Michael Connelly

POUŠTNÍ
+9Ė='$
 Copyright © Hieronymus, Inc. 2022
Translation © Jiří Kobělka 2023
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha 2023

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze roku 2023

Z anglického originálu Desert Star přeložil Jiří Kobělka
Editor Jan Pavel
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

ISBN 978-80-276-0722-8
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 1
Bosch už měl tabletky srovnané na stole. Právě si naléval do
sklenice minerálku, když zazvonil domovní zvonek. Bosch
se posadil ke stolu a přemýšlel, že nebude reagovat. Dcera
měla klíč, takže nikdy nezvonila, a on nikoho nečekal. Ur-
čitě je to podomní prodejce nebo některý soused, přičemž
on už žádné sousedy neznal. Připadalo mu, že se celá čtvrť
jednou za pár let kompletně obmění, a po více než třiceti
letech už ho přestalo bavit neustále se seznamovat a zdra-
vit s novými sousedy. Navíc ho docela bavilo hrát roli po-
trhlého expolicisty, jehož se lidé bojí oslovit.
Jenže pak přišlo druhé zazvonění, které doprovodil hlas
volající jeho jméno. Bosch ten hlas znal.
„Harry, vím, že jsi tam. Máš vepředu auto.“
Bosch otevřel zásuvku ve stole. Obsahovala plastové pří-
bory, ubrousky a jídelní hůlky, které mu zbyly z různých
jídel ze stánků. Shrnul tabletky do zásuvky a zavřel ji. Te-
prve pak vstal a zamířil ke dveřím.
Na horním schodu stála Renée Ballardová. Bosch se s ní
neviděl skoro rok. Přišla mu hubenější, než si ji pamatoval.
Podle vybouleného saka na jednom boku poznal, že má
u sebe služební zbraň.
„Ahoj, Harry,“ řekla.
„Ty jsi ostříhaná,“ reagoval Bosch.
„Jo, už nějaký ten pátek.“
„Co tady děláš, Renée?“
Ballardová se zamračila, jako by čekala vřelejší přivítání.
Bosch ale nechápal, proč by měla, vzhledem k tomu, jak loni
všechno dopadlo.
„Finbar,“ řekla.
„Co?“

9
 „Ty víš co. Finbar McShane.“
„Co je s ním?“
„Pořád běhá po svobodě. Někde. Chceš se mnou zkusit
s tím něco udělat, anebo se chceš dusit vlastním vztekem?“
„O čem to mluvíš?“
„Když mě pustíš dál, tak ti to řeknu.“
Bosch zaváhal, ale pak ustoupil a zdráhavým zvednutím
ruky ji uvedl do domu.
Ballardová vešla dovnitř a postavila se kousek od stolu,
kde Bosch před chvílí seděl.
„Žádná hudba nebude?“ zeptala se.
„Dneska ne,“ odpověděl Bosch. „Tak co ten McShane?“
Ballardová dala kývnutím najevo, že rozumí, a rovnou
přešla k věci.
„Nechali mě šéfovat odloženým případům, Harry.“
„Pokud vím, tak oddělení otevřených nevyřešených pří-
padů kompletně zrušili. Prý je důležitější dostat policajty
do ulic.“
„To je fakt, ale věci se mění. Vedení se dostalo pod tlak,
aby na vychladlých případech dělalo dál. Víš, kdo je Jake
Pearlman, že jo?“
„Městský radní.“
„Jo, a mimochodem za tvůj okrsek. Kdysi dávno mu za-
vraždili mladší sestru. Případ se nikdy nevyřešil. Nedáv-
no ho zvolili do rady a on při té příležitosti zjistil, že od-
dělení bylo v tichosti zrušeno a nikdo se starými případy
nezabývá.“
„A dál?“
„Vytušila jsem šanci a oslovila jsem kapitána s návrhem:
odejdu z Divize loupeží a vražd, obnovím oddělení ote-
vřených nevyřešených případů a budu dělat na starých vě-
cech.“
„Sama?“
„Ne, proto jsem tady. Na devátém patře souhlasili: jeden
detektiv v aktivní službě – to jako já – a zbytek zálohy, dob-
rovolníci a smluvní spolupracovníci. Tenhle model jsem
nevymyslela já. Jiné policejní sbory ho už pár let používa-
jí a opravdu objasňují případy. Je to dobrý model. Vlastně
mě napadl ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, jak jsi dělal
pro San Fernando.“

10
 „Takže ty chceš, abych v téhle… jednotce, nebo jak tomu
chceš říkat, pracoval s tebou? Ale já záloha být nemůžu.
Neprošel bych fyzickými testy. Zaběhnout patnáctistovku
pod deset minut? Na to zapomeň.“
„Jasně, takže bys byl dobrovolník nebo bychom pode-
psali smlouvu. Vytáhla jsem si všechny vyšetřovací spisy ke
Gallagherovi. Šest spisů ke čtyřem vraždám – určitě toho
máme víc, než kolik sis toho stihl odnést s sebou. Mohl bys
zase začít dělat na McShaneovi, tentokrát oficiálně.“
Bosch o tom chvíli přemýšlel. McShane zlikvidoval v roce
2013 celou rodinu Gallagherových a pohřbil je v poušti.
Boschovi se to však nikdy nepodařilo dokázat. A pak ode-
šel do výslužby. Za téměř třicet let práce na vraždách samo-
zřejmě nevyřešil všechny případy, které mu přidělili. Žádný
vyšetřovatel vražd neměl stoprocentní bilanci. Jenže tady
šlo o celou rodinu. Když od policie odcházel, tenhle nedo-
tažený rest ho štval ze všech nejvíc.
„Víš, že jsem odtamtud neodešel v dobrém,“ prohlásil.
„Odešel jsem dřív, než mě stihli vyhodit. A pak jsem je za-
žaloval. Nikdy mě mezi sebe nepustí.“
„Jestli máš zájem, tohle vůbec nemusíš řešit,“ odpovědě-
la Ballardová. „Než jsem za tebou přijela, se všemi jsem si to
vyjasnila. Je tam teď nový kapitán a úplně jiná sestava. Když
mám být upřímná, Harry, tak tě tam moc lidí ani nezná. Jak
dlouho jsi pryč, pět let? Šest let? Za tu dobu se všechno úpl-
ně změnilo.“
„Ale na devátém si mě určitě pamatují.“
Na devátém patře Policejní administrativní budovy měl
kancelář policejní náčelník i velitelé většiny útvarů losan-
geleské policie.
„Hele, my v PAB vůbec nejsme,“ prohlásila Ballardová.
„Sídlíme ve Westchesteru v budově nového archivu. Tak-
že jsme stranou politiky a zvídavých očí.“
Tohle Bosche zaujalo.
„Šest spisů,“ pronesl zadumaně.
„Leží naskládané na prázdném stole s tvou jmenovkou,“
kula železo Ballardová.
Když Bosch odcházel do výslužby, vzal si s sebou ko-
pie mnoha dokumentů k tomuto případu – chronologic-
kou kartu a všechny zprávy, které pokládal za nejdůležitější.

