Vampýrská

akademie
Richelle Mead
Copyright © 2007 by Richelle Mead
Translation © Katrin Mekki 2009, 2022
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha 2022

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována
nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými
nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních
systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #booklab v Praze roku 2022

Z anglického originálu Vampire Academy přeložila Katrin Mekki
Editor Jan Pavel
Obálka Adéla Miklíková
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

ISBN 978-80-276-0561-3
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 1
Její strach jsem cítila dřív, než jsem ji uslyšela křičet.
Pulzovala ve mně její noční můra, která mě vykolejila z mého
vlastního snu o jakémsi pěkném klukovi, jenž mě na pláži natí-
ral opalovacím mlékem. Obrazy – její, ne moje – mi vířily v my-
sli: oheň a krev, pach kouře, prohnuté plechy auta. Ty obrazy
byly všude kolem, úplně mě dusily až do té doby, než jsem si
racionálně uvědomila, že tohle není můj sen.
Probudila jsem se s prameny dlouhých tmavých vlasů při-
lepenými na čele.
Lissa ležela ve své posteli, mlátila sebou a křičela. Vyskoči-
la jsem z postele a rychle přešla těch pár stop, které nás dělily.
„Liss,“ oslovila jsem ji a zatřásla jí. „Liss, probuď se.“
Její křik ustal a nahradilo ho tiché fňukání. „Andre,“ zasté-
nala. „Ach, bože.“
Pomohla jsem jí posadit se. „Liss, už je po všem. Probuď se.“
Po chvilce zamrkala, otevřela oči a v matném přísvitu jsem
na ní viděla, že začíná přicházet k sobě. Její zběsilý dech se zpo-
maloval. Naklonila se ke mně a opřela si mi hlavu o rameno.
Jednou rukou jsem ji objala a pohladila po vlasech.
„Je to v pořádku,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Všechno je
v pořádku.“
„Měla jsem ten sen.“
„Jo, já vím.“

A 7 B
 Seděly jsme tam takhle ještě několik minut a nic dalšího už
jsme neřekly. Jakmile jsem vycítila, že se zklidnila, natáhla jsem se
k nočnímu stolku mezi našimi lůžky a rozsvítila lampičku. Vydá-
vala jen tlumené světlo, ale ani jedna z nás nepotřebovala pořádně
vidět. Kocoura Oscara, který patřil našemu spolubydlícímu, zřej-
mě světlo přilákalo, a tak vyskočil na parapet otevřeného okna.
Zeširoka se mi vyhnul – zvířata, ať už z jakéhokoli důvodu,
nemají ráda dhampýry. Vyskočil na postel, otíral se hlavou o Lis-
su a tiše přitom předl. S Moroji zvířata problém nemají, Lissu
všechna milovala. S úsměvem podrbala kocoura pod bradou
a bylo znát, že se uklidnila ještě víc.
„Kdy jsi naposled pila?“ zeptala jsem se a studovala její obli-
čej. Její světlá pleť byla ještě bledší než obvykle. Pod očima měla
tmavé kruhy a celkově působila hrozně křehce. Ve škole to bylo
tenhle týden hektické a já si nedokázala vybavit, kdy jsem jí na-
posledy dávala krev. „Bude to… víc než dva dny, že jo? Tři? Proč
jsi nic neřekla?“
Pokrčila rameny a vyhnula se očnímu kontaktu. „Mělas toho
moc. A já jsem nechtěla…“
„Sakra,“ ulevila jsem si a usadila se pohodlněji. Není divu,
že vypadá tak zesláble. Oscarovi byla moje blízkost nepříjem-
ná, a tak seskočil z postele a vrátil se na parapet, odkud mohl
vše pozorovat z bezpečné vzdálenosti. „Tak pojď, jdeme na to.“
„Rose…“ „No tak. Potom se budeš cítit líp.“
Naklonila jsem hlavu na stranu, odhrnula si vlasy a odhalila
krk. Všimla jsem si, že zaváhala, ale pohled na moje hrdlo a na
to, co nabízelo, byl zřejmě příliš lákavý. S hladovým výrazem
nepatrně pootevřela ústa a odhalila zuby, které obvykle před
lidmi skrývala. Ty tesáky podivně kontrastovaly s jejími rysy.
S tou svou hezkou tvářičkou a světlými blond vlasy vypadala
spíš jako anděl než jako upírka.

A 8 B
 Jak se její zuby blížily k mé odhalené kůži, srdce se mi roz-
bušilo směsí strachu a radostného očekávání. Ten pocit jsem ne-
snášela, ale nedokázala jsem si pomoct. Byla to slabost, jíž jsem
se nemohla zbavit.
Tvrdě mi zabořila zuby do krku, až jsem z toho krátkého zá-
blesku bolesti vykřikla. Pak se bolest zmírnila a nahradila ji nád-
herná zlatavá radost, která se mi šířila celým tělem. Bylo to lep-
ší, než když jsem dřív byla opilá nebo zdrogovaná. Lepší než
sex – nebo aspoň podle mých představ, jelikož jsem se ještě ni-
kdy s nikým nemilovala. Byla to čistá, vytříbená rozkoš, která
jako by mě objímala a slibovala, že všechno na světě bude skvě-
lé. Tak to šlo pořád dál. Chemikálie obsažené v jejích slinách mi
vyplavily do krve endorfiny a já ztratila pojem o světě, ztratila
jsem pojem sama o sobě.
Potom to bohužel skončilo. Celé to netrvalo déle než minutu.
Odtáhla se, otřela si rukou rty a pozorovala mě. „Jsi v pohodě?“
„Já… jo.“ Lehla jsem si na postel a hlava se mi točila z té ztrá-
ty krve. „Jen se z toho potřebuju vyspat. Jsem v pohodě.“
Se zájmem mě sledovala svýma světlýma, nefritově zelený-
ma očima. Vstala. „Dojdu ti pro něco k jídlu.“
Neohrabaně jsem se nadechla k protestu, ale než jsem stači-
la dát dohromady větu, Lissa už byla pryč. Opojný stav z její-
ho kousnutí slábl už od chvíle, kdy se ode mě odtrhla, ale něco
z toho mi stále zůstávalo v žilách a já se přistihla, že se připito-
měle usmívám. Otočila jsem hlavu a zaznamenala, že Oscar po-
řád ještě sedí na okně.
„Netušíš, o co přicházíš,“ oznámila jsem mu.
Jeho pozornost ale přitahovalo něco venku. Přikrčil se, na-
ježil černou srst a začal mávat ocasem.
Můj úsměv se vytratil a já se přinutila posadit se. Točil se
se mnou celý svět, a tak jsem čekala, až to přejde, abych mohla

A 9 B
vstát. Když se mi podařilo zvednout, znovu se mi zatočila hla-
va a tentokrát to vypadalo, že to jen tak nepřejde. Přesto jsem
se cítila natolik v pohodě, že jsem došla k oknu a spolu s Osca-
rem vykoukla ven. Varovně na mě pohlédl, trochu uhnul a pak
se znovu zahleděl ven na to, co přitáhlo jeho pozornost.
Když jsem se vyklonila z okna, teplý vánek – nesmyslně tep-
lý na podzim v Portlandu – si pohrával s mými vlasy. Ulice byla
temná a relativně klidná. Byly tři hodiny ráno, což byla snad je-
diná doba, kdy kampus utichal. Dům, v němž jsme měly už osm
měsíců pronajatý pokoj, stál v ulici se starými, k sobě se příliš
nehodícími domy. Na druhé straně ulice blikalo pouliční osvět-
lení, které vypadalo, že snad každou chvíli shoří. Ale stále ještě
vydávalo tolik světla, abych dokázala rozeznat tvary aut a bu-
dov. Na naší zahradě jsem viděla siluety stromů a keřů.
A muže, který mě pozoroval.
Leknutím jsem odskočila od okna. Stál u stromu na zahradě,
asi ve vzdálenosti deseti metrů, takže mohl dobře vidět do okna.
Byl dost blízko na to, abych po něm mohla něco hodit. A urči-
tě byl dost blízko, aby viděl, co jsme tu s Lissou právě dělaly.
Byl tak dobře ukrytý ve stínu, že jsem mu neviděla do obli-
čeje, ačkoli můj zrak je vynikající. Byl vysoký. Opravdu vysoký.
Chvilku tam postával a pak ustoupil a zmizel ve stínu stromů
na vzdáleném konci zahrady. Byla jsem si jistá, že jsem zahlédla
ještě další postavu, která se k tomu muži připojila krátce před
tím, než je oba pohltila tma.
Ať už ty postavy byly kýmkoli, Oscarovi se nelíbily. Když
nepočítám sebe, obvykle má většinu lidí rád a rozzuří se jedi-
ně, když hrozí nějaké nebezpečí. Ten chlap venku neudělal nic,
čím by Oscara ohrožoval, kocour přesto něco vycítil, něco, co
ho zneklidnilo.
Zřejmě něco podobného tomu, co cítil ze mě.

