťastnějším v Catherinině životě. Její vlohy
ke kreslení rovněž nebyly nijak zvláštní, přestože kdyko-
li od maminky dostala zadní stranu popsaného listu ne-
bo se zmocnila jakéhokoli jiného kousku papíru, snažila
se podle svých schopností kreslit domy a stromy, slepice
s kuřátky, jedno jako druhé. Psaní a počtům ji učil otec,
maminka přidala francouzštinu. Ani v jednom z těchto
předmětů však nijak nevynikala, a kdykoli to bylo možné,
hodinám se vyhýbala. Opravdu podivná a nevyzpytatelná
povaha – navzdory všem těmto příznakům výstřednosti se
totiž desetiletá dívka nejevila nesrdečná ani protivná, má-
lokdy vzdorovala, skoro nikdy se nehádala a k maličkým
sourozencům se chovala velice laskavě, trápila je jen výji-
mečně. K tomu všemu dovedla být hlučná a divoká, nera-

6
da vysedávala doma, nepotrpěla si na čistotnost a nic ji to-
lik netěšilo jako válet sudy po zeleném svahu za domem.
Taková tedy byla Catherine Morlandová ve svých dese-
ti. V patnácti už vyhlížela zajímavěji: začala si natáčet vla-
sy, toužila po plesech, vylepšila se jí pleť, rysy se trochu
zakulatily a tvář zrůžověla, oči získaly na živosti a postava
se zvýraznila. Zatímco dříve milovala bláto a špínu, touto
dobou už tíhla spíše k parádě a větší eleganci doprovázela
větší čistotnost. Nyní ke svému potěšení slýchala občas ro-
diče trousit poznámky, jak jejich dcera prokoukla. „Z Cathe-
rine začíná být hezké děvče, dneska jí to skoro slušelo,“ –
podobná slova doléhala tu a tam k jejímu sluchu – a jak se
z nich radovala! Když jí to skoro sluší, je to pro dívku, která
celých patnáct let svého života vzhledem nevynikala, větší
potěšení, než kdyby byla krásná už od kolébky.
Paní Morlandová byla velice dobrá žena a přála si, aby
se její děti dobře vyvedly – jenže nutně trávila tolik času po-
rody a výchovou malých dětí, že její starší dcery si nevyhnu-
telně musely poradit samy. Nebylo tedy divu, že Catherine,
která od přírody neměla v sobě nic hrdinského, ve svých
čtrnácti letech raději hrála kriket či baseball, jezdila na koni
a běhala po okolí, než by se věnovala knihám, přinejmen-
ším těm poučným, protože proti těm, které neposkytovaly
žádné užitečné vědomosti, neobsahovaly žádné úvahy, ný-
brž pouze příběh, proti těm neměla námitky. Nicméně mezi
svým patnáctým a sedmnáctým rokem se už připravovala
na dráhu hrdinky. Četla všechna ta díla, jež hrdinky přečíst
musejí, aby si do paměti vryly citace, které se tak šikovně
hodí a skýtají tolik útěchy ve zvratech jejich rušných životů.
Od Popea se naučila opovrhovat těmi, kdo
„falešný smutek staví na odiv“,
kdežto Gray ji poučil o tom, že
„Květinek spousta zvadne neviděna,
v pustině nadarmo kvetou a voní.“

7
 U Thomsona si uvědomila ten
„Úžasný úkol! Mladé vzdělávat,
naučit mysl správně trefit cíl.“
A v Shakespearovi pak našla celé moře vědomostí, kro-
mě jiného to, že
„…Titěrnosti lehké
jak vzduch jsou pro žárlivce důkazy
pádné jak Písmo svaté.“
Rovněž to, že
„…Rozšlápnutý brouk,
umírá ve stejné bolesti jako
obr.“
Zatímco o zamilované mladé ženě napsal, že
„…úsměv útrpně jí utkvěl v tváři
jak soše na náhrobku…“
V tomto směru se tedy vylepšila dostatečně, a v mnoha
dalších ohledech dělala dokonce úžasné pokroky. Třeba-
že například neuměla psát sonety, donutila se je číst; a ač
tu zřejmě nebyla možnost, že by uvedla společnost ve vy-
tržení klavírním preludiem, které by sama složila, beze
známek nudy dokázala naslouchat výkonu jiných. Největší
nedostatky vykazovala v kreslení – k tomu neměla téměř
žádné sklony – ani tolik, aby se třeba pokusila načrtnout
profil svého milence a její tajemství tak bylo odhaleno.
V této oblasti želbohu nedosahovala těch pravých hrdin-
ských výšin. Zatím si této slabiny nebyla vědoma, protože ne-
měla milence, jehož by mohla portrétovat. Dosáhla sedm-
nácti let, aniž se potkala třeba jen s jedním sympatickým
mladíkem, který by podnítil její jemnocit, nebo aniž vzbu-
dila v někom skutečnou vášeň, či alespoň jiný než veli-
ce mírný a pomíjivý obdiv. Opravdu zvláštní! Nicméně
zvláštní věci většinou lze vysvětlit, pokud se řádně pátrá

8
po jejich příčině. V sousedství se nevyskytoval ani jediný
vznešený pán, dokonce ani baronet. Mezi jejich známými
se nenašla ani jedna rodina, která by vychovala a zabez-
pečila chlapce náhodou nalezeného u svých dveří, ani je-
den mladík, jehož původ by byl neznámý. Její otec neměl
žádného svěřence a místní zeman neměl děti.
Když je však nějaké slečně souzeno být hrdinkou, ani
svéhlavost čtyřiceti sousedních rodin jí v tom nezabrání.
Něco se musí stát, a taky stane, aby se jí do cesty připletl
hrdina.
Panu Allenovi, který vlastnil většinu majetku ve Fuller-
tonu, tedy vesnici ve Wiltshiru, kde žili Morlandovi, byly
kvůli onemocnění dnou doporučeny lázně v Bathu a je-
ho dobrosrdečná paní, jež měla slečnu Morlandovou ráda
a patrně si uvědomovala, že pokud se dívce nenaskytnou
nějaká dobrodružství v domovské vesnici, musí je hledat
jinde, ji pozvala, aby je tam doprovodila. Catherinini rodi-
če bezvýhradně souhlasili a dcera byla štěstím celá pryč.
 Kapitola 2

