KOUZLO

PODZIMU
Lillian Bowmanová je mladá, krásná, kurážná a
nepředstavitelně bohatá americká dáma. Zdánlivě má
všechno – jen se jí pozoruhodně nedostává ctitelů. Na vině je
bezesporu neurozený původ, a tak se společně s matkou
vypraví do Londýna, aby se tam poohlédly po ženichovi s
modrou krví, který by výměnou za peníze poskytl rodině
chybějící společenské postavení.
Plán je to hezký, ale Lillian prosedí celou společenskou
sezonu potupně v koutě a je okázale přehlížena. Zdá se, že
temperamentní dívky probouzejí v anglických gentlemanech
místo touhy spíše hrůzu či opovržení. Lillian si navíc ne-
chtěně znepřátelí nejvlivnějšího z aristokratů, sebevědomého
hraběte Westcliffa.
Její přesně nalinkovaná cesta k oltáři se začíná nečekaně
zamotávat. Je vůbec možné, aby na jejím konci našla
skutečnou lásku i vytoužený šlechtický titul?
KOUZLO
PODZIMU
2005
Copyright © 2005 by Lisa Kleypas
Translation © 2005 by Jana Vlčková
Cover design © 2005 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována
bez předchozího písemného svolení majitele autorských práv.

Z anglického originálu IT HAPPENED ONE AUTUMN,

vydaného nakladatelstvím Avon, New York 2005,
přeložila Jana Vlčková
Odpovědná redaktorka: Drahomíra Smutná
Korektura: Hana Bončková
Technický redaktor: Martin Pěch
Sazba: Dušan Žárský
Obálka: Radek Urbiš
Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v roce
2005

ISBN 80-7303-258-9
 Věnováno Julii Murphyové
za to, že se s nezměrnou láskou a trpělivostí šikovně
stará o Griffina a Lindsay…
Velice jsi mi pomohla s obchodní stránkou mé profese
a stala ses váženým členem naší rodiny.
Děkuji Ti zejména za to, že jsi zůstala sama sebou.
Navždy milující
L. K.
 1
STONY CROSS PARK, HAMPSHIRE

„Právě přijeli Bowmanovi,“ hlásila lady Olivia. Stála na

prahu studovny. Její starší bratr seděl za psacím stolem a
ztrácel se v záplavě účetních knih. Řadou velkých
obdélníkových oken z barevného skla prosvítalo odpolední
slunce. Jinak místnost obložená růžovým dřevem působila
přísně a stroze.
Markus, hrabě Westcliff, zachmuřeně vzhlédl od své
práce. Svraštil husté obočí, tmavé oči se mu blýskaly.
„Pozdvižení začíná,“ zavrčel.
Livia se rozesmála. „Předpokládám, že máš na mysli
jejich dcery. Vždyť zase nejsou tak špatné. Nebo ano?“
„Jsou mnohem horší,“ odvětil stručně Markus. A zamračil
se ještě víc, když zjistil, že hrot pera přitisknutý k papíru
zanechal na řádce úhledných číslic ošklivou inkoustovou
kaňku. „Zpovykanější mladé dámy jsem dosud nepotkal.
Zejména mám na mysli tu starší.“
„Inu, jsou to Američanky,“ zdůraznila Livia. „Člověk by
k nim měl být tolerantní a dopřát jim rozlet, nemyslíš?
Nemůžeme od nich čekat, že budou dopodrobna zvládat
každičký detail naší etikety. Vždyť seznam společenských
pravidel je takřka nekonečný…“
„Nemíním bazírovat na maličkostech,“ ohradil se Markus.
„Dobře víš, že nejsem takový šosák, aby mě vytáčelo, že
slečna Bowmanová nevhodně drží malíček, kdykoliv zdvihne
šálek čaje. Nedovedu se smířit s určitými výstřelky, které by
vzbudily pobouření v jakémkoliv koutě civilizovaného
světa.“

6
 Výstřelky? Začíná to být zajímavé. Livia vstoupila do
komnaty. Neměla tuhle místnost ráda, protože jí silně
připomínala zesnulého otce.
Na osmého hraběte z Westcliffu neměla jedinou šťastnou
vzpomínku. Otec byl nemilosrdný, krutý muž. Kdykoliv
někam vstoupil, zdálo se, že vysál z prostoru veškerý kyslík.
Choval se, jako by ho na každém kroku potkávalo v životě
zklamání. Ze tří jeho potomků byl Markus jediný, kdo jakž
takž splňoval otcovy nároky. Ať už pro něho hrabě vymyslel
jakýkoliv trest, byť byly jeho nároky sebevyšší a úsudky
nespravedlivé, Markus si nikdy nestěžoval. Livia a její sestra
Aline měly ze staršího bratra posvátnou hrůzu. Mládencova
touha po dokonalosti jej přivedla na nejlepší školy, kde
dosahoval výtečných výsledků, lámal rekordy ve zvolených
sportech a posuzoval sám sebe mnohem přísněji, než by si
byl troufl kdokoliv jiný. Markus uměl zkrotit koně, zatančit
čtverylku, vysvětlit komplikovanou matematickou teorii,
ovázat ránu a nasadit upadlé kolo od kočáru. Avšak žádná z
jeho očividných předností mu nepřinesla z úst přísného otce
jediné slovo chvály.
Při zpětném pohledu docházela Livia k přesvědčení, že
starý hrabě záměrně dusil ve svém synovi veškerou vlídnost,
každý ždibeček soucitu. Nějaký čas se zdálo, že uspěl.
Nicméně když se před pěti lety odebral nemilosrdný despota
na věčnost, z Marka se vyklubal úplně jiný muž než ten, za
nějž ho všichni považovali. Livia s Aline brzy zjistily, že
bratr nikdy není natolik zaměstnán, aby je nevyslechl, a že
vůbec nezáleží na tom, jak nicotné se zdají jejich potíže,
vždycky je připraven jim pomoci. Byl plný sympatie,
náklonnosti a vzácného pochopení. Vlastně se stal zázrak,
uvědomíme-li si, že sám se s podobnými vlastnostmi v
podstatě nesetkal, nikdo mu neprojevil totéž pochopení.
Na druhou stranu Markus občas býval trošku pánovitý.
Fakticky… velice panovačný. Kdykoliv přišlo na ty, jež
miloval, bez výčitek svědomí je přinutil udělat to, co pro ně
považoval za nejlepší. Což zrovna nepatřilo k jeho

7
okouzlujícím přednostem. Kdybyste se Livie zeptali na
bratrovy další chyby, jistě by, ač nerada, musela přiznat, že
Markus pevně věří ve vlastní neomylnost.
Zamilovaně se usmála na svého charismatického
sourozence. Sama nechápala, jak ho může tolik obdivovat,
když se Markus věrně podobá nenáviděnému otci. Má tytéž
tvrdé rysy, vysoké čelo a široká ústa s tenkými rty. Hustou
kštici barvy havraních křídel, výrazný široký nos a tvrdošíjně
vyčnívající bradu. Je spíše nápadný než pohledný… Přesto
jeho obličej přitahoval pozornost mnoha žen. Na rozdíl od
otcových byly Markovy živé oči často plné smíchu, ačkoliv
široký úsměv rozzářil jeho opálenou tvář jen vzácně.
Jakmile se Livia přiblížila, opřel se Markus pohodlně v
židli, propletl si prsty a položil spojené ruce na břicho. Na
začátek září panovalo nezvykle teplé počasí, proto Markus
odložil sako a vyhrnul si rukávy u košile. Odhalil tím snědá
svalnatá předloktí, jemně poprášená tmavými chloupky. Byl
pouze prostřední výšky, zato v nadprůměrné formě. Sálaly z
něj zdraví a síla aktivního sportovce.
Dychtivá vyslechnout víc o zmíněném nevhodném
chování slečny Bowmanové, opřela se Livia o okraj stolu a
naklonila se k bratrovi. „Zajímalo by mě, co ta ubohá dívka
provedla, že tě tím tak urazila?“ dumala nahlas. „Pověz mi to,
Marku. Jestli ne, tak tě ujišťuji, že má divoká fantazie
vyrukuje s něčím příšerným, čeho by Lillian určitě nebyla
schopna.“
„Ubohá slečna Bowmanová?“ odfrkl si Markus. „Radši se
ani neptej, Livie. Nemám náladu o tom mluvit.“
Jako většina mužů ani Markus zřejmě nepochopil, že nic
nepodnítí ženskou zvědavost víc než téma, o němž s nimi
někdo nehodlá diskutovat. „Ven s tím. Marku,“ nařídila mu.
„Anebo tě přinutím strašlivě trpět.“
Ironicky povytáhl obočí. „Vzhledem k tomu, že právě
přijeli Bowmanovi, je tvoje výhrůžka zbytečná.“

8
 „V tom případě budu hádat. Nachytal jsi slečnu
Bowmanovou s někým? Dovolila snad nějakému pánovi, aby
ji líbal… anebo ještě hůř?“
Markus se výsměšně ušklíbl. „To sotva. Stačí se na ni
podívat, a každý mužský uteče s řevem na opačnou stranu.“
Livia se zamračila. Nabyla dojmu, že bratr začíná být k
Lillian Bowmanové poněkud tvrdý. „Je to moc pěkné děvče,
Marku.“
„Ani hezoučká tvářička nezamaskuje vady jejího
charakteru.“
„Například?“
Markus tiše zabručel, jako by popis poklesků slečny
Bowmanové považoval za zcela zbytečný.
„Ráda manipuluje s lidmi.“
„Však ty také, drahý,“ opáčila Livia.
Kritickou poznámku ignoroval. „Je panovačná.“
„Stejně jako ty.“
„Je arogantní.“
„Ty rovněž,“ předhodila mu bystře Livia.
Markus se na ni zaškaredil. „Domníval jsem se, že
probíráme nedostatky slečny Bowmanové, ne moje.“
„Ale jak se zdá, máte hodně společného,“ bránila se
nevinně sestra. Sledovala, jak bratr položil pero a úhledně je
srovnal do řady k ostatním psacím potřebám. „Co se týče
nevhodného chování oné dámy, mám to chápat tak, že jsi ji
nenačapal při něčem nepatřičném?“
„Ne, to jsem neřekl. Pouze jsem se vyjádřil v tom smyslu,
že nebyla s gentlemanem.“
„Marku, na tohle nemám čas,“ ošila se netrpělivě Livia.
„Musím Bowmanovy přivítat. A ty také. Ale než opustíme
tuto místnost, požaduji, abys mě seznámil se všemi skandály,
kterých se Lillian dopustila!“
„Připadá mi absurdní o tom hovořit.“
„Jezdila obkročmo na koni? Kouřila cigáro? Koupala se
nahá v rybníku?“

9
 „Ne tak docela.“ Nabručeně zdvihl stereoskop trůnící na
rohu stolu. Jednalo se o dárek k narozeninám, který mu
poslala sestra Aline, jež žila s manželem v New Yorku.
Stereoskop byl úplně nový vynález, vyrobený z javorového
dřeva a skla. Když se mezi čočky vložila stereoskopická karta
– dvojitá fotografie – jevil se takto vzniklý obrázek
trojrozměrný. Hloubka detailů byla až zarážející. Člověk měl
pocit, že mu větve pozorovaných stromů poškrábou nos,
rokle se před ním otvírala tak realisticky, až se zdálo, že do ní
každou chvíli spadne. Markus pozvedl stereoskop k očím a s
přehnaným soustředěním si prohlížel záběr římského
Kolosea.
V okamžiku, kdy se sestra už už chystala vybuchnout
netrpělivostí, zabručel: „Viděl jsem slečnu Bowmanovou hrát
ve spodním prádle pasáka.“
Livia na něj nevěřícně zírala. „Pasáka? Myslíš tu hru s
koženým míčem a placatou pálkou?“
Markus netrpělivě zkřivil ústa. „Přihodilo se to při jejich
poslední návštěvě. Slečna Bowmanová ve společnosti své
sestry a přítelkyň skotačila na louce v severozápadním cípu
našeho panství. Náhodou jsme jeli s panem Huntem okolo.
Všechna čtyři děvčata pobíhala po trávě pouze v nedbalkách.
Nato slečna Bowmanová drze tvrdila, že v těžkých sukních se
nedá běhat. Podle mého názoru by uvedla jakýkoliv důvod,
jen aby ospravedlnila svoje nevhodné chování. Takhle
nestydatě se předvádět! Sestry Bowmanovy jsou požitkářky.“
Livia si přitiskla dlaň na ústa ve snaze potlačit řinoucí se
smích. „Nemůžu uvěřit, žes o tom až dosud mlčel!“
„Kéž bych na to dokázal zapomenout,“ odvětil Markus
chmurně a sklonil se k stereoskopu. „Jak se teď mám podívat
Thomasi Bowmanovi do očí, když mám v čerstvé paměti
jeho poloobnaženou dceru?“
Livia se stále dobře bavila, zatímco si soustředěně
prohlížela bratrův ostře řezaný profil. Neuniklo jí, že se
Markus zmínil o „dceři“, ne o „dcerách“, z čehož vyplývalo,
že si té mladší sotva všiml. Soustředil se výhradně na Lillian.

10
 Dívka znala svého bratra natolik dobře, že by spíše
očekávala, že jej zmíněný incident náramně pobaví. Ačkoliv
byl Markus silným zastáncem morálních zásad, rozhodně
nebyl úzkoprsý a disponoval značným smyslem pro humor.
Třebaže si nikdy nevydržoval milenku, Livia se doslechla o
několika jeho diskrétních aférkách. O Markovi se šeptalo, že
navenek prudérní hrabě si v posteli vede velice odvážně.
Avšak z nějakého nepochopitelného důvodu ho rozčilovala
smělá Američanka s rudou krví, která si nebere servítky a
utápí se v nedávno vydělaných penězích svých předků. Zdálo
se, že Marsdenově rodině jsou Američané osudní. Sestra
Aline se za jednoho z nich provdala a sama Livia nedávno
uzavřela manželství s Gideonem Shawem z New Yorku.
Možná Markus dopadne stejně.
„Zřejmě ve spodním prádle vypadala naprosto
neodolatelně,“ hodila bratrovi mazanou vějičku.
„Ano,“ přikývl bez rozmýšlení. „Tedy, chtěl jsem říct ne.
Vlastně jsem se okamžitě odvrátil, takže jsem si ji nestihl
prohlédnout, natož abych pátral po jejích přednostech. Pokud
vůbec nějaké má.“
Livia se kousla do rtu, aby potlačila smích. „No tak,
Marku… Vždyť jsi zdravý, pětatřicetiletý chlap. Nepovídej,
že jsi nehodil po slečně Bowmanové očkem, když se před
tebou producírovala v nedbalkách.“
„Já po nikom očkem neházím, Livie. Buď se na něco
zpříma podívám, nebo ne. Trapné okukování přenechám
dětem či deviantům.“
Sestra jej obdařila lítostivým pohledem. „Inu, velice mě
mrzí, že ses musel protrpět podobně hrozným zážitkem.
Můžeme pouze doufat, že slečna Bowmanová zůstane po
dobu své návštěvy ve tvé přítomnosti oblečená a nepovede se
jí znovu urazit tvé přejemnělé city.“
Posmívala se mu, za což ji bratr zpražil zamračeným
pohledem. „O tom pochybuji.“

11
 „Co tím chceš říct? Pochybuješ, že zůstane ve tvé
přítomnosti oblečená, anebo se obáváš, že znovu urazí tvoje
city?“
„Dost už, Livie,“ zabručel a dívka se zachichotala.
„Pojď. Musíme Bowmanovy přivítat.“
„Na to nemám čas,“ ucedil příkře. „Přivítej je sama a mě
nějak omluv.“
Livia na něj užasle hleděla. „Snad se nehodláš… Ale
Marku, musíš jít se mnou! Takhle neomalený jsi nikdy
nebyl.“
„Pokání učiním později. Pro boha živého, vždyť se tu
zdrží skoro měsíc! Budu mít spoustu příležitostí se s nimi
setkat. Jenže kdykoliv někdo spustí o děvčatech
Bowmanových, okamžitě se mě zmocní špatná nálada. Právě
teď stačí pomyslet, že se s nimi octnu v jedné místnosti, a
bezděčně skřípu zuby.“
Livia zavrtěla hlavou. Pochybovačně se na bratra
zadívala, což neměl rád. „Hmm. Častokrát jsem tě viděla
jednat s lidmi, které jsi neměl zrovna v lásce, a vždycky jsi k
nim byl velmi zdvořilý. Zejména, když jsi od nich něco chtěl.
Ale slečna Bowmanová tě z nějakého důvodu příšerně
provokuje. Mám takovou teorii…“
„Skutečně?“ V mužových očích se objevila výzva.
„Pořád na ní pracuji. Jakmile dojdu k definitivnímu
závěru, dám ti vědět.“
„Bůh mi pomáhej. Teď už běž, Livie, a přivítej hosty.“
„Zatímco ty zůstaneš zalezlý ve své pracovně jako liška v
noře?“
Markus se postavil a okázale jí dal ve dveřích přednost.
„Odcházím zadem. Mám v plánu vydat se na pořádnou
projížďku.“
„Jak dlouho budeš pryč?“
„Vrátím se včas, abych se stihl převléknout k večeři.“
Livia si unaveně vzdychla. Při slavnostní hostině se sejde
spousta lidí. Jedná se o jakýsi společenský úvod. Oficiální
večírek vypukne v plné parádě zítra. Většina hostů již

12
dorazila, každou chvíli se čeká příjezd několika opozdilců.
„Uděláš lépe, když sebou hodíš,“ varovala ho. „S rolí
hostitelky jsem sice souhlasila, ale to neznamená, že zvládnu
všechno sama.“
„Vždycky přicházím v pravou chvíli,“ odvětil pevně
Markus. Nato vystřelil z místnosti s dychtivostí člověka,
který právě utekl z šibenice.

13
 2
Markus ujížděl ze statku. Vedl koně po dobře udržované
lesní cestě vedoucí kolem zahrad. Jakmile překonal strmou
úžinu a vystoupal na opačné straně kopce vzhůru, povolil
koni otěže a už uháněli s větrem o závod přes pole tužebníku
a sluncem vysušené trávy. Stony Cross Park leží v
nejkrásnějším koutě Hampshiru. Obklopují ho husté hvozdy,
vlhké louky plné květin, mokřady i široké zlatavé lány. Tento
kraj byl kdysi vyhrazen pouze králům, kteří sem vyráželi na
lov. Nyní se stal jedním z nejvyhledávanějších míst Anglie.
Neustálý příliv návštěvníků Markovi svým způsobem
vyhovoval. Měl tak dostatek společníků pro lov i sport,
činnosti, které miloval, a navíc spoustu prostoru pro politické
manévrování. V průběhu početných slavností se v domě
uzavíraly rozličné obchody. Markus častokrát jakoby
mimochodem přesvědčil vlivného politika či průmyslníka,
aby s ním probral záležitosti, o něž se zajímal.
Ani chystaný večírek se nebude nikterak lišit od
předchozích. Přesto se Markus v poslední době necítil ve své
kůži a pocit nepohodlí ustavičně narůstal. Jakožto vrcholně
realistický člověk nevěřil hrabě Westcliff na předtuchy ani na
ostatní spiritualistické nesmysly, jež se poslední dobou těšily
obrovské oblibě. Přesto jako by něco viselo ve vzduchu. Ve
Stony Cross Parku vládlo napětí jako před bouřkou. Hrabě se
cítil neklidný a netrpělivý, vzrůstající nervozitu nedokázal
rozptýlit ani přemírou pohybových aktivit.
Uvažoval o nadcházejícím večeru, kdy se bude muset
bratříčkovat s Bowmanovými, a nepříjemný pocit se
proměnil téměř v rozčilení. Litoval, že je vůbec pozval. V
tomto okamžiku by se ochotně vzdal všech příštích obchodů s
Thomasem Bowmanem, jen kdyby se téhle rodinky dokázal

14
jednou provždy zbavit. Jenže se nedá nic dělat, jsou tady a
stráví zde přinejmenším měsíc. Nezbývá než se snažit.
Čekala ho náročná jednání s Thomasem Bowmanem.
Markus by průmyslníka rád přesvědčil, aby v Liverpoolu,
případně v Bristolu, otevřel pobočku svých tukových závodů
na výrobu mýdla. Pokud nezklamou liberální spojenci v
parlamentu, dojde v nejbližších letech ke zrušení daně. Tím
klesne cena a mýdlo se stane dostupným i pro obyčejného
člověka. Což bude mít blahodárný vliv nejenom na zdraví
veřejnosti, ale také na Markův bankovní účet. Ovšem jedině
za předpokladu, že jej Bowman přijme za partnera.
Proto nemá na vybranou a musí chtě nechtě vystát jeho
dcery. Lillian a Daisy představují typický příklad bohatých
amerických dědiček, které se vydaly do Anglie ulovit
manžela. Na urozené pány se každoročně vrhaly houfy
ctižádostivých, užvaněných slečen s příšerným přízvukem,
jež lačnily po neutuchající publicitě v novinách. Neurvalé,
ukřičené, namyšlené mladé ženy, které si zamanuly, že si za
papínkovy peníze pořídí v Anglii ženicha s titulem. A často
uspěly. Markus se s děvčaty Bowmanovými seznámil při
jejich předchozí návštěvě Stony Cross Parku a žádná z nich
na něho neučinila patřičný dojem. Starší Lillian dokonce
upřímně nesnášel, poněvadž se svými přítelkyněmi zosnovala
rafinovanou past, do níž hodlala vlákat nic netušícího
aristokrata. Říkaly si čekanky, jako by byly pyšné na to, že na
všech plesech zůstávají potupně trčet v koutě. Markus nikdy
nezapomene na okamžik, kdy léčka nevyšla.
„Prokristapána… Vy se nezastavíte před ničím, že ne?
Existuje vůbec něco, co by vás přimělo držet se zpátky?“
zhrozil se tehdy.
„Pokud ano,“ odvětila bystře Lillian, „tak jsem to ještě
neobjevila.“
Takhle mimořádně nestoudnou ženskou Markus v životě
nepotkal. Stačilo si vzpomenout, jak přistihl Lillian
Bowmanovou v nedbalkách při hře zvané pasák, a nemohl o

15
ní smýšlet jinak než jako o prachsprosté uličnici. A jakmile si
na někoho vytvořil svůj názor, bylo těžké ho změnit.
Mračil se. Zvažoval, jak by měl s Lillian propříště jednat.
Bude chladný a odtažitý, za nic na světě se nenechá
vyprovokovat. Bezpochyby ji tím řádně nazlobí. Úplně
postačí jí předvést, jak je mu lhostejná. Představil si, jak
Lillian okatě ignoruje a ona se nervózně ošívá… a rázem ho
zaplavil klid. Ano. Bude se jí vyhýbat, jak jenom to půjde, a
v případě nevyhnutelného setkání ji počastuje mrazivou
zdvořilostí. Přestal se kabonit a navedl svého koně na řadu
lehkých překážek. V dokonalé souhře s ušlechtilým zvířetem
hladce zdolal plůtek, proutěnku a úzkou kamennou zeď.

„A teď, děvčata…“ Mercedes Bowmanová si na prahu

hostinského pokoje přísně prohlížela své dcery. „Trvám na
přinejmenším dvouhodinovém spánku. Musíte být večer
svěží. Lord Westcliff je zvyklý večeřet pozdě a společenská
setkání obvykle končívají až po půlnoci. Nepřeji si, abyste u
stolu zívaly.“
„Ano, máti,“ píply dívky způsobně. Upíraly na matku
nevinné oči. Jenže ta se nedala zmást.
Ctižádostivá Mercedes Bowmanová přetékala nevyužitou
energií. Byla kostnatá, hubená jako tyčka. V porovnání s ní se
i chrti jevili baculatí. Plně se soustředila na svůj celoživotní
úkol – úspěšně provdat svoje dcery, a to ne za ledajakou
partii. „Za žádných okolností neopustíte tuto místnost,“
kázala hrobovým hlasem. „Zakazuji vám potloukat se po
sídle lorda Westcliffa. Nesmíte se do ničeho plést a tropit
neplechu. Ještě si ušpiníte šaty. Vlastně – rozhodla jsem se
vás pro jistotu zamknout, abych se ubezpečila, že skutečně
odpočíváte.“
„Máti,“ bránila se Lillian. „Jestli existuje na světě
nudnější místo než je Stony Cross, pak sním svoje boty. Co
bychom tu asi tak mohly provést?“
„Na tebe se nepříjemnosti lepí na každém kroku,“
prohlásila upjatě Mercedes a výhružně přimhouřila oči.

16
„Právě proto vás nehodlám spustit z očí. Když si vzpomenu,
jak ses tu posledně předvedla, divím se, že nás vůbec
pozvali.“
„Já ne,“ odsekla suše dcera. „Každému je jasné, že jsme
tu proto, poněvadž Westcliff má zálusk na otcovu
společnost.“
„Lord Westcliff,“ zasyčela popuzeně matka. „Lillian,
musíš se o něm vyjadřovat s úctou! Náš hostitel je
nejbohatším aristokratem v Anglii a jeho rod…“
„…je starší než královnin,“ dodala zpěvavě Daisy. Tuhle
písničku vyslechla bezpočtukrát. „Jeho hrabství je
považováno za nejstarobylejší v Anglii, a proto…“
„…je lord Westcliff nejlepší partií v Evropě,“ doplnila
ironicky Lillian. Posměšně při tom vyklenula obočí. „Možná
dokonce na celém světě. Máti, jestli v koutku duše doufáš, že
se Westcliff ožení s jednou z nás, tak jsi vážně blázen.“
„Ona není blázen,“ poopravila ji sestra. „Ona je
Newyorčanka.“
V New Yorku ustavičně stoupal počet lidí, kterým dobré
nápady a podnikatelské úspěchy přinesly peníze. Přesto se
jim nepodařilo zapadnout mezi tamější společenskou
smetánku, kterou tvořili převážně potomci původních
holandských osadníků. Takzvaní „noví zbohatlíci“ marně
usilovali o místo na slunci ve vysokých kruzích, po němž
toužili. Okaté přehlížení a odmítání působilo na Mercedes
jako vítr na oheň. Nepolevila ve svém úsilí, její ambice
naopak sílily.
„Uděláme všechno pro to, aby lord Westcliff zapomněl na
vaše politováníhodné chování během poslední návštěvy,“
poučila dcery chmurně. „Očekávám, že budete skromné,
tiché a zdrženlivé. A na čekanky rovnou zapomeňte. Chci,
abyste se držely dál od té hanebnice Annabelle Peytonové a
té druhé… Jak se jenom jmenuje…?“
„Evie Jennerová,“ hlesla Daisy. „A Annabelle je nyní
Huntová, máti.“

17
 „Annabelle se provdala za Westcliffova nejlepšího
přítele,“ přisadila si Lillian. „Domnívala jsem se, že právě z
tohoto důvodu bychom se neměly přestat vídat.“
„Ještě to zvážím.“ Mercedes si dcery podezřívavě
prohlédla. „Mezitím vás žádám, abyste si zdřímly. Od této
chvíle ani neceknete. Je vám to jasné?“
„Ano, máti,“ broukly sestry jednohlasně.
Dveře se zavřely, v zámku zaskřípal klíč.
Dívky si vyměnily čtverácký úšklebek. „Hlavně že se
nedoslechla, jak jsme hrály pasáka,“ chechtala se Lillian.
„V tom případě bychom byly dávno mrtvé,“ mínila vážně
Daisy.
Lillian vylovila z malé smaltované krabičky na toaletním
stolku vlásenku. „Škoda že mámu rozhodí každá prkotina,
že?“
„Třeba jako když jsme do salonu paní Astorové
propašovaly to naolejované selátko.“
Spiklenecky se zachichotaly. Lillian poklekla u dveří a
začala se potýkat se zámkem. „Já to nechápu. Máti by měla
ocenit, jak rafinovaně jsme ji pomstily. Musely jsme přece
něco podniknout, když madam Astorová odmítla matku
pozvat na svůj večírek.“
„Jenže naše mamina to vidí jinak. Podle ní nikdo nestojí o
hosty, kteří s sebou na soaré berou užitková domácí zvířata.“
„Inu, podle mě jsme se nedopustily ničeho špatného.
Horší bylo, když jsme tenkrát v obchodě na Páté avenue
zapálily římskou svíci.“
„Šlo o spravedlivou pomstu. Ten obchodník na nás neměl
být hrubý.“
Lillian vytáhla vlásenku ze zámku a zkušeně ohnula jeden
její konec. Zašilhala námahou, ještě chvíli se potýkala se
vzpurným zámkem, až konečně klapla západka. Potom se
vítězoslavně podívala na svou sestru. „Právě jsem překonala
svůj časový rekord.“
Avšak mladší sestra jí úsměv neoplatila. „Lillian… Jestli
se letos zasnoubíš, všechno se změní. Ty se změníš. A po

18
našich dobrodružstvích bude veta. Konec legrace. Zůstanu
sama.“
„Nebuď hloupá,“ zamračila se Lillian. „Já se nezměním a
ty sama nezůstaneš.“
„Budeš se muset zodpovídat manželovi,“ připomněla
Daisy. „A ten ti nedovolí, abys prováděla alotria s mladší
sestrou.“
„Ne ne ne.“ Lillian se postavila a rezolutně vrtěla hlavou.
„Za takového páprdu bych se nikdy neprovdala. Hodlám se
zaslíbit muži, který mě nebude hlídat ani omezovat. Chci
někoho, jako je taťka.“
„No, máti s ním není dvakrát šťastná,“ poznamenala
kysele Daisy. „Zajímalo by mě, zda se ti dva někdy
milovali.“
Lillian se opřela o dveře a svraštila čelo. Chvíli nad
připomínkou uvažovala. Ji samotnou nikdy nenapadlo
přemýšlet nad tím, proč se rodiče vlastně vzali. Každý se
staral výhradně o sebe. Nikdy se nechovali jako partneři.
Pokud Lillian věděla, zřídkakdy se hádali, nikdy se
neobjímali a sotva spolu mluvili.
Přesto mezi nimi nevládla hořkost. Spíše si byli lhostejní.
Jako by se jednou provždy vzdali svých tužeb a nebažili po
štěstí.
„Láska existuje jenom v románech,“ povzdechla si
Lillian. Doufala, že to vyznělo náležitě cynicky. Opatrně
pootevřela a podívala se ven. Pak se ohlédla na Daisy.
„Vzduch je čistý. Vezmeme to vchodem pro služebnictvo?“
„Ano. A zamíříme k lesu.“
„Proč k lesu?“
„Copak si nevzpomínáš, o co mě Annabelle prosila?“
Lillian na sestru chvíli nechápavě civěla, vzápětí obrátila
oči v sloup. „Proboha, Daisy. To nejsi schopna vymyslet nic
lepšího? Tomu říkám procházka.“
Daisy chápavě povytáhla obočí. „Ty tam nechceš jít,
protože se jedná o blaho lorda Westcliffa.“

19
 „Prosím tě,“ zavrtěla hlavou Lillian. „Jako bys tomu
věřila? Taková hloupost.“
Jenže Daisy trvala na svém. „Najdu studánku přání,“
prohlásila důstojně, „a splním to, co jsem Annabelle slíbila.
Můžeš mě buď doprovodit, anebo si jít po svém. Nicméně…“
Výhružně přimhouřila oči tvaru mandlí. „Když si vzpomenu,
jak dlouho jsem na tebe čekala, zatímco jsi brousila
zaprášenými starými apatykami a parfumeriemi, tak si
myslím, že mi něco dlužíš.“
„Dobrá,“ broukla Lillian. „Půjdu s tebou. Jinak bys
studánku nikdy nenašla a ještě by ses někde ztratila.“ Znovu
nakoukla do chodby. Ujistila se, že je prázdná. Poté sestry po
špičkách zamířily ke vchodu pro služebnictvo. Kročeje
tlumily silné vlněné koberce.
Ačkoliv Lillian neměla majitele příliš v lásce, musela
uznat, že rezidence Stony Cross Park je nádherná. Bytelný
dům v evropském stylu byl postaven z kamene barvy medu.
K obloze se vypínala čtveřice půvabných věžiček. Trůnil na
ostrohu nad řekou Itchen a obklopovaly ho terasovité sady a
zahrady, jež plynule přecházely v park a divoký les. Žila tu
již patnáctá generace rodiny Marsdenů, jak neopomnělo
připomenout snaživé služebnictvo. Což stěží vypovídalo o
velikosti pánova majetku. Proslýchalo se, že vlastní téměř
dvě stě tisíc akrů půdy v Anglii a ve Skotsku, dva hrady, tři
středověké tvrze, řadové domy, pět usedlostí a vilu nad
Temží. Nicméně perlou mezi rodinnými nemovitostmi bylo
bezesporu toto sídlo.
Sestry opatrně proklouzly branou ven. Držely se ve stínu
živého plotu, jenž je kryl před nežádoucími pohledy z oken.
Sotva vkročily mezi prastaré cedry a duby, ostře pálící slunce
milosrdně zakryl zelený baldachýn propleteného větvoví.
Daisy rozpustile rozhodila ruce a zvolala: „Miluji tohle
místo!“
„To tě přejde,“ prorokovala Lillian, avšak v koutku duše
přiznávala, že nyní, počátkem podzimu, kdy květiny ještě

20
hýřily všemi barvami, by v Anglii stěží hledala půvabnější
místo.
Daisy se vyhoupla na kládu při okraji cesty a opatrně po
ní kráčela. „Možná by nebylo marné provdat se za
Westcliffa,“ rozumovala. „Jenom si představ, že by ses stala
majitelkou tohohle panství.“
Lillian popuzeně povytáhla obočí. „A celý život bych se
dívala na toho náfuku a poslouchala jeho rozkazy?“ Protáhla
obličej a znechuceně nakrčila nos.
„Annabelle říkala, že lord Westcliff je ve skutečnosti o
hodně milejší, než se jeví.“
„Tohle ona tvrdit musí. Nezapomeň, co se přihodilo před
několika týdny.“
Sestry zmlkly. Obě vzpomínaly na nedávné dramatické
události. Když si Annabelle ve společnosti svého manžela,
Simona Hunta, prohlížela továrnu na lokomotivy, již vlastnil
společně s lordem Westcliffem, došlo k hrozivému výbuchu,
který je málem připravil o život. Westcliff neváhal vrhnout se
do hořící budovy, což se téměř rovnalo sebevraždě, aby je
zachránil. Vyvedl je oba živé ven. Nyní na něho Annabelle
zcela pochopitelně pohlíží v novém světle a považuje ho za
hrdinu. Dokonce se nedávno nechala slyšet, že Westcliffova
arogance je docela roztomilá. Nato Lillian kysele odvětila, že
se Annabelle očividně dosud nezotavila z následků otravy
kouřem.
„Myslím, že bychom měly být lordu Westcliffovi
vděčné,“ poznamenala Daisy a seskočila z klády.
„Koneckonců zachránil Annabelle život. A přítelkyň tu zase
tolik nemáme, abychom mohly nějakou postrádat.“
„Annabelle spasil pouhou shodou okolností,“ oponovala
nabručeně Lillian. „Riskoval jedině proto, aby nepřišel o
užitečného obchodního partnera.“
„Lillian!“ Daisy, jež sestru předběhla o několik kroků, se
užasle obrátila. „Takhle nemilosrdná jsi nikdy nebyla.
Prokristapána, kvůli naší kamarádce a jejímu choti hrabě

21
vběhl do ohnivého pekla. Co ještě musí udělat, aby na tebe
učinil patřičný dojem?“
„Jsem si jista, že Westcliff mě ničím oslňovat nehodlá,“
odsekla Lillian. Přistihla se, že její prohlášení vyznělo
ublíženě, proto se ušklíbla a o poznání lhostejněji dodala:
„Daisy, jestli chceš mermomocí vědět, proč ho nemám ráda,
tak si laskavě zapiš za uši, že ho nemůžu ani cítit, poněvadž
on zjevně nesnáší mě. Nevynechá jedinou příležitost, aby se
nade mnou nepovyšoval – morálně, sociálně, intelektuálně…
Ach, s jakou chutí bych mu srazila hřebínek!“
Chvíli kráčely mlčky. Pak se Daisy zastavila, aby si
natrhala violky hustě rostoucí u kraje cesty. „Co kdybys
zkusila být na Westcliff a pro změnu hodná?“ zamumlala.
Připnula si kvítka do vlasů a dodala: „Třeba bys ho tím
natolik vyvedla z míry, že by ti začal laskavost oplácet.“
Lillian zachmuřeně zavrtěla hlavou. „Kdepak.
Pravděpodobně by pronesl něco jízlivého, zatetelil se
spokojeností a dál na mě shlížel spatra.“
„Podle mě začínáš být…,“ spustila Daisy. Náhle se
zarazila a plně se na něco soustředila. „Slyším šplouchání
vody. Někde tady musí být studánka přání!“
„Svatá prostoto,“ zahuhlala Lillian. Zdráhavě následovala
mladší sestru, jež poskakovala po vyježděném úvozu
lemovaném bažinatými loukami. Mokřady byly hustě
porostlé modrými a purpurovými hvězdnicemi, ostřicí a
přesličkou. Celík zlatobýl mával latami drobných květů.
Těsně u pěšiny se krčily chomáče žlutých pantoflíčků. Klid
okolní přírody zapůsobil na Lillian jako balzám. Zhluboka se
nadechla. Když se přiblížily k zurčícímu prameni, pod nímž
se nalézala bahnitá tůňka, vzduch zjemněl vlhkostí.
Počátkem léta se tu sešly všechny čekanky. Každá
vhodila do kalné vody špendlík a v duchu si něco přála, jak
velela místní tradice. Daisyin tajemný vzkaz se týkal
Annabelle a do puntíku se vyplnil.
„A jsme tady,“ prohlásila spokojeně Daisy. Vytáhla z
kapsy dlouhou tenkou střepinu, již Annabelle po nehodě

22
vytáhla z ramene lorda Westcliffa. Dokonce i Lillian, jež
jinak neměla s mužem slitování, se při pohledu na ni otřásla.
„Annabelle mě poprosila, abych ji vhodila do studánky a
přála si pro pana Westcliffa totéž co pro ni.“
„Co to má být?“ vyzvídala Lillian. „Nikdy jsi mi to
neprozradila.“
Daisy na sestru pohlédla s potutelným úsměvem na rtech.
„Není to snad jasné, drahá? Upřímně jsem doufala, že se
Annabelle provdá za muže, jehož miluje.“
„Aha.“ Annabellino manželství se Simonem Huntem se
vydařilo. Ti dva se očividně milují, takže kouzlo musí
fungovat. Lillian se blahosklonně zahleděla na sestru a poté
couvla, aby zpovzdáli přihlížela obřadu.
„Lillian,“ ozvala se Daisy. „Musíš u mě zůstat. Vodní vílu
určitě potěší, když se na přání soustředíme obě. Potom se
dozajista splní.“
Starší z dívek se zachichotala. „Snad nevěříš na vodní
vílu? Panenko skákavá, jak je možné, že jsi tak pověrčivá?“
„Od dámy, která si nedávno zakoupila flakon čarovného
parfému, to sedí.“
„Jenže já tomu blábolu nevěřím! Pořídila jsem si ho,
protože hezky voní.“
„Lillian,“ škádlila ji sestra. „A co je na tom špatného?
Buď čáry máry zaberou, nebo ne. Já osobně doufám, že na
mě čeká něco tajemného. Nyní si pojďme přát štěstí pro lorda
Westcliffa. Tohle je to nejmenší, co pro něho můžeme udělat.
Koneckonců zachránil Annabelle život.“
„Tak tedy dobrá. Stoupnu si vedle tebe – ale jenom proto,
abys nespadla do vody.“ Lillian objala sestru kolem útlých
ramen a zahleděla se do kalné vody.
Daisy pevně stiskla víčka a sevřela střepinu v dlani.
„Hrozně moc si to přeji,“ zašeptala. „Ty také, Lillian?“
„Ano,“ zamumlala, ačkoliv opravdová láska pro lorda
Westcliffa nebyla tím, na co právě myslela. Doufám, že
Westcliff potká ženskou, která ho srazí na kolena. Spokojeně
se zaculila. Nepřestávala se usmívat ani v okamžiku, kdy

23
Daisy vhodila kovový úlomek do vody. Zvolna se nořil do
bezedné hlubiny.
Dívka si otřela ruce a blaženě se odvrátila. „Hotovo,“
řekla a uklonila se. „Jsem děsně zvědavá, v čí náruči hrabě
nakonec skončí. Už se nemůžu dočkat.“
„Chudinka ubohá,“ politovala neznámou Lillian.
Daisy pohodila hlavou k panskému sídlu. „Vrátíme se?“
Další rozhovor, který sestry vedly, se rychle změnil ve
strategické plánování. Diskutovaly o tom, co nedávno
probíraly s Annabelle. Děvčata nutně potřebovala bohatého
přímluvce, jenž by jim umožnil vstup do vysoké britské
společnosti. Jenže nemohl se jím stát hned tak někdo. Muselo
se jednat o mocného a vlivného člověka, jehož si ostatní
považují. Tím, že je uzná za hodné pozornosti, jim otevře
cestu k ostatním. Podle Annabellina dobrozdání se pro tento
úkol nikdo nehodí lépe než hraběnka Westcliffová, Markova
matka.
Hraběnka, jež nalezla zalíbení v putování po Evropě, se
ve společnosti moc neukazovala. I když dlela ve Stony Cross
Parku, s hosty se stýkala jen zřídka. Velice jí vadilo, že se syn
bratříčkuje s průmyslníky a podnikateli neurozeného původu.
Ani děvčata Bowmanova s ní dosud neměla tu čest, ale
vyslechla toho o ní spoustu. Pokud je na řečech něco pravdy,
potom je hraběnka stará zkostnatělá dračice, která ze srdce
nesnáší cizince. Zejména Američany.
„Naprosto nechápu, jak přišla Annabelle na nápad, že by
se tahle ženská mohla stát naší dobrodějkou?“ mínila Daisy a
kopla do kamínku, s nímž si pohrávala. „Dobrovolně se k
tomu nepropůjčí, to je jisté.“
„Ale ano, pokud ji o to požádá pan syn,“ odvětila Lillian.
Bezděčně zdvihla dlouhý klacek a švihla jím do vzduchu.
„Westcliff zjevně dokáže matku k ledačemu přimět.
Annabelle mi vyprávěla, jak hraběnka nesouhlasila se
sňatkem lady Olivie a pana Shawa.

24
 Prohlásila, že se nezúčastní obřadu. Westcliff si
uvědomoval, jak šeredně by tím ranila city své dcery, proto ji
donutil přijít. Dokonce zařídil, aby se tvářila příjemně.“
„Opravdu?“ Daisy s potutelným úsměvem pohlédla na
sestru. „Nechápu, jak se mu to podařilo?“
„Je přece pánem domu. V Americe je královnou
domácnosti žena, ale tady, v Anglii, se všechno točí kolem
mužů.“
„Hmmm. Tak tohle se mi moc nelíbí.“
„Ano, já vím.“ Lillian se odmlčela, pak zaraženě dodala:
„Podle Annabelle angličtí manželé schvalují jídelníček,
rozmístění nábytku, barvu závěsů… zkrátka všechno.“
Daisy vypadala udiveně a rozčileně. „Copak se pan Hunt
obtěžuje s takovými prkotinami?“
„Inu, on ne. Není přece šlechtic, nýbrž průmyslník. A
podnikatelé většinou nemívají na takové triviality čas. Na
rozdíl od průměrných šlechticů, kteří nemají co dělat, a tak
brousí po domě a do všeho strkají nos.“
Daisy přestala kopat do kamínku a zamračeně pohlédla na
sestru. „Víš, co nechápu? Proč se pokoušíme uhnat zrovna
šlechtice? Jen si představ, co by nás čekalo. Bydlení v
prastarém polorozpadlém sídle, nechutná anglická kuchyně a
hrstka služebnictva, u něhož bychom neměly žádný respekt.“
„Plníme přání své matky,“ odvětila suše Lillian. „Kromě
toho nás v New Yorku nikdo nechtěl.“ Smutnou skutečností
zůstávalo, že v přísně rozdělené newyorské společnosti
neměli novopečení zbohatlíci potíž najít vysoce postavenou
nevěstu. Na rozdíl od zazobaných dědiček. O ty nestála ani
tamější aristokracie, ani průmyslníci, kteří toužili šplhat
vzhůru po společenském žebříčku. Vdavekchtivé dívky proto
mířily do Evropy, kde pátraly po šlechticích, kteří by uvítali
manželku s tučným věnem. Bylo to jediné řešení.
Daisyina zakaboněná tvář se rozjasnila. „A co se stane,
když nás nebude nikdo chtít?“
„Pak se proměníme ve dvě zlomyslné staré panny,
poflakující se po Evropě.“

25
 Daisy se při té představě rozesmála a přehodila si na záda
těžký cop. Nehodilo se, aby děvčata v jejich věku vycházela z
domu prostovlasá, tím spíše s neupraveným účesem. Jenže
obě sestry obdařila příroda takovou záplavou bohatých
těžkých kadeří, že zkrotit je do důmyslných moderních účesů
bylo hotovým utrpením. Každá potřebovala alespoň tři sady
sponek. Nejvíc zkusila Lillian, kterou citlivá pokožka po
všem tom česání, kroucení a tahání bolela a pálila. Mockrát
se přistihla, jak závidí Annabelle Huntové, jejíž světlé
hedvábné lokny se vždycky chovaly tak, jak si přála jejich
majitelka. Na utajenou procházku se Lillian vydala s hřívou
staženou do koňského ohonu. Stékala jí po zádech jako
vodopád. Ve společnosti by se takhle objevit nemohla.
„Jak přesvědčíme Westcliffa, aby přiměl svoji matku hrát
si na naši přímluvkyni?“ otázala se Daisy. „Zdá se vysoce
nepravděpodobné, že by s něčím takovým kdy souhlasil.“
Lillian se od sestry odtáhla, odhodila klacek daleko do
lesa a smetla si z dlaní úlomky kůry. „Nemám ponětí,“
přiznala. „Annabelle se pokusí přesvědčit svého manžela, aby
se za nás u Westcliffa přimluvil. Ale ten s největší
pravděpodobností odmítne, aby neohrozil výhodné
přátelství.“
„Kéž bychom mohly Westcliffa něčím přinutit,“ dumala
Daisy. „Vlákat jej do léčky, vydírat ho nebo něco takového.“
„Člověka můžeš vydírat jedině tehdy, když se dopustí
hanebného skutku, který má důvod skrývat. Pochybuji, že
starý, zkostnatělý, nudný Westcliff kdy překročil pravidla
etikety.“
Daisy se zachichotala. „Není zkostnatělý, nudný a
dokonce ani starý!“
„Máti tvrdí, že je mu přinejmenším pětatřicet. Podle mě
už není žádný zajíc, nemyslíš?“
„Vsadím se, že většina dvacetiletých mu co do tělesné
kondice nesahá po kotníky.“
Kdykoliv se rozhovor stočil na Westcliffa, pocítila Lillian
jistou provokaci. Stejně jako v dětství, když si bratři mezi

26
sebou házeli s její nejoblíbenější panenkou a ona marně
plakala, aby jí hračku vrátili. Avšak proč ji popuzuje
jakákoliv zmínka o hraběti, pro ni zůstávalo hádankou.
Daisyinu poznámku proto přešla s podrážděným pokrčením
ramen.
Blížily se k domu. Zdálky k nim doléhaly veselé hlasy a
povzbuzování, jako když spolu dovádějí děti. „Co se tam
děje?“ zajímala se Lillian a významně pohlédla ke stájím.
„Netuším, ale jak se zdá, někdo se výborně baví. Pojďme
se tam podívat.“
„Ale jenom na chviličku,“ varovala Lillian. „Kdyby máti
zjistila, že jsme zmizely…“
„Pospíšíme si. No tak, Lillian, prosím!“
Zatímco váhaly, křik a smích stále sílily. Ostře
kontrastovaly s okolním tichem a pokoušely Lillianinu
zvědavost. Uličnicky se zakřenila na sestru. „Budu tam
první!“ zvolala a dala se do běhu.
Daisy si vykasala sukně a vyrazila za ní. Třebaže měla
kratší nohy než sestra, čilá a mrštná byla jako skřítek, takže
na dvorek u stájí se dívky přiřítily bok po boku. Lehce se
zadýchávaly. Klusaly do táhlého kopce kolem oplocené
ohrady. Náhle spatřily pětici hochů. Mohlo jim být od
dvanácti do šestnácti let. Hráli si na nevelkém plácku za
konírnou. Podle oblečení zde pracovali. Boty si vyzuli u
hrazení a běhali bosí.
„Vidíš to?“ užasla Daisy.
Lillian pohlédla na chlapce, který se oháněl dlouhou
dřevěnou pálkou, a potěšeně se zachichotala. „Vždyť oni
hrají pasáka!“
Tato kratochvíle, k níž je zapotřebí pálka, míček a čtyři
mety rozestavěné do kosočtverce, se stala populární jak v
Americe, tak v Anglii. V New Yorku se změnila přímo v
posedlost. Věnovali se jí chlapci i děvčata ze všech
společenských vrstev. Lillian s nostalgií vzpomínala na
mnohé pikniky, jež následovaly po utkání. Smutně sledovala,
jak kluk od koní obíhá mety. Očividně tu hráli dost často.

27
Kolíky značící mety byly vraženy hluboko do země a mezi
nimi se táhla prašná pěšinka vyšlapaná v trávě. V jednom z
čeledínů Lillian rozpoznala hocha, který jí přede dvěma
měsíci půjčil pálku, když se rozhodla do klání zasvětit
čekanky. Nedopadlo to zrovna nejlépe.
„Co myslíš, vezmou nás do hry?“ zeptala se Daisy s
nadějí v hlase. „Alespoň na chvíli.“
„Proč by ne? Ten zrzek mi tenkrát půjčil pálku. Myslím,
že se jmenuje Arthur.“
V ten okamžik se na pálkaře řítil rychlý nízký míč.
Chlapec jej bleskově odpálil. Plochá strana pálky silně
udeřila do koženého míčku a ten se s poskakováním hnal
směrem k nim. V New Yorku se tomuto typu úderu říkalo
„hopsák“. Lillian vystřelila kupředu, zkušeně jej zachytila
holýma rukama a plynulým švihem míč vrátila hráči na první
metě. Reflexivně jej chytil a vytřeštil údivem oči. Vtom si
dvojice dívek počali všímat i ostatní a postupně ustávali ve
hře.
Lillian směle vykročila k ryšavému čeledínovi. „Arthure?
Pamatujete si na mě? Byla jsem tu v červnu. Půjčil jste nám
pálku.“
Mládencův obličej se rozjasnil. „Ach ano, slečno.
Slečno…“
„Bowmanová.“ Lillian ukázala na Daisy. „A tohle je má
sestra. Zrovna jsme si říkaly… Necháte nás hrát? Jenom
chviličku.“
Dál panovalo zaražené ticho. Lillian chápala, že zapůjčit
dámě pálku je jedna věc, avšak zapojit ji do utkání
služebnictva věc druhá. „Nehrajeme vůbec špatně,“
vemlouvala se. „V New Yorku docela často trénujeme. Jestli
se obáváte, že bychom vám to kazily…“
„Takhle to není, slečno Bowmanová,“ bránil se Arthur a
obličej mu náhle plál červení stejně jako vlasy. „Já jenom,
že… Dámy jako vy… nemůžou… My tu sloužíme, slečno.“
„Ale teď máte volno. Nebo ne?“ nedala se Lillian.
Čeledín váhavě přikývl.

28
 „Inu, my též,“ ubezpečila ho Lillian. „Vždyť o nic nejde.
No tak, nechte nás hrát. My to nikomu neřekneme!“
„Pověz mu, že jim ukážeš, jak jsi dobrá,“ poradila jí
Daisy koutkem úst.
Chlapci se dál tvářili zatvrzele, ale Lillian se nevzdávala.
„Umím nadhazovat,“ prohlásila a výmluvně přitom povytáhla
obočí. „Rychlé míče, prudké míče, zákeřné míče… Copak
vás nezajímají americké triky?“
Tím je očividně dostala. Jenže Arthura zviklat
nedokázala. „Slečno Bowmanová, kdyby vás někdo zahlédl
na plácku za stájemi hrát pasáka, my bychom to odskákali…“
„Kdepak, neodskákali,“ nesouhlasila Lillian. „Slibuji, že
přebíráme veškerou zodpovědnost za své chování. Každému
řeknu, že jsme vám nedaly na vybranou.“
Chlapci se dál tvářili pochybovačně, ale děvčata je
přemlouvala a prosila tak dlouho, až nakonec souhlasili.
Lillian se zmocnila opotřebované kožené meruny a zaujala
pozici nadhazovače. Pálkař stál na metě označené Skalní
hrad. Dívka přenesla váhu na levou nohu, pořádně se
rozmáchla a vší silou odmrštila míč. Tvrdě přistál v
chytačově dlani, zatímco pálkař se marně rozháněl holí.
Lillianin výkon byl oceněn uznalým hvízdnutím.
„Na holku není špatná,“ okomentoval hod Arthur. Dívka
se ušklíbla. „A teď by mě, slečno, zajímalo, jak vypadá ten
zákeřný míč, o němž jste mluvila.“
Lillian zachytila přihrávku a sevřela míč pouze mezi
palcem, ukazovákem a prostředníkem. Široce se rozmáchla a
vypustila jej pouze švihem zápěstí. Míč tím získal
nebezpečnou rotaci a pozoruhodnou rychlost. Pálkař opět
minul, ale i on zajásal a ocenil tak dívčin um. Příště se
konečně trefil a poslal míč stranou hracího pole, kde se ho
šťastně zmocnila Daisy. Pospíchala na třetí metu, kde hráč
pozdě a celkem zbytečně vyskočil do vzduchu.
Za několik minut se utkání rozjelo na plné obrátky. Hráči
se přestali ostýchat a odpalovali a chytali míče s plnou
vervou. Lillian se hlasitě veselila spolu s ostatními. Opět si

29
připadala svobodná a volná jako v dětství. Cítila
nepopsatelnou úlevu. Alespoň na okamžik pustila z hlavy
všechna pravidla i etiketu, jež Američanky krutě omezovaly a
zahanbovaly, sotva vstoupily na anglickou půdu. Panoval
nádherný den. Přátelské slunce se smálo z oblohy, čistý
vzduch krásně voněl.
„Jste na pálce, slečno,“ upozornil ji Arthur a významně
zdvihl ruku, aby mu hodila míč. „Uvidíme, zda odpalujete
stejně dobře, jako nadhazujete.“
„Zdaleka ne,“ informovala ho promptně Daisy. Lillian jí
odpověděla neslušným gestem, načež chlapci nadšeně
zaryčeli smíchy.
Bohužel to byla pravda. Třebaže se jí v nadhazování
nikdo nevyrovnal, s pálkou to neuměla. Na rozdíl od Daisy,
která se svým uměním nikterak netajila. Lillian uchopila
pálku levačkou jako kladivo, pravou ruku nesvírala tak
pevně. Připravila se, přimhouřila oči a ve správném
okamžiku se ze všech sil rozmáchla. Jenže umanutý míček
vysoko přeletěl vrchol pálky a skončil daleko nad chytačovou
hlavou. Vzápětí zmizel.
Dříve než se pro něj kluk rozběhl, zčistajasna se znovu
objevil ve vzduchu. Arthur náhle zesinal a Lillian nechápala
proč. Obrátila se na patě, aby zjistila, co ho tak vyděsilo.
Vtom spatřila toho, kdo vrátil míč do hry, a zajíkla se.
O hrazení se neopíral nikdo jiný než Markus, lord
Westcliff.

30
 3
Lillian tiše zaklela a věnovala Westcliffovi nasupený
pohled. Odpověděl jí ironickým povytažením obočí. Byl
oblečený do tvídového jezdeckého kabátce. Košili měl u krku
rozepnutou. Odhalovala silný opálený krk. Při všech
předchozích setkáních byl Westcliff jako ze škatulky. Nyní
měl větrem rozcuchané vlasy a potřeboval by oholit.
Neupravený se kupodivu Lillian zamlouval mnohem víc. Z
nepochopitelných důvodů se zachvěla, lehce se jí podlomily
nohy.
Musela si přiznat, že vzdor antipatiím je Westcliff velice
přitažlivý muž. Obličej má možná příliš široký a rysy hrubší,
v jeho tváři však vládne drsný řád, jenž naprosto popírá
zásady klasické krásy. Přestalo na nich záležet. Z hraběte
sálala ryzí mužnost, jeho zjev jako by přímo vypovídal o
prokazatelném charakteru. Takové kouzlo vlastní málokdo.
Těšil se nezpochybnitelné autoritě, působil jako rozený
vůdce. Lillian patřila k lidem, kteří se autoritám s gustem
vysmívají a zatvrzele je odmítají respektovat. Proto pro ni
Westcliff představoval pokušení. Kdykoliv se jí podařilo
hostitele rozčílit, cítila se naprosto spokojená.
Westcliffův výmluvný pohled sklouzl z rozvrkočených
vlasů na živůtek nezpevněný korzetem. Zastavil se na bujné
křivce ňader. Lillian přemítala, zda jí hostitel vyčiní za to, že
si dovolila zahodit se s čeledíny. Proto hraběti oplácela
upřený pohled. Zkoušela se tvářit opovržlivě, což však bylo
hodně těžké. Přítomnost pohledného Westcliffa způsobila, že
znovu pocítila chvění v žaludku. Daisy měla pravdu.
Westcliffově charismatu se hned tak něco nevyrovná. Ani
mládí s ním nemůže soupeřit.
Hrabě se odpoutal od hrazení, aniž odtrhl od Lillian zrak,
a zvolna se k ní blížil.

31
 Dívka se bezděčně napřímila, ale nehnula se ani o píď. Ač
byla na ženu vysoká, Westcliff ji o pár centimetrů
převyšoval. Hluboce mu zírala do očí tak tmavých, až se
zdály černé. Znervózněla.
Oslovil ji hlubokým, sametovým hlasem: „Měla byste
držet lokty u těla.“
Lillian očekávala zdrcující kritiku, proto ji zastihl
nepřipravenou. „Cože?“
Hrabě lehce sklopil husté řasy. Zadíval se na pálku, již
svírala v pravé ruce. „Držte lokty u těla. Pak se nebudete
muset divoce rozhánět a získáte nad pálkou větší vládu.“
Dívka se zamračila. „Existuje vůbec nějaký obor, v němž
nejste přeborníkem?“
V mužových očích pobaveně zajiskřilo. Zdálo se, že nad
otázkou uvažuje. „Neumím hvízdat,“ přiznal nakonec. „A
špatně střílím z praku. Jinak…“ Omluvně zdvihl ruce, jako
by nemohl přijít na činnost, v níž by nevynikal.
„Co je to prak?“ nechápala Lillian. „A co jste chtěl říct
tím, že neumíte hvízdat. To přece dokáže každý.“
Westcliff názorně sešpulil rty a snaživě foukl. Neozval se
žádný zvuk. Stáli u sebe tak blízko, že Lillian cítila, jak se jí
o čelo otírá jeho horký dech. Pohrál si s několika kadeřemi,
jež se přilepily k dívčině zavlhlému čelu. Užasle zamrkala.
Sklouzla očima z úst do rozhalenky košile a kochala se
mužovou do bronzová opálenou pokožkou.
„Vidíte…? Nic. Roky to zkouším.“
Lillian blesklo hlavou, že mu poradí zadout víc. Špičku
jazyka musí přitisknout ke spodním zubům. Jenže jí připadalo
nemožné bavit se s Westcliffem o jazyku. Místo toho na něho
tupě zírala. Maličko nadskočila, když ji opatrně vzal za
ramena a jemně obrátil k Arthurovi. Mládenec stál několik
metrů od ní s míčkem v ruce. Ve tváři se mu údiv svářil s
bázní.
Lillian napadlo, že hostitel hodlá hochům vyčinit za to, že
jim umožnili hrát. Proto rozčileně vyhrkla: „Arthur ani

32
ostatní za nic nemohou. Není to jejich vina. Přinutila jsem je,
aby nás vzali mezi sebe.“
„O tom nepochybuji,“ prohodil hrabě přes rameno.
„Zřejmě jste jim nedala šanci odmítnout.“
„Doufám, že je nepotrestáte?“
„Za co? Že ve volném čase hrají pasáka? To sotva.“
Svlékl si kabátec a pohodil jej stranou. Otočil se k chlapci,
který stál nejblíže. „Jime, buď tak hodný a chyť nám pár
míčů.“
„Ano, pane!“ Mládenec pospíchal do prázdného prostoru
za metami.
„Co to provádíte?“ vyděsila se Lillian, když si Westcliff
stoupl za ni.
„Koriguji váš úder,“ zazněla odhodlaná odpověď.
„Zdvihněte tu pálku, slečno Bowmanová.“
Pochybovačně na něho pohlédla. Usmíval se, v očích se
mu zračila výzva.
„Tohle bude zajímavé,“ zamumlala Lillian. Zaujala
předepsaný postoj a pohlédla přes hřiště na Daisy. Sestra byla
ve tváři celá rudá, stěží přemáhala smích, jež se jí zrcadlil v
očích. „Odpaluji naprosto dokonale,“ zavrčela naštvaně
Lillian. Ostře vnímala muže za svými zády. Vyvalila oči,
když ucítila, jak jí dlaněmi klouže po pažích, aby jí přitáhl
lokty k tělu. Cosi jí broukl do ucha. Dívce se zdálo, že
nervozitou celá hoří. Cítila, jak se jí horká krev rozlévá do
lící a sestupuje šíjí do spodních částí těla, pro něž, pokud
věděla, neexistovalo žádné pojmenování.
„Pořádně se rozkročte,“ radil Westcliff, „a rovnoměrně
přeneste váhu na obě nohy. Dobrá. Nyní přitiskněte lokty.
Tahle pálka je na vás příliš dlouhá. Proto budete muset
přesunout dlaně výš…“
„Ráda ji držím dole.“
„Na to je příliš dlouhá,“ trval na svém. „Právě proto
nestíháte míček správně odpálit.“

33
 „Jenže já mám dlouhé klacky ráda,“ hádala se Lillian,
přičemž pevně svírala rukojeť v prstech. „Čím delší, tím
lepší.“
Jeden z hochů vyprskl smíchy, čímž upoutal její
pozornost. Podezřívavě se na něho zahleděla a vzápětí se
věnovala Westcliffovi. Obličej měl bezvýrazný, ale oči se mu
pobaveně třpytily. „Co je na tom tak veselého?“ zeptala se.
„Nemám ponětí,“ ucedil bezvýrazně Westcliff a znovu ji
nasměroval k nadhazovači. „Hlavně nezapomeňte na lokty.
Ano. Zápěstí držte rovně a plynule sledujte křivku pohybu…
Ne, takhle ne.“ Postavil se přímo za Lillian a ohromil ji tím,
že popadl její dlaně do svých, aby jí názorně předvedl plynulé
mávnutí. Přitom jí šeptal do ucha: „Cítíte ten rozdíl? Zkuste
to znovu… Že je to hned lepší?“
Lillianino srdce bušilo jako splašené. Nikdy si
nepřipadala tak nemotorná. Za zády cítila žár mohutného těla,
svalnatá stehna narážela do záhybů vycházkových šatů. V
mužových širokých dlaních se její ruce téměř ztrácely.
Překvapilo ji, jak má Westcliff drsné prsty.
„Ještě jednou,“ prohlásil. Sevřel dívčiny ruce ještě
pevněji. Jakmile se jejich paže spojily, ucítila Lillian mužovy
pevné svaly. Znenadání jako by mu byla vydána napospas,
přemožena něčím, co dalekosáhle přesahovalo fyzické
schopnosti. Vzduch ji pálil v plicích. Několikrát se krátce
nadechla a vzápětí byla opět volná.
Westcliff ustoupil a se zájmem si ji prohlížel. Lehce se
mračil. Náhle vypadal omámeně. Zdálo se, že se chce na něco
zeptat, ale místo toho krátce přikývl a pokynul, aby zůstala v
postoji pálkaře. Sám zaujal místo chytače, přikrčil se a mávl
na Arthura.
„Hoď nám pár lehkých míčů,“ zvolal. Arthur přikývl.
Zdálo se, že začíná ztrácet ostražitost.
„Ano, pane!“
Arthur jí nezáludně přihrál. Lillian samým úsilím
zašilhala. Odhodlaně se napřáhla a natočila se bokem, aby
dala odpálení správný říz. Ke svému zklamání dočista minula

34
cíl. Obrátila se na patě a dotčeně se zadívala na Westcliffa.
„Inu, vaše rada mi hodně pomohla,“ podotkla jízlivě.
„Lokty,“ připomněl jí stroze a hodil míč Arthurovi.
„Zkuste to znovu.“
Lillian si ztěžka povzdechla, zdvihla pálku a zahleděla se
na nadhazovače.
Arthur se napřáhl a vypustil další rychlý míč.
Dívka vydechla námahou. Poslušně přimkla lokty k tělu a
ke svému nadšení shledala, že pálka se rázem pohybuje pod
správným úhlem. Hlasitě zaduněla, když se střetla s koženým
míčkem, který se vznesl vysoko nad Arthurovu hlavu a
namířil si to daleko za hřiště. Lillian vítězoslavně vykřikla,
zahodila pálku a vystřelila k první metě. Oběhla ji a zamířila
k druhé. Koutkem oka zahlédla Daisy stíhat klesající míček.
Jakmile se ho zmocnila, plynulým pohybem jej přihrála
nejbližšímu chlapci. Lillian zrychlila. Nohy jí pod sukněmi
jenom kmitaly, když obkroužila třetí metu. Míček zatím
putoval k Arthurovi.
Nevěřila svým očím, když na posledním postu, Skalním
hradu, spatřila stát Westcliffa. Natahoval ruce, aby mu
přihráli míč. Jak tohle může udělat? Poté, co ji naučil
odpalovat míč, ji chce vyřadit?
„Uhněte mi z cesty!“ vyjekla. Řítila se divoce k metě,
odhodlaná stanout na ní dřív, než chytí míč. „Nehodlám se
zastavit!“
„Však já vás stopnu,“ ujistil ji s úšklebkem Westcliff a
postavil se přímo před metu. „Přihraj to domů!“ zahalekal na
Arthura.
Asi ho bude muset povalit. Lillian ze sebe vyrazila
válečný pokřik. Slepě se hnala přímo na Westcliffa. Přinutila
ho couvnout ve chvíli, kdy v prstech sevřel hozený míč.
Nikterak se nenamáhal udržet rovnováhu, zkrátka zavrávoral
a sesunul se do měkké trávy. Lillian o něho zakopla a vzápětí
muže pohřbila pod záplavou svých sukní. Dvojnásobný pád
doprovázelo mračno zvířeného prachu. Lillian se dotčeně
opřela pažemi o Westcliffův hrudník a zadívala se na soupeře

35
pod sebou. Zpočátku se domnívala, že si vyrazil dech, jenže
hned nato jí došlo, že ničema se dusí smíchy.
„Podváděl jste!“ obvinila jej, ale on se řehtal o to víc.
Popuzeně se nadechla. „Tohle se přece nedělá! Stoupnout si
přímo před metu. Vy… vy špinavý podvodníku!“
Westcliff se zalykal smíchy. Přesto jí s veškerou vážností
předal míček jako nějakou vzácnost. Lillian jej vztekle
odhodila stranou. „Nejsem mimo hru,“ vyštěkla a pro větší
důraz píchla soupeře prstem do hrudi. Měla při tom pocit,
jako by dloubala do kamene. „Stihla jsem to. Slyšíte mě?“
Dolehl k ní Arthurův pobavený hlas. „Vlastně, slečno…“
„S dámou se nikdy nehádej, Arthure,“ skočil mu do řeči
hrabě, který se konečně zmohl na slovo. Spiklenecky se na
čeledína křenil.
„Ano, pane.“
„Copak tady jsou nějaké dámy?“ prohodila vesele Daisy a
vydala se k hřišti. „Já žádné nevidím.“
Rozesmátý hrabě pohlédl na Lillian. Vlasy měl
rozcuchané, v opáleném obličeji pokrytém prachem svítily
bělostné zuby. Nadřazený postoj byl pryč. V očích mu
čtverácky jiskřilo, podmanivě se uculoval.
V Lillian se cosi pohnulo. Zčistajasna se přistihla, že se
usmívá spolu s ním. Z ledabylého účesu se jí uvolnil pramen
vlasů a otřel se muži o tvář. „Co je to prak?“ otázala se.
„V podstatě se jedná o katapult. Mám přítele, který se
velice zajímá o středověké zbraně. On…“ Westcliff zaváhal.
Stále spočíval pod ní. Cítila, jak je napjatý. „Nedávno si
postavil katapult podle prastarého vzoru. Požádal mě, abych
mu pomohl z něj střílet.“
Lillian pobavila představa, jak si rezervovaný Westcliff
hraje jako malý kluk. Vtom si uvědomila, že na něm dřepí
jako na koni. Zrudla a nemotorně se hrabala do stoje. „A
netrefili jste se?“ zeptala se co možná nejlhostejněji.
„Majitel kamenné zdi, kterou jsme zdemolovali, si myslí
pravý opak.“ Prudce se nadechl, když z něho dívka konečně
sklouzla, ale dál zůstával sedět na zemi.

36
 Lillian nechápala, proč na ni tak civí. Rozpačitě otírala
dlaněmi zaprášenou sukni. Marně. Šaty měla příšerně
špinavé. „Propána,“ vyděsila se při pohledu na sestru, pouze
o něco méně zamazanou a pomačkanou. „Jak tohle
vysvětlíme máti?“
„Požádám některou z komorných, aby je odnesla do
prádelny dřív, než si něčeho všimne. Což mi připomíná, že je
nejvyšší čas procitnout z odpoledního spánku!“
„Máme naspěch,“ prohodila Lillian k lordu Westcliffovi,
jenž si oblékl kabátec a postavil se za ni. „Pane, kdyby se vás
náhodou někdo tázal, zda jste nás někde nezahlédl…,
odpovíte, že nikoliv?“
„Já nikdy nelžu,“ odvětil, načež Lillian nesouhlasně
broukla.
„Smím vás tedy požádat, abyste se o nás záměrně
nezmiňoval?“
„Jistě.“
„Jste vskutku velice vstřícný,“ prohlásila Lillian tónem,
jenž svědčil o opaku. „Děkuji vám, lorde. A nyní kdybyste
nás omluvil… Musíme letět. Obrazně řečeno.“
„Když dovolíte, ukážu vám zkratku,“ nabídl se Westcliff.
„Znám cestu přes zahradu, která končí u vchodu pro
služebnictvo poblíž kuchyně.“
Sestry si vyměnily pohled, přikývly a pospíchaly za ním.
Ještě stihly zamávat chlapcům na rozloučenou.

Markus prováděl sestry Bowmanovy zahradou zalitou

sluncem. Rozčilovalo jej, že ho Lillian neustále předbíhá,
jako by nesnesla jeho vedení. Kradmo ji pozoroval. Sledoval,
jak se pod rozvlněnou mušelínovou sukní pohybují její nohy.
Na rozdíl od většiny žen, které s oblibou cupitají a nakrucují
se v bocích, Lillian rázovala kupředu mílovými kroky.
Tiše přemítal o nedávných událostech. Nerozuměl sám
sobě. Když spatřil Lillian zabranou do hry, jak se spontánně
raduje, připadala mu neodolatelná. Stejně jako z něho i z ní
prýštila divoká energie a nadšení z pohybu, třebaže se vůbec

37
nehodilo, aby dívka v její pozici projevovala takovou
nespoutanost. Spíše by se slušelo, aby se ostýchala,
předváděla vrozenou skromnost a zdrženlivost. Lillian
zkrátka nešlo přehlédnout. Dřív než si uvědomil, co vlastně
činí, připojil se ke hře.
Pohled na uzardělou a vzrušenou dívčinu v něm
rozdmýchal úplně nové pocity. Připadala mu hezčí, než si ji
pamatoval. Bavila ho její paličatost, nedokázal odolat výzvě,
již představovala. Ve chvíli, kdy Lillian upravoval držení
pálky, se k němu tiskla štíhlým tělem a on ostře vnímal, že
mu vůbec není lhostejná.
Raději zaplašil nevítané myšlenky. Lillian ho opět
předběhla. Byla ušpiněná, rozcuchaná… Přesto nedokázal
zapomenout na okamžik, kdy na něm spočívala svým
pružným tělem. Vzdor své výšce moc nevážila. Téměř
postrádala typicky ženské křivky. Vůbec není jeho typ.
Avšak zatoužil popadnout ji kolem pasu, přimknout se k ní
a…
„Tudy,“ zavrčel a prosmýkl se kolem Lillian. Stále se
drželi těsně u živých plotů a zdí, které je chránily před
zvědavými pohledy. Vedl děvčata po pěšině lemované
modrou šalvěji. Po starobylém zdivu se pnuly růže, tulily se k
němu nadýchané chomáče hortenzií a ve velkých kamenných
nádobách se bělaly trsy macešek.
„Jste si jistý, že tohle je zkratka?“ nevydržela Lillian.
„Podle mě byla ta druhá cesta rychlejší.“
Nikdo si netroufal zpochybňovat Markovo mínění. Proto
zpražil dívku mrazivým pohledem. „Na svém pozemku se
dobře vyznám, slečno Bowmanová.“
„Ona to tak nemyslela, lorde Westcliffe,“ ozvala se za
nimi Daisy. „Dělá si starosti. Příšerně bychom si to
odskákaly, kdyby nás chytili. Obecně se má za to, že spíme.
Máti nás totiž zamkla v komnatě a…“
„Daisy!“ napomenula ji upjatě sestra. „Hraběte to
nezajímá.“

38
 „Právě naopak,“ ujistil ji Markus. „Velice by mě
zajímalo, jak se vám podařilo utéct. Oknem?“
„Ne. Odemkla jsem zámek pomocí vlásenky,“ odvětila
Lillian.
Markus si tuto informaci uložil do paměti a posměšně se
zeptal: „Copak tohle vás učili v dívčím penzionátu?“
„V dívčím penzionátu jsme nikdy nebyly,“ odsekla
Lillian, „zato na nesprávné straně zamčených dveří ano. Už
od raného dětství. Naučila jsem se to sama.“
„Vskutku velice zvláštní.“
„Troufám si tvrdit, že vy jste se v životě ničeho
trestuhodného nedopustil,“ poznamenala Lillian.
„Vlastně mě umravňovali docela často,“ přiznal Markus.
„Ale nikdy mě nezamykali. Můj otec usoudil, že mnohem
účinnější je pořádný výprask. Vždycky jej náležitě zklidnil.“
„Váš otec musel být pořádný kruťas,“ mínila Lillian.
Daisy údivem zalapala po dechu.
„Lillian, o mrtvých jen v dobrém. Kromě toho bys neměla
brát nadarmo jméno zesnulého otce pana hraběte.“
„Kdepak. Můj otec byl opravdu kruťas,“ prohlásil
Westcliff stejně otevřeně jako Lillian.
Přišli až k brance, na niž navazovala dlážděná cesta
vedoucí k sídlu. Markus děvčatům naznačil, aby zmlkla.
Ukryl je ve stínu vysokého jalovce, prozkoumal, zda je
vzduch čistý, a pak ukázal vlevo. „Vchod do kuchyně je
tamhle,“ zamumlal. „Projdeme jím a vydáme se po schodišti
rovnou do druhého poschodí. Tam vám ukážu chodbu
vedoucí přímo k vaší komnatě.“
Dívky ho bedlivě sledovaly, jenom zářily. Jsou si tak
podobné, a přitom je každá jiná. Daisy má tváře jako jablíčka.
Je krásná jako starobylá porcelánová panenka, až na ty
exoticky šikmé oči. Lillianin protáhlý obličej s šibalskýma
očima a smyslnými ústy způsobil, že mu na okamžik
vynechalo srdce.

39
 Markus nedokázal odtrhnout zrak od malinových rtů,
když Lillian říkala: „Děkujeme vám, pane. Smíme se
spolehnout na vaše mlčení?“
Kdyby se alespoň nepatrně zajímal o jednu z nich, možná
by využil situace k flirtování či nepatrnému vydírání. Místo
toho však odhodlaně přikývl. „Spolehněte se.“
Ještě jednou se rozhlédli po opuštěném chodníčku a
opustili úkryt. V polovině cesty k nim dolehly hlasy. Někdo
se blížil.
Daisy se dala do běhu jako vyděšená srna a ve zlomku
vteřiny se ztratila ve dveřích do kuchyně. Lillian v panice
zamířila opačným směrem – zpátky k jalovci. Markus neměl
na rozmýšlení moc času. Na vzdáleném konci pěšiny se
objevila skupinka čtyř osob. Vydal se proto za Lillian. Tísnili
se na malém prostoru mezi hustým větvovím jalovce a
plotem. Markus si připadal velice zvláštně. Vždyť se
schovává před svými hosty! Nicméně ve svém stávajícím
zaprášeném stavu se nehodlal před nikým předvádět. Vtom se
mu vypařily z hlavy všechny myšlenky, jelikož na ramenou
ucítil Lillianiny ruce. Táhly ho hlouběji do houští. Přimkla se
k němu. Třásla se. Zpočátku myslel, že strachy. Proto ji
chlácholivě objal. Vzápětí shledal, že se tiše chichotá.
Absurdita vzniklé situace Lillian přišla natolik komická, že se
neovládla a dusila smích na hostitelově rameni.
Markus se na dívku tázavě zazubil a upravil neposlušný
pramen čokoládově hnědých vlasů, který jí padal do očí.
Zamžoural nevelkým otvorem v pichlavém jehličí. Rozpoznal
muže, kteří rozvážně kráčeli po chodníku a probírali
obchodní záležitosti. „Pššt,“ zašeptal Lillian do ucha. „To je
váš otec.“
A rázem bylo po legraci. Lillian vytřeštila oči a zaryla
nehty do mužova kabátce. „Ale ne! Nesmí mě najít. Pověděl
by to matce.“
Markus chápavě přikývl. Konejšivě ji objal paží.
„Neuvidí nás,“ slíbil tiše. „Jakmile nás minou, odvedu vás do
bezpečí.“

40
 Lillian ani nedutala. Zírala skrze větvoví jalovce na
cestičku. Ani si neuvědomovala, že ji lord objímá. Markus
zachytil prchavou, omamnou vůni stoupající z jejích vlasů.
Jemného květinového mámení si všiml již na hřišti. Zhluboka
se nadechl a shledal, že nejvíce se line z místečka na šíji, pod
nímž divoce pulzuje horká krev. Znenadání zatoužil dotknout
se toho bodu jazykem, ochutnat bílou hedvábnou pleť, zlíbat
ji od ušlechtilého hrdla ke špičkám prstů na nohou.
Objetí zesílilo. Hrabě si z nenadálého popudu přivinul
dívku blíž. Ach ano. Dokonale spolu ladili. Zachvátilo jej
vzrušení. Cítil, jak se mu žilami rozlévá žár. Tak lehko by se
jí zmocnil. Maličko ztuhla, když se ústy přisál k jejímu hrdlu.
Ohromením zadržela dech.
„Co to… Co to provádíte?“ zašeptala.
Čtveřice mužů na opačné straně plotu se zastavila,
zabraná do hovoru o nakládání s dobytkem. Markus
přemýšlel o zcela jiné manipulaci. Letmo si olízl rty, odtáhl
se a bezděčně zkoumal dívčin zmatený výraz. „Omlouvám
se,“ vydechl. Pokusil se ovládnout. „To ta vůně. Co je to?“
„Vůně?“ Na okamžik nic nechápala. „Myslíte můj
parfém?“
Marka vábil tvar jejích úst. Jsou tak plná, sametová,
růžová. Jsou příslibem nekonečných slastí. Ustavičně na něho
dotírala podmanivá vůně. Fantazie se rozjížděla na plné
obrátky, srdce tlouklo jako zběsilé, v žilách se rozléval oheň.
Nedokázal jasně uvažovat. Touhou se mu chvěly ruce. Zavřel
oči, odvrátil hlavu a vzápětí se přistihl, jak se tulí k
alabastrové šíji. Lillian ho od sebe maličko odstrčila a ostře
mu špitla do ucha: „Co se to s vámi děje?“
Markus bezmocně zavrtěl hlavou. „Omlouvám se,“
pronesl chraptivě, ačkoliv si dobře uvědomoval, co se v něm
odehrává. „Proboha. Promiňte…“ Vzápětí ji mocně líbal,
jako by na tom závisel jeho život.