A 10 B
 Zachvátil mě ledový strach a skoro – i když ne úplně – ode-
hnal tu sladkou rozkoš z Lissina kousnutí. Vycouvala jsem od
okna a rychle si natáhla džíny, přičemž jsem málem upadla. Jak-
mile se mi je podařilo obléknout, popadla jsem svůj i Lissin ka-
bát a naše kabelky. Na nohy jsem si nazula první boty, co jsem
uviděla, a zamířila jsem ke dveřím.
Dole jsem našla Lissu v naší stísněné kuchyni, kde se pře-
hrabovala v lednici. Jeden z našich spolubydlících, Jeremy, se-
děl u stolu, rukou si podpíral čelo a smutně zíral do učebnice
matematiky. Lissu udivilo, když mě tam spatřila.
„Neměla bys vstávat.“
„Musíme jít. Hned.“
Vykulila oči a o chviličku později pochopila. „Takže… oprav-
du? Víš to jistě?“
Přikývla jsem. Nedokázala jsem vysvětlit, proč to vím jistě.
Prostě jsem to věděla.
Jeremy se zvědavě díval z jedné na druhou. „Co se děje?“
Vtom mě něco napadlo. „Liss, vezmi jeho klíčky od auta.“
Pořád těkal pohledem mezi námi. „Co to…“
Lissa neochvějně zamířila k němu. Díky našemu psychic-
kému poutu jsem cítila její strach, jenže v tom bylo ještě něco:
její naprostá víra v to, že se o všechno postarám a obě bude-
me v bezpečí. Jako vždy jsem jen doufala, že si takovou důvě-
ru zasloužím.
Široce se usmála a podívala se mu přímo do očí. Jeremy na
ni chvilku jen zíral a tvářil se zmateně, ale pak jsem spatřila,
jak se podrobuje.
„Potřebujeme si půjčit tvoje auto,“ oznámila mu sladkým
hlasem. „Kde máš klíčky?“
Usmál se a zachvěl. Já jsem vůči takovému psychickému
nátlaku odolná, přesto cítím jeho účinky, i když jsou rozkazy

A 11 B
zaměřeny na někoho jiného. Navíc mě celý život učili, že vyu-
žívat někoho je špatné. Jeremy sáhl do kapsy a podával jí klíče
na velkém červeném řetízku.
„Děkuju,“ řekla Lissa. „A kde parkuješ?“
„Na ulici,“ pronesl jako ze snu. „Na rohu. U Brownů.“ Čty-
ři bloky odtud.
„Děkuju,“ zopakovala znova a odstoupila od něj. „Jakmile
odtud odejdeme, chci, aby ses dál učil. Zapomeň, žes nás dnes-
ka v noci vůbec viděl.“
Ochotně přikývl. Získala jsem z toho dojem, že by klidně
skočil z útesu, kdyby ho o to požádala. Všichni lidé jsou vníma-
ví k psychickému nátlaku, ale Jeremy se zdál slabší než většina
ostatních. Zrovna teď se to ale výborně hodilo.
„Tak pojď,“ řekla jsem jí. „Musíme vyrazit.“
Vyšly jsme ven a zamířily k rohu, o kterém se zmínil Jeremy.
Pořád ještě se mi točila hlava z toho kousnutí a dost jsem klopý-
tala, neschopná pohybovat se tak rychle, jak bych chtěla. Lissa
mě musela několikrát zachytit, abych neupadla. A při každém
doteku jsem z její mysli cítila úzkost. Snažila jsem se to nevní-
mat; měla jsem co dělat s vlastními obavami.
„Rose… co budeme dělat, jestli nás chytnou?“ zašeptala.
„Nechytnou,“ rozohnila jsem se. „To jim nedovolím.“
„Ale když nás našli…“ „Našli nás už dřív. A tenkrát nás ta-
ky nechytili. Jenom dojedeme na nádraží a sedneme na vlak do
L. A. Ztratí stopu.“
Znělo to tak jednoduše. Až na to, že na neustálém útěku před
lidmi, s nimiž jsme vyrůstaly, nebylo jednoduchého vůbec nic.
Takhle jsme to dělaly už dva roky, schovávaly jsme se, kde jsme
jen mohly, a jenom se snažily dodělat školu. Náš poslední rok
právě začínal a bydlení ve středoškolském kampusu se zdálo
bezpečné. Měly jsme tak blízko ke svobodě.

A 12 B
 Nic víc už neřekla a já jenom cítila, jakou důvěru ve mne vklá-
dá. Takhle to mezi námi bylo vždycky. To já se vždycky vrhala
do akce, to já vždycky dávala věci do pohybu – občas, pravda,
trochu nezodpovědně. Ona zas byla z nás dvou ta rozumnější,
všechno pečlivě promýšlela, než začala jednat. V tuto chvíli ale
nebyl čas na přemýšlení, nebyl prostor na zaváhání.
Lissa a já jsme spolu kamarádily už od školky, kde nás uči-
telka posadila vedle sebe. Nutit pětileté děti hláskovat naše jmé-
na Vasilisa Dragomirová a Rosemarie Hathawayová bylo více než
kruté a my – nebo spíš já – jsme reagovaly dost nevhodně. Ho-
dila jsem po učitelce knihou a oznámila jí, že je fašistická čub-
ka. Nevěděla jsem, co ta slova znamenají, zato jsem ale věděla,
jak zasáhnout pohyblivý terč.
Od té doby jsme byly s Lissou nerozlučné kamarádky.
„Slyšelas to?“ zeptala se najednou.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem zaslechla to, co ona svými zos-
třenými smysly zaznamenala mnohem dřív. Kroky, rychlé kro-
ky. Zamračila jsem se. Měly jsme před sebou ještě dva bloky.
„Budeme muset běžet,“ řekla jsem a chytila se jejího před-
loktí.
„Ale ty nemůžeš…“ „Utíkej.“
Jen silou vůle jsem dokázala neomdlít na chodníku. Mému
tělu se po té ztrátě krve moc běhat nechtělo, a navíc jsem taky
pořád pociťovala účinky jejích slin. Nicméně jsem poručila
svým svalům, aby neprotestovaly, pověsila jsem se na Lissu
a běžely jsme. Normálně bych ji bez většího úsilí předběhla –
obzvlášť teď, když byla bosá –, ale dnes v noci byla mou oporou.
Neodbytné kroky za námi nabývaly na hlasitosti, blížily se.
Před očima mi tančily černé hvězdičky. V dálce před námi už
jsem dokázala rozeznat Jeremyho zelenou Hondu. Ach bože,
jenom jestli to stihneme…

A 13 B
 Asi tři metry před autem nám přímo do cesty vstoupil člo-
věk. Zarazily jsme se a já táhla Lissu dozadu za ruku. Byl to on,
ten chlápek, kterého jsem viděla přes ulici, jak mě pozoroval.
Byl starší než my, tak pětadvacet, jeho výšku bych odhadla tak
na dva metry, nanejvýš o pár centimetrů míň. Za jiných okol-
ností – řekněme kdyby nevyprovokoval náš zoufalý útěk – bych
řekla, že je celkem přitažlivý. Hnědé vlasy po ramena měl staže-
né do culíku. Tmavé hnědé oči. Dlouhý hnědý kabát.
Jeho přitažlivost teď ale byla vedlejší. Byl jenom překážkou,
která mně a Lisse bránila dostat se k autu a vypadnout. Kroky
za námi zpomalily a já věděla, že naši pronásledovatelé nás do-
hnali. Koutkem oka jsem postřehla další pohyby, blížili se k nám
další lidé. Bože. Poslali na nás snad tucet strážců, aby nás pro-
následovali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani sama královna ne-
cestuje s tak početným doprovodem.
Zpanikařila jsem a nedokázala jsem jednat tak úplně rozum-
ně, poslechla jsem svůj instinkt. Přitiskla jsem se k Lisse a scho-
vávala ji za sebou, co nejdál z dosahu chlapa, který byl zřejmě
jejich vůdcem.
„Nech ji na pokoji,“ zavrčela jsem. „Ani se jí nedotkneš.“
Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic, nicméně natáhl
ruce před sebe, což mělo být zřejmě uklidňující gesto. Jako bych
byla nějaké divoké zvíře, které chce zklidnit.
„Nechci vám…“
Udělal krok vpřed. Ocitl se až moc blízko.
Napadla jsem ho, vrhla se na něj v obranném manévru, jaký
jsem za poslední dva roky nepoužila. Rozhodně ne od té doby,
co jsme byly s Lissou na útěku. Bylo to hloupé – jen instinktiv-
ní reakce na strach. A bylo to beznadějné. Byl to zkušený stráž-
ce, žádný novic, který ještě nedokončil výcvik. Taky nebyl sla-
bý a nehrozilo, že by vycouval.

