Hodiny

Michael Cunningham
(1997)
Hodnocení:
****
Štítky:
Romány, Literatura světová
Scéna ze života anglické spisovatelky Virginie Woolfeové, osud prosté
americké dívky v 50. letech, drama mladé lesbičky a majitelky
nakladatelství tři příběhy o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a
lásce; autor obdržel za román Pulitzerovu cenu. Hodinám se dostalo titulu
kniha roku od nejprestižnějších amerických deníků (New York Times, Los
Angeles Times, Boston Globe, Chicago Tribune) i časopisů věnovaných
vydavatelskému průmyslu (Publishers Weekly). Následovaly prestižní ceny
- Pulitzerova a PEN/Faulkner, kterou uděluje americká pobočka celosvětové
spisovatelské organizace

MichaelCunningham
Hodiny

ODEON

Přeložil Miroslav Jindra

Copyright © 1998 by Michael Cunningham. All rights reserved.

No part of this book may be used or reproduced.
Translation © Miroslav Jindra, 2002
Epilogue © Hana Ulmanová, 2002
ISBN 80-207-1112-0
 Tuto knihu věnuji Kenu Corbettovi

Nyní se vydáme na lov třetího tygra, ale stejně jako u předchozích dvou
i tento bude formou toho, o čem sním, konstruktem slov, a nikoli tygrem z
masa a kostí, který se mimo všechny mýty prochází po zemi. Vyznám se v
těch věcech docela dobře, ale přesto mě jakási síla neustále pudí k tomuto
mlhavému, nerozumnému a prastarému hledání a já celé hodiny
pronásleduji jiného tygra - šelmu, kterou nelze najít ve verších.
L. Borges, Ten druhý tygr, 1960

Nemám čas rozepisovat se o svých plánech. O Hodinách a o svém

objevu bych toho mohla říci spoustu - jak nádherné jeskyně jsem vyhloubila
za svými postavami; to je myslím přesně to, co chci - lidskost, humor,
hloubku. Jde mi o to, aby se ty jeskyně navzájem propojily a každou z nich
právě v této chvíli zaplavilo denní světlo.
Virginia Woolfová ve svém deníku, 30. srpna 1923
 Prolog

Spěchá pryč od domu. Kabát, který má na sobě, je do tohoto počasí příliš

těžký. Píše se rok 1941. Začala další válka. Leonardovi zanechala dopis,
druhý Vanesse. Odhodlaně kráčí směrem k řece. Ví přesně, co udělá, ale
ještě v této chvíli se od svého úmyslu málem nechá zviklat pohledem na
zvlněnou krajinu, kostel a řídké stádo ovcí, zářivě bílých, byť s lehkým
nádechem dožluta, které se pasou pod soumračnou oblohou. Zastaví se,
zadívá se na ovce a na nebe a pak znovu vykročí. Za sebou slyší mumlavé
hlasy. Nad hlavou jí bzučí bombardéry, ale na obloze po nich marně pátrá.
Míjí zemědělského dělníka (jmenuje se opravdu John?), robustního muže s
malou hlavou, oblečeného ve špinavě hnědé vestě, který čistí strouhu
protínající skupinu vrb. Vzhlédne k ní, kývne hlavou na pozdrav a zase
sklopí oči k bahnité vodě. Když kolem něj kráčí na své cestě k řece,
pomyslí si, jak je ten člověk úspěšný, jaké má štěstí, že tu takhle mezi
vrbami může čistit příkop. Jí samotné se nic podobného nepodařilo. Vlastně
vůbec není žádná spisovatelka - jenom nadaná excentrička. V loužích, které
tu zbyly po nočním lijáku, se svítivě odrážejí útržky oblohy. Ne, nebyla
úspěšná. A ty hlasy se jí teď vrátily, nezřetelně mumlajíce těsně za
hranicemi prostoru, do něhož dohlédá, kdesi za ní; ale když se po nich
obrátí, zjišťuje, že unikly někam jinam. Ty hlasy jsou tu tedy nicméně
znovu a za nimi se k ní přikrádá bolest hlavy, stejně nezadržitelně jako déšť,
ta bolest, která ji zase celou rozdrtí a nahradí sama sebou. To hlavybolení se
blíží a zdá se, že se na obloze opět objevila i ta zlověstná letadla (nebo si je
tam přičarovává jen ona sama?). Dojde k pobřežnímu náspu, přeleze ho a za
ním sestoupí dolů k řece. O kus dál proti proudu, poměrně daleko od ní,
sedí rybář, ale ten si jí určitě nevšimne! A tak se začíná rozhlížet po
nějakém větším kameni. Jedná rychle, ale metodicky, jako by se řídila
návodem, kterého je nutné se úzkostlivě držet, má-li se dílo nakonec
podařit. Vybere si jeden, velikostí i tvarem zhruba odpovídající malé prasečí
lebce. Zdvihne ho, a než se jí podaří nacpat si ho do kapsy kabátu
(kožešinový límec ji šimrá na krku), stačí si ještě všimnout jeho chladné
křídové konzistence a barvy, mléčně nahnědlé se zelenými skvrnkami. Stojí
těsně u vody, která šplouchavě doráží na břeh a naplňuje malé prohlubinky
v blátě čirou tekutinou, jež má možná docela jiné složení než ten zčeřený
žlutohnědý proud, připomínající širokou silnici, který vyplňuje prostor mezi
oběma břehy. Vykročí. Střevíce si ponechá na nohou. Voda je studená, ale
nikoli nesnesitelně. Zastaví se, když jí dosáhne ke kolenům. Vzpomene si
na Leonarda. Pomyslí na jeho ruce a vousy, připomene si hluboké rýhy
kolem jeho úst. Myslí na Vanessu, na děti, na Vitu a Ethel: je jich tolik! A
všichni selhali, nesplnili očekávání. Náhle s nimi nesmírně soucítí. Napadne
jí, nemá-li se obrátit, vystoupit z vody, vyndat kámen z kapsy a vrátit se
domů. Pravděpodobně by dorazila včas, aby ještě stačila zničit ty vzkazy.
Mohla by dál žít, prokázat jim tuhle konečnou laskavost. Ale pak to nutkání
potlačí a zůstane stát po kolena ve vodě. Přece tu jsou ony hlasy, přicházejí
na ni ty bolesti hlavy, a kdyby se teď znovu odevzdala do Leonardovy a
Vannessiny péče, už nikdy by ji přece nenechali odejít. Začne se brodit dál,
potácivě, protože dno je velmi nerovné, a brzy jí voda sahá až po pás.
Obrátí oči proti proudu řeky. Rybář je tam stále, má na sobě červenou
kazajku; ale nevidí ji. Na žluté hladině (takhle zblízka je skutečně spíše
žlutá než hnědá) se temně zrcadlí nebe. Tohle jsou tedy poslední okamžiky
vnímání skutečnosti - rybařící muž v červené kazajce a odraz podmračné
oblohy na neprůhledné hladině. Téměř proti své vůli (alespoň jí to tak
připadá) kráčí či škobrtá stále hlouběji a ten kámen ji začíná stahovat do
vody. Ještě chvíli jako by se nic nedělo; vypadá to na další nezdar - jen
chladná voda, ze které by snadno dokázala vyplavat. Avšak pak ji proud
sevře do náruče a zmocní se jí tak náhlou, téměř tělesnou silou, jako by se
ode dna vzepjal jakýsi silák, objal jí nohy a přitiskl si je k mohutné hrudi. Je
to přímo fyzický pocit. Uplyne více než hodina, než se její manžel vrátí ze
zahrady. „Madam se šla projít,“ hlásí mu služebná. Natřásá zchátralý
polštář, až se z něj začne sypat drobné peří. „Prý se brzy vrátí.“
Leonard vyjde nahoru do salonu, chce si poslechnout zprávy. Na stole
najde modrou obálku se svým jménem. Uvnitř je dopis.
Nejdražší,
jsem si jista, že zase ztrácím rozum a že už nemůžeme znovu procházet
vším tím peklem. A vím, že tentokrát bych se z toho nedostala. Začínám opět
slyšet ty hlasy a nedokážu se soustředit. A tak musím udělat to, co pokládám
za nejlepší řešení. Tys mi dal největší možné štěstí. Nikdo by v žádném
ohledu nemohl být lepší než ty.
Nemyslím, že by spolu dva lidé mohli být šťastnější než my dva, než mě
postihla tahle strašná nemoc. Už s ní nedokážu dál bojovat, vím, že ti kazím
život, že beze mne bys mohl nerušené pracovat. A to budeš, jistě budeš. Už
ani neumím pořádně formulovat. A nemůžu ani číst. Chci ti ale říct, že za
všechno štěstí svého života vděčím jenom tobě. Měl jsi se mnou svatou
trpělivost a byls na mě neuvěřitelně hodný.
Chci říct, že - každý to přece ví. Kdyby existoval někdo, kdo by mě mohl
zachránit, byl bys to ty. Opustilo mě všechno - kromě jistoty, že ty jsi dobrý
člověk. Já už ti přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě
našli jiní dva lidé, kteří by spolu byli šťastnější než my dva.
V.
Leonard se vyřítí z pokoje, seběhne ze schodů. Křikne na služebnou:
„Paní Woolfové se asi něco stalo. Bojím se, že se pokusila spáchat
sebevraždu. Kterým směrem se vydala? Viděla jste ji, když odcházela?“
Služebná zpanikaří a rozpláče se. Leonard vyběhne z domu a běží k
řece, kolem kostela a stáda ovcí, kolem oněch vrb. U řeky však nenajde
nikoho, sedí tam pouze rybář v červené kazajce.

Proud ji unáší velmi rychle. Jako by letěla, bizarní postava, s pažemi

rozpjatými, vlasy rozevláté, kabát s kožešinou se nadouvá za ní. Těžce
proplouvá vodními jámami, v hnědém, zrnitém světle. Ale necestuje takto
dlouho. Nohama (střevíce z nich brzy sklouzly) občas zavadí o dno, a když
k tomu dojde, zvíří tam líný obláček bahna, protkaného kostrami mrtvých
listů, který pak ve vodě udrží tvar ještě chvíli poté, co ona zmizí. Ve vlasech
a v kožešinovém límci kabátu se jí zachytí zelenočerná stébla vodních
travin a oči jí zaslepí hustý chomáč nasáklého býlí, který se posléze uvolní
a vlnivě pluje pryč, zkroutí se, narovná a zase se zkroutí.
A ona sama nakonec spočine na pilíři mostu v Southease. Proud ji k
němu tiskne, snaží se ji od něj odtrhnout, ale ona pevně lne ke spodní části
toho podsaditého hranatého sloupu, zády k řece, tváří přitisknutá ke kameni.
Choulí se tam s jednou paží přitisknutou k prsům, druhou jí voda otlouká o
bok. Kousek nad ní se čeří jasná hladina. Obloha se od ní odráží
nerovnoměrně, bílá a obtěžkaná mračny, překřížená černými obrysy
mostních věží. Po mostě rachotí osobní automobily a náklaďáky. Přechází
po něm sotva tříletý chlapeček se svou matkou; zastaví se u zábradlí, sedne
si na bobek a mezi příčlemi zábradlí prostrkuje hůlku, kterou si s sebou
nesl, a pouští ji do vody. Maminka ho pobízí, aby nezdržoval, ale on chce
ještě chvíli zůstat, aby mohl sledovat, jak proud hůlku unáší pryč.
A tak jsou tu pohromadě, jednoho dne na počátku druhé světové války:
chlapeček a jeho matka, hůlka plující po hladině řeky a Virginiino tělo u
dna; jako by snila o té hladině, o té hůlce, o tom chlapci a jeho matce, o
obloze a mostních věžích. Po mostě právě přejíždí olivově zelené nákladní
auto, obsazené vojáky v uniformách, a ti chlapečkovi, který právě hodil do
vody tu hůlku, zamávají. I on jim zamává a prosí maminku, aby ho vzala do
náruče, protože si je chce lépe prohlédnout; a aby ho i oni lépe viděli. A to
všechno se prolne do mostu - rezonuje jeho dřevem a kamenem a pronikne
do Virginiina těla. Její tvář, opřená o pilíř, to všechno vstřebává: ten
náklaďák s vojáky, matku a dítě.
 Paní Dallowayová

Ještě musí koupit květiny. Clarissa předstírá naštvanost (přestože právě

takové pochůzky přímo miluje), nechá Sally, aby uklidila koupelnu, a
vyběhne ven. Slibuje, že bude za půl hodiny zpátky.
Děje se to v New Yorku, na konci dvacátého století.
Ze vstupní haly se dveře otevřou do mladého červnového dne, tak
pěkného a vydrhnutého, že se Clarissa na prahu zarazí, jako by právě
stanula na okraji plaveckého bazénu a sledovala, jak se tyrkysové vlnky
něžně rozbíjejí o jeho dlaždice a v modré hlubině se mihotají vláčné
sluneční sítě. A stejně jako by u bazénu chvíli vyčkávala, než do něj skočí a
zažije onen prudký náraz na membránu chladu a následující šok z ponoření
do vody, zaváhá i tady a teď. New York, navzdory své rámusivé, nevlídně
nahnědlé zchátralosti a bezednému rozkladu, se každý rok zmůže na
několik takových letních dopolední, do nichž ze všech stran proniká nový
život tak nezadržitelně, že je to až směšné, jako postava z komiksů, jež
zakouší nekonečná nesnesitelná muka, ale vždycky se z nich noří
nepopálená a nezjizvená, připravená na další pokračování. I v tomto červnu
vyrašily na stromech, usazených ve čtvercových kotvištích podél Desáté
západní ulice a plných psích exkrementů a odhozených papírů, dokonale
svěží lístečky. A z květinového truhlíku na okenní římse té staré paní ze
sousedního domu, jako vždy osazeného vybledle červenými umělými
pelargoniemi, rozpustile vystrčila hlavičku živá pampeliška.
Jak je to báječné, jak až zalykavá je to radost, být naživu -v takovýhle
červnový den! A být úspěšná, společensky až skandálně zajištěná, a mít na
starosti jen takový zcela prostý zástoj. (Clarissa Vaughanová, docela
obyčejná ženská (proč by si to měla zapírat, ve svém věku?), musí teď
koupit květiny a potom uspořádat slavnostní party. Vykročí ze dveří a její
střevíc se setká s drsným kamenným povrchem prvního rudohnědého
schodu, posetého střípky slídy. Je jí dvaapadesát, pouhých dvaapadesát, a
těší se až nepřirozeně dobrému zdraví. Cítí se v každém ohledu stejně dobře
jako tehdy ve Wellfleet na Tresčím mysu, kdy jako osmnáctiletá vyšla ze
skleněných dveří do podobně nádherného dne, svěžího a téměř bolestně
jasného, těhotného novým růstem. Mezi vzpřímenými listy orobince těkavě
poletovaly vážky, vzduch prostupovala vůně trávy, okořeněná pachem
borové smůly. Richard vyšel za ní, položil jí ruku na rameno a řekl: „Dobré
ráno, paní Dallowayová.“ Překřtít ji na paní Dallowayovou, to byl kdysi
jeho nápad - namyšlený výplod jedné opilecké kolejní noci, kdy ji
přesvědčoval, že příjmení Vaughanová se k ní vůbec nehodí. Tvrdil, že by
se měla jmenovat po nějaké velké literární postavě, a když ona navrhovala
Isabel Archerovou z Portrétu dámy Henryho Jamese nebo Annu
Kareninovou, trval na tom, že jediná a zcela samozřejmá volba je paní
Dallowayová. Už její křestní jméno k ní prý poukazovalo naprosto
zákonitě, a co bylo ještě důležitější: Clarissina životní perspektiva ji přece v
žádném případě nepředurčovala ani ke zkrachovanému manželství, ani k
pádu pod kola vlaku. Jejím osudem bylo okouzlovat a mít v životě úspěch.
A tak se tedy stala navěky paní Dallowayovou. „Krásný den, viď?“ řekla
paní Dallowayová toho rána Richardovi. „Krása je děvka,“ odpověděl, „já
dávám přednost penězům.“ Rád takhle vtipkoval. Clarissa, nejmladší a
jediná žena mezi přítomnými, měla pocit, že si může dovolit trochu
sentimentality. Pokud to bylo až koncem června, museli už být s Richardem
milenci. Uplynul už téměř měsíc ode dne, kdy Richard opustil lože
Louisovo (Louis - to byl fantasticky krásný venkovský chlapec, jemuž z
lenivých očí přímo sálala smyslnost) a ulehl do jejího.
„Nedá se nic dělat, já miluju krásu,“ trvala na svém. Sundala mu ruku
ze svého ramene a kousla ho do posledního článku ukazováčku, trochu víc,
než zamýšlela. Bylo jí osmnáct, měla nové jméno. Mohla si dělat, co se jí
zachtělo.
Teď se tedy vydávala koupit květiny a její střevíce měkce drhly o
smirkový povrch schodů, po kterých sestupovala. Proč ale ne má alespoň
trochu chmurnější pocity, když pomyslí na původně až perverzně obdobný
příznivý osud Richardův („prorocký, mučivě naléhavý hlas, ojedinělý v
americké literatuře“) a jeho současný rozklad („Vy nemáte vůbec žádné
lymfocyty, člověče -aspoň my po nich marně pátráme“)? Co se to s ní děje?
Jistě, Richarda miluje a stále na něj myslí, avšak takovýhle den má možná
ještě o něco radši. V takovýhle obyčejný letní den miluje i Západní desátou
ulici. Připadá si jako nějaká zhýralá vdova, pod černým závojem čerstvě
odbarvená, s očima zkoumavě přehlížejícíma všechny potenciálně žádoucí
muže, kteří se přišli rozloučit s jejím zemřelým manželem. Z nich tří -
Louise, Richarda a Clarissy - měla ona vždycky nejtvrdší srdce a
projevovala se u ní největší náchylnost k romantickým úletům. Přes třicet
let musela snášet, že si ji kvůli tomu dobírají, a už dávno se rozhodla to
vzdát a čerpat ze svých rozkošnických, nijak nekrocených reakcí co největší
potěšení. Richard to charakterizoval tak, že se chová buď stejně
bezohledně, nebo stejně zamilovaně jako nějaké mimořádně protivné
předčasně vyspělé dítě. Clarissa si je vědoma toho, že básník jako Richard
by tímto ránem procházel s kritickou přísností, patřičně by ho redigoval,
vyškrtával nepodstatnou škaredost i nepodstatnou krásu a za těmito starými
cihlovými činžáky, strohými kamennými přízdobami episkopálního kostela
i tím hubeným pánem středních let, který tu právě venčí svého malého
hnědobílého teriéra (takových popudlivých pejsků s křivými nožičkami teď
kolem Páté avenue pobíhá stále víc), by hledal objektivní ekonomickou a
historickou pravdu; kdežto ji, Clarissu, ani nenapadne si zdůvodňovat, proč
se jí ty domy, ten kostel, ten pán a ten pes prostě líbí. Je to dětinské -
uvědomuje si to. Chybí tomu jiskra. Kdyby se k tomu měla veřejně nějak
vyjádřit (teď, ve svých letech), její láskyplný postoj by ji přiřazoval k
naivním, prostomyslným důvěřivcům, křesťanům s akustickými kytarami
nebo ženám, které souhlasily s tím, že když je manžel bude živit, budou se
chovat zcela neškodně. Přesto jí tahle nekritická láska připadá naprosto
oprávněná, jako by všechno na světě bylo součástí jakéhosi
nevyzpytatelného záměru a všechno na světě mělo svoje tajné pojmenování,
které nedokáže vyjádřit jazyk, ale jež v sobě nese obraz té věci samé a
pocit, který v člověku vyvolává. V tomto předem daném, trvalém okouzlení
ona vidí svou duši (trapné, sentimentální slovo - ale jak jinak tomu říkat?);
onu část jsoucnosti, o níž si lze představovat, že by mohla přežít smrt těla.
Clarissa se ovšem o ničem takovém nikdy s nikým nebaví. Nikdy se
horoucně nesvěřuje, nikdy pošetile nešvitoří. Vykřikne nadšením pouze ve
chvíli, kdy se setká se zcela zřejmým projevem krásy, a i v takovém případě
dokáže uplatnit určitou míru dospělého sebeovládání. Krása je děvka, říká
si někdy. Já dávám přednost penězům.
Dnes večer pořádá tu oslavu. Všechny místnosti svého bytu vybaví
občerstvením a květinami, přijdou samí vtipní a vlivní hosté. Bude dohlížet
na Richarda, aby ho to příliš nezmohlo, a pak ho doprovodí do centra
města, kde má převzít tu cenu.
 Čeká na rohu Osmé ulice a Páté avenue, až naskočí zelená. Narovná se
v ramenou a postaví zpříma. Tady ji máme, pomyslí si Willie Bass, který ji
právě v těchto místech občas po ránu potkává. Kdysi zřejmě moc pěkná
ženská, starý hippík - vlasy má pořád ještě dlouhé, i když vzdorovitě šedivé,
a vyšla si jen v džínách a pánské bavlněné košili, na nohou nějaké etnické
sandály (Indie? Střední Amerika?). Pořád ještě vypadá trochu sexy - má v
sobě jakýsi bohémský šarm hodné čarodějky. I když je na ni toho rána spíš
smutný pohled, jak tam nehnutě stojí v té velké košili a exotických
sandálech a bojuje s přitažlivostí zemskou, mamutí samice jakoby po
kolena zabořená do asfaltu, nadechující se k dalšímu výdeji energie,
rozměrná a pyšná, téměř nonšalantní, která předstírá, že má zálusk na svěží
traviny, nabízející se na protějším břehu, ačkoli jí začíná být jasné, že na
tom místě, kde teď stojí, bude ztraceně trčet ještě po setmění, až vyrazí na
lov šakalové. Trpělivě čeká na zelenou. Před takovými pětadvaceti lety to
musela být ženská jako lusk - muži jistě v jejím náručí umírali štěstím.
Willie Bass je hrdý na to, že z lidské tváře dokáže číst minulost; dobře si
uvědomuje, že ti, kdo jsou dnes staří, museli být kdysi mladí. Padne zelená
a on se vydá na druhou stranu.
Clarissa přejde Osmou ulici. Nemůže si pomoct, ale ten vyřazený
televizor, opuštěně dřepící na okraji chodníku vedle osiřelého bíle
lakovaného střevíčku, přímo miluje. Miluje i ten dvoukolák pouličního
prodavače zeleniny, obložený lískami s brokolicí a broskvemi a mangem,
které jsou označeny cedulkami s cenami, zvýrazněnými početnými
vykřičníky: „$ 1,49!!!!“
„3 za dol.!!!!!“
„50 c. ks!!!!!“ O kus dál vpředu, pod Obloukem, uprostřed mezi dvěma
sochami George Washingtona, jednou ve vojenské uniformě a podruhé v
politickém civilu, s tvářemi rozežranými povětrností, stojí starší paní v
tmavých, pěkně ušitých šatech, a zřejmě něco zpívá. Kolotání přelidněného
města člověka až dojímá - jeho spletitost, jeho nekonečný život. Jistě dobře
znáte ten příběh o tom, jak naši dávní předkové koupili Manhattan jako
pustou divočinu za pár šňůr korálků, ale těžko se bráníte představě, že tady
přece vždycky muselo být město; že kdybyste tu začali kopat, narazili byste
na ruiny jiného, staršího osídlení, a pod nimi na další a další zbytky osad.
Pod asfaltovými cestami a trávníky parku (to už Clarissa došla k
Washingtonovu oblouku, kde se zakloněnou hlavou zapáleně prozpěvovala
ta stará paní) odpočívaly kosti těch, kdo byli pohřbeni na někdejším
hrnčířském poli, které před nějakými sto lety jednoduše zadláždili, aby
mohlo vzniknout Washingtonovo náměstí. Clarissa kráčí nad pozůstatky
mrtvých a kolem ní se ozývá šepot dealerů nabízejících drogy (ovšem nikoli
jí) a málem ji porazí tři černé holčiny na kolečkových bruslích a ta stará
paní zpívá svou píseň beze slov - íííííí… Clarissa má báječný pocit, z toho,
že má v životě takové štěstí - třeba že má na nohou tak dobré sandály (z
výprodeje u Barneyho, pravda - ale stejně); ten park je koneckonců ohavně
zaneřáděný, je to vidět i na trávnících a na záhonech, potloukají se tu ti
překupníci (jestlipak by člověka zabili, kdyby na to přišlo?) a různí
pomatenci, vyšinutí a bezradní, lidé, kteří vyčerpali svůj příděl štěstí, pokud
jim byl vůbec kdy nějaký dopřán. Ovšem ona ten drsný, ale nezničitelný
svět přesto miluje a ví, že ho musí milovat i spousta dalších lidí, chudých
stejně jako bohatých, i když nikdo nemluví o tom, z jakých konkrétních
důvodů. Proč bychom se jinak tak prali se životem, přes všechny
kompromisy, přes všechna zranění? I když jsme na tom třeba ještě hůř než
Richard - i kdyby z nás opadávalo maso a pálily nás otevřené rány, i
kdybychom bezmocně káleli do postele, pořád ještě se nám zoufale chce žít.
Nějak to souvisí s tím vším, co je kolem. S tím, jak po asfaltové vozovce
nervózně, útočně sviští kola aut; jak blízká fontána vyvrhuje vějíře vody a
vedle ní si polonazí mladíci posílají létající talíř a zpod plátěných stříšek
stříbrných vozíků pouličních obchodníčků (z Peru, z Quatemaly) stoupá
štiplavé kouřmo vonící po grilovaných uzeninách; jak se staří lidé, muži i
ženy, usazení na lavičkách dychtivě nastavují slunci, tiše si spolu povídají a
kroutí nad tím vším hlavou; jak se houkání automobilových klaksonů mísí s
rytmickým drnkáním kytar (že tamhleta otrhaná skupinka, tři chlapci a
děvče, hraje jednu z těch písniček, co před lety zpíval Bob Dylan?); jak se
na stromech mihotavě třepotá listí; jak o kus dál nějaký skvrnitý čokl honí
holuby a z rádia, které si kdosi nese kolem, zpěvák nějaké dívce slibuje, že
ji bude věrně milovat; a jak pod Vítězným obloukem žena v tmavých šatech
stále prozpěvuje to svoje ííííí.
Clarissa projde pod Obloukem a pokračuje dál přes park. Závan větru
po ní stříkne kapkami vody z fontány a ona vzápětí potkává Waltera
Hardyho, v bílém tílku a v šortkách, takže jsou v plné kráse vidět jeho
svalnaté nohy, který se jde do parku na Washingtonově náměstí trochu
proběhnout a atleticky vyžít. „Ahoj, Clari!“ pozdraví ji halasně a pak
nastane rozpačitý okamžik, kdy se rozhodují, jak se políbit. Walter hledá
svými rty Clarissina ústa, ale ta instinktivně uhne a nastaví mu tvář. Pak se
vzpamatuje a obrátí k němu obličej, jenže se přece jen o půlvteřinu zpozdí a
Walterovy rty se dotknout pouze koutku jejích úst. Proč jsem tak upjatá,
vyčte si Clarissa v duchu, jako nějaká stará bába. Nad krásami světa málem
omdlévám, ale když mám přítele políbit na ústa, tak naprosto reflexivně
ucuknu. Richard jí už před třiceti lety řekl, že se pod její pirátskou dívčí
slupkou skrývá cosi jako poslušná předměstská panička, a ona teď v sobě
objevuje odporně konvenční škrobenost ducha, která jí působí zbytečné
utrpení. Není divu, že ji dcera nesnáší.
„Rád tě vidím,“ říká Walter. Clarissa ví (ono se to na něm totiž dá jasně
poznat), že mu teď v hlavě probíhá složitý proces, ve kterém se snaží
vyhodnotit, jak je pro něj důležitá. Jistě, je to žena, o které se píše v té
knize, v onom dlouho očekávaném románu téměř legendárního spisovatele;
jenže to dílo přece vlastně propadlo - či ne? Recenze byly neslané nemastné
a kniha potichu zmizela pod hladinou zájmu. Clarissa je něco jako sesazená
aristokratka, uzavírá Walter svou rozvahu - možná docela zajímavá, ale
určitě ne moc důležitá. Clarissa jeho duševní pochody přesně sleduje.
Usměje se na něj.
„Co děláš v New Yorku, takhle v sobotu?“ zeptá se.
„Tenhle víkend zůstáváme s Evanem ve městě,“ odpovídá Walter. „Ten
nový koktají, co mu doktoři namíchali, mu dělá moc dobře. Dneska večer
by si prý šel docela rád zatančit.“
„Nepřehání to trochu?“
„Dám na něj pozor. Nedovolím mu, aby to neúnosně přeháněl. Jenom
by se po dlouhé době rád dostal zase jednou mezi lidi.“
„Co myslíš - nechtěl by k nám dneska večer přijít? Pořádáme pro
Richarda menší party, u příležitosti té Carrouthersovy ceny, co dostal.“
„Ano? To je báječný.“
„Víš o tom, ne?“
„Jistě.“
„Ona to není žádná z těch běžných výročních cen. Její udělování se
neřídí žádným fixním statutem, jako třeba Nobelovka či podobné pocty.
Výbor ji prostě udělí tomu, o kom si myslí, že jeho životní dílo má
nezpochybnitelný význam.“
„To je skvělý.“
„Ano,“ přisvědčí Clarissa. A vzápětí dodá: „Naposled ji dostal John
Ashberry. A před ním James Merrrill, Adrienne Richová a W. S. Merwin.“
 Přes Walterovu širokou, nevinnou tvář přejde stín. Že by mu ta jména
moc neříkala? Nebo že by snad pocítil závist? Bylo by to možné?
Nepředstavuje si třeba, že by se o takovou poctu mohl ucházet i on sám?
„Je mi líto, že jsem vám o té oslavě nedala vědět dřív,“ omlouvá se.
„Nenapadlo mě, že byste mohli být tady. Vy dva přece vždycky na víkend z
města odjíždíte.“
Walter slibuje, že on určitě dorazí, a bude-li se Evanovi chtít, že ho
určitě vezme s sebou - ovšem kdoví, možná si bude chtít šetřit síly na to
tancování. Richard bude zuřit, až se dozví, že Waltera pozvala, a Sally se
určitě taky postaví na jeho stranu. Clarissa to naprosto chápe. Ve světě není
mnoho větších záhad než pohrdání, s nímž se lidé dívají na Waltera
Hardyho, který se rozhodl překročit šestačtyřicítku s baseballovou čepicí na
hlavě a s najkami na nohou; který si vydělává až neslušně moc peněz
psaním sentimentálních románů o tom, jak se mezi sebou milují a
rozcházejí dokonale svalnatí mladí muži; který dokáže protančit celou noc
na diskotéce, celý blažený a neúnavný jako německý ovčák, když
donekonečna přináší pánovi k nohám hozený klacek. Muže jako Walter
potkáváte po Chelsea a v Greenwich Village téměř na každém kroku -
třicátníky, čtyřicátníky i ještě starší hochy, kteří trvají na tom, že jsou
odjakživa velcí čiperové, sebejistě věří svému silnému tělu a jsou
přesvědčeni, že nikdy nebyli vyšinutými dětmi, kterým by se jejich
vrstevníci posmívali nebo jimiž by opovrhovali. Richard tvrdí, že tihle
věčně mladí homosexuálové škodí věci víc než mládenci, kteří svádějí malé
chlapce, a pravda je, že Walter svůj zájem o slávu a módní trendy a
nejnovější restaurace nikdy neobohatil ani stínem dospělé ironie nebo
zralého cynismu, ničím ani vzdáleně hlubším. Ovšem Clarissa si právě téhle
lačné nevinnosti cení. Cožpak nemilujeme děti alespoň zčásti proto, že žijí
zcela mimo říši cynismu a ironie? Co je tak strašného na tom, že muž touží
uchovat si co nejdéle mládí a užívat si naplno radostí života? Kromě toho
Walter není zkorumpovaný; nebo alespoň ne tak docela. Píše, jak nejlépe
umí - knihy plné romantiky a sebeobětování, odvahy projevené tváří v tvář
nepřízni osudu. Knihy, které zřejmě poskytují útěchu značnému počtu lidí.
Jeho jméno se neustále objevuje na pozvánkách na dobročinné akce a
finanční sbírky i na otevřených protestních dopisech; píše až trapně
pochvalná doporučení děl mladších autorů. Vzorně a věrně se stará o
Evana. Clarissa věří, že v téhle době se hodnota lidí poměřuje především
jejich laskavostí a schopností projevovat nesobeckou oddanost. Vtip a
intelekt někdy unavuje, stejně jako příznaky génia, které se občas projeví u
každého člověka. Clarissa odmítá přestat mít potěšení z nestydaté mělkosti
Waltera Hardyho, přestože právě ta třeba takovou Sally přivádí k šílenství a
Richarda dokonce vyprovokovala k tomu, že nahlas zapochyboval, jestli
Clarissa sama není náhodou nezřízeně marnivá a trochu potrhlá.
„Takže se těším,“ uzavřela to Clarissa. „Adresu znáš, viď. V pět hodin.“
„Dobrá - v pět.“
„Museli jsme to udělat takhle brzy. K udělení ceny dojde až v osm, a tak
tu party pořádáme raději předtím. Richard by to pak pozdě večer asi už
nezvládl.“
„Chápu. Uvidíme se v pět hodin.“ Walter stiskne Clarisse ruku a
vykročí sebevědomým krokem, jímž dává najevo svou robustní vitalitu.
Svým způsobem je to krutý žert, pozvat Waltera na Richardovu party, ale
Walter je koneckonců toho červnového dopoledne bytost plná života, stejně
jako Clarissa, a musel by cítit jako vyloženou urážku, kdyby posléze zjistil
(a on zřejmě vždycky časem na všechno přijde), že s ním Clarissa v den té
oslavy mluvila a úmyslně se o ní nezmínila. Vítr začne obtěžovat listy a
odkrývat jim světlejší šedozelenou spodní stranu a Clarissa najednou
překvapivě prudce zatouží, aby tu byl Richard s ní, teď hned - ne Richard
ve svém současném stavu, ale Richard z doby před deseti lety; Richard
nebojácný a neúnavný debatér, Richard dotěrný protiva. Zasteskne se jí po
hádce, ke které by mezi ní a tehdejším Richardem kvůli Walterovi určitě
došlo. Než to s Richardem začalo jít z kopce, Clarissa se s ním pořád jenom
hádala. Richard tehdy neustále řešil problém dobra a zla a za celých dvacet
let se nikdy zcela nevzdal představy, že Clarissino rozhodnutí žít se Sally
není nic jiného než projev hlubokého morálního úpadku nebo alespoň její
slabosti, jež charakterizuje ženy vůbec (byť by to Richard nikdy otevřeně
nepřipustil), protože podle všeho už dávno došel k závěru, že Clarissa není
jen sama sebou, ale je zároveň i nositelkou všech darů a slabostí svého
pohlaví. Richard vždycky býval Clarissiným nejpřísnějším, někdy téměř
nesnesitelným společníkem, nejlepším přítelem, a kdyby byl stále ještě sám
sebou a nepodrazila ho nemoc, mohli tu teď kráčet vedle sebe a přít se o
Waltera Hardyho a o hledání věčného mládí, o tom, jak úporně se
homosexuálové snaží napodobovat chlapce, kteří je terorizovali na střední
škole. Starý Richard by jistě dokázal rozebírat nejméně půl hodiny
nejrůznější možné interpretace nemotorné kopie Boticelliho Venuše, kterou
barevnými křídami vytvářel na chodníku mladý černoch, a kdyby si
povšiml větrem polonafouknutého igelitového pytlíku, trhavě stoupajícího k
bílé obloze jako nějaká medúza, určitě by se rozpovídal o škodlivosti
chemikálií a o horentních ziscích, o rukou, které jen posedle hrabou. Chtělo
by se mu mluvit o tom, jak ten sáček (dejme tomu, že v něm předtím byly
smažené brambůrky nebo přezrálé banány; dejme tomu, že ho
bezmyšlenkovitě odhodila jakási uštvaná, nuzácká matka, když vycházela z
obchodu, obklopena houfem uřvaně rozhádaných dětí) nakonec dolétne až
na hladinu Hudsonu a po ní dopluje až do oceánu, kde si ho nějaká mořská
želva, která by se jinak mohla dožít sta let, splete s medúzou, pozře ho a
zahyne. A docela snadno by se mohlo stát, že by pak Richard od tohoto
tématu zcela plynule přešel k Sally - že by se Clarissy s pečlivě odměřenou
formálností zeptal, jak se daří její přítelkyni. Měl ve zvyku zeptat se jí na
Sally po některé své obzvlášť vydařené tirádě -jako by Sally byla cosi jako
banální a bezpečný přístav; jako by Sally sama (stoická Sally, těžce
zkoušená, nenápadně moudrá) byla neškodná a bezvýrazná jako dům na
klidné ulici nebo dobrý, solidní, spolehlivý automobil. Richard nikdy
nepřipustí, že ji nemá rád, ale nikdy se také negativního vztahu k ní
nezbaví; nikdy od sebe neodvrhne svoje soukromé přesvědčení, že Clarissa
se ve svém srdci stala společensky angažovanou paničkou, a zatvrzele bude
ignorovat fakt, že se Sally svou vzájemnou lásku před nikým nezastírají, že
Sally je seriózní, inteligentní žena, produkční v nekomerční televizi -
proboha, oč náruživěji a společensky odpovědněji by ještě měla pracovat,
za ty směšně malé peníze? A stejně tak bude Richard přehlížet všechny ty
dobré, flagrantně neziskové knihy, které Clarissa tak tvrdošíjně vydává
vedle čistě komerčních věcí, které jí umožňují přežít. I její politické
aktivity, všechnu její činnost ve Výboru pro veřejné práce.
Clarissa přejde Houston Street a napadne ji, že by možná měla Evanovi
něco koupit, aby aspoň symbolicky oslavila dočasný návrat jeho zdraví.
Určitě ne květiny - jsou-li v podstatě nevhodné pro zemřelé, pro nemocné
se nehodí přímo katastrofálně. Ale co jiného? Krámy v téhle části města
jsou plné společenských oděvů a módních doplňků a bižuterie a
biedermeierovských tretek - věcí, jež se příliš nehodí jako dárek pro
pánovitého, chytrého mladého muže, který se možná s podporou celé
baterie medikamentů dožije konce života, jenž je mu vyměřen, ale možná
taky ne. Co by si tak mohl přát? Když míjí jeden butik, prolétne jí hlavou,
že by třeba mohla koupit něco pěkného pro Julii - tamhle v těch černých
šatech s ramínky, jaké nosívala Anna Magnani, by musela vypadat skvěle;
jenže Julia odmítá nosit šaty a je rozhodnutá strávit své mládí, ono krátké
údobí, kdy si děvče může dovolit nosit, co ji napadne, v pánských tílkách a
dupavých šněrovacích botách velikosti škvárových bloků. (Proč jí toho
dcera o sobě říká tak málo? Co se stalo s tím prstýnkem, který jí Clarissa
dala k osmnáctým narozeninám?) Co třeba tohle příjemné malé
knihkupectví na Spring Street - Evanovi by možná přišlo vhod nějaké pěkné
čtení. Ve výkladní skříni zahlédne jednu (jenom jednu!) knížku, kterou
vydala, tu anglickou (s hořkostí vzpomíná, jak umíněně prosazovala, aby
vyšla v desetitisícovém nákladu, a jak to teď vypadá, bude ráda, když prodá
pět tisíc výtisků), a vedle ní tu jihoamerickou rodinnou ságu, kterou jí
vyfouklo jedno větší nakladatelství; ale moc na ní zřejmě nevydělá, protože
ze záhadných důvodů sice vzbudila uznání kritiky, ale čtenáři ji moc
neberou. Tamhle je nový životopis fotografa Roberta Mapplethorpa a vedle
básně Louisy Glückové. Ale nic z toho se nehodí - ty věci jsou v určitém
smyslu příliš obecné a zároveň příliš specifické. Člověk by mu rád dal něco,
co by se vztahovalo k jeho životu, knihu, která by ho někam zařazovala,
pomohla mu, vyzbrojila ho proti změnám, které ho čekají. Se
společenskými drby se na něj přece jít nedá. A přinést mu román
zahořklého britského autora nebo příběh o osudu sedmi sester z Chile, i
když je skvěle napsaný - to taky nejde. A že by se Evan náruživě oddával
četbě poezie, to je asi stejně tak pravděpodobné, jako že by zčistajasna
začal vyrábět malovaný porcelán.
Svět předmětů, jak se zdá, není schopen poskytnout člověku útěchu a
Clarissa se obává, že umění, i jeho největší výplody (dokonce i tři
Richardovy sbírky básní a jeho jediný - nečitelný - román), přímo
tvrdošíjně náleží do světa předmětů. Jak tak stojí před výkladní skříní
knihkupectví, navštíví ji dávná vzpomínka - do okna jí klepe větev stromu,
odněkud (z přízemí?) do pokoje zaléhá sotva slyšitelná hudba, tlumený
nářek jazzové kapely, sdělovaný z gramofonové desky. Není to její první
vzpomínka (ta se spíše týká toho šnečka přelézajícího okraj obrubníku) a asi
ani ne druhá (na matčiny slaměné sandály, i když je možné i obrácené
pořadí), ovšem právě tahle vzpomínka jí připadá ze všech nejnaléhavější a
hluboce, téměř nadpřirozeně útěšná. Ten zážitek se pravděpodobně odehrál
někde ve Wisconsinu, v jednom z mnoha domů, které si její rodiče na léto
pronajímali (zřídka to byl dvakrát týž a na každém si její matka našla něco
neblahého, co mohla vetkat do nekonečného vyprávění příběhu o putování
rodiny Vaughanových slzavými wisconsinskými údolíčky). Clarisse mohly
tehdy být tři čtyři roky a stalo se to v domě, do kterého se pak už nikdy
nevrátila a z něhož si neodnesla už žádnou jinou vzpomínku; tahle však
byla naprosto zřetelná, jasnější než obraz čehokoli, co se jí přihodilo
předcházejícího dne: ta větev narážející do okna a do toho první tóny
trumpet - jako by ten strom, obtěžovaný větrem, sám vyvolal v život onu
hudbu. Připadá jí, že teprve v oné chvíli se vlastně stala obyvatelkou tohoto
světa; že začala chápat sliby, nabízené řádem vyšším a větším, než je lidské
štěstí, i když se do něj spolu se všemi dalšími pocity vešlo právě i to lidské
štěstí. Ta větev a ta hudba pro ni znamenají víc než všechny knihy ve
výkladní skříni. Pro Evana i pro sebe touží po takové knize, jež by dokázala
obsáhnout právě to, co v sobě nese ona její vzpomínka z dětství. Stojí před
knihkupectvím, prohlíží si vystavené knihy a svůj odraz ve skle výkladu
(pořád ještě vypadá docela dobře, i když už asi není hezká, ale pouze
celkem pohledná - kdy už asi na sobě objeví svraštělou, vyzáblou tvář a
scvrklé rty staré ženy?) a potom znovu vykročí. Je jí líto, že nemůže dceři
koupit ty hezoučké černé šaty - ale Julia silně podléhá vlivu jedné potrhlé
feministické teoreticky a trvá na tom, že bude nosit jen trička a odporná
bagančata. Mary Kruhovou je třeba respektovat, člověk nemá na vybranou -
ta ženská žije na pokraji chudoby, každou chvíli se díky prosazování svých
militantních názorů octne ve vězení a na Newyorské univerzitě zaníceně
přednáší o truchlivé maškarádě známé jako „gender“. Chtěli byste ji mít
rádi, velmi se v tomto ohledu snažíte, ale ona je nakonec s tou svou
intelektuální a morální razancí a nekonečným předváděním své vyostřené
spravedlivosti, nadité do kožené kazajky, na váš vkus přece jen příliš
despotická. Uvědomujete si, že se vám potají vysmívá, pro pohodlí, ve
kterém žijete, a kvůli vašim starodávným (jí se opravdu musejí zdát
předpotopní) představám o lesbické identitě. Začne vás unavovat, že s vámi
jedná jako s nepřítelem pouze proto, že už máte mládí dávno za sebou nebo
že se přízemně, neprovokativně oblékáte. Chce se vám na Mary Krullovou
zaječet, že na tom přece vůbec nezáleží. Rádi byste jí nabídli, aby si vlezla
k vám do hlavy a pár dní tam prožívala vaše starosti a strasti a zakoušela i
ten váš bezejmenný strach. Máte dojem, či to spíš bezpečně víte, že vy i
Mary trpíte touž smrtelnou chorobou, touž nevolností duše, a možná by
stačilo jednou vytočit její číslo a staly by se z vás přítelkyně, ale místo toho
si ona činí nárok na vaši dceru a vy sedíte ve svém pohodlném bytě a
nenávidíte ji tak srdečně, že by se na to snad nezmohl ani žádný
konzervativně republikánský taťka. Clarissin otec, člověk tak jemný, že
skrz něj málem bylo vidět, měl slabost pro ženy oblečené v krátkých
černých šatech - když se nějaká vyskytla v jeho blízkosti, nemohl od ní
odtrhnout oči. Byl stále vyčerpanější; své lidské průraznosti se vzdával
obdobným způsobem, jakým často rezignoval v osobních sporech - prostě
proto, že bylo snazší se vším souhlasit. O kus dál napravo, v MacDougalově
ulici, natáčí početný filmový štáb, obklopený obvyklou změtí trajlerů a
nákladních aut s technickým vybavením a zarámovaný hradbou bílých
reflektorů. Tohle je tedy normální svět - točí se tu film, u výlohy restaurace
otáčí nějaký mladý Portoričan klikou mechanismu, který nad ní pomalu
vysunuje stříbrnou markýzu. Tohle je ten svět, v němž žijeme, a jsme za něj
vděční. Nebo se alespoň snažíme být za něj vděční.
Otevře dveře květinářství, které jdou vždycky trochu ztěžka, a vejde
dovnitř, urostlá žena se širokými rameny, mezi kytice růží a hyacintů a trsy
bílých narcisů a orchidejí, zimomřivě se chvějících na svých stoncích.
Barbara, která v tomhle obchodě pracuje už řadu let, ji pozdraví a po
chvilce váhání jí nastaví tvář k polibku.
„Dobrý den,“ řekne Clarissa. Její rty se na okamžik dotknou Barbařiny
tváře a ta chvíle je překvapivě, neočekávaně báječná. Clarissa zůstane v tom
potemnělém, příjemně chladném krámku stát. Vypadá to tady trošku jako v
nějakém kostelíčku, slavnostně vyzdobeném květinami; od stropu visí
svazečky uschlých květin a o zadní stěnu se opírá dřevěná mříž, ověšená
ozdobnými barevnými stuhami. Vyvstane znovu onen dětský zážitek s větví
dorážející na okenní tabuli a vzápětí se jí vybaví ještě jedna podobná haluz,
to už jí bylo pět či šest a došlo k tomu v její ložničce. A listy na téhle druhé
větvi byly červené a jí teď při tom vzácném letmém návratu do minulosti
vytane vzpomínka na to, jak živě si už při té druhé příležitosti připomněla
onu první větev, která jako by k ní zdola přinášela hudbu. V duchu si
oživuje, jak byla té podzimní větvi vděčná za to, že jí přivolala vzpomínku
na svou předchůdkyni, jež se otírala o okno domu, do něhož se ona pak už
nikdy neměla vrátit a z něhož si jinak nepamatuje sebemenší maličkost. A
teď je tady, v malém květinářství, kde rudé vlčí máky postupně na svých
chlupatých stoncích vyhledávají do oranžova. Maminka, která s sebou v
kabelce vždycky nosila malou plechovou krabičku s větrovými bonbony,
tehdy našpulila v náznaku jakéhosi koketního obdivu rty a prohlásila, že
Clarissa je bláznivá, bláznivá holka.
„Jak se vede?“ ptá se Barbara.
 „Báječně,“ ujistí ji Clarissa. „Dneska večer pořádáme menší party. Pro
jednoho přítele, který dostal významnou literární cenu.“
„Pulitzerovu?“
„Ne. Carrouthersovu.“
Barbara se na ni podívá prázdným pohledem, který si Clarissa vyloží
jako úsměv. Barbaře je něco kolem čtyřiceti, je to bledá plnoštíhlá paní,
která kdysi přišla do New Yorku, aby se stala operní pěvkyní. V jejím
obličeji byly určité rysy (hranatá spodní čelist nebo možná strohé,
nevýrazné oči), které v člověku probouzely pocit, že už někdy před sto lety
vypadali lidé v podstatě stejně jako dnes.
„Právě teď toho nemáme moc na výběr,“ omlouvá se. „Tenhle týden
jsme vybavovali nějakých padesát svateb.“
„Já toho moc nepotřebuju,“ uklidňuje ji Clarissa. „Jen pár obyčejných
pugétků, jedno jakých.“ Clarissa se z nepochopitelných důvodů cítí
provinile, že se zatím s Barbarou nedokázala blíž spřátelit, že se znají jen
takhle povrchně, jako zákaznice a prodavačka. Clarissa kupuje květiny
vždycky jenom tady u Barbary a asi před rokem jí poslala pohlednici, když
se doslechla, že doktoři mají podezření, že by mohla mít rakovinu prsu.
Barbařina kariéra neprobíhala tak, jak si představovala. Musí nějak vyjít z
hodinové mzdy (asi se spokojuje s nějakým skromným bytečkem s vanou v
kuchyni) a ještě štěstí, že ta rakovina se u ní tenkrát neprokázala. Nad
liliemi a růžemi se na chvíli vznáší rozmazaný obraz tváře Mary Kruhové,
jak se už už chystá projevit pobouření nad částkou, kterou tady Clarissa
hodlá vzápětí utratit.
„Mohla bych vám nabídnout třeba opravdu krásné hortenzie,“ navrhuje
Barbara.
„Tak mi je ukažte.“ Clarissa přejde k chladicímu boxu a pak se probírá
květinami, které z něj Barbara postupně vyjímá a Clarisse je předvádí. V
devatenáctém století by to asi byla venkovská žena, hodná a nenápadná,
nespokojená se svým životem, a postávala by takhle někde v zahradě.
Clarissa si vybere pár pivoněk, lilií a žlutých růží; o ty hortenzie nestojí
(opět ta provinilost -holka, ty z těchhle pocitů nevyrosteš snad nikdy!), ale
když ještě uvažuje o kosatcích (ale nejsou kosatce tak trochu…
staromódní?), ozve se najednou někde venku na ulici ohlušující rána.
„Co to bylo?“ diví se Barbara. Jdou se podívat k výkladu.
„To budou asi ti filmaři.“
„Nejspíš. Poflakují se tu už od samého rána.“
 „Nevíte, co se tam natáčí?“
„Ne,“ odpoví Barbara a odvrátí se od výkladu, ve tváři důstojný výraz
postarší ženy, stále ještě plnou náruč květin. Jako by byla duchem svého
dřívějšího já z doby někdy před sto lety, jež by se přesně takto odvrátilo od
rachotícího a skřípějícího kočáru, osazeného perfektně oblečenými
výletníky ze vzdáleného města. Clarissa zůstane stát u výkladu a zvědavě
obhlíží hrozen filmařských náklaďáků a trajlerů. Dveře jednoho trajleru se
znenadání otevřou a vynoří se z nich slavná hlava. Je to hlava ženy a je to
dost daleko; je ke Clarisse otočená profilem, a i když ji Clarissa nedokáže
ihned identifikovat (Meryl Streepová? Vanessa Redgraveová?), nemá
sebemenší pochyby o tom, že to je známá filmová hvězda. Svědčí o tom
aura královské sebejistoty, která ji obestírá, i podlézavá služebnost, s níž ji
někdo z personálu, zřejmě nějaký rekvizitář, informuje (Clarissa ho
samozřejmě neslyší) o zdroji toho rámusu. Hlava té ženy potom zase rychle
zmizí, dveře trajleru se zavřou, ale něco po ní zůstane ve vzduchu,
nepominutelný opar nelibosti nad tím vyrušením - jako by se zemského
povrchu na okamžik dotkl sandál anděla, který přiletěl z nebe, aby se optal,
co se to tady děje, a když se mu dostane ujištění, že je všechno v naprostém
pořádku, opět se vznese do éteru, ale předtím dětem země zamračeně
připomene, že jim sice byla poskytnuta důvěra, aby se mohly starat samy o
sebe, ale pokud se dopustí nějaké další neopatrnosti, budou z toho vyvozeny
patřičné důsledky.
 Paní Woolfová