11
V důchodu pak na případu občas pracoval, ale musel si
přiznat, že se nikam nedostal, a Finbar McShane si stále ně-
kde užíval života na svobodě. Bosch proti němu nikdy žádný
přesvědčivý důkaz neodhalil, ale instinkt i srdce mu napo-
vídaly, že pachatelem je právě tento muž. Ty vraždy spáchal
on. Nabídka Ballardové ho tudíž lákala.
„Takže bych se vrátil a pracoval bych na případu rodiny
Gallagherových?“ ujistil se.
„Totiž… jo, dělal bys na tomhle,“ odpověděla Ballardo-
vá. „Ale potřebovala bych, aby ses věnoval i jiným věcem.“
„Vždycky je tu nějaké ‚ale‘.“
„Potřebuju vykázat nějaké výsledky. Ukázat jim, jak moc
se pletli, když oddělení rozpustili. Případ Gallagher si vy-
žádá spoustu práce – už jen pročíst šest spisů dá člověku
pěkně zabrat –, a navíc u něj nemáme žádné vzorky DNA
ani otisky prstů. Budeš s ním mít hromadu chození, což mi
vůbec nevadí, ale mezitím potřebuju objasnit pár jiných pří-
padů, abych odůvodnila existenci oddělení a umožnila ti
dělat na Gallagherovi dál. Bude to problém?“
Bosch zpočátku neodpověděl. Přemýšlel, jak ho Ballardo-
vá před rokem podtrhla. Znechuceně tehdy od policie odešla,
protože ji strašně štvalo politikaření, byrokracie, předsudky
vůči ženám a spousta dalších věcí, a dohodla se s Boschem,
že si spolu založí soukromou detektivní agenturu. Jenže pak
mu oznámila, že se do LAPD vrací, protože se nechala zlákat
nabídkou policejního náčelníka, aby si sama vybrala pozici,
na které bude chtít pracovat. Ballardová se rozhodla pro Divi-
zi loupeží a vražd, čímž z jejich plánovaného partnerství sešlo.
„Abys věděla, zrovna jsem se tehdy začal poohlížet po
kancelářských prostorách,“ řekl Bosch. „Našel jsem krásnou
dvoukancelář v jednom baráku kousek za Hollywoodským
sportovním klubem.“
„Hele, Harry,“ reagovala Ballardová, „za to, jak jsem to
tehdy vyřešila, už jsem se ti omluvila. A jestli tě to zajímá,
tak jsi za to částečně mohl i ty.“
„Já? To je nesmysl.“
„Ne. To tys mi řekl, že je vždycky lepší zkoušet změnit
nějakou organizaci zevnitř než zvenčí. A já jsem na tvoje slo-
va dala. Takže mi to klidně vyčítej, jestli ti to udělá radost,
ale já jsem jen dala na tvoji radu.“

12
 Bosch zavrtěl hlavou. Nevzpomínal si, že by jí něco ta-
kového řekl, ale musel si přiznat, že tento názor opravdu
zastává. Každopádně ho takto formuloval před svou dce-
rou, když po nedávné vlně protestů a nenávisti vůči poli-
cistům váhala, jestli má vůbec k policii nastoupit.
„Dobře, tak jo,“ řekl nakonec. „Jdu do toho. Dostanu
odznak?“
„Ne, odznak ani zbraň nedostaneš,“ odpověděla Ballardo-
vá. „Ale dostaneš stůl se šesti spisy. Kdy můžeš nastoupit?“
Bosch si náhle vzpomněl na hromadu tabletek, které
ještě před pár minutami ležely seřazené na stole.
„Kdykoliv budeš chtít,“ odvětil.
„Fajn,“ řekla Ballardová. „Takže se uvidíme v pondělí.
Dole pro tebe budou mít propustku a během dne ti vyřídí-
me policejní průkaz. Musí si tě vyfotit a sejmout ti otisky.“
„Je ten stůl u okna?“
Bosch se při této otázce usmál. Ballardová nikoliv.
„Nezkoušej to na mě,“ řekla.
 2
Ballardová seděla u stolu a sestavovala návrh rozpočtu na
analýzy DNA, když jí zazvonil telefon. Byl to uniformova-
ný policista od přepážky dole.
„Mám tady nějakého člověka, který tvrdí, že by tu měl
mít propustku. Nějaký Heron…, Her…, neumím to vyslo-
vit. Příjmení je každopádně Bosch.“
„Omlouvám se, zapomněla jsem mu ji vystavit. Dejte mu
zatím propustku pro návštěvy a pošlete ho za mnou. Bude
tady pracovat, takže mu pak musíme vyřídit průkaz. A to
křestní jméno je Hieronymus. Jak ten malíř.“
„Dobře, posílám ho k vám.“
Ballardová odložila telefon a vstala, aby se s Boschem
přivítala u vchodu do archivu, přestože věděla, že bude
ze zmatků na přepážce otrávený. Když dorazila ke vchodu
a otevřela dveře, Bosch stál dva metry před ní a prohlížel si
zeď nade dveřmi. Ballardová se usmála.
„Co myslíš?“ poznamenala. „Ten nápis jsem jim nařídi-
la já.“
Vyšla na chodbu, aby se rovněž mohla otočit a podívat se
na nápis nade dveřmi.

ODDĚLENÍ OTEVŘENÝCH NEVYŘEŠENÝCH PŘÍPADŮ

Buď záleží na každém, nebo na nikom.

Bosch zavrtěl hlavou. Zásadou, že buď záleží na každém,

nebo na nikom, se řídil při práci detektiva, ale bylo to i jeho
osobní životní krédo. Nebyl to žádný reklamní slogan, a už
vůbec ne takový, který by Bosch chtěl vidět nastříkaný na
zdi. Tohle člověk musel cítit, mít to v sobě. Nedalo se mu to
vnutit, ba ani ho to naučit.

14
 „No tak, potřebujeme mít nějaké motto,“ vysvětlila Ballar-
dová. „Nějaký kodex. Chci, aby lidi, kteří tady pracují, měli
nějakého společného ducha. Však my jim všem ukážeme.“
Bosch neodpověděl.
„Tak pojďme dovnitř, ukážu ti, co a jak,“ řekla Ballardová.
Provedla Bosche kolem recepčního pultu, za nímž se táhlo
několik řad knihovnických regálů s vyšetřovacími spisy
seřazenými podle roku a čísla případu. Prošli uličkou na-
levo od regálů a ocitli se v oficiálních prostorách nově usta-
veného oddělení otevřených nevyřešených případů. Stálo
zde celkem sedm stolů oddělených společnými příčkami –
po třech na každé straně plus jeden na konci.
Dva stoly byly právě obsazené a nad okrajem příček byly
vidět hlavy vyšetřovatelů. Ballardová se zastavila u kukaně
na konci jedné trojice stolů.
„Já sedím tady,“ řekla. „A tobě jsem vyhradila místo zde.“
Ukázala na kukaň, která měla společnou příčku se sto-
lem Ballardové, a Bosch se do ní přesunul. Také Ballardová
vstoupila do své kukaně a opřela si lokty o horní okraj příč-
ky, aby viděla na Boschův stůl. Na dvou hromádkách, jed-
né větší a druhé menší, už tam stály naskládané vyšetřova-
cí spisy.
„Ten velký komínek je Gallagher – to jsi určitě poznal.“
„A tohle?“
Bosch otevřel horní spis z menší hromádky.
„To je moje návnada,“ odpověděla Ballardová. „Sarah
Pearlmanová. Chci, aby ses nejdřív podíval na tohle.“
„Sestra radního,“ poznamenal Bosch. „Copak ty už ses
na to nedívala?“
„Dívala a vypadá to dost beznadějně. Ale chtěla bych, aby
ses na to ještě mrkl ty – než zajdu za radním a oznámím mu
špatnou zprávu.“
Bosch přikývl.
„Mrknu se na to,“ slíbil.
„Ale než se pustíš do práce, seznámím tě ještě s Lilií
a Thomasem,“ řekla Ballardová.
Zamířila na konec skupiny stolů. V posledních dvou ku-
kaních seděli muž a žena, kteří vypadali na pětapadesát až
šedesát let. Ballardová stála blíž u muže a během představo-
vání mu položila ruku na rameno. Z obou čišela profesiona-