A 14 B
 A páni, jak ten byl rychlý! Už jsem zapomněla, jak rychlí
strážci mohou být, jak se umí pohybovat a útočit jako kobry.
Skopl mě ze sebe, jako by odháněl otravnou mouchu. Odstrčil
mě tak prudce, že jsem odletěla. Nemyslím, že chtěl udeřit tak
tvrdě – nejspíš mě jen chtěl udržet v bezpečné vzdálenosti –,
jenže já jsem se pořád pohybovala dost nemotorně. Nedokázala
jsem se udržet na nohou, začala jsem padat na chodník, nejdřív
bokem. To bude bolet. Hodně.
Až na to, že to nebolelo.
Stejně rychle, jako mě odrazil, se natáhl a chytil mě za paži,
abych neupadla. Když jsem nabyla rovnováhy, všimla jsem si,
jak na mě ten chlápek zírá. Přesněji řečeno zíral na můj krk. Po-
řád ještě jsem byla trochu dezorientovaná, tak mi to hned nedo-
šlo. Pak jsem pomalu zvedla volnou ruku a lehce se dotkla ze
strany svého krku, zranění, které mi před chvílí způsobila Lissa.
Když jsem pak prsty odtáhla, měla jsem na nich tmavou lepi-
vou krev. Zahanbeně jsem pohodila hlavou, až mi vlasy spadly
do obličeje. Mám husté a dlouhé vlasy, takže mi úplně schovají
krk. Přesně z toho důvodu si je nechávám růst.
Tmavé oči toho chlapa spočívaly na mém, teď už zahaleném
kousanci ještě o chviličku déle. Se vzdorným pohledem jsem se
vykroutila z jeho sevření. Pustil mě, přestože jsem věděla, že by
mě klidně dokázal držet celou noc, kdyby chtěl. Bojovala jsem se
slabostí a nevolností, když jsem zacouvala zase k Lisse a v du-
chu se připravovala na další útok. Náhle mě chytila za ruku.
„Rose,“ zašeptala. „Nedělej to.“
Její slova na mě zprvu neměla žádný účinek, ale pak se mi
postupně začaly v mysli usazovat uklidňující myšlenky, které
přicházely skrz naše pouto. Nebyl to přímo nátlak – to by na
mě nikdy nepoužila –, ale bylo to účinné. Jelikož byli v tak po-
četné přesile a naše situace byla dost beznadějná, nic jiného se

A 15 B
stejně dělat nedalo. Dokonce i já jsem si uvědomovala, že bo-
jovat s nimi by byl nesmysl. Napětí v mém těle povolilo a já se
poraženecky shrbila.
Ten muž vycítil moji rezignaci a vykročil k nám, s pohledem
upřeným na Lissu. Tvářil se klidně. Vysekl jí poklonu a bůhví-
jak to dokázal s grácií, což mě vzhledem k jeho výš-
ce dost překvapilo. „Jsem Dimitrij Belikov,“
představil se. Slyšela jsem slabý ruský
přízvuk. „Přišel jsem vás odvézt
zpět na Akademii sva-
tého Vladimíra,
princezno.“
 2
Nicméně jsem musela uznat, že Dimitrij Jakžesejmenu-
je je dost chytrý. Poté, co nás odvezli na letiště a posadili do sou-
kromého letadla patřícího Akademii, stačil mu jediný pohled
na nás dvě, jak si šeptáme, a hned poručil, aby nás rozesadili.
„Nenechte je, aby spolu mluvily,“ upozornil strážce, který
mě eskortoval do zadní části letadla. „Stačí, aby byly pět minut
pohromadě, a hned budou mít plán na útěk.“
Střelila jsem po něm zpupným pohledem a proběhla uličkou
v letadle. Měl pravdu, že jsme skutečně plánovaly útěk.
Jenže zatím to pro hrdiny nebo spíše pro hrdinky nevypa-
dalo dobře. Jakmile jsme se vznesli do vzduchu, naše šance
na únik ještě poklesly. I kdyby se stal zázrak a my se zbavily
všech deseti strážců, stejně bychom měly tak trochu problém
dostat se z letadla. Napadlo mě, zda by někde na palubě ne-
mohly být padáky, jenže s těmi bychom stejně neuměly zachá-
zet. A vzhledem k tomu, že nejspíš přistaneme někde ve Skalis-
tých horách, byla šance na přežití seskoku dost mizivá.
Ne, z tohohle letadla se nemůžeme dostat dřív, než přista-
ne někde v lesích v Montaně. Do té doby budu muset něco vy-
myslet, něco, jak si poradit s mágy z Akademie a desetinásob-
kem strážců. Jasně. Žádný problém.
Ačkoli Lissa seděla s tím Rusem v přední části letadla, cíti-
la jsem její strach, tepal mi v hlavě jako kladivo. Bála jsem se
o ni, což jen zvyšovalo můj vztek. Nemůžou ji tam přece odvézt

A 17 B
zpátky, ne na to místo. Uvažovala jsem, jestli by Dimitrij zavá-
hal, kdyby cítil to, co jsem cítila já, a kdyby věděl, co vím já.
Pravděpodobně ne. Bylo by mu to jedno.
Lissiny emoce na chvilku zesílily natolik, že jsem z toho zís-
kala matoucí pocit, jako bych seděla na jejím sedadle, a do-
konce byla v její kůži. Občas se to stávalo, úplně bez varování,
prostě mě zatáhla přímo do své hlavy. Vedle mě seděl vysoký
Dimitrij a rukou – její rukou – jsem svírala láhev vody. Sehnul
se, aby něco sebral, čímž odhalil šest maličkých symbolů, kte-
ré měl vytetované zezadu na krku: molnijské značky. Vypadaly
jako dva blesky překřížené do tvaru písmene X. Jeden za kaž-
dého Strigoje, kterého zabil. Nad nimi měl zvlněnou čáru, kte-
rá trochu připomínala hada. To bylo označení strážců. Znak
jejich slibu.
Zamrkala jsem a s trochou úsilí se mi podařilo dostat se zpět
do své hlavy. Zašklebila jsem se. Nesnášela jsem, když se mi to-
hle stávalo. Cítit Lissiny pocity byla jedna věc, ale vklouznout
do ní, to bylo něco, čím jsme obě opovrhovaly. Ona v tom spat-
řovala útok na svoje soukromí, takže jsem jí obvykle neříkala,
že k tomu došlo. Stejně to ani jedna z nás nedokázala ovládat.
Byl to jen další účinek našeho psychického pouta, jemuž ani
jedna z nás pořádně nerozuměla. Existují legendy o psychic-
kém propojení mezi strážci a jejich Moroji, ale žádný z příběhů
se nikdy nezmiňoval o ničem takovém. Zvládaly jsme to, jak
jen jsme mohly.
Ke konci letu se Dimitrij zvedl, přišel ke mně a usadil se
na místě, na němž předtím seděl jiný strážce. Schválně jsem se
odvrátila a nepřítomně zírala z okna.
Chvíli bylo ticho. Nakonec promluvil. „Opravdu jsi nás
všechny chtěla napadnout?“
Neodpověděla jsem.

A 18 B
 „Něco takového… takhle ji chránit… to bylo velice stateč-
né.“ Odmlčel se. „Hloupé, ale přesto statečné. Proč ses o to vů-
bec pokoušela?“
Pohlédla jsem na něj a odhrnula si vlasy z obličeje. „Protože
jsem její strážce.“ Znovu jsem se otočila k oknu.
Po chvíli mlčení se zvedl a vrátil se do přední části letadla.
Po přistání jsme s Lissou neměly jinou možnost než se nechat
od našich únosců naložit do auta a odvézt k Akademii. Auto za-
stavilo u brány, kde náš řidič promluvil s ochrankou, která ově-
řila, že nejsme Strigojové, kteří by tu začali se svým vražedným
běsněním. Asi po minutě nás nechali projet až nahoru k samot-
né Akademii. Slunce právě zapadalo – začátek dne pro vampý-
ry – a celý kampus se utápěl ve stínech.
Nejspíš to tu vypadalo pořád stejně, rozlehle a goticky. Mo-
rojové lpěli na svých tradicích, nic se tu nezměnilo. Tahle škola
sice nebyla tak stará jako ty v Evropě, ale byla postavena ve stej-
ném stylu. Propracované budovy se tyčily do výše a téměř při-
pomínaly kostely s vysokými věžičkami a kameny s rytinami.
Tepané železné brány tu a tam uzavíraly malé zahrady a vcho-
dy. Teprve po bydlení ve středoškolském kampusu jsem doká-
zala pořádně ocenit, jak moc toto místo připomíná spíš univer-
zitu než typickou střední školu.
Nacházeli jsme se v kampusu druhého stupně, který byl dále
rozdělen na nižší a vyšší školy. Každá byla postavena kolem vel-
kého otevřeného čtvercového nádvoří s kamennými cestičkami
a ohromnými, několik staletí starými stromy. Mířili jsme k ná-
dvoří vyšší školy, kde na jedné straně stály budovy Akademie,
zatímco na druhé se nacházela kolej pro dhampýry a tělocvična.
Kolej pro Moroje stála na druhém konci a naproti ní administ-
rativní budovy, které sloužily i nižší škole. Mladší studenti by-
dleli v kampusu pro nižší stupeň, který se nacházel západněji.