Paní Dallowayová cosi řekla (co vlastně?) a šla pro ty květiny sama.
Jsme na předměstí Londýna. Píše se rok 1923. Virginia se probudí. Jistě,
tohle by mohl být další začátek - Clarissa se jednoho červnového dne
vydává koupit květiny; místo těch vojáků, co pochodují po Whitehallu s
věncem, který mají položit u Kenotafu. Ale je to správný začátek? Nebylo
by to trochu triviální? Virginia zůstává ležet a spánek se jí vzápětí zmocní
znovu; ani si nestačí uvědomit, že zase usíná. Najednou se jí zdá, že už není
v posteli, ale v nějakém parku. V parku až nemožně zeleném - ta zeleň se
vymyká všem představám. Je to jakási platonská vize parku, zároveň
útulného i zahaleného tajemstvím. Jak to u parků bývá, zatímco ta stará
paní se šálem kolem ramen, odpočívající na dřevěné laťkové lavičce,
poklidně podřimuje, nějaká živá a starobylá síla, ani laskavá, ani nelaskavá,
která si blaženě vychutnává pouze svou setrvalost, tu z představy polí a
lučin, lesů a sadů sešívá gobelínový obraz veřejné zahrady. Virginia si ten
park se zájmem prohlíží, ale ne tak, že by se v něm procházela - spíše se v
něm jen netělesně vznáší, jako pírko obdařené vnímáním. Park jí předvádí
svoje záhony lilií a pivoněk i štěrkové cestičky lemované krémovými
růžemi. Na okraji čirého jezírka stojí kamenná podoba dívky, ohlazená
povětrností, a zadumaně shlíží na jeho hladinu. Virginia proplouvá parkem
jako na vzduchovém polštáři; začíná si uvědomovat, že pod ním leží ještě
jeden park, park podsvětní, krásnější, ale strašnější; a do něj že jsou zřejmě
vkořeněny všechny tyto hořejší trávníky a záhony. Naplňuje se tu dokonalá
představa parku, v jejíž prostotě je neskonalá krása. A pak si Virginia začne
všímat i lidí - nějaký Číňan se shýbá a zvedá cosi ze země, o kus dál
postává malé děvčátko. A docela vpředu, v kruhu čerstvě zorané půdy, stojí
žena a zpívá.
Virginia se znovu probudí. Už je zase ve své ložnici, v domě, který nese
jméno Hogarth House. Pokoj je prosycený našedlým světlem, samé tlumené
ocelové odstíny, jež se šedobíle převalují po její přikrývce a stříbří zelené
stěny. Měla sen o jakémsi parku a zdálo se jí o větě, kterou by měl začínat
její nový román - jak to bylo? Květiny - něco o květinách. Nebo něco v
souvislosti s tím parkem? Někdo tam zpíval? Ne, ta věta zmizela, ale nevadí
- protože ten pocit, který ji ve snu zrodil, ve Virginii zůstal. Ví, že může
vstát a začít psát.
Opustí lůžko a jde do koupelny. Leonard už je vzhůru, možná dokonce
už pracuje. Virginia si umývá obličej. Nad umyvadlem visí oválné zrcadlo,
ale ona se do něj nepodívá. Zaznamenává, jak se v něm obrážejí její
pohyby, ale přímému pohledu do něj se vyhýbá. Zrcadlo je nebezpečné;
občas zachycuje temný obrys, který odpovídá jejímu tělu, bere na sebe její
podobu, ale stojí za ní, pozoruje ji prasečíma očkama a vlhce, přiškrceně
oddechuje. Virginia si tedy omývá tvář, ale do zrcadla nepohlédne - zvláště
ne dnes, kdy na ni čeká práce a ona se už přímo třese na to, aby se do ní
mohla pustit. Jako by se těšila, až se bude moci připojit ke společnosti dole,
kde už je zábava v plném proudu; koná se tam večírek, kterého se účastní
samí vtipní a krásní lidé. Ale nejde jen o vtipnost a krásu - najde tam ještě
něco cennějšího, tajemného a vzácného, jiskru oslavy života samého,
skrytou pod šustotem hedvábných sukní nad vyleštěnými parketami a za
důvěrnostmi, šeptanými do kulis hudby; a ona, Virginia, se chystá sejít dolů
a objeví se nahoře na schodech v úplně nových šatech, svěží dívka plná
nadějí. Ne, do toho zrcadla se nepodívá. Skončí s mytím.
Když je s toaletou hotova, sestoupí do přízemí, do tiché, zšeřelé ranní
haly. Na sobě má bledě modrý župan. Tady ještě panuje noc. Pro Hogarth
House je noční atmosféra příznačná, přes všechny ty neurovnané haldy
papírů a knih a poházené barevné polštářky a perské koberečky na podlaze.
Ne že by tam vládla temnota, ale světlo, které sem proniká, jako by tma
dusivě obklopovala, i když skrze záclony prorážejí mdlé paprsky ranního
slunce a venku na Paradise Road rachotí auta a kočáry.
Virginia si v jídelně nalije šálek kávy, ale nevydá se s ním do kuchyně
za Nelly. Dnes ráno se chce co nejdřív pustit do práce a nehodlá riskovat, že
by se místo toho mohla stát adresátkou Nellyiných obvyklých výlevů a
nářků. Je naděje, že by se jí mohl vydařit dobrý den, a tak je s ním třeba
zacházet opatrně. Ostražitě balancuje i s koflíčkem na talířku, když s ním
zamíří do místnosti, kde si zařídili malou tiskárnu. Leonard sedí za svým
stolem a čte stránkovou korekturu. Ralph a Marjorie tu ještě nejsou, na ně je
příliš brzy.
 Leonard k ní vzhlédne, ale na tváři mu ještě chvíli ulpívá zamračený
výraz, který mu na ní vyvolala ta korektura. Výraz, kterému ona věří, ale
jehož se zároveň obává - pod huňatým obočím se mu v neproniknutelně
temných očích blýská, svěšené koutky úst vyjadřují přísně kritický postoj, v
němž není pranic triviálně nedůtklivého. Je to mračný výraz boha, který
všechno vidí a je z toho utrápený, protože lidský rod ze sebe stále nevydává
to nejlepší, co v něm - jak on dobře ví - dřímá. Takhle se tváří vždycky,
když má co dělat s literární tvorbou - včetně a především s její. Jak se však
teď na ni dívá, ty temné stíny mu z tváře vzápětí mizí a nahrazuje je
mírnější, laskavější výraz manžela, který o ni starostlivě pečuje, když jí je
nejhůř, který od ní nežádá nic, co není v jejích silách poskytnout, a který se
do ní každý den v jedenáct dopoledne snaží vpravit sklenici mléka - jen
občas úspěšně.
„Dobré jitro,“ říká Virginia.
„Dobré jitro. Co tvůj spánek?“
Co tvůj spánek, ptá se - jako by spánek nebyl lidský prožitek, ale jakýsi
tvor, jenž může být buď poslušný, nebo zlobivý. Virginia odpovídá: „Nic
mimořádného. To je ta Tomova kniha?“
„Ano.“
„A jak to vypadá?“
Leonard se opět zachmuří. „Ještě jsem nedočetl druhou stránku a už
jsem přišel na tiskovou chybu.“
„Taková chyba na začátku, to je přece docela normální. Ještě je příliš
brzy na to, aby sis kazil den zbytečným rozčilováním, nemyslíš?“
„Snídalas už?“ optá se Leonard.
„Ano.“
„Lhářko.“
„Snídám kávu se smetanou. To mi stačí.“
„To ti v žádném případě nestačí. Dojdu za Nelly, aby ti přinesla aspoň
nějaké pečivo a trochu ovoce.“
„Jestli za mnou pošleš Nelly, aby mě vyrušovala z práce, tak za sebe
neručím.“
„Přece musíš něco jíst,“ domlouvá jí Leonard. „Nemusí toho být moc.“
„Najím se později. Teď se pustím do práce.“
Leonard zaváhá a pak jen velmi nerad přikývne. Do psaní se jí neplete.
To v žádném případě nechce. Ovšem to, že Virginia nechce nic jíst - to není
dobré znamení.
 „Tak se tedy pořádně naobědváš,“ prohlásí. „Dáš si normální oběd -
polévku, pudink a tak dále. Když to nepůjde po dobrém, donutím tě.“
„Oběd si dám, samozřejmě,“ odsekne Virginia netrpělivě, ale beze
zloby. Stojí před ním, v ruce talířek s horkou kávou, ale v tom župánku
vypadá skvěle. Ještě teď ho občas uvádí v úžas. Je přesvědčen, že to je
možná nejinteligentnější žena v celé Anglii. Její knihy se budou číst celá
staletí. Nikdo na světě tomu nevěří zaníceněji než on. A je to jeho žena.
Virginia Stephenová, bledá a vysoká, ohromující jako Rembrandtův či
Velásquezův obraz; před dvaceti lety se objevila v pokoji svého bratra v
Cambridgi a teď před ním stojí jako Virginia Woolfová. Za poslední rok
dramaticky zestárla, jako by jí zpod kůže unikla podpůrná vrstva vzduchu.
Tvář má zbrázděnou a vyčerpanou. Začíná vypadat, jako by byla vytesaná z
velmi porézního šedobílého mramoru. Stále ještě působí velmi
aristokraticky, stále ještě má vznosnou postavu, stále ještě z ní sálá
impozantní měsíční záře - ale najednou už není krásná.
„Tak dobrá,“ uzavře to Leonard. „A já tady s tím budu válčit dál.“
Virginia se krade zpátky nahoru jako duch, aby neupoutala Nellyinu
pozornost (proč jen má před služebnictvem vždycky takový ostych, jako by
páchala bůhvíjaký zločin?). Vejde do své pracovny a tiše za sebou zavře
dveře. Konečně je v bezpečí. Roztáhne záclony. Venku, za sklem okna, spí
Richmond nadále svůj cudný, pokojný sen. Květinové záhony a živé ploty
jsou pečlivě opraveny, okenice přetřeny dříve, než to doopravdy potřebují.
Sousedé, které Virginia vůbec nezná, jsou dosud ukryti za roletami a
okenicemi vil z červených cihel a oddávají se tam bůhví čemu. Uvnitř si
Virginia dokáže představit pouze ztemnělé místnosti a ochablou vůni
vaření. Odvrátí se od okna. Zůstane-li silná a duševně vyrovnaná a bude-li i
nadále vážit alespoň sedmapadesát kilo, snad se jí podaří Leonarda
přesvědčit, aby se vrátili do vnitřního Londýna. Dojdou k závěru, že léčba
klidem, ta léta strávená mezi květinovými záhony a červenými
předměstskými vilami, měla kýžený úspěch, a Leonard usoudí, že Virginii
už je konečně možné dovolit návrat do města. Oběd - jistě. Naobědvá se.
Měla by i snídat, ano - ale nedovede se smířit s vyrušením, které by to s
sebou neslo, se střetnutím s Nellyinou náladovostí. Napřed tedy bude
řekněme tak hodinu psát a pak si něco sní. Nejíst - to je její neřest, něco
jako zhoubná droga; když má prázdný žaludek, má jasnou hlavu, psaní jí
jde od ruky a dokáže se s lecčíms poprat. Usrkne trochu kávy, postaví hrnek
na stolek a slastně se protáhne. Toto je jeden z nejpozoruhodnějších zážitků
- probudit se do dne, který slibuje být úspěšný, a připravovat se k práci, do
které se člověk chystá každým okamžikem vrhnout. V té chvíli má před
sebou nekonečné možnosti, dlouhé hodiny, kterých by měl využít. V hlavě
jí hučí. Dnešního rána se jí třeba konečně podaří proniknout tou temnotou,
uvolnit ucpané trubky, odkrýt zlato. Cítí to někde uvnitř v sobě, své jakési
téměř nepopsatelné druhé já - souběžné, čistší já. Kdyby byla nábožensky
založená, asi by to nazvala duší. Je to něco, co přesahuje sumu jejího
intelektu a jejích citů, něco víc než souhrn všech jejích zkušeností, i když to
prolíná jako žíly lesklého kovu tím vším - jejím intelektem, jejími emocemi
i jejími zkušenostmi. Jakási niterná schopnost, jež nahlédá do
životodárných mysterií světa, protože sama sestává z téže látky; a když má
Virginia opravdu štěstí, je schopna tvořit přímo skrze tuto schopnost. Psát v
tomto stavu jí přináší nejhlubší uspokojení, které kdy poznala, ale přístup
do něj se jí otevírá a zavírá náhle, bez návěstí či výstrahy. Může se stát, že
vezme pero a pak už jen sleduje, jak jí to pero samo táhne ruku za sebou po
papíře; a pak po něm sáhne jindy a zjistí, že je odkázána pouze sama na
sebe - žena v župánku s perem v prstech, vyděšená a nejistá, pouze mírně
způsobilá, která nemá ani tušení, kde by měla začít a co by měla psát.
Virginia vezme pero do ruky.
Paní Dallowayová prohlásila, že květiny koupí sama.
 Paní Brownová

Paní Dallowayová prohlásila, že květiny koupí sama.

Protože Lucy toho měla na starosti už takhle ažaž. Budou se muset
vyvěsit dveře. Přijdou ti mládenci od Rumpelmayera, a kromě toho,
pomyslela si Clarissa Dallowayová - takové nádherné ráno! Svěží, jako by
ho měly dostat darem děti na mořské pláži.
Děje se to v Los Angeles. A píše se rok 1949.
Laura Brownová by se ráda někam ztratila. Ale ne, to není docela
přesné - jen se snaží získat přístup do nějakého paralelního světa, kde by
mohla v klidu přežívat. Položí si rozevřenou Knihu na prsa. Už teď jí její
ložnice (ne, jejich ložnice) připadá jaksi zalidněnější, skutečnější -jenom
proto, že postava jménem paní Dallowayová odtud vyšla nakoupit ty
květiny. Pohlédne na hodiny na nočním stolku. Už je hodně po sedmé. Proč
vlastně tyhle hodiny kupovala, takovou šerednou věc, čtvercový zelený
ciferník v černém obdélníkovém sarkofágu - jak jen si mohla někdy myslet,
že jsou pěkné? Měla by si zakázat číst - dneska zcela určitě, na Danovy
narozeniny. Proč už není dávno venku z postele, vysprchovaná a oblečená, a
nepřipravuje pro Dana a Richieho snídani? Slyší je zdola - manžel si dělá
snídani sám a obstarává i Richieho. Slušelo by se, aby byla tam dole s nimi.
Měla by stát u sporáku, na sobě nové šaty, a vést přívětivé, povzbudivé řeči.
Ale když před několika minutami otevřela oči (už sedm pryč!) - stále ještě
napůl zajatá ve snu, v němž někde hodně daleko rytmicky bušil jakýsi stroj,
jako by tam vytrvale tepalo nějaké gigantické mechanické srdce a pozvolna
se k ní přibližovalo - pocítila kolem sebe podivnou zatuchlost; připadala si
ztracená a věděla, že ji čeká nesnadný den. Věděla, že bude bloumat po
domě z místnosti do místnosti a marně v sobě burcovat potřebnou
sebedůvěru, a když jí do očí padla ta nová kniha, ležící na nočním stolku na
té, kterou dočetla předminulého večera, automaticky po ní sáhla - jako by
jediným a zcela jednoznačným úkolem, který ji toho dne čekal, nebo
alespoň jediným schůdným přechodem od spánku k plnění denních
povinností, bylo si číst. Protože je těhotná, jsou jí takovéhle úlety dovoleny.
V současné době si smí číst, jak se jí zlíbí, líně se povalovat v posteli,
bezdůvodně propukat v pláč či propadat záchvatům vzteku.
Tu snídani jim vynahradí - Danovi upeče skvělý narozeninový dort;
vyžehlí a prostře sváteční ubrus; na stůl postaví vázu s velkou kyticí (růže?)
a kolem ní naskládá dárky. To by mělo stačit, ne?
Nádhera! Jako když se skočí po hlavě do vody! Právě takový měla pocit,
když v Bourtonu prudce rozevřela francouzské okno (skřípot pantů jí zní v
uších ještě teď) a vykročila na čerstvý vzduch. Brzy ráno byl nesmírně svěží,
chladný, samozřejmě tišší než tady; jako něžné pohlazení vlny - jako polibek
vlny; studený a řezavý, a přesto (tehdy jí bylo pouhých osmnáct) slavnostní.
Stála v těch rozevřených dveřích, okouzleně obhlížela květinové záhony a
stromy, z nichž se mlžně pářilo, a havrany, kteří z nich vzlétali a vzápětí
zase usedali do jejich větví, a měla pocit, že se v příští chvíli musí něco stát,
něco strašného. A pak uslyšela hlas Petera Walshe: „Rozjímání nad
zeleninou?“ Něco takového. „Já se zajímám spíš o lidi než o květák.“ Ano,
ta slova si pamatovala téměř přesně. Musel je vyřknout jednoho rána při
snídani, když ona vyšla na terasu. Peter Walsh. Teď někdy by se měl vracet
z Indie - v Červnu nebo v červenci; už si to nepamatovala, protože jeho
dopisy byly strašně nudné. Člověk si spíš vybavoval některé jeho poznámky;
jeho oči, jeho kapesní nůž, jeho úsměv, jeho občasnou podrážděnost. Ale
především - milion jiných věcí naprosto vyvanulo, zvláštní! - pár pro něj
typických floskulí, jako třeba tuhle o květáku.
Laura se zhluboka nadechne. Je to tak krásné. Mnohem krásnější, než…
prostě než skoro všechno ostatní. Vážně. V tom jiném světě by si asi celý
život jenom četla. Ale tohle je nový svět, zachráněný svět, v němž není
příliš mnoho místa pro zahálení. Tolik toho bylo vydáno všanc, tolik bylo
ztraceno; tolik lidí zahynulo. Před necelými pěti lety se dokonce myslelo, že
zahynul i Dan - u Anzia; a když se pak po dvou dnech zjistilo, že je naživu
(jmenoval se stejně jako jeden nešťastný mládenec z Arcadie), vypadalo to
jako zázračné vzkříšení. Všichni měli pocit, že se vrátil - stejně milý a
voňavý jako dřív - z říše mrtvých (těch příběhů, které se tehdy vyprávěly, z
bojů v Itálii, na Saipanu, na Okinawě, o tom, jak japonské matky zabíjely
svoje děti a pak samy sebe, aby neupadly do zajetí), a když pak dorazil
domů do Kalifornie, viděli tam v něm něco víc než jen obyčejného hrdinu.
Mohl si vybírat (jak to vyjádřila jeho konsternovaná matka) z nejhezčích,
nejtemperamentnějších, nejhodnějších holek široko daleko - ráda by ho
brala každá místní královna krásy; ale z nějakých temných, možná
perverzních důvodů políbil, namluvil si a požádal o ruku starší sestru svého
nejlepšího přítele - cizokrajně vyhlížející knihomolku s temnýma, blízko u
sebe posazenýma očima a římským nosem, o kterou předtím nikdy nikdo
nestál, takže měla spoustu času právě na čtení. Cožpak mu mohla říci něco
jiného než ano? Cožpak mohla odmítnout pohledného, dobrosrdečného
mladíka, prakticky už stejně člena rodiny, který nedávno vstal z mrtvých?
A tak se z ní stala Laura Brownová. Laura Zielski, samotářská neúnavná
čtenářka, odešla a její místo zaujala Laura Brownová.
Jednu stránku, rozhodla se; jednu jedinou stránku. Ještě není připravena;
úkoly, které má před sebou (obléknout si župan, vykartáčovat si vlasy, sejít
dolů do kuchyně) ještě docela nevykrystalizovaly, stále ještě jí unikají.
Dopřeje si ještě minutku takhle v posteli, než vykročí do nového dne.
Potřebuje ještě aspoň chviličku. Zmocňuje se jí vlna pocitů, oceánské
vzdutí, které se rodí kdesi hluboko v její hrudi a nadnáší ji, jemně ji kolébá,
jako by byla nějakým mořským tvorem, jejž si voda vyzvedla z písku pláže,
kde se vyhříval na slunci - a připadá jí, že se z říše drtivé přitažlivosti
zemské vrátila do prostředí, kam bytostně patří: do třpytné beztíže
rozhoupané slané vody.
Zůstala na chvíli stát na kraji chodníku a čekala, až kolem přejede
nákladní vůz firmy Durtnall. Pěkná ženská, pomyslil si Scrope Purvis (znal
ji, jako se znají lidé, kteří ve Westminsteru bydlí nedaleko od sebe); má v
sobě cosi ptačího - nejspíš sojčího: modrozeleného, světlého, čiperného, i
když je jí už přes padesát a po té nemoci je velmi pobledlá. Uvízla tam, jeho
nevidí, stojí vzpřímeně jako svíčka a čeká, až bude moci přejít na druhou
stranu ulice.
Když člověk žije ve Westminsteru už tolik let (kolik vlastně? už přes
dvacet!), pocítí, ať už je v té chvíli obklopen nejrušnější dopravou, nebo se
právě v noci probral ze sna, těsně před tím, než začne odbíjet Big Ben,
Clarissa si tím je naprosto jistá, jakési zvláštní, velebné ztišení;
nepopsatelnou odmlku; napjaté očekávání (ovšem může to vyvolávat její
srdce, na kterém se podepsala prodělaná chřipka, jak se domýšlejí lékaři).
A už se také rozezněl! Napřed přehrál známou úvodní melodii, potom odbil
neodvolatelnou hodinu. Olověné kruhy zvonového dozvuku se pomalu
vytrácely do povětří. Jsme to ale blázni, pomyslela si, když přecházela
Victoria Street. Jen samo nebe asi ví, proč to všechno máme tak rádi, proč
se na to díváme takhle, proč si to vymýšlíme, proč to kolem sebe budujeme a
vzápětí to zase bouráme a každým okamžikem znovu stavíme. Avšak i ti
nejbídnější pobudové, i ti nejzavrženější ubožáci, co vysedávají na
schůdkách přede dveřmi (a zapíjejí tam svůj pád), činí totéž; bylo jí jasné,
že s tím nic nenadělá žádný parlamentní výnos - právě proto, že tak milují
život. V očích lidí, ve všem tom klopotění a shonu, hluku a vřavě, mezi
povozy, automobily, omnibusy, náklaďáky, neohrabaně se posunujícími
nosiči reklam; dechovými kapelami; kolovrátky; v triumfálním hukotu a
podivně vysokém kvílení aeroplánu vysoko nad její hlavou, tam všude
nacházela to, co nejvíc milovala: život - Londýn - tuto červnovou chvíli.
Jak jen mohla žena, která dokázala stvořit takovéhle věty, říkala si v
duchu Laura, žena, která byla schopna hluboce procítit všechno, co ty věty
obsahovaly, spáchat sebevraždu? Kde je proboha v lidech ta chyba? Laura v
sobě sbírá síly, podobně, jako by se chystala skočit po hlavě do studené
vody. Sklapne knihu a položí ji na noční stolek. Ne že by nemilovala svoje
dítě. Ne že by neměla ráda svého manžela. Vstane a bude na ně milá.
Aspoň nečte žádné fantasmagorické slátaniny nebo zamilované škváry.
Přinejmenším si rozšiřuje obzor své mysli. Právě teď čte Virginii
Woolfovou, všechno, co napsala, knihu za knihou - a představa ženy jejího
formátu, osobnosti tak oslnivé, tak ojedinělé, a přitom tak zoufale usoužené,
ji fascinuje; ženy nepochybně geniální, jež se však přesto rozhodla zatížit si
kapsu kabátu kamenem a ponořit se do řeky. Ráda si představuje (je to
jedno z jejích nejskrytějších tajemství), že i ona sama, Laura, má v sobě
jiskru brilantnosti, třebas jen malinký záblesk geniality - přestože si
uvědomuje, že pravděpodobně většina lidí, které potkává, v sobě nosí
obdobné tušení, pečlivě tutlané, jako zaťaté pěstičky, jež se nikdy
nerozevřou. Když před sebou v samoobsluze strká nákupní vozík nebo sedí
u kadeřnice, často si říká, jestli se i ostatním ženám nehoní alespoň občas
hlavou podobné myšlenky - jsem žena skvělého ducha, žena těžce
zkoušená, žena obdařená nadzemskými radostmi, která by ráda byla někde
jinde, ale uvolila se plnit prosťoučké a v podstatě velmi pošetilé úkoly jako
vybírat nejlepší rajčata, sedět pod přilbou sušičky vlasů - protože v tom je
její umění a její poslání. Neboť válka skončila a svět ji přežil a my jsme
tady, my všichni, a pečujeme o své domovy, rodíme a vychováváme děti a
nevytváříme pouhé knihy nebo obrazy, ale celý svět jako takový - jeho řád a
harmonii, svět, v němž jsou děti v bezpečí (možná i šťastné) a muži, kteří
před časem prožili nepředstavitelné hrůzy a chovali se tak statečně a
báječně, se vracejí domů k osvětleným oknům a domácím vůním a
prostřeným stolům.
Nádhera! Jako když se skočí po hlavě do vody!
Laura konečně vstane. Je horké, bílé červnové ráno. Slyší, jak se dole
pohybuje její muž. Kovová poklička právě políbila okraj své pánve. Z nově
vyčalouněné lenošky vezme Laura žinylkový župánek a vklouzne do něj a
lenoška se objeví v plné kráse, tučně rozkydlá, bohatě olemovaná, s
uzlíkovitým lososovým potahem, zabezpečeným ozdobnými šňůrami a
stejně lososově zbarvenými kosočtverečně rozestavenými knoflíky. V tom
ranním červnovém teple vypadá to zářivě zrenovované křeslo, takto
znenadání obnažené, jaksi překvapeně, jako by si nebylo jisté samo sebou.
Vyčistí si zuby a vydá se do přízemí. Několik stupňů před koncem
schodiště se zastaví a vyčkávavě naslouchá; opět jako by upadala do snu
(není to s ní stále horší?) - má pocit, jako by stála v kulisách a chystala se
vstoupit na jeviště, ale pro svou roli není patřičně oblečená a nemá ji
pořádně nazkoušenou. Co se to s ní proboha děje? Tam v kuchyni přece
právě teď hospodaří její manžel a je tam i její synek. Nežádají po ní nic
jiného, než aby se k nim připojila - a samozřejmě její lásku. Překoná
nutkání vyjít zase potichu nahoru a vrátit se do postele, ke své knize.
Překoná podráždění, které v ní vyvolá zvuk manželova hlasu, když
Richiemu říká cosi o nějakém ubrousku (proč jí jeho hlas občas připomíná
škrábání brambor?). Sestoupí po posledních třech schodech, projde úzkou
halou a vstoupí do kuchyně.
Myslí na ten dort, co upeče, na květiny, které půjde koupit. Na ty růže,
obklopené dárky.
Manžel už uvařil kávu a připravil pro sebe a synka kukuřičné vločky,
zalité mlékem. Uprostřed stolu trůní tucet bílých růží, pyšnících se svou
rafinovanou, trochu zlověstnou krásou. Skrz čiré sklo vázy Laura zahlédne,
jak uvnitř ke stonkům květin lnou vzduchové bublinky, drobounké jako
zrníčka písku. Vedle vázy s růžemi stojí krabice s vločkami a další s
trvanlivým mlékem, obě křiklavě potištěné nápisy a obrázky.
„Dobré ráno,“ pozdraví ji manžel a zvedne obočí, jako by byl
překvapen, ale zároveň potěšen, že ji vidí.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu Laura.
„Děkuju.“
„Prosím tě, Dane - co ty růže? Když ty máš narozeniny… Přeháníš to,
vážně.“
 Poznal, že se na něj zlobí. Vidí to na něm. Usměje se na něj.
„Stejně by tu byly k ničemu, kdybys tady nebyla ty, nemyslíš?“ řekne
Dan.
„Ale měls mě vzbudit. Opravdu.“
Dan se podívá na Richieho a zvedne obočí ještě o další centimetr, takže
čelo se mu výrazně zkrabatí a účes jeho lesklých černých vlasů trochu
zbortí. „Mysleli jsme si, že ti udělá dobře, když si trochu přispíš - viď,
Richie?“
Richie - jsou mu tři roky - horlivě přikyvuje. „Jo.“
Má na sobě modré pyžamko. Je šťastný, že ji vidí - víc než šťastný; je
zachráněný, vzkříšený, unesený svou láskou k ní. Laura sáhne do kapsy
županu po cigaretách, ale pak si to rozmyslí a místo toho zvedne ruku a
prohrábne si vlasy. Je to téměř dokonalé a téměř jí to stačí, být mladou
matkou, stát v jejich žluté kuchyni, hrát si se svými hustými černými vlasy
a čekat další dítě. Na záclonách se zvenčí odrážejí stíny listů, je tu
připravena čerstvá káva.
„Dobrýtro, broučku,“ pozdraví Laura Richieho.
„Já budu papat vločky,“ prohlásí Richie. Potměšile se zašklebí. Jestli se
to dá takhle říct, o takovém malém kloučkovi. Je do ní očividně
zamilovaný; ta jeho beznadějná láska je zároveň komická i tragická. Někdy
jí připomíná malého myšáčka, prozpěvujícího zamilované balady pod
oknem jakési obryně.
„Výborně,“ pochválí ho. „To jsi hodný chlapec.“
Znovu přikývne, jako by spolu sdíleli závažné tajemství.
„Ovšem vzbudit si mě měl,“ vyčte Laura znovu manželovi.
„Ale proč?“ opáčí. „Proč by ses neměla pořádně vyspat?“
„Máš přece narozeniny!“
„A ty potřebuješ hodně spát.“
Opatrně, ale energicky jí poplácá bříško - jako by to byla skořápka
naměkko uvařeného vajíčka. Není na ní ještě nic vidět; jenom je jí občas
nevolno a připadá jí, jako by se uvnitř mírně, ale zřetelně nafukovala. S
manželem a synkem žijí v domě, kde před nimi nikdo nebydlel. Tam venku
je svět plný nejrůznějších přihrádek a rozhlasových vln nasycených hudbou.
Už se tam zase procházejí mladí mužové, kteří prošli útrapami a hrůzami
horšími než smrt, muži, co dobrovolně obětovali několik let svého mládí a
teď, když pomyslí na roky příští, až jim bude třicet a více, připadá jim, že
už jim nezbývá mnoho času. Válečné nasazení je udržovalo v dobrém
fyzickém stavu. Jsou štíhlí a silní. Vstávají za ranního kuropění a nestěžují
si na to.
„Já ti ráda dělám snídani,“ ujišťuje Laura manžela. „Líbí se mi to.“
„Můžu si ji připravovat sám. To, že já musím vstávat hned za rozednění,
přece neznamená, že bys musela vstávat taky.“
„Ale já chci.“
Chladnička tiše přede. Na okenní tabulku těžce, tvrdošíjně naráží včela.
Laura vyndá z kapsy županu krabičku pallmallek. Je o tři roky starší než
Dan (na téhle okolnosti je něco tak trochu pochybného, tak trochu trapného)
- žena s širokými rameny, kostnatá, působící cizokrajně, i když její rodině
se v této zemi nedaří úspěšně prorazit už přes sto let. Vytáhne z krabičky
cigaretu, ale pak si to rozmyslí a zasune ji zpátky.
„Tak dobře,“ povzdechne si Dan. „Když o to skutečně tak stojíš, zítra tě
vzbudím v šest hodin.“
„Prosím.“
Z konvice, kterou Dan připravil, si nalije šálek kávy. Bohatě se z něj
kouří. Vezme ho do ruky, vrátí se k manželovi a políbí ho na tvář. Poplácá ji
po zadečku, něžně, ale nepřítomně. Už na ni nemyslí. Probírá si v duchu
den, který má před sebou. Napřed přesun autem do města - zlatavý Wilshire
Boulevard je ještě ospale tichý, všechny obchody jsou dosud zavřené a na
ranním slunku, dosud neposkvrněném každodenním smogem, se pohybují
jen ti nejčipernější, nejagilnější ranní ptáčata, jako je on sám. V kanceláři
bude ještě ticho, psací stroje v písárně sekretářek budou překryté
ochrannými obaly, a tak on a několik dalších kolegů budou mít nejméně
hodinu času, aby se mohli předtím, než začnou zvonit telefony, nerušené
věnovat aktuálnímu papírování. Někdy mu to připadá až neuvěřitelně
báječné, že se mu dostalo všech těchto darů - že bydlí v pěkném domku se
dvěma ložnicemi, má dobrou práci, spojenou s odpovědností a rozhodovací
pravomocí, může s kolegy chodit na rychlé obědy, prošpikované
šťavnatými anekdotami.
„Ty růže jsou nádherné,“ pochválí ho Laura. „Kdes je takhle brzy ráno
sehnal?“
„Paní Garová je v obchodě už v šest. Stačilo chvíli klepat na sklo a
pustila mě dovnitř.“ Podívá se na hodinky, ačkoli velmi dobře ví, kolik je.
„No ne! Už musím utíkat.“
„Přeju hezký den.“
„Já tobě taky.“
 „A ještě jednou všechno nejlepší.“
„Díky.“
Zvedne se. Pak se všichni soustředěně podílejí na rituálu loučení. Dan si
obléká sako, bere do ruky aktovku. Potom spěšné polibky, a když Dan
přechází trávník směrem k příjezdové cestě, Laura a Richie ho pozorují
zpoza vnitřních síťových dveří. Trávník je štědře zalitý, zářivě, až
nezemsky zelený. Laura a Richie se promění v diváky na přehlídce a
sledují, jak Dan vyjíždí se svým světlemodrým chevroletem po krátké
příjezdové cestě ven na ulici. Ještě jednou jim od volantu vesele zamává.
„A jsme sami,“ řekne Laura, když manželovo auto zmizí z dohledu.
Synáček ji obdivně, dychtivě pozoruje. Je to ona, kdo rozhýbává život v
tomto domě. Místnosti v něm připadají někdy Richiemu větší, než by měly
být; a občas se v nich vyskytují věci, které ještě nikdy neviděl. Dívá se na
matku a čeká.
„Tak a do práce,“ prohlásí Laura.
A teď nastává každodenní proměna. Když je manžel doma, je Laura
nervóznější, ale nebojí se tolik. Ví, co a jak má dělat. Jakmile s Richiem
osamí, cítí se někdy nejistá - to dítě se už prosazuje jako naprosto
samostatná osobnost. Když něco chce, chce to nesmírně sveřepě. Richie
propuká ze záhadných důvodů v pláč, vyslovuje nedešifrovatelné
požadavky, dvoří se jí, žebroní, nevšímá si jí. Všechno nasvědčuje tomu, že
téměř neustále vyčkává, co ona v příští chvíli udělá. Laura ví, nebo alespoň
tuší, že jako jiné matky malých dětí by se měla řídit určitou soustavou
pravidel, a co je ještě důležitější, neumdlévajícím mateřským citem, aby
mohla úspěšně zvládat dny, které tráví sama s dítětem. Když je tady manžel,
daří se jí to. Je si vědoma toho, že ji pozoruje, a ví téměř instinktivně, jak s
chlapcem správně zacházet - rozhodně, ale laskavě, s pohotovou mateřskou
oddaností, jež se jeví jako zcela samozřejmá. Avšak když je se synkem
sama, ztrácí orientaci. Nemůže vždycky honem honem vzpomínat, jak si v
podobných situacích počínala její matka.
„Měl bys dojíst snídani,“ vybídne synka.
„Tak jo,“ souhlasí Richie.
Zamíří zpátky do kuchyně. Manžel po sobě stačil umýt šálek, utřít ho a
uložit do kredence. Chlapec přisedne ke stolu a pustí se do jídla se
strojovou vytrvalostí, která svědčí spíše o vstřícné poslušnosti než o
opravdovém apetýtu. Laura si nalije ještě jeden šálek kávy a rovněž se
posadí. Zapálí si cigaretu.
 … v triumfálním hukotu a podivně vysokém kvílení aeroplánu vysoko
nad její hlavou, tam všude nacházela to, co nejvíc milovala: život - Londýn
- tuto červnovou chvíli.
Vyfoukne sytě šedý obláček kouře. Je hrozně unavená. Byla vzhůru do
dvou hodin, možná ještě déle - četla si. Sáhne si na břicho - co když to
děťátku škodí? To, že ona tak málo spí? Doktora se na to neptala; bojí se, že
jí zakáže číst vůbec. Slibuje si, že dnes večer se bude snažit usnout
nejpozději o půlnoci.
Obrátí se na Richieho: „Hádej, co budeme dneska dělat. Upečeme
tatínkovi k narozeninám dort! Čeká nás spousta práce.“
Richie rozvážně, dospěle přikývne. Něco mu ale zřejmě vrtá hlavou.
Laura pokračuje: „Uděláme mu tak báječný dort, že takový ještě v
životě neviděl. Něco úžasného. Dobrý nápad, nemyslíš?“
Richie znovu přikývne. Čeká, co se teď vlastně bude dít.
Laura ho pozoruje skrze křivolaké šlahouny cigaretového kouře. Ne,
nepůjde nahoru, aby se vrátila ke své knize. Zůstane tady. A udělá všechno,
co se od ní žádá; a ještě mnohem víc.
 Paní Dallowayová

S náručí plnou květin se Clarissa vrací do Spring Street. Představuje si

Barbaru v chladném přítmí za dveřmi jejího květinářství - Clarissa si
nemůže pomoct, ale má pocit, že tam Barbara žije jakoby v minulosti
(možná to nějak souvisí s jejím existenčním trápením a s tou výstavou stuh
na zadní stěně); kdežto ona sama kráčí do přítomnosti - svědčí o tom
všechno kolem: ten čínský chlapec, co blízko ní přesviští na kole; číslo 281,
provedené ve zlatě na tmavém skle; rozptýlené hejno holubů s nožičkami,
které mají barvu mazací gumy (když chodila do čtvrté třídy, vletěl jim jeden
otevřeným oknem do třídy, zdivočelý, děsivý); její Spring Street; a ona
sama, s obrovskou kyticí v rukou. Chce se zastavit v Richardově bytě, aby
zjistila, jak se mu vede (volat mu nemá cenu, zásadně nebere telefon); ale
nejdřív se s ostýchavou zvědavostí vydá k tomu filmařskému trajleru, z
jehož dveří vyhlédla ta slavná hlava. Zastaví se ovšem v uctivé vzdálenosti
od něj. Shromáždil se tam hlouček lidí, většinou turistů. Clarissa zaujme
Stanoviště vedle dvou mladých děvčat. Jedna má vlasy kanárkově žluté,
druhá obarvené nabilo. Clarissu napadne, že se možná rozhodly zahrát si na
slunce a měsíc.
Sluníčko praví Měsíčkoví: „Byla to Meryl Streepová, na beton.“
Clarissu to proti její vůli vzruší. Cítí překvapivě silné zadostiučinění, že
její dojem potvrzuje i někdo jiný.
„Co tě vede,“ odporuje Měsíček. „Byla to Susan Sarandonová.“
To tedy nebyla, říká si v duchu Clarissa. Kdepak Susan Sarandonová.
Možná Vanessa Redgraveová - ale Susan Sarandonová určitě ne.
„Blbost,“ prohlašuje Sluníčko. „Byla to Streepka - dej na mě.“
„Ani náhodou. Na to zapomeň.“
„Houby - byla to Streepka a dost.“
Clarissa tam provinile postává, s květinami v náručí, a doufá, že hvězda
třeba vykoukne ještě jednou. Přivádí ji do rozpaků, že ji to vůbec vzrušuje.
Celebrity ji zase tolik nezajímají, určitě ne víc než většinu lidí, ale přesto ji
aura slávy přitahuje - možná spíš nesmrtelnosti než slávy; a její reakce na
přítomnost filmové hvězdy, ukryté v trajleru zaparkovaném na rohu
MacDougal Street a Spring Street, to výmluvně dosvědčuje. Ta dvě děvčata,
sotva dvacetiletá, která stojí vedle ní, provokativně drsňácká, s
rozhádanými hlavami u sebe, obtěžkaná barevnými taškami z laciných
obchodních domů, budou stárnout a postupně vadnout či tloustnout;
hřbitovy, na které je posléze pochovají, zpustnou a zarostou býlím a v noci
se po nich budou toulat bezprizorní psi, a když všechno, co po nich zůstane,
bude už jen několik stříbrných plomb ukrytých v hlíně, na tu ženu v trajleru,
ať už to byla Meryl Streepová, nebo Vanessa Redgraveová či dokonce
Susan Sarandonová, se stále ještě bude vzpomínat. Materiály o ní budou
uchovávány v archivech a v knihovnách; záznamy jejího hlasu budou
opatrovány jako cenné a uctívané relikvie. Clarissa si dopřává postávat tam
ještě několik minut, jako nějaký poblázněný fanoušek, a doufá, že se ta
hvězda přece jen ještě objeví. Ano, ještě několik minut, dokud se to
pokoření dá vůbec snášet. Zůstává stát před trajlerem s těmi květinami a
upírá oči na jeho dveře. Když těch několik minut uplyne (je jich málem
deset, i když si to připouští jen velmi nerada), rychle odchází, pohoršené,
jako by jí někdo nepřišel na schůzku, a zamíří k Richardovu bytu, několik
bloků na sever, směrem ke středu města.
Tahle čtvrť byla kdysi střediskem čehosi nového a divokého, čehosi
pochybného; částí města, kde z barů a kaváren znělo po celou noc rytmické
drnčení kytar; kde se z krámů, ve kterých se prodávaly knihy a šaty, linula
vůně, jakou v jejích představách musely vonět arabské bazary - kadidlo a
hnojný prach, exotické dřevo (cedr? kafrovník?), něco šťavnatě, plodně
hnijícího; a kde bylo možné, docela snadno možné věřit tomu, že když se
vám podaří míjet špatné dveře nebo zabloudit do špatné uličky, potká vás
tam třeba nějaký podivný osud - ne pouze běžné oloupení nebo fyzická
újma, ale něco zvrhlejšího, co vás trvale, na celý život poznamená. Právě
tady, na tomhle rohu, stála s Richardem, když mu bylo pouhých devatenáct
- tehdy to byl ne právě hezký tmavovlasý chlapec s ostře řezanými rysy a
tvrdým pohledem, s nemožně dlouhým, půvabným, velmi bledým krkem;
tady spolu stáli a o něco se přeli… o co? O polibek? Opravdu ji Richard
políbil? Nebo se ona, Clarissa, pouze domnívala, že ji hodlá políbit, a chtěla
se tomu vyhnout? Zrovna tady na rohu (před obchůdkem, který tehdy
sloužil potřebám kuřáků trávy a nyní v něm bylo lahůdkářství) se tedy
políbili nebo nepolíbili, ale určitě pohádali, a buď tehdy, nebo krátce poté
ukončili svůj malý pokus, protože Clarissa si nárokovala svobodu a Richard
chtěl - no prostě chtěl toho moc, jako vždycky. Chtěl toho po ní moc. Už
předtím mu řekla, že to, k čemu mezi nimi došlo v létě, bylo právě jenom to
- letmá letní záležitost. Proč by on měl mít zájem zrovna o ni, zahořklou,
nedůvěřivou holku, která nemá skoro žádná prsa (jak by od ní mohl čekat,
že bude jeho žádostivost brát vážně?), když si je stejně jako ona dobře
vědom, kam směřují jeho nejhlubší touhy, a když má Louise, svého
zbožňovatele Louise, svalnatého a zdaleka ne hloupého chlapce, kterého by
jistě rád kreslil i sám Michelangelo? Nebyla to jen další Richardova
básnická představa, to, co v ní viděl? Ta hádka nebyla nic dramaticky
nápadného, jen poškorpení na nároží - už v jejím průběhu vůbec nehrozilo,
že by mohla nějak citelně narušit jejich přátelský vztah. Přesto je v ní ve
zpětném pohledu cosi definitivního; připadá jí jako chvíle, ve které jedna
možná budoucnost skončila a druhá začala. Toho dne, po té hádce (nebo
možná už před ní), si Clarissa koupila balíček vonných tyčinek a v sekáči
kovově šedivé sáčko, s kostěnými knoflíky ve tvaru růže. Richard pak
zanedlouho odcestoval s Louisem do Evropy. Co se s tím kabátkem stalo?
přemýšlí teď Clarissa. Nosila ho celá dlouhá léta, a pak ho najednou už
neměla.
Zabočí do Bleecker Street a pak se vydá vzhůru po Thompson Street.
Tahle oblast Manhattanu teď vypadá jako svoje vlastní imitace - rafinovaně
inscenovaný karneval pro turisty; a dvaapadesátiletá Clarissa dobře ví, že za
těmito dveřmi a v těchto uličkách se nevyskytuje nic víc a nic méně než
lidé, kteří tu žijí svůj život. Je to groteskní, ale dosud tu lze najít některé z
těch původních barů a kaváren, upravených do své někdejší podoby, aby se
vyšlo vstříc zájmu německých a japonských zvědavců. Všechny obchody
prodávají v podstatě totéž: suvenýrová trička, laciné stříbrné cetky, laciné
kožené bundy.
Když dorazí k Richardovu domu, odemkne si, projde do vestibulu a
jako vždycky ji napadne slovo „zanedbanost“. Je to až legrační, jak vstup
do tohoto domu přímo dokonale naplňuje tento pojem. Je tu tolik do očí
bijící špíny, že ji to pořád trochu překvapuje, i po tolika letech. Překvapuje
ji to téměř tak, jako v člověku dokáže znovu a znovu vzbuzovat úžas nějaké
vzácné a významné umělecké dílo; protože trvá bez ohledu na čas, který
mezitím uplývá, a stále zůstává tak jedinečně samo sebou. I tady překvapivě
přežívají zašlé žlutobéžové stěny, jejichž barva více méně připomíná
bramborové placky, a zářivkový stropní panel vytrvale vydává svou
blikavou, vodnatou záři. Vypadá to tady o to hůř, mnohem hůř, následkem
toho, že před deseti lety zdejší těsnou vstupní halu nenákladně a nedotaženě
renovovali. Od té doby působí vestibul, potažený ušpiněným linoleem s
cihlovým dezénem a vyzdobený umělým fíkusem, ještě mnohem odpudivěji
než v původním zchátralém stavu. Pouze starobylé mramorové táflování -
základní světle hnědou barvou mramoru, se kterou se ohavně tluče zašle
žlutá barva stěn, na něm protkávají modré a šedé žilky a místy překrývají
temně žluté, jakoby začazené skvrny, takže připomíná velmi kvalitní starý
sýr - naznačuje, že tahle budova má za sebou důstojnější minulost; že tu
přebývali lidé, kteří v sobě usilovně živili velké naděje a do zdejší haly
spořádaně vcházeli s pocitem, že je tady čeká budoucnost, jež jim slibuje
něco velmi cenného.
Clarissa vstoupí do výtahu, oslnivě jasné komůrky vyložené plechovými
pláty, a stiskne knoflík pátého patra. Dveře zdviže si povzdechnou a s
rachotem se zavřou. Ale pak už nic. Samozřejmě - výtah funguje, pouze
když se mu chce; člověku se vlastně uleví, když ho nechá být a vydá se
nahoru po schodech. Clarissa stiskne knoflík označený oprýskaným bílým
písmenem „O“. Dveře chvíli nervózně váhají a pak se přece jen drnčivě
otevřou. Clarissa má vždycky strach, aby v tomhle výtahu neuvízla někde
mezi patry - snadno si dokáže představit, jak dlouho by pak musela čekat;
jak by musela volat o pomoc zdejší nájemníky, z nichž mnozí asi
nerozumějí anglicky a třeba by vůbec neměli zájem ji z toho uvěznění
dostat; jak by tam v té rozzářené zatuchlé prázdnotě opuštěně stála
nekonečně dlouho a pozvolna by se jí zmocňoval zvláštní, ochromující,
téměř smrtelný strach; jak by se chtě nechtě musela dívat na svůj pokřivený
obraz v kulatém zrcadle, upevněném v pravém horním rohu. Je mnohem
lepší, když člověk rovnou zjistí, že výtah nefunguje, a vyjde těch pár pater
pěšky. Je mnohem lepší zůstat na svobodě.
Vydá se tedy trochu znaveně nahoru po schodech, ale s tou kyticí v
náručí si připadá jako nevěsta - panenská nevěsta. Jednotlivé schody, občas
otlučené a uprostřed vyšlapané, jsou z nějakého zvláštního, jakoby
lisovaného bíločerného materiálu. Na každé ze čtyř podest nabízejí okna
nový pohled na prádlo pověšené na šňůrách: květovaná prostěradla, dětské
oblečení, tepláky. Všechno lacině křiklavé v duchu současné módy - nic
příznačně staromódního, jako třeba tmavé ponožky, rafinované dámské
prádlo, vybledlé domácí šaty, zářivě bílé košile; s nimi by balkony a terásky
vypadaly sice velmi obyčejně, ale zároveň zajímavě, jako pozůstatek z jiné
doby. Všechno je tu zanedbané, napadne ji znovu. Prostě zanedbané.
Stěny chodby před Richardovým bytem jsou natřené stále louž barvou
bramborových placek, ale dlaždičky tu určitě přetrvaly z přelomu století
(jenom ve druhém patře je ze záhadných důvodů položené linoleum, už
silně prošlapané); stěny jsou lemované bledě žlutou geometrickou
květinovou mozaikou a na zemi se povaluje osamělý cigaretový oharek
poznamenaný červenou rtěnkou. Clarissa zaklepe na Richardovy dveře,
chvíli počká a potom zaťuká ještě jednou.
„Kdo je?“
„To jsem já.“
„Kdo?“
„Přece Clarissa.“
„Jo ták - paní D.! Tak pojď dál.“
Není už načase, prolétne jí hlavou, zapomenout na tuhle starou
přezdívku? Jestli je na tom Richard dneska aspoň trochu dobře, požádá ho o
to: Richarde, co kdybys mi od nynějška říkal prostě Clarisso?
Otevře si svým klíčem. Z druhé místnosti k ní doléhá Richardův hlas,
tichý, pobavený, jako by někomu svěřoval nějaká skandální tajemství, ale
Clarissa nerozumí, co říká; zaznamená jen slovo „zahodit“, po kterém
následuje Richardův hluboký, rachotivý smích, trochu bolestně zabarvený -
jako by měl v sobě něco ostrého, co se Richardovi vzpříčilo v krku.
Jak je vidět, pomyslí si Clarissa, zřejmě se dá čekat další krušný den -
určitě nepříliš vhodný k tomu, aby vůbec to téma své přezdívky nadhodila.
Nedokáže to v sobě potlačit; je na ně naštvaná, na Evana a všechny
ostatní, u kterých stačili ten nový lék aplikovat včas, na všechny ty šťastné
(„šťastné“ je ovšem v tomto případě slovo velmi relativní) muže a ženy,
jejichž mysl virus ještě nestačil potrhat na cáry. Jak by mohla nemít vztek,
když se podívá na Richarda, jehož svalstvo a vnitřní orgány pomohly nové
objevy jakžtakž oživit, ale jehož duch se už mezitím stačil rozložit tak, že
jediná náprava, jíž je možné dosáhnout, je vsunout mu občas mezi špatné
dny nějaký více či méně dobrý.
Byt je jako vždycky temný a zabedněný, přetopený, prosycený vůní
šalvěje a jalovce, které tu Richard pálí, aby překryl pachy své choroby. Je tu
nepopsatelný nepořádek, jenž se jen tu a tam vyjevuje v chabém okruhu
rozptýlené světlejší temnoty; ta se line zpod hnědých stínítek lamp, v nichž
Richard netoleruje silnější žárovky než patnáctiwattové. Byt by se dal
nejspíš popsat tak, že to tam vypadá jako pod vodou. Clarissa jím prochází,
jako by se v něm pokoušela objevit potopenou loď. Vůbec by ji
nepřekvapilo, kdyby tím polosvětlem najednou proplulo hejno stříbřitých
rybiček. Místnosti jako by do téhle budovy ani nepatřily, a když Clarissa
vejde do bytu a zavře za sebou velké, vrzající dveře se čtyřmi zámky (dva z
nich jsou pochroumané), má pocit, že právě prošla nějakou hmotnou stěnou
- či spíš zrcadlem; jako by dolní vestibul, schodiště a chodba patřily do
nějakého docela jiného království, docela jiné doby.
„Dobré ráno,“ zavolá.
„Ono je ještě ráno?“
„Ano, je.“
Richard je vzadu v pokoji. Byt sestává pouze ze dvou místností - z
kuchyně (do které se vchází rovnou z chodby), a velkého pokoje, kde
Richard tráví svůj život (to, co z něj zbývá). Clarissa projde kuchyní, kde
stojí starobylá kamna a velká bílá vana (která v tom zdejším věčném přítmí
mramorově světélkuje), kde je slabě cítit plyn a pach po starém vaření a kde
se vrší halda kartonových krabic, plných… kdo ví čeho? Oválné, zlatě
orámované zrcadlo zachytí a matně odrazí její tvář (vždycky ji to zaskočí, i
kdyby to sebevíc čekala). Ovšem za všechna ta léta si ho už zvykla prostě
ignorovat.
Tamhle stojí italský kávovar, který mu koupila, samý chrom a temná
ocel, ale už se na něm také začíná usazovat prach, protože ho nikdo
nepoužívá. A o kus dál se povaluje několik měděných pánví, také její dar.
Richard sedí vzadu v pokoji v lenošce. Závěsy jsou zatažené a všech
šest či sedm lamp svítí, i když souhrn jejich mdlých výkonů by snadno
přebila jedna pořádná stolní lampa. Richard, vzadu v rohu, v tom svém
komickém flanelovém županu (je to jakási dospělá verze dětského župánku,
inkoustově modrá, zdobená raketkami a postavičkami astronautů v
helmách), vyzáblý a potrhle majestátní, vypadá jako utopená královna,
kterou ještě naposledy posadili na její trůn.
Přestal si něco šeptat. Sedí s hlavou mírně zakloněnou a s očima
zavřenýma, jako by poslouchal hudbu.
„Dobré jitro, příteli,“ pozdraví Clarissa ještě jednou.
Richard otevře oči. „To je ale kytek!“
„Všechny jsou pro tebe.“
„To už jsem umřel?“
„Výzdoba na dnešní party. Co hlava - bolí tě dneska ráno?“
 „Je to lepší. Děkuju za optání.“
„Spal jsi?“
„Nepamatuju se. Ale ano, asi ano. Děkuju.“
„Richarde, venku je nádherný letní den. Co kdybych sem pustila trochu
víc světla?“
„Když myslíš…“
Clarissa přejde k nejbližšímu ze tří oken a s jistými potížemi vytáhne
roletu z voskovaného plátna. Do pokoje vnikne kompromisní dávka
denního světla - víc ho sem pětimetrový prostor mezi Richardovým domem
a jeho cihlově čokoládovým blízkým příbuzným naproti nepustí. Přes
uličku je v něm vidět okno jakési nevrlé staré vdovy; je vybavené žaluziemi
a jeho římsu zdobí několik keramických figurek (oslík zapřažený do
dvoukoláčku, šašek, šklebící se veverka). Clarissa se otočí zpátky do
pokoje. Richardova vyhublá tvář, zřasená do hlubokých záhybů, jeho lesklé
čelo a rozpláclý boxerský nos vystupují z temnoty jako skulptura
vyzdvihovaná na hladinu ze ztroskotané lodi.
„Moc světla,“ postěžuje si Richard.
„Trochu světla ti jenom prospěje.“
Přejde k němu a políbí mu rýhu na čele. Takhle zblízka cítí všechny
pachy, které z něj vystupují. Jeho póry vylučují nejen běžný pot (ten jí
vždycky voněl příjemně, jako naškrobené prádlo nebo ještě zcela
nedokvašené mladé víno), ale i nasládlé aromatické stopy jeho léků. I z něj
samého je leccos cítit, například pach propoceného flanelu (přestože se mu
prádlo pere nejméně jednou týdně) nebo jakousi zteřelou zasmrádlost,
kterou ze sebe vydává lenoška, v níž tu tráví většinu času (to je vlastně
jediný pachový vjem, který je vyloženě odpudivý).
Ta Richardova lenoška je obzvlášť šílená; přesněji řečeno, je to lenoška
člověka, který sice není v pravém smyslu slova šílený, ale jenž nechal věci
dojít příliš daleko a sám urazil tak dlouhou cestu k vyčerpané rezignaci na
základní sebeúdržbu (jako je základní hygiena a pravidelný přísun potravy),
že je u něj velmi obtížné postihnout rozdíl mezi šílenstvím a pouhou
beznadějí. Ta lenoška - postarší, hranatá, vypolstrovaná víc, než by se
patřilo, otyle balancující na tenkých světle hnědých dřevěných nožkách - je
okázale zbědovaná a bezcenná. Je potažena čímsi bradavičnatým, barevně
neurčitým, vlněným, látkou protkanou stříbrným vláknem (v tom možná
spočívá její nejzlověstnější stránka). Hranatá boční opěradla i zádová část
jsou tak ošoupané, tak zčernalé věkovitým odíráním a nasáklé lidskou
mastnotou, že připomínají jemnější části sloní kůže. Kdyby se Richard
zvedl, byla by dokonce vidět péra, vyrovnané řádky světle nazrzlých
kroužků; a to nejen v polštáři sedadla - rýsovaly by se i skrz tenký žlutý
ručník, jímž ho Richard zakryl. Lenoška vydává vlhce smrdutý, nečistý
pach nezadržitelné hniloby. Kdyby ji vynesli před dům (až ji vynesou před
dům), nikoho ani nenapadne si ji odvézt. Richard ovšem nechce ani slyšet,
že by ji měl nahradit nějakou novou.
„Jsou tady dneska?“ zeptá se ho Clarissa.
„Ne,“ odpoví jí Richard se zdráhavou upřímností malého děcka. „Teď
jsou pryč. Jsou velmi krásní, ale jde z nich strach.“
„Ano,“ přisvědčí Clarissa. „Já vím.“
„Představuju si, že jsou stvoření ze ztuhlého černého ohně - chci tím
říct, že jsou zároveň temní i jasní. Jeden vypadal tak trochu jako černá,
elektřinou nabitá medúza. Před chvílí tu zpívali. Nějakým cizím jazykem.
Mohla to být řečtina. Stará řečtina.“
„Bojíš se jich?“
„Ne. No - někdy jo.“
„Myslím, že si promluvím s Bingem, aby ti zvýšil dávky léků, co tomu
říkáš?“
Richard si unaveně povzdechne. „To, že je pak občas neslyším nebo
nevidím, přece neznamená, že zmizeli,“ řekne.
„Ale když je neslyšíš a nevidíš, můžeš si aspoň trochu odpočinout,“
přesvědčuje ho Clarissa. „A teď se přiznej - že jsi na dnešek v noci vůbec
nespal?“
„Ale ano - trochu. Ale se spánkem si zase takové starosti nedělám. Mám
mnohem větší starost o tebe. Připadáš mi dneska hrozně hubená. Není ti
něco?“
„Ne, všechno je v pořádku. Ale můžu se tu zdržet jenom chviličku.
Musím dát ty kytky co nejdřív do vody.“
„No jasně, jasně. Ty kytky. Na tu party. Panebože…“
„Právě jsem viděla jednu filmovou hvězdu. Cestou sem,“ oznamuje mu
Clarissa. „To by mohlo být dobré znamení - co myslíš?“
Richard se zadumaně usměje. „Říkáš dobré znamení,“ zamumlá. „Ty
věříš na dobrá znamení? To si myslíš, že o nás kdesi někdo tak starostlivě
pečuje? Božínku - to by bylo báječné. No, možná že to tak je.“
Na jméno té filmové hvězdy se ovšem nezeptá. Vůbec ho nezajímá.
Mezi Clarissinými známými je jediný, kdo se o slavné lidi nestará ani v
nejmenším. Takovou kategorii prostě neuznává. Clarissa se domýšlí, že jde
o kombinaci monumentálně zbytnělého ega a jistého specifického typu
učenosti. Richard si nedovede představit zajímavější a cennější život, než je
ten, který vedou jeho přátelé a on sám, a proto se člověk v jeho přítomnosti
cítí tak povznesený, tak široce nadechnutý. Richard nepatří k oněm
egoistům, kteří tak rádi umenšují ostatní lidi. Je egoistou opačného druhu.
Pohání ho spíše velkorysost než lačná nenasytnost, a pokud v určitém
člověku tuší osobnost směšnější, podivnější, excentričtější a zároveň hlubší,
než jak on vidí sám sebe - někoho, kdo je schopen na světě vykonat více
dobra a napáchat více zla, než si on sám dovede představit -, sotva pak
takový šťastlivec dokáže neuvěřit, alespoň v jeho přítomnosti a ještě chvíli
poté, co ho opustí, že jedině Richard je schopen proniknout k podstatě jeho
jáství, zhodnotit jeho skutečné kvality (jež zdaleka nemusejí být všechny
lichotivé - součástí Richardova stylu je i jistá neohrabaná, infantilní
bezohlednost) a ocenit ho plněji a spravedlivěji než kdokoli jiný. Teprve
když ho znáte delší dobu, začne vám docházet, že jste pro něj v podstatě
pouhá fiktivní, literární postava, kterou jen on sám obdařil téměř
neomezeným tragickým i komickým potenciálem - ne proto, že někým
takovým skutečně jste, ale protože on, Richard, potřebuje žít ve světě
zalidněném mimořádnými a impozantními jedinci. Někteří lidé se s ním
raději přestali stýkat, než aby nadále vystupovali v té epické poemě, kterou
on neustále v duchu komponuje, v příběhu o jeho životě a vášních; ale
najdou se tací (Clarissa k nim určitě patří), co vítají potěšení z hyperboly,
kterou Richard vnáší do jejich existence, a dokonce se na něm stali
závislými a potřebují ho, jako šálek kávy, který je má po ránu probudit k
životu, a skleničku či dvě něčeho ostrého na noc, aby se jim podařilo brzy
usnout.
Clarissa řekne: „Pověry můžou někdy člověku přinést útěchu či
povzbuzení. Nechápu, proč ty se tak tvrdošíjně odmítáš nechat potěšit.“
„Jsem opravdu takový? Nedělám to z přesvědčení. Jsou potěšení, která
mám rád. Některá dokonce velmi rád.“
„A teď vážně - jak se cítíš?“
„Dobře. Docela dobře. Tak trochu mimo. Pořád se mi zdá o tom, jak
sedím v nějakém pokoji.“
„Ta party začíná už v pět hodin, pamatuješ si to? Party je v pět a oslava
potom později, v osm, nahoře v centru města. Je ti to všechno jasné, ano?“
Přisvědčí. „Ano.“
 A potom dodá: „Ne.“
„Tak ano, nebo ne?“ zeptá se Clarissa.
„Promiň. Pořád se mi zdá, že už se to všechno stalo. Když ses mě
zeptala, jestli jsem nezapomněl na tu party a na tu ceremonii, měl jsem
pocit, jako by ses ptala, jestli si vzpomínám, že jsem tam byl. A já jsem se
na to opravdu pamatoval. Nějak se mi popletly časové roviny.“
„Obě ty akce se konají dneska večer. Čas budoucí.“
„Já vím. Svým způsobem si to uvědomuju. Ale rozuměj - připadá mi, že
i já sám jsem se přemístil do budoucnosti. Zřetelně si vzpomínám na průběh
té akce, i když se ještě nekonala. A oslava s udělením ceny - na tu si
pamatuju naprosto přesně.“
„Přinesli ti dneska ráno snídani?“ zeptá se Clarissa.
„To je otázka! Přinesli, samozřejmě.“
„A snědl jsi ji?“
„Pamatuju se, že jsem ji snědl. Ale je možné, že jsem ji jenom chtěl
sníst. Je tu někde vidět nějaká snídaně?“
„Žádnou tu nevidím.“
„Tak se mi asi opravdu podařilo ji sníst. Na jídle ale zase tak moc
nezáleží, viď?“
„Na jídle velmi záleží, Richarde.
„Nevím, jestli to dokážu, Clarisso,“ hlesne Richard.
„Jestli dokážeš co?“
„Tvářit se před všemi těmi lidmi hrdě a statečně. Živě si to vybavuju.
Stojím tam, živá troska, potrhlá zhroucenina, a roztřesenýma rukama sahám
po nějaké titěrné trofeji.“
„Miláčku, nikdo po tobě nechce, aby ses tvářil pyšně. Nemusíš vypadat
bůhvíjak statečně. Nejde o žádné divadelní představení.“
„Ale samozřejmě, že je to divadelní představení. Přece jsem za svůj
výkon dostal cenu - to přece musíš vědět. Dostal jsem cenu za to, že mám
AIDS, a ztratil jsem rozum a statečně to přijímám - s mou spisovatelskou
prací to nemá nic společného.“
„Přestaň, prosím tě. Dostals ji jenom za svoje literární dílo.“
Richard zhluboka nabere do plic vzduch a pak ze sebe pomalu vypouští
vlhký, mocný výdech. Clarissa si představuje jeho plíce - lesklé červené
polštářky, složitě vyšívané žilkami. Je to až perverzní, ale plíce patří k jeho
nejméně zkompromitovaným orgánům - z neznámých důvodů právě je
virus v podstatě nepoškodil. Tím mohutným nadechnutím jako by se jeho
oči zaostřily a získaly zelenější hloubku.
„Snad si nemyslíš, že by mi tu cenu dali, kdybych byl zdravý,“
poznamená.
„Ale proč ne! Samozřejmě, že si to myslím.“
„Ale prosím tě.“
„Když máš tedy tenhle pocit, měls ji možná odmítnout.“
„To je právě ta hrůza,“ řekne na to Richard. „Já ji totiž docela chci.
Vážně. Všechno by to bylo mnohem snazší, kdyby člověku na takových
poctách záleželo buď přímo smrtelně, nebo naopak vůbec ne. Je tady
někde?“
„Co?“
„Ta cena. Rád bych se na ni podíval.“
„Ještě jsi ji nedostal. Až dneska večer.“
„No jistě. Já vím. Až dneska večer.“
„Richarde, miláčku - poslouchej mě. Bude to docela jednoduché. Můžeš
z toho mít prostě radost. Normálně se z toho těšit. Budu tam s tebou, ani na
minutku se od tebe nehnu.“
„To bych byl rád.“
„Je to docela běžná party. Budou tam jenom lidé, kteří si tě váží a
obdivují tě.“
„Opravdu? Kdo například?“
„Vždyť víš. Howard. Elisa. Martin Campo.“
„Martin Campo! Proboha!“
„Myslela jsem, že ho máš rád. Aspoň jsi to vždycky tvrdil.“
„No jistě. Lev v zoologické zahradě má zřízence, který o něj pečuje, asi
taky rád.“
„Martin Campo přece vydává tvoje věci nepřetržitě už třicet let.“
„A kdo ještě přijde?“
„Přece jsme to už probírali. Dobře víš, kdo přijde.“
„Tak mi pověz ještě aspoň jedno jméno. Někoho opravdu zasloužilého.“
„Martin Campo je zasloužilý ažaž. Ve vydávání důležitých, těžko
srozumitelných knih, které se nikdy nemůžou prodat, utopil už celé rodinné
jmění.“
Richard zavře oči a opře si vyhublou hlavu o odřené, promaštěné
opěradlo lenošky. „Tak dobře,“ vzdá to.
 „Nikoho se nemusíš snažit okouzlovat či bavit. Není třeba hrát
divadýlko. Ti lidé v tebe věří už dlouhá, dlouhá léta. Chce se po tobě jediné
- aby ses tam objevil; posadil se na pohovku, se skleničkou v ruce, nebo bez
ní; poslouchal, co se povídá, nebo na to kašlal; usmíval se, nebo neusmíval.
To je všechno. Budu tě pečlivě hlídat.“
Nejraději by ho vzala kolem kostnatých ramen a pořádně jím zatřásla.
Richard možná právě teď vstupuje do literárního kánonu (i když člověk
trochu váhá přemýšlet zrovna v těchto termínech); v posledních okamžicích
pozemské kariéry se mu zřejmě dostává prvních náznaků uznání, které
přežije daleko do budoucnosti (pokud ovšem vůbec nějaká budoucnost
nastane). Takováhle cena znamená víc, než kdyby se o něm mluvilo na
nějakém kongresu básníků a akademiků; znamená, že literatura sama (jejíž
budoucnost se právě teď utváří) pociťuje potřebu vstřebat do sebe
Richardův specifický přínos: jeho vzdorovitě rozvláčný nářek nad světy
buď mizejícími, nebo už nadobro ztracenými. I když nejsou dány žádné
záruky, je - jak se zdá - možné, nebo dokonce více než možné, že Clarissa,
spolu s malou skupinou dalších lidí, měla od počátku pravdu. A Richard,
neústupný, hloubavý, zpytavý Richard, jenž pozoroval svět tak podrobně a
důkladně a pouhými slovy se pokoušel rozbít atom, bude vzpomínán ještě
dlouho poté, co jména mnohem módnější vyblednou a upadnou v
zapomnění.
A Clarissa, Richardův nejstarší přítel, jeho první čtenář - Clarissa, která
ho navštěvuje každý den, přestože někteří jeho pozdější přátelé mají za to,
že už umřel - proto dnes na jeho počest pořádá party. Celý svůj byt vyzdobí
květinami a svíčkami. Cožpak by se mohla smířit s tím, že on sám by
nepřišel?
Richard poznamená: „Já tam nakonec vůbec nemusím být, co říkáš? Ta
party může proběhnout stejně dobře, i když se tam na mě bude jenom
vzpomínat. Už se přece vlastně konala, ať už se mnou, nebo beze mě.“
„Člověče, s tebou je to k nevydržení. Začínám ztrácet trpělivost.“
„Prosím tě, nezlob se. Pravda je, paní D., že se mi na tu party ani trochu
nechce. Když jsem tak strašně selhal.“
„Nemluv nesmysly.“
„Jen neříkej. Jsi hodná, moc hodná, ale já se bojím, že jsem propadl na
celé čáře. Bylo toho na mě prostě moc. Myslel jsem, že jsem větší formát,
než ve skutečnosti jsem. Můžu ti svěřit jedno trapné tajemství? Něco, co
jsem ještě nikomu neřekl?“
 „Samozřejmě!“
„Myslel jsem si o sobě, že jsem génius. Často jsem si to v duchu říkal.“
„Ale to snad -“
„Pýcha. Taková pýcha. Tak strašně jsem se mýlil. Porazilo mě to. Prostě
jsem to nedokázal zvládnout. Bylo toho na mě moc - nedalo se to vydržet.
Jen si to představ. Třeba počasí, voda, země, všechna ta zvířata, budovy,
minulost a budoucnost, prostor, dějiny. Ta nit nebo co to je, co se mi
zachytilo mezi zuby; ta stará ženská odnaproti - všimla sis? Toho oslíka a
veverku na římse navzájem prohodila. A ovšem čas. A potom ty, paní D.
Chtěl jsem vypovědět část příběhu, kterým prošla jedna část tvého já.
Kdyby se mi to podařilo, byl bych šťastný člověk.“
„Richarde. Vždyť jsi napsal celou knihu.“
„Ale všechno jsem vlastně vynechal, skoro všechno. A pak jsem se
zasekl na šokujícím konci. Ale vůbec nestojím o to, aby mě teď někdo
litoval. Chceme toho prostě moc, my lidé. Viď?“
„To máš asi pravdu.“
„Políbilas mě jednou u jezírka.“
„Před nějakými deseti tisíci lety.“
„Ale ono se to odehrává pořád dál, i teď.“
„V jistém smyslu ano.“
„Ve skutečnosti. Děje se to v tamté přítomnosti. Děje se to v téhle
přítomnosti.“
„Jsi unavený, miláčku. Musíš si odpočinout. Zavolám Bingovi kvůli
těm lékům, ano?“
„Ale já nemůžu. Nemůžu odpočívat. Pojď sem. Pojď blíž, prosím tě.“
„Vždyť jsem u tebe.“
„Pojď blíž. Vezmi mě za ruku.“
Clarissa sáhne po jeho ruce a ukryje ji v dlaních. Překvapí ji, ještě teď ji
zaráží, jak je křehká - jak přímo hmatatelně připomíná svazek uschlých
větviček.
„A takhle jsme na tom. Co ty na to?“
„Prosím?“
„Jsme dva lidé středního věku a jsme mladí milenci a stojíme u jezírka.
Jsme všechno možné, a všechno najednou. Není to zvláštní?“
„Je.“
„Já vlastně ničeho nelituju - jenom jedno mě mrzí. Chtěl jsem psát o
tobě. O nás. Opravdu. Víš, jak to myslím. Chtěl jsem psát o tom všem, o
životě, jaký vedeme, i o životě, jaký jsme spolu mohli mít. Chtěl jsem psát
o všech způsobech, jakými nás mohla potkat smrt.“
„Nemusíš vůbec ničeho litovat, Richarde,“ uklidňuje ho Clarissa. „Není
třeba - dokázal jsi toho tolik!“
„To je od tebe milé, že to říkáš.“
„Ale teď si potřebuješ trošku zdřímnout.“
„Myslíš?“
„Určitě.“
„Tak dobře.“
„Vrátím se sem a pomůžu ti s oblékáním, ano?“ navrhuje Clarissa.
„Řekněme v půl čtvrté?“
„Vás já vždycky rád vidím, paní Dallowayová.“
„Ale teď už půjdu. Musím dát ty kytky do vody.“
„Ano. Jistě, to musíš.“
Clarissa se špičkami prstů dotkne jeho kostnatého ramene. Jak to, že
ještě něčeho lituje? Jak si ještě i teď může představovat, že spolu mohli žít?
Jako manželé, duševně spříznění - možná s milenci jaksi bokem. To se dá
vždycky nějak zařídit.
Richard býval kdysi urostlý, šlachovitý chlap s mléčně bílou pletí,
bystrý, lačný života. Chodil rázně po New Yorku ve starém vojenském
plášti, s každým se pouštěl do vzrušených debat, a aby mu prameny vlasů z
bujné tmavé kštice nepadaly do obličeje, měl je zkrocené modrou stužkou,
kterou někde sebral.
Clarissa mu oznámí: „Připravila jsem ten svůj krabí koktejl. Ovšem ne
že bych si představovala, že z něj hosté budou kdovíjak odvázaní.“
„Dobře víš, jak já tvůj krabí koktejl miluju. Je to delikatesa, vyložená
delikatesa. Clarisso?“
„Ano?“
Richard zvedne mohutnou, zpustošenou hlavu. Clarissa se k němu
nakloní, nastaví mu tvář a Richard ji políbí. Líbat ho na rty, to by nebyl moc
dobrý nápad - banální nachlazení by pro něj mohlo mít katastrofální
následky. Clarissa se tedy nechá políbit na tvář a stiskne mu špičaté rameno.
„V půl čtvrté jsem tady.“
„Prima,“ bere to Richard na vědomí. „Těším se.“
 Paní Woolfová