15
lita. Muž měl sako přehozené přes opěradlo židle, ale uzel
kravaty měl pevně utažený. Měl tmavé vlasy, knír a na očích
brýle s půlobroučkami. Také žena byla tmavovlasá a měla
i tmavou pleť. Oblečená byla přesně tak, jak se vždy oblé-
kala i Ballardová – měla na sobě kalhotový kostým s bílou
halenkou. Na klopě saka měla připíchnutý odznáček s ame-
rickou vlajkou a Bosche napadlo, že tento doplněk má mož-
ná odrážet všetečné otázky, jestli je cizinka.
„Tohle je Thomas Laffont, který k nám nastoupil minulý
týden,“ řekla Ballardová. „Dříve pracoval v FBI a já jsem ho
dala dohromady s Lilií Aghzafiovou, která dvacet let děla-
la u metropolitní policie ve Vegas, než zatoužila po oceánu
a odjela na penzi sem. Tom s Lilií právě procházejí případy
a hledají vhodné kandidáty pro genetickou genealogii, kte-
rá je teď, jak jsi možná slyšel, u vychladlých případů vel-
kým hitem.“
Bosch si s oběma vyšetřovateli podal ruce a kývl.
„A tohle je Harry Bosch,“ představila ho Ballardová. „Bý-
valý detektiv LAPD. On sám sebe vychvalovat nebude, tak-
že to udělám za něj. Patřil k zakládajícím členům původního
oddělení otevřených nevyřešených případů a dá se říct, že
na vraždách strávil víc času než kdokoliv jiný v celé policii.“
A pak už se Ballardová dívala, jak Bosch nemotorně zvlá-
dá úvodní seznámení a zdvořilostní konverzaci. K FBI cho-
val odedávna nedůvěru a příliš se mu to nedařilo skrývat.
Nakonec ho Ballardová zachránila, když ho odvedla zpát-
ky k jeho pracovní stanici a řekla Aghzafiové s Laffontem,
že musí se „zelenáčem“ ještě něco probrat.
Jakmile se ocitli na druhé straně místnosti, zamířili do
svých kukaní a Ballardová se opět naklonila přes přepážku,
aby na Bosche během řeči viděla.
„No páni,“ řekla. „Až teď jsem si všimla, žes shodil ten por-
noknírek. To sis ho oholil po našem posledním rozhovoru?“
Byla si jistá, že ano. Kdyby ho Bosch neměl už tehdy, ur-
čitě by si toho všimla. Bosch zčervenal a zabloudil pohle-
dem k protější straně sálu, aby zjistil, jestli její poznámku
zaregistrovali Aghzafiová s Laffontem. Nato si přejel pal-
cem a ukazováčkem přes horní ret, jako by se chtěl ujistit,
že už opravdu žádný knír nemá.
„Bělal mi,“ prohlásil.

16
 Žádné další vysvětlení nenabídl, ale Ballardová dobře
věděla, že mu knírek bělal už předtím, než se s ním vůbec
seznámila.
„Maddie to určitě potěšilo,“ poznamenala.
„Ještě to neviděla.“
„A jak se vlastně má?“
„Pokud vím, tak dobře. Hodně pracuje.“
„Slyšela jsem, že ji rovnou z akademie poslali na Holly-
woodskou divizi. Šťastné to děvče.“
„Jo, dělá tam odpolední. Hele, to genealogické tentononc,
jak to vlastně funguje?“
Ballardová poznala, že Boschovi nejsou osobní dotazy
příjemné a chytá se čehokoliv, jen aby mohl změnit téma.
„S tímhle si nebudeš muset lámat hlavu,“ odpověděla.
„Je to užitečná a právoplatná metoda, ale stejně jako každá
věda to něco stojí. Je to jedna z věcí, kde musím pečlivě vy-
bírat. Dostali jsme grant od Nadace Ahmansonových, kte-
rá to tady celé zaplatila, ale kompletní genetická analýza
přijde u externí firmy zhruba na osmnáct tisíc. Takže musí-
me dobře zvažovat, co na ni pošleme. Vyčlenila jsem na to
Toma s Lilií, plus dalšího vyšetřovatele, se kterým se nej-
spíš seznámíš zítra. Na běžnou analýzu DNA máme bian-
ko šek, protože se provádí u nás – stačí se postavit do fron-
ty a čekat. Ale každý měsíc mám jednoho žolíka, kdy můžu
předběhnout ostatní a nechat si udělat rozbor přednostně.
Dal mi ho náčelník. A taky nám vyhradil jednu laborantku,
která pracuje výlučně pro nás.“
„To je od něj hezké.“
„To jo, ale vraťme se k tvému zaučování. Po našich zálo-
hách a dobrovolnících vyžaduju, aby mi věnovali nejmíň je-
den den týdně. Většina jich dělá víc, ale já se je snažím tro-
chu usměrňovat tak, aby tady byl od pondělka do čtvrtka
vždycky aspoň jeden. Já jsem tady každý den, Tom s Lilií
chodí v pondělky, v úterý jsou tu Paul Masser a Colleen Hat-
terasová, Lou Rawls dochází ve středy, no a ty… Přiřadila
bych ti čtvrtky, ale je mi jasné, že tady beztak budeš mno-
hem častěji. Stejně jako většina lidí.“
„Lou Rawls… On se fakt jmenuje takhle?“
„Ne. A není to ani zpěvák, ani černoch. Ve skutečnosti
se jmenuje Ted Rawls, ale po deseti letech u policie prostě

17
nemohl tuhle očividnou přezdívku nedostat. Někteří lidi
ho dodnes oslovují ‚Lou‘ a jemu se to zjevně líbí.“
Bosch přikývl.
„Ale měl bys vědět jednu věc,“ pokračovala Ballardová,
předklonila se a ztlumila hlas tak, že sotva pronikl za příč-
ku. „Rawlse jsem si nevybrala já.“
Bosch se i s židlí přisunul blíž ke stolu, aby lépe slyšel
a zmenšil jejich důvěrnou bublinu.
„Jak to myslíš?“ zeptal se.
„Žádostí o práci u nás je víc než volných míst,“ odpovědě-
la Ballardová. „Náčelník mi dal s výběrem volnou ruku, tak-
že jsem si sem vzala, koho jsem chtěla, ale Loua Rawlse si
vybral Pearlman.“
„Ten radní.“
„Trochu se chová, jako by mu to tady patřilo, on i šéf je-
ho kanceláře. Samozřejmě mu jde o sestru, ale taky mu jde
o politiku. Míří výš než do městské rady a úspěch našeho
oddělení mu může v kariéře docela pomoct. Takže mi sem
šoupl Rawlse a já jsem se s tím musela smířit.“
„Nikdy jsem o něm neslyšel a myslím, že o chlapovi s tou-
hle přezdívkou bych věděl. Ten asi nedělal v LAPD, viď?“
„Ne, pracoval v Santa Monice, ale to už je patnáct let, tak-
že nám příliš k užitku není. Pořád ho musím vodit za ručič-
ku, ale ještě horší je, že od něj jdou informace přímo k Pearl-
manovi s Hastingsem.“
„Kdo je Hastings?“
„Nelson Hastings, šéf Pearlmanovy kanceláře. Tihle tři
jsou něco jako nejlepší kámoši. Rawls odešel z policie v San-
ta Monice po deseti letech služby a dal se na podnikání.
Tohle je pro něj jen bokovka.“
„A v čem podniká? Dělá soukromé očko?“
„Ne, normálně v byznysu. Vlastní hromadu výdejních
míst. Jeho klienty jsou kurýrní služby, UPS, FedEx a tak dál.
Má výdejny po celém městě a zjevně se mu hodně daří. Jezdí
v luxusním autě a bydlí v domě v Santa Monice, v té nóbl
čtvrti s ulicemi pojmenovanými podle slavných univerzit.
A taky bych si tipla, že patří k hlavním sponzorům Pearl-
manovy kampaně.“
Bosch přikývl. Bylo mu to jasné. Něco za něco. Ballardo-
vá se odtáhla od příčky a posadila se, protože jí došlo, že

18
by si jejich šuškání mohli Laffont s Aghzafiovou všimnout.
Stále však nad příčkou viděla Boschovy oči. Další rozhovor
už vedli normálním tónem.
„Zítra se seznámíš s Paulem a Colleen,“ pokračovala.
„Oba jsou solidní. Masser je bývalý asistent státního zástup-
ce, který pracoval na závažných trestných činech, takže nám
hodně pomáhá se soudními příkazy k prohlídkám, s práv-
ními otázkami a s vymýšlením strategií. Je příjemné mít ho
tady a nemuset se s každým dotazem obracet na státní za-
stupitelství.“
„Myslím, že si na něj vzpomínám,“ podotkl Bosch. „A Hat-
terasová?“
„Ta u policie nikdy nepracovala. Dělá nám genealogii
a funguje jako náš ‚občanský detektiv‘, jak se teď říká.“
„Takže amatérka. To jako fakt?“
„To jako fakt. Je to skvělá internetová rešeršérka, přičemž
většina genetických věcí se řeší přes internet. IGG – víš, co
to je, že jo?“
„Eh…“
„Investigativní genetická genealogie. Odešleš DNA po-
dezřelé osoby do aplikace GEDmatch, která má přístup
k řadě různých databází, posadíš se a čekáš na shodu. Urči-
tě to znáš. U vyšetřování odložených případů zaznamená-
vala tahle metoda obrovský rozmach, jenže pak se do toho
vložili bojovníci za ochranu soukromí. Dneska už má jen
omezené využití, ale pořád je to užitečný zdroj.“
„Takhle dopadli Zabijáka z Golden State, že jo?“
„Přesně tak. Odešleš DNA a při troše štěstí ti vypadnou
odkazy na příbuzné. Tamhle bratranec ze čtvrtého kolena,
onde brácha, o kterém nikdo nevěděl. Zbytek už je jen so-
ciální inženýrství. Navážeš s těmi lidmi kontakt a postup-
ně sestavíš rodokmen v naději, že tě některá větev dovede
k pachateli.“
„A na tohle používáš civilistku.“
„Je to expertka, Harry. Dej jí šanci. Mám ji ráda a myslím,
že nám hodně pomůže.“
Než se Bosch zadíval jinam, spatřila v jeho očích skepsi.
„Co je?“
„Neskončí tohle všechno někde v podcastu? Opravdu bu-
deme vyšetřovat případy?“