A 19 B
 Kolem všech kampusů byl prostor, prostor a ještě víc prosto-
ru. Koneckonců jsme byli v Montaně, na míle daleko od nějaké-
ho opravdového města. Vzduch byl chladný a voněl borovice-
mi a vlhkým tlejícím listím. Celou Akademii lemovaly vzrostlé
lesy a za denního světla jste mohli vidět v dálce hory.
Když jsme vešli do hlavní části vyšší školy, utekla jsem své-
mu strážci a popoběhla k Dimitrijovi.
„Hej, soudruhu.“
Kráčel dál, ani se na mě nepodíval. „Teď už chceš mluvit?“
„Vedete nás za Kirovou?“
„Za paní ředitelkou Kirovou,“ opravil mě. Lissa, která kráče-
la po jeho druhém boku, po mně jen střelila pohledem, který
vyjadřoval jediné: Nezačínej s ničím.
„Ředitelka. To je fuk. Beztak bere spravedlnost do svejch ru-
kou, je stará a trochu…“
Moje promluva utichla, jelikož nás strážci vedli několika
dveřmi, přímo k jídelně. Povzdechla jsem. Cožpak jsou tihle lidé
tak krutí? Existuje nejmíň dvanáct cest, kudy se dostat do kan-
celáře ředitelky Kirové, a oni nás vedou přímo přes místa, kde
se schází tolik lidí.
A zrovna byl čas jídla.
Strážci novicové – dhampýři jako já – a Morojové seděli po-
hromadě, jedli a bavili se, oči jim zářily nad nejnovějšími drby,
které se šířily Akademií. Jakmile jsme vstoupili do místnosti,
veškerá konverzace náhle utichla, jako by někdo otočil vypí-
načem. Upřely se na nás stovky očí.
Zaregistrovala jsem několik svých bývalých spolužáků. Líně
jsem se na ně usmála a snažila se z nich vycítit, jestli se něco
změnilo. Nic. Nezdálo se. Camille Contová pořád vypadala
jako upjatá, dokonale upravená mrcha, jakou jsem pamatova-
la. Sama sebe ustanovila vůdkyní party královských Morojů na

A 20 B
Akademii. Vedle jsem zahlédla Lissinu trapnou skorosestřenici
Natalii, která nás pozorovala rozšířenýma očima, stejně nevin-
nýma a naivníma jako dřív.
A na druhém konci jídelny… no, to bylo zajímavé. Aaron.
Chudáček Aaron, kterému bezpochyby zlomilo srdce, že Lis-
sa odešla. Pořád vypadal stejně roztomile jako vždycky – teď
možná ještě víc – s těma svýma zlatavýma očima, které tak vý-
tečně doplňovaly Lissiny oči. Sledoval každý její pohyb. Ano.
Rozhodně se z toho ještě nedostal. Bylo to smutné, opravdu,
protože Lissa do něj nikdy takhle blázen nebyla. Myslím, že
s ním chodila jen proto, že se to od ní tak nějak očekávalo.
Nejzajímavější mi na tom ale připadalo, že Aaron si zjevně
našel způsob, jak přežít bez Lissy. Vedle něj seděla morojská
holka, která ho držela za ruku a vypadala tak na jedenáct let.
Ale musela být starší, ledaže by se z Aarona během naší nepří-
tomnosti stal pedofil. Se svými naducanými tvářičkami a blon-
ďatými lokýnkami vypadala jako porcelánová panenka. Strašně
naštvaná a zlá porcelánová panenka. Sevřela jeho ruku pevněji
a střelila po Lisse tak nenávistným a plamenným pohledem, že
mě to zasáhlo. Co se tady sakra děje? Nikdy dřív jsem ji tu ne-
viděla. Tipovala bych ji nejspíš na normální žárlivou přítelky-
ni. Taky by mě vytočilo, kdyby můj kluk takhle zíral na jinou.
Náš ostudný průvod milosrdně skončil, ale bylo nám jas-
né, že ani v kanceláři ředitelky Kirové nás nečeká nic dobrého.
Ta stará bába vypadala přesně stejně, jak jsem si ji pamatovala,
měla ostrý nos a šedé vlasy. Byla vysoká a hubená jako větši-
na Morojek a vždycky mi tak trochu připomínala supa. Znala
jsem ji dobře, jelikož jsem v její kanceláři trávila spoustu času.
Většina našeho doprovodu nás opustila, jakmile nás tam s Li-
ssou usadili. Už jsem se aspoň tolik necítila jako vězeň. Zůsta-
la jen Alberta, která je kapitánkou školních strážců, a Dimitrij.

A 21 B
Zaujali pozice u zdi a tvářili se klidně a výhrůžně, jak vyžado-
vala jejich práce.
Kirová na nás upřela rozzuřený pohled a otevřela pusu, aby
bezpochyby začala hlavní zasedání mrch. Zarazil ji ale hlubo-
ký jemný hlas.
„Vasiliso.“
S údivem jsem zjistila, že je s námi v místnosti ještě někdo.
Vůbec jsem si ho nevšimla. To bylo neopatrné na strážce, i když
jen na novice.
Viktor Daškov se s nemalým úsilím zvedl z křesla v rohu.
Princ Viktor Daškov. Lissa se k němu okamžitě rozběhla a ob-
jala jeho křehké tělo.
„Strejdo,“ zašeptala. Znělo to, jako by jí do očí vhrkly slzy
a měla sevřené hrdlo.
S nepatrným úsměvem ji lehce poplácal po zádech. „Ne-
máš tušení, jak rád tě zase vidím v bezpečí, Vasiliso.“ Pohlédl
na mě. „A tebe taky, Rose.“
Kývla jsem na pozdrav a snažila se nedat najevo, jak mě
pohled na něj děsí. Když jsme odtud tehdy utíkaly, byl ne-
mocný, ale tohle – tohle bylo úděsné. Byl otcem Natalie a bylo
mu něco kolem čtyřiceti, ale teď vypadal, že je dvakrát tak
starý. Byl bledý. Bílý. Třásly se mu ruce. Srdce mě bolelo, jen
jsem se na něj dívala. Svět je plný hnusných lidí a mně nepři-
padalo fér, že zrovna tenhle chlap onemocněl chorobou, která
ho zabije v poměrně mladém věku a zabrání mu, aby se stal
králem.
Přestože Viktor nebyl Lissiným opravdovým strýčkem – Mo-
rojové používají rodinná oslovení velmi volně, obzvlášť pak
v královských kruzích –, byl blízkým přítelem Lissiny rodiny
a poté, co její rodiče zemřeli, hodně jí pomáhal. Měla jsem ho
ráda; on byl prvním člověkem, kterého jsem tu ráda viděla.

A 22 B
 Kirová jim dopřála ještě chviličku a pak strnule usadila Lis-
su zase na židli.
Čas na přednášku.
Tahle byla dobrá – jedna z nejlepších, jaké kdy Kirová sved-
la, dokonce tím i něco sdělila. Uměla to. Přísahala bych, že prá-
vě z tohohle důvodu se uchýlila k práci ve školství, protože jsem
na ní nikdy neviděla jedinou známku toho, že by měla ráda děc-
ka. Její kecy se týkaly obvyklých témat: spolehlivosti, nezodpo-
vědného chování, sebestřednosti… Bléé. Okamžitě jsem byla
myšlenkami mimo a v duchu jsem zvažovala možnosti útěku
oknem její kanceláře.
Když se ale její slovní výlev zaměřil na mě, radši jsem toho
nechala.
„Vy, slečno Hathawayová, jste porušila ten nejposvátnější
slib našeho druhu: slib strážce, že bude chránit Moroje. To je
ohromná důvěra. Důvěra, kterou jste otřásla, když jste zcela
sobecky unesla princeznu. Strigojové by moc rádi skoncovali
s Dragomiry a vy jste jim k tomu málem dopomohla.“
„Rose mě neunesla.“ Lissa promluvila dřív, než jsem se
zmohla na slovo. Z jejího hlasu i výrazu vyzařoval klid, přes-
tože její pocity byly dost znepokojující. „Chtěla jsem odejít. Ne-
obviňujte z toho ji.“
Ředitelka Kirová na nás obě sykla a s rukama za zády pře-
cházela sem a tam po kanceláři.
„Slečno Dragomirová, klidně jste mohla celý plán útěku zor-
ganizovat vy, ale ona pořád byla zodpovědná za to, aby zajis-
tila, že ten plán neuskutečníte. Kdyby řádně plnila své povin-
nosti, měla to někomu oznámit a vás udržet v bezpečí.“
Pukala jsem vzteky.
„Já plnila své povinnosti!“ vykřikla jsem a vyskočila ze
židle. Dimitrij i Alberta sebou škubli, ale jelikož viděli, že se

A 23 B
nechystám nikoho praštit, nechali mě na pokoji. Zatím. „Já ji
udržela v bezpečí! Udržela jsem ji v bezpečí, když to nikdo
z vás…“ rozmáchle jsem ukázala po všech přítomných, „…
nedokázal. Odvedla jsem ji odtud, abych ji ochránila. Udělala
jsem, co jsem musela. To vy byste jistě neudělali.“
Přes pouto jsem cítila, jak se mi Lissa snaží posílat uklidňu-
jící vzkazy a naléhá na mě, abych se moc nevytočila. Snažila
jsem se, ale už bylo pozdě.
Kirová na mě zírala a obličej měla úplně bílý. „Slečno Hatha-
wayová, odpusťte mi, že nespatřuji žádnou logiku v tom, jak
ji mohlo ochránit, že opustila dobře střežené a magicky zabez-
pečené prostředí. Nebo je tu ještě něco, co jste nám neřekla?“
Skousla jsem si ret.
„Aha. Nu tedy dobrá. Podle mě jediným důvodem vašeho
útěku – krom toho, že to pro vás bylo něco nového – bylo to,
abyste se vyhnula následkům toho strašlivého destruktivního
činu, který se udál těsně před vaším zmizením.“
„Ne, to ne…“
„A pouze to činí mé rozhodnutí snadnějším. Princezna ja-
kožto Morojka musí už pro vlastní bezpečí pokračovat ve stu-
diu zde na Akademii. K vám ale žádné podobné závazky ne-
máme. Pošleme vás pryč hned, jakmile to bude možné.“
Moje drzost rázem vzala za své. „Já… cože?“
Lissa vedle mě vstala. „To nemůžete udělat! Ona je moje
strážkyně.“
„Nic takového není, zejména proto, že ona není vůbec žád-
nou strážkyní. Pořád ještě je novicka.“
„Ale moji rodiče…“
„Vím, co si přáli vaši rodiče, bůh dej klid jejich duším, ale
věci se změnily. Slečna Hathawayová je nahraditelná. Neza-
slouží si být strážkyní, a tudíž odejde.“

