Petr K.

Procházka

STARÁ
ŠKOLA
Text © Petr K. Procházka, 2022
Cover illustrations © Jiří Dvorský, 2022
Editions © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2022

ISBN 978-80-276-0560-6
 1
Stará škola
(září 1966 – duben 1968)
 I
Stěhování
Za pevně semknutými víčky mu pomalu začínaly vířit zelené a rudé
tečky a Filip věděl, že se z nich brzy stanou červeno-žluté tramva-
je. Ležel až po nos přikrytý prošívanou dekou, poslouchal tikání
dřevěných stojacích hodin na kredenci a snažil se usnout. Z gauče,
na kterém spala babička, se ozývalo tiché pochrupování. Vždycky
usnula dřív, než dopověděla zdrávas, a ani poslední noc předtím,
než se jí Filípek odstěhuje do nového bytu za tátou a mámou, tomu
nebylo jinak.
V hodinách na kredenci hrklo a hlubokým, slavnostním hla-
sem se daly do odbíjení. „Jeden, dva, tři, čtyři,“ počítal Filip, „sedm
a osm a devět a deset.“ Při desátém úderu otevřel oči a zadíval se do
tmy. Zataženými záclonami dovnitř prosvítalo světlo z bytů v pro-
tějším domě a na stěny pod vysokým stropem kuchyně žižkovské-
ho činžáku kreslilo ty nejroztodivnější obrázky. Sledoval je očima
od okenního rámu až k hodinám, ale dál už se podívat neodvážil.
Věděl, že by ho tam zas našel. Byl tam pokaždé, i když o něj nikdo
nestál. Červeno-černý čert z tvrdého papíru obalený pomačkaným
staniolem. Když ho před Mikulášem dostal od mlékařky paní Kul-
hánkové, měl kulaté břicho plné čokoládových bonbonů. Teď už je
břicho prázdné a čert pozoruje Fílu hladovýma očima.
Filip se bojí pohnout, a tak k sobě přitiskne opelichaného med-
věda Brumlu, až se mu jeho medvědí čumák usadí pod bradou,
a znovu pevně stiskne víčka. Ani to nepomůže – cítí ty oči, které
se tmou propalují až k němu, a tak se začne modlit, jak ho to ba-
bička naučila:

Andělíčku, můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne v noci,
od škody a od zlé moci.
Duši, tělo opatruj,
andělíčku – strážce můj!
Amen.

11
 Od babičky sice umí i otčenáš a zdrávas, ale tu o andělíčkovi
má nejradši. Kdyby něco, andělíček by ho určitě nedal! Filip si
ho představuje jako velkého kluka se světlými vlasy a s modrýma
očima; mnohem většího a silnějšího, než je nějaký staniolový čert!
Hodiny na kredenci odbíjejí ještě jednou, ale Fíla už oči neotví-
rá. Za zavřenými víčky se znovu rozjíždějí tramvaje, tancují červe-
né a zelené kruhy a víří kolem tak dlouho, dokud neusne. Celou
dobu však ví, že tam nahoře ve tmě je něco, co neumí a ani nechce
pojmenovat a zkoumavým pohledem ho to pozoruje.
Upřeně, tiše a vytrvale.

Ze Žižkova do Podolí byla nejrychlejší cesta trolejbusem. Filip v něm

seděl vedle mámy a očima hltal ulice, které ubíhaly kolem a stejně
rychle, jako se objevovaly, mizely někde daleko vzadu. Přestupo-
vali jenom jednou, stejně si ale cestu nepamatoval. Když vyjížděli
nahoru od Vltavy, využil toho, že máma nedává pozor, a postavil
se těsně ke koženkou potaženému krytu motoru za řidičem. Sle-
doval ho, jak kroutí volantem a mačká bílé páčky tak dlouho, až
ucítil na rameni máminu ruku. Příští stanice byla jejich.
Vilová čtvrť byla úplně jiná než žižkovské činžáky. Stromy se
barvily dozlatova a ze zahrad voněly hromádky doutnajícího listí.
I na chodnících ležely listy; Filip se držel máminy ruky a hned po
jedné, hned po druhé noze skákal tak, aby ani na jeden z nich nešlápl.
„Nemůžeš toho nechat?“ optala se maminka podrážděně. „Ruku
mám z tebe celou vytahanou.“
Ve druhé ruce držela velkou tašku. Každou chvíli ji položila
na zem a odpočívala.
„Vidíš, Míšo?“ zašeptal Fíla do ucha medvídkovi. „Tamhle na-
hoře budeme bydlet!“
Brumlu, který za sebou usypával piliny, kudy ho nosil, nechali
u babičky. Aby to Filipovi nebylo líto, dala mu maminka na cestu
Míšu. Voněl novotou, vešel se do chlebníku i se svačinou a místo
očí měl černé korálky. Brumla to ale nebyl.
Na návrší, obklopený vilkami ze všech stran, stál třípatrový dům
se třemi vchody. Balkony byly vymalovány modře a prostor pod
zábradlím zakrývaly žluté laminátové vlnky. Jakmile zafoukal vítr,
zabzučel na ně jako na hřeben potažený hedvábným papírem. Filip
přestal poskakovat po obrubníku, znovu se chytil mámy za ruku

12
a společně vstoupili do zahrady. Drátěná branka vrzla a pak zakla-
pla. Šedivé dlaždice na chodníku zářily novotou. Nedávno vysazené
stromy obklopující dům byly malé, listí na nich drželo jako upro-
střed léta. Tráva byla přerostlá a začínala žloutnout.
U prostředního vchodu se ozval bzučák, maminka strčila do dveří
a otevřela. I chodba byla vymalována žlutě, jako by se snažila napo-
dobit podzim tam venku. Olejová malba taktak stačila zaschnout
a pronikavě voněla. Když vystoupali až pod střechu do třetího patra,
dveře bytu nalevo se rozletěly dokořán a v nich stál rozesmátý táta.
„Šedesát čtyři schodů, tati!“ hlásil Filip a skočil mu do náruče.
„Ty jsi ale těžkej,“ nadhazoval ho táta. „Neměl jsi k obědu cihlu?“
„Až se vyblbnete,“ upozornila ho maminka, „mohl bys ode
mě vzít tu tašku.“
Táta postavil Fílu za sebe do předsíně.
„Nechceš se trochu porozhlídnout?“
Prostoru v bytě nepřebývalo. Stropy měl nízké – mnohem
nižší než na Žižkově. Futra kovová a v koupelně se dalo sotva po-
hnout. Na záchodě nebyl světlík a větralo se elektrickým větrákem.
Od toho alespoň tolik netáhlo a Filip se nemusel bát, že na něj ze
tmy za okýnkem něco skočí. Ani v kuchyni nebylo místa nazbyt; ze
stolní desky a kolem dřezu byl cítit umakart – ale ten výhled! Naproti
kolem hřiště šuměly topoly a celou zahradu měl Fíla jako na dlani.
„Nevykláněj se tolik!“ vykřikla máma. „Ty ho snad takhle ne-
cháš?“ obořila se vzápětí na tátu, který stál nedaleko.
Filip seskočil z kuchyňské židle, kterou si prve přistavil k oknu,
prosmýkl se rodičům kolem nohou a vyrazil do obýváku. Jestli
se mu líbil výhled z kuchyňského okna, teprve výhled z balkonu
stál za to! Přes střechy podolských vilek, přes špičky chrámových
věží na Vyšehradě viděl Petřín a napravo od něj na Pražský hrad.
Kdyby měl křídla…
„Nemysli, že ho eště dneska potáhneš ke starejm,“ zaslechl
mámin rozčilený hlas.
„Nebyli jsme u nich, ani nepamatuju,“ promluvil táta. „Už se
mě ptali, kdy se přijdem podívat. Je to jen kousek.“
„Kdyby ho radši pohlídali, když bylo třeba,“ odsekla máma.
„Teď není čas na návštěvy. Musíme vybalovat.“
Filip stál mezi dveřmi do kuchyně a díval se z jednoho na dru-
hého. Maminka měla ruce v bok a tvářila se nazlobeně.

13
 „Nechceš se jít provětrat na zahradu?“ navrhl honem táta. „Než
jste přišli, zahlídl jsem tam nějakého kluka!“

V prvním patře už rodiče nebylo slyšet.