41
 4
Lillian poprvé někdo políbil, aniž by ji nejprve požádal o
svolení. Nesouhlasně sebou vrtěla a kroutila se, až ji
Westcliff sevřel v pevném objetí. Byl cítit sluncem, prachem
a koňmi. A ještě něco. Sladká esence, jež jí připomínala
čerstvě pokosenou louku. Tlak dobyvačných úst zesílil. Muž
naléhal, aby pootevřela semknuté rty. Takhle se ještě s nikým
nelíbala. Náruživý polibek jako by z ní vysával všechnu sílu.
Proto se podvolila a důvěřivě se opřela o mužnou,
nepoddajnou hruď. Westcliff okamžitě využil její slabosti a
pevně ji k sobě přitiskl.
Špičkou jazyka zkoumal tajemné vlahé hlubiny, přejel po
okraji zubů i sametové výstelce tváří. Šokovaná takovou
důvěrností, uskočila Lillian prudce vzad, ale následoval ji.
Oběma rukama si přidržoval její hlavu. Nevěděla, co si počít
s vlastním jazykem, proto jej držela nemotorně vzadu,
zatímco si s ní muž zkušeně pohrával. Dorážel na ni tak
dlouho, dokud blaženě nezasténala. Vzápětí ho od sebe
prudce odstrčila.
Odtrhl se od ní. Lillian si uvědomila, že otec se svými
známými stojí pár kroků od ní. Snažila se ovládnout vzrušený
dech. Skrze husté zelenající se větvoví sledovala temné
obrysy postav. Hosté se spokojeně procházeli, neměli tušení
o páru objímajícím se nedaleko od nich. Dívce se ulevilo,
když se konečně vzdálili. Trhaně si vydechla. Srdce jí
burácelo v hrudi. Cítila, jak Westcliff putuje ústy po křivce
štíhlého hrdla a probouzí v ní dosud nepoznanou vášeň.
Bezmocně se zavrtěla. Celá hořela.
„Pane,“ hlesla vyjeveně. „Vy jste snad zešílel?“
„Ano. Ano.“ Znovu zakryl kypré rtíky svými ústy a
obdaroval Lillian horoucím polibkem. „Odevzdejte se mi…
Ano, ano. Jste tak sladká…, sladká.“ Mužovy neklidné rty

42
pálily, smyslně lnuly k Lillianiným ústům, ovívaly ji vřelým
dechem. Hrabě přitom dívku lehce škrábal neoholenými
vousy.
„Pane!“ ozvala se naléhavě a prudce od sebe Westcliffa
odstrčila. „Proboha živého – nechte mě!“
„Ano… Omlouvám se… Jenom jedinou hubičku…“
Opětovně se na ni vrhnul, ale ona ho od sebe vší silou
odrazila. Hrudník měl jako ze žuly.
„Okamžitě mě pusťte, vy hulváte!“ Lillian sebou divoce
zazmítala, aby se vymanila z mužova sevření. Brnělo ji celé
tělo a onen zvláštní pocit nepolevoval, ani když se od sebe
oddělili.
Upřeně si zírali do očí. Lillian sledovala, jak Westcliffa
opouští příval nespoutaného chtíče. Zvolna mu docházelo,
čeho se dopustil. „Krucifix,“ ulevil si.
Dívce se nelíbilo, jak se na ni dívá. Civěl, jako by se
proměnila v bájnou Medusu, jejíž pohled zabíjí. Zamračila se.
„Do svého pokoje trefím sama,“ oznámila mu úsečně. „A
nepokoušejte se ke mně připojit. Dneska jste mi pomohl až
až.“ Otočila se na patě a vystřelila z úkrytu. Dočista
zkoprnělý hrabě ji vyprovázel užaslým pohledem.

Nějakým božím zázrakem se Lillian podařilo vklouznout

do pokoje dřív, než se dostavila matka, aby probudila dcery z
odpoledního spánku. Dívka se prosmýkla pootevřenými
dveřmi a pevně je za sebou zaklapla. Bleskově si rozepínala
šaty. Daisy, jež se mezitím svlékla do spodního prádla,
popadla vlásenku a jala se zamykat.
„Proč ti to trvalo tak dlouhou?“ vyzvídala, zcela
soustředěná na zámek. „Doufám, že se nezlobíš, že jsem na
tebe nepočkala. Snažila jsem se co nejrychleji dostat do
komnaty a trochu se opláchnout.“
„Nezlobím se,“ ujistila ji poněkud nepřítomně Lillian.
Popadla uválené svršky a uklidila je na dno skříně. Ostré
klapnutí oznámilo, že Daisy uspěla. Lillian přiskočila ke
stojanu s umyvadlem, přelila špinavou vodu do džbánu pod

43
ním a posloužila si čistou. Chvatně si opláchla obličej a paže,
poté se otřela ručníkem.
Náhle se ozvalo zarachocení klíče. Děvčata si vyměnila
poplašený pohled. Kvapně hupsla do postelí a zavrtala se pod
pokrývky.
To už matka otvírala dveře. Závěsy naštěstí zůstaly
zatažené a Mercedes v příšeří špatně viděla. „Zlatíčka?“
zvolala podezřívavě. „Je čas vstávat.“
Daisy se protáhla a hlasitě zívla. „Mmmm. To jsem si
krásně zdřímla. Cítím se tak svěží.“
„Já také,“ přisadila si poněkud ochraptěle Lillian s hlavou
zabořenou do polštáře. Srdce jí tlouklo jako splašené.
„Nyní se vykoupáte a převléknete do večerních toalet.
Zazvoním na komorné, aby vám připravily lázeň. Daisy, ty si
oblékneš to žluté hedvábí. Lillian, od tebe očekávám, že se
rozhodneš pro tu zelenkavou róbu se zlatými sponami na
ramenou.“
„Ano, máti,“ odvětily sestry dvojhlasně.
Sotva se Mercedes vrátila do svého pokoje, Daisy se
narovnala a zvědavě se zahleděla na sestru. „Proč ti to trvalo
tak dlouho?“
Lillian se překulila na záda a zadívala se do stropu.
Přemítala o tom, co se odehrálo v zahradě. Pořád nemohla
uvěřit, že ji rezervovaný a odtažitý Westcliff zčistajasna
projevil tolik náklonnosti. Vždyť ji nemůže vystát! Nedávalo
to smysl. Nikdy dřív jí neprojevil ani špetku přízně. Upřímně
řečeno, dneska odpoledne se k sobě poprvé chovali vstřícně.
„Museli jsme se s Westcliffem několik minut skrývat,“
slyšela se říkat, zatímco se v duchu probírala šokujícím
zážitkem. „Po té cestičce se totiž nesl náš pan otec se svými
přáteli.“
„Proboha!“ Daisy přehodila nohy přes postranici postele a
zděšeně pohlédla na sestru. „Neviděl tě, že ne?“
„Ne.“

44
 „Inu, pořádně se mi ulevilo.“ Daisy se mírně zakabonila.
Vytušila, že mnohé zůstalo nevyřčeno. „To je od lorda
Westcliffa hezké, že nás neprozradí, nemyslíš?“
„Ano, moc hezké.“
Znenadání se Daisy rozesmála. „To byla švanda, když ti
ukazoval, jak držet pálku. Legračnější věc jsem v životě
nespatřila. Čekala jsem, kdy ho s ní vezmeš po hlavě.“
„Propadala jsem silnému pokušení,“ odvětila chmurně
Lillian. Vstala z lůžka a rozhrnula těžké damaškové závěsy.
Do místnosti okamžitě vtrhlo slunce a pozlatilo jemný
prach vznášející se ve vzduchu. „Westcliff holt nevynechá
jedinou příležitost, aby nám ukázal, kdo je víc.“
„Myslíš? Mně spíše připadalo, že hledá důvod, aby se tě
mohl dotknout.“
Ohromená touto připomínkou, Lillian přimhouřila oči.
„Co tě k tomu vede?“
Daisy pohodila rameny. „Snad je to tím, jak se na tebe
kouká…“
„Jak?“ naléhala Lillian. Cítila, jak jí zmítá panika.
Pojednou jako by měla v břiše tisíce drobných křídel.
„No… s takovým zájmem.“
Lillian zamaskovala svůj vnitřní zmatek zakaboněnou
tváří. „Nemůžeme se s hrabětem ani cítit,“ poznamenala
upjatě. „Zajímá ho jedině možné obchodní spojení s otcem.“
Odmlčela se a křesla k toaletnímu stolku, kde se ve svitu
odpoledního slunce třpytil flakon s parfémem. Uchopila
křišťálovou nádobku ve tvaru perly, zdvihla ji a několikrát
přejela palcem přes uzávěr. „Nicméně,“ spustila váhavě,
„musím ti něco říct, Daisy. Přece jenom se něco stalo.“
„Ano?“ Sestra přímo hořela zvědavostí.
Bohužel, v té chvíli se objevila matka následovaná dvojicí
komorných, které ze všech sil vlekly těžkou koupací vanu.
Děvčata si už nemohla v klidu promluvit, což Lillian uvítala,
jelikož si alespoň může řádně rozmyslit svá slova. Schovala
flakon do titěrné kabelky, již si chtěla vzít s sebou k večeři.
Zvažovala, zda by Westcliff vskutku mohl být omámen

45
kouzelným parfémem. Něco na něho bezesporu zapůsobilo.
Proto se choval tak podivně. Z výrazu jeho tváře vyčetla, že
jej vlastní jednání dočista vyvedlo z míry.
Je tudíž logické, že hodlá tajemnou voňavku otestovat.
Jak se říká, podívá se tomu na zoubek. Kysele se ušklíbla.
Ochotné přítelkyně jí určitě pomohou provést jeden dva
experimenty.
Říkaly si čekanky a znaly se zhruba rok. V průběhu
společenské sezony potupně sedávaly v koutě a nikdy je
nikdo nevyzval k tanci. Teď když o tom uvažovala, Lillian
nechápala, proč trvalo tak dlouho, než se skamarádily.
Možná se ostýchaly kvůli Annabelle. Novopečená paní
Huntová je opravdu výjimečná kráska s vlasy barvy světlého
medu, blankytnýma očima a dokonalou, smyslnou postavou.
Člověk si nedovede představit, že by se ztělesněná bohyně
zahodila s obyčejnými smrtelnicemi. Na druhou stranu
Evangeline Jennerová působí příliš stydlivě a plaše. Poněkud
koktá, což ostatní přivádí do rozpaků a odrazuje od
konverzace.
Avšak jakmile dívkám došlo, že nejsou schopny vystoupit
ze svého stínu a zbavit se ponižujícího postavení věčných
čekanek, rozhodly se spojit síly a vzájemně si pomoci s
hledáním vhodného manžela. Začaly s Annabelle. Překonaly
mnohé překážky a nakonec uspěly, třebaže Simon Hunt není
vysněným šlechticem. Lillian musela přiznat, že přes
počáteční pochybnosti se ukázalo, že se Annabelle rozhodla
správně a provdala se za toho pravého. Nyní, jakožto
nejstarší, je na řadě Lillian.
Sestry se vykoupaly, umyly si vlasy a potom se přesunuly
do opačných rohů pokoje, kde jim komorné pomáhaly s
oblékáním. V souladu s matčiným přáním se Lillian oděla do
světle zelených šatů se zlatými sponami na ramenou.
Nenáviděný korzet ji stáhl v pase o pět centimetrů, vyzývavě
zdvihl ňadra a vytvořil mezi nimi svůdný žlábek. Nato se
přesunula k toaletnímu stolku, kde jí za ustavičného tahání a
škubání služka rozčesala kučeravé vlasy a vytvořila z nich

46
složitý účes. Daisy mezitím podstupovala totéž mučení. Ani
ona neunikla těsnému korzetu a matkou zvolené máslově
žluté róbě s volánky na živůtku.
Mercedes hlídala dcery jako ostříž. Rozčileně přecházela
po komnatě a kázala o správném chování. „Hlavně si
pamatujte, že angličtí gentlemani nemají v lásce užvaněná
stvoření. Vaše názory je rozhodně nezajímají. Proto buďte
mírné jako ovečky a raději mlčte. A ne abyste se zmiňovaly o
jakémkoliv sportu! Pánové by se jistě navenek tvářili
pobaveně, až byste jim začaly líčit svoje úspěchy při pasáku a
dalších venkovních aktivitách, ale v duchu by se hrozili.
Muže znechucují ženy, které se neumějí chovat jako dámy.
Jestliže se vás gentleman na něco zeptá, pokuste se zavést řeč
zpátky na něho, aby dostal příležitost vyprávět vám o svých
zkušenostech…“
„Čeká nás další vzrušující večer ve Stony Cross Parku,“
broukla otráveně Lillian. Daisy ji musela slyšet, jelikož tiše
vyprskla smíchy.
„Co je to za odporné zvuky?“ ohradila se úsečně
Mercedes. „Copak ty neposloucháš moje rady, Daisy?“
„Ano, máti, poslouchám. Nemohla jsem se pořádně
nadechnout. Domnívám se, že mám příliš těsně utažený
korzet.“
„V tom případě nedýchej tak zhluboka.“
„Nešel by povolit?“
„Ne. Britští gentlemani dávají přednost dívkám s vosím
pasem. Inu, kde jsem to skončila? Ach ano. Při večeři se
nemluví…“
A tak poučování pokračovalo. Dívky ho vyslechnou v
mnohých podobách ještě mockrát. Lillian zírala do zrcadla.
Znervózňovalo ji pomyšlení, že se s Westcliffem znovu
setká. Vzpomněla si, jak se k ní skláněl, a hanbou zavřela oči.
„Promiňte, slečno,“ kála se služebná. Domnívala se, že
Lillian příliš kráká za vlasy.
„To je v pořádku,“ odvětila mučednice s útrpným
úsměvem. „Jen do toho. Já mám tvrdou hlavu.“

47
 „Tak tohle bylo prohlášení historického významu,“ ozvala
se promptně Daisy z opačné strany pokoje.
Komorná dál krotila bujné kadeře a Lillianiny myšlenky
opět sklouzly k Westcliffovi. Bude předstírat, že k políbení
nikdy nedošlo? Anebo na incident schválně přivede řeč? Tato
vyhlídka ji zcela ochromila. Usoudila, že si musí promluvit s
Annabelle. Přítelkyně toho o Westcliffovi hodně ví, jelikož se
provdala za jeho nejlepšího kamaráda, Simona Hunta.
Jakmile do účesu zajela poslední jehlice, ozvalo se
zaklepání. Daisy si přestala popotahovat tříčtvrteční rukávy
žlutých šatů a vydala se otevřít. Matčiny námitky, že
návštěvy zásadně přijímají služky, zcela ignorovala. Otevřela
dveře dokořán a vykřikla nadšením. Na prahu stála Annabelle
Huntová. Lillian vyskočila ze židle a běžela přítelkyni
přivítat. Všechny tři se šťastně objaly. Naposledy se viděly
před několika dny v hotelu Rutledge v Londýně, kde obě
rodiny bydlely, ačkoliv Huntovi se brzy přestěhují do nově
postaveného sídla v Mayfairu.
Kamarádky se v hotelu často navštěvovaly. Mercedes
pochopitelně tento vztah neschvalovala. Ustavičně mlela o
tom, že Annabelle má na její dcery špatný vliv, byť by se
dalo říct, že tomu bylo přesně naopak.
Jako vždycky to Annabelle náramně slušelo. Bleděmodré
saténové šaty pevně obepínaly smyslnou postavu. Barva
toalety zvýrazňovala sytý odstín jejích očí a lichotila
broskvové pleti.
Annabelle poodstoupila, aby si děvčata důkladně
prohlédla. „Jaká byla cesta z Londýna? Už jste zažily nějaké
dobrodružství? Kdepak, na to je ještě brzy. Vždyť tu nejste
ani čtyřiadvacet hodin.“
„Možná ano,“ zamumlala tiše Lillian. Věděla, že matka
natahuje uši. „Musím si s vámi o něčem pohovořit.“
„Dcerky!“ připomněla se rázně Mercedes. Tuhle
návštěvnici očividně neschvalovala. „Ještě zdaleka nejste
připraveny na soaré.“

48
 „Já ano!“ hlásila Daisy. „Podívej – všechno, jak má být.
Dokonce mám i rukavičky.“
„Mně chybí jenom kabelka,“ nezůstala pozadu Lillian.
Přiskočila k toaletce a popadla taštičku smetanové barvy. „A
můžeme jít.“
Annabelle si dobře uvědomovala, že ji Mercedes nesnáší.
Přesto se mile usmála. „Přeji vám krásný večer, paní
Bowmanová. Doufám, že smím doprovodit vaše dcery?“
„Obávám se, že na mě budete muset počkat,“ ohradila se
mrazivě Mercedes. „Nevinná děvčata se neobejdou bez
dohledu řádné gardedámy.“
„Annabelle na nás dohlédne,“ prohlásila bez okolků
Lillian. „Je to ctihodná, spořádaná mladá matrona. Nedávno
se provdala. Copak jsi na to zapomněla?“
„Říkala jsem, že potřebujete řádnou gardedámu,“ přela se
matka, avšak její protesty byly vzápětí umlčeny. Sestry
zkrátka odešly a zavřely za sebou dveře.
„Proboha,“ chichotala se Annabelle, „poprvé mě někdo
označil za ‚spořádanou matronu‘. Zní to hloupě, nezdá se
vám?“
„Kdybyste byla hloupá,“ odvětila Lillian a zavěsila se do
přítelkyně, „matka by našemu přátelství nebránila. Naopak,
schvalovala by je.“
„Zato my bychom s vámi nechtěly mít nic společného,“
přiznala Daisy.
Annabelle se zazubila. „Přesto – jako oficiální gardedáma
takzvaných čekanek bych měla nastolit nějaká pravidla. Tak
zaprvé: pokud vás bude nějaký mladý hezký gentleman lákat
do zahrady, tak…“
„Měly bychom ho odmítnout?“ zeptala se Daisy.
„Kdepak. Jenom mi to oznamte, abych vás mohla krýt. A
jestliže náhodou zaslechnete nějaké povídačky nevhodné pro
vaše nevinné uši…“
„Potom je raději neposlouchejte?“
„Naopak. Zapamatujte si každé slovo a poctivě mi je
nahlaste.“

49
 Lillian se zakřenila. Zastavila se na rozcestí dvou chodeb.
„Pokusíme se najít Evii? Bez ní to nebude ono.“
„Evie už je dole ve společnosti tety Florence,“ hlásila
Annabelle.
Sestry zaplesaly nadšením. „Jak se má? Jak vypadá?
Neviděly jsme ji věky.“
„Celkem jí to sluší,“ připustila Annabelle, ale veselí ji
přešlo. „Podle mě trochu zhubla. Možná i poklesla na
duchu.“
„Kdo by na jejím místě dopadl jinak?“ zachmuřila se
Lillian. „Při takhle hanebném zacházení…“
Evii nezahlédly celé týdny. Rodina zesnulé matky dívku
držela v přísném soukromí. Za sebemenší prohřešky ji
příbuzní trestali domácím vězením a do společnosti směla
pouze pod ostřížím dohledem své protivné tety. Přítelkyně
usoudily, že právě díky špatnému zacházení počala Evie
zadrhávat v řeči. Ironií osudu byla ze všech čekanek ta
nejhodnější a rozhodně nepotřebovala tvrdý režim. Od
přírody plachá dívka s naprostou samozřejmostí respektovala
každou autoritu. Z kusých informací se kamarádky
dozvěděly, že Eviina matka je považována za černou ovci
rodiny. Provdala se totiž za muže pod úroveň. Zemřela při
porodu a domnělé hříchy za ni odpykávala její dcera. Otec
Evii takřka neviděl. Měl silně podlomené zdraví a
proslýchalo se, že jeho dny jsou sečteny.
„Chudinka Evie,“ povzdechla si truchlivě Lillian. „Mám
takový dojem, že jí přenechám svoje místo. Ať se raději
provdá ona. A to rychle. Musí od těch strašných lidí okamžitě
pryč.“
„Evie ještě není připravená,“ prohlásila sebejistě
Annabelle. Zjevně na toto téma hodně přemýšlela. „Ačkoliv
statečně bojuje se svou ostýchavostí, v přítomnosti mužů se
neodváží promluvit. Kromě toho…“ V podmanivých očích se
objevili čertíci. Uličnicky objala Lillian kolem pasu. „Ve
vašem věku si nemůžete dovolit příliš otálet, má drahá.“

50
 Lillian předstírala, že spaluje kamarádku nesouhlasným
pohledem, což Annabelle rozesmálo.
„O čem jste se mnou chtěla mluvit?“ vyzvídala.
Lillian zavrtěla hlavou. „Počkejme, až se k nám připojí
Evie. Alespoň se nebudu muset opakovat.“
Mezitím dospěly do přijímacích salonů, kde se to jenom
hemžilo elegantně oděnými lidmi. V tomto roce módě
kralovaly živé barvy, přinejmenším na dámských šatech,
proto se hosté proměnili ve skupinky pestrých motýlů. Muži
zůstali věrní tradičním černým kabátcům a bílým košilím.
Jedinou změnu zaznamenaly vesty a vázanky, jež zdobily
střízlivé vzory.
„Kde je pan Hunt?“ chtěla vědět Lillian.
Při zaznění manželova jména se Annabelle pousmála.
„Šel pozdravit pana hraběte a několik starých kumpánů.“
Těkala očima po místnosti. Hledala Evii. „Tamhle je! Zdá se,
že teta Florence se tu naštěstí nepotlouká.“
Evie postávala samotná v koutě. Nepřítomně upírala oči
na krajinomalbu ve zlatém rámu a zdála se ztracená ve svých
úvahách. Mírně se hrbila, jako by se choulila do sebe.
Očividně se necítila součástí společnosti, ani si nepřála do ní
patřit. Nikdo si jí nevšímal, přestože byla moc krásná. Možná
dokonce víc než Annabelle. Ale docela jinak. Obličej měla
posetý pihami, ryšavé vlasy, velké modré oči a výrazná ústa.
Jenže takový typ žen se u mužů zrovna netěšil oblibě.
Ačkoliv byla nucena nosit střízlivé, špatně ušité nepadnoucí
šaty, bylo patrné, že má vznešenou, bohatě obdařenou
postavu. Nicméně pokleslá ramena a poraženecký postoj jí
značně ubíral na přitažlivosti.
Lillian se přikradla k Evii a popadla ji za ruku, čímž dívku
k smrti vyděsila, avšak nesmlouvavě ji vlekla pryč. „Pojďte,“
špitla jí do ucha.
Evie se celá rozzářila. Vzápětí zaváhala a střelila
pohledem do rohu místnosti, kde teta Florence klábosila s
několika vdovami. Jakmile se přesvědčila, že teta kromě
svých přítelkyň nic nevnímá, vyklouzla s ostatními ze salonu.

51
„Kam jdeme?“ vyzvídala. Čekanky pospíchaly chodbou, jako
by jim za patami hořelo.
„Na terasu,“ odvětila Annabelle.
V zadní části domu vedla řada francouzských oken na
kameny dlážděné prostranství. Terasa se táhla po celé délce
sídla a shlížela na rozlehlé zahrady pod sebou. Příchozí se
zde cítil jako I uprostřed živoucího obrazu. Rozkládaly se
před ním zdánlivě nekonečné sady s kilometry pečlivě
udržovaných pěšinek, záhony vzácných květin a park
pozvolna přecházející v les. To vše se nacházelo na
rozměrném skalnatém ostrohu, pod nímž proudila řeka
Itchen.
Lillian se obrátila k Evii a nadšeně ji objala. „Evie!“
zvolala. „Hrozně moc jste nám chyběla! Kdybyste věděla, jak
odvážné a hloupé jsme spřádaly plány, abychom vás dostaly
z osidel vaší rodiny. Proč nám vaši příbuzní neumožnili vás
navštívit?“
„O-oni mnou pohrdají,“ vysvětlovala truchlivě dívka.
„Uv-uvědomila jsem si to až nedávno. Začalo to, když jsem
se rozhodla navštívit otce. Chytili mě. Několik dní mě věznili
v mém pokoji jen o chl-chlebu a vodě. Říkali, že jsem
nevděčnice. Neposlušná holka. Prý nezapřu špatnou krev. Nic
pr-pro ně neznamenám. Jsem jen živoucí poklesek své matky.
Teta Florence dokonce prohlásila, že za její smrt můžu já.“
Otřesená Lillian se od přítelkyně odtáhla, aby se jí mohla
zadívat do očí. „To že řekla? Těmito slovy?“
Evie přikývla.
Lillian byla natolik rozhněvaná, že spontánně ucedila
několik jadrných kleteb. Evie zesinala. Lillian totiž uměla
plynně nadávat jako otrlý mořský vlk, což zrovna nepatřilo k
jejím přednostem.
Pochybnou dovednost si osvojila od babičky, jež bývala
pradlenou v docích.
„Já vím, že to není pr-pravda,“ zamumlala Evie.
„Maminka sice umřela při porodu, ale ne mojí vinou.“

52
 Lillian objala děvče kolem ramen a zamířila s ním k
nejbližšímu stolku. Annabelle s Daisy je následovaly. „Evie,
jak vás můžeme odtamtud dostat?“
Tázaná bezmocně pokrčila rameny. „Otec st-stůně.
Prosila jsem ho, aby mě vzal k sobě, ale odmítl. A i kdyby…
Je velice slabý. Ne-nezabránil by mé rodině, aby se mě znovu
zmocnila.“
Dívky se ponořily do stísněného ticha. Smutná skutečnost
hovořila sama za sebe. Ačkoliv Evie již dosáhla věku, kdy by
mohla svoje tyrany směle opustit, jakožto neprovdaná žena se
přesto ocitala v ožehavé situaci. Pravda, její otec je sice
bohatý, ale na jeho peníze bude mít nárok až po jeho smrti.
Do té doby by se o sebe musela postarat sama.
„Mohla byste se nastěhovat do Rutledge a bydlet se mnou
a s panem Huntem,“ navrhla znenadání Annabelle. V hlase jí
zaznívalo silné odhodlání. „Manžel nedovolí, aby vás
odtamtud někdo odvedl proti vaší vůli. Je velice vlivný a…“
„Kdepak.“ Evie zavrtěla hlavou ještě dřív, než Annabelle
stačila větu dokončit. „To bych vám n-nemohla udělat…
Takhle vás zneužívat… Nikdy. Jistě chápete, jak divně by to
vypadalo. Lidé by měli řeči…“ Bezmocně zavrtěla hlavou.
„O něčem jsem přemýšlela… Teta Florence se domnívá, že
bych se m-měla provdat za bratrance Eustacha. Není zlý…
Alespoň bych nemusela žít s příbuznými.“
Annabelle nakrčila nos. „Hmmm. Vím, že se to občas
stává. Ženy si berou bratrance z prvního kolena, ale mně to
připadá trošku scestné. Přece jenom jsou to lidé jedné krve…
Brrr.“
„Počkat,“ ozvala se podezřívavě Daisy. Usadila se vedle
Lillian. „My už jsme měly s bratrancem Eustachem tu čest.
Lillian, vzpomínáš si na ples v sídle Winterbourne?“
Významně přimhouřila oči. „Nebyl to náhodou ten pán, co
rozlámal židli, Evie?“
Evie odpověděla nezřetelným zamumláním.
„Panenko skákavá!“ zděsila se Lillian. „Snad si ho
nechcete vzít?!“

53
 Annabelle nechápala. „Co se stalo s tou židlí? Snad ji
nerozlámal ve vzteku? Anebo ji po někom hodil?“
„Praskla pod ním, když si na ni sedl,“ oznámila významně
Lillian.
„Bratranec Eustach má poněkud silné kosti,“ pípla Evie.
„Bratranec Eustach má víc podbradků než já prstů,“
upřesnila netrpělivě Lillian. „Ustavičně se něčím ládoval.
Nacpával si torny jako sysel a vůbec se neobtěžoval s
konverzací.“
„Když jsem si s ním šla potřást rukou,“ doplnila Daisy,
„vrátila jsem se s nakousnutým kuřecím křídlem.“
„Zapomněl, že ho drží,“ omlouvala Eustacha Evie. „Za tu
zničenou rukavičku se vám přece omluvil.“
Daisy se zamračila. „To mě netrápí tolik jako otázka, kam
se poděl zbytek toho kuřete.“
Annabelle zachytila Eviin prosebný pohled a rozhodla se
zasáhnout. „Nemáme moc času. Bratrance Eustacha
probereme později. Lillian, drahá, nechtěla jste nám něco
říct?“
Výborná odvracecí taktika, pomyslela si tázaná při
pohledu na Eviin uštvaný výraz. K tomuto tématu se ještě
vrátí. Pokynula přítelkyním, aby se přisunuly blíž. „Začalo to
v Londýně, když jsem se rozhodla navštívit jistý obchod…“
Za vydatného přispění Daisy kamarádkám vylíčila, jak
objevila krámek pana Nettlea, kde zakoupila údajně kouzelný
parfém.
„Zajímavé,“ mínila Annabelle s chápavým úsměvem.
„Navoněla jste se jím? Ráda bych si přičichla.“
„Momentíček. Ještě jsem neskončila.“ Lillian vylovila z
kabelky flakon a postavila jej doprostřed stolu. Tajuplně se
třpytil ve světle luceren. „Musím vám povědět, co se
odehrálo dneska odpoledne.“ Dál vyprávěla o tom, jak za
stájemi hrály se sestrou a čeledíny pasáka, když vtom se
znenadání dostavil Westcliff. Annabelle s Evií dychtivě
naslouchaly s vykulenýma očima. Nemohly uvěřit, že hrabě
se zapojil do klání.

54
 „Nepřekvapuje mě, že umí hrát,“ upřesnila Annabelle. „O
Westcliffovi je všeobecně známo, že holduje všem druhům
pohybu, ale že dobrovolně hrál s vámi…“
Lillian se zčistajasna ušklíbla. „Veškerou jeho nelibost
přebila touha se vytahovat. Všechno, co jsem udělala, bylo
špatně. Poučoval mě, jak mám držet pálku a pak…“ Úsměv
rychle uvadl a nahradila jej zrádná červeň.
„Potom tě objal,“ prohlásila Daisy do nepříjemného ticha.
„Cože vás?“ divila se Annabelle.
„Pouze mi předváděl správné držení.“ Lillian svraštila
obočí, až se spojilo v nepřerušenou černou linku. „Na tom, co
se seběhlo během hry, pranic nezáleží. Důležité je to, co se
odehrálo poté. Westcliff nás doprovázel k domu. Chtěl nám
ukázat nějakou zkratku. Ale najednou se proti nám vyřítil
můj otec se svými přáteli. Daisy se podařilo utéct, ale já a
hrabě jsme byli nuceni ukrýt se za živým plotem. A zatímco
jsme se schovávali…“
Trojice čekanek se zvědavě naklonila kupředu, napětím
ani nemrkaly.
„Co se přihodilo?“ nevydržela Annabelle.
Lillian cítila, jak jí hoří uši. Náhle hovořila jen s potížemi.
Zahleděla se na lahvičku s parfémem a zamumlala: „Políbil
mě.“
„Propána!“ zvolala Annabelle. Evie mlčky zírala.
„Věděla jsem to!“ jásala Daisy. „Já to věděla!“
„Jak bys to mohla vědět?“ hádala se Lillian, ale Annabelle
ji včas zarazila.
„Jednou? Nebo víckrát?“
Lillian pomyslela na vášnivé líbání a přímo zbrunátněla.
„Víc než jednou,“ přiznala.
„Ja-jaké to bylo?“ chtěla vědět Evie.
Lillian by ani ve snu nenapadlo, že přítelkyně zareagují
zrovna tímto způsobem. Vadilo jí, že přímo hoří hanbou.
Pátrala v mysli po něčem, čím by zvědavkyně usadila. Na
okamžik se živě rozpomněla na touhou omámeného
Westcliffa. Na jeho svalnaté tělo, žár, dobyvačná ústa… V

55
břiše se jí znovu probudila motýlí křídla. Pojednou
nedokázala přiznat pravdu.
„Příšerné,“ hlesla a nervózně zkřížila pod stolem nohy.
„Westcliff nemá ponětí, jak se líbá. Horší zážitek jsem snad
nezakusila.“
„Aaachch,“ vydechly zklamaně Daisy a Evie.
Nicméně Annabelle se nedala lehko napálit. Věnovala
přítelkyni pochybovačný pohled. „Zvláštní. Já naopak
slyšela, že je zkušený milenec.“
Lillian nesouhlasně zabručela.
„Vlastně,“ pokračovala Annabelle. „Ani ne před týdnem
jsem se zúčastnila karetního večírku, kde se jedna z
přítomných žen svěřila, že lepšího milovníka v životě
neměla. Od té chvíle, co okusila Westcliffa, prý není
spokojená s žádným mužem.“
„Kdo to říkal?“ zajímalo Lillian.
„To vám nemohu prozradit,“ zavrtěla hlavou Annabelle.
„Jedná se o krajně důvěrnou informaci.“
„Já tomu nevěřím,“ prohlásila pochybovačně Lillian.
„Pohybujete se ve společnosti, kde se o intimnostech zásadně
nehovoří.“
„Ne tak docela.“ Annabelle se na dívku vševědoucně
zadívala. „Vdané ženy spolu probírají záležitosti, o nichž
nevinná děvčata nemají ponětí.“
„Hrome,“ ulevila si závistivě Daisy.
Znovu se rozhostilo mlčení. Annabelle se vpíjela do
Lillianiných rozzářených očí. Dívka ke svému rozladění
odvrátila zrak jako první. „Ven s tím!“ zavelela Annabelle. V
hlase jí zazníval smích. „Teď nám povězte pravdu. Bylo
líbání s Westcliffem opravdu tak hrozné?“
„Ach, dalo se to vydržet,“ připustila neochotně Lillian.
„Ale o to vůbec nejde.“
Evii vylézaly zvědavostí oči z důlků. „Tak o co j-jde?“
„Pochopte – Westcliff políbil děvče, jímž pohrdá.
Konkrétně mě. Omámil ho tento parfém.“ Lillian ukázala na
jiskřící flakon.

56
 Čekanky se s úžasem zadívaly na fiólu před sebou.
„Ale ne,“ zdráhala se uvěřit Annabelle.
„Ale ano,“ trvala na svém Lillian.
Daisy a Evie mlčely. Těkaly pohledem z jedné ženy na
druhou, jako by sledovaly tenisový zápas.
„Lillian, jste nejpraktičtější osoba, jakou znám. Netvrďte
mi, že tento parfém působí jako afrodiziakum. Tohle
prohlášení mi připadá poněkud přehnané.“
„Afro…co?“
„Jakýsi nápoj lásky,“ vysvětlila Annabelle. „Lillian,
pokud o vás projevil lord Westcliff jakýkoliv zájem, pak
určitě ne kvůli vaší voňavce.“
„Jak si tím můžete být tak jistá?“
Annabelle pobaveně vyklenula obočí. „Copak na ostatní
muže působí stejně?“
„Zatím jsem si ničeho nevšimla,“ přiznala neochotně
Lillian.
„Jak dlouho parfém používáte?“
„Asi týden, ale…“
„A hrabě je dosud jediný, který na něj zabral?“
„Však oni zaberou i další,“ přela se Lillian. „Zkrátka ještě
nedostali příležitost k němu přičichnout.“ Povšimla si
nedůvěřivého pohledu svých družek. „Chápu, že to zní
zvláštně. Ani já tehdy nevěřila panu Nettleovi ani slovo.
Jenže dneska je všechno jinak. Věřte mi, jakmile se tenhle
parfém vetřel hraběti do nosu…“
Annabelle z ní nespouštěla oči. Zjevně uvažovala, zda na
Lillianiných slovech nemůže být něco pravdy.
Ticho prolomila Evie. „Smím se podívat zblízka,
Lillian?“
„Samozřejmě.“
Evie se opatrně chopila flakonu, jako by mohl každou
chvíli explodovat. Odzátkovala jej, donesla k uličnicky
pihovatému nosu a přičichla. „Já nic necítím.“
„Třeba působí jenom na muže?“ rozumovala Daisy.

57
 „Právě to bych chtěla zjistit,“ vysoukala ze sebe Lillian.
„Zajímalo by mě, jak by to dopadlo, kdybychom se jím
navoněly všechny. Dorážel by Westcliff i na vás jako na
mě?“ Hovořila přímo k Annabelle.
Ta pochopila, co se jí přítelkyně chystá navrhnout, a
naoko se zhrozila. „Ale ne,“ bránila se divoce. „Jsem vdaná
žena, Lillian. Svého muže přímo zbožňuji a rozhodně
nehodlám svádět jeho nejlepšího kamaráda!“
„Proč byste ho měla svádět?“ nechápala Lillian.
„Představuji si to tak, že se potřete tímto parfémem a jen tak
mimochodem se postavíte vedle Westcliffa. Uvidíme, zda si
vás všimne.“
„Já do toho jdu,“ hlásila nadšeně Daisy. „Proč bychom se
nemohly navonět všechny? Třeba na nás začnou pánové
letět.“
Evie se zachichotala. Annabelle obrátila oči k nebi. „To
snad nemyslíte vážně.“
Lillian se rošťácky ušklíbla. „Vždyť o nic nejde.
Považujte to za vědecký experiment. Zkrátka jenom sbíráme
důkazy, abychom prověřily vyslovenou teorii.“
Annabelle zmučeně zasténala. Mladší děvčata si již
posloužila několika kapkami parfému. „K pošetilejší věci
jsem se v životě nepropůjčila,“ prohlásila zmoženě. „Tohle je
ještě bláznivější, než když jsme ve spodkách hrály pasáka.“
„V pumpkách,“ opravila ji bryskně Lillian, čímž navázala
na nekonečnou diskuzi o správném pojmenování spodního
prádla.
„Dejte mi to.“ Annabelle se tvářila jako boží umučení,
avšak odhodlaně natáhla paži. Na ukazovák si nanesla
několik kapek vzácného elixíru.
„Chtělo by to přidat,“ radila Lillian, když spokojeně
sledovala, jak si Annabelle nanáší parfém za uši. „A
nezapomeňte na šíji.“
„Já voňavky obvykle nepoužívám,“ přiznala Annabelle.
„Pan Hunt dává přednost vůni čisté pleti.“
„Možná přijde na chuť ‚Noční dámě‘.“

58
 Annabelle vypadala zděšeně. „Tak se to jmenuje?“
„Na počest orchideje kvetoucí v noci,“ vysvětlovala
Lillian.
„Díkybohu,“ oddechla si teatrálně Annabelle. „Už jsem se
lekla, že má něco společného s ženami nedobré pověsti.“
Lillian přešla poznámku mlčením a vzala si flakon.
Potřela si parfémem šíji a zápěstí. Potom vrátila lahvičku do
kabelky a postavila se. „A nyní,“ zvolala spokojeně a
pohladila čekanky očima, „vzhůru na Westcliffa!“

59
 5
Netuše, co se na něj chystá, odpočíval Markus ve své
pracovně ve společnosti svého švagra, Gideona Shawa, a
přátel, Simona Hunta a pana St. Vincenta. Sešli se v
soukromém pokoji, aby si před večeří v klidu pohovořili.
Markus si pohodlně hověl v křesle za masivním
mahagonovým psacím stolem. Ledabyle se podíval na
kapesní hodinky. Osm. Nejvyšší čas připojit se k ostatním.
Truchlivá povinnost hostitele. Přesto očividně nikam
nechvátal. Mračil se na neoblomnou časomíru. Čeká ho
nemilý úkol.
Bude si muset promluvit s Lillian Bowmanovou. Dneska
se k ní choval jako šílenec. Vrhl se na ni, líbal ji jako blázen
stržený bezuzdným chtíčem. Stačilo jenom pomyslet a
bezděčně se začal ošívat.
Markova přímočará povaha velela se vším se bez okolků
vypořádat. V podstatě nemá na vybranou. Musí se omluvit a
ujistit slečnu Bowmanovou, že se trapný incident nebude
víckrát opakovat. Ať ho vezme čert, jestli se po následující
měsíc hodlá plížit po vlastním domě jako zloděj, aby se
vyhnul nějaké potřeštěné ženské. Želbohu, nemůže tuto
událost přejít bez povšimnutí.
Od onoho okamžiku za jalovcem nedokázal myslet na nic
jiného. Nechápal, proč se zčistajasna přestal ovládat, ani proč
mu líbání s touhle nevycválanou žábou přinášelo takové
potěšení.
„Nuda,“ dolehl k němu hlas pana St. Vincenta. Muž se
opíral o roh stolu a zíral do stereoskopu. „Koho zajímá
krajina a nějaké hloupé památky?“ pokračoval líně. „Měl bys
sis pořídit obrázky nějakých šťabajzen, Westcliffe. Ha.
Konečně něco, na co se dá koukat.“

60
 „Člověk by řekl, že ženské máš před očima denně,“
poznamenal suše Markus. „Vlastně jsem se tě chtěl zeptat,
zda už tě zkoumání anatomie opačného pohlaví poněkud
neomrzelo?“
„Každý máme své koníčky.“ St. Vincent se lišácky usmál.
Markus pohlédl na svého švagra, jenž zachovával zdvořile
neutrální výraz, a na Simona Hunta, který se viditelně bavil.
Přítomní muži byli každý jiný – co se týče povahy i původu.
Spojovalo je pouze přátelství s Westcliffem. Gideon Shaw je
typickým příkladem takzvaného „amerického aristokrata“. O
rodinné jmění se mu postaral ctižádostivý dědeček, původním
povoláním námořní kapitán. Anglický podnikatel Simon
Hunt je synem řezníka. Je velice mazaný, soutěživý, ale v
každém směru naprosto spolehlivý. A pak tu máme St.
Vincenta, nenapravitelného zhýralce a sukničkáře. Pravidelně
se objevuje na význačných večírcích a dalších společenských
událostech, ale zdrží se pouze do té doby, dokud své
společníky neshledá „poněkud únavnými“. Kdykoliv se
hovor stočí na vážné či důležité záležitosti, okamžitě vyráží
hledat nové radovánky.
Markus v životě nepotkal většího cynika. Vikomt téměř
nikdy neřekl na rovinu, co si myslí, a když náhodou s někým
soucítil, mistrně to skryl. Lidé o něm občas hovořili jako o
„ztracené duši“, pro niž není záchrany. Kdyby nebylo Marka,
Hunt ani Shaw by St. Vincentovu společnost rozhodně
netolerovali.
Ani samotný Markus by o St. Vincenta nestál, nebýt let,
kdy navštěvovali stejnou školu. Čas spolehlivě ukázal, že je
mu dobrým přítelem. Vždycky se ze všech sil snažil dostat
Marka z průšvihu, bez řečí se s ním dělil o sladkosti, které
mu posílali z domova. Kdykoliv se Westcliff s někým popral,
stál St. Vincent jako první na jeho straně.
St. Vincent dobře věděl, jaké to je být odstrkován
vlastními rodiči. Jeho otec nebyl o nic lepší než Markův. Oba
hoši reagovali na smutnou skutečnost černým humorem a
nesobecky si pomáhali. Po opuštění školy se St. Vincent

61
prudce změnil k horšímu, ale Markus nezapomínal na dávné
dluhy. Nepatřil k těm, kteří se ke starým přátelům obracejí
zády.
Když se St. Vincent svezl na pohovku vedle Gideona
Shawa, naskytlo se mu zajímavé srovnání. Oba pánové byli
blonďatí a pohlední a přitom zcela rozdílní. Uhlazený Shaw
okouzloval lidi čtveráckým úsměvem. Podepsaly se na něm
bohaté životní zkušenosti, které vzdor dostatku a blahobytu
nebyly vždycky příjemné. Kdykoliv se setkal s obtížemi,
vyřešil je moudře a s grácií.
Ze St. Vincenta vyzařoval jakýsi exotický šarm. Světle
modré oči poněkud připomínaly číhající šelmu. Přestože se
usmíval, sálala z něho maskovaná krutost. V londýnské
společnosti se pohyboval s nenucenou ledabylostí, což se
mnozí pokoušeli napodobovat. Dával si pozor, aby se
neoblékal příliš nápadně, protože pak by oděv odvracel
pozornost od jeho zářivého zjevu. Proto raději volil tmavé,
dobře ušité šaty.
V jeho přítomnosti se rozhovor okamžitě stočil na ženy.
Jak také jinak? Před třemi dny se jistá urozená vdaná dáma
údajně pokusila o sebevraždu poté, co St. Vincent ukončil
jejich románek. Aby se vyhnul skandálu, vikomt se raději na
čas uchýlil do Stony Cross Parku. „V podstatě se jednalo o
pouhý záchvat hysterie,“ zlehčoval celou aféru St. Vincent.
Pobaveně si pohrával se sklenkou brandy. „Povídá se, že si
podřezala zápěstí. Ale ve skutečnosti si pouze přejela po kůži
jehlicí do klobouku. Nato začala volat o pomoc.“ Znechuceně
zavrtěl hlavou. „Hloupá nána. Co nám dalo práce všechno
ututlat a ona potom provede tohle. Dneska o nás dvou vědí
všichni, včetně jejího manžela. Co si od toho slibovala? Jestli
si myslela, že mě tím potrestá, pak brzy zjistí, že bude trpět
stokrát víc než já. Lidé vždycky svalují vinu na ženskou.
Zvlášť když je vdaná.“
„Jak zareagoval její muž?“ zajímal se Markus, praktický
jako vždycky. „Nehodlá se ti pomstít?“

62
 St. Vincent se zatvářil ještě otráveněji. „Pochybuji. Je
dvakrát tak starý jako ona a roky se jí nedotkl. Rozhodně mě
nevyzve na souboj, aby hájil takzvanou čest své choti. Nechal
ji, aby si dělala, co chce. Důležité pro něj bylo, aby nikdo o
ničem nevěděl a lidé se mu neposmívali, že je paroháč. Jenže
ta husa, místo aby toho mistrně využila, všechno vykřičí do
světa.“
Simon Hunt si vikomta mrazivě prohlížel. „Zvláštní,“
poznamenal měkce, „že stále hovoříte o poklescích té ženy a
svoje vlastní taktně vynecháváte.“
„Správně,“ přisvědčil St. Vincent. Ve světle lampy
vypadal jeho obličej velmi oduševněle. „Já jsem se choval
diskrétně. Na i rozdíl od ní.“ Potřásl hlavou a unaveně si
povzdechl. „Nikdy jsem neměl dovolit, aby mě svedla.“
„Ona tě svedla?“ otázal se pochybovačně Markus.
„Přísahám na vše, co je mi svaté.“ Vtom se zarazil.
„Počkat. Mně vlastně není svaté vůbec nic. Nevadí. Zkrátka
mi musíte věřit, když říkám, že si začala ona. Zčistajasna
začala trousit všemožné narážky. Ať jsem vstoupil kamkoliv,
byla tam také. Posílala mi vzkazy, abych se u ní zastavil,
kdykoliv se mi to bude hodit. Opakovaně mě ujišťovala, že s
manželem nežije. Vždyť já jsem ji vlastně ani nechtěl. Jenže
to došlo tak daleko, že už jsem neměl sílu ji dál odmítat,
proto jsem se zastavil v jejím sídle. Přivítala mě ve vstupní
hale nahá jako prst. Co jsem měl dělat?“
„Odejít?“ navrhl Gideon Shaw s potutelným úsměvem.
Díval se na vikomta jako na legračního tvora z královského
zvěřince.
„Asi jsem měl,“ přiznal St. Vincent chmurně. „Bohužel
nejsem schopen odmítnout roztouženou ženskou. Mimoto
jsem přinejmenším týden s žádnou nespal…“
„Ty nevydržíš bez sexu ani týden?“ skočil mu do řeči
Markus a významně přitom povytáhl obočí.
„Ty ano? Vždyť je to strašně dlouhá doba.“
„Chlape, když mužský líhá se ženou víc než jedenkrát
týdně, znamená to, že není dostatečně vytížen. Každý z nás

63
má spoustu povinností, které vyžadují plnou pozornost,
proto…“ Markus se odmlčel, aby si konec věty řádně
promyslel. „Proto na svátky sexu není čas.“ Rozhostilo se
rozpačité ticho. Pohlédl na Shawa. Švagr přepečlivě
oklepával popel z doutníku do křišťálového popelníku.
Mračil se. „Shawe, ty máš práce až až a navíc na dvou
světadílech. S mým stanoviskem jistě souhlasíš?“
Shaw se pousmál. „Jelikož se moje ‚svátky sexu‘ týkají
pouze zákonné manželky, která je shodou okolností tvojí
sestrou, radši se zdržím veškerých komentářů.“
St. Vincent se líně usmál. „Škoda že tento navýsost
zajímavý rozhovor kalí předsudky.“ Spočinul zrakem na
Simonu Huntovi, jenž se stále lehce kabonil. „Hunte, je na
vás, abyste vyjádřil svůj názor. Jak často by se měl muž
milovat se ženou?
A pokud souloží víc než jednou týdně, jedná se o známku
zvířecí nenasytnosti?“
Hunt vrhl na Marka omluvný pohled. „Ač nerad, musím
souhlasit s panem St. Vincentem.“
Markus se zakabonil. „Je všeobecně známo, že přílišná
sexuální aktivita škodí zdraví stejně jako přejídání a přemíra
pití.“
„Právě jsi popsal můj ideální večer, Westcliffe,“ zubil se
St. Vincent a znovu obrátil pozornost k Huntovi. „Jak často s
manželkou…?“
„Co se odehrává za dveřmi mé ložnice, není určeno
veřejnosti,“ ohradil se neústupně Hunt.
„Ale líháte s ní častěji než jednou týdně?“ nedal si pokoj
St. Vincent.
„Jistě,“ odsekl popuzeně Hunt.
„A děláte dobře. Když si pomyslím, jak je paní Huntová
nádherná…,“ poznamenal St. Vincent zasněně a následně se
rozchechtal, když po něm Simon šlehl varovným pohledem.
„Přestaňte se čepýřit. Vaše paní je poslední ženská na světě,
na kterou bych dostal zálusk. Nemíním se stát terčem vašich
pěstí. Mimoto, šťastně provdané ženy mě nepřitahují. Vždyť

64
dostat ty, které v manželství trpí, je tak snadné…“ Znovu se
ohlédl po Markovi. „Zdá se, že žádný z nás nesdílí tvůj názor,
Westcliffe. Přínos tvrdé práce a disciplíny se teplému,
kyprému ženskému tělu zkrátka nevyrovná.“
Markův obličej potemněl. „Na světě jsou důležitější
věci.“
„Například?“ St. Vincent na přítele pohlédl s přehnaně
trpělivým výrazem nezdárného kloučka, jemuž právě káže
senilní dědeček. „Předpokládám, že začneš vykládat o
takzvaném sociálním ‚pokroku‘. Pověz mi, Westcliffe…“
Očividně se chystal položit hraběti ožehavou otázku. „Kdyby
se tu teď zjevil čert a nabídl ti, že bude do konce života krmit
všechny hladovějící sirotky v Anglii výměnou za tvou
potenci, čemu bys dal přednost? Ubohým dětičkám, nebo
tělesným radovánkám?“
„Na hypotetické otázky zásadně neodpovídám.“
St. Vincent se rozchechtal. „Myslel jsem si to. Sirotci holt
mají smůlu.“
„Neřekl jsem…,“ spustil Markus, ale vzápětí se zarazil.
„Nevadí. Čekají na mě hosté. Klidně pokračujte v této
zbytečné konverzaci, anebo mě následujte do přijímacích
pokojů.“
„Jdu s vámi,“ vyhrkl Hunt a rázně se postavil. „Manželka
mě už jistě hledá.“
„I já bych se měl poohlédnout po své choti,“ přidal se
Shaw.
St. Vincent se posměšně zadíval na Marka. „Dobrý bože,
nedopusť, aby mě kdy nějaká ženská vláčela na vodítku jako
pejska a já se z toho ještě radoval.“
S tímto prohlášením Markus zcela souhlasil.
Čtveřice mužů ležérně opustila pracovnu. Markovi
pochopitelně neunikla zajímavá skutečnost. Týkala se
Simona Hunta. Ačkoliv stejně jako St. Vincent býval
zapřísáhlým starým mládencem a velice si své postavení
pochvaloval, v osidlech manželství se zdál navýsost
spokojený. Hrabě věděl lépe než kdokoliv jiný, jak Hunt lpěl

65
na své svobodě. Žen míval bezpočet, a přesto se jich pro svoji
vyvolenou ochotně vzdal. Změnil se kvůli Annabelle, která se
zpočátku jevila jako namyšlená, povrchní slečinka toužící za
každou cenu uhnat nějakého chotě. Nakonec se ukázalo, že ti
dva si jsou naprosto oddáni, a Markus byl nucen přiznat, že
Simon si vybral tu pravou.
„Opravdu nelitujete?“ houkl Huntovi do ucha, když se
ubírali chodbou. Shaw a St. Vincent se courali hodný kus za
nimi.
Simon se potutelně usmál. Urostlý tmavovlasý muž se
Markovi v mnohém podobal. I on miloval výzvy, lov a
neustálou činnost. „Čeho?“
„Že vás drahá polovička má připnutého na vodítku.“
Hunt se kysele ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Jestli mě
manželka k sobě připoutala, tak úplně něčím jiným. Ne,
opravdu ničeho nelituji.“
„Osobně se domnívám, že sňatek s sebou přináší určité
výhody,“ rozumoval hlasitě Markus. „Ženskou máte vždycky
po ruce a to nehovořím o tom, že manželka vyjde laciněji než
vydržovaná milenka. Kromě toho člověk musí pomýšlet na
budoucí dědice.“
Hunt se rozesmál. Přítel opět zkouší pohlížet na věc z
praktického hlediska. „Neoženil jsem se s Annabelle kvůli
výhodám.
A třebaže si nevedu žádné přesné záznamy, ubezpečuji
vás, že i oficiální choť přijde člověka na pěkné peníze. Co se
dědiců týče, tak na ty jsem ve chvíli, kdy jsem žádal o
Annabellinu ruku, vůbec nepomyslel.“
„Tak proč jste se ženil?“
„Vysvětlil bych vám to, ale nedávno jste se nechal slyšet
– jak jste to jenom řekl? – zadoufal jste, že ‚si nechám pro
sebe ty svoje sentimentální žvásty‘.“
„Namlouval jste si, že Annabelle hluboce milujete.“
„Kdepak,“ opravil ho okamžitě Hunt, „ve skutečnosti ji
zbožňuji.“

66
 Markus pohodil rameny. „Jestliže žijete v přesvědčení, že
jste pro manželství jako stvořený, pak tedy dobrá.“
„Prokristapana, Westcliffe…,“ zamumlal Hunt. Zvědavě
se zazubil. „Byl vy jste vůbec někdy zamilovaný?“
„Samozřejmě. Některé ženy mě přitahovaly více než jiné,
a to co do charakteru, tak i do spanilosti těla.“
„Ne, tohle jsem nemyslel. Nemluvím o přitažlivosti.
Zajímalo by mě, zda vás některá zaujala natolik, že jste se
bez ní cítil zoufalý, toužil jste po její přítomnosti,
něžnostech…“
Markus se na něho opovržlivě zahleděl. „Na hlouposti
nemám čas.“
Hunt se k jeho rozladění rozchechtal. „Čili vy se nemíníte
oženit z lásky?“
„Rozhodně ne. Manželství je velice vážná záležitost a
lidské city přelétavé.“
„Možná máte pravdu,“ souhlasil vesele Hunt. Vypustil ta
slova z úst příliš ledabyle. Nejspíš jim sám nevěřil. „Člověk
jako vy by si měl vybírat manželku na základě logických
souvislostí. Vskutku jsem zvědavý, jak se s tím vypořádáte.“
Dospěli do jednoho z přijímacích pokojů, kde Livia taktně
řadila hosty do zástupu, jenž se vzápětí odebere do jídelny.
Jakmile bratra spatřila, krátce se na něho zaškaredila, jelikož
náročný úkol nechal na ní. Zatvrzele vysunul bradu.
Domníval se, že se nemá za co stydět. Po několika krocích si
všiml, že po jeho pravici přešlapují Thomas Bowman s
manželkou.
Markus si potřásl s mužem rukou. Byl to sporý chlapík s
obrovským hustým knírem, jenž měl nejspíš vyvážit
nedostatek vlasů na hlavě. Kdykoliv se Bowman ocitl ve
společnosti, choval se, jako by nevýslovně trpěl, jelikož má
na práci tisíc důležitějších věcí. Zbystřil jedině tehdy, když se
hovor stočil na obchod nebo na jakékoliv podnikání. V
takovém případě okamžitě obživl.
„Dobrý večer,“ zamumlal Markus a sklonil se nad rukou
paní Bowmanové. I přes rukavičku bylo vidět a cítit, jak je

67
její dlaň vysušená a kostnatá. Neohrabaná Mercedes se zhusta
měnila v klubíčko nervů. Věčně bojovala se svou zlostnou
povahou. „Velice lituji, že jsem vás odpoledne nemohl
osobně přivítat,“ drmolil. „Těší mě, že vás opět vidím ve
Stony Cross Parku.“
„Drahý lorde,“ cvrlikala Mercedes. „Potěšení je na naší
straně. Z vašeho úžasného sídla jsme přímo nadšeni! A co se
týče dnešního odpoledne – chápeme, že člověk jako vy je
velice vytížený.“ Volnou rukou přitom mávala ve vzduchu,
což Markovi bůhvíproč připomnělo kudlanku nábožnou.
„Ach… Mé roztomilé dcerunky stojí tamhle.“ Ostře se
nadechla a divoce zagestikulovala, aby dcery přistoupily blíž.
„Děvčata! Koukněte, koho tu mám. Pojďte se pozdravit s
lordem Westcliffem.“
Markus nehnul ani brvou, ačkoliv si všiml, jak někteří z
hostů nesouhlasně povytahují obočí nad chováním vychrtlé
ženštiny. Pohlédl týmž směrem jako Mercedes a spatřil sestry
Bowmanovy, které se ze zaprášených darebaček, honících se
na plácku za stájemi, proměnily v nastrojené dámy. Spočinul
zrakem na Lillian oblečené do světle zelených šatů, jejichž
živůtek zdánlivě přidržovaly pouze dvě zlaté spony na
ramenou. Dříve než se stačil ovládnout, představil si, jak je
rozepíná, zelenkavé hedvábí se zvolna snáší k zemi a
odhaluje smetanovou pokožku…
Přinutil se pohlédnout dívce do tváře. Záplavu lesklých
černých kadeří měla důmyslně vyčesanou vzhůru, až se
zdálo, že účes je pro křehkou labutí šíji příliš těžký. Díky
obnaženému čelu vynikl kočičí tvar jejích očí. Jakmile na
něm spočinula zrakem, povážlivě zrudla. Němě kývla na
pozdrav. Zjevně vůbec neměla chuť vydat se za ním a za
matkou. Markus se jí vůbec nedivil.
„Není třeba, aby se k nám dívky připojily, paní
Bowmanová,“ ubezpečil proto přespříliš horlivou Mercedes.
„Jen ať se těší ze společnosti svých přítelkyň.“

68
 „Přítelkyně,“ ohrnula Mercedes popuzeně ret. „Jestli tím
myslíte tu neblaze proslulou Annabelle Huntovou, pak vás
ujišťuji, že známost s touto ženštinou zásadně neschvaluji.“
„Já naopak chovám paní Huntovou v přenáramné úctě,“
prohlásil Markus a odměřeně se zadíval na svou společnici.
Zaskočena jeho sdělením Mercedes poněkud zesinala.
Chvatně se pokusila zachránit, co se dalo. „Jestliže vy ji
shledáváte společensky přijatelnou, pak s radostí přijmu vaše
mínění za vlastní. Spoléhám na váš úsudek, lorde. Vlastně
jsem se vždycky domnívala…“
„Westcliffe,“ ozval se Thomas Bowman. Ani za mák ho
nezajímalo, s kým se kamarádí jeho dcery. „Kdy spolu
probereme obchodní záležitosti, o nichž jsme si před
nedávnem psali?“
„Zítra, pokud se vám to hodí,“ odvětil Markus. „Ráno je
na programu vyjížďka na koni následovaná snídaní.“
„Pobytu v sedle se s potěšením vzdám. Uvidíme se u
snídaně.“
Potřásli si rukama. Markus se páru nepatrně uklonil a
věnoval se dalším hostům. Vzápětí se na scéně objevila další
osoba, jíž ostatní uctivě ustupovali z cesty. Georgiana, lady
Westcliffová, Markova matka. Byla velice drobná, měla silně
napudrovaný obličej a důmyslně vyčesané stříbrné vlasy. Na
zápěstí a v dekoltu se třpytily masivní briliantové šperky.
Opírala se o elegantní špacírku, jejíž rukojeť se též blýskala
diamanty.
Ačkoliv některé postarší dámy vypadají navenek přísně a
nepřístupně, pod drsnou slupkou tluče zlaté srdce. Hraběnka
Westcliffová mezi ně bohužel nepatřila. Její srdce – pokud
nějaké měla – rozhodně nebylo ze zlata, popřípadě jiného
tvárného materiálu. Upřímně řečeno, ani zamlada nepatřila
mezi krasavice. Kdyby místo nákladných rób nosila prosté
plátěné šaty a zástěru, považovali byste ji za děvečku. Kulatý
obličej zdobila malá ústa, nevýrazné ptačí oči a nos. Pokud
vůbec byla něčím pozoruhodná, pak tím, že kolem sebe bez
přestání šířila ovzduší mrzutého rozčarování, jako když dítě

69
rozbalí nádherně vypadající dárek a zjistí, že stejný dostalo
již vloni.
„Dobrý večer, má paní,“ pozdravil Markus matku
zdvořile. Obdařil ji kyselým pousmáním. „Jsem rád, že jste
nás dnes poctila svou přítomností.“ Hraběnka se okázalým
hostinám většinou vyhýbala a večeřela v soukromí. Dnes se
zjevně rozhodla učinit výjimku.
„Zajímalo mě, zda nás náhodou nenavštívil někdo
interesantní,“ odvětila suše stařena a přelétla zrakem po
místnosti. „Ale jak se tak dívám, zase tu máme obvyklou
smečku vyžírků.“
Z davu se ozvalo nervózní zachichotání. Někteří hosté se
mylně domnívali, že se mělo jednat o žert.
„Možná byste mohla s úsudkem počkat, dokud vás
nepředstavím nově příchozím,“ brzdil matku Markus.
Uvažoval o sestrách Bowmanových. Tyhle dvě darebačky
poskytnou matce pořádné rozptýlení.
V souladu s protokolem odvedl matku do jídelny, ostatní
je následovali. Večeře ve Stony Cross Parku se podobaly
hodokvasu. Ani tato nebyla jiná. Sestávala z osmi chodů.
Podávaly se ryby, divočina, drůbež i hovězí. Květiny na
stolech se průběžně měnily podle jednotlivých druhů jídel.
Začínalo se želví polévkou, následoval grilovaný losos na
kaparech, okoun a parmice na smetaně a šťavnatá mořská
ryba s lahodnou garnátovou omáčkou. Dál přišlo na řadu
srnčí na pepři, šunka v bylinkové krustě, smažený brzlík a
dozlatova upečené kuře. A tak to pokračovalo pořád dál,
dokud hosté nezvláčněli příjemnou otupělostí, již přináší
nadbytek jídla, a tváře jim nezčervenaly z přemíry vína, které
jim do sklenic dolévali pilní číšníci. Na závěr jim byly
nabídnuty mandlové koláčky, citrónový pudink a rýžové
suflé.
Markus zákusek odmítl. Vypil číši vína a bavil se tím, že
si vyměňoval kradmé pohledy s Lillian Bowmanovou. Ve
chvílích, kdy mlčela a seděla v klidu, vypadala jako
ostýchavá princezna. Ale sotva otevřela pusu, bez zábran

70
gestikulovala s vidličkou v ruce a skákala pánům do řeči,
kouzlo se rozplynulo.
Lillian byla příliš přímočará a přehnaně sebejistá.
Upřímně věřila, že každé její prohlášení je nesmírně zajímavé
a všichni si je rádi vyslechnou.
V souladu s tradicí pánové po večeři obdrželi portské,
dámy čaj. Po nezbytné zdvořilostní konverzaci se stolovníci
začali rozcházet. Markus doprovázel skupinku hostů do
vstupní haly. Byli mezi nimi i Huntovi. Westcliffovi neušlo,
že Annabelle se chová dosti podivně. Kráčela těsně vedle
něho a při chůzi do něj bezděčně narážela loktem. Divoce se
ovívala vějířem, ačkoliv panovala studená noc. Markus se na
ni tázavě zadíval. Do nosu se mu vetřel závan hutné vůně. „Je
vám horko, paní Huntová?“
„Proč by…? Ach ano. Vám také, že?“
„Ne.“ Široce se usmál. Nechápal, proč se náhle přestala
ochlazovat a bedlivě si jej prohlíží.
„Necítíte něco?“ zeptala se.
Markus pobaveně zavrtěl hlavou. „Smím se vás otázat, co
nelahodí vašemu nosu, paní Huntová?“
„Ach, to nic. Já jenom… Jestli jste si náhodou něčeho
nevšiml?“
Markus bleskově přelétl ženu očima. „Aha. Změnila jste
účes,“ hádal. Díky svým dvěma sestrám se poučil. Kdykoliv
se ho děvčata začala neurčitě vyptávat, vždycky to souviselo
s jejich vzhledem. Nejčastěji s vlasy. Ačkoliv mu přišlo
krajně nevhodné hodnotit vizáž přítelovy manželky,
Annabelle na něho nejspíš pohlíží jako na bratra.
Koneckonců jí zachránil život.
Jenže svou odpovědí ji nepotěšil, přestože se statečně
uculila. „Ano, je to tak. Odpusťte mi tu opovážlivost, lorde.
Zřejmě jsem přebrala vína.“
Markus se tiše zachechtal. „Noční vzduch vám jistě
vyčistí hlavu.“

71
 Simon Hunt zachytil jeho slova a objal manželku
majetnicky kolem pasu. Zamilovaně políbil ženu na skráň.
„Mám tě doprovodit na zadní terasu, drahá?“
„Ano, děkuji.“
Vtom se Simon zarazil. Nepřítomně se k Annabelle
naklonil, na tváři se mu usadil soustředěný výraz. Annabelle
o něm neměla tušení, ale Westcliffovi neunikl. Nechápal,
proč je Hunt náhle napjatý a jakoby nepřítomný duchem.
„Omluvte nás,“ zabručel a chvatně vlekl manželku pryč.
Musela pořádně natahovat nohy, aby mu stačila.
Markus zavrtěl hlavou. Sledoval, jak mladý pár poněkud
překotně opouští vstupní halu.

„Nic. Absolutně nic,“ bručela zklamaně Daisy. Společně s

Lillian a Evií odcházela loudavým krokem z jídelny.
„Posadili mě mezi dva gentlemany, kteří mě přehlíželi jako
krajinu. Buď je ten parfém švindl, anebo jsou oba anosmičtí.“
Evie na ni zkroušeně pohlédla. „Já… Omlouvám se, ale
tohle slůvko nez-neznám.“
„Znala byste ho, kdyby váš otec vyráběl mýdlo ve
velkém,“ ucedila suše Lillian. „Znamená to, že člověk ztratil
čich.“
„Aha. V tom případě i moji sousedé museli být anosmičtí,
protože žádný z nich se o mě nezajímal. Jak jste dopadla vy,
Lillian?“
„Stejně.“ Lillian si připadala podvedená a zmatená.
„Pomalu dospívám k názoru, že voňavka skutečně nefunguje.
Byla jsem si tak jistá, že ovlivnila lorda Westcliffa…“
„Už ses někdy dřív octla v jeho blízkosti?“ zeptala se
Daisy.
„Samozřejmě že ne!“
„Potom se domnívám, že ztratil hlavu čistě kvůli tobě.“
„No jasně, jak jinak,“ posmívala se sama sobě Lillian. „Já
jsem přece světově známá pokušitelka. Mně žádný neodolá.“
Daisy se rozesmála. „Na tvém místě bych se zbytečně
neshazovala, má drahá. Podle mě lord Westcliff vždycky…“

72
 Avšak Daisyin názor se děvčata nedozvěděla, jelikož
mezitím dospěla do vstupní haly, kde spatřila lorda
Westcliffa. Ledabyle se opíral o sloup, přesto byl ztělesněná
důstojnost. Držením těla i arogantně nachýlenou hlavou dával
všem na srozuměnou, kdo je tady pánem. Zkrátka aristokrat
každým coulem. Lillian pocítila naléhavé nutkání připlížit se
za něho a polechtat ho na nějakém citlivém místě. S chutí by
si poslechla, jak zařve překvapením.
Líně k nim otočil hlavu a zpražil trojici děvčat
podezřívavým pohledem. Pak spočinul očima na Lillian. Po
blazeovanosti byla náhle veta, z rozšířených zornic sálala
vášeň číhající šelmy. Dívka zadržela dech. Hlavou jí bleskla
vzpomínka na svalnaté tělo skrývající se pod perfektně
ušitým kabátcem.
„Jde z něho hr-hrůza,“ špitla Evie. Lillian se po ní
výsměšně podívala.
„Vždyť je to jenom chlap, drahá. Jsem si jistá, že si bez
pomoci komorníka ani nenatáhne kalhoty.“
Daisy vyprskla smíchy, zatímco Evie upadla do rozpaků.
K Lillianinu údivu se Westcliff odlepil od pilíře a zamířil
k nim. „Dobrý večer, dámy. Doufám, že vám večeře
chutnala.“
Zaražená Evie se zmohla na pouhé přikývnutí. Upovídaná
Daisy překotně vyhrkla: „Byla skvělá.“
„To jsem rád.“ Ačkoliv hovořil k Evii a Daisy, nespouštěl
zrak z Lillianina obličeje. „Slečno Bowmanová, slečno
Jennerová, velice se omlouvám, ale potřeboval bych si
soukromě pohovořit s vaší společnicí. S vaším dovolením…“
„Nemusíte se omlouvat,“ odvětila Daisy a čtverácky se
zazubila. „Jen si ji odveďte. Stejně nám teď k ničemu není.“
„Děkuji.“ S veškerou vážností nabídl Lillian rámě.
„Doprovodíte mě, slečno Bowmanová?“
Lillian se do něho zavěsila. Kupodivu se v jeho
společnosti cítila nezvykle křehce. Zavládlo mezi nimi
napjaté mlčení. Ačkoliv Westcliff od prvopočátku Lillian
provokoval, podařilo se mu ji svým chováním zaskočit, což

73
se jí vůbec nelíbilo. Doprovodil Lillian do skrytého zákoutí.
Tam se ho dívka okamžitě pustila. Obrátil se k ní tváří.
Stáli těsně proti sobě. Uvědomovali si, jak se jejich těla k
sobě dokonale hodí. Lillian cítila, jak se jí zrychlil tep,
pokožka ji začala pálit, jako by se ocitla příliš blízko ohně.
Westcliff zaznamenal, jak se zapýřila, a sklopil k ní tmavé
oči lemované vějířky hustých řas.
„Slečno Bowmanová,“ spustil potichu, „ujišťuji vás, že
navzdory incidentu z dnešního odpoledne se mě nemusíte
obávat. Pokud nemáte námitek, rád bych si s vámi o všem
pohovořil na místě, kde nás nebude nikdo rušit.“
„Zajisté,“ odvětila ledově Lillian. Schůzka v soukromí
nebezpečně zaváněla tajným dostaveníčkem, ale tohle určitě
nebude ten případ.
Přesto jí po zádech přebíhal mráz. „Kdy a kde?“
„Napadl mě ranní salonek. Otvírá se do oranžérie.“
„Ano. Vím, kde to je.“
„Mohli bychom se tam za pět minut setkat?“
„Dobrá.“ Lillian věnovala muži ledabylé pousmání, jako
by na tajná dostaveníčka chodila denně. „Odeberu se tam
jako první.“
Sebevědomě odcházela a v zádech cítila jeho pohled.
Věděla, že ji nespustí z očí, dokud mu zcela nezmizí.

74
 6
Sotva Lillian vkročila do zimní zahrady, zaplavilo ji
množství vůní – rostly tu pomerančovníky, citroníky, vavříny
a myrta. V prohřátém vzduchu jemně voněly. Z vydlážděné
podlahy tu a tam vystupovaly železné mříže, jimiž ze sklepní
části proudil do skleníku ohřátý vzduch. Nad prosklenou
střechou blikotaly hvězdy, okny sem dopadalo světlo z hlavní
budovy. Z tajemného příšeří vystupovaly řady tropických
rostlin.
Vládly tu stíny, temnotu zaháněl žlutavý svit několika
luceren umístěných venku. Ozval se zvuk kročejů. Lillian se
kvapně otočila, aby zjistila, kdo se k ní blíží. Příchozí si
všiml jejího úleku, proto ji tiše oslovil: „To jsem jenom já.
Jestliže dáváte přednost jinému místu…“
„Kdepak,“ skočila mu do řeči Lillian. Pobavilo ji, že
jeden z nejvlivnějších mužů v Anglii o sobě prohlásil „to
jsem jenom já“. „Moc se mi tu líbí. Vlastně oranžérii
považuji za nejhezčí místo v celé rezidenci.“
„Já také,“ přiznal a zvolna k dívce přistoupil. „Z mnoha
důvodů. V každém případě zde vždycky naleznu soukromí.“
„Asi ho moc nemáte, že? Stony Cross Park se ustavičně
hemží hosty…“
„Dokážu si urvat dostatek času jen pro sebe.“
„A co děláte, když jste sám?“ Lillian si připadala jako ve
snu. Povídá si s Westcliffem v zimní zahradě. Sleduje, jak mu
do hrubě tesané tváře dopadá mihotavé světlo luceren.
„Čtu si,“ odvětil hlubokým hlasem. „Anebo se procházím.
Někdy si jdu zaplavat do řeky.“
Pojednou byla vděčná za tmu. Představila si, jak po
mužově svalnatém těle kloužou kapky vody a okamžitě se
zapýřila.

75
 Westcliff si všiml jejích rozpaků, avšak vyložil si je
mylně. Chraplavě se proto ozval: „Slečno Bowmanová,
musím se omluvit za incident z dnešního odpoledne.
Nechápu, co se se mnou stalo. Nedokážu to vysvětlit. Zkrátka
jsem se z nepochopitelných důvodů na chvíli neovládl. Už se
to nikdy nebude opakovat.“
Lillian ztuhla. Mužova slova se jí bůhvíproč nepříjemně
dotkla. „Dobrá,“ hlesla. „Přijímám vaši omluvu.“
„Snad vás uklidním sdělením, že vás rozhodně
neshledávám přitažlivou a to v jakémkoliv směru.“
„Chápu. To stačí, lorde.“
„Kdybychom my dva čirou náhodou uvízli na opuštěném
ostrově, nedotkl bych se vás ani prstem.“
„Uvědomuji si to,“ vydechla. „Nemusíte nic rozvádět.“
„Pouze jsem vám chtěl objasnit, že se skutečně jednalo o
chvilkové pominutí smyslů. Nejste můj typ.“
„V pořádku.“
„Vlastně…“
„Vyjádřil jste se naprosto jasně, pane,“ přerušila jej
zamračená Lillian. Napadlo ji, že podobně urážlivým
způsobem se jí dosud nikdo neomluvil. „Jak vždycky říká
můj otec, s upřímností nejdál dojdeš. A vždycky na tom
vyděláš.“
Westcliff se na ni nechápavě zahleděl. „Vyděláš?“
Vzduch přímo praskal napětím. „Přesně tak, drahý lorde.
Vy si zkrátka myslíte, že vypustíte z úst pár bezvýznamných
slov a všechno bude v pořádku, je to tak? Ale kdybyste
doopravdy litoval svého chování, pokusil byste se mě nějak
odškodnit.“
„Vždyť jsem vás jenom políbil,“ bránil se, jako by
události přikládala přílišnou váhu.
„Ale proti mé vůli,“ připomněla mu významně Lillian.
Nasadila výraz uražené důstojnosti. „Jiné ženy jsou možná z
vašeho romantického dovádění celé pryč, ale já k nim
nepatřím. Nejsem zvyklá, aby se na mě někdo vrhnul a
násilím mi dával hubičky, o něž jsem se neprosila.“

76
 „Náhodou jste spolupracovala,“ odsekl podrážděně
Westcliff.
„V žádném případě!“
„Vy…“ Pojednou si uvědomil, že nemá význam se s ní
přít. Tlumeně zaklel.
„Nicméně,“ pokračovala Lillian sladce, „jsem ochotná
vám odpustit a zapomenout. Za předpokladu…“ Významně
se odmlčela.
„Nuže?“ vyzval ji chmurně.
„Za předpokladu, že pro mě něco uděláte.“
„Co by to mělo být?“
„Požádáte svou matku, aby se za mě a moji sestru zaručila
v nadcházející společenské sezoně.“
Muž vykulil údivem oči. Zíral na svoji společnici, jako by
se zbláznila. „Ne.“
„Mohla by nás poučit o britské etiketě…“
„Ne.“
„Potřebujeme přímluvce,“ naléhala Lillian. „Jinak nás
zdejší společnost nepřijme. Hraběnka je vlivná žena. Všichni
ji respektují. Kdyby nás podpořila, uspěly bychom. Jsem si
jistá, že ji dokážete přesvědčit, aby nám pomohla.“
„Slečno Bowmanová,“ obořil se na ni chladně Westcliff.
„Spratky, jako jste vy dvě, by nedokázala prosadit ani
královna Viktorie. Zkrátka to není možné. Rozhodně
nehodlám vašeho otce potěšit tím, že vás pověsím na krk své
matce. Moc dobře vím, čeho jste schopné.“
„Čekala jsem, že to řeknete.“ Lillian zvažovala, zda má
dát na svůj instinkt a podstoupit obrovské riziko. Přestože
čekanky při večerním experimentování s kouzelným
parfémem příliš neuspěly, pořád zde zůstávala možnost, že
jeho zázračný vliv působí výhradně na Westcliffa. Ale pokud
se Lillian mýlí, udělá ze sebe úplného hlupáka. Zhluboka se
nadechla a přistoupila k němu blíže. „Dobrá. Nedal jste mi na
vybranou. Jestliže mi nepomůžete, začnu na potkání
vykládat, čeho jste se dopustil dneska odpoledne. Odvažuji se
tvrdit, že lidé se budou náramně bavit na váš účet.

77
Sebevědomý lord Westcliff se nedokáže ovládat v
přítomnosti domýšlivé Američanky, již považuje za drzého
spratka. Tohle nepopřete, jelikož vy přece nikdy nelžete.“
Kdyby pohledy zabíjely, pak by byla na místě mrtvá.
„Přeceňujete svoje půvaby, slečno Bowmanová.“
„Vskutku? Tak to dokažte.“
Westcliffovi předci se určitě tvářili stejně popuzeně, když
se pokoušeli zkrotit vzpurného sedláka. „Jak?“
Ačkoliv přetékala ochotou dotáhnout svůj záměr do konce
a přinést mu jakoukoliv oběť, nyní Lillian těžce polkla.
„Schválně, zkuste mě obejmout,“ prohodila vyzývavě. „Jako
dnes odpoledne. Uvidíme, zda se tentokrát opanujete.“
Z mužovy tváře hladce vyčetla, že považuje její chování
za nemístně vyzývavé. „Slečno Bowmanová, zdá se, že jste
mě nepochopila. Pokusím se vám to znovu objasnit.
Netoužím po vás. Odpoledne jsem se dopustil chyby.
Nemíním ji víckrát opakovat. Teď když mě omluvíte, mám
povinnosti k hostům.“
„Zbabělče.“
Westcliff byl již na odchodu, ale ostře pronesené slovo jej
přimělo, aby se k dívce vrátil. Přímo zuřil. Lillian usoudila,
že takové obvinění dopadá na jeho hlavu pouze zřídka, pokud
vůbec.
„Co jste to řekla?“
Musela posbírat veškerou kuráž, aby dokázala vzdorovat
jeho ledovému pohledu. „Očividně se bojíte mě dotknout.
Děsí vás, že byste se neovládl.“
Hrabě se odvrátil. Slabě zavrtěl hlavou, jako by nabyl
přesvědčení, že špatně slyší. Když se na dívku znovu zadíval,
z očí mu sálalo neskrývané nepřátelství. „Slečno
Bowmanová, je opravdu tak těžké pochopit, že se vás dotýkat
nechci?“
Lillian si uvědomila, že hrabě by tolik neběsnil, kdyby s
určitostí věděl, že jí dokáže odolat. Odvážná myšlenka ji
povzbudila. Přistoupila k němu blíže. Neušlo jí, jak ztuhl.