Zjišťuje, že pracuje už téměř dvě hodiny. Stále v sobě cítí velkou sílu,
přestože si uvědomuje, že až se zítra bude probírat tím, co dnes napsala,
snadno může zjistit, že je to nějak prázdné, příliš bombastické. Člověk má v
hlavě vždycky lepší knihu, než jakou potom dokáže dostat na papír.
Virginia se napije studené kávy a rozhodne se, že si přečte, co zatím
napsala.
Vypadá to docela dobře, několik míst dokonce velmi dobře. Dělá si
samozřejmě velké naděje - přála by si, aby tohle byla její nejlepší kniha,
konečně dílo, které by splnilo její očekávání. Ovšem je vůbec možné
zpracovat jediný den v životě docela obyčejné ženy jako námět na celý
román? Virginia si v zamyšlení poklepe palcem na rty. Clarissa
Dallowayová nakonec umře, to už Virginia ví určitě, i když takhle brzy je
nemožné říci jak a dokonce ani přesně proč. Virginia předpokládá, že si
nejspíš sama vezme život. Ano, to je víc než pravděpodobné.
Virginia odloží pero. Ráda by psala třeba celý den a popsala třicet
stránek místo tří, ale po těch prvních dvou hodinách v ní cosi začíná
drhnout a ona má obavy, že kdyby se namáhala víc, než je pro ni únosné,
celý projekt pohřbí. Způsobí, že se jí zatoulá kamsi do království
nesoudržnosti, z něhož se pak možná už nikdy nevrátí. Zároveň ovšem
Virginia přímo nenávidí, když má svoje jasné hodiny trávit jinak než
psaním. Neustále pracuje se strachem z návratu nemoci. Nejdříve se ohlásí
ty bolesti hlavy -nejsou to obyčejné bolesti („bolesti hlavy“ - vždycky jí
připadalo, že tohle označení zdaleka neodpovídá tomu, co ji souží, ale říkat
lomu jinak by bylo příliš melodramatické). Celou ji to prostupovalo. Ty
útrapy ji spíše okupují, než že by ji pouze postihovaly, s obdobnou
dobyvačností, s jakou se hostitelského organismu zmocňují nebezpečné
viry. Ohlašují se v návalech a tvrdošíjně útočí na její oči takovými zášlehy
prudkého světla, že si musí stále připomínat, že je ostatní lidé nevidí. Bolest
ji bezohledně kolonizuje, rychle nahrazuje to, co dosud bylo Virginií, stále
silnějšími dávkami sebe samé, a její postup je tak násilný, její rozeklané
obrysy tak zřetelné, že se Virginia nedokáže ubránit tomu, aby v ní
nespatřovala cizí bytost, která má svůj vlastní život. Vyvstává před ní, když
s Leonardem prochází náměstím, jiskřivá stříbřitě bílá hrouda řídké hmoty,
klouzající po kočičích hlavách dlažby, nepravidelně tvarovaná, ale celostná,
jako medúza. „Co se děje?“ ptává se Leonard. „Ale zase ta moje hlava,“
odpoví Virginia. „Toho si nevšímej.“
To hlavybolení na ni číhavě čeká stále a všude a údobí, kdy jí dává
pokoj, jí vždycky připadají jen dočasná, byť jsou sebedelší. Někdy se jí
zmocní jen nakrátko - na pouhý večer, jeden den, dva dny - a pak se zase
stáhne. Jindy však u ní zůstane a stále narůstá, až jí Virginia podlehne. To se
jí pak ta bolest vydere ven z hlavy a vydá se do světa. Všechno kolem se
rozzáří a rozbuší. Všechno se tím jasem nakazí a začne horečnatě tepat a
Virginia prahne po temnotě stejně zoufale, jako poutník ztracený v poušti
touží po vodě. Okenice mohou být přibouchnuté, ale místnost přesto hoří
oslnivým světlem, které nepotlačí ani pevně zamčená oční víčka. Mění se
jenom síla té záře - chvíli je prudší, chvíli slabší. A když se Virginia octne v
tomto království nelítostného jasu, ozvou se také ty hlasy. Někdy je to tiché,
nesrozumitelné mumlání, jež se rodí přímo ze vzduchu, jindy vystupují
zpoza nábytku nebo vzlínají ze stěn. Jsou nezřetelné, ale nabité významem,
a jsou to nepopiratelně mužské hlasy, necudně staré. Zní naštvaně, žalobně,
zklamaně. Občas se jí zdá, že si spiklenecky šeptají mezi sebou, jindy jako
by recitovaly nějaký text. Tu a tam dokonce rozezná jednotlivé slovo.
Jednou to bylo „mrštit“, dvakrát „dolů“. Hejno vrabců onehdy venku za
jejím oknem zpěvavě štěbetalo cosi řecky - zcela určitě to bylo řecky.
Takové stavy ji ovšem přímo pekelně ničí. Je schopná rozječet se jako fúrie,
na Leonarda i na kohokoli jiného, kdo se k ní přiblíží (protože všichni
ohnivě světélkují, jako čerti). A přesto - když to trvá delší dobu, začíná se
Virginia hodinu za hodinou stále víc jakoby zakuklovat. A když pak těch
hodin uplyne celá řádka, vynoří se nakonec z té kukly sice celá zkrvavená a
roztřesená, ale plná tvůrčích vizí a připravena - až si trochu odpočine - zase
pracovat. Těch pádů do bolesti a světla se děsí, ale obává se, že jsou pro ni
nezbytné. Teď jich byla delší dobu ušetřena, už vlastně několik let. Dobře
ví, jak náhle se ty bolesti mohou vrátit, ale v Leonardově přítomnosti to
nedává najevo a chová se, jako by na tom byla lépe, než jak se ve
skutečnosti cítí. Chce se vrátit do Londýna. Lepší umřít šílená v Londýně
než se pomalu vypařovat v Richmondu.
Rozhodne se, i když s jistými pochybami, že toho pro dnešek nechá. To
váhání se dostavuje pokaždé. Neměla by psát ještě aspoň hodinku? Když
chce teď přestat - je to uvážlivé rozhodnutí, nebo ji jenom přepadla lenost?
Ne - je to rozumné, řekne si nakonec, a téměř tomu věří. Má napsaných
svých dvě stě padesát slov, více méně. To stačí. A věřme tomu, říká si, že tu
budeš zítra sedět zase - v pořádku a při smyslech.
Vezme šálek s chladnou kávovou sedlinou, vyjde z pokoje a zamíří po
schodech dolů do tiskárny, kde Ralph průběžně přebírá korekturu od
Leonarda a přehlíží kontrolovaný text ještě jednou.
„Dobrý den,“ pozdraví ji Ralph radostně, ale trochu nervózně. Jeho
široká, klidná, hezká tvář je celá červená, čelo mu téměř hoří a Virginii
okamžitě dochází, že pro Ralpha tento den nezačal právě nejlépe. Leonard
mu zřejmě naštvaně vyčetl nějakou nedostatečnost, buď zcela nedávnou,
nebo poděděnou z předcházejícího dne, a Ralph tu teď sedí nad korekturou
a říká dobrý den se zahanbenou horlivostí vypeskovaného dítěte.
„Dobrý den,“ odpoví mu Virginia na pozdrav hlasem, který je sice
srdečný, ale pečlivě odtažitý. Tihle mladí pomocníci, mužové a slečny,
přicházejí a odcházejí. Vždyť i Marjorie (s tím svým skřehotavým hlasem -
a kde je jí vlastně konec?) byla vlastně přijata proto, aby převzala práci, o
které se Ralph domnívá, že je pod jeho důstojnost. Nebude trvat dlouho a
Ralph a po něm i Marjorie zmizí, a až se pak Virginia vynoří ze své
pracovny a zajde sem, bude jí přát dobrý den někdo nový, pravděpodobně
také zrudle zkřísnutý. Virginia až moc dobře ví, jak nevlídný, skrblivý a
téměř nemožně náročný Leonard dovede být. Virginia ví, že její muž tyhle
mladé lidi často kritizuje nespravedlivě, ale na jejich stranu se proti němu
nepostaví. Nehodlá být matkou, která se u něj za ně přimlouvá, byť ji o to
svými vstřícnými úsměvy a raněnýma očima tolik prosí. Ralpha jim
koneckonců dohodil Lytton Strachey, tak ať to třeba zkusí u něj. Odejde do
velkého světa a bude to zkoušet tam, stejně jako jeho bratři a sestry, co
přijdou po něm - nikdo přece nepočítá s tím, že by chtěli založit svou
kariéru na pobíhání kolem tiskařského lisu. Leonard je možná autokrat,
možná občas jedná nespravedlivě, ale je to její společník a opatrovatel, a
ona ho tedy nezradí; natož zrovna kvůli hezkému, ale neotrkanému
Ralphovi či Marjorii, s tím jejím papouščím skřehotáním.
 „Deset chyb na osmi stránkách,“ stěžuje si Leonard. Rýhy kolem úst má
tak hluboké, že by se do nich dala zasunout drobná mince.
„Štěstí, žes je objevil,“ poznamená Virginia.
„Vypadá to, že je jich nejvíc ve střední části. Co myslíš - když je něco
špatně napsané, nepřitahuje to k sobě všechny možné další problémy?“
„Docela ráda bych žila ve světě, kde by něco takového spolehlivě
fungovalo. Jdu se projít, abych si trošku vyčistila hlavu, a až se vrátím,
stavím se tu.“
„Jde nám to docela dobře,“ zapojí se do rozhovoru Ralph. „Do večera
bychom to mohli dorazit.“
„Budeme mít štěstí,“ opraví ho Leonard, „když budeme hotovi za týden
touhle dobou.“
Tváří se velmi zlostně. Brunátnost Ralphovy tváře se ještě prohloubí.
No jistě, projde jí hlavou, Ralph ten text sázel a asi neodvedl právě nejlepší
práci. Pravda, oděná v matronské šedi, pomyslí si Virginia, trůní nevzrušeně
kdesi uprostřed mezi těmi dvěma muži. Nepřimyká se k Ralphovi, mladému
pěšákovi, který má sice cit pro literaturu, ale se stejným nebo spíš větším
zápalem uctívá i brandy a slané sušenky, jež na něj po skončení práce
čekají; je to mládenec jistě dobrosrdečný, ale nijak výjimečný, a dá se u něj
nanejvýš počítat s tím, že se v čase, jež je mu vymezen, bude ve zcela
obyčejném světě jakžtakž věnovat zcela obyčejným záležitostem. Avšak
pravda (běda) nestraní ani Leonardovi, skvělému a nezdolnému
Leonardovi, který odmítá činit rozdíl mezi nezdarem a katastrofou a který
nade vše zbožňuje úspěšné dovršení díla a stává se nesnesitelným pro své
okolí, protože nevývratně věří tomu, že je schopen vykořenit a přetvořit
každý jednotlivý výskyt lidské nezodpovědnosti a tuctovosti.
„Pevně věřím,“ prohlásí Virginia, „že když všichni společně napřeme
síly, podaří se nám dostat tu knihu do Vánoc do přijatelné podoby.“
Ralph se na ni kření s úlevou tak viditelnou, že pocítí nutkání vytnout
mu políček. Její sympatie vůči sobě ten chlapec silně přeceňuje - mluvila
nikoli v jeho zájmu, ale na podporu Leonardovu, podobně jako její vlastní
matka měla ve zvyku zlehčovat trapné neomalenosti, kterých se dopustila
služebná při servírování večeře, a v zájmu uklidnění manžela a všech
přítomných se dávala slyšet, že rozbitá mísa na polévku je nedůležitá
lapálie, kvůli níž nelze narušit kruh vzájemné lásky a porozumění, a že je
všechno v naprostém pořádku.
 Paní Brownová

Život - Londýn - tato červnová chvíle.

Začne prosívat mouku do modré mísy. Venku pod oknem odděluje
krátká mezihra trávy její dům od vedlejšího. Přes oslepující bílou štuku
sousedovy garáže se rozmazaně mihne ptačí stín. Laura z toho má na chvíli
velmi příjemný pocit - z přeletu ptáka, z té protější zářivě bílé plochy a
zeleného pásu pod okny. Mísa na pracovní desce před ní je bledě, křídově,
mírně zašle modrá, s úzkým proužkem bílých lístečků pod okrajem. Ty
lístky jsou všechny stejné, stylizované, trochu barvotiskové, nachýlené v
odvážných úhlech, a připadá jí naprosto patřičné a nevyhnutelné, že v okraji
jednoho z nich je vyštípnuta droboučká, přesně trojúhelníková jamka. Do
prohlubně mísy padá tichý bílý moučný déšť.
„A je to,“ upozorní Richieho. „Nechceš se podívat?“
„Chci,“ přikývne.
Laura poklekne, aby si chlapec mohl prosetou mouku prohlédnout. „A
teď musíme odměřit čtyři šálky. Jestlipak víš, kolik to je - čtyři? To jsem
zvědavá.“
Richie zvedne čtyři prstíky. „Správně,“ pochválí ho Laura. „Velmi
dobře.“
V téhle chvíli by ho dokázala sežrat - obrazně řečeno ovšem, ne z hladu,
ale zamilovaně, s nekonečnou něžností, přesně tak, jak brávala do úst hostii,
než se vdala a konvertovala (což jí matka nikdy, nikdy neodpustí). Je tak
naplněna láskou, tak silnou a jednoznačnou, že to velmi připomíná velkou,
nevypočitatelnou chuť k jídlu.
„Ty moje zlatíčko, co všechno ty už neumíš!“ pochválí ho.
Richie se šťastně ušklíbne a zamilovaně se jí zadívá přímo do očí. Ona
mu ten pohled vrátí, a tak se tam na sebe chvíli láskyplně dívají a Laura je
přesně tím, čím se zdá být - těhotnou ženskou, klečící na podlaze v kuchyni
vedle svého tříletého synka, který už umí počítat do čtyř. Je sama sebou a je
zároveň svým dokonalým obrazem - není mezi tím žádný rozdíl. Chystá se
vyrobit narozeninový dort; obyčejný dort - ale v její fantazii se ten dort v
této chvíli vyrovná i těm nejskvělejším, načančaným fotografiím dortu, jak
je otiskují ženské časopisy. Představuje si, že z nejskromnějších ingrediencí
upeče cosi, co bude obdařeno stejnou vyvážeností a dokonalostí jako třeba
řecká urna nebo dobře postavený dům. Ten dort bude vypovídat o hojnosti a
radosti, podobně jako dobrý dům výmluvně svědčí o pohodlí a bezpečí,
které svým obyvatelům poskytuje. Takhle nějak se musí cítit umělci a
architekti (uvědomuje si, že to je přirovnání strašně nadnesené, možná
trochu pošetilé, ale přesto…), když mají před sebou čisté plátno, kámen,
tuby s olejovými barvami, vlhký cement. Cožpak i taková kniha, jako je
Paní Dallowayová, nebyla kdysi jen štůskem prázdných listů papíru a
lahvičkou inkoustu? Jistě, je to jen dort, říká si v duchu. Ale co na tom. Jsou
dorty a dorty. V téhle chvíli, ve spořádaném rodinném domku pod
kalifornskou oblohou a s mísou přeseté mouky před sebou, si jednoznačně
připadá naplněna stejným uspokojením a dychtivým očekáváním jako
spisovatel, který zapisuje první větu románu, nebo stavitel, začínající kreslit
plány nové budovy.
„Tak dobře,“ obrátí se na Richieho. „První šálek odměříš ty.“
Podá mu lesklou hliníkovou odměrku. Je to poprvé, kdy se mu svěřuje
takto zodpovědný úkol. Laura postaví na podlahu vedle něj druhou mísu,
prázdnou. Richie drží odměrku v obou ručkách.
„Dělá se to takhle,“ poučuje ho Laura.
Vezme mu ruce do svých a pomůže mu ponořit odměrku do mouky.
Šálek do ní snadno zajede a chlapec pocítí hedvábný dotek sypkosti proseté
mouky. V míse se malinko zapráší. Matka a syn odměrku z mísy společně
vyzvednou, teď už plnou mouky, která se po stříbrných stěnách šálku sype
zpátky do mísy. Laura vyzve chlapce, aby odměrku držel rovně, a jediným
rychlým pohybem z ní smete přebytečný kopeček a vytvoří na ní dokonalou
bílou plošku, zarovnanou s okraji šálku. Richie odměrku stále drží oběma
ručkama.
„Výborně,“ konstatuje Laura. „A teď to vysypeme do té druhé mísy.
Myslíš, že bys to uměl sám?“
„Jo,“ přisvědčí Richie, i když si tím vůbec není jist. Má pocit, že tenhle
šálek mouky je jedinečně vzácný a nenahraditelný. Když člověka požádají,
aby přes ulici přenesl hlávku zelí, není to žádný problém, ale něco úplně
jiného je, když má na druhou stranu dopravit nedávno objevenou a
vykopanou hlavu Apollonovu.
„Tak do toho,“ vyzve Laura synka.
Ten opatrně přenese odměrku nad druhou mísu a ochromeně ji drží nad
tou blyštivě bílou vydutou prázdnotou (je to další -první menší - mísa z
kompletu, kde do sebe jednotlivé velikosti zapadají jako ruské „bábušky“;
tahle je zvenčí světle zelená, ale okraj je zdobený stejnými bílými lístečky
jako u té první). Richiemu je jasné, že má mouku z odměrky vysypat do
téhle menší mísy, ale co když to špatně pochopil, a jestliže to teď opravdu
udělá, všechno pokazí? Třeba tím způsobí nějakou větší katastrofu, poruší
vratkou rovnováhu. Rád by se podíval na maminku, co ona na to, ale bojí se
odtrhnout oči od odměrky.
„Jen ji překlop,“ pobízí ho matka.
Učiní tak jediným spěšným, vyděšeným pohybem. Mouka zlomek
vteřiny váhá, ale pak se vzdá, ukázněně se snese na dno mísy a vytvoří tam
hromádku, která zhruba odpovídá tvaru odměrky. Zvedne se z ní o něco
větší obláček, který málem dorazí až k chlapcově obličeji, ale pak se ztratí.
Dívá se na to, co vytvořil: z lesklé, krémově bílé výdutě mísy se zvedá bílý
vršíček, jemně zrnitý, kropenatý droboučkými tmavšími tečkami.
„Hups,“ ozve se jeho maminka.
Vylekaně se po ní podívá. Oči se mu zalijí slzami.
Laura si vzdychne. Proč je tak citlivý, tak náchylný k návalům
nevysvětlitelné lítosti? Proč se s ním musí zacházet s tak ohleduplnou
opatrností? Na okamžik - jen na kratičký okamžik - se Richieho podoba v
jejích očích mírně změní. Jako by zmohutněl, zesvětlel. I hlavu má
najednou nějak větší. A nakrátko ho obklopí jakási mrtvolně bledá aureola.
Laura si chviličku přeje jediné: aby odtud mohla pryč - ne, nechtěla by mu
ublížit, to by ji nikdy ani nenapadlo; ale zatouží být volná, ničím
nezatížená, prosta jakékoli zodpovědnosti.
„Jen klid, miláčku,“ chlácholí ho. „Všechno je v pořádku. Prima. Dělá
se to přesně takhle.“
Skrz slzy se na ni usměje. Zčistajasna je na sebe pyšný, téměř šíleně se
mu uleví. Takže už je to dobré - stačilo jen několik laskavých slov, trochu
povzbuzení. Laura si znovu povzdechne. Zlehka ho pohladí po vláskách.
„Tak co říkáš,“ zeptá se ho, „zkusíš to ještě jednou?“
Přikývne s tak bezelstným, neskrývaným nadšením, že jí nával lásky
sevře hrdlo. Najednou jí všechno připadá snadné - péct dorty, vychovávat
dítě. Cítí, že svého synka miluje čistou láskou, jak se u matky sluší - že by k
němu chovala jakýsi odpor, chtěla odejít? Ani náhodou! A miluje i svého
manžela, je ráda, že je vdaná. Je možné (či lépe: není vůbec nemožné), že
konečně překročila hranici, která ji doposud oddělovala od toho, s čím by
ráda splynula, čím by nejraději byla. Není vůbec vyloučeno, že právě teď, v
téhle kuchyni, v této nejobyčejnější chvíli prošla sotva znatelnou, ale
hlubokou proměnou. Konečně našla sama sebe. Pracovala tak dlouho, tak
usilovně, v tak dobré víře, až si zvykla a pochopila, co to znamená šťastně
žít a být přitom sama sebou - jako se dítě, které se učí jezdit na kole, v
pravou chvíli najednou naučí držet rovnováhu. Jak to vypadá, všechno bude
v nejlepším pořádku. Uchová si naději do budoucna. Nebude truchlit nad
ztracenými možnostmi, nad tím, že jí nebylo dopřáno uplatnit nějaký
neprozkoumaný talent (co když nic takového v sobě vůbec nemá?). Uchová
si oddaný vztah ke svému synkovi, k manželovi, ke svému domovu a
povinnostem s ním souvisejícím, ke všem darům, kterých se jí dostalo. A to
druhé dítě si bude upřímně přát.
 Paní Woolfová

Kráčí po Mount Ararat Road a plánuje sebevraždu Clarissy Dallowayové.

Clarissa se zamiluje. A to do ženy. Nebo raději do dívky. Kterou poznala,
když byla sama ještě děvčetem. Bude to jedno z těch vzplanutí, jaká
člověka potkávají, když je mladý a zdá se mu, že láska a velké myšlenky
jsou jeho vlastní osobní objevy, něco, o čem dosud neměl sebemenší tušení;
v onom krátkém údobí mládí, kdy si představuje, že si může troufnout
udělat či vyslovit cokoli, že je mu dovoleno šokovat, pustit se do kohokoli,
odmítnout budoucnost, jež se mu nabízí, a hlásit se o jinou, velkolepější a
výjimečnější, kterou si navrhne a posléze přivlastní zcela sám, aniž bude
muset být nějak zavázán staré tetě Heleně, co každý večer vysedává ve své
zamilované lenošce a nahlas uvažuje o tom, představují-li Platon a William
Morris vhodnou četbu pro mladé ženy. Clarissa Dallowayová bude tedy ve
svém raném mládí milovat jiné děvče, plánuje si Virginia; bude věřit, že se
před ní otevírá bohatá, bouřlivá budoucnost, ale nakonec (jak přesně k té
proměně dojde, to se ještě uvidí) dostane rozum, jak to u mladých žen bývá,
a vdá se za vhodného muže.
Jistě. Přijde k rozumu a vdá se.
A zemře ve středním věku. Asi spáchá sebevraždu, kvůli nějaké
prkotině (jak to udělat, aby to vyznělo přesvědčivě - tragicky, a ne
komicky?).
K tomu ovšem dojde v té knize teprve o hodně později, až Virginia - jak
pevně doufá - dospěje k bodu, kdy se jí Clarissin osud sám od sebe
přirozeně vyjeví. Prozatím, na téhle procházce po Richmondu, soustřeďuje
svoje úvahy na problém Clarissiny první lásky. Dívka. Předpokládá, že to
bude dívka poněkud neomalená, ale přesto okouzlující. Svoje tetičky bude
velmi pohoršovat; například jejich jiřinám a proskurníkům jednou uřeže
květy a nahází je do velkých nádob s vodou, právě tak, jak to kdysi dělávala
Virginiina sestra Vanessa.
 Na té Mount Ararat Road potká zavalitou paní, postavu, kterou zná od
vidění ze zdejších obchodů, čilou a všetečnou starší dámu, která tu na
medově hnědých vodítkách venčí dva mopslíky. V druhé ruce si nese
obrovskou vyšívanou kabelu. Z toho, jak Virginii ostentativně ignoruje, se
dá bezpečně vyvodit, že Virginia, aniž si to uvědomovala, zase jednou
mluvila nahlas sama k sobě. Ano - vždyť i jí samé ještě zní v uších, jak si
před okamžikem mumlala to svoje tetičky bude velmi pohoršovat - ta slova
za ní dosud vlají jako šála. Nu a co? Když ji ta paní mine, Virginia se
bezostyšně otočí, plně připravena jí ten potutelně kradmý pohled vrátit. Její
oči se však setkají pouze s kukadly jednoho z těch vlhce sípajících
mopslíků, která na ni přes světle hnědý psí hřbítek vyjeveně zírají.
Virginia dojde až ke Queen’s Road a tam se s myšlenkami na Vanessu a
ony uťaté květy, plovoucí v nádobách plných vody, obrátí zpátky k domovu.
Richmond patří mezi nejlepší londýnská předměstí, ale přesto je to
pořád jenom předměstí, nic víc, se vším, co to slovo navozuje - živé ploty a
truhlíky s květinami v oknech, paničky s pejskem na vodítku, stojací hodiny
odbíjející čas v prázdných pokojích. Virginia přemýšlí o tom, jaké to asi je -
milovat dívku. Richmond je jí protivný. Vyhladověle prahne po Londýnu.
Občas se jí zdává o srdcích velkých měst. Tady, kde ji už osm let nutí žít
právě proto, že je to tu tak obyčejné, tak hluše nezajímavé, jí ty bolesti
hlavy a nepříjemné hlasy a záchvaty vzteklé zuřivosti dávají většinou pokoj.
Avšak přesto si nepřeje nic jiného, než aby se mohla vrátit ke zrádným
rizikům velkoměstského života.
A už je tu Hogarth House. Na schůdcích před vchodem do domu se na
chvíli zastaví, aby se dala dohromady. Za ta léta se naučila, že má-li se jevit
jako člověk se zdravým rozumem, vyžaduje to jistou dávku hereckých
schopností; nejen kvůli manželovi a služebnictvu, ale především ve
Virginiině vlastním zájmu - aby přesvědčila sama sebe. Ona je autorka;
Leonard, Nelly, Ralpha ostatní jsou její čtenáři. Tenhle konkrétní román se
týká rozvážné, inteligentní ženy, možná nadmíru přecitlivělé, takže snadno
podléhá bolestným duševním výkyvům; před delší dobou byla nemocná, ale
dostala se z toho a teď už je naprosto v pořádku a chystá se strávit
nadcházející společenskou sezonu v Londýně, kde bude pořádat a
navštěvovat nejrůznější večírky, dopoledne psát a odpoledne si číst a
mezitím obědvat s přáteli; a dokonale se oblékat. Je v tom skutečné umění -
v tom zvládání čajových dýchánků a slavnostních večeří, v rušné snaze o
správné počínání. Muži si třeba mohou považovat toho, že pravdivě a
zapáleně píší o osudech celých národů, a uznávat za jediná vhodná témata
velké literatury pouze válku a hledání Boha, ale teprve až se začne psát o
tom, jak osudově mohou doplatit na špatný výběr klobouku, dojde v
anglické literatuře k dramatickým proměnám.
Clarissa Dallowayová se zahubí kvůli něčemu, říká si Virginia v duchu,
co se bude na povrchu jevit jako cosi zcela nepodstatného. Nevyvede se jí
večírek, například; nebo si Clarissin manžel odmítne povšimnout její snahy
vylepšit svůj zjev či jejich domov. V zásadě půjde především o to, aby se
Virginii podařilo v plné šíři zachytit obrovitost Clarissina miniaturního, ale
zároveň velmi skutečného zoufalství - jednoznačně čtenáře přesvědčit, že
domácí prohry jsou pro ni v každém ohledu stejně ničivé jako pro mocné
generály ztracené bitvy.
Viriginia vejde do domu. Připadá jí, že onu literární postavu jménem
Virginia Woolfová má plně zvládnutou, a v její roli si sundá pláštěnku,
pověsí ji na věšák a sejde po několika schůdcích do kuchyně, aby si s Nelly
promluvila o tom, co bude k obědu.
Nelly v kuchyni válí těsto na pirožky. Je taková jako vždycky, pořád
stejná - hřmotná a růžolící, královsky důstojná, s raněným výrazem ve tváři,
jako by celý svůj dosavadní život strávila v éře slávy a vznešenosti, která
navždy skončila sotva deset minut před tím, než jste vešli do místnosti.
Virginia k ní chová velký obdiv. Jak si to může pamatovat, jak to dokáže -
být každý den a každou hodinu pořád tak dokonale stejná?
„Zdravím vás, Nelly,“ osloví ji.
„Dobrý den, milostpaní.“ Nelly je soustředěná na to těsto, jako by v
něm její váleček objevoval sotva znatelné, ale přesto čitelné písmo.
„My budeme mít k obědu pirožky?“
„Ano, milostpaní. Myslela jsem s jehněčím. Od včerejška nám ho dost
zbylo. A vy jste dneska hned od rána pracovala, a tak jsme se nemohly
domluvit.“
„Jehněčí pirožky - to bude naprosto v pořádku,“ souhlasí Virginia,
přestože si musí dávat záležet, aby nevypadla z role. Připomíná si: s jídlem
si netřeba komplikovat život. Proč hned myslet na hnilobné procesy a
výkaly. Proč myslet na tvář v zrcadle.
„Chystám řeřichovou polívku,“ pokračuje Nelly. „A pak ty pirožky. A
jako dezert jsem myslela ten hruškový kompot. Ty žlutý hrušky, víte? Jestli
si ovšem nepředstavujete něco víc nóbl.“
 A už je to tady: další provokace. Jestli si ovšem nepředstavujete něco
víc nóbl. Porobená amazonka stojí na břehu řeky obalená kožkami zvířat,
která zabila a stáhla; a pak hodí ke královniným zlatým střevíčkům hrušku a
utrousí: Přinesla jsem vám tohle. Jestli si ovšem nepředstavujete něco víc
nóbl.
„Ty hrušky budou stačit,“ souhlasí Virginia, i když samozřejmě za
daných okolností určitě nebudou to pravé. Kdyby se Virginia chovala jako
řádná paní domu a stavila se ráno v kuchyni, aby vydala příkazy, co se má
připravit k obědu, mohlo jako dezert posloužit cokoli. Nějaký pudink nebo
třeba bublanina. Nakonec třeba i ten hruškový kompot. Mohla ráno v osm
přijít do kuchyně a prohlásit něco jako: S dezertem si dneska nebudeme
dělat velké starosti, úplně postačí ten hruškový kompot. Ale ona se místo
toho kradmo vplížila rovnou do své pracovny, v obavě, že by Nellyina
špatná nálada mohla narušit její tvůrčí dispozici (ten křehoučký impuls,
vajíčko balancované na lžíci). Nelly tohle všechno ví, samozřejmě, že to ví,
a tou nabídkou hruškového kompotu Virginii okatě připomíná, že tady
vládne ona. Že zná zdejší tajemství. Že královny, které luštění hádanek v
jejich komnatách zajímá víc než péče o blaho jejich lidu, musejí vzít za
vděk tím, co dostanou.
Virginia uždibne z válu kousek těsta a začne ho mnout v prstech.
„Nezapomněla jste, že k nám dneska kolem čtvrté přijde Vanessa s dětmi?“
„Nezapomněla, milostpaní.“ Nelly odborně povolanýma rukama zvedne
z válu připravené těsto a rozloží ho na pánev. Ten elegantní, zkušený pohyb
připomene Virginii zavinování dítěte a chvíli si připadá jako malá holčička,
která s posvátnou úctou a děsem sleduje nepochopitelně zručné matčino
zacházení s miminkem.
Pokračuje: „Měli bychom jim nabídnout čínský čaj. A zázvorové
perníčky s cukrovou polevou.“
„Čínskej čaj, milostpaní? A zázvorový perníčky?“
„Vanessa už u nás nebyla víc než čtrnáct dní. Ráda bych jí nabídla něco
lepšího než zbytky od včerejška.“
„No jo - ale pro čínskej čaj a zázvorový perníčky by se muselo zajet do
Londýna, tady to neprodávají.“
„Vlaky do Londýna jezdí vždycky v půl, autobusy každou celou.
Nepotřebujeme z Londýna ještě něco jiného?“
„To víte, že by se něco našlo. Jenomže teď už je skoro půl dvanáctý a já
ještě zdaleka nemám hotovej oběd. A paní Bellová přijde už ve čtyři - říkala
jste ve čtyři, že jo?“
„Říkala - což ovšem znamená, že máme ještě téměř pět hodin času,
protože je právě osm minut po jedenácté. Když pojedete vlakem ve dvanáct
třicet, jste v Londýně pár minut po jedné. A když pak z Londýna pojedete
tím ve dvě třicet, jste tady s čajem a těmi perníčky pohodlně zpátky chvilku
po třetí. Nebo to počítám špatně?“
„Ne,“ odsekne Nelly. Z mísy vezme tuřín a rutinním tahem nože mu
odřízne špičku. Právě tak by mě teď nejraději podřízla, pomyslí si Virginia;
přesně takhle - jedním máchnutím, jako by to patřilo k jejím domácím
pracím, jimiž vyplňuje čas, než se může uložit ke spánku. Právě takhle by
Nelly vraždila, kompetentně a přesně, stejně jako vaří - podle kuchařských
receptů, které zvládla už velmi dávno a vůbec to nepovažuje za kdovíjakou
znalost. Jistě - v téhle chvíli by Virginii s rozkoší prořízla hrdlo, podobným
pohybem, jako zaťala nůž do toho tuřínu; protože Virginia trestuhodně
zanedbala svoje povinnosti a teď ji, Nelly Boxallovou, za to trestá kvůli
tomu hruškovému kompotu. Proč je to tak těžké, jednat se služebnictvem?
Virginiina matka to uměla báječně, Vanessa s tím také nemá sebemenší
problémy. Proč je to tedy pro ni tak nesnadné, chovat se k Nelly s patřičnou
rozhodností a přitom laskavě? Získat si její úctu i náklonnost? Virginia
dobře ví, jakým krokem by měla vejít do kuchyně, jak by měla držet
ramena, jaký nasadit tón - její hlas by měl znít mateřsky nadřazeně, ale
nikoli familiárně, asi tak, jak by guvernantka mluvila s milovaným dítětem.
Víte co, Nelly - vybereme něco lepšího než hruškový kompot. Pan Woolf
nemá dneska zrovna nejlepší náladu a mám strach, že ty hrušky by mu ji asi
moc nespravily. Mělo by to být docela jednoduché.
Aspoň tedy Clarissa Dallowayová to bude umět s personálem jako
málokdo. To Virginia zařídí. Bude se k nim chovat nesmírně laskavě, ale
zároveň si zajistí jejich bezvýhradný respekt. Služebnictvo bude Clarissu
milovat. Rádi pro ni udělají, co jí na očích uvidí.
 Paní Dallowayová