Ještě třicet dva schodů, spočítal v duchu Filip. Rukama se držel
zábradlí, levou nohou klouzal po nízkém soklu, do něhož bylo za-
puštěné, a pravou se odrážel o schody jako na koloběžce.
U babičky se po zábradlí dalo jezdit jak na klouzačce. Tady se
bál – bylo strmé a krátké. Když doklouzal do přízemí, rozletěly
se vchodové dveře a objevila se v nich ta největší taška, jakou kdy
viděl. Chvíli se vznášela ve vzduchu, pak ale žuchla na zem a levé
křídlo vracejících se dveří se o ni zastavilo. Ruka, která držela vy-
tahaná ucha, se stáhla zpátky k zadýchané majitelce.
„Dobrý den!“ pozdravil Filip nahlas, jak ho to učila babička,
a zastavil se.
„Ahoj!“ usmála se paní a zavolala někam ven za sebe. „Mů-
žete nosit!“
Měla rovné tmavé vlasy zastřižené do ofiny a byla maličko při
těle. Když se jí Fíla vyhýbal ve dveřích, málem narazil do kufru, kte-
rý mezi sebou vlekli nějaký pán a kluk zhruba ve Filipově věku. Na
vikslajvantovém kufru spíš visel – táta je nesl oba. Kluk byl mámě
tak podobný, až bylo hned jasné, že patří k sobě.
„Dobrý den!“ pozdravil Filip.
Pán odpověděl a kluk po straně vyplázl jazyk.
„Tomáši, maž odemknout!“ sjela ho máma, a jak ji míjel, uš-
tědřila mu maličký štulec.
V koutě zahrady mezi dvěma pajasany bylo pískoviště.
Páni, pomyslel si Filip; v Rigráku bylo na písku vždycky plno
dětí a tady ho dneska bude mít pro sebe! Škoda že nemá vybalenou
lopatku a kyblík. Táta ale mluvil o nějakém klukovi? Podíval se na-
levo a tam ho spatřil. Stál v opačném koutě u rozpadajícího se dře-
věného plotu a klackem šťoural do hromady písku, která tam nej-
spíš zbyla po zednících. Takový nadbytek začínal Fílu znepokojovat.
Šel po dlaždicích až tam, kde cestička zatáčela kolem nároží
k brance, a teprve pak se odvážil šlápnout do trávy. Šel se zatajeným
dechem – v Rigráku by mu to neprošlo. Chodil tam hlídač v šedi-
vé čepici se štítkem a každému, kdo šlápl na trávu, napařil pokutu!
Kluk se ani neotočil, jenom dál šťoural klackem do písku.

14
 „Dobrej matrijál,“ poznamenal znalecky, když k němu Filip
došel. „Brácha přinese cement. Uděláme si maltu.“
Byl menší než Filip a divně páchl. Něco mezi bramborami,
které byly dlouho ve sklepě, a zaschlými čůránkami.
„Skoč zatím pro vodu,“ ukázal klackem na kbelík, který se vá-
lel opodál.
Fíla popadl kbelík za ucho, pak ale zaváhal.
„Bydlíme ve třetím patře,“ řekl neochotně.
„U branky je sprcha,“ podíval se na něj kluk s převahou sta-
rousedlíka. „Z boku je na ní kohoutek.“
Voda z kohoutku chrstla tak prudce, až Filipovi kbelík vyrazila
z ruky. Celý zmáčený ho zvedl, a zatímco ho přidržoval pod vydat-
ným proudem, snažil se znovu navléct uvolněnou stranu ucha do
otvoru, ze kterého při nárazu vypadla. Svůj náklad k plotu dovlekl
v náručí. Kluci už byli dva. Podle zápachu dorazil brácha.
„Nesyp tam toho tolik,“ peskoval Filipa, kterého hned po pří-
chodu zapojil do míchání směsi. „Budem to mít moc masný!“
Ze šedého cementu se prášilo, písek skřípal o boky kbelíku a mal-
ta tuhla. Po cestičce kolem domu chodily partaje. Dílem se stěho-
valy, dílem se vyrážely porozhlédnout po okolí. Byla neděle a na-
zítří se šlo do práce. Na další průzkumy bude čas až zase za týden.
„Kam chodíš do školy?“ optal se starší z bratrů.
„Pudu až za rok,“ zvedl hlavu od malty Filip. „Máma mě zítra
strčí do školky,“ hlesl odevzdaně. Nechápal proč – babička by ho
určitě pohlídala. Přece to mámě nabízela! „Nebudete ho snad str-
kat do školky, když může bejt u nás! Uvidíš, že hned něco od těch
parchantů chytí,“ prorokovala.
„A za rok? Do který školy pudeš za rok?“ nenechal se odbýt
starší brácha.
„Vím já?“ pokrčil rameny Fíla, vtom ale zdálky zaslechl své jmé-
no a zvedl hlavu. „Musím jít. Máma mě volá!“
„Hlavně se nenech zapsat do Starý školy – říkaj se o ní div-
ný věci!“ zaslechl ještě na odchodu. „Mě naši dali na Nedvěďák.“
Cestou do domu se z trička a tepláků snažil dostat šedé čmou-
hy, ale moc mu to nešlo. Mokrá látka už oschla a cement na ní vy-
tvořil zatuhlou vrstvu. Maminka asi nebude mít radost!
Ve chvíli, kdy bral za kliku domovních dveří, ucítil podivné
mrazení v zádech. Ten pocit znal. Někdo se na něj upřeně díval.

15
Kluci to nebyli, dolovali maltu z kýblu a svět pro ně neexistoval.
Na zahradě kromě nich nebyla živá duše. Přesto ten pronikavý po-
hled cítil dál.
A pak ho spatřil.
Za kmenem jednoho z pajasanů, za plotem zarostlé zahrady
sousední vily ukrytý v polostínu postával starý muž a zamračeně
si chlapce měřil. Jakmile zaznamenal, že si ho Fíla všiml, otočil se
na podpatku a s nezřetelným mumláním vyrazil mezi stromy.
Pravou nohu za sebou vlekl jako raněné zvíře.

II
Školka
Co se zdá první noc na novém místě, to se určitě vyplní, říkala
babička. Problém byl, že po probuzení si Filip moc nepamatoval.
Jenom vyplazený jazyk Tomáše od sousedů, který na plechovém
pekáči sjížděl ze schodů. Řinčel tak strašlivě, že se Fíla vzbudil a po-
lekaně se posadil.
I maminka byla vzhůru. Seděla na posteli a snažila se zastavit
drnčící budík.
„Můžeš mi říct, jak se ten zatracenej krám vypíná?“ obrátila se
nakonec na tatínka, který si polštářem přikrýval uši. „Vzbudíme
celej barák.“
Táta natáhl ruku, zamáčkl čudlík a budík ztichl.
„Spi,“ pohladila vyděšeného Fílu máma. „Až bude čas, tak tě
vzbudím.“
„Tři čtvrtě na pět,“ zamumlal táta do polštáře. „Asi ten pekel-
nej stroj vyhodíme!“
Filip si přitáhl peřinu pod bradu a s očima upřenýma na svě-
télkující ciferník ležel ve tmě. Po chvíli oči zavřel a pokusil se us-
nout. Nešlo to. Pekelný stroj hrčel a tikal a Fíla se bál, že vybuchne
znovu. Červeno-žluté tramvaje se za zavřenými víčky ne a ne roz-
jet, a tak je nechal být a zadíval se do tmy. Zvenku se ozval první
pták a po něm další a další. Jako by se předháněli, kdo vyzpívá ten
nejkrásnější trylek.
„Tady se vážně nedá spát,“ zamumlal táta, odhodil peřinu a vy-
razil do koupelny.

16
 Filip očarovaně poslouchal ptačí koncert a snažil se uhodnout,
kterou melodii zpívá kos a kterou sýkorky. Ty měl z ptáků nejradě-
ji. V Riegrových sadech bylo sice nejvíc vrabců, ale sem tam mezi
ně přilétla modřinka nebo červenka a snažila se uprostřed vzruše-
ně štěbetajícího hnědého hejna zachytit něco z drobků, které jim
Filip házel.
„Počkej,“ řekl děda a obrátil mu ruku dlaní vzhůru. „Nadrob
si trochu do hrsti.“
Fíla stál s rukou nataženou a vzrušením ani nedýchal. Na vět-
vi přímo před ním seděla červenka a s hlavičkou na stranu si ho
prohlížela. Než se vzpamatoval, jeho pokrčených prstů se dotkly
drobné drápky, vzduchem se mihl zobáček a největší z drobků se
i se sýkorkou přesunul na strom.
„Páni,“ vydechl a na tváři ucítil dotyk ptačích křídel.
Otevřel oči a díval se přímo na maminku.
„Snídani máš na stole,“ usmála se a z kuchyně zavonělo kakao.

Do školky ho vedl táta. Máma musela být na středisku v půl sedmé,

mohla ho ale vyzvednout už ve tři. Táta dělal od osmi, a tak měl
ráno spoustu času. Šli ulicí zalitou sluncem. Fíla tátu pevně držel
za ruku a bylo mu divné, že nemůžou dohnat vlastní stíny, které
byly vždycky o kousek napřed. Snažil se na ten svůj šlápnout, ale
stín pokaždé uhnul.
„Až tudy půjdete odpoledne s mámou,“ mrkl na něj jedním
okem táta, „poběží zase před tebou. Jen bude o něco víc vlevo.“
Jak to může vědět? pomyslel si Fíla a s obdivem se podíval vzhůru.
„Tak jsme tady,“ řekl táta maličko stísněně. „To víš, je to jen
kousek.“
Zastavili se před jednopatrovou vilou a od zahrady s pískovi-
štěm, houpačkou a malým kolotočem je dělil žlutý dřevěný plot.
Tatínek položil nohu na cihlovou podezdívku a zavazoval si nepo-
slušnou tkaničku. Jako by se dovnitř nechtělo ani jemu.
„Máš bačkory?“ zeptal se nakonec.
Filip mlčky zvedl pytlík s přezůvkami.
„Tak můžem,“ kývl táta. „Pravou nohou!“
Zatímco mu pomáhal s převlékáním a společně bojovali se zá-
ludně se kroutícími nohavicemi modrých tepláků, Fíla se rozhlížel
kolem. Na stěnách šatny visela spousta obrázků hrajících si dětí.