78
„Otázka nezní, zda chcete nebo nechcete,“ prohlásila
důrazně. „Jde o to, jestli dokážete nepodlehnout pokušení.“
„Nevěřím vlastním uším,“ zadrmolil skrze zaťaté zuby.
Hleděl na dívku s neskrývaným odporem.
Lillian se držela. Trpělivě vyčkávala, zda hrabě zdvihne
hozenou rukavici. Jakmile k ní přistoupil, přestala se usmívat.
Dočista zkoprněla. Srdce jí burácelo až v krku. Stačil jediný
pohled do mužovy arogantní tváře a pochopila, co se chystá
vykonat. Nedala mu na vybranou. Musí jí dokázat, že se
plete. Pokud Westcliff zvítězí, po zbytek život se mu nebude
moci podívat do očí. Ach, pane Nettle, pomyslela si zoufale,
kéž by váš kouzelný parfém odvedl lepší práci!
Ač nerad, Markus velice opatrně uchopil děvče do náruče.
Vtom se Lillianino srdce dočista splašilo, stěží mohla dýchat.
Jedna z mužových silných dlaní jí přistála mezi lopatkami,
zatímco druhá se octla v kříži. Westcliffovy ruce se dotýkaly
jejího těla s přehnanou obezřetností, jako by se Lillian mohla
každou chvíli rozplynout. Sotva ji neochotně přivinul k sobě
blíž, dívce počala vřít krev v žilách. Zatřepotala pažemi ve
snaze najít oporu a našla ji v širokých mužných zádech. I přes
několik vrstev oblečení ostře vnímala Markovo svalnaté tělo.
„Jste spokojená?“ zabručel jí do ucha.
Ovíval ji horoucím dechem a Lillian se tetelila blahem.
Němě přikývla. Spadl jí hřebínek. Styděla se. Došlo jí, že
prohrála. Nyní ji Westcliff od sebe odstrčí a ona se od tohoto
okamžiku stane terčem jeho bezbřehého posměchu. „Můžete
mě pustit,“ špitla. Ušklíbla se sama sobě. Jak sama sebou
pohrdá!
Ale Westcliff se ani nepohnul. Místo toho sklopil hlavu a
trhaně se nadechl. Lillian si uvědomila, že se mu do chřípí
vetřela vůně stoupající z jejího dekoltu. Lačně ji nasával, jako
by jej omámila. To ten parfém, pomyslela si škodolibě
Lillian. Kdepak, nic si nenamlouvala. Opravdu je kouzelný.
Ale proč zabírá pouze na Westcliffa? Proč…?
Tlak dlaní zesílil a myšlenky se rozletěly. Lillian se
slastně zachvěla a prohnula se v zádech.

79
 „Sakra,“ ulevil si divoce Westcliff. Dříve než si dívka
stačila uvědomit, co se děje, přitiskl ji k nejbližší stěně.
Vyčítavě jí pohlédl do okouzlených očí, spočinul zrakem na
lehce pootevřených rtech. Další vteřinu marně bojoval sám se
sebou, aby se s tichým klením nakonec vzdal. Netrpělivě se
přisál ke zvoucím ústům.
Dlaněmi zlehka přidržoval Lillianinu hlavu. Zasypával
děvče drobnými polibky, jako by je ochutnával. Lillian cítila,
jak se pod ní podlamují nohy. Je to Westcliff, připomínala si
v duchu. Westcliff, chlap, jehož nenávidíš. Ale stačilo
několik letmých hubiček a ochotně mu vycházela vstříc.
Bezděčně se narovnala v zádech a stoupla si na špičky. Byli
teď stejně vysocí a jejich těla k sobě až neuvěřitelně ladila.
Vzápětí si uvědomila, co činí. Krvavě zrudla, pokusila se
odtáhnout, ale Markus ji nepustil.
Pevně ji držel, uzamkl protestující ústa vášnivými rty a
zoufale je líbal. Lillian pojednou nemohla popadnout dech.
Divoce zalapala po vzduchu, když na přední straně živůtku
ucítila zvědavé prsty.
„Chci se vás dotýkat,“ drmolil Westcliff, zatímco se
sveřepě dobýval pod vyztuženou látku. „Toužím vás celičkou
zlíbat…“
Korzet škrtil vášní rozcitlivělá ňadra. Nejradši by jej ze
sebe strhla a pokorně muže poprosila, aby vlídnými dlaněmi
a ústy zahnal pálení zmučené pokožky. Místo toho mu
zabořila prsty do kučeravých vlasů. Cítila, jak ji stravuje
žádostivost. Nemohla jasně uvažovat, bezmocně se
zachvívala rozkoší.
Náhle bylo po všem. Westcliff ji od sebe překotně
odstrčil. Přerývaně oddechoval, odvracel se od ní, bezmocně
zatínal pěsti.
Trvalo dlouho, než se Lillian vzpamatovala natolik, aby
mohla mluvit. Parfém skutečně dokáže divy. Hlas měla
hluboký a zastřený, jako by se probrala z těžkého spánku.
„Inu… Myslím, že máme jasno. Nyní si pohovořme o mém
požadavku.“

80
 Westcliff se na ni ani nepodíval. „Rozmyslím si to,“
zamumlal a odešel.

81
 7
„Annabelle, co se vám stalo?“ vyptávala se Lillian, když
se připojila k ostatním čekankám sedícím u nejvzdálenějšího
stolu na zadní terase. Podávala se snídaně. „Vypadáte
příšerně. Proč na sobě nemáte jezdecký oblek? Domnívala
jsem se, že dneska vyzkoušíme zdejší překážkovou dráhu.
Kam jste včera tak znenadání zmizela? To se vám nepodobá,
vypařit se bez rozloučení.“
„Neměla jsem na výběr,“ prohlásila nedůtklivě Annabelle.
Dlouhými prsty unaveně objímala křehký porcelánový šálek.
Zdála se bledá a vyčerpaná, pod očima měla temné kruhy.
Napila se přeslazeného čaje a pokračovala: „A může za to ten
váš zpropadený parfém. Jakmile jej ucítil, začal se chovat
jako šílenec.“
Ohromená Lillian se pokusila se šokujícím sdělením
vypořádat se ctí, ačkoliv se jí bolestivě stáhl žaludek.
„Opravdu…? Lord Westcliff tedy nakonec zabral?“ podařilo
se jí ze sebe vysoukat.
„Kdepak lord Westcliff.“ Annabelle si promnula zarudlé
oči. „Tomu je úplně fuk, čím voním. Byl to můj vlastní
manžel, kdo se dočista pomátl na rozumu. Jakmile k tomu
zázraku jednou přičichl, odvlekl mě do naší komnaty a… Víc
snad nemusím říkat. Celou noc jsem kvůli němu
nezamhouřila oko. Celou noc,“ opakovala důrazně. Pak se
zhluboka napila.
„A pročpak?“ zeptala se nevinně Daisy.
Lillian, které se podstatně ulevilo, že lord Westcliff pod
vlivem parfému neprojevil Annabelle přízeň, věnovala sestře
výsměšný pohled. „Co podle tebe asi tak dělali? Hráli si na
slepou bábu?“
„Aha.“ Daisy se konečně rozsvítilo. Zvědavě se zadívala
na Annabelle. „Žila jsem v domnění, že se vám to líbí.“

82
 „Ano, samozřejmě, jenže…“ Annabelle se zapýřila.
„Čeho je moc, toho je…“ Zarazila se. Uvědomila si, že
zachází příliš daleko. Jako jediná z čekanek byla pod čepcem,
a proto sdílela tajemství provdaných dam. Její panenské
přítelkyně naopak hořely zvědavostí. Annabelle většinou
bývala sdílná, ale zdráhala se překročit jistou mez. A
rozhodně nechtěla probírat intimnosti, jež se týkají výhradně
jí a pana Hunta. „Řekněme, že můj manžel žádné povzbuzení
nepotřebuje.“
„Jste si jista, že na vině byl můj parfém?“ otázala se
Lillian. „Třeba v něm oheň rozdmýchalo něco jiného?“
„Musel to být on,“ nedala se zviklat Annabelle.
Ozvala se poněkud zmatená Evie: „Ale pr-proč
nezapůsobil na lorda Westcliffa? Proč omámil výlučně
vašeho chotě? Vždyť by měl ovlivnit i ostatní muže.“
„A proč si nikdo nevšiml mě ani Evie?“ zabručela
dotčeně Daisy.
Annabelle si dolila čaj a řádně si jej osladila kouskem
cukru. Očima s opuchlými víčky pohlédla přes okraj šálku na
Lillian. „A co vy, drahá? Všiml si vás někdo?“
„Vlastně…“ Lillian úporně zírala do svého hrnku.
„Westcliff,“ přiznala chmurně. „Zase on. To mám ale štěstí.
Získám afrodiziakum, které zabírá pouze na chlapa, jímž
pohrdám.“
Annabelle se málem zalkla douškem čaje. Daisy si
přitiskla dlaň na ústa, aby nevyprskla smíchy. Sotva
Annabelle přestala kuckat a úspěšně přemohla zrádné
hihňání, pohlédla na Lillian očima zalitýma slzami. „Neumím
si představit, jak hrabě musel zuřit, když zjistil, že ho to táhne
zrovna k vám. Vždyť spolu neustále bojujete.“
„Sdělila jsem mu, že pokud hodlá učinit pokání za své
skutky, mohl by požádat svoji matku, aby se stala naší
zastánkyní,“ oznámila Lillian.
„Báječný tah,“ zajásala Daisy. „Souhlasil?“
„Vzal si čas na rozmyšlenou.“

83
 Annabelle se pohodlně opřela a zadumaně se zahleděla na
vzdálený les tonoucí v ranní mlze. „Nechápu to… Proč
parfém ovlivnil pouze lorda Westcliffa a mého chotě? Na mě
hrabě vůbec nezabral, zato když jej ucítil z vás…“
„Zřejmě součást kouzla,“ usoudila Evie. „Nej-nejspíš
člověku pomáhá nalézt opravdovou lásku.“
„Nesmysl,“ ohradila se uraženě Lillian. „Westcliff pro mě
není ten pravý! Je to domýšlivý, nafrněný osel, s nímž se
nedá normálně mluvit. Chudinka ženská, která si ho jednou
vezme, bude nadosmrti hnít tady v Hampshiru a denně se mu
zpovídat ze svých skutků. Děkuji, nechci.“
„Lord Westcliff rozhodně není staromódní venkovský
balík,“ zastala se ho Annabelle. „Často pobývá ve svém
londýnském sídle a přijímá hojná pozvání. Co se týče jeho
nadřazeného chování – na toto téma se odmítám přít. Ale
ráda bych podotkla, že když ho člověk lépe pozná, zjistí, že je
velice šarmantní.“
Lillian zavrtěla hlavou a neústupně našpulila pusu.
„Jestliže můj parfém vábí pouze jeho, přestanu jej používat.“
„Ale ne!“ Annabelliny oči náhle čtverácky zajiskřily.
„Předpokládala bych, že ho jím schválně budete mučit.“
„Ano, zkoušej ho dál,“ naléhala Daisy. „Zatím nemáme
žádný důkaz, že je hrabě jediný, na něhož parfém platí.“
Lillian pohlédla na Evii, která se plaše usmívala. „Mám?“
otázala se jí. Evie přikývla. „Tak tedy dobrá,“ souhlasila
Lillian. „Pokud existuje způsob jak Westcliffa týrat, neměla
bych si jej nechat ujít.“ Vytáhla z kapsy u sukně známý
flakon. „Má ještě někdo zájem vyzkoušet svoje štěstí?“
Annabelle zesinala. „Já ne. Raději se od toho budu držet
dál.“
Zato zbylá dvě děvčata už dychtivě natahovala ruce.
Lillian se ušklíbla a předala lahvičku sestře. Daisy si nanesla
voňavku na zápěstí a za uši. Nikterak nešetřila. „A je to,“
vydechla spokojeně. „Zdvojnásobila jsem množství. Pokud se
v okruhu jedné míle vyskytuje pro mě ten pravý, rozběhne se
ke mně klusem.“

84
 Evie převzala fiólu a potřela si parfémem hrdlo. „I kdyby
t-to nez-nezabralo,“ konstatovala, „nádherně voní.“
Poté Lillian schovala flakon do kapsy a rázně se postavila.
Upravila si čokoládově hnědou sukni jezdeckých šatů. Na
jedné straně byla o něco delší a při chůzi ji jistil knoflík, aby
o ni dívka při chůzi nezakopávala. Sotva jezdkyně spočine v
dámském sedle, uvolní ji. Sukně elegantně splyne s dámským
sedlem a dokonale zakryje nohy. Vlasy měla úhledně
zapletené v týle, zdobil je malý klobouček s peřím. „Je čas
odebrat se do stájí.“ Nechápavě povytáhla obočí. „Copak vy
nepůjdete?“
Annabelle ji obdařila výmluvným pohledem. „Po včerejší
noci rozhodně ne.“
„Já to moc neumím,“ omlouvala se Evie.
„Však my s Lillian také ne,“ hlásila Daisy a káravě se
zahleděla na sestru.
„Já ano, abys věděla,“ nedala se Lillian. „Daisy, dobře
víš, že na koni rajtuji jako kterýkoliv muž!“
„Když na koni jako muž sedíš,“ odsekla sestra. Všimla si
nechápavých výrazů svých kamarádek, proto ochotně
vysvětlila: „Doma v New Yorku sedíme na koni obkročmo.
Je to o hodně bezpečnější a pohodlnější. Rodičům to nevadí,
pokud se držíme na soukromých pozemcích a pod sukní
máme kalhoty ke kotníkům. Lillian je vynikající parkurový
jezdec, ale pokud mě paměť neklame, v dámském sedle ještě
nikdy neskákala. Člověk musí úplně jinak držet rovnováhu,
zapojuje dočista jiné svaly. Kromě toho je zdejší překážková
dráha dost náročná.“
„Mlč, Daisy,“ okřikla ji Lillian.
„Nejsem si jista, zda ji zvládne.“
„Sklapni!“ obořila se na děvče sestra.
„Zcela určitě si zlomí vaz,“ pokračovala Daisy a statečně
čelila sestřiným výhrůžným pohledům.
Annabelle zneklidněla. „Lillian, drahá…“
„Už musím běžet,“ prohlásila dívka stroze. „Nechci se
opozdit.“

85
 „Vím zcela přesně, že zdejší parkur se pro začátečníky
vůbec nehodí.“
„Ale já nejsem začátečnice,“ zaskřípala Lillian zuby.
„Některé překážky jsou velmi obtížné. Nahoře mají pevná
břevna. Simon – chci říct pan Hunt – mě po dráze provedl
záhy poté, co ji postavili. Radil mi, jak mám najíždět na
jednotlivé skoky. I tak má člověk co dělat. Jestliže nemáte
pevný sed, budete koně při cvalu rušit a…“
„Však já si poradím,“ přerušila ji mrazivě Lillian.
„Proboha, Annabelle, v životě by mě nenapadlo, že jste tak
měkká.“
Annabelle dávno uvykla ostrému jazyku své přítelkyně.
Pozorně studovala její odhodlanou tvář. „Proč se míníte
vystavit zbytečnému riziku?“
„Měla byste vědět, že já před výzvami neuhýbám.“
„Což na vás velice obdivuji,“ pravila vlídně Annabelle.
„Ale nic se nemá přehánět. Zejména za této situace.“
Ty dvě ještě nikdy nestály hádce tak blízko. „Podívejte
se,“ ošila se netrpělivě Lillian. „Když spadnu, pokorně přijmu
vaše kázání a vyslechnu si každé slovo. Ale v každém
případě jedu s nimi a nic mě nezastaví. Proto nemá cenu se se
mnou dohadovat. Namáháte se zbytečně.“
Obrátila se na podpatku a nesla se pryč. Ještě zaslechla
Annabellino zklamané zvolám a Daisyin zastřený, leč
zřetelný šepot: „Koneckonců je to její krk…“
Po sestřině odchodu se Daisy provinile zahleděla na
Annabelle. „Omlouvám se. Ona to tak nemyslela. Však ji
znáte.“
„Vy se mi nemáte za co omlouvat,“ odvětila Annabelle
suše. „To Lillian by se měla kát. Ale to dřív sejdu věkem, než
se od ní dočkám pokání.“
Daisy pohodila rameny. „Sestra holt občas musí nést
následky svých ukvapených rozhodnutí. Jinak to nejde. Ale
jedna věc se jí musí připsat ke cti. Kdykoliv se ukáže, že se
mýlí, čestně to přizná a všechno bere sportovně.“

86
 Annabelle zůstávala vážná. „I já ji velice obdivuji, Daisy.
Právě proto nemohu připustit, aby se slepě vřítila do
nebezpečí. V tomto případě k němu přicválá na koňském
hřbetě. Očividně nepochopila, jak jsou zdejší překážky
záludné. Westcliff je vynikající jezdec. Přirozeně si nechal
zbudovat obtížnou trať, aby vyhověla jeho nárokům. I můj
manžel, který za ním není o nic pozadu, přiznává, že je
náročná. A Lillian ji hodlá vyzkoušet, přestože není zvyklá
skákat v dámském sedle…“ Annabelle se zakabonila.
„Nesnesu pomyšlení, že se zraní nebo zabije.“
Tehdy se ozvala Evie: „Př-přišel pan Hunt. Stojí ve
dveřích.“
Všechny tři pohlédly tím směrem. Spatřily Annabellina
snědého urostlého chotě. Měl na sobě jezdecký oblek.
Jakmile se objevil, okamžitě k němu zamířila skupinka mužů.
Chechtali se nějaké poznámce, kterou pronesl. Jistě košilaté.
V pánské společnosti byl Hunt velice oblíbený, jelikož
zastával ryze mužské principy. Potutelně se usmíval. Bloudil
očima po prostranství posetém stolky obsazenými početnými
hosty. Mezi nimi se proplétalo služebnictvo s podnosy s
jídlem a džbány čerstvě vylisované ovocné šťávy. Sotva
zahlédl Annabelle, cynický výraz se proměnil v něžný. Daisy
náhle zesmutněla. Uvědomila si, jaké ty dva pojí vzácné,
nezničitelné pouto.
„Omluvte mě,“ zamumlala Annabelle a vstala. Vydala se
za svým manželem, jenž ji okamžitě vzal za ruku a políbil do
dlaně. Soustředěně ženu sledoval, vstřícně k ní skláněl hlavu.
„Myslíte, že mu vypráví o Lillian?“ otázala se Daisy Evie.
„V to doufám.“
„Ach, hlavně aby všechno vyřešili diskrétně,“ zasténala
Daisy. „Pokud na ni půjdou zpříma, Lillian se jedině zatvrdí.“
„Věřím, že pan Hunt bude jednat v rukavičkách. Je o něm
všeobecně známo, že je vynikajícím vyjednavačem.“
„Máte pravdu,“ přisvědčila Daisy. Značně se jí ulevilo.
„Kromě toho je zvyklý na Annabelle, jež je také velice
temperamentní.“ Povídaly si a Daisy si znovu všimla oné

87
podivné zvláštnosti. Kdykoliv s Evií osaměla, přítelkyně se
uvolnila a dočista přestala zadrhávat.
Evie se opřela loktem o stůl a vklouzla bradou do misky
dlaně. Aniž si to uvědomovala, pohybovala se s královskou
grácií. „Co myslíte, že se odehrává mezi těmi dvěma?
Hovořím o Lillian a lordu Westcliffovi.“
Daisy se lítostivě usmála. Opravdu se obávala o svou
sestru. „Podle mě včera Lillian ke svému úžasu shledala, že jí
lord Westcliff vůbec není proti srsti. Kdykoliv sestru něco
vyděsí, nechová se zrovna vhodně. Většinou zpanikaří a
vyvede něco pošetilého. Odtud plyne její dnešní odhodlání
buď zkrotit koně, nebo bídně zahynout.“
„Nechápu, čeho se bojí?“ Evie rozčilením malounko
zrudla. „Vždyť by ji mělo těšit, že si jí všiml sám hrabě.“
„Jenže ona si dobře uvědomuje, že s mužem jako je on
bude věčně na kordy. Lillian se podvědomě odmítá podrobit
člověku tak mocnému, jako je Westcliff.“ Daisy si unaveně
povzdechla. „Ani já si nepřeji, aby ji zkrotil.“
Evie se zdráhala s přítelkyní souhlasit. „Já… Domnívám
se, že Lillian je na hraběte moc výstřední. Toleroval by ji
pouze s obtížemi.“
„Svatá pravda,“ zaculila se Daisy. „Evie, drahá… Asi
bych o tom neměla mluvit, ale v posledních minutách jste se
ani jednou nezakoktala.“
Rusovláska se plaše usmála a sklopila jantarové řasy.
„Kdykoliv odjedu z domova…, pryč od své rodiny, nejsem
tak nemožná. Pomáhá mi, když hovořím zvolna a předem si
rozmyslím, co chci vlastně vyslovit. Ale sotva se unavím,
anebo se na mě obrátí někdo cizí, všechno se zh-zhorší.
Nejvíc mě děsí plesy. Znáte to. Plný sál neznámých lidí…“
„Evie,“ oslovila ji něžně Daisy, „až příště vstoupíte do
síně plné neznámých lidí, řekněte si, že se mezi nimi
schovávají vaši přátelé, s nimiž jste se dosud míjela.“

Panovalo svěží mlhavé ráno. Před stájemi se počali

scházet jezdci, přibližně patnáct mužů a tři ženy včetně

88
Lillian. Muži byli oblečeni do černých kabátců, jezdeckých
kalhot všech odstínů hnědi a vysokých holínek. Šaty žen
lnuly těsně k pasu, živůtky lemovala spletená paspulka.
Široké, asymetricky střižené sukně měly připnuté k jedné
straně. Čeledíni a pacholci přiváděli koně a pomáhali
jezdcům nasedat ze tří pro tento účel postavených ramp.
Někteří z pozvaných si s sebou přivezli vlastní oře, ostatní se
spokojili s odchovanci místních stájí. Ačkoliv si je už
prohlížela během poslední návštěvy, Lillian znovu ohromili
skvěle udržovaní plnokrevníci, kteří předstupovali před
natěšené hosty.
Lillian se postavila k jedné z ramp, kde již přešlapoval
pan Winstanley, nazrzlý chlapík s poněkud ustupující bradou,
a pánové Huw a Bazeley. Ti si vesele povídali a trpělivě
čekali na svoje přidělence. Lillian jejich řeči nezajímaly.
Klouzala proto očima po nádvoří, až si všimla, že se k nim
blíží Westcliff. Kabátec měl na první pohled značně
obnošený. I kůže vysokých bot svědčila o častém užívání.
Znenadání se vynořily nevítané vzpomínky. Dívce
zahořely uši, když k ní z hlubin paměti promluvil chraplavý
šepot… „Chci vás celičkou zlíbat…“ Rozpačitě se zavrtěla.
Westcliff zamířil k čekajícímu koni. Lillian to zvíře dobře
znala. Hřebci říkali Brutus, a kdykoliv se někde rozhovor
stočil na koně, vždycky padlo v nějaké souvislosti jeho
jméno. Žádný lovecký kůň v Anglii se netěšil takové pověsti
jako on. Byl to nádherný tmavý hnědák. Obecně se tvrdilo, že
je velice bystrý, zkrátka jen promluvit. Měl svalnaté tělo a
silné nohy, jež ho spolehlivě nosily členitým terénem. Skákal
s překvapivou lehkostí. Na zemi se Brutus choval jako
ukázněný voják, ale jakmile se vznesl do vzduchu, měnil se v
Pegase.
„Díky Brutovi prý Westcliff nepotřebuje druhého koně,“
poznamenal jeden z hostů.
Lillian, jež stála na rampě, na něho zvědavě pohlédla. „Co
tím chcete říct?“

89
 Nazrzlý gentleman se nevěřícně zazubil. Copak to není
jasné? „Při parforsních honech,“ vysvětloval, „ráno jezdíte na
jednom koni a odpoledne si vezmete čerstvého. Ale jak se
zdá, se svou výdrží Brutus vydá za dva.“
„Jako jeho majitel,“ podotkl kdosi a ostatní se rozesmáli.
Lillian se rozhlédla. Westcliff se právě ponořil do
důvěrného rozhovoru se Simonem Huntem. Trochu se mračil.
Brutus poznal svého pána a lísal se k němu poněkud drsným
koňským způsobem – šťouchal do něho nosem. Uklidnil se,
až když ho Westcliff začal hladit.
Vtom jí jeden z čeledínů přivedl štíhlého grošáka. V
chlapci poznala svého někdejšího spoluhráče. Spiklenecky na
ni mrkl. Dívka mu mrknutí oplatila a vyčkala, až zkontroluje
řemení nenáviděného dámského sedla. Ohodnotila koně
pohledem. Líbilo se jí, jak se stavěný a rostlý. Neobjevila na
něm žádný zjevný nedostatek. Ze zvířete sálal živý
temperament. Kůň nebyl moc vysoký, zato jemný. Dokonalý
oř pro dámu.
„Jak se jmenuje?“ vyzvídala Lillian. Sotva promluvila,
klisna k ní důvěřivě natočila jedno ucho.
„Hvězda, slečno. Budete si s ní rozumět. Je to
nejšikovnější kobylka ve stáji. Hned po Brutovi.“
Lillian pohladila Hvězdu po hebké šíji. „Vypadáš jako
pravá dáma. Hvězdičko. Kéž bych na tobě mohla řádně sedět,
místo abych se mořila s tímhle ohavným starým sedlem.“
Grošák k ní chápavě otočil hlavu, jako by chtěl svoji
jezdkyni uklidnit.
„Pán mi výslovně přikázal, abych vám v případě zájmu o
ježdění přivedl právě Hvězdu,“ hlásil čeledín. Zřejmě
považoval za podstatné zdůraznit, že pan hrabě osobně vybral
koně pro slečnu Bowmanovou.
„Jak laskavé,“ ucedila Lillian. Vklouzla nohou do třmenu
a zlehka se vyhoupla do sedla. Mínila v něm sedět co nejvíc
zpříma, přenést většinu váhy na pravé stehno a sedací kost.
Pravou nohu zahákla za hrušku sedla. Její špička mířila dolů,
zatímco levé chodidlo přirozeně spočívalo ve třmenu. V tu

90
chvíli se cítila celkem pohodlně, avšak dobře si
uvědomovala, že nepotrvá dlouho a končetiny ji začnou kvůli
nezvyklé pozici bolet. Přesto se dostavil příval radosti.
Chopila se otěží, naklonila se nad koňskou šíji a poplácala
Hvězdu po pleci. Milovala jízdu na koni a tomuto
plnokrevníkovi se nevyrovnal žádný z jejich stájí.
„Ehm…, slečno…,“ ozval se tiše čeledín a zahanbeně
ukázal na sukni. Pořád ji přidržoval velký knoflík. Lillian teď
neúmyslně stavěla na odiv značnou část levé nožky.
„Děkuji,“ pípla. Uvolnila zapínání a sukně poslušně
klesla. Spokojená, že všechno je jak má být, pobídla koně.
Hvězda okamžitě zareagovala na jemný tlak botky a
vykročila.
Připojila se ke skupině jezdců mířících k lesu. Lillian se
zmocnilo vzrušené očekávání. Těšila se na překážkovou
dráhu, jež podle dobrozdání ostatních sestávala z dvanácti
skoků chytře rozmístěných v lese i v polích. Byla si jista, že
je zvládne. Vzdor dámskému sedlu měla pevný sed. Určitě se
jí podaří za všech okolností udržet rovnováhu.
Temperamentní grošák poslušně reagoval na sebemenší
podnět, ochotně přecházel z klusu do plynulého cvalu.
Úvodní překážka se nezdála moc vysoká ani obtížná.
„Tohle pro nás nebude žádný problém,“ zamumlala ke koni.
Přešla s koněm do kroku a zamířila k čekajícím jezdcům.
Dříve než k nim dorazila, připojil se k ní Westcliff na svém
hnědákovi. Zdálo se, že koně ovládá bez sebemenšího úsilí.
Lillian přeběhl po zádech mráz. Nerada si přiznávala, že to
hraběti na koni neuvěřitelně sluší.
Na rozdíl od ostatních nenosil jezdecké rukavice. Lillian
si vzpomněla na jeho drsné ruce a ztěžka polkla. Nedokázala
na ně pohlédnout. Kradmo se na muže zadívala a vzápětí z
jeho tváře vyčetla, že se zlobí. Mezi obočím mu naskočila
vráska, bezděčně zatínal zuby.
Dívka vykouzlila bezstarostný úsměv. „Dobré ráno,
pane.“

91
 „Dobré ráno,“ odvětil stručně. Zdálo se, že pečlivě volí
slova. „Jak se vám líbí váš kůň?“
„Ach, je báječný. Asi bych vám za něj měla poděkovat.“
Bezděčně se ušklíbl, jako by na nějakých dících
nezáleželo. „Slečno Bowmanová…, doneslo se mi, že nejste
zvyklá na jízdu v dámském sedle.“
Lillian zmrzl úsměv na rtech. Připomněla si nedávný
rozhovor hraběte a Simona Hunta. Popuzeně si uvědomila, že
v tomhle má prsty Annabelle. Proč musí do všeho strkat nos?
pomyslela si podrážděně a zakabonila se. „Však já to
zvládnu,“ sykla napjatě. „Pusťte to z hlavy.“
„Obávám se, že nemohu připustit, aby kdokoliv z mých
hostů ohrozil svoje zdraví.“
Lillian sklopila zrak k prstům svírajícím otěže a mimoděk
je sevřela. „Westcliffe, na koni jezdím stejně dobře jako
všichni ostatní. Netuším, co vám kdo nakukal, ale ujišťuji
vás, že v dámském sedle jsem už seděla. Kdybyste dovolil…“
„Kdybych se o nedostatku vašich zkušeností doslechl
dříve, provedl bych vás po trati a ukázal, které překážky jsou
pro vás vhodné. Za současné situace je na rady pozdě.“
Pochopila, co tím chce říct. Nesmlouvavý tón hovořil
jasně. A nemile se jí dotkl. „Čili mi dáváte na vědomí, že s
vámi nesmím jet?“
Westcliff se jí vpíjel do očí. „Smíte, ale překážkám se
vyhnete. Jinak je vám k dispozici celé panství. Pokud si
přejete zdolávat skoky, sejdeme se koncem týdne a já
vyhodnotím vaše schopnosti. Pokud mě příjemně překvapíte,
parkur absolvujete příště. Avšak za těchto okolností vás
musím požádat, abyste to nedělala.“
Lillian nebyla na zákazy zvyklá. Jen tak tak se ovládla,
aby nezačala uraženě ječet a spílat hostiteli. Pokusila se
zachovat klid a odpovědět mrazivým tónem. „Oceňuji vaše
obavy o mé zdraví, lorde. Navrhuji kompromis. Zdolám před
vaším kritickým zrakem dvě tři překážky. Jestliže usoudíte,
že na ně nestačím, podrobím se vašemu doporučení.“

92
 „Tady jde o bezpečnost, proto kompromis odmítám,“
oznámil jí vážně. „Z tohoto důvodu se okamžitě zařídíte
podle mého doporučení, slečno Bowmanová.“
Nebyl k ní spravedlivý. Vykázal ji jedině proto, aby
předvedl, kdo je tu pánem. Lillian se ze všech sil ovládala.
Přímo zuřila. Bezmocně zatínala zuby, až se mimoděk
škaredila. Statečně bojovala sama se sebou, ale nakonec
prohrála. Mrzutost nabyla vrchu.
„Já skákat umím a také vám to dokážu!“ prohlásila
umíněně.

93
 8
Dřív než se Westcliff zmohl na slovo, Lillian pobídla
Hvězdu do cvalu. Naklonila se dopředu, aby koni odlehčila
zadek a on mohl svižně vystřelit kupředu. Grošák pochopil a
poslušně nabral tempo. Dívka přitiskla stehna k postranici
sedla, čímž oproti předpokladům oslabila pevnost sedu. Ke
svému zděšení shledala, že se její tělo počíná otáčet. Později
se dozví, že takhle se projevuje chyba, jíž odborníci říkají
„sevřený sed“. Energicky se ji pokusila napravit a držet se
zpříma, jenže to už se Hvězda blížila k překážce. Lillian
cítila, jak se přední nohy zvířete odlepily od země, vnímala
silný odraz zadních. Na okamžik se jí zmocnil dojem, že
spolu vzlétly. Nicméně čekalo ji toporné přistání. Málem
potupně spadla. Zachránila ji pravá noha zaháknutá za
rozsochu sedla, avšak nepříjemně si natáhla šlachy. Přesto se
spolehlivě dostala na druhou stranu skoku.
Rozzářená Lillian objela s koněm čestné kolo. Sledovaly
ji udivené pohledy ostatních. Jezdci nechápali, co dívku
vedlo k riskantně zbrklému činu. Znenadání se vedle ní
ozvalo bušení kopyt, mihlo se něco tmavého. Zcela
zaskočená Lillian se nezmohla vůbec na nic, když se jí
zčistajasna zmocnily silné ruce a nesmlouvavě ji vytáhly ze
sedla. Vzápětí ostudně visela přes kohoutek Westcliffova
koně, břichem se opírala o mužova tvrdá stehna. Po několika
metrech se Brutus zastavil, jeho pán sklouzl na zem a
kurážnou jezdkyni vlekl s sebou. Hrubě ji postavil na nohy.
Nesmlouvavě popadl Američanku za ramena a zblízka se jí
zahleděl do očí.
„Opravdu se domníváte, že mě o něčem přesvědčíte, když
se začnete předvádět jako hloupá nána?“ zahřměl a krátce s ní
zatřásl. „Svoje koně půjčuji velmi vzácně. Je to privilegium,
které vám tímto odnímám. Od nynějška se můžete akorát tak

94
vydat pěšky ke stájím. Ale k mým koním se nepřibližujte ani
na pět kroků. Jinak vás odsud osobně vyženu!“
Lillian se třásla vzteky. Ve tváři stejně bílá jako on
vyhrkla hlubokým rozechvělým hlasem: „Dej ode mě pracky
pryč, ty grázle!“ Potěšilo ji, když nevěřícně přimhouřil oči.
Obhroublá urážka a neslušné tykání ťaly do živého. Ale
nepustil ji. Zrychleně dýchal. Vycítila, že by ji nejradši
udeřil. Vzájemně se vyzývali pohledem. Lillian vnímala, jak
to mezi nimi nenávistně jiskří. Nejradši by se na muže vrhla
pěstmi, ublížila mu, srazila ho do trávy a porvala se s ním
jako uličnice. Žádný mužský jí nepil krev jako Westcliff.
Nedokázali od sebe odtrhnout zrak. Nenáviděli se. Oba zrudli
rozčilením, lapali po dechu. Nevnímali vyjevené jezdce, kteří
je nechápavě pozorovali zpovzdálí. Natolik se utápěli ve
vzájemném nepřátelství.
Vražedné ticho, panující mezi těmi dvěma, náhle přerušil
tichý, sametový mužský hlas. Zkušeně tak rozptýlil zničující
napětí. „Westcliffe… Proč jsi mi neprozradil, že kromě
parkuru plánuješ divadýlko? Přišel bych dřív.“
„Radši se mezi nás nepleť, St. Vincente,“ vyštěkl hrabě.
„Och, to by mě ani ve snu nenapadlo. Pouze jsem ti chtěl
vyslovit uznání, s jakou grácií řešíš ožehavou situaci. Velice
diplomaticky. Nadto zdvořile.“
Kousavá slova způsobila, že Westcliff od sebe Lillian
prudce odstrčil. Nebezpečně zavrávorala. Naštěstí ji okamžitě
zachytily sebejisté ruce. Zcela vyvedená z míry se ohlédla po
svém zachránci a spatřila pohlednou tvář Sebastiana, vikomta
St. Vincenta, známého flamendra a sukničkáře.
Pálící slunce vysálo všechnu mlhu a poselo mužovu
temně plavou kštici andělskými jiskrami. Lillian Sebastiana
několikrát zahlédla, ale nikdy si nebyli představeni. St.
Vincent se čekankám pochopitelně zdaleka vyhýbal. I zdálky
mu to slušelo, zblízka jeho nevšední zjev přímo bral dech.
Podmanivější oči Lillian v životě neviděla. Tvarem kočičí a
přitom jasně modré, stíněné hustými tmavými řasami a
zlatohnědým obočím. Ze St. Vincenta sálala mužnost, třebaže

95
se pyšnil jemným obličejem s pletí barvy vyleštěného bronzu.
Vzdor Lillianinu očekávání se tvářil spíše jako šibal než
prostopášník, vřelým úsměvem účinně rozháněl hněv a
nepříjemné napětí. Tolik se v něm skrývalo osobního kouzla.
Sebastian se zahleděl na zpupného přítele a lehce
povytáhl jedno obočí. „Mám doprovodit provinilou zpátky do
sídla, pane?“
Hrabě přikývl. „Ať už ji nevidím,“ zavrčel. „Nerad bych
prohlásil něco, čeho bych později litoval.“
„Nedělejte si násilí a klidně to řekněte,“ provokovala jej
Lillian.
Westcliff k ní vykročil. Tvářil se opravdu děsivě.
St. Vincent kvapně zakryl dívku vlastním tělem.
„Westcliffe, čekají na tebe hosté. Třebaže se náramně baví a
zajímá je, jak tohle drama dopadne, koně už začínají být
nervózní.“ Hrabě se měl co držet. Chvíli trvalo, než se ovládl.
Trhl hlavou směrem k rezidenci. Mlčky tím St. Vincentovi
rozkázal, aby odvedl děvče ze scény.
„Smím ji odvézt na svém koni?“ otázal se Sebastian
zdvořile.
„Ne,“ odsekl stručně Westcliff. „Jen ať jde hezky po
svých.“
St. Vincent bystře pokynul štolbovi, aby se postaral o dva
opuštěné koně. Nabídl rozezlené Lillian rámě. V očích se mu
ďábelsky blýskalo. „Za tohle byste zasloužila vsadit do
žaláře,“ prohodil ke své svěřence. „A já osobně bych navíc
přidal španělské boty.“
„Radši mučení, než další den ve společnosti toho prevíta,“
zuřila Lillian. Rázně si připnula dlouhý cíp sukně.
Odcházeli. Lillian povážlivě ztuhla, když k ní dolehl
Westcliffův hlas: „Až půjdete kolem sklepení, strč ji na chvíli
k uskladněnému ledu. Potřebuje zchladit.“

Markus se pokoušel opanovat, přičemž propaloval

Lillianina záda nenávistným pohledem. Většinou býval nad

96
věcí a hravě vyřešil každou ošemetnou situaci. Jenže před
několika minutami se naprosto přestal ovládat.
Když se Lillian vzdorovitě vyřítila na překážku,
samozřejmě mu neušlo, že na okamžik ztratila přilnutí.
Taková chyba může mít v dámském sedle fatální následky.
Očekával, že dívka spadne. Udělalo se mu mdlo. Řítila se
zběsile vpřed, aniž svého koně ovládala. V takové rychlosti si
mohla lehce srazit vaz. A on nemohl dělat nic, než se dívat.
Sáhla na něj smrt.
Zdvihl se mu žaludek. Když ta potřeštěná káča bez
problémů přistála na opačné straně, přetavil se Markův strach
v zuřivost. Netušil, co dělá. Náhle byl u ní, stáli oba na zemi,
držel tu darebačku za útlá ramena a hrubě s ní cloumal.
Úlevou by Lillian nejraději objal, zlíbal a vzápětí přehnul
přes koleno a pořádně jí nařezal.
Uvědomil si, jak moc mu na ní záleží, což se mu pranic
nelíbilo. Odmítal na to myslet.
Zamračený přistoupil k čeledínovi držícímu Bruta a
převzal otěže. Ztracen v úvahách si téměř nevšiml, že Simon
Hunt vyzval ostatní, aby pokračovali v jízdě a na hraběte
nečekali.
Sám se k němu opatrně blížil s bezvýraznou tváří.
„Přidáte se k nám?“ otázal se věcně.
Místo odpovědi se Markus vyhoupl do sedla. „Ta ženská
je příšerná,“ procedil skrze zuby. Úzkostlivě se vyhýbal
přítelovým očím, což Huntovi napovědělo, že v duchu smýšlí
zcela opačně.
„Nevyprovokoval jste ji náhodou, aby si skočila?“
vyzvídal Simon.
„Nařídil jsem jí pravý opak. Musel jste mě slyšet.“
„Ano. Slyšeli jsme vás všichni,“ odvětil suše Hunt. „Moje
otázka směřovala spíše k vámi zvolené taktice. Je nad slunce
jasné, že ženě typu Lillian Bowmanové se nesmí nic
přikazovat. Vyžaduje jemnější přístup. Kromě toho vím, jak
mistrovsky umíte vyjednávat. Až na pana Shawa se vám
žádný nevyrovná. Kdybyste místo nařizování té ženě chvíli

97
lichotil a přemlouval ji, zakrátko by vám zobala z ruky. Jenže
vy jste jí holt musel ukázat, kdo že je tady pánem.“
„Jak to, že jsem si dříve nevšiml, že tu nevychovaná
Bowmanová má advokáta?“
„Mimoto,“ nedal se zviklat Hunt, „jste ji svěřil do péče St.
Vincenta, jenž má pochopení pro každou ublíženou dámu.
Nepochybně ji připraví o věnec dřív, než se vrátíme z
vyjížďky.“
Markus se na Simona ostře zadíval. Doutnající vztek
přebily obavy. „To by si nedovolil.“
„Proč myslíte?“
„Není jeho typ.“
Hunt se tiše zasmál. „Odkdy je St. Vincent vybíravý?
Nevšiml jsem si, že by jeho oběti něco spojovalo, vyjma
příslušnosti k ženskému pohlaví. Malé, velké, tlusté, tenké…
každá mu byla dobrá.“
„Ať ho vezme čert,“ zabručel Markus pod vousy. Poprvé
v životě zakusil, jak palčivě chutná žárlivost.

Lillian se soustředila na chůzi. Umanutě kladla jednu

nohu před druhou, ačkoliv ze všeho nejvíc toužila rozběhnout
se zpátky a vrhnout se na Westcliffa. Bolely ji ale namožené
svaly, natáhla si je při skoku. „Ten arogantní, namyšlený,
blbeček…“
„Klídek,“ chlácholil ji St. Vincent. „Westcliff je velice
vznětlivý a já bych se s ním nechtěl kvůli vám prát. S mečem
v ruce jej hravě zvládnu, ale na jeho pěsti nemám.“
„Jak to?“ obořila se na něho Lillian. „Vždyť máte delší
ruce?“
„Jenže se záludnějším pravým hákem, než předvádí
Westcliff, jsem se ještě nesetkal. Kromě toho mám ve zvyku
chránit si obličej, čímž nepěkně vystavuji břicho.“
Bezostyšně přiznání vlastní ješitnosti vyčarovalo na
Lillianině zakaboněné tváři úsměv. Vztek ji opouštěl.
Chápala, že pohlednému Sebastianovi záleží na

98
nepošramocené fasádě, a neměla mu to za zlé. „Zápasili jste s
hrabětem často?“
„Od školních let zachováváme mír. Westcliff je strašlivý
perfekcionista. Kdybych ho teď vyzval na souboj, jsem si
jistý, že by se postaral, aby jeho námaha nevyšla naprázdno.
Co kdybychom se prošli po zahradě?“
Lillian zaváhala. V duchu si připomněla vše, co zaslechla
o svém společníkovi. „Váš nápad se mi nezdá dvakrát
moudrý.“
St. Vincent se zaculil. „A když vám odpřísáhnu na svou
čest, že se zdržím veškerých návrhů?“
Lillian se zadumala. „V tom případě souhlasím.“
Sebastian ji provedl hájkem na vydlážděnou pěšinu
stíněnou starými tisy. „Asi bych vás měl upozornit,“ prohlásil
opatrně, „že postrádám jakýkoliv smysl pro čest a všechny
moje sliby jsou tudíž bezcenné.“
„V tom případě vezměte na vědomí, že můj pravý hák je
desetkrát záludnější než Westcliffův.“
St. Vincent se zakřenil. „Povězte mi, zlatíčko, co je
příčinou zlé krve mezi vámi a hrabětem?“
Zaskočená důvěrným oslovením, chtěla se Lillian nejprve
bránit, ale pak si to rozmyslela. Koneckonců je od Sebastiana
hezké, že se kvůli ní vzdal ranní projížďky a doprovází ji do
sídla. „Obávám se, že se jedná o nesnášenlivost na první
pohled,“ odvětila. „Já považuji Westcliffa za nabubřelého
křupana a on mě za nevycválaného spratka.“ Pohodila
rameny. „Možná máme oba pravdu.“
„Podle mě se oba mýlíte,“ oponoval St. Vincent.
„Inu, vlastně… Já jsem skutečně paličatá,“ přiznala
Lillian.
Muž se pobaveně zazubil. „Opravdu?“
Dívka přikývla. „Vždycky musí být po mém a pokud ne,
jsem naštvaná. Příbuzní mi často předhazují, že jsem
temperamentní po babičce. Byla pradlenou v docích.“

99
 Tahle poznámka Sebastiana pobavila. Líbilo se mu, že se
jeho společnice bez zábran přirovnává k nejspíš velice hubaté
ženě z lidu. „Byly jste si s babičkou blízké?“
„Och, moje bábinka je zkrátka fantastická. Pusa jí jede
jako šlejfířce, věčně má dobrou náladu a vždycky mě
rozesměje, až se popadám za břicho. Ach… pardon. Vím, že
v přítomnosti gentlemana dáma o ‚břiše‘ zásadně nehovoří.“
„Jsem v šoku,“ pravil St. Vincent chmurně. „Ale to mě
přejde.“ Okatě se kolem sebe rozhlédl, jako by se chtěl ujistit,
že je opravdu nikdo neposlouchá, a pošeptal dívce do ucha:
„Já vlastně gentleman vůbec nejsem.“
„Vždyť jste vikomt. Nebo ne?“
„Což ale neznamená, že nemohu být zpustlík. Vy toho o
aristokracii moc nevíte, že ne?“
„Troufám si tvrdit, že toho vím víc, než je mi milé.“
St. Vincent se na ni vyzývavě usmál. „A to jsem se
domníval, že se za jednoho z nás chcete provdat. Že bych se
mýlil? Měl jsem za to, že vy a vaše sestra jste dvě dolarové
princezny, jež se z kolonií přeplavily přes oceán, aby ve staré
dobré Anglii ulovily urozeného manžela.“
„Z kolonií?“ opakovala nevěřícně Lillian s dětským
úšklebkem. „Pro případ, že by vám to ušlo, pane,
připomínám, že jsme vyhráli revoluci.“
„Aha. Zřejmě jsem si toho dne zapomněl přečíst noviny.
Jak tedy zní odpověď na moji otázku?“
„Ano,“ přiznala uzardělá dívka. „Rodiče nás sem přivezli,
aby nás zde výhodně provdali. Rádi by obohatili rodinu o
modrou krev.“
„Sdílíte jejich přání?“
„Dneska bych kupříkladu někomu radši pustila žilou,“
podotkla s ohledem na Westcliffa.
„Vy jste ale násilnická povaha,“ chechtal se St. Vincent.
„Jestli vás Westcliff znovu namíchne, tak je mi ho předem
líto. Asi byste ho měla v předstihu varovat…“ Odmlčel se,
když si všiml dívčina ublíženého výrazu. Neušlo mu, jak se
Lillian ostře nadechla.

100
 Pravým stehnem jí projela nesnesitelná bolest. Byla by se
svezla do trávy, kdyby ji muž bleskově nezachytil. „Ach,
sakra,“ ulevila si nešťastně a neohrabaně se chytila za křečí
sužovaný sval. Sténala skrze zaťaté zuby. „Sakra, sakra…“
„Co se vám stalo?“ vyděsil se Sebastian. Opatrně ji
posadil na pěšinku. „Chytla vás křeč?“
„Ano…“ Pobledlá a rozechvělá zoufale svírala bolavou
končetinu, v obličeji útrpný výraz. „Pane Bože, to je bolest!“
Muž se k ní sklonil. Zamračil se. V sametovém hlase
zazněl naléhavý tón. „Slečno Bowmanová…, zvládla byste
dočasně pustit z hlavy všechna upozornění, týkající se mé
špatné pověsti? Rád bych vám pomohl.“
Lillian se mu zadívala do tváře. Vyčetla z ní pouze
upřímný zájem a touhu pomoci. Přikývla.
„Hodné děvče,“ zamumlal. Jemně ji podepřel.
Nepřestával povídat, aby odvrátil Lillianinu pozornost, a
zkušeně zalovil pod nabíranou sukní. „Nepotrvá to dlouho.
Doufám, že nás nikdo nezahlédne. Nerad bych vás
kompromitoval. Pochybuji, že by náhodný divák uvěřil
poněkud otřepané historce o nesnesitelné křeči…“
„Kašlu na všechny,“ přísahala Lillian. „Hlavně ať je to
pryč.“
Cítila, jak jí mužova teplá dlaň něžně klouže po noze.
Skrze tenkou látku spodních kalhot nahmatal konvulzí
staženou zatvrdlinu. „Tady je to. Zadržte dech, drahá.“
Poslechla. Cítila, jak jí hněte postižené místo. Téměř
vykřikla, když se svalem rozlil žár. Vtom strázeň pominula a
vystřídala ji únava.
Lillian se o muže důvěřivě opřela a dlouze vydechla.
„Děkuji vám. Už je to o hodně lepší.“
Sebastian se mdle pousmál a urovnal jí sukni. „Není zač.“
„Tohle se mi přihodilo poprvé,“ prohodila a zkusmo
opatrně zahýbala nohou.
„Nepochybně jde o následek hrdinského činu v dámském
sedle. Natáhla jste si sval.“

101
 „Ano, nepochybně.“ Zrůžověla, když v rozpacích
přiznávala: „Nejsem na ně zvyklá. Obvykle jezdím
obkročmo.“
Sebastian se přímo rozzářil. „Velice zajímavé. Očividně
nemám ponětí, co všechno se v Američankách skrývá.
Kupříkladu jsem netušil, jak půvabně se umějí červenat.“
„To byste se divil, čeho všeho jsem schopná,“ prohodila
dívka ledabyle. Muž se ušklíbl.
„Hrozně rád bych tu s vámi takhle seděl a klábosil,
miláčku, ale je nevyšší čas vrátit vás mamince. Můžete se
postavit? Rozhodně by vám neprospělo, kdybyste se mnou
strávila moc času o samotě.“ Narovnal se a pomohl Lillian ze
země.
„Vypadá to, že jste mě vykurýroval,“ poznamenala dívka
a nejistě zatížila nohu.
St. Vincent jí nabídl rámě. Sledoval, jak opatrně
našlapuje. „Všechno v pořádku?“
„Ano, děkuji vám,“ odvětila a spokojeně se do něj
zavěsila. „Jste ke mně velice laskavý, pane.“
V blankytných očích mu podivně zajiskřilo. „Vůbec
nejsem laskavý, zlato. Hodný jsem jedině tehdy, když mi z
toho plynou nějaké výhody.“
Lillian se bezstarostně zazubila. „Chcete tím naznačit, že
mi z vaší strany hrozí nějaké nebezpečí, pane?“
Přestože se St. Vincent dál tvářil krotce, náhle ji
znepokojivě spaloval pohledem. „Obávám se, že ano.“
„Hmmm.“ Lillian si jej kradmo prohlížela. Ačkoliv se
zjevně chvástal, před okamžikem nevyužil situace a její
dočasné bezbrannosti. „Nechápu, proč schválně stavíte na
odiv svoji údajnou zhýralost. Napadá mě, že si dělám
zbytečné starosti.“
St. Vincent se pouze tajuplně usmál.

Poté, co se rozloučila se svým doprovodem, vystoupala

Lillian na prostornou zadní terasu, odkud se ozýval smích a
ženské hlasy. Okolo stolku se tísnila asi desítka mladých žen.

102
Buď něco hrály, anebo cosi zkoušely. Při bližším pohledu se
ukázalo, že se sklánějí nad řadou sklenic naplněných
rozličnými tekutinami. Jedna z nich měla zavázané oči a
opatrně nořila do nádob špičky prstů. Ostatní se chichotaly.
Opodál trůnily ctihodné vdovy a zjevně se bavily.
Lillian si povšimla své sestry a rázně k ní zamířila. „Co to
tu provádíte?“
Daisy se k ní překvapeně otočila. „Lillian,“ vyhrkla a
objala ji kolem pasu. „Jsi tu nějak brzy. Měla jsi nějaké
potíže s koněm?“
Sestra ji odvlekla stranou, zatímco družky pokračovaly ve
hře. „Dalo by se to tak říct,“ ucedila a barvitě Daisy vylíčila,
co se stalo.
Mladší z dívek vykulila údivem oči. „Propána,“ ulevila si.
„Nemůžu uvěřit, že lord Westcliff dočista ztratil hlavu… A
co se tebe týče… Proč jsi dovolila, aby ti pan St. Vincent
sahal pod sukni?“
„Ukrutně jsem trpěla,“ bránila se šeptem Lillian.
„Nedokázala jsem uvažovat jasně. Vždyť jsem se nemohla
ani pohnout. Kdyby tě někdy chytla křeč, pak bys věděla, jak
příšerně to bolí.“
„Radši bych se smířila se ztrátou nohy, než abych ji
svěřila do péče toho chlapa,“ soptila Daisy. Potom se znovu
zadumala a počala se zvědavě vyptávat.
„Jaké to bylo?“
Lillian vyprskla smíchy. „Jak to asi mám vědět? Když
jsem Přestala sténat bolestí, tak dal ruku zase pryč.“
„Kruci,“ zakabonila se Daisy. „Co myslíš, poví to
někomu?“
„Spíše si myslím, že ne. Vzdor svému tvrzení je v jádru
gentleman.“ Mezi obočím jí naskočila vráska. „Choval se
daleko lépe než Westcliff.“
„Hmmm. Jak zjistil, že neumíš jezdit v dámském sedle?“
Lillian po sestře vztekle loupla očima. „Nehraj si na
hloupou, Daisy. Dobře víš, že to spískala Annabelle, když si

103
postěžovala svému manželovi. No, a ten to vyžvanil
Westcliffovi.“
„Doufám, že se na Annabelle nezlobíš. Rozhodně
nemohla tušit, jak to skončí.“
„Tak měla laskavě držet pusu,“ bručela Lillian.
„Bála se, že z toho koně spadneš. Ostatně jako my
všechny.“
„Já jsem se nebála!“
„Podle mě ses bát měla.“
Lillian zaváhala. Nastal čas přiznat barvu. „I já bych
zřejmě nakonec dostala strach.“
„Takže se nebudeš na Annabelle mračit?“
„Jasně že ne. Ona za Westcliffovo neurvalé chování
nemůže.“
Daisy se ulevilo. Ukázala na stůl obklopený dámami.
„Pojď si vyzkoušet novou hru. Je to docela legrace.“
Děvčata, některá na prahu dospělosti, jiná na vdávání, jim
ochotně udělala místo. Zatímco Daisy vysvětlovala pravidla,
jedna z družek zavázala Evii oči a jiná přeměnila pořadí
skleniček. „Jak vidíš,“ poučovala Daisy, „v jedné je mýdlová
voda, v druhé čistá, třetí obsahuje modřidlo na praní. Čtvrtá
je samozřejmě prázdná. Předpoví ti, koho si vezmeš za
manžela.“
Se zatajeným dechem sledovaly, jak si Evie vybírá jednu
z číšek. Ponořila prst do mýdlové vody. Vyčkala, až jí
kamarádka rozváže šátek. Rozčarovaně hleděla na výsledek,
zatímco ostatní se chichotaly.
„Mýdlová voda značí, že se provdá za chudého muže,“
hlásila Daisy.
Evie si otřela ruce a dobromyslně prohlásila: „A-asi bych
měla být r-ráda, že nezůstanu na ocet.“
Na řadu přišla další dychtivá zájemkyně. Družky ji
dočasné zastřely zrak a zpřeházeli pořadí skleniček. Budoucí
nevěsta divoce zašátrala kupředu, až jednu málem převrhla.
Prst skončil v modré vodě. Po zhlédnutí své volby zaplesala.

104
„Modrá voda znamená slavnou osobnost,“ objasnila Daisy.
„Teď jsi na řadě ty, Lillian.“
Sestra ji obdarovala výmluvným pohledem. „Opravdu
tomu věříš?“
„Nenech se vysmát. Ale je to švanda.“ Daisy si stoupla na
špičky a pevně ovázala šátek kolem Lillianiny hlavy.
Oslepená dívka se nechala poslušně odvést ke stolu.
Přivítaly ji nadšené výkřiky. Ušklíbla se. Dolehlo k ní cinkání
číší. Vyčkala s rukama nataženýma před sebou. „Co se stane,
když si vyberu tu prázdnou?“
Ozval se Eviin hlásek. „Zemřete jako st-stará panna!“
Následoval hlasitý smích.
„Ne abyste sklenky potěžkávala,“ hihňala se jiná z dam.
„Pokud je to váš osud, stejně se prázdnotě nevyhnete.“
„Momentálně neprahnu po ničem jiném než po životě bez
mužských,“ ubezpečila přítelkyně Lillian, za což si vysloužila
další salvu veselí.
Nahmatala chladnou stěnu nádobky. Opatrně stoupala
prsty vzhůru a namočila je do neznámé tekutiny. Zdvihla se
vlna jásotu a smíchu. „Také vyfasuji někoho proslulého?“
vyzvídala.
„Kdepak,“ hlásila Daisy. „Vybrala sis čistou vodu. Čeká
tě pohledný boháč, drahá!“
„Uf, to se mi ulevilo,“ prohlásila Lillian a odhrnula si
šátek z očí. „Teď jsi na řadě ty?“
Sestřička zavrtěla hlavou. „Zkoušela jsem to jako první.
Dvakrát jsem sklenici překotila a způsobila příšerný
nepořádek.“
„Co to znamená? Že neulovíš jediného ctitele?“
„Znamená to, že jsem nemotora,“ culila se Daisy. „A
jinak – kdo ví? Možná o mém osudu není dosud rozhodnuto.
Dobrá zpráva je, že tvůj vyvolený je už na cestě.“
„V tom případě má ten mizera zatracené zpoždění,“
láteřila naoko Lillian, za což si od přítelkyň vykoledovala
srdečný řehot.

105
 9
Naneštěstí se zvěst o ostré výměně názorů mezi Lillian a
lordem Westcliffem vbrzku rozkřikla po celém domě. Pozdě
odpoledne dorazila k uším Mercedes Bowmanové a neblahý
důsledek na sebe nenechal čekat. Rozlícená matka s očima
navrch hlavy vtrhla do dívčina pokoje.
„Snad by se dalo přehlédnout, kdybys v přítomnosti lorda
Westcliffa utrousila nějakou nevhodnou poznámku,“
hromovala Mercedes a divoce přitom gestikulovala
vychrtlými pažemi. „Ale ty se s hrabětem přímo pohádáš!
Přede všemi mu odepřeš poslušnost. Umíš si představit, jak
teď vypadáme? Nejenom že sis zhatila šanci na slušný
sňatek, ale tys navíc připravila o příležitost i svoji sestru! Kdo
by se chtěl přiženit do rodiny, z níž vzešla taková… taková…
drzá káča?!“
Lillian se zastyděla. Omluvně pohlédla na Daisy, jež tiše
seděla v koutě. Sestra povzbudivě zavrtěla hlavou. Ne,
nezlobí se.
„Jestliže se nepřestaneš chovat jako divoška,“
pokračovala Mercedes, „budu nucena přistoupit k drastickým
opatřením, Lillian Odelle!“
Při zaznění nenáviděného druhého křestního jména se
dívka nešťastně přikrčila. Správně vytušila, že potrestání ji
nemine.
„Po celý příští týden nevystrčíš nos z téhle komnaty. Ven
půjdeš pouze v mém doprovodu,“ prohlásila nesmlouvavě
matka. „Dohlédnu na každičký tvůj krok, pohyb, na každé
slovo, které vypustíš z úst. Nepovolím, dokud se
nepřesvědčím, že se umíš chovat jako civilizovaná lidská
bytost. Zároveň tím potrestám samu sebe, neboť mě nikterak
netěší trávit čas ve tvé společnosti. Uvědomuji si, že ani ty o
mě nestojíš. Ale nemám na vybranou. A nezkoušej se bránit,

106
jinak trest zdvojnásobím! Pokud nebudeš pod mým
dohledem, zůstaneš zalezlá v této místnosti. Můžeš si číst,
anebo rozjímat nad svým příšerným chováním. Rozumělas
mi, Lillian?“
„Ano, máti.“ Vyhlídka na týdenní domácí vězení Lillian
zkrušila. Připadala si jako zvíře v kleci. Potlačila veškeré
protesty a mlčky zírala na květovaný koberec.
„Zaprvé se dnes večer omluvíš lordu Westcliffovi za
způsobené potíže.“ Oči v Mercedesině úzkém bílém obličeji
zlostí přímo plály. „Pokorně ho přede mnou odprosíš.“
„Ne!“ Lillian se bojovně narovnala a otevřeně se matce
vzepřela. „Zbytečně naléháš. K tomu mě nikdo a nic
nedonutí. To radši umřu.“
„Uděláš, co ti řeknu.“ Mercedesin hluboký hlas přešel do
výhrůžného tónu. „Budeš se poníženě kát, nebo v tomto
pokoji strávíš celý zbytek našeho zdejšího pobytu!“
Jakmile Lillian otevřela pusu, Daisy ji kvapně předběhla.
„Máti, nevadilo by ti, kdybych si s Lillian promluvila mezi
čtyřma očima? Jenom na chviličku. Prosím.“
Mercedes tvrdě těkala očima z jednoho děvčete na druhé.
Popuzeně vrtěla hlavou, jako by nechápala, proč jí osud
nadělil takhle nezkrotné děti. Pak uraženě vypochodovala ze
dveří.
„Tentokrát se opravdu zlobí,“ prolomila Daisy napjaté
ticho, jež se rozhostilo po matčině odchodu. „Takhle
rozezlenou jsem ji nikdy neviděla. Musíš se jí podrobit.“
Lillian spalovala sestru pohledem. Cloumal s ní
bezmocný vztek. „Tomu nafrněnému mezkovi se nikdy
neomluvím!“
„Však tě to nic nestojí, Lillian. Jsou to jen slova. Ani je
nemusíš myslet vážně. Prostě jenom řekneš: ‚Lorde
Westcliffe, přišla jsem se vám o…‘“
„Ani za nic,“ syčela neoblomně Lillian. „A kromě toho se
pleteš. Zaplatila bych – svou hrdostí.“
„To chceš radši zůstat zamčená v tomhle pokoji? Nevadí
ti, že přijdeš o všechny ty skvostné slavnosti a večírky, na

107
které se ostatní tolik těší? Nebuď tak paličatá, prosím!
Lillian, slibuji, že ti pomůžu vymyslet, jak se Westcliffovi
šeredně pomstít. Přichystáme na něho něco ďábelského.
Hlavně se teď matce podrob. Třeba ztratíš bitvu, ale nakonec
vyhraješ válku. Mimoto…“ Daisy v duchu horečně pátrala po
dalším pádném argumentu. „Umíš si představit, jak by
Westcliffa potěšilo, kdybys až do konce všeho veselí zůstala
trčet zamčená v téhle ložnici?
Nemohla bys mu lézt na nervy, ani ho mučit. Sejde z očí,
sejde z mysli. Přece mu neuděláš tu radost, Lillian!“
Pádnější důvod snad neexistoval. Pod tíhou nastíněné
skutečnosti se Lillian nechala přesvědčit. Zamračeně hleděla
do sestřiny drobné tváře se slonovinovou pletí, chytrýma
tmavýma očima a výrazným obočím. Jako už mockrát
předtím si lámala hlavu, proč věrná družka v četných
nezbednostech je na světě jedinou osobou, která ji v případě
potřeby dokáže okamžitě přivést k rozumu. Lidé se v Daisy
zhusta pletli. Ač většinou vrtošivá, pod slupkou křehké víly
se skrýval pevný charakter.
„Poslechnu tě,“ slíbila neochotně Lillian. „I když se těmi
pokornými větami nejspíš zadusím.“
Daisy si zhluboka oddechla. „Teď si zahraji na
prostředníka. Oznámím matce, že s pokáním souhlasíš, ale už
ti nesmí dávat další kapky, nebo si zase všechno rozmyslíš.“
Lillian se nešťastně zhroutila na pohovku. Přestavila si,
jak bude Westcliff zářit spokojeností, až se mu půjde
poníženě omluvit. Krucinál, tohle nepřežiju! Přímo vřela
vzteky. V duchu spřádala důmyslné plány na pořádnou
pomstu. Kéž by se k ní Westcliff plazil po kolenou a žebronil
o milost!
O hodinu později se rodina Bowmanova jako jeden muž
vyhrnula ze svého apartmá v čele s otcem Thomasem. Mířili
do jídelny, kde se schylovalo k další bombastické, bezmála
čtyřhodinové večeři. Jelikož se právě dozvěděl o ostudném
chování své nejstarší dcery, Thomas se jen tak tak ovládal,
hněvivě ježil mohutný knír.

108
 Oblečena do bleděmodrých hedvábných šatů zdobených
krajkou a nabíranými rukávy, ploužila se Lillian schlíple za
rodiči, zatímco k ní doléhalo otcovo zuřivé peskování.
„Jakmile se ukáže, že svým svéhlavým jednáním
ohrožuješ moje obchody, nechám tě ihned poslat šupem
zpátky do New Yorku. Jak se zdá, v Anglii setrváváš úplně
zbytečně. Jenom mě stojíš spoustu peněz. Varuji tě, dcero,
pokud tvoje alotria budou mít vliv na mé vztahy s
hrabětem…“
„Jsem si jista, že nebudou,“ zasáhla Mercedes, jejíž sny o
urozeném zeti se pomalu hroutily jako domeček z karet.
„Lillian se hostiteli omluví, drahý, a zase bude všechno v
pořádku. Uvidíš.“ Výhružně šlehla pohledem po starší dceři.
Lillian zakoušela obapolný pocit. V jednu chvíli se
propadala hanbou a vzápětí by se nejradši postavila všem na
odpor. Otce zajímaly pouze jeho obchody. Na dceři jako
takové mu vůbec nezáleželo. Alespoň do té doby, dokud se
mu nepletla do cesty, nic po něm nechtěla a nehatila mu
plány. Kdyby neměla bratry, Lillian by vůbec netušila, jak
chutná sebenepatrnější množství mužské přízně.
„Aby ses nevymlouvala, žes nedostala příležitost k
řádnému pokání,“ oznámil jí otec, „požádal jsem pana
hraběte, aby nás večeří přijal ve své knihovně. Očekávám, že
se mu řádně omluvíš. Ke spokojenosti jak mé, tak jeho.“
Lillian jako by vrostla do země. Vytřeštila oči. Chvěla se
zlostí. Třeba tohle řešení navrhl, Westcliff, aby ji náležitě
ponížil a vychutnal si svůj triumf. „Tuší, proč s ním chceš
hovořit?“ vysoukala ze sebe.
„Kdepak. Dokonce nepředpokládám, že očekává omluvu
z úst mé nevychované dcery. Nicméně pokud se řádně
neospravedlníš, čeká tě brzké rozloučení s touto zemí.
Odcestuješ do New Yorku prvním parníkem.“
Lillian nebyla natolik hloupá, aby brala otcova slova na
lehkou váhu. Věděla, že nehovoří do větru. Představa, že
bude donucena opustit Anglii a navíc bez Daisy…

109
 „Ano, chápu,“ zadrmolila skrze zaťaté zuby. Dál rodina
pokračovala v napjatém tichu. Lilly se začala potit. Vtom jí
vklouzla do dlaně sestřina ručka. „Vždyť o nic nejde,“ špitla
povzbudivě Daisy. „Rychle to na něj vybal a hotovo.“
„Mlčte!“ vyštěkl podrážděně otec a rázně je od sebe
oddělil. Ponořená v chmurných myšlenkách Lillian
nevnímala, kudy se ubírají. Dveře zůstaly pootevřené. Otec
energicky zaklepal na veřeje, načež nahnal manželku a dcery
dovnitř. Knihovně s vysokým stropem vévodily nekonečné
police s tisíci svazků a vysoké schůdky na kolečkách. Voněla
tu kůže, pergamen a včelí vosk.
Lord Westcliff se skláněl nad starobylým stolem plným
lejster. Narovnal se, a sotva spatřil Lillian, podezřívavě
přimhouřil tmavé oči. Smrtelně vážný a dokonale oblečený,
představoval typický obrázek britského aristokrata. Skoro v
něm nepoznávala neoholeného hravého chlapíka, jehož
nedávno v zápalu hry srazila do trávy.
Thomas Bowman bez okolků prohlásil: „Děkuji, že jste se
zde s námi sešel, lorde. Slibuji, že vás dlouho nezdržíme.“
„Pane Bowmane,“ odvětil tiše hrabě. „Nepředpokládal
jsem, že s sebou přivedete rodinu.“
„Obávám se, že jsem musel,“ ucedil kysele Thomas.
„Doneslo se mi, že jedna z mých dcer se nepěkně chovala ve
vaší přítomnosti. Ráda by projevila lítost.“ Nevybíravě
postrčil Lillian k hraběti. „Do toho.“
Westcliff se zakabonil. „Pane Bowmane, není třeba,
aby…“
„Dovolte mé dceři, aby se vyjádřila,“ nedal se Thomas
odbýt a hrubě přitom dloubl Lillian do zad.
V místnosti zavládlo napjaté ticho. Lillian se dívala na
svého protivníka. Zlostně nakrčila čelo, když si uvědomila, že
hrabě o žádné pokání nestojí. Rozhodně ne za těchto
okolností, pod otcovým nátlakem. Snad proto jí rázem
omluva nepřipadala tak ponižující.
Ztěžka polkla a zpříma se zahleděla do mužových
nechápavých očí. „Mrzí mě, co se stalo, pane. Jste velkorysý

110
hostitel a nezasloužíte si jednání, které jsem předvedla dneska
ráno. Neměla jsem se zpěčovat vašemu rozhodnutí, neměla
jsem vám odmlouvat. Doufám, že přijmete moji upřímnou
omluvu.“
„Ne,“ odvětil vlídně.
Lillian zmateně zamrkala. Domnívala se, že její pokání
nepřijímá.
„To já bych se měl omluvit vám, slečno Bowmanová,“
prohlásil zčistajasna hrabě. „V podstatě jsem vás
vyprovokoval svým nadřazeným chováním. Nemohu se divit,
že jste na moji aroganci zareagovala poněkud ukvapeně.“
Lillian se pokoušela skrýt nezměrný úžas. Westcliff se
zachoval zcela opačně, než očekávala. Dostal jedinečnou
příležitost srazit jí hřebínek – a přece to neudělal. Nic
nechápala. Co to na ni zkouší?
Něžně se zahleděl do dívčiny vyjevené tváře. „Ačkoliv
jsem ráno chybně volil slova,“ pravil, „můj zájem o vaši
bezpečnost je upřímný. Proto jsem se tolik hněval.“
Lillian cítila, jak ji opouští zášť. Vida, jak umí být hodný!
A nezdá se, že by se přetvařoval. Natolik se jí ulevilo, že se
poprvé po dlouhé době zhluboka nadechla. „Avšak dalším
důvodem vašeho rozčilení byla moje neposlušnost,“ přiznala.
Westcliff se pobaveně rozesmál. „Kdepak,“ zubil se.
„Mýlíte se.“ Přísné rysy a rezervovanost byly náhle tytam.
Pojednou jí připadal neodolatelný. Zčistajasna ji příjemně
zamrazilo.
„Tedy mi opět dovolíte jezdit na vašich koních?“
opovážila se zeptat.
„Lillian!“ okřikla ji břitce matka.
Westcliffovy oči se pobaveně třpytily, jako by mu dívčina
troufalost imponovala. „Tak daleko zatím nehodlám zajít.“
Lillian si v tu chvíli uvědomila, že někdejší nevraživost se
změnila v přátelské škádlení. Avšak prostoupené jakýmsi
pnutím, snad očekáváním. Panenko skákavá! Westcliff ucedí
pár laskavých slov a ona by mu už zobala z ruky.

111
 Jakmile uzavřeli příměří, Mercedes začala znovu
překypovat nadšením. „Drahý lorde Westcliffe, jste tak
velkorysý! Nejste ani v nejmenším panovačný. Zkrátka jste
se obával o blaho mého svéhlavého andílka, čímž jste nám
přesvědčivě dokázal svou nekonečnou přízeň a shovívavost.“
Markův úsměv se změnil v ironický úšklebek. Zvlášť
když spočinul zrakem na „svéhlavém andílkovi“. Nabídl
Mercedes rámě: „Smím vás doprovodit do jídelny, paní
Bowmanová?“
Mercedes zaplesala a spokojeně se do něho zavěsila.
Nesla se jako pávice. Jak ostatní dámy žasnou! Zamířili do
přijímací haly, kde se panstvo hotovilo k večeři. Mercedes
využila situace, aby předestřela hraběti své názory. Básnila o
Hampshiru, ale neodpustila si malou kritiku. Považovala ji za
vtipnou, avšak dcery si za jejími zády vyměňovaly zoufalé
pohledy. Lord Westcliff přijímal Mercedesiny přihlouplé
připomínky s chladnou zdvořilostí. Mužova uhlazenost
nepříjemně kontrastovala s ženinou rozdováděnou
bezstarostností. Tehdy si Lillian poprvé připustila, že
úmyslné překračování etikety, jehož se zhusta dopouštěla,
není zase tak chytré, jak si namlouvala. Rozhodně nemínila
vystupovat škrobeně a rezervovaně, na druhou stranu
připouštěla, že kapka důstojnosti člověku určitě neuškodí.
Jakmile dospěli do přijímacího salonu, hraběti se ulevilo,
že se Bowmanových konečně zbaví, ale nedal na sobě nic
znát. Nezúčastněně jim popřál příjemný večer, zlehka se jim
uklonil a odporoučel se ke skupince, jíž vévodila jeho sestra
Olivia a její manžel pan Shaw.
Daisy se s vykulenýma očima otočila ke své sestře. „Proč
byl lord Westcliff na tebe tak hodný?“ špitla. „Nejde mi do
hlavy, proč nabídl máti rámě, doprovodil nás až sem, a
přitom se nenechal vyvést z míry těmi jejími bláboly?“
„Nemám nejmenší tušení,“ odvětila Lillian. „Očividně má
vysoký práh bolestivosti.“
Na opačné straně místnosti se objevili Simon Hunt a
Annabelle. Mladá dáma si nepřítomně přihladila živůtek

112
stříbřitých šatů a rozhlédla se kolem sebe. Vypátrala v davu
Lillianinu zkroušenou tvář a vyslala k ní nešťastný pohled.
Zjevně se doslechla o maléru na tréninkové dráze. Je mi líto,
pronesla němě. Ulevilo se jí, když přítelkyně s pochopením
přikývla a vyslala k ní tichý vzkaz. Všechno je v pořádku.
Posléze se celé shromáždění přesunulo do jídelny.
Huntovi a Bowmanovi šli mezi posledními, jelikož nepatřili
ke šlechtickému stavu. „Peníze jsou vždycky to poslední,“
poznamenal tajuplně Thomas Bowman. Lillian věděla, že otci
dochází trpělivost se striktně dodržovanými pravidly, která
při těchto příležitostech vládla. A vzápětí si uvědomila, že v
hraběnčině nepřítomnosti probíhají setkání méně formálně a
ani hosté nejsou nuceni ubírat se k jídlu v pokořujícím
zástupu. Avšak kdykoliv se objeví na scéně paní domu,
počínají všichni lpět na tradicích.
Zdálo se, že lokajů je zde stejné množství jako
pozvaných. Sluhové měli kalhoty z černé plyše, vesty barvy
hořčice a modré fraky. Doprovázeli příchozí na určená místa
a zručně nalévali víno i vodu.
Lillian se nestačila divit, když se ocitla u stolu, jemuž
předsedal sám hrabě. Od jeho pravice ji dělila pouhá tři
místa. Hostitel jí tím prokázal velkou čest, jíž se
neprovdaným dívkám bez titulu dostává velice zřídka.
Usoudila, že se komoří nejspíš spletl. Rozpačitě se rozhlédla
po svých spolustolovnících. Vyčetla z jejich obličejů totéž
rozčarování, jaké se zračilo v tom jejím. Dokonce i paní
domu, trůnící v čele stolu, na ni pohlížela s nesouhlasem.
Lillian vrhla na Westcliffa tázavý pohled.
Hrabě povytáhl tmavé obočí. „Je něco v nepořádku?
Zdáte se mi poněkud vyvedená z míry, slečno Bowmanová.“
Zřejmě by se hodilo, aby se zapýřila a s pokorou
poděkovala Za vstřícné gesto. Jenže jakmile se Lillian
zahleděla do mužova vyrovnaného obličeje zalitého měkkým
světlem voskovic, odpověděla s obvyklou přímočarostí:
„Nechápu, proč sedím zrovna tady. S ohledem na ranní

113
incident bych spíše předpokládala, že mi necháte prostřít na
zadní terase.“
Ostatní hosté ohromeně zmlkli. Příčilo se jim, že
Američanka otevřeně hovoří o ranní ostudě. Westcliff je
navíc ohromil tichým smíchem, přičemž nespouštěl
provinilou z očí. Bezděky tím přítomné vyzval, aby
následovali jeho příkladu.
„Vím, jak přitahujete nepříjemnosti, slečno Bowmanová.
Proto jsem usoudil, že bude lepší mít vás pod dozorem. A na
dosah.“
Pronesl své stanovisko zcela věcně. Těžko se v něm dal
hledat skrytý podtext. Přesto se v dívce rozechvěl každý nerv,
jako by jejími žilami zčistajasna proudil horký med.
Zdvihla k ústům sklenici vychlazeného šampaňského a
rozhlédla se po jídelně. Daisy skončila na konci vedlejšího
stolu. Divoce rozprávěla. Živě gestikulovala rukama, takže
málem převrhla svoji sklenku. Annabelle seděla na opačném
konci místnosti. Směřovaly k ní obdivné pohledy mnohých
mužů, jichž si byla zjevně vědoma. Pánové usazení po jejím
boku nadšeně cukrovali, zatímco je Simon Hunt, uklizený v
bezpečné vzdálenosti, spaloval nevraživým pohledem.
Evie, její teta Florence a Lillianini rodiče večeřeli u
nejvzdálenějšího stolu. Evie se jako obvykle se svými
sousedy moc nebavila. Jazyk měla svázaný nervozitou,
zahanbeně zírala do talíře. Chudinka Evie, napadlo Lillian. S
tou její plachostí budeme muset něco udělat.
Vzpomněla si na svoje svobodné bratry a zvažovala, zda
by se některý z nich nemohl s Evií oženit. Možná by je
dokázala přesvědčit, aby si udělali výlet do Anglie. Bůh ví, že
kterýkoliv z nich bude kamarádce lepším chotěm než
bratranec Eustach.
Kromě nejstaršího bratra Raphaela tu byla dvojčata
Ransom a Rhys. Větší darebáky byste těžko pohledali, ale
něžné Evii by žádný z nich neublížil. V podstatě jsou
dobrosrdeční, ale nikdo by je nenazval gentlemany. Anebo
civilizovanými muži.