19
 Ballardová zavrtěla hlavou. Věděla, že se Bosch bude cho-
vat takhle.
„Uvidíš, Harry,“ řekla. „Nemusíš s ní pracovat, ale vsa-
dím se, že nakonec sám budeš chtít. Až takhle jsem si jí jis-
tá. Stačí?“
„Stačí,“ odpověděl Bosch. „Nesnažím se vyvolávat prob-
lémy. Mám radost, že tu vůbec můžu být. Ty jsi šéf a já šéfa
nikdy nezpochybňuju.“
„Jo, tak fajn. Pro dnešek to bude všechno.“
Bosch se rozhlédl po místnosti.
„Jsem poslední, koho jsi přijala,“ podotkl.
„Ale první, koho jsem chtěla,“ odvětila Ballardová. „Jen
jsem musela všechno přichystat, než za tebou zajedu za ná-
vštěvu.“
„A taky ses musela ujistit, že projdu.“
„Jo, to taky.“
Bosch přikývl.
„Kde si tu člověk může uvařit kafe?“ zeptal se.
„Tamhle je kuchyňka s kávovarem a ledničkou,“ odpo-
věděla Ballardová. „Projdeš přes…“
„Já ho tam zavedu,“ ozval se Laffont. „Taky potřebuju na-
kopnout.“
„Díky, Tome,“ řekla Ballardová.
Laffont vstal a zeptal se, jestli chce kávu ještě někdo další.
Ballardová i Aghzafiová odmítly a Bosch s Laffontem vyra-
zili do přední části archivu.
Ballardová je sledovala a doufala přitom, že si Bosch s bý-
valým agentem FBI sedne a nevyvolá hned první den v prá-
ci roztržku.
 3
Bosch si navykl procházet staré dokumenty a vyšetřova-
cí spisy sám ve svém domě. V osamění se nejlépe soustře-
dil a napadala ho řešení a vyšetřovací postupy, na něž ni-
kdo předtím nepomyslel. Byla to hodně tichá práce. Teď si
však opět musel zvyknout na prostředí vyšetřovací míst-
nosti a znovu se naučit, jak odfiltrovat rozhovory ostatních
a soustředit se na vlastní agendu.
Zatímco Ballardová na druhé straně vcelku zbytečné děli-
cí příčky telefonovala a snažila se manévrovat mezi poli-
tickými požadavky, kterou její funkce zákonitě přinášela,
Bosch otevřel první ze tří vyšetřovacích spisů obsahujících
záznamy o dosud neúspěšném vyšetřování vraždy Sary Pe-
arlmanové.
Začal fasciklem označeným jako SVAZEK 1 a okamžitě
přešel na obsah. Veškeré fotografie místa činu i důkazních
předmětů se podle soupisu nacházely ve třetím fasciklu,
a tak Bosch přesunul pozornost na něj. Chtěl si ze všeho nej-
dřív prohlédnout fotky – prozatím o případu vůbec nic ne-
věděl a chtěl vidět přesně to, co původní vyšetřovatelé spat-
řili 11. června 1994 ráno, kdy se Sařino zohavené tělo našlo
v její posteli v rodinném domě na Maravilla Drive v Holly-
wood Hills.
Ve třetím fasciklu bylo založeno několik průhledných
igelitových obálek, přičemž každá z nich obsahovala dvě
barevné fotografie vepředu a dvě vzadu. Vesměs se jednalo
o klasické přesvětlené snímky, na nichž měla krev černofia-
lovou barvu, bílá kůže získala alabastrový nádech a samot-
ná oběť byla zbavená vší lidskosti. Saře Pearlmanové bylo
pouhých šestnáct let, kdy jí život brutálně ukončil násilník,
který ji udusil a pobodal. Na prvních snímcích ležela Sarah

21
rozplácnutá na posteli a flanelovou noční košili měla vyhr-
nutou tak, že jí zakrývala obličej. Bosch si zpočátku myslel,
že jí vrah vyhrnul noční košili proto, aby mu neviděla do
tváře. Když však prolistoval všechny obálky s fotografiemi,
pochopil, že vrah nejprve Saru zabil a košili jí vyhrnul až
pak. Bosch věděl, že je to klasický akt pozdní lítosti – vrah
zakryl oběti tvář, aby se už na ni nemusel dívat.
Sarah měla v hrudi a na krku mnoho bodných ran; krev
promáčela deku i přikrývku a srazila se kolem těla. Z pod-
litin kolem krku bylo rovněž patrné, že pachatel oběť v ně-
které fázi útoku škrtil. Když Bosch sečetl léta strávená ve vál-
ce a léta u policie, vyšlo mu, že se na obrazy násilné smrti
díval déle než padesát let. Tvrdit, že si za tu dobu na zka-
ženost a krutost lidské rasy zvykl, by bylo přehnané, ale
na druhou stranu dávno přestal tyto exploze násilí vnímat
jako pouhá vybočení z normálu. Víru v lidskou dobrotu do
značné míry ztratil. Násilí pro něj nebylo odchylkou od nor-
my. Byla to norma.
Věděl, že tento pohled na svět je veskrze pesimistický, ale
po padesáti letech brodění se v tratolištích krve v něm mno-
ho naděje nezůstalo. A taky věděl, že temnému motoru vraž-
dy nikdy nedojde palivo. Za jeho života ne. Ani za života ni-
koho jiného.
Dál listoval fotkami a vrýval si je natrvalo do paměti.
Věděl, že tohle u něj zabírá. Vždycky pak dostal zlost a vy-
tvořil si neporušitelnou vazbu na oběť, kterou viděl jen na
fotografiích. Rozdmýchal v sobě oheň, který potřeboval.
Po fotografiích z místa činu přišly na řadu snímky důka-
zů, tedy jednotlivé fotografie zachycující potenciální důkaz-
ní položky. Byly mezi nimi záběry na cákance krve na zdi
nad pelestí a na stropě nad obětí, snímky roztrhaných kal-
hotek odhozených na podlahu nebo fotografie zubních rov-
nátek, která se našla v záhybech přikrývky.
Nechybělo ani několik snímků otisků prstů, které dak-
tyloskopičtí experti objevili, popráškovali a sejmuli na fó-
lii. Bosch věděl, že otisky budou nejspíš patřit oběti, proto-
že pokoj obývala ona. Záznamy původních vyšetřovatelů
na druhé straně snímků mu to vzápětí potvrdily. Jedna fot-
ka zachycující zřejmě otisk dolní poloviny dlaně však byla
označena zkratkou NP. Neznámý pachatel. Nacházela se na