17
Byly namalované stejně jednoduchou linkou jako sněhulák, kte-
rého měl Filip na skříňce. Paní učitelka trpělivě čekala, až se do-
oblékne. Když byl hotový, natáhla k němu ruku.
„Pěkně se rozluč s tátou a vypravíme se za ostatními dětmi!“
Filip vyvalil oči.
„Ty tady nebudeš se mnou?“ vyhrkl na tátu a neměl daleko
k pláči.
„Tatínek musí do práce!“ nakrčila obočí paní učitelka.
Táta si sedl na bobek a vzal Fílu za ramena.
„Rád bych, ale nejde to,“ šeptl a pak dodal nahlas: „Víte, není
na děti moc zvyklý. Přistěhovali jsme se teprve včera. Doteď byl
u babičky.“
„Aha,“ sevřela rty paní učitelka.
Než stačil Filip sevřít ruce kolem tátova krku, ucítil na pravém
zápěstí zkušený stisk, a aniž by si s tátou stihli dát alespoň pusu, táh-
la ho přísná paní učitelka za sebou po schodech do prvního patra.

„Nebreč,“ přitočil se k Fílovi pihovatý kluk a strkal mu pod nos

sladký loupák sypaný mákem. „Ty jsi tu novej, viď?“
„Kdes to vzal, Novotný?“ ozvalo se od okna, učitelka udělala
pár kroků a bylo po rohlíku. „Až bude čas na svačinu, dám ti vě-
dět. Teď pojďte kreslit s ostatními. Ty i Kakos.“
„Paňčelko, ať mě nechá!“ ozvalo se z hloučku děvčat skloně-
ných nad čtvrtkami a učitelka zmizela stejně rychle, jako se u nich
objevila.
„Tak poď, Kakos!“ pokrčil rameny Novotný. „Máme nakreslit
jabko. Až ho budeme mít hotový, třeba ho budeme moct zdlábnout.“
Netrvalo dlouho a pofňukávající Filip se dal taky do malování.
Když byly výkresy hotové, učitelka je vybrala a ještě mokré špen-
dlila na nástěnku. Některá jablíčka se smála dokulata, zato jeho
bylo šišaté a samá šmouha, jako by bylo umazané od sazí. Viselo
ale taky mezi ostatními a Fíla si je s hrdostí prohlížel.
Zatímco děti obdivovaly svoje kresby, otevřela učitelka skříň-
ky pod okny a zatleskala.
„Po práci je čas na hraní!“
Tolik hraček pohromadě snad Filip v životě neviděl. Připadal
si jako v Dětském domě Na Příkopech, kde byl jednou s mámou.
Rozběhl se k oknům spolu s ostatními. Nejdřív si nedokázal vybrat.

18
Novotný si už dávno hrál s dřevěnou sklápěčkou a Fíla se konečně
usadil na podlaze u magnetického divadélka. Magnetem na tyčce
jezdil sem tam pod plechovým pódiem a figurky na magnetu s opač-
ným pólem klouzaly po malované ploše jak po ledu. Chvíli byl za
kašpárka, chvíli za pana krále, chvíli za princeznu. Už uměl trochu
číst a doma rád listoval ve svázaném ročníku starých časopisů pro
děti, ve kterém byla spousta pohádek i s černobílými obrázky.
„Končíme, děti, končíme, bude oběd!“ zatleskala zas učitelka a Filip
procitl ze hry. „Pěkně si umyjte ruce, seřaďte se a půjdeme do jídelny.“
Do hry se natolik zabral, že zapomněl i na hlad. Zvedl hlavu
a udiveně se rozhlédl po dětech, které posedávaly kolem a dívaly
se očarovaně na divadélko, jež odložil na židli. Jen Novotný si dál
hrál s náklaďákem a spokojeně vrčel.
„Jak to dopadne s princeznou?“ zeptala se Filipa holčička s čer-
nými kudrnatými vlasy.
Zatímco se řadili nad schody, Fíla ucítil nasládlý pach vařené
mrkve a žaludek se mu zhoupl.
„Ty se máš, že jsi u velkáčů,“ pošeptal mu Novotný. „Maláči maj
menší porce. Dneska jsme sice dohromady, protože naše paňčelka
marodí, ale vsaď se, že porci budu mít stejně menší! Říkala mam-
ka, že je v jináči. To asi bude marodit dlouho.“
V jídelně bylo zelené linoleum, malé stoly pokryté umakartem
a u každého z nich čtyři židle s kovovýma nohama. Na stěně visely
zarámované fotografie zdravých potravin. Filip si jako ve snu na-
ložil na tác hrnek se špinavě hnědým čajem a postavil se do fronty
s ostatními. Rozvařená mrkev, ve které plaval kousek masa, sladce
zavoněla a žaludek se znovu připomenul.
Fíla se pošťoural v řídké polívce, snědl pár vařených brambor,
kterým se jako zázrakem mrkvová záplava vyhnula, a opatrně
oškraboval kousek masa, aby ho zbavil veškeré mrkve.
„Ty už ty brambory nebudeš?“ zasvítily Novotnému oči.
Filip zavrtěl hlavou a snažil se nedívat, jak kamarádova lžíce
mizí v oranžové směsi.
„Novotný, co je to?“ sykla učitelka těsně nad Filipovou hlavou.
„Snad zase neujídáš? Myslela jsem, že tě to vloni přešlo.“
Filip se lekl a maso mu spadlo zpátky do mrkve. Kamarád se
začervenal a neochotně položil lžíci na prázdný talíř před sebou.
Filip ho s úlevou napodobil.

19
 „Kakosi, u nás se dojídá,“ zdůraznila učitelka.
„Já už nemůžu,“ špitl Fíla.
„Chlapec v tvém věku nemůže jíst tak málo,“ zavrtěla hlavou
učitelka. „Jsou na to tabulky. Boženko,“ obrátila se na vychovatel-
ku, která měla službu v jídelně, „mohla bys, prosím, jít na chvil-
ku nahoru s ostatními? Jen co to tady Kakos dojí, zase tě vystří-
dám.“
Boženka zamračeně kývla a Filip od talíře s červenožlutou hmo-
tou nešťastně pozoroval, jak se jídelna vyprazdňuje.
„Já vařenou mrkev nejím,“ zamumlal, když s učitelkou osaměli.
„Mrkev je zdravá na oči,“ sdělila mu. „Když nebudeš papat mrk-
vičku, budeš za chvíli nosit brýle.“
Talíř rostl Fílovi před očima i bez brýlí a nabýval obludných
rozměrů.
„Když já ji nemám rád,“ pokusil se ještě.
Učitelka ho s povzdechem vzala levou rukou kolem ramen tak
těsně, že se nemohl ani hnout, a dvěma prsty mu stiskla nosní dír-
ky. Když zalapal po dechu a na chvíli otevřel pusu, začala do něj
lžíci za lžící ládovat nechutnou směs vychládající na talíři.

„Paní Kakosová, zdá se, že vašeho syna rozmazlujete,“ zaslechl Fi-

lip předtím, než se za maminkou zavřely dveře místnosti učitelek.
„Je vybíravý a celou mě pozvracel.“
Po dobu, co byla uvnitř, si Fíla prohlížel obrázky hrajících si
dětí a nakonec se zahloubal nad fotografií pána s kulatými brýlemi
visící vedle dveří.
„Jo-sef Ča-pek,“ slabikoval pomalu. „Ma-líř.“
Takové krásné obrázky namaloval, a taky neměl rád mrkvičku,
pomyslel si a přemýšlel, že by se mohl stát malířem.
Pak klaply dveře, objevila se maminka, byla celá červená v ob-
ličeji, zrovna tak jako učitelka, a obě mluvily rychle.
„Za tím, co jsem řekla, si stojím,“ usekla učitelka.
„Já taky,“ odpověděla mamka. „A ať se to neopakuje, nebo si na
vás budu stěžovat.“
Otočila se ke zkoprnělé vychovatelce zády, popadla Filipa za
pravačku a rázovala k východu do zahrady. Chlapec za ní musel
popobíhat, ale ani mu to nevadilo.
„Co si o sobě myslí!“ odfukovala maminka.

20
 „Zítra pojedu k babičce,“ oznámil Fíla a vesele poskakoval
mezi poletujícím listím.

III
Koulovačka
Ale nejel. A to si večer před spaním sám sbalil chlebník! Nacpal
do něj školkové pyžamo, které maminka bůhvíproč dala hned po
prvním použití do bedny se špinavým prádlem, a kartáček na zuby,
jen Míšu s sebou nevzal, vždyť u babičky má přece Brumlu! Odří-
kal andělíčka a usnul s blaženým pocitem, že zítra do školky ne-
musí.
Probudil ho nezvyklý rámus přicházející z kuchyně. Ráno ještě
určitě nebylo – ptáci nezpívali a za oknem byla tma. Vyhrabal se
zpod peřiny. Bačkory potmě nenašel, a tak se do kuchyně vydal bos.
„To snad nemyslíš vážně, že ho hned po prvním dnu ve školce
dáš zase k mámě!“ zaslechl tátův rozčilený hlas a ruka, kterou už
sahal na kliku, klesla.
„Kdybys slyšel tu čůzu, tak bys ho tam taky už víckrát nedal!“
nenechala se maminka. „Nacpala do něj násilím vařenou mrkev,
a ještě mi vyčetla, že je vybíravý!“
„Tak to měla docela pravdu,“ bylo slyšet přes dveře, jak se táta
ušklíbl. „Když Filípkovi nechutnaly knedlíky, uvařila mu babička
brambůrek, a když mu nejela polívčička, tak jí nemusel papat. To
na to ve školce přišli brzo!“
„Ještě je pochval, ty jejich bolševický metody!“ přeskočil ma-
mince rozčilením hlas. „Copak tobě nevadí, že ho do jídla nutili
násilím?“
„Nekřič tak,“ zašeptal tatínek. „Ještě nás někdo udá. Víme, co
máme za sousedy?“
Chvilku bylo ticho, ale i přes dveře bylo slyšet, jak máma na-
hlas oddychuje.
„To jsem neřek, že mi to nevadí,“ zamumlal tatínek tak, že ho
za dveřmi skoro nebylo slyšet. „Ale to už si nepamatuješ, co jsme
si slibovali? To už si nevzpomínáš, jak ses těšila... jak jsme se těšili,“
opravil se, „že budeme konečně všichni tři pohromadě? Jako sku-
tečná rodina? A teď bys to po první patálii vzdala?“