A 24 B
 Zírala jsem na ředitelku a vůbec jsem nemohla uvěřit tomu,
co jsem právě slyšela. „Kam mě chcete poslat? K mojí mámě
do Nepálu? Ví vůbec, že jsem odtud odešla? Nebo mě pošlete
k otci?“
Přimhouřila oči nad zatrpklostí, která zazněla z toho po-
sledního slova. Když jsem znovu promluvila, můj hlas byl tak
chladný, že jsem ho sotva poznávala.
„Nebo se mě pokusíte poslat pryč, abych dělala krvavou
děvku. Jen to zkuste, a než se setmí, budeme obě pryč.“
„Slečno Hathawayová,“ zasyčela, „vaše poznámky jsou ne-
místné.“
„Mají pouto,“ vložil se do napjaté situace Dimitrij svým hlu-
bokým hlasem se slyšitelným přízvukem. Všichni jsme se ob-
rátili k němu. Myslím, že Kirová úplně zapomněla, že je Dimi-
trij tady, ale já ne. Jeho přítomnost byla příliš silná na to, aby se
dala ignorovat. Pořád postával opřený o zeď a v tom svém ne-
možně dlouhém kabátu vypadal jako nějaký praštěný kovboj.
Díval se na mě, ne na Lissu, a jeho tmavé oči mě úplně propa-
lovaly. „Rose ví, co Vasilisa cítí. Že jo?“
Alespoň se mi dostalo jakéhosi zadostiučinění při pohledu
na Kirovou, která těkala očima mezi mnou a Dimitrijem, evi-
dentně vyvedená z míry. „Ne… to není možné. K něčemu ta-
kovému nedošlo už celá staletí.“
„Je to zjevné,“ prohlásil. „Pojal jsem to podezření, jakmile
jsem je začal pozorovat.“
Odvrátila jsem od něj zrak. Ani já, ani Lissa jsme nic neří-
kaly.
„To je dar,“ zamumlal Viktor z rohu. „Je to vzácná a nád-
herná věc.“
„Ti nejlepší strážci vždy měli tohle pouto,“ dodal Dimitrij.
„V příbězích.“

A 25 B
 Kirová se opět rozzuřila. „V příbězích, které jsou stovky let
staré,“ vyjekla. „Jistě mi tady nenavrhujete, že bychom ji měli
nechat na Akademii, po tom všem, co provedla?“
Pokrčil rameny. „Možná je vzteklá a nemá k nikomu úctu,
ale pokud má potenciál…“
„Jsem vzteklá a nemám úctu?“ přerušila jsem jej. „Kdo
k čertu vůbec jste? Najatá výpomoc?“
„Strážce Belikov je nyní princezniným strážcem,“ oznámila
Kirová. „Jejím schváleným strážcem.“
„Najala jste laciného cizince, aby chránil Lissu?“
To bylo ode mě pěkně zlé, že jsem tohle řekla – obzvláště pro-
to, že většina Morojů a jejich strážců má ruské nebo rumunské
předky –, ale ta poznámka se mi zdála v tu chvíli chytřejší, než
opravdu byla. Zrovna já bych tak měla co říkat. Sice jsem vyrůs-
tala ve Státech, ale oba moji rodiče se narodili v zahraničí. Moje
dhampýrská matka je Skotka – rusovláska se směšným přízvu-
kem – a o mém morojském otci mi bylo řečeno, že je Turek. Díky
téhle genetické kombinaci mám pleť barvy mandlí a ráda si my-
slím, že vypadám jako trochu exotická pouštní princezna s vel-
kýma tmavýma očima a s vlasy tak tmavě hnědými, že obvyk-
le působí spíš černě. Nevadilo by mi, kdybych zdědila zrzavé
vlasy, ale musíme brát to, co je nám dáno.
Kirová zoufale rozhodila rukama a otočila se k němu. „Vi-
díte? Nemá absolutně žádnou disciplínu! To nemůže vynahra-
dit ani sebelepší psychické pouto, ani velice syrový potenciál.
Strážce bez disciplíny je horší než vůbec žádný strážce.“
„No tak ji naučte disciplíně. Školní rok právě začal. Vezmě-
te ji zase zpátky a začněte ji trénovat.“
„Nemožné. Stejně by beznadějně zaostávala za svými spo-
lužáky.“
„Ne, nebudu,“ oponovala jsem jí. Nikdo mě neposlouchal.

A 26 B
 „Pak jí tedy dejte hodiny navíc,“ navrhl.
Pokračovali dál, zatímco my ostatní jsme tu jejich slovní pře-
střelku pozorovali jako pingpongový míček. Dimitrij zasadil
těžkou ránu mé hrdosti, když nás dostal, jenže teď to vypa-
dalo, že by mě mohl udržet tady s Lissou. Lepší zůstat v téhle
jámě pekelné než být bez Lissy. Skrz naše pouto jsem cítila její
záchvěv naděje.
,,A kdo ji bude doučovat?“ chtěla vědět Kirová. „Vy?“
Dimitrijovi zjevně došly argumenty. „No, to jsem zrovna
ne…“ Kirová si s uspokojením založila ruce. „Ano. To jsem si
myslela.“
Prohrával na celé čáře, zamračil se. Pohlédl na Lissu, pak
na mě a já uvažovala, co asi vidí. Dvě ubohé holky, které na něj
hledí velkýma škemrajícíma očima? Nebo dvě holky na útěku,
které se dostaly z dobře střežené střední školy a ještě k tomu
ukradly půlku Lissina dědictví?
„Ano,“ prohlásil nakonec. „Můžu Rose učit. Kromě normál-
ních hodin jí můžu dát hodiny navíc.“
„A potom co?“ opáčila Kirová vztekle. „Zůstane nepotres-
tána?“
„Najděte jiný způsob, jak ji potrestat,“ odvětil Dimitrij. „Stráž-
ců stále ubývá a nemůžeme si dovolit riskovat, že ztratíme dal-
šího. A zvláště pak dívku.“
Při jeho nevyřčených slovech jsem se zachvěla. Připomnělo
mi to moje dřívější prohlášení o krvavých děvkách. Jen málo
dhampýrek se stává strážkyněmi.
Viktor najednou promluvil ze svého kouta. „Přikláním se
k souhlasu se strážcem Belikovem. Poslat Rose pryč by byla ško-
da, mrhání talentem.“
Ředitelka Kirová civěla z okna. Venku bylo úplně černo.
Vzhledem k nočnímu rozvrhu na Akademii ráno a odpoledne byly

A 27 B
jen relativní termíny. Navíc všude byla tónovaná skla v oknech,
aby se dovnitř nedostalo příliš mnoho světla.
Když se ředitelka otočila zase k nám, Lissa jí pohlédla do očí.
„Prosím, paní ředitelko, dovolte Rose zůstat.“
Ach, Lisso, pomyslela jsem si. Buď opatrná. Použití nátlaku
na jiného Moroje je nebezpečné – a zejména před svědky. Lis-
sa ale použila nátlak jen v nepatrné míře. Zkrátka jsme využi-
ly každé dostupné pomoci. Naštěstí se nezdálo, že by si někdo
všiml, co se děje.
Dokonce ani nevím, jestli ten nátlak něco změnil. Nakonec
ale Kirová povzdechla.
„Pokud slečna Hathawayová zůstane, bude to takhle.“ Ob-
rátila se ke mně. „Budete dál studovat u svatého Vladimíra, ale
jen podmínečně. Jedinkrát něco pokazíte a poletíte. Budete na-
vštěvovat všechny hodiny a tréninky, které jsou předepsané pro
novice vašeho věku. V každé volné chvíli – před vyučováním
a po něm – budete taktéž trénovat se strážcem Belikovem. Jinak
jste vyloučena ze všech společenských aktivit mimo společné-
ho jídla. Budete se zdržovat na své koleji. Něco z toho nesplní-
te a pošlu vás… pryč.“
Trhaně jsem se zasmála. „Vyloučena ze všech společenských
aktivit? Snažíte se nás udržet od sebe?“ Kývla jsem hlavou smě-
rem k Lisse. „Bojíte se, že zase utečeme?“
„Dělám jen předběžná opatření. Jistě si vybavujete, že jste ni-
kdy nebyla řádně potrestána za ničení školního majetku. Máte
co dělat, abyste to napravila.“ Úzké rty semkla do rovné linky.
„Nabídla jsem vám nesmírně velkorysou dohodu. Doporučuji
vám, abyste ji neohrožovala svým postojem.“
Začala jsem namítat, že to ani v nejmenším není velkory-
sá dohoda, ale pak jsem zachytila Dimitrijův pohled. Těžko se
z něj dalo něco vyčíst. Možná se mi snažil sdělit, že ve mě věří.