22
okenním parapetu a její orientace naznačovala, že ji zane-
chal někdo, kdo lezl oknem dovnitř.
V roce 1994 byl částečný otisk dlaně bezcenný, pokud se
nedal přímo porovnat s otiskem podezřelé osoby. Bosch v té
době pracoval na vraždách, takže věděl, že žádné databá-
ze otisků dlaní tehdy neexistovaly. I dnes, téměř o třicet let
později, obsahovaly vyšetřovací spisy či databáze jen pra-
málo otisků dlaní vhodných k porovnání.
Podíval se přes příčku na Ballardovou. Právě dotelefo-
novala s jedním místním podnikatelem, o němž se vědělo,
že v centru města staví stovky bytů. Žádala ho, aby přispěl
na dobrou věc a finančně podpořil činnost oddělení otevře-
ných nevyřešených případů.
„Jak to šlo?“ zeptal se Bosch.
„To se ještě uvidí,“ odpověděla Ballardová. „Jsem zvěda-
vá, jestli z něj nějaký šek vypadne. Policejní nadace mi po-
skytla seznam předchozích dárců. Zkouším takhle volat dvě-
ma až třem denně.“
„Věděla jsi, že tě čeká tohle, když jsi tu pozici brala?“
„Ani ne. Ale nevadí mi to. Docela mě baví hrát lidem na
city a tlačit na ně, aby nám něco poslali. Byl bys překvapený,
kolik lidí zná někoho, kdo se stal obětí nevyřešeného trest-
ného činu.“
„Myslím, že já bych překvapený nebyl.“
„Ne, ty asi ne. Jak to vypadá s Pearlmanovou?“
„Jsem teprve u fotek.“
„Věděla jsem, že začneš u nich. Byl to ošklivý případ.“
„To jo.“
„A první dojem?“
„Zatím žádný. Chci si je prohlídnout ještě jednou. Ale
ten otisk dlaně – tedy ten částečný… Předpokládám, žes ho
prohnala současnými databázemi.“
„Jo. Ze všeho nejdřív. Ale nic mi nevyběhlo.“
Bosch přikývl. Nepřekvapovalo ho to.
„A ViCAP?“
„Nic. Žádná shoda.“
ViCAP byl program FBI, který zahrnoval i databázi násil-
ných trestných činů a sériových delikventů. Jenže se o něm
všeobecně vědělo, že není úplný. Mnoho policejních útvarů
nevyžadovalo po svých detektivech, aby své případy do této

23
databáze zadávali, protože vyplnit ve ViCAP všechny do-
tazníky a formuláře trvalo velmi dlouho.
„Když se dívám na ty fotky, nechce se mi věřit, že by to
byla jeho jediná akce.“
„Souhlasím. Takže jsem kromě ViCAP obvolala i odděle-
ní odložených případů v okolí, od San Diega po San Fran-
cisco. Žádná shoda, žádný podobný případ. Dokonce jsem
zkusila i tvého starého kámoše Ricka Jacksona. Dělá teď na
starých případech pro okres San Mateo. Obvolal tam kvůli
mně svoje známé, ale nic.“
Jackson byl někdejší vyšetřovatel vražd z Boschovy éry
v LAPD.
„A jak se Rickovi daří?“ zeptal se Bosch.
„Podle řeči tam objasňuje případy jako na běžícím pá-
su,“ odpověděla Ballardová. „Doufám, že to tady začnem
dělat taky.“
„Neboj. Začnem.“
„Hele, poslouchej. V pondělky jezdím do PAB za kapitá-
nem, abych ho informovala o práci, o rozpočtu a tak. Dnes-
ka tam nejspíš budu celý den, takže už se sem nevrátím.
Zvládneš to tady? Kdybys něco potřeboval, Tom a Lilia ti
pomůžou.“
„Jo, dobrý. Jak to tady máte s odnášením věcí domů?“
„Spisy si odsud brát nemůžeš. Chtěli jsme mít všechny
odložené případy na jednom místě, takže by to pak ztrá-
celo smysl.“
„Jasně. A je tu někde kopírka?“
„Žádné spisy si nekopíruj, Harry. Nechci se kvůli tomu
dostat do sporu s kapitánem.“
Bosch přikývl.
„Dobře?“ ujistila se Ballardová. „Myslím to vážně.“
„Jasně,“ řekl Bosch.
„Tak v tom případě šťastný lov. Myslíš, že přijdeš i zítra?
Nenaléhám na tebe.“
„Myslím, že tady budu.“
„Fajn, tak se uvidíme.“
„Jo.“
Bosch sledoval, jak Ballardová odchází, a pak přesunul
pohled na druhý konec řady, aby zjistil, co dělají Laffont
s Aghzafiovou. Nad příčkami jim viděl jen horní polovinu

24
hlav. Vrátil se tedy do práce a znovu si prohlédl fotografie
z místa činu, aby si je věrně vryl do paměti. Když skončil,
vytáhl si znovu první svazek spisu a začal ho číst od začátku.
Původními vyšetřovateli případu byli Dexter Kilmartin
a Philip Rossler. Bosch oba znal jen podle jména. Pracovali
na Divizi loupeží a vražd, která řešila závažné trestné činy
na území celého města. Bosch upřel pozornost ke chrono-
logické kartě, kterou vyšetřovatelé vedli. Vyplynulo z ní,
že 11. června ráno vyjeli na místo činu detektivové z Holly-
woodské divize, ale ti museli případ rychle předat těžkým
vahám z loupeží a vražd, protože bylo jasné, že sexuálně
motivovaná vražda šestnáctileté dívky z Hollywood Hills
vyvolá obrovskou mediální pozornost.
Také Bosch v té době pracoval na hollywoodském od-
dělení vražd, ale k této vraždě přivolán nebyl, protože
s parťákem Jerrym Edgarem zrovna neměli službu. Na pří-
pad si však matně vzpomínal a také si vybavoval, jak vy-
šetřování promptně převzali lidé z DLV. Těžko mohli tušit,
že vražda šestnáctileté dívky sice mediální zájem vyvo-
lá, ale jen na jeden den. Hned následující noc byla totiž
v Brentwoodu nalezena mrtvá těla bývalé manželky fotba-
lové hvězdy a podprůměrného herce O. J. Simpsona a jejího
známého, přičemž tato dvojnásobná vražda okamžitě od-
čerpala veškerou mediální pozornost od případů Sary Pe-
arlmanové i od všeho ostatního, co se ve městě odehrálo.
Vraždy v Brentwoodu se těšily intenzivnímu zájmu médií
ještě celý následující rok, a na Saru Pearlmanovou už tak
žádný zájem nezbyl.
Pro Kilmartina s Rosslerem to však neplatilo. Když si
Bosch přečetl chronologickou kartu, nabyl dojmu, že detek-
tivové postupovali zcela správně. Především se nesnažili
okamžitě stanovit, jestli vrah oběť předem znal. Skutečnost,
že jí do pokoje pronikl nezamčeným či přímo otevřeným
oknem, sice naznačovala, že se s obětí neznali, ale to de-
tektivy neodradilo od rozsáhlého vyšetřování v terénu. Dů-
kladně zmapovali celou minulost oběti a vyslechli řadu je-
jích kamarádek a rodinných příslušníků. Sarah chodila do
soukromé dívčí školy v Hancock Parku. A přestože byly let-
ní prázdniny, vyšetřovatelé několik dní vyhledávali a zpo-
vídali její spolužačky, kamarádky i členy pedagogického