21
 Maminko, maminečko, modlil se v duchu Fíla, nevzdávej to! Ne-
posílej mě do školky!
„Vzpomeň si,“ naléhal tatínek, „samas přece říkala, že i tobě to
mámino rozmazlovaní leze na nervy! Jak jsme si slibovali, že začne-
me znovu! A teď, když tu šanci máme, teď když konečně můžem
být spolu a ve vlastním, teď bys ho znovu vrazila mámě?“
Filipa na studeném linu zábly nohy. Zuby mu nedrkotaly jen
proto, že se usilovně modlil. Panebože, dej, ať mě maminka nedá!
Panebože, dej, ať si mě babička zas vezme k sobě! Co to ten táta říká?
Copak ho radši vrazí do školky?
„Jak dlouho už jsme spolu a jak dlouho z toho jsme nežili jako
manželé?“ jako ze snu slyšel tátův hlas. „Dá se to vydržet dýl než
pět let? A jak dlouho vlastně? Sedm? Deset? To bys chtěla?“
Proč jen ta maminka mlčí? Proč neodpovídá?
„To víš, že za tou bábou zajdu a promluvím s ní!“ sliboval táta,
a Fílovi se to líbilo míň a míň.
Pak bylo ještě delší ticho a máma zase oddychovala, ale teď
nějak jinak.
„Počkej,“ řekla pak úplně jiným hlasem, jakým ji ještě Filip mlu-
vit neslyšel. „Počkej přece. Podívám se, jestli už usnul!“
Do postele stačil zapadnout taktak.
„To je divný, vsadila bych se, že jsem ty dveře zavřela,“ zaslechl
maminku, jak si sama pro sebe šeptá, když se vrací do kuchyně.
Dál už jen vzlykal pod peřinou drobným, nezadržitelným plá-
čem.

„Já nechci do školky!“ rozplakal se i ráno u snídaně, když mu táta

řekl, že k babičce nepojedou.
Slzy ho ale neobměkčily.
„Kluci nebrečí!“ řekl jenom. „Utři si nos a jez, ať nepřijdeme
pozdě.“
Fíla popotáhl, když se ale táta zvedl a odešel do koupelny, pře-
stal. V jídle se jen tak pošťoural, ale táta místo toho, aby mu nabí-
zel něco jiného, jak by to udělala babička nebo maminka, pozvedl
maličko obočí: „Jestli už nebudeš, tak vyčistit zuby a oblíkat! Mám
ve školce ještě nějaké vyřizování.“
Ulicí zalitou ranním sluncem šli mlčky a každý sám. Filip se za-
řekl, že na tátu víckrát nepromluví.

22
 „Počkej chvilku tady,“ řekl táta v šatně a zaklepal na proskle-
né dveře.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř a Fíla osaměl.
Zdi byly plné obrázků, ale otočil se k nim zády. Děti jedno po
druhém přicházely a rodiče odcházeli, jedni zvesela, jiní vyprovázení
pláčem, přes zavřené dveře ven nepronikl ani hlásek a táta se pořád
nevracel. Teprve když do šatny přivedl děda Novotného, který na
Fílu stojícího bez hnutí uprostřed místnosti s pytlíkem s cvičkami
v ruce spiklenecky mrknul, prosklené dveře se konečně otevřely.
„Viď, že pojedem k babičce, tati?“ vrhl se k němu Filip jako
k poslední spáse.
„Co bys tam dělal, Kakosi? Babička si přece taky někdy musí
odpočinout!“ odpověděla místo táty učitelka, která se objevila ve
dveřích hned za ním.
„Filípku,“ sedl si k němu na bobek táta a položil mu ruku na
rameno. „Paní učitelka mi slíbila, že už tě nebude do jídla nutit,
ale ty jí za to slib, že se budeš snažit sníst všechno jako ostatní.“
„Ne,“ hlesl Filip.
„Vždyť už jsi velký kluk a velcí kluci toho hodně snědí,“ zve-
sela řekla učitelka, jako by ho neslyšela.
„Nebudu,“ vydechl Fíla hlasitěji, ale ani teď jako by si toho
nikdo nevšiml.
„Však ty to zvládneš,“ pocuchal mu táta vlasy. „Drž se!“
Než stačil Filip zavzdorovat potřetí, narovnal se.
„Buďte bez starosti, soudruhu Kakosi,“ odpověděla učitelka –
tentokrát za Fílu. „My to spolu zvládneme!“
Potřásla tátovi obřadně rukou, otevřela vchodové dveře a ustou-
pila stranou. Filip se za odcházejícím tátou díval očima plnýma
slz, a nedržet ho paní učitelka pevně za ramena, hned by se roz-
běhl za ním.

Od té chvíle dny plynuly jeden jako druhý. Ráno odcházel Fíla do

školky s pláčem a odpoledne se s pláčem zas vracel, maminka ho
totiž obvykle vytrhla zprostředka nějaké zajímavé hry. K babičce
ho rodiče dávali, jenom když onemocněl – byla v důchodu a o je-
diného vnuka se ráda postarala. Jednou zkusil Filip předstírat, že
na něj něco leze. Polehával, pofňukával a se zkroušeným výrazem
se držel za břicho. První to nevydržela samozřejmě maminka. Jen

23
co se zmínila o babičce, vyskočil Fíla jako srnka a utíkal pro věci,
a rázem bylo zle. Nejenomže musel do školky, maminka si ho ale
ten den nevyzvedlo po „o“ jako obvykle a domů šel mezi posled-
ními. S pláčem jako vždycky – tentokrát už ho nebylo z jaké hry
vytrhávat, byl v šatně sám a s cvičkami na klíně seděl jako hromád-
ka neštěstí. Mamka sice mluvila o nějaké schůzi, ze které nemohla
zdrhnout, ale když se k Filipovi naklonila, aby mu zavázala boty,
a on jí sáhl na nos, jestli není měkký a ona si nevymýšlí, rychle se
narovnala a celá zčervenala.

Podzim přešel do zimy a poletující listí vystřídal nadýchaný sníh.

Jednoho rána se Fíla probudil a bylo bílo! Mrzutost ho rázem přešla.
S rozzářenýma očima prohlížel květy, které mráz nakreslil na okna,
a nemohl se dočkat – užuž aby byli venku. Táta ho mezi dveřmi
popadl za ruku, ale kampak na něj. Vysmekl se mu jako hranostaj
a vystřelil po zasněženém chodníku, jen se za ním prášilo.
„Fílo, neblázni, nežeň tak!“ zaslechl zdálky. „Ve školce otvírají
až od sedmi, co tam budem tak brzy dělat!“ Ale dělal, že neslyší,
a naschvál se sklouzl.
„A máš to, nešiko!“ bylo první, co uslyšel, když se znovu po-
stavil na nohy a z uší mu vytekl rozpuštěný sníh. „Kryj se, srabe!“
Než se Filip vzpamatoval, o rameno se mu rozprskla koule a dal-
ší se zastavila o nos.
„Hele, nedovoluj si na slabšího!“ ozvalo se z bílé rozmazané
tmy, kterou se pokoušel vytřít z očí.
Když se mu to konečně povedlo, zjistil, že je uprostřed bitevní
vřavy. Jeho tatínek se kouloval s tatínkem toho protivného kluka,
který na něj při stěhování plazil jazyk. Kluk se jim oběma pletl pod
nohy a metal sníh na dovádějící dospěláky tak nastejno. Fíla si to
vyložil po svém a vyrazil bránit tatínka.
„Zdeňku, Tomáši, neměli jste být už náhodou na cestě do škol-
ky?“ vyklonila se z okna paní Staňková zrovna, když byli v nejlep-
ším. „Jako malí kluci, že se nestydíte!“
Rozpačitě si vyklepávali sníh z oblečení a vlasů, ale způsob, ja-
kým se přitom oba tátové dívali jeden na druhého, jako by říkal:
ženské, co ty o tom můžou vědět!
„No vždyť už jdeme,“ zabručel pan Staněk a snažil se Tomá-
šovi nasadit kulicha obaleného sněhem na hlavu bambulí dovnitř.