K tomu, co už bylo řečeno o osobních a duševních vlast-

nostech Catherine Morlandové, když měla být vržena do
všech obtíží a rizik šestitýdenního pobytu v Bathu, lze pro
ještě dokonalejší informovanost čtenáře dodat – pokud by
snad náhodou následující stránky neposkytly dostatečnou
představu o jejím zamýšleném založení –, že měla upřím-
né srdce a radostnou, otevřenou povahu bez jakékoli na-
myšlenosti či strojenosti. Její chování už mělo za sebou
období dívčí nemotornosti a stydlivosti, působila příjem-
ně, a když měla dobrý den, i hezky. Její mysl byla natolik
nevědomá a nedovzdělaná, jak ženská mysl v sedmnácti
obvykle je.
Když se blížila hodina odjezdu, mohlo se přirozeně
předpokládat, že mateřské obavy paní Morlandové budou
nejtíživější. Tisíce hrozivých představ toho, co se může
milované Catherine stát během tohoto příšerného odlou-
čení, nutně měly žalostně doléhat na její srdce, až by se
ten poslední společný den či dva utápěla v slzách, a vele-
důležité i užitečné rady měly splývat z jejích moudrých rtů
v posledním rozhovoru v jejím pokoji. Varování před ná-
silnými úmysly šlechticů či baronetů, kteří odlákají slečny
na nějaký odlehlý statek, v takovém okamžiku nutně mu-
sejí ulevit přetékajícímu srdci. Kdo by si něco takového
nepomyslel? Paní Morlandová však věděla o vznešených
pánech a baronetech tak málo, že ji ani nenapadlo myslet

10
na jejich všeobecnou zkaženost a tušit nějaké nebezpečí
hrozící dceři z jejich intrik. Její varování se omezila na ná-
sledující body: „Prosím tě, Catherine, když se večer budeš
vracet ze zábavy, dbej na to, abys měla krk v teple. Taky
bych ráda, aby sis vedla nějaký záznam toho, co utratíš –
tady ti dávám k tomu takový sešitek.“
Sally či spíše Sarah (vždyť která slečna s jistým útloci-
tem nedojde v šestnácti k tomu, že si pokud možno co
nejvíc změní jméno?) musí v tomto období nutně být blíz-
kou přítelkyní a důvěrnicí své sestry. Je nicméně pozo-
ruhodné, že ani nenaléhala, aby jí Catherine denně psa-
la, ani po ní nežádala slib, že jí podrobně popíše povahu
každého nového známého nebo do detailu vylíčí veškeré
zajímavé rozhovory, které se jí v Bathu naskytnou. Vlast-
ně všechno, co se týkalo této významné cesty, Morlando-
vi zvládali s uměřeností a klidem, který jako by vyplýval
z běžných pocitů v běžném životě, spíše než z vytříbeně
křehkých citů – z láskyplných emocí, které by první od-
loučení hrdinky od její rodiny mělo vždy vyvolávat. Otec,
místo aby jí dal možnost neomezeného výběru hotovosti
ze svého účtu nebo jí alespoň vtiskl do ruky stolibrovou
bankovku, ji obdařil pouhými deseti guinejemi a slíbil dal-
ší peníze, pokud by je potřebovala.
Za těchto ne zrovna slibných předzvěstí se tedy odehrá-
lo rozloučení a započala se cesta. Proběhla náležitě poti-
chu a bezpečně, nic se nepřihodilo. Nebylo jim přáno po-
tkat lupiče ani se nepřihnaly bouřky, nedošlo k žádnému
šťastlivému zvratu, který by je přivedl k hrdinovi. Ne-
stalo se nic, snad jen paní Allenová měla nějakou dobu
strach, že v hostinci zapomněla dřeváky, což se naštěstí
nepotvrdilo.
Dorazili do Bathu. Catherine radostně dychtila po všem –
sledovala to a zase ono, prostě všechno kolem sebe, když
se blížili k jeho pěknému a pozoruhodnému okolí a když
poté projížděli ulicemi, které je dovedly k hotelu. Vydala se
sem, aby tu byla šťastná, a už teď se jí to dařilo.

11
 Brzy se zabydleli v pohodlném domě v Pulteney Street.
Nyní je nezbytně nutné nějak blíže popsat paní Alleno-
vou, aby byl čtenář schopen posoudit, jakým způsobem
její konání posílí zlověstné vyznění díla a jak patrně při-
spěje k tomu, že se chudinka Catherine ocitne v tak zoufa-
le neřešitelné situaci, jaké je závěrečný díl schopen – zda
to způsobí její nerozvážnost, sprostota či žárlivost –, zda jí
bude zadržovat dopisy, zlovolně křivit její charakter, nebo
ji nakonec přímo vyžene.
Paní Allenová patřila k těm mnoha ženám, jejichž spo-
lečnost nevyvolá jiný pocit než údiv, že se najde na světě
muž, kterému se líbí dost na to, aby se s ní oženil. Neoplý-
vala krásou ani pronikavým duchem, nebyla vzdělaná či
jinak schopná, neměla dokonalé způsoby. Vzhled dámy,
notná dávka tiché a zahálčivé dobromyslnosti a malicher-
ná povaha, to je tak vše, čím lze vysvětlit, že si ji vybral ro-
zumný a inteligentní muž jako pan Allen. V jednom ohle-
du byla obdivuhodně vybavená k uvedení mladé ženy do
společnosti – všude se ráda objevila, všechno s chutí po-
znávala, podobně jako to bývá u slečen. Milovala obléká-
ní. Neškodně se radovala, když měla něco pěkného na
sebe, a vstup naší hrdinky do života se mohl uskutečnit
až po několika dnech strávených zkoumáním toho, co se
tak hlavně nosí, a poté, co si její gardedáma obstarala šaty
podle poslední módy. Sama Catherine si také něco nakou-
pila, a když bylo všechno toto zařízeno, nadešel význam-
ný večer, kdy se měla objevit v Horních sálech. Schopná
ruka se jí postarala o vlasy, sama se s náležitou péčí ob-
lékla, načež jak paní Allenová, tak komorná prohlásily,
že vypadá, jak se sluší a patří. Catherine pak doufala, že
s takovým povzbuzením se jí přinejmenším podaří projít
davem bez kritických pohledů. Pokud jde o obdiv, ten se
sice vždycky hodí, ale na něj nespoléhala.
Paní Allenové trvalo oblékání tak dlouho, že do taneč-
ního sálu přišly dost pozdě. Sezóna byla v plném proudu,
sál plný lidí a naše dvě dámy se taktak protáhly dovnitř.