25
sboru, aby získali co nejúplnější obrázek o dívčině světě
a společenském životě. Týden před vraždou nastoupila Sa-
rah na letní brigádu do restaurace s názvem Tommy Tang’s
na Melrose Avenue, kde uváděla hosty ke stolům. V této ob-
líbené thajské restauraci pracovala už předchozí léto, tak-
že ji někteří zaměstnanci znali a měli ji rádi. Detektivové je
všechny vyslechli, a dokonce si dali tu práci, že prošli veške-
ré karetní transakce restaurace ve dnech, kdy tam Sarah pra-
covala. Takto vypátrali a vyslechli několik hostů, ale žádné-
ho z nich neoznačili za podezřelého.
Vyšetřování se dotklo i rodičů oběti. Sařin otec byl advo-
kát, který se specializoval na rozsáhlé realitní transakce. De-
tektivové vyslechli řadu lidí figurujících v jeho pracovních
a obchodních vztazích, a to včetně klientů, kteří mohli být
s jeho prací nespokojení, a několika protistran ve složitějších
právních případech. Ani v tomto okruhu lidí však žádného
podezřelého neodhalili.
A nakonec zde byl Sařin bývalý přítel. Čtyři měsíce před
smrtí se Sarah po krátkém vztahu rozešla s chlapcem jmé-
nem Bryan Richmond, kterého poznala na každoroční spo-
lečné akci její školy a chlapecké střední školy sídlící rov-
něž v Hancock Parku. Detektivové Richmonda důkladně
vyslýchali a vyšetřovali, ale nakonec ho zbavili jakéhoko-
liv podezření. Rozchod se Sarou přijal naprosto normálně
a v době její smrti už chodil s někým jiným.
Sařini rodiče byli v době její smrti na dovolené v Carme-
lu, kde hráli golf na hřištích v Pebble Beach a okolí. Sarah
tak zůstala doma jen s bratrem Jakem, který byl o dva roky
mladší než ona. V pátek před vraždou měla službu v restau-
raci a do domu v Maraville se vrátila zhruba kolem desáté
večer. Měla už řidičský průkaz a po dobu matčiny nepří-
tomnosti jezdila jejím autem. Jake Pearlman byl toho ve-
čera venku s přítelkyní a domů se vrátil až kolem půlnoci.
Matčino auto parkovalo v garáži a sestra měla v pokoji za-
vřené dveře. Jake se tedy rozhodl, že ji nebude rušit, jelikož
pode dveřmi neviděl světlo a předpokládal, že sestra už spí.
Ráno volala domů matka, aby zjistila, jak se dětem daří.
Jake jí řekl, že se dnes ještě se Sarou neviděl. Ale protože už
bylo skoro jedenáct hodin, vyzvala matka Jakea, ať za ses-
trou zajde a probudí ji, aby si s ní mohla popovídat. V tu

26
chvíli Jake zjistil, že Sarah byla ve svém pokoji brutálně za-
vražděna, a pro rodinu začalo peklo.
Bosch pročítal souhrnné záznamy z bezpočtu rozhovorů
a výslechů obsažených v prvním svazku spisu, ale žádné
poznámky si nedělal. Původní vyšetřování bylo důkladné
a zdálo se, že je i úplné. Bosch si nevšiml ničeho, co by vy-
šetřovatelé přehlédli nebo co měli podle jeho názoru detail-
něji prověřit. Když na oddělení otevřených nevyřešených
případů pracoval poprvé, často se mu stávalo, že si prohlédl
spis a okamžitě odhalil mizernou či dokonce odbytou prá-
ci původních vyšetřovatelů. V případu Sary Pearlmano-
vé tomu tak nebylo. Bosch měl pocit, že Kilmartin i Ros-
sler pojali vyšetřování jako věc osobní cti a prověřili úplně
všechno. Na Bosche to udělalo o to větší dojem, že v době
původního vyšetřování ještě oběť nebyla sestrou mocného
politika. To mělo přijít až o mnoho let později.
Po dvou hodinách čtení se Bosch přesunul k druhému
svazku vyšetřovacího spisu a zjistil, že tato složka je nabi-
tá aktualizačními souhrny vypracovanými po třiceti dnech,
třech měsících, šesti měsících a pak každoročně po dobu pěti
let, než byl případ oficiálně označen za odložený a neaktiv-
ní. Ani v jednom případě se nepodařilo identifikovat po-
dezřelou či alespoň zájmovou osobu a stejně tak vyšetřova-
telé nikdy nestanovili, zda Sarah svého vraha znala.
V zadní části této složky se nacházely doplňkové zázna-
my o dotazech ze strany příbuzných oběti a dalších osob.
Vyplývalo z nich, že rodiče Sary Pearlmanové během let
mnohokrát volali na policii a ptali se, co je v případu nového
– jejich telefonáty ustaly až před sedmi lety, kdy místo nich
začal detektivům volat přímo radní Jake Pearlman nebo šéf
jeho kanceláře Nelson Hastings. Bosch si z této změny vy-
vodil, že rodiče Sary Pearlmanové zemřeli, aniž se kdy do-
čkali spravedlnosti pro svou dceru.
Na závěr se Bosch ještě jednou vrátil k fotografiím ve tře-
tím svazku vyšetřovacího spisu a znovu prolistoval obálky
s fotkami. I tentokrát se snažil najít v Sařině pokoji něco, co
by ho trklo jako opominutí nebo jako důkaz.
Takto se nakonec prokousal až k fotografiím důkazů
a k poslední obálce obsahující snímek otiskové karty, na
kterou daktyloskopický expert sejmul částečný otisk dlaně.

27
Upřeně se na otisk díval, když za sebou vycítil čísi přítom-
nost. Zvedl hlavu a uviděl Toma Laffonta, který se k němu
přesunul ze své kukaně.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se.
„Jo, dobrý,“ odpověděl Bosch. „Zatím si to jen pročítám.“
Cítil se nesvůj, že si ho Laffont takhle prohlíží.
„Takže vám dala sólokapra, jo?“ pokračoval Laffont.
„Jak to myslíte?“ zeptal se Bosch.
„Sestru toho radního. Něco mi říká, že když ji neroz-
lousknem, moc dlouho tady nebudeme.“
„Myslíte?“
„No, Ballardová si s ním každopádně pořád volá. Popisu-
je mu, co přesně tady děláme, ale všechny telefonáty se na-
konec vždycky stočí na jeho sestřičku. Nepochybně je pod
velkým tlakem.“
Bosch jen přikývl.
„Objevil jste něco, čeho bychom se mohli chytit?“ naléhal
Laffont. „Strašně rád bych tenhle případ objasnil.“
„Zatím ne,“ odpověděl Bosch. „Ale teprve pročítám spis.“
„Tak hodně štěstí. Budete ho potřebovat.“
„Co jste vlastně v FBI dělal? Byl jste na pobočce v L. A.?“
„Nastoupil jsem v San Diegu, pak jsem byl nějakou dobu
v Sacramentu a v Oaklandu a nakonec jsem se dostal sem.
Dělal jsem závažnou trestnou činnost. Ale po dvaceti le-
tech jsem to zapíchl. Už mě unavovalo honit se za bankov-
ními lupiči.“
„Myslím, že to chápu.“
„My s Lilií máme pro dnešek padla. Tak ještě jednou ví-
tejte a uvidíme se zase příště.“
„Zatím nashle.“
Bosch sledoval, jak si Laffont s Aghzafiovou balí věci
a odcházejí. Chvíli počkal, vstal a začal hledat kopírku.
Cestou k východu z archivu se ještě zastavil a zadíval se
do jedné uličky. Regály po obou stranách byly plné vyše-
třovacích spisů. Některé byly sytě modré, jiné zašlé a něko-
lik se jich nacházelo v bílých pořadačích. Bosch vstoupil do
uličky, pomalu procházel mezi spisy a přejížděl prsty levé
ruky po plastových deskách. Každý spis obsahoval příběh
nevyřešené vraždy. Pro Bosche to byla posvátná půda. Kni-
hovna ztracených duší. Bylo jich příliš mnoho na to, aby Bal-

28
lardová a ostatní mohli všechny vyřešit. Příliš mnoho na to,
aby dokázali alespoň zmírnit bolest.
Když došel na konec uličky, otočil se a zamířil do vedlej-
ší řady. I zde byly v regálech naskládané hromady spisů.
Střešním oknem sem shora dopadaly paprsky odpoledního
slunce, které vrhalo přirozené světlo na nepřirozenou smrt.
Bosch se na chvíli zastavil a zůstal nehybně stát. V knihov-
ně ztracených duší bylo jen ticho.
 4
Ballardová vyzvedla Pinta z denního útulku na Hillhurst
Avenue a na vodítku si ho odvedla do bytu. Kříženec čiva-
vy vážil sotva pět kilo, ale vodítko táhl jako mnohem větší
pes, protože mu biologické hodiny sdělovaly, že na konci
procházky čeká večeře.
Když docházela ke schodišti před hlavním vchodem
svého obytného domu, zazvonil jí telefon. Na displeji sví-
tilo Boschovo jméno.
„Harry?“
V pozadí zněla hudba. Jazz. Ballardová podle ní usoudi-
la, že Bosch už je doma.
„Ahoj. Kde teď jsi?“ zeptal se jí.
„Zrovna se chystám vejít do domu,“ odpověděla Ballar-
dová. „Co to hraje? Zní to dobře.“
„Clifford Brown with Strings.“
„Tak co, dočetl jsi ten spis?“
„Dočetl. Přelouskal jsem ho hned dvakrát.“
„A co?“
„A musím říct, že původní tým odvedl dobrou práci. Ne-
bo spíš velmi dobrou. Nevšiml jsem si žádných chyb.“
Ballardová nečekala, že Bosch případ okamžitě prolomí
nebo že odhalí v původním vyšetřování slabinu. Sama už
spis také prošla a nenašla nic, čeho by se mohla chytit nebo
co napravit.
„Nevadí, za pokus to stálo,“ řekla. „Zavolám radnímu
a dám mu vědět, že jsme…“
„Ale dívám se teď na fotku toho otisku dlaně,“ skočil jí
do řeči Bosch. „Na ten částečný otisk.“
„Jak to myslíš, že se teď na něj díváš? Myslela jsem, že
jsi doma.“