24
 „Snad ho nejdřív vyklepeš,“ ozvalo se shora rázně a všichni
mužští poklusem vyrazili k brance.
„Kakos, Míla,“ představil se tatínek potichu, jako by nechtěl,
aby ho při tom někdo přistihl. „Bydlíme v jednom domě, a ještě
jsme se pořádně neviděli!“
„Staněk, Zdeněk,“ oplatil mu Tomášův táta a odstrčil od sebe
rozehřáté kluky, kteří se nehodlali smířit s tím, že je po koulo-
vačce. „To se dá snadno napravit, nezajdem po práci na jedno?“
Zatímco se tátové bavili po svém, klouzali se oba kluci pro-
středkem ulice jako o závod. Jediné auto, které bylo v dohledu, byla
stará černo-stříbrná pragovka jednoho z nájemníků a do čerstvě na-
padaného sněhu od rána ještě žádné stopy kromě těch jejich nikdo
neudělal. Na rohu se kluci udýchaně zastavili, a protože dospělí stáli
ještě před domem, začali stavět sněhuláka.
„Tomáši! Pojď honem,“ podíval se najednou soused na zápěs-
tí, „nebo přijdeme pozdě! Tak odpoledne, Mílo,“ dodal směrem
k tatínkovi a podali si ruce.
„Ty chodíš do školky jinam?“ vykulil oči Fíla.
„Samo,“ pokrčil rameny kluk. „Chodím až dolů – skoro na ná-
břeží. Naši se báli, že když mě dají do Voráčovské, musel bych
do první třídy nastoupit do Staré školy.“
„A co je na ní tak špatného?“ zajímal se Filip, ale Tomášův tatí-
nek znovu zavolal, a nový kamarád se musel odporoučet.
„Nevím,“ křikl přes rameno, jak se vzdaloval. „Prej se o ní po-
vídaj divný věci.“
Mezitím k Filipovi sněhem dokřupal táta, oprášil mu bundu
a kulichem ometl límec.
„Ty vypadáš!“ zasmál se z výšky. „Tak pudem?“
Fíla se taky usmál a ruku v promáčené pletené rukavici vlo-
žil do tátovy teplé dlaně. Cestou si tatínek pohvizdoval a Filip
poskakoval vedle něj. Co chvíli uklouzl, a nebýt toho, že ho táta
držel, určitě by si namlel. Tající sníh, který mu zůstal za límcem,
mu ve studených čůrcích stékal po zádech až za trenýrky, ale
Fíla to necítil. Hlavou mu vrtalo, co už podruhé zaslechl o Staré
škole.

Po příchodu do školky se sice převlékl do suchého, náhradní tre-

nýrky, tílko a ponožky ale neměl.

25
 „Utíkej si hrát k topení, Kakosi,“ nařídila mu učitelka, „ať po-
řádně uschneš.“
„Novotný, poslouchej, víš ty, co se povídá o Staré škole?“ ze-
ptal se kamaráda, jen co vychovatelka odešla.
Novotný přestal vrčet, odstavil náklaďák a opřel se zády o to-
pení vedle Filipa.
„Nevím nic určitě, ale nejspíš tam straší,“ zašeptal před sebe.
„Kecáš!“ otočil se k němu Fíla. „Strašidla neexistujou.“
„Ne tak nahlas,“ procedil Novotný mezi zuby a znovu se na něj
ani nepovídal. „A tvař se nenápadně. Nikdy nevíš, kdo nebo co tě
poslouchá! Brácha tam chodil dva roky. Měl bys vidět, co se naš-
kemral, než ho naši dali do třetí přepsat na Nedvěďák!“
„Kvůli strašidlům?“ zapochyboval Filip, ale pro jistotu taky
šeptem.
„To je právě to, co nikdy neprozradil,“ pohřebním hlasem hle-
sl Novotný. „Když byl poprvý po škole, přišel domů zelenej jako
sedma, a když jsem se ošklíbal, že nic nevydrží, podíval se na mě
a řek, že by ho moc zajímalo, jak dlouho bych v tom sklepě vydr-
žel já, než bych se zbláznil.“
Filip nasucho polkl. Do místnosti vešla učitelka a pátravě se
zadívala jejich směrem.
„Víc ani slovo, ale ze spaní pak křičel každou chvíli,“ dorazil
ho tiše Novotný a s vrčením se vrátil k odloženému náklaďáku.
„No, jak to tak vypadá, jsi suchý!“ sklonila se k Fílovi zírají-
címu před sebe učitelka a třepla ho po rameni. „Co tu tak sedíš,
běž si hrát!“
Filip poslušně vstal a duchem nepřítomný zamířil ke skříni
s hračkami. Sklep Staré školy mu nedal pokoj. Stavěl věže z kostek
a každou chvíli si nepřítomně sáhl na levé ucho. Při koulovačce se
mu do něj dostala voda, a ne a ne vytéct. Naklonil hlavu na stranu
a poskočil po levé noze. Ani to nepomohlo. A nepomáhalo to celý
den, kdykoli si na vodu šplouchající v uchu vzpomněl a pokusil se
té nepříjemnosti zbavit.

„Mami, mě bolí ouško,“ hlásil druhý den při probuzení, ale ma-
minka se jen usmála.
„Babička dneska nemůže, Filípku, jde k doktorovi a má to na
celý den.“

26
 „Copak se děje?“ zajímal se tatínek.
„Prý ho bolí v uchu,“ prozradila mu maminka, a podle tónu
se Fílovi zdálo, že mu moc nevěří.
„A není to jen takové to bolení po babičce jako posledně?“ za-
tahal ho za boltec táta.
„Au!“ ublíženě fňukl Filip. „To doopravdy bolí!“
Ať fňukal, jak fňukal, rodiče neobměkčil. Ve školce ho ale
ouško bolelo víc a víc, celé dopoledne v koutku proplakal, a když
mu učitelka po obědě sáhla na čelo, bylo celé rozpálené. Zavolala
mamince do práce, aby si pro Fílu přijela a odvedla ho k doktoro-
vi. Na ušním mu pan doktor strčil blýskavý trychtýř do zvukovo-
du a podíval se dovnitř skrz dírku na kulatém zrcátku, které měl
na pásce přes oko jako nějaký pirát.
„Podržte ho, maminko, budeme to muset píchnout!“ řekl
pak přísně.
„A je to nutné, pane doktore?“ špitla maminka ustrašeně a Fíla
začal natahovat.
„Jestli umíte pokročilý zánět středního ucha vyléčit jinak, tak
prosím,“ odpověděl doktor a neznělo to ani trochu zdvořile.

IV
Umístěnka
Fíla stonal u babičky, ale velkou radost z toho neměl. Musel ležet
na levém boku zachumlaný pod peřinou, hlavu měl ovázanou na-
hřátou plenou a vlněným šátkem a za uchem vatu ve tvaru podko-
vy namočenou do octanu hlinitého, která ho studila. Do vatového
polštářku mu pak vytékal žlutý hnis z bolavého ouška. Bolest sice
polevila, ale ne úplně, zasychající hnis nepříjemně svěděl, a Filip
se štítil na uchu byť jen podrbat.
„Pane Bože,“ šeptal do polštáře, „já už si nikdy nebudu vymýš-
let, že jsem nemocný, jen dej, ať to tak strašně nesvědí!“
Za pár dní bolest ustoupila a jednoho rána byla i vata pod ne-
mocným uchem bílá jako sníh, kterého bylo venku pořád ještě
plno. Trvalo ale deset dní, než mohl z postele, a další tři, než s dě-
dou vyrazili na krátkou dopolední vycházku do Riegrových sadů.
Babička podnikla náležitá bezpečnostní opatření a nabalila Fílu

27
jako na polární výpravu, až se sotva mohl hýbat. Děda vzal s sebou
maličkou mléčnou čokoládu s Karlovým mostem na obalu. Než
došli ke staré polorozbořené mlékárně ve spodní části parku, Filip
čokoládu slupl i s polovinou suché housky. Druhou půlku nechal
pro sýkorky, ale i když byla pořádná zima a krmítka prázdná, ne-
ukázal se ani ptáček.
„To víš,“ pokrčil rameny děda, „jsou asi někde zalezlé. Půjdem
se podívat na mašinky?“
Do ulice, odkud byl výhled na hlavní nádraží, bylo ještě kus
cesty. Filip vlaky vyjíždějící z tunelu pozoroval k smrti rád a jindy
by kývl, teď se ale přistihl, že už ho marodit vůbec nebaví, stýská
se mu po mámě a tátovi a snad i po dětech ve školce.
„Dneska ne, dědo,“ odpověděl. „Jsem unavený. Nevrátíme se?“

Za čtrnáct dní byl zase doma. V sobotu šli všichni tři na Vyšehrad,
v neděli maminka ogrilovala kuře a v pondělí ráno vyrazil s tátou
do školky. Hned mezi dveřmi je uvítala mladá usměvavá učitelka.
Pomohla Fílovi ze zimní kombinézy a zavedla ho rovnou k No-
votnému, který žmoulal rohlík a tvářil se blaženě.
„Představ si, Kakos, že mi ta nová úča včera normálně dovolila
si dvakrát přidat krupičnou kaši!“ sděloval mu důležitě, jen co byli
z doslechu. „A vůbec si nehraje na velkáče a maláče!“
Do svačiny si děti hrály s modelínou. Filip uválel v dlaních
tři koule a postavil z nich sněhuláka. Jen mrkev z červené forme-
ly ne a ne vymodelovat, a tak se sněhulák musel obejít bez nosu.
Po pribináčku se děti rozběhly k hračkám. Fíla byl po jídle mezi
posledními – když dorazil k dokořán otevřené skříni, byla prázd-
ná. Smutně se otočil a svěsil ramena. Novotný jezdil s náklaďákem,
Kasl s rozbitou hlavou, na které měl sterilní polštářek převázaný
obinadlem se síťkou, stavěl hrad z kostek a něco si při tom mumlal.
Fíla se obvazu štítil – dobře si pamatoval, jak ošklivě páchla vata,
když mu ji babička co dvě hodiny vyměňovala. Rychle se odvrátil
a zamířil do protějšího kouta. Na zemi u topení seděla kudrnatá
spolužačka, na klíně držela magnetické divadélko a prohlížela si
princeznu a krále. Fíla vylovil zpod topení pár zatoulaných dřevě-
ných kostek a postavil z nich věž. Potom ji zboural a kostky zase
postavil obráceně.
Tahle zábava mu asi do oběda nevydrží.