Když Clarissa dole vstoupí do haly, narazí na Sally, která právě odchází.
Kratičkou chvíli - spíš pouhý zlomek vteřiny - vnímá Sally jako úplně cizí
osobu. Je to bledá šedovlasá žena ostře řezaných rysů, nervózní, podstatně
hubenější, než by měla být. Když Clarissa v hale uvidí tuhle cizinku, na
okamžik ji zaplaví vlna sympatie, poznamenaná ovšem jistými mlhavými
výhradami. Je tak rozčilená, a přitom tak půvabná, proběhne Clarisse
hlavou. Ale žlutá barva se k ní nehodí, pomyslí si vzápětí, natož tenhle
hořčicový tón.
„Ahoj,“ pozdraví ji Sally. „Nádherné kytky.“
Políbí se, na rty. S polibky se mezi nimi nikdy nešetří.
„Kam máš namířeno?“ zeptá se Clarissa.
„Do města. Mám domluvený oběd s Oliverem St. Ivesem. Neřekla jsem
ti to? Teď si nevzpomínám, jestli jsem o tom s tebou mluvila.“
„Nemluvila.“
„Tak promiň. Zlobíš se?“
„Proč bych se měla zlobit? Oběd s filmovou hvězdou, to je přece
prima.“
„Uklízela jsem tady jako blázen.“
„Toaletní papír - je ho dost?“
„Spousta. Za dvě, nanejvýš za tři hodinky jsem zpátky.“
„Měj se.“
„Ty květiny jsou vážně moc pěkné,“ poznamená Sally. „Ale proč jsem
tak nervózní?“
„Když jdeš na oběd s populárním filmovým hercem, není divu.“
„Vždyť to je jenom Oliver. Ale bojím se, abys to nebrala nějak osobně.“
„Neberu. Nic se neděje.“
„Určitě?“
„Jen běž a dobře se bav.“
 „Tak pa.“
Znovu se políbí. Clarissa si umiňuje, že až se to bude hodit, bude muset
Sally upozornit, že by to hořčicové sáčko neměla nosit.
Když prochází halou, říká si v duchu, jak je to zvláštní: není to přece tak
dlouho - něco přes hodinu? Tehdy měla skvělou náladu. A teď, v půl
dvanácté teplého červnového dne, jí to v hale jejího vlastního domu
připadá, jako by vstupovala do říše mrtvých. Urna stojí ve svém výklenku a
od hnědé podlahy z glazovaných dlaždic se tiše, tlumeně odráží okrová záře
omšelých svícnů. Ne, není to říše mrtvých, ne tak docela; existuje přece
něco horšího než smrt, se svým slibem vysvobození a nevědomé dřímoty.
Jeden nekonečný den za druhým se tady usazuje prach a tuhle věčně
stejnou, nehybnou halu vytrvale zaplavuje stále totéž nahnědlé světlo a
prosycuje plesnivě vlhký, lehce chemický pach, který jednou, až se změní v
něco přesnějšího, jako třeba v jednoznačnou vůni konečného uvadání a
ztráty, učiní konec všem nadějím. Richard, její ztracený milenec a
nejvěrnější přítel, se propadá do své nemoci, do svého šílenství. A nebude ji
tedy doprovázet, jak si plánovala, na cestě do stáří.
Vejde do bytu a okamžitě se cítí lépe. O trochu lépe. Musí myslet na tu
party. Když na nic jiného. Tohle je její domov, její a Sallyin; a i když tu
spolu žijí už téměř patnáct let, stále ještě ji okouzluje jeho krása a nemůže
uvěřit, že mají takové štěstí. Dvě podlaží a zahrádka ve West Village! Jsou
bohaté, samozřejmě, podle obecných měřítek až ostudně bohaté. Ovšem ne
newyorsky bohaté, do toho mají ještě daleko. Ale nějaké peníze k dispozici
měly, a tak se jim poštěstilo obsadit tenhle dvoupodlažní baráček s
podlahami z borových prken, s křídlovými okny, jež se otevírají do
cihlového patia, kde v mělkých žlabech roste smaragdový mech a uprostřed
trůní jezírko čiré vody, malá kruhová fontána, která se po stisknutí jistého
knoflíku vesele rozbublá. Clarissa odnese květiny do kuchyně a najde
vzkaz, který jí tam Sally zanechala (Jdu na oběd s Oliverem - říkala jsem ti
to? Zp. nejp. ve 3 - XXXXX.) Clarissa si tu najednou připadá jako ve zcela
neznámém prostředí. Tohle přece vůbec není její kuchyně. To je kuchyně
jedné známé, docela hezká, ale není to její vkus - samé cizí vůně. Ona žije
někde jinde. V pokoji, kde jí zvenčí jemně ťuká na okenní tabulku větev
stromu a vedle někdo právě nasazuje jehlu do drážky gramofonové desky.
V téhle kuchyni jsou za skleněnými dvířky příborníku pečlivě na sobě
narovnané bělostné talíře, jako bohoslužebné potřeby v sakristii. Na
kamenné desce kuchyňské linky je řádka několika starých popraskaných
terakotových hrnců v různých odstínech žluté. Clarissa ty předměty
poznává, ale nemá s nimi nic společného. Má pocit, že je tu někde přítomen
její duch, část její existence, která je zároveň nezničitelně živá a nejméně
zřetelná, která nikomu nic nedluží, která se kolem sebe dívá s neosobním
zvědavým zájmem, jako návštěvník muzea - na ty glazované žluté nádoby a
kuchyňskou pracovní desku, na které přitahuje pohled jediný osiřelý
drobeček, na pochromovaný kohoutek, na jehož vývodu se právě ustrašeně
chvěje jediná kapka, postupně nabírá na objemu a posléze bezmocně padá.
Všechny ty věci si opatřovaly společně se Sally, dobře se na to pamatuje,
ale teď jí připadá, že na nich vůbec nezáleží, na tom kohoutku, na pracovní
desce, na těch hrncích a bílých talířích. Jsou výsledkem náhodného výběru,
napřed jedna věc, pak druhá, tohle ano, tamto ne, a ona si uvědomuje, jak
snadno by dokázala z takového života vyklouznout - z tohoto prázdného,
náhodně sestaveného pohodlí. Prostě by to tady opustila a vrátila se do
svého druhého domova, kde se nevyskytuje ani Sally, ani Richard, kde
existuje pouze Clarissa, dívka, která dospěla v ženu, ale je stále ještě plná
nadějí a schopná čehokoli. Najednou se jí zjevuje, že všechno její soužení,
její osamělost, celé to vratké, skřípající lešení, které podpírá její existenci,
vychází jednoduše z toho, že situuje svůj život sem, do tohoto bytu, mezi
tyhle předměty, po bok hodné, nervózní Sally, a že kdyby odsud odešla,
byla by šťastná - ba víc než jen šťastná. Byla by sama sebou. Nakrátko se
cítí úžasně sama a připadá jí, že má vlastně všechno teprve před sebou.
A potom se ten pocit dá do pohybu. Nezhroutí se, není ničím smeten.
Prostě se dá do pohybu, jako vlak, který chvilku postál v malé venkovské
staničce a pak se zase rozjíždí a mizí z dohledu. Clarissa vybalí květiny z
papíru a položí je do dřezu. Je trochu zklamaná, ale na druhou stranu se jí
značně uleví. Vždyť tohle je skutečně její byt, její soubor kameninových
hrnců, tady bydlí se svou přítelkyní, tohle je její život. Žádný jiný nechce.
Tohle je ten správný pocit - ani radostná povznesenost, ani bolestná
sklíčenost. Prostě ztotožnění s Clarissou Vaughanovou, šťastnou ženou, ve
své profesi úspěšnou a váženou, která pořádá party pro jednoho slavného
smrtelně nemocného umělce. Vrátí se do obývacího pokoje, aby si
poslechla telefonní vzkazy. Ta party nějak dopadne - buď se povede, nebo
nepovede. Ať tak, či onak, potom spolu se Sally povečeří. A půjdou si
lehnout.
Ze záznamníku se nejprve ozve kdosi z toho nového lahůdkářství (co
když jsou neschopní a všechno popletou?) a potvrzuje, že objednané
občerstvení dodají přesně ve tři hodiny. Potom se jedna pozvaná dáma ptá,
jestli s sebou může přivést svého dobrého známého, a pak se další host
omlouvá, že teď dopoledne musí odjet z města, navštívit přítele z mládí,
který má AIDS a teď mu zjistili leukemii.
Záznamník cvakne a oněmí. Clarissa vrátí záznam zpátky. Jestliže se jí
Sally zapomněla zmínit o tom obědě s Oliverem St. Ivesem, Oliver
pravděpodobně pozval jenom ji. O oběd s Clarissou ten průšvihář prostě
nestál. Oliver St. Ives, o kterém se psalo tak pompézně v takových
společenských časopisech, jako je Vanity Fair, a jemuž potom odebrali
hlavní roli v nákladném thrilleru, pronikl do širšího povědomí veřejnosti
mnohem víc jako aktivista homosexuálního hnutí, než mohl kdy doufat,
pokud by i nadále vystupoval jako heterosexuál a hrál v druhořadých
filmech. Sally se s Oliverem St. Ivesem seznámila jako s účastníkem velmi
seriózního a velmi intelektuálně orientovaného diskusního pořadu, na jehož
produkci se podílí (a do něhož by ho určitě nikdo nepozval, kdyby byl znám
pouze jako hrdina akčních filmů, a to ještě navíc jen druhého řádu). A tak
se octla v okruhu lidí, které Oliver občas zve na oběd; jistě, několikrát se
sešel i s Clarissou, a ta si dobře pamatuje, jak si spolu dlouho a překvapivě
důvěrně povídali na jedné benefiční akci. Nevadí mu snad náhodou, že ona
je tou ženou z knihy? (I když, pravda, ta kniha neměla úspěch a Oliver toho
pravděpodobně moc nenačte.) Oliver Sally neřekl: Určitě přiveďte i tu
zajímavou paní, se kterou žijete. Asi mu připadá, že Clarissa je prostě něco
jako manželka, jenom manželka. Clarissa se vrací do kuchyně. Ne že by na
Sally žárlila, o nic tak laciného v žádném případě nejde, ale nemůže si
pomoct - v tom, jak ji Oliver St. Ives přehlíží, spatřuje Clarissa doklad toho,
že o ni svět ztrácí zájem, a ještě víc ji skličuje trapný fakt, že jí na tom
pořád ještě záleží, i teď, kdy připravuje party pro přítele, který je možná
velký umělec a do roka asi umře. Jsem triviální ženská, nesmírně triviální,
říká si v duchu. A přesto. To, že ji ten člověk nepozval, svědčí nepřímo, ale
výmluvně o tom, že svět je klidně schopen se bez ní obejít. Z jeho strany v
tom asi nebyl žádný úmysl (spíš na ni asi vůbec ani nevzdechl), ale jí teď
připadá, jako by ji tím už tak trochu pohřbil - aspoň symbolicky, podobně
jako dětská miniaturní dioráma jen velmi vzdáleně poukazuje na
významnou historickou událost, kterou zobrazuje - je to vyložená titěrnost,
odřená, ohmataná, samá plsť a lepidlo. Ale přesto. Vždyť jsem nic
neprohrála, říká si. To přece není životní prohra, pohybovat se v těchto
místnostech, být v téhle kůži, zkracovat stonky květin. Není to prohra.
Jenom to na člověka klade stále větší nároky - všechno, co dělá; už jenom
tady prostě být a být za to vděčný; být šťastný (hrozné slovo). Lidé se za
mnou už na ulici neohlížejí - a když ano, není v tom ani náznak sexuálního
zájmu. A Oliver St. Ives mě nepozval na oběd. Venku za úzkým
kuchyňským oknem pluje a duní město. Hádají se tam spolu milenci, v
obchodech cinkají pokladny, mladí muži a mladé ženy si na sebe kupují
nové věci a ta žena pod Vítězným obloukem na Washingtonově náměstí jim
k tomu zpívá to svoje ííííí a já tady přestříhávám stonek růže a dávám ji do
vázy plné teplé vody. Snažím se tuhle chvíli zadržet, v téhle kuchyni s
květinami. Snažím se tu zabydlet, mít to tu ráda, protože je to moje a
protože hned za dveřmi je hala s hnědými dlaždičkami a tlumenou září
světle hnědých lampiček-svícnů, které se nikdy nezhasínají. Protože i kdyby
se dveře trajleru skutečně otevřely, ta žena, ať už to byla Meryl Streepová
nebo Vanessa Redgraveová či dokonce Susan Sarandonová, byla prostě jen
tou ženou v trajleru a já bych stejně nemohla udělat, co bych si přála.
Nemohla bych jít, tam na té ulici; a obejmout ji a poplakat si s ní. To by
přece bylo báječné, poplakat si v objetí s tou ženou, nesmrtelnou, ale
zároveň unavenou a vyděšenou osobou, co se právě vynořila z trajleru. To,
co jsi, žije především tady, v téhle kuchyni, stejně jako Meryl Streepová a
Vanessa Redgraveová žijí zase někde jinde, zatímco zvenčí sem doléhá
rachot dopravního provozu na Šesté avenue a stříbřité nůžky se šťavnatě
zakusují do temně zeleného stonku.
Toho léta, kdy jí bylo osmnáct, se zdálo, že se může stát cokoli, úplně
všechno. Proč by se u toho jezírka nemohla líbat se svým vážným, úžasně
nadaným přítelem, proč by spolu nemohli spát, v tom zvláštním spojení
smyslnosti a nevinnosti, a vůbec se nestarat o to, co to vlastně znamená -
jestli vůbec něco? Asi za to mohl ten dům, říká si v duchu. Bez něj by
zůstali jenom třemi začínajícími vysokoškolskými studenty, kteří kouří
trávu a vedou vášnivé diskuse na koleji Columbijské univerzity. Byl to ten
dům. Vedl k tomu řetěz událostí, z nichž první představoval střet
automobilu jedné staré dvojice, tetičky a strýčka, s továrním nákladním
vozem na předměstí Plymouthu, po kterém následovala nabídka
Louisových rodičů, že by se svými přáteli mohl strávit celé letní prázdniny
v náhle uvolněném domě, kde pak v chladničce našli ještě docela čerstvý
hlávkový salát a kde se u dveří se stále vzrůstající netrpělivostí objevovala
zdivočelá kočka, protože před nimi dosud pravidelně nacházela poživatelné
zbytky z kuchyně. Byl to ten dům a potom počasí - ona báječná nereálnost
celé té situace. Ta určitě velmi přispěla k tomu, že se Richardovo přátelství
proměnilo v poněkud lačnější formu náklonnosti, a byly to vlastně přesně
tytéž podněty, jež přivedly Clarissu sem, do newyorské kuchyně, kde
zrovna stojí na italských dlaždicích (to byl omyl -jsou příliš chladné a
obtížně se čistí), zkracuje květiny a s úspěchem pouze částečným se
pokouší smířit se skutečností, že ji Oliver St. Ives nepozval na oběd.
Tehdy to nebyla žádná zrada - šlo prostě o rozšíření daných možností.
Ani ji nenapadlo chtít po Richardovi, aby jí byl věrný - Bůh chraň! A vůbec
si nemínila přivlastňovat, co náleželo Louisovi. Ani Louis v tom nic
takového neviděl (nebo by si to alespoň nikdy nepřipustil - ovšem byla to
vskutku jen čirá shoda okolností, že se toho léta neustále zraňoval, různými
nástroji a kuchyňskými noži, a že mu místní felčar musel dvakrát jeho rány
dokonce šít?). Psal se rok 1965; uskutečněné milování možná jenom plodilo
další lásku. Alespoň to tak vypadalo. Proč se nemilovat s každým, kdo se
namanul - pokud jste o něj stáli a on měl zájem o vás? A tak se Richard
miloval dál s Louisem a zároveň se začal milovat i s ní, a zdálo se, že to tak
je naprosto v pořádku, že to tak má být. Ne že by to s tím sexem a s láskou
bylo vždycky jednoduché. Například Clarissiny pokusy o Louise naprosto
selhaly. Nezajímala ho a ani ona vlastně nestála o něj, přestože to byl
vyhlášený krasavec. Oba milovali Richarda, oba chtěli Richarda, a to bylo
to jediné, co je k sobě poutalo. Proč by měli být všichni navzájem milenci.
A oni nebyli tak naivní, aby se do něčeho takového nutili, kromě jednoho
nepodařeného pokusu v posteli, ve které Louis po zbytek léta trávil pouze s
Richardem ty noci, kdy Richard nespal s Clarissou.
Mnohokrát si potom kladla otázku, jak by to asi dopadlo, kdyby se
pokusila s ním zůstat; kdyby mu tehdy na rohu Bleecker Street a
MacDougal Street vrátila jeho polibek a odešla s ním (ale kam asi?), nikdy
si nekoupila ty vonné tyčinky a to kovově šedé sáčko s knoflíky ve tvaru
růže. Třeba spolu mohli objevit něco… většího a zvláštnějšího, než co jim
život přinesl. Tu jinou budoucnost, odmítnutou budoucnost, je si teď
nemožné představovat jinak, než že by se odehrávala někde v Itálii či ve
Francii, ve velkých slunných pokojích a zahradách, a že by byla plná nevěr
a velkých střetů; jako obrovskou setrvalou romanci, překrývající přátelství
tak horoucí a hluboké, že by je doprovázelo až ke hrobu a možná dokonce
až za hrob. Vytane jí na mysli, že se třeba mohla octnout ve zcela jiném
světě. A mohla prožívat život stejně bohatý a nebezpečný jako sama
literatura.
 Ale možná že vůbec ne, říká si Clarissa v duchu. Prostě jsem byla
taková, jaká jsem byla. Jsem taková - docela spořádaná ženská s pěkným
bytem, se stálým a láskyplným partnerským vztahem, která zrovna teď
pořádá společenskou party. Když se to s hledáním lásky přežene, říká si,
může člověk ztratit občanství v zemi, kterou si pro sebe vybral. A skončit
jako námořník, protloukající se od přístavu k přístavu.
Přesto však ji trochu trápí pocit zmeškané příležitosti. Možná se už
nikdy nic nevyrovná vzpomínce na to, že spolu byli tak nádherně mladí.
Třeba je to takhle jednoduché. Richard byl člověk, kterého Clarissa
milovala v nejoptimističtější chvíli svého života. Richard s ní stál tehdy za
soumraku na břehu toho jezírka, v džínách s ustřiženými nohavicemi a v
gumových sandálech. Richard ji překřtil na paní Dallowayovou; a políbili
se tam. Otevřel svoje ústa do jejích a ostýchavě se do nich dobýval jazykem
(vzrušujícím a jakoby důvěrně známým, nikdy na to nezapomene), až
narazil na její. Políbili se a potom spolu to jezírko obcházeli. Pak spolu asi
za hodinu povečeřeli a vypili při tom značné množství vína. V podkrovní
ložničce, kde tehdy spala (zatím sama - Richard tam ještě nezačal trávit
každou druhou noc), na ni na otlučeném nočním stolku čekal Zlatý zápisník
Doris Lessingové.
Vypadalo to na začátek štěstí. A Clarissu ještě teď, po více než třiceti
letech, šokuje vědomí, že to bylo štěstí; že celý ten zážitek spočíval jen v
jediném polibku, v procházce kolem jezera před večeří a v zajímavé knize.
Na tu večeři už zapomněla, Lessingovou dávno překryli jiní spisovatelé a
dokonce i sex, když k němu nakonec s Richardem dospěli, byl sice
usilovný, ale nemotorný, neuspokojivý, spíše laskavý než vášnivý. Co o
více než tři desetiletí později dosud neztlumeně žije v Clarissině povědomí,
je polibek za soumraku na záhonu uschlé trávy a procházka kolem jezera,
doprovázená bzukotem komárů míhajících se v okolním šírání. Stále ještě
naplno prožívá jedinečnou dokonalost té chvíle - byla mimo jiné dokonalá i
proto, že tak jasně slibovala ještě mnohem víc. Teď už to Clarissa ví: to byl
ten pravý okamžik. Žádný další už nepřišel.
 Paní Brownová

Ten dort se jí nepovedl tak, jak si představovala. Namlouvá si, že jí to

nevadí. Je to jenom dort, říká si. Je to jenom dort. S Richiem ho opatřili
polevou. S provinilými pocity si pro synka vymyslela něco jiného, co ho
mělo zabavit, než ona zdobítkem posadí na obvod dortu žlutá krémová
poupátka a doprostřed umístí bílý cukrový nápis Vše nejlepší, Dane! Bála
se, že by jí z toho synek udělal galimatyáš. Přesto výsledek neodpovídá
tomu, co měla v úmyslu vytvořit. Vůbec ne. Ne že by to byla vyložená
katastrofa, ale představovala si něco jiného, pěknějšího. Že to bude větší a
ne tak obyčejné. Doufala (teď si to musí připustit), že její dort bude vypadat
přepychově, krásně, skvěle. To, co vyrobila, je nějak malé - ne ani tak
pokud jde o rozměr, spíš o dojem, jaký to dělá. Ten dort působí vyloženě
amatérsky, jako snaživá improvizace. Pokouší se sama sebe přesvědčit, že
je přesto pěkný. Je to přece docela hezký dort. Všem se jistě bude líbit. Ty
drobné vady na kráse (drobečky, které roztroušeně uvízly v polevě,
pochroumaný konec jména oslavence - je moc natlačený na jednu tu
ozdobnou růžičku) jen zvyšují jeho kouzlo. Laura začne umývat nádobí a
myslí na to, co bude dělat po zbytek dne.
Musí ustlat a pak vyluxuje koberce. Zabalí dárky, které manželovi
koupila: kravatu a košili, obojí dražší a elegantnější, než by si opatřil on
sám; kartáč na šaty z kančích chlupů; manikúru v malém, voňavém
koženém pouzdře (dvoje nůžtičky, pilníček a pinzeta) - měla by se mu
hodit, když ho jeho agentura občas pošle na služební cestu. Dan bude mít ze
všech dárků určitě radost, nebo to alespoň bude tvrdit; až uvidí tu drahou
košili a kravatu, překvapeně si hvízdne a řekne něco jako: To jsou mi věci!
Za každý dárek jí dá nadšeně vděčnou pusu a bude opakovat, že to přehnala
- to že neměla, že on si takové krásné věci přece ani nezaslouží. Proč mi
připadá, říká si Laura, že by reagoval vždycky úplně stejně, ať bych mu
dala cokoli? Je mu to jedno. Cožpak opravdu netouží po něčem, co ještě
nemá? Člověk se v něm nevyzná - jaké jsou jeho ambice, co mu přináší
uspokojení, v tom, jak má rád svou práci a svůj domov. Laura si ovšem
vzápětí připomene, že to ho samozřejmě jenom šlechtí. Mimo jiné právě
proto je tak báječný (v jeho přítomnosti by to nikdy neřekla nahlas, ale pro
sebe si to v duchu opakuje dost často - je to báječný chlap; zná ho přece
jako nikdo jiný, vždyť ho zažívá v nejintimnějších chvílích, třeba když
naříká ze sna nebo sedí ve vaně, s pohlavím směšně scvrklým, bezbranným,
dojemně nevinným. Je to jenom dobře, říká si Laura, je to báječné, že s
jejím manželem necloumají žádné efemérní pocity; že jeho štěstí spočívá
pouze v tom, že je tu ona, zde v tomto domě, že ona tady žije svůj život a
myslí na něj.
Ten dort se jí nepovedl, ale on ji přesto bude milovat. Napadne ji, že ji
miluje více méně stejně, jako si bude pochvalovat ty dárky: protože bude
vědět, že mu je dává s dobrými úmysly, protože je vůbec dostává, protože
jsou součástí světa, ve kterém člověk chce dostávat to, co dostává.
Dala by snad přednost něčemu jinému? Byla by raději, kdyby se nad
těmi dárky pohrdlivě ušklíbl, kdyby se jí za ten dort vysmál? Jistěže ne.
Chce být milována. Chce být zodpovědnou matkou, která svému dítěti před
spaním něco hezkého předčítá, chce být dobrou manželkou, která dovede
dokonale prostírat rodinný stůl. Nechce být nějakou podivínkou, nějakým
trapným stvořením, kterým zmítají nevysvětlitelné emoce a záchvaty
vzteku, nevrlou ženskou, kterou lze možná tak či onak tolerovat, ale nikdy
ne milovat.
Virginia Woolfová si strčila těžký kámen do kapsy kabátu, vešla do řeky
a utopila se.
Laura si dá pozor, aby ji nic tak morbidního ani nenapadlo. Pěkně
ustele, vyluxuje a připraví narozeninovou večeři. Žádné problémy si prostě
nepřipustí.
Někdo klepe u zadního vchodu. Laura právě domývá nádobí. Skrze
průsvitnou bílou záclonu rozpozná venku obrys ženské postavy. Matnou zář
tmavě blond vlasů, rozmazanou růžovou skvrnu obličeje. Kitty. Laura
nervózně polkne. Pocítí silné rozčilení. Skoro se to podobá panice. Kitty k
ní jde na návštěvu. A ona není ani pořádně učesaná a ještě má na sobě
jenom župan. Musí vypadat jako ženská, která má starosti a neví, co dřív.
Chtěla by se rozběhnout k těm dveřím, ale zároveň by radši předstírala, že
není doma a zůstala nehnutě stát tady u dřezu, dokud to Kitty nevzdá a
neodejde. Možná, že by skutečně zvolila tu druhou možnost a vyčkávala
jako myška se zadrženým dechem (zvenčí sem dovnitř přece Kitty nemůže
vidět - nebo snad ano?), ale je tu problém - Richie, který to zaklepání
rovněž slyšel a teď vbíhá do kuchyně s červeným plastikovým
náklaďáčkem v rukou a napůl radostně, napůl vyplašeně povykuje, že
venku za dveřmi někdo je.
Laura si utře ruce do utěrky (jsou na ní červení kohoutci) a jde otevřít.
Vždyť je to jenom Kitty, říká si v duchu. Jenom její přítelkyně, která bydlí
ob dům vedle nich, a tohle je přece mezi sousedy běžné. Že k sobě občas
zaskočí na kus řeči. A vůbec nezáleží na tom, jestli je člověk načesaný a
slušivě oblečený.
„Ahoj, Kitty,“ uvítá sousedku.
„Neruším?“ zeptá se Kitty.
„Vůbec ne. Jen pojď dál.“
Kitty vejde a vnáší s sebou do domu opar čistoty a domáckého ovzduší -
celou lavinu horlivých, nervózních pohybů. Je to hezká, robustní, plnoštíhlá
žena s velkou hlavou, o několik let mladší než Laura (té poslední dobou
najednou připadá, že snad každý je alespoň o maličko mladší než ona). V
její kulaté tváři jako by se všechno tlačilo doprostřed - malé oči, drobný
nosík. Ve škole patřila do několikačlenné party autoritativních, agresivních
holek, kterým zazobané rodinné prostředí a atletické dispozice dodávaly
takovou sebedůvěru, že se proti ostatním děvčatům tvrdě prosazovaly a
trvaly na tom, že jsou nejhezčí, nejzajímavější a nejchytřejší a že se
všechno bude řídit podle nich. Kitty a její přítelkyně nic nevyvedlo z míry -
byly kolektivně soudržné, navzájem hluboce loajální, navenek schopné
neuvěřitelných krutostí, a jenom ony se stávaly královnami různých
slavností, vedoucími družstev povzbuzovaček, hvězdami ochotnických
divadelních představení.
„Jdu tě požádat o laskavost,“ říká Kitty.
„Samozřejmě,“ bere na vědomí Laura. „Neposadíš se na chvíli?“
„Ráda.“ Kitty usedne ke kuchyňskému stolu. Přátelsky, i když trochu
přezíravě řekne ahoj chlapci, který ji nedůvěřivě, téměř naštvaně (co sem ta
paní leze?) pozoruje z relativně bezpečného odstupu od sporáku. Kitty
dosud nemá děti (lidi už začíná zajímat proč) a nepokouší se navazovat
bližší vztah k dětem cizím. Kdyby měly zájem, ať k ní přijdou samy; ona
jim nadbíhat nebude.
„Postavila jsem na kávu,“ oznamuje jí Laura. „Nedáš si šálek?“
„Proč ne.“
 Laura nalije jeden šálek Kitty a druhý sobě. Nervózně stočí oči na dort -
ráda by ho někam schovala. Ty drobečky v polevě… A ten zmršený nápis,
natlačený na tu růžičku!
Kitty sleduje Lauřin pohled a poznamená: „No ne - tys pekla dort!“
„Dan má dneska narozeniny.“
Kitty vstane a postaví se vedle Laury. Má na sobě bílou blůzku s
krátkými rukávky a zelené kostkované šortky a na nohou slaměné sandály;
když jde, tiše, křupavě vržou.
„To se musím podívat zblízka,“ praví.
„Můj první pokus,“ vysvětluje Laura. „Je to těžší, než by člověk myslel
- psát nápis na polevu.“
Doufá, že to zní ledabyle, že v tom je slyšet patřičný nadhled. Proč
jenom tam dělala napřed ty růžičky? Každému blbci by přece bylo jasné, že
je lepší začít tím nápisem. Sáhne po cigaretách. Ano - k dopolední kávě si
ráda zapálí. Ale jinak se svědomitě stará o rodinu a Kitty je její kamarádka,
které vůbec nevadí, že ten její dort není zrovna perfektní. Zapálí si cigaretu.
„Je roztomilej,“ pochválí Kitty dort; a propíchne tím balonek Lauřina
cigaretového sebevědomí, než se stačí pořádně nafouknout. Ten dort je
roztomilej, říká jí Kitty, jako by hodnotila nějakou neumělou dětskou
kresbu. Je stejně sladký a dojemný, tím, jak se v něm s upřímností přímo
bolestnou obráží patetický rozpor mezi ctižádostivým úmyslem a
nedostatečnou schopností. Laura to chápe. Jsou pouze dvě možnosti.
Člověk buď umí, nebo si nesmí připouštět, že neumí. Buď dokážete
vlastnoručně upéct mistrovský dort, nebo si - když na to nemáte - zapálíte
cigaretu, prohlásíte, že jste na takovéhle věci levá, nalijete si ještě jeden
šálek kávy a dort si objednáte v cukrárně. Laura je něco jako prostý
řemeslník, který to zkusil a veřejně neuspěl. Vyrobila cosi roztomilého,
přestože doufala (je to trapné, ale je to tak), že vyrobí něco opravdu
krásného.
„Kdy má narozeniny Ray?“ zeptá se, protože něco říct musí.
„V září,“ odpoví Kitty. Vrátí se ke kuchyňskému stolu. Co se taky dá o
takovém dortu ještě povědět?
Laura k ní přisedne s oběma šálky kávy. Kitty strádá nedostatkem přátel
(její manžel nemá vzhledem ke svému vážnému, trochu příliš usedlému
založení pro společenský život valné předpoklady; a pak je tu ta jejich
bezdětnost), a tak když potřebuje nějakou výpomoc, chodí ráda za Laurou.
Přestože obě dobře vědí, jak nelítostně by Kitty na střední škole Lauru
stírala, kdyby byly stejně staré. V nějakém jiném životě, třeba nepříliš
odlišném od toho, který žily nyní, by mezi nimi panovalo nepřátelství, ale v
tomto životě, plném překvapivých zvratů a zvrhlých schválností v
načasování událostí, se to vyvinulo tak, že Laura má za muže oslavovaného
válečného hrdinu z Kittyina maturitního ročníku a pronikla tak do
aristokratických kruhů - stejně překvapivě jako nějaká nepříliš půvabná a už
ne tak docela mladá německá princezna, jež by se najednou octla na trůně
po boku anglického krále.
Ovšem jedno ji překvapuje - a občas i děsí: jak je jí přátelství s Kitty
příjemné. Kitty je výjimečná, stejně jako je Lauřin manžel báječný. Svou
výjimečností, zvláštním zlatavým oparem, který s ní vstupuje do místnosti,
připomíná filmovou hvězdu. Má v sobě podobnou jedinečnost, podobně
narušenou osobitou krásu - stejně jako nějaká filmová hvězda připadá
člověku zároveň docela obyčejná i naprosto mimořádná, třeba jako Olivia
De Havillandová nebo Barbara Stanwycková. Je to velmi, velmi populární
osoba.
„A jak se vede Rayovi?“ ptá se Laura a posunuje šálek s kávou před
Kitty. „Už jsem ho delší dobu neviděla.“
Kittyin manžel poskytuje Lauře možnost najít protiváhu k nedostatkům,
které vůči ní pociťuje - vyjádřit Kitty přátelskou účast. Ne že by Ray byl
úplně nemožný - zdaleka to nebyl naprostý průšvih. Ale dal by se s jistou
nadsázkou popsat jako zvětšená lidská verze toho Lauřina dortu. Kitty s
ním chodila už na střední škole. Hrál pivota ve školním basketbalovém
mužstvu a pak se v tomto směru uplatnil, i když zase nikoli bůhvíjak, také
za studií na Jihokalifornské univerzitě v Los Angeles. Sedm měsíců strávil
v japonském zajateckém táboře na Filipínách. Teď pracuje v jakési záhadné
funkci na odboru energetiky městského úřadu a už v pouhých třiceti letech
se stává výmluvným příkladem toho, jak se chlapci-hrdinové po
nepostřehnutelně drobných krůčcích a z neznámých příčin proměňují v
unavené ztroskotance středního věku. Chodí ostříhaný na ježka, je silně
krátkozraký a velmi spolehlivý. A prosáklý tekutinami. Pořád se silně potí.
A když delší dobu mluví, začínají se mu v koutcích úst dělat čiré bublinky
slin. Laura si představuje (nelze se tomu ubránit), že když se s Kitty milují,
musejí se z něj řinout celé potoky; to její manžel při tom jen tak trošku
zurčí. Proč tedy ti dva ještě nemají děti?
„Docela dobře,“ odpoví Kitty. „To víš - Ray. Je pořád stejný.“
 „Dan je taky pořád stejný,“ ujišťuje ji dobromyslně Laura. „Ti naši
chlapi jsou čísla, viď?“
Vzpomene si na dárky, které manželovi koupila. Bude z nich mít jistě
radost, dokonce si je bude považovat. Ale přitom o ně vůbec nestojí. Proč si
ho vlastně vzala? Vzala si ho z lásky. Vzala si ho z pocitu viny; z obav, aby
nezůstala sama; z vlastenectví. Byl prostě tak dobrý, tak laskavý, tak
seriózní, tak voňavý, že si ho nebylo možné nevzít. Tolik toho vytrpěl. A
chtěl ji.
Laura si sáhne na břicho.
„To mi povídej,“ souhlasí s ní Kitty.
„Nepřemýšlíš někdy o tom, proč se pořád za něčím tak štvou? Dan mi
někdy připadá jako buldozer. Nic ho nedokáže zastavit.“
Kitty dramaticky pokrčí rameny a obrátí oči ke stropu. S Laurou v téhle
chvíli připomínají dvě středoškolačky, nejlepší přítelkyně, které si navzájem
stýskají na svoje kluky, za něž si stejně už brzy najdou náhradu. Laura by
ráda položila Kitty jednu otázku, ale nějak ji nedokáže přesně formulovat.
Chtěla by vědět, jestli si Kitty taky připadá tak divná, zvláštní, jestli v ní
taky hárá tolik rozkolísané energie, jak je to prý příznačné pro umělce, jestli
má hlavu plnou různých vizí a vnitřního neklidu, a především - jestli ji to
taky tak nutí něco vytvořit… ale co vlastně? Tohle. Tuhle kuchyni,
narozeninový dort, tenhle rozhovor. Tenhle oživený svět.
Nakonec řekne: „Musíme se brzy všichni sejít, vážně. Už si nepamatuju,
kdy jsme se viděli naposled.“
„Ta káva je výborná,“ konstatuje Kitty a znovu se napije. „Jakou
kupuješ?“
„Ani nevím. Ale jo - vím, samozřejmě. Folgers. A jakou bereš ty?“
„Maxwell House. Ta je taky dobrá.“
„Jasně.“
„Ale stejně si myslím, že bych měla zkusit zase něco jiného. Ani vlastně
nevím proč.“
„No - tohle je Folgers.“
„Říkalas. Je prima.“
Kitty se dívá do svého šálku s pracně předstíraným, pošetilým
soustředěním. V téhle chvíli vypadá jako docela prostá, obyčejná ženská,
usazená u kuchyňského stolu. Její kouzlo nakrátko vyvanulo; je možné si
živě představit, jak bude vypadat, až jí bude padesát - obtloustlá mužatka,
vrásčitá, otrávená, která bude trousit ironické poznámky o svém manželství,
jedna z těch starších dam, o kterých lidé říkají Bývala to docela pěkná
ženská. Svět už ji ponenáhlu začíná nechávat za sebou. Laura típne cigaretu
a chce si zapálit další, ale rozmyslí si to. Nedá jí vůbec žádnou práci udělat
dobrou kávu; dobře se stará o manžela a o dítě; žije v tomhle domě, kde
nikdo nic nechce a nikomu nic nedluží, kde nikdo netrpí. A čeká druhé dítě.
Proč by se měla trápit kvůli tomu, že není zrovna nejkrásnější a nemůže se
považovat za zářný vzor hospodyňských ctností?
„Tak o co jde?“ zeptá se. Ji samotnou překvapí kovová síla jejího hlasu.
„No…“ zaváhá Kitty.
„Děje se něco? Máš nějaký problém?“
Kitty chvíli sedí beze slova a nedívá se ani na Lauru, ani na nic v
místnosti.
Je zcela uzavřena do sebe. Tváří se jako člověk, který sedí v kupé ve
vlaku mezi naprosto cizími lidmi.
Nakonec řekne: „Budu muset na pár dní do nemocnice.“
„A co ti je?“
„Nevědí přesně. Mám nějaký… nádůrek či co.“
„Proboha.“
„Někde dole v břiše, víš?“
„Kde přesně?“
„Asi v děloze. Chtějí se na to pořádně podívat.“
„Kdy tam máš přijít?“
„Dneska odpoledne. Doktor Rich říká, že čím dříve, tím lépe. Chtěla
jsem tě poprosit, jestli by ses mi nepostarala o psa.“
„Ale samozřejmě. A co že ti to ten doktor vlastně říkal?“
„Jenom že tam něco je a že je třeba zjistit, co přesně. Kvůli tomu to
možná třeba tak vázne. Že pořád nemůžu přijít do jiného stavu.“
„Však oni si s tím poradí,“ uklidňuje ji Laura.
„Doktor mi tvrdí, že se to musí prověřit. Ale prý si nemám dělat žádné
starosti. Že se na to prostě chtějí podívat.“
Laura nespouští z Kitty oči. Ta se ani nepohne, nic neříká, nerozpláče
se.
„To bude v pořádku,“ ujišťuje ji Laura.
„Já vím. Snad jo. Já se kvůli tomu netrápím. To by přece nemělo
smysl.“
Lauru zaplaví vlna soucitu a něhy. Neprůstřelná Kitty. Kitty „Královna
máje“. A teď tady sedí nemocná a celá vyděšená. Laura upírá oči na
Kittyiny zlaté náramkové hodinky. Najednou se před ní dokořán otevírá
Kittyin život. Jako většina ostatních lidí se i Laura domnívala, že Kittyiným
problémem je Ray - s tím obskurním zaměstnáním na městském úřadě, těmi
slinami v koutcích úst, s těmi svými nemožnými motýlky, s láskyplným
vztahem k bourbonu. Do této chvíle pro ni Kitty představovala světlou,
tragicky důstojnou postavu - ženu, která je obětavou oporou svého slabého
manžela. Takoví muži často nejsou tím, čím se navenek jeví (o takových
věcech se nerado mluví). A kolik žen proto trpělivě snáší život s podivínem
či nemluvou, s člověkem topícím se v depresích, s ochlastou. V Kitty viděla
Laura prostě cosi jako obětavou, heroickou manželku.
A teď se ukazuje, že potíže nakonec doléhají i na ni. Laura ví, nebo se
to alespoň důvodně domýšlí, že tady opravdu není něco v pořádku.
Pozoruje, že Kitty a Raye, i s tím jejich úpravným domem, vytrvale
pronásleduje nepřízeň osudu a že je už napůl pozřela. A že se Kitty nakonec
v onu zdravou, vrásčitou padesátnicí ani nemusí stihnout proměnit.
„Pojď ke mně,“ osloví ji, jako by to říkala malému dítěti, jako by Kitty
byla její dítě, ale nečeká, až ji Kitty uposlechne, a sama k ní přistoupí.
Položí jí ruce na ramena, chvíli v tom neohrabaném postoji zůstane a potom
se k ní nakloní, až málem skončí na kolenou. Uvědomuje si, jak je proti
Kitty velká, vysoká. Chce ji obejmout.
Kitty zaváhá, ale pak se nechá. Podvolí se. Nerozpláče se. Lauře je
jasné, že to Kitty vzdává. Takhle nějak se asi cítí muž, když objímá slabou
ženu.
Kitty položí Lauře ruce kolem pasu. Lauru pohltí nával citu. Drží v
náručí Kittyin strach i všechnu její odvahu, i tu její nemoc. Tohle jsou její
ňadra. A pod nimi buší její robustní, praktické srdce - tam někde uvnitř
žhnou zarosená světla jejího života, růžová světýlka, rudozlatá, mihotavá,
nestálá; světla, která spolu splývají a hned se zase rozptylují; tam někde
jsou hlubiny Kittyiny bytosti, srdce jejího srdce, nedotknutelná ženská
podstata, o které každý muž (proč u ní právě Ray?) sní, po které tolik
prahne, kterou po nocích tak zoufale hledá. A teď, za denního světla, ji drží
v náručí Laura. Zcela maně, bez přemýšlení, políbí Kitty dlouze na čelo.
Ovane ji Kittyin parfém a křehká, čistá vůně jejích temně světlých vlasů.
„Nic mi není,“ zašeptá Kitty. „Vážně.“
„Já vím,“ řekne na to Laura.
„Jestli si dělám nějaké starosti, je to jenom kvůli Rayovi. On je občas
strašně bezradný, hlavně v takovýchhle věcech.“
 „Prosím tě, na Raye teď zapomeň,“ radí jí Laura. „Na něj nemysli.“
Kitty přikývne do Lauřiných ňader. Zdá se, že neslyšně položená otázka
byla stejně neslyšně zodpovězena. Obě jsou postiženy i požehnány, sdílejí
mnoho společných tajemství, neustále s nimi svádějí boj. Pořád si musejí
hrát na někoho jiného. Jsou z toho unavené a ztrápené; nesou na svých
bedrech obrovské břímě.
Kitty zvedne tvář a jejich rty se zlehka dotknou. Obě vědí, co dělají.
Nechávají takhle své rty navzájem odpočinout. Spočinout na sobě. Ale do
polibku to má daleko.
Je to Kitty, kdo se odtrhne.
„Jsi strašně hodná,“ zašeptá.
Laura uvolní své objetí a o krok ustoupí. Zašla příliš daleko - obě zašly
příliš daleko. Ale první se vzpamatovala Kitty. Kitty, kterou nakrátko zmohl
strach a přinutil ji počínat si neobvykle, zoufale. Laura se chová jako
tmavooký kořistník. Ona je ta divná, jinaká osoba, cizinka, které se nedá
důvěřovat. Je to tak - Laura a Kitty se na tom mlčky shodnou.
Laura se ohlédne po Richiem. Stále ještě třímá v ručkách ten červený
náklaďáček. Stále ještě je upřeně sleduje.
„Prosím tě, buď klidná,“ žádá Laura Kitty. „Všechno dobře dopadne.“
Kitty se beze spěchu, půvabně zvedne ze židle. „Je ti jasné, co s tím
psem, viď? Vždycky večer mu otevři konzervu a občas se podívej, jestli má
dost vody. Ráno ho může krmit Ray.“
„Do toho špitálu tě veze Ray?“
„Jo.“
„Buď klidná. O všechno se ti tady postarám.“
„Děkuju.“
Kitty se ještě krátce rozhlédne po kuchyni, s unaveným výrazem
člověka, který se nakonec rozhodl, tak trochu proti své vůli, že tenhle dům
přece jen koupí a teprve potom rozváží, co všechno by se tu dalo vylepšit.
„Tak sbohem,“ loučí se.
„Zítra ti tam zavolám.“
„Budu ráda.“
S nesmělým úsměvem, rty sevřené, se Kitty otočí a odejde.
Laura se obrátí k synáčkovi, který na ni upírá neklidný, podezíravý,
oddaný pohled. Laura se cítí především hrozně unavená - ze všeho nejvíc
by si teď přála zalézt do postele s tou svou knížkou. Svět, tenhle svět, jí
najednou připadá jako ochromený, zmrzačený, daleko od všeho, co je
normální. Na ulice a domy padá celoplošně vedro; nedaleko od jejich domu
je řádka obchodů, kterým se v téhle čtvrti hrdě říká centrum. Je tam tržiště,
lékárna a čistírna, a taky kadeřnictví a papírnictví a levný obchodní dům s
aušusovým zbožím. A přízemní štukovaná budova knihovny, s denním
tiskem vyloženým na dřevěných stojanech a s ohmatanými knihami na
regálech.
… život, Londýn, tuto červnovou chvíli.
Laura odvede synka zpátky do obýváku, k jeho stavebnicové věži z
barevných dřevěných kostek. Když se tam chlapec usadí, vrátí se Laura do
kuchyně, bez zaváhání vezme dort a z mléčně bílého podnosu ho sesune do
odpadkového koše. Přistane na dně s překvapivě temným žuchnutím; jedna
žlutá růžička uvízne na zakřiveném okraji nádoby. Okamžitě pocítí úlevu -
jako by pukla ocelová lana, která jí dosud svírala hruď. Může začít znovu.
Podle hodin, které visí na zdi, není ještě ani půl jedenácté. Má spoustu času,
aby mohla pohodlně upéct jiný dort. A tentokrát si dá pozor, aby jí do
polevy nespadly žádné drobečky. A písmena nápisu si na ní napřed naznačí
párátkem, aby se s ním trefila pěkně doprostřed, a růžičkami ten dort ozdobí
až úplně naposled.
 Paní Woolfová

Čte s Leonardem a s Ralphem korektury, když jí Lottie přijde oznámit, že

právě dorazila paní Bellová s dětmi.
„To není možné,“ žasne Virginia. „Ještě není ani půl třetí. A měly přijít
ve čtyři.“
„Ale už jsou tady, milostpaní,“ ujistí ji Lottie. Zřejmě je z toho taky
trochu vedle. „Paní Bellová šla rovnou do salonu.“
Marjorie vzhlédne od práce - balí do papíru knihy, vždy po dvou kusech
(na rozdíl od Ralpha to dělá celkem ochotně, stejně jako bez protestů třídí
typy po rozbití sazby - což je samozřejmě skvělé; ovšem zároveň to svědčí
o nepříliš velké ctižádosti). Zeptá se: „To už je půl třetí? Doufala jsem, že
touhle dobou budu s prací dávno hotová.“ Když Virginia zaslechne
Marjoriin hlas, ovládne se a ani sebou netrhne - alespoň ne tak, aby si toho
někdo všiml.
Leonard stroze prohlásí směrem k Virginii: „Já toho tady teď nemohu
nechat. Přijdu, jak bylo domluveno - ve čtyři. Takže pokud se Vanesse uráčí
zůstat do té doby, uvidím se s ní potom.“
„S tím si nedělej starosti, o Vanessu se postarám,“ uklidňuje ho Virginia.
Zvedá se od stolu a přitom si uvědomí, jak je neupravená - pomačkané
domácí šaty, rozcuchané zplihlé vlasy. Je to jenom moje sestra, bleskne jí
hlavou, ale stejně, po tom všem, co se stalo, by ve Vanesse ráda probudila
aspoň trochu překvapený obdiv. Přála by si, aby si sestra mohla pomyslet
něco jako: No ne! Té koze to teď docela sluší.
Ovšem Virginia opravdu moc pěkně nevypadá a stejně by to nedokázala
podstatně vylepšit, ale do těch čtyř hodin by se přinejmenším trochu učesala
a převlékla by se do něčeho vhodnějšího. Jde za Lottií nahoru. Když v hale
míjí oválné zrcadlo, málem podlehne pokušení, aby si v něm letmo
prohlédla svůj obraz. Ale nepřiměje se k tomu. Pokrčí rameny a vstoupí do
salonu. Jejím zrcadlem bude Vanessa - bývala jím přece vždycky. Vanessa
je její loď, její pruh zeleného pobřeží, kde mezi hrozny bzučí včely.
Zdrženlivě políbí Vanessu na rty.
„Moje milá,“ osloví ji a oběma rukama ji vezme za ramena, „když ti teď
povím, že tě ráda vidím, jistě si dokážeš představit, že kdybys ještě navíc
dorazila v době, kterou jsme si domluvili, byla bych štěstím přímo bez
sebe.“
Vanessa se rozesměje. Má hladkou tvář a svěží pleť, růžově přilíčenou.
Ačkoli je o tři roky starší než Virginia, vypadá mladší, a obě si toho jsou
dobře vědomy. Vyznačuje-li se Virginia strohou, suchou krásou Giottovy
fresky, připomíná Vanessa spíše sochu z růžového mramoru, vytvořenou
zručným, byť méně významným umělcem z údobí pozdního baroka -
výrazně pozemská, přímo dekorativní postava, samá vlna a záhyb, jejíž
obličej i tělo jsou pojednány s takovou oddanou, mírně sentimentální
snahou obdařit dílo co nejštědřeji ryzí lidskostí, že v ní je paradoxně až cosi
éterického.
„Promiň,“ omlouvá se Vanessa. „Ale v Londýně jsme skončili dřív, než
jsem předpokládala i v těch nejdivočejších představách, a kdybychom
nezamířili rovnou sem, zbývalo jediné - kroužit kolem Richmondu až do
těch čtyř hodin.“
„A kde máš děti?“ ptá se Virginia.
„Vydaly se do zahrady. Quentin našel na silnici umírajícího ptáčka a
děti usoudily, že patří do zahrady.“
„Je mi jasné, že něčemu takovému nemá stará teta Virginia naději
konkurovat. Půjdeme za nimi?“
Když vycházejí z domu, Vanessa vezme Virginii za ruku stejně
ochranitelsky, jako by byla jedním z jejích dětí. Virginii to popuzuje téměř
stejně tolik, jako ji to těší - že se Vanessa chová tak suverénně, tak sebejistě,
a dovolí si klidně přijít půl druhé hodiny předtím, než se domluvily. A ona
pak nemá ani chvilku, aby mohla něco udělat se svými vlasy.
„Poslala jsem Nelly do Londýna,“ oznamuje Vanesse, „koupit perníčky
k čaji. Měla by se objevit asi tak za hodinu, a předpokládám, že bude
pořádně naštvaná.“
„Však ona to přežije,“ míní Vanessa. Tohle je ten správný tón, pomyslí
si Virginia - stroze, přísně blahovolný. Takhle se mluví se služebnictvem - a
s mladšími sestrami. Je v tom jisté umění, jako ve všem, a Vanessa by mu
mohla úspěšně vyučovat - těmto zdánlivě samozřejmým gestům a
postojům. Přijdete moc brzy či naopak pozdě a ležérně prohlásíte, že za to
nemůžete - prostě vám to nevyšlo. Vezmete sestru mateřsky za ruku, aby si
nedělala zbytečné starosti. Řeknete, že Nelly to jistě přežije. A tímto
způsobem si poradíte stejně se služkou jako s paní.
Děti v zahradě klečí kolem čehosi na trávě blízko záhonu s růžemi.
Vypadají úžasně: tři bytosti ve svátečních oblečcích, jako by je sem někdo
přičaroval. V jedné chvíli tu k sobě v těsném objetí lnou dvě mladičké
sestry, rty připravené k polibku, a vzápětí, v příštím okamžiku stojí v
zahradě na nevelkém trávníku vedle sebe dvě vdané ženy středního věku a
dívají se na skupinku dětí (Vanessiných, samozřejmě; pouze Vanessiných;
Virginia žádné děti nemá a už také nikdy mít nebude). Vážný, hezký Julian;
ruměný Quentin, který v růžových ručkách drží drobného ptáčka (je to
drozd); malá Angelica, trochu stranou od bratrů, vyděšená, ale fascinovaná
tím klubkem šedých peříček. Před lety, kdy byl Julian ještě docela malý, a
Virginia s Vanessou vymýšlely jména pro potomky a románové postavy,
navrhovala Virginia Vanesse, aby své budoucí dceři dala jméno Clarissa.
„Vítejte, děti,“ zavolá na ně Virginia.
„Našli jsme ptáčka,“ oznamuje jí Angelica. „Je nemocnej.“
„Slyšela jsem,“ řekne na to Virginia.
„Ale ještě žije,“ prohlásí Quentin s vědeckou vážností. „Myslím, že
bychom ho mohli zachránit.“
Vanessa stiskne Virginiinu ruku. Ach bože, pomyslí si Virginia, ještě
před svačinou setkání se smrtí. Co se dá dětem v takovéhle situaci říct?
Vlastně komukoli?
„Můžeme ho uložit co nejpohodlněji,“ říká Vanessa. „Ale tomu ptáčkovi
nastal čas umřít, a my mu už nemůžeme pomoct.“
Ano, tak to je. Švadlena přestřihne nit. Takový je život, děti, nic míň,
ale taky nic víc. Vanessa svým dětem neubližuje, ale nikdy jim nelže, ani
kdyby šlo o milosrdnou lež.
„Měli bychom mu opatřit nějakou krabici a odnést ho do domu,“
navrhuje Quentin.
„To si nemyslím,“ odporuje Vanessa. „Je to divoký ptáček a jistě by si
přál umřít venku, v přírodě.“
„Uděláme mu pohřeb,“ navrhuje radostně Angelica. „A já mu něco
zazpívám.“
„Ještě je naživu,“ okřikne ji Quentin zprudka.
 Bůh ti žehnej, Quentine, pomyslí si Virginia. Budeš to ty, kdo mě
jednoho dne bude držet za ruku a bude u mě stát ve chvíli, kdy naposledy
vydechnu? Zatímco všichni ostatní si budou potají zkoušet řeči, které pak
budou pronášet na mém pohřbu?
„Měli bychom mu udělat postýlku z trávy,“ napadne Juliana. „Angie,
natrháš jí trochu?“
„Tak jo, Juliane,“ souhlasí Angelica. A začne ji poslušně brát do
pěstiček a škubat.
Julian. Ach, Julian! Může být přesvědčivější důkaz o základní
nespravedlivosti přírody, než Vanessin nejstarší potomek, patnáctiletý
Julian? Julian je urostlý a robustní, důstojného vzezření; vyznačuje se ladně
svalnatou, ušlechtilou krásou, tak přirozenou, že vzbuzuje dojem, jako by
krása sama představovala základní lidskou vlastnost a nebyla jenom
náhodnou mutací obecného modelu. Quentin (Bůh mu žehnej), přes
všechen svůj intelekt a smysl pro ironii, už nyní, v pouhých třinácti letech,
připomíná zavalitého, brunátného plukovníka královské kavalerie; a
nervózně rozechvělý mléčný půvab, který teď sálá z Angeliky, postavičky
jako vysoustruhované, téměř jistě nepřežije její mládí. Prvorozený Julian je
jasným, samozřejmým hrdinou příběhu této rodiny, studnicí jejích
největších nadějí - může tedy někdo Vanesse vyčítat, že je to její miláček?
„Že bychom mu uřízly taky pár růžiček?“ navrhne Virginia Angelice.
„Tak jo,“ souhlasí Angelica, která zatím stále ještě trhá trávu. „Těch
žlutých.“
Než se Virginia vydá za Angelikou dál do zahrady, postojí ještě chvíli s
Vanessou. Drží se za ruce a Virginia se dívá na Vanessiny děti, jako by byly
jezírkem, do kterého se váhá ponořit - možná do něj skočí, možná ne. Tohle
je ten pravý životní úspěch - ten přetrvá všechny pozlátkové spisovatelské
pokusy i staré fotografie a módní róby, i porcelánové talíře, které babička
kdysi vyzdobila nostalgickými, fantastickými krajinami.
Vyprostí ruku z Vanessiny a vykročí dál do zahrady. Tam poklekne
vedle Angeliky a pomůže jí připravit pro drozda postýlku, ve které by mohl
pohodlně umřít. Quentin a Julian stojí sice poblíž, ale nejnadšenějším
účastníkem tohoto pohřebního obřadu je nepochybně Angelica, a pokud jde
o výzdobu a jeho režii, její vkus je třeba respektovat. Angelica tu tak trochu
hraje roli pozůstalé vdovy.
„A je to,“ konstatuje Virginia, když pak s Angelikou navrší trávu do
kulaté kupky. „Tady se jí bude pohodlně spinkat.“
 „Ona je to samička?“ ptá se Angelica.
„Ano. Drozdí samičky bývají větší než samečkové, ale méně nápadné,
šedivější.“
„A má někde vajíčka?“
Virginia zaváhá. „To nevím,“ odpoví potom. „To těžko zjistíme,
nemyslíš?“
„Až umře, pokusím se je tady někde najít.“
„Když myslíš… Možná má hnízdo třeba někde v okapu.“
„Já ho najdu,“ prohlásí Angelica, „a dám pozor, aby se mláďátka v
pořádku vylíhla.“
„To je chceš sama vysedět, jo?“ směje se Quentin.
„Nejseš pitomej? Počkám, až se z těch vajíček vyklubou.“
„Jo tak,“ vezme to na vědomí Quentin. Virginia se na ně nedívá, ale
dobře ví, že Quentin a Julian se teď tiše smějí - Angelice, ale možná se s
tím sveze i ona sama, Virginia. I v dnešních pokročilých dobách jsou to
muži, kdo drží smrt ve svých schopných rukou; a s láskyplnou shovívavostí
se posmívají ženám, které připravují pohřební lože a mluví o
znovuvzkříšení útržků obnovitelného života, zapomenuté roztroušených po
krajině - buď nějakým magickým kouzlem, nebo prostě čirou silou vůle.
„Dobrá,“ říká Virginia. „A obřad máme připravený.“
„Ne,“ namítá Angelica. „Ještě ty růžičky.“
„Máš pravdu,“ souhlasí Virginia. Málem však zaprotestuje, že by měly
nejdříve uložit toho ptáčka a potom teprve jeho tělíčko obložit růžemi.
Samozřejmě, že by se to mělo udělat takhle. Virginii prolétne hlavou, že
pětiletému děvčátku by se takové věci jistě daly snadno vysvětlit. Kdyby u
toho ovšem nebyli ti dva kluci a Vanessa.
Angelica vezme jednu žlutou růžičku a opatrně ji položí těsně vedle té
kupky trávy. Pak k ní postupně přidává další, až kolem travnatého
pahorečku vznikne z poupat, trnitých stvolů a listů zhruba kruh.
„Takhle je to hezký,“ pochválí si svoje dílo, a kupodivu - ono to je
opravdu hezké! Virginia se na ten skromňoučký věnec z květů a trnů, na to
prosťoučké lože smrtelné, dívá s nečekaným potěšením. Nejraději by do něj
ulehla sama.
„Tak co - uložíme ji sem?“ zeptá se tiše Angeliky. Naklání se k ní, jako
by se spolu dělily o nějaké tajemství. Proudí mezi nimi jakási síla, nejasné
spiklenecké spojenectví, které má v sobě náznaky prvků mateřských i
erotických. Je v něm vzájemné porozumění. Porozumění, které je tak
dokonale sjednocující, že se nedá slovy vyjádřit. Virginia je cítí stejně
bezpečně jako dotek vánku na své kůži, ale když se podívá pozorněji do
Angeličiny tvářičky, přečte si v jejích jasných, roztěkaných očích, že ji tahle
hra už přestává bavit. S tou trávou a s růžičkami vykonala, co si
předsevzala; a teď se už nemůže dočkat, až se to s tou samičkou vyřídí a
ona bude moci zahájit pátrání po jejím hnízdě s vajíčky.
„Ano,“ souhlasí Angelica. Je jí teprve pět, ale už umí předstírat, že k
danému úkolu přistupuje s kdovíjakým nadšením, přestože jí jde jedině o to,
aby všichni vyjádřili uznalý obdiv nad tím, co udělala, a pak jí dali pokoj.
Quentin poklekne s ptáčkem v rukou a něžně, nesmírně jemně ho položí na
mohylku z trávy. Ach - kdyby všichni muži byli brutální surovci a všechny
ženy andělé, jak by to bylo jednoduché! Virginia si vzpomene na Leonarda,
jak se mračí nad korekturou, odhodlaný vymýtit nejen chyby v sazbě, ale
všechny náznaky tuctové průměrnosti, o kterých ty chyby svědčí. Vytane jí
vzpomínka na Juliana z loňského léta, jak vesluje přes řeku Ouse, s rukávy
košile vyhrnutými až k loktům, a jak jí připadlo, že právě toho dne, v té
chvíli se Julian proměňuje z dítěte v muže.
Když Quentin odtáhne ruce, vidí Virginia, že pták leží na trávě nehnutě
jako šedá opeřená hrouda, s křídly přiloženými k tělíčku. Je jí jasné, že už je
mrtvý, že skončil svůj život už v Quentinových dlaních. Vypadá, jako by ze
sebe chtěl udělat tvorečka co nejmenšího. Očičko, dokonalý černý korálek,
má otevřené, a šedé pářátky, větší, než by člověk čekal, má zkrouceně
překřížené přes sebe.
Vanessa se k nim přidá a postaví se za Virginii. „A teď už pojďte pryč,
všichni,“ zavelí. „Víc pro toho ptáčka udělat nemůžeme.“
Angelica a Quentin ihned bez odmlouvání uposlechnou. Angelica začne
obcházet dům a přimhouřenýma očima zkoumá okapy. Quentin si otře dlaně
do svetru a jde si je dovnitř umýt. (Má snad pocit, že mu ten ptáček
zanechal na rukou stopy smrti? A věří, že mu je kvalitní anglické mýdlo a
ručník tety Virginie pomohou odstranit?) Julian zůstane u Virginie a u
Vanessy a nemůže se od té drobné mrtvolky odtrhnout.
„Angie by tak ráda našla to hnízdo,“ poznamená, „že ptáčka pustila z
hlavy a úplně zapomněla, že mu chtěla zazpívat.“
Vanessa se zeptá: „Takže když jsme přišli o tolik dřív, nedostaneme za
trest ani čaj, ano?“
„Ale ne,“ odpoví jí Virginia. „Mám všechno potřebné, abych vám
mohla udělat čaj i bez Nellyiny asistence.“
 „To ráda slyším,“ uklidní se Vanessa. Pak se s Julianem otočí zády k
mohylce a vydají se zpátky k domu; Julian se do matky zavěsí. Než Virginia
vykročí za nimi, zůstane ještě na chviličku stát nad růžemi obkrouženou
kupkou trávy s mrtvým ptáčkem. Vypadá tak trochu jako letní klobouk.
Mohla by sloužit jako chybějící článek mezi kloboučnictvím a smrtí.
Přála by si tady ležet místo toho ptáčka. Nemůže popřít, že po tom silně
touží. Vanessa a Julian ať si ten čaj připraví sami a jdou si po svých. A ona,
Virginia, ať se zmenší do ptačí velikosti a promění se z hubené, hranaté,
problémové ženské v ornament na klobouku; v bláznivou věc, která nic
nevnímá a o nic se nestará.
 Paní Dallowayová