30
 „Jsem doma.“
„Takže sis udělal kopie, přestože jsem ti to výslovně za-
kázala. Tak to ses uvedl fakt moc dobře, Harry. Už teď jsi…“
„Chceš si poslechnout, co si myslím, nebo mi chceš dát
padáka za porušení předpisů?“
Ballardová dlouho mlčela a pak se rozhodla, že nechá
tento přestupek plavat.
„Fajn. Tak co si myslíš?“
„Tohle je jen fotka. Existuje někde fyzická otisková kar-
ta, anebo ji digitalizovali a zničili?“
„Otiskové karty se nelikvidují, protože veškeré digitální
shody se musí vizuálně porovnat se skutečným otiskem, než
můžou být použity u soudu. Nařizuje to protokol. K čemu
chceš původní kartu?“
„Já nevím, ale když ten otisk přenášeli na fólii, možná pře-
nesli i…“
„Nějakou DNA.“
„Jo.“
„Zatraceně, Harry, tohle by mohlo vyjít. Zajímalo by mě,
jestli to už někoho napadlo.“
„Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit.“
„Hned ráno zavolám do labiny.“
„Ale měla by sis tu otiskovou kartu vytáhnout, pokud tam
po osmadvaceti letech pořád bude. Předpis nepředpis.“
„Vytáhnu si ji a odvezu ji do laboratoře. Tohle je dobré,
Harry. Mělo mě to taky napadnout, ale právě proto jsem
chtěla tebe. Dodává mi to naději a radnímu Pearlmanovi ji
to určitě dodá taky.“
„Asi bych mu o tom neříkal, dokud nezjistíš, jestli má
vůbec smysl se o to pokoušet.“
„Máš pravdu. Nejdřív to zkusíme zjistit. Já se stejně ne-
bavím přímo s Pearlmanem. To šéf jeho kanceláře mi ne-
ustále volá a ptá se na výsledky.“
Bosch si uvědomil, že se Laffont mýlil v otázce, s kým si
Ballardová ustavičně telefonuje. Volal jí Hastings, ne Pearl-
man.
„Jo, Hastings,“ prohlásil. „Viděl jsem jeho jméno ve vy-
šetřovacím spisu. Třeba ho to umlčí.“
„Děkuju ti, Harry,“ řekla Ballardová. „Proto jsem tě při-
vedla do týmu. A už teď ses osvědčil.“

31
 „Ještě ne. Uvidíme, co na to řeknou v labině.“
„Jestli chceš, myslím, že už se můžeš začít věnovat Gal-
lagherovi.“
„Dobře. Začnu na tom dělat.“
„Nech mě hádat: už sis okopíroval dokumenty, které jsi
ještě neměl?“
„Ještě ne.“
„Takže zítra v budově Ahmansonových?“
„Takže zítra.“
Ballardová ukončila spojení, zadala do panelu správnou
kombinaci čísel a vstoupila do budovy.
Když nakrmila psa a převlékla se do teplákové soupra-
vy, zvedla telefon a objednala si v restauraci Little Dom’s
dole na ulici těstoviny cacio e pepe. Do vyzvednutí jí zbýva-
lo půl hodiny, takže si na kuchyňském stole otevřela note-
book a pustila se do práce. Hledala případ, u kterého se po-
dařilo získat z otisků prstů vzorek DNA.
Prvotní vyhledávání žádný kloudný výsledek nepřine-
slo a ona pocítila zmar. Sebrala z kuchyňské linky telefon
a zavolala Darcy Troyové, specialistce na DNA přidělené
k oddělení otevřených nevyřešených případů.
„Ahoj, holka.“
„Jak se máš, Darcy?“
„Nemůžu si stěžovat, pokud mi nevoláš proto, abys mi
něco hodila na krk.“
„Prozatím mám jen dotaz.“
„Poslouchám.“
„Slyšelas někdy o tom, že by se z otisku prstu nebo dla-
ně podařilo získat vzorek DNA?“
„Probíralo se to na konferencích o soudní kriminalistice,
ale ty chceš asi vědět, jestli to umožňují předpisy.“
„Ne, spíš mě zajímá, jestli je to vůbec fyzicky možné.“
„Otisk prstů vzniká přenosem olejnatých látek, které se
ti tvoří na kůži. Pořád jsou to tělesné tekutiny.“
„A o otiscích dlaně to platí taky?“
„Jasně. A když se někomu dlaně hodně potí, tak je prav-
děpodobnost dokonce ještě vyšší.“
„Když se někomu hodně potí… Třeba člověku, který se
chystá spáchat znásilnění a vraždu?“
„Přesně tak.“

32
 „A jak by se ti líbilo být v LAPD první, kdo se o něco ta-
kového pokusí?“
„Nějaká změna by mi přišla vhod. Co konkrétně máš?“
„Zatím ani nevím, jestli vůbec něco. Ale jeden z mých lidí
prošetřuje případ ze čtyřiadevadesátého roku – vloupání
do domu, znásilnění plus vražda – a technici tehdy sejmuli
z okenního parapetu, kudy pachatel pronikl dovnitř, otisk
poloviny dlaně.“
„Jak přesně ho sejmuli?“
„Popráškovali ho šedým práškem a přenesli na bílou fó-
lii.“
„Sakra, to bude trochu problém. Hliníkový prášek po-
hlcuje olej a ta fólie nám taky moc nepomáhá. Ale můžu se
mrknout.“
„Hned zítra ráno zajdu na otiskové a vyzvednu ti tu fólii.“
„Jestli tam ještě bude.“
„Měla by být. Tenhle případ je pořád otevřený. Takže
žádný PSZ.“
Příkaz ke skartaci záznamů se vydával pouze v přípa-
dech, kdy byl případ vyřešen a pokládal se za ukončený.
„Tak jestli tam bude, klidně mi ji přines. Ani ti za ni ne-
budu umazávat žolíka na tento měsíc, když je to něco no-
vého.“
„Tak takovou dohodu nemůžu odmítnout. Zajedu tam
radši hned, než si to rozmyslíš.“
Obě ženy se rozesmály.
„Ahoj zítra, Darcy.“
Ballardová típla hovor a podívala se na čas. Musela si
jít vyzvednout jídlo. Sebrala vodítko, připnula ho Pintovi
k obojku a vyšla ven. Restaurace Little Dom’s stála o dva
bloky dál. Personál ji už dobře znal, protože se tam každý
týden chodila najíst nebo si objednávala jídlo s sebou. Už
od chvíle, co se sem přistěhovala, to byl její oblíbený lokál.
Jídlo už na ni čekalo a bylo stále horké. Dokonce se našla
i sušenka pro Pinta.
 5
Bosch odjel z domu před svítáním, protože chtěl dorazit do
cíle v době, kdy slunce ještě bude stát nízko na obloze. Na-
jel na dálnici 210 a za velmi mírného provozu zamířil na vý-
chod. Na dálnici 15 pak odbočil na severovýchod a zařadil
se mezi auta mířící do Las Vegas. Krátce před hranicí s Ne-
vadou to však vzal přímo na sever a vyrazil po Death Val-
ley Road do Mohavské pouště. Silnice vedla pustou kraji-
nou plnou písku a nízkého porostu, jen v dálce se bělala
nízko položená solná pláň, která v ranním slunci vypadala
jako sněhová pokrývka.
Z Death Valley Road odbočil Bosch na historickou silnici
s názvem Old Spanish Trail, která vedla do Tecopy. Po chví-
li zastavil u nouzového telefonu s přímou linkou na Úřad
šerifa okresu Inyo, vedle něhož stál mobilní stožár napáje-
ný ze solárního panelu. Nasadil si kšiltovku s logem Dod-
gers a vystoupil z auta do prudkého slunce. Bylo sedm
ráno a podle jeho telefonu už teplota šplhala k sedmadva-
ceti stupňům. Prošel kolem nouzového telefonu a vnořil se
asi deset metrů do křoví. Správné místo nalezl snadno. Osa-
mělý naditec tam pořád rostl a vrhal částečný stín na čtyři
kamenné mohyly seskládané tak, že vytvářely jakési souso-
ší, a současně označovaly místo, kde se našel hrob. Tři mo-
hyly se postupem času zbortily, když je rozdrolil pouštní
vítr nebo zemětřesení.
Pro Bosche to byla další posvátná půda. Právě zde skon-
čila celá rodina Gallagherových. Otec, matka, dcera a syn,
zavražděni a pak pohřbeni do kamení a písku, kde by je ni-
kdo nikdy nenašel, nebýt geologické expedice Kalifornské
státní univerzity, která nedaleko odtud zkoumala solnou
pláň a hledala důkazy o klimatických změnách.