28
 Zvedl se, bez zájmu se opřel o okenní parapet a zadíval se do
zasněžené zahrady.
„Filipe?“ ozvalo se za ním.
Překvapeně se otočil.
„Zahraješ mi tu pohádku o princezně?“ zeptala se ho ta kudr-
natá holka a upřela na něj hnědé oči. „Prosím!“
„Já si ji už asi nepamatuju,“ uhnul Fíla rozpačitě očima a vy-
lovil z paměti její jméno, jak ho učitelka vyvolávala při ranní roz-
cvičce. „Vendová.“
„Tak nějakou jinou, jakou chceš,“ nedala se. „A jmenuju se Jana.“
Fíla se bůhvíproč zastyděl.
„Ale musíš mi pomoct,“ zkoušel to zamluvit. „Já budu hrát princez-
nu a krále a ty si vem Honzu a kašpárka. O loupežníka se podělíme!“
Hráli si spolu až do oběda a po spaní až do chvíle, než pro Fílu
přišla maminka. Byl by to pěkný den, kdyby Kasl s obvazem na
střapaté hlavě neolízal ve frontě na oběd všem, kdo včas neutek-
li, obličeje.

„My máme novou úču, mami,“ hlásil Filip důležitě, jen co vyšli
na ulici.
„A je hodná?“ zajímala se máma.
„Je a mladá! Novotný měl před svačinou rohlík a nesebrala
mu ho.“
Když přišel tatínek z práce domů, hlásila tu novinu pro změ-
nu maminka hned ve dveřích zase jemu.
„Vidíš, ještě je na světě nějaká spravedlnost!“ dodala vítězně.
„Jak to myslíš?“ nechápal tatínek.
„Když byl Fíla nemocný, šla jsem si na tu čůzu, co ho násilím
nutila jíst mrkev, stěžovat na národní výbor,“ vysvětlovala mamin-
ka. „A oni ji dali jinam.“
„To dali,“ pokýval hlavou tatínek a odložil kabát na věšák. „Jme-
novali ji ředitelkou místo té staré, co šla do důchodu.“

K Vánocům dostal Filip školní brašnu. Voněla kůží a vepředu měla

dvě kapsy – jednu na penál a druhou na svačinu. Ačkoli Fílovi se
nejvíc líbily tři angličáky, které našel pod stromečkem úplně vza-
du, rodiče byli z obyčejné tašky na záda z neznámých důvodů celí
pryč. Ještěže v ní nemusel tahat věci do školky!

29
 V polovině února nastala obleva, ale sníh ještě ani neroztál a za-
čalo znovu mrznout. Ulice a chodníky se změnily na klouzačku.
„Nemuset do práce, paty nevytáhnu z domu!“ ulevil si tatínek.
„Večer jsem se na chodníku před domem málem přizabil. Nene-
cháme Filipa u babičky, než znovu nasněží?“
„A vaši by ho nepohlídali?“ ozvala se sladce maminka. „Bydlí
daleko blíž. Když ho tam můžeš tahat každou druhou sobotu na
dvě hodiny, mohli by se o něj pár dní postarat!“
„Víš, jak je to s mámou,“ vymlouval se tatínek. „Každou chvíli
má závratě, nezvládla by to.“
„Výmluvy. Je zdravá jako řepa,“ nadechla se maminka. „Ta
nás všechny přežije!“
Fíla si hrál na koberci s autíčky a dělal, že neposlouchá.
„Nech toho, prosím tě, alespoň před ním,“ ztišil hlas tatínek.
„Co je to tady za dopis?“ snažil se honem převést řeč jinam.
„Nevím, něco ze školského úřadu,“ odsekla maminka. „Ještě
jsem to neotevřela.“
Tatínek kvapně roztrhl obálku a vyndal nadvakrát složený pa-
pír. Přelétl ho očima a nakrčil čelo.
„Hádáme se zbytečně,“ řekl. „Zítra s ním do školky musíme
oba. Dají nám zápisový lístek.“

Nenasněžilo ani do rána. Copak prvních sto metrů po rovině to

ještě šlo, ke školce to ale dál bylo z kopce.
„To po mně nikdo nemůže chtít,“ rozčilovala se maminka.
„Mám nové silonky, a jestli si je roztrhnu, dám je školskému úřa-
du uhradit!“
„Však ty bys to zvládla, kdybys nemusela mít boty na kram-
flekách,“ rýpl si táta, ztratil rovnováhu a musel se chytit plotu.
Po skleněném chodníku kolem nich prosvištěl Novotný. Jel
jako na klouzačce a z ledu si zjevně nedělal hlavu. Jeho děda se
ještě ani nevynořil na začátku ulice.

„Tatínku, maminko, nedávejte mě do Staré školy,“ fňukal večer Fi-

lip, když mu vysvětlili, že zítra se dozví, kdy a kam se půjde zapsat
do první třídy. „Novotný říkal, že tam straší!“
„Jdi, ty brepto, strašidla přece nejsou,“ smál se táta. „A kromě
toho jsme ve spádové oblasti na Nedvěďák.“

30
 To sice Fílu uklidnilo, ale v duchu přece jen Novotnému zá-
viděl, že do školy půjde až za rok.

„Posaďte se,“ komisně usekla ředitelka, když přišli do její kancelá-

ře. Na tatínka se malinko usmála, na maminku se ani nepodíva-
la. „Filip je narozený v květnu téměř před sedmi lety,“ podívala se
překvapeně do papírů a pak znovu na tatínka. „Do školy měl jít
už před rokem,“ dokončila tázavě.
„Zdravotní důvody,“ zadívala se mamka upřeně na ředitelku.
„Někteří pediatři to s těmi odklady přehánějí,“ oplatila jí po-
hled ředitelka a v jejím hlase zřetelně zazněl nesouhlas. „Nebo snad
máte známou lékařku?“
„Bydleli jsme odděleně a bylo jasné, že nejpozději do roka se
přestěhujeme,“ zasáhl tatínek. „Chtěli jsme, aby si před nástupem
do školy alespoň nějakou dobu mohl zvykat na rodičovskou péči.
Lékařka byla stejného názoru. Bylo zřejmé, že syn nesnáší naše
dočasné odloučení dobře. Často stonal a byl neklidný.“
Maminka se nadechla a napřímila, jako by chtěla něco dodat,
ale pak se podívala na tatínka a mlčky se posadila jako předtím.
Ředitelka se podívala z jednoho rodiče na druhého, chvíli čekala na
pokračování, nakonec však sklopila oči zpátky k lejstrům.
„Tím spíš tedy splňuje základní předpoklady k zápisu do základ-
ní devítileté školy.“ Otevřela zásuvku psacího stolu a přes umakar-
tovou desku tatínkovi podala zalepenou obálku. „Tady je umístěn-
ka. K zápisu se se synem dostavíte 15. února v osm hodin ráno.“
„Na Nedvědovo náměstí se jde tou prudkou ulicí směrem na
nábřeží?“ ujišťovala se maminka a snažila se nemyslet na náledí.
„Ano,“ zatvářila se ředitelka. „Ale na Nedvědově mají plno.
Filip bude chodit do ZDŠ K Lomu.“
„K Lomu?“ nechápal tatínek.
„Přesně tak, soudruhu Kakosi, K Lomu. Ne, nebojte se, není to
daleko,“ ujišťovala ho ředitelka. „Aha, zapomněla jsem, že tu bydlí-
te prvním rokem. Ze starousedlíků to místo zná každý. Jen možná
pod jiným jménem. Říkají tomu Stará škola.“

V pátek 12. února nemusel Fíla do školky, maminka s ním totiž

šla na sedmiletou lékařskou prohlídku. Patnáctého února měla ale
čtyřiadvacítku na pohotovosti, její kolegyně onemocněla, a proto

31
ani nebylo s kým si celodenní směnu přehodit. K zápisu tak šel
Fíla jenom s tátou.
Večer čtrnáctého nemohl Filip usnout. Převaloval se na poste-
li, červená a zelená světýlka za zavřenými víčky se pořád ne a ne
změnit na červeno-žluté tramvaje, které by ho odvezly do hajan.
Nakonec dostal žízeň a naboso se vydal do kuchyně.
„A já ti říkám, že nám to udělala naschvál,“ uslyšel maminku.
„Soudružka! Mluvila jsem s paní Kaslovou a všechny ostatní děti
včetně jejího Jirky jdou do první na Nedvěďák. Jen na našeho Fi-
lipa nezbylo místo!“
„Neblázni, to je náhoda, nic jiného,“ snažil se jí uklidnit tatí-
nek. „A kdyby – vždyť je to obyčejná základka, jako ty druhé. O nic
horší, ale ani o nic lepší, hádal bych.“
„A to ses ani nezeptal?“ dotírala máma. „To sis ani nevyžádal
reference, jak tomu v tom vašem úúústavu říkáte?“ protáhla ma-
minka tak legračně, že bylo hned jasné, co si o tatínkově pracovišti
myslí.
„Nikdo z kolegů to tady nezná, bydlíme každý někde úplně
jinde,“ přehlédl raději tatínek ironii v maminčině hlase.
„Zato já jsem se ptala,“ pokračovala maminka neúprosně. „A ta
škola je divná!“
Filip popadl za kliku a byl uvnitř. Světlo z žárovky nad stolem
ho na chvíli oslepilo, i tak ale na nic nečekal a vykřikl: „Já do Sta-
ré školy nechci, povídají se o ní hrozné věci!“
„A jaké třeba?“ chtěl vědět tatínek a posadil si Fílu na klín.
Filip mu zabořil nos do ramene a přiznal: „Nevím.“
„To je právě to, co říkala Kaslová taky,“ dodala mamka. „Děti,
které tam chodí, prý doma o škole vůbec nic nevyprávějí. A zůstat
po škole se prý bojí jako čert kříže!“
„A ty jsi vašim doma něco o škole vyprávěla?“ chtěl vědět tatí-
nek. „Mě se naši spíš vyptávali. Marně. Když se zeptali, co bylo ve
škole, říkal jsem, že nic zvláštního. Písemku poznali podle toho, že
jsem se den předem před spaním učil. V tomhle jsou děti stejné!“
„Stejně z toho nemám dobrý pocit,“ kroutila hlavou maminka.
„Poslouchej, Fílo, co tady vlastně děláš?“ došlo jí najednou. „Ne-
měl bys dávno už spát?“
Tatínek vstal s Filipem, který se ho držel jako klíště, v náručí
a zamířil do ložnice.