Clarissa umístí dvanáct žlutých růží do vázy. Odnese ji do salonu a postaví

na stolek. Pak poodstoupí a zkusí, jestli by se tam nevyjímala lépe, kdyby ji
posunula o kousek doleva. Party na Richardovu počest musí být co
nejzdařilejší - udělá pro to všechno, co je v jejích silách. Jistě - ať vytvoří
cokoli, bude to jen něco chvilkového, triviálního, ale svým způsobem ať je
to dokonalé. Postará se, aby Richard měl kolem sebe jen lidi, kteří si ho
opravdu váží a obdivují ho (jak jen mohla být tak slabá a pozvat Waltera
Hardyho!), a dohlédne na to, aby se příliš neunavil. To bude její příspěvek,
její dar. Může mu snad nabídnout něco víc?
Vrací se zpátky do kuchyně, když zazvoní domovní telefon. Kdo to
může být? Něco na dobírku, pravděpodobně, co už dávno pustila z hlavy.
Nebo už jsou tady z toho lahůdkářství. Stiskne knoflík mikrofonu.
„Kdo je to?“ zeptá se.
„Tady je Louis.“
„Louis? Je to možné?“
Clarissa stiskne bzučák a otevře mu. Samozřejmě, že je to Louis. Nikdo
jiný - určitě žádný Newyorčan - by takhle beze všeho nezazvonil rovnou
dole u dveří a neohlásil se předem telefonicky. To se tady nedělá. Otevře
dveře a vyjde do haly. Opět se jí zmocnil ten zvláštní, téměř závratný pocit
dychtivého očekávání, tak silný a ojedinělý, za jakýchkoli jiných okolností
neznámý, že se už před delší dobou rozhodla dát mu jméno právě po
Louisovi - louisovský pocit. Zase tedy ten louisovský pocit, jímž prostupují
prvky oddanosti i provinění, náklonnosti, znatelné trémy; ale který má v
sobě také nádech čisté, ničím neposkvrněné naděje, jako by pokaždé, když
se Louis objeví, měl s sebou přinášet novinu tak dobrou, že je nemožné
předvídat její rozměr, ba dokonce ani její přesnou povahu.
A za okamžik se v ohybu chodby skutečně vynoří. Naposledy ho viděla
- no, bude to určitě už nejméně pět let; ale vypadá pořád stejně. Totéž
naježené strniště bílých vlasů, táž nenapodobitelná, rozdychtěná chůze,
totéž ledabylé oblečení, které mu ovšem ze záhadných důvodů bezvadně
sedí. Jeho stará krása, jeho statnost a lví sebejistota zmizely s překvapující
náhlostí už téměř před dvěma desetiletími a objevil se tento Louis -
bělovlasý, šlachovitý, plný skrytých, těžce potlačovaných emocí. Jako by
před vámi zastavil tank, z jeho věže se vynořil malý, nenápadný mužík,
seskočil před vás a oznámil vám, že vaši vesnici nesrovnal se zemí tenhle
válečný stroj, ale on sám. Ukazuje se, že Louis, onen starý předmět
žádostivé touhy, byl vlastně vždycky takový: profesor herectví - neškodná
osoba.
„Zdravím tě,“ osloví ji.
Obejmou se. Když se od něj Clarissa odtáhne, všimne si, že Louisovy
krátkozraké šedé oči jsou zvlhlé. Vždycky měl blízko k slzám. Clarissu,
sentimentálnější než on, i vznětlivější, nikdo nikdy neviděl plakat - i když jí
nejednou do pláče bývá.
„Kdys přijel do města?“ ptá se Clarissa.
„Předevčírem. Šel jsem se trochu projít, a nejednou vidím, že jsem se
ocitl ve tvé ulici.“
„Moc ráda tě vidím.“
„I já jsem strašně rád, že tě po tak dlouhé době zase vidím.“ Když to
říká, oči se mu znovu zalijí slzami.
„Báječně sis to načasoval. Zrovna dneska k večeru pořádáme pro
Richarda oslavnou party.“
„Vážně? Při jaké příležitosti?“
„Dostal Carrouthersovu cenu. Ty to nevíš?“
„Co že to dostal?“
„To je cena za poezii. Dost významná. To mě překvapuje, žes o ní
neslyšel.“
„Tak to tedy Richardovi gratuluju,“
„Doufám, že taky přijdeš. Bude mít velkou radost, že tě zase jednou
vidí.“
„Myslíš?“
„Jistě. Samozřejmě. Ale proč stojíme tady venku, na chodbě? Pojď dál.“
Vypadá starší, pomyslí si Louis, když kráčí za Clarissou směrem k
salonu (osm schodů vzhůru, zahnout, a pak další tři). Zestárla, uvědomuje si
s úžasem Louis. Nakonec k tomu přece jen došlo. Podivuhodná věc, tyhle
křivolaké genetické cesty - to, jak se lidské tělo dokáže plavit po moři
života desítky let prakticky bez sebemenší změny, a pak v několika málo
letech podlehne v boji se stářím. Louise zaskočí, jak je mu najednou
smutno, jak je zničehonic sklíčen, jak je vyveden z míry tím relativně
náhlým ukončením Clarissiných nepřirozeně prodloužených nejlepších let.
Kolikrát už si to v duchu probíral? Je to jeho pomsta, jediná možnost, jak
vyrovnat skóre. Všechna ta léta s Richardem, všechna ta láska a snaha - a
Richard pak stráví poslední léta svého života tím, že píše o dámě, která
vlastní domek na Západní desáté ulici. A vytvoří román, v němž do úmoru
medituje o té ženě (víc než padesátistránková kapitola o tom, jak si vybírá
lak na nehty, a nakonec si stejně žádný nekoupí!), a starý Louis W. se v něm
vyskytuje jen v komparsu. Louis W. v něm má pouze jedinou scénu,
relativně kratičkou, ve které kňourá cosi o tom, že na světě je málo lásky. A
to je všechno. To je jeho odměna, za více než dvanáct let, které s Richardem
prožil v šesti různých bytech, staral se o něj, šoustal ho do němoty. Za tisíce
společných snídaní, obědů a večeří. Za jejich společnou cestu do Itálie a
onu báječnou hodinu pod tím nádherným stromem. Po tom všem je tam
Louis zvěčněn jako smutný muž, který si stýská na nedostatek lásky.
„Kde tady bydlíš?“ ptá se Clarissa.
„U Jamese, v tom motelu plném švábů.“
„On tam pořád ještě bydlí?“
„A pořád ještě tam má ty italské těstoviny, co jsem mu koupil před pěti
lety. Sice se mi snažil namluvit, že to není ta původní krabice, ale já se
pamatuju, jak byla na jedné hraně promáčknutá.“
Louis se podrbe na nose (napřed na levé straně, potom na pravé).
Clarissa se na něj upřeně zadívá. „Ukaž se - ať si tě pořádně prohlédnu,“
řekne, a pak se znovu obejmou. A zůstanou tak téměř minutu (jeho rty se
zlehka otřou o její levé rameno a on vzápětí přemístí hlavu tak, že se
dotknou i jejího pravého ramene). První se z toho objetí vymaní Clarissa.
„Nechceš se něčeho napít?“ zeptá se.
„Ne. Ale jo. Třeba trochu vody?“
Clarissa zamíří do kuchyně. Stále ještě tak neprůstřelná, stále ještě se
chová tak dokonale, že to člověka přivádí k zuřivosti. Patří sem, pomyslí si
Louis, tady je doma. Žije v těchhle místnostech s tou svou přítelkyní (nebo
partnerkou či jak si vlastně říkají). Odtud chodí do práce a pak se sem domů
vrací, den za dnem, odtud se vypravuje do divadla či na večírky.
Na světě je tak málo lásky, řekne si v duchu.
 Vystoupí po čtyřech schodech do salonu. Tak je zase jednou tady, v té
velké chladné místnosti plné pokojových rostlin, s hlubokou sedací
soupravou, s kvalitními koberci. Je přesvědčen, že je to Sallyino dílo - to,
jak to tu vypadá. Určitě to tady zařizovala ona, podle svého vkusu. Sally a
Clarissa tu žijí v dokonalé replice obydlí vyšších tříd z West Village.
Člověk si snadno představí, jak tu přechází něčí poskok s poznámkovým
blokem v ruce a odškrtává si: francouzské kožené klubovky - ano; světlé
zdi ověšené grafikami s rostlinnými motivy - ano; knihovničky osazené
drobnými poklady, zakoupenými v cizině - ano. Dokonce i výstřední
zvláštnůstky - zrcadlo z blešího trhu s rámem polepeným mušličkami, stará,
oprýskaná jihoamerická truhla, pomalovaná vilnými mořskými pannami -
působí vykalkulované, jako kdyby si to tu prohlédl nějaký profesionální
dekoratér a rozhodl: Pořád to není ono - potřebovalo by to ještě pár věcí,
které by pomohly vyjádřit, co za lidi tady vlastně bydlí.
Clarissa se vrací s dvěma sklenicemi vody (s bublinkami, ledem a
citronem), a když ji Louis uvidí, jako by se najednou přenesl o více než
třicet let zpátky do Wellfleetu na Tresčí mys a do nosu mu pronikly vůně
tamního ovzduší - borovice, trávy, poloslané vody. Srdce se mu rozbuší.
Clarissa zestárla - o tom není pochyb; ale stále si uchovává onen přísný
půvab, ten svůj poněkud drsný, aristokratický sexappeal. Pořád je štíhlá.
Stále ještě z ní vyzařuje tušení jakési zmařené romance; už má za sebou
padesátku, ale když se na ni teď Louis dívá, v tomhle šerém bohatě
zařízeném pokoji, vybaví se mu v mysli fotografie mladých vojáků, chlapců
pevných rysů, důstojných ve svých dokonalých uniformách, kteří zemřeli,
než se stihli dožít dvaceti let, ale žijí dál, jako ztělesnění zmarněných slibů,
ve fotoalbech či na nočních stolcích, krásní a naplnění sebedůvěrou, ještě
nezdeptaní svým osudem, podobně jako my živí přetrváváme svoje
pracovní úkoly a plahočení i promarněné příděly volna. V téhle chvíli
připomíná Clarissa Louisovi takového vojáka. Jako by přehlížela současný
stárnoucí svět z království minulosti; zdá se mu být stejně smutná a nevinná
a neporazitelná jako ti mrtví na fotografiích.
Podává Louisovi sklenici. „Vypadáš dobře,“ pochválí ho. V Louisově
tváři muže středního věku se vždycky obrážela její mladší verze: orlí nos,
bledé, udivené oči, huňaté obočí, nápadně žilnatý krk pod širokou, hranatou
bradou. Měl z něj být farmář, nezdolný jako plevel, ošlehaný počasím; a to,
k čemu vedlo padesát let přežívání jiného druhu, by orba a žně svedly
dokázat za polovinu té doby.
 „Děkuju.“
„Připadá mi, žes byl někde strašně daleko.“
„Taky jsem byl. Jsem rád, že jsem zase tady.“
„Pět let,“ připomene si Clarissa. „Nedovedu pochopit, že ses za tu dobu
ani jednou nepodíval do New Yorku.“
Louis si dopřeje tři doušky. Přijel mezitím do New Yorku několikrát, ale
nezavolal jim. Ne že by se nějak zásadně rozhodl, že Clarissu a Richarda
nechce vidět, ale prostě jim nezavolal. Připadalo mu to tak jednodušší.
„Vracím se sem nadobro,“ oznámí jí. „Toho učitelského šaškování už
mám plné zuby. Už jsem na to starý. A opotřebovaný. A ostudně chudý.
Přemýšlím o tom, že bych si měl najít nějakou opravdu poctivou práci.“
„Vážně?“
„Ještě nevím. Neboj, nehodlám se pustit do nějakého postgraduálního
studia či něčeho podobného.“
„Myslela jsem, že se zamiluješ do San Franciska. Že už tě nikdy
neuvidíme.“
„To si myslí každý - že San Francisco si člověk musí zamilovat. Až to
člověka zaráží.“
„Louisi, s Richardem to vypadá dost špatně. Velmi se změnil.“
„Je to vážně tak zlé?“
„Jenom bych chtěla, abys s tím počítal a nebyl příliš překvapený.“
„Po všechna ta léta jsi mu byla hodně blízko, viď?“
„To byla.“
Je to milá, docela obyčejná ženská, zhodnotí ji nakonec v duchu Louis.
Nic víc, nic míň. Clarissa usedne na pohovku a Louis po chvilce váhání
učiní pár kroků a sedne si vedle ní.
„To je mi jasné. Četl jsem tu knihu,“ řekne.
„Vážně? To je dobře.“
„Není tak trošku… divná?“
„To je.“
„Ani se neobtěžoval dát ti jiné jméno.“
„To přece nejsem já,“ brání se Clarissa. „Ta žena je Richardova fantazie
o jakési ženě, která se mi vzdáleně podobá.“
„Je to zatraceně zvláštní kniha.“
„To říká snad každý.“
„Připadalo mi, že má snad deset tisíc stránek. A pak najednou bum. A
ona spáchá sebevraždu.“
 „Jeho matka.“
„Já vím. Ale stejně. Přijde to jako blesk z čistého nebe.“
„V tom se dokonale shoduješ snad se všemi kritiky. Čtenář celou dobu
čeká - a na co? Přes devět set stran koketování, že, a nakonec náhlá smrt.
Ale obecně se uznává, že je to nádherně napsané.“
Louis se podívá stranou. „Ty růže jsou nádherné,“ poznamená.
Clarissa se nakloní a posune vázu maličko doleva. Panebože - Louis si
zřejmě myslí, že už se vymkla z partnerské kategorie. V jeho očích se stala
svou matkou.
Zasměje se. „Jen se na mě podívej,“ vyzve ho. „Stará ženská, která už
jen pečuje o růže.“
Takhle ona překvapuje odjakživa - že toho ví víc, než člověk
předpokládá. Louis přemýšlí o tom, jsou-li tyto drobné demonstrace
kritického sebepoznání, které opepřují Clarissino rozvážné hostitelské
chování, předem naplánované. Někdy se zdá, jako by vám četla myšlenky.
Občas vás dokáže odzbrojit, tím, že vám dá v zásadě najevo, že ví, co si o
ní myslíte - jasně, jsem směšná, nepovedlo se mi to, mohla jsem ze sebe
udělat něco mnohem lepšího, než nakonec jsem, a je mi to moc líto, ale
zřejmě se s tím už nedá nic dělat. A vy najednou zjišťujete, že místo aby
vám šla na nervy, začnete ji téměř proti své vůli konejšit a uklidňovat, aby
takové věci pustila z hlavy a byla zase normální, a nakonec máte vztek spíš
na sebe.
„Takže Richard je na tom opravdu špatně?“ zeptá se Louis.
„Ano. Fyzicky na tom snad není tak strašně zle, ale v hlavě se mu to
motá dost povážlivě. Bojím se, že ta jeho choroba už byla natolik pokročilá,
že mu aplikace inhibičních proteináz, které v jiných případech zabírají,
příliš nepomohla.“
„Musí to být hrozné.“
„Ale pořád je to on. Chci říct, že v něm pořád ještě zbývá něco ze
starého Richarda, něco konstantního, co pro něj vždycky bylo příznačné.“
„To je dobře. Aspoň něco.“
„Pamatuješ se na tu velkou dunu ve Wellfleetu?“ zeptá se ho Clarissa.
„Samozřejmě.“
„Onehdy mě napadlo, že bych si přála, aby, až umřu, rozptýlili někde
tam můj popel.“
„To je hodně morbidní nápad,“ konstatuje Louis.
„Ale člověka takovéhle věci občas musejí napadnout. Jak jinak?“
 Clarissa tehdy věřila, a věří tomu dosud, že ji ta wellfleetská duna bude
tak či onak provázet po celý život. Ať se s ní stane cokoli, o tu dunu už
nikdy nepřijde. Vždycky si bude pamatovat, jak toho léta stála na jejím
hřbetě. Vždycky si bude připadat tak mladá a nezničitelně zdravá, trošku
přiopilá, jako v té chvíli, v Richardově bavlněném svetru, s Richardovou
paží důvěrně položenou kolem krku, s Louisem, stojícím trochu stranou,
zahleděným do vln.
„Měl jsem na tebe tenkrát strašnej vztek,“ svěří se jí Louis. „Někdy
jsem se na tebe nemoh ani podívat.“
„Já vím.“
„Ale chtěl jsem se chovat slušně. Snažil jsem se být otevřený a
svobodný.“
„To jsme se snažili všichni. Jenomže si nejsem jistá, jestli je k tomu
lidský organismus způsobilý.“
„Jednou jsem si tam zajel,“ poznamená Louis. „K tomu domu. Asi jsem
ti o tom ještě nevyprávěl.“
„Nevyprávěl.“
„Těsně předtím, než jsem odjel do Kalifornie. Zúčastnil jsem se jednoho
panelu v Bostonu - hrozná ptákovina, kulatý stůl o budoucnosti divadla, s
hordou pompézních starých dinosaurů, které jsem tam pozval, aby se moji
studenti měli čemu pošklebovat - a když to skončilo, byl jsem tak ubitý, že
jsem si pronajal vůz a vyjel si do Wellfleetu. Našel jsem to docela snadno.“
„Asi o tom nechci nic slyšet.“
„Neboj se, ten dům tam pořád stojí, a vypadá skoro stejně jako tehdy.
Trošku ho zrenovovali. Nové nátěry a tak, a někdo tam vysadil trávník,
který se v tom lesním prostředí vyjímá dost divně, jako koberec ode zdi ke
zdi ve venkovské chalupě. Ale ten dům dosud stojí.“
„Teď už třeba ne,“ řekne na to Clarissa.
Chvíli sedí oba beze slova. Svým způsobem je to ještě horší, jestli ten
dům ještě stojí. Je to tím horší, pokud slunce a tma dosud každý den
střídavě vstupují do jeho místností a déšť občas bubnuje do jeho střechy - a
že je možné ten dům ještě dnes navštívit.
„Někdy bych se tam taky měla podívat,“ poznamená Clarissa. „A vylézt
si na tu dunu.“
„Jestli si opravdu myslíš, že by se na ní měl rozhodit tvůj popel, tak jistě
- měla by ses tam vážně vrátit a ověřit si to.“
 „Ale ne, měls pravdu. Byl to morbidní nápad. Tohle se mnou dělá léto.
Vlastně nemám ani ponětí, kde bych chtěla být rozptýlená.“
Clarissa by najednou chtěla předestřít Louisovi celý svůj život. Vyklopit
mu ho na podlahu k nohám - všechny ty dosud svěží, nesmyslné okamžiky,
které se nedají vtěsnat do žádných historek. Chtěla by se nad ně s Lousiem
posadit a pěkně je s ním všechny prosít.
„A co San Francisco?“ zeptá se. „Pověz mi něco o něm.“
„Je to docela pěkné město s výtečnými restauracemi, ale jinak tam
chcípnul pes. Většina mých studentů jsou imbecilové. Já se vážně chci
vrátit do New Yorku, jak jen to bude možné.“
„Výborně. To bude prima, mít tě tu nadobro zpátky.“
Clarissa se dotkne Louisova ramene a zdá se, že se v příští chvíli beze
slova zvednou, odejdou nahoru do ložnice a tam se svléknou. Odejdou do
ložnice a odstrojí se nikoli jako milenci, ale jako gladiátoři, kteří přežili
arénu, a přestože jsou celí zkrvavení a mají četná zranění, zůstali jako
zázrakem naživu, zatímco všichni ostatní zápasníci zahynuli. Budou na sebe
pomrkávat, až si budou odepínat náprsní krunýře a chrániče holení, dívat se
na sebe s něhou a uctivým obdivem, a pak se něžně obejmou, a venku za
křídlovým oknem bude zatím rachotit New York a Richard bude sedět v
lenošce a naslouchat těm svým hlasům a Sally bude nahoře ve městě
obědvat s Oliverem St. Ivesem.
Louis postaví sklenici na stolek, vzápětí ji zase zvedne a opět odloží.
Třikrát poklepe nohou na koberec.
„Ale bohužel to není tak docela jednoduché,“ řekne potom. „Totiž - já
jsem se zamiloval, abys věděla.“
„Neříkej!“
„Jo. Jmenuje se Hunter, Hunter Craydon.“
„Tak Hunter Craydon. A to je kdo?“
„Loni to byl můj student,“ informuje ji Louis.
Clarissa se opře dozadu a netrpělivě si povzdechne. To už bude čtvrtý
student, alespoň jen co ona ví. Chtěla by Louisem zatřást a povědět mu:
Člověče - měl by sis opatřit někoho věkově přiměřenějšího. Trápí mě, když
vidím, jak usilovně na sobě pracuješ, a jak to pak všechno zahodíš kvůli
nějakému hošánkovi jenom proto, že je hezký a mladý.
„Je to možná nejnadanější student, jakého jsem zatím učil,“ pokračuje
Louis. „Píše skvělé eseje o tom, jaké to je, vyrůstat jako bílý gay v Jižní
Africe. Neuvěřitelně silné.“
 „Zajímavé,“ řekne Clarissa. Na nic jiného se nezmůže. Louise je jí líto,
ale zároveň se na něj velmi zlobí. Ale co dělat, říká si, když je zamilovaný.
Když toho mladíka tak miluje. Je mu třiapadesát a pořád to má všechno
před sebou, sex i ty směšné hádky, všechna ta skličující muka.
„On je prostě skvělý,“ pokračuje Louis. Sám nad tím žasne, ale
najednou se rozpláče. Slzy mu vyhrknou zcela samovolně - nejdřív někde
vzadu za očima pocítí zvláštní horkost a vzápětí se mu zarosí zrak. K
těmhle citovým přetlakům u něj dochází neustále. Může je vyvolat i nějaká
píseň; někdy třebas jen pohled na přestárlého psa. Brzy přejdou. Obvykle
brzy přejdou. Tentokrát se mu však z očí začnou řinout slzy snad ještě dřív,
než si uvědomí, že ten záchvat přichází, a na okamžik jistý oddíl jeho mysli
(týž, který počítá schody, kroky, doušky, tlesknutí dlaněmi) registruje cosi
jako On pláče - to je divné! Louis se nakloní dopředu, sevře si hlavu v
dlaních a rozvzlyká se.
Pravda je, že Huntera vlastně nemiluje, a ani Hunter nemiluje jeho.
Prostě se spolu trochu zapletli, nic víc. Někdy si na Huntera celé hodiny ani
nevzpomene. Hunter má i jiné milence, plánuje si velkou budoucnost, a
kdyby se někam poděl, musí si Louis zcela soukromě přiznat, že by
chlapcův pisklavý smích, jeho odštípnutý přední zub a uraženě vztahovačné
mlčení zase tak tragicky nepostrádal.
Na světě je tak málo lásky.
Clarissa přejede Louisovi plochou dlaní po zádech. Co to říkala Sally?
My dvě se spolu nikdy nehádáme. To bylo jednou při večeři, někdy před
rokem, možná ještě dřív. Objednaly si nějakou rybu, vysoké řezy masa
utopené ve světle žluté omáčce (tenkrát se snad všechno servírovalo v
pastelově barevných omáčkách). My se nikdy nehádáme. A je to pravda.
Občas se trochu hašteří, nevrle se na sebe mračí, ale nikdy nevybuchnou,
nikdy na sebe neječí, nepropukají v pláč, neházejí po sobě nádobím.
Odjakživa to vypadalo tak, že se spolu nepohádaly jen zatím, že jejich vztah
je dosud příliš mladý na vyhlášení oboustranně otevřené války, a že teprve
až projdou počátečním údobím vzájemného oťukávání a začnou si být jedna
druhou dostatečně jisty, popustí si uzdu a otevřou se před nimi celé
neprobádané kontinenty. Co si o tom mohla myslet. Zanedlouho se Sally
oslaví osmnáct let společného života. A stále jsou pár, který se nikdy
nehádá.
Clarissa tře Louisova záda a najednou se jí chce říct: Vezmi mě s sebou!
Toužím prožít osudovou lásku. Chci chodit po nočních ulicích, ve větru a
dešti, a nechci, aby si někdo dělal starosti, co je se mnou.
„Promiň,“ omlouvá se Louis.
„Nic se neděje. Proboha, jen si uvědom, co všechno nás potkalo.“
„Připadám si jako naprostej idiot.“ Vstane a vydá se k francouzskému
oknu (sedm kroků). Skrze slzy vidí dole nízká, mechem zarostlá
kameninová korýtka a bronzovou mísu plnou čiré vody, na jejíž hladině
pluje osamělé bílé peříčko. Nedovede si vysvětlit, proč pláče. Je zpátky v
New Yorku. Jako by ho rozlítostnila tahle podivná zahrádka, Richardova
choroba (proč byl on sám ušetřen?), tenhle pokoj s Clarissou, všechno
kolem. Třeba pláče kvůli nějakému jinému Hunterovi, který se pouze
podobá tomu pravému. Tenhle druhý Hunter má v sobě úpornou a tragickou
vznešenost a nadto mu nechybí ani skutečná inteligence, ani dar vnitřní
skromnosti. Louis pláče kvůli němu.
Clarissa ho chápe. „Nic se neděje,“ opakuje.
„Idiot,“ mumlá si Louis. „Prostě idiot.“
Někdo otáčí klíčem ve dveřích. „To je Julia,“ oznamuje Clarissa.“
„Sakra…“
„Jen klid. Ta už taky viděla muže brečet.“
Ta její zatracená dcerunka… Louis se napřímí a vyprostí se zpod
Clarissiny paže. Pořád se ale dívá ven do zahrady a snaží se ovládnout tvář.
Soustřeďuje se na ten mech. Soustřeďuje se na tu fontánku. Najednou ho
mech a fontánka velice zajímají.
To je ale zvláštní, ozývá se v něm jakýsi hlas. Proč myslí zrovna na
takové věci?
„Dobrý den,“ pozdraví někde za jeho zády Julia. Žádné „ahoj“ nebo
něco takového. Vždycky to byla taková vážná holčina - bystrá, ale
svérázná, víc při těle než zdrávo, samé divné manýry a tiky.
„Ahoj, miláčku,“ odpoví jí Clarissa. „Pamatuješ se na Louise, viď?“
Louis se obrátí čelem k ní. Tak dobrá, ať vidí, že jsem brečel. Kašlu na
to.
„Samozřejmě,“ říká Julia. Vykročí směrem k němu a podává mu ruku.
Teď je jí už osmnáct, možná devatenáct. Najednou je tak neočekávaně
hezká, tak proměněná, že Louis dostane strach, aby mu zase nezačaly téct
slzy. Když ji viděl naposledy, bylo jí nějakých třináct. Byla celá nahrbená a
téměř obézní a nevěděla, co si se sebou počít. Stále ještě není krásná - nikdy
nebude vyloženě krásná, ale projevuje se u ní jistá složka matčiny
osobnosti, ona její vzácná sebejistota. Je to pěkné děvče, vyzařuje z ní
sebevědomí mladé atletky; hlavu má téměř vyholenou, pleť zdravě růžovou.
„Julia!“ zvolá Louis. To jsem rád, že se zase jednou vidíme.“
Pevně mu stiskne ruku. V nose má vetknutý tenký stříbrný kroužek. Je
svěží a silná a překypuje zdravím - vypadá jako nějaká zidealizovaná
děvečka z irského venkova, která se právě vrátila z pole. Musela něco
zdědit po svém otci. (Louis o něm mnohokrát přemýšlel a představoval si
ho jako urostlého mladého blondýna, notorického švorcáka, herce nebo
možná malíře, skvělého milence, kriminálníka, zoufalce, který je na tom tak
špatně, že se rozhodne prodávat tekutiny, které mu kolují v těle - krev do
krevní banky, sperma do banky spermatu.) Když se Louis dívá na Julii,
která i v té vestičce a šortkách, s těmi černými bagančaty na nohou vypadá,
že by pod jednou paží měla nést snop ječmene a pod druhou čerstvě
narozené jehně, je přesvědčen, že její otec musel vypadat jako nějaký
nezdolný, chlapský hrdina z keltských mýtů.
„Dobrý den, Lousi,“ pozdraví ho dívka. Pokyne jí rukou, ale nenatáhne
ji směrem k ní. Poznala samozřejmě, že plakal. Ale nezdá se, že by ji to
kdovíjak překvapilo. Co všechno o něm asi slyšela?
„Budu muset jít,“ prohlásí.
Dívka přikývne. „Jak dlouho zůstanete v New Yorku?“ zeptá se.
„Jenom pár dní. Ale počítám s tím, že se sem brzy vrátím, nadobro.
Moc mě těšilo. Na shledanou, Clarisso.“
„Takže v pět,“ připomene mu Clarissa.
„Prosím?“
„Ta party. Začíná v pět hodin. Prosím tě, přijď, ano?“
„Ovšemže přijdu.“
„Sbohem, Louisi,“ loučí se s ním Julia.
Je to hezké devatenáctileté děvče, které zdraví „dobrý den“ a „sbohem“,
ne „ahoj“ a „nashle“. Má neobvykle drobné, oslnivě bílé zuby.
„Sbohem.“
„Přijdeš určitě, viď?“ ujišťuje se Julia. „Slib mi, že přijdeš.“
„Slibuju. Tak sbohem.“ Vychází z bytu ještě celý uslzený, naštvaný na
Clarissu, absurdně zamilovaný do Julie (on, kterého ženy vždycky spíš
odpuzovaly - ještě teď, po všech těch dlouhých letech, se celý otřese, když
si vzpomene na ten příšerný, zoufalý pokus o Clarissu, k němuž se donutil
pouze proto, aby si uchoval svůj nárok na Richarda). Představuje si, že
odtud s Julií prchá, pryč z toho úděsného, vkusně zařízeného bytu, z těch
krémově vymalovaných stěn a grafik s botanickými motivy, pryč od
Clarissy a jejích skleniček s bublinkovou minerálkou a plátky citronu. Sejde
do potemnělé haly (třiadvacet schodů), projde lítačkami do vestibulu a
potom venkovními dveřmi na Západní desátou ulici. Slunce mu vybuchne
přímo do obličeje jako prasklá žárovka. Vděčně se vmísí mezi obyvatele
tohoto světa: kolem právě kráčí fretku připomínající muž, který před sebou
na vodítcích venčí dva dachshundy. Pak tudy prochází důstojně upocený
tlouštík v černých šatech a o zeď Clarissina domu se opírá téměř holohlavá
žena (móda, nebo chemoterapie?); právě náruživě šlukuje z cigarety a její
tvář vypadá jako čerstvá zhmožděnina. Louis se sem vrátí, sem do tohoto
města, a bude potom bydlet v útulném bytě ve West Village a odpoledne
vysedávat s cigaretou v ústech nad espresem v nějakém místním snackbaru.
Ještě není starý, ani náhodou. Předminulé moci zastavil s vozem v
arizonské poušti a zůstal tam pod hvězdami stát tak dlouho, dokud
nevytušil, že je tam s ním přítomna i jeho vlastní duše, nebo jak tomu
vlastně chcete říkat: to, co v něm přetrvalo z doby, kdy byl ještě dítě, a nyní
- připadalo mu, že mezitím uplynula jen velmi krátká chvíle - se tu v
pouštním tichu krčí pod temnou oblohou posetou miliony hvězd. S
pošetilou, šílenou láskou myslí na sebe, na jinošského Louise Waterse,
který promrhal svoje mládí v marných pokusech žít natrvalo s Richardem,
na Louise, jenž býval střídavě chvíli polichocen a chvíli rozlícen
nevyčerpatelným obdivem, s nímž se Richard kořil jeho pažím a jeho
zadku, a který nakonec Richarda přesto navždy opustil - po tom střetu na
římském nádraží (šlo tehdy především o ten dopis, co Richard dostal od
Clarissy, nebo spíše v širším smyslu o to, že Louise přestalo bavit být z nich
dvou sice ten šťastnější, ale o to méně nadaný?). Louisovi bylo tehdy
pouhých osmadvacet, ale už na něho dolehlo, že mu léta ubíhají a on
přichází o bůhvíjaké možnosti, a tak od Richarda odešel a nasedl do vlaku,
který - jak se pak ukázalo - mířil do Madridu. V té chvíli to vypadalo jako
sice dramatické, ale pouze krátkodeché gesto, avšak když se vlak rozjel
(chvilku předtím ho konduktér pohoršené informoval, jaká je vlastně cílová
stanice té soupravy), pocítil Louis podivné, téměř nadpřirozené uspokojení.
Osvobodil se. Teď už se téměř nepamatuje na prázdné, bezcílné dny, jež
potom v Madridu trávil; příliš jasně si nevzpomíná ani na toho italského
chlapce (bylo jeho křestní jméno skutečně Franco?), který ho posléze
přesvědčil, aby se vzdal onoho dlouhého, k nezdaru odsouzeného projektu,
jímž byla jeho vytrvalá láska k Richardovi, a věnoval se prostším vášním.
Naprosto přesně se ovšem pamatuje na to, jak tehdy seděl ve vlaku
směřujícím do Madridu, k zalknutí opojen pocitem štěstí, o němž se do té
doby domníval, že je vyhrazeno pouze duším osvobozeným od pozemských
těl, jež si však dosud podržují podstatu svého jáství. Vykročí směrem na
východ, k univerzitě (na roh je to sedmasedmdesát kroků). Na přechodu
čeká, až naskočí zelená.
 Paní Brownová

Řídí svůj chevrolet po dálnici na Pasadenu, mezi kopci stále ještě místy
sežehnutými loňským požárem, a připadá jí, že sní - přesněji řečeno má
pocit, že se jí o téhle jízdě kdysi dávno už zdálo. Všechno, co kolem sebe
vidí, se zdá být k tomuto dni připíchnuto jako umrtvený motýl k podložce.
Černé svahy tečkované pastelově omítnutými domky, které plameny
ušetřily. Zamlžená modrobílá obloha. Laura řídí velmi dobře, ani příliš
rychle, ani příliš pomalu, a pravidelně kontroluje ve zpětném zrcátku, co se
děje za ní. Žena v automobilu, které se zdá o tom, jak řídí automobil.
Synka nechala u paní Latchové, která bydlí v jejich ulici o několik
domů dál. Vymluvila se, že musí ještě na poslední chvíli něco obstarat v
souvislosti s manželovými narozeninami.
Prostě zpanikařila - má pocit, že jinak se to nedá popsat. Když dítě
uložila k odpolednímu spánku, zkusila si také na chvilku lehnout; snažila se
zabrat do čtení, ale nemohla se soustředit. Ležela na posteli s knihou v
rukou a cítila se zcela prázdná, vyčerpaná - zmožená pečováním o dítě,
pečením dortu, tím Kittyiným polibkem. Nějak se to v ní soustředilo na
tyhle tři okruhy, a jak tam spočívala na té velké posteli, za staženými
roletami, s rozsvícenou lampičkou nad hlavou, a snažila se číst, najednou ji
napadlo: Nezačíná to náhodou nějak takhle, když se má člověk zbláznit?
Nikdy si to tak nepředstavovala - když přemýšlela o tom, jak to asi probíhá,
když někdo (třeba nějaká žena, jako je ona sama) přichází o rozum;
spojovala si to spíš se zoufalým jekotem a kvílením, s hrůznými
halucinacemi. Ale v té chvíli jí bylo zcela jasné, že jsou i jiné možnosti,
mnohem tišší. Že je třeba možné upadnout do stavu naprostého ochromení,
beznaděje, necitelnosti, a že ve srovnání s něčím takovým by tak silná
emoce, jako je žal či sebelítost, musela člověku nakonec přinést spíš úlevu.
A tak se rozhodla, že na pár hodin vypadne z domova. Nepočítala si
nezodpovědně. Ujistila se, že o jejího synka bude dobře postaráno. Upekla
předtím nový dort, dala rozmrazit řízky, namočila fazole. Teprve potom si
dovolila odjet. Vrátí se domů včas, aby pohodlně stihla připravit večeři a
nakrmit Kittyina psa. Ale teď, v téhle chvíli, směřuje někam (kam?), kde by
byla docela sama, osvobozena od dítěte, od svého domu, od té malé oslavy,
kterou bude muset večer uspořádat. Vzala si s sebou jen kabelku a Paní
Dallowayovou. Natáhla na nohy punčocháče a oblékla si sukni a blůzku. K
uším si připnula svoje oblíbené náušnice, jednoduché měděné disky. Je to
pošetilé, ale s tím, jak vypadá, je teď docela spokojená, stejně jako s
čistotou, kterou září její vůz. Malý tmavomodrý košíček na odpadky,
posazený na krytu kardanu jako sedlo na koni, je čistotně prázdný. Je to
směšné, jistě, ale Laura přesto v tomto ničím neposkvrněném pořádku
nachází blahodárnou útěchu. I ona sama je stejně čistá, dobře oblečená a
především: jede někam pryč.
Doma čeká - pod hliníkovým poklopem s dřevěným knoflíkem ve tvaru
žaludu - nový dort. Je nepochybně podařenější než jeho předchůdce. Má
dvě vrstvy polevy, takže v ní nejsou vidět žádné drobečky (podívala se ještě
do jedné kuchařky a poučila se, že cukráři říkají té první vrstvě
„drobečková“ a že dort by měl mít vždycky dvojitou polevu). Elegantní bílý
nápis Vše nejlepší, Dane! sedí tentokrát přesně uprostřed a netlačí se na něj
žádná žlutá růžička. Je to pěkný dort, svým způsobem dokonalý, ale Laura
je z něj přesto zklamaná. Pořád vypadá jaksi amatérsky, domácky; něco je
na něm prostě špatně. To poslední n se jí opravdu moc nepovedlo a dvě
růžičky jsou nějak pokřivené.
Sáhne si na rty, tam, kde se na chvíli pozdržel Kittyin polibek. O tom,
co ten polibek může nebo nemůže znamenat, Laura nijak zvlášť nepřemýšlí;
nanejvýš na ni doléhá, že poskytuje Kitty něco jako náskok. Láska je cosi
velmi hlubokého, tajemného - kdo by se zajímal o všechny její zvláštnosti?
Laura po Kitty touží. Po její síle, po tom, jak věcně, pohodově přijímá
všechna svá zklamání, po mihotavých růžovozlatých světlech její utajené
osobnosti, po křehkých našamponovaných hlubinách jejích vlasů. Laura
ovšem touží i po Danovi, ale jinak - temněji, ne tak vytříbeně; tohle toužení
je jemně kořeněno krutostí a zahanbením, avšak stále je to toužení, ostré
jako úlomek kosti. Může se v kuchyni líbat s Kitty a zároveň milovat svého
manžela. Může se těšit na zmalátňující potěšení z jeho rtů a prstů (že by
toužila hlavně po tom, aby po ní toužil on?), a přesto snít o tom, jak se
jednoho dne opět bude líbat s Kitty - v kuchyni nebo na pláži, zatímco děti
budou vřískat v příboji, třeba i dole v hale, a obě při tom budou mít plnou
náruč složených ručníků, a pak se tomu tiše zasmějí, beznadějně vzrušené,
zamilované když ne do sebe, tak do své bezstarostnosti, napomenou se -
pssst! - a pak se od sebe rychle odtrhnou a odejdou, každá jinam.
Lauru ovšem ze všeho nejvíc rmoutí ten dort. Je jí to trapné, ale
nedokáže nad tím mávnout rukou. Jistě - jde pouze o cukr, mouku a vajíčka.
A nevyhnutelná nedokonalost takového výtvoru možná právě zvyšuje jeho
půvab. Laura si to uvědomuje - samozřejmě, že si to uvědomuje. Přesto
doufala, že se jí podaří vyrobit něco hezčího, význačnějšího, než to, co z
toho nakonec vzešlo - přes tu neposkvrněnou polevu a přesně doprostřed
posazený nápis. Přála by si (musí si to připustit), aby se ten vysněný,
abstraktní dort stal skutečností, dortem obdařeným nepopiratelnou a
přesvědčivou aureolou přepychu, hojnosti. Litovala, že se - jí nepovedlo
upéct dort, který by dokázal rozptýlit všechny starosti, byť třeba jen na
malou chvíli. Chtěla vytvořit něco úžasného, něco, co by muselo připadat
úžasné i těm, kdo ji nemají rádi.
A nepovedlo se. Moc by uvítala, kdyby jí to nevadilo. Něco je se mnou
v nepořádku, pomyslila si.
Přejede do levého pruhu a přidá plyn. V téhle chvíli, jen v téhle chvíli,
může být kýmkoli, může jet kamkoli. V autě má plnou nádrž, v kabelce
dost peněz. Příští hodinu či dvě může strávit, jak chce. Pak by ovšem nastal
poplach. Kolem páté by paní Latchová znervózněla a nejpozději v šest by
začala telefonovat na všechny strany. Kdyby to došlo tak daleko, musela by
Laura leccos vysvětlovat, ale teď a ještě nejméně dvě hodiny je volná. Je
ženou, která řídí auto, nic víc.
Když vyjede z Chavezovy rokle nahoru na kopec a před ní v dálce se
objeví zamlžené věžáky centra města, musí se rozhodnout. Půl hodiny teď
stačilo mířit zhruba ke středu Los Angeles, ale teď už se tam blíží - už
projíždí mezi přidřepnutými staršími domy, které zde vytrvávají mezi
kostrami novějších, vyšších budov. Všechno to zalévá bílá záře dne, ale
nezdá se, že by na zem dopadala z oblohy; spíše se line přímo ze vzduchu -
jako by nějaké neviditelné částice éteru ze sebe plynule, rovnoměrně
vydávaly mírně zamlženou fosforescenci. Postupně se před ní rozevírá
velkoměsto, a ona se musí rozhodnout, jestli do něj vjede tímhle levým
proudem, nebo zabočí do pravého a centrum zcela mine. Pokud to udělá,
ponoří se brzy beznadějně do obrovského, nekonečného lánu továren a
nízkých činžáků a domků, které obklopují Los Angeles stovky kilometrů
všemi směry. Z toho pravého pruhu by také ještě mohla vyjet ještě víc
doprava a posléze odbočit směrem na Beverly Hills nebo na pláže v Santa
Monice, ale na brouzdání po obchodech nemá vůbec náladu; a plavky a
něco na ležení u moře si s sebou nevzala. Naskýtá se jí překvapivě málo
možností, kam se uchýlit, v téhle obrovské sluncem zalité městské krajině,
a to, co hledá, nějaké osamocené, tiché místo, kde by si mohla číst a
přemýšlet, není opravdu vůbec po ruce. Kdyby zašla do nějakého
obchodního domu nebo do restaurace, musela by vyvinout jistou nezbytnou
aktivitu - musela by předstírat, že potřebuje nebo chce něco, co ji ve
skutečnosti ani v nejmenším nebude zajímat. Bude se muset chovat podle
dané situace - prohlížet si zboží, odmítat prodavačky, které se jí budou
vnucovat, nebo se posadit ke stolu, něco si objednat, zkonzumovat to a opět
se přesunout dál. Kdyby prostě někde jen zaparkovala a zůstala sedět ve
voze, sama ženská, riskovala by, že si jí všimne nějaký nekalý živel nebo
naopak někdo, kdo ji bude chtít před nekalými živly chránit. Byla by moc
na ráně; určitě by budila nežádoucí pozornost.
I veřejná knihovna by byla příliš veřejná. A stejné by to bylo i někde v
parku.
Zůstane nakonec ve svém proudu a zamíří tedy do města. K tomu
rozhodnutí dospěje nakonec bez velkého přemýšlení, zcela spontánně - jako
by tím odbočením doleva začala plnit nějaký konkrétní úkol, který tam na
ni přímo hmatatelně čeká. Vzápětí se octne na Figueroa Street, s velkými
výkladními skříněmi a stinnými chodníky. Dobrá - zastaví někde u hotelu a
zeptá se na pokoj. V recepci řekne (co taky jiného), že ho chce jen na jednu
noc a že za ní zanedlouho dorazí manžel. Když za ten pokoj normálně
předem zaplatí, co je komu do toho, když tam zůstane jenom dvě hodiny?
Ovšem je to tak výstřední, pochybný nápad, že se jí z něj až zatočí hlava
a znervózní jako puberťačka. Jistě, budou to vyhozené peníze - pronajmout
si pokoj v hotelu na celou noc, když tam hodlá zůstat jen dvě hodiny, aby si
mohla v klidu číst. Ale finančně teď na tom nejsou nijak špatně a ona vede
domácnost relativně velmi šetrně. A kolik může takový pokoj stát? Nemůže
to být zase tak strašné.
Ačkoli by to mohla zkusit v nějakém lacinějším zařízení, třeba v motelu
někde na předměstí, nedokáže se k tomu přinutit. Připadalo by jí to příliš
pokoutní, mrzké, nečisté. Recepční by si nakonec mohl myslet, že je nějaká
sexuální profesionálka, a začal by se dotěrně vyptávat. S takovými lacinými
motely nemá žádnou zkušenost; člověk se tam pravděpodobně musí chovat
v duchu nějakých zavedených konvencí, o kterých ona nemá sebemenší
tušení. A tak zamíří k hotelu Normandie, jehož rozkročená bílá budova
trůní jen o několik bloků dál. Normandie je velký, čistý, nenápadný hotel,
postavený do tvaru písmene V; dvě bílá deseti-patrová křídla ohraničují
parkový prostor s fontánou uprostřed. Dýchá z něj zhygienizovaná
důstojnost. Klientelu budou jistě tvořit především turisté a obchodníci,
hosté, na jejichž přítomnosti v tomto seriózním ubytovacím zařízení není
ani špetka čehosi tajemného. Laura zajede pod pochromovanou stříšku
nesoucí jméno hotelu, provedené vysokými, hranatými, rovněž
pochromovanými písmeny. Je rané odpoledne, ale pod tím baldachýnem
vládne mírně večerní šero, přísvit téměř měsíční, různých potemněle bílých
tónů. Aloe v mohutných kořenáčích, stojící po obou stranách černých
skleněných vstupních dveří, jako by nemohly pochopit, kde se tam vzaly.
Laura předá vůz hotelové službě, převezme potvrzenku o zaplacení
parkovacího poplatku a projde těžkými skleněnými dveřmi do hotelové
haly. Vládne v ní ticho a chlad. Někde v jejím nitru se ozve telefon, jasné
zvonění v pravidelných intervalech. Laura se ihned trochu uklidní, ale
všechna nervozita z ní ještě zdaleka nespadla. Po tmavomodrém koberci
zamíří k recepci. Tenhle hotel, tahle hala - to je přesně to, co potřebuje:
jejich chladnou anonymitu, naprostou nepřítomnost jakékoli rušivé vůně,
atmosféru věcných, nevzrušených příchodů a odchodů. Ihned získává pocit,
že sem patří. Budou tu s ní jednat kompetentně, ale nevtíravě. Pravda
ovšem je, že se tu ocitá za podivných a - což je horší - těžko vysvětlitelných
okolností. Přichází z absurdního důvodu: chtěla se dostat co nejdál od toho
dortu. Recepčnímu hodlá namluvit, že jejího manžela něco neodkladného
zdrželo a že dorazí, i s jejich zavazadly, tak asi za hodinku, za dvě. Ještě
nikdy takhle nelhala, určitě ne někomu, koho vůbec neznala či nemilovala.
Avšak transakce u recepčního pultu proběhne překvapivě hladce.
Recepční, muž přibližně jejího stáří, s hlasem nasládle pisklavým a značně
nezdravou pletí, nejenže nepojme žádné podezření, ale nic takového ho ani
náznakem nenapadne. Když se Ivo Laura zeptá, jestli by měli volný pokoj,
bez zaváhání odpoví: „Samozřejmě, milostivá. Jednolůžkový, nebo
dvoulůžkový?“
„Dvoulůžkový,“ odpoví Laura. „Jsem tu s manželem. Ten má taky naše
zavazadla.“
Recepční se jí podívá přes rameno a marně hledá pána zápasícího s
kufry. Laura zrudne, ale nezaváhá.
 „On sem dorazí asi tak za hodinu, možná až za dvě. Musel se zdržet ve
městě, a tak mě poslal napřed. Abych zjistila, jestli tu máte volno.“
Opře se o černou žulovou desku recepčního pultu, aby se uklidnila. Ta
její historka jí připadá silně nepravděpodobná. Jestli spolu ona a její manžel
někam cestují, proč mají každý svůj vůz? Proč si do hotelu předem
nezavolali?
Recepční se však ničemu takovému nepodiví. „Bohužel vám mohu
nabídnout pouze pokoje v nižších patrech. Nebude vám to vadit?“
„Ne - to je v pořádku. Zůstaneme tu jenom jednu noc.“
„Výborně. Takže momentíček - číslo devatenáct.“
Laura podepíše registrační formulář svým pravým jménem (kdyby si
vymýšlela nějaké falešné, necítila by se dobře - připadalo by jí to nízké) a
požádá o účet. („Odjíždíme možná hodně brzy ráno a budeme mít velmi
naspěch. Ráda bych to vyrovnala už teď.“) Dostane klíč.
Když odchází od recepce, nemůže uvěřit, že to tak hladce zvládla.
Dostala klíč, prošla portálem do hlavní části hotelu. Dveře od výtahů, vzadu
na konci chodby, jsou pobité bronzovým plechem a nad každými se skví
řádka třpytivých červených číslic. Než se k nim dostane, musí projít kolem
několika souprav prázdných pohovek a klubovek, chladně klímajících
palmiček v kořenáčích a proskleného jeskynního výklenku, vyplněného
kombinací drugstoru a kavárničky, kde u pultu sedí nad novinami několik
osamělých pánů v tmavých oblecích; postarší paní ve světle růžovém
kostýmu servírky a s rudě zrzavou parukou na hlavě tam vykládá cosi
zábavného, i když není jasné, komu přesně, a na skleněném podstavci s
vysokou nohou trůní na pultě pod průhledným poklopem z umělé hmoty
téměř směšně obrovská citronová páj se sněhovou čepicí, v níž chybějí dvě
porce.
Laura si přivolá výtah a stiskne tlačítko svého patra. Na stěně výtahu je
pod skleněným krytem vystavena fotografie talíře s vejci Benedikt, s
oznámením, že tento pokrm se v hotelové restauraci servíruje až do čtrnácti
hodin. Prohlíží si obrázek lákavě upravených toastů a maně si uvědomí, že
je už těsně po druhé a teď že už by si tedy tenhle pokrm objednat nemohla.
Už dlouho ji rozechvívá nervozita, a ani nyní se jí zatím nedokázala zbavit;
prudce se však změnila základní povaha toho pocitu. Ta nervozita, spolu s
celkovým rozladěním a zklamáním ze sebe sama, v ní zřetelně přetrvává,
ale všechno je to nějak posunuté. Rozhodnutí ubytovat se v tomhle hotelu,
jemuž vděčí za to, že teď ve výtahu stoupá ke svému pokoji, jí pomohlo
podobně, jako morfium pomůže pacientovi sužovanému rakovinou -
neodstraní jeho bolesti, ale způsobí, že je přestane cítit. Jako by ji
doprovázela nějaká její neviditelná sestra, zrůdná bytost zmítaná hněvem a
výčitkami, která si zvrhle pěstuje svoje pokoření, a byla to tato žena, tato
Lauřina nešťastná sestra, a nikoli ona sama, kdo potřebuje útěchu a ticho.
Laura by se mohla stát ošetřovatelkou, která se bude snažit té druhé ulevit.
Vystoupí z výtahu, pomalu projde chodbou a zasune klíč do dveří čísla
devatenáct.
Toto je tedy její pokoj: tyrkysově vymalovaná místnost, nijak
pozoruhodná - spíše docela běžná; je tam široká manželská postel s
tyrkysovým přehozem a na stěně visí reprodukce (jarní Paříž) ve světlém
dřevěném rámu. Pokoj je prodchnut zvláštním pachem - smíšenou vůní
alkoholu a borového dřeva, škrobu, toaletního mýdla, a tíhu toho všeho
podtrhává cosi, co nelze nazvat přímo zatuchlostí; ale svěží vzduch to určitě
není. Je to vůně únavy, napadne Lauru. Vůně místa, opotřebovaného
dlouhým využíváním.
Přejde k oknu, rozhodí průhledné bílé záclony a vytáhne rolety. Dole, na
tom trojúhelníkovém parkovém prostranství s fontánou uprostřed,
posázeném o život bojujícími růžovými keři, je vidět několik prázdných
kamenných laviček. Lauře se opět zdá, jako by se ocitla v nějakém snu -
snu, ve kterém se chvilku po druhé odpoledne dívá na tuto podivnou,
osiřelou zahradu. Odvrátí se od okna. Zuje si střevíce. Na skleněnou desku
nočního stolku položí svou Paní Dallowayovou a natáhne se na postel. V
pokoji vládne ticho, pro hotely příznačné - umělé ticho, vyloženě
nepřirozené, rozprostírající se nad substrátem skřípotu skříňových dveří,
tlumeného koupelnového kloktání, vrzání koleček pojízdných servírovacích
stolků, postrkovaných po koberci.
Jak daleko je Laura najednou od svého života! A bylo to tak snadné.
Připadá jí, že opustila svůj vlastní svět a vstoupila do království knihy,
kterou měla rozečtenou. Pravda - nic nemohlo být vzdálenějšího od
Londýna paní Dallowayové než tento tyrkysový hotelový pokoj, ale Laura
si přesto představuje, že sama Virginia Woolfová, ona utonulá geniální
spisovatelka, možná po smrti obývá místo ne zcela nepodobné tomuto.
Laura se sama pro sebe tiše zasměje. Pane Bože, prosím tě, říká si v duchu,
postarej se, aby to na nebesích vypadalo přece jen o trošku lépe než v
tomhle pokoji v hotelu Normandie. Nebe bude jistě lépe zařízené, bude
světlejší, impozantnější, ale přesto ho může poznamenávat určitý díl té
zakřiknuté atmosféry, která vládne v tomto ústraní. Mít tenhle pokoj jen pro
sebe - v tom je něco nepřirozeného, možná i poněkud oplzlého. Je tady
ovšem zcela v bezpečí. Může si tu dělat, cokoli ji napadne. Připadá si tak
trochu jako nevěsta, která večer po svatbě uléhá do novomanželské postele
a čeká… ne na svého manžela, ani na nějakého jiného muže. Prostě na
někoho. Na něco.
Sáhne po knize. Označila si místo, kam až ji dočetla, stříbrnou záložkou
(Mé milované knihomolce), kterou jí manžel před několika lety věnoval k
narozeninám.
S pocitem hluboké, povznášející úlevy začíná číst.
Vzpomněla si, jak jednou v Hyde Parku hodila do jezírka Serpentine
šestipenci. Ovšem každý má nějaké vzpomínky; ona však má ráda to, co je
tady a teď, přímo před ní - i tu tlustou paní tamhle v drožce. Záleží tedy na
tom, ptala se sama sebe, když už se blížila k Bond Street, záleží na tom, že i
ona musí jednou nevyhnutelně přestat existovat, že tohle všechno se pak
bude odehrávat už bez ní? Nese to s nelibostí, nebo jí vědomí, že smrt
znamená absolutní konec, přináší spíše útěchu? Věří ovšem, že pak stejně v
kolotání londýnských ulic, tam i onde, bude nějak dále žít, i Peter, že budou
dál žít jeden v druhém. Je si jista, že splyne se stromy u nich doma, že se
stane součástí jejich domu, šeredného, pozvolna se rozpadajícího. Že se
prolne do lidí, které nikdy v životě nepotkala; a že se rozloží jako mlžný
opar mezi těmi, jež poznala nejlépe, a ti ji budou na své větve pozvedávat
podobně, jak vídala stromy přivinovat k sobě mlhu, a její život, ona sama,
tak bude pozvolna pronikat doširoka, dodaleka. Ale o čem to snila, když se
na Piccadilly dívala do výlohy Hatchardova knihkupectví? Co se to tam
snažila objevit? Jakou podobu bílého venkovského svítání, když si četla v
knize rozevřené za sklem?
Už žádný strach před slunce žárem, ani před běsným chladem zimy.