34
 Bosch si všiml, že kolem mohyl a kmene naditce vyrost-
la spousta květin. Všechny měly žlutý střed velký jako kno-
flík a kolem něj kruh bílých okvětních plátků. Rostly nízko
u země a zřejmě využívaly vlhkosti a stínu nedalekého na-
ditce, o němž Bosch věděl, že dokáže zapustit kořeny až do
pětadvacetimetrové hloubky, kde mezi kamením, pískem
a solí sbírá krůpěje vody. Tenhle jedinečný strom se vyvinul
tak, aby zůstal vzpřímený i v nejdrsnějších podmínkách.
Bosch se zde nehodlal zdržet dlouho. Věděl však, že prá-
vě toto místo je startovacím bodem pro práci, kterou se chys-
tá zahájit. Než se ještě jednou spustí do propasti, musel na-
vštívit svůj pevný bod. Své emoční jádro případu. A vůbec
nepochyboval o tom, že na něm právě stojí. Média i všich-
ni ostatní nazývali tuto kauzu „případ Gallagher“. Bosch to
nikdy nedělal. Nebyl takové zkratky schopen. Pro něj to byl
zásadně „případ rodiny Gallagherových“. Zavražděni byli
přece všichni. Odvezeni uprostřed noci z domova. A čirou
náhodou nalezeni o rok později zde.
Když Bosch dřepěl mezi květinami, maně začal znovu
stavět pobořené mohyly a skládat kameny zpátky na hro-
mady tak, aby měly dostatečnou stabilitu. Na sobě měl sta-
ré džíny a pracovní boty. Dával si jen pozor, aby mu pod
některým z těžkých kamenů nezůstal prst. Věděl, že pří-
roda nakonec jeho dílo opět zničí, ale cítil potřebu obnovit
tuto kamennou zahrádku do původního stavu, než obnoví
i svou práci na případu.
Byl už skoro hotov, když na silnici za sebou uslyšel zvuk
automobilu a po něm chroupání písku a štěrku, jak vůz sjel
z asfaltové vozovky a zastavil u krajnice. Bosch se ohlédl
přes rameno a uviděl bílé SUV s nápisem ÚŘAD ŠERIFA
OKRESU INYO.
Osamělý muž v uniformě zamířil přes křoví k Boschovi.
„Harry,“ začal. „No to je mi překvapení.“
„Ahoj, Beto,“ reagoval Bosch. „Nápodobně. To tady jen
tak projíždíš liduprázdnou krajinou?“
„To ne. Předloni jsme umístili na solární panel kameru. Tak-
že dostanu avízo, kdykoliv se tu někdo objeví. Viděl jsem, jak
tady zastavilo auto, a pak jsem poznal tebe. No to je doba,
člověče.“
„Jasně, utíká to.“

35
 Beto Orestes byl vyšetřovatel ze zdejšího úřadu šerifa,
který před osmi lety reagoval na hlášení o nálezu těl v pou-
šti. Ponurý objev vedl k jedinečnému partnerství mezi
Orestesem a Boschem i mezi jejich policejními útvary. Ke
zločinu na rodině Gallagherových sice došlo v Los Ange-
les, ale těla se našla v okrese Inyo. Hlavní slovo při vyšetřo-
vání tudíž měla LAPD, avšak ohledávání místa činu vedl
Orestes a jeho oddělení, stejně jako doprovodné vyšetřo-
vání, jehož cílem bylo zjistit, proč si pachatel vybral právě
toto místo v poušti a jestli volba pohřebiště nemůže nějak
napomoci při identifikaci podezřelého. Toto souběžné še-
tření sice k žádnému konkrétnímu závěru nevedlo, ale bylo
velmi důkladné a Orestes svým zaujetím udělal na Bosche
dojem.
S ubíhajícími týdny a měsíci nicméně role místního úřa-
du šerifa slábla. Orestesovi nadřízení pokládali případ za
záležitost LAPD, která nešťastnou náhodou zasáhla do je-
jich jurisdikce. Orestes dostal na stůl nové případy a nová
vyšetřování. Také Bosch se postupně přestal věnovat vý-
hradně Gallagherovým a až do svého odchodu do výsluž-
by průběžně řešil i jiné odložené případy. Nakonec se oba
policejní útvary z vyšetřování stáhly, oddělení otevřených
nevyřešených případů bylo rozpuštěno a kauza rodiny Gal-
lagherových spadla pod stůl.
„Asi před rokem jsem ti volal, abych zjistil, jak se máš, ale
řekli mi, že už jsi v důchodu,“ prohlásil Orestes. „A teď tě
zastihnu na kamenné zahrádce, kterou jsme tady před lety
založili.“
„Vracím se k tomu, Beto,“ oznámil mu Bosch. „A říkal
jsem si, že bych měl začít tady.“
„Oni tě vzali zpátky?“
„Jako dobrovolníka.“
„Tak jestli pro tebe budu moct něco udělat, víš, jak se se
mnou spojit.“
„Vím.“
Bosch vstal a oprášil si kalhoty. Tady byl hotov. Orestes
se sklonil a utrhl jednu květinu.
„Je neuvěřitelné, že na tomhle místě může přežívat něco
tak nádherného,“ prohlásil. „A lidi tvrdí, že Bůh není. Jestli
to chceš slyšet, tak Bůh je přesně tady.“

36
 Kroutil stonkem mezi dvěma prsty a květ se otáčel jako
větrník.
„Ty víš, co to je?“ zeptal se Bosch.
„Jasně,“ odpověděl Orestes. „Monoptilon. Taky se jí říká
‚pouštní hvězda‘.“
Bosch pokýval hlavou. Nebyl přesvědčený, že na světě
existuje Bůh, ale tohle se mu líbilo.
Vyrazili zpátky k automobilům.
„A co McShane?“ zeptal se Orestes. „Už někde vystr-
čil hlavu?“
„Pokud vím, tak ne,“ odpověděl Bosch. „Ale ještě jsem
nezačal pořádně pátrat. Dneska se do toho obuju.“
„A co přesně znamená, že jsi ‚dobrovolník‘, Harry?“
„Jednotku odložených případů vede jedna aktivní vyše-
třovatelka. Všichni ostatní jsou externisti a dobrovolníci.“
„Abys věděl, tys mi vždycky připadal jako chlap, který
by to dělal i zadarmo.“
„Jo, to máš asi pravdu.“
Došli k silnici a Orestes si prohlédl Boschův prastarý
Jeep Cherokee.
„Myslíš, že v tom dojedeš?“ zeptal se. „Kdybys chtěl něco
do chladiče, mám vzadu dvacet litrů vody.“
„Ne, to bude v pohodě,“ odvětil Bosch. „Motor šlape
jako hodinky, jen klimatizace není nic moc. Proto jsem vy-
razil brzy.“
„Tak mi dej vědět, jak se to vyvíjí, jo?“
„Jasně.“
Orestes zamířil ke svému SUV. Cestou se ještě ohlédl
přes rameno a prohodil: „Moc rád bych viděl ten případ
vyřešený, než to tady zapíchnu.“
„To já taky,“ řekl Bosch. „To já taky.“