12
Pan Allen pochopitelně zamířil rovnou do karetní herny
a nechal je, aby si tlačenice užívaly samy. Paní Alleno-
vé šlo v první řadě o bezpečí její nové róby, na pohodlí
své chráněnky tolik nehleděla, a proto se srocením mužů
u dveří prodírala tak rychle, jak jen to nutná opatrnost do-
volila. Catherine se jí nicméně držela po boku a zavěsila se
do přítelkyně tak pevně, že je běžné úsilí prodírajících se
lidí nemohlo odloučit. Ke svému neskonalému údivu však
zjistila, že když popojdou dál do sálu, neznamená to, že
davům uniknou. Ty jako by s každým krokem spíše houst-
ly, kdežto ona měla představu, že až se dostanou kousek
dál ode dveří, snadno si najdou místa a v naprostém po-
hodlí budou sledovat tančící páry. Jenže tak tomu vůbec
nebylo, a třebaže neúnavnou pílí dosáhly dokonce proti-
lehlého konce sálu, nic se nezměnilo. Z tanečníků nevidě-
ly nic kromě vysokých pér v účesech některých dam. Po-
kračovaly však dál a neutuchajícím vypětím síly i důvtipu
se konečně ocitly v prostoru za nejvýše položenou lavicí.
Tam bylo trochu méně lidí než dole, a slečna Morlandová
tudíž získala širší přehled o celé společnosti v sále a uvě-
domila si také veškerá nebezpečenství, kterými právě ces-
tou prošly. Byl to nádherný pohled a ona se poprvé za ten
večer začala cítit jako na plese. Ráda by si zatančila, ale ne-
měla tu nikde žádného známého. Paní Allenová dělala, co
v takovém případě mohla, tedy že každou chvíli nevzruše-
ně opakovala: „Moc bych si přála, abys mohla tančit, dra-
houšku; škoda, že tu nemáš tanečníka.“ Její mladá přítelky-
ně jí nějakou dobu byla za tyto průpovídky vděčná, ale
jelikož je pronesla tolikrát a byly naprosto k ničemu, Cathe-
rine to nakonec přestalo bavit a už jí neděkovala.
Tak pracně získaný odpočinek na výsostech si však ne-
mohly užívat dlouho. Brzy poté se všichni hrnuli na čaj
a ony se musely znovu vmísit do tlačenice. Catherine začí-
nala pociťovat cosi jako zklamání – přestalo ji bavit věčně
se mačkat někde s lidmi, jejichž všední tváře nenabízely
nic zajímavého a s nimiž byla natolik neobeznámená, že si

13
v tom nepříjemném sevření ani nemohla ulevit tím, že by
se svými spoluvězni vyměnila byť jedinou slabiku. Když
konečně dorazily do Čajovny, její rozpaky ještě vzrostly,
jelikož nebylo ke komu se připojit, nebyl tu žádný známý,
ke kterému by se mohly hlásit, žádný pán coby doprovod.
Po panu Allenovi nebylo ani vidu, a když se tak kolem
sebe rozhlížely ve snaze najít trochu příhodnější místo,
musely se nakonec usadit na konci stolu, u něhož se už
nacházela větší společnost, a kde tudíž neměly co pohle-
dávat, kde nebylo s kým promluvit, leda spolu navzájem.
Jakmile dosedly, paní Allenová si poblahopřála, že se
jí podařilo šaty uchránit poškození. „Bylo by hrozné, kdy-
by se roztrhly, nemyslíš? Je to tak jemný mušelín. Za sebe
musím říct, že jsem v celém sále nenašla nic, co by se mi
tolik líbilo.“
„Cítím se dost nesvá,“ zašeptala Catherine, „že tu ne-
máme jediného známého!“
„Ano, drahoušku,“ podotkla paní Allenová s ledovým
klidem, „je to skutečně nepříjemné.“
„Co budeme dělat? Pánové a dámy tady u stolu se tváří,
jako by nechápali, proč jsme sem vůbec přišly. Tak nějak
se jim vnucujeme.“
„Ano, máš pravdu. To je velice nepříjemné. Kéž bychom
tu znaly víc lidí.“
„Mně by stačil aspoň někdo – ke komu bychom moh-
ly jít.“
„Máš naprostou pravdu, děvenko. A kdybychom tu ně-
koho znaly, hned bychom se k němu připojily. Loni tady
pobývali Skinnerovi – kdyby tu tak byli i teď!“
„Když je to takhle, neměly bychom radši odejít? Ani tu
nemáme konvici s čajem a šálky.“
„To tedy nemáme. Jestli to není k vzteku! Ale myslím,
že bychom radši měly zůstat hezky na místě, protože člo-
věk se v takovém davu pomačká a pocuchá. Jak vypadají
moje vlasy, prosím tě? Někdo do mě tak nešikovně strčil,
že to musí být znát.“

14
 „Ne, opravdu jsou úplně v pořádku, vypadáte pěkně.
Ale paní Allenová, víte jistě, že tady v tom množství lidí
vůbec nikoho neznáte? Řekla bych, že někoho tu znát
musíte.“
„Namouduši neznám, kéž by! Z celého srdce si přeju,
abych tu měla hodně známých, pak bych ti sehnala part-
nera. Moc by mě těšilo, kdybys tančila. Podívej na tamhle-
tu divně oblečenou paní! Co to má na sobě za příšerné ša-
ty! Tak nemoderní! Jen se podívej na ta záda.“
Po nějaké chvíli jim jeden ze sousedů u stolu nabídl čaj.
Nabídku s povděkem přijaly, což vyústilo v krátký roz-
hovor s dotyčným pánem. Byla to také jediná chvíle, kdy
za celý večer s někým promluvily, až do okamžiku, kdy
je vyhledal a připojil se k nim pan Allen – ale to už tanec
skončil.
„Tak co, slečno Morlandová,“ spustil, „doufám, že jste
si ples užila.“
„Opravdu skvěle,“ odvětila a marně se snažila v tu
chvíli potlačit zívnutí.
„Škoda, že si nemohla zatančit,“ podotkla jeho manžel-
ka. „Škoda, že jsme jí nedokázali opatřit tanečníka. Zrovna
jsem povídala, jak bych byla ráda, kdyby se tu Skinnerovi
objevili letos v zimě, a ne loni. Nebo kdyby přijeli Parryo-
vi, jak kdysi naznačili, mohla si zatančit s jejich Georgem.
Opravdu mě moc mrzí, že tu pro ni nebyl tanečník.“
„Doufám, že to některý jiný večer bude lepší,“ vyjádřil
svou útěchu pan Allen.
Když taneční zábava skončila, společnost se začala roz-
cházet, takže ti, kdo zbyli, měli pak dost místa, aby se tu
procházeli celkem pohodlně. Nyní tedy nastal čas, aby si
hrdinky, která během událostí onoho večera zatím nese-
hrála významnou roli, někdo povšiml a obdařil ji obdivem.
S postupným odlivem davu každých pět minut přibývalo
příležitostí, aby její půvaby vynikly. Nyní ji uviděla spous-
ta mladíků, kteří se k ní předtím nemohli ani přiblížit. Ani
jeden z nich však při pohledu na ni nezůstal v úžasu stát