Je možné zemřít. Laura najednou myslí na to, že se může svobodně

rozhodnout - ona i kdokoli jiný. Je to nezodpovědná, zcela odtělesněná
myšlenka, ze které se jí zatočí hlava - dolehne k ní nezřetelně, jakoby
zdálky, jako hlas z hodně vzdálené rozhlasové stanice. Mohla by se
rozhodnout, že zemře. Je to abstraktní, mlhavá představa, nic obzvlášť
morbidního. V hotelových pokojích lidé takové věci přece provádějí běžně.
Je dokonce docela dobře možné, snad i pravděpodobné, že někdo ukončil
svůj život přímo tady, v tomhle pokoji, na téhle posteli. Někdo, kdo si řekl:
Tak a konec - už toho mám dost. A pak se naposledy rozhlédl po bílých
stěnách, upřel oči na hladký bílý strop. Laura si uvědomuje, že když se
člověk ubytuje v hotelu, opouští vlastně konkrétní prostředí svého vlastního
života a vstupuje na neutrální území, do čistého bílého prostoru, kde mu
pak umírání možná nepřipadá zdaleka tak podivné.
Proběhne jí hlavou, že to může být hluboce útěšná zkušenost, že to třeba
v člověku vyvolává vyloženě osvobodivý pocit - rozhodnout se prostě
odejít. Všem oznámit: Už jsem nemohla dál - vy si to asi nedovedete
představit. Už to nešlo - zkoušet to marně znovu a znovu. Tuší, že by v tom
mohlo být něco strašně krásného - něco jako ledová pláň nebo poušť v
časném ránu. Mohla by poklidně odejít do té jiné krajiny, nechat je všechny
- svoje dítě, manžela, Kitty, rodiče, prostě všechny - tady, v tomhle
zbědovaném světě (už nikdy se nedá dohromady, už nikdy nebude čistý),
aby pak mohli sobě navzájem i každému, kdo se optá, říkat: My jsme si
mysleli, že je naprosto v pořádku, a pokud měla nějaké starosti, že to byly
jen takové ty docela obyčejné lidské problémy. Něco takového nás ve snu
nenapadlo.
Sáhne si na břicho. Nikdy bych nemohla. Vysloví to v tom čistém,
tichém pokoji nahlas: „Nikdy bych to nemohla udělat.“ Miluje život,
beznadějně ho miluje - alespoň občas. A kdyby to udělala, zároveň by tím
vraždila i svého syna. Vraždila by syna a manžela i to další dítě, které v ní
roste. Nikdo z nich by se z něčeho takového nedokázal vzpamatovat. Nedá
se s tím srovnat nic neblahého, co může způsobit jako žijící manželka a
matka, žádné případné selhání, žádný záchvat vzteku či deprese. Byl by to
prostě zlý skutek, vytvořilo by to černou díru v prostoru, která by do sebe
vsála všechno, co ona zatím stačila vytvořit - poklidné rodinné dny, světlá
okna, bohatě prostřený večerní stůl.
Stejně je však ráda, že to ví (protože - sama nechápe, jak se to stalo -
najednou to skutečně ví): že je možné přestat žít. Přináší to do duše klid,
mít před očima úplnou paletu voleb, možnost si vybrat, beze strachu či
lstivých úskoků. Představuje si Virginii Woolfovou, nevinnou,
nevyrovnanou, udolanou nemožnými nároky života i umění, a vidí ji, jak
vstupuje do řeky s těžkým kamenem v kapse kabátu. Znovu si pohladí
břicho. Bylo by to stejně prosté, napadne ji, jako ubytovat se v hotelu.
Jednoduché jako máloco.
 Paní Woolfová

Sedí s Vanessou v kuchyni a popíjejí čaj.

„U Harroda jsem viděla krásný kabátek pro Angeliku,“ svěřuje se
Virginii Vanessa. „Ale pro kluky nic, tak mi to připadalo nefér. Asi jí ten
kabátek koupím k narozeninám, ale to ji ovšem asi moc nepotěším, protože
si bude myslet, že by ho měla dostat tak jako tak, a ne jako dárek k
narozeninám.“
Virginia přikývne. V tuto chvíli se jí totiž nechce nic říkat. Ve světě
kolem je toho tolik! Kabátky v obchodním domě Harroďs. Děti, které jsou
naštvané a zklamané, ať pro ně rodiče udělají cokoli. Šálek čaje ve
Vanessině kypré ruce. Ten drozd venku, tak krásný na té své travnaté
mohylce - jako elegantní klobouk.
Její kuchyně, v téhle hodině.
Ne - Clarissa nezemře. Ne vlastní rukou. Jak by mohla to všechno, co
má kolem sebe, opustit?
Virginia se chystá podotknout něco, co se týká Vanessiných dětí. Nemá
vůbec jasno, co by to mělo být, ale něco poví určitě.
Ráda by řekla, že to už stačí. Ty šálky s čajem, ten drozd venku v
zahradě. To přece už stačí.
Umře někdo jiný, ne Clarissa. Někdo se vznešenější myslí, než je
Clarissina; měl by to být někdo s natolik slitovnou, citlivou duší, že se
dokáže odvrátit od svodů světa, od jeho čajových šálků a holčičích kabátků.
„Angelice bys možná měla -“ začne Virginia.
Ale zachrání ji Nelly - naštvaná, vítězoslavná. Právě se vrátila z
Londýna s taškou, ve které přináší čínský čaj a ty nepostradatelné perníčky.
Drží ji ve zvednuté ruce, jako by ji chtěla po někom hodit.
„Dobré odpoledne, paní Bellová,“ pozdraví. Z jejího hlasu zaznívá
sebeovládání mistra popravčího.
 A tak tu Nelly stojí, s tím čajem a perníčky, jakoby navěky vrostlá do
podlahy, a Virginia se najednou cítí nevysvětlitelně šťastná - víc než
šťastná: velmi naživu, jak tu tak v obyčejný jarní den sedí s Vanessou ve
své kuchyni, a Nelly, porobená amazonská královna, chronicky rozhorlená
Nelly, jim nastavuje před oči to, co byla donucena přivézt.
Pak se k nim Nelly otočí zády, a ačkoli to mezi nimi není běžné,
Virginia se nakloní k Vanesse a políbí ji na ústa. Je to nevinný polibek,
velmi nevinný, ale v téhle vzácné chvíli, za Nellyinými zády, ho Virginia
vnímá jako nejsladší zakázané potěšení. Vanessa jí to políbení vrátí.
 Paní Dallowayová

„Chudák Louis.“
Juliino povzdechnutí vyjadřuje překvapivě zralou směsici soucitu a
docházející trpělivosti a Clarissina dcera se na okamžik proměňuje v
klasickou nositelku prastarého mateřského stesku a stává se článkem celá
století dlouhého řetězce žen, které si občas se soucitem a docházející
trpělivostí musí povzdechnout nad nepochopitelně vyšinutým chováním
příslušníků mužského rodu. Clarissa si nakrátko dovede představit svou
dceru, až jí bude padesát; bude to - jak se běžně říká - statná žena,
mohutného těla i ducha, nevyzpytatelně zdatná, rozhodná, věcná, zvyklá
časně vstávat. Clarissa si v té chvíli přeje být Louisem; nikoli být s ním (to
by mohlo být velmi trnité, velmi obtížné), ale být jím, nešťastnou, podivnou
osobou, těkavě nespolehlivou, neskrupulózní, ztraceně bloudící ulicemi.
„Máš pravdu,“ řekne. „Chudák Louis.“
Nezkazí Louis party, kterou pořádá pro Richarda? A proč proboha zvala
Waltera Hardyho?
„Strašně zvláštní člověk,“ dodává Julia.
„Dovolíš mi, abych tě objala?“
Julia se rozesměje a hned je jí zase devatenáct. Je nemožně krásná.
Chodí do kina na filmy, o kterých Clarissa nikdy neslyšela, střídá záchvaty
nevrlosti a euforie. Na levé ruce nosí šest prstenů, ale ani jeden z nich není
ten, co jí Clarissa dala k osmnáctým narozeninám. V jedné nosní dírce má
stříbrný kroužek.
„Samozřejmě!“
Clarissa ji k sobě přivine a rychle ji zase pustí. „Jak se máš?“ zeptá se a
vzápětí toho lituje. Má pocit, že tohle je jeden z jejích nešťastných návyků,
hloupý, zbytečný sklon se vyptávat, který v každém potomkovi probouzí
chuť vraždit. Její matka si zase stále nutkavě odkašlávala. A každý odlišný
názor uváděla formulkou: „Já tedy nechci být protivná, ale…“ Obojí v
Clarissině paměti přežívá, kdežto matčina laskavost a skromnost a její
filantropické skutky v ní už dost vybledly. Jak se máš? Tuhle otázku klade
Clarissa Julii až příliš často. Částečně ji k tomu vedou nervózní rozpaky
(jak nemít k Julii poněkud formální postoj a pociťovat jisté obavy, po tom
všem, co se stalo) a částečně by opravdu ráda věděla, jak se její dceři vede.
Clarisse projede hlavou, že ta její dnešní party určitě vybouchne.
Richard se bude nudit a urážet, a to po právu. Jsem povrchní ženská, říká si,
takovýmhle záležitostem přikládám příliš velký význam. Její dcera si z ní
kvůli tomu v rozhovorech s přáteli určitě dělá legraci.
Ale že je mezi těmi jejími přáteli taky někdo takový jako Mary
Krullová!
„Docela dobře,“ odpoví Julia.
„Vypadáš báječně,“ vypraví ze sebe Clarissa v zoufalém úsilí se bodře
zavděčit. Když nic jiného, alespoň je velkorysá. Od počátku se snaží být
matkou, která svému dítěti skládá poklony, dodává mu sebedůvěru,
neotravuje ho svými vlastními starostmi.
„Děkuju,“ reaguje na to Julia. „Nenechala jsem si tady včera ruksáček?
„Nechala. Visí u dveří.“
„Prima. Jdeme s Mary nakupovat.“
„Kde se máte sejít?“
„Ona je tady. Ceká na mě venku.“
„Jo tak.“
„Chtěla si zakouřit.“
„Až dokouří - nechtěla by zaskočit sem nahoru a pozdravit se se
mnou?“
Přes Juliinu tvář přeletí stín zkroušenosti, ale je v něm ještě něco jiného
- že by do ní znovu vstupoval onen starý běs? Nebo se pouze vyrovnává s
docela obyčejným pocitem viny? Chvíli obě mlčí. Jako by se tu prosazovala
jakási síla konvenčnosti, mocná jako tah gravitace. I když matce
negativisticky vzdorujete celý život, i když dceru v domě bez muže (otcem
je v tomto případě jen ampulka s evidenčním číslem - promiň, Julie, tatínka
nemáš sebemenší naději najít!) vychováváte s maximální možnou snahou o
poctivou hru, zdá se být nevyhnutelné, že jednoho dne budete stát na
perském koberci, dusíc se mateřským nesouhlasem a nakyslou raněností,
proti děvčeti, které vámi opovrhuje (jak by mohla neopovrhovat), protože
jste je ošidila o otce. Nechtěla by zaskočit sem nahoru a pozdravit se se
mnou?
 Ale proč by se neměla zrovna taková Mary vést k tomu, co se obecně
pokládá za normální slušné chování? Zůstat stát před něčím bytem - to se
přece nedělá. I když jste nevímjak geniální a naštvaná na celý svět. Má se
jít dovnitř a slušně pozdravit. To může udělat každý.
„Tak já ji přivedu,“ řekne Julia.
„Není třeba.“
„Ale jo, proč ne. Jenom dole kouří. Vždyť víš, jaká je. Na prvním místě
jsou cigarety, pak dlouho nic, a teprve potom přijde všechno ostatní.“
„Jestli se jí nechce, tak ji sem netahej. Vážně. Můžeš jít.“
„Ne. Chtěla bych, abyste se vy dvě líp poznaly.“
„My už se známe velice dobře.“
„Nemusíš z ní mít strach, mami. Mary je hrozně milá ženská. Naprosto,
ale naprosto neškodná.“
„Já z ní přece žádný strach nemám. Proboha.“
Na Juliině tváři se objeví nesnesitelně vědoucí úsměv. Zavrtí hlavou a
odchází. Clarissa se nahne nad stolek a posune vázu O kousek doleva.
Nejradši by ty růže někam uklidila. Proč to musí být zrovna Mary Kruhová?
Kdokoli jiný by jí byl milejší.
Julia se vrací, Mary přichází těsně za ní. Tak je po čase opět tady -
přísná, zásadová Mary, Mary spravedlivá. Na oholené hlavě j í už začíná
vyrážet tmavé strniště, na sobě má kalhoty myší barvy, ňadra se jí volně
kývají pod potrhanou bílou vestičkou. Rázný krok, pozorné, podezíravé oči.
Když vidí Julii a Mary takhle pohromadě, připomíná jí to, jako kdyby
nějaká malá holka při-táhla domů z ulice zatoulaného psa, samá žebra a
zažloutlé zuby, žalostného, ale nakonec nebezpečného tvora, který by
jednoznačně potřeboval domov a stálou péči, ale jenž má v sobě hlad
uložený tak hluboko, že k němu žádný projev lásky či hojnosti nemůže
proniknout. Bude jen žrát a žrát a nikdy nebude mít dost, nikdy už
nezkrotne.
„Vítejte, Mary,“ zdraví ji Clarissa.
„Ahoj Clarisso.“ Projde pokojem a zapumpuje Clarissinou rukou. Její
ruka je drobná, silná, překvapivě měkká.
„Jak se daří?“ zeptá se Mary Clarissy.
„Výborně, děkuju za optání. A vám?“
Mary jen pokrčí rameny. Jak by se mi asi mohlo dařit -v tomhle
zkurveném světě? Clarissa si na tu záludnou otázku naivně naběhla.
Vzpomene si na ty svoje růže. Možná je někde musejí trhat docela malé
děti. Co když tam do nekonečných záhonů růží naženou ještě před úsvitem
celé rodiny, a ty pak tráví celé dlouhé dny nad růžovými keři, až necítí záda
a z popíchaných prstů jim crčí krev?
„Chystáte se na nákup?“ ptá se Clarissa a ani se moc nesnaží skrývat
opovržení, které se v jejím hlase ozývá.
Julia vysvětluje: „Nové boty. Tyhle staré se jí každou chvíli na nohou
rozpadnou.“
„Já nakupuju strašně nerada,“ svěřuje se Mary. Přes obličej jí přelétne
náznak omluvného úsměvu. „Taková ztráta času!“
„Dneska ti koupíme nový boty a dost!“ prohlásí Julia kategoricky.
Clarissina dcera, tahle skvělá inteligentní dívka, by mohla klidně
zafungovat jako přívětivá manželka, spolehlivě kormidlující svého partnera
bludištěm celodenních pochůzek. Stačilo by jen několik menších úprav, a je
z ní typická postavička z padesátých let.
Mary se obrátí na Clarissu. „Já bych si sama neporadila. Policajta se
slzným plynem - toho hladce zvládnu. Ale prodavačky ať se mi radši
vyhýbají velkým obloukem.“
Clarissa užasne - Mary se snaží! Dokonce se pokouší - v rámci svých
možností - být zábavná.
„Taková hrůza z nich snad nejde,“ poznamená Clarissa.
„Za to spíš můžou samy ty kšefty, přecpané vším tím zasraným póvlem
- promiňte. Zbožím. A ze všech stran do vás buší reklama - kuptesi kuptesi
kuptesi, a když se pak ke mně žene nějaká načesaná ochechule s tlustou
vrstvou mejkapu na ksichtě a vříská to svoje čím mohu posloužit, musím se
držet, abych na ni nezařvala: Ty čubko, podívej se do zrcadla a zkus napřed
posloužit sama sobě!“
„Hm - jestli to neberete nějak moc tragicky,“ odváží se Clarissa.
„Půjdeme, Mary, ano?“ navrhuje Julia.
Clarissa jí připomene: „Dávej na ni dobrý pozor.“
Kráva, řekne si Mary Krullová v duchu. Samolibá, namyšlená
čarodějnice.
Ale pak to vezme zpátky. Clarissa Vaughanová není ten pravý nepřítel.
Clarissa Vaughanová je jenom pošetilá, naivní ženská, nic víc a nic míň.
Věří, že když bude dodržovat pravidla hry, může mít všechno, co mají
muži. Naletěla jim. Přesto by ji ráda vzala za límec košile, zatřásla s ní a
křikla na ni: Vy skutečně věříte, že jestli začnou sbírat takzvané úchyly, u
vašich dveří se nezastaví? To jste tedy pěkně cáklá!
 „Tak ahoj, mami,“ loučí se Julie.
„Nenech tu zase ten batůžek,“ připomene jí Clarissa.
„No vidíš,“ zasměje se Julie a sejme ho u dveří z věšáku. Je plátěný,
ostře oranžový - něco takového by u ní člověk ani nehledal.
Co proboha má proti tomu prstýnku?
Když se k nim Julia obrátí zády, Clarissa a Mary zůstanou na chvíli stát
proti sobě. Blázne, pomyslí si Mary, i když se snaží být vlídná nebo alespoň
klidná.
Ale co - na vlídnost se může vykašlat. Všechno je lepší než dvě postarší
teplajznice ze staré školy, oblečené jako ze škatulky, buržoustky až do
morku kostí, které spolu žijí jako normální manželé. Je nesrovnatelně lepší
si na nic nehrát a stát se chronickým samotářem a vyvrhelem, než si žít jako
elegantně načančaná lesba s úctyhodným zaměstnáním.
Podvodnice, proběhne hlavou Clarisse. Dokázalas pobláznit mou dceru,
ale se mnou se ti to jen tak nepovede. Sobeckou dobyvatelku já poznám na
první pohled. Dobře vím, jak je to snadné, udělat na někoho nezkušeného
velký dojem. Když člověk křičí dost hlasitě a patřičně dlouho, vždycky se
seběhne spousta zvědavců, aby zjistili, co se to vlastně děje. Nezůstanou
dlouho, pokud jim k tomu neposkytneš dostatečný důvod. Jsi stejně špatná,
jako většina mužů, stejně agresivní, stejně rádoby důležitá, ale nebude
dlouho trvat a on ti ten hřebínek spadne.
„Tak my vyrážíme,“ oznamuje Julia.
„Nezapomeň na tu party,“ připomene jí Clarissa. „V pět hodin!“
„Neboj,“ ujistí ji Julia. Hodí si ten žlutý batůžek přes rameno a Clarissa
a Mary v té chvíli výjimečně prožívají tytéž pocity. Jedna jako druhá silně
Julii závidí její samozřejmou a dobrosrdečnou sebejistotu a nespočetný
řetěz dnů, které má ještě před sebou.
„Brzy na shledanou!“ volá za ní Clarissa.
Je strašně konvenční. Je celá vedle z té oslavy. Myslí si, že je kdovíjak
důležitá. Kdyby jí to tak Julia mohla jednoho dne odpustit…
„Nashle,“ řekne Mary a vypochoduje za Julií ze dveří.
Ale proč ze všech lidí zrovna Mary Kruhová? Proč se tak skvělá holka,
jako je Julia, musí ponižovat jako oddaná přisluhovačka? To pořád tak touží
najít otce?
Mary nechá Julii trochu poodejít, aby se mohla pokochat pohledem na
její široký, graciézní zadek, ty jeho dva dokonalé úplňky. Přímo klesá pod
náporem žádostivosti a ještě čehosi jiného, čím nějaký jemnější a
vytříbeněji bolestivý nerv protkává její touhu. Julia v ní probouzí jakýsi
erotický patriotismus, jako by Julia byla nějakou vzdálenou zemí, ve které
se Mary kdysi narodila a z níž byla posléze nemilosrdně vypuzena.
„Tak poběž,“ pobízí ji Julia vesele přes rameno, přes ten řvavě oranžový
jas svého batůžku.
Mary však zůstane ještě chviličku stát a dívá se. Má pocit, že ještě nikdy
v životě neviděla nic tak krásného. Kdybys mě milovala, proletí jí hlavou,
udělala bych pro tebe všechno. Rozumíš? Všechno!
„Honem,“ volá na ni znovu Julia, a tak Mary v beznadějné agónii (Julia
ji nemiluje, ne tak, jak by si ona přála, a nikdy milovat nebude) spěchá za
ní, aby se spolu konečně mohly vydat koupit ty nové boty.
 Paní Woolfová

Vanessa s dětmi už odešla a je teď na cestě zpátky do Charlestonu. Nelly

dole připravuje večeři a ze záhadných důvodů je báječně naložená - v tak
dobrém rozmaru ji Virginia neviděla už řadu dní. Třeba se natolik kochá
skutečností, že ji milostpaní vyslala na zcela pošetilou pochůzku, a tak
blaženě si vychutnává nesmyslnou nespravedlivost toho zaúkolování, že ji
to až v kuchyni inspiruje ke zpěvu! Leonard něco píše ve své pracovně a
mrtvý drozd odpočívá venku na svém loži z trávy a růží. Virginia stojí v
salonu u okna a sleduje, jak na Richmond padá soumrak.
Končí docela obyčejný den. V neosvětlené místnosti leží na psacím
stole stránky jejího nového románu, do kterého vkládá mimořádné naděje;
ovšem v téhle chvíli se obává (má pocit, že ví), že z toho vznikne text
vyprahlý a slabý, ošizený o veškeré opravdové pocity - prostě propadák.
Uplynulo jen několik málo hodin, ale to, co cítila v kuchyni s Vanessou, to
mocné zadostiučinění, ona blahodárná požehnanost, se vypařilo tak
dokonale, že to snad nikdy ani neexistovalo. Zbývalo pouze toto: vůně
Nellyina vařeného hovězího (Virginii se z toho dělá špatně a Leonard pak
bude pozorně sledovat, jestli se jí podaří nějaké sousto do sebe dostat),
všechny hodiny v domě, které zakrátko odbijí půl, její vlastní tvář, jež se
stále zřetelněji rýsuje v okenním skle, zatímco se všude po Richmondu
rozsvěcují pouliční lampy - bledé citronky odrážející se od inkoustově
temné oblohy. To ale přece stačí, říká si Virginia, a snaží se tomu uvěřit.
Vždyť to by přece mělo stačit - být v tomhle domě, osvobozeném od války,
s výhledem na to, že si před spaním bude dlouho číst a potom unaveně
usne, a až se ráno probudí, ihned začne zase pracovat. Cožpak nestačí, jaké
nádherné žlutavé stíny vrhají pouliční lampy do větví stromů?
Najednou pocítí, jak jí vzadu po krku stoupá do hlavy ona známá bolest.
Celá ztuhne. Ne, to je jen vzpomínka na bolest, její strach z bolestí - obojí
tak živé, že se to dá těžko rozeznat od zrodu bolestí samé. Zůstane
vzpřímeně stát a čeká. Nic se neděje. Všechno je v pořádku. Stěny pokoje
se neviní, z omítky se na ni nedere žádné mumlání. Stojí tu sama, ale její
manžel je doma, je tu i služebnictvo a koberce a polštáře a lampy. A ona je
sama sebou.
Ví, že si vyrazí ven, ještě než se k tomu rozhodne. Procházka… půjde
se jenom trochu projít. Nanejvýš na půl hodinky. Rychle přes sebe přehodí
pláštěnku, nasadí si klobouk, kolem krku si obtočí šálu. Tiše sestoupí k
zadním dveřím, vyjde ven a opatrně je za sebou zavře. Bude lépe, když se jí
nikdo nebude ptát, kam jde, ani kdy se míní vrátit.
Venku v zahradě jí padnou oči na ztemnělou drozdí mohylku, chráněnou
živým plotem. Před chvílí začal od východu foukat docela silný vítr a
Virginia se zachvěje. Připadá jí, že když vyšla z domu (kde se vaří to hovězí
a svítí spousta žárovek), octla se v království toho mrtvého ptáka.
Pomyslela na to, jak čerstvě pohřbení musejí zůstat celou noc ve svých
hrobech, i poté, co truchlící pozůstalí odříkali všechny svoje modlitbičky,
položili věnce a vrátili se do vesnice. Kola vozů oddrkotala po zaschlém
blátě cesty, účastníci obřadu skončili s večeří a rozestlali postele; avšak
hrob zůstává beze změny, jen vítr se snaží rozházet květiny z něj po celém
hřbitově. Tenhle hřbitovní pocit je trochu děsivý, ale ne zcela nepříjemný.
Je skutečný; téměř neskutečně skutečný. V téhle chvíli je dokonce
snesitelnější, ušlechtilejší, než to hovězí a rozzářená světla uvnitř domu. Po
několika schůdcích sestoupí Virginia do trávy.
Drozdí tělíčko je dosud na místě (zvláštní, že se o něj nezajímají místní
kočky a psi), drobounké i na ptáčka, dokonale neživé, tady v té tmě, jako
ztracená rukavice - prázdná hrstička smrti. Virginia u něj chvíli postojí.
Změnilo se v odpad; setřáslo ze sebe svou odpolední krásu, stejně jako
Virginia přišla o svou zázračnou odpolední chvíli při čaji, stejně jako den
neodvratně ztrácí svoje teplo. Ráno nabere Leonard ptáčka i s trávou a
růžemi na lopatu a všechno to vyhodí do odpadků. Napadne ji, o kolik víc
místa zabere taková bytůstka zaživa než po smrti. A platí to o všem živém.
Jak velkou prostorovou iluzi vyvolávají gesta a pohyby, i pouhé dýchání.
Teprve když zemřeme, odhalí se naše skutečné rozměry a ukáže se, že jsou
překvapivě skrovné. Cožpak neměla pocit, že její vlastní matku po smrti
někdo potají vyměnil za její menší verzi, ulitou z nějakého světlého kovu?
A přece i ona sama cítí, že má kdesi v sobě prázdný prostor, překvapivě
malý, v němž by měl sídlit silný cit!
 Zde je tedy svět (dům, obloha, první bázlivá hvězda), a tady je jeho
protiklad: drobný temný útvar vroubený růžemi. Smetí - nic víc. Krása a
důstojnost, to byla pouhá iluze, vyvolaná přítomností dětí a uchovávaná jen
kvůli nim.
Virginia se otočí a odchází pryč. Je přece možné, že existuje ještě nějaké
jinde - místo, jež nemá nic společného ani s vařeným hovězím, ani s tou
kupkou trávy obloženou růžemi. Virginia projde zahradní brankou a vydá se
po cestě směrem k městu.
Přejde Princes Street a pokračuje po Waterloo Place (za jakým cílem?) a
potkává při tom jiné lidi: obtloustlého, důstojného pána s brašnou v ruce;
dvě ženy, podle všeho služebné, které dostaly na odpoledne volno a teď se
vracejí do práce; vesele klábosí, zpod tenkých kabátů jim vykukují bílé
nohy a na rukou se jim občas blýskne laciný náramek. Virginia si přitáhne
límec pláštěnky ke krku, i když vůbec není chladno. Jenom je stále větší
tma a fouká vítr. Vypadá to, že má namířeno do města - dobrá, ale co tam
bude dělat? V obchodech se teď jistě už zametá a chystají se tam zavírat.
Potkává dvojici, muže a ženu, mladší než je ona. Jdou pomalu, nakloněni k
sobě, v měkké citronové záři pouliční lucerny, a povídají si (Virginia slyší,
jak muž právě říká: „…a že prý něco něco něco v tomhle podniku cosi cosi
cosi /odkašle si/, takže já tedy nevím, ale…“); oba mají na hlavě posazený
módní klobouk a jednomu z nich (komu vlastně?) povlává na zádech
roztřepený konec hořčicové šály. Stoupají do mírného kopce, nakloněni
nejen k sobě, ale také trochu dopředu, přidržují si klobouky, aby jim je
nevzal vítr, a už se zřejmě těší domů, ačkoli nijak nespěchají - nejspíš se
vracejí z Londýna. A on teď právě říká: „…a tak se tě musím zeptat -“
načež ztiší hlas, takže Virginia to hlavní neslyší, a ta žena vzápětí škodolibě
vyjekne, až jí v ústech blýsknou bílé zuby, a muž se zasměje a dál před sebe
klade dokonale vyleštěné špičky hnědých bot, sebejistě, střídavě levou a
pravou.
Já jsem sama, řekne si v duchu Virginia; ten pár pokračuje vzhůru do
kopce, ona míří dolů. Samozřejmě není sama, nikoli v tom smyslu, jak to
lidé chápou, ale ona přesto v téhle chvíli, kdy si razí cestu větrem směrem
ke světlům ulice jménem Kvadrant, cítí blízkost toho starého ďábla (jak
jinak mu má říkat?) a ví, že bude naprosto sama, kdyby se ten starý ďábel
rozhodl, že se k ní vrátí. Ten ďábel - to jsou ty její bolesti hlavy; hlasy ve
stěně; to je ta ostrá ploutev, prořezávající se temnými vlnami. Její ďábel - to
je i ono kratičké, třepotavé nic, jímž byl život toho drozda. Její ďábel
vysává ze světa všechnu krásu, všechnu naději, a až svoje dílo dokončí,
zbude jen království živých mrtvých - neutěšené, dusivé. Virginia má v
téhle chvíli pocit jisté tragické velikosti - toho ďábla představuje mnoho
věcí, ale není to žádný přízemní, sentimentální troškař; tryská z něj
smrtonosná, nesnesitelná pravda. V téhle chvíli, na procházce, kdy ji
nesouží ty šílené bolesti hlavy, kdy neslyší žádné hlasy, se mu dokáže
postavit, ale musí kráčet stále dál, nesmí se otočit a jít zpátky.
Když dojde až na Kvadrant (řezník a zelinář už zatáhli markýzy nad
svými krámy), zabočí směrem k nádraží. Rozhoduje se, že si zajede do
Londýna. Ano - proč by si nezajela do Londýna, jako Nelly, když tam jela v
poledne nakupovat. Jenže ona tam nic nakupovat nebude; jí jde o tu cestu
samu, o tu půlhodinku ve vlaku, vystoupení na Paddingtonském nádraží, o
možnost projít jednou ulicí do jiné ulice a z ní zase do další. To přece bude
báječné! To si užije! Připadá jí, že když bude mít kolem sebe Londýn, když
na chvíli drze a bezostyšně, pod oblohou zbavenou všech hrozeb, zmizí v
jeho rozlehlosti, dokáže snadno přežít a všechno se jí pak bude dařit. Stýská
se jí po londýnských oknech bez záclon (tu v jednom zahlédneš zasmušilý
ženský profil, v jiném ozdobné opěradlo vyřezávaného křesla), po
velkoměstském dopravním ruchu, po mužích a ženách korzujících ve
večerním oblečení po chodnících, po pachu vosku a benzinu a vůni
parfémů, po tónech klavíru, na který bůhvíkde bůhvíkdo docela zručně
hraje (na jedné z těch širokých tříd, v jednom z bílých domů s portikem); po
troubení automobilových houkaček a po štěkotu psů, po všem tom
chraplavém kolotání a blyštivém mihotání, po hlasu zvonů z Big Benu,
odbíjejících hodiny jak účastníkům nejrůznějších večírků, tak červeným
omnibusům, po kamenné soše královny Viktorie, trůnící před
Buckinghamským palácem v záhonech pelargonií, po londýnských parcích,
ukrývajících svou stinnou důstojnost za černými železnými ploty.
Virginia sestupuje po schodech k nádraží. Richmondské nádraží je
stanice zároveň odjezdová i cílová. Zdobí ho řada sloupů, hala je zaklenutá
a čpí to v ní kouřem z lokomotiv; působí opuštěně, i když je v ní plno lidí
(jako třeba právě teď), a po stranách ji vroubí žluté dřevěné lavice, které ani
trochu nelákají k delšímu prodlévání. Virginia se podívá na hodiny a zjistí,
že vlak do Londýna právě odjel a další že jede až za pětadvacet minut.
Znejistí. Představovala si (jak pošetilé!), že nastoupí rovnou do vlaku nebo
že bude muset čekat tak pět, nanejvýš deset minut. Chvíli netrpělivě postává
před hodinami a pak začne pomalu přecházet po nástupišti. Jestli to udělá,
jestli nastoupí do londýnského vlaku, který odjíždí… počkejme, od téhle
chvíle za třiadvacet minut, projde se pak trochu po městě a chytí poslední
vlak zpátky (do Richmondu přijede deset minut po jedenácté), Leonard už
bude mezitím šílet starostí o ni. Kdyby mu teď zavolala (nedávno tady na
nádraží instalovali veřejnou telefonní budku), bude zuřit a naléhat na ni, aby
se ihned vrátila domů; naznačí jí (nikdy by to neřekl naplno), že pokud to
opět přežene, přepracuje se a znovu onemocní, bude si za to moct pouze
ona sama. A to je právě její dilema: Leonard má sice naprostou pravdu, ale
zároveň se přímo tragicky mýlí. Když Virginia odpočívá tady v Richmondu,
je na tom zdravotně mnohem lépe a mnohem méně riskuje; když nemusí
moc mluvit, moc toho nenapíše, nic ji netrápí. Pokud se ovšem najednou
zbrkle nerozhodne, že si vyrazí do Londýna a bude se tam trošku procházet
po ulicích. Ale zároveň bude pomalu umírat, něžně umírat v záhonu růží.
Než žít takhle v úkrytu, jako by válka ještě neskončila (zvláštní, že si v této
souvislosti, po tom všem, co za války prožila, ze všeho nejdříve vzpomene
na nekonečné čekání ve sklepě, kde se tísnili všichni příslušníci domácnosti
a kde musela celé dlouhé hodiny poslouchat prázdné řeči, které vedly Nelly
a Lottie, a bavit se s nimi), to je asi opravdu lepší sledovat s hrůzou tu
ploutev ve vodě. Její život (už je jí přes čtyřicet!) je odměřován, šálek po
šálku, krátí se, a ten komediantský vůz, na němž se veze Vanessa - celá ta
její rozjásaná parta, plnokrevný život, děti a šminky a milenci, i ten její
oslnivě zaneřáděný dům - oddrkotal někam do noci a zanechal za sebou jen
ozvěnu činelů a tónů harmoniky. Ne, teď nebude volat domů, nechá to na
potom, až dojede do Londýna a už s tím nikdo nic nepořídí.
Od brunátného muže za mřížovaným okénkem pokladny si koupí lístek.
Pak se posadí, velmi vzpřímeně, na jednu z těch dřevěných lavic. Ještě
osmnáct minut. Sedí na lavici, dívá se přímo před sebe (kdyby tak s sebou
měla něco ke čtení!), ale dlouho tak nevydrží (ještě patnáct minut). Vstane a
vyjde před nádraží. Jeden blok po Kew Street a zpátky - to se vrátí právě
včas ke svému vlaku.
Právě prochází kolem výlohy řeznictví, ve které nad staženým
jehňátkem (na jednom kopýtku utkvěl ještě kousek bledé srsti) visí skleněná
deska, na níž se nalomeně blyští zlatě vyvedené jméno majitele, když uvidí
Leonarda, jak kráčí přímo proti ní. Instinktivně by se nejraději otočila a
utekla zpátky na nádraží; možná by se tím vyhnula nějaké katastrofě. Nic
takového ovšem neudělá. Kráčí dál směrem k Leonardovi, který zřejmě
vyběhl z domu ve značném spěchu, protože si ani nestačil obout boty a má
na nohou kožené domácí trepky; na sobě má pracovní vestu a přes ni
rozepnutou manšestrovou kajdu a Virginii připadá strašně hubený, přímo
vyzáblý. I když za ní přichází v roli policejního strážníka či dohlížitele,
jemuž se ztratil svěřenec, jako představitel pořádkových sil, Virginii udeří
do očí, jak je na té ulici v těch trepkách drobný - docela obyčejný muž
středního věku. Chvíli se na něj dívá očima někoho, kdo ho vůbec nezná; a
vidí před sebou jen jednoho z mnoha lidí, které člověk běžně potkává na
ulici. Přijde jí ho líto a je z toho tak trochu naměkko. Zmůže se však na
ironický úsměv.
„Pan Woolf!“ podiví se. „To je ale milé překvapení!“
On se ovšem na ni oboří: „Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co to tady
vyvádíš?“
„Vyšla jsem si na procházku. Co je na tom tak záhadného?“
„Nic, pokud bys ovšem nezmizela z domu těsně před večeří a nikomu
neřekla ani slovo.“
„Nechtěla jsem tě vyrušovat. Věděla jsem, že pilně pracuješ.“
„Taky že jsem pracoval.“
„Tak vidíš.“
„Ale nemůžeš přece takhle zničehonic zmizet. To se mi hrubě nelíbí.“
„Leonarde, chováš se velmi podivně.“
Leonard se zamračí. „Já? Nevím, jak to myslíš. Jdu se na tebe nahoru
podívat, a po tobě nikde ani stopy. Lekl jsem se, že se ti něco stalo. Sám
nevím proč.“
Představuje si ho, jak ji všude po domě hledá, jak vybíhá na zahradu,
mine to drozdí tělíčko, projde zahradní brankou a spěchá z kopce směrem k
městu. Najednou jí nad ním srdce usedá. Měla by se mu přiznat, dobře si to
uvědomuje, že jeho neblahé tušení nebylo tak zcela neopodstatněné; že
vlastně plánovala jakýsi dočasný útěk a opravdu chtěla zmizet, byť jen na
několik hodin.
„Nic se nestalo,“ uklidňuje ho. „Jen jsem se šla nadechnout čerstvého
vzduchu. Když je takový pěkný večer.“
„Měl jsem o tebe strach,“ svěřuje se jí. „Nevím proč, ale bál jsem se o
tebe.“
Chvíli tam spolu stojí beze slova, v nezvyklých rozpacích. Dívají se do
výkladu řeznictví, kde se jejich podoba rozdrobené odráží v písmenech
zlatého nápisu.
 „Musíme se rychle vrátit, Nelly bude mít večeři už jistě skoro hotovou.
Počítám, že zbývá takových patnáct minut, než začne řádit a podpálí
barák.“
Virginia zaváhá. A co její Londýn! Pořád ještě přímo zoufale louží
nasednout do toho vlaku.
„Musíš mít asi hlad,“ poznamená.
„To docela mám,“ přisvědčí Leonard. „A ty jistě taky.“
Virginii v tu chvíli napadne, jaké jsou ti muži křehké nádoby, jak se
pořád něčeho bojí. Vzpomene si na Quentina, jak utíkal do domu smýt si
drozdí smrt z rukou. Připadá jí, jako by stála rozkročená nad nějakým
neviditelným rozhraním - levou nohou na jednom území, pravou na
druhém. Na jedné straně je přísný, ustaraný Leonard, řada zavřených
krámů, temný svah, zvedající se zpátky k jejich domu, kde netrpělivě
podupává Nelly, lačně číhající na další příležitost k ukřivděným stížnostem.
Na druhé straně na ni čeká ten vlak. Na druhé straně je Londýn a veškerá
volnost, kterou poskytuje - přátelské polibky, možnost oddat se umění, ale
také záludný temný třpyt šílenství. Paní Dallowayová - to je dům na návrší,
kde právě začíná společenský večírek; město dole, které paní Dallowayová
miluje a jehož se zároveň děsí, do něhož se chce ponořit co nejhlouběji, tak,
aby už nikdy nenašla cestu zpátky.
„Nemyslíš, že už nastal čas, abychom se vrátili do Londýna?“ zeptá se
manžela.
„Tím si nejsem tak docela jistý,“ odpoví Leonard.
„Už dlouho je mi přece mnohem líp. Nemůžeme přece tady na
předměstí trčet donekonečna.“
„Promluvíme si o tom při večeři, ano?“
„Tak dobře.“
„To po tom tak toužíš? Vrátit se do Londýna?“
„Jistě,“ přisvědčí Virginia. „Přála bych si, aby to bylo jinak. Aby mě
tenhle poklidný život těšil.“
„To bych si přál i já.“
„Tak pojď,“ pobídne ho Virginia.
Lístek na vlak nechává v kabelce. Leonardovi se nikdy nesvěří, že se
chystala uprchnout, byť jen na několik hodin. Jako by to měl být on, kdo
potřebuje péči a útěchu, jako by to byl on, kdo je v nebezpečí, vezme ho
Virginia pod paží a povzbudivě mu stiskne loket. Vykročí spolu do kopce,
směrem k domu, zavěšeni do sebe, jako kterýkoli jiný pár, vracející se z
procházky.
 Paní Dallowayová

„Ještě trochu kávy?“ ptá se Oliver.