32
 „Řeknu ti pohádku, aby se ti líp usínalo. Znáš tu o ježkovi a rako-
vi?“ zašeptal Fílovi a ve dveřích přes rameno pro něj i pro maminku
dodal: „Ještě tam nenastupuje, jdem teprve k zápisu. Pořádně si to
tam proklepnu, a jestli se mi na té škole nebude něco líbit, slibuju,
že s tím hned něco začnu dělat!“

Ke Staré škole se šlo ulicí mezi studentskými kolejemi a hřbitovem.

Chodník vedoucí kolem hřbitovní zdi byl z udupané hlíny, nad ním
se klenuly větve mohutných kaštanů. V létě tvořily klenbu, přes
kterou se slunce málem nedostalo, teď ale byly bez listí a nebe nad
nimi bylo bezbarvé jako Filipova nálada. Přes noc nemrzlo, náledí
poroztálo a s hlínou vespod byl led podivně hnědý.
Na rohu potkali paní Vendovou. Janičku vedla za ruku a po-
spíchaly stejným směrem.
„Dobrý den,“ pozdravil Filip. „Ahoj Vendová,“ dodal, a hned
se opravil. „Jano!“
„Dobrý den,“ přidal se tatínek, ale stranou se Filipa tiše zeptal:
„Odkud tu paní znáš?“
„To je maminka tady Jany,“ vysvětloval mu stejně tiše Fíla. „Cho-
díme spolu do školky!“
„No vidíš, tak to se maminka spletla, že všichni ostatní jdou
na Nedvěďák,“ pookřál tatínek. „To je prima, že tam budeš mít
kamarádku. Počkej, hned se jí zeptám!“
„Vy jste pan Kakos?“ předběhla ho paní Vendová a tvářila se
ustaraně. „Jana mi říkala, že s vaším Filipem půjdou do stejné školy.“
„Tak přece jen je to pravda!“ usmál se tatínek. „A my jsme si
mysleli, že všichni ostatní mají umístěnky na Nedvěďák.“
„To taky mají,“ pokračovala vážně paní Vendová. „A Janička
ji měla taky. Jenže na konci minulého týdne měla ve školce kon-
flikt, v pondělí si nás zavolali do ředitelny, oznámili nám, že došlo
k omylu, a dali nám novou umístěnku do ZDŠ K Lomu. No, jen
panu Kakosovi řekni, cos vyvedla!“
„Nechtěla jsem jíst vařenou mrkev,“ pohodila Jana kudrnami.
„Blé!“
„A přitom jí doma vždycky sní, a ještě si přidává,“ postěžovala
si její maminka. „Co tě to napadlo – a ještě vykládat, že tě do jídla
nikdo nesmí nutit! Myslíte, že je ta škola K Lomu tak divná, jak
se o ní povídá?“

33
 „Já myslím, že to nebude tak hrozné,“ konejšivě broukl tatí-
nek a k Filipovi dodal úplně potichu, aby ho tentokrát opravdu
neslyšely: „To je bezva, že tam budeš mít tak dobrou kamarádku!“

V
U zápisu
Poté, co minuli hřbitovní bránu a přešli křižovatku, se cesta začala
svažovat k řece. Úzká silnice se stáčela napravo, vyšlapaná pěšina
mířila podél stráně zarostlé trnitým křovím přímo ke Staré škole.
Hřiště na druhé straně pěšiny bylo zasněžené a ani jedna ze šlépějí
mířící ke školním vratům se nedotýkala zářivě bílé hrací plochy.
Filip, který si povídal s Janou, před vstupem na školní zahradu
zmlkl a chytl se tátovy ruky. Za vysokými smrky, obklopena zasně-
ženými keři stála ponurá dvoupatrová vila. Tmavá omítka na průčelí
mezi okny popraskala a největší z prasklin se jako jizva táhla až do
podkroví. Před dvoukřídlými školními vraty podupávalo několik
starších kluků, kteří si mezi sebou potichu šeptali. Když Fíla a Jana
s rodiči vešli do zahrady, ztichli, jako když utne. Filipovi se zdálo,
že se dívají jen na něj.
„Dobrý den,“ zastoupili jim kluci cestu. „Pro nový prvňáky tu
máme něco na uvítanou,“ sdělil podmračeně největší z nich a jeho
dva kumpáni strčili Filipovi a Janě do ruky po jednom maňáskovi.
„Jsme to dělali v pracovní výchově, minulej čtvrtek,“ dodal důležitě.
Filip potichu poděkoval a očima se na chvíli potkal s pohle-
dem nejmenšího člena uvítacího výboru, který na něj celou dobu
upřeně zíral. Jakmile se jejich oči setkaly, kluk zčervenal a uhnul.
„Počkejte před ředitelnou, budou vás volat,“ ustoupil stranou
i mluvčí a tatínek se opřel do dvoukřídlých dveří, které sice vypa-
daly mohutně, ale otevřely se překvapivě lehce a tiše, jako by do-
tykem spustil dobře namazaný stroj.
Ředitelna byla na konci chodby – nalevo i napravo byly ote-
vřené dveře do tříd. Lavice musely leccos pamatovat, protože dře-
věné desky byly zašlé, pokryté vyrytými nápisy a legračními obráz-
ky. Filip si všiml, že nejčastěji se opakuje kosočtverec, a umínil si,
že až půjdou od zápisu domů, zeptá se táty proč. Na nástěnkách
kosočtverec chyběl. Byly plné žákovských výkresů, na kterých se

34
nejčastěji opakovaly tovární komíny, ozubená kola, sněhové vloč-
ky a nápis Ať žije Vítězný únor!
„Kdyby tak radši kreslili sněhuláky!“ všimla si paní Vendová,
kam se Filip dívá.
Tatínek se zasmál a Filip s Janou se k němu přidali, ani nevěděli
proč. Na chodbě před ředitelnou stála tvrdá dřevěná lavice a na ní
mlčky seděly dva rodičovské páry s dětmi. Místo k sezení už nebylo,
a tak se postavili hned vedle. Netrvalo dlouho, dveře do ředitelny
se otevřely a vyšla z nich maminka s vykulenou holčičkou, která
svírala v náručí plyšového méďu, jako by jí ho někdo chtěl sebrat.
„Další!“ ozval se z ředitelny hluboký mužský hlas.
„Jste na řadě,“ upozornil pán, držící za ruku vzdorovitě se tvá-
řícího kluka, souseda po své levici. „Ne, ne, vy jste tady byli prv-
ní,“ nedal se soused, jako by na pořadí tolik záleželo. „Tak další!“
ozvalo se znovu z pootevřených dveří. Pán s trucujícím klukem se
neochotně zvedl a vešel dovnitř. „Můžete za sebou laskavě zavřít?“
zaznělo zevnitř, dveře zaklaply a bylo zas ticho.
„Neposadíme se?“ nabídl galantně Filipův tatínek Janině ma-
mince, ale ta zavrtěla hlavou. Dcera se jí držela za ruku a povída-
vá už opustila i ji.
Zatímco čekali, prohlížel si Filip obrázky na zdech. Nebyly
pěkné jako ve školce: místo hrajících si dětí ozubená kola a pán
s kladivem v ruce, na jiném obrázku traktor a paní s náručí plnou
obilných klasů, na posledním tank a usmívající se voják – ten se
Fílovi líbil alespoň trochu.
„To asi pan Čapek nenakreslil,“ pošeptal tátovi.
„To asi ne,“ souhlasil táta, „ten plakáty nekreslil.“
Chtěl ještě něco dodat, ale dveře se už poněkolikáté otevřely,
objevil se v nich pán a paní se zmateně se tvářícím klukem, a než
se kdo nadál, byli bez rozloučení venku ze školních vrat.
„Vendovi, pojďte dál, už na vás čekám,“ ozval se zevnitř hlu-
boký hlas a Janička stiskla mamince ruku tak, až to zabolelo.
„Teď jsme na řadě my,“ zaprotestovala maminka kluka, kte-
rý seděl na kraji dřevěné lavice a nezúčastněně si prohlížel strop.
„Viď, Jaromíre,“ obrátila se na manžela.
Z pootevřených dveří se vynořila ruka a ukazovátkem poklepala
na cedulku pověšenou pod plechovým štítkem Ř E D I T E L N A.
Stálo na ní „Pořadí určuje ředitel školy!“