15
s otevřenými ústy, po místnosti se nešířil zvědavý šepot,
ani ji nikdo za celou dobu nenazval božskou. A přece to
Catherine velice slušelo – kdyby ji přítomní mohli vidět
před třemi roky, teď by jim připadala úžasně hezká.
Nicméně, sem tam někdo se na ni skutečně podíval, do-
konce s jistým obdivem. Sama zaslechla, jak o ní dva pá-
nové řekli, že je hezká. Ta slova náležitě zapůsobila – ve-
čer jí hned připadal příjemnější než předtím, její skromná
marnivost se upokojila. Tito dva mladíci se jí svou jedno-
duchou pochvalou zavděčili víc, než kdyby pravé hrdince
napsali patnáct sonetů opěvujících její půvaby, a ona pak
odcházela k nosítkům v dobrém rozmaru a naprosto spo-
kojená se svým přídělem pozornosti okolí.
 Kapitola 3

Každé ráno nyní přinášelo pravidelné povinnosti: bylo tře-

ba navštěvovat obchody, prohlédnout si nějakou další část
města a také zavítat do Vřídelního sálu, kde hodinu cho-
dily sem a tam, všechny si pěkně prohlédly, a nepromlu-
vily s nikým. Paní Allenová si stále především přála, aby
měla v Bathu hodně známých, a opakovala to pokaždé,
kdy znovu vyšlo najevo – tedy každé dopoledne –, že tu
nezná vůbec nikoho.
Ukázaly se také v Dolních sálech – a zde se na naši hr-
dinku usmálo štěstí trochu víc. Ceremoniář jí za společní-
ka vybral velice způsobně vyhlížejícího mladíka jménem
Tilney. Vypadal tak na čtyřiadvacet či o rok starší, poměr-
ně vysokého vzrůstu, příjemné tváře s velice inteligentní-
ma a živýma očima, a pokud nebyl přímo hezký, hodně
se tomu hodnocení blížil. Budil dobrý dojem a Catherine
se zaradovala nad svým štěstím. Dokud tančili, nebyl na
rozhovor moc čas, ale když se posadili k čaji, zjistila, že je
tak sympatický, jak se na první pohled domnívala. Mluvil
plynně a energicky a vyznačoval se hravostí a žertovností,
které ji zaujaly, i když si s nimi zatím nevěděla rady. Po-
té, co si chvíli popovídali o tom, co přirozeně vyplývalo
z předmětů kolem nich, náhle spustil: „Vlastně jsem zatím
tak docela nedostál správné míře pozornosti, která se od
partnera čeká, slečno. Ještě jsem se vás nezeptal, jak dlou-
ho už jste v Bathu, jestli jste tu byla už někdy dřív, jestli už

17
jste navštívila Horní sály, byla jste v divadle nebo na kon-
certě, a jak se vám tu celkově líbí. Tomu se říká nedba-
lost, ale máte teď chvilku, abyste mi na tyhle podrobnější
dotazy odpověděla? Pokud ano, hned se do toho pustím.“
„Tolik se obtěžovat nemusíte, pane.“
„Ale mě to vůbec neobtěžuje, slečno.“ Pak nasadil stro-
jený úsměv, afektovaně ztišil hlas a dychtivě se zeptal:
„Jste v Bathu už dlouho, slečno?“
„Asi týden, pane,“ odvětila Catherine a snažila se nevy-
prsknout smíchy.
„Skutečně?!“ předstíral údiv.
„Proč by vás to mělo překvapovat, pane?“
„Pravda, proč?“ opáčil přirozeným tónem. „Ale nějakou
odezvu by vaše odpověď vzbudit měla, a výrazu překva-
pení lze dosáhnout snadněji a není o nic horší než jiný.
Takže můžeme pokračovat. Nikdy dřív jste tu nepobýva-
la, slečno?“
„Nikdy, pane.“
„Vážně?! Už jste poctila návštěvou Horní sály?“
„Ano, pane, byla jsem tam v pondělí.“
„A divadlo jste navštívila?“
„Ano, pane, v úterý jsem byla na představení.“
„A na koncertě?“
„Ano, pane, ve středu.“
„A v Bathu se vám celkově líbí?“
„Ano, moc se mi tu líbí.“
„Teď se musím zatvářit trochu přihlouple, a pak zase
budeme mluvit rozumně.“
Catherine se odvrátila, protože nevěděla, jestli si může
dovolit se zasmát.
„Dovedu si představit, co si o mně myslíte,“ podotkl
vážně. „Ve svém deníčku si mě zítra popíšete jako pořád-
ného ňoumu.“
„V deníčku?!“
„Ano, vím docela přesně, co napíšete: ‚V pátek jsem
byla v Dolních sálech. Měla jsem na sobě mušelínové ša-