„Díky.“ Sally podává svůj šálek Oliverovu asistentovi, překvapivě
bezvýraznému světlovlasému mladíkovi s propadlými tvářemi; ačkoli jí byl
představen jako Oliverův asistent, zdá se, že má na starosti pouze to
dolévání kávy. Sally by čekala dokonalého mladého hřebce s mohutnou
čelistí a ještě mohutnějšími bicepsy. Tenhle vyzáblý, úslužný chlapec by se
nejlépe vyjímal za pultem oddělení parfumerie v obchodním domě.
„Tak co si o tom myslíte?“ ptá se Oliver.
Sally soustředěně sleduje, jak jí ten mladík nalévá kávu, jen aby se
nemusela dívat Oliverovi do očí. Když před ní pak mladý pan asistent
přisune plný šálek, pohlédne Sally na Waltera Hardyho, který se zatím tváří
zcela neutrálně. Walter má svým způsobem pozoruhodný talent - dokáže
nasadit výraz nesmírně soustředěný, ale zároveň naprosto prázdný, jako
ještěrka, která si vylezla na sluncem zalitý kámen.
„Je to zajímavé,“ odpoví Sally.
„To jistě,“ souhlasí Oliver.
Sally uvážlivě přikývne a usrkne trochu kávy. „Jen si říkám,“ naváže
potom, „jestli se to dá opravdu realizovat.“
„Já si myslím, že doba je na to zralá,“ uvažuje Oliver. „Lidi už jsou
připravení to vzít.“
„Myslíte?“
Sally by byla ráda, kdyby se do debaty zapojil i Walter. Tak řekni taky
něco, ty moulo. Walter však pouze přikývne, zamžiká očima, jako by mu do
nich blýsklo slunce, vědom si nebezpečí, které mu hrozí, a zároveň téměř
hypnotizován žárem, který sálá z Olivera St. Ivese, nedbale elegantního
pětačtyřicátníka s jiskrnýma očima, opatřenýma rafinovaně nenápadnými
brýlemi se zlatou obroučkou. Muže, jehož celuloidová podoba přežila
nespočetné pokusy nejrůznějších zlosynů, kteří se ho usilovně snažili
zavraždit, podvést, morálně znemožnit, připravit o rodinu; jenž se miloval s
tolika filmovými bohyněmi - vždy s týmž rozpačitým zápalem, jako by
nemohl uvěřit, že mu tak neskutečně přeje štěstí.
„Určitě,“ ujistí ji Oliver. V jeho hlase se však už zřetelně ozývá náznak
rozmrzelé netrpělivosti.
„Zní to opravdu… velmi zajímavě,“ opakuje Sally a musí se tomu
zasmát.
„Walter by to dokázal,“ prohlásí Oliver. „Ten by to určitě zvládnul.“
Když Walter zaslechne svoje jméno, zamrká ještě rychleji, poposune se
v křesle dopředu a málem změní barvu. „Zkusil bych to docela rád, proč
ne,“ vypadne z něj nakonec.
Na Oliverově tváři vyvstane jeho proslulý úsměv. Sally je stále ještě
občas zaskočena tím, jak věrně se Oliver podobá sám sobě. O filmových
hvězdách se přece předpokládá, že to jsou ve skutečnosti mrňaví, tuctoví
mrzouti. To by je v našich očích alespoň trochu zlidštilo. Ovšem Oliver St.
Ives se musel lidem jevit jako filmová hvězda už od dětství. Charisma z
jeho obrovité postavy přímo sálá. Musí měřit téměř sto devadesát a jeho
perfektně tvarované ruce, porostlé na hřbetě jemnými blonďatými chloupky,
by pod dlaní hravě schovaly hlavu většiny lidí. Jeho kulatý obličej má
výrazné rysy, a i když „v civilu“ není tak jednoznačně hezký, jako bývá na
plátně, vyznačuje se stejnou dávkou oné záhadné, nepopiratelné
jedinečnosti, a to nejen ducha, ale i těla, která vyvolává dojem, jako by
všichni ostatní urostlí, energií sršící, neohrožení američtí muži byli v
podstatě jeho kopiemi - někdy zdařilými, jindy méně.
„Tak do toho,“ povzbuzuje Oliver Waltera. „Mám naprostou důvěru ve
tvoje schopnosti. Definitivně jsi mě o nich přesvědčil tím pitomým
článkem, kterým jsi mi zničil kariéru.“
Walter se na to pokusí zareagovat vědoucím úsměvem, ale vyjde z toho
odpudivý paskvil, plný nenávisti. Sally má v té chvíli najednou zcela jasně
před očima, jak asi vypadal, když mu bylo deset. Obézní chlapec, vstřícně
přátelský na všechny strany, schopný odhadnout společenský status
ostatních desetiletých hošíků s milimetrovou přesností a v případě potřeby
bez váhání jakoukoli formou kohokoli zradit.
„Tyhle řeči si nech od cesty,“ okřikne ho Walter s úšklebkem. „Cožpak
jsem se ti to nesnažil vysvětlit? Kolikrát jsem ti tenkrát volal?“
„Zapomeň na to, příteli. Dělal jsem si legraci,“ uklidňuje ho Oliver.
„Není nic, čeho bych musel litovat. Co tedy ten scénář - vážně by ses toho
ujal?“
„Já jsem ještě nikdy thriller nedělal,“ prohlásí Walter.
„Žádný problém. Nejsnazší věc na světě. Sežeň si pár scénářů, které
vydělaly velké peníze, pořádně si je prohlídni, a dozvíš se všechno, co
potřebuješ vědět…“
„Ale tenhle by asi měl být trochu jiný,“ podotkne Sally.
„Ne. Proč?“ I v Oliverově trpělivém úsměvu se už přece jen začíná
prosazovat náznak podrážděnosti. „Jiné bude jenom to, že tentokrát bude
ústřední postavou homosexuál. A to zas tak kdovíjak převratná změna není.
Nikdo ho nebude kvůli jeho sexuální orientaci šikanovat. Nebude há-í-vé
pozitivní. Bude to prostě docela normální gay, který se snaží co nejlépe
plnit své povinnosti. A zachrání při tom svět. Jak, to se ještě uvidí.“
„Hm,“ ozve se na to Walter. „To by mi možná docela šlo. Hrozně rád
bych si to zkusil.“
„Výborně. To je báječný.“
Sally popíjí kávu, zmítána protichůdnými pocity - nejraději by už odtud
vypadla, ale zároveň je šťastná, že je tady; jen ji trochu trápí, že si tak moc
přeje, aby se jí Oliver St. Ives obdivoval. Na světě není mocnější pokušení
než sláva, říká si. Zkouší napravit rozkolísanou rovnováhu tím, že se
rozhlíží po bytě; záběr z něj se objevil na obálce časopisu Současná
architektura rok před tím, než Oliver takříkajíc přiznal barvu, a vzhledem k
tomu, jaký typ vkusu implikuje sexuální orientace, k níž se přihlásil, už se
asi o něj žádné periodikum nikdy zajímat nebude. Ironické na tom ovšem
je, konstatuje Sally v duchu, že ten kvartýr je vyloženě ohavný; podle ní z
něj přímo sálá nafoukaný mužský šovinismus – z toho konferenčního stolku
z průhledného plastu, z hnědě nalakovaných stěn, s nikami, jež jsou osazené
bodově (Oliver tomu jistě říká „dramaticky“) nasvětlenými asijskými a
africkými uměleckými výtvory, které navzdory bezchybné a ohleduplné
instalaci vzbuzují spíše představu bezohledného snobského plundrování než
vybraného vkusu. Sally je tady na návštěvě už potřetí a pokaždé tu pocítila
nutkání všechny ty poklady zkonfiskovat a vrátit je původním oprávněným
vlastníkům. Předstírá, že pozorně sleduje, co Oliver říká, a přitom se kochá
představou, jak za vřeštivého pozdravného volání domorodců vjíždí do
odlehlé horské vesnice, aby tam vrátila tamhletu stářím zčernalou antilopí
masku či onu mdle opalizující bledě zelenou porcelánovou mísu, ve které
už deset století plavou dva namalovaní kapři.
„Vy pořád ještě nevíte, Sally?“ ptá se Oliver.
 „Prosím?“
„Ještě nejste přesvědčená?“
„Přesvědčená, nepřesvědčená - na tomhle terénu si připadám velmi
nejistá. Co já vím o Hollywoodu?“
„Jste bystřejší než valná většina těch šašků tam. Patříte k těm několika
málo lidem z branže, kterých si upřímně vážím.“
„Vždyť já do téhle branže vlastně nepatřím, ani náhodou - víte přece,
čím se živím…“
„Prostě nejste přesvědčená, že ten projekt je perspektivní.“
„Tak dobrá - nejsem,“ potvrdí mu to Sally. „Ale prosím vás - je to
důležité? Koho to zajímá?“ Oliver si povzdechne a posune si brýle po nosu
vzhůru - Sally je přesvědčená, že si tohle gesto odnesl z některého ze svých
filmů, nejspíš z toho, v němž ten nesmělý účetní (nebo snad advokát? či
televizní producent?) nakonec musí brutálně zlikvidovat celou malou
armádu obchodníků s drogami, aby mohl zachránil život své mladičké
dcerce.
„Připouštím, že si budeme muset dávat velký pozor,“ uvažuje pomalu
Oliver. „Nedělám si žádné iluze, že to musí v každém případě bezpečně
vyjít.“
„Bude mít ten náš hrdina milence?“
„Společníka. Pomocníka. Něco jako Batman má Robina.“
„Budou se spolu na plátně milovat?“
„V thrillerech se sex nevyskytuje. Příliš by to zpomalovalo spád filmu.
A přišli bychom o dětského diváka. Nanejvýš nějaká ta pusa úplně v
závěru.“
„Takže ti dva se možná na konci filmu políbí?“
„To bude záležet na Walterovi.“
„Co vy na to, Waltře?“
Walter se probere a vyplašeně zamrká. „Jak si to představujete? Vždyť
jsem se dal sotva před třemi minutami slyšet, že bych si to docela rád
zkusil. Tak na mě takhle zhurta netlačte, ano?“
„Musíme si to všechno důkladně rozmyslet. Už jsem mockrát zažil, jak
někdo začal psát zaručený trhák, a nakonec to totálně vybouchlo. Něco jako
zákon schválnosti.“
„Vy si opravdu myslíte, že to bude lidi zajímat?“ zeptá se Sally.
„Myslím dost lidí?“
 Oliver si znovu povzdechne, ovšem tento povzdech se svým tónem
výrazně liší od předcházejícího. V jeho nazální poloze je názvuk rezignace
a konečnosti a příznačně v něm chybí jakékoli dramatické napětí. Podobá se
povzdechnutí, které v telefonním rozhovoru mezi milenci představuje první
mlhavý náznak začátku konce jejich vztahu. Že by si ho Oliver rovněž
přisvojil z nějakého svého filmu? Nebo si snad někdy hodně dávno kdosi
takhle vzdychl do Sallyina ucha? Někdo zcela reálný?
„Co já vím,“ uzavře to Oliver. Položí dlaně obou rukou na stůl. „Waltře,
co kdyby sis to všechno v klidu promyslel a za pár dní bychom se nad tím
sešli znovu a pořádně to probrali?“
„Jsem pro,“ souhlasí Walter. „Rozumný nápad.“
Sally si dá poslední doušek kávy. Tohle je samozřejmě výlučně mužská
hra - tímto způsobem si muži namlouvají, jak jsou důležití. Sally k tomu
vůbec nepotřebují - nikdy nepotřebovali. Když se Oliver tehdy objevil v
tom jejím programu, vzal si z nějakého důvodu do hlavy (a dlužno přiznat,
že to není žádný Einstein), že si ze Sally udělá svou Múzu a rádkyni,
jakousi Sapfo, která ho ze svého ostrova bude zásobovat smutnými moudry.
Měla by tomu učinit rázný konec.
Co si však počít s tou děsivě nutkavou touhou po tom, aby ji Oliver St.
Ives miloval? Co se strachem, aby úplně nevypadla z kola?
„Děkuju za návštěvu,“ říká Oliver a Sally přemůže nutkání přijít
takzvaně ke křížku, naklonit se k němu přes stůl, přes zbytky oběda, a říci
mu: Já jsem si to rozmyslela a došla k závěru, že thriller s homosexuálním
hrdinou by mohl mít velký úspěch.
Takže sbohem. Nadešel čas vrátit se do ulic.
Sally stojí s Walterem na rohu Madisonovy avenue a Sedmdesáté ulice.
Nebaví se o Oliverovi St. Ivesovi. Mají střídavě pocit, že Walter se u něj
prosadil a Sally prohrála a vzápětí že vyhrála Sally a nevedlo se Walterovi.
„My dva se myslím dneska ještě uvidíme,“ konstatuje Walter.
„Jistě,“ přisvědčí Sally. Kdo proboha Waltera pozval?
„A jak to vlastně s Richardem vypadá?“ táže se Walter. Rozpačitě,
uctivě sklání hlavu, takže kšilt jeho čepice míří dolů na chodník, posetý
cigaretovými oharky a šedými bobky vyplivnutých žvýkaček; povaluje se
tam i zmačkaný papír - Sally si nedokáže nepovšimnout, že je to obal z
velkého hamburgeru. Ona sama ovšem ještě nic takového neměla v ústech.
Padne jim zelená. Začnou přecházet ulici.
„Ujde to,“ odpoví Sally. „No, vlastně dost zle.“
 „V jaké době to žijeme,“ posteskne si Walter. „Panebože - v jaké době
to žijeme…“
Sally opět zaplaví vlna nevole, která jí stoupá od žaludku až do hlavy a
zastře jí zrak rudou mlhou. Walterova domýšlivá ješitnost je prostě k
nesnesení. I když pronáší správné a ohleduplné poznámky, i když třeba i cítí
věci správně a ohleduplně, neustále dává najevo, jak je to báječné, chodit po
světě jako téměř slavný autor Walter Hardy, přítel filmových hvězd a
básníků, ve svých čtyřiceti letech stále ještě ve skvělé fyzické formě. Kdyby
ho nebralo vážně tolik lidí, byl by k smíchu.
„Takže…“ začne Sally na protějším chodníku, ale než se stačí rozloučit,
Walter se od ní odtrhne, přejde k blízké výloze a zůstane tam stát s
obličejem málem přilepeným na sklo.
„Pojďte se podívat,“ volá ji k sobě. „To je nádhera!“
Jsou tam vystaveny tři hedvábné košile, naaranžované na sádrových
replikách klasických řeckých soch. Jedna je světle oranžová, druhá
smaragdově zelená, třetí temně modrá. Každá je zdobená jinou, velmi
jemnou stříbrnou výšivkou - na límci a vpředu na zapínání. Visí splývavě,
duhově nařasené, na útlých torzech figurín, korunované klidnými bílými
hlavami s plnými rty, rovným nosem a prázdnýma bílýma očima.
„Hm,“ ozve se Sally. „Opravdu. Krásné košile.“
„Možná půjdu jednu koupit Evanovi. Dneska by se to hodilo - dát mu
nějaký dárek. Pojďte se mnou dovnitř.“
Sally zaváhá a pak Waltera následuje - více méně proti své vůli, protože
se nedokáže ubránit neočekávanému návalu slitování. Jistě - Walter je
směšný a opovrženíhodný, ale kromě toho - málem se za to stydí, ale
neubrání se tomu - má Sally s tím ubožákem něžný soucit; vždyť vlastně
několik posledních let žije s vědomím, že mu ten jeho hezký, i když značně
přitroublý přítel, jeho milovaná trofej, pomalu, ale jistě umírá, a teď se
najednou dozví (s jakými pocity to asi přijímá - co když se smíšenými?), že
možná nakonec přežije. Smrt a vzkříšení, to jsou vždycky fascinující
záležitosti, říká si v Sally v duchu, a asi vůbec nezáleží na tom, jestli se
týkají hrdiny, zlosyna, nebo šaška.
Uvnitř v obchodě je to samé přírodní javorové dřevo a černý mramor.
Line se jím - bůhví proč - mdlá vůně eukalyptu. Na lesklých černých
pultech se nabízí velký výběr pánských košil.
„Myslím, že mu koupím tu modrou,“ svěřuje se Walter, když vejdou.
„Modrá Evanovi moc sluší.“
 Sally svěří Waltera do péče pohledného mladého prodavače s vlasy
hladce sčesanými dozadu a začne zadumaně bloudit tím košilovým rájem.
Prohlédne si visačku na jedné krémové košili s perleťovými knoflíky. Stojí
čtyři sta dolarů. Jak dojemné, pomyslí si, nebo vskutku velkorysé (možná
platí obojí), koupit svému milenci, který možná právě utekl hrobníkovi z
lopaty, takovouhle skvělou, obludně drahou košili. Sally se nikdy nenaučila
kupovat Clarisse dárky. Po všech těch letech si nikdy není jista, co by se
Clarisse líbilo. Občas má úspěch, například s tím čokoládově zbarveným
kašmírovým šátkem, co jí dala loni k Vánocům, nebo s tou starožitnou
lakovanou krabicí, do které si teď Clarissa ukládá korespondenci, ale
nejméně stejně často se netrefí. Třeba s těmi výstředními hodinkami od
Tiffanyho (Clarisse se zřejmě zdály příliš pompézní) nebo s tou černou
koženou kabelkou (prostě jí nesedla, čert ví proč). Clarissa ovšem odmítá
připustit, že se jí ten či onen dárek nelíbí, byť na ni Sally naléhá sebevíc.
Každý takový dárek je podle Clarissy naprosto perfektní - přesně po něčem
takovém toužila. A nešťastné dárkyni nezbývá než vyčkávat, kdy uslyší, že
ty hodinky jsou „příliš krásné, aby se daly nosit každý den“, nebo se smířit
s tím, že si Clarissa darovaný svetr vezme na sebe jednou, na nějaký
obskurní večírek, a pak už ho na ní nikdo nikdy neuvidí. Sally má vztek na
Clarissu, na Waltera Hardyho, na Olivera St. Ivese, na všechny pokrytecky
optimistické lidi; pak však uvidí Waltera, s jakou rozechvělostí kupuje
svému milenci tu luxusní modrou košili, a místo toho pocítí v srdci touhu.
Touhle dobou bude už asi Clarissa doma.
Sally by tam najednou chtěla být co nejdřív s ní. Obrátí se na Waltera:
„Už musím utíkat. Je víc hodin, než jsem si myslela.“
„Já už se dlouho nezdržím,“ uklidňuje ji Walter.
„Už musím. Na shledanou.“
„A líbí se vám ta košile?“
Sally zamne v prstech její látku, poddajnou, jemně zrnitou, mírně sexy.
„Moc,“ odpoví. „Je nádherná.“
Prodavač se na ni vděčně usměje, ostýchavě, jako by byl za krásu té
košile osobně zodpovědný. Není ani rezervovaný, ani blahosklonný, jak by
se dalo čekat u takového hezounka, když pracuje v obchodě tohoto typu.
Odkud se berou, tihle dokonalí mladí krasavci, zaměstnaní jako prodavači?
Čeho tím hodlají dosáhnout?
„To je,“ souhlasí Walter. „Báječná, co?“
„Tak sbohem.“
 „Fajn. Brzy se uvidíme.“
Sally opustí obchod co nejrychleji a spěchá ke stanici podzemní dráhy
na Osmašedesáté. Ráda by Clarisse také přinesla nějaký dárek, ale nic
vhodného ji nenapadá. Ráda by jí tedy alespoň něco řekla, něco důležitého,
a ani to nedokáže formulovat. Mám tě ráda - to by bylo snadné. Mám tě
ráda. Ale to už příliš zevšednělo - tím, že se to vyslovuje nejen o výročích a
narozeninách, ale zcela spontánně kdykoli - v posteli nebo u kuchyňského
dřezu, dokonce i v taxíku, na doslech řidičů-přistěhovalců, kteří jsou
přesvědčeni, že žena má kráčet za mužem v odstupu nejméně tří kroků.
Sally a Clarissa vzájemnou náklonností nijak neskrblí, a to je samozřejmě
báječné, ale v téhle chvíli Sally zjišťuje, že až přijde domů, chtěla by
Clarisse říct něco víc, něco, co přesahuje nejen všechno sladké a mazlivé,
ale horoucí lásku jako takovou. To, co by chtěla vyjádřit, má souvislost se
všemi blízkými lidmi, kteří jim už zemřeli; souvisí to s tím, že si Sally
uvědomuje, jak obrovské má v životě štěstí, a zároveň i o co všechno v něm
může nenávratně přijít.
Stane-li se něco s Clarissou, ona, Sally, bude sice žít dál, ale nebude to
život jako dosud - spíše živoření. Už to nebude ona. Chce tím vyjádřit něco,
co se netýká pouze radosti ze života, ale co souvisí s hlubokým,
všudypřítomným strachem, který je rubem té radosti. Myšlenka na vlastní
smrt ji neděsí, ale pomyšlení, že by měla umřít Clarissa, je pro ni
nesnesitelné. Jejich vzájemná láska, základ konejšivého domáckého
spolužití, jehož setrvalé jistoty není třeba potvrzovat slovy, učinila Sally
přímo závislou na mechanice smrtelnosti, která s sebou nese možnost ztráty,
jejíž dopad je nepředstavitelný. Má před sebou nataženou nit, která jí nadále
bude ukazovat cestu - od této chvíle, kdy v centru New Yorku kráčí ke
stanici podzemní dráhy, zbytkem dnešního dne, zítřkem, pozítřím a všemi
dalšími dny až do konce jejího života a do konce života Clarissina.
Sjede metrem na dolní část Manhattanu, a když vystoupí na povrch,
zastaví se u stánku s květinami, přidruženého ke korejské tržnici na rohu.
Obvyklá nabídka - karafiáty a chryzantémy, trsy vyzáblých lilií, frézie,
svazečky sedmikrásek, bílé, žluté a červené skleníkové tulipány, jejichž
korunní plátky už na okrajích začínají kožnatě uvadat. Květinoví zombíci,
napadne ji; pouhé produkty, vyráběné průmyslově podobně jako kuřata,
jejichž nožky se od vyklubání z vajíčka až k usmrcení ani na okamžik
nedotknou přírodního zemského povrchu. Sally zamračeně stojí před
dřevěnými stupni, na kterých jsou květiny vystaveny, a prohlíží si svůj a
jejich odraz v zrcadlových dlaždicích, jimiž je obložena zadní stěna
chladicího boxu (takhle tedy vypadám - šedovlasá ženská ostrých rysů,
chorobně bledá /jak to, že jsem najednou lak strašně zestárla?/ - budu muset
víc chodit na sluníčko), a v duchu si říká, že na světě už vlastně nic
nepotřebuje, ani pro sebe, ani pro Clarissu, žádné košile za čtyři sta dolarů,
ani tyhle politováníhodné květiny, prostě nic. Už se chystá odejít od stánku
s prázdnýma rukama, ale ještě si stačí povšimnout osamělé kytice žlutých
růží v plastovém kbelíku úplně v rohu. Teprve se začínají rozevírat. Jejich
plátky jsou těsně nad kališními lístky temněji žluté, téměř oranžové, a tento
mangově barevný tón se v nich pak cestou vzhůru ztrácí ve vlasových
žilkách. Připomínají tak přesvědčivě skutečné květiny, vypěstované z pravé
země někde na zahradě, že Sally napadne, jestli se do chladicího pultu
tohoto stánku nedostaly nějakým omylem. Rychle je zakoupí, téměř
kradmo, jako by se bála, že by si ta Korejka, která stánek obhospodařuje,
mohla najednou uvědomit, že tady něco nehraje, a odmítnout ji s tím, že
tyhle růže nejsou na prodej. Potom pokračuje Desátou ulicí s růžemi v ruce
celá rozjásaná, a když vchází do bytu, cítí v sobě jisté vzrušení. Jak dlouho
se už vlastně s Clarissou nepomilovaly?
„Hu-ú!“ zahouká. „Jsi doma?“
„Tady jsem,“ ozve se Clarissa; z jejího hlasu Sally poznává, že něco
není v pořádku. Že by měla vzápětí vejít do jedné z těch nečekaných léček,
jimiž si opepřují společný život? Vstupuje snad s tou kyticí v ruce a s rodící
se žádostivostí v útrobách na scénu domácí mrzutosti, do světa morbidně
zšedlého, protože opět jednou prokázala svoje sobectví a neudělala, co
měla? Zapomněla něco uklidit, vyřídit nějaký důležitý vzkaz? Dobré
rozpoložení se v ní rozplyne, touha se vypaří. Vejde s růžemi do obýváku.
„Co se děje?“ zeptá se Clarissy, která sedí na pohovce, jen tak, nečinně,
jako někde v čekárně u doktora. Když se podívá na Sally, jeví se ve
zvláštním výrazu její tváře spíše jakási zmatenost než rozmrzelost, jako by
si nebyla jistá, kdo vlastně je, a na Sally krátce dolehne tušení rozkladného
úpadku, který obě čeká. Pokud ještě dlouho zůstanou naživu a budou dál žít
spolu (a jak by se mohly rozejít, po tom všem, co spolu mají za sebou?),
budou se na sebe muset dívat, jak postupně uvadají.
„Nic,“ odpoví Clarissa.
„Jsi v pořádku?“
„Prosím? Ale jistě. Já nevím… Louis je ve městě. Vrátil se.“
„Jednou se to stát muselo.“
 „Stavil se tady. Zčistajasna dole zazvonil. Chvíli jsme spolu mluvili, ale
pak se zničehonic rozplakal.“
„Vážně?“
„Jo. Více méně bez jakékoli příčiny. Potom přišla Julia a on utekl.“
„Louis… Co je u něj nového?“
„Má nového hocha. Svého studenta.“
„No prosím To jsou věci.“
„A pak do toho přišla Julia s Mary -“
„Panebože. To tu muselo být pěkně rušno.“
„Ale co to vidím, Sally. Ty jsi koupila růže!“
„Cože? No jo, koupila.“
Sally je nastaví Clarisse před oči, aby si je mohla prohlédnout, a v tom
okamžiku si všimne vázy s růžemi, kterou na stůl už dávno předtím
postavila Clarissa. Obě se rozesmějí.
„To by se hodilo do nějaké povídky od O. Henryho, co?“ poznamená
Sally.
„Růží nikdy není dost,“ konstatuje Clarissa.
Sally jí podá tu svou kytici a v tom okamžiku jsou obě prostě a
dokonale šťastné. Jsou spolu, právě teď, ale především se jim podařilo
zvládnout dlouhých osmnáct let láskyplného soužití. To je přece dost. V
téhle chvíli je to opravdu hodně.
 Paní Brownová

Vrací se později, než měla v úmyslu, ale zase ne o tolik; ne tak pozdě, aby
musela něco složitě vysvětlovat. Je už skoro šest. Té knihy přečetla už asi
půlku. Cestou k domu paní Latchové jí má ještě plnou hlavu: Clarissy a
šíleného Septima, květin, večírku. Hlavou jí táhnou různé představy - ta
významná osobnost v autě, letadlo, co psalo po obloze kouřová písmena.
Laura se v téhle chvíli pohybuje v příšeří jakési šedé zóny - ve světě, který
představuje Londýn ve dvacátých letech, tyrkysový hotelový pokoj a tenhle
automobil, svištící po důvěrně známé ulici. Je zároveň sama sebou i někým
jiným. Je londýnskou aristokratkou, bledou, okouzlující, poněkud
pokryteckou; je Virginií Woolfovou, ale i touto druhou, ještě ne zcela
rozvinutou, rozkolísanou bytostí, kterou zná jako sebe samu - matkou,
řidičkou, uhánějící vpřed po pruhu dočasně svobodného života jako po
Mléčné dráze, přítelkyní sousedky Kitty (kterou nedávno políbila a jež
možná brzy umře). Oběma rukama, s rudě nalakovanými nehty (jeden je
ulomený) a diamantovým snubním prstenem, pevně svírá volant chevroletu;
u plymouthu, který jede před ní, se náhle rozežhnou brzdová světla, pozdně
odpolední letní slunce pomalu překrývá svou tvář oslnivě zlatou rouškou.
Po telegrafním drátu přeběhne veverka, a když na okamžik nehnutě strne,
vezme na sebe její ocas podobu bledě šedého otazníku.
Zastaví před domem paní Latchové, kde na štítu nad garáží sedí
dokonce dvě veveřičky, barevně nalakované. Laura vystoupí, s klíčky v
ruce zůstane chvilku stát vedle vozu a prohlíží si tu dvojici sádrových
zvířátek. Automobil ze sebe vydává podivné tikavé zvuky (už to dělá
několik dní - bude ho muset odvézt do servisu). Připadá jí, jako by najednou
přestala existovat. Jinak se to nedá popsat. Stojí vedle svého tikajícího
vozu, čelem ke garáži paní Latchové (sádrové veverky vrhají na zem
komicky dlouhé stíny), a připadá jí, že neexistuje - není nikdo; není nic. V
téhle chvíli si se jí zdá, jako by tím, že zapadla do toho hotelu, vyklouzla ze
svého života, a tahle příjezdová cesta, garáž, jsou pro ni naprosto cizí. Byla
mimo, byla pryč. Myslela s laskavostí, dokonce toužebně, na smrt. Teprve
tady, před domem paní Latchové, to na ni plně dolehne - myslela toužebně
na smrt. Ukryla se do hotelu - takhle se přece ženy scházívají s milenci.
Stojí, v ruce klíčky od vozu a kabelku, a upírá pohled na garáž paní
Latchové. V bíle natřených dveřích je zelené okénko s okenicemi, takže
garáž vypadá tak trochu jako miniaturní domeček, přistavěný k velkému
domu. Lauře se najednou začíná těžko dýchat. Trochu se jí točí hlava - jako
by se v příštím okamžiku měla zapotácet a zhroutit na hladký beton před
garáží. Nejraději by vlezla zpátky do vozu a odjela, ale donutí se vykročit.
Důtklivě si připomene, že si sem přijela vyzvednout dítě a odvézt si ho
domů. A potom že bude třeba dokončit přípravu večeře na oslavu
manželových narozenin. Samé obyčejné věci, ale udělat je musí.
S jistým úsilím zkrotí zrychlený dech a vydá se po cestičce k úzké
verandičce, chránící vchod do domu. Za všechno může to její malé
tajemství, říká si v duchu, výjimečnost toho, co teď odpoledne udělala. I
když na tom vlastně není vůbec nic nepřístojného. S žádným milencem se
přece nesetkala, jako v nějakém laciném románku pro ženy. Prostě si
udělala na pár hodin volno, aby si mohla v klidu číst, a teď se vrací domů.
Tají se s tím pouze proto, že by asi měla problémy, kdyby to všechno měla
nějak schůdně zdůvodnit - ten polibek, problémy s dortem, paniku, která se
jí zmocnila, když vyjela z Chavezovy rokle. Neví, jak by vysvětlovala ony
víc než dvě hodiny, které strávila četbou v hotelovém pokoji.
Znovu se zhluboka nadechne. Stiskne hranaté, prosvícené tlačítko u
dveří, jehož oranžová záře marně vzdoruje paprskům pozdně odpoledního
slunce.
Paní Latchová otevře téměř okamžitě, jako by na to zazvonění čekala
hned za dveřmi. Je to zdravě rozkvetlá, až nepřirozeně hodná paní širokých
boků, při této příležitosti narvaných do odvážných bermud. Jejím domem
vane bohatá nahnědlá vůně roštěného masa, která se na Lauru osvobozeně
vyvalí, jakmile paní Latchová pootevře.
„Tak už jste tady,“ uvítá Lauru.
„Dobrý večer,“ pozdraví ji Laura. „Omlouvám se, že jdu tak pozdě.“
„To nemusíte. S Richiem jsme si moc užili. Pojďte dál.“
Richie vyběhne z obýváku. Tvářičky mu planou, je trošku vyděšený, ale
teď z něj přímo tryská láska a úleva. Lauře se chvilku zdá, že ty dva,
Richieho a paní Latchovou, vytrhla z nějaké pochybné činnosti a že se teď
pokoušejí to rychle zamaskovat. Ale ne - to ona má dnes špatné svědomí;
jen má pocit, že její chlapec je nějak zmatený či co. Posledních několik
hodin strávil v docela cizím království. To, že se teď určitou dobu
pohyboval po domě paní Latchové, ho zřejmě trochu vykolejilo. Asi mu
začalo připadat, a nepřinášelo mu to žádné potěšení, že teď asi bude bydlet
tady, mezi tím masivním žlutým nábytkem a stěnami potaženými zelenou
látkovou tapetou, a že tu možná bydlí odjakživa.
Richie běží k mamince a z očí se mu řinou slzy.
„Tak co dělá můj chlapeček?“ vítá se s ním Laura. Zvedne ho do náruče
a přivine k sobě. Nasává do sebe jeho vnitřní vůni, těžko definovatelný
pach dokonalé dětské čistoty. Tiskne ho k sobě, vdechuje to omamné aroma
a hned je jí lépe.
„Je rád, že vás vidí,“ glosuje to paní Latchová usilovně srdečným, ale
poněkud nahořklým tónem. Možná si představovala, že pobyt u ní se pro
Richieho stane zvláštní výsadou, výhrou, a její příbytek domem zázraků. To
je docela pravděpodobné. A teď se na něj zlobí, že se chová jako maminčin
mazlíček.
„Jen klid, zlatíčko,“ šeptá mu Laura do růžového ouška. Je hrdá na svou
mateřskou vyrovnanost, na vliv, který na chlapce má. Trošku ji uvádějí do
rozpaků jeho slzy. Nebudou si o ní lidé myslet, že ho příliš rozmazluje?
Proč se tak často rozpláče?
„Stihla jste všechno, co jste chtěla?“ ptá se paní Latchová.
„Ano. Více méně. Moc vám děkuju, že jste mi ho ohlídala.“
„Ráda. Bylo nám spolu moc dobře,“ ujistila ji paní Latchová upřímně,
jen trochu dotčeně. „Přiveďte mi ho sem, kdykoli budete potřebovat.“
„Bylo to tu hezké?“ ptá se Laura Richieho.
„Jo,“ přisvědčí chlapec. Už přestává plakat. Jeho tvářička vyjevuje
směsici naděje, lítosti a zmatku.
„Byls hodný?“
Přikývne.
„A stýskalo se ti po mně?“
„Moc!“
„To víš, měla jsem spoustu zařizování,“ vysvětluje mu Laura. „Musíme
tatínkovi večer připravit opravdu krásnou oslavu, když má narozeniny,
víš?“
Chlapec opět přikývne. Stále se na ni dívá s uslzeným, nejistým
podezřením, jako by pochyboval o tom, jestli je opravdu jeho maminkou.
 Laura paní Latchové zaplatí za hlídání a dostane za to pestrobarevnou
kytici z její zahrádky. Paní Latchová jí vždycky něco nabídne - květiny,
nějaké pečivo; jako by jí Laura platila za to, kdežto hlídání bylo zdarma.
Laura se ještě jednou omluví za zpoždění, vymluví se na to, že manžel dnes
přijde dříve domů, a tvrdě zkrátí obvyklý patnáctiminutový rozhovor;
posadí Richieho do auta, naposledy paní Latchové trochu teatrálně zamává
(tři kostěné náramky, které má na ruce, při tom dutě zachrastí) a odjede.
Jakmile jim paní Latchová zmizí z dohledu, řekne Laura Richiemu: „A
teď sebou musíme hodit, nebo to všechno nestihnem. Jedem co nejrychleji
domů a začnem chystat večeři. Měli jsme se do toho pustit už před
hodinou.“
Richie vážně přikývne. Na Lauru opět plně dolehne váha všedních
životních povinností a onen pocit nicoty zmizí. Auto se blíží ke křižovatce,
kde bude muset dát přednost, a najednou nastane chvíle, která je prodchnuta
tichem a poklidem - Lauře je, jako by právě z hlučné ulice vstoupila do
důstojně ztichlého chrámu. Po obou stranách ulice vrhají otáčivé
zavlažovací trysky na trávníky jiskřivé trsy vody. Pozdní slunce zlatí
hliníkovou Střechu krytého parkoviště. Všechno kolem je nevýslovně
skutečné. Jako by ji ty závoje vodní tříště, vířivě vyvrhované do vzduchu,
vzpamatovaly, a ona už je zase pouze manželkou a matkou, která čeká
druhé dítě a vrací se domů, k rodinnému krbu.
Richie je zticha. Dívá se na ni. Laura zastaví před stopkou a řekne mu:
„Ještě že tatínek pracuje tak dlouho do večera. Takhle aspoň stihneme
všecko přichystat, co říkáš?“
Podívá se na něj. Jejich pohledy se střetnou a ona v jeho očích uvidí
cosi, čemu nerozumí. Sálá z nich, z celé jeho tváře, jakési vnitřní světlo;
poprvé u něj zjišťuje, že ho trápí něco, co ona nedokáže dešifrovat.
„Co je to s tebou, broučku?“ zeptá se ho.
Hlasitěji, než je třeba, Richie vyhrkne: „Mami, já tě mám moc rád, víš?“
V jeho hlase zní něco zvláštního, mrazivého. Tenhle tón u něj ještě
nikdy nezaznamenala. Ozývá se v něm zoufalství, cizost. Jako by byl
utečenec, který umí jen trochu anglicky a zoufale se snaží vyjádřit potřebu,
pro kterou marně hledá správná slova.
„Já tě mám taky strašně ráda, miláčku můj,“ ujistí ho, a ačkoli
podobnou větu vyslovila už tisíckrát, ještě nikdy při tom neměla tak sevřené
hrdlo a nemusela vynakládat takové úsilí, aby to vyznělo přirozeně. Šlápne
na plyn a rychle přejede křižovatku. Řídí velmi opatrně, s oběma rukama
vzorově položenýma na volantu.
Chlapec jako by se měl v příští chvíli znovu rozplakat, jak je to u něj tak
nevysvětlitelně časté, ale tentokrát jeho oči zůstávají jasné a suché, ani
nemžiknou.
„Trápí tě něco?“ zeptá se ho Laura.
Jenom se na ni dál dívá, ani nemrkne.
On to ví. Musí to vědět. Ví, že byla někde, kde být neměla; poznal, že
mu lže. Neustále ji přece pozoruje. Pokud je vzhůru, prakticky se od ní
nehne. Viděl ji s Kitty. Sledoval ji, když pekla druhý dort. Ryl při tom, když
ten první schovávala v koši pod ostatní odpadky. Je tím naprosto posedlý -
tím, že ji stále sleduje a snaží se pochopit její jednání; protože bez ní by pro
něj svět přestal existovat.
Samozřejmě, že pozná, když mu lže.
Laura se ho snaží upokojit. „Neboj se, miláčku. Všechno je v nejlepším
pořádku. Dneska večer připravíme tatínkovi báječnou narozeninovou
oslavu. Dovedeš si představit, jakou bude mít radost? Máme pro něj spoustu
dárků. A co teprve až uvidí ten dort!“
Richie přikývne. Opět ani nemrkne. Mírně se začne kývat - dopředu,
dozadu. Tiše, jako by byl raději, kdyby to přeslechla, hlesne: „No jo, upekli
jsme mu krásnej dort.“ V jeho hlase se ozývá překvapivě dospělá prázdnota.
Bude Lauru pozorovat věčně. Vždycky pozná, když něco nebude v
pořádku. Vždycky bude přesně vědět, kdy a do jaké míry Laura selže.
„Mám tě moc ráda, sluníčko moje,“ ujistí ho. „Jsi můj poklad.“ Chlapec
se na chviličku celý promění. Jeho tvář se přímo oslnivě rozzáří. Laura se
na něj nemůže zlobit. Uvědomí si to a usměje se na něj. Oběma rukama
svírá volant.
 Paní Dallowayová

Přišla, aby Richardovi pomohla vypravit se na party, ale Richard na její

zaklepání nereaguje. Zaťuká ještě jednou, hlasitěji, a potom si rychle,
nervózně odemkne.
Byt je zaplaven světlem. Clarissa na prahu téměř zalapá po dechu.
Všechny rolety jsou vytažené, okna otevřená. I když tu vládne pouze běžné
denní světlo, které za slunečného odpoledne vstupuje do každého bytu v
domě, tady u Richarda to činí dojem tiché exploze. Papundeklové krabice,
rozestavené bez ladu a skladu po podlaze, vana (špinavější, než si do této
chvíle uvědomovala), zaprášené zrcadlo, drahý kávovar - to vše přímo
truchlivě obnažené ve své přízemní malosti. Jednoduše řečeno, je to byt
naprosto vyšinutého individua.
„Richarde!“ zavolá Clarissa.
„Paní Dallowayová! To jste vy, paní Dallowayová!“
Clarissa běží do další místnosti. Richard, stále ještě jen v županu, sedí
obkročmo na okenním parapetu, s jednou nohou ještě v bytě; druhá, kterou
Clarissa ovšem nevidí, se zřejmě bimbá nad propastí pěti poschodí.
„Richarde,“ křikne na něj Clarissa stroze, „ihned slez dolů, ano?“
„Venku je tak krásně!“ pochvaluje si Richard. „Nádherný den!“
Vypadá šíleně, zároveň stařecky i infantilně. Je zřejmě v povznesené
náladě a rozkročen přes okenní římsu připomíná jezdeckou verzi polního
strašáka, Giacomettiho sochu, která sem utekla odněkud z parku. Vlasy má
místy přilepené k lebce, jinde rozježené v chomáčích trčících všemi směry.
Noha na pokojské straně, obnažená do půli stehna, modrobílá, je silně
vyhublá, ale k lýtkové kosti jí tvrdošíjně lne překvapivě vzdutý sval.
„Naháníš mi strach,“ vyčte mu Clarissa. „Prosím tě, přestaň vyvádět a
polez zpátky. Ihned.“
Vykročí směrem k němu a on zvedne i vnitřní nohu na parapet. Teď už
je s jeho oprýskaným dřevem v dotyku jenom pata této nohy, jedna ruka a
jedna vyzáblá hýždě. Raketky s červenými ploutvičkami, které zdobí látku
jeho županu, vyfukují dokonalé oranžové kuželíky ohnivých zážehů. Mezi
nimi stojí buclatí astronauti v bílých skafandrech, obličeje schované za
temnými průzory, a všichni rukou v bílé rukavici strnule salutují.
„Vzal jsem si najednou Xanax i Ritalin,“ hlásí jí Richard. „Fantasticky
to zabralo. Je mi přímo báječně. Vytáhl jsem všechny rolety, ale přesto
potřebuju ještě víc vzduchu a světla. Dalo mi to dost práce, vylézt sem
nahoru, to ti povím.“
„Miláčku, prosím tě - dej tu nohu zase zpátky dolů na podlahu. Můžu tě
o to poprosit?“
„Já si nemyslím, že bych se dokázal dostat na tu party,“ řekne Richard.
„Nezlob se na mě.“
„Nikdo tě nenutí. Nikam nemusíš chodit, když se ti nechce.“
„Dneska je ale krásně. Takový pěkný den.“
Clarissa se zhluboka nadechne a vzápětí znovu. Je překvapivě klidná -
je si vědoma toho, že tuhle obtížnou situaci zatím řeší docela dobře; ale
zároveň má pocit, že vystoupila sama ze sebe a je teď někde jinde, mimo
tenhle pokoj, a sleduje něco, co se už vlastně stalo. Je to jako nějaká
vzpomínka. Něco se v ní ozývá, jakýsi hlas, ale není to vlastně hlas, spíš
zážitek, který nerozeznatelně splývá s bušením jejího srdce a promítá se do
slov - Jednou jsem našla Richarda, jak sedí v pátém patře v otevřeném okně
na parapetu.
Znovu ho poprosí: „Slez odtamtud, buď tak hodný.“ Richardova tvář
potemní a svraští se, jako by mu Clarissa právě položila nějakou velmi
těžkou otázku. Jeho prázdná lenoška, nemilosrdně obnažená denním
světlem (v popraskaných švech z ní lezou vycpávky, na tenkém žlutém
ručníku, položeném přes její sedadlo, jsou obtisknuta rezavá kolečka), by
mohla sloužit jako symbol nesmyslnosti, zfušované kýčovitosti Richardovy
smrtelné nemoci.
„Pojď laskavě dolů.“ Clarissa mluví pomalu a hlasitě, jako by hovořila s
cizincem.
Richard přikývne a ani se nehne. Jeho zpustošená hlava, zalitá denním
světlem, je něco jako geologický exponát. Tvář má hluboce zvrásněnou,
posetou drobnými kráteříky, silně zerodovanou, jako zvětralý balvan
uprostřed pouště.
Ozve se znovu: „Já nevím - asi bych to nevydržel. Rozumíš - tu party a
potom ceremonii, a pak ty hodiny, co budou následovat, jedna za druhou.“
 „Na žádnou party nemusíš. Ani na tu oslavu. Nemusíš nikam chodit.
Nemusíš vůbec nic.“
„Ale co ty hodiny? Pořád tu jsou ty příští hodiny. Napřed jedna, po ní
druhá. A když se ti povede je přestát, čekají tě další, a další… Já už
nemůžu.“
„Ale máš před sebou ještě i dobré dny. To přece víš.“
„Asi už sotva. Jsi hodná, že to říkáš, ale já už to cítím delší dobu - jako
by se kolem mě zavíraly čelisti nějaké obrovské květiny. Zvláštní představa,
viď? Ale připadá mi to tak. Má to v sobě jakousi rostlinnou nevyhnutelnost.
Vzpomeň si třeba na masožravé rostliny. Nebo na kudzu, tu asijskou
luskovou révu, co dokáže zadusit celý les. Pomalý, šťavnatý, zelený,
nezadržitelný proces. Na jehož konci je - víš co. Zelené ticho. Není to
legrační, že dokonce i teď, v téhle chvíli, je mi zatěžko pojmenovat to
pravým jménem - smrt?“
„Jsou tady zase, Richarde?“
„Co? Kdo? Jo tak - ty hlasy? Ty jsou tady pořád.“
„Ale co teď - neslyšíš je teď zřetelněji než jindy?“
„Ne. Slyším především tebe. Slyšet vás je vždycky radost, paní
Dallowayová. Nevadí ti, když ti tak říkám ještě i teď?“
„Vůbec ne. Ale teď slez z toho okna a pojď ke mně.“
„Pamatuješ se na ni? Na to svoje druhé já? Co se s ní asi stalo?“
„Je tady u tebe. Ona - to jsem já. A potřebuju, aby ses vrátil sem
dovnitř. Můžeš to pro mě udělat, prosím?“
„Když tady je tak krásně. Cítím se báječně volný! Zavoláš mé matce?
Ona zůstala docela sama, víš?“
„Richarde -“
„Vyprávěj mi něco, ano?“
„Ale co?“
„Co celý den děláš. Třeba cos dělala dneska. Cokoli. Může to být něco
naprosto obyčejného. To by vlastně bylo vůbec nejlepší. To nejobyčejnější,
na co si dokážeš vzpomenout.“
„Richarde -“
„Cokoli. To je úplně jedno.“
„Tak dobře. Dneska dopoledne, než jsem se vydala sem, jsem šla koupit
nějaké kytky. Na tu party.“
„Vážně?“
„Jistě. Venku bylo nádherně.“
 „Opravdu?“
„Ano. Bylo moc hezky. Tak… svěže. Koupila jsem ty květiny, odnesla
je domů a dala je do vody. A to je všechno. Pohádky je konec. A teď pojď
dovnitř.“
„Svěže… Dárek pro děti, co si hrajou na pláži,“ poznamená Richard.
„Taky se to dá takhle říct.“
„Jako to ráno, kdy jsme byli spolu, oba ještě velmi mladí.“
„Ano. Jako to ráno.“
„Jako to ráno, kdy jsi vyšla z toho starého domu - to ti bylo osmnáct, a
mně… myslím devatenáct a něco, viď? Bylo mi devatenáct let a miloval
jsem Louise a miloval jsem taky tebe, a tenkrát mě napadlo, že jsem ještě
neviděl nic tak krásného - když jsi tenkrát vyšla z těch prosklených dveří do
časného rána, ještě celá ospalá, jen ve spodním prádle. Není to zvláštní?“
„Asi je,“ přikývne Clarissa. „Ano. Je to zvláštní.“
„Já jsem všechno prohrál.“
„Co to povídáš! Nic jsi neprohrál.“
„Ale prohrál. Já nepotřebuju žádný soucit. Vážně ne. Jenom je mi z toho
smutno. To, čeho jsem chtěl dosáhnout, mi připadalo docela prosté. Chtěl
jsem vytvořit něco životaschopného a dostatečně šokujícího, aby to aspoň
jednomu člověku mohlo prosvětlit den. Docela obyčejný den. Jen si to
představ, přát si něco takového! Bláznivý nápad.“
„To vůbec nebyl bláznivý nápad. Ani trochu!“
„Bojím se, že tu party bych nezvlád.“
„Prosím tě - na party zapomeň. S tím se vůbec netrap. Podej mi ruku.“
„Vy jste na mě byla vždycky moc hodná, paní Dallowayová.“
„Richarde -“
„Já tě miluju. To zní dost banálně, viď?“
„Vůbec ne.“
Richard se usměje. Zavrtí hlavou. „Pochybuju, že by nějací jiní dva lidé
mohli mít větší štěstí než my dva,“ řekne.
Pak se trochu nahne ven, tiše sklouzne z parapetu a padá.
„Ne -!“ zaječí Clarissa.
Zdál se být tak sebejistý, tak klidný, že si Clarissa chviličku myslí, že se
to vůbec nestalo, že se jí to jen zdálo. Doběhne k oknu tak rychle, že uvidí
Richarda ještě v letu, s rozevlátým županem, a v tom zlomku vteřiny se jí
zdá, že jde jen o jakousi menší nehodu, o něco, co se dá ještě napravit. Vidí
ho, jak se o pět pater níž dotkne země, jak pokleká na beton, jak na něj
naráží jeho hlava, slyší, jak to křachne, a přesto ještě doufá, v tom dalším
kratičkém okamžiku ještě doufá, vyklánějíc se přes parapet, že Richard tam
dole vzápětí vstane, možná trochu otřesen a lapaje po dechu, ale pořád jako
Richard, pořád celý, pořád schopen řeči.
Zavolá jeho jméno, jen jednou. Vyzní to spíš jako otázka, mnohem
měkčeji, než měla v úmyslu. Leží tam, kam dopadl, tváří k zemi, župan
přehozený přes hlavu, nahé nohy celé odhalené, v bílém kontrastu s
tmavým betonem.
Clarissa se řítí z pokoje, proběhne dveřmi bytu, nechá je za sebou
otevřené, a běží ze schodů. Napadne ji, že by asi měla volat o pomoc, ale
neučiní tak. Připadá jí, že sám vzduch kolem ní jako by se nějak změnil,
rozestoupil se; ovzduší jako by se přímo hmatatelně rozštěpilo na nějakou
svou podstatu a její protiklad. Clarissa sbíhá po schodech do přízemí a při
tom si uvědomuje (později se za to bude stydět), že jí se nic nestalo, že běží
po schodech, nezraněna, stále ještě naživu.
Dole v hale na chvíli zmateně zaváhá, protože si není jista, jak se
vlastně dostane tam, kde Richard leží, a na okamžik se jí zdá, že sestoupila
do pekla. To peklo představuje zatuchlá žlutá krabicovitá prostora stíněná
umělým stromem, ze které na první pohled nevede žádný východ, byť je
lemovaná řádkou poškrábaných kovových dvířek (na jedněch je přilepený
plakát skupiny Grateful Dead, s lebkou korunovanou růžemi).
Dveře ve stínu schodiště, užší než ostatní, však přece jen vedou ven, na
několik polorozbitých betonových schodů, pod nimiž leží Richard. Ještě než
sestoupí z posledního stupně, Clarissa ví, že je mrtev. Hlavu má ukrytou
pod záhyby županu, ale tam, kde by měla být, je vidět kaluž krve, temné,
téměř černé. Clarissa si uvědomuje naprostou nehybnost jeho těla; jednu
ruku má vytrčenou v nepřirozeném úhlu, dlaní vzhůru, obě holé nohy jsou
bílé a nahé jako sama smrt. Stále ještě na nich má šedé plstěné trepky, které
mu před časem koupila.
Když k Richardovi dojde, uvidí, že leží mezi skleněnými střepy, a chvíli
jí trvá, než pochopí, že to nijak nesouvisí s Richardovým pádem -
pozůstatky rozbité láhve od piva se tam válely už předtím. Napadne ji, že
by ho měla ihned zvednout, aby se nepořezal.
Poklekne vedle něj a položí mu ruku na netečné rameno. Opatrně, velmi
opatrně, jako by se bála, aby ho neprobudila, odhrne látku županu z jeho
hlavy. V blyštivé beztvaré hmotě, směsici rudé, nachové a bílé, kterou
odkryje, se dají rozeznat jen rozchlípené rty a jedno otevřené oko. Clarissa
uslyší podivný zvuk, který ze sebe vydá - v tom výkřiku je drtivý úžas i
bolest. Cípem županu mu hlavu zase zakryje.
Zůstane u něj klečet a váhá, co by měla teď udělat. Rukou se vrátí na
jeho rameno. Nepohladí ho, jen ji tam nechá spočinout. V duchu si říká, že
by asi měla zavolat policii, ale nemůže tady přece Richarda nechat jen tak
ležet. Ceká, že na ni někdo shora zavolá. Vzhlédne a přejede očima
stoupající řady oken, prádlo rozvěšené na některých z nich, dokonale
pravidelný čtverec oblohy, rozčísnutý vedví úzkou čepelí modrobílého
mráčku, a začne jí docházet, že nikdo jiný zatím nic neví. Richardův pád
nikdo jiný neviděl ani neslyšel.
Ani se nepohne. Očima vyhledá okno té staré ženské, s těmi třemi
keramickými figurkami (odtud zdola nejsou samozřejmě vidět). Ta babice
musí být doma, vždyť přece téměř nevychází. Clarissa má nutkání na ni
zavolat, jako by ta paní byla tak trochu členem rodiny a měla by o tom, co
se s Richardem stalo, vědět. Clarissa odkládá, alespoň na minutku, co musí
nevyhnutelně v příštích chvílích udělat. Zůstává u Richarda, s rukou
položenou na jeho rameni. To, co se stalo, jako by ji nejvíc ze všeho
přivedlo do rozpaků (sama nad tím žasne). Nedovede pochopit, proč
nepláče. Slyší svůj vlastní dech. Registruje trepky, co má Richard pořád
ještě na nohou, i odraz oblohy v kaluži krve, která se stále zvětšuje.
Takhle to tedy končí, tady, na kousku betonu, pod prádelními šňůrami,
na střepech z rozbité láhve. Něžně sjede rukou z Richardova ramene po
křehké křivce jeho zad. Provinile, jako by se dopouštěla něčeho
zakázaného, se nakloní k jeho tělu a opře se čelem o jeho páteř, dokud je
ještě tak trochu jeho - dokud je to přece jen ještě on, Richard Worthington
Brown. Ucítí zatuchlý pach jeho flanelového županu, navinulou vůni jeho
nemytého těla. Ráda by mu ještě něco řekla, ale nemůže. A tak se jenom
zlehka opírá hlavou o jeho záda. Kdyby mohla mluvit, chtěla by mu
povědět (neví co přesně, ale řekla by mu to), jak si váží toho, že měl odvahu
tvořit, a co je ještě důležitější, že měl odvahu výjimečným způsobem
milovat, celá desetiletí, proti vší logice věcí. Pověděla by mu, že ho i ona,
Clarissa, na oplátku milovala, nesmírně milovala, a přesto ho tehdy před
třiceti lety nechala stát na rohu ulice (a co také mohla udělat jiného?).
Přiznala by se mu k tomu, jak zoufale prahla po celkem obyčejném životě
(o nic víc ani míň než valná většina lidí) a jak moc si přála, aby se objevil
na té její party a přede všemi hosty projevoval oddanost, kterou k ní cítí. A
poprosila ho, aby jí odpustil, že v den, který se pak ukázal být jeho
posledním, se nepřiměla k tomu, aby ho políbila na ústa, a sama sobě se
vymluvila na to, že přece musí mít ohledy na jeho zdraví.
 Paní Brownová

Svíčky jsou zapáleny. Zazní gratulační popěvek. Když pak Dan sfoukává
svíčky, poprská hladkou polevu dortu drobnou sprškou slin. Laura zatleská
a po chvíli zaplácá ručkama i Richie.
„Všechno nejlepší k narozeninám, miláčku,“ řekne Laura.
Neočekávaně se v ní vzedme vlna vzteku - až se jí stáhne hrdlo. Její
muž je buran, nevychovanec, hlupák. Poplive si narozeninový dort… A ona
sama tady v roli manželky navždycky uvízla jako v pasti. Musí nějak
přestát tenhle večer, potom zítřejší ráno a celý den, a další večer tady, v
tomhle baráku, bez možnosti uniknout někam jinam. Musí se neustále
snažit, aby se zavděčila, musí v tom pokračovat dál.
Je to něco jako vykročit na čerstvě zasněženou pláň. To může být
strašné i nádherné. My jsme si mysleli, že pokud měla nějaké starosti, že to
byly jen takové ty docela obyčejné lidské problémy. Něco takového nás ve
snu nenapadlo.
Zlost ji brzy přejde. Všechno je v pořádku, říká si. Všechno je v
pořádku. Ženská bláznivá, seber se, prosím tě!
Dan ji vezme kolem boků. Laura cítí vedle sebe jeho zemitou, mužsky
voňavou solidnost. Zastydí se. Více než kdy jindy si uvědomuje, jak hodný
je to chlap.
„Tohle je úžasný,“ pochvaluje si Dan. „Prostě perfektní.“
Pohladí ho po zátylku. Má napomádované vlasy, trochu drsné, trochu
jako vydři srst. Tvář, takhle večer už pokrytá nízkým strništěm vousů, se
mu leskne potem, a z pečlivě upraveného účesu se mu zatím stačil uvolnit
pouze jeden mastný pramen, úzký jako list trávy, a teď mu plandá těsně nad
obočím. Sundal si kravatu a rozepnul límeček košile, a teď se z něj line
směsná vůně potu, vody po holení, kůže jeho bot a nepopsatelného
tělesného pižma, v němž jsou cítit stopy po žehlení, po bělicím prostředku a
trochu i po vaření, jako by měl někde hluboko v sobě uloženo něco vlhkého
a tučného, co se právě smaží.
Laura se zeptá Richieho: „Tak co - přál sis taky něco, když táta
sfoukával svíčky?“
Přikývne, ačkoli něco takového ho předtím vůbec ani nenapadlo. Podle
všeho si pořád něco přeje, v každém okamžiku, a jeho přání, stejně jako
přání jeho otce, se týkají hlavně setrvalosti, kontinuity. Podobně jako jeho
otec nejvíc touží po tom, čeho se mu už dostalo (ačkoli kdybyste se ho
zeptali na konkrétní podobu jeho přání, samozřejmě by ihned oddrmolil
celý dlouhý seznam nejrůznějších hraček, ať už zcela konkrétních, nebo jen
imaginárních). A stejně jako jeho tatínek cítí, že právě to mu může být
velmi snadno odepřeno.
„Co kdybys mi pomohl nakrojit ten dort?“ zeptá se ho jeho otec.
„Tak jo,“ souhlasí nadšeně Richie.
Laura jde do kuchyně pro talířky a dezertní vidličky. Ona je tady v
bezpečí, v té jejich skromné jídelně, s manželem a s dítětem, a Kitty leží
někde v nemocničním pokoji a čeká, až se od doktorů dozví, co jí zjistili.
Tohle je její rodina. Všude kolem v jejich ulici, napravo i nalevo od nich, ve
všech ulicích široko daleko v celém okolí, září do tmy osvětlená okna. Za
nimi se dává na stůl nespočet večeří a probírá nespočet vítězství a proher,
zážitků kladných i záporných, jež přítomné toho dne potkaly.
Laura rozestavuje na stůl talířky a vidličky - měkce řinčí na
naškrobeném ubrusu - a najednou má pocit, že přece jen na poslední chvíli
uspěla, jako malíř, který na dokončovanou malbu přičiní poslední barevný
tah a zachrání ji tak před hrozbou nesoudržnosti; jako spisovatel, jenž
připíše do textu klíčový řádek a odkryje tím dosud utajené souvislosti
příběhu a jeho symetrii. Nějak to souvisí s tím pokládáním talířků a vidliček
na bílý ubrus. Je to stejně nepochybné jako neočekávané.
Než Dan povede synkovu ruku při porcování dortu, nechá ho z něj ještě
odstranit sfouknuté svíčky. Laura to sleduje. Jejich jídelna jí teď připadá
jako ta nejdokonalejší jídelna, jakou si lze vůbec představit, s těmi
tmavozeleně vytapetovanými stěnami a příborníkem z tmavého javorového
dřeva, ve kterém je vystaveno jejich svatební stříbro. Pokoj vypadá téměř
nemožně plný - plný života jejího muže a jejího synka, plný budoucnosti. Je
důležitý; celý září. Svět byl nedávno tragicky poničen, celé národy málem
zahynuly, ale nakonec zvítězily síly, které jednoznačně patří ke straně
dobra. I její sousedce Kitty, jak Laura pevně věří, lékařská věda nakonec
pomůže a uzdraví ji. A pokud ne, pokud jí už není pomoci, Dan a Laura a
jejich syn tady přetrvají, i to jejich druhé dítě, jež je na cestě, v tomto
pokoji, kde se její chlapeček soustředěně mračí, když postupně odstraňuje z
dortu jednu svíčičku po druhé, a kde mu tatínek právě teď nastavuje jednu
před pusu a pobízí ho, aby z ní slízal zbytky polevy.
Laura čte v té situaci jako v knize. Odtud její příběh vychází, tímto
směrem se odvíjí. Laura má pocit, že je načase obrátit stránku.
Z odstupu se na synka poklidně usměje. On jí úsměv vrátí. Olízne
spodní konec ohořelé svíčky. A při tom si v duchu přeříkává další přáníčko.
 Paní Woolfová