A 28 B
Možná se mi snažil sdělit, že jsem idiot, když se dál hádám s Ki-
rovou. Nevím.
Sklopila jsem zrak a zírala na podlahu. Uvědomo-
vala jsem si, že je Lissa vedle mě a že mě
naším poutem povzbuzuje. Po delší
chvíli jsem vydechla a upřela
oči na ředitelku.
„Fajn. Přijí-
mám.“
 3
Poslat nás na vyučování ihned po tomto rozhovoru
mi připadalo mimořádně kruté, jenže přesně to Kirová uděla-
la. Lissu odvedli a já se za ní dívala, šťastná, že mi naše pouto
dovolí dál sledovat její emoce.
Nejprve mě vlastně poslali k jednomu poradci z vedení. Byl
to stařičký Moroj, kterého jsem si pamatovala už z dřívějška.
Tak docela jsem nemohla uvěřit, že je pořád tady. Byl tak úděs-
ně starý, že už by měl být v důchodu. Nebo mrtvý.
Návštěva trvala celých pět minut. O mém návratu neřekl
ani slovo, jen mi položil pár otázek o tom, jaké předměty jsem
studovala v Chicagu a v Portlandu. Porovnal to s mými starý-
mi záznamy a narychlo mi načmáral nový rozvrh. Mrzutě jsem
ho sebrala a zamířila na svou první hodinu.

1. hodina: Rozšířené bojové techniky strážců

2. hodina: Teorie a osobní ochrana bodyguardů 3
3. hodina: Posilování a kondiční cvičení
4. hodina: Pokročilé umění jazyků (novicové)
– Oběd –
5. hodina: Chování a fyziologie zvířat
6. hodina: Předkalkulace
7. hodina: Morojská kultura 4
8. hodina: Slovanské umění

A 30 B
 Uff! Úplně jsem zapomněla, jak je tady na Akademii vyučo-
vání dlouhé. Novicové a Morojové mají v první půli dne odděle-
né vyučovací hodiny, což znamená, že Lissu uvidím až po obědě
– pokud ovšem budeme mít nějaké odpolední hodiny společné.
Většinou se jednalo o standardní vyučování pro pokročilé, tak-
že se zdálo, že si dělám naděje oprávněně. Slovanské umění mi
hned padlo do oka jakožto předmět, na který se zřejmě nikdo
houfně nehlásí, a tak jsem doufala, že padne do oka i jí.
Dimitrij a Alberta mě odvedli na první hodinu do tělocvičny
strážců, aniž by věnovali pozornost mé existenci. Jak jsem tak
šla za nimi, všimla jsem si, že Alberta díky svému krátkému se-
střihu odhaluje vzadu na krku svůj znak složeného slibu a mol-
nijské znamení. Spousta strážkyň měla vlasy takhle nakrátko.
Mně to mohlo být jedno, protože jsem na krku zatím žádné te-
tování neměla, ale vlasy bych si tedy nikdy ostříhat nechtěla.
Ona i Dimitrij mlčeli, kráčeli dál, jako by byl normální den.
Jakmile jsme dorazili na místo, reakce mých spolužáků nám ale
napověděly, že tohle tedy žádný normální den není. Když jsme
vešli do tělocvičny, zrovna byli uprostřed cvičení a stejně jako
v jídelně se na mě upřely všechny oči. Nějak jsem se nemohla
rozhodnout, jestli si připadám jako rocková hvězda, nebo zrů-
da z cirkusu.
No tak dobře. Jestli tady mám nějaký čas zůstat, nebudu se
přece chovat, jako bych se jich všech bála. Lissa i já jsme si tady už
jednou vybudovaly respekt a teď bylo načase to každému připo-
menout. Prohlížela jsem si ty novice zírající na mě s ústy dokořán
a hledala mezi nimi někoho známého. Většina z nich byli kluci. Je-
den na mě čučel tak, že jsem měla co dělat, abych se nerozesmála.
„Hele, Masone, utři si ty sliny. Jestli si mě chceš představo-
vat nahou, dělej to ve svým volným čase.“

A 31 B
 Ozvalo se několikeré odfrknutí a zahihňání, což ukončilo
trapné ticho. Mason Ashford se vytrhl ze snění a obdaroval mě
pokřiveným úsměvem. Zrzavé vlasy mu trčely do všech světo-
vých stran a obličej měl posetý pihami. Byl docela hezký, i když
ne zrovna extra přitažlivý. Taky byl jedním z nejzábavnějších
kluků, co jsem znala. Dřív jsme spolu dost kamarádili.
„Nekomanduj mě, Hathawayová. Dneska to tu vedu.“
„Jo, vážně?“ opáčila jsem. „No v tom případě je to asi vhod-
ný čas na to, aby sis mě představoval nahou.“
„Vždycky je vhodný čas představovat si tě nahou,“ dodal ně-
kdo poblíž, což prolomilo napětí ještě víc. Eddie Castile. Dal-
ší můj kámoš.
Dimitrij jen zavrtěl hlavou a odkráčel, mumlaje rusky cosi,
co neznělo zrovna pochvalně. A já… já byla znovu jedním z no-
viců. S touhle bandou bylo lehčí vycházet, nebyli tolik zaměření
na svůj původ a na politické záležitosti jako morojští studenti.
Vyučování mě úplně pohltilo, najednou jsem se přistihla, jak
se chechtám spolu s těmi, na které jsem už málem zapomněla.
Každý chtěl vědět, kde jsme s Lissou byly; zjevně se z nás stala
legenda. Samozřejmě jsem jim nemohla říct, proč jsme odešly,
a tak jsem si ze všeho jen dělala srandu a vysvětlení typu „To
radši ani nechtěj vědět“ nakonec zabralo.
Šťastné znovushledání trvalo ještě pár minut, dokud nepři-
šel dospělý strážce, který dohlížel na náš výcvik. Ihned Masona
seřval za to, že zanedbává svoje povinnosti. Ten se nepřestával
zubit, ani když začal na každého štěkat rozkazy a vysvětlovat,
jakým cvičením začít. Bohužel jsem zjistila, že většinu těch cvi-
ků neznám.
„No tak, Hathawayová,“ povzbudil mě a chytil mě za ruku.
„Pojď mi dělat partnerku. Mrkneme se, cos celou tu dobu dělala.“
Odpověď dostal o hodinu později.

A 32 B
 „Tys necvičila, co?“
„Au,“ zaúpěla jsem, momentálně neschopná normálně pro-
mluvit.
Natáhl ruku a pomohl mi vstát ze žíněnky, na kterou mě
skopl – asi padesátkrát.
„Nenávidím tě,“ oznámila jsem mu a dál si třela natlučené
místo na stehně, na němž zítra jistě budu mít parádní modřinu.
„Kdybych se držel zpátky, nenáviděla bys mě ještě víc.“
„Jo, to je fakt,“ připustila jsem a odpotácela se spolu s ostat-
ními uklidit cvičební nářadí.
„Vlastně sis vedla dobře.“
„Cože? Akorát prdel mi zůstala.“
„No jasně, ale jsou to dva roky. Hele, pořád ještě chodíš. To
je úspěch.“ Posměšně se zakřenil.
„Už jsem ti řekla, že tě nenávidím?“
Obdařil mě dalším úsměvem, který ale rychle zvážněl. „Ne-
ber si to špatně… ale fakt nestojíš za nic, a ani náhodou na jaře
neuděláš zkoušku…“
„Budu chodit na doučování a trénovat,“ objasnila jsem mu.
Ne že by na tom záleželo. Měla jsem v plánu odtud s Lissou vy-
padnout dřív, než dojde na nějaké zkoušky. „Budu připravená.“
„Kdo tě bude doučovat?“
„Ten vysoký chlap. Dimitrij.“
Mason se zastavil a zadíval se na mě. „Tebe bude doučovat
Belikov?“
„Jo, no a?“
„Ten chlap je bůh.“
„Nepřeháněj.“
„Ne, myslím to vážně. On je tichý a moc se s nikým nebaví,
ale když bojuje… to je něco! Jestli si teď myslíš, že jsi zvalchova-
ná, budeš si myslet, že jsi mrtvá, až ten s tebou skončí.“

A 33 B
 Výborně. Další věc, co mi vylepší den.
Šťouchla jsem do něj a vydala se na druhou hodinu. Ta zahr-
novala základní dovednosti osobních strážců a byla nutná pro
všechny pokročilé. Vlastně to byla třetí hodina v sérii, která za-
hajovala školní rok. To znamenalo, že jsem si tímhle předmě-
tem taky prošla, ale doufala jsem, že když budu chránit Lissu
ve skutečném světě, dostanu se do toho líp.
Naším instruktorem byl Stan Alto, kterému jsme říkali „Stan“,
když nás neslyšel, a „strážce Alto“, když nás slyšel. Byl o něco
málo starší než Dimitrij, ale nebyl tak vysoký. Vždycky vypa-
dal pěkně naštvaně. Dneska se ale tvářil snad ještě nakrknutěji,
když vešel do třídy a uviděl mě tam sedět. S výsměšným a udi-
veným pohledem obešel celou místnost, načež se zastavil ved-
le mojí lavice.
„Co to je? Nikdo mě neinformoval, co tady dneska budeme
mít za hosta. Rose Hathawayová. Jaká čest! Je od vás velmi vel-
korysé, že jste si ve svém nabitém programu vyšetřila chvilku
na to, abyste se s námi podělila o své vědomosti.“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a stálo mě hodně sebeovládá-
ní, abych toho blbečka neposlala někam. Určitě jsem se tak ale
tvářila, protože se na mě šklebil čím dál víc. Naznačil mi, abych
se postavila.
„Tak do toho. Neseďte tady! Pojďte hezky dopředu a po-
mozte mi s výukou.“
Zůstala jsem sedět. „To nemyslíte vážně.“
Jeho posměšný úšklebek náhle zmizel. „Myslím to přesně
tak, jak jsem řekl, Hathawayová. Běžte k tabuli.“
Místnost zaplnilo hutné ticho. Ze Stana šla hrůza a většina tří-
dy byla příliš vyděšena na to, aby se rozesmála téhle mojí ostu-
dě. Nechtěla jsem selhat, a tak jsem napochodovala před tabu-
li a otočila se čelem k třídě. Obdařila jsem všechny statečným