114
 Pak dívčinu pozornost upoutal zástup číšníků nesoucích
první chod. Polévkové mísy obsahovaly želví vývar, na
stříbrných podnosech voněly kambaly v ústřicové omáčce,
krabí salát a pstruh dušený na bylinkách. Na výběr bude
přinejmenším osm druhů pokrmů a několik druhů dezertu.
Čeká ji další zdlouhavá večeře. Lillian potlačila povzdech.
Zdvihla oči a nachytala lorda Westcliffa, jak po ní úkradkem
pokukuje. Mlčel. Jenže Lillian mlčet nevydržela. Přistihla se,
jak říká: „Váš lovecký kůň Brutus musí být hodné zvíře.
Všimla jsem si, že nepoužíváte bičík ani ostruhy.“
Okolní konverzace ustala, jako když utne, a nešťastné
dívce blesklo hlavou, že se zase dopustila pořádného faux
pas. Nemají náhodou neprovdaná děvčata dovoleno hovořit
jen tehdy, když jsou tázána? Přesto Westcliff pohotově
odpověděl: „Bičík používám na své koně pouze zřídka,
slečno Bowmanová. Obvykle dosáhnu kýžených výsledků i
bez něj.“
Jak jinak, pomyslela si kysele Lillian, všichni tady
skáčou, jak pán píská, včetně hnědáka. „Zdá se, že Brutus má
na rozdíl od ostatních plnokrevníků klidnou letoru,“
poznamenala.
Westcliff se pohodlně opřel a komoří mu naservíroval
porci pstruha. Na husté, krátce střižené tmavé vlasy pana
hraběte dopadaly odlesky světla. Lillian si vzpomněla na tuhé
prstýnky, jimiž se probírala…
„Brutus není čistokrevný. Je potomkem plnokrevníků a
irských tažných koní.“
„Opravdu?“ Lillian se nenamáhala skrýt úžas.
„Domnívala jsem se, že při svém postavení jezdíte výhradně
na koních s rodokmenem.“
„Většina lidí skutečně dává přednost čisté rase,“ připustil
Markus. „Ale lovecký kůň musí mít dostatečný skokový
potenciál a přitom by si měl zachovat určitou mrštnost.
Kříženec Brutova typu je rychlý, má styl plnokrevníka a
současně sílu irského tahouna.“

115
 Spolustolovníci zaujatě naslouchali. Jakmile Westcliff
skončil, ozval se žoviálně jeden z gentlemanů: „Úžasné zvíře,
ten Brutus. Potomek Eclipse, že? Člověk v něm okamžitě
rozpozná vliv Darleye Arabiana…“
„Vidím, že netrpíte předsudky, když se otevřeně přiznáte
k neušlechtilému koni,“ podotkla Lillian.
Hrabě se pousmál. „Občas bývám nepředpojatý.“
„Říká se to o vás. Ale nevěřila jsem tomu. Přesvědčil jste
mě až dneska.“
Opět se rozhostilo ohromené ticho. Hosté reagovali na
dívčiny provokativní poznámky povytaženým obočím.
Westcliff, místo aby se rozzlobil, pohlédl na svoji protivnici s
neskrývaným zájmem. Avšak těžko říct, zda mu
zaimponovala svým zjevem, či jej přitahovala poněkud
výstředním jednáním. Přesto mu nebyla lhostejná.
„Vždycky jsem se snažil na všechno pohlížet rozumně,“
prohlásil. „Což nevyhnutelně vede k porušení zažitých
tradic.“
Lillian se posměšně ušklíbla. „Připouštíte tedy, že tradice
vždycky nekráčejí ruku v ruce se zdravým rozumem?“
Markus nepatrně přikývl. V očích mu jiskřilo, když
usrkával víno z křišťálové číše.
Jakýsi gentleman poznamenal, že jej z toho liberalismu
hravě i vyléčí. Poté byl servírován další chod. Na stříbrných
podnosech trůnily zvláštní hroudy masa. Konzumenti je
přijali s jásotem. Každý stůl obdržel čtyři, tedy celkem jich
bylo dvanáct. Spočinuly na servírovacích stolcích, kde je
lokajové začali krájet a pokládat na talíře. Komoří roznášeli
jednotlivé porce. Vzduchem se vznášela vůně kořeněného
hovězího masa. Každý ze stolovníků dychtivě vyhlížel svůj
příděl. Lillian se malinko pootočila na židli a zvědavě
zašilhala. Zajímalo ji, jaký pokrm vzbuzuje takové nadšení. A
málem vyjekla hrůzou, když poohlédla na ořezanou hlavu
jakéhosi zvířete. Z čerstvě upečené lebky stoupala pára.

116
 Vyděšeně sebou trhla, načež následoval cinkot stříbra
padajícího k zemi. Sluha jí okamžitě podal čistý příbor a
taktně posbíral shozené propriety.
„Co je to?“ vyhrkla zkoprnělá dívka, aniž odtrhla zrak od
příšerné podívané.
„Telecí hlava,“ odvětila pobaveně jedna z dam. Bože, jak
jsou ti Američané omezení! „Vyhlášená anglická lahůdka.
Nepovídejte, že jste ji dosud neochutnala.“
Lillian se tak tak ovládala. Němě zavrtěla hlavou. Škubla
sebou, když číšník vypáčil pečenému teleti čelisti a vytrhl
jazyk.
„Právě jazyk je údajně to nejchutnější,“ poučovala ji
dáma. „Ačkoliv jiní zase nedají dopustit na mozeček. Ovšem
podle mého názoru jsou pravou třešinkou na dortu oči.“
Lillian pevně sklapla víčka. Obcházela ji nevolnost.
Cítila, jak se jí zdvihá žaludek. Anglickou kuchyni
neshledávala příliš chutnou. K mnohým pokrmům měla četné
námitky. Nikdo ji však nepřipravil na odpornou pečeni z
telecí hlavy. Přinutila se otevřít oči a rozhlédla se kolem sebe.
Zdálo se jí, že všude se někdo moří s telecí hlavou. Maso se
krájelo, vybíral se mozek, brzlík se měnil v tenké plátky…
Určitě se pozvrací.
Z tváří jí vyprchala všechna barva. Střelila zrakem k
vedlejšímu stolu, kde Daisy pochybovačně civěla na obsah
svého talíře. Lillian zvolna zdvihla ubrousek a přitiskla jeho
cíp ke koutku úst. Kdepak, musí se ovládnout. Jenže všude
kolem ní se vznášela hutná vůně, ozýval se skřípot nožů a
vidliček. Hosté spokojeně pomlaskávali. Nevolnost nabírala
na obrátkách. Vtom před ní přistál dezertní talířek. Obsahoval
kousky čehosi…, a také líně se převalující oční bulvu.
„Dobrý bože,“ zasténala Lillian a čelo se jí orosilo potem.
Přestože se cítila jako v mrákotách, dolehl k ní mrazivý,
klidný hlas: „Slečno Bowmanová…“
Zoufale pohlédla tím směrem. Spatřila obličej pana
hraběte, v němž se nepohnul ani sval. „Ano, lorde?“
vysoukala ze sebe.

117
 Zdálo se, že muž volí slova s nezvyklou péčí. „Odpusťte,
ale napadlo mě… Právě nastal čas velmi vzácného druhu
motýla, který se náhodou vyskytuje na našem panství. Jedná
se o tvora, jenž vylézá z úkrytu v tuto nezvyklou hodinu.
Možná si vzpomínáte, jak jsme o něm tuhle hovořili…“
„O motýlovi?“ zeptala se přihlouple dívka. Zběsile
polykala, aby přemohla nutkání zvracet.
„Dovolte mi, abych vás společně s vaší sestrou
doprovodil do zimní zahrady, kde se motýli zrovna líhnou.
Slibuji, že se nezdržíme dlouho. Včas se vrátíme, abychom
stihli zbytek večeře.“
Několika stolovníkům zmrzla vidlička ve vzduchu.
Přestože na sobě nedali nic znát, očividně užasli nad
nezvyklým návrhem pana hraběte.
Vtom Lillian došlo, že Markus ohleduplně dává jí i Daisy
příležitost opustit jídelnu. Přikývla. „Motýli,“ vydechla.
„Moc ráda je uvidím.“
„Já taky,“ zvolala Daisy od vedlejšího stolu. Ochotně se
zvedla, čímž donutila všechny gentlemany, aby zdvořile
povstali. „Je od vás velice milé, lorde, že jste neopomněl náš
zájem o entomologii.“
Westcliff pomohl Lillian ze židle. „Dýchejte skrze ústa,“
poradil jí při pohledu na orosený, sinalý obličej. Poslechla ho.
Stočily se k nim oči všech přítomných. „Pane,“ ozval se
lord Wymark, „smím se zeptat, který vzácný druh motýla se
zde vyskytuje?“
Westcliff na moment zaváhal, avšak vzápětí s veškerou
vážností odpověděl: „Ten s purpurovými tečkami…,“
odmlčel se než dodal: „…babočka generál.“
Wymark se zamračil. „I já jsem nadšeným
lepidopterologem, pane. Ačkoliv jsem obeznámen s jistým
netypickým poddruhem babočky admirála, jenž se vyskytuje
pouze v Northumberlandu, o babočce generálovi jsem v
životě neslyšel.“

118
 Následovalo výmluvné ticho. „Je to hybrid,“ odvětil
přesvědčivě Westcliff. „Morpho Purpureus Practicus. Pokud
je mi známo, vyskytuje se výlučně v okolí Stony Crossu.“
„Zřejmě bych se k vám měl přidat, pokud smím,“ mínil
Wymark. Položil ubrousek a chystal se vstát. „Objev nového
křížence je vždy významným mezníkem…“
„Ukáži vám jej zítra,“ zchladil ho nesmlouvavě Markus.
„Tito motýli jsou velice citliví na přítomnost lidí. Nerad bych
je zbytečně plašil. Vodím k nim pouze minimální počet osob.
Dvě, výjimečně tři.“
„Chápu,“ ucedil dotčeně entomolog a klesl zpátky na
„Tedy zítra večer.“
Lillian se vděčně zavěsila do Westcliffa z jedné strany,
Daisy z druhé. Důstojně opustili jídelnu.

119
 10
Ve chvíli, kdy dorazili ke skleníku, bylo Lillian
doopravdy zle. Obloha nabyla švestkově modrého odstínu.
Temnotu plašilo pouze několik hvězd na nebi a luceren na
zemi. Dívka plnými doušky nasávala svěží noční vzduch.
Westcliff ji odvedl k proutěnému křeslu s vysokým
opěradlem. Projevoval více pochopení než Daisy, jež se
opírala o sloup a prohýbala se smíchy.
„Ach… panebože,“ zalykala se Daisy a stírala si z očí
slzy veselí. „Ty vypadáš, Lillian. Jsi zelená jako sedma. Bála
jsem se, že se přede všemi pozvracíš!“
„Však já taky,“ otřásla se Lillian.
„Pochopil jsem to tak, že nemáte ráda telecí hlavu,“
zamumlal Westcliff a posadil se vedle ní. Vytáhl z vesty
kapesník a otřel dívce zvlhlé čelo.
„Nejím nic, co na mě zírá z talíře,“ upřesnila.
Daisy se vzpamatovala ze smíchu natolik, aby vyhrkla:
„Nesmíš si to moc brát. Ono se to kouká jen do té doby, než
tomu číšníci vyloupnou oči!“ A znovu se divoce rozřehtala.
Lillian pohlédla na řehonící se sestru a unaveně sklopila
víčka. „Proboha živého, opravdu musíš…“
„Dýchejte ústy,“ připomněl jí Westcliff. Měkkým šátkem
jí stíral z obličeje ledový pot. „Pokuste se sklonit hlavu.“
Lillian ji poslušně vtiskla mezi kolena. Cítila, jak jí muž
něžně masíruje zátylek. Prsty měl teplé, drsné. Příjemná
masáž nevolnost brzy zahnala. Zdálo se, že Markus přesně ví,
kde se jí má dotknout, aby zaplašil strázeň a přivolal libé
pocity. Lillian tíhla, jak se celá uvolňuje. Pojednou dýchala
zlehka a zhluboka.
Když ji vzal za ramena, aby se napřímila, málem na
protest zasténala. Chtěla, aby pokračoval a tohle poznání ji
vyděsilo. Nejradši by zde dřepěla celý večer a nechala se

120
laskat. Na hrdle, na zádech. Všude. Nervózně zamrkala
dlouhými řasami, když si všimla, jak je jí muž blízko.
Zvláštní. Pokaždé když ho uviděla, jako by jeho přísný
obličej nabýval na přitažlivosti.
Nejradši by přejela bříšky prstů po výrazném nosu, objela
jimi kontury rtů, vážných a přitom tak měkkých. Zajímalo by
ji, jaké jsou na omak vousy, prorážející pokožkou. Hrabě
představoval ryzí ztělesnění mužnosti. Ale nejpoutavější na
něm byly oči. Připomínaly černý samet. Vějířky hustých řas
vrhaly stíny na hranaté líce.
Vzpomněla si, jak pohotově si vymyslel babočku generála
s purpurovými skvrnami, a usmála se. A to prosím Westcliffa
vždycky považovala za upjatého škroba beze smyslu pro
humor. Jak se člověk mýlí… „Domnívala jsem se, že vy
zásadně nelžete,“ prohodila.
Ušklíbl se. „Neměl jsem na vybranou. Hrozilo, že
znesvětíte slavnostní tabuli. Buď jsem se mohl dívat, nebo
vás rychle odvést pryč. Vybral jsem si to menší zlo. Cítíte se
lépe?“
„Ano…, lépe.“ Vtom si uvědomila, že se o lorda
bezděčně opírá a její sukně se mu ovíjejí kolem nohou. Tělo
měl pevné, příjemně hřálo. Dokonale k sobě lnuli. Zahanbeně
sklopila zrak a užasla, jak svalnatá stehna svůdně napínají
tenkou látku kalhot. Nejradši by je pohladila a přesvědčila se
o jejich pevnosti. „Náhodou jste dostal výborný nápad,“
ocenila mužovu improvizaci a zahleděla se mu do tváře.
„Zejména na mě učinilo dojem latinské jméno onoho bájného
motýla.“
Westcliff se zakřenil. „Vždycky jsem doufal, že se mi
latina bude jednou hodit.“ Maličko se poodtáhl, zalovil v
kapse vesty a pohlédl na hodinky. „Do jídelny se vrátíme
přibližně za patnáct minut. Do té doby budou všechny telecí
hlavy pryč.“
Lillian protáhla obličej. „Anglické jídlo z duše
nenávidím,“ prohlásila. „Všechny ty huspeniny, aspiky a
třaslavé pudinky. A ta zvěřina! Než ji uštvete a dostanete na

121
stůl, je starší než já a…“ Cítila, jak se hrabě zachvívá smíchy.
Dotčeně se k němu otočila. „Co je na tom legračního?“
„Začínám mít strach vzít vás zpátky.“
„To byste měl mít!“ vyhrkla rozohněně a hostitel se
rozchechtal na celé kolo.
„Pardon,“ ozvala se rázně Daisy. „Ráda bych využila této
příležitosti a odskočila si na… Hrome, nemám ponětí, jak se
tomu zdvořile říká. Zkrátka se sejdeme u dveří do jídelny.“
Westcliff okamžitě přestal Lillian podpírat. Zadíval se na
Daisy, jako by přemítal, odkud se tu najednou vzala.
„Daisy…,“ ošila se Lillian. Nabyla dojmu, že si sestra
schválně vymýšlí, aby je mohla nechat o samotě.
Jenže dívka se odhodlaně vydala k nejbližšímu vchodu do
sídla. Ještě na ni čtverácky mrkla a zamávala.
Vtom se Lillian zmocnila nervozita. Přestože o vzácné
motýly byla venku nouze, jeden protivný exemplář se jí
usadil v břiše a nedopřával jí pokoje. Westcliff se k ní
naklonil a obtočil paži kolem opěradla proutěného křesílka.
„Dneska jsem hovořil s hraběnkou,“ prohlásil s
potutelným úsměvem.
Lillian hned neodpověděla. Pokoušela se vytěsnit
představu, která se jí vylíhla v mysli. Snila o tom, jak ji hrabě
vroucně líbá… „O čem?“ přinutila se říct.
Westcliff ji obdařil ironickým pohledem.
„Aha,“ zamumlala. „O mém požadavku.“
„Vy tomu říkáte požadavek?“ Westcliff se natáhl, aby dívce
zasunul za ucho uvolněnou kadeř. Měkce a smyslně se jí
přitom otřel o ouško. „Pokud si vzpomínám, přímo jste mě
vydírala.“ Ledabyle přejel palcem po dívčině lalůčku. „Vy
nenosíte náušnice? Proč ne?“
„Já…“ Náhle nemohla dýchat. „Mám velice citlivé uši,“
vysoukala ze sebe. „Klipsy mě tlačí. A pomyšlení na
propíchnutí jehlou…“ Zarazila se a ostře se nadechla. Mužův
prostředník teď opatrně zkoumal vnitřní strukturu ucha. Nato
ji Markus zlehka pohladil pod bradou. Cítila, jak jí do lící

122
stoupá horká červeň. Jsou u sebe tak blízko… Hrabě je určitě
očarován parfémem. Jiné vysvětlení zkrátka neexistuje.
„Máte pleť jako hedvábí,“ zamumlal. „O čem jsme to
mluvili? Ach ano, hraběnka. Pokusil jsem se ji přesvědčit,
aby se příští sezonu zaručila za vás a vaši sestru.“
Lillian údivem vykulila oči. „Opravdu? Čím jste
argumentoval? Nevyhrožoval jste jí?“
„Vypadám snad, že bych byl schopen zastrašovat svoji
šedesátiletou mamá?“
„Ano.“
Tiše se rozesmál. „Ovládám účinnější metody,“ poučil ji
„Zatím jste nedostala příležitost je poznat.“
V hlase mu zazněl nejasný příslib. Lillian jej nedokázala
přesně určit, avšak naplnil ji očekáváním. „Proč jste se
rozhodl mi pomoci?“ zeptala se.
„Protože mi připadá zábavné pověsit hraběnce na krk
právě vás.“
„Inu, pokud se chystáte prohlásit něco v tom smyslu, že
jsem stejně nepříjemná jako morová rána…“
„Navíc,“ skočil jí Westcliff do řeči, „jsem cítil povinnost
učinit pokání za svoji ranní neomalenost.“
„Nebyla to vaše chyba,“ namítla zdráhavě. „Přece jenom
jsem vás trochu vyprovokovala.“
„Trochu,“ souhlasil suše. Bezděčně ji pohladil po vlasech.
„Asi bych vás měl varovat. Matka si stanovila jisté
podmínky. Jestliže zajdete příliš daleko, couvne. Proto vám
radím, abyste se v její přítomnosti chovala řádně.“
„Jak?“ nechápala Lillian. Silně si uvědomovala
přítomnost mužovy ruky laskající ouško. Jestli se Daisy
rychle nevrátí, nejspíš omdlí. Westcliff ji hodlá políbit. I ona
po tom touží. Tak moc, až se jí počínají chvět rty.
Usmál se. „Inu, v žádném případě nesmíte…“ Znenadání
se odmlčel. Pátravě se rozhlédl kolem sebe, jako by zaslechl
čísi kroky. Lillian kromě šumění větru v korunách nic
neslyšela. Přesto se vzápětí ze hry světel a stínů vyloupla
štíhlá postava. Podle zářících blond vlasů poznali, že jde o St.

123
Vincenta. Westcliff okamžitě Lillian pustil. Kouzlo bylo
zlomeno. Cítila, jak ji opouští závratný žár.
St. Vincent k nim uvolněně rázoval, ruce ledabyle v
kapsách, na tváři vševědoucí úsměv. Dlouze se na dívku
zadíval.
Vskutku patřil k nejpohlednějším mužům v širokém okolí.
Obličej padlého anděla zdobily podmanivé oči barvy jitřního
nebe. Určitě o něm snilo mnoho žen. A proklínaly jej desítky
podvedených mužů.
Lillian se zdálo, že ti dva nemohou být upřímnými přáteli.
Na to jsou příliš rozdílní. Hrabě je přímý, zásadový. Určitě
nesouhlasí s nevybíravými způsoby svého druha. Ale jak už
to v životě bývá, rozdíly tyhle dva k sobě spíše přitahovaly,
než aby mezi ně stavěly hráz.
St. Vincent se před nimi zastavil a pronesl vážným
hlasem: „Přišel bych dřív, ale byl jsem napaden hejnem
baboček. Pravděpodobně generálů.“ Spiklenecky ztišil hlas.
„Nechci vás plašit, ale rád bych vás varoval. Pátým chodem
dnešní večeře má být ledvinový pudink.“
„To zvládnu,“ povzdechla si Lillian. „Mám potíže pouze
se zvířaty servírovanými vcelku.“
„Chápu vás, drahá. My jsme v podstatě barbaři. Naprosto
s vámi souhlasím. Pečené telecí hlavy jsou vskutku nechutné.
Ani já je nemám v lásce. Vlastně hovězí jím pouze zřídka.“
„Znamená to, že jste vegetarián?“ otázala se Lillian.
Tento výraz slýchala v poslední době dosti často. Mnohé
diskuze se točily kolem diety sestávající výhradně ze
zeleniny, již prosazovala ozdravná společnost v Ramsgate.
St. Vincent se rozzářil jako sluníčko. „Kdepak, lásko, já
jsem kanibal.“
„Sebastiane,“ napomenul ho popuzeně hrabě, když si
všiml, jak zmateně se tváří jeho společnice.
Vikomt se darebácky zakřenil. „Máte náramné štěstí, že
jsem šel zrovna kolem, slečno Bowmanová. Však víte,
zůstávat s Westcliffem o samotě není zrovna bezpečné.“

124
 „Opravdu?“ opáčila Lillian. Pocítila napětí. Kdyby St.
Vincent věděl o důvěrnostech mezi ní a hrabětem, nikdy by
na toto téma nežertoval. Neodvážila se na Westcliffa ani
podívat, avšak uvědomila si, jak se v ten moment zarazil.
„Přesně tak,“ ujistil ji vikomt. „Jedinci, kteří veřejně
vystavují na odiv své morální kvality, jsou v soukromí
hrozní. Zatímco s vyhlášeným zatracencem, jako jsem já,
nemůžete být v lepších rukou. Zkrátka uděláte nejlépe, když
se vrátíte do jídelny v mém doprovodu. Kdo ví, jaké zhýralé
myšlenky se honí hraběti právě teď hlavou?“
Lillian se zachichotala a poslušně se postavila. Líbilo se
jí, že se Westcliff stal terčem škádlení. Podmračeně se
zahleděl na svého přítele a také vstal.
Přijala St. Vincentovo nabízené rámě. Nechápala, proč se
obtěžoval přijít až sem. Snad o ni nemá zájem? Určitě ne. Je
všeobecně známo, že děvčata na vdávání nikdy nestála v čele
jeho zájmu. Kromě toho by si s dívkou, jako je Lillian, nikdy
nezačal. Přesto ji potěšilo, že se souhrou okolností ocitla ve
společnosti dvou nejžádanějších mužů v zemi. Jeden proslul
coby vyhlášený milovník, druhý jako žádoucí partie.
Pomyslela si, kolik mladých dam by dalo bůhví co za to, aby
mohly být na jejím místě.
St. Vincent ji odváděl k domu. „Pokud si dobře
vzpomínám,“ poznamenal, „kamarádíček Westcliff vám sice
zakázal jízdu na koni, ale o jízdě kočárem se nezmínil. Co
kdybychom si zítra ráno vyjeli po okolí?“
Lillian o nabídce chvíli uvažovala. Předpokládala, že i
Westcliff k ní bude mít co říct. Nemýlila se.
„Slečna Bowmanová bude zaneprázdněna,“ namítl rázně
hrabě.
Dívka už už otvírala pusu, aby něco namítla, ale St.
Vincent na ni spiklenecky mrkl, aby mlčela. Naznačoval, aby
vše nechala na něm. Úslužně jí přidržel dveře. „Čímpak?“
vyzvídal.
„Společně se svojí sestrou je pozvána k paní hraběnce.“

125
 „Ach, k té úžasné staré dámě?“ poznamenal St. Vincent.
„Vždycky jsem s ní báječně vycházel. Dovolte mi dát vám
malou radu. Lady zbožňuje lichotky, ačkoliv předstírá pravý
opak. Stačí pár dobře zvolených slov a bude vám zobat z
ruky.“
Lillian se ohlédla přes rameno. „Je to pravda, lorde?“
„Netuším. Já jsem se s pochlebováním nikdy
neobtěžoval.“
„Westcliff považuje cukrbliky a osobní šarm za
zbytečné,“ dodal St. Vincent.
„Všimla jsem si.“
Vikomt se rozesmál. „Co tedy pozítří? Hodí se vám to?“
„Ano, s radostí přijímám.“
„Výborně,“ zajásal St. Vincent, ale neodpustil si
prostořekou připomínku. „Ledaže by ti to vadilo, Westcliffe,
a připravil jsi slečně Bowmanové zvláštní program.“
„Vůbec ne,“ prohodil tázaný krotce.
Jak jinak, pomyslela si dívka hořce. Očividně nestojí o
moji společnost. Ujal se mě pouze proto, abych u večeře
neznechutila jeho hosty.
U vchodu do jídelny na ně čekala Daisy. Při pohledu na
St. Vincenta užasle povytáhla obočí. „Odkud jste se tu vzal?“
otázala se tiše.
„Kdyby moje matka dosud žila, přeptal bych se jí,“
odvětil vikomt vlídně. „Ale pochybuji, že by znala přesnou
odpověď.“
„St. Vincente!“ obořil se na přítele hrabě. „Hovoříš s
nevinnými děvčaty.“
„Skutečně? Zvláštní. Zkusím se polepšit. Mimochodem,
na jaké téma se dá bezpečně diskutovat s neviňátky?“
„Žádné takové neexistuje,“ ucedila potutelně Daisy a muž
se rozchechtal.
Dříve než se vrátili ke stolům, Lillian se zastavila, aby se
Westcliffa zeptala: „V kolik hodin nás hraběnka přijme? A
kde?“

126
 Pohled měl temný a mrazivý. Lillian neušlo, že odtažitě
se tváří od chvíle, kdy St. Vincent navrhl projížďku kočárem.
Proč se zlobí? Snad nežárlí? Ne, to je směšné. Vždyť Lillian
je poslední ženou na světě, o niž by stál. Zřejmě se obává,
aby ji Sebastian nesvedl. Nechce se dostat do potíží.
„V deset hodin v našem soukromém salonu,“ oznámil.
„Obávám se, že tam netrefím…“
„Tuhle místnost navštíví málokdo. Je nahoře v patře a
slouží výhradně pro potřeby rodiny.“
„Aha.“ Zírala do neproniknutelných očí. Cítila vděk i
obavy. Je k ní laskavý, ale rozhodně se nedá mluvit o
přátelské náklonnosti. Kéž by ji přestal přitahovat. O co
snazší by bylo, kdyby o něm dál smýšlela jako o nabubřelém
snobovi. Jenže hrabě je mnohem složitější osobnost, než se
původně zdálo. Projevuje smysl pro humor, je přitažlivý a
překvapivě soucitný.
„Pane,“ spustila, omámená jeho pohledem. „Asi… Asi
bych vám měla poděkovat…“
„Vraťme se ke stolu,“ přerušil ji nesmlouvavě. Zřejmě
měl její společnosti dost. „Už jsme se zdrželi až až.“
***
„Jsi nervózní?“ špitla Daisy, když společně se sestrou
doprovázela matku do soukromého salonu Marsdenových.
Ačkoliv Mercedes pozvání neobdržela, umanula si, že se
setkání zúčastní.
„Ne,“ odvětila Lillian. „Jsem si jistá, že se nemáme čeho
bát. Alespoň dokud vydržíme mlčet.“
„Slyšela jsem, že nenávidí Američany.“
„To mě mrzí,“ odvětila suše Lillian. „Zvlášť s ohledem na
skutečnost, že se za ně provdaly obě její dcery.“
„Okamžitě zmlkněte!“ zasyčela Mercedes. Pro tuto
příležitost se oblékla do stříbrošedých šatů ozdobených u
krku velkou briliantovou broží. Odhodlaně zaklepala
kostnatým prstem do veřejí. Jenže za dveřmi panovalo ticho,
nikdo se neozval. Daisy a Lillian si vyměnily nechápavé

127
pohledy. Třeba se hraběnka nakonec rozhodla pozvání zrušit.
Zakaboněná Mercedes zabušila o něco silněji.
Tentokrát k nim dolehl uštěpačný hlas: „Přestaňte dělat
kravál a račte vstoupit!“
Dámy Bowmanovy se zaraženě vploužily do salonu. Byl
malý, ale půvabný. Stěny pokrývaly tapety s drobnými
modrými kvítky, velká okna shlížela do zahrady. Hraběnka
Westcliffová trůnila v křesle u okna. Vrásčitý krk ovíjely
šňůry vzácných černých perel, ruce ochabovaly pod tíhou
náramků a prstenů. Silné linky jako uhel černého obočí se
vznášely nízko nad očima a tvořily ostrý kontrast k stříbrným
vlasům. Žena jako by sestávala ze samých oblin. Obličej
měla kulatý, postavu baculatou. Lillian napadlo, že Markus
musel podobu zdědit po otci, jelikož s matkou neměl mnoho
společného.
„Měly jste přijít dvě,“ poznamenala hraběnka a tvrdě se
podívala na Mercedes. Hlas měla ledový a břitký. „Proč jste
tři?“
„Vaše Milosti,“ zacvrlikala Mercedes s podbízivým
úsměvem a vysekla nemotorné pukrle. „Dovolte mi vyjádřit
hlubokou vděčnost. Hovořím i za svého chotě. Dojalo nás,
když jste se uvolila převzít patronát nad našimi andílky…“
„Titulem ‚Vaše Milosti‘ smí být oslovována pouze
vévodkyně,“ ucedila stařena koutkem úst. „Chcete se mi snad
vysmívat?“
„Ale kdepak. Já jenom, že… mylady,“ blekotala zoufale
Mercedes, ve tváři bledá jako stěna. „V životě bych si
nedovolila vás urazit. Pouze jsem si přála…“
„Chci mluvit s vašimi dcerami o samotě,“ nařídila
hostitelka nesmlouvavě. „Smíte se vrátit za dvě hodiny a
vyzvednout si je.“
„Ano, mylady!“ Zahanbená Mercedes vylétla ze dveří.
Lillian si odkašlala, aby zamaskovala zrádný smích,
jemuž nedokázala zabránit. Pohlédla na sestru. I Daisy
bojovala s veselím. Náramně se jí líbilo, jak hraběnka
vyběhla s matkou.

128
 „Odporný zvuk,“ poznamenala stařena na adresu vysoké
dívky. „Propříště si ho odpusťte.“
„Ano, mylady,“ pípla rádoby pokorně Lillian.
„Smíte přijít blíž,“ rozkázala hraběnka a když poslechly,
pátravě si je prohlížela. „Včera večer jsem vás sledovala,“
spustila, „a stala jsem se svědkem nevychovanosti, jaké není
rovno. Bylo mi řečeno, že se za vás mám zaručit v příští
společenské sezoně. Znovu jsem se utvrdila v přesvědčení, že
můj syn je odhodlán k čemukoliv, jen když mi tím
znepříjemní život. Mám se stát přímluvkyní dvou
zpovykaných Američanek! Varuji vás, pokud mě
neposlechnete na slovo, nedám si pokoj, dokud vás
neprovdám za ty nejzhýralejší aristokraty, co znám. Postarám
se, abyste shnily v nějaké bohem zapomenuté zemi.“
Nicméně podobné sliby nedokázaly Lillian vyvést z míry.
Pokud babka vyhrožuje, všechno je na dobré cestě. Kradmo
pohlédla na sestru a zjistila, že Daisy pořádně vystřízlivěla.
„Sednout!“ vyštěkla hraběnka.
Okamžitě se spustily na židle, na něž mířil blýskající se
ukazovák. Stařena se natáhla ke stolku poblíž křesla a
uchopila list popsaný modrým inkoustem. „Pořídila jsem si
seznam chyb,“ oznámila. Na kořen nosu si opatrně nasadila
titěrný skřipec. „Kterých jste se dopustily včera večer. Teď je
probereme jednu po druhé.“
„Jak to, že je seznam tak dlouhý?“ otázala se rozčarovaně
Lillian. „Vždyť večeře trvala pouhé čtyři hodiny. Za tu dobu
se toho nedá tolik zkazit.“
Hraběnka sestry nevraživě sledovala přes okraj složeného
papíru. Pak ledabyle povolila prsty. Několikrát přeložený
pruh papíru se převaloval ve vzduchu, otvíral se a otvíral, až
svým koncem dosahoval k podlaze.
„Hrome!“ ucedila Lillian skrze zuby.
Hraběnka kletbu zaslechla. Svraštila obočí, takže
vytvořilo nepřerušenou čárku. „Kdyby mi zbylo nějaké
místo,“ podotkla mrazivě, „ještě bych připsala vulgární
mluvu.“

129
 Lillian potlačila zasténání a provinile se nahrbila.
„Narovnejte se!“ zavelela stařena. „Dáma se při sezení
nikdy neopírá. Nyní začneme. U obou se projevuje
politováníhodný zvyk podávat lidem ruku. Vypadá to, jako
byste se jim chtěly za každou cenu vlichotit. My si rukama
nepotřásáme. Při představování bohatě postačí letmá úklona s
výjimkou případu, kdy si jsou představovány dvě mladé
dámy. Když už jsme u toho uklánění… Nikdy se neuklánějte
gentlemanovi, jemuž jste nebyly představeny. Ani když jej
znáte od vidění. Dále se nesmíte kořit pánovi, jenž se na vás
obrátí s několika poznámkami v domě společného přítele, ani
jakémukoliv muži, s nímž jste prohodily pouze několik
nevinných slov. Krátký rozhovor neznamená, že se znáte,
zdvořilé úklony tudíž nejsou zapotřebí.“
„Co když gentleman prokáže dámě nějakou službu?“
osmělila se Daisy. „Kupříkladu zdvihne upuštěnou rukavičku
nebo tak…“
„Okamžitě mu vyjádřete své díky, ale příště se mu
neuklánějte, poněvadž ho oficiálně neznáte.“
„Což zní dosti nevděčně,“ podotkla Daisy.
Hraběnka přešla její poznámku bez povšimnutí. „Nyní
přejdeme ke stolování. Jakmile vypijete první sklenku vína,
nesmíte požádat o další. Když hostitel v průběhu večeře
nabídne pozvaným karafu, je k dispozici pouze pánům,
nikoliv dámám.“ Poté se zaškaredila na Lillian. „Včera jsem
zaslechla, jak se domáháte dolití číše, slečno Bowmanová.
Ošklivý zvyk.“
„Ale lord Westcliff mi beze slova vyhověl,“ bránila se
dotčeně.
„Jenom proto, aby vás ušetřil nežádoucí pozornosti.“
„Ale proč…?“ Hraběnka po ní šlehla nepřátelským
pohledem a Lillian zmlkla. Uvědomila si, že se nesmí moc
vyptávat. Kdyby žádala přesné vysvětlení každého bodu
etikety, čekalo by je vskutku dlouhé odpoledne.
Hraběnka pokračovala v líčení řádného způsobu
stolování, včetně správného krájení chřestu a pojídání

130
křepelky a holuba. „Studená sladká kaše a pudink se
konzumují pomocí vidličky,“ kázala. „Ke svému rozčarování
jsem zjistila, že na masové krokety obě používáte nože.“
Významně na dívky vykulila oči, jako by očekávala, že se
poníženě propadnou hanbou.
„Co jsou to krokety?“ nevydržela Lillian.
Daisy opatrně odvětila: „Domnívám se, že takhle tu říkají
těm hnědým kuličkám, co mají nahoře zelený krém.“
„Docela mi chutnají,“ přiznala Lillian.
Daisy se plaše uculila. „Tušíš, z čeho se dělají?“
„Ne a nechci to vědět!“
Hraběnka rozhovor okázale ignorovala. „Krokety,
placičky a další speciality z mletého masa se konzumují
výhradně s pomocí vidličky, nikoliv nože.“ Odmlčela se, aby
se poradila s nekonečným seznamem. Při čtení soustředěně
mhouřila pichlavé oči. „Nyní,“ významně se zahleděla na
Lillian, „přejdeme k telecím hlavám…“
Dívka zasténala, zakryla si obličej dlaněmi a sklouzla ze
židle.

131
 11
Ti, kteří uvykli ráznému a odhodlanému kroku lorda
Westcliffa, by se jistě nemálo podivili, kdyby ho zahlédli, jak
se zvolna plouží ze své pracovny do horního salonu. V
prstech svíral dopis, nad jehož obsahem právě uvažoval.
Ačkoliv šlo o závažné sdělení, nemělo výlučný vliv na
mužovu zadumanost.
Třebaže by to rád popřel, Markus se začínal těšit na
shledání s Lillian Bowmanovou. Upřímně ho zajímalo, jak
dívka zvládá cepování ze strany jeho matky. Hraběnka by
dokázala průměrnou holčinu roztrhat na cucky, avšak Lillian
se určitě nedá.
Lillian. Právě kvůli ní teď nemotorně sbírá kousky
roztříštěné sebekontroly. Odedávna choval vrozenou
nedůvěru k citům. Zejména k těm svým. Hluboce opovrhoval
jedinci, kteří ohrožovali jeho důstojnost. Příslušníky rodu
Marsdenů proslavila zádumčivá povaha a nepřístupnost.
Generace střízlivě uvažujících mužů se zabývaly pouze
vážnými záležitostmi. Markův otec se usmíval pouze zřídka.
A kdykoliv tak učinil, následovalo něco velmi nepříjemného.
Starý hrabě byl odhodlán vytěsnit ze svého syna jakýkoliv
náznak lehkomyslnosti či smyslu pro humor. Ačkoliv zcela
neuspěl, zanechal ve svém potomkovi hlubokou stopu.
Markův život se skládal ze samých povinností. Hodně se od
něj očekávalo. Rozhodně nepotřeboval jakékoliv
rozptylování. Obzvlášť ze strany vzpurného děvčete.
Ani ve snu by jej nenapadlo dvořit se dívce typu Lillian
Bowmanové. Neuměl si představit, že by dokázala šťastně žít
mezi upjatou anglickou aristokracií. Díky své nezkrotnosti a
osobitosti nikdy hladce nezapadne do Markova světa. Navíc
se předpokládalo – poté, co se obě jeho sestry provdaly za
Američany, že hrabě Westcliff zachová čistou linii a

132
prostřednictvím urozené Angličanky se postará o
pokračování sáhodlouhého rodokmenu.
Markus počítal s tím, že se výhledově ožení s jednou z
bezpočtu debutantek, jež se pravidelně objevují na počátku
společenské sezony. Bývaly si velice podobné, takže téměř
nezáleželo ha tom, kterou si vybere. Svému účelu je schopno
vyhovět každé z jemných, plachých děvčat. Jenže on si
nemohl pomoct, zkrátka jej nezajímala. Zatímco Lillian
Bowmanovou byl posedlý od první chvíle, co ji spatřil.
Nechápal proč. Rozhodně nepatřila mezi vyhlášené krásky, k
dokonalosti měla daleko. Oháněla se jazykem ostrým jako
břitva, umíněná byla až k zbláznění. Její paličatost by slušela
spíše muži než ženě.
Uvědomoval si, že oba mají pevnou vůli a neradi ustupují.
Často by mezi nimi docházelo ke střetům. Konflikt na
skokové dráze byl typickým příkladem. Ne, nikdy se
neshodnou. Soužití je takřka nemožné. Přesto Markus chtěl
Lillian Bowmanovou, víc než kteroukoliv ženu na světě.
Působila na něho jako svěží horská bystřina. Líbila se mu její
nekonvenčnost. Vábila jej, přestože se jí vší silou bránil.
Začal o ní snít. Představoval si, jak spolu plavou v řece,
Lillian k němu lne hladkým tělem, mokré vlasy jí splývají na
ramena a záda jako mořské panně. Potom by si ji vzal na
sluncem prohřáté trávě…
Nikdy dřív nepocítil zoufalý příliv neukojené touhy.
Vždycky se našlo dost ochotných žen, kdykoliv připravených
jej uspokojit. Bohatě postačilo pár slůvek špitnutých do ucha
a diskrétní zaklepání na dveře ložnice, a vzápětí ho pár
dychtivých paží vtáhl dovnitř. Jenže jemu připadalo podlé
užívat si s jednou a mít přitom plnou hlavu té druhé.
Doploužil se ke dveřím salonu a zastavil se. Zůstaly
pootevřené. Doléhalo k němu matčino kázání, jak s vervou
poučovala sestry Bowmanovy. Zrovna je kárala za to, že
hovoří s personálem, který je obsluhuje u stolu.

133
 „Co je na tom špatného, že poděkuji člověku, který mi
prokáže jistou službu?“ divila se Lillian. Znělo to upřímně.
„Vždyť je to slušné a zdvořilé. Nebo ne?“
„Stejně byste mohla projevovat vděčnost koni za to, že
vás někam odvezl, či stolu, jenž se obtěžuje nést na svých
zádech vaše talíře,“ poznamenala uštěpačně hraběnka.
„Jenže my zde nehovoříme o zvířatech a věcech. Lokaj je
přece člověk.“
„Kdepak,“ odsekla ledově stařena. „Lokaj je sluha.“
„A sluha je člověk,“ trvala na svém Lillian.
Dáma se podrážděně ozvala: „Na komoří můžete pohlížet,
jak je vám libo, hlavně jim nesmíte za nic děkovat.
Služebnictvo nic takového nevyžaduje. Zbytečně uvádíte
personál do rozpaků. Místo respektu vámi brzy začne
opovrhovat…, stejně jako ostatní. Přestaňte na mě tak zírat,
slečno Bowmanová! Uráží mě to. Vždyť pocházíte ze
zámožné rodiny. Jsem si jista, že i v New Yorku máte
služebnictvo.“
„Ano,“ prohlásila Lillian směle, „ale nestydíme se s ním
hovořit.“
Markus měl co dělat, aby se nerozesmál. Hraběnce se
opovážil odporovat jen málokdo. Zlehka zaklepal a vstoupil,
čímž zabránil vášnivé výměně názorů. Lillian se nervózně
ošila. Na smetanové pleti plál vzrušený ruměnec. Vlasy měla
umně spletené a vyčesané vzhůru. Díky přísnému účesu by
měla působit starší, ale bylo tomu přesně naopak. Třebaže se
přinutila klidně sedět, vznášelo se kolem ní hmatatelné napětí
a závan netrpělivosti. Připomínala mu školačku, která se
nemůže dočkat, až skončí vyučování a ona vyběhne ven.
„Dobré odpoledne,“ pravil zdvořile. „Doufám, že diskuze
probíhá k všeobecné spokojenosti.“
Lillian na něho výmluvně pohlédla.
Hrabě potlačil pousmání a formálně se uklonil své matce.
„Mylady, právě jsem obdržel dopis z Ameriky.“
Matka ho ostražitě pozorovala. Nevydala ani hlásku,
ačkoliv musela vědět, že list je od Aline.

134
 Baba jedna tvrdohlavá, ulevil si v duchu Markus. Počínal
se ho zmocňovat hněv. Hraběnka své starší dceři nikdy
neodpustila, že se provdala za neurozeného muže. McKenna,
Alinein manžel, u nich kdysi sloužil. Sotva dospěl, vydal se
hledat štěstí do Ameriky a vrátil se do Anglie jako bohatý
průmyslník. Nicméně z hraběnčina hlediska obchodní úspěch
nic neznamenal. Pořád v McKennovi viděla prostého
čeledína, jenž není hoden její dcery. Alineino blaho bylo
druhořadé. Hraběnka povýšila pokrytectví na druh umění.
Kdyby se McKenna stal Alineiným milencem, nic by
nenamítala. Ovšem řádně uzavřené manželství považovala za
nebetyčnou urážku svého stavu.
„Napadlo mě, že by vás mohl zajímat jeho obsah,“
pokračoval, zatímco jí podával obálku.
Sledoval, jak matčin obličej ztuhl. Ruce dál spočívaly v
klíně, ve studených očích se zračilo znechucení. Markus
pocítil škodolibou radost. Ve společnosti se matka musela
chovat jako dáma. Nemohla si dovolit nebrat jej na vědomí.
„Tak mi stručně pověz, co v něm stojí,“ vyzvala syna
úsečně. „Chápu, že neodejdeš, dokud mě s ním neseznámíš.“
„Dobrá.“ Markus zasunul dopis do kapsy. „Dovolte,
abych vám poblahopřál. Lady Aline nedávno povila zdravého
chlapce. Jmenuje se John McKenna Druhý.“ S cílenou
jízlivostí dodal: „Určitě vás potěším sdělením, že matce i
dítěti se vede přímo výtečně.“
Periferním zrakem zaznamenal, jak si sestry vyměnily
nechápavý pohled. Zjevně netušily, kde se bere původ
nevraživosti, jež se pojednou vznášela ve vzduchu.
„Velice mě těší, že moje starší dcera porodila našemu
bývalému stájníkovi jmenovce,“ poznamenala hraběnka
kysele. „Myslím, že takových spratků přivede na svět ještě
spoustu. Želbohu, naše panství je stále bez dědice… A
odpovědnost leží na tobě. Radši bych slyšela o tvém brzkém
sňatku s dobře vychovanou pannou urozené krve, Westcliffe.
Pak bych byla naprosto spokojená. Do té doby nemáš proč mi
blahopřát.“

135
 Přestože nehnul brvou, měl Markus co dělat, aby se
ovládl. Matčina tvrdá reakce na příchod prvního vnoučete ho
ranila. Kromě toho nesnášel narážky na svoje
staromládenectví. Nálada povážlivě klesla pod bod mrazu. I
tak si uvědomoval naléhavost Lillianina pohledu.
Vpíjela se do něj očima, na rtech jí pohrával potutelný
úsměv. Ironicky povytáhl jedno obočí: „Řekl jsem snad něco
veselého, slečno Bowmanová?“
„Ano,“ zamumlala. „Nechápu, proč jste se neoženil s
první venkovankou, na niž jste narazil při svých potulkách.“
„Žábo drzá!“ vyštěkla hraběnka.
Markus se ušklíbl nad dívčinou troufalostí. Cítil, jak jej
opouští stísněný pocit. „Myslíte si, že bych měl?“ otázal se
zaujatě, jako by mělo význam nad nápadem uvažovat.
„Ach ano,“ ujistila ho Lillian. V očích jí čtverácky
jiskřilo. „Marsdenům by neuškodila čerstvá krev. Podle mého
názoru vaše rodina začíná být poněkud přešlechtěná.“
„Přešlechtěná?“ zvolal Markus. Nejradši by uchvátil
dívku do náruče a odnesl ji pryč. „Co vás vede k tomuto
mínění, slečno Bowmanová?“
„Ach, já nevím…,“ protáhla líně. „Snad skutečnost, že
kladete přespřílišný důraz na maličkosti. Je pro vás smrtelně
důležité, zda člověk jí pudink lžičkou nebo vidličkou.“
„Dobré způsoby nejsou výsadou aristokracie, slečno
Bowmanová.“ Markus to s nadutostí schválně přeháněl.
„Podle mého názoru, lorde, na zbytečných rituálech a
dogmatech lpí pouze osoby, mající přebytek volného času.“
Markus se chápavě uculil. „Poněkud troufalé, leč něco na
tom bude,“ uvažoval. „V podstatě s vámi souhlasím.“
„Nepodporuj ji v těch nestoudnostech. Marku!“ okřikla ho
matka.
„Jistě. Asi bych měl odejít a přenechat starosti se slečnou
vám. Chápu, že je to sisyfovský úkol.“
„Co to znamená?“ zaslechl říkat Daisy.
Lillian odpověděla, aniž by spustila Marka z očí. „Zdá se,
že řecká mytologie ti je cizí, drahá. Po smrti dlel Sisyfos v

136
Hadově království, kde byl odsouzen k věčnému úkolu. Valil
do kopce obrovský balvan. Jakmile však dospěl téměř k
vrcholu, kámen se skulil dolů a on musel začínat od začátku.“
„To znamená, že když hraběnka je Sisyfos,“ spustila
Daisy, „potom my musíme být…“
„Onen balvan,“ doplnila lady Westcliffová kuse, načež se
děvčata rozesmála.
„Pokračujte ve výkladu, madam,“ vyzvala ji Lillian.
Markus se uklonil a měl se k odchodu. Nato se opět obrátila k
stařeně. „Doufám, že vás cestou dolů nepřeválcujeme.“

Po zbytek odpoledne trpěla Lillian vleklou melancholií.

Jak podotkla Daisy, hraběnčino poučování je sotva balzámem
pro duši. Avšak Lillianina sklíčenost měla mnohem hlubší
kořeny. Rozhodně ji nezapříčinilo dopoledne strávené se
žlučovitou stařenou.
Strázeň pramenila ze slov, jež padla v salonu po příchodu
lorda Westcliffa a souvisela s narozením jeho synovce.
Ačkoliv Marka zpráva potěšila, hraběnku očividně ne, čemuž
se její syn vůbec nedivil. Následný rozhovor objasnil, jak je
pro něho důležité – ba přímo nezbytné – oženit se s nevěstou
„z dobré rodiny“.
Nevěsta z dobré rodiny… Ví, jak správně konzumovat
krokety, a ani ve snu by ji nenapadlo poděkovat sluhovi. V
žádném případě by se nikdy neodvážila přejít místnost, aby si
promluvila s přítomným gentlemanem, nýbrž by poslušně
vyčkala, až se k ní přiblíží. Westcliffovou vyvolenou se stane
roztomilá anglická květinka vážné povahy s popelavě
plavými vlasy a ústy jako poupátko. Přešlechtěná, pomyslela
si Lillian. Předem k ní pociťovala nepřátelství. Proč jí tak
vadí skutečnost, že je Westcliff předurčen k sňatku s
urozeným děvčetem, jež hladce vpluje do vybrané
společnosti?
Zamračila se, když si vzpomněla, jak jemně se jí Markus
dotýkal. Prýštila z něho něha, jež se neslučovala s jeho
obvyklým přístupem. Vždyť mu na Lillian ani za mák

137
nezáleží! Zdálo se, že si zkrátka nemůže pomoct. Za vším
stojí kouzelný parfém, napadlo dívku chmurně. Těšila se, jak
s jeho přispěním bude Westcliffa mučit, a místo toho se trestá
sama. To ona trpí. Kdykoliv na ni hrabě pohlédne, dotkne se
jí, usměje se, vzdouvají se v ní vlny libých pocitů, které
dosud nepoznala. Bolestivá touha ji nutí provádět bláznivé
věci.
Každý by řekl: „Westcliff a Lillian? Není možná!
Absurdní…“ Od hraběte se očekává, že obohatí svět o
dalšího urozeného dědice. Vždyť jsou tu i jiní muži s titulem,
kteří nemohou být tak vybíraví. Muži, kteří utratili rodinné
jmění, a proto pátrají po manželce s tučným věnem. S
hraběnčinou pomocí Lillian někoho takového najde, provdá
se za něho a lov na manžela se stane minulostí. Ale – v tom
na ni dolehlo nové poznání – svět britské aristokracie není
velký. Jistě v něm opakovaně narazí na Westcliffa a jeho
anglickou choť. Hrozivé pomyšlení. Vlastně docela příšerné.
Touha se proměnila v žárlivost. Lillian podvědomě
vytušila, že Westcliff je předurčen k soužití se ženou, s níž
nebude nikdy šťastný.
Brzy jej unaví. Bude ho nudit. Hrabě potřebuje někoho,
kdo pro něho představuje výzvu. Dívku, jež ho snadno
neomrzí, která vyhmátne něžného člověka, ukrývajícího se
pod drsnou, sebevědomou slupkou. Takovou, jež ho dokáže
naštvat, vyprovokovat i rozesmát.
„Potřebuje někoho, jako jsem já,“ zašeptala sklíčeně.

138
 12
Toho večera se konal slavnostní ples. Panovala vlahá noc.
Nepršelo, proto okna zůstala dokořán, aby jimi proudil svěží
vzduch. Z křišťálových lustrů se na nablýskanou dřevěnou
podlahu snášel vodopád duhových odlesků. Sálem se nesly
útržky veselých melodií. Hosté mezi sebou spokojeně
klevetili a uvolněně se smáli.
Lillian se neodvážila přijmout šálek ovocného punče v
obavě, aby si nešťastnou náhodou nepotřísnila saténovou
toaletu krémové barvy. Hladká sukně splývala v lesklých
záhybech až na zem, široká mašle z téhož materiálu
zdůrazňovala vosí pás. Jedinou ozdobu šatů tvořily perličky
umně zdobící okraj dekoltu. Zrovna si upravovala bílé
rukavičky, když mezi hosty zahlédla lorda Westcliffa. V
tmavém večerním obleku s bílou vázankou mu to nevýslovně
slušelo.
Jako obvykle jej obklopovala skupinka mužů a žen. Jedna
z nich, nádherná blondýna se smyslnou postavou, se k němu
nakláněla a cosi mu špitala. Zlehka se usmíval jejím slovům.
Lhostejně sledoval shromážděné…, dokud nespatřil Lillian,
bleskově si ji přeměřil očima. Dívka vnímala jeho přítomnost
tak hmatatelně, jako by mezi nimi neexistovala žádná
vzdálenost. Proto mu krátce kývla na pozdrav a odvrátila se.
„Co se děje?“ strachovala se Daisy a přistoupila blíž k
sestře. „Vypadáš nervózně.“
Lillian se kysele zazubila. „Pokouším se rozpomenout na
vše, co nám hraběnka vytýkala,“ lhala, jako když tiskne, „a
podle toho se zařídit. Zejména mě trápí to poklonkování.
Jestli se přede mnou někdo zlomí v pase, přísahám, že zařvu
a uteču opačným směrem.“
„Děsí mě, že něco zpackám,“ přiznala Daisy. „Dříve bylo
všechno o hodně snazší, jelikož jsme si neuvědomovaly svoje

139
poklesky. S radostí se opět proměním v čekanku a prodřepím
tenhle večer v koutě.“ Společně pohlédly k řadě
polokruhovitých výklenků ohraničených tenkými sloupy,
vybavených sametem potaženými lavičkami. Na té
nejvzdálenější se krčila Evie. Sama. Růžové šaty vůbec
neladily s rusou hřívou. Dívka skláněla hlavu a nenápadně
usrkávala z šálku punče. Svým postojem dávala jasně najevo,
že se s nikým nehodlá bavit. „Tak to teda ne,“ ulevila si
Daisy. „Pojď. Vytáhneme to ubohé děvče z kouta a donutíme
je, aby se s námi prošlo.“
Lillian souhlasně přikývla a přidala se k sestře. Vtom za
sebou zaslechla hluboký hlas: „Dobrý večer, slečno
Bowmanová.“
Úžasem zamrkala. Obrátila se vstříc lordu Westcliffovi,
který odhodlaně kráčel k ní. „Pane.“
Westcliff se sklonil k její ručce, poté pozdravil Daisy.
Nato se znovu věnoval Lillian. V husté kštici mu jiskřilo
světlo lustrů a zvýrazňovalo ostře řezanou tvář. „Setkání s
matkou jste přežily bez úhony, jak vidím.“
Lillian se usmála. „Spíše by se dalo říct, že ona přežila
setkání s námi.“
„Na první pohled jsem pochopil, že máti se náramně baví.
Mladé dámy v její přítomnosti většinou chřadnou.“
„Jestliže bez újmy přestojím vaši společnost, lorde, pak
pobývat s vaší matkou je pro mě hračka.“
Westcliff se ušklíbl a odvrátil se. Mezi obočím se mu
objevily dvě tenké vrásky. Po zdánlivě nekonečné pauze se
ozval: „Slečno Bowmanová…“
„Ano?“
„Prokázala byste mi tu čest a zatančila si se mnou?“
Lillian v tu chvíli přestala dýchat, hýbat se a mluvit.
Westcliff ji o tanec nikdy nepožádal, přestože k tomu měl
dostatek příležitostí a zdvořilost vyžadovala pravý opak.
Právě proto ho tolik nenáviděla. Dával jí okatě najevo, jak je
důležitý a ona bezvýznamná. Nemínil se s ní zahazovat.
Občas si představovala, jak ji jednoho dne vezme na vědomí

140
a ona krutě odmítne jeho nabídku. Místo toho se přistihla, že
má pojednou svázaný jazyk.
„Omluvte mě,“ zacvrlikala Daisy. „Musím za Evií.“ V
mžiku byla pryč.
Lillian se přerývaně nadechla. „Nařídila vám to matka?“
vyzvídala. „Máte prověřit, kolik jsem si toho zapamatovala z
etikety?“
Westcliff se rozchechtal a dívka se vzpamatovala. Neušlo
jí, jak je ostatní úkradkem pozorují. Určitě se diví, co
hostitele rozesmálo. „Kdepak,“ zamumlal. „Chtěl jsem to
sám, protože…“ Zahleděl se jí do očí a vzápětí zapomněl svá
slova. „Jediný valčík,“ navrhl vlídně.
Toužila po něm. Prahla spočinout v jeho náruči. Přesto
zarputile zavrtěla hlavou. „Domnívám se… Domnívám se, že
bychom se dopustili chyby. Děkuji vám, ale…“
„Zbabělče.“
Lillian si vzpomněla na okamžik, kdy pronesla stejnou
výtku. Ani ona nedokázala odolat výzvě. „Nechápu, proč se
mnou nyní chcete tančit, když jste mě předtím zvysoka
přehlížel?“
Příliš pozdě si uvědomila, kolik toho na sebe prozradila
jedinou větou. V duchu proklela svou prostořekost. Muž se
na ni hloubavě zadíval.
„Chtěl jsem,“ překvapil ji svým přiznáním. „Jenže tenkrát
mi připadalo, že bude lepší se vám vyhýbat.“
„Proč?“
„Kromě toho,“ dodal kvapně Westcliff a uchopil dívku za
ruku, „nemělo význam se ptát, když jsem si předem mohl být
jist odmítnutím.“ Obratně protáhl dívčinu paži ohbím svého
lokte a odváděl svoji vyvolenou doprostřed parketu.
„Neodmítla bych vás.“
Westcliff na ni pochybovačně pohlédl. „Chcete tím říct,
že byste souhlasila?“
„Možná.“
„Pochybuji.“
„Vždyť dneska jsem vaši nabídku přijala.“

141
 „Protože jste musela. Máte u mě morální dluh.“
Rozesmála se. „Za co?“
„Za telecí hlavu,“ připomněl jí stručně.
„Kdybyste nepředkládal hostům k večeři příšernosti,
nemusel byste je následně zachraňovat!“
„Kdybyste neměla slabý žaludek, žádné zachraňování
byste nepotřebovala.“
„O částech lidského těla se před dámou nehovoří,“
připomněla mu důrazně. „Říkala to vaše matka.“
Westcliff se zakřenil. „Polepším se.“
Lillian se na něho vděčně usmála. Vzájemné škádlení se jí
líbilo. Avšak veselí pominulo, sotva se ozvaly první tóny
valčíku a Westcliff se k ní obrátil tváří. Srdce jí začalo tlouct
jako zběsilé. Zahleděla se na nabízenou ruku v bílé rukavičce,
kterou náhle nemohla přijmout. Přece se ho nemůže dotýkat
na veřejnosti. Zčistajasna se bála, že ji prozradí blažený
výraz.
„Vezměte mě za ruku,“ přikázal jí po chvíli její společník.
Omámeně poslechla, prsty se jí chvěly.
Další nekonečná pauza. „Druhou dlaní zlehka spočiňte na
mém rameni.“
Jako v mrákotách sledovala, jak se její ručka poslušně
snáší na určené místo.
„Dívejte se mi do očí.“
Opatrně zdvihla řasy. Srdce jí poskočilo. Zírala do tmavě
hnědých duhovek plných něhy. Zvolna se zhoupli v rytmu
hudby. Westcliff využil příležitosti a přitáhl dívku blíže k
sobě. Brzy se ztratili mezi páry vířícími po parketu. Zvolna
po něm kroužili jako vlaštovky. Jak Lillian předpokládala, i
zde hrabě projevil pevné vedení. Neměla šanci učinit jediný
chybný krok. Pevně ji svíral v kříži a sebejistě vedl.
Bylo tak snadné se mu přizpůsobit. Těla k sobě lnula v
harmonickém rytmu, jako by spolu protančili nejedny
střevíce. Muž se po parketu přímo vznášel, předváděl složité
kroky, které Lillian neznala, avšak snadno se jim
přizpůsobila. Šťastně se zachichotala, když vykroužili

142
odvážný obrat. Cítila se lehounká jako peříčko, hladce se
vznášející v taktu jistých a graciézních pohybů pana hraběte.
Přeplněná místnost se rozplynula. Lillian nabyla dojmu,
že zde zůstali sami a parket patří pouze jim. Silně vnímala
blízkost svalnatého těla, občas se jí o tvář otřel Markův vlahý
dech.
Počala snít… Až hudba umlkne, lord Westcliff ji odvede
do své ložnice. Svlékne ji a něžně položí doprostřed lůžka.
Celičkou ji zlíbá, jak kdysi sliboval… A pomiluje se s ní.
Bude ji svírat v náruči, dokud neusne. Nikdy dřív nezatoužila
po důvěrnostech s mužem.
„Marku…,“ špitla nepřítomně. Okamžitě zbystřil.
Oslovovat člověka křestním jménem se považovalo za přísně
osobní záležitost. Této výsadě se těšily pouze manželské páry
nebo blízcí příbuzní. Lillian se darebácky zazubila. Honem
musí zamluvit svoje podřeknutí. „Moc se mi líbí vaše jméno.
Není příliš obvyklé. Dostal jste je po otci?“
„Ne, po jediném strýci z matčiny strany.“
„Těší vás být jeho jmenovcem?“
„Smířím se s jakýmkoliv oslovením, jen když mi nebude
připomínat otce.“
„Neměl jste ho v lásce?“
Westcliff zavrtěl hlavou. „Slabý výraz.“
„Existuje snad něco horšího než nenávist?“
„Lhostejnost.“
Zvědavě si ho prohlížela. „A co hraběnka?“ odvážila se
zeptat. „I jí jste lhostejný?“
Pousmál se. „Považuji matku za stárnoucí tygřici. Zuby i
drápy má sice obroušené, ale pořád je schopná člověka
smrtelně zranit. Proto se s ní pokouším jednat z uctivé
vzdálenosti.“
Lillian se na něho škádlivě zamračila. „A přece jste se
nerozpakoval zavřít mě k ní do klece!“
„Vím, že i vy máte zuby a drápy,“ zakřenil se hrabě.
„Měl to být kompliment.“

143
 „Ještě že jste mi to připomněl,“ ucedila suše. „Jinak bych
se i mohla urazit.“
K Lillianině zklamání valčík skončil tklivým trylkováním
houslí. Někteří tanečníci se vydali ke svým stolům, jiní
naopak přicházeli. Westcliff se znenadání zastavil. Stále ji
pevně svíral. Váhavě se mu pokusila vymanit, avšak muž ji
nesmlouvavě uchopil kolem pasu a tvrdě přitáhl k sobě.
Užasle zalapala po dechu. Bylo to velice majetnické gesto.
Vzápětí si to uvědomil i Westcliff. Bleskově se opanoval
a pustil ji. Lillian přesto cítila, jak z něho sálá horoucí touha.
Zarazila se. Zahanbeně si uvědomila, že ačkoliv její city jsou
upřímné, hrabě se opět ocitl pod marnivým vlivem
kouzelného parfému. Kéž by po něm tolik netoužila! Vždyť
její platonická láska nemůže skončit jinak než zklamáním a
zlomeným srdcem.
„Takže jsem měla pravdu, že?“ otázala se ochraptěle.
Neměla odvahu se na něj podívat. „Neměli jsme spolu
tančit.“
Westcliff si dával s odpovědí načas. Zdálo se, že se jí
dívka nedočká. „Ano,“ vyhrkl nakonec, zmítán podivnými
emocemi.
Poměr s ní si nemůže dovolit. A oženit se s takovou
divoškou by znamenalo katastrofu.
Lillian náhle nemohla vydržet v jeho přítomnosti. „V tom
případě považujme tento valčík za první a poslední,“
prohodila zpěvavě. „Přeji vám krásný večer, lorde, a děkuji
vám…“
„Lillian!“ špitl naléhavě.
Věnovala mu zářivý úsměv, obrátila se na patě a
odhodlaně rázovala pryč. Ještě že si nevšiml, že jí z
rozčarování naskočila husí kůže.

Kdyby nebylo příhodné společnosti Sebastiana St.

Vincenta, Lillian by zbytek noci protrpěla. Objevil se po
jejím boku dřív, než stačila dojít k přítelkyním sedícím na
sametem potažené lavičce.

144
 „Jste vynikající tanečnice, slečno Bowmanová.“
Po čerstvé zkušenosti s Westcliffem připadalo Lillian
zvláštní vzhlížet k muži, který je o hodný kus vyšší než ona.
Vikomt na ni hleděl s rošťáckým úsměvem, jemuž
nedokázala odolat. Tajuplně se uculoval a člověk nedokázal
přesně určit, zda se v něm skrývá spojenec či záškodník.
Lillian okamžitě zaznamenala, že uzel kravaty mu sedí
poněkud nakřivo, jako by se oblékal v chvatu. Možná právě
opustil milenčino lože a hodlal se do něj vbrzku vrátit.
Dívka mu úsměvem poděkovala za poklonu a bezděky
pohodila rameny. Pozdě si vzpomněla na hraběnčinu
připomínku, že dáma zásadně nekrčí rameny. „To proto, že
mě pan hrabě mistrně vedl.“
„Jste příliš skromná, zlato. Už jsem viděl Westcliffa tančit
mnohokrát a věřte mi, ne každá z jeho společnic se vznášela
stejně lehce jako vy. Zdá se, že jste konečně našli společnou
řeč. Spřátelili jste se?“
Neškodná otázka, ale Lillian pochopila, že v sobě skrývá
hlubší význam. Proto odpověděla s krajní opatrností, zatímco
sledovala lorda Westcliffa, jak doprovází ke stolu s
občerstvením ženu s kaštanově hnědými vlasy. Očividně se
vyhřívala na výsluní lordova zájmu. Žárlivost proklála
Lillianino srdce jako šíp. „Nevím, pane,“ připustila. „Možná
se naše definice přátelství rozcházejí.“
„Chytré děvče.“ St. Vincentovy oči se podobaly modrým
démantům. Tak byly jasné a třpytivé. „Určitě byste se ráda
osvěžila. Pojďte, doprovodím vás k prostřené tabuli. Alespoň
si porovnáme svoje názory.“
„Kdepak, děkuji za pozvání,“ pronesla lítostivě. Třebaže
umírala žízní, kvůli klidu na duši se hodlala vystříhat
Westcliffovy blízkosti.
St. Vincent se zadíval stejným směrem jako ona. I on si
všiml hraběte ve společnosti neznámé ženy. „Asi bychom
tam vskutku chodit neměli,“ poznamenal ledabyle. „Westcliff
by vás jistě nerad viděl v mé společnosti. Koneckonců mě
varoval, abych se od vás držel dál.“

145
 „Opravdu?“ podivila se Lillian. „Proč?“
„Nepřeje si, abych vás kompromitoval či jinak uškodil
vaší pověsti.“ Vrhl na svoji společnici uštvaný pohled.
„Povídají se o mně hrozné věci, jistě chápete.“
„Westcliff nemá právo rozhodovat, s kým se budu stýkat
a s kým ne,“ zamumlala Lillian. Počal v ní doutnat vztek.
„Ten nafrněný, nadřazený všeználek! Nejradši bych ho…“
Zarazila se a vzápětí se opanovala. „Mám žízeň,“ prohlásila
upjatě. „Potřebuji se napít. Doprovodíte mě?“
„Pokud na tom trváte…,“ odvětil vlídně Sebastian. „Co si
dáte? Vodu? Limonádu? Punč nebo…?“
„Šampaňské,“ zazněla chmurná odpověď.
„Jak si přejete.“ Odebrali se k dlouhému stolu
obklopenému posty. Lillian nikdy v životě nezažila větší
uspokojení než ve chvíli, kdy si Westcliff všiml St. Vincenta
po jejím boku. Popuzeně sevřel rty a přimhouřil oči. Lillian
se vzdorovitě usmála a přijala od svého společníka
vychlazenou číši. Nato mocnými doušky vyprázdnila její
obsah.
„Ne tak rychle, zlato,“ broukl jí vikomt do ucha. „Ještě
vám stoupne do hlavy.“
„Dám si repete,“ oznámila mu odhodlaně dívka a
odvrátila se od Westcliffa.
„Ano, ale až za chviličku. Poněkud se zardíváte. Ačkoliv
působíte okouzlujícím dojmem, domnívám se, že zatím máte
dost. Zatančíme si?“
„S radostí.“ Lillian postavila prázdnou sklenku na podnos
v rukou nejbližšího lokaje a omámeně se na Sebastiana
zazubila. „Zvláštní. Po roce potupného posedávání v koutě
obdržím hned dvě pozvání k tanci za jednu noc. Zajímalo by
mě proč.“
„Inu…,“ St. Vincent ji zvolna odváděl na parket. „Jsem
podlý chlap, jenž umí být tu a tam hodný. Proto hledám milé
děvče, které umí být tu a tam zlomyslné.“
„A nyní jste jedno našel?“ chichotala se Lillian.
„Už to tak vypadá.“

146
 „Co máte v plánu teď?“
Pojednou se v něm nevyznala. Zdálo se, že je schopen
všeho. A právě po tomhle ve svém ovíněném stavu toužila.
„Však já vám to povím,“ slíbil vikomt. „Později.“
Tancovat se Sebastianem bylo úplně jiné než s Markem.
Chyběla fyzická harmonie i povznášející pocit. Přesto
kroužili sálem ve strhujícím rytmu. Muž nepřestával trousit
vtipné poznámky a dívka se smála. Pevně ji držel, měl
zkušené, něžné ruce protřelého milovníka.
„Nakolik jste si zasloužil svoji špatnou reputaci?“
vyzvídala.
„Pouze zpola. Což je v podstatě trestuhodné.“
Lillian se na něho tázavě zadívala. „Jak může člověk jako
vy kamarádit s lordem Westcliffem? Každý jste úplně jiný.“
„Známe se od osmi let. A zatvrzelá dušička Westcliffova
typu odmítá připustit, že jsem ztracený případ.“
„Proč byste měl být ztracený případ?“
„Dobře víte, že odpověď na tuto otázku nechcete znát.“
Chystala se něco namítnout, ale přerušil ji: „Skladba končí.
Tamhle u toho pozlaceného rámu stojí jakási dáma.
Nespouští nás z očí. Vaše matka, že? Odvedu vás k ní.“
Lillian zavrtěla hlavou. „Se mnou jste v lepší společnosti.
Věřte mi. Mojí matce je moudřejší se vyhnout.“
„O to víc ji chci poznat. Pokud je alespoň trochu jako vy,
určitě mě okouzlí.“
„Hlavně jí to, prosím vás, neříkejte. Máti upřímně věří, že
si nejsme moc podobné.“
„Bez obav,“ ubezpečil dívku a odváděl ji z parketu. „Ještě
jsem nepotkal ženskou, která by se mi nelíbila.“
„Tak tuhle větu jste pronesl naposled,“ prorokovala
Lillian kysele.
St. Vincent ji doprovodil ke skupince klevetících žen,
mezi nimiž dlela Mercedes. Cestou prohlásil: „Pozvu ji na
zítřejší projížďku kočárem, jelikož zoufale potřebujete
gardedámu.“

147
 „Nepotřebuji,“ bránila se Lillian. „Dámy a pánové
nepotřebují dohled, pakliže se vydají ven v otevřeném voze a
nejsou pryč déle než…“
„Potřebujete gardedámu,“ opakoval tvrdošíjně. Lillian
náhle zneklidněla a počala se ostýchat.
Kdepak, tohle nemůže myslet vážně, napadlo ji. Určitě si
jeho upřený pohled špatně vykládá. Nervózně se
zachichotala. „Anebo…“ Netušila, jak větu správně
formulovat. „Anebo se mě chystáte kompromitovat?“
Rty mu zvlnil nedbalý, líný úsměv. „Něco takového.“
Vtom se jí zmocnil znepokojivý, slastný pocit. St. Vincent
se rozhodně nechoval jako svůdníci z milostných románů,
které s oblibou louskala Daisy. Ti byli většinou zlotřilí,
pyšnili se tlustými kníry a chlípnými pohledy. O svých
nečestných úmyslech zásadně lhali a ve správném okamžiku
se vrhali na ubohou nic netušící pannu, aby se jí surově
zmocnili. St. Vincent ji naopak předem varoval. Navíc si
nedokázala představit, že by se tento uhlazený chlapík
pokoušel domoci ženy násilím.
Jakmile svého společníka představila matce, Mercedes
pookřála. Paní Bowmanová pohlížela na všechny právně
volné aristokraty jako na možnou kořist. Nehleděla přitom na
věk, vzhled ani na pověst. Nezastaví se před ničím, jen když
se její dcery provdají za člověka s titulem. Vůbec jí nezáleží
na tom, zda její zeť bude mladý a pohledný, či starý a senilní.
Dokonce si o každém anglickém šlechtici nechala vypracovat
podrobnou zprávu. Neváhala naučit se nazpaměť stovky
stran, týkajících se majetkových poměrů britské smetánky.
Jak tak zírala na mladého muže před sebou, dcera téměř
viděla, jak se matka v duchu probírá svojí kartotékou.
Nicméně stačilo několik minut v St. Vincentově
okouzlující společnosti a dokonale se uvolnila, což bylo
vskutku nevídané. Vikomt paní Bowmanovou přesvědčil, aby
souhlasila s projížďkou v kočáru, dobíral si ji a lichotil,
naslouchal jejím názorům s takovou pozorností, až se
Mercedes zapýřila a počala se chichotat jako nedospělé

148
děvče. Takovou ji Lillian neznala. Ihned pochopila, že
zatímco v přítomnosti hraběte propadá matka nervozitě, St.
Vincent na ni má vliv zcela opačný. Disponoval mimořádnou
schopností, díky níž se každá žena v jeho společnosti cítila
atraktivní a žádoucí. Byl mnohem zdvořilejší než většina
Američanů, avšak o hodně vřelejší a přístupnější, než bývají
upjatí angličtí gentlemanové. Vikomtovo charisma působilo
natolik silně, že se Lillian dočista přestala ohlížet po
Westcliffovi.
Pak St. Vincent uchopil Mercedes za ruku a uctivě se nad
ní sklonil. „Tedy na shledanou zítra.“
„Zítra,“ špitla omámeně Mercedes a Lillian si zčistajasna
uvědomila, že takhle matka vyhlížela v době svého mládí,
než se provdala a zahořkla. Nato ji obstoupily zvědavé
společnice, jež se domáhaly podrobností. Potřebovala se s
nimi poradit.
Sebastian sklonil k Lillian svoji zlatovlasou hlavu a špitl
jí do ucha: „Co takhle sklenku šampaňského?“
Dívka nepatrně přikývla. Ovanula ji příjemná vůně drahé
kolínské ozvláštněná stopou mýdla na holení a čisté pleti.
„Vypijeme ji zde?“ otázal se. „Anebo v zahradě?“
Ráda by se s ním na několik minut vytratila, přesto byla
náhle ve střehu. Sama v zahradě se St. Vincentem… Pád
mnohých nevinných děvčat jistě začal tímto způsobem. Jak o
návrhu uvažovala, zachytila koutkem oka lorda Westcliffa.
Právě bral do náruče nějakou ženu a tančil s ní valčík jako s
Lillian. Navždycky mi zůstane zapovězený, pomyslela si
chmurně. Počal se v ní vzdouvat hněv. Potřebovala se nějak
odreagovat. A utěšit. Zdálo se, že vysoký pohledný vikomt jí
nabízí obojí. „V zahradě,“ špitla.
„Na shledanou za deset minut u fontány s mořskou
pannou.“
„Vím, kde to je.“
„Kdyby se vám nepodařilo proklouznout ven…“
„Zvládnu to,“ ujistila ho dívka a vynutila ze sebe úsměv.

149
 St. Vincent se na ni významně zahleděl. Sálalo z něho
podivné odhodlání. „Však já už vás rozveselím, zlato,“ slíbil
tiše.
„Opravdu?“ otázala se tupě a zčervenala jako pivoňka.
V průzračných očích se mu objevil náznak příslibu.
Krátce přikývl a ztratil se v davu.

150
 13
Lillian požádala Daisy a Evii, aby jí dělaly zeď. Vyšly z
tanečního sálu, předstírajíce, že si potřebují přepudrovat nos.
Rychle vyrukovaly s vhodným řešením. Děvčata počkají na
zadní terase, zatímco se Lillian v zahradě setká s panem St.
Vincentem. Potom se všechny tři vrátí zpátky, takže
Mercedes získá dojem, že se od sebe neodloučily.
„Jste si jista, že je bez-bezpečné, zůstávat s panem St.
Vincentem o samotě?“ starala se Evie, když procházely
sálem.
„Naprosto,“ odvětila sebevědomě Lillian. „Ach, možná si
začne dovolovat, ale o to přece jde, ne? Mimoto chci
vyzkoušet, zda na něho působí můj parfém.“
„Ten nezabírá na nikoho,“ broukla zklamaně Daisy.
„Alespoň v mém případě.“
Lillian pohlédla na Evii. „A jaké zkušenosti máte vy,
drahá? Zabral někdo?“
Daisy odpověděla za ni: „Evie k sobě žádného nepustí,
takže nemá šanci to zjistit.“
„Inu, já hodlám dát St. Vincentovi příležitost pořádně si
přivonět. Bůh ví, zda tenhle parfém s takovým sukničkářem
vůbec pohne.“
„Co když vás někdo uvidí?“
„Neuvidí,“ skočila jí netrpělivě do řeči Lillian. „Podle mě
v Anglii neexistuje muž, který má s tajnými dostaveníčky
větší zkušenost než pan St. Vincent.“
„Radši bys měla být opatrná,“ varovala ji Daisy. „Tajná
dostaveníčka jsou zrádná. Hodně jsem si o nich přečetla.
Nikdy z nich nevzejde nic dobrého.“
„Tohle bude krátké,“ slibovala Lillian. „Potrvá nanejvýš
patnáct minut. Co se za tu dobu může přihodit?“

151
 „Podle toho, co říká Annabelle,“ poznamenala temně
Evie, „spousta věcí.“
„Kde vůbec je?“ otázala se Lillian. Až v této chvíli si
uvědomila, že přítelkyni celý večer nespatřila.
„Necítí se dobře, chudinka ubohá,“ hlásila ochotně Daisy.
„Odpoledne byla poněkud zelená. Zřejmě jí nesedl oběd.“
Lillian se ušklíbla a otřásla se. „Ani se nedivím. Vždyť
tady bez zábran podávají lidem k jídlu vodní hady, telecí
kolena, kuřecí krky…“
Daisy se zaškaredila. „Přestaň! Ještě se ti udělá zle. V
každém případě se pan Hunt o Annabelle vzorně stará.“
Prošly francouzským oknem na zadní terasu. Zela
prázdnotou. Daisy zahrozila sestře prstem. „Jestli se zdržíš
víc než čtvrt hodiny, půjdeme tě s Evií hledat.“
Lillian se tlumeně uchechtla. „Neboj, vrátím se včas.“
Čtverácky zamrkala na ustaranou Evii. „Nic se mi nestane,
drahá, jen počkejte, budu vám vyprávět, co se dělo. Tak se
těšte.“
„Právě toho se b-bojím,“ přiznala Evie.
Lillian zamířila k postrannímu schodišti. Vykasala si
sukně a začala sestupovat do zahrady obklopené hustým
živým plotem. Park osvětlovaly lucerny, vládly tu vůně a
barvy podzimu. Pod nohama šustilo zlaté a měděné listí. Keře
růží a jiřin se chlubily posledními květy.
K dívce doléhalo šumění fontány. Ubírala se po
vydlážděném chodníčku na prostranství osvícené jedinou
lampou. U kašny zaznamenala jakýsi pohyb. Na jedné z
početných laviček kdosi seděl… Ne, jsou to dva lidé v
pevném objetí. Lillian zkoprněla úlekem, pak opatrně
vklouzla za živý plot. St. Vincent ji požádal, aby se tu s ním
sešla, ale ten muž na lavičce není on. Lillian se opovážila
vykouknout ze svého úkrytu.
Vzápětí si uvědomila, že milenecký pár je natolik
pohroužen do sebe, že by si nevšiml ani stáda slonů. Ženiny
světle hnědé plasy splývaly do výstřihu povolených šatů.
Štíhlými pažemi nedbale objímala muže, jenž se jí pokoušel

152
stáhnout róbu z ramene, aby mohl bez zábran líbat křivku
štíhlého, bílého hrdla, pak zdvihl hlavu, omámeně se na
milou zadíval, aby se hned nato zmocnil jejích úst. Vtom je
Lillian poznala. Byli to lady Olivia a její manžel, pan Shaw.
Ohromená a zvědavá, vkradla se do bezpečí živého plotu ve
chvíli, kdy Shaw vnikl dlaní pod šaty své ženy. Důvěrnější
scénu v životě neviděla.
A ty zvuky… Tiché sténání, šeptaná slůvka lásky,
spiklenecké chichotání. Tváře jí hořely zahanbením, když se
plížila z mýtiny pryč. Netušila, kam se vydat. Místo
domluvené schůzky bylo obsazené. Zvláštním způsobem se jí
dotklo, že se stala nechtěným svědkem vášně manželů
Shawových. Manželská láska. Lillian se ani neodvážila
doufat, že něco takového vůbec existuje.
Vtom se před ní objevila vysoká postava. Muž se k ní
zvolna přiblížil a objal ji kolem ztuhlých ramen. Do dlaně jí
vtiskl sklenku šampaňského. „Pane?“ hlesla Lillian.
St. Vincent jí pošeptal do ucha: „Pojďte se mnou.“
Poslušně s ním kráčela po temné stezce vedoucí na palouk
s rozměrným kamenným stolem. Za ním se rozprostíral
ovocný sad. Vzduch sytila vůně zrajícího ovoce. Aniž ji
pustil, vedl Lillian ke stolu. „Zůstaneme zde?“ otázal se.
Přikývla. Zlehka se opřela o tvrdou desku a usrkávala
šampaňské. Na svého společníka se neodvážila pohlédnout.
Sotva si vzpomněla, jak se neúmyslně vetřela Shawovým do
soukromí, zahořely jí líce zrádným ruměncem.
„Snad byste se nestyděla?“ dobíral si ji St. Vincent. „Tak
jste je načapala… Ale no tak. Vždyť o nic nešlo.“ Sundal si
rukavice. Cítila, jak jí vklouzl pod bradu hřejivými prsty.
Jemně ji přinutil, aby k němu vzhlédla. „Červenáte se,“
zamumlal. „Panebože, už jsem zapomněl, jaké to je, být
takhle nevinný. I když pochybuji, že jsem někdy takový byl.“
V nažloutlém světle lucerny se Sebastian zdál přímo
neodolatelný. Měkké stíny podtrhovaly podmanivé kouzlo
jeho tváře, husté vlasy dostaly bronzový odstín. „Koneckonců

153
jsou manželé,“ pokračoval nedbale. Uchopil dívku v pase a
posadil ji na stůl.
„Kdepak, mě nepohoršují,“ vysvětlovala Lillian.
„Naopak. Přemítala jsem o tom, jaké je potkalo štěstí. Zjevně
se velice milují. Když si pomyslím, jak hraběnka smýšlí o
Američanech, udivuje mě, že lady Olivia získala svolení k
sňatku s panem Shawem.“
„Zařídil to Westcliff. Nemínil připustit, aby matčino
pokrytectví zkazilo sestře život. S ohledem na vlastní
skandální minulost neměla hraběnka právo nesouhlasit s
volbou své dcery.“
„Hraběnka že se dopustila skandálu?“
„Ano. Schválně staví na odiv svoji zbožnost, aby zakryla
neskutečné množství morálních poklesků. Právě proto spolu
tak dobře vycházíme. Představuji typ záletníka, s jakým měla
zamlada zhusta tu čest. Proto se mnou dovede jednat.“
Lillian málem upustila prázdnou sklenku. Radši ji opatrně
postavila stranou a zahleděla se na St. Vincenta s nelíčeným
úžasem. „Rozhodně nevypadá na ženskou, jež by si libovala
v milostných aférkách.“
„Copak jste si nevšimla, že si Westcliff a lady Olivia
nejsou vůbec podobní? Zatímco hrabě a jeho sestra Aline
pocházejí z legitimního svazku, je všeobecně známo, že lady
Olivia ne.“
„Ach.“
„Nicméně člověk to těžko může mít hraběnce za zlé,“
pokračoval Sebastian žoviálně, „když si uvědomí, za koho se
provdala.“
Starý hrabě zajímal Lillian už dávno. Považovala ho za
záhadnou bytost, o níž nehodlal nikdo diskutovat. „Lord
Westcliff se mi jednou svěřil, že jeho otec byl velmi krutý,“
pronesla v naději, že jí St. Vincent prozradí víc.
„Opravdu?“ Vikomtovy oči zajiskřily neskrývaným
zájmem. „Vskutku zvláštní. Westcliff o otci zásadně s nikým
nehovoří.“
„Skutečně byl starý pán takový? Odtažitý a krutý?“

154
 „Kdepak,“ odvětil vlídně Sebastian. „To bychom mu
křivdili. Jsou lidé, kteří si ani neuvědomují, jak jsou tvrdí a
ubližují ostatním. Jenže starý hrabě byl přímo ztělesněný
ďábel. Vím toho o něm málo, ale ujišťuji vás, nepřála byste si
o něm slyšet.“ pohodlně se opřel o ruce a pokračoval:
„Marsdenovi vychovávali své děti stylem, který by přežil jen
málokdo. Dokázali své potomky přehlížet i nenávidět.“
Sklonil hlavu a obličej se mu ztratil ve stínech. „Po většinu
života jsem sledoval, jak se Westcliff snaží odolat vlivu
svého otce. Starý hrabě chtěl, aby Markus byl jako on.
Vždycky se od něj hodně očekávalo. Má spoustu povinností.
Proto se často rozhoduje pod tíhou okolností, a ne tak, jak
by si přál. A to i v čistě osobních otázkách.“
„Například?“
Muž se jí zahleděl zpříma do očí. „Kupříkladu s kým se
ožení.“
Okamžitě pochopila. Proto pečlivě volila slova: „Obáváte
se zbytečně. Není zapotřebí mě varovat. Jsem si vědoma
skutečnosti, že hrabě by se nikdy nedvořil dívce, jako jsem
já.“
„Jenže on o tom právě uvažuje,“ ohromil ji vikomt svou
odpovědí.
Lillian se zastavilo srdce. „Jak to víte? On se vám o
něčem zmínil?“
„Ne, ale tohle se pozná. Kdykoliv stojíte poblíž, nedokáže
od vás odtrhnout zrak. Když jsme spolu dneska tančili, tvářil
se, jako by mě nejradši něčím praštil. Přesto…“
„Přesto…,“ nevydržela Lillian.
„Jestliže se rozhodne oženit se, pak výhradně s jemnou
anglickou dámou, jež si nebude klást žádné požadavky.“
Jak jinak? Tohle Lillian moc dobře věděla. Avšak občas
není lehké vyrovnat se s pravdou. Kromě toho nemá čeho
litovat. Nikdy neměla co ztratit. Westcliff jí nikdy nic
neslíbil, slůvkem nenaznačil sebemenší náklonnost. Několik
hubiček a jediný valčík přece nelze považovat za nešťastnou
lásku.