18
ty s větvičkovým vzorem a modrým lemováním, obyčejné
černé střevíce. Dost mi to slušelo, ale podivně mě obtěžo-
val jakýsi potrhlý podivín, nejdřív mě přiměl k tanci a pak
mě nudil svými přitroublými řečmi.‘“
„Ale nic takového určitě nenapíšu.“
„A mám vám říct, co byste napsat měla?“
„Když chcete.“
„‚Tančila jsem s velice sympatickým mladíkem, kterého
mi představil pan King. Pěkně jsme si popovídali; připadá
mi neskutečně chytrý; doufám, že se poznáme víc.‘ Tak
tohle, slečno, bych si přál já, abyste napsala.“
„Ale třeba si deník vůbec nevedu?“
„Třeba nesedíte v téhle místnosti a já nesedím vedle
vás. To jsou body, o nichž lze taky pochybovat. Že si ne-
vedete deník! Jak pak mají vaše nepřítomné sestřenice
pochopit hloubku vašeho života v Bathu? Jak později pře-
vyprávíte všechny ty zdvořilůstky a poklony, jichž se vám
tu denně dostane, když je každý večer nezaznamenáte
do deníku? Jak si zapamatujete ty různé šaty a jak zrovna
vyhlížela vaše pleť, jak jste měla upravené vlasy – tedy ty
různé rozmanitosti, když nebudete mít neustálou oporu
v deníku? Drahá slečno, nejsem tak neznalý, co se týče
chování mladých dam, jak byste si třeba ráda o mně mys-
lela. Právě ten rozkošný návyk vést si deník mocně napo-
máhá lehkému stylu psaní, kterým jsou dámy proslavené.
Každý musí uznat, že nadání psát příjemné dopisy náleží
zvláště ženám. Něco jim možná nadělila příroda, ale jsem
si jistý tím, že talentu zásadně napomáhá právě zvyk vést
si deník.“
„Někdy mám pochybnosti,“ začala Catherine váhavě,
„jestli ženy opravdu píšou lepší dopisy než muži. Chci tím
říct, že ne vždy je převaha na naší straně.“
„Pokud já jsem měl kdy možnost to posuzovat, zdá se
mi, že obvyklý styl psaní dopisů u žen je bezchybný až na
tři drobnosti.“
„A které to jsou?“

19
 „Obecný nedostatek tématu, naprostá neschopnost
ukončit větu a často chabá znalost gramatiky.“
„Tak to jsem se skutečně nemusela bát, že bude zapo-
třebí vyvracet nějaké komplimenty! V tomto ohledu o nás
nemáte zrovna valné mínění.“
„Já bych nebral za obecné pravidlo nejen to, že ženy
píšou lepší dopisy než muži, ale ani to, že líp zpívají due-
ta nebo kreslí hezčí krajinky. Všemi schopnostmi, u nichž
je základem vkus, jsou celkem spravedlivě obdařeni mu-
ži i ženy stejně.“
Přerušila je paní Allenová. „Catherine, buď tak hodná,
prosím tě,“ oslovila ji, „vytáhni mi z rukávu tenhle špend-
lík. Bojím se, že už tak látku proděravěl. Pokud je to tak,
bude mě to dost mrzet, protože tohle jsou mé oblíbené ša-
ty, i když látka mě přišla na pouhých devět šilinků za yard.“
„Přesně tak bych to odhadl, madam,“ prohodil pan Til-
ney s pohledem upřeným na mušelín.
„Vy se vyznáte v mušelínech, pane?“
„Nesmírně dobře. Sám si nakupuji šátky na krk a jsem
prý vynikající znalec. I sestra mi často svěřila výběr svých
šatů. Zrovna onehdy jsem jí jedny koupil, a všechny dámy,
co je od té doby viděly, prohlašovaly, že je to ohromná
koupě. Látka přišla jen na pět šilinků za yard, a přitom jde
o pravý indický mušelín.“
Paní Allenovou jeho nevšední vhled značně udivil. „Mu-
ži si obvykle takových věcí vůbec nevšímají,“ podotkla.
„Nedokážu přimět pana Allena, aby v mých šatech viděl
nějaký rozdíl: vaše sestra ve vás má rozhodně velkou opo-
ru, pane.“
„Doufám, že ano, madam.“
„A jakpak se vám líbí šaty slečny Morlandové?“
„Jsou velice pěkné, madam,“ uznal a vážně je zkoumal
pohledem; „ale při praní může vzniknout potíž, obávám
se, že látka se bude třepit.“
„Jak můžete být tak –?“ začala Catherine se smíchem
a málem řekla „divný“.

20
 „V tom jsem s vámi naprosto zajedno, pane,“ nechala se
slyšet paní Allenová; „však jsem to také slečně Morlandové
řekla, když si je koupila.“
„Ale jistě taky víte, madam, že mušelín se vždycky dá
ještě zužitkovat. Slečně Morlandové určitě zbyde dost, aby
z něj měla nějaký kapesník, nebo čepec či paleto. Mušelín
se nikdy úplně neztratí. To říkala moje sestra už mockrát,
když si pořídila víc látky, než bylo třeba, nebo ji špatně
střihla.“
„Bath je okouzlující místo, pane; je tady tolik obchodů.
My bohužel žijeme stranou na venkově. Pravda, v Salisbu-
ry jsou moc dobré obchody, ale je to daleko. Osm mil je
kus cesty. Pan Allen tvrdí, že devět, že to má změřené, ale
já jsem si jistá, že to nemůže být víc než osm, nicméně je to
vyčerpávající. Vrátím se vždycky úplně uondaná. Tady člo-
věk jen vyjde z domu a za pár minut sežene, co potřebuje.“
Pan Tilney byl natolik zdvořilý, že dokázal předstírat zá-
jem o to, co říká, a ona se držela mušelínu, dokud se zno-
vu nezačalo tančit. Jak Catherine poslouchala jejich hovor,
měla skoro strach, že se společník až příliš vyžívá v roz-
marech jiných lidí. „O čem tak úporně přemýšlíte?“ zeptal
se jí, když se vraceli do tanečního sálu; „doufám, že ne
o svém tanečníkovi, protože podle toho, jak vrtíte hlavou,
mi vaše přemítání nepřipadá spokojené.“
Catherine se začervenala a prohlásila: „Nepřemýšlela
jsem o ničem.“
„To je důmyslná a šikovná odpověď, ale já bych radši
slyšel rovnou, že mi to neřeknete.“
„Tak dobrá, neřeknu.“
„Děkuji, protože z nás dvou tak brzy budou dobří zná-
mí, můžu vás totiž v tomto směru zlobit, kdykoli se po-
tkáme – a nic snad neprospívá důvěrnosti víc.“
Znovu tedy tančili, a když se později rozešli, bylo to při-
nejmenším na straně slečny s upřímným přáním, aby zná-
most pokračovala. Když poté doma pila horké víno s vo-
dou a chystala se ke spánku, těžko říct, zda na něj myslela