A 34 B
pohledem a rozhodila si vlasy přes ramena. Několik mých ka-
marádů se na mě povzbudivě usmálo. Pak jsem si všimla, že
mám větší publikum, než jsem čekala. Vzadu ve třídě se pofla-
kovalo několik strážců v čele s Dimitrijem. Mimo Akademii je-
den strážce chrání zpravidla jednoho svěřence. Ale tady musejí
strážci chránit mnohem víc lidí a taky musejí cvičit novice. Tak-
že než by tu hlídali každého jednotlivě, pracují na směny a stře-
ží celou školu a sledují i vyučovací hodiny.
„Takže, Hathawayová,“ prohlásil Stan vesele a přešel za
mnou k tabuli. „Povězte nám něco o svých ochranných tech-
nikách.“
„O svých… technikách?“
„Jistě. Protože jste pravděpodobně musela mít nějaký plán,
který nám ostatním uniká, když jste odvedla z Akademie ne-
plnoletou Morojku a vystavila ji neustálému ohrožení ze stra-
ny Strigojů.“
Opět to bylo kázání jako od Kirové, až na to, že tady bylo
více svědků.
„Nikdy jsme na žádného Strigoje nenarazily,“ odvětila jsem
strnule.
„Zjevně,“ přitakal se smíchem. „To už mi došlo, když vidím,
že jste ještě naživu.“
Nejradši bych na něj zařvala, že bych Strigoje porazila, jen-
že po té nakládačce, co jsem dostala minulou hodinu, bych asi
nepřežila žádný útok, natožpak od Strigoje.
Když jsem nic neříkala, Stan začal přecházet sem a tam před
celou třídou.
„Tak co jste dělala? Jak jste si mohla být jistá, že bude Lissa
v bezpečí? V noci jste nevycházely?“
„Občas jo.“ To byla pravda – hlavně krátce po našem útěku.
Trochu jsme se uklidnily až po několika měsících bez útoků.

A 35 B
 „Občas jo,“ zopakoval pohrdavě, takže moje odpověď vy-
zněla neuvěřitelně stupidně. „V tom případě předpokládám,
že jste spaly přes den a v noci jste byly ve střehu.“
„No… ne.“
„Ne? Ale to je jedna z prvních věcí, o nichž pojednává hned
první kapitola samostatného střežení. Ale počkejte, vy jste to
nevěděla, protože jste tady nebyla.“
Další nadávky, které se mi draly na jazyk, jsem radši polkla.
„Kdykoli jsme šly ven, sledovala jsem okolí,“ prohlásila jsem
na svou obranu.
„Tedy, to je něco! Používala jste Carnegieho metodu kvad-
rantového sledování, nebo otáčivý průzkum?“
Neřekla jsem nic.
„Aha. Asi jste použila metodu Hathawayové, nazvanou ,Roz-
hlédni se kolem, když si na to zrovna vzpomeneš‘.“
„Ne!“ vykřikla jsem rozhořčeně. „To není pravda. Dávala
jsem na ni pozor. Je pořád naživu, nebo snad ne?“
Došel až ke mně a naklonil se mi až k obličeji. „Protože jste
měly štěstí.“
„Strigojové venku nečíhají za každým rohem,“ vypálila jsem
na něj. „Není to takové, jak se tady učíme. Venku je mnohem
bezpečněji, než jak nám tvrdíte.“
„Bezpečněji? Bezpečněji? Jsme se Strigoji ve válce!“ zaječel.
Stál tak blízko, že jsem z jeho dechu cítila kávu. „Jeden z nich
by mohl klidně napochodovat až k vám a zlomit vám ten váš
pěkný krček dřív, než byste si ho vůbec všimla – a nejspíš by se
u toho ani nezapotil. Možná jste rychlejší a silnější než Morojo-
vé nebo než lidé, ale ve srovnání se Strigoji nejste nic, vůbec nic.
Jsou smrtící a mocní. A víte, proč jsou tak mocní?“
V žádném případě jsem nemínila dovolit tomu pitomci, aby
mě rozbrečel. Odvrátila jsem od něj pohled a raději se zadívala

A 36 B
na něco jiného. Oči mi spočinuly na Dimitrijovi a ostatních
strážcích. S kamennými výrazy sledovali moje ponížení.
„Morojská krev,“ zašeptala jsem.
„Co prosím?“ otázal se hlasitě Stan. „Neslyšel jsem.“
Otočila jsem se a podívala se na něj. „Morojská krev! Moroj-
ská krev jim dodává sílu.“
Spokojeně přikývl a o pár kroků ustoupil. „Ano, to ano.
Dodává jim sílu a pak je těžší je zničit. Můžou zabíjet lidi nebo
dhampýry a pít z nich, ale mnohem víc touží po morojské krvi.
Vyhledávají ji. Obrátili se na temnou stranu, aby získali nesmr-
telnost, kterou si chtějí udržet za každou cenu. Jsou ochotni pro
to udělat cokoli. Zoufalí Strigojové napadají Moroje i na veřej-
nosti. Skupiny Strigojů mají své vlastní akademie, jako je tato.
Existují Strigojové, kteří žijí tisíce let a krmí se na celých gene-
racích Morojů. Takové je téměř nemožné zabít. A právě z toho
důvodu počet Morojů stále klesá. Nejsou dost silní – dokonce
ani se strážci – na to, aby se dokázali ubránit. Někteří Moro-
jové dokonce nespatřují žádný smysl v tom, aby stále utíkali,
a jednoduše se rozhodnou, že se stanou Strigoji. A stejně jako
mizí Morojové…“
„… mizí i dhampýři,“ dokončila jsem větu.
„No,“ řekl a olízl si rty. „Zdá se, že jste se nakonec přece jen
něco naučila. Uvidíme, jestli se toho naučíte ještě víc, abyste
prošla tímto předmětem a získala způsobilost uplatnit své zna-
losti ve výcviku v terénu v příštím semestru.“
Au. Zbytek téhle příšerné hodiny jsem naštěstí strávila na
židli a v duchu jsem si přehrávala ta jeho poslední slova. Výcvik
v terénu ve vyšším ročníku byl tou nejlepší částí výuky pro no-
vice. Polovinu semestru bychom neměli mít normální vyučo-
vání tohoto předmětu, ale místo toho má být každému přidělen
jeden morojský student, kterého má budoucí strážce sledovat

A 37 B
a chránit. Dospělí strážci nás budou sledovat a zkoušet nás růz-
nými inscenovanými útoky a dalšími hrozbami. Tenhle výcvik
v terénu je pro každého novice skoro stejně důležitý jako všech-
ny ostatní předměty dohromady. Výsledek maturity může pak
ovlivnit i to, jaký Moroj vám byl zrovna přidělen.
A já? Já chtěla jen jedinou Morojku.

Po dvou vyučovacích hodinách jsem si konečně zasloužila únik

v podobě přestávky na oběd. Jak jsem tak šla přes kampus do jí-
delny, objevil se vedle mě Dimitrij, který se mnou rychle srov-
nal krok. Nevypadal moc božsky – leda byste počítali jeho boží
vzhled.
„Asi jste viděl, co se stalo na Stanově hodině,“ poznamenala
jsem, aniž bych se obtěžovala s tituly. Stačilo, že jsem mu vykala.
„Ano.“
„A vy nemyslíte, že to bylo nefér?“
„Měl pravdu. Opravdu myslíš, žes byla plně připravená na
to, abys chránila Vasilisu?“
Zadívala jsem se do země. „Udržela jsem ji naživu,“ zahu-
čela jsem.
„A jak ti dneska šlo bojování se spolužáky?“
Ta otázka byla krutá. Neodpověděla jsem, protože jsem vě-
děla, že ani nemusím. Po Stanově hodině jsem měla další tré-
nink a vůbec jsem nepochybovala, že mě Dimitrij viděl, jak
jsem zase dostala na frak.
„Nemůžeš je přeprat…“
„Jo, já vím,“ vyštěkla jsem.
Zpomalil svůj dlouhý krok, aby ho srovnal s tím mým, ze
kterého bylo znát bolest. „Jsi od přírody silná a rychlá. Jen po-
třebuješ dál trénovat, abys získala cvik. Nevěnovala ses nějakým
sportům, když jsi byla pryč?“