155
 Proč se tedy cítí tak mizerně?
St. Vincent jí upřeně hleděl do tváře. Pak se chápavě
usmál. „To přejde, zlato,“ domlouval jí. „Vždycky to
nakonec přebolí.“ Naklonil se a zlehka ji políbil na skráň.
Lillian se ani nepohnula. Pokud ho má očarovat kouzelný
parfém, stane se to právě teď. Takto zblízka nemá vikomt
šanci vyhnout se jeho účinkům. Nicméně když se muž po
chvilce odtáhl, jevil se klidný a vyrovnaný jako předtím.
Nezdálo se, že by se ho zmocnila bezuzdná vášeň jako
Westcliffa. Hrome, ulevila si v duchu Lillian. K čemu je mi
kouzelný parfém, když ke mně vábí pouze nesprávné ctitele?
„Pane,“ opovážila se zeptat, „zatoužil jste někdy po
někom, kdo vám zůstal odepřen?“
„Zatím ne. Ale člověk může pořád doufat.“
Záhadně se pousmála. „Vždyť vy prahnete po dívce,
kterou byste mohl zároveň milovat i dobývat. Proč?“
„Byla by to zajímavá zkušenost.“
„Stejně jako volný pád z útesu,“ podotkla sarkasticky.
„Ale o tomhle se člověk radši doslechne z druhé ruky.“
St. Vincent se rozchechtal a seskočil ze stolu. „Nejspíš
máte pravdu. Asi bychom se měli vrátit, moje malá chytrá
přítelkyně, než si naší nepřítomnosti někdo všimne.“
„Ale…“ Lillian si náhle uvědomila, že muži zjevně nešlo
o víc než nevinnou procházku a krátký rozhovor. „To je
všechno?“ vyhrkla. „To mě ani…?“ Hlas se vytratil do
trapného ticha.
Vikomt se k ní sklonil, aniž by se jí dotkl. Pažemi se
opíral o kamennou desku. Potutelně se usmíval. „Copak jsem
vskutku měl využít příležitosti?“ Náhle ucítila na čele jeho
vlahý dech. „Rozhodl jsem se vyčkat a dát událostem volný
průběh.“
Lillian spadl hřebínek. Zkroušeně zvažovala, zda je pro
něho dost hezká. Proboha, vždyť o tomhle muži se říká, že
nenechá na pokoji jedinou ženskou! Vlastně vůbec nezáleží
na tom, zda po polibku touží nebo ne. Důležité je pouze to, že

156
ji právě odmítl druhý muž. Dvě zavržení za jediný večer – to
už člověku silně pošramotí sebevědomí.
„A to jsem si myslela, že se mi ve vaší společnosti uleví.“
Jakmile tu větu vypustila z úst, příšerně se zastyděla.
Uvědomila si, že se ho doprošuje.
St. Vincent se tiše rozesmál. „Inu, tak abyste si
nestěžovala… Alespoň budete mít o čem přemýšlet.“
Sklonil se a zlehka vzal do dlaní její obličej. Lillian
zavřela oči. Cítila, jak se jí nepatrně dotkl rty. Tlak zesílil,
přesto šlo jen o motýlí dotek. Líně ji líbal, dokud se mu
vstřícně neotevřela, zrovna si začala jeho počínání
vychutnávat, když se od ní náhle odtáhl. Zapotácela se.
Kdyby ji nepřidržel za ramena, byla by se svalila na zem.
Skutečně má o čem dumat.
Sebastian jí pomohl na pevnou zem. Kráčeli zahradou,
dokud nedospěli k lomenému schodišti vedoucímu na terasu.
Zastavili se za živým plotem. Měsíc postříbřil muži obličej.
Lillian na něho úpěnlivě hleděla. „Děkuji,“ zamumlal.
Za hubičku? Lillian nejistě přikývla. Spíše by mu měla
poděkovat ona. Přestože zatím nedokázala vytěsnit Westcliffa
zcela z mysli, už se necítila tak sklíčená jako v tanečním sále.
„Nezapomenete na ranní vyjížďku v kočáře?“ otázal se
naoko vážně.
Lillian zavrtěla hlavou.
Šibalsky se zamračil. „Snad jsem vás neokradl o dar
řeči?“ vyzvídal. Přikývla a on se rozchechtal. „Tedy vydržte a
já vám ho vrátím.“ Bleskově se k ní shýbl a zprudka ji
políbil. Lillian cítila, jak ji znovu uchvacuje žár. Sebastian se
odtáhl a pohladil ji dlouhými prsty. Tázavě se na ni zadíval.
„Je to lepší? Zkuste něco říct, ať se přesvědčím.“
Okouzleně se usmála. „Dobrou noc,“ zamumlala.
„Dobrou noc,“ opáčil uličnicky a rázně ji nasměroval ke
dveřím. „Běžte první.“

Následující ráno se vikomt St. Vincent překonával v

pozornostech a Lillian nepochybovala, že na světě není

157
úžasnějšího muže. Trval na tom, aby se k nim přidala i Daisy.
Dvorně dámy očekával ve vstupní hale, kde předal Mercedes
kytici růží. Pak ženy doprovodil k černě lakované dvoukolce.
Jakmile nastoupili, pokynul kočímu a vůz se hladce rozjel.
Usadil se vedle Lillian a bez přestání se vyptával svých
společnic na život v New Yorku. Vtom si Lillian uvědomila,
že o svém rodném městě dlouho s nikým nemluvila.
Londýnské společnosti byl New York ukradený. Aristokraty
nezajímalo, co se tam děje. Nicméně ze Sebastiana se
vyklubal zanícený posluchač, proto mu vyprávěly jednu
poutavou historku za druhou.
Nadšeně mu líčily pohled na řadu kamenných domů na
Páté avenue, vykládaly o zimních radovánkách v Central
Parku, kde se na zamrzlém rybníku každý týden konají
karnevaly na ledě, i jak je občas obtížné přejít přes Broadway
avenue, zahlcenou nekonečným proudem omnibusů a drožek.
A také mu pověděly o cukrárně, kde zmrzlinou obslouží i
dámu bez pánského doprovodu.
St. Vincent se očividně bavil výčtem manhattanvilleských
výstřelků. Kupříkladu když mu popisovaly plesový sál
vyzdobenými třemi tisíci skleníkovými orchidejemi. Anebo
šílenství, jež tamější společnost zachvátilo po objevení
nových diamantových dolů v jižní Africe. Od té doby se
všichni Newyorčané zdobili blýskavými kamínky – od
vetchých matron po nejmladší děti. Všeobecně platilo, že
nikdy není ničeho dost. Obyvatelé New Yorku chtěli všeho
víc. Víc pozlátka, víc cetek, víc maleb a dekoračních látek,
dokud nezaplnili každou místnost od podlahy až ke stropu.
Zpočátku Lillian cítila příliv nostalgie, když vzpomínala
na barvitý život, který kdysi vedly. Nicméně jak kočár
drkotal kolem polí se zlatistým strništěm a v dáli se černaly
divoké hvozdy, uvědomila si, že na domov počíná pohlížet
jaksi rozpolceně. V podstatě znaly pouze prázdný, zbytečný
život. Honily se za poslední módou a zábavou. Londýnská
společnost na ni působila spořádaněji. Lillian by nikdy
nenapadlo, že ji Hampshire někdy vezme za srdce, ale…

158
Tady člověk může doopravdy žít, přemítala. Dokázala by si
zde užívat dne, místo aby si lámala hlavu tím, co jí přinese
budoucnost zastřená rouškou tajemství.
Ani si neuvědomovala, že zmlkla a nepřítomně si prohlíží
okolní krajinu. Ze zadumání ji vytrhl Sebastianův hlas.
„Opět jste ztratila řeč?“
Daisy a Mercedes na protějším sedadle o něčem čile
rozprávěly. Pohlédla do mužových průsvitných očí a
přikývla.
„Znám vynikající medicínu,“ poznamenal St. Vincent a
sebevědomě se rozchechtal. Lillian krvavě zrudla.

Po návratu z projížďky se Lillian cítila uvolněná a svěží.

Vracely se do svých komnat a Mercedes ustavičně básnila o
nanejvýš žádoucím vikomtovi. „Musíme toho o něm
samozřejmě hodně zjistit. Podívám se do svých poznámek,
zda jsem na něco nezapomněla. Pokud mě paměť neklame,
pak není zrovna majetný, zato má vynikající původ…“
„Na tvém místě bych se zase tak neradovala,“ krotila ji
Lillian. „Je posedlý ženami, máti. Řekla bych, že o spořádaný
manželský život zrovna nestojí.“
„Zatím,“ oponovala Mercedes, avšak přes její poněkud
liščí obličej přelétl stín. „Ale jednoho dne se nakonec ožení.“
„Myslíš?“ Lillian nepřesvědčila. „A pokud ano,
pochybuji, že bude ctít tradiční hodnoty řádného sňatku.
Kupříkladu věrnost.“
Mercedes přistoupila k nejbližšímu oknu. Ve tváři se jí
usadil unavený výraz. Zabořila kostnaté prsty do těžkého
hedvábí draperií. „Každý manžel je své choti svým způsobem
nevěrný.“
Sestry na sebe pohlédly s povytaženým obočím.
„Táta ne,“ odvětila uhlazeně Lillian.
Mercedes se suše zachichotala. Znělo to jako šustot
loňského listí. „Že není, drahá? Možná mě nepodvedl ve
fyzickém slova smyslu – i když ani tím si člověk nemůže být
jist. Avšak jeho práce se ukázala být mnohem žárlivější a

159
náročnější milenkou než žena z masa a kostí. Tvůj otec sní
pouze o továrnách, zaměstnancích a zákonech. Je natolik
ponořen do podnikání, že mu na nic jiného nezbývá čas.
Kdyby mi manžela odváděla jakákoliv smrtelnice, snadno
bych se s tím vyrovnala. Vím, že vášně časem opadnou a
krása není věčná. Želbohu, přitažlivost výrobních hal je trvalá
– všechny nás překoná. Pokud se provdáte za muže, kteří se
vám budou věnovat alespoň jeden rok, získáte mnohem víc
pozornosti, než já za celý život.“
Lillian si dobře uvědomovala, jak to mezi rodiči chodí. V
podstatě se jeden o druhého nezajímali. Dnes poprvé to
Mercedes otevřeně přiznala. Mluvila z ní hořkost a zklamání,
až se Lillian lítostí sevřelo srdce.
„Takového muže si nevezmu,“ prohlásila.
„Ve svém věku by sis už neměla dělat žádné iluze. Já
jsem se ve čtyřiadvaceti letech starala o dvě děti. Je nevyšší
čas, aby ses provdala. A bez ohledu na to, kdo se stane tvým
vyvoleným a jakou má pověst, bys po něm neměla žádat
něco, co není schopen splnit.“
„Chápu to tak, že můj zákonný choť si podle tebe může
dělat, co se mu zlíbí, chovat se ke mně, jak uzná za vhodné,
hlavně že bude urozeného původu, že?“ opáčila Lillian.
„Správně,“ přisvědčila chmurně matka. „Uvědom si, kolik
tahle cesta stála peněz. Kolik otec zaplatil za šaty, hotely…
Výdaje nebyly zrovna malé. Vy dvě zkrátka nemáte na
vybranou, musíte si najít manžela z aristokratických kruhů,
jinak se nemůžeme vrátit do New Yorku. Všichni by se nám
smáli.“ Nato se obrátila na patě a přemožena vlastními
zlostnými myšlenka – k ní rázovala pryč. Ve svém rozčilení
zapomněla zamknout dveře. Dokonce je ani pořádně
nezavřela.
Jako první se ozvala Daisy. „Znamená to, že po tobě chce,
aby ses provdala za pana St. Vincenta?“ otázala se ironicky.
Lillian se nevesele uchechtla. „Té je úplně jedno, s kým
spojím svůj život, hlavně když bude pan zeť modré krve.“

160
 Daisy si povzdechla. Přistoupila k sestře a natočila se k ní
zády. „Pomoz mi se šaty a korzetem, prosím.“
„Co hodláš dělat?“
„Nejprve se vysvléknu z toho brnění. Potom si budu
chvíli číst a nakonec si zdřímnu.“
„Tobě se chce spát?“ Kam až jí paměť sahala, sestra v
poledne zásadně neodpočívala.
„Ano. Z toho natřásání v kočáře mě rozbolela hlava. A
matka tomu nasadila korunu všemi těmi řečmi o ženiších.
Zdá se, že ti pan St. Vincent docela padl do oka. Co si o něm
doopravdy myslíš?“
Lillian opatrně rozepínala dlouhou řadu titěrných
slonovinových knoflíčků. „Je s ním zábava,“ připustila. „A je
hezký. Člověk by jej lehko považoval za povrchního
floutka… Jenže tu a tam probleskne pod jeho nablýskaným
povrchem něco…“ Odmlčela se, neschopná nalézt ta správná
slova.
„Ano, já vím,“ zamumlala Daisy, jež se právě soukala ze
záplavy jemně potištěného mušelínu. „Ale nelíbí se mi to, ať
je to, co chce.“
„Ne?“ podivila se Lillian. „Vždyť jsi k němu ráno byla
tak přátelská.“
„Zkrátka jsem si nemohla pomoct,“ přiznala sestra. „Je v
něm cosi hypnotického. Říká se tomu živočišný
magnetismus, jde o přírodní sílu, která k charismatické
osobnosti ostatní přitahuje.“
Lillian se ušklíbla a zavrtěla hlavou. „Čteš moc časopisů,
drahá.“
„Inu, pan St. Vincent – bez ohledu na svůj magnetismus –
je typem člověka, který jedná zásadně ve svém vlastním
zájmu, a proto mu nedůvěřuji.“ Dívka přehodila svlečené šaty
přes židli, rázně vyklouzla z korzetu a vydechla úlevou.
Vůbec jej nepotřebovala, tak byla štíhlá a útlá. Jenže pravá
dáma se bez něho neobejde. Nenáviděný svršek skončil na
podlaze. Daisy popadla z nočního stolku knížku a slastně se
vyhoupla na lůžko. „Mám s sebou zajímavý žurnál

161
pojednávající právě o lidském magnetismu. Klidně ti ho
půjčím, jestli chceš.“
„Kdepak, děkuji. Na čtení jsem příliš rozrušená. Určitě
neusnu.“ Lillian tázavě pohlédla na pootevřené dveře.
„Pochybuji, že si máti všimne mého odchodu. Jistě je už
zahloubaná do své zprávy o místní aristokracii. Ráda bych se
prošla po zahradě. Počítám, že mám dvě hodiny k dobru.“
Daisy neodpověděla. Začetla se do románu a přestala
vnímat okolní svět. Lillian se chápavě usmála. Tiše vyšla z
pokoje a vytratila se ven vchodem pro služebnictvo.
Zvolila si pěšinku, po níž nikdy předtím nešla. Vedla
kolem zdánlivě nekonečného, dokonale upraveného živého
plotu. V zimě tu musí být moc krásně, pomyslela si
zadumaně. Představila si, jak keře, sochy a stromy pokrývá
bílý nadýchaný sníh. Avšak panovalo září a zima se zdála být
strašně daleko.
Minula obrovský vyhřívaný skleník, v němž se zelenaly
záhony salátu a jakési neznámé zeleniny. U dveří spolu
hovořili dva muži. Jeden z nich dřepěl na bobku před
bedničkami plnými schnoucích hlíz. Ve stojícím chlapíkovi
Lillian poznala vrchního zahradníka. Když je míjela,
spočinula zrakem na chlapíkovi zkoumajícím obsah lísek.
Měl na sobě kalhoty z hrubé látky a prostou košili, jež se mu
napínala na širokých zádech. Sotva si uvědomil, že se k němu
někdo blíží, překotně se postavil.
Obrátil se k ní tváří. To musí být Westcliff, blesklo dívce
hlavou a žaludek se jí bolestivě stáhl. Puntičkářsky kontroluje
všechny činnosti na svém panství. I obyčejnou sadbu
podrobuje kritickému zkoumání.
Právě takový se jí líbil nejvíc, byť neupravený a
rozcuchaný se ukazoval pouze vzácně. Byl uvolněný a sálala
z něj mužná síla.
Košili měl u krku rozepnutou, z rozhalenky se draly ven
temné kudrlinky. Volné kalhoty přidržovaly šle, jež dávaly
vykuknout svalnatým ramenům. Jestliže pan St. Vincent
disponuje živočišným magnetismem, pak lord Westcliff je

162
ztělesněný magnet. Takovou silou na ni působí. Nejradši by
se k němu rozběhla, klesla mu do náruče a nechala se divoce
líbat… Místo toho mu krátce kývla na pozdrav a natáhla
krok.
Naštěstí ji nenásledoval. Srdce se konečně přestalo plašit.
Rozhlédla se kolem sebe. Dospěla ke kamenné zdi hustě
porostlé břečťanem. Zdálo se, že tuto část zahrady obklopují
vysoké stěny. Určitě se za nimi něco skrývá. Snad soukromý
dvůr. Jenže nemohla najít dveře. „Musí tu někde být,“
zamumlala nahlas. Ucouvla o několik kroků a jala se zrakem
propátrávat zeď. Hledala místo, kde neroste břečťan. Nic.
Zkusila to jinak. Přistoupila blíž a rozhrnovala úponky
popínavé rostliny ve snaze objevit skrytá vrátka.
Za zády se jí ozval smích. Bleskově se otočila.
Takže Westcliff se přece jenom vydal za ní. Etiketě učinil
zadost tím, že si oblékl tmavou vestu, avšak košili měl stále
rozhalenou. Zaprášené kalhoty měly své nejlepší dny dávno
za sebou. Doloudal se k ní volným krokem, na rtech mu
pohrával potutelný úsměv. „Mělo mě napadnout, že se vydáte
na průzkum skryté zahrady.“
Zvuky jakoby zesílily. Lillian ostře vnímala tiché čiřikání
ptáků ve větvích i šustění břečťanových lístků. Westcliff ji
nespouštěl z očí. Hrozivě se blížil, až se jejich těla téměř
dotýkala. Voněl sluncem. Rozvážně k ní natáhl paži. Lillian
zadržela dech. Vzápětí uskočila. Westcliff sáhl kamsi za ni a
ozvalo se kovové cvaknutí západky.
„Ještě kousek vlevo a našla byste to,“ prohlásil vlídně.
Omámeně se otočila. Muž odhrnul husté úponky stranou a
zlehka strčil do tajné branky. Otvírala se dovnitř.
„Prosím,“ vyzval ji tiše. Zlehka popostrčil dívku kupředu
a vstoupil do zahrady.

163
 14
Lillian tiše vykřikla. Před ní se zelenal čtverec trávníku
obehnaný vysokým zdivem, které lemovaly pestrobarevné
keře. Na strakatém koberci divokých květin se chvěla křehká
křídla motýlů. Uprostřed stála kulatá lavička, z níž bylo dobře
vidět do každého kouta zahrady. Do nosu se jí vetřela
prchavá sladká vůně.
„Říkáme tomu Dvorana motýlů,“ vysvětlil Westcliff a
opatrně za sebou zavřel. Jeho hlas zněl jako samet. „Je
schválně osázena rostlinami, jež přitahují motýly.“
Lillian se zasněně usmála. Pozorovala drobné tvory
lezoucí po aksamitníku a měsíčku. „Jak se jmenují? Ti
oranžovo-černí.“
Westcliff se postavil vedle ní. „Babočky bodlákové.“
„A když je jich hodně…, pak je to hejno?“
„Většinou. Nicméně nedávno jsem zaslechl výstižnější
pojmenování. Moc se mi zamlouvá. Někteří lidé hovoří o
motýlím kaleidoskopu.“
„Kaleidoskop…, to je určitý druh optického zařízení, že?
Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem žádný neviděla.“
„Mám jeden v knihovně. Předvedu vám ho později, jestli
máte zájem.“ Než stihla odpovědět, ukázal na velkého motýla
sedícího na levanduli. „Tamhle je babočka admirál, ten s těmi
bílými pruhy.“
Lillian se zachichotala. „Není to náhodou generál?“
Hraběti se pobaveně zatřpytily oči. „Ne. Tentokrát jsem
použil správnou hodnost.“
Slunce mu prozářilo černé vlasy a propůjčilo bronzový
odstín jeho pokožce. Lillian spočinula zrakem na mužově
silném krku. Uvědomila si, kolik se v Markovi skrývá
energie. Od prvopočátku ji tím fascinoval. Jaké by bylo
octnout se pod jejím vlivem?

164
 „Levandule krásně voní,“ poznamenala, aby vytěsnila z
hlavy nepříjemné myšlenky. „Jednou bych se chtěla podívat
do Provence.
Slyšela jsem, že se tam doširoka táhnou pole modré
levandule a připomínají oceán. Umíte si představit, jak
nádherně na tom místě musí být?“ Westcliff nepatrně zavrtěl
hlavou.
Dívka přistoupila k jedné z rostlin, jemně se dotkla
nafialovělých drobných kvítků a poté přitiskla prsty k šíji.
„Pěstitelé získávají z levandule esenciální olej. Dělá se to tak,
že se skrze levandulové stonky prožene pára a vzniklá
tekutina se odsaje. K výrobě několika uncí vzácného olejíčku
potřebujete až pět set liber sklizené byliny.“
„Zdá se, že se v tom vyznáte.“
Lillian našpulila rty. „Zajímají mě vůně. Vlastně
pomáhám svému otci, jak to jenom jde. Bohužel jsem žena, a
tak se ode mě očekává jenom to, že se dobře vdám.“ Popošla
k záhonu divokého býlí.
Westcliff ji následoval. „To mi něco připomíná. Problém,
o němž bych s vámi rád mluvil.“
„Nuže?“
„Poslední dobou se hodně zdržujete ve společnosti St.
Vincenta.“
„Přesně tak.“
„Není to pro vás vhodný partner.“
„Vždyť je to váš přítel. Nebo ne?“
„Ano. Právě proto vím, čeho je schopen.“
„Chcete mě varovat, abych se od něj držela dál?“
„Čímž bych dosáhl pravého opaku. Ne. Pouze vám radím,
abyste nebyla naivní.“
„Však já St. Vincenta zvládnu.“
„Určitě jste o tom přesvědčena.“ V hlase mu zaznělo
rozčilení a protivná blahosklonnost. „Avšak je nad slunce
jasnější, že jeho návrhům nedokážete odolat. Jste příliš mladá
a chybějí vám zkušenosti.“

165
 „Dosud jsem se musela bránit jenom vám,“ připomněla
Lillian a otočila se k muži čelem. Spokojeně shledala, že
trefila do černého. Hrabě se zlehka zapýřil.
„Pokud to na vás St. Vincent ještě nezkusil,“ odvětil s
vražednou jemností v hlase, „pak jedině proto, že vyčkává na
správný okamžik. Vzdor vaší nezměrné důvěře ve své
schopnosti – anebo právě díky ní – představujete snadnou
kořist.“
„Snadnou kořist?“ opakovala Lillian dotčeně. „Předvedu
vám, jak se vyznám. Mě žádný chlap nezaskočí, to si piště!
Ani St. Vincent ne! Jsem daleko zkušenější, než si myslíte.“
K Lillianině zlosti zajiskřil v Markových tmavých očích
smích.
„Potom jsem se mýlil. Ze způsobu vašeho líbání jsem
usuzoval…“ Schválně větu nedokončil. Předhodil dívce
návnadu, jíž nedokázala odolat.
„Co tím chcete říct? Snad jsem neudělala něco špatně?
Nezdálo se, že by se vám to nelíbilo. Zřejmě jsem neměla…“
„Kdepak.“ Přiložil jí prst na ústa, aby ji utišil. „Vaše
polibky byly velice…“ Zaváhal, jako by mu zvolený výraz
náhle vypadl z paměti. Fascinovaně zíral na dívčiny smyslné
rty. „Sladké,“ zašeptal po chvíli. Něžně uchopil Lillian pod
bradou. Třebaže se jednalo o nesmírně něžné gesto, dívce se
stáhlo hrdlo. „Ale od znalé ženy bych očekával zcela jiný
přístup.“
Přejel jí palcem po spodním rtu. Lillian se zmocnil
zmatek. Nejradši by sekala tlapkou jako slepé kotě, jež bylo
vytrženo ze spánku škádlivými doteky pírka. Ztuhla, když
ucítila na zádech mužovu paži. „Co jsem… asi tak měla
dělat? Nechápu, co jste čekal?“ Zarazila se. Prsty putovaly po
tváři, až cele spočinula v misce dlaně.
„Mám vám to předvést?“
Instinktivně jej od sebe odstrčila ve snaze vymanit se z
jeho sevření. Stejně se mohla pokusit odvalit kamennou zeď.
„Westcliffe…“

166
 „Očividně potřebujete kvalifikovaného učitele.“ Když
hovořil, ovíval ji vroucím dechem. „Nehýbejte se.“
Vtom si uvědomila, že se jí vysmívá. Prudce ho dloubla
do hrudi a vzápětí měla ruce uvězněné za zády. Stáli u sebe
tak blízko, až se o Marka bezděčně otírala ňadry. Prskala jako
vzteklá kočka, jenže hrabě ji umlčel dlouhým polibkem.
Náhle se nedokázala pohnout. Připadala si jako dřevěná
loutka se zamotanými vodícími nitěmi.
Uvelebená v jeho objetí, tiskla se k mužově nepoddajné
hrudi. Zhluboka, trhaně oddychovala. Sklopila řasy, slunce ji
hřálo do jemných očních víček.
Zatetelila se blahem. Westcliff ji dlouhými tahy hladil po
zádech, pohrával si s jejími ústy. Zdálo se, že se jí nemůže
nabažit. Dobýval jazykem dívčina ústa a pobaveně se smál,
když se zahanbeně odtahovala. Jemný výsměch se Lillian
tvrdě dotkl. Odhodlaně se vyškubla z milencovy náruče, ale
on chlácholivě uchopil do dlaní její tvář.
„Ne,“ domlouval jí, „zůstaňte u mě. Otevřete se mi.
Otevřete…“ Znovu ji umanutě líbal. Konečně pochopila, co
po ní žádá. Svolila, aby se jí dotýkal jazykem. Vycítila, jak se
v Markovi vzdouvá vlna žádostivosti. Přesto byl i nadále
neskonale něžný. Odvážila se ho dotknout. Jednou rukou ho
zdráhavě pohladila po širokých zádech, druhou jej objala
kolem krku. Opálenou hladkou pokožku měl rozpálenou
sluncem. Připomínala právě vyžehlený satén. Nahmatala
místečko, pod nímž divoce pulzovala horká krev. Pak prsty
zavadily o kučeravý kožíšek, jenž se mu dral z rozhalenky.
Westcliff ji dál hladově líbal, až se pod Lillian podlomily
nohy. Obratně ji zachytil a zlehka položil na hustý zelený
koberec z trávy. Zpola ji zakrýval svým tělem, nohou se
opíral o záplavu nabíraných sukní. Pod hlavou cítila
svalnatou paži. Jakmile znovu vyhledal její ústa, přestala se
Lillian ostýchat a lačně mu vyšla vstříc. Plně se mu otevřela.
Okolní svět se rozplynul. Bylo jen tohle místo, kousek
tichého, barevného, prosluněného ráje hrajícího
nadpozemskými barvami. Utočila na ni marnivá vůně

167
levandule a mužovy vymydlené pleti. Zcela si ji podmanila.
Malátně ovinula paže kolem milencovy šíje, prsty zabořila do
hustých kadeří.
Vnímala, jak zápasí se šněrováním jejích šatů. Nebránila
se. Trpělivě vyčkávala. Hořela touhou po dalších dotecích.
Markus se nad ní soustředěně skláněl. Přemohl háčky korzetu
a vysvobodil alabastrové tělo ze záplavy krajek a stuh.
Konečně se mohla pořádně nadechnout. Její plíce už dlouho
strádaly nedostatkem kyslíku. Zavrtěla se, aby se vymanila ze
sevření pomuchlaných svršků. Westcliff něco tiše zamumlal a
vysvlékl ji jak z korzetu, tak z tenké spodní košilky.
Lillian vystavila nahá ňadra slunci i pátravým očím svého
drahého. Markus na ně zíral jako očarovaný. „Lillian,“
zašeptal a sklonil k nim hlavu.
Zlehka vystoupal ústy po vzdouvající se oblině, opatrně
vzal do úst křehký hrot. Lillian zasténala slastí i údivem.
Hrabě si špičkou jazyka pohrával s její bradavkou, přejížděl
po ní a škádlil ji. Nedalo se to snést. Pevně zaryla prsty do
jeho vypracovaných svalů na pažích. Stravovala ji nezkrotná,
nesnesitelná vášeň. Lillian zoufale lapala po dechu,
pokoušela se před ní utéct.
Zalykala se touhou. Markus umlčel zmučené steny svými
ústy. V dívčině těle se přelévaly neznámé vlny. Náhle jako by
jí nepatřilo. „Westcliffe…“ Bloudila ústy po strništěm
zarůstající tváři. „Co vlastně chcete?“
„Neptejte se.“ Zkoumal jazykem sametovou mušli ucha a
hebké místečko za narůžovělým lalůčkem. „Odpověď…“
Slyšel, jak se děvčeti zrychlil dech, proto si dal načas. Dál se
věnoval laskání. „Odpověď je nebezpečná,“ přiznal posléze.
Lillian ho rázně vzala kolem krku, přitáhla zpátky k sobě
a ohnivě jej políbila. Jako by počal ztrácet sebekontrolu.
„Lillian,“ spustil nejistě, „přikažte mi, ať se vás
nedotýkám. Okamžitě mě zastavte. Řekněte…“
Znovu se k němu odhodlaně přisála. Vzplála další vlna
vášně. Polibky se staly tvrdšími, naléhavějšími, dokud údy
neztěžkly a nezvláčněly žádostivostí. Dívka vnímala, jak jí

168
muž vyhrnuje sukně. Cítila sluneční žár prosakující skrze
tenkou látku spodních kalhot. Milencova dlaň opatrně
klouzala ke kolenu, vyčkávavě na něm spočinula. Pak se
vydala vzhůru. Lillian se nezmohla na protest, jelikož ústa se
potýkala s přívalem polibků. Troufalé prsty zatím putovaly
výš.
Trhla sebou, když se usadily v klíně a skrze lněné plátno
zkoumaly jeho tvar. Zčervenala zahanbením jako pivoňka,
bezmocně zaryla paty do trávy v marné snaze vyprostit se z
pokořujícího sevření. Markus ji dál konejšivě hladil. Lillian si
představila, jak jeho drsné prsty kloužou po její hladké pleti,
a zasténala touhou. Zdálo se, že trvá celou věčnost, než se
osmělily zajet za krajkový lem. Lillian slastí zalapala po
dechu, když se počaly probírat houštinou drobných kudrlinek.
Hrabě si s nimi líně pohrával jako s plátky otvírajícího se
růžového poupěte. Pak špička prostředníku sklouzla hlouběji.
Dívky se zmocnilo slastné vzrušení a všechny
znepokojivé myšlenky se jí rázem vypařily z hlavy. Jako by
právě tam sídlilo samé centrum rozkoše. Stačilo na ně
rytmicky dorážet, krouživě je hladit a už se svíjela blahem.
Chtěla Marka bez ohledu na následky. Prahla po tom, aby
se jí zmocnil, a nebrala na zřetel bolest, jež je spojená s
prvním minováním. Avšak muž se znenadání zvedl, blízkost
jeho těla byla rázem ta tam. Nechal Lillian, celou zmatenou a
pomačkanou, ležet na smaragdovém trávníku. „Pane?“
vydechla rozčarovaně. Pokoušela se posadit.
Uhnízdil se poblíž, pažemi si objímal pokrčená kolena.
Dívka si uvědomila, že Markus se opět dokonale ovládá, a
ucítila osten ponížení. Vždyť ona se ještě celá třese!
Mrazivý hlas se ani nezachvěl. „Právě jste mi dokázala,
že jsem se nemýlil, Lillian. Když vás do tohoto stavu dostane
chlap, jehož nemáte zrovna v lásce, jak potom chcete odolat
svůdnému St. Vincentovi?“
Škubla sebou, jako by ji udeřil. Rozhorleně vytřeštila oči.
Před chvílí po tomhle muži divoce toužila, byla
připravena se mu odevzdat, a on z ní vzápětí udělá hlupačku.

169
 Důvěrná chvilka pro něj nic neznamenala. Pouze jí chtěl
uštědřit lekci. Využil příležitosti, aby Lillian předvedl, kdo je
tady pánem. Znovu jí dokázal, že pro něj není dost dobrá.
Nehodí se k oltáři ani do postele. Kéž by mohla okamžitě
umřít! pokořená do morku kostí se nemotorně postavila. K
tělu si tiskla rozepnuté oblečení. Spalovala hraběte
nenávistným pohledem. „Však ještě uvidíme,“ vysoukala ze
sebe. „Ono se teprve ukáže, kdo z vás dvou je lepší. Když mě
pěkně poprosíte, tak vám možná povím, jak si stojíte ve
srovnání se St. Vincentem.“
Westcliff se na ni vrhl s překvapivou rychlostí. Srazil ji
zpátky do trávy, uvěznil dívčinu hlavu v trojúhelníku svých
svalnatých paží. „Držte se od něj dál!“ vyštěkl. „Nesmí vás
dostat.“
„Proč ne?“ zasyčela. Pokoušela se mu vymanit. „Ani pro
něho nejsem dost dobrá? I jemu vadí, že jsem podřadné
krve?“
„Právě že jste až moc dobrá. A on by to přiznal jako
první.“
„Ten chlap se mi líbí čím dál víc. A víte proč? Jelikož
nesplňuje vaše vysoké nároky!“
„Uklidněte se, Lillian! Podívejte se na mě!“ Vyčkal, až se
pod ním přestane zmítat. „Nechci, aby vám ublížil.“
„A napadlo vás někdy, vy arogantní idiote, že nejvíc ze
všech mi ubližujete právě vy?“
Nyní sebou trhl on. Tupě na děvče civěl. Člověk přímo
slyšel, jak mu to v mozku šrotí, když se probíral důsledky a
významem přímého prohlášení.
„Slezte ze mě!“ poručila mu Lillian.
Zvedl se a rozkročil se nad jejími úzkými boky, silné
prsty přistály na cípech korzetu. „Dovolte mi vás upravit.
Polonahá se nemůžete vydat na zpáteční cestu.“
„Beze všeho,“ odvětila s bezmocným zamračením.
„Hlavně když učiníme zadost pravidlům slušného chování.“
Zavřela oči. Ostře vnímala, jak zápasí s háčky a šněrováním,
aby všechno bylo tam, kde má být.

170
 Když ji konečně pustil, vyskočila ze země jako vyděšená
srna a zamířila ke skryté brance. Ke svému rozčarování ji
nedokázala v hustém listoví břečťanu najít. Zoufale naslepo
zašátrala mezi hustými úponky. Konečně. Natáhla se po klice
tak prudce, až si zlomila dva nehty.
Westcliff stál vzápětí za ní. Zlehka ji chytil kolem pasu.
Marně se pokoušela zbavit jeho rukou. Pevně se k ní přimkl a
pošeptal jí do ucha: „Zlobíte se, že jsem se s vámi začal
mazlit, anebo proto, že jsem nedotáhl milování až do konce?“
Lillian si nervózně olízla okoralé rty. „Zuřím, vy
zpropadený pokrytče, poněvadž si nejste schopen ujasnit, co
ode mě vlastně chcete.“ Aby dodala svým slovům patřičný
důraz, tvrdě dloubla muže loktem do žeber.
Prudká rána jako by na něho neměla sebemenší vliv.
Ušklíbl se, pustil ji a vysekl teatrální poklonu. Pak vzal za
kliku a otevřel tajná vrátka dokořán.

171
 15
Poté, co Lillian utekla z Dvorany motýlů, se Markus
pokoušel zkrotit své vášně. Málem nad sebou ztratil kontrolu
a vzal si ji na holé zemi jako omezený primitiv. Pouze
nepatrný záblesk soudnosti, podobný plamínku svíce v bouři,
mu zabránil dívku zneuctít. Nevinnou dceru svých hostů…
Panebože, nejspíš zešílel.
Zvolna se loudal po zahradě a přemítal nad vzniklou
situací. Nikdy by nepředpokládal, že se v ní octne. Není tomu
tak dávno, co se vysmíval Simonu Huntovi za to, že ztratil
hlavu kvůli Annabelle Peytonové. Nechápal, co je to síla
posedlosti. Tuhle zběsilost zakoušel až nyní. Neuměl si
vysvětlit, co se s ním děje. Jako by ho opustila nezlomná vůle
a zdravý rozum.
Jakmile došlo na Lillian, Markus se nepoznával. Pouze v
její přítomnosti se cítil nanejvýš bdělý a živý, jako by dívka
záhadným způsobem bystřila jeho smysly. Fascinovala ho.
Dokázala jej rozesmát. Nesnesitelně ho vzrušovala. Kéž by s
ní mohl spát a zbavit se hrozného toužení. Nicméně v duchu
souhlasil se svou matkou, když řekla: „Snad se nám podaří
Bowmanova děvčata trochu převychovat. Ale moje rady se
jim očividně nedostanou hluboko pod kůži. Není v mé moci
je zásadním způsobem změnit. Obzvlášť tu starší. Z té už
dámu nikdo neudělá, tak jako není v lidských silách přeměnit
kočičí zlato v ryzí. Slečna Lillian je odhodlaná zůstat sama
sebou.“
Zvláštní, ale právě proto Marka přitahovala. Líbila se mu
její nezkrotná divokost, individualita a nechuť ke
kompromisům, působila na něho jako závan svěžího vzduchu
v přetopené místnosti. Avšak připadalo mu nečestné a
nespravedlivé pokračovat ve svádění, z něhož nemohlo nic

172
vzejít. Byť by jej srdce bolelo sebevíc, nakonec by ji stejně
opustil. Právě v tom tkvěla podstata její otázky.
Věděl, jak se věci mají. Už se rozhodl. Správně by teď
měl pocítit klid, želbohu jej nenacházel.
V zadumání opustil zahradu a vydal se zpátky do sídla.
Proti své vůli zaznamenal, že dříve nádherná okolní scenérie
mu zčistajasna připadá pošmourná a našedlá, jako by ji
pozoroval skrze špinavé okno. Zdálo se mu, že uvnitř
rozlehlé rezidence panuje šero a vzduch je zatuchlý. V duchu
proklel svoji melancholii a zamířil do pracovny, třebaže si
uvědomoval, že nejprve by se měl převléknout. Dveře zely
dokořán. Za stolem seděl Simon Hunt a probíral se svazkem
dokumentů.
Jakmile příchozího zaznamenal, usmál se a začal vstávat
ze židle.
„Zůstaňte,“ vyhrkl Markus a rukama kvapně naznačoval,
aby se nezvedal. „Jenom jsem se chtěl podívat na ranní
poštu.“
„Vypadá to, že máte špatnou náladu,“ poznamenal Hunt a
vrátil se ke své práci. „Jestli je to kvůli těm smlouvám, které
jsem nedávno poslal našemu právníkovi…“
„Kdepak.“ Westcliff bezděčně zdvihl jeden z dopisů a
prohlédl si pečeť. Mračil se. Předpokládal, že se jedná o
nějakou pozvánku.
Simon ho tázavě sledoval. Po chvíli se otázal: „Uvízlo
snad jednání s Thomasem Bowmanem na mrtvém bodě?“
Markus zavrtěl hlavou. „Zdá se, že souhlasí s mým
návrhem zřídit zde pobočku jeho společnosti. Tady
nepředpokládám žádné potíže.“
„Snad vaše rozpoložení nějak nesouvisí se slečnou
Bowmanovou?“
„Proč se ptáte?“ otázal se ostražitě hrabě. Hunt se na něho
vědoucně podíval, jako by odpověď byla nasnadě.
Westcliff se zvolna uvelebil na opačné straně stolu. Hunt
trpělivě vyčkával. Mlčel, čímž Marka povzbudil, aby se mu
svěřil se svými myšlenkami. V obchodních záležitostech

173
Simonovi naprosto důvěřoval a nebál se na něho spolehnout,
avšak osobní věci s ním nikdy neprobíral. S výjimkou
citových problémů jiných. Ale o svých niterných pocitech
zásadně nehovořil.
„Nechápu, proč po ní tak toužím,“ vyhrkl nakonec s
očima upřenýma na okno s barevnými vitrážemi. „Vždyť je
to učiněná fraška. Těžko byste hledal nesourodější pár než
jsme my dva.“
„Aha. A jak jste se nedávno nechal slyšet: ‚Manželství je
velice vážná záležitost a lidské city přelétavé.‘“
Markus se kabonil. „Už jsem se někdy zmínil o tom, jak
nesnáším, když mi předhazujete má vlastní slova?“
Hunt se rozchechtal. „Proč? Vadí vám řídit se vlastními
radami? Rád bych zdůraznil, Westcliffe, že kdybych dal na
vaše mínění ohledně Annabelle, dopustil bych se zásadní
životní chyby.“
„Tenkrát jsem žil v upřímném přesvědčení, že jste si mohl
vybrat lépe,“ připustil Markus. „Že je vás hodna, se ukázalo
mnohem později.“
„Přiznáváte však, že jsem se rozhodl správně.“
„Ano,“ odvětil netrpělivě. „Jenže nechápu, co to má
společného se mnou a touhle zapeklitou situací.“
„Snažím se vám ukázat, že je dobré občas dát na své
instinkty. Kupříkladu vám správně poradí, koho si zvolit za
manželku.“
Připomínka se Marka silně dotkla. Zíral na Simona Hunta,
jako by mu právě přeskočilo. „Panebože, k čemu je nám
potom zdravý rozum, když se budeme řídit svými pudy?
Právě intelekt nás chrání před pošetilostí našich skutků.“
„Vždyť na intuici spoléháte pořád,“ nedal se Hunt.
„Nikoliv v záležitostech, jež mají celoživotní platnost. A
co se týče slečny Bowmanové – jsme natolik rozdílní, že
bychom v konečném důsledku byli oba velice nešťastní.“
„Chápu, v čem se lišíte,“ prohlásil Hunt tiše. Střetli se
očima a hrabě si ostře uvědomil, že před sebou má
řeznického synka, který se vlastním přičiněním vydrápal

174
vzhůru po společenském žebříčku a téměř z ničeho vyzískal
ohromné bohatství. „Věřte mi, umím si představit, čím by si
slečna Bowmanová musela projít. Ale co když je ochotna
podstoupit všechny strázně? Co když se míní vynasnažit ze
všech sil, aby se změnila a přizpůsobila?“
„Nedokáže to.“
„Teď jste k ní nespravedlivý. Copak dostala příležitost
prokázat opak?“
„Sakra, Hunte, ďáblova advokáta rozhodně nepotřebuji.“
„Doufal jste, že vám všechno tupě odkývnu?“ posmíval se
mu přítel. „V tom případě jste se měl obrátit na nějakého
panáka ze svých kruhů.“
„Tohle nemá s postavením nic společného,“ odsekl
Markus. Jistě, měl k Lillian určité výhrady, ale rozčilovalo jej
nepřímé osočení, že pocházejí z čirého snobství.
„Nemá,“ souhlasil klidně Hunt a vstal. „Tohle je vedlejší.
Domnívám se, že zábrany máte ze zcela jiného důvodu. Je za
tím něco, s čím se mi odmítáte svěřit. Možná to dokonce
nepřiznáte ani sám sobě.“ Odebral se ke dveřím. Tam se
zastavil a vrhl na Westcliffa vědoucí pohled. „V každém
případě byste měl vzít na vědomí, že St. Vincent o ni
projevuje nefalšovaný zájem.“
Markus byl okamžitě ve střehu. „Nesmysl. St. Vincentovi
jde vždycky pouze o jedno. Ostatní je mu ukradené.“
„Buď jak buď, nedávno se mi z důvěryhodného zdroje
doneslo, že jeho otec prodává všechno, na čem není uvalena
hypotéka. Roky marnivého utrácení a špatných investic si
počínají v rodinném rozpočtu vybírat svoji daň. St. Vincent
brzy přijde o svoji roční apanáž. Peníze potřebuje. Sotva si
nevšimne, že Bowmanovi naopak prahnou po urozeném
zeti.“ Hunt si dopřál dramatickou pauzu, než dodal: „Ať už se
slečna Bowmanová ke šlechtici hodí nebo ne, sňatek se St.
Vincentem je nabíledni. Jednoho dne váš přítel zdědí otcův
titul a z Lillian se stane paní vévodkyně. Naštěstí pro ni
Sebastian v tomto směru netrpí žádnými předsudky.“

175
 Markus na něho udiveně zíral. Zuřil. „Promluvím si s
Bowmanem,“ zavrčel. „Jakmile mu vylíčím St. Vincentovu
minulost, učiní přítrž jeho dvoření.“
„Když myslíte… Podle mě vám nepopřeje sluchu.
Vévoda, byť chudý jako kostelní myš, rozhodně není špatná
partie pro dceru obchodníka s mýdlem původem z New
Yorku.“

176
 16
Dobrým pozorovatelům jistě neuniklo, že v posledních
čtrnácti dnech pobytu ve Stony Cross Parku se lord Westcliff
a slečna Lillian Bowmanová jeden druhému záměrně
vyhýbali, dívka se stále častěji nalézala ve společnosti pana
St. Vincenta. Sebastian ji opětovaně vyzýval k tanci, brával ji
na pikniky i večírky u jezera, jež hostům zpříjemňovaly vlahé
dny hampshirského podzimu.
Lillian a Daisy strávily několik dopolední ve společnosti
hraběnky Westcliffové, která je poučovala, drezírovala a
marně převychovávala do jakési aristokratické podoby.
Šlechta nikdy nevýská nadšením, nýbrž projevuje zdvořilý
zájem. Urození lidé se vyjadřují opatrně, jemně modulují
hlas. Raději řeknou „člen rodiny“ než „příbuzný“. Když o
něco žádají, volí slova jako: „Byl byste tak laskav?“, než aby
se vyslovili přímo. Dobře vychovaná dáma navíc zásadně
hovoří v pečlivě volených narážkách, jimiž zaobaleně sděluje
svoje mínění.
Kdyby si hraběnka měla ze sester jednu vybrat, určitě by
zvolila Daisy, jež byla mnohem přístupnější tradiční etiketě a
zásadám. Naopak Lillian se nikterak netajila tím, že jí
pravidla slušného chování připadají zkostnatělá a naprosto
zbytečná. Co na tom záleží, zda někdo sklouzne lahví
portského po desce stolu či ji druhému prostě podá? Vždyť
víno tak jako tak dorazí k svému příjemci. Proč jsou mnohá
témata zapovězená a o některých záležitostech se naopak
únavně a zbytečně mele pořád dokola? Z jakého důvodu se
člověk musí courat, místo aby zvolil svižný krok? Proč musí
dáma papouškovat mužovy názory, když může předestřít
svoje vlastní?
V přítomnosti pana St. Vincenta se Lillian vždycky
náramně ulevilo. Její společník se nestaral, jak se dívka chová

177
či mluví, naopak. Líbila se mu její přímočarost. Sebastian
schválně projevoval nedostatek uctivosti. Posmíval se i
svému otci, vévodovi z Kingstonu. Podle synova líčení nemá
otec ponětí, jak nasypat na kartáček prášek na čištění zubů či
obléknout si podvazky k ponožkám. Tyto úkony za něho
odedávna vykonává jeho komorník. Lillian se takovému
hýčkání upřímně smála. Nato si ji St. Vincent začal dobírat,
jaký primitivní život v Americe asi vedla, když si musela
sama rozčesávat vlasy či se obouvat.
Sebastian byl ten nejkouzelnější muž, jakého Lillian kdy
potkala. Avšak pod jemnou slupkou se skrývalo pořádně
tvrdé, neproniknutelné jádro, patřící velice chladnému
člověku. Anebo přespříliš ostražitému. V každém případě
Lillian vytušila, že nikdy nerozluští, co za dušičku se skrývá
v onom elegantním těle. Sebastian byl krásný a tajemný jako
sfinga.
„St. Vincent potřebuje vyženit balík peněz,“ prohlásila
Annabelle jednoho odpoledne, když se čekanky s náčrtníky v
rukou usadily pod stromem. Věnovaly se kresbě a malbě.
„Podle dobrozdání pana Hunta St. Vincentův otec, starý
vévoda, synovi zakrátko odepře roční apanáž, jelikož sám
nemá nazbyt. Obávám se, že Sebastian toho po něm mnoho
nezdědí.“
„Co se stane, až mu dojdou finance?“ zajímala se Daisy.
Tužka se jí čile míhala po papíru, zručně skicovala okolní
krajinu. „Prodá St. Vincent nějaký rodinný majetek, až se
stane vévodou?“
„To záleží na okolnostech,“ mínila Annabelle. Zvedla
jantarově zbarvený spadlý list a studovala jeho jemné
žilkování. „Pokud získá nemovitosti, na něž je uvalena
hypotéka, pak má smůlu. Ale nebojím se, že by zůstal na
mizině. Je zde spousta rodin, které mu chudobu rády odpustí,
jen když se k nim přižení.“
„Kupříkladu ta naše,“ konstatovala ironicky Lillian.
Annabelle na ni pátravě pohlédla. „Drahá…, snad už se
pan St. Vincent v tomto smyslu nevyslovil?“

178
 „Zatím se nezmínil ani slovem.“
„A nepokusil se…?“
„Proboha ne.“
„V tom případě se s vámi hodlá oženit,“ usoudila
Annabelle s nezvratitelnou jistotou. „Kdyby mu na vás
nezáleželo, už by vás dávno opustil.“
Rozhostilo se ticho rušené pouze ševelením suchého listí
v korunách a skřípáním Daisyiny pilné tužky.
„Co u-uděláte, když vás pan St. Vincent požádá o ruku?“
osmělila se Evie. Pokukovala na přítelkyni zpoza dřevěného
víka kazety akvarelových barev, jež zároveň sloužilo jako
podložka.
Lillian nepřítomně škubala trávu. Drtila v prstech křehká
stébla. Náhle si uvědomila, že se chová stejně jako matka.
Nervózní Mercedes věčně zaměstnávala ruce tím, že něco
žmoulala, znechuceně odhodila zelené lístky stranou.
„Samozřejmě nabídku přijmu,“ přiznala. Děvčata si vyměnila
užaslý pohled. „Proč bych neměla?“ bránila se Lillian.
„Tušíte, jak málo je v Anglii vévodů? Podle dobrozdání mé
matky jich v celé Velké Británii žije pouze dvacet devět.“
„Ale pan St. Vincent je nestydatý sukničkář,“ připomněla
Annabelle. „Neumím si představit, že bych se stala jeho
ženou. Vy byste takové chování tolerovala?“
„Všichni manželé jsou svým způsobem nevěrní,“
rozumovala Lillian. Snažila se hovořit věcně, avšak její
konstatování vyznělo spíše vzdorně a mrzutě.
Annabelliny modré oči zjihly soucitem. „Tomu nevěřím.“
„Čeká nás nová společenská sezona,“ připomněla Daisy.
„Teď, když hraběnka stojí na naší straně, se naše šance
zvyšují. Nemusíš si St. Vincenta brát, jestli nechceš, bez
ohledu na to, co tvrdí matka.“
„Ale já si ho vzít chci,“ prohlásila Lillian a tvrdošíjně
stiskla rty do tenké čárky. „Vlastně se moc těším na den, kdy
sem přijedu s manželem jakožto vévodkyně z Kingstonu.
Westcliff tu bude pochopitelně také. Do jídelny půjdu před
ním, jelikož titul mého chotě předčí ten jeho. Westcliff bude

179
ještě litovat. Marně si bude přát…“ Znenadání se odmlčela.
Uvědomila si, že přímo soptí zlostí. Prozradila toho na sebe
příliš mnoho. Hrdě se narovnala a zahleděla se do dáli. Trhla
sebou, když ucítila na rameni sestřinu dlaň.
„Třeba ti na něm časem přestane záležet,“ zamumlala
Daisy.
„Snad,“ přisvědčila smutně.
***
Následující odpoledne zelo sídlo téměř prázdnotou.
Většina gentlemanů se nechala zlákat místními dostihy, kde
mohli po libosti sázet, popíjet a kouřit. Dámy přepravilo
procesí kočárů do blízké vesnice, kam v rámci každoroční
slavnosti zavítala londýnská divadelní společnost. Dychtivé
rozptýlit se lehkými komediemi a hudbou, opouštěly dámy
houfně rezidenci. Přestože přítelkyně a sestra naléhaly,
Lillian se odmítla zúčastnit. Taškařice potulných komediantů
ji nikterak nelákaly. Nechtěla se nutit do smíchu a veselí.
Toužila se v tichosti projít, kráčet pořád dál a dál, dokud se
neunaví tak, až nebude schopná na nic myslet.
Sama se vytratila do zadní zahrady. Pěšinka ji zavedla k
fontáně s mořskou pannou, jež se jako klenot vyjímala
uprostřed dláždění. Nedaleký živý plot byl porostlý vistárií,
jako by jej někdo olemoval modrou paspulkou. Lillian usedla
na okraj vodotrysku a zírala do zpěněné vody. Nebyla si
vědoma, že se k ní někdo blíží. Proto ji zaskočil mužský hlas:
„Mám to ale štěstí. Naleznu vás na prvním místě, kam
jsem se vydal.“
Dívka s úsměvem pohlédla na Sebastiana St. Vincenta.
Mužovy světlé vlasy jako by pohlcovaly sluneční zář.
Ačkoliv o jeho anglosaském původu nebylo nejmenších
pochyb, měl ostře vystupující lícní kosti a zvláštní široká,
smyslná ústa. Propůjčovala mu poněkud exotický zjev, jímž
připomínal zrádného tygra.
„Copak vy jste se nevypravil na dostihy?“ divila se
Lillian.

180
 „Za chvíli odjíždím. Ale předtím jsem s vámi chtěl
mluvit.“ Výmluvně pohlédl na místo vedle ní. „Smím?“
„Jsme tu sami,“ připomněla. „A vy vždycky trváte na
přítomnosti gardedámy.“
„Pro dnešek jsem učinil výjimku.“
„Aha.“ Rozechvěle se usmála. „V tom případě se
posaďte.“ Vzápětí si uvědomila, že právě tady přistihla lady
Olivii a pana Shawa ve vášnivém objetí. Z lesku mužových
očí vyčetla, že i on si na událost dobře pamatuje.
„Koncem víkendu,“ spustil rozvážně, „setkání skončí.
Nezbude než vrátit se do Londýna.“
„Určitě se nemůžete dočkat městských radovánek,“
poznamenala Lillian. „Na vyhlášeného zhýralce jste se zde
choval nadmíru krotce.“
„I zpovykaní prostopášníci si občas dopřejí oddech. I
nemravnost se časem omrzí.“
Lillian se zaculila. „Bez ohledu na vaši pověst si vážím
vašeho přátelství, pane.“ Jakmile ta slova vypustila z úst,
ohromeně si uvědomila, že jsou pravdivá.
„Čili o mně smýšlíte jako o příteli,“ usoudil. „To je
dobře.“
„Proč?“
„Protože bych se s vámi nadále rád vídal.“
Srdce se jí rozbušilo jako zběsilé. Ačkoliv podobnou
žádost očekávala, zastihla ji poněkud nepřipravenou.
„V Londýně?“ otázala se nejapné.
„Tam, kde zrovna budete. Souhlasíte?“
„Inu, samozřejmě že… Já…, ano.“
Sledoval ji očima padlého anděla a Lillian byla nucena
souhlasit s Daisy – St. Vincent opravdu disponuje živočišným
magnetismem. Vypadá, jako by byl zrozen k hříchu…, jako
člověk hřešící s náramným potěšením, jenž nedbá na
následky.
Sebastian ji uchopil za ramena a líně sklouzl dlaněmi až
ke štíhlému hrdlu. „Lillian, má lásko. Hodlám vašeho otce
požádat o svolení. Rád bych se vám dvořil.“

181
 Ohromeně se nadechla. „Upozorňuji vás, že nejsem jediná
vhodná dědička, o jejíž přízeň byste měl usilovat.“
Palci jí přejel po lících, nesměle sklápěl tmavě hnědé
řasy. „Nejste,“ přiznal upřímně. „Ale jste z nich
nejzajímavější. Většina žen mě k smrti nudí, však víte.
Alespoň pokud s nimi zrovna nejsem v posteli.“ Naklonil se k
ní blíž, až pocítila jeho vroucí dech. „Odvažuji se tvrdit, že i v
posteli budete báječná.“
A je to tady, pomyslela si omámeně Lillian. Dlouho
očekávané svádění. Avšak sotva se k ní muž přisál, ostatní
myšlenky se rozplynuly. Líbal ji zlehka, jako by poprvé
objevil požitek ze vzájemného doteku vstřícných úst. Dotýkal
se jí zvolna a s rozvahou, a Lillian vzdor nedostatku
zkušeností poznala, že Sebastianovy pohyby jsou spíše
naučené, než aby jej ovládaly city. Přesto se nechala strhnout
a bezmocně se mu vydala všanc. Nikam nepospíchal. Zvolna
v ní rozdmýchával oheň, jež hrozil spálit ji na popel. Po
chvíli zasténala a zesláble odvrátila hlavu.
Chápavě ji pohladil po rozpáleném líčku a přitiskl dívčinu
uzardělou tvář ke svému rameni. „Nikdy jsem se žádné
nedvořil,“ pošeptal jí do ucha. „V každém případě určitě ne s
čestnými úmysly.“
„Na začátečníka si vedete docela dobře,“ hlesla.
Rozesmál se a odtáhl se od ní. Spokojeně se pásl na
Lillianiných rozpacích. „Jste rozkošná,“ prohlásil vlídně. „A
fascinující.“
A bohatá, dodala v duchu. Ale Sebastian si počíná na
výbornou. Dává si práci, aby ji přesvědčil, že po ní touží bez
ohledu na peníze. Což Lillian oceňovala. Přinutila se k
úsměvu. Upřeně hleděla na záhadného a velice přitažlivého
muže, který by se mohl stát jejím manželem. Vaše Milosti,
napadlo ji. Tak ji bude muset Westcliff oslovovat, jakmile
Sebastianovi připadne dědičný titul vévody. Zpočátku bude
pouze lady St. Vincentovou, později se stane vévodkyní z
Kingstonu. Ze společenského hlediska Westcliffa převýší,
což mu neopomene připomenout při každé příležitosti. Vaše

182
Milosti, opakovala si v duchu. Vychutnávala si každičkou
hlásku. Vaše Milosti…
Poté co Sebastian odešel, vrátila se zpátky do sídla.
Konečně se před ní začala rýsovat nějaká budoucnost. Měla
by cítit úlevu, místo toho však dospěla k chmurnému
odhodlání. Vstoupila do ztichlého domu. Po týdnech, kdy se
v jeho útrobách bez přestání hemžili lidé, na ni opuštěná
vstupní hala působila divně. Chodby zely prázdnotou, mrtvé
ticho jen tu a tam porušil nějaký sluha.
Zastavila se u vchodu do knihovny a nakoukla dovnitř.
Výjimečně tu nikdo nebyl. Sestávala ze dvou místností, měla
dvě patra a na policích tu hřadovalo deset tisíc knih. Ve
vzduchu se vznášela omamná vůně pergamenu a kůže. Tam,
kde nebyly svazky, se tísnily zarámované mapy a rytiny.
Rozhodla se najít si něco ke čtení. Lehké veršíky či
nenáročný román. Řady pečlivě vyrovnaných tmavých hřbetů
ji přímo fascinovaly. Kromě toho nedovedla určit, kde jsou
seřazeny svazky zábavné literatury.
Prohlížela si jednotlivé exempláře. Objevila množství
historických tlustospisů, které by hravě skolily slona.
Následovaly atlasy, obrovský počet děl pojednávajících o
matematice, jež by jistě zvítězily i nad tou nejtěžší formou
nespavosti. Na konci jedné ze stěn byl výklenek, v němž se
nacházela skříňka ladící s okolním vybavením. Stál na ní
stříbrný podnos plný svůdných lahví a karaf. Nejkrásnější z
nich vyrobili z odlévaného skla a pyšnila se vzorem
stylizovaných lístků. Byla z poloviny plná a obsahovala
jakýsi bezbarvý likér. Avšak Lillianinu pozornost upoutala
hruška vznášející se ve středu lahve.
Lillian nádobu uchopila a zatřásla jí. Hruška se zdvihla
ode dna a zavířila kolem své osy. Dokonale uzrálá, zlatá
hruška. Určitě se jedná o nějaký druh eau de vie, napadlo
dívku. Tak tomu říkají Francouzi. Živá voda. Bezbarvá
kořalka se destiluje z vinných hroznů, švestek nebo bezinek.
Popřípadě hrušek, jak se zdá.

183
 Lillian byla v pokušení nápoj ochutnat, jenže dámám jsou
destiláty přísně zapovězeny. Mimoto urozené ženy nesmějí
nadávat o samotě v knihovně. Kdyby ji někdo přistihl, uřízla
by si parádní ostudu. Na druhou stranu… Všichni pánové
jsou na dostizích a dámy ve vesnici. Většina domácího
personálu dostala den volna.
Nejprve střelila očima k otevřeným dveřím, pak zpátky ke
svůdné lahvi. V napjatém tichu se naléhavě rozléhalo tikání
hodin stojících na krbové římse. Znenadání uslyšela v hlavě
St. Vincentův hlas: „Hodlám vašeho otce požádat o svolení.
Rád bych se vám dvořil.“
„A sakra,“ zamumlala, načež zapátrala uvnitř skříňky po
sklenici.

184
 17
„Pane.“
Ode dveří se ozval komorníkův hlas. Markus vzhlédl od
stolu a zamračil se. Již dvě hodiny pracoval na
pozměňovacích návrzích, které koncem roku přednese v
parlamentu. Pokud budou přijaty, změní se kanalizační
systém v Londýně a jeho okolí výrazně k lepšímu.
„Ano, Saltere,“ ozval se podrážděně. Starý rodinný sluha
by ho nerušil, kdyby k tomu neměl vážný důvod.
„Rád bych vás zpravil o jisté situaci. O něčem, co byste
měl vědět.“
„O čem to mluvíte?“
„Týká se jednoho z vaši hostů, lorde.“
„Inu?“ Marka popuzoval starcův ostych. „O koho jde? A
co provádí?“
„Bohužel se jedná o dámu, pane. Jeden z lokajů mě právě
informoval, že v knihovně zahlédl slečnu Bowmanovou.
Prý… jí není dobře.“
Hrabě se postavil tak zprudka, až málem převrhl židli.
„Kterou slečnu Bowmanovou?“
„Já nevím, pane.“
„Co myslíte tím ‚není jí dobře‘? Je u ní někdo?“
„Domnívám se, že ne.“
„Zranila se? Onemocněla?“
Sluha se zatvářil utrápeně. „Kdepak, pane. Pouze… není
ve své kůži.“
Markus nechtěl ztrácet čas dalším vyptáváním. Tiše zaklel
a ráznými kroky se vydal do knihovny. Po chvíli nevydržel
stoupající napětí a rozběhl se. Co se proboha mohlo Lillian
nebo její sestře stát? Okamžitě se jej zmocnily temné obavy.
Když tak pospíchal chodbami, líhly se mu v hlavě
naprosto zvláštní myšlenky. Dům bez hostů mu připadal

185
obrovský, koridory nekonečné, neobsazené komnaty
zbytečné. Velkolepé, starobylé sídlo se zčistajasna podobalo
neosobnímu hotelu. Měly by se tu rozléhat dětské hlasy a
smích, na podlaze v salonu by se měly povalovat hračky, z
hudebního salonku by se měl ozývat skřípavý zvuk houslí,
týraných maličkým žákem. Bělostné zdi by měly být
poznamenané otisky upadaných ruček a k čaji by se měly
podávat ulepené marmeládové koláčky. Zadní terasa je
ideální k prohánění obručí.
Až dosud Markus považoval sňatek za nutnost, jež zaručí
pokračování rodové linie Marsdenů. Pojednou mu však došlo,
že budoucnost se může od minulosti zásadně lišit. Mohla by
představovat nový začátek. Příležitost k vytvoření takové
rodiny, o níž se neodvažoval ani snít. Zaskočilo jej poznání,
jak moc touží po spokojeném rodinném životě. Ale ne s
ledajakou ženou. Vlastně pořád nenachází tu pravou. Zaujala
ho pouze jediná, ale ta je pravým opakem spořádané lady.
Jenže Westcliffovi na tom přestávalo záležet.
Neklidně zatnul pěsti, až mu zbělely klouby, a natáhl
krok. Cesta do knihovny jako by trvala věčnost. Když
překračoval práh, srdce mu burácelo v hrudi. Cítil, jak se ho
zmocňuje panika. To, co spatřil, jej přimělo zarazit se
uprostřed prostorné místnosti.
Lillian stála před policí s knihami. Další se jí vršily u
nohou, jeden po druhém vytahovala z řady vzácné tisky,
každý si zamračeně prohlédla a pak jej nedbale odložila
stranou. Zdála se podivně vláčná, jako by se pohybovala pod
vodou. Husté kadeře jí vyklouzly z vlásenek. Nevypadala
nemocná. Vlastně se jevila…
Jakmile v zádech vycítila čísi pohled, pohlédla Lillian
přes rameno a křivě se usmála.
„Aha. To jste vy,“ zadrmolila ztěžklým jazykem. Nato se
opět věnovala své nepochopitelné činnosti. „Nemůžu tady nic
najít. Tyhle knížky jsou k smrti nudné.“

186
 Hrabě se zakabonil. Zvolna zamířil k dívce probírající se
jednotlivými tituly. „Tuhle ne…, tuhle taky ne…, kdepak,
kdepak. Tahle dokonce není anglická…“
Markovy obavy se rychle měnily v hněv následovaný
nepatřičným pobavením. Sakra. Pokud potřeboval silný
argument proč se bránit sympatiím vůči Lillian Bowmanové,
tak tady ho má. Příslušnice rodu Marsdenů by se nikdy
nevkradla do knihovny, aby se zde „trochu poupravila“, jak
opilost decentně nazývá matka. Muž se zahleděl do dívčiných
unavených očí a zrudlé tváře, a okamžitě tento výraz zavrhl.
Kdepak, Lillian není „poupravená“. Je zlinkovaná pod obraz,
nalitá jako slíva, zkrátka je jako dělo. Vrávorá, kymácí se, je
příšerně opilá.
Vzduchem počaly létat další svazky. Jeden mu prosvištěl
kolem ucha.
„Smím vám pomoci?“ nabídl se Westcliff vlídně a stanul
dívce po boku. „Povězte mi, co hledáte.“
„Něco romantického. Se šťastným koncem. Všechno by
mělo šťastně skončit, nemyslíte?“
Bezděčně se dotkl prsty hedvábného pramínku
uvolněných vlasů. Dříve neměl potřebu dotýkat se lidí, avšak
Lillian prostě nedokázal odolat. Stačil mu letmý dotek a cítil
se blažený. „Ne za všech okolností,“ odpověděl na její
otázku.
Lillian se zvonivě rozesmála. „Vy holt jste pravý
Angličan. Vy prostě musíte pro lásku trpět, samozřejmě s
pověstným anglickým klidem.“ Zamžourala na výtisk, který
držela v dlaních. Zaujalo ji zlacení na obálce.
„I my neradi trpíme.“
„Ale ano, vám se soužení líbí,“ trvala paličatě na svém.
„Alespoň se ubráníte pokušení mít pro změnu z něčeho
radost.“
Markus si stačil zvyknout, že kurážná Američanka v něm
probouzí neopakovatelnou směsici pobavení a chtíče.
Vždycky ho spolehlivě vzruší. „Pouze si necháváme libé
pocity pro sebe a na tom není nic špatného.“

187
 Lillian upustila knihu na zem a prudce se k němu obrátila.
Vzápětí ztratila rovnováhu a zavrávorala dozadu. Markus ji v
posledním okamžiku chytil kolem pasu. Lillianiny šikmé oči
se třpytily jako brilianty vysypané na tmavě hnědý samet.
„Tohle nemá se soukromím nic společného,“ poučila ho
věcně. „Pravda je taková, že vy odmítáte být šťastní, prot…“
Ošklivě se zajíkla. „Protože byste si tím podkopali svoji
důstojnost. Chudáčku Westcliffe.“ Soucitně na něho
zamrkala.
Ovšem důstojnost bylo to poslední, na co hrabě v té chvíli
myslel. Energicky odsunul stranou hraničku knih a přitáhl si
děvče do náruče. Jakmile na něho Lillian dýchla, nechápavě
zavrtěl hlavou. „Maličká…, co jste vypila?“
„No…“ Vyprostila se z mužova sevření a doškrobrtala ke
skříňce s likéry. „Ukážu vám to. Bylo to móóc… móóc…
dobroučké. Tohle.“ Vítězoslavně popadla za hrdlo téměř
prázdnou láhev brandy a zamávala jí ve vzduchu. „Koukněte.
To se povedlo, co? Uvnitř je celá hruška! Chytré, ne?“
Přiblížila láhev těsně k očím a mžourala na ovoce uvězněné
uvnitř. „Zpočátku mi to vůbec nechutnalo. Ale po chvíli už to
bylo lepší. Asi jsem si na tu chuť zvykla.“
„Vypadá to tak,“ souhlasil sarkasticky Markus.
„Že to nikomu nepovíte, že ne?“
„Ne,“ slíbil chmurně. „Ale obávám se, že na to stejně
přijdou. Ledaže byste vystřízlivěla za dvě, za tři hodiny.
Zkrátka dřív, než se všichni vrátí. Lillian, anděli, jak plná
byla ta flaška, než jste začala s ochutnáváním?“
Lillian ukázala prstem zhruba třetinu ode dna. „Bylo tam
tolik. Alespoň myslím. Nebo tolik?“ Nechápavě se zamračila
na láhev. „No a teď tam zůstala jenom ta hruška.“ Zkusmo
zakroužila lahví. Kypré ovoce vlhce naráželo do skla. „Mám
na ni zálusk,“ oznámila důrazně.
„Jenže ta není k jídlu. Pouze se tam vyluhovala. Lillian,
okamžitě mi to dejte.“
„Spapinkám ji!“ Lillian opilecky vrávorala pryč.
Divoce přitom třásla karafou. „Jen až ji dostanu ven.“

188
 „To nepůjde. Hrdlo je příliš úzké.“
„Že to nepůjde?“ Mračila se jako tisíc čertů. „Tak vy máte
služebnictvo, které dokáže vytáhnout telatům mozek z hlavy
neporadí si s jednou hruškou? Dovoluji si o tom pochybovat,
pošlete pro číšníka. Prostě na něj pískněte. Aha. Já
zapomněla, vy to neumíte.“ Posměšně na muže zaostřila.
Soustředěně přitom mhouřila oči. „Hloupější věc jsem v
životě neslyšela. Hvízdat přece umí každý. Naučím vás to.
Hned teď. Našpulte pusu. Takhle. Našpulte… No tak!“
Markus ji pevně sevřel v objetí. Nedokázal odolat
nastaveným rtům. Okamžitě si uvědomil, jak mu srdce
přetéká potlačovanou láskou. Marně se bránil. Prokristapána,
už ho unavuje věčně bojovat s touhou. Zápas s nesmírným
citem je příšerně vyčerpávající. Jako kdyby se pokoušel
přestat dýchat.
Lillian se na něho soustředěně dívala. Nechápala, proč ji
neposlechl. „Ne, ne, ne. Takhle. Musíte…“ Upustila láhev na
koberec. Natáhla se k mužovým ústům a pokoušela se je
zformovat prsty. „Opřete jazyk o okraj zubů a… Úspěch
závisí na postavení jazyka. Opravdu. Hbitý jazyk – poloviční
vítězství. Trénujte a budete opravdu dobře…“ Nakrátko ji
umlčel dychtivým polibkem, „…pískat. Ale pane? Jak mohu
mluvit, když…?“ Znovu se k ní lačně přisál v opojném líbání.
Bezmocně se k němu přimkla, vklouzla prsty do hustých
vlasů. Ovívala jej horkým dechem. Muž cítil, jak jej stravuje
žádostivost. Vzpomínka na setkání v tajné zahradě ho
pronásledovala několik dní. Jak hebkou měla pleť, drobná
pevná ňadra a dlouhé pevné nohy. Kéž by ho jimi objala,
zaryla mu prsty do zad, stiskla jej koleny…
Vtom Lillian zaklonila hlavu a nechápavě na něj civěla.
Rty měla vlhké a červené. Přestala mu cuchat kštici, místo
toho jej pohladila po ostře vystupujících lícních kostech.
Studenýma rukama chladila žár rozpálených lící. Políbil ji do
dlaně. „Lillian,“ zašeptal. „Snažil jsem se na vás zapomenout.
Ale nejde to. V uplynulých dvou týdnech jsem se za vámi
tisíckrát rozběhl a vždycky jsem se včas opanoval. Neustále

189
si opakuji, že se ke mně nehodíte, ale marně…“ Odmlčel se,
když se mu dívka prudce zavrtěla v náruči. Natahovala krk a
snažila se pohlédnout na zem. „Vůbec nezáleží na tom, co…
Lillian, posloucháte mě? Co tam sakra hledáte?“
„Svoji hrušku. Upustila jsem ji. Aha. Tamhle je.“
Odhodlaně se mu vymanila a klesla na všechny čtyři. Sáhla
pod židli a vynořila se s lahví od brandy. Pak se usadila na
koberci a spokojeně ji chovala v klíně.
„Lillian, zapomeňte na tu zpropadenou hrušku.“
„Co myslíte, jak se dostala dovnitř?“ Zkusmo vklouzla
prstem do skleněného hrdla. „Nechápu, jak něco tak
objemného dokázalo proklouznout touhle malou dírkou.“
Markus zavřel oči. Zmítala jím divoká vášeň. Hlas mu
skřípal, když odvětil: „To se…, nasadí karafu přímo na
strom. Malý plod se vyvíjí přímo uvnitř skleněné nádoby.“
Pootevřel víčka a vzápětí je znovu pevně stiskl, jakmile
zjistil, že se Lillian stále dobývá do lahve prstíkem. „Roste a
roste,“ zamumlal, „dokud neuzraje.“
Na Lillian učinil nový poznatek ohromný dojem.
„Opravdu? To je chytré, velice mazané řešení. Hruška se
nalévá uvnitř… Ale ne!“
„Co zas?“ ucedil Markus skrze zaťaté zuby. „Můj prst.
Uvízl tam.“
Vmžiku vytřeštil oči. Vyjeveně sledoval, jak Lillian
marně kroutí uvězněným ukazovákem.
„Nemůžu jej vytáhnout,“ stěžovala si.
„Tak pořádně škubněte.“
„To bolí. Natekl mi.“
„Musíte se snažit.“
„Nejde to! Zasekl se. Potřebuji ho namazat. Nemáte tu
náhodou něco mastného?“
„Ne.“
„Vůbec nic?“
„Asi vás to překvapí, ale dosud jsem se v knihovně obešel
bez vazelíny.“

190
 Lillian se zakabonila. „Dříve než mě začnete kritizovat,
Westcliffe, bych vám ráda připomněla, že nejsem jediný
člověk na světě, jemuž kdy uvízl prst v lahvi. Stává se to
pořád.“
„Vskutku? Zřejmě hovoříte o Američanech, jelikož já
osobně jsem Angličana s flaškou na prstě nikdy neviděl.
Dokonce ani namazaného ne.“
„Nejsem opilá. Pouze… Kam to jdete?“
„Zůstaňte, kde jste,“ poručil jí Markus a vyrazil z
místnosti, v hale potkal služebnou obtíženou vědrem s
čisticími prostředky. Komorná úlekem zmrzla na místě.
Vyděsila ji pánova zachmuřená tvář. Hrabě se pokoušel
vybavit si její jméno. „Meggie,“ oslovil ji kuse. „Jste Meggie,
že?“
„Ano, lorde.“
„Nemáte v tom džberu mýdlo nebo leštidlo na nábytek?“
„Ano, pane,“ přisvědčila nechápavě. „Hospodyně mi
poručila vypulírovat židle v biliárovém salonu.“
„Co obsahuje?“ vyhrkl překotně. „To leštidlo,
samozřejmě,“ objasnil, když si všiml zmatku v dívčiných
očích. Obával se, aby v sobě prostředek nezahrnoval žíravé
látky.
Služebná vytřeštila zrak. Neměla ponětí, co podnítilo
lordův zájem o hutnou substanci. „Včelí vosk,“ spustila
nejistě. „Citrónovou šťávu a kapku dvě oleje.“
„To je všechno?“
„Ano, pane.“
„Dobrá,“ přikývl. „Půjčte mi to, jestli můžete.“
Zkoprnělá komorná zalovila ve džberu a vytáhla nevelkou
nádobku. Předala ji svému pánovi. „Lorde, pokud si přejete
něco vyleštit…“
„To je v pořádku, Meggie. Děkuji vám.“
Děvče vyseklo nemotorné pukrle a vyprovázelo jej
pohledem. Tvářilo se, jako by právě přišel o rozum.
Po návratu do knihovny našel Lillian nataženou na
koberci. Zprvu se domníval, že omdlela, ale když se přiblížil,

191
shledal, že volnou rukou svírá dřevěný cylindr a mžourá do
nesprávného konce. „Našla jsem ho!“ zvolala vítězoslavně.
„Kaleidoskop. Velice zajímavá věcička. Ale trochu mě
zklamala.“
Mlčky se natáhl, vyškubl jí ho z ruky a upravil do náležité
pozice, aby se podívala.
Lillian okamžitě zalapala obdivem po dechu. „Ach, to je
krása! Jak to funguje?“
„Na jedné straně jsou strategicky rozmístěná zrcadla a…“
Hlas se vytratil, když Lillian namířila kaleidoskop přímo na
něj.
„Pane,“ prohlásila vážným tónem, zírajíc skrze válec.
„Máte tři… sta… očí.“ Roztřásla se smíchy, až kaleidoskop
upustila.
Markus klesl na kolena vedle ní. „Podejte mi ruku,“ pravil
napjatě. „Ne, tu druhou.“
Zůstala ležet na zádech. Hrabě jí potíral uvězněný prst.
Snažil se dostat leštidlo pod skleněnou stěnu. Ze
zahřívajícího se vosku počala stoupat jemná citrónová vůně.
Lillian se zhluboka nadechla. „Ach, tohle se mi líbí.“
„Půjde teď vytáhnout?“
„Ještě ne.“
Markus pokračoval v masírování Lillianina uvězněného
ukazováku. Pečlivě jej promazával, stejně jako zrádnou
láhev. Dívka se díky příjemným dotekům dokonale uvolnila.
Zdála se navýsost spokojená. Hověla si na koberci a
sledovala jeho úsilí.
Zadumaně se na ni díval. Nejradši by zakryl ženino štíhlé
tělo svým a zasypal je polibky. „Co kdybyste mi vysvětlila,
proč se uprostřed odpoledne naléváte hruškovou brandy?“
„Protože cherry nešlo otevřít.“
Ušklíbl se. „V podstatě jsem se ptal na důvod vaší
pijatyky.“
„Inu…, připadala jsem si poněkud… napjatá. Domnívala
jsem se, že mě kapka alkoholu náležitě uvolní.“
„Proč jste se cítila napjatá?“

192
 Lillian odvrátila obličej. „Nechci o tom mluvit.“
„Hmm.“
Znovu se na muže zadívala a podezřívavě přimhouřila
oči. „Co jste tím chtěl říct?“
„Vůbec nic.“
„Ale ano. Tohle nebylo normální ‚hmm‘, nýbrž
nesouhlasné ‚hmm‘.“
„Pouze mě něco napadlo.“
„Nechte mě hádat,“ vybídla ho. „Anebo hádejte vy.“
„Dobrá. Tak já se domnívám, že vaše rozpoložení má cosi
do pnění se St. Vincentem.“ Všiml si, jak jí přes tvář přelétl
stín. Trefil se. „Povězte mi, co se stalo,“ vybídl dívku
důrazně. Pátravě si ji prohlížel.
„Však víte,“ prohlásila zasněně, naprosto ignorujíc jeho
naléhání. „Nejste ani z poloviny tak hezký jako on.“
„To je mi ale překvapení,“ konstatoval suše.
„Ale z nějakého důvodu,“ pokračovala, „ho netoužím
líbat jako vás.“ Měla zavřené oči. Což bylo dobře, neboť
kdyby spatřila Westcliffův výraz, okamžitě by zmlkla. „Je ve
vás cosi, co ve mně probouzí špatnost. Nutí mě vás šokovat.
Možná je to tím, že jste takový akurátní. Vázanku máte
vždycky nažehlenou, botky vyleštěné. Košili naškrobenou.
Občas se na vás podívám a mám chuť oškubat vám všechny
knoflíky. Anebo podpálit vám kalhoty.“
Uličnicky se zachichotala. „Mockrát mě už napadlo – jste
lechtivý, pane?“
„Ne,“ odsekl Markus. Srdce mu tlouklo jako splašené.
Chvěl se chtíčem. Nejradši by se na ni vrhl. Jenže vrozený
smysl pro čest povážlivě protestoval. Přece by nezneužil
Lillianiny slabosti. Je bezmocná. A panna. Nikdy by si
neodpustil, že se sobecky chopil příležitosti.
„Zabralo to!“ vykřikla znenadání Lillian a triumfálně
zamávala dlaní. „Prst je venku!“ Vtom se ušklíbla. „Proč se
mračíte?“ Přidržela se mužova ramene, aby se snáze posadila.
„Když vidím tu vrásku mezi obočím, dostávám chuť…“
Odmlčela se. Soustředěně hleděla na Westcliffovo čelo.