21
tolik, aby se jí potom o něm zdálo, ale doufám, že jestli
vůbec, bylo to jen v polospánku či ranním dospávání. Po-
kud je totiž pravda, jak tvrdí slavný spisovatel, že nelze
ospravedlnit žádnou slečnu, která se zamiluje dřív, než
zamilovanost přizná pán, musí být rovněž velice nevhod-
né, aby mladá dáma snila o pánovi dřív, než je známo, že
jemu se zdálo o ní. Jak náležitě se pan Tilney chová ve
svém snění či v lásce, panu Allenovi možná zatím ani ne-
přišlo na rozum, ale že proti němu nelze vznést námitku,
pokud ho bere jako běžného známého pro svou mladou
svěřenku, to se mezitím úspěšně dozvěděl. Už na počátku
večera si totiž dal tu práci a zjistil, kdo je jejím tanečníkem.
Dostalo se mu ubezpečení, že pan Tilney je kněz z velice
úctyhodné rodiny žijící v Gloucestershiru.
 Kapitola 4

S neobvyklou dychtivostí si Catherine hned nazítří pospí-

šila do Vřídelních sálů, jistá si tím, že se tam během dopo-
ledne potká s panem Tilneym, a připravená věnovat mu
úsměv. Na úsměvy však nedošlo – pan Tilney se vůbec
neukázal. Snad všichni, kdo v tu chvíli v Bathu pobývali,
se v tomto prostoru v různých okamžicích módních hodin
objevili. Každou chvíli vstupovaly nebo vycházely přímo
davy lidí, jedni stoupali po schodech nahoru, druzí odchá-
zeli dolů. Lidí, o které nikdo nestál a nikdo si nepřál se
s nimi potkat – jedině on tu chyběl. „Bath je tak úchvatné
město,“ pronesla paní Allenová, když se posadily poblíž
hlavních hodin, poté co se unavily promenováním po sí-
ni. „Bylo by moc příjemné, kdybychom tu měly někoho
známého.“
Tato touha byla už tolikrát vyřčena marně, že pa-
ní Allenová neměla věru důvod doufat, že tentokrát to-
mu bude jinak. Nicméně říká se „naděje umírá posled-
ní“ a „kdo si počká, ten se dočká“ – a to neúnavné úsilí,
s nímž si dennodenně přála totéž, konečně došlo spra-
vedlivé odměny. Nečekala snad ani deset minut, když ji
velice přívětivě oslovila dáma asi tak jejího věku, která
seděla vedle ní a už nějakou chvíli na ni upřeně hleděla:
„Doufám, madam, že se skutečně nemýlím, je to už dlou-
ho, co jsem měla to potěšení se s vámi vídat – ale nejme-
nujete se Allenová?“ Když dostala okamžitou odpověď,

23
neznámá paní se představila jako Thorpová, a paní Alle-
nová okamžitě rozeznala rysy bývalé spolužačky a kama-
rádky, kterou od doby, kdy se obě provdaly, viděla jen
jednou, a to před mnoha lety. Zmocnila se jich převeliká
radost z tohoto setkání, jak také jinak, když o sobě po-
sledních patnáct let spokojeně nevěděly vůbec nic. Vy-
měnily si pochvalné výroky o tom, jak dobře vypadají,
a když probraly to, jak rychle uběhl čas od chvíle, kdy se
viděly naposled, jak málo se nadály, že se setkají v Bathu,
a jaké potěšení jim přináší, že přítelkyni opět vidí, zača-
ly se vyptávat a odpovídat si na to, jak se daří jejich ro-
dinám, co dělají sestry a sestřenice, skákaly si do řeči,
protože každá dychtila spíše informaci dát než ji získat,
a obě málo poslouchaly, co říká ta druhá. Paní Thorpová
měla však v této roli proti paní Allenové jednu velkou vý-
hodu – rodinu s dětmi. Když povykládala o různých na-
dáních svých synů, kráse svých dcer, když vylíčila jejich
různé postavení a vyhlídky, tedy že John studuje v Oxfor-
du, kdežto Edward na škole Merchant Taylors’, a William
slouží na moři – a všechny na těchto různých místech mi-
lují a uznávají víc, než kdy bylo dopřáno jiným třem lid-
ským bytostem, paní Allenová nemohla podat žádnou po-
dobnou informaci, neměla v rukávu žádné takové trumfy,
které by vnutila neochotnému a nevěřícnému sluchu své
přítelkyně. Byla tedy nucena sedět a aspoň zdánlivě na-
slouchat těmto mateřským výlevům, nicméně s jednou
útěchou, kterou si její všímavé oko brzy našlo – že totiž
krajka na plášti paní Thorpové není ani z poloviny tak
hezká jako ta její.
„A už tu máme mé drahé holčičky,“ zvolala paní Thor-
pová a ukázala na tři elegantně vyhlížející ženy, které
se zavěšeny do sebe blížily k ní. „Drahá paní Allenová,
opravdu moc si přeji vám je představit. Budou mít ohrom-
nou radost, že vás vidí. Ta nejvyšší je Isabella, má nejstar-
ší – že je to hezká slečna? Ty druhé dvě taky mají spoustu
obdivovatelů, ale pro mě je nejhezčí Isabella.“