35
 „Paní Vendová, přiveďte, prosím, dceru, rád bych ji poznal,“
ozval se znovu hluboký hlas. „Kopeckých půjdou hned po vás.“
Janina maminka se omluvně zatvářila, vzala dceru kolem ra-
men a vykročily. Filip s tatínkem je sledovali očima. Ve dveřích se
Janička otočila a Fíla, ačkoli i v něm byla malá dušička, se na ni
povzbudivě usmál.
„Asi je po mamince,“ šeptl tatínek. „Taky má kuráž.“
Minuty ubíhaly a dveře se neotvíraly.
„Nejsou tam nějak dlouho?“ zašeptal Filip a tatínek pokrčil ra-
meny: „Nestopuju to.“
Když se Janička s maminkou konečně objevily, tatínek kývl,
jako by se znali odjakživa: „Tak co?“
„Uvidíte sám,“ odpověděla mnohoznačně Janiččina maminka.
„Nebudou to tu asi mít jednoduché.“
Jana se dívala do země, pak ale zvedla oči, pohlédla přímo na
Filipa a řekla zřetelně a nahlas: „Bude to tady prima.“
„Nezlobte se, musíme jít,“ vzala ji za ruku maminka. „V práci
mi přiznali jenom dvě hodiny náhradního volna.“
„Těšilo mě!“ zavolal za nimi tatínek, ještě než se těžké dvoukříd-
lé vstupní dveře stačily zavřít.
Kopeckých nebyli vevnitř ani deset minut a hluboký hlas už volal
znovu: „Pan Kakos a Filip, pokud se nemýlím. Dneska jste poslední!“
V ředitelově pracovně bylo přítmí. Těžké zelené závěsy byly
napůl zatažené, trocha světla sem proudila mezerou mezi nimi
z okna orientovaného na západ.
„Můžete nás nechat o samotě, Ordoviku,“ ozvalo se od okna
a učitel stojící za jejich zády u otevřených dveří položil na stůl pa-
pírové desky a potichu za sebou zavřel zvenčí.
„Posaďte se, prosím,“ promluvil znovu hlas od okna a Fíla si vši-
ml židle stojící uprostřed místnosti proti masivnímu psacímu stolu.
Tatínek se mlčky posadil a přitáhl si Fílu k sobě.
„Je mi potěšením,“ rozhrnuly se závěsy o něco víc a poodkryly
siluetu ředitele, který pro ně byl dosud neviditelný, „uvítat ke stu-
diu na naší škole žáka, jehož otec se zabývá výzkumem života a díla
velikánů naší literatury.“
„Prosím?“ ozval se překvapeně tatínek.
„Jste přece zaměstnán v Ústavu pro jazyk český, ne?“ postou-
pil do místnosti ředitel.

36
 „Ano, to jsem, ale…“
„Národní obrození a jeho vliv na spisovný jazyk?“ přešel ředi-
tel od okna ke stolu a podíval se do papírových desek.
Filip si všiml, že kulhá na levou nohu, a při každém jeho kro-
ku se ozvalo tiché klapnutí, jako by měl jedno botu podkovanou.
Do tváře mu zatím neviděli, vysoká nahrbená postava i vedle psa-
cího stolu zůstávala v přítmí.
„Můžu se zeptat, co všechno o naší rodině ještě víte?“ vyjel
tatínek víc zostra, než asi sám zamýšlel.
„Vyplňovali jste dotazník, nevzpomínáte si?“ sotva znatelně
se usmál ředitel a posadil se. „Matka zdravotní sestra, zaměstnána
v OÚNZ, otec vědecký pracovník, pracoviště, obor výzkumu –
to všechno tady máme!“
„No jistě, promiňte,“ zamumlal tatínek. „Myslel jsem, že se
budeme bavit spíš o Filipovi.“
„U našich žáků se na prvním místě zajímáme o rodinné záze-
mí a o předpoklady ke studiu,“ konstatoval suše ředitel. „Osobní
data si dokážeme přečíst.“
„Můžu se zeptat, kdo bude jeho třídní učitelkou?“ pokusil se
tatínek změnit téma.
„Kolega Ordovik. U nás totiž na rozdíl od jiných základních
škol nemáme učitelky – jen učitele.“
Tatínek vypadal překvapeně.
„Myslím, že pedagogů je obecně velmi málo. Ne že bych si
nevážil kolegyň na jiných školách,“ pokračoval ředitel, „ale nám
se zkrátka podařilo vybudovat pedagogický sbor výlučně z mužů.
Možná je jejich přístup, řekněme… přímočařejší a tvrdší, než bývá
zvykem, ale výsledky, kterých při výuce dosahujeme, jej více než
opravňují.“
Podíval se zkoumavě na tatínka a dodal: „Máte snad něco proti
tomu? Nezdá se mi, že byste zrovna vy a vaše paní měli silný dů-
vod dávat přednost modelu feminizovaného školství.“
„Takhle jsme o tom nepřemýšleli,“ řekl váhavě tatínek.
Ředitel obešel stůl a zastavil se před Filipem.
„Těšíš se do první třídy?“ zeptal se ho. „Možná teď budeš mít
o něco méně času na hraní, zato se ale naučíš číst a psát.“
„Číst umím,“ prohlásil Fíla zarputile. „Pohádky v Srdíčkách jsem
už přečetl skoro všechny.“

37
 „To byl takový protektorátní dětský časopis,“ upřesňoval ho-
nem tatínek. „Zdědil ho po mně. Našli jsme ho u našich na půdě
a Fíla si z něho občas slabikuje.“
„To není ideální, ze začátku se bude ve třídě nudit,“ povzdechl
ředitel. „Ale pokud už začal, měli byste se víc věnovat výběru toho,
co čte. Ve výuce klademe důraz nejen na výběr vhodné literatury,
ale zároveň děti učíme, jak mají chápat, co přečtou.“
Tatínek se užuž nadechoval, ale ředitel ho znovu přerušil.
„Možná by vás zajímalo, co také máme ve školní knihovně,“
otočil se k rozměrné desce stolu a zprostřed stohu knih na levé stra-
ně s jistotou vytáhl tenkou knížku s odřenými černými deskami
a zažloutlým, nahrubo řezaným papírem.
Tatínek knihu otevřel a zalapal po dechu.
„Líbí?“ usmál se koutkem úst ředitel. „Faksimile rukopisu prv-
ního vydání Erbenovy Kytice z roku 1853. Všimněte si těch škrtů
v Polednici – netvořil úplně lehce.“
Tatínek listoval zažloutlými stránkami, oči dokořán.
„Promiňte, asi vás nudím,“ vzal mu ředitel knihu z rukou a po-
ložil ji zpátky na stůl. „Školní rok začíná v pondělí 2. září. Živou
abecedu a slabikář dostanou žáci hned první den. Svačina nebude
třeba, prvních pár dní bude vyučování jen do deseti, na konci týdne
do dvanácti hodin, než dostanou rozvrh. Asi by bylo dobré, kdyby
si vaše paní vzala na první školní týden alespoň částečně volno.“
Obrátil se k Filipovi a bez úsměvu řekl: „Budeme se na tebe
těšit, uvidíš, že se ti u nás bude líbit. Nějaké otázky?“ dodal věcně
a podíval se zpátky na tatínka.
„Proč vlastně se ulice a vaše škola jmenuje K Lomu? Na žádný
lom jsme cestou nenarazili,“ vyhrkl Fílův táta první, co mu slina
na jazyk přinesla.
„To se pozná jazykovědec,“ usmál se ředitel. „Místní název.
Škola stojí na skále. Lom byl z druhé strany, nad Vltavou. Už dáv-
no se v něm netěží. Na shledanou.“
Když za nimi zaklaply dveře, vytáhl ředitel ze zásuvky psacího
stolu doutník a nožem na dopisy mu seřízl špičku. Sedl si do odře-
ného koženého křesla a přitáhl k sobě starodávně vyhlížející kovovou
sošku draka stojícího na zadních nohou. Pohladil ho po šupinatém
hřbetě a z dračí tlamy vyšlehl oheň. Se zapáleným doutníkem zase
vstal a rukou se opřel o rám pootevřeného okna.

38
 „Jsou všichni stejní,“ zamumlal pro sebe. „Stačí jim ukázat, po
čem touží, a dřív nebo později budou na prodej.“

„Tak jaké to bylo?“ zajímala se maminka, když večer Filip ode-

šel do hajan.
„Zvláštní,“ přiznal tatínek. „Mluvil víc se mnou než s Fílou.
Připadal jsem si jako u výslechu. Ale je mi sympatické, že ta škola
není takový babinec jako jinde. Tak uvidíme. Víš, co mi přišlo div-
né?“ vzpomněl si najednou. „S ředitelem jsme se bavili dost dlouho,
ale na ulici bych ho nepoznal. Nedokážu ani popsat, jak vypadá –
jen jaký dojem na mě dělal. Jako by tam byl, ale současně nebyl.“
„Nevíš, proč Filip zahodil toho maňáska?“ sáhla mamka do ko-
še na odpadky a vytáhla odtud figurku doktora v bílém plášti, kte-
rou ráno dostali od kluků před školními vraty. „Vždyť se těm děc-
kám docela poved! Dám mu ho do pokoje, ať si s ním může hrát,
až se ráno vzbudí!“
Potichu otevřela dveře do ložnice a položila loutku na skříňku
vedle postele. Fíla se ze spaní neklidně zavrtěl a vzdychl. Najed-
nou se mu zdálo, jako když se na něj někdo dívá. Pozoruje ho oči-
ma pichlavýma jako trnky, stejně hladovýma, jako červeno-černý
čert z tvrdého papíru obalený pomačkaným staniolem, který stojí
u žižkovské babičky na kredenci.
Upřeně, tiše a vytrvale.