193
 „Co?“ špitl Markus. Jeho díl sebekontroly byl téměř
vyčerpán.
Aniž se ho pustila, poklekla na kolena. „Udělat tohle.“
Vzápětí rýhu vymazala rty.
Markus zavřel oči a slabě zasténal. Chtěl ji. Nejenom
fyzicky – třebaže tato touha momentálně převažovala. Už to
nedokázal dál popírat. Po zbytek života bude všechny ženy
poměřovat s Lillian Bowmanovou. A žádná jí nebude rovna.
Každá bude postrádat její úsměv, jazyk jako břitvu,
temperament, nakažlivý smích, nezkrotné tělo i ducha,
zkrátka vše, co Marka příjemně rozechvívalo. Lillian je
nezávislá, umíněná, paličatá… Má vlastnosti, jaké nejsou u
manželky žádoucí. Přesto po ní prahne. Což je sice
neuvěřitelné, avšak nezpochybnitelné.
Tahle situace se dala vyřešit pouze dvěma způsoby. Buď
se mohl dívce dál vyhýbat, což se zatím moc neosvědčilo,
anebo se prostě vzdát. Přijmout, že Lillian nikdy nebude
mírná a pokorná ženuška, jakou si vždycky představoval.
Jestliže se s ní ožení, vzepře se osudu, který ho čekal od
chvíle narození.
S Lillian po boku si nikdy nebude ničím jist. Nikdy zcela
nepochopí důvody jejího chování a kdykoliv se ji pokusí
umravnit, postaví se mu na odpor jako nezkrocené zvíře.
Dřímá v ní silné odhodlání a ještě silnější vůle. Budou se
hádat. Lillian mu nedovolí zlenivět, zcela se usadit.
Dobrý Bože, opravdu toužím takhle žít?
Ano. Ano. Ano. Chci jen ji a žádnou jinou.
Markus se přivinul ke křivce labutí šíje. Vychutnával si
dívčin horký dech vonící po pálence. Vezme si ji. Pevně
uchopil Lillian za hlavu a táhl ji k sobě. Tlumeně vykřikla a
divoce mu vyšla vstříc. Líbala ho s náruživostí zkušené ženy.
Usmál se. Avšak úsměv se ztratil ve vášnivém políbení.
Jemně ji položil na podlahu. Oddělovaly je nadýchané sukně
a znemožňovaly splynutí nažhavených těl. Lillian zavrněla
jako kočka a vklouzla mu dlaněmi pod kabátec. Zvolna se
kutáleli po podlaze. Zprvu byl nahoře on, potom ona. Vlastně

194
na tom vůbec nezáleželo, dokud zůstávali spojeni v těsném
objetí.
Byla štíhlá, ale silná. Pevně se k němu vinula, náruživě jej
hladila po širokých zádech. Takhle intenzivní vzrušení
Markus v životě nezakusil. Přímo umíral žárem. Musí ji mít.
Ochutnat ji, líbat, hladit, milovat se s ní.
Znovu se převalili. Tvrdá noha od židle vrátila Marka do
reality. Alespoň dočasně. Stačil si uvědomit, že si k ukojení
choutek vybral nejpoužívanější místnost v domě. To by
nešlo. Zaklel a postavil se. Vytáhl Lillian do stoje a pevně ji
přitiskl k sobě. Dotírala na něj měkkými rty. Odolal a nejistě
se zasmál. „Lillian,“ oslovil ji ochraptěle. „Půjdete se mnou?“
„Kam?“ otázala se mdle.
„Nahoru.“
Cítil, jak ztuhla a podrážděně se narovnala. Pochopila
jeho úmysly. Díky brandy sice ztratila zábrany, ne však
zdravý rozum. Alespoň ne docela. Něžně ho pohladila po
tváři, vpíjela se mu do očí. „Do vaší postele?“ zašeptala.
Krátce přikývl. Jemně se k němu naklonila a špitla: „Ach
ano…“
Přimkl se k ní napuchlými rty. Chutnala sladce… Začal
trhaně oddychovat. Zoufale tiskl dívku k sobě. Zavrávorali.
Musel se přidržet nejbližší police s knihami, aby oba
neztratili rovnováhu a zase neskončili na zemi. Nedokázal se
nabažit jejích polibků. A potřeboval víc. Víc její pleti, vůně,
škádlení jazykem, víc vlasů omotaných kolem prstů. Chtěl
pod sebou cítit její nahé tělo, na zádech škrábání nehtů. Těšil
se, až se mu při vyvrcholení zachvěje v náruči. Toužil vzít si
ji rychle, pomalu, hrubě, něžně… na tisíc způsobů
inspirovaných nevyčerpatelnou vášní.
Konečně se mu podařilo zdvihnout hlavu a zašeptat:
„Obejměte mě kolem krku.“ Poslechla a on si ji přivinul k
hrudi.

195
 18
Pokud to byl sen, pomyslela si Lillian o několik minut
později, pak nesmírně živý. Sen, ach ano… Pevně se přimkla
k tomuto přesvědčení. Ve snu si člověk může dělat, co chce.
Neexistují žádná pravidla, žádné povinnosti… pouze radost.
Ach, to byla slast! Markus svlékl nejdříve ji a potom sebe.
Pomačkané šaty skončily na podlaze. Oni naopak na bíle
povlečeném širokém lůžku posetém měkkými polštáři. Tohle
určitě musel být sen, jelikož lidé se zásadně milují potmě, a
ne v místnosti zalité odpoledním sluncem.
Markus se nad ní skláněl, zasypával ji pomalými polibky.
Schválně je prodlužoval, takže netušila, kde jeden končí a
druhý začíná. Tiskl se k ní nahým tělem, jež ji děsilo silou,
která se v něm skrývala. Pod rukama cítila ocelově tvrdé
svaly. Nepoddajné, přesto hedvábné a rozpálené.
Nepřestávala nad ním žasnout. Když se nad ní pohyboval,
lechtal ji tmavými kudrlinkami na hrudi. Přivlastnil si každou
píď její bytosti. Vydal se na pozvolnou, smyslnou pouť po
jejím těle.
Lillian připadalo, že se nad nimi vznáší nádherně slaná
vůně, ten nejerotičtější parfém na světě. Zabořila tvář do ohbí
Markova krku a vdechovala ji plnými doušky. Markus – onen
vysněný Markus, ten namyšlený anglický gentleman – ji
udivil svou něhou a smělostí. Zaskočil ji, jaké zvláštní
intimnosti vyžadoval. Položil ji na břicho a líbal po celé délce
páteře. Laskal ji jazykem, až se svíjela blahem, rukama
přitom zahříval její zadničku. Cítila, jak se prstem dobývá
mezi stisknutá stehna. Bezmocně zasténala a pokusila se mu
vymanit.
S tichým zamumláním ji přitiskl zpátky k matraci.
Odvážně rozhrnul chloupky v klíně a pronikl do zakázaného
tajemství. Lillian přitlačila líc k sněhobílému polštáři a

196
zavrněla blahem. Vnímala, jak se nad ní rozkročil. Dorážel na
ni hebkým pohlavím, zatímco prsty čile rejdily mezi oblými
stehny. Dotýkal se jí ďábelsky a zároveň něžně. Až příliš
něžně. Chtěla víc.
Chtěla všechno. Srdce jí bušilo jako splašené. Bezmocně
zatnula prsty do přikrývky. Zmáhalo ji zvláštní napětí, jež ji
nutilo svíjet se pod mužovým tělem.
Zdálo se, že ho dívčiny zadýchané výkřiky těší. Převalil ji
na záda, v temných jiskrných očích plál oheň. „Lillian,“
zašeptal, „anděli, má lásko… bolí tě to?“ Nato do ní vklouzl
prstem. „Chceš, abych zaplnil tohle sladké, prázdné
místečko?“
„Ano,“ zalykala se žádostivostí a vinula se k němu blíž.
„Ano, Marku, ano…“
„Už brzy.“ Přejel jazykem po vztyčené bradavce.
Nespokojeně zamručela, když se zase odtáhl. Rozčileně
sledovala, jak klouže ústy stále níž a níž, ochutnává ji,
zkoumá, až… až…
Úžasem zadržela dech, když jí doširoka roztáhl nohy a
pronikl jazykem do záplavy hustých kudrlinek. Zabořil
obličej do horkého klína. Tohle nemůže, tohle ne, pomyslela
si omámeně. Líně ji dobýval jazykem, slastně ji mučil, až
opět vykřikla rozkoší. Nezastaví ho. Soustředil se na růžové
poupátko schované uprostřed jejího ženství a s jeho pomocí v
ní rozdmýchával palčivý žár.
„Marku,“ slyšela se šeptat. Opakovala to jméno pořád
dokola jako smyslnou modlitbu. „Marku…“ Rozechvělýma
rukama jej popadla za hlavu ve snaze přitáhnout jej k sobě.
Kdyby dokázala nalézt správná slova, žebronila by, aby ji
zbavil nesnesitelného toužení. Vtom trýzeň dostoupila
vrcholu. Lillian vypískla a vzápětí se přes ni přehnala vlna
úlevy.
Markus se na ni vyhoupl, objal ji a zasypal vroucími
polibky. Mačkala se k němu, prudce oddechovala. Pořád
neměla dost. Chtěla v sobě cítil jeho tělo, podmanit si jeho

197
duši. Nemotorně uchopila touhou ztěžklý penis a naváděla ho
mezi svá stehna.
„Lillian…“ Naléhavě na ni hleděl. „Jestli to uděláme,
pochop, že se všechno změní. Budeme muset…“
„Teď,“ přerušila ho naléhavě. „Chci to. A hned.“
Nepouštěla mužův úd z ruky. Škádlivě hryzla Marka do krku.
Položil ji na záda, hrozivě se nad ní tyčil. Doširoka jí roztáhl
nohy. Ucítila mezi nimi silný tlak, jemuž se její tělo
instinktivně vzepřelo.
Markus znovu zašátral po poupěti lásky a rozdmýchal v
něm žár. Nato mu Lillian počala vycházet vstříc. S každým
zhoupnutím pronikal hlouběji. Dívka zalapala úžasem po
dechu, spočinula dlaněmi na mužových pevných hýždích.
Uvnitř jí tepala mírná bolest. Přesto Marka hodlala plně
přijmout. Markus trpělivě čekal, až se uvolní, nechtěl, aby
kvůli němu trpěla.
Líbal ji a hladil. Lillian pohlédla do něhou zjihlých očí.
Vpíjeli se pohledem jeden do druhého a dívka cítila, jak se
její tělo podvoluje, odpor mizí. Markus ji uchopil za boky a
začal se pohybovat v pravidelném rytmu. „Všechno v
pořádku?“ zašeptal.
Místo odpovědi jej pevně objala kolem krku. Zvrátila
hlavu a on zasypal polibky její hrdlo. Úplně se mu otevřela.
Bolest se smísila s rozkoší. Náruživě mu vycházela v ústrety.
Mužovu tvář poznamenalo napětí. „Lillian,“ hlesl a sevřel ji
pevněji. „Ach bože, já nemůžu… Lillian…“ Zavřel oči, hrubě
zasténal a poddal se vlastnímu vyvrcholení. Cítila, jak se jeho
úd chvěje v hlubinách jejího těla.
Poté se chtěl odtáhnout, ale ona jej zadržela. „Ne. Ještě
ne, prosím…“ Překulili se na bok, stále spojeni. Přehodila mu
štíhlou nohu přes bok, aby jej udržela blízko sebe. Muž jí
prstem kreslil po zádech divoké vzory. „Marku,“ zašeptala.
„Tohle všechno se mi jenom zdá, že?“
Omámeně se na ni zazubil. „Trošku si odpočiň,“
doporučil jí a znovu ji políbil.

198
 Když Lillian opět otevřela oči, odpolední slunce bylo pryč
a soumrak zbarvil oblohu do levandulova. Markus ji lehce
líbal na tvář. Podepřel ji pod rameny a zdvihl do polosedu.
Zcela dezorientovaná se nadechla jeho osobité vůně. V puse
jí vyschlo, v hrdle pálilo. Pokusila se promluvit, ale ozvalo se
jen jakési zakrákorání: „Žízeň.“
Přistála před ní křišťálová sklenka. Vděčně se napila.
Chladná voda chutnala po citronu a medu.
„Ještě?“
Lillian zírala na muže, který ji držel. Uvědomila si, že je
oblečený, dokonale učesaný, pokožka nesla stopy nedávného
mytí. Dívce připadalo, že jí poněkud opuchl a zdřevěněl
jazyk. „Zdálo se mi…, ach, zdálo…“
Vtom si uvědomila, že to nebyl sen. Přestože se nad ní
skláněl předpisově oděný Westcliff, spočívala nahá v jeho
posteli, přikrytá pouze dekou. „Ach, panebože,“ vydechla
zděšeně. Plně ji zasáhlo poznání, čeho se dopustila. Hlava jí
třeštila. Přitiskla si prsty k bolavým skráním.
Hrabě si přitáhl podnos na nočním stolku a nalil jí další
dávku osvěžujícího nápoje. „Bolí vás hlava?“ otázal se.
„Napadlo mě, že to tak může dopadnout. Tady.“ Podal jí
čtvereček složeného tenkého papíru. Otevřela jej
roztřesenými prsty. Zaklonila se, nasypala si jeho hořký
obsah do úst a zapila jej sladkou limonádou. Deka se jí svezla
k pasu. Zahanbeně po ní hmátla. Ačkoliv Westcliff moudře
mlčel, z jeho výrazu pochopila, že na falešnou cudnost je
pozdě. Zavřela oči a zasténala.
Odebral jí sklenici a uložil Lillian zpátky do polštářů.
Počkal, až dívka sebere odvahu a podívá se na něho. Usmál
se a pohladil ji po rozpálené líci. Lillian si přála, aby
nevypadal tak spokojeně. Zamračila se. „Pane…“
„Vydržte. Promluvíme si o tom později. Nejprve se o vás
postarám.“
Vykřikla rozhořčením, když jí strhl přikrývku z těla.
Nepokrytě se pásl očima na dívčině nahotě. „Neopovažujte
se!“

199
 Westcliff ji ignoroval. Sňal ze stojanu džbán s horkou
vodou a nalil ji do umyvadla. Smočil v ní žínku, vyždímal ji a
posadil se vedle Lillian. Pochopila, co má za lubem, proto
odmrštila jeho ruku stranou. Probodl ji ironickým pohledem.
„Pokud se teď hodláte ostýchat…“
„Dobrá.“ Zrudla jako pivoňka. Položila se na záda a
pevně semkla víčka. „Hlavně se s tím nepárejte.“
Jakmile se horká látka dotkla jejích stehen, prudce sebou
škubla. „Jenom klid,“ zamumlal. Opatrně ji otíral.
„Omlouvám se. Já vím, že to bolí. Klidně ležte.“
Lillian si zakryla oči paží. Styděla se. Nedokázala
přihlížet, jak jí muž omývá intimní partie. „Pomáhá to?“
slyšela, jak se ptá. Toporně přikývla, neschopná vydat hlásku.
Když Westcliff znovu promluvil, ozývalo se v jeho hlase
pobavení. „Od dívky, která se beze studu producíruje venku
ve spodním prádle, bych takové upejpání nečekal. Proč si
zakrýváte oči?“
„Protože nesnesu, jak se na mě díváte,“ postěžovala si
plačtivě. Nato se rozchechtal. Znovu pečlivě vymáchal žínku
a přiložil ji na postižené místečko.
Lillian na něho zamžourala skrze prsty. „Musel jste
zazvonit na služebnictvo,“ usoudila. „Viděl mě někdo? Tuší
kdokoliv z vašich lidí, že jsem s vámi?“
„Pouze můj komorník. A ten umí mlčet. Rozhodně
nebude nikomu vykládat o mých…“
Zaváhal. Očividně nemohl nalézt správný výraz.
„Avantýrách?“ napověděla mu Lillian.
„Tohle není avantýra.“
„Tedy poklesek?“
„Říkejte si tomu, jak chcete. V každém případě musíme
tuto situaci odpovídajícím způsobem zvládnout.“
Což znělo zlověstně. Lillian zvedla paži z očí. Všimla si,
že Westcliffova žínka je pokrytá krví. Její krví. Žaludek se jí
zhoupl, srdce se rozbušilo. Každá panna dobře ví, že když se
vyspí s mužem mimo manželské lože, znamená to její konec.

200
Je zničená. Výraz „zničená“ má příšernou příchuť. Jako by
byla navěky zkažená. Nenávratně poznamenaná.
„Zbývá jediné – pořádně to ututlat,“ prohlásila ostražitě.
„Budeme předstírat, že k tomuhle nikdy nedošlo.“
Hrabě ji přikryl a naklonil se k ní. Opíral se přitom o
dlaně ve výši jejích ramen. „Lillian. My dva jsme se spolu
vyspali. Tohle se nedá přejít mávnutím ruky.“
Zčistajasna ji zachvátila panika. „Ale ano, dá.
Zapomeneme na to. Když můžu já, tak vy taky.“
„Zneužil jsem vás,“ přiznal a pokoušel se tvářit
zkroušeně. Horší divadýlko v životě nesehrál. „Zachoval
jsem se neodpustitelným způsobem. Nicméně v této
situaci…“
„Já vám odpouštím,“ vyhrkla kvapně Lillian. „A je to.
Kde mám šaty?“
„…je jediným vhodným řešením brzký sňatek.“
Lord Westcliff ji právě požádal o ruku.
Každá neprovdaná žena v Anglii by se po zaslechnutí
těchto slov vděčností rozplakala. Jenže události se zvrtly.
Westcliff si ji nevybral z lásky, není jeho vyvolenou, jíž si
nade vše považuje. Koná z čiré povinnosti.
Lillian se posadila. „Pane,“ otázala se rozechvěle, „vede
vás k tomuto rozhodnutí hřích, jejž jsme právě spáchali,
anebo máte ještě nějaký jiný důvod?“
„Jistě. Jste atraktivní dívka… Inteligentní. Nepochybně
mi povijete zdravé děti. Ze spojení našich rodin poplynou
určité výhody…“
Lillian zjistila, že její svršky visí úhledně přehozené přes
židli. Nemotorně se vysoukala z lůžka. „Musím se
obléknout.“ Ušklíbla se, když se bosou nožkou dotkla
studené podlahy.
„Pomohu vám,“ nabídl se Westcliff a skokem byl u ní.
Stála u postele, hustá černá hříva jí splývala po zádech až
ke kříži. Hrabě položil šaty na lůžko a obdivně spočinul
zrakem na dívce. „Jste rozkošná,“ zamumlal. Zlehka se dotkl
prsty nahých ramen a sklouzl až k loktům. „Mrzí mě, že jsem

201
vám způsobil bolest,“ pravil vlídně. „Příště to bude o hodně
příjemnější. Nechci, abyste se toho bála. Anebo mě. Doufám,
že mi věříte, když říkám…“
„Proč bych se vás měla bát?“ vyhrkla bez rozmýšlení.
„Proboha živého, to by mě nikdy nenapadlo.“
Zaklonila hlavu. Markus ji chvíli pozoroval, na tváři se
mu rozléval líný úsměv. „Kdepak, vám odvaha nechybí,“
souhlasil věcně. „Vy v případě potřeby přeperete i čerta.“
Netušila, zda ji chválí, nebo se jí vysmívá. Proto
poodstoupila nejistě stranou. Chňapla po svršcích a začala se
strojit. „Nechci se za vás provdat,“ prohlásila sebevědomě,
což pochopitelně nebyla pravda. Jenže musela brát v úvahu,
za jakých okolností se hrabě vyslovil. Copak může přijmout
nabídku k sňatku vyřčenou z povinnosti?
„Nemáte na vybranou,“ ozvalo se za ní.
„Ale mám. Odvažuji se tvrdit, že bez ohledu na ztracený
věneček se pan St. Vincent se mnou ožení. A i kdyby ne,
rodiče mě na ulici nevyženou. Určitě se vám uleví, když vám
připomenu, že vůči mě nemáte sebemenší závazek.“ Popadla
spodní kalhoty a nasoukala se do nich.
„Co s tím má společného St. Vincent?“ otázal se ostře.
„Snad vás nepožádal o ruku?“
„Zdá se to k neuvěření?“ odsekla Lillian a zručně si
zavázala v pase tkanice. Pak přišla na řadu košilka.
„Sebastian mě poprosil o svolení, aby se mi směl dvořit.
Vbrzku si pohovoří s mým otcem.“
„Nemůžete si ho vzít.“ Westcliff se na ni zamračil.
„Proč ne?“
„Protože teď jste moje.“
Pohrdavě si odfrkla, ačkoliv v nitru se zatetelila blahem.
„Ano, vyspala jsem se s vámi. Ale to ještě neznamená, že
vám patřím.“
„Co když jste těhotná?“ připomněl potměšile. „Třeba už
vám v břiše roste moje dítě. A to podle mého názoru už
význam má.“

202
 Lillian cítila, jak se jí podlomila kolena. Přesto dokázala
zachovat mrazivý tón. „Však uvidíme. Mezitím vezměte na
vědomí, že vaše nabídka se zamítá. Vždyť vy jste mě vlastně
o ruku nepožádal, tak co?“ Strčila chodidlo do punčochy.
„Znělo to spíše jako rozkaz.“
„Aha. Tak tohle vás zlobí? Že jsem se patřičně
nevyslovil?“ Muž netrpělivě potřásl hlavou. „Dobrá.
Provdáte se za mě?“
„Ne.“
Dotčeně se zakabonil. „Proč ne?“
„Protože jedno milování není dostatečným důvodem k
celoživotnímu závazku.“
Popuzeně vyklenul obočí. „Mně docela stačí.“ Zvedl
korzet a podal jí ho. „Ať řeknete či uděláte cokoliv, nic
nemůže otřást mým rozhodnutím. Zkrátka se vezmeme. A to
brzy.“
„To jste prohlásil vy,“ opáčila Lillian. Zadržela dech a
pevně utáhla nenáviděný korzet. „Kromě toho jsem zvědavá,
co na to hraběnka, až jí oznámíte, že přivedete do rodiny
dalšího nenáviděného Američana!“
„Raní ji mrtvice,“ odvětil klidně Markus a pomohl dívce
se šněrováním. „Začne ječet jako zběsilá a nakonec
pravděpodobně omdlí. Potom odjede na půl roku do Evropy a
nenapíše nám ani řádku.“ Odmlčel se a s úlevou dodal: „Jak
já se na to těším!“

203
 19
„Lillian, Lillian, drahá…, musíš se vzbudit. Tady máš,
nechala jsem poslat pro čaj.“ Daisy stála u postele a útlou
dlaní něžně třásla ramenem své sestry.
Lillian něco zabručela, zamžourala, neochotně rozlepila
víčka. „Nechce se mi vstávat.“
„Ale musíš. Panečku, dějí se věci. Měla bys na ně být
připravená.“
„Věci? Jaké věci?“ Lillian se posadila a položila si dlaň
na bolavé čelo. Stačil jediný pohled do sestřina drobného
obličeje a srdce jí počalo tlouct jako zběsilé.
„Opři se o polštář,“ radila Daisy, „a já ti podám ten čaj.
Na.“
Jakmile přijala šálek s kouřícím nápojem, pokoušela se
Lillian posbírat roztříštěné myšlenky.
Matně si vzpomínala, že ji Markus včera večer potají
propašoval do jejího pokoje, kde na ni čekala vlahá lázeň.
Vykoupala se a převlékla do čisté noční košile dřív, než se
sestra vrátila z vesnické slavnosti. To už dávno spala ve své
posteli. Po dlouhém bezesném spánku by možná sama sebe
přesvědčila, že včera prakticky k ničemu nedošlo, kdyby
ovšem nebylo tupé bolesti mezi stehny.
Co teď? přemítala úzkostlivě. Prohlásil, že se s ní ožení.
Ale co když si to rozmyslel? Kromě toho si nebyla jistá, zda
po sňatku s Markem touží nebo ne. Stačí si představit, že mu
bude po zbytek života viset na krku jako vynucené závaží…
Manželství z povinnosti.
„O čem to mluvíš?“ otázala se.
Daisy se usadila na kraji lůžka tváří k ní. Měla na sobě
modré ranní šaty, vlasy si vyčesala do ne zrovna povedeného
uzlu. Soustředěně si sestru prohlížela. „Asi přede dvěma
hodinami zazněla z komnaty našich rodičů vzrušená diskuze.

204
Zdá se, že hrabě požádal otce o schůzku v soukromí – v
Marsdenově salonu, řekla bych. Když se vrátil, uhodila jsem
na něho, aby mi pověděl, co se děje. Otec neodpověděl, ale
přímo plál vzrušením. Máti zase hysterčila. Brečela a zároveň
se smála. Táta nakonec nechal poslat pro nějaký likér, aby se
zklidnila. Netuším, co se odehrálo mezi otcem a lordem
Westcliffem, proto mě napadlo, že ty bys třeba mohla…“
Odmlčela se, když si všimla, jak se sestře chvějí ruce a hrnek
poskakuje po talířku. Chvatně jí odebrala nádobí z nejistých
prstů. „Drahá, co je ti? Vypadáš příšerně. Stalo se včera
něco? Snad jsi něco neprovedla?“
Lillian vybuchla divokým smíchem. Takhle se ještě nikdy
necítila. Pohybovala se na tenké hranici mezi zlostí a slzami.
Zlost nakonec zvítězila. „Ano,“ přisvědčila, „něco se stalo. A
on mě teď má v hrsti, ať se mi to líbí nebo ne. Domlouvá se s
otcem za mými zády… Ach, tohle nevydržím! Nemůžu!“
Daisy vykulila oči. „Jezdila jsi bez dovolení na lordových
koních? Je to tak?“
„Já… Kéž by tomu tak bylo.“ Lillian zabořila zrudlý
obličej do dlaní. „Já jsem se s ním vyspala,“ zahuhňala skrze
prsty. „Včera, zatímco všichni byli pryč.“
Rozhostilo se ohromené ticho. „Tys… Ale… Ale já
nechápu, jak bys mohla…“
„Opila jsem se v knihovně hruškovou brandy,“ přiznala
Lillian tupě. „Našel mě tam. Jedno vedlo k druhému a
nakonec jsme skončili v posteli.“
Daisy užasle naslouchala. Mlčela. Chtěla něco říct, ale
nešlo to. Proto usrkla z Lillianina šálku a odkašlala si.
„Prohlásila jsi, že ses s ním vyspala. Předpokládám, že nešlo
o odpoledního šlofíka.“
Lillian po ní šlehla vražedným pohledem. „Daisy, nehraj
si na husičku.“
„A ty se nyní domníváš, že požádal o tvoji ruku pouze z
povinnosti, že?“

205
 „Přesně tak,“ přitakala hořce sestra. „Zachoval se jako
gentleman. A teď mi bude můj poklesek otloukat o hlavu tak
dlouho, dokud se nepodvolím.“
„Řekl, že tě miluje?“ odvážila se zeptat Daisy.
Lillian lítostivě broukla. „Nic takového. O lásce se
nezmínil ani slovem.“
Sestra se zmateně zamračila. „Lillian… Neobáváš se
náhodou, žes ho upoutala pouze díky tomu kouzelnému
parfému?“
„Ne, já… Ach, panebože. Na voňavku jsem nepomyslela.
Byla jsem úplně mimo…“ Se sténáním zabořila obličej do
polštáře. Nejradši by se zavrtala pět sáhů pod zem.
Jako zdáli k ní doléhal sestřin tlumený hlas: „A chceš se
za něho provdat?“
Lillianino srdce v té chvíli proklál žhavý šíp. Odhodila
podušku a vyštěkla: „Ale ne za těchto okolností! Ne když
Westcliff rozhoduje za mě a bez ohledu na mé city. Vadí mi,
když hlásá, že si mě bere pouze z toho důvodu, že mě
kompromitoval.“
Daisy zadumaně zvažovala sestřina slova. „Nevěřím, že
by se hrabě vyjádřil v tomhle smyslu,“ nechala se nakonec
slyšet. „Nevypadá jako typ chlapa, který se ožení s dívkou
jenom proto, že ji připravil o věneček. Ledaže by o ni
doopravdy stál.“
„Kéž bys měla pravdu,“ zamumlala Lillian. „Kdyby mu
tak záleželo na tom, co chci já.“ Vysoukala se z lůžkovin a
přistoupila ke stojanu s umyvadlem. Pohlédla do zrcadla na
svoji ztrhanou tvář. Nalila si ze džbánu vodu a pocákala si
unavenou líc. Nato se otřela měkkým ručníkem. Otevřela
malou krabičku se skořicovým práškem a zabořila do něj
zubní kartáček. Do vzduchu se vznesl voňavý obláček.
Omamná vůně osvěžila dívčin nakyslý dech. Lillian si zuřivě
drhla zuby, dokud se neblýskaly a nebyly hladké jako sklo.
„Daisy,“ prohodila přes rameno, „uděláš pro mě něco?“
„Samozřejmě.“

206
 „Nerada bych teď lezla rodičům na oči. Ale zároveň
potřebuji zjistit, zda Westcliff opravdu požádal o moji ruku.
Kdybys to mohla nějak vyzvědět…“
„Stačí říct,“ usmála se sestra a vyrazila ze dveří.
Lillian mezitím dokončila ranní hygienu. Sotva si přes
noční košili přehodila bílý batistový župánek, Daisy se
vrátila. „Ani jsem se nemusela ptát,“ hlásila žalostně. „Táta je
pryč, ale máti zírá do sklenice s whisky a brouká si
Mendelssonův Svatební pochod. Je očividně v sedmém nebi.
Proto si troufám tvrdit, že lord Westcliff se skutečně
vyslovil.“
„Mizera,“ zavrčela Lillian. „Jak se opovažuje mě
opominout, jako bych do toho neměla co mluvit?“ Zlověstně
přimhouřila oči. „Zajímalo by mě, co právě teď provádí.
Pravděpodobně se snaží na nic nezapomenout. Což znamená,
že jako dalšího musí o svých záměrech zpravit…“ Odmlčela
se a zasyčela hněvem. Přímo se zalykala vzteky. Westcliff
musí mít všechno pod kontrolou. Proto nenechá na ní, aby
sama ukončila přátelství s panem St. Vincentem. Nedovolí,
aby se s ním důstojně a řádně rozloučila. Kdepak. Radši se o
to postará sám. A od Lillian se očekává, že bude jeho
pletichám bezmocně přihlížet. „Jestli má za lubem, co si
myslím,“ vyhrožovala, „pak ho přetáhnu po hlavě
pohrabáčem!“
„Cože?“ nechápala Daisy. „Co má podle tebe provést?
Ne, Lillian. Nemůžeš opustit komnatu v nedbalkách!“
Vyběhla za sestrou ze dveří. Hlasitým šepotem ji volala
zpátky: „Lillian! Vrať se, prosím! Lillian!“ Ale sestra bez
povšimnutí dál vztekle mašírovala chodbou.
Lem dlouhého bílého županu se za ní táhl jako brázda za
lodí, když proletěla spojovacím koridorem a jala se
sestupovat po hlavním schodišti. Bylo poměrně brzy, a tak
většina hostů ještě spala. Avšak Lillian byla natolik rozčilená,
že jí ani za mák nezáleželo na tom, zda ji někdo zahlédne.
Divoce se prosmýkla kolem několika užaslých sluhů. Když
dorazila do Markovy pracovny, sotva popadala dech. Dveře

207
byly zavřené. Bez váhání stiskla kliku a vtrhla dovnitř, až
dřevěné křídlo bouchlo do stěny.
Jak předpokládala, našla tu Marka i pana St. Vincenta.
Oba se k ní užasle obrátili.
Lillian se zahleděla do St. Vincentovy nehybné tváře.
„Kolik vám toho napovídal?“ vyhrkla bez úvodu.
Ze Sebastianova výrazu nebyla schopna nic vyčíst. Muž
se tvářil vlídně. „Pověděl mi toho dost.“
Střelila očima k zatvrzelému Westcliffovi. Jistě svého
soupeře hladce zneškodnil pádnými argumenty. Jakmile si
něco umanul, šel si neochvějně a tvrdě za svým. „Nemáte
právo!“ zavřeštěla hněvivě. „Se mnou manipulovat nebudete,
Westcliffe!“
Ošidně klidný, odstoupil St. Vincent od stolu a vydal se k
ní. „Není moudré producírovat se zde v negližé, miláčku,“
zamumlal. „Dovolte mi, abych vám nabídl…“
Jenže to už k Lillian zezadu přistoupil Westcliff a
přehodil jí přes ramena svůj kabátec, aby skryl dívčin župan
před zraky druhého muže. Zuřivě se jej pokoušela setřást, ale
Markus ji pevně držel. Přitáhl si ji do náruče. „Nedělejte ze
sebe hlupáka,“ špitl jí do ucha. Rozhodně se od něj odtáhla.
„Nechte mě být! Chci si promluvit s panem St.
Vincentem. Alespoň to nám můžete dopřát. Nebo ne? Pokud
se mi v tom podaříte zabránit, sejdu se s ním za vašimi zády.“
Markus ji neochotně pustil a překřížil ruce na hrudi.
Ačkoliv se navenek tvářil vyrovnaně, Lillian vycítila, jak se v
něm sváří emoce. Neovládal se tak snadno, jak předstíral.
„Tedy mluvte,“ vyzval ji úsečně. Pevně semknuté čelisti
prozrazovaly, že těm dvěma nehodlá dopřát soukromí.
Lillian si uvědomila, že jenom pár pošetilých ženských by
si troufalo tvrdit, že jsou schopny zvládnout zpupného a
paličatého Westcliffa. Obávala se, že by mohla být jednou z
nich. Šlehla po hraběti výhružně přimhouřenýma očima.
„Pokuste se neskákat mi do řeči, ano?“ požádala slušně a
otočila se k muži zády.

208
 St. Vincent si zachoval nonšalantní výraz. Ledabyle se
opíral o desku stolu. Lillian přemáhalo napětí. Přemítala, jak
mu vysvětlit, že ho záměrně nepodvedla. „Ráda bych vás
požádala o odpuštění, můj pane. Nechtěla jsem…“
„Nemusíte se mi omlouvat, zlato.“ Zamyšleně si dívku
prohlížel, jako by jí četl myšlenky. „Nedopustila jste se
ničeho špatného. Dobře vím, jak snadné je svést nevinnou
pannu.“ Významně se odmlčel, než dodal: „A jak je vidno,
Westcliff jakbysmet.“
„Podívej…,“ naježil se Markus.
„Takhle to vždycky skončí, když se pokouším chovat jako
gentleman,“ skočil mu do řeči St. Vincent. Natáhl se po
dlouhé lokně, visící Lillian přes rameno. „Kdybych se uchýlil
ke své obvyklé taktice, byla byste už desetkrát moje.
Nicméně jak se zdá, přecenil jsem Westcliffův smysl pro
čest.“
„Neprovinil se o nic víc než já,“ přiznala Lillian. Umínila
si jednat na rovinu. Avšak ze Sebastianovy tváře vyčetla, že jí
stejně nevěří.
Místo aby se pustil do polemiky, St. Vincent si přestal
pohrávat s dívčinou kadeří, naklonil se k Lillian a prohlásil:
„Lásko, co kdybych vám řekl, že vás pořád chci a to bez
ohledu na vše, co se seběhlo mezi vámi a Westcliffem?“
Lillian nedokázala skrýt úžas.
Jenže Markus už nevydržel dál mlčet. Hlas mu skřípal
podrážděním: „Co chceš nebo nechceš, je vedlejší, St.
Vincente. Smiř se s tím, že ona teď patří mně.“
„Na základě naprosto bezvýznamného aktu?“ opáčil
Sebastian mrazivě.
„Pane,“ ohradila se dotčeně Lillian. „Pro mě to
bezvýznamné nebylo. Mimoto je docela možné, že náš skutek
nezůstal bez následků. Nemůžu se provdat za jednoho a čekat
dítě s druhým.“
„Copak na tom záleží? Přijmu je za své.“
„Nevydržím tohle poslouchat,“ ozval se varovně Markus.

209
 Lillian jej nevnímala. Provinile zírala na St. Vincenta. „Já
nemůžu. Promiňte. Kostky jsou vrženy, pane, a já na tom
nemohu nic změnit. Ale…“ Zčistajasna se k němu nachýlila a
podávala mu ruku. „Přesto doufám, že bez ohledu na to, co se
stalo, zůstaneme přáteli.“
St. Vincent s potutelným úsměvem uchopil dívčinu dlaň a
vzápětí ji pustil. „Nedovedu si představit okolnost, kvůli níž
bych vás nadobro zavrhl, zlato. S jedinou výjimkou… Ale
tuhleta to není. Přirozeně že zůstaneme přáteli.“ Potom se
zahleděl na Westcliffa. Významně se uculoval. Jeho pohled
říkal, že tohle zdaleka ještě neskončilo. „Myslím, že zde
nevydržím až do konce setkání,“ prohodil mírně. „Nejspíš
bych měl vytrvat v této společnosti, abych předešel
zbytečným klepům, avšak nejsem si jist, zda by se mi
podařilo skrýt… ehm… určité rozčarování. Proto bude lepší,
když odjedu. Až se opět shledáme, budeme si mít hodně o
čem povídat.“
Markus přimhouřenýma očima sledoval, jak jeho sok
rázuje ke dveřím a zavírá je za sebou.
Nato se rozhostilo napjaté ticho. Markus dumal nad
přítelovými slovy. „Nedovedu si představit okolnost, za níž
bych vás nadobro zavrhl, zlato. S jedinou výjimkou… Co tím
myslel?“
Lillian jej probodávala pohledem. „Netuším, a je mi to
fuk! Choval jste se hnusně. St. Vincent je desetkrát větším
gentlemanem než vy!“
„Kdybyste ho znala, mluvila byste jinak.“
„Vím, že se mnou jednal s úctou, zatímco vy jste na mě
pohlížel jako na loutku, s níž si budete pohrávat, jak se vám
zamane…“ Zoufale svinula ruce do pěstí a počala jimi tvrdě
bušit do mužova hrudníku. Markus ji uchopil do náruče.
„Nebyla byste s ním šťastná.“ Hladce přemohl dívčin
odpor. Kabátec, který jí přehodil přes ramena, se dávno snesl
k zemi.
„Co vás vede k přesvědčení, že s vámi se budu mít lépe?“

210
 Chytil ji za zápěstí a zkroutil jí ruce za záda. Vzápětí
zaskučel překvapením, když mu rázně dupla na nárt. „Protože
mě potřebujete,“ procedil skrze zuby. Neustále s ním
bojovala. „Stejně jako já potřebuji vás.“ Vášnivě se přimkl k
jejím ústům. „Hledám vás celé roky.“ Následoval polibek
opojnější než předchozí.
Nejspíš by se s ním dál prala, kdyby ji nepřekvapil svým
následným skutkem. Znenadání pustil uvězněná zápěstí,
pevně dívku objal a něžně přivinul k sobě. Zaskočená Lillian
zjihla, jen srdce jí dál tlouklo jako zběsilé.
„Věřte, že ani pro mě nebyla včerejší událost
bezvýznamná,“ šeptal jí do ucha svým drsným hlasem.
„Včera jsem si konečně uvědomil, že jsem vám zazlíval věci,
které mě k vám naopak nesmírně přitahovaly. Je mi jedno, co
provádíte. Hlavně, že vás to těší. Běhejte si bosá po trávníku.
Jezte pudink rukama. Posílejte mě po libosti k čertu. Chci vás
takovou, jaká jste. Koneckonců až na mé sestry jste jediná,
která si troufla říct mi do očí, že jsem arogantní osel. Jak
bych vám dokázal odolat?“ Zlehka ji políbil na oblé líčko.
„Nejdražší Lillian,“ zašeptal. Zvrátil jí hlavu a zlíbal oční
víčka. „Kdybych byl básníkem, zasypal bych vás sonety. Ale
kdykoliv mnou cloumaly silné city, slova mě zradila. Přesto
existuje jedno, které se v souvislosti s vámi zdráhám vyslovit.
Zní – sbohem. Nesnesu, abyste mě opustila.
Jestliže si mě odmítáte vzít kvůli své pošramocené cti,
udělejte to pro dobro lidí, kteří by jinak čelili mému
zklamání. Staňte se mou chotí, protože já potřebuji mít
někoho, kdo mi ukáže, jak jsem směšný. Pak se vysměji sám
sobě. Naučte mě pískat. Provdejte se za mě Lillian…
Nedokážu totiž odolat vašim ouškům.“
„Ouškům?“ Zmatená Lillian cítila, jak si Markus pohrává
s jejím lalůčkem.
„Hmmm. Dokonalejší jsem nikdy neviděl.“ Zkoumal
špičkou jazyka úzkou štěrbinku. Dlaněmi vystoupal od pasu
až k ňadrům. Líbily se mu bujné křivky, které nekrotil těsný
korzet. Lillian si nepříjemně uvědomovala svoji nahotu

211
ukrytou pod dvěma vrstvami tenké látky. Milencovy prsty
zvolna sevřely oblá ňadra. „Také jsou bezchybná,“ zamumlal.
Zcela ponořen do laskání začal pomalu rozepínat drobné
knoflíčky županu.
Cítila, jak jí v žilách počíná vřít krev. Ztěžka
oddechovala. Vzpomněla si na první milování, kdy na ni
zlehka doráželo Markovo svalnaté tělo, po němž zvědavě
putovala dlaněmi. Zatetelila se slastí. Zkušeně ji zkoumal
rukama i ústy, beze spěchu v ní rozdmýchával nesnesitelný
žár. Není divu, že je přes den tak studený a odtažitý – šetří si
veškerou svou vroucnost na večer.
Mužova blízkost ji velice vzrušila. Nervózně se v jeho
náruči zavrtěla. Musí toho spolu hodně probrat. Je mezi nimi
spousta důležitých věcí, které nemohou ignorovat. „Marku,“
vydechla, „ne. Teď ne. Všechno tím jenom komplikujeme
a…“
„Já mám jasno.“
Vzal její obličej něžně do dlaní. Oči měl neuvěřitelně
tmavé. O hodně tmavší než ona. Téměř černé. „Líbej mě,“
zašeptal. Vyhledal ústy její rty a jemně se s nimi mazlil.
Země jako by se jim pohnula pod nohama. Lillian se musela
zachytit Markových ramen, aby neupadla. Přimkl se k ní ještě
těsněji. Okolní svět se rozplynul. Zbyla jen čiročirá slast.
Aniž ji přestal zasypávat polibky, přiměl ji, aby ho objala
kolem krku. Hladil ji po ramenou a zádech. Když se pod
Lillian začaly podlamovat nohy, opatrně se s ní posadil na
kobercem pokrytou podlahu.
Sklouzl ústy k bradavce schované pod tenkou košilkou a
počal ji sát skrze hladkou látku. Před Lillianinýma
omámenýma očima počaly tančit barevné skvrny. Tmavě
červené, modré a zlaté. Jako v mrákotách si uvědomila, že
leží v pruhu slunečního světla, které se vkrádá do místnosti
skrze pestré okenní vitráže. Jako by spočívala pod obloukem
duhy.
Markus nevydržel. Popadl cípy noční košile a nevybíravě
je rozevřel, titěrné knoflíky létaly na všechny strany.

212
Znenadání jí připadal jiný. Vlídnější, mladší, sálala z něj
touha. Takhle se na ni ještě nikdo nedíval. Soustředěně, jako
by na světě existovala výhradně ona. Sklonil se nad
obnaženými ňadry a laskal perlově bílou pleť. Pak vypátral
růžovou bradavku a obemkl ji ústy.
Lillian zasténala rozkoší. Prohnula se v zádech jako luk.
Nejradši by jej celého pohltila. Zašátrala po mužově hlavě a
zabořila prsty do hustých černých vlasů. Pochopil
nevyřčenou prosbu a dál slastně týral vztyčený hrot. Dlaní
přitom měkce klouzal po nahém bříšku a zlehýnka je
masíroval. Dívka se koupala v kalužích barevného světla a
sténala žádostivostí. Markovy prsty putovaly stále níž a níž a
Lillian věděla, že až se dotknou tajemného bodu v klíně,
vznese se do oblak.
Avšak Markus dlaň znenadání odtáhl. Lillian se
nesouhlasně zavrtěla. Muž zaklel a pokusil se zakrýt ji svým
tělem. Vtom se rozlétly dveře.
Nato se rozhostilo mrazivé ticho, ozýval se pouze
přerývaný dech. Lillian s úlekem shledala, že v místnosti
někdo stojí. Byl to Simon Hunt. V rukou svíral účetní knihu a
několik pořadačů převázaných tmavými tkanicemi.
Ohromeně zíral na pár natažený na koberci. Avšak je mu
nutno připsat ke cti, že zachoval klid, přestože určitě musel
vyvinout značné úsilí, aby nevyprskl smíchy. Hrabě
Westcliff, všeobecně známý jako věčný zastánce
zdrženlivosti a sebeodříkání, se válí po podlaze s ženskou
oblečenou v noční košili. Něco takového by od něho
rozhodně nečekal.
„Pardon,“ omluvil se vyrovnaným hlasem.
„Nepředpokládal jsem, že zde v tuto časnou hodinu někdo
bude.“
Markus ho provrtával pohledem. „Příště byste mohl
alespoň zaklepat.“
„Máte pravdu, samozřejmě.“ Hunt otevřel ústa, aby něco
dodal, ale včas si to rozmyslel. Raději si odkašlal. „Nechám
vás zde dokončit… ehm… rozhovor.“ Nicméně když

213
překračoval práh, neodpustil si tajuplnou poznámku určenou
Markovi: „Říkal jste jednou týdně?“
„Nezapomeňte za sebou zavřít,“ ucedil ledově hrabě a
Hunt poslušně vyplnil jeho přání. Tlumeně se přitom
chechtal.
Lillian se nepřestávala tisknout tváří k Markově rameni.
Když Simon Hunt nachytal čekanky, jak pobíhají po louce ve
spodním prádle, pekelně se styděla. Nyní je to tisíckrát horší.
Už nikdy se mu nebude moci podívat do očí. Zmučeně
zasténala.
„To bude v pořádku,“ ujistil ji Markus. „Simon umí
mlčet.“
„Je mi jedno, komu to vyžvaní,“ fňukala Lillian. „Stejně
si vás nevezmu. I kdybyste mě kompromitoval stokrát.“
„Lillian,“ domlouval jí a v hlase mu rezonoval smích. „S
největším potěšením vám vyhovím. Ale nejprve bych rád
věděl, co neodpustitelného jsem vám provedl dneska ráno.“
„Zaprvé jste mluvil s mým otcem.“
Nevěřícně povytáhl obočí. „Tohle vás uráží?“
„Jak by ne? Zachoval jste se náramně panovačně. Copak
se to sluší, kout s otcem pikle za mými zády? Nezmínil jste se
ani slovíčkem…“
„Počkejte,“ zarazil ji Markus. Převalil se na bok a ladně
se vyhoupl do stoje. Podal Lillian širokou dlaň, aby jí pomohl
na nohy. „Schůzka s vaším otcem nemá s panovačností nic
společného. Jednal jsem v souladu s tradicí. Případný ženich
většinou nejprve pohovoří s otcem nevěsty, a teprve poté se
oficiálně vysloví.“ A poněkud kousavě dodal: „Dokonce i v
Americe. Ledaže bych byl mylně informován.“
Trvalo chvíli, než se Lillian zmohla na neochotný souhlas.
„Ano, takhle to obyčejně chodí. Jenže já jsem předpokládala,
že už jste spolu uzavřeli předsvatební smlouvu, aniž jste se
uráčili zeptat na můj názor.“
„Váš předpoklad není správný. Neprobírali jsme žádné
podrobnosti. Na přetřes nepřišly ani zásnuby, věno či datum
svatby. Pouze jsem požádal o svolení smět se vám dvořit.“

214
 Lillian na něho užasle civěla. Pak jí vzklíčila v hlavě další
otázka. „A o čem jste hovořil se St. Vincentem?“
Nyní bylo na Markovi, aby projevil mrzutost. „Ano, v
tomto případě jsem jednal poněkud nadřazeně,“ přiznal.
„Pravděpodobně bych se za to měl kát, ale nebudu. Nemohl
jsem si dovolit riskovat. Nechtěl jsem, aby vás St. Vincent
přemluvil k sňatku. Proto jsem cítil povinnost předem jej
varovat, aby se od vás držel dál.“ Odmlčel se a Lillian si
všimla netypického zaváhání. „Před několika lety,“ prohlásil,
aniž se na ni podíval, „se Sebastian zakoukal do ženy, s níž…
jsem měl tu čest. Nemiloval jsem ji, ale po čase se ukázalo,
že my dva bychom mohli…“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou.
„Netuším, jak by to dopadlo. Nikdy jsem nedostal příležitost
to zjistit. Když kolem ní začal St. Vincent kroužit, úplně o mě
ztratila zájem.“ Rty mu zkřivil neveselý úsměv. „Jak se dalo
čekat, St. Vincent se jí za několik týdnů nabažil.“
Lillian soucitně hleděla do mužova vážného obličeje.
Nebyla v něm stopa zlosti či sebelítosti, přesto vycítila, jak
hluboce jej ona událost zkrušila. Markus si nade vše cenil
loajality a věrnosti. Proto ho přítelova zrada a milenčina
nestálost musely dvojnásob mrzet. „Přesto jste zůstali
kamarádi?“ zeptala se vlídně.
Odvětil nevýrazným tónem. O svém soukromí zjevně
hovořil pouze s obtížemi. „Každé přátelství má své
nedostatky. Domnívám se, že kdyby byl St. Vincent schopen
porozumět hloubce mých citů, nikdy by si s tou dotyčnou
nezačal. Avšak nemohu připustit, aby se minulost opakovala.
Na to jste pro mě příliš… důležitá.“
Při pomyšlení, že Markovým životem prošla jiná žena,
proklál Lillian osten žárlivosti. Poté se jí na okamžik
zastavilo srdce, když si s úžasem uvědomila význam slova
důležitá. Markus jako správný Angličan nechodil se svými
city na trh. Uvědomila si, jak moc se snaží otevřít jí svoje
srdce. Možná kdyby ho kapku povzbudila, dosáhla by
překvapivých výsledků.

215
 „St. Vincent je ve výhodě,“ pokračoval rozhodně Markus.
„Je pohledný a okouzlující. Usoudil jsem, že se mu mohu
vyrovnat pouze svým odhodláním. Právě proto jsem se s ním
ráno sešel, abych mu sdělil…“
„Kdepak, není,“ oponovala Lillian. Nedokázala si
pomoct.
Markus se na ni nechápavě zahleděl. „Prosím?“
„Rozhodně není ve výhodě,“ trvala na svém Lillian.
Zapýřila se. Zčistajasna pochopila, že ani pro ni není snadné
hovořit o tom, co skrývá ve svém nitru. „Když chcete, umíte
být nadmíru šarmantní. A co se týče vašeho vzhledu…“
Cítila, jak jí do tváří stoupá horká červeň. „Podle mě jste
velice atraktivní muž,“ vyhrkla. „A vždycky jste jím byl.
Kdybych po vás netoužila, nikdy bych se vám neoddala, a to
bez ohledu na množství vypité brandy.“
Hrabě se usmál. Jemně jí přihladil rozepnutý živůtek a
dotkl se hřbetem ruky rozpálené šíje. „Z čehož usuzuji, že se
za mne odmítáte provdat, jelikož se domníváte, že vás do
sňatku nutím. S osobní averzí to tedy nemá nic společného?“
Omámená milencovými doteky na něho pobaveně
zamrkala. „Hmmm?“
Tiše se zasmál. „Rád bych věděl, zda byste byla ochotná
stát se mojí ženou, když vám slíbím, že přestanu naléhat?“
Zdráhavě přikývla. „Rozmyslím si to. Ale pokud se
začnete chovat jako středověký vládce a pokusíte se mě
zastrašovat…“
„Kdepak. To by mě v životě nenapadlo,“ slíbil vážně
Markus, přestože zahlédl v dívčiných očích jiskérky smíchu.
„Je mi jasné, že s takovou bych nepochodil. Jak se zdá,
potkal jsem sobě rovnou.“
Uchlácholena tímto konstatováním, maličko se uvolnila.
Ani se nebránila, když si ji posadil na klín. Pohladil ji
smířlivě po stehně a zahleděl se své milé hluboce do očí.
„Manželství je svazek dvou partnerů,“ pravil. „Určitá
smlouva. A já nikdy neuzavírám jakékoliv dohody, aniž bych
se svými protějšky předem nepromluvil. Proto se v tomto

216
okamžiku zachovám stejně. Pohovoříme si pouze my dva.
Nepochybně dojde k několika neshodám, ale jak vbrzku
zjistíte, umění kompromisu mi není cizí.“
„Jenže poslední slovo o výši mého věna bude mít můj
otec.“
„Teď nehovořím o finančních záležitostech. Chci s vámi
probrat otázky, jež se netýkají rodičů.“
„Aha. Takže na přetřes přijde vzájemné očekávání anebo
otázka, kde spolu budeme bydlet?“
„Přesně tak.“
„A co když řeknu, že odmítám žít na venkově? Že před
Hampshirem dávám přednost Londýnu. Souhlasil byste s
přestěhováním do Marsden Terrace?“
Tázavě na ni pohlédl. „Jsem ochoten učinit některé
ústupky. Avšak musel bych se sem často vracet za účelem
řádné správy panství. Soudím, že Stony Cross Park se vám
zrovna nezamlouvá?“
„Ale ne. Naopak. Moc se mi tu líbí. Šlo o čistě
hypotetický dotaz.“
„I tak jste zvyklá na výhody velkoměstského života.“
„Přesto bych ráda žila zde,“ trvala na svém Lillian.
Přemítala o nádherné hampshirské krajině, řekách a lesích.
Už se viděla, jak si na louce hraje s dětmi. Jednotvárnost
venkovského života mírnila nedaleká vesnice plná
svérázných postaviček a obchůdků se vším potřebným, kde se
často pořádaly osobité veselice. Samotné sídlo bylo velkolepé
a nadmíru pohodlné. Za deštivých dnů či vášnivých nocí zde
člověk snadno vyhledal útulný koutek. Uvědomila si, že je to
právě majitel rezidence, kvůli němuž tu chce zůstat, a
zapýřila se. I když – život s temperamentním chlapem
Markova typu nebude nikdy nudný, ať už se usadí, kde chtějí.
„Přirozeně,“ prohlásila důrazně, „by se mi v Hampshiru
líbilo mnohem víc, kdybych zase směla jezdit na koni.“
Nečekané konstatování Marka rozesmálo. „Ode dneška
vám štolba každé ráno osedlá Hvězdu.“

217
 „Mockrát děkuji,“ přikývla ironicky. „Dva dny před
koncem setkání dostávám svolení jezdit. Proč až teď? Protože
jsem vám byla po vůli?“
Líně se zaculil a významně ji pohladil po boku. „Měla jste
to udělat dřív. V takovém případě bych vám dal ve všem
volnou ruku.“
Lillian se kousla do tváře, aby potlačila vzlínající úsměv.
„Aha. V tomhle manželství holt budu za drobné laskavosti
platit vlastním tělem.“
„Vůbec ne. Ačkoliv…“ V očích mu zaplál veselý
plamínek. „Vaše něha na mě má pozoruhodný vliv.“
Markus s ní nevázaně flirtoval, škádlil ji a žertoval.
Takového jej neznala. Vsadila by se, že v tomhle rozesmátém
pokušiteli by důstojného pana hraběte poznala jen hrstka lidí.
Svíral Lillian v náruči, hladil ji po bělostné nožce, a když jí
něžně stiskl kotník, vzedmuly se v ní vlny blaha. Zdálo se, že
se jí zaryl hluboko pod kůži.
„Co myslíte, budeme spolu dobře vycházet?“ otázala se
pochybovačně. Pohrávala si s mužovou vázankou. Zručně
rozvázala pevný uzel. „Jsme v každém ohledu naprosto
rozdílní.“
Markus sklonil hlavu a mazlil se s vnitřní stranou dívčina
zápěstí. Rty hladil žilky prosvítající tenkou kůží jako
modravé krajkoví. „Dospívám k přesvědčení, že nejhorší
rozhodnutí, jaké bych mohl učinit, je vzít si za manželku
někoho, jako jsem já sám.“
„Snad máte pravdu,“ připustila Lillian a zabořila prsty do
krátké černé kštice. „Potřebujete ženu, jež se slepě nepodvolí
vašemu vedení. Která…“ Odmlčela se, když ji špičkou
jazyka polechtal v ohbí lokte. „Která…,“ pokoušela se
posbírat roztěkané myšlenky, „vám bez rozpaků srazí
hřebínek, když si začnete moc vyskakovat.“
„Já si nikdy nevyskakuji,“ bránil se Markus, jenž se
zrovna nejvíc zajímal o její hrdlo.

218
 Když ji začal líbat, zadržela dech. „A jak byste nazval
chování člověka, který jedná, jako by znal všechno nejlíp, a
každého, kdo s ním nesouhlasí, pokládá za idiota?“
„Jenže lidé, kteří mi oponují, většinou hloupí jsou.
Nemůžu si pomoct.“
Lillian se bezmocně rozchechtala. Pohodlně se o Marka
opřela, zatímco on putoval ústy po křivce štíhlého hrdla.
„Kdy začneme vyjednávat?“ zeptala se, překvapená
ochraptělostí svého hlasu.
„Dnes večer. Navštívíte mě v mojí ložnici.“
Pochybovačně na něho pohlédla. „Nepřipadá vám
nečestné uchylovat se k úskokům? Vždyť tím získáte
nezpochybnitelnou výhodu.“
Markus se odtáhl, aby se na ni řádně podíval.
„Samozřejmě že ne. Mám v plánu vést s vámi vážnou
diskuzi, abych rozptýlil vaše pochyby ohledně našeho
sňatku.“
„Aha.“
„A potom bez výčitek svědomí využiji příznivé situace.“
Lillian se potutelně usmívala. Uvědomila si, že poprvé
slyší Marka bez zábran žertovat. Obvykle býval navýsost
upjatý, rozhodně neprojevoval nevázanost, jež byla dívce
vlastní. Možná se tak projevoval vliv, který na něho měla.
„Ale teď…,“ pokračoval Markus, „zbývá vyřešit jistý
problém.“
„Jaký?“ otázala se a malinko se ošila, jelikož vycítila, jak
je vzrušený.
Obkroužil palcem smyslná ústa a jako by si nemohl
pomoci, ukradl jí poslední polibek. Naléhavé doteky
mužových úst způsobily, že se libé pocity přelily ze rtů do
celého těla. Bez dechu spočívala v milencově náruči. „Potíž
tkví v tom, že netuším, jak vás dostat zpátky do vaší komnaty
dříve,“ zašeptal Markus, „než vás někdo zahlédne, jak se
producírujete po chodbách v noční košili.“

219
 20
Není jasné, zda si Daisy „pustila pusu na špacír“, jak se
říká v New Yorku, anebo se Annabelle o posledním vývoji
událostí doslechla od manžela, jenž nachytal mladý pár v
choulostivé situaci v pracovně. Lillian si mohla být jistá
jedině tím, že o dopolední svačině, kdy se čekanky sešly v
ranním salonu, její družky o všem věděly. Vyčetla to z jejich
tváří. Evie se plaše usmívala, Daisy spiklenecky pomrkávala
a Annabelle příliš okatě dělala jakoby nic. Lillian se zapýřila
a během jídla ustavičně klopila zrak. Pro tyhle případy
mívala po ruce poněkud cynický výraz, jímž zastírala
rozpaky, strach či pocit osamění, jenže v téhle chvíli se cítila
nezvykle zranitelná.
Jako první prolomila ticho Annabelle: „Panuje zde
poněkud nudná atmosféra.“ Elegantně zdvihla ručku a
decentně si zívla. „Doufám, že některá z vás oživí
konverzaci. Co takhle předhodit kamarádkám nějaký klípek?“
S těmito slovy vrhla provokativní pohled na z míry
vyvedenou Lillian. Vtom se k nim přiblížil lokaj, aby dolil
Lillian šálek. Annabelle se taktně odmlčela, dokud se zase
nevzdálil. Pak pokračovala: „Dneska ráno jste se opozdila,
drahá. Špatně jste spala?“
Lillian dotčeně přimhouřila oči. Přítelkyně se jí škodolibě
posmívá. Evie se pro změnu málem zalkla čajem. „Vlastně
ne.“
Annabelle se zakřenila. Zjevně měla dobrou náladu. „Proč
se nám odmítáte svěřit, Lillian? Vždyť já jsem s ničím
nedělala tajnosti. Ačkoliv pochybuji, že by moje zážitky
dokázaly zastínit ty vaše.“
„Zdá se, že dávno všechno víte,“ zabručela Lillian a
pokusila se zahnat pocit trapnosti dalším douškem horkého
nápoje. Akorát si popálila jazyk. Postavila proto šálek a

220
přinutila se podívat Annabelle do očí. Vyčetla z nich, že jí
družka rozumí.
„Jste v pořádku, drahá?“ vyptávala se Annabelle vlídně.
„Já nevím,“ přiznala Lillian. „Jako bych to ani nebyla já.
Jsem vzrušená a v podstatě spokojená, přesto…“
„…vás sžírají obavy,“ dodala Annabelle.
Ještě před měsícem by Lillian radši podstoupila
zdlouhavé mučení, než by přiznala, že se bojí. Nyní váhavě
přikývla. „Nerada se vydávám všanc muži, o němž se zrovna
nehovoří jako o vnímavém, dobrosrdečném chlapíkovi. Je
očividné, že naše povahy spolu dvakrát neladí.“
„Ale fyzicky vás přitahuje. Nebo ne?“ vyzvídala
Annabelle.
„Bohužel ano.“
„Proč ten poraženecký tón?“
„Jelikož mi připadá snazší provdat se za člověka, s nímž
mě pojí jakési přátelství, než… než…“
Trojice mladých žen napjatě poslouchala. „N-než co?“
vyzvídala Evie si vykulenýma očima.
„Než vše stravující, zuřivá, živočišná a v každém případě
neslušná vášeň.“
„Proboha,“ hlesla Evie a ohromeně se opřela, zatímco
Annabelle se kousala do rtů a Daisy na ni zírala s
neskrývanou zvědavostí.
„A tohle tvrdíte o muži, jehož polibky byly podle vás
‚jakž takž ucházející‘?“ poznamenala Annabelle.
Lillian se ušklíbla a sklopila zrak ke kouřícímu hrnku.
„Koho by napadlo, že takový škrobený a upjatý chlapík v
sobě skrývá tolik žáru?“
„Když vás vidí, tak zkrátka nemůže být jiný,“ soudila
Annabelle.
Lillian nejistě vzhlédla. „Proč to říkáte?“ zeptala se
ostražitě. Obávala se, že přítelkyně spustí o kouzelném
parfému.
„Všimla jsem si, že jakmile vstoupíte do místnosti, hrabě
okamžitě ožije. Zjevně je vámi fascinován. Člověk si s ním

221
nemůže ani pohovořit, jelikož neustále natahuje uši ve snaze
zachytit, co zrovna povídáte. Nespustí vás z očí.“
„Opravdu?“ Potěšena tímto sdělením, začala se Lillian
tvářit nonšalantně. „Proč jste se o tom nezmínila dřív?“
„Nechtěla jsem se do ničeho plést, jelikož se zdálo, že
dáváte přednost panu St. Vincentovi.“
Lillian se nešťastně zazubila a opřela si čelo o předloktí.
Nato kamarádkám vyprávěla o ranní nepříjemnosti, která se
odehrála mezi ní. Markem a St. Vincentem. Přítelkyně
projevily pochopení a sympatie.
„Soucitu s panem St. Vincentem se žena ubrání jedině
tím,“ mínila Annabelle, „že si připomene, kolik on už zlomil
srdcí, a co jeho bezohledné chování stálo druhé slz. Proto je
dobře, že konečně pozná, jaké to je, být odmítnut.“
„Přesto si připadám jako podvodnice,“ hlesla provinile
Lillian. „Vzal to tak statečně. Nic mi nevyčetl. Nemohu si
pomoct, ale tím na mě učinil veliký dojem.“
„D-dávejte si pozor,“ varovala ji Evie. „Z toho, co jsem o
panu St. Vincentovi slyšela, usuzuji, že se nedá lehko odradit.
Pokud vás znovu vyhledá, slibte mi, že s ním nezůstanete o
samotě.“
Lillian s úsměvem hleděla do jejího znepokojeného
obličeje. „Křivdíte mu, Evie. Tak tedy dobrá, slibuji. Avšak
není se čeho bát. Nevěřím, že by Sebastian byl natolik
pošetilý, aby si proti sobě poštval tak vlivného člověka, jako
je Westcliff.“ A jelikož si toužebně přála obrátit list, přenesla
pozornost k Annabelle. „A teď když jsem vyklopila, co je
nového, je řada na vás.“
S rozzářenýma očima a sluncem prosvětlenými vlasy
vypadala Annabelle jako holčička. Neklidně těkala pohledem
ze strany na stranu, aby se ujistila, že je nikdo neposlouchá.
„Téměř s určitostí vím, že budu mít děťátko,“ zašeptala.
„Nedávno se dostavily první příznaky. Nevolnost, ospalost…
Už druhý měsíc jsem to nedostala.“

222
 Přítelkyně se tiše zaradovaly. Daisy natáhla ruku a
povzbudivě stiskla Annabellinu dlaň. „Tohle je ta
nejbáječnější zpráva, drahá! Už to ví pan Hunt?“
Annabelle se provinile zazubila. „Zatím ne. Chci si být
naprosto jistá. A také to chci před ním co nejdéle utajit.“
„Proč?“ nechápala Lillian.
„Protože jakmile se pan Hunt dozví o mém těhotenství,
probudí se v něm ochranitelské pudy a nepustí mě na krok
samotnou.“
Všechny věděly, jak je Simon vášnivě zaujatý svou chotí,
proto s Annabelle mlčky souhlasily. Sotva se nastávající
tatínek dozví o graviditě své ženy, začne nad ní bdít jako
ostříž.
„Tomu říkám úspěch!“ zvolala Daisy. „Loni zoufalá
čekanka, letos přešťastná matka. Všechno vám krásně
vychází, drahá.“
„A příště je na řadě Lillian,“ culila se Annabelle.
Vynervovaná dívka se v tom okamžiku potýkala se směsí
radostí i paniky.
„Co je ti?“ zeptala se jí polohlasně sestra, když se
přítelkyně zabraly do hovoru o nenarozeném miminku.
„Vypadáš ztrápeně. Máš pochybnosti? Domnívám se, že je to
úplně přirozené.“
„Když se za něj provdám, budeme se věčně rvát jako pes
s kočkou,“ posteskla si Lillian.
Daisy se na ni usmála. „Nezdá se ti, že kladeš přílišný
důraz na vzájemné rozdíly? Chovám podezření, že vy dva
jste si podobnější, než si myslíte.“
„Můžeš mi prozradit v jakém směru?“
„Však o tom chvíli uvažuj,“ nabádala ji mladší sestra.
„Určitě na něco přijdeš.“

Markus si nechal povolat matku i sestru do soukromého

salonu. Postavil se před ně se založenýma rukama. Nalézal se
v nezvyklé situaci, kdy víc než zdravému rozumu důvěřoval
svému srdci. Což se mu vůbec nepodobalo. Za dlouhé trvání

223
vděčil rod Marsdenů nekonečné řadě prakticky uvažujících
předků. Aline a Olivia představovaly výjimku, zato Markus
byl typický Marsden…, dokud mu cestu nezkřížila Lillian
Bowmanová. Vtrhla mu do života jako hurikán.
Zvláštní, ale sotva se jí plně oddal, rozhostil se v Markově
duši dříve nepoznaný klid a mír. Nepatrně stiskl rty. Netušil,
jak matce sdělit, že jí do rodiny přibude vytoužená snacha –
avšak shodou okolností dívka, již by si ona sama v životě
nevybrala.
Livia se usadila do křesla, zatímco hraběnka se jako
obvykle rozvalila na pohovce. Markus si nemohl nevšimnout
jejich rozdílného výrazu. Zatímco sestra se tvářila vřele a
plná očekávání, matka předstírala, že se vrcholně nudí, ale v
podstatě byla ve střehu.
„Inu, když už jsi mě vyrušil z odpoledního spánku,“
spustila dotčeně hraběnka, „prosím, abys konečně spustil. Co
mi chceš oznámit? Co máš tak neodkladného, žes nás sem
svolal v tuto nevhodnou hodinu? Předpokládám, žes obdržel
další nedůležitý list od své sestry, týkající se toho
novorozeného spratka. Tak ven s tím!“
Markus zatnul zuby. Hodlal matce sdělit novinu po
kapkách, ale nemilosrdná zmínka o maličkém synovci jeho
plány zmařila. Znenadání pocítil obrovské zadostiučinění
informovat matku o tom, že každé z jejích vnoučat bude
napůl Američan.
„Jsem si jistý, že tě potěší, když se dozvíš, že jsem
konečně dal na tvoji radu a našel si nevěstu,“ pravil uhlazeně.
„Přestože jsem ji zatím oficiálně nepožádal o ruku, mám
dobrý důvod se domnívat, že moji nabídku přijme.“
Hraběnka užasle zamrkala, zdánlivý klid byl tentam.
Livia se potutelně usmívala. V očích jí pobaveně jiskřilo,
z čehož Markus usoudil, že uhodla, která se stala jeho
vyvolenou. „Úžasné,“ zvolala. „Takže jsi po dlouhém hledání
objevil ženu, jež tě je schopna tolerovat, Marku?“
Zazubil se na ni. „Zdá se, že ano. Nicméně by se slušelo
přípravu svatby uspíšit, než prohlédne a upláchne mi.“

224
 „Hloupost,“ vyštěkla ostře hraběnka. „Která by se
nechtěla stát chotí hraběte Westcliffa? Vždyť vlastníš
nejstarší titul v Anglii. Až se oženíš, bude se tvá žena těšit
kromobyčejné pozornosti. A teď mi pověz jméno své
vyvolené.“
„Slečna Lillian Bowmanová.“
Hraběnka znechuceně zabručela. „Přestaň s těmi
nejapnými vtípky. Marku. Jak se jmenuje ona dáma?“
Livia se přímo tetelila potěšením. Mrkla na bratra, a pak
se naklonila k matce. Hlasitým šepotem pronesla:
„Domnívám se, že mluví vážně. Opravdu si vybral slečnu
Bowmanovou.“
„To snad není pravda!“ Hraběnka se zatvářila zděšeně.
Člověk přímo viděl, jak se jí vzrušením hrne krev do tváří.
„Žádám tě, abys na ten nesmysl zapomněl a konečně se
vzpamatoval, Marku. Odmítám tu zpovykanou holku
přijmout do rodiny!“
„Budete muset,“ prohlásil neochvějně Markus.
„Vždyť můžeš mít kteroukoliv urozenou dědičku, na niž
ukážeš prstem. Podbízejí se ti děvčata ze starobylých,
významných rodů…“
„Jenže já chci slečnu Bowmanovou.“
„Ale ona nesplňuje nároky kladené na příští paní
Marsdenovou.“
„Potom je změníme.“
Hraběnka se hrubě rozchechtala. Vydala natolik odporný
zvuk, že Livia raději zaryla prsty do područek křesla, aby si
bezděčně nezakryla uši dlaněmi. „Co tě to posedlo? Víš, že ta
Bowmanová je potomkem pradleny? Copak můžeš zplodit
děti s ženskou, jež se vysmívá našim tradicím a zvykům, a
nemá nejmenší ponětí o zásadách slušného chování? Co od
takové manželky očekáváš, Westcliffe? Prokristapána,
vzpamatuj se!“ Stařena se odmlčela, aby popadla dech. Nato
pohlédla z dcery na syna a vybuchla: „Zajímalo by mě, proč
je tahle rodina posedlá zvrhlými Američany!?“

225
 „Zajímavá otázka, matko,“ ušklíbla se Livia. „Z nějaké
příčiny žádný z vašich urozených potomků nemůže vystát
pomyšlení na sňatek s někým svého druhu. V čem podle tebe
tkví hlavní potíž, Marku?“
„Obávám se, že odpověď nebude žádnému z nás
příjemná,“ odvětil posměšně.
„Tvou povinností je oženit se s dívkou modré krve!“
vykřikla zoufale hraběnka a nešťastně zkroutila obličej.
„Narodil ses proto, abys zajistil zachování rodu, titulu a
majetku, a řádně je předal svým dědicům. Jenže ty jsi
příšerně selhal.“
„Selhal?“ vyjela Livia a v očích jí zlostně blýskalo. „Od
otcovy smrti Markus zčtyřnásobil rodinné jmění a to vůbec
nehovořím o tom, že zajistil lepší živobytí pro každého sluhu
či nájemce půdy na tomto panství. Prostřednictvím
parlamentu přispívá na chudé, ve své továrně na lokomotivy
vytvořil více než stovku pracovních míst, a navíc je to
nejlaskavější bratr na světě.“
„Livie,“ zamumlal Markus, „nemusíš mě obhajovat.“
„Ale ano, tak to je! Když si vzpomenu, co všechno jsi
udělal pro ostatní, pak nechápu, proč by ses nemohl oženit s
dívkou podle svého gusta? Zvlášť když je to oduševnělá a
milá bytost jako Lillian. Na matčiny hloupé řeči o zachování
čistokrevné linie zkrátka nedej.“
Hraběnka vrhla na svou nejmladší dceru vražedný pohled.
„Hovořit na tohle téma ti nepřísluší, dítě. Sotva si můžeš říkat
Marsdenová. Snad ti nemusím připomínat, že jsi výsledkem
jediné noci, již jsem strávila v náruči jistého lokaje, který zde
pobýval se svými pány? Můj pan manžel pak neměl na
vybranou. Musel tě uznat za svou, jinak by vstoupil ve
známost jako paroháč…“
„Livie,“ přerušil Markus ostře matku a natáhl k sinalé
sestře ruku. O svém původu přirozeně věděla, ale dnes
poprvé vše vyslechla z úst matky. Dříve se toho hraběnka
neodvážila. Pobledlá dívka okamžitě přistoupila k bratrovi.
Oči jí plály hněvem. Markus ji sevřel v ochranitelském objetí

226
a pošeptal jí do ucha: „Nejlepší bude, když nyní odejdeš.
Nezbývá než se otevřeně vyslovit k několika věcem a já
nechci, aby ses octla uprostřed hádky.“
„Dobrá,“ přikývla Livia se slabým zachvěním v hlase.
„Ona však nemůže pronést nic, co by mě ranilo. Dávno
ztratila schopnost mi ubližovat.“
„Neboj se. Všechno si pamatuji a jednou jí to za tebe
vrátím,“ odvětil něžně. „Běž za svým manželem. Utěší tě. Já
si to zatím vyřídím s hraběnkou.“
Livia k němu důvěřivě vzhlédla. Tvářila se teď mnohem
klidněji. „Poslechnu tě,“ slíbila, „třebaže útěchu nepotřebuji.“
„Hodné děvče.“ Políbil ji na vrcholek hlavy.
Udivena projevem důvěrné náklonnosti, Livia se
zachichotala a odstoupila od bratra.
„O čem si tam špitáte?“ vyzvídala popuzeně hraběnka.
Markus ji ignoroval. Vyprovodil sestru ke dveřím a tiše za
ní zavřel. Potom se obrátil ke své matce. Chmuřil se.
„Okolnosti Liviina narození nikterak nepoznamenaly její
charakter,“ prohlásil, „zato se škaredě podepsaly na vás.
Čerta se starám o to, že se moje matka zahodila s lokajem a
porodila mu potomka, ale vadí mi, když kvůli vlastnímu
poklesku očerňujete Livii. Celý život se trápí a pyká za tvůj
hřích. Draze platí za vaše sklony k neřestem.“
„Odmítám se omlouvat za to, že jsem si dovolila ukojit
svoje základní potřeby!“ vyštěkla stařena. „Tvůj otec mě
přehlížel a zanedbával. Proto jsem musela hledat potěšení,
kde se dalo.“
„A Livii jste nechala nést znamení hanby.“ Ušklíbl se.
„Ačkoliv jsem viděl, jak špatně se s ní zacházelo a jak byla
opovrhována v dětství, tenkrát jsem neměl možnost něco
změnit. Nemohl jsem ji ochránit. Teď však můžu. Už nikdy
se nezmíníte o jejím nízkém původu. Nikdy. Rozumíte?“
Vzdor ledově klidnému hlasu musel z Marka sálat lítý
hněv, jelikož matka se nezmohla na protest, ani se nehádala.
Pouze ztěžka polkla a přikývla.