24
 Došlo tedy k představení slečen Thorpových a slečna
Morlandová, na niž se na nějakou chvíli zapomnělo, byla
rovněž představena. To jméno jako by jim všem něco ří-
kalo, a když s ní velice zdvořile pohovořily, nejstarší sleč-
na podotkla nahlas k ostatním: „Slečna Morlandová je tak
podobná svému bratrovi!“
„Skutečně, jako by mu z oka vypadla!“ zvolala matka
a všechny pak několikrát zopakovaly: „Poznala bych v ní
jeho sestru úplně kdekoli!“ Catherine na chvíli podleh-
la překvapení, ale paní Thorpová a její dcery ani nestihly
začít vyprávět, jak se to seběhlo, že se s panem Jamesem
Morlandem znají, když už si sama vzpomněla, že její nej-
starší bratr se nedávno na své koleji skamarádil s mladí-
kem jménem Thorpe a že strávil poslední týden vánočních
prázdnin s jeho rodinou někde poblíž Londýna.
Když se tedy vše řádně vysvětlilo, slečny Thorpovy
všelijak ochotně vyjadřovaly přání seznámit se s ní blí-
že, vždyť už stejně jsou skoro přítelkyně skrze přátelství
svých bratrů a tak podobně, což Catherine vyslechla s po-
těšením a odpovídala všemi hezkými obraty, na které si
vzpomněla. Jako první důkaz přátelství jí bylo nabídnuto
rámě nejstarší slečny Thorpové, aby se s ní prošla po sí-
ni. Catherine se z tohoto přírůstku do okruhu svých zná-
mých v Bathu skutečně radovala, a zatímco si povídala se
slečnou Thorpovou, na pana Tilneyho málem zapomně-
la. Na bolest zklamané lásky je přátelství nepochybně ten
nejlepší balzám.
Hovor se stočil na témata, jejichž volné probírání vět-
šinou značně přispívá ke zdokonalení náhlého sblížení
dvou slečen. Jde například o šaty, plesy, koketování či vý-
střední vzhled kolemjdoucích. Vzhledem k tomu, že sleč-
na Thorpová byla o čtyři roky starší než slečna Morlando-
vá, a ve vědomostech měla náskok nejméně těch čtyř let,
měla v těchto námětech jistě širší rozhled. Mohla porov-
návat plesy v Bathu s tanečními zábavami v Tunbridge;
módu tady s módou v Londýně. Mohla v mnoha ohledech

25
poopravit názory nové přítelkyně na vkusné odívání. Do-
kázala rozeznat flirt mezi pánem a dámou, byť se na sebe
třeba jen usmáli, a zahlédnout výstřední postavu i skrze
hustý dav. Tyto její schopnosti náležitě ocenila Catherine,
pro niž byly naprosto nové. Respekt, který v ní přiroze-
ně vyvolávaly, mohl být pro další sbližování až přílišný,
nebýt toho, že uvolněně veselé způsoby slečny Thorpo-
vé a její časté projevy potěšení z této nové známosti tlu-
mily pocity přemrštěné úcty, a pak zbývala jen vřelá ná-
klonnost. Vzrůstající vzájemné sympatie se poté nemohly
spokojit s půltuctem koleček po Vřídelním sále, nýbrž si
po odchodu ze síně vyžádaly, aby slečna Thorpová do-
provodila slečnu Morlandovou až ke dveřím domu, kde
s Allenovými bydlela. Tam se následně rozloučily veli-
ce láskyplným a protahovaným stiskem ruky, poté co se
oběma ulevilo, že se ještě zahlédnou ten večer v divadle
a ráno se pak pomodlí ve stejné kapli. Načež Catherine
běžela rovnou po schodech nahoru a z okna přijímací-
ho pokoje sledovala, jak slečna Thorpová odchází ulicí.
Obdivovala půvab její chůze, módní vzezření její postavy
i šatů a pociťovala nesmírnou vděčnost, že jí náhoda tako-
vou přítelkyni nabídla.
Paní Thorpová byla vdova, a nepříliš bohatá – žena las-
kavého srdce, dobromyslná a velice shovívavá matka. Její
nejstarší dcera oplývala krásou a ty mladší prostě předstí-
raly, že jsou tak hezké jako ona, napodobovaly její vzezře-
ní, obdobně se oblékaly, a také sklízely úspěchy.
Tento stručný popis rodiny má zastoupit potřebu dlou-
hého a podrobného výčtu příhod i utrpení paní Thorpo-
vé, který by jinak měl zaplnit tři nebo čtyři následující ka-
pitoly, v nichž by se předvedla opovrženíhodnost různých
šlechticů a právníků a detailně zopakovaly hovory, které
proběhly před dvaceti lety.
 Kapitola 5

Ten večer v divadle se Catherine nevěnovala opětování

pozdravů a úsměvů slečny Thorpové, i když jim jistě za-
světila mnohou volnou chvilku, až do té míry, že by zapo-
mněla pátravým okem hledat pana Tilneyho v každé ló-
ži, kam jen dohlédla – nicméně pátrala marně. Pan Tilney
zřejmě nemiloval divadlo o nic víc než Vřídelní sál. Doufa-
la, že nazítří bude mít větší štěstí, a když se poté, co si přá-
la pěkné počasí, dočkala krásného rána, už o tom vůbec
nepochybovala. Hezká neděle v Bathu totiž vyžene každé-
ho obyvatele ven, a všichni lidé jako by se při této příleži-
tosti procházeli po městě a před známými si pochvalovali,
jak úžasně se ten den vyvedl.
Jakmile skončila bohoslužba, Thorpovi se dychtivě při-
dali k Allenovým. Když poté strávili ve Vřídelním sále dost
času na to, aby zjistili, že je tam nesnesitelně mnoho li-
dí a kultivovanou tvář aby člověk pohledal – což každou
neděli během sezóny zjistí všichni –, odspěchali k pro-
menádě před Obloukem, aby se nadýchali svěžího vzdu-
chu lepší společnosti. Zde si, zavěšeny do sebe, Catherine
a Isabella opět užily milého přátelství v otevřeném hovo-
ru. Napovídaly toho hodně a moc je to bavilo, ale Cathe-
rininy naděje se znovu dočkaly zklamání, protože svého
společníka nepotkala. Nenatrefily na něj nikde, veškeré
pátrání po něm bylo stejně neúspěšné – ať už při dopo-
ledních procházkách, nebo na večerních zábavách, ani