Snaží se zkoncentrovat na knihu, kterou drží v klíně. Zanedlouho s

Leonardem opustí Hogarth House a přestěhují se zpátky do Londýna. Už je
rozhodnuto. Virginia zvítězila. Usilovně se pokouší soustředit. Zbytky
hovězího Nelly odklidila, smetla ze stolu drobky, umyla nádobí.
Virginia se už nemůže dočkat. Zase bude chodit do divadla a na
koncerty. Bude navštěvovat společenské večírky. Bude bloumat ulicemi,
všechno pozorovat, nasávat do sebe nejrůznější příběhy.
… život; Londýn…
A bude psát a psát. Dokončí tuhle knihu a pak začne další. A nezblázní
se - bude žít, jak se sluší a patří, bohatým, hlubokým životem, mezi sobě
rovnými, vědoma si svého talentu a bezpečně ho ovládajíc.
Najednou si vzpomene na Vanessin polibek.
Byl to nevinný polibek - téměř nevinný; ale bohatě ho naplňovalo cosi,
co se dosti podobá tomu, co si Virginia slibuje od návratu do Londýna, od
života vůbec. Byl prodchnutý láskou, složitou a vyhladovělou, prastarou -
těžko říci, jakou vlastně. Toho dne odpoledne se jí jeho prostřednictvím
vyjevilo samo ústřední mysterium, onen unikavý jas, který na nás vykukuje
přes okraje některého ze snů, jenž se nám ještě před tím, než se zcela
probereme, nezadržitelně vytrácí z mysli, byť bychom si ho rádi uchovali v
naději, že před námi možná ještě dnes otevře nový den. Den, ve kterém se s
námi může stát cokoli - úplně všechno. Virginia políbila svou sestru, ne
zcela nevinně, za Nellyinými rozložitými, náladovými zády, a teď sedí v
pokoji s knihou v klíně - žena, která se odtud už brzy postěhuje do
Londýna.
Clarissa Dallowayová bude milovat ženu, ano; ještě jako velmi mladá
dívka. Jenom jednou se s ní políbí, ale bude to jedno z těch kouzelných
políbení, jaká se vyskytují v pohádkách, a Clarissa si v sobě vzpomínku na
ten polibek, onu povznášející naději, kterou v sobě ukrýval, ponese celý
život. A nikdy nenajde lásku, jež by se mohla rovnat té, kterou se jí tehdy
zdál nabízet onen osamělý polibek.
Virginia, celá vzrušená, se zvedne a knihu položí na stůl. Leonard,
sedící v druhém křesle, se jí zeptá: „Jdeš si lehnout?“
„Ne. Ještě je přece brzy, nemyslíš?“
Zamračí se na svoje hodinky. „Už je skoro půl jedenácté,“ konstatuje.
„Jenom se mi už nechce sedět. Ještě se mi vůbec nechce spát.“
„Uvítal bych, kdybys byla v jedenáct v posteli,“ poznamená Leonard.
Virginia přikývne. Bude muset být hodná a poslušná, když už je to
stěhování do Londýna hotová věc. Vyjde ze salonu, projde halou a vstoupí
do zšeřelé jídelny. Na plochu stolu tam dopadají protáhlé obdélníky
měsíčního světla, smíchané s odlesky pouliční lampy; občas je z něj smetou
stíny větví, rozkývaných venku větrem, ale brzy se zase objeví, aby vzápětí
zmizely znovu. Virginia zůstane stát ve dveřích a pozoruje to střídání
vzorců světla a tmy, jako by to byly vlny narážející na mořský břeh. Ano,
Clarissa zakusí lásku k ženě. Políbí se s ní, jednou jedinkrát. Bude jí
smutno, bude si připadat strašně sama, ale nezemře. Na to bude příliš
milovat život, Londýn. Virginia si spíš představuje někoho jiného; ano,
někoho fyzicky silnějšího, ale mnohem křehčí mysli. Člověka tak trochu
geniálního, s duší básníka, kterého však pod sebou drtí kolesa okolního
světa, jemuž těžce ublíží válka, vláda, lékaři. Někoho, kdo je technicky
vzato šílený, protože ve všem hledá skryté významy, věří, že stromy jsou
živé bytosti schopné vnímat, že vrabci štěbetají řecky. Ano, bude to někdo
takový. Clarissa, duševně zdravá Clarissa - rozjásaná, obyčejná Clarissa -
bude žít dál, bude milovat Londýn, svůj život obyčejných radostí, a bude to
někdo jiný, šílený básník-vizionář, kdo bude muset zemřít.
 Paní Brownová

Právě končí s čištěním zubů. Nádobí je umyté a uklizené. Richie už leží v

postýlce, manžel na ni čeká v ložnici. Opláchne kartáček pod proudem
vody, vypláchne si ústa, vyplivne vodu do umyvadla. Její muž bude ležet na
své straně postele, s rukama sepjatýma za hlavou, oči upřené na strop. Až
ona vejde do ložnice, podívá se na ni, jako by byl příjemně překvapen, kde
se tu tak najednou bere, ze všech lidí právě jeho žena, která se chystá shodit
ze sebe župánek, přehodit ho přes židli a přilehnout k němu. To je celý on -
pořád nezkušeně udivený, zdvořilý, rozpačitý, nesmělý chlapec. Vyplašená
nevinnost sama - všechno sexuální má v sobě uzavřené jako svinuté péro.
Občas jí připomíná - nedokáže se tomu ubránit - ony falešné krabičky s
buráky, které se dají koupit v obchodech se zábavnými artefakty: když se
otevře víčko, vystřelí z nich papírový had. Dneska toho v posteli moc
nenačte.
Zastrčí kartáček do otvoru, který má pro něj vyhrazený v porcelánovém
držáčku.
Podívá se do zrcadla na skříňce s toaletními potřebami, kterou má před
sebou nad umyvadlem, a na okamžik má dojem, že za ní někdo stojí. Nikdo
tam samozřejmě není - může za to žertovná hra koupelnového osvětlení.
Ale chviličku, zlomek vteřiny, se jí zdálo, že za ní stojí ještě jedna Laura,
Laura-duch, její druhá verze, a pozorně si ji prohlíží. Otevře dvířka skříňky
a uloží do ní zubní pastu. Na skleněných poličkách jsou narovnány různé
vodičky a spreje, obvazy, mastičky, léky. Je tu i umělohmotná lahvička s
prášky na spaní, které jí předepsal lékař. Je téměř plná - teď v těhotenství je
samozřejmě už brát nemůže.
Sáhne po té lahvičce a prohlédne si ji proti světlu. Je v ní ještě nejméně
třicet pilulek, možná víc. Vrátí ji zpátky na poličku.
Bylo by to stejně jednoduché jako ubytovat se v hotelu. Ani o trochu
složitější.
 Když si pomyslí, jak by to bylo báječné - kdyby už na ničem nezáleželo.
Kdyby už nemusela nic zajišťovat, o nic usilovat, bát se, že selže, že něco
prohraje.
Co kdyby ta chvíle při večeři, ten okamžik ideální rovnováhy, drobné
dokonalosti, už stačil? Co kdyby se rozhodla, že o nic víc už nestojí?
Přibouchne dvířka skříňky; narazí na její rám s energickým, bytelným
cvaknutím. Laura si představuje, co všechno tam uvnitř je - teď v naprosté
tmě. Odchází do ložnice, kde na ni čeká její manžel. Shodí ze sebe župánek.
„Ahoj,“ uvítá ji důvěrně, něžně, ze své strany jejich postele.
„Tak jak sis užil svoje narozeniny?“ zeptá se ho Laura.
„Fantasticky.“ Odhodí přikrývku, aby si jeho žena mohla lehnout, ale
ona zaváhá a zůstane v průhledné modré noční košilce stát vedle postele.
Jako by svoje tělo vůbec necítila, přestože dobře ví, že tam s ní je.
„To jsem ráda,“ kvituje to Laura. „Že se ti to líbilo.“
„Lehneš si?“ zeptá se jí.
„Jistě,“ přisvědčí Laura, ale ani se nehne. V téhle chvíli si připadá, že se
v ložnici vznáší jen jako čiré duchovno - necítí nic tělesného, ani mozek v
hlavě, jen si uvědomuje, že prostě existuje. Něco jako svůj duch. Ano,
takhle nějak si musejí připadat duchové. Vlastně se to dost podobá tomu, co
se s člověkem děje, když čte: to má taky pocit, že poznává lidi kolem sebe,
prostředí, situace, a sám osobně se v tom nijak neangažuje - jen jako
dychtivý pozorovatel.
„Tak jo,“ ozve se Dan po chvíli. „Jdeš si tedy lehnout?“
„Jistě,“ odpoví Laura.
Někde v dálce zaštěká pes.
 Paní Dallowayová

Clarissa položí té staré paní ruku na rameno, jako by ji chtěla připravit na

nějaký další šok. Sally, která je v hale předběhla, otevře dveře.
„A jsme tady,“ říká Clarissa.
„Ano,“ zašeptá Laura.
Když vstoupí do bytu, spadne Clarisse kámen ze srdce, protože Julia
stačila uklidit všechny mísy s občerstvením. Květiny ovšem zůstaly na
místě - krásné a nevinné, vybuchující z váz v hýřivých, neuspořádaných
trsech, protože Clarissa nemá ráda, když jsou květiny příliš rafinovaně
naaranžované. Dává přednost tomu, dělají-li dojem, jako by je někdo právě
v náručí přinesl přímo z louky nebo ze záhonu.
Julia spí opřená zády o opěradlo pohovky, s rozevřenou knihou na klíně.
Vedle ní stojí velká váza s růžemi. Takhle ve spánku, pohodlně usazená, s
hlavou skloněnou dopředu jako při soustředěné modlitbě, s uvolněnými
rameny, s oběma nohama na podlaze, vypadá překvapivě důvěryhodně,
dokonce důstojně, ba autoritativně. V téhle chvíli se podobá nějaké méně
významné bohyni, která přišla rozptýlit strach umírajících z odchodu na
věčnost, usedla s vážností a slitovnou jistotou a všem příchozím ze svého
transu šeptem sděluje Nemějte strach, všechno je v pořádku, jediné, co vám
zbývá udělat, je zemřít.
„Už jsme tady,“ oznamuje jí Sally ode dveří.
Julia se probudí, zamžiká a zvedne se. Kouzlo je zlomeno, ihned je z ní
zase úplně normální děvče. Sally vkročí do pokoje a cestou ze sebe shodí
sako kostýmu. Clarissa a ta stará dáma jako by se ještě chvíli jaksi
ostýchavě zdržely v předsíni a pečlivě si tam stahovaly z prstů rukavičky, až
na to, že tam není žádná předsíň a ani jedna z nich nemá rukavičky.
„Julie, tohle je paní Brownová,“ vysvětluje Clarissa dceři.
Julia postoupí blíž, ale zůstane stát v uctivé vzdálenosti od Laury i od
Clarissy. Kde se ta holka naučila takhle rozvážně a zdvořile chovat? ptá se
sama sebe v duchu Clarissa. Vždyť je to vlastně ještě dítě.
„Upřímnou soustrast,“ zašeptá Julia.
„Děkuji,“ zareaguje Laura jasnějším, pevnějším hlasem, než jaký od ní
Clarissa očekávala.
Laura je vysoká, poněkud nahrbená paní, které je už jistě osmdesát,
možná i víc. Má světlé, ocelově šedé vlasy; pergamenovou kůži na rukou
téměř průhlednou, posetou drobounkými pihami. Má na sobě tmavé šaty s
květinovým vzorem, na nohou silně ochozené střevíce staré ženy. Clarissa ji
pobídne, aby šla dál. Zavládne ticho. Vyrůstá z něj pocit, jako by Clarissa,
Sally a dokonce i Laura dorazily celé nervózní a podrážděné na večírek,
který pořádá Julia, ale kde ony jinak vůbec nikoho neznají, a navíc ještě
nejsou na takovou společenskou příležitost patřičně oblečené.
„Jsi hodná, žes to tady uklidila,“ pochválí Sally Julii.
„Stačila jsem obvolat skoro všechny, co jsou na seznamu pozvaných,“
hlásí Julia. „Ale pár lidí přece jen dorazilo. Například Louis Waters.“
„Panebože! Takže nedostal mou zprávu.“
„A ještě nějaké dvě ženské - jejich jména jsem zapomněla. A pak
nějaký černoch - Gerry se jmenoval. Příjmení už nevím.“
„Asi Gerry Jarman,“ domýšlí se Clarissa. „Bylo to hodně těžké?“
„Gerry Jarman byl docela fajn. Louise to podle všeho dost vzalo. Zůstal
tady skoro hodinu. Dlouho jsme si spolu povídali. Řekla bych, že když pak
odcházel, byl na tom už líp. Aspoň trochu.“
„Je mi to líto, Julie. Žes musela řešit takovéhle věci.“
„To je dobrý. Se mnou si nedělej starosti.“
Clarissa jen vděčně přikývne. Obrátí se na Lauru: „Musíte být hrozně
unavená.“
„Já ani sama nevím, co se se mnou děje,“ svěří se jí Laura.
„Prosím vás, posaďte se u nás,“ vybízí ji Clarissa. „Nedala byste si třeba
něco k jídlu?“
„To myslím ani ne. Děkuju.“
Clarissa vede Lauru k pohovce. Laura se vděčně, ale obezřele posadí,
jako by sice byla opravdu velmi unavena, ale zároveň se bála, jestli je ta
pohovka dost stabilní.
Julia k ní přistoupí a nahne se k Lauřinu uchu.
„Udělám vám šálek čaje,“ oznámí jí. „Nebo vám můžu nabídnout kávu.
Popřípadě trochu brandy.“
„Dala bych si ten čaj, moc děkuju.“
 „Ale vážně byste měla taky něco sníst,“ radí Lauře Julia. „Vsadila bych
se, že jste od té chvíle, co jste vyjela z domova, nic nejedla. Že mám
pravdu?“
„No…“
„Já vám zajdu do kuchyně něco malého přichystat,“ oznámí jí Julie.
„To budete moc hodná,“ děkuje jí Laura.
Julia se podívá na Clarissu. „Mami, ty tady zůstaň s paní Brownovou.
My se Sally se po něčem poohlédnem.“
„Výborně,“ souhlasí Clarissa. Posadí se na pohovku vedle Laury. Řídí
se přesně tím, co jí dcera přikáže, a je až překvapená, jak jí to dělá dobře.
Možná by se ze světa mělo začít odcházet nějak takhle - nechat o sobě
rozhodovat dospělou dceru, využívat pohodlí prostředí, které je nám k
dispozici. Takhle tedy přichází stáří. Přináší člověku stále méně radostí.
Musí si vystačit s drobnostmi - s lampou, s knihou. Svět kolem něj stále
výrazněji řídí jiní lidé, než je on. A dělají to buď dobře, nebo špatně. A
když vás potkají na ulici, ani je nenapadne se za vámi otočit.
Sally se zeptá Clarissy: „Co myslíš - nebude to moc morbidní, když si
dáme něco z toho, co jsme měly připravené na tu party? Všechno je ještě
tady.“
„Neřekla bych,“ odpoví Clarissa. „Richard by něco takového jistě s
potěšením ocenil.“
Nervózně pohlédne na Lauru. Ta se usměje, složí ruce na prsou a upře
pohled na špičky svých střevíců.
„Taky si myslím,“ řekne tiše. „Určitě by proti tomu nic neměl.“
„Tak dobře,“ vezme to na vědomí Sally a odejde s Julií do kuchyně.
Hodiny ukazuji deset minut po půlnoci. Laura sedí upjatě na pohovce,
rty semknuté, oči napůl zavřené. Bůh sám ví, co se děje v jejím nitru.
Clarissa se domýšlí, že pravděpodobně jenom čeká na to, až tahle hodina
uplyne. A těší se, až si půjde lehnout a konečně osamí.
Navrhne jí: „Jestli se vám chce, Lauro, můžete si jít lehnout už teď.
Pokoj pro hosty je naproti přes halu.“
„Děkuju vám,“ řekne na to Laura. „Asi půjdu, za chvíli.“
Pak opět obě mlčí, to ticho není ani důvěrné, ani nějak obzvlášť trapné.
Tak tohle je ona, prolétne Clarisse hlavou; tohle je ta žena z Richardovy
poezie. Jeho ztracená matka. Žena, které překazili sebevraždu. Která odešla
od rodiny. Je zároveň šokující i povzbudivé, že taková postava na sebe
může vzít podobu v podstatě docela obyčejné staré paní, která tu sedí s
rukama v klíně vedle ní na pohovce.
„Richard byl úžasný člověk,“ řekne do toho ticha Clarissa.
Vzápětí toho lituje. Sama začíná s tím nemožným pohřebním
dobrořečením, jímž bývá zemřelý pasován na ctihodného občana, konatele
dobrých skutků, veskrze dobrého člověka. Proč něco takového vůbec
vyslovila? Aby potěšila jednu starou paní a v neposlední řadě aby
zalichotila sama sobě. A nic si nenamlouvejme - aby tím rovněž vznesla
nárok na jeho tělo: Já jsem ho přece znala nejdůvěrněji; a jsem to tedy já,
kdo mu smí vzít míru do rakve jako první. V téhle chvíli by Lauru
Brownovou opravdu velmi ráda poslala do postele, přikázala jí, aby za
sebou dobře zavřela dveře a zůstala ve svém pokoji až do rána.
„To byl,“ souhlasí Laura. „A byl to skvělý spisovatel, viďte?“ dodá.
„Vy jste četla jeho básně?“
„Četla. I ten jeho román.“
Takže všechno ví. Ví o ní, o Clarisse, všechno, a ví také, že ona sama,
Laura Brownová, funguje jako duch a bohyně v onom malém soukromém
mýtu, který Richard zveřejnil („zveřejnil“ - není to silně nadnesené,
pokládat tu hrstičku čtenářů poezie, kteří u ní dosud vytrvali, ještě vůbec za
veřejnost?). Ví, že byla zbožňována i zatracována; ví, že se stala rozkladnou
posedlostí, která ničila muže, z něhož se jinak mohl stát opravdu velký
umělec. A teď tady u ní sedí na pohovce, v květovaných šatech a se
stařecky pihovatýma rukama, a docela klidně o svém synovi prohlašuje, že
to byl skvělý spisovatel.
„Jistě,“ souhlasí Clarissa bezmocně, „byl to skvělý spisovatel.“ Co
jiného může říct?
„Vy jste mu nikdy neredigovala jeho věci, že ne?“
„Ne. Byli jsme si příliš blízcí. Bylo by to příliš složité. Nefungovalo by
to.“
„Rozumím.“
„Redaktor musí být přece co nejobjektivnější.“
„Samozřejmě. To je mi jasné.“
Clarissa má pocit, že se v příštím okamžiku začne dusit. Proboha, proč
je to tak strašně těžké? Proč není možné promluvit si s paní Brownovou
úplně normálně, zeptat se jí na něco opravdu závažného? Ale jaké závažné
otázky by to vlastně měly být?
„Starala jsem se o něj, jak to nejlépe šlo,“ prohlásí Clarissa.
 Laura přikývne. „Já si vyčítám, že jsem toho pro něj neudělala víc,“
řekne.
„To si já vyčítám taky.“
Laura se k ní nakloní a vezme ji za ruku. Pod měkkou, zplihlou kůží
jejích prstů cítí Clarissa zcela zřetelně trny a hrboly kůstek i pletence žil.
„Dělaly jsme, co jsme mohly, má milá,“ uklidňuje ji Laura. „Co může
člověk dělat víc?“
„To máte pravdu,“ souhlasí Clarissa.
A tak Laura Brownová, žena, která se pokoušela zemřít, a nepodařilo se
jí to, která utekla od rodiny, zůstává naživu, zatímco všichni ostatní, kdo se
snažili přežít ve stopě, kterou za sebou zanechala, už odešli. Ona žije,
kdežto jejího bývalého manžela skolila rakovina jater a dceru zabil opilý
automobilista. A žije i po tom, co se Richard vrhl z okna na střepy pokrytý
betonový dvorek.
Clarissa svírá prsty té stařeny stále ještě v ruce. Co jiného jí zbývá?
„To jsem zvědavá, jestli Julia nezapomněla na ten čaj pro vás,“
vzpomene si.
„Určitě nezapomněla, nebojte se.“
Clarissa se podívá na skleněné dveře, které vedou do jejich skromné
zahrádky. V temném skle se nezřetelně odrážejí jejich siluety - její a Laury
Brownové. Vzpomene si na Richarda, jak sedí na okenním parapetu. Vidí
ho, jak ho pak opouští - vlastně se z něj nevrhá, jen se z něj sveze, jako z
velkého balvanu do vody. Jaké to asi muselo být, v okamžiku, kdy už to
nezrušitelně provedl; kdy s konečnou platností opustil svůj temný byt a octl
se ve vzduchu? Jak mu asi bylo, když uviděl, jak se proti němu řítí špinavý
betonový dvorek s modrými a hnědými popelnicemi, posetý jantarovými
střepinami? Nepocítil třeba přímo jakousi rozkoš (možná to tak opravdu
bylo), když pak narazil na betonovou zem a uvědomil si (mohl si vůbec
ještě něco uvědomit?), jak mu puká lebka a všechny podněty, ta drobná
světýlka života, se z ní derou ven? Asi vůbec nepocítil žádnou bolest, říká si
Clarissa v duchu. Možná jenom její náznak, její první náraz, a pak - pak už
to, co následovalo, ať to bylo cokoli.
„Jdu se podívat,“ řekne Lauře. „Hned jsem zpátky.“
„Dobře,“ souhlasí Laura.
Clarissa vstane, trochu nejistě, a vydá se do kuchyně. Sally a Julia
vyndaly jídlo z chladničky a seřadily mísy na kuchyňskou pracovní desku.
Je toho spousta. Černě obroubené plátky grilovaných kuřecích prsíček,
stočené do ruliček, zdobených kapkou hořčice a fixovaných dřevěnými
párátky, a naaranžovaných kolem misky s omáčkou z burských oříšků.
Miniaturní cibulové koláčky. Spaření garnáti; blýskavé světle červené
čtverečky polosyrového tuňáka, posypané japonským kořením wasabi.
Tmavé trojúhelníčky smaženého baklažánu, kulaté sendviče z tmavé-, ho
chleba, listy štěrbáku, v horní části diskrétně potřené ovčím sýrem,
posypaným drobně nasekanými vlašskými ořechy. Mělké misky s úhledně
naporcovanou syrovou zeleninou. A samozřejmě kameninová mísa s
krabím koktejlem, který Clarissa připravila speciálně pro Richarda sama,
protože to bylo jeho oblíbené jídlo.
„Panebože,“ povzdechne si Clarissa, „co s tím vším budeme dělat?“
„Počítaly jsme s padesáti hosty,“ připomene jí Sally.
Všechny tři tam nad těmi mísami a talíři s nejrůznějšími pochutinami
chvíli bezradně postávají. Všechno to vypadá netknuté - nedotknutelně;
jako sbírka relikvií. Clarissu na okamžik zavalí představa, že všechno to
jídlo - materiál, který ze všech nejrychleji podléhá zkáze - tady zůstane
navždycky, vystaveno takhle ještě dávno po tom, co už ona sama, Sally,
dokonce i Julia, nebudou na světě. Představuje si, jak tu tohle všechno
přetrvává, nějakým zázrakem stále čerstvé, netknuté, ačkoli už všechny tři,
jedna po druhé, tohle obydlí dávno vyklidily.
Sally vezme Clarissinu hlavu do dlaní a políbí ji vřele, láskyplně na
čelo. Takhle nějak se lepí známka na dopis, napadne Clarissu.
„Pojďte, děvčata - něco málo pojíme a pak si půjdem lehnout,“ pronese
Sally polohlasně, jen malý kousek od Clarissina ucha. „Nejvyšší čas,
abychom už měly tenhle den za sebou.“
Clarissa jí stiskne rameno. Miluju tě, má na jazyku, ale to přece Sally už
dávno ví. Sally jí ten stisk oplatí kousek nad loktem.
„To máš pravdu,“ potvrdí Sallyin výrok Clarissa.
Zdá se, že teprve teď vlastně Richard začíná doopravdy opouštět tento
svět. Clarissa to prožívá téměř fyzicky - ten jemný, ale nezvratitelný tah,
který jim ho vzdaluje, jako když se ze země vytrhává rostlina i s kořeny.
Zanedlouho si půjdou všechny lehnout. Stejně jako ostatní lidé, kteří ho
znali, více méně tvrdě usnou, a až se nazítří ráno probudí, zjistí, že se
Richard s konečnou platností odebral do říše mrtvých. Clarissa přemýšlí,
zda zítřejší ráno nejenže potvrdí konec jeho pozemské pouti, ale nevyznačí-
li zároveň i začátek konce jeho poezie. Koneckonců - na světě je přece tolik
knih! Některé z nich, není jich mnoho, jsou opravdu dobré, a přesto jich
přežije jen pár. Je sice možné, že občané budoucnosti, lidé ještě nenarození,
zatouží číst Richardovy elegie, že se budou obdivovat nádherným kadencím
jeho žalozpěvů i jeho přísně nesentimentálním obětinám běsnivé lásce,
avšak je mnohem pravděpodobnější, že jeho díla sejdou ze světa stejně jako
téměř všechno ostatní. Zmizí i Clarissa, postava z románu, stejně jako
Laura Brownová, ztracená matka, mučednice i zloduch.
Ano, pomyslí si Clarissa, je opravdu nejvyšší čas, aby tenhle den už
skončil. Pořádáme nejrůznější společenské večírky, odcházíme od rodin,
abychom žili osaměle někde v Kanadě, potíme krev při psaní knih, kterým
se nikdy nepodaří změnit svět - přes všechno naše nadání, neutuchající úsilí
i bláhově pošetilé naděje. Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak
jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se
jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při
různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních,
pomalu sežere nějaká nemoc nebo - když máme velké štěstí - sám čas.
Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš
život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne
naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli všichni (snad
s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných
hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější.
Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc
než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co
nejvíc.
Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme.
Před sebou tu mají stále ještě všechno připravené na slavnostní party.
Plno květin, pořád ještě celkem svěžích; všechno nachystané pro spoustu
hostů. Zbyli z nich nakonec jen čtyři. Promiň, Richarde. Ale nakonec je z
toho přece jen jakási party. Party pro ještě nemrtvé; pro bytosti ještě
relativně nepoškozené. Pro ty, kdo ze záhadných důvodů mají to štěstí být
ještě naživu.
Je to vlastně opravdu velké štěstí.
Julia se zeptá: „Neměla bych připravit talíř pro Richardovu matku?“
„Ne,“ odpoví jí Clarissa. „Já ji přivedu sem.“
Vrátí se pro Lauru Brownovu do obývacího pokoje. Laura se na ni
unaveně usměje - kdo může vědět, na co myslí nebo co právě cítí? Tady ji
tedy máme. Ženu prostoupenou rozhořčením i strastí, ženu
politováníhodnou a kdysi jistě velmi okouzlující. Ženu zamilovanou do
smrti. Oběť i mučitelku, která strašila v Richardových dílech. Tady v tomto
pokoji je přítomna jako bytost milovaná i jako zrádkyně. Stará paní,
knihovnice v důchodu z Toronta, s obnošenými střevíci na nohou.
A je tady rovněž Clarissa. Už ne paní Dallowayová - teď už není na
světě nikdo, kdo by jí tak říkal. A má před sebou další hodinu.
„Připojte se k nám, paní Brownová,“ žádá ji. „Všechno je připravené.“
 Doslov

Kdo se nebojí Virginie Woolfové

„Je tedy život pevně zakotvený, nebo se ustavičně mění? Ony dva
protiklady mé doslova pronásledují… Pomíjivost lidského bytí na mě působí
tak silně, že často říkám sbohem…“
Z deníku Virginie Woolfové, 4. ledna 1929
Když u nás byla v roce 1963 uvedena hra amerického dramatika
Edwarda Albeeho Who’s Afraid of Virginia Woolf?, překladatel zvolil název
Kdopak by se Kafky bál? Zdejšímu publiku se tak okamžitě vybavil nějaký
spisovatel, kterého sice ne každý četl, ale každý už četl o něm, zatímco v
případě Virginie Woolfové by o patřičné konotace tehdy patrně přišla
většina diváků. A není divu, neboť dílo této vrcholné britské modernistky si
k nám nenacházelo cestu zrovna snadno - její mistrovské prózy K majáku
(To the Lighthouse) a Mezi akty (Between the Acts) vyšly v českém
překladu až v 2. polovině 60. let, a Paní Dallowayová (Mrs. Dalloway)
dokonce až roku 1975. Z čeho tedy pramení jak relativní obtížnost, tak
neobyčejná krása románů Virginie Woolfové?
Virginie Woolfová (1882-1941) coby vůdčí představitelka Skupiny
Bloomsbury toužila ve své tvorbě vyjádřit veškeré záchvěvy vjemů a dojmů
tak, jak je registruje lidské nitro, nebo abychom použili jejích vlastních
slov, „nestálost duše“. Čas objektivní měřený odbíjením hodin chtěla tudíž
v literatuře nahradit časem subjektivním a často zamýšlela vidět věci zcela
mimo čas, tj. zachytit myšlenkové a citové pochody svých postav, jako by
byly malebnými tvary. Ostře vystupovala proti lineárnímu způsobu psaní,
který hodlala nahradit konceptem „radiálním“, přičemž v korespondenci s
jistým francouzským výtvarníkem použila příměr oblázku vhozeného do
rybníka: „Ve vzduchu to cáká do všech stran, a pod hladinou směřují jedna
za druhou vlny do těch nejtemnějších a nejzapomenutějších koutů.“
Přítomnost pak autorka obohacovala skrze zkoumání minulosti a daný
objev nazvala „metodou tunelu“, jejímž prostřednictvím vyprávěla o jevech
a záležitostech již dávno uplynulých po částech, dle potřeby. Běžného
konvenčního čtenáře tedy zbavila oněch pomyslných lešení či cihel, o něž
se do té doby opíral snad každý příběh, a v deníku si vytyčila následující
krédo: „Pryč od faktů, volně, a přesto soustředěně, próza a zároveň
poezie…“
Právě na těchto principech je vybudována i Paní Dallowayová, próza,
jejíž děj je zkoncentrován v jediném dni a na jediném místě okolo titulní
hrdinky, která se už v roce 1915 krátce objevila v autorčině prvotině Plavba
(The Voyage Out) a zde přímo ztělesňuje intuitivní ženskou moudrost, A
třebaže byla kniha už v roce 1925, tj. v roce svého vydání, mimořádně
příznivě přijata, spisovatelka nad ní zažívala úzkostná tvůrčí muka, jež
hraničila se zoufalstvím. Svou roli nepochybně sehrálo též samotné téma,
jelikož Woolfová zde načrtla studii příčetnosti a sebevraždy neboli svět, jak
jej vedle sebe vidí lidé příčetní a šílení. Bezprostředně předtím, než
popisovala mentální zhroucení a následnou smrt Septima Warrena-Smithe,
dokonce prodělala krátký, avšak velice silný duševní otřes, a nejistota jí
zmítala po celou dobu kompozice románu, který původně příznačně
pojmenovala Hodiny: „Avšak co teď cítím nad svým psaním? - nad touto
knihou, tj. nad Hodinami, bude-li to její název? Člověk musí psát z hloubi
citů, řekl Dostojevský. A je to můj případ? Nebo si pohrávám se slovy,
jelikož je miluji? Ne, doufám, že ne. V této knize mám až příliš mnoho
nápadů. Chci zachytit život a smrt, příčetnost a šílenství, chci kritizovat
společenský systém a ukázat, jak pracuje vevnitř… Píšu Hodiny z hloubi
emocí?… Mám sílu na to, abych vyjádřila skutečnou realitu? Nebo píšu
eseje o sobě? Vím, že návrat k Hodinám bude jako bitva s ďáblem. Mají tak
podivnou a tak mistrnou strukturu. Musím ze sebe vždy kousek odtrhnout,
abych se do ní vůbec vešla. Ta struktura je dozajista svérázná a velice mě
zajímá. Ráda bych se do ní pustila a psala hbitě a divoce. Ani nemusím
podotýkat, že to tak nepůjde. Ode dneška za tři týdny budu úplně
vyčerpaná.“
Deprese a trýznivé stavy bezmoci však v pozdějších letech Woolfovou
pronásledovaly téměř bez ustání. Tvorba pro ni byla lékem i hrozbou
zároveň, což lze ilustrovat například zjevným kontrastem mezi dvěma
úryvky z deníku - zatímco nejprve se dostavil „onen povznášející pocit, že
jsem nad časem i smrtí, neboť mám opět náladu na psaní“, později píše
autorka následující: „Myslím, že jsem na hranici šílenství - tak intenzivně
se do této knihy nořím, až nevím, co vlastně dělám…“ V době přechodného
německého triumfu, kdy nacisté vybombardovali Londýn, spisovatelčinu
„vášeň“, pak Woolfová skutečně spáchala sebevraždu, a zanechala za sebou
hned dvojí legendární odkaz: život a dílo. Odkaz, který začala záhy
zkoumat celá řada literárních historiků, kritiků a teoretiků, aniž by se ovšem
našla osobnost, jež by se jej odvážila uchopit v imaginativní podobě.
Samozřejmě s výjimkou Michaela Cunninghama, který snad jako jediný
dokázal, že se Virginie Woolfové opravdu nebojí.
Michael Cunningham nyní žije v New Yorku, avšak narodil se roku
1952 v Cincinnati ve státě Ohio, dětství a mládí prožil v kalifornské
Pasadeně a v Los Angeles a pobýval také v Evropě. Bakalářský titul získal
v oboru anglická literatura na Stanford University, titul magistr krásných
umění (M.F.A.) pak na University of Iowa. Ona instituce se mimo jiné již
tradičně pyšní též prestižními kurzy tvůrčího psaní, o nichž se
šestadvacetiletý Cunningham vyjádřil takto: „Vládne tam nesmírně
soutěživá atmosféra, já ji však miloval.“ A patrně právě tehdy se rozhodl
pro dráhu spisovatele. Jeho práce se začaly objevovat ve známých
časopisech typu The Atlantic Monthly, Redbook, Esquire, The Paris
Review, The New Yorker či Vogue a v roce 1984 vydal Cunningham svou
románovou prvotinu Zlaté státy (Golden States). A třebaže se nedá říci, že
by kniha zcela zapadla, vskutku výrazného ohlasu se dostalo až oběma
románům následujícím: Domov na konci světa (A Home at the End of the
World) vyšel roku 1990, přičemž úryvek z díla nazvaný Bílý anděl (White
Angel) otiskl týdeník The New Yorker a v této podobě se próza posléze
probojovala do antologie nejlepších povídek roku 1989; další titul Maso a
krev (Flesh and Blood) se objevil o pět let později.
Dosud největší úspěch ovšem autorovi přinesl román Hodiny (The
Hours), který na americký trh uvedlo nakladatelství Farrar, Straus and
Giroux v listopadu 1998. A přestože se mnohých významných ocenění a
uznání dočkal Cunningham už dříve (jmenujme alespoň stipendium
Národní nadace pro umění v roce 1988 či Guggenheimovo stipendium z
roku 1993), tentokrát byla překonána i ta nejdivočejší očekávání. Hodiny
mu totiž v roce 1999 vydobyly jak Pulitzerovu cenu v kategorii próza, tak
ocenění s poněkud složitějším názvem: PEN/Faulkner Award. Zatímco
Pulitzerovu cenu uděluje každoročně od roku 1917 stejnojmenná nadace
působící při newyorské Columbia University hned v několika kategoriích a
jejím zakladatelem byl Joseph Pulitzer, jeden z nejslavnějších a
nejbohatších amerických novinářů původem z Uher, společnou cenu
nesoucí jméno Williama Faulkne-ra (jenž na dané účely věnoval část peněz
plynoucích ze své Nobelovy ceny) a zaštítěnou americkou větví
mezinárodního PEN klubu administrativně řídí od roku 1980 knihovna The
Folger Shakespeare Library. Co se Pulitzerovy ceny týče, Michael
Cunningham získal 5000 dolarů a navíc se ocitl ve společnosti opravdu
vybrané: mezi její dřívější nositele patří kupříkladu Sinclair Lewis,
Margaret Mitchellová, John Steinbeck, Ernest Hemingway, William Styron,
Saul Bellow, Norman Mailer, Toni Morrisonová či John Updike - a
samozřejmě hned dvakrát William Faulkner (1955 a 1963). Společná cena
Williama Faulknera a PEN klubu je pak nejvýše dotovanou, pokud
hovoříme o cenách za literaturu udělovaných porotou na území Spojených
států - finanční částka pro vítěze, jejž volí skupina spisovatelů, činí 15 000
USD a zbývající čtyři nominovaní obdrží po pěti tisících. A třebaže historie
této ceny je nepoměrně kratší, i zde se lze zařadit k autorům zvučných jmen
jako Philip Roth, E. L. Doctorow nebo Don DeLillo, přičemž v případě
Michaela Cunninghama zůstali též na poli poražených umělci neobyčejně
talentovaní: Russell Banks, Barbara Kingsolverová, Brian Morton a
Richard Selzer. Vzpomněl-li si tedy při vyhlašování výsledků Cunningham
na onu gymnazistku, která ho kdysi tak trochu přitahovala a při cigaretě za
tělocvičnou se ho jednoho krásného dne zeptala, jestli zná Virginii
Woolfovou, doufejme, že s láskou - vždyť ihned poté, jak sám prohlásil,
zamířil do knihovny, a „objevil“ autorčina díla. A všechno se pro něj, což
později přiznal v jistém rozhovoru, rázem změnilo.
Třebaže Hodiny bytostně spadají do sféry beletrie, v amerických
knihovnách lze titul vyhledat též pod hesly literární vlivy, ženy a fikce a
vztahy mezi muži a ženami. Michael Cunningham tudíž samozřejmě
detailně prostudoval jak deníky a dopisy Woolfové, tak četné jiné
biografické a literárně-kritické zdroje. Zatímco prolog imaginativně
zachycuje vnitřní život Woolfové onoho dne roku 1941, kdy dobrovolně
opustila tento svět, následující kapitoly jí věnované popisují jistý fiktivní
den roku 1923, během něhož však poznáváme i mnoho reálných lidí (jako
autorčina manžela Leonarda a sestru Vanessu), a navíc se setkáváme s
dvěma dalšími osudy žen ve dvou různých obdobích. Jeden den strávíme
jak s Laurou Brownovou, manželkou, matkou a hospodyní z předměstí Los
Angeles, tak s Clarissou Vaughanovou, nakladatelkou z newyorského
Manhattanu. A zatímco tyto dvě ženy od sebe dělí zhruba padesát let, neboť
s Laurou se seznamujeme v době po 2. světové válce a s Clarissou na
sklonku 20. století, něco mají obě hrdinky společné - do jejich běžné
existence výrazně zasáhla Paní Dallowayová, a nepřímo tedy Virginie
Woolfová.
Kapitoly věnované Virginii Woolfové zachycují autorčiny pochyby, zda
je umění schopno přetrvat v čase, či zda spíše „přežijí“ Vanessiny děti,
tvůrčí rozhodování, má-li vlastní rukou zemřít paní Dallowayová, nebo
postava úplně jiná, a touhu po londýnském životě. V různých verzích se
však dále vynořují nejen tyto ústřední motivy, ale také epizody, jména a
dokonce témata z Paní Dallowayové - Clarissa Vaughanová stejně jako paní
Dallowayová zahajuje svůj den koupí květin, neboť chystá večírek,
příjmení Laury stejně jako příjmení Septima navozuje dojem, že jejich
osudy, tj. osud americké ženy v domácnosti po 2. světové válce a osud
britského veterána z 1. světové války, byly jistým způsobem předurčeny a
jsou pro danou éru typické, a všude se přitom Cunningham podobně jako
Woolfová snaží proniknout pod zjevný povrch věcí. Máme tak před sebou
tři tiše zoufalé životy žen, které zápasí se svými potlačenými touhami a
nevyslovenými potřebami a každá z nich se v dané chvíli duševně
transformuje, vyvíjí, což je spojuje bez ohledu na to, v jaké historické
dekádě a jaké vrstvě společnosti se pohybují. Mnohé se však v závislosti na
oněch specifických podmínkách též mění.
Virginie Woolfová se s chápavým, vnímavým a milujícím manželem
zotavuje na venkově a začíná psát Paní Dallowayovou v 20. letech 20.
století. Na tehdejším žebříčku patří o stupínek níž než anglická aristokracie,
finančně je tedy zajištěná, stýká se s uměleckou a intelektuální elitou a s
provozem domácnosti jí logicky pomáhají jak služebná, tak kuchařka.
Jednání s nimi však představuje častý zdroj potíží a frustrací a autorka
nutně dospívá k závěru, že na rozdíl od ní to bude paní Dallowayová se
svými zaměstnanci umět, a oni ji budou na oplátku zbožňovat. Laura
Brownová pak v 50. letech v USA zápasí s údělem takzvané ideální ženy,
jejímž jediným posláním je udržovat v relativním komfortu teplo domova.
Velice brzy nicméně začne pociťovat okovy oné perfektní rodiny, jež
zásadně omezují rozlet ducha, zmítá se mezi protichůdnými požadavky
manželské a mateřské lásky a touhou po svobodě a hledá jakýsi alternativní
svět, který alespoň dočasně nachází v literatuře. A konečně Clarissa
Vaughanová je příkladem moderní emancipované ženy, které se do značné
míry podařilo vybudovat vlastní život navzdory okolním tlakům - zcela
otevřeně žije ve šťastném svazku s lesbickou přítelkyní Sally (zatímco paní
Dallowayová si svou sotva probuzenou vášeň k Sally ani nedokázala plně
uvědomit, natož aby ji přiznala), má dceru, se kterou k sobě hledají a
finálně snad i najdou cestu, a pořádá (tentokrát stejně jako paní
Dallowayová) večírek na počest svého bývalého milence Richarda, k
němuž ji stále poutá hluboký cit, básníka, jenž umírá na AIDS, jakési zlo a
hrozbu konce 20. století, a právě získal důležitou literární cenu. Ani ona se
však úplně nedokáže zbavit pomyšlení, že oproti úspěšné Sally je jen ženou
v domácnosti, i ona se bojí nezadržitelně plynoucího času a i ona ví, co vše
se v lidském bytí postupně ztrácí. Na straně druhé ovšem stále doufá a věří,
že občas se něco v životě též získá - třebaže už v závěru není paní
Dallowayovou, jelikož zemřela osoba, která jí tak říkala, loučíme se s ní
prostřednictvím Michaela Cunninghama následující nadějně vyznívající
větou: „A je tady rovněž Clarissa… A má před sebou další hodinu.“
Zatímco Virginie Woolfová byla ve své době horlivou propagátorkou
ženských práv a z dnešního hlediska ji lze považovat za jednu ze
zakladatelek feminismu, Michael Cunningham na podobné místo neaspiruje
ani zdaleka. A přece je možné prohlásit, že jen málokterý literát před ním
poukázal tak ostře a zároveň skrytě na různé druhy překážek a omezení, s
nimiž se ženy musely a mnohdy stále musejí potýkat. V Hodinách jsme
svědky toho, kterak se řeší věčná ženská dilemata týkající se zejména dětí
(zda je mít či nemít a pokud ano, jak je smysluplně vychovat, tj. jak jim
předat to nejlepší, aniž by se však omezil jejich vlastní osobnostní růst),
spolu s autorem ovšem stopujeme též jistý pokrok - zatímco Virginie
Woolfová ve 20. letech medituje nad tím, jak dramaticky by se změnila
anglická literatura, kdyby postavením muže ve světě dokázala otřást špatná
volba klobouku, radikální teoretička a aktivistka Mary Kruhová přednáší v
90. letech na Newyorské univerzitě o problematice genderu. A třebaže u
Cunninghama stojí zobrazení tradičně chápaných velkých fenoménů v
pozadí, či přesněji řečeno pozornost je upřena na to, jak se ony jevy
odrážejí v každodenním lidském chování, jeho psychologické studie
charakterů neznatelně přerůstají ve zkoumání ženské identity a faktorů, jež
ji utvářejí. Aniž bychom přeháněli, srovnatelného ponoru do ženského nitra
a následné jemné kritiky okolního prostředí dosáhl před autorem snad jen
klasik amerického písemnictví Henry James.
Nicméně zrovna tak jako by bylo chybné opomenout výše zmíněnou
dimenzi děl Woolfové a Cunninghama, neměli bychom ani příliš zužovat
jejich univerzální poselství. Vždyť ony nemilosrdně nevyrovnané stavy
provázené nezřetelnými hlasy pronásledují jak Virginii a Lauru, tak Septima
a Richarda, a roli silné metafory hraje šílenství a sebevražda u všech postav
stejně. A zatímco paní Dallowayové připomíná neúprosně ubíhající hodiny
Big Ben, s nezastavitelným tokem času a jeho chvilkovým nedostatkem či
naopak přemírou se musíme vyrovnat i my všichni. Snad jedinou možností,
jak lze nad časem zvítězit, je umění, které nás dokáže nejen rázem přenést
do naprosto jiné doby či navodit iluzi mládí, ale také nás přinutí alespoň na
okamžik zapomenout, že s každou uplynulou vteřinou jsme o maličký
krůček blíže smrti. A nemusíme být nutně sami tvůrci - jak demonstruje
příklad Laury Brownové, takovou mocí disponuje též vnímavý čtenář.
Co tedy vlastně „provedl“ Michael Cunningham s nesmrtelným
odkazem Virginie Woolfové? V prvé řadě vzdal poctu jak i Paní
Dallowayové, tak její tvůrkyni, a dokázal, že i v dnešní post-moderní době
lze přistupovat ke kanonickým dílům literární historie s citem pro hodnotu
textu. Zároveň ovšem nádherně ilustroval, že život a literatura se též v
současnosti nezřídka protínají, a navíc rafinovanou metodou střihu pokryl
vnitřní dynamiku vývoje 20. století nejen s jeho nebezpečími, ale také s
cennými hodinami, které již sice uplynuly, současně však předznamenávají
hodiny budoucí. Cunninghamův jasný a překvapivě lyrický hlas nám
kaleidoskopicky nastínil životy dvou fiktivních postav, život spisovatelky a
samotný její román, přičemž tyto čtyři veličiny se fascinujícím způsobem
spojují, střetávají a zase oddělují. Pravdou zůstává, že jisté hrdinky Virginie
Woolfové autor znovu interpretuje, což dává najevo již jejich jmény, a také
si vypůjčil titul, který pro svůj elegantní příběh spisovatelka původně
zamýšlela. V žádném případě to však neznamená, že se pokusil dodat k
Paní Dallowayové jakési pokračování. Jeho cílem byla spíše osmóza,
prolnutí s duchem Woolfové. A Hodiny jsou doslova hmatatelným
důkazem, že neměl sebemenší důvod, proč by se oné brilantní umělkyně
bál.
Hana Ulmanová
 Poděkování

Při konečné revizi této knihy mi nesmírně pomohla řada lidí - Jill
Cimentová, Judy Clainová, Joel Conarroe, Stacey D’Erasmo, Bonnie
Friedmanová, Marie Howeová a Adam Moss. Rešeršemi, technickými
radami a jinými formami pomoci mě štědře podpořili Dennis Dermody,
Paul Elie, Carmen Gomezplataová, Bill Hamilton, Ladd Spiegel, John
Waters a Wendy Walkerová. Moje agentka Gail Hochmanová a můj
redaktor Jonathan Galassi jsou prostě světci. Připomínky Tracy
O’Dwyerové a Patricka Gilese, vycházející z rozsáhlé čtenářské zkušenosti
a bystrých literárních pozorování, mi pomohly víc, než si asi oni sami
uvědomují. Moji rodiče a má sestra jsou rovněž velcí čtenáři, to však
zdaleka nepostihuje význam jejich přínosu k mému textu. Donna Leeová a
Cristina Thorsonová mi pomohly v tolika směrech, že je zde ani nemohu
vypočítat.
Three Lives and Company, knihkupectví, které vlastní a provozují Jill
Dunbarová a Jenny Federová, je pro mě místo posvátné, střed
civilizovaného vesmíru. Stalo se pro mě nejspolehlivějším pramenem, z
něhož jsem čerpal sílu, když jsem se potřeboval utvrdit v přesvědčení, že
stále ještě stojí za to psát romány.
Engelhartova nadace mě poctila rezidenčním pobytem a získal jsem
rovněž grant Nadace paní Giles Whitingové; obojí pro ně při práci na tomto
románu znamenalo neocenitelný přínos.
Všem jmenovaným vyjadřuji svůj upřímný dík.
 Poznámka k pramenům

Virginia Woolfová, Leonard Woolf, Vanessa Bellová, Nelly Boxallová a

další lidé, kteří reálně žili, vystupují na stránkách tohoto románu jako
fiktivní postavy; snažil jsem se ovšem s maximální možnou přesností
postihnout vnější podrobnosti jejich skutečných životů, jak asi mohly
vypadat v onen den roku 1923, který jsem si pro ně vymyslel. Opíral jsem
se přitom o informace, čerpané z většího počtu pramenů, především ze dvou
skvělých, j obdivuhodně vyvážených a objevných životopisů; první je
Virginia Woolf: A Biography od Quentina Bella, druhý Virginia Woolf od
Hermione Leeové. Významně mi pomohla i tato díla: Virginia Woolf: The
Impact of Childhood Sexual Abuse on Her Life and Work (Vliv sexuálního
zneužívání v dětství na její život a dílo) od Louise de Salvo; Virginia Woolf
od Jamese Kinga, Selected Letters by Vanessa Bell (Vybraná korespondence
Vanessy Bellové), sestavená Beginou Marlerovou; Woman of Letters: A Life
of Virginia Woolf (Žena pera: Život Virgiie Woolfové) od Phyllis Roseové;
A Marriage of True Minds: An Intimate Portrait of Leonard and Virginia
Woolf (Manželství velkých duchů: Intimní portrét Leonarda a Virginie
Woolfových) od George Spatera a Iana Parsonse; dále Beginning Again: An
Autobiography of the Years 1911 to 1918 (Začínat znovu: Autobiografie let
1911-1918) a Downhill Allthe Way: An Autobiography of the Years 1919 to
1939 (Sestup až na dno: Autobiografie let 1919-1939), obojí od Leonarda
Woolfa. Velmi inspirující byla kapitola Mrs. Dalloway v knize Josepha
Boonea Libidinal Currents: Sexuality and the Shaping of Modernism
(Libidózní proudy: Sexualita a zrod modernismu), podobně jako článek
Janet Malcolmové A House of One’s Own (Vlastní dům), který vyšel v
týdeníku New Yorker v r. 1995. Mnoho jsem se dozvěděl rovněž z úvodů k
různým vydáním Paní Dallowayové: Maureen Howardové (Harcourt Brace
& Co.), Elai-ne Showalterové (Penguin) a Claire Tomlinové (Oxford).
Velmi mnoho dlužím Anne Olivierové Bellové za vydání deníků Virginie
Woolfové a Andrewovi McNeilliemu za pomoc na tomto projektu; a
konečně Nigelovi Nicolsonovi a Joanne Trautmannové za edici
spisovatelčiných dopisů. Když jsem navštívil Monk’s House v Rodmellu,
ocenil jsem velkorysou informativní pomoc Joan Jonesové. Všem zde
uvedeným vyslovuji svůj upřímný dík.

M. C.
 Světová knihovna
Svazek 15
Michael Cunningham
Hodiny
Z anglického originálu The Hours
vydaného nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux
v New Yorku roku 1998
přeložil Miroslav Jindra.
Doslov napsala Hana Ulmanová.
Obálku navrhl Jan Šerých.
Vydala Euromedia Group k. s. - Odeon v Praze roku 2002
jako svou 1866. publikaci,
v Odeonu publikace 50.
Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl.
Technický redaktor David Dvořák.
Počet stran 192.
Sazba SF SOFT, Praha.
Tisk FINIDR, spol. s r. o., závod Vimperk, Boubínská 483
Vydání první.
Created with Writer2ePub
by Luca Calcinai