227
 Zavládlo mlčení, kdy se oba protivníci snažili opanovat
své emoce. Jako první zaútočila hraběnka: „Westcliffe,“
otázala se přiškrceným, leč vyrovnaným hlasem, „napadlo tě,
že tvůj otec by tou Bowmanovou otevřeně pohrdal, stejně
jako vším, co představuje?“
Markus na ni upíral prázdný pohled. „Ne,“ pravil posléze,
„to mě nenapadlo.“ Zesnulým hrabětem se dávno nezabýval.
Nechápal, proč by mu mělo záležet na jeho mínění.
Udivovala jej samotná skutečnost, že matka vyrukovala právě
s tímto argumentem.
Hraběnka zatím dospěla k přesvědčení, že poskytla synovi
důvod k přemýšlení. Proto kula železo, dokud bylo žhavé.
„Vždycky jsi toužil dělat otci radost,“ pokračovala. „A dařilo
se ti to, přestože hrabě byl na chválu skoupý. Možná tě to
překvapí, ale věř, že otec pro tebe chtěl pouze to nejlepší.
Proto byl tak přísný. Předsevzal si vychovat z tebe muže
hodného svého titulu a postavení. Mocného člověka, který
nikdy nezneužije svého vlivu. Přál si, aby ses mu co nejvíc
podobal. Proto tě tvaroval k obrazu svému, a většinou uspěl.“
Její slova měla Markovi zalichotit. Bohužel zapůsobila
zcela opačně – jako rána sekerou. „Kdepak, neuspěl,“
prohlásil ochraptěle.
„Dobře víš, jaká žena by se podle otcova názoru měla stát
matkou jeho vnoučat,“ pokračovala hraběnka. „Ta
Bowmanová ti nesahá ani po kotníky, Westcliffe, není hodna
tvého jména ani tvé krve. Jen si představ, že by se ti dva
setkali… ona a tvůj papá. Jistě ti nemusím říkat, jak by tou
osobou opovrhoval.“
Markovi zčistajasna vyvstala před očima vidina, jak
Lillian předstupuje před jeho ďábelského otce, jenž v každém
vzbuzoval strach a posvátnou úctu. Nepochyboval, že Lillian
by s ním jednala s neuctivou otevřeností jako s ostatními. Na
ni by hrabě marně pouštěl hrůzu.
Mlčení přerušila matka, jež se ozvala mírnějším tónem:
„Přirozeně, ta dívka má své kouzlo. Chápu, čím tě přitahuje.
Lidé nízkého původu pro nás mají určitou exotickou příchuť.

228
Žádný div, že tě stejně jako všechny ostatní muže zajímají
rozličné typy žen. Jestliže po ní toužíš, tak si ji zkrátka
dopřej. Udělej to jako ostatní. Až se oba octnete ve svazku
manželském, užívej si s ní, dokud tě neomrzí. Lidé jako my
většinou nacházejí lásku mimo oficiální lože. Sám brzy
zjistíš, že takovéhle řešení je nejlepší.“
V místnosti se rozhostilo nepřirozené ticho. V Markově
mysli vířily bolestné vzpomínky a ozvěny zahořklých hlasů,
které dlouho neslyšel. Pohrdal rolí mučedníka a nikdy se do
ní nestavěl, avšak nedokázal si pomoct. Po většinu života
nebral v potaz vlastní potřeby a touhy. Na bedrech mu
spočívala velká zodpovědnost, jež měla přirozeně ve všem
přednost. Nyní konečně našel ženu, která mu nabízela vroucí
city a radost, které si tak dlouho odpíral… K čertu se vším!
Vždyť má právo očekávat podporu od přátel i rodiny, třebaže
v koutku duše mají výhrady k jeho volbě. Mužovy myšlenky
se stávaly černějšími. Vzpomněl si na truchlivé roky raného
dětství, kdy otec okamžitě poslal pryč každého, ke komu
chlapec pocítil náklonnost. Údajně proto, aby z něho
nevychoval slabocha. Nepřipustil, aby se stal na někom
závislý. S výjimkou jeho samého. Postavil svého syna do
určité izolace, z níž se až doteď nedokázal vymanit. Je
nejvyšší čas s tím skoncovat.
Matčin návrh, aby se s Lillian nejprve zavázali jinde, a
potom se stali milenci, jej hluboce urazil. Tím by svůj vztah
naprosto znehodnotili a pošpinili, přestože si oba zaslouží
vzájemnou, nefalšovanou lásku.
„Dobře mě poslouchejte,“ pronesl, když se vzpamatoval
natolik, aby mohl mluvit. „Na počátku tohoto setkání jsem
byl plně odhodlaný pojmout Lillian za svoji zákonnou choť.
Svými slovy jste moje rozhodnutí jedině posílila. Věřte mi,
když říkám, že Lillian Bowmanová je jedinou ženou na světě,
o níž jsem kdy uvažoval jako o své nevěstě. A také si ji
vezmu. Buď se její děti stanou mými dědici, anebo rod
Marsdenů zanikne zároveň se mnou. Nyní mi záleží výhradně
na tom, aby byla šťastná. Kdokoliv pouhým slůvkem, gestem

229
či skutkem ohrozí její blaho, ponese nejhorší myslitelné
následky. Co se vás týče, budete se k Lillian chovat tak,
abyste ji přesvědčila, že jste nadšená mojí volbou. Stačí
jediné nevhodné slovo a můžete se pakovat. Nejenom ze
sídla, ale i z Anglie. Posadím vás do kočáru a nechám jednou
provždy odvézt pryč.“
„To nemyslíš vážně! Jsi rozčilený. Promluvíme si později,
až se uklidníš.“
„Já nejsem rozčilený, pouze dočista upřímný.“
„Tys zešílel!“
„Naopak, dostal jsem rozum. Poprvé v životě jsem získal
příležitost být šťastný, a nenechám se o ni připravit.“
„Hlupáku,“ zašeptala hraběnka. Přímo se třásla zlostí.
„Ať už to dopadne jakkoliv, sňatek s Lillian bude ten
nejchytřejší tah, jehož se v životě dopustím,“ odsekl. Krátce
se matce uklonil a odešel.

230
 21
Později toho dopoledne se Annabelle omluvila, že musí
poněkud překotně opustit ranní salon. „Cítím, jak se mi dělá
mdlo,“ zamumlala. „Radši se na chvíli odeberu do své
komnaty. Pan Hunt si naštěstí vyjel na koni, takže se nedozví,
že jsem si před obědem zdřímla.“
„D-doprovodím vás,“ nabízela se Evie.
„Ale, Evie, drahá, to není vůbec třeba…“
„Alespoň mám přijatelnou výmluvu pro tetu Florence. Ur-
určitě mě už hledá a já vůbec netoužím po její společnosti.“
„Inu, pokud je tomu tak, pak vám děkuji.“ Annabelle
statečně přemohla vlnu nevolnosti a elegantně se zavěsila do
Evie.
Lillian a Daisy je vyprovázely pohledem.
„Podle mě to před panem Huntem dlouho neutají. Co ty
na to?“ špitala spiklenecky Daisy.
„Jestli to takhle půjde dál, tak ne,“ odvětila Lillian. „Musí
něco tušit, poněvadž Annabelle byla vždycky zdravá jako
řípa.“
„Snad. Ale slyšela jsem, že muži bývají v těchto
záležitostech dočista slepí…“
Na zpáteční cestě do své ložnice se dívky na chodbě
střetly s Olivií. Tvářila se zkormouceně. Sestry její výraz
udivil, jelikož z drobné dámy vždycky tryskala dobrá nálada.
Lillian zajímalo, co ženu rozčílilo.
Jakmile je Olivia zahlédla, obličej se jí rozjasnil. Vřele se
usmála. „Dobré ráno.“
Ačkoliv byla pouze o dva tři roky starší než Lillian, zdála
se dospělejší. Dívala se na svět očima zkušené ženy, jež ví,
co je to hluboký žal. Lillian instinktivně vycítila, že Olivia
má mnohem víc životních zkušeností než ona, proto si v její
přítomnosti připadala nesvá. Livia si vždycky ráda povídala s

231
lidmi, na první pohled bez potíží, avšak šířila kolem sebe
zdání, že existují otázky, které je lepší jí nepokládat, a
témata, jimž je moudřejší se vyhnout.
„Mám namířeno do oranžérie,“ hlásila paní Olivia.
„V tom případě vás nebudeme zdržovat,“ odvětila Lillian.
Fascinovala ji téměř nepatrná podoba obou sourozenců, lorda
Westcliffa a lady Olivie. Snad se promítla do výrazu očí, do
úsměvu…
„Přidejte se ke mně,“ naléhala mladá žena. Znenadání
popadla Lillianinu ruku do svých drobných prstů a pevně ji
stiskla. „Právě jsem si moc hezky popovídala s bratrem. S
radostí se s vámi podělím o nové poznatky.“
Prokristapána! Tak on už to vyklopil své sestře. A s
největší pravděpodobností i paní matce. Lillian střelila
vyděšeným pohledem k Daisy, jenže ta ji nečekaně zradila.
„Já mám namířeno do knihovny pro něco ke čtení,“
oznámila dívka vesele. „Román, který jsem si vypůjčila
posledně, mě mimořádně zklamal. Nemám sílu jej dočíst.“
„V tom případě se zaměřte na poslední řadu vpravo a na
třetí polici odspoda,“ radila Olivia. „Podívejte se na tituly
skryté vzadu. Tam jsem si schovala svoje nejoblíbenější
literární díla. Jsou to samé pikantní příběhy nevhodné pro
nevinnou dívku. Jsem si jistá, že vás okamžitě zaujmou a
nepustí.“
Daisy se rozsvítily tmavé oči. „Ach, děkuji mnohokrát!“
Aniž se ohlédla, čile se ubírala pryč. Olivia se zakřenila.
„Pojďme,“ naléhala a zatahala Lillian za rukáv. „Vypadá
to, že z nás budou švagrové. Určitě vás zajímá spousta věcí.
Jsem nevyčerpatelná studnice informací a právě mám
ukrutnou potřebu si povídat.“
Lillian se dobře bavila. Nechala se uvést do zimní zahrady
napojené na ranní salon. Bylo zde teplo, ve vzduchu se
vznášela jemná vůně. Mřížkami v podlaze foukal dovnitř
vlahý vzduch, seshora je hřálo polední slunce.

232
 „Nemohu vám zaručit, že z nás dvou budou příbuzné,“
poznamenala Lillian a usadila se na proutěnou lavici vedle
hostitelky. „Jestli vám pan hrabě něco naznačil…“
„Kdepak, tak daleko nezašel. Nicméně vyjádřil se v tom
smyslu, že s vámi má vážné úmysly.“ Oříškové oči jiskřily
těžko potlačovanou zvědavostí. Ostražitě sledovaly každé
Lillianino hnutí. „Já vím, že bych se měla držet zpátky a být
taktní, ale neumím si pomoci.
Musím se zeptat. Hodláte přijmout jeho nabídku?“
Lillian, jež nikdy nechodila pro odpověď daleko, se nyní
zajíkala stejně jako Evie. „Já…, já…“
„Odpusťte.“ Olivii se dívky náhle zželelo. „Moji blízcí by
vám potvrdili, že s oblibou strkám nos do citových záležitostí
ostatních. Doufám, že jsem vás neurazila.“
„Ne.“
„To jsem ráda. Špatně vycházím s lidmi, kterých se
dotkne každá maličkost.“
„Já také,“ přiznala Lillian a konečně se uvolnila. Obě se
usmály. „Situace je zkrátka taková, jaká je. Zřejmě neznáte
detaily. Ledaže by pan hrabě…“
„Kdepak,“ ubezpečila ji okamžitě Olivia. „Bratr je jako
obvykle skoupý na slovo. Všechno si nechává pro sebe, a to
mě dráždí. S oblibou napíná zvědavce, jako jsem já.
Pokračujte, prosím.“
„Popravdě řečeno, ráda bych přijala jeho nabídku,“
svěřila se upřímně Lillian. „Ale mám několik výhrad.“
„Samozřejmě,“ přichvátala s odpovědí Olivia. „Markus je
nezmar. Všechno dělá nejlíp a postará se, aby si toho každý
všiml. Podle něj se mu žádný nevyrovná. Člověk si nemůže
ani vyčistit zuby, aby mu ochotně neporadil, že správně se
začíná u stoliček nebo řezáků.“
„Přesně tak.“
„Je strašně únavný,“ pokračovala Olivia. „Všechno vidí
černobíle – buď je něco dobré, nebo špatné, člověk je buď
hodný, nebo zlý. Je tvrdohlavý a panovačný, a to vůbec
nemluvím o tom, že neumí přiznat chybu.“

233
 Olivia se chystala pokračovat ve výčtu bratrových
nedostatků, avšak Lillian si znenadání uvědomila, že má
potřebu jej bránit. Koneckonců obě hraběte líčí v
nelichotivých barvách, což si Westcliff rozhodně nezaslouží.
„Nejspíš máte pravdu,“ spustila opatrně, „ale jedno se mu
musí připsat ke cti. Vždycky dodrží slovo. A i když to občas
přehání s poroučením, chce pro ostatní jen to nejlepší.“
„Domnívám se…,“ zkusila to váhavě Olivia, ale Lillian ji
nepustila ke slovu.
„Kromě toho si budoucí manželka lorda Westcliffa může
být jistá, že ji muž nepodvede. Bude jí naprosto věrný. Zajistí
jí pocit bezpečí, vždycky se o ni příkladně postará a ve
vypjatých situacích nikdy neztratí hlavu.“
„Ale je velice přísný,“ přela se Olivia.
„Není.“
„A studený,“ dodala s lítostí.
„Kdepak,“ nedala se Lillian. „Ani trošičku. Je to ten…“
Poněkud překotně se odmlčela a vzápětí zrudla, když si
všimla spokojeného úsměvu své společnice. Paní Shawová ji
umně dostala tam, kam potřebovala.
„Slečno Bowmanová,“ zamumlala, „vždyť vy o bratrovi
mluvíte, jako byste do něho byla zamilovaná. A já pevně
doufám, že jste. Trvalo dlouho, než Markus našel lásku. Moc
by mě mrzelo, kdyby zůstala neopětovaná.“
Vtom sebou Lillian škubla, srdce jí bolestně poskočilo.
„On mě nemiluje,“ pronesla rozechvělým hlasem. „Alespoň
mi nikdy nedal najevo svoje city.“
„To mě nepřekvapuje. Bratr nechodí se srdcem na dlani,
před slovy dává přednost činům. Musíte s ním mít trpělivost.“
„To mi došlo,“ odvětila chmurně Lillian a Olivia se
rozesmála.
„Nikdy jsem se s ním nesblížila jako moje starší sestra
Aline. Jsou si věkově bližší. Než se provdala do Ameriky,
bratr se jí hodně svěřoval. Kdykoliv jsem měla s Markem
nějakou nesnáz, právě ona mi vysvětlovala důvody jeho

234
chování. Prostřednictvím své sestry jsem se o něm dozvěděla
spoustu zajímavých věcí.“
Lillian pozorně naslouchala ženinu hlubokému,
příjemnému hlasu. V té chvíli si uvědomila, jak moc by si
přála Westcliffovi rozumět. Nikdy dřív neuvažovala nad tím,
proč se zamilovaní vyžívají ve shromažďování
sentimentálních maličkostí. Netušila, jaký význam pro ně
mají dopisy, ustřižená kadeř vlasů, ztracená rukavička či
darovaný prstýnek. Nyní poznávala, jaké to je, být někým
posedlý. Stravovala ji nezdolná touha vyzvědět každičký
nepatrný detail o muži, který jí připadal velice přímočarý a
zároveň tajuplný.
Olivia přehodila paži přes opěradlo pohovky a zadumaně
se zadívala na pultík posetý rostlinami v květináčích. „V
Markově minulosti existují okamžiky, s nimiž se nikdy
nikomu nesvěří. Bratr se domnívá, že stížnosti na osud jsou
pod mužovu úroveň. Radši by se nechal umučit, než by
snášel něčí soucit. Kdyby zjistil, o čem jsme si dneska
povídaly, utrhl by mi hlavu.“
„Umím zachovat tajemství,“ ujistila ji Lillian.
Olivia se na ni krátce usmála. Potom se zahleděla na
špičku boty vykukující zpod nabírané sukně. „V tom případě
se k Marsdenům náramně hodíte. Jsme tajnůstkářští až běda.
A žádný z nás se příliš nezabývá minulostí. Markus, Aline i
já jsme svým způsobem poznamenaní ze strany svých rodičů.
Podle mě radši neměli mít děti. Moje matka se vždycky
starala pouze o sebe. Nezajímalo ji nic, co by se mohlo nějak
dotknout jejího pohodlí. A dcery pro otce jako by
neexistovaly.“
„To je mi líto,“ mínila upřímně Lillian.
„Ale otcova lhostejnost pro nás představovala spíše
požehnání. Dobře jsme si to uvědomovaly. Markus na tom
byl hůř. Stal se obětí otcových šílených představ o správné
výchově příštího dědice.“ Ačkoliv Olivia hovořila tiše a
neochvějně, Lillian přeběhl po zádech mráz. Přejela si
dlaněmi po pažích, aby se zbavila husí kůže. „Starý hrabě

235
toužil po dokonalém synovi a odmítal se smířit s něčím
menším. Ve všech směrech nasadil Markovi vysokou laťku.
Kdykoliv selhal, přísně ho potrestal. Markus se naučil snášet
bití, aniž uronil jedinou slzu či se stavěl na odpor. Kdyby
nevydržel, čekal by ho trest mnohem horší. Otec byl
nemilosrdný a nesnášel vše, co považoval za slabost. Jednou
jsem se Aline zeptala, proč Markus nemá rád psy. Vysvětlila
mi, že otec kdysi vlastnil dva irské vlkodavy, jichž se bratr
jako dítě velmi bál. Obrovští hafani vycítili jeho strach, a
kdykoliv jej zahlédli, zuřivě na něho vrčeli a štěkali. Když
otec zjistil, čeho se chlapec děsí, zamkl jej do jedné místnosti
společně s psisky. Přinutil Marka čelit vlastní bázni tím
nejhorším možným způsobem. Ani si neumím představit, jak
příšerné muselo být pro pětiletého hošíka strávit několik
hodin ve společnosti dvou nepřátelských oblud.“
Hořce se usmála. „Jak se říká, starý hrabě Marka doslova
a do písmene ‚předhodil psům‘. Místo aby jej ochránil a
ukonejšil, nechal jej projít peklem.“
Lillian na ni zírala, ani nemrkla. Pokusila se promluvit,
zeptat se na něco, ale hrdlo se jí stáhlo. Markus je natolik
sebevědomý a vyrovnaný, že si jej nedokázala představit jako
vyděšené dítě. Jeho rezervovanost jistě pramení z drsného
zacházení, jež zakusil v útlém věku. Nikdo mu nepomohl,
nezaplašil dětský strach. Lillian zatoužila ukonejšit toho
malého chlapečka, jímž Markus kdysi býval.
„Otec si přál, aby jeho nástupce byl nezávislý a měl tvrdé
srdce,“ pokračovala Olivia. „Chtěl, aby se nedal nikým a
ničím zaskočit. Z toho důvodu se Markus nesměl s nikým
sblížit. Jakmile se tak stalo – kupříkladu si oblíbil chůvu –
otec ji vmžiku propustil. Bratr brzy zjistil, že ten, komu
projeví náklonnost, záhy zmizí. Proto se začal vzdalovat těm,
které měl rád. Bál se, že je ztratí. Nevšímal si ani Aline, ani
mě. Pochopila jsem, že se Markovi velmi ulevilo, když byl
poslán na studie. Ve škole si našel kamarády, kteří mu
vynahradili nefungující rodinné zázemí.“

236
 Proto Westcliff tolik lpí na přátelství se St. Vincentem,
pomyslela si Lillian. „Copak se vás matka nikdy nezastala?“
otázala se.
„Kdepak. Měla plnou hlavu svých milostných pletek.“
Chvíli obě mlčely. Olivia trpělivě vyčkávala, až Lillian
něco řekne. Vycítila, že se dívka snaží vypořádat s přílivem
nečekaných informací. „Opravdu se vám muselo ulehčit,
když se starý hrabě odebral na věčnost,“ zašeptala.
„Ano. Je to smutné, ale náš svět se po jeho odchodu
hodně změnil. K lepšímu.“
„Přesto mu jeho záměry nevyšly. Markus není chladný a
bezcitný člověk.“
„Vskutku není,“ souhlasila jeho sestra. „Jsem ráda, že to
vidíte, drahá. Markus urazil dlouhou cestu. Avšak pořád mu v
životě schází trocha… lehkosti.“
Místo aby debata o Markovi utišila Lillianinu zvědavost,
spíše vyvolala další otázky. Nicméně neodvažovala se moc
vyptávat, jelikož Olivii neznala dost dobře a netušila, kam až
může zajít. „Dovolte mi se zeptat,“ nevydržela nakonec.
„Uvažoval váš bratr někdy o tom, že by se oženil? Vím, že
kdysi hluboce miloval jistou ženu…“
„Ach tak. O nic nešlo. Opravdu. Kdyby mu ji nepřebral
pan St. Vincent, zakrátko by bratra omrzela. Věřte mi, kdyby
o ni Markus stál, bojoval by o ni a získal by ji. Všichni jsme
viděli, jak to tenkrát bylo, jen bratr zůstával slepý. Ona dáma
se pokoušela probudit v něm žárlivost, aby ho donutila k
sňatku. Avšak její plán ztroskotal, neboť Marka doopravdy
nezajímala. Byla jednou z mnoha… Inu, asi vám nemusím
nic vysvětlovat. Markus se vždycky těšil pozornosti žen. V
tomhle směru je poněkud rozmazlený, jelikož sotva dospěl,
ženy mu samy padaly do náruče.“ Vrhla na Lillian čtverácký
pohled. „Zdá se, že jste jej příjemně překvapila. Konečně
potkal někoho, kdo si troufl mu odporovat.“
„Nejsem si jista, zda jsem ho překvapila ‚příjemně‘,“
oponovala Lillian. „Nicméně pravdou zůstává, že pokud se
mi na něm něco nelíbí, otevřeně mu to řeknu.“

237
 „Výborně,“ zaradovala se Olivia. „Přesně tohle bratr
potřebuje. Málokdo se mu postaví. Je to silný chlap, jenž k
sobě potřebuje nezlomnou ženu, která dokáže čelit jeho
tvrdohlavé povaze.“
Lillian si bezděčně přihladila sukni světlezelených šatů a
poznamenala: „Kdybychom se s lordem vzali…, musel by
vzdorovat mnoha námitkám ze strany příbuzných a přátel,
že? Zejména hraběnka by mu dala co proto.“
„Známí se jej neodváží soudit,“ odvětila přesvědčeně
Olivia. „A co se týče matky…“ Zaváhala a pak na rovinu
dodala: „Ta už dala jasně na srozuměnou, že s bratrovým
výběrem nesouhlasí. Pochybuji, že vás kdy přijme. Ale nic si
z toho nedělejte. Hraběnka pohrdá téměř každým. Mrzí vás,
že od ní nedostanete požehnání?“
„Naopak. Její postoj mě uvádí v pokušení,“ přiznala
Lillian. Olivia vyprskla smíchy.
„Ach, vy se mi tak líbíte,“ zalykala se veselím. „Musíte si
Marka vzít. Hrozně ráda bych měla švagrovou, jako jste vy.“
Když se vzpamatovala, zadívala se své společnici hluboce
do očí. „Doufám, že ho vyslyšíte. Už kvůli sobě. Mám k
tomu poněkud sobecký důvod. Třebaže s manželem nikterak
nespěcháme, jednoho dne se přestěhujeme do New Yorku.
Uklidnilo by mě, kdybych věděla, že Markus je v dobrých
rukou a někdo se tu o něj stará.“ Vstala a upravila si sukně.
„Říkám vám to proto, abyste pochopila, proč je pro Marka
obtížné podlehnout lásce. Obtížné, ale ne nemožné. Mně a
sestře se konečně podařilo oprostit od minulosti a to s pomocí
našich mužů. Jenže Markova pouta jsou mnohem pevnější.
Uvědomuji si, že není lehké jej milovat. Ale pokud mu
vyjdete napůl cesty…, možná ještě o kousek dál…, věřím, že
nikdy nebudete litovat.“

Rezidence se jenom hemžila pilným služebnictvem, které

připomínalo pracovité včely. Kdo měl ruce, pomáhal panstvu
s balením. Většina hostů odjede až pozítří, někteří však sídlo

238
opouštějí dříve. Ovšem není jich mnoho. Málokdo si nechá
ujít ples na rozloučenou pořádaný poslední společný večer.
Lillian trpěla ustavičnou přítomností své matky. Mercedes
bez přestání proháněla dvojici komorných, které se zoufale
pokoušely poskládat a uložit desítky rozkramařených věcí do
obrovských kožených lodních kufrů. Po nenadálém vývoji
událostí Lillian očekávala, že si matka nedá pokoj a bude
kout pikle, dokud se její dcera nezasnoubí s lordem
Westcliffem. Nicméně Mercedes byla překvapivě klidná a
shovívavá, a při každém rozhovoru s dcerou pečlivě volila
slova. Nakonec přestala o hraběti mluvit docela.
„Co se to s ní děje?“ otázala se Lillian Daisy. Mátla ji
matčina nebývalá pokora. Těšilo ji, že se nemusí s Mercedes
hádat a škorpit, ale současně by od ní čekala větší zápal a
iniciativu.
Daisy pohodila rameny a šibalsky se zazubila. „Zřejmě
vychází z předpokladu, že vždycky uděláš pravý opak toho,
co se po tobě žádá. A jelikož máti doufá ve sňatek s
Westcliffem, raději tě moc nepokouší. Řekla bych, že zůstane
hluchá a slepá tak dlouho, dokud budeš mít o Marka zájem a
on o tebe.“
„A… co kdybych se večer vytratila do jeho ložnice?
Neměla by námitek?“
Daisy se zachichotala. „Pravděpodobně by ti s chutí kryla
záda, kdybys ji o to požádala.“ Pobaveně povytáhla obočí. „I
když – co bys pohledávala v pánově ložnici, že?“
Lillian zčervenala jako pivoňka. „Vyjednávala.“
„Aha. Každý tomu říká jinak.“
Sestra potlačila úsměv a výhružně přimhouřila oči.
„Nebuď drzá, nebo ti nepovím šťavnaté detaily.“
„Klidně si je nech,“ prohodila vesele Daisy. „Přečetla
jsem si romány, které mi doporučila lady Olivia, a troufám si
tvrdit, že teď toho vím víc než ty a Annabelle dohromady.“
Lillian se neubránila smíchu. „Drahá, velice pochybuji, že
zmíněný literární popis je přesný.“
Daisy se zamračila. „Proč by neměl být?“

239
 „Inu, ve skutečnosti se tyhle věci obejdou bez
levandulové mlhy, omdlévání a všech těch květnatých slov.“
Daisy na ni pohlédla s nelíčeným zklamáním. „Copak při
tom nejdou na člověka mdloby? Ani trochu?“
„Pro boha živého, snad bys při milování nechtěla omdlít?
Vždyť bys mohla něco zmeškat.“
„Ano, chtěla. Dokonce by se mi líbilo být zpočátku v
hlubokém bezvědomí, a potom omdlít jako špalek. Zkrátka,
aby všechno šlo mimo mě.“
Lillian na sestru vesele zamrkala. „Pročpak?“
„Protože mi to připadá příšerné. Neřkuli odporné.“
„Mýlíš se.“
„V čem? V míře příšernosti nebo odpornosti?“
„Naprosto ve všem,“ prohlásila Lillian věcným tónem,
přestože se o ni pokoušel smích. „Věř mi, Daisy. Nemám
důvod ti lhát. Je to nádherné. Opravdu.“
Mladší z děvčat se na chvíli zadumalo, potom skepticky
pohlédlo sestře do očí. „Když to říkáš…“
Lillian se potutelně usmála. Stačilo pomyslet na
nadcházející večer a rozechvělo ji radostné vzrušení.
Nemohla se dočkat, až bude s Markem o samotě. Díky
rozhovoru s Olivií pochopila, jak výjimečně se k ní Westcliff
chová a jaký na něho má vliv.
Snad se jejich svazek nakonec obejde bez různic a svárů.
Koneckonců na hádku musejí být dva. Jistě se naučí
rozlišovat podstatné od malicherností a nebude bojovat o
zbytečnosti. To se radši v tichosti vytratí a vyhne se půtce.
Markus už projevil dobrou vůli jí vyhovět. Kupříkladu se jí
omluvil za onen incident v knihovně. Hravě jej mohl využít a
zničit její pověst. Ale neučinil to. Takhle se nekompromisní
člověk rozhodně nechová.
Kéž bych dokázala být rafinovaná jako Annabelle,
pomyslela si Lillian nešťastně. Lépe bych Marka zvládla.
Jenže odjakživa jednala na rovinu, s ničím se nepárala a
nikdy se neuchylovala k ženským úskokům. Co se dá dělat,

240
přemítala kysele, dostala jsem se poměrně daleko i bez triků
a lstí. Zřejmě neprohloupím, když si povedu stejně.
Líně se probírala obsahem zásuvky skříně stojící v koutě.
Dávala na stranu věci, které nechá zabalit až těsně před
odjezdem. Stříbrem vykládaný kartáč, svazek vlásenek, čisté
rukavičky… Vtom se zarazila a ovinula prsty kolem flakonu
s parfémem od pana Nettlea. „Proboha,“ zamumlala a klesla
na čalouněnou židli s vysokým opěradlem. Zírala na
křišťálovou fiólu třpytící se jí ve dlani. „Daisy…, je mojí
povinností oznámit lordu Westcliffovi, že jsem ho omámila
kouzelnou vůní?“
Otázka sestru zjevně popudila. „Měla bys mlčet. Proč o
tom začínat?“
„Protože svědomí velí chovat se čestně.“
„Čest je přežitek. Jak kdysi prohlásil někdo moudrý: ‚V
záležitostech srdce hraje hlavní roli tajemství.‘“
„To byl Duc de Richelieu,“ poznamenala Lillian. Jak
vidno, filozofii ve škole probírali ze stejné učebnice. „A ve
skutečnosti ten citát zní: ‚Při řízení státu hraje hlavní roli
tajemství.‘“
„Ale byl to Francouz, ne?“ přela se Daisy. „Určitě
parafrázoval na téma lásky.“
Lillian se rozesmála a vlídně pohlédla na sestru. „Snad
ano. Ale já nechci před lordem Westcliffem nic skrývat.“
„Jak myslíš. Ale dej na má slova – každá opravdová láska
vyžaduje nějaké to tajemství.“

241
 22
Připozdívalo se. Někteří hosté se odebrali na svá lůžka,
jen ti nejvytrvalejší hráli dole v salonu karty a biliár. Lillian
se vyplížila ze svého pokoje a vydala se za Markem. Po
špičkách se kradla halou. Náhle se zarazila. V místě, kde se
stýkaly dvě chodby, stál u stěny jakýsi muž. Jakmile ji spatřil,
vyrazil k ní. Poznala v něm osobního komorníka pana
hraběte.
„Slečno,“ oslovil ji upjatě. „Pán mě požádal, abych vás
doprovodil.“
„Já cestu znám. Což on dobře ví. Proto nechápu, co tu k
čertu pohledáváte?“
„Pán si nepřeje, abyste bloumala domem bez doprovodu.“
„Přirozeně,“ ucedila dotčeně. „Ještě bych mohla někoho
potkat a nedejbože se jím nechala svést.“
Sluha nehnul ani brvou. Ačkoliv si dobře uvědomoval, že
v tuto pokročilou hodinu dáma nejde k panu hraběti na
zdvořilostní návštěvu, přešel její sarkastickou poznámku bez
povšimnutí a ujal se vedení.
Lillian fascinovala jeho rezervovanost. Neodolala, musela
se zeptat: „Jak často doprovázíte nezadané dámy do
soukromého apartmá lorda Westcliffa?“
„Dnes poprvé, slečno,“ zazněla nevzrušená odpověď.
„A kdyby to nebylo poprvé, prozradil byste mi to?“
„Ne, slečno.“ Zase ten nevýrazný tón. Ušklíbla se.
„Je hrabě dobrý pán?“
„Vynikající, slečno.“
„Domnívám se, že byste odpověděl stejně, i kdyby byl
netvor.“
„Ne, slečno. V tom případě bych vám sdělil, že je
ucházejícím pánem. Když o někom řeknu, že je vynikající
člověk, musí to být pravda.“

242
 „Hmm.“ Povzbuzena komorníkovými slovy, vyptávala se
dál: „Povídá si se svými poddanými? Poděkuje jim za dobrou
práci nebo tak něco?“
„Nehovoří s domácím personálem víc, než je vhodné,
slečno.“
„Znamená to, že nikdy?“
„Spíš bych se vyjádřil v tom smyslu, že to nemá ve
zvyku, slečno.“
Jelikož se muž očividně odmítal dál bavit, Lillian ho
mlčky následovala do Markovy ložnice. Doprovodil ji až na
práh, potom zaškrábal na dveře špičkami prstů a vyčkal na
odpověď.
„Proč to děláte?“ špitla Lillian. „Proč jednoduše
nezaklepete?“
„Hraběnka dává přednost tomuto způsobu, neboť údery
na dřevěnou desku jí lezou na nervy.“
„Hraběti také?“
„Pán se maličkostmi zásadně nezabývá, slečno.“
Lillian zamyšleně nakrabatila čelo. Se škrábáním na dveře
namísto klepání se již setkala. Jejím americkým uším zněl
tento zvuk divně. Jako když se pes dobývá zvenku do domu.
Avšak při pohledu do Markovy opálené tváře ji zachvátila
vlna radosti. Vzdor nezúčastněnému výrazu měl oči plné
něhy. „To je pro dnešek všechno,“ oznámil komorníkovi. Pak
vtáhl Lillian dovnitř, aniž z ní spustil zrak.
„Ano, pane.“ Sluha se taktně vytratil.
Sotva osaměli, vzplál v Markových očích zvláštní oheň,
koutky úst se zvedly. Moc mu to slušelo. Ostře řezaný obličej
ve světle krbu a tlumené lampy povážlivě zjihl. Dívka se
zachvěla očekáváním. Znala Marka jako dokonale
upraveného muže, ale víc se jí líbil ve chvílích, jako je tahle.
Odložil kabátec i vázanku, košili u krku měl pohodlně
rozepnutou. Nedávno tento trojúhelník obnažené kůže
líbala…, škádlila jazykem…
Radši myšlenky rychle zaplašila a odvrátila hlavu.
Okamžitě ucítila na lících mužovy prsty. Chtěl, aby se na

243
něho podívala. Špičkou palce ji hladil po bradě. „Celý den
jsem po vás moc toužil,“ přiznal tiše.
Srdce jí radostně poskočilo, ústa ozdobil úsměv. „Vždyť
jste se na mě při večeři téměř nepodíval.“
„Bál jsem se.“
„Čeho?“
„Že se neovládnu a před dalším chodem dám přednost
vám.“
Lillian sklopila řasy. Nechala se přivinout blíž. Pohladil ji
dlaní po zádech. Cítila, jak ji bolestivě svírá korzet. Nejradši
by se ho okamžitě zbavila. Zhluboka se nadechla. Uvědomila
si, že se ve vzduchu vznáší sladce kořeněná vůně.
„Co je to?“ otázala se a znovu lačně nasála omamný odér.
„Skořice a víno…“ Odtáhla se od něj a rozhlížela se po
prostorné místnosti. Přelétla očima od rozměrného lůžka až
ke stolku u okna. Stála na něm stříbrná nádoba zakrytá
poklicí. Kouřilo se z ní. Lillian se nechápavě obrátila zpátky
k Markovi.
„Běžte a podívejte se,“ pobídl ji.
Všetečná Lillian se vydala na výzvědy. Ucho poklice bylo
obaleno lněnou utěrkou. Opatrně je uchopila a nadzdvihla.
Okamžitě ji obklopila ona svůdná vůně. Zprvu nechápala, na
co se dívá, vzápětí propukla v smích. Ze dna mísy se na ni
smálo pět bachratých hrušek. Vypínaly se vedle sebe jako
vojáci, slupku měly lesklou a rudou, jak se dusily v červeném
víně. Trůnily v průsvitné omáčce jantarové barvy, z níž
stoupalo opojné aroma medu a skořice.
„Jelikož jsem vám nemohl dopřát hrušku z té lahve,“
ozval se za ní Markův hlas, „napadlo mě vyrukovat s
náhradním řešením.“
Lillian zabořila lžíci do měkké dužiny a labužnicky ji
donesla ke rtům. Teplé, vínem nasáklé ovoce se samo
rozplývalo v ústech, kořeněný nálev ji sladce šimral v hrdle.
„Mmmm…“ Slastně zavřela oči.
Markus se náramně bavil. Obrátil dívku tváří k sobě a
spočinul očima na jantarové krůpěji, třpytící se v koutku

244
jejích úst. Sklonil k ní hlavu a lehce ji slíbal. V Lillian se
vzedmula další vlna libých pocitů. „Báječná lahůdka,“
zašeptal a přimkl se blíž. Žena cítila, jak ji počíná stravovat
vnitřní žár. Nabídla mu k ochutnání vínem a skořicí
provoněná ústa. Nadšeně jí vyšel vstříc a přivinul ji k sobě
ještě těsněji. To on byl báječný. Sladce chutnal, jeho štíhlé
svalnaté tělo se k ní lačně tisklo. Lillian trhaně oddechovala,
korzet ji škrtil, nedostávalo se jí vzduchu. Proto se od
milence překotně odtáhla.
„Nemůžu dýchat.“
Markus ji beze slova obrátil zády k sobě a počal jí
rozepínat šaty. Když se propracoval ke korzetu, zkušeně
rozvázal stuhy a povolil háčky. Lillian vydechla úlevou.
„Proč jste se nechala sešněrovat tak pevně?“ slyšela ho se
ptát.
„Protože jinak bych nedopnula šaty. Kromě toho matka
tvrdí, že Angličané dávají přednost dívkám s vosím pasem.“
Markus si odfrkl a otočil ji zpět. „Angličanům je milejší
dáma se širším pasem než ta, která neustále omdlévá z
nedostatku kyslíku. V tomto směru jsme dost praktičtí.“
Všiml si, že uvolněná róba sklouzla Lillian z ramene.
Neodolal a políbil svůdnou křivku. Něžný dotek způsobil, že
se dívka zachvěla a přitiskla se k muži. Byla plná příjemných
vjemů a představ. Okouzleně zabořila prsty do Markovy
husté, nepoddajné kštice. Vnímala, jak její mladistvé srdce
silně tluče v hrudi. Neklidně se zavrtěla, když ji Markus začal
líbat hrdlo.
„Lillian.“ Jeho hlas zněl ochraptěle a lítostivě. „Ještě je
příliš brzy. Slíbil jsem vám…“ Odmlčel se a poceloval ji
kamsi za ucho. „Slíbil jsem,“ pokračoval omámeně, „že se
dnes dohodneme na podmínkách.“
„Na podmínkách?“ otázala se nechápavě. Popadla
Markovu hlavu do dlaní, lačná dalších polibků.
„Ano, já…“ Markus se odmlčel, aby jí vyhověl. Lillian
putovala zvědavými prsty po liniích jeho obličeje, zkoumala
mužovu silnou šíji. Z Markovy osobité vůně se jí tajil dech.

245
Mačkala se k němu ze všech sil, aby mezi nimi nezůstal ani
milimetr volného prostoru. Znenadání jí polibky připadaly
nedostatečné, jako by jimi nedokázala zcela vyjádřit, co cítí.
Markovi neušla její vzrůstající touha. Přinutil se od ní
odtáhnout. Schválně si nevšímal dívčiných protestů. Sám
ztěžka oddechoval, stálo ho značné úsilí posbírat roztěkané
myšlenky. „Maličká…“ Zlehýnka jí masíroval ramena a záda,
aby ji ukonejšil. „Klid, jenom klid. Můžete mít všechno, po
čem toužíte. A nemusíte o to bojovat.“
Lillian roztřeseně přikývla. Poprvé si naplno uvědomila,
jak se jejich zkušenosti liší. Markus byl schopen ovládnout
svoje vášně, zatímco ona jim bezmocně propadala. Dotkl se
rty dívčina rozpáleného čela. „Bude pro vás lepší…, pro nás
oba…, když si dáme načas,“ zamumlal. „Nechci nic
uspěchat.“
Přistihla se, jak se k němu naléhavě tulí jako kočka,
vyžadující pohlazení.
Sklouzl rukou do poodhalených šatů a polaskal ji po
zádech tam, kde korzet netísnil bělostnou pokožku. „Ještě
ne,“ šeptl hlasem zdrsnělým chtíčem. Lillian netušila, zda
hovoří k ní či k sobě. Širokou dlaní sevřel zezadu útlou šíji a
políbil dívku na pootevřené rty, bradu a hrdlo. „Jste tak
sladká,“ zamumlal zmámeně.
Neubránila se úšklebku, třebaže s ní cloumaly vášně.
„Skutečně?“
Markus se na ni hladově vrhl. „Opravdu, velice sladká,“
potvrdil ochraptěle. „Ačkoliv kdybych byl o něco menší a
popudil vás, bez váhání byste mi utrhla hlavu.“
Lillian se tlumeně rozesmála. „Teď chápu, proč se
navzájem tak přitahujeme. Pro ostatní představujeme
nebezpečí, ale navzájem jsme si zcela neškodní. Jako dva
špatně naladění ježci.“ Vtom se zarazila, jako by ji něco
napadlo. „Když už hovoříme o vzájemné přitažlivosti…“
Začaly se jí podlamovat nohy, proto se radši odebrala k lůžku
a opřela se o jeden ze čtyř silných, vyřezávaných sloupků.
„Musím se k něčemu přiznat.“

246
 Markus ji následoval. Lillian neušlo, jak je urostlý a
přitom mrštný. Líbily se jí mohutné svaly rýsující se mu pod
oblečením. „To mě nepřekvapuje,“ prohlásil ledabyle a
postavil se vedle ní. „Bude se mi vaše pokání zamlouvat nebo
ne?“
„Nevím.“ Zalovila v kapse, skrývající se v záhybech
nabírané sukně, a vytáhla flakon s parfémem. „Tady je.“
„Co je to?“ Markus převzal lahvičku, otevřel ji a přičichl.
„Voňavka,“ poznamenal a vrhl na dívku tázavý pohled.
„Ale ne tak ledajaká,“ pokračovala zdrchaně Lillian.
„Právě díky ní jste si mě všiml.“
Hrabě znovu přiložil flakon k nosu. „Myslíte?“
„Zakoupila jsem ji od jistého apatykáře v Londýně. Je to
starý pán a v parfémech se vyzná. Prohlásil, že to je
afrodiziakum.“
Westcliff se rozchechtal. „Kde jste se naučila tohle
slovo?“
„Od Annabelle. Ale je to pravda,“ trvala na svém.
„Parfém je opravdu kouzelný. Obsahuje zvláštní složku, jež k
ženě přivábí ctitele. Prozradil mi to ten apatykář.“
„Jakou zvláštní složku?“
„To mi odmítl sdělit. Ale funguje to. Doopravdy.
Nesmějte se! Všimla jsem si toho ten den, kdy jsme hráli
pasáka, a vy jste mě políbil za živým plotem. Copak si
nevzpomínáte?“
Markus se náramně bavil. Zjevně se nedomníval, že jej
ovlivnila čarovná vůně. Znovu přiložil flakon k nosu. „Na
tuhle vůni si pamatuji, ale bezpečně vím, že jste mě
přitahovala dávno předtím. A to z mnoha důvodů.“
„Lháři,“ obvinila ho. „Vždyť jste mě nenáviděl.“
Zavrtěl hlavou. „To není pravda. Obtěžovala jste mě,
trápila a lezla mi na nervy, ale to není totéž.“
„Voňavka skutečně zabírá,“ trvala Lillian na svém. „A
nejenom na vás. Annabelle ji vyzkoušela na svém choti a
přísahá, že následně celou noc nezamhouřili oko.“

247
 „Zlatíčko,“ prohlásil kysele Markus, „Hunt po Annabelle
šílí od té doby, co ji poprvé spatřil. Zkrátka se jí nedokáže
nabažit.“
„Ale s námi dvěma bylo všechno jinak! Neprojevoval jste
o mě sebemenší zájem. Ale sotva jsem použila kouzelný
parfém…“
„Chcete tím říct,“ skočil jí do řeči, „že bych se zachoval
stejně, i kdyby se jím navoněla jiná žena?“
Lillian už už otvírala pusu, aby mu odpověděla, vzápětí ji
však překotně sklapla. Hlavou jí totiž blesklo, že parfém
vyzkoušely i ostatní čekanky, ale bez úspěchu. „Ne,“
přiznala. „Jak se zdá, působí pouze v souvislosti se mnou.“
Líně se uculil. „Lillian, toužím po vás od chvíle, kdy jsem
vás prvně sevřel v náruči. A s tou zatracenou voňavkou to
nemá nic společného. Nicméně…“ Naposledy zhluboka
přičichl k flakonu, poté jej zavřel. „Vím, o jakou tajemnou
ingredienci se jedná.“
Lillian jej sledovala s vyvalenýma očima. „Nevíte!“
„Ale ano,“ oponoval blazeovaně.
„No jo,“ dobírala si jej Lillian. „Vy jste takový náš
Všeználek. Přirozeně si můžete zkusit tipnout, ale s jistotou
nevíte nic. Když i já jsem na vážkách, tak co potom vy?“
„Jsem naprosto přesvědčen, že se nemýlím,“ sdělil dívce
vážným hlasem.
„V tom případě ven s tím!“
„Kdepak. Domnívám se, že byste na to měla přijít sama.“
„Povězte mi to!“ Divoce se na něj vrhla, bušila pěstmi do
mužova nepoddajného hrudníku. Nikterak ho nešetřila.
Většina gentlemanů by před útočící dámou kvapně couvala,
avšak Markus se jenom smál a neuhnul ani o píď.
„Westcliffe, jestli to okamžitě nevyklopíte, tak vás budu…“
„Co? Mučit? Je mi líto, ale to nezabere. Na to jsem od vás
dávno zvyklý.“ Překvapivě lehce ji zdvihl a hodil na postel
jako pytel brambor. Dříve než se stačila pohnout, ji vlastní
vahou přišpendlil k matraci. Vesele se smál, když s ním
zápasila ze všech sil.

248
 „Však vy se vzdáte! Já vás přinutím!“ Zahákla nohu za
jeho a pořádně se opřela do Markova levého ramene. V
dětství se často prala se svými nevycválanými bratry a
přiučila se od nich pár trikům. Jenže Marka snadno
nepřemohla, nedokázala s ním téměř pohnout. Vzdor své
pružnosti a mrštnosti byl pozoruhodně těžký. „Vás hravě
zvládnu,“ škádlil ji. Nakrátko jí dovolil, aby se na něj
posadila. Jakmile dívka nabyla dojmu, že ho přemohla,
švihem ji převalil zpátky pod sebe. „Neříkejte, že se
nezmůžete na víc?“
„Mizero protivnej,“ zavrčela Lillian a zdvojnásobila své
úsilí. „Vyhrála bych…, kdybych na sobě neměla ty zatracené
šaty.“
„Vaše přání je mi rozkazem,“ zazubil se Markus. Pevně ji
držel pod sebou, dával si pozor, aby jí neublížil. „To stačí,“
prohlásil. „Začínáte být unavená. Vyhlásíme remízu.“
„Ještě ne,“ lapala Lillian po dechu, stále odhodlaná ho
přemoci.
„Proboha, vy jste mi ale divoška,“ chechtal se. „Máte
nejvyšší čas se vzdát.“
„Nikdy!“ Zpupně se pod ním zmítala, odstrkovala jej
slábnoucími pažemi.
„Klídek,“ chlácholil ji šeptem. Sledoval, jak vyvalila oči,
když se jí pevně vtiskl mezi stehna. Nato s ním přestala
zápasit. „Uvolněte se…“ Počal zápolit s živůtkem šatů, takže
Lillian dočasně uvěznil ruce. „Šetřete se.“
Poslechla ho. Upírala na něho vykulené oči, krev jí vřela
v žilách. Tato část místnosti se utápěla v příšeří, lůžko halil
stín. Markus se k ní skláněl a šikovně ji svlékal. Zčistajasna
se přistihla, že dýchá. Zhluboka, hlasitě, příliš rychle.
Milencova dlaň po ní klouzala, tělo na ni vzrušeně reagovalo.
Obnažená pokožka intenzivně vnímala každý dotek,
dokonce i pouhý závan vzduchu. Lillian se začala chvět.
Markus ji zbavil košilky, punčoch i nabíraných spodních
kalhot. Občas se o ni otřel konečky prstů, až sebou bezděčně
škubla.

249
 Stál u postele a vpíjel se do ní pohledem. Líně se svlékal.
Jeho svalnaté, dobře stavěné tělo už důvěrně znala. Počala ji
spalovat zoufalá touha. Zasténala, když si lehl vedle ní.
Přivinula se k jemnému kožíšku na jeho hrudi. Zachvívala se,
když sjel dlaněmi dolů po zádech a uchopil do dlaní její
zadničku. Kdekoliv se jí dotkl, tam pocítila přechodnou
úlevu, již vystřídala slastná, mučivá bolest.
Pomalu, vášnivě ji líbal, dokud se nezalykala rozkoší.
Zasypal motýlími polibky alabastrová, dmoucí se ňadra,
pokoušel jazykem růžové bradavky. Hýčkal ji a sváděl, jako
by po něm dávno nezmírala touhou, jako by se nedusila
vzrušením, čímž ho němě prosila, aby jí poskytl vytouženou
úlevu.
Třásla se nedočkavostí. Zmocnil se jí dojem, že zešílí.
Roztřesenými prsty popadla Marka za ruku a naváděla ji k
zvlhlému trojúhelníku v klíně. Vycítila, že se usmívá. Aniž
bral na vědomí její výzvu, lenivě se přesunul k druhé
bradavce. Čas jako by se zastavil. Konečně. Zvědavé prsty se
rozběhly směrem dolů, škádlily ji a laskaly, dokud jim
nezačala divoce vycházet vstříc a slastně vzdychat.
Markus ji sevřel do ochranitelského objetí, hlazením
plašil záchvěvy rozdychtěného těla. Šeptal jí milostná
vyznání i odvážné návrhy, sliboval příval neutuchají rozkoše,
zatímco dlaněmi nepřestával putovat po rozpálené pleti.
Lillian nedovedla rozpoznat okamžik, kdy se konejšení
změnilo v tiché vyzvání. Markus v ní rozdmýchával plameny
nesnesitelné náruživosti. Srdce se jí rozbušilo očekáváním,
netrpělivě se zavrtěla. Muž se něžně vklínil mezi její nohy,
nazdvihl jí kolena a beze spěchu do ní vstoupil. Maličko
sebou škubla. Klenulo se nad ní Markovo mohutné tělo.
Měla ho všude kolem sebe i v sobě. Splynuli spolu v
pradávném rytmu. Nechali se unášet proudem něhy,
blaženosti a porozumění. Každý pohyb spojených těl čeřil
tajemné vlnky skrývající se v hlubinách Lillianiny bytosti.
Přímo hořela, stravována jakousi zoufalou horečkou,
předznamenávající příchod vyvrcholení.

250
 „Marku,“ vydechla. „Ach, panebože, nepřestávej,
prosím…“
Umlčel ji nesmlouvavým polibkem. Opatrně ji nadzdvihl
a přetočil na břicho. Omámeně vnímala, jak jí podkládá boky
polštáři a pokleká za ni. Vzápětí si byli opět tak blízko, jak si
jen žena s mužem mohou být. Lillian už se nesnažila krotit
bouřlivé steny. Bezmocně se přitiskla líčkem k matraci.
Markus ji pevně uchopil a ponořil se do ní hlouběji než
předtím. Na dívčin zdravý rozum znovu zaútočila vášeň.
Lillian žebronila, vzlykala, sténala, dokonce i klela.
Odpovídal jí tlumeným smíchem a zvolna ji přiváděl ke
spásné extázi. Nesmlouvavě jej sevřela v sobě, dokud i on
nedospěl k vyvrcholení.
Zadýchaný Markus se na ni svezl, horce jí dýchal na
hrdlo. Dál zůstávali spojeni.
Vláčná Lillian se ani nepohnula, s nejvyšším úsilím si
špičkou jazyka svlažila líbáním oteklé rty. „A to jste si
dovolil nazvat mě divoškou,“ prohlásila ochraptěle. Zadržela
dech, když se v odpověď rozchechtal. Cítila na zádech
šimrání sametově jemných kudrnatých chloupků.

Třebaže ji milování příjemně unavilo, neměla Lillian na

spánek ani pomyšlení. Žasla nad svým troufalým počinem.
Nechápala, jak se mohla zakoukat do chlapíka, jímž od
prvopočátku upřímně pohrdala a považovala jej za upjatého a
povýšeného. Náhle dospěla k poznání, že v Markovi se
skrývá záplava něhy a porozumění, avšak tuto stránku jeho
osobnosti smí poznat pouze ti vyvolení. Vycítila, že mu na ní
záleží, ale bála se dopodrobna rozebírat povahu vzájemného
vztahu. Uvědomovala si, že začíná nebezpečně podléhat
svým citům.
Markus otřel její rozpálené, potem orosené tělo ručníkem
namočeným do studené vody a poté ji oblékl do své košile.
Podržela si podmanivou vůni jeho těla. Přinesl jí talířek s
marinovanou hruškou a sklenici sladkého vína. Dovolil jí,
aby ho nakrmila několika lžičkami opojně měkké dužiny.

251
Jakmile Lillian uspokojila mlsný jazýček, odložila talíř a
sklenici a přitulila se k milencově hrudi. Opřel se o loket,
zkoumavě na ni shlížel, zatímco si bezděčně pohrával s
kadeří neposlušných tmavých vlasů.
„Litujete, že jsem vás nepřenechal St. Vincentovi?“
Tajuplně se zaculila. „Proč se ptáte? Snad vás nepřepadly
výčitky svědomí?“
Zavrtěl hlavou. „Pouze by mě zajímalo, zda něčeho
neželíte.“
Překvapil ji a zároveň potěšil tím, že potřebuje ujištění.
Probírala se prsty porostem na jeho hrudi. „Ani v
nejmenším,“ přiznala poctivě. „Je pohledný, líbí se mi…,
přesto ho nechci.“
„Vzdor tomu jste uvažovala o případném sňatku.“
„Ano. Napadlo mě, že bych se mohla stát vévodkyní –
abych vás naštvala.“
Obličej se mu rozjasnil. Hravě ji kousl do oblého ňadra,
až překvapeně vypískla. „To bych nevydržel. Nesnesu
pomyšlení, že byste se provdala za někoho jiného.“
„Jsem upřímně přesvědčená, že pan St. Vincent bez potíží
najde jinou bohatou dědičku, která vyhoví jeho záměrům.“
„Snad. Avšak po světě neběhá mnoho žen tak solventních,
jako jste vy…, a to už vůbec nehovořím o vaší kráse.“
Lillian kompliment potěšil. Přimkla se k muži blíž.
„Pokračujte. Chci slyšet, jak pějete ódy na mé půvaby.“
Markus se posadil. Nadzdvihl dívku jako peříčko a
posadil si ji na klín. Prstem přejížděl po ženině ladné šíji,
čnící z rozhalenky košile. „Pění ód zásadně odmítám,“
prohlásil neochvějně. „Marsdenové nikdy netrpěli tím, čemu
se říká básnické střevo. Přesto se pokusím vyjádřit, co
vidím.“ Odmlčel se, aby se pokochal pohledem na vysokou
dámu, jejíž bujná nezkrotná hříva dosahovala v neupravených
vlnách až k pasu. „Vypadáte jako princezna z nějaké bohem
zapomenuté země. Ztrácíte se v záplavě rozcuchaných
černých vlasů a vaše tmavé oči žhnou divokým plamenem.“

252
 „Povídejte dál,“ vyzvala ho Lillian a pevně jej objala
pažemi kolem krku.
Uchopil ji v pase a sklouzl širokými dlaněmi na pevná
štíhlá stehna. „Zdálo se mi o vašich dlouhých nohách. Ale
každý erotický sen ve srovnání s realitou bledne.“
„Opravdu?“ Lillian se zavrtěla, když začal prsty beze
spěchu stoupat výš.
„Ach ano.“ Dlaně zmizely pod lemem košile. „Obejměte
mě nohama,“ zamumlal hlasem zdrsnělým chtíčem. „Pevně
mě sevřete, jako byste jela na koni.“
Lillian vykulila oči. Dobyvačné prsty dotíraly na zavlhlé
pohlaví. „Cože?“ pípla. Přerývaně vydechla, když ji začal
smyslně hníst. Markovy prsty tajemně čarovaly pod
splývající látkou. Zachvěla se. Všimla si, jak je milencova
tvář napjatá. Pocítila příval zničujícího horka. „Tohle ženy
nedělají,“ bránila se zmateně. „Takhle to nejde. Přinejmenším
jsem… och… ach… o tom nikdy neslyšela.“
„Ale stává se to,“ zašeptal jí do ucha. Nepřestával ji
pokoušet. „Vy můj nevinný andílku. Zdá se, že vás budu
muset zasvětit.“
K dívčině ohromení ji nadzdvihl a jemně nabodl na tvrdý
připravený úd jako na kopí. Lillian přímo zkoprněla
ohromením. Přesto poslechla mužův tichý, vemlouvavý hlas
a nesměle naznačila boky pohyb, jako by v sedle koně
kopírovala přirozený chod zvířete, přičemž se nechala vést
Markovýma vstřícnýma rukama. Brzy nalezla příhodný
rytmus. „Výborně,“ chválil ji milenec. Náhle jako by nemohl
popadnout dech. „Tak je to správně…“ Znovu zalovil pod
cípem košile a prstem vyhledal pahorek rozkoše ukrytý v
mušli roztouženého pohlaví. Zkušeně jej obkroužil palcem.
Pocit blaha se znásobil. Markus se do Lillian vpíjel očima,
opájel se pohledem na dívčinu vzlínající vášeň, kochal se jí.
Náhle se prudce zachvěla, jak jí zazmítala rozkoš lásky. V tu
chvíli se mu poprvé zcela oddala. Markus zaplňoval její tělo,
srdce i mysl. Jako v mrákotách vnímala, jak ji pevně uchopil
v pase a divoce dospěl k vlastnímu vyvrcholení.

253
 Duchem nepřítomná a zcela vyčerpaná, svezla se Lillian
na mužovu hruď. Doléhal k ní splašený tlukot Markova
srdce. Trvalo dlouho, než se uklidnilo. „Panebože,“ zašeptal a
malátně ji objal paží.
Ta se vzápětí svezla stranou, jako by se z ní vytratila
všechna síla. „Lillian, Lillian.“
„Hmm?“ Ospale zamrkala. Hrozně moc se jí chtělo spát.
„Rozmyslel jsem si to. Nebudu s vámi o ničem smlouvat.
Dám vám vše, co si zamanete. Nekladu si žádné podmínky.
Udělám, co bude v mých silách. Tak mě pro Kristovy rány
přestaňte trápit a slibte mi, že si mě vezmete.“
Lillian se unaveně nadzdvihla a zahleděla se do očí s
těžkými víčky. „Pokud tohle má být ukázka vašich údajně
nedostižných vyjednávacích schopností, pak se upřímně
bojím o chod vašich podniků. Doufám, že obchodním
partnerům se nepodrobujete tak snadno.“
„Kdepak. Dokonce s nimi ani nespím.“
Líně se ušklíbla. Když už se Markus rozhodl vyložit karty
na stůl, odpoví stejně. „Tak abyste měl klid na duši,
Westcliffe, vězte, že se stanu vaší chotí. Ale varuji vás…
Možná jste měl nejprve vyjednávat, abyste jednoho dne
nelitoval své přechodné slabosti. Opravdu mám jisté
podmínky a ráda vás s nimi později seznámím. Co kdybych si
kupříkladu usmyslela, že chci zasedat ve správní radě továrny
na mýdlo?“
„Potom pánbůh se mnou,“ zabručel hrabě, spokojeně si
vydechl a propadl se do hlubokého spánku.

254
 23
Lillian strávila většinu noci v Markově posteli. Čas od
času se probudila, aby zjistila, že je uvězněna v objetí
mužova horkého těla a měkkých pokrývek. Milování Marka
dočista vyčerpalo, jelikož se ani nepohnul, nevydal hlásku.
Přesto se nad ránem probral jako první. Lillian se konečně
podařilo hluboce usnout, proto se bránila vyrušení.
„Za chvíli začne svítat,“ špitl jí něžně do ucha. „Otevři
oči. Musím tě dopravit do tvé ložnice.“
„Nechci. Později,“ broukla rozespale. „Ještě pár minut…“
Pokoušela se k němu znovu přitulit. V posteli se drželo
příjemné teplo, ale okolní vzduch byl ledový. Věděla, že
kamenná podlaha zapůsobí na bosé nožky jako kus ledu.
Markus ji políbil na čelo a posadil ji. „Musíš vstávat.
Hned teď,“ trval na svém a krouživými pohyby dívce
masíroval záda. „Za chvíli přijde služebná zatopit v krbu. A
většina hostů se ráno chystá na lov, což znamená, že vstanou
za kuropění.“
„Jednou mi budeš muset vysvětlit,“ zamumlala mrzutě
Lillian, „co vy chlapi máte na tak bezbožné kratochvíli.
Nechápu, co je to za radost, trmácet se potmě v černém lese
či přes rozbahněná pole a střílet nevinné, bezbranné
tvorečky.“
„Líbí se nám pokořovat přírodu. A co je důležitější –
pokud se zadaří a trofeje jsou slušné, alespoň máme co
zapíjet.“
Usmála se a přitiskla obličej ke svalnatému rameni.
Vychutnávala si slanou vůni mužovy kůže. „Je mi zima,“
zašeptala. „Vlez si ke mně pod peřinu a zahřej mě.“
Markus zasténal. Pokušení bylo silné, avšak přinutil se
vstát. Lillian se okamžitě zavrtala pod přikrývku. Pevně k
sobě tiskla záhyby volné košile. Netrvalo dlouho a Markus se

255
vrátil. Byl dokonale oblečený. Bez skrupulí vyhrabal
snoubenku ze změti lůžkovin. „Nemá význam se vzpírat,“
oznámil, zatímco ji oblékal do jednoho ze svých županů.
„Vracíš se zpátky do své komnaty. V tuto hodinu tě tu nesmí
nikdo vidět.“
„Bojíš se skandálu?“ posmívala se Lillian. „Ne. Jsem
pouze diskrétní.“
„Ty jsi takový náš gentleman,“ dobírala si ho dívka,
zatímco jí utahoval vázačku v pase. „Asi by ses měl oženit se
sobě rovnou. S nějakou ohleduplnou husičkou z dobré
rodiny.“
„Želbohu bych si s ní neužil tolik zábavy jako se
zpovykanou darebačkou.“
„Cože? To mám být já?“ Divoce jej popadla za ramena.
„Zpovykaná darebačka?“
„Přesně tak,“ odvětil vlídně Markus a umlčel protestující
ústa nesmlouvavým polibkem.

Daisy probudilo zaškrábání na dveře. Přinutila se otevřít

oči. Rozednívalo se. V ložnici panovalo husté šero. Sestra
seděla u toaletního stolku a rozčesávala si zacuchané vlasy.
Daisy se posadila a odhrnula si z očí neposlušnou kadeř.
„Kdo to může být?“
„Podívám se.“ Lillian, oblečená do denních šatů z temně
rudého hedvábí, stiskla kliku. Pootevřela na několik
centimetrů a vykoukla ven. Daisy si stačila všimnout, že na
prahu stojí komorná. Zaznělo několik šeptaných slov, jimž
nebylo rozumět. Sestřin hlas zněl poněkud podrážděně, což
Daisy překvapilo. „Dobrá,“ ucedila Lillian kousavě. „Vyřiďte
jí, že se podrobím jejímu přání, ačkoliv nechápu, proč s tím
dělá takové tajnosti.“
Služka zmizela a Lillian zavřela dveře. Mračila se.
„Co se děje?“ vyzvídala Daisy. „Co ti chtěla? Kdo ji
poslal?“
„Nic se neděje,“ odvětila ironicky sestra. „Navíc jsem se
zavázala mlčením.“

256
 „Zaslechla jsem něco o tajnostech.“
„Ale, mám někomu prokázat jistou službu. Odpoledne ti
všechno vysvětlím. Určitě se ode mě dočkáš velice
zábavného a barvitého líčení.“
„Týká se to lorda Westcliffa?“
„Nepřímo.“ Lillian se přestala kabonit a krčit čelo. Náhle
přímo zářila. Takovou ji Daisy neznala. „Ach, Daisy, děsí
mě, jak moc jsem se do něho zamilovala. Obávám se, že
puknu štěstím.
Nebo provedu něco bláznivého. Zčistajasna začnu zpívat
nebo tak něco. Ne abys mě nechala udělat nějakou hloupost.“
„Spolehni se,“ ujistila ji Daisy. Zálibně se na sestru
uculovala. „Že by tě navštívila opravdová láska?“
„Tohle slovo přede mnou raději nevyslovuj,“ varovala ji
Lillian. „I kdyby ano, nehodlám nic přiznat. Rozhodně se mu
nevyznám jako první. Tohle je totiž záležitost cti. Co kdyby
neodpověděl stejně? Nebo by se spokojil s prostým ‚děkuji‘.
V tom případě bych ho musela zabít. Nebo sebe.“
„Doufám, že hrabě není tak tvrdohlavý jako ty,“ mínila
Daisy.
„Není,“ ujistila ji sestra. „Přestože si myslí pravý opak.“
Vtom si na něco vzpomněla a zachichotala se. Rozpačitě si
přejela dlaní po čele. „Ach, Daisy,“ vyhrkla s ďábelským
leskem v očích, „umíš si představit, jaká ze mě bude ohavná
hraběnka?“
„Stavíš se do horšího světla, než je nutné,“ prohlásila
diplomaticky Daisy. „Řekněme, že budeš poněkud
nekonvenční hraběnka.“
„Taková nebo maková, konečné rozhodnutí záleží jenom
na mně,“ uzavřela napůl spokojeně, napůl ohromeně Lillian.
„Alespoň v tomhle smyslu se vyjádřil Westcliff. A co je
důležitější – domnívám se, že svá slova myslel vážně.“
Po lehké snídani, sestávající z čaje a krajíčku opečeného
chleba, se Lillian odebrala na zadní terasu. Opřela se lokty o
zábradlí a zadívala se na rozlehlou zahradu s pečlivě
vytyčenými a upravenými cestičkami, záhony bohatě

257
kvetoucích keřových růží a prastarými, pečlivě zastřiženými
jalovci, v jejichž větvoví se skrýval bezpočet tajných úkrytů.
Její úsměv povadl, jakmile si připomněla, že na ni ve
Dvoraně motýlů čeká hraběnka. Proto za ní poslala jednu ze
svých komorných.
Přeje si s Lillian mluvit. Je ochotná se s ní sejít v
dostatečné vzdálenosti od sídla, což není dobré znamení.
Hraběnka se špatně pohybuje. Při chůzi se opírá o špacírku
nebo se nechává vozit v kolečkovém křesle. Proto musí mít
obzvlášť dobrý důvod, proč se trmácet na vzdálené místo. O
co jednodušší by bylo, kdyby ji pozvala do svého salonu.
Zřejmě s ní potřebuje hovořit v naprostém soukromí. S
největší pravděpodobností počítá s tím, že zvýší hlas a
rozhodně nemíní připustit, aby ji někdo slyšel. Lillian dobře
věděla, proč hraběnka trvá na naprostém utajení. Kdyby se o
schůzce doslechl Markus, jistě by se mezi ně vložil, což by se
nelíbilo ani jedné z žen. Kurážná Lillian se nemínila
schovávat za milencovými zády. Byla odhodlána směle se
postavit své příští tchyni.
Lillian přirozeně počítala s tím, že se strhne vášnivá
scéna. Věděla, s kým má tu čest. Stařena měla jazyk jako
břitvu a neváhala se jím ohánět. Dobře si uvědomovala, že
slova mohou být ostřejší než meč. Na tom však nezáleželo.
Všechny uštěpačné poznámky po Lillian sklouznou jako voda
po kachním peří. Nemá se čeho bát. V sňatku s Markem jí nic
nezabrání. Hraběnka musí pochopit, že udělá nejlépe, když s
budoucí snachou naváže srdečné přátelství. Jinak si budou
navzájem pořádně ztrpčovat život.
Smutně se usmála a jala se sestupovat po kamenném
schodišti. „Však už jdu, ty stará čarodějnice,“ zamumlala si
pro sebe. „Jen mi ukaž, co umíš.“
Vrátka do Dvorany motýlů zůstala pootevřená. Lillian se
narovnala v ramenou, nasadila lhostejný výraz a odhodlaně
vstoupila. Stařena ji očekávala uprostřed vysokými zdmi
vymezeného prostranství. Nedoprovázel ji nikdo ze
služebnictva. Důstojně hřadovala na zahradní lavici jako na

258
trůně, vedle ní se třpytila vycházková hůl posázená drahými
kameny. V souladu s očekáváním se tvářila zpupně a
nepřístupně. Lillian málem vyprskla smíchy. Hraběnka jí
připomínala cínového vojáčka, jenž se nesmíří s ničím
menším než s nesporným vítězstvím.
„Dobré ráno,“ pozdravila dívka příjemným hlasem a
bystře k ní zamířila. „Scházíme se na opravdu nádherném
místě. Doufám, že vás časná procházka příliš neunavila.
Přece jenom se nacházíme daleko od domu.“
„To je moje věc,“ odsekla popuzeně stařena. „A vám do
toho nic není.“
Pozorovala ji plochým, nicneříkajícím rybím pohledem.
Přesto z jejích očí sálal nepopiratelný chlad. Lillian se
zachvěla. Ne, nebyl to strach, spíše instinktivní úzkost. Při
předchozích setkáních ji necítila. „Pouze jsem vyjádřila
zájem o vaše pohodlí,“ pronesla Lillian a zkřížila ruce v
obranném gestu. „Nicméně nehodlám vás provokovat dalšími
pokusy o uzavření přátelství. Přistupme tedy k věci. Jsem
připravena vás vyslechnout.“
„Už kvůli vám a blahu svého syna doufám, že mě
nejenom vyslechnete, ale také ve všem poslechnete.“ Slova
skřípala jako proložená krystalky ledu. Zároveň z nich čišel
jakýsi údiv, jako by jejich autorka nechápala, proč je nutné
někomu připomínat takhle očividné věci. „Ani ve snu by mě
nenapadlo, že obyčejná holka jako vy probudí zájem mého
syna. Kdybych to byla tušila, dávno bych tomu zatnula tipec.
Hrabě nejspíš propadl jakémusi mámení. Kdyby byl při
smyslech, nikdy by se na vás podruhé nepodíval.“
Stříbrovlasá žena se odmlčela, aby nabrala dech. Lillian
slyšela sebe samu, jak se tiše ptá: „Proč se domníváte, že
spočinul v osidlech mámení? Před několika týdny jste sama
připustila, že se mi možná podaří získat srdce některého z
britských šlechticů. Proč by se do mě nemohl zakoukat váš
syn? Máte vůči mně nějaké osobní předsudky nebo…?“
„Huso hloupá!“ zvolala rozčileně hraběnka. „Laskavě si
uvědomte, že rod Marsdenů trvá patnáct generací, a žádný z

259
jeho příslušníků se neoženil mimo aristokracii. Ani můj syn
nebude výjimkou! Nemůžete chápat, co pro nás znamená
čistota krve. Přivandrovala jste ze země bez kulturních tradic
a nemáte zdání, co znamená být šlechticem. Pokud se hrabě s
vámi ožení, nebude to pouze jeho pochybení, ale zároveň i
moje, a stín hanby padne na každého, kdo vyrostl pod
Marsdenovým erbem.“
Nabubřelé prohlášení způsobilo, že Lillian málem
vyprskla smíchy. Současně na ni poprvé dolehla tíha poznání
– pro hraběnku se její původ stal posvátnou relikvií, pro niž
neváhala bít se jako lvice. Zatímco se stařena pokoušela
opanovat své vzrušení, Lillian přemítala, jak převést spor do
osobní roviny a rozehrát v hraběnce zapomenuté citlivé
struny. Je přece matka a určitě chce pro svého syna to
nejlepší.
Ani Lillian se nehovořilo o citech zrovna lehce. Zcela bez
zábran vypouštěla z úst chytré komentáře i sarkastické
postřehy, ale jakmile došlo na záležitosti srdce, ocitala se na
vratké půdě. Navíc velice záleželo na tom, co a jak řekne.
Snad je na místě být naprosto upřímná k ženě, jejíhož syna
hodlá pojmout za manžela.
Slova z ní lezla jako z chlupaté deky, což se Lillian
rozhodně nepodobalo. „Chápu, jak velice vám záleží na štěstí
jediného syna. Kéž byste uvěřila, že i já pro něho chci totéž.
Máte pravdu, nejsem šlechtična. Vím, že jste si Markovu
nevěstu představovala jinak.“ Odmlčela se a provinile se
usmála. „Dokonce ani netuším, co je to erb. Přesto se
domnívám, že… že se mnou bude Westcliff šťastný.
Přinejmenším mu mohu být v ledačem nápomocna. Přísahám,
že se vynasnažím. Nejsem tak praštěná, jak se zdám. Když už
nic jiného, věřte mi, prosím, že jej nemíním ničím ztrapnit, či
vás urazit…“
„Plácáte nesmysly a já je nemíním poslouchat!“ vybuchla
hraběnka. „Urážíte mě pouhou svou přítomností. Nesnesla
bych vás ani jako služku, natož jako paní tohoto panství!
Markovi na vás ani zbla nezáleží. Touží po vás jedině proto,

260
aby se naposledy symbolicky vzepřel svému zesnulému otci.
Jste ztělesněním jeho pošetilé a zbytečné vzpoury. Jakmile se
vás nabaží, začne vámi pohrdat stejně jako já. Jenže pak bude
příliš pozdě. A rod pošpiněn.“
Lillian se ani nepohnula. Cítila, jak se jí z tváří vytrácí
všechna krev. Nikdy dřív se nesetkala s otevřenou nenávistí,
až nyní. Hraběnka jí očividně přála to nejhorší, snad s
výjimkou smrti. A ani to možná ne. Nejspíš očekávala, že se
Lillian zhroutí. Rozběsní se nebo začne plakat. Jenže dívka se
rozhodla pro vražedný protiútok. „Třeba mě požádal o ruku
právě proto, aby pořádně naštval vás, milá paní. V takovém
případě s potěšením posloužím jako nástroj zasloužené
pomsty.“
Hraběnka vytřeštila zrak. „Jak se opovažujete!“
zaskřehotala.
Lillian byla v pokušení vychrlit toho ze sebe víc, avšak
obávala se, aby stařenu z rozčilení neranila mrtvice. Zabít
budoucí tchyni není zrovna nejlepší start do manželství,
pomyslela si kysele.
Proto raději spolkla mnohem jedovatější slova a věnovala
hraběnce ostrý pohled. „Teď je mezi námi, doufám, jasno.
Chovala jsem naději, že náš rozhovor dopadne poněkud
jinak. Přesto chápu, že vám rozhodnutí vašeho syna přivodilo
menší šok. Snad se náš vzájemný vztah časem upraví a my
dvě konečně nalezneme společnou řeč.“
„Ano…, čas ukáže.“ Ženin hlas zněl jako měkké
zasyčení. Hraběnka spalovala svoji protivnici zlomyslným
pohledem. Lillian by nejradši couvla a prchala do bezpečí.
Náhle na ni dolehla hraběnčina nespoutaná zášť. Dívka si
přála být od téhle zlostné babice co nejdál. Je vůči mně
bezmocná, připomínala si v duchu, alespoň dokud mě
Markus miluje.
„Provdám se za něho,“ prohlásila neochvějně. Připadalo jí
nutné vyjádřit svoje stanovisko důrazně a nahlas.
„Jedině přes mou mrtvolu,“ zašeptala zlověstně hraběnka.
Zprudka se postavila a zašátrala po špacírce, aby se o ni

261
opřela. Vzhledem ke stařenině křehkosti by jí Lillian nejradši
přiskočila na pomoc. Nicméně smrtící pohled rybích očí ji
včas zarazil. Nejspíš by za svoji ochotu schytala pořádnou
ránu holí.
Mlhavým oparem se prodralo nesmělé ranní slunce.
Několik pestrých baboček roztáhlo svá křídla a zatřepotalo se
za zpola zavitými poháry květů. Nádherná zahrada! Příliš
nevhodné místo pro výměnu záštiplných slov. Stařena se
ztěžka vlekla k brance. Lillian ji následovala.
„Počkejte, otevřu vám,“ nabízela se. Hraběnka se obřadně
zastavila a vyčkala, až bude moci s grácií překročit práh.
„Mohly jsme se setkat na vhodnějším místě,“ neodpustila si
poznamenat Lillian. „Klidně jsme se mohly pohádat uvnitř
sídla. Alespoň byste se nemusela obtěžovat tak daleko.“
Lady Westcliffová ji zcela ignorovala. Důstojně
odcházela. A pak se stalo něco zvláštního. Dáma prohodila
divnou připomínku. Ale ne přes rameno, k Lillian, ale otočila
hlavu stranou, jako by oslovovala někoho dalšího. „Teď jste
na řadě vy.“
Dívka zaznamenala jakýsi rozmazaný pohyb. Kdosi ji
zezadu sevřel v drtivém objetí. Než se stačila pohnout nebo
promluvit, přistálo jí na obličeji cosi vlhkého. Divoce
vytřeštila oči. Pokusila se útočníka udeřit, vyškubnout se mu,
ale marně. Plíce ji pálily z nedostatku vzduchu. Široká dlaň jí
tiskla k nosu ručník namočený v jakési tekutině. Nasládle
voněla, Lillian se z ní dělalo mdlo. Vtíravé výpary zaútočily
na nozdry, hrdlo, hrudník, hlavu… Zvolna ztrácela vědomí,
údy prostupovala únavná malátnost. Pozbývala vládu nad
pažemi i nohama. Slunce zčernalo. Zavřela oči. Propadala se
do bezedné temnoty.