27
v Horních, ani v Dolních sálech, ani na oficiálních ple-
sech, ani na improvizovaných tanečních zábavách, ni-
kde nebyl k vidění. Nevyskytoval se mezi chodci, jezdci
na koních ani ve dvoukolkách. Jeho jméno se neobjevi-
lo v knize návštěvníků ve Vřídelním sále a dál zvědavost
sahat nemohla. Nejspíš z Bathu odjel – jenže se vůbec
nezmínil o tom, že tam pobude tak krátce. Tato zvlášt-
ní záhadnost, která hrdinovi vždycky tolik sluší, obestřela
v Catherininých představách jeho osobu i chování dalším
půvabem a ještě posílila její nedočkavost, aby ho poznala
víc. Od dam Thorpových se nemohla dozvědět nic, pro-
tože než se potkaly s paní Allenovou, byly v Bathu pou-
hé dva dny. Na toto téma si nicméně s chutí povídala se
svou krásnou přítelkyní, která ji všemožně nabádala, aby
si na něj dál myslela – a nestalo se tudíž, že by dojem, kte-
rým zapůsobil na její představivost, nějak zmatněl. Isabella
vůbec nepochybovala o tom, že je to sympatický mladík.
Rovněž si byla jista tím, že její drahá Catherine ho na-
dchla, a on se tudíž brzy vrátí. Zamlouval se jí tím víc, že
byl knězem, jelikož „pro ni to povolání hodně znamená“,
jak prohlásila, přičemž jí uniklo cosi jako povzdech. Mož-
ná Catherine chybovala, když se nepídila po příčině to-
ho bezděčně vyjádřeného citu, ale zatím neměla dostatek
zkušeností s jemnými odstíny lásky či povinnostmi přítel-
kyně, aby věděla, kdy si situace žádá jemného popíchnutí
nebo je třeba důvěrné sdělení vymámit.
Paní Allenová dosáhla nyní spokojenosti, Bath ji těšil ve
všech ohledech. Našla tu známé, dokonce měla to štěstí,
že šlo o rodinu úctyhodné dávné přítelkyně – a aby toho
štěstí nebylo málo, matka ani dcery se neoblékaly tak ná-
kladně jako ona. Už jako dřív neopakovala denně: „Kéž
bychom v Bathu měli nějaké známé,“ nýbrž povzdech vy-
měnila za vděčný výrok: „Jsem tak ráda, že jsme tu na-
trefily na paní Thorpovou!“ a styky mezi oběma rodinami
podporovala stejně dychtivě jako její mladá svěřenkyně
s Isabellou. Den ji netěšil, pokud jeho většinu nestrávila

28
po boku paní Thorpové v přátelském rozhovoru, jak to-
mu říkaly, i když v něm sotvakdy docházelo k nějaké vý-
měně názorů a ani neprobíraly totéž téma, jelikož paní
Thorpová mluvila hlavně o svých dětech, a paní Allenová
o svém šatníku.
Vzestup přátelství mezi Catherine a Isabellou byl tak
rychlý, jako byly jeho počátky srdečné. A jak hbitě postu-
povaly po stupních vzmáhající se náklonnosti, brzy nemo-
hl už vzniknout další její důkaz, který by předložily buď
přátelům, nebo sobě navzájem. Oslovovaly se křestními
jmény, procházely se vždycky zavěšeny jedna do druhé,
špendlily si vzájemně vlečky, když se odebíraly k tan-
ci, a ani tam se od sebe příliš nevzdalovaly. Pokud jim
deštivé dopoledne znemožnilo jinou zábavu, bez ohle-
du na déšť a bláto se odhodlaně sešly, někde se zavřely
a četly spolu romány. Ano, romány! Já totiž nehodlám při-
jmout ten nehezký a neuvážený zvyk, tak běžný u roma-
nopisců, že bych snad svým opovržlivým postojem snižo-
vala hodnotu výplodů, k jejichž počtu sama přispívám; že
bych se spojila se zapřisáhlými nepřáteli autorů románů
a jako oni metala nelítostně kritické přívlastky na ona dí-
la a sotva je dovolila číst jejich vlastní hrdince, která když
náhodou vezme do ruky román, zcela jistě začne obracet
jeho neslané nemastné stránky s naprostým znechuce-
ním. Běda! Pokud se totiž hrdinka jednoho románu ne-
dočká zastání u hrdinky jiného, od koho pak může čekat
ochranu a úctu? Něco takového neschvaluji. Nechť si re-
cenzenti po libosti hanobí takové výtvory fantazie a nad
každým novým románem obehraně naříkají nad brakem,
pod nímž dnes úpí tiskařský lis. Neopouštějme jeden dru-
hého, nám všem se děje křivda. Třebaže žádné literární
souručenství na světě nezplodilo díla, která by poskyt-
la více dalekosáhlého a nepředstíraného potěšení než ta
naše, není jiná forma literatury tolik znevažována. Ať už
za tím stojí pýcha, neznalost či móda, našich nepřátel je
skoro tolik jako čtenářů. A zatímco schopnosti devítistého

29
sestavovatele stručných dějin Anglie nebo člověka, který
posbírá a publikuje v jednom svazku tucet veršů z Mil-
tona, Popea a Priora, spolu se stránkou ze Spectatoru
a kapitolou ze Sterna, jsou vychvalovány tisícem pisatelů,
existuje téměř všeobecná touha snižovat způsobilost a ne-
doceňovat práci romanopisce a pomlouvat výkony, které
odrážejí pouze velký talent, vtip a vkus. „Romány já pros-
tě nečtu; sotvakdy do nějakého románu byť jen nahlédnu;
jen si nemyslete, že bych já často četl romány; no, na ro-
mán je to celkem slušné.“ Takhle se běžně smetou ze sto-
lu. „A co to čtete, slečno ---?“ „Ále, jenom román,“ odpoví
ona mladá dáma a přitom knihu s předstíranou lhostej-
ností nebo s pocitem zahanbení odloží. „Je to jen Cecílie
nebo Camilla či Belinda“ – zkrátka nějaké dílo, v němž
se prokáže úžasná myšlenková síla, v němž je světu pře-
dávána ta nejhlubší znalost lidské povahy, ten nejzdařilejší
nástin její rozmanitosti, ta nejživější vyjádření vtipu a hu-
moru tím nejpřiléhavějším jazykem. Kdyby ta samá slečna
místo onoho díla držela v ruce poslední číslo Spectatoru,
jak pyšně by je předvedla a vyslovila jméno toho periodi-
ka! – byť by v té objemné publikaci sotva narazila na ně-
jakou část, jejíž témata i způsob podání by mladého člo-
věka nadaného vkusem neznechutily. Podstata pojednání
v ní obsažených totiž často pozůstává v prezentaci ne-
pravděpodobných okolností, nepřirozených postav a ná-
mětů hovoru, které už nikoho žijícího nezajímají. A jejich
jazyk je často tak hrubý, že nepodává příznivou předsta-
vu doby, která něco takového strpí.