A 38 B
 „Jasně,“ pokrčila jsem rameny. „Tu a tam.“
„Ty ses nepřidala k žádnému týmu?“
„Moc práce. Kdybych chtěla tolik trénovat, zůstala bych
tady.“
Vrhl na mě podrážděný pohled. „Nikdy nebudeš schopná
doopravdy chránit princeznu, když nevybrousíš svoje doved-
nosti. Vždycky ti bude něco chybět.“
„Budu schopná ji chránit,“ vykřikla jsem zapáleně.
„Nikdo ti nemůže zaručit, že ti přidělí zrovna ji – na výcvik
v terénu nebo po maturitě.“ Dimitrijův hlas byl hluboký a nelí-
tostný. Nedali mi zrovna přátelského a učesaného učitele. „Ni-
kdo nechce, aby to pouto mezi vámi bylo zbytečné, ale taky jí
nikdo nechce přidělit nevhodného strážce. Jestli chceš být s ní,
pak pro to budeš muset něco udělat. Máš tady vyučování. Máš
mě. Využij nás, nebo ne. Jsi ideální kandidátkou na Vasilisinu
strážkyni, až obě odmaturujete – tedy pokud prokážeš, že za to
stojíš. A já doufám, že ano.“
„Lissa, říkejte jí Lissa,“ opravila jsem ho. Nesnášela svoje
celé jméno, mnohem raději měla poameričtělou zkráceninu.
Odkráčel a já už si náhle nepřipadala jako takový budižkni-
čemu.
Spoustu času mi zabralo, než jsem došla do jídelny. Skoro
každý tam ale měl času hromadu, protože běželi z vyučování
rovnou do jídelny, aby si stačili popovídat. Taktak jsem to stih-
la, když vtom na mě ode dveří kdosi zavolal.
„Rose?“
Zadívala jsem se tím směrem a zahlédla Viktora Daškova.
V jeho přívětivé tváři se zračil úsměv, jak tam tak postával opře-
ný o hůl u zdi budovy. Jeho dva strážci stáli opodál v uctivé
vzdálenosti.
„Pane Daš… totiž vaše Výsosti. Dobrý den.“

A 39 B
 Právě včas jsem se přistihla, že jsem málem zapomněla mo-
rojské královské oslovení. Když jsem žila mezi lidmi, nic takové-
ho jsem nepoužívala. Morojové si vybírají své panovníky z dva-
nácti královských rodin. Nejstarší člen rodiny vždy užíval titul
„princ“ nebo „princezna“. Lissa ten titul dostala proto, že byla
jedinou přeživší členkou své pokrevní linie.
„Tak jaký byl tvůj první den?“ zeptal se.
„Ještě neskončil.“ Snažila jsem se přijít na nějaké téma roz-
hovoru. „Zůstanete tady nějaký čas na návštěvě?“
„Odjíždím ještě dnes odpoledne, až se rozloučím s Natalií.
Když jsem se doslechl, že Vasilisa – a ty – jste se vrátily, prostě
jsem se na vás musel přijít podívat.“
Přikývla jsem a netušila, co říct dál. On byl spíš Lissin ka-
marád než můj.
„Chtěl jsem ti říct…“ promluvil váhavě, „že chápu závažnost
toho, cos udělala, ale myslím, že paní ředitelce Kirové nedošla
jedna věc. Ty jsi dokázala Vasilisu ochránit a udržet ji v bezpečí.
To je působivé.“
„Jo, ale nečelila jsem Strigojům nebo tak,“ řekla jsem.
„Ale něčemu jsi čelila?“
„Jasně. Ze školy na nás jednou poslali psychopsy.“
„Pozoruhodné.“
„Ani ne. Bylo snadné se jim vyhnout.“
Rozesmál se. „Už jsem s nimi kdysi lovil. Není tak snadné
se jim vyhnout. Jsou silní a velice inteligentní.“ To byla pravda.
Tihle psychopsi jsou jedním z mnoha druhů kouzelných tvorů
vyskytujících se na světě. Lidé o nich vůbec nevědí, nebo ani ne-
věří, že existují. Psychopsi se pohybují ve smečkách a disponují
jistým druhem vzájemné psychické komunikace, což z nich činí
smrtící lovce – stejně jako to, že připomínají zmutované vlky.
„Čelila jsi ještě něčemu?“

A 40 B
 Pokrčila jsem rameny. „Něco málo se občas tu a tam objevilo.“
„Pozoruhodné,“ zopakoval.
„Spíš jsem měla jen štěstí. Ukázalo se totiž, že v záležitos-
tech strážců dost plavu.“ Jako bych slyšela Stana.
„Jsi chytré děvče. To doženeš. A navíc máš své pouto.“
Sklopila jsem zrak. Moje schopnost „cítit“ Lissu byla pro mě
tak dlouho tajemstvím, že se mi teď zdálo divné, když o tom
věděl každý.
„Historie je plná příběhů o strážcích, kteří dokázali vycí-
tit, že se jejich svěřenec ocitl v nebezpečí,“ pokračoval Viktor.
„Studium těchhle věd a různých starých zvyků se pro mě sta-
lo obrovským koníčkem. Slyšel jsem, že je to úžasná výhoda.“
„Asi.“ Pokrčila jsem rameny. Hodně nudný koníček, pomysle-
la jsem si a hned jsem si ho představila, jak se v nějaké zatuchlé
knihovně plné pavučin sklání nad pravěkou historií.
Viktor naklonil hlavu na stranu a v obličeji se mu zračila
zvědavost. Kirová i ostatní se dívali úplně stejně, jakmile pad-
la zmínka o našem poutu, jako bychom byly laboratorní krysy.
„Jaké to je? Tedy pokud ti nevadí, že se ptám.“
„Je to… Nevím. Tak nějak jsem vždycky věděla, jak se cítí.
Obvykle jsou to jenom emoce. Nemůžeme si posílat vzkazy
nebo tak.“ Neřekla jsem mu o tom, že dokážu vklouznout do její
hlavy. Tomu jsem sama dobře nerozuměla.
„Ale druhým směrem to nefunguje, že? Ona tě necítí?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Obličej se mu rozzářil údivem. „Jak se to stalo?“
„Nevím,“ odpověděla jsem s pohledem stále upřeným mi-
mo. „Začalo to před dvěma lety.“
Zamračil se. „Přibližně v té době, co došlo k té nehodě?“
Váhavě jsem přikývla. Rozhodně se mi nechtělo mluvit o té
nehodě. Lissiny vzpomínky byly už tak dost zlé, aniž bych do

A 41 B
nich musela míchat ty svoje. Ohnutý kov. Pocit horka, pak chla-
du a pak zase horka. Lissa ječící na mě, abych se probrala, je-
čící na své rodiče a bratra, aby se probrali. Nikdo z nich se ne-
probral, jen já.
Doktoři pak prohlásili, že to byl zázrak. Říkali, že jsem to
neměla přežít.
Viktor evidentně zaznamenal, jak je mi tohle téma nepří-
jemné, a tak se raději vrátil ke svému předchozímu nadšení.
„Stejně tomu nemůžu uvěřit. Stalo se to naposledy před tak
dlouhou dobou. Kdyby k tomu docházelo častěji… jen pomy-
sli, jak by to mohlo prospět bezpečnosti všech Morojů. Kéž by
to tak uměli i jiní. Budu muset dál bádat a pak uvidíme, jestli
se nám podaří to zopakovat i ostatních.“
„Jo.“ Přestože jsem ho měla ráda, už jsem začínala být netr-
pělivá. Natalie hodně fantazírovala a teď už mi bylo jasné, po
kterém z rodičů tohle zdědila. Doba oběda se pomalu chýlila ke
konci, a přestože novicové a Morojové mají odpolední vyučo-
vání společné, bylo mi jasné, že s Lissou nebudeme mít moc
času na to, abychom si mohly promluvit.
„Možná bychom mohli…“ Zakuckal se a kašlal tak, že se
mu otřásalo celé tělo. Jeho nemoc, syndrom Sandovského, osla-
bovala plíce a byla smrtelná. Úzkostlivě jsem pohlédla na jeho
strážce a jeden z nich hned přistoupil blíž. „Vaše Výsosti,“ oslo-
vil jej zdvořile, „měl byste jít dovnitř. Venku je moc chladno.“
Viktor přikývl. „Ano, ano. A Rose se určitě chce najíst.“ Obrátil
se ke mně. „Děkuji, že sis se mnou promluvila. Nedokážu vyjád-
řit, co pro mě znamená, že je Vasilisa v bezpečí – a je to i tvoje zá-
sluha. Slíbil jsem jejímu otci, že na ni dohlédnu, kdyby se mu něco
stalo. A když jste vy dvě odešly, připadalo mi, že jsem selhal.“
Úplně se mi zhoupl žaludek, když jsem si představila, jak se
asi musel cítit provinile a strachovat se, když jsme odešly. Až

A 42 B
dosud mě nikdy ani nenapadlo uvažovat nad tím, co asi způ-
sobil náš odchod ostatním.
Rozloučili jsme se a já konečně došla do budovy školy. V tom
okamžiku jsem pocítila ostré bodnutí Lissiny úzkosti. Nevníma-
la jsem svoje bolavé nohy a šla dál do jídelny.
A málem jsem do ní narazila.
Jenže ona mě neviděla. Jako by ani neviděla lidi, co tam po-
stávali s ní: Aarona s tou holkou, co vypadala jako panenka. Za-
stavila jsem se a naslouchala, ale zachytila jsem jen konec rozho-
voru. Ta holka se naklonila k Lisse, která se tvářila dost udiveně.
„Tohle mi připadá jako ze sekáče. Myslela jsem, že urození
Dragomirové mají úroveň.“ Když vyslovila Dragomirové, za-
znělo z toho pohrdání.
Popadla jsem tu panenku za rameno a odstrčila
ji. Byla tak lehká, že odlétla o metr dál a má-
lem upadla.
„Ona má úroveň,“ prohlásila
jsem, „a proto tvůj roz-
hovor s ní právě
skončil.“