Po ranním lovu se muži odebrali na pozdní snídani

podávanou v pavilonu u jezera. Nato se Markus vydal do
sídla. Zastavil se u paty schodiště, kde na něho čekal jeden z
jeho početných přátel. Postarší muž se těšil přízni
Marsdenovy rodiny dobrých pětadvacet let. Vyhledal Marka,

262
aby si postěžoval na chování jistého hosta. „Střílel, aniž na
něho přišla řada,“ žaloval vášnivě. „Ne jednou ani dvakrát,
ale hned třikrát. A co hůř. Chlubil se, že dostal jednoho z
ptáků, kterého jsem skolil já. Lovím tu celé roky a ještě nikdy
jsem se nesetkal s tak do nebe volající neomaleností.“
Markus se mu zdvořile omluvil. Slíbil, že si s troufalcem
vážně promluví, a navíc přítele pozval, aby se příští týden
vrátil a nerušeně si zde po libosti zalovil. Podařilo se mu pána
poněkud uchlácholit, přesto si host neodpustil několik
posledních poznámek na adresu křupanů, kteří se neumějí
chovat v leči, a pak se s bručením odporoučel. Hrabě se
chápavě usmál a zdolal několik stupňů vedoucích na zadní
terasu. Spatřil svého druha Hunta, jak se sklání ke své ženě.
Annabelle zjevně něco trápilo. Vzrušeně špitala manželovi
cosi do ucha, přičemž zarývala prsty do rukávů jeho kabátce.
Sotva se objevil, přihrnula se k němu Daisy Bowmanová
ve společnosti své kamarádky Evie Jennerové, která jako
vždy stydlivě klopila hlavu. Markus se zlehka uklonil a usmál
se na Daisy, k níž cítil cosi jako bratrskou náklonnost.
Drobnou postavou a veselou povahou mu připomínala mladší
sestru Livii. Jenže dívka se nezvykle chmuřila, v obličeji se jí
zračilo silné znepokojení.
„Pane,“ vyhrkla. „Dobře, že jste tady. Já… Ráda bych s
vámi hovořila v soukromé záležitosti, která mi dělá veliké
starosti.“
„Jak vám mohu pomoci?“ otázal se ihned Markus. Když
se k ní sklonil, větřík si rozpustile pohrával s jeho vlasy.
Daisy náhle netušila, jak vzniklou situaci vysvětlit. „Jde o
moji sestru,“ prohlásila napjatě. „Není nikde k nalezení.
Naposledy jsem ji viděla asi před pěti hodinami. Měla s
někým schůzku, ale odmítla mi prozradit s kým. Nevrátila se,
proto jsem se ji vydala hledat. Pátraly po ní i ostatní čekanky
– tedy Evie a Annabelle. Marně. Lillian není ani v domě, ani
v zahradách. Dokonce jsem se vydala až ke studánce přání,
abych se přesvědčila, zda se k ní nevydala. Víte, Lillian nemá
ve zvyku někam zmizet, aniž by komukoliv cokoliv řekla.

263
Rozhodně ne beze mě. Možná je na obavy příliš brzy, ale…“
Odmlčela se a nakrčila čelo, jako by usilovně hledala slova,
jimiž by odůvodnila svoje znepokojení. „Stalo se něco zlého,
pane. Cítím to.“
Ačkoliv Markus navenek nehnul ani brvou, v útrobách
ucítil bodnutí strachu. V duchu se bleskově probíral
rozličnými důvody Lillianiny nepřítomnosti, od těch
nejobyčejnějších po kuriózní, ale žádné vysvětlení nedávalo
smysl. Lillian nepatřila k těm, co se vydají na procházku a
ztratí se v lese, a ačkoliv miluje rošťárny, rozhodně by se
schválně neschovala jenom proto, aby se o ni její blízcí začali
bát. Nezdálo se pravděpodobné, že by se vypravila k někomu
na návštěvu, jelikož ve vsi nikoho neznala. Kromě toho by
určitě necestovala pěšky a na vlastní pěst. Co když se
poranila? Co když ji zčistajasna sklátil nějaký neduh?
Srdce mu bušilo jako o závod, když se zdánlivě klidný
obrátil k Daisy a její přítelkyni. „Neměla v úmyslu projet se
třeba na koni?“
„Kd-kdepak, pane,“ ozvala se Evie. „Všechna zvířata jsou
na svých místech a žádný z čel-čeledínů Lillian dneska
neviděl.“
Markus krátce přikývl. „Vyhlásím velké pátrání.
Prohledáme dům i okolí,“ prohlásil sebevědomě. „Do hodiny
ji vypátráme.“
Jeho rozhodnost Daisy uklidnila. Zhluboka si vydechla.
„Jak můžeme pomoct?“
„Povězte mi víc o té schůzce.“ Markus upřeně hleděl do
dívčiných očí barvy slabé kávy. „Co vám řekla, než odešla?“
„Nejprve se objevila služebná se vzkazem a…“
„V kolik hodin?“ přerušil ji netrpělivě Markus. „Přibližně
v šest.“
„Která to byla?“
„Já nevím. Vlastně jsem ji vůbec nezahlédla. Hovořila s
Lillian skrze pootevřené dveře. Vím, že ta žena měla na hlavě
čepec, takže ani nemám ponětí o barvě jejích vlasů.“
Přistoupili k nim pan Hunt a Annabelle.

264
 „Vyslechnu hospodyni a všechen personál,“ nabídl se
Simon.
„Dobrá.“ Markus překypoval energií něco podniknout.
„Já začnu s pátráním.“ Povolá na pomoc všechny lokaje a
několik hostů, včetně Lillianina otce. Spočítal, jak dlouho je
dívka nezvěstná. Uvažoval, kam za tu dobu mohla zhruba
dojít. Okolní terén je poměrně kamenitý a náročný.
„Začneme v zahradách a pak okruh rozšíříme do vzdálenosti
deseti mil od sídla.“ Jakmile zachytil Huntův pohled, ukázal
bradou ke dveřím. Chystal se odejít.
„Pane,“ zadržela jej zkroušená Daisy. „Najdete ji, že
ano?“
„Samozřejmě,“ vyhrkl bez váhání. „A pak ji uškrtím.“
Daisy se nejistě usmála. Vyprovázela ho pohledem, dokud jí
nezmizel z očí.
Jak odpoledne pozvolna plynulo, proměnily se Markovy
sžíravé obavy v nefalšovaný strach. Thomas Bowman, pevně
přesvědčený, že dcera provádí nějakou lotrovinu, se přidal ke
skupině jezdců, kteří prohledávali nejbližší lesy a přilehlé
louky, zatímco další parta dobrovolníků se vydala k řece.
Služebnictvo zatím metodicky pročesávalo dům pro hosty,
srub strážce brány, zahradníkův domek, sklad ledu, kapli,
zimní zahradu, vinný sklep, stáje a pastviny. Zdálo se, že
Lillian zmizela dočista beze stopy. Nikde se nenašly otisky
jejích střevíčků či ztracená rukavička. Nic, co by svědčilo o
její přítomnosti.
Markus honil svého Bruta po lesích a polích, až se koňské
boky leskly potem a z tlamy mu stříkala pěna. Simon Hunt
zůstal v rezidenci a systematicky vyslýchal personál. Byl
jediný, komu hrabě věřil natolik, aby mu svěřil tento
nanejvýš důležitý úkol. Domácí pán si naštěstí dobře
uvědomoval, že pro tuto práci nemá v současné chvíli dost
trpělivosti. Zbytečně by křičel a snažil se vypáčit informace z
těch, kteří skutečně o ničem věděli. Nedokázal snést
pomyšlení, že Lillian možná někde leží bez pomoci, zraněná,
vysílená, trpící… Svářil se v něm žár i chlad, dříve

265
nepoznané emoce, jimž ostatní bez okolků říkal děs.
Uvědomoval si, jak moc mu záleží na dívčině bezpečí. Ne-
mohl unést pomyšlení, že se octl v situaci, kdy jí nemůže při-
spěchat na pomoc. Vždyť ji není schopen ani nalézt.
„Neměli bychom prohledat rybníky a jezero, pane?“
otázal se vrchní komoří William, poté co vyjmenoval rozsah
dosud probádaného území. Markus se na něho nepřítomně
zadíval. V uších mu nepříjemně hučelo, v žilách se mu
bezmocí vařila krev. „Zatím ne,“ slyšel se říkat překvapivě
pevným hlasem „Jdu teď do studovny poradit se s panem
Huntem. Kdyby něco naleznete mě tam.“
„Ano, pane.“
Odkráčel do pracovny, kde Simon vyslýchal jednoho
sluhu po druhém. Vstoupil bez zaklepání. Hunt seděl za
širokým mahagonovým stolem čelem k pobledlé děvečce, jež
nejistě balancovala na samém okraji židle. Jakmile spatřila
hraběte, překotně vyskočila a vysekla nemotorné pukrle. „Jen
seďte,“ ucedil hrabě podrážděně. Snad za to mohl tón hlasu,
zakaboněný výraz nebo pouhá jeho přítomnost, v každém
případě služka propukla v pláč. Markus střelil pohledem k
Huntovi. Přítel s ledovým klidem zíral na děvče. Vyčkával.
„Pane,“ spustil tiše, aniž odtrhl zrak od nešťastné holčiny.
„Tohle je Gertie. Už po několika minutách bylo jasné, že
něco ví. Jistě by nám mohla prozradit ledacos zajímavého o
tajemné schůzce slečny Bowmanové a jejím nečekaném
zmizení. Avšak obávám se, že Gertie se děsí možného
propuštění, proto drží jazyk pevně za zuby. Kdybyste ji vy,
jakožto její zaměstnavatel, poskytl určité záruky…“
„O místo nepřijdete,“ prohlásil Markus silným hlasem,
„ale jedině pod podmínkou, že mi vypovíte vše, co je vám
známo. Jinak jste okamžitě na dlažbě. A nejenom to. Zařídím,
abyste byla obžalována z podílu na zmizení slečny
Bowmanové.“
Gertie vyvalila oči. Okamžitě přestala ronit slzy. „P-
pane,“ zajíkala se, „ráno jsem dostala při-přikázáno vyřídit
slečně Bowmanové vzkaz… Nesměla jsem to nikomu říct…

266
Jednalo se taj-tajnou schůzku ve Dvoraně motýlů. Povídala,
že…, že když o tom někomu povím, tak… tak…mi dá
padáka a…“
„Kdo tě poslal?“ naléhal Markus. „S kým se měla sejít?
mluv, sakra!“
„Hraběnka,“ fňukala služebná a vzápětí se zhrozila výrazu
Markově tváři. „Lady Westcliffová, pane.“
Dříve než stačila dopovědět, vylétl Markus z místnosti a
zamířil k hlavnímu schodišti. Sálal z něho vražedný vztek.
„Westcliffe!“ volal na něho Simon Hunt. „Westcliffe! U
všech čertů, počkejte na mě!“
Jenže Markus pouze natáhl krok a bral schody po třech.
Jako nikdo jiný na světě dobře věděl, čeho je jeho matka
schopná. Zmocnila se ho opravdová hrůza. Obával se, že tím
či oním způsobem Lillian právě ztratil.

267
 24
Lillian si podrážděně uvědomovala, jak se její tělo v
pravidelných intervalech natřásá. Zvolna jí docházelo, že se
nalézá v kočáře řítícím se obrovskou rychlostí po špatně
udržované cestě. Útočil na ni všudypřítomný zápach.
Připomínal nějaké silné rozpouštědlo, něco jako terpentýn.
Nespokojeně se zavrtěla. Pochopila, že hlavou spočívá na
jakémsi velmi nepohodlném, nepoddajném polštáři. Bylo jí
příšerně zle. Připadala si, jako by ji někdo otrávil. Každé
nadechnutí jí připomínalo požár, jenž se jí rozhořel v krku.
Opakovaně se dostavovala nevolnost. Zoufale zasténala,
zatímco se napůl omámená pokoušela probrat z toho
příšerného snu.
Rozlepila víčka. Něco se nad ní vznášelo. Tvář. Občas se
objevila a zase se rozplynula. Ráda by se na něco zeptala,
pokusila se zjistit, co se přihodilo, ale mozek odmítal
spolupracovat s tělem. Přestože si vzdáleně uvědomovala, že
mluví, místo slov vycházelo z úst jakési blekotání.
„Pššt…“ Na čele jí přistála dlaň s dlouhými prsty a
pohladila ji po skráni. „Jen hezky odpočívejte. Brzy se z toho
dostanete, miláčku. Jenom klid a dýchejte zhluboka.“
Ničemu nerozuměla. Zavřela oči a pokoušela se přimět
mozek k původnímu výkonu. Po chvíli se jí podařilo spojit
povědomý hlas s odpovídajícím obličejem. „Sebastian…,“
zamumlala. Jazyk ji odmítal poslouchat.
„Ano, lásko.“
Zaplavil ji příliv úlevy. Přítel. Pomůže jí. Jenže příval
ulehčení netrval dlouho. Instinkty ji varovaly, aby se držela
ve střehu. Pootočila hlavu a shledala, že tvrdá poduška není
nic jiného, než St. Vincentovo stehno. Znovu k ní zavanul
odér, z něhož se jí zdvihal žaludek. Měla jej plný nos, sálal z
její tváře, hnusné výpary ji štípaly v očích. Zvedla prsty a

268
přiložila je k obličeji v marné snaze zbavit se pachu,
seškrábat jej ze sebe.
St. Vincent ji chytil za zápěstí. „Ne, ne. Pomohu vám.
Dejte ty ruce pěkně dolů, lásko. Hodná holka. Napijte se.
Jenom doušek, nebo to vyhodíte ven.“ K okoralým rtům
se přitiskla hubice jakési lahve. Do úst jí vyšplíchla studená
voda. Vděčně ji spolkla. Vzápětí ucítila, jak jí muž otírá
obličej namočeným kapesníkem.
„Chudinko ubohá,“ zamumlal St. Vincent. Osvěžil jí
hrdlo a přesunul šátek na rozpálené čelo. „Ten idiot, co mi
vás předal, do vás dostal dvojnásobnou dávku éteru, než bylo
zapotřebí. Jinak byste se dávno probrala.“
Éter. Ten idiot, co mi vás předal… Dostavil se první
záblesk poznání. Jako v mrákotách se dívala vzhůru, kde se
nad ní vznášel obrys povědomé tváře korunované záplavou
vlasů barvy tmavého zlata. „Špatně vidím…,“ špitla.
„Za pár minut se to zlepší.“
„Éter…“ Nechápavě převalovala ten výraz v ústech.
Tohle slovo už někdy slyšela. Zaznělo u jakéhosi apatykáře.
Éter… sladký vitriol… Používá se jako omamná látka,
zejména v medicíně. „Proč?“ zeptala se. Netušila, zda
nekontrolovatelný třas má na svědomí toxická látka či je
výsledkem poznání, že bezmocně spočívá v náruči nepřítele.
Stále ji klamal zrak, proto se na něj nemohla zcela
spolehnout. Zato v St. Vincentově hlase zaslechla omluvný
podtón. „Neměl jsem na vybranou, miláčku. Způsob předání
byl předem daný. Kdybych tušil, co se chystá, zařídil bych
všechno jinak a mnohem citlivěji. Obdržel jsem vzkaz. Prý
jestli mi na vás záleží, tak si vás mám bez prodlení
vyzvednout. V opačném případě se vás zbaví sama. Znám
hraběnku jako svoje boty. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby
vás nechala utopit jako kotě.“
„Hraběnka,“ opakovala mdle Lillian. Opuchlým jazykem
vládla jen stěží. Ústa měla plná slin, což byl vedlejší důsledek
použití omamné látky. „Westcliff… Vyřiďte mu…“ Ach, jak
po Markovi toužila. Stýskalo se jí po jeho hlubokém hlase a

269
něžných rukou, teplu svalnatého těla. Jenže on netuší, kde
Lillian nyní je, a co se jí přihodilo.
„Osud rozhodl jinak, kotě,“ prohlásil St. Vincent vlídně a
pohladil ji po vlasech, jako by jí četl myšlenky. „Na
Westcliffa raději zapomeňte. Je dávno ze hry.“
Lillian sebou zazmítala. S vynaložením veškerého úsilí se
vytáhla do sedu a vzápětí se málem svezla na podlahu kočáru.
„Jenom klid,“ chlácholil ji společník. Byla tak slabá, že
stačilo, aby jí jemně zatlačil na ramena a přinutil ji tím zůstat
ve svém klíně. „Na sezení je příliš brzy. Ne, nedělejte to.
Ještě se vám zvedne žaludek.“
Třebaže se za to nenáviděla, neměla Lillian na vybranou.
Bídný zdravotní stav zapříčinil, že se bezvládně svezla do
Sebastianovy náruče a hlavu znovu opřela o jeho stehno. „O
co vám jde?“ pokoušela se zjistit. „Kam jedeme?“
„Do Gretna Greenu. Máme těsně před svatbou, zlato.“
Roztěkané myšlenky se rázem rozlétly všemi směry.
Drtila ji nevolnost i panika. „Odmítám se podrobit,“ zasyčela
Lillian po chvíli, a pak překotně polykala.
„Obávám se, že budete muset,“ odvětil sebevědomě.
„Znám několik metod, s jejichž pomocí si bezpečně vynutím
vaši spolupráci, přestože bych vám nerad působil zbytečnou
bolest. Jakmile nás oddají, hodlám náš svazek patřičně
naplnit, a tím nezpochybnitelně potvrdit jeho platnost.“
„Westcliff se s tím nikdy nesmíří,“ vyhrožovala. „Bez
ohledu na vaše hnusné skutky. On… Odvede mě od vás.“
St. Vincent přesladce odpověděl: „Nebude na vás mít
žádné zákonné právo, pusinko. Nezapomínejte, že ho znám
déle než vy. Proto mi věřte, když říkám, že zneuctěná dáma si
vyslouží nanejvýš jeho pohrdání. Zvlášť když pachatelem
budu já.“
„Pochopí, že se jednalo o znásilnění,“ zajíkala se děsem
Lillian. Trhla sebou, když jí na rameni přistála mužova dlaň.
„Nebude mi nic vyčítat.“
„Neznásilním vás,“ ujistil ji mile Sebastian. „Pokud něco
doopravdy umím, drahá, pak… Inu, nemám zapotřebí se

270
chvástat. Ostatně, uvidíte sama. Nicméně vás ujišťuji, že
ačkoliv vám Westcliff nebude nic otevřeně zazlívat, rozhodně
odmítne riskovat možnost, že mu jeho ctihodná choť položí
do hraběcí kolébky kukaččí mládě. Nikdy se nesmíří s
ženskou, kterou poskvrnil někdo jiný. Nakonec vám oznámí
– byť neochotně –, že pro obě strany bude lepší, když věci
zůstanou tak, jak jsou. Nato se ožení s řádně vychovanou
anglickou dámou, což měl ostatně dávno udělat. Zatímco
vy…“ Špičatým prstem ji hladil po sinalém líčku. „…jste pro
mě tak akorát. Odvažuji se tvrdit, že vaše rodina mi zakrátko
odpustí.
Vaši rodiče si dobře uvědomují, co je pro ně v dané
situaci nejlepší.“
Lillian jeho mínění nesdílela. Alespoň co se týče Marka.
Věřila mu. Přesto nehodlala pokoušet osud a už vůbec si
nedokázala představit jakékoliv důvěrnosti se St. Vincentem.
Ležela, ani se nepohnula. Ke své radosti zjistila, že se jí zrak
opět jasní. Nevolnost slábla, třebaže se jí v ústech stále
hromadilo množství hořkých slin. Teď když počáteční
zmatek a panika zmizely, konečně opanovala roztěkané
myšlenky a donutila se chladně uvažovat. Ač by nejradši
vybuchla vzteky, dobře věděla, že planým řáděním ničeho
nedosáhne. Lepší bude vzít rozum do hrsti a chovat se
soudně.
„Ráda bych se posadila,“ oznámila vlažně.
St. Vincenta překvapila a zároveň potěšila její
vyrovnanost. „Ale pomalu. Dovolte, abych vám pomohl.
Opřete se o mě a vydržte, dokud se úplně neseberete.“
Před očima jí tančil vodopád bílých a modrých jiskřiček.
Vzdáleně si uvědomovala, jak ji Sebastian opatrně bere do
náruče a usazuje do rohu kočáru. Živůtek měla do pasu
rozepnutý, pomačkané cípy látky odhalovaly zmuchlanou
spodní košilku. Srdce jí divoce klopýtlo. Neúspěšně se
pokoušela zakrýt, avšak prsty ji odmítaly poslouchat. Vrhla
na St. Vincenta obviňující pohled. Vzdor vážnému výrazu se
jeho oči smály. „Kdepak, zatím jsem vás nezneuctil,“

271
zamumlal. „Zatím. Těší mě, když jsou moje oběti při vědomí.
Sotva jste dýchala. Bál jsem se, aby přemíra éteru v
kombinaci s těsným korzetem neučinily své a neposlaly vás
přímo na onen svět. Korzet jsem vám sundal, ale
pochopitelně jsem vás tu nemohl nechat nahou.“
„Ještě vodu,“ hlesla Lillian a dychtivě se napila z podané
čutory. Spalovala St. Vincenta mrazivým pohledem. Marně
pátrala po okouzlujícím společníkovi, jehož znala ze Stony
Cross Parku. Měla před sebou bezohledného člověka, který
se neštítí ničeho, jen když získá, co chce. Nemá žádné
zábrany, smysl pro čest, lidské slabosti. Mohla by brečet,
křičet, žebronit…, stejně by s ním nepohnula. Nic ho
nezastaví. Je připraven ji znásilnit, jen aby dosáhl svého.
„Proč zrovna já?“ otázala se monotónním hlasem. „Vždyť
jste mohl unést v podstatě kteroukoliv zámožnou dívku.“
„Představujete nejlepší možnou nabídku. Co se týče
financí, jste na tom nejlépe ze všech.“
„A navíc ublížíte Westcliffovi,“ dodala směle. „Jelikož na
něho žárlíte.“
„Zacházíte příliš daleko, miláčku. Na Westcliffově místě
bych nechtěl být ani za nic. Když si vzpomenu, kolik má
povinností a jak mu záleží na blahu světa… To já myslím
především na sebe.“
„Opravdu vám nevadí, že díky své bezohlednosti získáte
manželku, která vás bude jedině nenávidět?“ Lillian si
promnula bolavé oči. „Jestli si namlouváte, že vám jednoho
dne odpustím, pak jste marnivý, sebestředný pitomec.
Udělám všechno, co bude v mých silách, abych vám pořádně
znepříjemnila život. Skutečně tohle chcete?“
„Momentálně chci výhradně vaše peníze, kotě. Později
vás možná zkrotím natolik, že mě začnete vidět v
příznivějším světle. Pokud ne, vždycky vás mohu zavřít na
nějakém vzdáleném sídle, kde lišky dávají dobrou noc, a
jedinou vaší společností se stanou krávy a ovce pasoucí se za
oknem.“

272
 Lillian začala třeštit hlava. Promnula si spánky ve snaze
bolest zahnat. „Nepodceňujte mě,“ zavrčela se zavřenýma
očima. Cítila, jak se její srdce mění v kus ledu. „Přísahám, že
vám udělám ze života peklo. Možná vás dokonce zabiju.“
Odpovědí jí byl lehký, neveselý smích. „Každý jednou
sejdeme z tohoto světa. Tak proč ne rukou vlastní ženy, že?“
Lillian zmlkla. Vší silou stiskla víčka, aby zadržela slzy.
Stejně by je ronila zbytečně. Kdepak, nerozpláče se. Vyčká
na vhodný okamžik a… Pokud nebude zbytí, klidně toho
mizeru oddělá. Jen když mu unikne.

V době, kdy Markus se Simonem Huntem v patách

dorazil do hraběnčina apartmá, přilákalo nastalé pozdvižení
dobrou polovinu služebnictva. Avšak hrabě udivené obličeje
sotva vnímal. Nemohl se dočkat, až stane tváří v tvář své
škodolibé matce. Nebral na vědomí svého přítele, který se jej
pokoušel uchlácholit.
Odmítal se krotit. Nejradši by matku roztrhal na kusy,
takový měl vztek. Poprvé ve svém životě zcela ztratil
sebekontrolu a přestal se ovládat.
Dveře vedoucí do matčiných komnat byly zamčené.
Zuřivě zalomcoval klikou. „Otevřete!“ zařval z plných plic.
„Okamžitě mě pusťte dovnitř!“
Rozhostilo se ticho. Poté se ozval vyděšený hlásek
jakéhosi děvčete. „Pane…, paní hraběnka mi přikázala, abych
vám vyřídila, že právě odpočívá.“
„Jestli okamžitě neodemknete,“ vyhrožoval Markus,
„přísahám, že vylomím dveře a vaši paní pošlu na věčnost.“
„Pane hrabě, prosím…“
Markus poodstoupil na tři čtyři kroky a vrazil do
vyřezávaného křídla ramenem. Vchod se zachvěl v pantech,
ozval se zvuk praskajícího dřeva. Chodbou se rozlehly
výkřiky dvou dam, jež se staly náhodnými svědky nevídané
scény. „Dobrý bože!“ vypískla jedna z nich. „On snad
zešílel!“

273
 Westcliff se přichystal k dalšímu pokusu. Tentokrát létaly
třísky. Cítil, jak se ho zmocnily Huntovy ruce. Otočil se k
němu se zaťatou pěstí, připraven odrazit předpokládaný útok.
„Ježíšikriste,“ zavrčel Hunt. Ihned přítele pustil,
poodstoupil a zdvihl ruce v obranném gestu. Ve tváři se mu
zračilo zděšení, oči měl vytřeštěné, zíral na Marka jako na
cizince. „Westcliffe…“
„Jděte mi sakra z cesty!“
„S radostí vyhovím. Ale rád bych vás upozornil, že
kdybychom si v téhle chvíli prohodili role, byl byste to vy,
kdo by mě jako první upozornil, že je nejvyšší čas
vychladnout.“
Markus jej nebral na vědomí. Couvl a zaútočil na vzpurný
zámek dobře mířeným kopem. Ozvalo se zavřísknutí
komorné a dveře se rozestoupily. Markus rázně vtrhl do
salonu a zamířil do ložnice. Hraběnka důstojně trůnila v
křesle poblíž krbu v dokonale padnoucí toaletě a ověšená
šňůrami perel. Měřila si syna mírně pobaveným, pohrdlivým
pohledem.
Muž ztěžka oddychoval. Zvolna se blížil ke své matce,
cloumal jím vražedný vztek. Hraběnka dozajista neměla
ponětí, jak blízko se octla hrozícímu nebezpečí, jinak by ho
nepřijala tak klidně.
„Copak? Opanovaly nás živočišné vášně?“ dobírala si ho.
„Upřímně řečeno, takový úpadek jsem nečekala. Z
gentlemana ses změnil v primitiva vskutku rychle. Musím
přiznat, že slečna Bowmanová rozhodně neztrácela čas.“
„Co jste jí provedla?“
„Já?“ Hraběnka se tvářila nechápavě, nevinnost sama.
„Co tím chceš říct, Westcliffe?“
„Ráno jste se s ní sešla ve Dvoraně motýlů.“
„Tak daleko bych nikdy nedošla,“ bránila se dotčeně
madam. „Absurdní obvinění…“ Vzápětí vyděšeně vykvikla.
Markus sevřel v prstech perlový náhrdelník a pevně jej utáhl
kolem stařenina vrásčitého krku.
„Vyklopte, kde je, nebo se chystejte na poslední cestu!“

274
 Opět ho zastavil Simon Hunt. Bez okolků jej popadl za
paže. Odmítal připustit, aby se jeho přítel propůjčil k vraždě.
„Westcliffe!“
Markus sevřel náhrdelník o něco pevněji. Bez mrknutí
civěl do matčina potměšilého obličeje. Neušlo mu, jak
stařeně planou v očích vítězoslavné ohníčky. Neodtrhl od ní
zrak, ani když se mu za zády ozval hlas sestry Livie.
„Marku,“ oslovila jej naléhavě. „Poslouchej mě, prosím!
Dávám ti své svolení, abys s ní později skoncoval. Dokonce
jsem ochotna ti pomoct. Ale nejprve musíme zjistit, co
vlastně spískala.“
Hrabě, oslepen záští a hněvem, zkroutil šňůru s perlami
tak, až babizně začaly vylézat oči z důlků. „Máte jediné
štěstí, že víte, kde je teď Lillian Bowmanová,“ zasyčel.
„Jinak bych vás s chutí poslal k čertu. A věřte mi, že jsem
natolik podobný svému otci, že bych při tom nepohnul ani
brvou.“
„Ano, já vím, že jsi jako on,“ skřehotala hraběnka.
Jakmile škrcení povolilo, široce se usmála. „Vidím, jak jsi to
na nás hrál. Předstírals, že jsi ušlechtilejší, lepší a moudřejší
než on, ale s přetvářkou je konec. Té Bowmanů holce se
podařilo strhnout ti masku, aniž…“
„Mluvte!“ zaburácel Markus.
Matka se poprvé ošila, aniž pozbyla své okaté důstojnosti.
„Přiznávám, sešly jsme se. Slečna Bowmanová se mi ve
Dvoraně motýlů svěřila, že hodlá utéct s panem St.
Vincentem. Má v úmyslu se za něho provdat.“
„To je lež!“ vykřikla rozčileně Livia. V názoru ji
podpořilo nesouhlasné štěbetání čekanek, které se jako
zázrakem objevily na prahu. Ostře popíraly prohlášení paní
hraběnky.
Markus od stařeny odskočil, jako by ho dotek začal pálit.
Zpočátku se mu ulevilo. Lillian žije. Nicméně ulehčení
vzápětí vystřídalo znepokojení. Rozhodně není mimo
nebezpečí. Zhnuseně se odvrátil od své matky. Nemohl se na
ni ani podívat, natož s ní mluvit. Zoufale pohlédl na Simona

275
Hunta. Uvážlivý přítel nezklamal. Bez emocí snadno dospěl k
správnému závěru. „Veze ji do Gretna Greenu. Míří tedy na
východ. Nemohou jet jinudy než po hlavní hertfordshirské
silnici. Kdyby St. Vincent zvolil vedlejší cesty, riskoval by,
že někde uvíznou v blátě nebo polámou kola. Putování z
Hertfordshiru do Skotska trvá zhruba pětačtyřicet hodin…
Vezmeme-li v úvahu průměrnou rychlost deset mil za hodinu,
občasné zastávky na občerstvení a přepřažení koní…“
„Nikdy je nedohoníte,“ radovala se zlomyslně hraběnka a
divoce se přitom chechtala. „Povídám ti, Westcliffe, poslední
slovo budu mít já!“
„Sklapněte konečně, vy stará čarodějnice!“ vykřikla
netrpělivě ode dveří Daisy. Oči jí v pobledlém obličeji přímo
hořely. „Lorde Westcliffe, mám zaběhnout do stájí a vyřídit,
aby vám přichystali koně?“
„Rovnou dva,“ oznámil rozhodně Hunt. „Pojedu s ním.“
„Kteří to mají být?“
„Eben a Jasmína,“ odvětil bryskně Markus. Ti dva patřili
k jeho nejlepším arabským plnokrevníkům. Vynikali
rychlostí a neúnavností na dlouhých tratích. Pravda, cválali o
něco pomaleji než dostihoví koně, zato měli výdrž. Dokázali
celé hodiny trpělivě klusat drsným terénem a v každém
případě byli výkonnější než tahouni zapražení v St.
Vincentově kočáře.
Daisy se obrátila na patě a zmizela. Markus se sklonil ke
své sestře. „Zařiď, ať hraběnka okamžitě táhne ke všem
čertům. Ať ji tu nevidím, až se vrátím,“ pravil ostře. „Sbal jí
to nejnutnější a vypoklonkuj ji z panství.“
„Kam ji mám poslat?“ otázala se Livia, bledá, ale
vyrovnaná.
„To je mi jedno. Nejlépe někam, odkud netrefí zpět.“
Hraběnka si uvědomila, že bude za svůj přečin potrestána
potupným vyhoštěním. Popuzeně vyskočila z křesla. „Tak
takhle se mnou jednat nebudete! Tohle si vyprošuji!“
„Vyřiď prosím paní hraběnce,“ požádal Markus sestru
mrazivým tónem, „ať se okamžitě začne modlit, abych ji

276
nikdy nenašel. Jestli se Lillian něco stane, má to drahá mamá
sečtené.“
S těmito slovy rázně odkráčel z ložnice. Nevybíravě se
prodral davem zvědavců, přešlapujících na chodbě. Simon se
zastavil jen krátce, aby se rozloučil s Annabelle a vtiskl jí na
čelo kvapný polibek. Vyprovázela jej nechápavým pohledem.
Kousala se do rtů, aby nepodlehla pokušení přivolat jej zpět.
Po nekonečně dlouhé pauze se hraběnka nechala slyšet:
„Na mně už nezáleží. Ke spokojenosti mi naprosto stačí
vědomí, že jsem zabránila znesvěcení čistokrevné hraběcí
linie.“
Livia věnovala matce napůl soucitný, napůl opovržlivý
pohled. „Markus se jí nikdy nevzdá,“ pravila tiše. „Většinu
dětství strávil tím, že se učil zdolávat zdánlivě
nepřekonatelné překážky. Nyní konečně našel něco, za co se
mu vyplatí bojovat. Opravdu si myslíš, že se nechá něčím
zastavit?“

277
 25
Vzdor strachu i obavám vedlejší účinek éteru způsobil, že
usnula vsedě s hlavou opřenou o sametové polstrování.
Jakmile se kočár zastavil, s trhnutím se probrala. Záda ji
bolela, nohy měla ledové a ztuhlé. Promnula si pálící oči.
Možná se jí všechno jenom zdálo a teď se probudí v tiché,
útulné ložnici ve Stony Cross Parku. Anebo ještě lépe – v
Markově prostorné posteli. Rozlepila víčka a spatřila vnitřek
kočáru patřícího St. Vincentovi. Srdce jí pokleslo.
Rozechvělými prsty se nemotorně pokusila odhrnout
záclonku na okně. Šeřilo se. Zapadající slunce se s námahou
prodíralo příkrovem dubových listů. Povoz stál před
zájezdním hostincem, na jehož vývěsním štítě se skvěl nápis
„U Přežvykujícího býka“. Jednalo se o prostorné zařízení,
schopné ustájit dobrou stovku koní. Patřilo k němu několik
budov, kde se mohl ubytovat bezpočet uondaných poutníků,
využívajících předností hlavní silnice.
Zaznamenala vedle sebe jakýsi pohyb. Zrovna když se k
němu otáčela, uchopil ji její společník nevybíravě za zápěstí a
zkroutil jí ruce za záda. „Co to…?“ chtěla se zeptat, ale vtom
zaslechla cvaknutí kovových náramků. Zkusmo zatáhla, ale
marně. Pouta držela pevně. „Ničemo,“ sykla rozechvělým
hlasem. Třásla se vzteky. „Zbabělče. Mizerný…“ Zručně ji
umlčel plátěným roubíkem.
„Omlouvám se,“ špitl jí St. Vincent do ucha, ale neznělo
to vůbec kajícně. „Přestaňte sebou škubat, kotě. Jinak si
pořídíte šeredné modřiny.“ Důrazně sevřel příjemně teplými
prsty dívčina studená zápěstí. „Moc zajímavá hračka,“
poznamenal a strčil špičku štíhlého ukazováku pod kovový
kruh. „Znám ženské, které v ní nalezly opravdové zalíbení.“
Uchopil Lillianino toporné tělo do svých paží. Kochal se

278
vyděšeným výrazem v jejích očích. „Vy moje neviňátko…
Velice rád vás zasvětím.“
Dívka se pokoušela vytlačit roubík napuchlým jazykem.
Hlavou jí blesklo, jak neuvěřitelně ošidně přitažlivého a
zrádného tvora má před sebou. Každý správný lotr je v
knížkách líčen jako černovlasý zpustlík, odporný jak
navenek, tak uvnitř. Považovala za vrcholně nespravedlivé,
že nemilosrdnou bestii St. Vincentova typu obdařila příroda
spanilou a vlídnou tváří. „Za chvíli jsem zpátky,“ oznámil jí.
„Hezky tu seďte a pokuste se být hodná.“
Ty bezcharakterní zmetku, pomyslela si hořce Lillian.
Hrdlo se jí stáhlo, musela přemáhat zoufalý příval paniky.
Bez mrknutí sledovala, jak St. Vincent pootevřel dvířka a
prosmýkl se jimi ven. Budou ji hledat… Zbytečně mařit
čas… Dělat si starosti… A hraběnka si zatím bude potichu
spokojeně mnout ruce a v duchu si blahopřát, jak s noblesou
sobě vlastní zatočila přinejmenším s jednou Američankou.
Na co asi tak Markus nyní myslí? Co asi…? Ne, nesmí
propadat lítosti. Ještě se rozbrečí. Kdepak, odmítá plakat.
Takovou radost St. Vincentovi nedopřeje. Podala by mu
nezvratný důkaz své slabosti.
Opatrně zkroutila ruce. Pokoušela se zjistit, jaký je u pout
zamykací mechanismus, avšak ve své stávající pozici neměla
mnoho šancí. Raději se pohodlně opřela a zírala na
zaklapnutá dvířka. Znovu se otevřela.
St. Vincent se nasoukal dovnitř a zaklepal na kočího. Vůz
se rozjel a zamířil na dvorek za krčmou. „Za okamžik vás
zavedu nahoru do světnice, kde si můžete ulevit. Bohužel, na
pořádné jídlo nezbývá čas. Ale slibuji vám, že zítra ráno si
dopřejeme opulentní snídani.“
Jakmile opět zastavili, St. Vincent ji popadl v pase a
přivinul k sobě. Bezděčně se o něho otřela ňadry schovanými
pod tenkou košilkou a muži okamžitě zlověstně zajiskřily
ledově modré oči. Pořád měla rozšněrovaný živůtek. Přikryl
ji kabátem, aby zamaskoval pouta a roubík, a přehodil si ji
přes rameno. „Ať vás ani nenapadne zmítat sebou nebo

279
kopat,“ dolehl k ní únoscův hlas tlumený vrstvou látky.
„Taky bych se mohl rozhodnout cestu prodloužit a na místě
vám předvést, proč se některé ženské rády milují spoutané.“
Pohrůžka znásilněním bohatě stačila. Lillian se ani
nepohnula, když ji vyvlekl z vozu, přešel s ní dvůr a vydal se
k venkovnímu schodišti. Museli někoho potkat. Neznámý se
vyptával, proč má St. Vincent přes rameno přehozenou
bezvládnou ženu, a ten mu s provinilým úsměvem odpověděl:
„Moje milá to bohužel poněkud přehnala s pitím. Má slabost
pro gin. Nad dobrou francouzskou brandy ohrnuje nos, ale
jak někde zavoní jehličí, tak je v cukuletu namol, husa
hloupá.“ Výstižný komentář mu vynesl mužský chápavý
smích. V Lillian počínal vřít vztek. Počítala schody, po nichž
St. Vincent vystoupal. Osmadvacet. S jednou podestou. Octli
se v patře. Prošli brankou vedoucí do chodby s nájemními
pokoji. Napůl udušená pod těžkým kabátcem, pokoušela se
uhodnout, kolik minuli dveří. Konečně dospěli do pronajaté
světnice. St. Vincent za nimi kopnutím zavřel.
Přistoupil k posteli a opatrně se zbavil svého břemene.
Sňal z dívky kabátec a odhrnul jí z čela záplavu uvolněných
vlasů, jež jí spadala do zarudlého obličeje.
„Najal jsem si nějaké lidi. Musím se přesvědčit, zda je na
ně spolehnutí,“ zamumlal. Oči se mu třpytily jako dokonale
vybroušené diamanty. Byly stejně tak chladné a tvrdé. „Za
chvíli jsem zpátky.“
Lillian by zajímalo, zda je vůbec schopen nefalšovaných
citů. Ke komukoliv a k čemukoliv. Zdálo se, že život je pro
Sebastiana jedno veliké divadlo a on hercem na jevišti,
střídajícím role tak, aby co nejlépe vyhověly jeho záměrům.
Něco v jejím pronikavém pohledu způsobilo, že mužův
sebevědomý úsměv povadl. Pojednou se choval věcně.
Vytáhl něco z kapsy. Klíč. Lillian bodlo vzrušením v hrudi.
St. Vincent ji převalil na bok a odemkl pouta. Dívka si
vydechla úlevou. Jenže ulehčení netrvalo dlouho. Sebastian
uchopil její ruce, letmo zkontroloval zápěstí a poté je zručně

280
připoutal k železné pelesti za Lillianinou hlavou. Pokusila se
bránit, ale zbytečně. Dosud se jí nevrátila potřebná síla.
Spočívala před ním natažená na lůžku s pažemi za hlavou.
Ostražitě pozorovala svého věznitele, zoufale se snažila
zbavit pokořujícího roubíku. St. Vincent ji sjel provokativním
pohledem. Dával jí jasně najevo, že je zcela v jeho moci.
Bože, prosím tě, nedovol mu… modlila se v duchu Lillian.
Přesto od nepřítele neodtrhla zrak. Dál ho spalovala
upřenýma, nenávistnýma očima, ani se nezachvěla. Vycítila,
že dokud před únoscem neprojeví strach, je zvláštním
způsobem v bezpečí. Přesto se jí hrdlo stáhlo děsem, když St.
Vincent zvedl chlípnou pracku a přejel s ní nejprve po její
obnažené hrudi, a pak po ňadrech zakrytých tenkou košilkou.
„Kéž bychom měli víc času. Mohli bychom si krapet pohrát,“
prohodil ledabyle. Zručně nahmatal růžovou bradavku a
pokoušel ji, dokud neztvrdla a nezahrotila se. Pokořená a
rozzuřená, roztáhla Lillian na protest chřípí a ostře se
nadechla.
St. Vincent zvolna svěsil ruku a postavil se. „Brzy se mě
dočkáš,“ ucedil skrze zatnuté zuby. Nebylo však jasné, zda
má na mysli svůj návrat či chystané znásilnění.
Lillian zavřela oči a zaposlouchala se do zvuku
vzdalujících se kroků. Dveře se rozlétly, vzápětí zaklaply,
cvakla západka. V zámku zaskřípal klíč. Vězeňkyně se
posunula na matraci a zaklonila hlavu, aby si mohla
prohlédnout ocelová pouta spojená řetízkem. Skvěl se na nich
jakýsi nápis. Každý potupný náramek se zapínal zvlášť.
Dívka se pokusila dostat výš, aby rukou dosáhla do
poničeného účesu a vytáhla z něj vlásenku. Zkušeně ji
upravila do patřičného tvaru, zasunula do titěrného zámku a
zapátrala v jeho útrobách. Sponka jí klouzala ve zpocených
prstech, ohýbala se. Úkol se zdál nad lidské síly. Lillian
zaklela. Vytáhla zdeformovaný nástroj, narovnala jej a
zkusila to znovu. Znásobila úsilí i tlak na páčku ukrytou
uvnitř ocelových náramků. Konečně se ozvalo spásné
kliknutí. Zakrátko byla volná.

281
 Vyskočila z lůžka, jako by ji pálilo, a odvrávorala ke
dveřím. Jedno z pout jí zůstalo viset na zápěstí. Zhnuseně si
vyndala roubík. Plivala kolem sebe, aby se zbavila odporné
pachuti z úst. Připravila si další vlásenku a šikovně odemkla
vstupní dveře. „Díkybohu,“ zašeptala, když povolily. Zdola k
ní z krčmy doléhaly rozkurážené zvuky. Moudře usoudila, že
udělá lépe, když začne hledat pomoc uvnitř hostince.
Ostražitě se rozhlédla. Chodba zela prázdnotou, proto si
dovolila překročit práh.
Uvědomovala si, jak vypadá. Rozcuchaná a uválená,
tiskla k sobě rozervané cípy živůtku. Přesto se odvážně
pustila dolů po vnitřním schodišti. Srdce jí bušilo jako
zběsilé, jeho ozvěnu slyšela až v hlavě. Naplnilo ji bezbřehé
zoufalství, takže byla odhodlána ke všemu. Tělo jako by
poháněla neznámá vnější síla, nohy čile kmitaly, přímo letěly.
Schodiště ji zavedlo do přízemí, konkrétně doprostřed
hlavního sálu putyky. Lidé umlkali uprostřed věty, stáčeli k
ní užaslé pohledy. Lillian těkala očima kolem sebe. V rohu u
velkého stolu seděla skupinka dobře oblečených pánů.
Chvatně k nim zamířila. „Okamžitě musím mluvit s
majitelem krčmy,“ vyhrkla bez úvodu. „Anebo hostinským. S
kýmkoliv, kdo mi může pomoct. Potřebuji…“
Vtom se zarazila. Někdo na ni zavolal jménem. Zděšeně
se ohlédla přes rameno. Bála se, že za sebou spatří St.
Vincenta. Ztuhla, podvědomě se připravila k boji. Avšak po
svůdně plavých vlasech pátrala marně.
Znovu se ozval ten hlas. Hluboký, něžný, pronikl až do
samého středu její duše. „Lillian!“
Nohy se pod ní podlomily ve chvíli, kdy na prahu spatřila
důvěrně známého černovlasého muže. To nemůže být pravda,
blesklo jí hlavou. Zuřivě mrkala, aby se zbavila šálivé vidiny.
Určitě ji klame zrak. Zavrávorala, když se snažila vyjít mu
vstříc. „Westcliffe,“ zašeptala a váhavě se k němu vydala.
Místnost jako by se rozplynula. Vzdor opálení se jí
Markus zdál pobledlý. Nespouštěl ji z očí, jako by se obával,
že stačí pouhé mrknutí a Lillian mu zmizí. Natáhl krok, aby u

282
své milé byl dřív, a vzápětí ji svíral v drtivém objetí. Pevně ji
objal pažemi a přimkl k sobě. „Díkybohu,“ vydechl a zabořil
obličej do dívčiných vlasů.
„Tys přišel,“ vzlykala Lillian. Chvěla se po celém těle.
„Našel jsi mě.“ Nechápala, jak je to možné. Markus byl cítit
potem a koňmi, z jeho oblečení čišel venkovní chlad. Lillian
se mu roztřásla v náruči. Rychle ji ovinul svým pláštěm. Do
ucha jí šeptal sladká vyznání.
„Marku,“ vysoukala ze sebe. „Copak jsem se zbláznila?
Tohle se mi všechno jenom zdá. Ne, neodcházej, prosím.“
„Jsem u tebe.“ Promlouval k ní tichým, vlídným hlasem.
„Jsem s tebou a nikam neodejdu.“ Maličko se poodtáhl a
bedlivě si snoubenku prohlédl zrakem temným jako půlnoc.
Dlaněmi jí naléhavě přejížděl po těle. „Lásko moje… Ublížil
ti?“ Sklouzl očima po štíhlé paži a zarazil se. Zápěstí hyzdily
ošklivé podlitiny. Hrabě se ostře nadechl a zacloumal jím
nespoutaný vztek. „K čertu. Za tohle ho pošlu do pekla.“
„Nic mi není,“ ubezpečila ho kvapně Lillian. „Je to jen
modřina.“
Markus ji políbil do dlaně a pak přitiskl drobnou ručku k
zarostlé tváři. Ovíval ji vlahým dechem. „Lillian…“
Uhodla, na co se chce zeptat. Naléhavě se do ní vpíjel
očima, ale zdráhal se to vyslovit, proto překotně zašeptala:
„Kdepak. Nic se nestalo. Neměl dost času.“
„Zabiju ho.“ Z hlasu zaznívalo hrozivé odhodlání. Lillian
naskočila husí kůže. Jakmile muž spatřil rozervaný živůtek,
bleskově stáhl z ramen plášť a přehodil jej přes dívku.
Pojednou se zarazil. „Něco cítím? Co je to?“
Náhle si uvědomila, že se z její kůže a šatů stále line
nechutný odér. Zaváhala, než odpověděla: „Éter.“ Přinutila se
k nepřesvědčivému úsměvu. „Nebylo to tak strašné, jak se
zdá. Opravdu. Většinu dne jsem prospala. Až na nějakou tu
nevolnost…“
Markus zaskučel jako raněné zvíře a znovu ji k sobě
přimkl. „Je mi to líto. Je mi to tak líto. Ach, Lillian, ty moje
lásko… Už jsi v bezpečí. Nedovolím, abys kdy prošla

283
podobným peklem. Přísahám při všem, co je mi svaté. U mě
jsi v bezpečí.“ Uchopil do dlaní její hlavu a krátce, něžně ji
políbil na ústa. Ač to byl jen letmý polibek, s Lillian se
zatočil svět. Semkla víčka a důvěřivě se o muže opřela. Pořád
se obávala, že se jí všechno jenom zdá. Zakrátko se probudí a
zjistí, že stále vězí ve St. Vincentových spárech. Markus ji
konejšil laskavými slovy, dál ji svíral v pevném objetí, které
by neprolomilo ani deset mužů. Schoulená v nezdolné
chlapské náruči zpozorovala, jak se k nim blíží Simon Hunt.
„Pane Hunte,“ spustila překvapeně, zatímco Markus ji
nepřestával líbat na skráň.
Simon jí věnoval ustaraný pohled. „Jste v pořádku, slečno
Bowmanová?“
Musela se snoubenci něžně vykroutit, aby mohla příteli
odpovědět: „Ach ano. Jsem. Jak vidíte, nic se mi nestalo.“
„Přiznávám, že se mi ulevilo,“ usmál se Simon Hunt.
„Vaše zmizení způsobilo vašim rodičům a známým vrásky na
čele.“
„Hraběnka,“ spustila Lillian a vzápětí se zarazila.
Netušila, jak Markovi vysvětlit tu příšernou zradu. Stačilo
však pohlédnout mu do očí. Sálal z nich nepředstíraný zájem.
Lillian zčistajasna nechápala, jak ho kdy mohla považovat za
bezcitného.
„Vím, co se stalo,“ ujistil ji měkce Markus a pohladil
Lillian po bujné hřívě neposlušných vlasů. „Už se s ní nikdy
nesetkáš. Až se vrátíme do Stony Cross Parku, bude nadobro
pryč.“
Ačkoliv jí v mysli vířily desítky otázek a stravoval
bezpočet obav, pojednou se cítila k smrti vyčerpaná. Obživlá
noční můra vyústila v překvapivé rozuzlení a zčistajasna se
zdálo, že dívčina aktivní účast v dramatu je u konce. Pokorně
vyčkávala, líčkem se opírala o Markovo svalnaté rameno a
napůl ucha poslouchala rozhovor obou mužů.
„Musím najít St. Vincenta,“ řekl Markus.
„Kdepak,“ oponoval Simon Hunt. „Toho si vezmu na
starost já. Ty se věnuj slečně Bowmanové.“

284
 „Měli bychom se odebrat někam do soukromí.“
„Pokud si dobře vzpomínám, tak hned vedle je taková
malá místnost, spíš předsíňka…“
Ale to už se Huntův hlas vytrácel. Vtom Lillian ucítila,
jak Markus ztuhl a celé tělo se mu napjalo. Otočil hlavu ke
schodišti.
Spěchal po něm St. Vincent. Očividně se stihl vrátit do
pronajatého pokojíku a shledal, že je prázdný. Rozčileně
proto zamířil do výčepu. Náhle se zastavil a pohlédl na
podivný výjev pod sebou. Skupinky nechápavých hostů,
zkoprnělý hostinský… a hrabě z Westcliffu, jemuž z očí sálá
vražedný hněv.
Rozhostilo se mrazivé ticho. Všichni mlčeli jako zařezaní,
takže Markovu výhrůžku zřetelně slyšeli. „Bůh je mi
svědkem, že je s tebou amen.“
Lillian omámeně zamumlala: „Marku, počkej…“
Westcliff ji neobřadně předal vrátivšímu se Huntovi.
Simon ji jen tak tak stačil zachytit, ale to už se hrabě řítil ke
schodišti. Místo aby zábradlí oběhl, plavně je přeskočil a
přistál na schodu jako kočka. St. Vincent se pokusil utéct, ale
Markus mrštně vystřelil kupředu, popadl jej za nohy a
nevybíravě ho stáhl dolů. Strhla se bitka. Muži spolu zápolili,
nadávali si, zasazovali si rány, dokud Sebastian nezaútočil
okovanou botou na Westcliffovu hlavu. Aby se vyhnul
zničujícímu kopanci, musel Markus protivníka dočasně
pustit. Vikomt se rozběhl po schodech vzhůru a hrabě za ním.
Vzápětí zmizeli z dohledu. Vydala se za nimi skupinka
rozjařených mužů. Vykřikovali nadšením, hlučně
bojovníkům radili, vtipkovali na jejich účet. Náramně se
bavili. Šlechtici, a rvou se jako kohouti.
Sinalá Lillian pohlédla na Simona Hunta. Ve tváři se jí
zračily obavy. „Copak mu nepůjdete na pomoc?“
„Kdepak. Westcliff by mi nikdy neodpustil, že se pletu do
jeho věcí. Je to jeho první hospodská rvačka.“ Hunt si Lillian
prohlížel s přátelským zájmem. Malinko zakolísala, proto ji
podepřel a odvedl k nejbližší židli. Seshora se ozývala

285
kakofonie zlověstných zvuků. Těžké dunění rozechvívalo zdi
krčmy, následoval zvuk rozbíjeného nábytku a tříštícího se
skla.
Hunt nevěnoval rámusu zbla pozornosti. „Zřejmě bychom
měli něco provést s těmi pouty,“ poznamenal.
„Nejde to,“ povzdechla si unaveně Lillian. „Klíč má St.
Vincent v kapse a mně už došly sponky.“
Simon se vedle ní posadil, uchopil ji za pohmožděné
zápěstí a zamyšleně na ně pohlédl. Pak se spokojeně zaculil,
což v dané chvíli působilo poněkud nevhodně. „Máte štěstí.
Tohle je značka Higby-Dumfries, vzor třicet.“
Lillian se na něho kysele zazubila. „Chápu to tak, že mám
před sebou dalšího obdivovatele těchto hraček.“
Ušklíbl se. „To ne, ale mám v ozbrojených složkách pár
přátel. Vím, že tento typ byl svého času doporučen nové
policii, ale pak se ukázalo, že má zásadní vadu na kráse. Od
té doby se v Londýně prodává po tuctech.“
„Jakou zásadní vadu?“
Místo odpovědi muž posunul ocelový náramek na její
paži tak, aby pant se zámkem směřoval dolů. Zarazil se, když
k nim shora dolehl skřípot lámaného mobiliáře. Ušklíbl se,
když zaznamenal Lillianin zamračený výraz. „Půjdu se tam
podívat,“ slíbil, „ale nejdříve…“ Vytáhl z kabátce kapesník a
obalil jím dívčino zápěstí tam, kde na ně dorážel chladný
kov. Vznikla tak jakási provizorní vycpávka. „Hotovo. Snad
tím poněkud zmírním dopad úderu.“
„Úderu? Jakého úderu?“
„Nehýbejte se.“
Lillian poplašeně vykvikla, když ji Hunt zdvihl zápěstí s
poutem vysoko nad desku stolu a vzápětí o ni nesmlouvavě
třískl ocelovým pantem. Silná rána s nečekanou účinností
ovlivnila pákový mechanismus uvnitř zámku a náramek se
jakoby zázrakem sám otevřel. Ohromená Lillian se na Hunta
nejistě zazubila a promnula si pohmožděnou ruku. „Děkuji
vám. Já…“

286
 Nad hlavami jim zahřměl ohlušující rachot. Doprovázel
jej sbor nadšených hlasů. Obecenstvo ryčelo vzrušením, až se
třásly stěny. Občas k nim dolehlo kvílivé bědování
hostinského, že mu z vyhlášeného podniku zbude jen
kůlnička na dříví.
„Pane Hunte!“ zvolala poděšeně Lillian. „Přála bych si,
abyste přispěchal hraběti na pomoc!“
Hunt výsměšně vyklenul obočí. „Domníváte se snad, že
St. Vincent je lepší rváč než on?“
„Nejde o to, zda pevně věřím ve Westcliffovy zápasnické
schopnosti,“ ozvala se netrpělivě Lillian. „Vlastně v ně věřím
až moc. Opravdu netoužím vystupovat u soudu jako svědek
vraždy. To už by bylo na mě moc.“
„Máte pravdu,“ připustil Hunt. Postavil se, složil kapesník
a vrátil jej na místo. Povzdechl si a zamířil ke schodišti.
„Krotím ho celý den. Jinak by za ním zůstala pěkná řádka
mrtvol.“

Později Lillian dospěla k poznání, že si přesně

nepamatuje další průběh onoho divokého večera. Připadala si
jako v mrákotách. Markus ji objímal, tiskl ke svému
nepoddajnému tělu, držel ji, aby neupadla. Ač byl otrhaný,
pomuchlaný a částečně potlučený, sálala z něho nezkrotná
energie zdravého chlapa, který právě zvítězil v boji. Vzdáleně
si uvědomovala, že hrabě vydává jeden rozkaz za druhým a
ostatní se mohou přetrhnout, aby mu vyhověli. Rozhodli se,
že u Přežvykujícího býka přenocují, a Simon Hunt se za
rozbřesku vydá do Stony Cross Parku. Na Westcliffovo
doporučení naložil Hunt St. Vincenta – anebo to, co z něho
zbylo – do jeho kočáru a šupem jej poslal do vikomtovy
londýnské rezidence. Zdálo se, že za své prohřešky nebude
ničema obžalován, jelikož hrabě nehodlal nic rozmazávat.
Odmítal připustit, aby nepříjemná epizoda přerostla v
pořádný skandál.
Jakmile bylo všechno dohodnuto, odnesl Markus Lillian
do největšího pokoje v hostinci, kde na ně čekala koupel a

287
množství jídla. Ač prostě zařízená, vynikala světnice
mimořádnou čistotou a útulností. Na dostatečně prostorném
lůžku se skvělo nažehlené bílé povlečení a poněkud vybledlé,
avšak měkoučké přikrývky. Před krbem trůnila starodávná
měděná vana, do níž děvečky vylévaly vědra horké vody.
Zatímco Lillian čekala, až vroucí voda ochladne na
přijatelnou teplotu, donutil ji Markus sníst misku polévky.
Třebaže nedokázala uhodnout, z čeho je uvařená, docela jí
chutnala. Ale přesto se podezíravě otázala: „Z čeho jsou tyhle
hnědé kousky?“
„Na tom nezáleží. Jez.“
„Je to skopové? Hovězí? Mělo to původně rohy? Kopyta?
Peří? Šupiny? Nemůžu jíst, když nevím, co to je.“
„Jenom hezky papej,“ poručil jí nesmlouvavě a znovu
nabral plnou lžíci.
„Jsi tyran.“
„Já vím. Napij se vody.“
Poslušně se podřídila – pouze výjimečně – a
zkonzumovala předložený pokrm. Jídlo dodalo Lillian energii
a posílilo ji. Markus si ji posadil na klín. „A teď,“ požádal ji
tiše, „mi pověz, co se stalo. A vezmi to pěkně od začátku.“
Dívka se nedala dlouho pobízet. Slova z ní přímo
tryskala. Barvitě snoubenci líčila, jak se střetla s lady
Westcliffovou ve Dvoraně motýlů a co přišlo pak. Chvěla se
vzrušením. Markus ji konejšil šeptanými slůvky, líbal ji do
vlasů, zaléval vroucím dechem. Konečně se uklidnila. Paže a
nohy jí ztěžkly únavou.
„Jak se ti podařilo tak rychle přesvědčit hraběnku, aby
kápla božskou?“ vyzvídala Lillian. „Předpokládala bych, že
bude zatloukat celé dny. Připadá mi jako typ ženské, co raději
zemře, než se k něčemu přizná.“
„Upřímně řečeno – dal jsem jí na výběr právě z těchto
dvou možností.“
Lillian vykulila oči. „Ufff,“ vydechla. „Mrzí mě to,
Marku. Je to přece jenom tvoje matka…“

288
 „Pouze v technickém slova smyslu,“ ujistil ji suše. „Ani
dřív jsem k ní necítil žádnou náklonnost a obávám se, že i
kdyby ano, po dnešku bych vystřízlivěl. Myslím, že za svůj
dlouhý život toho stihla napáchat až až. Odteďka ji budeme
držet ve Skotsku nebo ještě dál.“
„Svěřila se ti, o čem jsme spolu hovořily?“ zeptala se
napjatě Lillian.
Markus zavrtěl hlavou a zkřivil ústa. „Prohlásila, že jsi
uprchla se St. Vincentem, abyste se dali v tichosti oddat.“
„Uprchla?“ opakovala nevěřícně Lillian. „To zní jako…
kdybych mu dala přednost před tebou!“ Zarazila se. Naprosto
zděšená si představila, jak se Markus musel cítit. Ačkoliv za
celý den neprolila jedinou slzu, nyní ji přemohl pláč.
Nedokázala snést pomyšlení na nešťastného Marka, který žil
dočasně v přesvědčení, že ho kvůli St. Vincentovi opustila
další žena. Hlasitě štkala, čímž zaskočila samu sebe i
budoucího chotě. „Nevěřil jsi jí, že ne? Pro boha živého,
řekni, žes jí nevěřil!“
„Samozřejmě že ne.“ Užasle sledoval dívčin zoufalý
zármutek. Chvatně se natáhl pro plátěný ubrousek, aby jí
otřel oči. „No tak, neplač…“
„Miluji tě. Marku.“ Převzala ubrousek a hlasitě se do něj
vysmrkala. Ještě popotahovala, když opakovala svá slova.
„Miluji tě. Je mi jedno, že se ti vyznávám jako první, a
nevezmu svoje prohlášení zpět, ani když neodpovíš stejně.
Prostě chci, abys věděl, jak hrozně moc…“
„Taky tě miluji,“ zabručel něžně. „Lillian…, nebuď
smutná, prosím. Rve mi to srdce. Nebreč.“
Přikývla a znovu zatroubila do ubrousku. Pleť měla od
pláče skvrnitou, oči jí opuchly, z nosu jí teklo. Připadala si
odporná.
Jenže Markus jako by to neviděl. Přitáhl ji k sobě a
vášnivě políbil. „Jsi tak krásná.“
Bezelstné konstatování způsobilo, že se zajíkavě
rozesmála. Markus ji k sobě silně tiskl, jako by ji chtěl láskou
umačkat. Do ucha se jí vetřel jeho tichý hlas: „Copak ti ještě

289
nikdo neřekl, lásko, že je neslušné se hihňat, když ti nějaký
muž vyznává lásku?“
Naposledy si bez zábran vyčistila nos. „Obávám se, že
jsem beznadějný případ. Pořád si mě chceš vzít?“
„Ano. Okamžitě.“
Přiznání způsobilo, že jí v tu ránu došly slzy. „Cože?“
„Nechci se vrátit do Hampshiru. Chci tě odvézt do Gretna
Greenu. Hostinec nabízí kočáry k pronajmutí. Ráno si jeden
objednáme a pozítří jsme ve Skotsku.“
„Ale… Očekává se od nás, že uspořádáme tradiční svatbu
v kostele.“
„Jenže já se už nemůžu dočkat. A tradice ať táhnou k
čertu!“
Lillian se nejistě ušklíbla. Představila si, kolik by svým
prohlášením ohromil lidí. „Koledujeme si o pořádný skandál,
však víš. Hrabě Westcliff tajemně zmizí, aby se nechal
pokoutně oddat v Gretna Greenu.“
„V tom případě začne naše manželství náležitou ostudou.“
Vroucně ji políbil. Zdušené zasténala a vyšla mu vstříc.
Zhluboka oddechoval. Přesunul se lačnými ústy na křivku
štíhlého hrdla. „Řekni ‚ano, Marku‘,“ naléhal.
„Ano, Marku.“
Zíral na ni temnýma, lesknoucíma se očima. Lillian
vycítila, že jí touží povědět bezpočet věcí. Avšak omezil se
pouze na: „Je čas se vykoupat.“
Mohla si pomoci sama, ale on trval na tom, že ji
vysvlékne a umyje, jako by byla dítě. Z horké vody stoupala
bělavá pára a zlehka halila ostré rysy mužova snědého
obličeje. Lillian se rozhodla vychutnat si nezvyklou péči.
Markus ji zvolna namydlil a pečlivě oplachoval, až její
pokožka zrůžověla a zářivě se leskla. Po očistě ji zdvihl z
vany a něžně vysoušel velkým ručníkem. „Zvedni paže,“
zamumlal.
Nedůvěřivě střelila pohledem po obnošeném kousku, jejž
svíral v prstech. „Co je to?“

290
 „Noční košile vypůjčená od ženy pana hostinského,“
odvětil a přetáhl jí svršek přes hlavu. Lillian se nasoukala do
rukávů a s povděkem vdechla vůni čistého flanelu. Vzdor
neurčité barvě a poněkud olbřímím rozměrům se v něm cítila
neuvěřitelně příjemně a pohodlně.
Schoulila se na lůžku a sledovala, jak se Markus věnuje
večerní toaletě. Na širokých zádech mu hrály vypracované
svaly, dokonalé tělo slibovalo příval příštích slastí. Musela se
pousmát. Tenhle mimořádný muž patří jí. A ona si nikdy v
životě nebude jistá, čím že si vydobyla jeho přísně střežené
srdce. Markus zhasl lampu a přistoupil k posteli. Jakmile
vklouzl pod přikrývku, Lillian se k němu dychtivě přitiskla.
Do nosu se jí vetřela jeho svěží vůně. Mísil se v ní odér
mýdla, soli a slunce. Toužila se v ní rozplynout, zlíbat
každičkou píď mužova těla. „Miluj se se mnou, Marku,“
zašeptala.
Vztyčil se nad ní nezřetelný stín, ve vlasech ucítila hravé
prsty. „Zažila jsi toho v průběhu jednoho dne tolik, má
lásko,“ odvětil užasle. „Vyhrožovali ti, omámili tě, unesli,
spoutali, vlekli přes půlku Anglie. Copak toho na tebe nebylo
dost?“
Zavrtěla hlavou. „Zprvu mě přemáhala únava, ale teď
jsem chytila druhý dech. Zkrátka nemůžu spát.“
Z nějakého důvodu ho svým přiznáním pobavila.
Odtáhl se od ní. Zpočátku se domnívala, že se hodlá
přesunout na opačnou stranu lůžka, ale pak ucítila, jak ji
svléká z noční košile. Na nahých nohách ji zaštípal studený
vzduch. Počala zrychleně dýchat. Silná bavlněná látka
stoupala stále výš, dokud Lillian neměla obnažená ňadra.
Bradavky se zahrotily vzrušením. Markova ústa byla horká a
něžná, jemně se s nimi mazlila. A nejenom s nimi. Objevoval
na milenčině těle překvapivě citlivá místa. Polechtal ji
jazykem na oblouku žeber, v oblině těsně pod ňadry,
obkroužil prohlubeň pupíku. Když se jej Lillian na oplátku
pokusila polaskat, naléhavě jí přitiskl dlaně k bokům.
Pochopila. Má ležet bez hnutí. Zhluboka, pravidelně dýchala,

291
chvěla se očekáváním. Vzrušení se jí rozlévalo po těle jako
kapky živého stříbra.
Markus ji líbal stále níž a níž. Poslušně se mu otevřela.
Cítila se příšerně zranitelná, přímo vibrovala narůstající
žádostivostí. Vypískla překvapením, když mužův dobyvačný
jazyk zmizel v černém trojúhelníku a pustil se do ďábelského
tance. Rytmicky ji dráždil, pokoušel, dokud se do dívčiných
údů nevlila nadpozemská tíha a bouřlivé steny se nepřetavily
do výkřiků radosti. Jakmile na ni zaútočil výbojnými prsty,
dospěla k vyvrcholení. Zběsile se roztřásla, jako by se měla
každou chvíli rozkoší rozletět na kusy.
Omámeně sledovala, jak ji opět zakrývá neforemnou
noční košilí. „Teď jsi na řadě ty,“ zamumlala a opřela se
hlavou o milencovo rameno. „Nedostal jsi příležitost…“
„Spi,“ doporučil jí. „Vyberu si svůj díl ráno.“
„Nejsem unavená,“ bránila se.
„Zavři oči,“ přikázal jí Markus, zatímco ji krouživými
pohyby hladil po zadničce. Zlehka ji políbil na čelo a křehká
víčka. „Odpočívej. Musíš posbírat sílu, maličká. Protože až
se za mě provdáš, nedokážu se tě nabažit. Budeme se milovat
každou hodinu, celý den.“ Přivinul ji blíže k sobě. „Neznám
nic hezčího, než tvůj úsměv…, sladší zvuk, než je tvůj smích.
Největší slast prožívám, když tě svírám v náruči. Dneska
jsem si uvědomil, že bez tebe neumím dál žít, ty moje
paličatá divoško. Jsi má jediná naděje na štěstí. V tomto
životě i v každém dalším. Pověz mi, Lillian, nejdražší lásko,
jak se ti povedlo zadřít se mi tak hluboko pod kůži?“ Odmlčel
se, aby ji políbil na zavlhlou sametovou pleť. A vzápětí se
usmál, když k němu noční tišinou a neproniknutelnou tmou
dolehlo nezaměnitelné, jemné ženské chrápání.

292
 EPILOG
Ctihodné hraběnce z Westcliffu
Marsden Terrace, Upper Brook Street č. 2
Londýn

„Drahá lady Westcliffová,

svým dopisem jste mi učinila náramnou radost a zároveň
mi prokázala nesmírnou čest. Přijměte, prosím, upřímné
blahopřání k Vašemu nedávnému sňatku. Ačkoliv jste se mi
nepokrytě přiznala, že se díky svazku s lordem Westcliffem
těšíte nezaslouženým výhodám, dovoluji si s Vámi
nesouhlasit. Měl jsem to potěšení Vás poznat, a proto si
troufám tvrdit, že tím, kdo nepochybně získal, je především
Váš pan choť. Obdržel totiž ruku okouzlující a dokonalé
mladé dámy…“
„Tak okouzlující?“ skočila jí drze do řeči Daisy. „Je vidět,
že tě vůbec nezná.“
„A dokonalá,“ připomněla jí Lillian nadřazeným tónem, a
poté se znovu vrátila k listu pana Nettlea. „Dále mi píše…
‚Kdyby se vám sestra drobet podobala, snad by si ji také
nakonec někdo vzal‘.“
„Ne, tohle nenapsal!“ zvolala popuzeně Daisy. Přeskočila
pohovku a natáhla se po sestře, aby jí vytrhla dopis z ruky.
Lillian poděšeně vypískla a rozesmála se. Annabelle, trůnící
v nedalekém křesle, se uculovala nad šálkem čaje. Nato
opatrně usrkla. Doufala, že jí nápoj ukonejší rozhoupaný
žaludek. Právě čekankám oznámila, že se večer manželovi
svěří se svým těhotenstvím. Zjistila, že ji stojí značné úsilí
dál před ním tajit svůj stav.
Sešly se v salonu londýnského bytu Marsdenových.
Markus a Lillian se před několika dny vrátili do Hampshiru,
aby přátelům oznámili, že právě uzavřeli „sňatek v kovárně“.

293
Tak se mezi zasvěcenými říkalo utajeným oddavkám v
Gretna Greenu. Lillian se v duchu radovala, protože paní
hraběnka skutečně zmizela ze scény společně se vším, co by
ji byť vzdáleně připomínalo. Ovdovělá hraběnka, opravila se
Lillian. Znervózněla, kdykoliv si uvědomila, že právoplatnou
paní hraběnkou je nyní ona sama. Posléze spolu s manželem
odcestovali do Londýna. Markus měl nějaké řízení v továrně
na lokomotivy, kterou spravuje společně se Simonem
Huntem. Za několik dní Westcliffovi vyrazí na poněkud
překotně připravenou svatební cestu do Itálie. Hlavně co
nejdál od Mercedes Bowmanové, která Lillian ustavičně
vyčítala, že ji oloupila o příležitost vystrojit dceři hříšně
drahou, obrovskou veselku.
„Vychladni, Daisy,“ okřikla Lillian dobromyslně sestru a
rázně ji od sebe odstrčila. „Přiznávám, tu poslední větu jsem
si vymyslela. Přestaň. Vždyť to roztrháš. Kde jsem to
skončila?“ Teatrálně nasadila důstojný výraz novopečené
aristokratky, uhladila psaní a důležitě pokračovala: „Dále se
pan Nettle rozplývá v množství komplimentů a přeje mi v
nové rodině všechno nejlepší.“
„Svěřila ses mu, jak originálně se tě hodlala zbavit
novopečená tchyně?“ posmívala se Daisy.
„A v samém závěru,“ pokračovala Lillian, ignorujíc
sestřin výpad, „mi odpovídá na otázku týkající se parfému.“
Dívky na ni překvapeně pohlédly. Annabelle zvědavostí
vykulila své blankytně modré oči. „Snad jste se ho nezeptala
na onu tajemnou ingredienci?“
„Panenko skákavá, co je to?“ nevydržela Daisy. „Ven s
tím! Ven s tím!“
„Možná vás odpověď trochu zklame,“ připustila Lillian.
Náhle se tvářila poněkud ospale. „Podle pana Nettlea ona
kouzelná přísada… neexistuje.“
Daisy vypadala naštvaně. „Takže to byl podvod? Žádný
parfém lásky? To jsem se v něm marinovala pro nic za nic?“
„Tady to máš. Přečtu ti apatykářovo vysvětlení… ‚Doufal
jsem, že když uvěříte v magické schopnosti oné vůně, možná

294
se vám nakonec podaří přilákat k sobě vhodného ctitele. Ale
věřte mi, na srdce lorda Westcliffa jste ve skutečnosti
zapůsobila pouze vy a jenom vy. Nikdo jiný.‘“
„Kruci,“ ulevila si Daisy. „Mělo mi to dojít.“
„Zvláštní je,“ pokračovala zamyšleně Lillian, „že
Westcliff to po celou dobu věděl. Když jsem se mu přiznala,
že jsem jeho přízeň získala pouze díky čarovnému parfému,
oznámil mi, že přesně ví, proč. Dneska ráno, dříve než jsem
mu ukázala dopis od pana Nettlea, jsem se ho zeptala, čím že
jsem ho podle něho tak okouzlila.“ Přes tvář jí přelétlo líné
pousmání. „Prý svým domýšlivým přesvědčením, že všechno
vím nejlépe,“ přiznala zamilovaně.
„Počkejte, až to řeknu Evii,“ fňukala Daisy. „Bude stejně
zklamaná jako já.“
Annabelle na ni pohlédla s nakrabaceným čelem. „Už
vám odpověděla na váš list, Daisy?“
„Ne. Rodina ji zase drží pod zámkem. Pochybuji, že ji
nechávají posílat či přijímat dopisy. Nejvíc mě trápí, že před
odjezdem ze Stony Cross Parku se její teta Florence dala
několikrát slyšet, že příprava Eviiných zásnub s bratrancem
Eustachem je již v plném proudu.“
Přítelkyně zasténaly. „Jen přes mou mrtvolu,“ skřípala
zuby Lillian. „Měli bychom přijít s nějakým vhodným
řešením jak dostat Evii ze spárů její zlotřilé rodiny a najít jí
vhodného manžela.“
„Však už něco vymyslíme,“ prohlásila sebevědomě
Daisy. „Věř mi, drahá, když se nám podařilo provdat tebe,
pak nalézt toho pravého pro Evii bude hračka.“
„Tohle odvoláš!“ Lillian vyskočila z pohovky a namířila
na sestru barevným polštářkem.
Rozesmátá Daisy se schovala za příborník a vykřikla:
„Pamatuj, nyní jsi hraběnka! Kam se poděla tvoje
důstojnost?“
„Asi jsem ji někam založila,“ odsekla Lillian a jala se
sestru pronásledovat.

295
 Mezitím…
„Máte návštěvu, pane St. Vincente. Čeká u dveří. Ačkoliv
jsem dámu poučil, že nejste doma, trvá na přijetí.“
V knihovně panoval chlad a příšeří. Nevlídnost onoho
místa plašil jen skromný oheň v krbu. Brzy dohoří… Ale
Sebastian se nedokázal přimět, aby se zvedl a přiložil další
polínko, třebaže v nedaleko stojícím koši ještě nějaká zbyla. I
kdyby dům zčistajasna vzplál jasným plamenem, nedokázal
by zahnat mráz, jenž se mu usadil v kostech. Připadal si
prázdný a otupělý, tělo bez duše, a bezmezně si v tomto stavu
liboval. Málokterý muž dokáže klesnout tak nízko jako on.
„V tuto hodinu?“ zamumlal lhostejně Sebastian. Nedíval
se na komorníka, nýbrž na křišťálovou karafu s brandy,
kterou svíral v prstech. Bezděčně si pohrával s její zátkou.
Nebylo pochyb, co ona tajemná žena chce. Zvláštní, přestože
neměl na večer žádný program, pojednou necítil potřebu před
někým se předvádět.
„Pošli ji pryč,“ odsekl mrazivě. „Vyřiď jí, že už v posteli
jednu mám.“
„Ano, pane.“ Sluha odešel. Sebastian znovu klesl do
prosezeného křesla a natáhl dlouhé nohy ke skomírajícímu
ohni.
Zkušeným pohybem do sebe obrátil dávku kořalky a
zamyslel se nad svým nejožehavějším problémem, jímž byly
peníze. Spíše jejich nedostatek. Zuřiví věřitelé si u něho
podávali dveře, seznam dluhů se rozrostl natolik, že už jej
nemohl dál nebrat na vědomí. Nutně potřeboval nějaké
finance, a plán s Lillian Bowmanovou dočista zkrachoval.
Bude si je muset opatřit někde jinde. Zná dostatek bohatých
žen. Některé by snad byly ochotné poskytnout mu malou
půjčku výměnou za jeho mistrovské milostné umění. Anebo
zbývá další možnost…
„Pane?“
Sebastian se zamračil. „Panebože, co je zase?“
„Dáma omítá odejít. Trvá na schůzce s vámi.“

296
 Unaveně si povzdechl. „No, když je tak zoufalá, tak ji
uveď dál. Ale asi bys ji měl varovat, že dneska se zmůžu leda
tak na jednu rychlovku a ještě rychlejší sbohem.“
Za komorníkovými zády se ozval nervózní vysoký hlas.
Vida. Troufalá návštěvnice se vydala až sem. „Proto jsem
nepřišla.“ Jako myška proklouzla kolem sluhy. Halil ji těžký
plášť s velkou kapuci.
Komorník si všiml potměšilého lesku v Sebastianových
očích a raději nechal ty dva o samotě.
Sebastian si opřel hlavu a hloubavě se zahleděl na
záhadnou postavu před sebou. Ani při tom nemrkl. Třeba pod
tou maškarádou schovává pistoli, prolétlo mu myslí. Nejedna
ženská mu vyhrožovala, že ho raději zabije, než opustí… A
vida. Zdá se, že některá konečně sebrala odvahu a chystá se
dodržet slovo. Ani za mák mu na tom nezáleželo. Klidně jí dá
svoje požehnání, jen když to provede okamžitě a nezpacká to.
Dál se ledabyle rozvaloval v křesle. „Sundejte si tu kapuci.“
Ukázala se hubená bílá ručka. Kápě se svezla z vlasů tak
ohnivých, až zastínily žhnoucí uhlíky v krbu.
Okamžitě ji poznal a zavrtěl hlavou. Přišlo za ním to
podivné stvoření, jež znal ze Stony Cross Parku. Ostýchavá
koktavá nanynka, jejíž smyslná postava a bujná hříva by jej
dokázaly upoutat, pakliže by jejich majitelka uměla důsledně
mlčet. Vlastně spolu nikdy nemluvili. Slečna Jennerová, tak jí
říkají. Nikdy se nezajímal o její křestní jméno, a pokud je
někde náhodou zaslechl, dávno je zapomněl. Měla největší a
nejkulatější oči, jaké kdy spatřil. Jako porcelánová panenka.
Anebo malé dítě. Něžně se na něj podívala. Rozhodně jí
neušly podlitiny a škrábance, které utržil v půtce s
Westcliffem.
Naivka, pomyslel si s opovržením. Nejspíš mu přišla
vynadat za to, že si dovolil unést její přítelkyni. Kdepak.
Takhle hloupá snad není. Určitě si uvědomuje, že každá, jež
se bez doprovodu objeví v jeho domě, riskuje přinejmenším
svoji čest, ne-li holý život.

297
 „Přišla jste okouknout, jak vypadá ďábel ve svém
doupěti?“ uchechtl se.
Přistoupila blíž. Nespouštěla jej z očí. Chovala se, jako by
z něho neměla nejmenší strach. „Však nejste ďábel, nýbrž
pouhý smrtelník. Velice zk-zkažený.“
Poprvé po dlouhé době pocítil touhu se zasmát. Ta malá v
něm probudila jiskru zájmu. „Nespoléhejte na to, že nevidíte
ocas a rohy, milé dítě. Pekelník na sebe bere mnohé podoby.“
„V tom případě jsem s vámi přišla uzavřít faustovskou
smlouvu.“ Hovořila velice zvolna, jako by si pečlivě
promýšlela každičké slovo. „Mám pro vás návrh, pane.“
Přisunula se blíž ke krbu, aby unikla z temnoty, jež je oba
obklopovala…

298